Křišály moci Hněv Pána ohně také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz
Doporučujeme další e-knihy: Henry H. Neff – TAJEMSTVÍ GOBELÍNU – Probuzení Astarotha Henry H. Neff – TAJEMSTVÍ GOBELÍNU – Na pokraji zkázy Roderick Gordon, Brian Williams – Ztracený svět v PODZEMÍ Roderick Gordon, Brian Williams – Hlouběji do PODZEMÍ Michaela Burdová Křišťály moci – Hněv Pána ohně – e-kniha Copyright © Fragment, 2011 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Křišály moci Hněv Pána ohně Michaela Burdová
Jako vždy knihu věnuji své drahé rodině, všem svým přátelům a čtenářům!
Obsah
Prolog.............................................................................................9 Stromy a elfka.............................................................................. 17 Na hranici Neprobádaného hvozdu..............................................26 Än-Ielwil......................................................................................38 Otázky a odpovědi.......................................................................50 V zajetí citů a Kouzla přísahy.......................................................62 Propasti........................................................................................70 Poslové války................................................................................80 Tak se radí nejmoudřejší . ............................................................84 Loučení . .....................................................................................96 Konec plavby, konec snu............................................................ 102 Opouštíme domov . ................................................................... 110 Ärmaelova láska a něha............................................................. 121 Mračna zloby.............................................................................. 128 Zlo z Orrnerských hor................................................................ 146 Selhání se trestá......................................................................... 158 Pán ohně.................................................................................... 162 Před branami Smaragdittu......................................................... 174 Smrt........................................................................................... 184 Hlas elfů....................................................................................200 Ledová ruka...............................................................................208 Boj vrcholí ................................................................................ 218 Projev citu.................................................................................. 226 Sen a skutečnost........................................................................236 Opět spolu................................................................................. 245 „A lví orel vzhůru se vznes…“.................................................... 253 Spoutaný.................................................................................... 261 Naděje........................................................................................ 269
Seili
Orrnerské hory
nský
les
SMARAGDITT
Uwelan Firon
Öllminský hvozd
Půva
Thálon
Darkiliánský les
Selwo Tellnarr
Kost
nat
ly é ská
Ernella
Ën
ien ho ské ry
Jezero Ënien
Es-Leon
bné
Nioonles
o jezer W ien
Erlan
Ytia
hvozd
NAR’DOX
Amrir
Vitwel
önský
Lulwëtlim
Eld-Súll
Tichý hvozd
Gellw
Nazarové skály
Třp GALLNIED Nep ytiv ý le rob s ád an Des-lin D ýh vo zd
Zhynuli vlastní zradou pohlceni nekonečnou vládou srdce nakazil zlý jed a ta změnila se v led. Do rubínového šatu svět se vysvlékl do krvavého roucha se oblékl ta nenávist, ta zloba zlo uspané probudila pak padli – smrt je vzala a noc věčným spánkem zahalila. Tam, kde druzí z Prvních ukryli se tam spalo sémě, až zrodilo se otrokem trýzněným zrádcem smělým rostlo a stalo se strachem zlým. Tak každý z Prvních věčností žije ten s křídly v lese třpyt pozoruje v horách lví orel nad světem se diví ten v labyrintu temnotu kolem vidí a Pán ohně sám smutně bloudí tmou než osvobozen propluje oblohou.
Prolog Pod závojem noci srdce svírá strach tváří v tvář zlu odvaha změní se v prach hvězdy ztraceny, tma pozřela je jen měsíc nabízí poslední naděje k němu modlitby bojovných plynou a lest zdaří se a Temní dnes zhynou.
S
maragditt halila bezedná náruč tmy. Do noci se rýsoval pouze jeho temný a nezřetelný obrys. Hradby a cimbuří byly osvícené mlžným měsíčním světlem, věže královského hradu Mionil byly pod tou studenou září bledé. Vzduch byl chladný, a přesto v něm byla cítit sladkost a vůně odeznívajícího léta. Avšak vítr přicházel z východu od Orrnerských hor a přinášel s sebou cosi hořkého a ledového. Jako závan mrazivého vzdechu, jenž mužům chladil zpocená čela a krky, ochlazoval i mysl a vyzýval ke statečnosti. Ale také v něm bylo něco, co muže děsilo. Drtivá naléhavost, nadšení a dychtivost z boje a z nového krveprolití. Orrnerské hory nebyly dobré a těšily se na válku. Edrian se snažil ten hlas nevnímat. Jeho tělo i mysl byly napnuté k prasknutí. Nitro mu svíraly neodbytné prsty nervozity a bázně. Ale srdce mu tlouklo pomalu – prozatím. Cítil vzrušení. Vyhlídka brzkého boje ho zcela pohlcovala. Zhluboka se nadechl a vzhlédl k obloze. Zdála se mu černější než kdy jindy. Vlnila se po ní černá mračna a vrhala na zem hrozbu a vztek. Edrian doufal, že se nerozbouří natolik, aby spustila déš. Pouze jasný měsíc jim byl útěchou.
9
10
Mladý král se ohlédl na své muže a odhodlaně se usmál. Ano, zvítězí. Věděl to! Stál na malém vrchu a tmou zčernalá tráva se mu vlnila kolem bot. Tiše šuměla a její šum dodával noci jistou tajuplnost. Pod vrchem byla seřazená celá Edrianova armáda. Dva tisíce mužů s divoce bušícími srdci a skálopevným odhodláním bojovat za svobodu svého lidu. První řadu tvořili jezdci v černých pláštích a kápích. Vypadali jako Temní elfové a tak to mělo být. Koně netrpělivě hrabali kopyty, chrastili udidly a potřepávali hlavami. Dalších pět řad mužů byli především vojáci, kteří uprchli z měst, aby se jako psanci přidali ke svému králi. Byli tu i prostí venkované, kteří se toužili přidat ke vzpouře proti Temnému vládci, ačkoli zbraně drželi sotva podruhé v životě. Byla tu i vojska vévodů Valdona a Belowa a lorda Lollera. Všichni tihle muži, mladí i staří, byli připraveni bojovat a zemřít. Byli připraveni následovat svého mladého a energického krále kamkoli. Nebo Edrian je oslnil svým silným a nebojácným duchem a oni k němu vzhlíželi. Nezklamu vás, pomyslel si. Již nikdy více. Znovu pohlédl před sebe. Tam, asi necelou míli před nimi, ležel v otevřené krajině uprostřed plání a polí Smaragditt, hlavní město Sardonského království. Ponuré a smutné, ovládané Temnými. Po Edrianově boku stanul generál Tyrlen. I on byl zahalený do černého pláště. „Veličenstvo, jsme připraveni.“ „Dobře,“ pokývl Edrian hlavou. Stále hleděl k městu, které mu bývalo domovem. K městu, kterému vlastní neuvážeností a rozmarností přivodil pád. Nyní tu stál, vrátil se, aby svou chybu odčinil. Aby Smaragditt zachránil. A znovu usedl na svůj trůn. „A vy, pane?“ zeptal se Tyrlen opatrně. Edrian mu pohlédl do tváře. I v té tmě viděl, že si ho generál znepokojeně měří. „Ano, příteli,“ zašeptal král. „Jsem připraven.“ Generál přikývl. Edrian sešel z kopce, aby se přidal ke svému vojsku. Popadl uzdu svého koně a vyšvihl se do sedla. Otočil se na lorda Lughase Lollera, který k němu přiklusal na svém grošákovi. „Čekejte na znamení a bute připraveni!“
„Spolehněte se, Výsosti,“ přisvědčil lord Lughas sebejistě. „Dobře, jdeme na to,“ vydechl Edrian a oči mu zasvítily vzrušením i nervozitou. Natáhl si kápi černého pláště a družina asi třiceti jezdců ho napodobila. Mezi nimi i generál Tyrlen a vévodové Below a Valdon. „Hodně štěstí, Výsosti,“ zvolal ještě lord Lughas a Edrian mu kývnutím poděkoval. Poté zatáhl za otěže a jeho hřebec se rozjel přímo k Smaragdittu s družinou falešných Temných za zády. Objeli vyčnívající vrch a tryskem vyrazili přes rozlehlou pláň k městským branám. Edrian si jednou rukou přidržoval kápi a mhouřil oči před prudkými nápory větru. Kůň pádil jako střela a pod nohama se mu rozlévala stříbřitá zář. Edrian se nechal zcela prostoupit dusotem kopyt a studeným větrem. Smaragditt se blížil. Jeho mohutné kamenné hradby byly stále blíž a blíž. Edriana se zmocňovala podivná nostalgie. Ach, znal to staré město tak zatraceně dobře. Každý jeho kámen, každé jeho zákoutí, každou uličku. Dokonce i ve tmě viděl oprýskané a ošlehané šedé kameny hradeb. Viděl detaily vyryté na obrovské ebenové bráně. Viděl to ve vzpomínkách… a touha získat město zpátky v něm vzplála jako pochodeň. Ještě přidal na rychlosti. Koňská hříva ho šlehala do tváře. Brána byla na dosah. Sjeli na širokou cestu a svist trávy ustal. Nahradil ho dusot kopyt o tvrdou půdu. Hlavní město se před nimi zvedalo do výše jako chmurná a tmavá pevnost. Edrian dokonce zahlédl stráž Temných za cimbuřím, na němž plály pochodně. Začal se v duchu modlit. Zastavil přímo před bránou a družina mu stanula za zády. Pohlédl k hradbám a zvedl ruku na pozdrav. Srdce mu přitom zběsile tlouklo. Po zádech mu stékaly pramínky potu. Pak jeden z Temných za cimbuřím odpověděl stejným gestem – zvedl ruku. Edrian se málem roztekl úlevou. V duchu začal jásat, avšak zdaleka nic ještě nebylo vyhrané. Všechno se mělo odehrát až nyní. Brána se začala otevírat. Skřípala a vrzala do ticha noci a rozevírala náruč do nitra města. Edrian se ohlédl. Přiklusali k němu koně s vévody Valdonem a Belowem.
11
12
„Nezapomeňte,“ zašeptal. „Až budeme uvnitř, ty, pane Belowe, vyjedeš k hradu Mionil. Vezmi si dvanáct mužů a je rychle. Musíš být na místě dřív, než se ozve poplach. Jedině tak tě Temní vpustí dovnitř. Mionil by měl být prázdný, ale Temní ho budou hlídat.“ „Ano, Výsosti. Nebojte se, stihneme to.“ „Věřím vám.“ Brána byla otevřená a Edrian pobídl svého koně. Kopyta zazvonila o dlažbu. Velké domy s kaštanově hnědými střechami a dřevěným obložením od oken k zemi byly tiché a temné. Nikdo neponocoval. Lidé zřejmě spali. Nikde se nesvítilo. V dáli, nad všemi těmi domky, se tyčil hrad Mionil. Rudý jako krev, bílé věže zářící v měsíčním jasu, hrdý a velkolepý. Edriana při tom pohledu bodlo u srdce. Věděl, že Mionil už není jako dřív. Všichni, kdo v něm žili, byli povražděni. Té noci, kdy jejich mladý král podlehl svodům krásné elfky. Té noci, kdy padl Smaragditt i celé Sardonské království. Zastavil koně a počkal, až se dostane dovnitř celá jeho družina. Vedle každého křídla brány hořel v obrovských kamenných mísách oheň. Jeho mihotavá zář osvětlovala šedé zdi. Potom pohlédl na dva Temné strážce, kteří k němu zamířili. Pod pláštěm sevřel rukoje meče. Temní stanuli vedle jeho koně. „Kdo vás posílá?“ zachrčel jeden z nich mrtvolným hlasem. Edrianovi bezděky naskočila husí kůže. Zmocnila se ho silná nechu. „Právoplatný král Sardonského království!“ vykřikl a stáhl si kápi. Se zasvištěním tasil meč. Čepel se zaleskla pod stříbřitým třpytem měsíce. Temní překvapeně a zlostně zaskuhrali, sáhli po mečích, ale Edrian se prudce rozmáchl a přímo ze sedla oběma setnul hlavy. Jejich bezvládné mrtvoly se zhroutily na zem v kalužích krve. Tak to začalo. „Te!“ zvolal Edrian a pozvedl meč nad hlavu. Vévoda Below kopl koně do slabin. Jako blesk vystřelil širokou ulicí vzhůru do města, přímo k Mionilu, s dvanácti muži v patách. Ze tmy kolem hradeb se nořili další Temní s pozvednutými meči. Edrian zatáhl za otěže a hřebec se prudce otočil k otevřené bráně.
„Znamení!“ zakřičel a jeden z jeho mužů seskočil z koně, zpod pláště vytáhl pochodeň a vstrčil její konec do ohně v kamenné míse. Pochodeň ihned vzplála. Voják se vrhl k bráně, postavil se doprostřed vchodu a třikrát zamával pochodní nad hlavou. Vzduch proal divoký svist a muž s pochodní se skácel k zemi s šípem v temeni hlavy. Edrian se otočil – za ním přibíhali dva Temní s kušemi v rukou. Pak vzhlédl a spatřil další Temné na hradbách také s pozvednutými kušemi. Ale znamení bylo dáno. To bylo nejdůležitější. Šíp mu proletěl kolem hlavy, až ucítil chladný závan vzduchu těsně u spánku. Ohlédl se, když uslyšel křik – další z jeho vojáků padl mrtev ze sedla. Koně poplašeně poskakovali a řehtali. „Luky!“ rozkázal Edrian a asi desítka vojáků zasadila šípy. „Zabijte je!“ vykřikl vzápětí a šípy opustily tětivy jako bzučící mračno hmyzu. Pětice Temných nad bránou padla k zemi. Další Temní se k nim řítili z města a Edrian pozvedl meč. Druhou rukou pevně sevřel otěže. „Všechny je zabijte! Držte bránu otevřenou!“ rozkázal a pak se vrhl rovnou mezi přibíhající netvory. Kůň srazil dva z nich k zemi a Edrian se ze sedla kolem sebe oháněl mečem. Vojáci ho následovali, jiní se snažili skolit Temné na hradbách a šípy stále létaly tmou. Jeden Temný Edriana chytil za nohu a pokusil se ho strhnout ze sedla. Ale mladý král mu s řevem zabodl meč do hlavy – ostří projelo lebkou jako máslem. Dalšího netvora kopnul do brady a jinému proklál hrdlo. Strhla se bitva a Temných přibývalo. Pak se spustil poplach. Někdo zadul na poplašný roh. Městem se rozlil dutý, hluboký, bu blavý zvuk. Ten hrozivý zvuk byl předzvěstí smrti. Ale ne naší smrti, blesklo králi hlavou. Nepřipouštěl si, že jeho vlastní muži padají se zkrvavenými hrdly, s probodanými těly a useknutými hlavami. My zvítězíme. V domech se začala rozsvěcet světla. Lidé se probouzeli a hrozilo, že vzápětí vypukne panika. To nebylo dobré, ale přesto si Edrian zachovával sebedůvěru. Hnalo ho téměř fanatické šílenství – šílené přesvěd-
13
14
čení, že nemohou prohrát. Nyní ne – ještě ne! Tahle noc bude jejich, a se děje cokoli! „Králi!“ Skolil dalšího Temného a otočil se. Vtom viděl dalšího svého muže padnout. Brána se dala do pohybu. Její obránci umírali a brána se zavírala. Edrian skrz ni viděl přijíždět posilu. Viděl přijíždět téměř dva tisíce mužů. Viděl přijíždět záchranu. Viděl přijíždět vítězství. „Ne!“ zařval a vrhl se zpět k bráně. Strhnul přitom několik Temných, brodil se záplavou černých kápí. „Udržte bránu!“ volal. „Brána!“ Mladý voják na běloušovi zvedl luk a střelil. Temný, jenž točil kruhem s řetězy, které bránu zavíraly, zasípal a zhroutil se. Jeho druh také. Ale to už přibíhali další netvoři a pokračovali namísto svých mrtvých společníků. Mladík znovu vystřelil. Temní padli. Brána zůstala zpola otevřena. Vojsko se blížilo. „K bráně!“ křičel Edrian. „Otevřete bránu!“ Mladík na běloušovi poslechl jako první. Seskočil z koně a vrhl se vykonat rozkaz. Brána se dala opět do pohybu, tentokrát opačně. Dveře se opět rozevíraly. Pak se za mladíkem objevil Temný a bez zaváhání mu přesekl páteř jediným švihem meče. Edrianovi se stáhlo hrdlo. Byl tak mladý… Pobídl koně a vyrazil. Smetl tři netvory, dalšího udupala tvrdá kopyta jeho koně. Zastavil se u brány. Zatáhl za otěže a hřebec se vzepjal, zahrabal kopyty ve vzduchu a pak skopl dva Temné, kteří se znovu pokusili bránu zavřít. Edrian seskočil ze sedla a povolil řetězy. Ebenové dveře se s rachotem ještě více roztáhly a pak už se vojsko vřítilo dovnitř doslova jako vražedná smrš, s řvoucím lordem Lollerem v čele. Zavládl chaos a hluk. Řev a řinčení mečů. Masakr. Do vzduchu se vznesl pach krve a potu. Edrian se oháněl mečem hlava nehlava a přitom hledal svého koně. Zrovna se k němu vrhl jeden z Temných a sekl mu ostřím přímo po krku. Mladý král jen taktak uskočil vzad a vzápětí se rozmáchl čepelí před sebe a netvorova ruka vylétla do vzduchu.
Temný zapištěl jako raněná krysa a z uatého pahýlu mu tryskala krev. Edrian mu hbitě proklál hru. Nato se otočil a odrazil útok jiné zrůdy. Další zaútočila z boku. Edrian cítil, že mu dochází dech, ale nepolevoval. Vtom ho ochromila tupá bolest v zátylku. Svět se zatočil a před očima mu vyvstaly hvězdičky. Hlava mu třeštila. Otočil se jako v mrákotách, aby čelil nepříteli, jenž ho praštil ze zadu do hlavy. Avšak byl příliš pomalý – Temný ho udeřil rukojetí do obličeje a Edrian klopýtl vzad. Z úst a nosu mu vytryskla krev. Vrazil přitom do jiného Temného a skácel se s ním na zem, přičemž se netvor nabodl na svou vlastní zbraň. Králův původní protivník k němu přiskočil, zvedl meč a… Skřehotavě zasípal, když ho zezadu generál Tyrlen probodl skrz naskrz. Edrianovi se konečně přestávala točit hlava a Tyrlen k němu natáhl ruku, aby ho zvedl na nohy. Edrian si hřbetem rukavice otřel krev z obličeje. „V pořádku, pane?“ zeptal se Tyrlen. Edrian přikývl. Rozhlédl se a úžasem pozvedl obočí. Temní leželi jeden přes druhého, nehybní a poražení. Většina byla mrtvá. Někteří ještě bojovali, ale vojáci je sráželi jako kuželky. Byli v přesile. Město se zaplnilo černými mrtvolami. Zahlédl lorda Lughase, jak s vítězným řevem vráží Temnému meč do krku, jak dalšímu probodává břicho. Viděl i vévodu Valdona, který na tu spouš hleděl ze hřbetu svého koně, tvář od krve, v očích nevěřícný výraz. Vyhráli jsme! míhalo se Edrianovi ohromeně hlavou. Vyhráli, vyhráli, vyhráli! „Je to naše,“ zašeptal. „Vítězství je naše!“ vykřikl a zvedl meč. Muži na koních i na nohou, ještě s bojovným šklebem ve tváři, se po něm udiveně podívali. Teprve potom pochopili. Všichni najednou zvedli nad hlavu své zbraně a mocně zařvali: „Vítězství!!!“ „Ano,“ šeptal Edrian omámený únavou i štěstím. Zvedl tvář k obloze. Měsíc mu zalil obličej svým jasem. „Smaragditt je náš,“ pohlédl do Tyrlenových rozšířených očí. „Království je naše.“
15
„Prozatím, můj králi,“ odvětil generál tiše. Z domů se začali nořit lidé. Užaslí, vyděšení, zmatení. Zakrývali si ústa dlaněmi, nevěřícně hleděli na spouš všude kolem. Městem se opět rozhostilo ticho – mrtvé ticho. Ale král se ho rozhodl přerušit. „Lidé!“ zvolal a postoupil kupředu. „Poslouchejte mě! Nadvláda Temného vládce Nar’doxu je u konce! Pohlete na mrtvoly těch, kteří vás tak dlouho strašili. Jsem král Edrian a vracím se k vám!“ Lidé na něj zírali jako na zjevení a až po chvíli propukli v úlevný a šastný pláč. Edrian si prohrábl zpocené vlasy a zasunul meč. Tahle noc patří jim. Ale co ty další? Obrátil se ke generálovi. „Jedeme k Mionilu. Za vévodou Belowem a jeho muži. Připravit se na skutečnou bitvu.“ „Ano, můj pane,“ přisvědčil Tyrlen a zachmuřeně si povzdechl. „Válka teprve začne.“ 16
Stromy a elfka
H
leděla na zvolna plynoucí řeku a nevěděla, co si počít. Voda tady dole byla mělká a klidnější, dno bylo kamenité – větší kameny vykukovaly i nad hladinu – a břeh byl plný oblázků. Veškeré zvuky okolní přírody pohlcoval mohutný rachot vodopádu. Ten se opodál řítil z vysoké skály a s dunivými nárazy padal do malého jezírka, odkud řeka pokračovala ve své pouti. Neilin otočila hlavu a zadívala se na bílou vodní tříš, jež vodopád obklopovala. Byl to nádherný pohled, ale ona si ho nedokázala vychutnat. Vzhlédla a uviděla vzdálený tmavý proužek lávky. Měla štěstí, voda ji vyplavila hned u vodopádu a vynesla ji rovnou na břeh. Ale kde je Arwin? Pohlédla před sebe. Na druhém břehu řeky stála rozložitá skála, porostlá křivými, divokými borovicemi. Přecházela v kolmý tmavý sráz útesu, kde ještě před několika hodinami stál Sorgan a jeho Temní. Nad ní se táhly vzhůru zelené louky a pak kopce, ztrácející se v dáli. Dívka stočila pohled zpět na hladinu řeky. Matně se leskla, ale žádné sluneční paprsky se na ní nezrcadlily. Obloha byla šedá, zatažená a vyhlížela zlověstně. Jako by se zlobila a chystala se zemi pod sebou potrestat pořádnou průtrží a možná i blesky. Neilin na hladině zahlédla svůj vlastní odraz. Ten pohled v ní vyvolal úzkost. Uvědomila si, jak je bezradná a bezmocná, jak je sama a ztra cená. Stála na břehu divoké řeky, promočená na kost. Voda odkapávala z jejích šatů, sukně se jí lepila na nohy a vlasy k obličeji. Kapky vody jí stékaly i po tváři, takže nebylo poznat, že pláče.
17
18
Ještě před chvílí jsem se cítila šastná a plná síly. Ještě před chvílí jsem byla připravená zachraňovat svět… Jak mi to nyní zní vzdáleně. Jsem sama, je mi zima a mám hlad. Je div, že vůbec můžu stát na nohou, jak jsem vyčerpaná a jak se mi klepou kolena. Nedokázala bych te utíkat ani před medvědem, kdyby se objevil, natož bojovat s Temnými a zachraňovat zemi. Bez Arwina jsem nic. To on by se měl postavit všem těm zrůdám a poslat je do propasti. On na to má. Já ne. A te jsem ztratila i jeho. Zničeně klesla na zem, přitáhla si kolena k tělu a tvář složila do dlaní. Zoufalství a beznaději ji pohltily. Plakala a naříkala nad svým ubohým osudem, plýtvala posledními zbytky sil. Arwin byl pryč. Kdoví, co se s ním stalo… Ona spadla do řeky, ale co on? Modlila se, aby ho Sorgan nedostal, ale co jiného se mohlo stát? Byl slabý a vyčerpaný a Temní byli samozřejmě v přesile. Jestli ho zajali, je s Neilin konec. A co se stane s ním? Nechtěla ani pomyslet. Rvalo jí to srdce. Ale možná se mu podařilo dostat se na druhou stranu lávky a te ji hledá. Možná po ní pátrá, doufá, že pád přežila. Jak by se ale potom měli setkat? Kam má Neilin jít? Nebo má zůstat tam, kde je? V tom případě ale zmrzne na kost, den ubývá a brzy se jistě strhne liják. Musí si najít úkryt. Ale co potom? Bezradně si prohrábla mokré vlasy a odhrnula si je z čela. Měla rozedřené dlaně, ale voda jí rány vymyla. I přesto to pálilo. Musím se rozhodnout, co udělám. Už dost naříkání a sebelítosti. Tak by to řekl Arwin, ne? A měl by pravdu. Tohle mi nepomůže. Musím být silná. Musím najít ztracenou odvahu. Nevzdám se. Nepodlehnu překážkám. Budu bojovat. Zatnula zuby a vynaložila všechny zbývající síly, aby vstala. Svaly jí bolely, celé tělo ji bolelo. V rameni ji opět píchalo, ale rána, kterou utržila v Ernele od šípu, se naštěstí neotevřela. Zhluboka se nadechla. Půjdu do Än-Ielwilu. Co na tom, že neznám cestu? Půjdu do Än-Ielwilu,
a se děje, co chce. Pomstím své přátele a rodinu, pomstím sama sebe. Přijmu proroctví a udělám cokoli, abych Isgraëla zničila. Někdo to udělat musí. A pokud Arwin vyvázl… snad se s ním znovu setkám. Bu v Än-Ielwilu, nebo cestou k němu. Hlavně a je v pořádku. Prosím! Povzdechla si a otočila se od řeky. Proti ní se rozprostírala úchvatná, nespoutaná příroda. O kus dál podél břehu ležely velké kameny, některé béžové a některé mléčně bílé, usazené v jemném písku. Břeh se postupně zvedal a přecházel v temně zelenou trávu a smrkový les. Byl zarostlý bujnou zelení. Táhl se do dáli až ke druhé kolmé stěně rokle. Neilin se rozhodla, že bude nejlepší, když právě tam si najde přístřeší a úkryt před deštěm. Začala se belhat do travnatého svahu, když zjistila, že nemá svou dýku. Strnula. „To ne!“ zběsile se rozhlédla kolem dokola, ale Silmalïa nikde. „Ne! Jen to ne!“ Vrátila se k řece a začala prohledávat břeh. Trvalo jí asi dvacet minut, než hledání vzdala a smířila se s tím, že zůstala nejen sama a ztracená, ale také neozbrojená. Arwin ji měl rád… na té dýce mu záleželo. A já jsem ji ztratila. Smutně pohlédla na své zápěstí, kde se stále třpytil slzičkový náramek. Aspoň ty jsi mi zůstal. Tebe neztratím. Zamířila k lesu. Šlo se jí špatně nejen kvůli bolavým nohám, ale také kvůli mokré a těžké sukni, která se jí stále lepila k lýtkům i stehnům. O slovo se začal hlásit žaludek. Hlasitě kručel a škemral a Neilin si mrzutě zkřížila paže na břiše. „Máš smůlu,“ zamumlala ponuře. „Asi budeme oba o hladu ještě pěkně dlouho, protože – řekněme si upřímně – já bych neulovila ani veverku. A nelovila bych, ani kdybych to uměla,“ potřásla hlavou a dál mířila k lesu. „Vážně si neumím představit, jak připravuju o život ně jakého malého, nevinného králíčka.“
19
20
Hvozd se blížil. Nepůsobil zrovna tak bezpečně, jak si dívka představovala, ale přesto se rozhodla pokračovat v cestě pod jeho klenbou. Až do chvíle, kdy se kaňonem rozlehl strašlivý, zlověstný řev. Dívka ztuhla. Znělo to jako řev velké, hladové kočky a rozhodně se zdálo, že to přichází právě z tohoto lesa. Ten zvuk přehlušil dokonce i burácení vodopádu. „Tak jo,“ Neilin na prázdno polkla. „Možná bude přece jen lepší držet se břehu řeky. A že zmoknu? No a? Stejně už jsem nasáklá vodou jako houba.“ Otočila se k lesu zády a pádila zpátky k řece. Mířila na jih. Procházela kolem velkých světlých balvanů, vyplašila vydru, která si na jednom z nich vychutnávala svou rybí svačinku – což jí Neilin, a především její žaludek, k smrti záviděli. Pak se brodila mokrými oblázky, aby se vyhnula trnitému houští. A ve chvíli, když se drápala po žulovém převisu, aby se dostala na travnatou zem, ho uviděla. Srdce se jí rozbušilo jako zvon. Na okamžik přestala i dýchat a málem se na místě rozplakala úlevou a radostí. Zapomněla na veškerou únavu a bolest a rozeběhla se k němu celá šastná. Smála se jako blázen a ani si neuvědomovala, že jí tečou slzy. Arwin se belhal podél břehu, a když dívku uviděl, přidal do kroku. Neilin se mu prudce vrhla kolem krku. Vypadal trochu zaskočeně, ale dívka to nevnímala. Šastně se k němu tiskla a všechny chmury ji opustily. On ji po vteřině pevně objal, obemknul ji pažemi a těsně ji k sobě přivinul. Obličejem se nejprve otřel o její mokré vlasy a pak svou tvář zabořil do ohybu mezi jejím ramenem a šíjí. Neilin si přála, aby ten okamžik trval věčně. Cítila na krku jeho horký dech a naskočila jí husí kůže. Srdce jí bušilo jako šílené – nikdy ho neviděla raději než právě nyní. Ještě nikdy nepocítila takové vzrušení, horkost a slast. Povolil objetí a dlaněmi jí přejel po zádech. Konečně se ho přestala držet jako klíště a trochu se od něho odtáhla. Pohlédla mu do obličeje. Po levé tváři se mu táhl ošklivý hluboký šrám. Začala se neovladatelně třást, když se jí obličejem jemně otřel o líce a pak ji lehce políbil na čelo.
Rukama ji pohladil po mokrých vlasech a zadíval se jí do očí. Usmíval se a Neilin si všimla, že i on je promočený skrz naskrz. „Co se stalo?“ vyhrkla. „Jak jsi mě tak rychle našel?“ Uculil se. „Když ses rozhodla vykoupat se a k tomu si trochu zaskákat, vrhl jsem se za tebou.“ Neilin vykulila oči. „Skočil jsi? Dolů? Ze shora?“ „Ano.“ „Proč?“ „Přece abych tě zachránil,“ nepřestával se usmívat a Neilin se celá rozklepala, když se k ní sklonil a ocitl se blízko jejího obličeje. „Tak, jako vždycky.“ „Ehm, ale to se ti moc nepovedlo, vi?“ uculila se nevinně. Povzdechl si: „Moc ne.“ „Bála jsem se, že tě Sorgan dostal,“ přiznala. „Ten mě nikdy nedostane,“ řekl to tak nějak zvláštně, jako by v tom byl jakýsi skrytý vtip. Neilin si při zmínce o Sorganovi vzpomněla i na něco jiného. Ta vzpomínka jí otřásla. Odtáhla se od Arwina. Couvla a srdce jí nyní bušilo nikoli štěstím a láskou, ale strachem a neblahým tušením. Arwin se zamračil, když viděl její znepokojený výraz. „Proč…“ snažila se o pevný hlas, ale nedařilo se jí to. „Proč ti říkal Awrixeli?“ Arwin odevzdaně zavřel oči. Sklonil hlavu a prohrábl si mokré vlasy. Viděla v tom gestu cosi bezradného a zoufalého. Ale když oči otevřel, byl jeho pohled opět klidný a studený. Byla v něm však skrytá prosba. „Protože jsem Awrixel.“ Neilin na něj šokovaně hleděla, ačkoli někde hluboko uvnitř tuto odpově tušila. „Ne…“ zašeptala zdrceně. Připadala si, jako by jí právě někdo vrazil pořádnou ránu do hlavy. Cítila se zrazená, obelhaná… a nemohla tomu uvěřit. A přitom to do sebe tak nádherně zapadá. „Neilin,“ vykročil k ní, ale ona couvla.
21
22
„Nepřibližuj se!“ Zavrávorala, najednou měla pocit, že jí tohle tělo vůbec nepatří. Pak se zhroutila. Dosedla na zem a snažila se chytit dech. „To nemůže být pravda!“ „Vysvětlím ti to.“ „Vysvětlíš mi to?“ zvedla k němu hlavu. V očích se jí třpytily slzy. „Ty mi to vysvětlíš?! A co mi chceš vysvětlovat?! Že jsi mi celou dobu lhal? Že jsi mě vodil za nos jako nějakou husu?! Že jsi vrah?!“ Odvrátil pohled. Viděla, že ho svými slovy zasáhla. „Protože ty jsi vrah, Arwine!“ nevesele se zasmála. „Ach, promiň, chtěla jsem říct Awrixeli!“ „Ano, jsem vrah,“ řekl tiše. Díval se na řeku. Vlasy mu zakrývaly oči. „Ano!“ vykřikla Neilin hystericky a propukla v pláč. „Jsi vrah! Jsi – ach, Bože – jsi Isgraëlův syn!“ „Ano.“ „Celou tu dobu…“ „Nemohl jsem ti to říct,“ podíval se na ni provinilým pohledem. Mluvil klidně a vyrovnaně, ale v očích měl bolest. „Potřeboval jsem, abys mi věřila, jedině tak jsem tě mohl chránit. Kdybych ti prozradil, kdo jsem, tak bys mi neuvěřila nikdy.“ Neilin nepřestávala vzlykat. Tvář měla skrytou ve dlaních. „Vzdal jsem se zla a svého otce. Nenávidím ho, Neilin, zabil mi matku. Viděl jsem to…“ Dívka stále nebyla schopná slova. „Odešel jsem ke svým prarodičům do Än-Ielwilu a oni mi řekli o proroctví a o tobě. Dostal jsem úkol a rozhodl jsem se ho splnit. Rozhodl jsem se otce zničit. Rozhodl jsem se odčinit své zlo.“ „Copak to jde?“ pohlédla na něho s uslzenýma očima. „Slyšela jsem o tvé krutosti. Lidé se tě bojí víc než Sorgana.“ Sklonil hlavu a odvrátil se od ní. „Já vím.“ „To prostě nemůže být pravda,“ prohrábla si vlasy a pak si pěstmi otřela oči. Už nemohla plakat. Připadala si vyschlá jako jezero na poušti. „Neilin,“ přistoupil k ní. Váhavě k ní natáhl ruku, ale ona se odtáhla. „Ne, nech mě být,“ vstala a oklepala si špínu z šatů. „Dove mě do Än-Ielwilu. To je vše.“
„Tohle patří tobě,“ řekl náhle a podal jí Silmalïu. „Našel jsem ji mezi kameny.“ Nedokázala se zaradovat. Necítila nic. „Ne. Nikdy nebyla moje,“ řekla. „Nechci od tebe nic.“ Viděla mu na očích, jak moc mu ubližuje. Ale nemohla si pomoct. On nemá city. Vtom z lesa přímo nad nimi vystoupila elfka. Neilin se otočila a brada jí poklesla. Elfka k nim zamířila a překvapený Arwin-Awrixel jí vyšel vstříc. Neilin na ni fascinovaně zírala. Tahle elfka vypadala úplně jinak než elfské ženy v Es-Leonu. Byla z ní cítit síla a urozenost. V temně zelených očích se jí zračila hrdost a nezkrotná povaha. Ple měla stejně bílou jako Awrixel a vlasy černější než uhel měla stažené do ohonu. Pohybovala se ladně a sebejistě a na sobě měla překrásný, světle zelený oděv. U pasu jí visel meč, přes rameno kožená taška, a na zádech měla toulec se šípy a velký štíhlý luk. Vypadala jako bojovnice. „Ellneso?“ oslovil ji Awrixel překvapeně. Sněhobílé rty se jí roztáhly do širokého úsměvu. Šastně ho chytila za ramena a vtiskla mu polibek na tvář. Nemusela se přitom stavět na špičky jako Neilin – byla dost vysoká. „Konečně,“ vydechla s úlevou. Hlas měla něžný a sladký, skoro se k jejímu bojovnému vzhledu nehodil. „Hledám vás už třetí den.“ „Proč?“ podivil se Awrixel. Neilin nechápala vůbec nic. „Král s královnou měli starost. Zdrželi jste se příliš dlouho a Isgraëlovy stvůry jsou všude,“ vysvětlila, přičemž z Awrixela nespouštěla oči. „Zrovna jsem scházela z kopce sem do údolí, když jsem zahlédla Temné a nějaký boj na kraji vodopádu.“ „Ano. Sorgan nás napadl. Spadli jsme do řeky a já přitom ztratil brašnu se všemi věcmi.“ „Hmm, to mi došlo,“ zamračila se, ale pak se pousmála: „Vypadáš příšerně.“ Awrixel se trpce ušklíbl. „Kéž bych mohl říct totéž o tobě.“ Uculila se a svůj pronikavý zrak zaměřila na Neilin.
23
24
Copak mají všichni elfové tak bodavé oči? Zachvěla se. „Takže to je ona…“ zašeptala elfka s tak posvátnou úctou, až Neilin zrudla. Elfka k ní pomalu přistoupila a dívka jí jen tiše záviděla její spanilost. „Ta, kterou poznamenalo proroctví.“ „Jen Neilin, prosím,“ zamumlala rozpačitě. Elfka se usmála. Měla velice milý a laskavý úsměv. „Jsem Ellnesa z Lulwëtlimu a je pro mne čest, že se s tebou mohu konečně setkat.“ Neilin neměla ani tušení, jak se zachovat nebo co říct, a tak se na elfku pouze usmála a připadala si jako pitomec. „Měli bychom vyrazit, Arwine,“ otočila se elfka na Awrixela. Potom se znovu usmála na Neilin. „Král s královnou tě již očekávají.“ Neilin cítila, jak se jí zmocňuje nervozita. „Dobrá, ve nás,“ přikývl Awrixel a pak dodal: „A už mě můžeš oslovovat mým pravým jménem. Ona to ví.“ Ellnesa po Neilin střelila rychlým pohledem. „Skutečně?“ „Ano.“ „Dobře,“ přikývla a vydala se k zelené stráni. „Jestli máte hlad, zbyla mi trocha jídla,“ otočila se přitom hlavně na Neilin. „A také voda, tu mám čerstvou, nabrala jsem ji u řeky.“ Neilin bylo najednou trapné říkat, jaký má obrovský hlad. Jenže ji prozradil její žaludek, když hlasitě zaskučel. Dívka zrudla. Ale Ellnesa se usmála. Vyndala z kožené kabely krajíc toho podivného chleba, který u sebe nosil i Awrixel, a podala jí ho společně s velkou hruškou. Pak se otočila zase na Awrixela. „Hledala jsem vás ještě z jiného, závažnějšího důvodu,“ řekla. „Na hranicích Neprobádaného hvozdu se usadili ibraxirové.“ Awrixel se zamračil: „Jak to?“ „Myslím, že je to past. Čekají na vás,“ odpověděla. „Isgraël není hloupý, to víš. Došlo mu, kam s Vyvolenou míříš. Do Neprobádaného hvozdu te nikdo nepronikne.“ Chvíli se odmlčela a pak dodala: „Vede je má sestra.“
Neilin se zmateně zamračila. Její sestra? Jak to myslí? Proč by její sestra… „Jak ses dostala ven?“ zeptal se Awrixel a přerušil tak Neilininy myšlenky. „Znám tajný průchod. Díky němu projdeme do hvozdu bez povšimnutí. Proto jsem vás také hledala. Jinak byste padli do pasti.“ „Jak je to daleko?“ „Asi necelou míli odtud. Tam za tím kopcem už bude Neprobádaný hvozd na dohled.“ Awrixel přikývl a ohlédl se na Neilin. Kráčela za nimi mlčky. Únava ji opět zasáhla jako šíp. V hlavě měla zmatek a stále ještě se nedokázala vzpamatovat. Na jeden den se toho událo příliš. „Jsi v pořádku?“ zeptal se Awrixel, ale ona po něm pouze šlehla nepřátelským pohledem. Jestli si myslí, že mu odpustí, tak to se plete. 25
Na hranici
Neprobádaného hvozdu
N
26
eilin se na chvíli zastavila, když před sebou konečně zahlédla černý obrys Neprobádaného hvozdu. Dala ruce v bok a snažila se vydýchat. Asi půl hodiny stoupali do kopce, než vylezli až sem nahoru. Divoká, zvlněná krajina se změnila v širokou rovnou pláň s nekonečnou černou plochou hvozdu přímo před nimi. Neilin vyčerpaně klesla na zem, lokty se opřela o kolena a svěsila hlavu. „Potřebuju přestávku,“ vydechla a Awrixel s Ellnesou se na ni překvapeně otočili. Celou dobu kráčeli bok po boku, pusy nezavřeli, což Neilin začalo z nějakého důvodu pořádně dráždit, a bylo jim přitom úplně jedno, že ona se za nimi plahočí naprosto vyčerpaná. Obloha úplně zčernala. Neilin si nebyla jistá, zda již padl soumrak, protože celé nebe vyplnila černočerná bouřková mračna. Zuřivě se nadouvala a narážela do sebe jako záštiplní bojovníci. Co chvíli svět ozářil ostrý záblesk fialového světla – na východě se prohnal blesk. Blížila se bouře. No, to nám ještě scházelo. Když začnu konečně usychat, tak začne pršet. Jen co si to pomyslela, dopadly jí na tvář první kapky. Zamrkala a vzhlédla k obloze. Vtom se spustil prudký liják. „Ó, Bože!“ zaúpěla Neilin podrážděně. Měla toho všeho tak akorát dost. Co by asi řekli páni elfové, kdyby se te otočila a na celé to jejich zatracené proroctví se vykašlala? Alespoň Awrixel by si to jistě zasloužil. „Žene se bouřka, ale mohla by nás minout,“ poznamenala Ellnesa
s pohledem upřeným ke vzdáleným Ënienským horám. Během minuty byla mokrá, jako by právě vylezla z řeky, stejně jako předtím Neilin s Awrixelem. Nezdálo se, že by jí déš vadil. „Vážně tady chceš takhle sedět?“ zeptal se Neilin Awrixel, zatímco mu liják bušil do obličeje a vlasy se mu lepily k čelu. Provazce vody bubnovaly do trávy jako zběsilé a Neilin raději zase vstala. Všechny svaly ji bolely. „Tak jdeme, a to máme za sebou,“ povzdechla si, ale mluvila k Ellnese. Na Awrixela se ani nepodívala. Pokračovali v cestě a Ellnesa je po chvíli nasměrovala k malému, strmému svahu necelých dvě stě metrů od hvozdu. Odtud se už daly rozeznat tmavé vysoké stromy a temná náruč, kterou les nabízel. Neilin se ta náruč příliš nezamlouvala. „Snad nás nechceš táhnout do toho kopce?“ obrátila se na elfku. Awrixel náhle strnul. Zůstal stát se zrakem upřeným k hvozdu. Zastínil si oči rukou, aby mu do nich nestékal déš. „Déš mi brání ve výhledu, ale cítím jejich pach,“ řekl a Neilin si pomyslela, že přitom vypadá jako bůh noci. „Ano, jsou tam,“ přisvědčila Ellnesa. Musela skoro křičet, nebo liják ještě zesílil a mlátil do všeho kolem tak prudce a hlasitě, že nebylo slyšet nic jiného. Neilin se otřásla zimou a objala se pažemi. Byla si jistá, že jestli se brzy nepřevlékne do suchého a nenapije něčeho horkého, pořádně prochladne. Určitě budu mít rýmu až do konce života. Awrixel přistoupil k Ellnese: „V dešti se všechny pachy vždycky rozloží a zdvojnásobí. A oni smrdí jako hromada hnoje.“ Neilin věděla, že mluví o ibraxirech. Pak se zašklebila, když viděla, jak se elfka usmála a rukou se Awrixela zlehka dotkla kolem pasu: „Já vím.“ Nato vyběhla do stráně a asi v půlce se zastavila. Zdolala ten travnatý sráz, z něhož se nyní řinuly potoky vody, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě. Ellnesa byla pružná jako proutek. Neilin v duchu žasla. Ona by se nedokázala tak elegantně a lehce pohybovat, ani kdyby se snažila sebevíc.
27
28
„Pojte!“ křikla Ellnesa a oblohou znovu šlehla ta oslepující, zlověstná, fialová záře. Pak byla zase tma a dívku někdo chytil za ruku. „Tak poj,“ promluvil Awrixel a Neilin sebou leknutím cukla – ani si nevšimla, že stojí těsně vedle ní. Vytrhla se mu. „Jít umím sama,“ ohradila se a vydala se ke stráni. Trvalo jí snad deset minut, než se vyšplhala tam, kam se Ellnesa dostala za dvě vteřiny. Nohy jí po mokré hlíně neustále klouzaly, do toho se jí pletla sukně. Několikrát upadla, takže když ji Awrixel nakonec vzal kolem pasu a vytáhl nahoru, nebránila se. Dokud nestála pevně na nohou. Potom se od něho znovu odtáhla. „A co te?“ zasupěla. Stáli te uprostřed svahu a les se ztratil za jeho tmavou stěnou. Ellnesa se usmála. „Tady,“ řekla, trochu se sklonila a otevřela dokonale ukryté, kulaté, trávou porostlé víko přímo ve stráni. Neilin pozvedla obočí a pohlédla do černočerného vchodu jakéhosi tunelu. Trochu to připomínalo králičí noru a vůbec se jí to nelíbilo. „To je ten průchod,“ došlo Awrixelovi. „Kam přesně vede?“ „Tunel vede pod zemí přímo do Neprobádaného hvozdu. Druhé dveře jsou ve stromu nějakých sto metrů od okraje lesa. Když jsem jím vycházela ven hledat vás, žádní ibraxirové tam nebyli. Je to bezpečné.“ „A temné a jistě i vlhké,“ dodala Neilin s ponurým úšklebkem. „Navíc tam bude určitě zima a plno brouků a pavouků.“ „Není jiné cesty, pokud se nechceš potkat s hromadou ibraxirů,“ namítla Ellnesa. Vypadala zmateně. Zřejmě nechápala Neilininu špatnou náladu. Jí samotné to celé očividně připadalo nesmírně vzrušující. Neilin to nepřipadalo vzrušující ani trochu. Možná to bude tím, že těch „vzrušení“ mám za sebou tak akorát dost. Možná to bude i tím, že mě trefil šíp a Arwin – teda vlastně Awrixel – mi ho musel vyrvat z masa pěkně zaživa. Možná to bude i tou infekcí, kdy jsem si myslela, že se konečně odeberu do země věčného klidu a míru, uvidím mámu i Obina a budu si vysedávat na obláčcích v bílých šatičkách a s bílými křidélky na zádech. A možná za to může i ten parchant Sorgan a skutečnost, že jsem si dneska odpoledne skočila z útesu a zaplavala v ledový
řece. A konečně – ach, ano – konečně za to může sám Awrixel, který ještě před pár hodinami Awrixelem nebyl. Zhluboka si povzdechla a zavrtěla hlavou. Zase jsi sarkastická a zase se lituješ. Kdy už s tím konečně přestaneš, Neilin? „Tak jo, přestanu fňukat,“ zavrčela a jen matně si uvědomila, že to pronesla nahlas. „Prosím?“ zamrkala Ellnesa. Awrixel se mračil. Vypadal ustaraně. „Ale nic, promiň,“ mávla Neilin rukou. „Vzhůru do tunelu pozdravit pavoučky.“ Sledovala, jak Ellnesa zmizela v noře, a pohlédla na Awrixela. Pozoroval ji upřeným pohledem. Voda mu stékala po tváři, po krku, po pažích, vsakovala se mu do vesty a kalhot, kapala mu z vlasů. Jeho safírové oči v té zlověstné tmě opět zářily. „Ty mi to neodpustíš, vi?“ zašeptal náhle a Neilin bodlo u srdce. Ještě chvíli mu hleděla do očí a ten pohled ji málem porazil. Ale ona se rozhodla, že bude silná. Beze slova se k němu otočila zády a vlezla do tunelu. Awrixel ji následoval se skloněnou hlavou a zabouchl víko. Pozřela je ledová a neproniknutelná tma. Neilin naprázdno polkla a otřásla se. Překvapilo ji, že chodba je tak prostorná, že se tu mohla úplně narovnat. Ale nemýlila se v předpokladu, že tu bude zima a vlhko. Ten chlad a zatuchlost, ten pach vlhké půdy ji přímo štípaly do nosu. Probouzely v ní úzkost a strach. Vzpomněla si na Darkilianský hvozd a temnou jeskyni, kde probudila Démona nenávisti. Tohle místo jí tu strašidelnou skálu hodně připomínalo. Pak bliklo světlo a Ellnesinu tvář ozářil plamínek bílého ohně. V ruce držela hořící svíčku. Neilin si v tom světle uvědomila, že tunel není vůbec tak prostorný, jak si zprvu myslela. Naopak byl poměrně úzký i nízký. Ona tu sice stála vzpřímeně, ale Ellnesa, a především Awrixel se museli ohýbat. „Jsi v pořádku, Neilin?“ zeptala se náhle elfka a starostlivě se dotkla její paže. „Jsi jako kus ledu!“
29
30
„To nic,“ pousmála se dívka, ale vzápětí svá slova popřela neovladatelným zachvěním. Ellnesa se zatvářila tak, jako by snad Neilin na místě umírala. Dívce ten výraz velice připomněl přehnaně usta ranou tvář její matky, když některá z jejích dcer náhodou chytila chřipku. Musela se usmát. „Pospěšme si, Awrixeli,“ zvolala Ellnesa a vrhla na elfa úzkostlivý pohled. „Ta dívka na tom není dobře.“ „Ale ne, mně je dobře, vážně,“ namítla Neilin statečně, ale zdálo se, že jí ani jeden z elfů nevěří. Awrixel se stále mračil. „Ano, Ellneso,“ řekl nakonec, „pospěšme si.“ A vyrazil do tmy. Elfka ho následovala s pozvednutou svíčkou a neustále se přitom ohlížela na Neilin. Dívku její starost málem dojala. Ellnesa jí vlastně připadala docela milá. Šourala se za nimi a asi po pěti minutách se začala modlit, aby už byli z toho příšerného tunelu venku. Snažila se nedotýkat stěn, nebo se bála, že přitom narazí na pavučinu nebo dokonce na pavouka či jinou hmyzí obludu. Neilin milovala zvířata a přírodu, ale hmyzu se k smrti bála. „Už jsme tu,“ ozval se zepředu Awrixel. Vzápětí se chodbou rozlilo kalné světlo. Opět byl slyšet déš a Neilin dokonce ucítila vůni jehličí a mechu, když Awrixel otevřel poklop. Pak před sebou spatřila tři dřevěné schody. Rychle se hrnula k východu a málem přitom vrazila do Ellnesy, když se elfka nečekaně zastavila. „Tiše,“ ohlédla se na ni a přiložila si prst na ústa. Její pronikavé oči byly rozšířené a pozorné. Vypadala jako kočka při lovu. Pak sfoukla svíčku. Neilin nechápala, co se děje. Vzhlédla ke schodům k Awrixelovi, který stál u poklopu. Náhle si uvědomila, že strop nad schody se zužuje a táhne se vysoko do ztracena. Pak jí došlo, že to vůbec není strop, že stěny tu nejsou hliněné a vlhké, ale dřevěné a suché a točí se kolem nich do kruhu. Nacházeli se uvnitř stromu.
Dívka se ohromeně pousmála. Awrixel náhle seskočil zpátky ze schodů. „Jsou tady,“ řekl a Neilin zamrazilo. „To není možné,“ mračila se Ellnesa. „Drželi se jen při okraji lesa!“ „No, tak se jim asi zachtělo očichat si jiný terén,“ prohodil trpce a pak se zamračil. „Přece jen nejsme tak daleko od okraje, Ellneso.“ „Co te?“ zajíkla se Neilin. Představa dalšího boje se jí vůbec nelíbila. Chtěla už mít alespoň pro dnešek pokoj. „Musíme se dostat dál do lesa,“ odpověděl Awrixel. „Tam si za námi netroufnou.“ „Nééé,“ zaúpěla dívka zoufale. „Už zase.“ „Neboj se. Až vylezeme, prostě se dej na útěk, rozumíš? Utíkej co nejdál a pak na nás počkej,“ nakázal jí Awrixel důrazně. Neilin na něj vytřeštila oči. „To vás v tom mám nechat?“ „Není jiná možnost,“ přidala se i Ellnesa. „Tvůj život je nejdůležitější, Neilin.“ „Tak to ne,“ slyšela se říkat a žasla sama nad sebou. „Budu taky bojovat.“ „Zbláznila ses?“ vyštěkl Awrixel skoro zuřivě. Zdálo se, že ho její náhlá odvaha zaskočila stejně jako ji samotnou. „Neuteču jako nějaký zbabělec,“ trvala dívka na svém. „Na záchraně vlastního života není nic zbabělého, Neilin,“ chlácholila ji elfka. „Je, pokud utíkáš sama a druzí bojují.“ „Neilin,“ Awrixel výhružně zavrčel. Oči mu planuly. „Přestaň si hrát na hrdinku a…“ „A ty si přestaň hrát na mého ochránce, když je ti můj život stejně ukradený!“ osopila se na něj a Ellnesa překvapeně zamrkala. Awrixel zmlkl. Divoce oddechoval, v očích mu burácely blesky, ale mlčel. Neilin tiše pěnila. „To není pravda…“ řekl nakonec téměř šeptem. „Já už nerozeznám, co je pravda, a co ne, když o pravdě mluvíš ty,“ odsekla dívka podrážděně a pak se otočila na Ellnesu. „Dej mi jeden ze
31
32
svých mečů, prosím.“ Vůbec netušila, kde se v ní ta odvaha, to náhlé šílené odhodlání vzalo, ale svým způsobem ji to povzbuzovalo a pohánělo kupředu. Už bylo na čase přestat se ustrašeně krčit v koutě a naříkat nad svým osudem. Ellnesa jí váhavě podala jeden ze svých mečů: „Jsi si opravdu jistá?“ „Ano,“ odpověděla Neilin bez rozmyšlení, ale když vytáhla meč z pochvy a pohlédla na jeho úzké ostří, zachvěla se. Žaludek se jí zkroutil obavou. Co to proboha dělám? Pevně sevřela rukoje. Možná beru osud do vlastních rukou. Awrixel se zasvištěním tasil svou zbraň. Vypadal rozzuřeně a ne šastně zároveň. Šlehl po Neilin pohledem. „A je po tvém,“ zavrčel a pak třemi skoky vyběhl schody a vrhl se do deštěm smáčeného lesa. Neilin na prázdno polkla. „Dobře,“ mumlala si. „Dobře.“ „Ochráním tě,“ zašeptala jí do ucha Ellnesa a dotkla se jejího ramene. Povzbudivě se usmála. „Neboj se.“ Nato obě společně opustily tunel. Neilin se roztřásla jako osika, když se na ně ze všech stran vyřítilo snad dvacet ibraxirů. Odvaha ji rázem opustila. Sledovala ty řvoucí zrůdy, jak se k ní dychtivě hrnou s meči nad hlavou, srst nasáklou vodou a široké tlamy roztažené v zlostných grimasách, a srdce jí tlouklo jako šílené. Oči měla vytřeštěné, meč držela křečovitě před sebou, až jí zbělely klouby. Promrzlá kolena se jí klepala tak silně, až o sebe bolestivě narážela. ŘACH! Dívka se prudce otočila a uviděla Awrixela, jak se zuřivě pouští do boje. Ibraxirové se na něj sesypali jako mouchy a on se kolem sebe oháněl oběma svými meči jako při nějakém divokém tanci. Netvoři kvičeli a skučeli, někteří ječeli jako prasata na porážce, když jim Awrixel usekl některou končetinu. Jiní padali k zemi bez hlesu jako hrušky.
Ellnesa bojovala po dívčině boku. Její pohyby byly plynulé a mrštné jako pohyby lovící kočky. Její výraz byl klidný a vážný, rány přesné a neochvějné. Tajemný hvozd jim nad hlavami pochmurně, skoro vztekle šuměl. Neilin se roztřásla ještě víc, když na ni dolehla jeho síla. Ta ohromná, podmanivá moc. Cítila neviditelné, nejdříve teplé a pak ledové prsty, jež se jí otíraly o krk a tvář. Vyjekla, když jí vánek, nebo možná něčí dech zavzdychal do ucha. Bála se stromů. Těch vysokých, tmavých, mechem obrostlých stromů, které se nad ní ohýbaly, divoce hučely a lály svým vlastním jazykem. Pak se konečně ohnala mečem a uskočila, když se na ni ibraxirové vrhli. Vykřikla, zděšená tím prudkým útokem, a jen taktak se ubránila. S mečem v ruce bojovala poprvé v životě a najednou jí ten nápad přišel jako hodně, hodně špatný. Jeden z netvorů se jí ohnal po hrdle tak zběsile, až mu od tlamy odlétly sliny a dopadly jí na tvář. Odporem se málem pozvracela. Uskočila před jeho mečem a pak se rychle sehnula, když jí nad hlavou prolétla další čepel. Vyskočila na nohy, nastavila meč prudkým ranám dvou ibraxirů a znovu spadla na zem, jelikož ten nápor nevydržela. Zrůdy se na ni vrhly s potěšeným brbláním. Vzápětí jeden odpadl, když ho Ellnesa nakopla do zad, a druhý se zhroutil přímo na Neilin. Z břicha mu crčela krev, která jí potřísnila šaty. Svou vahou jí málem polámal žebra. Nakonec jí při několika posledních záškubech vychrlil krev z tlamy rovnou do obličeje. Dívka ječela, kopala nohama v panické hrůze, a když ze sebe mrtvolu shodila, překulila se na bok a vyzvracela se. Ruce se jí lepily krví, všude cítila ten hnilobný puch. Otřela si tvář, z očí se jí hrnuly slzy zoufalství. Déš jí bubnoval do zad. Do čeho se to jen vrhla?! Vtom ji někdo vytáhl na nohy. Byla to Ellnesa. Po tvářích jí stékala voda a mísila se s červení, jež jí uvízla na oděvu. „Musíš se vzpamatovat!“ zakřičela jí do obličeje. Dívka ale vyjekla: „Pozor!“
33
34
Ellnesa se otočila jako blesk, rozmáchla se mečem a ibraxirova hlava vylétla vysoko do vzduchu. Karmínový gejzír zanikl v provazcích deště. Jenže to už se kolem nich rojili další ibraxirové. Zdálo se, že přibíhají z louky u lesa, nebo se všichni drželi při okraji, dál si netroufali. Přilákal je křik a pach krve. Ellnesa znovu sekla, znovu se rozmáchla, znovu udeřila. Její pohyby ale byly stále pomalejší a slabší. Nedokáže se ubránit všem zrůdám najednou. Neilin jí musí pomoct. Konečně pozvedla meč. Bu zemře te, nebo později. Sekala kolem sebe ve zmatených, zoufalých kruzích jako šílenec snažící se ze všech sil zachránit si život. Jenže ibraxirů bylo moc. Ellnesa vedle ní náhle klopýtla a meč jí vyletěl z ruky. Neilin se k ní prudce otočila. Ve spáncích jí bušila krev. Ellnesa vytřeštěnýma očima sledovala, jak se na ni řítí vřeštící ibraxir, jak se rozmachuje mečem. Elfka sáhla po dýce, když se jí ostří jeho meče chystalo zakousnout do hrudi. Vtom tmu pročísl záblesk jasně modrého světla a ibraxira zachvátily modré plameny. S nepříčetným řevem odpadl stranou, zmítal se v šílené agónii, než shořel zaživa. Do vzduchu se vznesl puch spáleného masa. Neilin zadýchaně pohlédla na Awrixela, kterému planuly dlaně. Vzápětí shořely další čtyři zrůdy. „Te, Neilin, te,“ ozvala se Ellnesa vedle ní a chytila ji za paži. „Utíkej!“ ukázala mezi stromy. Dívka pochopila, že te má šanci. Ibraxi rové se potáceli kolem Awrixela a další se teprve nořili z keřů a stínů. „Tak běž!“ pobízela ji Ellnesa zoufale. Neilin váhala. Už se viděla, jak běží lesem a boj i smrt nechává daleko za sebou. Jenže pak se podívala Ellnese do očí, ohlédla se na přibíhající netvory a věděla, že to neudělá. Ibraxir zaútočil. Ellnesa jeho ránu odrazila: „Běž, Neilin!“ „Ne!“ vykřikla a ohnala se po dalších dvou netvorech. A pak tu byli další a další jako by je plodila sama noc. Neilin se jim snažila bránit, snažila se nevnímat bolavé svaly a třeštící mozek. Jenže neměla dost sil. Z úst jí vytryskla krev, když ji jeden z ibraxirů zasadil ránu
rukojetí do tváře a ona padla do mokrého mechu. Liják ji bičoval do očí. Ibraxir se nad ní skláněl a další se přiřítil s mečem nedočkavým po její krvi. Oba padli k zemi jako brambory – s šípy čouhajícími z hrdel. Neilin s bušícím srdcem vzhlédla. Mezi stromy a clonou deště, za zády boju jícího Awrixela spatřila postavu. Vysokou a štíhlou, s pozvednutým lukem a s mečem u pasu. „Nezabíjet, vy tupé zrůdy!“ zvolala žena hněvivě. „Pán ji chce živou.“ Neilin zamrazilo. Ta žena byla elfka a byla zlá. „Tak přece jsi přišla, má drahá!“ zachechtala se Temná elfka a přehodila si luk přes záda. Neilin věděla, že ta slova patří jí. „To čekání mě začínalo pomalu unavovat. Ale nakonec jsi přece jen přišla,“ znovu se zachechtala. „Malá hloupá holčička.“ „Vstaň,“ sykla Ellnesa. Vypadala jako v tranzu. „Neilin, vstaň.“ Dívka poslechla, ačkoli to na okamžik vypadalo, že to nedokáže. Zavrávorala. Ibraxirové přestali útočit a zdálo se, že čekají na další rozkazy. Temná elfka jim očividně velela. „Nech nás odejít, Leonis,“ vykřikla Ellnesa. „Nech nás a možná ještě bude naděje spasit tvou duši!“ Leonis se znovu šíleně zachechtala: „Spasit duši, sestřičko? Opravdu si myslíš, že toužím právě po tomhle? Po spáse?“ „Poslouchej…“ „Ne!“ zaburácela Leonis zuřivě. Veškerý posměch byl ten tam. Neilin znovu zamrazilo. „Ty poslouchej mě! Nebudu váhat tě zabít, pokud mi k tomu dáš šanci, a stejně tak pošlu tu tvou spásu bez váhání do pekel!“ Neilin viděla, jak Ellnesa zbledla. Do očí jí vhrkly slzy a stékaly jí po lících. Ale téměř okamžitě je smyl déš. „Zmlkni už!“ ozval se Awrixel a postoupil kupředu. Zlá předtucha Neilin sevřela srdce. „Ach!“ vyjekla Leonis na oko překvapeně. „Dokonce i náš miloučký Awrixel si přišel pohrát!“ „Vždycky jsi byla směšná, hlupačko, ale dnes ses překonala ve všech směrech,“ opáčil pohrdavě.
35
36
„Ty koukej zmlknout, ty jeden zrádče!“ zaječela Leonis rozběsněně. „Bu zticha!“ Nato dešovým závojem proletěla salva šípů. Ibraxirové zachroptěli, řvali jeden přes druhého a padali k zemi. Neilin se zmateně rozhlížela, zatímco Leonis vztekle tasila meč a navzájem se na sebe s Awrixelem vrhli. „Co je to?“ vykřikla vystrašeně Neilin a uskočila před ibraxirem, který se po ní ohnal mečem. Zrůdy se pustily znovu do boje a po další salvě šípů se ze tmy vynořilo několik elfů. Neilin zalapala po dechu úžasem a pak vytřeštila oči – byla by přísahala, že se několik stromů samo od sebe pohnulo. Elfové na netvory zaútočili stejně rychle jako šípy, které předtím vypustili. Ellnesa skočila před Neilin, aby rychlým švihem podřízla ibra xira, který se na ni sápal. Jenže už nestihla odvrátit ránu dalšího netvora a uskočila jen taktak, aby jí ibraxir nerozpáral záda – sekl ji však do levé lopatky. Ellnesa zkřivila tvář bolestí, ale to už netvorova lebka praskla ve spršce krve a ibraxir odpadl. Za ním stál štíhlý elf s neobvyklýma šedýma očima. Svítily pod černým, nízko posazeným obočím. Elf k Ellnese přiskočil a chytil ji za ramena, jako by se bál, že upadne. „Jsi v pořádku?“ „Ano, ano nic mi není,“ mávla Ellnesa rukou. Neilin si zatím elfa důkladně prohlížela. Černé vlasy měl vzadu svázané do ohonu, jenom několik volných mokrých pramenů mu padalo do úzké bledé tváře. Měl na sobě stejně zvláštní oděv v lesních barvách jako Ellnesa, v jedné ruce držel luk a ve druhé meč. „R’Tile,“ Ellnesa ho chytila za paži, druhou rukou objala Neilin kolem ramen. „Tohle je Neilin. Odve ji odtud do bezpečí.“ „Ale co ty? Nemohu…“ „Je to ona, R’Tile!“ nenechala ho Ellnesa domluvit. Naléhavě opakovala: „Je to ona!“ Elf se zarazil a pozorně se na Neilin zadíval. Dívka sklopila oči. Kolem panoval hluk a zmatek, drásající řev tlumil pouze neutichající liják. „Dobře,“ řekl nakonec a popadl Neilin za ruku. „Poj se mnou, děvče!“
„Ale…“ Neilin se pokusila něco namítat, jenže vtom ji oslnil další záblesk modrého světla. Ohlédla se a uviděla Awrixela, jak vysílá proti Leonis elektrizující energii. Elfka se jeho výpadu vyhnula, sehnula se do podřepu a vytáhla dýku. V tom okamžiku se s Neilin celý svět zastavil. Všechen křik, rachot, burácení i zmatek ustal. Nic z toho nevnímala. Srdce jí naráželo do hrudi tak silně, až měla pocit, že prorazí ven. Dech se jí se sípáním zadrhl v hrdle. Rozšířenýma očima sledovala Leonisinu hbitou ruku a letící dýku. Dýku, jež jako střela proala vzduch a závoj deště, dýku, která se blyštěla předzvěstí smrti. Zabodla se Awrixelovi přímo do břicha. Neilin si připadala jako zamčená ve své vlastní hlavě. Nic kolem neexistovalo. Jen ten šílený, nervy drásající strach a mučivý pocit zoufalství a ztráty. Nevěřila, že je to skutečnost, ale bylo to tak. Viděla letící dýku. Viděla Awrixelovu tvář staženou bolestí, viděla jeho krev a viděla, jak se zapotácel a padl na kolena do studeného, vodou nasáklého mechu. Opravdu viděla, jak se mu meč třese v ruce. „Nee!!“ vykřikla a vší silou se R’Tilovi vytrhla. Všechny zvuky, všechen ten křik a zmatek se vrátil. Rozběhla se bitevní vřavou přímo k němu. K Arwinovi… k Awrixelovi… prostě k němu. „Stůj! Zastav se!“ křičel R’Tiles a vzápětí ji jeho ruce popadly kolem pasu a táhly pryč. Neilin vřískala a zmítala se, kopala nohama, házela rukama, dokonce upustila meč, a nepřestávala křičet. Ani si neuvědomovala, že jí tečou slzy. R’Tiles si ji přehodil přes rameno a dal se do běhu. Utíkal pryč, do temnoty hvozdu. Hluk boje se pomalu vzdaloval. „Nee!“ řvala Neilin. „Musíme se vrátit! Arwin! Awrixel! On… on…“ Stačila ještě zahlédnout, že zrůdy prchají a že zmizela i Leonis. Elfové spěchali do lesa za ní a R’Tilem. Ale co Awrixel? Pak se stromy pohnuly a všechno zmizelo v tichu a tmě.
37
Än-Ielwil
D
38
éš zeslábl a na nadýchaný mech dopadalo pouze jemné mrholení. Tma zhoustla, a ačkoli Neilin věděla, že ušli pouze několik kroků, měla pocit, jako by se ocitla na zcela jiném místě. Hluk bitvy úplně umlkl. Jakmile se stromy pohnuly, všechno jako by se změnilo. Neilin z toho byla zmatená. Byla zmatená ze všeho a zároveň necítila nic. Připadala si jako odpoutaná od světa, od života, od svého těla. Cítila se prázdná. Její mysl ještě nebyla schopná pochopit, co se stalo. On přece nemůže být mrtvý! Jako v mrákotách se rozhlížela kolem sebe. Pomaloučku se po ní sápaly nemilosrdné prsty zoufalství a Neilin cítila, že se jí brzy zmocní a ona jim podlehne. Neměla sílu se bránit a vlastně ani nechtěla. Elfský bojovník jí položil ruce na ramena. „Vzpamatuj se, děvče. Už jsi v bezpečí.“ Najednou něco zahlédla. Připadalo jí to jako sen. Vypadalo to jako zvíře, ale Neilin věděla téměř okamžitě, že to skutečné zvíře není. Zachvátil ji tak podivný pocit omámení a nadpřirozenosti, až si chvíli myslela, že sní. Ale ani sen to nebyl. Zvíře bylo matně bílé a jemně perleově zářilo. Vypadalo trochu jako přízrak, trochu jako duch. Jeho éterická zář se nepodobala ničemu, co kdy Neilin v životě spatřila. Pak si uvědomila, že je to tygr. Ano, překrásné a jakoby mlhavé zjevení velkého bílého tygra s modrými pruhy. Skoro se zdálo, že se vznáší. Mihl se mezi kmeny stromů, krátce a rychle – a byl zase pryč.
Neilin udiveně zamrkala, ale už nic neviděla. Byl to pouze okamžik, jenž ji nutil uvěřit, že měla halucinace. Vždy co jiného by to bylo? R’Tiles očividně nic zvláštního neviděl. Jenže Neilin toho tvora cítila. Přesto se snažila na tu bytost zapomenout v přesvědčení, že šlo opravdu jen o vidinu z vyčerpání. Potřásla hlavou. Lokty se opřela o kolena a zabořila tvář do dlaní. Vtom se ze stínu vynořili elfové. Byli to ti, kteří se vrhli do bitvy a odehnali všechny ibraxiry a zřejmě i tu elfskou potvoru Leonis. Vynořili se ze tmy jako duchové, neslyšní a téměř neviditelní ve svých zvláštních oděvech. Neilin se otočila. Ale pohled na jejich sličné tváře, na jejich přiro zenou eleganci a sílu ji te nemohl ohromit. Nebyla schopná vnímat nic než svou vlastní prázdnotu. Nepřála si te nic jiného, než být také mrtvá. Rázem ji však všechny chmurné myšlenky opustily, když ve sku pince elfů zahlédla Ellnesu, jak společně s dalším elfem podpírá raněného Awrixela. Neilin vyskočila na nohy. Srdce se jí divoce rozbušilo, nemohla ani popadnout dech. Naděje a radost se v ní prudce rozhořely. Awrixel žil. Nebyl mrtvý. Vůbec nebyl mrtvý! Ale nevypadal ani trochu dobře. Zdálo se, že je napůl v bezvědomí. Ellnesa a jakýsi elfský bojovník ho mezi sebou museli doslova táhnout, nebyl téměř schopen udržet se na nohou. Hlava mu bezvládně visela na prsou, mokré vlasy mu halily tvář. Z břicha mu prosakovala tmavá, hustá tekutina. „Awrixeli!“ Neilin se k němu vrhla celá šastná, ale když jí došlo, v jak bídném stavu je, štěstí vystřídal strach. Doběhla k němu, ale nemohla nic udělat. Ellnesa s elfem mu pomohli dojít k padlému kmeni, kde ho posadili na zem, aby se o strom opřel. Zaklonil hlavu a namáhavě lapal po dechu. Dlaněmi si svíral zraněné břicho. Po šedavě bledé tváři mu stékaly kapky vody a možná i potu. Neilin se při pohledu na něj celá roztřásla. Není mrtvý. Ale umírá… On mi umírá. Ellnesa k němu poklekla, vzala jeho obličej do dlaní a zadívala se
39
40
na něj takovým pohledem, až si tam Neilin najednou připadala nepatřičně. Došlo jí, že ti dva jsou bu opravdu velcí přátelé, nebo je v tom něco víc. Elfka ho pohladila po tváři a pak pohlédla na jeho zranění. Zatnula zuby a na prázdno polkla a Neilin poznala, že je to zlé. „Potřebuji nějaké obvazy,“ rozkázala elfům. Po jejím boku se objevil R’Tiles. Stiskl jí rameno a Ellnesa si zoufale promnula čelo. Vypadala, že se brzy zhroutí. Ale Neilin věděla, že to se nestane. Ona nebyla z těch, kdo podléhají zoufalství a bolesti. „Jestli hned nezastavíme to krvácení, zemře,“ řekla k R’Tilovi, a Nei lin se stáhlo hrdlo. „Zemře i tak, pokud ho nedostaneme včas do Än-Ielwilu,“ odvětil R’Tiles. Ellnesa pokývala hlavou. Jeden z elfů jí podal několik tmavých pruhů látky. Neilin usoudila, že je elfové odtrhli ze svých šatů. S pomocí R’Tila Awrixelovi pečlivě obvázala břicho. „Vydrž, Awrixeli,“ zašeptala prosebně a stiskla mu ruku. „Prosím, vydrž…“ Ztěžka pootevřel víčka, ale vzápětí je zase vyčerpaně zavřel. Dech se mu krátil. „E-Ellneso!“ Neilin se pokusila ovládnout svůj třesoucí hlas. „Jak… jak je mu?“ „Není to dobré, Neilin.“ Elfka vstala a vzala dívku kolem ramen. Zadívala se jí do očí a Neilin v tu chvíli věděla, že našla novou přítelkyni. „Ale zvládne to. On ano.“ Dívka několikrát přikývla ve snaze uvěřit jejím slovům. Chtěla jim věřit. Zahleděla se na Awrixela a váhavě k němu přistoupila. Věděla, že ji Ellnesa s R’Tilem pozorují, ale bylo jí to jedno. Poklekla k němu, cítila, jak ji v očích pálí slzy. Ještě nikdy ho neviděla takto vyčerpaného a na pokraji sil. Málem uvěřila, že je neporazitelný a nezničitelný. Byl její podporou, její silou. Proto ji nyní pohled na jeho zuboženou tvář tolik trápil. „Awrixeli…“ zašeptala a vzala ho za ruku. „Awrixeli, slyšíš mě?“
Pohnul hlavou a pootevřel víčka. Hru se mu trhavě zdvihala a co chvíli lapal po dechu. Jako by se mu ho dostávalo s každou minutou méně a méně. Pohlédl na Neilin a slabě jí stiskl ruku. „Awrixeli, tolik mě to mrzí,“ naklonila se k němu s naléhavostí v hlase. Chtěla, aby ji slyšel. Pohladila ho po čele a odhrnula mu vlasy: „Tolik mě to mrzí… slyšíš? Neměla jsem být na tebe tak zlá… Promiň mi to!“ Natáhl ruku. Pomalu a zřejmě z posledních sil. Prsty se jemně dotkl jejích rtů. Neilin si přitáhla jeho dlaň k tváři. Náhle byla jeho ruka bez vlády a Awrixel upadl do bezvědomí. Neilin se rozplakala. Věděla, že už se nemusí probrat. „Poj,“ Ellnesa ji vzala za rameno a objala ji. „Musíme jít. A rychle. Už kvůli němu.“ Dívka přikývla. Musela být statečná a musela věřit. Nebo víra je to nejsilnější a nejdůležitější. Víra nás žene vpřed a drží na nohou. Víra nám dodává naději a sílu bojovat. A víra mnohdy svede mnohem více než samotné činy. Dva elfští bojovníci Awrixela podepřeli každý z jedné strany a všichni vyrazili do hlubin lesa. Neilin kráčela vedle Ellnesy, která ji jednou paží objímala kolem ramen. Očima stále visela na Awrixelovi, kterého vlekli před ní. R’Tiles šel po Ellnesině boku a neustále se rozhlížel po temných korunách. Skoro to vypadalo, jako by se stromy v duchu rozmlouval. Konečně přestalo pršet. Brzy sešli na úzkou pěšinku a Neilin zatajila dech, když v dáli uviděla, že se pěšina sama tvoří. Že stromy ustupují, aby mezi sebou uvolnily průchod. Že se mech plazí a leze jako hbité zelené prsty a odhaluje kamenitou cestičku. Po stranách pěšiny rostly drobné bílé kvítky podobné sedmikráskám, ale když se na ně Neilin zadívala, vyjekla úlekem. Květiny se pohybovaly, jako by tančily a vrtěly se do rytmu hudby, a pak zčistajasna začaly vyskakovat z mechu a hopsaly za družinou jako malá skotačící zvířátka. „Co je to?“ vykulila Neilin oči. Ellnesa se ohlédla a usmála se. „To jsou kvítilky. Květinové víly. Neboj se, neublíží nám. Mají rády společnost a rády se předvádějí, víš?“
41
42
Neilin se na tvorečky znovu pozorně zadívala a opravdu si všimla drobných zelených tělíček, které spíš připomínaly stonky, místo rukou a nohou listy… ale přesto to svým způsobem byla těla. Také miniaturní tváře byly zelené. Drobná, smaragdová očka zářila a rtíky se smály. A místo vlasů seděl všem na hlavě bílý květ. Dívka se od kvítilek odvrátila. Ačkoli jí připadaly roztomilé, nedokázala jim te věnovat pozornost nebo se zaobírat jejich zvláštností. Nikdy v životě žádnou kvítilku ani jinou vílu neviděla a nejspíš by z nich byla jindy nadšená, ale nyní ne. Nedokázala myslet na nic jiného, než na to, aby Awrixel přežil. Konečně začaly stromy řídnout, skrze jejich koruny prosvitl měsíční svit a cesta je zavedla na rozlehlou louku. Nerostla na ní žádná tráva, pouze mech, což Neilin fascinovalo. Tmu vystřídala chladná měsíční zář a dívka zůstala stát jako uhranutá. Poprvé spatřila legendární Än-Ielwil. Před nimi se rozprostíralo jezero. Jeho temná hladina se blyštěla tekutým měsíčním stříbrem, lehounce se vlnila a vypadala jako tajuplné, černostříbrné zrcadlo. Uprostřed vodní plochy ležel zelený ostrov. Třpytil se a zářil jako ty nejoslnivější diamanty. Neilin si vzápětí uvědomila, že to nezáří ostrov, ale město. Užasla nad tou nádherou. Än-Ielwil byl totiž postaven ze třpytivého neprůhledného skla. Nebo to tak alespoň vypadalo. Neilin viděla vysoké, smaragdově zelené skleněné paláce a věže, elegantní a štíhlé domy, spirálovité střechy, ladné křivky skleněných budov, a především viděla skleněné stromy. Byly všude. Město vypadalo, jako by bylo postaveno v jakémsi kouzelném skleněném hvozdu. Všechno se přenádherně třpytilo a blikalo do ticha noci. Än-Ielwil oplýval zvláštním chladným půvabem. Jako ledové město. Jeho mohutné, skleněné hradby byly posety stříbrem. „Tak co mu říkáš?“ zašeptala dívce do ucha Ellnesa. Hrdě se usmívala. Neilin nebyla schopna slov. Něco tak nádherného v životě neviděla. Připadala si jako v pohádce. Jako ve snu, kde celou duši země zastínila krása tohoto města.
„Tak poj,“ Ellnesa ji vzala za ruku a vedla k jezeru. Neilin klopýtala, nebo stále nemohla odtrhnout zrak od té nádhery. „Ekränis!“ uslyšela zvolat R’Tila. Stál na břehu jezera a hleděl na ně s rozkazem v očích. Vzápětí se k nim po hladině začalo cosi přibližovat. Voda tiše šplouchala a Neilin mhouřila oči, aby spatřila, co se to blíží. Bylo to třpytivé a poměrně velké. Stále se to zvětšovalo a jas sílil. Nakonec poznala, že jsou to vory. Ale ne ledajaké vory. Pluly jezerem samy a bez pomoci, jako věrný pes, který běží za hlasem svého pána. Tady pána představoval R’Tiles. Největší vor byl ze skla stejně jako celé město. Avšak toto sklo nezářilo zeleně, nýbrž stříbrně. Bylo průhledné, takže skrz něj byla vidět pod hladinu jezera. Po jeho boku pluly dva menší vory. Pomalu a tiše narazily na břeh. Elfové začali nastupovat a R’Tiles jim pomohl s Awrixelem na velký vor. Ellnesa s Neilin se k nim přidaly. Dívka se cítila trochu nejistě, když vstupovala na skleněnou palubu, bála se, že sklo s každou novou vahou praskne. Ale neprasklo. Navíc na dotek působilo jako ocel nebo nějaký neobvykle silný a pevný kov. S úžasem se posadila a sledovala vlnící se vodu pod sebou. Byla noc a hladina byla temná, ale Neilin si byla téměř jistá, že ve dne by v hlubině pod sebou mohla spatřit rybky. Vory se daly do pohybu. Vypluly rychle jako střely a druhý břeh se kvapně přibližoval. Än-Ielwil se před nimi zvedal jako nadpozemské, oslnivé království z legend. Ohromné skleněné hradby byly posety nespočtem stříbrných perel, které odrážely měsíční jas. Zářily ve tmě jako ze jiného světa, která musí být vidět. Za ní se tyčily smaragdové budovy a stavby, točité věže a elegantní střechy. Všude kolem, ale i uvnitř města stály skleněné stromy. Byly neuvěřitelně nádherné a vznešené, na první pohled neživé, ale Neilin přesto tušila, že tomu tak není. Že ty stromy jsou stejně živé a plné magické síly jako jejich příbuzní na druhém břehu. Že jejich duch prostupuje celé město. Vory dorazily ke břehu. Elfové sestoupili na hebký, měkoučký mech. Neilin počkala, až pomohou na břeh i Awrixelovi, a teprve potom
43
44
v ystoupila i ona. Zůstala stát s otevřenou pusou a nemohla odtrhnout oči od kouzelného města. Vykročili vzhůru. Mech se jim pod nohama lehce pohupoval a před nimi se objevily první skleněné stromy. Skutečně vypadaly, jako by byly vytesané z ledu, kdyby ovšem nezářily tím vnitřním smaragdovým světlem. Neilin neodolala a musela se jednoho z nich dotknout. Jen krátce a zlehka, ale stačilo to, aby zalapala po dechu úžasem. Kmen byl studený a jemně vibroval jakousi zvláštní energií, která jí rozechvěla vnitřnosti jako na kolotoči. Hradby byly téměř na dosah a s nimi i obrovská stříbrná brána, když tu se odněkud ozvalo: „Erda ell nela!“ Neilin se s úlekem rozhlédla na všechny strany, ale neviděla nic než tmu. „To jsme my, kapitáne,“ řekl R’Tiles a postoupil kupředu. „Přicházíme z boje a vedeme raněného.“ V ten okamžik se přímo ze tmy vynořili čtyři elfové. Všichni měli krátké černé vlasy a na sobě upnutý černý oděv a černý pláš. Doko nale splývali s nocí. „To jsou noční hlídači,“ naklonila se k Neilin Ellnesa. „Žádný strach.“ Kapitán nočních hlídačů a R’Tiles si vyměnili pár tichých slov a poté hlídači dvakrát zamávali směrem vzhůru na hradby. Neilin si všimla, že v dlaních svírají jakousi svítící skleněnou kuličku. Nato z hradeb přišla odpově – ve tmě zablikala stejná světla. Vzápětí se stříbrná brána otevřela. Nevydávala přitom téměř žádný hluk. Otevírala se pomalu, ale plynule a tiše jako duch. R’Tiles s nočními hlídači vešli do města. Ostatní je následovali. „Páni,“ vydechla Neilin, jakmile spatřila nitro Än-Ielwilu. Uvnitř bylo město ještě skvostnější, velkolepější a krásnější než zvenku. Nebyla tu žádná dlažba, ale mech. Byl doslova všude. Plazil se po skleněných stromech i domech, byl na každém kroku. Neilin nestačila zírat. Ocitli se v široké ulici, kde na každém rohu stály vysoké paláce se spirálovitými věžičkami a špičatými střechami, s elegantně
zakroucenými věžemi a sloupy. Všechno bylo postaveno z toho zvláštního smaragdového skla. A mezi domy vyrůstaly skleněné stromy. Byly ještě vyšší než ta nejvyšší věž. Jejich koruny vypadaly jako posypané jinovatkou a zmrzlé ledem, třpytily se a svítily do noci jako lampy. Z větví jim visely zelené liány a šlahouny jako v nějakém exotickém pralese, a po kmenech se plazil všudypřítomný namodralý mech. Před každým domem byla zahrada se záhony sněhobílých květin, s elegantními stolky a židlemi a malými rybníčky nebo studánkami, kde na lesklé hladině pluly lekníny nebo kuňkaly barevné žabky. A místo plotů zahrady ohraničovaly velké skleněné kameny, v jejichž nitru hořel modrý Věčný oheň. Bylo to všechno tak neuvěřitelné… tak neskutečně nádherné a jakoby éterické, až pohádkové. Elfové se vydali ulicí vzhůru do středu města. Noční hlídači se vrátili k hradbám a místo nich se jich ujala elfská stráž. Neilin postupovala dál jako omámená. Očima těkala z místa na místo a stále nevycházela z úžasu. Brzy vešli do užší uličky, která byla lemovaná fialovými houbami, jaké Neilin v životě neviděla. Tu a tam se tyčila lampa s Věčným ohněm, omotaná zelenými rozkvetlými šlahouny. V oknech se většinou svítilo, ale venku nikdo nebyl, pouze stráž a elfští vojáci. Přes cestu jim přeběhla veverka. Skočila na blízký strom a zmizela v jeho skleněných větvích. Na jedné zahradě Neilin dokonce spatřila mývaláka. Bylo to malé tlusté zvířátko podobné mrňavému medvídkovi, s černými chlupy kolem očí, takže vypadalo, jako by nosilo brýle. Když kolem procházela elfská družina, postavilo se na zadní a zvědavě na ně civělo. „Kam to vlastně jdeme?“ zeptala se Neilin konečně. „Do Än-Esterilonu. Do královského zámku. Za královnou L’Qenliou a králem Wiallonem,“ odpověděla jí Ellnesa s posvátnou úctou. Neilin naskočila husí kůže. Král a královna elfů… Konečně je spatří na vlastní oči a konečně se dozví víc o svém osudu. Nikdy by nevěřila, že se s nimi opravdu setká. Najednou spatřila královský palác Än-Esterilon.
45
Stál na konci široké ulice, skleněný, smaragdově zelený a stejně oslnivě se třpytící jako celé město. Byl obehnán nízkou skleněnou zdí a obklopen skleněnými stromy.
46
S úzkostí v srdci se Neilin dívala, jak se kolem Awrixela seběhli vy socí elfové v dlouhých, bílých tunikách – velmi se podobali kněžím z Es-Leonu – a opatrně ho uložili na nosítka. Sledovala, jak si mezi sebou cosi šeptají. Dívala se, jak ho odnášejí pryč. S povzdechem sklonila hlavu. Pak se znovu rozhlédla po nádherné, lehce se třpytící chodbě. Stěny byly skleněné, ze stropu visely dlouhé rozkvetlé květiny a podlaha byla zarostlá mechem, jako by stále byli v lese. Än-Esterilon byl tou nejkrásnější stavbou, jakou kdy v životě spa třila. Palác byl tichý a zářil jakousi vnitřní silou a moudrostí. Jen čas od času potkali nějaké elfy a v každé chodbě hlídkovala stráž. Elfští bojovníci, kteří Neilin, Ellnesu a Awrixela zachránili na kraji lesa před ibraxiry, se od nich již dávno odpojili. Nyní je vedl sám velitel vojsk Niwloor. Byl to ramenatý elf s delšími plavými vlasy a výrazným tmavým obočím. Měl na sobě zvláštní třpytivou zbroj a temně zelený sametový pláš. Kráčel rázně a hovořil sebejistě. Zrovna rozmlouval s R’Tilem. Neilin s Ellnesou šly za nimi. „Skutečně jdeme za králem a královnou?“ špitla Neilin nervózně. Nejraději by te vzala nohy na ramena a prchla někam hodně daleko. Cítila se tu nepatřičně, jako nějaká malá, bezvýznamná šmudla. „Ano. Už tě očekávají,“ přikývla Ellnesa a pak ji povzbudila vlídným úsměvem. Neilin naprázdno polkla a raději se zadívala na R’Tilova záda. „Co je vlastně zač?“ zeptala elfky a pohodila k R’Tilovi hlavou. „Je to můj osobní strážce. Dohlíží na mé bezpečí. Jeho slovo tu má pro všechny velkou váhu. R’Tiles je výborný bojovník a své umění dokáže bravurně spojit s moudrostí a šlechetností svého ducha,“ odpověděla Ellnesa a Neilin z jejích slov jasně vycítila hrdost a obdiv. „A ta elfka tam v lese…“ Neilin se na Ellnesu nejistě zadívala. „To byla tvá sestra, že?“ Elfka smutně sklonila hlavu. „Ano.“
Neilin zamrazilo. Bála se vyptávat dál. Bála se dozvědět víc. Cítila, že Ellnesu ta záležitost s její Temnou sestrou velmi bolí. Přesto si dovolila ještě jednu otázku: „Říkala jsi, že pocházíš z Lulwëtlimu?“ Ellnesa přikývla: „A jednou se tam zase vrátím jako jeho právoplatná paní. A přinesu s sebou svobodu a mír.“ Její rodina je mrtvá, blesklo náhle Neilin hlavou. Zaplavil ji obdiv, ale také lítost a soucit. Sama dobře věděla, jaké to je ztratit rodinu. Obdivovala Ellnesu víc než koho jiného za její odvahu a nezdolného ducha. Za její odhodlání a víru. Kéž bych byla stejně silná jako ona… Kéž bych se dokázala stejně postavit svému strachu. Stanuli před velkými dvoukřídlými dveřmi. Byly zarostlé popínavými rostlinami, pod kterými prosvítalo bílé dřevo. Vedle stáli dva strážní. Jakmile spatřili svého velitele, napřímili se a pozvedli zaatou pěst do výše brady. Neilin usoudila, že jde o nějaký vojenský nebo možná elfský pozdrav. Potom otevřeli dveře. Neilin vstoupila s elfy do honosného sálu a brada jí klesla ohromením. Vše se tu třpytilo smaragdovým sklem a křišálem, pod nohama se jim pohupoval mech a ze stropu visely růžové a červené květiny. Protější stěnu vyplňovala velká okna ve tvaru rozvitých květů, jimiž do místnosti dopadal bledý měsíční jas. V pravém rohu bylo malé jezírko, do něhož s tichým zurčením stékal pramínek vody, která prýštila z maličkého otvoru ve stěně. Vedle jezírka ležely ploché bílé kameny, které sloužily nejspíš jako sedátka. Na vysokém kamenném podstavci plápolal bílý Věčný oheň. U oken se nacházely dva skleněné trůny porostlé velkými rudými exotickými květinami. A právě tam seděli král Wiallon a královna L’Qenlia. Neilin se chvěla vzrušením, nervozitou i strachem. Ellnesa ji vzala za ruku. Společně následovaly velitele elfských vojsk a R’Tila ke královským trůnům. Všechny obavy ji však opustily, když pohlédla do tváří krále a královny. Král Wiallon působil mladistvě, ale kolem tmavomodrých očí se mu již zračily drobné vějířky vrásek. Tvář měl jemnou a čistou jako jarní
47
48
nebe. Zlaté vlasy zastrčené za špičatýma ušima mu padaly k ramenům. Seděl vzpřímeně s lehkým, sebejistým úsměvem na rtech. Sálala z něho moudrost a znalost světa. Královna L’Qenlia vypadala jako bohyně. Špičatá, výrazná brada i čelo vypovídaly o její dominantní a nezkrotné povaze a chladný pohled zelených očí zase o jejím vnitřním klidu a neochvějné vyrovnanosti. Stejně jako její manžel i ona byla poznamenaná věky tohoto světa a vyzařovala moudrost. Byla nádherná, ale obyčejný smrtelník by se jí zalekl. Měla v sobě podivné kouzlo, z něhož běhal mráz po zádech. Neilin se přistihla, jak na oba uchváceně zírá s otevřenými ústy. Rychle se vzpamatovala. Pokusila se urovnat své rozcuchané vlasy, ale nakonec usoudila, že jí to stejně není nic platné. Navíc, její šaty vypadaly, jako by je právě vyválela v blátě, pokropila krví a k tomu potrha la nůžkami. „Vaše nejurozenější a nejvznešenější Veličenstva,“ spustil velitel vojsk a předstoupil před oba panovníky. „Přináším vám zajímavé zprávy.“ „Již jsme slyšeli a víc slyšet nepotřebujeme, Niwloore,“ pozvedl král Wiallon štíhlou ruku a Neilin měla nutkání se usmát. Nato jeho oči spočinuly přímo na ní. Dívka rozpačitě sklonila hlavu. „Duchové Neposkvrněných nás poctili svou přízní a ochránili toto nebohé dítě před bolestí a smrtí.“ Jeho něžný hlas jako by ji pohladil „Ano, Výsosti,“ ozvala se Ellnesa. „A ona nyní přichází k nám, aby probudila naději a dodala nám odvahu.“ „Tak předstup,“ zvolal král a jeho hlas se rozlehl po celém sálu. „Ty, jež jsi poznamenaná proroctvím. Předstup ty, jejímž osudem je vyhledat Křišály moci.“ Neilin naskočila husí kůže. V krku cítila obrovský knedlík, a když do ní Ellnesa trochu strčila, uvědomila si, že na krále upřeně zírá. Konečně se zmohla udělat krok. Král Wiallon se na ni usmál. „Tak tě konečně vidíme, děvče,“ pronesl laskavým hlasem. „Přišla jsi, jak jsme věřili a doufali.“
Neilin polkla. Pokoušela se najít nějaká slova, ale stále si připadala jako v transu. Střelila pohledem po královně L’Qenlie, která celou dobu zůstávala potichu. Zamrazilo ji, když zjistila, že na ni královna upírá pohled. Znovu se podívala na krále. „Je-je mi velkou ctí, Výsosti…“ zakoktala nesměle. „Já… Opravdu je pro mě poctou se s vámi setkat.“ „Ne,“ zvedl král lehce ruku. „To pro nás je to čest.“ Neilin zčervenala rozpaky a po čele jí stékaly kapičky potu. Byla špinavá, mokrá, zpocená a promrzlá zároveň a jistě musela i páchnout. A přitom mluvila s těmi nejúžasnějšími bytostmi, jaké kdy za celý svůj život spatřila. Připadala si velice trapně. „Máš za sebou dlouhou cestu,“ promluvila náhle královna L’Qenlia a všechny zraky se otočily k ní. Její hlas byl hluboký a jakoby zastřený, protkaný mocí a moudrostí. A její zrak bodal. Bodal jako nože. „Tvůj duch velmi utrpěl cestou do Neprobádaného hvozdu,“ pokračovala a zničehonic vstala. Světlounce zelené šaty, téměř průhledné, se jí lehce zavlnily kolem těla. Vlnité, sněhobílé vlasy se zaleskly ve třpytu Věčného ohně. Její pohled jako by člověku pronikal do hlavy. „Prošla sis bolestí a zažila věci, po nichž jsi netoužila. A nyní jsi zemdlená vyčerpáním a strachem. Odpočineš si, budeš spát. A pak si promluvíme,“ zadívala se dívce hluboko do očí. Neilin se zmocnil děsivý pocit, že jí královna pohlédla až do samé duše a odhalila i ta nejtajnější tajemství. Královna se usmála. „Máš mnoho otázek a z mé mysli se již noří odpovědi a touží dostat se ven. Myslím, že záhy jim budu moci konečně vyhovět.“ Neilin přikývla, ale potom sebrala odvahu a zeptala se: „Jednu otázku, má paní, mám již te.“ „Ano?“ L’Qenlia zvedla hlavu a opět se usmála. „Jistěže máš.“ „Musím vědět, zda bude Awrixel v pořádku.“ Královna k ní přistoupila. V tu chvíli jako by vše kolem přestalo existovat. Její vnitřní síla byla ohromná. „Mému vnukovi v žilách koluje krev Neposkvrněnosti. Neskolí ho nic, pokud nebude chtít. A věř mi, Neilin, věř mi, Vyvolená, že on chce žít.“
49
Otázky a odpovědi
N
50
eilin sklonila hlavu a zadívala se na svůj odraz na průzračné vodní hladině. Dlaněmi se opírala o mramorový okraj malé kamenné nádržky na vysokém skleněném podstavci a vnímala pouze ticho a klid. Nacházela se ve středu královské zahrady ÄnEsterilonu. Kolem ní se rozprostírala líbezná zeleň a záhony převážně bílých květin. Ale našly se i růžové, nebesky modré či karmínově rudé. V dáli si špitaly stromy s větrem a opodál bylo malé jezírko s lekníny na hladině. Nad ním se tyčila žlutým kvítím porostlá skalka. Jak příjemné místo na přemýšlení! Jemný vánek Neilin laskal na kůži a uklidňoval její mysl i duši. Žádný strach, žádný stres ani věčné obavy. Tady bylo vše čisté a jasné, neexistovaly žádné otázky, ačkoli Neilin věděla, že někde ve svém nitru je má. Zatím ale spaly a ponechávaly ji bezstarostnou. Čekaly na svůj okamžik. Neilin milovala přírodu, nebo v ní cítila přirozenou sílu, moudrost a spravedlnost. Příroda byla matkou všeho živého, a jako takovou ji ctila a obdivovala. Neilin vzpomínala na staré časy. Kdykoli se cítila unavená, bolela ji hlava, měla starosti nebo jen potřebovala být sama, šla se projít do Tichého lesa. Harmonie a čistota hvozdu jí vždy přinesly úlevu. Na tomto místě to bylo ještě silnější. Neilin cítila, že příroda tu má daleko větší moc. Cítila magii, která jako by tryskala z neviditelného zdroje všude kolem ní. Odpoutala svůj pohled od vodní hladiny a opřela se o podstavec zády. Pod bosými chodidly ji příjemně chladil mech. V ten okamžik se její pohled střetl s královninýma očima.
Stála pouhé čtyři kroky od ní. Neilin připomínala sněhovou vločku. Stejně křehká, jemná a kouzelná, a přitom studená a nevyzpytatelná. Jemné bílé šaty jí splývaly kolem útlého těla a přes ramena měla přehozený hedvábný šál. Pohybovala se stejně neslyšně jako její vnuk. „Je příjemné tu přemýšlet, že?“ prohodila L’Qenlia a zadívala se k bezmračnému nebi. „To ano,“ přitakala Neilin. Překvapilo ji, že z královny není nervózní ani vystrašená jako včera. Zahrada ji jako kouzlem zbavila veškerého napětí. „Doufám, že sis řádně odpočala a načerpala síly,“ poznamenala královna s úsměvem. „Nebo nastal čas, abychom si promluvily.“ „Ano,“ přisvědčila Neilin. „Přišel čas na otázky i odpovědi.“ Najednou jako by jí projelo zvláštní poznání. Vybavily se jí Křišály moci a osud, který jí byl předurčen, a ona si uvědomila, že se mu již nebrání. To poslání se stalo její součástí dávno před jejím narozením, musela si to jen uvědomit a přijmout je. Neilin se mu dlouho bránila a dlouho mu nechtěla rozumět ani ho chápat, ale nyní to přišlo jako blesk z čistého nebe. Tady bylo všechno jiné. Už nebylo těžké mu uvěřit. L’Qenlia se usmála, jako by dívce četla myšlenky. Pokynula jí, aby ji následovala. Po úzké pěšince došly ke skleněné lavičce a posadily se. Neilin se podívala na své nové šaty a znovu se nad nimi zatetelila blahem. Byly tak krásné a tak jemné! Šeříkově fialové s drobnými perličkami kolem pasu. Královna se na Neilin zadívala. „Můžeš se ptát,“ pobídla ji a Neilin si zhluboka povzdechla. „Nevím, kde začít.“ „Pak začni tím, co nejvíc tíží tvé srdce.“ Dívka na královnu pohlédla a pak se zhluboka nadechla, aby nabrala odvahu. „Dobrá. Chci znát celou pravdu o Awrixelovi.“ L’Qenlia se opět usmála. „Jistě ti ji sám řekl.“ „Ne, má paní. Neřekl mi téměř nic. Celou dobu mě obelhával, a když jsem odhalila pravdu, pouze mi ji potvrdil. Nic víc.“ Snažila se potlačit zoufalství v hlase, ale tušila, že před královnou je to marné.
51
52
„Awrixel je velmi ostražitý a nedůvěřivý, Neilin. Byl tak vychován i vycvičen. Neměj mu to za zlé.“ „Nemám. Už jsem si zvykla. Ale chci vědět víc o jeho životě. Nic nechápu. Jak to, že nyní koná dobro? Proč zradil svého otce?“ A proč jsem se do něho zamilovala?! „Tento příběh je dlouhý a složitý, mé dítě. A celý by ti ho měl povědět jen Awrixel. Ale mohu ti prozradit, že za jeho zradu si Isgraël může sám. Zabil mu matku. Před jeho očima, ačkoli neměl tušení, že ho Awrixel pozoruje. Naše dcera je mrtvá, avšak náš vnuk se vrátil.“ V jejích zelených očích se zračila bolest a smutek. I Neilin pocítila lítost. Věděla moc dobře, jaké to je vidět zemřít vlastní matku. Věděla až příliš dobře, jak se musel Awrixel cítit. „Přišel za námi,“ pokračovala královna, „a žádal o odpuštění a o pomoc. Jeho srdce je naplněné zlobou a touhou po pomstě. Což je špatné. Ale ta touha ho žene kupředu správnou cestou. Vydal se tě najít, Neilin, jak jsme ho požádali. Musel tě však oklamat. Potřeboval tvou důvěru, a proto ti neprozradil, kdo doopravdy je. Nezlob se na něj. Neměl na výběr.“ Neilin se zadívala na své ruce složené v klíně. Ve skutečnosti už se na Awrixela nezlobila. Ale ten palčivý pocit zrady a zklamání v ní stále doutnal. Přesto byla ochotná zapomenout. Jen když se zase uzdraví! „A co bude te?“ vzhlédla a zadívala se královně do očí. Vyslovila svou druhou nejnaléhavější otázku. „Co bude dál, má paní? Co mě čeká? Proč jsem tady?“ „Jsi tu, mé dítě, abys objevila svou skrytou moc a sílu. Jsi tu, abys splynula se svým nitrem a se svým posláním.“ Vzala ji za ruku a jemně ji stiskla. „Jedině tak budeš moci pokračovat ve svém údělu. A budeš připravená najít Křišály moci.“ „Awrixel se o něčem takovém zmiňoval. Mluvil o nějaké nymfě. Co je zač? Všichni o ní mluví.“ „Ano. V každém z nás, v každé živé bytosti, koluje její moc. My se pouze musíme naučit naslouchat jí, objevit ji a splynout s ní. Potom budeme silnější a náš duch se stane nezdolným.“ Královna se opět zadívala k nebi.
„Na celém světě známe pět polobohyň, které si říkají nymfy. Existují jako formy vyššího bytí a nemusejí mít hmotnou podobu. Před dávnými věky jedna z nich, Miantha, našla opuštěnou zemi, kterou pojala za svou a stvořila v ní první život. Tím se stali tvorové Prvenství, kterým darovala svou nesmrtelnost, laskavost a moudrost. První byli iqerilové, po nich přišli gryfové a poté, ze Západních ostrovů, draci. Nakonec se zrodili minotauři. Až po těchto magických tvorech se narodila první zvířata a dlouho po nich lidé. Potom nymfa stvořila Moc, kterou se staly bytosti zvané Neposkvrnění. Stejně jako ona neměly hmotnou podobu a pohybovaly se na vyšší úrovni bytí. Darovala jim svou moc a sílu a také veškeré své vědění. Staly se nejmocnějšími a nejsilnějšími bytostmi světa. Měly se stát strážci nové země. Měly chránit svět, k tomu byly stvořeny, a z jejich obrazu se zrodili první elfové. Nymfa stvořila také Smrt, jež má být spravedlivá a bez níž by život nemohl existovat. Smrt se však její moci vymkla z rukou a Neposkvrnění ji museli uvěznit. Miantha poté vložila veškerou svou sílu, laskavost a život do přírody, jíž se stala a kterou zůstala. Každý tvor v její zemi v sobě nosí zlomek její síly, ale lidé nejsou schopni ji použít. Elfové se tomu naučili díky svému pevnému duchu, vyrovnanosti a víře v naši stvořitelku a v přírodu. Tvorové Prvenství se se silou narodili a Neposkvrnění se silou stali. Každý tvor musí svou vnitřní sílu odhalit sám. Lidé netuší nic o počátcích země, která dostala jméno Mianthilie. Dříve, v dobách Dračích válek, existovali čarodějové. Byli to lidé, kteří se naučili zacházet se svou vnitřní silou. Většinou to byli starší muži, nebo mladí jsou příliš neukáznění na to, aby dokázali naslouchat svému nitru. Postupem času se ale začali čarodějové vytrácet. Zřejmě za to mohla upadající víra v nymfy. Když přišli Neposkvrnění, lidé nevěřili v jinou magii než v tu jejich. Ta byla všemocná. Čarodějové upadli do zapomnění.“ Neilin naslouchala a v duchu žasla nad tím, jak do sebe všechny střípky jejích omezených znalostí zapadají. Vždy slýchala pouze zlomky
53
54
tohoto velkého příběhu a dnes konečně zjistila pravdu o stvoření země. „Elfové do Mianthilie přišli ze vzdálených zemí Hvězdného oceánu,“ pokračovala L’Qenlia. „Jsou dětmi nymfy Elfien. Ta si zvolila hmotnou formu a objevovala se mezi elfy v jejich podobě. Elfové jsou příbuzní Neposkvrněných, nebo jim Elfien dala život těsně poté, co Miantha Neposkvrněné stvořila. Protože už ale život jednou darovala, nemohla ho stvořit znovu. Proto potřebovala sestřinu pomoc – Elfien dala Neposkvrněným život a hmotnou podobu a Miantha vyplnila jejich podstatu mocí. Poté Elfien z jejich obrazu stvořila elfy. Podle elfských legend byly nymfy na počátku všeho jedinými bytostmi světa a rozhodly se vytvořit další život, aby nebyly tak samy a aby svět nebyl tak prázdný a opuštěný. Miantha byla nejstarší z nymf, a proto byla nejmocnější. Když obětovala svůj život pro novou zemi a stala se přírodou, ostatní nymfy odešly do Nebeské duhy – do světa mimo život, smrt i čas.“ „Neuvěřitelné,“ vzdychla Neilin fascinovaně. „Nikdy jsem ten příběh neslyšela.“ „Lidé o polobohyních nic nevědí a ani se dozvědět nesmějí. Každý v sobě musí Mianthinu sílu odhalit sám a bez pomoci. Bu to dokáže, nebo ne. Ty jsi však Vyvolená. Naučila by ses svou sílu ovládat, a už bych ti pravdu řekla, či ne.“ „Tím si nejsem tak jistá, Výsosti,“ povzdechla si Neilin chmurně. „Dokážeš ji v sobě najít a vůbec to nebude tak těžké, jak si myslíš. Musíš pouze porozumět sama sobě. Musíš se naučit rozumět svému nitru a duši. A síla, ta se potom objeví sama.“ „Ale jak to mám udělat?“ ptala se Neilin bezradně. „A co se stane potom? Jak mi moje vnitřní síla pomůže najít Křišály moci? Vždy já nemám ani ponětí, kde by mohly být. Ani neznám to proroctví. Nevím nic!“ „Nepodléhej zoufalství, Vyvolená. Oslabuje a zatemňuje mysl. Musíš se naučit čelit strachu. A nyní poslouchej: až objevíš svou vnitřní sílu, objevíš i podstatu sama sebe. Poznáš rozdíl, to se neboj. A pochopíš své
životní poslání. Právě tehdy budeš připravená najít první Křišál moci. Postačí na něj jen pomyslet. Soustředit svou vůli a ducha. Protože tam uvnitř, tam hluboko uvnitř to tajemství znáš. Víš, kde křišály spí a čekají. Stačí pouze otevřít svou mysl a nahlédnout dovnitř,“ povzbudivě se na ni usmála. „Objevit první křišál nebude snadné, ale ty ostatní již půjdou samy.“ „Takže te stačí jen rozjímat?“ ušklíbla se Neilin pochybovačně. „Nic víc?“ „Dá se to tak říci. Musíš se uvolnit a nechat mysl i tělo volně dýchat. Musíš jim naslouchat tak dlouho, dokud neuslyšíš jejich hlas.“ „To potrvá dlouho,“ zamumlala dívka skepticky. „Nepodceňuj se, Neilin,“ zvýšila hlas královna a v očích se jí mihl chlad, který Neilin vídala v očích jejího vnuka. „To je první chyba, které se musíš vyvarovat.“ „To se vám lehko říká, má paní. Ale já jsem byla až do nedávna pouze obyčejná venkovanka a nikdy jsem o sobě neměla příliš vysoké mínění. Proto pro mě není zrovna lehké smířit se s tím, že na mě leží osud celé Mianthilie.“ „Chápu tvé pocity i pochyby, dítě,“ zašeptala královna náhle měkce. „Ale tvůj starý venkovský život je minulostí. Důležitá je pouze přítomnost a budoucnost. Na to nezapomínej. Za minulostí se neohlížej. Od nynějška už nikdy.“ Neilin její poslední slova zamrazila. Už nikdy… Nikdy? Už nikdy nemám vzpomínat na matku a Obina? Na svou vesnici? Na svůj bezstarostný, šastný život? Královna má pravdu. Mé vzpomínky ve mně vyvolávají pouze bolest. Pokud chci jít dál, a já chci, budu se dívat jen vpřed. „Máte pravdu, Veličenstvo,“ přisvědčila dívka a potlačila smutný vzdech. „Nebudu se ohlížet. A poslechnu vás. Udělám vše proto, abych v sobě objevila sílu a našla první křišál.“ „Tak je to dobře,“ L’Qenlia jí stiskla rameno. „Je v tobě mnohem víc síly, než si myslíš, Neilin. Je na čase začít si věřit.“ „Já vím,“ hlesla. „Ale te mám další otázku.“
55
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.