Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav Chov a šlechtění zvířat
Závislost výskytu vad fundamentu na tréninkovém a výkonnostním zatížení koní Bakalářská práce
Vedoucí práce: doc. Ing. Iva Jiskrová, Ph.D. Brno 2007
Vypracovala: Lucie Svobodová
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Závislost výskytu vad fundamentu na tréninkovém a výkonnostním zatížení koní vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana AF MZLU v Brně.
V Brně, dne…………………………….. Podpis autora……………………………
2
PODĚKOVÁNÍ
Ráda bych poděkovala vedoucí své práce doc. Ing. Ivě Jiskrové, Ph.D. za trpělivost a pomoc při zpracování mé práce.
3
ABSTRAKT Cílem mé bakalářské práce je pojednat o vadách fundamentu koní, jaké jsou příčiny vzniku některých vad či onemocnění, zda se jedná o vady vrozené či získané např. nesprávnou úpravou kopyt atd., způsoby rozlišení vad a jejich projevy, možné následky a stupeň vážnosti těchto vad, možnosti prevence či poskytnutí lékařského ošetření. V praxi je nejčastější příčina kulhání lokalizována na distálních částech končetin, proto je cílem úvodní
části
poskytnout stručný anatomický přehled krajiny prstu,
metakarpu (metatarzu), karpu a hlezna. Důležité je rozpoznat stupeň kulhání a jeho příčinu, sledovat pravidelnost postojů a kopyt již u narozených hříbat. Další příčiny kulhání mohou být onemocnění kopytní čáry, nemoc bílé čáry, rakovina kopyta, degenerativní onemocnění kloubů či podotrochlóza. Mezi další závažné onemocnění kopyt patří laminitida, příčiny vzniku této nemoci a její následky. Na závěr práce jsem provedla pozorování výskytu poranění a vad fundamentu u 30ti vybraných dostihových koní a jejich nejlepších výsledků dosažených na dostihové dráze.
SUMMARY The aim of my bachelor work is to enlarge on defects of a horse s fundamentals; what are the causes of genesis of some defects or diseases, or if it concerns defects congenital or acquired disease such as incorrect treatment of hooves etc., ways of defects differentiation and theirs manifestations, possible after-effects and degree of gravity rating, possibilities
of
preventable
or
providing
of
medical
treatment.
There is in practice the most often localized cause of hobble on the distal part of extremities, so the aim of the initial part is to provide a short anatomic overview of the area of digitus, metacarpus /metatarzu/, corpus and hock. It is important to recognize the degree of hobble and the cause, to follow the regularity of poise and hooves by already born colts. Another cause of hobble can be diseases of the hoof line, disease of the white line, hoof cancer, degenerative disease of joints or podotrochloses. Another quite serious illness of hooves is laminitis, caused by the genesis of this illness and its effects. In conclusion of this work I have observed 30 chosen racehorses of their occurrences of injury and defects and of the fundamentals of their best results achieved on a racecourse.
4
OBSAH 1 ÚVOD…..……………………….....…………………...…………………7 2 LITERÁRNÍ PŘEHLED...……………………….………...……………8 2.1 Anatomie končetin……….……….……………….……………………8 2.1.1 Hrudní končetina………………..….…..………………………....…………….…8 2.1.2 Pánevní končetina…………………….…..……………..…………….………….13
2.2 Vady fundamentu……….……..…………………..………..….……..14 2.2.1 Kulhání koně………………………….…………..…………...……….…..……..14 2.2.2 Vadné postoje………………………….…………….…….……………………...15 2.2.3 Pravidelná a nepravidelná kopyta………….……….……...…………………....17 2.2.3.1 Pravidelné kopyto………….…………………..…………………..…………….17 2.2.3.2 Nepravidelné kopyto………………………………...………………..….....……18 2.2.4 Rakovina kopyta…… ……………………………….………..…………...……..19 2.2.5 Nemoci kopytní škáry ……...……..………………………………….…....……..20 2.2.5.1 Pododermatitis aseptica acuta circumscripta…..………….……..…..…......……21 2.2.5.2 Pododermatitis infectiosa traumatika (pododermatitis purulenta)………...…..…21 2.2.5.3 Pododermatitis aseptica chronica………………………..……...…..…..….…….21 2.2.6 Nemoc bílé čáry………………………………………………...……...………….22 2.2.7 Degenerativní onemocnění kloubů (DJD)….……….…………………….……..24 2.2.8 Laminitida…………………………….…………………………..…….….……..27 2.2.9 Podotrochlóza ……………………………………………………..…..….….…...30
2.3 Výskyt dalších problémů…….……..…………………………..…….33 3 NÁVRH METODIKY………………...……….…...……………….…..36 3.1 Stanovení cílů……………………….……………….………………...36 3.2 Seznam 30ti sledovaných koní……..…….……………...……………36 4 ZÁVĚR…………………...………………………….…………………..38 5 SEZNAM LITERATURY..….………...……………..…..………….…39
5
1 ÚVOD Již před 50 milióny lety se vyvinuli nejstarší předchůdci dnešních koní, kteří byli velikosti jehněte a měli čtyři prsty na předních končetinách a tři prsty na zadních končetinách a byli obyvatelé lesů a bažin. Po změně podnebí na Zemi se část zemského povrchu ochladila, vysušila a vytvořily se travnaté, otevřené pláně. V těchto dobách se vyvinuly první formy koní s dlouhýma nohama, kteří byli schopni rychlejšího pohybu a počet prstů se snížil na tři. Postupně se tyto formy vyvinuly na koně s jedním prstem. Tento prst byl přizpůsoben velké hmotnosti a rychlému pohybu. Pro přežití koně v divoké přírodě byl nejdůležitější rychlý útěk, který mu bezpočetněkrát zachránil život. Kůň se v dnešní době stává stále více populární, a proto je důležité věnovat značnou pozornost jeho zdraví. Dnes se koně využívají převážně ke sportovním účelům (parkury, závody všestrannosti, dostihy atd.). Jelikož se jedná o velmi rozsáhlou kapitolu byly vybrány nejčastější a nejznámější vady a poranění koňského fundamentu. Cílem práce je stručně popsat příznaky, důvody vzniku a možnosti léčby vad a nemocí, které nejčastěji postihují koňský fundament pomocí studia literatury a jiných dostupných zdrojů.
6
2 LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1 Anatomie končetin 2.1.1 Hrudní končetina Přední končetina se skládá z těchto částí: lopatky, kloubu ohbu, kosti pažní (ramenní), kloubu loketního a na něj navazující kosti předloktí (kost vřetenní a loketní), dále ze zápěstí (karpu), záprstí (přední holeně) a z kosti spěnkové, korunkové a kopytní s příslušnými klouby (ŠTRUPL, 1983).
Kopyto (ungula) - Kopyto koně tvoří distální silně modifikovaný konec jediného prstu, který se během dlouhého fylogenetického vývoje přizpůsobil velké hmotnosti zvířete a rychlému pohybu na tvrdém terénu. Kostním podkladem jsou distální část kosti korunkové a kost kopytní, jejich kloubní spojení doplňuje distální sezamská kost. K základním oporným strukturám patří dále kopytní chrupavky, vazy, šlachy hlubokého ohýbače a společného natahovače prstu a podotrochleární burza (ŽERT, 1998).
Obr. č. 1: Vnější anatomie kopyta koně (http://rabiska.blog.cz/)
Kopytní rohové pouzdro (capsula cornea ungulae) - Rohové pouzdro chrání tkáně uložené pod ním a současně zabezpečuje tlumení nárazů při pohybu. Na rohovém pouzdru se rozlišuje část hraniční (obruba), korunková, stěnová, patková, chodidlová a střelová. Rohová stěna je proximálně ohraničena korunkovým okrajem, kterým přechází tvrdá
7
rohovina korunky přes světlou a měkkou obrubu, představující palmárně se rozšiřující cirkulární lem, do epidermis kůže. Distálně končí chodidlovým okrajem, který je v kontaktu s podložkou (MEZEROVÁ, 1996). Rohové patky doplňují v palmární části ohraničení kopyta. Zbytnělá rohovina hrotových částí patek vytváří rohový střel, vkládající se svou základnou mezi rozpěrky na chodidlové ploše. Na střelu se rozlišují mediální a laterální ramena. Obě ramena rozděluje ve střední linii hluboká střední střelová rýha, postranní střelové rýhy je oddělují od rozpěrek a chodidla. Na povrch střední střelové rýhy vyúsťují merokrinní potní žlázy. Rohovina střelu je velmi silná, pro svůj vysoký podíl vody má však menší tvrdost. Na rohovém chodidle lze diferencovat tělo, které tvoří jeho dorzální část a postranní ramena. Rohovina dosahuje tloušťky 1–1,5 cm. Chodidlo je lehce konkávně vyklenuté a přiléhá k zemi pouze na svém obvodě. Mezi rohovým chodidlem a chodidlovým okrajem stěny se nachází bílá zóna. Bílá zóna a chodidlový okraj stěny tvoří dohromady tzv. nosný okraj kopyta (MEZEROVÁ, 1996). Stavba rohového pouzdra - Rohová stěna: vnější (glazurou), střední (ochrannou) a vnitřní (spojovací) vrstvou. Glazura je velmi slabá vrstva elastické lesknoucí se rohoviny, která chrání kopyto před působením vlhkosti. Ochranná vrstva představuje nejsilnější a nejpevnější část rohové stěny, která se skládá z rourkové a mezirourkové rohoviny. Její silnější vnější složka obsahuje velké množství pigmentu, slabší a bílá vnitřní vrstva je nepigmentovaná a tvoří na nosném okraji světlý lem bílé zóny. Ochranná vrstva nemá nervová zakončení. Spojovací vrstva je vnitřní částí rohové stěny, kterou tvoří primární a sekundární rohové lístky, mezi něž se vkládají podobně utvářené lístky škáry (MEZEROVÁ, 1996). Kopytní škára (corium ungulae) – Kopytní škára (kopytní lůžko) je hustá pojivová tkáň s velkým obsahem elastických vláken, bohatě vaskularizovaná a inervovaná. Je pokryta zárodečnou vrstvou epidermis, která zajišťuje tvorbu a obnovu rohového pouzdra (ŽERT, 1998). Na kopytním lůžku lze rozlišit škáru obruby, korunky, stěny, chodidla, patek a střelu. Škára obruby přestavuje asi 4–6 mm široký pás, který leží mezi korunkovým valem a osrstěnou kůží. Od škáry korunky je tento pruh oddělen zřetelným žlábkem. Stěnová škára tvoří distální pokračování škáry korunky, naléhá na kopytní kost a bázi kopytních chrupavek od korunky až k nosnému okraji, kde přechází do škáry chodidla. Škára chodidla kryje chodidlovou plochu kopytní kosti. Škára střelu leží nad střelovým polštářem, má světlejší barvu a hustě uspořádané nízké papily. Škára patek se nachází nad 8
patkami a patkovým polštářem, je vybavena velmi jemnými papilami a obsahuje patkové žlázy (MEZEROVÁ, 1996). Podkoží (subcutis) - V zadní části kopyta tvoří silně přestavěné podkoží dva ploché od sebe oddělené valy - patkové polštáře (tela subcutanea tori), které jsou částečně kryty osrstěnou kůží a z části chráněny rohovým pouzdrem patek. Střelový polštář (tela subcutanea cunei) vytváří elastický základ střelu. Hrot klínovitě utvářeného střelového polštáře je spojen se šlachou hlubokého ohýbače. Na přechodu osrstěné kůže a rohoviny kopyta tvoří podkožní pojivová tkáň slabý polštář obruby a silnější korunkový val. V oblasti chodidla a stěny není podkoží vyvinuto (ŽERT, 1998). Kopytní chrupavky (cartilagines ungulae) - K proximálním volným okrajům větví kosti kopytní přirůstají mediální a laterální kopytní chrupavka. Z větší části leží pod kopytní škárou, proximálně však zasahují až nad korunkový okraj kopyta. Distálně, v místech, kde jsou srostlé s kopytní kostí, se zesilují. V palmární polovině každé chrupavky jsou otvory, kterými procházejí některé spojovací větve palmárních žil ke koronárnímu plexu. U mladých koní jsou tvořeny hyalinní chrupavkou, u starších zvířat chrupavkou fibrózní, která je náchylná k osifikaci. Kopytní chrupavky jsou ve své poloze poutány vazy, které je fixují k jednotlivým článkům prstu (MEZEROVÁ, 1996). Kopytní kloub (articulatio interphalangea distalis) - Kloubní spojení posledních článků prstu je tvořeno distální kloubní plochou kosti korunkové, kloubní plochou kopytní kosti a oběma kloubními plochami kosti střelkové. Malá dorzální výchlipka kloubního pouzdra kopytního kloubu má spojení se šlachou společného natahovače prstu. Větší palmární výchlipka sahá až ke středu korunkové kosti (MEZEROVÁ, 1996). Kopytní kost (phalanx distalis) odpovídá svým tvarem kopytu. Lze na ní zřetelně oddělit tři plochy a to stěnovou, chodidlovou a kloubní. Stěnová a chodidlová plocha se stýkají v chodidlovém resp. nosném okraji, stěnová a kloubní plocha vytváří na svém rozhraní korunkový okraj. Kloubní plocha má dva oddíly, větší pro kloubní spojení s korunkovou kostí a malou úzkou plošku pro kontakt s kostí střelkovou (ŽERT, 1998). Střelková kost (os sesamoideum distale) má tvar tkalcovského člunku. Dorzálně větší kloubní plochou dotváří skloubení kopytní kosti s kostí korunkovou a téměř kolmo na ni se úzkou kloubní plochou kloubí kopytní kost sama. Palmární hladká plocha slouží pro přestup šlachy hlubokého ohýbače přes kloub spěnky. Střelková kost mění průběh šlachy hlubokého ohýbače prstu před její inzercí na kopytní kost. Mezi šlachou a facies flexoria střelkové kosti, která je pokryta vláknitou chrupavkou, leží podotrochleární burza.
9
Střelková kost má tři oporné vazy: párové - ligamentum sesamoideum collaterale laterale, nepárový – lig. sesamoideum distale impar. Šlacha společného natahovače prstu se upíná na proc. extensorius kopytní kosti. Na místě inzerce se paprsčitě spoluupíná vaz obou kopytních chrupavek. Šlacha hlubokého ohýbače prstu se upíná na facies flexoria kopytní kosti, která je fixována chodidlovým vazem (ŽERT, 1998). Oblast korunkového kloubu (regio interphalangea proximalis) - V ohbí spěnky leží pod kůží a povrchovou povázkou čtyřcípá spěnková deska, tvořená fibrózní hlubokou fascií, která se rozprostírá až na mediální a laterální okraj spěnkové kosti. Tato vazivová plotna fixuje šlachu povrchového a současně hlubokého ohýbače prstu. Konec šlachy povrchového ohýbače prstu se v místě inzerce štěpí ve dvě ramena, která se uchycují na distální okraj spěnkové kosti a proximální okraj kosti korunkové palmárně od postranních vazů korunkového kloubu. Konečný úsek šlachy hlubokého ohýbače prstu probíhá mezi oběma částmi povrchového ohýbače. Šlachy obou flexorů jsou obklopeny společnou šlachovou pochvou (MEZEROVÁ, 1996). Korunkový kloub (articulatio interphalangea proximalis) - Korunkový kloub je tvořen konvexními distálními kloubními plochami kosti spěnkové a konkávními proximálními kloubními plochami kosti korunkové, které jsou spojené dvěma krátkými postranními a čtyřmi palmárními vazy (MEZEROVÁ, 1996). Korunkový kloub má malou dorzální, mediální a laterální výchlipku. Kolaterální vazy kopytního kloubu odstupují na laterální a mediální straně kosti korunkové a upínají se na abaxiální prohlubeniny na processus extensorius kopytní kosti a na dorzální okraj kopytní chrupavek (REEF, 2003). Oblast spěnkového kloubu (regio metacarpophalangea) - Na palmární ploše spěnkového kloubu a spěnkové kosti leží pod šlachami flexorů distální sezamské vazy, které jsou funkčním pokračováním mezikostního svalu v oblasti prstu. Všechny odstupují proximálně od báze proximálních sezamských kosti a palmárního sezamského vazu (lig. sesamoideum rectum, ligg. sesamoidea obliqua, ligg. sesamoidea cruciate, ligg. sesamoidea brevia) (NAJBRT, 1980). Spěnková pochva (vagina synovialis tendinum digitorum manus) - Spěnková pochva začíná proximálně asi 4–7 cm nad sezamskými kostmi ve výšce ukončení bodcových kostí a distálně končí asi v polovině korunkové kosti. Na této rozsáhlé šlachové pochvě, která obklopuje úplně šlachu hlubokého ohýbače a částečně šlachu povrchového ohýbače prstu, se rozlišuje palmární stěna, dorzální stěna a výchlipky (MEZEROVÁ, 1996). 10
Spěnkový
kloub
(articulatio
metacarpophalangea)
–
Metakarpo-
či
metatarzofalangeální kloub má dvě vrstvy kolaterálních vazů (dlouhý kolaterální vaz, dlouhý /povrchový/ kolaterální vaz, krátký /hluboký/ kolaterální vaz) (REEF, 2003). Spěnkový kloub je tvořen distálním koncem třetí metakarpální kosti, proximální částí kosti spěnkové a proximálními sezamskými kostmi, které prodlužují palmárním směrem kloubní plochu spěnkové kosti. Na hrudní končetině má spěnkový kloub dorzálně úhel asi 140° (MEZEROVÁ, 1996). Oblast metakarpu (regio metacarpi) - Kostní podklad metakarpální krajiny koně tvoří silná třetí metakarpální kost a slabé druhá a čtvrtá metakarpální kosti (kosti bodcové). Trojstranné tělo bodcových kostí je vazivově fixováno k hlavnímu metakarpu (lig. metacarpeum interosseum). Délka a ohnutí těl i velikost jejich volných distálních zakončení (knoflíčků) jsou rozdílné. Proximální konce všech metakarpálních kostí se kloubí s distální řadou kostí karpálních (MTC II s ossa carpalia II a III, MTC III s ossa carpalia II, III a IV, MTC IV s os carpale IV). Pod kůží a povrchovou fascií palmární plochy metakarpu probíhají šlachy povrchového a hlubokého ohýbače prstu a mezikostní sval (MEZEROVÁ, 1996). Mezikostní sval se u koní v průběhu fylogenetického vývoje hodně modifikoval, a proto bývá taky někdy označován jako závěsný vaz či jako horní sezamský vaz (DYSON, 2003). Šlachy a vazy autopodia mají několik důležitých funkcí: působí jako přenašeče síly pro zajištění dynamických změn na kloubech, ovlivňují pasivní funkci kloubů (zvláštní funkci sehrávají jako závěsný aparát spěnkového kloubu), jako elastické struktury jsou schopny absorbovat energii dopadu a uvolňovat ji při odrazu, snižují spotřebu svalové energie potřebné pro zajištění pohybu ve vysokých rychlostech (ŽERT, 2003). Krajina karpální (regio carpi) - Karpus koně tvoří dvě řady karpálních kostí (ossa carpi radiále = vřetenní zápěstní kost, intermedium = střední zápěstní kost, která je vklíněna mezi vřetenní a loketní kost zápěstní, ulnare = loketní zápěstní kost, která je vložena mezi os carpi intermedium a os carpi accessorium a accessorium = přídatné zápěstní kosti, která se kloubí s vřetenní kostí v proximální řadě, ossa carpalia I,II,III,IV v distální řadě, os carpi primum se nachází jen zřídka, je velikosti čočky až hrachu a je uložena v mediálním postranním vazu, kloubí se s os metacarpale II), distální konce radiu a s ním splývající ulny, proximální konce tří metakarpálních kostí a obklopující měkké tkáně. Přes dorzální plochu karpu probíhají šlachy kraniálních předloketních svalů (m. extensor carpi radialis, m. abductor dig. I longus, m. extensor digitorum communis a m. 11
extensor digitorum lateralis). Šlachy povrchového a hlubokého ohýbače prstu procházejí karpálním kanálem a jsou obklopeny společnou synoviální pochvou (NAJBRT, 1980). Karpální kloub (articulatio carpi) - Velká radiokarpální výchlipka kloubního pouzdra sahá mezi karpální kosti proximální řady a zahrnuje také kloubní spojení tvořené přídatnou kostí karpální (MEZEROVÁ, 1996).
2.1.2 Pánevní končetina
Zadní končetina se skládá z těchto částí: stehna, kloubu kolenního, bérce, zanártí, tj. kloubu hleznového (tarsus), nártu, tj. zadní holeně (metatarsus), kloubu spěnkového, spěnky, kloubu korunkového, korunky, kloubu kopytního a kosti kopytní (ŠTRUPL, 1983). Prst a oblast spěnkového kloubu - Korunková kost u pánevní končetiny je užší a delší, naopak spěnková kost je o něco kratší. Šlacha m. extensor dig. longus se upíná na dorzální plochy spěnkové a korunkové kosti i na proc. extensorius kosti kopytní, postranní natahovač prstu však na spěnkové kosti nekončí. Šlachy ohýbačů, šlachové pochvy, závěsný aparát prstu a stavba kloubů se podstatně neliší od končetiny hrudní. Dorzální úhel spěnkového kloubu je o něco větší (MEZEROVÁ, 1996). Oblast metatarzu (regio metatarsi) - Metatarzus koně je asi o 16 % delší než metakarpus a třetí metatarzální kost je na průřezu okrouhlejší než hlavní kost metakarpální. Vnější bodcová kost a zvláště její knoflíčkovité zakončení je na pánevní končetině větší než stejná kost vnitřní. Šlacha povrchového ohýbače nevykazuje žádné odchylky při srovnání s hrudní končetinou (MEZEROVÁ, 1996). Hlezno (regio tarsi) - Kosti tarzu jsou talus = hleznová kost, která má tvar krychle, calcaneus = patní kost, os tarsi centrale, spolu splývající ossa tarsalia I a II = zánártní kosti, os tarasale III a os tarsale IV. Proximálně tvoří trochlea tali a cochlea tibiae tarzokrurální kloub
(articulatio
tarsocruralis),
distální
řada
tarzálních
kostí
vytváří
s třemi
metatarzálními kostmi articulationes tarsometatarsae. Tato spojení spolu s klouby jednotlivých tarzálních kostí (articulatio talocalcaneocentralis et calcaneoquartalis, art. centrodistalis) jsou spolu fixována dlouhými postranními vazy. Krevní cévy, nervy a šlachy probíhají přes tarzus nebo se zde upínají (NAJBRT, 1980). Hlezenní kloub (Articulatio tarsi) - Podstatnou část složitého tarzálního kloubu představuje tarzokrurální kloub, který je podle utváření svých kloubních ploch válcovým
12
kloubem. Hluboké žlábky cochlea tibiae se kloubí s dvakrát tak velkými kloubními plochami
trochlea
tali.
Kloubní
spojení
tarzálních
kostí
(articulationes
talocalcaneocentralis et calcaneoquartalis a art. centrodistalis) i tarzometatarzální klouby mají jen nepatrnou pohyblivost (MEZEROVÁ, 1996). Obdobně jako kloub karpální má tarzální kloub mnohočetné kolaterální vazy (dlouhý mediální kolaterální vaz, krátké kolaterální vazy, střední krátké ploché mediální kolaterální vazy, příčné krátké mediální kolaterální vazy a plochý krátký hluboký mediální kolaterální vaz) (REEF, 2003).
2.2 Vady fundamentu 2.2.1 Kulhání koně Na poškození pohybového aparátu odpovídá kůň v klidu zaujímáním vadných postojů a držení končetiny, v pohybu projeví své onemocnění kulháním. Nejdůležitější součástí ortopedického vyšetření je posouzení koně v pohybu společně s provokačními zkouškami a diagnostickými injekcemi (GIRTLER, 1996). Postup ortopedického vyšetření zahrnuje posouzení v klidu, posouzení v pohybu, provokační zkoušky, klinické vyšetření, diagnostické znecitlivění, zobrazovací vyšetření (rentgenologické, sonografické) a další zvláštní vyšetření dle potřeby a diagnózu, ze které pak vyplyne prognóza a návrh léčby (MACH, 2005). Posouzení v pohybu zahrnuje předvedení na ruce na tvrdé, rovné půdě v přímém směru a v obratech, bolestivost v obratech, předvedení na měkké půdě (kulhání ve fázi kmitu), pohyb pod jezdcem (problémy se hřbetem, problémy s krkem a s chováním, problémy jezdce), kulhání od uzdy, posouzení v tahu (STANEK, 1996).
Na poškození pohybového ústrojí odpovídají koně kulháním nebo poruchou pohybu. Vadné chody se vyznačují strouháním, stíháním, ploužením, rotací. Kulhání je porucha průběhu pohybu na jedné končetině, přičemž se jeho příčina nachází někde na postižené končetině. Rozlišujeme kulhání ve fázi podpěru, ve fázi kmitu a smíšené kulhání, porucha pohybu je bilaterální kulhání. Kulhání ve fází podpěru je dáno bolestivostí v době kontaktu končetiny se zemí, kdy je patrná a slyšitelná asymetrie pohybu končetin a klasifikuje se do 4 stupňů.
13
1. stupeň: rozpoznatelný na základě pohybu hlavy a zádi 2. stupeň: jednoznačně patrný (mírné, střední, silné kulhání) 3. stupeň: nastupování jen na dorzální část nosného okraje 4. stupeň: končetina není zatěžována
Kulhání ve fázi kmitu se projevuje, buď zkrácením nebo prodloužením přední části pohybového cyklu. Kulhání smíšené se projevuje poruchou pohybu jak ve fázi podpěru, tak kmitu (nepatrné, střední, těžké) (GIRTLER, 1996). Bilaterální kulhání je oboustranná porucha pohybu. Porucha pohybu je poruchou ve fyziologickém průběhu pohybu obou končetin jednoho páru (např. bolestivost na obou předních končetinách při podotrochleóze či schvácení) (MACH, 2005).
2.2.2 Vadné postoje Hříbata se rodí často s různými vadami, např. s postojem rozbíhavým, v kolenou sblíženým, přikleklým, s šavlovitými hlezny, s kravským postojem, dlouhými měkkými spěnkami atd. Z těchto vad se zpravidla zlepšuje přikleklost, šavlovitý a kravský postoj. Vady způsobené špatným postavením v ose končetin většinou zůstávají (DOBEŠ, 1977).
Pravidelný postoj je charakterizován kolmým průběhem osy hrudní a pánevní končetiny při pohledu zezadu a zepředu. Při pohledu ze strany směřuje osa hrudní končetiny kolmo dolů a jedenkrát se lomí v kloubu spěnkovém, takže s podložkou svírá úhel kolem 50°. Osa pánevní končetiny se lomí dvakrát. Nejprve v kloubu hlezenním (úhel 140–150°), pak směřuje kolmo dolu a podruhé se lomí v kloubu spěnkovém – 55° k podložce. Každé jiné lomení osy končetiny, ať již vrozené či získané, představuje porušení statické rovnováhy končetiny a je i predispozičním místem pro vznik onemocnění (DOBEŠ, 1997).
U hříbat se vyskytují základní dva typy neinfekčních ortopedických potíží: ty, které nejsou zevně patrné (inkompletní osifikace skeletu, osteochondróza a tzv. epifyzitida) a ty, které způsobují abnormální postoj (angulární a flexní deformity) (ŽERT, 1993).
14
Nejčastější vadou postoje v karpech bývá valgózní postoj (tzv. „X-postoj“) a varózní postoj (tzv. „O-postoj“). U zadních nohou je to kravský postoj (tj. sblížená hlezna) nebo naopak šavlovitý postoj. Tyto postoje se obvykle objeví v prvních týdnech života zdravě narozených hříbat (ŠVEHLOVÁ, 2006). Obr. č. 2: Vadné postoje v karpu při pohledu zepředu (http://ifauna.cz/)
Příčiny vzniku Příčinou je nerovnoměrný růst kostí končetin – důvody tohoto nerovnoměrného růstu ještě nejsou zcela objasněné, ale pravděpodobně se na nich podílí: genetické předpoklady, slabost kolateráních (bočních) vazů karpu, trauma, porucha prokrvení rostoucích kostí apod. Tyto vady postoje v karpu mohou hříběti způsobovat problémy při pohybu a mohou se dále zhoršovat. Je třeba situaci řešit zhruba do 15 měsíců věku, potom se uzavřou růstové chrupavky na dolním konci vřetenní kosti (ŠVEHLOVÁ, 2006). Úprava Úprava kopyt a ortopedické podkování se uplatňují při konzervativní léčbě vrozených a získaných vad postojů hříbat. Správná a pravidelná úprava kopyt u hříbat brání vzniku ortopedických potíží v dospělém věku (VINČÁLEK, 1998). Léčba Neoperativní metody zahrnují přiložení pevného fixačního obvazu od kopyta až po loketní kloub. V mírných případech může stačit klid hříběte. Operativní metody spočívají, buď ve zpomalení růstu kosti na „delší“ straně končetiny nebo naopak urychlení růstu na „kratší“ straně končetiny protnutím okostice. Stavba končetin koně souvisí s jejich postoji, které mohou být pravidelné nebo nepravidelné (ŽERT, 1993).
15
2.2.3 Pravidelná a nepravidelná kopyta Koňské kopyto je dokonale přizpůsobeno k zachycení a tlumení nárazů při pohybu. Pružinově elastické působení je dosahováno funkcí patek, střelu, vazivových polštářů, kopytních chrupavek i cévního uspořádání (MEZEROVÁ, 1998).
Kopyta jsou klasifikována na pravidelná, nepravidelná a patologická. Nemocná kopyta mohou mít změněný tvar, změněné vlastnosti rohoviny nebo být spojena se zánětlivými procesy. Kopyta zdravá jsou a) pravidelná: normální pravidelné, pravidelné užší a širší b) nepravidelná: rozbíhavé, sbíhavé, diagonální, ostroúhlé, tupoúhlé a kopyto při medvědím postoji. Kopyta patologicky změněná jsou a) kopyta se změnou tvaru: ploché, plné, špalkové, překlubní postoj, úzké kopyto, křivé, zkostnatělé chrupavky, schvácené kopyto b) kopyta se změnou rohoviny: rozštěp, puklina, volná stěna, dutá stěna, křehké a drobivé kopyto, hniloba střelu c) kopyta se zánětlivým procesem: zakování, poranění chodidlové škáry, nášlap, rána korunky, zánět patek, zánět korunkové a hraniční škáry, píštěl chrupavky, rakovina kopyt, rohový sloupek atd. (HERTSCH, 1998).
2.2.3.1 Pravidelné kopyto Hrudní končetina Je nižší a širší než odpovídající kopyto pánevní končetiny. Stěny se svažují stejnoměrně, ale trochu šikměji k podložce. Dorzální stěna má úhel 45–50°, směrem k patkám strmí a za nejširším místem kopyta dosahuje téměř 90° nebo se může dokonce mírně svažovat dovnitř. Vnitřní stěna bývá většinou strmější než vnější (asi 80°). Poměr délek dorzální, postranní a patkové stěny je 3:2:1. Nejširší příčný průměr kopyta je na chodidlovém okraji díky rozbíhání stěny asi o 2–3 cm větší než průměr korunkového okraje. Tvar nosného okraje je v přední polovině oválný a směrem palmárním téměř napřímený. Nejširší místo kopyta leží za jeho středem. Tloušťka stěny se směrem k patkám o 2 mm snižuje. Chodidlo je zřetelně vyklenuté, stěna rozpěrek se svažuje stejně jako postranní stěna vně. Korunkový okraj probíhá při pohledu ze strany ve stejnoměrném oblouku od horního dorzálního okraje kopyta k dolnímu palmárnímu okraji, při pohledu
16
zepředu vytváří pravidelný oblouk, který se laterálně a mediálně stejně snižuje a nejvýše leží v dorzální střední části (HERTSCH, 1998). Pánevní končetina Pravidelné kopyto pánevní končetiny je vyšší a užší než hrudní. Stěny jsou postaveny obecně strměji. Úhel dorzální stěny činí 50–55°. Poměr délky dorzální postranní a patkové stěny je 4:3:2. Šířka na nosném okraji je v nejširším místě asi o 2 cm větší než u korunky. Tvar nosné plochy je špičatě oválný až srdčitý. Nejširší místo leží poněkud vzadu, asi na přechodu 2. a 3. třetiny. Tloušťka stěny se snižuje směrem k patkám jen o 1 mm. Patky jsou více vzdáleny, střel a rozpěrky jsou výrazněji vyvinuté, vyklenutí chodidla je větší (HERTSCH, 1998).
2.2.3.2 Nepravidelné kopyto Ostroúhlé kopyto Ostroúhlé kopyto má dlouhou přední stěnu, nízké a často podsunuté patky, široké a ploché chodidlo a dobře vyvinutou střelku. Bývá více zatíženo v patkách, což má na zdraví koně nepříznivý vliv. Škára kopyta se snadno omačká, vznikají tzv. kuří oka a rozštěpy (DOBEŠ, 1997). Tupoúhlé kopyto Tupoúhlé kopyto má přední stěnu poměrně krátkou, patky vysoké, chodidlo správně vyduté a střelku řádně vyvinutou. Pokud není příliš srázné, nejde o tak závažnou vadu. Tupoúhlé kopyto je zatíženo více v přední části, takže zdravé a dobře vyvinuté patky nemohou být tak snadno omačkány a jsou rovněž ušetřeny rozštěpu. Kopyto však bývá postiženo rozštěpy v přední stěně (DOBEŠ, 1997). Poloúzké-pološiroké (rozbíhavé, sbíhavé) kopyto Vykazuje na jedné polovině vlastnosti úzkého na druhé širokého kopyta. Sbíhavé kopyto má těsnější vnější polovinu, rozbíhavé vnitřní polovinu kopyta. Sbíhavé kopyto má vnější stěnu strmější méně zahnutou, v oblasti patek se sklonem dovnitř, vnitřní stěna je šikmá a výrazněji zahnutá. U rozbíhavého kopyta jsou poměry opačné. Vnitřní stěna je strmá, palmární třetina je skloněna dovnitř, zatímco vnější postranní a patková stěna probíhá šikmo vně a jen na patkové hraně směřuje kolmo nebo dovnitř. Sbíhavé kopyto je opakem kopyta rozbíhavého a je charakteristické pro sbíhavý, v karpu vybočený nebo sevřený postoj končetin, může být hodnoceno jako vada vrozená nebo získaná, patří k varózním vybočeným, resp. sevřeným postojům, rozbíhavá k valgózním vbočeným, resp. rozevřeným postojům (HERTSCH, 1998). 17
Diagonální kopyto Má chodidlový okraj jedné z postranních částí kopyta téměř přímočaře zkrácený, takže úsečka spojující tuto část chodidlového okraje s protilehlou částí patkovou je kratší než úsečka spojující druhou postranní část chodidlového okraje s protilehlou patkovou částí (MÍSAŘ, JISKROVÁ, 2001).
Úprava Při úpravě nepravidelných kopyt musíme dbát na zásady pravidelného došlapu a správného úhlování prstu. U mladých koní do dvou let, kdy ještě není vývin končetiny zcela ukončen, lze úpravou korigovat špatný tvar kopyta i mírné vady v úhlování končetiny. V tomto případě záměrně nerespektujeme zásadu pravidelného došlapu kopyta, ale preferujeme dobré úhlování prstu (VINČÁLEK, 1998).
2.2.4 Rakovina kopyta Rakovina kopytní rohoviny je vlhká, výpotková (mokvající) páchnoucí dermatitida postihující zejména střední a postranní rýhy střelu kopyta. Přispívajícím faktorem u některých rakovin je chronická kulhavost, která v důsledku omezeného používaní nohy vede ke sníženému roztažení paty doprovázenému vznikem hlubokých rýh. Chodidla jsou tak mnohem náchylnější ke kontaminaci (KELLEY, 2002).
Příčina vzniku Rakovina kopyt není dosud zcela přesně určena. Onemocnění souvisí především se zanedbáním péče o kopyta: nečištění, trvale vlhká podestýlka, špatná kvalita rohoviny a těsná kopyta (střel zakrňuje, střelové rýhy jsou úzké a hluboké, drží se v nich hnůj a špína). Nástup klinických potíží je poměrně rychlý. Onemocnění většinou začíná v postranních střelových rýhách, pak zachvacuje rohový střel, rozpěrkový úhel chodidla a v pokročilých případech stěnu v patkové části kopyta (HYKSA, 1998). Vychází-li kulhání z kopyta, připadají jako příčiny v úvahu nejčastěji aseptická pododermatitida, purulentní povrchová či hluboká pododermatitida a nitro- nebo mimokloubní zlomenina kopytní kosti (KRUPIL, 1999). Příznaky Rakovina je typická rozbředlým povrchem rohoviny, tvorbou množství malých prstům podobných výrůstků měkké bělavé hmoty vycházejících z postranních střelových
18
rýh a střelu, tyto symptomy jsou doprovázené typickým zápachem, někdy dochází také k zánětu obruby (vznik prstenců v rohovině patkové části stěny). Změněná rohovina při abrazi snadno krvácí a je citlivá na dotyk (HYKSA, 1998).
Obr. č. 3: Rakovina kopyta (http://ifauna.cz/)
Léčba Odstranění postižené rohoviny, vyčištění střelových rýh, aplikace antiseptik a adstringenčních prostředků (kubatol, modrá skalice + voda 1:1, chlumského roztok + betadina atd.), zlepšení stájové hygieny. Klasická léčba představuje radikální úplnou excizi patologicky změněné tkáně a následné náročné ošetřování. Při prvním ošetření dochází k odstranění změněné rohoviny s několika milimetry zdravé tkáně. Při odstranění patologické tkáně by se mělo řídit zásadou: odstranit raději více než méně. Přitom však nesmí dojít k přílišnému poškození vazivového střelu, kosti a chrupavky kopytní (HYKSA, 1998).
2.2.5 Nemoci kopytní škáry Pododermatitida čili zánět kopytní škáry, především ve spojení s otlakem, je jednou z častých příčin kulhání bosých i okovaných koní. Nejvíce bývají postižena chodidla, méně často jiné části kopyta (ŠVEHLOVÁ, 2007). Známe neinfekční či nehnisavou pododermatitidu, která je akutní nebo chronická, a právě ona je spojována s otlakem. Dále infekční pododermatitidu, nejčastěji hnisavou, kterou známe obvykle pod pojmem kopytní absces a tzv. chronická verukózní pododermatitida známá jako rakovina kopyt (ŠVEHLOVÁ, 2007). 19
Obr. č. 4: Podozoubek = otlak v oblasti rozpěrek (http://ifauna.cz/)
2.2.5.1 Pododermatitis aseptica acuta circumscripta Aseptický zánět kopytní škáry mývá podle charakteru výpotku nejčastěji formu serózního nebo serózněhemoragického zánětu. Obecně vzniká následkem krátkodobého zhmoždění nebo i rozdrcení škáry, stává se tak po nepřímém zakování, utahování a nýtování podkováků. Další příčinou bývá uvíznutí tupých cizích předmětů ve střelových rýhách nebo mezi podkovou a chodidlovým okrajem, chůze po nerovné kamenité půdě nebo chůze bez podkov po takovém povrchu (KOTTMAN, 1998).
2.2.5.2 Pododermatitis infectiosa traumatika (pododermatitis purulenta) Purulentní pododermatitida je charakterizována silným kulháním, které svádí ke stanovení diagnózy fraktury, v některých případech se kulhání zpočátku zmírňuje a k jeho exacerbaci dochází třetí až čtvrtý den, kdy je už doprovázené zduřením na korunce (KRUPIL, 1999).
2.2.5.3 Pododermatitis aseptica chronica Častěji se vyskytuje chronický zánět kopytní škáry než akutní. Příčina je opakované nebo trvalé zhmoždění škáry, který je způsoben tlakem z vnějšího prostředí nebo nefyziologickými poměry kopyta, vady v podkování (např. krátké úzké podkovy, podkova není umístěna na nosném okraji a zasahuje na větší část chodidla, podkova s nerovnou nosnou plochou), také nesprávná úprava nosného okraje, nepravidelná kopyta (sbíhavá a rozbíhavá, ostroúhlá s dlouhou přední částí a nízkými patkami, plochá kopyta) (KOTTMAN, 1998).
20
Příznaky Při akutním zánětu kopytní škáry kůň začne náhle kulhat, při chronickém kulhání nastupuje pozvolna. V obou případech se zhoršuje během zátěže, především na tvrdém nebo nerovném povrchu. Je-li zánět rozsáhlejší, bývá kopyto teplejší, pulsují prstní tepny. V tuto chvíli je možné splést si ho s laminitidou či kopytním abcesem (ŠVEHLOVÁ, 2007). Léčba Jako vždy je třeba dodržet první zásadu jakékoli léčby: odstranění příčiny! Čili omezit pohyb na kamenitém či tvrdém povrchu, nastolit rovnováhu kopyta, sundat podkovu či vytáhnout podkovák apod. Pak je třeba léčit akutní zánět (klid a chladit kopyto vodou). Pokud byla příčinou tenká rohovina chodidla nebo nadměrné vystrouhání kopyta, je třeba koně šetřit, dokud rohovina nedoroste a nezesílí. Rozsáhlejší pododermatitidy je třeba brát velmi vážně. Přechod od otlaku v laminitidu z přetížení je plynulý. Chronické záněty mohou snadno přejít na kopytní kost, způsobit osteitidu až osteomyelitidu, resorpci kostní tkáně, nekrózu a zlomeniny (ŠVEHLOVÁ, 2007).
2.2.6 Nemoc bílé čáry Dochází k postižení kopytní stěny, konkrétně její vnitřní nepigmentované části ochranné vrstvy. Bílá čára, čili rohové lístky spojovací vrstvy kopytní stěny, bývají postiženy až v pokročilém stádiu. Jedná se o rozklad keratinu charakterizovaný rozvolněním spojení v hraniční oblasti mezi nepigmentovanou vnitřní vrstvou a pigmentovanou střední vrstvou kopytní stěny. Vzniklá štěrbina poskytující výborné životní podmínky některým baktériím a plísním z vnějšího prostředí, které způsobí poškození různého stupně závažnosti, rozsahu a lokalizace (ŠVEHLOVÁ, 2006).
Výskyt Výskyt je vázán především na vlhké prostředí a vlhké klima. Názory na vliv výživy se různí, defekt stěny kopyta však příznivě reaguje na suplementaci biotinem. Rychlost růstu a tloušťka stěny souvisí s obsahem proteinů, hlavně lyzinu a metioninu, s poměrem Ca:P, vitamínů a minerálů (Se, Zn). Důležitá je role mechanických faktorů. Poškození přechodu ochranné a spojovací vrstvy může vyvolat trauma nebo nadměrná zátěž v těchto místech. Výsledky kultivace vykazují růst smíšených populací mikroorganismů (HYKSA, 1998).
21
Některé nejběžnější izolované druhy Pseudomonas produkuje enzymy ničící kolagen, infekce rezistentní na antibiotika. Clostridium produkuje enzymy ničící kolagen. Mimo kopyto způsobuje tetanus, botulismus, infekce kůže a podkoží. Staphylococcus produkuje enzymy rozkládající krev a fibrin, dále mohou způsobovat hnisavé infekce kůže i vnitřních orgánů. Geotrichum (plíseň) se živí kopytní stěnou poškozenou bakteriál. enzymy, dále způsobuje plísňové infekce dutiny ústní a dýchacích cest (ŠVEHLOVÁ, 2006). Příznaky Nejčastějším projevem onemocnění je mírná separace stěny. Nemusí být postižena bílá čára, ale většinou je zachvácena nepigmentovaná část ochranné vrstvy. Odloučení zahrnuje většinou dorzální stěnu kopyta a projeví se jako drobivá šedá až černá odlupující se hmota pod postiženým okrskem stěny, může dojít až k tvorbě černého serózního výpotku. Proces je lokalizován na kopytě jedné či více končetin, postižen může být jedinec nebo i více koní v chovu (HYKSA, 1998).
Obr. č. 5: Nemoc bílé čáry (http//www.i-minerva.cz/)
Vyšetření Zahrnuje pečlivé posouzení kulhání, včetně diagnostického znecitlivění a RTG kopyta. Při perkuzi kopytní stěny se zjišťuje v místě defektu kopyta dutý zvuk. Kulhání by se mělo zmírnit při znecitlivění nn.digitales palmares (HYKSA, 1998). Na první pohled viditelná černá či krvavá místa v nepigmentované vrstvě kopytní stěny, nepravidelná tloušťka kopytní stěny, měkká drobivá rohovina nepigmentované vrstvy kopytní stěny, která se může šířit od nosného okraje až na úroveň korunky, často provázená nasládlým zápachem, separace kopytní stěny a chodidla v místě bílé čáry, slabá,
22
lámavá kopytní stěna, která neudrží podkovu, dutý zvuk kopytní stěny při poklepu kladívkem (ŠVEHLOVÁ, 2006). Léčba Odstranění změněné tkáně, likvidace přítomných bakterií a plísní (10 % formalín, jód, modrá skalice roztok o pH 3, kvartérní amonné soli), následná péče o kopyto až do jeho zhojení. Onemocnění snadno recidivuje (ŠVEHLOVÁ, 2006).
2.2.7 Degenerativní onemocnění kloubů (DJD) Koně jsou často nucení vykonávat dlouhou nebo těžkou práci, či jsou vystaveni zátěži, která neodpovídá jejich přirozenému životu. V důsledku tohoto zatížení je jejich pohybový aparát citlivější na jakékoli mechanické inzulty nebo poranění. Tyto podměty mohou vyvolat zánět některého z kloubů, od něhož je jen krůček k onemocnění známému pod několika různými názvy: degenerativní onemocnění kloubů (DJD z angl. Degenerative joint disease), osteoartritida, osteoartróza nebo artróza (ŠVEHLOVÁ, 2005).
ŠVEHLOVÁ (2005) uvádí, že DJD se vyznačuje postupnou degenerací kloubní chrupavky spojené se změnami na kosti a měkkých tkáních kloubu. Tento proces je často spojen se zánětem a zvýšenou náplní kloubu. Postižený kloub je bolestivý a jeho pohyblivost je omezena, což se projeví kulháním. Toto onemocnění se u koní neobjevuje jen vzácně a se vzrůstajícím věkem stoupá i pravděpodobnost jeho výskytu.
Typy degenerativního onemocnění kloubů u koní Akutní onemocnění obvykle postihuje mladé koně, především v dostihovém tréninku, onemocní většinou pohyblivé klouby, především klouby mezi zápěstními (karpálními) kůstkami a mezi zápěstními kůstkami a třetí kostí záprstní. Toto onemocnění bývá doprovázeno akutními
zánětlivými procesy (synovitidou a kapsulitidou), které
obvykle přecházejí v procesy degenerativní, zánětlivé změny se vyskytují na kloubním pouzdře (zesílení) a na synoviální membráně (zbytnění). Pozvolné onemocnění obvykle postihuje málo pohyblivé klouby, které jsou však velmi zatěžovány, na okrajích kloubu mohou vznikat kostní výrůstky, osteofyty např. klouby mezi prstními články (vznik tzv. kroužku) a mezi zánártními (tarzálními) kostmi (vzniká tzv. špánek) v pokročilých stádiích mohou vést k ankylóze (ztuhnutí) kloubu, toto onemocnění postihuje dospělé a starší koně, ale také mladé sportovní koně.
23
Náhodná nebo neprogresivní eroze kloubní chrupavky. V tomto případě se jedná o sérii změn na kloubní chrupavce, které lze zjistit náhodně například až u pitvy, ale pravděpodobně nemají žádný zdravotní význam (nezpůsobují kulhání), tyto změny pravděpodobně souvisejí s věkem (tzv. primární osteoartritis). U sekundárního onemocnění se jedná o případy, které se vyvinuly sekundárně po jiném primárním kloubním onemocnění např. zlomeniny kosti zasahující do kloubu, vykloubení atd. Chondromalácie čéšky je speciální případ DJD čéšky, který je charakterizován poškozením její kloubní chrupavky (ŠVEHLOVÁ, 2005). Za hlavní faktor vzniku DJD je považováno trauma (traumatické artritidy) Z jakéhokoli typu traumatické artritidy se může vyvinout degenerativní onemocnění kloubu, čili osteoartritida (ŠVEHLOVÁ, 2005). 1) Trauma může působit přímo na chrupavku a to mechanicky např. otřesy při dopadu končetiny na zem, nadměrné natažení karpálního kloubu (především u dostihových koní), v souvislosti se změnou kloubní geometrie, ke které dochází s věkem, v případě osteoartritidy u mladých dostihových koní dochází k zatěžování jednotlivých částí kloubů vlivem intenzivního tréninku. 2) Trauma jiných než chrupavčitých tkání např. mikrofraktury subchondrální kosti (mikroskopické zlomeniny kostí pod kloubní chrupavkou), což způsobí patologické zesílení chrupavky a její následné snížení schopnosti absorbovat nárazy a degeneraci (ŠVEHLOVÁ, 2005). Změny na chrupavce U zdravých jedinců je povrch kloubní jamky a kloubní hlavice pokryt vrstvou hyalinní kloubní chrupavky, která má za úkol nejen chránit kloubní plochy proti mechanickému tření při ohýbání kloubů, ale i proti nárazům při pohybu jedince. Kloubní chrupavka je tvořena buňkami tzv. chondrocyty, jež jsou obklopeny mezibuněčnou (extracelulární) hmotou obsahující vodu, kolagen a proteoglykany (proteoglykany /PG/ jsou bílkovinné molekuly, na něž se navazují postranní řetězce z lykosaminoglykanů /GAG/). Kloubní pouzdro je vyplněno synoviální tekutinou, která má za úkol mazání kloubu a tím minimalizaci tření. Synoviální tekutina navíc vyživuje chrupavku a odvádí odpadní látky, protože chrupavka je bezcévní podpůrná pojivová tkáň a nemá vlastní krevní zásobování. To je též příčina, proč se poškozená chrupavka velmi špatně hojí (MATOUŠOVÁ, 2006).
24
ŠVEHLOVÁ (2005) uvádí, že na změně chrupavky se podílí právě ztráta GAG a PG, což má za následek, že kloubní chrupavka není dostatečně tuhá, aby odolávala tlakům a tahům a nemůže chránit kolagenní vlákna, následně dochází k praskání a rozvolnění (fibrilace). Úbytek GAG a PG Rozložení vlivem lysozomálních enzymů, které mohou pocházet z mechanicky poškozených chondrocytů nebo ze zanícených synoviálních membrán. V zaníceném kloubu se tvoří také látky zvané prostaglandiny, které mohou potlačit syntézu GAG a PG a mohou způsobit i jejich degradaci. Degeneraci chrupavky mohou způsobit i superoxidové radikály, které také vznikají v zanícených kloubech a degradují proteoglykany, kolagen chrupavky i kys. hyaluronovou. Tyto tři mechanismy se významně podílejí na vývoji DJD výrazně pohyblivých kloubu (hlavně mladí dostihoví koně). Hlavním problémem osteoartritidy je degenerace kloubní chrupavky, která se projevuje ztrátou její pružnosti a přestavbou struktury na což navazuje postižení všech dalších tkání a struktur kloubů. Pouhým okem lze na chrupavce zjistit: ztrátu normálního lesku a konzistence, žloutnutí a měknutí, vznik puchýřů, prohlubenin, třepení povrchu a podélné rýhy, ztenčovaní chrupavky na některých místech až její úplné vymizení, vznik tzv. vředu, odhalení kostní tkáně, která je sklerotizovaná (ŠVEHLOVÁ, 2005). Diagnóza Podle ŠVEHLOVÉ (2005) záleží na závažnosti DJD a na tom, zda v kloubu probíhá akutní zánět. Jsou-li postižené pohyblivé klouby, kůň bude kulhat, kloub bude hřát a bude zvětšený (zvýší se náplň kloubu, zbytní se kloubní pouzdro a objeví se otok i v okolí kloubu) a jeho ohýbání bude bolestivé. U chroničtějších případů je kloub také zvětšený, ale příčinou je především ukládání vazivové tkáně. Je třeba kloub zrengenovat nebo artroskopicky vyšetřit, aby nedošlo k záměně se synovitidou (zánět synoviální membrány kloubu) nebo s kapsulitidou (zánět kloubního pouzdra). Léčba Výběr terapie a její účinnosti závisí na stádiu onemocnění a na míře a závažnosti přítomného zánětu. Prevence nebo léčba primárního onemocnění (infekční artritida, osteochondróza, zlomeniny zasahující do kloubu).
25
Léčba probíhajícího zánětu měkkých tkání, který přispívá k degeneraci chrupavek klid, fyzikální terapie, protizánět. léky, kloubní laváž (výplach kloubu), blistrování atd. Snaha o léčbu degenerace chrupavky např. kyretáží chrupavky, odstranění osteofytů, radiační terapií, artrodézou či léky. Dále kontrola hmotnosti koně, lehká a častá zátěž, dostatečné období klidu, správná úprava kopyt a podkování, fyzioterapie a jiné (ŠVEHLOVÁ, 2005).
2.2.8 Laminitida Laminitida (schvácené kopyto) patří mezi nejdéle známá onemocnění koní. I když je v odborných publikacích obvykle zařazována mezi nemoci kopyta a definována jako difúzní aseptický zánět kopytní škáry, je dokázáno, že patologické procesy v kopytě jsou pouze
lokálním
projevem
celkových
metabolických
poruch,
které
postihují
kardiovaskulární endokrinní, muskuloskeletální a imunitní systém, ovlivňují funkci ledvin, srážení krve i acidobazickou rovnováhu. Tyto změny mají nakonec za následek redukovanou kapilární perfúzi, ischémii a nekrózu lamel škáry s kolísajícím stupněm bolesti a ztráty oporné funkce. V některých případech dojde k takovému poškození, že má za následek uvolnění kopytní kosti a její rotaci nebo pokles (MEZEROVÁ, 1998).
Rozlišují se preklinická (prodromální), akutní a chronická fáze onemocnění Preklinické stádium: kůň přichází do kontaktu s faktory, které vyvolávají patologické mechanismy odpovědné za vznik onemocnění, tato fáze končí v okamžiku výskytu klinických symptomů. Akutní stádium: při prvních projevech lokomočních poruch, zaujímá rozdílně dlouhý časový prostor (zda a eventuálně kdy dochází k rotaci či poklesu kopytní kosti), známky silné bolesti, pulsací digitálních artérií, zvýšenou teplotou kopyta. Chronické stádium: když klinické projevy onemocnění trvají už více než 48 hodin nebo dochází k rotaci či poklesu kopytní kosti. Tato fáze může trvat týdny až měsíce, v některých případech do konce života postiženého zvířete (MEZEROVÁ, 1998). Faktory vzniku laminitidy Systémová laminitida může být způsobena například překrmením jádra (nebo náhlou změnou v krmení jádrem). Jedná se o pozření takového množství jádra, na které kůň není zvyklý. Nebezpečná je pšenice, kukuřice a ječmen, méně pak oves. Dále překrmení pastvou (vojtěškou a jetelem), těžké systémové onemocnění (zadržení lůžka,
26
ale i těžký zánět plic atd.), hormonální problémy (nedostatečná činnost štítné žlázy nebo naopak nadměrná tvorba kortikoidů), vypití velkého množství studené vody. Laminitida z přetížení může být způsobená například přetížením kontralaterální končetiny, otřesy či nesprávným trimem (ŠVEHLOVÁ, 2007). Klasifikace laminitidy Laminitida se projevuje strnulou, opatrnou chůzí, kůň došlapuje na patky, hrudní končetiny natahuje před sebe, pánevní končetiny sune pod střed těla. Dále se kůň zdráhá zvednou jednu končetinu, může ulehnout, kopyta jsou teplá, krevní cévy nad spěnkovým kloubem jsou naplněné a pulzují. Kůň se z bolesti potí, chvěje se, má zvýšenou tepovou frekvenci a někdy může mít i příznaky koliky (BARTZ, 2001). Akutní stádium: velmi náhlý nástup kulhání, pokud jsou postižena všechna čtyři kopyta, kůň často a dlouho leží, když se kůň postaví, podsouvá pánevní končetiny daleko dopředu pod tělo a naopak hrudní končetiny dozadu, pokud jsou postižena kopyta hrudních končetin, kůň podsouvá pánevní končetiny pod tělo a hrudní končetiny vystavuje dopředu (MEZEROVÁ, 1998).
Obr. č. 6: Laminitida (http://ifauna.cz/)
Chronické stádium: pokud bolest trvá déle než 48 hodin či nastává rotace a nebo pokles kopytní kosti jedná se o chronické stádium. K dislokaci distálního článku prstu dochází následkem kombinace ztráty laminární opory a tahu šlachy hlubokého ohýbače. V dalším období se u koně vyvíjí tzv. schvácené kopyto. Chodidlo ztrácí svoje konkávní vyklenutí a stává se ploché nebo dokonce konvexní, těsně před hrotem střelu je v některých případech patrná polokruhovitá zhmožděná oblast, která signalizuje značný stupeň dislokace distálního článku prstu, pokud je v tomto místě chodidla zřetelný defekt, došlo k jeho perforaci hrotem kopytní kosti a vyhlídky na vyléčení jsou prakticky 27
beznadějné, bílá zóna je v přední části zřetelně rozšířená a velmi často v této oblasti spojená s vytvořením duté stěny, charakteristické změny jsou postupně viditelné také na kopytní stěně, krvení dorzální části kopytní stěny zůstává redukováno a způsobuje její mnohem pomalejší růst, perfúze a odrůstání patkové části není negativně ovlivněno, kopyto se prodlužuje, zužuje a deformuje, kvalita novotvořené rohoviny je špatná a obruba často vykazuje známky zánětlivého procesu, při poklesu kopytní kosti je na korunce typický žlábek. U chronické laminitidy
se obvykle objevuje onemocnění ledvin
(MEZEROVÁ, 1998).
Obr. č. 7: Laminitida (http://ifauna.cz/)
Diagnóza Laminitis je celkové onemocnění, které se projeví narušením celkového zdravotního stavu a to zvýšením tělesné teploty, dechové i tepové frekvence, kůň se potí, trpí nechutenstvím a je neklidný, což se může podobat kolice. Charakteristické však bývají postoje koně i jeho silné kulhání při chůzi, v těžkých případech si kůň lehne a pak se jen obtížně postaví, při chůzi kůň došlapuje nejdříve na patky, ve stoje odlehčuje špičky postižených končetin, pokud bychom sáhli na prstní tepny nad nebo pod spěnkovým kloubem, cítili bychom výrazné pulsace. Postižená kopyta jsou teplá (ŠVEHLOVÁ, 2007). Důležité je nezaměnit schvácení s myoglobinúrií, kterou laminitita může později komplikovat. Schvácený kůň totiž přenáší celou hmotnost na pánevní končetiny, a proto je svalstvo hřbetu a zádě extrémně napjaté a jeví se jako ztuhlé (KRUPIL, 1999). Podobné příznaky může vykazovat černé močení nebo zlomenina kosti. Schvácení však nastupuje velmi náhle. Černé močení se objevuje ve spojitosti se zátěží, kůň obvykle
28
může hýbat jednotlivými končetinami a nad spěnkovým kloubem nenahmatáme puls. Při zlomenině kosti je postižená končetina odlehčená, pulsace nad spěnkovým kloubem je hmatná (BARTZ, 2001). Léčba Preklinické stádium laminitidy: ošetření po nadměrném příjmu jadrného krmiva – vyprázdnění trávicího traktu (parafínový nebo minerální olej), pohyb (podporuje průtok krve v kopytě), heparin (snižuje krevní srážlivost), ošetření při septikémii, zadržení lůžka nebo metritidě – profylaktické ošetření + antibiotika. Akutní stádium: kortikosteroidy (protizánětlivě působící), aplikace furosemidu (zabraňuje edému kopytní škáry a snižuje centrální krevní tlak), teplé a studené obklady, puštění žilou, sádrový obvaz (odlehčení přední části kopyta), důležité je vyloučit jádro a preferovat dobré luční nebo jetelové seno. Chronické stádium: ošetření má zabránit dalšímu poškození kopyta, rotaci kopytní kosti a celkovým poruchám, mohou nastat sekundární komplikace v podobě poškození cév, ledvin i dalších změn v kopytě (MEZEROVÁ, 1998).
2.2.9 Podotrochlóza Podotrochlóza neboli onemocnění střelkového bloku (= střelková kost a její úponové vazy, úsek šlachy hlubokého ohýbače, který probíhá přes střelkovou kost a podotrochleární burza, nacházející se mezi střelkovou kostí a šlachou hlubokého ohýbače) patří k artrózám a představuje významnou příčinu kulhání koní na hrudní končetiny (ŠVEHLOVÁ, 2006).
Obr. č. 8: Schéma střelkové kosti a kopytního kloubu s tahovými a tlakovými silami, které působí na střelkovou kost (http://ifauna.cz/)
29
Přetížení střelkového aparátu A) Na střelkovou kost působí nadměrný tlak šlachy hlubokého ohýbače prstu. K tomu dochází u koní s ostroúhlými kopyty, s podsunutými patkami kopyt, s těsnými patkami a u koní, kteří mají prolomenou osu prstu dozadu. V těchto případech dochází nejenom ke zvýšení tlaku šlachy hlubokého ohýbače prstu, ale také k tomu, že je střelková kost posunuta více dolů a je v kontaktu s korunkovou kostí jen částí své kloubní plochy, na kterou se soustředí celý nadměrný tlak. B) K asymetrickému zatížení kopyta dochází nejčastěji u kopyt s nestejně vysokými stěnami nebo patkami. Zde jsou kloubní plochy kopytního kloubu na jeho vyvýšené straně více stlačovány a na jeho snížené straně zase více otevřeny. Dochází k posunutí hlavice korunkové kosti v kopytním kloubu směrem ke snížené straně a k mírné rotaci kopytního kloubu, přitom dochází na snížené straně k přepětí postranního vazu kopytního kloubu, postranního sezamského vazu a části střelkokopytního vazu. Podobný efekt se projevuje na kopytním kloubu a na střelkovém aparátu i při pohybu koně na kruhu nebo na nerovném povrchu (ŠVEHLOVÁ, 2005). Koně ohrožení podotrochlózou Koně s tímto dědičně daným nebo získaným postojem prstu či tvarem kopyta – ostroúhlé kopyto, podsunuté nebo těsné patky, malá (relativně k tělu), těsná (kopytní stěna se zužuje směrem dolů) či asymetrická kopyta, strmé spěnky atd. Dědičně daná struktura a tvar střelkové kosti. Zátěž koně – pohyb ve velké rychlosti s prudkými dopady kopyt na zem (např. dostihoví koně), provádění prudkých obratů, náhlých změn tempa (např. cuttingoví, ropingoví a barreloví koně), práce na nerovném nebo tvrdém povrchu. Nesprávná korektura a podkování (strmá spěnka = zalamování osy prstu dozadu způsobuje zvýšení tlaku šlachy hlubokého ohýbače proti střelkové kosti) (ŠVEHLOVÁ, 2005). Teorie vzniku podotrochlózy Bursitis - otřesy mezi šlachou hlubokého ohýbače a střelkovou kostí podmiňují vznik bursitidy. Nápomocné faktory jsou strmý postoj spěnky, ostroúhlé kopyto nebo podsunuté patky. Ischemická teorie (teorie trombózy) – změny střelkové kosti jsou následky nedostatečného krvení.
30
Biomechanická teorie – příčinou jsou nefyziologické síly (napětí šlachy hlubokého ohýbače prstu, nevhodný sklon prstu a kopyta, vazy střelkové kosti při odrazu a překlopení kopyta přes špičku, tzv. remodeling kosti = změna střelkové kosti ve tvaru a struktuře). Hlavní příčina je špatná anatomická stavba či postoj a nerovnováha kopyta abnormální biomechanické zatížení, remodeling kosti ovlivňuje i cévy = ischemické změny (GITLER, 1996). Změny v kopytě Na kloubech (kosti a kloubní chrupavky) - distální štítek střelkové kosti mění barvu, dojde k poškození chrupavky a k jejímu ztenčení až vymizení, pod těmito lézemi dochází k řídnutí a jiným změnám kostní tkáně. V pokročilém stavu podotrochlózy se na kosti zjišťuje eroze. Na vazech – nadměrný tah vazů střelkové kosti skrze úpony na okostici vyvolávají zánět kosti (okostice) a následně se tvoří bolestivé kostní výrůstky. Na šlachách – často se objevují adheze (srůsty) mezi střelkovou kostí a šlachou hlubokého ohýbače prstu, protože se povrch šlachy ohýbače progresivně poškozuje. Může dojít k prasknutí a to především po neurektomii (ŠVEHLOVÁ, 2006). Projevy podotrochlózy Střídavé kulhání (mírné), zvyšuje se při práci a na tvrdém terénu. Později je trvalé, chůze drolivá. Někdy jsou kopyta těsná v patkách (KŘIVÁNKOVÁ, 1995). Diagnózu je možno stanovit na základě anamnézy, rentgenologického vyšetření, pozitivního svodného znecitlivění na patkách a případně intraartikulárního znecitlivění kopytního kloubu (KRUPIL, 1999). Nálezy Změny ve tvaru a počtu cévních kanálků na dolním okraji střelkové kosti (kónické kanálky, baňkovité a větvící se kanálky), cysty, změny struktury dřeně střelkové kosti (skleróza dřeňové dutiny, osteoporóza dřeňové dutiny), změny na zadní ploše střelkové kosti v oblasti distálního štítku (ztenčení, zdrsnění kůry kosti), kostní výrůstky na střelkové kosti, drobné fragmenty uvnitř střelkokopytního vazu (zkostnatění drobných poranění ve vazu nebo odlomené kousky kosti z místa úponu vazu) (ŠVEHLOVÁ, 2006). Léčba Přibližně 90 % koní, kteří jsou postižení podotrochlózou kratší dobu než 1 rok, lze vyléčit, za předpokladu změn. Léčebné postupy a metody zahrnují různou periodu odpočinku a kontrolovaného pohybu, úprava kopyt a korektivní podkování (podkovy s klínem na patkách, vejčité podkovy, zámkové podkovy, full rolling motion shoe), podávání protizánětlivých léků a léků zlepšujících prokrvení (nesteroidních antiflogistik, 31
isoxuprinu chloridu nebo nitrokloubní aplikace kortikoidů), přídatná léčba (vlhké zábaly, ledování korunky) či přetnutí nervu (ŠVEHLOVÁ, 2006). Pododtrochlóza je degenerativní kloubní onemocnění hlavně sportovních koní. Správným podkováním jí lze velmi dobře předcházet a vhodně zvolenou podkovou a úpravou kopyta můžeme mírnit bolestivé příznaky, tlumit klinické potíže a bránit rychlému postupu patologických změn (VINČÁLEK, 1998).
2.3 Výskyt dalších problémů Návní kost Návní kost je jiný výraz pro pakost (patologický výrůstek) na jinak hladké a rovné kosti. Vzniká úderem, kopnutím, následkem natažení nebo natržení metakarpálního vazu. Mezi návní kosti můžeme zařadit také dorzální metakarpální osteopatii známou jako šinbajn (ŠVEHLOVÁ, 2006).
Šinbajny Poškození dorzální plochy třetího metakarpu u mladých dostihových koní ve formě mikrofraktur kompakty či subperiostálního hematomu (šinbajny) může způsobovat mírné kulhání nebo při oboustranném postižení jen změny v prostornosti chodu koně a jeho ochoty se pohybovat (KRUPIL, 1999). Šinbajny jsou obvyklý projev nadměrného zatížení mladého dostihového koně v rovinném tréninku. Kostní buňky nejsou schopné vytvořit dostatečně pevnou matrix, aby byla schopná redukovat lokální zatížení tkáně. Mikroskopické poškození kompakty třetí metakarpální kost je pak následováno jejím přetvořením, které může způsobit zvýšenou poréznost a tvorbu sekundárních osteonů, které jsou slabší než primární kost (ŠVEHLOVÁ, 2005).
Natržení povrchového ohýbače prstu Nejčastější úraz na dostihové dráze je poranění (natržení) povrchového ohýbače prstu na přední končetině. Celosvětově kvůli těmto zdravotní problémům končí dostihovou kariéru 8–43 % koní. Příčinou je rychlost 55 až 60 km/h, při které v určitém okamžiku nese relativně slabá šlacha téměř celou váhu koně, což bývá okolo 550 kg. Po 10–12 měsíční léčbě je zranění dostatečně vyléčené, aby se kůň mohl zkusit vrátit na dráhu,
32
ovšem šance na úspěch se pohybuje od 20 do 60 % a to s 80 % nadějí na opakování poranění (ŠVEHLOVÁ, 2006). Diagnostika poranění šlachy zahrnuje tři principiální postupy: zhodnocení chodů a postoje, palpací, ultrasonografii. Prevence poranění šlach je upřednostňována před všemi způsoby léčby, protože reparace léze probíhá mnohem obtížněji než regenerace po únavě (SMITH, 2003).
Obr. č. 9: Chronický zánět šlachy (http://ifauna.cz/)
Nálevky Nálevky jsou považovány za chronickou synovitidu nízkého stupně (idiopatická synovitida neboli zánět synoviální membrány kloubu bez zřejmé příčiny). Mírný zánětlivý proces prozradí i změny kloubní tekutiny, k nimž patří i nižší hustota. Jakmile dojde ke zvětšení a naplnění kloubu, stav se sám udržuje: synoviální membrána bují, naředěná kyselina hyaluronová propouští do kloubního prostoru stále více tekutiny. Nálevky známe dvojí: na hleznu (nálevka bércového neboli talokrurálního kloubu) a na spěnkovém kloubu (fluktuující výdutě na vnitřní anebo na vnější zadní straně v místě těsně nad spěnkovým kloubem). Faktory podporující vznik: špatný postoj v hleznech, namožení spěnkového kloubu při náročné nebo nepřiměřené práci, natažení, kulhání na druhou končetinu, špatné okování, strmý postoj spěnek atd. (ŠVEHLOVÁ, 2005).
33
Obr. č. 10: Křížová nálevka pravého hlezna (http://ifauna.cz/)
Šoška Šoška (burzitida) – zdruření na patním výčnělku koně, podobně jako na lokti, obvykle trvalá, ale zřídka bolestivá, může být způsobena úderem nebo kopnutím do postižené oblasti. Studené obklady někdy zmenší otok (KŘIVÁNKOVÁ, 1995).
34
3 NÁVRH METODIKY 3.1 Stanovení cílů Cílem mého pozorování je zjistit nejčastěji se vyskytující vady fundamentu u dostihových koní. Při rychlosti okolo 55 až 60 km/h a hmotnosti 550 kg je fundament vystaven vysoké zátěži. U 100 vybraných dostihových koní sleduji výskyt vad a poranění fundamentu a jejich úspěšnost na dostihové dráze v rovinných, proutěných a steeplechase dostizích. Výsledky pozorování vyjádřím v procentech. Z výsledků stanovím vady a zranění, které se vyskytují nejčastěji.
3.2 Seznam 30ti sledovaných koní (pozorování bude doplněno o sledování dalších 70 koní) Achnaton: odchýlení osy hrudní končetiny od jejího přímého průběhu, 10 startů - rovinné dostihy, žádné vítězství Anglická Královna: bez vad na fundamentu, 13 startů a 1 vítězství – rovinné dostihy Arktony: natržení šlachy povrchového ohýbače prstu hrudní končetiny, 34 startů a 1 vítězství - rovinné dostihy, 14 startů a 2 vítězství - steeplechase Babar: natržení šlachy povrchového ohýbače prstu hrudní končetiny, 27 startů a 3 vítězství - rovinné dostihy Baron KL: postižení mezikostního svalu, 19 startů a 2 vítězství – rovinné dostihy Celzor: návní kost na vnitřní str.holení kosti, 15 startů a 1 vítězství - steeplechase Cool Glen: natržení šlachy povrchového ohýbače prstu hrudní končetiny, 8 startů a 1 vítězství - rovinné dostihy Greisen: odchýlení osy hrudní končetiny od jejího přímého průběhu, zatím bez startu Ingot: natržení šlachy povrchového ohýbače prstu hrudní končetiny, návní kost na třetí záprstní kosti, 42 startů a 5 vítězství - rovinné dostihy, 1 start – proutěné překážky, 1 start steeplechase Kaskadér: bez vad na fundamentu, zatím bez startu Kings Lata: lacerace (úraz), 5 startů – rovinné dostihy, 2 starty - proutěné překážky, 12 startů - steeplechase LáLá: bez vad na fundamentu,11 startů a 1 vítězství - rovinné dostihy Larosso: návní kost na třetí záprstní kosti, 15 startů - rovinné dostihy, žádné vítězství, 3 starty – proutěné dostihy, žádné vítězství
35
Laureg: natržení šlachy povrchového ohýbače prstu hrudní končetiny, 8 startů a 2 vítězství – rovinné dostihy Laurill: bez vad na fundamentu, zatím bez startu Loto: návní kost na třetí záprstní kosti, 24 startů a 4 vítězství - rovinné dostihy, 16 startů a 1 vítězství – proutěné překážky, 15 startů a 1 vítězství - steeplechase Marie Anna: bez vad na fundamentu, 42 startů a 8 vítězství - rovinné dostihy, 2 starty – steeplechase Modul: natržení šlachy povrchového ohýbače prstu hrudní končetiny, 32 startů a 3 vítězství - rovinné dostihy Neználek: nálevka bércového kloubu, zatím bez startu Polární Hvězda: natržení šlachy povrchového ohýbače prstu hrudní končetiny, 12 startů a 2 vítězství – rovinné dostihy, 20 startů - steeplechase Prezioso: bez vad fundamentu, 19 startů a 2 vítězství – rovinné dostihy, 4 starty – proutěné překážky Puller: bez vad na fundamentu, 44 startů a 1 vítězství – rovinné dostihy Satén: bez vad na fundamentu, 51 startů a 7 vítězství - rovinné dostihy, 1 start – proutěné překážky Scorpios: natržení šlachy povrchového ohýbače prstu hrudní končetiny, 7 startů a 2 vítězství - rovinné dostihy, 1start - proutěné překážky a 1 start steeplechase Sedi: žádné vady fundamentu, 27 startů a 3 vítězství - rovinné dostihy Sharg: natržení šlachy povrchového ohýbače prstu hrudní končetiny, 16 startů – rovinné dostihy, 1 start – proutěné překážky, 8 startů a 1 vítězství – steeplechase Svist: natržení šlachy povrchového ohýbače prstu hrudní končetiny, 5 startů – rovinné dostihy, žádné vítězství Vagans: bez vad na fundamentu, 7 startů a 1 vítězství - rovinné dostihy Wayne: natržení šlachy povrchového ohýbače prstu hrudní končetiny, návní kost na třetí záprstní kosti, 2 starty – rovinné dostihy, žádné vítězství Yokopo: deformace spěnkové kosti, 25 startů a 2 vítězství - rovinné dostihy, 5 startů proutěné překážky, 11 startů a 2 vítězství - steeplechase
36
4 ZÁVĚR Vad a nemocí, které postihující koňský fundament je nepřeberné množství. Je důležité znát nejen anatomii přední a zadní končetiny, ale také včas odhalit projevy obtíží a nasadit adekvátní léčbu. Avšak je lepší léčbě předejít např. čistotou prostředí, nepřetěžování při tréninku či práci, včasnou, pravidelnou a správnou úpravou kopyt, doplněním stravy o minerální látky potřebné ke správnému růstu a vývoji kostí, šlach, kloubů, aby nedocházelo k nadměrnému opotřebení během života vlivem nedostatku těchto látek. Pozorováním bylo zjištěno, že z 30ti sledovaných koní bylo okolo 34 % koní postiženo natržením šlachy povrchového ohýbače, ale i přes toto zranění dokázali někteří úspěšně absolvovat dostihový trénink a získat na dráze cenná vítězství. U 33 % koní nebyly zjištěny žádné vady či poranění fundamentu a u zbývajících 33 % se objevily různé vady např. návní kosti, odchýlení osy hrudní končetiny, nálevky atd. Výsledkem mého pozorování je, že i přes vážné poranění, jako je natržení šlachy povrchového ohýbače prstu hrudní končetiny, které se vyskytuje u 34 % sledovaných koní, dokáží tito koně bodovat na dostihové dráze.
37
5 SEZNAM LITERATURY 1) BARTZ, J. Než přijde veterinář – první pomoc pro koně. Přel. D. Stachová. 2. vyd. Praha: Brázda, 2001. 144 s. Přel. z Bis der Tierartz kommt. ISBN 80–209–0310-0 2) DOBEŠ, J. a kol. Jezdectví a dostihový sport. 1. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1977. 338 s. 3) DOBEŠ, J. a kol. Jízda na koni. 2. vyd. Praha: CESTY, 1997. 232 s. ISBN 80–7181– 169–6 4) DYSON, S. J. a kol. Onemocnění mezikostního svalu. Nemoci šlach u koní. Sborník referátů z XI. odborného semináře ČHS, Brno, Česká hipiatrická společnost, 8. březen 2003, 124 s. 5) GIRTLER, D. Diagnostika a terapie nemocí kopytního kloubu. Ortopedie koní. Sborník referátů ze IV. výroční konference ČHS, Brno, Česká hipiatrická společnost, 22. březen 1996, 60 s. 6) GITLER, D. Fyziologické základy kulhání koně. Ortopedie koní. Sborník referátů IV. výroční konference, Brno, Česká hipiatrická společnost, 22. březen 1996, 60 s. 7) HERTSCH B. a kol. Klasifikace pravidelných a nepravidelných kopyt. Nemoci kopyt. Sborník referátů ze VI. výročního semináře ČHS, Brno, Česká hipiatrická společnost, 21. březen 1998, 101 s. 8) HYKSA, R. a kol. Hniloba rohového střelu, rakovina kopyt a nemoc bílé čáry. Nemoci kopyt. Sborník referátů ze VI. výročního semináře, Brno, Česká hipiatrická společnost, 21. březen 1998, 101 s. 9) KELLEY, B. Koňský doktor na návštěvě: Veterinář z Kentucky radí, jak se starat o koně a jejich zdraví. Přel. J. Novotná. Praha: PRAGMA, 2002. 376 s. Přel. z The Horse Doctor Is In. ISBN 80-7205-133-4 10) KOTTMAN, J. Aseptické a infekční pododermatitidy koní. Nemoci kopyt. Sborník referátů ze VI. výročního semináře ČHS, Brno, Česká hipiatrická společnost, 21. březen 1998, 101 s. 11) KRUPIL, Z. Vyšetření akutně kulhajícího koně. Kůň – neodkladný pacient. Sborník referátů na VII. výročním semináři ČHS, Brno, Česká hipiatrická společnost, 20. března 1999, 107 s. 12) KŘIVÁNKOVÁ, A. Velká kniha o chovy a výcviku koní. Přel. J. Přikrylová a kol. 1. vyd. Praha: Agentura CESTY, 1995. 207 s. Přel. z The Book of the Horse. ISBN 80– 7181–014-2
38
13) MACH, J. Kůň jako ortopedický pacient. Jezdectví, září 2005, č. 9, s. 78-79. 14) MACH, J. Ortopedické vyšetření kulhajícího koně. Jezdectví, říjen 2005, č. 10, s. 7476. 15) MEZEROVÁ, J. Funkční anatomie pohybového aparátu koní. Ortopedie koní. Sborník referátů IV. výroční konference, Brno, Česká hipiatrická společnost, 22. březen 1996, 60 s. 16) MEZEROVÁ, J. a kol. Schvácení kopyt. Nemoci kopyt. Sborník referátů ze VI. výročního semináře ČHS, Brno, Česká hipiatrická společnost, 21. březen 1998, 101 s. 17) MÍSAŘ, D. -- JISKROVÁ, I. Chov a šlechtění koní. 1. vyd. Brno: MZLU, 2001. 170 s. ISBN 80–7157–510-0 18) NAJBRT, R. a kol. Veterinární anatomie 1. 2. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1980. 524 s. 19) REEF, V. B. Ultrasonografická a makroskopická anatomie šlach a vazů autopodia. Nemoci šlach u koní. Sborník referátů z XI. odborného semináře ČHS, Brno, Česká hipiatrická společnost, 8. březen 2003, 124 s. 20) SMITH, R. K. W. Patologie a diagnostika poranění šlachy a ultrasonografické sledování jejího hojení. Nemoci šlach u koní. Sborník referátů z XI. odborného semináře ČHS, Brno, Česká hipiatrická společnost, 8. březen 2003, 124 s. 21) STANEK, Ch. Ortopedické vyšetření kulhajícího koně. Ortopedie koní. Sborník referátů ze IV. výroční konference ČSH, Brno, Česká hipiatrická společnost, 22. březen 1996, 60 s. 22) ŠTRUPL J. a kol. Chov koní. 1. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1983. 416 s. 23) ŠVEHLOVÁ, D. I kosti lze trénovat. Jezdectví, červen 2005, č. 6, s. 62-64. 24) ŠVEHLOVÁ, D. Když se řekne degenerativní onemocnění kloubů. Jezdectví, červenec 2005, č. 7, s. 74-76. 25) ŠVEHLOVÁ, D. Když se řekne degenerativní onemocnění kloubů (pokračování). Jezdectví, srpen 2005, č. 8, s. 74-75. 26) ŠVEHLOVÁ, D. Když se řekne nálevka. Jezdectví, září 2005, č. 9, s. 70-71. 27) ŠVEHLOVÁ, D. Když se řekne traumatická artritida. Jezdectví, říjen 2005, č. 10, s. 76-77. 28) ŠVEHLOVÁ, D. Když se řekne podotrochlóza I. Jezdectví, prosinec 2005, č. 12, s. 7677. 29) ŠVEHLOVÁ, D. Když se řekne podotrochlóza II. Jezdectví, leden 2006, č. 1, s. 66-67. 30) ŠVEHLOVÁ, D. Když se řekne podotrochlóza III. Jezdectví, únor 2006, č. 2, s. 76-77. 39
31) ŠVEHLOVÁ, D. Poranění šlachy? Nemusí být nic ztraceno. Jezdectví, březen 2006, č. 3, s. 72-73. 32) ŠVEHLOVÁ, D. Když se řekne návní kost. Jezdectví, květen 2006, č. 5, s. 76-77. 33) ŠVEHLOVÁ, D. Když se řekne Nemoc bílé čáry. Jezdectví, listopad 2006, č. 11, s. 8081. 34) ŠVEHLOVÁ, D. Když se řekne laminitida. Jezdectví, duben 2007, č. 4, s. 78-81. 35) ŠVEHLOVÁ, D. Když se řekne zánět kopytní škáry. Jezdectví, květen 2007, č. 5, s. 76-77. 36) VINČÁLEK, J. Zásady úpravy a podkování pravidelného a nepravidelného kopyta, základní typy podkov a podkování koní pro různé druhy zátěže. Nemoci kopyt. Sborník referátů ze VI. výročního semináře ČHS, Brno, Česká hipiatrická společnost, 21. březen 1998, 101 s. 37) VINČÁLEK, J. Podkování koně s podotrochlózou a špánkem. Nemoci kopyt. Sborník referátů ze VI. výročního semináře ČHS, Brno, Česká hipiatrická společnost, 21. březen 1998, 101 s. 38) ŽERT, Z. a kol. Neinfekční a infekční ortopedická onemocnění hříbat. Nemoci hříbat. Sborník referátů ze semináře ČHS, Brno, Česká hipiatrická společnost, 19. březen 1993, 179 s. 39) ŽERT, Z. a kol. Anatomie a mechanismus kopyta. Nemoci kopyt. Sborník referátů ze VI. výročního semináře ČHS, Brno, Česká hipiatrická společnost, 21. březen 1998, 101 s. 40) ŽERT, Z. Mechanické a funkční vlastnosti šlachových struktur autopodia koně. Nemoci šlach u koní. Sborník referátů z XI. odborného semináře ČHS, Brno, Česká hipiatrická společnost, 8. březen 2003, 124 s. 41) MATOUŠOVÁ, Z.: Klouby koní, jejich poškození a regenerace /online/. 2006, /cit. 2007-04-04/, Dostupné na
42) ŠVEHLOVÁ, D. a kol.: Malá encyklopedie nemocí koní /online/. 2006, /cit. 2007-0304/, Dostupné na
40
SEZNAM OBRÁZKŮ Obr. č. 1: Vnější anatomie kopyta koně (http://rabiska.blog.cz/) Obr. č. 2: Vadné postoje v karpu při pohledu zepředu (http://ifauna.cz/) Obr. č. 3: Rakovina kopyta (http://ifauna.cz/) Obr. č. 4: Podozoubek = otlak v oblasti rozpěrek (http://ifauna.cz/) Obr. č. 5: Nemoc bílé čáry (http//www.i-minerva.cz/) Obr. č. 6: Laminitida (http://ifauna.cz/) Obr. č. 7: Laminitida (http://ifauna.cz/) Obr. č. 8: Schéma střelkové kosti a kopytního kloubu s tahovými a tlakovými silami, které působí na střelkovou kost (http://ifauna.cz/) Obr. č. 9: Chronický zánět šlachy (http://ifauna.cz/) Obr. č. 10: Křížová nálevka pravého hlezna (http://ifauna.cz/)
41
