ISBN , Ing. Mgr. PhDr. Petr Kokaisl, PhD

Petr Kokaisl

GEOGRAFIE NÁBOŽENSTVÍ Úvod do problematiky studia s v ě to v ý c h n á b o ž e n s k ý c h s y s té m ů

2009

© 2009, Ing. Mgr. PhDr. Petr Kokaisl, PhD. Lektorovala: doc. PhDr. Ludmila Sochorová, CSc. Ústav etnologie, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze.

ISBN 978-80-213-1935-6

Předmluva

Předmluva Předkládaný učební text k předmětu Geografie náboženství si klade za cíl upozornit na skutečnost, že problematiku světových náboženství nelze chápat a studovat odděleně od dalších vlivů, kterých může být celá řada – od okolností proniknutí náboženství do dané oblasti, historického pozadí a vzájemného ovlivňování místní kulturou závislou na geografických podmínkách, až například ke vlivům zcela politickým. První část skript se zabývá tím, co může náboženství přímo i nepřímo ovlivňovat (populační dynamiku, migraci, vazbu náboženství na etnické uvědomování, vznik sídel a specifické architektury, hospodářská a ekonomická specifika s vazbou na náboženskou tradici, vztah náboženství a politiky). Pro pochopení těchto závislostí je nutné naplnit další cíl tohoto předmětu – získat základní přehled o hlavních světových a dalších významných náboženstvích v závislosti na jejich geografickém rozmístění, což je náplní druhé části skript. Je zcela jasné, že tato problematika je mnohem širší a tato skripta ji zcela nemohou postihnout. Předkládaná skripta jsou jako studijní pomůcka určena především studentům oboru Hospodářská a kulturní studia, kterým má usnadnit základní orientaci v problematice. Aby skripta plnila svůj účel, je třeba je obsahově po určité době obměňovat, doplňovat a dalším způsobem upravovat – pro tuto inovaci uvítám podněty od studentů, ale i ze strany odborné veřejnosti.

Petr Kokaisl Katedra psychologie Provozně ekonomická fakulta ČZU Praha Praha 4. května 2009

Úvod

Studium náboženství

1. Úvod 1.1. Studium náboženství

Studiem náboženství se zabývá více disciplín – zde můžeme jmenovat především teologii a religionistiku. Teologie se zabývá spíše studiem náboženské nauky a věrouky; náboženskou filosofií; přímým vztahem mezi člověkem a náboženstvím; studiem pramenů víry – například biblická teologie, historická teologie. Dalšími teologickými disciplínami může být praktická teologie; systematická teologie – analýza a představy víry, dogmatika, etika a fundamentální teologie. Religionistika především popisuje a třídí náboženské systémy. Jak teologie, tak i religionistika, si kladou za cíl pracovat na objektu jejich zájmu především vědeckými metodami. Samotné náboženství má ovšem ještě jeden velice důležitý prvek, a to prvek víry, který vybočuje z možnosti poznávat vědeckými metodami. Zde se často setkáváme s dogmaty, která jsou ovšem nezkoumatelná vědeckými metodami přímo ze své podstaty. Podobně jako v jiných disciplínách musíme někdy začínat s axiomy, tedy tvrzeními, která se nedokazují, protože jsou nedokazatelná. V otázkách náboženství má dogma podobně vymezující úlohu – ukazuje hranici, respektive odrazový bod, před který se již nemůže jít. Nesprávné pochopení dogmatu ukazuje například anketa mezi studenty Husitské teologické fakulty: Dokonce jedna moje práce, ve které jsem se „opovážila“ pochybovat o zázracích Ježíše Krista, mi byla ohodnocena výborně a se slovy, že dogma je do jisté míry potřeba zpochybňovat, aby se dalo znova potvrzovat.1

Zázraky Ježíše Krista popisované v biblické zprávě jsou neověřitelné vědeckými metodami – není možné provádět na stejném místě a za stejných podmínek jejich opakování. Je možné jim uvěřit a pak na nich stavět víru nebo věrouku, nebo jim neuvěřit a pak na nich sta-

1

Speciál o oborech: Teologie [online]. 21. 05. 2008 [cit. 16. 2. 2009]. Dostupný z: .

4

Úvod

Studium náboženství

vět možné není. Pro zpochybňování (jako součásti procesu ověřování) v případě dogmatu příliš místa není. Podobná situace může nastat i při studiu pramenů křesťanské víry, kterým se zabývá biblická teologie. Biblické texty je možné podrobit velice pečlivému jazykovému zkoumání, což také biblisté zcela oprávněně činí – ukázka ze zkoumání evangelia podle Matouše: Evangelista Matouš znal zřejmě již evangelium podle Marka a zahrnul je ve zkrácené podobě do svého spisu. Na rozdíl od Marka spojil však v jednom písemném svědectví všechny důležité části tradice předávané v jeho křesťanské obci: Sbírku Ježíšových výroků i s modlitbou Otčenáš, vyprávění o Ježíšově narození (kap. 1–2) i svědectví o setkání se vzkříšeným Ježíšem. Matoušovo evangelium bylo sepsáno v prostředí křesťanů židovského původu, pro které bylo především určeno. Bylo to patrně v Sýrii nebo někde v Palestině mimo Jeruzalém v době po válce židovské, nejspíš v osmdesátých létech. Tradice ztotožňuje autora s Ježíšovým učedníkem, jmenovaným v 10,3. Uvádí, že Matouš napsal evangelium hebrejsky (aramejsky). Rozbor řeckého textu však ukazuje, že se nejedná o překlad. Někteří badatelé se proto domnívají, že zmíněný aramejský spis (Sbírka Ježíšových výroků) mohl být v řeckém překladu jedním z pramenů Matoušova evangelia.2

Pro záležitosti víry není ovšem prvotní kritické zhodnocení pramenného materiálu, ale především obsah předávané zvěsti – pro vědecké zkoumání je to přesně naopak. Teologie jako vědecká disciplína má rovněž svá specifika – na jedné straně se v teologickém bádání setkáváme s přesností závěrů a jejich přísně logickém zasazování do teologického kontextu, na druhou stranu je zde určitá potíž při jednoznačné objektivizaci přijímaných závěrů. Teologové podle různých konfesí totiž vycházejí z odlišných prvotních předpokladů a obsah spolu s výsledky jejich bádání nejsou tedy totožné. Na odlišnosti v rámci pohledu na teologii jako vědní disciplínu docela dobře ukazuje i skutečnost, že v Čechách v rámci jedné univerzity (Univerzita Karlova) existují vedle sebe tři různé teologické fakulty – Katolická teologická, Husitská teologická a Evangelická teologická. Tato situace rozhodně není analogií ke stavu, kdy v rámci 2

Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih). Praha: Česká biblická společnost, 1993, Nový zákon, s. 10.

5

Úvod

Geografie náboženství jako vědní disciplína

stejné univerzity je vedle sebe několik lékařských fakult (lékařské fakulty mají odlišné obory podle jejich odlišného zaměření, ale zmiňované teologické fakulty se odlišují svými výchozími teologickými předpoklady). V případě religionistiky je situace poněkud jednodušší, protože religionistika je disciplínou podstatně více popisnou, jejíž náplní je třídit (podle nejrůznějších kritérií) náboženské systémy. Objektem zájmu religionistiky může být ovšem i teologie, ale rozhodně ne ve smyslu hledání transcendentních záležitostí nebo zkoumání obsahu víry. Religionistika srovnává, hodnotí a seřazuje prvky různých náboženství. Důležitým základem práce religionistiky je práce s historickými prameny a terénní výzkum. 1.2. Geografie náboženství jako vědní disciplína

Geografie náboženství se zabývá zkoumáním vzájemného ovlivňování přírodního prostředí, hospodářských, společenských a politických struktur a náboženských projevů. V chápání geografie náboženství lze odlišit dva základní směry: I.

Zkoumání vztahu mezi geografií a náboženstvím (působení geografického prostředí na náboženství).

II.

Popis rozmístění jednotlivých náboženství v geografickém prostoru (rovněž studium vlivu náboženství na ekonomické a sociální struktury, vliv náboženství na okolní prostředí).

Disciplína nutně vyžaduje mít alespoň základní přehled o hlavních světových a dalších náboženstvích, aby bylo možné sledovat jejich závislost na geografickém rozmístění, studovat okolnosti proniknutí náboženství do dané oblasti, historické pozadí a vzájemné ovlivňování místní kulturou vycházející z určitých geografických podmínek, vznik věroučných a liturgických odchylek, jejichž významnost a čet6

Úvod

Geografie náboženství jako vědní disciplína

nost často souvisí se vzdáleností od centra daného náboženství, respektive od místa jeho vzniku. Jako příklad různého stupně přijetí islámu je možné uvést Střední Asii. Zde vedle sebe žilo kočovné a usedlé obyvatelstvo, které mělo velmi odlišný způsob života zahrnující i jiný vztah k náboženství. Různé způsoby projevů religiozity a jejich míra byla v případě středoasijských etnik v přímé závislosti na kočovném, nebo naopak usedlém způsobu života. Z tohoto důvodu byla role náboženství u usedlých Tádžiků a Uzbeků jiná (náboženství s propracovanější věroukou a teologickou přesností) než u kočovných Turkmenů, Kyrgyzů a Kazachů (větší zastoupení pověr a starších, například magických praktik). Odlišnost spočívala také v roli, jakou bylo přijato náboženství. Islám nemohl mít u kočovníků, kde byla téměř stoprocentní negramotnost, podobu náboženství se všemi dogmaty a teologickou přesností. Bez muslimských duchovních – mullů – nemohlo nové náboženství zapustit pevné kořeny, ale stalo se jen jakousi zástěrkou, za kterou se v některých případech mohl skrývat původní šamanismus. U Uzbeků, Tádžiků a Ujgurů, kteří osídlili úrodné oblasti na karavanních cestách, došlo podstatně dříve k uplatňování tržních vztahů založených na peněžní směně. Rozvoj obchodu byl předpokladem pro vznik osídlení městského typu a samozřejmě i velkých proslavených měst např. na území dnešního Uzbekistánu (Chiva, Samarkand, Buchara). Tato města měla nejlepší podmínky stát se centry muslimského náboženství a také se jimi stala. Z těchto měst jako center společenského dění bylo snazší ovlivňovat náboženský i všední život všech obyvatel, proto se v těchto oblastech mnohem důsledněji zavádí zákonodárství podle muslimských zásad. V oblasti Střední Asie existovaly i různé právní systémy. Podle aplikovaného práva je možné vyčlenit dvě skupiny. Do první lze zařadit kočovné Kazachy, Kyrgyze a Karakalpaky, u kterých převládalo zvykové právo, a do druhé skupiny patří usedlí Turkmeni, Tádžikové (jak horští, tak i z rovin), Uzbeci a Ujguři, kteří se podstatně více řídili muslimským právem šaría. Toto rozdělení platí samozřejmě jen v náčrtku, protože v oblastech s převažujícím zvykovým právem se můžeme setkat i s právními prvky pocházejícími z práva šaría a samozřejmě naopak, kdy u národů s převažujícími prvky práva šaría mělo určité místo i zvykové právo.3 3

KOKAISL, P., PARGAČ, J. a kol. Pastevecká společnost v proměnách času: Kyrgyzstán a Kazachstán. Praha: FF UK, 2006.

7

Vztah náboženských systémů a geografie

Geografické objekty jako náboženské symboly

2. Vztah náboženských systémů a geografie 2.1. Geografické objekty jako náboženské symboly

Náboženství může mít velice těsný vztah k přírodnímu prostředí, protože některé geografické objekty jsou zároveň i objekty náboženskými. Tady můžeme jmenovat posvátné hory, které plnily symboliku blízkosti Boha – jednak pro svoji nedostupnost a také pro symboliku výšky jako přibližování se Bohu. Velice známé je v této souvislosti antické Řecko s Olympem, na kterém měli bohové sídlit, v Číně byly některé hory dokonce považovány za samotné božstvo – například v taoistické tradici byla posvátnou horou Tchajšan (ve východočínské provincii Šandong), kde přinášeli čínští císařové oběti a rozmlouvali s nadpřirozenem. Další čínská hora Kailás je posvátným místem pro příslušníky hned čtyř náboženství – hinduisty, buddhisty, bönisty a džinisty. Vyznavači prastarého tibetského náboženství bön patří pravděpodobně k nejstarším uctívačům hory. K hoře se konaly poutě ještě předtím, než v 7. století indický mág a učitel Padmasambhava přinesl do Tibetu buddhismus. Bönisté chápou a zobrazují Kailás jako devítistupňovou svastikovou horu, mystickou duši vnitřního světa. Hinduisté ztotožňují Kailás s mýtickou horou Méru, která tvoří střed světa a je osou vesmíru. Na jejím vrcholu je nebeský trůn Šivy, který zde přebývá se svojí manželkou Párvátí. Po pouti kolem hory provádějí hinduističtí poutníci rituální očistu v jezeře Manasaróvar. Pro indické džinisty je Kailás posvátnou horou Aštapada, místem, kde první tírthankar Ádináth dosáhnul duchovního osvobození. Hora je také často zobrazována na džinistických kosmogramech. Pro buddhisty, stejně jako pro hinduisty, je Kailás mýtickým středem světa. Každý Tibeťan by měl alespoň jednou v životě obejít tři nejposvátnější hory Tibetu: Gang Rinpočhe (Kailás), Cari ve východní části Himálaje u bhútánských hranic a Lapčhi také v Himálaji, poblíž Mt. Everestu. Poutí po posvátném okruhu, kterému Tibeťané říkají khorlo nebo khora, dochází k pročišťování fyzického těla, řeči a mysli, podle buddhismu tří základních složek každé lidské bytosti. Všechny tři hory jsou spojovány s tantrickým božstvem Samvarou, tibetsky Demčhogem, a jeho manželkou 8



Dordže Phagmo. Demčhog je považován za hněvivé vtělení Buddhy Šákjamuniho. Hora Kailás je ze všech nejposvátnější.4

Obrázek 1, 2. Posvátná hora Kailás a tibetští poutníci Převzato z: <www.sc-tibet.com>, <www.flickr.com>.

V judaistické a křesťanské tradici je celá řada biblických míst spojených s posvátnými horami – hora Ararat, kde měl přistát Noe se svou archou; hora Moria, kde měl Abrahám obětovat svého syna Izáka; hora Sinaj/Choreb, kde se setkává s Bohem prorok Eliáš a kde dal Hospodin Mojžíšovi svůj zákon; hora Sión, která původně byla konkrétní horou stojící nedaleko Jeruzaléma, ale později se stala symbolem celé „zaslíbené země“ v pojetí moderního sionismu; v Novém zákoně hora Tábor, kde Ježíš rozmlouval s Mojžíšem a Eliášem (Proměnění Páně); Olivetská hora, kam odchází Ježíš před svým zatčením, nebo Kalvárie – hora, kde byl ukřižován Kristus. Symbolika posvátných hor byla přejímána i mezi některými chiliastickými hnutími (očekávající brzký konec světa a nastolení tisícileté Kristovy vlády). Během husitského hnutí stavěli radikální husité města a opevnění nazývaná podle biblických hor. Nejznámější husitské město Tábor je nazvané podle biblické hory Tábor, nedaleko Tábora 4

SKLENKA, L. Posvátná hora Kailás. Tibetské listy. 6/1999.

9



je rybník Jordán (nazvaný podle biblické řeky), Jistebnicí (v dnešním okrese Tábor) protéká říčka rovněž s biblickým označením Cedron. Přes biblický název měli ovšem pravověrní služebníci kalicha nakonec i tato místa opustit a přijít do jednoho z pěti měst, která měla být zachráněna (na výběr byla Plzeň, Klatovy, Žatec, Louny, Slaný). Další z husitských vojevůdců Jan Roháč z Dubé nechal postavit na strmém kopci hrad s rovněž biblickým názvem Sion. Označování míst biblickými zeměpisnými názvy je ale již záležitostí předhusitskou. Paprocký zaznamenal v „Posloupnosti biskupů“: Léta 1145 biskup Olomoucký – Jindřich, kostel v Litomyšli založil a dal mu jméno na Hůře Olivetské.5 Hora Kalvárie se stala rovněž předobrazem mnoha křížových cest, které vedou do kopce, na jehož vršku pak bývá kostel nebo kaple. Český cestovatel Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (jeden ze tří českých pánů popravený při exekuci celkem 27 osob v roce 1621) ve své knize z cesty do Palestiny líčí křížovou cestu, kde odkrokoval jednotlivá zastavení, aby se podobné cesty mohly dělat i Obrázek 3. Křížová Hora, Jiřetín pod Jedlovou v Čechách. Posvátné řeky jsou neodmyslitelnou součástí hinduismu – védské hymny oslavují především trojici řek Gangu, Jamunu a Sarasvátí. Sarasvátí byla bohyní-řekou (nyní vyschlou) spojovanou s uměním a poznáním; další posvátná řeka Ganga zmiňovaná ve védských textech protékající severní Indií stéká z vrcholu Šivovy hlavy v Himálaji a poskytuje lidem nejen obživu, ale i rituální čistotu. Poslední zmiňo-

5

KOLDA, F. Závěrečná slova o Rukopisech. Praha, 1932, 8 s.

10



vaná řeka Jamuna je přes svoji posvátnost na mnoha místech přímo zavalena plastovými odpadky.

Obrázek 4, 5. Očišťování v Ganze, posvátná řeka Jamuna znečištěná odpadky Zdroj: <ecoscraps.com>,

Pro křesťany je mimořádně významnou řekou Jordán, kde byl pokřtěn Kristus – voda z této řeky bývá nejen turistickým suvenýrem, ale jako mimořádná se někdy používá i při křtu. Již zmiňovaný Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic si také ze své cesty na konci 16. století přiváží jako suvenýr ze Svaté země vodu z Jordánu, kterou pak nechal pokřtít své dítě.

Pro většinu náboženství mají velký význam i jeskyně. Zatímco v případě posvátných hor byla patrná jejich blízkost nebi, svoji roli sehrávala i jejich nedostupnost, případně zvláštní tvar, jeskyně jsou naopak objekty, kde hraje roli skrytost, ale i určitá monumentalita prostoru, podobající se chrámům. V muslimské Malajsii, nedaleko Kuala Lumpuru, se ve vápencovém útesu skrývá komplex obrovských jeskyní, ve kterých se nachází poutní hinduistické místo s několika tichými svatyněmi. Soustavu jeskyní, o kterých místní domorodci samozřejmě věděli už dávno, „objevil“ pro malajské hinduisty na počátku devatenáctého století indický kupec Thambusamy. Z používaných jeskyní je nejvýznamnější Chrámová jeskyně, vysoká sto metrů. Od úpatí útesu vede k tomuto podzemnímu prostoru 272 schodů, po nichž hinduističtí poutníci v době největšího svátku Thai-

11



pusam stoupají s předměty zavěšenými na hácích či zapíchnutými dráty přímo v kůži. Svátku se účastní až osm set tisíc věřících.6 Posvátné ovšem mohou být i jeskyně, které byly vytvořeny uměle – nejčastěji se jedná o hroby významných osobností – například jeskyně Machpelach v dnešním Izraeli. Jeskyni koupil podle tradice Abrahám jako hrob pro svoji ženu Sáru. V tomto hrobě byl pak pohřben i on sám a postupně i jeho příbuzní. Místo je tedy posvátné pro židy, ale i pro muslimy, kteří nad jeskyní postavili Ibrahimovu mešitu. Přestože židé i muslimové vzdávají stejným praotcům úctu, je místo striktně rozděleno na židovskou a muslimskou část s odděleným vchodem pro každou z nich. Jednou z nejnavštěvovanějších posvátných jeskyní je jeskyně Massabiell v Lurdech. Místo získalo obrovský věhlas poté, co se v roce 1858 Panna Maria ukázala mladé francouzské dívce Bernadettě Soubirous a na místě zjevení vytryskl pramen. Lurdská jeskyně má v katolickém světě takový ohlas, že se její napodobeniny staví v mnoha městech, nebo se lurdské jeskyně objevují i v některých kostelích.

Obrázek 6. Lurdská jeskyně (Lurdy); napodobenina lurdské jeskyně v Palkovicích (ČR) Převzato z: , <www.kozlovice.cz>.

6

MYKISKA, M. Posvátné jeskyně. Lidé a Země. 2 /2007.

12


Náboženství a obyvatelstvo

2.2. Náboženství a obyvatelstvo

Náboženské migrace. Pokud se budeme zabývat vztahem mezi náboženstvím a obyvatelstvem z hlediska jeho početnosti a přesunů, pak zde máme velice bohatou látku ke sledování – na prvním místě je to určitě pohyb obyvatelstva motivovaný náboženskými důvody. V tomto případě jsou nejznámější hromadné migrace příslušníků pronásledovaného náboženství na jiná místa. Tyto vynucené náboženské migrace známe již z biblických dob – například židovské babylónské zajetí, které sice netrvalo dlouho, ale které vedlo k přesídlení židů, z nichž se již samozřejmě část nevrátila. Dodnes například židé na Kavkaze (tzv. Horští židé) odvozují svůj původ právě z tohoto babylónského zajetí z doby 8. století před naším letopočtem. Další posílení židovské diaspory (diaspora = rozptýlené společenství) následovalo v 1. a ve 2. století n. l. po druhém zničení jeruzalémského chrámu. Máme dost náboženství ke vzájemné nenávisti, ale nemáme dost náboženství ke vzájemné lásce. (Jonathan Swift).

Další náboženské migrace známe z doby po dovršení reconquisty7 ve Španělsku, kdy bylo muslimské a židovské obyvatelstvo nuceno k přestupu ke křesťanství – migranti směřovali především do severní Afriky. Někteří muslimové (v granadském království označovaní jako moriskové) ovšem i po přijetí křesťanství vyznávali tajně islám a zachovávali původní náboženské zvyky. Podobně se chovali i někteří židé, kteří oficiálně přestoupili ke křesťanství – marranos. Katolická veličenstva dopustila i největší inkviziční procesy v dějinách katolické církve (vedené T. Torquemadou – počet upálených dosáhl snad i počet 2000 osob8, celkový počet odsouzených byl mnohonásobně vyšší). V Evropě začalo docházet k obrovským přesunům obyvatelstva v době reformace a následných válek, které se často vydávaly za náboženské (podle oficiálních proklamací), ale které měly spíše za cíl 7 8

Reconquista – znovudobytí území, která byla pod vládou muslimů. Reconquista na iberském poloostrově začala již v 11. století a dovršena byla v roce 1492. BALLARD, M., FLOYD, G., JORDAN, S. Sails and guns: the era of discovery, AD 1491–1534. Taylor & Francis, 1970, s. 11.

13



získání moci – to plně platilo jak pro vládce katolické, tak i pro protestantské. Na říšském sněmu ve Špýru r. 1529, na němž katolická knížata ještě měla velkou většinu, bylo učiněno usnesení, aby knížata, která již zavedla reformaci ve svém území, ji ponechala, avšak aby nebránila svým katolickým poddaným volně konat víru. A proti tomu usnesení se postavilo pět luterských knížat a čtrnáct od víry odpadlých říšských měst a podali protest, že by prý bylo zradou na evangeliu, aby byla každému dovolena svoboda náboženství. Tam se tedy jasně ukázalo, že Lutherovi panští přátelé považovali za svůj úkol mocí a násilím vnucovat svým poddaným „čisté evangelium“. Tak se ujala osudná zásada: cuius regio, eius religio (čí panství, toho náboženství), jako že smí panovník nutit své poddané k víře, kterou on sám přijal. Kdo tu víru nechtěl přijmout, byl ze země vykázán a vyhnán a statky mu pobrány. Tuto zásadu uvedl protestantismus do hotové soustavy a kdekoliv se ujal, tam ji důsledně prováděl.9 Heretici musí být odstraněni! Protestanti používali proti katolíkům nástroje velice podobné inkvizici (tzv. protestantská inkvizice) – Kalvín zavádí ve Švýcarsku teokratickou vládu, kde bylo upalování, mučení, čtvrcení a tělesné mrzačení zcela normálním trestem pro ty, kteří nebyli ochotni přijmout skutečnou pravdu, docházelo zde k upalování čarodějnic (i zde prostřednictvím světské moci). Vůbec největší „inkviziční“ masakry jsou ovšem z Anglie – král Jindřich VIII., který nejprve surově potlačoval protestanty, po svém prohlášení za hlavu anglikánské církve připravil o život, mnohdy velice nelidským způsobem, kolem 72 000 katolíků. Za jediný rok vlády jeho dcery Alžběty I. bylo popraveno zhruba stejně lidí, jako za 331 let existence katolické inkvizice – kolem 3 000 až 5 000 osob.10

V zemích, kde získávalo vliv luteránství, docházelo rovněž k výrazným perzekucím židovského obyvatelstva a náboženským migracím. Luther poté, co židé nepřijali nově nabízenou pravdu, proměnil původní vstřícnost v palčivou nenávist. Luther vyjádřil svou zášť v snad nejostřejším křesťanském protižidovském traktátu všech dob nazvaném O Židech a jejich lžích, publikovaném roku 1543. Luther navrhoval pálit synagógy a ničit židovské domy. Židé, kteří odmítnou křest, měli být dáni do stájí. Luther dále doporučoval, aby byly židům odebrány jejich knihy a aby rabíni pod trestem smrti nesměli učit. Židům měl být rovněž zakázán pohyb. Nakonec se Luther obrátil 9

HLAVINKA, A. Bludy a lži v dějinách. Brno, 1908, s. 280–281. THOMAS, M. J., Deprogramming The Church. Lulu.com, 2006, s. 54.

10

14



k vládcům, „jež mají židy ve svém vlastnictví“: „Pokud vám má rada nevyhovuje, najděte něco lepšího, abyste vy a my všichni byli osvobozeni od nesnesitelného, ďábelského břemene – židů“.11

Ještě před luterskou reformací – na začátku husitských válek – došlo k odchodu mnoha českých katolíků (včetně pražské a staroboleslavské kapituly – kapitula = společenství kněží, kteří plní určitý úkol při určitém chrámu) do sousedních zemí (Uhry, Žitava). K velkým náboženským migracím docházelo po tzv. Šmalkaldské válce (šmalkaldský spolek byl utvořen protestantskými knížaty a městy v německých Šmalkaldech/Schmalkalden v roce 1530), kdy císař Karel V. tento spolek porazil. Z následující doby je nám z naší historie dobře známá emigrace příslušníků Jednoty bratrské včetně Jana Amose Komenského. Mezi náboženské emigrace určitě patří i rozsáhlá emigrace katolických Irů především z oblasti Ulsteru, kteří museli uprchnout před vládou Olivera Cromwella v polovině 17. století. Mnozí němečtí novokřtěnci (anabaptisté, menonité)12 kvůli pronásledování v Německu a Švýcarsku (například v roce 1525 v Curychu nechali pod vlivem reformátora Zwingliho utopit z teologických důvodů tři novokřtěnce, proti kterým Zwingli vystupoval) přesídlili na jižní Moravu, kde přispívali k rozvoji řemesel a byli nazýváni habáni (známá je především jejich keramika označovaná jako fajáns nebo majolika). Habáni odmítali vrchnost, měli společně vedené hospodářství – veškerý výdělek náležel společné pokladně. Po Bílé hoře byli i oni vypovězeni z Moravy (jejich majetek byl zabaven, takže i v tomto případě lze oprávněně pochybovat o pouhých náboženských motivech jejich vyhnání) a usazovali se především na Slovensku. Ještě v 19. století se němečtí novokřtěnci musí z důvodu pronásledování 11

Židé – dějiny a kultura. Praha: Židovské muzeum, 1997, s. 88. Menonité – též anabaptisté (novokřtěnci). Protestantské hnutí snažící se o návrat k původnímu křesťanství. Jednalo se o stoupence reformované církve, jejíž příslušníci např. odmítali křest dětí. Dalším významným rysem této skupiny bylo odmítání instituce pastora. Někteří menonité se přiklonili v průběhu 16. století k myšlence násilného boje pro svoji víru (například münsterští anabaptisté v r. 1538). Mnozí z žáků zakladatele tohoto hnutí Menno Simonze (1496–1561) se od tohoto násilného přístupu odkláněli a hlásili se k radikálnímu pacifismu. (In: BINDER, J., LEMAITROVÁ, N., QUINSONOVÁ, M-T. a kol. Slovník křesťanské kultury. Praha: Garamond, 2002).

12

15



stěhovat, a to i do hodně vzdálených oblastí – například do Střední Asie; v oblasti dnešního Kyrgyzstánu byla první osada založena v roce 1880. Za jednu z největších migrací ve světových dějinách, která byla založena na náboženském principu, můžeme označit rozsáhlou a velice násilnou výměnu hinduistického a muslimského obyvatelstva mezi Indií a Pákistánem v letech 1947–1948 po osvobození Indie od britské nadvlády a jejím rozdělení podle náboženského klíče na muslimský Pákistán a hinduistickou Indii. Nemáme zcela přesné údaje o počtu migrantů, ale odhady uvádějí čísla od 10 do 15 miliónů vystěhovaných osob (počet zabitých mohl dosáhnout až 1 miliónu lidí). Nejhůře byl postižen Paňdžáb, provincie s početnými skupinami hindů, muslimů a sikhů, kudy vedla nově vytýčená hranice mezi Indií a Pákistánem. Muslimové žijící ve východní části prchali na západ do Pákistánu, hindové ze západních částí naopak utíkali na východ do Indie, přičemž obě skupiny byly masakrovány příslušníky odlišného náboženství. Populační dynamika. Zřejmě nejvyšší závislost populační dynamiky je na životní úrovni (zhruba platí, že čím vyšší životní úroveň, tím nižší porodnost). Ovšem vzhledem k tomu, že náboženství a náboženské tradice jsou přímou součástí kultury i každodenního života, můžeme i v případě religiozity popisovat i mnohdy velmi těsnou závislost mezi náboženstvím a populační dynamikou. Velice výrazný rozdíl v populační dynamice závislý na odlišném náboženství je možné ukázat na příkladu Srbska. První mapa ukazuje rozšíření srbského obyvatelstva v Srbsku – největší podíl Srbů je ve střední části země, zatímco v jihosrbském Kosovu žije nejvíce albánského obyvatelstva. Severní část Srbska (srbský Banát) je pak národnostně i nábožensky velice pestrá. U obou skupin (Srbové a Albánci) je náboženská příslušnost velmi výrazným prvkem jejich národnostní identity – i když se aktivně neúčastní náboženských obřadů, tvoří náboženství naprosto jednoznačně jejich kulturní povědomí: Srbové vychází z ortodoxní (pravoslavné) tradice, pro současné Albánce je typický islám. 16



Obrázek 7. Teritoriální rozmístění Srbů v Srbsku Zdroj: The Serbian Questions in The Balkans. Belgrade: University of Belgrade, Faculty of Geography, 1995. <www.rastko.org.yu>.

První mapu doplňuje mapa, ve které je zakreslena porodnost podle jednotlivých oblastí. Zde je velice dobře patrný rozdíl mezi natalitou 17



Srbů a Albánců (u ostatních etnik žijících v Srbsku – Maďaři a Chorvaté – je natalita ještě nižší).

Obrázek 8. Natalita v Srbsku; 1961, 1986 Zdroj: The Serbian Questions in The Balkans. c. d.

Podobná situace je ve Střední Asii (středoasijské republiky bývalého Sovětského svazu), kde vedle sebe žije původní muslimské obyvatelstvo a ortodoxní Rusové (často ovšem s velice formálním náboženským životem). Ve Střední Asii jsou běžné velké rodiny. Zatímco v roce 1979 v Rusku (RSFSR), na Ukrajině nebo v pobaltských republikách byla průměrná velikost jedné rodiny kolem tří osob, ve Střední Asii se tento počet pohyboval kolem šesti. Výzkum provedený v roce 1985 ukázal, že polovina 18



vdaných uzbeckých a tádžických žen ve věku mezi 18 a 44 lety a tři pětiny turkmenských žen očekávalo, že budou mít šest nebo více dětí. Tyto údaje jsou zcela odlišné ve srovnání se stejnou věkovou skupinou ruských žen, kde očekávání tohoto počtu dětí bylo pouze u 0,3 % žen. Podle sčítání obyvatelstva z 90. let 20. století připadalo v Tádžikistánu na tádžickou ženu během jejího života v průměru 5,9 porodů, zatímco na ruskou ženu připadalo v této republice pouze 2,1 porodu.13

V některých případech se za vyslovovaným náboženským obsahem skrývá odlišná etnická identita, která již s náboženstvím má společné velmi málo – nejčastěji pouze historické pozadí. V Maďarsku jsou vesnice tzv. podunajských Švábů. Stalo se, že se před staletími v horním konci usadili migranti z evangelických končin Německa, zatímco v dolním z těch katolických. Jejich soužití bylo sice harmonické, ale kvůli rozdílu vyznání se mezi sebou neženili a nevdávali, proto si zachovali své původní německé dialekty. Když místní učitel uváděl výslovnost jistých výrazů, odpovídal: „Katolicky se to u nás řekne tak, a evangelicky zase onak.“ To připomíná jiný alemanský fenomén. V Allgau, v horním a v bavorském Švábsku znají jistý typ těstovin (Spätzle) knoflíkového tvaru, říká se jim „katolické“. Znají je i ve Württembersku, ale tam jsou protáhlejší, a říká se jim „evangelické“. Jde o kulturní odlišnost, jejíž „náboženský“ obsah je určen pouhým zeměpisným původem.14

Kultura a náboženství. Každé náboženství vznikalo v určité kulturní tradici, a pokud se jednalo o misijní náboženství, přenášelo mnoho kulturních prvků do prostředí, kde tyto kulturní prvky působily značně nepřirozeně. Jako příklad je možné uvést Afriku, do které přicházeli křesťanští misionáři nejrůznějších církví. Ještě na začátku 20. století bylo v Africe pouze několik miliónů křesťanů (především v Etiopii a severní Africe), protože přijímání křesťanství v Africe bylo často ztíženo jeho propojením s koloniálními mocnostmi. Postupem času však získávalo křesťanství v Africe stále větší vliv a na přelomu 20. a 21. století zde již bylo 250 miliónů křesťanů (z toho kolem 100 miliónů katolíků). 13

KOKAISL, P., PARGAČ, J. a kol. Pastevecká společnost v proměnách času: Kyrgyzstán a Kazachstán. Praha: FF UK, 2006. POSSELT, B. Ist Religion gefährlich?. Sankt Ulrich Verlag, Augsburg 2007. In: Víra jako pouhá rekvizita. Katolický týdeník: Příloha Perspektivy 13/2008.

14

19


Náboženství a sídla

Přes tento strmý nárůst se začaly objevovat mnohé problémy. Naprostá většina křesťanských církví deklaruje naprosto jasně nerozlučitelnost manželství kvůli jeho svátostnému charakteru. U některých bantuských kmenů (Zambie, Malawi) ovšem dochází k uzavírání manželství jiným způsobem. Rozhodně se nejedná o manželství na zkoušku, ale jde spíše o postupný sňatek, který je stvrzený narozením dítěte. Pokud k narození dítěte nedojde, má se za to, že sňatek uzavřen nebyl, což je ovšem pro naprostou většinu křesťanských církví zcela nepřijatelné. Dalším problémem se stala polygamní manželství. Mít více manželek nebo manželů zakazuje církevní právo u všech křesťanských církví, ale bylo nutné nějakým způsobem řešit situaci, kdy například došlo ke křtu muže, který měl více žen. Například v katolické církvi tuto situaci řeší Kodex kanonického práva (Kán. 1148 – § 1.): Nepokřtěný, který má současně více nepokřtěných manželek, smí si po přijetí křtu v katolické církvi, jestliže je pro něho tvrdé zůstat s tou, kterou si vzal jako první, ponechat jednu z nich a ostatní musí propustit. Totéž platí o nepokřtěné ženě, která má současně více nepokřtěných manželů. Tato velice tvrdá podmínka o nutnosti propustit manželské partnery je sice částečně zmírněna v § 3: (S přihlédnutím k mravní, sociální a hospodářské situaci dbá místní ordinář, aby bylo dostatečně postaráno o náležité potřeby první a ostatních propuštěných manželek podle norem spravedlnosti, křesťanské lásky a přirozené umírněnosti.), ale přesto může způsobovat značné společenské problémy – pokud by například vesnický náčelník měl pouze jednu ženu, nemohl by tuto funkci vykonávat, protože k jejímu výkonu je nutná vysoká společenská prestiž, jejíž podmínkou je mimo jiné mít i více žen. Přísná monogamie rovněž neřeší případy levirátního manželství, kdy po smrti manžela má jeho bratr právo (ale i povinnost) oženit se s vdovou (a zároveň ji tedy i plně materiálně zabezpečit). Pokud je levirátní sňatek odmítnutý, vdova nemá často jiný způsob materiálního zabezpečení. Se zabezpečením vdov souvisí i další zvyklost označovaná jako buppiani (u zambijských Bembů) – vdova musí podat důkaz, že náleží klanu zesnulého manžela. Tento důkaz se provádí tak, že má žena pohlavní styk s muži klanu zesnulého manžela. Pokud se misionáři snažili vdovu uchránit před tímto „znásilňováním“, v konečném důsledku to vedlo k tomu, že žena nebyla považována za členku společenství a ocitla se zcela bez prostředků.

2.3. Náboženství a sídla

Náboženství ovlivňovalo vznik sídel od samého počátku jejich vzniku. Město bývalo nejčastěji centrem zemědělské oblasti, ve kterém se soustřeďoval obchod i řemesla. Je střediskem administrativy, 20



ale i náboženství. Existují samozřejmě i výjimky – některá proslavená města z 2. tisíciletí před n. l. vznikala zdánlivě nelogicky uprostřed pouštní oblasti – to bylo dáno karavanním způsobem obchodu po souši, kdy jedna ozbrojená karavana vycházela na půl cesty naproti karavaně jiné a na místě jejich setkávání se vytvářela obchodní centra. Nejstarší města vznikají v oblasti Předního Východu a jsou pro ně charakteristické náboženské budovy v okolí královského paláce. Tato nejstarší města vznikla sjednocením rodových společenstev především pro účely společné výstavby a udržování zavlažovacích zařízení v oblastech Mezopotámie, Íránu a Egypta (např. Babylon, Ur, Ninive, Théby); někdy jsou však za nejstarší města na světě považována Jericho a Byblos. Se vznikem prvních států vzniká zvláštní typ města – hlavní město; často si jednotliví vládci budovali vlastní hlavní města. Počet obyvatel těchto starověkých měst byl někdy velmi vysoký – např. Babylon měl v době největšího rozkvětu asi 500–600 tis. obyvatel (hlavní část obyvatelstva tvořili otroci). Hlavními znaky těchto měst jsou palác vládce, v jeho okolí náboženské budovy a domy dvořanů, vojáků a řemeslníků. Už v nejstarších městech dochází k diferenciaci čtvrtí. Městské civilizace se postupně rozšiřovaly i do dalších oblastí Středozemí. Féničané zakládali města na pobřeží Středozemního moře – např. Tyr a Sidon, později Kartágo a Cádiz. Staří Řekové založili množství měst v širší oblasti Egejského moře – nejstaršími byla např. Trója, Mykény, Olympia, Delfy, Atény, Sparta. I řecká města vznikla jako svazy rodových společenstev rolníků (např. Sparta) nebo rybářů (Atény). Hlavní funkcí byla zpočátku politická a obranná funkce, později řemeslo a obchod. Řecký obchod a s ním i městská civilizace se později rozšířily od Gibraltaru po Kavkaz. Počtem obyvatel vynikaly především Atény – v 5. století př. n. l. asi 150 tis. obyvatel a Syrakusy (asi 100 tis. obyvatel). Charakteristickým rysem řeckých měst byla pevnost – akropole a náměstí – agora. V helénistické době byl velkým zakladatelem měst Alexandr Veliký. Tato města obvykle nesla jeho jméno – nejvýznamnější byly egyptská Alexandria. Po jeho vzoru zakládali města i další panovníci – vznikla celá řada Antiochií (16), Seleucií a Laodoceí. Z Řecka přechází městská civilizace na Apeninský poloostrov. Řím vzniká opět jako středisko rodových společenstev Latia, stává se hlavním městem republiky, později říše a na svou dobu dosahuje obrovské velikosti (v době největšího rozkvětu kolem 1 mil. obyvatel). Jeho růst se částečně opíral o výrobní a obchodní aktivity, především však o politicko-administrativní, vojenskou a náboženskou funkci. Rovněž Římané zakládali množství nových měst, která vznikala při vojenských táborech (např. Kolín, Štrasburk, Vídeň, Budapešť, Barce21



lona, Marseille, Paříž, Londýn atd.). Plány mnoha z těchto měst navazovaly na plán vojenského tábora – dvě na sebe kolmé cesty a obdélníkové bloky. Po zániku Římské říše nastal v Evropě dočasný úpadek měst a města začínají opětovně vznikat v 7. – 8. století, u nás hlavně až v 12. – 15. století.15

V Čechách vznikala první sídliště městského typu především v blízkosti center hospodářského života – kromě sídlišť v okolí hradských středisek tvořících hradskou soustavu přemyslovského panství v 10. století vznikala sídliště na místech celnic u zemské hranice a především pak v blízkosti klášterů. Základem naprosté většiny sídlišť bylo spojení kupeckých osad, se zděnými i vícepatrovými domy, které tvořily pevná jádra nepravidelné dvorcové zástavby. Důležitou součástí těchto sídlišť bývaly románské kostely jako jejich centra. Třinácté století přináší velkou kolonizaci – vznik mnoha nových sídel a příchod velkého množství obyvatel i z ciziny (kolonistů). Nejstarší zástavba pocházela vždy z okolí kostelů, které plnily funkci přirozených center. Naopak stavba nových městských farních chrámů se často v nově vznikajících městech opožďovala. Uvážíme-li, jak pestrou slohovou mozaiku často tvoří sled vzájemně poměrně vzdálených fází výstavby, pak nám vyvstává překvapivý obraz po celý středověk trvajícího staveniště chrámové stavby buď přímo na náměstí samém, nebo v jeho bezprostřední blízkosti. Jen skutečně nejvýznamnější a prosperující města dobudovala podstatné a funkceschopné části svých městských farních kostelů ještě v období rané gotiky. Udivující je například skutečnost, že drobný kostelík Všech svatých v předlokační vsi Malicích plnil funkci farního kostela královského města Plzně déle než 30 let po jejím založení.16

Islám rovněž velice zásadním způsobem ovlivnil výstavbu měst. Islámská architektura vycházela z architektonických tradic Arabského poloostrova a ovlivnila celé rozsáhlé území, kam islám velice rychle expandoval. 15

MARYÁŠ, J., VYSTOUPIL, J. Ekonomická geografie. [online]. Masarykova univerzita v Brně, 2004. Dostupný z: < www.econ.muni.cz/~Maryas/Skripta/eg-dsoprac.doc>. 16 HAUSEROVÁ, M. Česká města ve středověku [online]. [cit. 6. 4. 2009]. Dostupný z: .

22



Na příkladu Střední Asie je možné ukázat na vlivy ve stylech stavby měst. V předislámském období byla tato oblast ovlivněna jak západními vlivy (helénská kultura), tak i vlivy východními (Baktrie, Indie, Čína, Írán, stepní turkestánské oblasti). Nový umělecký styl vycházející z islámské oblasti (od 8. století až do 19. století) se odrážel v umění, architektuře a nutně formoval i způsoby výstavby měst. Nově příchozí náboženství změnilo společenskou strukturu společnosti, ale došlo zároveň ke sjednocování estetických principů – toto sjednocování se ale týkalo celého muslimského světa. Přes sjednocování forem můžeme samozřejmě zaznamenat i určité odlišnosti a vyčlenit pět muslimských architektonických škol podle geografického rozmístění: syrsko-egyptskou, perskou, indickou, maghrebskou a osmanskou (ostatní, jako například středoasijská, irácká, jsou považovány za přechodné).17

Obrázek 9. Tádž Mahal (Indie) – 17. st. Obrázek 10. Buchara (Uzbekistán)

Obrázek 11. Alhambra (Grenada, Špa- Obrázek 12. Mešita Muhammada Alího, Káhira nělsko) – 13. až 15. století Zdroj: < www.sairamtour.com> Zdroje: < www.krugosvet.ru> 17

Islamskaja (musul'manskaja) arhitektura [online]. Еnciklopedija. Kompanija «Krugosvet», © 2001–2009 [cit. 6. 4. 2009]. Dostupný z: .

23


Náboženství a hospodářství

Zatímco pro středoasijská předislámská města byl typický systém citadel (pevností chránících město) a hradů s přilehlými polnostmi, po nástupu islámu v 7. a 8. století začala vznikat nově uspořádaná města, ve kterých se začali objevovat ve velkém měřítku řemeslníci, a ve velkém měřítku zde docházelo k rozvoji trhu. Nová města začala zároveň plnit i nové funkce – obranné, administrativní, z měst vycházela i nově budované infrastruktura (mnoho měst vznikalo na mezikontinentální Hedvábné cestě), města byla zároveň centry náboženského života. Náboženské funkce zajišťovaly mešity a při nich zřizované náboženské školy medresy. Středoasijská města sice neměla tak vysokou hustotu obyvatelstva jako evropská města, ale mívala větší rozlohu – např. rozloha Samarkandu a Buchary ve 14. století převyšovala mnohá známá evropská města (Paříž, Milán, Neapol).18 Teprve v 19. století se pod ruským vlivem objevují snahy změnit středověkou zástavbu podle evropských zvyklostí, což se ovšem příliš nedařilo naplňovat. Uzbecký Taškent byl rozdělen během carské vlády na dvě ostře ohraničené části – uzbeckou (muslimskou) a ruskou, které se také lišily svojí architekturou. Teprve v sovětském období se tyto rozdíly začaly stírat a v době před ničivým zemětřesením v roce 1966 už byl Taškent městem s „typickou sovětskou architekturou“.

2.4. Náboženství a hospodářství

Hospodářství a ekonomika je náboženstvím ovlivněno velice výrazně. Náboženství tím, že určovalo normy (co je správné a nesprávné, spravedlivé a nespravedlivé), podílelo se i na vzniku ekonomických teorií. Hospodářstvím a rozdělením práce a majetku se zabýval ve svém filosofickém díle Konfucius (551–479 př. n. l.). Konfucius ve svém učení dává důraz na přirozené rozdělení společnosti na urozené a prosté lidi, jejichž údělem je fyzická práce. Jeho filosofický systém vedl ke stabilitě dosavadních pořádků a ke stabilitě státu. Docházelo samozřejmě i ke stabilitě mnohdy velice špatného stavu vrstvy „prostých“ lidí. Z doby před naším letopočtem (4. –3. století př. n. l) máme čínský traktát Guan-ci od neznámých autorů, který požaduje zlepšení situace zemědělců tím, že by došlo k omezení jejich pracovních povinností a ochránit je od 18

CHAKIMOV, A. K fenomenologii urbanisticheskoj kul'tury [online]. Academy of Arts of Uzbekistan, © 2004 – 2008 [cit. 6. 4. 2009]. Dostupný z: .

24



spekulantů a lichvářů. Zároveň mělo dojít ke změně daní a zvýšení výkupních cen obilí, v čemž se měl angažovat stát. V Indii tzv. Manův zákoník/Manusmrti (není přesná datace, zhruba 2. století př. n. l. až 2. století n. l.) obsahuje bohatý materiál o sociálně ekonomických poměrech. Tento spis vznikal v okruhu bráhmanů, jejichž moc byla v reálném ohrožení, takže i zde je snaha pomocí božských nařízení stabilizovat dosavadní stav kast/varen. Ekonomické teorie a uspořádání státu se objevují i v dílech antických autorů (Platón se svou koncepcí ideálního státu, Xenofón, Aristoteles), ale zde není přímá souvislost s náboženstvím nijak patrná.

Ve středověku formovalo ekonomické myšlení v Evropě křesťanství, a to především učení sv. Tomáše Akvinského. I v díle sv. Tomáše Akvinského se setkáváme s přirozeným rozdělením společnosti na různé vrstvy, které mají své vlastní úkoly – rolníci mají fyzicky pracovat, privilegované vrstvy se mají starat i o spásu duší vrstev neprivilegovaných. Sv. Tomáš Akvinský se zabýval fungováním trhu, spravedlivou cenou a stanovováním úroku za zapůjčené peníze. Spravedlivá cena měla zahrnovat náklady na výrobu a dopravu, ale zároveň měla odrážet společenské postavení řemeslníka nebo prodejce. Z tohoto důvodu považoval za spravedlivou cenu i v těch případech, kdy za stejné zboží byla požadována cena odlišná – v případě bohatého a chudého obchodníka, protože u obou je rozdílné zachování jejich životní úrovně. Zisk obchodníka považuje za jeho spravedlivou odměnu, ale za naprosto nepřípustné považuje půjčování na úrok.19 Protože do půjčování „jen tak“, tedy bez úroku, se chtělo málokomu, a půjčování s úrokem bylo podle této nauky nepřijatelné, byla přijímána opatření, která tento striktní požadavek obcházela. Půjčovat na úrok proto mohly pouze jiné skupiny obyvatel – především židé. I z tohoto důvodu se pak později vzmáhal antisemitismus založený na ekonomickém základě. V celém islámském světě v období evropského středověku rovněž panoval feudalismus, ale na rozdíl od Evropy zde převládalo peněžní 19

Istorija ekonomicheskih uchenij: Kurs lekcij. Moskva, 1997.

25



hospodářství nad naturálním (a zároveň převažovala řemesla a obchod nad zemědělskou výrobou). Půdu vlastnil panovník, který ji pouze propůjčoval, takže zde nevznikala rodová šlechta. Propůjčování půdy ovšem přinášelo mnohá negativa – docházelo k drancování zdrojů, protože zde chyběla zodpovědnost za svěřený majetek. Podobně jako v křesťanství, i v islámu byl zákaz půjčování na úrok, který má určitou oporu i v Koránu. Korán ovšem nezakazuje půjčování na úrok, ale „ribu“, což je možné chápat jako lichvu, tedy půjčku za nepřiměřeně vysoký úrok. Dodnes některé výklady islámu, všeobecně zakazují všechny druhy úroků – íránská centrální banka ani nevypisuje úrokové sazby. Z důvodu zákazu úroků fungují islámské banky na částečně odlišném principu, než banky naše. Místo úroku se tedy vyplácí podíl na zisku (mudaraba), investor může získat majetková práva apod. V některých islámských zemích (například v Egyptě) je úrok (resp. jeho nejvyšší míra) stanovena zákonem. Náboženství ovlivňuje i stravovací zvyklosti a s tím související strukturu osevního postupu a chovaných hospodářských zvířat. V Alžírsku, které bylo francouzskou kolonií, se na začátku 20. století vlivem francouzských kolonistů posazuje pěstování vinné révy, především na úkor obilí a v meziválečném období se vinná réva stává nejvýnosnější plodinou a její plochy se během necelých deseti let zdvojnásobují. Po vyhlášení nezávislosti došlo k prudkému poklesu ploch, na kterých se pěstovala vinná réva. To bylo dáno jednak odchodem kolonizátorů, ale najdeme zde i hledisko náboženské – v muslimském prostředí začalo být pěstování vinné révy jako suroviny pro výrobu alkoholických nápojů odmítáno. Rok před vyhlášením samostatnosti (nezávislost na Francii byla vyhlášena v roce 1962) bylo Alžírsko v produkci vína na 8. místě na světě, v roce 1962 na 9. místě, o deset let později bylo již na 19. místě a v roce 1978 již vypadlo z první dvacítky zemí světa produkujících víno. V Albánii, kde byla několikasetletá muslimská tradice, došlo po 2. světové válce k budování velice specifického socialismu. Ten zemi jednak naprosto izoloval a zároveň došlo ze strany nejvyššího představitele Envera Hodži k vyhlášení Albánie jako prvního ateistického státu světa. Dvě třetiny obyvatel žily na venkově a i přes relativně zaostalou zemědělskou techniku byla země zcela soběstačná ve výrobě potravin, což byl nesporný úspěch. I v Albánii došlo po válce ke kolektivizaci a většina obyvatel pracovala v zemědělských družstvech. U většiny chovaných zvířat docházelo 26


Náboženství a politika, utváření etnicity

v období socialismu od 70. let 20. století k nárůstu počtu chovaných zvířat – toto zvyšování probíhalo i po změně režimu v letech devadesátých. Výraznou výjimkou ovšem byly počty chovaných prasat, kde právě v roce 1990 došlo ke zlomu a do roku 2000 se jejich počet snížil zhruba o dvě třetiny. Počty chovaných prasat v Albánii; ks 250 000 200 000 150 000 100 000 50 000 0

1960

1970

1980

1990

2000

130400

116400

174300

219700

81000

Zdroj: FAO, Statistical Databases, FAOSTAT 2001

Velice pravděpodobným vysvětlením je, že po uvolnění poměrů v 90. letech došlo k oživení muslimských tradic (podle sčítání z roku 2000 se k muslimům hlásilo 70 % obyvatelstva) a vepřové zákonitě vyšlo z módy. Podobná situace nastala po rozpadu Sovětského svazu v Tádžikistánu. V celém Tádžikistánu došlo po rozpadu SSSR k poklesu počtu chovaných hospodářských zvířat, ale tento pokles nebyl tak drastický, jako například v sousedním Kyrgyzstánu. V Tádžikistánu byly sice v roce 2000 počty chovaných zvířat stále nižší, než v roce 1992, ale celkový pokles produkce nebyl příliš výrazný. Zásadní pokles byl v počtu chovaných prasat, jejichž počet se snížil z 128 200 v roce 1992 na 700 ks v roce 2005. Tento stav byl zřejmě nejvíce způsoben tím, že s oživením muslimských tradic se vepřové maso přestalo jíst a po odchodu velké části Rusů se s chovem prasat téměř úplně přestalo.

2.5. Náboženství a politika, utváření etnicity

Velké množství mocenskopolitických zájmů bylo a dodnes je ospravedlňováno na náboženském základě. Pravá příčina ovšem s náboženstvím už mnoho společného nemá – náboženství i v těchto případech bývá pouhou zástěrkou pro získávání nejrůznějšího vlivu. 27



Libanon Naprosto jednoznačně je rozdělení moci podle konfese v Libanonu – už první libanonská ústava po vzniku samostatného státu v roce 1943 požadovala křesťanského (maronitského) prezidenta. Dnešní rozdělení moci bývá někdy označováno jako konfesionalismus: prezidentem má být křesťan-maronita, předsedou vlády sunnitský muslim a předsedou parlamentu šíitský muslim. Vláda je tvořena tak, aby v ní byli zastoupeni rovnoměrně křesťané a muslimové. Křesla v parlamentu jsou rovněž předem připravena pro stejný počet křesťanských a muslimských poslanců – politické předvolební boje se tedy odehrávají mezi různými stranami se stejným konfesijním zaměřením. Libanonský parlament má 128 křesel, z nichž je pro muslimy vyhrazena polovina – 64 poslanců: 27 sunnitů, 27 šíitů, 8 drúzů (sekta odštěpená od šíitů značně vzdálená tradičnímu islámu s například vírou ve stěhování duší) a 2 alavité (zvláštní muslimská skupina odštěpená od šíitů s mnoha tajnými prvky učení). Druhou polovinu parlamentu tvoří křesťané. Ze 64 poslanců je 34 maronitů, 14 řeckých pravoslavných, 8 řeckokatolíků, 5 arménských pravoslavných, 1 arménský katolík, 1 protestant a 1 podle rozhodnutí.

S politikou a náboženstvím souvisí i konflikty. Velké množství konfliktů bývá sice označováno jako náboženské, ale ve skutečnosti náboženství nemusí být oním původním předmětem sporu. Pokud by tomu tak bylo, pak bychom zde museli být svědky bojů o pravost víry, nebo například o způsob slavení liturgie. V drtivé většině případů tomu tak ovšem není. Srbové a Chorvati Odlišné náboženství totiž tvoří odlišnou kulturu a tradice a v některých případech vede náboženská příslušnost k vytvoření národa a později třeba i národního státu. Pěkný příklad nám mohou poskytnout Srbové a Chorvati – jazykově se příliš neodlišují, ke kodifikaci samostatných jazyků došlo až po rozpadu Jugoslávie, do té doby se běžně používala srbochorvatština. Odlišnost ovšem panuje 28



v historickém povědomí, které se odvíjelo od odlišné konfese – Chorvati jsou katolíci, Srbové jsou pravoslavní/ortodoxní. Samotná konfesijní příslušnost ale neudává státní příslušnost – samozřejmě všichni Srbové nejsou pravoslavní a Chorvaté katolíci, ale hlavní je zde ona zmiňovaná kulturní tradice. Podobně v další bývalé jugoslávské republice Bosně a Hercegovině se sice mluví jedním jazykem (ovšem i zde byla snaha původní srbochorvatštinu nahrazovat bosenštinou), ale tři hlavní etnika této země – Srbové, Muslimové (Bosňáci) a Chorvati odvozují svoji etnicitu od náboženské tradice. Občanská válka v bývalé Jugoslávii se nesla ve znamení obavy ze ztráty ne náboženských svobod, ale ze ztráty politického vlivu, ztráty území, to vše ale podle etnické různosti. I v současnosti může být etnický princip politických stran velice snadno zaměňován za princip náboženský. Buddhističtí Kyrgyzové Můžeme se setkat i se zcela jiným případem vytváření etnicity než na základě náboženství. Následující příklad ukazuje, že v některých případech naopak náboženství při vytváření identity nemusí hrát zásadní roli a tato identita může vést k propojování zcela odlišných náboženství. Kyrgyzové považují za jeden ze základů své identity islám (alespoň formálně, protože v dodržování náboženských příkazů jsou velice vlažní). Přesto je možné se setkat v čínské Ujgurské autonomní oblasti v okrese Tačen blízko čínsko-kazašské hranice se skupinou Kyrgyzů, kteří bývají označováni jako tarbagatajští nebo také buddhističtí. Hlavním náboženstvím většiny těchto Kyrgyzů je buddhismus, který přijali zřejmě až v polovině 19. století od Mongolů. Kyrgyzové, kteří o sobě říkají, že jsou buddhisté, ovšem buddhistické rituály v naprosté většině případů neprovádí a od Kyrgyzů-muslimů se téměř neodlišují. Jejich náboženská příslušnost se předává podobně jako příslušnost etnická – po otci. Do obřadů spojených s narozením dítěte ale zasahuje i matka, a proto je možné se setkat i s tím, že v rodině, která se považuje za buddhistickou, se provádí u chlapců obřízka, podobně jako u muslimů. 29



Obrázek 13. Kyrgyzský hřbitov v Číně a čínské hřbitovy

Sňatky mezi buddhisty a muslimy jsou u těchto Kyrgyzů běžné, ale pouze v rámci této etnické skupiny. Naopak nebylo možné uzavírat sňatky uvnitř jednoho rodu. Podobně i hřbitovy mají všichni místní Kyrgyzové společné, ať jsou muslimové nebo buddhisté. Téměř nikdo z místních Kyrgyzů nemluví kyrgyzsky, ale naprostá většina používá kazaštinu. Je to i proto, že školství je zde pouze v kazaštině. Přes používání stejného jazyka vede mezi místními Kazachy a Kyrgyzy poměrně ostrá etnická hranice, kterou si obě skupiny velice dobře uvědomují.20 20

KOKAISL, P. et al. Kyrgyzstán a Kyrgyzové. Кыргызстан и кыргызы. Plzeň: Filozofická fakulta Západočeské univerzity v Plzni, 2008, s. 103–104.

30



Irsko V Irsku při vytváření etnické příslušnosti nebyl na prvním místě jazyk, ale náboženství. Jazyk (irština) se opouštěl poměrně snadno, ale tím hlavním, na co se během sporů a bojů s Angličany dával důraz, byl u Irů katolicismus. Nikdo nedokáže říci, o jaký rozdíl vyznání, o jakou věroučnou zásadu, o jaký náboženský obsah se vlastně vede na severu Zeleného ostrova tak krvavý zápas. Není divu, tento údajně náboženský spor je vlastně etnickým, sociálním, historickým a kulturním konfliktem, přičemž označení „katolický“ a „protestantský“ jsou užívána jen jako rekvizity dramatu plného násilí. Na této skutečnosti nic nezmění to, že v minulosti i v současnosti se na vzájemném terorizování podílely i církevní kruhy, například známý pastor Ian Paisley, po desítky let politický vůdce radikálního křídla severoirských „protestantů“. Doma byl idolem atentátníků, jejichž snahám propůjčoval legální poslanecký hlas. V Dolní sněmovně i v Evropském parlamentu vystupoval jako bojovník za údajně ohroženou náboženskou svobodu svých chráněnců. Nikdy se nevyslovil k opravdovému náboženskému tématu, zato se profiloval užíváním konfesijní symboliky. Když počátkem osmdesátých let demonstrovali rozzuření francouzští rolníci za vyšší agrární ceny a na protest proti reformám Margaret Thatcherové spálili britskou vlajku, snažil se to Paisley vydávat za katolicko-protestantský konflikt. Když později předstoupil před europoslance Jan Pavel II., vítal ho Paisley pokřikem „Antikrist!“ a hrozil mu pěstí. Na pokyn předsedy, Brita, ho několik poslanců, včetně jednoho irského, vyvedlo z jednací síně. Paisley pak objížděl Ulster a oznamoval na schůzích, jak ho ohrožovaly „hordy papeženců“. K podobné demagogii sahali na oplátku „katoličtí“, ve skutečnosti marxističtí poslanci za stranu Sinn Fein, když vydávali teroristy z IRA, kteří drželi v britských věznicích hladovku, za mučedníky. Severoirský konflikt nelze vydávat za folklór už proto, že připravil na obou stranách o život příliš mnoho lidí. Spoluodpovědnost za napětí mezi katolíky a protestanty mají jistě i duchovní obou táborů. Když každoročně pochodují známí „oranžisté“, aby připomněli vítězství protestantského Viléma III. Oranžského nad katolickým Jakubem II. Stuartovcem na řece Boyne v roce 1690, je to jistě výpověď konfesijně-politická, nikoli však náboženská. Kořeny konfliktu jsou jinde. Od 12. století, tedy dávno před církevním rozkolem, se angličtí králové snažili Irsko dosídlovat, aby je snáze ovládali. Tehdejší angličtí kolonizátoři se však integrovali do domácí irsko-keltské kultury. Nebylo ještě kon31



fesijních rozdílů a docházelo ke smíšeným sňatkům. Účinným nástrojem britské koruny se stali teprve Angličané a Skotové, jimiž Londýn osídloval Irsko v 16. a 17. století. Byli už „protestanty“, a proto si uchovávali odstup od domácího katolického obyvatelstva. Církevní ani světské zákony nepřipouštěly sňatky mezi Angloskoty a Iry. Pouze potud má severoirská otázka jakýsi vztah k náboženskému rozkolu. Jinak jde o konflikt mezi dvěma etniky, která se sice definují konfesijně, ale reálný rozdíl – kromě původu – spočívá v tom, že jedni bojovali stále usilovněji za samostatné Irsko, protože se jako Irové a katolíci cítili ve Velké Británii diskriminováni (jejich masivní diskriminace byla faktem), zatímco druzí se obávali o svá privilegia. Tyto poměry vedly ve 20. století k rozdělení Irska, k osamostatnění jeho větší části, zatímco v té menší, severní (Ulsteru), která zůstala součástí britské koruny, vzplála občanská válka, nikoli však o katolickou či protestantskou víru.21

Jižní Afrika Konflikt palestinských Arabů a židovského obyvatelstva týkající se nároků na Zaslíbenou zemi je dostatečně známý. Podobný konflikt, kde se používá pojem zaslíbená země, je i na úplně jiném místě světa. První nizozemští přistěhovalci do jižní Afriky v 17. století byli příslušníci holandské reformované církve a označovali se za vyvolený národ v jižní Africe. Klíčovým momentem afrikánských dějin je Velký pochod, který se od doby svého uskutečnění stal symbolem afrikanismu. Jednou z jeho příčin byla rostoucí rozpínavost Britů na jihu Afriky. Strastiplné putování na sever z Kapska trvalo čtyři roky a doprovázela ho mnohá utrpení a nebezpečí. Voortrekkers byli napadáni domorodými Matabely a Zuly, kteří jim ukradli dobytek a zabili jejich vůdce. Potom však Afrikánci triumfovali v bitvě u Krvavé řeky a usadili ve své zaslíbené zemi. Mnozí Afrikánci považují události spojené s putováním za vzkaz od Boha, že patří do jižní Afriky. V jejich výkladu Bůh vyvolil svůj národ (volk), zavedl ho do divočiny, pak ho zachránil u Krvavé řeky a umožnil příslušníkům tohoto národa žít v jejich zaslíbené zemi. Tento výklad se každoročně znovu potvrzuje a upevňuje na oslavách, kterých se účastní stovky Afrikánců.22 21

POSSELT, B. Ist Religion gefährlich?. Sankt Ulrich Verlag, Augsburg 2007. In: Víra jako pouhá rekvizita. Katolický týdeník: Příloha Perspektivy 13/2008. 22 ROGERS, A. Lidé a kultury. Praha: Nakladatelský dům OP, 1994, s. 199.

32

Přehled jednotlivých náboženství

Počty a rozmístění židů

Přehled jednotlivých náboženství Monoteistická náboženství 3. Judaismus 3.1. Počty a rozmístění židů

Historicky původní zemí, kde měli židé svůj domov, je území dnešního Izraele a Palestiny. Po potlačení židovského povstání v 1. st. n. l. a zboření jeruzalémského chrámu byli židé nuceni opustit svoji zemi a emigrovat (známe i dřívější židovské migrace – nejznámější je zřejmě babylónské zajetí z doby 8. století před naším letopočtem – viz kap. 2.2. Náboženství a obyvatelstvo na s. 13). Proto dnes židé tvoří velké množství diaspor po celém světě (některé židovské diaspory mají původ ještě z doby před zničením chrámu). Od prvního století našeho letopočtu se na území Palestiny a dnešního Izraele vystřídala celá řada vládců – Římané, Byzanc, Peršané, znovu Byzanc, muslimští Arabové, seldžučtí Turci, na přelomu tisíciletí jsou to křižáci, od roku 1260 nastupuje dynastie Mamlúků, které střídají v roce 1515 Turci, v jejichž správě zůstala Svatá země až do roku 1917, kdy toto území obsazují Britové. Židé se mezitím opakovaně pokoušeli o návrat do své země, stále však z ní byli vyháněni. Nové aktivity za obnovu židovského státu začínají až v roce 1860 pod vedením Moysesa Montefiore; ten založil židovskou čtvrť za hradbami Jeruzaléma. Hebrejština, která byla po staletí pouze jazykem literárním a bohoslužebným, se postupně oživila a stala se řečí hovorovou. Roku 1863 vyšly první hebrejské noviny, v roce 1881 začíná vyučování v hebrejštině. V roce 1918 byl položen základní kámen Hebrejské univerzity. Již v této době začalo velké stěhování židů, přestože území rozhodně samosprávné nebylo – britský mandát v Palestině byl zřízen v roce 1920.23 Po vytvoření židovského státu Izrael v roce 1948 se velké množství židů do „Zaslíbené země“ přestěhovalo – především ze zemí bý23

DUGAS, D., TEREK, J. Svatá země. Prešov: Dino, 1992, s. 26.

33

Judaismus


valého Sovětského svazu. Nejvyšší absolutní počet židů žije ovšem dodnes v Severní Americe. Rada židovských federací dělí příslušníky židovského etnika USA (1990 – 6,84 mil. obyvatel) takto: Židé dle původu i vyznání (62 %), konvertité k judaismu (3 %), židé dle původu, ale bez vyznání (sekularizovaní židé 15 %), židé dle původu, ale jiného vyznání (20 %). Ve většině statistik se však operuje pouze s prvními třemi skupinami (cca od 5,5 do 5,85 mil. obyv.)24

Obrázek 14. Počty židů v jednotlivých světadílech Zdroj:

Rozmístění židovského obyvatelstva se zásadním způsobem změnilo během 2. světové války a po jejím skončení – před válkou bylo zemí s nejvyšším počtem židů Polsko a Německo, po jejím skončení zde zůstaly pouze zlomky původního židovského obyvatelstva. 24

KARAS, P. Historie, územní rozšíření a současný stav židovské populace v USA [online]. Jewish liberal union – Židovská liberálna únia, © 2001 – 2004 [cit. 15. 4. 2009]. Dostupný z: .

34

Judaismus


Osídlení Polska, resp. polsko-litevského pomezí mělo původ již ve středověku, kdy sem přicházeli z mnoha evropských zemí (včetně Čech) židé a tuto oblast kolonizovali. Důvodem jejich příchodu byl v té době relativní klid (který býval ovšem v průběhu staletí často narušován mnoha pogromy). Místní židé byli především obchodníci, stávali se i úředníky, zatímco zemědělstvím se téměř vůbec nezabývali.

Celkový počet židů na celém světě je dnes kolem 16 mil. osob: USA 5,8 mil. Do konce 18. století žilo v Americe pouze několik tisíc židů. Velká emigrační vlna do USA byla záležitostí 1. poloviny 19. století a týkala se především Británie, Rakouska a hlavně Německo. Protože se jednalo o příslušníky tzv. reformního směru judaismu, tito židé se velice dobře začleňovali do společnosti. Hlavní proměna amerického židovstva ovšem nastala až v 80. letech 19. st., kdy do USA emigrovalo asi 2 mil. ruských židů. Roku 1881 se obětí atentátu stal ruský car Alexandr II. Obviněni z tohoto činu byli také židé a následovala série krutých pogromů (Oděsa, Balta, Varšava aj.). Ty daly podnět k emigraci nebývalých rozměrů, přičemž cílem uprchlíků byly z 85 % USA. Podobnou odezvu měla i další vlna násilností po roce 1903 (pogrom v Kišiněvě), a tak se počet židů v USA zvýšil v letech 1880 – 1914 z 250 000 na 3,3 miliónu, což znamenalo změnu podílu na celkové populaci USA z 0,5 % na 3,4 %. Prakticky všichni imigranti pocházeli z východní Evropy, mluvili jidiš, hlásili se k ortodoxnímu judaismu nebo chasidismu, byli chudí a zvyklí na život v ghettech. Hlavním útočištěm se jim stal New York (roku 1900 tvořili 29 % populace), v první fázi hlavně Manhattan, kde tzv. židovská čtvrť vznikla v Lower East Side, malém území (4 km2) ohraničeném ulicemi Bowery Street, 3rd Avenue, Catherine Street, 14th Avenue a East River. Jednalo se o velmi hustě zalidněnou oblast (např. roku 1893 v 10. volebním obvodu 20 000 obyv./km2), zastavěnou nevzhlednými činžovními domy o 5–8 poschodích. Většina chudých židů v New Yorku začala pracovat v šicích dílnách, kde se pracovní doba pohybovala od 70 do 72 hodin týdně. Brzy se však začali prosazovat i jako majitelé těchto menších podniků a již roku 1888 jim patřilo 234 z celkem 241 oděvních dílen. V roce 1913, kdy se oděvní průmysl stal hlavním průmyslovým odvětvím New Yorku, zde existovalo 16 552 továren a dílen, které zaměstnávaly 312 tisíc pracovníků a všechny měly židovské majitele. Sociální vzestup byl obdivuhodný. Židovští imigranti většinou neuměli anglicky, pracovali v manuálních profesích a žili na Manhattanu. Pracovitost, spořivost, ale především rychlá adaptibilita a důraz na vzdělání dětí (v protikladu např. 35

Judaismus


s italskými imigranty) způsobily, že v průměru již po patnácti letech se stěhovali do lepších míst (Bronx, Brooklyn) a další generace se řadila do střední třídy a většina jich pracovala ve službách a obchodu. Další výraznější přistěhovalecká vlna přichází okolo roku 1950, když Kongres povolil imigraci 400 000 Evropanů (z toho 18 % židů), další pak až na přelomu 70. a 80. let ze SSSR a menší pak po rozpadu SSSR na začátku 90. let. Absolutně se židovská komunita v USA rozrostla na 5,8 miliónu příslušníků, podíl na celkové populaci USA však poklesl na 2,3 %. V polovině 90. let 20. století se v USA nachází cca 8–8,5 miliónu obyvatel, u kterých lze vystopovat židovské předky, ale přímo ke komunitě se hlásí cca 5,5–6 miliónu z nich. Jejich rozmístění už není tak nerovnoměrné, jak tomu bylo v historii, přestože zůstávají koncentrováni ve velkoměstech. Ve státě New York žije pod 30 % amerických židů (v r. 1937 to bylo 60 %), v korelaci s vývojem migrace uvnitř USA roste také množství židů v Kalifornii (16 %) či na Floridě (11 %). Větší obce pak najdeme ještě ve státech New Jersey, Pennsylvania, Massachusetts, Illinois, Maryland. Pokles významu náboženství je doprovázen řadou dalších jevů: změny v poměru jednotlivých směrů judaismus – reformní se pomalu vyrovnává konzervativnímu, podíl ortodoxního klesl pod 10 % prudce roste množství sňatků mimo židovskou komunitu – ještě v 50. letech to bylo pouze zhruba 7 %, dnes je to přes 50 %. 25

Izrael 4,6 mil. Izrael jako židovský stát je přirozeným centrem světového židovstva, přestože počtem židů je až na druhém místě za USA. Začátek snah o vytvoření vlastního židovského státu je možné spojovat se sionistickým hnutím na přelomu 19. a 20. století. Výraz sionismus pochází z roku 1890, ale koncepce návratu na Sión se zrodila už po prvním churbanu (zničení chrámu) v době vyhnanství židů v Babylónii. Za zakladatele moderního sionistického hnutí je považován vídeňský novinář a spisovatel Theodor Herzl. Narodil se v Budapešti v roce 1860, roku 1878 se přestěhoval do Vídně, kde vystudoval práva. Později ale působil především v žurnalistice, v letech 1891 až 1895 pobýval v Paříži jako zpravodaj vídeňských novin Neue Freie Presse. V důsledku narůstajícího antisemitismu se začal zabývat židovskou otázkou, jejíž řešení zpočátku viděl v masové konverzi židů a příklonu k socialistickým myšlenkám.

25

KARAS, P. c. d.

36

Judaismus


Zlom v jeho názorech přinesl osobní zážitek antisemitské kampaně provázející soudní proces, v němž byl ze špionáže neprávem odsouzen francouzský důstojník židovského původu Alfred Dreyfus. Pod vlivem Dreyfusovy aféry Herzl vydal roku 1896 knihu Der Judenstaat (Židovský stát), v níž popřel možnost asimilace židů vzhledem k stále se opakujícím projevům antisemitismu. Židé podle Herzla nepředstavují pouze náboženskou komunitu, nýbrž svébytný národ s právem na vlastní nezávislý stát. Herzlovo dílo rychle získalo značný ohlas. Díky jeho rozsáhlým aktivitám byl 1897 svolán do Basileje 1. sionistický kongres, který vytyčil základní cíle sionistického hnutí a ustavil Světovou sionistickou organizaci, do jejíhož čela byl Herzl zvolen. Herzl byl zastáncem politického sionismu, který propagoval legální přistěhovalectví do Palestiny, pro něž se snažil získat politickou i finanční podporu. Třebaže poměrně záhy v roce 1904 zemřel a zdaleka ne všechny jeho snahy byly úspěšné a jednoznačně přijímané všemi proudy sionismu, patřil k rozhodujícím činitelům v jeho raném rozvoji. Po vzniku Izraele byly jeho ostatky roku 1949 převezeny z vídeňského hřbitova do Jeruzaléma a pietně uloženy na tzv. Herzlově hoře. V průběhu první světové války, roku 1917, vyhlásila anglická vláda v deklaraci nazvané po ministru zahraničí Jamesi Balfourovi svou podporu myšlence zřízení židovské domoviny v Palestině. Mandátní správa měla být svěřena Britům. Podmínkou deklarace bylo, že budou respektována práva tamních nežidovských obyvatel. Zároveň nemělo být narušeno státně občanské právní postavení židů v kterékoli jiné zemi. Balfourovu deklaraci uznaly brzy Francie, Itálie, USA a další země. 26

– začátek systematicky budovaného osídlení v Palestině, snaha o vytvoření státu. • Rozporná politika V. Británie kvůli nesouhlasu arabského obyvatelstva. • 1948 vznik Izraele (odmítnutí Araby). Francie 0,6 mil. Židovské osídlení je zde již z římské doby, setkáváme se zde s oběma hlavními skupinami židů: na jihu žijí židé, kteří mají blíže k sefardům, zatímco na severu se jedná spíše o příslušníky aškenázské kultury. 26

KARMAZÍNOVÁ, J. Sionistické spolky v Brně. Brno, 2007, 28 s. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Historický ústav. Vedoucí bakalářské práce Tomáš Dvořák.

37

Judaismus


Počet židů ve Francii má od konce 2. světové války jednoznačně vzestupný charakter – po jejím skončení v roce 1945 jich zde žilo kolem 180 tisíc. Pak do Francie začali přicházet desítky tisíc židů ze zemí střední a východní Evropy a také z arabských zemí severní Afriky. V roce 1951 již žilo ve Francii 250 tisíc židů. V 50. a 60. letech přicházeli do Francie další židé z Maroka, Tuniska a Alžíru – masové příchody židů v tomto období byly v přímé souvislosti se zhoršením podmínek pro židy v arabských zemích po vyhlášení nezávislosti (Tunisko – 1956, Alžír – 1962). Svoji roli sehrála i nepopularita židů během vojenských akcí Izraele (např. Šestidenní válka – 1967). V tomto období byla Francie jednou z hlavních zemí, která přijímala židovské obyvatelstvo (po Izraeli). V polovině 70. let 20. století žilo ve Francii již přes 500 tisíc židů, z nichž někteří později emigrovali do Izraele. Dnešní počet francouzských židů je necelých 600 tis. osob, z nichž více než polovina žije v Paříži a okolí, další žijí především v ostatních velkých městech. Židé žijící v Paříži jsou již z větší části potomci severoafrických židů. Hranice mezi různými židovskými skupinami (aškenázové a sefardi) se postupně stírají z důvodu uzavírání sňatků napříč těmito skupinami. Mezi skupinami evropských a afrických židů jsou mnohé rozdíly – v porodnosti, která je vždy vyšší u afrických židů, u afrických židů je i nižší věkový průměr, afričtí židé více dodržují náboženské tradice.27 Rusko 0,25 mil. Ještě v dobách trvání Sovětského svazu (r. 1989) žilo na území Ruska (RSFSR) 0,55 mil. židů – v celém SSSR jich v tomto roce žilo necelých 1,5 mil. Počet židů v Rusku se již delší dobu neustále snižuje – dnes žije v Rusku asi 0,25 mil. osob. Důvodů pro tento stav je celá řada – již od začátku 90. let 20. století měla židovská populace v Rusku velice nízkou porodnost (4 ‰) a vysokou úmrtnost (28 ‰). Dříve velice zřídkavé exogamní sňatky začaly být naopak zcela běžné – v roce 1991 mělo 67 % židovských dětí (tj. dětí narozených 27

Francija. Evrei Francii v 1945–2004 gg. [online]. Elektronnaja evrejskaja enciklopedija, © 1976-2008 Society for Research on Jewish Communities [cit. 15. 4. 2009]. Dostupný z: .

38

Judaismus


židovské matce; původ se odvozuje matrilineárně) otce, který nebyl židem. Pouze 14–20 % židovských dětí mělo oba židovské rodiče. Průměrný počet dětí připadajících na židovskou ženu je 1,3–1,4, zatímco za minimální pro prostou reprodukci celé skupiny se považuje 2,1 porodů na jednu ženu. Demografický kolaps židovské komunity byl ještě zvýrazněn emigrací ruských židů do Izraele a do USA (sem odcházela většina emigrujících židů již v dobách SSSR).28 Ukrajina 0,1 mil. Židé se na území dnešní Ukrajiny objevili snad již před 2 tisíci lety v krymských koloniích založených starověkými Řeky. Další část příchozích židů byla původem ze západní Evropy, odkud často utíkali před pogromy. Počet židů na území dnešní Ukrajiny má (podobně jako ve všech postsovětských republikách) dlouhodobě klesající charakter. Obrázek 15. Židé v Chorostkově Na začátku roku 1941 zde (východní Halič, 1917). žilo kolem 3 mil. židů, podle Zdroj: M. Naor (Židovský národ ve sčítání obyvatel z roku 1959 20. století. Historie ve fotografiích – jich zůstalo pouze 840 tisíc. Еврейский народ в 20 веке. История в Sčítání obyvatel z roku 1970 фотографиях). Převzato z: jich uvádí 777 tisíc, v roce . 1979 pak 634 tisíc a v roce 1989 žilo v Ukrajinské SSR 487 tisíc židů. 28

Rossija. Evrei Rossii posle 1991 g. [online]. Elektronnaja evrejskaja enciklopedija, © 1976-2008 Society for Research on Jewish Communities [cit. 15. 4. 2009]. Dostupný z: .

39

Judaismus

Židovské skupiny

Poslední údaj je z roku 2001 – lehce přes 100 tis. židovských obyvatel, z nichž už asi jen 3000 používá jidiš jako svůj rodný jazyk. Největší skupinu tvoří aškenázští židé, ale jsou zde i malé skupiny (několik set osob) Krymčaků a Karaitů/Karaimů. Další početné židovské obce jsou v Bělorusku, Kanadě, Británii, Argentině, Brazílii, JAR a Austrálii. 3.2. Židovské skupiny 3.2.1. Sefardi

V 7. st. n. l. se vytvořilo významné centrum židovské kultury v jihozápadní Evropě a došlo k jejímu významnému ovlivnění islámem. Tento proces se odehrál především na území tehdy muslimského Španělska, kde se rozvíjela maurská kultura a důsledku příznivých podmínek zde dosáhla židovská vzdělanost, zejména filosofie, věda i poezie nebývalého rozkvětu. Své významné postavení si židovské obce uchovaly i v době úpadku islámské kultury a vítězství křesťanství. Především v Toledu a Córdobě stále přetrvávala významná centra židovsko-andaluské kultury. Židé obývající španělské území se nazývali sefardští (podle slova Sefarad, jež bylo ve středověké hebrejštině užíváno pro označení Španělska) a vytvořili specifickou podobu sefardské židovské kultury, jejímž jazykem byla vedle hebrejštiny stará španělština psaná hebrejským písmem. Tragický konec židovských obcí ve Španělsku nastal v roce 1492, kdy po zániku posledních zbytků maurské moci (dobytí Granady) byli na příkaz „katolických veličenstev“ Izabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského židé donuceni ve velmi krátké době buď vzdát se víry svých předků a přestoupit na křesťanství, nebo urychleně opustit zemi. Vyhnanci většinou prodali svůj majetek za směšné částky (to byl také záměr opatření) a odešli do sousedních zemí, zejména do Portugalska a severní Afriky: v oblasti Středozemního moře tak došlo k rozšíření sefardské židovské kultury. Historické prameny uvádějí počet až 200 tis. osob, které nuceně vysídlily ze Španělska. Nejvíce 40

Judaismus

Židovské skupiny

z nich odešlo do Portugalska, kde byli ovšem zanedlouho také podrobeni útlaku a násilnému pokřtění. Ti, kteří se nechtěli vzdát svého majetku a odejít ze země, pak z donucení přistoupili na křesťanství (vznikla tak dosti početná nábožensko-společenská vrstva zvaná marranos – hanlivě prasata). Část z nich stále tajně dodržovala židovské zvyky a tradice a zejména oni pak byli vystaveni zákrokům španělské inkvizice. 29 Sefardi si uchovali jazyk vycházející ze staré španělštiny – ladino. Ukázka a srovnání ladina a španělštiny je na novozákonním podobenství o ztracené ovci (evangelium podle Lukáše 15,3-6): 3 Pověděl jim toto podobenství: 4 “Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? 5 Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, 6 a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: ‘Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.’

Ladino (djudeo-espaniol) 3 i el les propuso esta mashal, diçiendo: 4 ¿ke adam de vosotros, teniendo çien ovejas, si perdiere una de elias, non deja las noventa i nueve enel midbar, i va a la ke se perdio, asta ke la alie? 5 i aliada, [la] pone sobre sus hombros gozoso; 6 i viniendo a kasa junta a los amigos i a los vezinos, diçiendoles: Dadme el parabien: porke e aliado mi oveja ke se abia perdido.

29

Kastilština (centr. španělština) 3 Al oír eso, Jesús les puso este ejemplo: 4 "Si alguno de ustedes tiene cien ovejas y se da cuenta de que ha perdido una, :acaso no deja las otras noventa y nueve en el campo y se va a buscar la ovejaperdida?" 5 Y cuando la encentura, la pone en sus hombros 6 y vuelve muy contento con ella. Después, Ilama a sus amigos y vecinos y les dice:"iVengan a mi casa y alegrénse conmigo! iYa encontré la oveja que había perdido!"

HRABÁKOVÁ, L. Židé a jejich kultura [online]. Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická, [cit. 16. 4. 2009]. Dostupný z: .

41

Judaismus

Židovské skupiny

Sefardská populace je dnes pouze v menších počtech ve Francii, na Pyrenejském poloostrově, částečně v Řecku, nebo Egyptě. Do války v Jugoslávii byla početná sefardská skupina i v Sarajevu. Dlouhou dobu bylo Sarajevo opěvovaným střediskem sefardů, kteří se po svém vyhnání ze Španělska v roce 1492 rozprchli do celého světa a ve značném počtu se usadili na Balkáně. Jerušalajim chico, malý Jeruzalém, nazývali toto město po staletí židovští obyvatelé, jejichž předkové přišli ze Španělska do Osmanské říše, na druhý konec Středozemního moře, kde jim moudrý sultán Bayezid II. nabídl náboženskou svobodu, právní jistotu, hospodářské perspektivy a vyhnance uvítal větou: „Může se chytrým a moudrým nazývat takový král, který svou zemi ochuzuje a mou říši obohacuje?“ Sefardi nebyli prvními židy, kteří se ocitli v Osmanské říši, téměř všude, kde se usadili, ať v Sarajevu nebo Travniku, v Istanbulu, Smyrně, v Sofii či v Ruse, všude se setkávali se starousedlými, od antických dob zde žijícími obcemi Romaniotů (byzantští židé). Během několika generací se však starousedlíci nově příchozím plně přizpůsobili, a tak sefardská kultura určovala židovský život na Balkáně, v Řecku a v Levantě (Blízký východ) až do 20. století. Z jejich jazyka se okamžitě stala lingua franca obchodníků, působících po celém pobřeží Středozemního moře. Balkánští židé rozhodně neužívali svůj jazyk, který si přinesli ze Španělska, jen v chrámu a k liturgickým účelům, nýbrž také ve všedním životě, na ulici a na bazaru. Až do 19. století bylo balkánské židovství téměř identické se sefardskou kulturou. Teprve v roce 1878, když rakousko-uherská vojska obsadila tureckou provincii Bosnu a místo staré osmanské správy ustavila svou vlastní, začali přicházet do Sarajeva další židé. Příchozí židé – úředníci, vzdělaní lidé, patřili k tradici středoevropského židovství a nazývali se Aškenázové. Místní židé se prý velice divili, že existují židé, kteří nemluví španělsky, a kladli si otázku, zda někdo, kdo neumí španělsky, vůbec může být žid. Sefardi rozhodně nebyli příchodem tolika židů, s nimiž se nemohli domluvit a kteří neovládali ani základní pravidla bohoslužby, nijak nadšeni. Byli totiž po 400 let zvyklí žít sice mezi muslimy a pravoslavnými křesťany, nábožensky však byli zaměřeni jen sami na sebe a rituály dodržovali v téměř nezměněné podobě.30

3.2.2. Aškenázové

Již od 5. st. n. l. židé také postupně pronikali i do ostatní Evropy, zejména jako obchodníci s luxusním zbožím, dováženým dokonce až 30

GAUß, K.-M. Vymírající Evropané. Praha: Vitalis, 2003, s. 10-11.

42

Judaismus

Židovské skupiny

z Indie a Číny. Právě kvůli obchodu, který obratně zprostředkovávali a provozovali, požívali židé značné ochrany franckých králů a postupně se usazovali na území dnešní Francie a Německa. Zejména po vyhnání židů ze Španělska připadla rozhodující úloha v dalším dějinném vývoji židům usazeným v Itálii, Francii, Anglii, Německu, Čechách, Polsku, Rusku a dalších evropských zemích. Tradičně se o nich hovoří jako o aškenázských, podle jména Aškenaz, které středověká židovská literatura používala k označení Německa. Zejména v novověku se pak aškenázští židé stali mimořádně dynamickou složkou a kulturní elitou ve svých hostitelských zemích. Postavení příslušníků evropských židovských komunit se prudce zhoršilo již v době křižáckých tažení, které doprovázely série krvavých násilností na židovském obyvatelstvu. Pro tyto násilnosti obrácené proti židům se vžilo slovo pogrom, které je ruského původu a charakterizuje periodické výbuchy masového násilí, jimž byli židé vystaveni ve všech evropských zemích. Jejich záminkou bylo často falešné obvinění z tzv. rituálních vražd nebo znesvěcování hostií. Byly projevem náboženské intolerance, kulturní animozity a zároveň nástrojem uvolnění nahromaděných frustrací nejnižších a nejchudších vrstev obyvatelstva. Současně se v nich odrážel stálý ekonomický konflikt mezi židovskými obcemi a zájmy zejména měšťanstva. Protože židé zpravidla nesměli vlastnit půdu, hlavní možnost jejich obživy představoval obchod a dále finančnictví, tedy půjčování peněz na úrok. Stávali se tak nepříjemnými konkurenty místních kupců a zároveň byli překážkou svým dlužníkům, kteří často využili příležitosti zbavit se svých věřitelů během pogromu. K velkým pogromům pravidelně docházelo také v době morových epidemií, kdy byli židé obviňováni z otravování studní. Ve středověkých městech byly židům k usazování a mnohdy i obchodu vyhrazeny speciální uzavřené ulice nebo celé čtvrti – ghetta, čímž se měšťanstvo pokoušelo omezit dosah působení židovských obchodníků a řemeslníků. Tato a jiná protižidovská opatření byla postupně odstraněna až s rozpadem feudalismu.31 31

HRABÁKOVÁ, L. c. d.

43

Judaismus

Židovské skupiny

Centrem aškenázského židovstva bylo do 2. světové války především Polsko a dále tito židé žili i v okolních zemích, v Litvě, Rusku, Americe, menší skupiny pak v Řecku a Turecku. Jazyk jidiš, který byl pro aškenázské židy velice typický, je jediným germánským jazykem, který používá jiné písmo než latinku. Jazyk vznikal ve střední a východní Evropě od 10. do 14. století a vycházel především ze středověkých německých dialektů, dále pak ze staré hebrejštiny a aramejštiny a některá slova mají původ i ve slovanských jazycích – to se odvíjelo od toho, na jakém území se jidiš používal. Ukázka textu napsaného v jidiš – píše se zprava doleva (evangelium podle Lukáše 15,3-6, viz s. 42):

Přepis do latinky: 3) un er hat geredet zu sei das dazike mašal, 4) was-er mentsch zwischen euch, was hat hundert schaf, un er verliert eine von sei, wet nit ueberlazen die neun-un-neunzieg in der midbar un nachgijn nach der, was is verlojren, biz er gefint sie? 5) un az er gefint sie, leugt er sie arouf euf seine schulter, un freuet sich. 6) un bet er kummt a-heim, ruft er zu-neuf seine freunt, un die šchenim, un sagt zu sei: freut euch mit mir, warim ich hab gefunen mein schaf, was is farlojren gegangen. mašal od hebr. ‫„ משל‬podobenství“ midbar od hebr. ‫„ מדבר‬poušť“ šchenim od hebr. ‫„ שכנים‬sousedé“ farlojren od něm. verloren „ztratit“ 32 32

Jidiš [online]. ČZU, Provozně ekonomická fakulta. Stránky pro studenty HKS, 2008 [cit. 17. 4. 2009]. Dostupný z: .

44

Judaismus

Židovské skupiny

Jazyk má dva výrazné dialekty – východní (území na východní části dnešního Polska a Slovenska, Bělorusko, Ukrajina, velká část Rumunska, celá Moldávie) a západní (Nizozemí, Německo, Čechy, západní část Polska a Slovenska, Rakousko). Ještě na začátku 20. století používalo jidiš kolem 11 miliónu židů na celém světě, ale dnes je jeho používání jako prvního jazyka značně omezené – nejvíce je používaný v Izraeli (215 tis. osob – 6 % židovského obyvatelstva Izraele), v USA (necelých 180 tis. – 2,8 % židovského obyvatelstva USA), v Rusku (30 tis. – 13 % ruského židovského obyvatelObrázek 16. Znak Běloruské SSR stva)33. (1926–1937) s heslem „Proletáři všech Na Ukrajině a v Bělorusku, zemí, spojte se“ v běloruštině, ruštině, jidiš kde se před 2. světovou válkou a polštině. používal jidiš zcela běžně (v Bělorusku byl ve 20. letech 20. století i jedním z úředních jazyků), se dnes používá velice málo. 3.2.3. Chasidé

Jako chasidistické se označovaly v judaismu různé náboženské skupiny, pro které bylo typické náboženské zanícení – například v antice se jednalo o obranu judaismu proti helenizaci. Nejznámější je ovšem židovské náboženské hnutí, které vzniklo v polovině 18. století a jež se stalo převládajícím židovským vyznáním v Polsku, Rumunsku a na Ukrajině. Jako reakce na zformalizovaný judaismus považoval chasidismus prostou víru a mravnost spojovanou se zrušením rozdílu mezi prostými věřícími, učenci a rabíny. 33

Idish. Vikipedija, svobodnaja enciklopedija. [online] [cit. 21. 2. 2009]. Dostupný z: .

45

Judaismus

Židovské skupiny

O konci světa. Na samém konci světa, daleko od moří a řek, za všemi lesy, poli, zahradami a ledovými pláněmi, stojí velká hora. Je od lidí tak vzdálená, že ji žádný smrtelník nespatřil, a dosahuje do samého nebe. Tvrdosti té hory se nic nevyrovná. Její stěny jsou bez nejmenší pukliny, hladké jako sklo. Jenom na jednom místě, na samém vrcholu, se kámen štěpí. Odtud, z malé prohlubně, vyvěrá čistý pramen. Na druhém konci světa, skryto před lidmi, leží srdce světa. Neboť i svět má své srdce jako každý živočich a každá věc. Srdce světa bije a přitom se dívá na čistý pramen. Pozoruje, jak vytéká z vrcholu hory, touží po něm, prahne po něm velikou láskou, ale nemůže se mu přiblížit ani o krok. Kdyby se srdce světa jen trochu pohnulo ze svého místa, přestalo by horu s čistým pramenem vidět. Zmizela by mu z očí a v tu chvíli by se tep jeho srdce zastavil. Srdce by zármutkem zemřelo a s ním celý svět, protože kdo ztratí srdce, ztrácí i život. Je to velké a tajemné kouzlo, které pojí čistý pramen a srdce světa. Srdce bez pramene nemůže žít, ale také pramen by bez srdce vyschl. Každý soumrak od něho dostává dar – jeden den, jeden jediný den, po který bude moci dále tryskat. (…) Den co den přichází Boží anděl, aby upletl další den. Když je se svou prací hotov, podá den srdci světa a to jej daruje čistému prameni. Když si lidé pomáhají, žijí v míru a Boží bázni, dávají andělovi život. Pokud jednou na zemi bude víc těch, kteří zabíjejí, okrádají a klamou, anděl se nezjeví.34

3.2.4. Mizrahi

Toto označení židů se dříve příliš nepoužívalo – pojem se začal více rozšiřovat až od 90. let 20. století v Izraeli, aby došlo k odlišení především od aškenázských židů. Slovo mizrahim pochází z arabského mashriqiyyun a označuje obyvatele východní části arabského světa (mašrik – východ, maghreb – západ). V dnešním Izraeli ovšem začali označovat pojmem mizrahim všechny židy pocházející z arabských zemí a z Blízkého východu, zatímco označení aškenázští židé bylo určeno pro příchozí z Evropy. Podle některých řazení je možné mezi mizrahimské židy zahrnovat i sefardy. Označení se tedy týká židů z arabských zemí, Libanonu, Turecka, Persie, Gruzie, tzv. Horských židů (žijících na Kavkaze), židů z Buchary (resp. celé Střední Asie), Indie nebo Kurdistánu. 34

PAVLÁT, L. Osm světel: O konci světa. (Osmé světlo – o chasidech, židech zvláštních mezi všemi ostatními). Praha: Albatros, 1992.

46

Judaismus

Židovské skupiny

3.2.5. Karaimové (Karaité)35

Karaimové/Karaité jsou označováni jako židovská sekta, která se objevila v 8. století v Iráku. Od rabínských židů se lišili především v odmítání tradice vzniklé po vytvoření Písma a „ústní“ tradice zahrnuté v Talmudu. První z center karaimů se stal Irák, pak Palestina, oblast byzantského Balkánu, Kypr, Španělsko a Krym. Litevský velkokníže Vitold přivedl na konci 14. století na Litvu velké množství Tatarů, včetně několika karaimských rodin. Tito karaimové používali turkický jazyk a byli usazeni v městech Troki a Poniewież/Panevėžys nedaleko Vilniusu, dále v Lucku (Łuck) na Volyni a v Haliči, žili i na dalších místech polsko-litevského státu. Po dělení Polska se ocitlo mnoho karaimů v Rusku. Na rozdíl od jiných míst ruští karaimové nenavazovali žádné vztahy s rabínskými židy a plně přijali občanské právo. Během 2. světové války nebyli ze strany nacistů karaimové považovány za židy a z tohoto důvodu se jim vyhnul holocaust.36 Určitou ochranu ze strany nacistů nezískali jen karaimové v Polsku a na Litvě, ale i karaimové na Krymu. Zde byla „židovská otázka“ ještě mnohem méně přehlednější, protože zde žily hned tři odlišné židovské skupiny: aškenázští židé, krymčaci a právě karaimové. O židovství aškenázských židů nemohlo být v žádném ohledu pochyb, ale u krymčaků a karaimů situace nebyla vůbec jednoznačná. Obě skupiny používaly turkický jazyk, psaly hebrejsky, ale krymčaci měli blíže k rabínskému judaismu, který karaité zcela odmítali. Nakonec získali u nacistů milost pouze karaimové; většina z 8 000 krymčaků byla v rámci „konečného řešení židovské otázky“ shromážděna a popravena.37 Někteří autoři ovšem upozorňují v případě karaimů na častou záměnu náboženského obsahu pojmu karaim s obsahem etnickým. 35

Karaitský judaismus [online]. © 2005–2008 [cit. 21. 2. 2009]. Dostupný z: . The Karaite Korner [online]. © 1998–2007 [cit. 23. 2. 2009]. Dostupný z: . 36 LERSKI, J. J., WRÓBEL, P., KOZICKI, R. J. Historical Dictionary of Poland, 966– 1945. Greenwood Publishing Group, 1996, s. 243. 37 GREEN, W. P. Nazi Racial Policy Towards the Karaites. Soviet Jewish Affairs 1978/8,2, s. 36–44.

47

Judaismus

Židovské skupiny

Podle nich v době nacistického holocaustu karaimové v Evropě nežili – v této době byli v Egyptě, Turecku a Iráku. Ti, kteří byli označováni v Evropě jako karaimové/karaité, byli údajně etnickou skupinou, která se sama označovala jako Karaylar. Původ těchto Karaimů (psáno s velkým písmenem, jako příslušníků etnika) se dá sice odvodit od původních karaimů, ale na rozdíl od nich Karaimové používají turkický jazyk, mají zcela jiné rasové vlastnosti („šikmoocí židé“) a z náboženského hlediska uznávají Ježíše i Mohameda jako proroky (Kristus je pro nás velkým prorokem, ale ne Mesiášem).38 Podle samotných karaimů je karaitský judaismus či karaismus původní vírou v Tanach (Starý Zákon). Slovo karaismus je odvozeno od hebrejského karaim, které znamená následovníci písma. Dvě velká monoteistická náboženství, křesťanství a islám uznávají pravdivost Tanachu. Avšak oni nepřijali Toru v jejím úplném a bezchybném znění, ale doplnili a upravili Jí. Také forma judaismu, který je v dnešní době všeobecně praktikován není původním judaismem, ale „talmudismem“. Talmudisté upravili pravdivé poselství Tory přidáním rabínského učení obsaženého v Talmudu, o kterém tvrdí, že byl předán Bohem – navzdory faktu, že v celém Tanachu neexistuje žádná zmínka o Talmudu. Původní hebrejské náboženství je to, které předal sám Stvořitel, a které je obsaženo v hebrejské Bibli bez dodatků či korekcí jak je psáno: K tomu, co vám přikazuji, nic nepřidáte a nic z toho neuberete, ale budete dbát na příkazy JHVH , svého Boha, které vám udílím (Deuteronomium 4,2). Karaitská forma judaismu existuje od doby, kdy JHVH předal své právo židovskému lidu. První z těch, kdo následovali JHVH zákony byli nazýváni Pravověrní a až v 9. století občanského letopočtu začali být nazývání Karaité! Neexistuje žádný důvod proč označovat pravověrné za zvláštní židovskou sektu, protože vyznávají původní víru židovského lidu.39

Na příkladu karaimů/Karaimů je tedy možné ukazovat složitost překrývání náboženského a etnického povědomí. 38

GORDON, N. Karaites in the Holocaust? A Case of Mistaken Identity [online]. © 1998–2007 [cit. 23. 2. 2009]. Dostupný z: . 39 Karaitský judaismus. [online]. © 2005 – 2008. [cit. 21. 2. 2009]. Dostupný z: .

48

Judaismus

Židovské skupiny

3.2.6. Falašové40

Falašové tvoří velmi specifickou židovskou komunitu v Etiopii s odlišnými obřady (zachovávání původních starozákonních obětí…). Po roce 1984 téměř všichni emigrovali do Izraele a ti, kteří v Etiopii zůstali, zřejmě podlehnou asimilaci. Sami sebe falašové nazývali Dům Izraele (bete Izrael), nebo v původním kušitském jazyce Kajla. Označení falašové/felašové je odvozené od slovesa felese, které má v klasické etiopštině význam emigrovat. Někteří badatelé nevylučují, že falašové přijali toto označení původně sami, aby vyjádřili svůj úděl vyhnanců ze Svaté země, v níž se jednou – až přijde Mesiáš – shromáždí. Přestože nábožensko-etnická skupina falašů v Etiopii prakticky přestala existovat, zanechala v historickém a náboženském vývoji tohoto prostoru nesmazatelné stopy. Studium náboženských tradic falašů může na jedné straně přispět k hlubšímu pochopení některých aspektů etiopského křesťanství, které vstřebalo mnoho judaistických prvků, na druhé straně může nepřímo obohatit naše poznatky o vývoji judaismu v jeho předrabínském období.

Obrázek 17. Etiopští židé v Izraeli Převzato z: . Obrázek 18. Hroby v Izraeli s židovskou hvězdou a amharskými nápisy Převzato z: . 40

POLÁČEK, Z. Falašové – věrní vyznavači judaismu. Etiopie (Bulletin Sdružení přátel Etiopie). Praha: Společnost přátel Afriky, 5/1996, s. 12–16.

49

Judaismus

Židovské skupiny

Původ falašů Skutečný původ „černých židů“ již nebude možné zřejmě zjistit. K dispozici máme několik domněnek:  Falašové patří ke ztracenému izraelskému kmeni Dan.  Mohou být potomky Menelika I., syna biblického krále Šalomouna a královny ze Sáby.  Mohou být potomky etiopských křesťanů a okolního pohanského obyvatelstva, kteří před staletími přijali judaismus.  Mohou být potomky židů, kteří opustili území dnešního Izraele a uprchli do Egypta po prvním zboření jeruzalémského chrámu v roce 586 př. n. l.41  Podle jiného podání se jedná o skupinu, která se v době odchodu židů z Egypta do Zaslíbené země (Exodus) oddělila a zamířila do Etiopie42. Prakticky nikdo ze současných badatelů se nedomnívá, že jsou falašové etnickými Židy – názor, že patřili ke kmeni Dan, je všeobecně odmítán. Shodně jsou považováni za původní etiopské obyvatele, kteří byli kdysi obráceni na judaismus – fyzicky se neliší od ostatních Etiopů, neznají a zřejmě ani nikdy neznali hebrejštinu, jejich kultura (s výjimkou náboženství) se neliší od kultury jejich sousedů; dokonce i v jejich náboženství jsou silné příměsi pohanských a křesťanských prvků. Počty falašů Dlouho se uváděla jen přibližná čísla založená na odhadech. V roce 1874 bylo provedeno sčítání – ve 490 obcích žilo více než 6 000 falašských rodin tvořících dohromady přes 28 000 osob. V etiopských obcích, kde falašové žili, tvořili podíl 10–50 % obyvatel. Přesný počet falašů je ovšem velice obtížné určit i nyní – podle 41

The History of Ethiopian Jews. [online]. Jewish virtual library. [cit. 21. 2. 2009]. Dostupný z: < http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Judaism/ejhist.html>. POLÁČEK, Z. Falašové – věrní vyznavači judaismu. Etiopie (Bulletin Sdružení přátel Etiopie). Praha: Společnost přátel Afriky, 5/1996, s. 13.

42

50

Judaismus

Židovské skupiny

jedněch údajů43 žilo v Etiopii kolem 30 000 falašů, z nichž více než polovina emigrovala ze svých území ležících severně od jezera Tana do Izraele.

Obrázek 19. Území obydlené falaši (Beta Israel) Převzato z: .

Určit přesný počet falašů komplikuje i skutečnost, že někteří z nich přijali křesťanství, ale nyní mají zájem emigrovat z Etiopie do Izraele na základě zákona o návratu židů. To odůvodňují tím, že jejich předci se před více než sto lety obraceli na křesťanství nedobrovolně. Počet těchto falašů (označovaných jako Falaš/Falasha Mura) žijících v Etiopii se odhaduje na 18 000–26 000 osob.44 Podle dalších údajů (již po odchodu velké části falašů do Izraele) žilo v Etiopii mezi 22 000 a 50 000 falašů (Beta Israel) a v Izraeli zhruba 127 000.45 43

POLÁČEK, Z. Etiopská ortodoxní církev. Etiopie (Bulletin Sdružení přátel Etiopie). Praha: Společnost přátel Afriky, 3/1994, s. 6. 44 History. The Falasha Mura. [online]. Israel Association for Ethiopian Jews. [cit. 21. 2. 2009]. Dostupný z: . 45 Beta Israel. Wikipedia, The Free Encyclopedia. [online] [cit. 21. 2. 2009]. Dostupný z: .

51

Judaismus

Židovské skupiny

Před odchodem do Izraele žili (a část ještě žije) rozptýleně mezi dominantními severoetiopskými Amhary a Tigrajci, severně od jezera Tana, dále v oblastech Godždžam a Wegera, ve městě Čilga a jeho okolí, v oblastech Qwara a Sekelt a na územích západně od řeky Tekkeze. Falašské obřady Vzhledem k tomu, že falašové často prováděli rituální omývání, sídlili zpravidla u vodních zdrojů. Jejich obydlí se ničím nelišila od domů jejich křesťanských sousedů.

Obrázek 20. Falašská vesnice (The Beta Yisrael village of Balankab. From H. A. Stern, Wanderings Among the Falashas in Abyssinia London, 1862; reprinted in the 1901—1906 Jewish Encyclopedia). Převzato z .

Hlavním zdrojem falašských náboženských zákonů a předpisů byly knihy Starého zákona – zejména Tóra (Pentateuch/Pět knih Mojžíšových) a kniha Jubileí. Protože judaismus falašů je předdiasporový, obsahoval řadu prvků pocházejících z období prvního Chrámu (obětování zvířat, instituci kněžství). Falašští kněží (kahinat/kahin) odvozovali svůj původ od Árona, směli se (stejně jako v etiopské ortodoxní církvi) ženit, ale rozvod možný nebyl. Mišnu ani talmud falašové neznali, neboť v době vzniku těchto děl už neměli s hlavním proudem judaismu žádné spojení. 52

Judaismus

Židovské skupiny

Mnišství, které je judaismu cizí (jedině u esejců se kdysi vytvořil určitý druh mnišského řádu), převzali falašové od svých křesťanských sousedů. Mniši se nesměli ženit a těšili se velké úctě. Falašové důsledně dodržovali šabat (senbet). Práce byla přerušena už v pátek v poledne a k přípravě na šabat patřilo očistné ponoření se do vody a převlečení do šabatového oděvu. Každý sedmý šabat od prvního měsíce nisan se nazýval šabat šabatu a byl slaven s velkou okázalostí. Falašové slavili – ovšem poněkud odlišným způsobem než židé jinde – novolunní a svátky uvedené v Pentateuchu. Pobiblické svátky neznali, ale na druhé straně měli několik svátků a postních dnů vlastních. Protože požívali výhradně maso ze zvířat usmrcených jinými falaši, nemohli se zabývat obchodem (o šabatu navíc nesměli cestovat). Zákon, zakazující pojídání masa a mléčné stravy současně, který je talmudickou interpretací několika míst v Bibli, se k falašům nikdy nedostal. V souladu s biblickými předpisy se obřízka prováděla osmý den po narození. Obřad spojený s udělením jména se konal čtyřicet dní po narození chlapce a osmdesát dní po narození děvčátka. Jeho součástí bylo ponoření do vody připomínající křtiny. Falašové byli přísně monogamní, neznali ani institut levirátu. Falašové úzkostlivě dbali na dodržování rituální čistoty. Člověk, který provedl obřízku, pochoval zesnulého…, musel den i déle setrvat v odloučení a před návratem se podrobit očistě vodou a popelem. Falašské ženy zůstávaly po dobu menstruace v tzv. domě krve, aniž vykonávali jakoukoli práci. Podobně zůstávali po porodu v domě slehnutí po dobu čtyřiceti dnů (po narození chlapce), a osmdesáti dnů (po narození děvčátka).

Falašové v Izraeli46 Již před rokem 1980 žilo v Izraeli několik stovek příslušníků Beta Izrael, většinou z provincie Tigraj. Přišli sem z různých důvodů, většinou náboženských, ekonomických či osobních. Nebyli považováni za židy ani po stránce náboženské ani národní. Pochybnosti o jejich židovství je vedly k tomu, že se ve svých veřejných náboženských projevech přičlenili k sefardské (jemenské) židovské komunitě. Pod tlakem asimilační ideologie a vládnoucí sociální skupiny se své vlastní kulturní a náboženské tradice vzdali. V počátečním období budování státu byla vládní imigrační politika v Izraeli, ve shodě s převládající socialistickou ideologií, vedena snahou o dosažení jednotného standardu a společenské rovnosti. Normou byly náboženské i kulturní tradice 46

DROZDÍKOVÁ, J. Falašové [online]. © 2005–2008 [cit. 21. 2. 2009]. Dostupný z: .

53

Judaismus

Židovské skupiny

aškenázských židů z Evropy a Ameriky. Předpokládalo se, že si noví přistěhovalci osvojí aškenázské vzory a prvky jejich původní kultury postupně zaniknou. Tento proces začínal v absorpčních centrech, markaz klita, kde noví příchozí jistý čas pobývali. Síť středisek byla výsledkem promyšlené politiky, založené na předpokladu, že pomocí vzdělání a modernizace bude možné na základě všeobecné rovnosti asimilovat všechny přistěhovalecké skupiny. Pro mnoho přistěhovalců se absorpční střediska stala jejich trvalým domovem. Výhodnější by bylo usídlit etiopské židy na venkově, kde by snadněji našli práci. Je všeobecně známo, že možnost zaměstnání je jednou z nejdůležitějších podmínek úspěšné adaptace na nové prostředí. Až v posledních letech se tento přístup začíná měnit ve prospěch určitého kulturního pluralizmu. Příchod etiopských židů postavil imigrační úřady před vážný problém. Přistěhovaly se mnohočlenné rodiny a celé vesnice, které zůstaly bez svých uznávaných vůdců, protože tradiční kněze jako představitele kongregace v Izraeli odmítali uznat. Nastaly obrovské komunikační problémy, které působila na jedné straně neznalost jazyka, na druhé hluboko zakořeněná nedůvěra Etiopanů k vrchnostem. Nadřízenému se nekladou otázky a na otázky vrchnosti se odpovídá co nejvyhýbavěji. Neochota osvojit si hebrejštinu byla vedena snahou zůstat mimo dosah úředních autorit a požadavků, které by mohly klást. Tato strategie je podobná té, kterou etiopský poddaný odjakživa používal vůči svým nadřízeným, jak o tom konečně svědčí mnoho amharských přísloví. Řeč Amharců je často dvojznačná a když Amharec naslouchá druhému, hledá v jeho řeči skryté motivy a významy. Tento způsob komunikace je ovšem v přímém rozporu s duchem moderní západní kultury, která vyžaduje jednoznačnost projevu a přesnost při užívání jazyka. V Izraeli tato strategie vyžaduje ještě větší vynalézavost, protože úřady jsou výkonnější a mají k dispozici účinnější prostředky. V Izraeli se etiopští židé poprvé setkali s problémem barvy pleti. Africký původ, neznalost jazyka a zděděná kultura je výrazně dělila od ostatních. Útokem na osobní identitu jednotlivců byl požadavek, aby si změnili jména na jiná, hebrejská. Velké znepokojení způsobila nechuť některých rabínů uznat etiopské přistěhovalce za skutečné členy židovské obce. Měli se podrobit proceduře symbolické konverze, což většina považovala za zahanbující a urážlivé. V září 1985 proti tomu demonstrovalo několik stovek etiopských židů před úřadem Hlavního rabína. To vše se dělo přesto, že již v roce 1973 izraelský rabín Ovadiah Yosef prohlásil, že etiopští židé tvoří část židovského národa (doslova „jsou

54

Judaismus

Židovské skupiny

s námi jedna krev a jedno tělo“) a v roce 2002 uznal za židy i skupinu Falaš Mura, jejichž předci se od židovství odklonili nedobrovolně.47 V zásadě však přistěhovalci museli uznat autoritu aškenázské většiny. Ženy se musely vzdát starého způsobu zachovávání rituální čistoty. V Etiopii odchází žena v období menstruace do zvláštního přístřešku mergem gojo, kde zůstává sedm dní. Podobně po porodu setrvává v mergem gojo čtyřicet dní, když porodí chlapce, a když se narodí děvčátko, musí tam zůstat osmdesát dní. Na druhé straně etiopské ženy odmítaly tradiční rituální židovskou koupel mikve, protože jim připomínala křestní obřad etiopských křesťanů. Pokud jde o šabat, etiopští židé stále zachovávají některé domácí zvyklosti jako je koupání a praní oděvů před začátkem svátečního dne. Místo obřadu havdala na konci šabatu se koná tradiční pití kávy. K původním tradicím, které se stále udržují, patří zvláštní svátek Seged (význam „klanět se“). V Etiopii se lidé z celého okolí shromažďovali na nějakém vysoko položeném místě, zachovávali půst a modlili se. Na jednu stranu se falašové nechtějí do Etiopie vracet, na druhou stranu jsou i jejich zábavné televizní programy proniknuty duchem určité nostalgie. Lidé celé hodiny sledují videozáznamy vyrobené „doma“, v Etiopii. Velmi populární jsou komerční šoty na pozadí etiopské krajiny a s etiopskou hudbou.

Význam studia falašské kultury Na příkladu falašů je velice dobře patrné, jaký vliv má na náboženské projevy kontakt s jiným náboženstvím. Zkoumání náboženských tradic falašů může na jedné straně přispět k hlubšímu pochopení některých prvků etiopského křesťanství, které vstřebalo mnoho judaistických prvků, na druhé straně může nepřímo obohatit naše poznatky o vývoji judaismu v jeho předrabínském období. Falašové si v odloučení od center judaismu a uprostřed křesťanské většiny uchovali svou náboženskou identitu a tuto křesťanskou většinu ovlivnili daleko více, než ona ovlivnila je. Etiopské křesťanství je přímo prostoupeno prvky judaistického původu (svěcení nejen neděle, ale i soboty, zvláštní kategorie kostelních zpěváků podobná levitům, uspořádání kostela připomínající synagógu, vysvěcování tabotů před47

BARD, M. The Falash Mura [online]. Jewish virtual library, 22. 9. 2008 [cit. 21. 2. 2009]. Dostupný z: .

55

Judaismus

Bible – Starý zákon

stavujících archu úmluvy) a v životě a kultuře etiopských křesťanů se vyskytuje řada tradic judaismem inspirovaných (rozlišování čistých a nečistých zvířat, obřízka, rituální čistota).48 3.3. Bible – Starý zákon 3.3.1. Geografie biblické oblasti

Začátek dějin Izraele, resp. židovského národa je záležitostí starověku. Oblast, které se tyto dějiny týkají, zahrnuje zhruba dnešní Izrael, Palestinu, částečně Egypt. Většina biblické oblasti byla buď přímo pouští, nebo alespoň byla pouští ovlivněna. Biblická oblast patří do subtropického podnebného pásu s poměrně vysokým kolísáním teplot nejen mezi létem a zimou (v zimě se občas objevuje i sníh), ale i velkým kolísáním teplot během dne. Nejnižší měsíční průměrné teploty – Izrael, Egypt 30 25 Jeruzalém

20

Eilat

15

El Arish

10

Ismailia

5

zá ří ř íj e li s n to pa d pr os in ec

le de n ún o bř r ez en du be n kv ět en če rv č e en rv en ec sr pe n

0

Graf 1. Klima: Nejnižší měsíční průměrné teploty – Izrael, Egypt Zdroj: World Weather Information Service, 2009 . 48

POLÁČEK, Z. Falašové – věrní vyznavači judaismu. c. d.

56

Judaismus


Nejvyšší měsíční průměrné teploty – Izrael, Egypt

Jeruzalém Eilat El Arish Ismailia

zá ří říj e li s n to pa d pr os in ec


45 40 35 30 25 20 15 10 5 0

Graf 2. Klima: Nejvyšší měsíční průměrné teploty – Izrael, Egypt Zdroj: World Weather Information Service, 2009 .

Právě na množství srážek je vidět obrovský rozdíl mezi pouštními oblastmi a zaslíbenou zemí, kde jsou mnohem výraznější dvě roční období: i zde je sice velice suché léto bez dešťových srážek, ale zimní čas dešťů umožňuje využít vláhu. I v biblických textech se setkáváme pouze s dvojicemi: Setba i žeň a chlad i žár, léto i zima a den i noc nikdy nepřestanou po všechny dny země (Genesis 8,16-22). V oblasti Palestiny je podnebí zmírňováno na západě blízkostí moře (ve východní části se projevuje naopak větší vliv pouště) i pravidelnými letními pasátovými větry, především ze severu a severovýchodu. V zimě převládá naopak antipasátové proudění od západu nebo jihozápadu, které zmírňuje chlad a přináší vláhu. Intenzivní zemědělství bylo záležitostí poměrně malé oblasti v pobřežní nížině; nejvíce biblických příběhů se odehrává ve stepních, polopouštních až stepních oázách a v okolí zdrojů vody. V Bibli se často mluví o stromech a dřevu. Palestinu nikdy nepokrývaly husté lesy, i když víme, že dříve existovaly i na místech, která jsou dnes pustá. Důležitými zásobárnami dřeva se stal Bášán a Libanon, jenž proslul libanonským cedrem. Dřevo se používalo ke stavbě domů, lodí, hudebních 57

Judaismus


nástrojů, zemědělského nářadí, předmětů do domácnosti a ke zhotovování kultických model. Akácie se vyskytuje v poušti sinajského pohoří či v oblasti horkého Jordánského údolí. Z tvrdého akáciového dřeva vyrobili Izraelci schránu a části stanu setkávání. Mezi základní tři druhy rostlinné stravy v biblických dobách patřily olivy, víno a obilí (především pšenice a ječmen). Pomalu rostoucí olivovníky jako svědky Ježíšovy doby můžeme dodnes najít na Olivetské hoře v Jeruzalémě. Olivové háje byly ceněny především pro zdroj oleje a také jako útočiště před palčivým sluncem – jako místo, kde mohl člověk rozjímat. Olivovník byl považován za krále stromů. Při korunovaci byl král na znamení své svrchovanosti pomazán olivovým olejem. Čerstvé nebo naložené olivy se jedly s chlebem a tvořily důležitou součást starověkého jídla. Olej byl základem mnoha mastí a také se používal k úpravě vlasů, sloužil i jako lék a pokrm. Olivový strom se těšil širokému symbolickému užití. Plodnost stromu připomínala ideálního spravedlivého muže, jeho potomci byli nazýváni „olivovými ratolestmi“ (Žalm 128,3). Vedle olivy byla velice důležitá i vinná réva – vinařství se provozovalo ještě před příchodem Izraelitů do země zaslíbené. Starozákonní proroci používali podobenství o vinici v naléhavých okamžicích – ukázka z knihy proroka Izajáše (Iz 5, 1–5). Zazpívám svému milému píseň mého milého o jeho vinici: Můj milý měl vinici na úrodném svahu. Zkypřil ji, kameny z ní vybral a vysadil ušlechtilou révu. Uprostřed ní vystavěl věž i lis v ní vytesal a čekal, že vydá hrozny; ona však vydala odporná pláňata. Teď tedy, obyvateli Jeruzaléma a muži judský, rozhodněte spor mezi mnou a mou vinicí. Co se mělo pro mou vinici ještě udělat a já pro ni neudělal? Když jsem očekával, že vydá hrozny, jak to že vydala odporná pláňata? Nyní vás tedy poučím, co se svou vinicí udělám: odstraním její ohrazení a přijde vniveč, pobořím její zídky a bude pošlapána. S vinnou révou a jejím pěstováním souvisí i celkem pět Ježíšových podobenství: 1.) o fíkovníku na vinici, 2.) o dělnících na vinici, 3.) o novém vínu ve starých měších, 4.) o dvou synech a 5.) o zlých vinařích. Kristus sám sebe přirovnával k pravému vinnému kmeni, s nímž jsou všichni věřící spojeni v živém vztahu. U poslední večeře se plod vinné révy stal památkou Kristovy oběti a dodnes se užívá při slavení eucharistie. K výrobě chleba se používala pšenice. Její sklizeň představovala klíčový bod v izraelském kalendáři. Stala se symbolem Boží dobroty a péče. Pšeničná mouka se používala k obětem ve chrámě. Ječmen v tehdejší době

58

Judaismus


byl pokrmem především mezi chudšími vrstvami obyvatel a používal se také jako krmení pro koně a dobytek.49

Poušť jako místo s nedostatkem srážek (a tedy i velmi obtížným životem) je kromě zeměpisné skutečnosti i velmi důležitým symbolem v náboženství Izraele a v křesťanství prvních století. V Bibli je symbolika pouště dvojí: knihy Exodus, Numeri a Deuteronomium zdůrazňují překážky a utrpení, které museli Izraelité překonávat během čtyřiceti let putování pouští (také Nový zákon líčí poušť jako místo pokušení a panství ďáblovo). Průměrné měsíční srážky (mm) – Izrael, Egypt 140 120 100

Jeruzalém

80

Eilat

60

El Arish

40

Ismailia

20

zá ří říj e li s n to pa d pr os in ec


0

Graf 3. Klima: Průměrné měsíční srážky – Izrael, Egypt Zdroj: Weather Underground, 2009, .

Na tomto strašlivém místě však zároveň dochází k setkání s Bohem (počínaje zjevením Mojžíšovi na hoře Sinaj). Proroci vidí v poušti ideální místo prapůvodní čistoty a věrnosti, kde ještě nepůsobily svody snadného živobytí a modloslužebnictví jako v Kenaánu. V poušti zažije duchovní obrat i jeden z nejvýznamnějších proroků Eliáš, v poušti hledají Boha i křesťanští poustevníci (název je od slo49

Podle DOUBKOVÁ, V. Rostliny v Bibli [online]. České katolické biblické dílo, 2007 [cit. 23. 3. 2009]. Dostupný z: .

59

Judaismus


va „poušť“), svatí muži žijící i v odlehlých a nehostinných končinách, nejčastěji v lesích, kteří se stali tradičními postavami pohádek a legend, bojovníky s ďáblem.50 3.3.2. Bible jako kniha dějin Izraele

Dějiny izraelských kmenů popisuje Bible, která tyto kmeny též nazývá hebrejskými. O jejich osudech před obsazením Zaslíbené země (Kenaánu) nás informují nejstarší biblické texty zvané Pět knih Mojžíšových (hebrejsky Tora, řecký a latinský původ má označení Pentateuch – Pět knih), mezi nimi především První kniha Mojžíšova, označovaná jako Genesis (hebrejsky Berešit – Na počátku). Ta popisuje stvoření světa Bohem i jeho účast na osudech praotců židovského národa, patriarchů Abraháma, Izáka, Jákoba a Josefa, kteří jako polokočovníci putovali se svými stády zeměmi Předního východu. Jákob měl též přízvisko „Izrael“, což hebrejsky znamená „Bůh bojuje, Bůh vládne“. Podle Jákoba-Izraele dostalo celé společenství potomků praotců svůj název.51 Oblast, které se biblická zpráva týká, se nachází uprostřed rozsáhlé oblasti Středního východu. Na západě ležel na řece Nilu Egypt, na východě se v povodí řek Eufratu a Tigridu (Mezopotámie) nacházela Asýrie a Babylónie s úrodnými rovinami a visutými zahradami. Země Kenaán (podobně jako okolní malé země – Fénicie, Sýrie, Bášan, Amón, Moáb, Edóm, Pelištea) tedy ležela mezi velkými říšemi Východu a Západu a procházely přes ní všechny cesty. Proto byl Izrael neustále zmítán záležitostmi mocných sousedů. V průběhu dvanácti století měla země Kanaán různá jména52: • Zaslíbená země, země Izrael Po rozpadu Davidova království: • severní část: království Izrael • jižní část: království Juda 50

Slovník biblické kultury. Praha: EWA Edition, 1992, s. 187. Židé – dějiny a kultura. Praha: Židovské muzeum, 1997, s. 5. 52 Kniha o Bibli: Starý zákon. Praha: Albatros, 1992, s. 19. 51

60

Judaismus


Po babylónském vyhnanství (r. 587 př. n. l.): • Galilea (nejsevernější část) • Samařsko (střední část) • Judea (jižní část) Řekové a Římané nazývali tuto oblast Palestinou. Centrem židů byl od doby krále Šalamouna jeruzalémský chrám (zničen v době babylónského zajetí, obnoven a znovu vypálen r. 70 po Kr. Římany). Od té doby jeruzalémský chrám nebyl obnoven, pouze z části dnes zůstala Zeď nářků. Po neúspěšném boji proti Římanům se Židé se stávají na 2000 let národem bez vlasti. O obnovení chrámu není ovšem možné ani dnes příliš uvažovat, protože na chrámové hoře je dnes Omarova mešita a mešita al-Aksa, která se řadí na třetí místo v pořadí nejposvátnějších míst islámu.

Obrázek 21. Zeď nářků a mešita al-Aksa Převzato z: <www.holylandphotos.org>.

Bible začíná zprávou o stvoření světa, stvoření všech živých tvorů a vyvrcholením stvořitelského díla je stvoření člověka – člověk byl stvořen k Božímu obrazu. Celé stvořitelské dílo je v této zprávě jako postupné, symbolicky rozložené do sedmi dnů, sedmý den je završe61

Judaismus


ním stvořitelského díla a také vyhrazen odpočinku, což má zachovávat i člověk. Bůh je v Bibli hned od první kapitoly uváděn jako svrchovaný Pán a Stvořitel všeho. Jeho stvoření není něco samoúčelného, ale získává svůj smysl teprve ve vztahu k člověku. Všechno tu je pro člověka a člověk pro Boha. V dalších kapitolách se popisuje rozhodnutí člověka proti Bohu – dobré Boží stvoření je porušeno lidským hříchem. Bůh si vyvoluje Noeho, zakladatele nového lidského rodu, a uzavírá s ním smlouvu. Když i jeho potomci zklamali, vyvolí si Abrama-Abraháma a uzavírá smlouvu s ním. Abram-Abrahám, později označovaný jako „otec věřících“ opouští svůj domov a jeho putování (spolu i s jeho potomky) zahrnuje oblast od Mezopotámie po Zaslíbenou zemi až do Egypta a zase nazpět do země, kterou jejich potomstvo obdrží za dědictví.53 Odchod z Egypta. Bible vypráví, že Mojžíš se narodil jako dítě rodičů, kteří pocházeli z rodu Jákobova potomka Leviho. Mojžíšovo jméno je staroegyptského původu a znamená „narozený, zrozený syn“. Poté, co Mojžíš zabil Egypťana, týrajícího izraelské otroky, musel uprchnout ze země. Útočiště našel na území starověkého Midjanu. Zde se mu podle biblické zvěsti zjevil v hořícím keři Bůh-Hospodin, který pověřil Mojžíše, aby Izraelce vyvedl z Egypta a vedl je do Kenaánu označeného jako Země zaslíbená. Po čtyřicetiletém putování pouští se Hospodin zjevil Mojžíšovi na hoře Sinaj a jeho prostřednictvím dal Izraeli na kamenných deskách vyryté své Učení. Pak Bůh podle Bible uzavřel s Izraelem smlouvu: Stal se Izraeli Bohem a Izraelci jeho božím lidem. Všechny tyto děje mají hluboký náboženský obsah, ozřejmující povahu vztahu člověka a Boha, zvláštního postavení společenství Izraele a jeho poslání ve světě.54

Po odejití z Egypta a příchodu do Zaslíbené země se setkáváme v Bibli s líčením dalších příběhů z dějin vyvoleného národa. Lidé opouští správný způsob života, odklání se od jediného Boha, přiklánějí se k modlám a bůžkům svých sousedů. Bůh jim posílá své po-

53

Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih). Praha: Česká biblická společnost, 1993, s. 21. 54 Židé – dějiny a kultura. c. d., s. 6.

62

Judaismus


sly – proroky, kteří nabádají k obrácení a k životu podle Božího zákona a ukazují důsledky špatného jednání. Hle, Hospodin vyplení Zemi a zpustoší ji, rozvrátí její tvářnost a rozpráší její obyvatele. Bude na tom stejně lid i kněz, otrok i jeho pán, služka i její paní, kupující i prodavač, věřitel i dlužník, lichvář i zadlužený. Země bude zcela vypleněna a vyloupena; toto slovo promluvil Hospodin. Truchlit, vadnout bude Země, chřadnout, vadnout bude svět, nejvznešenější z lidu Země budou chřadnout. Zhanobena je Země svými obyvateli, neboť přestoupili zákony, změnili nařízení, porušili věčnou smlouvu. Proto pozře Zemi prokletí, kdo v ní přebývají, budou pykat; proto obyvatelé Země zajdou v žáru a zůstane lidí maličko. Bude truchlit mošt, zvadne vinná réva, všichni, jejichž srdce se raduje, budou vzdychat. Ustane veselí bubnů, pomine hluk rozjařených, ustane veselí citary. Nebudou pít za zpěvu víno, opojný nápoj pijákům zhořkne. Zbořeno bude pusté město, vchod do každého domu bude zatarasen. V ulicích bude žalostný křik pro víno, nastane večer veškeré radosti, veselí se vystěhuje ze Země. Ve městě zůstane hrozná spoušť, zničena, rozbita bude brána. I bude uprostřed Země, mezi národy, tak jako když se srážejí olivy, jako paběrky, když končí vinobraní. Všude pozvednou svůj hlas a budou plesat, nad důstojností Hospodinovou budou jásat i při moři. Proto vzdejte Hospodinu čest i na východě, jménu Hospodina, Boha Izraele, na ostrovech mořských. Od kraje Země jsme slyšeli prozpěvovat: „Sláva spravedlivému!“ Já jsem však řekl: „Je mi zle! Je mi zle! Běda mi!“ Věrolomní jednají věrolomně, věrolomní se dopouštějí věrolomnosti. (Izajáš 24, 1–16)

Lid je za svou nevěru často trestán, Zaslíbenou zemi dobývají okolní národy, ale vždy se objevuje naděje, že bude líp a vyvolený národ se bude moci vrátit se ctí a slávou. V těchto předpovědích se 63

Judaismus


často objevuje motiv ženy jako vyvoleného národa a jejího muže nebo ženicha jako Hospodina. Plesej, neplodná, která jsi nerodila, zvučně plesej a výskej, která ses v bolestech nesvíjela, protože synů osamělé bude více než synů provdané, praví Hospodin. Rozšiř místo ve svém stanu, ať napnou stanové houně tvých příbytků. Nerozpakuj se! Natáhni svá stanová lana a upevni kolíky. Rozmůžeš se napravo i nalevo, tvé potomstvo se zmocní pronárodů a osídlí zpustošená města. Neboj se, už se nemusíš stydět, nebuď zahanbená, už se nemusíš rdít studem. Zapomeneš na hanbu, kdy jsi byla neprovdána, nevzpomeneš na potupu svého vdovství. Tvým manželem je přece ten, jenž tě učinil, jeho jméno je Hospodin zástupů, tvým vykupitelem je Svatý Izraele; nazývá se Bohem celé země. Jako ženu opuštěnou a na duchu ztrápenou tě Hospodin povolal, ženu mladosti, jež byla zavržena, praví Bůh tvůj. Na maličký okamžik jsem tě opustil, avšak shromáždím tě v převelikém slitování. V návalu rozlícení skryl jsem před tebou na okamžik svoji tvář, avšak ve věčném milosrdenství jsem se nad tebou slitoval, praví Hospodin, tvůj vykupitel. (Izajáš 54, 1–8)

V mnoha biblických textech se tato hlavní naděje spojuje s příchodem Vykupitele, který přinese konečný pokoj. A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných. (Micheáš 5:1)

Biblické texty Dlouhou dobu byly nejstaršími biblickými rukopisy novozákonní texty, které pocházely z doby kolem r. 400, zatímco nejstarší starozákonní rukopisy byly z roku 1008 (uložené v Petrohradě). Teprve v roce 1947 se v jeskyních na pobřeží Mrtvého moře objevily Kumránské svitky, které pocházejí z 1. století, a některé snad dokonce ze 2. století před Kristem (podle datace nalezených mincí). 64

Judaismus

Většina těchto svitků patří mezi biblické, ale mezi texty najdeme i například řád židovské sekty, která v kumránských jeskyních žila. Zároveň se v Kumránu našly i texty, které současná židovská (a luterská/ protestantská) tradice do závazného seznamu (kánonu) nezařazuje. Ze svitků je rovněž patrné, že tato židovská skupina měla představu Mesiáše jako Božího syna (což je pro mnoho současných židů naprosto nepřijatelné) – zmínky v tzv. Aramejské apokalypse, svitek 4Q246: …Bude nazván Božím synem a nazvou ho Synem Nejvyššího55.


Obrázek 22. Kumránský svitek: Aramejská apokalypsa (4Q246) Převzato z: .

55

SCHIFFMAN, L. H. Texts and Traditions: A Source Reader for the Study of Second Temple and Rabbinic Judaism. KTAV Publishing House, Inc., 1998, s. 365–366.

65

Judaismus


Obrázek 23, 24, 25, 26. Jeskyně v Kumránu a kumránské svitky

3.3.3. Přehled rozsahu a pořadí knih v jednotlivých kánonech

Hebrejská/židovská Bible neobsahuje Nový zákon (sami židé se označování své posvátné knihy jako Starý zákon někdy dost výrazně brání). Židovská Bible má tři hlavní části: – Tóra – 5 knih Mojžíšových – Proroci – Spisy (historické, žalmy, Píseň písní, Job, Kazatel, Přísloví…). Náboženské hebrejské texty psali různí autoři, v různých dobách, s různými pohnutkami. Některé upadly v zapomnění, jiné ne. Na jejich náboženskou autoritu resp. inspirovanost existovaly mnohdy rozdílné názory. Svitkům, které byly v jedné sektě považovány za Boží slovo, nebyla jinde věnována žádná pozornost. Hebrejské náboženské komunity si postupně vytvářely soubory svitků, kterým dávaly přednost před ostatními. Texty a věrouka těchto komunit se navzájem ovlivňovaly. Nejvíce se nakonec prosadila sbírka, označovaná dnes jako Tanach, který se stal základem pozdější Bible. Podle tradice bylo asi v roce 90 n. l. na synodě v Jabně (Jamnii) školou založenou Jóchananem ben Zakkai „prosazeno, které z knih budou zařazeny do kánonu Starého zákona a které 66

Judaismus


ne.“ Dnes však převažuje názor, že v Jamnii se židovský synod nekonal. Už v té době se však užívaly texty zahrnuté dnes do hebrejského kánonu. Kánon byl profilován a uzavírán postupně v rozmezí let 300 př. n. l. až 200 n. l.56

Zatímco židé (a většina protestantů) dnes vycházejí z palestinského kánonu (odvozovaného od zmiňovaného synodu v Jabně), katoličtí křesťané berou za směrodatný seznam starozákonních knih podle egyptského (alexandrijského) seznamu. Tento starořecký překlad označovaný jako Septuaginta pochází z kulturního okruhu helénského židovství a bývá považován za vůbec nejstarší překlad Starého zákona – ze 3. století př. n. l. (z hebrejštiny do řečtiny). Pravoslavní (ortodoxní) křesťané zahrnují do svého kánonu ještě další knihy, které ani židovská, ani křesťanská (katolická a protestantská) tradice nezařazuje. Židé

Genesis Exodus Leviticus Numeri Deuteronomium Kniha Jozue Kniha Soudců Kniha Rút Knihy Samuelovy

Knihy královské

Letopisy

Katolíci

Tanach Starý zákon Tóra, Pentateuch, Pět knih Mojžíšových ANO (Berešit) ANO ANO (Šmot) ANO ANO (Vajikra) ANO ANO (Bemidbar) ANO ANO (Devarim) ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO 1. kniha Samuelova Knihy Samuelovy 2. kniha Samuelova 1. kniha královská Knihy královské 2. kniha královská 1. Paralipomenon Letopisy 2. Paralipomenon

56

Pravoslavní (ortodoxní)

ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO 1. kniha Samuelova 2. kniha Samuelova 1. kniha královská 2. kniha královská 1. Paralipomenon 2. Paralipomenon

Protestanti

ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO 1. kniha Samuelova 2. kniha Samuelova 1. kniha královská 2. kniha královská 1. Paralipomenon 2. Paralipomenon

Masoretské texty [online]. Mýty a skutečnost. Myths & Truth, 2002 [cit. 2. 3. 2009]. Dostupný z: .

67

Judaismus


Židé Ezdráš ANO Nehemjáš ANO Ester ANO Job ANO Žalmy ANO Přísloví ANO Kazatel ANO Píseň písní ANO Izajáš ANO Jeremjáš ANO Pláč ANO Ezechiel ANO Daniel ANO Ozeáš ANO Jóel ANO Ámos ANO Abdiáš ANO Jonáš ANO Micheáš ANO Nahum ANO Abakuk ANO Sofonjáš ANO Ageus ANO Zacharjáš ANO Malachiáš ANO Deuterokanonické knihy Tóbit – Tóbijáš NE Júdit NE Přídavky k Ester NE

Katolíci ANO ANO ANO ANO 150 žalmů ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO

Pravoslavní ANO ANO ANO ANO 151 žalmů ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO

Protestanti ANO ANO ANO ANO 150 žalmů ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO

ANO ANO ANO

NE NE NE

Kniha moudrosti

NE

ANO

Sírachovec Báruk (a list Jeremiášův) Přídavky k Danielovi První Makabejská Druhá Makabejská Třetí Makabejská Písně Modlitba Manasse

NE

ANO

ANO ANO ANO Kniha moudrosti Šalamounovy ANO

NE

ANO

ANO

NE

NE

ANO

ANO

NE

NE NE NE NE NE

ANO ANO NE NE NE

NE NE NE NE NE

Kniha Jubileí

NE

NE

První kniha Henochova

NE

NE

ANO ANO ANO ANO ANO Jen etiopská církev Jen etiopská církev

NE NE

NE NE

Řazení knih je u židů a křesťanů částečně odlišné – židé rozdělují biblické knihy do tří základních částí (Tóra, proroci a spisy); některé 68

Judaismus


knihy řazené u židů jako prorocké jsou u křesťanů označovány jako dějepisné. Etiopští křesťané jako jediní považují za starozákonní kanonickou knihu ještě Knihu Henoch. První kniha Henochova je pouze v klasické etiopštině – jazyk Ge'ez. Druhá, kratší, kniha Henochova označovaná též jako staroslovanský Henoch (podle jazyka, ve kterém se dochovala v nejstarší verzi), je přepracováním První knihy Henochovy. Henochova kniha popisuje vidění v nebi a podsvětí, příchod Mesiáše a završení dějin, kdy dojde ke konečnému soudu. Na Henochově knize je možné dobře pozorovat, že vychází z Tóry/Mojžíšových knih, kde některé letmé zmínky podstatně rozšiřuje. Henoch je v Bibli označován jako ten, který chodil s Bohem a také jako ten, kterého Bůh vzal do nebe: „A chodil Henoch s Bohem po zplození Metúšelacha tři sta let a zplodil syny a dcery. Všech dnů Henochových bylo tři sta šedesát pět let. I chodil Henoch s Bohem. A nebylo ho, neboť ho Bůh vzal.“ (První kniha Mojžíšova: Gn 5,22-24)

První část Henochovy knihy popisuje završení dějin a příchod Boha, který zjedná spravedlnost: Henochova slova požehnání, kterými žehnal vyvolené a spravedlivé, kteří zůstanou naživu v den soužení; tehdy mají být odstraněni všichni hříšníci a bezbožníci. To bylo zodpovězeno a řečeno Henochem, spravedlivým mužem, kterému Bůh otevřel oči, když viděl jeho svatou tvář v nebi, kterou mi ukázali andělé a od nich jsem slyšel všechno a věděl jsem, že to, co vidí, není určené tomuto pokolení, nýbrž pro ta pokolení, která teprve přijdou: o vyvolených jsem rozmlouval se Svatým a Velikým, který sestoupí ze svého příbytku, s Bohem světa; a odtud vystoupí na horu Sinaj a zjeví se se svými zástupy a zjeví se v síle své nebeské moci a všeho se zmocní bázeň a strážci se budou třást a zmocní se jich veliký strach a chvění až do všech konců země. Pohnou se vyvýšené hory a vysoké pahorky klesnou a roztají jako med nad ohněm. Země klesne a všechno, co je na zemi, zmizí, a bude soud nade vším a nad všemi spravedlivými. Spravedlivému ale daruje pokoj a vyvolené ochrání a bude nad nimi panovat milost, všichni budou patřit Bohu a povede se jim dobře a budou požehnaní a Boží světlo jim bude svítit.57 (1. oddíl, kap. 1, 1-7).

Součástí knihy jsou i astronomické výklady kalendářových systémů (podrobněji např. v kapitole 72). 57

a

popisy

Das Buch Henoch: Übersetzt und erklärt von Dr. A. Dillmann. F. C. W. Vogel, 1853.

69

Judaismus


Viděl jsem všechno, všechny věci na nebi, jak světla, která jsou na nebi, nemění své dráhy, jak všechny vycházejí a zapadají podle daného pořádku, každé podle svého času, a nepřekračují stanovené zákony. Podívej se Země a vnímej věci, které se dějí, od začátku až do konce, jak každé Boží dílo vychází najevo.58 (1. oddíl, kap. 2, 1–7).

Některá velice těžce vysvětlitelná místa Bible (například týkající se bohatýrů – potomků synů božských a dcer lidských) kniha Henochova popisuje podstatně podrobněji: Obrázek 27. Anděl odvádí Heno-

Bible (Gn 6,1-4): cha do nebe Když se lidé počali na zemi množit Nicholas Verdunský, 1181, a rodily se jim dcery, viděli synové cloisonné na klášterním oltáři, božští, jak půvabné jsou dcery lidské, Neuburg, Rakousko. Převzato z: a brali si za ženy všechny, jichž se jim . duch se nebude člověkem věčně zaneprazdňovat. Vždyť je jen tělo. Ať je jeho dnů sto dvacet let.“ Za oněch dnů, kdy synové božští vcházeli k dcerám lidským a ty jim rodily, vznikaly na zemi zrůdy, ba ještě i potom. To jsou ti bohatýři dávnověku, mužové pověstní. Kniha Henochova (kap. 6–8): A stalo se, když v těch dnech přibývalo lidských dětí, že se jim rodily krásné a půvabné dcery. A andělé, synové nebes, viděli je a zatoužili po nich a řekli si mezi sebou: „Vyberme si ženy mezi lidmi, aby nám plodily potomstvo.“ A Semjâzâ, který stál v jejich čele, jim řekl: „Obávám se, že nebudete mít vůli tento skutek provést, já sám bych pak pykal za tento velký hřích.“ Tu mu všichni řekli: „Chceme všichni přísahat a vzájemně se zavázat, že svůj úmysl neopustíme, ale dokončíme jej.“ Pak všichni společně přísahali a vzájemným zaklínáním se zavázali záměr uskutečnit: bylo jich celkem dvě stě. Sestoupili na Arias, jež tvoří vrchol Chermónu … A toto jsou jména jejich vůdců: Semjâzâ, který stál v jejich čele, Urâkibarâmöel, Akibeel, Tâmiel, Râmuel, Dânel, Ezeqeel, Sarâqujâl,

58

Das Buch Henoch: Übersetzt und erklärt von Dr. A. Dillmann. F. C. W. Vogel, 1853.

70

Judaismus


Asâel, Armers, Batraal, Anâni, Zaqebe, Samsavöel, Sartael, Turel, Jomjâel, Arâzjâl. To jsou vůdci dvou set andělů, kteří byli s nimi. A brali si ženy; každý si pro sebe vybral jednu a začali k nim vcházet a mísili se s nimi a učili je kouzlům a zaříkávání a obeznámili je s řezáním kořenů a výhonků. Ženy ale otěhotněly a porodily velké obry, jejichž výška byla tři tisíce loktů. Ti pak zničili všechen majetek lidí, takže se lidé neměli čím živit. Obři se pak obrátili i proti lidem, aby je snědli. A začali páchat zlo proti ptákům a zvířatům, plazům a rybám a pojídat toto maso a pít z něho krev. Tu země žalovala kvůli těm nepravostem. A Asâel učil lidi dělat meče, nože a štíty a pancíře a učil je vidět, co za těmito věcmi je; a vytvářet umělecká díla, náramky a ozdoby, používat líčidla, zkrášlovat obočí, ukazoval nejvzácnější a nejvybranější drahokamy a různá barviva a kovy, co jich je na světě. Nastala velká bezbožnost a rozmohlo se smilstvo, lidé zůstávali v hříchu a všechny jejich cesty vedly ke zkáze.

3.3.4. Ohlasy deuterokanonických spisů v Novém zákoně

V Novém zákoně se jak Ježíš, tak i autoři epištol často odvolávají na Písmo a Proroky, tedy na Starý zákon, ale některé tyto odkazy ve starozákonním kánonu (ani v tom, který zahrnuje deuterokanonické knihy) nenajdeme. Z toho tedy může vyplývat, že v Ježíšově době se knihy, označované dnes jako nekanonické, řadily mezi závazné. List Judův cituje apokryfní Nanebevstoupení Mojžíšovo a 1. knihu Henochovu: A přece sám archanděl Michael, když se přel s ďáblem o Mojžíšovo tělo, neosmělil se vynést nad ním (ďáblem) zatracující soud, ale řekl: Potrestej tě Hospodin (Ju 9). Prorokoval také o nich Henoch, sedmý od Adama: Hle, přichází Pán s desetitisíci svých svatých, aby vykonal soud nade všemi a usvědčil všechny bezbožné z jejich skutků, které kdy ve své bezbožnosti spáchali, i ze všech zpupných řečí, které ti hříšníci mluvili proti němu. Vzpouzejí se a odporují Božímu vedení a žijí si podle svých vášní, jejich ústa mluví nadutě a lichotí lidem pro svůj prospěch. (Ju 14–16) 2. list Petrův cituje dvě přísloví – jedno z nich je zapsáno v knize Přísloví (Př 26, 11), avšak druhé v Bibli nenalezneme: Přihodilo se jim to, co říká pravdivé přísloví: 'Pes se vrátil k vlastnímu vývratku' a umytá svině se zase válí v bahništi. (2 Pt 2, 22) 71

Judaismus


Dokonce sám Ježíš cituje jako Písmo úryvek, který vůbec v Písmu nenalezneme: Kdo věří ve mne, 'proud živé vody poplyne z jeho nitra', jak praví Písmo. (Evangelium podle Jana – Jan 7, 38) Podobně i Pavel v listu Korinťanům cituje úryvek, který připomíná jen velmi vzdáleně jiný úryvek z knihy proroka Izajáše: Ale jak je psáno: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují“.(1 Kor 2, 9) Od věků se něco takového neslyšelo, k sluchu neproniklo, oko nespatřilo, že by jiný bůh, mimo tebe, učinil něco pro toho, kdo na něj čeká. (Iz 64, 4) Podle Ambrosiastera, blíže neznámého vykladače Písma ze 4. století, cituje Pavel na tomto místě apokryfní Apokalypsu Elijášovu, z níž se dochovaly pouze fragmenty. Nebiblické místo cituje i Matoušovo evangelium, podle něhož se Josef usadil se v městě zvaném Nazaret – aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků, že bude nazván Nazaretský. (Mt 2, 23) V 2. listě Timotejovi autor jmenuje dva Mojžíšovy odpůrce, které kniha Exodus nezmiňuje (a nenajdeme je ani ve zbytku Starého zákona): Jako Jannés a Jambrés odporovali Mojžíšovi, tak i ti falešní učitelé odporují pravdě. Jsou to lidé se zvrácenou myslí, kteří ve víře selhali. (2 Tim 3, 8) Jannés a Jambrés jsou i osoby uznávaní rabínskou tradicí – jedná se o egyptské kouzelníky, kteří dokázali napodobit to, co faraónovi předvedl Mojžíš a Áron. Co se týká deuterokanonických knih, existují významné podobnosti mezi Ježíšovým výrokem v Janově evangeliu a knihou Sírachovec: Ježíš jim řekl: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mně, nikdy nebude žíznit“. (Jan 6, 35) Kdo mě jedí, budou ještě po mně lačnět, a kdo mě pijí, budou ještě po mně žíznit. (Sir 24, 21). Podobně připomíná obraz nového Jeruzaléma v knize Zjevení popis knihy Tóbit: Základy hradeb toho města jsou samý drahokam: první základní kámen je jaspis, druhý safír, třetí chalcedon, čtvrtý smaragd, pátý sardonyx, šestý karneol, sedmý chrysolit, osmý beryl, devátý topas, desátý chrysopras, jedenáctý hyacint a dvanáctý ametyst. A dvanáct bran je z dvanácti perel, každá z jediné perly. A náměstí toho města je z ryzího zlata jako z průzračného křišťálu (Zj 21,19–21). Blaze všem lidem, kteří se budou rmoutit nad tebou, nad všemi tvými tresty, protože v tobě se budou radovat a spatří všechnu tvou radost až navě72

Judaismus


ky. Má duše, dobrořeč Hospodinu, velikému Králi. Vždyť Jeruzalém bude vybudován a v městě Boží dům po všechny věky. Blažený budu, jestliže pozůstatek mého potomstva spatří tvou slávu a vzdá chválu nebeskému Králi. Brány Jeruzaléma budou vybudovány ze safíru a smaragdu a všechny tvé hradby z drahého kamene. Věže Jeruzaléma budou vybudovány ze zlata a všechny jejich bašty z čistého zlata. Ulice Jeruzaléma budou vydlážděny karbunkulem a kamenem ofírským (Tob 13,16–17).59

3.3.5. Příklady starozákonních biblických událostí, které pronikly jako metafory do jazyka60

Začít od Adama Vypravěč, který chce vyprávět příběh od samého začátku, musí začít od Adama. Tím se má ukázat, že se dostáváme až k tomu, od čeho všechno začíná – v původním smyslu znamenal prvopočátek stvoření prvního člověka, přestože Bible začíná stvořením světa, tedy dobou před Adamem. Otázkou ovšem zůstává i to, zda vůbec Adam byl podle Bible prvním člověkem. Slovo adam má totiž podle hebrejského slovníku trojí význam: 1. Člověk jako druh, lidstvo (podobně například i v turkických jazycích se člověk překládá jako adam). 2. Člověk jako jedinec (na rozdíl od celého lidstva) 3. Zcela určitý člověk, právě náš Adam. V den, kdy Bůh stvořil člověka, učinil jej k podobě Boží. Jako muže a ženu je stvořil, požehnal jim a v den, kdy je stvořil, dal jim jméno Adam (to je člověk). (Gn 5,1-2)

Mít se jako v ráji Přestože nový překlad Bible slovo ráj neuvádí (místo něj použili překladatelé slovo zahrada), je tento výraz velice dobře známý. Slovo ráj se vyskytovalo ve všech slovanských jazycích a zřejmě znamenalo posmrtné blažené obydlí. 59

Rozsah bible – biblický kánon [online]. Apologia 2007 [cit. 2. 3. 2009]. Dostupný z: . Některé pasáže této kapitoly jsou zcela převzaty podle SCHNEEBERGER, V. Začněme u Adama aneb okřídlená biblická rčení. Praha: Návrat domů, 2003.

60

73

Judaismus


Biblický ráj (rajská zahrada) byl vytvořen pro člověka (poté, co člověk zhřešil, byl z ráje vyhnán), v Novém zákoně znamená nebeské místo blažených. Slovo ráj se ovšem vyskytuje v Bibli Kralické na několika místech, např.: Štípil pak byl Hospodin Bůh ráj v Eden na východ, a postavil tam člověka, jehož byl učinil. A vyvedl Hospodin Bůh z země všeliký strom na pohledění libý, a ovoce k jídlu chutné; též strom života uprostřed ráje, i strom vědění dobrého a zlého. A řeka vycházela z Eden, k svlažování ráje, a odtud dělila se, a byla ve čtyři hlavní řeky. Pojav tedy Hospodin Bůh člověka, postavil jej v ráji v zemi Eden, aby jej dělal a ostříhal ho. (Gn 2,8-10,15).

Zapovězené ovoce

Zakázané ovoce je nejlákavější a nejvíce chutná právě proto, že je zakázané – a nemusí se jednat přímo o skutečné plody. Tato vazba vychází z biblického vyprávění o ráji. Poznání dobra a zla je suverénní rozhodování o tom, co je dobré a zlé. Pokud o tom chce rozhodovat člověk sám, staví se na místo Stvořitele. Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti. (Gn 2,17).

Označení hada jako lstivého zvířete …kroutit se jako had, úlisný, lstivý, zrádný jako had…

Bible tuto charakteristiku spojuje s pokušením Adama a Evy v rajské zahradě. Had zde zpochybňuje Boží příkaz nejíst ze stromu poznání dobrého a zlého a nakonec svede Evu k porušení Božího zákazu. Můžeme se pozastavovat nad tím, jak mohl had promluvit s Evou, ale čtenář hebrejského textu tyto problémy neměl. Had je totiž hebrejsky machaš, přičemž sloveso se stejnými souhláskami znamená věštit. Když Bible používá označení hada, jedná se o protibožskou mocnost, která člověka svádí a snaží se ho odvrátit od Boha. Jakékoli věštění bylo v Bibli přísně zakázané. Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady Bůh řekl: 'Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli'“ Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete 74

Judaismus


smrti. Bůh však ví, že v den kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se.

Starý jako Metuzalém Přestože se bibličtí praotcové dožívali úctyhodného věku – Adam 930 let, Adamův syn Šét se dožil 912 let, jeho syn Enóš 905 let…, všechny překonal Metuzalém/Metúšalech, který zemřel v 969 letech. Přestože by věk praotců mohli závidět všichni dnešní gerontologové, ve srovnání s listinou babylónských prakrálů, která se dochovala, jsou bibličtí praotcové úplní chlapečkové – babylónští prakrálové se dožili desetitisíců let. Tyto počty už dlouho vedou k nejrůznějším spekulacím – například určitý věk (zahrnující životy mnoha osob) má být označením určitého patriarchy, podle jiného názoru je zde souvislost mezi seznamy sumerských a babylónských králů a předpotopními Přesto možná existuje určitá spojitost mezi délkou vlády deseti sumerpatriarchy: ských králů (432 000 let) a dobou od narození Adama k biblické potopě (1 656 let). Již židovský vědec, asyriolog Julius Oppert, upozornil, že obě čísla jsou dělitelná 72. Připomeňme, že zhruba 72 let trvá, než precese zemské osy „pootočí nebeskou klenbu“ o jeden stupeň. Někteří badatelé zde proto vidí doklad znalostí zemské precese již u starověkých civilizací (viz Mýtický čas a Precese zemské osy). J. Oppert uvádí, že babylonských 432 000 let obsahuje 86 400 pětiletek (lustrum). Biblických 1 656 let obsahuje 86 400 sedmidenních týdnů. Babylonské i biblické časové období (od prvního člověka k velké záplavě) tedy mohlo vycházet ze stejného zdroje. Židé však použili za časovou jednotku sedmidenní týden, Babyloňané pětiletku lustrum. Rovněž platí, že počet židovských sedmidenních týdnů v 1656 letech je shodný s počtem babylonských pětidenních týdnů v 432 000 dnech: 432 000 dnů = 86 400 babylonských pětidenních týdnů 1 656 roků = 86 400 židovských sedmidenních týdnů61

61

CAMPBELL, J. Orientální mytologie – Masky bohů, 2. díl. Pragma, 1962, s. 134. In: Bibličtí předpotopní patriarchové – rodopisy [online]. Mýty a skutečnost. Myths & Truth, 2007 [cit. 7. 3. 2009]. Dostupný z: .

75

Judaismus


Další názor62 upozorňuje na staroorientální symboliku čísel: Biblické číselné údaje, stejně jako ty, jež jsou ve staroorientálních zprávách, se nedají chápat aritmeticky. Zvláštní význam měla čísla 7 a 10. Také sluneční rytmus 365 dní má zvláštní roli. Posvátné číslo 7, které určuje již výstavbu biblické zprávy o stvoření, je např. u Henocha, 7. praotce po Adamovi. Henoch je svatý a dokonalý, a proto je vytržen k Bohu. Nápadně často se vyskytuje symbolické číslo 7 v údajích o věku Lámechově. Ve 182. roce jeho života (= 26 x 7) se mu narodí mužský potomek Noe; zbývající doba jeho života činí 595 Obrázek 28. Sumerský seznam králů let (= 85 x 7). Plnost jeho zbožné- (Ashmolean Museum, Oxford) ho a omilostněného života se odrá- http://www.ashmolean.org/ash/faqs/q001/ ží v čísle 777, což je celkový počet let jeho života. Podobně pokud jde o stáří patriarchů Abraháma, Izáka a Jákoba, byla zjištěna zvláštní, záměrná, symbolika čísel. Abrahám 175 let = 7 x (5 x 5) → 7+5+5=17 Izák 180 let = 5 x (6 x 6) → 5+6+6=17 Jákob 147 let = 3 x (7 x 7) → 3+7+7=17 Není ovšem možné zapomínat i na to, že různé biblické zdroje mají odlišné číslování – například dobu od potopy po Abraháma vyčísluje tzv. Masorejský text na 290 let, Samaritánský Pentateuch na 940 let a Septuaginta na 1070 let.

A zde je konečně biblická zpráva o Metuzalémovi: Ve věku šedesáti pěti let zplodil Henoch Metuzaléma. A chodil Henoch s Bohem po zplození Metuzaléma tři sta let a zplodil syny a dcery. Ve věku sto osmdesáti sedmi let zplodil Metuzalém Lámecha. Po zplození Lámecha žil Metuzalém sedm set osmdesát dvě léta a zplodil syny a dcery. Všech dnů Metuzalémových bylo devět set šedesát devět let, a umřel. (Gn 5,21–22, 25–27) 62

LÄPPLE, A. Úvod do starého zákona. Praha: Česká katolická charita, 1972, s. 95–97.

76

Judaismus


Holubice míru Holubice s olivovou ratolestí v zobáčku je jednoznačným symbolem míru a života – tento obraz byl vzat z biblického příběhu o potopě, kdy díky ní Noe poznává, že voda začala opadávat. Holubice však nenalezla místečka, kde by její noha mohla spočinout, a vrátila se k němu do archy, neboť vody dosud pokrývaly povrch celé země. Vztáhl tedy ruku, vzal ji a vnesl ji k sobě do archy. Čekal ještě dalších sedm dní a znovu vypustil holubici z archy. A holubice k němu v době večerní přilétla, a hle, měla v zobáčku čerstvý olivový lístek. Tak Noe poznal, že vody ze země ustoupily. (Gn 8, 9–11)

Nimrod Po potopě světa a po záchraně Noema a jeho rodiny se začalo lidstvo znovu rozmnožovat. Jeden z potomků Cháma, Noemova syna byl Nimrod (Noemův pravnuk), pozdější patron lovců. V 15. století částečně Nimroda zastínil lutyšský biskup sv. Hubert (po kterém zůstalo označení loveckého pláště hubertus). Kúš pak zrodil Nimroda; ten se stal na zemi prvním bohatýrem. Byl to bohatýrský lovec před Hospodinem; proto se říká: Jako Nimrod, bohatýrský lovec před Hospodinem. (Gn 10, 8–9)

Babylón Chceme-li vyjádřit, jak to vypadá ve velkých městech, na letištích, v přístavech, na kongresech, kde je hemžení nejrůznějších lidí hovořících různými jazyky, mluvíme o babylónu. Bible předkládá příběh o babylónské věži, jejíž výstavba se stala symbolem nestability lidské společnosti a v neposlední řadě i krátkozrakosti lidských rozhodnutí. Bible ještě používá slovní hříčku, kdy zaměňuje hebrejské označení místa Bábel (Zmatek) a akkadské Baby- Obrázek 29. Babylónská věž Originál: Gustav Doré lón/Bab-ili = Brána boží. 77

Judaismus


Celá země byla jednotná v řeči i činech. Když táhli na východ, nalezli v zemi Šineáru pláň a usadili se tam. Tu si řekli vespolek: „Nuže, nadělejme cihel a důkladně je vypalme.“ Cihly měli místo kamene a asfalt místo hlíny. Nato řekli: „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“ I Sestoupil Hospodin, aby zhlédl město i věž, které synové lidští budovali. Hospodin totiž řekl. „Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. Nuže sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli.“ I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města. Proto se jeho jméno nazývá Bábel (to je zmatek), že tam Hospodin zmátl řeč veškeré země a lid rozehnal po celé zemi. (Gn 11,1-9)

Stát jako solný sloup Obraz je vzatý z biblického příběhu o Sodomě. Když mělo být město vyhlazeno pro svou zpustlost a prostopášnost, byli Lot a jeho rodina jediní, kdo měli být zachráněni. Podmínkou ovšem bylo, že se při útěku nesmí zastavovat a ohlížet se. Lotova žena neposlechla a pro toto výslovné neuposlechnutí Božího příkazu byla potrestána. Slunce vycházelo nad zemí, když Lot vešel do Sóaru. Hospodin začal chrlit na Sodomu a Gomoru síru a oheň; od Hospodina z nebe to bylo. Tak podvrátil ta města i celý okrsek a zničil všechny obyvatele měst, i co rostlo na Obrázek 30. Útěk ze Sodomy rolích. Lotova žena šla vzadu, ohlédla se a proměnila se v solný sloup. (Gn Originál: Gustav Doré 19,23-26)

Onanie Označení ukájení pohlavního pudu na sobě samém pochází od biblického Ónana. V izraelské společnosti platil zákon levirátu – muž měl sice přísně zakázáno mít poměr se ženou svého bratra, ale na 78

Judaismus


druhou stranu, když bratr zemřel bezdětný, měl povinnost si ji vzít a prvorozený syn, který se narodil z tohoto levirátního manželství, měl nést jméno svého zemřelého bratra, aby jeho jméno v Izraeli nezaniklo. Ónan však svému mrtvému bratrovi potomka zplodit nechtěl, možná kvůli dědictví, možná kvůli něčemu jinému, každopádně však nakonec dopadl špatně: Juda tedy řekl Ónanovi: „Vejdi k bratrově ženě, vezmi si ji podle švagrovského práva a postarej se tak svému bratru o potomstvo.“ Ale Ónan věděl, že to potomstvo nebude patřit jemu; proto kdykoli vcházel k ženě svého bratra, vypouštěl semeno na zem, aby svému bratru nezplodil potomka. Jeho počínání bylo v očích Hospodinových zlé, proto usmrtil i jeho. (Gn 38, 8–10)

Moloch Označení Moloch se používá jako symbol nenasytnosti a v určitém ohledu i velikášství (…z komunistického molocha SPT Telecom se jen tak moderní firma nestane; …znovu jsem si uvědomil, jaký strašný moloch je EU; …i kvůli tomu je Windows Vista takový strašný moloch…). Moloch byl amonitským božstvem, původně nazývaný král. Hebrejský výraz je spojením souhlásek od melek (král) a samohlásek od bošet (hanba), tedy = Král hanby (označení modly). Obvyklá výslovnost Moloch vychází z řecké obměny jména63. Podle židovské tradice byla tato modla znázorňována dutou měděnou postavou s hlavou býka a rukama nataženýma před sebe. Socha byla rozpálená řeřavým uhlím a pak jí byly přinášeny oběti, dokonce i děti. Kněz položil oběť na Molochovy ruce a ta sklouzla do rozpáleného vnitřku. Bible při zákazu lidských obětí přímo Molocha/Moleka zmiňuje: Nedopustíš, aby někdo z tvých potomků byl přiveden v oběť Molekovi. Neznesvětíš jméno svého Boha. Já jsem Hospodin. (Lv 18,21)

63

Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih). Praha: Česká biblická společnost, 1993, Nový zákon, s. 114.

79

Judaismus


Benjamínek Označení benjamínek patří nejmladšímu sourozenci nebo nejmladšímu členu rodiny, ale benjamínkem může být i nejmladší člen nějakého kolektivu. Toto pojmenování máme z Bible od Jákobových synů – zakladatelů izraelských kmenů. Jákob si zamiloval Ráchel, ale intrikami svého tchána se musel nejprve oženit s její starší sestrou Leou. S tou měl několik synů, ale Ráchel zůstávala neplodná. Zajistit si legitimního potomka bylo ovšem možné i jiným způsobem – Ráchel dala Jákobovi za ženu svoji otrokyni Bilhu, která mohla „porodit na její kolena“, čímž narozené dítě nepatřilo otrokyni, ale právě Ráchel. Po čase otěhotněla i sama Ráchel, které se narodil syn Josef a po něm ještě nejmladší syn Benjamín, při jehož porodu zemřela. Benjamín nebyl jen nejmladším Jákobovým synem, ale také synem nejmilejším, což zdrobnělina benjamínek dobře vyjadřuje. I rozpomenul se Bůh na Ráchel , vyslyšel ji a otevřel její lůno. Otěhotněla, porodila syna a řekla: „Bůh odňal mé pohanění.“ Dala mu jméno Josef (to je Přidej-[Bůh]) a dodala: „Kéž mi Hospodin přidá ještě dalšího syna.“(Gn 30, 22–24) …A když už byli nedaleko Efraty, Ráchel porodila; měla však těžký porod. Když těžce rodila, pravila jí porodní bába: „Neboj se, máš zase syna!“. Ve chvíli, kdy umírala a život z ní unikal, pojmenovala ho Ben-óni (to je syn mého zmaru), ale otec ho nazval Ben-jamín (to je Syn zdaru). Ráchel umřela a byla pohřbena u cesty do Efraty, což je Betlém.

Jobovka Pokud někdo očekává nějakou nepříjemnou zprávu (spíše se však jedná o zprávu neočekávanou, o to více však zdrcující), je to typická jobovka, jobovská zpráva. Jób byl bohabojný muž (zároveň hlavní postava starozákonní knihy Job), který byl zahrnut blahobytem – kromě deseti dětí (což samo o sobě bylo velkým požehnáním) vlastnil velké množství dobytka: 7 000 ovcí, 3 000 velbloudů, 500 spřežení skotu a 500 oslic a samozřejmě početné služebnictvo. Pokušitel – Satan – tvrdil, že je snadné velebit Boha, pokud žije člověk v nadbytku, ale když o bohatství přijde, pak začne Boha zlořečit. Bůh tedy dovolil Satanovi, aby Jóba zkoušel – s jedinou podmín80

Judaismus


kou: Jóba musel nechat naživu. Satan se dal do díla a pobil Jóbovu čeleď, Jób přišel o všechen dobytek, oheň z nebe zachvátil ovce, vítr zničil dům, ve kterém zahynuly Jóbovy děti, samotný Jób byl pokrytý ošklivými vředy. Přesto Bohu nezlořečil (i když ho k tomu nabádala vlastní žena). Ve zkoušce obstál a jako odměnu dostal dvojnásobek toho, o co ho Satan připravil. Tu přišel k Jóbovi posel a řekl: „Právě orali s dobytkem a při něm se popásaly oslice. Vtom přitrhli Šebovci, pobrali je a čeleď pobili ostřím meče. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to.“ Ještě nedomluvil, když přišel další a řekl: „Z nebe spadl Boží oheň, zachvátil ovce a čeleď pozřel. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to.“ Ještě nedomluvil, když přišel další a řekl: „Kaldejci rozdělení do tří houfů napadli velbloudy, pobrali je a čeleď pobili ostřím meče. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to.“ Ještě nedomluvil, když přišel další a řekl: „Tvoji synové a dcery hodovali a pili víno v domě svého prvorozeného bratra. Vtom se zvedl od pouště silný vítr a opřel se ze všech čtyř stran do domu. Ten se na mladé lidi zřítil a oni zahynuli. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to.“ Tu Jób povstal, roztrhl svou řízu a oholil si hlavu. Potom padl k zemi, klaněl se a pravil: „Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.“ … A Hospodin Jóbovi žehnal ke konci více než na začátku, takže měl čtrnáct tisíc ovcí a koz, šest tisíc velbloudů, tisíc spřežení skotu a tisíc oslic. Měl také sedm synů a tři dcery. (Job 1, 14–21, 42, 12–13)

Šalamounský rozsudek Přestože si biblický král se vším věděl rady a vynášel spravedlivé rozsudky, pod pojmem šalamounský rozsudek si dnes ovšem můžeme představit i takové rozsudky, které příliš jednoznačné zdůvodnění nemají (např.: soudce Cepl rozhodl, že se paní Benešová nemusí omlouvat, avšak ve svém zdůvodnění mimo jiné uvedl, že výraz mafie se běžně používá pro označení například uzavřené skupiny lidí a nevidí to jako hanlivé označení v daném případě. Dále uvedl, že paní Benešová je známá osoba a neměla by na jiné známé osoby používat takovéto označení. Nebo: …v závěru svého šalamounského rozsudku Haag doporučuje, aby se obě strany dohodly, vzájemně si vyčíslily ztráty a porovnaly pohledávky.)

81

Judaismus


Šalamounský rozsudek je ale známý z jeho velice důvtipného rozhodnutí o uznání mateřství (zároveň ukázka toho, že ani matka nemusí být vždy jistá): Tehdy přišly ke králi dvě ženy nevěstky a postavily se před něj. Jedna z těch žen řekla: „Prosím, můj pane, já a tato žena bydlíme v jednom domě a já jsem u ní v domě porodila. Třetího dne po mém porodu také tato žena porodila. Byly jsme spolu a v tom domě s námi nebyl nikdo cizí, v domě nebyl nikdo kromě nás dvou. Syn této ženy však v noci zemřel, neboť ho zalehla. Proto v noci vstala, a zatímco tvá otrokyně spala, vzala mého syna od mého boku, položila si ho do klína a svého mrtvého syna položila do klína mně. Ráno jsem vstala, abych svého syna nakojila, ale on byl mrtev. Když jsem si ho však zrána pozorně prohlédla, zjistila jsem, že to není můj syn, kterého jsem porodila.“ Druhá žena však prohlásila: „Nikoli. Můj syn je ten živý a ten mrtvý je tvůj.“ Ale první trvala na svém: „Ne. Tvůj syn je ten mrtvý, a ten živý je můj.“ A tak se před králem hádaly. Král řekl: „Tato tvrdí: »Ten živý je můj syn, a ten mrtvý je tvůj.« A tato tvrdí: »Ne, tvůj syn je ten mrtvý, a ten živý je můj.«“ Král proto poručil: „Podejte mi meč.“ Přinesli tedy před krále meč. A král nařídil: „Rozetněte to živé dítě ve dví. Jednu polovinu dejte jedné a druhou polovinu druhé.“ Tu řekla králi žena, jejíž syn byl ten živý a jíž se srdce svíralo soucitem nad jejím synem: „Prosím, můj pane, dejte to živé novorozeně jí, jen je neusmrcujte!“ Ale druhá řekla: „Ať není ani moje ani tvoje. Rozetněte je!“ Tu král rozhodl: „Dejte to živé novorozeně té, která řekla: »Neusmrcujte je«; to je jeho matka.“ Když se celý Izrael dozvěděl o rozsudku, který král vynesl, jala je bázeň před králem. Viděli, že je nadán Boží moudrostí k vykonávání soudu. (1 Královská 3,16–28)

Kdo jinému jámu kopá Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá, neboli kdo připravuje pro někoho jiného past, často v ní sám končí. Toto v češtině velice často používané přísloví je rovněž připisováno králi Šalamounovi a pochází z biblické knihy Přísloví: Kdo kope jámu, padne do ní, a kdo valí balvan, na toho se zvrátí. (Přísloví 26, 27)

Obdobně se vyjadřuje i žalmista David, Šalamounův otec: Nastražili síť mým krokům, člověk mě chtěl zlomit; vykopali na mě jámu, spadli do ní sami. (Žalm 57, 7) 82

Judaismus

Talmud

3.4. Talmud

Pro židy existují dva hlavní zákony: kromě psané Bible (Tóra psaná – Tora šebichtav) existuje i tzv. Tóra ústní (Tora šebe´al pe) – Talmud (výklad psaného textu). Talmud je poměrně obsáhlé dílo týkající se otázek samozřejmě náboženských, dále filosofických, ale také záležitostmi ryze praktickými i například způsoby soudů. Hlavní dělení Talmudu je na halachu a hagadu. Halacha pojednává o řádném způsobu života (slovo znamená chození, tedy cesta, po které je třeba jít) a jedná se o zákonná ustanovení v talmudu. Tyto příkazy byly dříve publikovány a tradovány spíše volně – ke kodifikaci došlo ve 3. století n. l. a kodifikovaná sbírka se začala označovat jako mišna. Její řády, traktáty, kapitoly a jednotlivá ustanovení vyžadovaly v dalším historickém vývoji komentář, který představuje takzvaná gemara (doplněk). Hagada je oproti halaše psaná „zábavnější“ formou – jedná se o vyprávění a nejrůznější líčení poučných příběhů. Můžeme tedy říci nejen to, že se talmud dělí na halachu a hagadu, ale zároveň i to, že je složen z mišny – opakování psaného zákona a gemary – z komentářů, výkladů k mišně. Židé znají dva talmudy – Jeruzalémský a rozsáhlejší Babylónský talmud. Tato označení jsou podle míst, kde vznikly gemarové komentáře k talmudu. Babylónský talmud (Talmud Bavli) je tvořen celkem šesti řády či oddíly (Seder Zeraim, Moed, Nášim, Nezikin, Kedašim, Teharot), které obsahují vlastní traktáty. Ukázka z oddílu Seder Zeraim, traktátu Brachot (Požehnání) – zabývá se recitací Šema, Amidy, požehnání, Birkat ha-Mazon, vyslovování Božích Jmen (Folio 2A): MIŠNA: I,1 Odkdy se večer recituje Šema? (Dt 6,4-9; 11,13-21; Nu 15,37-41) Od okamžiku, kdy kněží vcházejí, aby jedli svou oběť pozdvihování (Nu 18,8-19) až do konce první [noční] hlídky, [to jsou] slova rabiho Eliezera. Ale moudří říkají: do půlnoci. Raban Gamliel říká: do východu ranních červánků. 83

Judaismus

Talmud

I, 2 Stalo se, že jeho synové přišli z pitky a řekli mu: Ještě jsme nerecitovali Šema. Řekl jim: Pokud nevyšly ranní červánky, můžete recitovat [Šema]. I,3 A nejen to, nýbrž u všeho, o čem moudří říkají: do půlnoci, [míní] přikázání: do východu ranních červánků. U spalování tuku a dílů [obětních zvířat] (Lev 1,8-17; 3,2-16; 4,8-10.19.26.31.35; 6,5; 7,3-4.31; 16,25; 17,6) [míní] přikázání: do východu ranních červánků; a u všeho, co má být snědeno v jednom dni (Ex 12,10; Lev 7,15; 22,30; Nu 9,12; Dt 16,4) [míní] přikázání: do východu ranních červánků. I,4 Je-li tomu tak, proč říkají moudří: do půlnoci? Aby uchránili člověka přestoupení. GEMARA: Z čeho Tanna rozumí: Odkdy? A proč začíná [Šema pro] večer? Ať začíná [Šema pro] ráno! Tanna vychází z verše, kde je psáno: Když budeš uléhat nebo vstávat (Dt 6,7). A toto je to, co říká [Mišna]: Kdy je čas pro recitaci Šema při uléhání? Od doby, kdy kněží vcházejí, aby jedli svou oběť pozdvihování. A pokud chceš, říkej: [Tanna] učí řádku podle Stvoření světa, kde je psáno: Byl večer a bylo jitro, den jedna (Gn 1,5). Pokud je to tak, nechť [také] na konci Mišny: Ráno se recitují dvě požehnání před [Šema] a jedno po něm. A večer se recitují dvě požehnání před [Šema] a dvě po něm, učí nejprve večerní [Šema]. Tanna začíná s večerním Šema a potom učí ranní Šema. Když už začal s ranním [Šema], vykládá věci ohledně rána a potom vykládá [tuto] látku [tak, jak se vztahuje] k večeru. Učitel řekl: Od doby, kdy kněží vcházejí, aby jedli svou oběť pozdvihování. Kdy kněží mohou jíst oběť pozdvihování? Od doby, kdy se objeví hvězdy. Ať tedy Mišna stanoví výslovně, [že večerní Šema se má recitovat] od doby, kdy se objeví hvězdy! [Chce nás] naučit k tomu ještě něco navíc: Kdy je kněžím dovoleno jíst oběť pozdvihování? Od okamžiku, kdy se objeví hvězdy. A toto je to, co nás chce naučit: smírná [oběť] nezadržuje [kněze od rituálního čistoty pro oběť pozdvihování.] Jak to bylo stanoveno v Baraitě: A když slunce (za)šlo a den minul, [potom může jíst ze svatých pokrmů. (Lv 22,7)] Západ slunce ho zadržuje od jedení oběti pozdvihování, zatímco jeho smírná [oběť] ho od jedení oběti pozdvihování nezadržuje. Na [základě] čeho toto: "když slunce šlo" znamená západ slunce a toto: "minul (vetahér) " znamená [úplný] průběh dne? 84

Judaismus

Kabala

Možná to znamená příchod světla, tj. když slunce vyjde ráno osmého dne. A co „vetahér“? [To znamená,] že člověk by měl nabýt rituální čistoty přinesením své oběti.64

3.5. Kabala

Slovo kabala pochází z hebrejského kořene kbl, který znamená tolik co přijímat nebo obdržet, a jako podstatné jméno tedy to (skrze tradici) přijaté. Postupně se toto slovo stalo pojmem pro velké a neuchopitelné množství židovských mystických myšlenek, tajných učení a spisů. Podle tradice nachází počátky kabaly již u Mojžíše. Badatelé však její vznik datují do prvního stol. n. l., kdy v Palestině docházelo ke spojování židovské tradice s gnosí v prostředí vlivu synkretického helénismu. Za nejranější formy kabaly se ve vědeckých kruzích považují mystické výklady prvních kapitol biblických knih Genesis: Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi… (Gen 1,1) a Ezechiel: Třicátého roku ve čtvrtém měsíci, pátého dne toho měsíce, když jsem byl mezi přesídlenci u průplavu Kebaru, otevřela se nebesa a měl jsem různá vidění od Boha… Viděl jsem, jak se přihnal bouřlivý vítr od severu, veliké mračno a šlehající oheň; okolo něho byla zář a uprostřed ohně jakýsi třpyt oslnivého vzácného kovu. Uprostřed něho bylo cosi podobného čtyřem bytostem, které se vzhledem podobaly člověku… (Ez 1,1 a 1,4–5). Kontemplací a duchovními cvičeními se adepti (jordé merkavá) připravovali na tzv. sestup do onoho „vozu“ merkavá z Ezechielova proroctví, kde mystik vzestupně putoval svou duší a procházel sedmi síněmi (příbytky) zvanými hejchalót vysoko k Božímu trůnu. Tyto příbytky jsou střeženy anděly. K tomu, aby se mystik dostal dál (výše) bylo zapotřebí znát odpovídající „klíče“ (hesla). Spojení východních židovských (z Babylónie, nebo Sýrie) a gnostických myšlenek představuje další důležitá kniha Séfer Ha-Bahír „Kniha jasu“. Důležitou roli i zde hraje číselná hodnota hebr. písmen: …Proč přidal Bůh do Abrahámova jména písmeno hej a ne jiné písmeno? Z důvodu, že všechny části lidského těla mají být hodny života ve světě, který má přijít, a jenž je přirovnáván k moři. Můžeme to vyjádřit až do té míry, že stvoření bylo dovršeno v Abrahámovi. Co se týče tohoto stvoření, je popsáno v Gen 9,6 „neboť člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím“. 64

Talmud Bavli : Brachot [online]. Talmidim, © 2008 [cit. 20. 4. 2009]. Dostupný z: .

85

Judaismus

Kabala

Číselná hodnota jména Abrahám je 248, což je počet částí lidského těla… (Sefer Ha-Bahir, A. Kaplan, New York 1979.) Důležitým mezníkem pro další vývoj židovského mystického učení byl rok 1492, kdy došlo k vyhnání židů ze Španělska. Po této tragické události mnoho emigrantů v celém světě začalo nacházet jistotu a útěchu právě v kabale, a tak došlo k jejímu nebývalému rozkvětu. Nejdůležitějším byl vznik kabalistických center od 16. století, jakým byl např. v Safedu (Izrael). Roztroušené prvky kabaly dále nalézáme ve východoevropském chasidismu v 17. – 18. stol., jehož základy položil Baal Šem Tov – „Pán dobrého jména”. Oproti dosavadním chasidským hnutím navazuje východoevropský chasidismus na kabalu luriánskou, ačkoli nepřijímá za své mesiášský prvek jejího učení. Podstatou chasidismu je zbožnost, jeho ústředními postavami jsou tzv. „spravedliví“ (cadikim) a šířeji „zbožní“ (chasidim). Cestou k Bohu byla hlavně modlitba, jejímž cílem bylo „přilnutí“ k Bohu (devekut) a navození „jednoty“ s Ním (jichud). Součástí takovéto modlitby byla vnitřní „intence“ (kavana), která dává smysl lidskému konání, a „nadšení“ (hitlahavut), se kterým byla vykonávána. Důležitá byla v chasidismu i askeze, ale byla to askeze radostná a veselá. Tím se v podstatě chasidismus snaží sakralizovat všechny aspekty života – vše je služba Bohu! Boha lze nalézat za vším, co člověka obklopuje.65 Před výukou kabaly je třeba se modlit, k čemuž slouží i zvláštní modlitba: Modlitba před výukou kabaly od našeho učitele Ariho blahé paměti Vládče světů a Pane pánů, milosrdný a lítostivý Otče, vzdáváme Ti chválu Hospodine, Bože náš a Bože našich otců, poklonou, sehnutím a ukloněním, že jsi nás přivedl ke Své Tóře, abychom pro Tebe vykonávali svatou službu, a že jsi nám dal díl v tajemstvích Tvé svaté a čisté Tóry. Co jsme a co je náš život, že jsi nám prokázal takovou milost? Proto před Tebou skládáme prosbu, abys nám prominul a odpustil všechny naše hříchy, provinění a přestoupení a aby nás naše provinění neoddělovala od Tebe. Budiž tedy Tvou vůlí Hospodine Bože náš a Bože našich otců, abys naše srdce přichystal k bázni před Tebou a k lásce k Tobě, a abys naklonil svůj sluch k těmto našim slovům a otevřel naše neobřezaná srdce tajemstvím Tvé Tóry. Naše učení pak bude před trůnem Tvé slávy potěšením ducha podobně jako příjemná vůně [oběti]. Sešli na nás světlo pramene našich duší, do všech jejich duší a do jejich úrovní a nechť se v nás rozzáří jiskry Tvých svatých služebníků, skrze něž jsi tato Svá slova zjevil světu a jejichž zásluhy, zásluhy jejich otců, zásluhy jejich učení, jejich čestnost a svatost jsou naší oporou, abychom v těchto slovech nepochybili. Jejich 65

ŘEHÁK, R., PURŠL, L. Kabala, mystika židů. Dingir. 1/2001, s. 14–16.

86

Judaismus

Kabala

zásluhami osviť naše oči v tom, co se učíme. Jak říkají krásné písně Jisraele: „Otevři mé oči a z Tvé Tóry spatřím zázraky“ (Ž 119,18), „Neboť Hospodin dává moudrost ze Svých úst, poznání a porozumění“ (Přís. 2,6), budiž Ti po vůli výroky mých úst, nechť je před Tebou myšlení mého srdce, Hospodine, má skálo a můj spasiteli.“ Ukázka kabalistického textu. (Rabi Azriel ben Menachem z Gerony, 1160–1238). V třináctém století byl jedním z nejvýznamnějších židovských mystiků španělského města Gerona (sever Barcelony), které bylo význačným kabalistickým centrem. Byl učitelem nejdůležitější osobnosti kabalistické komunity v Geroně rabiho Moše ben Nachmana zvaného Ramban nebo v nežidovských kruzích také Nachmanides. Azriel byl nejvýznačnějším žákem Jicchaka Slepého. Jeho spisy se věnují sefirám (sefirot)66 a zahrnují i mystickou interpretaci židovské liturgie a hagady. Výklad deseti sefirot. Spis „Výklad deseti sefirot“ se snaží formou dvanácti otázek a odpovědí filosoficky obhájit kabalistickou představu stvoření pomocí deseti sefirot. Otázka první. 1) Pokud se tazatel zeptá: Kdo mně přesvědčí, abych uvěřil, že má svět [nějakého] Vládce? Odpověď: Tak jako nemůže být loď bez kapitána, nemůže být svět bez Vládce. Tento Vládce je nekonečný (Ejn Sof) jak ve Své slávě, tak ve Svém slovu, jak je o této záležitosti psáno: „Všemu jsem viděl konec, [avšak] Tvá přikázání jsou nesmírná.“ (Žalm 119, 96). Je psáno, „že každý čin Bůh přivede k soudu, každou [věc] skrytou, ať dobrou či zlou“ (Kazatel 12,14). To, co je skryté, nemá konce ani omezení. Je neprobádatelné a nic vně tohoto není. Moudří badatelé o této věci přiznávají, že počátek všech počátků a příčina všech příčin je bez konce (Ejn Sof), neprobádatelná a bez omezení. Podle cesty Vládce vidíme, že konec každého díla je před zkoumáním badatele ukrytý, jak je o tom psáno: „…aby člověk nenalezl dílo, které Bůh vykonal od počátku až do konce“ (Kazatel 3,11). A dále je psáno: „… a i kdyby moudrý říkal, že se dozví, nebude schopen nalézt“ (Kazatel 8,17). Ohledně toho Písmo varuje: „Aby mezi vámi nebyl muž ani žena, rodina ani kmen, [kteří by své srdce dnes obrátili od Hospodina našeho Boha, aby šli sloužit bohům národů. Ať mezi vámi není kořen plodící jed a hořkost.]“ (Pátá kniha Mojžíšova 29,17). [A dále] je psáno: „[A stalo by se, že by [někdo] uslyšel slova této kletby] a žehnal by sobě v srdci svém řka: ´Pokoj budu mít, třebaže budu chodit podle žádosti srdce svého´…“ (Pátá kniha Mojžíšova 29,18). To znamená, že nevěří v Boha 66

Sefiry jsou podle Knihy stvoření deseti cestami, které tvoří základ všeho existujícího. Zároveň jsou sefíry jakýmisi idejemi, aspekty Boha, které s ním ovšem nejsou totožné. (Podle Seznam-Encyklopedie).

87

Judaismus

Kabala

a v Jeho atributy, a to ani tehdy když věří v Nekonečného (Ejn Sof) a přitahuje od Něj pro sebe sílu, která není ze síly Boha. A protože popírá Boha, je o něm řečeno: „… a vyhladí Hospodin jeho jméno [pod nebesy]“ (Pátá kniha Mojžíšova 29,19), tak aby mu odměřil jeho mírou. Avšak ten co věří v Boha, budiž požehnán, věří, že svět má Vládce. Ten, co věří v Nekonečného, ale nevěří, že svět má Vládce, nýbrž tvrdí, že tento nízký svět je náhodou, je řečeno: „jestliže se se mnou budete vadit“ a [poté] i psáno: „budu se s vámi vadit i Já“ (Třetí kniha Mojžíšova 26,28). Ten kdo říká, že vše je náhodou, vadí se s Ním, neboť je psáno „… budete-li se se mnou vadit“ (Třetí kniha Mojžíšova 26,27), „budu se s vámi vadit i Já“ (Třetí kniha Mojžíšova 26,28). To znamená, že každému se vyměří podle jeho míry v té záležitosti a na té cestě, která se mu děje. Některé kabalistické texty se zabývají převtělováním: Šaar ha-gilgulim, Uvedení prvé. Začneme tím, co řekli naši moudří blahé paměti, totiž že duše má pět pojmenování. Zde je jejich pořadí odspodu nahoru: nefeš, ruach, nešama, chaja, jechida. Je jisté, že názvy těchto zmíněných jmen nevznikly jen tak náhodou. Vskutku věz, že člověk je duchovní [složkou] v těle, kdy tělo je pouze oděvem člověka, ne však člověkem samotným. Jak praví písmo (Druhá kniha Mojžíšova 30,32): „Maso člověka nebude mazáno“ a jak je [tento verš] vyložen v [knize] Zohar, oddíl Berešit 20b. Je známo, že člověk sjednocuje všechny čtyři světy ABiJ“A. Proto je zřejmé, že jsou v něm díly všech čtyř světů. Každý z těchto dílů se nazývá jedním z pěti uvedených jmen, totiž NaRaNCha“J, jak bude ještě vysvětleno. [Člověk] není hoden, aby je obdržel všechny naráz, nýbrž pouze podle jeho zásluh. Zpočátku získá nejnižší díl ze všech, který se nazývá nefeš. Je-li pak hoden více, obdrží také ruach, jak je vysvětleno na mnoha místech knihy Zohar, jako například v oddíle Vajechi, v oddíle Truma a zvláště pak na začátku oddílu Mišpatim 94b, který začíná slovy: „Pojď a viz: Narodí-li se člověk, je mu udělena nefeš, atd.“ Poté, co jsme objasnili toto, je třeba tě nyní trochu obeznámit se základy právě uvedeného výkladu. (…) Nyní je třeba vysvětlit rozdíl, který je mezi nefeš [světa] Asija a zbylými díly [duší] ze [světů] Jecira, Berija a Acilut. Tím vysvětlíme i složitou otázku, totiž jak je možné, že ten, kdo má kořen v Malchut [světa] Asija, může vystoupit až ke Keter [světa] Asija. Protože se každý syn Jisraele musí převtělovat, dokud nejsou všechny [jeho duše] NaRaNCha“J komplentí, vyplývá z toho, že všichni musí nutně vystoupit do Keter [světa] Asija, do Keter [světa] Jecira a do Keter [světa] Berija. Všechny ostatní úrovně by pak zanikly. Toto je ale nemyslitelné, neboť je zřejmé, že jsou mezi syny Jisraele tací, co [pocházejí] z úrovně Malchut nebo Jesod a podobně, jak je uvedeno na začátku knihy Tikunim: „Ti, co jsou ‚vůdci tisíců 88

Judaismus

Židovská představa o Bohu

Jisraele‘ pochází z Keter, ‚moudří‘ pochází z Chochma a ‚intelektuálové‘ pochází z Bina“.67

3.6. Židovská představa o Bohu

Hlavním a nejdůležitějším bodem židovské věrouky je přísný monoteismus – Bůh je jen jeden. I v nejdůležitějším židovském souboru pravidel správného života – Desateru, se na čelním místě tento bod objevuje, dokonce jako příkaz – nebudeš mít jiného boha. Tento Bůh zcela striktně zakazoval i jakékoli vlastní zobrazování, ba dokonce i vyslovování jeho jména. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. (Exodus 20, 2–5)

Důvodem pro tuto přísnost bylo nebezpečí modlářství – zpodobněná modla je mnohem snáze přístupná, ale zároveň i přivlastnitelná. Bůh se sám označuje jako Jsem ten, který je, čímž se zdůrazňuje jeho přítomnost, která není závislá na ničem a nikom jiném. V Bibli se rovněž často zdůrazňuje Bůh jako ten, který mnohem více mluví tiše, než hlasitě. A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný… (První kniha Královská 19, 11–12)

Bůh se mnohokrát a mnoha způsoby zjevoval biblickým praotcům a Mojžíšovi, promlouval prostřednictvím svých proroků – Zákon a Proroci jsou tedy hlavním základem židovské věrouky. V judaismu se rovněž setkáváme zcela jednoznačně s lineárním vnímáním času i dějin – dějiny mají svůj počátek, průběh a vyvrcholení. Veškeré dějinné události mají svůj smysl. V tom je zde přímý

67

Kabala [online]. 2007–2009 [cit. 20. 4. 2009]. Dostupný z: .

89

Judaismus

Židovský kalendář

protiklad k ostatním náboženským systémům, kde se počítá mnohem více s cyklickým pojetím času i cyklickým pojetím lidské existence. Bible zásadním způsobem ovlivnila i židovskou etiku. Ta sestává ze dvou hlavních východisek:  bázeň před Bohem a láska k němu  láska k druhému člověku. V židovském náboženství je dáván i velký důraz na pravidelný rytmus práce – sedmý den je podle božského nařízení dnem odpočinku. Člověk si musí uvědomovat, že práce není hlavním cílem jeho snažení, že za tímto snažením se skrývá něco zcela jiného. Den odpočinku je tedy jednak přísnou povinností, ale zároveň i výsadou. Židé nemají zcela jednoznačný názor na nesmrtelnost duše – tato představa rozhodně není přijímána u všech skupin židů. Někteří židé se dokonce ani příliš nebrání představě o převtělování duší (i když v tomto případě se jedná o poměrně výrazný odklon od lineárního chápání lidské existence). Židé věří v posmrtný život, ale ani zde nepanuje jednota ohledně představy způsobu tohoto života – podle jednoho učení dojde ke vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých; spravedliví budou odměněni, zatímco nespravedliví budou trpět. Některé skupiny (například saduceové zmiňovaní v novozákonních křesťanských textech) ovšem víru ve zmrtvýchvstání zcela odmítali, což ovšem nemuselo znamenat, že by odmítali víru v posmrtný život. Důležitým bodem židovské víry je i očekávání Mesiáše – jeho podoba a představa se rovněž u různých židovských skupin liší. Představa Mesiáše jako Božího syna je přijímána spíše méně, podle některých rabínů může být v budoucnu Mesiášem dokonce i nějaká mezinárodní organizace, která zajistí na zemi spravedlnost. 3.7. Židovský kalendář

Židovský kalendář (luach) je kombinací lunárního a solárního počítání času. Počítání roků je podle pohybu Země kolem Slunce, ale počítání měsíců se odvíjí podle měsíčního cyklu. 90

Judaismus

Pronásledování židů

Protože oběh Měsíce kolem Země (a zároveň kolem své osy) trvá přibližně 29,5 dne, trvají měsíce v židovském kalendáři buď 29, nebo 30 dnů. Tím ovšem vzniká nepoměr, protože poté, co se takto dlouhé (z našeho pohledu tedy spíše krátké) měsíce poskládají do slunečního roku, zbývá každý rok 11 dnů – lunární rok je tedy o 11 dnů kratší. Protože začátek židovského roku musí připadat na stále stejné roční období (začátek jara), vkládá se jednou za dva nebo 3 roky navíc 13. měsíc, aby došlo k vyrovnání. Židovské měsíce jsou nisan, ijar, sivan, tamuz, av, elul, tišri, chešvan, kislev, tevet, ševat a adar.

Zvláštností židovského roku je ještě v tom, že ke změně letopočtu nedochází první měsíc na začátku roku na jaře, ale až uprostřed roku na podzim. Roky se totiž počítají od stvoření světa a k tomu došlo podle židovské tradice prvního dne měsíce tišri. Rok 5770 tedy odpovídá roku 2009 (ale začátky těchto roků se nepřekrývají – v části roku 2009 ještě probíhala část židovského roku 5769). 3.8. Pronásledování židů

K cílenému pronásledování židů docházelo již ve starověkém Řecku a Římě. Židé z důvodu své uzavřenosti působili jako cizorodý prvek – kvůli neporozumění židovským zvykům se na jejich adresu objevovalo mnoho pomluv a docházelo i k otevřeným projevům násilí. V počátcích křesťanství docházelo často ke spolupráci židů a křesťanů (křesťané byli často nazýváni židovskou sektou), ale po vyhraňování se vůči židovství a vytváření nové křesťanské identity, začalo docházet k mnoha nevybíravým střetům. (Historické zátěže ve vzájemných vztazích židů a křesťanů si byl vědom i předchozí katolický papež Jan Pavel II., který navštívil jeruzalémskou synagógu). Zatímco Edikt milánský císaře Konstantina přinesl křesťanství svobodu, judaismus takovou svobodu nezískal.

91

Judaismus


Císař Konstantin zapověděl pod trestem smrti jakékoliv přestupy na židovství a smrtí měl být potrestán i ten, kdo by naopak židům bránil v přijetí křesťanství. Roku 534 vešel v platnost Justiniánův kodex. Toto dílo, které zásadně ovlivnilo zákonodárství v celé Evropě, obsahovalo ostrá protižidovská ustanovení. Židé například nesměli zastávat veřejné úřady, stavět nové synagógy, byl zakázán pohlavní styk mezi židy a křesťany. Uvedené zákony nebyly vždy naplňovány ve své nejtvrdší formě. Například Karel Veliký a jeho nástupci zaručili židům právo na život, modlitbu a majetek. Protože židé žili v různých zemích, staly se jejich styky významné pro mezinárodní obchod. Někteří židé se proto směli věnovat i obchodní činnosti ve větším rozsahu. Její výsledky ovšem připadly především panovníkovi, jehož přízeň si židé museli vždy znovu a znovu zajistit. Tento přístup k židům, využívající jejich schopností i bezvýchodné situace, později přijali četní další vládci. Jedním z projevů židovské diskriminace bylo zřizování ghett – míst, kde museli žít povinně židé v oddělení od ostatních obyvatel. První označení ghetto je z roku 1516 z Benátek, kde mohli židé obývat jen část zvanou „geto nuovo“ – „nová slévárna“, oddělenou od ostatního města zdmi, branami a padacími mosty. V Evropě se systém ghett uchoval (kromě Francie) až do 19. století, zatímco v muslimských zemích se oddělování židů od ostatních obyvatel uplatňovalo jen zcela výjimečně. Židé museli často nosit i odlišující znamení na oděvu – červenobílé kolečko či páska na svrchní části oděvu, zvláštní pláštěnky, kápě, čepce, klobouky (žlutý špičatý klobouk přešel i do znaku pražské židovské obce). Tato zvyklost byla poprvé zavedena pro veškeré nemuslimské obyvatelstvo v období vlády kalifa Omara II. (první třetina 8. století), ale později postihla především židy v křesťanské Evropě. Zcela ojedinělé opatření v historii antisemitismu představuje tzv. familiantský zákon, vyhlášený v roce 1726 otcem Marie Terezie, Karlem VI. tento zákon určoval přesný počet židovských rodin oprávněných žít v Čechách a na Moravě. V praxi to znamenalo, že oženit se mohl jen nejstarší syn a ostatní měli buď zůstat bez potomků, nebo odejít ze země. Vyhánění ze země se týkalo téměř všech evropských zemí – nejvýraznější bylo ve Španělsku, Portugalsku, Německu, Rusku, u nás za Marie Terezie.68

68

Židé – dějiny a kultura. Praha: Židovské muzeum, 1997, s. 83–94.

92

Judaismus


Pogromy Označením pro násilné vystupování proti židům, připravené či náhlé výbuchy teroru, plenění, mučení, znásilňování a vraždění židovských obyvatel se stalo ruské slovo pogrom. Do obecného povědomí vstoupilo označení pogrom především proto, že právě na území Ruska a Ukrajiny došlo k nesmírně krutým protižidovským útokům. Již v letech 1648 – 1649 vyvraždili kozáci Bohdana Chmelnického na 100 000 židů v Polsku, Litvě a Bělorusku. Nové pogromy byly rozpoutány v letech 1903 – 1906 v souvislosti s revolučními protimonarchistickými pokusy v Rusku, v letech 1917 – 1921 zahynulo při pogromech na 60 000 židů.69 Jeden z nejznámějších pogromů v období kolem 2. světové války proběhl v Německu. Tento pogrom bývá označován – poněkud zavádějícím a eufemistickým názvem Křišťálová noc/německy Kristallnacht (podle rozbitých věcí ze skla).

Obrázek 31. Místa, v nichž byly během tzv. křišťálové noci vypáleny synagogy Převzato z: . 69

Ibidem.

93

Judaismus


Pogrom symbolizoval a urychlil vyostření nacistické protižidovské politiky v roce 1938. Během pogromu, který probíhal od pozdních hodin 9. listopadu a na některých místech ještě 11. listopadu, byla vypálena převážná část synagog a židovských modliteben, které byly považovány za symbol přítomnosti a úspěchu židovské menšiny v Německu. Byly vypleněny židovské obchody a podniky, jejich zařízení bylo zničeno. Bylo hlášeno zhruba 7500 zdemolovaných židovských obchodů. Přímo při pogromu bylo zabito téměř 100 židů a zhruba 30 tisíc – většinou majetnějších – jich bylo odvlečeno do koncentračních táborů Dachau, Buchenwald a Sachsenhausen. Z nich byli propouštěni až po závazku emigrace a zabavení majetku ve prospěch Říše.

Obrázek 32. Buchenwald 94

Judaismus


Nacistické vedení cynicky tvrdilo, že pogrom nebyl nijak organizován a že sami židé vyvolali spravedlivý hněv lidu, a využilo jej k dalším protižidovským opatřením. Židům bylo přikázáno odstranit způsobené škody a uvést vzhled ulice opět do původního stavu – zároveň ale zabavili pojistky, na něž měli poškození nárok. 12. listopadu bylo na poradě, jíž předsedal Hermann Göring, německým židům navíc uloženo zaplatit pokutu ve výši jedné miliardy marek. Křišťálová noc tak byla využita také k urychlení nucené arizace židovského majetku. Listopadový pogrom roku 1938 může být považován za symbolický i praktický mezník v nacistické protižidovské politice: značil přechod k úplnému vyloučení židů ze společnosti a potenciálně k jejich fyzické likvidaci.70

Obrázek 33. Pinkasova synagóga se jmény umučených židů 70

Křišťálová noc [online]. © Institut Terezínské iniciativy, 2008 [cit. 20. 4. 2009]. Dostupný z: .

95

Judaismus


3.8.1. Ekonomická situace

Protože židé byli určitým způsobem vyčleňováni ze společnosti, zabývali se určitými činnostmi, kterými se ostatní (většinové) obyvatelstvo zabývat nemohlo. Jednalo se především o finanční transakce peněžní obchod (lichva, zástava…) – ty byly pro některé židy významným způsobem obživy. Bylo by ovšem chybou se domnívat, že všichni židé byli jednotnou skupinou s významnou akumulací kapitálu. Velká většina židů se totiž zabývala drobným obchodem, který většinou žádné závratné zisky nepřinášel. V 18. a 19. století kupovali na Šumavě židovští obchodníci od vrchnosti i soukromníků přepuštěné máslo a tento „šmalc“ prodávali daleko ve vnitrozemí, v Praze, Brně i Vídni. „Košer“ řezníci organizovali prodej dobytka židovským komunitám nejen v Plzni, ale i v Praze. Obchodníci se sklem pronikali do celé Evropy. Ale nejslavnější obchodní aktivitou Šumavy v 19. století bylo peří. Všeruby a Nýrsko byly v polovině 19. století „hlavní města“ evropského obchodu s tímto zbožím. Židovští obchodníci měli dokonce zřízené mezisklady v Brémách, Berlíně, Curychu, Norimberku, Frankfurtu, Štrasburku, Amsterodamu. V té době se odtud ročně exportovalo 10 000 metrických centů peří do Německa, Švýcarska, Francie a Holandska. Židé přinesli do Všerub i další unikátní výrobu – dužinkových dřevěných krabiček na sirky. Šumavské krabičky se ke konci 19. století vyvážely až do Anglie. V deseti vesnicích kolem Všerub se podle pramenů vyrobilo na 30 miliónů těchto krabiček – schopná rodina vyrobila za den 2 až 3 tisíce krabiček (za 1000 krabiček se platilo 50 krejcarů, litr mléka stál 4 krejcary, ½ kg vepřového stál 30 krejcarů, bochník chleba stál 12 krejcarů).71

Přesto se ekonomické důvody staly významným zdrojem antisemitismu a některé úspěšné židovské rody se staly synonymem pro obchodní a podnikatelské úspěchy – to platí např. u Rothschildů. V Německu byl patrný významný antijudaismus již u Luthera, ten však nebyl prvotně ekonomický. Antisemitismus založený na ekonomických důvodech se naplno projevil nejvíce od 30. let 20. století, kdy docházelo v nacistickém Německu v obrovském rozsahu k zabavování židovského majetku.

71

MALOVICKÝ, V. Kuchyně staré Šumavy. Praha: MMM, 2000, s. 131–132.

96

Judaismus

Architektura

3.9. Architektura

Svá specifika má i židovský dům, který by měl mít na pravé veřeji malou podlouhlou schránku (mezuzu) podle příkazu psát vyznání víry na veřeje svého domu a na své brány. (Slyš, Izraeli! Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný). Jinou zvláštností židovského domu je tzv. mizrach. Toto hebrejské slovo znamená „východ“ a tabulka či obraz, na níž je napsáno, ukazuje na východní zdi směr modlitby k Jeruzalému.72 Hlavní bohoslužba se původně odehrávala pouze v jeruzalémském chrámu. Do tohoto chrámu pak o velkých svátcích putovali židé i z velice dalekých končin. Funkci chrámu plně převzala po jeho zničení synagóga, kde se odehrávala bohoslužba, výuka a zároveň se stala místem společenského styku. Jednotlivé části synagógy se také nazývají podle chrámového příslušenství. Synagógy ovšem nejsou chrámy, stejně jako rabíni nejsou kněží, nýbrž jen učení mužové znalí Písma a duchovní správci svých obcí. Synagógy jsou v různých končinách zeměkoule stavěny tak, aby byly obráceny k Jeruzalému, avšak funkci Chrámu, kde se přinášely oběti Hospodinovi, nikdy neplnily. Potomci kohanitů, kteří po svém prapředku Áronovi, Mojžíšovu bratru, zdědili kněžskou hodnost v jeruzalémském chrámu, mají dnes jedinou liturgickou povinnost: roztaženými prsty obou rukou žehnat o svátku Jom kippur, Dne smíření, svým souvěrcům v synagógách. I oni mohou vystudovat na rabíny, ale většinou vykonávají prozaická civilní povolání. Často prozrazuje jejich kohanitský původ jejich příjmení Kohen, Kohn, Kogan, Kaganovič, Cohen, Coogan nebo též Katz (spřežka iniciálek cohen cadik – svatý kněz).73

Nejdůležitější částí synagógy je svatostánek, v němž se uchovává to nejcennější, co synagóga má: Tóra – biblických Pět knih Mojžíšových, ručně psaných na svitku pergamenu. Svatostánek stojí u východní stěny stavby (směrem k Jeruzalému), nebo je do ní vestavěn. Dveře svatostánku zakrývá synagogální opona nazývaná

72 73

Židé – dějiny a kultura. Praha: Židovské muzeum, 1997, s. 128. KLÁNSKÝ, J., KLÁNSKÁ, E. Pouť do Svaté země. Praha: Panorama, 1991, s. 50.

97

Judaismus

Architektura

hebrejsky parochet. Nad ním bývá zavěšena draperie (hebrejsky kaporet) a před svatostánkem visí věčné světlo (ner tamid). Sedadla byla původně umístěna podél stěn sálu. Pouze tam, kde se bima (vyvýšené řečniště sloužící k předčítání z posvátného svitku a ke kázání) přesunula ze středu synagógy ke svatostánku, stojí lavice v rovnoběžných řadách orientovaných k východu. Při tradičních židovských bohoslužbách se muži modlí odděleně od žen. V synagógách se proto nachází zvláštní ženská modlitebna ezrat našim neboli nádvoří žen. Tak se totiž označovala část jeruzalémského chrámu vyhrazená ženám. Jsou-li muži a ženy ve stejné síni, odděluje je zástěna (mechica).74 Pro reformní židovské obce je naopak typické, že muži i ženy v synagóze sdílí společný prostor.

Židovské hřbitovy Pro židy je typické pouze pohřbívání do země a většina židovských náboženských obcí má svůj vlastní hřbitov. V minulosti musela se založením hřbitova souhlasit vrchnost – proto bývaly židovské hřbitovy často daleko od vesnice nebo města, aby je ostatní obyvatelé „neměli na očích“. Někde směl být takový hřbitov založen dokonce jen na opovrhovaném místě, například v sousedství popraviště. Teprve od druhé poloviny 19. století vznikaly v mnohých městech moderní komunální hřbitovy, společné pro věřící různých vyznání i pro nevěřící. Součástí takového hřbitova je často samostatné židovské oddělení. Základem židovských pohřebních zvyklostí je prastará zásada nenarušitelnosti hrobů. Ostatky zemřelých mají jednou provždy zůstat na místě, kde byly pohřbeny. Pokud plocha hřbitova nepostačovala a židé ji nesměli rozšířit, navážela se na staré hroby silná vrstva hlíny. Další zemřelí pak byli pohřbíváni nad původními hroby a vedle nových náhrobků se zasazovaly i náhrobky původní. Tak se na některých rozlohou malých hřbitovech navršilo během staletí i několik vrstev hrobů a došlo k velmi hustému nahromadění náhrobků jako např. na pražském Starém židovském hřbitově. V minulých staletích se náhrobní kámen stavěl k nohám zemřelého a jeho nápisová strana směřovala do uličky mezi hroby. I tím se židovské hřbitovy lišily od nežidovských, na nichž bývá náhrobek vždy u hlavy zemřelého a jeho text směřuje ke středu hrobu. Židovské náhrobní nápisy bývaly od nejstarších dob výhradně v hebrejském jazyce a písmu. Až do poloviny 19. století se objevují náhrobky dvojjazyčné, hebrejsko-německé nebo hebrejsko-české, 74


98

Křesťanství

Architektura

v nejnovější době bývají texty na náhrobcích často už jen české. Skoro vždy ale na posledním řádku najdeme pět hebrejských písmen TNCBH, zkratku tradiční náhrobní formule, citující hebrejskou Bibli: „Ať je jeho (její) duše zahrnuta do svazku živých“. Podle starého židovského zvyku se na hřbitov nenosí květiny, ale na náhrobky se pokládají kamínky. Tento zvyk připomíná pohřby ve starověkém Izraeli, kdy byly hroby pokrývány velkými kameny kvůli zvěři.75

4. Křesťanství Křesťanství je nejpočetnější náboženskou skupinou světa – na světové populaci se podílí zhruba 35 %. Křesťanství je možné rozdělit na tři velké skupiny: – – –

Katolíci Ortodoxní (pravoslavní) Protestanti

Toto rozdělení nám dává pouze velice orientační údaj o dělení křesťanství, protože celkový počet křesťanských církví a náboženských společností dosahuje počtu přes 30 000 (v roztříštěnosti vynikají především protestantské církve).

Obrázek 34. Podíl křesťanů v jednotlivých zemích světa Zdroj: .

75


99

Křesťanství

Architektura

Zdaleka největší podíl mezi všemi křesťany mají katolíci. Zatímco v roce 1950 většina katolíků žila na Západě (57 %), v roce 2000 bylo velké množství katolíků v zemích tzv. Třetího světa a podíl katolíků ze Západu se snížil na 34 %.

Obrázek 35., 36. Rozmístění katolíků podle světadílů v roce 1950 a 2000 Zdroj: . 100

Křesťanství

Architektura

Počty katolíků podle světadílů a jejich podíl na světové populaci (2012)

Asie 134 641 000 11%

Oceánie 9 706 000 1%

Afrika 198 587 000 16%

Amerika 598 819 000 49%

Evropa 286 868 000 23%

Podíl katolíků v jednotlivých světadílech (2012) Amerika

63%

Evropa

40%

Oceánie

26%

Afrika

19%

Asie

3%

Svět

17% 0%

25%

50%

75%

Obrázek 37. Katolíci v jednotlivých světadílech (2012). Zdroj: Le Statistiche della Chiesa cattolica 2014. Agenzia FIDES – 19 ottobre 2014. Další dostupnost: www.a12.com/files/media/originals/estatistica_igreja_catolica_2014_italiano.pdf 101

Křesťanství

Architektura

Ortodoxní církve jsou rozšířené především ve východní Evropě, Rusku, na Balkánu, v oblasti Středního východu, Egyptě a Etiopii. Vzhledem k častému pronásledování příslušníků těchto církví docházelo často k jejich emigraci (především do USA), a proto mají v Americe často paralelní diecéze. Protestantismus je nejsilnější v USA, Kanadě, Velké Británii, Německu, Skandinávii, Pobaltí (kromě Litvy), Švýcarsku a Nizozemsku a na místech, kde byly britské kolonie (v tomto případě se ovšem jedná o anglikánskou církev, která není protestantskou v pravém slova smyslu). Zemí s nejvyšším počtem protestnatů na světě je USA – 150 mil., v Africe je to Nigérie 60 mil., v Jižní Americe je nejvíce protestantů v jinak převážně katolické Brazílii – 43 mil., v Evropě je nejvíce protestantů ve Velké Británii (36 mil.) a Německu (24 mil.).

Obrázek 38. Náboženská situace v Evropě. 102

Křesťanství

Podstata křesťanství

4.1. Podstata křesťanství

Křesťanství je jednoznačně spojeno s osobou Ježíše Krista, který je pro křesťany Božím synem a spasitelem. Propojenost Ježíšova lidství a božství se stala předmětem mnoha teologických sporů, a dokonce i církevních rozkolů. Samotné Ježíšovo božství zpochybňováno v křesťanských církvích příliš nebývá (pouze lidskou Ježíšovu podstatu uznávají např. Svědkové Jehovovi). Některé církve věří ovšem v to, že Ježíš byl pouze Bohem (monofyzitismus), velmi malá část církví považuje Krista pouze za člověka (byť největšího ze všech lidí), ale většina křesťanských církví vyznává, že Ježíš byl plně člověkem, a zároveň plně Bohem. Křesťané rovněž věří v Krista zmrtvýchvstalého (některé církve a náboženské společnosti ovšem v otázce vzkříšení vyznávají částečně odlišnou nauku). Zmrtvýchvstalý Kristus přijde na svět ještě jednou na konci dějin (Druhý příchod Kristův), tentokrát jako soudce. Křesťané věří spolu s židy a muslimy ve stejného Boha, věroučné spory s těmito náboženstvími se týkají osoby Ježíše jako Božího syna (což je například pro muslimy často zcela nepřijatelné). Křesťanství se samo označuje jako monoteistické náboženství, ale pro příslušníky jiných náboženství, označovaných také jako monoteistická, nemusí být tento monoteismus tak samozřejmý – především kvůli nauce o svaté Trojici (katolická církev: Toto je však katolická víra, že uctíváme jednoho Boha v Trojici a Trojici v jednotě, aniž bychom směšovali osoby či rozlučovali podstatu: jiná je totiž osoba Otce, jiná Syna, jiná Ducha svatého; jediné je však božství, rovná sláva a stejná věčná velebnost Otce a Syna a Ducha svatého – Katechismus katolické církve, §266; pravoslavná církev: Kristus je Jednorozený Otcův Syn, je Bůh, totožný s ním v Božství a odlišný od něho Osobou, …Duch je jiný než Otec, avšak je s Ním spojen vztahem vycházení, které je mu vlastní a které se liší od rození Syna.76); například podle protestantské Slezské církve evangelické augsburského vyznání je jeden trojjediný, věčný, osobní Pán Bůh – Otec, Syn a Duch svatý). Vý76

LOSSKY, V. Dogmatická teologie. Praha, 1994. Dostupný z:

103

Křesťanství


chodní křesťanské církve používají při slavení každé mše obrat, který ukazuje podstatu Trojice: Syn Boží, přítomný díky Duchu Svatému, se obětuje Otci. Křesťanství rovněž patří (společně například s judaismem a islámem) mezi tzv. „náboženství knihy“. Touto posvátnou knihou křesťanů je Bible, zahrnující Starý i Nový zákon. V každém náboženství mají vždy určité výsadní postavení určité texty, ale u křesťanství (i v judaismu a islámu) jsou tyto biblické texty hlavní a nezpochybnitelnou autoritou. Mezi židy a křesťany je zásadní rozdíl – křesťané uznávají židovský Starý zákon, na který navazuje Nový zákon, ale židé Nový zákon neuznávají. Podobně židé stále čekají na příchod přislíbeného Spasitele, zatímco pro křesťany Spasitel již přišel, ale židé ho jako takového nepřijali. Muslimové uznávají Ježíše jako proroka, ale za největšího z proroků považují Mohameda. Kristus svým příchodem završuje dějiny a naplňuje odkazy, které se k jeho osobě vyskytovaly už ve starozákonní době. Příchod Ježíše Krista je pro křesťany plánovanou a Bohem připravenou dějinnou událostí a na tento příchod má navázat konečné završení dějin – slavný druhý Kristův příchod (parusie), poslední soud a život v plném společenství s Bohem. Představitelé některých církví se již nyní buď prohlašují za „Druhého Krista“ – například korejský Sun Myung Moon se svou Církví sjednocení/Moonisté (Pán Druhého příchodu přichází jako Třetí Adam77), nebo alespoň předkládají, že současnost je již tímto druhým významně poznamenána. To ukazuje například nauka Svědků Jehovových: Ze splňování biblických proroctví je patrné, že od roku 1914 žijeme v posledních dnech tohoto systému věcí. Závěrečnou částí posledních dnů bude období, které Ježíš označil jako „velké soužení“.

77

1. Adam, 2. Ježíš, 3. Moon – nový Mesiáš musí přijít na zemi, aby dokončil Ježíšovo nehotové dílo. …Já doplňuji to, co Ježíš nevykonal.

Sun Myung Moon, Public Talks, s. 49, Sun Myung Moon, Master Speaks-3: "Prayer and the Spirit World" 1965, s. 14. (převzato z: WOLFE, D. Is Rev. Moon the Messiah? [online] © 1997 New Covenant Publications. [cit. 9. 3. 2009]. Dostupný z:

104

Křesťanství


Bible neříká, jak bude toto období dlouhé, ale katastrofy, k nimž bude v té době docházet, budou horší než všechno, co kdy svět zažil.78 Pro křesťany je samozřejmé společenství s Kristem. Členem tohoto společenství se může člověk stát několika způsoby – nejčastěji to bývá křest (ve všech katolických a pravoslavných/ortodoxních církvích i v některých protestantských se křest provádí vodou – ponořením, nebo politím, některé protestantské církve praktikují křest proslovem). U katolických a ortodoxních církví je zvykem křtít již malé děti, některé protestantské církve křest dětí odmítají. Na křest navazují v katolických a ortodoxních církvích další svátosti – nejčastěji jich bývá sedm; protestantské církve většinu z těchto svátostí odmítají. U některých církví (například Českobratrská církev evangelická) není křest přímou podmínkou členství v církvi – v některých případech vzniká členství na základě přihlášky. Přijatá svátost křtu se z hlediska církve považuje za stálou a nezrušitelnou, přestože je možné udělat formální úkon vystoupení z církve. V případě katolické církve se pouze připojuje ke křestnímu zápisu v matrice poznámka o tomto rozhodnutí. Další možností je stát se členem jiné církve, tímto úkonem člověk rovněž přestává být členem církve původní (kromě zvláštních případů – např. smíšená manželství). V Československu bylo za první republiky vystoupení z církve úředním úkonem, i proto, že náboženská příslušnost se zapisovala do dokladů. Vystoupit z církve, vstoupit do jiné, nebo zůstat bez vyznání umožňoval v čs. republice zákon č. 96/1925 Sb. a n., o vzájemných poměrech náboženských vyznání. Oznámení o výstupu z církve se zasílalo okresnímu úřadu v místě bydliště vystupujícího, který následně podal zprávu představenému nebo duchovnímu správci opouštěné církve. Čs. občané bydlící v zahraničí oznamovali vystoupení z církve okresnímu úřadu své domovské obce. V době válečné nešlo tento úřední postup uplatnit. V květnu 1941 bylo proto přijato rozhodnutí, aby osoba vystupující z církve nebo přestupující do jiné církve oznámila tuto změnu londýnskému ministerstvu vnitra, které vydalo prozatímní potvrzení o výstupu nebo přestupu, na jehož základě se provedla oprava v kmenovém listě vojenské osoby. Minis78

Armagedon: Radostný začátek. Strážná věž, 1. prosinec 2005.

105

Křesťanství

Vznik křesťanství

terstvo vnitra vedlo přesnou evidenci těchto oznámení, aby po válce mohly být provedeny řádné opravy v příslušných matrikách.79

Členové křesťanských církví mohou vést uvnitř církve různě aktivní křesťanský život (přijímat svátosti – pokud ovšem v určité církvi jsou, navštěvovat pravidelně bohoslužby, účastnit se chodu církve), případně být členy pouze formálními. V katolické církvi a ortodoxních církvích je poměrně ostré rozdělení mezi duchovními (přijímají svěcení) a ostatními věřícími (laiky). V protestantských církvích bývá mezi věřícími také určitá hierarchie (představitelé sboru), ale tato hierarchie většinou nevzniká na základě svěcení. Zároveň některé protestantské církve dávají důraz na to, aby se jejich představitelé od ostatních věřících příliš neodlišovali ani výrazným liturgickým oděvem (což je naopak patrné v katolických a ortodoxních církvích). 4.2. Vznik křesťanství

Začátek křesťanství se stanovuje dobou narození Krista a zároveň začátkem našeho letopočtu. Křesťané navazují na starší židovskou tradici, ovšem ne v tom smyslu, že by ji odmítali, ale z jejich pohledu přináší křesťanství v určitém ohledu završení dějin. Starozákonní období ukazuje na Spasitele – Mesiáše, na kterého čeká lidstvo. V Ježíšově osobě tento očekávaný Mesiáš přichází a o všech událostech, které jsou s Ježíšem spojeny, pak informuje Nový zákon (křesťanská část Bible). Starozákonní doba je dobou před Ježíšem, novozákonní doba zahrnuje období po Ježíšově narození (včetně bezprostředně předcházejících událostí). Osobou, která stojí zcela jednoznačně na pomezí Starého a Nového zákona, je Jan Křtitel – ukazuje na Ježíšův příchod, čímž se řadí po bok starozákonním prorokům, ale přitom je svědkem Ježíšova příchodu a Ježíše i křtí, což z něj dělá bezesporu postavu novozákonní.

79

PEJS, O. Vojenští duchovní v čs. armádě ve Velké Británii (1940–1943). Vojenská história, 3/2003.

106

Křesťanství


Počítání nového letopočtu nezačalo samozřejmě hned po Ježíšově narození. Původní juliánský kalendář (založen na reformě vyhlášené Juliem Caesarem) počítal letopočet od počátku vlády význačných panovníků římské říše. Teprve v 6. století našeho letopočtu (r. 532) navrhl opat římského kláštera Dionysius Exiguus, aby za základ letopočtu přijali křesťané rok Kristova narození. Návrh se ujal a tak vznikl křesťanský letopočet AD (Anno Domini = Léta Páně); pro numerickou chybu se však jeho počátek zcela určitě nekryje se skutečným rokem Kristova narození – poněkud paradoxně se Kristus narodil nejspíš v r. 7 př. n. l. (BC = Before Christ, před Kristem). Některé významné události vylíčené v Bibli lze docela dobře konfrontovat s astronomickými výpočty a poznatky – zejména se jedná o populární betlémskou hvězdu, popisovanou na počátku 2. kap. Matoušova evangelia. J. Kepler vypočítal, že v r. 7 BC došlo dokonce k trojnásobné konjunkci planet Jupiteru a Saturnu v souhvězdí Ryb. Moderní výpočty Keplerovu studii v plném rozsahu potvrdily. K úhlovému přiblížení Jupiteru a Saturnu došlo 29. května, 30. září a 5. prosince zmíněného roku, přičemž úhlové vzdálenosti obou těles se zmenšily na 1° (dva průměry Měsíce), což byl zajisté neobyčejně nápadný úkaz. Podle těchto indicií se Kristus narodil koncem léta či na podzim r. 7 BC, ve shodě se zmíněnou „chybou“ ve výpočtu opata Dionysia.80

Počátky křesťanství zahrnují samozřejmě Ježíšovu dobu, která je zvláště privilegovaná v křesťanských dějinách. Po Ježíšově ukřižování a nanebevstoupení začali křesťanství šířit jeho učedníci (Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. Evangelium podle Matouše 28,18-20) a začíná apoštolské období. Po smrti Ježíšových učedníků pak hovoříme o vlastních dějinách křesťanských církví, které zpočátku měly vzájemné povědomí o vzájemné provázanosti prostřednictvím společné křesťanské nauky – k jejich štěpení začalo docházet až v dalších stoletích z důvodů věroučných, politických i mocenských.

80

GRYGAR, J. Kristus se narodil 7 let před Kristem. [online] © Arcibiskupství pražské, Pastorační středisko 2006–2007 [cit. 10. 3. 2009]. Dostupný z: .

107

Křesťanství


Právě k prvopočátkům církve se často odvolávali mnozí reformátoři nespokojení s náboženským stavem své doby. Pokud byla nějaká náboženská věc sporná, stačilo poukázat na zvyky v prvotní církvi, které měly určitou činnost ospravedlnit. Příkladem může být usnesení Jednoty bratrské vyslat cestovatele, kteří by někde našli křesťanské sbory trvající z apoštolských dob, kde by bylo možné vypozorovat zvyky ještě z doby, kdy křesťané byli jednotní: Vidouce tedy Bratří, že se jim předhazuje rozkol, a majíce obavy, že budou jednou vypuzeni z vlasti, vešli v poradu se svými ochránci (které měli již i z panského stavu) a vyslali čtyři muže (Lukáše Pražského, Mareše Kokovce, Martina Kabátníka a Kašpara z Marky) hledat někde nějaký lid čistě sloužící Kristu, k němuž by se mohli úplněji připojiti jako k pravé církvi Kristově. Šli tedy (opatřeni od pánů velmi štědrým cestovným); první měl prohlédnouti Řecko, druhý Moskevsko a Rusko, třetí Thrakii a Bulharsko, čtvrtý Asii, Palestinu a Egypt. Ti všichni po návratu domů podali zprávu jen o všeobecné veliké zkaženosti, a že křesťané jako z udělání tonou v neřesti a pověrách. (Jan Amos KOMENSKÝ, Stručná historie církve slovanské).

Studiem církevních dějin se zabývají přinejmenším dvě disciplíny:  

Dějiny dogmatu (jak křesťanskému poselství rozuměli v různých dobách) Církevní dějiny v historickém smyslu, které začínají po Kristově nanebevzetí.

Původní křesťanské sbory měly stejnou pravomoc, mezi sbory byly pouze příležitostné kontakty, a příliš se nevytvářela hierarchie. Hierarchie se začala vytvářet později a původně vycházela z administrativního členění římské říše, kterou provedl r. 292 císař Dioklecián: říši administrativně rozdělil na západní a východní část; každá z nich byla tvořena dvěma prefekturami, které byly tvořeny civilními diecézemi. V západní části říše byl nejsilnější Řím, zatímco na Východě bylo center víc, z nichž postupně začala vynikat Alexandrie, jejíž biskupové uplatňovali autoritu nad biskupy v celém Egyptě.81 81

DVOŘÁČEK, J. Úvod do východního církevního práva [online]. Univerzita Palackého v Olomouci, 2009 [cit. 13. 3. 2009]. Dostupný z:

108

Křesťanství


Jako patriarcháty se začaly označovat některé církevní obce, které odvozovaly tradici svého založení od samotných apoštolů, nebo významných autorit. Podstatou patriarchátu je ovšem prvotně formální nadřazenost patriarchy nad ostatními biskupy spadajícími pod tento patriarchát. Biskupové každého národa mají vědět, kdo je mezi nimi první, a přijímat ho jako hlavu a nerozhodovat o ničem důležitém bez jeho úsudku, a každý může rozhodovat jen o věcech, které se týkají jeho vlastního okrsku (paroecia) a území na něm závislých; ale ani ten, který je mezi nimi první, ať nečiní nic bez úsudku všech; tak nastane mezi nimi soulad a bude oslaven Bůh skrze Krista v Duchu svatém (34. apoštolský kánon).82

Nicejský církevní sněm (koncil) v roce 325 vyhlásil, že sídla církevních představitelů jsou nadřazena konkrétním územím, nad nimiž vykonávají správu – Řím získal pravomoc nad územím západní Evropy (Západu), Alexandrie nad Egyptem a Antiochie nad Sýrií. Vzhledem k okolnostem vzniku křesťanství byl zpočátku přirozeným teologickým centrem Jeruzalém (patriarchát založený všemi apoštoly), přestože označení patriarchát ve smyslu hierarchickém získal až později. Postupně – v prvních stoletích, až do 5. století – získala výsadní místo egyptská Alexandrie (patriarchát založený evangelistou Markem) a hlavním město Sýrie – Antiochie (leží na území dnešního Turecka; Antakya), která odvozuje tradici svého založení stejně jako Řím od apoštola Petra. Řím je sídlem patriarchy také od nejranějších dob, ale dlouho se teologicky předchozím centrům nemohl rovnat. Po počátečním krutém pronásledování křesťanů (označovaných v této době jako příslušníci židovské sekty) se křesťanství stalo v roce 313 státním náboženstvím Římské říše. (Podle tradice bylo již 50 let předtím křesťanství státním náboženstvím v Arménii). Konstantinopol jako „druhý Řím“ a jako místo konání mnoha velkých synod dostává vlastní patriarchát až v roce 381, ale hned je řazen svoji důstojností na

<www.upol.cz/fileadmin/user_upload/CMTF-katedry/cirkevnipravo/UvodVychCirkPr-Verze_25_2_2009.doc>. 82 DVOŘÁČEK, J. c. d.

109

Křesťanství


druhé místo po Římu. (Ať má konstantinopolský biskup čestný primát po římském biskupovi, protože Konstantinopol je mladším Římem83). Později se jako patriarchové začali označovat i další nejvyšší představitelé církevních jednotek a dnes je západních a především východních patriarchů celá řada: Z původních patriarchátů: Ekumenický patriarcha v Konstantinopoli (Istanbul) Papež a patriarcha alexandrijský a celé Afriky (Alexandrie) Patriarcha antiochijský a celého Východu (Damašek) Patriarcha jeruzalémský (Jeruzalém) Římský papež jako Patriarcha Západu (Řím), pod kterého spadá: Latinský patriarcha jeruzalémský Patriarcha lisabonský (bez vlastní jurisdikce) Patriarcha benátský (bez vlastní jurisdikce) Patriarcha Východní Indie (pouze čestný titul) Patriarcha Západní Indie (pouze čestný titul) Církve uznávající primát římského papeže: Koptský patriarcha alexandrijský Maronitský patriarcha antiochijský a celého Východu Melchitský patriarcha antiochijský a celého Východu Chaldejský patriarcha Babylónie Arménský patriarcha Kilíkie Z ortodoxních církví neuznávajících primát římského papeže: Katolikos a patriarcha celé Gruzie Patriarcha Bulharska Patriarcha moskevský a celé Rusi Patriarcha Srbska Patriarcha Rumunska jednostranně vyhlášený Kyjevský patriarchát 83

Ibidem.

110

Křesťanství


Z tzv. předchalcedonských církví: Alexandrijské: Papež a patriarcha alexandrijský a celé Afriky koptské ortodoxní církve Patriarcha a katolikos Etiopie Patriarcha eritrejský Antiochijské (západosyrské): Patriarcha antiochijský a celého Východu (jakobité) Katolikos Východu (indická Kérala) Východosyrské (nestoriáni): Katolikos a patriarcha asyrské církve Východu (Chicago) Katolikos a patriarcha staré církve Východu (Bagdád) Arménské (arménská apoštolská církev): Nejvyšší patriarcha a katolikos celé Arménie (Ečmjadzin) Katolikos Velkého domu v Kilíkii Arménský patriarcha jeruzalémský Arménský patriarcha konstantinopolský Původní patriarcháty představovaly i odlišné tradice nejen ve slavení liturgie, ale také v odlišných filosofických směrech, z čehož vyplývaly i odlišné zdůrazňování různých částí věrouky z hlediska teologického. Tento odlišný důraz byl způsoben mnohdy zcela jiným kulturním prostředím – nově příchozí křesťanství se nesnažilo původní místní zvyky zcela vymýtit, ale naopak se snažilo na ně navázat a dát jim nový – křesťanský – smysl. Křesťanství z židovských kořenů. Jistě pokračovala židovsky orientovaná komunita v Jeruzalémě, oslovující Izraelce. Jeruzalémské křesťanství má svou nezastupitelnou a referenční funkci. Schází se tu první koncil (Sk 15), který řešil právě problém vztahu židovství a křesťanů z pohanství. Alexandrijské křesťanství. Významné je křesťanské společenství v centru starověké vědy a kultury – Alexandrii. Od 4. století před Kristem tu žije významná židovská komunita, která se už tehdy pokoušela o dialog s ostatními myšlenkovými a náboženskými proudy. Proto tu přeložili Starý zákon do řečtiny (Septuaginta). Křesťanství zde mělo připravenou půdu a mohlo takový dialog dál rozvíjet. Alexandrijské křesťanství bylo otevře111

Křesťanství


né, dialogické, intelektuální. Jeho teologická škola (Klement, Origenes, Athanasius, Cyril) projevuje už ve 3. století obrovskou dynamiku dialogického, mystického křesťanství, kladoucího důraz na svobodu. Západosyrské křesťanství. Neméně významné je křesťanství v syrské Antiochii. K uznání svébytnosti nežidovského křesťanství došlo právě tam a také se tam pro Ježíšovy učedníky poprvé užil název křesťané (Sk 11,26). I zde se vytváří specifická teologie vyrůstající ze semitských kořenů a rodí se tu originální liturgické vyjádření a spiritualita. Syrské křesťanství má zvláštní smysl pro askezi (včetně celibátu). Východosyrské křesťanství. Antiochie zplodila v 5. století dceřinou církevní oblast v Mezopotámii. Mluví se o východosyrském křesťanství. Kdysi odolávali Východosyřané unifikačním snahám Byzance, později uchránili křesťanské dědictví před absorbujícím tlakem islámu. Není náhoda, že dnes žije v Iráku téměř milión křesťanů.84 Kappadokie a Byzanc. Svá specifika má podoba křesťanství v maloasijské Kappadokii. Už ve 3. století se sem uchýlil Klement, významný učitel alexandrijské školy. Origenovi žáci zde pokračují v evangelizační práci. Z této setby vyrostli ve 4. století velcí teologové jako Basil, Řehoř z Nyssy a Řehoř Naziánský; ovlivňují myšlení a život celé církve dodnes. Lze tu pozorovat syntézu jeruzalémského, antiošského a alexandrijského křesťanství. Z Kappadokie je jen krůček do další významné oblasti, kde křesťanství absorbovalo mnoho z řeckého myšlenkového i politického odkazu – do Byzance. Zvyklosti císařského dvora se vepsaly do struktur organizace i liturgie církve, mocenské myšlení dalo nejeden podnět teologii. Mluvíme-li dnes o pravoslaví, máme na mysli především tento typ východního křesťanství. Je to úchvatná forma myšlení a života se smyslem pro hloubku a mystiku. Pluralitní křesťanství na Západě. Od pluralitního charakteru raného křesťanství nelze odmyslet ani křesťanství západní. Ani to není v raných fázích unifikováno. Jinou podobu má v severní Africe kolem Kartága, kde působili Cyprián, Augustin a Tertulián, kteří ovlivnili celé západní křesťanské myšlení. Opět jinou a svéráznou podobu mělo křesťanství v Římě, Galii, na britských ostrovech (keltské křesťanství). I nové germánské národy měly svou ariánsky orientovanou podobu. Originální rysy mělo křes84

Pozn.: Po obsazení Iráku vojsky USA (irácká válka) a následné všeobecné nestabilitě se počet iráckých křesťanů výrazně zmenšil (některé odhady hovoří o tom, že jejich počet není nyní ani čtvrtinový) z důvodu jejich útěku do jiných zemí. Za pozornost stojí, že v době vlády Saddáma Husajna byl v irácké vládě ministrem zahraničí chaldejský křesťan Tárik Azíz.

112

Křesťanství

Bible – Nový zákon

ťanství na Velké Moravě, kde se Konstantin a Metoděj pokusili o syntézu byzantského a římského křesťanství.85

4.3. Bible – Nový zákon

Křesťané mají společný základ se židovstvím i prostřednictvím posvátné knihy křesťanů – Bible. Se židy je společný Starý zákon (Pět knih Mojžíšových – Pentateuch – tóra, prorocké knihy, a spisy – letopisy, žalmy), přestože se kanonicky zcela nepřekrývají (deuterokanonické knihy – Tobiáš, Ester, Sírachovec, Kniha moudrosti…). Na Starý zákon navazuje Nový zákon (4 evangelia, Skutky apoštolů, epištoly a Apokalypsa). Nový zákon zahrnuje dobu od Ježíšova narození (včetně událostí, které tomuto narození předcházely), Ježíšovo veřejné působení, ukřižování, zmrtvýchvstání a vstoupení na nebe. Tyto události popisují čtyři evangelia – tři z nich (autoři Matouš, Marek, Lukáš) se označují jako souběžná (synoptická), protože popisují do značné míry podobné události. Pro svůj zcela odlišný styl při popisu událostí stojí Janovo evangelium zvlášť. Na evangelia navazuje líčení událostí v první církvi a misijní činnost apoštolů ve Skutcích apoštolů. Pak následuje 21 dopisů připisovaných apoštolům, které adresují buď do konkrétního města, nebo je jejich určení širší a týká se všech křesťanů. Nový zákon uzavírá Zjevení apoštola Jana, který velice barvitým způsobem ukazuje definitivní završení dějin, které nastane po druhém Kristově příchodu. Novozákonní kánon je u křesťanů stejný a je zde tedy podstatně přehlednější situace, než s kánonem starozákonním. Přesto se i tento kánon postupně vyvíjel a v různých dobách různí autoři zahrnovali do kánonu knihy odlišně86: 85

Údaje o těchto tradicích převzaty z: VENTURA, V. Starobylé orientální církve. Katolický týdeník: Příloha Perspektivy 46/2006. 86 The New Testament Canon. [online]. Bible Research. Internet Resources for Students of Scripture © 2001-2007 [cit. 2. 3. 2009]. Dostupný z: < http://www.bible-researcher.com/canon3.html>.

113

Křesťanství

Evangelia

Skutky

Apoštolské listy – epištoly


Athanasius (nar. 296)

Origen (nar. 185)

Irenaeus (nar. 130)

Matouš Marek Lukáš Jan Skutky apoštolů List Římanům 1 Korinťanům 2 Korinťanům Galaťanům Efezanům Filipanům Kolosanům 1. Soluňanům 2. Soluňanům 1. List Timotejovi 2. List Timotejovi List Titovi List Filemonovi List Židům List Jakubův

Matouš Marek Lukáš Jan Skutky apoštolů List Římanům 1 Korinťanům 2 Korinťanům Galaťanům Efezanům Filipanům Kolosanům 1. Soluňanům 2. Soluňanům 1. List Timotejovi 2. List Timotejovi List Titovi List Filemonovi List Židům List Jakubův ** 1. List Petrův 2. List Petrův ** 1. List Janův 2. List Janův ** 3. List Janův ** List Judův ** Zjevení

Matouš Marek Lukáš Jan Skutky apoštolů List Římanům 1 Korinťanům 2 Korinťanům Galaťanům Efezanům Filipanům Kolosanům 1. Soluňanům 2. Soluňanům 1. List Timotejovi 2. List Timotejovi List Titovi List Filemonovi List Židům ** List Jakubův ** 1. List Petrův 2. List Petrův ** 1. List Janův 2. List Janův ** 3. List Janův ** List Judův ** Zjevení

1. List Petrův 2. List Petrův 1. List Janův 2. List Janův 3. List Janův Apokalypsa

List Judův Zjevení *

Marcion (nar. 85)

Lukáš

List Římanům 1 Korinťanům 2 Korinťanům Galaťanům Efezanům Filipanům Kolosanům 1. Soluňanům 2. Soluňanům

List Filemonovi

* Zjevení sv. Jana bylo nejprve přijato, a později odmítnuto mnoha církevními obcemi v Malé Asii. ** Kniha není buď uváděna vůbec, nebo s pochybnostmi. 114

Křesťanství


4.3.1. Příklady novozákonních biblických událostí, které pronikly jako metafory do jazyka87

Ležet jako lazar …Nejsem zvyklý ležet jako lazar; …raději bych chtěl být na místě mrtvý než tady celé týdny ležet jako lazar… Obrat ležet jako lazar vyjadřuje nemohoucnost, vážnou nemoc, kdy je člověk odkázaný na pomoc jiných. Lazar je postava, která se vyskytuje v Novém zákoně na dvou místech – jednou v podobenství o boháči a chudákovi (Lazarovi) a na druhém místě v souvislosti se vzkříšením Lazara. V roce 1348 zasáhla morová rána Benátky a na ostrůvku Santa Maria di Nazareth (Svatá Maria z Nazareta) zřídili špitál, který dostal jméno po biblickém Lazarovi. Kombinací jména Nazaretto a Lazar vznikl nový pojem lazzaretto – lazaret, který připomíná i italské lazzarone – ubožák, žebrák (ale také lotr a ničema). Byl jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. U vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů, a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo se stolu toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy. I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahámovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abraháma, a u něho Lazara. Tu zvolal: „Otče Abraháme, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.“ Abrahám řekl: „Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se tu raduje, a ty trpíš. A nad to vše jest mezi námi a vámi velká propast, takže nikdo – i kdyby chtěl, nemůže přejít odtud k vám ani překročit od vás k nám.“ Řekl: „Prosím tě tedy, otče, pošli jej do mého rodného domu, neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.“ Ale Abrahám mu odpověděl: „Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!“ On řekl: „Ne tak otče Abraháme, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání“. Řekl mu: „Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ (Evangelium podle Lukáše 16, 19–31)

87

Některé pasáže této kapitoly jsou zcela převzaty podle SCHNEEBERGER, V. Začněme u Adama aneb okřídlená biblická rčení. Praha: Návrat domů, 2003.

115

Křesťanství


Houby s octem Dostane tak akorát houby s octem…; …tohle je tak akorát navenek líbivá politika, aby si mysleli, že stát se snaží. Houby s voctem se snaží… Na navinulé chutě mnoha kulinářských specialit nedá hodně labužníků dopustit: v kyselém láku se máčejí ryby, zelenina, špekáčky jako základní surovina pro tradiční české utopence a samozřejmě i houby. Proč by ale měla být tato pochoutka výrazem pro něco nedostatečného a špatného? Je to proto, že toto rčení, které má také původ v Novém zákoně, souvislost se zavařovanými hříbky v kyselém nálevu vůbec nemá. Při Ježíšově ukřižování měli vojáci při ruce na pití vinný ocet, který ředili vodou. Ocet se nám dnes může zdát jako nápoj přinejmenším zvláštní, ale i naši předci v Čechách si octem (jablečným, jahodovým…) v létě ochucovali vodu – sladké sirupy se objevily až mnohem později. O pití octa se vyjadřuje i budoucí král David v 69. žalmu (Žalm 69,22 – když jsem žíznil, dali mi pít ocet). Když Ježíš visel na kříži, podali mu houbu (tj. pórovitou hmotu) naplněnou octem. Ježíš věděl, že vše je již dokonáno; a proto, aby se až do konce splnilo Písmo, řekl: „Žízním.“ Stála tam nádoba plná octa; namočili tedy houbu do octa a na yzopu mu ji podali k ústům. Když Ježíš okusil octa, řekl: „Dokonáno jest.“ A nakloniv hlavu skonal. (Evangelium podle Jana 19, 28–30)

Nevěřící Tomáš Spojením nevěřící Tomáš označujeme lidi, jak píše Slovník spisovného jazyka českého „pochybovačné, nedůvěřivé“. Jméno Tomáš pochází z aramejštiny, tedy z jazyka, kterým s největší pravděpodobností mluvil Ježíš i jeho učedníci. Aramejské Teómá, z něhož je české Tomáš, anglické a německé Thomas, maďarské Tamás a třeba ruské Foma, znamenalo dvojče. V Bibli se Tomášovi někdy říká Didymus, což je řecky rovněž Dvojče. Nevěřící Tomáš se vyskytuje v Janově evangeliu, v místech, kde se popisuje 116

Křesťanství

Dělení církví

zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Ten se třetí den po svém ukřižování zjevil vzkříšený nejprve ženám a pak ukázal probodené ruce a rány v boku i svým učedníkům, kteří se vystrašení z předchozích událostí skrývali v jedné místnosti. V té chvíli mezi ni nebyl Tomáš. Když pak přišel, přátelé mu o vzkříšení Ježíše Krista řekli, ale on té po pravdě řečeno skutečně těžko uvěřitelné skutečnosti nevěřil.88 Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“ Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ (Jan 20, 24–29)

4.4. Dělení církví

Chalcedonský koncil. Pnutí mezi Východem a Západem a soupeření patriarchátů je záležitostí již 4. století. Důležitým mezníkem v dělení církví zaujímá Chalcedonský církevní sněm/koncil (r. 451). Tento koncil postavil na stejnou úroveň nejvyšší představitele Západu a Východu – konstantinopolský patriarcha je postaven na roveň papeži. Dalším důležitým bodem tohoto koncilu bylo jednoznačné odmítnutí monofysitismu (učení o jediné – božské – přirozenosti Krista), na což zareagovaly některé východní církve výrazným nesouhlasem. Jednota církve se zcela zjevně narušila a některé církve se po tomto koncilu odloučily. Odloučila se Arménie, dále se jednalo o část Egypta, rozdělil se i syrský patriarchát (Mezopotámie, Sýrie) a vlastní patriarcháty založili nestoriáni (kteří kladli důraz na lidskou podstatu Krista). Jako nechalcedonské církve se označují ty církve, které vznikly odmítnutím Efezského a Chalcedonského koncilu. Rozšíření monofyzitismu se odrazilo i v administrativní rovině a vedlo k odboji proti 88

NOVOTNÝ, M. Nevěřící Tomáš [online]. Český rozhlas Regina, 2003 [cit. 9. 3. 2009]. Dostupný z: .

117

Křesťanství

Dělení církví

byzantské nadvládě a k zakládání vlastních církví v podstatě na národním základě. Asyrská církev východu. Tato církev vznikla v Persii, jejím centrem byla Seleucie. Odvozuje svůj původ od apoštola sv. Tomáše. Vyznačovala se teologickou školou v Edesse, mezi její významné teology patřil sv. Efrém. Persie byla v nepřátelském stavu s Římem, což se projevilo i v teologické rovině – perská církev nepřijala odsouzení Nestoria na Efezském koncilu, naopak v roce 486 oficiálně nestorianismus přijala. Katolikos Seleucie má od 6. století titul patriarchy. Po arabské invazi bylo sídlo patriarchy přeneseno v polovině 8. století ze Seleucie do Bagdádu. Dnes sídlí patriarcha v diaspoře v USA v městě Morton-Grove ve státě Illinois. Věřící žijí hlavně v Sýrii, Iráku, Iránu, Indii, Libanonu a mnoho jich je v diaspoře v Severní Americe a v Austrálii. Tato církev užívá chaldejský obřad. Arménská apoštolská církev. Tato církev se považuje za založenou apoštolem sv. Bartolomějem a sv. Judou Tadeášem. Arménie byla první zemí, kde bylo křesťanství oficiálním náboženstvím. Zprvu zde měla vliv Persie, přičemž arménská církev patřila pod exarchát Cézareje. Na něm je plně nezávislá od roku 428. V letech 525–527 na synodě ve Dvině tato církev přijala Zenónův Henotikon a odsoudila učení Chalcedonského koncilu. V současné době sídlí vrchní patriarcha a katolikos všech Arménů v arménském Ečmiadzinu s jurisdikcí kromě Arménie i nad diasporou v Americe, Evropě, Austrálii, Iráku, Egyptě, Súdánu a Etiopii. Pak existuje Jeruzalémský patriarchát s jurisdikcí nad Izraelem a Jordánskem, konstantinopolský patriarchát a kilíkijský katolikát. Obřad této církve je arménský. Koptská církev. Název této církve pochází z řeckého aigyptios označující obyvatele Egypta. Koptové jsou tedy potomky starých Egypťanů. Za zakladatele církve se považuje Jakub Baradaj, který v roce 543 vysvětil pro Egypt 12 monofyzitských biskupů. V roce 566 vznikl koptský patriarchát s prvním patriarchou Anastasiem. Obřad používá tato církev alexandrijský. Etiopská církev. Prvním biskupem etiopské církve byl podle tradice sv. Fremenatos/Frumentius, kterého vysvětil roku 340 pro Etiopii sv. Atanasios. Patriarchální církví se stala až v roce 1959. Obřad je rovněž alexandrijský. Syrská církev. Důvodem vzniku této církve bylo rozdělení hierarchie v Sýrii po Chalcedonském koncilu v roce 533. Tehdy Jakub Baradaj obdržel biskupské svěcení od monofyzitského alexandrijského patriarchy Teodosia a dalším svěcením biskupů pak Baradaj založil samostatnou 118

Křesťanství

Dělení církví

hierarchii. Patriarcha syrské církve sídlil od roku 1034 v Antiochii, pak v syrských klášterech a od roku 1959 má sídlo v Damašku. Obřad je antiochijský.89

Velké schizma. K dalšímu velice výraznému rozkolu došlo v 11. století. V této době probíhala ze strany římského papeže snaha o obnovu církve se zvláštním důrazem na zamezení obchodu s církevními úřady (svatokupectví) a další zneužívání úřadů a proti kněžským sňatkům. Církevní program na jednu stranu sice odstraňoval množství zlořádů, zároveň však nutně připravoval nové konflikty – aby mohl být program očisty důsledně proveden, bylo zapotřebí posílení papežské autority nad celou církví. To se ovšem vůbec nelíbilo konstantinopolskému patriarchovi Michaelovi, vášnivému odpůrci Západu. Spor, ostentativně vedený o takové podrobnosti jako používání nekvašeného chleba při mši a zjitřený pokusem papeže Lva IX. osvobodit jižní Itálii, tedy území nárokované Byzancí, se ve skutečnosti vedl o právo Říma na nadvládu nad ostatními stolci a o Michaelovo osobní odhodlání nehrát nikomu druhé housle. Michaelovým heslem se stalo Nebudu sloužit. Došlo k pokusům o smír, ale všechny selhaly. Hlavní účastníci byli příliš zarputilí a nesmiřitelní. Pak, 16. července 1054, Řím patriarchu a jeho stoupence exkomunikoval (vyloučil z církve) a obratem byl dán do klatby on patriarchou Michalem. Kostky byly vrženy: rozkol měl být 90 trvalý. Po velkém schizmatu se tedy odštěpila nejvýznamnější starobylá

východní církev – pravoslavná. Pro některé příslušníky ortodoxních církví je naopak datum velkého schizmatu okamžikem, kdy římskokatolická církev svévolně opustila rodinu pravoslavných církví, když římský patriarchát přerušil v roce 1054 křesťanské společenství s ostatními čtyřmi patriarcháty a proklel je91). Oddělené ortodoxní církve uznávají konstantinopolského patriarchu za duchovního vůdce a přiznávají mu čestný primát. Jejich obřad je byzantský. 89

Údaje o těchto církví převzaty z: DVOŘÁČEK, J. c. d. MAXWELL-STUART, P. G. Papežové: Život a vláda (Od sv. Petra k Janu Pavlu II.) Praha: Svoboda, 1998, s. 81. 91 Proč být pravoslavným křesťanem? : Proč nejsme římskými katolíky? [online]. © Pravoslavné publikační dílo 1997–2007, [cit. 16. 3. 2009]. Dostupný z: . 90

119

Křesťanství

Dělení církví

Konstantinopolský patriarchát. Patriarcha tohoto patriarchátu sídlí v Turecku a přímo tam mu podléhá jen několik tisíc věřících. Pod jeho přímou jurisdikcí jsou už jen církve v diaspoře v Evropě a Americe. Alexandrijský patriarchát. Po rozštěpení původního alexandrijského patriarchátu vznikem koptského patriarchátu v době po Chalcedonském koncilu zůstalo nauce tohoto koncilu věrných jen 200 tisíc věřících, převážně etnických Řeků. Od 12. století tato církev nepoužívá alexandrijský obřad, ale ritus byzantský. Během turecké správy Egypta od 16. do pol. 19. stol. nesídlil patriarcha v Egyptě, ale v Konstantinopoli. Dnes mu podléhá asi 250 tisíc věřících. Antiochijský patriarchát. Antiochijský patriarcha sídlil v důsledku arabské invaze v 7. století v Konstantinopoli. Nejednota s Římem byla způsobena spíše izolací a vlivem Konstantinopole. Pod jurisdikci antiošského patriarchátu spadá Sýrie, Libanon, Irán, Irák, Kuvajt a diaspory v Austrálii a Americe. Obřad je od 13. století byzantský, jako jazyk se používala nejprve syrština a od 17. století arabština. Jeruzalémský patriarchát. Tento patriarchát byl monofyzitským rozdělením po Chalcedonském koncilu zasažen nejméně. Organizačně je úzce svázán s konstantinopolským patriarchátem. Pod jeruzalémský patriarchát spadá Izrael a Jordánsko. Původní jeruzalémská liturgická tradice, odvozující se od sv. Jakuba, byla nahrazena byzantskou. Ruská pravoslavná církev. Prvním centrem křesťanství na území současného Ruska byla v 10. století Kyjevská Rus. Odtud bylo sídlo ruského státu přeneseno nejprve roku 1299 do Vladimíru a pak 1325 do Moskvy. V roce 1459 došlo k vyčlenění moskevské metropolie z původní jednotné kyjevské metropolie. Patriarchát vznikl roku 1589, kdy byl metropolita Jób ustanoven patriarchou Moskvy a celé Rusi. Roku 1721 byl ale patriarchát Petrem Velikým zrušen a vedení církve bylo přeneseno na Svatou synodu. Patriarchát byl obnoven v roce 1917, po říjnové revoluci ale zůstal 20 let neobsazen. V roce 1943 byla uzavřena smlouva se státem, díky níž byl patriarchát obnoven (Stalin tak ocenil výzvu novgorodského metropolity Sergeje na obranu země). Po válce mohl patriarcha fungovat relativně klidně, poměry se zhoršily až za Chruščova. V současnosti má moskevský patriarchát kolem 60 miliónů věřících, dále pod něj spadá Americká ruská ortodoxní církev a Ruská ortodoxní církev mimo Rusko (pro západní Evropu a Oceánii). Srbská pravoslavná církev. Vznik prvního biskupství na území Srbska sahá do roku 1020. Autokefalii má církev v Srbsku od roku 1219, kdy sv. Sába dosáhl jejího uznání od konstantinopolského patriarchy. Srbský patriarchát vyhlásil král Dušan v roce 1347, Konstantinopolí však byl 120

Křesťanství

Dělení církví

uznán až roku 1375. Pak byl patriarchát střídavě obnovován a rušen; současný patriarchát byl ustanoven roku 1920 po vzniku tehdejší Jugoslávie. Rumunská pravoslavná církev. Navzdory skutečnosti, že kořeny církve v Rumunsku jsou latinské (Dácie byla římská provincie), bylo Rumunsko kvůli závislosti na Bulharsku pod vlivem Byzance. Rumunsko, přesněji Valašské a Moldavské knížectví, získalo nezávislost na otomanské říši až v roce 1878. V roce 1885 byla Konstantinopolí uznána autokefální rumunská církev, která byla roku 1925 povýšena na patriarchát. Bulharská pravoslavná církev. Křesťanství sahá v Bulharsku už do roku 343, kdy se konala v Sardice (dnešní Sofii) partikulární synoda. V roce 865 přijal car Boris I. křesťanství a v roce 927 byla bulharské církvi přiznána hodnost patriarchátu. Od roku 1393 bylo Bulharsko pod správou Turecka. Výsledkem osvobozovacích snah bylo v roce 1870 uznání od turecké vlády vlastního exarchátu, což ovšem vedlo k exkomunikaci ze strany Konstantinopole. Ta byla sňata v roce 1945, ale konflikt začal znova v roce 1953, kdy bulharská národní synoda vyhlásila bez schválení Konstantinopolí patriarchát. Situace byla smírně vyřešena až v roce 1961. Gruzínská pravoslavná církev. Samostatná gruzínská církev vznikla v roce 607, kdy se dostala z vlivu Konstantinopole. Anexe Ruskem v roce 1801 znamenala i konec nezávislé gruzínské církve a její začlenění do ruské pravoslavné církve. Gruzínský patriarchát byl vyhlášen roku 1917 po vyhlášení nezávislosti na Rusku. Pak ale byla Gruzie v roce 1925 opět začleněna do SSSR, což znamenalo, že ruská církev neuznávala samostatnost gruzínské církve. Její autokefalita a patriarchální statut byl Konstantinopolí potvrzen až v roce 1990.

Katolická církev později vynakládala velkou snahu o unii jak s východními předchalcedonskými církvemi, tak i o znovuspojení s pravoslavnou církví. Tyto snahy nebyly nikdy zcela úspěšné – v případě dojednání unie vždy část (většinou se jednalo o podstatnou část) věřících, resp. církevních představitelů, tuto unii odmítlo. Proto jsou v případě východních církví vedle sebe většinou dvě paralelní církve – původní, neuznávající autoritu římského papeže a unionovaná, uznávající autoritu římského papeže (například arménská katolická církev – uznávající římského papeže a ortodoxní arménská apoštolská církev). Jedinou výjimku tvoří maronité, kteří nemají svou nesjednocenou církev téže tradice. Původ této církve sahá do 5. století do kláštera sv. Marona. Formálně byla obnovena jednota s Římem v roce 1182, 121

Křesťanství

Tradice a obřady

podle maronitů však nebyla tato jednota nikdy přerušena. Patriarcha sídlí v Bkerké v Libanonu a má titul Patriarcha Antiochie. Mnoho maronitů je v diaspoře v Americe a Austrálii.92 4.5. Tradice a obřady

S dělením církví poměrně těsně souvisí používání různých bohoslužebných tradic a obřadů vycházejících nejčastěji z nejstarších církevních patriarchátů. Dělení východních obřadů na pět skupin dodržuje i katolický Kodex kanonického práva pro východní církve (CCEO kán. 28 §2). Někteří autoři však uvádějí pouze tři skupiny obřadů, když obřady západosyrského typu považují za jedinou skupinu obřadů. Základní přehled obřadů Tabulka 1. Základní přehled obřadů katolických a ortodoxních církví. Převzato z: ČÍŽEK, A. Základní přehled obřadů [online]. [s.d.] [cit. 14. 3. 2009]. Dostupný z: . Řím

Alexandrie

Antiochie západosyrský typ

východosyrský typ

antiochijská skupina alexandrijská arménská konstantinopolská (též označoskupina skupina skupina vána jako západosyrská) byzantský (místně se dále dělí podle ambroziánský etiopský malankarský arménský (Milán) jazykových skupin)

chaldejská skupina (též označována jako východosyrská)

galský (zanikl) koptský

maronitský

Malabarský

keltský / iroskotský (zanikl)

syrský

92

DVOŘÁČEK, J. c. d.

122

chaldejský (nazývaný též nestoriánský)

Křesťanství

Tradice a obřady

mozarabský (Toledo) Římský latinská církev

východní církve

Přehled východních katolických (uniatských) církví Tabulka 2. Přehled východních katolických (uniatských) církví. Převzato z: ČÍŽEK, A. Základní přehled obřadů [online]. [s.d.] [cit. 14. 3. 2009]. Dostupný z: . Doplněno.

I. Alexandrie II. Antiochie (tzv. Západní Sýrie)

III. Arménie IV. Chaldejci (tzv. Východní Sýrie) V. Byzanc

ritus

počet

patriarchát

koptský

1 800 000

Alexandrie

etiopský syrský

120 000 1 000 000

Bejrút

maronitský syromalankarský arménský chaldejský

3 300 000 280 000

Bkerke

140 000 600 000

Bejrút Bagdád

syrskomalabarský běloruský bulharský řecký maďarský italoalbánský melchitský rumunský

3 000 000

1 200 000 1 500 000

ruténský slovenský ukrajinský

550 000 360 000 5 800 000

tzv. velké arcibiskupství

Metropole

Addis Abeba

Trivandrum

Ernakulam Angamaly

8 000 20 000 2 300 280 000 60 000 Damašek

123

Faragas; Alba Iulia Pittsburgh Lvov

Křesťanství

„Latinská“ církev – římskokatolická

křiževacký albánský ruský

49 000 3 600* 3 500

*Uvedené údaje podle Annuario Pontificio z roku 2007 zahrnují celkový počet katolíků v Albánii; příslušníků albánské řeckokatolické církve je podstatně méně (údaje o jejich počtu jsou k dispozici z roku 1945 – 400 osob).

4.6. „Latinská“ církev – římskokatolická

Hlavou římskokatolické církve je římský biskup – papež, který je zároveň i hlavou všech ostatních unionovaných církví. Volbu papeže provádí shromáždění (konkláve) kardinálů. Nelze popřít, že katolická církev právě odvoláním se na Petrův úřad ve svém středu dosáhla a dodnes uchovala sílu a stabilitu, kterých ostatní církve ani zdaleka nedosáhly; přesto je třeba poukázat na fakta, která ovlivňují, resp. relativizují charizma Petrova úřadu v římské církvi: Poněvadž Petr, dříve než přišel do Říma, vedl i církve v Jeruzalémě a Antiochii (Sk passim; Gal 1,17; 2,11; v seznamu biskupů z Antiochie zaujímá Petr první místo), má nástupce v úřadu i mimo Řím. Instituce papeže (primas, prótos, patriarcha…) byla obvyklá i v církvích mimo Řím a měla zajišťovat jednotu církve ve velkých regionech. Nároky římského jurisdikčního primátu byly vzneseny pouze římskou církví a uznány jenom v ní. Když nekatolické církve usilovaly po 13. století o unii s Římem, stačilo uznání primátu papežovy jurisdikce; nic více (ale ani méně) se od nich nevyžadovalo, i když šlo o tzv. monofyzity nebo nestoriány – jako by otázka papeže byla ústřední otázkou církve.93

Římskokatolická církev (a tedy i latinský obřad) je zdaleka nejrozšířenější. Do latinského obřadu se zahrnuje i ambroziánský a mozarabský obřad. Tyto obřady mají pouze lokální význam (Milán, Toledo). U mozarabského obřadu můžeme dobře pozorovat propojení obřadu (slavení stejné liturgie) nejen mezi katolickou a ortodoxní církví, ale v tomto případě mají stejný obřad katolíci a protestanti. Mozarabský94 obřad je velice starobylý, v liturgii je vzdávána velká úcta Pan93

HARNONCOURT, P. Katolicita a katolicismus. Teologické texty, 2004/1. Označení mozarabský je podle názvu křesťanského obyvatelstva žijícího v oblastech dnešního Španělska, které byly od 8. do 15. století pod arabskou správou (Al-Andalus).

94

124

Křesťanství


ně Marii, částečně odlišné je i lámání chleba (rozlámání na devět částí). Mše v mozarabském obřadu se slouží každý den v katedrále v Toledu (v Mozarabské kapli), ale tentýž obřad používají i někteří španělští protestanti – Španělská reformovaná episkopální církev/Iglesia Española Reformada Episcopal. Tato církev vstřebala od svého založení v 19. století velké množství vlivů – církev se považuje za součást jedné svaté, katolické, apoštolské církve (vyznání víry shodné s katolickými a ortodoxními církvemi), založené Kristem a jeho apoštoly, církev uznává svaté. První biskup byl vysvěcen anglikánskou církví, se kterou má doposud církev plné společenství (zároveň je ve společenství se starokatolickými církvemi), církev se ale hlásí i k reformovanému evangelikálnímu křesťanství. 4.6.1. Římskokatolická církevní hierarchie

Hierarchie na základě svěcení. Církev deklaruje všeobecné kněžství (všichni věřící jsou „svátostným kněžstvem“, k tomuto kněžství jsou povoláni již křtem) a svátostné kněžství, které má tři stupně: Biskup – kněz – jáhen. Přijetí svátostného kněžství (vysvěcení) v katolické církvi umožňuje udělovat svátosti. Kněz i biskup mohou udělovat tytéž svátosti; kněz sám ale nemůže udělovat svátost kněžství, to je vyhrazeno pouze biskupům (biskupské svěcení udělují se souhlasem papeže dva jiní biskupové). Jáhen byla původně funkce pomocníka biskupa, dnes se jedná o nejnižší hierarchický stupeň kněžství. Jáhen sám svátosti neuděluje (může slavnostně křtít, ale křtít mohou ve zvláštních případech i „běžní“ věřící; je přítomen při uzavírání manželství, ale svátost manželství si podle katolické církve udělují sami snoubenci; jáhen předsedá pohřebním obřadům…). Každý kněz musel být nejprve vysvěcený na jáhna, ale někteří jáhni jsou trvalí – mohou být ženatí. Před II. vatikánským koncilem bylo svěcení na jáhny podstatně složitější – nejprve se prováděl obřad postřižin/tonsury, kdy biskup tomu, kdo chtěl vstoupit do duchovního stavu, přistřihl na pěti místech (vpředu, vzadu, po stranách a uprostřed) vlasy. Od té doby měl mít ten, kdo tonsuru přijal, po celý život mít na temeni hlavy vyholené místo, které mělo připomínat trnovou korunu Ježíše Krista, jakož i korunu, která ho očekává v nebesích. 125

Křesťanství


Po postřižinách následovaly čtyři nižší svěcení, pak svěcení na podjáhna. Teprve pak mohl být (vždy s určitým časovým odstupem) kandidát vysvěcen na jáhna.

Další hierarchie není na základě svěcení, ale na základě funkce. Je možné ji znázornit zhruba (bez přihlédnutí k mnoha místním odlišnostem) následujícím způsobem:  Nejvýše stojí papež.  Jeho nejbližší pomocníci jsou kardinálové. Kardinálové jsou jmenovaní papežem a jsou vždy biskupy. Pokud jmenovaná osoba není biskupem, musí přijmout biskupské svěcení.  V čele diecézí je biskup (může být kardinálem). Pouze v případech, že diecézi není možné obsadit biskupem, může ji spravovat pověřený kněz. Diecézní biskup může mít jako pomocníky další biskupy – tzv. světící (pomocné) biskupy. Někteří biskupové nespravují žádnou diecézi a dostávají přidělenou diecézi pouze formálně (nejčastěji nějakou z již zaniklých diecézí), jako titul – titulární biskup.  Diecéze se dělí na vikariáty, v jejichž čele stojí vikář (nejčastěji osoba s kněžským svěcením)  Nejnižší samostatnou právnickou osobou je farnost, kterou spravuje farář. Jeho pomocníkem může být další kněz – kaplan. Správa územních jednotek. Hlavní správní jednotkou je diecéze, v jejímž čele je biskup. Pokud diecéze zaujímá v rámci určité oblasti výsadní postavení, může se jednat o arcidiecézi, sídelní biskup pak má titul arcibiskup. V České republice jsou nyní dvě církevní provincie – česká s pražským arcibiskupstvím a moravská s olomouckým arcibiskupstvím. Moravské arcibiskupství bylo založeno dříve – prvním arcibiskupem byl sv. Metoděj. Po pádu Velké Moravy se toto území stalo součástí pražské diecéze založené r. 973 (metropolita/arcibiskup sídlil v Mohuči). V roce 1063 se z pražské diecéze vyčlenila olomoucká diecéze. V Praze bylo zřízeno arcibiskupství až za vlády Karla IV. (v době, kdy ještě nebyl císařem) – 1344, v Olomouci v roce 1777. 126

Křesťanství


Dnes je v České republice 8 římskokatolických diecézí: v české provincii – Praha (arcidiecéze), Č. Budějovice, Hradec Králové, Litoměřice, Plzeň a v moravské provincii – Olomouc (arcidiecéze), Brno, Ostrava s Opavou.

Obrázek 39. Časové schéma vzniku pražského a olomouckého arcibiskupství Převzato ze stránek olomouckého arcibiskupství: <www.ado.cz>.

Diecéze se v různých dobách dělily na různých místech na odlišné nižší útvary. Ty mohly být později rušeny, ale v mnoha případech zůstával zachován čestný titul – například dříve se biskupství dělilo na arcijáhenství, ve 13. století se vytvořily další jednotky – děkanství, které zahrnovalo farnosti. V současnosti se diecéze dělí na vikariáty (na Moravě označované jako děkanáty), které zahrnují farnosti. Protože v sídle některých dnešních farností byl dříve například úřad děkana, ještě v současnosti se správce těchto farností označuje jako děkan.

4.6.2. Rozšíření římských katolíků

•

Evropa – Nejvyšší podíl katolického obyvatelstva je v Itálii (81 %), na Maltě (94 %), v San Marinu (91 %), Vatikánu (100 %) – Vysoký podíl římských katolíků je ve Španělsku (72 %) a Portugalsku (81 %) – Ve střední Evropě je nejvíce katolíků v Polsku (86 %); a na Slovensku 62 % a v Maďarsku pak 54 %. V České republice dosahuje jejich podíl zhruba 10 %. 127

Křesťanství


–

•

• •

•

Ostrovní státy Evropy jsou nábožensky ostře odděleny – v Irsku je katolíků 84 %, ve Velké Británii 13 %. – Francie (64 %), Andorra (94 %), Monako (82 %) – Benelux: Belgie (58 %), Lucembursko (69 %), Nizozemí (24 %) – protestantů je zde 21 % – Německo (30 % – na 2. místě za protestanty), Švýcarsko (39 % – o trochu méně je zde protestantů), Rakousko (61 %) – V severských zemích, na Kypru, v Řecku, Rumunsku a Bulharsku katolíci téměř vůbec nejsou, v Albánii tvoří kolem 16 % obyvatel. – Podobná situace je i v Pobaltí, kde většina obyvatelstva patří mezi protestanty. Výjimku tvoří Litva, kde je většina katolíků (77 %). Severní Amerika: – Převaha v Mexiku, Dominice, Dominikánské republice, Hondurasu, Kostarice, Kubě, Nikaragui a Salvadoru – Kanada 39 %, USA 24 % (48 % tvoří protestanti) Jižní Amerika (90 %) Afrika – katolické křesťanství je zde sice nejrozšířenější, ale velice silné pozice mají další křesťanské církve. Austrálie (25 %, na druhém místě za „protestanty“, kteří tvoří 38 %), Nový Zéland (11 %)

4.6.3. Architektura

Nejstarší křesťanské umění nebylo nijak ohromující. Důvod byl poměrně jednoduchý – první křesťané rozhodně nebyli jako celek nijak privilegovanou skupinou, naopak se museli často skrývat. První křesťanské umění se tedy projevuje skromně a z této doby zůstalo zachováno poměrně málo plastik s typickými křesťanskými symboly – víno jako symbol Kristovy krve, ovce, ryba, Kristus jako soudce… První křesťané v Římě se k bohoslužbám často scházeli v katakombách, které již zdobili nástěnnými malbami ve stylu římského nástěnného malířství s novozákonními i starozákonními náměty – Poslední večeře, Zmrtvýchvstání Krista, Adam a Eva. 128

Křesťanství


V katakombách se i pohřbívalo a na hrobech mučedníků a dalších zemřelých se ve výroční den jejich smrti konala zádušní mše. Poté, co se křesťanství stalo státním náboženstvím Říma, ustalo pronásledování a křesťané mohli působit veřejně, byla k dispozici propracovaná liturgie, ale ne architektonický typ křesťanského chrámu. Vznik specifické církevní architektury bezprostředně souvisí především se stavební aktivitou Konstantina Velikého. Nové chrámy mají reprezentativní charakter a jsou symbolicky uzpůsobeny tak, aby církevní liturgie byla předobrazem nebeské liturgie. Z Konstatinovy stavební činnosti můžeme jmenovat baziliku sv. Petra (Michelangelovy stavební práce jsou z roku 1547), baziliku sv. Pavla za hradbami (dnešní podoba je po renesanční přestavbě), baziliku Krista Spasitele v Lateráně (dlouhou dobu se jednalo o katedrální kostel římského biskupa – papeže, který přesídlil do Vatikánu až v roce 1305), areál s kostelem sv. Anežky Římské se zastřešeným hřbitovem a mauzoleem. Další Konstantinovy stavby najdeme v Jeruzalémě (Chrám Božího hrobu), v Betlémě bazilika Kristova narození a další chrámy v novém hlavním městě – Konstantinopoli. Bazilika byla původně budovou basilea, římské soudní a obchodní budovy a od 4. století se stala základním typem křesťanské sakrální stavby s novou funkcí. V křesťanské architektuře je bazilika orientována podélně, kolem oltáře v apsidě jsou „vznešené trůny představených“, výzdoba je často mozaikou s křesťanskými motivy.

Obrázek 40. Bazilika sv. Petra Zdroj: <www.romaviva.com>

Obrázek 41. Sv. Pavel za hradbami

129

Křesťanství


Obrázek 42. Lateránská bazilika

Obrázek 43. Fresky v Hagia Sophia

Obrázek 44. Bazilika S. Apollinare u Ravenny z roku 549 Převzato z. 2000 let křesťanství, c. d.

Mezi nejstarší stavby v Čechách (a například v Maďarsku, Polsku, Chorvatsku, Rakousku, Bavorsku) v předrománské a románské architektuře 9.–11. století patří rotunda. Rotunda je obecně stavbou na centrálním, kruhovém půdorysu, v užším smyslu se jedná o kostel s jednou nebo více oblými apsidami. 130

Křesťanství


Obrázek 45. Rotunda

Obrázek 46. Chrámový okrsek v Pise (11.–14. století) Zvonice, dóm s půdorysem baziliky na V s půlkruhovou apsidou, proti Z průčelí stojí samostatné baptisérium. Převzato z. 2000 let křesťanství, c. d. 131

Křesťanství


Liturgie. Ke sjednocení římskokatolické liturgie došlo až v 16. století, k výrazné reformě došlo ve 20. století (II. vatikánský koncil). Zde odpadá vyloučení katechumenů a kajícníků (běžné ve východních liturgiích). Středem liturgie je eucharistická slavnost, součástí je i vzpomínka na zemřelé, připomínka svatých a jednoty církve. V jednotě s tvým služebníkem, naším papežem, s naším biskupem a se všemi, kterým je svěřena pravá, obecná, apoštolská víra, obětujeme tyto dary především za tvou církev, svatou a obecnou. Po celém světě ji naplňuj pokojem, chraň, sjednocuj a veď. Pamatuj, Bože, na své služebníky a služebnice, které ti dnes připomínáme. Pamatuj také na všechny kolem shromážděné; vždyť jejich víru i zbožnost znáš. Za ně ti přinášíme a oni ti přinášejí tuto oběť chvály za sebe i za všechny sobě blízké, za život v bezpečí, za vykoupení a naději ve spásu a modlí se k tobě, Bože věčný, živý a pravý. V tomto společenství také uctíváme slavnou Pannu Marii, Rodičku našeho Boha a Pána, Ježíše Krista, jejího snoubence svatého Josefa, tvé svaté apoštoly a mučedníky Petra a Pavla, Ondřeje, Jakuba, Jana, Tomáše, Jakuba, Filipa, Bartoloměje, Matouše, Šimona a Tadeáše, Lína, Kléta, Klementa, Sixta, Kornélia, Cypriána, Vavřince, Chryzogona, Jana a Pavla, Kosmu a Damiána a všechny tvé svaté. Pro jejich zásluhy a na jejich přímluvu ať nás vždycky a všude chrání tvá moc. (Římský kánon)

Obrázek 47. Kostel sv. Michala v Mnichově Převzato z: 2000 let křesťanství, c. d. 132

Křesťanství

Alexandrijská skupina

4.7. Alexandrijská skupina 4.7.1. Koptská církev

Název souvisí s arabským přepisem řeckého slova označujícího Egypt – Aigyptios/Quibt takže za Kopty (ve smyslu etnickém) můžeme považovat původní (nearabské) obyvatelstvo Egypta. Křesťanství se do Egypta dostalo poměrně brzy (evangelistou Markem) a alexandrijský patriarchát se stal jedním z hlavních patriarchátů křesťanského světa. K oddělení Alexandrie došlo po Chalcedonském koncilu, protože místní patriarchát neuznal jeho závěry a zůstával na pozicích monofysitismu. Území pod jurisdikcí alexandrijského (koptského) patriarchy (papeže) – dnes sídlí v Káhiře – zahrnuje i dnešní Libyi, Súdán a další africké oblasti. V Egyptě je dnes koptských křesťanů kolem 6– 10 % (kolem 6 miliónů), v Libyi a Súdánu pouze zlomky procent (v jižním Súdánu jsou mezi křesťany spíše římští katolíci). Protože území Egypta bylo spravováno Byzantskou říší, byli z její strany koptští křesťané často pronásledováni jako heretici. I Obrázek 48. Setkání dvou papežů z tohoto důvodu přijímali koptové (2013): koptský Tawadros II. a řím(ve smyslu náboženském; sami se ský František (vlevo) tak začali označovat až od 19. století) příchod Arabů v 7. století (640–650) jako osvobození od byzantského útlaku. Jejich postavení se částečně zlepšilo, mohli žít v poměrné svobodě a rozvinout svou vlastní tradici, ale rozhodně nedosáhli plné rovnoprávnosti s muslimskými Araby. Koptové byli stejně jako další blízkovýchodní křesťané i židé zařazeni do skupiny chráněnců (dhimmi/lidé knihy). Za limitovanou toleranci, kterou jim poskytovali islámští vládci, museli platit daň zvanou džizja. Koptové 133

Křesťanství


se stali občany druhé kategorie, nesměli jezdit na koni, vlastnit zbraň, svědčit proti muslimům.95

Koptština se dnes používá pouze v liturgii, jako běžný jazyk komunikace je zde arabština. Používání arabštiny je dáno historickým vývojem. Teologické spisy se dlouhou dobu psaly v koptštině, ale od 10. století se objevují první náznaky k používání arabštiny; 13. století je již v Egyptě označováno jako zlatý věk křesťanské arabské literatury.96 Koptština jako liturgický jazyk je vlastně egyptština (psaná démotickým písmem) přepsaná transliterací do řeckého písma (s přidáním sedmi znaků). Koptština odráží i místní egyptské dialekty: bohairický na severu země se stal liturgickým jazykem a sahidický na jihu, který je zajímavý především pro akademické kruhy z důvodu studia starověkých egyptských textů. Obracení se k slavné historii sahající k egyptským faraónům dodává mnoha koptům smysl při studiu koptštiny a odmítání arabštiny jako jediného používaného jazyka.97

Zatímco do 12. století bylo možné považovat Egypt za křesťanskou zemi, na konci tohoto století se stává Egypt zemí s převahou muslimského obyvatelstva, protože stále více a více obyvatel přijímalo islám, což jim zaručovalo množství výhod, které by jako křesťané neměli. Teprve v 19. století se ruší náboženská daň, koptové mohli sloužit v armádě a na dalších místech státní správy. Ve 20. století se jejich situace opět zhoršuje (především po vyhlášení nezávislosti Egypta na Velké Británii v roce 1936). 98 Když byl Egypt součástí Osmanské říše, umožňovali místní vládci příchod křesťanských misionářů, kteří ale mohli působit pouze mezi ortodoxním obyvatelstvem, tedy ne mezi muslimy. 95

PACINI, A. (ed.) Christian Communities in the Arab Middle East: The Challenge of the Future. Oxford: Clarendon Press, 1998. In: BOHÁČ, A. Egyptští Koptové – zapomenutí křesťané v údolí Nilu [online]. Global Politics, SOCIETAS 2001, Brno, 25. 5. 2008 [cit. 21. 3. 2009]. Dostupný z: . 96 GRIFFITH, S. H. The church in the shadow of the mosque: Christians and Muslims in the world of Islam. Princeton University Press, 2007, s. 64–65. 97 WATSON, J. H. Among the Copts. Sussex Academic Press, 2002, s. 9–10. 98 MINAHAN, J. Encyclopedia of the Stateless Nations: S-Z. Greenwood Publishing Group, 2002, s. 470.

134

Křesťanství


U koptských věřících bývá často prováděna obřízka jako jeden z prvků, jež pronikly do náboženství z judaismu. Dalším specifikem je tetování, kříž jako symbol mučednictví v oblasti zápěstí.99 Ukázka koptské liturgie. V liturgii hovoří kněz (K), jáhen (J) a věřící lid (L). K: Pán s vámi se všemi. L: I s duchem tvým. K: Vzhůru vaše srdce. L: Máme je u Pána. K: Vzdejme Pánu díky. L: Je to důstojné a spravedlivé. K: V pravdě důstojné a spravedlivé, důstojné a spravedlivé, skutečně to je důstojné a spravedlivé. (Začátek díkůvzdání) Chválit Tebe, který jsi Mistr, Pán, Bůh pravý, který jsi přede všemi věky a kraluješ na věky, který přebýváš na výsostech a shlížíš na ponížené. Stvořil jsi nebe, zemi i moře a všechno, co je v nich. Otče našeho Pána, Boha a Spasitele, Ježíše Krista, skrze Něho jsi vše stvořil, věci viditelné i neviditelné. Ty, který sedíš na trůně své slávy, které se klaní všechny svaté mocnosti. J: Kdo sedíte, povstaňte. K: Před Tebou stojí andělé, archandělé, knížata a mocnosti, trůny, panstva a síly. J: Pohleďte k východu. K: Kolem Tebe stojí mnohoocí Cherubíni a šestikřídlí Serafové, nepřetržitě Tě chválí a bez ustání říkají. J: Buďme pozorní. L: Svatý, Svatý, Svatý, Pán zástupů, nebe a země jsou plny Tvé svaté slávy. K: Svatý, Svatý, Svatý jsi, v pravdě Pane, náš Bože, jenž jsi nás učinil a postavil nás do ráje rozkoše. Když jsme však Tvá přikázání z návodu hada porušili, byli jsme vyťati z věčného života a z ráje rozkoše jsme byli vyhnáni. Ty jsi nás však úplně neopustil a stále jsi nás navštěvoval svými proroky a v posledních dnech jsi zjevil sám sebe, nám, sedícím v temnotách a ve stínu smrti, skrze svého jednorozeného Syna, našeho Pána a Boha a Spasitele, Ježíše Krista, který z Ducha Svatého a z naší svaté paní, předtím i potom Panny Marie, přijal tělo a stal se člověkem a ukázal nám cestu spásy. Daroval nám nadpřirozené zrození z vody a Ducha a také z nás učinil své společenství a posvětil nás svým Svatým Duchem. Miloval své, kteří byli ve světě, a vydal sám sebe pro naši spásu na smrt, která nad námi vládla, kterou jsme byli spoutáni a byli jí vydáni pro své hříchy. Sestoupil do podsvětí skrze kříž. Třetí den vstal z mrtvých, a když vystoupil do nebes, posadil se po Tvé pravici, Otče. Stanovil den odplaty, ve kterém se objeví, aby soudil svět podle spravedlnosti a odplatil každému podle jeho skutků. L: Podle Tvého milosrdenství, Pane, a ne podle našich hříchů. K: Ustanovil pro nás toto velké tajemství lásky, když byl rozhodnut vydat sám sebe za život světa. L: Věříme. K: Vzal chléb do svých svatých, neposkvrněných a požehnaných rukou. Pohlédl vzhůru k Tobě, svému Otci, 99

NISAN, M. Minorities in the Middle East: A History of Struggle for Self-Expression. 2. vyd., Jefferson: McFarland & Company, 2002. In: BOHÁČ, A. c. d.

135

Křesťanství


Bohu našemu a veškerenstva. Vzdal díky, L: Amen. K: požehnal ho L: Amen. K: a posvětil ho. L: Amen. K: Lámal ho a dával ho svým svatým učedníkům a svatým apoštolům a řekl: „Vezměte a jezte, toto je moje tělo, které se láme za vás a za mnohé je vydáno na odpuštění hříchů, to konejte na mou památku.“ Stejně tak s kalichem. Když bylo po večeři, smísil v něm víno s vodou, vzdal díky, L: Amen. K: požehnal ho L: Amen K: a posvětil ho. L: Amen. K: Ochutnal ho a dal ho také svým svatým učedníkům a svatým apoštolům a řekl: „Vezměte a pijte z něho všichni, neboť toto je moje krev nové smlouvy, která se vylévá za vás a za mnohé je vydána na odpuštění hříchů. To konejte na mou památku. Kdykoliv budete jíst z tohoto chleba a pít z tohoto kalicha, zvěstujete mou smrt, vyznáváte mé vzkříšení a konáte mou památku, dokud nepřijdu“. L: Amen. Amen. Amen. Tvou smrt, Pane, zvěstujeme, Tvé svaté vzkříšení a nanebevstoupení vyznáváme. K: Proto také konáme památku jeho svatého umučení, jeho vzkříšení z mrtvých, jeho vystoupení do nebes, jeho usednutí po Tvé pravici, Bože a Otče, a jeho druhého příchodu z nebe hrozného a plného slávy. Přinášíme Ti z Tvého tyto dary, za všechny, pro všechny a ode všech. L: Chválíme Tě, žehnáme ti, vzdáváme ti díky, Pane, a prosíme Tě, náš Bože. J: Klaňme se Bohu s bázní a chvěním. K: (v tichosti) Prosíme Tě a žádáme Tě, Pane dobrý a milovníku člověka, my, Tvoji hříšní a nehodní služebníci, klaníme se Ti pro štědrost Tvé dobroty, ať sestoupí Duch Svatý na nás, Tvé služebníky a na tyto předložené dary a posvětí je a učiní je svatým Tvých svatých. J: Buďme pozorní. L: Amen. K: A tento chléb učiň pravým svatým tělem našeho Pána, Boha a našeho Spasitele, Ježíše Krista, na odpuštění hříchů a pro život věčný těm, kteří ho přijímají. L: Amen. K: A také tento kalich drahocennou krví této smlouvy našeho Pána, Boha, Spasitele Ježíše Krista, na odpuštění hříchů a pro život věčný těm, kdo ji přijímají. L: Amen. Pane, smiluj se. K: Mistře, učiň, ať jsme hodni přijímat z Tvých svatých tajemství k očištění našich duší, těl a ducha. Ať se staneme s Tebou jedním tělem a jedním duchem a ať dosáhneme podílu a dědictví spolu se všemi svatými, ve kterých máš od počátku zalíbení. Přímluvy. Pamatuj, Pane, na pokoj své jedné, svaté, všeobecné církve, té církve, kterou jsi si přivlastnil drahocennou krví svého Krista Zvláště pak pamatuj, Pane, na našeho svatého otce arcibiskupa abba J., našeho patriarchu velikého města Alexandrie, který v úctě a svatosti ať vede Tvoji církev v pokoji i ve zdraví, slávě a síle správně rozděluje slovo pravdy a pase Tvé stádo v pokoji. Pamatuj, Pane, na pravoslavné kněze a všechny řády jáhnů, na všechny služebníky, kteří žijí v panenství a na všechen svůj věřící lid. Pamatuj, Pane, na nás všechny a na každého zvlášť. L: Smiluj se nad námi, Bože, Otče všemohoucí. K: Pamatuj, Pane, na spásu tohoto sva136

Křesťanství


tého města, které Ti náleží a na všechna místa a na všechny kláštery našich pravoslavných otců. Pamatuj, Pane, na spásu našich měst a na ty, kteří v nich přebývají v Boží víře. Pamatuj, Pane, na povětří nebeské a plody země. Pamatuj, Pane, na úrodu a setbu země. Pamatuj, Pane, na výstup říčních vod podle jejich míry. Potěš a obnov tvář země, kéž jsou její brázdy naplněny vodou a její plody jsou v plnosti, připrav ji pro setbu a sklizeň v požehnání požehnej. Veď náš život, jak uznáš za správné, požehnej věnec roku svojí dobrotou kvůli ubohým ze svého lidu, vdovám, sirotkům, putujícím a cizincům a také kvůli nám všem, kteří v tebe doufáme a vzýváme Tvé svaté jméno. Neboť oči všech očekávají od Tebe, že je obdaruješ jejich jídlem v pravý čas. Učiň s námi podle své dobroty, Ty, který dáváš pokrm každému tělu. Naplň naše srdce radostí a štěstím, ať máme dostatek ve všem a kéž máme také hojnost dobrých skutků a plníme tvou vůli. A tak, jako konáme, Pane, z příkazu Tvého jednorozeného Syna toto, tak také konáme památku Tvých svatých. Podle toho, Pane, milostivě pamatujeme na všechny svaté, ve kterých jsi od počátku nalezl zalíbení: na naše svaté otce patriarchy, apoštoly, proroky, kazatele, evangelisty, mučedníky, vyznavače i duše všech spravedlivých, kteří skonali ve víře v Krista. A nejvíce ze všech potom na čistou a blahoslavenou a neposkvrněnou, požehnanou, dokonalou, paní naši Bohorodičku a vždy pannu Marii. I na slavného Jana Křtitele, Tvého předchůdce, proroka a mučedníka. Svatého Štěpána prvojáhna a prvomučedníka. Svatého požehnaného otce našeho, Marka apoštola a evangelistu. A našeho svatého otce Bazila divotvorce. A svatého J., jehož památku dnes slavíme a celý sbor Tvých svatých. Skrze jejich modlitby a prosby smiluj se nad námi nade všemi a vysvoboď nás pro své svaté jméno, které je nad námi vzýváno. Pamatuj, Pane, také na ty, kteří zesnuli spánkem a odpočívají v kněžství i ve světském řádu. Milostivě dej, Pane, odpočinout jejich duším v náruči našich svatých otců Abraháma, Izáka a Jakuba. Zachovej je na zelených pastvinách a nad občerstvujícími vodami, v ráji rozkoše, na místě, z něhož prchá zármutek, žal a nářek, ve světle tvých svatých. Těm, jejichž duše jsi, Pane, povolal, dej odpočinout v nebeském království, kéž jsou toho hodni a nás také, kteří přebýváme na tomto místě, uchovej ve své víře a přiveď nás do svého království, ponech nám svůj pokoj po všechen čas. Veď nás po celé zemi do svého království, aby tak, jak jsi v tomto, tak jsi byl oslavován, vyvýšen, chválen, požehnán a veleben ve všech věcech svého svatého, slavného a požehnaného jména spolu s Ježíšem Kristem,

137

Křesťanství


svým milovaným Synem, a s Duchem Svatým. L: Jako bylo a bude z pokolení do pokolení a na věky věků.100

Současná situace koptských křesťanů v Egyptě je v mnoha ohledech špatná – k jejich diskriminaci dochází v nejrůznějších směrech. Ačkoli někteří koptové zaujímali dříve i významné úřady ve vládě (např. koptský ortodoxní křesťan Boutros Boutros-Ghali byl ministrem zahraničí Egypta od roku 1977 do roku 1991 a později i generálním tajemníkem OSN), dnes je jejich zastoupení ve státní správě mizivé. Pro kopty je nepříznivé i to, že musí na svých občanských průkazech uvádět náboženskou příslušnost. Konverze ke křesťanství je v Egyptě velice obtížná – zastánci tvrdé linie (například velice vlivné Muslimské bratrstvo) považují za odpadlíka každého, kdo přijme muslimské náboženství a později jej opustí – a proto by měl být popraven. Podle článku II. egyptské ústavy je islámský právní řád šaría základním zdrojem egyptské legislativy a konverze od islámu k jinému náboženství možné nejsou. V případě, kdy si chce vzít křesťan muslimku, musí konvertovat k islámu, zatímco křesťanka si může vzít muslima bez přestupu. Pokud ale její muslimský manžel zemře, nemůže křesťanka dědit ani převzít poručnictví nad dětmi, o něž se stará manželovo příbuzenstvo. Křesťanka navíc musí přistoupit na výchovu dětí v duchu Mohamedova učení. Křesťanské dívky bývají muslimskými mladíky mnohdy unášeny. Žena se tak často pod tlakem okolností stává muslimkou. Církevní instituce nedávají těmto smíšeným svazkům své požehnání, chtějí tak zastavit další islamizaci křesťanských komunit. Konverzím k islámu se jim přesto zabránit nedaří. Odhaduje se, že v letech 1988–1990 přestoupilo k muslimské víře 50 000 koptských absolventů univerzit (Boles 2001). Konverze přináší okamžité zlepšení životních perspektiv. Konvertita nemění jen náboženství, nýbrž celou identitu, stává se Arabem.101

Koptská katolická církev. K pokusům o jednotu s Římem dochází od 15. století, ale s velmi malým účinkem. Větší vliv se projevuje až v 17. století, kdy vlivem aktivity františkánských misií ve Svaté zemi (v Jeruzalémě) prohlašuje koptský ortodoxní biskup v Jeruzalémě svoji katolicitu a jednotu s Římem. Papež ho jmenuje správcem roz100

Koptská liturgie: Eucharistická modlitba sv. Bazila. Překl. J. Franc. Orig.: HÄNGGI, A., PAHL, I., Prex Eucharistika, vol 12. Suisse: Editions universitaires Fribourg, 1968. S. 347–357. Dostupný z: < http://www.volny.cz/gabriel.fiala/bazil_koptsky.htm>. 101 BOHÁČ, A. c. d.

138

Křesťanství


ptýlených koptských katolických komunit v Egyptě, ale kvůli citlivé politické situaci v Egyptě byl tento biskup zastupován pouze vikářem. Protože koptští katolíci nemohli stavět vlastní kostely, využívali ke své činnosti františkánských kostelů – k uvolnění ze strany státu dochází až na začátku 19. století. Dnes mají katoličtí koptové vlastního patriarchu v Alexandrii (patriarchát založen v roce 1895). Koptští katolíci (tvořící pouze asi 5 % koptské populace) mají liturgii podobnou jako ortodoxní koptové, s koptštinou jako liturgickým jazykem, ale stále větší roli zde hraje arabština. Hlavní část liturgie ovšem i u nich zpívá kněz v koptštině.102

Obrázek 49, 50. Koptský chrám. Klášter sv. Antonína Foto: Thomas Abercrombie/ převzato z National Geographic.

Obrázek 51. Interiér koptského chrámu 102

BAILEY, B. J. Who are the Christians in the Middle East? Wm. B. Eerdmans Publishing, 2003, s. 85.

139

Křesťanství


4.7.2. Etiopská církev103

Křesťanství pronikalo na území dnešní Etiopie velice záhy přes jižní Arábii, ale definitivně se prosazuje až v první polovině 4. století n. l., tedy v době rozmachu Aksumské říše, která byla v tomto prostoru prvním státním útvarem. O rozšíření křesťanství v Aksumu se zasloužil Frumentius/Fremnatos pocházející ze syrského Tyru. Při návratu z obchodní cesty byl Frumentius zajat a přiveden na dvůr aksumského císaře. Vzdělaný Syřan na císaře učinil velký dojem, u dvora zůstal a šířil křesťanskou víru. Později (okolo r. 340) byl vysvěcen na biskupa alexandrijským patriarchou a i císař křesťanství podporoObrázek 52. Svatý Frumentius val – povýšil je na státní náboženství, což zároveň umožnilo navázání bližších kontaktů s byzantskou říší. Frumentius přinesl do Aksumu alexandrijské věroučné a bohoslužebné tradice a předurčil orientaci a závislost vznikající etiopské církve na Alexandrii, která trvala až do 20. století. S postupující islamizací celého Rohu Afriky se okolo etiopských držav uzavíral kruh muslimských státečků, které se postupně sjednocovaly a vyvíjely na Etiopy stále silnější tlak. V první polovině 16. století byla ohrožena samotná existence křesťanské Etiopie. Nájezdy islamizovaných Somálců, Afarů aj., jimž padlo za oběť mnoho klášterů a kostelů, se Etiopům podařilo zastavit teprve s portugalskou pomocí. Po portugalských vojácích, kteří Etiopii zachránili před zkázou, se v zemi objevili jezuité, jejichž působení (1555–1633) mezi etiopskými křesťany nebylo šťastné – působení proti monofysitismu, zavádění latinské liturgie, útoky na zavedené domácí zvyklosti, jakými byla například obřízka, vyostřilo již existující věroučné spory 103

Podle: POLÁČEK, Z. Etiopská ortodoxní církev. Etiopie (Bulletin Sdružení přátel Etiopie). Praha: Společnost přátel Afriky, 3/1994.

140

Křesťanství


a vzbudilo odpor etiopského kléru i obyvatelstva. Změny odnesl i hlavní konvertita císař Susnijos (1607–1632), jehož syn a nástupce Fasiledes jezuity ze země vykázal. Jednání jezuitů zanechalo u Etiopů nedůvěřivý vztah nejen k představitelům katolictví, ale vůči Evropanům vůbec. Ve druhé polovině 18. a v první polovině 19. století vyvrcholily v etiopském státě decentralizační procesy a jediným jednotícím prvkem se stala církev, i když i v ní panovala věroučná nejednota, kterou se podařilo odstranit až na sněmu v roce 1878, kdy byla vyhlášena za jedině přijatelnou alexandrijská (tedy monofysitská) doktrína o Kristově podstatě. Za italské okupace (1936–1941) se církev i její představitelé stali objektem krutých represí – docházelo k popravám biskupů, bylo vypleněno a vypáleno mnoho kostelů a klášterů, z podezření na pokus o atentát na italského místokrále bylo pobito 350 mnichů debrelibanonského kláštera. Italové se pokusili přerušit styky s egyptskou Alexandrií (což mělo oslabit i britský vliv) a zároveň se zavděčit etiopským křesťanům, jejichž dávnou touhou bylo získání nezávislosti na koptské církvi. To se podařilo (za souhlasu Alexandrie) až v roce 1951, kdy se etiopská církev stala poprvé samosprávnou (autokefální). Roku 1959 povýšil alexandrijský papež Cyril VI. hlavu etiopské církve z metropolity na patriarchu. Etiopská církev je nejpočetnější ze všech předchalcedonských církví. Kromě Etiopie (kde tvoří ortodoxní křesťané nadpoloviční většinu obyvatelstva; muslimové dosahují kolem 1/3) jsou etiopské diecéze v Súdánu, Džibuti, USA a Jeruzalémě. Naprostá většina křesťanů v Etiopii patří k etiopské ortodoxní církvi (asi 23 mil.; ostatních křesťanů je dohromady jen několik set tisíc. Protože byla etiopská církev značně izolována od vlivu ostatních křesťanských církví – ve spojení byla jen s koptskou církví, uchovala si velké množství starobylých rysů. V liturgii i běžném životě jsou patrné judaistické vlivy (obřízka, rozlišování čistých a nečistých zvířat, způsob porážení zvířat, dřívější významné svěcení soboty), ale i vlivy tradičních afrických náboženství. Liturgie je oproti koptské okázalejší. 141

Křesťanství


Obrázek 53. Ukázky etiopského náboženského umění Pokušení Adama, Henoch s Eliášem, Královna ze Sáby přijíždí do Jeruzaléma (freska v Lalibele).

Velkou zvláštností je i svérázná forma oltáře. Ten je přikryt baldachýnem a od lodě oddělen závěsem. Na oltáři je „Archa úmluvy“, kamenná nebo dřevěná deska, zahalená do hedvábných ubrusů s křesťanskými emblémy, na níž se koná eucharistická oběť. Vlastní archa úmluvy, která prý pochází z jeruzalémského chrámu, je uchovávána v chrámu v Aksumu a všechny ostatní archy úmluvy jsou její napodobeninou. Hierarchie duchovních podle svěcení: • Vyšší svěcení (biskup, kněz a jáhen) • Nižší svěcení (podjáhen, jáhenka a lektor). Biskup se nesmí nikdy ženit, kněží a jáhni pouze před svým vysvěcením (podobné i v ostatních východních církvích). Zvláštní postavení v etiopské církvi mají debterové, kteří tvoří článek mezi laiky a duchovními (studují déle než kněží – 20–30 let). Mimo kostel se debterové často zabývají magií, astrologií a léčitelstvím, přičemž se pohybují na samých hranicích křesťanství. Svátosti. Etiopská církev, podobně jako ostatní východní církve spolu s církví římskokatolickou a anglikánskou, uznává sedm svátostí. Křest (timket) je složitý obřad vyžadující přítomnost několika kněží a diákonů/jáhnů. Provádí se trojím ponořením do vody – u chlapců 40 dní po narození, u děvčátek 80 dní. Dítě dostává křestní jméno, získává kmotra a na krk je mu připevněna zvláštní šňůrka (mateb). Konfirmace/biřmování se provádí bezprostředně po křtu, ale stále více se od tohoto obřadu upouští. Svátost oltářní (kurban) přijímají pouze lidé očištění (děti 142

Křesťanství


a ti nemnozí dospělí, kteří byli oddáni církevním sňatkem). Chléb a víno se připravují v malém domku vedle kostela. Ke zpovědi nechodí věřící pravidelně. Uzavření manželství na základě církevního sňatku vyžaduje příslušnost obou snoubenců k etiopské církvi. Nový sňatek je možný jen v tom případě, kdy jeden z manželů zemře nebo se dopustí cizoložství, jinak je manželství nezrušitelné. Poslední pomazání (kendil) je poskytováno těžce nemocným osobám, lidem blízkým smrti a také těm, kteří jsou zachváceni tzv. nemocí hříchu. Součástí obřadu je zpověď a přijetí svátosti oltářní. Svěcení kněží má dva stupně – vyšší a nižší.

Vlivy na etiopské křesťanství. Etiopská církev má z celého křesťanského světa nejpřísnější postní předpisy. Ty se udržely a byly rozpracovány v podobě, jak jsou známy z dob raného křesťanství. Celkem je předepsáno sedm postních období, které dávají dohromady 250 dní povinných pro duchovní (180 dní pro ostatní věřící). Postní dny jsou všechny pátky a středy, další posty jsou kolem velkých svátků. Etiopské křesťanství vstřebalo celou řadu prvků prokazatelně judaistického původu – rozlišování tzv. čistých a nečistých zvířat, způsob porážení zvířat, svěcení soboty (dnes málo dodržované, kromě soboty světili Etiopové vždy i neděli), rituální očišťování, zvláštní kategorie kostelních zpěváků podobných levitům, architektonické uspořádání kostela připomínající synagógu, svěcení tabotů představujících Archu úmluvy, začátek nového roku podle starozákonních tradic (v září). Architektura etiopských kostelů. Nejstarší etiopské kostely mají obdélníkový půdorys, pozdější mají většinou půdorys kruhový, či osmihranný. Kostel má vnější krytou galerii, na kterou navazuje prostor vyhrazený kněžím. Sem vstupují věřící jen při přijímání. Do vnitřní části mají přístup jen kněží (dříve i císař). Zde se nachází tabot, který podle etiopské tradice představuje starozákonní archu úmluvy, či desky zákona, které byly v arše uloženy. Tabot je přechováván v bohatě zdobené schráně, která připomíná oltář. Biblická Archa úmluvy je obestřena tajemstvím, protože nejsou žádné údaje o jejím osudu. Podle starozákonních textů šlo o truhlu z akáciového dřeva, obloženou zlatem. Na pozlaceném víku byly dvě zlaté postavy andělů. Exodus 25,10-22:

143

Křesťanství


Udělají z akáciového dřeva schránu dva a půl lokte dlouhou, jeden a půl lokte širokou a jeden a půl lokte vysokou. Obložíš ji čistým zlatem, uvnitř i zvnějšku ji obložíš a opatříš ji dokola zlatou obrubou. Uliješ pro ni čtyři zlaté kruhy a připevníš je k čtyřem jejím hranám: dva kruhy na jednom boku a dva kruhy na druhém. Zhotovíš tyče z akáciového dřeva a potáhneš je zlatem. Tyče prostrčíš skrz kruhy po stranách schrány, aby bylo možno na nich schránu nést. Tyče zůstanou v kruzích, nebudou vytahovány. Do schrány uložíš svědectví, které ti dám. Zhotovíš příkrov z čistého zlata dlouhý dva a půl lokte a široký jeden a půl lokte. Potom zhotovíš dva cheruby ze zlata; dáš je vytepat na oba konce příkrovu. Jednoho cheruba uděláš na jednom konci a druhého cheruba na druhém konci. Uděláte cheruby na příkrov, na oba jeho konce. Cherubové budou mít křídla rozpjatá vzhůru; svými křídly budou zastírat příkrov. Tvářemi budou obráceni k sobě; budou hledět na příkrov. Příkrov dáš nahoru na schránu a do schrány uložíš svědectví, které ti dám. Pro etiopské křesťany a židy ovšem osud Archy úmluvy žádnou záhadou není – podle tradice a etiopských královských kronik opustila Archa úmluvy Jeruzalém již v době vlády krále Šalamouna; odnesl ji Menelik, syn Šalamouna a královny ze Sáby – od něj odvozovali svůj původ etiopští císaři. 1. Kniha Královská 10, 1–5, 13: I královna ze Sáby uslyšela zprávu o tom, co Šalomoun vykonal pro Hospodinovo jméno, a přijela ho vyzkoušet hádankami. Přijela do Jeruzaléma s velmi okázalým doprovodem, s velbloudy nesoucími balzámy, velké množství zlata a drahokamy. Přišla k Šalomounovi a mluvila s ním o všem, co měla na srdci. Šalomoun jí zodpověděl všechny její otázky; ani jedna otázka nebyla pro krále tak tajemná, že by ji nezodpověděl. Když královna ze Sáby viděla všechnu Šalomounovu moudrost a dům, který vybudoval, i jídlo na jeho stole, zasedání jeho hodnostářů, pohotovost jeho služebnictva a jejich oděvy, jeho číšníky i jeho zápalnou oběť, kterou přinášel v Hospodinově domě, zůstala bez dechu. Král Šalomoun splnil královně ze Sáby každé přání, jež vyslovila. Navíc jí dal dary hodné krále Šalomouna. Pak se odebrala i se svými služebníky do své země. Dnes je podle tradice původní Archa úmluvy i s původními dvěma kamennými deskami, které dostal Mojžíš od Hospodina na hoře Sinaj (Desatero) uchovávána v chrámu Panny Marie na Siónu v Axúmu. Uvidět tuto schránu není ovšem nijak snadné – i místa v „běžných“ etiopských kostelích, kde se uchovává kopie této schrány, jsou přístupná jen 144

Křesťanství


pro kněze; údajně originální schránu v Axúmu hlídá kněžský strážce, který nikdy nesmí opustit dvorek před kaplí, a jehož funkce přejde na dalšího až po jeho smrti.

Obrázek 54, 55. Chrám v Axúmu a současný strážce Archy úmluvy Převzato z: .

Ženy vcházejí do kostela z jižní strany (je jim vyhrazena pravá část kostel), muži ze severní, kněží z východní. Kostely jsou trojí: nejčastější je venkovský kostel geter, pak je větší farní kostel debir, ve kterém bohoslužby také vykonávají ženatí kněží a nejvyšší status má gedam, v němž slouží neženatí kněží a řeholníci. Významnými centry náboženského života i kultury jsou také kláštery.

Obrázek 56. Venkovský kostel z bambusu Obrázek 57. Chrám Panny Marie v Aksumu ze 17. století (Původní chrám byl zničen během válek s muslimy v 16. století). Zdroj: POLÁČEK, Z. c. d. 145

Křesťanství


Obrázek 58, 59. Moderní katedrála sv. Trojice v Addis Abebě s hrobem císaře Haile Selassie Převzato z: < http://www.sacred-destinations.com/ethiopia/addis-ababa-trinitycathedral.htm>.

Obrázek 60. Skalní monolitické chrámy – sv. Jiří, Lalibela Zdroj: POLÁČEK, Z. c. d. a < www.afropop.org>.

Etiopský kalendář. Etiopie používá vlastní kalendář, ve kterém má rok dvanáct měsíců po třiceti dnech. Protože je snaha, aby rok začínal stále ve stejnou roční dobu a nedocházelo k posunům (k jakým dochází u čistě lunárních kalendářů), přidává se 13. měsíc, který má pět nebo šest dnů. Počítání let je oproti našemu kalendáři zpožděno o zhruba 7 let a 8 měsíců (když v Etiopii slavili „kulatý“ rok 2000, u nás už byl rok 2007). Etiopský Nový rok (je i státním svátkem) připadá na 11. září. Vánoce (státní svátek) slaví Etiopané jako ortodoxní 146

Křesťanství


křesťané 7. ledna. (Podobně jsou státními svátky i některé muslimské svátky). 1. měsíc je Meskerem (zač. 11. 9, v přestupném roce – přestupné roky jsou stejné, jako u gregoriánského kalendáře – je začátek 12. 9) 2. Tikemet (zač. 11. 10. / 12. 10.) 3. Hidar (zač. 10. 11. / 11. 11.) 4. Tahesas (zač. 10. 12. / 11. 12.) 5. Tir (zač. 9. 1. / 10. 1.) 6. Yekatit (zač. 8. 1. / 9. 1.) 7. Megabit (zač. 10. 3.) 8. Miyaza (zač. 9. 4.) 9. Ginbot (zač. 9. 5.) 10. Sene (zač. 8. 6.) 11. Hamle (zač. 8. 7.) 12. Nehase (zač. 7. 8.) 13. Pagume (zač. 6. 9.)

147

Křesťanství

Západosyrská liturgie

4.8. Západosyrská liturgie 4.8.1. Antiochijská skupina (západosyrská):

• Jakobité a melchité Západní Sýrie byla původně prochalcedonská a východní nestoriánská. Ke změně došlo v 6. století, kdy se i západní část odklonila od chalcedonské věrouky (mnich Jakub Baradai – podle něj se příslušníci této církve označují jako Jakobité). Ihned po Chalcedonském koncilu se západosyrská církev Antiochie rozdělila na ty, kdo přijali koncilní výnosy, a ty kdo měli sklon k monofyzitismu. Ti první byli považováni nejen za ortodoxní katolíky ale i loajální císaři, což jim vyneslo pojmenování melchité (či melkité; hebr. Melek = král, vládce, císař); ti druzí byli nazýváni Jakobité. V následujících staletích se Melchité dostávali stále více pod církevní nadvládu Cařihradu a na konci 13. st. opustili svou vlastní liturgii jako monofyzitskou a přijali liturgii imperiální Byzance a řecký jazyk. Název melchitská církev je dnes výhradně označením pro byzantské katolíky. Základem pro vznik této východní katolické církve byly dobré vztahy mezi patriarchátem latinským a antiochijským, jak o tom svědčí účast zástupců antiochijského patriarchátu na florentském koncilu (r. 1439). V r. 1724 byl zvolen za patriarchu prokatolický Serafin Tanas, který přijal jméno Cyril VI. Ten s částí hierarchie, kléru a věřících položil základy k plné jednotě s Římem. Melchitská církev je dnes etnicky téměř úplně arabská.

Syrsko-jakobitská církev není organizována na národním principu (tvoří ji Arabové, Arméni, Syřané, Kurdové). V 17. století zaznamenala církev příliv indických křesťanů (kteří kvůli Portugalcům rušili unii s Římem). Po vstupu indických křesťanů začalo docházet k mnoha rozporům, které vedly ve 20. století až ke vzniku nové syromalankarské církve, která je v plném společenství s římským papežem: • Malankarský obřad Tento obřad je zastoupen unionovanou syromalankarskou církví. Nejvíce příslušníků této církve je v jižní Indii ve státě Kérala. Tato církev není zdaleka tak početná, jako další indická syromalabarská církev (ta ovšem patří liturgicky do východosyrské skupiny – viz s. 170). 148

Křesťanství


• Maronitský obřad (klášter – sv. Maro) Maronity najdeme především v Libanonu (dále v USA, Egyptě, na Kypru, v Palestině). Jednotu s Římem fakticky nikdy nepřerušili. Vznik maronitské církve se traduje od 5. století (zakladatelem měl být sv. Maro), v 7. století dochází k arabizaci. Relativní nezávislost měli ale maronité i v Osmanské říši. Po vzniku Libanonu (1941–1944) vyžadovala ústava maronitského prezidenta (viz s. 28). Přestože jsou maronité v plné jednotě s Římem (a tuto jednotu oficiálně nikdy nepřerušili), náhled na ně byl v jiných obdobích odlišný – kdo zachovával jiný obřad, byl často považován za „odpadlíka“: Maroniti. Jest národ smíchaný z Arabův, Syrův a jiných okolních, proto tak nazvaný, že se drží kacířství jakéhosi Marona kacíře, rodem z města Maronea v Tracii, při řece Hebrus, a pro dobrá a výborná vína, kteráž se u něho rodí, vznešeného. Dělí se na dvé: jedni slovou vlastně Maroniti, druzí Trusci jináč Drusi. Tito Maroniti jsou, jakž jsem napřed doložil, z rozličného národu; a to jsou ti často dotčení křesťané de la cintura, totiž „s pasem“, proto že širokým pasem opásáni chodí. Drusi pak pošli předně z národu Francouzského, a potom z jiných křesťanův, s knížetem Bullionem do země Svaté přišlých, a však po ztracení vší země Svaté a vyhnání z ní všech křesťanův. Tito, poněvadž za panování křesťanského na horách Libánských svá obydlí měli a se osadili, odtud nijakž vytištěni a přemoženi nebyli a nejsou. Nebo se hory Libánské mnoho mil na dýl i na šíř táhnou, skalami, průchody úzkými a nepřístupnými tak od přirození opatřené, že ten obojí národ, majíc svá městečka, vsy, hradby a průchody, ručnice sobě sám dělá; obilí, dříví, vína, oleje, dobytka, zvěři a jiných pohodlí, jakkoli jich mnoho tisíc jest, s potřebu a dostatek má, a bez okolního kraje v čas potřeby býti může; k tomu i nemalou sumu peněz za hedbáví, jehož se několik set centnýřů každého roku do Tripoli a Damašku prodává, a za jiná řemeslná díla dosahuje, tak že se při něm veliké bohatství od zlata a stříbra, jako při kterém jiném národu, nachází. Náboženství obojích jest jednostejné, a mají svého patriarchu na hoře Libánu, v klášteře „panny Marie“ řečeném, kdež on s mnichy některými sídlo své má. Jak pak koli chudý, bez služebníkův, chatrně, bez nádhernosti v šatstvu a bez důchodův, mnichům svým zároveň živ jest, však proto jurisdikcí jeho daleko se vztahuje, a několik arcibiskupův a biskupův pod sebou má, a u všech v veliké vážnosti jest, a pokaždé, když k němu přicházejí aneb jeho z daleka pozdravují, s klekáním na kolena a rukou jemu líbáním to činí. 149

Křesťanství


Za času Innocentia papeže Třetího, při shromáždění Lateranenském, vyslali z prostředku svého některé biskupy léta 1215. do Říma, žádajíce proti pohanům pomoci, a přitom k stolici Římské se připojili. Ale když v tom nestáli, léta 1414. na sněmu v Konstanci za bludné odsouzeni byli. Jazykem arabským knihy sepsané mají a služby své konají, i obyčejně tak mluví. Posty drží, a nic masného tehdáž, ani od masa, ani ryb nejedí, než vaření od hrachu, faseolu, vikve, bobu atd. za pokrm mají. Nicméně když se k nim z Tripoli a jiných měst hosté křesťané nahodí, umějí je od masa, ryb, dobrého vína, pokrmy a nápoji výborně dobře ctíti, a velmi přátelsky a nade všecky jiné křesťany v těch zemích důvěrně a upřímně chovati. Les Voyages du Villamont.104 Liturgie. Liturgie se lehce pohybuje mezi hrozivým jazykem tajemnosti a tvrdou realitou každodenního života. To je krásně ilustrováno v modlitbě pokoje anafory sv. Jakuba: „O láskyplný, skrze tvé vykoupení, vysvoboď nás z našich předsudků a pokrytecví, abychom se mohli navzájem pozdravit v pokoji. Pak, spojeni v jedinečném svazku lásky a harmonie budeme skrze našeho Pána Ježíše Krista oslavovat a chválit tebe a tvého živoucího Duch, nyní a navěky.“ Jak východosyrská liturgie, tak i západosyrská liturgie je silně kristocentrická. Modlitba směřuje ke Kristu, který je vyzýván, aby se modlil s církví k Otci. Pozdravení pokoje je dáváno všem z oltáře, který zpodobňuje Krista. Západosyrská liturgie je optimistická v naději, že eschatologického vítězství je již dosaženo. Je též i realistická v chápání, že toto vítězství ještě nebylo lidem v plnosti zjeveno. Konečně je to též i modlitba, která si uvědomuje důležitost současnosti.105

4.8.2. Arménská církev

Podle legendy vznikla arménská církev díky apoštolům sv. Judy Tadeáše a sv. Bartoloměje. Církev je někdy nazývaná jako arménská gregoriánská církev podle jména prvního nejvyššího představitele (katolikose) arménské církve – sv. Řehoře. 104

HARANT, Kryštof z Polžic a Bezdružic. Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii: Kapitola 48. Vypsání náboženství Nestoriánů, Syriánů, Maronitů, Jakobitů a Abyssynův. [online]. Vydání z r. 1854 [cit. 16. 3. 2009]. Dostupný z: . 105 ČÍŽEK, A. Základní přehled obřadů [online]. [s.d.] [cit. 10. 4. 2009]. Dostupný z: .

150

Křesťanství


Státním náboženstvím se v Arménii stalo křesťanství již v roce 301, ale už předtím hrálo velkou roli. To, že bylo křesťanství prohlášeno oficiálním náboženstvím celé země dříve než v Římské říši, přispívá tato skutečnost velkou měrou k pocitu arménské národní hrdosti – historicky první konverze ke křesťanství přispěla k odlišení se od okolních etnik. Arménská církev je ryze národní. Arménský národ je interpretován jako první (tj. Bohem vyvolený národ), kterému bylo zjeveno a – což je mnohem podstatnější – který přijal nové poselství a ustavil je státním náboženstvím (ve smyslu jako první po židech, kteří nové poselství odmítli). Příchod křesťanství je vnímán jako počátek Kultury a Řádu v jinak chaotickém světě obydleném barbary. Kategorie muslima, interpretovaná v civilizačním smyslu jako „nepřítel křesťanstva“, je automaticky rovněž „nepřítelem národa“, který je ostatně ve středověku se svou náboženskou komunitou ztotožněn. Obdobný stereotyp se týká i Řeků a Gruzínů – pravoslavných chalcedonců a tudíž heretiků.106

Několikrát byla snaha uzavřít unii s Římem, ta ale vždy ztroskotala a týkala se jen malé části křesťanů. Spíše v 19. století docházelo pod vlivem nárůstu nacionalistického smýšlení, které k církvi přistupovalo jako ke zpátečnické instituci, k masovým konverzím ke katolicismu a protestantismu.107 Arménská liturgie108 Původní arménská liturgie byla pod vlivem Kappadocie a Edessy, a tak byla současně syrská a řecká. Za působení Řehoře Iluminátora byla však církev více aristokratická než lidová. Lidem byla cizí liturgie, která byla v syrštině a v řeckých revizích přišla až v 5. století. To vedlo za patriarchy Mesropa (+ 439) k vytvoření arménské abecedy a překladu jak bible tak i liturgie do arménštiny. Liturgie arménské církve byla vícekrát upravována. Kromě antiochijské tradice mělo na tuto liturgii vliv mnoho dalších tradic: koptská, byzantská 106

KOHOUTKOVÁ, P. Obraz jiného v arménských pramenech 16.–18. století. Vznik a vývoj etnického stereotypu. Praha, 2008. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav etnologie. Dizertační práce, s. 158–159. 107 Ibidem. 108 ČÍŽEK, A. Základní přehled obřadů [online]. [s.d.] [cit. 10. 4. 2009]. Dostupný z: .

151

Křesťanství


a později (od 12. století) latinská. Tato liturgie je výtahem ze syrské liturgie sv. Jakuba, která se do Arménie mohla dostat v podobě liturgií používaných v Kappadocii (sv. Bazil). Později ji ovlivnily texty z liturgie sv. Jana Zlatoústého (Byzanc) a nakonec se na ní podepsaly latinské vlivy. Není proto jednoduše evolucí syrsko-antiochijské tradice, ale na své nejhlubší úrovni zůstává syrskou. Arménská liturgie je typická chrámová liturgie, ve které je kladen důraz na obětování více než v kterékoli jiné východní liturgii. Obsahuje mnoho jasných odkazů na chrám a obětování. V souladu s tím se liturgie dívá na kněze jako na chrám i jako na oběť. V kontrastu k byzantské proskomidii (obřad přinesení a přípravy obětních darů pro jejich použití při svaté liturgii) s jejím zaměřením na chléb a víno jako Krista, arménské úvodní obřady kladou důraz daleko více na kněze. Ten se vyznává z hříchů a přijímá absoluci (odpuštění hříchů) před tím, než přistoupí ke své službě. Modlitby za očištění jsou velmi četné. Texty liturgie kladou též velký důraz na majestátnost Boha. Je označován jako nepochopitelný, nekonečný, tajemný atd. Též i role svatého Ducha je poněkud jiná než v ostatních liturgiích. Zatímco jiné liturgie se obracejí ke svatému Duchu formou vzývání, arménský text se k němu obrací též i v jiných formách modlitby. Jako příklad uveďme požehnání po modlitbě Páně: „Ó Duchu svatý! Ty, který jsi zdrojem života a milosti, smiluj se nad těmito lidmi, kteří klečí a uctívají tvé božství…“ s doplňující doxologií: „Skrze Ježíše Krista, našeho Pána, jemuž, jako i tobě, Duchu svatý, a všemohoucímu Otci, patří sláva…“

Do arménské liturgie si získala přístup i instrumentální hudba včetně varhan a harmonia, stejně jako se přes počáteční odpor do chrámové výzdoby dostaly obrazy. Ikonostas je však nahrazen prostou oponou. Církevní kalendář se mění rok od roku, aby žádný svátek nepřipadl na neděli Vzkříšení či středu nebo pátek Velkého postu.

Obrázek 61, 62. Arménská velikonoční liturgie Zdroj: < http://www.epilgrim.org>. 152

Křesťanství


Pronásledování Arménů Arménům se nevyhnulo pronásledování – nejznámější je určitě pronásledování ze strany Turků, ale špatná situace byla i v rámci Ruska a SSSR. Z tohoto důvodu je celá řada arménských diaspor v USA, Evropě nebo na Středním východě. Arménská diaspora je mnohem mladšího data než diaspora židovská nebo řecká; ani „vykořenění“ jejích příslušníků nebylo až do počátku 20. století absolutní. Na rozdíl od židů totiž obývalo etnické jádro arménské populace – a to bez ohledu na emigrační vlny, které se v 17.–19. století zintenzivnily – svou historickou (pra)vlast až do genocidy v letech 1915–1916. Kontinuita jejich osídlení tak trvala více než dva a půl tisíce let. Přítomnost početných arménských komunit byla markantní především v dnešním Turecku, Sýrii, Íránu, Iráku, Egyptě a na Kavkaze. Arméni představovali početné minority ve všech důležitých přístavních městech Osmanské říše a majoritu v několika východoanatolských provinciích (Muš, Van); na území tehdejší Persie a Ruska se soustřeďovali zhruba na území dnešních kavkazských republik, severního Íránu a Iráku. Za skutečná centra arménského kulturního života lze označit města jako např. Istanbul, Smyrna (Izmir), Benátky, Tbilisi, Petrohrad, Paříž, nověji Baku, Moskva aj. V 19. století se arménská populace dělila na dvě výrazné komunity, jazykově i kulturně odlišné – západoarménský (osmanští, turečtí Arméni) a východoarménský okruh (perští a později ruští Arméni). V této době (koncem 19. století a začátkem 20. století) došlo k velkým protiarménským pogromům. Z více než 2 miliónů Arménů, kteří počátkem 20. století žili v Osmanské říši, jich na konci 20. let 20. století zůstalo v kemalovském Turecku pouze 60 000. Ostatní zahynuli v průběhu masakrů, byli islamizováni a turkizováni/kurdizováni/arabizováni, nebo se jim podařilo usadit v jiné zemi. V centrech diaspory po celém světě dnes žije zhruba 6 miliónů Arménů (z toho v USA 1,5 mil., v Rusku 1,5 mil., ve Francii 0,5 mil), zatímco v kavkazské Arménské republice pouhé necelé 3 milióny.109

109

KOHOUTKOVÁ, P. c. d., s. 193–198.

153

Křesťanství


Obrázek 63. Arménský kostel Panny Marie v SZ Íránu (Maryam-e Moghadas) Foto: Peter Kerber, převzato z: .

4.8.3. Konstantinopolská skupina

Do konstantinopolské skupiny patří nejrozšířenější východní církev – pravoslavná církev v Rusku. Samotný byzantský obřad, který používají ortodoxní církve, se dělí především podle jazykových skupin. Podle vztahu k cařihradskému patriarchovi můžeme tyto církve rozdělit na: – církve přímo spojené s Cařihradem – církve evangelizované Cařihradem (v Rusku vznikl patriarchát v roce 1589), později získaly samostatné postavení i pravoslavné církve v dalších, většinou slovanských zemích – albánská, bulharská, česká a slovenská, gruzínská, kyperská, polská, rumunská, řecká, srbská – současné národní církve (např. v USA), které se též hlásí k titulu ortodoxní 154

Křesťanství


Kromě ortodoxních církví používají tento obřad i katolické církve uznávající jako nejvyšší autoritu římského papeže – tyto církve se označují jako katolické byzantské církve nebo jako řeckokatolické církve (albánská, běloruská, bulharská, italsko-albánská, maďarská, melchitská, rumunská, rusínská, ruská, řecká, slovenská, srbská, ukrajinská). K tomu, že se sama církevní architektura stala liturgickou, došlo v 7. století. Hagia Sofia se stává normu, chrámové budovy byly představovány jako obraz kosmu: dvě sféry, pozemská (loď) a nebeská (svatyně), nebyly odděleny, ale přemostěny ikonostasem.

Obrázek 64, 65. Původně křesťanský chrám Hagia Sophia Převzato z: .

Po ikonoborecké herezi (8. st.) se sám ikonostas stává liturgickou součástí. Ikonostas je stěna s ikonami (svatými obrazy), která odděluje svatyni od chrámové lodě. Ikony jsou Božím slovem „zapsaným“ barvami na dřevu, tradice vytvořila určitý symbolický „ikonografický jazyk“. Cílem ikony je kontemplace – rozjímání Boha prostřednictvím předkládaného tajemství. Ikona totiž zpřítomňuje svátek nebo osobu, která je na ikoně zobrazená, a tak když se klaníme před ikonou (nebo ji líbáme), neklaníme se dřevu, ale osobě, která je na něm zobrazená. Můžeme říci, že ikony jsou okna do světa duchovných skutečností, a tak ikonostas nepřekáží, ale pomáhá vidět to, co se odehrává ve svatyni, viditelně ukazuje to, co se neviditelně děje v eucharistii. Byzantský obřad vůbec nepoužívá sochy, pouze dvojrozměrné zobrazování. Příčinou je jednak silný vliv Starého zákona, ale především snaha vy155

Křesťanství


stihnout ne realitu pozemskou, ale nebeskou, která je věčná (eschaton). To, že se v mnoha chrámech s byzantským obřadem sochy objevují, je jen důsledkem latinizace.110

Obrázek 66. Ikonostas v katedrálním chrámu Povýšení vznešeného a životodárného kříže v Bratislavě (řeckokatolický) Převzato z: .

V byzantské liturgii není část bohoslužby určena nepokřtěným (ani čekatelům – katechumenům); ti by měli chrám opustit. V centru byzantské liturgie stojí tyto dva hlavní prvky: Ježíšův život je symbolizovaný proskomidií (obřad přínosu obětních darů pro jejich použití při svaté liturgii) jako narozením, dětstvím a skrytým životem. To samo směřuje k umístění darů na prestol a k epiklezi (prosba o seslání Ducha svatého na obětované dary). Symbolika nebeské liturgie je vyjádřena ve velkém vchodu s jeho cherubínským chvalozpěvem a modlitbou malému vchodu („Svatý Bože, ty přebýváš mezi svatými, serafíni tě opěvují trojsvatým hlasem, cherubíni tě oslavují a klanějí se ti všechny nebeské mocnosti…“). Liturgie vytváří integrální ikonický vzhled liturgického kosmu, kde na jedné straně trůní v kopuli Kristus Pantokrátor a dívá se majestátně

110

ŠKOVIERA, A. Gréckokatolícka cirkev na Slovensku: Obrad a spiritualita [online]. 2008 [cit. 22. 4. 2009]. Dostupný z: .

156

Křesťanství


na všechny dolů, a na druhé straně jsou biblické události Ježíšova života názorně odhaleny v bohatém zobrazení. Mnohými místy se byzantská liturgie stává veřejným vyhlášením křesťanské nauky. Chvalozpěv inkarnace (Jednorozený Synu) byl zaveden v 6. století jako proklamace pravé víry proti Nestoriovi. Stylizace epikleze („Proměniv je svatým Duchem tvým.“) je jasným potvrzením úlohy svatého Ducha jako konsekrátora chleba a vína v kontrastu k západní víře, která klade daleko větší důraz na Ježíšova slova než na epiklezi. Liturgie většinou vede k tiché modlitbě biskupa a kněze ve svatyni. Tato liturgie je skryta od shromáždění tichem a často též závěsem. Kněz a jeho činnost samy se stávají ikonou. Jáhen je hlavním spojením mezi těmito činnostmi a shromážděním, asistuje knězi, oznamuje, co se má dít a koná litanijní modlitbu. Zážitek shromáždění není směřován k různým liturgickým činnostem, ale spíše směřuje k asketicko-náboženské kontemplaci za smyslového doprovodu hudby, ikon, kadidla a různých tělesných pohybů (klanění, žehnání se křížem, líbání ikon atd.). Skrze vstup do shromáždění člověk vstupuje do kosmu naplněného tajemstvím, v němž vládne Bůh, a je přenesen do míst, kde se věčně koná nebeská liturgie.111

Etnicita a pravoslavné náboženství V Rusku se projevuje poměrně velké propojení pravoslavné kultury s vnímáním vlastní etnicity. Náboženství vázané na etnicitu je ale ještě patrnější v některých postsovětských republikách, kde žije ruská menšina. Pro tyto Rusy je typická častá náboženská vlažnost – nelze říci, že každý Rus je svým vyznáním pravoslavný křesťan, ba naopak, mnoho z nich jsou ateisté. Přesto se i tito ateisté většinou stále hlásí k pravoslavnému náboženství. To je patrné například v Kyrgyzstánu – ve městech na severu země, kde se koncentruje významná etnická menšina Rusů, má zároveň významné postavení ruská ortodoxní církev. Můžeme zde zaznamenat úzkou souvislost mezi etnicitou a náboženstvím, náboženské přesvědčení a pečlivé vykonávání obřadů ale není v tomto případě pro etnickou identitu rozhodující, mnohem důležitější je náboženská tradice. K pravoslavnému vyznání se hlásí kolem 17 % obyvatel Kyrgyzstánu (v drtivé většině právě Rusů) a v celé zemi je okolo čtyřiceti ortodoxních kostelů. 111

ČÍŽEK, A. Základní přehled obřadů [online]. [s.d.] [cit. 10. 4. 2009]. Dostupný z: .

157

Křesťanství


Část ruských žen se dostala do Střední Asie v souvislosti se sňatkem. Muži, kteří sloužili v sovětské armádě na území Ruska, si často během vojenské služby namluvili Rusky, které si pak často odváželi domů do Střední Asie. Tato manželství byla někdy harmonická, ale v mnoha případech se ruské ženy nedovedly vyrovnat s naprosto odlišnou kulturou a patriarchálním uspořádáním středoasijské rodiny, časté bývaly spory s mužovými příbuznými, především s tchyní. Někdy docházelo i k tomu, že ruské ženy nechávali tajně pokřtít své děti, které (pokud se jednalo o chlapce) byly i obřezány.112

4.8.4. Kalendář

V zemích s vlivem ortodoxní církve se dlouhou dobu používal juliánský kalendář, jehož schéma bylo převzato i do gregoriánského kalendáře, v současnosti na celém světě nejpoužívanějšího. Juliánský kalendář používá jako základ délku roku 365,25 dne, a proto dochází každé čtyři roky k vyrovnávání (tři roky mají 365 dnů, čtvrtý rok – přestupný – pak 366 dnů). Protože tzv. tropický rok ale netrvá přesně 365,25 dne, ale pouze 365,2422 dne, je používaný juliánský rok o více než 11 minut delší oproti skutečnosti. Z tohoto důvodu došlo během staletí k posunům a byla provedena papežem Řehořem XIII. v roce 1582 kalendářová reforma, která měla zajistit, aby začátek jara připadal stále na stejný den (21. března). Gregoriánský kalendář byl nejprve přijatý v katolických zemích Evropy (v roce 1582), například v Anglii, Skotsku a Švédsku byl přijatý až v polovině 18. století a v Rusku až po VŘSR (v roce 1918). Přestože pravoslavné země nakonec gregoriánský kalendář přijaly, svátky církevního roku počítají stále podle kalendáře juliánského. Gregoriánský kalendář:

Juliánský kalendář:

21. března 2015

8. března 2015

6. ledna 2021

24. prosince 2021

112

KOKAISL, P. et al. Kyrgyzstán a Kyrgyzové. Кыргызстан и кыргызы. Plzeň: Filozofická fakulta Západočeské univerzity v Plzni, 2008, s. 83.

158

Křesťanství


4.8.5. Ukázky pravoslavné architektury

Zřejmě nejznámějším pravoslavným chrámem je Chrám Vasila Blaženého na Rudém náměstí v Moskvě (založený v době vlády Ivana Hrozného v letech 1555–60), který je nyní muzeem.

Největším pravoslavným kostelem na světě je ovšem Katedrální církevní chrám Krista Spasitele v Moskvě, s velice pohnutou historií. 159

Křesťanství


Obrázek 67 a 68. Chrám Krista Spasitele. Jedna z bočních kaplí Foto: Petr Kokaisl, 2007.

Chrám byl vybudován k oslavě vítězství nad Napoleonem při jeho neúspěšném tažení do Ruska. Místo na břehu řeky Moskvy vybral pro stavbu sám car. Původní výstavba byla zbourána, aby uvolnila prostor pro chrám – mezi takto odstraněnými budovami se ocitl i Aleksejevský klášter. Traduje se, že jeho abatyše místo proklela a prorokovala, že na něm dlouho nebude nic stát. Konstrukce katedrály byla zahájena v září 1839 a trvala 44 let, přičemž cena se vyšplhala k 15 milionům rublů. Lešení kolem stavby odstranili v roce 1860, vnitřní výzdoba chrámu ale trvala ještě 20 let. Chrám byl za účasti cara Alexandra III. slavnostně otevřen 26. května 1883. V přízemí chrámu se nacházela galerie, věnovaná vítězství nad Napoleonem. Zdi pokrývaly reliéfy z mramoru, zobrazující slavné vojevůdce a bitvy té doby. Chrám byl místem korunovací a celonárodních slavností, nacházela se zde také knihovna s mnoha cennými svazky. Hlavní církevní svátek chrámu – Narození Páně – byl v Moskvě každoročně slaven jako svátek vítězství nad Napoleonem. S nástupem socialismu však nastaly pro chrám krušné časy. 2. června 1931 vedení komunistické strany SSSR (údajně snad Stalin osobně) rozhodlo, že na místě chrámu bude vybudován obří Palác sovětů. 5. prosince 1931 byl chrám zničen dvěma výbuchy. Mramorem z chrámu obložili stanice metra „Ochotnyj rjad“ a „Kropotkinskaja“, desky se jmény válečných hrdinů z roku 1812 rozdrtili a vzniklými kaménky vysypali cestičky v moskevských parcích. 160

Křesťanství


Obrázek 69 a 70. Demolice chrámu a nikdy neuskutečněný projekt Paláce sovětů

Stavba Paláce sovětů byla zahájena v roce 1937 – v roce 1939 byly hotové základy pro výškovou část budovy a hlavního vchodu. V říjnu roku 1941 však do stavby zasáhla válka – z železné konstrukce, připravené na montáž do budovy, byly vytvořeny protitankové zábrany. Po válce sice stále ještě existoval projekt pro stavbu Paláce, nebyly už ale síly ani prostředky pro jeho realizaci. Dlouhá léta na místě bývalého chrámu zela díra. V roce 1958 nejspíš právě ona díra inspirovala kohosi k vytvoření dalšího projektu – a na svatém místě se objevil bazén Moskva. V 90. letech 20. století vzniklo v Moskvě velké hnutí za obnovu chrámu a 5. prosince 1990 byl položen základní kámen. Nadace na obnovu chrámu vznikla o dva roky později. Na jeho obnovu se mezi lidmi pořádala sbírka podobně jako u nás kdysi na Národní divadlo. V září 1994 začala likvidace bazénu Moskva. Chrám byl otevřen 31. prosince 1999, v předvečer 2000. výročí narození Krista. Je postavený přesně podle původních plánů. Plný název chrámu zní: Katedrální církevní chrám Krista Spasitele (ve jménu Narození Krista), často se pro něj užívá zkratka XXC. Je sídelním chrámem patriarchy ruské pravoslavné církve, po obnově původně patřil městu, nyní je již v majetku Moskevského patriarchátu. V chrámu se nachází muzeum, které patří k Moskevskému městskému muzeu dějin města Moskvy.113

113

Katedrála Krista Spasitele [online]. 2008 [cit. 22. 4. 2009]. Dostupný z: .

161

Křesťanství

Východosyrská liturgie

Obrázek 71. Mužský novospasský klášter ze 13. století (Moskva)

4.9. Východosyrská liturgie 4.9.1. Chaldejská skupina (východosyrská)

Tato církev je často označovaná jako nestoriánská, podle konstantinopolského patriarchy Nestoria (narozen v Germanicii – antiochijský patriarchát, po svém sesazení odešel do Egypta, kde v Thébách r. 451 zemřel.) 162

Křesťanství


Nestoriovi stoupenci se dostali do sporu na efezském koncilu a emigrovali do bývalé Persie, kde se stali členy církve Východu, která se osamostatnila roku 410 a byla chráněna vládnoucími Sasánovci. Od 7. století pronikají dále na východ: Mezopotámie, Indie, Tibet, Čína (Ujgurové, Mandžuové), Mongolsko – všude došlo k výraznému ovlivnění místní kultury. Celkově byla tato církev velice rozšířená, a zasahovala do části Indie, Cejlonu, západní Afriky, Číny a také do Turkestánu. Na začátku 14. století měla nestoriánská církev ve Střední Asii deset metropolitních sídel, četné kněžstvo a teologické školy v Seleukii a Nisibis. Po řádění Mongolů roku 1380 a následném krvavém Tamerlánově pronásledování tato církev skoro zanikla. Její zbytky se rozdělily na chaldejskou církev a na nestoriánskou asyrskou církev. • Chaldejský obřad (tzv. nestoriánský). V 16. století dochází k uzavření unie tzv. nestoriánů s Římem = katoličtí Chaldejci (patriarcha v Bagdádu). Většina tzv. nestoriánů ovšem v unii s Římem není = Asyrská církev východu (Iráku, Íránu, Sýrie, Libanon, Indie, diaspora v Severní Americe), později (v roce 1960) rozdělená na dvě části – se sídlem v Chicagu a v Bagdádu. Představitelé Asyrské církve východu ovšem označení své církve jako nestoriánské odmítají jako zcela nesprávné. Do Severní Ameriky se příslušníci Asyrské církve východu dostávali jako jednotlivci již v průběhu 18. století, ale většina z nich přišla jako uprchlíci po 1. světové válce, po nepokojích na Středním východě – především v Kurdistánu a Íránu. Církev východu nebyla na Západě příliš zmiňována (kromě několika málo zmínek o nestoriánech z cestopisů Marka Pola a jeho předchůdců v cestách do Asie – G. Carpini, Vilém z Rubruku). Hodoiporia, krátký geografický text ze 4. století, udává, že křesťanství se rozšířilo až k zemi Hunů, do Diaby (Sielediva/Cejlon), Větší Indie, Menší Indie/Núbie a do Aksúmu. „Nestoriáni“ byli apoštoly Hunů, Turků, malabarského pobřeží a ostrovů Sielediva-Taprobane (poblíž Cejlonu). Kolem roku 360 se dostávají „nestoriáni“ do Mervu (dnešní Turkmenistán) Zmínky ze 6. století hovoří o šíření křesťanství mezi Araby a o uzavírání politických paktů na základě příslušnosti k různým křesťanským církvím – Asyrská církev („monofysité“) získává ochranu perského šáha proti „By163

Křesťanství


zantincům“. V 7. století se čínské texty zmiňují o křesťanství jako o perském náboženství.114

Asyrská církev východu stála na okraji zájmu „velkých dějin“ – ty tvořil především Řím a Byzanc s jejich mnohdy imperiálními zájmy. Příslušníci této církve zdůrazňují syrskou křesťanskou tradici, která stála kulturně proti pohanské helénistické kultuře. Počátek církve je spojován s prvním křesťanským vládcem v dějinách vůbec – králem Abgarem (13– 50 n. l.), který přijal křesťanství od apoštola Tadeáše; hlavní město jeho malého státu bylo v Edesse na severozápadě Mezopotámie. Církev byla založena apoštolem Petrem (Mar Patros), Tomášem (Mar Toma), a Tadeášem (Mar Addai), který byl poslán do Edessy ke králi Abga- Obrázek 72. Ikona krále Abrovi. Představitelé této církve poukazují gara s mandylionem (obrana málo známou, nebo spíše nezdůrazňo- zem Kristovy roušky vanou, historickou skutečnost, že všichni známým z křížové cesty) velcí „latinští“ otcové prvního a druhého 10. století, klášter sv. Kateřiny, století (Origenés/Organon, Irenej, Justin Sinaj. Převzato z: . Syřané, misionáři Asyrské církve východu hovořící aramejštinou, liturgickým jazykem této církve a zároveň jazykem, kterým hovořil Ježíš se svými apoštoly. Tento semitský jazyk se dnes již nepoužívá, ale moderní syrštinou a aramejštinou se doposud hovoří v několika jazykových ostrůvcích: Asyřané a Chaldejci v Íránu (Urmijah), Sýrie (Khabur), Irák (Mosul), syrští ortodoxní křesťané v Tur Abdinu (jihovýchodní Turecko).115 „Skutečnou“ aramejštinu (kterou mluvil Ježíš) hovoří ještě několik lidí v syrské Maalu-

114

BAUM, W., WINKLER D. W. The Church of the East: a concise history. Routledge, 2003. 115 BAUM, W., WINKLER D. W. c. d., s. 158–160.

164

Křesťanství


le nedaleko od Damašku, ale při liturgii v katolickém kostele se používá arabština – v aramejštině se modlí pouze Otčenáš.

Protože se církev vyvíjela v rámci Perské říše, stála stranou mnoha vášnivých teologických diskusí mezi Římem a Byzancí (které měly často více politický, než náboženský charakter). Církev ovšem byla často vystavena vlivu pohanství a později i islámských vládců, což způsobilo rozptyl věřících do mnoha zemí. Je ale třeba zmínit i to, že někteří nekřesťanští (muslimští) vládci poskytovali církvi ochranu – závazek chránit křesťany (v Arábii byli právě asyrští křesťané) pochází údajně od Mohameda: nezpůsobovat jim žádnou újmu, nenutit je měnit víru, zvyky, obyčeje a právo, v případě, že by někdo měl manželku křesťanku, ani tu neměl nutit k opuštění její víry, dokonce měl nabádat své souvěrce, aby pomáhali křesťanům opravovat kostely. Za největší perzekuci asyrských křesťanů považují oni sami spíše politické snahy Konstantinopole o rozšíření vlivu a křižácké války.116 Dřívější zjednodušené označení Asyrské církve východu jako nestoriáni známe i od českého cestovatele Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic z jeho cesty v roce 1598: Nestoriáni jsou řečení, kteříž následují učení kacíře Nestoria, kterýžto léta 429. za panování císaře Theodosia chytrostí se vetřel na biskupskou stolici v Konstantinopoli, a dvě osoby Krista pána vedlé obojího přirození, a tak dva Kristy činil; svatost a božství Kristu po narození připisoval, a jiné mnohé bludy Anastasia kacíře zastával; byl však odsouzen na sněmích v Efezu a Chalcedonu městech držaných, a na pouště Thebaitské do Egypta zaslán, kdež mu červi jazyk rozjedli a bídně jej umořili. Jsou pak mnozí národové toho náboženství bludného, jako předně Caramanni, národ starožitný, před lety Cilices, a země Cilicia sloula; leží v Asii menší, mezující s Syrií a Pamfilií (Dionisius). Město jejich hlavní jest Tarsus, nyní Terrasa nazvané, v němž se svatý Pavel narodil, o němž Solinus píše; po něm Coritia, o němž a o jeskyni u něho Pomponius Mela nemálo vypisuje. Potom toho náboženství jsou Curti aneb Carduci, před lety Mesopotaminenses nazvaní; ti mají zemi svou mezi řekami Tygris a Euphrates (Tac. lib. 5. Dionisius) a s Assyrským královstvím mezují. …Ten národ jest mistrovský a vtipný v řemeslech, co se od zlata, stříbra 116

The Liturgy of the Church of the East. Burlingame: Mar Shimun Memorial Fund, 1978, s. I-IX.

165

Křesťanství


a železa dotýče, a v Turcích, jako v Konstantinopoli, Cairu etc., své zvláštní ulice a v nich krámy mají, aby je každý kde najíti věděl. Města mají veliká a v obchodích kupeckých známá, jako Hapril, Carcus, Mosel, kteréž před lety Ninive sloulo; o nichž Rauvolfius v svém Putování lib. 2., Strabo, Plinius. Jest národ lotrovský a loupežný [vedlé starého přísloví vlaského: Homo da confin, o ladro, o sassin, totiž „pomezní, nebo loupežník, nebo vrah“], Tureckému císaři poddaný a však nad jiné svobodami obdařený, proto že blízko pomezí Perského jsou; pak aby, udatní jsouce, příčiny neměli k němu od Turků přistoupiti. Dále jsou Assyrští, sousedé Kurtův, a nyní téhož jména, kdež jsou slavná města Hadith, Juppe, Idt, Baldach aneb Bagdet, předešle Babylon město vznešené, o nichž v druhé knize zmínku učiním; o těch psali Rauvolf v druhé knize, Breve narratione per Giouvan Maria Angiolello, Dionisius, Lucanus a jiní. Potom krajiny a království mnohá velikému chánovi, totiž císaři Tatarskému poddaná, jako Cascar, Sarmachen, Carchan, Tanguth, Succuir, Mossul, kdež město takýmž jménem nazvané leží, a v něm svou stolici nejvyšší všech Nestoriánův má, a odtud arcibiskupy, biskupy své atd. do dotčených krajin vysílá; také od toho města kupectví drahá do jiných krajin se posílají, a pro vzáctnost i dobrotu Mossulanská jmenována bývají. Cathai království, kdež město Quinsai stolice velikého chána jest, o kterémž se k víře nepodobné věci píší, jakž v druhé knize něco oznámím; Ergemit, Carajan, Mangi, Egrigaja, o nichž všech obšírně Marco Polo descrittione de Viaggi vypisuje. Ti všickni učení Nestoria následují a své obřady při posluhování na spůsob řecký vykonávají, však v rozdílných řečech služby své vedlé jazyku přirozeného každému z těch národů činí; a sumou velmi zpletené náboženství mají, že ho sami vypraviti neumějí.117

•

Malabarský obřad

Název tohoto obřadu je podle Malabarského pobřeží Arabského moře (JZ Indie, Kérala). Svůj původ odvozují indičtí křesťané od apoštola Tomáše (1. století n. l.): jeho tradiční indické označení je „svatý Tomáš apoštol – vůdce a učitel Církve v Indii”. 117

HARANT, Kryštof z Polžic a Bezdružic. Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii: Kapitola 48. Vypsání náboženství Nestoriánů, Syriánů, Maronitů, Jakobitů a Abyssynův. [online]. Vydání z r. 1854 [cit. 16. 3. 2009]. Dostupný z: .

166

Křesťanství


Obřad převzal mnoho rysů z judaismu, z východosyrské tradice (původně byla hlavním liturgickým jazykem aramejština a syrština), ale také z latinského obřadu. Po příchodu Portugalců na konci 15. století byla totiž snaha místní církev latinizovat, což naráželo na odpor a teprve v 19. století byl vysvěcen vlastní biskup tohoto obřadu. Příslušníci syromalabarské církve jsou v plném společenství s ostatními katolickými církvemi. I na příslušnících této církve je ovšem patrný kulturní vliv okolní většinové hinduistické společnosti. U hinduistů se každý člověk rodí do určité sociální skupiny – kasty/varny. I indičtí křesťané tento systém používají a příslušnost ke kastě (mno- Obrázek 73. Malabarský zí z nich mají po předcích příslušnost arcibiskup kardinál Varkey Vithayathil k nejvyšší bráhmanské kastě v Kérale Nambudiri). Používání této společenské příslušnosti často i přímo vyžadují – projevuje se to v používání jmen, ale i určitých hinduistických zvyků, které jsou pro nejvyšší kastu typické. „Indičtí křesťané v Kérale jsou svoji kulturou Indové nebo hinduisté, náboženstvím křesťané a svou liturgií východosyřané“. V liturgii se příliš nepoužívají různé barvy podle odlišných období církevního roku, ale vyzdvihuje se používání jediné liturgické barvy – zlaté. Přesto je v liturgii možné vidět i tradiční pestré indické barvy (např. oranžovou). V Indii je dnes kolem čtyř miliónů věřících malabarského obřadu, církev se velice dynamicky rozvíjí – je zde přes 6 tisíc kněží a 30 tisíc řeholnic, vypomáhajících často v latinské církvi (70 % všech katolických kněží v Indii je z této církve). Církev tvoří 26 diecézí: z toho 15 v indickém státu Kérala 10 v dalších indických státech 1 mezi emigranty v USA

Kromě Indie je relativně početná skupina syro-malabarských křesťanů i v Saudské Arábii a dalších zemí Perského zálivu. 167

Křesťanství


Maronitská ikona

Etiopská ikona

Arménská ikona, 17. st. (N. Hovnat'an, Ečmiadzin)

Koptská ikona (http://www.coptic.net)

Chaldejská ikona – Irák (http://www.byzantines.net)

Ruská ikona – 1337 Umilenie/Dojetí, Novgorod

Arménská ikona

Čínské vyobrazení (20. století)

Hodégétria (Š. Karlová, 2006, ČR)

Obrázek 74. Křesťanské ikony – mariánské zobrazování 169

Křesťanství

Protestantismus a reformace

4.10.Protestantismus a reformace

Hnutích, které požadovaly očistu náboženského života a návrat k „původnímu“ křesťanství, byla celá řada. Proto je velmi těžké určit jednoznačný mezník, který bychom mohli označit jako předěl od nespokojenosti k vytvoření nových náboženských pořádků. Návrat k „původní čistotě“ byl požadován v některých případech dokonce i do období dalece předkřesťanského, například do doby biblického ráje – již od 2. stol. n. l. se objevuje křesťanská sekta adamitů. Ti chodili jako Adam s Evou (před spácháním hříchu) nazí a odmítali jakýkoliv společenský řád. Podobné nápady měla i část táboritských husitů v 15. století. Někdy bývá za projevy reformace považováno již hnutí balkánských bogomilů. Ti byli významným antifeudálním křesťanským společenstvím, které odmítalo jakékoli vnějškové projevy, rituály, a tudíž zcela odmítali i jakoukoli liturgii. Toto hnutí mělo význam velice dlouho – po dobu pěti set let (od 10. do 15. století), především na Balkáně (bulharská říše – zejména na území dnešní Bosny a Hercegoviny). Misijní činnost bogomilů zasahovala i na území dnešní Itálie, kde se přívrženci obrodných hnutí označovali jako kataři, nebo v jižní Francii se hnutí ve 13. století nazývalo podle tvrze a města Albi – albigenští. Pro příznivce těchto hnutí byla společná velká přísnost ve všech ohledech lidského života – nesměli jíst maso kvůli možnosti přebývání duší zemřelých v tělech zvířat (výjimkou byly ryby), nejedli ani tuky a mléčné výrobky, navíc smrt hladem byla považována za přímý prostředek dosažení Božího království. V jiných případech se za počátek reformace považuje husitství (15. století), kterému předcházelo učení Johna z Wicliffu/Jana Viklefa. Nejhlavnější bod Viklefova učení nelze jednoznačně určit – velkou váhu přisuzoval predestinaci. Podle něj existuje pouze neviditelná církev jako společenství lidí předurčených ke spasení. Na druhou stranu ovšem jednoznačně trval na tom, že pokud má být člověk zavržen, pak kvůli svým hříchům a pokud má být člověk spasen, pak opět 170

Křesťanství


kvůli svým zásluhám. Jeho učení se týkalo i svátostí – Kristus není podle něj ve svátosti oltářní přítomen přímo svojí podstatou, ale chléb a víno zůstávají i po posvěcení stále chlebem a vínem. Velice ostře kritizoval církevní hierarchii, prováděné zlořády a požadoval návrat církve k absolutní chudobě. Na Viklefa navázal svým učením Jan Hus, ale ačkoli zaujal velké množství posluchačů, jeho prvotním cílem nebyla společenská revoluce ve smyslu náhlé změny, ale reforma v rámci katolické církve. Teprve jeho následovníci – husité – se přestali spokojovat s postupnými reformami, a začali provádět zásadní změny. Husitství mělo několik různorodých směrů – k umírněným husitům náleželo (až na několik radikálně uvažujících jednotlivců) husitské panstvo, s ním bezprostředně spojená část nižší šlechty a někteří staroměstští předáci. Když se ukázalo, že Evropa husitskou výzvu nepřijme, usilovali uzavřít takovou dohodu, která by husitům umožňovala svébytné postavení v rámci římské církve. Na úplné zpřetrhání svazků s ní vůbec nepomýšleli. Nástup husitských radikálů, kteří dostatečně nebrali v potaz společenskou prestiž pánů a univerzitních učenců, ani se neohlíželi na jejich dosavadní zásluhy, umírněné husity zaskočil. Aristokraté odmítali vidět rovnocenné partnery v poddaných sedlácích a vysokoškolští vzdělanci zase přezíravě hleděli na venkovské kazatele a negramotné náboženské blouznivce. Tradiční společenské přehrady nebylo možné překonat. Umírnění husité sice souhlasili s rovností všech křesťanů při bohoslužbách, nikoli pak v politickém životě. Praha zaujímala místo zhruba uprostřed mezi umírněnými a radikály.118

Zřejmě největší ohlas a přijetí mělo vystoupení německého teologa Martina Luthera (1483–1546) v roce 1517. Luther sice nepřichází s žádnou zásadní originální myšlenkou, ale je bezesporu ve správný čas na správném místě. V jeho době se rovněž pojem protestant používá poprvé – v roce 1524 přednesli zástupci německých stavů protestaci proti potlačování Lutherova učení. Nejprve byla Lutherovým hlavním bodem kritika odpustků, a především snaha o jejich zpeněžování. Po této kritice při118

Dějiny zemí Koruny české. I. díl. Praha: Paseka, 1992, s. 163–164.

171

Křesťanství


chází i kritika věroučná – podle něj není možné dojít ke spasení pouze na základě dobrých skutků (jak si můžeme být jisti, že jsme již vykonali dost dobrých skutků pro spásu?), ale spása je možná pouze na základě víry (Bůh nejedná k naší záchraně, kvůli dobrým skutkům, ale kvůli své vůli, člověk může odpovědět pouze svou vírou). Člověk by měl spoléhat pouze na Boží zjevení (sola scriptura), ne na papežskou autoritu, či jiné nebiblicky ustanovené představitele. Základem všeho by mělo být zjevené Boží slovo. V tomto ohledu ovšem Luther zcela důsledný nebyl – pasáže Nového zákona, ve kterých se píše o potřebnosti dobrých skutků, bez kterých je víra mrtvá, značně podceňoval. Podle Jakubovy epištoly spočívá křesťanská opravdovost na živé víře, totiž takové, která se ukazuje v životě skutky, jinak taková víra neprospěje. Z tohoto důvodu označoval Luther Jakubovu epištolu jako slaměnou epištolu a uvažoval o jejím odstranění z kánonu. Epištola v luteránském kánonu ale nakonec zůstala. Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit? Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl: „Buďte s Bohem – ať vám není zima a nemáte hlad“, ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné? Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá. Někdo však řekne: „Jeden má víru a druhý má skutky.“ Tomu odpovím: Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na skutcích. Ty věříš, že je jeden Bůh. To je správné. I démoni tomu věří, ale hrozí se toho. Neuznáš, ty nechápavý člověče, že víra bez skutků není k ničemu? (List Jakubův 2, 14–20)

Reformace ovlivnila velice brzo značnou část Evropy – vliv na její šíření měly ale často události více politické, než prvotně náboženské. Významné místo získala reformace v Německu, zcela převládající se stala v severských zemích (Švédsko, Dánsko, Norsko, Finsko) a v Pobaltí (dnešní Estonsko a Lotyšsko). Švédsko bylo zemí, kde se luteránské náboženství jako státní udrželo nejdéle. Zemi prohlásil za evangelické království v roce 1544 král Gustav Vasa. Švédská církevní doktrína v roce 1686 stanovila, že obyvatelé jsou protestanti, a to evangelického luteránského vyznání. Zákon z roku 1992 upravoval vztahy mezi církví a státem a zaručoval Švédům plnou svobodu vyznání. Král a ministr kultury, který je rovněž pověřen církevními záležitostmi, však museli být členy státní církve. Od 1. ledna 2000 však luteránská církev postavení státního vyznání nemá. Luteránství je nyní náboženstvím jako každé jiné: nemůže si již činit nároky na státní podporu a duchovní nejsou považováni za úředníky. Švédové se již od 1. ledna 1996

172

Křesťanství


nerodili automaticky jako luteráni, mohli se však jimi stát křtem, a naopak ti, kteří jimi jsou, se nyní mohou svého vyznání zříci. "Příspěvek na církev", který dosud platilo na 7,6 milionu Švédů, dále vybírá ministerstvo financí a pak jej postupuje luteránské církvi stejně jako dalším větším církvím, k nimž nyní Švédové mohou svobodně přistoupit. Nemovitosti církve bude stát udržovat z daní poplatníků. Církev nadále řídí generální synod složený z 251 členů, který se nadále bude vyslovovat k církevním záležitostem a evangelizaci. Z devíti milionů Švédů je 87 procent luterány, podle oficiálních statistik se však jen pět až deset procent aktivně účastní náboženského života ve 2 600 farnostech v zemi. V království je rovněž na 300 000 muslimů, 100 000 katolíků, 20 000 židů a 8 000 buddhistů a hinduistů.119

Ve Švýcarsku měla reformace odlišný charakter. Za jejího zakladatele se považuje Ulrich Zwingli (1484–1531). Tato reformace přinášela dalekosáhlejší změny nejen při rušení biskupství a zavádění nové církevní správy, ale výrazné zásahy se týkaly i svátostí. Vláda, která byla nastolena v Curychu (s výraznými teokratickými rysy), přinesla obyvatelům města mnohá omezení, protože podle Zwingliho musí vládci aktivně dbát o spásu věřících. Pod Zwingliho vlivem došlo ve Švýcarsku k vytvoření Svazu evangelických kantonů, proti kterým se postavily kantony katolické. V roce 1531 dokonce došlo mezi těmito kantony k válečnému střetnutí, při němž byl Zwingli zabit. Dalším významným švýcarským představitelem protestantismu byl Jan Kalvín (1509–1564), který podobně jako Zwingli v Curychu zavedl přísné pořádky v Ženevě. Během jeho působení ve městě přísně trestal čarodějnictví (bylo zde upáleno několik desítek osob) i náboženské hereze. U Kalvína nabývá predestinace nejvýraznější podoby. V jeho pojetí skutečně znamená přímé předurčení vyvolených ke spáse a ostatních k zatracení. (Otázka podle kalvínského katechismu: Jak je to s Boží spravedlností, když někteří jsou určeni k zavržení? Odpověď: Velmi 119

Ve Švédsku se odděluje církev od státu [online]. © Severské listy, 1998–2009, 5. 1. 2000 [cit. 22. 4. 2009]. Dostupný z: .

173

Křesťanství


dobře, protože všichni lidé mají v sobě hřích. Je tedy jen úžasná Boží milost tím, že dopřává některým záchranu). 4.10.1.Štěpení protestantských církví

Ještě za Lutherova života bylo patrné, že rozpory mezi ním a Zwinglim začínají být stále hlubší. Proto se Luther a Zwingli setkávají, aby sporné body nového učení vyřešili, což se jim zcela nepodařilo. Nepřekonatelný rozpor byl ve způsobu slavení Večeře Páně – tento rozpor se objevil i v luteránském katechismu. Podle Luthera je při Večeři Páně přítomen samotný Kristus, zatímco podle Zwingliho se jedná pouze o symbolickou záležitost. Ukázka z luteránského katechismu: 334. Co jest Večeře Páně? Jest pravé tělo a pravá krev Pána našeho Ježíše Krista pod způsobem chleba a vína nám křesťanům k jedění a pití, od samého Krista Pána ustanovená. 335. Co se přijímá při Večeři Páně? Pravé tělo a pravá krev Pána našeho Ježíše Krista. 336. Věříšli tomu? Věřím. 337. Jaký máš důvod, abys tomu tak věřil? Důvod ten, že Kristus Pán, dávaje chléb řekl: „totoť jest tělo mé;“ dávaje pak víno, povědel: „totoť jest krev má.“ 338. Všickni křesťané tak věří? Ne všickni, Kalvíni zapírají přítomnost těla a krve Kristovy při večeři Páně. 339. Pod jakým způsobem přijímáme tělo a krev Kristovu při večeři Páně? Pod způsobem chleba a vína. 340. Proměňujeli se chléb v tělo Kristovo? Nikoli, ale ráději tělo Kristovo spolčuje se s posvatným chlebem, a tak spolu s chlebem podává se k jedění. 341. Proměňujeli se posvatné víno v krev Kristovu? Nikoli, ale ráději krev Kristova spolčuje se s posvatným vínem, a tak spolu s vínem podává se k pití. 342. S kterou vírou stojíme v rozdílu v tomto punktě? S vírau katolíckau, která učí, že chléb a víno mění svau podstatu a stává se tělem a krví při večeři Páně. 174

Křesťanství


343. Slušíli pak pod obojím způsobem velebnau svátost večeře Páně přijímati? Sluší, nebo Kristus Pán neřekl jen, vezmete a jezte, ale doložil také: Píte z toho všickni; káže tedy jísti i píti všem, kteříž svátost tuto přijímají.120

Luteránská liturgika se do značné míry podobá katolické. Podobná je i výzdoba kostelů. Je zde patrnější větší strohost, ale v kostelích zůstává oltář, sochy i obrazy, ty však mají smysl mnohem více jako dekorace. Jisté odlišnosti se týkají bohoslužby. Luterská církev zachovává mši – tu slouží kněz zády k lidu (podobně jako v katolické církvi do 2. Vatikánského koncilu), neruší zpověď (není nutný výčet hříchu) – zpověď je podmínkou přijímání eucharistie, v církvi mají místo i další svátosti. Luterskou církev spravují biskupové a kazatelé, kteří přijímají svěcení, a proto mohou odpouštět hříchy a posvěcovat. Naproti tomu kalvínská církev má zřízení presbyterské (presbyter – starší), v jejím čele stojí presbyteři, laici, kteří jsou voleni a nepřijímají svěcení. I v případě protestantských církví, které vykazovaly značnou roztříštěnost, byla snaha o jejich určité sjednocení. Protestantské unionované církve byly evangelické církve sjednocené z reformačních konfesí (lutersko – kalvínské); podnět k jejich konfederování dal pruský císař v průběhu 19. století.121 Znaky protestantismu Určit a jednoznačně definovat protestantskou věrouku je (vzhledem k obrovskému množství protestantských/reformovaných církví) nemožné, proto je třeba brát následující výčet spíše jako ukázkový: • Snaha o setření rozdílů mezi duchovními a laiky • Omezení církevní hierarchie • Zjednodušení liturgie • Odmítání mnišství a celibátu • Neuznání mariánské úcty • Chybí svatí 120

Katechismus. Evanjelický (luteránský) katechizmus. Skalice, 1870. SALAJKA, M. Slovník náboženských a teologických výrazů a pojmů, heslo Unionované církve. Praha: Církev československá husitská, 2000.

121

175

Křesťanství


• Méně svátostí (většinou jen křest a přijímání – i to mívá ale jiný obsah) • Jediným pramenem víry a nejvyšší autoritou je Bible (odmítání církevní tradice a papežské autority). Největší reformovanou církví světa je Sjednocená presbyteriánská církev v USA122, která odvozuje svůj původ od protestantů, kteří přišli do Ameriky z Anglie, Skotska a Severního Irska. Počet jejích členů dosahuje zhruba 2,2 miliónů (r. 2007) a má od roku 1997 prohlubující se sestupnou tendenci (úbytek členů 0,8–2,5 % ročně)123. 4.10.2.Anglikánská církev

Anglikánská církev bývá často označovaná jako protestantská, ale toto označení příliš nevystihuje její podstatu, ani způsob vzniku. Anglický král Jindřich VIII., který se prohlásil za hlavu nové anglikánské církve, byl totiž ještě před tímto krokem vášnivým potlačovatelem protestantů, za což si vysloužil pochvalu i od římského papeže. O protestantismu v anglikánské církvi můžeme hovořit zcela jistě v případě vlády jeho syna Eduarda VI. (1547–1553), který jako náboženství zavádí kalvinismus, ale především za vlády Jindřichovy dcery Alžběty dochází k výrazným změnám – anglikánská církev se stala státním náboženstvím. Anglikánská církev ovšem zůstala ve věroučné i liturgické oblasti značně podobná katolické církvi – uznává (stejně jako katolická církev všech sedm svátostí), podobné je i slavení mše. Na území dnešní Velké Británie mají ale „protestantskou“ tradici církve dvě – jednak již zmiňovaná anglikánská (která si zachovala biskupský/episkopální způsob vedení, včetně svěcení) a pak je zde ještě skotská církev, která přijala model presbyteriánský, více podobný kalvínskému systému. Presbyteriánská církev se stala v 16. století státní církví ve Skotsku. Angličané se začali považovat za Bohem vyvolený národ, jako někdejší Izrael, jehož úkolem bylo zcivilizovat svět. Zajímavé ale je, že anglikán122

2000 let křesťanství. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999, s. 978. Research Services Presbyterian Church (U.S.A.). Congregations and Membership – 1997–2007. Comparative Statistics 2007, p. 5, © 2008.

123

176

Křesťanství


ská církev, která vznikla proto, že se anglický král Jindřich VIII. chtěl rozvést, nemá skoro vůbec žádnou teologii. Jednou jsem se zeptal anglikánského biskupa oxfordského, v co musí člověk věřit, aby se mohl stát členem jeho církve. Na tváři se biskupovi objevil výraz určitého zmatku. „To je zajímavá otázka,“ odpověděl, jako kdyby ji ještě nikdy neslyšel. Nelze si představit ortodoxního rabína ani římskokatolického kněze, že by takto odpověděli. Když biskup pokračoval, začal typickou anglickou větou: „No, je to různé.“ „Závisí to na tom, do jakého chodíte kostela. Evangelický kostel bude požadovat, abyste upřímně konvertoval. Tradiční anglo-katolický kostel vás bude učit křesťanskou ortodoxii, která se skoro neodlišuje od katolického náboženství.“ „To ale nejsou zrovna systematická teologická pravidla,“ namítl jsem. „Anglikánská církev nevěří v pravidla,“ odpověděl biskup. „Chce, aby lidi měli prostor a svobodu. Stačí, abyste chodil do kostela a k přijímání. Tím se ukazuje, že jste věřící.“ To je mlhavost, která kritiky anglikánské církve neobyčejně rozčiluje. Angličané ovšem historicky projevovali nepřátelství vůči katolictví, „bylo by však chybou považovat historickou anglickou animositu vůči katolictví za důkaz nadšení pro protestantismus,“ píše Paxman. Husitství v Čechách znamenalo likvidaci převážné většiny uměleckých děl, obrazů a soch, z předchozí, vynikající české středověké umělecké tradice. Něco podobného, daleko hlubšího, se odehrálo v Anglii po roce 1536, kdy se anglická církev odtrhla od katolické římské církve, a byly zrušeny kláštery. Když byla římskokatolická církev v Anglii zbavena světské moci, znamenalo to daleko víc než vyvlastnění pozemků, budov a pokladů, píše Jeremy Paxman a pokračuje: Celá dlouhá středověká tradice malířství a sochařství, která se dále rozvíjela jinde v Evropě, byla v Anglii rázem zlikvidována. Nemůžeme nijak pochybovat o obrovském rozsahu vandalismu. Mezi likvidací klášterů v roce 1536 a smrtí Olivera Cromwella o 120 let později nezůstal v Anglii kámen na kameni, jediné nedotčené zákoutí, kde by náboženští fanatici nezničili náboženské umění, které pro ně bylo falešnými římskými modlami. Dokonce se hovořilo o tom, že by se měl zlikvidovat i neolitický památník Stonehenge. 124

4.10.3.Štěpení anglikánské církve

Z anglikánské církve se odštěpily další církve, které získaly často poměrně velký vliv, především ve Spojených státech. 124

PAXMAN, J. The English, A Portrait of a People. London: Penguin Books Ltd. Harmondsworth, 1998. In: ČT: Zdeněk Šámal a Neville Chamberlain: „vzdálená země, o jejíž obyvatelích nevíme nic.“ Britské listy, 12. 1. 1999, dostupný z: .

177

Křesťanství


Presbyteriáni zdůrazňovali, že církevní obce mají spravovat volené rady starších, a ne jen kněží a biskupové, jak je zvykem v episkopálním církevním zřízení. Kongregacionalisté byli pro zrušení jednotné církevní organizace. Církev má být podle nich tvořena sítí svobodných sborů. Baptisté odmítali tradiční křest nemluvňat a požadovali biblický křest dospělých ponořením do vody. Křest je podle nich znamením uvěření, které je výsledkem svobodného rozhodnutí dospělého člověka. Kvakeři [kvejkři] odmítali jakékoli řády a pořádky v církvi a chtěli žít jen z momentálního vnuknutí božího ducha. Kvakeři vyznávají zásady nenásilí, neuznávají autoritu státu, odmítají přísahu, vojenskou službu, jsou aktivní v mírových hnutích. Pronásledovaní nebo zneuznaní odpadlíci se od roku 1620 často uchylovali do severní Ameriky, kde začali budovat nové domovy, obce, města a později i celé státy se společenským zřízením postaveným na základě biblických ideálů. Prvním takovým státem byla kvakerská Pennsylvánie, jejíž evangeliem inspirovaná ústava posloužila jako vzor pro ústavu Spojených států (1776) a pro formulaci základních lidských a občanských práv a svobod za francouzské revoluce (1789).125 Metodisté (zakladatel John Wesley; *1703–†1791) se zaměřovali na „kázání v terénu“, což byl jeden ze způsobů jejich intenzivní misijní činnosti (nejprve v Anglii, pak i do Číny a do celého světa). Metodisté byli velice praktičtí – zakládali školy a nemocnice, zasazovali se za zrušení otroctví… Bůh proměňuje lidi, kteří pak proměňují jiné. V Massachusets měli vliv puritáni. Jejich snahou bylo nejprve očistit anglikánskou církev od katolicismu (podle kalvinistického vzoru). V Anglii ovšem docházelo k jejich pronásledování kvůli snaze o nezávislost na státu – proto odešli do Nizozemí a Ameriky (snaha založit Nový Izrael).

4.10.4.Protestanti v Čechách

Česká reformace se často odvolávala na Jana Husa, ale i jeho požadavky, i pozdější požadavky většiny husitů se vždy týkaly změn v rámci katolické církve. Po skončení husitských válek se podařilo prosadit alespoň částečnou autonomii v rámci římské církve podepsáním kompaktát v roce 1436 v Jihlavě. Před Bílou horou byla většina obyvatel českých zemí nekatolická (ovšem ne vždy ve smyslu úplné odluky od římské církve). Po roce 1621 došlo k uzavírání nekatolických kostelů, vypovídání nekatolic125

ŠILER, V. Historie protestantismu [online]. 2002 [cit. 22. 4. 2009]. Dostupný z: .

178

Křesťanství


kých kněží a Obnovené zřízení zemské z roku 1627 uznávalo pouze katolické vyznání. V důsledku toho začalo docházet k masovým přestupům ke katolictví, nebo k emigraci. Téměř celé Čechy a Morava se staly postupem času věrně katolickými zeměmi. Nevelké zbytky nekatolíků zůstaly v pohraničních podkrušnohorských oblastech a v Ašském výběžku (luteráni) i v pohorských regionech východních Čech a Moravy (čeští bratři). Zde potom vznikaly i nové heretické sekty, které měly vesměs jen lokální význam.126 Českobratrská církev evangelická navazuje na tradice České reformace, na hnutí husitské, církev podobojí i Jednotu bratrskou. Církev vznikla v roce 1918 spojením luterského a kalvínského evangelického směru a hlásí se do společenství reformačních církví – sama se označuje za první sjednocenou církev ve Střední Evropě. Základní bohoslužebnou i správní složkou je farní sbor. Ty se pak územně sdružují do seniorátů. Nejvyšším orgánem církve je synod, asi stočlenné shromáždění volených zástupců. Práci celé církve řídí synodní rada, rovněž volená. Také jednotlivé sbory mají svoje volené orgány, staršovstva. Ve všech správních orgánech jsou zastoupeni rovnou měrou jak duchovní, tak laičtí členové církve. Také faráři jsou ve sborech voleni.127 Církev československá husitská má mnoho prvků z katolické církve (především to, že uznává sedm svátostí), ale hlásí se rovněž k husitskému odkazu (…jde k Bohu cestou, kterou hledaly a nalézaly prvokřesťanské obce, putovali po ní Mistr Jan Hus a husité i dr. Karel Farský a zakladatelská generace této církve…). Vznik této církve přímo souvisí se vznikem Československé republiky, ale zpočátku vůbec nebylo jasné, jakým směrem se bude nově vzniklá církev ubírat. Bylo jasné, že to musí být cesta oddělení se od katolického Říma (spojovaného s habsburskou monarchií), ale v hledání zaměření prošla nově vznikající církev mnoha extrémy – od snah o vytvoření národní pravoslavné církve (k čemuž měla pomoci srbská pravoslavná církev, která se ovšem od těchto snah distancovala) až přes přijetí některých protestantských prvků (především ve správě církve). 126

Dějiny zemí Koruny české. I. díl. Praha: Paseka, 1992, s. 285–286. Českobratrská církev evangelická: Několik slov o církvi [online]. Synodní rada Českobratrské církve evangelické, 2005 [cit. 22. 4. 2009]. Dostupný z: .

127

179

Křesťanství


Na Slovensku je největší protestantskou církví Slovenská evanjelická církev augsburského vyznania, která má podstatně delší tradici, než největší české protestantské církve – hlásí se k Augsburskému vyznání z roku 1530 (první překlad na Slovensku vyšel v roce 1562 – Štefan Trebnický). Protože v 16. století byla většina slovenských (resp. uherských) měst s početnou německou menšinou (někde i většinou), pronikala sem německá reformace celkem přirozeně. Základní jednotkou organizace je sbor, sbory jsou sdružené do seniorátů, senioráty do distriktů. Podobně jako ostatní protestanti odmítají svaté a dávají důraz na Bibli (Lutherův katechismus označují jako Malou Bibli).

Architektura Po roce 1781, kdy císař Josef II. vydává Toleranční patent, mohou vyznavači vyjmenovaných nekatolických náboženství stavět vlastní kostely. Tyto stavby jsou označovány jako tzv. toleranční kostely. Na Slovensku (v Uhrách) se jednalo o kostely artikulární (pouze zde mohli evangelíci konat své bohoslužby). Stavby neměly příliš připomínat katolické kostely, nesměly mít věže (ty byly někdy dostavěny později), zvonice byly umístěny vedle kostela, vchod nebýval z hlavní ulice. Kněžiště splývá s lodí v jeden síňový prostor, někde kněžiště není vůbec.

Obrázek 75. Artikulární kostel v Plavnici (Šariš) Obrázek 76. Artikulární kostel Leváre (bratislavský seniorát) Zdroj: ŠENŠEL, Ľ. Album tolerančných a artikulárnych chrámov. Liptovský Sv. Mikuláš: Tranoscius, 1931. 180

Křesťanství

Současná náboženská situace v ČR

V Čechách bylo vnitřní uspořádání velmi podobné katolickým kostelům, ale centrem je kazatelna (již delší dobu se od ní upouští) a stůl Páně postavený tak, aby zdůrazňoval všeobecné kněžství věřících a zároveň spojení věřících s duchovním. V Čechách je ustáleným symbolem protestantismu především kalich (ukazující tradici českého boje o kalich), jinde ve světě holý kříž. 4.11.Současná náboženská situace v ČR

V současnosti je Česká republika označována za jeden z nejateističtějších států – podle sčítání obyvatel z roku 2011 a údajů Českého statistického úřadu se za věřící označila zhruba pětina obyvatel. Religiozita na území ČR (% ) 1921–2011 100 90 80 70 60

Bez vyznání

50

Věřící

40 30 20 10 0 1920

1940

1960

1980

2000

2020

Obrázek 77. Religiozita v ČR (1921–2011). Zdroj: Sčítání obyvatel (1921, 1931, 1951, 1991, 2001, 2011). Pořadí církví podle počtu příslušníků:

2001

Církev římskokatolická 2 740 780 Českobratrská církev evangelická 117 212 Církev československá husitská 99 103 Ostatní celkem 330 993 181

2011 26,80 % 1,10 % 1,00 % 3,20 %

1 082 463 51 858 39 229 995 402

10,40 % 0,50 % 0,40 % 9,54 %

Křesťanství

Současná náboženská situace v ČR

Podíl hlavních církví na území ČR (%) 1921–2011

80

70

60

50

Církev římskokatolická

40

Českobratrská církev evangelická Církev československá husitská

30

Obrázek 78. Podíl hlavních církví na území ČR. Zdroj: Sčítání obyvatel (1921, 1931, 1951, 1991, 2001, 2011).

20

10

0 1920

1940

1960

1980

2000

2020

Počet příslušníků dalších církví a náboženských společností se pohybuje pod hranicí jednoho procenta. Počty účastníků bohoslužeb se v minulých letech pohybovaly kolem půl milionu osob. 182

Islám

Rozšíření a počty muslimů

5. Islám 5.1. Rozšíření a počty muslimů

Islám je druhým nejpočetnějším světovým náboženstvím (za křesťanstvím). Ze světadílů žije nejvíce muslimů v Asii (zde je jejich podíl mezi 20 a 25 %), v Asii je islám zároveň i nejpočetnějším náboženstvím. Mezi nejlidnatější muslimské země světa patří Indonésie a Indie. Islám je státním náboženstvím ve všech arabských zemích (kromě Libanonu), dříve byl státním náboženstvím i v Turecku (do r. 1928) a Afghánistánu. Kromě arabských zemí je státním náboženstvím v Bangladéši, Indonésii, Íránu a Pákistánu. V Asii je islám hlavním náboženstvím ve všech arabských státech (určitou výjimku tvoří Libanon), výrazně muslimské jsou všechny státy Střední Asie, kde převládá sunnitský směr islámu (Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Turkmenistán, Uzbekistán), v Číně žijí muslimové v její nejzápadnější části (Sin-Ťiang/Ujgurská autonomní oblast). Kromě již zmiňované Indonésie a Indie (Džammú a Kašmír, Lakadivy) je početná muslimské populace na Maledivách, v Pákistánu, Bangladéši, Malajsii (zde má významné místo i buddhismustaoismus), Afghánistánu, Jemenu (většina sunnitů, ale též mnoho ší’ítů). Silné pozice má islám v Africe (kolem 40 % z celkového počtu afrického obyvatelstva a 2. místo za křesťanstvím).

Obrázek 79. Převažující náboženství v Africe Zdroj: commons.wikimedia.org 183

Islám

Rozšíření a počty muslimů

Obrázek 80. Muslimská populace Zdroj: . 184

Islám

Podstata islámu

Mezi muslimské části Afriky patří především její severní část (Maghreb), Džibuti, Eritrea, Somálsko. V celé subsaharské oblasti je převládajícím směrem sunnitský islám. V této části Afriky má křesťanství poměrně malý vliv (kromě jihu Čadu a Súdánu). Kromě afrokřesťanských sekt jsou zde i afromuslimské sekty (Niger). Směrem na jih a východ Afriky pak převládá křesťanství s původním náboženstvím. V Evropě je muslimů poměrně málo (nejvíce v Bosně a Hercegovině, Albánii), částečně v Bulharsku, pak v Turecku, v Rusku je významná muslimská populace zastoupena Tatary v Povolží a obyvatelstvem Kavkazu. Přestože je evropských muslimů relativně málo, jejich počet se z důvodu přistěhovalectví stále zvyšuje – určit jejich počet je ovšem velice nesnadný úkol (odhady hovoří o počtu 15 až 25 miliónů). Faktem je, že početně nejvýznamnější muslimská populace (soudě i podle počtu stavěných mešit) je ve Francii, Německu a Velké Británii. V Americe a Austrálii má islám mizivý vliv. Naprostá většina muslimů patří mezi sunnity (přes 80 %), šíité tvoří zhruba 10 % všech muslimů, v některých oblastech mohou mít určitou roli i islámské skupiny, označované jako sekty (asasínové, drúzové, ismáilovci/ismailité, wahhábovci/wahhabité). 5.2. Podstata islámu

Islám patří jednoznačně mezi monoteistická náboženství a navazuje jak časově, tak i věroučně na judaismus a křesťanství. Podobnost s judaismem a křesťanstvím je v tom, že i islám patří mezi „náboženství knihy“. Pro muslimy jsou zvláštním způsobem blízcí i židé a křesťané, protože i oni založili víru na pravém zjevení, ale toto zjevení neponechali v jeho správné formě. Vznikem islámu pozbyly starší monoteistické tradice z muslimského pohledu oprávnění a jejich vyznavači by sami měli dříve nebo později pochopit, že plnost zjevené pravdy přinesl Korán.

185

Islám

Podstata islámu

Islám, podobně jako judaismus, klade větší důraz na dodržování příkazů a zákazů (tedy na ortopraxi), než na jemnost věrouky (ortodoxii).128 Přestože vznik islámu můžeme datovat v souvislosti s prorokem Mohamedem (7. st. n. l.), jedná se podle muslimů o náboženství starší, protože navazuje na židovskou a částečně i křesťanskou tradici. Nejstarší patriarchové (stejní jako v judaismu) byli rovněž muslimové, resp. hanífové (ve smyslu islámu, což znamená plné se odevzdání Bohu). Abrahám nebyl ani židem, ani křesťanem, avšak byl hanífem odevzdaným do vůle Boží; a nepatřil mezi modloslužebníky. (Korán, 3. sura, verš 67).

Islám uznává všechny biblické proroky – od Mojžíše přes Ježíše až k poslednímu proroku Mohamedovi, který Boží zvěst završuje. Snad žádné náboženství se tak rychle nerozšířilo jako právě islám. Důvodem pro rychlé rozšíření může být (kromě vojenských úspěchů a následné islamizaci dobytých území) jeho filozofická a náboženská jednoduchost a přístupnost, včetně srozumitelné etiky a sociálního učení. Islám zahrnuje předpisy, které poměrně podrobně upravují život jednotlivce i obce (umma), která je vždy zároveň jednotkou politickou i náboženskou. Islám tedy nevytváří církev, protože hlavní organizační formou obce věřících je stát. Zároveň je islám zcela komplexním učením – zahrnuje věrouku, Bohem určený systém práva i kulturu a civilizaci. Islám je přísným monoteistickým náboženstvím (přes velkou vstřícnost k Ježíši značně kritizuje křesťanství, zvláště pak nauku o Trojici). Důslednou víru v jediného Boha, jako stvořitele a vládce nebe a země a všeho, co je na nebi i na zemi doplňuje víra v nesmrtelnost duše, v poslední soud a posmrtnou odměnu člověka (ráj, nebo peklo). Člověk je nadaný svobodnou vůlí, a proto je i plně odpovědný za své jednání.

128

KROPÁČEK, L. Islám. In Základy asijských náboženství: 1. díl. Praha: Karolinum, 2005. s. 71 a n.

186

Islám

Podstata islámu

I islám se začal již brzy po smrti svého zakladatele štěpit na nejrůznější směry a sekty, ale přes mnohé odlišnosti spojuje všechny muslimy pět společných a základních pilířů islámu (povinností muslima): – Vyznání víry (Není boha kromě Boha – Alláha – a Mohamed je jeho prorok) – šaháda – Modlitba (5x denně) – namáz, příp. salát (je zapotřebí být umytý – rituální očista, mít čistý oděv, být na čistém místě a být otočen na správnou světovou stranu). – Almužna – zakát – Půst v měsíci Ramadán) – sawm [saum] – Pouť do Mekky – hadždž Za určitých okolností mohou být někteří lidé od některých povinností osvobozeni (těhotné ženy a staří nebo nemocní lidé od půstu, chudí od placení daně, pouť do Mekky může za muslima vykonat někdo jiný).129 5.2.1. Počátky náboženství

Vznik náboženství je geograficky spojen s Arabským poloostrovem, který je typickou pouštní oblastí – rozsáhlé pouště (Nafúd, Rub al-Chálí) pokrývají naprostou většinu území. Nepravidelné srážky odvádí rozvětvená síť vádí. Podnebí v této oblasti je vnitrozemské (suché a horké) s pouštním a polopouštním rostlinstvem. V této oblasti bylo rozšířené kočovné a polokočovné pastevectví, intenzivní zemědělství bylo vázáno pouze na oázy a přímořské zavodňované nížiny. V čele klanů a kmenů stáli volení náčelníci, šejchové. Pravidla soužití odrážela tvrdé přírodní podmínky. Některé drsné zvyky uznávané touto morálkou vznikající islám odsoudil a zakázal; například pomstu omezil jen na osobu pachatele a zakázal pochovávání novorozených dívek (wa’d), k němuž někdy beduíni sahali z obavy před chudobou celého společenství. To pokládalo za cennější přínos chlapce, pozdějšího muže. Náboženství předislámských Arabů muslimští historikové líčí jako barbarské pohanství, modloslužbu, uctívání přírodních sil a božstev, ztělesňova129

Malá československá encyklopedie: heslo Islám. Praha: Academia, 1986.

187

Islám

Podstata islámu

ných například kamennými symboly. Tyto kulty měly i některé nadkmenové rysy. Například širší mezikmenovou dohodou platily některé měsíce a některá místa za posvátná, kdy se obecně zapovídalo násilí. K nejváženějším morálním hodnotám patřily mužnost (murúwa), statečnost, velkorysost a pohostinnost. Velké vážnosti se dostávalo také výmluvnosti, znalosti kmenových genealogií a poezii, která platila za nejcennější jádro arabské kultury. Centry usedlého života byly jednak oázy, jednak oblasti s pravidelnými dostatečnými srážkami, které se dostavovaly zvláště v Jemenu. Tam vznikly zemědělské kultury s bohatým panteonem astrálních a zemědělských božstev. V oázách se rozvíjel obchod, při němž zemědělci směňovali své produkty s kočovnými pastevci. Zvláštní postavení měla velká oáza Mekka, která krátce před vznikem islámu výrazně zbohatla z dálkového karavanního obchodu mezi Jemenem, odkud se vozily vzácné vonné látky i luxusní zboží z Indie, a Sýrií a Palestinou, kam Mekkánci prodávali velbloudy, kůže a jiné produkty, snad včetně jemenských, a odkud se zásobili potravinami a produkty od Středozemního moře. Mekka prosperovala i díky pohanskému kultu soustředěnému kolem její svatyně Kaaby, k níž každoročně beduíni konali poutě i ze vzdálených končin. Vedle převládajících pohanských představ a kultů bylo v Arábii možné nalézt i skupiny židů a křesťanů. Tato náboženství se těšila podpoře od významných států v sousedství Arábie: křesťany podporovala ze severu Byzanc, z jihovýchodu Etiopie; židům byla zase příznivě nakloněna Perská říše.130

•

Zjevení od anděla Gabriela Mohamedovi.

Prvních čtyřicet let života Mohameda probíhá víceméně tak, jako život ostatních řadových lidí. Sirotek, který přišel o otce ještě před narozením a o matku v šesti letech je svěřen do péče děda z otcovy strany. V 25 letech vstupuje do služeb bohaté vdovy, jménem Hagida/Chadídža, kterou později pojímá za manželku a stává se dobře postaveným obchodníkem v Mekce. Po patnáct let života v manželství vede život, podobný životu ostatních pohanských Arabů, přestože nesdílí nemorálnost obchodnického města. Až kolem r. 610 se Mohamed stahuje do ústraní v jedné jeskyni pod horou Hira, v blízkosti Mekky, kde začíná drama jeho obrácení. „Jedné noci, přišel ke mně Gabriel se svitkem a řekl mi:´Čti!´ Odpověděl jsem: ´Neumím číst.´ On mi jej vložil na záda tak, že jsem si myslel, že ze130

KROPÁČEK, L. Islám. In Základy asijských náboženství: 1. díl. Praha: Karolinum, 2005. s. 73–74.

188

Islám

Podstata islámu

mřu. Pak mě nechal být a řekl:´Čti!´ Když Mohamed podruhé odmítl číst, řekl mu anděl:´Přednášej ve jménu Pána svého, který stvořil, / člověka z kapky přilnavé stvořil! / Přednášej, vždyť Pán tvůj je nadmíru štědrý, / ten, jenž naučil perem, / naučil člověka, co ještě neznal. /“ (súra 96, 1–5) Pak Mohamed pokračuje: „Vzbudil jsem se, a hle, jako by spis byl vryt do mého srdce. Vyšel jsem z jeskyně, a když jsem byl ve skalách, slyšel jsem hlas, který říkal: ´Mohamede, ty jsi apoštol Boží a já jsem Gabriel.´ Zvedl jsem oči a uviděl Gabriela v podobě člověka se zkříženýma nohama, nepohyboval se ani dopředu, ani dozadu. A když jsem od něj odvrátil zrak, viděl jsem jej stále na horizontu, kamkoliv jsem se otočil.“ Po tomto útrpném setkání s Gabrielem se tito již nesetkávají. Mohamed se cítí být opuštěn od Boha a dokonce posedlým ďáblem. Toto bolestné období, v němž Prorok velice trpí, bývá muslimskou teologií interpretováno jako období zkoušky chtěné Bohem, která připravuje budoucího Posla a dává mu pochopit, že „jeho první setkání s božským nebylo v žádném případě vyznamenáním jeho asketických cvičení v Hira, ale spíše božským povoláním, daným z pouhé milosti.“ Avšak po jistém čase, který muslimští teologové vypočítávají na dva až tři roky, se zjevení objevují znovu, v momentě pro proroka zcela nečekaném. První se uskutečňuje, když sestupuje po stezce do Mekky. Nový počátek zjevení je popisován takto: „Když jsem kráčel, uslyšel jsem zvolání z nebe. Zvedl jsem oči a hle, archanděl, jež se mi ukázal v Hira, seděl na trůnu mezi nebem a zemí. Vystrašen tímto zjevením jsem se však rychle probral a zvolal jsem:´Kéž bych byl oděn rouchem! Kéž bych byl oděn rouchem!´“ Bylo to tehdy, kdy Bůh zjevil Mohamedovi súru 74, jež začíná slovy: „Ty rouchem přikrytý! / Vstaň a varuj, / Pána svého oslavuj /…“ Od té chvíle pokračují zjevení dvěma různými způsoby: buď je to extatickým vystoupením Proroka z běžných fyzických a psychických podmínek, kde má své místo inspirace (wahyi, ilmam), nebo prostřednictvím dočasné změny archanděla v lidskou bytost, takže tento může být slyšen Prorokem ve zjevení (tanzil) Koránu. Oba způsoby však pro Proroka znamenají těžkou fyzickou zkoušku, kdy Prorok podstupuje, podle symptomů, popsaných tradicí, opravdové „vyjití ze sebe“. „Jeho tvář byla, i v chladných dnech pokryta potem, při blížícím se mystickém vidění a slyšení slyšel hluk a zvuky, cítil něco, jako útěk duše, nedostatek dýchání, byl vystaven fyzickému utrpení ve smyslu „útlaku“, byl zamračený ve tváři, padal na zem, jako opilý, „ryčel, jako mladý velbloud“. Při zjevování Koránu existuje jisté protiřečení si, jež je mezi „sestoupením“ celého Koránu během „Noci Úradku“ a mezi zjevením téhož po částech, během třiadvaceti let. Vysvětlení tohoto protiřečení jsou různá, můžeme je však rozdělit na dvě základní. První vysvětlení tvrdí, že Korán 189

Islám

Podstata islámu

byl zjeven v „Noci Úradku“, poté vzat zpět k Bohu a posléze během třiadvaceti let znovu zjevován po částech. Druhé vysvětlení pak říká, že v „Noci Úradku“ byl Korán přemístěn z vyššího nebe do nebe nižšího, tam svěřen poslovi Gabrielovi a ten jej Mohamedovi zjevil per partes. Jakkoliv to je, víra Koránu je víra v „diktát“ Boží, přímý, či nepřímý, obrácený k Mohamedovi, který pak slouží jako jeho předavatel. Důvod věrohodnosti Mohamedovy mise spočívá pak, dle ašaritských teologů, jedině v nenapodobitelném charakteru zjevené knihy, nenapodobitelné jak co do literární formy, tak co do obsahu. 131

• •

Mohamedova manželka Chadídža jako první přijímá islám Nutnost odstěhovat se z Mekky (do dnešní Medíny).

Odchod Proroka z Mekky se nazývá hidžra neboli migrace. Byl to první krok k rozšíření islámu na celý svět a od roku hidžry začíná muslimský kalendář: Vůdcové Kurajšovců se setkali v domě svého předka Kussaje, jak bylo zvykem, když chtěli rozhodovat o něčem důležitém. Hledali způsob, jak by se zbavili Proroka, než stačí odejít do Jasribu. Během jejich rozhovoru se u dveří objevil Satan v podobě starého váženého muže. Když ho uviděli, ptali se, kdo to je. Odpověděl, že je šejchem z hor, který když uslyšel, co se děje, tak jim přišel poradit a pomoci. Viděli, že vypadá jako vážený člověk a pozvali ho mezi sebe. Každý z vůdců předkládal své návrhy, ale nemohli se shodnout, dokud Abu Džahl nepředložil svůj plán. Každý kmen vyšle jednoho silného muže a všichni půjdou čekat před dům Proroka a zaútočí na něj, až vyjde. Tak by se mohli pomstít. Vina za jeho zabití by padla na všechny kmeny a rodina Proroka by se pak nemohla pomstít. Když to Satan uslyšel, řekl: „Ten člověk má pravdu. Podle mého názoru je to jediná věc, kterou můžeme udělat.“ Tak začali plánovat vraždu Proroka. Než přišla noc, ve které měl být Muhammad zabit, přišel k němu archanděl Gabriel a řekl: „Nespi dnes ve svém lůžku.“ Prorok pochopil, co se má stát a poprosil Alího, aby ležel v jeho posteli. Slíbil, že se mu nic nestane. Když nadešla osudná noc, vrahové se shromáždili před Prorokovým domem a čekali, až vyjde. Prorok se přesvědčil, že je Alí v bezpečí a opustil dům. Na tento krátký okamžik Alláh odebral bojovníkům zrak, takže ho nemohli vidět.132

131

SKALICKÝ, K. Zjevení v mimokřesťanských náboženstvích. In PENNA, R. Vangeli, religioni e cultura. San Paolo: Cinisello Balsamo, 1993. s. 150–188. Dostupný z: . 132 AZZAM, L, GOUVERNEUR, A. Muhammad posel Boží. Brno: Islámská nadace, s. 41.

190

Islám

•

Podstata islámu

Ještě za Mohamedova života došlo k islamizaci Mekky

V Jathribu (později Madínat an-nabí – Město Prorokovo, zkráceně Medína) Mohamed urovnává spory mezi znesvářenými kmeny a stává se politickou hlavou místní obce. Mohamed vynakládal velké úsilí, aby pro islám získal i rodnou Mekku, což se mu po mnoha bojích podařilo. Islamizace Mekky se stala počátkem vytvoření islámského státu, který obsáhl zhruba celou Arábii. V březnu 632 Mohamed vykonal naposledy pouť do Mekky (pouť na rozloučenou). Při ní stanovil závaznou podobu poutních obřadů tak, aby byly očištěny od někdejších pohanských prvků a připomínaly věrnou a pokornou poslušnost Boží vůle. Po návratu z poutě zemřel a byl v Medíně pochován.133

5.2.2. Korán

Nejposvátnější kniha islámu byla zapsána až po Mohamedově smrti. Korán obsahuje 114 súr seřazených od nejdelší po nejkratší, tedy ne časově. Výjimku tvoří pouze první súra „Otviratelka“ – tzv. islámský Otčenáš protože se jedná o modlitbu Mohameda, není tedy přímým Božím zjeveným textem: 1. Ve jménu Boha milosrdného, slitovného. 2. Chvála Bohu, Pánu lidstva veškerého, 3. Milosrdnému, Slitovnému, 4. vládci dne soudného! 5. Tebe uctíváme a Tebe o pomoc žádáme, 6. veď nás stezkou přímou, 7. stezkou těch, jež zahrnuls milostí Svou, ne těch, na něž jsi rozhněván, ani těch, kdo v bludu jsou.

U každé súry je vždy uvedeno, zda se jedná o súru z Mekky, či Mediny a súry začínají tzv. basmalou – Ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovného. Korán byl Mohamedovi sesílán po částech – některé verše se bezprostředně vztahují k určitým událostem a situacím, k nimž nabízejí řešení. Napří-

133

KROPÁČEK, L. Islám. In Základy asijských náboženství: 1. díl. Praha: Karolinum, 2005. s. 78–79.

191

Islám

Podstata islámu

klad verše povolující polygynii až do počtu čtyř žen byly seslány po porážce muslimů v bitvě u Uhudu, kde mnoho žen ovdovělo: Bojíte-li se, že nebudete spravedliví k sirotkům, berte si za manželky ženy takové, které jsou vám příjemné, dvě, tři a čtyři; avšak bojíte-li se, že nebudete spravedliví, tedy si vezměte jen jednu nebo ty, jimiž vládnou pravice vaše. A tak se nejlépe vyhnete odchýlení. (Korán, súra 4, 3) „Polygynie však není článkem islámského vyznání víry, není ani příkazem; je to pouhé svolení Boha, řešení některých nejobtížnějších problémů v mezilidských vztazích. Muslimové tvrdí, že legální a podmíněná polygynie je lepší než ostatní způsoby soužití, které se u mnoha lidí dnes objevují, u lidí, kteří se pyšní monogamním manželstvím a povrchní monogamií. Muslimské stanovisko zní: za normálních okolností je monogamie nejen lepší, ale přímo pravidlem. Za jiných okolností lze uvažovat o polygynii, případně se k ní uchýlit. Samotná manželství proroka Muhammada nepředstavují pro muslimy žádný problém, jestliže chápou ideální charakter Proroka a okolnosti, za nichž byla tato manželství uzavřena. Často však o ně klopýtne nemuslim a nedokáže pochopit osobnost Proroka, což vede k nezodpovědným a nezralým závěrům, které nijak islámu ani Prorokovi neprospívají. Přestože byl Prorok jedinečným a svým životem pozoruhodným člověkem, žil jako člověk a jako takový zemřel. Manželství pro něj proto bylo přirozené, nebylo mu kacířstvím nebo prokletím. Své první manželství uzavřel ve dvaceti pěti letech s paní Chadídžou, starší, dvakrát ovdovělou paní, která byla o patnáct let starší než on. Sňatek navrhla ona sama a Muhammad nabídku přijal, přestože byla o dost starší a dvakrát ovdověla. Do padesáti let svého věku žil pouze s touto ženou a měl s ní všechny děti až na Ibrahíma. Chadídža s ním žila až do věku šedesáti pěti let, za jejího života se neoženil, ani neměl intimní vztah s žádnou jinou ženou. Když začal hlásat poselství Boží, bylo mu přes padesát let a jí přes šedesát pět. Muhammadovi a jeho přívržencům bylo v patách pronásledování a nebezpečí. Uprostřed těchto obtíží mu zemřela manželka. Po její smrti žil nějakou dobu bez ženy. Pak přišla Sauda, která emigrovala se svým manželem v prvních letech pronásledování do Habeše. Na zpáteční cestě její manžel zahynul, a hledala proto pomoc. Bylo jen přirozené, že se o pomoc obrátila přímo na Proroka, v jehož misi její manžel zemřel. Prorok rozšířil svoje přístřeší a oženil se s ní. Později v témže roce navrhl Prorok manželství sedmileté dívce A'iše, dceři svého drahého přítele Abú Bakra. Manželství bylo naplněno až nějakou dobu po odchodu do Medíny. 192

Islám

Podstata islámu

Prorok žil se svými dvěma ženami pět nebo šest let až do svého padesátého šestého roku a další sňatky neuzavíral. Od padesátého šestého do šedesátého roku svého života Prorok uzavřel rychle za sebou devět manželství. V posledních třech letech života neuzavřel žádné manželství. Většinu svých manželství uzavřel během pěti let, kdy procházel ve svém poslání nejobtížnějším obdobím. Muslimové v té době sváděli rozhodné bitvy a zapojili se do nekonečného kruhu vnitřních i vnějších problémů. V té době vznikalo islámské zákonodárství a pokládaly se základy islámské společnosti. Prorok uzavřel některá manželství také ze sociopolitických důvodů. Jeho hlavním zájmem byla budoucnost islámu. Velmi silně se zajímal o upevňování soudržnosti muslimů všemi dostupnými pouty. Proto se oženil s nedospělou dcerou Abú Bakra, svého prvního následovníka, a s dcerou 'Umarovou, který byl jeho druhým následovníkem. Manželstvím s Džuwajríjou získal podporu islámu od celého kmene Banú al-Mustaliq a jejich spojeneckých kmenů. Manželstvím se Safíjou neutralizoval velkou část nepřátelských židů, kteří žili v Arábii. Sňatkem s Marií Koptskou z Egypta vytvořil politické spojenectví s velkým králem. Přátelským gestem vůči sousednímu králi bylo rovněž uzavření manželství se Zajnab, kterou mu nabídl habešský negus, na jehož území našli první muslimové bezpečí.“134 Zjevené texty si Mohamed a jeho druhové uchovávali především v paměti, jen někdy byly některé části zaznamenány. Po Mohamedově smrti vyvstala naléhavá potřeba zapsat celý text tak, aby se zabránilo případným odchylkám. Někteří orientalisté se pokusili uspořádat Korán podle předpokládané chronologie zjevení. Z islámského hlediska je to sice pořádek nekanonický, ale pro evropského čtenáře má jistou výhodu: ukazuje na směr vývoje islámského učení od mekkánských sugestivních líčení konce světa a následující odměny pro ty, kdo uvěří, a trestů pro modloslužebníky až po zklidněný tok podstatně delších medínských súr, obsahujících pokyny pro ustanovenou obec.135

Korán se zásadním způsobem odlišuje od ostatních posvátných knih (židů a křesťanů) – židovská i křesťanská Bible je považována za Boží slovo, ale toto slovo psali lidé se zvláštním vedením; byli 134

ABDALATI, H. Zaostřeno na islám: Nepravdy o islámu (větší počet manželek) [online]. Islámská nadace v Praze a Brně.[cit. 24. 4. 2009]. Dostupný z: . 135 KROPÁČEK, L. Islám. c. d., s. 81.

193

Islám

Podstata islámu

Bohem inspirováni k napsání posvátných textů. Korán je naproti tomu přímo Božím textem – jeho autorem je přímo Bůh a originál Koránu je přímo z nebe. Z tohoto důvodu docházelo k velice pečlivé fixaci i arabského nářečí, kterým byl Korán napsán. Překládat Korán sice lze, ale tyto překlady se nemohou nikdy vyrovnat originálu a nelze je proto ani tak používat a citovat. Během Uthmánova kalifátu, tedy asi patnáct let po Muhammadově smrti, se kopie Koránu šířily v nových oblastech, které se dostaly do kontaktu s islámem. Většina obyvatel těchto krajů Muhammada nikdy neslyšela, ani neviděla. Vlivem krajových a zeměpisných činitelů četli Korán s odlišnými přízvuky. Rozdíly v recitaci a intonaci rozpoutaly v muslimské obci diskuse. Uthmán situaci rychle vyřešil. Po vzájemných poradách se všemi vedoucími autoritami vytvořil výbor skládající se ze čtyř členů, bývalých zapisovačů Zjevení. Všechny používané kopie byly sebrány a nahrazeny jedinou standardní verzí, která se měla používat podle přízvuku a dialektu Kurajšovců, což byl dialekt a přízvuk Muhammada. Tento dialekt byl přijat a standardizován, protože to byl nejlepší dialekt a byl to dialekt, v němž byl Korán zjeven. Tak byl Korán omezen na přízvuk a dialekt muže, který Korán přijal. Od těchto dob se používá tato standardizovaná verze bez jediné změny slov nebo jejich řazení, či změny v diakritických znaménkách. Z těchto důvodů vědci došli k závěru, že Korán je dnes takový, jak byl zjeven, a vždy takový bude. Nikdy k němu nebylo nic přidáno; nikdy z něj nebylo nic vypuštěno; neobjevila se v něm žádná chyba. Jeho historie je jasná jako denní světlo; jeho autentičnost je nepochybná; jeho naprosté uchování je mimo jakékoli pochybnosti. Korán je plný neobyčejně moudrosti díky svému zdroji, svému charakteru a rozměrům. Moudrost Koránu se odvozuje od moudrosti jeho autora, kterým nebyl nikdo jiný než sám Bůh. Rovněž se odvozuje od ohromné síly Knihy, která je nenapodobitelná a která se stala výzvou všem vzdělaným lidem. Realistický přístup Koránu, praktická řešení, která nabízí pro řešení lidských problémů, a vznešené cíle, které člověku ustanovuje, dodávají koránské moudrosti zvláštní povahu a charakter.136

136

ABDALATI, H. Zaostřeno na islám: Korán a jeho moudrost [online]. Islámská nadace v Praze a Brně.[cit. 24. 4. 2009]. Dostupný z: .

194

Islám

Rozdělení muslimů

5.2.3. Kalendář

Muslimský kalendář se používá ve větší míře dvojí: rozšířenější je kalendář arabský a druhým muslimským kalendářem je kalendář perský. Oba kalendáře mají za svůj základ a počátek rok 622 n. l. (hidžra). Arabský kalendář je čistě lunární (z tohoto důvodu je rok kratší – s délkou našeho kalendáře je zhruba v poměru 33:32), proto dochází ke stálému posunu kalendářových událostí. Perský kalendář také začíná hidžrou, ale je solární, proto stejné svátky stále připadají na stejné roční období. Podobně jako v gregoriánském kalendáři hraje i v kalendáři perském významnou roli 21. březen – tento den je prvním dnem perského roku. Podobný systém i počítání roků je v kurdském a afghánském kalendáři. Gregoriánský: 21. března 2015 (21. 3. 2015) Juliánský: 8. března 2015 Perský: 1. Farvardin 1394 (1. 1. 1394) Kurdský: 1. Xakelewe 1394 Afghánský: 1. Hamal 1394 Arabský: 30. Jumada al-Ula 1436 (30. 5. 1436) Židovský: 1. Nisan 5775

V mnoha muslimských zemích se ovšem používá gregoriánský kalendář. Arabské číslice. Našim číslicím se sice říká arabské číslice (na rozdíl od římských číslic), ale jejich tvar je od skutečných arabských číslic dost odlišný. Například v Egyptě se našim číslicím říká anglické, a místní používané číslice se pak nazývají arabské.

5.3. Rozdělení muslimů

K dělení muslimů již po Mohamedově smrti – z této doby je rozdělení na dva hlavní muslimské směry: sunnity a šíity. 195

Islám


Postupem času začaly vznikat ještě další muslimské skupiny a sekty, ale pro všechny muslimy zůstal závaznou autoritou Korán (pro některé navíc i tradice) a pět pilířů islámu (viz s. 191). Nejstarší schizma rozdělilo islámskou ummu již krátce po Mohamedově smrti. Důvod byl politický: kdo má stanout v čele obce jako její vůdce (imám)? Většina, jíž se později dostalo označení sunnité, přijímala běh dějin jako Boží vůli. Uznává legitimitu prvních čtyř chalífů (nástupců Mohameda) a dále vládu pozdějších vládců. Odlišnou skupinu ustavili po Mohamedově smrti ti, kdo soudili, že do čela obce má nastoupit Prorokův nejbližší příbuzný. Tím byl Alí ibn Alí Tálib, Mohamedův bratranec a zeť, manžel jeho dcery Fátimy. Alího stoupencům se začalo říkat Alího strana (ší’at ‘Alí), krátce ší’a. Šíité zůstávali nadále věrní Alího potomkům jako jediným oprávněným imámům obce. Jejich vlastní společenství se postupně štěpilo podle toho, kolikátým imámem jednotlivá uskupení uzavírají jejich svatou posloupnost. 5.3.1. Sunnité

Kromě historického odvozování původu sunnitů (přidali se k Abú Bakrovi), patří mezi jejich hlavní charakteristiku, že se kromě Koránu řídí tradicí – sunnou. Přestože Korán je knihou s úplným Božím zjevením, bylo zapotřebí nalézt řešení i v situacích, které tato kniha výslovně nezmiňuje. To řeší tradice – sunna zahrnující Mohamedovy výroky a zapsané činy hadíthy [hadísy]. Víra v sunnu je přirozenou součástí islámské víry této skupiny muslimů. Sunna je určitým doporučením (i podle škol různých autorit) a stojí níže než povinnost (fard). Několik příkladů prorokových výroků (Hadíth): Bůh nemá slitování pro toho, kdo nemá slitování pro jiné. Nikdo z vás skutečně nevěří, jestli nepřeje svému bratru to, co si přeje sám. Bůh vás nesoudí podle vašeho vzezření a vzhledu, ale dívá se do vašich srdcí a sleduje vaše činy. Muslim by měl vůči muslimovi dodržovat šest laskavostí:  měl by ho pozdravit  když ho potká, přijmout jeho pozvání 196

Islám


   

říci „Nechť je Bůh k tobě milosrdný“, když si kýchne měl by ho navštívit, když je nemocný jít na pohřeb, když zemře přát mu to, co si sám přeje

Člověk jdoucí po cestě měl obrovskou žízeň. Když přišel ke studni, vlezl do ní, napil se a vylezl ven. Uviděl psa s vyplazeným jazykem, který se snažil lízat bláto a tak alespoň částečně uhasit svou žízeň. Člověk viděl, že pes má také tak velkou žízeň jako měl on, a proto znova vlezl do studně, naplnil svou botu vodou a dal psovi napít. Za tento skutek mu Bůh odpustil jeho hříchy. Ptali se proroka: „Posle boží, budeme odměněni za laskavost ke zvířatům?“ On odpověděl: „Odměna je za laskavost ke všem živým bytostem“. „Ó lidé, poslouchejte mě s vážností, uctívejte Boha, modlete se 5 krát denně, dodržujte půst v době měsíce Ramadánu a dávejte ze svého majetku almužnu. Vykonejte pouť, jestliže můžete. Vězte, že každý muslim je bratrem muslima. Všichni jste si rovni. Nikdo nemá převahu nad jiným, kromě bohabojnosti a dobrých skutků.“ (Z prorokova posledního projevu)

Protože ani Prorokovy výroky a činy neobsáhly veškeré oblasti lidského života, objevují se ještě navíc závazná doporučení pro nejrůznější situace. V tomto případě se jedná o fatwy – odpovědi muslimských autorit na určité konkrétní otázky. Otázka: Někteří lidé tvrdí, že když si vypláchneme během půstu ústa (madmada) nebo nos (istinšáq), porušíme půst. Do jaké míry je tento názor správný? Odpověď: Ve jménu Alláha milosrdného slitovného. Vyplachování úst a nosu je považováno za sunnu podle škol imámů Abu Hanífy, Málika a aš-Šáfího a dokonce za povinnost (fard) podle školy imáma Ahmada. Imám Ahmad je totiž považuje za součást omytí obličeje předepsaného pro modlitbu. Ať už je to sunna nebo fard, není vhodné je zanedbávat, ani během půstu ani mimo něj. Od muslima se pouze vyžaduje, aby si nevyplachoval ústa tak, že by se voda dostala do krku. Není možné vyplachovat si ústa nějakým přehnaným způsobem, který neodpovídá tomu, co děláme běžně. Jeden hadíth uvádí: „Když si vyplachuješ nos, dělej to úplně, ledaže by ses postil.“ (aš-Šáfí, Ahmad, a další). 197

Islám


I kdyby se voda náhodou dostala do krku, neporuší to půst. Pokud je to nezáměrné, je to stejné, jakoby nám do úst vlétlo trochu mouky, prach, moucha atd. Dokonce ani vyplachování úst, které se provádí mimo omytí k modlitbě, neruší půst, samozřejmě za předpokladu, že se voda nedostane do žaludku. Alláh Všemohoucí ví nejlépe. Otázka: Z Koránu víme, že muži budou mít v ráji společnice al-'ín. Budou mít v ráji nějaké společníky i ženy – vlastní al-'ín? Odpověď: Ve jménu Alláha milosrdného slitovného. Úvodem bych rád citoval komentář Ibn Kathíra týkající se otázky mužských společnic al-ín: „Všemohoucí Alláh říká, že obyvatelům rajské zahrady budou k službám nádherné ženy s velkýma očima, kterých se předtím nedotkl žádný muž ani džin, a které jsou jako rubíny a perly.“ Ráj je budoucím příbytkem pro věřící. Alláh připravil pro své věrné služebníky, jak muže tak ženy, nepopsatelné dokonalé štěstí, jaké oči neviděly, o jakém uši neslyšely a jaké si ani nikdo nedokáže představit, takže člověk, který dosáhne toho nejmenšího požehnání v ráji, si bude myslet, že je nejšťastnějším člověkem. Věřící jsou v Koránu vyzývání, aby se snažili ve svém životě dosáhnout věčného požehnání v ráji. Například: Pospíchejte k milosti od Pána svého a k zahradě, jejíž šířka se rovná nebesům a zemi a jež připravena je pro bohabojné… [Korán 3:133] Toto vše znamená, že věřící lidé, muži i ženy, budou v ráji zahrnuti požehnáním, není zde místo pro jakoukoliv diskriminaci založenou na pohlaví. Dr. Atiyyjah Saqr dodává: Alláh hovoří o společnicích al-'ín pro muže, protože většinou jsou to muži, kteří touží po ženách a ne naopak. Co se týká žen, Alláh je může provdat za kteréhokoliv věřícího v ráji, pokud nebyly provdány v pozemském životě nebo je učiní spokojené se svým stavem. Alláh může dát ženám nějaký druh krásy, kterým budou vynikat nad společnicemi al-'ín a budou jim nadřazeny. Nebudou toužit po nikom jiném než manželovi a k al-'ín nebudou cítit žárlivost. Alláh Všemohoucí ví nejlépe.137

5.3.2. Šíité

Přestože po Mohamedově smrti nebyl vybrán za chalífu Mohamedův nejbližší příbuzný Ali, nakonec se přece jen chalífou stal, ale až jako čtvrtý v řadě. Poté, co byl při následnických sporech Alí zabit, propukla nevraživost nanovo – šíité opět neuznali nového chalífu 137

Fatwy. [online]. Islámská nadace v Praze a Brně.[cit. 25. 4. 2009]. Dostupný z: .

198

Islám


a jako právoplatné vůdce muslimské obce uznávali jen potomky Alího. Těchto potomků, imámů, bylo 11, včetně Aliho 12. Osmý imám Reza je pochován a uctíván v íránském Mašchadu. Označení šíitů je podle strany Alího (ší’at Alí). K dalšímu štěpení docházelo podle toho, kolikátým imámem uzavírají posloupnost (zajdíja, ismáílíja, imámovská šía – Mahdí). Poslední imám (12. imám) Mahdí se v roce 873 skryl, ale v budoucnu se opět objeví (s Ježíšem Kristem po boku), očistí svět a povede ho k spravedlnosti a míru. Do doby jeho návratu zastupují skrytého imáma na zemi muslimští duchovní, kteří za něj vykládají Korán a vedou věřící. Na konci 19. století propuklo v súdánském Kordofánu povstání proti egyptské a britské nadvládě. V čele povstání byl Muhammad Ahmad, který se prohlásil za mahdího. Podařilo se mu dobýt i hlavní město Chartúm a založit rozsáhlou teokratickou říši. Během povstání ale zemřel na tyfus a několik let po jeho smrti říše podlehla moderně vyzbrojené britské armádě.

Již vzhledem k okolnostem svého vzniku byli šíité v historii často sunnity pronásledováni. V poslední době narůstají konflikty mezi sunnity a šíity, nejen v Iráku, kde jsou známy i z médií, ale také v Afghánistánu a Pákistánu, v němž na několika místech byly i násilné (v Gilgitu, Karáčí a jinde). Dnes je šíitů asi 10 % z celkového počtu všech muslimů. Většinu tvoří v Íránu, Iráku (zde je ovšem velice výrazná sunnitská komunita), Ázerbájdžánu a na Bahrajnu, významní jsou v Sýrii, Libanonu, Jemenu a částečně i v Afghánistánu. 5.3.3. Ismailité

Ismailité jsou šíitskou sektou, která se ještě dále rozděluje, ale většina z ismailitů uznává současného Karima Aga Chána IV. (též nazýván Hazar Imam – současný imám) za svého 49. imáma a přímého následníka a potomka Muhammada. Ismailité z celého světa mu odvádějí část svých příjmů a Nadace Aga Chána organizuje a financuje celou řadu rozvojových projektů. Sekta vznikla v roce 765 po smrti šestého ši‘ítského imáma Džacfára as-Sádiqa. Je označována též jako sabcíja (sekta sedmi). Ithnác 199

Islám


ašaríja Ismá’ilovi upřela imamát pro jeho údajné pití vína, anebo možná kvůli tomu, že zemřel dříve než jeho otec. Ismá’ilia zdůrazňuje dualistický výklad Koránu – jeho esoterickou a exoterickou stránku. Ismá’ilismus pronikl na Pamír v 10. až 11. století.

Sekta se výrazně uplatnila jako vyznání dynastie Fátimovců, která vládla v severní Africe a pak v Egyptě v 10.–12. století. Dnes tvoří ismá’ilité obchodní komunity především v Pákistánu, Indii a mezi indickou menšinou ve východní Africe.138 Ve Střední Asii jsou ismailité především v části Tádžikistánu a severním Afghánistánu. V Gornobadachšánské autonomní oblasti139 (jihovýchodní Tádžikistán, pohoří Pamír) jsou ismailité (ismá’ilité) nejvýznamnější dominantní islámskou sektou, která vychází z nábožensko-filozofického ší’itského učení, (v Gornobadachšánské oblasti tvoří 95 % obyvatelstva), ale ostatními muslimy bývají pokládány za heterodoxní140 skupinu. Tato nesunnitská, nepříliš početná minorita, žijící v mnoha izolovaných vysokohorských údolích na pravých přítocích řeky Pjandž, se pokládá za Pamírce (nikoli za Tádžiky) a mluví šesti východoíránskými jazyky, jejichž různorodost činí tyto jazyky nesrozumitelnými jak pro Tádžiky, tak i pro Pamírce z jiných údolí. Ismá’ilité tvoří okolo 3 % populace celého Tádžikistánu. Mimo Pamír můžeme hrstku ismá’ilitů najít v určitých oblastech chatlonského regionu, stejně tak i v Dušanbe. V minulosti byli jinými muslimy označováni za heretiky kvůli svým světštějším názorům, než jaké zastávali sunnité či jiné ši’ítské směry. Při ismailitské svatbě v Tádžikistánu se nevěstě slavnostně odkrývá parandža (závoj), které vykonává nejlepší ženichův přítel pomocí luku se šípem, kdy těmito nástroji dvakrát naznačí poodhrnutí paranži a na potřetí odhalí tvář nevěsty. Tento muž se posléze stává symbolicky třetím otcem nevěsty – prvním je Aga-Chán, druhým je vlastní otec a třetím se stává právě ten muž, který odkryje nevěstin závoj. Mezi další ismailitská specifika v Tádžikistánu patří odlišné slavení navruzu (21. března). Například v darvazském regionu slaví Navruz jenom

138

KROPÁČEK, L. Islám. In: Základy asijských náboženství. Praha: Karolinum, 2005, s. 71. 139 Historické území Badachšán leží v jihovýchodní části Tádžikistánu a severovýchodní části Afghánistánu (hranice je tvořena řekou Pjandž). V roce 1895 byl rozdělen na základě dohody mezi Rusko a Anglii. Tento akt plnil pouze politickou roli a byl řízen zájmy jiných imperiálních mocností. Nepřihlížel k historickému a kulturnímu kontextu regionu. Gornobadachšánská autonomní oblast (GBAO) je tvořena sedmi regiony – Murgabským, Vančským, Šugnanským, Iškašimským, Rušanským, Šachdarinským a Darvazským. 140 Heterodoxie – jinověrectví, nepravověrnost; je opakem ortodoxie.

200

Islám


ve vesnici Eged, kde žijí ismá’ilité, kteří jsou svými sunnitskými sousedy z okolních vesnic pokládáni za zoroastristy141. Děje se tak kvůli zvyku, při kterém jdou muži do hor a zavěšují nad vesnicí ze všech stran gumové balony, které polévají benzinem a ve dvě hodiny ráno je zapalují. Před úsvitem všichni z vesnice skáčou přes zapálené hranice ze suché horské trávy puš a pronášejí přitom zaříkávací formuli, aby získali štěstí. Obyvatelé věří, že přeskakování ohně člověka fyzicky i duševně očistí. Tyto výjevy doprovázejí i další zvyky, kdy dívky zavěšují na stromy lana, ze kterých dělají houpačky, a při houpání vykřikují různá přání a pozdravy svým nejbližším.142

5.3.4. Súfismus

Vznik súfismu spadá již do 9. století n. l. Podstatou tohoto učení je především osobní komunikace s Bohem. Láska k Bohu se podle súfistů musí projevovat především kvůli Bohu samotnému, a ne z jiných důvodů (třeba takových, aby se člověk nedostal do pekla, ale do ráje). Cílem bylo hovořit důvěrně s Bohem, spojit se s ním. Súfismus můžeme označit jednak za velice tolerantní formu islámu (tak tolerantním vůči jiným náboženstvím, že pro mnohé muslimy byl heretickým učením, protože uznával autority i mezi jinověrci), tak i za formu, která dávala v mnoha případech důraz na mystiku. Právě přijetí súfismu jakožto mystické formy islámské zbožnosti bylo často velice přístupné nejširším vrstvám společnosti. Vedle nejstarší tradice súfismu, začínající v egyptských mysteriích a pokračující zjevením Koránu, můžeme najít různá spojení mezi súfismem a mystickými proudy v ostatních velkých náboženstvích setkávajících se na Blízkém východě. Pro univerzální súfismus jsou tato spojení zajímavá, protože snadné vlévání různých mystických proudů do súfismu demonstruje jeho v podstatě univerzální charakter. 141

Pro toto náboženství středoasijských kmenů bylo charakteristické, že uznávalo existenci dvou protikladných principů – principu dobra a zla, přičemž princip dobra představoval světlo a oheň a princip zla tmu. Za zemi dobra byla považována úrodná země, kde žili usedlí zemědělci a chovatelé dobytka, kdežto za říši zla byly prohlášeny stepi a pouště, kde sídlily kmeny kočovníků, které znamenaly pro sedentarizované obyvatelstvo jisté nebezpečí. 142 KOKAISL, P., PARGAČ, J. a kol. Lidé z hor a lidé z pouští: Tádžikistán a Turkmenistán. Střípky kulturních proměn Střední Asie. 1. vyd. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2007, s. 295, 309–310.

201

Islám


Některé súfisty ovlivnila osobnost Ježíše – Mansúr Al Hallaj byl v roce 922 popraven za podněcování ke kacířství, protože v jeho prohlášeních o Bohu převtěleném v člověka mu byl velkým příkladem Ježíš. Někteří súfisté založili vlastní mystickou zkušenost i na Upanišadách (staroindických filosofických textech z hinduistické tradice).143

Pro velké súfijské mistry středověku bylo typické, že jako lokální autority respektovali a obdivovali muslimy i jinověrce, kteří se dostali do jejich okolí. Súfismu (jak tvrdí mnozí orientalisté) vděčí islám za to, že se stal z arabského náboženství náboženstvím kosmopolitním, v němž v současnosti arabští věřící tvoří jen zlomek celkového počtu muslimů. Do mnoha oblastí si islám v súfijském hávu našel cestu i bez válek a velkých vojenských akcí.144 Súfismus je jedním z hlavních stavebních kamenů například středoasijského modelu islámu. Tento mystický směr spojuje více náboženských tradic a je charakteristický svou duchovní hloubkou, otevřeností a tolerancí. Je zcela svébytným duchovním hnutím rozvíjejícím se od dob raného islámu. I zde se setkáváme se snahou o poznání pravdy jiným způsobem, než rozumem, s využitím intuice a emocionálních schopností. Pro súfismus je příznačný široký záběr pojímající velké množství filozofických i kulturních okruhů. Může vycházet ze ší’itského islámu, sunnitského islámu, z obou dohromady, nebo dokonce z žádného z nich. Išhánové či pírové, vůdci súfijských sekt, uplatňovali značný vliv na každodenní život lidí žijících v horách a svoji autoritu si podrželi dodnes. V Tádžikistánu jsou zastoupeny súfijské řády Naqšbandija/Nakšbandíja a Qadirija. Jde o skupinu tradicionalistů zejména z řad súfijských išánů. Naqshbandi tariq (bratrstvo) mělo dlouhou tradici v odporu vůči sovětskému režimu. Hlavními duchovními vůdci této sekty jsou muršidové. První z uvedených směrů byl založen ve 14. století v Buchaře a druhý v Bagdádu ve 12. století. Jednou kdosi vyhledal žáka muslimského mystika Bahaudina Nakšbanda a živě se zajímal: „Proč váš Mistr zatajuje své zázraky? Sám jsem si shromáždil důkazy, které svědčí o tom, že je schopen být na několika místech současně, že silou modlitby léčí lidi, kterým pak vysvětluje, že za své uzdravení vděčí přírodě, a že na potkání pomáhá lidem a pak to svádí na Štěstěnu. Proč to dělá?“ „Vím přesně, o čem mluvíte,“ pravil dotyčný žák, „neboť i já jsem všechny tyto věci pozoroval. A myslím, že vám mohu od143

WITTEVEEN, H. J. Univerzální súfismus. Praha: Alternativa, 1998, s. 21–24. OSTŘANSKÝ, B. Súfismus jako příspěvek k mezináboženskému dialogu. Bulletin Společnosti přátel Afriky a Společnosti česko-arabské. Roč. 15, č. 1/2007.

144

202

Islám

Svatá místa islámu

povědět na vaši otázku. Za prvé, Mistr se štítí být středem pozornosti. A za druhé, je přesvědčen, že jak se lidé jednou začnou zajímat o zázraky, netouží už pak poznat ty pravé duchovní hodnoty.“145

5.4. Svatá místa islámu

Mezi hlavní a nejposvátnější místo islámu patří město Mekka (pouť do Mekky patří mezi jeden z pilířů islámu, věřící se při svých každodenních modlitbách otáčejí k Mekce), na druhém místě je Medína (město, které jako první přijalo islám, vznikly zde pozdní súry Koránu, je zde Prorokův hrob) a třetí v pořadí je Jeruzalém, odkud prý Mohamed vstoupil na nebesa, aby převzal Boží zjevení. Kromě těchto hlavních (a pro všechny muslimy společných) posvátných míst patří i další, ale některé mají pouze místní význam. Například v Tunisku patří mezi vyhlášené poutní místo Keruán/Kairouan.

Obrázek 81. Keruán (Kairouan) s muslimským hřbitovem (1927/1997)

145

MELLO de, A. Modlitba žáby. 1. díl. Cesta, 1995, s. 173.

203

Islám


Podle místních muslimských autorit se sedm poutí do tohoto města vyrovná pouti do Mekky, ale ostatní autority z jiných částí muslimského světa mohou mít na nahrazování pouti do Mekky zcela odlišný názor.

Pro šíity je ještě jedním z nejdůležitějších poutních míst irácký Nadžáf, kde je hrobka zakladatele šíitské odnože islámu Alího, další irácké město Karbala, nebo v Íránu Mašchad a Kom (Qom). 5.4.1. Pouť do Mekky

Pouť do Mekky by měl vykonat každý muslim alespoň jedenkrát za život, pokud mu to jeho zdraví a finanční prostředky dovolí. Pokud se týká zdraví, je možné zaplatit cestu jinému poutníkovi, který pouť do Mekky vykoná zástupně. Navštívit Mekku není ovšem totéž, co vykonat pouť, protože tu je možné vykonat pouze kolektivně a v přesně stanovené dny. Stále platí, že do Mekky nemá přístup žádný nevěřící.

Pouť má několik součástí146: Před vstupem do posvátných mekských okrsků se muslim omytím a oholením uvede do stavu rituální čistoty (arabsky ihrám). Rovněž se musí 146

KOTRBA, Š. Zaostřeno na islám: pouť do Mekky – hadždž [online]. Britské listy, 10. 2. 2003 [cit. 25. 4. 2009]. Dostupný z: . Další (obrazový) zdroj: .

204

Islám


převléct do poutního oděvu sestávajícího ze dvou nesešitých pruhů bílé látky. Prostý šat symbolizuje absolutní rovnost všech účastníků poutě před Bohem a jejich očištění od hříchů. Ihrám, stav rituální čistoty, posvěcení Proveďte velkou očistu (ghusl – příprava k modlitbě při níž věřící se nesmí otáčet, jíst, pít, smát se, mluvit … recituje se první sútra z Koránu – fatiha). Oblečte si oděv ihrám (dva kusy nesešité bílé látky). Vyslovte úmysl vykonat umru (malou pouť). Recitujte talbiu „labbajk Alláhuma labbajk, labbajka la šarika-laka labbajk, Inna-al hamda, wan-nicmata laka-wal mulk, lá šarika lak“ (Přicházím, ó Bože přicházím, Přicházím – jenž společníka nemáš – Přicházím, Tobě chvála a dobrodiní náleží i vláda, Ty nemáš společníka.). Vyhýbejte se činům, které jsou v ihrámu zakázané. Umra/umrah Proveďte sedminásobné obcházení (tawáf) okolo Káby. Pomodlete se dvě rakca (modlitební cykly) za maqám Ibráhím (kámen se stopami proroka Abraháma v blízkosti Káby). Proveďte saci (sedminásobný přesun mezi pahorky as-Safá a al-Marwa – připomínka Abraháma, který na příkaz Hospodina zanechal manželku Hagar a syna Izmaila na poušti. Při svém horečném pátrání po vodě pobíhala Hagar mezi oběma pahorky, až nalezla studnu Zemzem.). Ostříhejte si vlasy a svlečte oděv ihrám. 205

Islám


Cesta na Miná v poledne 8. dne Znovu oblečte ihrám. Vyslovte úmysl na hadždž (pouť). Zůstaňte v Miná během dne tarwia (8. dne měsíce Dzú-l-hidždža) a modlete se pět modliteb počínaje polední modlitbou (zuhr) až po ranní modlitbu (fadžr) v den cArafatu (9. den posledního měsíce podle lunárního islámského kalendáře). Cesta na planinu cArafát v 9. den měsíce Dzú-l-hidždža. Vydejte se na planinu cArafát ráno 9. dne měsíce Dzú-l-hidždža a zůstaňte tam do západu slunce. Můžete pobývat ve kterékoliv části cArafátu. Oslavujte Boha, opakujte prosby k Bohu, obraťte k Němu své pokání a proste Ho o odpuštění. Modlete se zkrácenou a spojenou polední a odpolední modlitbu (zuhr a asr) v době modlitby zuhr. Odchod na Muzdalifu. Brzy po západu slunce 9. dne měsíce Zul hidždža se vydejte na Muzdalifu. Pomodlete se spojenou modlitbu po západu slunce a večerní modlitbu (maghrib a išá), přičemž išá je zkrácena na dvě rakca. Přenocujte na místě a ráno se modlete fadžr. Pokračování do údolí Miná při východu slunce 10. dne Dzú-lhidždža. Krátce před východem slunce opusťte Muzdalifu a vydejte se na Miná. Jděte k džamra al-caqaba (poslední ze tří kamenných pilířů v údolí Miná, symbolizujících Satana – tři příležitosti, při nichž Abrahám hodil kame206

Islám

nem po ďáblovi, který ho pokoušel, aby neuposlechl Božího příkazu a neobětoval Izmaila) a kamenujte je sedmi oblázky. Obětujte zvíře (na památku Abrahámovy oběti za syna). Oholte si hlavu nebo ostříhejte vlasy. Svlečte oděv ihrám. Tímto jsou všechna omezení spojená se stavem ihrámu uvolněna, jen zákaz intimního styku zůstává. Tawáf al-ifáda v Den Oběti. Proveďte tawáf al-ifáda (obcházení Káby) a saci mezi pahorky Safá a Marwa. Všechna omezení ihrámu jsou uvolněna po provedení tawáf al-ifáda (kromě zákazu intimního styku). Návrat do údolí Miná 10., 11., 12. a 13. dne. Dny tašríq pobývejte v údolí Miná. Po polední modlitbě (zuhr) každého dne kamenujte tři džamarat (kamenné pilíře) počínaje tím nejmenším až po al-caqaba, který je nejblíže k Mekce. Pokud chcete, můžete odjet po kamenování 12. dne. Tawáf na rozloučenou po 12. dni Dzú-l-hidždža. Vraťte se do Mekky a proveďte obcházení Káby (tawáf – v mešitě se nachází imám, jež určuje směr modlitby – je orientován k Mecce. Modlitba začíná zvoláním Allah akbar – Bůh je veliký, největší. Tím začíná i stav posvěcování se – ihrám) na rozloučenou. Pak se pomodlete dvě rakca. Ať je tawaf to poslední, co v Mekce učiníte. 207


Nemonoteistická náboženství

Rozšíření a počty hinduistů

Odjezd domů. Při odjezdu je doporučeno navštívit Prorokovu mešitu v Medíně, ale není to součástí hadždže.

Nemonoteistická náboženství 6. Hinduismus 6.1. Rozšíření a počty hinduistů

Hinduismus je náboženstvím, které je vázáno především na indický subkontinent a druhotně na ta místa, kde žijí Indové. Obyvatelstvo Indie už překročilo počet 1 miliardy osob, z nichž hinduistů (pojem není ovšem možné zcela jednoznačně definovat – viz další text) je kolem 800 miliónů a zhruba 30 miliónů hinduistů žije v dalších zemích. Přestože současná Indická republika vznikla na základě náboženského klíče s cílem soustředit obyvatelstvo stejného vyznání ve stejných státech (to se týkalo především hinduistů a muslimů), žije v Indii i velké množství vyznavačů jiných náboženství. Z neindických zemí žijí hinduisté především v Nepálu s 80−90 % obyvatelstva – Nepál byl až do roku 2006, kdy se stal sekulárním státem, jedinou zemí světa s hinduismem jako státním náboženstvím, pak je to Bhútán s 25 % hinduistického obyvatelstva, dále státy, které byly dříve součástí Indie – Bangladéš a Pákistán. Na Srí Lance je sice většinovým náboženstvím buddhismus, ale hinduismus je vázán především na tamilské obyvatelstvo žijícím na severu země, kterého je kolem 15 % (z důvodu jejich vyhánění do Indie a dalšímu pronásledování dochází k ozbrojeným střetům – Tygři osvobození Tamilského Ílamu). Hinduisty (a hinduistické památky) najdeme i v především 208

Hinduismus

Rozšíření a počty hinduistů

muslimské Indonésii na ostrově Bali a dále žijí i v jižní a východní Africe – JAR, Keňa, Tanzánie, Madagaskar.

Obrázek 82. Náboženství v Indii (1981) Sloupce v grafech: 1. hinduisté, 2. muslimové, 3. křesťané, 4. sikhové, 5. ostatní. 209

Hinduismus

Vznik hinduismu

Obrázek 83. Hinduistická populace v Africe Zdroj: .

6.2. Vznik hinduismu

To, co se dnes označuje jako hinduismus, se jako systém s mnoha variantami se začal formovat od konce 1. tis. př. n. l. jako součást indických náboženství a mytologií. 210

Hinduismus

Vznik hinduismu

Hinduismus se nestal pouze náboženstvím, ale především společenským systémem (příslušnost ke kastě/varně a k rodině). Příslušnost k rodině se projevuje velmi výrazně dodnes. Například na venkově se nacházejí významné kulturní symboly (jakými jsou důležité chrámy a náboženská střediska, která jsou zároveň středisky tradičního vzdělání a umění). Ti, co žijí ve městě, jsou s venkovem svázáni rodinnými svazky. I moderní indický manažer, který ke své práci běžně používá notebook a mobil, čas od času navštíví svoji rodinu na venkově, se kterou pak sdílí jejich způsob života a náhled na něj. Návštěva příbuzných ale předpokládá i přizpůsobení se místní rodinné hierarchii a místním zvyklostem, které jsou velmi odlišné od moderních pravidel. Pokud dotyčný nechce narušit rodinné svazky, je jeho povinností (a z hlediska hinduismu i náboženskou povinností) přizpůsobit se, i když nesouhlasí. Těžko totiž může změnit staré členy své početné rodiny (na venkově jsou stále běžné vícegenerační rodiny), kteří jsou mu podle tradice nadřazení. Návštěvník z města si sice žije svým městským způsobem života, ale k rodině z venkova má upřímný citový vztah, což se projevuje například tím, že přijme nevěstu, kterou mu jeho rozšířená rodina po dohodě s rodiči doporučí, i když ona se bude v jeho světě cítit úplně cizí.147

Jednotlivé náboženské systémy na území dnešní Indie (včetně Pákistánu, Nepálu, Bangladéše a Srí Lanky) zahrnují několik obsáhlých a vnitřně členěných okruhů, pro které je charakteristická značná rozrůzněnost. Začátky hinduistických náboženských představ jsou spojeny s tzv. harappskou kulturou (označovanou podle prvního místa nálezu). Tuto kulturu provází mnohé nejasnosti, protože nevíme přesně, jak zanikla; máme dochované písmo, ale to nebylo rozluštěno. Každopádně se jednalo o kulturu vyspělou, jak můžeme soudit alespoň podle dochovaných nálezů. V roce 1921, britský archeologický tým pod vedením Sira Johna Marshalla odkryl 400 km severně od pákistánského Karáčí jednu z nejstarších metropolí světa, Mohendžo-daro. Mohendžo-daro se vyznačuje racionální organizací, s piktogramy a klenoty, látkami a dalšími archeologickými svědectvími, která dokazovala jedinečnost zaniklé civilizace. Město mělo na starověká měřítka jedinečný 147

DEÁK, D. India v 21. storočí: tradícia versus globalizácia. In LETAVAJOVÁ, S. Reflexia globalizácie v lokálnom spoločenstve. Trnava: Univerzita sv. Cyrila a Metoda, 2006. s. 211–221.

211

Hinduismus

Vznik hinduismu

vodovodní a kanalizační systém a také množství víceposchoďových domů. Hlavní a vedlejší ulice se křižovaly v pravých úhlech a zachovávaly si svou polohu téměř po tisíc let. Objevily se přesně vymezené čtvrti, ve kterých žilo obyvatelstvo odděleně podle jednotlivých skupin povolání, možná jakási obdoba středověkého cechovního systému, což možná později inspirovalo Árji k nastolení kastovního systému.148

Do období harappské kultury se pokládají počátky jógy – k tomuto názoru vedly nalezené sošky osob stojících na hlavě nebo sedících v různých pózách se zkříženýma nohama. Zda se v těchto případech jednalo o skutečné praktiky jógy ve smyslu odstranění otisků z minulých inkarnací, říci samozřejmě nelze. Ačkoli harappská kultura nemá přímé pokračování, na jejím místě se objevuje civilizace nová – tentokrát již s literárně dokumentovanou náboženskou soustavou. Jedná se o védské náboženství (jehož nositeli byli především indoevropští Árjové, kteří možná obyvatelstvo harappské kultury dobyli). Jedná se o období konce 2. tisíciletí až začátku 1. tisíciletí př. n. l. Védští bohové jsou zbožštělé přírodní síly (slunce Súrja, vítr Váju, bouře Rudra) nebo postavy válečníků (král bohů Indra), ochráncem vesmírného řádu je nejvyšší z bohů Varuna (v sepětí s Mitrou). Náboženské texty védů (sbírky hymnů a textů, ze kterých má velký význam například Rgvéda, obsahující oslavné texty na mnoho bohů) jsou završeny upanišadami. Postupem času je možné pozorovat náznaky vývoje k monoteismu – na pozadí hledání neznámého boha se v 1. tisíciletí př. n. l. začal formovat bráhmanismus. Jeho vnějším rysem bylo rozvinuté obřadnictví a utváření kast. Společnost ještě nebyla tak výrazně rozdělena na oddělené a vzájemně nepropustné sociální skupiny – v tomto období již existovalo základní členění na základní varny. Teprve v pozdějších dobách vznikaly z této struktury štěpením stovky kast a podkast, řídících se vlastními náboženskými a liturgickými předpisy. 148

VOLENCOVÁ, D. Kulturní aspekty buddhismu. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 1999. Vedoucí diplomové práce Vladimír Borecký.

212

Hinduismus

Vznik hinduismu

Rozdělení na čtyři základní skupiny (do kterých se člověk narodí) je snad původně podle významu slova varna, což znamená barva, protože u příchozích Árjů byla světlá barva znakem urozenosti. (Mimo tento systém stála skupina nedotknutelných). • Bráhmani – kněží • Kšatrija – válečníci • Vaišija – řemeslníci • Šúdrija – služebnictvo

Za hlavního boha je označován Pradžápati (Pán tvorstva), označovaný také jako Bráhma (stvořitel všeho kromě bohů). Důležitou složkou bráhmanismu je učení o činu (karma) a koloběhu životů (sansára). Podle něho každý, kdo žije v souladu s předpisy své kasty, se zrodí znovu k lepšímu životu. V opačném případě se jeho duše převtělí v příslušníka nižší kasty, ve zvíře, či rostlinu. Za vysvobození (mókša) považuje bráhmanismus zbavení duše dalšího převtělování a splynutí s absolutnem. Zatímco pro starší období bráhmanismu jsou typické rituály a předepsané oběti, v mladším období je patrný příklon k filosofii upanišad. Od konce 1. tisíciletí se začal formovat náboženský směr, označovaný jako hinduismus, který spojuje obrovské množství vlivů (indoevropské a předárijské prvky, védské období, bráhmanismus).149 Hinduismus se stal společensko-ekonomickým systémem, jehož podstatou je příslušnost ke kastě a rodině spojená s dodržováním předpisů. Hinduistou se člověk nestává, ale rodí – není to tedy v žádném případě misijní náboženství. Máme-li tedy zhruba shrnout vývoj indických náboženských systémů, můžeme si uvést tato období: • Protoindické (harappská kultura) • Védské (ve smyslu pouze ústní tradice) • Bráhmanismus 900–400 př. n. l. (upevnění privilegované vrstvy kněží – bráhmanů) • Hinduismus (od 400 př. n. l.) • Současnost – stále náboženský vývoj a vznik nových kultů 149

Malá československá encyklopedie: heslo Indické náboženství a mytologie. Praha: Academia, 1986.

213

Hinduismus

Podstata hinduismu

Někdy bývají dějiny hinduismu členěny pouze na dvě hlavní vývojové části: • Védská • Hinduistická 6.3. Podstata hinduismu

Samotný pojem hinduismus je značně nejednoznačný. Toto označení začali používat především Evropané, kteří se snažili o zařazení hinduismu jako jednotného náboženství (se zakladatelem a jasně stanoveném učení) mezi světová náboženství, což ovšem bylo často značně odlišné od skutečnosti. Pojem hinduismus se začal používat až v 19. století pro skupinu indických náboženství, ale hinduisté původně své náboženství nijak nenazývali. Označení je odvozeno od slova řeka – hindu (z perštiny), nebo sindhu (ze sanskrtu). Přestože koncept jednotného hinduistického náboženství byl vytvořen uměle, dnes můžeme říci, že jej někteří hinduisté přijali. Například posvátnost véd a vegetariánství bývají označované jako podstata hinduistického náboženství, ale skutečnost bývá někdy úplně jiná. Podobné je to i s božstvy: ačkoli má hinduismus vytvořený hlavní panteon uctívaných bohů, ve stovkách indických vesnic se nachází chrámy, kde se uctívají místní božstva, která jsou jinde naprosto neznámá. Při snaze pochopit hinduismus je nutné si uvědomit obrovský, nesmírně po všech stránkách členitý prostor, který bývá označován jako hinduistický. Pro Indii je typická i jazyková pestrost – mnohé indické jazyky nejsou doposud vůbec prozkoumány, ještě v dnešní době se objevují jazyky dosud neznámé. Těch známých jazyků také není nijak málo, a už vůbec je nemůžeme řadit mezi jazyky okrajové, protože mají velký počet mluvčích. V první čtyřicítce nejpoužívanějších jazyků světa je jazyků používaných v Indii jedenáct – tedy více než čtvrtina (a většina používá i vlastní písmo): hindština – 182 mil., telugština – 66,4 mil., maráthština – 64,8 mil., tamilština – 63,1 mil., gudžarátština – 44 mil., malajálamština – 34 mil., kannadština – 33,7 mil, orijština – 31 mil., východní paňdžábština – 26 mil., bhojpurština – 25 mil., maithilština – 24,3 mil. 214

Hinduismus

Podstata hinduismu

V případě multikulturní Indie mluvit jednoduše o jediné tradici není možné. Ve velice všeobecném rámci by se indické společenské tradice mohly rozdělit do dvou hlavních kategorií. Jedná se především o duchovní, případně náboženský život člověka (z hlediska „hinduismu“, islámu, křesťanství, buddhismu, džinismu, pársismu, lidového náboženství, náboženství původních kmenových společenství) a druhou kategorii představují tradice ovlivňující společenské vztahy. V Indii jsou tradice alfou i omegou života. Kasta, rodinné náboženské zvyklosti, kolektivní zodpovědnost a staletími prověřené uspořádání mezilidských vztahů ukazují, kam až může v Indii tradice zajít. A tradice zasahují úplně do všech částí lidského života, do osobní i veřejné sféry. Pro tyto tradice je zároveň až téměř neuvěřitelná schopnost přejímání něčeho jiného.150 Jednou z největších kulturně-politických změn v Indii bylo jistě proniknutí muslimů na území jižní Asie. Muslimové nepřinášeli jen odlišné náboženství, ale také jiné kulturní tradice. Tyto kulturní tradice také nebyly stejné, protože muslimové patřili k různým etnickým skupinám. Proto ani středověké indické texty nezmiňují muslimy jako takové, ale používají označení turka (Turek), parásika (Peršan), tádžika (Tádžik) nebo javana (od slova Jón, používaného od doby průniku řeckého vlivu, které se později používalo pro všechny příchozí ze severozápadu). Náboženským rozdílům mezi muslimy Indové zvláštní pozornost nevěnovali, ale na druhé straně je přijali jako novou skupinu a dali jim možnost zařadit se do kastovního systému určující indickou společnost: různorodé společenství muslimů se stalo různorodým společenstvím indických muslimů, protože vznikly muslimské kasty. Jiným příkladem může být situace ze současnosti, kdy majitel restaurace ve středoindické Púně vykonával púdžu (klasický hinduistický obřad uctívání božstva) před obrazem Ježíše. Obětoval mu květy, zapálil vonné tyčinky a nakonec se pomodlil Otčenáš.151

150

DEÁK, D. India v 21. storočí: tradícia versus globalizácia. In LETAVAJOVÁ, S. Reflexia globalizácie v lokálnom spoločenstve. Trnava: Univerzita sv. Cyrila a Metoda, 2006. s. 211–221. 151 DEÁK, D. India v 21. storočí: tradícia versus globalizácia. c. d.

215

Hinduismus

Podstata hinduismu

6.3.1. Základní články víry

Jak již bylo uvedeno výše, hinduismus není jednotným systémem, a z toho důvodu nelze určit všeobecně platné články víry. Mezi společné znaky hinduistů patří: • • • •

Bůh se projevuje mnoha způsoby a v mnoha bozích. Řetěz znovuzrození (nevědomost), dokud nedojde k vysvobození. Vše ovládá karma. K vysvobození vede mnoho cest (nelze určit jejich vyšší, či nižší vhodnost).

Následující ukázka předkládá základní články víry z hinduistické obce v českém prostředí. 152  Božská podstata všech bytostí; podstatou všech živých bytostí je individuální duše Átmá, která je součástí vesmírné duše Paramátmá – Boha, přičemž cílem života je splynutí individuální a vesmírné duše.  Reinkarnace; individuální duše prochází mnoha vtěleními, až se její vědomí rozvine natolik, že může splynout s kosmickým vědomím, s Bohem.  Karma; každý čin přináší následky; dobrý čin dobré, špatný čin špatné; činy se ke svému původci znovu vracejí a určují jeho další životy.  Ahimsa (neubližování); v každé bytosti sídlí Bůh a ubližovat někomu znamená ubližovat Bohu a tím i sobě.  Rovnost všech náboženství; všechna náboženství vedou ke stejnému cíli; k Bohu, který je jen jeden a je nazýván různými jmény.  Respekt a přátelství ke všem lidem bez rozdílu náboženství, národnosti a ras; úcta k rodičům, starším lidem a duchovním osobnostem. 152

Hinduismus: Základní články víry [online]. Česká hinduistická náboženská společnost, © Hinduismus.cz 2006 [cit. 27. 4. 2009]. Dostupný z: .

216

Hinduismus

   

Podstata hinduismu

Sádhana; každodenní práce na sobě; rozvíjení dobrých vlastností a boj se špatnými vlastnostmi; každodenní duchovní praxe; studium svatých písem. Nesobeckost v myšlenkách a skutcích. Soucit s trpícími a pomoc těmto lidem. Bhakti; láska, oddanost k Bohu.

6.3.2. Dělení hinduismu

Dělení vychází z hlavního hinduistického panteonu: Brahma (stvořitel), Višnu (udržovatel) – jeho vtělením je i Kršna. Višnu se v různých vtěleních (avatárech) objevuje na zemi, aby zjednával spravedlnost. Uctíván je i pod mnoha jinými jmény, vyobrazován je jako mladý muž s modrou pletí a čtyřmi pažemi. Manželkou Višnu je Lakšmí. Trojici hlavních bohů uzavírá Šiva (ničitel). •

Dva základní směry hinduismu jsou višnuismus a šivaismus. Zde dochází k rozvíjení hinduistických tradic specifickým způsobem – višnuisté (uctívají Višnua a Višnuovy formy inkarnací – např. Kršnu a Rámu), šivaisté (uctívání Šivy a jeho manželek). • Některé hinduistické směry se osamostatnily – džinisté, buddhisté, sikhové. O buddhismu je pojednáno ve zvláštní kapitole (s. 228) 6.3.3. Posvátné texty153

Hinduismus nemá žádný kánon, který by přesně vymezoval závazný okruh náboženských představ. Někdy se mluví o Bhagavadgítě nebo středověkém Jezeru činů Rámových jako o bibli hinduisty, ale vždy to platí jen o některých hinduistech; jiní stejným způsobem hledají odpověď na tíživé otázky v jiných knihách nebo spíše v místní tradici. 153

MARKOVÁ, D., KNOTKOVÁ-ČAPKOVÁ, B. Hinduismus. In Základy asijských náboženství: 1. díl. Praha: Karolinum, 2005. s. 114−116.

217

Hinduismus

Podstata hinduismu

Vlastní učení hinduismu je obsaženo v náboženské literatuře dvojího druhu: Šruti (tradice zjevená velkým světcům přímo od bohů) • 4 védy (Rgvéda, Sámavéda, Jádžurvéda a Atharvavéda) • bráhmany (texty, které védské rituály vykládají) • áranjaky • alespoň 13 nejstarších upanišad Smrti • mladší upanišady • védángy (spisy pomocných věd védských – fonetiky, rituálu, gramatiky, etymologie, metriky a hvězdářství). Tyto spisy většinou obsahují v názvu pojem sútra. Védy Védy patří mezi nejstarší literární památky Indie a jsou zároveň i posvátnými knihami védského náboženství, které předcházelo hinduismu. Inspirované písně, které Árjové s sebou přinesli do Indie jako svůj nejvzácnější poklad, byly sebrány – jak se všeobecně předpokládá – v odpověď na výzvu, aby byly uchovány. Došlo k ní tehdy, když se Árjové setkali ve své nové vlasti s velkým počtem vyznavačů jiných bohů. Touto sbírkou je Rgvéda. Sámavéda je sbírkou čistě liturgickou. Většina jeho obsahu se najde v Rgvédě, a dokonce ani hymny, které jsou pro Sámavédu specifické, nemají odlišná čtení, jež by nebyla obsažena jinde. Všechny písně jsou uspořádány pro zpívání při obětech. Jadžurvéda podobně jako Sámavéda slouží rovněž liturgickým účelům. Každá véda se skládá ze tří částí, známých jako mantry, bráhmany a upanišady. Sbírka manter neboli hymnů se nazývá samhitá. Bráhmana obsahují předpisy a náboženské povinnosti. Upanišady a áranjaky jsou závěrečné oddíly bráhman zabývající se filosofickými problémy. Upanišady v sobě zahrnují mentální pozadí celého pozdějšího myšlení země. Studium rgvédských hymnů je nezbytné pro každý přiměřený výklad indického myšlení.154

154

Védy: Indická filosofie [online]. 2005 [cit. 28. 4. 2009]. Výběr z díla S. Rádhakrišnan: Indická filosofie I., ČSAV, Praha, 1961. Dostupný z: .

218

Hinduismus

Podstata hinduismu

Ukázka z Rgvédy (O stvoření světa): Nebylo jsoucna ani nejsoucna tehdy, nebylo vzdušného prostoru ani nebe nad ním. Co se hýbalo? Kde? Kdo k ochraně bděl? Byla to voda, hluboká, nesmírná? Nebylo smrti, nesmrtelnosti v onen čas, nebylo stopy po noci a dni. Samo sebou jen „to“ bez dechu dýchalo. Mimo to nic nebylo jiného… Tma byla na počátku, pokrytá tmou, v ní toto vše jako nerozlišená spousta vod. Tam zárodek zahalen v prázdnotu hluchou – to jediné povstalo mocí tvůrčího vznícení. V něm se nejdříve zrodila touha – to byl první výron mysli. V srdci hledajíce rozvážně moudří v nejsoucnu nalezli odůvodnění jsoucna. Napříč rozpjali k měření šňůru: bylo vůbec něco dole, bylo něco nahoře? Oplodňující moc byla a síly: dole prasíla, nahoře podnět. Kdo v pravdě ví, kdo může na světě říci, odkud vše vzniklo, odkud se vše vytvářelo. Bozi se zrodili později s tímto světem. Kdo tedy ví, z čeho svět povstal? Ten, jenž toto stvořil svou mocí, ať sám vše vykonal nebo ne, On, bdící nad světem v nejvyšším nebi, jistě to ví – nebo neví to ani on sám. (přeložil Oldřich Friš, převzato z )

Upanišady Jedná se o texty vznikající zhruba od roku 600 př. n. l. až do středověku (formou otázek hledajících jedinou univerzální realitu). Hledání Boha v upanišadách má rovněž nástin monoteismu: Nato mu položil otázku Vidagdha Šákalja: „Kolik je bohů, Jádžňavalkjo?“ On mu odpověděl s použitím vzývání, o kolika bozích se hovoří při vzývání všech bohů: „Tři sta a tři, tři tisíce a tři.“ (3306) „Ano,“ pravil Vidagdha, „ale kolik je bohů, Jádžňavalkjo?“ „Třiatřicet.“ „Ano,“ pravil Vidagdha, „ale kolik je bohů, Jádžňavalkjo?“ „Tři.“ „Ano,“ pravil Vidagdha, „ale kolik je bohů, Jádžňavalkjo?“ „Dva.“ „Ano,“ pravil Vidagdha, „ale kolik je bohů, Jádžňavalkjo?“ „Jeden a půl.“ „Ano,“ pravil Vidagdha, „ale kolik je doopravdy bohů, Jádžňavalkjo?“ „Jeden.“ „Ano,“ pravil Vidagdha. „Kteří jsou to, ty tři tisíce tři?“ Který je jeden Bůh? Je to dech. Říkají mu Brahma, ONO, [tat].

Brahma může být: • Tajemná síla ve spojení s magickou formulí (v nejranějších védách) • Posvátný výrok (mantra) 219

Hinduismus

Podstata hinduismu

•

Původní Zdroj všeho, co existuje (v upanišadách) – neosobní zdroj moci (stvořitel i bohů a bohyň) x átma (individuální duchovní princip) Lidé obyčejně brahma nevidí přímo, protože z nejrůznějších důvodů dochází k zakrytí skutečnosti. Ke spáse a vysvobození může dojít tehdy, když skutečnost odkryjeme. Bůh ve vztahu ke stvoření je v upanišádách představován čtyřmi způsoby: • Hmota existuje od věčnosti nezávisle na Bohu. Bůh ji sice utváří, avšak netvoří. • Bůh stvořil vesmír z ničeho, a vesmír je nezávislý na Bohu, ačkoli je Jeho stvořením. • Bůh stvořil vesmír tím, že se v něj přeměnil. • Jen Bůh je skutečný a není žádného stvoření.155 Ukázka textu Íśá upanišad156 Íśá (resp. Íśa) upanišad patří mezi velmi staré upanišady (6.-5. stol. před n.l.), nikoliv však mezi vůbec nejstarší. Přesto v četných překladech základních upanišadů často zaujímá první místo, a to proto, že mistrovsky nechává nahlédnout do „duchovní dílny“ nejranější fáze védánty. Íśópanišad je spřízněný s nejpozdější částí předbuddhistické Brhadáranjaky. Slovo Íś resp. Íśá nebo Íśa znamená Pán, který však není osobou tvaru a jména, ačkoliv význam slova naznačuje personální charakter. Je nejvnitřnější Podstatou bytí, átmanem. Kršnovské náboženské směry Íśu ztotožňují s božskou osobností Kršny – v samotném upanišadu však není ani jediný náznak, který by to ospravedlňoval. Upanišad učí čirou védántu a je velmi daleko od sektářského nebo lidového pojetí. 1. Pán (Íśá) obývá všechno, co je živé na světě. Radujte se, když se cvičíte v odříkání a jiného bohatství nehledejte. (v sanskrtu íśá vásjamidam sarvam jatkiňča džagatjám džagat |téna tjakténa bhuňdžíthá má grdhah kasjasviddhanam ||). 2. Sto let je mírou života člověka, který řádně koná své skutky (karma). Ať nemá jiného přání a svým konáním (karmou) nebude svázán. 155

RAVI, R. Úvod do metafyziky a esoteriky Indie: Nástin filozofie upanišadů. Vadžrajóginí, 2004. kap. 1.2. Dostupný z: . 156 Íśá upanišad (přel. Rasa Ravi) [online]. 2004 [cit. 28. 4. 2009]. Dostupný z: .

220

Hinduismus

Podstata hinduismu

3. Jsou zde světy Asurů skryté v temnotě, zbavené slunečního jasu. Ti, kteří v sobě zabíjejí svědomí (nepoznávajíce átmana), tam odcházejí spočinout. (Asurové jsou démoni pobývající podsvětí. Zabíjet svědomí – átma-hana – zabít átmana). 4. (Átman), ačkoli nehybný, je přesto rychlejší než mysl (manas). Smysly Ho o vládu nikdy nepřipraví, neboť běží vždy o krok před nimi. Zůstávaje neměnný je nedosažitelný pro ty, kdo jsou mu v patách. Udržovatel života Jeho ustanovuje Hybatelem. (Smysly – v sanskrtu dévové, bohové (doslovně zářící). Pojem dévové však stejně správně vyjadřuje i smysly. Udržovatel života – Mátariśvá; vládce vzduchu, který se pohybuje (śvajati) v prostoru (mátari). Je to starý védský bůh). 5. Hýbe se a nehýbe, je daleko i blízko. Je uvnitř všeho a taky vně. (Kdo nebo co? Tat (tad) – Ono, nejvyšší neosobní jsoucno (tat = átman)). 6. Poznává všechny bytosti v Sobě Samém a Sám Sebe ve všech bytostech, a proto se od nich nikdy neodvrací. 7. Pro toho, komu se všechny bytosti staly čirým átmanem, není již místo pro klam a strast, neboť je spojen nerozlučně v Jednotě. 8. Je všepronikající, jasný, bez forem a nedotčený hříchy. Nemá tělo, je čistý a nezranitelný. Stává se mudrcem, jasnovidcem, všudypřítomným a samorozeným. Ustanovuje řád dění od věků na věky. 9. Ti, co jsou v zajetí nevědomosti (avidjá), padnou do hlubokých temnot (tamas). A ten, jenž svoje knižní vědění (vidjá) staví na roveň skutečného Poznání, padá ještě hlouběji. 10. Ani jedna z těch cest nevede k Poznání. To nám odhalili mudrci. 11. Kdo pochopí jednotu nevědomosti a omezeného vědění v Nejvyšším, v Něm překročí smrt skrze nevědomost a dosáhne nesmrtelnosti (amrtam) pomocí omezeného vědění. 12. Kdo uctívá (upásaté) nezjevené, vstoupí do tamasu. Kdo se zas jen zjevenému zasvětí, padá ještě hlouběji. (Možný výklad: Neexistenci nelze uctívat (nemá žádný vztah k zjevenému, nemůže „odpovídat“) a ti, kdo tak činí, vlastně neví, co činí. Ale ti, co uctívají bohy s lidskými rysy či relativními tvary, kdy vyvolená (pomíjející) podoba je konečným cílem snažení, padají do ještě větší temnoty mysli). 13. Jiné bude dosaženo uctíváním nezjeveného, jiné zjeveného. To nám odhalili mudrci. 14. Kdo pochopí jednotu nezjeveného a zjeveného v Nejvyšším, v Něm překročí smrt skrze nezjevené a dosáhne nesmrtelnosti skrze zjevené. 15. Tvář pravdy (satja) je zahalena zlatým závojem. Ó Slunce (Púšan), odhrň jej, abych já, žíznivý po Pravdě, mohl uzřít (drś) povahu Pravdy (satjadharma). 221

Hinduismus

Podstata hinduismu

16. Ó Púšane! Jediný z mudrců! Ó Strážce (Jama) a světlo Slunce (Súrja)! Ó Tvůrce všeho (Pradžápati), kéž bys zmírnil svou oslnivou zář a rozptýlil paprsky světla! Vskutku v Tobě spatřuji nejvyšší formu (rúpa) světla (tédžas)! Ó již vidím Nejvyššího (Puruša)! Jsem On! 17. Ať dech života (váju) splyne s všudypřítomným nesmrtelným vzduchem (amrtam anilam)! Když se tělo v prach obrátí, nezapomeň, ó sílo Mysli (kratu), na své skutky! Rozpomeň se, ó Kratu, rozpomeň! 18. Ó Vládče ohně (Agni), veď nás dál po správné cestě! Ó Pane, Ty, jenž znáš tuto cestu, vyveď nás z náruče hříchu! Tobě vzdáváme hold a chvalořečíme Ti.

6.3.4. Posvátná místa a architektura

Pro hinduisty jsou mnohá posvátná místa, která souvisí s přírodou – posvátné mohou být hory (především Himaláje), jeskyně (například Sloní jeskyně/Elephanta Caves nedaleko Bombaje zasvěcená bohu Šivovi), mořské zálivy (višnuistický chrám Jagannatha v Puri – viz s. 228 – se nachází nedaleko Bengálského zálivu), jezera a především řeky (viz s. 10). Nejstarší hinduistické chrámy vznikaly jako monolitické chrámy tesané do skal, ve 3. a 6. století se začaly chrámy s jednoduchým řešením prostoru stavět z kamene a teprve později (v 6. a 7. století) vznikl požadavek na oddělenou svatyni, kde bylo umístěno příslušné božstvo. Tato svatyně byla srdcem celé stavby a nad ní se tyčila hlavní věž. Podoba chrámu byla chápána jako paralela k vesmíru, chrám byl replikou kosmu a světového řádu. Vyšší části chrámových zdí jsou zdobeny reliéfy hudebníků, tanečníků a božských bytostí. Na reliéfech se nacházejí často milenci a krásné ženy, aby chránili chrám od destruktivních sil. Nárůst popularity tří božstev (Brahmy, Šivy a Višnua) našel své ztvárnění v podobě božstva se třemi tvářemi (jeskyně Elephanta).157

Zřejmě nejznámější hinduistický chrám není na území Indie, ale v Kambodži. Jedná se Angkor Vat, chrámový komplex, zasvěcený původně Višnuovi (později se stal chrámem buddhistickým). Vybudován byl ve 12. století n. l. na pravoúhlém půdorysu. Jeho centrem je pyramidální svatyně s pěti věžemi spojenými krytými galeriemi, vnitřní obvodová zeď je zdobena rozsáhlými reliéfy. 157

MARKOVÁ, D., KNOTKOVÁ-ČAPKOVÁ, B. Hinduismus. c. d.

222

Hinduismus

Podstata hinduismu

Obrázek 84, 85. Angkor Vat Převzato z: . 223

Buddhismus

Rozšíření a počty buddhistů

Obrázek 86. Chrám Jagannatha, 13. století (Poutní místo Puri, Orissa, Indie) Zdroj: < nayagarh.nic.in>.

7. Buddhismus 7.1. Rozšíření a počty buddhistů

Nejvíce buddhistů je v Asii (kolem 10 % obyvatelstva), v ostatních světadílech jsou buddhističtí věřící pouze ve velice malém počtu, přesto se s buddhisty setkáváme (především díky přistěhovalcům) například v USA, Kanadě, Norsku, Francii nebo Austrálii. V Rusku jsou buddhisté původním obyvatelstvem především u hranic s Mongolskem (Burjatsko a Tuva) a v evropské části Ruska v Kalmycké republice. V Indii je buddhistů velmi málo (0,7 %), mnohem větší relativní počet buddhistů je v Bhútánu (75 % – lámaismus), v převážně muslimském Bangladéši žije buddhistické obyvatelstvo pouze při hranicích s Barmou (tibeto-barmské skupiny – mahajánový buddhismus), 224

Buddhismus

Rozšíření a počty buddhistů

buddhistická je i Srí Lanka (70 %) – zde dochází k etnickým konfliktům s hinduistickými Tamilci (viz s. 212). Za „typické“ buddhistické země můžeme považovat především státy v jihovýchodní Asii (hínajánový buddhismus): Kambodža (95%), Thajsko (95 %), Barma (89 %), Laos (60 %) – kolem 1/3 vyznává animismus), Vietnam (55 %) – na severu je ovšem značná část obyvatelstva bezkonfesijní, na jihu vyznává část obyvatel křesťanství (římští katolíci – 7 %), které sem přišlo s francouzskými kolonisty. Ve východní Asii můžeme zaznamenat silný vliv buddhismu, ale zároveň i vliv původních náboženských systémů, které se s buddhismem spojily. Příkladem může být především Čína (propojení buddhismu s taoismem a konfucianismem), Japonsko (propojení s šintoismem – viz s. 250), buddhistická je Korea a mezi buddhistické země patří i lámaistické Mongolsko. Buddhismus se dělí na několik hlavních skupin, z nichž nejvýznamnější jsou dvě větve: théravádový buddhismus (především v JV Asii) a mahajána (zahrnující například japonský zen buddhismus nebo tibetský buddhismus – tzv. lámaismus) ve V Asii a Mongolsku. Celkový počet buddhistů na světě je mezi 250 a 500 milióny osob.

Obrázek 87. Podíl buddhistů (včetně příbuzných náboženských systémů) z celkové populace v daných zemích (podle kultury, nebo formální příslušnosti) Zdroj: < http://reference.findtarget.com>. 225

Buddhismus

Začátky buddhismu

Obrázek 88. Podíl praktikujících buddhistů z celkové populace v daných zemích Zdroj: < http://reference.findtarget.com>.

7.2. Začátky buddhismu Slovem buddhismus dnes označujeme vše, co se během 2500 let vyvinulo z učení indického prince jménem Siddhártha Gautama. Pohnutý lidským utrpením, opustil své blízké rozhodnutý osvobodit sebe i všechny bytosti od strasti. Při svém hledání následoval nauky několika učitelů, ale jejich cesta ho nikam nedovedla, proto se vydal cestou vlastní. Prováděl asketické praktiky, ale ty mu také nestačily. Nakonec usedl pod strom, ponořil se do hluboké meditace a dosáhl probuzení. Od té chvíle je nazýván Buddha Šákjamuni. Po svém probuzení si Buddha dokázal v očištěné a soustředěné mysli vybavit své jednotlivé minulé životy. Potom mohl vidět, jak ostatní bytosti umírají a hned se znovu rodí podle svých skutků, řeči a způsobu myšlení. Poznal, že hlavními příčinami tohoto znovuzrozování jsou myšlenky poskvrněné touhou po smyslových zážitcích. Vydal se na cestu do Váránasí, 226

Buddhismus

Začátky buddhismu

kde vyložil Čtyři vznešené pravdy. Až do svého osmdesátého roku žil jako putující mnich a vysvětloval učení, nazývané jako Dharma.158

Princ Siddhárta Gautuma, který je zakladatelem buddhismu, se narodil v roce 566 př. n. l v dnešním jižním Nepálu. Jeho bezstarostný život v královském paláci byl změněn, když se na projížďce setkal s nemocným, starým, mrtvým a asketou. Tato setkání Siddhártu velice ovlivnila, opustil manželku i pohodlí zajištěného života a stal se člověkem bez domova. V tomto období přistoupil i na tvrdý asketismus, ale poznal, že askeze cestou k osvobození není. Teprve později se dostává Siddhártovi osvícení – osvobozuje se od svého já a poznává pravdu. V tento okamžik se stává buddhou. Buddha je tedy jednak historická osoba Siddhárta Gautuma a dále každý, kdo prošel osvícením. V této souvislosti je třeba zmínit i pojem bódhisattva, což je každý, kdo čeká na osvícení (tedy budoucí buddha) a dále ten, kdo se dobrovolně vzdává se nirvány, aby pomohl i ostatním dosáhnout osvícení. Nirvána. Raní buddhisté pohlíželi na nirvánu jako na jediný opravdový únik ze sansáry (koloběhu životů a stálých převtělování). Sanskrtské slovo nirvána značí „vyvanutí, vyhasnutí“, například ohně. Ačkoli se projevuje i v hinduistických písmech, je to především buddhistický termín. Cílem hinduistického nebo bráhmanistického světce bylo očistit duši od její karmy (karma – každý čin vytváří duši či osobnosti duchovní zásluhy, nebo může vést k nepříznivým zrodům), aby bylo možné zažívat tuto duši či své já (átmana) jako totožnou s vesmírným duchem (brahma) a oba se mohli spojit. Buddha hlásal něco jiného – učení o „ne-já“ (annatě). Ve shodě s ním je nirvána stavem, který může zakusit jenom ten, kdo vyloučil své já a jakékoli jeho vnímání. Zatímco sansáru (koloběh životů) zakouší každý, nirvána přesahuje obyčejná slova a představy; podle Buddhy je to „mír, absolutno, konec vytváření lidské osobnosti, konec jakékoli stopy toho, co by se mohlo zrodit, smrt touhy, lhostejnost, vyvanutí“. A jako sansára znamená neustálé znovuzrozování, je nirvána „nezrozená, nevzniklá, nestvořená, neutvořená. Kdyby nezrozené, nestvořené, neutvořené neexisto-

158

Buddhismus [online]. © Karma Dendrub Dordže. [cit. 30. 4. 2009]. Dostupný z: .

227

Buddhismus

Začátky buddhismu

valo, nebyl by možný ani únik ze světa zrozeného, stvořeného a utvořeného.“159

Postavení buddhismu v rámci jiných náboženství je trochu zvláštní. V buddhismu se sice s bohy můžeme setkávat, ale v úplně jiném pojetí, než v jakém si je představujeme podle naší kulturní tradice. Bohové jsou bytosti, které mají schopnosti odlišné od obyčejných smrtelníků (mohou například měnit podobu), ale jedná se o bytosti, které nedosáhly hlavního cíle – nirvány. Bůh v židovství, křesťanství i islámu je pánem všeho i stvořitelem všeho. Tento Bůh dává smysl dějinám i lidskému životu – završením života a hlavním cílem člověka je společenství s Bohem („nebe“ může být chápáno jako zcela společenská záležitost). Takového Boha buddhismus nezná, navíc v buddhismu naproti tomu zcela chybí důraz na individualitu – uvědomování si sebe sama považuje buddhismus za jeden z největších klamů. Učení o „ne-já“ (annata). Buddhistickou nauku o osobnosti a o ne-já shrnují dva slavné verše: Jsou-li tu všechny základní součásti, můžeme použít slova „vůz“. Podobně tam, kde existuje „patero shluků“, můžeme hovořit o živé bytosti. (Samjuttanikája) Existuje utrpení, ne však trpící. Čin je konán, není však činitele. Existuje mír, ne však tvor žijící v míru. Je tu cesta, nikdo však po ní nejde. (Buddhaghósa, Visuddhimagga) Obě tato hlediska spojuje příběh o mnišce Vadžiře, kterou trápil zlý Mára pochybnostmi: „Co je to osoba? Jak vzniká? Kdo ji stvořil?“ Vadžira odpověděla: „Proč trváš na slově osoba, Máro? Neexistuje nic víc, než skupina procesů. Právě tak jako se používá slova vůz, jsou-li spojeny součásti, používá se běžně slova osoba, je-li přítomno pět skandh (netrvalých kup – podoby, cítění, vnímání, zděděné karmické formace a vědomí).160

V buddhismu zároveň chybí všemohoucí osoba, ke které se může člověk obracet se svými těžkostmi; cesta k nirváně bývá spíše záleži159 160

LOWENSTEIN, T. Buddhova vize. Praha: Knižní klub/Práh, 1997, s. 17. LOWENSTEIN, T. c. d.

228

Buddhismus

Chápání světa

tostí jedince samotného (ve skutečnosti ovšem samozřejmě ne jedince samotného, protože jedinec/osoba je klamem). Proto je také buddhismus někdy označován jako náboženství bez Boha. Buddhismus vychází z hinduismu, ale poměrně radikálně kritizuje a odmítá bráhmanismus a jeho pojetí Boha – Bůh je zcela mimo systém jevů, Brahma není původcem a Stvořitelem všeho ostatního. Podle buddhismu neexistuje žádná trvalá duše, dokonce všechny věci jsou bez já. Jednou chtěl jistý loupežník Angulimal zabít Buddhu. „Alespoň mi splň před smrtí poslední přání,“ řekl Buddha. „Odsekni tamtu větev stromu.“ Jedno mávnutí mečem a větev byla pryč. „Co teď?“ „Dej ji zpátky,“ povídá Buddha. Loupežník se rozesmál. „Ty musíš být blázen, když si myslíš, že to jde.“ „Naopak. Blázni jste vy, kteří se pokládáte za mocné na základě toho, že umíte ubližovat a ničit. To dokáže i dítě. Ti skutečně mocní dokážou tvořit a léčit.“161

7.3. Chápání světa

V buddhistickém chápání je svět pouze „slzavým údolím“ a život je utrpením. Přílišné přilnutí ke světu a světským záležitostem sice odmítá většina náboženství, ale v některých náboženstvích mohou být v určitých případech světské věci považovány za „Boží dar“. Buddhistická koncepce je naprosto odlišná: Vpravdě není pro svět naděje. Otáčí se jen jako kolo. Podobně buddhismus chápe i lidskou existenci, která má tři základní atributy: • Pomíjivost • Utrpení (bolest) • Neskutečnost (uvědomování si sebe sama je jakýsi kosmický klam v souladu s učením o ne-já. Buddha přichází se zákonem příčinnosti. Podle ní je každý aspekt lidského života podmíněn předchozím vlivem nebo stavem bytí. Nic neexistuje samo o sobě; všechno vstupuje do bytí díky něčemu jinému a potom pomíjí. Předpokladem ovšem je, že existuje strast, nemoc, stáří a smrt. Ale jak ty161

MELLO de, A. Modlitba žáby. 2. díl. Cesta, 1996, s. 100.

229

Buddhismus

Chápání světa

to podmínky vznikají? A jak je lze eliminovat? Buddha dochází k závěru, že strast vzniká jako důsledek osobní karmy (minulých skutků). A karma se hromadí jenom kvůli nevědomosti. Karma. Vše, co konáme svým tělem, řečí a myslí, bude mít odpovídající následek. Každý čin, dokonce i ten nejmenší, má následky. Karma se nerozkládá jako vnější věci, ani nepřestává účinkovat. Nemůže být zničena časem, ohněm ani vodou. Její moc se neztratí do té doby, dokud nedozraje, a může dozrávat i několik životů. Lamové říkají, že trocha jedu může způsobit smrt a malé semínko může vyrůst ve velký strom. Tady je několik výroků o karmě, které pronesl Buddha Šákjamuni (historický Buddha): „Nepřehlížejte záporné činy jenom proto, že jsou malé; sebemenší jiskra může spálit stoh sena velký jako hora“. „Nepřehlížejte malé dobré skutky a nemyslete si, že z nich neplyne žádný užitek; dokonce i malé kapky vody nakonec naplní velkou nádobu“. „Jsi tím, čím jsi byl, a budeš tím, čím jsi teď“. Padmasambhava tento výrok ještě rozvedl: „Chceš li poznat svůj budoucí život, pohlédni na své přítomné činy“.162 Řetěz příčinnosti je tento: Kvůli nevědomosti vznikají karmické formace vytvářející znovuzrozování; kvůli nim vzniká vědomí. Vědomí → jméno a tvar (duševní a fyzické jevy) → oblast smyslů → styk → cítění → touha → lpění → proces vznikání → znovuzrození → stárnutí, smrt, bolest, zármutek a zoufalství. Tento proces však lze otočit. Je-li dosaženo osvěcujícího poznání, jsou eliminovány karma a strast; a strach ze smrti je vystřídán možností nirvány.163 V některých směrech buddhismu jsou ovšem náznaky individuální duše více než zřejmé. Příkladem nám může být tzv. Tibetská kniha mrtvých (Bardo Thödol/Osvobození skrze naslouchání v bardu). Zde jsou veškeré návody co dělat v okamžiku příznaků smrti, umírání a procházení posmrtným světem, adresovány konkrétnímu člověku: Vzývaje svého vlastního učitele jménem, modli se takto: „Ach, já putuji nyní v bardu, zachraň mne! Ó, nezbavuj mne své milosti!“ Věř také v krvežíznivá božstva a věnuj jim tuto modlitbu: „Ach, v samsaru putuji, následkem mne přemáhajících přízraků; kéž mne uvedou zástupy Bhagavanů, Pokojných a Hněvivých na světelnou stezku oproštění od hrůz a strachu, kéž mne ochrání zástupy hněvivých bohyň, bohatých prostorem, a zachrání mne z hrůzyplných osidel barda, aby mne 162

Buddhismus [online]. © Karma Dendrub Dordže.[cit. 30. 4. 2009]. Dostupný z: . 163 LOWENSTEIN, T. c. d., s. 30.

230

Buddhismus

Chápání světa

uvedla do stavu dokonale osvícených Buddhů! Sám putuji, odloučen od milých přátel, a prázdné formy mých myšlenek zde se zjevují. Kéž Buddhové moci své milosti nedají vzejíti bázni, hrůze a strachu. Nechť, když Pět jasných světel moudrosti zde svítí, poznání přijde bez hrůzy a děsu! Nechť, když božská těla pokojných a hněvivých zde září, jsem prost strachu a poznám bardo! (Šesté bardo je mezistavem po smrti a před příštím zrozením a obvykle trvá 49 dní, ale někdy mohou trvat staletí i tisíciletí). Nechť, když mocí zlé karmy zkoušíme, ochranná božstva je rozptýlí! Nechť, když přirozený tón skutečnosti, jako tisíc hromů se rozléhá, tyto se promění ve znění šesti slabik! Jsa bez ochrany a maje karmě podléhati, snažně prosím Milostivého Slitovníka, aby mne ochránil. Nechť, až zde budu trpěti strastmi karmických sklonů, svitne mi blaženství jasného světla! Ať pět elementů nepovstane jako nepřátelé, nýbrž ať spatřím říše pěti řádů Osvícených.“ Přednes takto s vážnou vírou a pokorou svoji modlitbu, čímž všechen strach zmizí a bude dosaženo osvícení v Sambhoga-kaji beze vší pochybnosti. Toto je důležité! Opakuj to soustředěně 3x nebo 7x.164 Popis situace v bardu mají tibetští buddhisté od delogů. Delog značí v tibetštině toho, „kdo se vrátil ze smrti“ a delogové jsou tradičně lidé, kteří následkem nemoci domněle „zemřou“ a cestují v bardu. Navštěvují pekelné oblasti, jsou svědky soudu nad zemřelými a pekelných útrap a někdy se dostávají do rájů a buddhovských oblastí. Může je doprovázet nějaké božstvo, které je chrání a vysvětluje jim, co se děje. Po týdnu je delog poslán zpět do svého těla s poselstvím Pána smrti živým, které je vybízí k duchovním cvičením a dobročinnému způsobu života. Biografie některých slavných delogů byly sepsány a po celém Tibetu je zpívají potulní pěvci. Jak se dá očekávat, řada aspektů delogů se shoduje s učením o bardu, jak je podává Tibetská kniha mrtvých, ale jsou tu i shody se zážitky ze zdánlivé smrti. Někdy opustil delog své tělo na týden a setkal se s lidmi, kteří už zemřeli, aniž o tom delog věděl, a kteří vzkazovali svým živým příbuzným, aby za ně provedli určité druhy praktik. Delog se pak vrátil do svého těla a vzkaz vyřídil. V Tibetu to byl přijímaný jev a byla vypracována důkladná metoda, aby odhalila, zda delog není podvodník. Tradice delogů pokračuje 164

Tibetská kniha mrtvých. Bardo thödol. Přel. Josef Kolmaš. Internetová verze na .

231

Buddhismus

Dělení buddhistů

v tibetských himálajských oblastech dodnes. Tito delogové jsou docela prostí lidé, často ženy, kteří jsou velmi oddaní a mají velkou víru. „Umírají“ na několik hodin o speciálních dnech buddhistického kalendáře a jejich hlavní funkcí je působit jako poslové mezi živými a mrtvými.165 V Tibetu jsou i velice specifické pohřební obřady. Obrázky tibetských hřbitovů, kde se těla zemřelých rozsekávají a nechávají na pospas dravcům, jsou velice populární, i když se nejedná o jediný způsob pohřbívání v Tibetu. Kromě toho se provádějí (a prováděly) pohřby do země – především u dětí zemřelých na infekční choroby, dále kremace (vysocí kněží, smísení popela s hlínou, otisk Buddhy), do vody (u chudých, v centrálním Tibetu zakázáno) a balzamování (první králové). Hrobky s balzamovaným tělem jsou červené. V tibetském buddhismu se můžeme setkat i s nebem a peklem (přestože mají jiný obsah než v křesťanské představě) – svět je v tomto pojetí rozdělen na pozemskou říši, nebeskou říši, oblast pekla a oblast prázdnoty (například říše hladových duchů).

7.4. Dělení buddhistů

Buddhismus se dělí na mnoho škol a velmi často přejímá jiné prvky. První shromáždění Buddhových následovníků, které se konalo krátce po Buddhově smrti, měl za úkol zaznamenat přesné znění Buddhových slov pro další generace. Na druhém koncilu byla přijata důležitá buddhistická zásada: pokud nejsou porušovány hlavní předpisy učení, je možné přizpůsobit se podmínkám a zvykům oblasti, ve které buddhista žije. Proto např. v Číně došlo velice snadno k propojení buddhismu a taoismu, místo učení o ne-já bylo přijato učení o nezničitelnosti duše a pojem nirvána se stal používaným označením pro určitý druh taoistické nesmrtelnosti. Buddha byl považován za inkarnaci Lao-c’ (často dochází k uctívání obou u stejného oltáře). Každé dělení přináší určité nepřesnosti, ale přes velké množství buddhistických škol můžeme buddhismus rozdělit na dvě hlavní skupiny: hínajánu a mahajánu. Ostatní buddhistické školy jsou odvozené z těchto hlavních skupin. 165

Buddhismus [online]. © Karma Dendrub Dordže.[cit. 30. 4. 2009]. Dostupný z: .

232

Buddhismus

Dělení buddhistů

Hínajána (malý vůz, mnišské elity). Hínajána je mnohem blíže původní Buddhově nauce, protože požaduje bezvýhradné opuštění světských záležitostí. Hínajánový buddhismus rovněž odmítá velké množství náboženských textů, které vznikly později, protože ústřední místo má zaujímat Buddha. Odvozeninou je théraváda, který je rozšířený především v jižní a jihovýchodní Asii. Pro mnoho lidí představuje buddhismus oranžově oděný mnich. Toto roucho – prastarý symbol odříkání – nosí dodnes mniši na Srí Lance a v jihovýchodní Asii – v zemích, kde je převládající školou théraváda („učení starších“). Théraváda je odvozena z jedné konzervativní školy rané indické hínajány a tato tradice, kodifikovaná na starověké Srí Lance, se dodnes udržuje v Barmě, na Srí Lance, v Laosu, Thajsku a Kambodži. V této hínajánové (théravádové) tradici je zvykem strávit alespoň určitý čas v klášteře – děti mohou chodit do klášterní školy, ale do kláštera se mohou uchýlit na několik týdnů i dospělí, kteří chtějí načerpat duchovní sílu. Obrázek 89. Malí mniši v Thajsku

Tajemství dlouhověkosti théravády spočívá snad ve třech rozdílných tendencích: v tom, jak přísně se drží slov pálijských písem (jediný théravádový kánon, napsaný v pálijském jazyce označovaný jako Tipitaka/ v sanskrtu Tripitaka), v zálibě théravády ve vytváření mocných klášterních institucí a udržování svazků se světskou vládou a konečně i v obratnosti, se kterou koexistuje s nebuddhistickým lidovým náboženstvím a absorbuje jeho prvky. Naproti mnoho Evropanů vábily od 19. století racionální a psychologické elementy v théravádě; a právě tyto metafyzické aspekty buddhistického 233

Buddhismus

Dělení buddhistů

učení přivedly v uplynulých desetiletích tolik lidí ze Západu k théravádové meditaci.166

Mahajána (velký vůz) – je rozšířený především v oblasti na sever od Indie. Asi 500 let po Buddhově smrti, v 1. a 2. století n. l. došlo v buddhismu k velké revoluci. Noví buddhističtí myslitelé dali svému systému název mahajána, „velký vůz“ jako protiklad ke starším školám, které označovali jako „malý vůz“. Dosud byl totiž buddhismus především hájemstvím mnichů a laici byli vyloučeni z plné účasti na náboženské činnosti. Noví hlasatelé mahajány se obraceli jak na mnichy, tak i na laiky. Mahajáni vyčítali svým hínajánovým oponentům, že dodávají jenom malé vozidlo, kterým může přeplout jedině duchovní elita.167 Od mahajánové tradice se odvíjí i čínský buddhismus, který převzal mnoho prvků z konfucianismu a taoismu. Do Číny se buddhismus dostal v 1. století n. l. z Indie a během krátké doby se v zemi značně rozšířil. Zároveň získal podporu u čínských panovníků – tato podpora vydržela vlastně až do pádu císařství v roce 1911. Aby se ovšem nové náboženství mohlo v Číně prosadit, muselo převzít velké množství čínských prvků. Čína byla totiž zemí s dlouhou tradicí filosofických škol – především konfucianismu a taoismu a tyto tradice, které přímo formovaly národní identitu, nebylo možné opustit. Vzniklo tedy náboženství v mnoha ohledech zcela nové, ale přesto původní, protože spojovalo všechny dosavadní tradice. Námitek, které měli Číňané proti buddhismu, bylo více. Nové náboženství bylo importované, a proto „barbarské“. Z hlediska konfuciánství tu byly i další potíže. Buddhističtí mniši žili v celibátu, a tak se nemohli účastnit rodinného života, který kladl takový důraz na synovskou oddanost. Také buddhistický asketismus byl čínské kultuře estetického a smyslového potěšení cizí. Zatímco na jedné straně neměl buddhismus žádné formule pro nesmrtelnost, o kterou usilovali taoisté, byl cizí konfuciáncům hlavně ve dvou ohledech. Zaprvé bylo nemožné smířit učení o znovuzrozování s konfuciánským pojetím nebe, z něhož žehnají předkové svým potom166 167

LOWENSTEIN, T. c. d., s. 66. Ibidem.

234

Buddhismus

Dělení buddhistů

kům. A zadruhé, jelikož buddhističtí mniši neuznávali žádnou světskou autoritu, odmítali se klanět čínskému císaři.168

Buddhismus neovlivnil v Číně jen náboženské cítění a myšlení, ale výrazně se projevoval v čínské literatuře, výtvarném umění i hudbě. Kromě původního indického buddhismu vzniklo v Číně i mnoho domácích buddhistických škol, které se pak šířily do Vietnamu, Koreje a Japonska. Z těchto škol je velice známý zenový buddhismus, který sice bývá spojován především s Japonskem (někdy se také označuje jako japonský buddhismus), ale jeho původ je rovněž v Číně. V Číně se tento směr označuje jako čchanový buddhismus, protože znak čchan (japonsky čtený jako zen) znamená „meditace“. V čchanovém/zenovém buddhismu je možné prostřednictvím pouhého rozjímání dosáhnout osvícení – toto osvícení se pak děje zcela náhle. Podle tradice založil tuto kontemplativní školu indický mnich Bóddhidharma, který přišel do Číny kolem roku 520 n.l. Zenový buddhismus byl při svém vzniku silně ovlivněn praktikami náboženského taoismu. Čchanový/zenový buddhismus je v celém čínském buddhismu nejméně „buddhistický“ a nejvíce „čínský“. Tvrdí se, že adepti této školy jsou absolutně svobodní, nezávislí na všech normách. Zenistické sútry mluví o extravagancích prvních mistrů, které se však pro jejich následovníky staly svérázným kodexem chování. Mezi charakteristické črty zenového buddhismu patří iracionalismus, intuitivismus, bezprostřednost, láska k paradoxu.169 Zen je velmi jednoduchý: Co jsi? Každý na tomto světě hledá štěstí vně sebe, nikdo však nerozumí svému pravému já. Všichni říkají „já“ – „já chci tohle, já jsem takový“. Nikdo však tomuto já nerozumí. Kde bylo tvoje já, než jsi se narodil? Kam toto já odejde, až zemřeš? Budeš-li se upřímně ptát: „Co jsem?“, dříve či později narazíš na zeď, kde je veškeré myšlení odetnuto. Nazýváme to „Nevím.“ Zen je udržováním mysli „Nevím“ vždy a všude.

168

LOWENSTEIN, T. c. d., s. 87. Čínský buddhismus [online]. China Radio International, 2006 [cit. 30. 4. 2009]. Dostupný z: .

169

235

Buddhismus

Dělení buddhistů

Nakonec se tvá mysl „nevím“ stane úplně čistou. Když pohlédneš na oblohu, je jen modrá. Uvidíš strom, je jen zelený. Tvá mysl je jako čisté zrcadlo. Objeví se červená, zrcadlo je červené; objeví se bílá, zrcadlo je bílé. Přijde někdo hladový, dáš mu najíst; přijde někdo žíznivý, dáš mu napít. Nic nechci jen pro sebe, pouze pro všechny bytosti. Taková mysl je již osvícením, které nazýváme Velkou láskou, Velkým soucitem, Velkou cestou bódhisattvy. Je to jednoduché, není to nic těžkého.170

Další, velice dobře známou mahajánovou odnoží je vadžrajána (diamantový vůz). Označení pro tento směr máme i další – diamantová cesta, nezničitelná cesta, tantrický buddhismus. Mnohem více je ovšem známá tibetská forma buddhismu vycházející z tohoto směru pod označením lámaismus (přestože označení lámaismus bývá někdy považováno za nesprávné). Označení lámaismus pro tibetskou formu buddhismu pochází z tibetského bla-ma (láma), což označovalo tibetské vysoké představitele. Pro lámaismus je rovněž typické, že se stal státním náboženství, což bylo v naprostém rozporu Obrázek 90. Modlící mlýnek s původním Buddhovým učením.171 Tantrický buddhismus vznikl ve východní Indii asi kolem třetího století. Kombinuje jógové techniky s rituály a nazývá sám sebe vadžrajánou. Písma tohoto směru se nazývají tantrou, na rozdíl od súter, jež v buddhismu představují netantrická díla. Tibetský kánon rozděluje tantrickou literaturu na čtyři skupiny: krijá tantry, čarjá tantry, jóga tantry a anuttarajóga tantry. Zjevené tantry se nacházejí v Kandžuru, jejich komentáře potom v Tandžuru. Tantrismus je založen na vztahu mezi učitelem a žákem, není možné obsáhnout poslání vysokých tantrických textů bez tohoto vztahu. Tantrický buddhismus se v představách lidí často spojuje se sexualitou a erotikou. V posledních letech tato představa byla podepřena mnohými knihami s názvy jako Tantrická kámasútra – Tao dokonalého milence nebo Tantrické milování, které jsou často bohaté na obrázky obsahující sexuální pozice. Přitom sexuální spojení mužského božstva či jógina s jejich 170

SAHN, S. Co je zen [online]. Zenová škola Kwan Um, 2009 [cit. 30. 4. 2009]. Dostupný z: . Theologische Realenzyklopädie: Lamaismus. Berlin, New York: Walter de Gruyter, 1990. s. 409.

171

236

Buddhismus

Dělení buddhistů

ženskou partnerkou či naopak spojení ženského božstva s jejím partnerem je symbol, který vyjadřuje mystické spojení moudrosti, či vhledu do prázdnoty všeho (ženské božstvo) a metody či soucitu (mužské božstvo)172.

Tibetský buddhismus je rozšířen i mimo území dnešního Tibetu (viz kap. 7.4.1.). Jako Tibet je dnes označována především čínská Tibetská autonomní oblast, ale historický Tibet zaujímal rozlohu podstatně větší. Pomineme-li nejslavnější období tibetských dějin (v 8.– 9. st. sahá Tibet až ke středoasijskému Samarkandu, v této době nakrátko dobývá i hlavní město Číny – Sian), pak nelze pominout období po 2. světové válce, kdy Tibet dosahoval zhruba dvojnásobné rozlohy oproti současnosti. Před čínskou okupací zaujímal Tibet plochu 2,5 milionu čtverečních kilometrů a tvořily jej provincie Ü-Cang, Kham a Amdo. Dnešní „Tibetská autonomní oblast" (TAO) zahrnuje pouze Ü-Cang a malou část Khamu a její rozloha je pouze 1,2 milionu čtverečních kilometrů. Zhruba polovina Tibetu tedy leží mimo hranice TAO a je rozdělena do několika autonomních prefektur a okresů v provinciích Čching-chaj, Kan-su, S´-čchuan a Jün-nan.173

Obrázek 91. Tibetská AO a původní velikost Tibetu Zdroj: <www.potala.cz>. 172

Buddhismus [online]. © Karma Dendrub Dordže. [cit. 30. 4. 2009]. Dostupný z: . Informace o Tibetu [online]. © Potala, 2008 [cit. 2. 5. 2009]. Dostupný z: .

173

237

Buddhismus

Dělení buddhistů

Původním náboženstvím v Tibetu bylo animistické náboženství bön, proto byly do tibetského buddhismu vtaženy i bönistické postavy démonů a dalších postav. Buddhismus se do Tibetu dostával od 8.–9. století z Nepálu a postupem času se zde vytvořil teokratický stát. Označení tibetského vládce jako dalajlámy je až ze 16. století. Tehdy se setkal tibetský vládce s mongolským chánem a došlo k výměně titulů (dalajláma – oceán moudrosti). Až 5. dalajláma se poprvé objevuje jako teokratický vládce Tibetu. Později došlo k rozdělení moci mezi dalajlámu (nejvyšší náboženský představitel) a paňčenlámu (nejvyšší představitel světské moci). Dalajláma je považován za inkarnaci Avalokitéšvary, zatímco paňčenláma za inkarnaci Amitábhy (otce Avalokitéšvary). Většina tibetských buddhistů považuje za nejvyššího představitele dalajlámu, ale pro některé skupiny je nejvyšším představitelem paňčenláma. Současný dalajláma Tändzin Gjamccho je čtrnáctý v pořadí. Schopnost ovlivnit svou příští inkarnaci nemá pouze dalajláma a paňčenláma, ale i další vysocí lámové. Tibetský buddhismus je dnes kvůli mnoha filmům považován za něco úplně jiného, než čím ve skutečnosti je i byl. Tibetské náboženství žije dvojí život – jeden je v představách Západu, a ten druhý, mnohem méně poetičtější, je v realitě současného Tibetu, i když ani tibetskou minulost před čínskou okupací nelze pouze idealizovat.

7.4.1. Geografické rozšíření buddhistických tradic

Buddhistické tradice můžeme zhruba geograficky rozdělit podle místa vzniku buddhismu. Na jihu od místa vzniku buddhismu, tedy především v jižní a jihovýchodní Asii (Barma, Thajsko, Laos, Srí Lanka) se setkáváme s théravádovým buddhismem, tedy buddhismem mnišského typu s velkým důrazem na meditaci. Na severu je rozšířený tibetský buddhismus/lámaismus (Tibet, Mongolsko, v Rusku pak Burjatsko, Kalmycko). Na východě (především v Japonsku, kam se dostal z Číny přes Koreu a Vietnam) je rozšířený zen se svým iracionalismem, mystikou a oblibou paradoxů. Jako západní můžeme označit buddhismus, který pronikl do Evropy a Ameriky – především v 50. a 60. letech 20. století byl populární tzv. beatový zen. 238

Buddhismus

Architektura

Přes odlišnost buddhistických tradic existuje v Bangkoku světové buddhistické centrum. 7.5. Architektura

Nejstarším a nejdůležitějším symbolem buddhismu je stúpa, jejíž polokruhovitý tvar pochází ze staroindických panovnických hrobek. Ve stúpách se nejčastěji uchovávaly relikvie, svaté texty nebo Buddhovy ostatky (mohlo se jednat i o pouhé symbolické relikviáře Buddhových ostatků). Stúpy se stavěly rovněž jako výraz poděkování nebo jako upomínku určité události.174 Z původního tvaru polokoule se později vyvinuly i věžovité stavby – pagody.

Velká stúpa v indickém Stúpa v Ruvanveli na Srí Pagoda Bílého koně Jeskynní pagoda v Sáňčí Lance (137 př. n. l.), v Dunhuangu (Čína) čínském Mogao (3.–1. století př. n. l.) stúpa v 19. století (386 n. l.) (cca 6. st. n. l.)

174

KAUSCH, A. Seidenstraße: Von China durch die wüsten Gobi und Taklamakan über den Karakorum Highway nach Pakistan : Buddhistische Architektur. DuMont Reiseverlag, 2008, s. 78-79.

239

Buddhismus

Architektura

Pagoda Xilin (Songjiang, Čína, r. 1265 n. l.)

Pagoda Xilin před rekonstrukcí do původního stavu (1990)

Obrázek 92. Vývoj od indické stúpy k čínské pagodě Schéma podle: KAUSCH, A. c. d.

7.5.1. Architektura théravády (Thajsko)175 Thajské chrámy představují vzor thajské kultury a nabízejí přehlídku soch, maleb a dekorativního umění. Je obtížné přesně říci, kolik jich v Thajsku je. Počet se pohybuje kolem 40 000 a rostou stále nové. Alespoň drobné porozumění jejich uspořádání a jejich významu usnadňuje pochopení hloubky thajského kulturního dědictví. Wat. Slovo chrám je velice neuspokojivým překladem thajského slova wat. Pokud si nebudeme všímat obytných prostor a ložnic mnichů (sanghawat), které jsou většinou prostě zařízené, i když to tak nemusí být, thajský chrámový komplex v sobě zahrnuje několik pozoruhodných náboženských budov: Bot nebo také ubosot je hlavní a zásadní částí, je to nejposvátnější místo chrámu, kde probíhají ceremonie, při nichž se světí kněží. Budova je určena osmi hraničními kameny, které se nazývají sima. Jsou rozmístěny vně chrámu a to tak, že čtyři leží v rozích a čtyři ve směru hlavních světových stran. 175

Buddhismus a architektura [online]. Thajsko Travel Co. Ltd., Pattaya, Thailand, 2009 [cit. 2. 5. 2009]. Dostupný z: .

240

Buddhismus

Architektura

Chrám bude mít pravděpodobně také alespoň jeden viharn, což je síň zdánlivě stejná jako bot, ale bez kamenů sima. Tato stavba se používá pro kázání mnichů i lidových kazatelů. Jak viharn, tak i bot slouží jako světský stánek Buddhových soch, honosných výjevů a obvykle také několika menších doprovodných soch.

Čo fá. Jak bot, tak i viharn jsou budovy vystavěné ve stejném architektonickém stylu, obdélníkového tvaru, s vlnitými několikařadými střechami, které jsou pokryté glazurovanými cihlami hnědé či zelené barvy, nebo modrými taškami. Každý konec střešního vrcholu je zakončený pozlacenou křížovou kytkou, známou jako čo fá, neboli „nebeský střapec“. Čedi, stupa, prang. Spolu s chrámovými loděmi bot a viharn je pro stavbu nejcharakterističtějším prvkem štíhlá věž zvaná chedi nebo stupa. Jde o vysokou dekorovanou věž, která dominuje celému komplexu wat a je vystavěna nad ostatky Buddhy nebo nad svatými texty či výjevy. Mimo severothajských většinou čtyřhranných stúp existují v podstatě dvě základní podoby věže:

Ceylonský typ. Věž ve tvaru kupole (obráceného zvonu), zvedající se ze čtverhranného nebo kruhovitého podkladu, která se směrem vzhůru zmenšuje a zužuje, nebo okrouhlá štíhlá věž, připomínající svým tvarem prst. 241

Khmérský prang. Typ věže, jejíž podoba byla odvozena od architektury Khmérů, znázorňuje bájnou horu, která je sídlem božstva. Tyto věže jsou známé jako prang.

Buddhismus

Letopočet

Mondop. Ostatní budovy chrámového komplexu mohou obsahovat knihovnu pro svaté texty a také mondop. Tradičně se mondop stavěl na kůlech nad vodní hladinou, aby se tak křehké rukopisy uchránily před mravenci. Mondop je čtverhranná stavba se zužující se střechou, uchovávající některé relikvie (Buddhova stopa, ozdobný otisk v kameni v nadživotní velikosti).

Ambit. Některé větší waty mohou mít tzv. ambit, což je do strany otevřená sloupová chodba nebo také ochoz, který snad dříve sloužil k vystavování řady výjevů z Buddhova života a dále nejrůznější zvonice a altánky.

Sala kanparien je malá shromažďovací síň, kde se někdy přednášejí kázání z posvátných knih. Waty mají dále také krematorium, které lze rozpoznat podle jeho jehlanovitého komína a obvykle také školu pro mnichy a snad i pro děti.

7.6. Letopočet

Buddhistický letopočet se počítá od úmrtí Buddhy, což bylo v roce 543 př. n. l. Používání tohoto letopočtu je velice běžné v Thajsku: rozdíl oproti našemu letopočtu je jen v rozdílu roků, protože oba systémy používají stejnou délku roku. (Rok 2552 = 2009 v gregoriánském kalendáři). Tento kalendářový systém ovšem všichni buddhisté nepoužívají – tibetští lámové používají kalendář s šedesátiletým cyklem vycházející z čínského kalendáře. 242

Stručný přehled dalších náboženských systémů

Sikhismus

8. Stručný přehled dalších náboženských systémů 8.1. Sikhismus

To, že sikhismus je zařazený v oddíle nemonoteistických náboženství, by zřejmě sikhové považovali za hrubou chybu. Důvod pro toto zařazení je pouze ten, že sikhismus vychází z hinduismu, jinak se jedná o jednoznačně monoteistické náboženství. Vznik náboženství spadá až do 16. století (zakladatel guru Nának) a kromě hinduismu se tento systém nechal ovlivnit i islámem (především súfistickou větví). Podstatou náboženství je idea jediného Boha, který se projevuje ve všem jsoucím. Protože sikhismus hlásal rovnost všech lidí bez ohledu na kastu a sociální zařazení, získával nové příznivce především z prostředí venkova. Později docházelo k diskriminaci sikhů ze strany hinduistů i muslimů, v době dělení Indie podle náboženského klíče docházelo k nejkrvavějším střetům v centru sikhů – Paňdžábu. Známá Paňdžábská (nikoli jen sikhská) houževnatost a pracovitost spolu s příznivými podmínkami vedly k úspěchu „zelené revoluce“, zemědělského programu vyhlášeného vládou Indiry Gándhíové, zejména v Paňdžábu, takže se v 70. letech 20. století stal jednou z nejlépe prosperujících oblastí Indie. Poptávka po pracovních silách lákala do Paňdžábu přistěhovalce hinduisty. Tento příliv vedl k obavám o náboženskou a kulturní svébytnost sikhů. Političtí extrémisté sáhli k metodám teroru proti hinduistům a proti těm sikhům, kteří se k nim nepřipojili. Po vraždě Indiry Gándhiové (akt pomsty sikhů za zásahy indické armády proti nim) došlo k vlně krvavých násilností hinduistů proti sikhům žijícím mimo Paňdžáb. To vedlo zase k vlně násilností proti hinduistům žijícím v Paňdžábu. V Paňdžábu docházelo ze strany sikhů k ovlivňování každodenního života striktními příkazy a náboženskými předpisy. Mnozí sikhové žijící mimo Paňdžáb se dali ostříhat a odložili turbany na znamení svého nesouhlasu se sikhským terorismem; jistě někdy i z obavy, aby za teroristy nebyli považováni. V Paňdžábu by je takový čin v té době stál život. Přestupkem, kterého se mohly dopustit ženy, se v Paňdžábu stalo i nošení indického sárí místo tradičního paňdžábského oděvu. Teprve v 90. letech 20. století se situace částečně uklidnila.176 176

MARKOVÁ, D. Sikhismus. In Základy asijských náboženství: 1. díl. Praha: Karolinum, 2005, s. 166.

243


Sikhismus

Sikhismus se považuje za nezávislé náboženství, které nedává žádný důraz na vnějškové rituály nebo dogmata. Přestože sikhismus vznikl z hinduismu (v náboženství je patrná nauka o převtělování) a byl ovlivněn islámem, sikhové se nepovažují ani za odštěpence jiného náboženství, ani nehovoří o náboženství, které vychází z jiných tradic. Jedná se spíše o duchovní postoj, který ovlivňuje veškeré činnosti člověka; člověk je stvořením jediného Boha. V mnoha paňdžábských vesnicích a městech (a dalších místech, kde sikhové žijí) staví chrámy (gurudvara). Kromě svatyně je zde vždy i jídelna a noclehárna, kde mohou všichni zájemci získat ubytování. Aby nedocházelo ke zneužívání, je pobyt omezen na jeden až tři dny. Službu Bohu chápou sikhové jako službu bližnímu a tímto bližním jsou pro ně všichni lidé bez ohledu na jejich náboženství.

Obrázek 93. Nejposvátnější místo sikhů – Zlatý chrám v Amritsaru. Zdroj: .

Dnes je sikhismus s počtem více než 20 miliónů příslušníků pátým největším organizovaným náboženstvím světa (po křesťanství, islámu, hinduismu a buddhismu). Náboženství je vázáno především na 244


Konfucianismus

indický stát Paňdžáb a částečně na území pákistánské části Paňdžábu. Sikhové dále žijí v Evropě (především ve Velké Británii), v Severní Americe a Austrálii (v těchto částech světa v celkovém počtu kolem 2 mil. osob), sikhové ale žijí například i v arabských státech – v Dubaji mají také svůj chrám (gurudvaru). Sikhové jsou typičtí i vnějšími rozlišovacími znaky – nosí turbany (ženy alespoň tenkou pokrývku hlavy), dlouhé vlasy a vousy, měli by mít u sebe stále meč (nebo alespoň nožík), hřeben a náramek. Všichni sikhové na důkaz rovnosti používají stejné „příjmení“ – u žen je to Kaur (princezna) a u mužů Singh (lev).

8.2. Konfucianismus

Hlavní náplní konfucianismu je etika spojující zájmy jednotlivce, společnosti a státu. Aby mohlo dojít k souladu v naplňování těchto zájmů, bylo nutné stanovit společenské normy a povinnosti člověka (zvláště poslušnost vůči starším a nadřízeným). Učení Kchung Fu-c’(*551 – †479) – jeho jméno evropští misionáři, kteří přišli do Číny o dva tisíce let později, polatinštili na Konfucius – spočívalo na výzvách k cestě mírnosti a laskavosti. Kdyby se této cesty mírnosti a laskavosti drželi všichni, mohl by být obnoven i mravní řád státu. Konfuciovo učení posílilo čínský zájem o idealizovanou minulost spravedlivých králů. Úsilí o studium klasických děl a věnování se politické dráze povede k znovuvytvoření spořádaného světa, který popisovala nebo představovala klasická díla. Celý stát od císaře až po rolníka tak bude uveden ve vzájemný soulad a politická harmonie bude zase v souladu s mravním řádem nebes. V konfuciánské etice byla ve středu světského i obřadního života rodina, středem rodiny pak byly duše jejích předků. Tyto rodinné duše žijí v nebi s božstvem Šang-ti (Pánem na výsostech) a jejich duchovní ochranu získají lidé oběťmi popsanými v Knize obřadů. Sám Konfucius se však nezabýval ani tak obřady a duchy, jako humanistickou etikou; ta spolu s pěti klasickými díly ovlivňovala větší část čínského myšlení po další dvě tisíciletí. 245


Taoismus

Konfuciánství se stalo ve 2. století čínským státním systémem – císař (Syn nebes) vládl z nebeského mandátu. Humánní a pružné Konfuciovo učení však ke své škodě ustrnulo. Racionální konfuciánský nezájem o nadpřirozeno ustoupil pověrám, hodnota jedince se utopila v systému byrokracie a lidé se začali obracet k jiným náboženstvím – napřed k taoismu a později k buddhismu.177 Když se dnes o někom povídá, že je synovsky ctnostný, myslí se tím, že uživí své rodiče. Ale copak právě tak neživíme koně a psy? Proto: Když neprojevujete rodičům úctu, není věru rozdíl mezi vaší péčí o rodiče a o domácí zvířata! Dokud rodiče žijí, služte jim, jak přikazují pravidla obřadů. Když zemřou, vystrojte jim pohřeb, jak přikazují pravidla obřadů, a přinášeje jim posmrtné oběti, tak jak přikazují pravidla obřadů.178

8.3. Taoismus

Taoismus je jednak staročínským filosofickým systémem z doby 4.–3. století př. n. l. a také jedním z čínských náboženství. Jako filosofický systém stojí taoismus v protikladu ke konfucianismu: chce člověka osvobodit od jeho povinností a závazků a vrátit jej zpět přírodě a prostému životu. Religiózní taoismus se začíná formovat přibližně ve 2. století n. l. Na rozdíl od původního taoismu představuje náboženský systém se všemi jeho typickými aspekty. V průběhu času došlo v Číně ke vzájemnému ovlivňování mezi hlavními duchovními tradicemi – konfucianismem, taoismem a buddhismem. Stejně jako pro taoistickou filosofii je i pro náboženský taoismus příznačná tolerance a nenásilnost. Nevnucuje věřícím dogmata, nenutí je k vyznáním víry, ani jim nebrání se současně hlásit k jiné víře. Jenom doporučuje a nabízí návody, jak postupovat na cestě sebezdokonalování. Ústřední postavou taoismu je Lao-c’, jehož životopisné údaje jsou velice nepřesné – podle čínské tradice žil v 6. století př. n. l., někdy je ovšem jeho osobnost zpochybňována. Lao-c’ pocházel z vesnice Kü-čchen v kraji Li, v lenním státě Čou. Jeho rodné jméno bylo Li, mužské jméno Po-jang a čestný posmrtný titul Tan. 177 178

LOWENSTEIN, T. c. d., s. 82–83. Příběhy dračích císařů. Bratislava: Orbis Pictus Istropolitana, 1993, s. 103.

246


Taoismus

Původně byl historikem státního archívu v Čou. Konfucius byl údajně jeho starším současníkem. Podle tradice se prý Konfucius jednou vypravil do státu Čou, aby se Lao-c’ otázal na ceremoniál. Lao-c’ mu řekl: „Lidé, o nichž mluvíš, už dávno zpráchnivěli a zanechali nám jen slova“. A dále pravil: „Nalezne-li urozený člověk svou dobu, povznese se, nenalezne-li ji, odejde a zanechá po sobě jen plevel. Dobrý obchodník pečlivě skrývá své poklady, jako by jeho domu hrozila bída, urozený a ctnostný muž se navenek jeví jako hlupák. Vzdej se, příteli, své pýchy a svých přání, svých povrchních gest a ctižádostivých plánů.“179

Obrázek 94. Posvátná místa taoismu 1.) Místo narození Lao-c’ (vesnice Kü-čchen ve státě Čou), 2.) místo vzniku Tao te ťing, základní knihy taoismu, 3.) místo založení hnutí „Cesta nebeských mistrů“ ve 2. století n. l. (zakladatel Čang Tao-ling); 4.) Maošan/Mao shan/Maoshan – taoistické poutní místo – vznik školy Maošan, 179

Tao-Te-Ťing: Kniha o Tao a ctnosti. Bratislava: Cad Press, 1994.

247


Šintoismus

5.) Long-hu šan/ Long Hu Shan (Dračí a Tygří hora); 6.) Hora Qing Cheng shan nedaleko Chengdu/ Čcheng-tu s chrámy a kláštery. Zdroj: <www.wadsworth.com>.

8.4. Šintoismus

Šintoismus (šintó) patří mezi velice specifické náboženské systémy. Považuje se za původní náboženství Japonska, ale nemá svého konkrétního zakladatele, ani nějakou pevně danou věrouku. Šintoismus je dnes navíc velice propojen s buddhismem – věřící se často považují současně za šintoisty i za buddhisty. Šintó je bohatý a složitý systém náboženských praktik, idejí a institucí, který byl ovlivňován dalšími systémy – především buddhismem, dále konfucianismem a taoismem. Na konci 19. století bylo šintó ustaveno jako státní náboženství, což se změnilo až po 2. světové válce. Šintó je asi jedno z mála náboženství, jež je velmi obtížné definovat nebo srovnat do nějaké doktríny. Víra v kami je přirozenou součástí každodenního života, předává se přirozeně z pokolení na pokolení. Člověk se rodí s nějakým životním posláním a je zodpovědný svým předkům za to, že toto poslání splní. Předkové a potomci tvoří jednu nepřetržitou linii a úcta k předkům nesmí být nikdy zanedbávána. Šintó není vyučováno, apeluje na citovou oblast a mimo Japonsko prakticky neexistuje. Proto Japonsko a šintó nelze oddělit – je to jedna ze specifik Japonska. Síla šintó leží v emocionální rovině, na kterou působí mystické rituály, přírodní jevy a sounáležitost s přírodou více než teologické disputace a propaganda. Obyčejní lidé, ani lidé, kteří jsou profesně spojeni například se svatyněmi, nejsou většinou schopni jasně srozumitelným jazykem formulovat, v čem šintó spočívá. Kami (a jeho síla tama) nejčastěji sídlí ve stromech – každá svatyně byla obklopena hájem a měla cestu lemovanou velkými, vzrostlými cedry, svatyně ve městech mají alespoň jeden strom nebo stromky pěstované v květináčích. Posvátné hory jsou druhou důležitou složkou šintoistického posvátna. Svatyně bývaly často stavěné na svazích, na úpatích, případně u vrcholků hor, protože právě v horách dlelo kami. Nejposvátnější horou je samozřejmě v Japonsku hora Fudži, kde se uctívá Kono248


Šintoismus

hana Sakujahime no Mikoto, partnerka dědečka prvního císaře Ninigi no Mikoto. Jeskyně, skály a další přírodní útvary mohou být také součástí posvátna a příbytkem kami – třeba jeskyně v prefektuře Mijazaki, se svatyní Udo, kde se podle legendy narodil první japonský císař Džimmu.180

V šintoismu se nestaví zvláštní sakrální stavby – vytvářené svatyně jsou spíše podobné běžným obydlím. Jejich účelem nebylo vytvářet prostor pro shromáždění věřících; pro ty sloužil prostor kolem svatyně. Do tohoto místa se vstupuje bránou (torii), která se stala i symbolem samotného šintoismu. Tato brána tvoří předěl mezi posvátnem a okolním světem.

Obrázek 95. Různé druhy torii Převzato z: <www.shinmei.or.jp/en/keidai.html>.

180

KRAEMEROVÁ, A. Šintó. In Základy asijských náboženství: 2. díl. Praha: Karolinum, 2005. s. 101 a n.

249

9. Literatura a prameny

9. Literatura a prameny 2000 let křesťanství. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999. ABDALATI, H. Zaostřeno na islám: Korán a jeho moudrost [online]. Islámská nadace v Praze a Brně.[cit. 24. 4. 2009]. Dostupný z: . Armagedon: Radostný začátek. Strážná věž, 1. prosinec 2005. AZZAM, L, GOUVERNEUR, A. Muhammad posel Boží. Brno: Islámská nadace. BAILEY, B. J. Who are the Christians in the Middle East? Wm. B. Eerdmans Publishing, 2003. BALLARD, M., FLOYD, G., JORDAN, S. Sails and guns: the era of discovery, AD 1491–1534. Taylor & Francis, 1970. BARD, M. The Falash Mura [online]. Jewish virtual library, 22. 9. 2008 [cit. 21. 2. 2009]. Dostupný z: . BAUM, W., WINKLER D. W. The Church of the East: a concise history. Routledge, 2003. Beta Israel. Wikipedia, The Free Encyclopedia. [online] [cit. 21. 2. 2009]. Dostupný z: . Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih). Praha: Česká biblická společnost, 1993. Bibličtí předpotopní patriarchové – rodopisy [online]. Mýty a skutečnost. Myths & Truth, 2007 [cit. 7. 3. 2009]. Dostupný z: . BINDER, J., LEMAITROVÁ, N., QUINSONOVÁ, M-T. a kol. Slovník křesťanské kultury. Praha: Garamond, 2002 BOHÁČ, A. Egyptští Koptové – zapomenutí křesťané v údolí Nilu [online]. Global Politics, SOCIETAS 2001, Brno, 25. 5. 2008 [cit. 21. 3. 2009]. Dostupný z: . Buddhismus [online]. © Karma Dendrub Dordže. [cit. 30. 4. 2009]. Dostupný z: . Buddhismus a architektura [online]. Thajsko Travel Co. Ltd., Pattaya, Thailand, 2009 [cit. 2. 5. 2009]. Dostupný z: . Českobratrská církev evangelická: Několik slov o církvi [online]. Synodní rada Českobratrské církve evangelické, 2005 [cit. 22. 4. 2009]. Dostupný z: . Čínský buddhismus [online]. China Radio International, 2006 [cit. 30. 4. 2009]. Dostupný z: . ČÍŽEK, A. Základní přehled obřadů [online]. [s.d.] [cit. 14. 3. 2009]. Dostupný z: . Das Buch Henoch: Übersetzt und erklärt von Dr. A. Dillmann. F. C. W. Vogel, 1853.


DEÁK, D. India v 21. storočí: tradícia versus globalizácia. In LETAVAJOVÁ, S. Reflexia globalizácie v lokálnom spoločenstve. Trnava: Univerzita sv. Cyrila a Metoda, 2006. s. 211–221. Dějiny zemí Koruny české. I. díl. Praha: Paseka, 1992. DOUBKOVÁ, V. Rostliny v Bibli [online]. České katolické biblické dílo, 2007 [cit. 23. 3. 2009]. Dostupný z: . DROZDÍKOVÁ, J. Falašové [online]. © 2005–2008 [cit. 21. 2. 2009]. Dostupný z: . DUGAS, D., TEREK, J. Svatá země. Prešov: Dino, 1992. DVOŘÁČEK, J. Úvod do východního církevního práva [online]. Univerzita Palackého v Olomouci, 2009 [cit. 13. 3. 2009]. Dostupný z: <www.upol.cz/fileadmin/user_upload/CMTF-katedry/cirkevnipravo/UvodVychCirkPr-Verze_25_2_2009.doc>. Fatwy. [online]. Islámská nadace v Praze a Brně.[cit. 25. 4. 2009]. Dostupný z: . Francija. Evrei Francii v 1945–2004 gg. [online]. Elektronnaja evrejskaja enciklopedija, © 1976-2008 Society for Research on Jewish Communities [cit. 15. 4. 2009]. Dostupný z: . GAUß, K.-M. Vymírající Evropané. Praha: Vitalis, 2003. GORDON, N. Karaites in the Holocaust? A Case of Mistaken Identity [online]. © 1998–2007 [cit. 23. 2. 2009]. Dostupný z: . GREEN, W. P. Nazi Racial Policy Towards the Karaites. Soviet Jewish Affairs 1978/8,2, s. 36–44. GRIFFITH, S. H. The church in the shadow of the mosque: Christians and Muslims in the world of Islam. Princeton University Press, 2007. GRYGAR, J. Kristus se narodil 7 let před Kristem. [online] © Arcibiskupství pražské, Pastorační středisko 2006–2007 [cit. 10. 3. 2009]. Dostupný z: . HARNONCOURT, P. Katolicita a katolicismus. Teologické texty, 2004/1. HARANT, Kryštof z Polžic a Bezdružic. Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii: Kapitola 48. Vypsání náboženství Nestoriánů, Syriánů, Maronitů, Jakobitů a Abyssynův. [online]. Vydání z r. 1854 [cit. 16. 3. 2009]. Dostupný z: . HAUSEROVÁ, M. Česká města ve středověku [online]. [cit. 6. 4. 2009]. Dostupný z: . Hinduismus: Základní články víry [online]. Česká hinduistická náboženská společnost, © Hinduismus.cz 2006 [cit. 27. 4. 2009]. Dostupný z: . History. The Falasha Mura. [online]. Israel Association for Ethiopian Jews. [cit. 21. 2. 2009]. Dostupný z: .

251


HLAVINKA, A. Bludy a lži v dějinách. Brno, 1908. HRABÁKOVÁ, L. Židé a jejich kultura [online]. Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická, [cit. 16. 4. 2009]. Dostupný z: . CHAKIMOV, A. K fenomenologii urbanisticheskoj kul'tury [online]. Academy of Arts of Uzbekistan, © 2004 – 2008 [cit. 6. 4. 2009]. Dostupný z: . Idish. Vikipedija, svobodnaja enciklopedija. [online] [cit. 21. 2. 2009]. Dostupný z: . Informace o Tibetu [online]. © Potala, 2008 [cit. 2. 5. 2009]. Dostupný z: . Islamskaja (musul'manskaja) arhitektura [online]. Еnciklopedija. Kompanija «Krugosvet», © 2001–2009 [cit. 6. 4. 2009]. Dostupný z: . Istorija ekonomicheskih uchenij: Kurs lekcij. Moskva, 1997. Íśá upanišad (přel. Rasa Ravi) [online]. 2004 [cit. 28. 4. 2009]. Dostupný z: . Jidiš [online]. ČZU, Provozně ekonomická fakulta. Stránky pro studenty HKS, 2008 [cit. 17. 4. 2009]. Dostupný z: . Kabala [online]. 2007–2009 [cit. 20. 4. 2009]. Dostupný z: . Karaitský judaismus [online]. © 2005–2008 [cit. 21. 2. 2009]. Dostupný z: . KARAS, P. Historie, územní rozšíření a současný stav židovské populace v USA [online]. Jewish liberal union – Židovská liberálna únia, © 2001–2004 [cit. 15. 4. 2009]. Dostupný z: . KARMAZÍNOVÁ, J. Sionistické spolky v Brně. Brno, 2007. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Historický ústav. Vedoucí bakalářské práce Tomáš Dvořák. Katedrála Krista Spasitele [online]. 2008 [cit. 22. 4. 2009]. Dostupný z: . Katechismus. Evanjelický (luteránský) katechizmus. Skalice, 1870. KAUSCH, A. Seidenstraße: Von China durch die wüsten Gobi und Taklamakan über den Karakorum Highway nach Pakistan : Buddhistische Architektur. DuMont Reiseverlag, 2008. KLÁNSKÝ, J., KLÁNSKÁ, E. Pouť do Svaté země. Praha: Panorama, 1991. Kniha o Bibli: Starý zákon. Praha: Albatros, 1992. KOHOUTKOVÁ, P. Obraz jiného v arménských pramenech 16.–18. století. Vznik a vývoj etnického stereotypu. Praha, 2008. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav etnologie. Dizertační práce. KOKAISL, P., PARGAČ, J. a kol. Pastevecká společnost v proměnách času: Kyrgyzstán a Kazachstán. Praha: FF UK, 2006.

252


KOKAISL, P., PARGAČ, J. a kol. Lidé z hor a lidé z pouští: Tádžikistán a Turkmenistán. Střípky kulturních proměn Střední Asie. 1. vyd. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2007. KOKAISL, P. et al. Kyrgyzstán a Kyrgyzové. Кыргызстан и кыргызы. Plzeň: Filozofická fakulta Západočeské univerzity v Plzni, 2008. Koptská liturgie: Eucharistická modlitba sv. Bazila. Překl. J. Franc. Orig.: HÄNGGI, A., PAHL, I., Prex Eucharistika, vol 12. Suisse: Editions universitaires Fribourg, 1968. S. 347–357. Dostupný z: . KOTRBA, Š. Zaostřeno na islám: pouť do Mekky – hadždž [online]. Britské listy, 10. 2. 2003 [cit. 25. 4. 2009]. Dostupný z: a < http://www.princeton.edu/~humcomp/stages.html>. KRAEMEROVÁ, A. Šintó. In Základy asijských náboženství: 2. díl. Praha: Karolinum, 2005. KROPÁČEK, L. Islám. In Základy asijských náboženství: 1. díl. Praha: Karolinum, 2005. Křišťálová noc [online]. © Institut Terezínské iniciativy, 2008 [cit. 20. 4. 2009]. Dostupný z: . LÄPPLE, A. Úvod do starého zákona. Praha: Česká katolická charita, 1972. LERSKI, J. J., WRÓBEL, P., KOZICKI, R. J. Historical Dictionary of Poland, 966– 1945. Greenwood Publishing Group, 1996. LOSSKY, V. Dogmatická teologie. Praha, 1994. Dostupný z: . LOWENSTEIN, T. Buddhova vize. Praha: Knižní klub/Práh, 1997. Malá československá encyklopedie. Praha: Academia, 1986. MALOVICKÝ, V. Kuchyně staré Šumavy. Praha: MMM, 2000. MARKOVÁ, D., KNOTKOVÁ-ČAPKOVÁ, B. Hinduismus. In Základy asijských náboženství: 1. díl. Praha: Karolinum, 2005. MARKOVÁ, D. Sikhismus. In Základy asijských náboženství: 1. díl. Praha: Karolinum, 2005. MARYÁŠ, J., VYSTOUPIL, J. Ekonomická geografie. [online]. Masarykova univerzita v Brně, 2004. Dostupný z: < www.econ.muni.cz/~Maryas/Skripta/eg-dsoprac.doc>. Masoretské texty [online]. Mýty a skutečnost. Myths & Truth, 2002 [cit. 2. 3. 2009]. Dostupný z: . MAXWELL-STUART, P. G. Papežové: Život a vláda (Od sv. Petra k Janu Pavlu II.) Praha: Svoboda, 1998. MELLO de, A. Modlitba žáby. 1. a 2. díl. Cesta, 1995, 1996. MINAHAN, J. Encyclopedia of the Stateless Nations: S-Z. Greenwood Publishing Group, 2002. MYKISKA, M. Posvátné jeskyně. Lidé a Země. 2/2007. NOVOTNÝ, M. Nevěřící Tomáš [online]. Český rozhlas Regina, 2003 [cit. 9. 3. 2009]. Dostupný z: .

253


OSTŘANSKÝ, B. Súfismus jako příspěvek k mezináboženskému dialogu. Bulletin Společnosti přátel Afriky a Společnosti česko-arabské. Roč. 15, č. 1/2007. PAVLÁT, L. Osm světel: O konci světa. (Osmé světlo – o chasidech, židech zvláštních mezi všemi ostatními). Praha: Albatros, 1992. PEJS, O. Vojenští duchovní v čs. armádě ve Velké Británii (1940–1943). Vojenská história, 3/2003. POLÁČEK, Z. Etiopská ortodoxní církev. Etiopie (Bulletin Sdružení přátel Etiopie). Praha: Společnost přátel Afriky, 3/1994. POLÁČEK, Z. Falašové – věrní vyznavači judaismu. Etiopie (Bulletin Sdružení přátel Etiopie). Praha: Společnost přátel Afriky, 5/1996. POSSELT, B. Ist Religion gefährlich?. Sankt Ulrich Verlag, Augsburg 2007. In: Víra jako pouhá rekvizita. Katolický týdeník: Příloha Perspektivy 13/2008. Proč být pravoslavným křesťanem? : Proč nejsme římskými katolíky? [online]. © Pravoslavné publikační dílo 1997–2007, [cit. 16. 3. 2009]. Dostupný z: . Příběhy dračích císařů. Bratislava: Orbis Pictus Istropolitana, 1993. RAVI, R. Úvod do metafyziky a esoteriky Indie: Nástin filozofie upanišadů. Vadžrajóginí, 2004. kap. 1.2. Dostupný z: . Research Services Presbyterian Church (U.S.A.). Congregations and Membership – 1997–2007. Comparative Statistics 2007, p. 5, © 2008. ROGERS, A. Lidé a kultury. Praha: Nakladatelský dům OP, 1994. Rossija. Evrei Rossii posle 1991 g. [online]. Elektronnaja evrejskaja enciklopedija, © 1976–2008 Society for Research on Jewish Communities [cit. 15. 4. 2009]. Dostupný z: . Rozsah bible – biblický kánon [online]. Apologia 2007 [cit. 2. 3. 2009]. Dostupný z: . ŘEHÁK, R., PURŠL, L. Kabala, mystika židů. Dingir. 1/2001, s. 14–16. SAHN, S. Co je zen [online]. Zenová škola Kwan Um, 2009 [cit. 30. 4. 2009]. Dostupný z: . SALAJKA, M. Slovník náboženských a teologických výrazů a pojmů. Praha: Církev československá husitská, 2000. SCHIFFMAN, L. H. Texts and Traditions: A Source Reader for the Study of Second Temple and Rabbinic Judaism. KTAV Publishing House, Inc., 1998. SCHNEEBERGER, V. Začněme u Adama aneb okřídlená biblická rčení. Praha: Návrat domů, 2003. SKALICKÝ, K. Zjevení v mimokřesťanských náboženstvích. In PENNA, R. Vangeli, religioni e cultura. San Paolo: Cinisello Balsamo, 1993. s. 150–188. Dostupný z: . SKLENKA, L. Posvátná hora Kailás. Tibetské listy. 6/1999. Slovník biblické kultury. Praha: EWA Edition, 1992. Speciál o oborech: Teologie [online]. 21. 05. 2008 [cit. 16. 2. 2009]. Dostupný z: .

254


ŠILER, V. Historie protestantismu [online]. 2002 [cit. 22. 4. 2009]. Dostupný z: . ŠENŠEL, Ľ. Album tolerančných a artikulárnych chrámov. Liptovský Sv. Mikuláš: Tranoscius, 1931. ŠKOVIERA, A. Gréckokatolícka cirkev na Slovensku: Obrad a spiritualita [online]. 2008 [cit. 22. 4. 2009]. Dostupný z: . Tao-Te-Ťing: Kniha o Tao a ctnosti. Bratislava: Cad Press, 1994. Talmud Bavli : Brachot [online]. Talmidim, © 2008 [cit. 20. 4. 2009]. Dostupný z: . The History of Ethiopian Jews. [online]. Jewish virtual library. [cit. 21. 2. 2009]. Dostupný z: < http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Judaism/ejhist.html>. The Karaite Korner [online]. © 1998–2007 [cit. 23. 2. 2009]. Dostupný z: . The Liturgy of the Church of the East. Burlingame: Mar Shimun Memorial Fund, 1978. The New Testament Canon. [online]. Bible Research. Internet Resources for Students of Scripture © 2001–2007 [cit. 2. 3. 2009]. Dostupný z: < http://www.bible-researcher.com/canon3.html>. Theologische Realenzyklopädie: Lamaismus. Berlin, New York: Walter de Gruyter, 1990. THOMAS, M. J., Deprogramming The Church. Lulu.com, 2006. Tibetská kniha mrtvých. Bardo thödol. Přel. Josef Kolmaš. Internetová verze na . Ve Švédsku se odděluje církev od státu [online]. © Severské listy, 1998–2009, 5. 1. 2000 [cit. 22. 4. 2009]. Dostupný z: . VENTURA, V. Starobylé orientální církve. Katolický týdeník: Příloha Perspektivy. 46/2006. Védy: Indická filosofie [online]. 2005 [cit. 28. 4. 2009]. Výběr z díla S. Rádhakrišnan: Indická filosofie I., ČSAV, Praha, 1961. Dostupný z: . VOLENCOVÁ, D. Kulturní aspekty buddhismu. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 1999. Vedoucí diplomové práce Vladimír Borecký. WATSON, J. H. Among the Copts. Sussex Academic Press, 2002. WITTEVEEN, H. J. Univerzální súfismus. Praha: Alternativa, 1998 Židé – dějiny a kultura. Praha: Židovské muzeum, 1997.

255

10. Rejstřík

10. Rejstřík baptisté, 178 bazilika, 129, 130 Beta Israel (falašové), 51 Bible, 48, 53, 56, 57, 59, 60, 61, 62, 66, 69, 70, 71, 73, 74, 77, 79, 80, 83, 89, 90, 99, 104, 105, 106, 107, 113, 116, 176, 180, 193 biskup, 10, 77, 110, 124, 125, 126, 138, 142, 167, 177 bódhisattva, 227 bogomilové, 170 bönismus, 8, 238 bönisté, 8 buddha, 227 Buddha, 9, 226, 227, 229, 230, 232, 233, 241, 242 buddhismus, 8, 29, 183, 215, 217, 225, 226, 227, 228, 229, 230, 232, 233, 234, 235, 236, 238, 239, 244, 246; čínský, 234; hínajánový, 225, 233; indický, 235; mahajánový, 224; Srí Lanka, 208; tantrický, 236; théravádový, 225; tibetský, 236, 237, 238 buddhisté, 29, 30, 173, 217, 224, 225, 226, 227, 232, 238, 242; indičtí, 224; ruští, 224; tibetští, 231 buddhističtí Kyrgyzové, 29

A Abrahám, 9, 12, 60, 62, 76, 86, 115, 137, 186, 205, 206 Abram, 62 adam, 73 Adam, 73, 75, 104, 128, 170 adamité, 170 alavité, 28 albigenští, 170 anabaptisté, 15 anglikánská církev, 14, 102, 125, 142, 176, 177, 178 antisemitismus, 36, 37, 92, 96 apokalypsa: aramejská, 65; Eliášova, 72; Janova, 113, 114 Arabové, 32, 37, 133, 187, 188 Ararat, 9 arcibiskup, 126; malabarský, 167 arcidiecéze, 127 arcijáhenství, 127 Archa úmluvy, 142, 143, 144, 145 architektura: buddhistická, 239; buddhistická (théraváda), 240; byzantská, 155; etiopská, 143; hinduistická, 222; islámská, 22; katolická (západní), 128; pravoslavná (ruská), 159; protestantská, 180; židovská, 97 arménská apoštolská církev, 118 arménská církev, 118, 150, 151 arménská katolická církev, 121 artikulární kostely, 180 Asyrská církev východu, 118, 163, 164, 165 aškenázové, 38, 42, 43, 44, 46, 47

C Církev československá husitská, 179 Církev sjednocení, 104

Č Českobratrská církev evangelická, 105, 179

B baptisérium, 131

256

10. Rejstřík

hinduisté, 167, 173, 208, 209, 214, 216, 243 Horští židé, 13, 46 Hospodin, 9, 62, 63, 64, 70, 71, 74, 78, 79, 80, 81, 87, 88, 89, 97 Hus J. (Mistr), 171, 178, 179 husité, 9, 171, 179

D dalajláma, 238 Desatero, 89, 144 deuterokanonické knihy, 71, 72, 113 diaspora, 13, 33, 120, 153, 163; arménská, 153 dogma, 4, 5, 7, 108 drúzové, 28 džinismus, 215 džinisté, 8, 217

Ch Chalcedonský koncil, 117, 118, 120, 133, 148 Chaldejský obřad, 163 chasidismus, 45, 86 Choreb, 9

E Edikt milánský, 91 epištola, 113, 114, 172 etiopská církev, 118, 140, 141, 142, 143 Eva, 74, 170

I ikona, 155, 169 ikonostas, 152, 155, 156 inkvizice, 13, 14; katolická, 14, 41; protestantská, 14 islám, 7, 13, 16, 22, 24, 26, 28, 29, 48, 61, 104, 112, 134, 138, 183, 185, 186, 187, 188, 190, 191, 192, 193, 196, 201, 202, 203, 204, 215, 228, 244; sunnitský, 183, 185 ismailité, 185, 199, 200 Izrael, 33, 36, 37, 38, 39, 45, 49, 50, 51, 52, 53, 56, 57, 59, 60, 62, 63, 64, 82, 86, 120, 176, 178

F falašové, 49, 50, 51, 52, 53, 55 farář, 126

G Ganga, 10 gemara, 83, 84 geografie náboženství, 3, 6 ghetto, 43, 92

J

H

jáhen, 125, 135, 142 Jakobité, 148 Jan (evangelista), 113 Jan Křtitel, 106 Jan Pavel II., 31, 91 Ježíš, 4, 9, 48, 71, 72, 103, 104, 106, 116, 117, 125, 135, 136, 150, 152, 164, 174, 186, 202, 215 jidiš, 35, 40, 44, 45 Jindřich VIII, 14, 176, 177

habáni, 15 harappská kultura, 211 hebrejština, 33 heterodoxie, 200 hidžra, 190, 195 hierarchie, 108, 125, 142 hínajána, 232, 233 hindové, 16 hinduismus, 10, 208, 210, 211, 213, 214, 215, 216, 217, 218, 229, 243, 244

257

10. Rejstřík

Jób, 80, 81, 120 jóga, 212 judaismus, 34, 35, 36, 45, 47, 48, 49, 50, 52, 53, 55, 89, 91, 104, 135, 167, 185, 186; karaitská forma, 48

Korán, 26, 185, 186, 189, 190, 191, 192, 193, 194, 196, 198, 199, 200, 201, 203, 205 košer, 96 Kristus, 4, 9, 11, 48, 58, 103, 104, 106, 107, 109, 117, 125, 128, 129, 135, 136, 137, 150, 152, 156, 165, 171, 174, 175 krymčaci, 47 Krymčaci, 40 křesťané, 5, 11, 19, 28, 68, 69, 91, 92, 99, 100, 103, 104, 105, 106, 107, 108, 109, 111, 112, 113, 128, 129, 133, 134, 141, 149, 150, 151, 171, 174, 185, 188, 193; arabští, 163; asyrští, 165; etiopští, 50, 55, 56, 69, 140, 144; indičtí, 148, 166, 167; indičtí, 209; iráčtí, 112; katoličtí, 67; koptští, 133, 138; ortodoxní, 141, 147; pravoslavní, 67; syro-malabarští, 167; syrští ortodoxní, 164 křesťanství, 13, 19, 25, 26, 40, 41, 48, 49, 51, 59, 91, 92, 99, 103, 104, 106, 107, 109, 111, 112, 121, 129, 130, 132, 138, 140, 142, 163, 164, 170, 185, 186, 215, 225, 228, 244; alexandrijské, 111; arménské, 118, 151; bulharské, 121; egyptské, 133; etiopské, 55, 140, 143; evangelikální, 125; pravoslavné, 120; východosyrské, 112; západosyrské, 112 Křišťálová noc, 93, 95 kumránské svitky, 64, 66

K kabala, 85, 86 Kailás, 8 kalendář: buddhistický (thajský), 242; etiopský, 146; gregoriánský, 158; juliánský, 107, 158; muslimský, 190, 195; perský, 195; židovský, 90 Kalvárie, 9, 10 Kalvín J., 14, 173 kalvínská církev, 175 kaplan, 126 karaimové, 47, 48 Karaimové, 40, 47, 48 karaité, 47, 48 Karaité, 40, 47, 48 kardinál, 126, 167 karma, 213, 216, 220, 227, 230 kasta, 25, 167, 211, 212, 213, 215 katakomby, 128, 129 kataři, 170 katolíci, 14, 15, 19, 29, 32, 67, 68, 99, 100, 124, 127, 128, 133, 139, 173, 225; byzantští, 148; koptští, 139 katolická církev, 20, 106, 125, 175, 176 Kérala, 111, 148, 166, 167 kněz, 63, 97, 125, 126, 135, 139, 142, 175 Kniha Henochova, 69, 70, 71 Komenský J. A., 15, 108 konfesionalismus, 28 konfucianismus, 225, 234, 245, 246, 248 Konfucius (Kchung Fu-c’), 24, 245, 246, 247 koptové, 133, 134, 138, 139; ortodoxní, 139 Koptská církev, 118, 133 Koptská katolická církev, 138

L ladino, 41 lámaismus, 224, 225, 236, 238 Lao-c’, 232, 246, 247 levirátní manželství, 20, 79 liturgie, 28, 87, 111, 112, 124, 129, 132, 135, 139, 140, 152, 157; arménská, 151, 152; byzantská, 156; protestantská, 175; východosyrská,

258

10. Rejstřík

Nový zákon, 9, 59, 66, 71, 74, 104, 106, 113, 115, 116

150, 162; západosyrská, 148, 150; západosyrská, 150 Lukáš (evangelista), 113 Lurdy, 12 luteráni, 173, 179 luteránství, 172 Luther M., 14, 96, 171, 172, 174

O obřízka, 29, 53, 56, 135, 140, 141 oranžisté, 31 ortodoxie, 177, 186 ortodoxní církve, 102, 105, 106 ortopraxe, 186

M mahajána, 225, 232, 234 malankarský obřad, 148 Marek (evangelista), 5, 109, 113, 133, 137 maronité, 28, 122, 149 maronitský obřad, 149 marranos, 13, 41 Matouš (evangelista), 5, 113 Mekka, 187, 188, 189, 190, 191, 203, 204, 207; pouť, 204 melchité, 148 melchitská církev, 148 menonité, 15 Mesiáš, 49, 65, 69, 90, 104, 106 metodisté, 178 Metuzalém, 75, 76 mišna, 83 Mohamed, 48, 104, 165, 186, 187, 188, 189, 190, 191, 193, 196, 203 Mojžíš, 9, 59, 62, 72, 89, 144 monogamie, 20, 192 Moonisté, 104 moriskové, 13 muslimové, 12, 13, 16, 28, 29, 30, 42, 103, 104, 134, 141, 145, 173, 183, 185, 186, 187, 192, 193, 195, 196, 199, 200, 201, 202, 203, 215, 243; čínští, 183; evropští, 185; indičtí, 208, 209

P pagody, 239 Paňdžáb, 16, 243, 245 papež, 91, 110, 124, 126; alexandrijský, 141 pársismus, 215 Párvátí, 8 patriarchát, 109, 110, 111, 117, 118, 119, 120, 123, 154; alexandrijský, 109, 120, 133; antiochijský, 109, 120; antiochijský, 162; bulharský, 121; gruzínský, 121; jeruzalémský, 109, 120; konstantinopolský, 120; koptský, 120; koptský katolický, 139; moskevský, 120; rumunský, 121; římský, 119; srbský, 120 Pentateuch, 52, 60, 67, 113; samaritánský, 76 Petr (apoštol), 109, 124, 164 pogromy, 35, 39, 43, 93, 95 polygamní manželství, 20 potopa, 75, 77 pravoslavni, 16, 121, 136, 154, 157, 158 pravoslavní, 28, 29, 99, 105, 119, 137; Gruzíni, 151 pravoslavní křesťané, 42 predestinace, 170, 173 presbyteriáni, 178 protestanti, 14, 28, 31, 32, 67, 68, 99, 124, 128, 171, 172, 178, 180 protestantské církve, 106 puritáni, 178

N nestoriáni, 111, 117, 163, 165 nirvána, 227, 232 novokřtěnci, 15

259

10. Rejstřík

šintoismus (šintó), 248 Šiva, 8, 217, 222 šivaismus, 217

R reconquista, 13 reformace, 13, 170, 172, 173, 178, 180; česká, 179 reinkarnace, 216 religionistika, 4, 6 rotunda, 130

T Tábor, 9 Tadeáš (apoštol), 164 Talmud, 47, 48, 83; Babylónský, 83; Jeruzalémský, 83 Tanach, 48, 66, 67 taoismus, 183, 225, 232, 234, 235, 246, 247, 248 teologie, 4, 5, 6, 112; biblická, 5 théraváda, 233 tibetský buddhismus, 225 toleranční kostely, 180 Tomáš (apoštol), 117, 118, 164, 166 Tomáš Akvinský, 25 Tóra, 52, 66, 67, 68, 83, 97

Ř řeckokatolíci, 28 řeckokatolické církve, 124, 155

S sansára, 213, 227 sefardi, 38, 40, 41, 42 Septuaginta, 67, 76, 111 Siddhártha Gautama, 226 sikhové, 16, 209, 217, 243, 244, 245 Sinaj, 9, 59, 62, 69, 144, 164 sionismus, 36, 37 Slovenská evanjelická církev augsburského vyznania, 180 starokatolické církve, 125 Starý zákon, 56, 66, 67, 71, 104, 111, 113 stúpy, 239 súfismus, 201, 202 sunnité, 28, 183, 196, 200 súra, 189, 191, 192, 203 synagóga, 95, 97 syromalabarská církev, 148 Syrská církev, 118 Syrsko-jakobitská církev, 148

U upanišady, 218, 219, 220

V vadžrajána, 236 varna, 167, 211, 212, 213 védy, 212, 218 Velké schizma, 119 Viklef J., 170, 171 višnuismus, 217

Z

Š

Zaslíbená země, 32, 33, 50, 60, 62, 63 Zeď nářků, 61 zen, 225, 235, 238; beatový, 238 Zwingli U., 15, 173, 174

šabat, 53, 55 Šalamoun, 61, 144 šaría, 7, 138 šíité, 28, 185, 195, 198, 199, 204 šintoismus, 225

260

10. Rejstřík

67, 68, 69, 75, 83, 86, 90, 91, 92, 93, 94, 95, 96, 97, 98, 103, 104, 113, 133, 144, 153, 173, 185, 188, 193; balkánští, 42; byzantští, 42; etiopští, 50; mizrahi, 46

Ž židé, 12, 13, 14, 15, 25, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 42, 43, 44, 45, 46, 47, 48, 49, 50, 51, 53, 54, 55, 61, 65, 66,

261

11. Seznam vyobrazení

11. Seznam vyobrazení Obrázek 1, 2. Posvátná hora Kailás a tibetští poutníci ..................................................................... 9 Obrázek 3. Křížová Hora, Jiřetín pod Jedlovou ............................................................................. 10 Obrázek 4, 5. Očišťování v Ganze, posvátná řeka Jamuna znečištěná odpadky............................. 11 Obrázek 6. Lurdská jeskyně (Lurdy); napodobenina lurdské jeskyně v Palkovicích (ČR)............. 12 Obrázek 7. Teritoriální rozmístění Srbů v Srbsku .......................................................................... 17 Obrázek 8. Natalita v Srbsku; 1961, 1986...................................................................................... 18 Obrázek 9. Tádž Mahal (Indie) – 17. st.......................................................................................... 23 Obrázek 10. Buchara (Uzbekistán) ................................................................................................ 23 Obrázek 11. Alhambra (Grenada, Španělsko) – 13. až 15. století .................................................. 24 Obrázek 12. Mešita Muhammada Alího, Káhira............................................................................ 24 Obrázek 13. Kyrgyzský hřbitov v Číně a čínské hřbitovy.............................................................. 31 Obrázek 14. Počty židů v jednotlivých světadílech........................................................................ 35 Obrázek 15. Židé v Chorostkově.................................................................................................... 40 Obrázek 16. Znak Běloruské SSR.................................................................................................. 46 Obrázek 17. Etiopští židé v Izraeli ................................................................................................. 51 Obrázek 18. Hroby v Izraeli s židovskou hvězdou a amharskými nápisy ...................................... 51 Obrázek 19. Území obydlené falaši (Beta Israel)........................................................................... 53 Obrázek 20. Falašská vesnice......................................................................................................... 54 Obrázek 21. Zeď nářků a mešita al-Aksa ....................................................................................... 63 Obrázek 22. Kumránský svitek: ..................................................................................................... 67 Obrázek 23, 24, 25, 26. Jeskyně v Kumránu a kumránské svitky .................................................. 68 Obrázek 27. Anděl odvádí Henocha do nebe ................................................................................. 72 Obrázek 28. Sumerský seznam králů ............................................................................................. 78 Obrázek 29. Babylónská věž.......................................................................................................... 80 Obrázek 30. Útěk ze Sodomy......................................................................................................... 81 Obrázek 31. Místa, v nichž byly během tzv. křišťálové noci vypáleny synagogy.......................... 96 Obrázek 32. Buchenwald ............................................................................................................... 97 Obrázek 33. Pinkasova synagóga se jmény umučených židů......................................................... 98 Obrázek 34. Podíl křesťanů v jednotlivých zemích světa............................................................. 102 Obrázek 35., 36. Rozmístění katolíků podle světadílů v roce 1950 a 2000 .................................. 103 Obrázek 37. Katolíci v jednotlivých světadílech (2012). ............................................................. 104 Obrázek 38. Náboženská situace v Evropě. ................................................................................. 105 Obrázek 39. Časové schéma vzniku pražského a olomouckého arcibiskupství............................ 130 Obrázek 40. Bazilika sv. Petra ..................................................................................................... 133 Obrázek 41. Sv. Pavel za hradbami.............................................................................................. 133 Obrázek 42. Lateránská bazilika .................................................................................................. 133 Obrázek 43. Fresky v Hagia Sophia............................................................................................. 133 Obrázek 44. Bazilika S. Apollinare u Ravenny z roku 549 .......................................................... 134 Obrázek 45. Rotunda.................................................................................................................... 135 Obrázek 46. Chrámový okrsek v Pise (11.–14. století) ................................................................ 135 Obrázek 47. Kostel sv. Michala v Mnichově ............................................................................... 136 Obrázek 48. Setkání dvou papežů (2013): koptský Tawadros II. a římský František (vlevo) ...... 137 Obrázek 49, 50. Koptský chrám. Klášter sv. Antonína ................................................................ 143 Obrázek 51. Interiér koptského chrámu ....................................................................................... 143 Obrázek 52. Svatý Frumentius ..................................................................................................... 144

262

11. Seznam vyobrazení

Obrázek 53. Ukázky etiopského náboženského umění ................................................................ 146 Obrázek 54, 55. Chrám v Axúmu a současný strážce Archy úmluvy .......................................... 149 Obrázek 56. Venkovský kostel z bambusu .................................................................................. 149 Obrázek 57. Chrám Panny Marie v Aksumu ze 17. století .......................................................... 149 Obrázek 58, 59. Moderní katedrála sv. Trojice v Addis Abebě s hrobem císaře Haile Selassie... 150 Obrázek 60. Skalní monolitické chrámy – sv. Jiří, Lalibela......................................................... 150 Obrázek 61, 62. Arménská velikonoční liturgie........................................................................... 156 Obrázek 63. Arménský kostel Panny Marie v SZ Íránu (Maryam-e Moghadas) ......................... 158 Obrázek 64, 65. Původně křesťanský chrám Hagia Sophia ......................................................... 159 Obrázek 66. Ikonostas v katedrálním chrámu Povýšení vznešeného a životodárného kříže v Bratislavě (řeckokatolický) ....................................................................................................... 160 Obrázek 67 a 68. Chrám Krista Spasitele. Jedna z bočních kaplí................................................. 164 Obrázek 69 a 70. Demolice chrámu a nikdy neuskutečněný projekt Paláce sovětů ..................... 165 Obrázek 71. Mužský novospasský klášter ze 13. století (Moskva) .............................................. 166 Obrázek 72. Ikona krále Abgara s mandylionem (obrazem Kristovy roušky známým z křížové cesty) ........................................................................................................................................... 168 Obrázek 73. Malabarský arcibiskup kardinál Varkey Vithayathil................................................ 171 Obrázek 74. Křesťanské ikony – mariánské zobrazování ............................................................ 173 Obrázek 75. Artikulární kostel v Plavnici (Šariš) ........................................................................ 184 Obrázek 76. Artikulární kostel Leváre (bratislavský seniorát)..................................................... 184 Obrázek 77. Religiozita v ČR (1921–2011)................................................................................. 185 Obrázek 79. Převažující náboženství v Africe ............................................................................. 187 Obrázek 80. Muslimská populace ................................................................................................ 188 Obrázek 81. Keruán (Kairouan) s muslimským hřbitovem (1927/1997) ..................................... 207 Obrázek 82. Náboženství v Indii (1981) ...................................................................................... 213 Obrázek 83. Hinduistická populace v Africe ............................................................................... 214 Obrázek 84, 85. Angkor Vat ........................................................................................................ 227 Obrázek 86. Chrám Jagannatha, 13. století (Poutní místo Puri, Orissa, Indie)............................. 228 Obrázek 87. Podíl buddhistů (včetně příbuzných náboženských systémů) z celkové populace v daných zemích (podle kultury, nebo formální příslušnosti) ...................................................... 229 Obrázek 88. Podíl praktikujících buddhistů z celkové populace v daných zemích ...................... 230 Obrázek 89. Malí mniši v Thajsku............................................................................................... 237 Obrázek 90. Modlící mlýnek ....................................................................................................... 240 Obrázek 91. Tibetská AO a původní velikost Tibetu ................................................................... 241 Obrázek 92. Vývoj od indické stúpy k čínské pagodě ................................................................. 244 Obrázek 93. Nejposvátnější místo sikhů – Zlatý chrám v Amritsaru. .......................................... 248 Obrázek 94. Posvátná místa taoismu............................................................................................ 251 Obrázek 95. Různé druhy torii..................................................................................................... 253 Graf 1. Klima: Nejnižší měsíční průměrné teploty – Izrael, Egypt ................................................ 58 Graf 2. Klima: Nejvyšší měsíční průměrné teploty – Izrael, Egypt................................................ 59 Graf 3. Klima: Průměrné měsíční srážky – Izrael, Egypt............................................................... 61 Tabulka 1. Základní přehled obřadů katolických a ortodoxních církví. ....................................... 125 Tabulka 2. Přehled východních katolických (uniatských) církví.................................................. 126

263

12. Obsah

12. Obsah PŘEDMLUVA _______________________________________________ 3 1. 1.1. 1.2. 2. 2.1. 2.2. 2.3. 2.4. 2.5.

ÚVOD __________________________________________________ 4 STUDIUM NÁBOŽENSTVÍ ________________________________________4 GEOGRAFIE NÁBOŽENSTVÍ JAKO VĚDNÍ DISCIPLÍNA __________________6 VZTAH NÁBOŽENSKÝCH SYSTÉMŮ A GEOGRAFIE ____________8 GEOGRAFICKÉ OBJEKTY JAKO NÁBOŽENSKÉ SYMBOLY _______________8 NÁBOŽENSTVÍ A OBYVATELSTVO ________________________________13 NÁBOŽENSTVÍ A SÍDLA ________________________________________20 NÁBOŽENSTVÍ A HOSPODÁŘSTVÍ ________________________________24 NÁBOŽENSTVÍ A POLITIKA, UTVÁŘENÍ ETNICITY ___________________28

PŘEHLED JEDNOTLIVÝCH NÁBOŽENSTVÍ _______________________33 MONOTEISTICKÁ NÁBOŽENSTVÍ ________________________________33 3.

JUDAISMUS _________________________________________________33

3.1. POČTY A ROZMÍSTĚNÍ ŽIDŮ ____________________________________33 3.2. ŽIDOVSKÉ SKUPINY __________________________________________41 3.2.1. SEFARDI __________________________________________________41 3.2.2. AŠKENÁZOVÉ ______________________________________________43 3.2.3. CHASIDÉ __________________________________________________46 3.2.4. MIZRAHI __________________________________________________47 3.2.5. KARAIMOVÉ (KARAITÉ) ______________________________________48 3.2.6. FALAŠOVÉ_________________________________________________50 3.3. BIBLE – STARÝ ZÁKON ________________________________________58 3.3.1. GEOGRAFIE BIBLICKÉ OBLASTI _________________________________58 3.3.2. BIBLE JAKO KNIHA DĚJIN IZRAELE ______________________________62 3.3.3. PŘEHLED ROZSAHU A POŘADÍ KNIH V JEDNOTLIVÝCH KÁNONECH ______68 3.3.4. OHLASY DEUTEROKANONICKÝCH SPISŮ V NOVÉM ZÁKONĚ ___________73 3.3.5. PŘÍKLADY STAROZÁKONNÍCH BIBLICKÝCH UDÁLOSTÍ, KTERÉ PRONIKLY JAKO METAFORY DO JAZYKA __________________________________________75 3.4. TALMUD ___________________________________________________85 3.5. KABALA ____________________________________________________87 3.6. ŽIDOVSKÁ PŘEDSTAVA O BOHU _________________________________92 3.7. ŽIDOVSKÝ KALENDÁŘ ________________________________________93 3.8. PRONÁSLEDOVÁNÍ ŽIDŮ _______________________________________94 264

12. Obsah

3.8.1. EKONOMICKÁ SITUACE ______________________________________ 98 3.9. ARCHITEKTURA ____________________________________________ 99 4.

KŘESŤANSTVÍ ____________________________________________ 102

4.1. PODSTATA KŘESŤANSTVÍ ____________________________________ 4.2. VZNIK KŘESŤANSTVÍ _______________________________________ 4.3. BIBLE – NOVÝ ZÁKON _______________________________________ 4.3.1. PŘÍKLADY NOVOZÁKONNÍCH BIBLICKÝCH UDÁLOSTÍ, KTERÉ PRONIKLY JAKO METAFORY DO JAZYKA ________________________________________ 4.4. DĚLENÍ CÍRKVÍ ____________________________________________ 4.5. TRADICE A OBŘADY ________________________________________ 4.6. „LATINSKÁ“ CÍRKEV – ŘÍMSKOKATOLICKÁ _____________________ 4.6.1. ŘÍMSKOKATOLICKÁ CÍRKEVNÍ HIERARCHIE _____________________ 4.6.2. ROZŠÍŘENÍ ŘÍMSKÝCH KATOLÍKŮ _____________________________ 4.6.3. ARCHITEKTURA __________________________________________ 4.7. ALEXANDRIJSKÁ SKUPINA ___________________________________ 4.7.1. KOPTSKÁ CÍRKEV _________________________________________ 4.7.2. ETIOPSKÁ CÍRKEV _________________________________________ 4.8. ZÁPADOSYRSKÁ LITURGIE ___________________________________ 4.8.1. ANTIOCHIJSKÁ SKUPINA (ZÁPADOSYRSKÁ): _____________________ 4.8.2. ARMÉNSKÁ CÍRKEV ________________________________________ 4.8.3. KONSTANTINOPOLSKÁ SKUPINA ______________________________ 4.8.4. KALENDÁŘ ______________________________________________ 4.8.5. UKÁZKY PRAVOSLAVNÉ ARCHITEKTURY _______________________ 4.9. VÝCHODOSYRSKÁ LITURGIE _________________________________ 4.9.1. CHALDEJSKÁ SKUPINA (VÝCHODOSYRSKÁ) _____________________ 4.10. PROTESTANTISMUS A REFORMACE ___________________________ 4.10.1. ŠTĚPENÍ PROTESTANTSKÝCH CÍRKVÍ __________________________ 4.10.2. ANGLIKÁNSKÁ CÍRKEV ____________________________________ 4.10.3. ŠTĚPENÍ ANGLIKÁNSKÉ CÍRKVE _____________________________ 4.10.4. PROTESTANTI V ČECHÁCH _________________________________ 4.11. SOUČASNÁ NÁBOŽENSKÁ SITUACE V ČR _______________________ 5.

106 109 116 118 120 125 127 128 131 132 137 137 144 152 152 154 158 162 163 166 166 174 178 180 181 182 185

ISLÁM ____________________________________________________ 187

5.1. ROZŠÍŘENÍ A POČTY MUSLIMŮ ________________________________ 5.2. PODSTATA ISLÁMU _________________________________________ 5.2.1. POČÁTKY NÁBOŽENSTVÍ ____________________________________ 5.2.2. KORÁN _________________________________________________ 5.2.3. KALENDÁŘ ______________________________________________ 5.3. ROZDĚLENÍ MUSLIMŮ _______________________________________ 5.3.1. SUNNITÉ ________________________________________________ 265

187 189 191 195 199 199 200

12. Obsah

5.3.2. ŠÍITÉ ____________________________________________________202 5.3.3. ISMAILITÉ ________________________________________________203 5.3.4. SÚFISMUS ________________________________________________205 5.4. SVATÁ MÍSTA ISLÁMU ________________________________________207 5.4.1. POUŤ DO MEKKY __________________________________________208 NEMONOTEISTICKÁ NÁBOŽENSTVÍ ____________________________212 6.

HINDUISMUS ______________________________________________212

6.1. ROZŠÍŘENÍ A POČTY HINDUISTŮ ________________________________212 6.2. VZNIK HINDUISMU __________________________________________214 6.3. PODSTATA HINDUISMU _______________________________________218 6.3.1. ZÁKLADNÍ ČLÁNKY VÍRY ____________________________________220 6.3.2. DĚLENÍ HINDUISMU_________________________________________221 6.3.3. POSVÁTNÉ TEXTY __________________________________________221 6.3.4. POSVÁTNÁ MÍSTA A ARCHITEKTURA ____________________________226 7.

BUDDHISMUS ______________________________________________228

7.1. 7.2. 7.3. 7.4. 7.4.1. 7.5. 7.5.1. 7.6. 8. 8.1. 8.2. 8.3. 8.4. 9.

ROZŠÍŘENÍ A POČTY BUDDHISTŮ _______________________________228 ZAČÁTKY BUDDHISMU _______________________________________230 CHÁPÁNÍ SVĚTA ____________________________________________233 DĚLENÍ BUDDHISTŮ _________________________________________236 GEOGRAFICKÉ ROZŠÍŘENÍ BUDDHISTICKÝCH TRADIC _______________242 ARCHITEKTURA ____________________________________________243 ARCHITEKTURA THÉRAVÁDY (THAJSKO) ________________________244 LETOPOČET________________________________________________246

STRUČNÝ PŘEHLED DALŠÍCH NÁBOŽENSKÝCH SYSTÉMŮ___247 SIKHISMUS ________________________________________________247 KONFUCIANISMUS___________________________________________249 TAOISMUS _________________________________________________250 ŠINTOISMUS _______________________________________________252 LITERATURA A PRAMENY _________________________________254

10. REJSTŘÍK _________________________________________________260 11. SEZNAM VYOBRAZENÍ _____________________________________266

266

ISBN , Ing. Mgr. PhDr. Petr Kokaisl, PhD

Recommend Documents