Masarykova univerzita Filozofická fakulta
Ústav pedagogických věd Obor Sociální pedagogika a poradenství
Eva Švecová
Komparace systémů náhradní rodinné péče ve vybraných zemích EU Bakalářská diplomová práce
doc. PhDr. Dana Knotová, PhD. 2012
Prohlašuji, že jsem bakalářkou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. ……………………………………………………… Eva Švecová
Na tomto místě bych chtěla poděkovat své vedoucí, doc. PhDr. Daně Knotové, PhD. za vedení mé diplomové práce, vlídné jednání a vstřícnost, se kterou se mnou vždy jednala. Děkuji
Obsah 1. Úvod ................................................................................................................. 1 2. Česká republika ................................................................................................ 2 2.1 Blaho dítěte .............................................................................................. 2 2.2 Vládní předpisy ....................................................................................... 3 2.3 Reforma ................................................................................................... 4 2.4 Gesce jednotlivých ministerstev ............................................................. 5 2.5 Formy náhradní péče o dítě ..................................................................... 7 3. Slovensko........................................................................................................ 13 3.1 Zákony upravující náhradní péči o dítě ................................................. 13 3.2 Gesce jednotlivých ministerstev ............................................................ 13 3.3 Formy náhradní péče o dítě ................................................................... 14 4. Velká Británie ................................................................................................. 17 4.1 Legislativa a správa náhradní péče o dítě .............................................. 17 4.2 Formy náhradní péče o dítě ................................................................... 17 5. Komparace formou diskuze dle vybraných kritérií ........................................ 19 5.1 Struktura náhradní péče o dítě ............................................................... 19 5.2 Počty dětí v jednotlivých typech náhradní péče o dítě .......................... 21 5.3 Pěstounská péče a příprava na její vykonávání ..................................... 22 5.4 Mediální propagace pěstounství ............................................................ 24 6. Závěr ............................................................................................................... 26 7. Bibliografie ..................................................................................................... 28 8. Přílohy ............................................................................................................ 33
1. Úvod Ne každé dítě má tu možnost vyrůstat ve své vlastní, biologické rodině. Bohužel je mezi námi i spousta dětí, které nevyrůstají v rodině vůbec. Na mnohých z těchto dětí to ani nepoznáme, jsou ale i takové, které jsou nepřítomností jim blízké osoby navždy poznamenané. Výsledky výzkumů (Matějček, Bowlby, Ainsworthová aj.) v oboru vývojové psychologie, hlavně k tématu poruchy vazby1 ukazují, jak důležité je, aby mělo dítě ve svém raném vývoji alespoň jednu blízkou osobu, se kterou se může identifikovat. V souvislosti s tímto se již delší dobu objevuje na scéně otázka deinstitucionalizace, tedy především zrušení těch typů ústavu, kde se nevyužívá rodinná, ale kolektivní forma výchovy a péče o dítě. Otázkou ale stále zůstává, jestli je toto počínání ku prospěchu všech zainteresovaných subjektů, nebo má i tento typ ústavů své nezaměnitelné místo v systému péče o děti. Ve své bakalářské práci jsem se rozhodla věnovat komparaci systémů náhradní rodinné péče ve vybraných zemích Evropské unie. Toto téma je pro mě zajímavé hlavně z toho důvodu, že se ve svém dalším profesním vývoji hodlám orientovat na děti, a to jak v psychologické, tak pedagogické a poradenské rovině. V tématu náhradní péče o dítě se velmi dobře všechny tyto roviny prolínají, navíc je to v České republice poměrně aktuální téma, rozhodla jsem se proto zaměřit práci spíše do budoucnosti, s vynecháním jakýchkoliv historických kontextů. Jsem si plně vědoma, že budu vycházet hlavně ze zákonů a jejich výkladů, z odborných debat různých odborníků2 na dané téma, a také z chystaných novel, které ještě nejsou právně platné, tudíž se může stát, že vidiny, které se budu snažit postihnout, nebudou zrealizované v celé zde zmiňované šíři. Nejprve se zaměřím na popis systému náhradní péče o dítě v České republice, a to v podobě, jakou má dnes. Tuto podobu chci poté konfrontovat s budoucími změnami, které se v rámci změn v našich zákonech chystají, a vystihnout podstatu těchto změn. Dále se chci věnovat popisu systému náhradní rodinné péče na Slovensku a ve Velké Británii. Tyto země jsem si nevybrala náhodně – v obou zemích totiž různě dlouhou dobu funguje náhradní péče o dítě způsobem, ke kterému se chystáme v České republice v nejbližší době přiklonit. V diskuzi tedy poté provedu komparaci těchto výše jmenovaných systémů dle zvolených kritérií, a to hlavně s ohledem na jejich funkčnost, slabé a silné stránky. Cílem této diskuze, a zároveň také celé mé bakalářské práce, je tedy nastínit obraz, jak by u nás mohla během několika málo let fungovat náhradní péče o dítě, a to s důrazem na možné problémy, které by se mohly v rámci našeho specifického prostředí objevit. Výstupem této mé práce bude poté pohled na budoucí systém náhradní péče o dítě v České republice s ohledem na výsledky mé komparace. Také bych chtěla dodat, že budu využívat nejen české, ale také slovenské a anglické zdroje, a to způsobem, že slovenské texty budu citovat v původním znění3, zatímco anglické zdroje budu citovat česky, ve formě vlastních překladů. Pokud ale budu považovat za důležité uvést v hlavním textu nepřeložený název, například organizace nebo zákona, z důvodu možného zkreslení mým vlastním překladem, tento překlad uvedu až v poznámkovém aparátu.
1
teorie attachmentu zákonodárci, právníci, vysokoškolští pedagogové, sociální pracovníci, psychologové aj. 3 z důvodu blízkosti obou jazyků – češtiny a slovenštiny 2
1
2. Česká republika V této kapitole se budu ve větší šíři věnovat systému náhradní péče, který nyní funguje v České republice. Nejprve si obsáhleji definuji, co je ústředním zájmem všech typů této péče. Tím pro tuto práci bude blaho dítěte. Dále se budu zabývat zákony, kterými se u nás náhradní péče řídí, a také některými mezinárodními zákony, ze kterých ty naše vycházejí. Na to navážu popisem reformy, která se nyní projednává, a to v podobě, která se jeví jako nejschůdnější pro všechny zainteresované strany. Budu pokračovat stručným popisem gesce jednotlivých ministerstev ve věci náhradní péče o dítě. Poté se budu věnovat samotným typům náhradní péče – a to jak péči rodinné, tak péči rezidenční. V této části se budu orientovat pouze na popis jednotlivých jevů, komparaci se poté budu věnovat až v části diskuzní.
2.1 Blaho dítěte Valná většina informací v této práci se bude týkat dětí. Pro potřebu práce se v textu budu orientovat na děti jako osoby nezletilé, kdy se „dítětem rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve“ (Úmluva o právech dítěte, 1990, 1. část, 1. článek). Ať už se budu bavit o pobytu dítěte v jeho biologické rodině, nebo v nějaké z forem, které nabízejí náhradní péči o dítě, budu se v první řadě zajímat o blaho daného dítěte. Definici, i když pouze ad hoc, přinesl Národní akční plán k transformaci a sjednocení systému péče o ohrožené děti na období 2009 až 2011, schválený vládou České republiky dne 13. července 2008, kde je v sekci Definice užívaných pojmů obsaženo následující vymezení: takový stav, kdy je zachována životní úroveň a podmínky, nezbytné pro jeho zdravý tělesný, duševní, duchovní, mravní a sociální rozvoj a je chráněno právo dítěte na plný a harmonický rozvoj jeho osobnosti a schopností; plnohodnotné dětství a osobní potenciál dítěte je plně vyvinut v rámci rodiny; cizí péče a podpora je dítěti poskytována jen v nezbytně nutné míře (Janočková, 2009, str. 72).
Odborníci4 se shodují na tom, že pro dítě je nejpřirozenější právě prostředí biologické rodiny. Proto se lze v několika hlavních zákonech5 dočíst obdobnou informaci v různém znění, a to takovou, že „dítě má od narození právo na jméno, právo na státní příslušnost, a pokud to je možné, právo znát své rodiče a právo na jejich péči“ (Úmluva o právech dítěte, 1990, 1. část, 7. článek). Stejně tak se k této otázce staví ve svém sborníku první český ombudsman, nyní již zesnulý, Otakar Motejl6. Předním hlediskem sociálně-právní ochrany dětí je zájem o blaho dítěte, který musí být základním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány (Motejl, 2007, str. 14).
Předchozí klauzule dobře vystihuje potřebu takzvané sanace rodinného prostředí, pokud je v nějakém ohledu deficitní, a to nejen pro dítě samotné, ale i pro další členy, kteří se v daném prostředí vyskytují. Myšlenka sanace rodiny se čím dál častěji opakuje na všech odborných besedách a konferencích týkajících se náhradní rodinné péče, jak ukazuje například sborník přednášek z kolokvia, které proběhlo v roce 2008 na Právnické fakultě UK v Praze. „Stát by se měl nejdříve snažit pomoci přirozené rodině, tzv. ji sanovat” (Hrubá, 2008, str. 41). Dle Motejla (2007) je sanace chápána jako práce s rodinami zanedbávajícími své dítě, nebo s rodinami sociálně 4
Zdeněk Matějček, Zdeňka Králíčková, Dagmar Zezulová, Jeroným Klimeš aj. Úmluva o právech dítěte, Listina základních práv a svobod, Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod 6 Postoje k náhradní péči o dítě v České republice Otakara Motejla poté přejal nynější ombudsman Pavel Varvařovský. 5
2
vyloučenými. Existují-li však objektivní důvody, proč dítě nemůže vyrůstat ve své biologické rodině, je povinností státu zajistit pro dítě náhradní péči, a to buď rodinného, nebo rezidenčního typu. „Náhradní rodinná péče je souhrnné označení pro všechny druhy nekolektivní péče o děti, o které se z nejrůznějších důvodů nemohou starat biologičtí rodiče“ (Nožířová, 2012 in Klimeš, 2002, str. 11). Za první známku toho, že se státy začínají orientovat primárně na sanaci biologických rodin, a již ne na odebrání dítěte z rodiny, lze považovat klauzuli, která stojí v Úmluvě o právech dítěte. Říká, že dítě nemůže být rodičům odebráno z důvodů nedostatečného ekonomického či bytového zajištění, což vychází z myšlenky, že i ekonomicky chudé prostředí může pro dítě být dostatečně stimulující, pokud se o něj jeho pečovatelé správně starají (Úmluva o právech dítěte, 1990). Těmto rodinám je naopak důležité dodat jak hmotnou tak procesní podporu, aby svou situaci mohli adekvátně vyřešit bez toho, že by jim dítě bylo odebráno. Této činnosti se má v České republice primárně věnovat Orgán sociálně-právní péče o dítě, o kterém bude pojednáno dále.
2.2 Vládní předpisy Na tomto místě bude dobré stručně zmínit jednotlivé zákony, s jejichž obsahem budu dále v textu pracovat. Z počátku rozdělím zmiňované zákony na dva typy, a to na zákony s mezinárodní působností a zákony s platností pouze na území České republiky. Je nutné vzít také v potaz, jestli jsou dané mezinárodní smlouvy a listiny právně vymahatelné, nebo je jejich dodržování závislé spíše na společenské přijatelnosti a konsenzu. 2.2.1 Mezinárodní zákony Jako nejstarší ze zde užitých zákonů lze jmenovat Deklaraci práv dítěte, kterou vyhlásila OSN 20. listopadu 1959. Na ni navazuje Úmluva o právech dítěte vyhlášená pod č. 104/91 Sb. z roku 1989, avšak u nás vešla v platnost až 6. února 1991. Z té poté vychází Úmluva o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení, která byla vydána roku 1993 v Haagu (u nás přijata roku 2000), a svým obsahem se orientuje na regulaci celého aktu mezinárodního osvojení od jeho počátku po konečné vyhodnocování jeho funkčnosti. Ještě před touto úmluvou byla v Haagu přijata Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, a to již v roce 1980. V České republice byla přijata hned po jejím osamostatnění se roku 1993. Tato Úmluva stanovuje, co lze za mezinárodní únos považovat, kdo se v této záležitosti bude angažovat jako hlavní výkonný orgán, a jakými postupy bude jednat (Burdová, Novotná, 2007). Popis právních procesů, které se týkají dětí, je pak zanesen v Evropské úmluvě o výkonu práv dětí z roku 1996. Je na místě zmínit i Všeobecnou deklaraci lidských práv, která byla přijata po skončení 2. světové války, a to 10. prosince 1948. Z ní vycházejí v dílčích úpravách všechny další listiny a zákony týkající se lidských práv a svobod v jednotlivých státech naskrz celým světem (Hrubá, 2008). Je ale na místě zmínit, že Deklarace práv dětí a Všeobecná deklarace lidských práv nejsou právně závazné. „Jejich zřejmé porušování je však velkou mezinárodní ostudou a může být i instrumenty mezinárodního práva potrestáno“ (tamtéž, str. 39). Díky tomu, že všechny tři státy, o kterých zde budeme mluvit, jsou členy Evropské unie, je na místě zmínit ještě Evropskou úmluvu o ochraně lidský práv, která byla vydána nejprve jako Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod pod č.209/1992 Sb. již roku 1950. 3
2.2.2 České zákony Prvním zákonem v Ústavě České republiky je Listina základních práv a svobod, která vychází z výše uvedené Všeobecné deklarace lidských práv. Zde je důležitá hlavně klauzule o tom, že pokud se nevyskytnou relevantní důvody pro to konat jinak, má každý právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (Listina, Zákon č. 2/1993 Sb.). Tyto důvody jsou dále rozvedeny v Zákoně č.94/1963 Sb. o rodině ve znění posledních předpisů, a to v části druhé, která popisuje vztahy mezi rodiči a dětmi. Porušování obsahu některého z těchto ustanovení lze považovat za důvod k zásahu do rodinného života, například odebráním dítěte z dané rodiny a jeho následnému umístění do náhradní péče. Její typy jsou v tomto zákonu obsáhleji definované – jde především o pěstounskou péči a osvojení, dále se zde rozvádí institut poručenství a opatrovnictví, které je důležité neopomenout. Jedním z nejdůležitějších zákonů je Zákon č. 359/1999 Sb. o sociálně právní ochraně dětí v úplném znění, jehož novela byla schválena a přijata 27. listopadu 2012 a účinnost nabude již 1. ledna roku 2013. Obecně tento „zákon vymezuje sociálně právní ochranu dětí jako ochranu práva dítěte na příznivý vývoj a řádnou výchovu, ochranu oprávněných zájmů dítěte, včetně ochrany jeho jmění a působení směřující k obnovení narušených funkcí rodiny“ (Smutková, 2007, str. 44). Veškerá soudní řízení v rámci náhradní péče o dítě jsou popsána v Zákoně č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů, který obsahuje Občanský soudní řád. Lze zde najít regulaci soudního řízení o osvojení, stanovení opatrovníka, popřípadě jiného předběžného opatření. Jako poslední je třeba zmínit Zákon č.117/1995 Sb. o státní sociální podpoře, kde najdeme mimo jiné rozpis peněžitých odměn pro pěstouny (Králíčková, 2008).
2.3 Reforma Důvodem mého zájmu o oblast náhradní rodinné péče v České republice je především reforma sociálně-právní ochrany dětí, která se objevila roku 2008 na politické scéně. Tehdy byl vytvořen Návrh opatření k transformaci a sjednocení systému péče o ohrožené děti. „Návrh opatření k transformaci a sjednocení systému péče o ohrožené děti je vůbec prvním meziresortním vyjádřením vůle ke spolupráci na změně“ (MPSV, 2009, str. 1). Její počátky sahají ale mnohem hlouběji do minulosti. Už více jak jedno desetiletí se česká společnost snaží inovovat a reformovat systém náhradní rodinné péče, a to za pomoci modifikací různých dílčích zákonů. Nyní se ale usiluje o celkovou reformu, ke které by mohlo dojít hlavně díky tomu, že se chystá nový občanský zákoník, který nabude platnosti roku 2014. Je na místě zmínit také sborník Rodina a dítě, který vydal veřejný obhájce práv Otakar Motejl (2007), a ve kterém upozorňuje právě na nedostatky, kterých se reforma bezprostředně týká. Celý návrh transformace systému náhradní rodinné péče v ČR se zakládá na obsahu preambule Úmluvy OSN o právech dítěte. První dva body se týkají Orgánu sociálně-právní ochrany dětí, kdy je třeba, aby došlo ke změně pravomocí a rozsahu pole působení tohoto orgánu. S tím se nepřímo pojí i další body, například ten, který se týká dostatečné prevence a mezioborové spolupráce, která stále téměř vůbec nefunguje. „Klíčovým úkolem je tedy zpracovat metodiku návaznosti jednotlivých složek péče o dítě nastavující model multidisciplinární spolupráce, kdy zodpovědný pracovník OSPOD vede klienta a jeho rodinu a koordinuje spolupracující tým na platformě tzv. klíčového pracovníka“ (MPSV, 2008, str. 6). Vše se dále řídí Národním akčním plánem, který je „nástrojem transformace systému práce s ohroženými dětmi a rodinami … a je … prvním dokumentem, který má plně nadrezortní charakter“ 4
(MPSV, 2009, str. 2-3). Celou realizací a koordinací transformace bylo pověřeno Ministerstvo práce a sociálních věcí. Dále se bude angažovat Meziresortní koordinační skupina, která má zpracovat návrh opatření k transformaci a sjednocení systému péče o ohrožené děti. Členové této skupiny jsou jmenováni ministrem práce a sociálních věcí (MPSV, 2009). Cílem je vytvořit síť služeb pro ohrožené děti a rodiny, která bude mít tři základní pilíře: „služby prevence, síť náhradních rodin a pobytová zařízení“ (tamtéž, str. 10). Prevence je velmi důležitá, avšak velmi opomíjená součást řešení všech negativních sociálních jevů. Skrze všechny resorty se lze setkat s myšlenkou, že dobře provedená prevence stojí desetinu toho, co pozdější napravování následků. Zároveň je ale třeba zmínit, že vykonávání primární a sekundární prevence je často minimálně zastoupeno. Co se týče náhradních rodin, je v první řadě potřeba zvýšení počtu těchto rodin v České republice, a také jejich dostatečné a celoplošné vzdělávání nejen v tématech, která se bezprostředně váží k náhradní péči, ale také v tématech příbuzných. Vystupuje tu do popředí také otázka profesionalizace pěstounské péče, která se v dalších zemích již osvědčila, a Česká republika aspiruje na místo další země, která bude aktivně využívat tento typ náhradní péče. Díky tomuto nově vytvořenému institutu by se měl snížit počet dětí v pobytových zařízeních pro ohrožené děti, které také mají projít transformací. Jejím úkolem bude především rozšířit nabízené služby směrem k poskytování komplexní, ucelené péče o dítě (MPSV, 2009). Již na konferenci o aktuálních otázkách ohledně náhradní rodinné péče v roce 2009 bylo definováno, jaké problémy současný systém náhradní rodinné péče v České republice má. Jde především o roztříštěnost v oblastech řízení, kdy se na něm společně podílí několik ministerstev, a každé má rozdílnou kompetenci v rozhodovacím řízení. Dále pak v rozdílné kvalitě jednotlivých forem náhradní rodinné péče, které jsou u nás aktuálně poskytované, ve formě jejich financování a nejednotnosti postupů jednotlivých aktérů těchto služeb. Pro každé z ministerstev je také charakteristický rozdílný pohled na pojem nejlepší zájem dítěte, a z toho vyplývající nechuť ke spolupráci mezi sebou. V neposlední řadě je třeba vybudovat a nastavit důkladný systém kontroly vykonávání náhradní rodinné péče, čemuž musí předcházet správné nastavení výše kvality těchto služeb (Janočková, 2009).
2.4 Gesce jednotlivých ministerstev „Děti dočasně nebo trvale zbavené svého rodinného prostředí nebo děti, které nemohou být ponechány v tomto prostředí, mají právo na zvláštní ochranu a pomoc poskytovanou státem v podobě některé z forem náhradní výchovy“ (Burdová, Novotná, 2007, str. 7). V České republice aktuálně existují tyto druhy náhradní péče o dítě: „osvojení, pěstounství, svěření dítěte do výchovy jiné fyzické osoby, ústavní výchova” (Fritna, Melicharová, 2008, str. 27). Tyto typy se dělí na rodinný typ (první tři výše jmenované typy) a rezidenční péči (ústavní výchova, SOS vesničky). Řízení jednotlivých typů náhradní péče aktuálně spadá pod tato ministerstva: Ministerstvo zdravotnictví, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a Ministerstvo práce a sociálních věcí. V textu se jim budu dále věnovat ve větší šíři právě v tomto pořadí, protože právě v tomto pořadí dítě prochází od narození jednotlivými zařízeními. V rámci některých záležitostí spojených s fungováním a správou náhradní rodinné péče se navíc angažuje také Ministerstvo spravedlnosti, které rozhoduje mimo jiné v rámci opatrovnických záležitostí, a Ministerstvo vnitra, které vypracovává například statistiky o kriminalitě osob, které ve svém životě prošly jakýmkoli typem náhradní rodinné péče (Bártová, Svobodová, Vrtbovská, 2003). Nelze ani opomenout, že „sociálně-právní 5
ochranu dětí zabezpečují taktéž kraje a obce v samostatné působnosti, komise pro sociálně-právní ochranu, poradní sbory a fyzické a právnické osoby, pokud obdrží pověření k výkonu sociálně-právní ochrany dětí“ (Burdová, Novotná, 2007, str. 7). Pro účel tohoto textu není tyto kompetence zapotřebí více rozebírat, protože se bezprostředně nevážou k tématu, kterému se text věnuje. 2.4.1 Ministerstvo zdravotnictví Do kompetence Ministerstva zdravotnictví ČR spadají kojenecké ústavy, dětské domovy a dětská centra. Všechna tato zařízení se zřizují jako zvláštní dětská zařízení dle Zákona č. 20/1966 Sb. o péči a zdraví lidu, a to ve znění pozdějších přepisů. „Uvedená zařízení mají dětem do tří let věku poskytovat léčebně preventivní péči a pečovat o jejich všestranný rozvoj” (Fritna, Melicharová, 2008, str. 33). Zařízení v dikci Ministerstva zdravotnictví „poskytují komplexní péči dětem od raného věku, jejichž zdravotní stav a zdárný vývoj je ohrožen. … Ke komplexní péči patří ošetřovatelská, léčebně-preventivní a výchovná péče, která zohledňuje individuální potřeby dětí v závislosti na dostatku podnětů a tím i minimalizaci citové deprivace“ (Řezníček, 2008, str. 99). Kojenecké ústavy poskytují ústavní a výchovnou péči dětem zpravidla do jednoho roku věku dítěte, a to hlavně těm dětem, jejichž vývoj je ohrožen nevhodným domácím prostředím, nebo se jich matka zřekla ihned po porodu. Na tuto péči svým působením navazují dětské domovy do tří let věku, a ty poskytují ústavní a výchovnou péči dětem, o něž nemá kdo pečovat, nebo jimž nelze ze sociálních důvodů zajistit péči ve vlastní rodině, popřípadě v náhradní rodinné péči, a to do věku od jednoho do tří let. Tato doba může být prodloužena a může být poskytována i dětem starším, a to hlavně ze zdravotních nebo sociálních důvodů (Fritna, Melicharová, 2008). Nově se v České republice zakládají dětská centra, a to na základě Zákona č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí, a to konkrétně jako zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Jsou zřizována po vzoru sociálně-pediatrických center v Německu. „Dětské centrum je zařízení poskytující komplexní interdisciplinární péči dětem, jakkoliv ohroženým ve svém vývoji, včetně pomoci jejich rodinám“ (Schneiberg, 2009, str. 5). Poměrně značnou novinkou je úzká spolupráce dětského centra s rodiči dětí, které jsou do něj vzaty. Zde lze spatřit provádění myšlenky sanace rodiny do praxe, a to jako primárního zásahu do problémové rodiny. V textu se budu dále věnovat jednomu z typů těchto zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, a tím bude centrum Klokánek. 2.4.2 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy Zařízení, která spadají pod Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, jsou vyjmenována a popsána v Zákoně č.109/2002 o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve spojení s vyhláškou č. 438/2006, která tento zákon doplňuje. Těmito zařízeními jsou: diagnostický ústav, dětský domov, dětský domov se školou a výchovný ústav. Diagnostický ústav je místo, kam dítě přichází pouze na přechodnou dobu, a to za účelem sejmutí jeho komplexní diagnostiky. „Pobyt dítěte v diagnostickém ústavu trvá zpravidla 8 týdnů“ (Z. č. 109/2002 o výkonu ústavní výchovy, §5). Tato doba se může samozřejmě v případě potřeby prodloužit či zkrátit. Na základě této diagnostiky se stanovují výchovné cíle každého jednotlivého dítěte a vytváří se jeho celkový profil, se kterým se dále pracuje. Mapuje se celkový psychický stav dítěte, jeho dosažený stupeň vzdělání, případné poruchy učení nebo jiné psychické problémy, rodinné pozadí, ze kterého dítě vyšlo, a další relevantní informace, 6
které je třeba získat k vytvoření uceleného obrazu. Do diagnostického ústavu mohou být na přechodnou dobu umístěny i „děti s nařízenou ústavní výchovou nebo uloženou ochrannou výchovou zadržené na útěku z jiných zařízení, popřípadě z místa pobytu nebo přechodného ubytování“ (Z. č. 109/2002 o výkonu ústavní výchovy, §6). Z diagnostického ústavu dítě dále postupuje buď do dětského domova, dětského domova se školou nebo do výchovného ústavu. Dětský domov „ve vztahu k dětem plní zejména úkoly výchovné, vzdělávací a sociální“ (Z. č. 109/2002 o výkonu ústavní výchovy, §12), a jsou do něj umísťovány zpravidla děti ve věku od tří do osmnácti letech. V případě, že osoba zde pobývající studuje vysokou školu, lze zdejší pobyt prodloužit, maximálně však do dosažení dvaceti šesti let. Do dětského domova se školou se umísťují děti s nařízenou ústavní výchovou7, uloženou ochrannou výchovu, nebo jsou to nezletilé matky se svými dětmi, které navíc splňují jeden z předchozích bodů. Zpravidla se do tohoto zařízení umísťují děti od šesti let věku až do dokončení povinné školní docházky. Poté začnou docházet do školy poskytující navazující stupeň vzdělání, která je umístěna mimo objekt dětského domova, ale pokud toho pro svou poruchu chování nejsou schopné, jsou přeřazené do výchovného ústavu. „Výchovný ústav pečuje o děti starší patnácti let se závažnými poruchami chování, u nichž byla nařízena ústavní výchova nebo uložena ochranná výchova“ (Z. č. 109/2002, o výkonu ústavní výchovy, §14). Jako součást výchovného ústavu se zřizuje základní nebo speciální škola, pokud je třeba, je zřízena i střední škola. 2.4.3 Ministerstvo práce a sociálních věcí Zde se jen krátce zmíním o zařízeních, která spadají pod gesci tohoto ministerstva. Primárně se totiž neangažuje v umísťování dětí, které putují do náhradní péče. Může se ale stát, že dané dítě bude mít určitý typ handicapu, a bude umístěno z některého z výše popsaných ústavů právě do ústavu, který spadá pod Ministerstvo práce a sociálních věcí. Patří sem ústavy sociální péče, a to jsou konkrétně: ústavy pro tělesně postiženou mládež, mládež s přidruženým postižením, s více vadami a ústavy pro mentálně postiženou mládež. Souhrnně se všechny tyto ústavy označují jako domovy pro osoby se zdravotním postižením. Řízení všech těchto domovů spravuje Zákon č.108/2006 Sb. o sociálních službách.
2.5 Formy náhradní péče o dítě V této části se budu obsáhleji věnovat jednotlivým formám náhradní péče, a to jak z pohledu práva, tak z pohledu pracovníků v pomáhajících profesích, obzvláště psychologů, sociálních pracovníků a sociálních pedagogů. Typy náhradní péče o dítě se dají dělit na rodinný a ústavní typ. Jako první se budu obsáhleji věnovat skupině rodinného typu, protože sem spadají nejpřirozenější formy péče o dítě, a dále se budu věnovat péči ústavní, která je v poslední době častým tématem nejen na politické scéně.
7
mající závažné poruchy chování nebo přechodnou/trvalou poruchu osobnosti vyžadující výchovněléčebnou péči
7
2.5.1 Rodinný typ 2.5.1.1 Osvojení Jako první typ jsem si zvolila institut osvojení. Laická veřejnost zná osvojení spíše pod označením adopce. Osvojení je nejpřirozenější forma náhradní péče o dítě z toho důvodu, že vzniká nová celistvá rodina, která plní stejné funkce, a má stejná práva a povinnosti, jako původní – biologická – rodina dítěte. „Osvojením vzniká mezi osvojitelem a osvojencem takový poměr, jaký je mezi rodiči a dětmi, a mezi osvojencem a příbuznými osvojitele poměr příbuzenský“ (Z. č. 94/1963 o rodině, §63). Osvojit si ale nelze jakékoliv dítě, které je umístěné mimo biologickou rodinu. „Osvojeno může být pouze nezletilé dítě, které je právně volné a za předpokladu, že je mu osvojení ku prospěchu“ (srov. Smutková, 2007, str. 52; Z. č. 94/1963 o rodině, §65). Z toho vyplývá, že nelze zapomínat na to, že jakýkoliv typ náhradní rodinné péče má být primárně zaměřen na nejlepší zájmy dítěte. Nelze se orientovat v první řadě na vyřešení vlastní obtížné situace, jako je třeba neschopnost páru počít dítě. K tomu, aby bylo dítě poskytnuto k osvojení, musí být udělen souhlas. Důležité postavení v udělování souhlasu s osvojením má sama biologická matka dítěte. Jde-li o rozhodnutí, které učiní bezprostředně po porodu, je chráněna zákonem před takzvaně ukvapeným rozhodnutím. „Její souhlas s osvojením nebude akceptován, jestliže bude udělen ve lhůtě kratší než 6 týdnů po porodu dítěte, jak stanoví zákon, nebo v jiné lhůtě určené příslušným orgánem, jež bude považována za dostatečnou pro zotavení po porodu” (Hrubá, 2008, str. 47). Povinnost souhlasu rodičů dítěte může být zrušena, a to v případě, že se rodič po dobu šesti měsíců nijak nezajímá a nepečuje o své dítě, popřípadě dva měsíce od narození dítěte, nebo pokud rodiče i přes soudní nařízení neupravili své sociální prostředí v dostatečné míře, aby jim dítě mohlo být navráceno (Z. č. 94/1999 o rodině, §68). Rodiče při předání dítěte do péče orgánů zajišťující náhradní péči mohou také udělit souhlas s osvojením dítěte bez vztahu k určitému osvojiteli. Příslušné orgány mohou tedy rovnou započít proces osvojování v případě, že se pro dítě najdou vhodní náhradní rodiče. Osvojit dítě mohou manželé nebo samostatná osoba, nikoliv však homosexuální nebo nesezdané páry. Ty „jsou [vyloučeni] pravděpodobně pro možnou volnost svého vztahu nedostatečnou jistotou pro zajištění trvalého zázemí dítěti“ (Hrubá, 2008, str. 44). Nutnou podmínkou pro osvojení dítěte je tzv. předadopční péče. Předadopční péčí je doba, po níž je dítě, které mají v úmyslu žadatelé o osvojení osvojit, v jejich péči. Délka této doby není jasně stanovena, ale měla by být dostatečně dlouhá na to, aby si mohl příslušný rozhodující orgán učinit přiměřený úsudek o budoucích vztazích mezi osvojencem, osvojitelem a případně jeho rodinou (Hrubá, 2008, str. 45).
Tuto informaci specifikuje Smutková (2007, str. 52) s odvoláním na Zákon č. 94/1963Sb. o rodině v pozdějším doplněném znění: „O osvojení rozhoduje soud a před jeho rozhodnutím musí uplynout nejméně tři měsíce, po které zájemce pečuje o dítě na své vlastní náklady.“ Český právní řád rozeznává osvojení prvního a druhého typu. Osvojení prvního typu se také označuje jako osvojení nezrušitelné, a jde o takové osvojení, kdy je v matriční knize i rodném listu dítěte zapsáno jméno osvojitelů, a je zcela vymazáno jméno biologických rodičů, popřípadě pouze biologické matky, pokud jméno otce není udáno. Tímto jsou odstraněny veškeré záznamy o biologické rodině, a jsou tedy zpětně velmi problematicky dohledatelné, jsou ale stále vedeny v evidenci orgánu, který rozhodl o osvojení daného dítěte. Poeticky lze říct, že „osvojitelé tedy spojují definitivně a navždy svůj osud s osudem dítěte“ (Smutková, 2007, str. 53). Takto lze osvojit ale jen dítě starší jednoho roku. Pokud je tedy dítě osvojeno již před prvním 8
rokem věku, je osvojení vedeno jako zrušitelné, a po dosažení daného věku může být změněno na nezrušitelné, a to kdykoliv až do doby dosažení zletilosti dítěte (Z. č. 94/1999 o rodině, §74-77). Pokud není požádáno o tento typ osvojení, je osvojení vedeno jako osvojení zrušitelné. Takto vzniklé pouto je zrušitelné pouze soudně, a to po žádosti buď osvojitele, nebo osvojence, pouze za závažných okolností. Tímto zrušením zanikne jakákoliv povinnost osvojitele vůči osvojenci a osvojenci je navráceno jeho původní příjmení. Pokud není jeho biologická rodina stále schopná se o toto dítě postarat, je dítě opětovně poskytnuto k osvojení nebo k jiné z forem náhradní péče. Jako zvláštní typ osvojení je třeba jmenovat formu takzvaného mezinárodního osvojení. „Tato forma náhradní rodinné péče je možným řešením v případě, že se pro dítě nedaří najít rodinu v zemi původu. Mezinárodní osvojení je upraveno Úmluvou o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení“ (Smutková, 2007, str. 53). Shodně tuto možnost popisuje komentář k Zákonu č.359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí (Burdová, Novotná, 2007, str. 8). „Je nezbytné respektovat princip subsidiarity, tj. považovat osvojení dítěte do ciziny za náhradní způsob péče o dítě tehdy, jestliže dítě nemůže být předáno do výchovy v zařízení nebo v rodině osvojitele nebo o ně nemůže být pečováno jiným vhodným způsobem v zemi jeho původu.“ Faktem zůstává, že dle statistik počtů a typů osvojení se takto osvojují většinou děti romského etnika, nebo děti, které mají lehčí či těžší postižení jak fyzického, tak psychického typu. Zdravé děti europoidní rasy jsou většinou primárně osvojovány, popřípadě svěřeny do pěstounské péče v zemi svého původu nebo navráceny do původní rodiny. V souvislosti s tímto typem osvojení se lze setkat hlavně s nedostatečnou kontrolou v již fungujících rodinách. Zákonem určené mezinárodní orgány mají sice vykazovat v určitých časových úsecích přesně stanovené zprávy o fungování rodin dětí mezinárodně osvojených, v odborných diskuzích se ale lze setkat s negativními konotacemi, co se této činnosti týče. 2.5.1.2 Pěstounská péče Pěstounská péče je tradiční nezastupitelný soukromoprávní institut. „Jedná se o jednu z forem náhradní péče o nezletilé děti v rodině, subsidiární v plném slova smyslu ve vztahu k péči o dítě jeho rodiči“ (Králíčková, 2008, str. 77). Při převzetí dítěte pěstounem do péče se mezi nimi nevytváří žádný příbuzenský vztah, a pěstouni nesuplují veškeré povinnosti rodičů, například nemají vůči dítěti vyživovací povinnost a nemají ani rodičovská práva – oboje zůstává i nadále biologickým rodičům dítěte. „Pěstounská péče je tedy jakousi formou smlouvy mezi státem, který převzal dohled nad výchovou dítěte, a rodinou, jež toto dítě do výchovy přijímá“ (Zezulová, 2012, str. 16). Pěstounská péče může být individuální v rodinách nebo skupinová v SOS vesničkách a podobných zařízeních (Zezulová, 2012). Tato zařízení jsem pro účel této práce zařadila do části o rezidenční výchově, protože osobně SOS vesničky považuji spíše za tento typ, ačkoliv se s dětmi zachází stejně jako v rodině. Pěstounská péče může být krátkodobá8, střednědobá nebo dlouhodobá, respektive bez přesného časového vymezení. „Využití této formy [střednědobá péče] pěstounské péče je žádoucí také tehdy, když rodiče o dítě nemohou pečovat přechodně9 a návrat dítěte do rodiny je reálně předpokládán, nebo tehdy, když se pro dítě současně hledá dlouhodobější forma náhradní rodinné péče“ (Smutková, 2007, str. 55). Dočasnou pěstounskou péči lze tedy 8 9
typy: překlenovací, profesionální, respitní, azylová, terapeutická, emergentní rodič, popřípadě pečovatel o dítě je nemocný a je nutná hospitalizace
9
chápat v pravém slova smyslu, to je do doby, než pomine krize u rodičů dítěte. Je důležité neopomenout, že „dítěti v pěstounské péči je poskytován příspěvek na úhradu potřeb dítěte a pěstounovi odměna pěstouna“ (tamtéž, str. 54). Pokud je dítě výdělečně činné, je také povinno peněžně přispívat na chod domácnosti, a samozřejmě se musí aktivně podílet na správě chodu domácnosti (Z. č. 94/1963 o rodině, §45). Vyskytuje se zde otázka, kdo může, nebo spíše nemůže být dle zákona pěstounem. „Jasně je stanoveno, že příbuzenská pěstounská péče je nejen možná, ale má i přednost před nepříbuzenskou, pokud rodiče nemohou dostát své vyživovací povinnosti, je možno dítě svěřit pouze do PP, nikoli do péče jiné fyzické osoby dle zák.45“ (Zdražilová, 2011, str.21). Nejde ale fakticky o pěstounskou péči dle zákona, protože zákon výslovně zakazuje uzavírat pěstounskou péči mezi příbuznými osobami. Jediným problémem je totiž to, že příbuzní mají vůči sobě vyživovací povinnost, nelze tedy pobírat peněžitou odměnu pro pěstouna, pokud je člověk s dítětem jakkoliv příbuzný. V zákoně je proto vytvořen institut tzv. poručníka. „Poručník je zákonným zástupcem dítěte. Mezi ním a dítětem ovšem nevzniká takový poměr, jaký je mezi rodiči a dítětem. … Výkon této funkce je pod pravidelným dohledem soudu“ (Smutková, 2007, str. 55). Nyní se aktivně hovoří o instituci profesionálního pěstouna, která se již delší dobu využívá v obou mnou porovnávaných zemí. Počátky snah o zavedení této služby v České republice můžeme vidět už nyní. „Do zákona se dostala pěstounská péče na přechodnou dobu hlavně z důvodu prosazování britského modelu profesionální pěstounské péče“ (Sobotková, 2008, str. 114). Pozitivní pohled na profesionalizaci pěstounství lze spatřit v názorech pronesených na sympoziu o náhradní rodinné péči. Výkon pěstounské péče zajišťují zhusta profesionálové, popř. poloprofesionálové, a ne vždy se počítá s tím, že rozhodnutím o pěstounské péči bude založen dlouhodobý vztah. Smyslem a cílem tohoto institutu totiž je především zabezpečení péče o dítě a jeho ochrana, přičemž se do popředí dostávají především jeho veřejnoprávní aspekty (srov. Fritna, Melicharová, 2008, Hrušáková et al., 2005).
Stejně tak se ale lze setkat s negativním postojem k tomuto, pro mnoho osob kontroverznímu, institutu. „Profesionální vychovatelé se nemohou stoprocentně citově angažovat u všech dětí, které profesionální pěstounskou péčí projdou. Přitom by měli mít za úkol napravit problémy dítěte, potažmo i jeho biologické rodiny“ (Sobotková, 2008, str. 115). Faktem ale zůstává, že pro úspěšné plnění funkcí kteréhokoliv pěstouna je důležité, aby se pěstounem stala vhodně vybraná osoba, a to z mnoha různých hledisek.10 Neméně důležitá je dostatečná příprava pěstouna na tuto funkci. Často se totiž do pěstounské péče dostávají děti se zanedbaným psychickým a sociálním vývojem, děti se specifickými poruchami11, děti vyžadující zvláštní zdravotní péči nebo děti postižené. Je tedy třeba pěstouny na tyto skutečnosti upozornit a naučit je s nimi pracovat. Pracovnice, které se věnují školicím kurzům pro budoucí pěstouny, vypovídají, že často musí překonat přirozený odpor frekventantů k „poučování“, za které jejich rady často považují. Většina z nich se totiž domnívá, že se o dítě umějí postarat, a že zvládnou i případné těžkosti, které se mohou vyskytnout (Hortová, 2003). Také je třeba zmínit nejčastější problémy s výběrem vhodných pěstounů. Primárně je třeba vytvořit dostatečnou a ucelenou databázi žadatelů o pěstounství, a nepřijmout každého, kdo o něj zažádá. Dále je podstatné simultánně vytvořit databázi dětí se všemi jejich požadavky a také možnými limity jejich dalšího vývoje. Je důležité tyto seznamy pečlivě porovnávat, aby bylo dítě přiděleno dostatečně kvalifikovanému pěstounovi, který může poskytnout danému dítěti přesně takovou péči, jakou dítě bude potřebovat. 10
sociální schopnosti, psychologický profil, bytové a majetkové zajištění, schopnost vychovávat druhou lidskou bytost 11 poruchy chování, poruchy učení, tělesné malformity, speciální výživové potřeby
10
Hovorově by bylo možné to označit jako nalezení vhodného „zámku“ /pěstoun/ pro náš „klíč“ /dítě/ (Hudeková, Pukancová, 2009). Nyní jsou nejčastějšími žadateli o pěstounství bezdětné manželské páry, kteří dlouhodobě a neúspěšně čekají na adopci, nebo manželé, popřípadě jedinci, kteří už nějaké děti mají a mají chuť a sílu starat se o další děti (srov. Hortová, 2003; Svobodová 2006). 2.5.2 Rezidenční typ 2.5.2.1 Ústavní výchova Jak jsem již zmínila výše „do systému zařízení ústavní a ochranné výchovy u nás patří diagnostické ústavy, dětské domovy, dětské domovy se školou a výchovné ústavy“ (Smutková, 2007, str. 59). Pojem ústavní výchova se stále používá ve spojení s negativní konotací, ačkoliv prošla již několika transformacemi. „Dnes jsou prakticky všechny dětské domovy tzv. rodinného typu. Skupina 6 – 8 dětí má své stálé vychovatele, podle možností i oddělené bydlení, dětí se učí běžným domácím povinnostem, jako je praní, vaření žehlení aj.“ (Sobotková, 2008, str. 107). Již téměř neexistuje možnost, že by děti byly ubytovány na velkých pokojích tak, aby jich bylo ubytováno co nejvíce na jednom místě. Dnes bydlí převážně na buňkách po dvou až čtyřech dětech, kde má zároveň každé z nich dostatek prostoru jen samo pro sebe (Matějček, 1994). Odpůrcům ústavní výchovy se ale i přes to musí dát za pravdu, protože ústavní péče se nikdy nemůže vyrovnat péči ve funkční rodině, na čemž se shodují odborníci skrze obory.12 Výzkumy ukazují, že: „Ústavní výchova by měla být, hlavně u dětí do 6 let věku v délce maximálně 1 rok, únosný je pobyt pro dítě 6 měsíců. Pak nezadržitelně nastává deprivace dítěte” (Biskup, Pokorná, 2008, str. 19). Úprava zákonů zajišťuje, aby dítě již nebylo umísťováno do ústavní péče z důvodu nedostatečných bytových nebo majetkových poměrů rodiny, což byl ještě do nedávna nejčastější důvod pro umístění dítěte do ústavu. Dítě odebrané z rodiny může být dočasně umístěno také do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Jejich fungování je regulováno zákonem o sociálně-právní ochraně dětí. Jde hlavně o zařízení typu Klokánek, o kterém se dále ještě krátce zmíním. Dnes lze ústavní výchovu nařídit pouze na tři roky, a to s tím, že po každých šesti měsících musí být přezkoumávány důvody, kvůli kterým je zde dítě umístěno. (Z. č. 94/1963 o rodině, §46) Ještě předtím, než je dítě do ústavu umístěno, musí úřady pečlivě prozkoumat veškeré další možnosti umístění dítěte – od svěření do péče jiné fyzické osoby, nejčastěji příbuzného, přes pěstounskou péči a osvojení. Umístění do ústavní péče musí být tedy poslední možnou volbou. „Pominou-li pro nařízení ústavní výchovy její důvody nebo lze-li dítěti zajistit náhradní rodinnou péči, soud ústavní výchovu zruší“ (tamtéž). Dítě se pak většinou vrací do původní rodiny, nebo je uvolněno pro osvojení, případně pěstounskou péči. Nakonec pouze krátce zmíním institut hostitelské péče. Dle zákona je správný název pobyt dítěte mimo ústav, a tento institut ustanovuje zákon o sociálně-právní ochraně dítěte. „V praxi [je] využívána nejen pro krátkodobý pobyt dítěte žijícího v ústavu u svých rodičů, ale i pro návštěvu u cizích osob, resp. u zájemců o náhradní rodinnou péči“ (Králíčková, 2008, str. 81). Právě kvůli druhé části této citace vedení ústavů většinou špatně reaguje na požadavky na hostitelskou péči – v nejvyhraněnějším případě by se mohlo stát, že by dítě během půl roku prošlo několika pobyty mimo ústav, a to pokaždé u jiné rodiny. Jednou z mála výhod této péče je například možnost,
12
Zdeněk Matějček, Zdeňka Králíčková, Jeroným Klimeš
11
aby dítě strávilo slavnostnější události v roce v rodině.13 I přes to, že je tato péče zakotvena v zákoně, není v České republice moc často využívána. 2.5.2.2 SOS dětské vesničky V SOS dětských vesničkách je také vykonávána pěstounská péče, ale kolektivní, nebo také skupinovou formou, proto jsem ji zařadila do rezidenčního typu náhradní péče o dítě. Tuto péči vykonává matka – pěstounka, která většinou spolupracuje ještě s další osobou, nejčastěji označovanou jako teta. Na jednu matku připadá kolem šesti dětí, a nezřídka jde o biologické sourozence, kteří byli vzati z nefunkční rodiny. „Matka – pěstounka se svěřenými dětmi bydlí v samostatném domečku“ (Bubleová, 2002, str. 16). Samotnou vesničku pak tvoří kolem deseti až dvanácti takových domečků. „Cílem SOS dětských vesniček je poskytnout dětem, o které se jejich původní rodina nechtěla nebo nedokázala postarat, nový domov plný lásky a porozumění“ (SOS dětské vesničky, 2012). V České republice aktuálně fungují tři dětské vesničky, a to v Chvalčově, Brně-Medlánkách a Karlových Varech. I tato pěstounská péče zaniká dosažením osmnácti let věku dítěte. Fungováním této formy náhradní péče o dítě se zabýval také nestor české vývojové psychologie a průkopník pojmu dětská deprivace Zdeněk Matějček. Sám tuto formu hodnotí jako osvědčenou a na českém území dobře fungující (Matějček, 1994). 2.5.2.3 Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc Tato zařízení jsou zřizována na základě Zákona č. 359/1999 Sb. o sociálněprávní ochraně dětí ve znění pozdějších předpisů. Jedním z nejrozšířenějších typů v České republice jsou zařízení Klokánek. „Klokánek je projekt Fondu ohrožených dětí, jehož cílem je nahradit ústavní výchovu týraných, zanedbávaných, zneužívaných nebo jinak sociálně ohrožených dětí přechodnou a okamžitou rodinnou péčí“ (Čurdová, 2006, str. 32). Klokánky mají pověření Ministerstva práce a sociálních věcí a jako zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc mohou dítě přijmout nejen na žádost Orgánu sociálně-právní ochrany dětí, ale také samotných rodičů dítěte, bez jakéhokoliv předchozího schválení soudem. Nespornou výhodou je také možnost umístění celých sourozeneckých skupin, takže nedojde k traumatizaci jejich rozdělením (FOD, 2012). Problémem zde zůstává charakter péče, která je tu dětem poskytována. Nejde totiž o suplování rodinné péče, kdy je dítě v primární odpovědnosti jednoho pečovatele, ke kterému si může vytvářet pozitivní citové vazby. „Tety, pečující o dítě jsou zaměstnankyněmi zřizovatele bez konkrétní individuální odpovědnosti za dítě, které nemají svěřeno do individuální péče“ (Králíčková, 2008, str. 87). Je zde tedy využíván stejný systém, jakým funguje péče například v kojeneckých ústavech nebo dětských domovech, kde se také personál u dětí střídá v předem daných směnách. Děti jsou tedy umístěny ve skupině dalších dětí, které se ale díky charakteru zařízení často obměňují, a ani jejich vychovatelé nejsou stálí. Je tedy důležité stále monitorovat psychický stav takto umístěných dětí, obzvláště pokud sem byly umístěny z důvodů zanedbávání, týrání nebo zneužívání. Klokánků je aktuálně na našem území třináct.
13
Velikonoce, Vánoce, letní prázdniny
12
3. Slovensko Mou první zvolenou zemí ke komparaci je Slovensko, a to hlavně z toho důvodu, že naše země má se Slovenskem mnoho společného. V první řadě je to společný osud po dlouhá desetiletí, kdy byly obě tyto země spojené jednou hranicí a jedním zákonem, ale i společně prožitými silnými okamžiky v dějinách14 a výchozím socio-kulturním prostředím, na které se vážou podobné tradice, zvyklosti a nepsaná pravidla. Změnou bylo samozřejmě rozdělení Československa na Českou republiku a Slovenskou republiku, a to 31. prosince 1992. Do nového roku jsme tak vstupovali již každý zvlášť, ale se shodným výchozím zákoníkem. Ten byl samozřejmě dále upravován v průběhu doby různými novelami, i tak je základní struktura slovenského zákoníku shodná se zákoníkem českým. Nebudu se tedy jednotlivým zákonům ani jevům věnovat tak detailně jako v části o České republice, spíše se budu snažit zmínit rozdíly mezi nimi.
3.1 Zákony upravující náhradní péči o dítě „Na Slovensku velký prelom v tejto oblasti priniesol v roku 2005 Zákon o sociálnoprávnej ochrane detí a sociálnej kuratele a jeho novelizácia v roku 2008“ (Hudeková, Pukancová, 2009, str. 37). Stejně jako náš Zákon č.359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí se zabývá především zacházením s ohroženými dětmi, a to jak sociálně, tak výchovně a vývojově. Na rozdíl od něj se ale navíc ve větší míře zabývá dětmi, které poruší zákon. Jeho dalšími specifiky se budu zabývat již samostatně v jednotlivých tematických celcích. V tomto zákoně jsou také popsána krizová a resocializační střediska, která ale nebudu již dále rozvádět, protože se ve větší míře neangažují v náhradní péči o dítě. Roku 2005 byl přebudován i Zákon o rodině. Pro účel tohoto textu se budu dále zabývat především jeho druhou částí, speciálně třetí a čtvrtou hlavou, a to proto, že třetí hlava se týká náhradní péče, a čtvrtou hlavou se upravují záležitosti poručnictví a opatrovnictví. V druhé hlavě Zákona č. 36/2005 o rodině se lze dočíst, jak soud zakročuje v případě, že péče biologických rodičů o nezletilé dítě není dostatečná. Buď můžou být rodiče dítěte napomenuti, a to zvláště v méně závažných případech, nebo určí nad výchovou dítěte dohled, především některým ze sociálně-právních orgánů nebo neziskovou organizací zabývající se péčí o dítě. „Okrem štátu sa o rozvoj ochrany dieťaťa vo významnej miere usilujú i rozne mimovládne organizácie, ktoré sa intenzívne snažia o zlepšenie postavenia dieťaťa ve společnosti“ (Oláh, 2006, str. 6).
3.2 Gesce jednotlivých ministerstev Další změnou je to, že do roku 1996 řídila systém péče o nezletilé děti stále ještě tři ministerstva. Pod resort zdravotnictví spadaly kojenecké ústavy, které pečovaly zpravidla o děti do tří let věku. Do gesce Ministerstva školství spadaly všechny ostatní dětské domovy pro děti do osmnácti let věku, a pod Ministerstvo práce, sociálních věcí a rodiny patřilo zabezpečení péče o děti těžce zdravotně postižené, a to v ústavech sociální péče (Bártová, Svobodová, Vrtbovská, 2003). Tuto rozdrobenost, shodnou s rozdrobeností pravomocí jednotlivých ministerstev v České republice, hodnotí i Kovařík (1999) s ohledem na zahraniční výzkumy. Jak jsem již popsala výše, u nás tento nedostatek stále trvá, mezitím co na Slovensku došlo k výrazné změně. I toto 14
války, povstání, společní vládci
13
rozdělení je nyní ustanoveno a řízeno Zákonem o sociálně-právní ochraně dětí z roku 2005. Dnes je náhradní péče o dítě pouze v gesci Úřadu práce, sociálních věcí a rodiny, a to prostřednictvím referátu poradensko-psychologických služeb na ÚPSVR. Dále se na ní podílejí akreditované subjekty jako SPDDD Úsmev ako dar nebo sdružení Návrat (Hudeková, Pukancová, 2009). Také lze zmínit Centrum pro mezinárodněprávní ochranu dětí a mládeže, které se orientuje především na mezinárodní osvojení a jeho regulaci.
3.3 Formy náhradní péče o dítě Náhradní péče je indikována, pokud biologičtí rodiče nezabezpečují nebo nemohou dítěti zabezpečit dostatečnou péči. Tato péče může být ustanovena pouze rozhodnutím soudu, který jasně určí práva a povinnosti jednotlivých stran, a při svém rozhodování musí primárně brát ohled na nejlepší zájmy samotného dítěte. Nynější slovenské zákony rozlišují tři typy náhradní péče, a to: svěření nezletilého dítěte do osobní péče jiné fyzické osoby než rodiče, pěstounskou péči a ústavní péči (Z. č. 36/2005 o rodine). Osvojení je poté řešeno v samostatné části, a to v druhé hlavě třetí části. Dále je Zákonem č. 36/2005 Sb. o rodině upraven vztah poručnictví a opatrovnictví, o kterých se zmíním už jen krátce. 3.3.1 Osvojení Osvojení na Slovensku probíhá ve velké míře stejně jako u nás v České republice. Rozdíl lze nalézt například v době, po kterou trvá předadopční péče. Před samotným osvojením musí být dítě v péči budoucího osvojitele alespoň devět měsíců, a tuto péči hradí osvojitel z vlastních nákladů. Pokud o osvojení žádá pěstoun, nemusí projít touto devítiměsíční lhůtou, když měl dítě v péči alespoň stejně dlouhou dobu. Slovenský zákoník také nerozeznává dva typy osvojení. Dle definice existuje pouze osvojení zrušitelné. „Osvojenie móže súd zrušiť z vážnych dóvodov, ktoré sú v záujme maloletého dieťaťa, do šiestich mesiacov odo dňa právoplatnosti rozhodnutia o osvojení na návrh osvojenca alebo osvojitel alebo aj bez návrhu“ (Z. č. 36/2005 o rodine, §107). Zákon také dále mluví o tom, že rodiče osvojitelé mohou pomoci dítěti vyhledat informace o jeho biologických rodičích, pokud si to ono bude přát. Co se týče mezinárodního osvojení „na osvojenie maloletého dieťa do cudziny je potrebný aj súhlas Ministerstva práce, sociálnych věci a rodiny Slovenskej republiky alebo orgánu štátnej správy určeného Ministerstvom práce, sociálnych vecí a rodiny Slovenské republiky“ (tamtéž, §101). Jedním z těchto orgánů je Centrum pro mezinárodněprávní ochranu dětí a mládeže, které jsem již zmiňovala výše. Dále se řídí, stejně jako Česká republika, Úmluvou o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení. 3.3.2 Náhradní osobní péče I přes to, že je dítě svěřeno do péče jiné fyzické osobě, která má povinnost se starat o dítě jako jeho biologičtí rodiče, těmto biologickým rodičům nezaniká vyživovací povinnost. Stejně tak dítě i nadále zastupují ve vážnějších právních úkonech; osoba, které je dítě svěřeno do péče zodpovídá jen za běžné právní úkony. Biologičtí rodiče mohou dítě navštěvovat v jeho nové rodině, a to buď podle dohody, kterou spolu obě strany vytvoří, nebo ji určí soud. Využít tohoto typu svěření do péče mohou i manželé, kdy dítě žijící v tomto manželství je pokrevně příbuzné pouze s jedním z páru. Dítě je tedy svěřeno do péče druhému z manželů. Tato péče obecně 14
zaniká smrtí buď dítěte, nebo jednoho z partnerů, dosažením plnoletosti dítěte nebo soudním rozhodnutím. Pokud je náhradní osobní péče soudně zrušena, a biologičtí rodiče nadále nejsou schopni své dítě zabezpečit, „súd rozhodne o ďalšej náhradnej osobnej starostlivosti o maloleté dieťa“ (Z. č. 36/2005 o rodine, §47). 3.3.3 Pěstounská péče Dítě může být svěřeno do péče také osobě, která má zájem stát se pěstounem a splňuje na tuto pozici patřičnou kvalifikaci. Na Slovensku se ve spojení s pěstounskou péčí setkáváme s pojmem profesionální, popřípadě se slovním spojením profesionální rodič. Toto spojení sice není pevně zakotveno v zákoně15, jeho obsah svědčí o rozdílnosti typů pěstounské péče na Slovensku a v Čechách. Jsou zde detailně rozebrány procesy, které probíhají při hledání vhodného pěstouna16 – vytvoření přehledu dětí se všemi jejich specifiky a potřebami; evidence, výběr a příprava osob, které mají zájem stát se pěstounem; spárování vhodného dítěte s vhodným pěstounem a kontrola funkčnosti tohoto vytvořeného vztahu (Z. č. 395/1999 o sociálně-právní ochraně dětí, třetí část). Je důležité neopomenout, že pokud dítě není umístěno v ústavní výchově, je třeba písemný souhlas biologických rodičů s danou pěstounskou péčí. Pokud pěstoun, který je zapsán v seznamu pěstounů, požádá o svěření dítěte do péče, nastává pro tento pěstounský vztah tříměsíční zkušební doba, která může být prodloužena, pokud pěstoun podá žádost o svěření do pěstounské péče. Jakmile takto pěstoun neučiní, automaticky jejich provizorní stav zaniká. Pěstoun dítě zastupuje pouze v běžných záležitostech, jinak o něm nadále rozhodují jeho zákonní zástupci. Zajímavostí je, že „maloleté dieťa, ktoré žije v domácnosti s pestúnom, je povinné podieľať sa osobnou pomocou, a ak má príjem z vlastnej práce, aj príspevkom z tohoto príjmu na spoločných potřebách rodiny“ (Z. č. 36/2005 o rodine, §50). Zánik pěstounské péče je definován stejně jako již výše zmíněný zánik náhradní osobní péče, navíc se přidává také to, pokud pěstoun zanedbává svou péči. Naopak pokud s tím pěstoun souhlasí, a jsou pro to důležité důvody, lze pěstounskou péči prodloužit, a to až o jeden rok po dosáhnutí plnoletosti svěřeného dítěte. Průběh pěstounské péče tak, jak vypadá na Slovensku, ilustruje obrázek v příloze č. 1. 3.3.4 Ústavní péče Oba již zmíněné typy mají jednoznačnou přednost před ústavní péčí, soud tedy musí pečlivě prozkoumat, jestli neexistuje opravdu žádná možnost, jak dítě do jednoho z těchto dvou typů umístit. Soud nařizuje ústavní výchovu pouze, pokud je výchova nezletilého dítěte vážně ohrožena nebo je již narušena natolik, že nepomohla žádná jiná opatření. (tamtéž, §54) „Detský domov dočasne nahrádza dieťaťu jeho prirozené rodinné prostredie alebo náhradné rodinné prostredie“ (Z. č. 305/2005 o sociálnoprávnej ochraně detí, §49). Pokud soud nerozhodne jinak, o záležitosti i majetek dítěte se i nadále starají jeho biologičtí rodiče, popřípadě zákonní zástupci. Může se stát, že je rodičům nařízena úprava rodinných a sociálních poměrů tak, aby byli schopni se o dítě postarat sami, a stane-li se tak do předem určené lhůty, je ústavní péče po této lhůtě zrušena a dítě může být navráceno do původní rodiny. Při umísťování dítěte do ústavní péče je zde opět kladen důraz na blaho dítěte, hlavně co se 15
zákon č. 305 o sociálnoprávnej ochrane detí a o sociálnej kuratele a o zmene a doplneni niektorych zákonov 16 v textu vždy označení genderově nezabarvené
15
týče jeho citových vztahů – hlavně se sourozenci nebo jinými příbuznými – a to v tom směru, že na ně musí být brán zřetel.17 Slovenské dětské domovy jsou specifické svým vnitřním členěním. Péče se zde vykonává v již zmíněné profesionální rodině, v samostatných diagnostických skupinách, v samostatných skupinách nebo specializovaných samostatných skupinách pro určitý počet dětí. „V profesionálnej rodine zabezpečujú starostlivosť o děti manželia, ktorí sú zaměstnanci dětského domova, alebo fyzická osoba, ktorá je zamestnancom detského domova“ (Z. č. 305/2005 o sociálnoprávnej ochraně detí, §53) a může být provozována ve speciálním bytě nebo v určité, speciálně vyhrazené, části dětského domova. Faktickou rozhodovací moc má ale stále ředitel dětského domova, pod který daná profesionální rodina spadá, což je také důvod, proč jsem zmínku o profesionálním rodičovství zařadila jako do části pěstounské, tak do části ústavní výchovy. Navíc „opatrovníkem zpravidla zůstává sociální pracovník příslušného okresního úřadu nebo ta osoba, která byla opatrovníkem před umístěním dítěte do PPP“ (Bubleová a kol., 2002, str. 25). Do diagnostických skupin se zařazují děti za účelem jejich celistvé diagnostiky a provádění terapeutických zásahů, a to nejdéle na dobu šesti měsíců. Do specializovaných skupin se řadí děti od narození do tří let věku, děti s poruchami chování, drogově nebo jinak závislé, mentálně nebo fyzicky postižené, nebo děti s jazykovou bariérou. Každému přijatému dítěti je vypracováván individuální plán jeho rozvoje, který obsahuje dílčí části jako plán sociální práce s dítětem a jeho rodinou, a v případě postižení dítěte i rehabilitační program (Z. č. 305/2005 o sociálnoprávnej ochraně detí). V případě, že je dítě opravdu nezvladatelné, a mohlo by svým chováním narušovat vývoj ostatních dětí ve skupině, je dle Zákona č. 279/1993 o školských zariadeniach (novelizovaný roku 2003) umístěn do speciální ústavní výchovy. 3.3.5 Poručnictví a opatrovnictví Soud poručníka dítěti stanovuje, pokud oba jeho rodiče zemřeli, byli zbaveni rodičovských práv, nebo nemají plnou způsobilost k právním úkonům. „Poručník nie je povinný osobne sa starať o maloleté dieťa“ (Z. č. 36/2005 o rodine, §56). Pokud tak ale činí, má nárok na to pobírat příspěvky na péči. V případě, že jsou rodiče dítěte plnoprávní, většinou navrhují osobu poručníka sami, pokud tomu tak ale není, soud nejčastěji tento status přiděluje osobě dítěti příbuzné. Nejdůležitější funkcí poručníka je správa majetku dítěte. O této své činnosti musí dvakrát ročně odvádět zprávu úřadu pro sociálně-právní ochranu dětí. Poručnictví poté zaniká plnoletostí dítěte, jeho smrtí, zaniknutím důvodu, kvůli kterému byl poručník dítěti ustanoven, nebo soudním odvoláním. Pokud dojde k poslednímu bodu, a dítě stále potřebuje poručníka, soud mu stanoví jiného. Samotný orgán sociálně-právní ochrany dětí a sociální kurately vykonává funkci kolizního opatrovníka dítěte a „poskytuje dieťaťu, jeho rodičom alebo osobe, ktorá sa osobne stará o dieťa, sociálne poradenství a pomoc na odstránenie alebo zmiernenie dosledkov rozporu záujmov medzi [již zmíněnými subjekty]“ (Z. č. 305/2005 o sociálnoprávnej ochraně detí , §20). Během výkonu opatrovnictví tento orgán mapuje pro účely soudu rodinné, bytové a sociální poměry dítěte. Monitoruje také jednou za šest měsíců stav dítěte, pokud je umístěno do ústavní péče, a také možnost osvojení tohoto dítěte – jeho právní volnost.
17
především při umísťování sourozenců do ústavní péče
16
4. Velká Británie Velkou Británii jsem si ke komparaci vybrala hlavně z toho důvodu, že se dá považovat za kolébku pěstounské péče jako takové. Jejich systém náhradní péče o dítě se dá považovat za jeden z nejvyvinutějších, a to hlavně v měřítku nyní často zmiňované deinstitucionalizace. Již více jak třicet let se tato země aktivně snaží rozvíjet a stále zlepšovat možnosti, které děti vzaté z biologických rodin mají. Samotná společnost BAAF18, která zastřešuje veškeré záležitosti náhradní péče o dítě ve Velké Británii, na svých stránkách popisuje náhradní výchovu jako službu, která nejčastěji zajišťuje dočasnou péči o dítě, jehož rodiče potřebují vyřešit problémy, které by jinak mohly negativně zasáhnout do života jejich dítěte. Děti, které by zůstaly dlouhodobě v náhradní péči, mohou být poté osvojeny, ale to jen v případě, že za ně jejich biologičtí rodiče ztratili právní zodpovědnost, popřípadě jim byla odňata úřady (BAAF, 2012).
4.1 Legislativa a správa náhradní péče o dítě Nejdůležitějším zákonem, ve kterém je řešena otázka náhradní péče o dítě, je již The children act19 z roku 1989. V něm je mimo jiné prosazována myšlenka jednoznačné přednosti péči pěstounské před péčí ústavní, také je zde kladen důraz na včasnou sanaci rodiny prostřednictvím spolupráce rodiny s orgány místní samosprávy. Dále je jeho obsah velmi podobný našemu Zákonu č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí. Popisuje například jednání s mladistvými delikventy, definuje případy, které je možné považovat za natolik závažné, aby bylo dítě odebráno z rodiny, a vyjmenovává možnosti, jak s tímto dítětem bude dále jednáno a jaké jsou možnosti jeho dalšího umístění. Zákon také uvádí jako hlavního jednatele v rozhodování o náhradní výchově hned po státu samotném takzvané „local authority“.20 Ty se nalézají v každém samosprávném celku a spravují funkčnost rodin, které žijí na jejich území. Jsou také zprostředkovateli různých podpůrných programů, pokud se rodina ocitne v krizi, a mohlo by v důsledku toho dojít k nutnosti odebrání dítěte z této rodiny. Těchto úřadů je ve Velké Británii něco kolem sto padesáti. Na tomto místě je třeba zmínit i další aktéry, kteří se v dané otázce aktivně podílejí, a to jsou nezávislé pěstounské agentury. V obecném měřítku lze říct, že „local autority“ provedení náhradní péče o dítě iniciují a koordinují, a pěstounské agentury se již podílejí na nalezení vhodných pěstounů pro určité dítě. Provádí také výběr a školení budoucích osvojitelů a pěstounů, zjišťuje míru kompatibility mezi vybranými páry pěstoun – dítě.
4.2 Formy náhradní péče o dítě Ve Velké Británii, stejně jako u nás v České republice nebo na Slovensku, existuje institut osvojení, který se od již výše zmíněných neliší, není tedy důležité mu věnovat větší prostor. Následující část zaměřím spíše na pěstounskou péči a její typy, protože právě ty jsou pro Velkou Británii specifické. Nutno dodat, že všechny typy pěstounské péče jsou v této zemi považovány za profesionální. Institucionální péče
18
British asociation for adoption and fostering – britská asociace pro adopci a pěstounství Zákon o dítěti 20 místí úřad 19
17
v rezidenčních zařízeních se provádí minimálně, proto ani jí se nebudu v této části zabývat. Jako první typ pěstounské péče lze uvést respitní, nebo také odlehčující péči, která se nejčastěji poskytuje rodinám, které mají fyzicky nebo psychicky postižené dítě, o které jinak pečují většinu času. Tato služba má poskytnout biologickým rodičům především možnost načerpat nové síly pro další péči. Ve Velké Británii je zvykem i k této péči využívat jiné rodiny, které na několik dní přijmou do svého kruhu toto dítě s postižením, a starají se o něj stejně, jako je zvyklé z vlastní rodiny. Mezi těmito rodinami se často vytvářejí silná citová a přátelská pouta. Zdravé děti využívají příbuzenské nebo přátelské péče ve stejnojmenném typu pěstounského vztahu. Ta je nejčastěji zprostředkována nejbližšími příbuznými (prarodiče, sourozenci), nebo také rodinou, se kterou mají přátelský vztah. Pokud dítě žije s někým ze svých příbuzných, není do tohoto vztahu zasahováno zvenčí, pokud ale dítě žije u osoby blízké, nikoliv příbuzné, je rovněž pod dohledem místního úřadu. Pokud se rodiče domluví předem s určitou rodinou nebo osobou, může vzniknout institut soukromé pěstounské péče. Veškeré vyřizování nejde tedy primárně přes registr žadatelů o pěstounskou péči, ale zvolená rodina je až druhotně prověřována, jestli je na tuto pozici vhodná. Samozřejmě je i zde prvořadé nikoliv přání rodičů, ale blaho dítěte. Dále lze využít emergentní službu, která je poskytována dětem, které akutně potřebují ubytování v řádu pouhých několika dní. Problém této služby je takový, že ji může využít dítě, které je v akutní krizové situaci, a je důležité, aby s ním v takovém případě pracoval skutečný odborník, který ví, jak má postupovat, pokud bylo dítě například dlouhodobě týrané, zneužité nebo jinak ohrožené. Někdy je také tato forma nazývána azylovou. „Tzv. azyloví pěstouni mají být schopni přijmout dítě v krizové situaci na jednu nebo několik nocí, dokud se nepodaří nalézt trvalejší umístění či řešení“ (Kovařík, 1999, str. 158). Na tu může navázat krátkodobá pěstounská péče, která se poskytuje nejčastěji v případě, že rodiče se aktivně snaží zlepšit své sociální a životní podmínky, aby dítě s nimi vyrůstající nestrádalo, popřípadě se po určitou dobu nemohou o dítě postarat. To je bezprostředně poté, co pomine důvod jeho odloučení od rodiny, navráceno zpět do jejich péče. Pokud se řešení problémů prodlouží, popřípadě nastanou administrativní problémy s osvojením daného dítěte, může se pěstounská péče prodloužit na středně až dlouhodobou. Ta pak může trvat až do dosažení plnoletosti dítěte, v případě studia na vysoké škole až do dvaceti pěti let. Nelze opomenout, že každé dítě má právo na styk se svojí biologickou rodinou, pokud soud neurčí jinak, a tomu se děje hlavně v případech týrání, zneužívání nebo zanedbávání dítěte. (srov. Kovařík, 1999; Bubleová a kol. 2002; Piskačová, 2004; BAAF, 2012)
18
5. Komparace formou diskuze dle vybraných kritérií Zde věnuji prostor empirické části mé práce, kterou provedu formou volné diskuze. Shrnu poznatky o rozdílech jednotlivých zemí, které jsem rozepsala v předchozích částech práce, a to dle předem stanovených kritérií. Tato kritéria jsem si pečlivě zvolila s ohledem na dostupnou literaturu k tématu práce a klíčovou problematiku, kterou se chci zabývat. Tato kritéria jsou: struktura náhradní péče o dítě, počty dětí v jednotlivých typech náhradní péče o dítě, pěstounská péče a příprava na její vykonávání a mediální propagace pěstounství. Dotknu se hlavně nových poznatků, se kterými jsem dosud výše neoperovala, nebo jsem je zmínila jen okrajově; více rozvedené myšlenky již nebudu podrobněji rozebírat a budu je považovat za vysvětlené. Nejprve tedy porovnám struktury náhradní péče o dítě ve všech zemích s důrazem na jejich odlišnosti a možné cesty vývoje do budoucna. Dále nastíním počty dětí v jednotlivých typech náhradní rodinné péče, abych neoperovala pouze s teoretickými, nehmotnými označeními, pod kterými si čtenář textu nedokáže nic představit. Poté se již budu věnovat pouze instituci pěstounské péče – a to jak detailnějšímu popisu této instituce, tak její propagaci a přípravě žadatelů o ni. V jednotlivých oddílech budu i nadále dodržovat pořadí zemí, jak jsem ho nastolila v teoretické části své práce – to je Česká republika, Slovensko a Velká Británie.
5.1 Struktura náhradní péče o dítě Je zde patrné, že v České republice je stále velký počet dětí poměrně dlouhou dobu umístěn v dětských domovech, a to hlavně z důvodů velmi pomalých legislativních procesů, kterými je třeba projít v rozhodování o osudu dítěte odebraného z biologické rodiny, popřípadě bezprostředně po jeho narození. Tento problém by mohla částečně vyřešit novela Zákona č.359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí přijatá 27. listopadu 2012, která ovlivní i Zákon č.94/1963 Sb. o rodině, a to v tom směru, že budou sjednoceny doby projevovaného nezájmu biologických rodičů o dítě ze dvou měsíců u novorozence a šesti měsíců u staršího dítěte na tři měsíce v obou případech. Díky tomu by se mohlo stát více dětí rychleji tzv. právně volnými, a tudíž vhodnými pro osvojení. Nebudou proto přednostně svěřovány do pěstounské péče. Sociální a rodinná situace dítěte umístěného v ústavní péči bude nově přehodnocována ne každý půl rok, ale každé tři měsíce (Středisko náhradní rodinné péče, 2012). I to by mohlo zkrátit pobyt dítěte mimo biologickou rodinu jen na nezbytně dlouhou dobu. Na druhou stranu se domnívám, že lhůta tří měsíců na seznámení osvojitelů, popřípadě pěstounů s dítětem je poměrně dost krátká, a právě na této činnosti by se časem šetřit rozhodně nemělo. Stále je na místě také otázka sloučení pravomocí jednotlivých ministerstev v otázce náhradní péče o dítě. Jak ostatní modely ukazují, lze předpokládat, že delegace správy náhradní péče o dítě pouze na jeden výkonný orgán má pozitivní vliv na vykonávání úspěšné praxe. Na druhou stranu ovšem nekomparuji žádnou zemi, ve které by byl využíván takto rozvětvený model gescí jednotlivých ministerstev. Nelze tedy s jistotou říci, že by tento model, pokud by byl důsledně řízen a byly by jasně stanovené jednotlivé pravomoce, nefungoval stejně dobře. Navíc je třeba také jmenovat ne příliš transparentní jednání orgánů, které jsou dále činné v náhradní péči, jakým je třeba orgán sociálně-právní ochrany dětí, na což upozorňoval ve svém sborníku již výše jmenovaný ochránce lidských práv Otakar Motejl (2007). 19
Informace v teoretické části poukazují na to, že tyto problémy ostatní komparované země z velké míry úspěšně vyřešily. Na Slovensku stále probíhá proces deinstitucionalizace a transformace. O dlouhé cestě, která Českou republiku ještě stále čeká, velmi dobře a jasně hovoří výzkumná zpráva Zvyšování kvality poskytování péče a výchovy dětem v dětských domovech, kterou vydal slovenský Institut pro výzkum práce a rodiny (2008). Uvádí, že s transformací se na Slovensku začalo již kolem roku 2000, a roku 2002 byl vytvořen první Národní akční plán pro děti. Již zde si lze povšimnout opoždění naší republiky v rámci řešení otázky náhradní péče o dítě. Dobrým příkladem obou jevů21 je zavedení institutu profesionálního rodičovství. Tento institut je řízen nejen Zákonem č.279/1993 o školských zariadeniach, ale od 1. července 1998 také zákonem č.195/1998 o sociálnej pomoci ve znění pozdějších předpisů (Filadelfiová, 2008). Jak jsem již uvedla v samostatné kapitole, profesionálním rodičem se může stát jednotlivec nebo manželský pár – od toho se pak odvíjí počet dětí, které mohou mít svěřené do péče. V případě manželského páru je to až šest dětí, to jsou tři děti na jednotlivce. Nespornou výhodou této instituce je to, že dítěti je umožněno vyrůstat v úzkém rodinném prostředí, a mít vlastní pečovatelskou osobu, se kterou se může identifikovat – ke střídání dětí u profesionálních rodičů dochází pouze ve výjimečných situacích, navíc se tento rodič o dítě stará dvacet čtyři hodin, sedm dní v týdnu. Běžný životní rytmus tedy není ničím narušován. Pokud si přeje takto umístěné dítě studovat déle než jen do své plnoletosti, může se jeho pobyt zde prodloužit až do dosažení věku dvaceti pěti let. Samozřejmě i zde lze najít úskalí, a to hlavně ve využívání další spolupráce s takzvanými pomáhajícími profesemi.22 Návrat, o.s. všem pěstounům i osvojitelům nabízí široké spektrum možností dalšího vzdělávání, poradenství, asistentů do rodin a pobytů. Dle výzkumu Bubleové a kol. (2002) tuto možnost využívá pouze jedna třetina až jedna polovina rodin. Jelikož jde ale fakticky o pracovní pozici jako kteroukoli jinou, domnívám se, že v souvislosti současného prosazování konceptu celoživotního učení by měly být tyto služby využívány v mnohem větší míře. Stále je tu také myšlenka, nakolik se profesionální rodič může citově angažovat ve výchově jemu svěřeného dítěte, když je to vlastně jeho práce, za kterou je finančně ohodnocen – jedno zdravé dítě je pro něj práce na půl úvazku, jedno dítě zdravotně znevýhodněné činí pak pracovní úvazek celý. Přímo na toto téma se mi doposud nepodařilo nalézt žádný rozsáhlý výzkum, což přikládám hlavně relativně krátkému trvání tohoto typu náhradní péče o dítě. Jak ukazuje část věnovaná struktuře náhradní péče o dítě ve Velké Británii, velký důraz je kladen především na veškeré formy pěstounské péče, a také na to, aby děti nebyly umísťovány do ústavních zařízení, ale rovnou do rodin. Tuto myšlenku ale pomalu začínají vytlačovat fakta, o kterých mluvil například odborný školitel britské organizace pro adopci a pěstounskou péči BAAF Chris Christophides na konferenci v Praze s názvem Veletrh dobré praxe, která se uskutečnila v prosinci roku 2012. Jeho myšlenky byly využity již ve studii Bubleové a kol. (2002), a podle něj je třeba si uvědomit, že některé děti zkrátka nejsou pro pěstounskou péči vhodné. Jde především o adolescenty, kteří již nejsou schopni nebo ochotní začlenit se do pěstounské rodiny, sourozenecké skupiny, které se nedokážou sžít s ostatními členy domácnosti nebo děti velmi obtížně zvladatelné, mající poruchy chování. Neopomenutelnou skupinou jsou také děti, které zažily zneužívání jak v rodině vlastní, tak třeba i v rodině pěstounské. Již tedy nutně neplatí tradovaná myšlenka, že je lepší jakákoliv rodina než ústav. 21 22
deinstitucionalizace a transformace sociální pracovník, psycholog, terapeut, poradce
20
Pěstounská péče ve Velké Británii se potýká také s jevem, který nebyl dosud nikde žádným způsobem ošetřen, a to se stárnoucí populací nynějších profesionálních pěstounů. Jak Christophides přednesl na konferenci, „ve Velké Británii se velké množství pěstounů nachází v důchodovém nebo důchodu blízkém věku, proto bude třeba hledat nové, mladší pěstouny“ (Čí je dítě?, 2012). Proto je důležitá rozsáhlá kampaň na získání nových, mladých pěstounů, kteří nejen že nahradí stávající pěstouny, ale také zaopatří svou péčí děti, které stále ještě na pěstounskou péči čekají.
5.2 Počty dětí v jednotlivých typech náhradní péče o dítě „V roce 2011 bylo v ČR třicet čtyři kojeneckých ústavů a dětských domovů pro děti do tří let věku, jejichž kapacita byla 1783 míst a bylo v nich umístěno 1428 dětí“ (Kremerová, 2012, str. 1). Během tohoto roku bylo z náhradní péče propuštěno 2195 dětí, a téměř padesát osm procent z nich se vrátilo do vlastní rodiny. Problematické ale je, že více než čtvrtina z těchto propuštěných dětí strávila v ústavní péči více než jeden rok. Téměř polovina dětí byla umístěna do některého z ústavů ze zdravotních důvodů. Zbytek se dělil mezi sociální a sociálně-zdravotní problémy. V tomto bodě nastala oproti loňským letům, kdy převažovaly sociální problémy nad všemi ostatními (Kremerová, 2012). O rok starší statistika ukazuje, že celkově bylo na žádost státu umístěno do některé z ústavních forem péče o dítě 8913 dětí, z toho ve zdravotnických zařízeních to bylo 1391 dětí, ve školských zařízeních 7878 dětí a v zařízeních pro osoby se zdravotním postižením celkem 1107 dětí (Středisko náhradní rodinné péče, 2012). Na Slovensku bylo dle statistik dostupných ze stránek Ministerstva práce, rodiny a sociální kurately roku 2010 celkově 8626 dětí umístěno mimo svoji biologickou rodinu. Z toho bylo 2389 (278 nově v daném kalendářním roce) dětí umístěno v pěstounské péči, 600 (197) dětí mělo stanoveného poručníka a v náhradní osobní péči bylo evidováno 5637 (1080) dětí. K osvojení bylo uvolněno celkem 291 dětí. Toho roku fungovalo 94 dětských domovů a celkový počet dětí v nich dosahoval počtu 4423. Pozitivní počet je číslo 1474, což je počet dětí, které odešly z ústavní péče, a to hlavně z důvodů navrácení do biologické rodiny (236), byly osvojeny (184) nebo byly vzaty do pěstounské péče (190). Naopak smutným číslem zůstává průměrná doba pobytu dítěte v ústavní péči, a to jsou 4 roky a 4 měsíce (MPSVR, 2012). Statistiky Velké Británie z roku 2010 ukazují, jak rozvinutá je u nich mimoústavní péče. V náhradní péči bylo celkově umístěno 408 425 dětí, z čehož 254 375 dětí do ní přišlo právě v roce 2010, což se vyrovnává počtem odchozích dětí, kterých toho roku bylo 254 114. Z této velké sumy celkového počtu dětí bylo pouhých devět procent umístěno v ústavní péči. Je také na místě zmínit, že téměř polovina dětí, které roku 2010 opustily náhradní péči, v ní strávila méně než jeden rok, a pouhých sedm procent v ní strávilo pět a více let. Stejně tak je dobře pozorovatelný vysoký standard sanace původních rodin, kdy více než padesát procent rodin z takto umístěných dětí intenzivně pracuje na vytvoření podmínek pro návrat dítěte, a také polovina z dětí, co toho roku odešly zpět ke svým biologickým rodičům nebo primárním pečovatelům. Čtvrtina dětí z počtu 408 425 se intenzivně připravuje na osvojení. Jako zajímavý fakt bych ještě uvedla to, že více jak čtyřicet procent dětí v náhradní péči tvořily děti bílé pleti, dvacet devět procent byli černoši a dalších dvacet jedna procent tvořily děti hispánského původu (Child welfare information gateway, 2012).
21
5.3 Pěstounská péče a příprava na její vykonávání Samozřejmě je třeba znovu zmínit to, že pěstounská péče u nás probíhá stále velmi neprofesionálně. Bubleová (2002, str. 11) se o tom v poznámce vyjadřuje velmi pregnantně: „Dejte nám dítě! A všechny předpisy a zákony si můžete strčit za klobouk!.“ Za jednu z nejdůležitějších věcí považuji dostatečné vzdělání žadatelů jak o osvojení, tak o pěstounskou péči, a to hlavně z toho důvodu, že většina z nich ještě stále zcela zanedbává myšlenku odlišnosti budoucího dítěte. Proč se proti němu ale veřejnost v České republice stále staví tak negativně? Možný problém lze spatřit právě v označení „vzdělávání“. Větší část dospělé populace si pod ním totiž představí klasické sezení v lavicích, známkování a nepříjemné poučování. Je třeba proto myšlenku vzdělávání žadatelům vysvětlovat jako získávání nových poznatků, možnosti načerpat zkušenosti od již fungujících pěstounů a lepší proniknutí do jejich nové role. Novela Zákona č.359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí přináší změny v přípravě pěstounů na výkon této role, a to hlavně právě ve směru její profesionalizace. Dnes jsou dostupné například koncepční a metodické poznámky o odborném vzdělávání pěstounů a osvojitelů z roku 2009 od poradenského centra TRIADA, o.s.; školením přímo profesionálních pěstounů se zabývá Institut náhradní rodinné péče NATAMA. Ten také upravil pro české prostředí Národní minimální standardy pro pěstounskou péči23, podle kterých se řídí profesionální pěstounská péče ve Velké Británii. Jak samy autorky přepracované verze Vrtbovská a Dlabová (2005) uvádějí, musely tento model značně přebudovat, aby byl za stávající legislativy použitelný v České republice. Jako pozitivní krok lze jmenovat zavedení takzvané pěstounské péče na přechodnou dobu k 1. červnu roku 2006. Již její název jasně značí, že žadatel o tento typ pěstounské péče musí počítat s jejím časovým ohraničením. „Tito pěstouni by měli mít předpoklady pro výchovu dětí krátce po narození a pro zvládání psychických zátěží vyplývajících z krátkodobosti této péče“ (MPSV, 2009, str. 2). Jak ukazuje rozsáhlá analýza Sobotkové (2003), velká část pěstounů v České republice, kteří přijímají dítě do péče, s touto možností vůbec nepočítá. Jde sice o výzkum kvalitativní, ale i další zdroje24 se zmiňují o shodných výsledcích – to je, že často se k pěstounské péči uchylují bezdětné páry, které vlastní děti mít nemohou, a chtějí si tímto způsobem svou nenaplněnou potřebu vykompenzovat, popřípadě o své dítě přišli a chtějí ho nahradit dítětem přijatým do své péče. Samozřejmě je také velké množství rodin, které již své děti mají a mají sílu a odhodlání vychovat ještě další děti, které jejich péči potřebují. Druhým, neméně důležitým zjištěním Sobotkové (2003) je nedostatečná informovanost pěstounů o životní historii přijímaného dítěte, rodinném prostředí z nějž pochází, a možných problémech v jeho vývoji. Tyto dvě dílčí zjištění rozhodně nepokrývají všechny problémy, se kterými se lze v otázce pěstounské péče setkat. Pro účel mé práce jsou ale těmi nejpodstatnějšími, právě v nich totiž shledávám největší úskalí v zavádění profesionální pěstounské péče v České republice. Domnívám se tedy, že by na ně měl být brán zřetel. Pozitivní je, že většinu zde zmíněných problémů velmi pěkně mapuje příručka Základní informace o pěstounské péči a péči poručníka, kterou od roku 2011 poskytuje Středisko náhradní rodinné péče o.s.. To lze shledat jako jeden z kroků správným směrem, stejně tak jako již několikrát zmiňovanou novelu Zákona č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí, která vstoupí v platnost 1. ledna 2013. Na Slovensku jsou požadavky na profesionálního rodiče shodné s požadavky na výkon klasické pěstounské péče. Žadatelem musí být osoba trestně bezúhonná 23 24
National minimum standards for fostering services časopis Sociální práce 2/2003
22
s minimálně středoškolským vzděláním a v dobrém fyzickém stavu. K vykonávání profesionálního rodičovství nejsou vlastní děti překážkou. Po podání žádosti adepti procházejí sérií psychologických testů, aby se zmapovaly všechny důležité osobnostní charakteristiky dané osoby. Jde především o zjištění motivace a postojů, sociálního cítění a schopnosti navazování mezilidských vztahů. Profesionální rodiče navíc procházejí speciálním pětidenním školením od občanského sdružení Návrat. Během těchto pěti dní probíhá celkově sedm seminářů, které jsou úzce zaměřené na nejdůležitější témata v rámci náhradní péče o dítě. Nejprve se všichni účastníci seznámí nejen spolu navzájem, ale také s programem a způsobem, jakým bude probíhat; další bloky už jsou poté monotematické. V prvním tematickém semináři se mapuje sebeobraz a identita každého jednotlivce. Na to se volně navazuje identitou rodiče a dítěte, což jsou dvě specifické role v životě člověka. Dále se probírají obranné mechanismy a práce s nimi, protože každý člověk má své specifické obranné mechanismy, a hlavně v případě dětí přijatých do náhradní péče je třeba umět s nimi adekvátně zacházet a nenechat se jimi zaskočit. K tomu je také zapotřebí umět správně komunikovat, což je obsahem dalšího semináře. Lidé mezi sebou používají různé komunikační styly, které se mohou navzájem křížit a vyvolávat tak neshody mezi takto komunikujícími. Pokud bude profesionální rodič s tímto obeznámen, bude schopen snížit počet komunikačních neshod. Dále je probíráno téma adaptace, na které navazuje poslední téma biologické rodiny. Ačkoliv se to mnohdy adeptům jeví zbytečné, obě tato témata jsou velmi důležitou součástí každého školení náhradních rodičů, a to nejen těch profesionálních (Bubleová, 2002). Sdružení Návrat využívá ke školení metodu PRIDE, která byla převzata z USA. Základním pilířem je důležitá, nezastupitelná role rodiny v životě dítěte. „PRIDE vychádza z rozvoja rodičovských kompetencií. Tieto kompetencie sú vedomosti a zručnosti potrebné pre úspešné vykonávanie úloh súvisiacich s náhradnou starostlivosťou“ (Hudeková, Pukancová, 2009, str. 38). Je definovaných pět kategorií těchto rodičovských kompetencí: chránit dítě a starat se o něj, naplňovat jeho vývojové potřeby a včas rozpoznat případné vývojové opoždění, podporovat jeho vztah s rodinou, vytvářet plnohodnotné vztahy na celý život, pracovat jako člen profesionálního týmu. V případě profesionálního rodičovství se navíc musí klást velký důraz na to, že práce se stává součástí rodiny a rodina se stává součástí práce. Všechny pěstouny je pak třeba připravit nejen na příchod dítěte do rodiny, ale také na jeho odchod z ní (Hudeková, Pukancová, 2009). Po absolvování povinných školení žadatel kontaktuje určitý dětský domov, se kterým pak podepíše pracovní smlouvu. Ve Velké Británii se při otázce umísťování dítěte mimo jeho rodinu využívá model „Assessment frame work for children in need and their families25“. Tento model stojí na čtyřech hlavních pilířích, nebo také principech. První princip se týká zmapování situace dítěte. Je velmi důležité tuto část nezanedbat, protože by mohlo dojít ke zbytečnému odebrání dítěte z rodiny, která by potřebovala jen jednorázovou odbornou pomoc. Tuto situaci je třeba znát také z důvodu, že s ní musí být seznámeni budoucí náhradní pečovatelé o dítě, ať už to budou osvojitelé nebo jen pěstouni na přechodnou dobu. Od těchto znalostí se totiž odvíjí veškerá péče, která se dítěti věnuje. Druhým, avšak neméně důležitým a složitým principem je výběr vhodné osobnosti pro výkon pěstounské péče. Je jasné, že na tuto pozici se nehodí kdokoliv, kdo potřebuje získat práci. Osoba profesionálního pěstouna musí být svým založením stabilní osobností, s vhodným sociálním zázemím a bez kriminální minulosti. Třetím principem je vyhledávání nejadekvátnější pomoci pro dítě. Zde se vždy klade důraz na to umístit dítě 25
Posuzovací rámec pro děti v nouzi a jejich rodiny
23
mimo ústav, který je opravdu až poslední možností. V praxi to znamená, že musí dojít ke spárování vhodného pečovatele s vhodným dítětem. Čtvrtým principem je stálé udržování kontaktu s biologickou rodinou dítěte. Tento kontakt může být výslovně zakázán pouze soudně, a to jen za jasně daných podmínek; pěstoun tomuto styku nemůže bránit. Udržování maxima původních vazeb se prokázalo jako velmi pozitivně ovlivňující vývoj dítěte již v mnoha výzkumech (Vrtbovská, 2006). To, co čeká potenciální žadatele o pěstounskou péči, velmi pěkně zobrazuje schéma, které přednesl na již zmíněné konferenci v Praze Chris Christophides (viz příloha č. 2). Schéma je sice psáno velmi zjednodušenou formou, dobře ale danou problematiku vystihuje v několika málo bodech. Pěstounská péče je dále regulována Minimálními národními standardy pěstounské péče z roku 2002, což je právně závazný dokument, jehož obsah musí být dodržován. Jsou zde popsány regule pro nabízené pěstounské služby26, možnosti ohledně dohlížení na nejlepší zájmy dítěte s ohledem na jeho psychický i fyzický stav, etnikum a vyznání, vedení jejich dokumentace, dále pak způsob výběru a vzdělávání budoucích pěstounů spolu s možnými typy pěstounů. Obdobný dokument existuje na regulaci procesu osvojení, je tedy brán zřetel na odlišnosti mezi těmito dvěma možnostmi náhradní péče o dítě. Schválení profesionální pěstouni jsou poté zařazeni do seznamu pěstounů buď v individuální organizaci zprostředkovávající náhradní péči o dítě, nebo na místním úřadě v místě jeho bydliště.
5.4 Mediální propagace pěstounství V České republice je kampaň na získání osob pro náhradní péči o dítě poměrně zanedbaná. Na billboardech, v hromadných dopravních prostředcích a na jiných výstavních plochách bylo možné se v létě tohoto roku27 setkat s náborovými letáky upozorňujícími na potřebu nových pěstounů a pěstounek. Celoroční kampaň běží také na oficiálních stránkách sos dětských vesniček a stránkách o náhradní rodinné péči. Jiné možnosti náhradní péče o dítě nejsou u nás ve větší míře medializovány, s informacemi se lze ponejvíce setkat na webových stránkách jednotlivých občanských sdružení a neziskových organizací. Jediné kampaně, kterých si může širší veřejnost povšimnout, jsou většinou předvánoční kampaně na získání hraček pro děti z dětských domovů. Má analýza obsahu nejfrekventovanějších otázek ze stránek www.rodina.cz (Bubleová, Benešová, 2002) ukazuje, jak špatně je naše společnost informována, a jak zkreslené jsou často domněnky české populace o náhradní péči o dítě. Lze namítnout, že kniha, ze které čerpám, byla vydána roku 2002, ale dle dalšího průzkumu internetových stránek28 s informacemi o náhradní péči a odborných diskuzí na toto téma se toto povědomí mnoho nezměnilo. Chybí již prvotní znalost rozdílu mezi osvojením a pěstounskou péčí a povědomí o tom, kde mohou zájemci požadované informace nalézt a na jaký orgán se mají obrátit, pokud budou chtít podat žádost o některý z těchto typů náhradní péče. Dále jsou velmi matoucí čekací doby na schválení ať už pěstounské péče, nebo osvojení. To je také jedním z hlavních důvodů, proč se lidé orientují předně na žádost o pěstounskou péči. Mylně se totiž domnívají, že tato žádost bude vyřízena rychleji než žádost o osvojení, ačkoliv si chtějí vzít dítě na dobu neurčitou, nejlépe samozřejmě napořád, a vůbec si neuvědomují, že pěstounská péče může být kdykoliv nečekaně ukončena. Dále samozřejmě chybí povědomí o možnostech osvojení z nebo do ciziny, což ale nepovažuji za primární problém. V návaznosti na Listinu základních práv 26
důvod zřízení, organizace, potřebné zázemí k vykonávání, výběr zaměstnanců, financování tj. 2012 28 www.cijedite.cz, www.nahradnirodina.cz aj. 27
24
a svobod se domnívám, že dítě, pokud tedy nejde o kojence, by mělo primárně vyrůstat v socio-kulturním prostředí, do kterého se narodilo, a ve kterém již nějaký čas vyrůstá. O vlivu změny prostředí se ještě stále vedou mezi vývojovými psychology debaty, já se ale přikláním k této myšlence. Na Slovensku se největší měrou angažuje občanské sdružení Návrat, které už má vybudovanou poměrně širokou míru povědomí o své existenci a činnosti, které se věnuje. Využívá k tomu hlavně filmové dokumenty, se kterými se lze setkat v celonárodním vysílání, využívá ale také dílčích kampaní v tisku a ostatních médiích. Letáčky s informacemi a náborovými akcemi jsou pak rozšířené i mimo komunity rodičů, jsou tedy dostupné širší veřejnosti. Jejich práce je navíc rozšířena o vydávání naučných publikací nejen na hlavní zájmová témata, ale i na témata mnohdy opomíjená.29 Na webových stránkách www.navrat.sk je možné si většinu z těchto publikací a příruček stáhnout, lze zde najít i informace o probíhajících akcích a událostech. V pracích nejcitovanější a nejvyužívanější je rozhodně příručka Profesionálny rodič, alebo guľata kocka, se kterou jsem pracovala i já. Nutno dodat, že v dnešní době využívají hlavně školicích služeb mnohé neziskové a jiné organizace z České republiky, které se aktivně zabývají náhradní péčí o dítě. Z internetových stránek lze také zjistit, že Slovensko prostřednictvím tohoto sdružení spolupracuje také se Švýcarskem. O možnosti vykonávání role profesionálního rodiče se lze dozvědět i prostřednictvím každého úřadu práce, protože jde de facto o plnohodnotnou pracovní pozici. Ve Velké Británii je koncept profesionálního pěstounství využíván již mnoho let, proto je vybudována i dostatečná síť všech možných propagačních cest, kterými lze veřejnost informovat o všech možnostech náhradní péče o dítě. Nejvíc informací lze samozřejmě získat opět z internetu, konkrétně ze stránek http://www.baaf.org.uk, které popisují jednotlivé typy náhradní péče o dítě skrze všechny britské části a bývalé kolonie. Od května roku 2012 po celém Království běží nová kampaň s názvem 22 minut, která má rozšířit povědomí o pěstounské péči. Tato kampaň byla spuštěna v rámci projektu Dva týdny pěstounské péče30, a je doprovázena videem, kde prezentuje dvacet dva pěstounů své příběhy a zkušenosti s pěstounskou péčí. Zároveň bylo zjištěno, že každých dvacet dva minut je ve Spojeném Království zapotřebí nová pěstounská rodina. Toto číslo by pro nás v České republice mohlo být zarážející, nesmíme ale zapomenout na to, že pěstounská péče je ve Velké Británii primárně využívanou institucí – čísla statistik mluví jasně. „V roce 2011 potřebovalo pěstounskou péči ve Velké Británii 24 000 dětí, což je nárůst o 17% v porovnání s rokem 2008. …Odhadem je pro rok 2012 potřeba 8 750 nových pěstounských rodin“ (V zájmu dítěte, 2012). Kampaně pak probíhají jak na národní úrovni, tak na lokálních úrovních jednotlivých samosprávných celků, aby se ohledně tohoto tématu zvyšovalo povědomí široké veřejnosti, a ne pouze osob, které již vyvinou úsilí získat o něm více informací.
29 30
př. fetální alkoholový syndrom u dětí Foster care forthnight
25
6. Závěr V mé bakalářské práci jsem provedla dílčí komparaci tří systémů náhradní péče o dítě, a to systémů České republiky, Slovenska a Velké Británie. Komparaci jsem prováděla dle těchto hledisek: struktura náhradní péče o dítě, počty dětí v jednotlivých typech náhradní péče o dítě, pěstounská péče a příprava na její vykonávání, mediální propagace pěstounství. Tato hlediska samozřejmě nepokrývají celou šíři otázek, se kterými se lze v rámci tématu náhradní péče o dítě setkat, dotýkají se ale nynějšího dění na české politické scéně. Jde předně o otázku deinstitucionalizace a transformace systému náhradní péče o dítě, která pak volně navázala na otázku možností jejího provedení, mimo jiné na zavedení institutu profesionálního pěstounství. Opírala jsem se především o zákony, které v daných zemích platí, a také o informace, které jsou poskytovány veřejnosti na toto téma. Ve velké míře jsem také využívala odborných debat z širokého spektra oborů, abych tak vytvořila celistvý pohled na náhradní péči o dítě v jednotlivých zemích. Výsledky mé komparace lze rozdělit stejně, jako jsem rozčlenila diskuzní část své práce. Na prvním místě stojí problém roztříštěnosti českého systému řízení náhradní péče o dítě jako takového. V teoretické rovině lze namítnout, že zákony stanoví dělbu pravomocí jednotlivých instancí, praxe ale ukazuje, že se zde setkáváme se stíráním hranic mezi těmito pravomocemi. Díky tomu dochází ke zbytečným zmatkům a pozdržení velice choulostivých problémů, které by měly být řešeny v nejkratší možné době od jejich vzniku. Otázkou ale stále zůstává, zdali je problém založen na tom, že se na správě otázek náhradní péče podílí alespoň dílčí měrou dokonce pět ministerstev, nebo jestli pouze naše legislativa připouští, aby ke stírání hranic docházelo. V rámci dalšího šetření by proto bylo dobré zapojit do komparace ještě alespoň jednu další zemi, ve které se využívá podobně rozvětvený model dělby kompetencí jako v České republice, aby mohly být učiněny erudovanější a celistvější závěry. Nyní jsem Českou republiku komparovala pouze se zeměmi, ve kterých se využívá moci centralizované, která se osvědčila v obou případech, a to hlavně z důvodu rozsahu této práce, který nedával prostor ke komparaci více zemí. Co se týče jednotlivých struktur náhradní péče, je dobré přejít rovnou k dalšímu z bodů, a tím jsou počty dětí umístěných mimo biologickou rodinu. Zde je třeba, kvůli značně odlišným celkovým počtům obyvatel, pracovat jen s procentuelním rozdělením. To ukazuje, v jaké fázi se, co se týče deinstitucionalizace, Česká republika nachází s ohledem na další dvě země. Je na místě přiznat, že ačkoliv existuje poměrně velká škála jiných možností, stále máme velké procento dětí umístěných v ústavní péči. Nutno podotknout, že je to hlavně z toho důvodu, že se u nás pěstounská péče považuje stále prioritně za jakousi obdobu osvojení. To znamená, že děti vzaté do pěstounské péče u nás, v očích budoucích pěstounů, musí splňovat určité standardy, které ale valná většina z dětí v ústavní výchově nesplňuje. Jde především o rasovou záležitost, kdy velkou část populace dětí v ústavních zařízeních tvoří děti romského etnika, nebo pak jde o děti postižené nebo výchovně zcela nezvladatelné. Jen zřídkakdy žadatelé o přidělení dítěte do pěstounské péče primárně vyhledávají tyto typy dětí, samozřejmě existují i výjimky a nelze toto téma zcela generalizovat, například velmi malé procento těchto dětí je osvojeno do zahraničí. Už jen proto, aby děti, které by byly schopné (nebo alespoň jejich část) žít v normálních rodinách, nestrádaly v ústavech, by bylo vhodné vytvořit i u nás v České republice takový institut, který by primárně vyhledával a zaopatřoval tyto děti, například profesionální pěstounskou péči. Nedokonalá příprava pěstounů a jejich chybné párování s dětmi jim svěřenými do péče ještě stále způsobuje to, že se děti navracejí brzy po svém přijetí zpět do 26
ústavní péče. Primární chybu lze spatřovat v tom, že žadatelů o náhradní rodinnou péči je u nás málo, a proto se často zapomíná na blaho dítěte. Samozřejmě to může být z důvodu, že je v naší společnosti stále zakořeněná myšlenka o tom, že jakákoliv rodina je pro dítě lepší než ústav. I Angličané, znační zastánci deinstitucionalizace, dnes již vědí, že to není celá pravda. Je tedy na místě vytvářet pouze skutečně vhodné páry, jejichž fungování bude všem stranám ku prospěchu. Druhá část problému se skrývá v nedostatečném vzdělání žadatelů v tématech, která jim přijdou zcela jasná a přirozená. Ačkoliv u nás existuje poměrně velké zastoupení organizací, které se primárně zaměřují na náhradní péči, a to jak na její zprostředkování, regulaci a pomoc při jejím průběhu, tyto služby nejsou zdaleka využívány v takovém rozsahu, v jakém by využívány být měly. Zákonem jsou stanovené minimální požadavky, které jsou na žadatele jak o osvojení, tak o pěstounskou péči kladeny. Nutno ale podotknout, že pouze menší část těchto osob nabízené služby využívá i nad rámec předepsaných požadavků. Součástí již zmiňované osvěty by totiž mělo také být, že tyto služby se nemusí využívat jen v případě, že se vyskytne problém, ale právě jejich využíváním lze těmto problémům úspěšně předcházet. Jako velmi problematickou shledávám i minimální osvětu širší veřejnosti v České republice, co se náhradní péče o dítě týče. Je až paradoxní, že každou chvíli jsme konfrontováni s někým, kdo nás žádá o peníze na asistenční psy, zdravotní klauny, nebo benefiční koncerty. Již minimálně se ale můžeme setkat s informací, že mezi námi jsou děti, které nemají, nebo se nemohou vrátit do svého primárního domova, a my bychom pro ně mohli něco udělat. Je tedy třeba udělat víc, než vyvěsit mlčenlivé billboardy s fotkami smutných dětí, o této problematice musí být i slyšet. Výborným příkladem je právě již zmiňovaná britská kampaň 22 minut, nevidím tedy důvod, proč nepřijít s něčím obdobným, když je úspěch prokázán. Samozřejmě se musí brát v potaz specifika, která česká společnost rozhodně má, ale domnívám se, že pokud by byla kampaň správně postavena, pomohlo by to k širší osvětě a snad také snížení počtů dětí žijících v ústavních zařízeních. V závěru je třeba také zmínit, jak těžce se prosazovala nově přijatá novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí. V diskuzích na internetových stránkách, ze kterých jsem ve své práci vycházela31, se lze setkat s vášnivými debatami na téma, zda je novela vystavěná správně, zda pokrývá veškerá palčivá témata, která do dnešní doby nebyla dostatečně pokryta, a zda bude ku prospěchu a krokem vpřed. I legislativním procesem schvalování procházela poměrně dlouhou dobu – již v červnu roku 2012 prošla Poslaneckou sněmovnou, kam se znovu vrátila po vetu prezidenta Václava Klause. Ten tvrdí, že novela byla sestavena na nátlak mezinárodních organizací, které se zabývají náhradní péčí a nepovažuje to za správné, stejně tak jako nepodporuje myšlenku profesionálního pěstounství. Listopadu roku 2012 i přes to došlo k jejímu konečnému schválení, a její působnost začne k 1. lednu roku 2013. Zbývá jen doufat, že přes to, jaký mediální poprask vyvolala, a jak těžce se prosazovala v legislativních kruzích, stane se dobrým sluhou, a ne špatným pánem. Celkově lze shrnout, že Česká republika má v otázce náhradní péče o dítě stále co dohánět, nelze jí ale odepřít velký potenciál ke změně, který jsem se snažila neopomenout. Cílem mé práce bylo postihnout všechny důležité dílčí jevy, která by v rámci daného tématu neměla zůstat opomenuta, ale samozřejmě jen do té míry, jak mi dovoloval rozsah bakalářské práce. Jsem si vědoma toho, že dané téma díky svému rozsáhlému obsahu nabízí prostor pro širší diskuzi, která může být nadále zpracována například v magisterské diplomové práci. 31
Čí je dítě?, V zájmu dítěte, Institut náhradní rodinné péče aj.
27
7. Bibliografie knihy KOLUCHOVÁ, Jarmila, Věduna BUBLEOVÁ, Jiří KOVAŘÍK a Lucie BENEŠOVÁ. Osvojení a pěstounská péče. 1. vyd. Zdeněk Matějček. Praha: Portál, 2002, 152 s. ISBN 80-7178-637-3. KOVAŘÍK, Jiří. Pěstounská péče jinde: modely a inspirace. MATĚJČEK, Zdeněk et al. Náhradní rodinná péče: průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstouny. 1. vyd. Praha: Portál, 1999, s. 149-159. ISBN 80-7178-304-8. MATĚJČEK, Zdeněk et al. Náhradní rodinná péče: průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstouny. 1. vyd. Praha: Portál, 1999, 184 s. ISBN 80-7178-304-8. MATĚJČEK, Zdeněk. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. 1. vyd. Praha: Portál, 1994, 98 s. ISBN 80-85282-83-6. NOŽÍŘOVÁ, Jana. Náhradní rodinná péče. 1. vyd. Praha: Linde, 2012, 94 s. ISBN 978-80-8613191-7. SMUTKOVÁ, Lucie. Sociální práce s rodinou. 1. vyd. Hradec Králové: Gaudeamus, 2007, 107 s. Vybrané kapitoly z teorií a metod sociální práce. ISBN 978-80-7041-0691. SOBOTKOVÁ, Irena. Pěstounské rodiny: jejich fungování a odolnost. 1. vyd. Praha: MPSV, 2003, 144 s. ISBN 80-86552-62-4. ZEZULOVÁ, Dagmar. Pěstounská péče a adopce. 1. vyd. Praha: Portál, 2012, 200 s. ISBN 978-80-262-0065-9. časopisy BÁRTOVÁ, Darina; SVOBODOVÁ, Michaela; VRTBOVSKÁ, Petra. Zpráva o stávajícím stavu náhradní rodinné péče o děti a mládež bez rodinného zázemí v České republice. Sociální práce. 2003, roč. 2003, č. 2, s. 28-45. ISSN 1213-624. Dostupné z: http://www.socialniprace.cz/soubory/2003-2-091001164720.pdf ČURDOVÁ, Zdenka. Co obnáší pobyt v Klokánku. Sociální práce. 2006, roč. 2006, č. 1, s. 32-33. ISSN 1213-6204. Dostupné z: http://www.socialniprace.cz/soubory/2006-1090221133624.pdf HORTOVÁ, Milka. Cesty k pravému rodičovství. Sociální práce. 2003, roč. 2003, č. 2, s.2-9. ISSN 1213-6204. Dostupné z: http://socialniprace.cz/soubory/2003-2091001164720.pdf OLÁH, Michal. Pokiaľ bude hlavne v samospráve fungovať svojvoľa, kvalitná sociálnoprávna ochrana detí ostane vzdialeným ideálom. Sociální práce. 2006, roč.
28
2006, č. 1, s.6-11. ISSN 1213-6204. http://www.socialniprace.cz/soubory/2006-1-090221133624.pdf
Dostupné
z:
PISKAČOVÁ, Kateřina. Systém pěstounské péče ve Velké Británii. Náhradní rodinná péče. 2004. roč.7, č.3, s.24-26. ISSN 1212-3765. SVOBODOVÁ, Pavla. Okruh klientů z řad pěstounských rodin se stále rozšiřuje. Sociální práce. 2006, roč. 2006, č. 1, s. 22-26. ISSN 1213-6204. Dostupné z: http://www.socialniprace.cz/soubory/2006-1-090221133624.pdf VRTBOVSKÁ, Petra. Funkční biologická rodina je nenahraditelná pro výchovu dětí. Sociální práce. 2006, roč. 2006, č. 1, s. 46-49. ISSN 1213-6204. Dostupné z: http://www.socialniprace.cz/soubory/2006-1-090221133624.pdf
sborníky BISKUP, Pavel a Eva POKORNÁ. Náhradní výchova dětí: některé praktické problémy v zařízeních rezortu zdravotnictví. In: Náhradní výchova dětí: možnosti a meze. 1. vyd. Praha: Právnická fakulta UK, 2008, s. 15-20. ISBN 978-80-87146-05-7. BUBLEOVÁ, Věduna, Jiří KOVAŘÍK, Hana PALZAROVÁ a Renata JANÍČKOVÁ. Mezinárodní srovnání přístupů a forem realizace pěstounské péče se zřetelem k využití profesionálních pěstounů při řešení situace ohroženého dítěte a reintegrace rodiny [online]. 1. vyd. Praha: Středisko náhradní rodinné péče, 2002[cit. 2012-12-25]. Dostupné z: http://okna-nrp.cz/wpcontent/uploads/Bubleova_Kovarik_Mezinar_srov_pestoun_pece.pdf CHILD WELFARE INFORMATION GATEWAY. Foster care statistics 2010 [online]. 1. vyd. Washington, DC: Children´s bureau, 2012, 12 s.[cit. 2012-1225]. Dostupné z: https://www.childwelfare.gov/pubs/factsheets/foster.cfm DEPARTMENT OF HEALTH. National minimum standards: Fostering services regulations [online]. 1. vyd. London: The stationery office, 2002, 82 s.[cit. 2012-1225]. ISBN 0113225407. Dostupné z: http://www.doh.gov.uk/ncsc FILADELFIOVÁ, Jarmila. Zvyšovanie kvality poskytovania starostlivosti a výchovy deťom v detskych domovoch: zameranie na profesionálne rodiny zamestnancov [online]. 1. vyd. Bratislava: Institut pre výskum práce a rodiny, 2008[cit. 2012-12-25]. Dostupné z: http://www.sspr.gov.sk/IVPR/images/IVPR/vyskum/2008/Filadelfiova/Zvysovanie_kv ality.pdf FRINTA, Ondřej a Dita MELICHAROVÁ. Náhradní péče o dítě: právní rámec v obecných souvislostech. In:Náhradní výchova dětí: možnosti a meze. 1. vyd. Praha: Právnická fakulta UK, 2008, s. 26-37. ISBN 978-80-87146-05-7. HRUBÁ, Michaela. Principy osvojení pro novou právní úpravu. In: Náhradní výchova dětí: možnosti a meze. 1. vyd. Praha: Právnická fakulta UK, 2008, s. 38-55. ISBN 97880-87146-05-7. 29
HUDEKOVÁ, Andrea a Danka PUKANCOVÁ. Príprava na náhradnú rodinnú starostlivosť a sprevadzanie náhradných rodín na Slovensku. In: TRIADA. Aktuální otázky náhradní rodinné péče: Sborník z IX. celostátního semináře. 1. vyd. Brno: TRIADA, 2009, s. 37-43. ISBN 978-80-254-5957-7. Dostupné z: http://www.triadacentrum.cz/celostatni-seminar/9/Sbornik_IX.pdf JANOČKOVÁ, Michaela. K pojmu nejlepší zájem dítěte. In: TRIADA. Aktuální otázky náhradní rodinné péče: Sborník z IX. celostátního semináře. 1. vyd. Brno: TRIADA, 2009, s. 64-73. ISBN 978-80-254-5957-7. Dostupné z: http://www.triadacentrum.cz/celostatni-seminar/9/Sbornik_IX.pdf KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Pěstounská péče: mýty versus ústavně konformní interpretace a aplikace zákona s úvahami de lege ferenda. In: Náhradní výchova dětí: možnosti a meze. 1. vyd. Praha: Právnická fakulta UK, 2008, s. 74-86. ISBN 978-8087146-05-7. KREMEROVÁ, Radka. Činnosti kojeneckých ústavů a dětských domovů pro děti do tří let a dalších zařízení pro děti v roce 2011 [online]. Praha, 2012[cit. 2012-12-25]. Dostupné z: http://uzis.cz/rychle-informace/cinnost-kojeneckych-ustavu-detskychdomovu-pro-deti-do-tri-let-dalsich-zarizeni-pro-deti-roce-2011 MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ. Pěstounská péče na přechodnou dobu: Jak na pěstounskou péči na přechodnou dobu. 1. vyd. Praha, 2009. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/7296/Pestounska_pece_na_prechodnou_dobu.pdf MINISTERSTVO PRÁCE, SOCIÁLNÍCH VĚCÍ A RODINY, Počet detí v NOS, PS a poručníctve v porovnaní s počtom detí v ústavnej starostlivosti. In: Ústredie práce, sociálnych vecí a rodiny [online]. 2012 [cit. 2012-12-25]. Dostupné z: http://www.upsvar.sk/socialne-veci-a-rodina/socialno-pravna-ochrana-deti/nahradnastarostlivost/pocet-deti-v-nos-ps-a-porucnictve-v-porovnani-s-poctom-deti-v-ustavnejstarostlivosti.html?page_id=21478 NÁVRAT, o.s. Profesionálny rodič, alebo guľatá kocka: Sprievodca profesionálnou náhradnou výchovou v rodine [online]. 1. vyd. Bratislava: Občanské sdružení Návrat, 2000[cit. 2012-12-25]. ISBN 80-967908-1-1. Dostupné z: http://web.changenet.sk/aa/files/4221973d3c28b786b2f06b680c02cab0/publikacie/Prof esRodic_GulataKocka_TLAC.pdf NEDUCHALOVÁ, Anna. Náhradní výchova dětí: praktické zkušenosti kojeneckého ústavu. In: Náhradní výchova dětí: možnosti a meze. 1. vyd. Praha: Právnická fakulta UK, 2008, s. 87-90. ISBN 978-80-87146-05-7. ŘEZNÍČEK, T. Je rozdělení ústavní výchovy mezi 3 resorty zásadní překážkou?. In: Náhradní výchova dětí: možnosti a meze. 1. vyd. Praha: Právnická fakulta UK, 2008, s. 98-100. ISBN 978-80-87146-05-7. SCHNEIBERG, František. Dětská centra – moderní nástroj komplexní péče o ohrožené děti a jejich rodinu. Praha, 2009. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/8044
30
SOBOTKOVÁ, Irena. Poznámky k současné situaci v ústavní výchově dětí. In: Náhradní výchova dětí: možnosti a meze. 1. vyd. Praha: Právnická fakulta UK, 2008, s. 107-112. ISBN 978-80-87146-05-7. SOBOTKOVÁ, Irena. Situace v náhradní rodinné péči a její alternativy. In: Náhradní výchova dětí: možnosti a meze. 1. vyd. Praha: Právnická fakulta UK, 2008, s. 113-121. ISBN 978-80-87146-05-7. ZDRAŽILOVÁ, Petra. Právo dítěte odloučeného od rodičů na kontakt s nimi a se svými sourozenci: poznatky ochránce ze systematických návštěv. In: TRIADA. Aktuální otázky péče o děti separované od rodičů: Sborník z XI. celostátního semináře. 1. vyd. Brno: TRIADA, 2011, s. 21-24. ISBN 978-80-260-1299-3.
zákony, vyhlášky a jiné legislativní dokumenty BURDOVÁ, Eva et al. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí: komentář. 3.aktualizované a doplněné. Praha: Linde, 2007, 478 s. ISBN 9788086131726. HRUŠÁKOVÁ, Milana et al. Zákon o rodině: komentář. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2005, 478 s. ISBN 8071799122. Children act. In: 41/1989 Sb. 1989. Dostupné z: http://www.devon.gov.uk/index/cyps/fostering/foster_carer-2/foster-care-handbook/foslaw-relat-to-child/fos-law-relat-to-child2.htm MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ. Národní akční plán k transformaci a sjednocení systému péče o ohrožené děti na období 2009 až 2011. Praha: MPSV, 2009, 21 s. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/7440/NAP.pdf MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ. Návrh opatření k transformaci a sjednocení systému péče o ohrožené děti: základní principy. Praha: MPSV, 2008, 9 s. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/9556/Navrh_opatreni_k_transformaci.pdf MOTEJL, Otakar. Rodina a dítě: sborník stanovisek veřejného obhájce práv. 1. vyd. Brno: Veřejný ochránce práv, 2007. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/Publikace/sborniky_stanoviska/Rodina_ a_dite.pdf Prehľad zákona o rodine. In: 36/2005 Sb. 2005, roč. 2005, č. 36, 20, s. 270-292. Dostupné z: http://www.upsvar-zv.sk/zakony/36_2005_o_rodine.pdf Úmluva o právech dítěte. In: 104/1991 Sb. Praha, 1990, s. 13. Dostupné z: http://www.crdm.cz/download/umluva.pdf Zákon o sociálnoprávnej ochrane detí a o sociálnej kuretele a o zmene a doplneni niektorých zákonov. In:305/2005 Sb. 2005, č. 305, 132, s. 270-292. Dostupné z: http://ec.europa.eu/ewsi/UDRW/images/items/docl_1329_669344138.pdf
31
Zákon o sociálně-právní ochraně dětí. In: 359/1999 Sb. 1999, č. 359. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/7263/Zakon_o_socialne-pravni_ochrane_deti.pdf Zákon o rodině. In: 94/1963 Sb. 1963, č. 94, s. http://www.mpsv.cz/files/clanky/7262/Zakon_o_rodine.pdf
270-292.
Dostupné
z:
Zákon o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů. In: 109/2002 Sb. 2002, č. 109, 48. Dostupné z: http://aplikace.msmt.cz/PDF/sb04802.pdf internetové zdroje BRITISH ASSOCIATION FOR ADOPTION AND FOSTERING. BAAF: adoption & fostering [online]. 1999, 2012 [cit. 2012-12-25]. Dostupné z: http://www.baaf.org.uk/ INSTITUT NÁHRADNÍ RODINNÉ PÉČE. NATAMA [online]. 2006 [cit. 2012-12-23]. Dostupné z: http://natama.cz/?sid=11/ NÁVRAT, o.s. Občanské sdružení Návrat [online]. 2011 [cit. 2012-12-23]. Dostupné z: http://www.navrat.sk/ Projekt Klokánek: rodinná alternativa ústavní péče. FOND OHROŽENÝCH DĚTÍ. FOD [online]. [cit. 2012-12-26]. Dostupné z: http://www.fod.cz/klokanek.htm SOS DĚTSKÉ VESNIČKY. SOS dětské vesničky [online]. 2012 [cit. 2012-12-30]. Dostupné z: http://www.sos-vesnicky.cz/ STŘEDISKO NÁHRADNÍ RODINNÉ PÉČE, o.s. Středisko náhradní rodinné péče [online]. 2009, 2011 [cit. 2012-12-23]. Dostupné z: http://www.nahradnirodina.cz/ TEREZA. Každých 22 minut je ve Velké Británii potřeba pěstounská rodina. In: V ZÁJMU DÍTĚTE. V zájmu dítěte: stránky o dětech v náhradní péči [online]. 2012 [cit. 2012-12-25]. Dostupné z: http://www.vzd.cz/kazdych-22-minut-je-ve-velke-britaniipotreba-pestounska-rodina VHLED, o.s. Čí je dítě? [online]. http://www.cijedite.cz/?nav=temata/
2011
[cit.
2012-12-23].
Dostupné
z:
V ZÁJMU DÍTĚTE, O.S., V zájmu dítěte: stránky o dětech v náhradní péči [online]. 2009 [cit. 2012-12-23]. Dostupné z: http://vzd.cz/
32
8. Přílohy příloha č. 1 (zdroj: www.natama.cz) PŘEHLED AKTIVIT POTŘEBNÝCH PRO REALIZACI MODERNÍHO POJETÍ PP 1. DÍTĚ V OBTÍŽNÉ RODINNÉ SITUACI AKTIVITY potřebné k zajištění potřeb dítěte a vhodné a kvalitní péče o dítě: Vyhledávání potřebných dětí Vyhodnocení potřeb dítěte Navrhování řešení – spolupráce na vytváření plánu péče Vyslyšení dítěte, obhajoba práv Pomoc rodičům s péčí o dítě
2. ŽADATELÉ O PĚSTOUNSKOU PÉČI AKTIVITY potřebné k zajištění kvalitního vyhledávání, vyhodnocení a přípravy pěstounů Vyhledávání vhodných žadatelů o PP Vyhodnocování kompetencí, včetně způsobilosti Příprava, výcviky, vzdělávání, kontakty s pěstouny Dokumentace o vyhodnocení a přípravě Doporučení pro schválení (neschválení) panelem a poradním sborem
3. PODPORA PÁROVÁNÍ (před seznámením dítěte s rodinou) AKTIVITY potřebné pro nalezení vhodné pěstounské rodiny pro dítě Na základě vyhodnocení potřeb dítěte: Porovnáním dokumentace nalezení potenciální vhodné rodiny pro dítě podle jeho potřeb Návrh na možné umístění v konkrétní potencionální pěstounské rodině Předložení dokumentace Panelu a Poradnímu sboru krajskému úřadu či MPSV Doporučení Panelu pro zprostředkování PP a umístění dítěte Poradnímu sboru 4. ZPROSTŘEDKOVÁNÍ PĚSTOUNSKÉ PÉČE Akt zprostředkování je výhradně v kompetenci krajského úřadu nebo MPSV Předložení dokumentace, doporučení poradnímu sboru , diskuse nad navrženým řešením
5. PODPORA SEZNAMOVÁNÍ DÍTĚTE S VYBRANOU VHODNOU PĚSTOUNSKOU RODINOU AKTIVITY Potřebné k dobrému průběhu seznámení a začátku pěstounské péče Komunikace s rodinou, podpora při seznamování Komunikace s dítětem, vyslyšení dítěte, podpora při seznamování, příprava dítěte na PP
6. PODPORA PO UMÍSTĚNÍ DÍTĚTE DO PÉČE PĚSTOUNSKÉ RODINY AKTIVITY potřebné k zajištění průběhu dobrého průběhu pěstounské péče a prevence rozpadu Podpora a provázení dítěte v pěstounské péči Pravidelná revize plánu péče o dítě Provázení pěstounů při průběhu PP – supervize pěstounů Vzdělávání, výcviky, odborné poradenství, konsultační linka, podpora Setkávání pěstounských rodin – podpůrné skupiny Revize pěstounů Revize průběhu pěstounské péče
33
příloha č. 2 (zdroj: www.cijedite.cz) Schéma procesu, kterým procházejí žadatelé o pěstounství ve Velké Británii
34