KOKAISL, Petr Základy antropologie. Praha: Provozně ekonomická fakulta ČZU, s

Česká zemědělská univerzita v Praze Provozně ekonomická fakulta

ZÁKLADY ANTROPOLOGIE Petr Kokaisl

2008

KOKAISL, Petr Základy antropologie. Praha: Provozně ekonomická fakulta ČZU, 2008. 187 s.

Lektoroval: prof. RNDr. Ivo Budil, Ph.D., DSc. Katedra antropologických a historických věd Filozofická fakulta Západočeské univerzity v Plzni

© Petr Kokaisl, 2008

1. Úvod

1. Úvod 1.1. Co je to antropologie Při studiu každé disciplíny, včetně antropologie, je nutné si nejprve položit otázku čím se disciplína zabývá, jaká je její definice, zjednodušeně co je to? Antropologie je vědecká disciplína. Touto odpovědí antropologové naznačují, jakým způsobem chtějí pracovat – pokud je disciplína vědecká, metody této disciplíny musí být rovněž vědecké. Chceme-li pracovat vědecky, musíme zcela jednoznačně vědět, co od vědy očekáváme, ovšem tato očekávání mohou být velmi různá. Je tedy jasné, že jednoznačnou definici vědy nelze stanovit, protože tato definice bude závislá na dohodě těch, kteří chtějí pracovat vědecky. Věda musí dávat odpověď na otázky. To je věc, kterou bychom měli od vědy nejen očekávat, ale především striktně vyžadovat. Z obou dvou částí řeckého názvu je patrné, že se jedná o disciplínu zabývající se člověkem. Disciplín, které se zabývají člověkem, je ovšem celá řada. Půjdeme-li do důsledku, souvislost s člověkem má každá vědní disciplína – pokud člověka přímo nezkoumá (v tomto případě je člověk objektem zájmu), pak je zde vždy nutně taková souvislost, že člověk je zkoumajícím subjektem. Snahou zkoumajícího člověka je dát do souladu realitu (tedy to, co skutečně je) se svým myšlením a chápáním. Zároveň je třeba rozpoznat a případně oddělit vnímání a poznání, které nám skutečnost a realitu1 přináší zkreslenou a pokřivenou (tedy takovou, že naše myšlení a chápání není v souladu s tím, co skutečně je). Paradoxem je, že někteří výzkumníci vynakládají velké množství úsilí, aby naopak realitu a skutečnost zásadním způsobem oddálili s myšlením a chápáním jiných lidí. Účelem tohoto postupu je nejčastěji snaha o ovládání jiných lidí mnoha způsoby (reklamou, politickými prohlášeními, předáváním ideologie, vytvářením veřejného mínění na objednávku, výrobou „dobrého jména“ u veřejnosti, tvorbou „demokracie na objednávku“). 1

Skutečnost a realita nejsou synonyma – základem slova skutečnost je skutek (tedy něco dynamického), zatímco slovo realita má základ ve slově res – věc (tedy něco statického).

1. Úvod

I na tomto poli se mohou antropologové a výzkumníci dalších oborů zabývajících se člověkem uplatňovat. Pouze v USA se věnuje 170 000 zaměstnanců public relation ovlivňování zpráv, veřejného mínění a politiky podle požadavku platících klientů, což je asi o 40 000 vyšší počet, než všech novinářů. V oddalování reality a skutečnosti od lidského vnímání a poznání se zachází až tak daleko, že se například zaměstnávají ženy, které na různých shromážděních vystupují jako ženy v domácnosti a podporují požadované názory, vytváří se zavádějící průzkumy veřejného mínění přes zasílání dopisů od občanů a vytváření iluze občanské podpory pro směřování politiky a ekonomiky.2 Je patrné, že tyto postupy sice vyžadují důkladné studium člověka a společnosti, ale přínos rozhodně není univerzální – slouží pouze určité skupině, nebo dokonce jednotlivci. Přestože některým disciplínám nedělá vážnější problém vlastní definice (dermatologie – studuje a léčí choroby kůže; fyziologie – studuje normální funkce živých orgánů; pedagogika – studuje výchovu a výuku), v případě antropologie není situace zdaleka tak jednoznačná. Má-li to být věda zabývající se člověkem, nutně musí zahrnovat studium tělesné stránky člověka. Z tohoto důvodu se antropologie dlouhou dobu omezovala na záležitosti, které se více blížily lékařství. Postupem času začala antropologie rozšiřovat okruh své působnosti i na odlišnosti mezi jednotlivými skupinami lidí a uplatňovala se při zjišťování rozdílu mezi jednotlivými lidskými typy a rasami. Správné zhodnocení archeologických nálezů (především těch, které se týkaly lidských pozůstatků) se rovněž bez znalosti anatomie a dalších lékařských disciplín neobejde a antropologie našla své uplatnění i zde. Tělesná schránka člověka má svoji nespornou důležitost, ale rozsáhlejší studium chováním člověka (včetně studia způsobu jeho myšlení), se objevuje mnohem později. Právě zde začínají mnohé problémy s vymezením antropologie, které se vyskytují dodnes. Zatímco v některých zemích byla antropologie velice záhy chápána jako věda, která zkoumá i lidskou kulturu a lidskou společnost a toto chápání disciplíny má z tohoto důvodu v těchto oblastech již poměrně

2

PRAVDOVÁ, H. Paradoxy globalizačných procesov. In: Letavajová S. (ed.) Reflexia globalizácie v lokálnom spoločenstve. Trnava, 2006, s. 22.

4

1. Úvod

dlouhou tradici, v jiných zemích se formování disciplíny zabývající se člověkem ubíralo jiným směrem. V USA a ve Velké Británii se pod pojmem antropologie zcela samozřejmě rozumí celostní (integrální) pojetí disciplíny. Pracoviště zabývající se antropologií mají části biologické (fyzické), které se mohou zabývat ergonomií, variabilitou člověka, genetikou… a kulturní antropologie, která zahrnuje archeologii (jako vědu o kulturách minulosti), etnologii/etnografii (jako vědu a popis kultur současnosti), lingvistiku, psychologii, sociální antropologii. Zcela jednoznačně není ani definován pojem kulturní a sociální antropologie – často se tyto pojmy používají jako synonyma, v jiných případech se jim dává odlišný obsah: Termín kulturní antropologie zavedený na konci minulého století pro syntézu přírodovědného a společenskovědního studia člověka, býval často spojován s termínem sociální antropologie, která se začala diferencovat přibližně ve stejném historickém období. Obě odvětví či směry bádání však nelze směšovat. Kulturní antropolog se zabývá především ekologií člověka, člověkem jako kulturním činitelem a studuje zákonitosti vývoje jednotlivých lidských skulin a kultur. Zabývá se nejen studiem kultury jako takové, ale zejména vztahem člověka jako jedince i jako společnosti ke kulturnímu prostředí a přírodě, studuje změny lidských skupin a kultur atd. Přitom výklad termínu kultura a společnost může být v kulturní i sociální antropologii rozdílný. Obecně však platí antropologické hledisko, podle kterého je předmětem studia vždy člověk, v kulturní antropologii člověk jako kulturní bytost, zatímco v sociální antropologii člověk jako sociální bytost, tj. zabývá se převážně studiem společenských organizací, strukturou společností a jejich institucemi, vzájemnými vztahy členů těchto skupin, jejich vývojem ap. V poslední době si většina sociálních antropologů uvědomila i význam studia vyspělých společností a těch skupin, které se obvykle pokládají za rozvojové společnosti třetího světa. Zde se antropologické výzkumy liší od většiny sociologických výzkumů přímým pozorováním a terénním studiem přímo na místě, zpravidla jak zaměřením, tak i metodikou práce. Typickým problémem v kulturní antropologii je např. otázka, jak a kdy osídlili lidé určitý kontinent a jak vznikly rozdíly rasové, jazykové a v kultuře, zatímco sociální antropologie se bude při studiu této společnosti zabývat otázkami: jaká je sociální struktura či povaha právních norem jednotlivých skupin, případně o jaký hospodářský, politický nebo sociální systém jde, na jakém stupni vývoje se nalézá, nebo bude dokonce zkoumat systém chování člověka. Svým způsobem je studium kulturní a sociální antropologie komplementární a jak patrno, nelze nahradit jedno druhým, lze však mluvit o určité posloupnosti při řešení hlavních otázek: na poznatky z fyzické antropologie může nejlépe

5

1. Úvod

navázat antropologie kulturní a z výsledků obou může a často i musí čerpat sociální a antropologie.3

Zatímco v USA se spíše používá pojem kulturní antropologie, ve Velké Británii je to spíše sociální antropologie. Ve Francii měl až do poloviny 20. století pojem antropologie význam jako fyzická antropologie. Studiem kultury se zde zabývala etnologie. Někteří autoři dávali před termínem etnologie přednost termínu sociologie a později antropologie. Ve Francii se ujal termín etnologie, aby došlo k odlišení sociologie jako společenské vědy. Od šedesátých let 20. století byl ve Francii termín etnologie nahrazen termínem antropologie, a to kvůli globálnějšímu pohledu. Nicméně se udržuje užívání obou termínů podle institucí, okolností nebo metodologické orientace. Lze jich užít jako synonym, když se zdá, že termín antropologie je dnes rozšířen více4. Německá tradice rozlišuje pojmy Volkskunde (etnografie) a Völkerkunde (etnologie). Volkskunde by se měla zabývat především vlastní kulturou, národopisem; zatímco Völkerkunde jakoby zaváněla více exotikou a do svého záběru zahrnuje vzdálené, především primitivní společnosti. V Československu a později i v Čechách byl pojem antropologie dlouhou dobu spojován právě s tou částí, která se zabývala fyzickou stránkou člověka (podobně jako např. v SSSR, Polsku5). V širokém povědomí veřejnosti tato představa zůstala dodnes (antropologie to je něco s kostmi). Studium dalších součástí člověka a jeho projevů bylo vyhrazeno pro jiné disciplíny (psychologie, sociologie, etnografie/etnologie). Přejímání jiných tradic při zkoumání a popisu člověka, kultury a společnosti spolu s prolínáním mnoha disciplín, které mají v popisu své činnosti člověka a jeho projevy, vedlo k tomu, že se antropologie v současnosti v našich podmínkách teprve „usazuje“. Mnoho pracovišť i vědeckých pracovníků se nechalo okouzlit antropologickou vlnou a staly se antropologickými. Aby však poukázali na zásadní 3

WOLF, J. Integrální antropologie na prahu 21. století. Praha: Karolinum, 2002, s. 68–69. COPANS, J. Základy antropologie a etnologie. Praha: Portál, 2001, s. 11–12. 5 V současnosti má v Polsku a Rusku většina pracovišť zaměřených na studium kultury v názvu jak etnologii/etnografii, tak i zároveň antropologii. 4

6

1. Úvod

odlišnost od jiných disciplín, bylo třeba se nějakým způsobem vůči jiným disciplínám zabývajících se člověkem vyhranit. Velmi negativním doprovodným jevem se pak často stávalo, že náplní disciplíny, která chce být označována za vědu, bylo minimálně ze tří čtvrtin vymýšlení definic sebe sama, vyhraňování se vůči jiným disciplínám a učeném zdůvodňování proč toto ještě kulturní/sociální antropologie je a něco jiného už stojí úplně mimo. Tímto postupem se jakoby vytváří tajná společnost, která předpokládá, že její členové budou podstatnou část své energie věnovat popisu toho, co mají v popisu své práce. Nejdůležitější pro každou vědeckou disciplínu jsou její výsledky. Není možné zůstat stát nad problémem definice pouhého obsahu disciplíny, je nutné popojít dále – obstát v umění klást otázky a na tyto otázky hledat a nacházet odpovědi. Specifikou jednotlivých disciplín zabývajících se člověkem jako přímým objektem svého zájmu je totiž odlišná metodologie – tedy postup, kterým budeme zjišťovat skutečnost. 1.2. Kvalitativní a kvantitativní metody Úplně nejdříve je nutné si vyjasnit, co je vůbec metoda. Zjednodušeně můžeme říci, že metoda je určitý způsob práce (a těchto způsobů může být celá řada), který nás má dovést k cíli. V případě vědecké práce je úkolem dávat odpověď na otázky a cílem je vyřešení tohoto úkolu: zodpovězená otázka. Vědec musí vynaložit maximum svého důvtipu a vynalézavosti ne na konstrukci teorií a hypotéz (viz kapitola 1.3.), ale na výzkumné metody. Prvotním úkolem musí být správné stanovení výzkumné otázky – je třeba pojmenovat problém (nejistotu) a formulací otázky dát najevo, na co vlastně hledám odpověď. Pokud se podaří vhodně naformulovat otázku, je vykonána podstatná část úkolu, čím se bude konkrétně výzkum zabývat. Tato otázka bude při všech dalších úkonech neustále opakována a bude zárukou, že výzkum bude skutečně zkoumat a nezůstane jen u „pouhého“ popisu. Samotný popis má také svoji důležitost, ale pro popis je třeba spíše průprava z oblasti žurnalistiky. Popis popisuje, výzkum dává odpovědi na otázky. 7

1. Úvod

Zjišťování a vyhodnocování nejrůznějších údajů je možné rozdělit na dvě velké skupiny: kvantitativní a kvalitativní. V případě kvantitativních údajů jde především o číselně vyjádřené veličiny, ze kterých lze například vytvořit tabulku, nebo graf. Kvalitativní metody jsou odlišné – zjišťujeme jimi skutečnosti, ze kterých právě ani tabulky, ani grafy sestavit nelze. Na otázku, které metody (kvantitativní, nebo kvalitativní) jsou lepší, nelze dát odpověď. Obě tyto skupiny metod mají svá nesporná pozitiva právě tak jako omezení a dobrý výsledek přinášejí teprve tehdy, když se vhodně doplňují. Data získaná kvantitativními metodami je možné zpracovávat například statisticky. Každý statistický soubor v sobě zahrnuje určité množství rozdílných údajů, které navenek tvoří zdánlivě jednotný soubor. Pro lepší, a především přesnější poznání zkoumaného jevu je nutné tento jednotný soubor dále dělit na menší soubory a tímto způsobem lépe poznávat skutečnost a realitu. Jako příklad je možné uvést statistické údaje o nezaměstnanosti v jednotlivých evropských zemích. Jako největší soubor (a zároveň soubor s nejnižší vypovídací hodnotou) bude obyvatelstvo Evropy a podíl všech nezaměstnaných v celé Evropě. Číslo udávající celkovou míru nezaměstnanosti v celé Evropě nám řekne velice málo o jednotlivých oblastech, kde je nezaměstnanost problémem číslo jedna a oblastech, které se potýkají se stálým nedostatkem pracovních sil. Podmnožinou tohoto souboru může být další soubor poskytující zpřesňující informace – v tomto případě udávající míru nezaměstnanosti v jednotlivých evropských státech. Přestože se bude jednat o mnohem jemnější rozdělení, je i v tomto souboru značné zkreslení. Jednak budou postaveny na stejnou úroveň státy lišící se mezi sebou rozlohou i počtem obyvatelstva až o několik řádů a jednak ani toto rozdělení není schopné postihnout regionální rozdíly. Problém je v tom, na jaké úrovni je ještě smysluplné provádět tato zpřesňování (kraje, okresy, jednotlivé obce, rodiny, jednotlivci), aby nedošlo ke ztrátě všeobecné vypovídací hodnoty. Tyto kvantitativní údaje mají bezesporu svoji cenu. Pro účinný boj s nezaměstnaností je ovšem nutné jít ještě více do hloubky a zjišťovat na omezenějším vzorku například účinnost rekvalifikačních programů, motivaci k hledání zaměstnání prostřednictvím vyplácených sociálních dávek… Tyto údaje již není možné získat kvantitativními metodami, ale metodami kvalitativními.

Kvalitativní výzkum jde podstatně více do hloubky nastoleného problému, než výzkum kvantitativní. S tím ovšem na druhou stranu souvisí i hlavní omezení kvalitativního výzkumu – výzkum je možné provádět jen na velmi omezené skupině. Při hloubkových rozhovorech, dlouhodobém a intenzivním pozorování zkoumaného jevu nebo 8

1. Úvod

osob (což jsou kvalitativní metody) není možné obsáhnout takový záběr, jako například při použití dotazníku, který je možný v některých případech rychle rozeslat tisícům osob (kvantitativní metoda). Platí zde nepřímá úměrnost – čím povrchněji se budeme problému věnovat, tím je možné snáze obsáhnout početnější vzorek, a naopak: čím půjdeme více do hloubky, tím se zkoumaný vzorek zcela přirozeně zužuje. Přesto je použití kvalitativních metod (které jsou téměř specifikou pro antropology nebo etnology) často nenahraditelné, protože se pracuje s malou skupinou a výsledky je možné s úspěchem aplikovat i na jednotky větší. Výpovědi jednotlivých osob mohou být přes svoji subjektivnost nesmírně cenným zdrojem s nepostradatelnou hodnotou v podobě určitých nálad, momentálních pocitů, často i ucelených postojů a z těchto střípků je možné sestavit celistvý obraz. Kvalitativní výzkum se tak stává nezbytným předpokladem pro zpřesnění a vysvětlení údajů, které jsou získávány kvantitativním výzkumem. Kvalitativní výzkum jako nový způsob empirického výzkumu v mnoha humanitních disciplínách se začal prosazovat (jako rovnoprávný vůči kvantitativnímu výzkumu) až v posledních dvaceti letech, i když s metodami kvalitativního získávání údajů se setkáváme již v antice. Aristotelés totiž chápe předměty rovněž skrze jejich cíle a účely a připouští tedy ve vědecké analýze i hodnotové soudy. Další významnou větev kvalitativního myšlení představuje hermeneutika (moderní představitelé jsou například Wilhelm Dilthey nebo HansGeorg Gadamer). Základní myšlenkou hermeneutického přístupu je představa, že texty a vůbec vše, co vytvořil člověk, je spojeno vždy se subjektivním významem. Analýza povrchních vlastností jevů nevede dále, pokud tyto významy objektivně neprozkoumáme.6 Jako vzorek používaných metod v kvalitativním výzkumu jsou možné uvést příklady několika autorů: • Zúčastněné pozorování, kvalitativní rozhovor, kvalitativní obsahovou analýzu.7 6 7

HENDL, J. Poznávání pomocí kvalitativního výzkumu. Česká kinantropologie 1, 1997, s. 19–28. SPÖHRING, W. Qualitative Sozialforschung. Stuttgart: Teubner 1989. In: HENDL, J. Poznávání pomocí kvalitativního výzkumu. Česká kinantropologie 1, 1997.

9

1. Úvod

•

Rozhovor (interview), pozorovací techniky, analýza dokumentů a jiných kulturních předmětů, vizuální metody, vlastní zkušenost, organizování dat a jejich analýza, počítačově podporovaná analýza, obsahová analýza.8 • Dotazovací techniky (kvalitativní interview, skupinová diskuse), pozorovací techniky (terénní výzkum), postupy analýzy získaných dat (kvalitativní obsahová analýza), komplexní metody (např. biografická metoda, akční výzkum).9 Předchozí ukázky kvalitativních metod a technik nemohu být v žádném případě vyčerpávající; všechny předkládané postupy budou vždy velmi rámcové. Podmínky, kde výzkumník provádí kvalitativní výzkum, bývají značně odlišné a pro získání upotřebitelných výsledků je nutné jednotlivé metody a techniky různými způsoby kombinovat a rozšiřovat, aby bylo dosaženo konečného cíle – zodpovězení výzkumné otázky, vysvětlení a vytvoření zákonitostí určitých dějů, či vztahů. Kvantitativní (zejména statistické) údaje mají omezenou vypovídací hodnotu a danou problematiku popisují často neúplně, případně jen v hrubých obrysech. Kvantitativní metody doplněné o metody kvalitativní – zúčastněné pozorování společně s přímými výpověďmi osob, kterých se statistické údaje bezprostředně dotýkají, mohou vést ke komplexnímu pohledu na zkoumaný problém. Stanovení výzkumných metod musí mít jediný cíl – dopátrat se pravdy. Není možné zůstat jen u jedné metody, ale je nutné stávající metody vylepšovat, vymýšlet nové, klást stále rafinovanější otázky. Antropolog či etnolog zkoumá tu část lidské osobnosti, která je zcela skryta – zkoumá a snaží se porozumět myšlení dotazovaných osob. Myšlení se může ovšem předávat jen díky prostředníkovi – řeč, písmo, jednání, ale v naprosté většině dotazovaný sám rozhoduje, co sdělí a zda sdělené bude pravdivé. Je tedy možné se dotazovat, ale výpovědi je nutné ověřovat. 8

DENZIN, N. K., LINCOLN, Y. (eds.) Handbook of qualitative research. 1995. In: HENDL, J. Poznávání pomocí kvalitativního výzkumu. Česká kinantropologie 1, 1997. 9 FLICK, U. et al. (eds.) Handbuch qualitativer Sozialforschung. München 1995. In: HENDL, J. Poznávání pomocí kvalitativního výzkumu. Česká kinantropologie 1, 1997.

10

1. Úvod

Vědec často musí použít důvtipu Sherlocka Holmese a nemůže se spokojit s použitím jedné metody. Například dotazníková šetření jsou metody velmi oblíbené, ale jejich samotné použití nezaručuje dostatek objektivity, a to dokonce ani tehdy, kdy dotazovaní mají snahu odpovídat na otázky pravdivě. Wiliam Rathje provedl v americkém Tucsonu výzkum analyzující odpadky z vybraných domácností. Zatímco prováděné dotazníkové šetření uvádělo, že vrstvy se středními příjmy konzumují podstatně více vitamínů, než lidé s nižšími příjmy, výzkum týkající se rozboru odpadků z domácností prokázal pravý opak.10 Podobně otázka týkající se času stráveného u televize nepovede k objektivnímu zjištění, jednak díky stylizaci dotazovaného (často cítí, že přílišné sledování televize není nějak správné, a proto uvede nižší údaj) a jednak proto, že sečíst celkovou dobu je i při dobré vůli obtížné. Třeba i zde by pomohla nepatrná obměna – předložit včerejší televizní pořady a nechat označit sledované pořady.

Statistika a její metody u většiny antropologů a etnologů příliš oblíbené nejsou, ale mají zcela jistě své opodstatnění. Úkolem vědy je totiž i zevšeobecňování a hledání zákonitostí (i při uvědomění si omezení týkajícího se věd zkoumajících člověka). Statistické metody a možná jen základní zásady statistiky budou každého etnologa i antropologa přiměřeně brzdit před ukvapenými zevšeobecňujícími závěry, ke kterým dochází zkoumáním na velice malém vzorku. Velmi častou hrubou chybou při prováděném kvalitativním výzkumu je interpretace získaných výsledků pomocí statistických metod. Předkládaný fiktivní příklad je totiž ukázkou té nejhorší a nesprávné kombinace kvalitativních a kvantitativních metod. Jednoduše nelze na základě byť třeba velmi rozsáhlých a hloubkových rozhovorů s kupříkladu třemi respondenty na téma vstup České republiky do Evropské unie vynést závěr, že 33,33 % obyvatelstva se vstupem souhlasí, 33,33 % nesouhlasí a zbytek se nedokáže jednoznačně vyjádřit.

Jak je možné zkombinovat zjištěné údaje pomocí kvalitativních metod (např. neřízený rozhovor) s kvantitativními metodami (a kvantitativními daty) může ukázat například následující výňatek, kde respondent subjektivně hodnotí skutečnost (obecný trend snižování 10

RATHJE, W. L. The Garbage Project. Archaelogy 1974, 27. In: SOUKUP, V. Dějiny sociální a kulturní antropologie, Acta Universitatis Carolinae Philosophica et historica monographia CXLV-1993, Praha: Karolinum, 1994, s. 176.

11

1. Úvod

počtu dětí v kyrgyzských rodinách) a toto hodnocení je podepřeno demografickými údaji i s grafickým vyjádřením. …Ajbek si všímá i změn, které zasáhly kyrgyzské rodiny. Zatímco dříve byly naprosto samozřejmé rodiny s šesti a více dětmi, dnes dochází v rodinách k poklesu počtu dětí. Má čtyři děti, ale hodně rodin má v současnosti pouze tři děti a pro některé z jeho známých jsou už čtyři děti důvodem k údivu. Více dětí bývá většinou v rodinách, kde jsou samé dívky a rodiče si přejí mít syna, kterému by mohli odkázat hospodářství. S těmito údaji koresponduje i statistika porodnosti v Kyrgyzstánu (resp. Kirgizské SSR), podle které dochází v průběhu devadesátých let k jejímu poměrně významnému poklesu. Porodnost ‰ - Kyrgyzstán 36,9

40

32 33

29,3

30

‰

30,5

29,1 26,1

29,6

22,2

20

10

0 1940

1950

1960

1970

1980

1990

2000

rok

Hrubou chybou jakéhokoli výzkumu bývá také nejasnost už při formulaci výzkumné otázky, tedy toho, co chci zjišťovat. Na pseudootázky je sotva možné dát solidní odpověď. Právě tehdy, když vědec něco „zkoumá“ a ani on sám jednoznačně nenaformuluje, co vlastně chce zjistit, dochází k tomu, že výsledkem tohoto bádání jsou zjištění s velmi omezenou, nebo dokonce žádnou použitelností a jedná se o jakési (často i velmi naivní) vyprávění. Příkladem může být následující ukázka z dlouhodobého výzkumu, prezentovaného jako antropologický doplněná varováním o škodlivosti kouření: Kvalita veřejného školství v Rovni …Bylo pro mě překvapením, když jsem viděla, jak se prodává a konzumuje pivo v hospodě za Masarykovou školou. To je dobrá myšlenka! Vzpomínám si, že na Kalifornské univerzitě v Berkeley bylo nezákonné obchodovat s alkoho-

12

1. Úvod

lem do jedné míle od kampusu. To samozřejmě nemělo žádný vliv na množství vypitého alkoholu mezi univerzitními studenty. Takto by se aspoň více prošli cestou do obchodu s alkoholem. Myslím, že stejně jako v Itálii je taková řízená konzumace alkoholu v situaci, kdy jsou přítomní dospělí, pro mladé lidi dobrá. Učí mladé lidi pít zodpovědněji… …Všimla jsem si, kolik mladých lidí ve vesnicích kouří. Předpokládám, že kouřit je „cool“, nebo že jim tento zlozvyk neuškodí. I to považuji za zcela stupidní předpoklad a zvyk. Kouření je velká chyba!…změny až příliš často vedou k pomalé, bolestivé a drahé smrti a následně způsobují traumata celých rodin.11

V případě kvalitativního výzkumu nebývá malým zkoumaným vzorkem jen jedna kultura, ale i jednotka mnohem menší – např. rodina nebo jednotlivec. Jev, se kterým se setkáváme a jeho četnost je velice malá, má pro antropologa a etnologa rovněž svoji důležitost, ale rozhodně ne jako prostředek k úplnému zevšeobecnění a vytváření šablon. Studium kultury a lidské společnosti pomocí etnologických a antropologických metod může přinášet dobré ovoce jen tehdy, pokud vědci při těchto výzkumech budou dbát na nejvyšší možnou objektivitu a nebudou litovat úsilí při zdokonalování výzkumných metod a technik a zároveň budou výsledky získané kvalitativním výzkumem vhodně doplňovat kvantitativními daty. 1.3. Hypotézy a fakta; zákony a zákonitosti Vědci při své práci velmi často používají hypotézy – domněnky, případně nabídnutá vysvětlení jevu. Hypotéza představuje určitou možnost „jak by to mohlo být“. Protože se jedná pouze o možnost, je nutné s hypotézou tak zacházet. Hypotéza zkrátka není fakt, fakta mohou spíše určitou hypotézu podporovat (nebo naopak přímo vyvracet). Hypotéza není daná skutečnost, a může být naformulována tehdy, když máme k dispozici dostatečné množství faktů, které nám určí další směr výzkumu. Se stanovením, zda hypotéza odpovídá skutečnosti (nebo zda je se skutečností v rozporu) mohou někdy nastat problémy. Hypotézu je totiž mnohdy zcela nemožné jednoznačně dokázat, jednoznačně bývá možné některé hypotézy pouze vyvrátit. V této souvislos11

SKALNÍK, P. (ed.) Dolní Roveň: poločas výzkumu. Univerzita Pardubice, 2004, s. 99, 104.

13

1. Úvod

ti si je třeba uvědomit, že důkaz pro existenci čehokoliv je mnohem snazší, než důkaz pro neexistenci čehokoliv. Jako hypotézu (tedy že by to tak mohlo být) můžeme vzít příklad s australskými vakovlky. Tyto vlky, kteří byli vačnatci, vyhubili australští farmáři ve 30. letech 20. století. Přesto dodnes někteří přírodovědci předpokládají, že se nějaký doposud dobře ukrytý nebo zapomenutý vakovlk objeví. Máme zde tedy hypotézu týkající se existence vakovlků. Důkazem pro existenci vakovlka je vakovlk sám. Stačí jednoho přinést, ukázat a jeho existence bude potvrzena. Horší je to ovšem s důkazem jeho neexistence. Takový důkaz přinést nelze – snad pouze s přibývající dobou, která uplynula od jeho posledního pozorovatelného a prokazatelného výskytu, můžeme hovořit o zvyšující se pravděpodobnosti, že vakovlci jsou opravdu vyhubeni. Někdy se tato pravděpodobnost může velice blížit jistotě (v případě dinosaurů přes chybějící důkaz jejich neexistence opravdu málokdo věří, že by se někteří mohli objevit).

Podobné je to i u hypotéz – stačí, aby se objevila jedna skutečnost, která s hypotézou není v souladu a tato hypotéza přestává platit. Opačně to však neplatí – nikdy nebudeme moci s úplnou jistotou tvrdit, že jsme prozkoumali všechny možnosti a nemůže se vyskytnout nějaká skutečnost, která hypotézu vyvrátí. To, že s hypotézami musíme zacházet velice opatrně, protože je zde velké nebezpečí jejich záměny za skutečnost, zřejmě vedlo například Newtona k jeho výroku Hypotézy nevymýšlím12. Všichni vědci ovšem tak opatrní jako Newton nejsou a při práci s hypotézami se stále dopouštějí mnoha chyb. Velkou vadou při vědecké práci je dokazování vlastní hypotézy. Vědci velice často brilantně naformulují hypotézu, kterou si vezmou za svou a začnou ji „dokazovat“. Zřejmě z toho důvodu, že si s formulací dali tolik práce, je jim líto původní vynikající nápad opustit, i když se objeví skutečnosti, které do původní hypotézy nezapadají. Tyto nepatřičnosti se buď mávnutím ruky berou na lehkou váhu, nebo jsou prohlášeny za výjimky potvrzující pravidlo a nebo se nasadí veškeré úsilí, aby byly zničeny a provždy umlčeny. Tento postup sice můžeme chápat, ale je metodologicky neúnosný, i když se s ním setkáváme u vědců až do současnosti. V dějinách etnologie, resp. kulturní a sociální antropologie takových odstrašujících případů nacházíme mnoho.

12

... Ještě jsem nedospěl k tomu, abych z projevů základ vlastností tíže odvodil, a hypotézy nevymýšlím… (Philosophiae naturalis principia mathematica).

14

1. Úvod

Problémy s vědeckou metodou může nastat nejen s jejím používáním, ale i přímo s jejím definováním. Například Pospíšil13 (zmiňovaný i v kapitole 2.1., s. 20) už samotné hypotézy, tedy něco, co ještě zcela neprošlo procesem ověření, prosívá a označuje některé jako vědecké a jiné nevědecké. Jako ukázku nevědecké hypotézy uvádí spojitost mezi barvou kůže a inteligencí: Na příklad hypotéza spojující barvu kůže a inteligenci je nevědecká, protože barva kůže je výsledkem lidské adaptace vůči slunci a je pro inteligenci irelevantní. Takové tvrzení je dobrou ukázkou toho, jak je možné v zápalu pro možná dobrou věc zapomenout na zásady nestrannosti. To, že tmavá barva kůže má souvislost s nízkou inteligencí, mohou tvrdit někteří rasisté. Ti, kdo jsou přesvědčenými odpůrci rasismu, budou tvrdit opak. Vědec se však nemůže uchýlit ani k jedné z těchto krajností. Pro vědce je to problém, tedy nejistota, kterou musí vhodným způsobem změnit na jistotu. Je na vědci, aby provedl výzkum, který ukáže, zda mezi barvou kůže a inteligencí je souvislost, nebo ne, při zachování nestrannosti a používání adekvátních metod. Otázkou samozřejmě bude zůstávat, zda testy inteligence vytvořené v určité společnosti a kultuře je možné bez dalších modifikací používat i ve společnosti a kultuře zcela odlišné, za jakých okolností bude možné získané výsledky srovnávat a podobně. Autor si s problémem ovšem příliš práce nedal a při jeho řešení nasadil nevědeckému postupu korunu: …, protože barva kůže je výsledkem lidské adaptace vůči slunci a je pro inteligenci irelevantní. Nepodařenost tohoto kousku spočívá v tom, že jako důkaz pro vyvrácení jedné hypotézy (spojitost barvy kůže a inteligence) používá hypotézu jinou (adaptační hypotézu, podle které se organismy – v tomto případě člověk – přizpůsobují přírodním podmínkám – v tomto případě slunečnímu záření). Popisovaný postup je nutné odmítnout, protože se tímto způsobem příliš dopředu neposuneme. Zkrátka a dobře – dokazovat jednu hypotézu hypotézou jinou nás zavádí do slepé uličky. Jako další, a dokonce nejdůležitější podmínku postavení vědecké hypotézy uvádí Pospíšil empirickou verifikovatelnost: …její pravdi13

POSPÍŠIL, L. Antropologie a věda. Olomouc 1991.

15

1. Úvod

vost (hypotézy) musí být možno objektivně testovat prostřednictvím našich smyslů. …hypotéza o podstatě některých nakažlivých chorob nebyla – až do vynalezení mikroskopu – vědecká. Vědeckou se stala ve chvíli, kdy byl mikroskop vynalezen – v této chvíli se totiž stala ověřitelnou. Ověřitelnost tvrzení je ve vědě nepostradatelné. Má tedy smysl vytvářet hypotézy, které není možné ověřit? Proč se tedy vědci velmi vážně zabývají hypotézami o vzniku života? Žádnou z těchto hypotéz se přece nepodařilo empiricky dokázat, a přece stále (právě proto) hypotézy trvají. To, že mělo smysl zabývat se tímto problémem, dokazuje například odmítnutí hypotézy samoplození, podle které živá hmota spontánně vzniká z neživé hmoty, podle které vznikají červi ze zkaženého masa a úhoři z bahna. Stačily jednoduché pokusy Spallanzaniho a Rediho (viz s. 102), které ukázaly, že vše živé musí mít rodiče a hypotéza byla vyvrácena.14 Pospíšilův příklad, kdy vědeckost hypotézy o podstatě některých nakažlivých chorob je spojována s vynálezem mikroskopu, je přinejmenším nešťastný. Ukazuje velice zúžený metodologický pohled, protože nepočítá s použitím jiné metody, než je použití mikroskopu. Kdyby se o podstatě nakažlivých chorob nevědělo vůbec nic, proč by se tedy prováděla (dávno před vynálezem mikroskopu) přísná karanténní opatření při vypuknutí nakažlivých nemocí, kdy např. lodě nesměly do přístavu? Kdyby tato hypotéza byla nevědecká (a proto by nemělo smysl se jí zabývat), určitě by Pasteur nevytvořil očkovací látku proti vzteklině. Se svým optickým mikroskopem nemohl původce vztekliny objevit, protože jen ty největší viry (např. vláknité viry) je možné vidět, a to ještě při speciální úpravě preparátu, v optickém mikroskopu. Pasteur elektronový mikroskop k dispozici neměl (nebyl ještě vynalezen), a přesto účinnou vakcínu proti neviditelnému původci vztekliny vytvořil. Musel být jen důmyslnější při vytváření metod, které ho nakonec přivedly k cíli. Pospíšilův postup je pro nás dvojnásob poučný – jednak v tom, že žádnou hypotézu není možné označovat jako vědeckou, či nevědec14

KRUIF de, P. Lovci mikrobů. Praha: Orbis 1948.

16

1. Úvod

kou. Hypotéza nastoluje problém, který je nutné řešit. Konečnou metou je zodpovězení otázky. Druhé poučení je v tom, že přehnaný důraz na naše smysly jako výhradní prostředek testování a vědeckého poznání není vždy až tak účinný. Pokud si výzkumník nejprve vytvoří hypotézu, musí být neustále ve střehu, aby ani na okamžik neslevil z objektivity. V tomto případě se před ním otevírají dvě možnosti – buď „dokázat, že…“, nebo „ověřit, zda…“. Z předchozího vyplývá, že první možnost („dokázat, že…“) příliš nového a objevného nepřináší. Varianta „ověřit, zda…“ vyžaduje ovšem takovou nestrannost, které často vědec není schopen, zvláště jedná-li se o jeho vlastní hypotézu. Je to podobná situace, jako při soudním jednání, kdy obhájce a soudce jsou jedna osoba a na žalobce se tedy zcela pochopitelně příliš nedbá. K podobným extrémům sklouzla i marxistická ideologie. Nevědeckou se stala v okamžiku, kdy si začala dogmaticky osobovat právo na výhradní objektivitu. Pokud souhlasila s konfrontací, pak pouze s idealismem. Tato konfrontace byla ovšem naprosto neplodná, protože byl dán předem cíl – cokoliv idealistického se musí zlikvidovat právě proto, že je to idealistické. Fedosejev15 jako jeden z teoretiků marxismu uznává pouze materialismus a idealismus: Materialismus a idealismus jsou dva světové názory i dvě metody, dva protikladné přístupy k chápání jevů. Vše ostatní je nedůslednou formou jednoho z nich. Učení, které jeho tvůrci nazývali vědecký komunismus a které vycházelo z marxismu, bylo od základu nevědecké, protože nepřipouštělo reflexi, ono neustálé odbíhání zpět, přezkušování, odmítání a stavění opět zcela nového. Ne nadarmo se používá obrat světový názor, případně marxistická ideologie. Tyto pojmy totiž zcela přesně vystihují podstatu celého systému – systém je zcela dogmatický a fideistický – je totiž založen na prvotních pravdách a prvotních autoritách, které mají takový jas, že není možné dokonce ani uvažovat o jejich zpochybňování. Je nutné jim bezvýhradně věřit. Zatímco materialisté a vědečtí komunisté potírali idealismus a také náboženství (které považovali za výlupek idealismu), při tomto boji vytvořili nový systém, který měl vlastnosti až překvapivě podobné náboženství. Byl 15

FEDOSEJEV, P. N. Filozofie a vědecké poznání. Praha 1988, s. 27.

17

1. Úvod

vytvořen podrobný seznam dogmat i nezpochybnitelných autorit, a navíc tvrzení, že se to děje na vědeckém základě, ačkoli podmínkou bylo uvěřit. Nedělejme si iluze, že současnost, ve které žijeme, se zásadním způsobem odklonila od dogmatického přejímání naservírovaných pravd a žádoucích postojů. Rozdíl snad je jen v tom, že se to vše děje způsobem, který je často velmi těžko postřehnutelný. Naše společnost – a vědecká nevyjímaje – je zatížena mnoha předsudky, ve velké míře pozitivistickými. Zajímá nás jen to, co můžeme zaznamenat smysly, co můžeme osahat. Zajímají nás jen holá fakta. Nic není v rozumu, říká Locke, co nebylo dříve ve smyslech16. Tento zjednodušený postoj pozitivistů je samotné zavádí do pasti – kdo bude tedy vše smyslové hodnotit a třídit, když právě rozum má prý původ také ve smyslech? Radcliffe-Brown požadoval vědecký přístup i v etnologii, resp. antropologii a vyžadoval fakta – antropologové by se měli zabývat pouze tím, co objevili, tím, co je „skutečné“.17 Zvláště ve společenských vědách se ovšem tento důraz na holá fakta stává metodologicky neudržitelným, protože je velice málo věcí, na které lze sáhnout, a jsou důležité. Nabízí se nám zde paralela s divadlem – to co je, kulisy, to je strnulé, ale děj, ten se musí rozehrát a je mnohem důležitější, než kulisy. Mnozí antropologové provádějící terénní výzkum se opakovaně dopouští stále jedné chyby – přepečlivě zkoumají ony kulisy, měří je, zaznamenávají a jen na tomto základě vydávají konečné soudy, zatímco opravdový děj, který se často úplně bez kulis obejde, uniká. Jak tedy ve společenských vědách naplníme požadavek objektivity? Společenské vědy a etnologii, případně kulturní nebo sociální antropologii zvlášť, rozhodně mezi exaktní vědy zařadit nelze. Vědci působící ve společenských vědách měli ovšem často pocit méněcennosti z chybějící přesnosti vědecké disciplíny, který nahrazo-

16 17

STÖRIG, H. J. Malé dějiny filozofie. Praha: Zvon 1991, s. 287. BARNARD, A. History and Theory in Anthropology, Cambridge University Press, 2000, s. 70.

18

1. Úvod

vali zaváděním termínů z biologie, chemie, či fyziky.18 Požadovat od věd o člověku téměř dokonalou přesnost, je ovšem nejen sotva možné, ale není to ani žádoucí. Člověk a jeho projevy jako objekt výzkumu se zásadně odlišuje od jiných objektů, případně předmětů. Právě z toho důvodu, že jde o člověka, je třeba veškeré snahy o úplnou přesnost týkající se zevšeobecňujících závěrů, odmítnout. Nechť právě vědy zabývající se člověkem se nikdy nestanou exaktními vědami. Nebezpečí je totiž příliš velké. Úspěšná snaha o prosazení eugeniky (viz kap. 3.4.1, s. 65), tedy snahy o genetické vylepšení lidstva, která probíhala na základě exaktnosti, degraduje člověka na úroveň zvířete určeného na výkrm, u kterého nám jde jen o určité znaky, které je třeba šlechtěním posílit, případně u těch nežádoucích potlačit. Nápad, který počítal se znemožněním předávání nežádoucích genů dalším generacím, získal velké množství stoupenců zejména v USA. V roce 1907 byl ve státě Indiana (a do r. 1933 ve třiceti státech Unie) přijat zákon o sterilizaci nevhodných osob. Případy nedobrovolné sterilizace se zde vyskytovaly až do roku 1972.19 Aby se lidská společnost chovala podle exaktních zákonů, není jen snem mnoha politiků a manipulátorů, ale i obchodníků a reklamních stratégů. Tyto cíle je nutné odmítnout a člověka ponechat jako takového, který sám má možnost se vymykat jakékoliv předkládané šabloně. S tím souvisí používání pojmů zákony a zákonitosti. V souvislosti se studiem předpokládaného chování jednotlivce a tím potažmo i celé společnosti (právě tak jako při studiu chování společnosti a tím i potažmo jednotlivce) se formulují obecné zákony. Jako příklad nám může posloužit ekonomie se zákonem nabídky a poptávky. Nabídková a poptávková funkce má svůj charakteristický průběh a udává chování spotřebitele (množství nakoupeného zboží) v závislosti na ceně tohoto zboží. Otázka zní – jedná se o zákon (tedy to, co má všeobecnou platnost), nebo o zákonitost (tedy to, co má předpokládanou platnost)? Odpověď přímo souvisí s definicí člověka – pokud je člověk zcela 18

SOUKUP, V. Dějiny sociální a kulturní antropologie. Acta Universitatis Carolinae Philosophica et historica monographia CXLV-1993, Praha: Karolinum 1994, s. 50. 19 BUDIL, I. Za obzor Západu. Praha: Triton 2001, s. 565.

19

2. Vědeckost disciplíny

samostatnou bytostí, který disponuje svobodnou vůlí, pak jeho chování nelze předem určovat na základě zákonů. Předem určovat lze chování předmětu v gravitačním poli Země na základě gravitačního zákona, chování předmětu v kapalině na základě Archimédova zákona a podobně. Chování jednotlivce, případně celé skupiny, můžeme předvídat, ale ne předem určit. Proto je v těchto případech nesprávné hovořit o zákonech, jakými se řídí lidská společnost, ale o zákonitostech.

2. Vědeckost disciplíny 2.1. Problémy obecného pojetí vědy, ovlivnění vědeckého poznání scientismem Jiří Fuchs

Na otázku „co je to vlastně věda?“ odpoví průměrně vzdělaný člověk většinou výčtem různých, nejlépe přírodovědných oborů („věda je např. fyzika, biologie…“); kulturně-humanitní obory by zmínil s jistou váhavostí. Za více méně zdařilou formulací této nepodařené definice se skrývá poměrně jednotná, dnes všeobecně přijímaná představa o vědě. Věda se v ní jeví jako systém poznatků či teorií o zkušenostně dostupných skutečnostech tohoto světa. Vzdělanější respondenti do svých odpovědí zařadí něco o faktech, o empirických jevech, o empiricko-exaktních metodách, experimentech, verifikacích či teoriích. Tato představa o reálné vědě se ve 20. století rozšířila a stala samozřejmou hlavně vlivem scientismu. Scientismus není jen jednou z mnoha teorií vědy. Má i typické rysy ideologie, v níž se enormně zdůrazňuje význam vědy v lidském životě. Přitom je vědecká racionalita vázána na neosobní, kvantifikovatelnou tématiku, neboť scientisté přizpůsobují veškerou vědeckost modelu matematicko-fyzikálního poznání. Proto uznávají za reálné vědy jen takové, které mají za předmět nějakou dílčí oblast zkušenostního světa. Předmět každé vědy vyžaduje promyšlené přístupy. Zkušenostní předmět si žádá odpovídající, empirické metody, v nichž dominuje pozorování, experiment, popis a ověřování hypotéz. Na základě této metodologie se pak vykládají empirické jevy jinými empirickými daty a sice jen v rámci dané speciální oblasti. Scientismus takto v řádu reálných věd absolutizuje vědy empirické. 20


Svou programovou reflexí vědy a na pohled přísnými nároky na opravdovost vědeckého poznání tedy scientismus nejvíce přispěl k přesvědčení, že reálná věda ve vlastním smyslu může být jen speciální empirická věda, jejímž vzorem i reprezentací jsou úspěšné přírodovědné obory. Přidáme-li ještě praktickou aplikovatelnost a užitečnost, zdá se být soudobé chápání vědy nesporné. Chceme-li ale reflektovat problematiku obecné teorie vědy poněkud soustředěněji a nespokojíme-li se přitom se scientistickými stereotypy, pak začne vycházet nesamozřejmost ustáleného fenoménu vědy rychle najevo. Scientistickými stereotypy je např. nesena publikace Leopolda Pospíšila Antropologie a věda20. Její kritické čtení může vyostřit problematičnost scientistického pojetí vědy. Pospíšil vyjadřuje své scientistické pojetí vědy kategoricky a jednoznačně: „Věda se definuje jako soustavné studium souboru faktů (jevů) … které se analyzují empirickou metodou…“ (str. 7). Vášnivý zájem o podrobná fakta prý poznamenal zrození opravdové vědy a pevně ji oddělil od filosofie. Tento „empirismus“ (jak tomu autor říká), je základním atributem vědy a hlavní složkou její metody (str. 7, 9). Právě empirizace reálných věd je onou specifickou diferencí, která definuje scientistickou teorii vědy. Ze své scientistické pozice pak Pospíšil odmítá zařadit filosofii mezi vědy, neboť zabíhá do neempirických oblastí a neuznává empirickou verifikaci za jediný prostředek k získání evidence pravdy (str. 13). Nakonec Pospíšil trvá na identifikaci kvazisociálních vědců z řad filosofů a na oddělení „společenské chemie“ od „společenské alchymie“ (str. 21). Rozumí se, že těmi alchymisty mají být filosofové. Proč si všímáme Pospíšilova vyhraňování vědy vůči filosofii? Nejsme-li jen pasivními konzumenty předkládaného, měla by nás napadnout otázka, jaké vědění vlastně Pospíšil ve svém pojetí vědy uplatňuje. Je totiž jasné, že Pospíšilova scientistická koncepce vědy si ve vědeckém světě nárokuje platnost. Musí tedy být sama výsledkem nějakého vědění, které je potřebné k závaznému definování vědy. Toto vědění by mělo být vyneseno na světlo, zvýslovněno. Ohlašuje se kritická otázka, která je pro Pospíšilovo pojetí vědy klíčová: Jak se týká samotná definice vědy toho vědění, které je použito v Pospíšilově reflexi vědy? „Posvětí“ ho? Nebo snad ne? 20

POSPÍŠIL, L. Antropologie a věda. Olomouc 1991.

21


Kritické tázání na použité vědění o povaze a dimenzích vědy kvalifikuje hodnocení scientistického řešení. V Pospíšilově textu ovšem nic nenasvědčuje tomu, že by si zmíněné otázky položil, že by se staral o logickou situaci a status svých výpovědí o vědě. To ale není mezi scientisty nic neobvyklého. Scientisté prokazují povážlivou nevšímavost k předpokladům svého pregnantního přesvědčení o jedině pravé, čisté vědě. Postupují obvykle takto: Zdůrazní důležitost striktního odlišení vědeckého od nevědeckého. Pak jednoduše oznámí, kudy vede hranice a tu bedlivě střeží. Jestliže se nenecháme odstrašit (místy až agresivní) rétorikou těchto vědeckých puristů, můžeme s úspěchem poukázat na jejich autoreflexivní slepotu, která se stává zřejmou, když se zaměříme na to, jaké mají scientisté důvody pro své skálopevné přesvědčení. Tehdy vzniká podezření, jestli se scientisté jen konjunkturalisticky nevezou na vlnách nesporné úspěšnosti přírodních věd a sporné úspěšnosti filosofických trendů, které pramení v lockovském empirismu. (Moderní empirismus pochází od J. Locka a omezil veškeré lidské poznání na zkušenost.) Ptejme se tedy i za scientisty: Může nám v obecné reflexi vědy, z níž má vzejít adekvátní definice vědy, pomoci nějaká z preferovaných empirických věd? Snad fyzika či fyziologie? Protože je věda výsledkem a kvalitou poznání, může obecné znaky vědy kompetentně určit jen ten, kdo se vyzná ve složité problematice poznání. Pravdivá teorie vědy předpokládá pravdivou teorii poznání. Zběžná orientace v dějinách myšlení ukazuje, že otázky poznání se naléhavě kladou a rozmanitě řeší ve filosofii. Filosofické zkoumání lidského poznání se odehrává za hranicemi metodologie empirických věd. Jeho klíčová témata (skepse, subjektivizace, relativizace…) mají evidentně neempirickou povahu. Každá souvislejší obecná výpověď o vědě jako takové tedy vychází z nějaké, více méně uvědoměné koncepce poznání, která je podstatně neempirická. Teorie vědy tedy užívá neempiricky vytvářené a neempiricky ověřené (verifikované) pojmy a předpoklady – především o lidském myšlení. Těmito filosofickými prostředky pak precizuje obsah a rozsah pojmu vědy. V této rozhodující partii je teorie vědy rovněž neempirická. Pospíšil by byl možná překvapen, kdyby v konfrontaci s podobnou 22


reflexí podmínek vytváření pojmu vědy musel posléze uznat, že jeho scientistický výklad je vlastně určitou, možná dost pokleslou filosofií. Právě zjištěná skutečnost, že totiž teorie vědy je vlastně filosofií vědy, že podstatně závisí na neempirickém poznání, není pro scientisty nijak příznivá. Scientisté empirizují pojem reálné vědy, zavádějí do jeho definice empirické obsahy a metody či způsoby verifikace. Tím omezují rozsah pojmu reálné vědy na speciálně – empirické obory, přičemž okázale vyřazují filosofii z oblasti vědeckého myšlení. Tento jejich výkon, specifikum scientistické pozice, je však paradoxně filosofický, tj. neempirický. Nabízí se důkaz, který scientistickou koncepci vědy falzifikuje. Scientistická empirizace vědy je buď pravdivá, nebo mylná. (Rozumíme-li pravdě správně, pak třetí možnost neexistuje.) Je-li pravdivá, je nevědecká, neboť je neempirickou tezí a věda je podle scientistické teze (kterou nyní zkusmo bereme jako pravdivou) ustavena jen z empirických tezí. Je-li scientistická teze mylná, je rovněž nevědecká, neboť věda je z pravdivých tezí. Pokud je tedy empirizace vědy pravdivá, nemůže být jako neempirická vědeckou teorií. Pokud je empirizace vědy mylná, nemůže být jako mylná vědeckou teorií. Scientismus je tedy v každém případě nevědecký. Pokud snad tento závěr scientisty zaskočí, pak to dosvědčuje, že jejich sebereflexe a tedy i kritické myšlení nejsou zrovna na vysoké úrovni. Co vyplývá ze závěru, který je dán premisami scientistů? Scientisté jako vědečtí puristé zdůrazňují, že teoreticky závazná může být jen vědecká teze. Zjistili jsme však, že samotná scientistická teze o vědě nemůže být v scientistickém kontextu kladena jako vědecká. To znamená, že není ani teoreticky závazná. Scientisté ji však ve světě vědy prezentují (s naléhavostí mnohdy až sektářskou) jako teoreticky závaznou pravdu o povaze a rozsahu možné vědeckosti, která má být lidmi vědy respektována. To je ovšem rozporné. Na pozici scientismu se o jeho ústřední tezi tvrdí, že je a není teoreticky závazná. Je závazná, protože je jako taková scientisty s vášnivou neúprosností kladena. Není závazná, protože bylo dokázáno, že nemůže být v žádném případě vědecká. A co jiného by mohlo být pro scientisty teoreticky závazné, než vědecká pravda? Tento rozpor tedy diskvalifikuje scientistickou pozici, odhaluje její neudržitelnost. 23


Celý důkaz proti scientismu stojí a padá s předpokladem, že scientistická teze je neempirická, protože vychází z neempirické reflexe poznání. Tento předpoklad zpochybňuje psycholog J. Piaget, který ve své scientisticky laděné knize „Moudrost a iluze filosofie“21 upozorňuje, že dnes už problematiku poznání vědecky zvládne empirická psychologie. To by znamenalo, že scientismus může být založen čistě empiricky. Problém je v tom, že otázky, které jsou ve sporu o hranice vědy ve hře, přesahují možnosti zkušenostního popisu. Empirický psycholog, pokud je odkázán na své metody, stojí bezradně před námitkami skeptika či subjektivisty, v nichž se radikálně popírají základní hodnoty poznání (i zkušenostních popisů) a s nimiž se může vyrovnávat jen filosof. A právě v této poloze se rozhoduje o tom, jak vymezíme vědu a jaké pak naměříme dimenze vědeckého myšlení. Neboť znalost mezí platnosti poznání předpokládá znalost důvodů platnosti – a ty nelze prostě zkonstatovat. Fundamentální důkaz proti scientismu zapojuje obecnější souvislosti. Vychází z analýzy jeho filosofických předpokladů, tj. z kritiky empirismu. Výklad poznání, který předkládají empirici, protismyslně redukuje lidské myšlení na empiricky dostupné aspekty reality, ačkoli se sám týká aspektů neempirických. Právě z této redukce empiriků těží scientisté svou redukci kapacity vědeckého myšlení. Když se totiž myšlení omezí na zkušenost, pak se ani vědecké myšlení nevyšplhá do mimozkušenostních výšin. Aplikační pole scientismu je značně široké a antropologicky relevantní. V pohledu na člověka je vědecká racionalita scientistického typu zatížena jednostrannostmi metodických abstrakcí, které sice přirozeně patří k speciálním oborům, ale bývají v podobě tematických redukcí scientisty snadno absolutizovány. Jestliže na tomto základě usilujeme o celkový obraz lidské reality, pak můžeme bez spolehlivých filosofických pojmů a kritérií dospět jen k libovolné, chaotické kumulaci empirických poznatků různých partikulárních věd, se současným vynecháním podstatných principů lidského života. Důsledný scientista se ovšem může zdržet nároku na celostní výklad člověka, ale taková ambice je příliš svůdná. V praxi dochází 21

PIAGET, J. Múdrosť a ilúzie filozofie. Bratislava: Pravda 1997.

24


z pochopitelných důvodů k uzurpaci antropologického tématu s očekávatelným, redukcionistickým výsledkem. Redukci myšlení, potažmo vědeckého myšlení, totiž odpovídá výkladová redukce poznávaných objektů na empirické aspekty, jejichž pouhý součet pak bývá chápán jako celek daného objektu. Člověk se touto optikou jeví jako množina empiricky dostupných jevů, jejichž záplava a odborný popis vyvolávají dojem dostatečnosti. A přitom je lidské bytí možná řádově někde jinde, spočívá možná v neempirických, hlubších polohách. Scientista to odmítne, aniž by se touto možností vědecky zabýval. To je ovšem dogmatické. V rámci scientisticky zúžené racionality je tedy člověk chápán jako pouhý organismus, který je brilantně popsán. Jeho vrcholné životní projevy (myšlení a svobodné rozhodování) se zdají být odvoditelné a kauzálně vysvětlitelné z mozkových procesů. Životní praxe se touto teoretickou materializací člověka postupně animalizuje, nezadržitelně se posouvá k egoistickému hedonismu. Životní filosofie hedoniků učí, že požitek, potěšení jsou vrcholné hodnoty, pro které stojí za to žít a jimž se má vše v životě podřídit. Toto racionalizované sobectví pak bývá jen slabě kompenzováno ideologickými utopiemi kolektivizujícího ražení, v nichž se individuálnímu životu podsouvá jednoznačné finalitní zaměření na Celek. Takovým „Celkem“ může být společnost, stát, národ, strana, jim má být vše v individuálním životě podřízeno. Je otázka, zda tyto vize odpovídají personálně strukturovanému životu, zda do něho nezavádějí masivní nepřirozenost. Takové a podobné představy o člověku a o způsobu jeho vědecké tematizace jsou značně rozšířené, což svědčí o vlivu scientismu, který maskuje jejich filosofickou podstatu masivní preferencí empirických věd. Sledujeme-li vývoj filosofie vědy ve 20. století, mohlo by se zdát, že přece jen dochází k uvolnění scientistického krunýře. V posledních desetiletích totiž nastal jistý odklon od rigidního pozitivismu, který svým vyznáním „nic než fakta“ vytvořil scientismu bezprostřední filosofický rámec. Ale tento posun, reprezentovaný např. Kuhnem či Feyerabendem nepředstavuje žádný pokus o velkorysejší, filosoficky bezrozporné pojetí vědy. V těchto nových koncepcích se na půdě novověkých teorií poznání pouze komplementárně oživuje druhý hlavní princip, jímž se vědecká racionalita problematizuje jaksi zevnitř. 25


Jestliže scientismus čerpal svou limitaci vědeckosti z agnostických rezultátů novověké teorie poznání, pak se v postmoderní éře zpochybňují samotné kvality vědeckosti (obecnost, jistota, invarianty, objektivita, hodnota dokazování…). Postmodernista R. Rorty22 má např. jasno, že filosofům už nemá jít o pravdu, že nemají argumentovat, analyzovat pojmy, ověřovat své teze; mají spíše jen vytvářet působivé slovníky. Postmoderma tu zřejmě propadla kouzlu latentní hlubinné skepse, která prochvívá základem novověké teorie poznání. Pro zdařilejší metodické úvahy je dnes nezbytné, aby se hned zkraje nenechaly zastínit scientistickou mentalitou a zahrnuly i tyto filosofické otázky. Jen tak se může vědecké myšlení vymanit ze stísněného prostoru scientistické metodologie. 2.2. Vědy zabývající se člověkem Hodnocení a rozdělování přístupů k problémům a dokonce myšlení na vědecké a nevědecké se stalo zaklínadlem celého novověku. Byla naordinována věda, bylo určeno, co je vědecké a co zůstalo proseto, bylo zcela mimo hru. Prestiž vědců je velmi vysoká a oni sami jsou často v samém středu společenského dění. Vědcům byla přiznána obrovská moc – nad lidmi i nad celou společností. Na druhou stranu se často setkáváme s názorem, že věda je poplatná, je možné ji podle momentálních potřeb ohýbat a přizpůsobovat – to, co dnes věda dokazuje, bude zítra vyvracet. Věda jako něco neosobního ovšem poplatná být nemůže – těmi poplatnými jsou lidé, kteří pojem „vědecký“ zneužívají k vlastním cílům. Jestliže v theokratické starověké společnosti byly věci týkající se života tehdejší pospolitosti opatrovávány kněžími, tak ve vědecko-technické společnosti tuto jejich funkci vykonávají vědci vyznávající thesi o nepřetržitém pokroku, kteří věří, že všechny společenské oblasti jsou racionálně proniknutelné a formovatelné. Na složité filosofické otázky, na které lidstvo hledá odpovědi od počátku věků, bylo najednou nahlíženo jako na problémy více méně technické, které lze řešit v rámci přírodních věd. Tato racionalisace společenských problémů byla ve skutečnosti nejen značně iracionální představa, ale zároveň představovala nárok, který má totalitní charakter – smrtelně nebezpečný, je-li takto pojatá Věda zaštítěna státní mocí. Když Rudolf Hess na mítinku NSDAP 22

RORTY, R. Nahodilost, ironie, solidarita. Praha 1996.

26


v roce 1934 prohlašoval, že nacionální socialismus není nic jiného než biologie, tak to nebyla pouhá propaganda. Není vůbec divu, že nacismus (podobně jako komunismus) – se svým blouzněním o uskutečnitelnosti, se svou posedlostí vědecky plánovat, zdravotní péči, hospodářství, sociální politiku atd., svou objektivisací a racionalisací složitých etických problémů (ulehčit nevyléčitelně nemocným milosrdnou smrtí nebo zbavit lidstvo dědičných nemocí: proti tomu přece rozumný člověk nemůže nic mít) – měl ohromnou přitažlivost pro armády přírodních i společenských vědců, které do řad totalitních režimů nepřiváděl jen badatelský enthusiasmus a dosud netušené badatelské možnosti – totalitární moderna, která se v popření veškeré dosavadní tradice opírala o vědecké závěry, postavila vědce do středu společnosti a dala jim obrovskou moc – nejen nad obyčejnými smrtelníky, ale nad společností jako celkem, nad celým lidstvem – moc plánovat! Podle kanadského historika Michaela Katera bylo členy NSDAP 45 % (!) všech německých lékařů, 26 % jich bylo příslušníky SA a 7 % SS, což jsou absolutně rekordní hodnoty, kterých ve Třetí říši nedosáhla žádná jiná profesní skupina (dokonce i učitelů, které nacisté zvlášť přísně kontrolovali a všemožně je nutili ke vstupu do strany, bylo v NSDAP „jen“ 35 %.) Někdo může namítnout, že v demokraciích, kde chybí ideologická poptávka a donucovací mašinérie, je riziko zneužití vědy minimální. Jestliže nacisté dehumanizovali medicínu zavržením života jedince ve prospěch vidiny zdravé, výkonné společnosti, tak liberální společnost dehumanizuje medicínu její komercialisací. V obou případech jde o efektivnost, a je jedno, jestli ji měříme „ušlechtilejší“ představou nacistického maximálního výkonu, nebo poněkud přízemnější, a proto také lidštější liberální představou maximálního zisku23.

Máme-li přijmout vědu jako nástroj poznání, jako prostředek k hledání a nalézání objektivity, jako něco, co dá do souladu naše myšlení s objektivní realitou a konečně i s pravdou, je nutné si nejprve stanovit prvotní předpoklady nebo jakési „úřední hodiny“ vědy a vědeckých metod. Vezmeme-li vědecké metody za své, musíme ovšem slevit notnou část z ryzí objektivity. Ač se to může zdát paradoxní, věda, která si klade za cíl vymýcení dogmatismu (vyjadřuje nesmiřitelnost s odmítáním pochybností a vyřazuje neprověřená tvrzení), případně fideismu (důkazy jsou zbytečné, vše záleží jen na tom, zda předkládanému uvěříme), sama k těmto krajnostem sklouzává. Tím, že je věda přikázána jako výlučný prostředek, tím, že si pouze svými metodami přivlastňuje nárok na objektivitu poznání, stává se 23

PLACÁK, P. Hysterik Hitler v nás. Babylon, 2002, Střední Evropa č. 111/2002.

27


dogmaticky nezpochybňovanou a věřenou. Dostáváme se do podobné situace, jako Husserl se svojí transcendentální epoché.24 Transcendentální epoché měla vyřadit naráz všechny platnosti a měla propouštět pouze to, co je možné ověřit. Zbavit se naráz veškerého nánosu nedokazovaných a pouze věřených „pravd“ a začít s čistým stolem je sice velmi lákavé, ale ne zcela proveditelné. Samotné nařízení epoché jako jediné cestě k objektivitě je totiž neprověřené a není tedy pouhým zřeknutím se a odstraněním platností, protože počítá s určitými předpoklady. Tento rozpor může být pro vědce velice přínosný, protože ukazuje na nutnou předpojatost vědeckého i filozofického zkoumání. Při stanovování kritérií vědeckosti musíme tedy mít neustále na paměti, že tato kritéria jsou stanovena subjektivně jako výsledek dohody a souhlasu těch, kteří chtějí nebo alespoň prohlašují, že chtějí pracovat vědecky. Můžeme tedy začít se stanovením kritérií vědeckosti, při vědomí toho, že se nemůže jednat o zcela objektivní kritéria. Věda musí pracovat jen s prověřenými nebo ověřitelnými tvrzeními a skutečnostmi. Věda pracuje důkazově. Cílem vědy je odstraňování problémů. Tam, kde je problém, je nejistota. Věda má pomocí svých metod problém uchopit, řešit, nejistotu rozpoznat a nějakou (někdy krkolomnou) cestou – výzkumem a zkoumáním dát do souladu skutečnost a myšlení. Vědec, podobně jako filozof, musí mít lásku k pravdě, a proto musí pravdu stále hledat. Vztah k pravdě může vyjádřit jednou z následujících možností – pravda je a jejím vlastníkem jsem já. Pokud je vztah vědce k pravdě daný tímto způsobem, pak už je mimo vytýčené ohraničení vědeckosti, protože pouze neustálá reflexe (přesně podle původu tohoto slova: flexe – ohyb, zlom; re – opakovaně nebo zpět), tedy jakési nekonečné vracení se zpět za účelem prověřování a boření již vystavěného, vede k poznávání pravdy. Druhou možností je – pravda není, a tudíž ji nemůže mít nikdo. Sem nepatří jen agnostická skepse (objektivně poznat není možné, pravdu není možné uchopit), která vědu přirozeně vylučuje a bere jí smysl (nač provádět vědecká zkoumání, když se pravdy stejně nedo24

FUCHS, J. Filosofie – 2. Kritický problém pravdy. Praha: Krystal, 1995.

28


bereme). Sem patří i neustálé relativizování, které znamená v důsledku totéž – pravdu zde mají „svým způsobem“ všichni a tudíž nikdo. Bohužel tento postoj bývá často vyzdvihován a převáděn do roviny etické – rozmělnění pravdy a rezignace na její poznání se označuje jako pluralita, schopnost naslouchat, úcta k názorům druhých a tento názor dochází největšího paradoxu, když je označován jako láska k pravdě. Ukázku těchto postupů můžeme najít v dnešních společenských vědách, které se sice často prohlašují za vědy, ale jsou tímto relativizováním velice zapleveleny. Vědci v tomto odvětví často nejsou ochotni přijmout a vybrušovat nějaké východisko, které by se stalo solidním základem, fundamentem v pravém slova smyslu. Místo toho se pracuje s mnoha velice vratkými základy, které si mnohdy vytváří a podpírá jednotlivec, kterému je vlastní právě ona zmiňovaná pluralita. Společenské vědy přestávají být v mnoha případech vědami v pravém slova smyslu a někdy se stávají úplně něčím jiným – obhájci vybraných skupin, nebo přímo těmito nátlakovými skupinami25 (stačí navštívit webové stránky společnosti Gender Studies, o. p. s. nebo spřízněné http://www.feminismus.cz a všímat si jejího propojení právě s vědeckými institucemi od Akademie věd až po některé univerzity26). Třetí možností je – pravda je a já ji nemám, nebo přesněji: nejsem jejím vlastníkem, s čímž se mohu sice smířit a propadnout opět nějaké pasivní skepsi, nebo se s tím nesmířím a budu stále pravdu hledat a pravdě se přibližovat. Vědecká metoda je založena na prověřování. Nic neprověřeného, natož pak neprověřitelného, nemá do vědy přístup. Na jednu stranu má tento přísný postup své opodstatnění. Za vědce se totiž nejen v dějinách, ale i v současnosti prohlašují mnozí podvodníci, kteří v žádném případě pravdu a řešení problémů vedoucích k odstranění nejistoty nehledali. Jedině díky prověřování a opakování 25

…I když feminismus a gender studies nejsou totéž, mají řadu bodů společných. Obojí se zaměřují na nerovnosti žen a mužů ve společnosti – gender studies jako akademická disciplína je popisuje a analyzuje, a aktivistická odnož gender studies se snaží tyto nerovnosti a privilegia některých sociálních skupin napravovat… (Ředitelka pro rozvoj a strategické plánování Gender Studies, o. p. s. Literární noviny 16/2007, s. 14). 26 Například Gender & sociologie – Sociologický ústav Akademie věd ČR, Gender centrum Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

29


jejich postupů mohlo dojít k jejich odhalení. Tento postup je velice účinným nástrojem a vede k jakési samočisticí schopnosti vědy. Vědecké prověřování může být totiž velice účinnou metodou. Na druhou stranu musíme mít ovšem na zřeteli, že ne vždy tato metoda musí být nutně úspěšná, protože je zřejmým pozůstatkem mýtu do dnešní doby. Nevědecké je vše, co se nedá zopakovat. Cílem mýtu bylo napodobení pravzoru, ovšem napodobení takovým způsobem, že se ztratí vlastní jedinečnost. Pokud zopakuji pokus přesně podle vytvořeného schématu a výsledek je opačný než požadavek, prohlásíme vědce za podvodníka. Pak vyvstávají nepříjemné problémy, které přinášejí neodbytné otázky – je tedy život fikcí, když nemáme jediný důkaz (a ověřovat tedy není co), že je i na jiných planetách a navíc jeho vytvoření nelze zopakovat z neživého ani v pozemských podmínkách? Bude vyhovovat této přísné podmínce výzkum vedený ve společenských vědách? Jak můžeme ověřit cokoliv, co bylo zjišťováno na tak složitém organismu, jakým je lidská společnost? Zde bude určitě platit ono známé, že není možné dvakrát vstoupit do téže řeky. Ověřovat ano, ověřené má ovšem omezenou vypovídací schopnost. Původní skutečnost už rekonstruovat nelze, je ovšem možné prověřovat alespoň používané metody. Při zpochybňování nejsme v tomto případě dostatečně přesní a důslední a vnášíme do vědeckého zkoumání značnou část vlastní subjektivity. Mnohé záležitosti jsou z tohoto důvodu odmítány, protože „se nám to nějak nezdá“, nebo si tím nejsme „tak docela jistí“. Jak je možné zcela jednoznačně usvědčit Mandevillu27 z prolhanosti, když ve svých spisech líčí ocasaté lidi a i další vyprávění svědčí o tom, že se rozhodně nijak neostýchal popustit uzdu své fantazii. Svědčí? Odmítání jeho vyprávění je dáno jen naší vlastní zkušeností a jen díky tomu, že dnes lidi s vlčími ocasy nepotkáváme, prohlašujeme Mandevillu za lháře.

27

Cestopis tzv. Mandevilla [pseud.]. Praha: SNKLU, 1963. Vznik díla spadá do 2. poloviny 14. století, překlad do češtiny provedl již v roce 1400 Vavřinec z Březové. Středověký cestopis sloužil jako zábavná četba, v níž se objevovaly fantastické země a stvoření. Proto byl právě Mandevillův cestopis velmi populární a od čtenářů považovaný za pravdivý.

30


V Kalendáři hospodářském a kancellářském z roku 1648 se uvádí výročí památných a naprosto neobyčejných událostí.28 Tak se zde dovídáme, že 23. 3. V Korytanech žito a pšenice z nebe pršelo/Léta 1550 nebo 14. 6. V Slezsku pršel z nebe hrách/ řípa/ žito/ y pšenice/ Léta 1571. Naprostá většina čtenářů se nad tímto sdělením shovívavě pousměje a zařadí tyto popisy do oddílu „nemožné“. Vitalij Bianki ve své popularizační knize Lesní noviny, kde shromažďuje a vysvětluje ještě neobyčejnější jevy (např. modrá barva trávy, na které je rosa a svítí na ni slunce; halové jevy způsobující vidění krajiny „vzhůru nohama“), popisuje dokonce déšť, při kterém padaly spolu s kapkami i malé žáby a pulci. Celá věc je způsobena vzdušnými víry, které dokáží vysát kaluže i rybníčky včetně vodních živočichů.29 Na základě tohoto vysvětlení se sdělení o padajícím obilí z nebe už nezdá tak fantastické a najednou nečiní potíž mu uvěřit. Byl přednesen důkaz, bylo postupováno podle původně naznačeného schématu a věda tedy osvědčila účinnost své metody. Jak se ovšem postavit k ověřování výzkumů prováděných v určité společnosti? Aby byly provedené výzkumy vědecké, je zde ona (již zmiňovaná) podmínka ověřitelnosti. Antropoložka Margareta Meadová (viz s. 154) postavila svoji kariéru a svůj věhlas na terénních výzkumech v Samoa, které použila v knize Coming of Age in Samoa30. Samoané nejsou podle Meadové svazováni nejrůznějšími, zejména sexuálními, tabu, ale žijí naprosto bezstarostně. Volná láska a volný sex. Patnáct let po odchodu Meadové provedl nový a dlouhodobý (šestiletý) výzkum na Samoa Derek Freeman.31 Místo sexuální nevázanosti objevuje Freeman velice zdrženlivý postoj k intimnímu životu a dokonce kult panenství, místo bezstarostnosti značné problémy. Svým ověřováním zcela rozbíjí to, co předkládala Meadová. Meadová však vždy trvala na svém a svoji práci rozhodně nemínila jakkoli měnit, protože je to prý přesně to, co na Samoa viděla. Meadovou není možné usvědčit z nedostatku objektivity – Freeman přijel už na jinou Samou, než na tu, kde byla Meadová. Rozdíl byl celých 15 let. Na jednu stranu to může být málo, v některých případech velmi mnoho. Stačilo by provádět srovnání v naší společnosti teď a před 15 lety a rozdíl bude obrovský. 28

Kalendář hospodářský a kancellářský. Od Jeronýma Staršího Geblera, Staré Město Pražské 1648. 29 BIANKI, V. Lesní noviny. Praha 1980. 30 MEAD, M. Coming of Age in Samoa. New York: William Morrow 1928. 31 FREEMAN, D. Margaret Mead and Samoa: The Making and Unmaking of an Anthropological Myth. Cambridge: Harvard University Press 1983.

31


Zde účinnost ověřování nutně selhává a je možné se omezit pouze na kritiku používané metodologie. Velkou vadou bylo zcela jistě dokazování vlastní hypotézy. Jinými slovy – Meadová za každou cenu musela dokázat, že z toho, co lidi ovlivňuje a svazuje, je na prvním místě jejich kultura a další ovlivnění např. biologickými a tělesnými předpoklady, zeměpisnými podmínkami a dalšími, jsou naprosto podružné. Meadová měla svoji hypotézu (kulturní determinismus) a dělala pouze to, že sháněla důkazy na její podporu. Tento postup je sice pochopitelný, ale metodologicky neúnosný, i když se s ním setkáváme u vědců až do současnosti.

Uvedený příklad velice výmluvně naznačuje hlavní potíž s vědeckostí všech humanitních disciplín. Ověřovat totiž v mnoha případech není co. Jakýkoli výzkum prováděný na části společnosti nebo provedený v minulosti je neověřitelný, protože není možné se přidržet původně vytvořeného postupu – společnost se totiž proměnila ve společnost novou. I v tomto případě musíme (zejména ve společenských vědách) z původního požadavku vše důkladně prověřit slevit. Další nepříjemnost při vědeckém zkoumání nastává s důkazy. Pádný důkaz je něco velmi hmatatelného a stojí (i když to není vždy nezbytnou podmínkou) tak trochu proti pouhému svědectví, případně nějakému vyprávění. Z tohoto důvodu se někdy dává do protikladu věda a víra. Věda je tou, která má v představách mnoha lidí k dispozici právě hmatatelné důkazy, zatímco pouze uvěřit se považuje ve srovnání s důkazem za něco, co stojí o několik tříd níže. Ve skutečnosti je většina vědecké práce založena na víře a nevíře. Zvláště v humanitních a společenských vědách je to patrné více než dost. Přinést jednoznačný důkaz existence jakékoli historické osobnosti je nemožný. Nemáme k dispozici stroj času, kterým by bylo možné přenést se do minulosti a s touto osobností se setkat. Jsme odkázáni jen a pouze na (ne vždy zcela spolehlivé) nepřímé důkazy, jakými jsou zápisy v kronikách, dobových písemnostech, zaznamenaná vyprávění. Pokud chceme uvěřit, že daná historická osobnost skutečně existovala, musíme zároveň uvěřit i těmto údajům. Dokonce i takové hmatatelné „důkazy“ existence některých historických osobností, jako například hroby s tělesnými pozůstatky ukazují často při dalším zkoumání svoji nespolehlivost (pokud se třeba zjistí, že nalezené ostatky patří osobě jiného pohlaví, než která tam měla podle všeho být). 32


Podobné je to i s jakoukoli publikací, byť i vědeckou. Předkládaných údajů je takové množství, že je jednotlivec v žádném případě sám neověří. I v těchto případech jsme okolnostmi nuceni přijmout velice subjektivní rozhodnutí (přes veškeré snahy o maximální možnou objektivitu) a buď uvěřit, nebo neuvěřit. Naše rozhodnutí může být podepřeno mnoha nepřímými „důkazy“, ze kterých skládáme mozaiku výsledného obrazu. Humanitní a společenské disciplíny mají tedy určité zvláštnosti, protože popisují a zkoumají něco, co je v naprosté většině případů neopakovatelné a tudíž jen velmi obtížně ověřitelné. I z tohoto důvodu se při prováděných výzkumech musí dávat velký důraz na správné používání metod, aby bylo možné zpětně alespoň usuzovat na jejich adekvátní použití. 2.2.1. Zvláštnosti věd o člověku, definice člověka O zvláštnostech věd zabývajících se člověkem byla zmínka již v souvislosti s tím, zda lidské chování a chování společnosti podléhá zákonům (se všeobecnou platností), které je možné definovat, nebo pouze zákonitostem (s předpokládanou platností), které můžeme pouze očekávat (viz zákony a zákonitosti na s. 19). Přestože každý čtenář chápe pojem člověk, definice tohoto pojmu není vůbec jednoznačná. Správně nadefinovat člověka je ale jedním z prvních a nejdůležitějších kroků při jeho zkoumání a samozřejmě i při zkoumání celé společnosti. Je možné samozřejmě namítat: Proč by definice člověka měla být tím nejdůležitějším? Nejedná se v tomto případě spíše o zbytečnost? Nejde zase o nějaké plané filosofování, nebo zbytečné řeči, když každý přece ví, jak člověk vypadá? Důležitost definice člověka spočívá v tom, aby bylo zřejmé, s jakým objektem zkoumání máme co do činění. Dvě nejčastější hrubky při vytváření definic jsou: buď je definice příliš úzká, nebo naopak příliš široká. Právě na těchto dvou základních chybách je možné ukázat, kudy se při vytváření definic ubírat. Nejprve si můžeme ukázat příklad úzké definice. Dovedeno do extrému, velice úzká definice člověka by mohla znít: Člověk je Josef Novák. Chyba této úzké definice je patrná na první pohled. Výrok není sice nepravdivý, ale zužuje člověka na jednu konkrétní osobu. 33


Výrok široké definice rovněž není nepravdivý, ale zase naopak rozšiřuje okruh těch, kteří definici vyhovují i mimo samotného člověka – například Člověk je tvor vzpřímený. Kromě některých primátů, kteří se mohou pohybovat vzpřímeně, by definici vzpřímeného tvora mohl při troše dobré vůle naplňovat i třeba takový pštros (přestože celá jeho páteř vzpřímená není). Současnost je ve vztahu k člověku plná rozporů – na jednu stranu je člověku přiznána mimořádná výjimečnost, na druhou stranu se člověk zároveň degraduje na trochu ušlechtilejší zvíře. Takových definic bylo vysloveno mnoho – člověk je nahá (holá) opice32, pracující opice33, dvounohý živočich (Platón), lidský živočich34, mluvící opice35 a bylo by možné jmenovat mnohé další. Někteří zoologové (viz následující ukázka od D. Morrise) se snaží dokazovat, že člověk vlastně není nijak výjimečný, je součástí přírody jako každý jiný živočich a má velice blízko ke svým živočišným příbuzným. Půjdeme-li trochu do hloubky, zjistíme, že nedávno provedené výzkumy dokázaly, že gorila a orangutan mají k šimpanzovi dále než my. …Jak se dnes ukazuje, i antropologové trpěli prastarou indoktrinací, která do nás vtloukala myšlenku, že člověk je jaksi oddělen od ostatních živočichů…Snažím se vidět náš druh pouze jako jinou formu života…36

I na této informaci podané způsobem, se kterým se můžeme setkávat často (nedávno provedené výzkumy dokázaly, že…; vědci dokázali, že…; je už dávno prokázáno, že…) je patrná tendenčnost, zjednodušování problému a přetváření faktů, aby zapadaly do připravené koncepce. Právě podobnost člověka a šimpanze z hlediska genetické informace byla často zmiňována, ale i překrucována – člověk má prý se šimpanzem společných 98,5 % genů, ačkoli původní zpráva mezinárodního týmu pětačtyřiceti japon32

MORRIS, D. Nahá opice : Zoolog studuje lidského živočicha. Praha: Mladá fronta, 1971. 33 ENGELS, B. Podíl práce na polidštění opice. In: MARX, K., ENGELS, B. Vybrané spisy II. Praha: Svoboda, 1950. 34 MORRIS, D. Lidský živočich : Osobní pohled na lidský druh. Knižní klub, 1997. 35 HEINLEIN, R. A. Der sprechende Affe. 1972. (Pozn.: v tomto případě se ovšem jedná o žánr sci-fi ). 36 MORRIS, D. Lidský živočich : Osobní pohled na lidský druh. Knižní klub, 1997, s. 6–7.

34


ských, německých a čínských genetiků sdružených do „Mezinárodního konsorcia pro 22. šimpanzí chromozóm“ potvrzovala, že se od svého nejbližšího zvířecího příbuzného lišíme zhruba v 1,5 % písmen (tzn. pořadí nukleosidů37) genetického kódu. Detailnější rozbory ale odhalily, že lidé a šimpanzi mají ve svých dědičných informacích napsány velmi podobnou sadou písmen poměrně odlišné genetické „texty“. Největší rozdíl připadá na vrub úseků „vyškrtnutých“ nebo naopak „vložených“ do „základního textu“ DNA. Genetici jich nalezli ve zkoumaných chromozómech skoro 68 000. Jeden připadá na každých 470 písmen genetického kódu. Většina „odstavců“ není roztažena na více než 30 písmen genetického kódu, ale najdou se i poměrně rozsáhlé vsuvky čítající až 54 000 písmen. Genetici odhalili, že pouhých 17 % z 231 genů skrývajících se ve zkoumané části lidské a šimpanzí DNA se u člověka a šimpanze naprosto shoduje. Neznamená to, že ostatní geny mají odlišnou funkci. Mnohé jejich změny jsou spíše kosmetické. Zhruba pětina genů je však změněna tak zásadně, že zřejmě fungují jinak. Názor, že bychom měli na šimpanze nahlížet jako „lidi v chlupaté kůži“ založený na dřívějších analýzách naznačujících drtivou shodu lidské a šimpanzí dědičné informace utrpěl porážku. Jeho zastánce však výsledky mezinárodního konsorcia nepřesvědčily. „Analýzy ukázaly, jak podobné si šimpanzí a lidská dědičné informace jsou,“ prohlásil Derek Wildman z americké Wayne State University. „Autoři studie sice zdůrazňují rozdíly mezi šimpanzi a lidmi, ale na mě z toho celého kouká jen jediné – jak jsou si lidé a šimpanzi podobní.“ Wildmanova reakce připomíná historku tradovanou o britském admirálovi Nelsonovi. Když dostal při jedné bitvě z velící lodi signál, aby se stáhl z boje, odmítl ustoupit. „Ale oni vám to poroučejí, sire. Podívejte se na jejich signalizaci,“ namítl jakýsi důstojník. Nelson si prý přiložil dalekohled k oku, o které kdysi přišel v boji, a prohlásil: „Nic nevidím.“38

Při prověřování každé z definic člověka je musíme podrobit kritice – je skutečně předkládaná vlastnost tou nejdůležitější, která dělá člověka člověkem a která je tou skutečnou podstatou lidství? Jedná se skutečně o esenciální vlastnost, bez které by člověk přestal být člověkem? Není předkládaná definice příliš široká, nebo naopak příliš úzká?

37

Nukleosid – jedna ze základních stavebních jednotek nukleových kyselin. Mezi nukleosidy patří cytosin, guanin, adenin, thymin (který je u RNA nahrazen uracylem). 38 PETR, J. Odysea jménem „lidský genom“ [online]. Objective Source ELearning, 2004 [cit. 18.9.2007]. Dostupný z: .

35


Můžeme to vyzkoušet například s onou mluvící opicí. Je pravda, že řeč (a artikulovaná řeč především) je hodně specifickou vlastností, kterou u jiného živočicha nenajdeme. Na druhou stranu se můžeme ale zeptat – když člověk nemluví (je němý), přestává být proto člověkem? Takový člověk se musí dorozumívat bez použití artikulované řeči, a přesto pro tuto odlišnost od většiny lidské společnosti nepřestává být jejím členem. Mluvení je tedy pro člověka velmi důležité, ale esenciální vlastností člověka není. Stavět definici člověka na jeho osrstění (nahá/holá opice), respektive ochlupení a tuto vlastnost považovat za esenciální, je ještě více sporné. Přestávají být lidé s vyšším ochlupením po celém těle lidmi? Blíží se více k opicím? Jsou lidé s nízkým ochlupením po celém těle lidštější a méně opičí? Stavět definici člověka na práci není rozhodně módní záležitostí současnosti. S touto souvislostí přišel Marx – Pracovní silou čili pracovní schopností rozumíme souhrn fysických a duševních schopností, jimiž disponuje organismus, živá osobnost člověka, a které člověk uvádí v činnost, kdykoli vyrábí nějaké užitné hodnoty.39 Práce jako účelná činnost člověka zcela jistě významně ovlivňuje, otázkou nicméně zůstává, zda i zvířata, která cílevědomě přetvářejí a mění okolní prostředí, také pracují. Další z nabízejících otázek může směřovat k lidem, kteří pracovat nemohou – přestávají být pro tuto nemožnost lidmi? Existuje velké množství proklamací o rovnosti lidských ras, o rovnosti všech lidí. Co však tato deklarovaná rovnost znamená? Rozhodně ne to, že jsou všichni lidé stejní, a dokonce ani to, že mají stejný inteligenční, rozumový, nebo ještě jakýkoliv jiný potenciál. Tato rovnost je totiž založena na univerzální lidské důstojnosti, kterou mají společně všichni lidé. Člověk je člověkem, protože má lidskou důstojnost. Všechny definice, které počítají s něčím jiným, s touto lidskou důstojností velmi nebezpečně hazardují. Pokud by tedy člověk byl jen jedním z mnoha druhů živočichů, pak by bylo možné s člověkem nakládat zcela jiným způsobem, než v případě, kdy se tato lidská důstojnost bude zohledňovat. 39

MARX, K. Kapitál. Díl I. SNPL, 1954.

36


Odkdy začíná být člověk člověkem a kdy přestává být člověkem? Je to možná paradoxní, ale ani v těchto na první pohled jasných hranicích není naprostá shoda. Začátek „lidství“ je definován značně uměle – zákonem, a navíc tyto zákony nejsou ve všech státech stejné (je tedy například Polák jinak člověkem, než Čech?). Vezmeme-li za příklad české zákonodárství, lidská důstojnost se plodu přiznávala různě. Až do roku 1950 byl na našem území platný rakouský zákon č. 117 z roku 1852: Žena, která obmyslně podnikne jakékoliv jednání, jímž způsobí vyhnání svého plodu, dopustí se zločinu. Trest za dokonaný čin je 1 až 5 let vězení. Teprve zákon č. 68/1957 Sb. umožňoval ukončit těhotenství na přání těhotné ženy i z jiných důvodů než zdravotních, ovšem se souhlasem příslušné komise. Teprve (dosud platný) zákon České národní rady č. 66/1986 Sb. zavádí ukončení těhotenství na přání ženy a stanovuje lhůty: legální ukončení těhotenství jinou metodou než miniinterrupcí do 12. týdne, u zdravotních důvodů do 24. týdne těhotenství. Určitý rozpor v zákonodárství je možné ukázat na § 7 Občanského zákoníku, podle kterého vzniká způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti narozením, přiznává se právní subjektivita i již počatému dítěti, ovšem pouze za podmínky, narodí-li se živé. Na jednu stranu se tedy s právní subjektivitou člověka počítá od okamžiku početí, v jiných případech tomuto jedinci právní ochrana poskytována není.

S koncem „lidství“ to není o mnoho jednodušší. Mohlo by se zdát, že člověk přestává být člověkem v okamžiku své smrti. Pokud by tomu tak skutečně bylo, nemělo by žádný smysl projevovat úctu tělesným ostatkům člověka. Mrtvého člověka ovšem nelze jen tak vyhodit do kontejneru, nebo recyklovat, protože kromě velmi silných zvykových norem pamatuje na lidské ostatky také zákonodárství a i mnoho let po smrti s nimi nelze nakládat zcela svévolně a podle libosti. Otázkou dále zůstává, kudy vést hranici mezi člověkem a živočichem, který se může člověku podobat například po tělesné stránce. Odkdy můžeme mluvit o člověku a dokdy se jednalo o opici? O člověku je možné mluvit tehdy, pokud jsou v jeho chování naplněny esenciální vlastnosti člověka – v těch případech, kdy se ostatní jedinci postarali o jiného jedince, nejrůznějšími způsoby postiženého, který by bez jejich pomoci nemohl přežít; v těch případech, kdy je patrné uvědomování si transcendentních záležitostí a kde tedy nalézáme například doklady pohřebních obřadů. To jsou totiž vlastnosti, které u žádného živočišného druhu nenajdeme. Je možné stát v údivu nad sociálním uspořádáním mravenců, 37


ale následující dvě ukázky výborně ukazují na odlišnost definice člověka odvozené z všeobecné lidské důstojnosti (de Saint-Exupéry) a ze sociobiologického pohledu na člověka (Wilson): Úcta k člověku! Úcta k člověku! … Tady je ten zkušební kámen! Když má nacista v úctě výlučně jen toho, kdo se mu podobá, má úctu zase jen k sobě samému. Odmítá tvůrčí rozpory, ničí každou naději na vzestup a nastoluje na tisíc let místo člověka robota z mraveniště. Pořádek pro pořádek oklešťuje člověka o jeho nejbytostnější schopnost, totiž přeměňovat i svět i sebe sama40. …Snadno si představíme jiné než lidské společnosti, jejichž členové jsou ještě inteligentnější a složitěji organizováni než my…Uvažte možnosti obsažené v hmyzích společnostech. Sterilní dělnice jsou ochotnější ke spolupráci a altruističtější než lidé a mají zřetelnější tendenci ke kastovním systémům a dělbě práce. Kdyby mravenci byli kromě toho všeho ještě obdaření racionálními mozky stejnými jako jsou naše, mohli by se nám vyrovnat. Kdyby byly kromě toho všeho ještě naprogramovány tak, aby nedocházelo ke sporům mezi koloniemi a uchovávaly si přirozené prostředí, byly by mnohem odolnější než lidé a v širším smyslu by se vyznačovaly vyšší morálkou41.

Sociobiolog Wilson vidí člověka jako naprogramovanou bytost, kde je vše podřízeno účelnosti (…základní otázkou není zda, ale do jaké míry je lidské chování geneticky determinováno. Nahromaděné důkazy o velkém podílu dědičnosti jsou podrobnější a přesvědčivější, než si většina lidí – včetně genetiků – uvědomuje. A co víc: jsou již rozhodující42). Často jsme svědky vysvětlovat lidské chování redukcí na dva vlivy – genetiku (kterou považují za zcela určující právě sociobiologové) a prostředí (které naopak jako nejdůležitější považují kulturní deterministé nebo nejrůznější typy environmentalistů). Oba dva tábory ovšem zapomínají na třetí složku, která lidské chování ovlivňuje – projev osobní vůle člověka. Pokud člověku upřeme možnost rozhodovat se podle vlastní vůle, pak je třeba přijmout i tezi, že naše jednání neovlivňujeme my, ale to, co je mimo nás (genetická dispozice, nebo vlivy prostředí). S touto tezí by se zcela přirozeně stávalo například velmi problematické trestání zločinců pro jejich trestné činy, protože by spáchání těchto činů mělo na svědomí buď prostředí, nebo genetická výbava a osobní zodpovědnost za své jednání by jedinec nemohl 40

de SAINT-EXUPERY, A. Dopis rukojmímu. In: Slova jako hvězdy. Praha: Vyšehrad, 2000. 41 WILSON, E. O. O lidské přirozenosti. Praha: NLN, 1993, s. 31. 42 WILSON, E. O. O lidské přirozenosti. Praha: NLN, 1993, s. 27.

38

3. Fyzická antropologie

nést. V některých případech už se podobné snahy objevují – omlouvat násilníky za spáchané násilí a z odpovědnosti obviňovat buď těžko označitelné vlivy, nebo celou společnost.

3. Fyzická antropologie43 Podle encyklopedické definice se jedná o vědu zabývající se původem a fylogenetickém a ontologickém vývoji člověka, o vzniku plemen a o normální variabilitě lidského těla. Začátky antropologie můžeme datovat do starověku, i když se v této době jednalo spíše o anatomii. I zde bude třeba pojem anatomie nadefinovat. Anatomie je jednak struktura těla živého organismu a zároveň nauka, která se touto stavbou zabývá. Jedno z možných dělení disciplíny je na anatomii • srovnávací (zkoumá a popisuje rozdíly mezi těly lidskými a zvířecími, • antropologickou (zabývá se odlišnostmi a znaky lidských plemen), • chirurgickou – klinickou (shromažďuje nezbytné znalosti pro provádění chirurgických či rentgenologických výkonů – zejména rozpoznání povrchových odlišností vnitřních orgánů a průběh cév), • embryologii (studuje strukturální změny během vývoje embrya a fétu – plodu) • cytologii a histologii (zkoumá buněčné a tkáňové struktury). 3.1. Antropologická měření Při popisech anatomických struktur se používá vždy jeden princip – veškeré popisy se vztahují k předpokladu, že tělo stojí ve vzpřímené poloze, s rukama svěšenýma dolů a dlaněmi otočenými vpřed. Tělo se dělí na levou a pravou polovinu a polovinu ventrální (přední) a dorzální (zadní). Aby bylo možné určit správný poměr mezi jednotlivými částmi lidského těla, označili antropologové na lidském těle dobře hmatné 43

V současnosti se při označování této disciplíny objevuje i pojem biologická antropologie.

39


a poměrně snadno zjistitelné antropometrické body. Příkladem takovýchto bodů může být vertex (nejvyšší bod temene hlavy), nasion (šev mezi nosními kostmi a kostí čelní), prostrion (bod na okraji dásně mezi horními řezáky), gnathion (brada). Pří měření lidské lebky se uvádí jak její absolutní velikost, tak i (především) index vyjadřující poměr mezi šířkou a délkou mozkovny (Je třeba odlišovat dlouholebost a dlouhohlavost (podobně i krátkolebost a krátkohlavost) – v případě hlavy se do měření zahrnují i měkké pokrývky lební – index cephalicus, pro měření samotné lebky se používá index cranialis). Na základě tohoto indexu se pak vyčleňuje dlouholebost – dolichokranie (s indexem pod 74,9) a krátkolebost – brachykranie (s indexem vyšším než 80). Dlouholebost je u současného českého obyvatelstva velmi vzácná, mnohem častěji se vyskytovala hlavně v pravěku a i ve středověku. Zhruba od 12. století začíná u obyvatelstva Čech převažovat krátkohlavost a krátkolebost. Podle některých domněnek může být dlouholebost připisována domácímu obyvatelstvu (pravěkému obyvatelstvu Čech) a krátkolebost keltskému obyvatelstvu.

Podle změn v proporcích mozkovny (krátkolebost a dlouholebost) je možné usuzovat i na dávné migrace jednotlivých populací. Jako příklad může posloužit archeologický kulturní komplex kultury zvoncovitých pohárů na konci eneolitu – pozdní doby kamenné (od roku 2 400 př. n. l.) rozšířený v jihozápadní a střední Evropě (například i na území Prahy). K dispozici jsou nálezy z pohřebišť s kostrovými nebo i žárovými hroby (poháry ve tvaru zvonu, měděné dýky, šípy). Kvůli odlišnému antropologickému typu (krátkolebost) je možné usuzovat na migraci nositelů kultury zvoncovitých pohárů ze Středomoří.

3.1.1. Základy antropometrie a somatotypologie44 Antropometrie je základní výzkumnou metodou fyzické (biologické) antropologie, zároveň patří k těm nejstarším. Pokud měříme tělesné rozměry na živém jedinci, pak se jedná o antropometrii, měření na kosterních pozůstatcích označujeme jako osteometrii. Naměřené hodnoty na živém jedinci a kosterním pozůstatku se přirozeně liší, což je způsobeno také tím, že živý jedinec má kosti pokryté vazivem a podkožním tukem. 44

NOVOTNÝ, R. Základy klinické antropometrie a somatotypologie. [online]. Svět člověka, 31. 10. 2005 [cit. 26.8.2007]. Dostupný z: <www.svet-cloveka.com/view.php?cisloclanku=2005103101>.

40


Ani tak precizně vypracovaná metoda, jakou je antropometrie, nepostihne popis celého lidského těla, protože zdaleka ne všechny tělesné charakteristiky jsou měřitelné, zvláště u živých jedinců (míra tělesného ochlupení, pigmentace kůže či očí). V těchto případech se tyto charakteristiky popisují slovně, avšak i zde existuje úskalí, které spočívá zejména v subjektivním hodnocení každého antropologa. Proto se antropologové snažili popisy neměřitelných charakteristik standardizovat. Tuto standardizovanou deskriptivní metodu nazýváme somatoskopie. Dnes se nověji používá termín heterografie pro označení antropologických postupů při měření a popisu fyzických znaků, který zahrnuje antropometrii, někdy také nazývanou somatometrii i antroposkopii (somatoskopii). Ještě před měřením zkoumaného jedince (probanda) si musíme položit tři základní otázky: 1. co chceme měřit a čeho chceme dosáhnout (jaký údaj chceme měřením získat), 2. jakým způsobem chceme dané rozměry zjistit (stanovení antropometrických bodů, které vymezují antropometrický rozměr), 3. výběr vhodného instrumentáře. Většina antropologických měřidel pracuje na principu posuvného měřidla (nástroj podobný „šupleře“). Takovými nástroji jsou např. antropometr, koordinátní měřidlo, dotykové měřidlo (kefalometr), torakometr či kaliper. Tato zmíněná měřidla se užívají pro zjišťování délkových rozměrů.

Kaliper – je určen pro standardní měření kožních řas. Převzato z: www.trystom.cz a www.mzcr.cz

Antropometr.

Torakometr –pro zjišťování délky nohou.

Dále se v antropometrii používá pásové měřidlo pro měření obvodových a obloukových rozměrů a je podobné klasickému krejčovskému metru. Váhy přirozeně používáme k zjišťování tělesné hmotnosti. 41


Při provádění antropometrického vyšetření postupujeme tak, že nejdříve nahmatáme příslušné antropometrické body, pokud je pro zjištění dané charakteristiky potřebujeme. To je zvlášť důležité, protože vzhledem k rozdílným epigenetickým znakům se mohou být tyto body více či méně výrazné a dokonce mohou ležet v jiné poloze vůči jiným morfologickým znakům. Pak musíme zajistit správný postoj probanda, aby nedocházelo ke zkreslování zjišťovaných údajů (např. u tělesné výšky). Zjištění antropometrických rozměrů vyžaduje zvládnutí měřících technik, měřený rozměr musí být dopředu jasně definován a zvláštní pozornost je třeba věnovat měřenému jedinci. Antropometrický rozměr je zpravidla definován jako vzdálenost dvou či více antropometrických bodů. Některé rozměry však nejsou délkové, ale obloukové, úhlové či se může jednat o hmotnostní veličiny.

Absolutní rozměry nedávají dostatečnou představu o příčinách tvarových a jiných odlišností na lidských tělech, protože cílem antropometrického výzkumu je komparace morfologických charakteristik u více zkoumaných jedinců popř. probanda s tabulkami standardizovaných antropometrických údajů. Tento problém řeší antropometrické ukazatele neboli indexy. Pomocí některých z nich můžeme zjistit i patologické změny na těle. Antropometrický index se nejčastěji vypočítá poměrem dvou rozměrů vynásobeným 100. Složitější ukazatele pak potřebují více rozměrů a složitější matematický postup (např. zjišťování kapacity mozkovny). Indexy jsou počítány až po skončení vlastního vyšetření. Oproti tomu antroposkopické ukazatele, jako je např. barva oční duhovky, se nepočítají, ale porovnávají se standardními tabulkami, v nichž jsou vyobrazeny různé variety obtížně měřitelných morfologických znaků. Důkladnou analýzu získaných dat předchází kategorizace nejen rozměrů (podle standardních tabulek), ale i hodnot příslušných vypočítaných indexů. Mnohé kategorie jsou rozdílné dle pohlaví, věku či etnické (resp. rasové) příslušnosti. Antropometrický výzkum je založen na souboru mnohočetných antropometrických vyšetření, jejichž data vzájemně porovnáváme s cílem zjistit závislosti mezi různými tělesnými znaky. Antropometrické výzkumy sehrály (a sehrávají dodnes) velkou roli pro tvorbu antropologických norem, které jsou v případě klinické antropometrie nesmírně důležité, jelikož je pak jako standardy používají lékaři a další odborníci z biomedicínských oborů (jako příklad nám může sloužit správný tělesný a motorický vývoj dětí). Výstupy antropometrického 42


výzkumu mohou být pak tabulky a grafy založené na statistických postupech. Základní rozměry klinické antropometrie Dva základní rozměry v klinické antropometrii jsou bezesporu tělesná výška a hmotnost. Tělesnou výšku definujeme jako vzdálenost nejvyššího bodu na temeni hlavy (vertex) od podložky. Nutný je předepsaný vzpřímený postoj u stěny, přičemž hlava probanda musí být na takové úrovni, jako by se díval do dálky. Používá se buď posuvné měřidlo připevněné ke stěně, nebo pásový metr připevněný na stěnu (v tomto případě se pak přikládá pravoúhlý trojúhelník). Pro zjišťování tělesné hmotnosti je pak nutné, aby proband byl ve spodním prádle. Kromě těchto dvou rozměrů se často užívají některé obvodové rozměry. Obvod hrudníku měříme tak, že pásová míra probíhá vzadu těsně pod dolními úhly lopatek a vpředu těsně nad prsními bradavkami. Obvod břicha (pasu) se zjišťuje tak, že pásová míra probíhá vodorovně ve výši pupku. Obvod boků (gluteální) se měří ve výši nejmohutněji vyvinutého hýžďového svalstva. Obvod paže se měří uprostřed paže mezi loktem a nadpažkem, přičemž paže volně visí (může se však měřit i pokrčená paže, když jsou flexory a extenzory v maximálním napětí – v tomto případě se měří v místě největšího vyklenutí svalstva). V místě nejvíce vyvinutých svalů předloktí měříme obvod předloktí (asi v ¼ délky pod loketním kloubem). Obvod stehna gluteální se měří při mírném rozkročení těsně pod rýhou gluteálního svalstva. Obvod stehna střední musíme měřit uprostřed délky stehenní kosti. Konečně, obvod lýtka správně změříme na místě největšího vyklenutí lýtkového svalu. Pro zjištění šířky ramen (biakromiální) používáme posuvné měřidlo (často pelvimetr) a jedná se o vzdálenost mezi nadpažky). Šířku pánve (vzdálenost mezi pravým a levým nejzazším bodem horní hrany kosti kyčelní) měříme pelvimetrem. Upevněné pásové měřidlo užíváme pro určení rozpětí paží, když proband stojí zády u stěny, upaží s dotykem hřbetů rukou na stěně a prostřední prst jedné ruky se opírá o pevnou hranu (nulový bod), druhá ruka je pak položena na papírové míře na stěně.

43


Základní výškováhové indexy a ostatní metody pro určování množství tuku v těle Velmi známým a tradičním ukazatelem, který se dlouho používal a dodnes používá u laické veřejnosti k určení doporučené váhy, je tzv. Brocův index. Výpočet je velmi jednoduchý a snadno zapamatovatelný: od výšky v cm se odečte číslo 100 a výsledkem je maximální doporučená váha pro danou výšku. Tento index obstál při konfrontaci s Body Mass Indexem (viz dále). Na základě určení intervalu doporučené váhy pomocí něj můžeme zjistit, že horní hodnota je takřka shodná. Modifikovaný Brocův index umožňuje zjistit, kolik kg hmotnosti přebývá nad krajní hranicí doporučené váhy, resp. kolik kg do této hranice chybí. Výpočet se pak stanoví jako rozdíl hmotnosti v kg a výšky v cm zmenšené o 100. (Modifikovaný) Brocův index = m – (v – 100) m …………………. hmotnost v …………………...výška

Ještě nedávno se místo proporcionálních indexů užívalo tzv. percentilů ke sledování vztahu mezi výškou a tělesnou váhou v kontextu s růstem a věkem. Takovéto hodnocení hmotnosti a výšky bylo poměrně nespolehlivé, a proto se začaly čím dál více prosazovat zmiňované indexy. Jedním z nejznámějších a obecně nejužívanějším proporcionálním indexem je Body-Mass Index (BMI), což je poměr mezi tělesnou hmotností v kg a druhou mocninou výšky v cm. BMI = m / v2 m …………. tělesná hmotnost v kg v2 ………… druhá mocnina tělesné výšky v m

Kategorie Velká podváha Podváha Normální Nadváha Obezita 1. stupně Obezita 2. stupně Obezita 3. stupně

muži BMI x – 18,4 18,5 – 19,9 20,0 – 24,9 25,0 – 29,9 30,0 – 34,9 35,0 – 39,9 40,0 – x

44

ženy BMI x – 17,4 17,5 – 18,4 18,5 – 23,9 24,0 – 28,9 29,0 – 33,9 34,0 – 38,9 39,0 – x


Pomocí BMI můžeme stanovit doporučené rozmezí váhy na základě výšky, pohlaví a doporučeného rozmezí BMI. To se pohybuje dle výše zmíněné kategorizace v intervalu 18,5 až 24,9 u mužů a u žen 17,5 až 23,9. md = [BMI1 * v2] – [BMI2 * v2] md ..................................................... doporučený váhový interval (v kg) BMI1 ................................................ dolní hranice intervalu kategorie BMI, BMI1 = 18,5 (ženy); 20,0 (muži) BMI2................................................. horní hranice intervalu kategorie BMI, BMI2 = 24,9 (muži); 23,9 (ženy) v2 ....................................................... druhá mocnina výšky v metrech

Musíme si uvědomit, že BMI se mění v průběhu života. V prvním roce stoupá s vrcholem kolem 9. měsíce, pak se pozvolna snižuje s minimem kolem 6 let věku. Později opět stoupá až do dospělosti, s průměrným přírůstkem 1 bod za dekádu. Některé studie uvádí, že pokud je minima BMI dosaženo později v dětství, tak BMI je v dospělosti nižší. Z tohoto důvodu lze do jisté míry předpovědět BMI v dospělosti sledováním minima BMI v dětství, a to zejména ve věku kdy začne opět stoupat. To musíme mít na paměti především při kategorizaci BMI – tato kategorizace je v dětství velmi nespolehlivá. Při zařazování lidí do kategorií BMI je třeba mít na zřeteli také míru fyzické aktivity daného jedince. Zvláště u vrcholových sportovců se nedá BMI kvalifikovaně určit vůbec, protože se ztrácí jeho vypovídací schopnost. Pokud bychom vzali např. kulturistu, který pravidelně posiluje objemovým tréninkem a zjišťovali jeho BMI, tak bychom ho většinou museli zařadit do kategorie nadváhy, ne-li dokonce obezity, ačkoliv to zní absurdně. BMI jako ukazatel míry zastoupení tuků v těle tedy v mnohých případech selhává. Dokonce nelze ani říci, že člověk s vysokým BMI musí být v rizikové skupině, která může být ohrožena kardiovaskulárními chorobami, onemocnění žaludku či žlučníku či diabetem. Ačkoliv lze vypozorovat určitou korelaci mezi vysokým BMI a rizikem úmrtí, tak to nemůžeme tvrdit absolutně. Novější studie prokazují, že důležitým determinantem rizika mortality není míra zastoupení tuků v celém těle, ale jejich kumulace v určitých partiích těla (hlavně abdominální a subkutánní). 45


Z důvodů velmi omezeného použití BMI vyplývá, že jako jeden ukazatel proporcionality zdaleka nedostačuje. Jak již bylo řečeno, tak je důležitějším faktorem místo ukládání tuku. Rozeznáváme 2 typy distribuce tuku – androidní (mužský, centrální) a gynoidní (ženský, periferní). U prvního jmenovaného typu dochází k ukládání tuku v abdominální (břišní) oblasti, u druhého pak v oblasti gluteofemorální (oblast hýždí a stehen). Androidní typ obezity je rizikovým faktorem arterosklerózy a dalších onemocnění, zatímco gynoidní typ je zdravotně méně nepříznivý. Zvláště u žen po porodu se tvoří velká zásoba tuku především ve spodních partiích těla, což je často vnímáno negativně, ačkoliv ze zdravotního hlediska jev není závažný. U žen po klimakteriu dochází k hromadění tuku v abdominální oblasti. Z těchto důvodů se začal používat index Waist-Hip Ratio (WHR), který je dnes nejužívanějším ukazatelem distribuce tuku – důvodem je jistě jeho jednoduchost a je možné, aby si i ho spočítal i laik. WHR je prostým poměrem obvodu břicha (pasu) v cm a obvodu boků (gluteálního) rovněž v cm. Tento index je vhodné doplňovat s BMI. WHR = obvod pasu (cm) / obvod boků (cm) Kategorie Muži WHR Spíše periferní x – 0,84 Vyrovnaná 0,85 – 0,89 Spíše centrální 0,90 – 0,94 Centrální (riziková) 0,95 – x

Ženy WHR x – 0,74 0,75 – 0,79 0,80 – 0,84 0,85 – x

Z proporcionálních indexů (podobně jako BMI) je možné ještě zmínit Rohrerův index tělesné plnosti (RI). Ten má podobné výhody a nevýhody jako BMI, rovněž je ho dobré doplnit údajem z WHR. Na druhou stranu má vyšší vypovídací schopnost než BMI v době puberty, kdy je BMI vyloženě nespolehlivý. Vypočítá se jako poměr tělesné hmotnosti v gramech a třetí mocniny výšky v cm, celý zlomek se pak vynásobí 100. RI = m / v3 * 100 m....................................................... tělesná hmotnost v g v3....................................................... třetí mocnina tělesné výšky v cm

Kromě indexů můžeme použít ještě jednu metodu určování množství a distribuce tělesného tuku – měření kožních řas. Nevýhodou je, že je měřen pouze podkožní tuk, který sice koreluje s celkovým obsa46


hem tuku, ale přesto nemusí být správně posouzen obsah vnitřního tuku. Z tohoto důvodu se jeví jako nejlepší možnost kombinace této metody s některým z proporcionálních indexů (např. BMI) nebo s impedančním měřením. Měření kožních řas se provádí na více místech těla a ze zjištěných hodnot se určuje podíl tukové tkáně na celkové váze probanda. Pro účely vlastního měření se užívá kaliperu. Palcem a ukazováčkem se uchopí kožní řasa, kaliper se přiloží do středu tukové řasy a asi 1 cm od úchytu. Čtení údaje na kaliperu má trvat asi 2 vteřiny, přičemž měřidlo musí být v kolmém směru a nesmí se otáčet. Zjištěná tloušťka se zapíše. Indexy tělesných segmentů V klinické praxi je známo, že absolutní rozměry (např. délka končetiny) nemají dostatečně vypovídací hodnotu, proto volíme raději rozměry relativní, které dávají jeden absolutní rozměr do vztahu s druhým. Tyto ukazatele jsou charakteristické tím, že v čitateli stojí absolutní rozměr a ve jmenovateli tělesná výška, což znamená, že se zde zjišťuje, kolik procent výšky je délka (či šířka) daného tělesného segmentu. Délku trupu vypočteme jako poměr rozdílu výšky vsedě a výšky židle s výškou vynásobenou 100. Kategorie jsou rozdílné pro muže a ženy: krátký trup střední trup dlouhý trup

muži x – 51,0 51,1 – 52,0 52,1 – x

ženy x – 52,5 52,6 – 53,0 53,1 – x

Relativní délku horních končetin zjistíme, když vydělíme výšku nadpažku od podložky zmenšenou o výšku konce prostředníčku (znovu od podložky) celkovou tělesnou výškou a vynásobíme 100. Jedná se tedy o poměr absolutní délky horní končetiny a celkový výšky probanda. Musí být dodržena stejná pravidla pro postavení měřeného jedince jako u měření tělesné výšky. Kategorizujeme opět podle pohlaví: krátké horní končetiny střední horní končetiny dlouhé horní končetiny

muži ženy x – 44,0 x – 43,5 44,1 – 44,5 43,6 – 44,0 44,6 – x 44,1 – x

47


Relativní délku dolních končetin spočítáme tak, že vydělíme výšku velkého chocholíku od podložky výškou a vynásobíme 100, abychom získali procentní podíl. Platí zde stejná pravidla jako u zjišťování relativní délky horních končetin. krátké dolní končetiny střední dolní končetiny dlouhé dolní končetiny

muži x – 53,5 53,6 – 54,0 54,1 – x

ženy x – 54,0 54,0 – 54,5 54,6 – x

Relativní šířka ramen je určen jako podíl biakromiální šířky (šířky ramen) a výšky znásobené 100. úzká ramena střední ramena široká ramena

muži x – 22,0 22,1 – 23,0 23,1 – x

ženy x – 21,5 21,6 – 22,5 22,6 – x

Relativní šířka pánve (index bikristální šířky k výšce těla) je stanovena podobně jako šířka ramen jako poměr absolutní šířky pánve k výšce vynásobené 100. úzká pánev střední pánev široká pánev

muži x – 16,5 16,6 – 17,5 17,6 – x

ženy x – 17,5 17,6 – 18,5 18,6 – x

Index obvodu hrudníku k výšce těla je poměrem obvodu hrudníku v normální poloze a tělesné výšky vynásobené 100. Kategorie jsou stejné pro muže i ženy. úzký hrudník střední hrudník široký hrudník

x – 51,0 51,1 – 56,0 56,1 – x

Stejně jako výše zmíněné kategorizovaných ukazatele můžeme použít stejný postup pro téměř jakýkoliv tělesný rozměr. Můžeme tedy zjistit index obvodu paže k výšce těla, index obvodu pasu k výšce, index obvodu gluteálního k výšce, index obvodu stehna (či lýtka) k výšce apod. Není však podmínkou, aby byla ve jmenovateli tělesná výška – někdy je vhodnější použít poměr určitého rozměru k jinému segmentovému rozměru.

48


Metody odhadu tělesného složení Ačkoliv vhodná kombinace proporcionálních indexů (např. BMI a WHR) nám celkem snadno umožňuje hodnotit vztah výšky k hmotnosti, tak z nich rozhodně nezjistíme, jakou hmotnost v našem těle zabírají komponenty jako kosti, svalovina, tuk nebo voda. Tento problém lze dnes vyřešit tzv. impedančním měřením, avšak dříve jsme byli odkázáni na nepřímé metody odhadu tělesného složení, z nichž některé se dodnes používají. Existuje více takových metod, ale u nás se nejvíce prosadila tzv. Matiegkova metoda odhadu anatomického složení. Tato metoda vychází z jednoduchého vztahu: m = O + D + M + R, kde: m ...................................................... celková tělesná hmotnost O ...................................................... hmotnost kostry D ...................................................... hmotnost kůže a podkoží (včetně podkožního tuku) M ..................................................... hmotnost svalstva R ...................................................... hmotnost zbytku (např. orgánů)

Pokud tuto jednoduchou rovnici upravíme, tak snadno zjistíme hmotnost orgánů a dalších segmentů, jejichž hmotnost není možné spočítat. R = m – (O + D + M)

Hmotnost ostatních frakcí (kosti, kůže a podkožní tuk a svalstvo) jsme schopni vypočítat. Z rovnice je pak velmi snadné spočítat procentní podíl jednotlivých komponentů. Pro výpočet hmotnosti kostry potřebujeme znát tyto antropometrické rozměry: šířku epikondylu humeru (šířka dolního konce kosti pažní u loketního kloubu), šířku dolní epifýzy femuru (šířka dolního konce kosti stehenní u kolenního kloubu), šířku zápěstí, šířku kotníku a tělesnou výšku. Hmotnost kostry vypočteme tímto vztahem: O = o2 * v * k1, kde: o = (o1 + o2 + o3 + o4) / 4 o1 ...................................................... o2 ...................................................... o3 ...................................................... o4 ...................................................... v ....................................................... k1 .....................................................

šířka epikondylu humeru šířka dolní epifýzy femuru šířka zápěstí šířka kotníku tělesná výška koeficient (k1 = 1,2)

Výpočet hmotnosti kůže a podkoží je založen na znalosti šířky 6 kožních řas: na bicepsu paže, na vnější straně předloktí v místě nej49


většího obvodu, na kvadricepsu v polovině délky, na lýtku v místě největšího obvodu, na hrudníku ve výšce 10. žebra a na břiše. Hmotnost vypočteme tímto vzorcem: D = d * S * k2, kde: d = (d1 + d2 + d3 + d4 + d5 + d6) / 12 d1 ...................................................... kožní řasa na bicepsu paže d2 ...................................................... kožní řasa na předloktí d3 ...................................................... kožní řasa na kvadricepsu f. d4 ...................................................... kožní řasa na lýtku d5 ...................................................... kožní řasa na hrudníku d6 ...................................................... kožní řasa na břiše S = 71,84 * m0,425 * v0,725 , kde: m ...................................................... tělesná hmotnost v ....................................................... tělesná výška k2 ...................................................... koeficient (k2 = 0,13)

Pro výpočet hmotnosti svalstva musíme změřit tyto obvodové rozměry: obvod paže, obvod předloktí, střední obvod stehna a obvod lýtka. Kromě toho ještě kožní řasu na tricepsu paže a všechny výše zmíněné kožní řasy. Pak postupujeme podle následujícího vztahu: M = r2 * v * k3, kde: r = (r1 + r2 + r3 + r4) / 4 r1 ...................................................... na bicepsu paže r2 ...................................................... r3 ...................................................... r4 ...................................................... v ....................................................... k3 ......................................................

obvod paže – kožní řasa na tricepsu – kožní řasa obvod předloktí – kožní řasa na předloktí střední obvod stehna – kožní řasa na stehně maximální obvod lýtka – kožní řasa na lýtku tělesná výška koeficient (k3 = 6,5)

Po tomto výpočtu zjistíme úpravou rovnice, která je uvedena výše, hmotnost zbytku a nakonec můžeme určit procentuální podíl hmotností jednotlivých komponent k celkové hmotnosti probanda. Impedanční měření může částečně nahradit ještě kaliperační metoda, která spočívá ve změření 10 kožních řas a jejich následné logaritmizace. Tím zjistíme procentní podíl tuku v těle. Ony kožní řasy nutné k výpočtu pomocí této metody jsou tyto: na tváři, na břiše, na bradě, na hrudníku pod prsním svalem i nad ním, na boku (nad kyčelní kostí), na tricepsu paže, na stehnu, na zádech (pod lopatkou) a na lýtku. Pak použijeme pro výpočet tyto vzorce (buď pro muže, nebo pro ženy): Pro muže (17 – 45 let): % tuku = 28,96 * log x – 41,27 Pro ženy (17 – 45 let): % tuku = 35,572 * log x – 61,25 x ....................................................... součet 10 kožních řas

50


Pokud užíváme metod pro zjišťování tělesného složení, tak je nutné výsledek také kategorizovat již okrajově zmíněným způsobem: Poměr tuku k hmotnosti x – 21 % 21 – 27 % 27 – x %

nízký normální vysoký

Stanovení somatotypu (somatotypologie) Dalo by se s nadsázkou říci, že typologie je stará jako antropologie sama. Samozřejmě se však tohoto postupu užívá i v jiných vědách – přírodních či společenských. Pro antropologii byla vždy typická snaha zařazovat lidi do různých kategorií, které se stanovily na základě souboru společných znaků. Nejznámějším příkladem může být rasová typologie, přičemž jednotlivé typy se stanovily pomocí několika základních antropometrických i antroposkopických ukazatelů. Typologie člověka se však zdaleka neomezovala na rasy či tzv. antropologické typy. Význam typologie spočívá obecně v potřebě zjednodušit třídění dat. Pokud existuje velké množství různých variant, tak je musíme utřídit na základě vybraného znaku či vybraných znaků. Pokud těchto znaků je více (současně), tak nám vyvstává problém, zvláště když data třídíme ručně bez použití výpočetní techniky. Typologie nám umožňuje daného jedince ihned zařadit do určité přesně popsané kategorie, která se určí daným souborem znaků. Nevýhodou typologie je fakt, že se jedná o určitý konstrukt, který není nikdy plně objektivní, je zjednodušující a mnohdy dokonce zavádějící. Nicméně přesto je to velmi jednoduchý postup a jeho výstupy jsou každému zcela jasné. Somatotypologie vytváří typy, do kterých lze zařadit člověka na základě tělesných znaků, především na celém těle, a jeho proporcí. Tyto tzv. somatotypy vyjadřují, jak člověk celkově vypadá, zda-li má tendenci k ukládání tuku, je štíhlý či svalnatý. Podobně jako ve všech jiných typologiích, i zde v somatotypologii se setkáme mnoho různých konceptů, které nabízí odlišný pohled na celou věc. 51


3.2. Věda o člověku jako lékařská disciplína (Galenos, Vesalius) Významným anatomem, který ovlivnil disciplínu na dlouhá staletí, byl řecký lékař ze 2. století po Kristu Galenos z Pergamu (asi 129–200), osobní lékař několika římských císařů. Galenos nebyl jen lékař a anatom – od něj pochází i rozdělení lidských temperamentů a povah, které známe dodnes: čtyřem hlavním živlům (ohni, vodě, vzduchu a zemi), odpovídají i čtyři základní šťávy, obsažené v lidském těle (krev, sliz, žlutá žluč, černá žluč), jejichž stav a vzájemné vztahy pak určují, zda je tělo, tedy člověk, zdravý či nemocný. Podle převládající tekutiny jsou tedy lidé sangvinici (převládá krev – společenští, aktivní…), cholerici (žlutá žluč – průbojní, tvořiví, výbušní…), flegmatici (sliz, hlen – vyrovnaní, klidní, pomalí…) a melancholici (černá žluč – citliví, ohleduplní, urážliví…)45 Galenos jako jeden z prvních používá vědecké metody v lékařství – v návaznosti na Hippokrata vytváří první ucelený medicínský systém. Základem medicíny je podle Galena anatomie. Při veřejných pitvách zvířat (hus, ovcí, prasat) dospívá k přesvědčení, že po anatomické stránce není rozdílu mezi tělem člověka a tělem zvířete (což byl ovšem omyl, který přetrval poměrně dlouho). Ve svých dílech shrnul velkou část tehdejších lékařských znalostí. Teprve v 16. století některé z Galenových omylů uvádí na správnou míru vlámský lékař, anatom, profesor univerzity v Padově Andreas Vesalius (*1514 – †1565). Jeho dílo De humani corporis fabrica libri septem (Sedm knih o stavbě lidského těla, 1543) se stává základem novodobé anatomie člověka. Při studiu stavby lidského těla vycházel důsledně z poznatků získaných při pitvě člověka a dokazuje, že dosa45

Dnes se tato typologie označuje jako Hippokratova – Galenova.

52


vadní galenovská anatomie vycházela pouze ze znalosti anatomie zvířat, od lidské v mnoha ohledech odlišné. Ani Vesalius se ovšem nevyhnul omylům pramenícím ze spekulativního pohledu na vznik života (viz s. 100). Nejen na příkladu Galena a Vesalia je patrné, jak dlouhou dobu se mohou udržovat některé omyly a jak dlouhá doba je zapotřebí k jejich vymýcení. Další významný lékař Paracelsus (Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, *1493 – †1541) rovněž odmítal Galéna, zavedl novou klasifikaci nemocí a zcela měnil dosavadní zaběhlé postupy v lékařské vědě, čímž tehdejší věhlasné lékaře velice popudil. Dodnes je uznáván jeho nesporný přínos pro lékařskou vědu, přesto i on se pouští na tenký led spekulací a zde se dopouští mnoha omylů – lidské tělo pokládal za složené ze rtuti, síry a soli: síra způsobuje mor a horečku, je-li v přebytku, rtuť ochromení a trudnou mysl, sůl průjem a vodnatelnost.46 Na těchto malých případech je možné demonstrovat vývoj vědeckého poznání. To, co se v jedné epoše považuje za vrchol vědeckého poznání, může být v jiné epoše odmítáno jako naivní, nebo dokonce zcela nesmyslné. Zatímco některé lékařské postupy používané ještě na přelomu 19. a 20. století (například „pouštění žilou“) platily jako účinná metoda na mnohé potíže (snížení krevního tlaku, zmenšení otoků), dnes by mohl mít tento léčebný postup pro lékaře velmi nepříjemnou soudní dohru. 3.3. Využití fyzické antropologie při studiu kultury Fyzická antropologie může mít svůj velký význam i při studiu kultury. V tomto ohledu provedl významné práce fyzický antropolog Emanuel Vlček (*1925 – †2006). Jako příklad je možné uvést zhodnocení nálezu hro46

Ottův slovník naučný [online]. 2006 [cit. 22.7.2006]. Dostupný z: .

53


madného hrobu z doby před více než 25 000 lety (Lovci mamutů z Dolních Věstonic u Pavlovských kopců). V součinnosti s archeologií bylo možné popsat i vysvětlit nálezy, podle kterých je možné usuzovat na tělesnou stavbu, populační typ, výživu, hygienu, nemocnost zkoumané populace. V jednom z nálezů hrobu byli dva muži, kteří zemřeli násilnou smrtí. Jeden z nich měl ještě hluboce vražený zbytek silné tyče v pánvi (zasahující až ke kosti křížové), druhý muž zemřel na následky tupého úderu, který prolomil jeho lebku. V hrobě se nacházela ještě kostra ženy – tato žena měla v ústech zlomek ožehnutého koňského žebra. Vzhledem k tomu, že se někde podobné prostředky používají k překonání bolesti (sevření zvířecí kosti mezi zuby), bylo možné na základě podobnosti přistoupit k vyslovení závěru, že byli muži zřejmě účastníky operace, za jejíž nezdar nesli plnou odpovědnost. Na sídlišti bylo objeveno celkem 29 jedinců (23 dospělých a 6 dětí), z nichž u devíti nebylo možné určit pohlaví. Věk (určovaný na základě osifikace a opotřebení zubů) u nikoho nepřekračoval 60 let – maximální věk, kterého pohřbení dosáhli, byl kolem padesátky. Ve starším osídlení se setkáváme s velkými rozdíly mezi pohlavími (tzv. Brnotyp). Muži dosahovali výšky kolem 180 cm, ženy kolem 160 cm a měly spíše „buclatější“ proporce. Podobnou populaci nacházíme i v nálezech u Předmostí, na Ukrajině a u Moskvy. V mladší fázi se setkáváme s menšími muži a zároveň menšími kosterními rozdíly mezi pohlavími. Co se týká zdravotního stavu, bylo možné popsat na kostech především stopy po zraněních (dobře vyhojené jizvy bez hnisání). Jiným typem jizev byly jizvy na kosti čelní a temenní vzniklé po úderu tupým předmětem. K ohrožení života tímto zraněním nedošlo, došlo jen k poškození zevní kompaktní desky kostí. Jako možné vysvětlení těchto zranění se nabízí iniciační obřady, při kterých bylo nutné prokázat statečnost při snášení bolesti. Jedinci bez poranění měli závažné nálezy na celé kostře, včetně změn na zubech – jednalo se asi o deset ataků v životě jedince, kdy na organismus působila zhruba v ročních intervalech infekce, což ukazuje na sezónnost infekčního horečnatého onemocnění. Téměř u všech jedinců se vyskytovala metabolická osteopatie způsobená nedostatkem vitaminu D.47

Na těchto příkladech je vidět, že fyzická antropologie může v součinnosti s dalšími disciplínami být velmi prospěšná při rekonstrukci kultur v dávné minulosti.

47

VLČEK, E., KLÍMA, B. Lovci mamutů z Dolních Věstonic. Praha: Národní muzeum 1989.

54


Fyzická antropologie může přinést i další poznatky týkající se minulosti méně dávné. Příkladem může být například určení věku sv. Václava. Jednou ze záhad byly zcela srostlé lebeční švy na Václavově lebce, což by podle antropologických poznatků znamenalo, že Václav by se měl dožít stáří kolem šedesáti let. Ostatní znaky napovídaly, že zemřel přibližně ve 40 letech. Záhadu rozluštil profesor Emanuel Vlček, když stejně srostlé lebeční švy našel i na lebce Václavova otce Vratislava, který prokazatelně zemřel čtyřicetiletý. Šlo o anomálii, která je dědičným znakem prvních Přemyslovců. Jejich kosterní pozůstatky byly podrobeny antropologicko-lékařskému zkoumání a srovnávány s historicky známými nebo tradovanými údaji. Lebka knížete Václava je nápadně dlouhá a úzká. Také obličejová kostra je úzká a dlouhá a stejně tak tomu bylo i s nosem. K odhadnutí dožitého věku se využila histologická metoda stanovení stáří podle kvantitativních i kvalitativních změn zubů. Takto byly vyšetřeny dva řezáky a dožitý věk knížete Václava byl odhadnutý na 42 let. Ze vzorků tkáně odebraného ze spodiny lebky byla stanovena krevní skupina B, což hraje důležitou roli v genetickém posuzování ostatních členů rodu.48

Fyzická antropologie se může kromě minulosti zabývat i žhavou současností a sledovat například závislost stravovacích a výživových zvyklostí a určitého typu chorob v různých částech světa. Například v USA je ve srovnání s jinými zeměmi zvýšený výskyt rakoviny střev, který je přičítán stravě s velkým obsahem tuku a malým podílem vlákniny. Zároveň se zde setkáváme s vysokým výskytem zubního kazu (nápoje a jídlo s vysokým obsahem cukru). Pro Finsko je charakteristický zvýšený výskyt onemocnění věnčitých tepen (přičítaný stravě s vysokým obsahem tuků), ve Francii je častější než kde jinde rakovina jícnu (přičítaná časté konzumaci alkoholu). V jižní Číně se rakovina jícnu rovněž vyskytuje ve zvýšené míře, ale zde bývá toto onemocnění dáváno do souvislosti s výskytem plísní. V Africe je častější výskyt rakoviny jater, kterou mají mít na svědomí aflatoxiny.49 3.4. Lidské rasy V současné době jsou uznávána tři velká plemena člověka rozumného, Homo sapiens: bílé (europoidní), žlutohnědé (mongoloidní) a černé (negroidní). Kromě populací tří velkých plemen, tvořících současné lidstvo, přežívají i zbytky 48 49

HAIDLER , J. Krvavá lázeň na úsvitu dějin [online]. 21. století, 2003 [cit. 22.8.2007]. Dostupný z: . Rodinná encyklopedie zdraví. Praha: Gemini, 1993.

55


dalších, kdysi zřejmě též početných plemen, např. Negrilové, Negriti, Sanové a snad Ainové. Plemena se dále dělí na antropologické typy. Křížením jedinců různých plemen vznikají míšenci. Plemena se od sebe liší řadou tělesných znaků, např. barvou pleti, vlasů a oční duhovky, průřezem a vlnitostí vlasu, výškou, proporcemi těla, tvarem nosu, tvarem očních víček a sklonem oční štěrbiny, tvarem prsů50.

Málokterý pojem vzbuzuje v antropologii větší emoce, než právě lidská rasa. Častým důvodem k odmítání tohoto pojmu jako něco nepatřičného jsou nejen dějiny přístupů k pojmu rasa, ale především ještě stále živá vzpomínka, kam až může dojít k přeceňování tohoto pojmu. Ukazuje se, že je v souvislosti s rasami nutné odlišovat rovnost a stejnost. Variabilita lidských populací je neoddiskutovatelná a je v mnohých případech patrná na první pohled. Rasy (jako jednotky vyčleňující se na základě odlišností) tedy nemohou být ze své podstaty stejné. V čem ale spočívá rovnost? Podobně jako dva lidé (i v rámci jedné rasy) mohou být v mnoha ohledech odlišní s velice odlišnými předpoklady pro různé činnosti, jejich rovnost spočívá v naprosto stejné lidské důstojnosti. Rovnost ras je tedy třeba rovněž chápat prostřednictvím lidské důstojnosti. Rovni si mohou být lidé jen v něčem. Vojín a kapitán jsou si rovni v národnosti. Rovnost je už jen slovem zbaveným smyslu, není-li nic, k čemu by se mohla upnout. … Demagogie se vloudí tehdy, když v nedostatku společného měřítka se zásada rovnosti zvrhne v zásadu totožnosti. Tehdy vojín odmítne zdravit kapitána, neboť kdyby vojín zdravil kapitána, uctíval by v tom případě individuum a nikoliv národ. Má civilizace, dědička Boží, učinila lidi rovnými v Člověku. … Má civilizace učinila každého jednotlivce odpovědným za všechny lidi a všechny lidi odpovědné za každého jedince. Jedinec se musí obětovat za záchranu pospolitosti, ale nejde přitom vůbec o slaboduchou aritmetiku. Jde o úctu k Člověku skrze jedince. Skutečná velikost mé civilizace je v tom, že sto horníků cítí povinnost nasadit své životy pro záchranu jednoho jediného zasypaného horníka. Zachraňují Člověka51.

Rasistické teorie mají společného jmenovatele – představu o přirozené nerovnosti lidí a nepřiznávání stejné lidské důstojnosti všem lidem bez rozdílu (v otrokářství byla snaha ospravedlnit nadvládu nad otroky, později byly zdůrazňovány rozdíly ve šlechtické a ne50 51

Malá československá encyklopedie. Praha: Academia, 1984. de SAINT-EXUPERY, A. Válečný pilot. In: Slova jako hvězdy. Praha: Vyšehrad, 2000.

56


šlechtické krvi, koloniální mocnosti měly potřebu ospravedlňovat svou imperiální politiku na základě rozdělení lidstva na nižší a vyšší rasy). Rasová teorie dělí rasy na stále hodnotné a stále méněcenné, žádá zachování čistoty vyšších ras, rozmnožení počtu jejich příslušníků a zabezpečení vůdčího postavení pro ně ve všech oborech života. Dřívější rasové politické problémy byly založeny na sporu o monogenním nebo polygenním původu lidstva, na téměř všeobecném pocitu cizosti mezi příslušníky různých velkých barevných ras a týkaly se pouze poměru mezi těmito velkými barevnými rasami. Moderní rasismus jde však mnohem dále. Opírá se o fysická měření anthropologická a zabývá se hodnocením nejenom velkých barevných ras, nýbrž hlavně ras podružných, z nichž se velké rasy skládají. Buduje svou koncepci na rozdílech nejenom uvnitř bílé rasy, nýbrž i uvnitř jednotlivých národů, neboť žádný z nich není jednotný ve smyslu podružných ras, rozeznávaných anthropologií. Zdůrazňuje a propaguje tyto rozdíly, které doposud v průměrném masovém vědomí neexistují. Zakladatelem moderního rasismu byl Joseph de Gobineau52, který první prohlásil, že hlavní tvůrčí složkou každého bílého národa je severní plavovlasá, modrooká a dolichocefální podružná rasa, převládající mezi národy germánskými (Essai sur l’inégalité des races humaines, Paříž 1853–1855). Ludwig Schemann založil v Německu Gobineauův spolek (Gobineau-Vereinigung 1894), první organisaci s rasistickou ideologií, která politicky propagovala myšlenku vyšší hodnoty severní nebo germánské rasy. Ludwig Woltmann seskupil další stoupence rasové teorie kolem stálé „Politischanthropologische Revue” (1902) a Německo definitivně se stalo terénem nového hnutí. Před válkou rasové hnutí zůstávalo však v rámci hlavně antisemitské publicistiky, vědeckých disputací (u některých anthropologů a dějepisců) a společenské propagace eugeniky (vznikly také tajné kroužky pro organisaci pohlavního styku mužů a žen výslovně severního typu, největší z nich byl „Mitgardbund”). Politický zájem o rasovou teorii byl z části vyvolán obavami před poklesem německé natality, kdy přemýšlení o nutnosti a možnosti národního vzrůstu Němců zvýšenou populací se pojilo s úvahami o jejich posilnění kvalitativním. Příslušnost k vůdčí rase se určuje anthropologií a rodinnými knihami. Nejčistší rasovou vrstvou podle rasistů je zemědělský stav, který zasluhuje nejúčinnější státní podpory. Vedoucí rasová elita má býti pevně spojena s půdou. Z řad této nově vzniklé šlechty mají se doplňovati vůdcové pro všechny obory veřejného 52

Gobineau měl ovšem předchůdce – např. v roce 1850 napsal skotský anatom R. Knox, že „rasa neboli dědičný původ jsou vším; dává člověku jeho cejch“. Gobineau vydal své hlavní dílo až o tři roky později. V době Knoxova sebevědomého prohlášení byly stavební kameny rasové teorie položeny; po roce 1850 již nebyl prostor pro žádného „zakladatele moderního rasismu“ (Budil, I., c. d.).

57


života. Organisace vedoucí elity, spočívající nejenom na základě věrnosti k polit. programu, nýbrž zároveň i na dědičnosti, má jí dodati stability a zabezpečiti trvání rasové myšlenky a státního a společenského řádu na ní založeného. Lidé z nižších ras mají konati práce, ohrožující tělesnou zdatnost severní rasy, především v průmyslu a vůbec ve městech. Takový „podčlověk” by měl dostávati pouze odborné vzdělání, kdežto vzdělání všeobecné by bylo vyhrazeno severní rase. Škola, zejména střední školainternát, má býti umístěna na venkově. Plastická soustava vyučování, prodchnutá duchem rasismu, má umožniti lepším žákům rychlejší absolvování studií za účelem založení početné rasově čisté rodiny, neboť vůdčí postavení severské rasy vede k zvýšené úmrtnosti a hrozí oslabením počtu hodnotných severních lidí. Výchova má býti vedena v duchu hrdinství. Pod hrdinstvím se rozumí nejenom bojovnost, nýbrž i čestnost, pracovitost a jiné ctnosti občanského života, který má býti řízen právní soustavou, založenou nikoliv na římském formálním pojetí subjektivního práva, nýbrž na germánském mravním pojetí práva, sloužícího rase. Každé náboženství, hlásající universalismus a rovnost alespoň pro své věřící, jest nepřítelem rasismu. Mimo Německo je rasismus propagován v Rakousku, Švýcarsku, mezi něm. menšinami jiných států, mezi národy skandinavskými a anglosaskými, avšak bez valného úspěchu a namnoze má povahu pouze eugenického zájmu. Propaganda ve prospěch plavovlasých, modrookých dolichocefalů je vedena i ve Francii, v Polsku a v Italii. Tato politika, usilující o rozkol v některých národech, narazila v samém Německu na problém rasového roztřídění německého národa, v němž severní složka tvoří podle Günthera pouze 45–50 %. Praktické východisko se hledalo v tom, že fálská rasa – 5 % – byla dodatečně prohlášena také za vyšší rasu, aby do ní mohly býti zařazeny takové osobnosti, jako Bismarck a Hindenburg, které podle anthropologických příznaků nepatří k typu severnímu. Již toto uznání druhé vyšší rasy otřáslo celou soustavou rasismu, pevně orientovaného jedině nordickým směrem53.

Rasa je často zaměňována i s pojmem národ a rasové konflikty za etnické konflikty. Souvislost mezi rasou a národem může být velice úzká, ale také téměř žádná. Příslušnost k národu je totiž odvozována z kulturních, historických a případně i rasových hledisek, zatímco příslušnost k rase je odvozována na základě kritérií biologických. V bývalém Sovětském svazu byla vytvořena kromě nižších národních jednotek (Rusové, Bělorusové, Ukrajinci, Kyrgyzové, Uzbeci, 53

Rasová teorie. [online]. Ottova encyklopedie obecných vědomostí: Ottův slovník naučný 1888–1909 a Ottův slovník naučný nové doby 1930–1943. [cit. 21.9.2007]. Dostupný z: < http://encyklopedie.seznam.cz>.

58


Arméni…) ještě supranacionální jednotka – sovětský národ, který spojoval a sjednocoval příslušníky všech velmi odlišných ras na svém území. Naopak například ve skandinávských státech patří obyvatelstvo většinou k jedné rase, ale z důvodu odlišných kulturních a historických odlišností vytváří více národů. V mnoha zemích světa měla diskriminace jedné skupiny obyvatelstva jednoznačně rasový podtext, v některých případech ovšem docházelo k diskriminaci na základě odlišné etnicity. Jsou také případy, kdy je téměř nemožné rozhodnout, zda je obyvatelstvo diskriminováno na základě rasy, nebo národnosti (izraelská diskriminační opatření proti Arabům – např. stavba zdi oddělující palestinské a izraelské území).

59


Jako příklad rasové diskriminace je možné uvést Austrálii s její „Bílou politikou“, kdy po roce 1901 nepřiznávala občanská práva lidem neevropského původu a odmítala přijímat neevropské imigranty; Jihoafrická republika se svým apartheidem (rozdělení společnosti na bílé, černé, barevné a Indy, vytvoření deseti „rezervací“ (bantustanů) pro černé obyvatelstvo); za rasistické je možné označit zacházení s africkými studenty v Číně na konci 90. let, které bylo označováno jako „čínský apartheid“; rasistické projevy v Rusku namíObr. 1. Vyhrazeno pro příslušníky „bílé rasy“. řené proti černochům, kavkaz- Nápis v angličtině, afrikaans a jazyce zulu. ským, středoasijským Durban, Jihoafrická republika 1989. Zdroj: . obyvatelům a Asiatům obecně. Příkladem diskriminace na základě etnicity může být celá řada států, včetně dnešních států Evropské unie (kde se často proklamuje zákaz jakékoli diskriminace) – v Pobaltí je dodnes více než třetina obyvatel bez státní příslušnosti, protože patří k ruské menšině a majorita této skupině odmítá přiznat základní občanská práva (v diskriminaci vyniká především Estonsko); ve Francii – zemi s nejvyšším počtem muslimského obyvatelstva (kolem 6 mil.) a Židů (0,6 mil.) – jsou časté etnické nepokoje pramenící z etnické (rasové?) diskriminace; v Bulharsku docházelo k pronásledování místních Turků, kteří v 80. a 90. letech 20. století emigrovali v počtu kolem 300 000 osob do Turecka, ale pronásledování se nevyhnulo ani Bulharům vyznávajícím islám. Z mimoevropských je to například Hong Kong s diskriminací Nepálců, Indů, ale i Číňanů z ČLR; Fidži (konflikt mezi „původními“ Fidžijci a Fidžijci indického původu); Rwanda (konflikt mezi Huty a Tutsii vedoucí k etnickým čistkám) a mnoho dalších.

60


Při vědecké práci ve společenských vědách je nutné se vyvarovat extrémům, jako reakcím na nepřístojné postupy. Extrémní reakcí na snahu vytvořit žebříček kultur od nejnižších až po nejvyšší je absolutní kulturní relativismus, který odmítá jakékoliv srovnávání i na úrovni materiální kultury, kde je vyspělost poměrně dobře hodnotitelná. Extrémní reakcí na rasismus je tvrzení, že žádné rasy neexistují. Řešit problematiku rasismu tím, že budeme dokazovat neexistenci ras, až příliš připomíná pštrosí zahrabávání hlavy do písku. Rasy totiž existují, znaky ras se předávají geneticky a i nejmenší děti (které je sotva možné podezírat z předsudků) dokáží rasy odlišit. Otázkou samozřejmě zůstává, které znaky budeme používat při vytváření kritérií pro rozdělení lidí do jednotlivých ras. Podobný extrém není ovšem nijak ojedinělý a v absurditě je možné zajít ještě mnohem dále. Britský antropolog Kuper54 si všímá nadužívání pojmu kulturní. Respektování kulturních odlišností se doporučuje při řešení problémů chudoby, boje se zločinností, ekonomických potíží, slyšíme o kulturních rozdílnostech mezi jednotlivými generacemi, pohlavími. Pokud se nepodaří ekonomická fúze podniků, hledá se viník opět v kulturní odlišnosti. To, že místo pojmu rasa se používá pojem kultura, vidí jako velkou přetvářku. Protože teorie kultury mohou být politicky zneužity, je podle Kupera na místě velká opatrnost při používání samotného pojmu kultura. Používání správných pojmů (pojmů se správným a jednoznačně definovaným obsahem) je velice důležité, protože úmyslné zaměňování pojmů a překrývání jejich významu je jednou z nejmocnějších zbraní jakékoli propagandy a ideologie. Pokud ovšem nastávají obtíže, nestačí jednoduše nařídit zákaz používání slova kultura nebo rasa. Takový recept se zdá být velmi jednoduchý – zatím ale nemáme jediný přesvědčivý důkaz, že by byl i úspěšný. Řada společenských vědců a antropologů dnes chápe rasu v tradičním blumenbachovském smyslu jako sociální konstrukci založenou na identifikaci lidských populací s různými esencializovanými rasovými „typy“ prostřednictvím selekce biologických znaků, jejichž výběr byl v minulosti bohužel příliš často podřízen ideologickým a mocenským zájmům. Rasová teorie se stává rasismem či rasovou ideologií tehdy, pokud je zmíněná klasifikace využita k prosazení či ospravedlnění sociální hierarchie a reprodukce sociální, politické nebo ekono54

KUPER, A. Culture: The Anthropologist’s Account. Harvard University Press, Cambridge, 1999.

61


mické nerovnosti, to znamená, pokud je sociokulturní sféra redukována na pouhé somatično55.

Diskuse o rasách opustila mantinely vědeckého poznávání a vstoupila do roviny ideologické – už zde nehrají roli fakta a skutečnosti, ale dojmy a postoje. Například Soukup cituje Allana Wilsona, který měl zbavit vědu o člověku předsudku o genetické odlišnosti lidských populací a zasadit tak smrtelnou ránu rasismu. Zjištění, že na molekulární úrovni není možné v rámci lidského společenství identifikovat žádné oddělené skupiny, otevřelo novou kapitolu fyzické antropologie. Odvěká snaha klasifikovat lidský rod na rasy na základě geografického rozšíření a fenotypových znaků, jakými jsou barva pleti, struktura vlasů, tvar lebky a anatomické proporce těla, se ukázala absurdní. Dějiny fyzické antropologie jsou přitom příběhem o víře v existenci relevantních kritérií, která takovou klasifikaci umožňují56.

Zmiňovaná „relevantní kritéria“ ovšem právě při vyčleňování lidských skupin jsou velice dobře patrná (nejznámější je zřejmě barva kůže), a navíc se prokazatelně přenáší podle genetických zákonů a ne nějak nahodile. Je přinejmenším ukvapené spojovat jakýkoli objev z biologie člověka s odstraněním rasismu, nebo dokonce se „zasazením smrtelné rány rasismu“. Podíváme-li se do dějin rasistických projevů, snižujících lidskou důstojnost vybraných skupin, pak je třeba si všímat, že „vědecké“ ospravedlňování bývalo téměř pravidelně až druhotné. S rasisty je právě z tohoto důvodu nemožné vést argumentaci na základě vědeckých metod, protože se jedná především o vytvořenou ideologii. Ukazuje se, že než by samotná lidská rasa byla „sociálním konstruktem“, je pravdivé mnohem více to, že „sociálním konstruktem“ je popírání existence lidských ras. O smysluplnosti diskuse na téma neexistence lidských ras může napovědět malé srovnání. Málokoho totiž napadne věnovat tolik času a energie zpochybňováním existenci ras (plemen) v případě domestikovaných zvířat. Obrovská variabilita například psího druhu nikoho nezaráží, přestože značné rozdíly existují i uvnitř vyčleňovaných ras (plemen) – Irský vlkodav je největší pes světa, zbarvení má nejčastěji šedé, též plavé, červené, černé, čistě bílé, žíhané. Mohutný a svalnatý, ale nepostrádající eleganci chrtů. Hlava dlouhá, lebka nepří55

BUDIL, I. Od prvotního jazyka k rase, Utváření novověké západní identity v kontextu orientální renesance, Zrození moderní rasové teorie, Život a dílo Victora Courteta. Praha, 2005. Teze doktorské disertační práce, s. 3. 56 SOUKUP, V. Dějiny antropologie. Praha: Karolinum, 2004, s. 81.

62


liš široká, čenich dlouhý a mírně zašpičatělý. Oči tmavé, laskavého výrazu. Uši malé, složené dozadu. Krk delší, velmi silný a svalnatý, klenutý, bez laloku. Tělo s hlubokým hrudníkem, širokými prsy, delším hřbetem a klenutými bedry. Končetiny silné, rovné, svalnaté, tlapy velké a kulaté. Ocas dlouhý, přiměřeně silný, lehce zahnutý. Srst drsná a tvrdá, o něco delší nad očima a na spodní čelisti.

Strach z používání pojmu rasa vedl například i k tomu, že objev nového léku, který vykazoval při testech odlišnou účinnost mezi bělochy a černochy, vzbudil naprostou senzaci. Objevuje se medicína, založená na rase V listopadu malá společnost NitroMed zveřejnila výsledky, že její lék BiDil je schopný zredukovat úmrtí v důsledku selhání srdce o polovinu. Výsledky byly ohromující, ale neplatilo to všeobecně. Lék vyzkoušeli jen na Afroameričanech a nedokázalo se, že by mohl být účinný i pro jinou populaci. V úvodníku časopisu The New England Journal of Medicine, napsal M. Gregg Bloche, medicínský etik z Georgetownské univerzity, že by se nemělo zapomínat na „terapeutické procedury, založené na rase“ a autor předvídá, že teď je to už jen otázka času, kdy se začne věnovat pozornost odlišným účinkům stejných léků na různé rasy. Nyní, jen o šest měsíců později se zdá, že Bloche byl velmi předvídavý. Začala se objevovat záplava studií, v kterých se dokazuje, že různé rasy odlišným způsobem reagují na onemocnění a na stejné léky v případě chorob, jako je osteoporóza nebo rakovina. Některé další studie se výlučně věnují účinkům léků na určité rasové skupiny. Mnozí z těch, kteří se výzkumu věnují, jsou Afroameričané. Dokonce jsou zde důkazy, že stejné léky mají jiný účinek na ženy, než na muže. Zdá se, například, že aspirin může zabránit srdečním infarktům u mužů, ale v jisté kontroverzní studii se dokazuje, že na ženy má přesně opačný účinek. Lidé však léky z tohoto pohledu nikdy nestudovali, uvádí harvardský výzkumník Paul Ridker. Problémem je částečně to, že klinické testy se většinou soustřeďují jen na bílé muže – celé roky vědci při testech například obcházeli Afroameričany. Keith C. Ferdinand, profesor farmakologie na Xavierské univerzitě uvádí: „Většina údajů v souvislosti s léky se týká jen bílé populace.“57

Někteří lékaři se ovšem pojmu rasa nijak nebrání a poukazují na výskyt některých chorob v závislosti na rase. Jako příklad je zde uvedena laktózová intolerance. 57

HERPER, M. Vynára sa medicína, založená na rase [online]. Forbes , 2005 [cit. 15.9.2007]. Internetový spravodaj. Dostupný z: . .

63


Jde o syndrom střevních obtíží po mléku a mléčných výrobcích, způsobený nedostatkem laktázy ve střevní sliznici. Normálně se laktóza štěpí účinkem laktázy, enzymu kartáčkového lemu enterocytů na glukózu a galaktózu, obě se rychle vstřebávají. Při nedostatku laktázy se nerozštěpená laktóza nevstřebává a způsobuje osmotický průjem. V tlustém střevě se štěpí účinkem bakterií na oxid uhličitý a alifatické kyseliny s krátkým řetězcem (octová, máselná, mravenčí), které jsou pro střevní sliznici dráždivé, pak vzniká kvasná dyspepsie s typickým obrazem. Rozeznáváme nedostatek laktázy buď vrozený, dědičný nebo získaný. Vrozený defekt způsobuje těžké onemocnění u novorozenců – Holzelův syndrom. Dědičný nedostatek je postupné oslabování až vymizení aktivity laktázy po odstavení. Získaný je následkem střevních chorob. Dědičný defekt se manifestuje až v době, kdy nejsou děti na mléku nutričně závislé a aktivita se stabilizuje kolem 10. roku na hodnotu přetrvávající v dospělosti. Procento lidí s deficitem je závislé na rase. Deficit má kolem 85–90 % populace Asiatů (s výjimkou Mongolů a Tibeťanů), a černochů. V Evropě deficit narůstá od severu k jihu. Skandinávci mají deficit v 10 %, středoevropané v 15 % a jihoevropané kolem 30 %.58

Bakalář ve své kontroverzní knize Tabu v sociálních vědách deklaruje snahu přistupovat ke studiu ras objektivně. Poukazuje na nekompetentnost sociálních vědců, kteří prý zakládají svoji kariéru více na politické loajalitě než na skutečné odbornosti. Z tohoto důvodu je podle něj vedena diskuse na „citlivá“ témata zaujatě. Bakalář si při sledování rozdílů mezi rasami všímá mnoha proměnných mezi mongoloidní, europoidní a negroidní rasou (velikost mozku, měřené IQ, doba těhotenství, věk první sexuální zkušenosti, věk prvního otěhotnění, délka života, úroveň aktivity, agresivita, stabilita manželství, produkce pohlavních hormonů) a ukazuje, že až na dvě odchylky tvoří mongoloidní a negroidní rasa dva konce škál s tím, že europoidní rasa je uprostřed. Důsledky jsou patrné na zvýšené kriminalitě a dalších společensky negativních jevů především u negroidní populace. Na příkladu sportu popisuje další biologické rozdíly založené na rase: Černí jsou nejlepší ve sportech, které vyžadují rychlé reflexy a okamžitou fyzickou připravenost, jako jsou box, sprint, skoky, basketbal, běh přes překážky. Méně úspěšní jsou v disciplínách, které vyžadují koncentraci. Černí nemají prakticky žádné zastoupení v závodním šachu, bridži, scrabble a dalších hrách, které vyžadují mentální schopnosti.59

Skutečně neexistuje jediný důvod, proč zavírat oči před rozdíly vyplývajícími z rasových odlišností. Největším nedostatkem Bakalá58 59

FOJTÍK, P., URBAN, O. Laktózová intolerance. Noviny. Onkologické centrum J. G. Mendela, Nový Jičín. Čís. 3., září 2004. BAKALÁŘ, P. Tabu v sociálních vědách. Praha: Votobia, 2003, s. 35–36, 69.

64


řovy publikace je ale to, že ve svých závěrech zcela libovolně směšuje použitelná data z prováděných výzkumů a vlastní, případně převzatou čirou spekulaci. Obojí staví na stejnou úroveň. Rozdílné prostředí kladlo odlišné nároky na selekci genů podmiňující kooperaci, plánování, altruismus a schopnost odložit uspokojení. Při lovu je spolupráce důležitější než při sběračství. Levin (In: Why Race Matters. Race Differences and What They Mean 1997, s. 165) uvádí, že podmínky v severní Evropě podporovaly rozvoj spolupráce. Nutnost spolupracovat při lovu a následné dělení kořisti selektovalo geny pro sociální chování. Reciproční altruismus (a silné skupinové normy) se vyvíjel v podmínkách vzájemné závislosti. Míra této závislosti byla větší u lovců než u sběračů. Jižní Asiaté byli do určité míry vystaveni studeným zimám ještě předtím, než migrovali na jih. V důsledku toho je jejich inteligence vyšší než inteligence negroidů, ale nižší, než inteligence jiných europoidů. Jako odpověď na extrémně nízkou teplotu se u mongoloidů vyvinuly adaptace tak, aby se snížily teplotní ztráty: plošší obličej, kratší končetiny a patrně i úzké oči, které umožňují ochranu proti zimě a odrazu slunečních paprsků od sněhu60.

Každý zde citovaný odstavec je nepodloženou spekulací typu „že by to tak mohlo být.“ Předkládané spekulace jsou zasazovány do jednotného rámce a celý postup je tak na hony vzdálen proklamované vědecké objektivitě – mnohem blíže má k mýtům, než k vědeckému poznávání. (Podobný postup volili při studiu kultury i evolucionisté – viz kap. 6.2, s. 110). Studium lidské variability se musí provádět objektivně a za použití adekvátních metod. U Bakalářovy knihy je totiž velice zřejmé, že při definici člověka nevychází z všeobecné lidské důstojnosti, nýbrž z pozice maximální účelnosti, která rozhodně člověka jako osobnost nestaví do popředí, ale naopak do pozadí. 3.4.1. Eugenika Eugenika jako snaha o vylepšení lidského genotypu je jednou z nejhorších manipulací s lidskou důstojností. Jak již bylo uvedeno výše, podobně jako v jiných kolektivistických systémech se osobnost člověka potlačuje na úkor „blaha celku“. Často se zapomíná na to, kdo tento celek představuje, reprezentuje a za něj rozhoduje. Nemusí se jednat jen o genetické vylepšení lidstva. Stačí se zamyslet nad takovým pojmem, jako je vlast a například bojovat za vlast. Neskrývá se 60

BAKALÁŘ, P. Tabu v sociálních vědách. Praha: Votobia, 2003, s. 31, 34.

65


v některých případech za těmito hesly snaha přinutit člověka, aby bojoval za určitou politickou reprezentaci, která je momentálně u moci? Stačí, aby došlo ke změně režimu, a boj za vlast se může obrátit i proti dřívějším spojencům. V případě eugeniky (a nejen eugeniky) je zde rovněž imaginární Společnost, jejímuž správnému fungování musí jednotlivec podřídit sebe až do krajnosti. I pro tento případ je dobré citovat Bakaláře: Podivné je, když je odmítnuta teorie, která je v principu správná. A to je případ eugeniky. Principy a cíle eugeniky mají spočívat v tom, že 1) jisté lidské vlastnosti jsou hodnotné. Ty nejdůležitější z nich jsou zdraví, inteligence a mravní charakter. 2) Tyto kvality jsou hodnotné, protože jsou základem pro intelektuální a kulturní úspěchy společnosti, kvalitu jejího života a její ekonomickou, vědeckou a vojenskou sílu. 3) Zdraví, inteligence a mravní charakter jsou do velké míry geneticky determinovány. Z tohoto důvodu je možné tyto kvality geneticky zlepšovat. Cílem má být, aby lidé s žádoucími vlastnostmi měli více dětí a lidé, kteří mají negativní vlastnosti, měli dětí méně. Člověk, který si bude přát mít děti, bude muset prokázat schopnost je vychovávat. Jeden ze scénářů je takový, že ve věku 12 let budou všechny děti sterilizovány (úkon, který se svojí rutinou může přiblížit očkování), a to na dobu 10 let. Po uplynutí této doby se bude moci požádat o zrušení sterilizace. Pokud žadatelé projdou testem a složí závěrečnou zkoušku, budou odsterilizováni61.

Otázkou zůstává, kdo by zasedal v těchto hypotetických komisích udělujících souhlas k založení rodiny. Lidé demokraticky vybraní a prosazující ten, či jiný přípustný politický názor? Pro příklad, jaká opatření byla přijímána k vylepšení Společnosti, můžeme zajít do nacistického Německa: Schovávat problém euthanasie za pomoc bližnímu a usmrcování vydávat za léčbu není originální. Už první Hitlerův válečný výnos nemluvil o vraždění, ale o „udělení smrti z milosti“, tedy jako o určité výsadě či službě. Komise, která rozhodovala o euthanasii duševně či tělesně postižených pacientů, napsala do posudku buď červené plus, což znamenalo léčbu, tedy smrt, nebo modré minus, což byl život. Myšlenka euthanasie – tedy pomoci trpícímu smrtelnou nemocí sprovodit ho ze světa – byla v nacistickém Německu zprvu chápána jako humánní lékařské opatření. Tato představa se však velmi rychle osamostatnila a euthanasie si začala žít svým vlastním životem, který nabral na tempu a radi61

BAKALÁŘ, P. Tabu v sociálních vědách. Praha: Votobia, 2003, s. 252, 247– 248.

66


kálnosti s vypuknutím druhé světové války. V tzv. odborných dětských odděleních nacisté zprvu „udělovali smrt z milosti“ jen postiženým dětem. První nacistická plynová komora byla zkonstruovaná pro duševně choré v Brandenburgu nad Havolou. Blázni byli odvedeni do sprch, kde se usadili na lavičkách. Ventilátor pak začal odsávat vzduch a z „vodovodních kohoutků“ byl do místnosti vpouštěn plyn. Osvětim byla na světě. Praxe „udělení smrti z milosti“ se záhy rozšířila i na děti zdravé, pokud pocházely ze „smíšených“ manželství. To ovšem jednou stvořenému Otesánkovi pochopitelné nestačilo a za chvíli byla Gnadetod poctěna další kategorie osob – fyzicky zdraví asociálové a tzv. nepřizpůsobiví. Šéf bezpečnostní služby SS Reinhard Heydrich se pokusil tento překotný vývoj usměrnit novým Zákonem o napomáhání k smrti osobám života neschopným a společensky nebezpečným, přičemž za společensky nebezpečné byly označeny osoby štítící se práce, povaleči, alkoholici, lidé drogově závislí či sexuálně nevázaní, prostitutky, potratářky a osoby trestané. Heydrichova kategorie osob neschopných a společensky nebezpečných tvořila přibližně 2% německé populace, tedy cca 1,6 milionu lidí. To by ovšem byl jenom takový malý zákusek. Už v době před válkou probíhala v říši registrace osob s genetickými nemocemi a např. v Hamburku a Mnichově byly v roce 1939 jako „zdravotně nespolehlivé“ registrovány dvě třetiny obyvatel. V procesu ponížení člověka a jeho důstojnosti na jakousi bednu na výkonnost a na štěstí mohou podstatnou a velmi negativní úlohu sehrát lidská práva, která si stále více osobují právo zasahovat i v oblastech, které jim vůbec nepřísluší: začínají napadat instituce a vazby, které – v interakci s jinými institucemi – důstojnost jednotlivce naopak pomáhají zachovávat. Můžeme očekávat, že tento proces bude čím dál tím agresivnější. Lidská práva, vytržená z tradičních etických vazeb, spojená s reklamou, byznysem atd. jsou opravdu výbušný materiál a lidská práva mohou přispět k posílení latentní nacistické mentality a její legitimisaci ve společnosti. Uzákonění euthanasie, tedy „práva“ člověka zvolit si dobrovolně smrt, je toho příkladem. Bude mít člověk jednou právo zabít nejen sám sebe, ale i třeba „své“ dítě, protože se narodilo pochroumané? Všichni rodiče mají přece právo žít šťastný život se zdravými dětmi a ne se starat o nějakého zmetka. Nastane kolem poloviny třetího tisíciletí doba, kdy se zruší rozdíl mezi reklamou a reálným životem, kdy tváře z titulních stran společenských žurnálů budeme potkávat na ulici, v práci, doma?62

Všechny nápady počítající s vylepšením společnosti na úkor jejích jednotlivých členů je zapotřebí velice důrazně odmítat, protože ničí samotnou podstatu lidství a člověka jako takového. Zároveň je nutné odmítat jako nejvyšší formu diktatury zasahování do lidského života 62

PLACÁK, P. Hysterik Hitler v nás. Babylon, 2002, Střední Evropa č. 111/2002.

67


právě v těch nejintimnějších záležitostech a pak v záležitostech nejzásadnějších – v otázce rozhodování o životě a smrti jedinců, kteří se do konceptu šťastné Společnosti nemusí hodit. Jedny z prvních eugenických požadavků nacházíme u řeckého filosofa Platóna v jeho pojetí „ideálního státu“ (viz s. 95). Další zprávy máme ze Sparty, kde novorozence prohlíželi členové městské rady, kteří na základě zdravotního stavu rozhodovali o jejich životě a smrti. Nevyhovující děti pak byly odkládány na svazích hory Taigetos. V římské republice existovaly rovněž zákony, podle kterých byly postižené děti topeny v řece Tibeře. V 60. a 70. letech 19. století se pod vlivem Darwinova Původu druhů objevuje snaha „přírodnímu výběru“ v případě člověka napomoci a Francis Galton jednak přichází s teorií o potřebnosti na základě umělé selekce vylepšovat společnost a také poprvé pojem eugenika zavádí podle řeckého eugenes a eugeneia (eugae = znamenitě krásný). Slovo eugenika mělo označovat hlavní myšlenku nově vytvářeného systému.63 Galton ovšem ve svých dílech ještě nepřichází s detailními a konkrétními návrhy na vylepšení společnosti. Eugenické požadavky, které zaznamenaly velký ohlas (a byly realizovány) ve značné míře (absolutní i relativní) především v USA (zákony od počátku 19. století až do století 20. zakazovaly uzavírání sňatků vyjmenovaných skupin a umožňovaly násilnou sterilizaci osob duševně nemocných – celkem se odhaduje počet kolem 60 000 násilně sterilizovaných osob), nacistickém Německu (kolem 450 000 násilně sterilizovaných osob, eugenický program byl podle amerického vzoru64), Švédsku (do roku 1975 bylo násilně sterilizováno více než 63 000 osob, program byl zaměřen na příslušníky odlišných etnik a ras

63

GALTON, F. Inquiries into human faculty and its development. London: Macmillan, 1883. 64 Spojitost americké (USA) a nacistické eugeniky je zmiňována v BLACK, E. Eugenics and the Nazis – the California connection. San Francisco Chronicle (9 November 2003), dále v BLACK, E. War Against the Weak. New York: Four Wars Eight Windows, 2003. Z dalších publikací je možné jmenovat KÜHL, S. The Nazi connection: Eugenics, American racism, and German National Socialism. New York: Oxford University Press, 1994. Podle .

68


a také na mentálně nemocné65), Kanadě (především v provincii Alberta, kde se od roku 1928 prováděla nucená sterilizace na základě IQ testů) a dalších evropských státech, v současné Číně, případně Singapuru, ukazují, že proces ponižování člověka se nezastaví před ničím a doprovodně je (s železnou pravidelností) spojován s velmi ušlechtilými odůvodněními přínosu pro Společnost. Druhým velmi významným rysem zastánců eugeniky je to, že nikdy nepožadují, aby se tato opatření uplatňovala proti nim samotným, ale (opět s železnou pravidelností) požadují uplatňování eugenických zásad proti „těm druhým“. V souvislosti s eugenikou je rovněž dobré nezapomínat na to, co nás jednoznačně odlišuje od zvířat (viz s. 37) a že těmito čistě technickými způsoby řešení „problémů“ ničíme samotnou podstatu lidství. Do lidské společnosti totiž patří všichni lidé. Neboť definujeme-li Člověka mé civilizace, nevycházíme z lidí. Naopak, lidé jsou definováni jím. Je v něm, jako v každé bytosti, něco, co nemohu vyložit materiály, které ji skládají. Katedrála je něco jiného, než souhrn kamenů. Je geometrií a architekturou. Nedefinují ji kameny, naopak ona obohacuje kameny svým vlastním významem. Kameny jsou zušlechtěny tím, že jsou to kameny katedrály. Nejrozličnější kameny slouží její jednotě. Katedrála zahrnuje vše do svého chorálu, až po nejpitvornější chrliče66.

65

Något om rastänkandet i Sverige. [online] Niclas Wahlgrens, 2007 [cit. 1.10.2007]. Dostupný z: . 66 de SAINT-EXUPERY, A. Válečný pilot. In: Slova jako hvězdy. Praha: Vyšehrad, 2000.

69

4. Význam genetiky v antropologii

Obr. 2. Leták měsíčníku Neues Volk, vydávaného rasovým oddělením NSDAP. Tento postižený dědičnou chorobou stojí za svůj život 60 000 říšských marek – výzva: jsou to i tvé peníze. Zdroj: .

Obr. 3. Leták z roku 1936: Wir stehen nicht allein. Vlajky států, kde je uzákoněna násilná sterilizace osob s dědičnými nemocemi (shora dolů a zleva doprava: USA-1918, Dánsko-1929, Norsko-1934, Švédsko-1934, Finsko-1935, Maďarsko, Velká Británie, Švýcarsko, Polsko, Litva, Lotyšsko, Japonsko). Zdroj: .

4. Význam genetiky v antropologii 4.1. Základní genetické pojmy Genetika jako věda o dědičnosti a proměnlivosti organismů má pro antropologii velký význam a bez základních genetických zákonitostí není možné správně pochopit zákonitosti způsobující variabilitu uvnitř lidského rodu. Znalosti z genetiky můžeme využít často – například při studiu lidských ras, při studiu příbuzenství nebo při sledování geneticky podmíněných chorob. Z hlediska metodologie používá genetika především pokusné metody (např. křížení). K vyhodnocování používá statistické metody. V případě genetiky člověka není možné pokusných metod využít, protože člověk jako takový má svá specifika a cíleně vylepšovat lidské vlastnosti způsobem, jaký je běžný u chovných zvířat nebo pěstova70


ných rostlin by člověka degradovala tím nejhorším způsobem (viz kap. 3.4.1. Eugenika, s. 65). Znalost genetických zásad byla známa již velice dávno – k chovu nebo dalšímu pěstování se vybírali jen ti nejlepší jedinci. Nezodpovězenou otázkou však zůstávalo, co je přenašečem vlastností, které byly pozorovatelné. Je to náhodné? Kdyby se jednalo o naprostou náhodu, cílený výběr nejlepších jedinců k dalšímu rozmnožování by pak neměl význam. Dlouhou dobu se předpokládalo a tradovalo, že tímto přenašečem je u živočichů krev. Později se však ukázalo, že v krvi to není a zcela náhodné to také není. Přesto se dodnes setkáváme s pojmy pokrevní příbuzní, plnokrevník, polokrevník nebo mísení krve… Velký význam pro pochopení zásad dědičnosti měl Jan Řehoř (Johann Gregor) Mendel (*1822 Hynčice na Kravařsku, †1884 Brno). Jeho přínos pro genetiku spočíval především v tom, že na základě pokusů s hrachem jako první naformuloval a uveřejnil zákonitosti přenosu znaků z rodičů na potomstvo. Matematickým vyjádřením poměrů přenášených znaků byl zcela oprávněn vyslovit hypotézu, že dědičnost (přenos znaků) má hmotný základ. Dnes již víme, že tento hmotný základ se nachází především v buněčném jádře (zde je přes 90 % genetické informace, zbytek připadá na mimojadernou dědičnost – tato informace je především v mitochondriích a plastidech). Později (v 50. létech 20. století) se objevili odpůrci Mendela i genetiky. Celý spor ovšem nebyl veden v rovině důkazové, ale ideologické. Trnem v oku pro uznání genetických zásad byl především nevhodný původ zakladatele genetiky. Ač se to může zdát nyní absurdní, hlavní překážkou bylo kněžské povolání J. Ř. Mendela. Genetika byla označena jako pavěda, která se nesměla na vysokých školách vyučovat, a místo ní nastoupilo zcela jiné učení, jehož hlavním představitelem byl T. D. Lysenko. Lysenko předkládal teorii o vlivu prostředí jako hlavním zdroji druhové rozrůzněnosti. Tato teorie došla až do neuvěřitelných nesmyslností. Například se dokazovalo, že klíčí-li pšenice v nepříznivém prostředí, vyroste z ní žito. Na univerzitách (i v Československu) se zacházelo až tak daleko, že studentům předkládali při laboratorních cvičeních jako důkaz klas pšenice s nalepenými zrny žita.

71


Je nutné se seznámit alespoň se základními pojmy používanými v genetice, protože bez jejich znalosti by další orientace v této oblasti nebyla vůbec možná. • Fenotyp: Vnější projev genotypu. • Genotyp: Souhrn všech genů. • Gen: Základní jednotka genetické informace. Úsek na chromozómu umožňující vznik znaku nebo vlastnosti, kterou kóduje. • Alela: Forma genu (menší jednotka – geny se skládají z alel). Gen může existovat v různých podobách – alelách, které ovlivňují jiné alely na stejném místě párového chromozómu. • Karyotyp: Souhrn všech chromozómů jedince v jádře buňky. Člověk má základní počet chromozómů 46 (diploidní počet), pohlavní buňky obsahují chromozómů 23 (haploidní počet). • Chromozóm: Pentlicovitý útvar v jádře buňky obsahující DNA. • DNA: Deoxyribonukleová kyselina. Skládá se z pětiuhlíkatého cukru (pentózy) deoxyribózy, kyseliny fosforečné a čtyř druhů dusíkatých bazí (adenin, thymin, cytosin a guanin), které se párují A-T a C-G. Molekula DNA je velmi dlouhá – natažená může mít až 2 m. Pořadí dusíkatých bazí na kodogenním vláknu67 určuje aminokyselinu, která se má použít k syntéze bílkoviny. Začátek a konec syntézy bílkovinné molekuly také určuje trojice bazí.

Obr. 4. Spojení vláken DNA. Pouze jedno vlákno je kodogenní – slouží k předávání genetické informace. Druhé (komplementární) vlákno se uplatňuje při replikaci. 67

Pouze jedno vlákno ze šroubovice slouží přímo ke „čtení“ genetického kódu, to se nazývá kodogenní, druhé vlákno je komplementární a uplatňuje se při replikaci (vzniku nové molekuly) DNA.

72


Obr. 5. Model úseku DNA Obr. 6. Replikace DNA (z původního vlákna vznikají dvě nová podle zásad komplementarity dusíkatých bazí)

• Homozygot: Jedinec, jehož genotyp je ve sledovaném znaku tvořen jediným typem alel. (Může se označovat AA nebo aa nebo RR nebo rr nebo BB nebo bb…) • Heterozygot: Jedinec, který má pro sledovaný znak gen s rozdílnými alelami (Aa nebo Bb nebo Rr). • Dominantní znak: Pro jeho fenotypový projev postačuje přítomnost pouze jedné (dominantní) alely. • Recesivní znak: Pro jeho fenotypový projev je nutná přítomnost obou (recesivních) alel. Zůstaneme u Mendelova hrachu a můžeme si ukázat, jakým způsobem se jednotlivé vlastnosti přenášejí. Ke křížení je v tomto případě zvolen hrách s kulatými a hranatými semeny. Kulatost semen je znakem dominantním (R), u hranatých semen se jedná o znak recesivní (r). Protože jeden z rodičů je homozygot dominantní (RR), všichni potomci budou mít kulatá semena, ale bude se již 73


jednat o heterozygoty (Rr). Z uvedeného příkladu je odvozen i první Mendelův zákon – zákon o uniformitě F1 generace. Křížíme-li dominantního homozygota s homozygotem recesívním, jsou jejich potomci F1 generace v sledovaném znaku všichni stejní. Reciproká křížení u jakýchkoliv jedinců F1 generace dávají shodné výsledky. Při křížení hrachů s hranatými a kulatými semeny (homozygoty) jsme dostali jednotné – uniformní – potomstvo s kulatými semeny. Podobně například při křížení červenokvětých rostlin se žlutokvětými rostlinami můžeme dostat všechny červené, všechny žluté, ale nikdy ne část žlutých a část červených. (Pokud jsou obě křížené rostliny HOMOZYGOTNÍ). Zároveň nezáleží na tom, zdali se přenese pyl hrachu s kupříkladu červeným květem na hrách kvetoucí žlutě, nebo naopak. Jak ale bude dále vypadat naše uniformní potomstvo po dalším křížení?

Protože se jedná o heterozygoty, dojde ke vzniku nových kombinací, které se projeví genotypově i fenotypově. Na obrázku je znovu křížení dvou homozygotů v první generaci (označuje se F1) – rr x RR. 74


V druhé generaci (F2) se kříží dva heterozygoti (Rr x Rr). Z tohoto křížení mohou vzniknout v genotypu tři varianty – RR, Rr a rr. Genotypový poměr RR : Rr : rr bude v tomto případě 1 : 2 : 1. Protože RR i Rr se fenotypově projevuje stejně, bude poměr rostlin s kulatými a hranatými semeny 3 : 1. Další zákon, který Mendel definoval, je o čistotě a segregaci vloh. Vlohy přecházejí do pohlavních buněk čisté a nemísí se s vlohami opačnými. Znamená to, že jednotlivé znaky se dědí nezávisle na sobě: červená rostlina může být velká i malá, podle nakřížení a není mezi těmito znaky (barva květu a velikost rostliny) závislost. Později se však ukázalo, že některé geny jsou na jiných velmi výrazně závislé. Třetím Mendelovým zákonem je zákon o volné kombinovatelnosti vloh. Jednotlivé vlohy se mohou volně kombinovat, neboť do pohlavních buněk přechází z daného páru pouze jedna. S kombinovatelností jednotlivých vloh souvisí i variabilita (různost) jedinců. Jaké jsou zdroje této variability? Jak je možné, že děti stejných rodičů se někdy navzájem velice podobají a jindy si podobné nejsou vůbec? Mezi hlavní zdroje variability patří: • Vznik pohlavních buněk. Při tomto procesu se dostává do každé pohlavní buňky polovina chromozómů z původní genetické výbavy rodiče. Protože chromozómů je 46 (23 párů), je zde pro variabilitu značný prostor. Pro názornost si můžeme jednotlivé chromozómy jedince označit římskými a arabskými číslicemi. Víme, že polovinu chromozómů získal jedinec od svého otce (paternální chromozómy) a polovinu od matky (maternální chromozómy). chromozómy 1 od otce chromozómy I od matky Tab. 1. Karyotyp jedince.

2

3

4

5

…

23

II

III

IV

V

…

XXXIII

Do pohlavních buněk se ovšem jednotlivé chromozómy rozdělí náhodně a některé pochází od otce a jiné od matky tohoto jedince. 75


Například: chromozómy v pohlavní 1 II III buňce Tab. 2. Chromozómy v pohlavní buňce.

4

V

…

23

4

V

…

XXXIII

nebo: chromozómy v pohlavní I 2 III buňce Tab. 3. Chromozómy v pohlavní buňce.

Z těchto příkladů je patrné, že možností vzniku různých pohlavních buněk jednoho rodiče je poměrně dost, konkrétně 223 (8 388 608). Ve skutečnosti je ovšem možností variability mnohonásobně více, protože dochází k • překřížení chromozómů (crossing over). Při vzniku pohlavních buněk se vzájemně vymění části homologických chromozómů (zjednodušeně chromozómů se stejným číslem: 1-I nebo 2-II). Zatímco v předchozím případě (Tab. 2. Chromozómy v pohlavní buňce. měla pohlavní buňka první, čtvrtý a třiadvacátý chromozóm od otce a druhý, třetí a pátý od matky, díky překřížení chromozómů (crossing over) mohou být tyto chromozómy různě „poslepovány“, takže první chromozóm může být sice od otce, ale bude mít nějakou část (nebo dokonce i několik částí) od matky (a samozřejmě naopak). Tímto se možnosti variability rozšiřují do astronomických čísel. Významný zdroj variability představují i • mutace (náhlé DĚDIČNÉ změny). Mutace dělíme na spontánní (vzniklé chybou v replikačním a reparačním mechanismu DNA) a indukované, tj. uměle vyvolané některými mutageny. V širším pojetí se pod pojmem indukované myslí mutace vyvolané cíleným vystavením organismu působení mutagenu, zatímco spontánní jsou ty ostatní. Bohužel naprostá většina mutací je nepříznivých a jen velmi málo je těch, které přináší něco pozitivního. Mutace jsou dědičné, ale velmi často jsou znaky způsobené mutacemi recesivní, což při předávání potomstvu jejich fenotypový výskyt značně zmenšuje. 76


4.2. Chromozómové abnormality Počet chromozómů živočišného i rostlinného druhu je obecně stabilní (v případě člověka dosahuje v tělních – somatických buňkách počtu 46, v pohlavních buňkách 23). Někdy ovšem dochází (z různých, často ne zcela známých důvodů) k odchylkám od tohoto „ideálního“ počtu a tento stav nazýváme chromozómovou abnormalitou. Mezi chromozómové abnormality tedy patří odchylky od normálního počtu chromozómů. Závažnost jednotlivých typů abnormalit je různá – od letálních přes středně závažné až po minimální účinky. Vzhledem k tomu, že v případě člověka se vyskytuje chromozómová abnormalita u spontánních potratů přibližně v každém druhém případě, lze se domnívat, že většina těchto abnormalit není slučitelná se životem a že defekty zjišťované u narozených dětí patří k těm méně závažným. Chromozómové abnormality dělíme na autosomální (týkají se všech chromozómů kromě pohlavního) a abnormality pohlavních chromozómů. Z autosomálních abnormalit je velmi známá a relativně častá trisomie 21 – Downův syndrom (přítomnost tří místo dvou chromozómů na pozici 21), se kterou přichází na svět zhruba jedno ze 650 dětí (výskyt poškozených plodů prudce vzrůstá až na jedno ze 40 dětí, pokud je matka starší než 40 let). Méně častá je trisomie 18 (Edwardsův syndrom) a trisomie 13 (Patauův syndrom) Abnormality pohlavních chromozómů zahrnující chybějící, nebo přebývající chromozóm. Zhruba jedna z 2 500 dívek se rodí pouze s jedním ozómem X – Turnerův syndrom (normální stav je XX). Tento defekt se také označuje jako 45 X0 (přítomnost pouze 45 chromozómů, z pohlavních je přítomen pouze jeden chromozóm X, druhý chybí, nebo je defektní). Projevem tohoto onemocnění je menší tělesný vzrůst, zvrásnění kůže na krku, zpomalený vývoj sekundárních pohlavních znaků, malá tělesná výška. Všechny další abnormality zahrnují naopak nadbytečnost jednoho nebo více pohlavních chromozómů. Turnerův syndrom totiž nemá analogii u mužů – kombinace pohlavních chromozómů 45 Y0 je zřejmě letální. Klinefertův syndrom postihující chlapce je způsoben nadbytečností chromozómu X (buď 47 XXY nebo 48 XXXY). Porucha způsobuje 77


závady mužského sexuálního vývoje, neplodnost a v některých případech i střední mentální retardaci. Některé ženy se rodí s nadbytečným chromozómem X (47 XXX), podobně jako někteří muži s nadbytečným chromozómem Y (47 XYY). V těchto případech dochází pouze k vyššímu riziku mentální retardace, případně vzniku psychických problémů.68 4.3. Příklady předávání některých znaků u člověka Dědičnost barvy očí Hnědá barva očí je znakem dominantním. Genotypově se tedy může jednat jak o homozygoty, tak i heterozygoty (AA i Aa). Modrá barva očí je znakem recesivním, genotypově tedy půjde pouze o homozygoty (aa).

Dva hnědoocí heterozygoti Pokud je jeden z rodičů hnědooký (Aa x Aa) mají děti hnědooké a homozygot (AA), jsou všechny modrooké v poměru 3:1 děti hnědooké.

68

Rodinná encyklopedie zdraví. Praha: Gemini 1993.

78


Dědičnost krevních skupin

Krev obsahuje velké množství bílkovin, z nichž některé mají velký význam pro krevní transfúze. Z tohoto důvodu byly vyčleněny čtyři hlavní krevní skupiny podle těchto specifických bílkovin (antigenů) v krevních buňkách a protilátek v krevní plazmě.

Tyto tabulky ukazují způsob dědění krevních skupin. Pro běžné situace postačí, ve skutečnosti je dědičnost krevních skupin o trochu složitější. V případě skupiny 0 se netvoří antigen A nebo B. Nalézt zde však můžeme tzv. antigen H, což je vlastně prekurzor (výchozí látka nebo meziprodukt, z něhož při metabolismu vzniká výsledný produkt) pro antigen A i B. V některých textech je proto skupina 0 nazývána skupinou H. Protože tvorba antigenu H je také geneticky podmíněna, může dojít k vzácnému případu, že jedinec je hh (recesivní homozygot) a netvoří tedy antigen H. Protože je tento antigen prekurzorem pro tvorbu antigenu A i B, může být syntéza antigenů A či B přerušena již v tomto kroku. Ve výsledku bude mít jedinec fenotyp skupiny 0 (nebude u něj prokázán antigen A, ani antigen B), ačkoli jedinec může nést geny pro tvorbu některého z těchto antigenů (A či B, případně obou). Představme si situaci, že jedinec má genotyp AA ale 79


zároveň i hh. Fenotypově mu bude určena krevní skupina 0 (tento fenotyp se označuje jako fenotyp Bombay). Pokud bude mít potomka s jiným jedincem se skupinou 0 – tentokrát ovšem jde o jedince s genotypem 00 a HH – potom bude mít tento potomek krevní skupinu A (genotyp A0 Hh). Výsledkem bude tedy situace, která zdánlivě odporuje základním pravidlům dědičnosti krevních skupin. Jedná se však o velmi vzácný jev, poprvé identifikovaný v Indii.69 Rhesus faktor je druhým významným krevním typem rozlišující krev (zkráceně Rh faktor). Rh+ se dědí dominantně, osoby Rh negativní jsou recesivní homozygoti (rozhodující je zde vliv antigenu označovaného jako D). V případě Dd nebo DD je jedinec Rh pozitivní, v případě dd (recesivní homozygot) je jedinec Rh negativní. Populace Evropský původ Africký původ Ostatní ČR

Rh– 16,0 % 0,9 % 0,1 % 20 %

Rh+ 84,0 % 99,1 % 99,9 % 80 %

Z těchto údajů například vyplývá, že pro lidi s krví Rh− může být riskantní cesta do jiných částí světa (pokud by potřebovali krevní transfúzi), kde jsou zásoby krve Rh− jen malé. Význam Rh faktoru ovšem není důležitý jen pro plánování exotické cesty, ale má velký význam v případě těhotenství Rh negativních žen (pokud je otec Rh pozitivní a je tedy možnost, že dítě bude rovněž Rh+). Další těhotenství mohou být z důvodu vytvoření protilátek na krev Rh+ dítěte velice riziková (pokud se ženě neaplikuje antiglobulin – anti-D protilátky). S velmi vysokou pravděpodobností popisuje novorozeneckou žloutenku (fetální erytroblastózu) zapříčiněnou Rh– matky a Rh+ otce u jihoamerických Yanomanů Helena Valerová, která u nich nedobrovolně strávila přes dvacet let. Je třeba ovšem podotknout, že popisovaná rada by nemohla mít účinnost, pokud by nový otec měl opět Rh+: 69

Krevní skupiny a jejich dědičnost. [online] Genetika, 2003–2007 [cit. 22.8.2007]. Dostupný z: .

80


Když se narodí první dítě a zemře, druhé a zemře, třetí a zemře, potom stačí, aby žena změnila muže, a dítě, které se narodí pak, nezemře. Někdy se rodí děti docela žluté, tu říkají, že otec přednedávnem pojedl popel mrtvého. Jedné ženě se pořád rodily děti docela žluté a pak umíraly. Jeden starý hekurá se nadýchal epená a řekl manželovi, že chce-li mít děti, musí svou ženu poslat s jiným mužem. Ale ten muž se nechtěl tou radou řídit a děti se mu dál rodily žluté a umíraly. Pamatuji se na jiné tři případy, kdy se manželé dohodli s jinými muži, aby měli děti. Jedna žena nechtěla jít s mužem, kterého jí manžel vybral, a chodila k nám plakat, protože manžel chtěl, aby šla, a tloukl ji.70 Krevní skupiny podle systému AB0 mají všichni lidé, ale podíl jednotlivých skupin se podle ras i geografické lokalizace někdy velmi výrazně liší. Studium rozmístění krevních skupin může pomáhat zjistit vznik a předpokládanou migraci jednotlivých populací. Nejvíce nositelů skupiny A je v oblastech u Atlantického oceánu, eskymácká populace má tuto skupinu zhruba v 60 %. Nejvyšší podíl krevní skupiny B je v jihovýchodní Asii a Indii (40 %) a nejvyšší podíl skupiny 0 mají američtí Indiáni (100 %). U nás je situace A 42 %, 0 32 %, B 18 %, AB 8 %.71 4.4. Dědičnost pohlaví Na první pohled se může zdát, že pohlaví je určeno pouze kombinací pohlavních chromozómů X a Y (kombinace XX určuje ženské a XY mužské pohlaví). Ve skutečnosti je dědičnost pohlaví složitější a je závislá především na výskytu maskulinních a femininních znaků, které jsou založeny na pohlavních chromozómech. Pokud dojde ve vývoji jedince ke specifickým poruchám, může dojít k maskulinizaci ženských genitálií, u mužů v případě nedostatečné maskulinizace (sníženou produkcí pohlavních hormonů) může dojít k tomu, že genitálie jsou spíše ženského charakteru.

70 71

BIOCCA, E. Sama mezi Indiány. Praha: Orbis 1972, s. 142–143. FRANĚK, M. Fyziologie krve II. [online] Ústav normální, patologické a klinické fyziologie, 2005 [cit. 22.8.2007]. Dostupný z: <www.lf3.cuni.cz>.

81


S pohlavím souvisí i výskyt mnoha znaků, které se předávají podle Mendelových zákonů dědičnosti. • Znaky vázané na pohlaví Recesivní, vázané na chromozóm X. Asi nejznámějším onemocněním, které je takto založeno, je hemofilie. Ke zjevné abnormalitě v tomto případě dochází u mužů, protože vada je genotypově umístěna na chromozómu X a nemůže ji tudíž zakrýt druhý „normální“ chromozóm X. K tomuto zakrytí dochází pouze u žen, které mají dva chromozómy X. Ženy z tohoto důvodu hemofilií prakticky neonemocní a bývají pouze přenašečkami – jako heterozygoti. Aby se onemocnění projevilo i u nich, musely by získat vadné alely od obou rodičů, což je nepravděpodobné jak pro nízký výskyt vadné alely, tak pro to, že je nepravděpodobné, že by se nemocný muž dožil příležitosti předat svou vadnou alelu dál. Matka nositelka x nepostižený otec XX x X Y X Y X XX XY X XX XY V uvedeném případě (matka nositelka x nepostižený otec) je tedy pravděpodobnost, že narozené dívky nebudou nositelkami 1 : 1 (X X) a tatáž pravděpodobnost je, že narození chlapci budou zdraví (X Y). To, že dívka bude nositelkou „vadného“ chromozómu (X X) nebo že chlapec onemocní hemofilií (X Y) bude opět ve stejném poměru 1 : 1. (X – „vadný“ chromozóm; X, Y – normální pohlavní chromozómy). Podobným způsobem se dědí i většina typů barvosleposti nebo např. svalová dystrofie. Z uvedených důvodů jsou projevy takto podmíněných chorob mnohem častější u mužů, než u žen. • Znaky vázané na pohlaví Vázané na chromozóm Y. Je-li gen uložen na Y chromozómu, znamená to, že nositeli znaku jsou pouze muži a dědí se výhradně z otce na syna. To se týká samozřejmě jen těch genů, které jsou v části chromozómu Y nepodléhající rekombinaci prostřednictvím crossing over. 82


• Znaky pohlavím ovládané a ovlivněné Pohlaví může některé znaky ovládat a ovlivňovat. Mezi tyto znaky (pohlaví určuje, jak se znak projeví) patří např. sekundární pohlavní znaky (zcela odlišné ukládání podkožního tuku v určitých partiích těla u mužů a u žen – ženské boky, mužská „bříška“). Některé znaky jsou genotypově založené u mužů i žen (příp. samců i samic), ale fenotypově se mohou projevit např. jen u žen (příp. samic) – laktace, dojivost, skořápka vajec… 4.4.1. Genografické testy V souvislosti s dědičností pohlaví se pro studium migrace populací může využít skutečnosti, že pohlavní chromozóm Y se předává pouze z otce na syna. Zvláštností tohoto chromozómu je i značné omezení jeho variability. Jak bylo popsáno výše (s. 76), jedním ze zdrojů genotypové rozrůzněnosti je crossing over, při kterém dojde k výměně chromozómových úseků z mateřského a otcovského chromozómu. Chromozómy X a Y jsou schopny se vzájemně párovat, ale pouze část chromozómu Y má odpovídající úsek s chromozómem X, kde může docházet k překřížení crossing-over a následné výměně genů. Část genů na chromozómu Y se tedy tímto způsobem do chromozómu X dostat nemůže. Z tohoto důvodu mohou zůstávat určité skupiny genů na chromozómu Y velmi dlouhou dobu (mnoho generací) stálé, a navíc se předávají pouze v otcovské linii. Skupiny těchto genů se označují jako haplotypy a na základě jejich studia je možné usuzovat, jakým způsobem docházelo k migracím například etnických skupin. Pro tyto testy je možné využít pouze mužů (ženy chromozóm Y nemívají). U žen se využívá jiné metody, a to studium mitochondriální DNA, která se téměř výhradně přenáší pouze v ženské linii (přebíráme ji pouze od matky), protože po oplodnění jsou zachovány pouze mitochondrie lidského vajíčka. Hlavní haploskupiny na chromozómu Y zobrazuje následující přehled:

| A

BR B C

CR DE

F 83


D

E G

H IJ I J L

K NO

M N

P O Q

R

Haploskupiny A a B jsou typické pro populace v subsaharské Africe (a v populacích, které odsud migrovaly například prostřednictvím obchodu s černými otroky). Ostatní haploskupiny jsou zahrnuty pod označení BR (označované také jako YxA). • Haploskupina A (M91). Nachází se v Africe (především khoisanské skupiny, nilotské skupiny, Etiopie). • BR (M42, M94, M139, M299) o Haploskupina B (M60). Nachází se v Africe (např. Pygmejové). o CR Skupiny s mutací M168 (CR) • Haploskupina C (M130, M216). Nachází se ve východní části Eurasie, Oceánii, Japonsku a v Severní Americe. o Haploskupina C1 (M8, M105, M131) Nachází se v Japonsku. o Haploskupina C2 (M38) – Nová Guinea, Melanésie, Mikronésie a Polynésie o Haploskupina C3 (M217, P44) – na území celé Eurasie a Severní Ameriky (především u Mongolů, Kazachů, Tunguzů – Evenků a Na-Dené) o Haploskupina C4 (M347) – původní obyvatelstvo Austrálie o Haploskupina C5 (M356) – Indický subkontinent • Haploskupina DE (M1, M145, M203) o Haploskupina D (M174). Nachází se v Tibetu, Japonsku, na Andamanských ostrovech. Haploskupina D1 (M15) Haploskupina D2 (M55, M57, M64.1, M179, P12, P37.1, P41.1 (M359.1), 12f2.2) Haploskupina D3 (P47) o Haploskupina E (M40, M96) Nachází se v Africe, na Středním Východě, v oblasti Středozemí Haploskupina E1 (M33, M132) Haploskupina E2 (M75) Haploskupina E3 (P2, DYS391p)

84


Haploskupina E3a (M2). Nachází se v Africe. Haploskupina E3b (M35) – východní Afrika (Etiopie a Somálsko), severní Afrika (především Berbeři), Střední Východ, Středomoří (Řekové, Albánci a Italové). • Haploskupina F (M89, M213). Nachází se v jižní Indii, na Srí Lance, v Koreji. • GR Skupiny odvozující se z haploskupiny F (GR) Skupiny odvozující se z haploskupiny F zahrnují kolem 90 % světové populace, především mimo subsaharskou Afriku. • Haploskupina G (M201) – mnoho etnických skupin v Eurasii a Oceánii, nejrozšířenější na Kavkaze a v Anatólii; v Evropě především na Sardinii, v severní Itálii, severním Španělsku, v Tyrolsku, kolem 2 % v Čechách, Británii a Norsku o Haploskupina G1 o Haploskupina G2 Haploskupina G2a Haploskupina G2a1 Haploskupina G2b Haploskupina G2c Haploskupina G2c1 Haploskupina G2c1a o Haploskupina G5 • Haploskupina H (M52). Nachází se v Indii a na Srí Lance o Haploskupina H1 o Haploskupina H2 • Haploskupina IJ (S2, S22) o Haploskupina I (M170, M258) – severní a jihovýchodní Evropa, Sardinie, Střední Východ Haploskupina I1 (P38) Haploskupina I1a – severní Evropa Haploskupina I1b – jihovýchodní Evropa, Sardinie o Haploskupina J (M304, S6, S34, S35) Haploskupina J* (velmi malé rozšíření) Haploskupina J1 – spojena se Semity (především na Středním Východě, Etiopii a severní Africe)

85


Haploskupina J2 (M172) Nachází se především ve Středomoří (Itálie, Řecko a Balkán), Turecko, Gruzie, Židé, Kurdové, Střední Asie, jižní Asie • Haploskupina K (M9) Nachází se na Nové Guineji, v Austrálii. o LR o Haploskupina K1. Šalamounovy ostrovy a Fidži. o Haploskupina K2. Nachází se v Africe (Fulbové), Střední Východ, Středomoří. o Haploskupina K3. Nachází se ve dvou lokalitách jižní Asie. o Haploskupina K4. o Haploskupina K5. Nachází se v Nové Guineji. o Haploskupina K6. Nachází se v Melanésii. o Haploskupina K7. Nachází se v Melanésii. Skupiny odvozující se z haploskupiny K (LR) Haploskupina L je rozšířena především v jižní Asii. Haploskupina M je převládající na Papui-Nové Guineji. Haploskupina NO se vyskytuje ve Střední Asii. Haploskupina N má možná původ v Mongolsku, odkud se rozšířila do oblasti Sibiře a na západ, běžná je u uralských etnik. Výskyt haploskupiny O je nejvyšší ve východní a jihovýchodní Asii, nižší četnost je v jižním Pacifiku, Střední Asii a jižní Asii. Z haploskupiny P (s předpokládaným místem vzniku ve Střední Asii, nebo oblasti Altaje) se oddělily skupiny Q a R. Haploskupina Q má zřejmě také původ ve Střední Asii, odkud migrovala na východ Severní Ameriky. • Haploskupina L (M20). Nachází se v jižní, jihozápadní a Střední Asii a ve Středomoří. o Haploskupina L1 o Haploskupina L2 o Haploskupina L3 • Haploskupina M (M4). Nachází se v Nové Guineji. o Haploskupina M1 o Haploskupina M2 • Haploskupina NO (M214) (velmi malé rozšíření). o Haploskupina N (LLY22g, M231). Nachází se především mezi uralskými etniky. o Haploskupina O (M175). Nachází se ve východní a jihovýchodní Asii, v jižním Pacifiku. • Haploskupina P (M45) (velmi malé rozšíření). o Haploskupina Q (MEH2, M242, P36). Nachází se na Sibiři a v S i J Americe.

86


Haploskupina R (M207, M306) Nachází se v Evropě, západní, jižní a Střední Asii. Skupiny odvozující se z haploskupiny NO (M214) Haploskupina NO se vyskytuje ve Střední Asii. Haploskupina N má možná původ v Mongolsku, odkud se rozšířila do východní i západní části Sibiře, nejrozšířenější je u uralských etnik. Haploskupina O má nejvyšší zastoupení ve východní a jihovýchodní Asii, nižší výskyt je v jižním Pacifiku, Střední a jižní Asii. • Haploskupina NO (M214) (velmi malé rozšíření). o Haploskupina N (LLY22g, M231) Nachází se především mezi uralskými etniky. Haploskupina N1 Haploskupina N2 Haploskupina N3 o Haploskupina O (M175) – východní a jihovýchodní Asie, jižní Pacifik. Haploskupina O1 (MSY2.2) – východní a jižní Čína, Tchaj-wan, a JV Asie. Haploskupina O2 (P31, M268) Haploskupina O2a (M95) Nachází se v jižní Číně, JV Asii, na indickém subkontinentu, mezi Malajci a v Indonésii. Haploskupina O2b (SRY465, M176) Nachází se v Mandžusku, Koreji a Japonsku. Haploskupina O3 (M122). Skupiny odvozené z haploskupiny P (M45) Haploskupina Q je podmnožinou haploskupiny P (M45) a je blízká haploskupině R (M207). • Haploskupina Q (MEH2, M242, P36). Nachází se v Asii a v celé Americe. o Haploskupina Q* o Haploskupina Q1 (M120, N14) Haploskupina Q1* Haploskupina Q1a (M378) o Haploskupina Q2 (M25, M143) o Haploskupina Q3 (M3). Nachází se v Severní, Střední i Jižní Americe. Haploskupina Q3* Haploskupina Q3a (M19) o

87


Haploskupina Q3b (M194) Haploskupina Q3c (M199) o Haploskupina Q4 (P48) o Haploskupina Q5 (M323) o Haploskupina Q6 (M346) Největší část haploskupiny R tvoří linie R1a a R1b. R1a má původ v euroasijských stepích a nachází se především ve Střední Asii, jižní Asii, a mezi Slovany ve východní Evropě. R1b má původ v jižní Evropě; vyskytuje se též mezi nejrůznějšími etnickými skupinami v Asii a Africe. • Haploskupina R1 (M173). Nachází se v Evropě, západní Asii. o Haploskupina R1a (M17) – Střední Asie, Indie, Srí Lanka, střední a východní Evropa. o Haploskupina R1b (M343) – západní Evropa, západní Asie, Sin-Ťiang (Xinjiang), severní Kamerun. • Haploskupina R2 (M124) – Indie, Srí Lanka, Kavkaz, Střední Asie a východní Evropa.72

Genografie může být velmi cenným pomocníkem při studiu populací a etnických skupin, ale její význam není možné přeceňovat (jak to například často dělají firmy, které za poplatek zjistí příslušné haploskupiny na chromozómu Y). Nedostatek spočívá v tom, že je velmi obtížné provést standardizaci jednotlivých populací – pro toto testování je samozřejmě klíčové, aby byla objevena nějaká jednoznačná a neměnná známka původu. Současné populace, které jsou prezentovány podle nějakého znaku jako homogenní, ale tuto známku jednoznačného původu nemají – nelze určit znaky, které dělají jednoznačně například Čecha Čechem. Na základě výsledků genografických testů jsou vytvářeny skupiny, kde se pouze předpokládá možná příbuznost. Tyto skupiny jsou ovšem vyčleňovány na zcela jiném základě, např. na jazykovém, nebo dokonce jako skupiny v hranicích konkrétního současného státu. 72

Human Y-chromosome DNA haplogroups. [online]. 2006 [cit. 5.9.2007]. Dostupný z: .

88


Ukázkou může být podíl obyvatel s různými haploskupinami na chromozómu Y. Wells a kolektiv73 vyčleňuje jednotlivé skupiny na základě státní příslušnosti a pak na základě příslušnosti k jazykové skupině, což jsou samozřejmě jednotky, které mají s genetickými záležitostmi spíše volnější souvislost. Jako příklad je možné uvést Kyrgyze a Kazachy. Wells označuje Kyrgyze jako kyrgyzskou populaci (Kazachy jako kazašskou populaci), která je součástí altajské jazykové skupiny. Podíl jednotlivých haploskupin je v kyrgyzské a kazašské populaci následující: Haplotyp Skupina

M174

M130 M48 M89 M170 M172 M9 M175 M122 M119 M46 M45 M124 M173 M17

Kyrgyzská populace

YAP

0%

0%

M130

16%

8%

M89

6%

M9

12%

M45

2%

M173 M17

2% 63%

8% 2% 2% 2% 2% 0% 2% 6% 2% 2% 0% 2% 63%

Kazašská populace

2% 66% 2%

13%

10% 6% 4%

2% 9% 57% 2% 0% 0% 0% 2% 9% 0% 2% 8% 2% 6% 4%

Na grafickém vyjádření je odlišnost obou populací z hlediska jednotlivých haploskupin velmi výrazná: 73

WELLS, R. S. et al. The Eurasian Heartland: A continental perspective on Ychromosome diversity. PNAS, August 28, 2001, vol. 98, no. 18.

89


Podíl jednotlivých skupin haplotypů v kyrgyzské populaci

M130; 16% M89; 6%

M9; 12% M17; 63%

M45; 2% M173; 2%

Podíl jednotlivých skupin haplotypů v kazašské populaci M173; 6%

M17; 4% YAP; 2%

M45; 10%

M9; 13% M89; 2%

M130; 66%

Je však nutné si položit otázku, jaká je to vlastně ona kyrgyzská, či kazašská populace. Budeme-li zohledňovat státní hranice dnešního Kyrgyzstánu a Kazachstánu, pak je nutné si uvědomit, že tato hranice byla vytvořena velice nepřirozeným způsobem ve 20. letech 20. století, kdy na místě jiných svazových republik vznikly politickým rozhodnutím svazové republiky nové, jejichž hranice se staly východiskem pro hranice dnešního Kyrgyzstánu i Kazachstánu, a jen velmi málo respektovaly etnickou situaci. Je tedy evidentní, že dělení populací podle státních hranic je v tomto případě více než sporné. I význam jazykového hlediska v tomto případě výrazně pokulhává – někteří Kyr90

5. Dějiny oboru zabývajícího se člověkem

gyzové používali (a dodnes používají) dialekt blízký kazaštině, jiní zase blízký uzbečtině. Část Kyrgyzů v čínské provincii Xin Ťiang hovoří čistě kazašsky, jiní mají velice blízko k Mongolům. Někteří Kazaši mají blízko k Uzbekům, část (především v severním Kazachstánu) zase k Ukrajincům a Rusům. Přehledné dělení populací na základě státní či jazykové příslušnosti může být tedy velice zavádějící, protože nelze jednoznačně určit, kdo je Kyrgyz, Kazach (či Uzbek). Podobná situace může nastat i v případě Čechů a Němců – téměř všichni Češi žijící v oblasti česko-německého pohraničí mají některého ze svých předků, který hovořil německy. Je velmi obtížné rozhodnout, zda hovořit o českém, nebo německém původu, zvlášť když užívání českého a německého jazyka se často během generací měnilo. Genografie je zatím velice omezena velmi malým množstvím vzorků, které má k dispozici. Určitě by zcela jiná situace nastala, pokud by genetických vzorků bylo podstatně více, zahrnovaly by podstatnou část populace, čímž by bylo možné vytvářet ostrůvkovité mapy podle jednotlivých skupin haplotypů, bez ohledu na často nepřirozené politické hranice.

5. Dějiny oboru zabývajícího se člověkem Doklady o pozorování „jiných“ lidí – lidí s odlišným způsobem života, lidí jiné rasy, máme již z poměrně dávné doby. Památky starověkých civilizací uchovávají svědectví o dávných civilizacích, i když jsou to většinou jen názvy cizích národů, případně vnějškových vlastností. Vítězné nápisy babylónských, asyrských a perských panovníků o dobytých národech s mnohojazyčným obyvatelstvem, kresby lidí různého fyzického typu, s nejrůznějšími druhy obleků ve starověkých pyramidách a chrámech, to už je záznam etnografického pozorování. Velké množství údajů o nejrůznějších národech obsahuje Bible, která nám zároveň poskytuje i bohatý mytologický materiál. Na základě písemných dokladů antického světa můžeme sledovat, jak se postupně, krok za krokem, začíná od Homérovy doby zvyšovat znalost Řeků (a později Římanů) o národech – nejprve těch nejbliž91


ších, žijících v egejské oblasti a později i těch vzdálených. Nejprve se sice jednalo o neuvěřitelné historky, ale postupem času se stávaly tyto informace stále přesnější. Na přelomu letopočtu už měl civilizovaný řecko-římský svět cekem solidní informace o národech Evropy, Přední Asie a severní Afriky a od britských ostrovů až do Indie. S těmito informacemi pak pracovali antičtí filosofové, spisovatelé a vědci – přemýšleli o podobnostech mezi jednotlivými národy a snažili se najít příčiny těchto podobností buď na základě geografického prostředí (Hippokratés, Aristotelés, Poseidonios), nebo na základě vzájemného kulturního vlivu (Hérodotés, Strabón), nebo na základě podobného stupně kulturního vývoje (Démokritós, Lukrécius).74 5.1. Řečtí myslitelé Ačkoli byla řecká filosofie rozvinuta velmi dávno a s poznáním člověka zcela samozřejmě ze své podstaty souvisela, zde zmíníme pouze tři největší a nejznámější řecké myslitele Sókrata, Platóna a Aristotela, z nichž mladší byl vždy žákem staršího. V nich dosahuje řecké myšlení své jedinečné velikosti. Jsou vytvořena všechna nám známá odvětví filozofie: logika, metafyzika, etika, přírodní i politická filozofie, estetika, pedagogika – a zároveň jsou tato odvětví sjednocena do souhrnných systémů. Toto vlastní období rozkvětu mělo své centrum v Athénách, a tato filozofie je proto také nazývána atickou75; začíná vystoupením sofistů zhruba v polovině 5. století a sahá až po smrt Aristotelovu r. 332 př. n. l. Měřeno politickými dějinami Řecka, leží těžiště této periody již za zlatým věkem, v době začínajícího politického úpadku. V 6. století n. l. zmizela řecká filozofie jako samostatný jev z jeviště dějin. Její světodějinná úloha tím neskončila. Spolu s ostatními elementy řecké vzdělanosti se stala vedle křesťanství druhým základním pilířem evropské kultury76.

74

TOKAREV, S. A. Istorija zarubežnoj literatury. Glava 1 – Anamnez. Doistorija etnografičeskoj nauki. Moskva: Vysš. škola, 1978. 75 Attika/Attiki je poloostrov v Řecku, na němž leží hlavní město Atény. 76 STÖRIG, H. J. Malé dějiny filozofie. Praha: Zvon, 1991, s. 94–95.

92


Sókratés (asi *469 – †399).

Vím, že nic nevím.

Sókratovo vystoupení mělo takový ohlas, že, že je ještě dnes běžné rozdělovat filosofy na předsókratovské a posókratovské. To, v čem byl Sókratés zcela novátorský a originální, spočívá v jeho konkrétním zaměření na člověka, na lidskou etiku a na možnosti poznání a lidského myšlení. Způsob Sókratovy výuky byl vždy podobný – vyučoval prostřednictvím rozhovoru. V Athénách často zastavoval náhodné kolemjdoucí, kterým pokládal zpočátku jednoduché otázky, které ovšem postupně prohluboval a diskutujícího pomalu přiváděl do úzkých tím, že mu ukazoval zásadní rozpor s jeho počátečními výroky. Tím, že dotazovanému pomáhal tyto rozpory překonávat, dospěl k vymezení obecnému pojmu. Role učitele a žáka je tedy u Sókrata zdánlivě obrácena – tím, kdo se ptá, je Sókratés. Rozpor je to ovšem pouze zdánlivý, protože právě tímto způsobem Sókrates umožňoval, aby dotazovaný sám nacházel pravdu. Tuto metodu nazýval Sókratés maieutikou (uměním porodní báby – což bylo povolání jeho matky, protože jeho úkolem nemělo být myšlenky rodit, ale pouze pomáhat při zrození myšlenek jiným). Pro Sókrata nebyla pojmová jednoznačnost tou hlavní metou – hlavním cílem není podle něj teoretické poznání, ale praktické umění žít mravně. Podstatou moudrosti je dokonalé poznání – špatné jednání má původ v nevědomosti a nedokonalém poznání. Sókratovské učení máme jen zprostředkované, protože Sókratés po sobě nezanechal žádný spis. Jsme tedy odkázáni pouze na spisy jeho žáků, především Platóna a Xenofonta. Sókratovu smrt můžeme označit za justiční vraždu – byl obžalován z bezbožnosti a odsouzen k smrti vypitím poháru jedu. Důvodem byla jeho náklonnost k aristokratické straně v Athénách (proti demokratické straně). Když po peloponéské válce Athény podlehly Spartě, došlo ke svržení demokratické vlády, ale po novém převratu se k moci opět dostali demokraté, kteří se se Sókratem vypořádali neoprávněnou žalobou a odsouzením k smrti. 93


Sóma séma. Tělo je hrobem duše. Platón se narodil v roce 427 př. n. l. snad v Athénách, nebo na ostrově Aigíně, v aristokratické rodině. Původ odvozoval po otci od krále Kodra a po matce od slavného státníka Solóna. Jeho původní jméno prý bylo Aristoklés. V roce 387 př. n. l. Platón založil Akademii77 – která měla význam i po jeho smrti – platónská Akademie se stala akademií s nejdelším trváním na světě (uzavřena až císařem Justiniánem v roce 529 n. l.). Jádrem Platónova učení je nauka o idejích – jedinečné věci jsou pouze jejich odleskem. Pokud chceme poznat pravou skutečnost, pak je nutné mít na zřeteli, že to nelze učinit prostřednictvím smyslů, ale pouze rozumovým poznáním (pravý opak pozitivistického přístupu, podle kterého je poznání omezeno pouze na smyslovou oblast). Zde je známé jeho podobenství o velké jeskyni, kde žijí od dětství lidé spoutaní tak, že se nemohou pohnout. Protože nemohou ani otáčet hlavou, dívají se stále jen před sebe a ani spolu nijak nekomunikují. Za jejich zády hoří oheň: mezi ním a spoutanými lidmi vede cesta, po které chodí lidé, ale spoutaní z nich vidí jen stíny, které na protilehlou stěnu vrhá oheň. Pokud by spoutaní lidé navzájem komunikovali, stíny by pojmenovávali a považovali je za skutečné. Pokud by se někomu podařilo osvobodit se z pout, volně se pohybovat a podívat se do světla, byl by zmatený a vracel by se zpátky k věcem, které zná z jeskyně a považuje za skutečné. Teprve až by si zvykl a byl by schopný hledět i na slunce, mohl by uznat, že právě ono je tím skutečným. Platónovo podobenství o jeskyni velmi dobře ukazuje Platónovo chápání „skutečného“ (světa idejí) a „zprostředkovaného“ (prostřednictvím našich smyslů). Ideje jsou veskrze reálné, jedině ony mají pravou – metafyzickou – realitu. Jednotlivé věci jsou pomíjivé, ale ideje jako jejich pravzory jsou nepomíjivé. V platónské filosofii má významné místo hledání spravedlivého státního zřízení. Možná pro znechucení tehdejší politickou situací 77

Původně se jednalo o athénský háj nazvaný podle mýtického Akadéma (Akadémos/Académos), který měl prozradit Dioskúrům, kde se nachází jejich uloupená sestra Helena.

94


a především pod vlivem Sókratovy smrti se chtěl přímo věnovat politice. Platón kritizuje dosavadní ústavy a předkládá vizi ideálního státu. Ústav je tolik druhů, kolik je druhů lidí. Při porovnávání a kritice jednotlivých typů ústav si všímá i jejich vývoje. Pokud vládne oligarchie, vše se odvíjí od majetku, protože vládnou bohatí a chudí jsou z vlády vyloučeni. Tato špatná situace může zapříčinit vznik jiného typu vlády – demokracie. Podle Platóna představuje demokracie zároveň jednu z nejhorších forem vlády, protože celá obec je plna svobody a neomezené volnosti projevu a každý tu smí dělat, co se mu zachce… rozděluje údajnou rovnost rovnou měrou rovným i nerovným… Nemusí se zde vzmáhat bezuzdnost a všeobecný rozklad?… Učitel se za těchto poměrů před žáky chvěje a vlichocuje se jim, žáci si ale ze svých učitelů nic nedělají… Stud nazývají hloupostí a beztrestně jej zatracují, rozvážnost nazývají nemužností… Po demokracii pak přichází tyranie, vláda jedince, který když okusí moci, je jí opojen, jako je zvíře opojeno krví78. Ideální stát vidí Platón jako řízený filosofy, chráněný strážci a hmotně zajišťovaný třídou výrobců. Tato třída, protože je vyloučena z řízení státu, má jako jediná dovolené soukromé vlastnictví a rodinu. Pro vládnoucí skupinu a strážce požadoval kromě společného majetku i společné ženy, aby „všechny tyto ženy byly společné všem mužům, aby se žádná nestýkala pouze s některým a aby i děti byly společné, takže by ani otec neznal své dítě, ani dítě svého otce“. Platón dále zcela nepokrytě navrhuje eugenická opatření – „aby se nejvýtečnější muži stýkali s nejvýtečnějšími ženami co nejčastěji, méněcenní muži s méněcennými ženami co nejméně; děti těch prvních by měly být vychovávány, těch druhých nikoliv, má-li stát zůstat na výši.79“ Platónovo učení je prostoupeno humanismem – pro svůj bezpodmínečný důraz na mravnost vybízí k opouštění smyslovosti (tři vrstvy duše – žádostivá, vášnivá a rozumná). Pro svoji práci s používáním pojmů a zkoumáním jejich povahy je významný i jeho příspěvek v logice.

78 79

STÖRIG, H. J. Malé dějiny filozofie. Praha: Zvon, 1991, s. 124. STÖRIG, H. J. Malé dějiny filozofie. Praha: Zvon, 1991, s. 126.

95


Aristotelés (*384 – †322 př. n. l.) se narodil v severořecké Stagyře (Stageira – Chalkidiky) a v Aténách studoval v Akademii u Platóna. Protože Aristotelés stál proti některým Platónovým tezím, po jeho smrti vedení Akademie nepřevzal, ale odešel do Malé Asie. Do Řecka se vrátil až poté, co Alexander Makedonský dobyl Atény a v tomto období zakládá vlastní školu – Lyceum. Po Alexandrově smrti se v Aténách zvedá protimakedonská vlna odporu, a Aristotelés jako oblíbenec předchozího vládce (byl jeho učitelem) prchá na ostrov Euboia, kde pak i umírá. Aristotelés nepatří jen mezi největší Platónovy žáky, ale zároveň i mezi jeho velké kritiky. Hlavní rozdíl je v jeho náhledu na svět idejí. Zatímco Platón považoval ideje za „skutečnost“, Aristotelés nepovažoval ideje za odloučené od „skutečných“ věcí. I z tohoto důvodu nacházíme u Aristotela možnost správného zkoumání i pomocí našich smyslů. Aristotelův přínos je významný především v logice, ačkoli tento způsob poznávání sám nazývá analytikou. Logika je nutný základ všeho. Logika musí podle Aristotela předcházet veškeré teoretické filosofii (metafyzice, fyzice, matematice), praktické filosofii (kam řadí například „politologii“ – správný způsob správy státu) i poetickou filosofii. Logika je podle Aristotela návod, jak postupovat při myšlení, abychom dospěli ke správnému cíli. Mezi nejdůležitější prvky správného myšlení patří80: Pojmy, ve kterých probíhá naše rozumové myšlení. Myšlení může být správné jen tehdy, když pracujeme se správnými pojmy. Tyto pojmy můžeme získat pouze definicí, která obsahuje znak spojující (společný) – například člověk je živočich – a znak oddělující (rozlišující) – člověk je živočich rozumný. O chybách široké a úzké definice již bylo pojednáno na s. 33. Kategorie, které mají vyznačovat různá možná hlediska, z nichž se lze vůbec na věc dívat. 80

Podle Aristotelés. [online] Wikipedia, die freie Enzyklopädie, 2007 [cit. 8.10.2007]. Dostupný z: a STÖRIG, H. J. Malé dějiny filozofie. Praha: Zvon, 1991, s. 130–133.

96


Všechny kategorie nemají podle Aristotela stejnou hodnotu, a proto některé později vypouští. Nejdůležitější jsou ovšem první čtyři. Označení

řecky

Otázka

Příklad

Substance

ousia, ti esti'

Co je to (něco)?

Člověk, kůň.

Množství

poson

Jak je to velké?

Dva lokte.

Kvalita (vlastnost)

poion

Jak je to uzpůsobené, jakou Bílý, zběhlý ve to má vlastnost? čtení.

Vztah

pros ti

V jakém vztahu je to k jinému?

Dvojitý, poloviční, větší.

Místo

pou

Kde je to?

V Lyceu, na tržišti.

Čas

pote

Kdy je to?

Včera, vloni.

Poloha

keisthai

Jakou to má polohu?

Je to postavené, sedí.

Mít

echein

Co má?

Má boty, je ozbrojený.

Činit

poiein

Co dělá?

Řezat, hořet.

Trpět

paschein

Co utrpěl?

Rozřezán, spálen.

Soudy, které spojují nejméně dva pojmy. Vyčleňuje soudy kladné (tento karafiát je červený) a záporné (tento karafiát není červený), obecné (všechny karafiáty vadnou), jedinečné (tento karafiát je žlutý), které vypovídají, že něco nutně je (tento karafiát musí dnes rozkvést), nebo vypovídají pouhou možnost (tento karafiát dnes možná rozkvete). Úsudky, které spojují soudy. Jedná se o to, že z určitých předpokladů vzniká něco nového. Pokud vezmeme premisy Všichni lidé jsou smrtelní a Sókratés je člověk, pak závěrem je Sókratés je smrtelný. Důkazy, které spojují úsudky. Jedná se o nutné odvození jedné věty z jiných věd prostřednictvím postupných úsudků. 97


Aristotelés rozebírá i možnosti získávání důkazů indukcí a dedukcí. Pouhé odvozování zvláštního z obecného (dedukce) nám nemůže nikdy poskytnout dostatečné poznání. Při této metodě vyvozujeme větu teoreticky z věty obecnější. Naproti tomu indukce nás vede k dokazování věty na co možná nejvíce jednotlivých případech. Z tohoto důvodu ovšem nikdy nelze překročit větší nebo menší pravděpodobnost pro induktivní tvrzení. Věta „Kovy jsou těžší než voda“ může být dokázána tím, že postupně ukážeme: „Zlato je těží než voda“, „Stříbro je těží než voda“, „Železo je těží než voda“ atd. Nepodmíněné jistoty ovšem tímto způsobem nikdy nedosáhneme. Neboť i když vyzkoušíme všechny známé kovy, mohl by přece jen být objeven kov, který by se choval jinak. A skutečně mohla naše věta platit jen do té doby, dokud nebyl v draslíku objeven kov, který je lehčí než voda.

Aristotelés (podobně jako Platón) se zabýval i teorií správy státu. Vyčleňuje tři etapy společenského vývoje – vznik rodiny, obce a následně státu jako vrcholu lidského společenství. Vládu ve státě může mít jednotlivec (tato vláda může mít dva extrémy – osvíceného panovníka, nebo tyrana), skupina lidí (oligarchie jako vláda bohatých versus aristokracie jako vláda nejlepších), nebo vláda všech (jako políteia versus demokracie deklarovaná jako vláda bezuzdné svobody). Na rozdíl od Platóna rozhodně nesouhlasí s požadavkem obětovat státu soukromé vlastnictví nebo manželství. Stát bude podle Aristotela dobře fungovat tehdy, když základem státu bude střední stav (reprezentovaný v Aristotelově době otrokáři). Vliv antické filosofie Na první pohled se může zdát, že poukazy na světodějinnou úlohu zmíněných řeckých filosofů jsou v mnoha ohledech přeceněné. Po Sókratovi nezůstal žádný spis, pouze svědectví jeho neobyčejné mravní síly vyúsťující v jeho až mučednickou smrt. Platónovo monumentální dílo je často označováno za vrchol řecké filosofie, ale podíváme-li se například na jeho kastovnické pojetí státu, je pro nás (i na základě mnoha historických zkušeností) ve většině ohledů nepřijatelný. Aristotelés je sice vynikajícím logikem, který položil základ ke správnému používání a definování pojmů, ale jeho přírodovědecké 98


spisy obsahují tolik omylů, které se předávaly po mnoho staletí pouze z důvodu nekritické úcty k Aristotelově osobnosti. Přes tyto námitky není nutné na řeckou filosofii zanevřít. Tím historickým momentem, pro který je vhodné Sókratovo, Platónovo i Aristotelovo dílo zmiňovat a studovat i v antropologii, je především přístup k člověku. Řečtí filosofové burcují člověka, aby poznával člověka. Řečtí filosofové nabádají k tomu, aby se člověk pozvedl k transcendentním záležitostem, tedy těm, které člověka převyšují a zároveň jsou nedílnou součástí člověka. Řečtí filosofové jsou v mnoha ohledech průkopníci pokládání otázek týkajících se smyslu lidského života a možnosti poznání. Právě těmito otázkami nasměrovali vývoj celé evropské kultury a právě z tohoto důvodu je nutné považovat řeckou filosofii za jedno z jejích východisek. Při všech jednotlivých výhradách a odchylkách lze říci, že ve staré indické filosofii vcelku převládají otázky po bohu, svobodě a nesmrtelnosti a po smyslu života. Myšlení starých Číňanů se zabývá především oblastí praktického jednání a životem lidského společenství, tedy etikou. V mnohotvárné filosofii starého Řecka se tyto otázky uplatňují všechny, otázky poznání a jednání do jisté míry převažují81.

5.2. Studium člověka ve středověku a novověku Zánik antické civilizace, barbarské nájezdy, hospodářský i kulturní úpadek, to vše bylo příčinou značného zúžení geografického a etnografického obzoru. Politická rozdrobenost feudalizující se Evropy ohraničila kulturní horizont hranicemi malých hrabství a knížectví. Tito vládci, tím spíše pak jejich poddaní, v naprosté většině zájem o nové poznatky neprojevovali. Úpadek etnografického poznání doprovázel téměř celou první polovinu středověku. Pouze ve východní části bývalé Římské říše, v Byzanci, se částečně antická tradice udržovala. U byzantských autorů (v 6. století – Prokopius, Jordanes, v 9. století Maurikios, v 10. století Konstantinos) nacházíme některé více čí méně důvěryhodné etnografické informace, i když jsou povětšinou ryze praktické – jedná se spíše o vojenské nebo obchodní příručky. 81

STÖRIG, H. J. Malé dějiny filozofie. Praha: Zvon, 1991, s. 27–28.

99


V západní Evropě ani výpravy skandinávských Vikingů (v 9. a 10. století), ani křížové výpravy (ve 12. a ve 13. století) neprobudily u vzdělanců touhu poznat cizí národy. Pouze církevní dějepisci 11. a 12. století (Adam von Bremen, Thietmar, Helmold von Bosau) zaznamenávají zprávy o národech na severovýchodě Evropy – především se jednalo o pobaltské Slovany, o které byl zájem z misijních důvodů. Cesty evropských mnichů ze 13. století (Carpini a Vilém z Rubruku) a později Marka Pola ke dvoru mongolského chána vzbudily sice pro svůj popis dalekých krajů pozornost, ale ani tito poutníci nenašli další pokračovatele. Obrat v rozšiřování etnografických informací se váže až k epoše velkých geografických objevů od konce 15. století. Zámořské objevy doprovázela i změna v produkci zboží – rozšiřují se možnosti obchodu, objevují se první manufaktury, ale především vznikají obrovské koloniální imperiální říše (nejprve Španělsko a Portugalsko, pak Holandsko, Francie a Anglie). To vše vedlo v Evropě k velkému a především rychlému rozšíření znalostí o doposud zcela neznámých, nebo jen velmi známých kultur odlišujících se tělesným rámcem, hovořícími zcela neznámými jazyky a značně se odlišující svým způsobem života – v Americe, především v pobřežní části Afriky, jižní a jihovýchodní Asii, v Oceánii, na Sibiři. 5.2.1. Biologické objevy významné pro antropologii Rozvoj všech vědeckých disciplín souvisel s používáním vědeckých metod a jejich zdokonalováním. Zdokonalování metod a posouvání poznání bylo možné pouze v tom případě, že vědec projevil ochotu vydat své výsledky kritice a pouštět se do sporů s odpůrci, kteří jeho vlastní výsledky bádání zpochybňovali. Na následujícím příkladu je možné ukázat, že ne každý spor má svého vítěze a také to, že obě strany sporu se mohou hrubě mýlit. Vlámský anatom Vesalius zde již byl zmiňovaný v souvislosti s jeho výbornou prací v oboru anatomie (s. 52). V jeho době (16. století) byl v biologii spor mezi preformisty a epigenetiky. Preformisté tvrdili, že kompletní organismus je již obsažen v rodičovských buňkách. Podle toho, v jakých buňkách se měl nacházet (vajíčko, spermie), se preformisté dělili na ovulisty a animalkulisty. Epigenetici naopak tvrdili, že vývoj organismů začíná z neorganizo100


vané živé hmoty, orgány se vyvíjejí postupně od nejjednodušších ke složitějším. Transformace, ke kterým dochází, nejsou podle epigenetiků předurčeny. Vesalius v tomto sporu patřil k prefomistům, ale jeho omyl by nebyl menší, kdyby byl v táboře opačném – další vývoj poznání ukázal, že se hluboce mýlily obě strany sporu. Tento spor může být užitečný i pro nás – spory o pravdivost poznání není v některých případech možné zúžit na dva protichůdné názory. Protichůdnost názorů totiž právě v popsaném případu není skutečnou protichůdností, protože oba (nesprávné) názory patří do stejné kategorie. 5.2.2. Leuwenhoek, Redi, Spallanzani Ke změně paradigmatu v biologických disciplínách přispěl zcela jistě vynález mikroskopu. Ještě lepším vyjádřením této změny by byla možná formulace, že vynález mikroskopu tuto změnu paradigmatu sám způsobil. První mikroskop se od dnešních mikroskopů poměrně značně odlišoval a dosahoval zvětšení v rozsahu 50–275 x. Jeho vynálezce Anthony Leeuwenhoek (*1632 – †1723), si zcela jistě uvědomoval závažnost svého objevu, ale sám byl v zajetí dosavadního paradigmatu – když poprvé uviděl v mikroskopu mikroorganismy, zcela samozřejmě uvažoval, že tito tvorové musí mít mozek, žaludek nebo játra. Zároveň se ovšem svými pokusy pokouší překročit rámec dosavadních představ. Odkud se vzali ti tvorečkové, které viděl ve svém mikroskopu při pozorování vody z dešťových kapek? Možností byla celá řada – mohli vzniknout z ničeho, mohli se dostat do hrnce s dešťovou vodou ze země, z okapové roury. Proto prohlížel vodu nejrůznějšího původu a tvorečky nacházel všude. Přesto se mu nepodařilo jednoznačně rozluštit záhadu jejich původu. Ve vědeckých kruzích té doby měla stále své velmi silné postavení teorie abiogeneze, se kterou se zcela vážně počítalo již od dob Aristotela. Podstatou této teorie je vznik živých organismů z neživé hmoty. Mšice tedy měly vznikat z krůpějí rosy na rostlinách, úhoři z bahna, myši ze znečištěného sena, červi z masa a podobně. Spontánní rozvoj života jednoduchých forem (červi, myši) z neživé hmoty měl být odpovědí na otázku počátku života. Poté, co byla pro101


kázána existence nepatrných bakterií, existence fungování abiogeneze se přímo vnucovala. Trvalo ještě poměrně dlouho, než se ukázalo, že hovořit o jednoduchosti v případě živé hmoty je více než ošidné – příkladem může být právě mikrobiologie, která doposud poměrně přesvědčivě prokazuje složitost těchto organismů. Velkou ránu teorii abiogeneze zasadil svým geniálně jednoduchým pokusem z roku 1668 Francesco Redi (*1626 – †1697). K vyvrácení abiogenetické teorie stačila Redimu sada šesti džbánů. Do každé dvojice dával různé druhy masa, ale vždy jeden džbán z této dvojice nechal odkrytý a druhý převázal lehkým závojem. Do otevřených džbánů mohly létat mouchy a sedat na maso – netrvalo dlouho a maso se hemžilo červy, zatímco v zakrytých džbánech nebyly ani mouchy, ani červi. Po několika dnech z larev vznikly mouchy a v zakrytých džbánech zůstalo jen zahnívající maso. Tisíc let se lidé hádali o možnost zrození života z neživé hmoty a nikoho nenapadlo provést tento pokus.82 Teorie abiogeneze přesto zcela nezapadla a v roce 1936 se objevila v částečně pozměněné podobě Oparinova koacervátová teorie, podle které měl život vznikat samovolně za zcela specifických podmínek původní zemské atmosféry. Jednoduché organické molekuly měly podle této teorie vznikat v bezkyslíkaté atmosféře za působení slunečního záření. Z těchto molekul pak měl být jen krok ke vzniku jednoduchých buněk.

Na Rediho pokusy navázal Lazzaro Spallanzani (*1729 – †1799), ale zde se jednalo o pokusy s mikroby. Spallanzani nedokázal nic menšího, než to, že i ti nejmenší tvorečkové, které poprvé popisoval Leeuwenhoek, musí mít rodiče. I jeho odpůrci používali jako nástroj teorii abiogeneze a snažili se dokazovat, že se mikrobi mohou rodit přímo ze šťávy skopového masa. Spallanzani svými pokusy do82

KRUIF de, P. Lovci mikrobů. Praha: Orbis, 1948, s. 36.

102


kázal dosud neuvěřitelné věci – jednak, že některé mikroby nepotřebují k životu vzduch a také to, že rozmnožování mikrobů je nepohlavní (dělením). Význam objevů pro antropologii Zmíněné objevy má smysl připomínat i v antropologii, protože opět ukazují, jak nebezpečnými pro naše poznání mohou být jakékoli teorie, které vytvářejí nějaký rámec, pouze ve kterém je dovoleno se pohybovat. Uvedené příklady jsou dobrým poučením v tom, že pro vědecké poznání je důležité objevování správné metodologie – způsobu, který nás má přivést k cíli. 5.3. Počátky systematického studia kultury Nejzajímavějším při studiu člověka bylo zpočátku zkoumání „primitivů“, což souviselo se zámořskými objevy a intenzivním zaváděním koloniální správy od 17. století. Sami koloniální úředníci v mnoha případech etnografické bádání podporovali. V souvislosti s pokračováním koloniální expanze v 18. století docházelo k dalšímu rozšiřování etnografických informací z mnoha končin. Jednalo se především o severoamerické indiány, o obyvatele nově objevených souostroví v Oceánii a pobřeží Austrálie. Tyto údaje pocházely stále ještě od těch, pro které cílevědomé studium kultury stálo až na druhém místě – od obchodníků, námořníků, misionářů. Přesto měly tyto zprávy značnou odezvu, také z toho důvodu, že 18. století bylo věkem osvícenství velmi nakloněnému zabývat se kulturními záležitostmi. Zprávy z nově objevených zemí se stávaly základem historických a filosofických koncepcí, na které bylo toto století tak bohaté. Osvícenství je možné chápat jako kritiku stávajícího řádu a snahu o vytvoření nové a dokonalejší společnosti. Nejvýraznější projevy mělo osvícenství ve Francii v 18. století a projevovalo se důrazem na rozum spolu se smyslovou zkušeností – vše nadpřirozené a nadrozumové bylo odmítáno. V této době se chování člověka začalo studovat více systematicky, ale hlavní slovo při studiu člověka měly stále přírodní vědy. 103


Francouzský stoupenec osvícenství Georges Louis Buffon (*1707 – †1788) byl přírodovědcem, který vytvořil teorii o vzniku Země a vývoji organismů včetně člověka v závislosti na prostředí, ale ve svých pracích dává velký prostor integrálnímu studiu člověka, i když zdůrazňuje především jeho tělesnou stránku. V této době se oživuje myšlenka geografického determinismu, známá již v antice, podle které je člověk, národy a jejich zvyky a obyčeje pod přímým vlivem okolních přírodních podmínek (Ch.L. Montesquieu [monteskje], viz s. 161). Rozšířila se i myšlenka idealizovaného „ušlechtilého divocha“, žijícího pouze podle přirozených zákonů přírody (J. J. Rousseau [ruso], D. Diderot [dydro]), bylo rozpracováno schéma historických stupňů kulturního rozvoje, kterým odpovídaly různé existující národy (Voltaire [voltér]). Mnohé tyto společensko-historické koncepty sehrály důležitou úlohu v ideové přípravě Velké francouzské revoluce.83 Antropologie jako studium člověka tedy byla ovlivněna názory, které se začaly objevovat v době osvícenství a romantismu (Johann Gottfried Herder, Wilhelm Dilthey). V 18. století se v souvislosti s osvícenstvím objevuje snaha zkoumat lidskou společnost podobným způsobem, jako ostatní přírodní vědy. Proto se studium jazyka, materiální i duchovní kultury, které probíhalo v koloniích, metodologicky příliš nelišilo od popisu rostlin a živočichů, které se v cizích krajích vyskytovali. V této době můžeme hledat původ odlišného pojetí disciplíny, které se v určité míře udrželo až dodnes. Ve státech, které neměly kolonie, se studium kultury více zaměřovalo na folkloristiku a dokumentaci původní (místní) lidové tvorby. Ani v 19. století zájem o exotické končiny a tamější „divochy“ neopadl. Studium obyvatelstva v mimoevropských společnostech mělo být jakýmsi okénkem, které by mohlo ukázat na vlastní (evropskou, předindustriální) minulost. Devatenácté století se v případě antropologie ukazuje z hlediska používané metodologie jako zlomové. Disciplína se právě v této době začíná jednak vymaňovat z biologie (ačkoli

83

TOKAREV, S. A. Istorija zarubežnoj literatury. Glava 1 – Anamnez. Doistorija etnografičeskoj nauki. Moskva: Vysš. škola, 1978.

104

6. Evolucionismus

zpočátku z biologie přímo vychází) a také se začíná vyhraňovat vůči pouhému historickému popisu.

6. Evolucionismus 6.1. Darwinova evoluční teorie a darwinismus Na Darwinově teorii o přirozeném výběru bylo pravděpodobně nejatraktivnější to, že nahradila vysvětlení původu živých forem čistě příčinným výkladem84.

Teorie o proměně druhů a o jejich postupném vývoji bývá dnes spojována téměř výhradně s Charlesem Darwinem. Na to, že živé organismy nejsou neměnné, ovšem už poukazovalo mnoho Darwinových předchůdců, z nichž některé on sám ve svém díle zmiňuje (z nejznámějších je možné uvést Jean-Baptistu Lamarcka (*1744 – †1829), který přichází s teorií o změnách mezi jednotlivými druhy vlivem prostředí a také s (nesprávnou) domněnkou, že vlastnosti získané v průběhu života jsou dědičné; dále G. Buffona (*1707 – †1788, viz s. 104); George Léopolda Cuviera (*1769 – †1832) s jeho teorií katastrof (kataklyzmat), které měly vždy zničit podstatnou část rostlinných a živočišných druhů; dědečka Charlese Darwina Erasma, který rozvíjel nauku o evoluci organismů z hlediska naturfilosofie – vyvozující podstatu všeho dění z pohybu myšlení; A. R. Wallace (*1823 – †1913), který evoluční poznatky publikoval o rok dříve nezávisle na Darwinovi a další). Darwin byl ovšem první, kdo systematicky shromažďoval poznatky týkající se závislosti prostředí a rozrůzněnosti organismů i v rámci jednoho druhu. Darwinovým dílem opět dochází ke změně paradigmatu – neměnnost (prvotně živých organismů) je vystřídána vývojem (který ovšem probíhá pozvolně a postupně – evolucí). Podle Darwinovy evoluční teorie je proměnlivost jednotlivých druhů dána tím, že se různým způsobem přizpůsobují okolnímu prostředí. Hnací silou evolučních změn je přírodní výběr, který spočívá v přežití nejlépe přizpůsobivých organismů. Organismy mají více potomstva, než může přežít, a přežívá jen ta část, která se dokáže daným 84

BOAS, F. Anthropology and Modern Life. New York, 1962. In: WOLF, J. Kulturní a sociální antropologie. Praha: Svoboda, 1971, s. 145.

105

6. Evolucionismus

podmínkám nejlépe přizpůsobit. Tito jedinci se pak mohou dále rozmnožovat – na rozdíl od těch, kteří podlehli nepříznivým vlivům. Velký vliv v evoluční teorii mají i náhlé dědičné změny – mutace. Pokud jsou mutace příznivé v daném prostředí, zvýhodní daný organismus, který pak zmutovaný znak předává na své potomstvo. Je třeba si rovněž uvědomit, že ačkoli Darwin a Mendel byli současníci, Darwin ve své práci přiznává, že přenos znaků z rodičů na potomstvo je stále záhada. Nepřeceňuje ani vliv prostředí (na rozdíl od svých některých pokračovatelů) a všímá si naprosto odlišných mláďat v jednom vrhu, které mají téměř stejné výchozí prostředí. Bez znalosti genetických zákonů mohlo snadno docházet k diskusím, zda získané znaky během života jedince lze předávat na potomstvo, či nikoliv. Samotný Darwin byl ve své práci velice pečlivý a výsledky svého bádání zpracovával s neobyčejnou poctivostí. Pokud se objevily námitky, byl ochoten brát je v potaz a přepracovávat již publikované výsledky. Jednou z těchto námitek byl i vliv uvažovaných mutací – Fleming Jenkins poukazoval na přeceňování jejich vlivu v Darwinově teorii. Pokud by měla u jedince příznivá mutace vzniknout, je velice nízká pravděpodobnost, že by se zároveň vyskytla i u dalšího jedince opačného pohlaví – tak by se totiž mohla efektivně přenést na potomstvo. Jenkins na základě matematických modelů dokazoval, že se tyto příznivé mutace během několika málo generací „rozředí“. Darwin tyto připomínky bral velmi vážně a své vývody neváhal měnit. Darwinovi pokračovatelé se ovšem už příliš nezabývali tím, že samotný princip evoluce je plný rozporů a zcela bez okolků celou teorii dogmaticky přejímali. V některých případech dokonce darwinisté kritizovali i Darwina, že důsledně nestál na původních teoriích, které prý nemístně upravoval. První vážnou námitkou principu evoluce je popření principu entropie. Stabilita systému je tím větší, čím je systém neuspořádanější. Veškeré systémy tedy směřují k stavu vyšší stability a tudíž také vyšší neuspořádanosti. Podstatně vyšší pravděpodobnost je dosažení systému neuspořádaného. Všude kolem nás vidíme, že tyto zásady fungují – určitě je podstatně snazší rozbořit domeček z karet, než domeček z karet postavit. Pravděpodobnost dosažení stabilního (neuspořádaného) stavu – rozsypaná hromádka, je vyšší než dosažení stavu uspořádaného. Podobně je 106

6. Evolucionismus

snazší cokoliv rozbít (vnést do systému chaos), než postavit a udržet funkční (vnést do systému energii, uspořádat a udržet uspořádaným). Celá evoluční teorie počítá s pravým opakem – vše se má jaksi samo stávat složitějším a uspořádanějším. Další vážnou námitku je možné vést i proti dílčím teoriím, pomocí kterých se vysvětluje, jak se dosahuje vývoje. Hybnou sílou vývoje je neustálé přizpůsobování se nepříznivým podmínkám. Kdo se umí přizpůsobit, pomocí dalšího mechanismu – přírodního výběru (přežijí jen ti nejschopnější) – se dále vylepšuje a přenáší své geny na potomstvo. Téměř nezničitelné organismy – sporulující baktérie – se ovšem vypořádají s tak nepříznivými podmínkami, se kterými se žádný živočich ani rostlina nevypořádá. Jakmile vytvoří spory, jsou odolné proti extrémnímu suchu, agresivním chemikáliím, radioaktivitě i mnohahodinovému varu. Proč tedy vznikaly formy života „vyšší“, když všechny jsou ve srovnání s těmito bakteriemi vůči nepříznivým podmínkám podstatně méně odolné? Další námitky by mohly být vedeny proti uvažované úloze náhlých dědičných změn – mutací a následných rozporů by bylo možné uvést celou řadu. Evoluční teorie přináší samozřejmě i mnohá pozitiva – ukazuje na vliv přírodního výběru, na variabilitu v rámci populace a na možnost přizpůsobení se změněným podmínkám. Možnost přizpůsobení se nepříznivým podmínkám je možné asi nejlépe ukázat na příkladu bakterií, které si vytvořily rezistenci na penicilin. Objevení penicilinu je právem označováno jako jeden z nejdůležitějších mezníků ve zdravotnictví a s tímto objevem byly spojovány velké, ale jak se později ukázalo, rovněž přehnané, naděje při léčbě mnoha bakteriálních onemocnění. V současnosti můžeme velmi dobře pozorovat krizi antibiotik, protože některé bakteriální kmeny doslova šokují rychlostí, s jakou se novým antibiotikům dokáží přizpůsobit. Některé baktérie mohou mít na plasmidu uložen gen zodpovědný za vznik penicilinázy, která penicilin rozloží, takže baktérii nijak neuškodí. Lidé si ovšem dokázali poradit a společně s penicilinem podávají látku, která dokáže penicilin před penicilinázou ochránit. Bohužel tím boj neskončil. Mikroorganismy se totiž neomezují na enzymatickou likvidaci penicilinu, ale dokáží změnit povrchovou strukturu vlastní buňky, takže je pro antibiotikum neprostupná, dokáží změnit strukturu místa, kde se podle našich předpokladů mělo antibiotikum navázat, takže se navázat nemůže, a v některých případech dokonce umí antibiotikum vypumpovat z vlastní buňky ven.

107

6. Evolucionismus

Je příznačné, že od Darwinova vystoupení v roce 1859 až dodnes existují dva velmi vášnivě debatující tábory (evolucionisté a odpůrci principů evoluce) připomínající často fotbalové fanoušky dvou klubových rivalů, ale těch, kdo četli alespoň trochu podrobněji Darwinovo dílo, je velice málo. Podobně jako povědomí o české historii je často deformováno hluboce zakořeněnou Jiráskovou interpretací, která se předává i bez čtení jeho románů, je to s Darwinovým dílem podobné. Asi nejčastější dezinterpretací jeho díla je více než zjednodušené „člověk vznikl z opice“ – výrok, který v jeho spisech zaznamenaný vůbec není. Ve vztahu k Darwinovi stále velice často přetrvává ze strany věřících lidí odmítání jeho díla jako něco proti Božímu stvoření, zatímco právě ti, kteří „Boží stvoření“ odmítají, bývají vášniví zastánci jeho díla. Darwinovo dílo sloužilo ve stalinské době jako zbraň proti náboženství a s tím spojenému tmářství, a z tohoto důvodu se příliš neuvádělo, že byl Darwin (alespoň podle svých spisů) věřící člověk odvolávající se na „Stvořitele“. Uvedené případy nám mohou posloužit jako výstraha, kam až může dojít nekritické přijímání teorie a také to, že věda a její metody má být oproštěna od vlivů ideologií, politiky i náboženství. Všeobecná nadvláda tohoto mýtu vytvořila široce rozšířenou iluzi, že evoluční teorie byla dokázána již před sto lety, a že všechen následující biologický výzkum – paleontologický, zoologický i v nových oborech genetiky a molekulární biologie – poskytuje stále rostoucí důkazy pro Darwinovu ideu. Nic není vzdálenějšího pravdě než toto. Cuvier stál svého času tvrdě na půdě empirických faktů; byl to vitalista Lamarck, Darwinův předchůdce, který od faktů odstoupil. A podobně Agassiz, Darwinův odpůrce, označující jeho schéma za „fantom“, vystupoval z čistě empirických pozic. Myšlenka, že to byli oponenti evoluce, kteří byli zaslepeni omylem apriorismu, je jedním z největších mýtů biologie 20. století…85

Nekritické vytváření šablon podle jedné teorie, se kterou je zacházeno jako s něčím nezpochybnitelným, pak může vést často k překrucování faktů, které se objevily později a do původní „teorie“ nezapadají. 85

DENTON, M. Evolution: A Theory in Crisis. London: Burnett Books, 1985. Cit. podle POTOČEK, J. Evoluce – teorie v krizi [online] Publicistický server Hospodářských novin, [cit. 24.9.2007]. Dostupný z: .

108

6. Evolucionismus

Příkladem mohou být evoluční vývojové řady živočichů. Podle evolučních principů je méně přizpůsobivý druh vytlačen evolučně úspěšnějším. V případě „běžného“ vědeckého postupu by nemělo být problémem jakýkoliv nový vědecký poznatek přijmout. Přesto například nové poznatky z vykopávek na severu Nového Mexika, které ukazují na to, že dinosauři a jejich údajní předchůdci zřejmě žili na Zemi společně po desítky milionů let86, vzbuzují emoce – mohlo by se totiž jednat o útok na zaběhnutá evoluční schémata. Podobné je to i s objevem od keňského jezera Turkana, kde se vedle sebe objevily lebky Homo habilis i Homo erectus, tedy dva druhy, které měly tvořit podle dosavadní evoluční linie předky a přímé potomky. Horní čelist Homo habilis byla datována na 1,44 milionu let, což je téměř o dvě stě tisíc let později, než měl Homo habilis vyhynout.87 Spor mezi zastánci a odpůrci evoluční teorie ukazuje, jak obě strany velmi často opouštějí objektivitu, jásají nad objevy, které potírají druhou stranu, zatímco by měly mít spíše zájem na posunu obecného lidského poznání. Poučení pro nás je velmi cenné – zacházet s teoriemi jako s teoriemi, a ne jako s dogmaty. Darwinovi je možné v každém případě vyjádřit dík – za jeho pečlivost ve vědeckém bádání a ochotu uznat skutečnosti, které do původního konceptu nezapadají. Zároveň je pozitivní skutečností, že přinesl nový náhled na biologii, se kterým jeho pokračovatelé ovšem ne vždy nakládali správně. Zásady, kterými Darwin svoji evoluční teorii podpíral, v mnoha případech velice dobře fungují a dosvědčují pečlivost jeho pozorování a shromažďování dat. Není však únosné je vydávat za jediné správné a z teorie vytvořit dogma. Přesto se pod vlivem biologického evolucionismu objevily snahy o převedení těchto zásad i na kulturu. Darwinova evoluční teorie totiž nezměnila pohled na svět jen biologům, ale také ve společenských vědách. 86

IRMIS, R. B. et al. A Late Triassic Dinosauromorph Assemblage from New Mexico and the Rise of Dinosaurs. Science 20 July 2007: Vol. 317. no. 5836, pp. 358–361. 87 Early Human Fossils Change Concepts of Human Evolution. Media Contacts [online]. The University of Utah, 8.8.2007 [cit. 24.9.2007]. Dostupný z: .

109

6. Evolucionismus

6.2. Evoluční teorie aplikovaná na kulturu – evolucionismus Vliv evoluční teorie na oblasti značně vzdálené biologii poskytuje historický příklad mimořádné síly, jak vysoce spekulativní idea, pro kterou nejsou žádné jasné vědecké důkazy, může ovládnout myšlení celé společnosti a dominovat po více než jedno století… Dalo by se očekávat, že teorie tak kardinálního významu, teorie, která doslova změnila svět, bude něčím více než metafyzikou, něčím více než mýtem. V konečném hodnocení však Darwinova teorie evoluce není ničím více ani méně, než velkým kosmologickým mýtem 20. století.88

Evolucionismus aplikovaný na kulturu vychází z biologického základu a je velice ovlivněn Darwinovým učením o postupném vývoji. Darwin způsobuje bouři nejen v biologii, ale jeho teorie se stává východiskem a modelem pro filosofické myšlení, podobně jako se stala tímto modelem pro Descarta matematika. Filosofickým východiskem byl pro evolucionisty pozitivismus – jediné skutečné poznání je na základě poznatků empirických věd. Pozitivismus, který je velice blízký scientismu (viz kapitola 2.1, s. 20), značně přeceňuje tzv. odborné vědy. Především je zde patrná snaha, aby věda byla exaktní, čehož se mělo dosáhnout tím, že by měla vycházet z přírodovědy. Poznání se v tomto případě omezuje na oblast jevů (fenomenalismus). U evolucionistů můžeme vypozorovat určitou metodologickou podobnost. První důležitá charakteristika jejich práce se projevuje ve snaze zařadit veškeré kulturní jevy do předem připravených časových schémat odpovídajících jednotlivým stupňům vývoje. Kulturní evolucionisté vytýčili vývojové schéma kultury, které v různých modifikacích odpovídají stádiu divošství → barbarství → civilizace v případě kulturní vyspělosti, v případě náboženského chápání světa se může objevit schéma magie → náboženství → věda apod. Evoluce se totiž zásadně odlišuje od kulturní změny: kulturní změny mohou probíhat jakýmkoli směrem, zatímco evoluce je nasměrována. Vývoj probíhá podle evolucionistů nepřetržitě a další vlivy 88

DENTON, M. Evolution: A Theory in Crisis. London: Burnett Books, 1985. Cit. podle POTOČEK, J. Evoluce – teorie v krizi [online] Publicistický server Hospodářských novin, [cit. 24.9.2007]. Dostupný z: .

110

6. Evolucionismus

(jakými mohou být například kulturní kontakty) hrají pouze méně významnou roli. Lidstvo má všude stejný myšlenkový potenciál (v tom se zásadně odlišují od rasistů), jen se díky místním vlivům vyvíjí nestejně rychle. Tím, kdo detailně rozpracoval teorii o psychické jednotě lidstva a zformuloval elementární ideje kultury, byl německý právník, lékař (diplom získal na univerzitě v Praze), přírodovědec a etnolog Adolf Bastian (*1826 – †1905). Bastian ostře nesouhlasí s Darwinovou evoluční teorií z toho důvodu, že změna druhů nebyla nikdy empiricky pozorována, ale uznává pozorovatelný vývoj lidské civilizace. Přes svůj nesouhlas s evoluční teorií bývá řazen mezi evolucionisty, ačkoli někteří badatelé řadí Bastiana spíše k osvíceným romantikům (společně s Humboldtem, Herderem, Vicem)89. Bastian prováděl výzkumy a sběr etnologického materiálu na mnoha místech světa90 (později se stal i zakládajícím ředitelem etnografického muzea v Berlíně). Bastian dokazuje, že rozumové projevy všech lidí na celém světě jsou stejné, protože jsou produktem stejných fyziologických mechanizmů, které jsou charakteristické právě pro lidský druh. Každá lidská mysl má zděděné „základní myšlení“, které je zcela nezávislé na rase nebo na kultuře. Kromě tohoto „základního myšlení“ jsou přítomny i myšlenky odvozené z dané kultury a společnosti. Přestože při vý89

Adolf Bastian [online] Wikipedia, die freie Enzyklopädie, 2007.[cit. 9.10.2007]. Dostupný z: . 90 Z jeho díla, kde jsou patrné navštívené oblasti, lze uvést například Ein Besuch in San Salvador, der Hauptstadt des Königreichs Kongo. Bremen 1859, Die Völker des östlichen Asien. 6 Bde. Jena 1866-1871, Die deutsche Expedition an die Loangoküste. 2 Bde. Jena 1874–1875, Die Kulturländer des alten Amerika. 3 Bde. Berlin 1878–1889, Die heilige Sage der Polynesier. Leipzig 1881, Steinskulpturen aus Guatemala. Berlin 1882, Amerikas Nordwestküste. Berlin 1883 Inselgruppen in Oceanien. Berlin 1883, Völkerstämme am Brahmaputra. Berlin 1883, Der Fetisch an der Küste Guineas. Berlin 1884, Der Papua des dunklen Inselreichs. Berlin 1885, Einiges aus Samoa und anderen Inseln der Südsee. Berlin 1889, Die mikronesischen Kolonien aus ethnologischem Gesichtspunkte. Berlin 1899, Der Völkerverkehr und seine Verständigungsmittel im Hinblick auf China. Berlin 1900.

111

6. Evolucionismus

zkumu hovoříme s jednotlivými informátory, cílem není podle Bastiana studium jednotlivce, ale spíše kolektivního vědomí a společných myšlenek jednotlivců. Přestože je evoluce podle evolucionistů jasně vytýčena, probíhala v 60. letech 19. století poměrně bouřlivá diskuse o jejím dalším možném směrování. Zatímco tzv. progresionisté tvrdili, že posun může jít pouze kvalitativně vpřed, podle degeneracionistů může v kultuře docházet i ke změnám, které lze označit jako úkroky zpět. Pro evolucionisty je důležitá srovnávací metoda – zajímavé je to, co je odlišné. Zde hraje velkou roli studium přežitku – jevu, který se v kultuře vyskytuje, ale ztratil již svůj význam a předává se jen jakousi setrvačností. Pokud budeme tento přežitek studovat, může se nám podařit objevit jeho původní význam. (Funkcionalisté – viz kap. 9. Funkcionalismus, s. 159 – naopak přežitek příliš neuznávali, protože podle nich má vše svoji funkci). Počátky antropologických výzkumů Mezi průkopníky v cílevědomých výzkumech kultury patří bezesporu Lewis Henry Morgan (*1818 – †1881) řadící se mezi první výzkumníky v oboru, který se snaží vlastním výzkumem získávat i primární data, která pak doplňuje dalšími údaji „z druhé ruky“. Právě pro sběr primárních dat se Morgan značně odlišuje od ostatních evolucionistů, kteří v naprosté většině případů čerpali údaje pouze ze zprostředkovaných zdrojů. Podle Morgana se evolucionismus týká pouze lidské společnosti (nečerpal z biologického paradigmatu). Zavádí typické evolucionistické schéma tří stupňů vývoje společnosti: divošství → barbarství → civilizace a poukazuje na hlavní rysy těchto vývojových stupňů z hlediska odvozování původu, dědických záležitostí, vlastnických vztahů, způsobů delegace moci a systémů politické správy. Jednotlivé příklady čerpá z biblických knih, antických autorů a z výzkumů současných společností, které jsou na nižším stupni vývoje. Vlastnictví na stupni divošství

112

6. Evolucionismus

Období divošství přivodilo obrovské změny v poměrech lidské společnosti. Nejvyspělejší část lidstva dospěla tehdy k zorganisování rodové společnosti a dala vznik malým kmenům s roztroušenými vesnicemi, čímž byla podnícena vynalézavost lidí. Svou primitivní energii a ještě primitivnější výrobní schopnosti věnovali především opatřování obživy. Nedospěli ještě k opevňování vsí kolovou hradbou za účelem obrany, neznali moučnou potravu a dosud mezi nimi řádila metla kanibalismu. Výrobní způsoby, vynálezy a zřízení, které jsme uvedli, představují souhrn téměř všech vymožeností, jehož lidstvo v divošství dosáhlo, s výjimkou skvělého pokroku ve vývoji řeči…Majetek divochů byl však nepatrný. Touha po získání majetku patrně dosud nenašla svůj výraz v lidské mysli, protože majetek sám téměř neexistoval. Teprve civilisace, tenkrát ještě značně vzdálená, rozvinula plně onu „hrabivost“ (studium lucri), jež nyní v tak velké míře ovládá a usměrňuje veškeré lidské snažení. Předměty, jež byly považovány za nejcennější, byly ukládány do hrobu zemřelého majitele, aby jich mohl dále užívat na onom světě. To co zbylo, postačilo, aby vyvstala otázka dědění. O způsobu rozdělování pozůstalosti před vznikem rodové organisace nedochovaly se téměř žádné, nebo lépe řečeno, vůbec žádné zprávy. Spolu se zřízením rodů se objevilo první velké pravidlo dědické posloupnosti, podle něhož byl majetek zesnulého rozdělován mezi příslušníky rodu. Prakticky si jej rozebrali nejbližší příbuzní. Platila však obecná zásada, že majetek má zůstat v rodu zemřelého a že má být rozdělen mezi jeho členy. U řeckých a latinských rodů si tato zásada uchovala svou platnost až do období civilisace. Děti dědily po matce, nedostávaly však nic po svém údajném otci.91

Morganovo dílo, metodologie i závěry byly později podrobeny značné kritice, ale přes tuto kritiku je uznávána jeho zakladatelská role systematických kulturních výzkumů. Z Morganových kritiků je možné jmenovat například R. H. Lowieho, který ve 20. letech dvacátého století vydává knihu, velmi podobnou Morganově Pravěké společnosti nejen svým názvem – Primitive Society (Prvotní společnost)92, ale i svým uspořádáním, kdy se snaží postihnout velké množství kulturních jevů souvisejících s lidskou společností s důrazem na rodinu a rody (uzavírání sňatků, polygamie, rodina, příbuzenské zásady, rody a jejich vývoj, role ženy, vlastnictví, uzavírání spolků, pozice ve společnosti, systémy práva a vlády). 91

MORGAN, L. H. Pravěká společnost neboli výzkumy o průběhu lidského pokroku od divošství přes barbarství k civilisaci. Praha: ČSAV, 1954. (Orig.: Ancient Society or Researches in the Lines of Human Progress from Savagery through Barbarism to Civilisation. New York: Henry Holt & Co., 1887), s. 428–429. 92 LOWIE, R. H. Primitive Society. New York: Boni and Liveright, 1920.

113

6. Evolucionismus

Lowie již v předmluvě poukazuje na to, že od roku 1877, kdy Morgan prováděl svá bádání a kdy se jednalo o skutečně pionýrská léta celého oboru, uběhla značně dlouhá doba, během které antropologové nejen nashromáždili velké množství nových údajů, ale především začali používat nové metody. Lowie dále ve své knize poukazuje na to, že se Morgan a jeho pokračovatelé dívali na prvotní společnost jako na celek, který ovšem studovali odděleně přes jeho jednotlivé části. Podle Lowieho nejsou v Morganově díle vůbec zohledněny nerovnosti osob mezi jednotlivými rody, ale především uvnitř rodů založené na věku, pohlaví, manželském stavu, které mohou být výraznější, než příslušnost k rodu.93

Přes kritiku Morganova díla jsou dodnes ceněny jeho popisné práce týkající se příbuzenství, kde většinou čerpal z materiálů pocházejících z vlastního výzkumu u severoamerických indiánů a uspořádání indiánské společnosti na rody, frátrie, kmeny a konfederace kmenů. Společenské zřízení amerických domorodců začalo rodem a končilo konfederací, která byla nejvyšším bodem, jehož dosáhla jejich společenská instituce. A to dalo toto organické pořadí: za prvé rod, jednotku pokrevně příbuzných, majících společné rodové jméno; za druhé fratrii, spojení příbuzných rodů, sjednocených ve vyšší asociaci pro jisté společné účely; za třetí kmen, spojení rodů, obyčejně organisovaných ve fratriích, jehož všichni členové mluvili jedním dialektem, za čtvrté konfederaci kmenů, jejíž členové mluvili odpovídajícími dialekty téhož jazyka. Výsledkem toho všeho byla rodová společnost (societas), odlišující se od politické společnosti neboli státu (civitas)94.

Ideologické využití Morganova díla Dějinami studia lidské kultury se jako červená nit vine časté zneužívání dílčích badatelských výsledků k podpírání, či naopak vyvracení jednotlivých ideologií, případně osobního přesvědčení dotyčných výzkumníků. O ideologických sporech ohledně genetických zákonů již byla zmínka výše (kap. 4.1, s. 71). I na evolucionistických výzkumech je tento nešvar velmi dobře patrný. Evolucionistický přístup ve výzkumech týkajících se kultury byl velmi často používán jako ideologický materiál především v 50. letech 20. století v rámci tzv. světového názoru. Právě Morganovo studium vlastnictví (koncepce

93 94

LOWIE, R. H. Primitive Society. New York: Boni and Liveright, 1920, s. V., 257, 205–206. MORGAN, L. H. Společenské zřízení amerických indiánů. Praha: Rovnost, 1951. (Orig.: Houses and House-Life of the American Aborigines. Washington 1881).

114

6. Evolucionismus

tzv. primitivního komunismu) se velmi dobře hodilo do propagované ideologie světového komunismu a bylo pro tuto ideologii také použito. V nakladatelství Československé akademie věd vyšel v roce 1954 překlad Morganova díla Pravěká společnost95, kde v dobově velmi poplatné předmluvě je vyzdvihován mnohem více než evolucionistický, jeho materialistický přístup. Význam Morganových výzkumů a především jeho hlavního díla Pravěká společnost ocenili a vysoce vyzdvihli zakladatelé vědeckého socialismu Karel Marx a Bedřich Engels, kteří ještě v polovině minulého století, kdy vytvořili dialektický materialismus a snažili se z hlediska této metody nastínit dějinný vývoj od pravěku až po údobí kapitalismu, ve svém díle Německá ideologie zformulovali nejdůležitější these svého učení o prvobytném pospolném řádu. Nejdůležitějším výsledkem Morganova a Engelsova díla bylo konečné zjištění, že kategorie, jako soukromé vlastnictví, vykořisťování, třídy a stát vykořisťovatelů nejsou věčné, nýbrž historicky přechodného charakteru. Vznikly teprve na jistém stupni dějinného vývoje po předcházejících statisíciletích předtřídní společnosti, vyvíjely se po několik málo tisíc let a zcela zákonitě též zaniknou.96

Antropologie jako věda o kultuře, široké pojetí kultury Chápání antropologie nejen jako vědy o fyzické stránce člověka, ale také vědy, která zahrnuje studium duševní stránky člověka, není záležitostí úplně novou. Linné, který popisuje lidské rasy, uváděl nejen jejich somatické znaky, ale i psychické, geografické a společenské. Jedním z důvodů, proč se fyzická antropologie ustavila dříve než kulturní, je to, že většina antropologů na konci 18. a v 19. století byli původně lékaři nebo se medicínou zabývali97. Jako první přichází s definicí antropologie jako vědy o kultuře Edward Burnett Tylor (*1832 – †1917). V jeho chápání už není kultura tím nejlepším, co bylo lidmi vytvořeno a vysloveno, ale kultura má podle něj podstatně širší pojetí. Pojem kultura zahrnuje vše, co se 95

MORGAN, L. H. Pravěká společnost neboli výzkumy o průběhu lidského pokroku od divošství přes barbarství k civilisaci. Praha: ČSAV, 1954. (Orig.: Ancient Society or Researches in the Lines of Human Progress from Savagery through Barbarism to Civilisation. New York: Henry Holt & Co., 1887). 96 MORGAN, L. H. Pravěká společnost neboli výzkumy o průběhu lidského pokroku od divošství přes barbarství k civilisaci. Praha: ČSAV, 1954. Předmluva s. 19, 23. 97 WOLF, J. Kulturní a sociální antropologie. Praha: Svoboda, 1971, s. 55–56.

115

6. Evolucionismus

týká člověka a lidské společnosti – od náboženství, etických norem, právních systémů, zvyků až k materiální kultuře (jedná se o celek tvořící lidské poznatky, víru, umění, morálku, právo, zvyky a obyčeje, které člověk jako člen společnosti získává98). Tylorovo chápání kultury mělo značnou odezvu v Severní Americe, kde pojetí antropologické disciplíny dávalo důraz více na kulturu, což se odráželo i v označování disciplíny jako kulturní antropologie. V češtině bylo vydáno jeho dílo již v roce 1897 (Úvod do studia člověka a civilisace. Praha, 1897). Tylorovi byl velmi blízký pozitivismus, z čehož se odvíjely i jeho požadavky na způsob práce antropologa a jeho metodologii. Pokud by měla antropologie dojít většího rozšíření, musí se nutně podle Tylora stát exaktní disciplínou, která bude hledat objektivní zákony, které řídí lidskou kulturu i lidské myšlení a bude zároveň schopná své závěry statisticky vyhodnocovat. Zároveň by antropologie měla přesunout důraz od teoretického pojetí disciplíny k její větší praktičnosti. 6.3. Evolucionisté a příbuzenství Evolucionisté přikládali studiu příbuzenství velký význam a některé příbuzenské termíny mají původ právě u nich. Bude tedy velice vhodné uvést nejprve definici některých z nich. Příbuzenství – ačkoli jde o vztah na biologickém základě, jedná se zejména o sociokulturní jev (důležitější je status, než biologická podstata). Funkcí příbuzenství je například předávání majetku, vytváření skupin (pro vzájemnou pomoc, pro pořádání oslav). Linie – skupina příbuzných majících jednoho předka. Klan – pojem je původem ze Skotska, Irska a Walesu. Jednalo se o keltský rodový svaz s patriarchální strukturou a částečně společným pozemkovým majetkem. Členové se označovali jako „synové“ klanového prapředka. Přeneseně se pojem „klan“ používá pro potomstvo, rod nebo také skupinu lidí spojených určitými společnými zájmy. Čle-

98

TYLOR, E. B. Primitive Culture. London, 1871, I. díl, s. 1.

116

6. Evolucionismus

nové podobně jako v linii odvozují původ od jednoho předka (někdy mýtického), ale nemohou určit vzájemnou spojitost. Rod – skupina pokrevních příbuzných v jedné linii. Příbuzenské vztahy jsou mezi členy přesně známé. Frátrie – skupina pokrevních příbuzných. I členové jedné a téže frátrie odvozují svůj původ od společného předka, a to v jedné a téže linii. Znalost vzájemných příbuzenských vztahů mezi členy frátrie a vůči společnému předkovi je minimální. Do frátrií se rody mohou sdružovat např. jen při oslavách, zařizování pohřbů… Moiétie (moiéta) – paralelní pojem pro používání pojmu frátrie. Používání pojmu „kmen“ může mít původ v dosud přežívané kategorizaci lidských skupin na „národní“ a „kmenové“. Ve společnostech nerodových, státních, postmoderních je jako protipól kmene obvykle chápán národ. Není to přesný protipól, protože kmen je jednotkou politickou, popř. kulturní, zatímco národ je jednotkou kulturní, popř. politickou. Skutečným protipólem kmene je stát.99 Endogamie – pojem, který (společně s exogamií) poprvé používá McLennan. Jedná se o cílené uzavírání sňatků uvnitř vlastní sociální skupiny (náboženské, etnické, sociální vrstvy). Exogamie – cílené uzavírání sňatků mimo skupinu, jejímž je jedinec členem. Polygamie – manželství více než dvou manželů. Zahrnuje polygynii (mnohoženství, kdy jeden muž má více než jednu ženu) a polyandrii (mnohomužství, kdy jedna žena má více než jednoho muže). Mezi polygamní manželství je možné řadit i mnoho různých forem skupinových manželství, kdy více než jeden muž a více než jedna žena tvoří rodinu, ve které jsou její příslušníci podobným způsobem odpovědni za výchovu dětí. Monogamie – manželství jednoho muže a jedné ženy.

99

KANDERT, J. „My“, příslušníci civilizovaných národů, a „oni“, příslušníci kmenů. Vesmír. 2003, č. 82, s. 226–232.

117

6. Evolucionismus

Odvozování původu Původ

UNILINEÁRNÍ

.

NEUNILINEÁRNÍ

(po jedné linii)

Po mužské linii (1/2)

Po ženské linii (1/7)

Po obou liniích (1/3)

Záleží na rozhodnutí jednotlivce (ambilineární) (1/10)

Patrilokalita (virilokalita) – novomanželé zakládají rodinu v místě původního bydliště ženicha (tzn. přivdá se nevěsta). Matrilokalita (uxorilokalita) – novomanželé zakládají rodinu v místě původního bydliště nevěsty (tzn. přižení se muž). Neolokalita – novomanželé zakládají rodinu na novém místě. Příbuzenství na základě pokrevenství je možné rozdělit na:

• • •

Lineární (předkové a potomci v přímé linii). Kolaterální (příbuzní v bočních liniích). Afinní (příbuzenství získané sňatkem). 118

6. Evolucionismus

Paralelní bratranci (potomci sourozenců stejného pohlaví)

Křížoví bratranci (potomci sourozenců různého pohlaví)

119

6. Evolucionismus

Podle složitosti vyčleňujeme několik základních typů příbuzenství: Havajský systém (patří mezi terminologicky nejednodušší)

Súdánský systém (patří naopak mezi nejsložitější)

120

6. Evolucionismus

Eskymácký systém (podobá se nejvíce našemu systému)

Současný systém v Čechách

Současný příbuzenský systém v Čechách nerozlišuje některé afinní a pokrevní příbuzné, nerozlišuje ani, zda se jedná o příbuzné z otcovy 121

6. Evolucionismus

či matčiny strany (např. stejné označení teta pro sestru otce, sestru matky, manželku otcova bratra i manželku matčina bratra). Ve staročeských zvyklostech se kromě toho vyskytují některé zvláštnosti. Každý pokrevenec mužského pohlaví z otcovy strany je strýc (v užším smyslu otcův bratr), ženského pohlaví teta. Mužský člen z matčiny strany je ujec. Synové dvou bratří nazývali se bratří strýčení; jestliže jeden pocházel ze sestry, bratří tetění.100 Studiem příbuzenství se podrobně zabýval již zmiňovaný L. H. Morgan. Rodina je podle Morgana historický jev, který se mění společně s vývojem společnosti. Podle Morgana neodpovídají současné příbuzenské termíny současným příbuzenským vztahům, ale odráží příbuzenské vztahy, které byly v minulosti. Při studiu příbuzenství u indiánů si Morgan všiml, že u Irokézů a u Obživejů je podle příbuzenské terminologie velmi podobný systém – syn oslovuje sestry své matky „matko“. Z tohoto důvodu předpokládá jednotný příbuzenský systém indiánů a vytváří podle evolucionistického schématu pět obecných vývojových stupňů rodiny: 1. Rodina pokrevních příbuzných (skupinové manželství bratrů a sester, vlastních a pobočných). 2. Rodina punaluanská – skupinové manželství několika sester (nebo bratrů), vlastních nebo pobočných, s jejich manžely (nebo manželkami), přičemž společní manželé nemuseli být příbuzní. Skupina mužů si brala skupinu žen. 3. Manželství párů (párová rodina), ovšem bez výlučnosti – manželství trvalo podle libovůle obou stran. Teprve zde má muž větší jistotu týkající se vlastních dětí. 4. Patriarchální rodina – jeden muž má několik žen, které byly obvykle drženy v odloučení. 5. Monogamie – manželství jednotlivých párů s výlučným spolužitím. Těmto pěti stupňům předcházel podle Morgana stav prvotní promiskuity s téměř neomezeným pohlavním stykem. Morgan při svých výzkumech používal terénní výzkum, dotazníkovou metodu (rozesílání dotazníku do mnoha zemí světa, aby získal 100

Ottův slovník naučný [online]. 2006 [cit. 2006-10-15]. Dostupný z: .

122

6. Evolucionismus

materiály pro terminologii příbuzenství), ale i zde využíval mnohé antické autory a některé nepříliš důvěryhodné druhotné zdroje. Pro používání příbuzenského názvosloví je významná jeho kniha Systems of Consanguinity and Affinity (1871) – Systémy pokrevenství (konsagvinity) a sešvagření (afinity). S Morganem udržoval čilé písemné a vědecké kontakty další evolucionista Johann Jacob Bachofen (*1815 – †1887). Jméno tohoto švýcarského právníka (při studiu kultury se zabýval i právem – bývá zmiňován jako zakladatel srovnávacího práva) je spojeno s jeho díly o rodině a především zcela novým pohledem na roli ženy v pravěké společnosti. Bachofen jako první vyslovuje hypotézu o prvotnosti matriarchátu a vytváří evoluční model rodiny a mateřského práva – z původního stavu promiskuity se vyvíjí matrilineární odvozování původu, které pokračuje přes patriarchát až k moderní společnosti. Každému stupni vývoje rovněž přiřazuje typ podle vlastností řeckých bohů. 1. Hetérismus. V tomto období se jedná o velice rozšířenou promiskuitu (odvozuje z přežitku, kterým měla být chrámová prostituce). Této éře vládla smyslná Afrodita (resp. její předchůdkyně). 2. Matriarchát. Jedná se o nadvládu žen (v rodině i ve společnosti – Bachofen při popisu tohoto období čerpá zároveň z mýtů, antické literatury, studia primitivních společností, ale údaje často neodděluje). Dominantní bohyní je zde Démétér, zvláště pro spojení období matriarchátu s usedlým zemědělstvím. 3. Patriarchát jako fáze, kdy dřívější hlavní roli žen přejímají muži. Božstvem v tomto období je Dionýsos. 4. Historické (apollónské) období. Rod je nahrazen monogamní rodinou a všechny pozůstatky matriarchátu a patriarchátu jsou opuštěny. To, co ovšem dnes nazýváme promiskuitou, mělo podle Bachofena své opodstatnění. Rozhodujícím prvkem pro postavení svobodné dívky bylo věno. Dívky bez věna byly u starých Římanů postaveny na 123

6. Evolucionismus

roveň konkubín. Původ tohoto náhledu a velmi nízké prestiže těchto dívek je však třeba hledat již v předcházejícím období – období hetérismu. Dívky, které nedostávaly věno, byly nuceny si na věno vydělávat prostitucí. Odstranění tohoto stavu bylo ztíženo tím, že se považovalo za zcela přirozené, aby si dívky věno obstarávaly samy. Pokud měl být hetérismus vymýcen, bylo nutné přijmout taková zákonná opatření, aby každá dívka věno musela dostat. Při takovém důrazu na věno nemůže překvapit, že se s námětem věna setkáváme i v mnoha mýtech. Z tohoto nového pohledu a vyjasnění je patrná důležitost výlučného dědického práva dcer, které přispělo k vylepšení mravnosti v celé společnosti. Podle starých svědectví dostával syn od otce pouze meč a kopí, aby se postaral sám o sebe, zatímco dcery, pokud by nic nedědily, měly jen kouzlo svého těla, aby si zajistily mužovu přízeň a materiální zajištění. S touto tradicí se setkáváme ještě dnes (19. století) na některých řeckých ostrovech, kde platí zákony gynaikokracie. Zatímco mužům je zde vyhrazena oblast vzdělání, považuje se za zcela přirozené, že matka dává svůj veškerý majetek na věno dcerám, aby je uchránila před pohanou a vyřazením ze společnosti.101 Ačkoli je Bachofenovo dílo v mnoha ohledech spekulativní a jeho teorie o prvotnosti matriarchátu je podložená z větší části mýtickými příběhy (především ze starověkého Řecka, Kréty, Říma, Indie), ovlivnil velký počet nejen antropologů a etnologů (kromě L. H. Morgana i B. Engelse, Thomase Manna nebo Ericha Fromma). Není nemožné a bylo to často pokládáno za pravděpodobnou domněnku, že z počátku (římské) rody byly umělým seskupením rodin, jež nebyly spojeny pokrevními vztahy, a že jenom zanedbávání příbuzenství se strany mateřské umožňovala zakladateli římského státu dát své organisaci onu rovnoměrnost a rovnováhu, kterou pokrevní svazky, kdyby jich bylo přísně požadováno, nebyly by mohly poskytovat ve stejném rozsahu. Netroufám si rozhodnout tak závažnou otázku; avšak, v každém případě nutno hledat přirozený historický vývoj rodů v době předřímské, jelikož politická organisace udělala konec s rodovou soustavou barbarských národů. Zde spočívá zásadní rozdíl mezi Římany a americkými Indiány, u nichž se nikdy neprojevil odpovídající stupeň politického pokroku, ani ne u Irokézské konfederace, která byla ze všech nejpokroči101

BACHOFEN, J. J. Das Mutterrecht : Eine Untersuchung über die Gynaikokratie der alten Welt nach ihrer religiösen und rechtlichen Natur. Stuttgart: Krais & Hoffmann, 1861.

124

6. Evolucionismus

lejší. Proto jsme nuceni k nejkrajnější opatrnosti při porovnávání těchto dvou národů – Římanů a Irokézů. Nesmíme zapomenout, že Římané nebyli nikdy skutečným národem, nýbrž politickým celkem…a konečně, že od počátku do konce jenom jedna jediná myšlenka, myšlenka politického státu, ovládala mysl všech občanů102.

S další možností vývoje rodiny přichází skotský právník a etnolog (antropolog) John Ferguson McLennan (*1827 – †1881). Ve své publikaci Primitive Marriage103 (Prvotní manželství) dokazuje na výskytu symbolických forem násilného získávání nevěst při svatebních obřadech teorii o růstu významu příbuzenských vztahů v souvislosti s prvotními právními systémy. Z přežitku únosů nevěst, které se v mnoha rituálech vyskytuje do současnosti v Americe, Austrálii, na Novém Zélandě, na mnohých pacifických ostrovech, v různých částech Asie a Evropy, odvozuje McLennan dávnou situaci, kdy bylo nutné získat ženu z jiného kmene krádeží, nebo za použití síly. McLennan zmiňuje i pojmy endogamie a exogamie. Podle něj v počátečním období, kdy existovala exogamie, neměla narozená děvčátka pro muže ze stejného kmene žádnou hodnotu, protože se v budoucnu nemohly stát jejich manželkami. Tento stav vedl k zabíjení narozených děvčátek a zároveň k polyandrii, protože muži si byli nuceni hledat manželky mimo vlastní skupinu, ale těchto nevěst byl nedostatek. McLennan uvádí charakteristiky čistě exogamních společností přes smíšené formy až k čistě endogamní společnosti. Vývoj společnosti mohl podle McLennana směřovat na různých místech oběma směry – jak od exogamie k endogamii, tak i od endogamie k exogamii104: Čistá exogamie. 1. Kmenový (nebo rodinný) systém, kde jsou jednotlivé kmeny odděleny. Všichni členové kmene jsou pokrevně příbuzní, ne102

Z dopisu Dr. J. J. Bachofena, Basilejská universita, 2, Place-Cathédrale, Švýcarsko panu Lewisi H. Morganovi, Rochester-New York z 24. února 1879. In: MORGAN, L. H. Pravěká společnost neboli výzkumy o průběhu lidského pokroku od divošství přes barbarství k civilisaci. Praha: ČSAV, 1954, s. 458. 103 McLENNAN, J. F. Primitive Marriage: An Inquiry into the Origin of the Form of Capture in Marriage Ceremonies. Edinburgh: Adam and Charles Black, 1865. 104 Ibidem, kap. 4. a 7.

125

6. Evolucionismus

bo toto příbuzenství alespoň deklarují. Manželství mezi členy kmene jsou zakázána. 2. Kmenový systém, kde je kmen tvořen mnoha rodinnými skupinami dělící se na nižší jednotky (například klany). Sňatky nejsou možné mezi členy této nižší jednotky, ale jsou možné mezi členy odlišných jednotek v rámci kmene. 3. Kmenový systém, kde je kmen tvořen mnoha rodinnými skupinami tvořících různá vesnická nebo nomádská společenství: členové těchto rodin (nebo prvotních rodových skupin) jsou částečně pokrevně promíšeni. Sňatky nejsou možné u osob, jejichž rodiny odvozují svůj původ ze stejného rodu. 4. Kmenový systém, kde je kmen tvořen nižšími jednotkami. Sňatky nejsou možné pouze mezi členy některých jednotek. Systém je podobný kastovnictví. 5. Podobné jako předchozí, ale zde se již jedná o kastovní systém, kde je určeno, mezi jakými skupinami je možné sňatek uzavírat. Čistá endogamie. 6. Kmenový (nebo rodinný) systém, kde jsou jednotlivé kmeny odděleny. Všichni členové kmene jsou pokrevně příbuzní, nebo toto příbuzenství alespoň deklarují. Manželství je možné uzavírat pouze mezi členy kmene: manželství s osobami vně tohoto kmene jsou zakázána a trestána. 7. Neurčitý kmenový systém – členové prvotních skupin (rodů) jsou pokrevně promíšeni. a) Jsou zakázána manželství, kromě těch, kde budoucí manželé pocházejí ze stejného rodu. b) Jsou zakázána manželství, kromě těch, kde budoucí manželé jsou z blízkých rodin. Dějiny rodiny dělí na dvě hlavní epochy: 1. Válčící skupiny (exogamie a polyandrie – ze studia únosů nevěst, jako přežitek dodnes), zabíjení děvčátek (z důvodu nedostatku zdrojů). 2. Zemědělská společnost (dostatek potravy, upouští se od zabíjení děvčátek, tím je dostatek žen pro všechny a zároveň jsou vytvořeny podmínky pro vznik monogamie a patrilinearity). 126

6. Evolucionismus

Přestože byl McLennan později za své postupy kritizován, ve studiu rodiny, exogamie a endogamie publikoval významné výsledky. McLennan zpochybnil teorii o prvotnosti patriarchátu, podle které prvotní jednotkou lidské společnosti byla rodina, která dala postupně vzniknout státnímu uspořádání. Svou snahou dokázat, že manželství není prvotní formou v uspořádání společnosti, posunul tento popis hlouběji do minulosti a v souladu s evolucionistickým schématem vyčlenil na nejnižší úrovni promiskuitní skupiny a na nejvyšší úrovni pak monogamní rodinu. Je také nutné zmínit, že popisované prvotní formy promiskuity a skupinových manželství jsou pouze hypotetické a nemají žádnou analogii ve známých existujících společnostech. Při „studiu“ evoluce rodiny je možné se také setkat i s mnohými nesmysly. Následující citace ukazuje ne právě zřídkavý přístup, kdy se jako konečný výsledek předkládá snůška neověřených předpokladů a domněnek, které mají sotva nějaké opodstatnění: Předpokládáme, že na začátku historie rodiny bylo společenství tlupy, která rostla především díky nové populaci. Vzhledem k jasné funkci ženy-matky a nevysvětlitelnému způsobu, jakým dokázala tvořit děti, došlo k první formaci – matriarchátu. Po zvýšení významu majetku a pochopení úlohy muže při rozmnožování (!) dochází postupně k potřebě kontrolovat zachování vlastní linie potomků muže a začínáme hovořit o patriarchátu. Manželka a děti byly tehdy pokládány za hmotné vlastnictví muže, jakožto hlavy rodiny. Tato struktura a hierarchizace podle genderu je především ve prospěch muže – patriarchy, který má nejvíce moci a autority. Zde se proto hovoří o rodině patriarchální. Patriarchát prakticky přetrvává (byť s mnoha změnami) ve většině světa dodnes105.

6.4. Náboženství a magie z pohledu evolucionistů Situace ve vědách v druhé polovině 19. století je charakterizována především převládajícím historickým paradigmatem, které s sebou nese neochvějnou víru, že budou-li objeveny prvotní formy či počátky příslušných jevů, odhalí se eo ipso i jejich podstata. Toto přesvědčení se projevuje v lingvistickém zkoumání společného indoevropského základu stejně tak jako v astronomickém zkoumání vzniku vesmíru, v sociologii a samozřejmě přírodovědě, jež díky nebývalému úspěchu evoluční teorie udávala směr i v ostatních disciplínách. V této atmo-

105

Rodina. [online]. Wikipedie, otevřená encyklopedie, 2006 [cit. 10.3.2006]. Dostupný z: .

127

6. Evolucionismus

sféře se zcela logicky zkoumání náboženství redukuje na teorie náboženské evoluce. Kruciální otázka doby zněla, co je prvotní formou náboženství.106

Náboženství a jeho projevy byly vždy považovány za jev, který s člověkem a lidskou společností souvisí téměř neodmyslitelně. Tento pohled na náboženství se snažil pozměnit John Lubbock (*1834 – †1913). Kromě toho, že se aktivně zabýval politikou (byl poslancem britského parlamentu), entomologií (studoval sociální hmyz) a archeologií (zavádí označení paleolit a neolit pro starší a mladší dobu kamennou), přichází s hypotézou o neexistenci náboženství v primitivních společnostech (prvotní ateismus). Podle evolucionistického schématu měl být prvotní ateismus následován etapou fetišismu, totemismu, šamanismu a pohanství. Slabinou tohoto tvrzení byla (podobně jako v dalších evolucionistických tezích) jeho spekulativnost a velmi chabá podloženost. Z Lubbockova díla je možné zmínit Prehistoric Times (1865) a The Origin of Civilisation (Původ civiliace), 1870. I když mají divoši nějaké myšlenky, jsou vždycky nesmyslné. Dělají všechno pro to, aby nemuseli myslet. Tím, kdo se zabýval náboženstvím a mytologií (ale i tabu, totemismem a vývojem politických institucí) podstatně více, byl James George Frazer (*1854 – †1941). Frazer dokázal svým dílem uchvátit mnohé pozdější antropology (Malinowski, Lévi-Strauss), kteří přes jejich výhrady ke způsobu jeho vědecké práce a interpretace výsledků uznávali jeho přínos pro antropologii. Frazer je přímo prototypem kabinetního učence – údaje pro své publikace získává téměř výhradně zprostředkované od misionářů, cestovatelů, koloniálních úředníků. Sám Frazer příliš necestoval, kromě návštěvy Itálie a Řecka. Publikační činnost byla pro Frazera tím nedůležitějším 106

NĚMEC, J. Srovnání vybraných antropologických přístupů ke studiu náboženství [online]. 2007 [cit. 2007-09-21]. Dostupný z: .

128

6. Evolucionismus

a pokračoval v ní (za vydatné pomoci své manželky Lily) i po svém oslepnutí v roce 1931. Nejvýznamnějším Frazerovým dílem byla bezesporu Zlatá ratolest, na které pracoval až do své smrti. Velká popularita této knihy byla dána rovněž její čtivostí a jazykovou srozumitelností – jen do roku 1921 se jí prodalo kolem 30 000 výtisků (první vydání The Golden Bough: a Study in Magic and Religion bylo v roce 1890, druhé vydání z roku 1900 už bylo šestisvazkové a třetí dvanáctisvazkové vydání Zlaté ratolesti je z let 1906–1915 a z roku 1936, kdy byl doplněn ještě třináctý svazek). Název knihy vychází z římské mytologie. Zlatou ratolest potřeboval jednak Vergiliův hrdina Aeneas ke vstupu do podsvětí a především k tomu, aby ho převozník Charón převezl na druhý břeh. Název Frazerovy knihy je ovšem založen spíše na jiném příběhu. V aricijském háji u jezera pojmenovaném po bohyni Dianě (speculum Diana) v Nemi (toto místo Frazer osobně navštívil v lednu 1901) rostl posvátný strom se zlatou ratolestí, kterou ovšem pečlivě ve dne v noci střežil velekněz – „král lesa“ a ochránce svatyně bohyně Diany. Zlatou ratolest musel ulomit každý, kdo chtěl s veleknězem – „králem lesa“ bojovat, aby zaujal jeho místo. Po tomto boji na život a na smrt se otevírala jednomu ze soupeřů cesta do podsvětí, zatímco vítěz se stal novým Králem lesa. Frazer se v této souvislosti ptá, proč útočník nebyl považován za vraha, ale za toho, kdo je oprávněn převzít uprázdněnou funkci (s tím, že ho jednou nutně čeká podobný osud) a také na to, proč před bojem s „králem lesa“ musel ulomit zlatou ratolest. Při hledání odpovědí na tyto otázky zmiňuje podobné rituály i z jiných míst, kde se symbolika „zabíjení božského krále“ vyskytuje (na jihu Indie, ve střední Africe, ve starověkém Řecku). „Zabíjení božského krále“ je důsledkem víry, že prosperita celé společnosti přímo souvisí se zdravotním stavem a vitalitou jejich panovníka. Jeho přirozená smrt by pro poddané mohla mít velmi špatné následky, a proto je třeba se ho zbavit ještě před tím, než zeslábne. Včasným zabitím panovníka může být rovněž dosaženo přenesení jeho dobrých vlastností na nástupce. Kniha není řazena podle časového sledu, ale podle jednotlivých témat, na které se Frazer zaměřuje, rozvíjí je a uvádí příklady zvyků 129

6. Evolucionismus

a rituálů kmenů a národů z mnoha odlišných kultur, z minulosti i ze současnosti. Frazer sleduje rovněž stadiální posloupnost lidských myšlenkových forem a vytváří schéma magie → náboženství → věda. Svět magie je ovládaný pomocí zaříkání, tajných formulí a rituálů. Nadpřirozené síly (duchové, bozi) jsou rovněž ovladatelní, protože podléhají silám šamana a mága. Frazer dělí magii na dva hlavní druhy: • Homeopatickou (na základě podobnosti, kdy se žádoucího výsledku se dosahuje napodobením tohoto výsledku – například při ničení podobizen nebo figurek nepřítele; vylévání vody na zem, aby se přivolal déšť; při léčení; přejímání dobrých vlastností při pojídání určitých zvířat – rychlost, odvaha). • Kontaktní (na základě dřívějšího kontaktu předmětu s člověkem je možné prostřednictvím tohoto předmětu ovlivnit i člověka, protože věci, které byly jednou ve vzájemném styku, na sebe navzájem působí i poté, co byl jejich fyzický styk přerušen). Magické praktiky nezahrnují jen tzv. pozitivní návody, jejichž cílem je přivolat žádoucí výsledek, ale zahrnují i řadu návodů negativních (zákazů, tabu), které mají ochránit před negativním působením. Když se lidé na vyšším stupni myšlení přesvědčili o neúčinnosti magie a uvědomili si bezmocnost vůči přírodním silám, nastoupilo náboženství, kde oni i příroda jsou podřízeni bohům. Zatímco mág svými praktikami mohl sám ovládat nadpřirozeno, v náboženství je vztah s nadpřirozenem jiný – člověk vstupuje do vztahu s božstvem ne jako ten, kdo nařizuje, ale jako ten, kdo rozmlouvá a prosí. Poté, co se i náboženství vysvětlující přírodní jevy stává neuspokojivým, nastupuje období vědy. V tomto případě dochází podle Frazera k uzavírání kruhu, protože lidé věří, že mohou ovládat přírodu, čímž má věda opět blíže k magii, než k náboženství. Již zmiňovaný E. B. Tylor (s. 115) rovněž vytváří evolucionistické schéma pro vývoj náboženství. V mnohém se toto schéma podobá schématu Herberta Spencera (1820–1903), považujícího za původní kult předků, který se vyvinul z důvodu strachu z mrtvých, jež bylo třeba si nějak naklonit. Tylor nahrazuje kult předků existencí duše. Primitivní národy si všímaly neobvyklých situací v lidském životě 130

6. Evolucionismus

(především spánku a snů, bezvědomí, smrti) a na základě jejich pozorování měly dojít k přesvědčení o existenci další složky člověka – duše, která má zcela odlišné vlastnosti ve srovnání s fyzickým tělem. Tato představa o duši (anima) se postupně rozšířila i na další živé tvory (a dokonce i neživé objekty), a proto hovoříme v tomto období o animismu (pojem, který Tylor zavádí). Primitivní člověk dosahuje svých cílů pomocí rituálů, které jsou později slovně doprovázeny mýty. Mýty mají v náboženské oblasti významnou roli. Ty mohou vznikat různým způsobem: buď mají historický a reálný podklad (a nejsou tedy něčím na rozhraní pohádky a nesmyslu), nebo jako dodatečná racionalizace v reakci na něco nepochopitelného a konečně proto, že člověk je bytostí, která má smysl pro dramatičnost, nespokojí se s něčím obyčejným a z tohoto důvodu mýty vytváří. Mýtus je protipólem pojmovosti. Mýtus není sám sebe schopen podrobit kontrole a rozlišit správné od nesprávného, mýtus se pouze předává, ale určitě ne argumenty.

Mýty totiž mají podle Tylora vysvětlit rituály – při jejich provádění primitivní člověk až později zjišťuje, že magickým rituálním úkonům nerozumí a na jejich vysvětlení vymýšlí mýtus. Lidé vytvořili magické obřady, které ovšem nefungují, ale nejsou si toho schopni všimnout. Teprve až si všimnou, že magie selhává, vzniká náboženství. Archaický člověk se tedy měl dopustit v náboženské oblasti hned dvojího omylu. Výzkum náboženství a magie v podání evolucionistů nijak nevybočuje z obecného evolucionistického rámce, včetně tradičních předkládaných spekulativních závěrů. Zároveň neřeší možnost, zda může existovat vedle sebe věda a náboženství, protože podle předkládané posloupnosti (kde šlo o jednoznačně směrovaný vývoj magie → náboženství → věda) to možné nebylo. 6.5. Shrnutí evolucionistického přístupu Máme-li tedy shrnout evolucionistické výzkumy dějin lidské společnosti a kultury, pak lze najít následující společné rysy107: • Předpoklad psychické jednoty lidstva (s touto tezí poprvé přichází Adolf Bastian). 107

Sociální a kulturní antropologie. Praha: Slon, 2000, s. 40.

131

7. Difusionismus

• • • •

Hypotéza o stadiálním charakteru vývoje společnosti a kultury. Využití srovnávací a statistické metody. Výzkum přežitků (v rovině zvyků, víry, morálky, umění apod.). Hledání geneze sociokulturních jevů.

Metodou evolucionistů bylo srovnávání – srovnáváním kultur (nejlépe celého světa) a nalézáním jejich podobností je možné jim přiřadit místo do vytvořeného schématu a umístit je na konkrétní „vývojový stupeň“. Evolucionistům můžeme projevit vděčnost za to, že shromáždili obrovské množství údajů o lidské kultuře, které mají dodnes svůj význam a jsou doposud hojně citovány (např. Morgan se svým Společenským zřízením amerických indiánů, nebo Frazerova Zlatá ratolest). Způsob jejich vědecké práce nám může velmi názorně ukázat chyby, kterých je třeba se vyvarovat. Právě tento způsob je totiž vynikajícím příkladem nevědeckosti a potlačování objektivity a ukazuje, kudy vědecké bádání nemůže vést – vytvořím hypotézu, se kterou budu zacházet jako s dogmatem a budu shánět důkazy na její podporu. Nic jiného nepřipustím. Pokud tedy evolucionisté přicházeli s teorií, kterou posléze dokazovali a vynášeli „závěry“, je nutné si uvědomit, že se nejednalo o závěry v pravém slova smyslu, protože vycházely z původního předpokladu. Zkoumaná hodnota je předem předpokládána. Ve stopách evolucionistů šli i jejich následovníci – difusionisté. Na jednu stranu si uvědomovali neudržitelnost evolučního modelu kultury a vytvořili model nový – kulturní změny jsou způsobovány zejména kulturními kontakty a mísením, případně „párováním“ kultur.

7. Difusionismus Máme-li stanovit předěl mezi evolucionismem a difusionismem, pak můžeme zjednodušeně říci, že difusionismus začíná tam, kde se začne při vysvětlování kulturních změn zdůrazňovat kulturní kontakt na úkor evoluce. Kultura se totiž podle difusionistů vyvíjí nejen v čase, ale i v prostoru. Hnacím motorem vývoje kultury je právě onen 132

7. Difusionismus

kulturní kontakt, kdy si odlišné kultury, které si jsou geograficky blízko, předávají a vyměňují své znalosti, dovednosti, zvyky (tedy kulturu v jejím širokém pojetí) a tak způsobují vznik kultur nových. Zatímco evolucionismus byl hrou s časem, u difusionistů není idolem čas, ale tím hlavním pro vznik kulturních změn se stává prostor. Difusionismus je tedy teorií v sociálních vědách, která si všímá podobností i mezi kulturami prostorově velice vzdálenými, protože na základě těchto podobností předpokládá možnost kulturního kontaktu. Difusionismus vzniká na konci 19. století v reakci na evolucionistickou metodologii a výklad kulturních proměn. Svoji významnou roli si tento směr při studiu kultury udržuje až do začátku 30. let 20. století. Někteří difusionisté na základě srovnávání jednotlivých kulturních jevů dochází k tvrzení, že sanskrt je základem indogermánské jazykové rodiny, další difusionisté dokazují, že starověký Egypt je kolébkou celé lidské civilizace. V difusionismu můžeme zhruba vytýčit tři směry: • Extremisté (hyperdifusionisté) – Elliot Smith, William Perry (britská škola). Všechny kultury mají původ v jediné kultuře pocházející z nilského údolí. • Německá škola (vztah člověka, společnosti, kultury a prostředí – jednotná charakteristika geografického regionu). Friedrich Ratzel (geografický determinismus), Leo Frobenius, Wilhelm Schmidt (kulturní okruhy) a jeho žáci Wilhelm Koppers, Martin Gusinde, Pavel Šebesta • Americký difusionismus (Frank Boas) 7.1. Hyperdifusionisté Představiteli této školy (nazývané také jako škola britská, heliocentrická, či heliolitická)108 přicházeli s tvrzením, že difuse kultury měla pouze jediné světové ohnisko. Kultura se vyvinula pouze na jednom místě, a to v nilském údolí ve starověkém Egyptě, odkud se pak šířila do celého světa. Mezi nejvýznamnější osobnosti patří australský anatom, antropolog a egyptolog Grafton Elliot Smith (*1871 – †1937), 108

Pojem hyperdifusionismus použil britský popularizátor archeologie G. E. Daniel (1914–1986) v roce 1962 spíše jako pejorativní označení.

133

7. Difusionismus

který působil na univerzitách v Manchesteru a Londýně a William James Perry (*1887 – †1949). G. E. Smith v období let 1900–1909 zkoumal v Káhiře egyptské mumie a především se zabýval anatomií mozku (jako první vědec používal při tomto výzkumu rentgen). V této době zároveň prováděl archeologické práce v Núbii. Ve své době byl považován za největšího odborníka na evoluci lidského mozku a na vývoj mozku primátů. V oblasti kultury obhajoval myšlenku, že všechny megalitické stavby (v západní Evropě, Indii, Japonsku, Mezoamerice) mají původ, respektive souvislost se starověkým Egyptem. Přímá kulturní difuse měla proběhnout do Sýrie, na Krétu, do východní Afriky, jižní Arábie a k Sumerům. Z těchto oblastí proběhla později další (druhotná) difuse. Podle Smithe má svůj egyptský původ i neolitická kultura109 v Evropě. …Egypt ovlivnil rozvoj evropské civilizace dvojím způsobem…Nemůže být pochyb o tom, že lidé, kteří přinesli do Evropy neolitickou kulturu odvozenou většinou, ať již přímo, nebo nepřímo, z Egypta, ovlivnili tímto způsobem samotný úsvit evropské civilizace110.

Výjimečné postavení Egypta ve světové kultuře přičítá Smith jeho mimořádně příznivé poloze umožňující obchodní styky s celým Středomořím a Malou Asií. Podle Smithe není kolébkou zemědělství Mezopotámie, ale rovněž Egypt. Na zemědělství tady nelze nahlížet jen jako na obdělávání půdy a vytváření závlah, ale jako na ucelený kulturní a civilizační systém z doby před 6 000 lety zahrnující ještě umění, řemeslnou výrobu, společenskou organizaci i náboženský systém. Vytváření závlah vedlo k propracovanější dělbě práce, posilování ústřední politické moci a vytváření institucí božských panovníků. Mezi hlavní egyptské vynálezy řadí tkalcovství, zpracování kovů (zlata a mědi), používání kalendáře, výrobu námořních lodí, ale i takové kulturní výdobytky jako holení a úprava vlasů, nošení čepic a používání polštářů.

109 110

Neolit – mladší doba kamenná (8 000 – 6 000 př. n. l.). SMITH, G. E. The Ancient Egyptians and the Origin of Civilization. Gorgias Press LLC, 2007, s. 177. (Orig.: London/New York: Harper & Brother, 1911).

134

7. Difusionismus

Difusí ovšem Smith rozumí téměř výhradně předávání kultury, tedy rozšiřování myšlenek a dovedností, ne difusi ve smyslu stěhování lidí a národů, jak prezentovali antropologickou příbuznost mezi Egypťany a obyvateli jižní Evropy jiní difusionisté. Blízkým Smithovým spolupracovníkem byl W. J. Perry, který dával důraz na kult Slunce a na tomto základě hledal příbuznost mezi kulturami Egypta, Japonska i Ameriky. Ve svém díle The Origin of Magic and Religion (Původ magie a náboženství) se zabývá vztahem náboženství a kultury, zejména pak způsobům přenosu (difuse) jednotlivých náboženských prvků. Perry uvádí, že se můžeme ve všech civilizacích setkat s představou pozemského ráje. V tomto pozemském ráji musí být hojnost zlata, perel a dalšího vzácného zboží. Do tohoto místa hojnosti – pozemského ráje – má přístup jen malý počet smrtelníků, synů božstev. Protože myšlenka božského původu některých smrtelníků má evidentně svůj počátek v Egyptě, je možné předpokládat kult Dětí Slunce i na dalších místech, kam se dostal z Egypta a zároveň přizpůsobil místním podmínkám. Při studiu prvotních náboženských systémů nesmíme zapomínat na to, že žádné náboženství nevzniká ve vakuu, ale odráží se v něm všechny aspekty života lidské společnosti, závisí na vládnoucí skupině a atributy božstva se odvozují na základě pozemských zkušeností a podmínek. Naznačenou souvislost mezi náboženským systémem a všemi prvky života společnosti můžeme pozorovat v Japonsku, jehož panovníci odvozují svůj původ od velké sluneční bohyně Amatery. Nejvyšším knězem v japonském kultu Slunce je Mikado, který je s touto bohyní spojen příbuzenskými vazbami. Jako nejvyšší kněz ale navštěvuje oltář svých předků, jejichž linie podle všeho sahá až k Dětem Sluncem v egyptské Heliopoli. Kněžství a božský původ dávají vzniknout privilegovaným rodům a rodinám, které svoji důstojnost staví právě na svých předcích. Perry ukazuje na situaci v Číně, že náhlé vymizení starých božstev bylo důsledkem odstavení vládnoucích skupin, takže lidé jednoduše opustili kult příslušných božských předků.111

Velký vliv rozšíření kultury připisovali hyperdifusionisté umění mumifikace – vlivem balzamování (a doprovodných znalostí z oblasti lidské anatomie a medicíny) docházelo k formování kultury společností na těch místech, kudy právě tato difuse probíhala (přes Indii, Kambodžu a Polynésii až do Ameriky).

111

PERRY, W. J. The Origin of Magic and Religion. Kessinger Publishing, 2003, s. 104–106. (Orig.: London: Methuen and Co. Ltd, 1923).

135

7. Difusionismus

7.1.1. Vliv hyperdifusionistického přístupu Studium přístupu, který zvolil E. Smith nebo W. Perry může být i v současnosti přínosné z hlediska poznání projevů vědeckého antropologického myšlení na přelomu 19. a 20. století. Nacházíme zde i podobnou myšlenku, kterou později jen v obměnách předkládají další difusionisté – náznak degenerativní teorie lidské kultury. Všichni primitivní lidé měli projít tzv. zlatým věkem (zmiňovaný i v řecké mytologii), kdy spolu lidé dobře vycházeli, pomáhali si, byli poctiví a počestní, neznali válku. Počátkem 16. století se díky objevům nových území a národů zájem o tuto etapu vývoje lidských dějin („zlatý věk“) ještě více prohloubil a vznikl mýtus „ušlechtilého divocha“, jehož studium měl dát recept na mnohé nešvary současnosti. Smith poukazuje na to, že zatímco důsledkem civilizace je nespravedlnost, brutalita, válčení a krutost, tak slušné chování je původní normální stav – špatnému chování je třeba se naučit. V dobách rozvinutého kolonialismu byla myšlenka obecného difusionismu přijímána (ze strany koloniálních mocností) velmi příznivě – nerozvinutým kulturám je třeba přinést rozvinutou kulturu. Při dnešním hodnocení hyperdifusionismu se ukazuje, že přístup jeho zastánců je velice sporný. Kromě toho, že se dnes domníváme, že evropské megalitické stavby jsou starší, než egyptské pyramidy, je zde ještě značná kritika silně etnocentrického postoje, který značně zpochybňuje možnost samostatného vývoje cizích kultur. Anglický typ difusionismu byl vysoce amatérský a často se na něj ukazuje jako na varování před nekritičností. I když ale byla teoretická a metodologická východiska difusionismu podrobena tvrdé kritice, zůstala problematika podobnosti kulturních prvků u různých národů světa i nadále v centru zájmu antropologických i archeologických výzkumů. Na možnost difusionistické interpretace mnoha podobností (analogické motivy v umělecké tvorbě – kočkovité šelmy, opeřený had, ptačí muži; nápadné shody ve tvarech a motivech keramiky; shody v typech architektury – pyramidy, megalitické stavby, města z cihlových bloků, závlahové a kanalizační systémy) reagoval vídeňský badatel Robert F. Heine-Geldern (1885–1968), který v této souvislosti upozornil na fakt, zda neponecháváme příliš mnoho na naší lehkověrnosti, jestliže se dáváme přesvědčovat o tom, že celé řady rozvinutých technik jako kovolitectví, těžba cínu z rudy, výroby slitiny z mědi a cínu, chemické

136

7. Difusionismus

barvení zlata, tkalcovství, ikat112, batik, byly jako zázrakem objeveny dvakrát, jednou ve Starém světě a jednou v Americe113.

7.2. Německý difusionismus, okruhů. Vídeňská škola.

teorie

kulturních

Zatímco podle hyperdifusionistů měly všechny kultury původ v jediné (egyptské) kultuře, teorie kulturních okruhů předpokládá, že se všechny kultury vyvinuly z malého počtu původních kultur. Německý difusionismus (a nejen německý) byl ovlivněn zakladatelem antropogeografie a politické geografie Friedrichem Ratzelem (*1844, Karlsruhe – †1904, Ammerland). Antropogeografie byla zcela novátorskou disciplínou, protože zkoumala lidské bytí v závislosti na geografických podmínkách. Hlavní náplní disciplíny měl být popis vzájemného působení a vztahů mezi zemí, přírodou a člověkem. Jeho cílem bylo popsat, jak je lidstvo rozšířeno po celém zemském povrchu a jak souvisí rozvoj kultury na geografických podmínkách. Podle Ratzela se všechny rozdíly mezi jednotlivými kulturami způsobené odlišnými geografickými podmínkami postupně stírají vlivem kulturních kontaktů. Ke kulturním kontaktům může docházet mnoha způsoby: stěhováním národů, válkami, míšením lidských ras, obchodními cestami. Zatímco pro evolucionisty byl každý kulturní jev samostatnou jednotkou, existující jakoby sám o sobě, bez vztahu ke konkrétnímu prostředí, pro Ratzela bylo nutné studovat kulturu pouze v souvislosti a závislosti na konkrétních geografických podmínkách. Při studiu kultury Ratzel zdůrazňoval především prvky materiální kultury, které považoval za důležitější než rasovou nebo jazykovou příbuznost. Rasy se 112

Technika tkaní ikat je poměrně složitá. Nitě, ze kterých se tká oděv (např. sárí), se nejdříve nabarví batikou, vloží se do stavu a utkají. Právě jejich naprosto přesným nabarvením a utkáním vznikají specifické obrazce. Díky malým odchylkám působí vzorek vždy trochu rozmazaně. 113 SOUKUP, V. Dějiny sociální a kulturní antropologie. Acta Universitatis Carolinae Philosophica et historica monographia CXLV-1993. Praha: Karolinum, 1994, s. 60.

137

7. Difusionismus

vzájemně mísí a v některých případech není možné mezi nimi vést ostrou hranici. Jazyk se mění ještě snáze než rasa a v průběhu času může být vytěsněn jinými jazyky. Podle Ratzela je právě materiální kultura lepším důkazem pro dřívější kontakty jednotlivých kultur, protože předměty si uchovávají mnohem déle svoji formu a svůj areál rozšíření. Národy se mění, zanikají – některé velmi rychle, jiné pomaleji, ale předměty zůstávají tím, čím byly. Historie „etnografických předmětů“ je tedy podle Ratzela úzce spojena s historií samotných národů. Je také mít stále na paměti, že rozšíření „etnografických předmětů“ je bezprostředně vázáno na člověka – „etnografický předmět“ se přesouvá i s jeho nositelem.114 Ratzel připouštěl, že podobné formy duchovní kultury mohou vznikat v různých společnostech nezávisle na sobě. Úplně jiné stanovisko však zastával, pokud šlo o prvky materiální kultury. Byl totiž přesvědčen, že jejich shodné rysy je možné interpretovat jako důsledek kulturní difuse. Přitom ovšem upozorňoval, že ne každá podobnost může být považována za důkaz kulturních kontaktů. Například pádlo i kánoe musí mít hranu, hrot šípu nebo oštěpu musí mít špici. Když má pádlo podobně vyryté ornamenty nebo oštěpy mají k násadě připevněné peří, musíme připustit možnost kulturní difuse, i kdyby příslušníci daných kultur byli od sebe značně vzdáleni v čase a prostoru115.

V Ratzelově díle je často zmiňován pojem prostor (Raum). Rozkvět a úpadek států souvisí podle Ratzela se zákonem zvětšujícího se prostoru (Gesetz der wachsenden Räume). Podle Ratzela je právě prostor hnací silou, která žene lidi s velkou kulturou k přirozené expanzi. Ve své knize Deutschland. Einführung in die Heimatkunde116, která měla v Německu mimořádný ohlas, se snaží najít objektivní zákony pro rozvoj své země. Tyto koncepty měly velký ohlas jednak v koloniální politice Německa (Ratzel byl členem předsednictva lipského oddělení Německé

114

TOKAREV, S. A. Istorija zarubežnoj literatury. Glava 5 – Diffuzionistskoe napravlenie. Moskva: Vysš. škola, 1978. 115 DE WAAL MALEFIJT A. Images of Man. New York: Knopf, 1974. In: SOUKUP, V. Dějiny antropologie. Praha: Karolinum, 2004, s. 322. 116 RATZEL, F. Deutschland. Einführung in die Heimatkunde. Leipzig: Grunow, 1898.

138

7. Difusionismus

koloniální společnosti), ale později se staly i významnou součástí nacistické ideologie životního prostoru (Lebensraumideologie). Ačkoli bývá Ratzel řazen pro svůj důraz na pohyb kulturních prvků v prostoru k difusionistům, byl velmi výrazně ovlivněn evoluční teorií Ch. Darwina a myšlenkou sociálního darwinismu. Při popisu vývoje států používá biologické pojmy; samotný stát, včetně kultury, ekonomiky a politiky pak přirovnává k živému organismu. Kulturní okruhy Pod pojmem kulturní okruh je možné rozumět určitou společnost lidí (obyvatelstvo určitého území, etnickou skupinu, národ), které spojuje společná, nebo alespoň podobná kultura. Definice těchto kulturních okruhů se většinou řídí podle různých kritérií – vždy je kladen důraz na hlavní odlišnosti, a jednotlivé okruhy se mohou překrývat. Je možné vyčlenit například skandinávský kulturní okruh, který je ovšem součástí i evropského kulturního okruhu. Často je možné se setkat s vymezením kulturních okruhů jako „Západ“, „Dálný východ“, „Arabský svět“. Pokud při vymezení kulturního okruhu nebude určujícím kritériem náboženství, pak můžeme vyčlenit na základě společných dějin ovlivněných helénismem oblast „Starého světa“. Budeme-li brát náboženství v úvahu, pak je nutné vyčlenit okruh „křesťanského Západu“ a „islámského Orientu“. „Kulturní okruhy“ (i když ve značně modifikované podobě) používá ve své koncepci například i současný americký politolog Samuel P. Huntington (*1927), který rovněž rozděluje svět na „kulturní skupiny“ (viz mapka) a ve své knize The Clash of Civilizations hovoří o střetu odlišných civilizací.

139

7. Difusionismus

Teorii kulturních okruhů, jejímž východiskem je postupný vývoj lidské kultury v čase, uplatňuje v etnologickém a antropologickém bádání již v roce 1898 (Ursprung der afrikanischen Kultur / Původ afrických kultur) nejvýznamnější německý etnolog své doby Leo Frobenius (*1873 – †1938), i když ji sám nepovažoval za přesvědčivou a později od ní upustil. Frobenius místo kulturních okruhů pak přichází s pojmem kulturní morfologie117 jako etnologického a antropologického modelu. Jedná se o popis utváření kultury (etnografie), kterou přirovnává k jednotlivým fázím vývoje člověka – mládí, zralost, stáří a smrt. Vývoj každé kultury tedy také rozděluje do tří fází: v první fázi se vytváří samotná podstata kultury; ve zralostní fázi je kultura v plné síle; v poslední fázi je kultura již opotřebená a spěje ke svému zániku.118

117 118

Pojem morfologie jako nauka o tvarech je převzat z botaniky a biologie. RÖSSLER, M. Die deutschsprachige Ethnologie bis ca. 1960: Ein historischer Abriss. Kölner Arbeitspapiere zur Ethnologie No. 1 (April 2007). Institut für Völkerkunde, Universität zu Köln.

140

7. Difusionismus

Kultura je ovšem podle Frobenia zcela samostatnou jednotkou. Národ kulturu nevytváří, kultura se rodí sama, a to z přírodních podmínek. Různé přírodní podmínky způsobují vznik různých kultur. Jako každý živý organismus, tak také i kultura potřebuje přijímat potravu. Touto potravou je pro ni hospodaření lidské společnosti – lovectví, rybolov, pastevectví, zemědělství. Jako organismus může být kultura přesazena na jinou půdu, kde (v jiných přírodních podmínkách) se bude vyvíjet zase jiným způsobem. Přestože národ kulturu nevytváří, nemůže kultura existovat bez lidí, a ani se nemůže bez nich šířit, protože „kultura nemá nohy“. Lidé jsou tedy pouze nositeli kultury. Pro své teoretické závěry čerpal Frobenius materiál ze svých pobytů v Africe (od své první cesty do oblasti Kasai v Kongu v roce 1904 podnikl až do roku 1935 prostřednictvím D.I.A.F.E. / Deutsche InnerAfrikanische Forschungsexpedition mnoho vědeckých expedic do Toga, Tuniska, Mali, Zambie, Súdánu, Konga). Podle prvního senegalského prezidenta Léopolda Sédara Senghora to byl právě Frobenius, kdo pomohl Africe vrátit její důstojnost a identitu. V první Frobeniově knize Původ afrických kultur z roku 1898 přibližuje autor mnoho kultur z různých oblastí Afriky a zároveň vyčleňuje kulturní okruhy, které jsou charakteristické celou řadou společných prvků – například západoafrický kulturní okruh v povodí řeky Kongo a pobřeží Guineje má společné pravoúhlé domy s hřebenovitými střechami, luk s tětivou z rostlinného materiálu, pletený štít, vícestrunné hudební nástroje ze strun z rostlinného materiálu, typický buben, masky a další. Tyto prvky materiální kultury jsou pro daný okruh zcela charakteristické a jsou v souvislosti s příslušnou geografickou oblastí. Svůj zájem zaměřil Frobenius i na podobnost mnohých kulturních prvků „západoafrického kulturního okruhu“ s kulturou Nové Guineje a dalších částí Melanésie. Protože předpokládal původ této kultury z jihovýchodní Asie, nazval ji „malajsko-negritskou“. Kromě toho v Africe ještě vyčlenil dvě „asijské kultury“: dřívější „indickou“, která měla silný vliv na severní a severovýchodní Afriku a pozdní „semitskou“, která prostřednictvím Arabů ovládla pouze severní Afriku, a to pouze povrchně. Za nejpůvodnější vrstvu africké kultury považoval „negritskou“ na jihu světadílu, která měla příbuznost s kulturou původních obyvatel Austrálie a původními vrstvami kultur Oceánie. Ta141

7. Difusionismus

to kultura se zachovala pouze ve zlomcích, ale jejím mísením s mladšími kulturami „malajsko-negritské“ a „asijské“ se zrodila nová „africká“ kultura, která má rovněž svá specifika: africký kožený štít, kopí s nožem, hudební nástroje ve tvaru luku, chaty s kopulovitou střechou119. S teorií kulturních okruhů však nejvíce pracoval Wilhelm Schmidt (*1868, Dortmund-Hörde – †1954, Fribourg), kněz, člen misionářského řádu Societas Verbi Divini (S. V. D. – Řád Božího slova) a zakladatel Vídeňské školy kulturních okruhů. Podle této teorie existuje původní kulturní okruh (Urkulturkreis) a prakultura (Urkultur), která byla po všech stránkách nejlepší. Pro tuto kulturu je charakteristický monoteismus, monogamie a patriarchální zřízení. Z této prakultury dále vznikají další kultury (primární, sekundární), které jsou ve srovnání s prakulturou kvalitativně na nižší úrovni. Ve 30. letech 20. století byla tato teorie původu kultury (především v německy mluvících zemích) všeobecně přijímána, později se jí však dostalo značné kritiky pro její pseudohistorickou rekonstrukci kulturní minulosti. Schmidt rozlišil čtyři základní vývojové stupně kulturních okruhů. Do prvního, který je charakteristický primitivním lovectvím a sběračstvím, zahrnul Pygmeje, Asiaty, Novoguinejce („centrální prakultura“), Jihoaustralany, Tasmánce, Patagonce („jižní prakultura“) a Eskymáky („arktická prakultura“). Následující fázi tvoří patriarchální nomádští pastevci („kultura vládců“), vyšší lovecké a totemové skupiny („městská kultura“) a exogamně matriarchální zemědělci kopaničáři („vesnická kultura“). Do třetí fáze zařazuje kultury charakteristické svobodným patriarchálním a svobodným matriarchálním systémem. Poslední fáze zahrnuje první vyšší civilizace Asie, Evropy a Ameriky120.

Schmidt se zasloužil o založení mezinárodního časopisu pro studium kultur a jazyků Anthropos (1906). V letech 1928–1938 byl Schmidt ředitelem Papežského etnologického muzea v Lateráně. Kolem časopisu Anthropos vznikl v roce 1931 vědecký institut Anthropos, jehož sídlo bylo ovšem nutné z důvodu nacistického ohrožení

119 120

TOKAREV, S. A. Istorija zarubežnoj literatury. Glava 5 – Diffuzionistskoe napravlenie. Moskva: Vysš. škola, 1978. SOUKUP, V. Dějiny sociální a kulturní antropologie. Acta Universitatis Carolinae Philosophica et historica monographia CXLV-1993. Praha: Karolinum 1994 s. 56.

142

7. Difusionismus

přesunout v březnu roku 1938 do švýcarského Froideville. Od roku 1962 je sídlo institutu Anthropos v St. Augustinu nedaleko Bonnu. Při získávání materiálu, kterým by bylo teorii kulturních okruhů a „prapůvodních božských idejí“ podepřít, spolupracovali se Schmidtem jeho řádoví spolubratři – Wilhelm Koppers (*1886 – †1961) – zabýval se původem a vztahem Germánů a Indoevropanů; Martin Gusinde (*1886 – †1969) – výzkumy především v Jižní Americe, v Ohňové zemi, u indiánů v Novém Mexiku a Arizoně a u trpaslíků v Nové Guineji a v africkém Kongu (Belgické Kongo, později Zair, dnes Konžská demokratická republika); Paul Joachim Schebesta/Pavel Jáchym Šebesta (*1887 – †1967121), který prováděl výzkumy u trpasličích obyvatel Malajsie, Filipín a Pygmejů v Africe, předeším v oblasti Ituri. Zájem etnologů a antropologů o trpasličí kmeny měl svoje opodstatnění – podle některý vědců se totiž mohlo jednat o první pralidi a z tohoto důvodu přikládali jejich studiu značný význam.

Oblasti obývané Pygmeji

121

V některých zdrojích je rok úmrtí uváděn 1968, podle Malé československé encyklopedie je datum úmrtí 17. 9. 1967.

143

7. Difusionismus

Oblast Ituri

Šebesta byl českým rodákem (narodil se ve Velkých Petrovicích u Ratiboře v Pruském Slezsku – Wielkie Pietrowice /Groß-Peterwitz – v dnešním Polsku), který byl sice spojen svým působištěm s Vídní, ale v Československu (i po 2. světové válce) často pobýval. V německé literatuře bývá označován jako německý etnolog, v rakouské jako rakouský, v české jako etnolog českého původu. Za trpasličími kmeny se vydal poprvé ještě v době svých studií etnografie a egyptologie do Malajsie (1924/25) – v této době měl již vystudovanou teologii a byl vysvěcen na kněze. K „nejmenším lidem 144

7. Difusionismus

světa“ se pak ještě několikrát vracel – nejen do Asie (na Filipíny v letech 1938/39), ale od 30. let podnikal cesty i k africkým Pygmejům (1929, 1934/35, 1949/50, 1954). Při svých výzkumech se nezajímal jen o samotné trpasličí kmeny, ale i o etnika, která s nimi byla v přímém, či nepřímém kulturním kontaktu (v případě afrických Pygmejů se jednalo především o bantuské kmeny). Část etnografického materiálu, který Šebesta nashromáždil, je také ve sbírkách Náprstkova muzea v Praze. V knize Mezi nejmenšími lidmi světa Šebesta dokládá značnou odlišnost afrických (pygmejských Bambuti) a asijských trpaslíků (negritů). Považovat je za skupinu s podobnou kulturou a rasou je podle Šebesty omyl. Šebesta rovněž poukazuje na to, že trpasličí rasy afrického nebo malajského pralesa rozhodně nejsou zvrhlou formou rasy vysokého vzrůstu, která byla nucena přesídlit z příznivějších poměrů do pralesa, kde pak ztrácela svoji původní kulturu a tělesně i duševně zakrňovala. Šebesta kromě pečlivého studia kultury (náboženské představy, jazyk, sociální uspořádání, zvyky, iniciační obřady, svatby, manželství) prováděl i antropometrická měření. Všichni trpaslíci Bambuti jsou nápadně malí. Průměrná výška u mužů činí 144 cm, u žen 133 cm. Lidé pocházeli z různých okresů a náleželi k různým kmenům. Našel jsem i takové, kteří měřili přes 150 cm, ale těch bylo málo. Většina zůstávala pod 140 cm. Nejmenší žena, kterou jsem potkal, měřila jen 118 cm. Nebyl to mrzáček nebo žena zakrnělého vzrůstu, nýbrž naprosto vyvinutá osůbka, jen velmi malinká. Byla ostatně matkou silného děcka, asi šestiletého. U jedné části Pygmejů je obličej špičatě oválný, čímž se čelo a hoření polovina obličeje jeví širší a rozložitější nežli u druhých, kteří mají obličej spíše okrouhlý. U obou je čelo klenuté a někdy vypouklé, což je zaviněno velkým knoflíčkovitým nosem, který má sice mohutně rozložené chřípí, avšak žádný kořen. Podivný vzhled trpaslíků Bambuti je nutno přičíst na vrub široko od sebe umístěným očím.122

Přestože vídeňská škola kulturních okruhů dávno zcela oprávněně ztratila svůj vliv a nyní se její spekulativní teorie zmiňuje pouze velmi okrajově, její představitelé zanechali velké množství dodnes cenného etnografického a antropologického materiálu, který na své hodnotě neztratil téměř nic.

122

ŠEBESTA, P., LVOVÁ, S. Mezi nejmenšími lidmi světa. Praha: Mladá fronta, 1959.

145

7. Difusionismus

Na příkladu představitelů vídeňské školy je znovu možné pozorovat další případ zneužívání vědeckých výsledků pro určitou skupinu. Difusionismus a difuse jako přenos kulturních prvků byl využíván v různých rasistických teoriích. Podstatou bylo vždy zdůrazňování a přeceňování jedné skupiny lidí při tvorbě kultury. V této souvislosti bývaly často citovány koncepty „původní kultury“, která se stala základem pojetí rasy, kde kromě fyzických znaků hraje roli i kultura, což se stalo východiskem Hitlerovy teze o nadčlověku123. V době nástupu nacismu v Rakousku se po anšlusu zapletl s nacisty a jejich ideologií i zakladatel vídeňské školy páter Wilhelm Schmidt. Na druhou stranu je však třeba zmínit i to, že za poměrně krátkou dobu byl tentýž Schmidt nacisty uvězněn a teprve díky zásahu Vatikánu mu byla umožněna emigrace. 7.3. Americký difusionismus Hlavním představitelem amerického difusionismu je antropolog německého původu Frank (Franz) Boas (*1858 – †1942), který bývá označován za zakladatele americké antropologie v pojetí, které se udrželo dodnes. I díky Boasovi má americká antropologie zcela samozřejmě dvě součásti – fyzickou a kulturní (viz s. 5). Protože byl v mnoha ohledech průkopníkem, je samozřejmé, že původně studoval v jiném oboru – doktorát získal z fyziky. Počátky jeho antropologické kariéry jsou spojeny rovněž s vyhraňováním se vůči evolucionismu. Druhá polovina 19. století byla ve znamení evolucionistického myšlení a vědci jako Spencer, Morgan, Tylor (jako příklad jen těch nejznámějších jmen) vyznávali myšlenku jediné a všeobecné (ve smyslu celého lidstva) kulturní evoluce. Teprve v poměrně nedávné době se její vliv začal zmenšovat – zčásti kvůli Ratzelovi, jehož geografické výzkumy ukázaly na důležitou úlohu difuse a migrace. Kritický pohled na oba přístupy ukazuje, že se jedná o protichůdné hypotézy. Evolucionisté předpokládají, že kulturní změny jsou podmíněné přírodními zákony a kulturní vývoj probíhá podobně u všech ras a národů.

123

KRONSTEINER, R. „Kulturkreis“ oder Rassismus/ Sexismus im neuen Gewand? ISOP-Veranstaltung, Graz, 20.4.2005, s. 2.

146

7. Difusionismus

Současné tendence, které se staví proti tomuto předpokladu, vysvětlují příčiny nestejného rozvoje různých oblastí na základě migrace a difuse.124

V 80. letech 19. století dokazovali němečtí geografové závislost mezi geografickými podmínkami a kulturními odlišnostmi (geografický determinismus). Zatímco někteří přikládali hlavní důraz právě přírodním podmínkám, jiní (například Boasem zmiňovaný Friedrich Ratzel – viz s. 137) dávali důraz při studiu kulturních odlišností na kulturní difusi a předávání jednotlivých součástí kultury prostřednictvím migrace. Boas požaduje při studiu kultury na prvním místě výzkum a používání vědeckých metod oproti vytváření velkolepých teorií vycházejících z velmi chatrného základu. Výzkum má vést k pochopení historických souvislostí – dokázat rozšíření kultury nebo kulturního prvku je mnohem snazší než objasnit procesy a vnitřní příčiny, které k tomuto rozšíření vedly. Abychom pochopili historii, je nutné znát nejen existující věc, ale i to, jak tato věc vznikla. V oblasti etnologie nemáme většinou po ruce žádné důkazy, kromě archeologických, takže je nutné vyjít s nepřímými metodami.125 V roce 1883 podniká Boas svůj první výzkum na Baffinův ostrov, kde zkoumá závislost přírodních podmínek a kultury (jako způsobu života) eskymáckého obyvatelstva a při svém výzkumu se pečlivě snaží postihnout všechny oblasti kultury. Velmi nepříznivé klimatické podmínky (sám jednou málem zmrzl) a život Eskymáků na něj silně zapůsobil. Zřejmě i na základě těchto zkušeností později velmi pevně stojí na pozicích kulturního relativismu (kulturní normy mají smysl jen v té kultuře, ve které vznikly). Ve svých dopisech a zápiscích se ptá, v čem je naše společnost lepší ve srovnání s „divochy“, když se setkává s místními zvyky a snaží se je pochopit, pak mají hluboký smysl. Zároveň píše, že nemáme právo je posuzovat kvůli jejich zvykům a pověrám, které se nám mohou zdát směšné, ale my, vzdělaní lidé býváme často horší, než oni.126 124

BOAS, F. Metody etnologii. Antologia issledovania kultury. Tom I: Interpretacii kultury. Sankt Peterburg: Universitetskaja kniga, 1997, s. 519–520. 125 BOAS, F. Metody etnologii. Antologia issledovania kultury. Tom I: Interpretacii kultury. Sankt Peterburg: Universitetskaja kniga, 1997, s. 522. 126 Franz Boas to Marie Krackowizer, December 23, 1883. “Franz Boas’ Baffin Island Letter-Diary, 1883-1884,” edited by Herbert Cole (1983:33). In: Franz

147

7. Difusionismus

Jeho výzkum přinesl ještě jeden poznatek, který nebyl v souladu s geografickým determinismem (eskymácká kultura není pouze determinována prostředím, protože různé skupiny obyvatel využívají velmi podobné podmínky mnohdy zcela odlišným způsobem), ani s Morganovým evolucionismem. Podle evolucionistického schématu jsou lovecko-sběračské společnosti na nejnižším stupni vývoje, téměř bez majetku, vystaveni každodennímu boji o holé přežití. Na severozápadním pobřeží USA však Boas u Kwakiutlů objevil něco jiného – jednalo se sice o lovce, avšak vedoucí usedlý (poměrně blahobytný) způsob života, kdy jim dostatek obživy poskytoval lov lososů. Ve svých domech měli nejen množství cenných předmětů, ale také domácí otroky, které získali jako zajatce při bojích se svými sousedy. Boas zároveň působil na změnu v metodologii při zkoumání člověka a kultury. Po zkušenostech se svým výzkumem na Baffinově ostrově požaduje při studiu kultury historický přístup. Boas v tomto ohledu hovoří o etnologických jevech, které jsou důsledkem jak fyzických, tak i psychických vlastností člověka, které se rozvíjejí vlivem prostředí. Prostředí chápe jednak jako přírodní podmínky, ale zahrnuje sem i společenské vztahy, tady vztahy mezi lidmi. Dosavadní studium „prostředí“ je podle Boase nedostatečné – je třeba se zabývat historií, migracemi, kulturními kontakty. Nomotetický a idiografický způsob studia Takzvaný historický přístup, který upřednostňoval při studiu kultury Boas, je ovšem v jeho době označením přístupu stojícím v protikladu k exaktním vědám. S podobným rozdělením přišel v roce 1884 německý filosof Wilhelm Windelband (*1848 – †1915), který zavedl pojmy nomotetický (příkladem může být například fyzika) a idiografický přístup (například historie). Nomotetický přístup má snahu zevšeobecňovat a odhalovat všeobecné zákony, zatímco idiografický přístup spíše popisuje, rozvádí a vykládá. Podle Boase by měl mít při studiu kultury větší zastoupení idiografický postup, protože jejím cílem není stanovovat všeobecné zákony. Úkolem antropologie je podle Boase rekonstrukce kulturní historie. Boas. [online]. Wikipedia, the free encyclopedia, 2007 [cit. 10.10.2007]. Dostupný z: < http://en.wikipedia.org/wiki/Frank_Boas>.

148

7. Difusionismus

Vystoupení proti rasistickým teoriím Boas sám zažil v Německu perzekuci židovského obyvatelstva, o to citlivěji, že sám pocházel ze židovské rodiny. Také to ho vedlo k tomu, aby Německo opustil a usadil se v Americe. Ještě v roce 1933 se obrací otevřeným dopisem na německého prezidenta Hindenburga s protestem proti antisemitskému vystupování nacionálně-sociální strany. Otevřený dopis příliš nezapůsobil, snad jen v tom, že v Německu pak byla Boasova díla ničena. Zřejmě i z tohoto důvodu zcela odmítal všechny formy biologického determinismu a jednoznačně upřednostňoval determinismus kulturní (člověk je takovým, jakým ho udělá kultura). Proti rasistickým teoriím vystupoval i na základě vlastních antropometrických výzkumů přistěhovalců (měření velikosti lebky), kdy dokazoval nestabilitu lidských typů na tom, že již v první generaci se jejich proporce blíží Američanům. Nakolik byly tyto výzkumy objektivní, je dnes asi těžko posoudit – někteří kritici však poukazovali právě na to, že v zápalu pro dobrou věc byly zřejmě některé výsledky neprůkazné prezentovány jako průkazné. Lingvistická antropologie Boas dával při studiu kultury velký důraz na jazyk, který podle něj poskytuje obraz, jak je lidské vědomí uspořádáno. Při studiu jazyka si pokládá tuto otázku – co je příčinou toho, že lidé charakterizují jednu věc odlišnými způsoby? Ukazuje, že situace, kdy lidé popisují jednu věc odlišnými způsoby, je podobná s tím, že charakterizují odlišné věci jedním způsobem. Je to jako při zaznamenávání výslovnosti při studiu cizího jazyka – výslovnost slova je možné zaznamenat mnoha způsoby, ale stále se jedná o totéž slovo. Naopak různé odchylky ve výslovnosti nezabraňují pochopit původní význam. (Zde mají původ pojmy fonemický a fonetický, které se ve zkrácené podobě emický a etický používají jako značení přístupu ke sledované kultuře – chápání kultury zevnitř, z pozice jejího člena je přístup emický, zatímco chápání a popis kultury zvenčí, z pozice kultury výzkumníka je označován jako etický)127. 127

Pojmy ovšem poprvé zavedl Sapirův žák Kenneth Lee Pike (1912–2000).

149

7. Difusionismus

U konkrétních slov je to ještě patrnější. Slovo „zelený“ pro nás může znamenat velké množství barevných odstínů a přechodů. Jsou však kultury, které pro zelenou barvu nemají slovo. Mají-li zařadit něco, co my označujeme jako zelené, musí použít kategorie žlutý, nebo modrý. Nejedná se o barvoslepost, pouze zařazují podobné barvy jiným způsobem. Při zkoumání jazyka je tedy nutné používat pojmy z tohoto jazyka a nesnažit se jej vtěsnat do kategorií našeho jazyka. Vztah mezi kulturou a jazykem později hlouběji rozpracovali Boasovi žáci Edward Sapir (*1884 – †1939) a Benjamin Lee Whorf (*1897 – †1941) vytvořením Sapir-Whorfovy hypotézy. Podle této hypotézy gramatika jazyka neslouží jen k vytváření myšlenek, ale sama je tím, co tyto myšlenky vytváří. Vnímání a chápání reality se liší v závislosti na struktuře jazyka mluvčího. Lidé různých kultur na základě této hypotézy vnímají svět odlišně, protože mají odlišné jazykové systémy. 7.4. Shrnutí difusionistického přístupu V případě difusionistů je velmi pozitivní, že ukázali na možnosti pohybu kulturních prvků. Poučné pro nás může být i to, jak je velmi snadné upadnout do opačného extrému. Aby vymýtili evolucionismus, vůči kterému se mnohdy velmi ostře vyhraňovali, vytvářeli nové konstrukce, které měly za úkol jen a pouze potírání evolucionistů. Vzhledem k účelovostem těchto konstrukcí objektivita poznání opět velmi trpí. Je možné říci, že nebýt evolucionistů, nebyli by ani difusionisté. Přitom samotný princip difuse – pohyb kulturních prvků, je velice dobře zřetelný, ale tím, že se vydává za jediný významný, který mění kulturu, stává se zcela pochybeným. To, jak je možné sklouznout k extrémům a přílišné vyhraněnosti, poznáváme i mimo společenské vědy – při změně politických režimů původní kritici vládnoucích elit při převzetí moci používají tytéž metody, jen aby dokázali, že všechno předtím rovná se všechno špatně. Poté, co byl založen mezinárodní časopis pro etnologii a lingvistiku Anthropos, byl v jeho prvním čísle článek významného difusionis-

150

8. Boasovi žáci Konfiguracionismus Osobnost a kultura

ty Wilhelma Schmidta zaměřený proti evolucionistické škole.128 I na příkladu Schmidta je patrné, že neustálé vyhraňování vůči jednomu směru (v tomto případě evolucionismu) vedlo k převzetí evolucionistických metod. Při vymezování kulturních okruhů používá Schmidt opět něco velmi podobného původnímu evolucionistickému pojetí a schématům – vývojové stupně kultury (samozřejmě úplně „jiné“, než jaké měli evolucionisté). Americký difusionismus měl v osobě F. Boase v rámci difusionismu zvláštní postavení a značně se odlišoval od jiných difusionistických přístupů. Mnohé z metodologických požadavků, které Boas přednesl, jsou dodnes při studiu kultury významné a platné.

8. Boasovi žáci Konfiguracionismus Osobnost a kultura Konfiguracionismus není zdaleka tak jednoznačně vyhraněn, jak bylo obvyklé u evolucionismu a stále ještě poměrně dost u difusionismu. Konfiguracionismus pracuje především s tím, jak je daná kultura „nakonfigurována“, jaké sdílí hodnoty a jaké kulturní vzorce v dané kultuře najdeme. Kulturní vzorce nám ukazují, jak je kultura uspořádána – jejich studiem zjišťujeme zvláštnosti dané kultury a to, jak v této kultuře fungují vztahy mezi lidmi, které se projevují určitými pravidly chování. Pokud se tato nepsaná pravidla nedodržují, nastupují sankce (přes posměch až k fyzickému trestu), zatímco jejich dodržování vede k začlenění do společnosti. Konfigoracionisté se při svých výzkumech zaměřují především na postoje v dané kultuře. Na tomto směru je také dobře patrný postupný odklon od diachronního přístupu (zohledňuje historické hledisko), který je postupně

128

SOUKUP, V. Dějiny sociální a kulturní antropologie. Acta Universitatis Carolinae Philosophica et historica monographia CXLV-1993. Praha: Karolinum 1994 s. 53–56.

151


nahrazován přístupem synchronním (historické hledisko není důležité, důležitější je jev samotný, jeho zařazení, úloha). Za hlavní představitelku konfiguracionismu bývá označována Ruth Benedictová (společně se zakladatelem tohoto náhledu na kulturu Alfredem Louisem Kroeberem), ale velmi podobný postup má ve svém díle i Margareta Meadová, ačkoli tato antropoložka bývá řazena mezi paralelní antropologickou školu zdůrazňující studium osobnosti a kultury, která dala vzniknout psychologické antropologii. Ruth Benedictová (Fultonová) (*1887– †1948) také patřila mezi ty Boasovy žáky, kteří poměrně významně ovlivnili dějiny oboru. S Margareth Meadovou ji pojilo kromě společných profesních zájmů zřejmě více, než pouhé přátelství a po její smrti se Meadová ujala i jejího literárního odkazu. Přestože Benedictová vycházela z Boasova přístupu, po jeho onemocnění v roce 1931 dokonce převzala vedení antropologického pracoviště na Kolumbijské univerzitě, kde působila až do své smrti, přicházela sama s novátorským náhledem na studium kultury. První knihou, kterou dala o sobě velmi výrazně vědět, byla Patterns of Culture (Kulturní vzorce). Hlavní myšlenkou její práce je komplexní pohled na kulturu – kultura tvoří celek, její jednotlivé prvky nelze pochopit odděleně. Benedictová zároveň vytváří šablony a vzorce, které ovlivňují příslušníky této kultury. Systém estetického vnímání i hodnotového žebříčku je tedy přímo podmíněný právě kulturou, a ne jednotlivcem. Jako příklad uvádí dvě americké kultury – uzavřenější kulturu Pueblanů na americkém jihozápadě, která si uchovala podstatně více původních prvků a kulturu původních obyvatel Ameriky žijících v oblasti Velkých plání, která svůj původní způsob života téměř zcela opus- Oblast Velkých plání na mapě USA tila. 152


Pro pochopení odlišného myšlení odlišných kultur používá Nietzscheho129 dělení lidského myšlení na typ apollónský (individualistický, racionální) a dionýský, který vůči němu stojí v protikladu. Podle Benedictové se právě toto rozdělení hodí na dvě různé původní americké kultury, které zcela odlišným způsobem přijímaly okolní vlivy nové americké kultury. Benedictová popisuje, jak v antickém Řecku vyznavači boha Apollóna dávali důraz na klidné a spořádané rituály, zatímco ctitelé boha vína Dionýsa byli známí spíše svoji lehkovážností až nevázaností a malým důrazem na dodržování povinností. Tento dionýský typ podle Benedictové téměř přesně odpovídá právě kutuře obyvatel Velkých plání. Benedictová podrobně popisuje rozdíly mezi vírou, obřady, hodnotovým systémem příslušníků těchto dvou kultur (Pueblané x obyvatelé Velkých plání) a ukazuje, že každá kultura je velmi osobitá. Tato osobitost se pak projevuje individuálně u každého příslušníka dané kultury. Kritici vyčítali Benedictové zvláště její šablonovitost při popisech jednotlivých kultur a poukazovali na to, že právě Pueblané se mohou chovat v některých situacích podle apollónského typu a v jiných situacích zase podle dionýského typu. Kulturní vzorce jsou publikací, kde se naplno objevuje teze kulturního relativismu. Benedictová se zde snaží ukázat, že každá kultura má vlastní morální příkazy, kterým je možné porozumět pouze tehdy, budeme-li kulturu studovat jako celek. Je nesprávné a špatné hodnotit odlišnou kulturu měřítky a pohledem naší vlastní kultury. Benedictová se snaží dokazovat, že i morálka je hodnotou velmi relativní, protože má souvislost a význam pouze v dané kultuře. Na jejím případě je možné ukázat, jaký význam mělo v její době studium antropologie zabývající se především cizími kulturami. Její práce The Chrysanthemum and the Sword (Chryzantéma a meč) vycházela z pečlivého studia japonské kultury, kterou srovnávala s kulturou Američanů. Význam této knihy byl zvýrazněn i tím, že v době, kdy byla kniha napsána (období 2. světové války), patřilo Japonsko a jeho kultura ze strany Američanů k velmi málo známým zemím. Studium japonské kultury ovšem Benedictová neprováděla v Japonsku, ale pouze zprostředkovaně – četbou literatury, novino129

Friedrich Wilhelm Nietzsche (*1844 – †1900), německý filosof.

153


vých článků, sledováním nahrávek a filmů týkajících se Japonska. Tento způsob vedení výzkumu byl zvolen i proto, že v době nepřátelských vztahů v období 2. světové války byla sotva myslitelná jiná možnost. Po skončení války Benedictová formulovala i doporučení americkému prezidentovi F. D. Rooseveltovi, aby se v nabídce kapitulační smlouvy s Japonskem objevil návrh na zachování císařství.130 (Roosevelt ovšem zemřel 4 měsíce před porážkou Japonska – 12. dubna 1945; úvahy o podmínkách kapitulace se ale objevovaly již od roku 1943, kdy právě on důrazně požadoval bezpodmínečnou kapitulaci mocností Osy). Kritici této knihy se zaměřovali především na to, že Benedictová vystupuje jako znalec japonské kultury na základě zprostředkovaných informací a že nemá s japonskou kulturou žádné bezprostřední vztahy. Další velmi známou Boasovou žákyní, která při svých výzkumech intenzivně spolupracovala i s Ruth Benedictovou (viz výše) byla Margareta Meadová (*1901–†1978). Co antropolog pozoruje, když pracuje mezi přírodními lidmi? Snad nejvýznamnější bod je ten, že antropolog si musí rozhodnout, jak bude rozebírat své výsledky, v téže době, kdy koná svá pozorování. Kdybychom měli studovat úlohu žen v jihoněmecké vesnici, sebrali bychom všechno své vědění o dějinné úloze žen v Evropě, o jejich postavení v římském a ve starém germánském právu, názory katolictví a protestantismu na ženino místo ve schématu věcí, a použivše takový rámec, stanovili bychom přesně, jak se tento historický obraz mění v dané jedinečné vesnici. Jestliže však přistupujeme k neznámému kmeni na Nové Guineji, neexistuje žádný takový formální způsob myšlení, který by nás vedl. Nevíme, které pohlaví bude ozdobeno a které nikoli, zda oholená hlava vykukující nad křovím patří muži či ženě. Zdali ta vzdálená postava soukající se do vršku čtyřicetistopové kokosové palmy je muž, protože ženy by neměly dělat tak nebezpečné a nesnadné věci, jako je šplhání po palmách, či zda je to žena, protože lezení po

130

Ruth Benedict. [online]. Wikipedia, the free encyclopedia, 2007 [cit. 17. 11. 2006]. Dostupný z: .

154


palmách je práce pro děti a pro ženy. Musíme stavět své porozumění přímo z chování lidí samých131.

Největší podobnost s F. Boasem zůstala v díle Margarety Meadové teze týkající se kulturního determinismu. Meadová odjela provádět výzkum na Samou v Oceánii, aby dokazovala původní Boasovu hypotézu, že na člověka má největší vliv kultura, ve které vyrůstá. Výsledkem jejího zkoumání byla kniha vydaná v roce 1928 Coming of Age in Samoa132. Tento výzkum nebyl nijak samoúčelný a přesně zapadal do Boasova konceptu kulturního determinismu (člověk je ovlivněn především kulturním prostředím, další vlivy jsou mnohem podružnější), kterým se snažil umlčet stále sílící směr, které dával přednost biologickému determinismu (kterým argumentovali mnozí rasisté a zastánci umělého vylepšení lidské rasy prostřednictvím řízených genetických opatření – eugeniky). Výzkum, který měla Meadová provést, je dobrým příkladem toho, jak výzkum provádět nelze. Hlavní vadou takto prováděného výzkumu je především v tom, že zkoumaná hodnota je natolik předpokládána, že výsledek není výsledkem, ale „potvrzením“ původního předpokladu. Při svém dokazování hypotézy, že v procesu socializace nehraje rozhodující roli dědičnost, ale výchova a kultura (biologický x kulturní determinismus) vycházela z jednoho původního předpokladu. Nejproblematičtějším úsekem v životě jednotlivce v naší společnosti má být dospívání, protože v souvislosti s ním existují nejrůznější svazující předpisy a tabu. Pokud by se podařilo najít společnost, kde se tato tabu nevyskytují, mělo by to vést k bezproblémovému dospívání. Zároveň by byl předložen pádný důkaz, že kulturní vlivy jsou důležitější, než biologické. K potvrzení důkazu byl vybrán samoanský ostrov Ta’ū, kde se dotazovala 68 dívek ve věku od 9 do 20 let na jejich sexuální zkušenosti. Popis jejich sexuálního života byl pro čtenáře její knihy naprostým šokem. Naprostá sexuální nevázanost jako příčina bezpro131

Meadová, M. Jak píše antropolog (orig. Male and Female. London, 1964). In: WOLF, J. Kulturní a sociální antropologie. Praha: Svoboda, 1971, s. 299– 300. 132 MEAD, M. Coming of Age in Samoa. New York: William Morrow, 1928.

155


blémového dospívání, které nijak nesvazují žádná společenská omezení – kde nejsou tabu, nejsou problémy. Na ostrově s necelou tisícovkou domorodců badatelka Meadová (posléze velmi známá autorka, publicistka, aktivistka, feministka, bojovnice proti mnohým, též sexuálním mravům doby) pobývala pod jedinou tamější americkou střechou. Nikterak buržoazní netýkavka, nechala se tetovat, zpovídala mládež, zejména děvčata, a z jejího devítiměsíčního úsilí se zrodila kniha Coming of Age in Samoa, první bestseller v oboru, novodobá bible. Kulturu Samoanů popsala jako ráj, nedotčený ani Američany, ani jejich zbožím. V její verzi domorodci žili bezstarostně, bez konfliktů, bez tyranie konvencí, autority rodičovské, či jiné. Spousta předmanželského milování s mnoha partnery, pro radost a bez závazků. Triumf tzv. kulturního determinismu nad biologickým determinismem133.

O patnáct let později přichází na Samou Derek Freeman, který o vlastních dlouhodobých výzkumech, naprosto odlišných od toho, co předkládala Meadová, vydává publikaci až pět let po její smrti – v roce 1983.134 V této knize se skutečně pokouší rozbít mýtus, který Meadová svým dílem vytvořila. Samoanskou společnost nepopisuje jako bezproblémovou, ale v mnoha ohledech až agresivní a násilnickou. Dokladem pro jeho tvrzení mu je vlastní dlouhodobý výzkum a také znovudotazování stejných respondentek, jakých se ptala dříve Meadová, a které vzpomínaly na to, jak jim uvěřila téměř všechny výmysly. Freeman poukazuje také na špatné pochopení systému taupou v samojské společnosti. Podle Meadové se mělo jednat o institut panenství vyhrazený pouze dívkám z nejvyšších vrstev společnosti, ale podle Freemana bylo taupou závazné pro všechny dívky. Spor mezi Meadovou a Freemanem není ovšem zcela uzavřen dodnes, i když by se mohlo zdát, že je vše jasné. Freemanovi kritici se táží, proč s kritikou Meadové čekal až na její smrt. Na to může dát částečnou odpověď nekrolog uveřejněný po Freemanově smrti v roce 2001 v New York Times. Freeman se svoji kritiku pokusil publikovat již v roce 1971, ale rukopis mu byl vrácen k přepracování, revidovaný rukopis zaslal roku 1978 přímo Meadové, od které se ovšem (možná i kvůli její nemoci) nedočkal odpovědi. 133 134

ULČ, O. Vandrování Pacifikem a okolím. Praha: Olympia, 1998, s. 152. FREEMAN, D. Margaret Mead and Samoa: The Making and Unmaking of an Anthropological Myth. Cambridge: Harvard University Press 1983.

156


Druhý bod kritiky Freeamnova díla se zaměřoval na odlišnost způsobu života Samoanek v době, kdy prováděl své výzkumy Freeman. Podle těchto kritiků byl na ostrovech velice patrný vliv křesťanských misionářů – z tohoto důvodu obyvatelé přijali normy, které jsou mnohem typičtější pro naši společnost a Freemanovy výsledky se mohou zásadně lišit s šokujícími výsledky Meadové. Další námitku vůči Freemanovi pronášejí jeho kritici v oblasti norem chování. Pokud by mělo být samoanským ideálem panenství, pak s tímto ideálem příliš nekorespondují ani jeho vlastní publikované výsledky, podle kterých ve vesnici v západní části Samoi mělo zkušenost s předmanželským sexem 20 % patnáctiletých, 30 % šestnáctiletých a 40 % sedmnáctiletých. Tyto údaje podle Freemanových kritiků neukazují ani na příliš puritánskou společnost.135 Světoznámou badatelku posléze důkladně vědecky rozdrtil Novozélanďan Derek Freeman. Když mu bylo 23 roků – přesně jako tehdy Meadové –, rovněž dorazil na ony ostrovy. Jenže nesetrval pár měsíců, ale řadu let jako učitel a dokonale se naučil místní jazyk, na rozdíl od své americké předchůdkyně, která o obtížné samojštině neměla ani ponětí…Domorodky, které zpovídala, brzy pochopily, co chce slyšet. K tomu přispěla notná dávka všeobecného polynéského zvyku, s nímž jsem se posléze seznámil za delšího pobytu na Rarotonze (Cookovy ostrovy), totiž přehánění, konfabulování, pábení. Nedotčené panny nehorázně pábily a sexuálně osvobozená americká studentka si to vděčně poznamenávala do notesu. Následovalo plno slávy a uznání, jak již víme, neboť nebyl nikdo, kdo by se byl obtěžoval sdělené ověřit. Až tedy přišel důkladně pečlivý odborník Freeman a zjistil naprostý opak dříve přijatých pravd. Místo společenské harmonie a nevýbojnosti ostrovanů převládá žárlivost a násilí, místo blaženého souložení v mnohých náručích dominuje puritánský příkaz cudnosti. Na rozdíl od Meadové se Freeman obtěžoval seznámit s policejními statistikami: počet znásilnění dvakrát tolik jako v USA a dvacetkrát tolik jako v Anglii…Přesně v době, kdy se rozepisovala o neexistenci znásilňování, jediné místní noviny přinášely mnohé zprávy právě tohoto druhu136.

Další knihou, která rovněž dosáhla velkého věhlasu a stala se nepostradatelnou pro nejrůznější ženská liberální hnutí je Sex and Tem135 136

Margaret Mead. [online]. Wikipedia, the free encyclopedia, 2007 [cit. 10.10.2007]. Dostupný z: . ULČ, O. Vandrování Pacifikem a okolím. Praha: Olympia, 1998, s. 153–154.

157


perament in Three Primitive Societies (Sex a temperament ve třech primitivních společnostech). Tato kniha vychází z jejích výzkumů v Papui Nové Guineji v západním Pacifiku. Tentokrát Meadová zašla ještě dále, než v předchozí knize. Celý výzkum měl dokazovat, že rozdělování rolí na mužské a ženské je rovněž kulturní konstrukt a taková biologická danost, jakou pohlaví je, ve skutečnosti přílišný vliv nemá. Hlavním výsledkem je popis tří kmenů, z nichž každý chápe odlišně mužskou a ženskou roli. Pro kmen Arapešů je typické, že příliš nerozlišuje mezi psychikou ženy a muže. Neuvědomují si maskulinitu a femininitu, jsou ovšem vychováváni podle kulturních vzorců a stereotypů, které euroatlantická kultura označuje za typicky ženské. Mírnost, laskavost, vstřícnost, poddajnost a emotivní postoj k lidem se tak stávají základní charakteristikou mezilidských vztahů jak u mužů, tak i u žen tohoto kmene. Kmen Mundrugumorů si rovněž neuvědomuje maskulinitu a femininitu, ale jeho příslušníci jsou vychováváni podle „mužských“ kulturních vzorců. Příslušníci tohoto kmene nemají žádný smysl pro spolupráci, jsou hrubí a extrémně agresivní. Od obou pohlaví se vyžaduje stejná míra agrese. Mezi charakteristické vlastnosti příslušníků tohoto kmene patří bojovnost, bezohlednost, pýcha a sebejistota doprovázená lovem lebek a kanibalismem. Kmen Čambuli (Čambri/Chambri) rozlišuje mužské a ženské role, které jsou ale z pohledu Evropanů opačné. Muži jsou mírní, nesamostatní, závistiví, upovídaní, lstiví, pomlouvační a hašteřiví, mnoho času tráví paráděním a zhotovováním obleků. Ženy naproti tomu vystupují velmi energicky a samostatně. V intimních vztazích jsou ženy rozhodnější a aktivnější, a muže, mezi nimiž je značně rozšířena homosexualita, považují za slabší pohlaví137.

Meadová svým dílem a svou angažovaností ovlivnila disciplínu jako málokdo jiný. Její vliv se projevil i v pedagogice v odlišném způsobu výchovy dětí, který se uplatnil především v USA – snaha dovolovat dětem maximum a vyvarovat se byť i náznaků autoritativní výchovy. Meadová byla hojně citována i v psychologické literatuře – při studiích vývoje osobnosti zdůrazňovala na základě informací ze Samoi hlavní důležitost sociálních činitelů ve vývoji osobnosti; na zá-

137

SOUKUP, V. Dějiny antropologie. Praha: Karolinum, 2004, s. 391–392.

158

9. Funkcionalismus

kladě výzkumů v Melanésii ovlivňovala náhled na sociální chování v závislosti na kultuře a rozdíly v pohlaví.138 Na jejím případě je ovšem možné pozorovat, kam může vést odklon od skutečně objektivní snahy po poznání k výzkumu, který má evidentně ideologické zaměření. Přehnaný důraz na kulturní determinismu se ukazuje jako neúnosný. S biologickými danostmi, včetně rozdílů mezi pohlavími se sotva dá něco dělat. Budeme-li dokazovat opak, je velmi snadné ocitnout se v absurdním dějství. Ani vliv kultury a výchovy není možné podceňovat, ale jak již bylo uvedeno výše (s. 38), není možné zapomínat ani na třetí faktor projevující se různými způsoby v chování jednotlivce – osobní rozhodnutí pro konkrétní čin jako projev osobní vůle člověka.

9. Funkcionalismus Funkcionalismus je velmi výrazným směrem 20. století, který ovlivnil mnoho oborů lidské činnosti. Velmi známý je funkcionalismus v architektuře, kde se prosazoval ve 20. a 30. letech 20. století. Nejdůležitějším architektonickým hlediskem byla účelnost – stavební ztvárnění se musí přizpůsobovat funkčnosti, ne naopak. Teze o funkčnosti nezůstaly pouze v architektuře, ale pronikly i do společenských věd. Mezi průkopníky funkcionalismu v sociologii patří například Talcott Edgar Frederick Parsons (*1902 – †1979), který obhajoval přístup, podle něhož je třeba sjednotit všechny společenské vědy do jednotného teoretického rámce. Kromě tohoto požadavku se zabýval analýzou společnosti a funkčností celého společenského systému. Podle něj existuje předpoklad, že každý člověk bude hrát roli, která je bezprostředně spojena s jeho pozicí ve společnosti. Tyto pozice a role mají různý rozsah – v moderní společnosti se může jednat o role například ve škole, v zaměstnání, v politice. Vzhledem k vzájemným vztahům těchto specifických rolí a funkčně diferencovaných kolektivů (vzdělávací instituce, firmy, politické strany) může být společnost analyzována jako komplexní systém souvisejících systémových podjednotek (ekonomika, politika jako forma vlády). Ve svém 138

SARGENT, S. S. Základy psychologie (The Basic Teachings of the Great Psychologists). Praha: Život a práce, 1947, s. 187–188, 342.

159

9. Funkcionalismus

přístupu Parsons používal i evolucionistické schéma společnosti (primitivní; archaická – se znalostí písma; moderní – se znalostí práva). Jako vrchol moderní společnosti viděl civilizaci Západu, ze které ještě vyčleňoval Spojené státy představující společnost s nejdynamičtějším rozvojem. Jako dalšího sociologa, který zaváděl funkcionalistickou tezi do metodologických přístupů v sociologii, je možné zmínit Roberta Kinga Mertona (*1910 – †2003). Podle něj znamená funkcionalismus vysvětlovat a chápat veškerá data z pohledu jejich přínosu pro společnost. Společenské struktury je třeba posuzovat podle toho, zda jsou pro fungování společnosti přínosné, nebo škodlivé, případně jak napomáhají společnosti adaptovat se na přicházející změny.139 Kritici funkcionalismu poukazovali na roli jednotlivce ve společnosti, který je podle funkcionalistů pouhou loutkou, hrající požadovanou roli tak, aby byla přínosná pro společnost. Obecně je možné za hlavní myšlenku funkcionalismu označit, že společnost je fungující systém tvořený jednotlivými prvky, které lze hodnotit z hlediska jejich užitečnosti pro systém. Na základě tohoto kritéria je tedy možné prvky dělit na pozitivní, negativní a neutrální. Fungující systém je stabilní a rovnovážný. V socialistickém Československu byl sociální funkcionalismus odmítán pro důraz, který kladl na stabilitu systému a vyhledávání negativních prvků, které společnost destabilizují. Právě prvky, které určitou společnost destabilizovaly, měly mít totiž naopak velmi pozitivní vliv při odstraňování určitého společenského uspořádání a umožňovaly přechod k pokrokovějšímu společenskému řádu. V tomto pojetí byl funkcionalismus označován jako ideologie stability kapitalismu, jehož základní prvky a funkce prohlašuje za nezbytné pro každý moderní společenský systém.140 Funkcionalistická antropologická škola reaguje na situaci ve společenských vědách ovlivněných evolucionismem a difusionismem. Zatímco v případě konfiguracionismu (s. 151) byl patrný odklon od diachronních metod evolucionistů a difusionistů k uvažování a me139 140

MERTON, J. K. Social Theory and Social Structure. [s.l.] : [s.n.], 1957. Second edition. Extracts at . Malá československá encyklopedie. Praha: Academia, 1984.

160

9. Funkcionalismus

todám nehistorickým – synchronním, funkcionalismus pracuje téměř výhradně se synchronními metodami. Zatímco dříve bylo na funkci pohlíženo jako na veličinu podřízenou nebo jako na schopnost fixace struktury nebo formy, později došlo ke vnímání funkce jako nezávislé proměnné veličiny a formě se strukturou bylo určeno druhé místo. Rozdíl v přístupu v chápání funkce může ukázat následujíc případ: • •

Člověk má pár nohou (struktura), a proto chodí. Člověk chodí (funkce) a jeho aktivita je provázena párem nohou.141

Na rozdíl od antropologů a sociologů ve Velké Británii a v USA, přijímali francouzští badatelé myšlenky evolucionismu a difusionismu se značnou rezervou a obraceli se spíše k pozitivismu, který chápali jako národní a revoluční odkaz minulosti. Jeden z hlavních představitelů francouzské sociologie Émile Durkheim se stal vůdčí osobností i pro mnoho badatelů jiných společenskovědních oborů, včetně francouzské antropologie a etnologie. Durkheim navazuje na studium lidské společnosti, které předkládal již v roce 1748 Montesquieu svým dílem Duch zákonů (De l’ésprit des lois). Vycházel z předpokladu, že lidská společnost je ucelený systém, jehož jednotlivé složky jsou ve vzájemném vztahu. Provedl empirický rozbor lidské společnosti a snažil se studovat zákony, zvyky a nejrůznější praktiky všech národů na zemi. Montesquieu si uvědomoval, že tento předmět je nesmírný, protože zahrnuje všechny instituce, jež jsou lidmi přijaty. Podle něj je lidstvo ovlivňováno různými věcmi – podnebím, náboženstvím, různým pojetím vlády, morálkou, zákony a zvyky, což všechno vytváří obecného ducha národů. Nejvíce přispěl k rozvoji této základní myšlenky a vědeckého bádání Auguste Comte (1798– 1851), který, jako hlavní představitel francouzského pozitivismu a zakladatel sociologie, chápal lidskou společnost v jejím vývoji jako diferencovanou, jež prochází třemi postupnými stadii: Fetišistickým (tj. náboženským) Metafyzickým Pozitivistickým čili vědeckým Comte zdůrazňoval zvláště nutnost pozorování a srovnávání zvláště při studiu sociálních faktů, jež jediné mohou, podle něho, sloužit jako základ pro vytváření společnosti jako dynamického funkčního systému. 142

141 142

PETRUCIJOVÁ, J. Antropologická východiska funkcionalismu. In: Funkcionalismus ve vědě a filosofii. Praha: Filosofia, 2001, s. 188. WOLF, J. Kulturní a sociální antropologie. Praha: Svoboda, 1971, s. 59–60.

161

9. Funkcionalismus

Vznik funkcionalismu je spojován především se jménem Bronisława Kaspera Malinowského (*1884 – †1942), který přišel s ostrou kritikou evolucionistické a difusionistické metodologie a přichází s pojetím funkcionalismu jako zjišťování vzájemných souvislostí a vztahů. Namísto vytváření odvážných, ale pochybných rekonstrukcí minulosti se antropologie v pojetí Malinowského obecně koncentruje na současnost a formuluje cíl pochopení mechanismu lidské kultury, vazeb mezi psychickými pochody a společenskými institucemi a také pochopení biologického základu obecně lidských zvyků a mysli. Metody, které celkově používal, spočívaly v celkové intenzivní sociologické terénní analýze a pečlivém osmyslení srovnávacích studií obecně lidských institucí v jejich společenském kontextu: „Každá vědecká teorie musí začínat pozorováním a musí k pozorování vést. Musí být doložená a otevřená zkušenosti. Musí se vztahovat k lidským zkušenostem … které se opakují, a proto se vyznačují prokazatelnými generalizacemi, což umožňuje, že jsou schopny předjímat i budoucí vývoj. Musí se vztahovat k jevům, které se dají, co do formy, definovat.“143

Malinowski při studiu jakékoli kultury požadoval především terénní výzkum. Tento požadavek na dlouhodobé a hloubkové výzkumy společnosti, kde je výzkumník v každodenním kontaktu se svými respondenty (zúčastněné pozorování), zůstal jedním z hlavních požadavků na činnost kulturní a sociální antropologie dodnes. Podle Malinowského je pouze tak možné pochopit odlišnou kulturu. Do té doby byla antropologie spíše „kabinetní disciplínou“ – pokud se už některý z výzkumníků odvážil získávat informace z první ruky, bývalo to často pouze prostřednictvím metod, které neumožňují hlubší ponoření se do zkoumaného problému – například metodou řízeného rozhovoru. Jeho nejslavnější terénní výzkum probíhal na Trobriandských ostrovech od června 1915 do května 1916 a pak ještě od října 1917 do října 1918, když ještě předtím (v roce 1914) prováděl výzkum v Papui (pozdější Papui-Nové Guineji). Na Trobriandských ostrovech použil metodu zúčastněného pozorování se vším všudy – naučil se místní jazyk, blízce se spřátelil s mnoha domorodci (podle některých neověřených zpráv se dokonce zamiloval do jedné z místních krasavic) 143

PETRUCIJOVÁ, J. Antropologická východiska funkcionalismu. In: Funkcionalismus ve vědě a filosofii. Praha: Filosofia, 2001, s. 190.

162

9. Funkcionalismus

a pronikl do způsobu jejich života takovým způsobem, jaký by při použití jiných metod nebyl možný. Na mnoha dokladech Malinowski ukazuje provázanost jednotlivých kulturních prvků. Tyto prvky je sice možné studovat samostatně, ale vždy v souvislosti s kulturou, jejíž jsou součástí. Hlavním cílem výzkumníka má být pochopení pohledu domorodce, jeho vztah k životu, uvědomění si jeho představy světa.144 Na příkladu výměnného obchodu kula ukazuje jeho zasazení do konkrétní kultury. Při pouhém popisu výměnného obchodu se nedozvíme nic o jeho hlubších souvislostech. Výměnný obchod kula se může jevit jako slavnostní výměnný obchod, při kterém se jeho účastníci plaví na kánoích a vyměňují si mezi sebou náhrdelníky z červených lastur s bílými náramky z mušlí. Malinowski ve svém výzkumu dokazuje, že se jedná o velice složitý systém se závaznými pravidly, jehož funkcí není pouhá výměna zboží, ale vede i k posílení solidarity mezi jednotlivými skupinami, které se tohoto obchodu účastní. Zároveň však poukazuje na to, že ani ten nejinteligentnější domorodec si tuto funkci neuvědomuje, tuto funkci může objevit a popsat pouze výzkumník.145 Zde je velice dobře vidět změna v práci výzkumníka – samotný popis už nepostačuje, je zapotřebí provést analýzu zjištěného. Malinowski dále vypracovává teorii potřeb, kde sice hovoří o organizovaných společenských strukturách, ale zdůrazňuje význam individuálních potřeb jednotlivce. Základem společenského života je podle Malinowského kultura, kterou chápe jako určité společenské dědictví včetně mýtů, obyčejů, magie, náboženství. Při porozumění kultury zdůrazňuje její holistické vidění – kultura je celek, vnitřně integrovaný, vedoucí k uspokojení lidských potřeb. Potřeby jsou pyramidálně uspořádány podle jejich důležitosti. Základnou jsou potřeby biologické – bezpodmínečné požadavky pro život (jídlo, pití, odpočinek, reprodukce), dalšími jsou potřeby instrumentální (výroba předmětů pro lidskou spotřebu) a nejvýše v tomto uspořádání stojí potřeby společenské a symbolické. Tyto po-

144 145

MALINOWSKI, B. Argonauts of the Western Pacific. Dutton, 1961, s. 25. MALINOWSKI, B. Argonauts of the Western Pacific. Dutton, 1961, s. 83–84.

163

9. Funkcionalismus

třeby mají souvislost s vytvářením společenských skupin a také s transcendentálními záležitostmi. Aby docházelo k uspokojování lidských potřeb, dochází k vytváření organizovaných systémů (institucí), které mají podle Malinowského stejnou strukturu (cíl – personál – pravidla – hmotné zabezpečení – činnost – funkce jako výsledek činnosti a role příslušné instituce v systému kultury). Pro naplňování základních potřeb vzniká například instituce manželství, druhotné potřeby řeší instituce výchovné a vzdělávací, právní, ekonomické, politické. Smysl každé instituce je srozumitelný pouze v souvislosti s celým systémem. Každá instituce uspokojuje určitou oblast potřeb a všechny instituce tvoří celek kultury. Ke změně kultury dochází tehdy, když dojde ke změně instituce. Kulturní změny mají především exogenní charakter (jsou způsobeny vnějšími vlivy), vyplývají z kontaktu (nebo i z konfliktu) s jinými kulturami. Prvotní kultury jsou pod nátlakem evropských civilizací, ale nestabilita je podle Malinowského jevem pouze přechodným, neboť kultura má sklon k získávání rovnováhy a konzistence. Kultura má podle Malinowského čtyři hlavní charakteristiky – je celostní; vnitřně je rozdělena do navzájem spojených částí; tyto části plní své funkce; vytváří instrumentální aparát uspokojování lidských potřeb. Úkolem antropologie je analyzovat funkce a role v integrálním systému kultury, a také zjišťovat jakým způsobem dochází k uspokojování potřeb členů společnosti. Dalším poněkud odlišným směrem funkcionalismu je přístup Alfreda Reginalda RadcliffeBrowna (*1881–†1955). Radcliffe-Brown prováděl svůj první terénní výzkum na Andamanských ostrovech, přičemž se metodologicky neodchyloval od běžně používané rekonstrukce historie. Když se však seznámil s dílem francouzských sociologů Émile Durkheima a Marcela Mausse, publikoval výsledek svého výzkumu (nazvaný The Andaman Islanders – Andamanští ostrované) s důrazem na zjišťování významu a smyslu rituálů a mýtů. Později rozvinul přístup známý jako strukturální funkcionalismus zaměřený na zjišťování chování jednotlivých institucí, které se podle 164

9. Funkcionalismus

něj snaží o vytváření takového rovnovážného stavu, který udržuje společnost ve funkční rovnováze. Instituce je možné přirovnat k jednotlivým orgánům lidského těla, které udržují celé tělo funkční. Podobně jako jednotlivé orgány, tak i instituce slouží k udržování celkového řádu ve společnosti. Tento přístup se liší jak od Malinowského funkcionalismu, ale i od francouzského strukturalismu (viz s. 166), který se pokoušel popsat strukturu společnosti prostřednictvím jazyka a symbolů. Nyní se uznává, že podstatnou součástí práce sociálního antropologa je terénní výzkum. Na druhé straně má terénní pracovník znát teorii o hlavním předmětu. Jeho úkolem je zaznamenávat existující hypotézy na základě vlastních pozorování, které při kontrole mohou být testovány srovnávacím studiem a také pozorováním ostatních společností. Sociální antropologie zahrnuje v podstatě porovnání různých forem sociálního života mezi dvěma primitivními společnostmi, tj. mezi starými společnostmi, o nichž máme historické prameny, a mezi pokročilými Obr. 7. Andamanci – barvespolečnostmi přítom nosti. Ale srovnání lze používat ní těla. Foto: A. Radclifferůznými způsoby a pro odlišné cíle. Cílem srovnávání Brown, 1906-08 (Pitt Rivers v takových pracích je dojít ke klasifikacím a generali- Museum, Oxford). Zdroj: zacím; mohou být označeny jako „systematické“ stu- www.andaman.org die. Ale srovnávání by mělo být používáno také pro zcela odlišný cíl: k formulaci historické nebo genetické hypotézy. Součástí práce sociálního antropologa není „rekonstruovat“ historii; to může přenechat etnologům, archeologům a „historickým antropologům“. Použití srovnání sociálními antropology je podobné jako jeho využití v obecném jazykozpytu či v komparativní zoologii: je zaměřeno k platnému zobecňování podstaty a povahy společnosti a sociálního jevu systematickým studiem analogií a rozdílností146.

9.1. Funkcionalismus a koloniální správa Důraz na aktuální výzkumy týkající se způsobu života domorodců, vedl k tomu, že práce Malinowského, Radcliffe-Browna a jejich žáků přestávaly mít význam pouze čistě vědecký, ale objevuje se zde i snaha o praktické využití těchto výsledků. Zájem o aplikovanou antropo146

RADCLIFFE-BROWN, A. R. Metody sociální antropologie (orig. Methods of Social Anthropology. Chicago, 1958). In: WOLF, J. Kulturní a sociální antropologie. Praha: Svoboda, 1971, s. 213–214.

165

10. Strukturalismus

logii (applied anthropology) se objevuje po první světové válce a vůbec se nejednalo o náhodný jev. Koloniální systém se začal lehce otřásat a k jeho posílení a upevnění bylo zapotřebí nových prostředků i idejí. Především v anglických koloniích se začal zavádět systém „nepřímé vlády“ (indirect rule), při kterém byli do nižší administrativy zapojeni místní rodoví představitelé. Při zavádění tohoto systému bylo zapotřebí výzkumů, na základě kterých by bylo možné poznat roli místních vůdců a dalších představitelů domorodé moci – co je základem jejich autority, jaká je jejich společenská funkce? Koloniální představitelé se začali pečlivěji zabývat pracemi etnografů, aby se blíže a hlouběji seznámili s životem kolonizovaných národů, a tak zde mohli účinněji vládnout. Najednou se zde objevuje zcela nová etnografická koncepce představovaná Malinowskim a Radcliffe-Brownem, koncepce jednoznačně zaměřená na současnost. Samozřejmě, že pro koloniální správu bylo toto pojetí mnohem zajímavější, než předchozí evolucionistické výzkumy zabývající se přežitky z minulosti nebo výzkumy difusionistů, pro které byl hlavní cíl výzkumu popisu migrace jednotlivých kulturních prvků. Už od 20. let 20. století se začaly organizovat v různých zemích britského koloniálního impéria lekce z antropologie pro budoucí koloniální úředníky, při kterých se výuka nesla jednoznačně ve funkcionalistickém duchu. Není ovšem možné obviňovat zakladatele funkcionalismu z napomáhání kolonialismu jen proto, že výsledky jejich výzkumů byly k tomuto účelu použity. Byl to právě Malinowski, kdo vždy ostře kritizoval hrubé vměšování kolonistů do způsobu života původních obyvatel.147

10. Strukturalismus Na předchozích směrech antropologických výzkumů bylo patrné, jak se měnil metodologický postup při studiu kultury, jak se opouštělo historické hledisko a jak upevňovaly svoji pozici synchronní metody. 147

TOKAREV, S. A. Istorija zarubežnoj literatury. Glava 9 – Funkcionalistskoe napravlenie. Moskva: Vysš. škola, 1978.

166

10. Strukturalismus

V případě strukturalismu je přechod od popisu k teoretické úrovni bádání nejzřetelnější. V strukturalismu mají vyšší důležitost než samotné prvky jejich vzájemné vztahy. Nejvyšším cílem je najít kostru (strukturu) objektu (jako souhrn jeho stálých vztahů zabezpečujících jeho celostnost) a zjistit zásady a pravidla, jak se mohou jednotlivé části transformovat. Předmětem strukturalistických výzkumů je nakonec kultura jako soubor znakových systémů – jazyk, umění, věda, náboženství a mytologie, ale i takové jevy jako móda a reklama. Pozornost strukturalismu je vzhledem k odmítání historických metod zaměřena k aktuálnímu stavu objektu a k mimočasovým vnitřním vztahům a vlastnostem. Podobně jako v psychoanalýze se strukturalisté snaží odhalit skryté nevědomé mechanismy lidského chování a myšlení a zbavit subjekt jeho iluzí. V této souvislosti se můžeme setkávat i s takovým strukturalistickým pojetím, při kterém dochází k přehodnocování a zpochybňování některých tradičních pojmů, jakými jsou autor, tvorba, dílo. I když budu mluvit o tom, co jsem napsal, o svých knihách, studiích a tak dále, bohužel vše prakticky po skončení zapomínám. Myslím si však, že to prozrazuje i cosi důležité, a to, že nemám pocit, že své knihy píši já. Mám pocit, že se tyto knihy píší mým prostřednictvím, a když už jsou za mnou, cítím prázdnotu a nic ve mně nezůstává148.

Strukturalismus má při své snaze používat metody obvyklé v exaktních vědách i ve vědách společenských velice blízko k pozitivismu. Strukturalismus, anebo to, co se pod tímto pojmem rozumí, se považoval za cosi nové a ve svém čase revoluční; to je, domnívám se, dvojnásob mylné. Za prvé, ani v oblasti humanitních věd není vůbec ničím novým; tento směr myšlení můžeme velice dobře vysledovat od renesance přes devatenácté století až do současnosti. Je to však mylné i z jiného důvodu: co nazýváme strukturalismem v oblasti lingvistiky nebo antropologie a podobně, není nic jiné, než velmi chabá a ubohá imitace toho, co celou dobu dělají „exaktní“ vědy149.

V 60. a 70. letech 20. století už byla nashromážděna spousta etnografického/etnologického/antropologického materiálu a množství těchto údajů o člověku a způsobu jeho života se stále zvyšovalo. 148

LÉVI-STRAUSS, C. Mýtus a význam. Bratislava: Archa, 1993. (Orig. Myth and Meaning. Toronto: University of Toronto Press, 1978), s. 11. 149 LÉVI-STRAUSS, C. Mýtus a význam. Bratislava: Archa, 1993. (Orig. Myth and Meaning. Toronto: University of Toronto Press, 1978), s. 16–17.

167

10. Strukturalismus

I z tohoto důvodu bylo možné na základě dostatku podkladů snáze přecházet k teoretičtějšímu přístupu při studiu kultury. Vyčlenit všechny přístupy při studiu člověka a způsobu jeho života je stále složitější, protože těchto přístupů je příliš mnoho. Přesto se v této době objevuje jeden velmi výrazný směr, který se stává i velmi módním, a tím je právě strukturalismus. Ani strukturalismus není zcela jednotným směrem a bývá rozdělován na anglický (strukturální funkcionalismus) vycházející z díla Radcliffe-Browna a nepřímo i z díla čistého funkcionalismu B. Malinowského a francouzský strukturalismus. Mezi těmito „strukturalismy“ je hlavní rozdíl v tom, že si angličtí strukturalisté zachovávají při svých výzkumech alespoň částečnou konkrétnost (studují konkrétní rody, národy, státy) a popisují struktury každé takové společnosti, zatímco francouzský strukturalismus nezkoumá reálný celek, ale jeho oddělené součásti, které uměle vyděluje: příbuzenskou terminologii, folklór, mytologii, přípravu jídla. Na celém světě existuje mnoho pravidel při uzavírání manželských svazků, které se zdály být úplně nesmyslné. Když se však zjistilo, že tatáž absurdita se objevuje znovu a znovu a jiná absurdita se opakuje právě tak, tak šlo o něco, co vůbec nebylo absurdní, jinak by se to neobjevovalo opakovaně. Když jsem se zabýval mytologií, jednalo se o stejný problém. Mýtické příběhy jsou, anebo se zdají náhodné, nesmyslné, absurdní, ale přece jakoby se opakovaly po celém světě. Je absolutně nemožné představit si význam bez pořádku150.

Významným představitelem anglického strukturalismu je Malinowského žák Edward Evans-Pritchard (*1902 – †1974), který se proslavil především svými výzkumy u afrických Nuerů, kde zkoumal jejich politický systém a vše, co podle jeho názoru s tímto systémem souviselo (pastevecký způsob chovu skotu, okolní prostředí, rodová struktura, systém věkových skupin). Jeho cílem je především zjištěné údaje vysvětlovat na základě teorie, prostřednictvím které je možné tato fakta uspořádat. Samozřejmým cílem je rovněž nalezení sociální struktury, kterou chápe jako vztah mezi různými stabilními skupinami. Z tohoto důvodu mezi tyto skupiny neřadí například rodinu, protože ta podle něj příliš stabilní není a stále se mění v důsledku úmrtí jejích 150

LÉVI-STRAUSS, C. Mýtus a význam. Bratislava: Archa, 1993. (Orig. Myth and Meaning. Toronto: University of Toronto Press, 1978), s. 18–19.

168

10. Strukturalismus

členů. Naopak mezi stabilní skupiny řadí věkové skupiny, pokrevní skupiny a další. Hlavním cílem tohoto přístupu je tedy objevení vzájemných vztahů mezi sociálními skupinami.151 Druhou částí strukturalismu je strukturalismus francouzský, jehož nejvýznamnějším představitelem a zakladatelem je bezesporu Claude Lévi-Strauss (* 28. 11. 1908, Brusel). Dílo Lévi-Strausse je hodně ovlivněno jeho pobytem v Brazílii, na který se často odvolával. Jeho působení v této zemi bylo do jisté míry náhodné – poté, co několik let učil na střední škole, dostal nabídku účastnit se francouzské kulturní mise v Brazílii, kde působil v letech 1935–1939 (univerzita São Paulo). V této době prováděl několik antropologických výzkumů v oblasti Mato Grosso a amazonského deštného pralesa u indiánských kmenů Guaycuru a Bororo. O několik let později zde provedl opakovaný roční výzkum u Ňambikwarů a Tupí-Kawahibů. Z jeho pobytu vznikla publikace Tristes-Tropiques (Smutné tropy). V roce 1939 se vrátil do Francie, ale po její kapitulaci musel (jako žid) uprchnout z Paříže a zbytek války prožil především v New Yorku. Při studiu kultury je třeba podle Léviho-Strausse vycházet z teze, že tato kultura má svoji vnitřní strukturu. Jakékoli poznávání a vnímání se děje prostřednictvím tzv. binárních protikladů, což má být základní způsob lidského myšlení. Mezi tyto protiklady patří například pojmy člověk x zvíře, život x smrt, přírodní x kulturní, nebe x země, muž x žena, ale i pojmy mnohem obyčejnější – nahoře x dole, uvnitř x vně, syrové x vařené. Správně můžeme pojem pochopit pouze tehdy, pokud známe jeho příslušný protiklad. Zatímco angličtí strukturalisté se zaměřovali na vyšší a stabilnější sociální skupiny, pro Léviho-Strausse byla tato skupina, ve které hledal její vnitřní strukturu, mnohem širší – jednalo se totiž o celé lidstvo. Podle něj veškerá lidská činnost a všechny formy vědomí podléhají jediné přísné logice. Při tom převládá v lidském vědomí složka rozu151

TOKAREV, S. A. Istorija zarubežnoj literatury. Glava 12 – Sovremennoe sostojanie etnografičeskoj nauki v kapitalističeskich stranach Evropy i Severnoj Ameriki. Moskva: Vysš. škola, 1978.

169

11. Studium kultury a společnosti v Čechách

mová a vědomá, a ne emocionální, ani podvědomá, jak tvrdí freudovská škola.152 Chvála antropologie Co je sociální antropologie? Nikdo nebyl blíže k definici, než Ferdinand de Saussure, když chápal lingvistiku jako odvětví vědy dosud nezrozené, pro niž si rezervoval název semiologie a přisoudil jí za předmět studia život znaků v životě společnosti. Nepředpokládal náš souhlas, když příležitostně porovnával jazyk „s abecedou hluchoněmých, se symbolickými znaky, vojenskými znameními apod.“? Nikdo nepopře, že antropologie obnovuje ve vlastním poli působnosti takové systémy znaků, k nimž se pak váže řada znaků dalších: mytická řeč, posunky a gesta, z nichž se pak skládají rituály, pravidla manželství, systémy příbuzenstva, zákony zvyků, způsoby ekonomické změny. Střídání deduktivní a empirické metody a neústupnost, s níž obě metody používáme ve výlučné, téměř vytříbené formě, dodávají sociální antropologii odlišnou formu poznání, než jaká je u ostatních vědních oborů. Sociální antropologie je možná jediná věda, kde nejniternější subjektivita nabývá hodnotu objektivní demonstrace. Protože jedinec, který se oddal zkušenosti a nechal se jí ovlivňovat a modelovat, proměňuje objektivní skutečnost v mentální operace. Tyto operace, aniž by oslabovaly fakta, proměňují zkušenost v model a umožňují tak další mentální pochody. Na konci tohoto výčtu leží logická souvislost, založená na upřímnosti toho, který může s bájným ptákem z pohádky říci: „Byl jsem tam a to a to se mi stalo. Věříte, že by se to přihodilo i vám…“ A skutečně se mu podaří sdělit svůj názor. Ale toto neustálé kolísání mezi teorií a pozorováním nutně vyžaduje, aby se tyto dvě úrovně rozlišovaly153.

11. Studium kultury a společnosti v Čechách Počátky českého a slovenského národopisu jako studia kultury jsou spojeny především s představiteli a dobou národního obrození 18. století, kdy se právě lidová slovesnost stává jednou z jeho nejvýznamnějších složek. Národní obrození se orientovalo na více kulturních prvků a jevů, ale hlavní důraz byl všeobecně pokládán na národní 152

TOKAREV, S. A. Istorija zarubežnoj literatury. Glava 12 – Sovremennoe sostojanie etnografičeskoj nauki v kapitalističeskich stranach Evropy i Severnoj Ameriki. Moskva: Vysš. škola, 1978. 153 Inaugurační přednáška Claude Lévi-Strausse z 5. ledna 1960 při převzetí katedry sociální antropologie In: WOLF, J. Kulturní a sociální antropologie. Praha: Svoboda, 1971, s. 311–312, 316–317.

170


jazyk, jehož gramatický základ vytvořil průkopník novodobé české vědy Josef Dobrovský (1753–1829). Český jazyk také sloužil svého času jako spisovná norma i na Slovensku. Zároveň vznikala celá řada osvětových (například Česká expedice Václava Matěje Krameria) a vědecko-vzdělávacích institucí (Královská česká společnost nauk, 1774; Český stavovský polytechnický institut, 1803). Druhá vlna českých obrozenců (Josef Jungmann, František Palacký, Pavel Josef Šafařík) už vystupovala podstatně více s politicky laděným obrozeneckým programem. V této době vzniká cela řada literárních děl, které velice úzce souvisejí s lidovou tvorbou – folklórem, kdy je snaha zaznamenat mizející svět duchovní kultury českého národa (Karel Jaromír Erben, František Ladislav Čelakovský, Josef Kajetán Tyl, Božena Němcová). Sbírky lidových písní, historických balad, přísloví, pohádek a pověstí, shromažďované velkými osobnostmi kulturních dějin našich národů, jako byli Dobrovský, Jungmann, Kollár, Šafařík, Čelakovský a později Erben, měly prokázat odvěkou existenci osobité národní poezie i vlastní národní kultury, srovnatelné s kulturou vyspělých evropských národů. V pohádkách, poezii a mýtech se hledala „duše této kultury, duše národa“154. V Čechách probudila velký zájem o lidovou kulturu (především materiální) Zemská jubilejní výstava, uskutečněná roku 1891 na Výstavišti v Praze. Ačkoliv zde bylo velké množství nejrůznějších atrakcí, největší úspěch zaznamenala tzv. Česká chalupa navržená architektem Antonínem Wiehlem. Jednalo se o volnou rekonstrukci jizerského domu, která měla posloužit ke vzniku „národní kultury“. Jan Neruda o České chalupě: „Česká chalupa“ na jubilejní výstavě je pořád plna zanícených navštěvovatelův, ukázky lidového umění tamtéž jsou stále obklopeny dychtivými zvědavci, neuplyne měsíce, aby nám knihkupci nezaslali nějaké dílo, které vzrostlo ze studování minulosti nebo přítomnosti prostého lidu českého, Lubor Niederle s Čeňkem Zíbrtem rozesílají právě programy časopisu Český lid, Jan Peisker stará se o uskutečnění zemědělské retrospektivní výstavy české, František Adolf Šubert navrhuje pro rok 1893 velkou národopisnou výstavu českou...

154

ŠTIKA, J., LANGER, J. Československá muzea v přírodě. Martin: Osveta, 1989.

171


Je to kvůli nějaké, dříve nebo nověj teprv upečené vědě? (Mimochodem řečeno: není slova českému uchu protivnějšího nad slovo folkloristika!) Či kvůli tomu, že moderní kultura lidové zjevy vyhlazuje, aby se tedy alespoň ve knihách zachovala jejich paměť? Či snad proto, aby národ náš, došed „úrovně obecné civilisace“, věděl také ještě pak, „co tvořilo jeho zvláštní podstatu“? Upřímně řečeno: vzal čert všechnu vědu, a vyhlaď nám dobrá nějaká bytost raděj veškeru naši paměť, kdyby měl národ té své zvláštní podstaty někdy skutečně a úplně pozbýt! Ne, ne, příčina je bohudík jiná! A sice: my Čechové začínáme mít samy sebe doopravdy rádi. Začíná nás zajímat všechno a všechno, co se naší osobnosti týče. Díváme se do českého života jako do zrcadlící se studny, a on ten život nám bude původcem plného sebepoznání, bude studnou, z nížto si vyvážíme život nový, nekonečný.155

Úspěch České chalupy vedl k dalším „národnostně uvědomělým“ krokům – jedním z projevů rozvoje českého národního, kulturního, hospodářského a politického života bylo uspořádání pražské Národopisné výstavy českoslovanské v roce 1895. Výstava se konala od května do září a navštívilo ji více než dva miliony osob. Ve výstavním paláci bylo předvedeno 17 tisíc předmětů dokládajících materiální kulturu obyvatel Čech, Moravy, Slezska i Slovenska. Mimořádný úspěch této výstavy vedl k tomu, že se stala vzorem i pro další etnografické výstavy v jiných evropských zemích. Tyto dvě zmiňované výstavní akce podnítily i institucionální výzkum kultury v Čechách. Etnografie (z řeč.), národopis, jako obor u nás vzniká na zač. 19. st. „…jest nauka, jejímž předmětem jest národ a veškerá jeho bytnost… zvláštní pozornost jemu jest věnována teprve od 1. pol. předešlého (tj. 19. st.)“. Obor u nás začíná sbíráním národních písní, pohádek a pověstí, národních zvyků, krojů atd. Sběratelské aktivity odborných pracovníků i amatérských nadšenců vyvrcholily Národopisnou výstavou Českoslovanskou (Praha 1895), která iniciovala vznik Národopisné společnosti a Národopisného musea. 156

Jedním ze zakladatelů české etnografie je Čeněk Zíbrt (*12. 10. 1864 Kostelec nad Vltavou, †14. 2. 1932 Praha), autor celé řady prací týkajících 155

Jan Neruda: »Dr. Čeněk Zíbrt« [online]. 2006 [cit. 2007-01-11]. Dostupný z: . Humoristické listy, 17. července 1891. 156 Ottův slovník naučný [online]. 2006 [cit. 21.11.2006]. Dostupný z: .

172


se českých zvyků a obyčejů, ale i materiální kultury. Zíbrta je možné řadit pro jeho způsob výkladu mezi evolucionisty (např. pro jeho důraz na studium přežitku157) i pro snahu objevit „kulturní historii“ jako dějiny kultury v souvislosti se vznikem duchovní i materiální kultury. Sbírám již po řadu let látku ke studii kulturně-historické „Pověra a kulturní přežitky v Praze“. Sbírám inseráty po novinách, kde se zve ke kartářce, k hadačce, podle inserátu jdu a nepozorován studuji „zvěštkyni“ v tajemném okruhu čarovných nástrojů i její „oběti“ a sám se propůjčuji se zdánlivou důvěrou směšným pošetilostem158.

Dalším vědcem, který se o vznik české etnografie zasloužil, byl Lubor Niederle (*20. 9. 1865 Klatovy, †14. 6. 1944 Praha). Záběr jeho vědecké činnosti byl velmi široký – od slavistiky, antropologie, etnologie/etnografie až k archeologii. Při studiu společnosti prosazoval komplexní pohled zahrnující výzkum etnogeneze na straně jedné a kulturní historie na straně druhé. Jeho dílo Slovanské starožitnosti159 zůstává dodnes hlavním zdrojem údajů týkajících se etnogeneze, etnické a kulturní historie všech slovanských národů. Jako základní charakteristiky národa uvádí Niederle tělesné a rasové znaky spolu s používáním národního jazyka. Kdo se však ptá po původu Slovanstva… tomu stačí přihlédnouti k znakům základním. V nich leží původ národa, jimi národ povstal. A těmito znaky prvotními mohou býti, pokud víme, zatím jen znaky tělesné a znaky jazykové. To nenapsal nějaký rasistický fantasta, ale Lubor Niederle, Masarykův přítel a přesvědčený humanista. Byla to v jeho době věda, a ne ideologie. V „dědictví krve“ jako základu národa se tehdy věřilo nejenom v nenávistné publicistice, ale také na univerzitách. Důvody ale přesto nebyly primárně vědecké. V 19. a 20. století stály státy na nacionalismu. Držely je pohromadě národní vazby. O těch se ale stále více prosazoval názor, který pak roku 1882 formuloval Ernest Renan: Národ je „každodenní plebiscit“, národ a národní stát tedy spočívá na stále obnovované volbě svých příslušníků. To bylo nebezpečné, občané pře157

ZÍBRT, Č. Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku. Praha: Academia, 1995. ZÍBRT, Č. Staročeský rukohled a novočeský rukozpyt. Praha: J. Otto, [s.d.]. 159 např. NIEDERLE, L. Slovanské starožitnosti : Původ a počátky Slovanů západních. Praha: Bursík & Kohout, 1927. 158

173


ce mohli vždy své rozhodnutí měnit. Bylo třeba najít vazby pevnější a neměnné. Ve druhé polovině 19. století proto vznikl a rozšířil se koncept „společenství krve“, který měl doplnit a upevnit „společenství volby“. Svůj původ, rasu si přece nikdo vybrat nemůže160.

V souvislosti s formováním nového oboru je možné zmínit i další osobnosti – Karla Chotka, autora mnoha etnografických studií nebo folkloristu Jiřího Polívku (1858–1933). Způsob chápání československého národopisu a významu věd o kultuře (etnografie a etnologie) v podání Karla Chotka je možné poznat například z úvodu jeho knihy Lidová kultura a kroje v Československu: Chci ukázati našemu národopisu, cenu lidové kultury a krásu krojů. Chci tím dokázati, že vedle životního významu hospodářského, měl československý sedlák v národě i důležité kulturní poslání. Pokračovati v této tradici, trvale zařaditi naši vesnici jak ve smyslu hospodářském tak i kulturním na prvé místo mezi ostatními národy, je velkým úkolem dorostu. Dosáhne-li toho, – a všichni v to věříme, – bude to pýcha selství, štěstí národa i ochrana státu161.

Zaměření etnografie a folkloristiky v Čechách (a Československu) na studium především vlastní národní kultury (trvající až do 90. let 20. století) bylo dáno především historickou tradicí a bylo v poměrně ostrém kontrastu s tradicí studia kultury v zemích, které vlastnily kolonie a měly z tohoto důvodu k „exotice“ podstatně blíže. Dalším z důvodů pro toto poměrně úzké zaměření bylo i mimořádně silné zpolitizování celé vědy v socialistickém Československu, které se nutně projevilo i ve studiu kultury a společnosti. Podobná situace panovala i v dalších socialistických státech (Rumunsko, Bulharsko), i když na druhou stranu je třeba zmínit socialistické Polsko, kde kromě tradičního výzkumu materiální kultury a sběru folklórního materiálu došlo k velmi intenzivní sociologizaci etnografie a zároveň k jejímu rozdělení na etnografii (etnologii) národní a zahraniční.

160 161

Každodenní plebiscit a dědictví krve [online]. 2005 [cit. 2007-01-11]. Dostupný z: . CHOTEK, K. Lidová kultura a kroje v Československu. Praha: Novina, 1937.

174

12. Antropologie a současnost

12. Antropologie a současnost Řečeno slovy Erika Wolfa, profesora antropologie na Newyorské městské univerzitě, který je ve svých šedesáti letech jedním z nejvýznamnějších odborníků ve svém oboru, „antropologická církev má potíže. Ztratily se posvátné relikvie. Lidé nahlédli za oltář a nic tam nenašli“. Rituály, legendy a příbuzenské vazby už nevypadají tak pevné a výrazné, nebo pro lidský život tak rozhodující, jako dříve. Po tolika neúspěšných proroctvích, banálním výzkumu a nepatrném pokroku, jehož bylo dosaženo na cestě za odhalením „zákonů“ společenského chování, začíná dokola omílaná fráze, s níž obvykle končí konvenční empirické studie – „je zapotřebí dalšího výzkumu“ – znít skutečně prázdně162. Antropologické povolání má velké perspektivy. Každý, kdo bude muset žít v kontaktu se společností, která se odlišuje od jeho vlastní společnosti – úředník, voják, misionář, diplomat atd. – musí mít antropologické vzdělání, když ne všeobecné, tak aspoň speciální. Je tedy potřebné uvědomit si, že některé podstatné funkce moderních společností, které vyplývají z rostoucí mobility světové populace, nejsou v současnosti naplňované, nebo jsou naplňované špatně – z toho vyplývají těžkosti, které jsou někdy velmi vyostřené a plodí nedorozumění a předsudky163.

Tyto dva zdánlivě protichůdné názory na úlohu antropologie ve skutečnosti vystihují jak současné problémy, tak i obrovské možnosti tohoto vědního oboru zabývajícího se kulturou jako způsobem života. Je stále více patrné, že setrvávání na čistě teoretických pracích, které neaspirují na to, aby měly přesah do praktičnosti, vytváření nových a nových hypotéz a potírání hypotéz jiných, sotva kdy přinese něco pozitivního, a ani se nestane nijak přínosným. Rozvoji disciplíny ani nijak nepřispívá velmi módní bezbřehý kulturní relativismus snažící se dokazovat, že nelze hodnotit vyspělost jednotlivých kultur, a to ani v materiální kultuře. Studium jakékoli kultury musí být smysluplné, abychom tuto kulturu pochopili. Jedině tak budeme schopni s příslušníky jiných společností dobře komunikovat. Současnost nám velice dobře ukazuje, jak je právě tohoto přístupu zapotřebí – například válečný konflikt v Iráku nebo v Afghánistánu je velice dobrým příkladem nepochopení fungování odlišné kultury. 162 163

Sociální a kulturní antropologie. Praha: Slon, 2000, s. 22–23. LÉVI-STRAUSS, C. Štrukturálna antropológia. Bratislava: Kalligram, 2000, s. 383.

175

12. Antropologie a současnost

Zavádění kulturních prvků obvyklých v západní společnosti (způsob delegace moci v rámci tzv. parlamentní demokracie) může být v jiných podmínkách zcela neefektivní, ačkoli právě západní společností bývá považován za velice pozitivní. Neznalost místních podmínek (příbuzenské systémy, odlišná delegace moci, odlišné priority) nutně musí způsobovat množství problémů. Podobná situace může nastat i v případě poskytování rozvojové pomoci, která se velmi často realizuje podle jednotných šablon, které ovšem v odlišných kulturních podmínkách nemusí vůbec fungovat (a také velmi často vůbec nefungují). Problémy s etnickými a sociálními menšinami, se kterými se potýká v současnosti velké množství států, se často také řeší bez jakékoli solidnější koncepce a velmi nahodile, navíc většinou bez znalosti specifik těchto skupin. Ve všech těchto případech může antropologické zkoumání kultury pomoci řešit aktuální problémy a snažit se předcházet možným problémům v budoucnosti. Pokud budou mít antropologické výzkumy smysluplnou náplň, budou provedeny kvalitně a nezaujatě a jejich výsledky se budou ve velkém měřítku využívat, bude mít tato disciplína skutečně velké perspektivy.

176

13. Literatura a prameny

13. Literatura a prameny Aristotelés. [online] Wikipedia, die freie Enzyklopädie, 2007 [cit. 8.10.2007]. Dostupný z: . BACHOFEN, J. J. Das Mutterrecht : Eine Untersuchung über die Gynaikokratie der alten Welt nach ihrer religiösen und rechtlichen Natur. Stuttgart: Krais & Hoffmann, 1861. BAKALÁŘ, P. Tabu v sociálních vědách. Praha: Votobia, 2003. BARNARD, A. History and Theory in Anthropology. Cambridge University Press, 2000. Bastian Adolf [online] Wikipedia, die freie Enzyklopädie, 2007 [cit. 9.10.2007]. Dostupný z: . BIANKI, V. Lesní noviny. Praha, 1980. BIOCCA, E. Sama mezi Indiány. Praha: Orbis, 1972. BOAS, F. Metody etnologii. Antologia issledovania kultury. Tom I: Interpretacii kultury. Sankt Peterburg: Universitetskaja kniga, 1997. BUDIL, I. Od prvotního jazyka k rase, Utváření novověké západní identity v kontextu orientální renesance, Zrození moderní rasové teorie, Život a dílo Victora Courteta. Praha, 2005. Teze doktorské disertační práce. BUDIL, I. Za obzor Západu. Praha: Triton, 2001. Cestopis tzv. Mandevilla [pseud.]. Praha: SNKLU, 1963. COPANS, J. Základy antropologie a etnologie. Praha: Portál, 2001. DENTON, M. Evolution: A Theory in Crisis. London: Burnett Books, 1985. Cit. podle POTOČEK, J. Evoluce – teorie v krizi [online] Publicistický server Hospodářských novin, [cit. 24.9.2007]. Dostupný z: . Early Human Fossils Change Concepts of Human Evolution. Media Contacts [online]. The University of Utah, 8.8.2007 [cit. 24.9.2007]. Dostupný z: . ENGELS, B. Podíl práce na polidštění opice. In: MARX, K., ENGELS, B. Vybrané spisy II. Praha: Svoboda, 1950. FEDOSEJEV, P. N. Filozofie a vědecké poznání. Praha, 1988. FRANĚK, M. Fyziologie krve II. [online] Ústav normální, patologické a klinické fyziologie, 2005 [cit. 22.8.2007]. Dostupný z: <www.lf3.cuni.cz>. FOJTÍK, P., URBAN, O. Laktózová intolerance. Noviny. Onkologické centrum J. G. Mendela, Nový Jičín. Čís. 3., září 2004. FREEMAN, D. Margaret Mead and Samoa: The Making and Unmaking of an Anthropological Myth. Cambridge: Harvard University Press 1983. FUCHS, J. Filosofie – 2. Kritický problém pravdy. Praha: Krystal, 1995.

177


Funkcionalismus ve vědě a filosofii. Praha: Filosofia, 2001. GALTON, F. Inquiries into human faculty and its development. London: Macmillan, 1883. HAIDLER, J. Krvavá lázeň na úsvitu dějin [online]. 21. století, 2003 [cit. 22.8.2007]. Dostupný z: . HEINLEIN, R. A. Der sprechende Affe. 1972. HAMMOND, D. C. Dolní Roveň očima americké antropoložky. In: Skalník, P. (ed.) Dolní Roveň: poločas výzkumu. Univerzita Pardubice, 2004. HENDL, J. Poznávání pomocí kvalitativního výzkumu. Česká kinantropologie 1, 1997, s. 19–28. HERPER, M. Vynára sa medicína, založená na rase [online]. Forbes, 2005 [cit. 15.9.2007]. Internetový spravodaj. Dostupný z: ,. Human Y-chromosome DNA haplogroups. [online]. 2006 [cit. 5.9.2007]. Dostupný z: . CHOTEK, K. Lidová kultura a kroje v Československu. Praha: Novina, 1937. IRMIS, R. B. et al. A Late Triassic Dinosauromorph Assemblage from New Mexico and the Rise of Dinosaurs. Science, 20 July 2007: Vol. 317. no. 5836, pp. 358–361. Jan Neruda: »Dr. Čeněk Zíbrt« [online]. 2006 [cit. 11.1.2007]. Dostupný z: . Humoristické listy, 17. července 1891. Kalendář hospodářský a kancellářský. Od Jeronýma Staršího Geblera, Staré Město Pražské, 1648. KANDERT, J. „My“, příslušníci civilizovaných národů, a „oni“, příslušníci kmenů. Vesmír. 2003, č. 82, s. 226–232. Každodenní plebiscit a dědictví krve. [online]. 2005 [cit. 11.1.2007]. Dostupný z: . Krevní skupiny a jejich dědičnost. [online] Genetika, 2003–2007 [cit. 22.8.2007]. Dostupný z: . KRONSTEINER, R. „Kulturkreis“ oder Rassismus/ Sexismus im neuen Gewand? ISOP-Veranstaltung, Graz, 20.4.2005, 13 s. KRUIF de, P. Lovci mikrobů. Praha: Orbis, 1948. KUPER, A. Culture: The Anthropologist’s Account. Harvard University Press, Cambridge, 1999. LOWIE, R. H. Primitive Society. New York: Boni and Liveright, 1920. LÉVI-STRAUSS, C. Mýtus a význam. Bratislava: Archa, 1993. (Orig. Myth and Meaning. Toronto: University of Toronto Press, 1978). LÉVI-STRAUSS, C. Štrukturálna antropológia. Bratislava: Kalligram, 2000. Malá československá encyklopedie. Praha: Academia, 1984. MALINOWSKI, B. Argonauts of the Western Pacific. Dutton, 1961.

178


Margaret Mead. [online]. Wikipedia, the free encyclopedia, 2007 [cit. 10.10.2007]. Dostupný z: . MARX, K. Kapitál. Díl I. SNPL, 1954. McLENNAN, J. F. Primitive Marriage: An Inquiry into the Origin of the Form of Capture in Marriage Ceremonies. Edinburgh: Adam and Charles Black, 1865. MEAD, M. Coming of Age in Samoa. New York: William Morrow, 1928. MERTON, J. K. Social Theory and Social Structure. [s.l.] : [s.n.], 1957. Second edition. Extracts at . MORGAN, L. H. Pravěká společnost neboli výzkumy o průběhu lidského pokroku od divošství přes barbarství k civilisaci. Praha: ČSAV, 1954. (Orig.: Ancient Society or Researches in the Lines of Human Progress from Savagery through Barbarism to Civilisation. New York: Henry Holt & Co., 1887). MORGAN, L. H. Společenské zřízení amerických indiánů. Praha: Rovnost, 1951. (Orig.: Houses and House-Life of the American Aborigines. Washington, 1881). MORRIS, D. Lidský živočich : Osobní pohled na lidský druh. Knižní klub, 1997. MORRIS, D. Nahá opice : Zoolog studuje lidského živočicha. Praha: Mladá fronta, 1971. Något om rastänkandet i Sverige. [online] Niclas Wahlgrens, 2007 [cit. 1.10.2007]. Dostupný z: . NĚMEC, J. Srovnání vybraných antropologických přístupů ke studiu náboženství [online]. 2007 [cit. 2007-09-21]. Dostupný z: . NOVOTNÝ, R. Základy klinické antropometrie a somatotypologie. [online]. Svět člověka, 31. 10. 2005 [cit. 26.8.2007]. Dostupný z: <www.svetcloveka.com/view.php?cisloclanku=2005103101>. NIEDERLE, L. Slovanské starožitnosti : Původ a počátky Slovanů západních. Praha: Bursík & Kohout, 1927. Ottův slovník naučný [online]. 2006 [cit. 22.7.2006]. Dostupný z: . PERRY, W. J. The Origin of Magic and Religion. Kessinger Publishing, 2003. (Orig.: London: Methuen and Co. Ltd, 1923). PETR, J. Odysea jménem „lidský genom“ [online]. Objective Source E-Learning, 2004 [cit. 18.9.2007]. Dostupný z: . PIAGET, J. Múdrosť a ilúzie filozofie. Bratislava: Pravda, 1997. PLACÁK, P. Hysterik Hitler v nás. Babylon, 2002, Střední Evropa č. 111/2002. POSPÍŠIL, L. Antropologie a věda. Olomouc, 1991. PRAVDOVÁ, H. Paradoxy globalizačných procesov. In: Letavajová S. (ed.) Reflexia globalizácie v lokálnom spoločenstve. Trnava, 2006

179


Rasová teorie. [online]. Ottova encyklopedie obecných vědomostí: Ottův slovník naučný 1888–1909 a Ottův slovník naučný nové doby 1930–1943. [cit. 21.9.2007]. Dostupný z: < http://encyklopedie.seznam.cz>. RATZEL, F. Deutschland. Einführung in die Heimatkunde. Leipzig: Grunow, 1898. Rodinná encyklopedie zdraví. Praha: Gemini, 1993. RORTY, R. Nahodilost, ironie, solidarita. Praha, 1996. RÖSSLER, M. Die deutschsprachige Ethnologie bis ca. 1960: Ein historischer Abriss. Kölner Arbeitspapiere zur Ethnologie No. 1 (April 2007). Institut für Völkerkunde, Universität zu Köln. Ruth Benedict. [online]. Wikipedia, the free encyclopedia, 2007 [cit. 17. 11. 2006]. Dostupný z: . de SAINT-EXUPERY, A. Slova jako hvězdy. Praha: Vyšehrad, 2000. SARGENT, S. S. Základy psychologie (The Basic Teachings of the Great Psychologists). Praha: Život a práce, 1947. SMITH, G. E. The Ancient Egyptians and the Origin of Civilization. Gorgias Press LLC, 2007. (Orig.: London/New York: Harper & Brother, 1911). Sociální a kulturní antropologie. Praha: Slon, 2000. SOUKUP, V. Dějiny antropologie. Praha: Karolinum, 2004. SOUKUP, V. Dějiny sociální a kulturní antropologie. Acta Universitatis Carolinae Philosophica et historica monographia CXLV-1993. Praha: Karolinum, 1994. STÖRIG, H. J. Malé dějiny filozofie. Praha: Zvon, 1991. ŠEBESTA, P., LVOVÁ, S. Mezi nejmenšími lidmi světa. Praha: Mladá fronta, 1959. ŠTIKA, J., LANGER, J. Československá muzea v přírodě. Martin: Osveta, 1989. TOKAREV, S. A. Istorija zarubežnoj literatury. Moskva: Vysš. škola, 1978. TYLOR, E. B. Primitive Culture. London, 1871. ULČ, O. Vandrování Pacifikem a okolím. Praha: Olympia, 1998. VLČEK, E., KLÍMA, B. Lovci mamutů z Dolních Věstonic. Praha: Národní muzeum, 1989. WELLS, R. S. et al. The Eurasian Heartland: A continental perspective on Ychromosome diversity. PNAS, August 28, 2001, vol. 98, no. 18. WILSON, E. O. O lidské přirozenosti. Praha: NLN, 1993. WOLF, J. Integrální antropologie na prahu 21. století. Praha: Karolinum, 2002. WOLF, J. Kulturní a sociální antropologie. Praha: Svoboda, 1971. ZÍBRT, Č. Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku. Praha: Academia, 1995. ZÍBRT, Č. Staročeský rukohled a novočeský rukozpyt. Praha: J. Otto, [s.d.].

180

14. Rejstřík

14. Rejstřík crossing over, 76, 82 Cuvier G. L., 105 cytosin, 72

A abiogeneze, 101, 102 Adam von Bremen, 100 adenin, 72 alela, 72 anatomie, 4, 39, 52, 100, 135 animalkulisté, 100 antropologie, 3, 4, 5, 6, 14, 39, 40, 51, 53, 54, 55, 62, 104, 115, 116, 146, 148, 149, 153, 161, 162, 164, 165, 166, 167, 170, 173, 175 antropometr, 41 antropometrie, 40, 41, 42, 43 antroposkopie, 41 apartheid, 60 Aristotelés, 92, 96, 97, 98, 101

Č Česká chalupa, 171

D Darwin E., 105 Darwin Ch., 68, 105, 106, 108, 109, 110, 139 degeneracionisté, 112 degenerativní teorie, 136 Démokritós, 92 Diderot D., 104 difuse, 133, 134, 135, 146 difusionismus, 132, 160 difusionisté, 132, 133, 135, 136, 150, 160, 166 Dilthey W., 9, 104 dlouholebost, 40 DNA, 35, 72, 73, 76, 83 dogmatismus, 27 dolichokranie, 40 dominantní znak, 73 Downův syndrom, 77 Durkheim É., 161, 164

B Bachofen J. J., 123 Bastian A., 111, 131 Benedictová R., 152, 153, 154 binární protiklady, 169 biologický determinismus, 149, 156 biologický determinismus, 155 BMI, 44, 45, 46, 47, 49 Boas F., 133, 146, 147, 148, 149, 151, 155 brachykranie, 40 Brocův index, 44 Buffon G. L., 104, 105

E Edwardsův syndrom, 77 emik, 149 empirismus, 21, 22 endogamie, 117, 125, 126, 127 eneolit, 40 Engels B., 115, 124

C Carpini, 100 Comte A., 161

181

14. Rejstřík

geografický determinismus, 104, 133 gnathion, 40 Gobineau J., 57 guanin, 72 Gusinde M., 133, 143

epigenetici, 100 epoché, 28 eskymácký systém, 121 etik, 149 etnicita, 59, 60 etnogeneze, 173 etnografie, 6, 140, 144, 172, 173, 174 etnologie, 5, 6, 14, 18, 147, 150, 161, 173, 174 eugenika, 19, 57, 65, 66, 69, 155 Evans-Pritchard E., 168 evoluce, 106, 108, 110, 112, 127, 128, 132, 146 evolucionismus, 110, 112, 132, 133, 148, 150, 160 evolucionisté, 110, 112, 131, 132, 150, 160 exogamie, 117, 125, 126, 127

H haploskupina, 84, 85, 86, 87, 88 haploskupiny, 83, 84, 85, 86, 87, 88, 89 haplotypy, 83 havajský systém, 120 hedonismus, 25 Helmold von Bosau, 100 Herder J. G., 104 hermeneutika, 9 Hérodotés, 92 hetérismus, 123 heterozygot, 73 Hippokratés, 92 homeopatická magie, 130 homozygot, 73 Husserl E., 28 hyperdifusionismus, 136 hyperdifusionisté, 133, 135 hypotéza, 13, 14, 15, 16, 32 hypotézy, 14, 15, 16, 146, 150, 155, 165

F Fedosejev P.N., 17 fenomenalismus, 110 fenotyp, 72 fideismus, 27 folkloristika, 174 frátrie, 117 Frazer J. G., 128, 129 Freeman D., 31, 156, 157 Frobenius L., 133, 140, 141 funkcionalismus, 159, 160, 161, 162, 164, 165, 166, 168

Ch Chotek K., 174 chrámová prostituce, 123 chromozóm, 35, 72, 75, 76, 77, 81, 82, 83 chromozómové abnormality, 77

G Gadamer H.-G., 9 Galenos, 52 Galton F., 68 genetika, 70, 71, 108 genografie, 88, 91 genotyp, 72 geny, 35, 65, 72, 75, 79, 107 geografický determinismus, 147, 148

I idealismus, 17

182

14. Rejstřík

ideologie, 3, 17, 20, 61, 115, 139, 160, 173 index cephalicus, 40 index cranialis, 40

Lubbock J., 128 Lukrécius, 92 Lysenko T. D., 71

M

J

magie, 110, 130, 131, 135, 163 Malinowski B., 128, 162, 163, 164, 165, 166, 168 Mandevilla, 30 Marco Polo, 100 Marx K., 36, 115 Materialismus, 17 matriarchát, 123 matrilokalita, 118 Maurikios, 99 Mauss M., 164 McLennan J. F., 117, 125, 127 Meadová M., 31, 32, 152, 154, 155, 156, 158 Mendel J. Ř., 71, 75, 106 Merton R. K., 160 migrace, 40, 83, 146, 147, 166 mnohomužství, 117 mnohoženství, 117 moiétie, 117 monogamie, 122 Montesquieu Ch.-L., 104, 161 Morgan L. H., 112, 114, 122, 132, 146 Morris D., 34 mutace, 76, 106

Jenkins F., 106 Jordanes, 99

K kaliper, 41, 47 karyotyp, 72, 75 kefalometr, 41 klan, 116 kmen, 114, 117, 126, 158 komunismus, 17, 27 konfiguracionismus, 151, 152, 160 Konstantinos, 99 kontaktní magie, 130 Koppers W., 133, 143 krátkolebost, 40 Kroeber A. L., 152 křížoví bratranci, 119 kula, 163 kulturní determinismus, 32, 38, 149, 155, 156, 159 kulturní okruhy, 139, 141, 142 kulturní relativismus, 61, 175 kulturní vzorce, 151, 152, 153 kvalitativní metody, 8, 9 kvalitativní výzkum, 8, 13 kvantitativní metody, 8

N náboženství, 17, 58, 108, 110, 116, 128, 130, 131, 135, 139, 163, 167 nacismus, 27 národ, 25, 56, 58, 59, 117, 139, 141, 172, 173 národopis, 170, 172, 174 nasion, 40 neolokalita, 118

L Leeuwenhoek A., 101, 102 Lévi-Strauss C., 128, 169 linie, 116 Locke J., 18, 22 Lowie R. H., 113, 114

183

14. Rejstřík

Neruda J., 171 Niederle L., 171, 173 NSDAP, 26, 27, 70

rasismus, 15, 57, 58, 61, 62 Rathje W., 11 Ratzel F., 133, 137, 138, 139, 147 recesivní znak, 73 Redi F., 102 rod, 117, 123 Rorty R., 26 Rousseau J. J., 104

O osteometrie, 40 ovulisté, 100

S

P

Saint-Exupéry A., 38 Sapir E., 150 Saussure F., 170 scientismus, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 110 Schmidt W., 133, 142, 146, 151 skupinové manželství, 117, 122, 127 Smith E., 133, 134, 135, 136 sociologie, 6, 161 Sókratés, 92, 93, 97 somatometrie, 41 somatoskopie, 41 Spallanzani L., 102 sterilizace, 19, 66, 69, 70 Strabón, 92 strukturalismus, 165, 167, 168, 169 súdánský systém, 120

Paracelsus, 53 paralelní bratranci, 119 Parsons T., 159, 160 Patauův syndrom, 77 patriarchát, 123, 127 patrilokalita, 118 Perry W. J., 133, 134, 135, 136 Platón, 34, 68, 92, 93, 94, 95, 96, 98 polyandrie, 117, 125 polygamie, 117 polygynie, 117 Poseidonios, 92 Pospíšil, L., 15, 16, 21, 22 pozitivismus, 110, 116 preformisté, 100 progresionisté, 112 Prokopius, 99 promiskuita, 123 prostrion, 40 prvotní ateismus, 128 přežitek, 112, 123, 125, 126, 132, 173 příbuzenství, 116, 118 public relation, 4 punaluanská rodina, 122

Š Šebesta P., 133, 143, 144, 145

T tabu, 31, 128, 130, 155 teorie kulturních okruhů, 133, 139, 141 teorie potřeb, 163 Thietmar, 100 thymin, 72 torakometr, 41

R Radcliffe-Brown A. R., 18, 164, 165, 166, 168 rasa, 51, 56, 57, 58, 59, 60, 61, 62, 63, 64, 91, 115, 138, 145, 146, 155

184

14. Rejstřík

trisomie, 77 Turnerův syndrom, 77 Tylor E. B., 115, 130, 131, 146

W

U

Wallace A. R., 105 Whorf B. L., 150 WHR, 46, 49 Wilson E. O., 38 Windelband W., 148

V

Z

uxorilokalita, 118

zákonitosti, 5, 19, 70, 71 zákony, 19, 33, 37, 68, 116, 124, 138, 146, 148, 161, 170 Zíbrt Č., 171, 172

vertex, 40, 43 Vesalius, 52, 100 Vilém z Rubruku, 100 virilokalita, 118 Vlček E., 53, 55 Voltaire, 104

185

15. Obsah

15. Obsah 1.

ÚVOD ___________________________________________________3

1.1.

Co je to antropologie _________________________________________ 3

1.2.

Kvalitativní a kvantitativní metody _____________________________ 7

1.3.

Hypotézy a fakta; zákony a zákonitosti _________________________ 13

2.

VĚDECKOST DISCIPLÍNY _________________________________ 20

2.1. Problémy obecného pojetí vědy, ovlivnění vědeckého poznání scientismem________________________________________________________ 20 2.2.

Vědy zabývající se člověkem __________________________________ 26

2.2.1. 3.

Zvláštnosti věd o člověku, definice člověka_____________________ 33

FYZICKÁ ANTROPOLOGIE ________________________________ 39

3.1.

Antropologická měření ______________________________________ 39

3.1.1.

Základy antropometrie a somatotypologie ______________________ 40

3.2.

Věda o člověku jako lékařská disciplína (Galenos, Vesalius) _______ 52

3.3.

Využití fyzické antropologie při studiu kultury __________________ 53

3.4.

Lidské rasy ________________________________________________ 55

3.4.1. 4.

Eugenika ________________________________________________ 65

VÝZNAM GENETIKY V ANTROPOLOGII______________________ 70

4.1.

Základní genetické pojmy ____________________________________ 70

4.2.

Chromozómové abnormality _________________________________ 77

4.3.

Příklady předávání některých znaků u člověka __________________ 78

4.4.

Dědičnost pohlaví ___________________________________________ 81

4.4.1. 5.

Genografické testy ________________________________________ 83

DĚJINY OBORU ZABÝVAJÍCÍHO SE ČLOVĚKEM ______________ 91

5.1.

Řečtí myslitelé______________________________________________ 92

5.2.

Studium člověka ve středověku a novověku _____________________ 99

5.2.1.

Biologické objevy významné pro antropologii__________________ 100

186

15. Obsah

5.2.2. 5.3. 6.

Leuwenhoek, Redi, Spallanzani _____________________________101 Počátky systematického studia kultury ________________________103

EVOLUCIONISMUS _____________________________________ 105

6.1.

Darwinova evoluční teorie a darwinismus ______________________105

6.2.

Evoluční teorie aplikovaná na kulturu – evolucionismus __________110

6.3.

Evolucionisté a příbuzenství _________________________________116

6.4.

Náboženství a magie z pohledu evolucionistů ___________________127

6.5.

Shrnutí evolucionistického přístupu ___________________________131

7.

DIFUSIONISMUS________________________________________ 132

7.1.

Hyperdifusionisté __________________________________________133

7.1.1.

Vliv hyperdifusionistického přístupu _________________________136

7.2.

Německý difusionismus, teorie kulturních okruhů. Vídeňská škola._137

7.3.

Americký difusionismus _____________________________________146

7.4.

Shrnutí difusionistického přístupu ____________________________150

8.

BOASOVI ŽÁCI. KONFIGURACIONISMUS. OSOBNOST A KULTURA ________________________________ 151

9.

FUNKCIONALISMUS ____________________________________ 159

9.1.

Funkcionalismus a koloniální správa __________________________165

10.

STRUKTURALISMUS _________________________________ 166

11.

STUDIUM KULTURY A SPOLEČNOSTI V ČECHÁCH________ 170

12.

ANTROPOLOGIE A SOUČASNOST ______________________ 175

13.

LITERATURA A PRAMENY_____________________________ 177

14.

REJSTŘÍK___________________________________________ 181

15.

OBSAH _____________________________________________ 186

187

KOKAISL, Petr Základy antropologie. Praha: Provozně ekonomická fakulta ČZU, s

Recommend Documents