Masarykova univerzita Brno Filozofická fakulta Historický ústav
Jan z Vartemberka (Bakalářská diplomová práce)
Pavlína Janečková
Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Borovský, Ph.D.
Brno 2011
Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
.................................................................... V Brně 25. 4. 2011
2
Děkuji Mgr. Tomáši Borovskému, Ph.D. za odborné vedení a cenné podněty, které mi poskytoval po dobu zpracovávání tématu. Dále bych chtěla poděkovat mé rodině za trpělivost a podporu.
3
Obsah Obsah .......................................................................................................................................... 4 Úvod ........................................................................................................................................... 5 1.
Prameny a literatura ........................................................................................................... 6 1. 1
Prameny ................................................................................................................... 6
1. 2
Literatura .................................................................................................................. 7
2.
Markvartici ......................................................................................................................... 9
3.
Jan z Vartemberka ............................................................................................................ 14
4.
Obrana Kutné Hory .......................................................................................................... 17
5.
4. 1
Boj o Kutnou Horu roku 1304 ............................................................................... 17
4. 2
Boj o Kutnou Horu roku 1307 ............................................................................... 21
Vláda Jindřicha Korutanského ......................................................................................... 25 5. 1
6.
7.
Povstání měšťanů ................................................................................................... 26
Nástup Jana Lucemburského ............................................................................................ 31 6. 1
Jednání o novém českém králi ............................................................................... 31
6. 2
Sesazení Jindřicha Korutanského a nástup Jana Lucemburského ......................... 38
Vláda Jana Lucemburského ............................................................................................. 41
Závěr......................................................................................................................................... 45 Seznam pouţitých pramenů a literatury ................................................................................... 46 Edice pramenů .................................................................................................................. 46 Literatura .......................................................................................................................... 47 Web .................................................................................................................................. 50 Seznam zkratek ................................................................................................................ 50 Seznam příloh ................................................................................................................... 50 Přílohy ...................................................................................................................................... 51
4
Úvod Cílem mé bakalářské práce je pokusit se z dostupných pramenů rekonstruovat ţivot významného českého šlechtice Jana z Vartemberka z rodu Markvarticů, který ţil na přelomu 13. a 14. století. Ačkoli tento pán zemřel poměrně mladý, v mnohém ovlivnil vývoj českého království a svou statečností upoutal pozornost soudobých kronikářů – Petra Ţitavského a Dalimila – kteří obdivují nejen jeho odváţné činy, ale také čestnost. Kronika tak řečeného Dalimila ho pak staví do pozice neohroţeného českého rytíře bojujícího proti nepřátelům z ciziny, především Němcům. Přestoţe Jan z Vartemberka vlastnil rozsáhlé majetky, drţel hodnosti nejvyššího číšníka a moravského podkomořího, vyznamenal se v bojích o Kutnou Horu a patřil k přední skupině šlechticů mající hlavní moc v zemi, není v historii postavou příliš známou. Pouze ze zmínek a náznaků je často třeba si spíše domýšlet, jaký zaujímal k jednotlivým událostem postoj, nebo jak do nich zasáhl konkrétně on. Především pak vysvítá otázka, jak dalece byl ovlivněn osobností svého přítele Jindřicha z Lipé. Zda mu vděčil za úspěchy a postavení, nebo zda byl Jindřichovým důleţitým spojencem a jednou z jeho hlavních opor. V první části práce se zabývám rodem Markvarticů, ze kterého Jan z Vartemberka pocházel. Nastíněním rodové majetkové základny a postavení, jeţ zaujímali členové Markvarticů, získáváme představu o prostředí, z něhoţ Jan vycházel. Na stručný přehled rodových dějin pak navazuje hlavní téma práce, tedy ţivot Jana z Vartemberka. V úvodní kapitole o něm se především pokouším zjistit rozsah majetků, které zdědil nebo získal v průběhu ţivota. Ve druhé části práce se pak jiţ zaměřuji na konkrétní události a období, ze kterých o něm jsou nějaké zmínky. Kromě samotné rekonstrukce Janova ţivota se dále pokouším určit jeho úlohu a význam v těchto událostech.
5
1. Prameny a literatura 1. 1
Prameny
Pro poznání ţivota Jana z Vartemberka je nutné pracovat s prameny. Z listin, buď přímo jím vydaných, nebo listin jiných osob, kde pan z Vartemberka figuruje většinou v úloze svědka, je moţné alespoň částečně vyčíst osudy tohoto českého šlechtice z významného
rodu
Markvarticů. To ţe se jeho jméno vyskytuje i v několika panovnických listinách, vedle jmen významných předáků české šlechty, pak svědčí o jeho vysokém postavení a vlivu. Tyto listiny zpřístupňují edice Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae z let 1307 - 1333 a 1334 – 1349, jejichţ editorem je Josef Chytil. Dále dva díly edice Josefa Emlera Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, konkrétně svazky II. (1253 – 1310) a III. (1311 – 1333).1 Významným pramenem sepsaným v letech 1305 – 1338 je Zbraslavská kronika, jejímiţ autory byli opati cisterciáckého kláštera na Zbraslavi – Ota a Petr Ţitavský. Kronika popisuje události let 1278 (smrt Přemysla Otakara II.) – 1338. Prvních 51 kapitol Oty Zbraslavského je zaměřených především na sepsání legendárního ţivotopisu zakladatele Zbraslavského kláštera Václava II. Hodnota kroniky stoupla díky Petrovi Ţitavskému, který po dokončení vypravování o Václavu II. pokračoval popisem událostí krátce po tom, co se staly. Jiţ jako kaplan opata Konráda Zbraslavského se osobně zúčastnil mnoha významných událostí. A byli to právě opati cisterciáckých klášterů, kteří ovlivnili vládu Václava II. a v roce 1310 byli hlavními aktéry nástupu Jana Lucemburského. Kroniku zpřístupnil Josef Emler v edici Fontes rerum Bohemicarum.2 Další dobovou kronikou je pak Kronika tak řečeného Dalimila3, která sice nedosahuje rozměrů kroniky Zbraslavské, ale zprávy o hlavních událostech podává, a to někdy i z jiného pohledu, neţ jak okolnosti líčí Petr Ţitavský. Z kronik pozdější bych pak zmínila Kroniku Františka Praţského nebo Kroniku Přibíka Pulkavy z Radenína.4 1
Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae (dále CDM) VI. – VII., CHYTIL, Josef (ed.), Brno 1854 – 1858. Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae (dále RBM) II. – III., EMLER, Josef (ed.), Praha 1882 – 1890. 2 Fontes rerum Bohemicarum (dále FRB) IV., EMLER, Josef (ed.), Praha 1884. 3 KRČMOVÁ, Marie – VRBOVÁ, Hana – BLÁHOVÁ, Marie: Kronika tak řečeného Dalimila. Praha 1977. HAVRÁNEK, Bohuslav – DAŇHELKA, Jiří: Nejstarší česká rýmovaná kronika tak řečeného Dalimila. Praha 1958. 4 FRB IV. FRB V, EMLER, Josef (ed.), Praha 1893.
6
1. 2
Literatura
V literatuře se zmínky o Janovi z Vartemberka objevují poměrně výjimečně, literatura tedy slouţí spíše obecně k poznání doby za vlády Václava II. aţ Jana Lucemburského, k lepšímu zasazení informací získaných z listin do dobového kontextu a pochopení historických souvislostí. Zmínila bych především Šustovy Dvě knihy českých dějin, a to jak první díl pojednávající o letech 1300 – 1308 (tedy konec vlády Václava II., vymření Přemyslovců Václavem III. a střídání vlád Jindřicha Korutanského a Rudolfa Habsburského)5, tak především díl druhý zabývající se léty 1308 – 1320 (nástup Jana Lucemburského a počátky Janovy vlády).6 Šusta nepopisuje pouze politické události doby, ale dává je do souvislostí s hospodářskou, sociální, ekonomickou a kulturní problematikou. Jedná se tedy o dílo poskytující poměrně široký přehled o období, ve kterém Jan z Vartemberka působil. Z literatury zabývající se dobou posledních Přemyslovců je význačná kniha Zdeňka Fialy, Přemyslovské Čechy (popř. Předhusitské Čechy pro dobu pozdější)7 nebo Století posledních Přemyslovců Josefa Ţemličky.8 Pro poznání poměru panovníka a šlechty je pak vhodná kniha Václav II. a struktury panovnické moci od Libora Jana.9 Jako spíše doplňující bych pak označila knihu Kateřiny Charvátové pojednávající o Václavu II.10, která popisuje hlavní události za Václavovy vlády, ale danou problematiku rozebírá jen povrchově. Vládou Jana Lucemburského se zabývá Jiří Spěváček, autor knih Král diplomat a poté novějšího díla, Jan Lucemburský a jeho doba11, které bych ocenila především. Autor podrobně pojednává o ţivotě a vládě Jana Lucemburského, převáţně tedy o jeho vládě v Čechách, kterou zasazuje do kontextu s dějinami západní Evropy. Pro dějiny Moravy za vlády Lucemburků je významné dílo Jaroslava Mezníka Lucemburská Morava.12
5
ŠUSTA, Josef: Poslední Přemyslovci a jejich dědictví 1300 – 1308. Praha 2001. ŠUSTA, Josef: Počátky Lucemburské 1308 – 1320. Praha 2002. 7 FIALA, Zdeněk: Přemyslovské Čechy. Český stát a společnost v letech 995 – 1310. Praha 1975. FIALA, Zdeněk: Předhusitské Čechy 1310 – 1419. Praha 1978. 8 ŢEMLIČKA, Josef: Století posledních Přemyslovců: (český stát a společnost ve 13. století). Praha 1986. 9 JAN, Libor: Václav II. a struktury panovnické moci. Brno 2006. 10 CHARVÁTOVÁ, Kateřina: Václav II. Král český a polský. Praha 2007. 11 SPĚVÁČEK, Jiří: Král diplomat: (Jan Lucemburský 1296 – 1346). Praha 1982. SPĚVÁČEK, Jiří: Jan Lucemburský a jeho doba (1296 – 1346): k prvnímu vstupu českých zemí do svazku se západní Evropou. Praha 1994. 12 MEZNÍK, Jaroslav: Lucemburská Morava 1310 – 1423. Praha 1999. 6
7
K samotnému rodu Markvarticů, ze kterého Vartemberkové pocházeli, byla vydána studie Bertholda Waldstein-Wartenberga Markvartici13, která pojednává o počátcích a prvních členech rodu. Dílo však končí rozdělením rodu Markvarticů na jednotlivé větve. Poslední, o kom je pojednáváno je otec Jana z Vartemberka Beneš. Synové Beneše z Vartemberka jsou jiţ pouze zmíněni a další členové tohoto panského rodu chybí úplně. Ovšem pro poznání Janových předků a prostředí, z něhoţ pocházel, je studie skvělým zdrojem.
13
WALDSTEIN-WARTENBERG, Berthold: Markvartici: z historie nejstarší české šlechty z rané doby vlády Přemyslovců. Praha 2000.
8
2. Markvartici Páni z Vartemberka patřili k rozrodu Markvarticů. Prvním známým předkem byl Markvart, doloţený roku 1159 jako komorníka Vladislava I.14 Jejich původní erb, kráčející lvice, se později přeměnil v polcený zlatý a černý štít. Členové rodu zastávající funkci nejvyššího číšníka si na erb přidávali konvici a číši.15 Původ rodu je nejasný. Jiţ od počátku se mezi členy objevují jména jak německá (Markvart, Heřman), tak i slovanská (Havel, Záviš, Beneš). Waldstein-Wartenberg dochází ve své studii k závěru, ţe se jednalo o domácí šlechtu slovanského původu, coţ odůvodňuje tím, ţe v opačném případě bychom museli povaţovat celou českou šlechtu původem za německou nebo germánskou. Vzhledem k poloze markvartického majetku u severních hranic, je zřejmý sousední německý vliv projevující se právě například uţíváním jmen saského původu. Pouze křestní jména však nejsou povaţována za samostatné kritérium. Tvrzení o slovanském původu Markvarticů Waldstein-Wartenberg dále dokládá jejich obsazováním do úřadů u dvora a dosaţením velkého panského majetku, kterým vládli.16 Výskyt německých jmen mezi členy rodu lze vysvětlit moţnými sňatkovými spojeními se sousedními německými rody. Majetek rodu Markvarticů se nacházel v severovýchodních Čechách, podél horního toku řeky Jizery, s centrem v Pojizeří. Na rozdíl od menších roztroušených panství ostatních rodů, bylo území ovládané Markvartici jednotné a od počátku souvislé. V této oblasti neměli církev, ani kníţe, s výjimkou malých panství na jihu, ţádné pozemky. Mapu panství rekonstruoval J. V. Šimák (viz Příloha 1). Ve 12. a 13. století se na markvartickém panství sice nacházela zboţí cisterciáckého kláštera v Mnichově Hradišti, johanitů v Dubu a Mladé Boleslavi a dominikánů v Turnově, ale to vše byly kláštery zaloţené a dotované samotným rodem.17 Markvartici patřili k přední české šlechtě. Členové rodu často drţeli některé zemské úřady. Ale i v čase, kdy ţádný z úřadů nezastávali, stále vystupovali mezi svědky na panovnických listinách. Jak bylo řečeno, je na listině Vladislava I. Markvart uveden jako komorník (camerarius). Úkolem komorníka v polovině 12. století bylo spravovat kníţecí šaty, skvosty a peníze, z toho později vyplynula správa kníţecí komory, tedy všech finančních důchodů. 14
Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae (dále CDB) I., FRIEDRICH, Gustav (ed.), Praha 1907. str. 192 – 193, č. 204. 15 ČORNEJOVÁ, Ivana: Děčínská větev pánů z Vartenberka v době předhusitské (1305 – 1415). Z minulosti Děčínska a Českolipska IV, 1985. str. 334. 16 WALDSTEIN-WARTENBERG, Berthold: Markvartici, str. 7 – 9. 17 Tamtéţ, str. 9 – 10.
9
Mimo to komorník zastával i funkci soudní. Nevíme, jak dlouho Markvart úřad zastával, ale jiţ v roce 1259 nebo 1260 zemřel. Markvartův syn Heřman získal, za pomoc na zpětném uvedení Soběslava II., úřad maršálka (marschalkus), který spravoval kníţecí stáje. V této pozici pravděpodobně vedl vojsko proti Rakušanům, které si ale krutostí, pleněním a loupením znepřátelilo i dřívější přátele. Papeţ dokonce uvalil na Soběslava klatbu, ten následně učinil odpovědným za chování vojska svého maršálka a z funkce ho sesadil. Soběslavův hněv netrval dlouho, uţ o měsíc později se Heřman objevuje v listinách jako nejvyšší komorník. V následujících bojích o trůn zůstali Markvartici Soběslavovi věrní. Po jeho smrti byl Heřman opět bez úřadu, přesto však figuroval na listinách mezi svědky. Úřad komořího znovu nabyl za vlády Konráda Oty.18 Za vlády Přemysla Otakara I. byl z funkce opět odvolán. Markvartici se následně stáhli ode dvora. Nejmladší Markvartův syn Záviš byl roku 1184 kastelánem hradu Boleslavi.19 Jmenovat zde kastelánem právě někoho z Markvarticů bylo taktickým krokem. Vzhledem k tomu, ţe rod ovládal okolní území, měl také vlastní prostředky a zájem na správě Boleslavska. Heřmanovi synové, Beneš, Markvart II. a Záviš, se později objevovali mezi svědky na panovnických listinách, avšak bez zemského úřadu. Jaroslav, syn Markvarta II., z valdštejnské větve Markvarticů, se v listinách objevuje jako purkrabí hradu Königstein (Kamenec) a 1262 jako kastelán v Mladé Boleslavi.20 Jeho bratr Havel se roku 1240 oţenil s dcerou Přibyslava z Křiţanova Zdislavou, zakladatelkou špitálu v Jablonném v Podještědí, která byla papeţem Janem Pavlem II. v roce 1995 prohlášena za svatou. Během povstání markraběte Přemysla Otakara proti Václavu I. stáli Markvartici na Václavově straně. Po potlačení odboje získali mnohá darování, Havel Kladsko a potomci jeho strýce Beneše Děčínské panství, tato území jim ale později Přemysl odepřel. Jakoţto přívrţenec Václava I. se pak Havel, spolu s Borešem z Riesenburka, vyskytoval nějaký čas v okolí Přemysla Otakara II., kde byl zřejmě pověřen kontrolou Přemysla. Po Václavově smrti poţadoval nový král navrácení propůjčených lén. Havel tak ztratil Kladsko a následně odešel od dvora.21 Nejmladší syn Markvarta II., Markvart III. se v listinách objevuje jen zřídka. Před svou smrtí musel ještě postavit hrad Vartemberk, protoţe se na jeho pečeti objevuje v obvodu nápis: „S, Marquardi de Wartenberc“. Jeho jediný syn Beneš je pak jiţ v listinách zvaný po hradu Vartemberku. Markvartici se od roku 1273 vůbec neobjevovali v listinách, z čehoţ Waldstein18
CDB I, str. 243 – 244, č. 278, CDB I, str. 244 – 246, č. 279, CDB I, str. 246 - 247, č. 280, CDB I, str. 296 297, č. 323. 19 CDB I, str. 273 - 274, č. 304. 20 RBM II, str. 131, č. 342, 343. 21 WALDSTEIN-WARTENBERG, Berthold: Markvartici, str. 52 – 56.
10
Wartenberg usuzuje, ţe zřejmě patřili ke straně nespokojené s vládou Přemysla Otakara II. Jaké postavení zaujali na Moravském poli, však není známo.22 Je pravděpodobné, ţe vzhledem k tomu, ţe Markvartici stáli během Přemyslova povstání na straně jeho otce Václava I., nepatřili pak zřejmě ani během samostatné vlády Přemysla Otakara II. mezi jeho oblíbence, coţ dokládá i poţadavek o navrácení lén získaných za pomoc Václavu I. Postavení v panovníkově blízkosti přinášelo pánům mnohé výhody, jak majetkové, tak i moţnost podílet se na vládě. Je samozřejmě otázkou, zda Markvartici odstoupili od Přemyslova dvora kvůli nespokojenosti s jeho vládou, nebo zda tato případná nespokojenost vyplynula právě ze ztráty tohoto postavení. Na druhou stranu si ale myslím, ţe v bitvě na Moravském poli se proti králi nepostavili. Domnívám se totiţ, ţe větší akci tak významného rodu, jakým v té době Markvartici byli, by byla v pramenech věnována alespoň zmínka. To ţe se nikde nedovídáme, jaké postavení zaujali, ukazuje spíše na neutrální postoj, popřípadě na okrajovou roli nevelkého významu. Během poručnické vlády Oty V. rostla nespokojenost s nastalou situací. Po jednání s představiteli šlechty, církve a měst ustanovil Ota praţského biskupa Tobiáše správcem Čech. Mezi pány jednající s Otou o navrácení Václava do Čech byli především členové rodů Ronovců a Markvarticů (Beneš z Vartemberka, Jan z Michalovic, Jaroslav z Lemberka). Návrat krále byl během let braniborského drancování zřejmě ţádoucí pro většinu české šlechty. Přímá aktivita v jednání o Václavově propuštění pak mohla přinést králův vděk a zvýšit moţnost dostat se do okruhu jeho přátel. 24. 5. 1283 se nakonec Václav vrátil do Čech.23 Ota si za péči o něj vynutil do zástavy severočeská města a hrady (jednalo se tedy o zástavy právě na území rodů Ronovců a Markvarticů) - Ţitavu s hradem Třenovem, hrady Šarfenštejn, Bezděz a Děčín, města Ústí nad Labem a Most s hrady. Velikost jmenovaných zástav ukazuje, ţe pánové byli ochotni vydat Otovi za Václavův návrat poměrně hodně. Mohli snad očekávat, ţe jim budoucí král vynaloţené majetky nahradí, přesto se však sami obrátili na římského krále Rudolfa se stíţností na velikost vynucené zástavy. Mezi prvními protestujícími proti této zástavě byli Markvartici, kteří si činili nárok na Děčín a Šarfenštejn. 23. 8. 1283 prohlásil římský král Rudolf zástavu za neplatnou s odůvodněním, ţe Ota měl svěřenou správu Čech a poručnictví nad Václavem vykonávat nezištně. Krátce na to (28. 8.) vydal Jan z Michalovic prohlášení, ţe obdrţel hrady Velešín, Šarfenštejn a Děvín s městy a přilehlými vesnicemi a ves Vitějovice, a to na ţádost a díky sluţbě svých přátel, kteří zastávali dvorské úřady, mezi nimi je uveden i Beneš z Vartemberka jako číšník. Jan 22 23
Tamtéţ, str. 78 – 83. CHARVÁTOVÁ, Kateřina: Václav II., str. 67 – 68.
11
z Michalovic se na oplátku zřekl vesnic Tuchlovice, Hojnice a Srby a nároků na Děčín.24 Skupina šlechticů, jeţ si vymohla Václavův návrat, tedy skutečně získala postavení v jeho okolí a soustředila ve svých rukou přední úřady. Členové rodu Markvarticů se tak, po letech vlády Přemysla Otakara II. a Oty Braniborského, opět dostali do blízkosti královského dvora. Janův otec, Beneš z Vartemberka, syn Markvarta III., je tedy k roku 1283 doloţen jako nejvyšší číšník (pincerna). Zisk této hodnosti krátce po návratu Václava II. do Čech dokládá Benešův podíl na úspěchu jednání s Otou V. Jiţ krátce nato však došlo v obsazení dvorských úřadů k výrazným změnám. S rostoucím vlivem Záviše z Falkenštejna, jeho příbuzných a přátel lze pozorovat ústup skupiny šlechticů soustředěné kolem Tobiáše z Bechyně, tedy právě skupiny, která měla hlavní podíl na Václavově návratu, a k níţ patřil i Beneš z Vartemberka. Tuto změnu dokládají především dvě listiny, obě s datem 24. 5. 1284. V první z nich přísahají Tobiáš z Bechyně a bývalí drţitelé dvorských úřadů (Purkart z Janovic, Zbislav z Třebouně, Zdislav z Lemberka, Sezema z Krašova, Beneš z Vartemberka a další) věrnost Václavu II. a zároveň mír a spolupráci s novými hodnostáři (Beneše nahradil Jaroslav ze Šternberka) – pány z okruhu Záviše z Falkenštejna. Druhá listina je obdobou první. Skupiny pánů mají pouze prohozené role, věrnost králi a spolupráci se skupinou Tobiáše z Bechyně tedy přísahá skupina Záviše z Falkenštejna.25 Přední postavení šlechticů, kteří dojednali návrat panovníka, netrvalo dlouho. Mladého Václava si plně získal Falkenštejn. Na královském dvoře se tedy Beneš z Vartemberka prosadil především po roce 1287, po pádu Záviše z Falkenštejna. Skupina kolem Tobiáše z Bechyně zřejmě tlačila na Václava jiţ v době Závišovi nepřítomnosti v Čechách. Bylo logické vyuţít toho, ţe Záviš nyní nemůţe krále přímo ovlivňovat. Podporu měli také ve Václavově manţelce Gutě. Záviš z Falkenštejna upadl během poměrně krátké doby v nemilost. Jeho pád byl zřejmě důsledkem několika faktorů. Odjezdem do Budína poskytl Falkenštejn svým protivníkům prostor k přetaţení Václava na jejich stranu. Myslím si, ţe nebylo zvlášť těţké získat ještě mladého a nezkušeného krále, který se ocitl v okruhu Závišových odpůrců – šlechticů, manţelky, praţského biskupa a dalších. Václav ale také dospíval a tohle byla příleţitost vymanit se z vlivu mocného Falkenštejna. Václava snad mohl i z části popudit nový sňatek, jenţ Záviš uzavřel se sestrou uherského krále. Obava z jeho rostoucí moci by byla oprávněná. Došlo tak k další změně v obsazení dvorských úřadů. Závišovi odpůrci, ochotní s králem spolupracovat
24 25
RBM II, str. 558 - 559, č. 1297, RBM II, str. 560, č. 1298. RBM II, str. 569 – 570, č. 1316, 1317.
12
na jeho pádu, se opět dostali do popředí.26 V listině z roku 1289, v níţ se vévoda Kazimír Opolský zavázal Václavu II. lenní přísahou27, je Beneš uváděn mezi svědky jako podkomoří.28 Beneš a Jan z Michalovic (1289 nejvyšší číšník) z Michalovické větve Markvarticů byli jedinými z rodu, kteří se v následujících letech dokázali prosadit v zemské politice. Navíc neměli sourozence, tudíţ se nemuseli s nikým dělit o dědictví po otcích.
26
JAN, Libor: Proces se Závišem a proměny královské vlády v letech 1289 – 1290. Český časopis historický (dále ČČH) 103, 2005. str. 9. 27 Kazimírův lenní hold lze dle Roberta Antonína (ANTONÍN, Robert: Zahraniční politika krále Václava II. v letech 1283 – 1300. Brno 2009.) chápat buď jako Václavův pokus oslabit moc Jindřicha IV. Vratislavského a tím zároveň jako jeden z kroků k získání Malopolska, nebo jako pokus opolského vévody najít ve sblíţení s českým králem oporu proti vratislavskému kníţeti. 28 RBM II, str. 628 - 630, č. 1466.
13
3. Jan z Vartemberka Nevíme, kdy se Jan z Vartemberka narodil, v pramenech je však první zmínka o něm roku 1304, kdy bránil spolu se svým přítelem Jindřichem z Lipé Kutnou Horu, jak bude popsáno níţe. Zemřel v roce 1316. Kdyţ Petr Ţitavský píše o jeho smrti, uvádí, ţe byl „iuvenis fortis“. Je tedy zřejmé, ţe zemřel velmi mladý, a to i na dobové poměry. Na druhou stranu se domnívám, ţe český překlad - „jinoch“29 - je poněkud nadnesený. Uplynulo 12 let od jeho vyznamenání v bojích o Kutnou Horu, kdy mu mohlo být zhruba 20 let. To by znamenalo, ţe se narodil kolem roku 1284 a zemřel ve 32 letech. Lze se ovšem přiklonit i k věku vyššímu, a to vzhledem k jeho vztahu k Jindřichovi z Lipé, který přesahoval obyčejné spojenectví a zdá se, ţe tito dva pánové byli blízkými přáteli. Z toho je tedy moţné usuzovat, ţe od sebe věkově nebyli příliš vzdáleni. Jeho rodiči byli Beneš z Vartemberka a Aneţka z Ronova, dcera Čeňka z Ronova. Z matčiny strany byl tedy spřízněn s významným severočeským rodem Ronovců. Aţ během Aneţčina a Benešova manţelství se ukázalo, ţe jsou příbuzní ve 3. a 4. stupni. Vzhledem k tomu, ţe se na to přišlo aţ delší dobu po uzavření sňatku, jednalo se pravděpodobně o společné předky z matčiných stran. V této době jiţ měli děti. Proto, aby se předešlo skandálu a pro spásu jejich duší jim papeţ Mikuláš IV. 18. 3. 1291 udělil dodatečný dispens.30 Papeţská listina ospravedlňuje jejich manţelství tím, ţe o vzájemném příbuzenství dříve nevěděli, coţ dosvědčuje i skutečnost, ţe sami poţádali papeţe o milost ihned potom, co se toto zjistilo. V listině je také důleţitá zmínka, ţe spolu jiţ zplodili syny, kteří jsou následně uznáni za legitimní. Jan se tedy musel narodit nejpozději před touto událostí, tzn. před rokem 1291. Jan pocházel z vartemberské větve rodu Markvarticů, jejímţ zakladatelem byl jeho otec Beneš, který se jako první začal psát podle hradu Vartemberk. Vedle větve vartemberské vznikly z rodu Markvarticů ve 13. století ještě větev michalovická, valdštejnská a lemberská. Ze čtyř Benešových a Aneţčiných synů vznikly pošlosti – veselská od Beneše z Veselí, kumburská od Markvarta z Kumburka, kostecká od Beneše z Kosti a děčínská zaloţená právě Janem z Vartemberka. Skutečnost, ţe se během 13. století rozdělil markvartický rod na čtyři nové větve a větev pánů z Vartemberka následně na čtyři pošlosti, svědčí o dostatečně velké
29
FRB IV, str. 229 – 230. HEŘMANSKÝ, František - MERTÍK, Rudolf - FIALA, Zdeněk: Zbraslavská kronika. Chronicon Aulae Regiae. Praha 1976. str. 297. 30 RBM II, str. 662, č. 1537.
14
majetkové základně rodu. Tu dokládá také výše zmíněné zakládání klášterů na jimi drţenými územími. Jan zdědil po otci hrad Vartemberk neboli Stráţ nacházející se v boleslavském kraji spolu se vsí v podhradí a vesnicemi Novinami, Pertolticemi, Postřelenou, Grunovem a Brništěm. V roce 1305 dostal spolu s bratrem Vaňkem dědičně od krále Václava II. město a hrad Děčín, který slouţil jako rodové sídlo. Děčín byl v drţení Markvarticů jiţ dříve, nyní se stal správním centrem vartemberského panství. O darování Děčína se dozvídáme aţ z listiny Karla IV. z 5. 7. 1370, ve které Karel potvrzuje Vartemberkům statky darované Václavem.31 Vzhledem k tomu, ţe se darovací listina nedochovala, neznáme důvod, proč Václav II. udělil Janovi a Vaňkovi z Vartemberka Děčín do dědičné drţby. Mohlo se snad jednat o odměnu za úspěšné hájení jednoho z nejvýznamnějších zemských center a hlavního zdroje stříbra v zemi – Kutné Hory. Proč šlo právě o Děčín lze odůvodnit jeho polohou v severních Čechách, tedy v oblasti ovládané rodem Markvarticů. Dalším městem, které Jan drţel, byl Trutnov, přičemţ ale není známo, jak dlouho ho vlastnil, a zda celý nebo jen určitou část. O této drţbě se dovídáme díky tomu, ţe byl vypálen trutnovský špitál podřízený, jak vyplývá z listiny Václava II. z roku 1301, Zderazskému klášteru. V listině datované 14. 4. 1313 přiznává Jan z Vartemberka Zderazskému klášteru patronátní právo ke kostelu ve Starém Trutnově. Jan popisuje zničení špitálu poţárem během bojů s lupiči. A proto postupuje zderazským plné patronátní právo k řečenému kostelu spolu se středním lánem polí a loukami, dva chlebné krámy a tři ševcovské krámy v Novém Trutnově, aby se mohli lépe postarat o chudé nemocné.32 Různá darování klášterům a konventům nejsou pro středověk ničím neobvyklým. Sám Jan v listině uvádí, ţe tak činí z milosrdenství a soucitu s chudými a pro spásu duše své a svých předků. Je pravděpodobné, ţe drţel Trutnov celý, nebo alespoň jeho velkou část. To, ţe se ihned snaţil nahradit Zderazskému klášteru újmu, kterou ve městě utrpěl, svědčí dle mého názoru o drţení rozsáhlých práv a majetků, které mu v Trutnově náleţely, a z nichţ si mohl dovolit část darovat. Původní centrum Janova vlastnictví, tedy hrad Vartemberk s přilehlými vesnicemi, se nacházel přibliţně uprostřed mezi Děčínem a o něco vzdálenějším Trutnovem. Je tak pravděpodobné, ţe drţel i další vsi nacházející se v této oblasti. Ze skutečnosti, ţe Janem vznikla děčínská větev pánů z Vartemberka, je pak zřejmé, ţe významnější byla právě drţba Děčínska. 31
ČORNEJOVÁ, Ivana: Děčínská větev pánů z Vartenberka v době předhusitské (1305 – 1415). Z minulosti Děčínska a Českolipska IV, 1985. str. 333 – 356. 32 RBM II, str. 804 – 806, č. 1872, RBM III, str. 55 – 56, č. 133.
15
Mimo oblasti v severních Čechách získal Jan z Vartemberka také některá práva v Kutné Hoře, která slíbil listinou z 26. 7. 1310 vrátit Janovi Lucemburskému.33 Rozsah těchto práv nelze určit. Mohl je získat například od Václava II. nebo Jindřicha Korutanského za pomoc při obraně Kutné Hory. Zdá se pravděpodobnější, ţe se jich zmocnil během vlády Jindřicha Korutanského, kdy patřil ke skupině šlechticů stojící v čele vlády a ovládající slabého krále. Další práva a majetky Jana z Vartemberka vyplývaly z funkcí, které zastával. Spíše čestnou byla hodnost nejvyššího číšníka, kterou Jan drţel za vlády Jindřicha Korutanského, a později se stala v rodu pánů z Vartemberka dědičnou. V roce 1315 byl pak moravským podkomořím, s čímţ byly jako sluţební statky spojeny moravské hrady Veveří, Bzenec a Hradec u Opavy.34
33
RBM II, str. 1235, č. 2823. FRB IV, str. 230. HEŘMANSKÝ, František - MERTÍK, Rudolf - FIALA, Zdeněk: Zbraslavská kronika, str. 467 - 468. 34
16
4. Obrana Kutné Hory Jak jiţ bylo řečeno výše, Jan z Vartemberka je v pramenech poprvé zmiňován při obraně Kutné Hory roku 1304.35 Poté se jako obránce tohoto města vyznamenal ještě v roce 1307. V obou případech se Horu snaţila dobýt vojska vedená římským králem Albrechtem I. Habsburským. Kutná Hora byla vedle Prahy zřejmě druhé nejvýznamnější středisko Českého království. Praha byla centrem země, Kutná Hora zase zdrojem bohatství. Stříbro se v těchto místech dolovalo uţ od poloviny 13. století, ale v 90. letech 13. století zde byly objeveny mimořádně bohaté ţíly stříbrné rudy. Zdejší těţba stříbra vysoce převyšovala běţné poměry. Pověsti o nezměrném objevu se šířily do dalekého okolí a ze všech krajů se sem sbíhali lidé doufající v rychlé zbohatnutí.36
4. 1
Boj o Kutnou Horu roku 1304
Vztahy mezi Václavem II. a jeho švagrem Albrechtem nebyly nikdy příliš dobré, a to i přesto, ţe se je neustále snaţila urovnávat Václavova první ţena, Albrechtova sestra, Guta Habsburská. Nezachránil je ani sňatek Albrechtova syna Rudolfa s Václavovou dcerou Aneţkou, která v témţe roce (1296) zemřela. Na jistou dobu je alespoň částečně sblíţil společný protivník, kterým byl římský král Adolf Nasavský, jenţ byl úspěšnějším protikandidátem Albrechta I. ve volbě o římskou korunu. Důvodem Václavovy nespokojenosti bylo Adolfovo porušování volební dohody, ve které slíbil českému králi Míšeňsko výměnou za podporu při volbě.37 Po Adolfově sesazení 23. 6. 1298 byl králem zvolen Albrecht I., a to především díky podpoře Václava II. Albrechtova vděčnost netrvala dlouho. Udělil sice Václavu II. hodnost říšského vikáře v Míšeňsku, Osterlandu a Pliseňsku, ale mnoho dalších slibů neplnil. Počátky dalších budoucích neshod mezi nimi lze vidět jiţ na říšském sněmu konaném v listopadu 1298 v Norimberku. Albrecht zde totiţ ţádal, aby mu Václav jakoţto arcičíšník posluhoval během hostiny s korunou na hlavě. Jednalo se zřejmě o jakousi demonstraci moci, o pokus ukázat nadřazené postavení sebe, jakoţto římského krále, nad králem českým. Václav se nezdráhal tradiční rituál splnit, ale obával se, ţe by právě přítomnost odznaku české královské hodnosti 35
KRČMOVÁ, Marie – VRBOVÁ, Hana – BLÁHOVÁ, Marie: Kronika tak řečeného Dalimila, str. 166. FIALA, Zdeněk: Přemyslovské Čechy, str. 176 – 177. 37 CHARVÁTOVÁ, Kateřina: Václav II., str. 137 – 141. 36
17
mohla být vykládána ve smyslu této podřízenosti.38 Jako záruku, ţe k tomu nedojde, si nechal od Albrechta vystavit listinu zdůrazňující, ţe ho Václav obsluhoval s korunou na hlavě ne proto, ţe by musel, ale z vlastní vůle, a ţe z tohoto úkonu neplynou jemu ani jeho nástupcům vůči říši ţádné závazky.39 Na tomto příkladu se promítá Albrechtova domýšlivost. Snaha o „pokoření“ mocného spojence, který mu ke královské hodnosti dokonce dopomohl, se nezdá být příliš taktickým krokem. Václav naopak projevuje ochotu svému švagrovi ustoupit a jeho ţádosti vyhoví. Na druhou stranu si však nechává zaručit, ţe úkon činil ze své dobré vůle, a ţe jím není vůči Albrechtovi ani jeho nástupcům nijak vázán. Václav tedy přechází Albrechtův rozmar navenek s grácií, ale myslím si, ţe na událost jen tak nezapomněl. Za hlavní příčinu rozporu mezi Václavem II. a Albrechtem Habsburským povaţuji obrovský nárůst moci českého krále, který byl po zavraţdění Přemysla II. Velkopolského v roce 1296 povolán do Polska a zde v Hnězdnu asi v srpnu 1300 korunován na polského krále40. V následujícím roce vymřeli v Uhrách Ondřejem III. Arpádovci a část magnátů nabídla uprázdněný uherský trůn Václavovu synovi, budoucímu Václavu III. (jednak snoubenci Ondřejovy dcery Alţběty a také pravnukovi Bély IV.), který byl 27. 8. 1301 korunován v Královském Bělehradě jako Ladislav V.41 Zisk Polska Albrecht uznal, ale ve spojení české a uherské koruny viděl důvodné ohroţení změnou mocenské rovnováhy, neboť nyní byly rakouské země sevřeny ze dvou stran územími ovládanými Přemyslovci. Střet se zdál nevyhnutelným. Oba panovníci začali shánět spojence. Na podzim 1303 se ještě Václav pokusil o uzavření smíru. Albrechtovy poţadavky však byly nepřijatelné. Chtěl, aby mu Václav postoupil Míšeňsko, Cheb a Horní Falc, za samozřejmost pokládal ústup Přemyslovců z uherského trůnu a upíral jim i právo na polskou korunu. K tomu ţádal podíl z těţby v českých dolech, především z bájného bohatství Kutné Hory, a to konkrétně postoupení důchodů kutnohorské urbury na šest let nebo výkupné 80.000 hřiven. Tím, ţe si jakoţto římský král dělal nárok na regální právo k dolům v českých zemích, porušil práva Českého království a jednání skončila neúspěšně.42
38
Tamtéţ, str. 165 – 167. RBM II. str. 782, č. 1821. 40 V souvislosti se ziskem polské koruny bývá uváděn Václavův druhý sňatek s jedinou dcerou Přemysla Velkopolského Richenzou, který měl podle Josefa Šusty opodstatnit Václavovo povolání do země dědickým nárokem. Šusta v Posledních Přemyslovcích a jejich dědictví tvrdí, ţe pouze takto bylo moţné přistoupit k polské korunovaci i bez souhlasu papeţe. Oproti tomuto tvrzení vystupuje Robert Antonín v Zahraniční politice Václava II. s tím, ţe se v Polsku dědičnost v ţenské linii neprosadila, neměl-li panovník muţské potomky, pak svého nástupce buď sám určil, nebo ho volila šlechta. 41 HEŘMANSKÝ, František - MERTÍK, Rudolf - FIALA, Zdeněk: Zbraslavská kronika, str. 118 – 122. 42 Tamtéţ, str. 125. 39
18
Albrechtovi se podařilo shromáţdit značné vojenské síly. Jeho syn, rakouský vévoda Rudolf, uzavřel s Karlem Robertem dohodu o společném boji s Čechy. Spojené armády – rakouská pod vedením Rudolfa a uherská, v níţ byli přítomni i Kumáni, pod vedením Karla Roberta – zamířily k Českým Budějovicím, kde se měly spojit s říšskou armádou. Vojska dorazila na místo setkání aţ koncem září 1304. Do nitra Čech pokračovali začátkem října. Vzhledem k blíţící se zimě, nebyl čas dobývat místní hrady a města. Albrecht byl nucen spoléhat na rychlou, rozhodující bitvu. Václav II. oproti tomu zvolil vyčkávací taktiku a vyslal vojenské oddíly v čele s Otou IV. se Šípem a s Heřmanem do Nymburka, města leţícího mezi Prahou a Kutnou Horou, kde mohly vyčkávat, na které z center Albrecht zaútočí. Na králův rozkaz čekaly také druţiny českých pánů.43 18. 10. 1304 dorazila Albrechtova vojska ke Kutné Hoře a oblehla ji. Je příznačné, ţe se Albrecht rozhodl nejprve pro dobytí této „pokladnice“ Českého království. Příprava vojenského taţení ho finančně zcela vyčerpala a chtěl-li v boji proti Čechám pokračovat, potřeboval především finanční prostředky. Navíc to byla právě stříbrná Hora, na niţ se jiţ dříve snaţil uplatnit regální právo. Dalším důvodem této volby mohlo být také nevalné opevnění města. Dle Zdeňka Fialy se Kutná Hora podobala spíše improvizovanému zlatokopeckému táboru. Obyvatelé se zaměřovali výhradně na těţbu. Město bylo tedy obehnáno jen náspem a místo hradeb mělo slabé ploty z kůlů.44 Albrecht tak mohl předpokládat poměrně snadné dobytí Kutné Hory. Mnoţství jejích obyvatel navíc tvořili lidé příchozí z Německa, na jejichţ pomoc římský král spoléhal. Za této situace se zřejmě nečekalo, ţe česká posádka dokáţe Horu úspěšně bránit. A nejen to, hned druhý den se jim při výpadu podařilo některé z nepřátel zajmout. Jako jeden z hlavních obránců se vyznamenal právě Jan z Vartemberka, jehoţ úloha zde zajisté nebyla malá. Kronika tak řečeného Dalimila ho výslovně uvádí po boku Jindřicha z Lipé s tím, ţe působili nepřátelům značné škody. Petr Ţitavský přisuzuje značný podíl na úspěchu obrany nejen statečné posádce, ale také lsti kutnohorských horníků, kteří údajně přimíchali do Malešovského potoka protékajícího leţením říšského vojska „mour a pěnovou strusku ze stříbra a jiné bahnité nečistoty“, čímţ trávili nepřátelský lid i dobytek. Není však jisté, zda k této události skutečně došlo. Zpráva Zbraslavské kroniky vyznívá spíše jako zadostiučinění, neboť ji Petr končí jakýmsi
43 44
ŢEMLIČKA, Josef: Století, str. 267 – 269. ŠUSTA, Josef: Poslední Přemyslovci, str. 417 – 426. FIALA, Zdeněk: Přemyslovské Čechy, str. 176 – 177.
19
ponaučením:45 „A co je přiměřenějšího, než zhoubou čeliti bezbožným přáním? Po stříbře žíznili – stříbrnou strusku pili.“46 Rychlé dobytí Kutné Hory se nezdařilo, navíc byla druhá půlka října a Albrecht tedy nemohl město pouze obléhat a vyčkávat. V této situaci došla do jeho tábora zvěst, ţe se od Kolína blíţí české vojsko. Albrecht se tedy 22. 10. od Kutné Hory vzdálil, aby zaujal výhodnější pozice pro očekávanou bitvu. Václav se však k otevřenému boji stále nechystal a Albrechtovi nezbylo nic jiného, neţ dát se na ústup. Zpáteční pochod byl poměrně zmatený, čehoţ vyuţily druţiny českých pánů, které útočily na opozdilé hloučky nepřátel. Odchod nepřátelského vojska se nakonec změnil spíše v útěk.47 Dalimil k tomu uvádí: „Jindřich s Ješkem u Švábov biešta a škodu jim velikú činiešta; a to Jindřichovi i pomože, že pro své hrdinstvo ot toho časa sě vzmože.“48 Více zpráv o úloze Jana z Vartemberka v těchto bojích bohuţel nemáme. Zřejmě ale jak při samotné obraně Kutné Hory, tak během následujícího pronásledování říšských vojsk, mezi ostatními vynikal. Zbraslavská kronika konkrétní jména obránců neuvádí. Významně zde vyznívá právě informace o otravě vody, kterou pilo nepřátelské vojsko. Tato zpráva však působí poměrně tendenčně, spíše jako mravní poučení o tom, jak chamtivý král Albrecht, porušující práva Českého království, doplatil na to, po čem tolik touţil. Dalimil oproti tomu přímo jmenuje, do té doby v ţádném jiném prameni neuváděného, Jana z Vartemberka. Na jednu stranu tedy Jan kronikáře zřejmě upoutal svou odvahou a podílem na bojích o Kutnou Horu, na stranu druhou se ale domnívám, ţe je zároveň třeba přihlédnout k tendenci Dalimilovy kroniky zastávat všechno české. Zpráva o tom, jak Jindřich z Lipé, Jan ze Stráţe nebo Dětoch z Hořepníka bili Šváby, z části spíš vyzdvihuje odváţné české pány nad cizí vojska. Skutečný podíl různých faktorů na vítězství nelze z těchto krátký zpráv určit. Jisté však je, ţe vyčkávací taktika Václava II., kterou si vzhledem k roční době mohl dovolit, zaznamenala
45
FRB IV, str. 87 – 91. Překlad: HEŘMANSKÝ, František – MERTÍK, Rudolf – FIALA, Zdeněk: Zbraslavská kronika, str. 125 -127. 46 „Et quid decencius, quam votis impiis perniciose occurrere; argentum sitiverunt, argenti scoriam potaverunt.“ 47 ŢEMLIČKA, Josef: Století, str. 269 – 270. ŠUSTA, Josef: Poslední Přemyslovci, str. 417 – 427. 48 HAVRÁNEK, Bohuslav – DAŇHELKA, Jiří: Nejstarší česká rýmovaná kronika tak řečeného Dalimila, str. 157.
20
mimořádný úspěch. Albrecht jiţ o dalším pokusu o pokoření Čech nemohl uvaţovat. Jeho finanční moţnosti byly vyčerpány. Po neúspěchu taţení začali někteří z dřívějších habsburských spojenců s českým králem vyjednávat. Jedním z nejvýznamnějších nových spojenců byl bavorský vévoda Ota, jenţ získal na Václavovu stranu také vévody korutanské, nejmocnější sousedy Habsburků. Roku 1305 byl smluven sňatek Jindřicha Korutanského s Václavovou nejstarší dcerou Annou. Také Albrechtovi nezbylo, neţ začít jednat o smíru a vítězný český král nehodlal dělat ţádné ústupky. Své plány však musel změnit po tom, co onemocněl souchotinami. Aby usnadnil nástupnictví svému synovi, snaţil se o rychlé uzavření míru, kvůli čemuţ Albrechtovi v některých bodech ustoupil. Ve smlouvě uzavřené v srpnu 1305 jiţ s Václavem III. si Albrecht přestal nárokovat horní regál a slíbil, ţe nebude Václavovi bránit v právech k české a polské koruně.49
4. 2
Boj o Kutnou Horu roku 1307
Po skončení boje o Kutnou Horu v roce 1304 není o Janovi z Vartemberka v následujících letech opět ţádná zmínka. Nevíme tedy, na čí straně stál během sporů o český trůn po vymření Přemyslovců. Spíše náznak jeho protihabsburského postoje obsahuje Kronika tak řečeného Dalimila, jeţ k vládě Rudolfa Habsburského uvádí: Špatně se vám v zemi žije, když v ní řádí cizí berka, který všem svým loktem měří. Kdo mým slovům málo věří, ať se zeptat pospíchá pana Jana z Vartemberka a Lipského Jindřicha.50 Zde je však třeba opět přihlédnout k tomu, ţe Rudolf byl cizího původu a pro Dalimila tedy hlavní nepřítel. Přesto lze předpokládat, ţe tato zpráva má jistou oporu v realitě, neboť po Rudolfově smrti (3. 7. 1307) vidíme Jana z Vartemberka na straně Jindřicha Korutanského,
49 50
ŠUSTA, Josef: Poslední Přemyslovci, str. 431 – 446. RBM II, str. 886 – 887, č. 2053. KRČMOVÁ, Marie – VRBOVÁ, Hana – BLÁHOVÁ, Marie: Kronika tak řečeného Dalimila, str. 168.
21
manţela Anny, dcery Václava II. Toto dokládají dvě listiny ze srpna 130751, kde jméno Jana z Vartemberka figuruje mezi dalšími významnými pány. Proti vévodovi korutanskému stál v té době ještě další významný kandidát na český trůn, kterým byl rakouský vévoda Fridrich, druhorozený syn římského krále Albrechta, s jehoţ nároky Albrecht ihned vystoupil. Během své krátké vlády totiţ Rudolf vymohl na českém panstvu potvrzení nástupnických práv svých bratrů (na lednové schůzce Albrechta, jeho synů a hlavních představitelů českého království udělil Albrecht české země lénem všem svým synům52). I přesto se většina českého panstva rozhodla povolat nazpět Jindřicha Korutanského, který dorazil 15. 8. 1307 do Prahy. Římský král se svým synem začali s přípravou taţení do Čech. Fridrich se jiţ dřív vypravil na Moravu, kde bylo panstvo Habsburkům poměrně nakloněno. Znojmo mu přesto odmítlo otevřít své brány a moravští páni sloţili slib věrnosti jen prostřednictvím svých zástupců.53 Habsburkové snad mohli doufat ve stejně snadné vítězství jako v roce 1306, kdy se nově zvolený český král Jindřich Korutanský neodváţil postavit jejich vojsku a v noci spolu s Annou tajně uprchl z Prahy. I nyní musel Korutanec spoléhat především na české pány, kteří ale tentokrát zůstali jednotní a věrní. Určitý výčet jemu nakloněných předních představitelů šlechty podávají právě dvě výše zmíněné listiny. Jsou zde jmenováni podkomoří Raimund z Lichtenburka a jeho bratr Oldřich, Jindřich z Lipé, Jan z Vartemberka, Půta, syn Hynka z Dubé a Vilém z Valdeka. Jan z Vartemberka se tak poprvé objevuje v listinách, a to hned mezi významnými pány majícími velký vliv na osudy českého království. V prvním listě z 27. srpna 1307 se tito páni zavazují zaplatit Eberhardovi z Wirtenberka 4.000 hřiven grošů praţských v případě, ţe by je z nějakého důvodu nemohl zaplatit Jindřich Korutanský, který je hraběti slíbil za pomoc proti nepřátelům. Obdobnou formulaci přináší i list z následujícího dne, kde řečenou sumu slibuje zaplatit přímo Jindřich Korutanský a pány v ní uvádí jako ručitele (oproti první listině zde není uveden Oldřich z Lichtenburka). Listiny dokládají přípravu obrany proti Habsburkům, hledání spojenců a zároveň záměr pánů Jindřicha Korutanského v následujících bojích podpořit. To, ţe se zde objevuje i Jan z Vartemberka ukazuje nejen to, ţe stál na korutanské straně, ale zároveň i to, ţe měl v této době zajisté podíl na rozhodování o tom, kdo bude českým králem, a ţe patřil mezi přední české velmoţe. Od této doby se pak v popředí vyskytuje i v následujících letech, především po boku svého přítele Jindřicha z Lipé. 51
RBM II, str. 921, č. 2138, RBM II, str. 922, č. 2140. RBM II, str. 914, č. 2123. 53 ŠUSTA, Josef: Poslední Přemyslovci, str. 463 – 504. 52
22
Jedním z nejdůleţitějších bodů příprav na Albrechtův vpád bylo lepší zabezpečení Kutné Hory. Josef Šusta uvádí, ţe k jejímu důkladnějšímu opevnění mohlo dojít jiţ z podnětu Rudolfa Habsburského během jeho vlády v Čechách.54 Kromě toho se korutanské straně podařilo zajistit i Kolínem a Jihlavou. Tato opatření se jiţ brzy vyplatila, Albrecht totiţ vnikl do Čech přes Cheb, obešel Prahu a v září se utábořil mezi Kolínem a Kutnou Horou, kde se k němu připojilo rakouské vojsko vedené Fridrichem. Nepřátelská armáda se marně snaţila o dobytí Hory i Kolína. Jako hlavní obránci měst se opět proslavili Jindřich z Lipé s Janem z Vartemberka, kteří se, dle popisu Zbraslavské kroniky, postavili vojsku římského krále na odpor, a nejen ţe nedopustili zabrání měst, ale také Albrechtovi „způsobili přemnoho ztrát“.55 Z části se tak jakoby opakuje Albrechtovo taţení z roku 1304. Hlavním cílem římského krále je opět stříbrná Kutná Hora, v čele jejích obránců po třech letech znovu vynikají Jindřich z Lipé s Janem z Vartemberka, coţ vedle Dalimila uvádí ve Zbraslavské kronice i Petr Ţitavský. A výprava se také koná na podzim. Kvůli blíţící se zimě by musela říšská vojska stejně jako v roce 1304 ustoupit, nebýt Elišky Rejčky, která se přidala na jejich stranu a otevřela jim brány svých věnných měst leţících ve východních Čechách - Hradce Králové, Poličky, Vysokého Mýta, Chrudimi a Jaroměře. Část nepřátelského vojska tak mohla v zemi zůstat i přes zimu. Albrecht s Fridrichem se zatím stáhli do Rakous s plánem nového útoku v příštím roce. K tomu však jiţ nedošlo, protoţe byl Albrecht 1. 5. 1308 zavraţděn svým synovcem Janem, řečeným Parricidou, synem vévody Rudolfa a Aneţky, sestry Václava II., kterému upíral podíl na otcovském dědictví.56 Po Albrechtově smrti se stalo prioritou Habsburků udrţení římské koruny v rodě. Rozhodli se proto pro staţení vojsk z Čech a započali s mírovým vyjednáváním. 14. 8. 1308 se podařilo ve Znojmě uzavřít mezi rakouským vévodou Fridrichem a českým králem Jindřichem Korutanským mírovou smlouvu. Fridrich se zřekl všech nároků na Čechy a Moravu, které si činil z jiţ zmíněné listiny, ve které Albrecht udělil vedle Rudolfa Čechy lénem i jemu a jeho mladším bratrům. Toto učinil za přislíbení náhrady ve výši 45.000 hřiven. Jako záruka zaplacení částky mu byla ponechána některá města. Listina dále opět dokládá okruh pánů v okolí Jindřicha Korutanského a změny v obsazení zemských úřadů. Mezi svědky je na prvním místě uveden Jindřich z Roţmberka jako nejvyšší komorník, dále Albrecht ze Ţeberka, nejvyšší maršálek a podkomoří Jindřich z Lipé, mladý Hynek z Dubé, Raimund
54
ŠUSTA, Josef: České dějiny. Dílu II. část 1. Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví. Praha 1935. FRB IV, str. 111 – 115. ŠUSTA, Josef: Poslední Přemyslovci, str. 504 – 511. 56 SOVADINA, Miloslav: Jindřich z Lipé. Zvláštní otisk z Časopisu Matice moravské roč. 120 (2001). Brno 2005. str. 16 – 17. 55
23
z Lichtenburka (tentokrát bez hodnosti podkomořího, které se vzdal ve prospěch svého příbuzného Jindřicha z Lipé), Vítek z Landštejna, moravský komorník Zdeslav ze Šternberka a moravský podkomoří Vítek ze Švábenic a také právě Jan z Vartemberka.57 Josef Šusta se domnívá, ţe Fridrich poţadoval potvrzení listiny předními českými pány proto, ţe věděl, ţe právě jim náleţí hlavní podíl na vládě v Čechách, ţe slabý Korutance je spíše loutkou v jejich rukou.58 A skutečně patří Jan z Vartemberka v následujících letech, aţ do své smrti, ke skupině panstva mající výrazný podíl na rozhodování v zemi. I nadále je spojen s Kutnou Horou, kde nabyl některá blíţe neurčená práva. Jak jiţ bylo řečeno, přikláním se spíše k moţnosti, ţe tato práva nabyl během vlády Jindřicha Korutanského. Nicméně je také moţné, ţe je získal před rokem 1307, coţ by objasňovalo, proč se roku 1307 opět vyskytuje v roli obránce Kutné Hory, tedy ve stejné pozici jako roku 1304. Měl zde snad také nějaké vlastní zájmy? Na druhou stranu dali páni jasně najevo svůj protihabsburský postoj a bylo zřejmé, ţe právě Kutná Hora bude pravděpodobně hlavním terčem Albrechtova útoku, takţe je logické, ţe tam byla umístěna schopná posádka. A Jan z Vartemberka měl navíc s obranou tohoto města jiţ zkušenosti.
57 58
CDM VI, str. 375 – 379, č. 15. ŠUSTA, Josef: Poslední Přemyslovci, str. 530 – 531.
24
5. Vláda Jindřicha Korutanského Kolem Jindřicha Korutanského se seskupila koterie Ronovců a jejich přátel, která fakticky řídila dění v zemi. V jejich čele stál Jindřich z Lipé, jenţ si i po dosazení do úřadu podkomořího ponechal zároveň hodnost nejvyššího maršálka. Jan z Vartemberka se podle zprávy Zbraslavské kroniky stal nejvyšším číšníkem. Nejvyšší číšník patřil mezi dvorské úředníky, jejichţ původním úkolem byl výkon určité sluţby vůči kníţeti. Jednalo se o těsnější připoutání osob zastávajících jednotlivé funkce k panovníkovi, které mělo lenní povahu. Prvními úředníky byli roku 1055/1056 jmenováni bratři Spytihněva II. Konrád Brněnský a Ota Olomoucký jako nejvyšší lovčí a mistr kuchyně, coţ mělo za cíl zamezit odstředivým tendencím těchto moravských údělníků. Ve 12. století se dvorské úřady rozšířily a lze je rozdělit do dvou skupin. Do první skupiny řadíme vlastní hodnosti, mezi které patřil mečník (ensifer), stolník (dapifer), lovčí (vektor), číšník (pincerna) nebo maršálek (marschalcus). Druhou, od konce 12. století důleţitější, skupinu pak tvořily úřady se širším správním dosahem činnosti, byli to komorník (camerarius), sudí (iudex curie) a kancléř (cancellarius). Jako zástupci vlastních úředníků vznikají na konci 12. století ještě podúřady. Kdyţ se pak v průběhu 13. století vytvářel stálý královský dvůr jako mocenské, politické, kulturní a společenské centrum, nositelé těchto dvorských hodností se stali jeho zvláštními členy. Úřady se proměnily ve funkce vyloţeně čestné, vykonávané pouze při slavnostních příleţitostech, s tendencí k dědičnosti v rodech.59 Jan z Vartemberka zastával za vlády Jindřicha Korutanského funkci nejvyššího číšníka. Jednalo se o dvorský úřad doloţený od poloviny 12. století (1147 byl číšníkem Budislav), kdy daný hodnostář podával číši svému pánovi. Od 14. století se jednalo spíše o funkci čestnou, omezenou na obsluhu panovníka při významných příleţitostech. Úřad byl navíc spojen s dozorem nad panovníkovými sklepy a vinicemi. Byl mu také podřízen podčeší, kterému byla svěřena běţná obsluha panovníka při stolování. Jednou z nejdůleţitějších událostí, kdy se královy obsluhy účastnil i sám číšník, byla korunovace. Při ní nesl zlatý soudek (podčeší nesl stříbrný), který předal panovníkovi, aby ho ten následně mohl darovat arcibiskupovi
59
JANÁK, Jan – HLEDÍKOVÁ, Zdeňka – DOBEŠ, Jan: Dějiny správa v českých zemích od počátků státu po současnost. Praha 2005. str. 35 – 50.
25
vykonávajícímu korunovaci. Během korunovační hostiny pak bylo úkolem číšníka podat králi číši, do které podčeší naléval víno.60 Úřad se stal v roce 1337 dědičným v rodě pánů z Vartemberka, kdyţ tuto výsadu potvrdil Jan Lucemburský Vaňkovi z Vartemberka, synovi Jana z Vartemberka. Jako nejvyššímu číšníkovi českého království mu Jan přiznává poplatek ze všech krčem a hospod, clo v Mladé Boleslavi, Soběnicích, Kněţmostě a Čáslavi a dvě vesnice – Postřiţín a Kozárovice - se všemi náleţitostmi, uţitky a výnosy.61 Funkce byla tedy spojena s určitými příjmy. Vaněk byl prvním z rodu, který si symbol úřadu - dvě konvice - přidal na svou pečeť. Z práv a příjmů, které získal Janův syn za výkon hodnosti nejvyššího číšníka, lze usuzovat podobnou odměnu i o třicet let dříve, kdy funkci drţel sám Jan. Je pravděpodobné, ţe k zisku předního postavení v zemi dopomohl Janovi z Vartemberka, alespoň částečně, Jindřich z Lipé, jehoţ vliv stále rostl. Jan byl sice z matčiny strany s Ronovci spřízněn, mezi ním a Jindřichem se však zřejmě nejednalo o pouhý vztah vzdálených příbuzných, ale zdá se, ţe je pojilo blízké přátelství. Jejich osudy jsou velmi často propojeny, vystupují mezi svědky na týchţ listinách a Jindřich z Lipé mající v následujících letech hlavní slovo v zemi nezapomíná na prosazování svých příbuzných a přátel. Na oplátku má v Janovi z Vartemberka věrného spojence, kterému naprosto důvěřuje, jak bude ještě popsáno. Jan své postavení však zajisté nezískal jen díky svému příteli. Pocházel z rodu Markvarticů, jehoţ členové se často vyskytovali v okolí kníţecího a později královského dvora, kde působil také jeho otec Beneš z Vartemberka. Navíc se svou odvahou vyznamenal v bojích na straně Jindřicha Korutanského, takţe hodnost nejvyššího číšníka mohla být projevem právě jeho vděčnosti za pomoc proti Habsburkům. Vliv Jindřicha z Lipé tedy Janovi zřejmě pomohl, ale jistě nebyl jedinou příčinnou jeho vysokého postavení.
5. 1
Povstání měšťanů
Během vlády Jindřicha Korutanského tedy získala vedoucí postavení skupina pánů kolem Jindřicha z Lipé. S její vládou však postupně rostla obecná nespokojenost. Pokus o zlomení jejich moci vyšel z měst. Nejednalo se však o velké povstání všech, ale pouze mocných měšťanských rodů z Kutné Hory a Prahy. Pánům stojícím prakticky v čele království se tedy nepostavili jejich odpůrci z řad šlechty, ale jen skupina zbohatlých měšťanů. Právě Kutnou 60
KASIK, Stanislav: Nejvyšší číšník Království českého v rodě pánů z Vartenberka. Heraldická terminologická konvence [online]. 2010 [cit. 2010-11-20]. Dostupné z
. 61 RBM IV, str. 172 - 173, č. 420.
26
Horu, hlavní zdroj královských příjmů, se podkomoří, mající na starost korunní důchody, snaţil mít pod kontrolou. Samotnému českému králi nezůstávalo pak z výtěţků téměř nic. V sobotu 15. 2. 1309 (Zbraslavská kronika uvádí březen) přespával Jindřich z Lipé v sedleckém klášteře nacházejícím se u Kutné Hory. Josef Šusta se domnívá, ţe sem pravděpodobně přijel k obvyklému hornímu soudu. Před úsvitem na něj, na Jana z Vartemberka, Jana z Klingenberka a kutnohorského rychtáře Jana zaútočila skupina ozbrojených horníků vedená rodem Ruthardů a Peregrinem Pušem, kteří hledali především nenáviděného praţského měšťana Volframa. Během potyčky byl rychtář Jan ubit. Ostatním pánům se podařilo zabarikádovat se za dveřmi loţnice. Protoţe nebylo jiné pomoci, pokoušeli se s útočníky smlouvat. Nakonec byli zajati a uvězněni asi na hradě Peregrina Puše - Litice u Potštejna. Je zřejmé, ţe se nejednalo o náhodnou spontánní akci, ale o předem promyšlený a tajně smluvený útok, protoţe ve stejnou dobu byli Petr Angelův, Raimund z Lichtemburka a mladý Hynek z Dubé v Praze zajati praţskými měšťany v čele s Jakubem a Mikulášem Thusintmarkem.62 Útok zároveň směřoval proti konkrétním osobám. Jistě není náhoda, ţe vedle Jindřicha z Lipé a Jana z Vartemberka byli v Praze zajati také příbuzný Jindřicha z Lipé a bývalý podkomoří Raimund z Dubé a praţský purkrabí Hynek z Lichtemburka, tedy členové vedoucí skupiny. Pro útok na Jana z Vartemberka mohli mít kutnohorští měšťané více důvodů. Kromě toho, ţe náleţel do panské skupiny, s jejíţ vládou byli nespokojeni, drţel v Kutné Hoře, jak jiţ bylo řečeno, některá práva. Mohl tak, vedle podkomořího, také on získávat vysoké příjmy z bohaté Kutné Hory na úkor zmíněných měšťanů, nebo jim upírat některá jejich práva. Samozřejmě je také moţné, ţe byl jen v nesprávnou dobu na nesprávném místě, tedy po boku Jindřicha z Lipé. Josef Šusta popírá tvrzení, ţe měšťané touto cestou usilovali především o zastoupení na zemském sněmu. To dle něj neodpovídá dobové situaci, kdy se pravidelné zemské sněmy ještě nekonaly. Takovéto boje městského stavu se šlechtou jsou datovány aţ koncem 15. století. Za významnější povaţuji v tomto případě tvrzení o nespokojenosti bohatých měšťanů, jejichţ vliv silnou vládou skupiny kolem pana z Lipé výrazně poklesl. Zde však Šusta zdůrazňuje, ţe se nejednalo o povstání městského stavu jako celku, ale jen malé skupiny rodů ve dvou městech. Svědek události, Petr Ţitavský, jednání měšťanů odsoudil. Důvod útoku přisuzoval rychlému zbohatnutí a zpychnutí původem neurozených lidí, kteří vyuţili slabé vlády Jindřicha Korutanského a snaţili se na vlastní pěst vyrovnat pánům.63
62 63
FRB IV, str. 115 – 116. ŠUSTA, Josef: Počátky lucemburské, str. 14 – 17. ŠUSTA, Josef: Počátky lucemburské, str. 17 – 18. FRB IV, str. 115.
27
Za propuštění zajatců pro sebe měšťané poţadovali větší vliv při rozhodování o významných zemských záleţitostech, včetně účasti na volbě panovníka. Splnění podmínek bylo zaručeno rukojmími a zástavou několika hradů. Aktéři spiknutí navíc usilovali o příbuzenské spojení vlastních rodů s rody zajatých šlechticů. Šlo o zasnoubení syna Mikuláše Rutharda s dcerou Jindřicha z Lipé a dcery Jakuba Velfovice s některým z pánů z Lichtemburka (dle Pulkavovy kroniky). Podmínku sňatků uvádí, bez konkrétních jmen, i Dalimil.64 Poţadavky měšťanů ohledně propuštění Jana z Vartemberka nezmáme a bylo by tedy moţné usuzovat, ţe skutečně nebyl jedním z hlavních cílů útoku. Domnívám se však, ţe zde je důleţité přihlédnout k tomu, ţe ţádný z dobových pramenů pojednávající o této události neudává určité závazky ani v případech ostatních zajatých pánů. Kronika tak řečeného Dalimila se zmiňuje pouze o jakési „záruce“ a o vynucení příslibu sňatků dětí šlechticů s dětmi měšťanskými. Jména pánů, kterých se tato podmínka údajně týkala, přináší aţ pozdější kronika Přibíka Pulkavy z Radenína. Ţádné listinné zprávy, které by objasnily jednotlivé závazky pánů a tak zároveň přiblíţily motiv útoku na ně, se nedochovaly. Vzhledem k vysokému postavení Jana z Vartemberka se však nezdá příliš pravděpodobné, ţe by k některým ústupkům nebyl nucen také on. Proti jednání měšťanských rodů vystoupili příbuzní a přátelé zajatých pánů. Obrátili se na Jindřicha Korutanského a ţádali ho, aby proti takovému chování zakročil. Dotčený patriciát se nerozhodného Korutance snaţil na svou stranu získat s tím, ţe celou věc naplánoval proto, aby páni přestali krále vykořisťovat a okrádat. Doţadovali se od něj svěření plné moci ve věci potrestání zajatců a slibovali mu, ţe poté bude konečně opravdu mocný. Jindřich souhlasil s oběma stranami, na jednu stranu uznával oprávněnost jednání měšťanů, na stranu druhou důvěřoval také šlechticům ujišťujícím ho svou oddaností. Na dvorském sjezdu, kde proti sobě vystoupili zástupci obou táborů, nebyl král schopen rozhodnout a na jednotlivé dotazy odpovídal jen vyhýbavě. Jeho jednání rozhněvalo patriciát natolik, ţe sjezd opustil a králi poté vzkázal, ţe zajaté šlechtice bez poţadovaných záruk nepropustí.65 Událost dokládá slabé postavení Jindřicha Korutanského v zemi. Jeho částečný souhlas s jednáním měšťanů ukazuje, ţe páni zřejmě skutečně výrazně překračovali hranice své působnosti. To, ţe se však na stranu patriciátu nepřiklonil zcela, je pak dokladem jeho závislosti na pánech a v podstatě postavení v jejich područí. Pulkava ve své kronice uvádí, ţe k měšťanskému povstání proti pánům došlo
64
FRB V, str. 194. HAVRÁNEK, Bohuslav – DAŇHELKA, Jiří: Nejstarší česká rýmovaná kronika tak řečeného Dalimila, str. 163 – 164. 65 HEŘMANSKÝ, František – MERTÍK, Rudolf – FIALA, Zdeněk: Zbraslavská kronika, str. 445.
28
na základě dohody s Jindřichem Korutanským.66 V dobových pramenech se však ţádná taková zmínka nevyskytuje a Pulkavovo tvrzení je nepravděpodobné i vzhledem ke královu váhavému postoji. Korutancova neschopnost spor řešit rozhněvala obě strany. Jako prostředník ve vyjednávání zcela zklamal a v závislosti na tom se od něj postupně odvraceli všichni. Na jaře 1309 spolu obě strany uzavřely dohodu i bez jeho prostřednictví. Měšťané získali do zástavy některé hrady a příslib, ţe se jim páni po propuštění nebudou za způsobené příkoří mstít. Smír byl stvrzen zasnoubením dětí patricijů s potomky šlechticů, kteří byli posláni do města ke svým budoucím tchánům, čímţ slouţili měšťanům zároveň jako rukojmí.67 Pokoření páni se po svém propuštění nechtěli s výsledkem dohody smířit a z daných přísah se snaţili vyvázat. Vhodnou příleţitostí k tomu byla nejednotnost měšťanů. Jednotliví aktéři spiknutí upřednostňovali osobní výhody nad společným zájmem. „Rozesetím nástrah“ se pánům podařilo, ţe se členové protivné strany začali svářet navzájem mezi sebou. Díky tomu se pánové jiţ po krátké době zbavili některých závazků a ještě téhoţ roku se útočníkům pomstili. Hlavními aktéry odvetného útoku byli Jindřich z Lipé a Jan z Vartemberka, kteří přitáhli v čele silného vojska před Prahu a s podporou praţských měšťanů, kteří byli na jejich straně, vyhnali z města Velfovice a Mikuláše Thusintmarka. Podobně byli nuceni utéci z Kutné Hory Ruthardovci s Peregrinem Pušem. Volfram a někteří další měšťané se tak naopak mohli vrátit z vyhnanství. Smluvená zasnoubení potomků byla zrušena a šlechtické děti se navrátily zpět. Jindřich z Lipé ovládl Prahu, kde se zabezpečil opevněním mostní věţe, v níţ zanechal silnou posádku. Volfram zas opevnil křiţovnický špitál stojící u mostu.68 Janova účast nebyla zřejmě jen pomocí příteli, ale domnívám se, ţe lze předpokládat, ţe právě tito dva pánové utrpěli poţadavky měšťanů největší škody. Samozřejmě je také třeba přičíst skutečnost, ţe pokoření tak mocných pánů, „obyčejnými“ neurozenými zbohatlíky snaţícími se zlepšit své postavení, mohlo jen stěţí zůstat bez odezvy. Zajetí čelních představitelů soudobé moci vliv jednotlivých skupin v zemi podstatně nezměnilo. Aktéři útoku na Jindřicha z Lipé a jeho spojence byli vyhnáni ze země a většiny jejich poţadavků se páni po svém propuštění zbavili. Petr Ţitavský uvádí, ţe se Jindřich z Lipé s Janem z Vartemberka po svém propuštění stali ještě mocnějšími a slavnějšími69. Patřil-li tedy Jan z Vartemberka jiţ předtím k vedoucí skupině šlechticů, dá se říct, ţe se nyní
66
FRB V, str. 194. ŠUSTA, Josef: Počátky lucemburské, str. 24 – 26. 68 FRB IV, str. 131 – 133. 69 Tamtéţ, str. 116. 67
29
ocitl na samém vrcholu moci. Povstání měšťanů nejen ţe bylo pány úspěšně potlačeno, ale navíc ještě zřetelně ukázalo, kdo má za slabé vlády Jindřicha Korutanského hlavní slovo v zemi. Od Korutance se důsledkem těchto událostí odvraceli i jeho dosavadní přívrţenci. Skupina šlechty ovládající království mu zůstávala věrna jen proto, ţe těţila z jeho neschopné vlády. Odklonilo se od něj měšťanstvo, rozhněvané jeho nerozhodností během sporu s pány tak, ţe mu odmítalo poskytovat další úvěr a Jindřich byl nucen pro získání potřebných financí zastavovat královský majetek. Proti králi vystupovali také opati cisterciáckých klášterů, zvyklí z dob Václava II. na ochranu panovníka a na přední místo mezi jeho rádci; nyní nespokojení s nestabilní vládou v zemi a s neustálým finančním zatěţováním klášterních majetků. I přesto, ţe Jindřich Korutanský nijak nezasáhl proti vzpurným měšťanům, kteří zajetím pánů výrazně překročili své společenské postavení, vidíme Jana z Vartemberka i v roce 1309 na korutanské straně. Jiţ se však nejednalo o přesvědčení, jak tomu mohlo být, kdyţ se ke Korutanci připojil roku 1307 v boji proti habsburským nárokům na český trůn. Nyní šlo spíše o to, ţe vedoucí skupině pánů téměř bezmocná vláda Jindřicha Korutanského vyhovovala k tomu, aby mohli ještě více upevnit své pozice, rozhodovat o dění v zemi a obohacovat se na úkor slabého krále. Ve chvíli, kdy začalo být postavení těchto pánů omezováno, můţeme pozorovat postupný odklon od českého krále a nakonec patřili právě Jan z Vartemberka a jeho přátelé ke skupině, která se zaslouţila o dosazení Jana Lucemburského.
30
6. Nástup Jana Lucemburského Jak bylo řečeno, skupina pánů drţící moc ve svých rukou, zůstávala ještě v roce 1309 věrná Jindřichovi Korutanskému. Přibývalo však těch, kteří s vládou a obecně s děním v království nebyli spokojeni. Korutanec nyní neměl podporu městského patriciátu a do opozice přecházela také šlechta nemající tak značný podíl na moci. Má se za to, ţe v čele protikorutanské strany, která si přála od 2. poloviny roku 1309 změnu vlády, stáli cisterciáčtí opati. Vhodnou příleţitostí k sesazení Korutance pak byla volba nového římského krále (27. 11. 1308), kterým se stal po smrti Albrechta I. lucemburský hrabě Jindřich IV., korunovaný jako Jindřich VII. Také říšská volba ukázala neschopnost a nerozhodnost Jindřicha Korutanského, jenţ měl jakoţto drţitel kurfiřtského hlasu právo se na ní podílet.70 Ostatní volitelé vyuţívali svůj hlas k tomu, aby za podporu, kterou poskytnou některému z uchazečů o římský trůn, získali různé výhody a majetky a budoucího krále si zavázali. Někteří z uchazečů se obraceli také na českého krále. Dokladem toho jsou dvě listiny Filipa IV.71 Jindřich Korutanský však nepodpořil ţádného z kandidátů, říšskou volbu zcela ignoroval. Vyplynulo to snad z jeho neschopnosti rozhodnout se pro jednoho z uchazečů. Snad si proti sobě nechtěl nikoho z nich poštvat podporou druhého. Svým nezájmem si ale také nikoho nezavázal. Jindřich VII. tak neměl důvod potvrdit ho jako českého krále a obecně se vědělo, ţe časem jakoţto římský král zasáhne také do českých věcí.
6. 1
Jednání o novém českém králi
Kdyţ se započalo s úvahami, kdo by se měl stát novým českým králem, objevovala se jména několika různých kandidátů. Byli jimi Fridrich Habsburský (jehoţ nároky vyplývaly z výše zmíněné listiny z roku 1307, ve které Albrecht I. udělil svým synům české země lénem), míšeňský markrabě Fridrich I. Pokousaný nebo vratislavský vévoda Boleslav III. Lehnický (manţel dcery Václava II. Markéty). Má se za to, ţe s myšlenkou spojení přemyslovské dynastie s některým z Lucemburků přišli cisterciáčtí opati Konrád ze Zbraslavi a Heidenreich ze Sedlce. Z Přemysloven pak přicházela v úvahu pouze Eliška (Anna byla provdána za Jindřicha Korutanského, Markéta za Boleslava III. a Aneţka byla příliš malá). Konrád se s Eliškou sešel v červenci 1309, cílem tohoto setkání bylo zjistit Eliščino stanovisko 70 71
SPĚVÁČEK, Jiří: Jan Lucemburský a jeho doba, str. 90 – 95. ŠUSTA, Josef: Počátky lucemburské, str.1 – 10. RBM IV, str. 767, č. 1952, RBM IV, str. 768 – 769, č. 1953.
31
a případnou ochotu ke sňatku. Zbraslavská kronika nás o Eliščině souhlasu s plány protikorutanské strany informuje v tom smyslu, ţe na ně princezna přistoupila pouze proto, aby zabránila neschopné vládě svého švagra a upadajícímu stavu království. Hned 4. srpna 1309 se pak Konrád vypravil do Citeaux na kaţdoroční kapitulu cisterciáckého řádu. Tuto cestu spojil s návštěvou Jindřicha VII. v Heilbroně, kde se s ním setkal 14. 8. 1309. Postoj římského krále zprvu nesplňoval Konrádovo očekávání. Jindřich VII. totiţ prohlásil Čechy za uprázdněné říšské léno a odmítal jim přiznat právo volby. Díky Konrádově výmluvnosti a přímluvě mohučského arcibiskupa Petra z Aspeltu (dřívějšího kancléře Českého království) nakonec slíbil, ţe dopomůţe k českému trůnu Elišce a tomu, koho jí sám určí za manţela.72 Jindřich VII. poté začal shánět spojence pro budoucí zásah proti Čechám, jak dokládá listina ze 17. 9. 130973, ve které Habsburkové, Fridrich a Leopold, Jindřichovi VII. mimo jiné slibují dopomoci, ke zmocnění se Českého království. Římský král zas uznal platnost znojemské úmluvy uzavřené v srpnu 1308 a do zaplacení částky 50.000 hřiven získali Habsburkové do zástavy Moravu. Ujednání o zástavě markrabství moravského je zajímavé proto, ţe oficiálním vládcem markrabství byl stále Jindřich Korutanský. Moţnost takovéto dohody tedy ukazuje reálný stav úpadku Korutancovy moci. Ani v samotných Čechách nebyly pozice Jindřicha Korutanského o mnoho lepší. Skupina Jindřicha z Lipé drţela nejen dvorské úřady, ale zajistila si pod svou kontrolu také hlavní zemská centra – Prahu a Kutnou Horu. Zprávy o jednání zástupců Českého království s římským králem se zřejmě donesly i k Jindřichovi Korutanskému, protoţe ten přestal spoléhat pouze na českou šlechtu a poţádal svého bratra Otu o pomoc. Ten vypravil v říjnu 1309 z Korutan a Tyrolska do Čech rytířský sbor, v jehoţ čele stáli Konrád a Jindřich z Aufenštejna. Brzy poté, co vojsko dorazilo, umístili posádku do Praţského hradu a zabezpečili se také Kutnou Horou, kde se Konrád z Aufenštejna po čase sám usadil.74 Po příchodu korutanské posádky můţeme pozorovat jistý pokles moci Jindřicha z Lipé a tedy i ostatních šlechticů stojících kolem něj. Například z listiny Jindřicha Korutanského z 27. 11. 130975 vyplývá, ţe pan z Lipé musel ze své funkce podkomořího sloţit řádný počet za dobu své správy. To Jindřicha z Lipé finančně sice nijak nepoškodilo (po konečném vyúčtování mu Jindřich Korutanský sliboval splatit dluţnou částku přes 10.300 hřiven), ale událost ukazuje, ţe Korutanec zřejmě přestával svému podkomořímu zcela důvěřovat a podpořen vojskem 72
FRB IV, str. 123 – 124. SPĚVÁČEK, Jiří: Jan Lucemburský a jeho doba, str. 114 - 126. ŠUSTA, Josef: Počátky lucemburské, str. 40 – 56. 73 CDM VI, str. 379 – 380, č. 16. 74 ŠUSTA, Josef: České dějiny. Dílu II. část 2. Král cizinec. Praha 1939. str. 96 – 97. 75 RBM II. str. 957 – 958, č. 2202.
32
z Korutan se odhodlal proti němu alespoň takto vystoupit. Dalším dokladem oslabení pozic šlechticů dosud stojících v čele vlády je listina Jindřicha Korutanského z 12. 1. 1310 pro řád německých rytířů76. Mezi uvedenými svědky sice jsou nejvyšší maršálek a podkomoří Jindřich z Lipé, Oldřich z Lichtemburka a také Jan z Vartemberka, ale vedle těchto pánů jiţ vystupují také Jindřich z Aufenštejna a Albrecht z Camianu (tedy vůdčí osobnosti korutanských sborů) a dokonce dva praţští měšťané Volfram a Peregrin Puš. Právě Peregrin Puš patřil k hlavním aktérům povstání praţských a kutnohorských patricijů proti šlechtě. Měšťan, který před rokem uvěznil Jindřicha z Lipé a Jana z Vartemberka, nejen ţe se mohl nyní vrátit, ale ještě navíc zaujal významné postavení. Vedle českých pánů tak vidíme také měšťany a pány z ciziny. A právě z úpadku moci a oslabení jejich podílu české strany na rozhodování vyplynul odklon od Jindřicha Korutanského a naopak výrazná pomoc při dosazení nového krále Jana Lucemburského. Tento odklon byl však postupný. Zdá se, ţe se Jindřich z Lipé nechtěl ukvapit. Mezi českými pány jednajícími v lednu 1310 s římským králem v Norimberku tak ještě nejsou osoby z okruhu pana z Lipé. Jako vůdčí osobnosti zastupující českou šlechtu na jednání jsou uváděni Jindřich z Roţmberka, Albrecht ze Ţeberka a Fridrich ze Šumburka. Na základě tohoto setkání pak vyslal Jindřich VII. v únoru 1310 do Čech poselstvo v čele s Petrem z Aspeltu, které mělo za úkol zjistit situaci v Českém království a pokusit se získat na lucemburskou stranu další významné osobnosti.77 Poselstvu se skutečně podařilo přesvědčit některé přívrţence Jindřicha Korutanského k tomu, aby se ho zřekli. Domnívám se, ţe největším úspěchem v tomto smyslu byl závazek Jana z Vartemberka, který listinou z 6. 3. 131078 slíbil vůdcům poselstva (Petrovi z Aspeltu, Bertoldovi z Henneberka a Albrechtovi z Hohenlohe), ţe uzná českým králem toho, kdo se se souhlasem Jindřicha VII. stane manţelem Elišky. Jan z Vartemberka však poţadoval, aby byl zproštěn přísahy, kterou sloţil Jindřichovi Korutanskému. Petr Ţitavský uvádí, ţe Jan z Vartemberka a Jindřich z Lipé přestoupili na protikorutanskou stranu kvůli špatné vládě Jindřicha Korutanského, který povolává do země cizince a působí českému národu jen útrapy. Josef Šusta k tomu dodává, ţe Jan z Vartemberka neodstoupil od Korutance hned jen kvůli tomu, ţe nechtěl porušit svou přísahu.79 Myslím si však, ţe hlavní důvody přestupu byly především osobní povahy. Jindřichova neschopná vláda těmto pánům v podstatě vyhovovala. Dokud byl prakticky v jejich područí, zůstávali mu 76
RBM IV. str. 771 – 772, č. 1961. SOVADINA, Miloslav: Jindřich z Lipé, str. 21 – 22. 78 Regesten der Erzbischöfe von Mainz: von 1289 – 1396. Abt. 1. 1289 – 1353. Bd. 1. 1289 – 1328, VOGT, Ernst (ed.), Leipzig 1913. č. 1317. 79 FRB IV, str. 127 – 128. ŠUSTA, Josef: Počátky lucemburské, str. 67 – 69. 77
33
věrní. Svá stanoviska měnili, aţ kdyţ se díky pomoci cizinců začal z jejich vlivu vymaňovat a oni tak ztráceli své přední postavení v zemi. Poţadavek zproštění přísahy pak působí spíše formálně, protoţe se dalo předpokládat, ţe zprostit pány přísah, které sloţili Jindřichovi Korutanskému, nebude pro Jindřicha VII. a jeho přívrţence problém. K rozhodnutí Jana z Vartemberka přestoupit na lucemburskou stranu pak mohla přispět i smlouva o vzájemné pomoci, kterou uzavřel Jindřich Korutanský s míšeňským markrabětem Fridrichem Pokousaným.80 Nová pomoc ze zahraničí znamenala pro pány další hrozbu zhoršení postavení. Sám Jindřich z Lipé zůstával oficiálně stále na straně korutanské, listina jeho spojence Jana z Vartemberka však dokládá určitý posun. Jde o náznak ochoty spojit se s Jindřichem VII. a svrhnout neoblíbeného krále, ale navenek zachovával Jindřich z Lipé českému králi stále věrnost a vyčkával, jak se situace vyvine. Šlo tedy o taktický krok. Pro případ, ţe by českým králem zůstal i nadále Jindřich Korutanský, nevystupoval pan z Lipé veřejně proti němu. A v případě, ţe by se plány protikorutanské strany zdařily, byly s Jindřichem VII. navázány kontakty právě prostřednictvím Jana z Vartemberka. Nezdá se totiţ příliš pravděpodobné, ţe by Jan z Vartemberka, stojící vţdy na straně svého přítele Jindřicha z Lipé, nyní zaujímal rozdílné stanovisko. Aktivita říšského poselstva nezůstala utajena. Jindřichovi z Aufenštejna se podařilo zajmout Bertolda z Henneberka a Albrechta z Hohenlohe, které sice po pěti dnech propustil, ale pouze za slib, ţe z Čech ihned odejdou.81 I přesto se dá říci, ţe poselstvo bylo vcelku úspěšné. Získali na svou stranu několik nových spojenců, přičemţ zřejmě nejvýznamnějším z nich byl Jan z Vartemberka patřící ke skupině nejvlivnějších šlechticů v zemi. Vojsko z Míšně dorazilo do Čech v květnu 1310. Nelze však říci, ţe by se tím postavení Jindřicha Korutanského nějak zlepšilo. Namísto skupiny českých předáků šlechty nyní prakticky vládl Fridrich Pokousaný, jehoţ vojska obsadila hlavní věţ Praţského hradu. Důleţitou roli pro plánované dosazení některého člena dynastie Lucemburků na český trůn hrála Eliška Přemyslovna. Jindřich Korutanský s Fridrichem Pokousaným ji proto chtěli donutit, aby se provdala za durynsko-míšeňského barona Otu z Burgau-Lobdaburgu.82 To by jednak upevnilo míšeňsko-korutanské spojenectví a především by vynucený sňatek znemoţnil případné budoucí spojení Přemyslovny s Lucemburkem. Záměr však nezůstal utajen a Eliška, která se necítila v Praze ovládané Míšňany v bezpečí, se obrátila s prosbou o pomoc na Jana z Vartemberka. Z toho plyne, ţe mu musela důvěřovat, 80
KOPIČKOVÁ, Boţena: Eliška Přemyslovna. Královna česká 1292 - 1330. Praha 2008. str. 27. ŠUSTA, Josef: Počátky lucemburské, str. 70. 82 SPĚVÁČEK, Jiří: Jan Lucemburský a jeho doba, str. 127 – 128. 81
34
a ţe Jan stál v této době jiţ rozhodně na straně lucemburské. Zbraslavská kronika popisuje, jak „věrný statečný rytíř sedl ihned na koně, aniţ by jedl a jel Elišce na pomoc“. Přemyslovna, jíţ poslal po tajném poslovi zprávu, pak spolu se dvěma sluţebnými Cecílií a Aneţkou uprchla 28. 5. 1310 v přestrojení za „stařenu“ na Vyšehrad, odkud ji Jan z Vartemberka odvezl do nedalekého Nymburka, který ovládal.83 Tím, ţe dopomohl Elišce k útěku z Prahy, odkryl Jan z Vartemberka zcela veřejně svůj příklon k lucemburské straně. Od té doby uţ vystupoval jak on, tak také Jindřich z Lipé a další jejich přátelé, jednoznačně proti Jindřichovi Korutanskému. Líčení Petra Ţitavského o tom, jak Jan ani nedojedl a vydal se k Elišce okamţitě poté, co obdrţel zprávu s prosbou o pomoc, je moţná lehce nadnesené, přesto má však zřejmou oporu v realitě. Zavázat si budoucí královnu a tím i jejího manţela rozhodně neznamenalo málo a lze tedy předpokládat, ţe Jan z Vartemberka se svou pomocí skutečně neotálel. Po tom, co se skupina Jindřicha z Lipé veřejně přiklonila na stranu Elišky Přemyslovny, došlo v Praze k otevřenému boji. Praha byla v té době obsazena Míšňany a Korutanci, kteří zaútočili na mosteckou věţ na Menším Městě praţském, jíţ drţel Jindřich z Lipé, jak je popsáno výše. Posádky umístěné ve věţi ji úspěšně bránily, a to i přesto, ţe jim nemohl přijít nikdo na pomoc. Praţský měšťan Volfram drţící křiţovnický špitál totiţ všem bránil v průchodu přes most.84 Toto jeho jednání zaráţí především v tom, ţe jeho návrat z vyhnanství do Prahy umoţnil právě Jindřich z Lipé po vyhnání Velfoviců a Mikuláše Thusintmarka. Volfram nejspíš stále očekával, jak se situace vyvine a nechtěl se tedy přímo postavit na ţádnou ze svářejících se stran. Po neúspěšných pokusech o dobytí věţe se korutanská vojska stáhla. Jindřich z Lipé s Janem z Vartemberka následně zahájili odvetný útok na Praţský hrad. V místě dnešního Pohořelce a hradčanského náměstí se strhl boj, během něhoţ byl zajat zraněný Jindřich z Aufenštejna. Po zajetí velitele vypukl mezi korutanskými zmatek a dali se na útěk. Česká vojska je pronásledovala aţ k Praţskému hradu, kam by podle Dalimila také pronikla (konkrétně je zde mezi předními útočníky jmenován Jan z Vartemberka), kdyby se pod jejich tíhou nezlomil dřevěný můstek vedoucí do hradu. Přesto, ţe tak Jindřich Korutanský unikl zajetí, nabyla lucemburské strana v Praze převahu a 29. 6. 1310 se sem mohla vrátit Eliška Přemyslovna.
83 84
FRB IV, str. 128 – 131. Tamtéţ, str. 131 – 133.
35
Také v Kutné Hoře ukázal opět svou moc Jan z Vartemberka, který odtud vyhnal navrácený rod Ruthardů.85 Poté, co nabyla protikorutanská strana převahu, byl do Prahy svolán zemský sněm. Do této doby probíhala veškerá jednání týkající se svrţení Jindřicha Korutanského pokud moţno tajně. Nyní se o jeho sesazení mluvilo jiţ veřejně. Další otázkou, kterou sněm řešil, byl vhodný kandidát na český trůn. V úvahu přicházel buď bratr Jindřicha VII. Walram nebo jeho syn Jan. Poselstvo vypravené do říše mělo poţadovat Jana. Toto rozhodnutí odůvodňuje Petr Ţitavský tím, ţe se teprve čtrnáctiletý Jan sţije s českým prostředím snáze neţ jeho třicetiletý strýc Walram.86 Zřejmě se však uplatnila především snaha pánů udrţet si svá postavení v zemi a výrazný podíl na rozhodování, na který si zvykli. U mladého Jana bylo moţné předpokládat, ţe se lehce dostane pod vliv pánů, kteří by tak měli i nadále hlavní slovo. Zemský sněm dále stanovil členy poselstva k Jindřichovi VII., které se vypravilo 1. 7. 1310 z Prahy. V jeho čele stáli cisterciáčtí opati Konrád ze Zbraslavi, Heidenreich ze Sedlce a Jan z Plas. Pány pak zastupovali Jan z Vartemberka, Bohuslav z Boru a Ota (zplnomocněnec Viléma Zajíce z Valdeka). Z měšťanů byli za Prahu vysláni Konrád Kornpuhel, Otto Wigolais, Ebruš Poplinův a Eberlin od Kamene a za Kutnou Horu Tillman Luciin a Konrád.87 Jako člen poselstva jednajícího s Jindřichem VII. měl Jan z Vartemberka příleţitost uzavřít s římským králem také smlouvy zaručující mu jisté osobní výhody, přičemţ nezapomněl ani na svého přítele Jindřicha z Lipé. Jan se tedy stal jakýmsi zprostředkovatelem zájmů skupiny pana z Lipé. Stále se však nejednalo o všechny Jindřichovi příbuzné a dřívější spojence. Ještě 28. 7. 1310 slíbil Oldřich z Lichtemburka v Kutné Hoře věrnost Jindřichovi Korutanskému. Tato přísaha byla zřejmě výsledkem neočekávaného dobytí Kutné Hory (18. 7. 1310), kde po odchodu Jana z Vartemberka získali korutanští přívrţenci navrch. Ke změně došlo především díky pomoci dalšího vojska z Míšně, v jehoţ čele stál syn Fridricha Pokousaného Fridrich Kulhavý. Na Korutancově straně pak vidíme i další pány z východních Čech, jako například Václava a Čeňka ze Ţleb, Zdeslava ze Šternberka, Dětřicha ze Ţiţelic nebo Hrabiše z Paběnic.88 České poselstvo dorazilo 12. 7. 1310 do Frankfurtu nad Mohanem, kde se právě konal říšský sněm. Opat Konrád přednesl římskému králi ţádost, aby určil novým českým králem svého syna Jana. Jindřich VII. sice uznal nároky Elišky Přemyslovny, ale nabízel jí za manţela 85
ŠUSTA, Josef: Počátky lucemburské, str. 75 – 77. ŠUSTA, Josef: České dějiny. Dílu II. část 2, str. 107 – 109. KRČMOVÁ, Marie – VRBOVÁ, Hana – BLÁHOVÁ, Marie: Kronika tak řečeného Dalimila, str. 174 – 175. 86 FRB IV, str. 133 – 134. 87 Tamtéţ, str. 136. 88 RBM II, str. 967, č. 2230.
36
bratra Walrama, který disponoval vlastní vojenskou silou a mohl tak snáze získat českou královskou korunu. Kromě toho se nejspíš zdálo lepší poslat do rozbouřeného českého prostředí raději dospělého a zkušeného muţe. Členové poselstva ale stále trvali na Janovi. Jindřich VII. po soukromé rozmluvě s Konrádem nakonec ustoupil a přislíbil, ţe dá Elišce za manţela a Čechám za krále Jana. Jeho podmínkou však bylo, aby se princezna dostavila do říše a oslavila svůj sňatek s Janem na Jindřichově dvoře. K tomu určil lhůtu v rozmezí od 25. 7. do 1. 9. 1310.89 K dojednání hlavních cílů českého poselstva došlo 25. 7. 1310. Informuje nás o tom série listin90, ve kterých Jindřich VII. a další přítomná říšská kníţata prohlašují Jindřicha Korutanského, jehoţ se české poselstvo zřeklo, za sesazeného z trůnu. Dále označují za budoucího českého krále a Eliščina manţela Jana Lucemburského. Jiţ výše jsem zmínila přání pana z Vartemberka, aby byl zproštěn přísahy, kterou sloţil Jindřichovi Korutanskému. Sněm nyní prohlásil, ţe šlechtici, měšťané a obyvatelé Českého království nejsou vázáni dodrţovat přísahu, kterou dříve sloţili korutanskému vévodovi, neboť byl exkomunikován.91 Je dochováno několik listin týkajících se dalších jednání členů poselstva s římským králem. Díky tomu se dovídáme, ţe Jan z Vartemberka drţel v Kutné Hoře některá práva. Listinou datovanou 26. 7. 131092 Jan slibuje, ţe všechna práva patřící českému králi, která ve městě drţí, postoupí Janovi Lucemburskému, aţ bude zvolen. Vyhrazuje si však nárok tato blíţe neurčená práva podrţet aţ do doby, dokud mu nebude vyplacena suma peněz, jejíţ výši mají stanovit arcibiskup mohučský Petr a Jindřich z Lipé. V této době Jan z Vartemberka ještě nevěděl, ţe Kutná Hora otevřela během jeho nepřítomnosti své brány Jindřichovi Korutanskému. Veškerá tehdy probíhající jednání vycházela z předpokladu, ţe Korutanec jiţ v zemi nemá téměř ţádnou moc a Janův nástup na trůn se obejde bez větších problémů. Výběr osob, které měly stanovit výši dluţné částky, pak dokládá zastoupení obou stran. Arcibiskup Petr byl rádcem Jindřicha VII. a poté i Jana Lucemburského a navíc znal české poměry. Jindřich z Lipé byl zas blízkým přítelem Jana z Vartemberka. Ujednání, ţe suma bude stanovena jejich dohodou, lze tedy chápat jako snahu o co největší objektivitu. To, ţe Jan z Vartemberka pravděpodobně jednal také ve prospěch Jindřicha z Lipé, pak dokládá listina z 22. 7. 1310.93 Jindřich VII. v ní potvrzuje pana z Lipé v hodnosti nejvyššího maršálka Českého království a dědičně mu uděluje Ţitavu a hrad Ronov. Jednalo se tedy 89
FRB IV, str. 136 – 141. RBM II, str. 966 – 967, č. 2223 – 2228. 91 Codex juris Bohemici II/1, JIREČEK, Hermenegildus (ed.), Praha 1896. str. 18, č. 9. 92 RBM II, str. 1235, č. 2823. 93 CDM VI, str. 380 – 381, č. 17. 90
37
o poměrně významné potvrzení panství nad rozsáhlými majetky, a to za horlivé sluţby a pomoc, kterou jiţ poskytl lucemburské straně, a kterou dále poskytne Janovi Lucemburskému v boji o český trůn. Přestoţe se tedy Jindřich z Lipé říšského sněmu osobně nezúčastnil, rozhodně nepřišel díky Janovi z Vartemberka zkrátka.
6. 2
Sesazení
Jindřicha
Korutanského
a
nástup
Jana
Lucemburského 28. 7. 1310 se poselstvo vypravilo z Frankfurtu nazpět do Čech pro princeznu Elišku. Cestou byli ve Windesheimu Eliščiným krejčím Štěpánem zpraveni o korutanském postupu a o ztrátě Kutné Hory a Kolína. Kvůli změně poměru sil v Čechách zůstali cisterciáčtí opati raději v Norimberku a v cestě pokračovali pouze pánové s měšťany. 7. 8. 1310 dorazili do Prahy, kterou se Jindřichovi z Lipé podařilo udrţet ve svých rukou. Vzhledem k tomu, ţe měla být Eliška dle dohod za necelý měsíc ve Špýru, nebyl nyní čas řešit nastalou situaci. Pro Přemyslovnu byla shromáţděna potřebná výbava a jiţ 14. 8. vyrazila z Prahy v doprovodu členů původního poselstva, ke kterým se přidali ještě Hynek Krušina z Lichtemburka, Markvart ze Zvířetic a Volframův syn Menhart. Jindřich VII. stále váhal, zda je dobré uskutečnit smluvený sňatek Elišky s Janem. Dokonce jí vyslal naproti Walrama s nadějí, ţe se Přemyslovna rozhodne raději pro něj. Po tom, co se v Čechách vzchopila korutanská strana, bylo zřejmé, ţe se o království bude muset bojovat. Římský král byl však vázán slibem, který poselstvu dal a páni ho navíc ujišťovali, ţe Kutnou Horu získají zpátky, takţe nakonec ustoupil. Eliška mu byla představena 25. 8. v Heinbachu u Špýru. 31. 8. a 1. 9. se pak konaly svatební obřady.94 Nárůst moci Jindřicha Korutanského v Čechách zatím pokračoval. Korutanská a míšeňská vojska oblehla Prahu. Vzhledem k tomu, ţe čelní Eliščini přívrţenci odjeli spolu s ní do Špýru, neměla lucemburská strana ani v Praze dostatečnou převahu a s Korutancem se začalo vyjednávat. Měšťané sice odmítli vpustit dovnitř jeho vojsko, ale samotný král směl do města vcházet na jednání. Korutanští přívrţenci pak měli ve městě příbuzné a přátele a postupně získali navrch. Lucemburským spojencům pak nezbylo neţ uprchnout k Jindřichovi z Lipé do Nymburka.95 Změna poměru sil v Čechách byla rychlá. Ještě při červencových jednáních se mělo za to, ţe Jindřich Korutanský je jiţ téměř bezmocný a jeho sesazení a následné zvolení Jana 94 95
FRB IV, str. 140 – 153. ŠUSTA, Josef: České dějiny. Dílu II. část 2, str. 120 – 122. ŠUSTA, Josef: Počátky lucemburské, str. 88 – 91.
38
Lucemburského se obejde bez větších bojů. Nyní měla korutanské strana ve své moci Kutnou Horu i Prahu, k nimţ se přidávala i další města. Spolu s Janem bylo tedy třeba vypravit do Čech i vojsko. To vyrazilo z Norimberku aţ 18. 10. 1310. Jindřich VII. dále pověřil zkušené diplomaty Petra z Aspeltu a Bertolda z Henneberka poručnictvím nad Janem a udělil jim právo jednat jeho jménem.96 V Čechách se k říšskému vojsku připojila také druţina praţského biskupa Jana IV. z Draţic a Jindřicha z Lipé. Jako první se rozhodli zkusit získat nazpět Kutnou Horu, ke které dorazili 19. 11. 1310. Jan z Vartemberka se tak ocitl v opačné roli neţ doposud. V minulosti vystupoval několikrát jako přední obránce města, nyní patřil ke skupině snaţící se Horu dobýt. Veškeré pokusy však byly neúspěšné a kvůli zimě nebylo moţné v obléhání pokračovat delší dobu. Dospěli tedy k rozhodnutí pokusit se získat alespoň blízký Kolín. Kolínští měšťané se ale řídili příkladem Prahy, kterou ovládala korutanská strana, a ani oni neotevřeli říšskému vojsku městské brány. Tím Jana Lucemburského rozhněvali a on proto přeloţil sklad kupeckého zboţí na rok z Kolína do Nymburka. Josef Šusta uvádí, ţe se tak stalo na popud Jana z Vartemberka, který králova hněvu vyuţil k tomu, aby si dal výnosný kupecký sklad přeloţit do svého zástavního města.97 28. 11. tedy přitáhlo říšské vojsko k Praze a oblehlo ji. Bylo ale třeba hledat města, kde by mohli přezimovat. Došlo k jednání s Eliškou Rejčkou, která drţela věnná města ve východních Čechách (jiţ roku 1307 otevřela jejich brány vojskům Albrechta Habsburského). V navázání kontaktu s bývalou českou královnou zřejmě pomohly její nepříliš dobré vztahy s Jindřichem Korutanským, jenţ jí dluţil 6.000 hřiven praţských grošů. 30. 11. 1310 se tak Jan Lucemburský zavázal, ţe Elišce danou sumu zaplatí hned, jak se stane pánem království. O způsobu splacení částky měli rozhodnout Bertold z Henneberka, Jindřich z Lipé, Jan z Vartemberka a Fridman ze Smojna.98 Úloha pana z Lipé v této záleţitosti je vysvětlována jako první náznak jeho vztahu s Rejčkou. Jisté je, ţe se jiţ krátce po Janově příchodu do Čech dostal do uţšího okruhu jeho rádců. Stejně jako Jindřicha z Lipé tedy vidíme i Jana z Vartemberka opět v popředí. Prahu se nakonec podařilo dobýt lstí. Kaplan Elišky Přemyslovny Berengar si pod záminkou nutného jednání s Petrem Mohučským opatřil povolení vycházet a vcházet do města. Mohl tak přinášet tajné zprávy a smluvit s lucemburskou stranou postup při dobývání Prahy. 3. 12.
96
RBM II, str. 969, č. 2235. Codex juris municipalis Bohemiae II, ČELAKOVSKÝ, Jaromír (ed.), Praha 1895. str. 166, č. 93. ŠUSTA, Josef: České dějiny. Dílu II. část 2, str. 143 – 144. 98 CDM VI, str. 32, č. 41. 97
39
třikrát zazvonil na zvon týnského kostela, čímţ dal obléhatelům znamení k útoku. Vojsko proniklo brankou u sv. Františka do města. Nedošlo ani k větším bojům a brzy zůstalo v korutanské moci pouze Menší Město a Praţský hrad, odkud 9. 12. před svítáním Jindřich Korutanský spolu s Annou tajně uprchl.99 Jiţ 6. 12. se na Staroměstském náměstí před domem Šimona Štuka konal veřejný soud. Vedle Jana Lucemburského a pánů z říše (Petra Mohučského, Bertolda z Henneberka, Albrechta z Hohenlohe, Dietegena a Waltera z Castellu) zde stanuli také podkomoří Jindřich z Lipé a Jan z Vartemberka. Na listině z jednání soudu jsou také uvedeni praţští konšelé a Wolflin v úřadu rychtáře. Řešily se škody, které Praze způsobilo míšeňské vojsko a obyvatelé města, kteří ho vpustili dovnitř. Dále byly prohlášeny za neplatné všechny listiny vydané Jindřichem Korutanským během jeho vlády.100 Jména Jindřicha z Lipé a Jana z Vartemberka mezi významnými osobnostmi z říše opět dokládají, ţe stejně jako za korutanské vlády stále vyčnívali nad ostatními českými pány. Listina dále dokládá, ţe Jindřich z Lipé i nadále drţel, vedle dříve potvrzené hodnosti nejvyššího maršálka, také podkomořský úřad. To však nemělo dlouhého trvání, jiţ 5. 7. 1311 vidíme ve funkci podkomořího Waltera z Castellu.101 Jan Lucemburský se snaţil získat Prahu smírnou cestou. 19. 12. 1310 uzavřel dohodu s míšeňským markrabětem Fridrichem, kterému potvrdil jeho říšská léna a Fridrich se na oplátku vzdal nároků na českou korunu. Po uklidnění situace v království nastala jednání týkající se Janovy korunovace, plnění slibů, jeţ dříve učinil Jindřich VII. a zároveň snaha českých pánů vymoci si na novém českém králi další ústupky. Samotná korunovace se pak konala 7. 2. 1311 v bazilice sv. Víta.102
99
FRB IV, str. 170 – 174. RBM III, str. 20, č. 49. 101 RBM III, str. 13, č. 34. 102 ŠUSTA, Josef: Počátky lucemburské, str. 122 – 132. 100
40
7. Vláda Jana Lucemburského I po Janově korunovaci zůstávalo v Čechách stále mnoţství říšských pánů. Díky nim a tomu, ţe České království bylo získáno s pomocí cizích vojsk, nebyl Jan na českých pánech závislý jako jeho předchůdce Jindřich Korutanský, který musel uţ od počátků své vlády spoléhat především na pomoc české šlechty. Během Korutancovy vlády si někteří zvykli na velkou míru pravomocí, často i na úkor krále. Bylo moţné očekávat, ţe se pod vliv českých pánů dostane také mladý Jan. Ten byl ale obklopen především pány z říše. I přesto ţe v tzv. inauguračních diplomech103 mimo jiné slíbil, ţe nebude ustanovovat cizince do dvorských úřadů a přidělovat jim statky, zůstávali stále v jeho nejbliţším okolí a byli jeho předními rádci. Česká šlechta to byla částečně nucena tolerovat, protoţe Jan měl silnou oporu ve svém otci. 24. 8. 1313 sice císař Jindřich VII. zemřel, ale mezi předními kandidáty na nového římského krále vystupoval také samotný Jan. I kdyţ v srpnu 1314 od své kandidatury odstoupil a rozhodl se při volbě podpořit Ludvíka Bavorského, jehoţ hlavním protivníkem byl Fridrich Habsburský, vidíme české šlechtice stále stát na jeho straně. K volbě do Frankfurtu nad Mohanem se v Janově vojsku vypravilo i několik pánů, včetně Jana z Vartemberka.104 Roku 1315 došlo ke změně a česká šlechta začala ostře vystupovat proti cizincům. Pro dosaţení svých cílů byla dokonce ochotna se spojit a společně hrozit Janovi vypovězením poslušnosti. V čele této skupiny nestál nikdo jiný neţ Jindřich z Lipé. Jan Lucemburský, který se v dubnu 1315 vrátil do Čech, ustoupil a cizí rádce propustil. Jedním z důvodů tohoto ústupku byla ţádost o pomoc šlechticů, kterou Jan potřeboval k výpravě na Moravu, na níţ podnikal nájezdy z Uher Matouš Trenčanský. Přestoţe šlechta postupovala společně, nejvíce ze všech opět vytěţil Jindřich z Lipé, jenţ získal zpět úřad podkomořího. Následně pak stál v čele zemské hotovosti, která vytáhla 21. 5. 1315 z Prahy. V bojích proti vojskům Matouše Trenčanského se pan z Lipé sice vyznamenal, taţení ale celkově nedopadlo příliš slavně. Po marném obléhání Holiče, uzavřel Jan s Matoušem dohodu a vrátil se do Čech. Moravu svěřil do správy Janovi z Vartemberka.105 Jmenování pana z Vartemberka do významné funkce moravského podkomořího je dalším dokladem znovunabytí moci skupiny Jindřicha z Lipé.
103
Více o inauguračních diplomech viz: HRUBÝ, Václav: Inaugurační diplom krále Jana Lucemburského. ČČH 16, 1910, str. 298 – 305. ROBENEK, František – HRUBÝ, Václav: O privilegiu krále Jana z r. 1311. Časopis Matice moravské (dále ČMM) 53, 1929, str. 561 -564. 104 ŠUSTA, Josef: Počátky lucemburské, str. 176 – 203. 105 FRB IV, str. 223 – 231. SPĚVÁČEK, Jiří: Jan Lucemburský a jeho doba, str. 221 – 225.
41
Činnost podkomořího má počátek teprve ve 13. století, kdy tento hodnostář dohlíţel na zakládání nových měst a řídil kolonizaci. Vedle toho vykonával také panovníkova práva nad městskými obcemi a královskými kláštery. Pravomoci podkomořího pak dále postupně rostly. Na Moravě nabyla funkce ještě většího významu neţ v Čechách. Náleţela mu vrchní jurisdikce nad městy, dohlíţel i na duchovní majetky a měl na starost finanční správu. Kromě majetků spojených s úřadem (Jan z Vartemberka drţel hrady Veveří, Bzenec a Hradec u Opavy) plynul podkomořímu také podíl ze soudních pokut.106 Jednalo se tedy o hodnost velmi ţádanou a Jindřich z Lipé, který ji v Čechách zajistil pro sebe, k ní na Moravě dopomohl svému příteli Janovi. Kvůli propuštění cizích rádců od královského dvora byly jednotlivé skupiny šlechticů ochotny se spojit. Petr Ţitavský uvádí107, ţe v dubnu 1315 byly Jindřichovi z Lipé v Čechách a Janovi z Vartemberka na Moravě králem svěřeny panovníkovy záleţitosti, a to se souhlasem téměř všech šlechticů. Kdyţ se ale k moci dostali opět převáţně příbuzní a přátele Jindřicha z Lipé, vznikla proti nim opozice šlechticů ze západních Čech, v jejichţ čele stál Vilém Zajíc z Valdeka. Tato skupina měla navíc podporu královny Elišky. Společnými silami poštvali Jana Lucemburského proti Jindřichovi, kterého nechal 26. 10. 1315 na Praţském hradě zatknout a následně uvěznit na hradě Týřov. Oficiálním důvodem zatčení byla Janova nespokojenost s výsledkem taţení proti Matouši Trenčanskému, za coţ přičítal vinu právě nejvyššímu maršálkovi. Petr Ţitavský však uvádí108, ţe král i královna uvěřili pomluvám některých šlechticů o jakýchsi tajných úkladech Jindřicha z Lipé proti nim. Hodnost podkomořího v Čechách nabyl hlavní aktér Jindřichova zajetí Vilém Zajíc z Valdeka. Jan Lucemburský získal podporu některých dalších pánů. Nejvýznamnějším z nich byl nejvyšší komorník Petr z Roţmberka, který slíbil Janovi pomoc proti všem nepřátelům109 a zrušil dříve smluvené zasnoubení s dcerou Jindřicha z Lipé. Po takovémto převratu poţadoval král od stoupenců pana z Lipé navrácení úřadů i s nimi spojených majetků. Proti tomu vzniklo povstání Ronovců a některých dalších pánů jako byli například Vilém z Landštejna, Albrecht ze Ţeberka, Hynek a Čeněk z Lipé, páni z Dubé a především pak Jan z Vartemberka. Tito byli pádem Jindřicha z Lipé také sami ohroţeni. Na jejich straně stála i Eliška Rejčka (během bojů se Janovi Lucemburskému podařilo dobýt tři její věnná města – Mýto, Poličku a Jaroměř). Vzpoura proti králi nabyla pováţlivých rozměrů. V jejím čele stál odváţný pan 106
HORNA, Richard: K dějinám moravských úředníků. Část I. Dvorští úředníci moravští do r. 1411. Praha 1922. str. 38 – 40. JAN, Libor: Moravští podkomoří v době Václava II. ČČH 95, 1997. str. 315 – 348. 107 FRB IV, str. 228. 108 Tamtéţ, str. 229. 109 RBM III, str. 114 – 115, č. 285, RBM III, str. 115, č. 286.
42
z Vartemberka, který nejenţe bránil vlastní drţavy, ale dokonce i útočil na některá královská města. Potom co se povstalí šlechtici zmocnili Českého Brodu, se Jan Lucemburský obával, ţe by se mohli pokusit také o dobytí Kutné Hory nebo Kolína a byl nucen ţádat o pomoc z říše. Počátek roku 1316 byl pak úspěšný pro královskou stranu. Kromě toho, ţe se jim podařilo dobýt výše zmíněná města Elišky Rejčky, padla také vůdčí osobnost celého odboje – Jan z Vartemberka. Ten byl 5. 1. 1316 při obléhání biskupského města Kostelec nad Orlicí zasaţen střelou z praku a na následky tohoto zranění zemřel.110 Z říše přišli Janovi na pomoc Petr Mohučský a jeho strýc trevírský arcibiskup Balduin. Díky jejich vyjednávání byly boje ukončeny a celá situace vyřešena kompromisem uzavřeným 12. 4. 1316. Bylo dojednáno propuštění Jindřicha z Lipé, jenţ bylo zaručeno vydáním několika rukojmí a hradů pro případ, ţe by se nepodařilo dojít ke konečnému smíru. A Janovi Lucemburskému byly navráceny hrady Veveří, Bzenec a Hradec, které dříve drţel Jan z Vartemberka jako sluţebná léna. Situace se tedy postupně uklidnila. Jindřich z Lipé získal nazpět úřad podkomořího a na královských listinách se vedle dalších předních pánů objevují také synové Jana z Vartemberka.111 Lze tvrdit, ţe smrt blízkého přítele a věrného spojence byla pro Jindřicha z Lipé značnou ztrátou. Petr Ţitavský i Dalimil se o Janovi z Vartemberka vyjadřují velmi kladně, oba ho povaţují za statečného a čestného rytíře. Jediné, co mu Petr vytýká, je nevydání královských hradů
spojených
s podkomořským
úřadem.
Přestoţe
měl
Jan
z Vartemberka
mocného přímluvce v osobě Jindřicha z Lipé, je nesporné, ţe také sám disponoval značnou mocí a výrazně zasáhl do osudů Českého království. Dokladem o jeho významu je také poměrně obsáhlé líčení Petra Ţitavského o Janově osobnosti112, kdyţ píše o jeho smrti: „Tento statečný rytíř byl zvyklý nevelké činy toliko zřídka konat. Tak vyrostla v přečetných zemích velká proslulost jeho. Kdo byl to, chcete snad poznat? Byl on udatný jinoch, jenž z krve se vznešené zrodil, štědrý, odvážný byl a v činech a jednání bystrý, cokoli mířilo ke cti, to miloval. Za to mu, Kriste, v pokoji sídlo rač dát, ať věčného života není 110
SPĚVÁČEK, Jiří: Jan Lucemburský a jeho doba, str. 226 – 229. ŠUSTA Josef: Počátky lucemburské, str. 235 – 242. FRB IV, str. 227 – 231. 111 CDM VII, str. 804 – 806, č. 193, RBM III, str. 163 – 165, č. 408. 112 FRB IV, str. 227 – 231. Překlad: HEŘMANSKÝ, František – MERTÍK, Rudolf – FIALA, Zdeněk: Zbraslavská kronika, str. 295 – 298.
43
zbaven, když náhlá smrt mu odňala pozemský život.“113
113
„Strenuus hic miles actus committere viles raro consuevit, eius sed gloria crevit in terris multis. Quis erat, si noscere vultis? Ipse fuit iuvenis fortis, natus quoque venis nobilibus, largus, animosus, in actibus argus, quidquid spectabat ad honores, illud amabat, hic digneris ei dare Christe locum requiei, ne sua mors subita privetur perpete vita.“
44
Závěr I kdyţ Jan z Vartemberka neţil dlouho, zasáhl do mnoha významných událostí. V některých z nich (například zajetí pánů praţskými a kutnohorskými měšťany) buď nebyla jeho úloha tak výrazná, nebo jen chybí dostatek pramenných zpráv. V jiných pak zaujímá důleţitou roli. Hlavním takovým příkladem jsou jednání o nástupu Jana Lucemburského, během kterých se Jan stává členem nevelkého poselstva zastupujícího Čechy. Tato jednání a listiny z nich zachované dokládají, ţe Jan z Vartemberka nestál pouze ve stínu mocného Jindřicha z Lipé a netěţil z jeho přízně, ale ţe také sám aktivně vystupoval. Vliv Jindřicha z Lipé na Janovo postavení a vůbec ţivotní osudy je sice nesporný, z nastíněných událostí však vyplývá, ţe Jan byl nejen Jindřichovým přítelem, ale také významným a silným spojencem. Jeho přední postavení mezi ostatními příbuznými a přáteli pana z Lipé, jimiţ byli také páni z mocných šlechtických rodů, naznačuje odbojné povstání proti Janovi Lucemburskému po zatčení Jindřicha z Lipé. Právě Jan z Vartemberka vystupuje v čele tohoto odboje a jeho smrt je povaţována za velkou ztrátu protikrálovské strany. Přestoţe byl tedy význačnou osobností s velkým vlivem a podílem na vývoji českého království, pro dějiny zůstává téměř neznámým. To je snad způsobeno jeho postavením vedle někoho ještě mocnějšího, tedy Jindřicha z Lipé, a pak také brzkou smrtí. Je pravděpodobné, ţe kdyby Jan nepadl v boji, udrţel by si i v následujících letech značný význam. Jeho pokračovatele můţeme vidět alespoň v jeho synech, kteří se v následujících letech po Janově smrti objevují v okolí panovníkova dvora. Roku 1337 pak získal jeho syn Vaněk dědičně úřad nejvyššího číšníka. Děčínská větev pánů z Vartemberka patřila ve 14. století k nejvýznamnějším rodům. O toto postavení se v nemalé míře zaslouţil Jan z Vartemberka. Ten sice vzešel z jiţ mocného rodu Markvarticů, jeho moc a slávu však ještě zvýšil a sám se svou odvahou zapsal do kronik.
45
Seznam použitých pramenů a literatury Edice pramenů
Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae VI, CHYTIL, Josef (ed.), Brno 1854. Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae VII, CHYTIL, Josef (ed.), Brno 1858. Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae I, FRIEDRICH, Gustav (ed.), Praha 1907. Codex juris Bohemici II/1, JIREČEK, Hermenegildus (ed.), Praha 1896. Codex juris municipalis regni Bohemiae II, ČELAKOVSKÝ, Jaromír (ed.), Praha 1895. Fontes rerum Bohemicarum IV, EMLER, Josef (ed.), Praha 1884. Fontes rerum Bohemicarum V, EMLER, Josef (ed.), Praha 1893. HAVRÁNEK, Bohuslav – DAŇHELKA, Jiří: Nejstarší česká rýmovaná kronika tak řečeného Dalimila. Praha 1958. HEŘMANSKÝ, František – MERTLÍK, Rudolf – FIALA, Zdeněk: Zbraslavská kronika. Chronicon Aulae Regiae. Praha 1976. KRČMOVÁ, Marie – VRBOVÁ, Hana – BLÁHOVÁ, Marie: Kronika tak řečeného Dalimila. Praha 1977. Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae I, ERBEN, Karel Jaromír (ed.), Praha 1855. Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae II, EMLER, Josef (ed.), Praha 1882. 46
Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae III, EMLER, Josef (ed.), Praha 1890. Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae IV, EMLER, Josef (ed.), Praha 1892. Regesten der Erzbischöfe von Mainz: von 1289 – 1396. Abt. 1. 1289 – 1353. Bd. 1. 1289 – 1328, VOGT, Ernst (ed.), Leipzig 1913.
Literatura
ANTONÍN, Robert: Zahraniční politika krále Václava II. v letech 1283 – 1300. Brno 2009. BOROVSKÝ, Tomáš: Lesk stříbra i pevné okovy. Jindřich z Lipé. In Osobnosti moravských dějin I. Brno 2006. str. 77 – 87. ČECHURA, Jaroslav: České země v letech 1310 – 1378. Lucemburkové na českém trůně I. Praha 2005. ČELAKOVSKÝ, Jaromír: Úřad podkomořský v Čechách. Příspěvek k dějinám stavu městského v zemích českých. Praha 1881. ČORNEJOVÁ, Ivana: Děčínská větev pánů z Vartenberka v době předhusitské (1305 – 1415). Z minulosti Děčínska a Českolipska IV, 1985. str. 333 – 356. FIALA, Zdeněk: Přemyslovské Čechy. Český stát a společnost v letech 995 – 1310. Praha 1975. FIALA, Zdeněk: Předhusitské Čechy 1310 – 1419. Praha 1978. HOENSCH, Jörg K.: Lucemburkové: pozdně středověká dynastie celoevropského významu, 1308 – 1437. Praha 2003. 47
HORNA, Richard: K dějinám moravských úředníků. Část I. Dvorští úředníci moravští do r. 1411. Praha 1922. HRUBÝ, Václav: Inaugurační diplom krále Jana Lucemburského. Český časopis historický 16, 1910. str. 298 – 305. CHARVÁTOVÁ, Kateřina: Václav II. Král český a polský. Praha 2007. JAN, Libor: Václav II. a struktury panovnické moci. Brno 2006. JAN, Libor: Vznik zemského soudu a správa středověké Moravy. Brno 2000. JAN, Libor: Moravský podkomoří v době Václava II. Český časopis historický 95, 1997. str. 315-348. JAN, Libor: Proces se Závišem a proměny královské vlády v letech 1289-1290. Český časopis historický 103, 2005. str. 1-40. JAN, Libor: Institucionalizace zemského soudu a formování šlechtické zemské obce. In Morava a české národní vědomí od středověku po dnešek. Brno 2001. str. 33-40. JANÁK, Jan – HLEDÍKOVÁ, Zdeňka – DOBEŠ, Jan: Dějiny správa v českých zemích od počátků státu po současnost. Praha 2005. KOPIČKOVÁ, Boţena: Eliška Přemyslovna: královna česká, 1292 – 1330. Praha 2008. KUTHAN. Jiří: Přemysl Otakar II. Král železný a zlatý. Král zakladatel a mecenáš. Vimperk 1993. MEZNÍK, Jaroslav: Lucemburská Morava 1310 – 1423. Praha 1999.
48
PALACKÝ, František: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě II. Od roku 1253 až do roku 1403. Praha 1939. ROBENEK, František – HRUBÝ, Václav: O privilegiu krále Jana z r. 1311. Časopis Matice moravské 53, 1929. str. 561 -564. SOVADINA, Miloslav: Jindřich z Lipé. Zvláštní otisk Časopisu Matice moravské roč. 120 (2001), 121 (2002) a 122 (2003). Brno 2005. SPĚVÁČEK, Jiří: Král diplomat: (Jan Lucemburský 1296 – 1346). Praha 1982. SPĚVÁČEK, Jiří: Jan Lucemburský a jeho doba (1296 – 1346): k prvnímu vstupu českých zemí do svazku se západní Evropou. Praha 1994. SPĚVÁČEK, Jiří: Rozmach české státnosti za vlády Lucemburků v souvislostech evropské politiky. Praha 1987. ŠUSTA, Josef: České dějiny. Dílu II. část 1. Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví. Praha 1935. ŠUSTA, Josef: České dějiny. Dílu II. část 2. Král cizinec. Praha 1939. ŠUSTA, Josef: Poslední Přemyslovci a jejich dědictví 1300 – 1308. Praha 2001. ŠUSTA, Josef: Počátky Lucemburské 1308 – 1320. Praha 2002. WALDSTEIN-WARTENBERG, Berthold: Markvartici: z historie nejstarší české šlechty z rané doby vlády Přemyslovců. Praha 2000. ŢEMLIČKA, Josef: Století posledních Přemyslovců: (český stát a společnost ve 13. století). Praha 1986.
49
Web KASIK, Stanislav: Nejvyšší číšník Království českého v rodě pánů z Vartenberka. Heraldická terminologická konvence [online]. 2010 [cit. 2010-11-20]. Dostupné z .
Seznam zkratek CDB – Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae CDM – Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae CIM – Codex juris municipalis ČČH – Český časopis historický ČMM – Časopis Matice moravské FRB – Fontes rerum Bohemicarum RBM – Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae
Seznam příloh Příloha č. 1: Severočeský region drţav Markvarticů (WALDSTEIN-WARTENBERG, Berthold: Markvartici: z historie nejstarší české šlechty z rané doby vlády Přemyslovců. Praha 2000.) Příloha č. 2: Rozrod Markvarticů a Vartemberků (WALDSTEIN-WARTENBERG, Berthold: Markvartici: z historie nejstarší české šlechty z rané doby vlády Přemyslovců. Praha 2000.) Příloha č. 3: Pečeť Beneše z Vartemberka (WALDSTEIN-WARTENBERG, Berthold: Markvartici: z historie nejstarší české šlechty z rané doby vlády Přemyslovců. Praha 2000.) Příloha č. 4: Erb Beneše z Vartemberka (WALDSTEIN-WARTENBERG, Berthold: Markvartici: z historie nejstarší české šlechty z rané doby vlády Přemyslovců. Praha 2000.)
50
Přílohy
Příloha č. 1: Severočeský region drţav Markvarticů
51
Příloha č. 2: Rozrod Markvarticů a Vartemberků 52
Příloha č. 3: Pečeť Beneše z Vartemberka
Příloha č. 4: Erb Beneše z Vartemberka 53
