MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA
DIPLOMOVÁ PRÁCE
BRNO 2009
BC. LUCIE LUKEŠOVÁ
Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky
Analýza, využití a hodnocení přínosu vodicích psů Diplomová práce
Vedoucí práce: Dr. Ing. Zdeněk Havlíček
Vypracovala Bc. Lucie Lukešová
Brno 2009
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma analýza, využití a hodnocení přínosu vodicích psů vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které řádně cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF MZLU v Brně.
dne………………………………………. podpis diplomanta……………………….
PODĚKOVÁNÍ Ráda bych poděkovala vedoucímu mé diplomové práce Dr. Ing. Zdeňku Havlíčkovi za odbornou pomoc a ochotu při konzultacích. Dále je mojí milou povinností poděkovat manželům Dvořákovým, ze Školy pro výcvik vodicích psů v Brně, kteří mi umožnili získat potřebné informace a zkušenosti k vypracování této diplomové práce.
Abstrakt
Obsahem diplomové práce je popis jednotlivých fází výchovy a výcviku vodicího psa. Rovněž bylo provedeno zhodnocení činnosti Školy pro výcvik vodicích psů v Brně v letech 2000 – 2008. V rámci vlastní práce byla provedena statistická analýza počtu cvičených psů, vodicích psů předaných majiteli a psů, kteří nedokončili výcvik s jednotlivými důvody jejich vyloučení, rozdělených dle jednotlivých plemen a pohlaví. V důsledku zhodnocení bylo zjištěno, že k výchově a výcviku vodicích psů jsou častěji využívány feny než psi, které ovšem bývají častěji vyřazovány z výcviku na základě neodpovídajícího zdravotního stavu či výskytu nevhodného charakteru. Bylo také zjištěno, že každé plemeno není vhodné pro výcvik a musí splňovat dané povahové vlastnosti. Dále byla provedena analýza zdravotního stavu u vodicích psů zejména dysplazie kyčelního kloubu, jejíž výskyt je nejčastějším důvodem vyloučení psa z výcviku. Výsledky analýzy zdravotních komplikací u plemen vodicích psů byly porovnávány s výskytem u jiných plemen. Na základě vyhodnocení zdravotního stavu u psů využívaných k vodicímu výcviku byl zjištěn významný vliv především výběru rodičů, ale i samotného vodicího psa. Celkový zdravotní stav vodicího psa je podmíněn genetickým založením a řadou vnějších faktorů. Bylo zjištěno, že významný problém v současnosti představuje neodborná plemenitba v důsledku, které vzniká množství přešlechtěných plemen. Ta ztrácejí přirozenou rezistenci a jsou více náchylná ke vzniku patologických stavů. V rámci diplomové práce byl proveden výzkum české veřejnosti o její informovanosti o nevidomých osobách a vodicích psech. Pro účel výzkumu byl zhotoven dotazník a výsledná data byla následně zpracována. Po vyhodnocení jednotlivých odpovědí byl zjištěn skromný rozsah vědomostí české veřejnosti, zejména o konkrétních otázkách výchovy a výcviku vodicích psů. Pozitivním zjištěním byla znalost dotazovaných o plemenech využívaných pro vodicí službu a představa specifických požadavků a charakterových vlastností, jenž by měl mít každý vodicí pes. Klíčová slova: vodicí pes, nevidomý člověk, zlatý a labradorský retriever, výchova a výcvik psa, dysplazie kyčelního kloubu
Abstract
The master's thesis gives the description of individual periods of guide dog breeding and training. The assessment of the activities of the Guide Dog Training School in Brno in the years 2000 – 2008 is also included. Part of the assessment is the statistical analysis of the number of trained dogs, guide dogs transferred to their owners and dogs expelled from training. It gives the reasons why some of the dogs are not suitable for guide work, related to the breed and sex. It has been found that for dog breeding and training female dogs are used more frequently than male dogs. However, female dogs are often expelled from training because of bad health and unsuitable character. Analysis of the state of health of guide dogs showed that hip dysplasia is the most frequent cause that prevents the dog from training. The health problems in guide dog breeds were compared with their occurrence in other breeds. The analysis of health problems of guide dogs suitable for training revealed a significant effect of the parents and the guide dog itself. The general health of the guide dog is conditioned by the genetic make-up and also by a number of external factors. A big problem of today is non-professional animal breeding which produces a lot of over-bred breeds which lack their natural resistance and are more susceptible to various pathological conditions. Part of the master's thesis was a survey conducted among the Czech public. The aim was to show the public's level of knowledge of blind people and guide dogs. For this research a questionnaire was designed and the data obtained were subsequently processed. The analysis of the answers showed that the Czech public has very poor knowledge of guide dog breeding and training. A positive finding was its good knowledge of the breeds used for guide work and the knowledge of specific characteristics which every guide dog should have. Keywords: guide dog, blind person, Golden and Labrador Retriever, dog breeding and training, hip dysplasia
OBSAH 1.
ÚVOD........................................................................................................................ 9
2.
CÍL PRÁCE............................................................................................................. 11
3.
LITERÁRNÍ PŘEHLED ......................................................................................... 12 3.1.
Vývoj péče o nevidomé .................................................................................. 12
3.2.
Vývoj písma pro nevidomé............................................................................. 13
3.3.
Historie využití vodicích psů .......................................................................... 14
3.3.1. V Čechách................................................................................................... 15 3.3.2. Ve světě....................................................................................................... 15 3.4.
Výchova a výcvik vodicího psa ...................................................................... 17
3.4.1. Výběr rodičů budoucích vodicích psů ........................................................ 17 3.4.2. Výběr plemene............................................................................................ 18 3.4.3. Povahové vlastnosti .................................................................................... 18 3.4.4. Předvýchova vodicího psa .......................................................................... 19 3.4.5. Výcvik vodicího psa ................................................................................... 21 3.5.
Předávání vycvičeného vodicího psa nevidomému člověku .......................... 23
3.5.1. Požadavky na budoucího majitele .............................................................. 24 3.5.2. Výběr psa klientem ..................................................................................... 24 3.5.3. Vlastní předávání psa klientovi................................................................... 25 3.6.
Legislativní opatření ....................................................................................... 26
3.7.
Centra pro výcvik vodicích psů v ČR............................................................. 28
3.7.1. Středisko výcviku vodicích psů při SONS (sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých) ...................................................................... 29 3.7.2. Škola pro výcvik vodicích psů pro nevidomé............................................. 29 3.7.3. Centrum výcviku pro postižené Helppes .................................................... 30 3.8.
Další typy psích pomocníků ........................................................................... 31
3.8.1. Asistenční psi.............................................................................................. 31
3.8.1.1.
Signální psi ......................................................................................... 32
3.8.1.2.
Asistenční psi pro tělesně postižené ................................................... 32
3.8.1.3.
Asistenční signální psi pro osoby trpící záchvatovými stavy (např. epileptici, diabetici) .................................................................. 33
3.8.1.4.
Canisterapeutičtí psi............................................................................ 34
3.9.
Nejčastěji využívaná plemena pro výcvik vodicích psů ................................. 35
3.9.1. Zlatý retriever (Golden retriever) ............................................................... 35 3.9.2. Labradorský retriever (Labrador retriever)................................................. 36 3.9.3. Flat coated retriever .................................................................................... 37 3.9.4. Královský (velký) pudl (Big poodle).......................................................... 38 3.9.5. Bílý švýcarský ovčák (Berger Blanc Suisse).............................................. 39 3.10.
4.
3.10.1.
Dysplazie kyčelního kloubu (DKK) ....................................................... 41
3.10.2.
Vývoj DKK............................................................................................. 42
3.10.3.
Genetika a DKK...................................................................................... 43
3.10.4.
Diagnostika DKK ................................................................................... 44
MATERIÁL A METODIKA .................................................................................. 46 4.1.
5.
Geneticky podmíněná onemocnění................................................................. 40
Struktura dotazníku......................................................................................... 46
VÝSLEDKY A DISKUZE...................................................................................... 48 5.1.
Analýza dotazníku .......................................................................................... 48
5.2.
Zhodnocení činnosti Školy pro výcvik vodicích psů v Brně, v letech 2000 – 2008 ....................................................................................... 51
5.3.
Zhodnocení výskytu dysplazie kyčelního kloubu u vodicích psů .................. 53
6.
ZÁVĚR.................................................................................................................... 55
7.
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY..................................................................... 57
8.
SEZNAM PŘÍLOH ................................................................................................. 62
1. ÚVOD
Podle údajů Světové zdravotnické organizace nevidomých žije ve světě 150 milionů osob s těžkým poškozením zraku a z toho je přibližně 38 milionů zcela nevidomých. Zrakový handicap může mít mnoho příčin, může být vrozený či získaný během života. Osoby se zrakovým postižením se rozdělují na nevidomé, na osoby se zbytky zraku a na osoby slabozraké. U nevidomých dochází ke ztrátě světlocitu a možnosti rozlišovat světlo a tmu. Lidé s poškozením zrakového orgánu mívají zachovány jen zbytky zraku, které způsobují poruchy zrakových schopností, omezují vytváření zrakových představ a snižují schopnost prostorové orientace. Osoby slabozraké bývají postiženy nevratným poklesem ostrosti a vidí pouze z poloviny nebo až z dvacetiny tak ostře jako zdravý člověk. V České republice žije přibližně 12 000 osob s různým stupněm zrakového postižení a z toho asi 1 000 osob je nevidomých. První pokusy s výcvikem vodicích psů pro nevidomé byly počátkem minulého století, výrazný zlom však nastal po roce 1989. Tehdy k nám konečně začaly pronikat informace a poznatky o výcviku těchto psů z výcvikových středisek ze zahraničí. Během uplynulých dvaceti let, bylo postupně založeno několik výcvikových center pro vodicí psy, ale i další typy asistenčních a canisterapeutických psů. Postupně vznikaly organizace a sdružení, podporující zrakově postižené, jejich samostatný život a vzdělávání. Cílem těchto organizací, je mimo jiné, integrovat zrakově postižené do společnosti a hledat možnosti pro jejich využití a uplatnění na trhu práce. Výchova a výcvik vodicího psa je časově i finančně náročná záležitost. Nevidomý či silně zrakově postižený člověk si může o vodicího psa zažádat. Také si může vybrat plemeno podle svých představ a výcvikové centrum, které psa odborně připraví na vodicí službu. Po pečlivém výběru štěněte, roční předvýchově a půlročním výcviku, je pes připraven na své poslání. Vodicího psa nemůže získat každý zrakově postižený člověk, který si o psa požádá, ale musí splňovat určité podmínky stanovené jednotlivými výcvikovými školami. V současné době se v České republice nachází přibližně 500 vodicích psů, přičemž ročně je jich vycvičeno okolo 70. Významným přínosem je aktivní účast státu.
9
Ten poskytuje plnou finanční podporu na pořízení, výchovu a výcvik vodicího psa. V současnosti stále probíhají jednání o uzákonění i dalších typů psích pomocníků (asistenční psi pro vozíčkáře, epileptiky, pro neslyšící), kteří zatím nejsou akceptováni státem. Proto osoby, které potřebují asistenčního psa, si musí náklady na jeho pořízení uhradit samy, nebo využít financí od příspěvkových organizací či sponzorů. Nevidomí a jinak zrakově postižení lidé čelí velkému množství překážek jak v osobním, tak i v sociálním životě. Potýkají se s velkými problémy, jako je ztráta samostatnosti, nezávislosti a sebevědomí. V tomto případě poskytuje psí společník nenahraditelnou službu. Nejen jako průvodce, ale také jako společník, který svou přítomností a blízkostí pomáhá zdolávat nástrahy každodenního života.
10
2. CÍL PRÁCE
Prvním cílem mé diplomové práce je představit vodicího psa, poukázat na jeho přínos, ale také na úskalí, která provází jednotlivé fáze výchovy a výcviku od štěněte až po dospělého vodicího psa. V souvislosti s tématem byl proveden výzkum české veřejnosti. Cílem tohoto výzkumu bylo získat ucelený pohled veřejnosti na tuto problematiku. Získané informace od respondentů byly následně vyhodnoceny a zpracovány. Druhým cílem této diplomové práce je zhodnocení osmileté činnosti Školy pro výcvik vodicích psů v Brně. Ve spolupráci s tímto výcvikovým centrem byla provedena analýza cvičených psů rozdělených dle pohlaví a plemen. Součástí analýzy bylo provedeno vyhodnocení psů, kteří výcvik nedokončili a kteří byli zdárně vycvičeni a předáni majitelům. Třetím cílem je zhodnocení zdravotního stavu u plemen psů cvičených v již zmíněné výcvikové škole, zejména dysplazie kyčelního kloubu. Získané výsledky byly následně porovnány se zdravotními komplikacemi, které se mohou vyskytovat u jiných plemen.
11
3. LITERÁRNÍ PŘEHLED
Nevidomí lidé jsou mezi námi tak dlouho jako lidstvo samo. Nemoc, úraz nebo vrozená vada může nečekaně postihnout každého z nás a dostat nás tak do věčné tmy. Jen díky postupnému a někdy snad i zbytečně pomalému vývoji společnosti jsme dospěli do fáze, kdy vnímáme nevidomé a jinak handicapované jako nedílnou součást společnosti. Naštěstí doby, kdy byli handicapovaní umisťováni do ústavů s úmyslem je izolovat, či snad schovat před okolním světem, jsou již dávno pryč. Doufejme, že doba opovrhování, lhostejnosti a přehlížení těchto lidí, je již v nenávratnu.
3.1. Vývoj péče o nevidomé
První datované zmínky o péči o nevidomé osoby pocházejí z počátku 7. století, kdy byl v Jeruzalémě založen první útulek pro zrakově postižené. Ve středověku zahrnovalo slovo „péče“ jen nocleh, stravu a nic víc. Ani věhlasná křesťanská láska k bližnímu svému nedokázala nic změnit a tak mnohým nevidomým nezbylo než putovat o žebrácké holi. Zakladatelem péče o slepé byl Francouz Valentin Haüy (17461822), který vyučoval skupinku dvanácti mladých nevidomých lidí všeobecné, pracovní a hudební výuce. Během několika málo měsíců dosáhl pokroku, jenž vzbudil nevídaný obdiv. Jeho práce měla za následek zakládání výchovných zařízení např. ve Vídni, Padově a Miláně. Díky tomu mohlo mnoho nevidomých dosáhnout patřičného vzdělání a prosadit se v různých odvětvích (Digrin, 1993). Počátkem 18. století dochází k odhalování příčin slepoty a k prvním pokusům o léčbu. Francouzský vědec Brisseau odhalil původce ztráty zraku - oční zákal. O sto let později byla úspěšně provedena první operace očního zákalu. Díky těmto významným poznatkům a objevům dochází ke snížení počtu nevidomých, ale hlavně ke změně smýšlení a pohledu společnosti na ně. Veřejnost si začíná uvědomovat, že nevidomý člověk, může být právě tak mentálně na výši jako člověk bez handicapu. A právě z období 18. století pochází první zmínky o vodicích psech pro zrakově postižené.
12
Tehdejší ředitel vídeňského ústavu pro nevidomé, Jonathan Wilhelm, napsal publikaci pro výuku nevidomých, ve které se zmiňuje o výcviku psích průvodců. Stalmachová (2000) ve své knize uvádí, že prvním člověkem, který cíleně vycvičil slepeckého psa, byl Josef Reisinger, který jako mladý oslepl v roce 1870 a později byl vídán v doprovodu psa. Koncem 19. století došlo k výraznému rozvoji charitativní péče. Hledaly se nové možnosti, jak využít potenciál těchto osob a zapojit je do pracovního procesu. Z této snahy se postupně vyvinula věda o vzdělávání a výchově zrakově postižených, která se dodnes označuje jako tyflopedie. Digrin (1993) se ve své publikaci o vývoji slepeckého tisku v našich zemích zmiňuje o založení prvního Moravskoslezského ústavu pro slepé v Brně, jehož tehdejším ředitelem byl F. Pawlík. Výsledkem jeho snahy a získaných zkušeností, byla roku 1909 stavba ústavní budovy v Zemědělské ulici v Brně – Černých Polích, která se o deset let později stala majetkem tehdy nově vzniklé Vysoké školy zemědělské, dnešní Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity. K výraznému rozvoji výcviku vodicích psů došlo po I. světové válce.
3.2. Vývoj písma pro nevidomé
Mezi velikány a průkopníky své doby, jejichž práce je obdivována i dnes, patří Francouz Louis Braille (1809-1852). Tento muž, který se zapsal do dějin především vynálezem písma pro nevidomé, tzv. Braillova písma, oslepl po nehodě, již ve třech letech. Již od mala se u něj projevovala vysoká inteligence a nadanost. Vystudoval na prestižním královském institutu pro slepou mládež v Paříži, kde se také později stal i profesorem. Do té doby bylo používáno tzv. Barbierovo hmatové písmo, které se skládalo z 12 reliéfních bodů, tedy ze dvou vertikálních sloupců po šesti bodech. Systém tohoto písma měl dva základní nedostatky. Znaky byly vertikálně delší, než je bříško ukazováku, pomocí kterého se čte a taky se nejednalo o vlastní písmena, ale pouze o fonetickou (zvukovou) výslovnost francouzské řeči (Smýkal, 2006).
13
Barbierovo písmo, jehož oficiální podoba pochází z roku 1819, bylo původně písmem tajným.
Podstatou tohoto písma bylo propichování listu papíru nožem za
vzniku dírek různých trojúhelníkových tvarů. Zpočátku se písmo využívalo pro vojenské účely k posílání tajných zpráv, které se takto mohly číst i ve tmě. Barbierovo písmo mohli nevidomí nejen číst, ale pomocí speciální šablony mohli tímto písmem i psát (Smýkal, 2006). Z praktického hlediska byla snaha o zjednodušení tvaru Barbierova písma, aby se lépe hodilo ke čtení. Ze snahy o zjednodušení původního písma vycházel Louis Braille, kterému se podařilo písmo upravit tak, že snížil počet vertikálních sloupců na minimum a zmenšil počet bodů z původních dvanácti na šest. Roku 1825 bylo tedy vytvořeno nové písmo na základě změn písma Barbierova, jehož podstatou byly dva vertikální sloupce po třech bodech. Rozměry písmen zhruba odpovídají rozměrům ukazováku, kterým se čte. Velký význam Braillova písma spočívá v rovnocennosti ve srovnání s jinými písmy. Má také svoji pravopisnou stránku, speciální znaky pro velká písmena, interpunkční znaky a zapisování hudebních not. Z počátku byla Braillovu písmu vytýkána izolace nevidomých od vidomých, kteří ho nemohou číst ani jím psát a museli se ho učit (Smýkal, 2006). Oficiálně bylo toto písmo přijato veřejností až v roce 1850, tedy dva roky před smrtí Louise Brailla. Na sklonku života se Braille dočkal uznání ve své zemi a ještě v témže roce se v Paříži začaly tisknout první knihy Braillovým písmem. Louis Braille zemřel začátkem ledna 1852, ve věku 43let, na tuberkulózu.
3.3. Historie využití vodicích psů
Pes byl domestikován před mnoha tisíci lety, kdy si ho člověk začal postupně podmaňovat a využívat ve svůj prospěch. Pes, ať už doprovázel člověka na lovu či hlídal jeho stáda a obydlí, vždy člověku pomáhal a sloužil, což dělá dodnes. Adekvátní využití a zaměstnání psa je pro něj velice prospěšné. Pes se opravdu necítí lépe, pokud má na práci jen ležení na gauči v obývacím pokoji (Karfusová, 2008).
14
Jedinečné povahové vlastnosti předurčují psa k přirozené a nenásilné práci pro člověka. Je to právě neutuchající ochota psa oddaně spolupracovat s člověkem a vytvářet neoddělitelnou dvojici. Právě psí empatie a vynikající orientační smysl jsou základem činnosti, která má ve spolupráci člověka a psa významné místo. Funkce psa jako klidného a nenápadného průvodce nevidomých je známa již po staletí.
3.3.1. V Čechách
První pokusy o výcvik vodicích psů na našem území proběhly po I. světové válce, v letech 1922 – 1924 pod vedením zdejších kynologů Fišera a Podobského. Tito pánové postupně sbírali znalosti a zkušenosti o tom, co vše je pes schopen se naučit, co potřebuje k výcviku a naopak jaké požadavky a potřeby na psa mají zrakově handicapovaní. Výsledkem dlouhodobé snahy kynologů bylo založení prvního výcvikového centra v Neratovicích, v květnu roku 1974, pod záštitou Ústředního výboru svazu invalidů (Anonym 8, 2006). Roku 1978 byl oficiálně výcvik vodicích psů přemístěn do Prahy, do areálu firmy Meta, která se zabývala výrobou kompenzačních pomůcek (Jasenovcová, 2007). Přelomový rok 1989 měl za následek vznik nejen České unie nevidomých a slabozrakých, ale především založení nových organizací zabývajících se výcvikem vodicích psů. Zájem o čtyřnohé pomocníky se rychle zvyšoval a výcviková centra vznikala nejen u nás, ale po celém světě. Na základě několikaletého získávání informací, poznatků a zkušeností ze světových výcvikových center byla u nás v roce 1997 dokončená stavba výcvikové školy v Praze - Jinonicích. Od roku 2000 také funguje škola pro výcvik vodicích psů, pod vedením Milana Dvořáka v Brně. V posledních letech vzniklo několik dalších výcvikových center nejen pro vodicí psy, ale i canisterapeutické a signální.
3.3.2. Ve světě
Pravděpodobně nejstarším důkazem využívání vodicích psů je kresba z 13. století z Číny, která zobrazuje psa doprovázejícího osobu pravděpodobně nevidomou. 15
První písemné záznamy o výcviku vodicích psů pocházejí z 18. století od kněze z Vídně, Johanna Wilhelma Kleina, který se systematicky zabýval různými styly a postupy výcviku s využitím nejrůznějších pomůcek. Velkým přelom ve výcviku vodicích psů nastal po I. světové válce (Jasenovcová, 2007). Návrat osleplých vojáků z války si žádal alespoň malé zmírnění útrap nejen na těle, ale především na duši. Zpočátku se němečtí kynologové snažili přecvičovat vysloužilé vojenské psy a jejich křížence, pro své válečné veterány. Roku 1923 vznikla v Německu první stálá škola pro německé ovčáky, jako slepecké psy (Stalmachová, 2000). Jasenovcová dále uvádí, že velkou průkopnicí ve výcviku psů pro nevidomé byla ve 20. letech minulého století, Američanka žijící v Evropě, Dorothy Harrison Eustisová. Na její popud vzniklo v Německu první výcvikové centrum, které roku 1931 předalo prvních pět vodicích psů do Velké Británie (Anonym 9, 2008). Dorothy H. Eustisová po návratu do Spojených států amerických aktivně pokračovala v šíření informací, které získala v Evropě. Její píle a iniciativa nepřišly nazmar. V roce 1927 byla s její pomocí založena první škola pro výcvik vodicích psů, s názvem The seeing eye. Tato škola funguje dodnes a je tedy nejstarší školou pro výcvik vodicích psů na světě. Postupem času stoupal zájem a čtyřnohé psí pomocníky, jenž měl za následek vznik výcvikových center takřka po celém světě. V roce 1989 byla ve Velké Británii založena mezinárodní organizace vodicích psů (International Guide Dog Federation), která vytváří a pomáhá dodržovat vysoké standardy ve výchově psů, jejich výcviku a péči o zrakově postižené klienty. Aktivními členy této organizace jsou i výcviková centra v Praze a Brně. Nevidomý člověk ztrácí schopnost vnímat prostor zrakem a je odkázán na hmat. Právě hmatem se člověk, stejně jako pes, orientuje ve třech dimenzích a to vpravo – vlevo, nahoru – dolů, dopředu – dozadu. Toto členění do tří dimenzí vychází z uspořádání polokruhovitých chodeb ve vnitřním uchu, které najdeme i u ostatních obratlovců. To znamená, že orientační schopnosti psa odpovídají orientačním schopnostem člověka (Aldington, 1999). Nevidomí vědí, že se dřív nebo později neobejdou bez cizí pomoci, ztrácejí tak svoji nezávislost a samostatnost, což je pro ně psychicky náročné.
16
Jak uvádí Galajdová (1999), 23% nevidomých považuje za obtěžující a depresivní přijímat pomoc od ostatních lidí, proto mohou někdy na nabízenou pomoc reagovat negativně a podrážděně. Vodicí pes může takovým konfliktům do značné míry předcházet.
3.4. Výchova a výcvik vodicího psa
Aby se pes stal vhodným průvodcem nevidomého člověka, je nutné, aby měl v sobě potřebu být takovému člověku nablízku a dělat pro něj to, k čemu je vychován a vycvičen. Naopak člověk musí být schopen a ochoten své životní zvyklosti změnit a přizpůsobit životu se psem. Vodicí pes musí být pro nevidomého člověka přínosem. Pokud by se měl stát přítěží, nikdy by k sobě pes a člověk nenašli ten správný vztah, který je tolik důležitý (Jasenovcová, 2008). Pro vodicího psa má největší význam vědomá socializace, což znamená vytvoření pevného vztahu ke svému nevidomému majiteli (Aldington, 1999). Vychovat a vycvičit vodicího psa tak, aby spolehlivě sloužil svému majiteli, je velmi náročný a dlouhý proces nejen pro psa, ale i pro jeho cvičitele.
3.4.1. Výběr rodičů budoucích vodicích psů
Pokud se má pes stát psem vodicím, je nutné věnovat velkou pozornost výběru jeho rodičů. Je důležité, aby rodiče budoucích vodicích psů byli z čistokrevných, zdravých chovů a s ověřenými doklady o průkazu původu. Geneticky dědičné povahové vlastnosti a zdravotní stav si štěně nese do života po svých rodičích. Kladné charakterové vlastnosti a výborný zdravotní stav jsou limitujícími faktory a hrají významnou roli pro psího asistenta. Vodicí pes musí mít natolik vyrovnanou povahu, aby zvládl složitou dvojroli spolehlivého průvodce i poslušným společníkem pro svého pána.
17
Proto je vhodné při výběru štěňat budoucích psích průvodců používat taková psí plemena, pro které je inteligence, ochota a radost ze spolupráce s člověkem vlastní, stejně jako tolerance vůči jiným zvířatům (Jasenovcová, 2008).
3.4.2. Výběr plemene
Nejčastějšími plemeny, která se používají pro výcvik vodicích psů, jsou zlatý a labradorský retriever. Poměrně novým plemenem z řad retrieverů, cvičeným pro vodicí službu, je flat coated retriever. Další vhodnou skupinou plemen pro výcvik, je skupina ovčáckých psů (německý ovčák, bílý švýcarský ovčák, belgický ovčák). Jak uvádí Aldington (1999) tato plemena se podobají retrieverům stavbou těla, jsou kratší, kompaktnější a mají menší výšku v kohoutku. Mezi méně využívaná plemena pro výcvik patří pudl, velký knírač, novofundlandský pes a další. K výcviku se také mohou využívat potomci (= generace F1), kteří vznikli vzájemným křížením nejčastěji labradorských a zlatých retrieverů. Rozhodujícím kritériem není plemeno, ale charakterové vlastnosti, velikost a zdravotní stav. (Aldington, 1999). Nezastupitelnou roli při výchově a výcviku vodicího psa hraje individualita každého psího jedince. Jak je patrné z předchozího výčtu plemen, tak pro výcvik vodicích psů, jsou vybírána plemena střední až velké velikosti (cca 55 – 65 cm). Důvodem je skutečnost, že vycvičený vodicí pes nosí speciální postroj, který nevidomý při chůzi drží v ruce a je tak v neustálém kontaktu se psem. Tento postroj přenáší pohyby majitele na psa a napomáhá tak vzájemné synchronizaci a koordinaci.
3.4.3. Povahové vlastnosti
Stálým požadavkem na budoucího čtyřnohého pomocníka zůstává vyrovnaný a klidný temperament, inteligence, přizpůsobivost, ochota spolupracovat, dobrá schopnost výcviku a v neposlední řadě přátelská povaha k lidem a jiným zvířatům, (Jasenovcová, 2008). 18
Stalmachová (2000) konstatuje, že pro výcvik jsou vybíráni psi s nízkou agresivitou. Naopak nejsou vhodní příliš hraví psi, neposlušní, těžkopádní nebo tvrdohlaví. Jak uvádí Laďka Dvořáková ze Školy pro výcvik vodicích psů v Brně, zkušený cvičitel by měl mít „dobré oko“ na vyhledávání těch správných štěňat pro výcvik. Během výběru by měl štěně bedlivě pozorovat a zkoumat jeho chování ve společnosti ostatních štěňat i o samotě. Zda je štěně hyperaktivní nebo naopak pomalé či dominantní nebo submisivní. Na základě těchto postřehů může zkušený cvičitel odhadnout štěně s odpovídajícím charakterem vhodným pro vodicího psa. Pro výcvik se využívají obě pohlaví, avšak jak uvádí Stalmachová (2000), jsou častěji vybírány feny, které jsou citlivější a snáze ovladatelnější.
3.4.4. Předvýchova vodicího psa
Štěňata jsou od svého narození až do věku 7 – 8 týdnů, odchovávána spolu se svou matkou běžným způsobem jako ostatní štěňata. Teprve ve dvou měsících věku jsou štěňata pečlivě vybírána a zařazována do první fáze, tzv. předvýchovy. Zde mladý pes setrvává přibližně do jednoho roku věku. Fáze předvýchovy trvá cca 10 měsíců. Po tuto dobu je pes umístěn do rodin, které spolupracují s výcvikovým centrem a jsou schopny se o psa patřičně postarat. Zpravidla to bývají rodiny, které mají zkušenosti s výchovou a výcvikem psa, žijí ve větších městech a jsou schopny dobře štěně připravit na jeho budoucí poslání. Práce rodin je v tomto období nezastupitelná. Během této doby je nutné štěně seznámit s okolním prostředím, postupně ho zvykat na ruch města, na přítomnost lidí, ostatních zvířat, na jízdu v dopravních prostředcích apod. Cílem předvýchovy budoucího vodicího psa je, aby mladý pes získal co nejvíce zkušeností a poznatků, které bude potřebovat pro svou práci. Proto není výjimkou, že takového psa potkáte na úřadech, v lékárnách, ve školách, v divadlech, v restauracích, prostředcích hromadné dopravy atd. 19
Všude tam se totiž vodicí pes bude pohybovat se svým nevidomým majitelem. Součástí předvýchovy je také základní výcvik, který musí každý pes výborně ovládat. Patří sem cviky poslušnosti, ovladatelnosti a jednotlivé povely. Jedním z nejdůležitějších je přivolání psa a chůze na vodítku. V tomto období je nutné z malého štěněte vychovat poslušného, zkušeného, zdravého a psychicky otužilého městského psa (Jasenovcová, 2008). Pes, který je zařazen do převýchovy, bývá vybaven pracovní vestou, pomocí které upozorňuje okolí na své budoucí poslání. Měl by se pohybovat vždy v doprovodu svého pečovatele (zástupce rodiny), který vlastní služební průkaz cvičitele. Základem zdravého vývoje každého psa je jeho správná výživa. Výživa psů musí být zabezpečována krmivem té nejvyšší kvality s deklarovaným obsahem jednotlivých výživných složek, které odpovídají potřebám psa v každé věkové kategorii. Nejčastěji se jedná o krmivo granulované. Každý pes je pod dohledem veterinárního lékaře, je pravidelně očkován a odčervován. Po ukončení předvýchovy, před zařazením do vlastního výcviku, musí ještě každý pes absolvovat rentgenologické vyšetření kloubů, oční vyšetření a laboratorní vyšetření krve, moči a exkrementů. Každá výcviková škola pravidelně pořádá srazy mladých psů umístěných do rodin, aby se přesvědčila, zda je výchova psa vedena správným směrem. Postupně je sledován růst a vývin psa, jeho povaha a zdraví, aby byl případný nedostatek včas napraven. Také se na těchto srazech provádí procvičování jednotlivých cviků, povelů a poslušnosti, které by se měl mladý pes během předvýchovy naučit. Přiměřená fyzická i psychická zátěž odpovídající věku štěněte je předpokladem pro zdárný růst každého mladého psa (Jasenovcová, 2008). Jak uvádí statistiky střediska výcviku vodicích psů v Praze – Jinonicích, i přes veškerou snahu a odpovídající péči, je každoročně z výcviku vyřazeno 30 – 40 % psů. Mezi nejčastější důvody vyřazení patří špatný zdravotní stav (dysplazie kyčelního kloubu, vady očí, kůže, onemocnění atd.) a neodpovídající charakterové vlastnosti (bázlivost nebo naopak agrese psa). Tito vyřazení psi nemohou vykonávat vodicí službu, ale mohou být dobrými společníky ostatním lidem.
20
3.4.5. Výcvik vodicího psa
Jak uvádí Jasenovcová, podstatou úspěšnosti výcviku budoucích vodicích psů, je pochopení složitosti života člověka se zrakovým postižením. Během výcviku se pes prakticky učí pozorovat svět lidským pohledem (Stalmachová, 2000). Vlastní výcvik následuje po předchozí fázi předvýchovy, přibližně od věku 12 měsíců (11-15 měsíců). Aldington (1999) uvádí od 12 – 18 měsíců. Výcvik probíhá ve výcvikovém středisku či škole, kde je pes umístěn. Délka výcviku se může lišit, je závislá na individualitě a schopnostech každého psa, většinou však trvá 6 – 8 měsíců. Během tohoto náročného období se musí každý pes naučit až kolem padesáti různých cviků a povelů. Musí si je zapamatovat a naučit se je používat tak, aby se na něj mohl nevidomý spolehnout. Vodicí pes by měl mít odpovídající výšku v rozmezí 55 – 65 cm. Důvodem je speciální postroj (obr. 5), díky kterému může být nevidomý člověk neustále v kontaktu se svým psem. Tento postroj by měl odpovídajícím způsobem pasovat jak psu, tak i majiteli (Aldington, 1999). Základem výcviku vodicího psa je schopnost se soustředit a nenechat se ničím rozptylovat. Každý pes používá nejvíce svůj čich, který má mnohonásobně lépe vyvinut než člověk. Vodicí pes musí omezit využívání čichu a naučit se lépe orientovat pomocí zraku. Ačkoliv pes nemá schopnost rozlišovat barvy, vidí dobře i za šera (Aldington, 1999). Stalmachová (2000) uvádí, že pes nerozlišuje barvy, ale pozná, které světlo svítí na semaforech. Této schopnosti využívá zejména u semaforů, kde chybí zvukový signál. Důležitým úkolem pro cvičitele je udržet zájem a pozornost psa, kterého musí práce při výcviku bavit. Jelikož pes, který ztratil motivaci a schopnost plnit své poslání, se stává neposlušným a nespolehlivým. Pes musí svoji roli přijmout ochotně, jako svůj životní styl (Jasenovcová, 2008). Zdánlivě banální, leč pro cvičitele složitý úkol, je například naučit vodicího psa vyrovnané chůze v tempu u levé nohy, bez očichávání, zkoumání okolí a bezdůvodného měnění směru chůze. Součástí zvládnutí požadované chůze je nejen vyhýbání se překážkám, ale také upozorňování na ně. Stále je třeba mít na paměti, že pes vede člověka, který nevidí značku nebo konec chodníku a začátek silnice. Úkolem psa je naučit se předvídat překážky a sdělovat nástrahy svému majiteli. 21
Psi se učí na nečekanou překážku štěkat a to v tom případě, že nemají jinou možnost, jak se jí vyhnout (Stalmachová, 2000). Je nutné si uvědomit, že pes vidí, předvídá a upozorňuje na překážky nejen v úrovni svých očí, ale také hlídá nástrahy ve výšce očí svého pána. Vodicí pes musí upozornit na větve stromů nebo trčící trubku od lešení, které mu samotnému nepřekáží, ale jeho majitele mohou ohrozit. K výcviku se může využívat slepecký vozík, který pes táhne za sebou. Vozíku se říká „Fantom“ a jeho rozměry odpovídají člověku (Stalmachová, 2000). Aldington (1999) tento vozík nazývá Brüllův vozík. Dále uvádí, že pes, který je zapřažený ve vozíku, získává tímto způsobem stejný tělesný a prostorový pocit jako člověk. To znamená, že pes musí dávat pozor na překážky, které jsou vysoko nad ním a nechávat si prostor, aby prošel nejen on, ale i nevidomý člověk. Výcvik vodicího psa je založen na neustálém opakování jednotlivých cviků a povelů do doby než je schopen si je zafixovat do paměti. Pes se při výcviku učí smysluplně reagovat na nepředvídatelné překážky vznikající z nové prostorové situace, která vyplývá z chůze s nevidomým pánem. Pes vodí svého majitele takovým způsobem, že se vyhýbá samostatně překážkám a pokud se jim vyhnout nelze, upozorní svého pána zastavením (Jasenovcová, 2008). Když vodicí pes zpozoruje na cestě překážku, automaticky musí vymyslet, kudy ji obejit (Aldington, 1999). Psí průvodce musí být schopen doprovázet svého majitele nejen při chůzi, ale také při jízdě dopravními prostředky. Jak říká Laďka Dvořáková, pro výcvik vodicích psů neexistuje žádný manuál či psaná pravidla. Každý cvičitel má své „know how“, jak ke psovi přistupovat, aby byl docílen žádaný výsledek. Zkušenosti a dlouhodobá praxe cvičitelů jsou v tomto případě k nezaplacení. Výcvik vodicího psa by neměl fungovat na základě donucení nebo trestu (Aldington, 1999). Součástí výcviku je povelová technika, kterou se musí naučit jak vodicí pes, tak i jeho majitel, aby vznikla vzájemná souhra v jejich komunikaci. Mezi povely, které musí pes zvládat pod vedením svého majitele, patří odbočování do levé a pravé strany, zpomalení, zrychlení chůze a zastavení. Abychom si to dokázali představit v praxi, při jednoznačném povelu, který udává nevidomý majitel, musí výborně vycvičený pes okamžitě správně reagovat.
22
Mezi další povely, které musí na pokyn majitele umět, patří například vyhledání přechodu, dveří ať do budov či dopravních prostředků, schodů, zastávky MHD. Neméně důležité je zvládnutí chůze po silnici, kde není chodník (Jasenovcová, 2008). Samozřejmostí u vodicího psa je znalost povelů základní poslušnosti (sedni, lehni). Také aportování je důležité v tom smyslu, aby pes dokázal na vyzvání majitele zvednout např. klíče či bílou slepeckou hůl. Velmi často využívaným povelem je odložení a ponechání psa na daném místě s možností následného přivolání. Jak uvádí Jasenovcová, přivolání by mělo být vždy na kontakt, tedy na dotyk psa a jeho majitele. Nácvik povelů a poslušnosti je jen otázkou času, píle a preciznosti cvičitele, který se psu patřičně věnuje. Také cvičitele musí jeho práce bavit. Nesmí mu chybět vztah ke zvířatům a oddanost této náročné práci. V neposlední řadě musí instruktor umět psa správně motivovat k odpovídajícím výkonům. Cvičitel při této práci musí mít nejen zdravé nohy, ale i sportovního ducha. Výcvik probíhá v každém ročním období, za jakéhokoliv počasí, každý den kromě víkendu, který je vyhrazen pro regeneraci psa i cvičitele. Připravenost psa k vodicí službě si může cvičitel jednoduše ověřit tím, že si sám zakryje zrak, čímž navodí situaci nevidomého a při chůzi spoléhá jen na svého psa. (Dvořákova, 2009). Po absolvování vodicího výcviku musí pes splnit předepsané závěrečné zkoušky a poté může být předán nevidomému majiteli.
3.5. Předávání vycvičeného vodicího psa nevidomému člověku
Žadatel o vodicího psa, ještě před definitivním rozhodnutím si psího pomocníka pořídit, se musí na tuto skutečnost řádně připravit a informovat se, co ho v životě se psem čeká. V prvé řadě musí být schopen se o psa řádně postarat a také musí mít na paměti, že vodicí pes má hranice svých možností a schopností a že nemůže zcela nahradit lidského průvodce (Jasenovcová, 2008). Galajdová (1999) uvádí, že 90 % nevidomých mělo před samotným pořízením vodicího psa pozitivní očekávání. Dále podotýká, že v 85 % však samotná skutečnost přítomnosti vodicího psa, tato očekávání ještě předčila.
23
3.5.1. Požadavky na budoucího majitele
Budoucí majitel (žadatel) vodicího psa musí splňovat určité podmínky, které se nepatrně liší podle toho, které výcvikové centrum psa cvičí. Každá škola pro výcvik psů pro zrakově handicapované má stanoveny odlišné podmínky a požadavky pro žadatele. Cvičitel psa má právo se nevidomého předem zeptat na informace týkající se jeho zázemí, práce a schopnosti se o psa postarat (pravidelné venčení, krmení a ošetřování psa apod.) Na základě toho je možné přizpůsobit výběr vodicího psa. Podmínkou pro získání psa ze Školy pro výcvik vodicích psů pro nevidomé v Brně je kurz prostorové orientace pomocí bílé hole. Protože člověku, který se nedokáže sám patřičně zorientovat, pes nemůže pomoci. Vodicí pes může plnit svoji funkci jen tehdy, pokud je správně veden pomocí pokynů svého majitele. Cvičitel má právo zamítnout požadavek nevidomého na poskytnutí vodicího psa, pokud nebyly splněny podmínky nebo pokud zjistí cvičitel nedostatky, které by mohly v budoucnu vést ke špatnému využívání či trápení psa.
3.5.2. Výběr psa klientem
Pokud zrakově postižený klient splňuje podmínky pro získání psího pomocníka, může si psa vybrat tzv. na míru. Podle plemene, barvy, pohlaví, dle rychlosti chůze, která se odvíjí od povahy a temperamentu psa. Platí, že temperamentní člověk nemůže dostat psa flegmatického a naopak (Karfusová, 2008). Jiného psa bude požadovat mladý pracující muž žijící aktivním životem a jiného bude chtít „dáma v letech“, žijící poklidným životem. Člověku bez zrakového postižení se může zdát zcela nepodstatný vzhled vodicího psa pro člověka, který nevidí. Pravdou je, že nevidomý člověk získává znovu sebevědomí a uznání okolí, prostřednictvím svého krásného psa (Aldington, 1999). Hranice minimálního věku pro získání vodicího psa nebývá konkrétně stanovena, odvíjí se od schopnosti se o něho postarat. Pokud si budoucí majitel vybere psa podle svých představ, může ho navštěvovat už během jeho výcviku, pomalu se s ním seznamovat a poznávat ho. 24
Po vzájemné domluvě s cvičitelem je možné, navštěvovat se psem domácí prostředí budoucího majitele a usnadnit mu tak lepší orientaci a aklimatizaci v novém prostředí.
3.5.3. Vlastní předávání psa klientovi
Předávání vycvičeného vodicího psa musí být důkladný, zpravidla 14 denní, intenzivní výukový proces, kdy se nový majitel učí ovládat psa, udělovat mu povely, zvykat si na psí reakce a spoléhat se na něj. Obdobně i pes si zvyká na svého nového majitele, musí ho přijmout a reagovat na jeho hlas i povely. Podle Jasenovcové ze střediska výcviku vodicích psů v Praze - Jinonicích, si pes musí ujasnit, že jeho majitel se stává závislým na jeho jednání a rozhodování a že když udělá chybu, člověk ji nemůže napravit. První část předávání vodicího psa probíhá pro něho v důvěrně známém prostředí, kde je pes klidnější. Začíná postupně spolupracovat s novým majitelem, který ho při práci podporuje, chválí a odměňuje pamlsky. Právě někde tady se začíná rodit hluboký vztah mezi psem a jeho majitelem, který je nejdůležitějším krokem pro jejich společný život. Druhá část předávání již probíhá v místě bydliště klienta, pořád pod dohledem cvičitele, kde se pes seznamuje s novým prostředím, na které si postupně zvyká. Začátky nejsou jednoduché, proto se i počáteční soužití psa a majitele neobejde bez menších problémů a starostí, které se ovšem časem vytrácí. Vodicí pes zraje jako víno a po prvních týdnech a měsících společného života se stává zdatným pomocníkem svému majiteli, kterému navrací kus samostatnosti v běžném životě (Jasenovcová, 2008). Při dotazování nevidomých, kteří již někdy vlastnili vodicího psa a měli by si vybrat mezi psem a bílou holí, jednoznačně zvítězil pes (Galajdová, 1999). Vodicí psi zůstávají stále sebou samými, hrají si, odpočívají a chovají se zcela přirozeně, a to i k jiným členům rodiny. Doprovod nevidomého je pro ně pouze naučený úkol, který beze zbytku a oddaně splní (Stalmachová, 2000).
25
Jak uvádí Aldington (1999), vodicí pes podává nejpřekvapivější výkon, k němuž je možné zvíře vůbec vycvičit. Provádí něco, co by pro zrakově postižené nedokázalo dělat žádné jiné zvíře, žádný stroj, málokterý člověk. Galajdová (1999) uvádí, že pro 95% dotazovaných z řad nevidomých, je již život bez psa nepředstavitelný.
3.6. Legislativní opatření
Problematika zrakově postižených osob a vodicích psů je legislativně upravena pomocí zákonů a vyhlášek vydávaných Ministerstvem práce a sociálních věcí. Jedná se o vyhlášku č. 182/ 1991 Sb., týkající se příspěvků na opatření kompenzačních pomůcek, mezi něž patří i vodicí pes. Vyhláška stanovuje poskytování příspěvků na opatření kompenzačních pomůcek, které potřebují k odstranění, zmírnění nebo překonání následků svých postižení. V odstavci devět této vyhlášky stojí: „Úplně nebo prakticky nevidomým občanům lze hradit výdaje spojené s výcvikem a odevzdáním vodicího psa až do výše obvyklých nákladů.“ V praxi je situace taková, že cvičitel psa nebo majitel výcvikového střediska, si hradí náklady na výcvik a krmení psa sám. Po ukončení výcviku a předání psa novému majiteli vystaví cvičitel fakturu pro příslušně oddělení Ministerstva práce a sociálních věcí, odkud mu budou tyto náklady proplaceny. Dále tato vyhláška č. 182/ 1991 Sb., § 46 umožňuje nevidomému vlastníku vodicího psa pobírat příspěvek od příslušného obecního úřadu ve výši 800 Kč měsíčně, na krmivo pro vodicího psa (Anonym 4). Vyhláška č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu, stanovuje zákaz vyloučení či odmítnutí přepravy veřejnou dopravou vodicího psa, který doprovází osobu nevidomou. Vyhláška č. 347/2002 Sb., o hygienických požadavcích na prodej potravin a rozsah vybavení prodejny podle sortimentu prodávaných potravin, § 10, odstavem 5, umožňuje vstup vodicího psa, který doprovází nevidomou osobu, do prostoru prodejny. Totéž platí i pro asistenčního psa.
26
Novelizovaný zákon 229/2003 Sb., o místních poplatcích, § 2, odstavce 2, osvobozuje osobu, která vlastní vodicího psa od poplatků za něj. U ostatních osob je nutné hradit poplatky za psa staršího 3 měsíců (Anonym 4, neuveden). Vyhláška č. 137/2004 Sb., o hygienických požadavcích na stravování a zásadách osobní a provozní hygieny, § 49, písmeno h) umožňuje přístup vodicího psa doprovázejícího nevidomou osobu do konzumační části provozovny, přičemž vstup ostatních zvířat je povolen jen se souhlasem provozovatele. § 51, písmeno f) umožňuje vstup vodicího psa do zázemí provozoven, typu kadeřnictví, pedikúry, manikúry, masážních, kosmetických salónů apod. Zákon 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a s ním související smluvní přepravní podmínky dopravních podniků, týkající se prostředků hromadné dopravy, stanovují přepravovat psy pouze na vodítku a s náhubkem. Výjimka platí pro vodicí psy, kteří nemusí být vybaveni náhubkem. Majitel spolu s vodicím psem jsou též zproštěni od poplatků za jízdenky městské hromadné dopravy (Anonym 4, neuveden). Jen okrajově bych se chtěla zmínit o problémech souvisejících s tématem psích pomocníků. Jak již bylo zmíněno, vodicí pes je hrazen z financí státního rozpočtu, konkrétně z peněz Ministerstva práce a sociálních věcí. Je k zamyšlení, proč pouze vodicí pes, má své místo v české legislativě, kde je označen jako „kompenzační pomůcka“, čímž je akceptován a podporován státem. Zatímco ostatní typy psích pomocníků (asistenční psy pro vozíčkáře a tělesně postižené, signální psy pro neslyšící, asistenční signální psy pro epileptiky, canisterapeutické psy), jejichž využití pro osoby s postižením nelze znevažovat, své místo v české legislativě nemají. Proto lidem, kteří takové psy potřebují, nezbývá, než žádat o finanční podporu různé příspěvkové organizace, soukromé subjekty a sponzory. V krajních případech si takového psa musí žadatel hradit z vlastních prostředků (Dvořáková, 2009). V současné době je věnována pozornost projednávání dalších zákonů, souvisejících s připravovanou reformou českého zdravotnictví. Zákon o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, kam patří i problematika psích pomocníků, který ve svém § 29, odstavce 2, upravuje možnost přístupu do zdravotnického zařízení s vodicím či asistenčním psem následujícím způsobem:
27
"Pacient se smyslovým nebo tělesným postižením, který využívá vodicího nebo asistenčního psa, má právo na doprovod a přítomnost tohoto psa u sebe ve zdravotnickém zařízení, a to s ohledem na svůj aktuální zdravotní stav a v souladu s vnitřním řádem a způsobem, který neporušuje práva ostatních pacientů, nestanoví-li jiný právní předpis jinak. Toto právo se nevztahuje na osoby ve výkonu vazby, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo v zabezpečovací detenci." (Anonym 5, 2006) Tato záležitost je v současné době u nás novinkou. Ve vyspělých zemích je běžné, pokud handicapovaný majitel vlastní asistenčního psa a z různých důvodů musí být hospitalizován, může si svého psího pomocníka, za daných podmínek, vzít s sebou. Podmínkou je, že jeho zdravotní stav nesmí být natolik vážný, aby majiteli nedovoloval se o psa postarat. Asistenční pes musí být samozřejmě čistý, výborně vycvičený, bezpečně ovladatelný a nesmí obtěžovat ostatní osoby. Dlouhodobější oddělení postiženého člověka od svého asistenčního psa, způsobuje problémy a frustraci postiženého i jeho psa. Handicapovaní, kteří jsou dlouhodobě zvyklí na psí přítomnost a pomoc, tímto postrádají samostatnost a soběstačnost, kterou jim vycvičený pes pomáhá navracet. Na druhé straně jsou na místě obavy z řad zaměstnanců zdravotnických zařízení a ostatních pacientů, kterým se nemusí takový návrh zamlouvat. Proto je na našich zákonodárcích, pokusit se najít patřičný kompromis a řešení tohoto problému, ke spokojenosti všech zúčastněných stran (Anonym 5, 2006).
3.7. Centra pro výcvik vodicích psů v ČR
V současnosti působí v České republice několik cvičitelských organizací, které zajišťují výchovu a výcvik vodicích psů. Mimo zajištění výchovy a výcviku vodicích psů, je jejich posláním integrovat osoby se zdravotním postižením do společnosti, vrátit jim zpět soběstačnost, sebevědomí, nezávislost a tak pomoci k návratu do běžného života.
28
3.7.1. Středisko výcviku vodicích psů při SONS (sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých)
Středisko výcviku vodicích psů sídlí v Praze 5 – Jinonicích a je součástí sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých (SONS). Bylo založeno v roce 1997 a v současné době ročně vycvičí a předá přibližně 25 – 30 vodicích psů a také 1 – 2 asistenční psy. Mezi nejčastěji cvičená plemena patří labradorský retriever, zlatý retriever, popřípadě kříženec těchto dvou plemen a německý ovčák. Jiná plemena jsou cvičena jen ojediněle a to na přání a po předchozí domluvě s klientem (např. flat coated retriever, chodský pes). Postup výchovy a výcviku vodicích psů, se u jednotlivých cvičitelských škol nepatrně liší. Předvýchova u náhradních rodin probíhá od 8 týdnů věku štěněte do 11 – 13 měsíců. Přibližně v jednom roce života nastupuje pes do výcviku, který trvá 6 – 8 měsíců. Středisko výcviku vodicích psů SONS ČR podobně jako i jiná centra pro výcvik psích společníků, má specifické požadavky na klienta, který o psa žádá. Nevidomá osoba, musí mít průkaz ZTP, musí být samostatná a schopná se o psa postarat, musí mít trvalé bydliště, musí zvládat základy samostatné chůze s bílou holí. Toto výcvikové centrum má stanovenou věkovou hranici 14 let, pro získání vodicího psa (Anonym 3, 2006).
3.7.2. Škola pro výcvik vodicích psů pro nevidomé
Tato organizace se zabývá výchovou a výcvikem vodicích psů pro nevidomé a silně slabozraké od roku 1994. Od roku 2000 působí v Brně a ročně vycvičí a předá okolo deseti vodicích psů. Škola cvičí výhradně šest plemen psů (zlatý a labradorský retriever, flat coated retriever, německý ovčák, bílý švýcarský ovčáka, královský pudl). Škola pro výcvik vodicích psů v Brně je stejně jako středisko pro výcvik psích pomocníků v Praze členem mezinárodní organizace sdružující střediska cvičící vodicí psy (The international guide dog federatioin), zaměstnává dva cvičitele, dva technické pracovníky, ošetřovatele a má nespočet dobrovolníků a příznivců. Podobně jako středisko v Praze, získává štěňata pro výcvik z vlastních chovů, či nákupem štěňat od kvalitních rodičů, ve dvou měsících věku. 29
Ve věku dvanácti měsíců pes nastupuje výcvik, který trvá v průměru 6,5 měsíce. Škola pro výcvik vodicích psů v Brně požaduje po svých klientech před předáním psa kurz prostorové orientace, samozřejmostí je schopnost se o psa postarat. Průměrný věk klientů této školy je 42 let (Anonym 3, 2006). Škola pro výcvik vodicích psů je mimo jiné zřizovatelem občanského sdružení Vodicí pes. Toto sdružení zaměřuje svoji činnost na samostatný život zrakově handicapovaných osob a jejich vodicích psů, na jejich integraci do společnosti, vzdělávání a vyplnění volného času. Pořádá pravidelná setkání klientů v Klubovně v Brně, kde si mohou zájemci u kávy nebo čaje vyslechnout různé přednášky a besedy na zajímavá témata, mohou si vyměnit rady a zkušenosti s ostatními, zkrátka se dobře pobavit a strávit příjemné dopoledne ve společnosti spřízněných osob. Součástí klubovny bývá pravidelné procvičování vodicích psů pod dohledem instruktorů. Vodicí pes, o. s. spolu se Školou pro výcvik vodicích psů každoročně pořádá několik rekondičních pobytů pro příznivce a majitele vodicích psů (Anonym 3).
3.7.3. Centrum výcviku pro postižené Helppes
Helppes je první a jediná nezisková organizace svého druhu v ČR. Od roku 2001 se zabývá výcvikem psích asistentů pro handicapované osoby. Toto centrum cvičí kromě vodicích psů pro nevidomé také asistenční psy pro tělesně postižené osoby na vozíku, signální psy pro neslyšící, asistenční signální psy pro osoby trpící záchvatovým onemocněním – epileptici, kardiaci, canisterapeutické psy pro mentálně postižené, autisty a starší osoby žijící v sociálních zařízeních. Výcvikové centrum ročně předá v průměru 21 psů. Jak uvádí ve svých statistikách, v roce 2007 bylo předáno 7 psů vodicích, 10 asistenčních a 4 signální psy. K těmto účelům cvičí plemena retrieverů, ovčáků, kníračů a teriérů. Štěňata těchto plemen si výcvikové centrum získává z vlastních chovných stanic nebo nákupem z chovných stanic ve věku dvou měsíců. V předvýchově bývají štěňata do věku 7 – 10 měsíců a podle vyspělosti jsou zařazovány do výcviku, s délkou 6 – 8 měsíců, dle typu výcviku. Výcvikové centrum, kromě všeobecných požadavků na klienta, vyžaduje doporučení odborného lékaře, popřípadě sociálního pracovníka. 30
Výcvikové centrum Helppes také nabízí poradenství v oblasti péče o psa (výcvik, veterinární péče, výživa psa), rekondiční pobyty, sportovní aktivity se psem, pořádání soutěží, docvičování nových nutných úkonů z důvodu změny zdravotního stavu klienta, pomoc při jednání na úřadech, zprostředkování sociálního a právního poradenství (Anonym 3, 2006). Náklady na výchovu a výcvik vodicího psa se u všech škol pohybují v rozmezí 160 000 - 190 000 Kč.
3.8. Další typy psích pomocníků
3.8.1. Asistenční psi
Asistenční pes je komplexní název pro každého psího pomocníka speciálně vycvičeného pro pomoc zdravotně postiženým osobám. Tedy i vodicí pes je pes asistenční. Mezi další typy asistenčních psů patří signální psi pro neslyšící, asistenční psi pro osoby na vozíku, signální psi pro osoby trpící specifickými onemocněními (epilepsie) a speciálně vycvičení psi pro canisterapii. Asistenční psi se potýkají se spoustou problémů. Jedním z problémů je otázka financování výchovy a výcviku. Vodicí pes, jak již bylo zmíněno, je financován ze státních prostředků, zatímco asistenční pes, nemá zatím v české legislativě místo a tím je odkázán a štědrost sponzorských darů a příspěvků neziskových organizací. Dalším problémem podle sdružení Pomocné tlapky je chybějící certifikace psů. Doposud nebyly stanoveny jednoznačné podmínky výchovy a výcviku ani jednoznačného prokazování splnění výcviku a získání tak právoplatného označení statusu asistenčního psa. Snad až nově vytvořený a platný zákon pomůže tyto problémy vyřešit a usnadnit tak využívání těchto důležitých psích pomocníků.
31
3.8.1.1.
Signální psi
Signální psi bývají též někdy označovaní jako psi signalizační nebo slyšící. Jsou to speciálně vycvičení psí pomocníci určení pro osoby se sluchovým postižením. Postižení sluchu je jedním z nejméně chápaných a společností tolerovaných postižení (Galajdová, 1999). Je na první pohled neviditelné oproti jiným handicapům a všeobecně se o něm málo mluví. Pro představu můžeme jednoduše přirovnat, jestliže je vodicí pes pro nevidomého očima, tak pes signální je pro neslyšícího ušima. Podstatou práce signálních psů, je sdělit majiteli to, co nemohou přes svůj handicap slyšet. Pomocníkem v takových situacích je právě signální pes. Upozorní na zvuk budíku, domovního zvonku, sirény, alarmu či dětského pláče. Jakmile pes zvuk uslyší, upozorní svého majitele dotykem tlapky (Stalmachová, 2000). Správně vycvičený pes by měl také na výzvu majitele umět ke zdroji zvuku dovést. Pro představu: pokud dopere pračka, tak pes upozorní svého majitele a na povel ho k ní dovede. V případě zvuku požárního hlásiče musí signalizační pes odvést neslyšícího majitele z dosahu hrozícího nebezpečí. Při pohybu mimo domov je nutné, aby pes neslyšícího upozornil na projíždějící tramvaj či na troubící vozidlo. Pro tento typ výcviku jsou vhodná téměř všechna plemena. Při výcviku signálních psů se pes nemusí učit tolik povelů jako pes asistenční nebo vodicí, proto se k tomuto účelu mohou používat psi z útulků a kříženci. Slyšící pes má stejný význam pro sluchově postiženého jako vodicí pes pro nevidomého, zvyšuje jejich nezávislost, soběstačnost a přináší jim pocit jistoty a bezpečí (Galajdová, 1999). Je-li postižený hluchoněmý, pak pes svého pána ovládá pomocí píšťalky a posunkových povelů (Anonym 6, 2006).
3.8.1.2.
Asistenční psi pro tělesně postižené
Tito psi jsou cvičeni nejen pro doprovod osob upoutaných na vozík, ale také pro osoby trpícími různými pohybovými problémy a jinými potížemi. Nepředstavitelnou výhodou nabízí vycvičený asistenční pes, který může poskytovat potřebnou péči postiženému a v mnohých ohledech tak nahradit péči rodiny či jiných pečovatelů. 32
Asistenční pes dokáže vykonat nespočet drobných úkonů za svého pána, pro kterého i sebemenší činnost může být problematická. Mezi běžné činnosti, které by měl řádně vycvičený asistenční pes umět je přinášení a podávání věcí (telefon, noviny), rozsvěcování a zhasínání světel, otevírání dveří, podávání oblečení, otevírání pračky, ledničky a vytahování věcí z nich, pomoc při nákupu, manipulaci s invalidním vozíkem a mnoho dalších. V závislosti na druhu postižení by měl asistenční pes zvládnout, například posunout ruce nebo nohy na vozík, či zvednout hlavu postiženému, aby nedošlo k dýchacím obtížím. Pro výcvik asistenčního psa pro tělesně postižené se nejčastěji používají 2 plemena, zlatý a labradorský retriever. Nároky na psa jsou podobné jako u psů vodicích. Výcvik takového psa trvá půl roku, jeho délka se odvíjí od náročnosti výcviku a požadavků klienta (Galajdová, 1999).
3.8.1.3.
Asistenční signální psi pro osoby trpící záchvatovými stavy (např. epileptici, diabetici)
Onemocnění doprovázena záchvatovými stavy bývají obzvláště nebezpečná, jelikož záchvat se může nečekaně dostavit a to i bez prvotních příznaků. V takovém případě dochází k bezprostřednímu ohrožení života postiženého, pokud nedojde k okamžité pomoci. Pro postiženého, který trpí záchvatovým onemocněním, je takový asistenční pes velkým přínosem a balzámem na jeho psychiku (Nerandžič, 2006). To, že není na zrádnou nemoc sám, mu přináší patřičný klid a zmírnění známek stresu. Už samotný vztah ke zvířeti dokáže pozitivně ovlivnit četnost i vážnost záchvatů. U tohoto typu asistenčních psů je dokázáno, že dokážou vycítit a včas upozornit na blížící se záchvat, a to 5 – 20 minut před samotným počátkem záchvatu. Asistenční pes v případě záchvatu je schopen sehnat pomoc, přivolat sousedy, upozornit kolemjdoucí apod. V současnosti již existují telefonní přístroje se speciálním tlačítkem, kdy v případě záchvatu pes může stlačit a tím tak vyslat signál na operátora, který okamžitě vyšle na místo záchrannou službu. Tento převratný systém bohužel ještě není dostupný v ČR (Anonym 10, 2006). V České republice se tito speciální psi cvičí velmi ojediněle.
33
V současné době není výjimkou výcvik asistenčních psů pro osoby s postižením čichu. Asistenční pes vycvičený pro tento účel rozpozná zápach unikajícího plynu či kouře a upozornění svého majitele. Tento pes může být také cvičen na identifikaci pachů, které mohou způsobovat astmatický záchvat. Dalším typem psího pomocníka je asistenční pes pro pacienty trpící ztrátou paměti. Takový pes je cvičen na orientaci v okolí majitelova bydliště, aby byl schopen ho bezpečně dovést domů. V České republice se tento typ psích pomocníků cvičí velmi sporadicky (Dvořáková, 2009).
3.8.1.4.
Canisterapeutičtí psi
Jak uvádí Stalmachová (2000), canisterapie neboli léčba za pomocí psa, je v současnosti považována za jedno z moderních odvětví psychoterapeutické léčby. Pes je zvíře, které dokáže přenášet svou pohodu na člověka a dovede ho vyprovokovat k určitému výkonu (Stalmachová, 2000). Canisterapie je součástí zooterapie, která využívá různá zvířata k terapeutickým účelům. Zooterapie neboli animoterapie je založena na principu využívání pozitivního působení při kontaktu mezi člověkem a zvířetem (Velemínský a kol, 2007). V rámci zooterapie mohou být využíváni koně (hiporehabilitace), kočky (felinoterpaie), malá domácí zvířata (činčila, fretka, králík). Základním principem léčebného využití psa je probuzení samoléčitelských schopností člověka. Postižený člověk v přítomnosti psa dokáže vyvinout určitou snahu, ať už v komunikaci či pohybu. Pes má specifický vliv na psychologické, antidepresivní, antistresové stavy a může napomáhat k aktivaci pozitivního myšlení v životě (Nerandžič, 2006). Canisterapie klade důraz na řešení problémů nejen fyzických, ale i psychologických, citových a sociálně-integračních (Anonym 7, 2008). V současné době není canisterapie definována v české legislativě, proto se nejedná o žádný typ léčby, nýbrž o podpůrnou (pomocnou) metodu terapie (Galajdová, 1999). Canisterapie může být prováděna dvěma metodami.
34
První metodou je AAA (Animal Assisted Activities = aktivity za pomocí zvířat). Tato metoda je založena na přirozeném kontaktu a komunikaci mezi člověkem a zvířetem (psem), zaměřená na zlepšení kvality života klienta nebo přirozený rozvoj jeho sociálních dovedností (Velemínský, 2007). Druhou metodou je AAT (Animal Assisted Therapy = terapie pomocí zvířat), která využívá konkrétního kontaktu postiženého člověka a psa s cílem zlepšit psychický nebo fyzický stav klienta, tzn. posílení žádoucího chování, a naopak může přispět k potlačení nežádoucích projevů. Fyzický vliv psa je vyžíván při polohování postiženého člověka přímo na ležícího psa. Při tomto kontaktu dochází k prohřívání jednotlivých částí těla, což má pozitivní vliv na zlepšení krevního oběhu a uvolnění křečí. Tato metoda je poskytována a vedena zdravotnickým personálem se speciálními odbornými znalostmi (Galajdová, 1999). Terapeutický pes musí být především klidný a vyrovnaný. Po půlročním výcviku musí splnit předepsané canisterapeutické zkoušky, aby mohl získat osvědčení pro canisterapeutického psa (Stalmachová, 2000). Takto vycvičený pes se svým psovodem (canisterapeutem) tvoří canisterapeutický tým, který navštěvuje rehabilitační centra pro handicapované, léčebny pro děti a dlouhodobě nemocné a domovy pro seniory. Před započetím canisterapie je nutné doporučení a souhlas lékaře, neboť canisterapie nemusí být vhodná pro každého postiženého. Lze ji využít u psychicky i fyzicky postižených lidí, u dětí trpících například autismem či Downovým syndromem, ale i u starých osob umístěných v pečovatelských zařízeních.
3.9. Nejčastěji využívaná plemena pro výcvik vodicích psů
3.9.1. Zlatý retriever (Golden retriever)
Toto světoznámé a populární plemeno pocházející původem z Velké Británie, bylo původně využíváno jako plemeno lovecké a to konkrétně pro lov vodního ptactva.
35
První zmínky o předcích zlatého retrievera pocházejí z 19. století zásluhou skotského lorda Tweedmoutha. Křížil dnes již neexistující lovecká plemena. Narozenými potomky byla čtyři žlutá štěňata, později uznaná za předky všech zlatých retrieverů (Cunliffeová, 2004). Velká oblíbenost tohoto plemene se v Evropě projevila až po druhé světové válce a prakticky trvá dodnes. Název plemene je odvozen od anglického slova „retriever“, což znamená přinášet, znovu získat. Vystihuje tedy oblíbenou zábavu plemene a tou aportování, či přinášení různých předmětů. Standard, který uvádí mezinárodní kynologické federace (FCI) doporučuje výšku zlatého retrievera, měřenou v kohoutku (pozn. kohoutek - místo za krkem kde se lopatky dotýkají páteře), 56 - 61 cm u psa a u feny 51 - 56 cm (Císařovský, 1997). Hmotnost jedince tohoto plemene se podle Verhoef-Verhallena pohybuje v rozmezí
27 - 33 kg. Barva srsti je krémová až zlatá s různými odstíny, zamítá se
však odstín červené či mahagonové barvy. Struktura srsti je rovná nebo zvlněná s velmi hustou podsadou, která je odolná vůči vodě. Vyžaduje však náročnější úpravu. Toto plemeno má jednoznačně laskavý výraz, který jen podtrhuje jeho kladné vlastnosti, mezi které patří poslušnost, chytrost a důvěřivost. Tyto povahové rysy jednoznačně předurčují plemeno k práci pro člověka. Proto bývá nejčastěji využíváno k výcviku nejen pro vodicí službu, ale také pro výcvik canisterapeutických a asistenčních psů. Zlatý retriever má velmi přátelskou a klidnou povahu, postrádá agresivní chování. Tito mírumilovní, přátelští a spolehliví psi jsou jedním z nejoblíbenějších plemen na světě (Cunliffeová, 2004). Jsou velmi společenští a špatně snáší samotu.
3.9.2. Labradorský retriever (Labrador retriever)
Toto plemeno pochází z 19. století, vzniklo v provincii Newfoundland kanadského poloostrova Labrador. Přesto je jako země původu tohoto plemene uváděna Velká Británie, stejně jako u zlatého retrievera. Labradorský retriever byl chován původně rybáři, kteří tyto psy cvičili k přinášení ryb z vody. Jak uvádí Dr. Duke, tlapy psa opatřené plovací blanou, hodně napovídají o labradorově schopnosti plavat.
36
Díky obchodu s rybami bylo do Anglie dovezeno a následně prodáno několik jedinců tohoto plemene. Do Česka byl dovezen první pár labradorů v roce 1975. Tito labradoři se stali zakladateli prvních chovů u nás (Krejčová, 2007). Výborného čichu labradorských retrieverů se využívalo v první i druhé světové válce, kde pracovali jako hledači nastražených min. Labradorský retriever má mít silnou a pevnou konstituci, široký a hluboký hrudník, širokou lebku, středně velké oči vyjadřující inteligenci a dobrou náladu (Šváb, neuvedeno). Charakteristickým znakem pro labradora je ocas podobný vydřímu, u kořene velmi široký a zužující se směrem ke konci (Cunliffeová, 2004). Výška v kohoutku u psů by měla být v rozmezí 56 - 57 cm, u fen 54 - 56 cm. Hmotnost psů se pohybuje okolo 30 - 35 kg a fen 25 - 30 kg. Srst je hustá, krátká a rovná s hustou podsadou, která podobně jako u zlatého retrievera nepropouští vodu. Proto i její úprava je méně náročná. Plemeno se vyskytuje v čistých barvách jako je černá, různé odstíny žluté a čokoládově hnědé, někdy nazývané jako barva játrová. Malý bílý znak na prsou je přípustný (Verhoef-Verhallen, 2003). Plemeno má velmi podobnou povahu jako zlatý retriever. Je inteligentní, nadšené z jakékoliv činnosti, poslušné, se silnou vůlí udělat radost. Nepatrný rozdíl od zlatého retrievera vyplývá z pozdějšího dospívání labradorského retrievera, které nastává kolem druhého roku života. Z tohoto důvodu bývá labrador déle hravý a hyperaktivní. Má také větší sklony k obezitě, je tedy nutné u něj hlídat příjem krmiva a zajistit optimální pohyb (Duke, 2001).
3.9.3. Flat coated retriever
Historie tohoto plemene sahá do 18. století, kde bylo využíváno, podobně jako ostatní plemena retrieverů, pro lov zvěře. Na vzniku plemene se podíleli dnes již neexistující Wavy coated retriever, který byl křížen s anglickými pasteveckými psy a s irským setrem (Šváb, neuvedeno). Na konci 19. století se rozšířilo toto plemeno nejen v Anglii, ale také po celé Evropě, kde se stalo velmi populárním společníkem. První flat coated retriever byl do Čech přivezen z Rakouska v roce 1990 (Kučera, neuvedeno). 37
V České republice bylo toto plemeno dlouhou dobu neznámé, až v posledních deseti letech se těší velké oblibě. Flat coated retriever je živý, bystrý, aktivní pes s dlouhou, pěkně tvarovanou výraznou hlavou (Cunliffeová, 2004). Má podobně jako ostatní retrieveři, inteligentní výraz, vykazující sílu a svéráznost. Dorůstá kohoutkové výšky u psů 59 - 61,5 cm, u fen 56,5 - 59 cm (Taggart, 2002). Hmotnost plemene při správné kondici psa, by měla být v rozmezí 27 - 36 kg u psů a 25 - 32 kg u fen. Svou harmonickou stavbou těla a dlouhou lesklou srstí je nápadný všude, kde se objeví (Räber, 1995). Barva srsti bývá nejčastěji černá, méně se vyskytující játrově hnědá. Dlouhá jemná srst vyžaduje pravidelnou úpravu kartáčováním. Toto plemeno je živé, přátelské a společenské, podobně jako ostatní plemena retrieverů. Vyznačuje se velkou učenlivostí, ochotou pracovat a přizpůsobivostí jak životu ve městě, tak i na venkově. Stejně jako ostatní retrieveři má i tento rád vodu a rád také aportuje. Temperament tohoto plemena je klidný a vyrovnaný, proto není pochyb o jeho vhodném využití pro výcvik vodicího psa. Avšak velkou roli u všech psích plemen hraje především individualita každého jedince (Cunliffeová, 2004).
3.9.4. Královský (velký) pudl (Big poodle)
Toto plemeno je považováno za jedno z nejstarších psích plemen. V minulosti bylo využíváno k lovu vodního ptactva, v důsledku toho bylo v 16. století označováno jako vodní ptačí pes. Jeho francouzský název je odvozen od výrazu „Chien canard“, tedy názvu pro psa používaného k lovu kachen (Císařovský, 1997). Před lovem byla velkému pudlovi dohola ostříhaná srst. Takto dokonale vynikla jeho dynamická postava, která svoji pohyblivostí a hbitostí skvěle napomáhala práci ve vodě. Na vzniku tohoto plemene se pravděpodobně podílela plemena huňatých ovčáků, která byla křížena s loveckými plemeny a islandskými pudly. Některé zdroje uvádějí poněkud rozdílné informace, s možností využití křížení i pasteveckých psů. Po roce 1800 se pudl stal žádaným společenským doplňkem, začala se provádět náročná úprava jeho zvláštní srsti. Důkazem popularity tohoto plemene v dřívějších dobách, je jeho přítomnost na gotických a renesančních obrazech (Räber, 1994). 38
Toto společenské plemeno pochází z Francie a vyskytuje se ve čtyřech velikostech a pěti barevných varietách (Císařovský, 1997). Pro účel vodicího psa se používá pouze pudl velký neboli královský. Velký pudl má elegantní a vyváženě stavěné tělo, kohoutková výška u psů dosahuje 45 - 58 cm, s tolerancí do 60 cm (Räber, 1994), u fen bývá výška zpravidla o několik centimetrů menší. Hmotnost plemene by neměla výrazně přesahovat 30 kg. Pudl je charakteristický především svou kadeřavou srstí, která lze na mnoho způsobů upravovat. U vodicích psů je nejjednodušší a nejpraktičtější srst zkrátit na jednotnou délku. Takto upravenou srst stačí jen občas vyčesat. Srst tohoto plemene nelíná, což pro mnohé chovatele je bezesporu výhodou. Barva srsti může být bílá, černá, meruňková (apricot), hnědá a šedá (stříbrná). Pigmentace kůže by měla odpovídat barvě srsti (Císařovský, 1997). Zejména o středních a velkých pudlech se uvádí, že patří mezi nejchytřejší plemena, velmi chápavá a učenlivá, což značně usnadňuje jejich výcvik. Pudl je plemeno hravé, živé, věrné a přítulné. Někteří jedinci však mohou reagovat ostražitě a mohou častěji štěkat než příslušníci jiných plemen (Verhoef-Verhallen, 2003).
3.9.5. Bílý švýcarský ovčák (Berger Blanc Suisse)
Tento ovčácký pes charakteristický svou bílou barvou srsti se poprvé objevil v České republice až v roce 1992. Ovšem původ tohoto plemene sahá až do období začátku našeho letopočtu. Plemeno bílého ovčáka bylo původně využíváno k pastvě dobytka. Bílá barva srsti měla jasný úkol, odlišit tyto pastevecké psy od vlků, kteří napadali stáda. Jak uvádí Räber ve své encyklopedii, bílá barva srsti byla žádána u ovčáckých psů, ovce si tak lépe zvykaly na jejich přítomnost. Toto plemeno má společný původ se známějším německým ovčákem a dříve bylo nespravedlivě považováno za zdegenerovaného albína (Räber, 1993). Bílá barva srsti byla také v minulosti důvodem zákazu účasti těchto psů na výstavách. Plemeno bylo zpočátku hojně rozšířeno v USA a Kanadě, kde vznikl původní název plemene americkokanadský bílý ovčák. Roku 1984 bylo plemeno dovezeno do Evropy. Od roku 2002 je používán oficiální název plemene bílý švýcarský ovčák.
39
Toto plemeno je středně velké, dobře osvalené, má silné končetiny, dlouhý trup a ocas, který v klidu visí šavlovitě k zemi. Jak uvádí Verhoef-Verhallen, bílý švýcarský ovčák by měl v dospělosti dosahovat kohoutkovou výšku 60 - 65 cm u psů a 55 - 60 u fen, tělesnou hmotnost Verhoef-Verhallen neuvádí. Dle klubu bílého ovčáka je uváděna hmotnost psa 30-40 kg a u feny 25-35 kg. Kůže je tmavě pigmentovaná. Srst tohoto plemene, jak již prozrazuje název, je bílá, krátká nebo polodlouhá, občas může vykazovat nažloutlý odstín. Standard nepovoluje srst zvlněnou. Naopak žádoucí je černě pigmentovaný čenich a černá barva drápů. Toto plemeno se vyznačuje dobrými povahovými rysy, které ho předurčují pro práci vodicího psa. Mezi kladné vlastnosti patří dobrá pozornost, inteligence, dobrá schopnost se učit novým věcem. Toto plemeno umí být také ostražité a velmi živé, ale přesto ochotné pracovat a věrně sloužit svému pánovi.
3.10. Geneticky podmíněná onemocnění
Geneticky dědičné choroby mají základ již v embryonálním vývoji jedince probíhajícím v děloze. Rozhodujícím faktorem je geneticky pozměněná DNA, kterou přinesla samčí nebo samičí pohlavní buňka (spermie nebo vajíčko). Jinak řečeno, co přinesla spermie nebo vajíčko ve své DNA, si nese nový jedinec (potomek) po celý život. Tyto genetické odchylky a vady vzniklé v embryonálním vývoji nelze nijak pozměnit ani napravit. Proto je kladen takový důraz na výběr rodičů budoucího vodicího psa. Každý z rodičů se významnou měrou podílí na genetickém založení svých potomků. Vzhledem k tomu, že žádné psí plemeno není prosté dědičných defektů a chorob, je nutné sledovat, evidovat a vyhodnocovat jejich výskyt a volit vhodnou metodu plemenitby neboli křížení (Dostál, 2007). Využití příbuzenské plemenitby (páření jedinců s větší či menší mírou příbuznosti) není u psů většinou možné, jelikož je zde velmi vysoké riziko výskytu nežádoucích vlastností. Většina těchto nežádoucích vlastností a znaků je recesivních. Je-li genetická vada či choroba recesivní, vyskytuje se jen u recesivních homozygotů (aa).
40
To znamená, že dominantní homozygot (AA) netrpí žádnou poruchou, je tedy po genetické stránce zdravý, bez přítomnosti klinických příznaků onemocnění. U heterozygotů (Aa), který má jednu alelu zdravou (A) a jednu alelu (a) s výskytem vady, dochází k tomu, že jedinec s tímto genetickým vybavením je nositelem genetické vady, která se u něj klinicky neprojeví. Takového jedince není možné na pohled odhalit, jelikož se u něj neprojevují žádné příznaky, diagnóza vady je možná jen za použití genetických testů. Proto je žádoucí tyto jedince, kteří danou chorobu přenášejí vyčleňovat z chovu, protože pokud dojde ke zkřížení dvou jedinců s tímto genetickým založením (Aa x Aa), geneticky vázaná vada či choroba se u potomstva znovu projeví.
Aa x Aa => AA, Aa, Aa, aa
AA..............zdravý jedinec Aa, Aa........nositel defektu, bez klinických příznaků aa..............nemocný jedinec
3.10.1. Dysplazie kyčelního kloubu (DKK)
Onemocnění dysplazií kyčelního kloubu je jedním z nejčastějších důvodů vyřazení jedince z výcviku vodicích psů. Dysplazie je vývojové onemocnění projevující se abnormálním růstem hlavice a jamky kyčelního kloubu (Kotrcová, 2009). Takto utvářený kloub je nestabilní, uvolněný a predisponovaný ke vzniku degenerativních změn (Beránek, 2001). Na základě těchto změn dochází k subluxaci kyčelního kloubu a rozvoji artrózy. Subluxací rozumíme neúplné vykloubení, kdy na rozdíl od úplného vykloubení se kloubní plošky ještě částečně dotýkají (Anonym 1). Artróza je nezánětlivé onemocnění kloubů, při kterém dochází k destrukci kloubní chrupavky, která tvoří dotykovou plochu mezi kostí stehenní a kyčelní - pánevní (Anonym 2, 2008). Všeobecně je uváděno, že plemena velká a těžká jsou více postižena než plemena malá (Dostál, 2007). Beránek (2001) uvádí, že mezi nejdůležitější vlivy, které mohou vést ke vzniku DKK, patří nadměrná zátěž psa v pubertě a vysoká hmotnost. Tyto faktory představují největší problém u velkých plemen ve věku okolo šestí měsíců. DKK je onemocnění multifaktoriální (Nečas, Toombs, 1999). 41
Mimo genetickou predispozici a nadměrnou fyzickou zátěž, hraje významnou roli také výživa, konkrétně přebytek energie v krmné dávce, vzájemný poměr bílkovin, sacharidů a tuků. Velký důraz je kladen při DKK na obsah metabolizovatelné energie. Za optimální obsah metabolizovatelné energie v krmivu je považováno 3,5 - 4 kcal/g, přičemž tuk by měl tvořit maximálně 15 % sušiny krmiva (Horák, 2007). Dalšími faktory, které výrazně ovlivňují vznik DKK, jsou nadbytek vápníku, fosforu a vitamínu D v krmivu. V současné době probíhají výzkumy zabývající se účastí pohlavních hormonů na vzniku DKK. Zatím nebyl jednoznačně prokázán vliv samičího pohlavního hormonu (estrogenu) ani samčího pohlavního hormonu (testosteronu) na vznik tohoto onemocnění.
3.10.2. Vývoj DKK
Pokud je štěně potomkem rodičů, z nichž alespoň jeden trpí DKK, je u něj vysoce pravděpodobné, že se u něj začne toto onemocnění rozvíjet. První příznaky patologických procesů se objevují u štěňat již v druhém týdnu věku, kdy dochází k uvolňování kloubního pouzdra a vazů kyčelního kloubu. Později dochází ke vzniku zánětu, ke zvýšení tvorby výstelky kloubu a narušení povrchových vrstev kloubních chrupavek (Horák, 2007). První viditelné příznaky mohou být patrné již od 4. měsíce věku psa. V důsledku těchto změn dochází ke snížení pevnosti kyčelního kloubu a k postupnému oddalování kosti stehenní a pánevní (kyčelní) za vzniku částečného vykloubení (subluxace). Jelikož tyto patologické změny nastávají v raném věku, kdy u štěněte ještě není dokončen růst kostního skeletu, dochází v kloubním prostoru k nerovnoměrnému zatěžování, ke zpomalení osifikace (přeměny chrupavky v kost), k degeneraci chrupavky a k následné deformaci kyčelního kloubu. V krajních případech může dojít k obnažení kosti pod chrupavkou. DKK je bolestivé onemocnění (Beránek, 2001). Rozsah kloubních změn je individuální a v případě vysokého stupně postižení může dojít až k úplnému vykloubení kyčelního kloubu (Horák, 2007).
42
Pokud pes onemocní tímto typem dysplazie, můžeme u něj pozorovat charakteristické příznaky, jako např. abnormální pohyb zejména pánevních končetin (kolébavá chůze), snížení celkové pohybové aktivity a zvýšení frekvence odpočinku (Kotrcová, 2009). Patrná je také snaha více zatěžovat hrudní (přední) končetiny a tím tak odlehčovat končetiny pánevní (zadní). U některých psů je patrný tzv. králičí pohyb, kdy jsou pánevní končetiny v pohybu současně (Horák, 2007).
3.10.3. Genetika a DKK
Dysplazie kyčelních kloubů u psů je dědičná choroba, dědící se z postižených rodičů na jejich potomstvo (Beránek, 2001). Z genetického hlediska se jedná o komplexní (kvantitativní) vlastnost, jejíž zevní projev, jak již bylo zmíněno, je ovlivněn také prostředím (výživou, fyzickou zátěží apod.) Horák (2007) tvrdí, že genetická podstata DKK na úrovni genů zůstává do současnosti neznámá. Předpokládá však, že na vzniku se podílí několik desítek genů, z nichž většina vykazuje aditivní účinek (účinek působení genů se sčítá) a výskyt DKK nastává u recesivních homozygotů (aa). Podíl genetického základu na rozvoji dědičné choroby se udává koeficientem dědivosti (heritability = h²). Je to číslo o hodnotě 0,0 - 1,0, kde hodnota 0,0 reprezentuje vlastnost nebo chorobu, která není dědičná (např. úraz, infekční onemocnění). Hodnota 1,0 udává znak či vlastnost, který je výsledkem genotypu jedince (zbarvení srsti, předkus, vady očních víček), (Dostál, 2007). Na základě znalosti výše koeficientu heritability (h²) můžeme předpovědět plemennou hodnotu psa. Odhadované koeficienty heritability pro DKK se pohybují v průměru 0,3 - 0,5 v závislosti na plemeni. U německých ovčáků byla zjištěna hodnota 0,11, u labradorských retrieverů 0,5 a bernských salašnických psů 0,68 (Horák, 2007). Pokud u labradorského retrievera byla zjištěná hodnota h² 0,5, znamená to, že podíl genetického založení jedince na rozvoji DKK je 50 %, zbývajících 50 %, je podíl vnějšího prostředí (výživa, fyzická zátěž). Preventivním opatřením výskytu DKK je rentgenologické vyšetření a následná selekce postižených jedinců (Beránek, 2001).
43
3.10.4. Diagnostika DKK
Pro stanovení diagnózy DKK se používá několik metod. Základem je veterinární vyšetření zaměřené na lokalizaci postiženého kloubu, průkaz bolestivosti a uvolnění kloubu
s následným
potvrzením
diagnostiky,
zhotovením
a
vyhodnocením
rentgenových snímků (Beránek, 2001). Dle Horáka (2007) je posuzován zejména tvar kloubní hlavice a krčku stehenní kosti, hloubka zanoření hlavice do jamky kyčelního kloubu, symetrie kloubní štěrbiny a další případné degenerativní změny. V současnosti se v České republice používá systém číselného označení 0 – 4 (0 = zdravý kloub). Tento systém vychází z posuzování jednotlivých RTG snímků, které mohou být zhotoveny u psů starších 12 měsíců. Výsledek hodnocení DKK nemusí být jednoznačný pouze z objektivního hlediska. Může ho ovlivňovat např. věk psa, použitá anestezie při zhotovování RTG snímků, zručnost a zkušenost veterinárního lékaře. Beránek (2001) uvádí, že primárním řešením DKK je endoprotéza, která je ovšem velmi náročná a drahá (60 000 – 80 000 Kč). Smyslem endoprotézy kyčelního kloubu je eliminovat bolest a potíže s pohybem kloubu, náhradou postiženého kloubu za kloub umělý (Nečas, Toombs, 1999). Následná doprovodná terapie se zaměřuje na snižování tělesné hmotnosti, omezování pohybu psa a podávání specifických látek pro výživu postižených chrupavek – chondroprotektiva (Kotrcová 2009). Horák (2007) poukazuje na prospěšnost organizace OFA, která celosvětově vede záznamy o výskytu a diagnostice DKK u jednotlivých plemen. Tato organizace vznikla 7. července 1966 a mezi její zakladatele patří právě zástupci Klubu zlatých retrieverů a německých ovčáků. V současnosti tato organizace eviduje dysplazii u 132 plemen. Na základě rentgenových snímků jsou klouby hodnoceny jako excellent – velmi dobré, good – dobré a fair – uspokojivé. Celková DKK posuzována podle závažnosti jako mírná, střední a těžká. Na základě dlouhodobých výzkumů organizace OFA zaujímá první místo ve výskytu DKK překvapivě plemeno anglického buldoka, kde výskyt DKK představuje 75 %. Kotrcová konstatuje, že toto smutné prvenství je důsledkem přešlechtění a výskytu nežádoucí inbrední deprese. Umístění plemen vodicích psů ve statistikách OFA je znázorněno v tabulce 1.
44
Na základě uvedených hodnot v tabulce 1 je patrné, že u plemen využívaných pro vodicí službu zaujímá prvenství častého výskytu DKK plemeno zlatý retriever. Pomyslné druhé místo zaujímá plemeno německý ovčák.
Tabulka 1 Zastoupení plemen v databázi DKK organizace OFA (Horák, 2007) Pořadí v OFA 29. 37. 68. 72. 119. 120.
Plemeno zlatý retriever německý ovčák pudl labrador bílý švýcarský ovčák flat coated retriever
Hodnoceno 105516 83746 15245 166501
% výskyt 20,3 19 12,7 12,4
316
4,7
3815
4,5
45
4. MATERIÁL A METODIKA
Na základě vytyčených cílů byla provedena vlastní práce s vytvořením jednoduchého, stručného a výstižného dotazníku. Snahou dotazníku bylo nejen zaujmout dotazovaného a přimět ho k zamyšlení, ale i získat přehled o názorech a vědomostech veřejnosti k danému tématu. Součástí dotazníku je 18 chronologicky řazených otázek spolu s údaji o věku, pohlaví a počtu obyvatel místa bydliště jednotlivých respondentů. Počet dotazovaných respondentů byl 55.
4.1. Struktura dotazníku
1.)
Setkali jste se někdy s vodicím psem?
2.)
Máte odhad, kolik v České republice žije nevidomých osob?
3.)
Máte představu, kolik se za rok v České republice vycvičí vodicích psů?
4.)
Víte, jaká plemena se nejčastěji využívají pro výcvik vodicích psů?
5.)
Víte, jakého pohlaví jsou psi, kteří se používají pro výcvik?
6.)
Jaké vlastnosti by měl mít, podle Vás, vodicí pes?
7.)
V jakém věku, se odebírají štěňata budoucích vodicích psů od svých matek?
8.)
Po odebrání štěněte od matky následuje umístění štěněte do tzv. předvýchovy. Po této fázi následuje fáze vlastního výcviku. Víte, v jakém věku nastupuje pes do výcviku, aby se mohl stát vodicím psem?
9.)
Jak dlouho trvá výcvik vodicího psa?
10.)
Kolik povelů se musí vodicí pes při výcviku naučit?
11.)
Máte představu, kolik stojí výcvik vodicího psa? 46
12.)
Kdo hradí náklady na výcvik vodicího psa?
13.)
Může získat vodicího psa každý nevidomý, který o něj zažádá?
14.)
Může získat vodicího psa osoba, která není zcela nevidomá?
15.)
Vodicí pes je v české legislativě označován jako kompenzační pomůcka, podobně jako bílá slepecká hůl. Víte, které ministerstvo zaštiťuje poskytování těchto kompenzačních pomůcek?
16.)
Měli by mít, podle Vašeho názoru, nevidomí v doprovodu vodicího psa umožněn přístup do těchto budov a institucí? (Nemocnice, úřady, restaurace, školy)
17.)
Znáte i nějaké jiné typy psích pomocníku pro člověka?
18.)
Myslíte si, že je laická veřejnost dostatečně informována o možnosti využívání vodicích psů?
Věk: Pohlaví: Kolik obyvatel má město, ve kterém bydlíte
V letech 2000 – 2008, ve spolupráci se Školou pro výcvik vodicích psů v Brně, bylo prováděno sledování výskytu zdravotní problematiky, zejména dysplazie kyčelního kloubu (DKK) u vodicích psů. Získané výsledky byly statisticky zpracovány a graficky vyhodnoceny. Za dobu osmiletého působení výcvikového centra v Brně bylo provedeno zhodnocení činnosti dle jednotlivých parametrů. Počet cvičených psů v letech 2000 – 2008; počet psů, kteří nedokončili výcvik za toto období; počet vycvičených vodicích psů předaných klientům. Získané výsledky byly rovněž statisticky zpracovány.
47
5. VÝSLEDKY A DISKUZE
5.1. Analýza dotazníku
Dotazník byl zhotoven v 70 kopiích a rozdán a rozeslán osobám různého pohlaví, věku i zaměstnání. Z tohoto množství bylo vyplněno 56 dotazníků (80 %). Jeden dotazník byl vyřazen (1,43 %) z důvodu neadekvátního vyplnění. Konečný počet byl 55 respondentů (78,57 %). Průměrný věk respondentů je 29,76 let. Minimální věk je 21 let, maximální věk respondenta je 55 let. Poměr pohlaví respondentů činí 40 % muži a 60 % ženy (graf 1). Na základě zhodnocení dotazníku bylo zjištěno velké pozitivum ve vědomostech české veřejnosti o povahových vlastnostech, pohlaví a plemenech využívaných pro výcvik vodicích, ale i asistenčních psů. Kladným zjištěním bylo akceptování vodicích psů v restauracích, na úřadech a ve většině případů i v nemocnicích. Naopak negativním zjištěním byl nedostatek informovanosti v oblasti vlastního výběru, výchovy a výcviku vodicího psa. 81,82 % respondentů uvedlo, že se již někdy setkalo s vodicím psem (graf 2). Zároveň z výsledků vyplynulo, že část respondentů, kteří se setkali s vodicím psem, uvedlo jako místo svého bydliště město s počtem obyvatel nad 200 000. Galajdová (1999) uvádí, že koncentrace organizací, sdružení a výcvikových center různých typů asistenčních psů je situována právě do větších měst. V České republice žije okolo jednoho tisíce zcela nevidomých osob (Dvořáková, 2009). Do tohoto počtu nejsou zařazeny osoby s různým stupněm poškození zraku, kterých je v ČR přibližně 11 000. Podle Galajdové (1999) se vztah veřejnosti k handicapovaným osobám značně zlepšil za posledních dvacet let. Z dostupných informací jednotlivých výcvikových center se ročně vycvičí okolo 70 vodicích psů (Středisko výcviku vodicích psů SONS - 25 – 30 psů, Škola pro výcvik
48
vodicích psů v Brně – 10 psů, středisko Helppes – 10 psů). Výcvik vodicích psů dále provádí několik soukromých subjektů. Ohledně počtu vycvičených vodicích psů v ČR odpovědělo správně 61,82 % respondentů. Na základě těchto výsledků si troufám říci, že dotazovaní si uvědomují velkou náročnost výcviku. Výsledky analýzy dotazníku prokázaly, že naprostá většina dotazovaných (92,73 %) má jasnou představu o plemenech využívaných pro vodicí službu. Největší podíl představovala plemena zlatého a labradorského retrievera 70,59 %. Mohu souhlasit s Cunliffeovou (2004), že zmiňovaná plemena retrieverů jsou v současnosti jedny z nejoblíbenějších a nejznámějších plemen na světě (nejen jako psi společenští, ale i vodicí a asistenční). Kromě retrieverů bylo v odpovědích respondentů také zastoupeno plemeno německého ovčáka (graf 3). Podle Aldingtona (1999) jsou pro vodicí službu vhodní také právě němečtí ovčáci, v důsledku podobné stavby těla jako mají retrieveři. Dovoluji si podotknout, že rozhodujícím kritériem pro výcvik vodicího psa není pouze plemeno, ale charakterové vlastnosti a zdravotní stav jedince. V tomto ohledu souhlasím s Laďkou Dvořákovou, že každé plemeno nelze vycvičit a následně využít pro vodicí službu. Ve výčtu plemen uvedených respondenty, kromě retrieverů a ovčáka bylo uvedeno v jednom případě plemeno pudl a také border kolie (graf 3). Plemeno pudl je podle Císařovského (1997) plemeno ryze společenské. S tím souhlasím, ale dovoluji si poznamenat, že je to plemeno také velmi chytré a ochotné pracovat, což ho předurčuje k vodicímu výcviku. I přes tyto jeho vlastnosti je plemeno pudl cvičeno v ČR jen v omezeném množství, zejména na přání klienta. Pozitivním zjištěním, z výsledků analýzy dotazníku, byla jednoznačná představa respondentů o povahových vlastnostech (graf 4), které by měl vodicí pes mít. Je nutné ovšem podotknout, jak uvádí Aldington (1999), že je třeba brát v úvahu individualitu každého psího jedince. Přestože má jedinec určitého plemene vhodné genetické predispozice, působí na něho neustále vnější vlivy, které mohou jeho chování značně ovlivnit. Jednoznačně souhlasím se Stalmachovou (2000), která označuje příliš hravé, neposlušné, těžkopádné nebo tvrdohlavé psy za nevhodné k výcviku. Dotazovaní správně předpokládali využívání obou pohlaví při výcviku vodicích psů (graf 5). Toto tvrzení bylo prokázáno také v rámci analýzy činnosti Školy pro
49
výcvik vodicích psů v Brně, která cvičí obě pohlaví. Přesto feny ve výcviku mírně převažují. Na základě těchto výsledků mohu souhlasit se Stalmachovou (2000), která uvádí, že k výcviku jsou častěji vybírány feny, pro svou citlivější a lépe ovladatelnější povahu. Po výběru štěněte a odebrání od své matky ve věku 8 týdnů je štěně umístěno do náhradní rodiny, která má za úkol zajišťovat předvýchovu mladého psa. Fáze předvýchovy končí nástupem psa do vlastního vodicího výcviku kolem 12 měsíce věku. Takto odpovědělo 38,18 % dotazovaných. Daušová z výcvikového centra psů pro postižené Helppes uvádí dobu trvání předvýchovy 7 – 10 měsíců. Podle Jasenovcové by měla předvýchova trvat 10 měsíců, Aldington (1999) uvádí jako ideální věk pro začátek výcviku 12 – 18 měsíců. Chtěla bych podotknout, že začít s výcvikem v 18 měsících je sice možné, ale zbytečně se tak prodlužuje doba začátku vodicí služby. Běžně vycvičený vodicí pes je předáván majiteli ve věku 18 – 20 měsíců. Po skončení fáze předvýchovy vodicího psa následuje vlastní výcvik, který trvá v průměru 6 – 8 měsíců. 80 % respondentů uvedlo, že výcvik vodicího psa trvá jeden rok. Délka výcviku je variabilní, přičemž hlavní faktory, které jeho délku mohou ovlivnit, je zvolené plemeno, konkrétní psí jedinec a v neposlední řadě schopnosti a zkušenosti cvičitele. Během sedmi měsíců výcviku by se měl pes naučit až 50 jednotlivých povelů. Jasenovcová ze Střediska pro výcvik vodicích psů v Praze uvádí, že dostačující počet povelů je 35. Je nutné brát v úvahu individuální přístup každého cvičitele, který se po dobu výcviku psovi věnuje a který nejlépe uzná za vhodné, jaký přístup zvolit. Jak uvádí Laďka Dvořáková, každý instruktor má své „know how“, jak psa nejlépe vycvičit k vodicí službě. Výcvik vodicího psa představuje náročnou, ale také drahou záležitost. Celkové náklady na vychování a vycvičení psího pomocníka mohou činit až 200 000 Kč. Díky finanční účasti státu je mnohem jednodušší pro nevidomého člověka si vodicího psa pořídit, oproti asistenčním psům pro postižené, které si musí jejich žadatelé hradit sami. Většina respondentů rovněž uvedla, že výcvik vodicích psů je drahou záležitostí. Konkrétně se mohou náklady pohybovat v rozmezí 170 000 – 190 000, přičemž dané finanční částky jsou stanoveny jednotlivými výcvikovými centry. Rovněž 67,27 %
50
dotazovaných jasně odpovědělo, že by se měl stát finančně účastnit i na výcviku jiných typů psích pomocníků. Součástí dotazníku bylo zjišťování názoru široké veřejnosti, zda umožnit vstup vodicích psů do veřejných prostor, jako jsou nemocnice, školy, restaurace apod. (graf 6). Shodně všichni dotazovaní nenamítali nic proti přítomnosti vodicího psa ve školách a na úřadech, pouze jeden dotazovaný (1,82 %) měl výhrady k přítomnosti vodicího psa v restauračních zařízeních. 7 respondentů (12,73 %) odpovědělo, že nesouhlasí s přístupem vodicích psů do nemocnic a podobných zařízení. Naopak 87,27 % dotazovaných by přístup vodicích psů do nemocnic schvalovalo. Pobyt psa v nemocnici je v současnosti velmi diskutovaným tématem. Je obtížné posoudit, zda přítomnost vodicího psa v nemocničním zařízení je vhodná. Z pohledu majitele asistenčního psa, který se bez něho neobejde, je nepředstavitelné, že by měl být na nějakou dobu odloučen od svého pomocníka. Naproti tomu je nutné brát v úvahu názor zdravotnického personálu. Jak uvádí Šimíčková (2009), v rámci dodržení hygienických předpisů, je těžké skloubit pobyt vodicího psa v nemocnici s danými nařízeními hygienických směrnic. Zároveň dodává, že přítomnost psa v nemocnicích, například u osob ve stavu apalického syndromu, je velmi vhodná v rámci bazální stimulace. Na základě průzkumu byla zjištěna dobrá znalost i dalších psích pomocníků. Získané výsledky jsou uvedeny v grafu 7. Jak uvádí Galajdová (1999), využívání psích asistentů pro specifickou terapii lidské duše i těla, je provozována jen několik desítek let a je neustále ve vývoji. I Aldington (1999) mluví o pozitivním působení psů na zdraví člověka. 94,55 % respondentů nemá pocit, že je česká veřejnost v otázce psích pomocníků informována dostatečně.
5.2. Zhodnocení činnosti Školy pro výcvik vodicích psů v Brně, v letech 2000 - 2008
Škola pro výcvik vodicích psů v Brně, jak již bylo zmíněno, byla založena v roce 2000. Na základě získaných údajů z této školy a se souhlasem s jejich 51
uveřejněním, bylo provedeno vyhodnocení jejich činnosti s následným grafickým zpracováním. V letech 2000 – 2008 bylo Školou pro výcvik vodicích psů cvičeno celkem 151 jedinců, 60 psů a 91 fen. Procentický poměr pohlaví cvičených psů je znázorněn v grafu 9. Z celkového počtu 151 psů výcvik dokončilo a bylo předáno majiteli 113 vodicích psů. Z toho vyplývá, že 38 psů (25, 17 %) z celkového počtu 151 výcvik z konkrétních příčin nedokončilo. Procentický poměr předaných vodicích psů a psů vyloučených z výcviku představoval 74,83 % : 25,17 % (graf 10). Procentuální zastoupení jednotlivých plemen, vycvičených v letech 2000 – 2008, je uveden v grafu 11. Jak ukazuje graf 12, z celkového počtu 113 předaných vodicích psů bylo klientům předáno 41,59 % psů a 58,41 % fen. Z tohoto výsledku vyplývá, že feny jsou častěji využívány pro vodicí službu. Tuto skutečnost shodně potvrzuje i Stalmachová (2000). Důvodem častějšího využívání fen je přítomnost vrozené vlídnější, klidnější a učenlivější povahy. Nežádoucí vlastnosti související s reprodukčním cyklem fen (hárání, březost) se eliminují kastrací, prováděnou ve věku 14 – 16 měsíců, což doporučuje i Kotrcová (2009). Z 38 psů vyřazených z výcviku bylo 34,21 % psů a 65,79 % fen (graf 13). Z těchto doložených výsledků vyplývá, že ačkoliv jsou ve výcviku častěji využívány feny (Stalmachová, 2000), jsou také častěji z výcviku vyřazovány z důvodu zdravotních poruch, nevhodných povahových vlastností a nevyváženého psychického stavu. Z 38 psů, kteří nedokončili výcvik, bylo 50 % psů vyloučeno z důvodů dysplazie kyčelního kloubu. Z 19 psů postižených DKK bylo 36,84 % psů a 63,16 % fen (graf 14). Z těchto výsledků je patrné, že DKK představuje v současnosti značný problém, který ovlivňuje zdravotní stav u vodicích psů. V důsledku toho mohu potvrdit konstatování Dostála (2007) a Kotrcové (2009), kteří uvádějí, že toto onemocnění se vyskytuje častěji u plemen středního až velkého tělesného rámce. Dále bylo z výcviku vyloučeno 13 jedinců (69,23 % psů a 30,78 % fen) z důvodů neodpovídající povahy. V tomto případě mohu souhlasit s Císařovským (1997), který poukazuje na fyziologické a psychologické rozdíly mezi jednotlivými pohlavími, s možností častějšího výskytu nežádoucího chování (agresitiva, neadekvátní
52
reakce na určité podněty) konkrétně u samčího pohlaví. Jasenovcová také uvádí, že nevhodný charakter je druhý nejčastější důvod pro předčasné ukončení výcviku. Mimo DKK a nevhodnou povahu výcvik nedokončilo dalších 5 jedinců (postižení očí zeleným zákalem – fena, silná alergické reakce na travní pyl s výskytem atopického ekzému – fena, nedomykavost srdečních chlopní – fena, výskyt kostních výrůstků na páteři – pes, uhynutí na následky otravy po pozření neznámé látky – pes). Kotrcová (2009) uvádí, že v posledních několika letech došlo k výraznému nárůstu výskytu alergií u psů v komplexu s výskytem atopických kožních vad. Rovněž podotýká, že u plemene flat coated retriever se vyskytuje genetická predispozice pro vznik vad srdce častěji oproti jiným druhům retrieverů. Krátce po předání musela být jedna fena klientovi odebrána z důvodu neodpovídajících rodinných poměrů v rodině nevidomého a špatného přístupu k vodicímu psovi.
5.3. Zhodnocení výskytu dysplazie kyčelního kloubu u vodicích psů
Na základě zhodnocení prováděného ve spolupráci se Školou pro výcvik vodicích psů v Brně v letech 2000 – 2008 bylo zjištěno, že z počtu 38 vyřazených psů, bylo 50 % postiženo dysplazií kyčelního kloubu. Je známo, že DKK je v současné době rozšířené onemocnění postihující zejména plemena stření a velká, která se využívají pro vodicí výcvik. Horák (2007) uvádí významný vliv genetického založení, které jedinec získává od svých rodičů. Nečas (1999) zároveň dodává, že DKK je onemocnění polyfaktoriální. To znamená, že kromě vnitřních genetických faktorů se na vzniku tohoto onemocnění podílí i faktory vnější (výživa, pohybové zatížení jedince, obezita). Škola pro výcvik vodicích psů v Brně uvedla, že v důsledku DKK bylo vyřazeno z vodicího výcviku 36,84 % psů a 63,16 % fen (graf 14). Na základě těchto výsledků byl potvrzen častější výskyt DKK u fen. Kotrcová (2009) podotýká, že po dobu své mnohaleté praxe se setkala s onemocněním dysplazie převážně u psů. Zároveň dodává, že se DKK u fen vyskytuje zejména po kastraci. V důsledku kastrace dochází k deficitu ovariálních hormonů, následnému přibývání tělesné hmotnosti a vyplavování vápníku 53
z kostí. Posléze dochází k řídnutí kostí, poškození jejich struktury a tvorbě deformací. Beránek (2001) uvádí, že mezi nejdůležitější vlivy, které mohou vést ke vzniku DKK, patří nadměrná zátěž psa v pubertě a vysoká hmotnost plemene. Kotrcová dále podotýká, že současný problém představuje neuvážené křížení, při kterém dochází k páření velkých psů s malými fenami. Narození potomci mají vysokou růstovou intenzitu. Kostní skelet nestačí být pečlivě zásoben minerálními látkami a dochází tak ke vzniku nežádoucích deformací vedoucích k DKK. Důležitá je především kázeň a zodpovědnost chovatele, který by neměl zvířata s dysplazií dále rozmnožovat. Jak bylo zmíněno, tak DKK je více či méně ovlivňována vnějšími faktory, jakými jsou výživa, pohyb zvířete apod. Významně lze ovlivnit průběh onemocnění již od začátku jeho rozvoje, tedy již od štěněčího věku. Základem prevence je optimální množství krmné dávky s odpovídajícím zastoupením jednotlivých živin a správná frekvence krmení. Kotrcová (2009) doporučuje u štěňat plemen náchylných k výskytu dysplazie kyčelního kloubu, preventivně podávat chondroprotektiva. Horák (2007) upozorňuje na specifika ve výživě psů: podávat speciální krmivo odpovídající dané kategorii s deklarovaným obsahem jednotlivých nutrientů, množství krmné dávky snížit o 25 – 30 % než kolik pes příjme při adlibitním krmení. Následně je vhodné zhodnotit výživový stav a kondici psa. S tímto názorem souhlasí i Dvořáková ze Školy pro výcvik vodicích psů, která podotýká, že kvalitní krmivo s optimálním zastoupením jednotlivých živin, má prokazatelně pozitivní vliv na zdravotní stav psů.
54
6. ZÁVĚR
V důsledku analýzy zdravotního stavu vodicích psů, která byla provedena v letech 2000 – 2008 ve spolupráci se Školou pro výcvik vodicích psů, byl zjištěn vysoký podíl dysplazie kyčelního kloubu v rámci výskytu zdravotních komplikací. Z osmileté analýzy vyplynulo, že z 38 psů, kteří nedokončili výcvik, bylo 50 % vyřazeno z důvodu výskytu DKK. Dysplazie se vyskytovala o 26 % častěji u fen než u psů. Toto zjištění může mít několik příčin. Jednou z nich může být kastrace, která má za následek absenci ovariálních hormonů. V důsledku toho muže docházet k vyplavování minerálních látek ze skeletu a tím snižování pevnosti a kompaktnosti kostí. Po kastraci dochází zejména, u retrieverů, ke zvyšování tělesné hmotnosti a tím k zatěžování celého organismu. Dysplazie u vodicích psů se vyskytuje i přes kontrolu dědičného založení každého jedince, působením vnějších faktorů. Důležitou roli představuje dodržování zásad při křížení rodičů nastávajících vodicích psů. Pokud u rodičů je přítomno toto onemocnění, je velká pravděpodobnost výskytu i u jejich potomků. Jelikož je DKK polyfaktoriální onemocnění, podílí se na jeho vzniku genetické založení jedince spolu s vnějšími faktory. Mezi tyto faktory patří zejména složení a množství krmné dávky, fyzický pohyb zvířete, tělesná hmotnost apod. Podíl genetického založení dysplazie je měřitelný koeficientem heritability (dědivosti), která nabývá hodnot 0 – 1. Dle hodnoty koeficientu heritability lze odhadnout podíl vnějších faktorů na vzniku DKK. Z vyhodnocení činnosti Školy pro výcvik vodicích psů v Brně vyplývá, že feny se využívají k výcviku častěji než psi v důsledku vrozené mírnější a přívětivější povahy. Dále bylo zjištěno, že i přes častější výcvik fen pro vodicí službu, bývají feny také častěji vyřazovány z důvodů zdravotních komplikací či výskytu nevhodného charakteru. Za dobu osmiletého působení výcvikového centra v Brně bylo cvičeno 151 jedinců, 60 psů a 91 fen. Ze zdravotních důvodů nebo z výskytu nevhodného charakteru bylo vyřazeno 38 jedinců, 34,21 % psů a 65,79 % fen. Na základě provedené analýzy o informovanosti české veřejnosti na dané téma bylo zjištěno velké pozitivum. Většina dotazovaných uvedla, že již měla tu čest se 55
s vodicím psem setkat. Zhodnocení získaných dat přineslo jednoznačnou představu o tom, jaká plemena se používají k výcviku vodicích i jiných asistenčních psů. Nejvíce dotazovaných respondentů odpovědělo, že plemena zlatého a labradorského retrievera jsou díky svým předpokladům nejvhodnějšími kandidáty. Většina respondentů má jednoznačnou představu o charakterových vlastnostech vodicích psů. Velká většina dotazovaných také uvedla, že přítomnost vodicích psů v nemocnicích a dalších institucích by měla být akceptována. Finanční účast státu na hrazení nákladů za výchovu a výcvik psích pomocníků by měla být samozřejmostí. Menší znalost vědomostí české veřejnosti byla zjištěna v konkrétních otázkách týkajících se vlastní výchovy a výcviku vodicích psů. Většina respondentů shodně odpověděla, že informace a poznatky o práci výcvikových center by měly být více propagovány mezi laickou veřejností. Mohu jednoznačně říci, že pro mě osobně bylo téma nevidomých a vodicích psů zpočátku také velkou neznámou. Má nevědomost však ve mně vzbudila zájem o tyto jedinečné psí pomocníky, jejichž oddanost, věrnost a ochota je k nezaplacení. Mnoho poznatků a informací pro vytvoření této práce jsem měla možnost získat na týdenním rekondičním pobytu v Hodoníně, který pořádala Škola pro výcvik vodicích psů v Brně. Zde jsem působila jako asistent nevidomých osob a měla tak jedinečnou možnost blíže nahlédnout do běžného života nevidomého člověka a jeho vodicího psa. Dovolte mi na závěr vyjádřit svůj bezmezný obdiv všem osobám, které se větší či menší měrou podílejí na zlepšování životních podmínek pro osoby se zrakovým postižením. Ať už jsou to neziskové organizace, občanská sdružení či jednotlivá centra pro výcvik vodicích psů.
56
7. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
ALDINGTON, Eric H. W. O psí duši: povaha, psychologie a chování psa. Dona, 1999. 354 s. ISBN 80-86136-47-7 ANONYM 1. Velký lékařský slovník [online]. 2008 [cit. 2009-04-08]. Dostupný z WWW:
ANONYM 10. HELPPES, centrum výcviku psů pro postižené [online]. 2006 [cit. 200903-26].Dostupný z WWW: < http://www.helppes.cz/psi-pomocnici-pro-epileptiky.php> ANONYM 2. Velký lékařský slovník [online]. 2008 [cit. 2009-04-08]. Dostupný z WWW: ANONYM 3. Klub držitelů vodicích psů [online]. 2006 [cit. 2009-04-02]. Dostupný z WWW: ANONYM 4. Škola pro výcvik vodicích psů pro nevidomé [online]. neuveden [cit. 2009-04-02]. Dostupný z WWW: . ANONYM 5. Klub držitelů vodicích psů [online]. 2006 [cit. 2009-04-02]. Dostupný z WWW: ANONYM 6. HELPPES, centrum výcviku psů pro postižené [online]. 2006 [cit. 200903-24]. Dostupný z WWW: ANONYM 7. Podané ruce o.s., portál o canisterapii [online]. 2008 [cit. 2009-03-18]. Dostupný z WWW: ANONYM 8. Klub držitelů vodicích psů [online]. 2006 [cit. 2009-03-13]. Dostupný z WWW: ANONYM 9. Škola pro výcvik vodicích psů pro nevidomé [online]. 2008 [cit. 2009-0314]. Dostupný z WWW:
57
BATT, L.S., et al. The value of puppy raisers assessments of potential guide dogs behavioral tendencies and ability to graduate. Anthrozoos [online]. 2006 [cit. 2009-0319]. ISSN 0892-7936 BERÁNEK, Jan. Dysplazie kyčelního kloubu. In 5. seminář pro chovatele psů. Praha: Jaggy, 2001. s. 21-22 BERNARD, Duke. Labradorský retrívr. 1. vyd. Praha: Fortuna print, 2001. 157 s. ISBN 80-86144-93-3 CÍSAŘOVSKÝ, Michal. Plemena psů. Praha: Aventinum, 1997. 256 s. ISBN 80-7151032-7 CUNLIFFEOVÁ, Juliette. Encyklopedie psů. 1. vyd. Praha: Slovart, 2004. 384 s. ISBN 80-7209-620-6 Cvičitelské organizace: Centrum výcviku psů pro postižené. Klub držitelů vodicích psů [online]. 2006 [cit. 2009-03-30]. Dostupný z WWW: Cvičitelské organizace: Milan Dvořák – škola pro výcvik vodicích psů pro nevidomé. Klub držitelů vodicích psů [online]. 2006 [cit. 2009-03-30]. Dostupný z WWW: Cvičitelské organizace: Středisko výcviku vodicích psů SONS. Klub držitelů vodicích psů
[online].
2006
[cit.
2009-03-30].
Dostupný
z
WWW:
DAUŠOVÁ, Zuzana. HELPPES, centrum výcviku psů pro postižené [online]. 2006- [cit. 2009-04-12]. Dostupný z WWW: DIGRIN, Ladislav. Vývoj slepeckého tisku v našich zemích. Praha: Tyfloinformační agentura Radar, 1993. 91 s. ISBN PK-N-0031.027 DOSTÁL, Jaromír. Genetika a šlechtění plemen psů. České Budějovice: Dona, 2007. 261 s. ISBN 978-80-7322-104-1 DVOŘÁKOVÁ, Laďka – ústní sdělení: Škola pro výcvik vodicích psů, Cejl 68, Brno, březen 2009
58
GALAJDOVÁ, Lenka. Pes lékařem lidské duše aneb canisterapie. Praha: Grada Publishing, 1999. 160 s. ISBN 80-7169-789-3 GERMAN, A. J., et al. Use of starting condition score to estimate changes in body weight and composition during weight loss in obese dogs. Research in Veterinary Science [online]. 2009 [cit. 2009-03-19]. ISSN 0034-5288 Guide dog training [online]. 2008 [cit. 2009-03-11]. Dostupný z WWW: HORÁK, Pavel. Genetická podmíněnost a faktory ovlivňující DKK. Svět psů. 2007, roč. 07, č. 11, s. 64-67. ISSN 1211-2976 HORÁK, Pavel. Největší statistika DKK na světě z Ameriky. Svět psů. 2006, roč. 06, č. 5, s. 82-83. ISSN 1211-2976 HORÁK, Pavel. Známá i neznámá dysplazie kyčelního kloubu. Svět psů. 2007, roč. 07, č. 10, s. 42-44. ISSN 1211-2976 JASENOVCOVÁ, Hana. Historie výcviku vodicích psů. Svět psů. 2007, roč. 07, č. 11, s. 60-61. ISSN 1211-2976 JASENOVCOVÁ, Hana. Předávání vycvičeného psa nevidomému III: Výchova vodicích psů pro nevidomé. Svět psů. 2008, roč. 08, č. 4, s. 70-71. ISSN 1211-2976 JASENOVCOVÁ, Hana. Výchova štěňat a dorostu I: Výcvik vodicích psů pro nevidomé. Svět psů. 2007, roč. 08, č. 1, s. 40-41. ISSN 1211-2976 JASENOVCOVÁ, Hana. Výchova štěňat a dorostu II: Výcvik vodicích psů pro nevidomé. Svět psů. 2008, roč. 08, č. 2, s. 70-71. ISSN 1211-2976 KARFUSOVÁ, Světlana. Je vodicí pes „chudák“?. Svět psů. 2008, roč. 08, č. 3, s. 1415. ISSN 1211-2976 Klub bílého ovčáka [online]. 2007, neuvedeno [cit. 2009-03-13]. Dostupný z WWW:
59
KREJČOVÁ, Lenka. Labradorský retrívr. Chov zvířat [online]. 2007 [cit. 2009-03-09]. Dostupný z WWW: KUČERA, Oldřich, et al. Sekce retrieverů. Klub chovatelů loveckých
slídičů
[online]. neuvedeno [cit. 2009-03-12]. Dostupný z WWW: NEČAS, Alois, TOOMBS, James. Dysplazie kyčelního kloubu u psů. 1. vyd. Brno: VFU Brno, 1999. 79 s. ISBN 80-85114-58.5 NERANDŽIČ, Zoran. Animoterapie : aneb jak nás zvířata umí léčit. Praha: Albatros, 2006. 159 s. ISBN 80-00-01809-8 Our
dogs
[online].
2008
[cit.
2009-03-05].
Dostupný
z WWW:
RÄBER, Hans. Encyklopedie-plemena psů I. díl: původ, předkové, cíle chovu, schopnosti a užití. Ostrava: Blesk, 1994. 768 s. ISBN 80-85606-55-0 RÄBER, Hans. Encyklopedie-plemena psů II. díl: původ, předkové, cíle chovu, schopnosti a užití. Ostrava: Blesk, 1995. 911 s. ISBN 80-85606-55-0 SMÝKAL, Josef. Tyflopedický lexikon jmenný. 2. vyd. Brno: Technické muzeum v Brně, 2006. 455 s., obrázkové přílohy. ISBN 80-86413-38-1 STALMACHOVÁ, Drahomíra. Výcvik a výchova psa. Olomouc: Rubico, 2000. 218 s. ISBN 80-85839-40-7 Středisko výcviku vodicích psů SONS ČR [online]. neuveden [cit. 2009-03-25]. Dostupný z WWW: ŠIMÍČKOVÁ, Eva – ústní sdělení: zdravotní sestra, Fakultní nemocnice Ostrava, dne 26. 4. 2009 Škola pro výcvik vodicích psů pro nevidomé : Vodicí psi v Brně [online]. neuveden [cit. 2009-03-25]. Dostupný z WWW Škola pro výcvik vodicích psů pro nevidomé: Zákony pro nevidomé [online]. neuvedeno, neuvedeno [cit. 2009-03-29]. Dostupný z WWW:
60
ŠVÁB, Jiří. Klub chovatelů loveckých slídičů-sekce retrieverů. Klub chovatelů loveckých slídičů [online]. neuvedeno [cit. 2009-03-10]. Dostupný z WWW: <(http://retriver.cz/prispevky/vyvoj_retrieveru.htm#graf> TAGGART, Caroline. Encyklopedie psů. 1. vyd. Praha: Jan Vašut s.r.o., 2002. 190 s. ISBN 80-7236-032-9 TAKEUCHI, Y., et al. An approach to canine behavioural genetics employing guide dogs for the blind. Animal gentics [online]. 2009 [cit. 2009-03-23]. ISSN 0268-9146 VELEMÍNSKÝ, Miloš, et al. Zooterapie: ve světle objektivních poznatků. České Budějovice: Dona, 2007. 335 s. ISBN 978-80-7322-109-6 Z historie výcviku vodicích psů u nás. Klub držitelů vodicích psů [online]. 2006 [cit. 2009-03-25]. Dostupný z WWW:
61
8. SEZNAM PŘÍLOH
Seznam obrázků
Obrázek 1
Labradorský retriever
Obrázek 2
Labradorský retriever
Obrázek 3
Zlatý retriever
Obrázek 4
Flat coated retriever
Obrázek 5
Německý ovčák se speciálním vodicím postrojem
Obrázek 6
Bílý švýcarský ovčák
Obrázek 7
Nástup klientů před procvičováním vodicích
psů na rekondičním
pobytu v Hodoníně 2008 Obrázek 8
Odpolední siesta účastníků
Obrázek 9
Ukázka vodicích psů, kteří se spolu se svými majiteli účastnili rekondičního pobytu
Obrázek 10
Já v roli asistenta nevidomého manželského páru
62
Grafy
Graf 1
Procentické zastoupení pohlaví jednotlivých respondentů
Graf 2
Procentické
rozdělení
respondentů, zda se již někdy setkali s
vodicím psem Graf 3
Hodnocení zastoupení plemen dle respondentů
Graf 4
Vlastnosti, které by měl mít vodicí pes podle dotazovaných respondentů
Graf 5
Poměr pohlaví psů využívaných pro výcvik uvedený dle respondentů
Graf 6
Zhodnocení názoru respondentů, kam by měli mít vodicí psi přístup
Graf 7
Procentické zastoupení psích pomocníků uvedených
podle
dotazovaných respondentů Graf 8
Zhodnocení názoru respondentů, zda je česká veřejnost
dostatečně
informována o využívání vodicích psů Graf 9
Procenticky vyjádřený poměr pohlaví cvičených psů v letech 2000 - 2008
Graf 10
Procentický poměr vodicích psů předaných a psů vyřazených z výcviku
Graf 11
Procentické zastoupení vycvičených vodicích psů, rozdělených dle plemen
Graf 12
Procenticky vyjádřený poměr pohlaví předaných vodicích psů 2000 - 2008
Graf 13
Procentické vyjádření pohlaví psů vyřazených z výcviku
63
Graf 14
Procentický poměr pohlaví vodicích psů, vyřazených z důvodu výskytu dysplazie kyčelního kloubu
64
PŘÍLOHY
Ukázka plemen vodicích psů
Obr. 1 Labradorský retriever
Obr. 2 Labradorský retriever
Obr. 3 Zlatý retriever
Obr. 4 Flat coated retriever
Obr. 5 Německý ovčák se speciálním vodicím postrojem
Obr. 6 Bílý švýcarský ovčák
Rekondiční pobyt Hodonín 2008
Obr. 7 Nástup klientů před procvičováním vodicích psů na rekondičním pobytu v Hodoníně 2008
Obr. 8 Odpolední siesta účastníků
Obr.9 Ukázka vodicích psů, kteří se spolu se svými majiteli účastnili rekondičního pobytu
Obr. 10 Já v roli asistenta nevidomého manželského páru
Graf 1 Procentické zastoupení pohlaví jednotlivých respondentů
Graf 2 Procentické rozdělení respondentů, zda se již někdy setkali s vodicím psem
Graf 3 Hodnocení zastoupení plemen dle respondentů
Graf 4 Vlastnosti, které by měl mít vodicí pes podle dotazovaných respondentů
Graf 5 Poměr pohlaví psů využívaných pro výcvik uvedený dle respondentů
Graf 6 Zhodnocení názoru respondentů, kam by měli mít vodicí psi přístup
Graf 7 Procentické zastoupení psích pomocníků uvedených podle dotazovaných respondentů
Graf 8 Zhodnocení názoru respondentů, zda je česká veřejnost dostatečně informována o využivání vodicích psů
Graf 9 Procenticky vyjádřený poměr pohlaví cvičených psů v letech 2000 - 2008 Škola pro výcvik vodicích psů v Brně, v letech 2000 – 2008, měla ve výcviku 151 psů. Z toho 60 psů (39,74 %) a 91 fen (60,27 %).
Graf 10 Procentický poměr vodicích psů předaných a psů vyřazených z výcviku Z celkového počtu 151 psů zařazených do výcviku, bylo 113 vodicích psů (74,83 %) předáno klientům a 38 psů (25,17 %) bylo vyřazeno z výcviku.
Graf 11 Procentické zastoupení vycvičených vodicích psů, rozdělených dle plemen
Graf 12 Procenticky vyjádřený poměr pohlaví předaných vodicích psů 2000 - 2008 Za osm let působení Škola pro výcvik vodicích psů v Brně vycvičila a předala celkem 113 vodicích psů, z toho 47 psů (41,59 %) a 66 fen (58,41 %).
Graf 13 Procentické vyjádření pohlaví psů vyřazených z výcviku Z 38 vyřazených psů z výcviku bylo 13 psů (34,21 %) a 25 fen (65,79 %).
Graf 14 Procentický poměr pohlaví vodicích psů vyřazených z důvodu výskytu dysplazie kyčelního kloubu Poměr psů a fen, u nichž se vyskytla dysplazie kyčelního kloubu, byl 7 : 12 (36,84 % : 63,16 %)
