Masarykova univerzita Brno Filozofická fakulta Historický ústav
Osobnost Adolfa Kolínského v letech 1905 - 1973 (Magisterská diplomová práce)
Jaroslav Nečas
Vedoucí práce: PhDr. Vladimír Černý, Ph.D. Brno 2013
Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury.
Datum: 25.4.2013
Jaroslav Nečas
Motto:
„Adolf Kolínský. Neţil na výsluní. Bojoval do posledních okamţiků ţivota a nikdy se v nich nevzdával…“ Mladá fronta. 22. 9. 1979, roč. 35, č. 224, s. 5.
Poděkování: Děkuji PhDr. Vladimíru Černému, Ph.D. za vedení práce a cenné podněty, které mi poskytoval po dobu zpracovávání tématu. Zároveň děkuji svým rodičům za trpělivost a podporu v době mého studia.
Obsah: Úvod ........................................................................................................................................... 1 1.
Prameny a literatura ............................................................................................................ 3
2.
Adolf Kolínský do roku 1929 ............................................................................................. 5
3.
Armáda a Adolf Kolínský ................................................................................................... 8 3.1. Československá armáda a ţelezniční vojsko v letech 1920-1938 ................................... 8 3.2. Adolf Kolínský v československé armádě..................................................................... 10
4.
Vězeňství v letech 1918-1945 ........................................................................................... 12 4.1. Vězeňství za první republiky a za protektorátu ............................................................. 12 4.2. Vybrané věznice v době protektorátu ............................................................................ 14
5.
Začátky dozorce Kolínského a sluţba v Hradci Králové 1929-1941 ............................... 19 5.1. Kariéra Adolfa Kolínského do vypuknutí války............................................................ 19 5.2. Ve věznici v Hradci Králové za války ........................................................................... 22
6.
Adolf Kolínský na Pankráci .............................................................................................. 30 6.1. Alois Eliáš...................................................................................................................... 31 6.1.1. Ţivot do zatčení....................................................................................................... 31 6.1.2. Zatčení, proces a věznění Aloise Eliáše .................................................................. 32 6.2. Julius Fučík .................................................................................................................... 36 6.2.1. Ţivot Julia Fučíka do zatčení .................................................................................. 36 6.2.2. Julius Fučík na Pankráci ......................................................................................... 38 6.3. Další činnost na Pankráci .............................................................................................. 42
7.
Kolín ................................................................................................................................. 47
8.
Malá pevnost Terezín a konec války ................................................................................ 50 8.1. Internace v Malé pevnosti.............................................................................................. 50 8.2. Ţivot v ilegalitě a partyzánská epizoda ......................................................................... 54
9.
Adolf Kolínský po válce ................................................................................................... 59
10.
Před Mimořádným lidovým soudem ............................................................................. 63
10.1. MLS v Hradci Králové a zatčení Adolfa Kolínského.................................................. 63 10.2. Tlak z Prahy na propuštění Adolfa Kolínského........................................................... 65 10.3. Proces před soudem ..................................................................................................... 67 10.4. Dopady rozsudku a pozdější reflexe ............................................................................ 71 11.
Adolf Kolínský správcem Fondu národní obnovy v Karlových Varech ...................... 74
12.
Role Kolínského v případu Vladimíra Krajiny ............................................................. 77
13.
Adolf Kolínský po roce 1948 aţ do své smrti ............................................................... 80
13.1. Hledání zaměstnání a pomoc Marie Michalové .......................................................... 80 13.2. Návštěva Fučíkové a delegace novinářů ..................................................................... 81 13.3. Konec ţivota a zahořklost Adolfa Kolínského ............................................................ 83 14.
Po smrti Adolfa Kolínského .......................................................................................... 86
Závěr......................................................................................................................................... 88 Prameny a literatura ................................................................................................................. 90 Archivní prameny: ................................................................................................................ 90 Literatura: ............................................................................................................................. 91 Periodika: .............................................................................................................................. 92 Internetové odkazy: .............................................................................................................. 93 Seznam zkratek: .................................................................................................................... 94 Seznam příloh: ...................................................................................................................... 95
Úvod Osobnost Adolfa Kolínského dnes nedosahuje zdaleka takové pozornosti, kterou by si bezpochyby zaslouţila. Dnes se díváme s úctou na činy, které vykonali za druhé světové války někteří naši předkové. Naše uznání si jistě zaslouţí mnozí partyzáni, odbojáři, ale také třeba českoslovenští parašutisté vysazení na území protektorátu, nebo ti, kteří bojovali na frontě se zbraní v ruce. V současnosti máme dopodrobna zmapovány osudy mnoha lidí, kteří se nebáli postavit proti totalitě a v boji za svobodu byli ochotní obětovat svůj ţivot. Mnozí z nich padli, skončili na popravištích a v koncentračních táborech, nebo trpěli v německých věznicích. Ve své diplomové práci hodlám zrekonstruovat osud člověka, o kterém se dnes prakticky neví. Adolf Kolínský slouţil za války v několika německých věznicích a obětavě pomáhal politickým vězňům. Po válce stanul před Mimořádným lidovým soudem a do konce jeho ţivota na něj bylo pohlíţeno jako na gestapáka. Cílem této práce je co nejpodrobněji zmapovat ţivot tohoto dozorce gestapa a zaplnit tak stávající bílé místo. Kolínskému se totiţ věnovali dosavadní historikové pouze okrajově. Můţeme o něm najít zmínky v literatuře, která se věnuje předsedovi protektorátní vlády Aloisi Eliášovi, ale také ve Fučíkově Reportáţi, psané na oprátce. Tyto pasáţe se však zabývají především momenty, kdy Adolf Kolínský přišel do styku s těmito osobami. Předkládaná práce však nebude zaměřena pouze na válečné období, ale na celý Kolínského ţivot. Budou zde popsány jeho předválečné osudy, především pak kariéra dozorce vězňů, kterou se pokusím zasadit do kontextu prvorepublikového vězeňství. Okrajově zmíněna bude i jeho povinná vojenská sluţba. Hlavní část diplomové práce bude zaměřena na osudy Adolfa Kolínského za druhé světové války. Dopodrobna bude zmapována jeho činnost v královéhradecké věznici, která vzbudila po válce nejvíce kontroverzí. Velký důraz bude kladen také na téměř dvouletou Kolínského sluţbu na Pankráci, kde pomáhal nejen významným osobnostem, ale také obyčejným lidem. Pomocí dvou krátkých medailonků se pokusím ukázat, jakým způsobem vězňům pomáhal, ale také jak velký význam tato pomoc měla pro vězně samotné. Opomenuta však nebude ani pozdější Kolínského sluţba ve věznicích gestapa v Kolíně a v Malé pevnosti Terezín. Protoţe se německé věznice staly jeho pracovištěm po většinu války, na několika stránkách se pokusím popsat i fungování těchto zařízení. Významnou událostí, která ovlivnila zbytek ţivota Adolfa Kolínského, byl jeho poválečný proces před Mimořádným lidovým soudem v Hradci Králové. Proto mu zde bude 1
věnována velká pozornost a pokusím se atmosféru tohoto procesu vykreslit i ve světle dobové, ale i pozdější reflexe. Závěrečná část práce bude vyhrazena ţivotu Adolfa Kolínského po druhé světové válce. Pokusím se popsat problémy, které musel řešit po roce 1948 a odpovědět na otázku, zda se dočkal nějakého uznání za svoji činnost v době okupace. Adolf Kolínský se stal velice rozporuplnou osobou, přestoţe za války významně pomáhal politickým vězňům. V této práci se budu snaţit vysvětlit, proč tomu tak bylo. Vlastní závěr o Adolfu Kolínském si však bude muset udělat čtenář sám.
2
1. Prameny a literatura Hlavní pramennou základnu diplomové práce bude tvořit spis Adolfa Kolínského z provenience Mimořádného lidového soudu v Hradci Králové a také spisy, které jsou uloţeny v Archivu bezpečnostních sloţek v Kanicích a týkají se především jeho sluţby coby dozorce ve věznicích gestapa. Nicméně i pro předválečný vývoj zde nalezneme mnoho cenných informací, protoţe Adolf Kolínský vypovídal i o poměrech v období první republiky. Adolf
Kolínský
slouţil
jako
dozorce
v různých
věznicích
v
prvorepublikovém Československu. Pokusím se tedy rekonstruovat jeho kariéru dozorce a vycházet také budu z literatury a periodik, které se věnují předválečnému vězeňství. Opomenuta nebude ani Kolínského povinná vojenská prezenční sluţba. Prameny pro tuto část budu hledat především ve Vojenském historickém archivu a jeho fondu Kvalifikační listiny vojenských osob. Co se týká Kolínského působení za války, nejvýznamnějším pramenem bude právě spis MLS a další vyšetřující spisy v ABS. Nacházejí se zde především výslechové protokoly Adolfa Kolínského, které budu porovnávat s výslechovými protokoly jeho spolupracovníků i bývalých vězňů. Významných bude 227 dopisů od bývalých vězňů, jeţ jsou uloţeny ve spisu MLS ve Státním oblastním archivu v Zámrsku. Činnost Adolfa Kolínského na Pankráci, kromě výše popsaných pramenů, budu mapovat také pomocí jeho pamětí na Julia Fučíka, uloţených v Regionálním muzeu v Kolíně. Důleţitá je i pozůstalost Gusty Fučíkové, vdovy po Fučíkovi a také pozůstalost Jaroslava Hory, bývalého dozorce na Pankráci a Kolínského kolegy. Tyto prameny jsou uloţeny v Muzeu dělnického hnutí v Praze. V této části pouţiji i literaturu věnující se Juliu Fučíkovi, Aloisi Eliášovi a také Fučíkovu Reportáţ, psanou na oprátce. Pro rekonstrukci procesu Adolfa Kolínského před MLS v Hradci Králové bude naprosto klíčový právě jeho spis. Co se týká literatury, budu vycházet z díla Lucie Jarkovské „Odplata, či spravedlnost? Mimořádné lidové soudy 1945-1948 na Královéhradecku“. Neopomenu však ani práci Mečislava Boráka „Spravedlnost podle dekretu. Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945 – 1948)“. Důleţitá také budou dobová periodika. Na jejich základě se pokusím ukázat, jak velký zájem Kolínského soud vzbudil u veřejnosti. Pro poválečný vývoj budou pouţity především fondy z Národního archivu v Praze, ale opět i z ABS. Jsou zde uloţeny protokoly z poválečného vyšetřování Vladimíra Krajiny, ve kterém Kolínský figuroval jako svědek. Významný bude také článek Marie Michalové, která 3
díky rozhovorům s Adolfem Kolínským v 50. letech popsala jeho problémy s hledáním zaměstnání a bytu po roce 1948. Bude zajímavé sledovat i osobní názory Adolfa Kolínského z té doby. Jako pramen poslouţí jednak pozůstalost Fučíkové, ale také dopis Adolfa Kolínského adresovaný Stanislavu Špringlovi z ledna 1954. V rámci dané problematiky bylo třeba studovat i literaturu vzniklou po Kolínského smrti v roce 1973, ze které se pokusím poukázat, jak byl dotyčný prezentován veřejnosti. Důleţité tak budou práce Zdeňka Hrabici a Viktora Andrijanova z doby okolo roku 1980.
4
2. Adolf Kolínský do roku 1929 Na základě dostupných pramenů nebude problém rekonstruovat základní události ţivota Adolfa Kolínského před druhou světovou válkou. Můţeme vycházet z několika druhů pramenů a literatury. Základní údaje o datu narození nebo místě pobytu získáme z většiny úředních dokumentů. Cílem této kapitoly ovšem bude pokus o hlubší poznání osudů, které provázely jeho ţivot před válkou. Jak jiţ bylo zmíněno, tato práce vychází částečně z úředních dokumentů, vojenských a soudních záznamů, ale také přímo z výpovědí Adolfa Kolínského. Je však třeba si uvědomit okolnosti a dobu, kdy Kolínský učinil výpověď, nebo psal paměti. Pokud se jedná o dokumenty vzniklé po únoru 1948, je nutno k nim přistupovat se značnou rezervou. Naprosto neobjektivně působí výklad o Kolínského mládí v publikaci „Lidé z reportáţe“ od autorů Zdeňka Hrabici a Viktora Andrijanova. Autoři sice uvádějí, ţe vycházejí z pamětí1 Adolfa Kolínského, které sepsal na sklonku ţivota, ale i tak je poznat, ţe práce výše zmíněných historiků jsou ovlivněny komunistickou ideologií. Přesto je moţné tuto literaturu vyuţít alespoň k porovnání s jinými prameny. Adolf Kolínský se narodil do česko-německé rodiny 3. června 1905 v obci Frankštát2 nedaleko Šumperku v Olomouckém kraji. Otec Jan byl Němec, matka Marie rozená Navrátilová byla Češka, ale zemřela, kdyţ byly Adolfovi dva roky. Ten na ni o více neţ 50 let později vzpomíná. Je ovšem otázkou, co si mohl teprve dvouletý chlapec pamatovat. Jedná se o opis nedostupných pamětí: „Maminka…I kdyţ byla na smrtelné posteli připoutána, její zlaté ruce, kdyţ trochu síly nabraly, ihned byly plné práce. Nedovedly zahálet.“3 V dřívější výpovědi před soudem však tvrdil, ţe matku si vůbec nepamatuje.4 Adolf Kolínský měl ještě dva starší sourozence, bratra Leopolda, o kterém bude řeč později, a starší sestru, která převzala výchovu dětí po smrti matky. Oba dva sourozenci se hlásili k německé národnosti. Sám Adolf Kolínský se však hlásil k národnosti české. Rozpor v otázce víry Adolfa Kolínského vyplývá při porovnání práce Hrabici a Andrijanova s vojenskými záznamy. Přestoţe po válce Kolínský uváděl, ţe je bez vyznání, tak v roce 1924 uvedl, ţe je katolického vyznání.5 S tím ostře kontrastuje tvrzení zmíněných historiků. Nutno ovšem konstatovat, ţe se, podle nich, jedná opět o Kolínského vlastní 1
Paměti nebyly při psaní této diplomové práce k dispozici. Obec Frankštát, něm. Frankstadt byla v roce 1947 přejmenována na Nový Malín podle obce, ze které pocházeli volyňští Češi, kteří se sem přistěhovali po konci druhé světové války. 3 ADRIJANOV, V. - HRABICA, Z.: Adolf Kolínský. Mladá fronta, 22. 9. 1979, roč. 35, č. 224, s. 5. 4 Státní oblastní archiv Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, výpověď Kolínského před soudcem Rejlem. 5 Vojenský historický archiv v Praze, fond Kvalifikační listiny vojenských osob, spis Adolfa Kolínského, kmenový list. 2
5
paměti: „Byli jsme jedna z prvních bezboţných rodin v obci Jamné u Jihlavy, která zavrhovala kostel, a ţádný z mých sourozenců ani já jsme nechodili ve škole na katechismus.“6 Zde však lze důvodně předpokládat, ţe tyto pasáţe se v textu objevily jako úlitba tehdejšímu reţimu. Hned po Adolfově narození se rodina přestěhovala do obce Jamné u Jihlavy. Zde Adolf v roce 1919 ukončil dva ročníky obecné školy a poté v Jihlavě v roce 1922 tři ročníky školy pokračovací.7 V jednom z poválečných výslechů se Kolínský zmiňuje, ţe se v Jihlavě vyučil klempířem.8 Jinde toto však neuvádí, naopak tvrdí, ţe se vyučil strojníkem a tato informace je uvedena i v jeho vojenských záznamech. Kolínský se ve svém ţivotě často stěhoval. Z Jamného u Jihlavy do obce Dřísy nedaleko Prahy, kde pracoval jako kovodělník. Tyto údaje můţeme vyčíst z vojenských záznamů. Při pozdějším vyšetřování u MLS v Hradci Králové ale uvedl, ţe bydlel v obci Kněţice u Jihlavy9. Zde ţil později i jeho otec. Odtud se koncem září 1924 vypravil k odvodní komisi, aby nastoupil osmnáctiměsíční vojenskou prezenční sluţbu, které se budu věnovat v další kapitole. Po splnění vojenské povinnosti měl Kolínský problém sehnat práci a aţ do roku 1929 byl nezaměstnaný. V tomto bodě se výjimečně prameny shodují. Poté se Adolfu Kolínskému podařilo získat zaměstnání, které bez nadsázky ovlivnilo zbytek jeho ţivota. Při poválečném rozhovoru s Gustou Fučíkovou a spisovateli ze zahraničí vzpomínal: „… zásluhou jednoho chudého studenta, který studoval na arcibiskupském gymnasiu a na jeho přímluvu jsem se dostal jako dozorce vězňů od roku 1929.“10 Další otázkou je politická příslušnost Adolfa Kolínského před válkou. Sám během hlavního přelíčení u MLS v Hradci Králové prohlásil, ţe uţ v 16 letech vstoupil do KSČ. Je patrné, ţe z tohoto zdroje čerpají i Hrabica s Andrijanovem. Stejný pramen uvádí i Miroslav Šiška ve svém článku v příloze sobotního Práva. Ovšem zde nepravdivě napsal, ţe Kolínský „…v roce 1929 vstoupil do strany lidové (zůstal jejím členem dalších deset let).“11 Není přesně jisté, kdy z KSČ vystoupil. Šiška píše, ţe po třech letech, sám Kolínský tvrdí, ţe aţ v roce 1929. V Hrabicově článku není o Kolínského vystoupení zmínka. V jeho 6
ADRIJANOV, V. - HRABICA, Z.: Adolf Kolínský. Mladá fronta, 22. 9. 1979, roč. 35, č. 224, s. 5. VHA Praha, fond Kvalifikační listiny vojenských osob, spis Adolfa Kolínského, kmenový list. 8 Archiv bezpečnostních sloţek Kanice, fond 302 Hlavní správa vojenské kontrarozvědky, 302-1-185, protokol sepsaný v Kolíně s A. Kolínským dne 13. 8. 1945, s. 2. 9 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, výpověď Kolínského před soudcem Rejlem. 10 Muzeum dělnického hnutí v Praze, pozůstalost Gusty Fučíkové, setkání s Adolfem Kolínským ze 13. 9. 1951. s. 1. 11 ŠIŠKA, M.: Muţ, který Fučíkovi umoţnil napsat Reportáţ. Právo magazín, 3. 11. 2012, roč. 22, č. 258, s. 27. 7
6
vojenských záznamech kolonka pro vyplnění politické příslušnosti není, nemůţeme tak s jistotou zmapovat jeho příslušnost k politickým stranám před válkou. Bohuţel zmiňované paměti Kolínského, které cituje Hrabice, nejsou při psaní této práce k dispozici. Přesto je z publikovaných částí jasně vidět, ţe jejich autor byl silně ovlivněn tehdejším reţimem. K dispozici však máme paměti pozdějšího kolegy Adolfa Kolínského z Pankráce, Jaroslava Hory. Ten v nich vzpomínal především svou sluţbu na Pankráci, proto budou důleţité v další části této práce. Můţeme z nich však vyčíst i jiné informace. Hora popisuje jeden z rozhovorů s Kolínským o statku v Liblíně nedaleko Plzně. Na tomto statku na přelomu 30. let pracoval Jaroslav Hora. Adolf Kolínský údajně tvrdil: „Byl jsem tam zaměstnán [na statku v Liblíně – pozn. autora] (…) v lihovaru jako topič v r. 1930. Moji rodiče tam byli zaměstnáni jako deputátníci.“12 S jistotou víme, ţe Adolf Kolínský na statku tehdy pracovat nemohl, protoţe byl zaměstnán jako pomocný dozorce vězňů v Praze.13 O tom, ţe by opravdu kdy působil v Liblíně, není však v ţádném jiném prostudovaném pramenu ani literatuře ţádná zmínka. Zda tam pracoval jeho otec jako deputátník, s jistotou říci nelze, víme jen, ţe Marie Kolínská byla v té době uţ po smrti. Hora ve svých pamětech údajně Kolínskému odpověděl, ţe si na jeho rodiče pamatuje a ţe je znal.14 Bohuţel však nemůţeme říci, zda tento rozhovor mezi Horou a Kolínským vůbec proběhl a pokud ano, nakolik si ho Jaroslav Hora správně zapamatoval.
12
MDH Praha, pozůstalost Jaroslava Hory, paměti, s. 7. SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, zpráva ředitelství národní bezpečnosti ze dne 14. 10. 1946. 14 MDH Praha, pozůstalost Jaroslava Hory, paměti, s. 7. 13
7
3. Armáda a Adolf Kolínský 3.1. Československá armáda a železniční vojsko v letech 1920-1938 Armáda v mladé Československé republice plnila důleţitou úlohu. Mohla navazovat na tradici legií, které se za první světové války zaslouţily o vznik republiky. V prvních letech existence nového státu se armáda osvědčila při sedmidenní válce o Těšínsko s Polskem a také, po počátečních neúspěších, při válce s Maďarskou republikou rad o Slovensko a Podkarpatskou Rus. V letech 1918-1922 provázely čs. armádu rozsáhlé změny a reorganizace při přechodu z rakousko-uherské armády na armádu republikánskou. Byly rušeny vojenské útvary a vznikaly jednotky nové. Uţ na podzim nastoupili první branci k výkonu povinné prezenční sluţby. Tuto povinnost ukládala Ústava republiky z února 1920 společně s branným zákonem z března téhoţ roku.15 Podle těchto nařízení musel kaţdý muţ nastoupit prezenční sluţbu v roce, kdy dosáhl věku 20 let. Moţný byl odklad ze studijních důvodů nebo zařazení do náhradní zálohy. Délka prezenční sluţby v době první republiky kolísala mezi 14 a 24 měsíci. Po absolvování byli vojáci propuštěni a zařazeni do I. zálohy, ve které zůstali aţ do 40 let věku. Poté automaticky přešli do II. zálohy, jeţ platila do 50 let věku. Tyto zálohy, nebo pouze jejich části, mohly být povolány v případě mobilizace, doplnit armádu na válečné počty, nahrazovat ztráty, nebo pomáhat při ţivelných katastrofách.16 Navíc bylo splnění branné povinnosti „…předpokladem zastávání státních a jiných veřejných sluţeb neb občanských hodností volitelných.“17 Kromě tzv. hlavních zbraní jako například pěchota, dělostřelectvo nebo letectvo čs. armáda disponovala také tzv. zbraněmi pomocnými. Jednalo se například o vozatajstvo, ţenijní, telegrafní, automobilové nebo ţelezniční vojsko. Zde bude vhodné krátce popsat funkci vojska ţelezničního, protoţe Adolf Kolínský v době prezenční sluţby i mobilizace na podzim 1938 slouţil právě u něj. První ţelezniční pluk vznikl ve druhé polovině 19. století v Prusku, které si velice dobře uvědomovalo význam ţeleznice pro vedení moderní války. Ve velkém měřítku ţeleznici vyuţívaly i československé legie v Rusku. Díky ní dokázaly s relativně malým počtem vojáků ovládat obrovské území. Ţeleznice slouţila především pro rychlou dopravu
15
POKORNÁ, A. - HOFMAN, P. - STEHLÍK, E.: Československá armáda 1918-1938, Praha 1991, s. 28. Tamtéţ, s. 28-29. 17 Branný zákon republiky Československé č. 193/1920 Sb., § 5. 16
8
muţstva právě tam, kde bylo potřeba. Dále také pro dopravu zásob bojujícím jednotkám a dalším logistickým úkolům.18 Výhodu ţeleznice si uvědomovali i vojenští představitelé mladého Československa, a proto bylo s tímto druhem vojska počítáno i pro nově budovanou armádu. Bylo moţné navázat na ţelezniční vojsko bývalé rakouské monarchie, jehoţ velitelství sídlilo v Korneuburgu. Na československém území se prapor ţelezničního vojska nacházel původně v Lysé nad Labem, na začátku roku 1919 byl však přemístěn do Pardubic a v roce 1920 zde vznikl první československý ţelezniční pluk. V téţe době je sloučen se strojírenskou a dopravní rotou z ruských legií.19 Po zhruba půl roce se podařilo čs. armádě získat personální sloţky, uniformy a potřebné vybavení z Korneuburgu, coţ výrazně usnadnilo výstavbu ţelezničního vojska.20 Ţelezniční vojsko bylo určeno k plnění mnoha různých úkolů. Hlavním z nich bylo zajistit, aby mohla bez problémů fungovat ţelezniční doprava pro vojenské účely. Příslušníci ţelezničních pluků měli stavět nové ţeleznice, obnovovat poškozené tratě včetně opravy nebo stavění nových mostů, zabezpečovat plynulý provoz, zajišťovat ochranu důleţitých zařízení na ţeleznici a v neposlední řadě také údrţbu kolejových vozidel. Společně se ţenisty často působili na odstraňování následků ţivelných pohrom. Po roce 1926 se ţelezniční vojsko stalo součástí vojska ţenijního. Ve 30. letech se ţelezniční pluk podílel na stavbě pohraničního opevnění budováním různých ţeleznic, vleček, nebo například lanových drah do těţko přístupných míst. V září 1938 bylo v rámci ţelezničního vojska mobilizováno zhruba 10 000 důstojníků, rotmistrů a příslušníků muţstva. V plánovaných časech byla obsazena určená místa a zahájena ostraha přidělených úseků společně s pracovníky ČSD. Po podepsání Mnichovské dohody a demobilizaci pluk asistoval při stahování čs. jednotek z odstoupeného pohraničí. Úplně demobilizován byl aţ 28. února 1939.21 Historie čs. armády a ţelezničního pluku ve sledovaném období by samozřejmě šla popsat mnohem rozsáhleji. Československou brannou mocí se zabývají například Jiří Fidler s Václavem Sulkou, kteří sepsali obsáhlou encyklopedii na toto téma. Na ţelezniční vojsko se specializují František Pavlíček a Radovan Soušek z pardubické univerzity. Domnívám se však, ţe předchozí stránky dostačují k tomu, abychom si mohli udělat jasnou představu, 18
PAVLÍČEK, F. - SOUŠEK, R.: Historie ţelezničního vojska, Pardubice 2002, s. 5-6. FIDLER, J. - SLUKA, V.: Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920-1938, Praha 2006, s. 748. 20 PAVLÍČEK, F. - SOUŠEK, R.: Historie ţelezničního vojska, s. 15. 21 Tamtéţ, s. 24. 19
9
v jakém prostředí se pohyboval Adolf Kolínský při svém působení v armádě. Vzhledem k tomu, ţe Kolínský armádu po absolvování prezenční sluţby opustil, není třeba pouštět se do vyčerpávajícího výkladu této problematiky.
3.2. Adolf Kolínský v československé armádě Díky pečlivosti vojenských orgánů můţeme dnes poměrně přesně rekonstruovat Kolínského působení v čs. armádě. Kmenový list Adolfa Kolínského a další záznamy, které o něm vedlo MNO, nám ale mohou prozradit i mnoho dalších informací jinde nezjistitelných. Vojenské záznamy jsou uloţeny ve Vojenském historickém archivu ve fondu Kvalifikační listiny vojenských osob. Adolf Kolínský se dobrovolně dostavil k odvodní komisi 29. září 1924. Komise ho uznala schopným bez vady, takţe nastoupil k osmnáctiměsíční činné sluţbě a byl zařazen k 6. ţelezniční rotě ţelezničního pluku v Pardubicích. Nastoupil v době, kdy byla situace v čs. armádě jiţ stabilizovaná a bouřlivá doba reorganizace i válečné konflikty na hranicích skončily. Proto na základě jeho záznamů lze říci, ţe v této době byla i pro něj základní sluţba pouze rutinou a nepříjemnou povinností. Dočkal se standardního povýšení po roce sluţby na svobodníka a po dalších třech měsících na desátníka. V březnu 1926 byl po splnění branné povinnosti propuštěn jako desátník a přeřazen k I. záloze. Na podzim 1929 a v létě 1931 se Kolínský zúčastnil vţdy třítýdenního cvičení ve zbrani. V následujících letech mu bylo dvakrát cvičení ve zbrani prominuto. Ve vypjatých dnech září 1938 reagovala Československá republika na tlak sousedního Německa mobilizací. Ta byla vyhlášena pozdě v noci dne 23. září. V následujících hodinách se důstojníci a muţstvo v záloze hlásili u svých útvarů. Výjimkou nebyl ani Adolf Kolínský. Jak se dozvídáme z kmenového listu, byl: „…presentován dne 24. září 1938 k vykonávání činné sluţby vojenské za mobilisace a války podle § 23 br. zák.“22 V následujících dnech vykonával sluţbu u vojenského ţelezničního skladu č. 2 u pomocné čety. Demobilizován byl Kolínský 11. října 1938 a vrátil se ke svému civilnímu povolání. Lze předpokládat, ţe jak sluţbu v době mobilizace, tak i vojenskou prezenční sluţbu vykonával Kolínský bez kázeňských provinění, protoţe v jeho vojenském spisu se nenachází v kolonce trestů jediný záznam. Navíc po nahlédnutí do dalších záznamů vidíme jeho
22
VHA Praha, fond Kvalifikační listiny vojenských osob, spis Adolfa Kolínského, kmenový list.
10
hodnocení od nadřízených jako ukázněného a spolehlivého vojáka tiché povahy. Jeho vojenská způsobilost byla hodnocena jako velmi dobrá.23 Můţeme tak říci, ţe Adolf Kolínský splnil svoji občanskou povinnost a hlavně v době ohroţení republiky uposlechl a byl ochoten bránit Československo podobně jako statisíce dalších. Bohuţel na základě strohých vojenských záznamů nejsme schopni zmapovat jeho kariéru v armádě podrobněji. Samotný Kolínský o svojí sluţbě později vůbec nemluvil a ani pozdější historikové se této etapě jeho ţivota nevěnovali. Adolf Kolínský nebyl výjimečným vojákem, ale splnil svoji povinnost a šel dál.
23
VHA Praha, fond Kvalifikační listiny vojenských osob, spis Adolfa Kolínského, chování a vlastnosti.
11
4. Vězeňství v letech 1918-1945 4.1. Vězeňství za první republiky a za protektorátu Bylo by vhodné na tomto místě alespoň částečně popsat i otázku československého prvorepublikového a protektorátního vězeňství. Budeme tak moci podrobněji mapovat kariéru dozorce Kolínského a uvědomit si, co pro něj mohla znamenat jednotlivá povýšení a sloţené kvalifikační zkoušky. Nicméně tematika československého vězeňství za první republiky je zpracována pouze okrajově. Dosud neexistuje obsáhlejší studie zabývající se touto problematikou komplexně. Co se týká dostupné literatury a článků v periodikách, většina se týká spíše postavení, právům a všednímu ţivotu tehdejších trestanců, naopak dozorcům a vězeňskému personálu věnují minimum pozornosti. Předloţená práce bude částečně vycházet z diplomové práce Robina Zdeňka Vězeňství v první Československé republice, která však zkoumá
danou
problematiku
spíše
z právního
hlediska.
Hlavní
pozornost
bude
věnována článkům uveřejněným v časopisech Vězeňská penologie a České vězeňství vydávaných Vězeňskou sluţbou České republiky, z nichţ však většinou čerpá i Robin Zdeněk. Jedním z předních odborníků na tuto tématiku je PhDr. Aleš Kýr z Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské sluţby ČR. Aţ do roku 1920 nebylo po dozorcích ve věznicích poţadováno ţádné odborné vzdělání. Byli přednostně přijímání bývalí vojáci, kteří si často dokazovali svoji moc na svěřených vězních, a do vedoucích pozic důstojníci. Od roku 1920 bylo třeba před přijetím absolvovat přípravný tříměsíční odborný kurz zakončený praktickou zkouškou. Po následném uplynutí zkušební doby pak mohl být uchazeč přijat na pozici pomocného dozorce.24 Adolf Kolínský absolvoval přípravný teoreticko-praktický kurz v Kartouzích a sloţil zkoušku v roce 1929. V září 1929 byl jmenován pomocným dozorcem a nastoupil sluţbu do věznice krajského soudu v Praze.25 Postup z pozice pomocného dozorce vězňů na definitivního dozorce nebyl automatický. Ţadatel musel splnit další zkoušku, tentokrát ze sluţebních předpisů a nadále sloţit tzv. slib povinností.26 Splnění těchto poţadavků se Kolínskému podařilo aţ po šesti letech. Bohuţel nejsou známy důvody, proč aţ po tak dlouhé době, ani zda se Kolínský pokoušel sloţit zkoušku dříve. Personální sloţky zaměstnanců věznic z doby před válkou se 24
UHLÍK, J.: Zrod československého vězeňství. České vězeňství, 2002, roč. 10, č. 3, s. 39. SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, výpověď Kolínského před soudcem Rejlem. 26 ZDENĚK, R.: Vězeňství v první Československé republice. Diplomová práce, Katedra dějin státu a práva, Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Brno 2011, s. 62. 25
12
podle Kýra nedochovaly. Mimořádný lidový soud v Hradci Králové si před procesem s Adolfem Kolínským vyţádal zprávu o jeho předchozím zaměstnání od ředitelství Národní bezpečnosti. Z této zprávy a také z výslechových protokolů tak můţeme alespoň částečně rekonstruovat jeho předválečné působení. Po dvou letech působení ve věznici krajského soudu v Praze byl Kolínský poslán v prosinci 1931 do Ruţomberoku. Dne 2. listopadu 1934 je, tentokrát na vlastní ţádost, přeloţen do věznice krajského soudu v Hradci Králové a o rok později úspěšně sloţil zkoušku, po které byl ustanoven definitivním dozorcem vězňů.27 Vězeňská sluţba v období první republiky pečlivě dbala na vzdělávání svých zaměstnanců. Od roku 1931 bylo povinností dozorců, alespoň jednou za tři roky, absolvovat odborný pokračovací kurz, protoţe „…za kratší neb delší dobu vytratí se z paměti mladého dozorce to, čemu se v kurse28 naučil a nastane nebezpečí bezduchého zmechanizování.“29 Účelem odborných pokračovacích kurzů bylo nejen zopakovat formou rozhovoru obsah přípravného kurzu, ale hlavně seznámení s novými předpisy. Odborné kurzy se konaly kaţdý rok ve všech trestnicích i věznicích krajských soudů. Mimo pokračovacích kurzů se museli dozorci účastnit i poţárních cvičení a různých druhů školení. Dále bylo na mezinárodní vězeňské konferenci v roce 1931 doporučeno zkrátit pracovní dobu dozorců z devíti a půl hodinové na osmihodinovou, zato intenzivnější stráţní sluţbu.30 Posledním kariérním úspěchem, kterého se Kolínskému podařilo před válkou dosáhnout, bylo jmenování naddozorcem. Toho dosáhl po úspěšném sloţení zkoušky v roce 1937.31 Po obsazení zbytku Československa a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava dne 16. března 1939 se situace v českých věznicích radikálně změnila. Některé věznice přešly pod přímou protektorátní správu, jiné pod správu okupační. Německá tajná policie gestapo a německé soudy si však po svém příchodu zabraly buď celé, nebo alespoň části stávajících věznic. Ty byly sice nadále oficiálně pod českou správou, která měla na starosti provoz věznice, slouţily však k vazebním a vyšetřovacím účelům německých orgánů.32 Dozor v německých částech věznic zpočátku prováděli čeští dozorci. Ti ovšem velice často pomáhali různým způsobem vězňům, a tak postupně začala vznikat oddělení v jednotlivých věznicích, 27
SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, zpráva ředitelství národní bezpečnosti ze dne 14. 10. 1946. 28 Myšlen je přípravný tříměsíční kurz nutný k přijetí uchazeče za dozorce vězňů. 29 KÝR., A.: Vězeňská konference v roce 1931 v Praze. Historická penologie, 2007, roč. 5, č. 1, s. 27. 30 Tamtéţ, s. 28. 31 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, zpráva ředitelství národní bezpečnosti ze dne 14. 10. 1946. 32 KAFKOVÁ, A.: Řízení československého vězeňství v letech 1918-1948. České vězeňství, 2012, roč. 20, č. 3, s. 24.
13
kde dozor často vykonávali členové gestapa, ochranná policie Schupo, nebo příslušníci SS. Z věznic nechvalně prosluly například Petschkův palác, pankrácká věznice nebo třeba Kounicovy koleje v Brně. Mimo to vybudovala nacistická okupační správa v Čechách a na Moravě celkem 2125 vězeňských zařízení různých typů a velikostí. Patřily mezi ně mimo jiné policejní věznice, vazební vyšetřovací věznice, trestní tábory, nebo například pobočky koncentračních táborů Osvětim, Gross Rosen, Dachau a mnoho dalších zařízení slouţících k perzekuci skutečných, nebo jen domnělých odpůrců nacistického reţimu.33 S příchodem okupantů se změny dočkaly i uniformy dozorců. Ti, kteří slouţili ve věznicích s protektorátní správou, nadále vyuţívali prvorepublikovou uniformu, ovšem s drobnou změnou. Z čepice byl odstraněn původní státní znak Československé republiky a byl nahrazen znakem protektorátním34. Ve věznicích slouţících k potřebám gestapa a německých soudů se však trestanci mohli setkat s dozorci v uniformách německé organizace Schutzstaffel. V tomto případě se ale nemuselo nutně jednat o člena SS. Dozorčí sluţbu, kromě členů SS, vykonávali i členové gestapa, coţ je právě případ Adolfa Kolínského. Mečislav Borák vysvětluje, ţe: „Úředníci a zřízenci gestapa směli nosit uniformu SS s označením SD na rukávě jako sluţební uniformu, i kdyţ nebyli členy SS.“35 Po skončení války byl Kolínský velice často mylně označován jako „esesák“ nebo člen SD. Čeští dozorci a úředníci věznic se však museli nadále přizpůsobovat. Nejprve v roce 1940 museli všichni státní zaměstnanci sloţit poniţující slib Adolfu Hitlerovi a ten pak ještě stvrdit svým podpisem. To vše na základě dekretu prezidenta Emila Háchy č. 83/1940 Sb. Slib se stal podmínkou pro setrvání ve státní sluţbě a musel být učiněn do tří měsíců ode dne účinnosti dekretu. Mezi další omezující nařízení patřila například povinnost prokázat svůj neţidovský původ předloţením dokladů, nebo povinná zkouška z němčiny pro všechny zaměstnance. 36
4.2. Vybrané věznice v době protektorátu Adolf Kolínský za svoji dlouhou kariéru vězeňského dozorce slouţil od září 1929 do října 1944 celkem v šesti různých věznicích. V této části se pokusím krátce pojednat o 33
KÝR, A.: Protektorátní vězeňství se zřetelem na činnost pankrácké věznice. Historická penologie, 2008, roč. 6, č. 1, s. 30. 34 KAFKOVÁ, A. - KÝR, A.: Pankrácká věznice v období historických změn (1889-1993). Historická penologie, 2009, roč. 7, č. 3, s. 32. 35 Borák, M.: Spravedlnost podle dekretu. Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945 – 1948), Ostrava 1998, s. 200. 36 KAFKOVÁ, A.: Řízení československého vězeňství v letech 1918-1948. České vězeňství, 2012, č. 3, roč. 20, s. 25.
14
některých z nich. Největší důraz bude však kladen na pankráckou věznici praţského gestapa nejen pro to, ţe v ní Adolf Kolínský slouţil za války nejdéle (od 4. srpna 1941 do 28. července 1943), ale především proto, ţe zde přišel do kontaktu s předsedou protektorátní vlády Aloisem Eliášem a autorem Reportáţe, psané na oprátce Juliem Fučíkem. Sledovaným obdobím pro tuto kapitolu bude doba od vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava aţ po osvobození Československa. Kolínský vykonával, mimo jiné, sluţbu ve věznici krajského soudu v Hradci Králové, kam nastoupil na podzim 1934. O této věznici je toho známo velice málo a neexistují publikace, které by se jí zabývaly celkově, natoţ pak v době okupace. To málo existujících informací je moţno vyčíst z mnoha spisů jednotlivých souzených ve fondu Mimořádného lidového soudu v Hradci Králové. Věznice v Hradci Králové začala slouţit potřebám gestapa ihned po jeho příchodu. Venkovská sluţebna gestapa byla v krajském městě zřízena aţ 3. června 1939 v budově sborového velitelství37. Nicméně ihned od začátku okupace zde působil oddíl z operační skupiny IV. Pardubice.38 Německá tajná policie začala vyuţívat věznici prakticky ihned po příchodu do Hradce Králové. Aţ do podzimu 1940 však nedošlo k rozdělení věznice na českou a německou část. Stalo se tomu 1. září 1940 a to po aféře z jara 1940. Tehdy bylo zatčeno pět českých dozorců věznice a byli obviněni z napomáhání vězňům gestapa. 39 Z udání dozorců byl po válce obviněn právě Adolf Kolínský. Po rozdělení věznice se stal Kolínský vrchním dozorcem gestapa. Funkci vykonával do 15. ledna 1941, kdy byl suspendován a nahrazen Jindřichem Fibingerem.40 V oddělení gestapa královéhradecké věznice bylo během války vězněno celkem 4 599 lidí.41 Z tohoto počtu ve věznici zemřelo 76 osob. Někteří spáchali sebevraţdu, jiní zemřeli v důsledku nelidského zacházení. Dalších 19 osob bylo po válce evidováno jako nezvěstní.42
37
K působení královéhradeckého gestapa a bezpečnostní sluţby SD podrobně viz GRUNTOVÁ, J. VAŠEK, F.: Málo známé zločiny. SD ve východních Čechách, Praha 2008, s. 106-147. 38 JARKOVSKÁ, L.: Odplata, či spravedlnost? Mimořádné lidové soudy 1945-1948 na Královéhradecku, Praha 2008, s. 142. 39 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, dopis Jana Havelky MLS v Hradci Králové. 40 Jindřich Fibinger (únor 1896-září 1945) byl členem formace SA, hradeckého gestapa a vrchním dozorcem věznice gestapa v Hradci Králové od ledna 1941 aţ do konce války. Za války vězně krutě týral a po válce byl odsouzen lidovým soudem k trestu smrti a popraven. Viz. NEČAS, J.: Mimořádný lidový soudy v Hradci Králové 1945 – 1948 a jeho ohlas v dobovém tisku. Bakalářská diplomová práce, Historický ústav, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno 2011, s. 30-34. 41 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 1, Ls 1/45 – Jindřich Fibinger, zpráva o počtu vězněných v Hradci Králové v letech 1939 – 45 ze dne 30. 8. 1945, dle záznamů správy věznice krajského soudu v Hradci Králové. 42 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 71, LS 33/47 – Albert Hardtke, seznam osob zatčených a popravených z Hradce Králové v době nesvobody.
15
Další věznicí, ve které Kolínský slouţil, je věznice v Praze na Pankráci. Této se uţ dostalo o poznání většího zájmu. V místě bývalého popraviště, tzv. sekyrárny, je umístěn Památník vazební věznice Pankrác. Mimo to je v literatuře věnována větší pozornost pankrácké věznici, snad také proto, ţe se stala s kapacitou 2200 vězňů největším vězeňským zařízením na území protektorátu, snad jen s výjimkou Malé pevnosti Terezín. V době protektorátu byla věznice rozdělena na tři části, jejichţ ostrahu zajišťovaly tři čety Waffen SS.43 První část byla vyhrazena potřebám protektorátní justice pod názvem Věznice krajského soudu trestního Praha XIV. Další část slouţila jako vyšetřovací věznice německého soudu. A konečně poslední, které zde bude věnovaná největší pozornost, byla policejní věznice gestapa. Od začátku okupace stál v čele věznice gestapa Albert Seidl, později vystřídán Untersturmführerem SS Paulem Sopou. Pod jurisdikci pankrácké věznice gestapa patřila i věznice na Karlově náměstí a krátce i Malá pevnost Terezín, o které bude ještě řeč později. V době okupace slouţilo dozorčí sluţby na Pankráci 37 muţů a 5 ţen, ti se střídali v trojsměnném provozu.44 Podmínky pro ţivot vězňů byly příšerné. Přeplněné cely, nedostatečná strava, špatné hygienické podmínky, časté bití od dozorců a také při výsleších v Petschkově paláci, to vše přimělo mnoho vězňů k sebevraţdě. Nedílnou součástí ţivota vězňů se také staly transporty k výslechům do Petschkova paláce, kde sídlilo gestapo. Vţdy, kdyţ se vězni vraceli z výslechu, většinou byli zbití a někteří měli pouta na rukou. To bylo znamení, ţe byli odsouzeni k trestu smrti.45 Publikace autorů Karla Remeše a Vladimíra Thieleho vystihuje děsivou atmosféru, která vládla ve druhé polovině války v pankrácké věznici. I přesto, ţe se zabývá hlavně německou vazební věznicí a tzv. sekyrárnou, podává důleţité informace o věznici gestapa. Formou opisů motáků a deníkových záznamů rekonstruuje hrůzné podmínky ţivota přeplněné věznice, ve které byly vězněny tisíce lidí. Ve dnech Praţského povstání osvobodili čeští dozorci přes 1900 vězňů z obou německých částí věznice. Při popisu pankrácké věznice bychom rozhodně neměli pominout tzv. sekyrárnu, ač se nenacházela ve studované věznici gestapa, ale ve vyšetřovací věznici německého soudu. Jednalo se o stavebně propojené tři cely. V první cele byla zřízena zasedací místnost, ve druhé byla umístěna gilotina. Mimo ni zde byla ještě traverza s pojízdnými háky slouţícími 43
KÝR, A.: Protektorátní vězeňství se zřetelem na činnost pankrácké věznice. Historická penologie, 2008, roč. 6, č. 1, s. 31. 44 KAFKOVÁ, A. - KÝR, A.: Pankrácká věznice v období historických změn (1889-1993). Historická penologie, 2009, roč. 7, č. 3, s. 33. 45 REMEŠ, K. - THIELE, V.: Ţaluji. Pankrácká kalvárie, Praha 1946, s. 17.
16
k popravě oběšením. Tímto způsobem byli vraţděni Ţidé. Poslední cela slouţila pro ukládání rakví. Tzv. sekyrárna byla zřízena v dubnu 1943 a do konce války zde bylo gilotinou popraveno 1075 lidí, počty oběšených nejsou známy.46 Z Pankráce byl koncem července 1943 Adolf Kolínský kvůli trestu přeloţen do věznice okresního soudu v Kolíně.47 Bohuţel o věznici v Kolíně nejsou ve spisech Mimořádného lidového soudu v Hradci Králové ţádné informace, není k dispozici ani ţádná literatura. Kolínská, stejně jako hradecká věznice by si bezpochyby zaslouţila samostatnou studii zaměřenou na období okupace, nicméně to není cílem předloţené práce. Poslední věznicí, ve které Kolínský slouţil a zároveň byl internován, se stala Malá pevnost Terezín. Věznice v Malé pevnosti byla zřízena v červnu 194048 jako pobočka vězeňského oddělení gestapa na Pankráci. V květnu 1941 byla podřízena přímo praţskému gestapu a okupantům slouţila aţ do května 1945. Z počátku sem byli posíláni vězni z gestapa v Litoměřicích a z Prahy. Od roku 1944 dodávaly zatčené do Terezína všechny sluţebny gestapa z Čech, Moravy i odtrţeného pohraničí. Ke konci války sem vězně posílaly i některé německé soudy. Velitelem Malé pevnosti byl po celou dobu fungování Hauptsturmführer SS Heinrich Jöckel. Dozor nad vězni zpočátku prováděli členové gestapa spolu s ochrannou policií Schupo, od jara 1941 převzali dozorčí sluţbu příslušníci SS. Jak se dozvídáme z výpovědí Adolfa Kolínského a dalších, v Terezíně museli slouţit i členové gestapa, proti kterým bylo vedeno řízení před soudem, nebo ti, kteří si odpykávali různě dlouhé tresty vězení: „…příslušníci gestapa, kteří byli posláni do Terezína, jakoţto osoby v trestu se nalézající tak jako tomu bylo v mém případě, musili v Terezíně konati běţnou stráţní sluţbu nad českými vězni.“ 49 Malá pevnost se stala jednou z nejhorších věznic na území Protektorátu Čechy a Morava. Podobně jako na Pankráci i zde museli vězni snášet nekončící týrání od dozorců, nedostačující porce jídla a hrozné hygienické podmínky. Navíc byli vězni trýzněni kaţdý den namáhavou prací. V prvních letech budovali například bazén pro rodiny dozorců, pracovali v zemědělství okolo pevnosti, nebo prováděli terénní úpravy. Později pak byli nuceni 46
KAFKOVÁ, A. - KÝR., A.: Pankrácká věznice v období historických změn (1889-1993). Historická penologie, 2009, roč. 7, č. 3, s. 30. 47 ABS Kanice, fond 302 Hlavní správa vojenské kontrarozvědky, 302-30-1, protokol sepsaný v Kolíně s A. Kolínským 11. 3. 1946. 48 Malá pevnost Terezín byla vyuţita k věznění 18 osob ihned po obsazení zbytku Československa 15. 3. 1939. Uvězněni zde byli lidé, které zatkli Němci během preventivní zatýkací akce s názvem Mříţe (Gitter). Viz NOVÁK, V. a kol.: Malá pevnost Terezín, Praha 1988, s. 28. 49 Národní archiv Praha, fond 316 Komise pro stíhání válečných zločinců, 316-176-20, výslech svědka A. Kolínského.
17
pracovat například v podniku Albis-Werke na výrobu leteckých vrtulí, upravovali ţelezniční tratě, vykládali vagony nebo kopali zákopy na mnoha místech protektorátu. Od června 1944 se tzv. komando Richard podílelo na výstavbě továrny na letecké součástky. Nejhorší postavení v Malé pevnosti měli Ţidé, kteří sem byli často posíláni za trest z nedalekého ghetta. Dozorci je týrali a vraţdili častěji, neţ ostatní vězně.50 Terezín se, podobně jako třeba Pankrác, nebo Kounicovy koleje, stal místem utrpení a vzdoru. Od otevření věznice aţ po její osvobození prošlo branou Malé pevnosti okolo 32 000 vězňů.51 Vězněn zde byl například docent Vladimír Krajina, o kterém bude řeč v jiné kapitole. Krajinovo postavení coby zvláštního vězně se však radikálně lišilo od postavení ostatních vězňů. Určitou dobu v Terezíně strávili různí členové demokratických i komunistických odbojových organizací a také mnoho bývalých vojáků československé armády. Krátce zde byli věznění i příbuzní atentátníka Jana Kubiše před transportem do Mauthausenu, kde byli zavraţděni. Od roku 1943 prováděli členové stráţní jednotky na vojenské střelnici mezi valy Malé pevnosti také popravy vězňů. Odhaduje se, ţe zde bylo popraveno, bez rozsudku soudu, zhruba 250 lidí.52 Po osvobození v květnu 1945 se v Malé pevnosti krátce nacházela infekční nemocnice pro bývalé vězně postiţené břišním i skvrnitým tyfem. O dva roky později zde nařízením československé vlády vznikl Památník národního utrpení, později přejmenovaný na Památník Terezín.53
50
BENEŠOVÁ, M. – BLODIG, V. – POLONCARZ, M.: Malá pevnost Terezín 1940-1945, Terezín 1996, s. 19. Památník Pankrác. Průvodce expozicí, Lanškroun 1999, s. 69. 52 Terezín. Místo vzdoru a utrpení, Olomouc 1997, s. 21. 53 Malá pevnost Terezín 1940-1945, Pardubice 1996, s. 4. 51
18
5. Začátky dozorce Kolínského a služba v Hradci Králové 1929-1941 5.1. Kariéra Adolfa Kolínského do vypuknutí války Jak vyplývá z výpovědí Adolfa Kolínského po válce, nastoupil jako pomocný dozorce vězňů do věznice praţského krajského soudu. Protoţe se nedochovaly spisy vězeňské stráţe, nemůţeme s jistotou říci, jaký byl Kolínský zaměstnanec. Jediný pramen, který k této otázce máme, je vyprávění samotného Kolínského. Je ale zapotřebí brát jeho výpověď s rezervou kvůli okolnostem, kdy bylo učiněno. Jedná se o návštěvu Gusty Fučíkové, Stanislava Špringla a několika zahraničních spisovatelů, kteří měli o Adolfu Kolínském dělat medailonky do nových vydání Reportáţe psané na oprátce. Je tedy moţné, ţe Kolínský mohl svoji výpověď trošku přibarvit. Takto popisuje začátek své kariéry: „Jelikoţ jsem byl trochu prudší politicky ve sluţbě, byl jsem z trestu přeloţen na Slovensko do Ruţomberoku. Byl jsem dobrý pracovník a zůstal jsem tam tři roky. Pak stavěli okresní [Jedná se o krajský soud – pozn. autora] soud v Hradci Králové, a protoţe jsem byl dobrý pracovník, byl jsem pak po třech letech v roce 1934 do Hradce Králové přeloţen.“54 Miroslav Šiška o něm píše: „Podle vyjádření nadřízených vykonával sluţbu liknavě a nespolehlivě, a tak byl z trestu přeloţen do slovenského Ruţomberoku.“
55
Na základě těchto
informací se lze domnívat, ţe Adolf Kolínský nebyl dobrým zaměstnancem. Při hlavním přelíčení u MLS v roce 1946 uvádí Stanislav Špringel, ţe Kolínský byl od svých nadřízených nějakým způsobem perzekuován kvůli svému členství v KSČ a právě kvůli šikaně ze strany vystoupil.56 Špringel o deset let později v dopise prezidentu Antonínu Zápotockému uvedl i některé detaily: „…všestranně pomáhal uvězněným členům KSČ (…) uvádím bývalého tajemníka soudruha J. Křivánka, který se ještě dobře pamatuje, jak mu A. Kolínský v r. 1931 pomáhal a umoţnil, seznámit se s obsahem soudních spisů. Na jeho pokyn pak varoval ústřednu Rudých odborů před provokatérem a konfidentem Parláskem.“57 Špringel dále vyzval prezidenta, aby si na tuto aféru vzpomněl, protoţe v uvedené době byl Zápotocký představitelem Rudých odborů.58 54
MDH Praha, pozůstalost Gusty Fučíkové, setkání s Adolfem Kolínským ze 13. 9. 1951, s. 1. ŠIŠKA, M.: Muţ, který Fučíkovi umoţnil napsat Reportáţ. Právo magazín, 3. 11. 2012, roč, 22, č. 258, s. 27. 56 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, hlavní přelíčení, s. 5. 57 NA Praha, nezpracovaný fond SPB – 2. výstřiţky, dopis S. Špringla prezidentu Antonínu Zápotockému, s. 2. To samé uvedl Kolínský i ve své ţádosti o osvědčení podle §255, viz Památník Terezín, výpis ţádosti A. Kolínského o osvědčení podle zákona 255/1946 Sb., s. 4. 58 ŠUMBEROVÁ, L.: Antonín Zápotocký 1884 – 1957, Praha 1984, s. 48. 55
19
V prosinci 1931 se Adolf Kolínský dostal na Slovensko, kde zůstal aţ do podzimu 1934. Poté je na vlastní ţádost přeloţen do vazební věznice krajského soudu v Hradci Králové. V Hradci Králové nastoupil jako topič-dozorce do kotelny vazební věznice. O jeho působení v hradecké věznici máme mnohem více informací, díky výpovědím českých dozorců v tamní věznici. Z nich se například můţeme dozvědět, jaká byla náplň práce Adolfa Kolínského, nebo jak se choval atd. Díky svému vyučení byl Kolínský přidělen do kotelny a měl na starost ústřední topení a vodovod nejen ve věznici, ale v celé budově soudu. Mimo to vykonával i dozorčí sluţbu ve věznici. V roce 1935 sloţil konečně zkoušku, po níţ se stal definitivním dozorcem vězňů a o dva roky později i naddozorcem. Kolínský si jako dozorce vydělával mezi 760 – 1050 Kč59 měsíčně. Podle jeho slov to byla ţebrota.60 Tvrdil také, ţe působil jako důvěrník a jednatel odbočky vězeňské stráţe v Hradci Králové.61 O tom ale nemluví nikdo z jeho bývalých kolegů a nelze tedy určit, zda tomu tak opravdu bylo. Jeho pracovní výkony v době sluţby v Hradci Králové byly hodnoceny takto: „…nebylo o něm známo nic takového, z čeho by mohlo býti usuzováno, ţe je špatným Čechem. Bylo však o něm zjištěno, ţe nemá mravních kvalit.“62 Adolf Kolínský ţil samozřejmě i civilním ţivotem. V roce 193663 se oţenil s Jarmilou Kořínkovou a 17. ledna 1938 se manţelům Kolínským narodil syn. Podle dostupných pramenů byl pojmenován Jarmil, přestoţe Adolf Kolínský o něm někdy mluví jako o Jaroslavovi. Miroslav Šiška uvádí jméno Miroslav. Při pozdějším šetření kvůli německé národnosti Kolínského a jeho syna se o něm mluví dokonce jako o Prühlingovi.64 Manţelství dlouho nevydrţelo a ještě v roce 1938 se Adolf Kolínský rozvedl. Z pozdějších výpovědí víme, ţe syna dostala do péče manţelka Jarmila. Bohuţel není moţné prozkoumat poručenský spis. Ten byl po válce odvezen k soudu do Kolína, nicméně poručenské spisy z let 1924-1959 byly na začátku osmdesátých let skartovány. V otázce rozvodu a pozdějšího opatrovnictví syna Jarmila jsme tak odkázáni pouze na výpovědi 59
Částky jsou rozdílné, protoţe Kolínského výpovědi se rozcházejí. Podle toho, co řekl v roce 1951 Fučíkové, to bylo 760 Kč. O pět let dříve při hlavním přelíčení u MLS tvrdil, ţe jeho plat byl 1050 Kč. 60 MDH Praha, pozůstalost Gusty Fučíkové, setkání s Adolfem Kolínským ze 13. 9. 1951, s. 1. 61 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, výpověď Kolínského před soudcem Rejlem. 62 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, zpráva ředitelství národní bezpečnosti ze dne 14. 10. 1946. 63 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, výpověď Boţeny Justové, s. 1. Podle ředitelství Národní bezpečnosti se Kolínský oţenil aţ v roce 1938. 64 ABS Kanice, fond 2M Odbor politického zpravodajství MV, 10314, Kolínský Adolf se synem Prühlingem, šetření o státní příslušnosti.
20
zúčastněných. Kolínský po válce vzpomínal na soud: „Bojoval jsem o něj [o syna – pozn. autora], myslel jsem si, ţe mám dost důkazů, ţe není dítě schopna vychovávat. Jak jsem se mýlil! Soud stvrdil, ţe syn patří matce. A hotovo. Nezmohl jsem vůbec nic.“65 Z poválečných
výpovědí
bývalých
kolegů
Adolfa
Kolínského,
dozorců
v královéhradecké věznici, můţeme částečně rekonstruovat jeho osudy ve druhé polovině roku 1938. Ve věznici byli v té době vězněni za protistátní činnost sudetští Němci. Podle jednoho z dozorců jim Kolínský nadrţoval: „…různým způsobem. Tak jim vynášel motáky a psaní, donášel jídla a dokonce jednomu inţenýrovi měl v neděli odpoledne přivésti na návštěvu jeho paní.“66 I další dozorce si vzpomínal na podzim 1938: „…za mobilizace, kdyţ jsme chodili na cvičení, se nám Kolínský kvůli tomu vysmíval. V době, kdy byli u nás, ve větším počtu zavření Henleinovci pro protistátní činnost, choval se k nim Kolínský nápadně přátelsky.“67 Ve druhé citaci můţeme poznat nepravdu. Z kapitoly o vojenské prezenční sluţbě Adolfa Kolínského je dokázáno, ţe v době mobilizace byl Kolínský povolán a nastoupil ke své jednotce. Není tedy pravda v tom, co říkal Jan Hlásný. Nemůţeme ale říci, zda se jednalo o úmyslnou leţ, a tak by nebylo dobré odsoudit celou výpověď. Třeba v otázce henleinovců není Hlásný jediný, kdo tvrdí, ţe Kolínský jim před Mnichovem pomáhal. S tím se však rozchází i pozdější výpověď samotného Kolínského. Ten tvrdí, ţe před okupací finančně podporoval svého bratra Leopolda, jenţ pomáhal emigrantům z Německa, kteří prchali před Hitlerovým reţimem, především pak komunistům. Bylo by tedy nelogické, kdyby současně pomáhal i henleinovcům. Mezi Mnichovem a okupací zbytků Československa skončila pro Adolfa Kolínského jedna kapitola ţivota. Stal se dozorcem vězňů, oţenil se a rozvedl a také se mu narodil syn. Přestoţe v období mezi přijetím k vězeňské stráţi a koncem první republiky v jeho ţivotě nedošlo k mnoha důleţitým věcem z hlediska sledované problematiky, tak se nám dostává mnoho rozporuplných informací ze studovaných pramenů. Jakousi hranicí, alespoň co se týče výpovědí
samotného
Kolínského,
je
bezpochyby
nástup
komunistické
diktatury
v Československu. Poté se jeho výpovědi mění a někdy také zásadně rozcházejí a domnívám se, ţe to není způsobeno zapomínáním, ale jakýmsi způsobem adaptace na nový reţim podobně, jako tomu bylo v prvních letech okupace. Bohuţel při sledování dalších etap jeho 65
MICHALOVÁ, M.: Kolínský nemlčel. Střední Evropa. Revue pro středoevropskou kulturu a politiku, Červen 1995, roč. 12, č. 51, s. 115. 66 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, výpověď Josefa Virta ze dne 29.8.1945. 67 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, výpověď Jana Hlásného, nedatováno.
21
ţivota se budeme setkávat se stejným problémem a budeme naráţet na další rozpory a nesrovnalosti.
5.2. Ve věznici v Hradci Králové za války Působení Adolfa Kolínského v Hradci Králové mezi březnem 1939 a létem 1941 je plné kontroverzí. Jestliţe dnes můţeme na základě dostupných pramenů s jistotou říci, ţe se Kolínský při své pozdější sluţbě na Pankráci, v Kolíně a v Terezíně zaslouţil o politické vězně a pomáhal jim, kdykoliv měl příleţitost, o jeho sluţbě v Hradci Králové toto říci nelze. Právě zde vyvstávají některé otázky, na které nelze s jistotou odpovědět. Jedná se především o důvody, proč se Adolf Kolínský přihlásil za Němce a také, zda opravdu udal české dozorce gestapu. Ovšem zajímavých událostí okolo Kolínského se v Hradci Králové událo mnohem víc. Faktem je, ţe se Kolínský přihlásil k německé národnosti začátkem léta 1940 a přiznána mu byla v srpnu téhoţ roku.68 Nemůţeme však s jistotou říci, jaký k tomu měl důvod. V pramenech se nacházejí různá zdůvodnění. Dokument ze srpna 1945 uvádí, ţe to bylo kvůli tomu, aby nebyl poslán do koncentračního tábora z důvodu, ţe finančně podporoval bratra.69 Kolínského bratr Leopold však tou dobou, kdy přijal národnost Adolf, pracoval sám jako dozorce ve věznici na Karlově náměstí v Praze a kvůli krytí uţ emigranty nepodporoval. Necelý měsíc po válce však Kolínský tvrdil: „…přihlásil jsem se pod pohrůţkou trestu jako Němec po otci k německé národnosti (…) Svědectví o nuceném vstupu k německé národnosti a do německých sluţeb podá Jan Dvořák.“ 70 S odkazem na Jana Dvořáka přichází Kolínský často. Přestoţe tvrdí, ţe Dvořák válku přeţil, nikde se nenachází jediný protokol, ve kterém by Dvořák řekl cokoliv na Kolínského obhajobu. Nejčastěji se v pramenech objevuje důvod, ţe k přijetí německé státní příslušnosti se nechal přemluvit od svého bratra a ţe to konzultoval právě s Dvořákem a dalšími komunisty. Kdyţ po válce zdůvodňoval Fučíkové a spisovatelům svůj přestup, uvedl: „Já jsem tam jít nechtěl /k Němcům/. Řekl jsem Leopoldovi: Kdyţ to doneseš písemně, ţe opravdu někdo za tím stojí. Kdyţ pak přišel ke mně podruhé, tak řekl, ţe je to schváleno.“71 Na mysli měl to, aby mu přestup k Němcům schválil nějaký komunistický orgán, stejně jako to bylo v případě bratra. Cílem mělo být, ţe bude pomáhat českým vězňům a bude 68
Památník Terezín, výpis ţádosti A. Kolínského o osvědčení podle zákona 255/1946 Sb., s. 2. ABS Kanice, fond 302 Hlavní správa vojenské kontrarozvědky, 302-1-185, protokol sepsaný v Kolíně s A. Kolínským dne 13. 8. 1945, s. 6. 70 ABS Kanice, fond 305 Ústředna StB po roce 1945, 305-683-4, protokol sepsaný v Praze s A. Kolínským dne 29. 5. 1945, s. 1. 71 MDH Praha, pozůstalost Gusty Fučíkové, setkání s Adolfem Kolínským ze 13. 9. 1951, s. 2. 69
22
tak krytý německou národností. Stejné důvody později sdělil i Juliu Fučíkovi, který o něm, mimo jiné, napsal do Reportáţe: „…hlásí se za Němce, aby mohl jít hlídat české vězně v Hradci Králové a potom na Pankráci.“72 Nejen Kolínský však po válce vzpomínal na tento důvod. Jeho nadřízený z doby, kdy ještě slouţil ve věznici krajského soudu v Hradci Králové, dozorčí úředník Karel Böhm se za války Kolínského ptal, proč se přihlásil k německé národnosti. Kolínský mu údajně odpověděl: „…ţe má předky německé, ţe si finančně značně polepší, ţe stejně do zimy bude po válce, ţe Anglie to nevydrţí.“73 Jak vyplývá ze zápisu hlavního přelíčení u MLS, jeho bývalí kolegové byli přesvědčeni, ţe Kolínský poţádal o německou národnost především kvůli lepšímu platu. Před některými se potom měl sám Kolínský vyjádřit ve stejném duchu.74 Toto jsou tedy důvody, které se objevují v pramenech, k otázce přijetí německé národnosti. Uţ jen samotný fakt, ţe Kolínský během šesti let udal tři různé pohnutky, dělá jeho výpověď nevěrohodnou. Domnívám se, ţe nelze posoudit pravé důvody Adolfa Kolínského bez toho, aniţ bychom řádně prozkoumali jeho činnost v Hradci Králové a to, jak se choval k vězňům a kolegům. Jak jiţ bylo řečeno, německá část věznice gestapa v Hradci Králové vznikla aţ na podzim 1940, přestoţe venkovská sluţebna gestapa zahájila svoji činnost uţ v červnu 1939.75 Do té doby střeţení vězňů gestapa prováděli čeští dozorci přímo ve věznici krajského soudu. Většina dozorců politickým vězňům pomáhala. Vynášeli motáky, nechávali je domlouvat před výslechem a celkově je povzbuzovali. O tom, zda podobně pomáhal vězňům i Kolínský, lze pochybovat. Paměti kolegů dozorců se sice nezmiňují o jeho chování před zřízením německé části věznice. Na druhou stranu existuje jedna výpověď bývalého vězně, který si na dozorce Kolínského vzpomněl. Bohuţel jsem nenarazil na jiné přímé výpovědi vězňů z této doby, které by šly porovnat s touto jednou. Jedná se o vzpomínky Františka Holického, který působil jako ilegální pracovník časopisu V boj. Za svoji činnost byl v listopadu 1939 zatčen a aţ do června 1940 vězněn v královéhradecké věznici. Ocitl se mezi českými dozorci a později vzpomínal: „V domnění, ţe jsem mezi svými s vysvětlením mé trestní věci (…) poţádal jsem o kousek suchého chleba právě konajícího noční sluţbu českého dozorce K., který mě briskně odmítl s tím, ţe ţádný chleba nemá, a ţe za to nemůţe, ţe mám hlad. Dále uvedl, ţe kdybych 72
JANÁČEK, F. a kol. (Edd.): Julius Fučík: Reportáţ psaná na oprátce. První úplné, kritické a komentované vydání, Praha 1995, s. 77. 73 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, výpověď Karla Böhma. 74 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, hlavní přelíčení, s. 8. 75 BRUNCLÍK, J.: Odboj proti okupantům. In: ŠŮLA, J. (Ed.): Kdyţ nad Hradcem vlál nacistický prapor… Sborník o ţivotě v Hradci Králové v letech 1938-1945, Havlíčkův Brod 2010, s. 37.
23
byl loajální, tak jsem tady nemusel být a měl jsem všeho plnou hubu jako ostatní obyvatelé protektorátu.“76 Přestoţe v pamětech není uvedeno celé jméno, jen první písmeno, domnívám se, ţe by se mohlo jednat právě o Adolfa Kolínského. Důvodem je doba, kdy se měla zmiňovaná událost stát. Je to ještě před tím, neţ Kolínský začal prokazatelně vězňům pomáhat. Výše psané odmítnutí vězně by se tedy mohlo očekávat od Kolínského vzhledem k tomu, jaké zastával v té době názory. Navíc není známo nic o ţádném jiném dozorci české národnosti s příjmením začínajícím na písmeno K., který by za války v Hradci odmítal pomáhat vězňům. Kolínského názory od začátku okupace doznaly změny, jak uvedli jeho bývalí kolegové. Ti si všimli, jak reagoval po obsazení zbytku Československa: „Hned po příchodu Němců jsem pozoroval, dle toho, jak Kolínský mluvil, ţe sympatizuje s Němci.“77 Alois Richter, další bývalý kolega si všiml toho samého: „Uţ od jara 1940 bylo na Kolínském znát, ţe tíhne k Němcům (…), protoţe počal zdraviti zdviţenou pravicí.“78 Kolínský ho navíc začal přemlouvat k tomu, aby se i Richter dal k Němcům, ţe mu to domluví u šéfa gestapa Hardtkeho. Sliboval mu výhody, větší plat, a ţe kdyţ zůstane Čechem, ţe to s ním špatně dopadne.79 Další neznámou je aféra s udáním českých dozorců z konce dubna 1940. Gestapo jednoho dne ráno zatklo pět dozorců a obvinilo je z napomáhání vězňům. Během výslechu byli podrobeni i tělesné prohlídce, která ovšem u nikoho nic neprokázala. V souvislosti s tímto případem byli vyslýcháni i někteří vězňové, nikdo ovšem nic neprozradil a dozorci vše popřeli. Ten samý den večer si obviněné dozorce zavolal šéf gestapa Hardtke a varoval je, ţe kdyţ budou nadále pomáhat vězňům, budou příště potrestáni. S tím je poté propustil. Během výslechů se zatčení dozorci nedozvěděli, kdo na ně učinil udání. Po válce však vypovídal Albert Hardtke: „Asi v roce 1940 učinil Kolínský udání mému zástupci Schrödrovi, ţe dozorci vězňů krajského soudu dodávají našim vězňům tajně motáky.(…) Domnívám, ţe Kolínský učinil udání proto, ţe se přihlásil k Němcům a chtěl si svou posici u nás upevnit.“80 Přestoţe se dozorci o tom, ţe je měl udat Kolínský, dozvěděli aţ po válce z výslechu šéfa gestapa, přišlo jim pochopitelné a logické, ţe udání učinil právě Kolínský. Jako hlavní důvody viděli především snahu Kolínského zavděčit se gestapu a také aby Němci viděli jeho
76
HOLICKÝ, F.: Jak to začalo. In: ŠŮLA, J. (Ed.): Kdyţ nad Hradcem vlál nacistický prapor… Sborník o ţivotě v Hradci Králové v letech 1938-1945, Havlíčkův Brod 2010, s. 101. 77 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, výpověď Františka Ţidlického. 78 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, výpověď Aloise Richtera. 79 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, výpověď Aloise Richtera. 80 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, výpověď Alberta Hardtkeho.
24
horlivost pro německou věc, protoţe se uţ v té době ucházel o místo vrchního dozorce v německé věznici.81 Motivy, které mohly vést Adolfa Kolínského ke zmíněnému udání, se zdají být logické. Domnívám se však, ţe je málo pravděpodobné, aby udání učinil Kolínský. Výpovědi po válce souzených gestapáků, které se nacházejí ve spise Adolfa Kolínského, jsou sice rozdílné, nicméně se objevuje nápadná shoda v tom, ţe udání učinil spíše některý z vězňů, který chtěl získat u gestapa výhody. Někteří dozorci přiznávají, ţe jejich první podezření padlo také na vězně. Dokládá to hlavně fakt, ţe při výsleších na gestapu byli nejednou konfrontováni s některým z vězňů. Z neznámého důvodu ve spise chybí výpověď Hardtkeho zástupce Ludwiga Schrödera, která by mohla do případu vznést více světla. Dle mého názoru tak nemůţeme s jistotou říci, kdo české dozorce udal, protoţe gestapo ani ţádný spis s dozorci nevedlo. Celá věc byla skončena Hardtkeho napomenutím. Bezpochyby nejvýznamnější krok svého ţivota udělal Adolf Kolínský na konci léta 1940, kdy nastoupil sluţbu u královéhradeckého gestapa. Zde se ale budeme zajímat pouze o jeho sluţbu u gestapa v Hradci Králové. Ta se dá rozdělit na dvě části. Jednak na dobu, kdy vykonával funkci jako vrchní dozorce od 1. září 1940 aţ do 15. ledna 1941 kdy byl suspendován. V tu dobu začíná druhá část a to aţ do přeloţení na Pankrác počátkem srpna 1941. Zhruba do výše vytyčených hranic spadají také dva rozdílné přístupy Kolínského k politickým vězňům. V prvním období byl přísný a vězněným nijak nepomáhal. V tom druhém se jeho přístup radikálně změnil a začal vězně podporovat a pomáhat jim. I samotný vstup Kolínského do gestapa provázejí rozpory. Ve většině svých vzpomínek a výpovědích udává, ţe tam vstoupil dobrovolně. Po válce také vysvětlil svým vyšetřovatelům důvody, proč se stal vrchním dozorcem ve věznici gestapa: „…přišel ke mně gestapák Schlägl a říkal mi, ţe z příkazu šéfa Hardtkeho mám zastávati funkci dozorce vězňů v polit. odděl. věznice. Já jsem mu namítal, ţe neumím německy ani číst ani psát, on však říkal, ţe se o ţádné úřadování jednati nebude,…“82 U soudu v roce 1946 pak ještě dodal, ţe dalším důvodem bylo, aby jako Němec nebyl odeslán na frontu. Později se opět odvolává na Dvořáka z Broumova a vypráví, ţe vstup konzultoval právě s ním i s bratrem Leopoldem. Právě Dvořák mu měl pomoci získat místo u gestapa: „Kdyţ jsem se šel hlásit do sluţby na gestapo (…) vzal jsem si s sebou nějakého Dvořáka z Broumova, Němce, jako tlumočníka. Ten 81
SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, výpověď Miloslava Ehla. SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, výpověď Kolínského před soudcem Rejlem. 82
25
měl uniformu SA. Ten jako tlumočník o mně gestapu řekl, ţe moje příbuzenstvo je německé a ţe prý mám Němce rád.“83 Vstup Kolínského do řad gestapa se stal především po válce velice ţhavým tématem, jehoţ objasnění poţadovali i významné osobnosti veřejného ţivota. Spisovatel Karel Josef Beneš, kterému Kolínský na Pankráci také pomáhal, napsal po válce dopis generálu Ludvíku Svobodovi, ve kterém se za Kolínského přimlouvá. Udává však, ţe otázka jeho vstupu ke gestapu je: „…jediná věc, kterou musí K. objasnit.“84 Více se však poválečným hodnocením budu zabývat v kapitole Před Mimořádným lidovým soudem v Hradci Králové. Kolínský vykonával přibliţně čtyři měsíce funkci vrchního dozorce v německé věznici. Za první republiky byly podmínkou pro jmenování vrchním dozorcem zkušenosti a také sloţení příslušné kvalifikační zkoušky.85 Zkušenosti Kolínský bezpochyby měl z několikaletého působení ve vězeňské stráţi, zkoušku ale ţádnou nesloţil. Lze předpokládat, ţe byl jmenován díky svým zkušenostem, ale především proto, ţe byl Němec a hradecké gestapo ho povaţovalo za loajálního, jinak by tuto významnou funkci jistě nedostal. Kolínský vykonával sluţbu poctivě, alespoň ze začátku. Mezi jeho povinnosti patřil příjem a propouštění vězňů, jejich předvádění k výslechům do kanceláří gestapa, nebo například distribuce prádla.86 Z doby jeho sluţby v německé věznici v Hradci máme jiţ mnohem více výpovědí tehdejších vězňů. Z nich můţeme pěkně rekonstruovat jeho chování k vězňům. Samo Hejzlar si na Kolínského pamatuje z podzimu 1940: „…reţim ve věznici v Hradci Králové byl v té době mírnější neţ jinde, nemyslím však, ţe by to bylo zásluhou vrchního dozorce vězňů v té době Adolfa Kolínského. V mém případě snaţil se mne přemluviti k doznání s tím, ţe zapírání není stejně nic platno, kdo se dozná, ţe bude brzy propuštěn a naopak kdo neučiní úplné doznání, ţe bude zmrzačen.“87 I další vězni vypovídali v podobném duchu. Kolínský se sice choval podle regulí a korektně, nikoho nikdy neuhodil. Na druhou stranu byl prý velice přísný, nikdy nikomu nic nedovolil, nepomohl ani neposkytl úlevu, v tomto byl prý horší neţ ostatní němečtí dozorci.88 V podobném duchu působí článek v týdeníku Nové Hradecko. Jedná se o článek popisující chování Kolínského v hradecké věznici o Vánocích 1940: „…měl sluţbu v bloku komunistických vězňů. 24. prosince 1940 na celu 125 pronikly ilegální tiskoviny a zazněl z ní 83
MDH Praha, pozůstalost Gusty Fučíkové, setkání s Adolfem Kolínským ze 13. 9. 1951, s. 2. ABS Kanice, fond 2M Odbor politického zpravodajství MV, 12222, dopis K. J. Beneše, s. 4. 85 KASKOVÁ, A. - KÝR, A.: Pankrácká věznice v období historických změn (1889-1993). Historická penologie, 2009, č. 3, roč.7, s. 22. 86 NEČAS, J.: Mimořádný lidový soudy v Hradci Králové 1945 – 1948 a jeho ohlas v dobovém tisku. Bakalářská diplomová práce, s. 30. 87 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, dopis Samo Hejzlara. 88 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, dopis Jana Havelky. 84
26
zpěv ‚Nesem vám noviny‘. V zápětí otevřel dveře cely dozorce Adolf Kolínský a se slovy ‚Co tady řvete’ začal pátrat mezi přítomnými. Kdyţ nic nenašel, odtáhl…“89 Kolínského nástupce ve funkci vrchního dozorce Jindřich Fibinger do protokolu uvedl: „Jinak se Kolínský choval v zacházení vězni jako ostatní a kdyţ bylo třeba, dovedl téţ vězně stlouci. To byla běţná praxe ve věznici.“90 Fibingerova výpověď je, v porovnání se vzpomínkami bývalých vězňů, ojedinělá. Jako jediná tvrdí, ţe Kolínský vězně tloukl. Buď se Fibinger snaţil Kolínskému přitíţit, nebo si ho vůbec nepamatoval a paušalizoval si ho jako typického německého dozorce, který nemá daleko k násilí. Domnívám se, ţe s jistotou můţeme říci, ţe Kolínský vězně nikdy nebil, snad kromě jednoho případu v Kolíně, o kterém bude ještě řeč. Na přelomu let 1940-1941 dochází k oné změně postoje Adolfa Kolínského. Nemůţeme však přesně určit, co tuto změnu zapříčinilo. Jednou z moţností je sesazení Kolínského z místa dozorce a jeho nahrazení Jindřichem Fibingerem v polovině ledna 1941.91 Moţné však je, ţe ve své sluţbě začal polevovat a vězňům pomáhat ještě před tím a jeho pomoc se stala důvodem jeho sesazení. Pro tuto variantu by mluvilo tvrzení publikace Malá pevnost Terezín z roku 1988, která vychází ze vzpomínek bývalých vězňů, ţe Kolínský byl vězněn v Malé pevnosti Terezín v letech 1940, 1942 a 1944.92 O svém trestu v Terezíně v letech 1942 a 1944 mluví Kolínský několikrát a my o něm víme i díky pamětem některých vězňů. Bude o něm řeč později. Bohuţel se nedochovaly dokumenty o Kolínského uvěznění v Malé pevnosti, přesto by jeho trest v roce 1940 mohl dávat smysl. Znamenalo by to totiţ, ţe pomáhat začal pravděpodobně někdy koncem podzimu, a proto byl uvězněn a později suspendován. Druhá varianta je, ţe byl z nějakého důvodu uvězněn a potrestán sluţbou v Malé pevnosti, a právě proto začal pomáhat vězňům a byl suspendován. Domnívám se však, ţe pravým důvodem Kolínského obratu se stalo suspendování. O jeho pobytu v Terezíně v roce 1940 totiţ neexistuje více záznamů a sám Kolínský by se o tom jistě zmínil. Pravděpodobně si autor vzpomínky spletl roky a měl na mysli rok 1941, kdy máme Kolínského pobyt v Malé pevnosti potvrzený. Jediným rozumným vysvětlením obratu v chování Adolfa Kolínského tak zůstávají události z ledna 1941. Sami někteří vězni byli překvapeni obratem Adolfa Kolínského. Václav Černý si Kolínského pamatuje z obou období: „Po dobu svého správcování choval se Kolínský hanebně. Zaučoval nově přišlé gestapácké dozorce v zacházení s vězni, vynucování výpovědí 89
PECH, P.: Za zamříţovaným oknem. Nové Hradecko. 24. 12. 1969, č. 52-53, roč.11, s. 3. SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, výpověď Jindřicha Fibingera. 91 Není jasné, jestli byl Adolf Kolínský suspendován 1. nebo 15. ledna, prameny se v této otázce rozcházejí. 92 NOVÁK, V. a kol.: Malá pevnost Terezín, s. 111. 90
27
atd.“ O pár řádků níţe píše o Kolínském po proměně: „…s námi jako vězni mluvil vţdy česky (…) jednal s námi velmi slušně.“93 Černý také píše o tom, ţe Kolínský bral nějaké úplatky od vězňů a jejich příbuzných. Z ostatních výpovědí ale vyplývá, ţe peníze, které Kolínský dostal po dohodě s vězněm, dával na úplatky gestapákům. Ti potom některé vězně propustili. Adolf Kolínský však pomáhal i jinak. Během vycházek nechával vězně volně mluvit a ti se domlouvali na společné výpovědi, coţ je mnohdy zachránilo od bití při výslechu. Vězněným do cel nosil jídlo a kuřivo, vynášel vzkazy ven a prohlídky prádla a balíčků dělal jen na oko. V neděle, kdyţ měl sluţbu sám, se ve věznici zpívalo a panovala uvolněná atmosféra. Některé vězně bral v noci do své kanceláře a tam pak společně poslouchali zahraniční rozhlas.94 Emil Král dokonce uvedl, ţe ho spolu s ostatními vězni učil Kolínský řemeslu, nebo třeba opravám psacích strojů.95 Zajímavým důkazem o Kolínského činnosti v Hradci Králové mohl být jeho kapesní diář. Před vyšetřovatelem uvedl, ţe si do něj dělal zápisky, kdy a jaký vězeň přišel jak ztýrán a kdo ho vyslýchal.96 Tyto zápisky by jistě mohly osvětlit řadu sporných událostí v hradecké věznici. Stejně tak mohly poslouţit jako významný pramen k otázce hradecké věznice za války, nebo hradecké pobočky gestapa. Bohuţel zápisky, o kterých se Kolínský zmiňuje, nejsou součástí jeho soudního spisu, ani se o nich nedozvídáme z jiných pramenů. Vyvstává tedy otázka, zda tento soukromý vězeňský deník vůbec existoval. V létě 1941 byl Kolínský společně s dozorkyní Růţenou Liškovou a dozorcem Františkem Jíškou zatčen gestapem. Kolínský popisuje, jak k zatčení došlo: „… přišel doktor Hardtke, já mu podávám hlášení, on mi pak jakoby podával ruku a přitom skočil po mně a vyrval mi zbraň. Odzbrojili mě a zavřeli…“97 Kolínský toto líčí jako akční historku, přesto se domnívám, ţe se nikdy nestala. V době jeho zatčení byl totiţ šéf hradeckého gestapa na dovolené. Proto dostal Kolínský domácí vězení a případ byl řešen aţ po Hardtkeho návratu. Vyplývá to z mnoha výpovědí, které učinil Kolínský hned po válce, jak vyšetřovatelům MLS, tak při přelíčení a při dalších příleţitostech. Historka se zákeřným odzbrojením tak byla přednesena pouze pro Fučíkovou a zahraniční spisovatele. Kolínský si vzpomíná také na jistého majora Mašindu, která je měl udat gestapu. Tento důstojník, údajně vládního vojska, měl přímo při konfrontaci u výslechu popisovat 93
SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, výpověď Václava Černého. SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, různé výpovědi bývalých vězňů z Hradce Králové. 95 Památník Terezín, paměti 1519, Emil Král, s. 1. 96 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, výpověď Kolínského před soudcem Rejlem. 97 MDH Praha, pozůstalost Gusty Fučíkové, setkání s Adolfem Kolínským ze 13. 9. 1951, s. 2. 94
28
činy, kterými dozorci pomáhali vězňům. Mašinda měl být informátorem gestapa nastrčeným do vězení.98 Poté byli dozorci vyšetřováni a Kolínský dostal nejprve domácí vězení, a pak se měl hlásit v Petschkově paláci v Praze. Odtamtud jej odeslali do Terezína, kde byl potrestán čtyřmi dny samovazby. Do Hradce Králové se uţ sluţebně nevrátil, protoţe po odpykání trestu byl Adolf Kolínský přeloţen z trestu do věznice gestapa na Pankrác. Z prostudovaných pramenů vyplývá, ţe Adolf Kolínský byl na Pankrác přeloţen z trestu. Nic nepomohlo ani přemlouvání člena královéhradeckého gestapa Schrödera,99 aby Kolínský mohl nadále slouţit v Hradci. Zbývá tedy zhodnotit jeho působení v Hradci Králové. Domnívám se, ţe z výše napsaného je zřejmé, ţe Adolf Kolínský rozhodně nepůsobil ve prospěch vězňů od začátku okupace. Naopak přijal německou národnost a vstoupil do sluţeb gestapa z důvodů, aby si finančně polepšil. Není tedy pravdou to, co uvádí sám, ţe od začátku šel k Němcům, aby mohl pomáhat politickým vězňům. To vyplývá především ze svědectví dozorců z hradecké věznice. Bohuţel se nepodařilo jasně prokázat, co vedlo Adolfa Kolínského ke změně svého postoje k vězněným a zůstávají pouze spekulace. Nicméně od prvních měsíců roku 1941 vidíme, ţe začal nezištně pomáhat a podporovat vězně gestapa. Není tedy pravda, co uvádí Julius Fučík ve své Reportáţi. Jeho vykreslení Adolfa Kolínského jako svědomitého odbojového pracovníka, je zaloţeno na tom, co mu řekl sám Kolínský. Rozhodně zde však nijak nesniţuji Kolínského zásluhy na Pankráci, v Kolíně, v Terezíně, ani v Hradci, pouze poukazuji na fakt, ţe vězňům nepomáhal od samého počátku, jak sám uváděl.
98
ABS Kanice, fond 302 Hlavní správa vojenské kontrarozvědky, 302-1-185, protokol sepsaný v Kolíně s A. Kolínským dne 13. 8. 1945, s. 1. 99 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, výpověď Kolínského před soudcem Rejlem.
29
6. Adolf Kolínský na Pankráci Adolf Kolínský slouţil na Pankráci téměř dva roky. Za tu dobu přišel do styku s desítkami politických vězňů včetně mnoha známých osobností, politiků, umělců atd. Díky tomu máme k dispozici nesrovnatelně více pramenů, neţ k jeho sluţbě v Hradci Králové, Kolíně, nebo Malé pevnosti. Můţeme porovnávat výpovědi mnoha vězněných s líčením Kolínského. Jeho působením na Pankráci se zabývá okrajově i literatura týkající se Aloise Eliáše a Julia Fučíka. Navíc máme k dispozici i vzpomínky kolegy Adolfa Kolínského českého četníka Jaroslava Hory. Adolf Kolínský pomáhal mnoha lidem a díky jejich svědectví můţeme poskládat velice sloţitou, ale o to zajímavější mozaiku jeho činnosti. Mozaiku, jejíţ kaţdodenní součástí je riskování vlastního ţivota. Kolínskému se podařilo svojí činností zachránit ţivot, nebo jen uchránit před týráním gestapa mnoho vězňů. Navíc se mu podařilo uchovat vzpomínky, závěti a zprávy mnoha dalších. Mezi bezpochyby nejzajímavější patří Eliášova závěť, Fučíkova Reportáţ, nebo například zpráva o katastrofě Ústředního vedení odboje domácího sepsaná Karlem Bondym. V této kapitole se pokusím zrekonstruovat Kolínského činnost na Pankráci pomocí medailonků Aloise Eliáše a Julia Fučíka. Opomenuta však nebude ani jeho práce ve prospěch jiných vězňů. Po odpykání trestu domácího vězení a krátké samovazby v Malé pevnosti Terezín byl Adolf Kolínský přeloţen do věznice gestapa na Pankrác. Mělo se tak stát na přímluvu Hardtkeho a Schrödera. Ještě před nástupem se Kolínskému dostalo varování od šéfa věznice Soppy a šéfe praţského gestapa Hanse-Ulricha Geschkeho, ţe při dalším přestupku bude opět zavřen do Terezína.100 Kolínský byl od začátku pod pečlivým dohledem Soppy i dalších dozorců: „Jako nespolehlivý byl jsem uvedeným představenými jakoţ i kolegy stále kontrolován jeţto dostali takové směrnice.“101 Tento fakt máme potvrzený i od nespočtu bývalých vězňů. Začátky činnosti Adolfa Kolínského nebyly vůbec jednoduché. Vězni se k němu chovali odtaţitě a opatrně z prostého důvodu. Mysleli si, ţe Kolínský je nasazený provokatér gestapa. Spisovatel K. J. Beneš líčil první setkání s Kolínským: „… jsem ho povaţoval za nastrčeného provokatéra a byl jsem k němu krajně opatrný. Neboť mluvil bezvadně česky, vykal mě a oslovoval ‚pane doktore‘, coţ bylo něco neslýchaného (…) kdy jsme se před
100
MDH Praha, pozůstalost Gusty Fučíkové, setkání s Adolfem Kolínským ze 13. 9. 1951, s. 3. ABS Kanice, fond 305 Ústředna StB po roce 1945, 305-683-4, protokol sepsaný v Praze s A. Kolínským dne 5. 5. 1945, s. 1. 101
30
kaţdým dozorcem chvěli (…), zásadně nám tykali a kdy nejmírnější znělo ‚Du alter Gauner‘.“102 Po nástupu SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha na místo zastupujícího říšského protektora odstartovaly německé orgány v celém Protektorátu Čechy a Morava vlnu zatýkání. Den před Heydrichovým příjezdem byl zatčen předseda protektorátní vlády generál Alois Eliáš. Ten byl po procesu, ve kterém byl odsouzen k trestu smrti, uvězněn počátkem října 1941 na Pankráci, kde se dostal do kontaktu s Adolfem Kolínským. Pro hlubší pochopení spolupráce Eliáše s Kolínským bude potřeba krátce popsat ţivot generála Eliáše do jeho zatčení.
6.1. Alois Eliáš 6.1.1. Život do zatčení Narodil se 29. září 1890 v Praze do rodiny krejčovského pomocníka. Vystudoval reálné gymnázium a poté Českou vysokou školu technickou v Praze, kde získal titul inţenýra. Poté krátce působil v Bosně, kde se podílel na budování ţeleznice. Po mobilizaci rakouskouherské armády narukoval k 28. pěšímu pluku v Praze, ale krátce po nasazení na východní frontě přešel do ruského zajetí. Zde se opět podílel na stavbě ţeleznic a následně byl odeslán do Francie, kde absolvoval dělostřeleckou školu v Saint Maixent. Jako velitel se poté se svým 21. Československým pěším plukem zúčastnil několika bitev v závěru války ve Francii. Po návratu do Československa bojoval ve válce o Těšínsko s Polskem a ve funkci náčelníka štábu také o jiţní Slovensko proti bolševickému Maďarsku. Eliáš zůstal v armádě a do roku 1938 pracoval na ministerstvu národní obrany v různých funkcích. Také jako diplomat zastupoval Československo na odzbrojovací konferenci v Ţenevě a působil jako poradce tehdejšího ministra zahraničí Edvarda Beneše. Po podepsání mnichovské dohody zastával místo ministra dopravy, ve kterém přečkal i 15. březen 1939.103 Alois Eliáš dostal v dubnu nabídku zastávat místo předsedy protektorátní vlády. Po konzultaci s představiteli domácího odboje, především pak s generálem Josefem Bílým, místo přijal. Hovořila pro to hlavně moţnost pracovat pro odboj a krýt ho a také obava, aby v čele vlády nestanul některý z představitelů fašistických stran. Eliáš se v čele protektorátní vlády snaţil brzdit germanizační snahy Němců a všemoţně podporoval odbojové snahy. Snaţil se kolem sebe shromáţdit bývalé důstojníky čs. 102
Národní archiv Praha, nezpracovaný fond SPB – 2. výstřiţky, svědecká výpověď Dr K. J. Beneše o činnosti Adolfa Kolínského na Pankráci, s. 1. 103 FIDLER, J. - SLUKA, V.: Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920-1938, s. 206-207.
31
zpravodajské sluţby, aby bylo zabráněno infiltraci odboje SD nebo gestapem. Alois Eliáš se snaţil o minimalizaci škod páchaných Němci a českými kolaboranty. Jeho vizí byla příprava českého národa na revoluční vystoupení proti okupantům, jakmile k tomu nastane vhodný okamţik. Udrţoval kontakty s ostatními odbojovými skupinami, dokonce i s komunisty, navíc byl ve spojení i s exilovou vládou v Londýně. V 60. letech povaţovala komunistická historiografie Eliáše za jednoho z čelních kolaborantů protektorátu. Velkou zásluhu na očištění jeho jména má především Tomáš Pasák, který uţ v roce 1968 prokázal, ţe: „Jak vyplývá z dosavadního výzkumu, měl gen. Eliáš významný podíl na formování odbojového hnutí a byl jedním z jeho vedoucích činitelů. Tuto skutečnost potvrzují materiály účastníků jak domácího, tak zahraničního odboje.“104 Tomáš Pasák byl jedním z předních historiků zabývajících se osobou generála Aloise Eliáše. Pasákovo dílo Heydrich do Prahy, Eliáš do vězení se opírá o paměti Jaroslavy Eliášové, generálovy manţelky. Mezi další práce patří například kniha Generál Alois Eliáš. Jeden český osud od historiků Dušana Tomáška a Roberta Kvačka. Úmyslně jsem v této podkapitole nezmínil zatčení Aloise Eliáše a jeho následný soud. Toto bude zmíněno v další části, protoţe se zde budeme moci opřít o svědectví Adolfa Kolínského, kterému Eliáš vyprávěl o svém procesu.
6.1.2. Zatčení, proces a věznění Aloise Eliáše Ministerský předseda protektorátní vlády byl zatčen gestapem 27. září 1941 v předpokoji kanceláře Karla Hermanna Franka. Následovalo převezení do Petschkova paláce a výslech. O dva dny později byl Alois Eliáš zbaven úřadu ministerského předsedy.105 Němci zatčení Aloise Eliáše připravovali déle, čekali pouze, aţ se jim podaří nashromáţdit dostatek důkazů proti ministerskému předsedovi. Svědčí o tom i fakt, ţe proces před soudem byl připraven uţ na 1. října 1941. Ţaloba, kterou zpracovávalo gestapo, byla připravena ledabyle a obsahovala faktické chyby. Později při otázkách kladených u přelíčení předseda soudu Otto Georg Thierack a šéf praţského gestapa Geschke Eliášovi vyčítali mimo jiné, ţe nenahlásil německým úřadům protistátní činnost svých spolupracovníků. Eliáš jim odpověděl, ţe: „…jako Čech a český důstojník nemohl udávat české občany.“106 Celý proces byl pečlivě připraveným divadlem, které nacisté naplánovali dlouho dopředu s jasným výsledkem – trestem smrti. A tak byl generál Alois Eliáš na konci tohoto 104
PASÁK, T.: Prohlášení gen. A. Eliáše před německým soudem v roce 1941 a jeho rozpornost. Československý časopis historický, 1968, roč. 16., č. 1, s. 448. 105 PASÁK, T.: Pod ochranou říše, Praha 1998, s. 302-305. 106 PASÁK, T.: Generál Alois Eliáš a odboj. Slovo k historii, Praha 1991, s. 30.
32
divadla odsouzen k trestu smrti za zemězradu, velezradu a podporování nepřítele. Po vynesení rozsudku Eliáš přečetl tzv. prohlášení loajality, ve kterém vyzýval k poctivé spolupráci s Němci a vystoupil proti exilové vládě. Ono prohlášení vzbuzuje pravděpodobně nejvíce otazníků v generálově ţivotě. Vyvstává otázka, nakolik byl autorem prohlášení samotný Eliáš.107 Jak vyplývá z Pasákovy studie a pozdějších výpovědí Adolfa Kolínského, Alois Eliáš byl přinucen prohlášení přečíst pod nátlakem. Přidělený advokát JUDr. Kiekebusch, spolehlivý nacista, totiţ na Eliáše noc před procesem tlačil, aby prohlášení přečetl. Dozvídáme se to z Heydrichova dopisu Martinu Bormannovi.108 Další nátlak měl na bývalého ministerského předsedu vyvíjet sám Frank. Eliáš se totiţ ve vězení svěřil Kolínskému, čím mu Frank vyhroţoval. Kolínský to potom dosvědčil u poválečného soudu s Frankem, ţe: „…kdyţ [Alois Eliáš – pozn. autora] ţádné prohlášení neudělá, bude popraveno dvacet tisíc lidí.“109 Kromě Kolínského stejnou věc potvrdil i Dr. Leo Hartman, jeden z Eliášových přátel ve vězení. Ve své poválečné výpovědi však Karl Hermann Frank tvrdil: „Předloţenou mně výpověď Adolfa Kolínského odmítám co nejostřeji a se vší rozhodností; o celé záleţitosti není mi nic známo.“110 Domnívám se, ţe Aloisi Eliášovi nelze dávat za vinu, ţe nakonec nátlaku podlehl a prohlášení učinil. Eliáš byl izolovaný a nemohl tušit, zda se jedná o lest, nebo jsou Němci schopni hrozbu naplnit, navíc v době, kdy byly vykonány první rozsudky smrti během Heydrichova stanného práva. Eliáš mohl věřit, ţe přečtením textu zabrání další perzekuci českého obyvatelstva.111 Rozhodně se nejednalo o prohlášení, jeţ by mohl soud pokládat za polehčující okolnost, protoţe bylo přečteno aţ po vyhlášení rozsudku. Rozebírat důsledky a způsob vyuţití Eliášova prohlášení Němci není cílem této práce. Po rozsudku byl generál Eliáš, pravděpodobně po několikahodinovém pobytu v podolském sanatoriu, převezen do věznice gestapa na Pankráci.112 Stalo se tak v brzkých ranních hodinách 2. října, kdy měl zrovna sluţbu Adolf Kolínský, který si na tuto událost dobře pamatuje. Kdyţ Eliáše přivezli, Kolínský dostal rozkaz hlídat pouze generála. Jeho cela
107
Komplexně se problematikou autorství zabývá Tomáš Pasák ve své studii viz PASÁK, T.: Prohlášení gen. A. Eliáše před německým soudem v roce 1941 a jeho rozpornost. Československý časopis historický. 1968, roč. 16., č. 1, s. 447-457. 108 PASÁK, T.: Generál Alois Eliáš a odboj. Slovo k historii, s. 31. 109 TOMÁŠEK, D. - KVAČEK, R.: Generál Alois Eliáš. Jeden český osud, Třebíč 2001, s. 105. 110 Zpověď K. H. Franka. Podle vlastních výpovědí v době vazby u krajského soudu trestního na Pankráci, Praha 1946, s. 131. 111 PASÁK, T.: Pod ochranou říše, s. 339. 112 TOMÁŠEK, D. - KVAČEK, R.: Generál Alois Eliáš. Jeden český osud, s. 101.
33
se nesměla zamykat a dozorce měl buď stát u dveří a vězně pozorovat, nebo sedět s ním v cele. Dozorci měli zákaz s ministerským předsedou mluvit.113 Adolf Kolínský vešel do cely a na Eliáše promluvil: „Řekl jsem mu, zda bych mu nemohl prokázat nějaké sluţby a tu on stál zády opřen pod oknem cely, přiběhl ke mně chytil mi oběma rukama ruku a s pláčem chtěl mi líbat ruku (…) a řekl. Je mně hanba, ţe jako voják před Vámi takhle pláči, ale rozplakalo mně to, ţe jste první, který na mně promluvil a ještě česky.“114 Ještě ten den Kolínský dal Eliášovi tuţku a papír. Eliáš napsal několik vzkazů, mezi nimi i jeden prezidentovi Emilu Háchovi a Kolínský se je pokoušel v následujících dnech doručit. Nikdo z adresátů ho však nepřijal ze strachu před gestapem, po několika dnech uspěl aţ u Eliášova švagra, MUDr. Zdeňka Kosáka. Ani ten mu však ze začátku nevěřil, protoţe Kolínský se představil jako člen gestapa a legitimoval se sluţebním odznakem.115 I přes to nakonec spolu navázali kontakt a Kolínský předával Kosákovi motáky a instrukce pro spolupracovníky v odboji. Nazpět do vězení nosil pro Eliáše jídlo a léky. V polovině října zřejmě Alois Eliáš počítal s tím, ţe bude brzy popraven. Pravděpodobně z toho důvodu napsal moták, ve kterém se loučil s ostatními: „Snad je to lépe, ţe to tak skončí se mnou. (…) mám dobrý pocit člověka obětovaného ve prospěch národa a vlasti. Snad to nebude nadarmo a aţ jednou setřesete pouta otroctví, vzpomeňte si na mne…“116 Ve stejný den také napsal potvrzení Adolfu Kolínskému, ve kterém ocenil jeho pomoc a vyzval k uznání jeho zásluh.117 Notářsky ověřený opis potvrzení je v příloze této práce. Jak moták, tak i dopis na rozloučenou jsou psány v ten samý den, kdy bylo Eliášovi oznámeno, ţe Adolf Hitler zamítl ţádost o milost, tedy 16. října 1941.118 Alois Eliáš se na Pankráci mohl „těšit“ postavení zvláštního vězně. Na rozdíl od jiných vězňů nemusel pracovat a dostával lepší stravu. V Petschkově paláci se mohl občas vídat se svojí manţelkou a i ve věznici se mohl stýkat s některými vězni, především s chodbařem
113
ABS Kanice, fond 305 Ústředna StB po roce 1945, 305-683-4, protokol sepsaný v Praze s A. Kolínským dne 29. 5. 1945, s. 2. Později však uvedl, ţe se s Eliášem setkal aţ ráno, kdyţ nastoupil do sluţby, viz ABS Kanice, fond 302 Hlavní správa vojenské kontrarozvědky, 302-1-185, protokol sepsaný v Kolíně s A. Kolínským dne 14. 8. 1945, s. 10. 114 ABS Kanice, fond 305 Ústředna StB po roce 1945, 305-683-4, protokol sepsaný v Praze s A. Kolínským dne 29. 5. 1945, s. 3. 115 ELIÁŠOVÁ, J. - PASÁK, T.: Heydrich do Prahy – Eliáš do vězení, Praha 2002, s. 52. 116 PASÁK, T.: Prohlášení gen. A. Eliáše před německým soudem v roce 1941 a jeho rozpornost. Československý časopis historický. 1968, roč. 16., č. 1, s. 453. 117 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, notářský opis potvrzení Ing. Eliáše. 118 ABS Kanice, fond 305 Ústředna StB po roce 1945, 305-683-4, protokol sepsaný v Praze s A. Kolínským dne 29. 5. 1945, s. 4.
34
plukovníkem Václavem Kropáčkem. Aby Eliášovi utíkal ve vězení čas, překládal různé texty z francouzštiny a angličtiny pro potřeby gestapa.119 Pravidelným Eliášovým programem byly výslechy v Petschkově paláci. Nenacházíme však jedinou zmínku o tom, ţe by Eliáš prozradil své spolubojovníky. Naopak, přiznal jen to, o čem mělo gestapo jasné důkazy a navíc se snaţil vinu jiných brát na sebe.120 Alois Eliáš počítal s tím, ţe aţ bude popraven, jeho spolupracovníci v odboji se postarají o jeho manţelku. V motáku ze 16. října 1941 jí napsal: „Doufám, ţe Tě přátelé naši neopustí, neb mnozí vědí, ţe je kryji.“121 Pomoc Adolfa Kolínského bývalému ministerskému předsedovi vlády trvala aţ do chvíle, kdy byl Eliáš popraven. Kolínský ho pravidelně informoval o situaci na bojištích i v protektorátu během vycházek na dvoře, na které musel Eliáš chodit sám jen s dozorcem. Bývalí vězni dosvědčují, ţe často viděli Eliáše při vycházce, jak si povídá s nějakým dozorcem.122 Kolínský dále vyprávěl, ţe občas Eliášovi uvařil kávu v kanceláři a nadále vynášel generálovy motáky, čímţ pomohl uchránit a varovat další odbojáře před gestapem. Podle Kolínského vyprávění také nabízel Eliášovi moţnost útěku. Ten ale po dlouhém přemýšlení a konzultacích s plukovníkem Kropáčkem odmítl. Důvodem prý bylo to, ţe by Němci mohli jako odplatu rozpoutat teror mezi obyvatelstvem a také naléhání jeho manţelky, která do poslední chvíle věřila, ţe Eliáš bude omilostněn.123 Alois Eliáš byl popraven 19. června 1942 na vojenské střelnici v Kobylisích. Tedy zhruba po deseti měsících od svého zatčení a odsouzení k smrti. Frank po válce uvedl, ţe si Eliáše Němci nechávali na ţádost gestapa, které doufalo, ţe by bývalý ministerský předseda mohl učinit další doznání, které by je mohlo dovést na stopu dalších odbojářů.124 Poprava generála Eliáše byla bezpochyby odplatou za atentát na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha. Eliáš byl popraven v tzv. druhém stanném právu společně se stovkami dalších vlastenců. Kolínský, přestoţe neměl v ten den sluţbu, napsal: „Večer přišel seznam asi v 5 hodin a ihned se lidé brali z cely na auto a byli odvezeni do Kobylis za doprovodu SS (…) Eliáš šel (…) sám poslední a po přečtení rozsudku byl 3 ránami zastřelen. Choval se jako
119
TOMÁŠEK, D. - KVAČEK, R.: Generál Alois Eliáš. Jeden český osud, s. 103. PASÁK, T.: Prohlášení gen. A. Eliáše před německým soudem v roce 1941 a jeho rozpornost. Československý časopis historický. 1968, roč. 16., č. 1, s. 456. 121 TOMÁŠEK, D. - KVAČEK, R.: Generál Alois Eliáš. Jeden český osud, s. 103. 122 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, dopis Antonína Klatovského. 123 ABS Kanice, fond 305 Ústředna StB po roce 1945, 305-683-4, protokol sepsaný v Praze s A. Kolínským dne 29. 5. 1945, s. 4. 124 Zpověď K. H. Franka. Podle vlastních výpovědí v době vazby u krajského soudu trestního na Pankráci, s. 131. 120
35
voják.“125 Kolínskému o detailech popravy vyprávěli bývalí kolegové z Pankráce. Adolfu Kolínskému se podařilo také zachránit závěť Aloise Eliáše, kterou po válce předal jeho manţelce. V závěti datované 16. říjen 1941, mimo jiných osobních věcí a zpráv pro odboj stálo: „…ţe [Alois Eliáš – pozn. autora] učinil prohlášení, které bylo také uveřejněno v novinách, ţe k tomuto prohlášení byl donucen, ţe zůstal dobrým Čechem a ţe umírá za vlast.“126 Po popravě z věznice odnesl Kolínský některé Eliášovy osobní věci a schoval je u švagrové Růţeny Kolínské. Během květnového povstání v Praze však byla Růţena Kolínská zabita a věci se ztratily. Adolfu Kolínskému zůstaly po válce brýle Aloise Eliáše, které si po domluvě s jeho manţelkou Jaroslavou nechal na památku. Alois Eliáš byl jednou z významných osobností, které na Pankráci Adolf Kolínský pomáhal. Domnívám se, ţe z mnoha dochovaných pramenů, z nichţ vychází i literatura o generálu Eliášovi, se podařilo jasně zrekonstruovat pomoc, kterou Eliášovi za doby jeho věznění poskytoval Adolf Kolínský. Díky němu se zachovaly poslední myšlenky předsedy protektorátní vlády a jen díky němu nebyl Eliáš v posledních měsících ţivota izolován od světa. Na závěr ještě uvádím, jak vztah mezi dozorcem a vězněm popsal sám Kolínský. Vzhledem k tomu, ţe Kolínský byl jedinou moţností, jak mohl Eliáš bez kontroly gestapa komunikovat se světem mimo pankráckou věznici, lze se domnívat, ţe s generálem opravdu byl: „… ve velmi dobrém přátelském poměru a který mně tykal a svěřil se mi se vším…“127
6.2. Julius Fučík 6.2.1. Život Julia Fučíka do zatčení Julius Fučík byl další známá osobnost vězněná za války na Pankráci, které Adolf Kolínský v době jejího uvěznění pomáhal. Po válce a hlavně po komunistickém převratu v únoru 1948 se stal ikonou odboje proti okupantům. Proslavil se napsáním Reportáţe, psané na oprátce, kterou sepsal v době svého uvěznění na Pankráci. Zásluhu na Reportáţi má také Adolf Kolínský spolupracující na vynášení motáků s jejími částmi. Julius Fučík také v Reportáţi zmínil Kolínského pomoc v kapitole s názvem Kolín.
125
ABS Kanice, fond 305 Ústředna StB po roce 1945, 305-683-4, protokol sepsaný v Praze s A. Kolínským dne 29. 5. 1945, s. 4. 126 ABS Kanice, fond 302 Hlavní správa vojenské kontrarozvědky, 302-1-185, přibliţný obsah poslední vůle býv. předsedy vlády Ing. Aloise Eliáše, reprodukovaný Adolfem Kolínským. 127 ABS Kanice, fond 305 Ústředna StB po roce 1945, 305-683-4, protokol sepsaný v Praze s A. Kolínským dne 29. 5. 1945, s. 2.
36
Fučík uţ před válkou zastával komunistické názory, díky kterým ho pozdější reţim postavil na piedestal. Narodil se do dělnické rodiny v Praze 23. února 1903 a jiţ roku 1921 vstoupil do KSČ. Ve 30. letech působil jako šéfredaktor časopisu Tvorba a dopisoval i do Rudého práva. Působil dokonce jako dopisovatel v Moskvě a zařadil se mezi skupinu lidí, která odmítala jakoukoliv kritiku zaměřenou proti SSSR. Po únoru 1948 vyšel soubor reportáţí ze Sovětského svazu s názvem Země, kde zítra jiţ znamená včera. V rozmezí let 1929-1932 byl Fučík několikrát odsouzen k několikadenním trestům vězení za účast na zakázaných demonstracích a za provolávání komunistických hesel. Jednou byl dokonce zavřen i ve věznici na Pankráci.128 Z období první republiky a problémů s čs. policií si Fučík zachoval zálibu v převlecích, především pak převlek za kulhajícího a vousatého profesora Horáka, v němţ ho za války zatklo gestapo. Jeho převleky mu vyslouţily u přátel přezdívku „dítě s plnovousem“ a společně s manţelkou Gustou Fučíkovou a milenkou Elenou Hálkovou, které ho navštěvovaly v konspiračních bytech, spíše pozornost přitahovaly, neţ aby ji odvracely.129 Po okupaci zbytku Československa ţil Fučík v ústraní v Chotěboři a věnoval se literatuře. V souladu s příznivým postojem Sovětského svazu k Německu po uzavření paktu o neútočení v srpnu 1939 Fučík aţ do poloviny roku 1941 nepůsobil v odboji. Po zatčení prvního ilegálního vedení KSČ měl pak na starosti vydávání ilegálních tiskovin.130 Fučík sám sebe ve své Reportáţi vykresluje jako zkušeného ilegálního pracovníka dodrţujícího přísná pravidla konspirace. Těsně před zatčením na schůzce v bytě manţelů Jelínkových varuje své kolegy: „Soudruzi, rád vás vidím, ale ne takhle pohromadě. To je nejlepší cesta do kriminálu a na smrt. Buď budete dodrţovat pravidla konspirace, nebo přestanete pracovat, protoţe takto ohroţujete sebe i jiné.“131 Podle jediné přeţivší svědkyně schůzky však Fučík tato slova nepronesl. Naopak to byli ostatní komunisté, kdo vyzývali Fučíka, aby se zbavil svých komických převleků a lépe dodrţoval pravidla konspirace. Sám Fučík vnímal ţivot v ilegalitě jak dobrodruţství a nedbal kritiky svých kolegů.132 128
JANÁČEK, F. a kol. (Edd.): Julius Fučík: Reportáţ psaná na oprátce. První úplné, kritické a komentované vydání, Praha 1995, s. 137. 129 PEČINKA, B.: Causa Julius Fučík. Reflex. 20. 2. 2003, roč. 14, č. 8, s. 59. 130 Ustrcr.cz Julius Fučík (1903-1943) a jeho Reportáţ, psaná na oprátce, http://www.ustrcr.cz/cs/julius-fucik1903-1943-a-jeho-reportaz-psana-na-opratce (podle stavu ke dni 15.3.2013). 131 JANÁČEK, F. a kol. (Edd.): Julius Fučík: Reportáţ psaná na oprátce. První úplné, kritické a komentované vydání, Praha 1995, s. 137. 132 JANÁČEK, F. a kol. (Edd.): Julius Fučík: Reportáţ psaná na oprátce. První úplné, kritické a komentované vydání, Praha 1995, s. 117 nebo také Ustrcr.cz Julius Fučík (1903-1943) a jeho Reportáţ, psaná na oprátce, http://www.ustrcr.cz/cs/julius-fucik-1903-1943-a-jeho-reportaz-psana-na-opratce (podle stavu ke dni 15. 3. 2013).
37
K zatčení Julia Fučíka došlo 24. dubna 1942 v bytě manţelů Jelínkových v Praze praţským gestapem. Podle Reportáţe měl mít u sebe dvě pistole a byl zrovna ve vedlejším pokoji. Fučík ale pistole nepouţil a gestapu se vzdal.133 Na gestapu podstoupil zostřený výslech a v následujících hodinách byl dopraven do věznice na Pankráci. V otázce přesného času Fučíkova převozu jsou rozpory. Kdyţ jej přivezli na Pankrác, Kolínský měl zrovna sluţbu a vzpomínal: „… přinesli muţe v plnovousu a v černém obleku, který nejevil známky ţivota. Byl celý zakrvácený, oblek roztrhán a umazán.“134 Vzpomínky Adolfa Kolínského pocházejí z roku 1958 a je velmi pravděpodobné, ţe jsou ovlivněny samotnou Reportáţí. V těchto vzpomínkách také Kolínský uvádí, ţe Fučíka předtím potkal na jedné schůzi KSČ v Kobylisích, dříve ovšem uváděl, ţe ho nikdy dříve neviděl.135 Kolínský dále uvedl, ţe kdyţ byl zbídačelý Fučík uloţen na celu, dal pro něj jeho spoluvězňům prášky proti bolesti. Druhý den mu měl jiný vězeň, Špringl, říci, o koho se jedná, a ţe prý se má o něj Kolínský dobře postarat.136
6.2.2. Julius Fučík na Pankráci Fučík v Reportáţi napsal, ţe Kolínského poznal aţ v době stanného práva, kdyţ mu prohlíţel kapsy jen tak naoko a nabídl mu moţnost něco napsat: „Chtěl byste někomu něco vzkázat? Nebo: Chtěl byste napsat? Ne pro teď, rozumíte, pro budoucnost, jak jste se sem dostal, jestli vás někdo zradil, jak se kdo choval … aby s vámi neodešlo, co víte…“137 Adolf Kolínský však setkání popsal jinak. Podle něj spolu poprvé mluvili, kdyţ Fučíka navštívil v jeho cele, zatímco ostatní byli na vycházce na dvoře. Domnívám se, ţe pravděpodobnější je Kolínského verze, a ţe Fučík první setkání mohl napsat jinak kvůli dramatičnosti situace. Stejně jako ostatní vězňové, ani Fučík nejdříve Kolínskému nedůvěřoval, i kdyţ ten mu nosil jídlo a cigarety. Po atentátu na Heydricha zřejmě Fučíkova důvěra v Adolfa Kolínského vzrostla, protoţe po něm začal posílat vzkazy svým uvězněným kolegům: „Byly to vzkazy soudruhům, jak mají vypovídat, aby neohrozili další naše lidi, kteří byli dosud na svobodě. Radil, co je třeba zařídit, aby mohly být navázány spoje s našimi ohroţenými
133
FUČÍK, J.: Reportáţ psaná na oprátce, Praha 1946, s. 8-9. Nepouţití zbraní Fučík vysvětluje tak, ţe nechtěl ohrozit své přátele, kteří se zrovna u Jelínkových nacházeli, ačkoliv to bylo proti zásadám desatera komunistické ilegality. Více k této problematice JANÁČEK, F. a kol. (Edd.): Julius Fučík: Reportáţ psaná na oprátce. První úplné, kritické a komentované vydání, Praha 1995, s. 119-123. 134 Regionální muzeum v Kolíně, historická sbírka, H-515, Adolf Kolínský vzpomínky na Julia Fučíka, s. 2. 135 MDH Praha, pozůstalost Gusty Fučíkové, setkání s Adolfem Kolínským ze 13. 9. 195,. s. 4. 136 Tamtéţ. 137 FUČÍK, J.: Reportáţ psaná na oprátce, s. 103.
38
soudruhy (…) Nikoli záchrana a ulehčení pro jeho osobu, ale účinná pomoc všem soudruhům v jejich těţkém boji. Tady nám s. Fučík vyrostl přímo v legendárního hrdinu.“138 V Kolínského vzpomínkách na Fučíka ze 2. poloviny 50. let uloţených v regionálním muzeu v Kolíně je Julius Fučík popisován jako téměř nadpřirozený hrdina. Adolf Kolínský nepochybně tyto vzpomínky psal v duchu tehdejšího kultu, který kolem Julia Fučíka vybudoval komunistický reţim. Velká část vzpomínek pojednává o tom, jak měl Fučík čistého ducha a jak neustále povzbuzoval soudruhy, ţe Sovětský svaz je přijde osvobodit, jak z něj vyjadřovala oddanost komunistické věci a straně atd. Tyto paměti by mohly poslouţit jako zajímavý pramen k Fučíkovu kultu osobnosti budovanému v 50. letech. Na druhou stranu Kolínský v roce 1951 mluvil o Fučíkovi v poněkud jiném duchu a bez příkras. Mohlo to být proto, ţe byl zdrcen tím, jak jeho samotného komunistický reţim semlel a nechal ho na ulici bez prostředků k obţivě139, a tak odmítal mluvit o Fučíkovi způsobem, jakým se o něm tehdy mluvilo. Vzpomínal si, jak Fučíka vodil k výslechům a povzbuzoval ho, aby neříkal ţádná jména. Dále uvedl, ţe Fučíkovi dal tuţku proto, jelikoţ byl psychicky na dně a Kolínský doufal, ţe mu tím zvedne náladu. Adolf Kolínský totiţ zmínil okolnosti Fučíkových výslechů na gestapu: „… na něj působilo poníţení, které utrpěl. Fučík mluvil, nevydrţel. Snaţil jsem se ho povzbudit, ale on se těţko dostával z ran fyzických i duševních. Jednou si vzdychl, ţe prý kdyby to věděla strana.“140 Nebudu zde hlouběji rozebírat otázku, zda Fučík na gestapu vypovídal a jak doopravdy mohla vypadat jeho „vysoká hra“ s německou tajnou policií.141 Nechci ani polemizovat o pravosti a dalších otázkách ohledně Reportáţe, psané na oprátce. Takové otázky vznesl například Ferdinand Peroutka v roce 1960 a zabývají se jimi historici.142 V těchto místech bych se chtěl pokusit rekonstruovat okolnosti psaní Reportáţe. Vycházet budu ze vzpomínek tří hlavních aktérů a osob, bez nichţ by nemohla Reportáţ nikdy vzniknout. Hlavním je samozřejmě autor práce Fučík, jenţ se o tomto okrajově zmiňuje v samotné Reportáţi. Dalšími jsou dva dozorci, kteří na Pankráci v době psaní slouţili a motáky vynášeli ven. Jedná se o protektorátního četníka Jaroslava Horu, který zanechal paměti dnes uloţené v Muzeu dělnického hnutí v Praze. Tím druhým je samozřejmě Adolf Kolínský, jehoţ vzpomínky pocházejí především z 50. let minulého století. 138
RMK v Kolíně, historická sbírka, H-515, Adolf Kolínský vzpomínky na Julia Fučíka, s. 3-4. O poválečných osudech Adolfa Kolínského se zabývám v kapitole Adolf Kolínský po roce 1948. 140 MICHALOVÁ, M.: Kolínský nemlčel. Střední Evropa. Revue pro středoevropskou kulturu a politiku. Červen 1995, roč. 12, č. 51, s. 120. 141 JANÁČEK, F. a kol. (Edd.): Julius Fučík: Reportáţ psaná na oprátce. První úplné, kritické a komentované vydání, Praha 1995, s. 90. 142 JANÁČEK, F. a kol. (Edd.): Julius Fučík: Reportáţ psaná na oprátce. První úplné, kritické a komentované vydání, Praha 1995, s. 301-337. 139
39
Jak bylo jiţ zmíněno, Kolínský nabídl Fučíkovi moţnost něco napsat. Z pramenů vyplývá, ţe tato nabídka byla učiněna někdy večer za druhého stanného práva, kdy se Fučík vrátil od výslechu z Petschkova paláce.143 Fučík této nabídky vyuţil aţ později, podle Janáčka to mohlo být někdy na jaře 1943.144 Kolínský vzpomínal na okamţik, kdy ho Fučík poţádal o tuţku: „Trvalo to hodně dlouho[od momentu, kdy mu nabídl moţnost psát – pozn. autora] aţ jednou on byl sám na cele, já tam přišel a on povídá: Kolínský, já budu psát. Protoţe on uţ viděl, ţe jsem spolehlivý.“145 Je jasné, ţe Fučík reportáţ nenapsal najednou, nebylo by to ani proveditelné, protoţe text psaný na klozetovém papíru by mohl být v jejich cele objeven při prohlídce. Proto Fučík všech 167 motáků s textem posílal po dozorcích ven z věznice postupně, vţdy kdyţ jednotlivý moták dopsal. Před tím, neţ začal Fučík psát Reportáţ, napsal ještě několik motáků, pravděpodobně manţelce Gustě, které mu Kolínský vynesl koncem března 1943. Vyplývá to z vyprávění Jaroslava Hory.146 Malou tuţku, která se vejde mezi prsty a malé útrţky papíru mu dodával také Adolf Kolínský. Alespoň ze začátku. Sám uvádí, ţe to bylo po dlouhém přemýšlení, jak vše provést a po dlouhém plánování.147 V následujících dnech začíná Julius Fučík psát, ale pravděpodobně pouze svoji práci o literatuře a dopis Gustě. Prvních pár motáků od něj přebírá Adolf Kolínský. Po několika dnech dochází k hádce mezi velitelem věznice Soppou a Adolfem Kolínským na chodbě věznice,148 po které byl Kolínský druhý den přeloţen do přijímací kanceláře a poté na 2. patro. Jedním z důvodů hádky byl i častý styk a rozhovor v češtině s protektorátním četníkem Jaroslavem Horou. Více o Horovi později. Tím pádem přestal mít Kolínský přístup do cely Julia Fučíka a vyzval Horu, aby i nadále poskytoval Fučíkovi dostatek papíru a tuţky, aby mohl psát. Jaroslav Hora vzpomíná, kdy nesl papír Fučíkovi poprvé: „… přinesl jsem mu i tuţku, malý kousek, který jsem mu dal do ruky a řekl jsem: Kolínský ti vzkazuje, abys psal. Fučík se podíval nechápavě. Řekl jsem mu: No víš prej přece o co jde tak piš.“149
143
FUČÍK, J.: Reportáţ psaná na oprátce, s. 102, také MDH Praha, pozůstalost Gusty Fučíkové, setkání s Adolfem Kolínským ze 13. 9. 1951, s. 5. 144 JANÁČEK, F. a kol. (Edd.): Julius Fučík: Reportáţ psaná na oprátce. První úplné, kritické a komentované vydání, Praha 1995, s. 301-337. 145 MDH v Praze, pozůstalost Gusty Fučíkové, setkání s Adolfem Kolínským ze 13. 9. 1951, s. 5. 146 MDH v Praze, pozůstalost Jaroslava Hory, paměti, Pankrác, s. 16. 147 MICHALOVÁ, M.: Kolínský nemlčel. Střední Evropa. Revue pro středoevropskou kulturu a politiku. Červen 1995, roč. 12, č. 51, s. 121. 148 Hádka byla velice hlasitá, ţe si jí všimli jak dozorci, tak i vězňové. Fučík ji také zmínil v Reportáţi: „…šermuje mu německý ředitel věznice pěstmi před očima a – trochu pozdě – vyhroţuje: Já z vás to češství vyţenu!“ FUČÍK, J.: Reportáţ psaná na oprátce, s. 105. Na hádku si v pamětech vzpomněl i Jaroslav Hora. 149 MDH Praha, pozůstalost Jaroslava Hory, paměti, Pankrác, s. 19.
40
Jaroslav Hora pravděpodobně převzal první a poté další kapitoly Reportáţe. Tvrdil to ve svých pamětech a dokonce cituje některé úryvky z první kapitoly. Tento moták i ty další předával Hora Kolínskému po skončení sluţby. Kolínský se vţdy ze svého patra posunky ptal, zda Fučík moták předal. Tyto posunky vypadaly tak, ţe si Kolínský přejel rukou po bradě, jakoby si hladil bradku. Protoţe Fučík měl v té době vous a bradku, pouţívali Kolínský s Horou přezdívku „koza“.150 Motáky většinou z věznice vynášel Adolf Kolínský, který je měl ukryté v podšívce u aktovky. Někdy ale motáky propašoval ven Hora. Ten je schovával pod dýnkem své sluţební čepice a venku je předával Kolínskému. Naštěstí v té době nebyl nikdo z nich podroben při odchodu prohlídce, motáky se tak dostaly bezpečně ven.151 Mimo věznici se o motáky staral pouze Adolf Kolínský. Z jeho vyprávění vyplývá, ţe si motáky u sebe v bytě většinou nenechával. Nechával je u svých známých, nebo u příbuzných vězňů, kterým pomáhal. Motáky s Reportáţí nechal chvíli u své švagrové, která mu je po několika týdnech vrátila. Poté poţádal o ukrytí motáků Jiřinu Závodskou z Humpolce, která je zakopala na zahradě ve sklenici od okurek.152 Jaroslav Hora popsal ve svých vzpomínkách způsob vzniku Reportáţe poměrně přesně. Dozvídáme se z nich, kdy jaký moták od Fučíka převzal a také o Fučíkovi samotném. Z jeho pamětí můţeme poměrně přesně rekonstruovat Kolínského činnost na Pankráci. Hora si všímal především Kolínského a Fučíka, takţe vidíme zvláštní péči, kterou Fučíkovi oba dozorci věnovali. Vodili ho do jiných cel, aby se mohl domlouvat s ostatními vězni, nebo mu dávali zbytky jídla. Julius Fučík byl z Pankráce odvezen do Německa 10. června 1943. Zde byl zhruba po třech měsících popraven ve věznici Plötzensee. Vzhledem k tomu, ţe popravčí místnost s gilotinou byla po spojeneckém náletu poškozena, odsouzení, mezi nimi i Fučík, byli 8. září 1943 oběšeni.153 Je přinejmenším zajímavé, ţe Fučík se ve své Reportáţi nikde nezmínil o tom, ţe většinu motáků předával Jaroslavu Horovi. I po válce se všechny zásluhy přiznávaly pouze Adolfu Kolínskému a na Horu bylo zapomenuto. Gusta Fučíková svědčila při projednávání případu Adolfa Kolínského u MLS v Hradci Králové: „Jedině zásluhou obviněného bylo
150
Tamtéţ, s. 21. ŠIŠKA, M.: Muţ, který Fučíkovi umoţnil napsat Reportáţ. Právo magazín. 3. 11. 2012, roč. 22, č. 258, s. 28. 152 ADRIJANOV, V. - HRABICA, Z.: Lidé z reportáţe, Praha 1981, s. 107. 153 www.ceskatelevize.cz Fučík – mýtus a skutečnost, http://www.ceskatelevize.cz/ct24/exkluzivne-nact24/historie-cs/120631-fucik-mytus-a-skutecnost/ (podle stavu ke dni 18. 3. 2013). 151
41
umoţněno, ţe Julius Fučík vydal o svém věznění a mučení gestapem a o celém nacistickém reţimu celou knihu, kterou nyní jsem vydala…“154 Přestoţe musíme uznat Kolínského zásluhu na uchování Reportáţe, domnívám se, ţe by bylo správné zmínit také podíl Jaroslava Hory. O to víc zaráţející je skutečnost, ţe Kolínský sám nikdy nezmínil Horův přínos a pomoc s vynášením motáků. Pro poválečnou historiografii se tak Kolínský stal jediným muţem, který Fučíkovi umoţnil napsat Reportáţ. Zásluhy Jaroslava Hory se proto dočkaly zmínky aţ po roce 1989, kdy je poprvé uznal František Janáček. Julius Fučík se stal pro poúnorový reţim prototypem odbojového pracovníka, ale na muţe, který mu ve vězení pomáhal, se zapomnělo. Moţná s pocitem křivdy se v roce 1951 Kolínský vyjádřil dosti kriticky o Fučíkově kultu: „Fučíka jsem měl rád, byl mi sympatický. Kolikrát jsem si myslel, jak by se asi díval na to, co z něj udělali, hlavně Gusta. Podle mého názoru by se mu to nelíbilo a nesouhlasil by. Fučík byl člověk silný i slabý.“155 Je potřeba si uvědomit, ţe Julius Fučík byl jen jedním z mnoha, kterým Adolf Kolínský s nasazením vlastního ţivota pomáhal. Nemyslím si, ţe by se na Pankráci Fučíkovi věnoval více, neţ ostatním vězňům, přesto se Adolf Kolínský v 50. letech ocitl doslova v obleţení domácích a zahraničních novinářů, kteří po něm chtěli, aby jim o Fučíkovi vyprávěl. Z jeho vyprávění by se mohlo zdát, ţe Fučík byl jediný, komu pomáhal. V porovnání s pomocí jiným vězňům poznáme, ţe Kolínský kaţdému, kdo o to poţádal, vynesl moták, přinesl jídlo, nebo nechal dotyčného promluvit s ostatními a sladit tak svoji výpověď před výslechem na gestapu. Na závěr můţeme říci, ţe pro Kolínského byl Fučík jen dalším obyčejným vězněm, který se neobyčejným stal aţ několik let po válce. Adolf Kolínský se za svoji roli v Reportáţi, psané na oprátce dočkal divadelního zpracování. V letech 1951-1953 hrálo Národní divadlo v Brně představení s názvem Lidé, bděte! od Jurije Burjakovskiho. V tomto představení byla ztvárněna i postava Adolfa Kolínského, kterou zahrál Oldřich Vykypěl.156
6.3. Další činnost na Pankráci Adolf Kolínský samozřejmě na Pankráci pomáhal i ostatním vězňům přeţít tíţivé podmínky věznění. Přišel tak do styku s mnoha významnými osobnostmi předválečného, ale i 154
SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, výpověď Gusty Fučíkové. MICHALOVÁ, M.: Kolínský nemlčel. Střední Evropa. Revue pro středoevropskou kulturu a politiku. Červen 1995, roč. 12, č. 51, s. 121. 156 www.ndbrno.cz Lidé, bděte!, http://www.ndbrno.cz/modules/theaterarchive/?h=inscenation&a=detail&id=5552 (podle stavu ke dni 19. 3. 2013). 155
42
poválečného Československa. Jen díky svědectví vězňů a českého četníka Jaroslava Hory si můţeme udělat obrázek o Kolínského působení na Pankráci. I sám Kolínský se sice o tom zmiňuje, důraz ale klade na popis své pomoci především Juliu Fučíkovi a Aloisi Eliášovi. Kolínský přišel na Pankrác z trestu z Hradce Králové, nicméně i po odchodu pokračovalo vyšetřování jeho pomoci vězňům v hradecké věznici. Někdy počátkem roku 1942 se měl se svým nadřízeným Soppou dostavit do Petschkova paláce, kde byl dodatečně obviněn z vynášení zpráv několika řezníkům vězněným v Hradci. Bylo ale rozhodnuto, ţe Adolf Kolínský má pokračovat ve sluţbě na Pankráci a on pak měl prosit Soppu, ţe uţ slouţit nechce, ţe by raději šel na frontu. Na to mu údajně Soppa odpověděl: „…jestli je to pravda, co povídáte, tak já se o to sám zasadím, abyste u nás byl.“ Po návratu do věznice pak ředitel Soppa prohlásil před ostatními dozorci: „Ten člověk je tady tak dlouho, on se hlásí dobrovolně na vojnu, ten člověk je nevinný, já to vidím.“157 V únoru 1943 bylo na Pankrác přeloţeno několik českých četníků, aby zaplnili místo po Němcích, kteří byli převeleni na frontu. Mezi nimi se nacházel také Jaroslav Hora. Ten nám nabízí ojedinělé svědectví o chodu pankrácké věznice v první polovině roku 1943. Všímá si samozřejmě i Adolfa Kolínského, se kterým navazuje spolupráci ve prospěch vězňů. Díky tomuto svědectví můţeme Kolínského sledovat i z jiného pohledu, neţ je pohled vězněných. Hora si Kolínského všiml ihned po svém příchodu a ve svých pamětech ho ze začátku nazývá dozorce „kliďas“. Kolínský podle něj většinou posedával v kanceláři, k vězňům se choval laskavě a mluvil s nimi česky. Na rozdíl od jiných německých dozorců na české četníky nekřičel a neuráţel je za vše, co udělali. Hora si také všiml přístupu Kolínského k výtkám, které mu udělovali ostatní dozorci i ředitel věznice. Kdyţ ho za něco pokárali a vyčetli mu jeho přístup k vězňům, Kolínský to vytrpěl a za hodinu uţ opět pomáhal jinde někomu jinému.158 Kolínský na Pankráci navázal přátelství s knihařem Stanislavem Špringlem, který později tento vztah popsal jako přátelství, které: „…nebylo získáno a vykoupeno bochníčkem darovaného chleba nebo sběračkou polévky apod. Jeho základy byly docela jiné. Byl to náš společný boj proti okupantům a jejich českým přisluhovačům…“159
157
MDH Praha, pozůstalost Gusty Fučíkové, setkání s Adolfem Kolínským ze 13. 9. 1951, s. 3-4. MDH Praha, pozůstalost Jaroslava Hory, paměti, Pankrác, s. 7-19. 159 NA Praha, nezpracovaný fond SPB – 2. výstřiţky, dopis S. Špringla prezidentu Zápotockému, s. 4. 158
43
Špringl ze začátku spolupracoval s Leopoldem Kolínským160 a po jeho odeslání na frontu navázal kontakt s jeho bratrem. Byl to také Špringl, kdo upozornil Adolfa Kolínského na Fučíka a poţádal ho o to, aby mu pomohl. Podle výpovědí bývalých vězňů Kolínský nedělal rozdíl mezi bývalým ministrem a dělníkem. Kdyţ mu někdo nabízel peníze, nebo jinou odměnu za prokázané sluţby, vţdy odmítl se slovy: „…neţádám odměnu, konám jen to, co káţe člověku čest a svědomí. Není zde na Pankráci ani jeden poslanec a ministr, kterému bych byl rád nepomohl a kdybych jednou pomoci potřeboval (…) ti by mne jistě nenechali hladovět.“161 Jaroslav Hora vypozoroval, ţe Adolf Kolínský má vynikající přehled o tom, kdo je na které cele a co je zač. Dokonce si všiml, ţe Kolínský navázal kontakt s jedním vězněm ze samovazby, ke kterému nesměl ţádný dozorce, kromě velitele. Po zeptání se Hora dozvěděl, ţe ten vězeň se jmenuje Pavel Toman162. Zda opravdu navázal Kolínský na Pankráci kontakt se slavným agentem A – 54 Paulem Thümmelem nemůţeme potvrdit z jiných pramenů. Víme však, ţe Thümmel byl v době, kterou Hora uvádí, vězněn na Pankráci163, nemáme tak jediný důvod se domnívat, ţe by to nebyla pravda. Adolf Kolínský také doručoval motáky a zprávy ven z věznice na adresy, které mu dali vězňové. Nicméně, jak sám uvádí, tak toho na něj bylo později moc. Z toho důvodu se dohodl právě s Jiřinou Závodskou, která za něj tyto pochůzky vyřizovala. Kolínský její pomoc hodnotil takto: „To byla ţena opravdu chytrá. Co jsem jí dal, všecko vyřídila. Ta vlezla všude, kam jsem ji poslal. Od té doby jsem byl klidnější. Roznášela zprávy, přinášela jídlo, jezdila vlakem aţ bůhvíkam.“164 U vězňů si Kolínský rychle vyslouţil přezdívku „Čech číslo 1“.165 Z desítek dopisů, které došly lidovému soudu v Hradci Králové, si můţeme udělat obrázek všech moţných způsobů, kterými Kolínský pomáhal. Nejčastěji vězňové vzpomínali, jaká to pro ně byla úleva, kdyţ měl Kolínský třeba sluţbu při holení: „…při němţ [při holení – pozn. autora] se jinak pod nelidskými tresty nesmělo ani šeptnout, holírna /výklenek na chodbě/ přímo šuměla
160
Leopold Kolínský byl starší bratr Adolfa. Hlásil se k Němcům jiţ před válkou a také aktivně působil v KSČ a podporoval emigranty z Německa. Spolupracoval se Stanislavem Špringlem, kterému doporučil i bratra Adolfa. Po okupaci vstoupil do německých sluţeb a působil jako dozorce vězňů ve věznici na Karlově náměstí. V první polovině roku 1941 byl pro pomoc vězňů poslán na řeckou frontu. Zde dezertoval a přidal se k místním partyzánům. Koncem roku 1944 byl zajat Němci a 10. prosince popraven. 161 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, dopis Josefa Hanzla. 162 MDH Praha, pozůstalost Jaroslava Hory, paměti, Pankrác, s. 18. 163 KOKOŠKA, J. – KOKOŠKA, S.: Spor o agenta A-54. Kapitoly z dějin československé zpravodajské sluţby, Praha 1994, s. 295-296. 164 MDH Praha, pozůstalost Gusty Fučíkové, setkání s Adolfem Kolínským ze 13. 9. 1951, s. 7. 165 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, dopis Josefa Koutka.
44
tichým hovorem (…) a Kolínský jen dával pozor, aby to neprasklo…“166 Jindy zase, kdyţ se vězňové bavili před marodkou nahlas, přišel za nimi Kolínský a řekl: „Tak se alespoň bavte potichu, nevidíte, ţe je dole Smetonc?“167 I sami vězňové si uvědomovali sloţitou situaci Adolfa Kolínského před jeho kolegy. Snaţili se mu alespoň ulehčit tím, ţe by se nechali před německým dozorcem od Kolínského udeřit: „Prosím vás, nafackujte mi, aţ se bude dívat Zmetonz – prosili ho soudruzi ze sousední cely, - aby vás alespoň jednou viděl v činnosti. Zavrtěl hlavou: - Není třeba.“168 Josef Petr, se kterým se znal ještě v Hradci Králové, také vyuţíval sluţby Adolfa Kolínského. Jednou se spolu sešli u Kolínského v bytě, kde mu ukazoval motáky, které měl Kolínský připravené na uschování. Dále Petr radil Kolínskému, aby si zajistil nějaké potvrzení, ţe opravdu pomáhá vězňům. Na to se Kolínský chlubil, ţe je v kontaktu s představiteli domácího i zahraničního odboje, kteří mu to vţdy dosvědčí. Kontakt Adolfa Kolínského s domácím odbojem máme jednoznačně prokázaný, otázkou však zůstává, zda opravdu měl Kolínský styk i se zahraničním odbojem, nebo se pouze snaţil udělat dojem na svého hosta. Na závěr schůzky se Kolínského Petr zeptal, zda neuvaţuje o útěku do zahraničí. Kolínský odpověděl: „…ţe pokládá za svou povinnost zůstati zde a pomáhati našim lidem a ţe tuto skvělou příleţitost by někdo jiný těţko získal.“169 Za pomoc vězňů si Kolínský od nadřízených vyslouţil pouze nenávist a šikanu. Jiţ byla zmíněna hádka s ředitelem věznice Soppou, po které následovalo přeloţení do jiné funkce. Takto byl Kolínský trestán několikrát. Špringl v dopise prezidentovi Zápotockému napsal, ţe Kolínský byl: „…i u ostatních dozorců v nemilosti a nenáviděn. Střeţili ho, slídili po něm, pouţívali i agentů provokatérů, ale marně. Byl neustále na stráţi a na Pankráci ho k pádu nepřivedli.“170 K pádu sice Kolínský přiveden nebyl, nicméně byl opět z trestu přeloţen, tentokrát do věznice v Kolíně. Později uvedl, ţe důvodem přeloţení byly jeho defétistické řeči před kolegy dozorci a přesvědčování, aby se k vězňům chovali lidsky, kdyţ Hitler stejně válku prohraje. Německý dozorce Koklar měl poté toto nahlásit řediteli Soppovi. Přestoţe Kolínský všechno popřel, byl v dalších dnech přeloţen.171
166
SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, dopis K. J. Beneše. SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, dopis Antonína Klatovského. Smetonz byl jedním z dozorců, který krutě týral vězně i za sebemenší provinění. 168 FUČÍK, J.: Reportáţ psaná na oprátce, s. 104. 169 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, dopis Josefa Petra. 170 NA Praha, nezpracovaný fond SPB – 2. výstřiţky, dopis S. Špringla prezidentu Zápotockému, s. 4. 171 MDH Praha, pozůstalost Gusty Fučíkové, setkání s Adolfem Kolínským ze 13. 9. 1951, s. 8. 167
45
K nelibosti všech Pankráckých vězňů tak musel Kolínský koncem července 1943 odejít. Jaroslav Hora sice ve svých pamětech uvádí, ţe to bylo o měsíc dříve a na vlastní ţádost.172 Po porovnání výpovědí vězňů na Pankráci a v Kolíně vychází najevo, ţe se opravdu jednalo o konec července. Co se týká okolností Kolínského přeloţení, zde uţ nejsou prameny tak jednoznačné, jako tomu bylo v případě přeloţení na Pankrác. Kolínský uvedl, ţe byl přeloţen z trestu a není důvod se domnívat, ţe by tomu mělo být jinak. Domnívám se, ţe vzhledem k jeho činnosti ve prospěch vězňů na Pankráci, bylo pouze otázkou času, kdy podobný trest přijde. Vzhledem ke skutečnosti, ţe gestapo ještě nemělo jiné důkazy, neţ tvrzení některých dozorců, bylo přeloţení, stejně jako z Hradce Králové, logické. Můţeme to totiţ porovnat s reakcí gestapa, jakmile se objeví jasné důkazy o pomoci vězňům v Terezíně. Sluţbou v Malé pevnosti se zabývám v jedné z následujících kapitol. Není však jasné, proč Hora psal, ţe Kolínský šel na vlastní ţádost. Pokud bychom měli shrnout působení Adolfa Kolínského na Pankráci, můţeme s jistotou říci, ţe zde pomáhal vězňům od samého začátku. Jeho zásluhou byly zachráněny motáky, dopisy, ale i poslední vůle mnoha lidí. Jeho pomoc se neomezovala pouze na osobu Julia Fučíka, ani Aloise Eliáše, ale na všechny vězně. Bez nadsázky můţeme říci, ţe pokud se nepodařilo Kolínskému zachránit na Pankráci někomu ţivot, zachránil pro budoucnost alespoň jeho myšlenky.
172
MDH Praha, pozůstalost Jaroslava Hory, paměti, Pankrác, s. 37.
46
7. Kolín V polovině léta 1943 byl Adolf Kolínský přeloţen do věznice gestapa v Kolíně. K jeho ročnímu působení se nám bohuţel dochovalo pouze velice málo pramenů, zpravidla dopisů, které posílali bývalí vězni lidovému soudu do Hradce Králové. Adolf Kolínský se v ţádné svojí výpovědi173 nezmiňuje o svém působení v Kolíně, kromě okolností jeho dalšího přeloţení. V porovnání s jeho líčením o činnosti na Pankráci, v Terezíně nebo Hradci Králové to můţe být překvapivé. Domnívám se však, ţe tento fenomén je moţné logicky vysvětlit. Tak
například
o
svém
působení
v Hradci
mluvil
především
v souvislosti
se
svým vyšetřováním u tamního MLS a snahou se ospravedlnit. O Pankráci mluvil nejvíc a to hlavně kvůli Fučíkovi, Eliášovi a dalším významným osobám, se kterými se potkal. A v případě Terezína by se to dalo vysvětlit jeho vlastním trestem, okolnostmi svého odsouzení k smrti, nebo také osobou Vladimíra Krajiny.174 O sluţbě Adolfa Kolínského v Kolíně se nic z výše zmíněného říci nedá. Nepotkal zde ţádnou významnou osobnost veřejného ţivota ať uţ předválečného, nebo poválečného. Nikdo mu ani později nevytýkal jeho činnost, a tak neměl potřebu se před nikým obhajovat. Dá se předpokládat, ţe ač vykonal významné skutky ve prospěch vězňů, jemu samotnému přišla sluţba v Kolíně nezajímavá. Domnívám se, ţe po své sluţbě na Pankráci mu mohla připadat aţ stereotypní. To ovšem nelze říci o těch, kterým Kolínský pomáhal. Pro vězněné musel Kolínský představovat něco naprosto neuvěřitelného při jejich putování po německých věznicích a koncentračních táborech. Byl bezpochyby jedním z mála německých dozorců, který se k nim choval slušně. Z těchto důvodu je pochopitelné, ţe tito lidé cítili potřebu se o tom později zmínit a také poděkovat, nebo se jinak Kolínskému odvděčit. To samozřejmě neplatí pouze pro vězně v Kolíně, ale ve všech věznicích, kde Kolínský za války slouţil. Po svém příchodu do Kolína musel Adolf Kolínský překonávat stejné problémy, jaké ho čekaly na Pankráci. Jednalo se především o to, ţe vězni ho ze začátku povaţovali za provokatéra, a proto se k němu chovali opatrně: „Po překonání nedůvěry pramenící ze skutečnosti, ţe člen SD s námi mluví nejen slušně, ale dokonce česky, poznali jsme jeho přímý úmysl, vyjíti nám do krajnosti vstříc a ulehčiti nám náš osud.“175
173
O svém působení v Kolíně se zmiňuje pouze v případě udání anglických a amerických důstojníků, kterým se budu zabývat později. 174 Pobytem Adolfa Kolínského v Terezíně se zabývám v následující kapitole. 175 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, dopis Prokopa Červinky.
47
Po překonání původních obav se na Kolínského začali vězni obracet s různými prosbami. Podobně jako na Pankráci, i zde jim vynášel ven motáky a umoţňoval styk s příbuznými. Protoţe kolínské vězení bylo menší, neţ to na Pankráci, mohl si Kolínský dovolit například otevřít všechny cely a vězně volně vypustit na chodbu, kde se mohli domlouvat, dívat z oken, nebo poslouchat rádio v kanceláři.176 Podle některých vězňů měl dokonce Kolínský vliv na ostatní dozorce: „Pod jeho vlivem se zdálo, ţe zkrotli a změkli. Vězeňská hrůza se stávala snesitelnější. Kolínský se přimluvil, abychom mohli kaţdý den na chvíli na dvůr, jak ţeny, tak i muţi. Toto nebylo dříve povoleno.“177 O vlivu na vrchního dozorce mluví i další vězni, bohuţel však není vůbec jasné, zda opravdu na něj měl Kolínský nějaký vliv, nebo se to vězňům pouze zdálo. Kolínští vězňové si Adolfa Kolínského opravdu cenili, v ţádném dopise nestojí, ţe by někoho odmítl, špatně se choval, nebo jakkoliv omezoval, či bil vězně. Kromě jediného případu, kdy za Kolínským přišel jiný vězeň a nabízel se mu, ţe bude donášet na ostatní. Kolínský ho za to zbil. Incident hodnotil Prokop Červinka takto: „Uváţí-li se následky jednání tohoto individua, kdyby se byl se svojí nabídkou obrátil na jiného dozorce, byly to asi jediné spravedlivé rány v dějinách gestapa.“178 Adolf Kolínský, kromě toho, ţe neprohlíţel balíčky, které chodily vězňům, sám kupoval jídlo a dával jim ho. Dokonce donášel jídlo i ruským válečným zajatcům. Není však jasné, zda byli tito uvězněni přímo v kolínské věznici, nebo někdo někde v okolním táboře. Párkrát v noci také pozval některého vězně k sobě do kanceláře, kde dotyčnému jídlo ohřál, pustil mu zahraniční rozhlas a pak i ukazoval na mapě postup Spojenců.179 Podobně jako na Pankráci i zde nabízel Kolínský moţnost útěku některým vězňům. Pravděpodobně to bylo z toho důvodu, ţe Kolínský se stal nedůvěryhodným pro Němce a cítil, ţe brzy by mohl být potrestán za svoji činnost. Od útěku nakonec sešlo kvůli obavě, ţe Němci by se mohli mstít na příbuzných uprchlíků.180 Pravděpodobně při svém pobytu v Kolíně řešil Adolf Kolínský také problém se svojí manţelkou o opatrovnictví syna Jarmila. Bohuţel nemůţeme přesně zjistit dobu sporu, z Kolínského vyprávění však lze rekonstruovat okolnosti. Jak jiţ bylo řečeno, v roce 1938 přiřkl soud syna matce. Pravděpodobně někdy v první polovině roku 1944 se Adolf Kolínský obrátil na německé úřady, aby dostal svého syna do opatrovnictví. Po válce vyprávěl, ţe to 176
Tamtéţ. SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, dopis Růţeny Očenáškové. 178 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, dopis Prokopa Červinky. 179 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, dopis Josefa Trafiky. 180 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, dopis Jana Maximoviče nebo také SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, dopis Prokopa Červinky. 177
48
bylo proto, ţe matka nutila syna dřít na statku a ten plakal a prosil otce, aby si ho odvedl.181 Adolf Kolínský vzpomínal: „Byl jsem z toho velmi nešťastný a jediné, co mě v té době napadlo, bylo poţádat nadřízený německý úřad, aby synka matce vzali a byl svěřen do výchovy mně. Čestné slovo, ţe jsem německé úřady nikdy o nic neţádal. Brzy to bylo vyřízeno, jel jsem si pro něho s příkazem, ţe je mi svěřen.“182 Se synem tehdy bydleli přímo v Kolíně v ulici Táboritská 405 v podnájmu. V červenci však byl Adolf Kolínský zatčen gestapem a uvězněn v Malé pevnosti Terezín. Okolnosti zatčení, alespoň jak je popisuje sám Kolínský, jsou dosti dramatické. Vše mělo začít, kdyţ se Kolínský na střelnici před dalšími členy SS vyjádřil nevhodně o nezdařilém atentátu na Adolfa Hitlera. O pár dní později měl varovat jistého doktora Knoblocha z Poděbrad, ţe mu hrozí zatčení gestapem. Doktor Knobloch šel za šéfem kolínského gestapa a oznámil, ţe ho varoval Kolínský.183 Adolf Kolínský byl poslán se svým spisem do Petschkova paláce, aby se hlásil u šéfa gestapa Ernsta Gerkeho: „…ve vlaku jsem si stále ještě říkal, kdoví, co to vezu a mám li tam lít nebo ne.“184 Na gestapu byl sepsán protokol a Adolf Kolínský byl zatčen a odeslán do Malé pevnosti, kde jej internovali. Činnost Adolfa Kolínského v kolínské věznici skončila někdy na přelomu července a srpna 1944, přesné datum opět chybí. Kolínský však zanechal v Kolíně svoji stopu. Podobně jako na Pankráci i zde pomáhal od samého začátku vězňům snášet útrapy německého kriminálu. Nelze neţ souhlasit s poválečnou zprávou kolínského místního velitelství Sboru národní bezpečnosti, ţe Adolf Kolínský: „…choval se po dobu svého působení jako vězeňský dozorce u Gestapa v Kolíně skvěle a podporoval všemoţně vězně.“185
181
MICHALOVÁ, M.: Kolínský nemlčel. Střední Evropa. Revue pro středoevropskou kulturu a politiku. Červen 1995, roč. 12, č. 51, s. 115. 182 Tamtéţ. 183 MDH Praha, pozůstalost Gusty Fučíkové, setkání s Adolfem Kolínským ze 13. 9. 1951, s. 8. 184 Tamtéţ. 185 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, zpráva místního velitelství SNB v Kolíně.
49
8. Malá pevnost Terezín a konec války 8.1. Internace v Malé pevnosti Podle poválečné výpovědi byl Adolf Kolínský v létě 1944 zatčen gestapem, které proti němu vzneslo závaţná obvinění. Kolínský se měl dopustit schvalování atentátu na Adolfa Hitlera, zrazovat úřední tajemství, porušovat úřední povinnost a také se měl vloudit do německých sluţeb s cílem dělat mezi nimi rozvrat.186 Adolf Kolínský byl následně internován v Malé pevnosti Terezín, kde měl počkat na soud. Podle Kolínského šlo o sluţební vojenský soud.187 V památníku Terezín, který schraňuje paměti bývalých vězňů, můţeme nalézt i vzpomínky na Adolfa Kolínského. Přibliţně tři desítky vězňů si po válce vzpomněly a částečně popsaly chvíle, kdy přišly do styku s Kolínským. Například Emil Kuchler vzpomněl na chvíli, kdy měl Adolf Kolínský první sluţbu v Terezíně po svém zatčení: „Bylo to někdy v srpnu 1944, kdy za podobného čekání náhle prolétl řadami vězňů nezvyklý šum a vzrušení. Od úst k ústům se tiše, ale radostně neslo jediné slovo. Kolínský. A opravdu, uviděl jsem, jak na stupně před stráţnicí pomalým krokem vyšel K, s úsměvem, jakoby přehlíţel početné řady vězňů.“188 Někteří vězňové Adolfa Kolínského ihned poznali, protoţe se s ním setkali uţ v Hradci Králové, na Pankráci nebo v Kolíně. Ti se hned dělili o své zkušenosti s ostatními, a proto neměl Kolínský problémy s důvěrou vězňů, jaké pociťoval vţdy po svém nástupu do nového působiště. Adolf Kolínský byl při sluţbě v Malé pevnosti přidělován na různé pozice. Krátce slouţil v přijímací kanceláři nebo jako dozor na dvoře. Při sluţbě nosil Kolínský opět uniformu SD, tentokrát však s bez hodnosti. Místo s ostatními dozorci bydlel v cele pro zvláštní vězně.189 Přestoţe nad Adolfem Kolínským visel pověstný Damoklův meč, ani v Malé pevnosti nepřestával pomáhat vězňům. Ze vzpomínek se opět dovídáme o mnoha způsobech, jakými Kolínský zmírňoval jejich utrpení. Od drobností, kdy nechával vězně, aby hlášení podávali v jakémkoliv jazyce, přes to, ţe vězně pustil z cely a nechal je nadýchat čerstvého vzduchu, aţ 186
ABS Kanice, fond 302 Hlavní správa vojenské kontrarozvědky, 302-1-185, protokol sepsaný v Kolíně s A. Kolínským dne 13. 8. 1945, s. 2. 187 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, ţádost Adolfa Kolínského o navrácené čs. státního občanství. 188 Památník Terezín, paměti 2071, Emil Kuchler, s. 2. 189 Památník Terezín, paměti 1491, František Kratochvíl, s. 4.
50
po nošení jídla. Jednou dokonce donesl vězňům brambory a dovolil jim rozdělat oheň. Jaroslav Stryk šel Kolínského poţádat o sirky a ten mu odpověděl: „Já vám je dám, ale vţdyť vy je všichni máte.“190 Kolínský dále úspěšně sabotoval snahu některých svých kolegů týrat vězně. Pokud dostali například za trest udělat 300 dřepů, Kolínský počítal nahlas a vězňové seděli na zemi a odpočívali. Po návratu dozorce, který trest uloţil, se všichni tvářili unaveně. Dá se říci, ţe tím Kolínský zachránil ţivot slabším a nemocným lidem, kteří by trest jistě nepřeţili.191 Podobně jako na Pankráci a v Kolíně, i v Malé pevnosti měl Adolf Kolínský plánovat útěk s některým vězněm. Mělo se jednat o člena ÚVODu Karla Bondyho, se kterým se seznámil na Pankráci. Uvedl to spisovatel Beneš192 a později se o tom okrajově zmínil i sám Kolínský. Ten měl čekat pouze na to, aţ bude Bondy transportován do Malé pevnosti a poté se měl útěk realizovat. Karel Bondy byl však odtransportován rovnou do Německa k soudu a následně popraven, k útěku tedy dojít nemohlo. Otázkou tak zůstává, zda by Adolf Kolínský útěk nakonec realizoval, kdyţ v předchozích dvou případech z něj sešlo. Vzhledem ke špatnému postavení Adolfa Kolínského u Němců je však moţné, ţe tentokrát by s útěkem neváhal. Není úplně jasné, zda měl Adolf Kolínský zakázáno opustit věznici, jak to často dělali jiní dozorci například kvůli návštěvě nedalekého ghetta. Ze vzpomínek Vadima Ščepichina se můţe zdát, ţe i Kolínský mohl volně odcházet z věznice. Ščepichin totiţ tvrdil, ţe Adolf Kolínský byl jediným moţným prostředníkem, přes kterého mohli vězni posílat zprávy ven, a po jeho útěku na delší dobu tuto moţnost ztratili.193 V podobném duchu se vyjadřuje i sám Kolínský, kdyţ tvrdil Marii Michalové v mezi lety 1949-1951, ţe: „Tam nebyla taková drezura a měl jsem víc volna. Začal jsem na kole objíţdět všechny tábory HJ v okolí Prahy…“194 Moţností ovšem zůstává, ţe Kolínský věznici opustit nesměl a motáky předával někomu uvnitř, například českým četníkům konajícím sluţbu v Malé pevnosti. Svědčí o tom i jeho první poválečná výpověď ze srpna 1945, ve které potvrdil, ţe Malou pevnost nesměl opustit, neţ skončí vyšetřování jeho případu.195
190
Památník Terezín, paměti 1472, Jaroslav Stryk, s. 4. Památník Terezín, paměti 2071, Emil Kuchler, s. 2. 192 NA Praha, nezpracovaný fond SPB – 2. výstřiţky, svědecká výpověď Dr K. J. Beneše o činnosti Adolfa Kolínského na Pankráci, s. 2. 193 Památník Terezín, paměti 1418, Vadim Ščepichin, s. 3 194 MICHALOVÁ, M.: Kolínský nemlčel. Střední Evropa. Revue pro středoevropskou kulturu a politiku. Červen 1995, roč. 12, č. 51, s. 115. 195 ABS Kanice, fond 302 Hlavní správa vojenské kontrarozvědky, 302-1-185, protokol sepsaný v Kolíně s A. Kolínským dne 13. 8. 1945, s. 2. 191
51
Při porovnávání poválečných výpovědí Adolfa Kolínského poznáme, ţe si navzájem rozporují. První, sice ne zásadní, ale zajímavý rozpor je v otázce, kdy mu úřady odebraly jeho syna. Marii Michalové řekl, ţe to bylo ještě před přeloţením do Terezína, a proto poté z Malé pevnosti vyráţel syna hledat do táborů Hitlerjugend.196 Na druhou stranu Gustě Fučíkové tvrdil v roce 1951, ţe syna gestapo odvezlo z jeho bytu v Kolíně aţ týden po jeho útěku z Terezína.197 V tomto případě by tedy Kolínský neměl důvod opouštět Malou pevnost. Pro variantu, kdy mu syna odebrali aţ po útěku, svědčí více pramenů, které popírají, ţe by syna jezdil hledat uţ z Malé pevnosti. Přikláním se tedy spíše k této moţnosti. Další nejasnosti jsou okolo jeho útěku z Malé pevnosti. S jistotou nemůţeme říci ani přesné datum, kdy k němu došlo. Podle většiny pramenů se tak stalo 24. října 1944198 z obavy, ţe by Kolínského mohli Němci popravit. V jeho pamětech a výpovědích ještě nacházíme shodu v příčině těchto obav. Pár dní před útěkem přijel do Malé pevnosti šéf praţského gestapa Ernst Gerke a společně s velitelem věznice Jöcklem udělali u Kolínského nečekanou osobní prohlídku. Při ní objevili několik motáků, které Adolf Kolínský pašoval od vězňů. Po sepsání protokolu Gerke odjel zpět do Prahy a řízením věci proti Kolínskému byl pověřen Jöckel. Takto okolnosti popisuje Kolínský ve svých výpovědích do roku 1948. Později, například před Fučíkovou popisuje dramaticky situaci, kdy on sám musel čekat na stráţnici, zatímco se Gerke s Jöcklem a dalšími dozorci radili o jeho osudu v kanceláři: „Potom asi za hodinu přišel velitel stráţe, nevšim si mně, vzal (…) klíč od střelnice. (…) Teď uţ jsem chápal. Celý ţivot mi prolétl hlavou. Oči se mně zamţily, (…) přišel český četník Bubník, který měl sluţbu. Já mu řekl: Dnes budu odstřelen.(…) Bubník mi povídá: Všecko zařídím a teď se nehnu tady od dveří aţ do konce abych viděl tvou popravu.“199 Ostatní Kolínského výpovědi jsou o poznání střízlivější a spíš o celé situaci moc nemluví. Nejčastěji se dočítáme, ţe byl sepsán protokol a nikdo si dále Kolínského nevšímal. Z pramenů vyplývá, ţe prohlídka i sepsání protokolu se odehrálo minimálně jeden den před jeho útěkem. Adolf Kolínský si pravděpodobně mohl celý útěk promyslet, protoţe gestapo nevydalo ţádné nařízení, aby mu v něm bylo zabráněno.
196
MICHALOVÁ, M.: Kolínský nemlčel. Střední Evropa. Revue pro středoevropskou kulturu a politiku. Červen 1995, roč. 12, č. 51, s. 115. 197 MDH Praha, pozůstalost Gusty Fučíkové, setkání s Adolfem Kolínským ze 13. 9. 1951, s. 10. 198 NOVÁK, V. a kol.: Malá pevnost Terezín, s. 111 nebo ABS Kanice, fond 302 Hlavní správa vojenské kontrarozvědky, 302-1-185, protokol sepsaný v Kolíně s A. Kolínským dne 13. 8. 1945, s. 3. Někdy je však uváděno datum 25. října, viz JARKOVSKÁ, L.: Odplata, či spravedlnost? Mimořádné lidové soudy 1945-1948 na Královéhradecku, s. 154 nebo také SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, výpověď Kolínského před soudcem Rejlem. 199 MDH Praha, pozůstalost Gusty Fučíkové, setkání s Adolfem Kolínským ze 13. 9. 1951, s. 9.
52
V kaţdém prostudovaném prameni se dozvídáme, ţe Kolínského někdo varoval před tím, ţe bude zastřelen, a proto se rozhodl utéct. Problém ovšem představuje fakt, ţe v kaţdém prameni mu pomáhal někdo jiný. V rozhovoru s Fučíkovou uvádí právě českého četníka Bubníka, v protokolu sepsaném s bývalým terezínským vězněm a poválečným přítelem Adolfa Kolínského si podíl na útěku přiznává Alois Tomášek200 a po válce uvedl sám Kolínský referenta praţského gestapa Bodeho, který přijel do Terezína s Gerkem.201 František Maršík tvrdil, ţe Kolínského varovali vězni pracující v kancelářích.202 Adolf Kolínský tedy utekl 24. října 1944 a na jeho útěk vzpomínají i někteří vězni. Povinností Kolínského v té době bylo zamykat cely a před svým útěkem si ještě splnil svoji povinnost. Vězni si však toho večera všimli, ţe Kolínský je místo uniformy v civilu.203 Ve věznici se rozšířila historka, ţe svoji uniformu nechal v cele společně s lístkem pro Jöckla. Na lístku stálo „Auf Wiedersehen“, coţ mělo velitele věznice rozzuřit k nepříčetnosti.204 Samotný útěk popisuje Adolf Kolínský pouze jednou a to v roce 1951 před Gustou Fučíkovou. Podle něj se rozloučil s četníkem Bubníkem a společně šli před vstup do věznice. Následující chvíle popsal takto: „Je ticho, Bubníku, já jdu na ostro. Šel jsem na bránu. Tam hlídalo SS. Já tam šel. My jsme se znali.(…) Povídám, ţe potřebuju ještě ven si skočit. Večer se kaţdý gestapák mohl převléknout do civilu. Řekl jsem: hned jsem tady. Šel jsem skrz bránu a mazal jsem do Bohušovic…“205 Dá se říci, ţe útěk Adolfa Kolínského z Malé pevnosti Terezín byl spíše odchod. Z Terezína zamířil do Kolína, kde si sbalil nejdůleţitější věci a potom zamířil do vesnice Kozovazy206 severovýchodně od Prahy. Po necelých třech měsících tak skončilo jeho působení ve věznici v Malé pevnosti. Přesto, ţe jeho sluţba v Terezíně trvala jen krátce, stihl se Kolínský zapsat do paměti desítek vězňů, kteří o dva roky později zasílali dopisy MLS v Hradci Králové a Kolínského se zastávali. Kolínského útěkem se značně zhoršila situace pro terezínské vězně, z dostupných pramenů však vyplývá, ţe neměl jinou moţnost, a kdyby zůstal, pravděpodobně by byl popraven. Alois Bobek po válce zhodnotil sluţbu Kolínského
200
NA Praha, fond 35 Československá strana národně socialistická – ústřední sekretariát, 35-27, protokol sepsaný dne 14. 1. 1946 s Aloisem Tomáškem, s. 2. 201 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, výpověď Kolínského před soudcem Rejlem. 202 Památník Terezín, paměti 1720, František Maršík, s. 2. 203 Tamtéţ. 204 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, dopis Aloise Bobka. 205 MDH Praha, pozůstalost Gusty Fučíkové, setkání s Adolfem Kolínským ze 13. 9. 1951, s. 10. 206 Adolf Kolínský sice uvádí u jedné své poválečné výpovědi, ţe jel do Čelákovic a poté večer k rolníku Bendlovi, viz ABS Kanice, fond 302 Hlavní správa vojenské kontrarozvědky, 302-1-185, protokol sepsaný v Kolíně s A. Kolínským dne 13. 8. 1945, s. 2. Z tohoto sice nevyplývá, kde Bendl bydlel, z ostatních pramenů se ale dozvídáme, ţe šlo s největší pravděpodobností o obec Kozovazy.
53
v Malé pevnosti: „Podle mého úsudku a některých spoluvězňů byl jedním z nejlidštějších SS Mannů v Terezíně a měli jsme k němu také důvěru.“207
8.2. Život v ilegalitě a partyzánská epizoda Adolf Kolínský strávil poslední půlrok války skrýváním. Bohuţel jediné prameny o této době pocházejí výhradně od samotného Kolínského a je sloţité jejich obsah ověřovat. Jedná se vesměs o výslechové protokoly a pozdější vzpomínky. K Čelákovickému incidentu se nám dochovaly i prameny německého původu a dále vyšetřování poválečných úřadů. Kolínského pobyt v ilegalitě byl značně zjednodušen jeho předchozí činností v německých věznicích. Od začátku byl v kontaktu s některými bývalými vězni, nebo jejich rodinami, které ho bez váhání ukrývaly, jako vděčnost za jeho předchozí pomoc ve vězení. První úkryt vyhledal v Kozovazech u rolníka Josefa Bendla, který byl krátce vězněn v Kolíně v době, kdy tam Kolínský slouţil. Druhý den ho Bendl odvedl do sousedního Mochova, kde Kolínského převzal na pár dní František Bušta, místní přednosta stanice.208 Zde ovšem vychází najevo další rozpory mezi jednotlivými výpověďmi Adolfa Kolínského. V srpnu 1945 uvedl, ţe se u Bušty zdrţel jen pár dní a pak se aţ do konce války ukrýval u rodičů Josefa Bendla v Čelákovicích.209 O tři měsíce dříve však tvrdil, ţe u Bušty uţ zůstal.210 Jistý podplukovník Jaroslav Maršál, vězněný za války na Pankráci, po válce ve svém doporučení, aby byl Kolínský opět přijat do státních sluţeb, uvedl, ţe Kolínský po útěku musel „…ţíti delší dobu v ilegalitě v rodině plk. Maršála.“211 O tomto se však Kolínský v ţádném prameni nezmiňuje. Pravděpodobně v březnu 1945 unesl Kolínský svého syna z tábora Hitlerjugend nedaleko Klánovic.212 Víme, ţe německé úřady odvezly syna Jarmila někdy na podzim 1944, nejpozději však těsně po Kolínského útěku. Adolf Kolínský nějakým způsobem zjistil213, ţe syn je na táboře nedaleko Klánovic a rozhodl se zasáhnout: „Z obavy, aby můj syn Jaroslav,
207
SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, dopis Aloise Bobka. ABS Kanice, fond 305 Ústředna StB po roce 1945, 305-683-4, protokol sepsaný v Praze s A. Kolínským dne 29. 5. 1945, s. 1. V roce 1951 před zahraničními spisovateli uvedl, ţe před tím, neţ ho přijal Bušta, tak mu odmítl pomoci ukrýt farář z Mochova. MDH v Praze, pozůstalost Gusty Fučíkové, setkání s Adolfem Kolínským ze 13. 9. 1951, s. 10. 209 ABS Kanice, fond 302 Hlavní správa vojenské kontrarozvědky, 302-1-185, protokol sepsaný v Kolíně s A. Kolínským dne 13. 8. 1945, s. 2. 210 ABS Kanice, fond 305 Ústředna StB po roce 1945, 305-683-4, protokol sepsaný v Praze s A. Kolínským dne 29. 5. 1945, s. 1. 211 ABS Kanice, fond 305 Ústředna StB po roce 1945, 305-683-4, záznam výpovědi pplk. Maršála. 212 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, protokol s Boţenou Juntovou nebo NA Praha, nezpracovaný fond SPB – 2. výstřiţky, dopis S. Špringla prezidentu Zápotockému, s. 4. 213 Jak jiţ bylo uvedeno, je velice nepravděpodobné, ţe by syna hledal při své internaci v Malé pevnosti. 208
54
který byl v dětském útulku v Klánovicích nebyl mým útěkem nijak postiţen, odvezl jsem jej tajně a předal do ochrany k jedné české rodině v Praze.“214 Adolf Kolínský tedy ukryl svého synka v Praze a pravděpodobně ho i navštěvoval. František Bušta totiţ vystavil Kolínskému falešný průkaz zaměstnance protektorátních drah na jméno Karel Kořínek, na základě kterého mohl bezplatně cestovat vlakem.
215
Aţ do konce dubna se Kolínský ukrýval a nejsou ţádné prameny o tom, co v ilegalitě, kromě únosu a ukrytí syna, dělal. Je pravděpodobné, ţe zbytečně nevycházel z úkrytu, kromě několika návštěv svého bytu v Kolíně, protoţe na něj byl vydán zatykač. Po válce vzbudil mnoho kontroverzí tzv. Čelákovický incident, který se odehrál v nočních hodinách 21. dubna 1945.216 Při pokusu zatknout Adolfa Kolínského byl zraněn český stráţník František Šnajdr. V dubnu onemocněl Jaromír Kolínský a byl problém pro něj sehnat vydatné jídlo, které by mu pomohlo uzdravit se. Adolf Kolínský tak napsal své bývalé manţelce, protoţe ta měla se svým novým druhem hospodářství a neměl pro ně být problém potraviny opatřit. Kolínský ji poţádal, aby přichystala jídlo a sešla se s ním 21. dubna v noci na nádraţí v Čelákovicích. Kvůli předchozím sporům a hádkám sice věděl: „…čeho je schopna, ale přece jenom jsem sám sobě dodával naděje, ţe je přece jen matka, ţe se nebude mstít a nenechá synka zemřít z nedostatku vydatného jídla.“217 I kdyţ neznáme přesný obsah dopisu, není důvod pochybovat o pravém důvodu Kolínského ţádosti. Jistě by neriskoval zatčení, kdyţ by opravdu nebylo v ohroţení zdraví jeho syna. Jarmila Kolínská, jak přiznala její sestra Boţena Juntová, odevzdala dopis na četnickou stanici, která postoupila dopis gestapu. Následně ji měli doprovodit dva četníci z Čelákovic na schůzku s Kolínským. Proč na Kolínského nevyslalo své lidi gestapo, logicky zdůvodňuje Stanislav Špringl: „Protoţe gestapáci měli v tuto dobu jiţ jiné starosti, pověřili četnickou stanici v Čelákovicích, aby dostala Kolínského ţivého.“218 Kdyţ se v uvedenou dobu sešli bývalí manţelé Kolínští na nádraţí, byli jiţ četníci připraveni zasáhnout. Otázkou zůstává, zda měli četníci uniformy, nebo ne. Adolf Kolínský 214
SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, výpověď Kolínského před soudcem Rejlem. Později však uvádí, ţe se synem ţil „…v domku na půdě, dlouho ani v noci nevystrčili nos, ani neotevřeli okénko, poněvadţ to nebylo zvykem a nechtěli jsme vzbudit nejmenší podezření sousedů.“ MICHALOVÁ, M.: Kolínský nemlčel. Střední Evropa. Revue pro středoevropskou kulturu a politiku. Červen 1995, roč. 12, č. 51, s. 115. 215 ABS Kanice, fond 302 Hlavní správa vojenské kontrarozvědky, 302-1-185, protokol sepsaný v Kolíně s A. Kolínským dne 13. 8. 1945, s. 2. 216 ABS Kanice, fond 135 Různé německé bezpečnostní sloţky, 135-42-2, Tagesmeldung den 23. April 1945. 217 MICHALOVÁ, M.: Kolínský nemlčel. Střední Evropa. Revue pro středoevropskou kulturu a politiku. Červen 1995, roč. 12, č. 51, s. 116. 218 NA Praha, nezpracovaný fond SPB – 2. výstřiţky, dopis S. Špringla prezidentu Zápotockému, s. 4.
55
uvádí, ţe četníci uniformovaní nebyli, přiblíţili se k němu a pak na něj zezadu skočili.219 Kolínský měl v tu dobu u sebe dvě pistole a jednou z nich vypálil na Šnajdra dvě rány. Obě dvě četníka zasáhly do hrudi a ten zůstal leţet těţce zraněn na zemi. V nastalém zmatku se Kolínskému podařilo uprchnout. K dispozici jsou dvě verze výpovědí. Boţena Junotvá, která se pravděpodobně o celém incidentu dozvěděla od sestry, uvedla: „…Kolínský přijel a byl oběma četníky sledován. Kdyţ jeden z četníků přistoupil k němu a zatknul ho, Kolínský počal střílet, jednoho z nich postřelil a utekl…“220 Juntová se sice přímo nezmiňuje o tom, zda měli četníci uniformu. Domnívám se však, ţe pokud mluvila o četníkovi, automaticky se dá předpokládat, ţe má uniformu, pokud nebude řečeno jinak. Z této výpovědi by se tedy mohlo zdát, ţe Adolf Kolínský bez varování vědomě postřelil českého četníka, kdyţ se ho pokoušel zatknout a pravděpodobně neočekával odpor. Adolf Kolínský se svojí výpovědí snaţí dokázat, ţe jednal v sebeobraně: „Četníci byli v civilu a já myslel, ţe se jedná o Gestapo a kdyţ mne na nádraţí v Čelákovicích srazili k zemi a snaţili se mne znemoţniti v době vrcholné nouze střelil jsem dvakráte bez míření…“221 Kolínský ve výpovědích vícekrát zmiňuje, ţe se obával, ţe se opravdu jedná o gestapo. Jeho obavy jsou pochopitelné a právem se mohl obávat o svůj ţivot, proto by bylo jeho jednání pochopitelné. V roce 1951 popsal situaci trošku jinak a z jeho vyprávění by se mohlo zdát, ţe druhá rána byla vystřelena zbytečně, kdy postřelený Šnajdr leţel na zemi a Kolínský vystřelil ve stoje těsně před tím, neţ utekl.222 Adolfu Kolínskému se podařilo uprchnout a na místě zůstal leţet raněný stráţník. Incident byl hlášen jako pokus o vraţdu v pravidelném hlášení určenému ministru vnitra.223 Kolínský se po válce k incidentu sám nevyjádřil a dokonce ani ve vlastních výpovědích se o něm nezmínil. Aţ kdyţ později stanul před MLS, snaţil se celou událost uvést na pravou míru. O střelbě se zmiňuje také čelákovická městská kronika: „V neděli dne 22. dubna na dnešek v noci byl tu postřelen četník Šnajdr, kdyţ chtěl zatknouti hledaného říšského zločince.“224 Posledním výraznějším vystoupením Adolfa Kolínského za války je jeho účast na partyzánském odboji v okolí Čelákovic v prvních květnových dnech roku 1945. I v tomto 219
SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, výpověď Kolínského před soudcem Rejlem. 220 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, protokol s Boţenou Juntovou. 221 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, výpověď Kolínského před soudcem Rejlem. 222 MDH Praha, pozůstalost Gusty Fučíkové, setkání s Adolfem Kolínským ze 13. 9. 1951, s. 12. 223 ABS Kanice, fond 135 Různé německé bezpečnostní sloţky, 135-42-2, Tagesmeldung den 23. April 1945. 224 ŠPAČEK, J. (Ed.): Kronika města Čelákovice II. díl 1940-1947, Čelákovice 2007, s. 212.
56
případě jsme odkázání převáţně na vylíčení Adolfa Kolínského z téhoţ roku. Můţeme jej však porovnat s čelákovickou městskou kronikou. Kolínský uvedl, ţe prosil Františka Buštu, aby mu: „…umoţnil styk s partyzány, abych nečinně neseděl.“225 Dne 6. května mu Bušta226 sdělil, aby se hlásil v lese nedaleko obce Káraný, kde se srocují ozbrojení lidé. Vyrazil i s Buštovým synem Oldřichem, toho ale poslali partyzáni zpět, protoţe neměl ţádnou zbraň. Adolf Kolínský měl dvě pistole. U partyzánů v následujících dnech zůstal a účastnil se s nimi stavění barikád v obci Nehvizdy, dokud nepřijely německé tanky. Partyzáni se poté měli stáhnout do lesa a zaútočit na německé nákladní vagony nedaleko Čelákovic. Ty stály nehlídány na odstavné koleji v lese a byl v nich uloţen, mimo jiné zásoby, střelný prach. Skupině se podařilo čtyři vagony se střelným prachem zapálit a ty pak celé shořely. Později ještě měli zaútočit na německý obrněný vlak. V boji bylo zajato pět partyzánů a zbytek následně utekl do lesa.227 Toto je tedy vylíčení bojů v partyzánské skupině, jak ho popisuje sám Kolínský. Bohuţel není k dispozici literatura, která by se zabývala působením partyzánů v okolí Čelákovic. Čelákovická kronika však opravdu popisuje stavění barikád v Nehvizdech a pozdější útěk partyzánů. Dozvídáme se také, ţe v okolí skutečně stály německé vagony se zásobami. Nicméně v kronice se nedočteme to, ţe by partyzáni vagony zapálili. Co se týká německého obrněného vlaku, kronika uvádí pouze: „…z Lysé odjel obrněný vlak k Čel. (…) vlak přejel most a zastavil as 400 m za mostem směrem k nádraţí, kdeţ byly koleje rozebrány. Vlak tam stál as hodinu a ve 2 hod. 15 min. se vrátil do Lysé.228 O ţádné přestřelce sice zmínka není, kronika však potvrzuje formování partyzánského oddílu v Káraném.229 Při psaní protokolu Adolfa Kolínského, ve kterém své působení v partyzánském oddíle popisuje, byl přítomen jakýsi Jan Schwarz, u něhoţ je poznámka – člen partyzánské skupiny. V protokolu je uvedeno, ţe Schwarz s Kolínským poţádali o: „…sepsání protokolu o dosavadní protiněmecké činnosti Kolínského…“230 Je tedy pravděpodobné, ţe Schwarz působil u partyzánů společně s Kolínským, kdyţ byl účasten u sepsání protokolu. Po porovnání
225
ABS Kanice, fond 302 Hlavní správa vojenské kontrarozvědky, 302-1-185, protokol sepsaný v Kolíně s A. Kolínským dne 13. 8. 1945, s. 4. 226 František Bušta hrál významnou roli při bojích v Čelákovicích. Byl jmenován přednostou ţelezniční stanice v Čelákovicích a přišel s nápadem zablokovat koleje, aby nemohl německý obrněný vlak jet přes Čelákovice do Prahy pomoci potlačit Praţské povstání. Viz VLASÁK, E.: Polabské město Čelákovice. Stručné dějiny, Čelákovice 1990, s. 125. 227 ABS Kanice, fond 305 Ústředna StB po roce 1945, 305-683-4, protokol sepsaný v Praze s A. Kolínským dne 29. 5. 1945, s. 2. 228 ŠPAČEK, J. (Ed.): Kronika města Čelákovice II. díl 1940-1947, Čelákovice 2007, s. 232. 229 Tamtéţ, s. 212-246. 230 ABS Kanice, fond 305 Ústředna StB po roce 1945, 305-683-4, protokol sepsaný v Praze s A. Kolínským dne 29. 5. 1945.
57
protokolů s čelákovickou kronikou můţeme konstatovat, ţe vyprávění Kolínského je většinou pravdivé, v některých místech ovšem zveličuje proţité události. Je zajímavé, ţe Adolf Kolínský nezůstal s Františkem Buštou, který dostal na starosti čelákovickou ţelezniční stanici. V době, kdy Bušta poslal Kolínského ke Káranému, mu jiţ muselo být jasné, ţe k bojům dojde i na čelákovickém nádraţí a Kolínský by tedy našel uplatnění i zde.231 Na to, proč i přes to Adolf Kolínský odešel a přidal se k partyzánům u Káraného, není jasná odpověď. Kdyţ velitel partyzánské skupiny vydal rozkaz o jejím rozpuštění a provoz na ţeleznici byl opět obnoven, vydal se Kolínský do Prahy, aby navštívil svého syna. Odtamtud odcestoval do Kolína, aby se přihlásil na vojenském velitelství a na Národním výboru jako Němec k prozkoumání své činnosti.232 Válka pro Adolfa Kolínského skončila, její dozvuky ho však budou provázet do konce ţivota. V předchozích kapitolách bylo ukázáno, jak sloţitou cestu musel Kolínský urazit od příjezdu okupačních vojsk do Hradce Králové aţ po boje s Němci v okolí Čelákovic. O jeho působení v nacistických věznicích se nám dochoval dostatek pramenů, které jsme mohli porovnat s jeho vlastním líčením a kriticky zhodnotit jeho sluţbu. Od jeho útěku z Terezína však tato práce, kromě několikadenního působení u partyzánů, vychází výhradně z výpovědí Adolfa Kolínského a není tak moţné na základě komparace s jinými prameny posoudit jejich věrohodnost. Nedostatek pramenů a svědectví od jiných lidí je na druhou stranu pochopitelné, protoţe si musíme uvědomit, ţe poslední půlrok války ţil Kolínský v ilegalitě a s okolím udrţoval pouze minimální styk. Je tedy třeba brát toto období s rezervou, protoţe jak vyplývá nejen z poslední kapitoly, ale z celé práce, líčení Adolfa Kolínského se v jednotlivých pramenech značně rozchází.
231
Činnost ţelezničářů v Čelákovicích ve dnech osvobozovacích, Čelákovice 1945, s. 2-6. ABS Kanice, fond 305 Ústředna StB po roce 1945, 305-683-4, protokol sepsaný v Praze s A. Kolínským dne 29. 5. 1945. 232
58
9. Adolf Kolínský po válce V převratových dnech se Kolínský zapojil do boje proti okupantům se zbraní v ruce. Po delší době mohl vystoupit z ilegality a zapojit se do normálního ţivota v obnoveném Československu. Kvůli svému bratrovi se rozhodl hned po válce vstoupit do KSČ. Marii Michalové vyprávěl: „Třeba se tomu budeš smát, ale já jsem to v prvé řadě udělal na památku svého bratra. Bratr byl členem strany před válkou.“233 Krátké období od konce války do zatčení Kolínského a jeho přepravu do vazby MLS v Hradci Králové začátkem září můţeme částečně rekonstruovat podle úředních pramenů. Pohled na toto období nám nabídl i sám Kolínský, jehoţ vzpomínky sepsala Marie Michalová. Musíme je však vzít s rezervou, jak bylo dokázáno v předchozí části práce, tyto vzpomínky jsou místy velice nepřesné, troufám si říci i nepravdivé a zaujaté. Okolnostmi jejich napsání se budu zabývat později. Kolínský se po osvobození začal intenzivně zabývat doručením zbylých motáků a závětí, které nemohl doručit ještě za války. Mezi nimi měla výjimečné postavení především Reportáţ, psaná na oprátce. Kolínský vyprávěl, ţe přišel na ÚV KSČ a tam jim řekl, ţe má schované nějaké motáky od Fučíka. Na to s ním měli být vysláni dva muţi, kteří byli ozbrojeni a otevřeně Kolínskému vyhroţovali, ţe jim má všechno dát a nic nesmí ukrást. Dokonce měli hrubým způsobem prohledat jeho byt. Poté s ním objíţděli všechna místa, kde byly motáky ukryty, a nakonec jim Kolínský vše dal, včetně závětí Eliáše i dalších lidí.234 Zda opravdu měl u sebe Adolf Kolínský dva muţe z KSČ, kteří dohlíţeli, aby nic neukradl, není jisté. Nicméně na ÚV KSČ po válce určitě byl a je i moţné, ţe tam opravdu nahlásil, ţe má ukryté Fučíkovy motáky. Svědčí o tom potvrzení, které Kolínskému vydal sekretariát KSČ. V potvrzení je napsáno, ţe KSČ: „…posílá Kolínského Adolfa do Jihlavy a zpět do Prahy přes Kolín. Prosíme, aby panu Kolínskému A. nebylo činěno v jeho cestě ţádných potíţí.“235 Potvrzení je datováno 22. července 1945 Po cestě určené trasy se nachází Humpolec, kde byly ukryté motáky s Reportáţí. Toto potvrzení svědčí o tom, ţe Kolínský byl vyslán bez doprovodu. Tato varianta je i pravděpodobnější, protoţe lidé, se kterými jednal v sídle KSČ, nemohli zatím tušit, jaký význam bude jednou Fučíkova práce mít. Neměli tedy důvod Kolínskému vyhroţovat a 233
MICHALOVÁ, M.: Kolínský nemlčel. Střední Evropa. Revue pro středoevropskou kulturu a politiku. Červen 1995, roč. 12, č. 51, s. 116. 234 MICHALOVÁ, M.: Kolínský nemlčel. Střední Evropa. Revue pro středoevropskou kulturu a politiku. Červen 1995, roč. 12, č. 51, s. 117. 235 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, potvrzení KSČ ze dne 22. 6. 1945.
59
posílat s ním své lidi. Potvrzení však bylo pro Adolfa Kolínského nezbytné, protoţe jako Němec nesměl cestovat. Na druhou stranu Stanislav Špringl ve svém dopise prezidentu Zápotockému v roce 1955 uvedl, ţe Kolínský byl skutečně na ÚV KSČ, kde ho zatkl jakýsi bývalý partyzán Tůma.236 Poté měli Kolínského prohledat a nalézt u něj „nějaké písemnosti“, pravděpodobně se jednalo o motáky. Následně, po domluvě s Gustou Fučíkovou, bylo Kolínskému vystaveno potvrzení, ţe můţe volně cestovat, a tento byl propuštěn a bylo mu nařízeno, aby přivezl zbytek Reportáţe.237 Fučíková v roce 1964 však uvedla, ţe se události seběhly trošku jinak. Kolínský měl opravdu v červenci 1945 přinést na ÚV část Reportáţe. Pro zbytek se však měla vypravit sama Fučíková. Ve shromaţďování motáků s Reportáţí, psanou na oprátce se měl výrazným způsobem angaţovat také Rudolf Slánský.238 V následujících dnech byla Kolínskému vystavena další dvě potvrzení. Jedno od ministerstva vnitra: „…pan Adolf Kolínský (…) vykonal tak platné sluţby, ţe ho řadíme mezi aktivní bojovníky proti okupantům.“239 Druhé bylo od MNV v Kolíně: „…proti Kolínskému Adolfovi (…) nebylo zjištěno s hlediska národní spolehlivost ţádných námitek…“240 Adolf Kolínský získal v červenci práci na ONV v Kolíně, přesto si podal ţádost, aby mohl opět nastoupit do státních sluţeb na pozici dozorce vězňů. Ve své ţádosti uvedl svoji činnost za války ve prospěch vězňů a vyjmenoval desítky lidí, kterým na Pankráci a v Kolíně pomáhal. Vrchní soud v Praze, kam byla ţádost podána, zjišťoval u vyjmenovaných lidí, zda se Kolínského tvrzení zakládá na pravdě. Toto napsal Vrchnímu soudu pplk. Jaroslav Maršál: „…nejen, ţe doporučuji jeho ţádost k příznivému vyřízení, ale mám za to, ţe Kolínský má plné právo – za své jednání za doby okupace – býti převzat do sluţeb čs. republiky.“241 Vrchnímu soudu v Praze však nedošly pouze dopisy, které Kolínského ţádost doporučují k příznivému vyřízení. Členové závodní rady okresního a krajského soudu v Hradci Králové se nějakým způsobem dozvěděli, ţe Kolínský si podal ţádost o znovupřijetí do státních sluţeb. Uvedli, ţe není moţné, aby Kolínský slouţil jako dozorce, dokud nebude
236
Není vyloučeno, ţe se jednalo o Miroslava Picha – Tůmu. Ten za války působil v partyzánské brigádě Mistr Jan Hus. Po válce se stal poslancem Prozatímního Národního shromáţdění a po roce 1948 se v řadách StB podílel na násilnostech a justičních zločinech. Existují spekulace, ţe mohl mít nějaký vliv na smrti Jana Masaryka. V roce 1951 byl odsouzen k dlouholetému trestu odnětí svobody. Viz KAPLAN, K.: Nebezpečná bezpečnost. Státní bezpečnost 1948-1956, Brno 1999. 237 NA Praha, nezpracovaný fond SPB – 2. výstřiţky, dopis S. Špringla prezidentu Zápotockému, s. 4. 238 Městské muzeum Čelákovice, historická sbírka, inv. č. H 77972, s. 1. 239 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, potvrzení ministerstva vnitra ze dne 3. 7. 1945. 240 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, MNV v Kolíně ze dne 30. 7. 1945. 241 ABS Kanice, fond 302 Hlavní správa vojenské kontrarozvědky, 302-1-185, dopis Jaroslava Maršála.
60
prošetřeno jeho chování v Hradci Králové. Mimo jiné uvedli, ţe z výpovědí Alberta Hardtkeho vyplývá, ţe Kolínský udal české dozorce vězňů. Další gestapáci při výsleších tvrdili, ţe Adolf Kolínský měl vymyslet týrání vězňů ledovou vodou. Zpráva o přijetí Kolínského za dozorce údajně u dozorců z hradecké věznice vyvolala: „…pravé pobouření a prohlásili vězeňští dozorci i se správcem věznice, ţe nemohou s Kolínským slouţiti, ani u krajského soudu v Hradci Králové ani jinde.“242 Závodní rada současně tento dopis poslala Vyšetřovací komisi královéhradeckého MLS a tím učinila oznámení na Adolfa Kolínského. Dopis datovaný na 1. srpna 1945 tak začal téměř roční maraton, na jehoţ konci stane Adolf Kolínský před MLS v Hradci Králové. Je přinejmenším zajímavé, ţe Adolf Kolínský figuruje minimálně na dvou poválečných seznamech hledaných válečných zločinců. První z nich je broţurka vydaná XXII. sborem americké armády dislokovaným v Plzni. Vyobrazeni v ní jsou dozorci slouţící ve věznici gestapa na Pankráci, mezi nimi i Adolf Kolínský. Broţurka je v angličtině a češtině a byla určená především americkým vojákům. Údaje v ní jsou však nepřesné, například u Kolínského je uvedeno, ţe na Pankráci slouţil od začátku okupace. Dále je u něj uvedeno, ţe je Čech, v broţurce figuruje pod číslem 19.243 Druhým seznamem je pátrací oběţník č. 6 vydaný Hlavní správou OBZ Ministerstva národní obrany vydaným 15. listopadu 1945. Adolf Kolínský je na něm uveden pod číslem 98. Pátrání bylo zrušeno koncem ledna 1946 po několika oznámeních od stanic SNB, hlásících místo pobytu Kolínského a jeho zásluhy o vězně. Ani broţurka americké armády ani pátrací oběţník MNO nevedly k zatčení Adolfa Kolínského. Na pátracím oběţníku je vidět, jak vázla komunikace mezi jednotlivými orgány státní správy. Oběţník byl tedy vydán v době, kdy Kolínský byl zatčen a posléze propuštěn a navíc probíhalo vyšetřování u MLS. Nesmíme zapomenout ani na to, ţe v říjnu 1945 byl krátce zajištěn u Zemského odboru bezpečnosti, který ho hodlal vyuţít jako svědka proti Vladimíru Krajinovi. Adolf Kolínský si také zaţádal o členství ve Svazu politických vězňů. Vyčteme to z jeho přihlášky uloţené v Národním archivu. Bohuţel z ní však nevyčteme, zda byl do Svazu přijat, na přihlášce není vyjádření Svazu.244 Musíme se tak přiklonit k Miroslavu Šiškovi, ţe Adolf Kolínský, i přes jeho celoţivotní úsilí, osvědčení o účasti v národním boji za 242
SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, dopis závodní rady okresního a krajského soudu v Hradci Králové. 243 ABS Kanice, fond 2M Odbor politického zpravodajství MV, 2M 11223, XXII Corps Counterintelligence Guide no. 1. 244 NA Praha, nezpracovaný fond ÚV SPB Svaz protifašistických bojovníků – ústřední výbor Praha, čl. přihláška A. Kolínský.
61
osvobození podle zákona č. 255, nikdy nezískal.245 Toto je zajímavé, kdyţ zváţíme, ţe Ministerstvo vnitra vystavilo Kolínskému začátkem července 1945 potvrzení, ţe ho řadí: „…mezi aktivní bojovníky proti okupantům.“246
245 246
ŠIŠKA, M.: Muţ, který Fučíkovi umoţnil napsat Reportáţ. Právo magazín. 3. 11. 2012, roč. 22, č. 258, s. 29. SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, potvrzení Ministerstva vnitra.
62
10.
Před Mimořádným lidovým soudem
10.1. MLS v Hradci Králové a zatčení Adolfa Kolínského Mimořádný lidový soud v Hradci Králové byl ustaven na základě dekretu prezidenta republiky o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, známý téţ jako tzv. Velký retribuční dekret. Hradec Králové se tak stal jedním ze 24 měst, kde byly ustaveny senáty MLS. Prvním souzeným a odsouzeným se za mimořádného zájmu veřejnosti247 stal 11. září 1945 vrchní dozorce gestapa Jindřich Fibinger. Komplexně se mimořádným lidovým soudům v Hradci Králové a v Jičíně věnuje Lucie Jarkovská v monografii Odplata, či spravedlnost. Mimořádné lidové soudy 1945-1948 na Královéhradecku. Na základě oznámení Závodní rady okresního a krajského soudu v Hradci Králové královéhradecká vyšetřovací komise začala podnikat kroky potřebné k postavení Adolfa Kolínského před MLS. Uţ 6. srpna 1945 zaslala komise dotaz na četnickou stanici v Kolíně s ţádostí o zjištění místa pobytu Adolfa Kolínského. Odpověď vyšetřovací komisi zaslalo Místní velitelství SNB v Kolíně. Kromě sdělení Kolínského adresy byla komise upozorněna, ţe Adolf Kolínský má potvrzení od Ministerstva vnitra, které dokazuje jeho ilegální činnost v době okupace.248 I přesto však bylo na zasedání hradecké vyšetřovací komise rozhodnuto o zatčení Adolfa Kolínského a zatýkací rozkaz byl odeslán do Kolína 30. srpna 1945. Adolf Kolínský byl zatčen v Kolíně 8. září 1945 a odtransportován do zajišťovací vazby věznice krajského soudu v Hradci Králové. Velitelství SNB nadále sdělovalo do Hradce: „…v Kolíně není proti Kolínskému vedeno Lidovým soudem ţádné trestní řízení. Pokud bylo zjištěno v řadách kolínských repatriantů, choval se Kolínský vůči zatčeným vţdy slušně a kde mohl jim pomáhal. Vyšetřováním nebyly dále zjištěny ţádné okolnosti, které by svědčily o nepřátelském chování Kolínského vůči zájmům čsl. národa v době okupace.“249 Adolf Kolínský se po převozu ocitl ve věznici krajského soudu v Hradci Králové, tedy v místech, kde jako dozorce slouţil téměř sedm let. Není však jasné, zda na podzim 1945 konali dozorčí sluţbu jeho bývalí kolegové. Z pozdějších Kolínského výpovědí vyplývá, ţe 247
Problematika procesů před MLS v Hradci Králové a jejich ohlas u veřejnosti a v tisku viz NEČAS, J.: Mimořádný lidový soudy v Hradci Králové 1945 – 1948 a jeho ohlas v dobovém tisku. Bakalářská diplomová práce, s. 25-62. 248 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, zpráva velitelství SNB v Kolíně ze dne 14. 8. 1945. 249 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, zpráva velitelství SNB v Kolíně ze dne 14. 9. 1945.
63
při příchodu do hradecké věznice byl zbit. Dozvídáme se to z vyšetřování, které bylo kvůli tomuto incidentu zavedeno na základě dopisu K. J. Beneše generálu Ludvíku Svobodovi. V dopise stojí, ţe přestoţe byl dán příkaz, aby s Kolínským: „…bylo zacházeno přesně podle předpisů korektně, zejména aby nebylo mu tělesně ubliţováno. (…)Bohuţel příkazu nebylo dbáno, Kol. byl hned při příchodu tělesně ztrestán.“250 V pozdějším protokolu Adolf Kolínský uvedl, ţe v Hradci Králové byl zbit hned při svém příjezdu do věznice jakýmsi velitelem Rudých gard. Kolínský byl však zhruba o měsíc později zbit znovu a to při nástupu do pankrácké věznice: „…byl jsem dvakráte udeřen pěstí do hlavy, nějakým civilistou, který předváděl vězně k výslechům.“251 Měl ho zbít jeho bývalý kolega z doby, kdy slouţil v pankrácké věznici za německé okupace. Na závěr protokolu Adolf Kolínský uvedl: „Vzhledem k značně pohnutým dobám nemám zájmu na potrestání viníků a tyto okolnosti jsem sdělil paní Fučíkové a p. Špringerovi (…) z toho důvodu, ţe se mne ptali, jak je se mnou zacházeno.“252 Tyto okolnosti vylíčil Adolf Kolínský o poznání dramatičtěji, kdyţ je popisoval Marii Michalové. Mělo se tak stát proto, ţe Kolínského se chtěli zbavit nějací vysocí funkcionáři, a tak ho chtěli nechat zabít.253 Na vyšetřování ohledně zbití Adolfa Kolínského ve vazbě reagovala i hradecká vyšetřovací komise. K dispozici je bohuţel pouze odpověď adresovaná na Ministerstvo vnitra. Ve vyjádření se píše, ţe: „Vzhledem k tomu, ţe činnost Kolínského na Hradecku jest známa všeobecně, není vyloučeno, ţe tento při přijetí ve zdejší věznici, ačkoliv to bylo přísně zakázáno, byl udeřen některým členem ZM…“254 Z pramenů víme, ţe jakési vyšetřování kvůli zbití Adolfa Kolínského na ministerstvu vnitra skutečně probíhalo. Bohuţel se ve studovaných archivních fondech nenachází ţádná zpráva o výsledku vyšetřování, případně zda byl některý z viníků potrestán. Z vyšetřovacích spisů nejsme schopni identifikovat ani dvě osoby, které měly Kolínského bít. Pankráckého dozorce by měl Adolf Kolínský znát jménem, jestliţe s ním za okupace slouţil, ţádné jméno však neuvedl. Je tedy pravděpodobné, ţe nikdo potrestán nebyl, coţ bylo v souladu s Kolínského vyjádření z listopadového protokolu, ţe si nepřeje potrestání viníků.
250
ABS Kanice, fond 2M Odbor politického zpravodajství MV, 12222, dopis K. J. Beneše, s. 1. ABS Kanice, fond 2M Odbor politického zpravodajství MV, 12222, protokol sepsaný v Praze s A. Kolínským dne 8. 11. 1945. 252 Tamtéţ. 253 MICHALOVÁ, M.: Kolínský nemlčel. Střední Evropa. Revue pro středoevropskou kulturu a politiku. Červen 1995, roč. 12, č. 51, s. 118. 254 ABS Kanice, fond 2M Odbor politického zpravodajství MV, 2M 12109, zpráva Vyšetřovací komise ONV v Hradci Králové. 251
64
Krátce po zatčení začaly přicházet MLS v Hradci Králové první dopisy od bývalých vězňů, kterým Kolínský pomáhal. Mnohé z nich zde jiţ byly citovány. Mezi nimi se však nenacházely pouze dobrozdání v Kolínského prospěch. Je zde i dopis od jeho bývalé manţelky, která se ho snaţila vylíčit v co nejhorším světle. Dopis popisuje, jak byl Adolf Kolínský sobecký a jak vţdy myslel pouze na vlastní prospěch. Jarmila Kolínská se tváří jako zarytá vlastenka, která chce pouze to: „…aby byli spravedlivě potrestáni všichni, kteří pro svůj osobní prospěch a svou sobeckost a kariéru zapřou a zradí i svůj národ.“255 Dopis manţelky je psán nenávistně a se snahou bývalého manţela co nejvíce očernit. Jeho věrohodnost byla bezpochyby vyvrácena těmi, kteří manţele Kolínské znali uţ před válkou. Například Jan Maximovič o ní mluví jako o „tvrdé Němce“, která měla být dokonce hlavním důvodem, proč se Adolf Kolínský přihlásil k Němcům.256 I přes to můţe být tento pramen vyuţit. Jarmila Kolínská totiţ píše, ţe jí byl konečně navrácen syn Jarmil. Ten tak musel být odebrán otci někdy mezi koncem války a jeho zatčením v Kolíně.
10.2. Tlak z Prahy na propuštění Adolfa Kolínského Kromě toho, ţe posílali dopisy lidé, kteří se Kolínského zastávali a nabízeli svá svědectví, se hradecký MLS ocitl i pod silným tlakem Ministerstva vnitra na propuštění Kolínského. Prakticky od jeho zatčení doslova bombardují soud zprávy především Zemského odboru bezpečnosti a také od Komise pro vnitřní národní bezpečnosti v Čechách. Všechny ţádají od hradecké vyšetřovací komise, aby odůvodnila zatčení Adolfa Kolínského, a poukazují na jeho ilegální činnost. Zpráva ze dne 21. září 1945 od Zemského odboru bezpečnosti uvádí: „Doufáme, ţe při zatčení Vám bylo známo, ţe jmenovaný má u sebe potvrzení ministerstva vnitra, ţe pro jeho illegální činnost jakékoliv vyšetřování je bezpředmětné.“257 KVNB dokonce předkládá jakési důkazy o Kolínského ilegální činnosti (Bohuţel nejsou součástí spisu, není tedy jasné, o jaké důkazy se jedná.) a ţádá jeho okamţité propuštění. V opačném případě ţádá, aby: „…mohl být pro zdejší úřad jako svědek k dispozici je nutno ihned sem předloţiti spisy a provést jeho eskortu do zdejší věznice kde bude vyslýchán.“258
255
SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, dopis Jarmily Kolínské. SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, dopis Jana Maximoviče. 257 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, zpráva Zemského odboru bezpečnosti. 258 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, zpráva KVNB. 256
65
Na schůzce členů hradecké vyšetřovací komise ze dne 2. října 1945 bylo dohodnuto, ţe obviněný Kolínský zůstane ve vazbě hradeckého MLS. Jako důvody byly uvedeny „vhodnost“, „kolize“ a také důvod, ţe vyšetřování proti Kolínskému není dosud ukončeno. Toto bylo odesláno jako odpověď na KVNB.259 Na Ministerstvu vnitra však nakonec padlo rozhodnutí, ţe Kolínský v hradecké věznici nezůstane. Ministerstvo zaslalo 11. října 1945 telegram hradecké vyšetřovací komisi, ve kterém přikazovalo převézt Adolfa Kolínského do věznice na Pankráci. Z dostupných pramenů vyplývá, ţe následujícího dne byl skutečné Kolínský převezen do Prahy.260 Den předtím se dostavila za ministrem vnitra deputace Fučíkové, Beneše a Špringla a ţádala, aby byl Kolínský propuštěn: „…poněvadţ vyšetřující orgány ONV postupují při vyšetřování jeho případu zaujatě a neberou vůbec ohled na písemný materiál, který mluví v jeho prospěch.“261 Mohlo by se zdát, ţe Ministerstvo vnitra jednalo na základě jednání ministra s výše zmíněnou deputací, ale není tomu tak. Rozkaz eskortovat Kolínského do Prahy přišel uţ 10. října od kapitána Pokorného262, který měl na starosti případ Adolfa Kolínského. V pankrácké věznici byl Adolf Kolínský po příchodu znovu zbit, jak bylo popsáno výše. V následujících dnech ho navštívila Fučíková společně s Benešem a Špringlem. Zde byl také v následujících dnech poprvé vyslýchán pracovníky ZOB v otázce Vladimíra Krajiny. Ve vazbě ZOB však Kolínský dlouho nezůstal. Z pankrácké věznice byl propuštěn, opět na příkaz kpt. Pokorného 14. nebo 15. listopadu.263 Kolínskému bylo nařízeno, aby se po příjezdu hlásil na MNV v Kolíně a případnou změnu bydliště hlásil tamtéţ. Zároveň bylo nařízeno, aby: „Jmenovanému nebudiţ činěny obtíţe se strany bezpečnostních orgánů bez schválení Ministerstva vnitra.“264 Nemůţeme však s jistotou říci, které instituci byl tento příkaz určen, protoţe ve spisu se nachází pouze kopie.
259
Tamtéţ. SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, telegram MV hradecké vyšetřovací komisi. 261 ABS Kanice, fond 2M Odbor politického zpravodajství MV, 12204, úřední záznam. 262 Je pravděpodobné, ţe se jedná o Bedřicha Pokorného (nar. 6. 3. 1904 v Brně). Po válce se podílel na tzv. brněnském pochodu smrti, vstoupil do KSČ a od června nastoupil na ministerstvo vnitra, kde se stal přednostou oddělení obranného zpravodajství. Později působil jako zástupce velitele StB. V lednu 1951 byl zatčen a odsouzen k 16 letům odnětí svobody za sabotáţ. Víz www.abscr.cz Bedřich Pokorný – vzestup a pád, http://www.abscr.cz/data/pdf/sbornik/sbornik2-2004/bedrich_pokorny.pdf (podle stavu ke dni 3. 4. 2013). 263 ABS Kanice, fond 2M Odbor politického zpravodajství MV, 12222, v archivním fondu se nacházejí rozkazy na propuštění Adolfa Kolínského z vazby. Jednoznačně z nich však nevyplývá, který den byl Kolínský propuštěn. 264 ABS Kanice, fond 2M Odbor politického zpravodajství MV, 11034, propouštěcí příkaz. 260
66
Ministerstvo vnitra, konkrétně opět kpt. Pokorný, přikázalo hradecké vyšetřovací komisi, ţe má zpracovat případ před MLS a zároveň vrátilo Kolínského spis. Zároveň však nařídilo, ţe Kolínský má být vyšetřován na svobodě a předvolán pouze k soudnímu přelíčení. Tento rozkaz je odpověď na zprávu hradecké komise, ţe v Hradci Králové je názor veřejnosti, ţe Kolínský musí být souzen u tamního MLS. Odpověď je psána rukou.265 Po propuštění se Adolf Kolínský vrátil zpět do Kolína. O jeho činnosti od propuštění z pankráckého vězení v půlce listopadu 1945 aţ do jeho procesu u hradeckého MLS v polovině listopadu 1946 máme pouze minimum pramenů. Podle zprávy SNB hradecké vyšetřovací komisi Kolínský po celou dobu pracoval jako pomocný zaměstnanec hospodářské kontroly ONV.266 V první polovině roku 1946 byl Adolf Kolínský často volán k výslechu, aby podal informace o členech gestapa, dozorcích, nebo konfidentech. Rozkaz k tomu vydalo v zimě 1946 Ministerstvo vnitra, konkrétně oddělení obranného zpravodajství: „Jest třeba s ním[s Adolfem Kolínským – pozn. autora] navázati styk, ţádati od něho informace a osobní data členů gestapa, kteří byli sluţebně přidělení v Hradci Král., Praze a všechna jména členů SS, SD, jeţ jsou mu známa.“267 Protokol z výslechu z 11. března je hodně obecný a Kolínský neříká nic, co by neudal jiţ dříve. S tímto výslechem nebyli představitelé OBZ spokojeni: „Je nepřípustné, aby vyslýchaná osoba pouţívala nepřesných a neurčitých vyhýbavých výrazů, nebo dokonce přímo naznačila, za jakých podmínek chce nebo bude vypovídat. (…)musí odpovídat pravdivě a plně na Vaše otázky.“268 Na to byl Adolf Kolínský opět vyslechnut a tentokrát důkladněji. Uvedl však, ţe dosud má strach o svůj ţivot a nechce jmenovat lidi spolupracující v minulosti s Němci.
10.3. Proces před soudem Přes léto 1946 dokončil veřejný ţalobce dr. Kremla ţalobu na Adolfa Kolínského, která byla doručena začátkem září k hradeckému MLS. Vypracování obţaloby nebylo jednoduché hlavně kvůli velkému zájmu a tlaku veřejnosti. Problémem bylo, ţe Kolínský pracoval jako dozorce a ti měli podle Boráka specifické postavení před mimořádnými lidovými soudy: „Zvláštní skupinu souzených tvořili dozorci vězňů a dozorci z táborů různého
265
ABS Kanice, fond 2M Odbor politického zpravodajství MV, 12109, zpráva vyšetřovací komise ONV v Hradci Králové. 266 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, zpráva velitele stanice SNB. 267 ABS Kanice, fond 302 Hlavní správa vojenské kontrarozvědky, 302-30-1, rozkaz oblastního velitelství OBZ. 268 ABS Kanice, fond 302 Hlavní správa vojenské kontrarozvědky, 302-30-1, rozkaz velitelství OBZ.
67
druhu. Samotnou sluţbu dekret za trestnou neoznačil, záleţelo především na chování obţalovaného vůči vězňům.“269 V obţalobě je návrh pro stíhání Adolfa Kolínského kvůli tomu, ţe: „…v době zvýšeného ohroţení republiky, totiţ po 15/3. 1939, v Hradci Králové a jinde podporoval nacistické hnutí, čímţ spáchal zločin proti státu podle §u 3 č.1. retr. zák. a budiţ podle téhoţ ustanovení potrestán.“270 Podle § 3 retribučního zákona Kolínskému hrozilo 5 – 20 let vězení, v případě přitěţujících okolností mohl soud uloţit i doţivotí, nebo dokonce trest smrti.271 Ţalobce uvedl mnoho důvodů, které měly prokázat Kolínského vinu. Podle něj například Kolínský prohlašoval, ţe se mu po válce nic nestane, protoţe je Němec. V případě vítězství Sovětského svazu byl prý odjakţiva komunistou, a tak se mu také nic nestane.272 Navíc měl Adolf Kolínský vymyslet sprchování vězňů studenou vodou coby novou výslechovou metodu. Dále se měl chovat opovrţlivě k českým kolegům a jako vrchol všeho je udat na gestapu za napomáhání vězňům. Na druhou stranu ţalobce vyzdvihl Kolínského zásluţnou činnost na Pankráci, v Kolíně i Malé pevnosti a doporučil to přičíst obviněnému k dobru.273 Původně se hlavní přelíčení s Adolfem Kolínským mělo odehrát 16. října 1946. Soudní obsílka však nebyla Kolínskému doručena, protoţe byl v té době na dovolené, jak potvrdili jeho kolegové z ONV.274 Z toho důvodu byl soud odloţen na 13. listopad. Předsedou soudu byl jmenován dr. Teichman, Kolínského zastupoval praţský advokát dr. Váhala. Po všech úvodních formalitách prohlásil Adolf Kolínský, ţe se necítí vinen, a poté vypovídal před soudem „jak se věc sběhla“. Uvedl například, ţe po vystoupení z KSČ vstoupil k sociální demokracii a při líčení pozdějších událostí kladl důraz především na svoji činnost na Pankráci. Je zajímavé, ţe Kolínský nezmínil své působení u partyzánů na sklonku války. Na přání veřejného ţalobce poté soud odmítl vyslechnout bývalé členy gestapa Hardtkeho, Liebla ani Schrödera jako nevěrohodné. Byl to právě Hardtke, který se měl stát hlavním svědkem veřejného ţalobce, protoţe od začátku tvrdil, ţe udání na české dozorce učinil Adolf Kolínský. Následovaly výpovědi svědků, nejprve několika bývalých vězňů z hradecké a pankrácké věznice, z nichţ nikdo neřekl nic, co by mohlo Kolínskému před 269
BORÁK, M.: Spravedlnost podle dekretu. Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě, s. 211. 270 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, obţaloba, s. 1. 271 www.psp.cz Dekret presidenta republiky ze dne 19. června 1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, http://www.psp.cz/docs/laws/dek/161945.html (podle stavu ke dni 4. 4. 2013). 272 Toto dosvědčuje i manţelka Jarmila a většina dozorců hradecké věznice. 273 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, obţaloba, s. 2-3. 274 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, zpráva velitele stanice SNB.
68
soudem přitíţit. Po nich vypovídaly vdovy Fučíková a Eliášová a obě si pochvalovaly Kolínského pomoc jejich manţelům. Nejdéle vypovídal Stanislav Špringl, který nejdříve zmínil zásluhy Adolfova bratra Leopolda a poté obsáhle povyprávěl o situaci na Pankráci. Popsal, jak Kolínský pomáhal nejen jemu, ale vyjmenoval celou řadu bývalých vězňů, kteří podle něj „vděčí za svůj ţivot“ právě Kolínskému. Z bývalých kolegů dozorců vypovídal nejprve Richter, který popsal, jak ho Adolf Kolínský přesvědčoval, aby se také přihlásil za Němce, nebo jak se Kolínský vychloubal tím, ţe ať vyhraje válku kdokoliv, tak jemu se nic nestane, protoţe si vše dobře zařídil. Z dalších dozorců vypovídal například František Ţidlický o tom, jak se Kolínský chlubil, ţe si přestupem k Němcům hmotně polepšil a jakmile se stal vrchním dozorcem ve věznici gestapa, choval se k nim povýšeně a prý měl dokonce plivat na kolegu Hlásného. Po výpovědích svědků přišlo na řadu čtený protokolů. Nejprve byly čteny protokoly se členy hradeckého gestapa, přestoţe se Kolínského obhájce snaţil čtení zabránit. Z protokolu Alberta Hardtkeho bylo čteno, ţe právě Kolínský udal české dozorce. Adolf Kolínský se ke čteným protokolům nijak nevyjadřoval. Po dalších protokolech dozorců a bývalých vězňů přichází na řadu čtení 227275 dopisů, které přišly soudu od bývalých vězňů a v nichţ jsou popsány nejrůznější způsoby pomoci Adolfa Kolínského. Několik dopisů bylo citováno výše. Co se týká původního obvinění Kolínského, ţe vymyslel sprchování vězňů studenou vodou, nebylo během soudního přelíčení vůbec zmíněno. Čtením dopisů skončilo průvodní řízení a na závěr navrhl veřejný ţalobce odsoudit Adolfa Kolínského podle § 14, případně § 16 retribučního dekretu.276 Obhájce navrhl zprostit Kolínského obţaloby. Poté se soudci odebrali k poradě.277 Po jejich návratu byl čten rozsudek, ve kterém byl Adolf Kolínský podle § 3 odst. 1 retribučního zákona uznán vinným, ţe v době od 1. září 1940 aţ do 4. srpna 1941 podporoval nacistické hnutí. Následně však soudci vyuţili § 16 a od potrestání bylo upuštěno.
275
Tyto dopisy psali bývalí vězňové na základě výzvy v novinách, aby se hlásili ti, kteří ve vězení potkali Adolfa Kolínského. 276 § 14 retr. zákona umoţňuje soudu potrestat dotyčného ztrátou občanské cti, uloţením pracovní povinnosti ve zvláštních pracovních oddílech, případně propadnutím části, nebo celého majetku ve prospěch státu. §16 retr. zákona umoţňuje soudu sníţit výši trestu i pod dolní hranici sazby v případě, ţe: „…obţalovaný jednal s úmyslem prospěti českému nebo slovenskému národu nebo Československé republice či jejím spojencům nebo jinému obecnému zájmu, nebo ţe se pozdější svou činností zaslouţil o osvobození republiky z nepřátelské moci, nebo o nápravu, nebo o zmenšení zla nepřítelem způsobeného a ţe po svém obrácení na cestě povinnosti uţ vytrval.“ www.psp.cz Dekret presidenta republiky ze dne 19. června 1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, http://www.psp.cz/docs/laws/dek/161945.html (podle stavu ke dni 4. 4. 2013). 277 SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, hlavní přelíčení, s. 1-8.
69
Soud uvěřil českým dozorcům, kteří svědčili proti Kolínskému, ţe se tento v uvedeném období účastnil porad se členy gestapa a radil jim, jak znemoţnit vězňům případný útěk nebo domluvu s lidmi mimo věznici. Mimo to také soud uznal, ţe Kolínský se do začátku roku 1941 choval opovrţlivě ke svým bývalým kolegům, na vězně byl zbytečně ostrý a ve sluţbě horlivý. Jeho přestup k Němcům a přihlášku ke gestapu zdůvodnil soud tak, ţe se Kolínský: „…nechal zlákat hmotnými výhodami, které si od toho sliboval.“278 Dále je v rozsudku ohodnoceno jeho chování ve prospěch nacistického hnutí: „……konal sluţbu vedoucího dozorce takovým způsobem, ţe znamenalo to prospěch pro Německo a podporovalo to výkon policejní a trestní moci (…) nijak neprokázal, ţe před svým vstupem do německých sluţeb radil se s příslušníky illegální komunistické strany (…) Proto obhajoba obţalovaného, ţe stal se Němcem a vstoupil do sluţeb gestapa v úmyslu pomáhati a prospěti československé věci, není vůbec hodnověrná a jest naopak (…) vyvrácena.“279 Na druhou stranu soud ocenil jeho pomoc a sluţby, které prokázal vězňům od roku 1941. Jeden odstavec rozsudku je věnován pomoci Juliu Fučíkovi a přiznává Kolínskému klíčovou úlohu na vynesení reportáţe z věznice, aniţ by zde byla zmínka o Jaroslavu Horovi. Další odstavec popisuje, jak cenné sluţby prokázal generálu Eliášovi a oceňuje, jak sloţité pro Kolínského bylo udrţovat spojení generála s jeho spolupracovníky, a zdůraznil, ţe na tomto kontaktu závisely ţivoty jiných lidí. Soud také ocenil, ţe Kolínský neposkytoval pomoc pouze slavným a známým osobnostem: „…ale i lidem prostým a nepatrným a ničeho za svou pomoc neţádal (…) Obecný prospěch jím sledovaný jest nesporně mnohokráte vyšší, neţli škoda, která jeho trestným činem na počátku vznikla.“280 V posledním odstavci rozsudku MLS zdůvodnili, proč byl Kolínský přeci jen uznán vinným: „Poněvadţ obţalovaný (…) úmysl snaţiti se o zmenšení zla a o nápravu nepřítelem způsobeného v době, kdy do sluţeb Němců vstoupil, neměl, nýbrţ po nějaký čas jim spolehlivě slouţil, byl uznán vinným…“281 Procesu s Adolfem Kolínským věnuje pozornost také Lucie Jarkovská ve své práci Odplata, či spravedlnost. Mimořádné lidové soudy 1945-1948 na Královéhradecku. Po krátkém medailonku mapuje Kolínského putování po věznicích na podzim 1945 a samotný proces před MLS. Jarkovská se však dopouští několika nepřesností, především v datech.
278
VHA Praha, fond Kvalifikační listiny vojenských osob, SPIS Adolfa Kolínského, rozsudek MLS, s. 2. VHA Praha, fond Kvalifikační listiny vojenských osob, SPIS Adolfa Kolínského, rozsudek MLS, s. 3. 280 Tamtéţ, s. 5. 281 Tamtéţ. 279
70
Například uvádí, ţe Kolínský byl zatčen aţ 10. září 1945, nebo ţe z Pankráce byl propuštěn uţ 4. listopadu 1945. Mimo jiné také zmiňuje velký zájem veřejnosti.282 Jako nepravdu tak můţeme označit, co řekl Kolínský Michalové: „Veřejný soud se nekonal, mohla by z toho být pěkná ostuda. Pošpiněn jsem byl veřejně, ale očištěn jsem veřejně nebyl.“283 Proti tomu jednak tvrzení Jarkovské a také to, ţe v zápisu z hlavního přelíčení, ani jinde ve spisu MLS není jediná zmínka o tom, ţe by se soud konal s vyloučením veřejnosti.
10.4. Dopady rozsudku a pozdější reflexe Po skončení soudu cestoval zpět domů vlakem se Stanislavem Špringlem. Ten později označil rozsudek za „nespravedlnost drtinovské justice“ a ţe Kolínskému tím bylo „vypáleno na čelo Kainovo znamení“. Poté vzpomínal, ţe Kolínský rozsudek: „…nesl nejtíţe ze všech dosavadních zklamání (…) Sám se mi o tom svěřil ve vlaku, kterým z Hradce odjíţděl, slovy, ţe to byl jeho nejhorší den v ţivotě. Tehdy se v něm něco zlomilo, ztratil víru v lidi a spravedlnost.“284 Přestoţe chystaný proces s Adolfem Kolínským vzbudil nemalou pozornost u veřejnosti, především u bývalých vězňů, nebo u personálu hradeckého soudu a věznice, dobový tisk nabídl mizivou reflexi. Pouze dva plátky se zabývaly Kolínského procesem. Prvním byly Lidové proudy, které byly regionální tiskovinou strany Národně socialistické. Také druhý, tentokrát deník Svobodné slovo, byl orgánem národních socialistů. Je zajímavé, ţe komunistické noviny se o soudním přelíčení vůbec nezmínili, přestoţe v té době vycházely první vydání Reportáţe, psané na oprátce. Lidové proudy v krátkém článku popsaly soudní přelíčení. Nesprávně uvedly, ţe Kolínský pochází z německé rodiny a také, ţe začal vězněným pomáhat aţ po vstupu Sovětského svazu do války.285 Svobodné slovo označilo soud s Adolfem Kolínským jako „těţký případ k rozluštění“. Dále uvedlo podobné chyby, které o den později převzaly Lidové proudy. Navíc špatně uvedlo, ţe Kolínský se stal dozorcem teprve v roce 1934.286 Je nutno však říci, ţe oboje noviny se zdrţely jakékoliv kritiky soudu za vynesený rozsudek a omezily se pouze, pokud pomineme pár nepřesností, na strohé okomentování případu. 282
JARKOVSKÁ, L.: Odplata, či spravedlnost? Mimořádné lidové soudy 1945-1948 na Královéhradecku, s. 154. 283 MICHALOVÁ, M.: Kolínský nemlčel. Střední Evropa. Revue pro středoevropskou kulturu a politiku. Červen 1995, roč. 12, č. 51, s. 119. 284 NA Praha, nezpracovaný fond SPB – 2. výstřiţky, dopis S. Špringla prezidentu Zápotockému, s. 8. 285 Německý dozorce před lidovým soudem. Lidové proudy. 15. 11. 1946, roč. 2, č. 46, s. 3. 286 Případ německého dozorce vězňů. Svobodné slovo. 14. 11. 1946, roč. 2, č. 260, s. 6.
71
Hrabica s Andrijanovem však ve svém článku v Mladé frontě nepravdivě tvrdí, ţe denní tisk informoval o tom, ţe byl: „DOZORCE KOLÍNSKÝ ZPROŠTĚN VINY!“287 Faktem je, ţe Adolf Kolínský nebyl soudem zproštěn viny, ale bylo upuštěno od potrestání na základě Kolínského zásluţné činnosti. Ve studovaných periodikách v listopadu 1946 však není jediný článek, který by nesl výše zmíněný nadpis. Jediné dvě periodika, ve kterých byla reflexe soudního přelíčení s Kolínským, zde byla zmíněna. Ta ostatní se soudem s Adolfem Kolínským nezabývala. Rozsudek hradeckého soudu ovlivnil další ţivot Adolfa Kolínského. Největší vliv měl na jeho pozdější zaměstnání. Jako člověk odsouzený československým soudem se tak nemohl navrátit do státních sluţeb a navázat na svoji předválečnou profesi dozorce vězňů. Druhým důsledkem, který však ovlivnil jeho ţivot pouze minimálně, bylo degradování v rámci československé armády. V jeho kmenovém listu stojí, ţe mu byla: „…odňata hodnost desátníka v záloze v důsledku jeho odsouzení MLS. dnem 13. listopadu 1946.“288 Právě z důvodu, ţe mu kvůli rozsudku bylo zakázáno vrátit se do státních sluţeb, byla sepsána ţádost o milost prezidentu republiky, která je uloţena v Národním archivu. Bohuţel se pravděpodobně jedná pouze o kopii dopisu, a tak nemůţeme s jistotou říci, zda ţádost opravdu dorazila k rukám prezidenta. Další otázkou zůstává, kterému prezidentovi byla určena, protoţe na ţádosti není uvedeno ţádné datum a ani podpis, takţe ani nevíme, kdo ji psal. Na začátku ţádosti o milost pro Adolfa Kolínského je uveden samotný důvod ţádosti, tedy ţe se Kolínský na základě rozsudku nemůţe navrátit do státních sluţeb: „…ačkoliv to podle ţádajících korporací za svou činnost úplně zasluhuje.“289 Následně je na několika stránkách popsána Kolínského činnost za okupace a dokonce jsou zde opsány dvě stránky Reportáţe, psané na oprátce. Na závěr jsou citovány pasáţe z rozsudku, kde soud vyzvedl zásluţnou práci, kterou pro vězně vykonal Kolínský. Sice nejsme schopní posoudit, zda byla ţádost o milost vůbec odeslána prezidentovi, můţeme ovšem říci, ţe i kdyby došla, nebyla vyslyšena. Soudím tak ze dvou důvodů. Tím prvním je fakt, ţe v případě kladného vyřízení by Kolínského spis od MLS uloţený ve státním oblastním archivu v Zámrsku pravděpodobně obsahoval písemné rozhodnutí prezidenta o udělené milosti. Jako druhý důvod uvádím to, ţe Adolf Kolínský po válce uţ nikdy neslouţil
287
ADRIJANOV, V. - HRABICA, Z.: Adolf Kolínský. Mladá fronta. 22. 9. 1979, roč. 35, č. 224, s. 5. VHA Praha, fond Kvalifikační listiny vojenských osob, spis Adolfa Kolínského, kmenový list. 289 NA Praha, nezpracovaný fond SPB – 2. výstřiţky, ţádost o milost prezidentu republiky Československé, s. 2. 288
72
jako dozorce vězňů. V případě prezidentské milosti by se pravděpodobně pokusil uchytit v této profesi, kdyţ si o ni hned po válce ţádal. Komunistická historiografie po únoru 1948 hodnotila velice kriticky, ţe Adolf Kolínský po válce skončil před lidovým soudem. Například Hrabica s Andrijanovem se v knize Lidé z Reportáţe ptají: „Pro koho bylo výhodné postavit před soud Adolfa Kolínského pár měsíců po skončení války? Nebo snad jenom proti Kolínskému mířila celá předúnorová justice?“ následně uvádějí, ţe citují jeden z protokolů MLS „‘Kolínského pronásledovaly pomluvy ze strany národních socialistů a lidovců.‘ Ministrem spravedlnosti je v té době jeden z vedoucích představitelů národně socialistické strany Prokop Drtina. Čelný organizátor nenávistných kampaní proti Komunistické straně Československa.“290 Na tomto místě je potřeba zastat se tehdejšího hradeckého Mimořádného lidového soudu a důrazně odmítnout tvrzení autorů Hrabici a Andrijanova. V hradecké Vyšetřovací komisi ONV seděli zástupci národních socialistů a lidovců stejně jako komunisté nebo sociální demokraté, svádět tedy vinu jen na některé z nich je alibistické. Domnívám se, ţe bylo správné, ţe byl Adolf Kolínský souzen, protoţe muselo být prošetřeno jeho chování z prvních let nacistické okupace. Stejně tak povařuji za správný rozsudek MLS. Přestoţe Kolínský ze začátku okupace podporoval nacistické hnutí, prokázal vězňům neocenitelné sluţby, a proto nemohl být soudem potrestán. Musíme rozhodně odmítnout tvrzení Hrabici a Andrijanova z toho, ţe by se „Drtinovská justice“ mohla snaţit jakkoliv poškozovat Kolínského. V ţádném případě tento případ nelze porovnávat se zneuţíváním Trestních nalézacích komisí komunisty.
290
ADRIJANOV, V. - HRABICA, Z.: Lidé z reportáţe, s. 114.
73
11. Adolf Kolínský správcem Fondu národní obnovy v Karlových Varech Poté, co byl Kolínský souzen hradeckým MLS, dohnala ho další válečná událost, konkrétně incident z čelákovického nádraţí. Zde Adolf Kolínský postřelil dne 21. dubna 1945 četníka Šnajdra, který se ho pokoušel zatknout (více o incidentu viz kapitolu Ţivot v ilegalitě a konec války). MLS v Hradci Králové se tímto incidentem nezabýval, ale z pramenů můţeme vyčíst, ţe krajský soud v Mladé Boleslavi uţ od podzimu vedl proti Kolínskému vyšetřování kvůli střelbě v Čelákovicích291. Bohuţel však prameny k tomuto vyšetřování, ani soudnímu jednání, pokud vůbec nějaké proběhlo, nejsou k dispozici. Zajímavostí zůstává, ţe ve spisu MLS v Zámrsku se jako důkaz proti Kolínskému nachází nábojnice (foto v příloze), která měla být pouţita v Čelákovicích. Je vidět, ţe zde měla být ještě druhá nábojnice, ale ta se pravděpodobně v průběhu vyšetřování ztratila, nebo ji někdo odcizil. Fakt, ţe tento důkaz zůstal ve spisu Mimořádného lidového soudu, jen podporuje domněnku, ţe se nakonec ţádný soud s Kolínským nekonal. Skutečnost, ţe o soudu kvůli postřelení četníka Šnajdra ještě několikrát mluvil Stanislav Špringl a později se o něm uţ nezmiňuje, nás tedy nutí k závěru, ţe z nějakého důvodu k dalšímu soudu s Kolínským sešlo.292 Adolf Kolínský se však dostal do konfliktu se zákonem znovu a to koncem roku 1947, kdy působil jako správce skladu Fondu národní obnovy v Karlových Varech. Do té doby měl mít, jak sám uvádí, velké problémy s hledáním zaměstnání. Není však jisté, za jakých okolností ztratil to předchozí v Kolíně. Adolf Kolínský uvedl, ţe na tom byl finančně tak špatně, ţe dokonce navštívil i Gustu Fučíkovou, která podle něj měla mít spoustu peněz z vydané Reportáţe, a ţádal ji o příspěvek. Fučíková měla Kolínského odmítnout s tím, ţe by musela mít souhlas od ÚV KSČ, a tak mu nedala ani korunu. Do Karlových Varů se dostal v květnu téhoţ roku, jak uvedl Špringl. Ten Kolínského odchod do západních Čech hodnotil takto: „Nebyl nám jiţ na blízku, postrádal naši morální oporu, kterou by nyní dvojnásob potřeboval. Ţil v neutěšených finančních poměrech [Kolínský si měl půjčit peníze, aby sám vyţil, protoţe skoro čtvrtinu platu odevzdával jako výţivné na syna – pozn. autora], zmalomyslněl a byl duševně rozerván. Trpěl nevýslovně předhůzkami, ţe je Němec a byl gestapákem.“293
291
SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský, úřední záznam ONV v Hradci Králové. 292 MICHALOVÁ, M.: Kolínský nemlčel. Střední Evropa. Revue pro středoevropskou kulturu a politiku. Červen 1995, roč. 12, č. 51, s. 120. 293 NA Praha, nezpracovaný fond SPB – 2. výstřiţky, dopis S. Špringla prezidentu Zápotockému, s. 8.
74
Adolf Kolínský v Karlových Varech pracoval ve skladu Fondu národní obnovy, kde byly shromaţďovány, mimo jiné, věci zabavené odsunutým Němcům. Jak jiţ bylo řečeno, Kolínský byl v tíţivé ţivotní situaci. Okolí na něj hledělo jako na Němce a především jako na gestapáka, a tak sám později přiznal: „…chtěl jsem odjet tam, kam mě řadili, do Německa a udělal by to kaţdý…“294 Je tedy logické, co píše Miroslav Šiška, ţe se Kolínský mohl chystat na útěk za hranice, pravděpodobně do Bavorska, kam byla po válce odsunuta jeho sestra.295 Stanislav Špringl to potvrdil ve svém dopise prezidentu Zápotockému, ovšem kladl větší důraz na to, ţe Kolínský k tomu byl donucen policejním provokatérem Bohumilem Košateckým. Ten mu měl našeptávat, ţe Kolínskému hrozí odsouzení za střelbu v Čelákovicích, protoţe se blíţilo soudní přelíčení. Obava z dalšího nespravedlivého odsouzení se tak měla stát jedním z dalších důvodů, proč se Adolf Kolínský nakonec rozhodl s Košateckým spolupracovat. Kolínský Michalové popsal, ţe jako správce skladiště viděl, jak si rodiny vysokých funkcionářů odnášely zabavený majetek naprosto beztrestně. On sám prý neměl pravomoc jim v tom zabránit. Proto, kdyţ ho Košatecký nabádal, aby si klidně ze skladu taky něco odnesl, nakonec podlehl. Následující události, jak později vykreslil Marii Michalové, opět nepostrádají na dramatičnosti a je třeba brát je s rezervou: „…a tak mi všechno sám nacpal do kufru, ani jsem nevěděl dobře co (…) Jen jsem udělal krok ze dveří, uţ se na mě vrhli dva fízlové a prý ‚jménem zákona‘ a vyrvali mi kufry z rukou. A uţ jsem šel do vězení. (…) Zkrátka jsem příliš věděl, kdo a co.“296 Události, jak je reprodukuje Michalová, se zdají být dost přehnané. Kolínský označoval Košateckého jako provokatéra národních socialistů, který o něm všechno věděl a dokonce mu jako „dobrý kamarád“ doporučoval, aby nesvědčil proti Krajinovi. Pokud by tak Kolínský učinil, nemusel by se vrátit. Domnívám se, ţe uţ na předchozích stránkách bylo dokázáno, ţe je třeba dát velký pozor na to, co řekl Kolínský Michalové a vybrat pouze to, co je potvrzené z jiných pramenů. S jistotou víme, ţe Adolf Kolínský byl zatčen 1. prosince 1947. Dobový tisk se ovšem značně rozchází v tom, jak se celá událost stala. Národně socialistické Svobodné slovo napsalo, ţe Kolínský byl zatčen: „Pro předstírané vloupání do skladiště fondu národní
294
NA Praha, nezpracovaný fond SPB – 2. výstřiţky, dopis A. Kolínského S. Špringlovi z 26. 1. 1954, s. 2. ŠIŠKA, M.: Muţ, který Fučíkovi umoţnil napsat Reportáţ. Právo magazín. 3. 11. 2012, roč. 22, č. 258, s. 29. 296 MICHALOVÁ, M.: Kolínský nemlčel. Střední Evropa. Revue pro středoevropskou kulturu a politiku. Červen 1995, roč. 12, č. 51, s. 123. 295
75
obnovy v Karlových Varech (…) Při vyšetřování se zjistilo, ţe byl v době poroby příslušníkem německých SS a vězeňským dozorcem na Pankráci.“297 Je zajímavé, ţe Svobodné slovo označilo Kolínského za „příslušníka německých SS“ rok po soudu, který ho tohoto označení zprostil. Celé vyznění článku by se moţná dalo ohodnotit jako snaha zdiskreditovat hlavního svědka proti národnímu socialistovi Vladimíru Krajinovi. Vzhledem k tomu, ţe se ale jedná o jediný článek o Adolfu Kolínském za celý prosinec 1947 a také, ţe Kolínský opravdu kradl ve skladu, se domnívám, ţe tento článek rozhodně nebyl napsaný s úmyslem ho zdiskreditovat. Krádeţí si všimlo i Rudé právo. To napsalo, ţe Kolínský byl zatčen v „souvislosti s krádeţemi“. U Kolínského doma také měla být vykonána prohlídka, při které bylo nalezeno několik odcizených koţichů. Dále autor článku zmínil to, ţe Kolínský měl krást, aby mohl utéci z republiky.298 Z článku tak vyplývá, ţe Adolf Kolínský mohl odcizovat věci delší dobu a je tak v rozporu s tím, co řekl Michalové, ţe byl zatčen přímo při první krádeţi. Zde předkládám vyjádření Adolfa Kolínského k celé aféře, jak ho napsal v dopisu Stanislavu Špringlovi v lednu 1946: „To co se stalo v Karl. Varech, za to se nestydím, to nechť si před Boţím soudem zodpoví ti, kteří mě do toho bahna nahnali!“299 Z vyjádření Kolínského je znát, ţe cítil zahořklost z celé události a připadal si podvedený. Adolf Kolínský byl opět uvězněn a to aţ do března 1948.300 Z evidenčního listu, který je součástí Kolínského vojenského spisu se dozvídáme, ţe byl téhoţ roku vyloučen z KSČ.301 Sice není uvedeno, z jakého důvodu, ale lze předpokládat, ţe se tak stalo kvůli krádeţi v Karlových Varech. Od března 1948 aţ do setkání s Marií Michalovou302 nejsou k dispozici téměř ţádné prameny o Adolfu Kolínském. Pouze Stanislav Špringl napsal, ţe Kolínský po propuštění několik měsíců pracoval jako topič v továrně Friga v Praze. Po zrušení továrny nemohl Adolf Kolínský opět sehnat práci a ani neměl kde bydlet. Přespával u bývalých vězňů, kterým pomáhal na Pankráci a dál si neúspěšně hledal zaměstnání.303
297
Povedený národní správce. Svobodné slovo. 2. 12. 1947, roč. 3, č. 280, s. 3. Bývalý dozorce vězňů za okupace zatčen pro krádeţ. Rudé právo. 3. 12. 1947, roč. 27, č. 281, s. 3. 299 NA Praha, nezpracovaný fond SPB – 2. výstřiţky, dopis A. Kolínského S. Špringlovi z 26. 1. 1954, s. 2 300 ŠIŠKA, M.: Muţ, který Fučíkovi umoţnil napsat Reportáţ. Právo magazín. 3. 11. 2012, roč. 22, č. 258, s. 29. 301 VHA v Praze, fond Kvalifikační listiny vojenských osob, spis Adolfa Kolínského, evidenční list. 302 Setkání se odehrálo v době, kdy Michalová pracovala v Komisi stranické kontroly na ÚV KSČ, coţ bylo v letech 1949-1951. MICHALOVÁ, M.: Kolínský nemlčel. Střední Evropa. Revue pro středoevropskou kulturu a politiku. Červen 1995, roč. 12, č. 51, s. 113. 303 NA Praha, nezpracovaný fond SPB – 2. výstřiţky, dopis S. Špringla prezidentu Zápotockému. s. 9. 298
76
12.
Role Kolínského v případu Vladimíra Krajiny
Jak jiţ bylo několikrát zmíněno, Adolf Kolínský se po válce stal důleţitým svědkem proti Vladimíru Krajinovi. Poprvé se o něm Kolínský zmínil ve výslechovém protokolu ze dne 14. srpna 1945. Je pravděpodobné, ţe právě tímto protokolem na sebe upozornil ty, kteří se v následujících letech snaţili Krajinu odsoudit jako kolaboranta s Němci. Vladimír Krajina byl za války členem ÚVODu a aţ do svého zatčení počátkem roku 1943 ţil v ilegalitě, dokonce spolupracoval s výsadkem ANTIMONY vyslaným z Velké Británie. Po svém zatčení se ho snaţilo gestapo i Karl Hermann Frank vyuţít, a tak byl vězněn v Malé pevnosti společně s manţelkou a některými spolupracovníky jako tzv. Sonderhäftling – čestný vězeň. Na rozdíl od jiných vězňů nemuseli čestní vězňové pracovat, měli lepší stravu a ubytování a celkově s nimi bylo lépe zacházeno. Čestní vězňové byli často povaţováni ostatními vězni za kolaboranty: „Krajinu a jeho společníky kompromitoval samotný reţim internace, a to především v očích spoluvězňů, kteří neznali všechny souvislosti a viděli pouze to, co nedovedli vysvětlit a následně pochopit.“304 Po válce vstoupil Krajina do politiky a stal se poslancem za ČSNS. Komunisté se snaţili Krajinu zdiskreditovat tím, ţe ho označili za kolaboranta a zrádce. Bedřich Pokorný dokonce zfalšoval výpověď K. H. Franka tak, aby vyzněla, ţe Krajina doopravdy spolupracoval s Němci. Přestoţe po únoru 1948 Krajina uprchl do zahraničí, komunistická justice s ním a s jeho spolupracovníky z ČSNS uspořádala soudní proces, ve kterém byla vyuţita i výpověď Adolfa Kolínského.305 Je důleţité zdůraznit, ţe všechny výslechové protokoly, ve kterých Kolínský mluví o Krajinovi, se podezřele shodují. Pokud to porovnáme s ostatními protokoly a dalšími výpověďmi Kolínského, musíme konstatovat, ţe to je něco naprosto ojedinělého. Adolf Kolínský uvedl, ţe při sluţbě v pankrácké věznici přivezli jako vězně jakéhosi Mareše. Ten byl při zatýkání postřelen. Na prosby jiných vězňů, především Bondyho, poskytoval Kolínský Marešovi zvláštní péči, nosil mu navíc jídlo a léky, aby se rychleji uzdravil. Jakmile si Adolf Kolínský získal Marešovu důvěru, tento mu vyprávěl, ţe: „…zaloţili illegální buňku, ale ţe byli zrazeni. Později mi řekl, ţe je vyzradil jakýsi Krajina
304
ŠOLC, J.: Smrt přála statečným, Praha 1995, s. 116. Více k problematice Vladimíra Krajiny viz ŠOLC, J.: Smrt přála statečným, Praha 1995 nebo KRAJINA, V.: Vysoká hra. Vzpomínky, Praha 1994. 305
77
(…) důrazně mne upozorňoval, abych si s Krajinou nic nezačínal, ţe by mne mohl do něčeho přivésti. Co Krajina vyzradil a za jakých okolností mně není známo…“306 Tento výslechový protokol je jediný, kde Kolínský vypovídá o Krajinovi, před někým jiným, neţ před pracovníky ZOB, zatímco ostatní protokoly dělá výhradně před nimi. V ostatních výpovědích, které dělá před úřady, nebo před soudem, o Krajinovi vůbec nemluví. Kromě Mareše Kolínský na Pankráci přišel do styku ještě s jakýmsi Bachurou. Tito dva v ilegalitě spolupracovali a i Bachura měl Kolínského varovat před zrádcem Krajinou. Do dalšího kontaktu nejen s Bachurou, ale teď uţ i s Vladimírem Krajinou přišel Adolf Kolínský v roce 1944, kdyţ slouţil v Malé pevnosti. Po svém příchodu navázal Kolínský nejprve kontakt s vězni, které znal ze svého dřívějšího působení jinde. Při rozhovoru s Bachurou mu tento řekl i o Krajinovi: „Ten tady dělá –sondra- /t. zn. ţe dělá čestného vězně/, však uţ to dlouho trvat nebude a my si tu věc s ním vyřídíme.“307 Kolínský viděl Krajinu poprvé v Malé pevnosti při výdeji jídla, kdyţ ho na něj upozornili jiní vězňové. Jednou, kdyţ měl Kolínský zrovna sluţbu v kanceláři, přijel do Terezína komisař gestapa z Prahy, který to byl, si přesně nevzpomněl. Kolínský dostal rozkaz přivést Vladimíra Krajinu do kanceláře. V kanceláři se Krajina bavil s tímto komisařem a Adolf Kolínský prý vyslechl kousek rozhovoru: „…komisař řekl Krajinovi: ‚Takhle by to měl říci, dojděte tam a vyřiďte to‘. Z toho jsem vyrozuměl, ţe ho na něco navádí.“308 Následně Kolínský dostal další rozkaz, aby Krajinu odvedl zpět na budovu, kde bydlí, ţe tam si má s někým promluvit, a poté ho přivedl zpět. Člověka, se kterým Krajina mluvil, Kolínský nepoznal. Zato ale do protokolu uvedl přesně to, co si měli ti dva povídat. Krajina vyřídil to, co mu řekl komisař a ten druhý vše razantně odmítl a řekl, ţe na něco takového nikdy nepřistoupí. Vladimír Krajina ho pak ještě chvíli přemlouval, ale po chvilce se s Kolínským vrátil do kanceláře ke komisaři gestapa. Následující rozhovor uţ Kolínský neslyšel. Z toho, co vypověděl Adolf Kolínský před pracovníky ZOB, by se mohlo zdát, ţe Krajina opravdu spolupracoval s gestapem. Musíme si však uvědomit, ţe Kolínský neznal všechny souvislosti, a tak by bylo příliš jednoduché, ale hlavně nesprávné, dělat závěry pouze z toho, co Kolínský viděl, nebo slyšel.
306
ABS Kanice, fond 302 Hlavní správa vojenské kontrarozvědky, 302-1-185, protokol sepsaný v Kolíně s A. Kolínským dne 14. 8. 1945, s. 1. 307 ABS Kanice, fond 310 sekretariát Velitelství StB, 35-78-3, protokol sepsaný dne 19. 10. 1945 s Adolfem Kolínským, s. 2. 308 NA Praha, fond 316 Komise pro stíhání válečných zločinců, 316-176-20, výslech svědka A. Kolínského.
78
Na druhou stranu je pochopitelné, ţe měl Adolf Kolínský potřebu podělit se o tyto informace a logické, ţe se tak stal jedním z hlavních svědků, které Bedřich Pokorný proti Krajinovi získal. Kvůli nedostatku pramenů se zde nemíním pouštět do spekulací, jaké byly skutečné důvody zatčení Adolfa Kolínského v Karlových Varech, zda se jednalo o nějakou formu nátlaku na Kolínského ze strany ZOB, nebo se opravdu jednalo o snahy národních socialistů. Je však jasné, ţe na Adolfa Kolínského byl v té době vyvíjen obrovský tlak. Stanislav Špringl píše o: „…mnohých intrikách proti němu a nepochybuji proto ani v nejmenším, ţe i zde šlo o záměrnou akci našich nepřátel, která měla způsobit zdiskreditování a znemoţnění Kolínského…“309 O stejných intrikách mluví i Adolf Kolínský, který vzpomíná: „…pronásledovaný různými intrikami jako jsem byl já, obzvláště ku konci roku 1947, kdyţ vrcholily partajnické rozbroje a k tomu já korunní svědek proti Krajinovi, tenkráte kdo to nezaţil na své kůţi, nemá právo soudit.“310
309 310
NA Praha, nezpracovaný fond SPB – 2. výstřiţky, dopis S. Špringla prezidentu Zápotockému, s. 9. NA Praha, nezpracovaný fond SPB – 2. výstřiţky, dopis A. Kolínského S. Špringlovi z 26. 1. 1954, s. 2.
79
13.
Adolf Kolínský po roce 1948 až do své smrti
13.1. Hledání zaměstnání a pomoc Marie Michalové Dnes nemůţeme posoudit, jaký nátlak byl na Adolfa Kolínského vyvíjen. V roce 1948 si musel připadat skutečně na dně, byl bez práce a bez peněz, čekal ho soud kvůli krádeţi v Karlových Varech a pravděpodobně i kvůli Čelákovicím. V říjnu téhoţ roku byl navíc postaven před Trestní nalézací komisi Ústředního národního výboru v Praze. Komise mu vytkla, ţe se za války ucházel o německou příslušnost. Odsouzen byl ke čtyřem měsícům vězení a veřejnému napomenutí. Zda si trest vězení skutečně odpykal, není jasné, protoţe ve spisu se nachází pouze usnesení komise.311 Zády se ke Kolínskému otočili i mnozí komunisté. Gusta Fučíková se s ním odmítla podělit o peníze z Reportáţe a i Marie Michalová popisuje, co si o Adolfu Kolínském mysleli někteří její spolupracovníci. Například vedoucí kádrového oddělení na ÚV KSČ Václav David měl prohlásit, ţe Kolínský: „…byl dobrodruh a jestli někomu pomohl, tak jen za velký úplatek, byl to lump.“312 Lidé, kteří se snaţili koncem 40. let Kolínskému pomoci sehnat bydlení a práci, se obrátili na úřady a také na KSČ. Ţádali o pomoc vedoucího bezpečnostního odboru ÚV, vedoucího kádrového oddělení, vedoucího hospodářského oddělení a dokonce i Marii Švermovou.313 Nakonec se obrátili na Komisi stranické kontroly, kde jim vyšla vstříc právě Marie Michalová. V následujícím období jsou k dispozici pouze dva prameny. Prvním z nich je vyprávění Michalové, které je ovšem dosti problematické, jak bylo ukázáno výše. Druhým z nich je Špringlův dopis, který potvrzuje většinu toho, co uvádí Michalová. Je však potřeba uvědomit si rozdíl mezi citacemi z článku Marie Michalové a tím, co bude uvedeno na následujících stránkách. Výše uvedené citace pocházejí převáţně z vyprávění Adolfa Kolínského a našli jsme v nich spoustu nepřesností, troufám si říci i nepravd. Michalová mohla prostě jen napsat vše, co jí řekl Adolf Kolínský, aniţ by si cokoliv ověřovala. V následující části však budu vycházet přímo z toho, co zaţila sama Michalová, především se bude jednat o pomoc, kterou Kolínskému poskytovala. Stanislav Špringl uvedl, ţe to byla
311
Archiv hlavního města Prahy, fond 36 Trestní řízení podle malého dekretu, 36-43779, usnesení trestní nalézací komise. 312 MICHALOVÁ, M.: Kolínský nemlčel. Střední Evropa. Revue pro středoevropskou kulturu a politiku. Červen 1995, roč. 12, č. 51, s. 113. 313 MICHALOVÁ, M.: Kolínský nemlčel. Střední Evropa. Revue pro středoevropskou kulturu a politiku. Červen 1995, roč. 12, č. 51, s. 114.
80
právě Marie Michalová, která pomohla Kolínskému konečně najít práci, bydlení, a také se zaslouţila, ţe mu byl po několika letech opět navrácen syn. Pro Michalovou však shánění práce a bytu nebylo jednoduché. Sama uvedla, ţe krátce poté, co se Komise stranické kontroly začala zajímat o Kolínského, přišel pokyn, ţe nemá v tomto směru nic podnikat. Michalová se přesto snaţila pro Kolínského sehnat práci, ale naráţela na odpor. Nakonec se podařilo sehnat zaměstnání i byt na státním statku v Nehvizdech. Bylo to na jaře 1950. Je s podivem, ţe Adolf Kolínský byl přijat hned jako vedoucí celého statku, přestoţe měl zkušenosti jen minimální. Kolínský zde však nezůstal příliš dlouho. Stanislav Špringl uvedl: „Opustil je [zaměstnání na statku v Nehvizdech – pozn. autora] na vlastní ţádost, kdyţ se přesvědčil o špatném hospodářství a kdyţ i přes opětovná upozornění i ve stranické kontrole nebyla zjednána náprava.“314 To potvrzuje i Michalová. Kolínský uvedl, ţe se místní zemědělci snaţí statek rozkrást a on odchází kvůli tomu, aby nakonec vina nepadla na něj a on opět neskončil ve vězení.315 Kdyţ Adolfa Kolínského navštívila 13. září 1951 Gusta Fučíková společně se zahraničními spisovateli, bydlel uţ v Kutné Hoře a pracoval v obchodním oddělení tamní tabákové továrny. Práci v Kutné Hoře včetně sluţebního bytu mu zařídila také Marie Michalová. Kdyţ jí Kolínský vyprávěl své záţitky z války i o jeho poválečných strastech, nacházel se zrovna v těţké ţivotní situaci. Proto je z Kolínského vyprávění cítit zahořklost. Kritizuje především poválečný reţim a není tím zapáleným komunistou, jak se vykreslil před Fučíkovou a zahraničními novináři. Adolf Kolínský trpěl i zdravotními problémy. Při vyšetření na podzim roku 1951 vojenský lékař zapsal do evidenčního listu, ţe Kolínský trpí slepotou pravého oka.316 Někdy v této době se Adolf Kolínský také znovu oţenil. S druhou manţelkou Emilií měli dceru. Bohuţel z pramenů nevyčteme datum ani místo svatby. Emilie Kolínská, stejně jako Adolf Kolínský, pracovala aţ do důchodu v tabákovém průmyslu v Kutné Hoře.
13.2. Návštěva Fučíkové a delegace novinářů Vraťme se ale k zářiové návštěvě Fučíkové a zahraničních spisovatelů. Byl při ní přítomen i Stanislav Špringl. Hlavním tématem byl samozřejmě Julius Fučík, ale Kolínský pojal vyprávění ze široka. Nejprve popsal svoji kariéru dozorce za první republiky a se 314
NA Praha, nezpracovaný fond SPB – 2. výstřiţky, dopis S. Špringla prezidentu Zápotockému, s. 10. MICHALOVÁ, M.: Kolínský nemlčel. Střední Evropa. Revue pro středoevropskou kulturu a politiku. Červen 1995, roč. 12, č. 51, s. 123. 316 VHA Praha, fond Kvalifikační listiny vojenských osob, spis Adolfa Kolínského, evidenční list. 315
81
Špringlem dopodrobna vylíčili příběh bratra Leopolda. Poté následovalo dlouhé vzpomínání na Fučíka a popis způsobu vynášení a ukrývání motáků s Reportáţí (O Jaroslavu Horovi zde opět není ani zmínka.). Jarmil Kolínský později povyprávěl, jak ho jeho otec unesl z tábora Hitlerjugend v Klánovicích. Spíše neţ obsah, je zajímavá forma Kolínského vyjadřování. Pokud pomineme občasné překrucování událostí tak, jak je to typické pro jakoukoliv Kolínského výpověď či vyprávění, musí nás zarazit způsob jeho vyjadřování. Zápis z tohoto rozhovoru je v obrovském rozporu s článkem Marie Michalové. Zde Kolínský vůbec nezmiňuje problémy s hledáním práce, nebo třeba to, jak mu stranické orgány odmítaly po válce pomoci, protoţe události líčí jen do konce války. Vykreslil Fučíka téměř jako nadpřirozeného hrdinu, coţ v rozhovoru s Michalovou rozhodně neudělal. Další pozoruhodnou věcí, kterou v září 1951 Kolínský uváděl, je kritika důstojníků a jejich chování za okupace. Nejprve popsal, jak v Kolíně pomáhal celkem šesti anglickým a americkým důstojníkům, dodával jim jídlo a vynášel dopisy. Poté se měli tito důstojníci pokusit o útěk, ale byli chyceni a převezeni do Německa. Tam měli na Kolínského všechno vyzradit. Další kritiku na důstojníky udává, kdyţ vypravuje o tom, jak mu Jiřina Závodská pomáhala roznášet motáky z pankrácké věznice: „Kolikrát přišla s brekem. Nejhorší zbabělci byli důstojníci. Já znám dva takové případy. To tam šla s jistou zprávou varovat je, aby okamţitě zmizeli, ţe budou zatčeni. Oni řekli, ţe kdyţ budou zatčeni, tak ţe budou zatčeni i jiní, ţe nebudou mlčet. Byli pak zatčeni a ještě řekli, ţe byli varováni, štěstí bylo, ţe Závodskou neznali podle jména.“317 Tvrzení Kolínského je v rozporu s předchozím tvrzením Jaroslava Maršála, který kdyţ po válce doporučoval přijetí Kolínského jako dozorce vězňů, uvedl: „[Adolf Kolínský – pozn. autora] velmi účinně sabotoval sluţbu dozorce a stál plně ve sluţbách ilegálních skupin důstojníků.“318 Stanislav Špringl uvedl, ţe právě v den návštěvy byla Adolfu Kolínskému doručena soudní obsílka k soudu do Karlových Varů, přestoţe měl být dříve vydán příkaz k zastavení vyšetřování. Přítomnost Fučíkové a delegace však Kolínskému pomohla, protoţe v následujících dnech měla Gusta Fučíková osobně navštívit ministra spravedlnosti, který opravdu celé řízení zastavil.319 Tím byl tedy ukončen celý případ krádeţe ze skladu Fondu národní obnovy.
317
MDH Praha, pozůstalost Gusty Fučíkové, setkání s Adolfem Kolínským ze 13. 9. 1951, s. 7. ABS Kanice, fond 305 Ústředna StB po roce 1945, 305-683-4, záznam výpovědi pplk. Maršála. 319 NA Praha, nezpracovaný fond SPB – 2. výstřiţky, dopis S. Špringla prezidentu Zápotockému, s. 10. 318
82
13.3. Konec života a zahořklost Adolfa Kolínského Mohlo by se zdát, ţe kdyţ získal konečně Adolf Kolínský práci, byt a zaloţil znovu rodinu, bude spokojený a přestane kritizovat poválečný vývoj, jak to dělal před Michalovou. Nebylo tomu tak a ve světle dalších událostí se tak jeví Kolínského výroky při návštěvě Fučíkové a spisovatelů jako nucené. Zde se totiţ dostáváme k dopisu, který napsal Adolf Kolínský Špringlovi v lednu 1954. V tomto dopise se Adolf Kolínský pouští do další tvrdé kritiky poválečného vývoje. V prvé řadě však srdečně děkuje Špringlovi za vše, co pro něj udělal a označuje ho za velice dobrého přítele. V dalších řádcích napsal svůj pohled na tehdejší dobu: „Bohuţel, nejlepší bojovníci za spravedlnost a lidskou důstojnost nám padli na bojišti s kterými jsem stavěl základy příštímu novému světu a ti řadoví vojáci se po návratu do předu nedostali, byli obklopeni a isolováni lidmi nečestnými, kteří svou výmluvností se za stranu schovávají, avšak celku škodí. Obětí těchto lidských kořistníků jsem se stal i já. Dnes uţ mě nemůţe ţádný více poškodit, jsem uţ na dně, ale vţdy připraven na další bitvu.“320 Celý dopis působí podobným zahořklým dojmem jako předchozí Kolínského vyprávění Michalové. Důleţitou věc si Adolf Kolínský nechává na konec. Napsal, ţe poţádal Ministerstvo kultury, aby nebyl více jmenován. Bohuţel nenapsal nic konkrétnějšího, a tak nevíme, v jakých relacích ho ministerstvo jmenovalo. Jako odpověď dostal od Ministerstva kultury doporučení, aby si nechal změnit jméno. Adolf Kolínský vyjadřuje hluboké rozčarování z tohoto návrhu. Uvedl, ţe by musel být zbabělec, aby si nechal změnit české jméno, na které je tak hrdý. Přesto na konci dopisu ţádá Špringla o radu, zda by si opravdu jméno neměl nechat změnit. Další věc, o které Kolínský v té době opět uvaţoval, byl odchod do Německa za sestrou: „Tam by moje jméno nebylo na závadu, naopak, tam bych mohl být prospěšný v boji o zachování světového míru, jako očitý svědek všech těch zvrhlostí co zde Němci během okupace napáchali.“321 V Národním archivu se bohuţel dopis se Špringlovou odpovědí nenachází, nevíme tak, co Kolínskému napsal. Vzhledem k tomu, ţe se jméno Kolínský objevuje, především v literatuře, ještě později, se lze domnívat, ţe jméno si nakonec nezměnil a do Německa také neodcestoval. I Stanislav Špringl rozpoznal, ţe přestoţe Kolínský získal práci a byt, cítil se stále nespravedlivě zatracen. Podle Špringla odmítal dále hovořit o Fučíkovi i o svých zkušenostech z války. 320 321
NA Praha, nezpracovaný fond SPB – 2. výstřiţky, dopis A. Kolínského S. Špringlovi z 26. 1. 1954, s. 1. NA Praha, nezpracovaný fond SPB – 2. výstřiţky, dopis A. Kolínského S. Špringlovi z 26. 1. 1954, s. 3.
83
Stanislav Špringl proto napsal dopis prezidentu Antonínu Zápotockému, ve kterém nejprve dopodrobna vylíčil případ Adolfa Kolínského a pak ţádal o nápravu při příleţitosti Kolínského 50. narozenin. Špringl v dopise ţádá, aby „byly napraveny některé křivdy“ a Kolínskému konečně podána pomocná ruka. Ţádal jednak o pořádnou práci pro Kolínského, ale i o pořádný byt pro jeho rodinu a odkazoval se na řádky, které Julius Fučík adresoval Gustě Fučíkové: „Nikdy nezapomeň člověku, který Ti je odevzdá, ţe mi umoţnil nezemřít docela. Tuţka a papír, který mi dal, mne vzrušují jako láska…“322 Podobně, jako s dopisem Adolfa Kolínského, nevíme ani u tohoto, jestli na něj dostal Stanislav Špringl odpověď. Ze studovaných pramenů se ani nedozvídáme, jestli prezident Zápotocký Špringlovu výzvu vyslyšel a Adolf Kolínský se dočkal nějakého oficiálního uznání. Později psaná literatura se o ţádném vyznamenání nezmiňuje, je tedy moţné, ţe se Kolínský ničeho podobného nedočkal. Jedním z posledních studovaných pramenů jsou paměti Adolfa Kolínského. Podle Hrabici a Andrijanova byly sepsány někdy v letech 1957-58. V regionálním muzeu v Kolíně se skutečně nachází čtyřstránkové paměti Adolfa Kolínského, ale věnují se pouze Juliu Fučíkovi a byly zde uţ několikrát citovány. I tyto paměti jsou v podobném duchu, jako zápis z návštěvy Fučíkové a spisovatelů u Kolínského v Kutné Hoře. Fučík je v nich glorifikován a líčen jako národní hrdina, coţ přesně odpovídalo duchu doby, ve kterých byly paměti napsány. V knize Lidé z Reportáţe i ve stejnojmenném článku v Mladé frontě jsou však citovány i další úryvky z Kolínského pamětí, které měly být napsány ve stejné době. Nicméně v pamětech studovaných v muzeu v Kolíně se tyto pasáţe nenacházejí. Opět tak přichází otázka, zda pasáţe, které citoval Hrabica s Andrijanovem, skutečně napsal. Pokud ano, mně se tyto paměti vypátrat nepodařilo. Pokud někdo projevoval o Adolfa Kolínského skutečně velký zájem v jeho posledních dvaceti letech ţivota, byla to Státní bezpečnost. Ta si totiţ moc dobře uvědomovala, ţe Kolínský má vědomosti o bývalých členech gestapa a mohl by být ještě nápomocný při jejich hledání a identifikaci. Největší zájem StB, alespoň podle dochovaných materiálů, byl o Kolínského počátkem 70. let. V Archivu bezpečnostních sloţek v Kanicích se nachází dva protokoly z výslechů Adolfa Kolínského. Poprvé byl navštíven pracovníky StB a vyslýchán doma 1. září 1971. Vyšetřovatelé Kolínskému předloţili skupinovou fotografii dozorců z pankrácké věznice a ten ke všem
322
NA Praha, nezpracovaný fond SPB – 2. výstřiţky, dopis S. Špringla prezidentu Zápotockému, s. 11.
84
přiřazuje jména. U některých jmen navíc uvedl i důleţité věci, například jak se ten který dozorce choval, kde bydlel, nebo co se s ním stalo po válce. Dále se vyšetřovatelé snaţili zjistit nějaké informace o věznici na Karlově náměstí, ale kromě několika jmen dozorců, kteří tam slouţili, Kolínský nemohl nic říci. Z protokolu vyplývá, ţe tímto výslechem se vyšetřovatelé snaţili přiřadit jména k jednotlivým tvářím na fotce. Zda jim byly Kolínského informace uţitečné, není jasné.323 Druhý výslech se konal 2. dubna 1973, tedy necelý půlrok před tím, neţ Adolf Kolínský zemřel. Tento výslech měl uţ jasné téma, vyšetřovatelé se snaţili získat informace o Reimundu Röslerovi a také ho potřebovali identifikovat na fotografiích. Po jejich předloţení Kolínskému však museli být zklamáni, protoţe Kolínský na ţádné ze šesti fotek Röslera neidentifikoval. Prohlásil, ţe kdyby viděl jeho fotku, ţe by ho jistě poznal, ale na předloţených se určitě nenachází. Na závěr protokolu Kolínský ještě uvedl, jak Rösler vypadal, kdyţ spolu slouţili na Pankráci.324 V knize Lidé z Reportáţe i ve stejnojmenném článku autoři uvádějí, ţe Adolf Kolínský byl aţ do své smrti v kontaktu s přáteli ze Sovětského svazu. Vyloučit to nemůţeme, naopak se zdá logické, kdyby si Kolínský dopisoval třeba s bývalými sovětskými válečnými zajatci, kterým za války pomáhal. S jistotou to však říci nemůţeme. V jednom z posledních dopisů měl Kolínský napsat: „Od nikoho nic neţádám. A nejméně přemýšlím o tom, zná-li mne můj národ, nebo nezná. Vše, co jsem dělal, jsem vţdycky činil v zájmu své vlasti a udělal bych to znovu…“325 Adolf Kolínský zemřel 8. srpna 1973 v Kutné Hoře.326 Za svého ţivota se nesetkal se zájmem veřejnosti o jeho osobu tak, jak tomu bylo po jeho smrti. Jeho známí ho znali jako skromného člověka, který raději ţivořil, neţ by si půjčil peníze od přátel. Podobně ho vykreslil i Hrabica s Andrijanovem. Z jejich práce vyplývá, ţe Kolínskému nevadilo, ţe se na něj za jeho ţivota zapomnělo. Na základě studia dostupných pramenů nelze neţ souhlasit s epitafem, který otiskla Mladá fronta: „Adolf Kolínský. Neţil na výsluní. Bojoval do posledních okamţiků ţivota a nikdy se v nich nevzdával…“327
323
ABS Kanice, fond 325 Správa vyšetřování StB, oddělení válečných zločinů, 325-10-1, výslechový protokol Adolfa Kolínského ze dne 1. 9. 1971. 324 ABS Kanice, fond 325 Správa vyšetřování StB, oddělení válečných zločinů, 325-79-5 výslechový protokol Adolfa Kolínského ze dne 2. 4. 1973. 325 ADRIJANOV, V. - HRABICA, Z.: Lidé z reportáţe, s. 118. 326 NA Praha, nezpracovaný fond ÚV SPB Svaz protifašistických bojovníků – ústřední výbor Praha, čl. přihláška E. Kolínská. 327 ADRIJANOV, V. -HRABICA, Z.: Adolf Kolínský. Mladá fronta. 22. 9. 1979, roč. 35, č. 224, s. 5.
85
14.
Po smrti Adolfa Kolínského
Rok po smrti Adolfa Kolínského si podala manţelka Emilie členskou přihlášku do Svazu protifašistických bojovníků. Uvedla, ţe je vdova po manţelovi, který byl účastníkem II. odboje a krátce popsala jeho činnost za války. Jako osobu, která můţe vše potvrdit, uvedla členku ÚV KSČ Gustu Fučíkovou. Emilie Kolínská byla přijata ještě ten samý měsíc. Na přihlášce v místech pro uvedení důvodů k přijetí je uvedeno: „…ţadatelka se odvolává na svědectví o odbojové činnosti manţela na s. Gustu Fučíkovou.“328 Povědomí o Adolfu Kolínském za jeho ţivota, ale i o jeho smrti šířila nesmrtelná Fučíkova Reportáţ, psaná na oprátce. Většího zájmu se však Kolínskému dostalo na přelomu 70. a 80. let minulého století, kdy se o to zaslouţil redaktor Mladé fronty Zdeněk Hrabica se zpravodajem Komsomolské pravdy v ČSSR Viktorem Andrijanovem. Jakkoliv tito dva vylíčili Adolfa Kolínského jako komunistu tělem i duší, jehoţ obraz musí dobře zapadnout do normalizačního Československa, musíme si uvědomit, ţe tito dva byli první, kdo ocenil Adolfa Kolínského tak, jak si to mohl představovat Stanislav Špringl ve svém dopise Antonínu Zápotockému. Poprvé se fotka Adolfa Kolínského s brigadýrkou SS objevila v seriálu Mladé fronty zaměřeném na osoby, které vystupují ve Fučíkové Reportáţi na podzim 1979. O dva roky později vychází od těch samých autorů celá kniha, kde se příběhu Adolfa Kolínského dostává více prostoru, i kdyţ stále v normalizačním duchu. Příběh Adolfa Kolínského se dostal i na televizní obrazovky. Československá televize odvysílala v roce 1981 dokumentární cyklus na motiv knihy Lidé z Reportáţe, který reţíroval Jiří Adamec. Součástí toho je i půlhodinový díl věnovaný právě Kolínskému. V něm vystoupila Gusta Fučíková a Stanislav Špringl jako přímí pamětníci. V dokumentu je kladen důraz především na spolupráci Adolfa Kolínského s Juliem Fučíkem. Poválečné osudy jsou zmíněny jen okrajově, konkrétně pouze Kolínského proces před lidovým soudem. Autoři se ovšem dopustili jedné drobné chyby, těţko říci zda záměrně. V dokumentu totiţ zaznělo, ţe Mimořádný lidový soud v Hradci Králové Kolínského osvobodil.329 Pokud pomineme články v novinách, které se přímo Kolínským nezabývají, pouze ho okrajově zmiňují ale opět jen jako zachránce Fučíkovy Reportáţe, dalším kdo se zabýval osobou Adolfa Kolínského, byl Miroslav Šiška. Jeho článek s názvem Muţ, který Fučíkovi umoţnil napsat Reportáţ vyšel na podzim 2012 v příloze sobotního Práva. Šiška jako první 328
NA Praha, nezpracovaný fond ÚV SPB Svaz protifašistických bojovníků – ústřední výbor Praha, čl. přihláška E. Kolínská. 329 MDH Praha, filmový dokument Lidé z Reportáţe – Adolf Kolínský.
86
upozorňuje na to, ţe Kolínský nebyl jednoduchou postavou, a ţe nebyl tím dokonalým komunistickým hrdinou, za jakou ho vydávala historiografie minulého reţimu. Šiška upozornil, ţe Kolínský byl MLS v Hradci Králové odsouzen, ale rozsah jeho článku mu neumoţňuje zabývat se například jeho sluţbou v hradecké věznici za války do hloubky. I Miroslav Šiška představuje Kolínského spíše jako někoho, kdo byl neodmyslitelně spjatý s Juliem Fučíkem. Domnívám se, ţe na předchozích stránkách bylo poukázáno, ţe postava Adolfa Kolínského nebyla po jeho smrti tak úplně zapomenuta. I přesto je nutno konstatovat, ţe se Adolfu Kolínskému nedostalo zdaleka tolik pozornosti, kolik by si jistě za své sluţby politickým vězňům zaslouţil.
87
Závěr Činnost Adolfa Kolínského nelze hodnotit černobíle. Při porovnávání jeho vlastních výpovědí bylo ukázáno, ţe se od sebe mnohdy liší. Na základě studia ostatních pramenů se podařilo ukázat, která z výpovědí má blíţe ke skutečnosti. Například jeho výpověď, kterou přinesla Marie Michalová, se ukázala z velké části nepravdivá, přesto ne jako zcela nepouţitelná. Domnívám se však, ţe předválečné osudy Adolfa Kolínského byly zrekonstruovány poměrně přesně. S jeho válečným působením to uţ bylo těţší. Bylo třeba porovnat dva různé pokusy o vykreslení Adolfa Kolínského, jednak od něho samotného a jednak bývalých kolegů z hradecké věznice. Pokud k nim přidáme i těch několik málo dopisů od hradeckých vězňů, domnívám se, ţe tak můţeme spolehlivě vyvrátit obhajobu Adolfa Kolínského, ţe do řad gestapa vstupoval uţ s cílem pomáhat. Svou činností na Pankráci však dokonal svůj obrat, který začal v posledním půlroce působení v Hradci Králové a je třeba souhlasit s rozsudkem MLS, ţe: „…na cestě povinnosti uţ vytrval.“330 V této práci bylo ukázáno, jak velký význam měly jeho sluţby pro vězněné na Pankráci, v Kolíně i v Malé pevnosti. Mnoha lidem zachránil ţivot a dalším ušetřil týrání na gestapu. Při své sluţbě potkal Adolf Kolínský mnoho významných osobností a domnívám se, ţe právě spolupráce s Juliem Fučíkem byla klíčová pro jeho poválečný ţivot. Díky tomu, ţe se podílel na vynášení textu Reportáţe a Fučíkovi v pankrácké věznici pomáhal, se podařilo později Michalové najít pro Kolínského práci. Na jednu stranu musíme v Adolfu Kolínském vidět člověka, hrdinu, který pomáhal lidem v nouzi, ale na druhou stranu se v něm skrýval obyčejný člověk, který, podobně jako tisíce dalších, dělali v ţivotě chyby a podléhali pokušení. První chybou je bezpochyby přijetí německé národnosti a vstup do sluţeb gestapa. Chybou proto, ţe důvody jeho vstupu byly jistě jen existenční. Jde o fakt, s nímţ musel Adolf Kolínský ţít aţ do konce ţivota a pojmenoval to i Stanislav Špringl – nálepka gestapáka. Druhou chybou byla krádeţ ve skladu Fondu národní obnovy v Karlových Varech. Ve svém dopise přiznal, jak moc jej trápilo, ţe byl označen za zloděje. Bylo zřejmě správné postavit po válce Kolínského před MLS. Účelem těchto soudů totiţ mělo být posuzování míry provinění na národu a to přesně s Adolfem Kolínským udělal. Stejně tak je potřeba povaţovat za správný rozsudek, který soud vynesl. 330
VHA Praha, fond Kvalifikační listiny vojenských osob, spis Adolfa Kolínského, rozsudek MLS, s. 2.
88
Adolf Kolínský proţil zajímavý ţivot. Strávil 15 let jako dozorce vězňů. Po válce překonal pro svoji osobu krizové období, aby se mohl počátkem 50. let opět postavit na vlastní nohy. Válečné události ho však pronásledovaly do konce ţivota a on cítil velkou křivdu. Podle Špringla s nikým nechtěl mluvit, kromě několika málo případů, ani o Fučíkovi, ani o vlastní činnosti za války.331 Za svého ţivota, ale i po něm byl Adolf Kolínský jen člověkem, který vynesl z pankrácké věznice Fučíkovu Reportáţ. Přestoţe je psána v normalizačním duchu, musím souhlasit s prací Lidé z Reportáţe, kde autoři zhodnotili ţivot Adolfa Kolínského: „Pohlédneme-li na celý jeho ţivot, zjišťujeme, jak byl komplikovaný a dramatický. Aţ přečasto se v něm zdůrazňovalo: ‚…ve věci Adolfa Kolínského.‘“332 Domnívám se, ţe se mi podařilo Adolfa Kolínského vylíčit v trochu jiném světle, neţ ho popisoval minulý reţim. Samozřejmě, ţe pomoc Fučíkovi byla také důleţitou součástí jeho ţivota, on ale pomáhal i jiným. Adolf Kolínský byl obyčejným člověkem, který za svého ţivota udělal pár chyb, které ovšem dokázal několikanásobně odčinit.
331 332
NA Praha, nezpracovaný fond SPB – 2. výstřiţky, dopis S. Špringla prezidentu Zápotockému, s. 11. ADRIJANOV, V. - HRABICA, Z.: Lidé z reportáţe, s. 106.
89
Prameny a literatura Archivní prameny: Státní oblastní archiv Zámrsk – fond: Mimořádný lidový soud v Hradci Králové Archiv bezpečnostních sloţek Kanice – fondy: 2M Odbor politického zpravodajství MV 135 Různé německé bezpečnostní sloţky 302 Hlavní správa vojenské kontrarozvědky 305 Ústředna StB po roce 1945 310 Sekretariát Velitelství StB 325 Správa vyšetřování StB, oddělení válečných zločinů Národní archiv Praha – fondy: 316 Komise pro stíhání válečných zločinců 35 Československá strana národně socialistická – ústřední sekretariát nezpracovaný fond ÚV SPB Svaz protifašistických bojovníků – ústřední výbor Praha nezpracovaný fond SPB – 2. výstřiţky Muzeum dělnického hnutí Praha: pozůstalost Gusty Fučíkové pozůstalost Jaroslava Hory filmový dokument Lidé z Reportáţe – Adolf Kolínský Vojenský historický archiv Praha – fond: Kvalifikační listiny vojenských osob Archiv hlavního města Prahy – fond: 36 Trestní řízení podle malého dekretu Památník Terezín: výpisy ţádostí o osvědčení podle zákona 255/1946 Sb. paměti bývalých vězňů 90
Regionální muzeum v Kolíně: historická sbírka Městské muzeum Čelákovice: historická sbírka
Nepublikované práce NEČAS, Jaroslav: Mimořádný lidový soud v Hradci Králové 1945-1948 a jeho ohlas v dobovém tisku. Bakalářská diplomová práce, Historický ústav, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno 2011. ZDENĚK, Robin: Vězeňství v první československé republice. Magisterská diplomová práce, Katedra dějin státu a práva, Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Brno 2011.
Literatura: ADRIJANOV, Viktor - HRABICA, Zdeněk: Lidé z reportáţe, Praha 1981. BENEŠOVÁ, Miroslava – BLODIG, Vojtěch – POLONCARZ, Marek: Malá pevnost Terezín 1940-1945, Terezín 1996. BORÁK, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu. Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945 – 1948), Ostrava 1998. Činnost ţelezničářů v Čelákovicích ve dnech osvobozovacích, Čelákovice 1945. ČVANČARA, Jaroslav: Někomu ţivot, někomu smrt. Československý odboj a nacistická okupační moc 1941-1943, Praha 1997 ELIÁŠOVÁ, Jaroslava - PASÁK, Tomáš: Heydrich do Prahy – Eliáš do vězení, Praha 2002. FIDLER, Jiří - SLUKA, Václav: Encyklopedie branné moci Republiky československé 19201938, Praha 2006. FUČÍK, Julius: Reportáţ psaná na oprátce, Praha 1946. GRUNTOVÁ, Jitka - VAŠEK, František: Málo známé zločiny. SD ve východních Čechách, Praha 2008. JANÁČEK, František a kol (Edd): Julius Fučík: Reportáţ, psaná na oprátce. První úplné, kritické a komentované vydání, Praha 1995. JARKOVSKÁ, Lucie: Odplata, či spravedlnost? Mimořádné lidové soudy 1945-1948 na Královéhradecku, Praha 2008. 91
KAPLAN, Karel: Nebezpečná bezpečnost. Státní bezpečnost 1948-1956, Brno 1999. KOKOŠKA, Jaroslav – KOKOŠKA, Stanislav: Spor o agenta A-54. Kapitoly z dějin československé zpravodajské sluţby, Praha 1994, s. 295-296. KRAJINA, Vladimír: Vysoká hra. Vzpomínky, Praha 1994. Malá pevnost Terezín 1940-1945, Pardubice 1996. NOVÁK, Václav a kol.: Malá pevnost Terezín, Praha 1988. Památník Pankrác. Průvodce expozicí, Lanškroun 1999. PASÁK, Tomáš: Generál Alois Eliáš a odboj. Slovo k historii, Praha 1991. PASÁK, Tomáš: Pod ochranou říše, Praha 1998. PAVLÍČEK, František - SOUŠEK, Radovan: Historie ţelezničního vojska, Pardubice 2002. POKORNÁ, Alevtina - HOFMAN, Petr - STEHLÍK, Eduard: Československá armáda 19181938, Praha 1991. REMEŠ, Karel - THIELE, Vladimír: Ţaluji. Pankrácká kalvárie, Praha 1946. ŠOLC, Jiří: Smrt přála statečným, Praha 1995. ŠPAČEK, Jaroslav (Ed.): Kronika města Čelákovice II. díl 1940-1947, Čelákovice 2007. ŠUMBEROVÁ, Ludmila: Antonín Zápotocký 1884 – 1957, Praha 1984. ŠŮLA, Jaroslav (Ed.): Kdyţ nad Hradcem vlál nacistický prapor… Sborník o ţivotě v Hradci Králové v letech 1938-1945, Havlíčkův Brod 2010. Terezín. Místo vzdoru a utrpení, Olomouc 1997. TOMÁŠEK, Dušan - KVAČEK, Robert: Generál Alois Eliáš. Jeden český osud, Třebíč 2001. VLASÁK, Emanuel: Polabské město Čelákovice. Stručné dějiny, Čelákovice 1990. Zpověď K. H. Franka. Podle vlastních výpovědí v době vazby u krajského soudu trestního na Pankráci, Praha 1946, s. 131.
Periodika: České vězeňství, 2002 - 2012 Československý časopis historický, 1968, roč. 16., č. 1 Historická penologie, 2007 – 2009 Lidové proudy. 15. 11. 1946, roč. 2, č. 46 Mladá fronta, 22. 9. 1979, roč. 35, č. 224 Nové Hradecko. 24. 12. 1969, roč.11, č. 52-53 Právo magazín, 3. 11. 2012, roč. 22, č. 258 Reflex. 20. 2. 2003, roč. 14, č. 8 92
Rudé právo. 3. 12. 1947, roč. 27, č. 281 Střední Evropa. Revue pro středoevropskou kulturu a politiku, Červen 1995, roč. 12, č. 51 Svobodné slovo. 14. 11. 1946, roč. 2, č. 260 Svobodné slovo. 2. 12. 1947, roč. 3, č. 280
Internetové odkazy: Ustrcr.cz Julius Fučík (1903-1943) a jeho Reportáţ, psaná na oprátce, http://www.ustrcr.cz/cs/julius-fucik-1903-1943-a-jeho-reportaz-psana-na-opratce (podle stavu ke dni 15.3.2013). www.ceskatelevize.cz Fučík – mýtus a skutečnost, http://www.ceskatelevize.cz/ct24/exkluzivne-na-ct24/historie-cs/120631-fucik-mytus-askutecnost/ (podle stavu ke dni 18. 3. 2013). www.ndbrno.cz Lidé, bděte!, http://www.ndbrno.cz/modules/theaterarchive/?h=inscenation&a=detail&id=5552 (podle stavu ke dni 19. 3. 2013). www.abscr.cz Bedřich Pokorný – vzestup a pád, http://www.abscr.cz/data/pdf/sbornik/sbornik2-2004/bedrich_pokorny.pdf (podle stavu ke dni 3. 4. 2013). www.psp.cz Dekret presidenta republiky ze dne 19. června 1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, http://www.psp.cz/docs/laws/dek/161945.html (podle stavu ke dni 4. 4. 2013).
93
Seznam zkratek: ČSNS FNO GESTAPO HJ KSČ KSK KVNB MLS MNV NA OBZ ONV RMK SA SD SNB SOA SPB SS StB ÚVOD VHA ZM ZNV ZOB
Československá strana národně socialistická Fond národní obnovy Geheime Staatspolizei Hitlerjugend Komunistická strana Československa Komise stranické kontroly Komise pro vnitřní národní bezpečnost v Čechách Mimořádný lidový soud Místní národní výbor Národní archiv Obranné zpravodajství Okresní národní výbor Regionální muzeum Kolín Sturmabteilung Sicherheitsdienst Sbor národní bezpečnosti Státní oblastní archiv Svaz protifašistických bojovníků Schutzstaffel Státní bezpečnost Ústřední vedení odboje domácího Vojenský historický archiv Závodní milice Zemský národní výbor Zemský odbor bezpečnosti
94
Seznam příloh: Příloha č. 1: Adolf Kolínský v uniformě SD (ELIÁŠOVÁ, J. - PASÁK, T.: Heydrich do Prahy – Eliáš do vězení, Praha 2002.) Příloha č. 2: Proces s přechovávači čs. parašutistů. Adolf Kolínský uprostřed (ČVANČARA, J.: Někomu ţivot, někomu smrt. Československý odboj a nacistická okupační moc 1941-1943, Praha 1997.) Příloha č. 3: Vstup do hradecké věznice gestapa, rok 1945 (fotoarchiv Muzea východních Čech v Hradci Králové) Příloha č. 4: Dům na adrese Táboritská 405, Kolín. Foto z 50. let. (soukromá sbírka rodiny Štěrbovi) Příloha č. 5: Potvrzení o zásluhách Adolfa Kolínského napsané Aloisem Eliášem. (SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský) Příloha č. 6: Nábojnice, kterou pouţil Adolf Kolínský při střelbě v Čelákovicích. (SOA Zámrsk, fond MLS Hradec Králové, k. 67, Ls 653/46 - Adolf Kolínský) Příloha č. 7: Alois Eliáš (ČVANČARA, J.: Někomu ţivot, někomu smrt. Československý odboj a nacistická okupační moc 1941-1943, Praha 1997.) Příloha č. 8: Julius Fučík (Ustrcr.cz Julius Fučík (1903-1943) a jeho Reportáţ, psaná na oprátce, http://www.ustrcr.cz/cs/julius-fucik-1903-1943-a-jeho-reportaz-psana-na-opratce (podle stavu ke dni 15.3.2013).) Příloha č. 9: Vedení a dozorci věznice gestapa na Pankráci. Adolf Kolínský označen (ČVANČARA, J.: Někomu ţivot, někomu smrt. Československý odboj a nacistická okupační moc 1941-1943, Praha 1997.) Příloha č. 9: Přehled ţivotních událostí Adolfa Kolínského
95
Příloha č. 1: Adolf Kolínský v uniformě SD
Příloha č. 2: Proces s přechovávači čs. parašutistů. Adolf Kolínský uprostřed 96
Příloha č. 3: Vstup do hradecké věznice gestapa, rok 1945
Příloha č. 4: Dům na adrese Táboritská 405, Kolín. Foto z 50. let. 97
Příloha č. 5: Potvrzení o zásluhách Adolfa Kolínského napsané Aloisem Eliášem.
Příloha č. 6: Potvrzení o zásluhách Adolfa Kolínského napsané Aloisem Eliášem.
98
Příloha č. 7: Alois Eliáš
Příloha č. 8: Julius Fučík
99
Příloha č. 9: Vedení a dozorci věznice gestapa na Pankráci. Adolf Kolínský označen
100
Příloha č. 10: Přehled nejdůleţitějších událostí v ţivotě Adolfa Kolínského 3. června 1905 září 1924 – březen 1926 24. září 1929 26. prosince 1931 2. listopadu 1934 březen 1935 1937 1938 17. ledna 1938 1940 duben 1940 1. září 1940 1. ledna 1941 4. srpna 1941 28. července 1943 5. srpna 1944 24. října 1944 21. dubna 1945 19. května 1945 23. srpna 1945 30. srpna 1945 10. září 1945 12. října 1945 4. listopadu 1945 13. listopadu 1946 prosinec 1947 23. října 1948 8. srpna 1973
narozen v obci Frankštát povinná vojenská služba nástup jako dozorce vězňů u krajského soudu v Praze přeložen ke krajskému soudu v Ružomberoku nástup do věznice krajského soudu v Hradci Králové zkouška na definitivního dozorce vězňů zkouška na naddozorce svatba s Jarmilou Kořínkovou a po pár měsících rozvod narození syna Jarmila žádost o německou státní příslušnost aféra s udáním českých dozorců zřízeno oddělení gestapa při věznici krajského soudu HK, Kolínský vrchním dozorcem Adolf Kolínský suspendován Kolínský přeložen na Pankrác přeložen do Kolína přeložen do Terezína útěk z Terezína incident v Čelákovicích žádost o vzetí zpět do vězeňské služby obžaloba k MLS zatýkací rozkaz na Kolínského Kolínský převezen do vazby MLS v HK převezen z HK na Pankrác propuštěn z Pankráce proces před MLS v Hradci Králové krádež v Karlových Varech souzen Trestní nalézací komisí v Praze smrt Adolfa Kolínského
101
