KřišŤály moci Věž zkázy

KřišŤály moci Věž zkázy také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.fragment.cz

Doporučujeme další e-knihy: Roderick Gordon, Brian Williams – Ztracený svět v PODZEMÍ Christopher Paolini – Eragon Rick Riordan – Percy Jackson – Zloděj blesku Michaela Burdová – Poselství jednorožců – Strážci dobra Michaela Burdová Křišály moci – Věž zkázy – e-kniha Copyright © Fragment, 2012 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

Křišály moci Věž zkázy

Michaela Burdová

Terezce, za všechnu její trpělivost a pomoc, za nadšení a věčné povzbuzování, za to, že v Křišály moci tolik věří.

Obsah Sorganův soucit.......................................................................... 9 Příběh o minotaurovi................................................................. 17 Prolitá krev................................................................................ 30 Na bitevním poli........................................................................ 41 První smrt.................................................................................. 50 Kronilové................................................................................... 64 Návrat........................................................................................ 74 V zápalu boje.............................................................................. 83 Mládě......................................................................................... 95 Pomocná ruka............................................................................ 106 Led............................................................................................. 118 Tajnosti...................................................................................... 133 Kouzlo snění............................................................................... 146 Výzva......................................................................................... 155 Honička..................................................................................... 164 V bludišti temných chodeb......................................................... 175 V kleci....................................................................................... 190 Neopouštěj mě........................................................................... 197 Když srdce krvácí....................................................................... 211 Láska, hrozba a ztráta................................................................. 217 Vůle Pána ohně.......................................................................... 226 Všichni truchlíme......................................................................234 Odvržené poslání.......................................................................240 Poděkování................................................................................ 245

Seili

Orrnerské hory

nský

les

SMARAGDITT

Uwelan Firon

Öllminský hvozd

Darkiliánský les

Selwo Tellnarr

Kost

nat

ly é ská

Ernella

Ën

ien ho ské ry

Jezero Ënien

Es-Leon

jezer

o

Wi en

Thálon

Nioonles

bné Půva

Erlan

Ytia

hvozd

N A R ’D O X

Amrir

Vitwel

önský

Lulwëtlim

Eld-Súll

Tichý hvozd

Gellw

Nazarové skály

G A L L N I E D Nep

rob

Třp

ád

an

ýh

ytiv

vo

ý le

zd

s

Des-lin D

Ledový dech větru Orrnerských hor hněv drakův v sobě nese v hrdle křik, když k nebi se vznese a stvůry vylézají z nor Duší pláč tam v děsu a nářku, v temnotě Věže zkázy jak v podsvětí, tam marné jsou naděje spásy cestu znáš Ledový dech větru Orrnerských hor tajně k mocným pánům šeptá slunce v krvi zhasne a smrt se neptá kdo postaví se na odpor Duší pláč tam v děsu a nářku, v temnotě Věže zkázy jak v podsvětí, tam marné jsou naděje spásy tak jdi Cestu znáš.

Sorganův soucit Snesl se z mraků na křídlech do vězení nuceně se vrací nitrem však line se tajný vzdech svobodnou vůli ztrácí.

N

a to, že byla polovinu listopadu, byl až překvapivě slunečný den. Nebe se barvilo jasnou modří, tu a tam proplouvala nadýchaná bílá oblaka. Kimovi připomínala beránky, kteří spolu zápasí a narážejí do sebe hlavami. Seděl pohodlně uvelebený ve vysoké oranžové trávě a přežvykoval stéblo. Ačkoli sluníčko svítilo, zima už se hlásila o slovo. Kim cítil, jak klepe na dveře. Vzduch byl mrazivě studený, a i když byl chlapec zachumlaný v bratrově velkém huňatém kabátě, vítr mu zalézal pod kůži. Pozoroval oblohu a chvíli zase okolní pole. Rozčiloval ho sice chlad, ale musel uznat, že příroda je na podzim krásná. Ze všech těch barev mu málem přecházel zrak. Podíval se dolů na Bobuli, která se pásla pod strání, a zamračil se. „Hej!“ zavolal na ni, ale koza si ho nevšímala. Zdálo se, že se vydala na průzkum vedlejšího pole. Kim vyskočil na nohy a rozeběhl se za ní. „Bobule!“ zakřičel a koza zastřihala ušima. Kim ji chytil za obojek. „Ty kozo pitomá, copak už jsi úplně hluchá?“ Bobule nevinně zamečela. Kim ji odtáhl na malou louku pod strání a vyšplhal se zpátky na své místečko. Koza se znovu pustila do pastvy. Kim si ji chvíli otráveně

9

10

prohlížel a  přemýšlel, jestli má matka pravdu. Podle ní byla Bobule březí, a  tudíž vyžadovala zvláštní péči. Kimovi spíš připadalo, že je vypasená k prasknutí a jediné, co potřebuje, je dieta. Ušklíbl se a znovu se zadíval na nebe. Nadýchaní beránci byli pryč a místo nich se te po modrém koberci proháněli bělostní jednorožci. Kim nikdy žádného jednorožce neviděl. Ani nevěděl, zda existují. Jestli ano, pak určitě žijí pouze v  divokých lesích Ënarsisu, společně s elfy. Tady v Sardonu mu připadalo všechno příliš obyčejné. Přitom by stačilo vydat se jen pár kroků na západ a  octl by se za hranicemi Ënarského království! Ale matka by ho tam nikdy nepustila. Všude prý číhá zlo a nebezpečí. Kim si pohrdavě odfrkl – radši by stál tváří v tvář nějakému nebezpečí, než každý den pásl kozu. Jednorožci na obloze se začali měnit. Už nevypadali jako jednorožci. Roztrhali se na menší obláčky a  rozprchli se do stran, jako by před něčím utíkali. Kim přimhouřil oči. Něco zahlédl. Chvíli si myslel, že je to černý mrak a žene se bouřka. Ale ta věc byla na mrak příliš rychlá. Přibli­­­žo­ vala se a zvětšovala. Začínala nabírat ostřejší tvary a Kim poznal, že tohle žádný mrak není. Bylo to nějaké zvíře! Obrovské a rychlé a – Kim vyskočil na nohy a zalapal po dechu úžasem. Byl to drak! Obrovitý černý drak mu proletěl nad hlavou a byl tak nízko, že mohutný vír vzduchu srazil chlapce zpátky na zadek. Naprosto ohromený zíral s hlavou zakloněnou k nebi, ústy dokořán a prudce bušícím srdcem. Viděl drakovo rudé břicho, jeho hrozivé drápy a dlouhý ocas, který mu náhle zmizel z očí, jako když práskne bičem. Kim se rychle vyškrábal na vrchol stráně, za kterou se mu drak ztratil. S úžasem sledoval, jak ten neskutečný tvor míří k jeho vesnici, která se pod ním rozevírala jako kniha. Drak klesal a jeho velká křídla pracovala stále rychleji. Chlapec se okamžitě rozeběhl zpátky do vesnice. Bobule dlouze zamečela a  vyrazila za ním jako věrný pes. Malý zvoneček na krku jí vesele cinkal.

Kim běžel jako o život. Nezastavoval se a neohlížel se za Bobuliným usilovným mečením. Tráva mu hlasitě šustila o kalhoty a šlehala ho do nohou. Najednou se zarazil. Stál pouhých několik metrů od prvních dřevěných domků. Drak mu dávno zmizel z dohledu. Musel už přistát přímo ve vsi. Ale Kima zastavilo něco jiného. Stébla trávy kolem něho byla zbarvena krví. Kimovi se sevřelo srdce strachem. Vkročil do vesnice. Nemusel draka dlouho hledat. Vyděšený dav, který prchal všemi směry jako o život, mu napověděl. Všichni utíkali z jediného místa – z návsi. „Drak!“ „Zachraňte se!“ „Drak, drak! Utečte!“ Lidé křičeli a  míjeli Kima bez jediné špetky zájmu. Chlapec viděl v  jejich tvářích čirou hrůzu. Drak, jako mýtické stvoření z  dávných příběhů, zkrátka neměl existovat. Ale byl tady, strašlivý a nebezpečný. Ovšem Kim více než strach pocioval vzrušení a zvědavost. Zastavil se u stěny jednoho z domků na okraji návsi. Znovu zalapal po dechu. Drak tam opravdu stál. Byl nádherný. Slunce mu kreslilo na zádech třpytivé kruhy. Jeho tělo bylo ohromné a mohutné a z jeho postoje, ze samotné jeho podstaty, vyzařovala vznešenost a majestátnost. Vzbuzoval opravdový respekt. Zdálo se, že přistání se mu ale příliš nezdařilo. V  zemi za ním se táhly dlouhé rýhy a hluboké stopy jeho těžkých tlap. Pečlivě udržovaný trávník a záhony růží ve středu návsi byly nyní rozryté a zničené. Drak stál se shrbenými zády a hlavou skloněnou až u země. Zhluboka a namáhavě oddechoval. Kim žasl nad tím, jak rychle se náves vyprázdnila. Kam oko dohlédlo, nebyla vidět ani noha. Jako by ve vesnici snad ani nikdo nežil. Drak přitáhl křídla těsně k tělu a chlapec si konečně všiml muže, který mu seděl v sedle za krkem. Údivem mu poklesla čelist. Muž seskočil na zem. Z drakova hřbetu to byla pořádná výška! Ale on přistál na nohou lehounce jako laň. Byl vysoký a mohutný, měl široká ramena přehozená černým pláštěm a bílé rozcuchané vlasy. Kim

11

12

ho viděl zezadu, ale když se muž otočil a začal obcházet malou náves, uvědomil si chlapec, že je to elf. Skousl si ret a vytřeštil oči. Bylo mu teprve třináct let a ještě nikdy žádného elfa neviděl! Tenhle vypadal tak… tak nebezpečně. I z dálky Kim viděl jeho oči černé jako noc. Měl mramorově bílou ple a s každým krokem jeho stříbrošedá zbroj těžce zarachotila. Tvářil se tvrdě a nepřátelsky. Obešel svého draka a rozhlédl se kolem. Kim se rychle přimáčkl ke zdi, když elfův pohled zabloudil jeho směrem. Ale elf si ho zřejmě nevšiml. Zastavil se, dal ruce v bok a zavolal dunivým hlasem: „Vylezte!“ Kimovi se rozbušilo srdce jako splašené. Elf se mračil. „Říkám: VYLEZTE!“ Ale nikdo neposlechl. Chlapec dobře věděl, jak jsou lidé asi vyděšení. „Vylezte z těch svých chatrčí a já vám slibuju, že vaši ubohou vesnici neproměním v prach!“ Elf čekal. Chvíli se nic nedělo, ale potom se začali objevovat první odvážlivci, většinou muži. Blížili se k elfovi pomalu a bázlivě, jako by očekávali, že jim každým okamžikem setne hlavy. „Já i můj drak jsme vyčerpáni dlouhou cestou,“ řekl elf. „Chceme si odpočinout a načerpat síly. Můj drak má hlad, chci tři živé krávy nebo osm ovcí.“ Muži si vyměnili rychlé pohledy. „Naše krávy jsou na pastvě, pane,“ promluvil jeden z nich s očima sklopenýma k zemi. „Dojděte pro ně. A mně přineste jídlo a vodu.“ Kim pozoroval, jak se muži rozprchli do stran. Vzápětí už k elfovi pospíchaly dvě ženy s  pekáčem buchet, bochníkem chleba, jablky a džbánem s vodou. Elf jedl a pil, zatímco jeho drak odpočíval. Kim si všiml několika dalších zvědavců, kteří se schovávali ve dveřích svých domů nebo za okny. Ale nikdo se neodvážil vystrčit nos. Elf odhodil prázdný džbán a protáhl si záda. Náhle se ozvalo kovové zacinkání. Kim málem nadskočil leknutím. Otočil se a za sebou spatřil Bobuli. Za­ třepala hlavou, zvoneček na jejím krku jemně zazvonil a koza zamečela.

„Tiše,“ sykl Kim a honem k ní vykročil. Přitlačil ji ke zdi. „Zmlkni!“ Opatrně se ohlédl k  návsi a  ztuhnul. Elf kráčel rázným krokem přímo k němu! Kim pustil kozu a vyběhl k zadní části domu. Zabočil za roh a utíkal podél dřevěné stěny do vedlejší uličky. Přitom se neustále ohlížel přes rameno. Vběhl do uličky a prudce do něčeho narazil. Vyděšeně vzhlédl a málem vykřikl. Díval se přímo do bezedných černých očí. Elf ho chytil za ramena a pevně stiskl. Kim vzlykl bolestí a roztřásl se strachy. „Hleme,“ pravil elf tiše. „Slídil.“ „N-ne,“ vyjekl Kim. „Ne, pane, já…“ Elf s  ním ale trhl a  táhl ho zpátky na náves. Ženy, které přinesly jídlo, na chlapce vystrašeně vykulily oči. Samozřejmě ho znaly a znaly i jeho rodiče. Všichni byli sousedé a přátelé. „Pověz, kluku, jak se jmenuješ?“ zeptal se elf, když ho dovlekl k drakovi. Kim z toho ohromného monstra nemohl spustit oči. Nyní stál přímo před ním! „K-Kim, pane,“ zakoktal. Drak k němu otočil hlavu. Byla dvakrát větší než celý Kim, který by se drakovi akorát vešel do tlamy. Bájný tvor na něj upřel své velké, svítivě zelené oči. Nad nimi čněly špičaté šupinaté hrbolky, které se mu táhly podél čela až k nozdrám. Kolem hlavy měl ostnatý vějíř a po jeho páteři se vlnil pás dlouhých ostnů. Kim před ním o krok ucouvl, ale drak natáhl dlouhý krk až těsně k němu. Elf pozvedl jedno obočí a chlapec zatajil dech. Vnitřnosti se mu smrskly do malého uzlíku. Drak ho krátce očichal, přičemž chlapce ovanul jeho horký dech. Potom se monstrum zase stáhlo. Ale Kim mu stále hleděl do očí. Strach ho najednou zcela opustil. Nebo to, co v těch krásných zelených očích spatřil, v něm mohlo vyvolat jedině soucit a lítost. Drak trpěl. Byl nešastný tak moc, až to Kimovi rvalo srdce. Hleděl mu do očí a viděl v nich bolest. A až te si uvědomil, že drak krvácí. Temně rudá krev mu stékala po přední noze – zřejmě ho někdo zranil do břicha. Ale tato bolest neměla s utrpením, které viděl v jeho očích, nic společného. Drak zažíval muka, jež se odehrávala v jeho nitru.

13

14

Vtom uslyšeli křik. Kim se otočil a uviděl několik splašených krav, které se řítily ulicí a hlasitě bučely. Za nimi běžela pětice vesničanů, křičela a mávala rukama. Kim se nechápavě zamračil. „Co to…“ Elf vedle něho tasil meč. Kim leknutím uskočil stranou. Zíral na tu smrtící věc a věděl, že to ladné, a přitom tak dravé zazvonění mu bude znít navždy v hlavě. Krávy se rozprchly do stran a za muži se do vesnice vřítila skupinka nestvůr. Kim stál jako přimražený. Netvoři se rozeběhli za prchajícími muži, dychtivě kvičeli a máchali nad hlavami ozubenými meči. Postavou se podobali lidem, ale byli menší, mohutní a porostlí rezavou srstí. Hlava jim seděla přímo na ramenou, byla kulatá a  schovaná pod helmicí s umělými rohy. Pod ní zářily bílé oči jako dvě malá světélka. Široká tlama rozdělovala jejich lebku téměř na polovinu, byla zkřivená a odhalovala odporné černé kuželovité zuby. Lidé začali ječet a  honem zavírali dveře a  okenice. Tři ženy ještě čekaly na prahu na své muže, kteří se snažili doběhnout domů. Kim sledoval souseda, pana Brota. Už vybíhal na verandu, bral schody po dvou, jeho žena k němu natahovala paže, plakala a volala, že ještě kousek a je doma. Ale netvor, který mu byl v patách, se napřáhl a sekl mečem. Pan Brot zařval, když mu ostří zezadu přealo šlachy nad kotníky. Vystříkla krev, muž padl tváří na dřevěnou podlahu a netvor mu vrazil meč mezi lopatky. Jeho žena hystericky zaječela, ale to už se netvor vrhl i na ni a zatlačil ji do domu. Kimovi se zvedl žaludek. Věděl, co jsou ty nestvůry zač. Potulovaly se po Sardonu i Ënarsisu, vraždily, loupily, přepadávaly pocestné. Žraly lidské i elfské maso a prý pocházely přímo z Věže zkázy – z Nar’doxu. „To jsou ibraxirové,“ řekl elf a pozvedl meč. „Měl bys utéct, kluku.“ Bylo jich asi sedm. Tři z nich zabili dva prchající muže, dalším se podařilo usmrtit jednu ze zmatených krav a nyní se krmili jejím masem. Někteří se dobývali do domků.

Jeden z  nich uviděl Kimovu kozu a  přiskočil k  ní s  radostným ­zabrumláním. Zvedl meč potřísněný zaschlou krví a koza bezbranně zamečela. „Bobule!“ Kim nepřemýšlel a vrhl se vpřed. Ani nevěděl, co ho to popadlo, byla to přece jen koza… Ale měl ji rád. „Bobule!“ zastavil se až těsně za ibraxirovými zády. V ten okamžik strnul a došlo mu, co udělal. Ibraxir se k němu otočil a zkřivil svou odpornou tvář. Vycenil zčernalé zuby. Kim ucouvl, ochromený hrůzou. Netvor k němu přiskočil, rozmáchl se mečem a  Kim s  výkřikem klopýtl vzad. Zakopl a  spadl na záda. Ibraxir se nad ním sklonil a  nedočkavě zvedl meč, aby mu probodl břicho. Meč mu ale vyletěl z tlap jako kus hadru. Ibraxir překvapeně vzhlédl a vtom odlétla i jeho hlava. Kim vykřikl a zakryl si obličej rukama. Ve spáncích mu bušilo. Stále před sebou viděl tu spoustu krve, letící hlavu… Někdo ho popadl v  podpaží a  zvedl na nohy. Byl to ten elf! Jeho zbraň, která ještě před chvílí odrážela sluneční paprsky, se nyní barvila do ruda. „Uteč,“ řekl mu elf znovu. „Prosím,“ Kim ho chytil za pláš. „Prosím, pomozte nám!“ Elfovy oči se rozšířily překvapením. Chvíli na Kima mlčky zíral, ale potom jeho ruku setřásl a otočil se k němu zády. Přistoupil k drakovi. „Prosím!“ zakřičel Kim zoufale. „Můžete je zastavit!“ Elf se vyšplhal na drakův hřbet. „Tohle není moje věc.“ „Zabijou spoustu nevinných lidí!“ vzlykal chlapec. „Co jste zač? Jak můžete jenom tak odletět?“ „Já jsem horší než oni,“ odpověděl elf chladně a  Kima zamrazilo. Zmlkl a spolkl další slzy. Elf zatáhl za uzdu a drak zvedl hlavu. Rozpřáhl křídla a Kim se zoufale svezl na kolena. Několik ibraxirů už se dostalo do domků. Lidé vybíhali ven, křičeli a snažili si zachránit životy. Ale netvoři byli hladoví. Najednou elf promluvil k drakovi: „Slíbil jsem ti kořist. Dobře, tak se nažer jejich masa!“

15

16

Kim vytřeštil oči, když drak otevřel mohutné čelisti a mocně zařval. Připomínalo to zaburácení hromu. Ibraxirové ztuhli a všichni se za tím zvukem otočili. Drak vyrazil kupředu a dvěma skoky dostihl tři z nich. Spolykal je jednoho po druhém. Pak se otočil a ocasem přitom pro­ bořil ze jednoho domku. Ven se vyřítila zděšená rodina s dětmi. Ale to už drak otevřel tlamu a Kim s výkřikem uskočil, když mu z hrdla vyšlehl rudý ohnivý vír. Několik ibraxirů zachvátily plameny. Hořící nestvůry pobíhaly po vesnici, dokud je oheň neuškvařil a ony nepadly mrtvé k zemi. Zbylí ibraxirové vzali nohy na ramena. Drak se jediným skokem ocitl přímo před Kimem. Elf se k  němu z jeho hřbetu naklonil. „Zbytek je na vás,“ řekl. „Zapomeň na mé slitování. Modli se, a mě už nikdy nepotkáš. Příště bych v sobě soucit nenašel.“ Nato se drak rozeběhl, roztáhl křídla a odrazil se od země. Ta se pod jeho těžkými skoky zachvěla. Mocný náraz vzduchu Kima málem smetl, ale to už byl drak vysoko. Stoupal výš a výš mezi bílé mraky, mezi beránky a jednorožce. Neuvěřitelný a úžasný se před Kimovýma očima změnil v pouhou černou tečku. V legendu, kterou měl zůstat.

Příběh o minotaurovi

N

eilin rozpřáhla paže a  zavřela oči. Vzduch, který jí ovanul tváře a rozfoukal vlasy, byl ledový a nesl v sobě něco mrazivého. Neilin milovala vítr. Byl svobodný a nespoutaný, přesně takový, jaká toužila být i ona sama. Slyšela jeho hlas. Šeptal, skoro zpíval, přilétal ze vzdálených končin a nesl chlad. Pestrý podzim se chýlil ke konci. Brzy vezme do svých rukou vládu nelítostná zima a  zahalí zemi bílou přikrývkou. Příroda ochutná její polibek a  pod tím ledovým dechem zmrzne. To všechno brzy přijde a Neilin bude moci poprvé v životě pozorovat zimu a sníh za hranicemi svého domova. Uvidí svět, který se před jejíma očima změní. Těšila se na to, ačkoli podzim milovala. „Neilin!“ Ohlédla se. Volala na ni Ellnesa. Zrovna slézala podél okraje hlubokého srázu, na jehož vrcholu Neilin stála. Dívka jí zamávala a naposled si s nadšením prohlédla krajinu pod sebou. Netušila, kde v sobě vzala tolik odvahy, aby se vyšplhala až na úplný kraj prudké propasti. Stačil jediný krok, jediné zakolísání, a letěla by dolů jako pták – ale bez křídel. Možná to bylo tím, že od spojení s mocí Salwiëlova Křišálu velkorysosti se opět cítila jiná. Její osobnost a vnitřní síla se stále vyvíjely. Každým dnem si připadala silnější a odhodlanější. Pryč byla ta vystrašená a bezmocná dívka, která tolik naříkala nad svým osudem a přála si vrátit zpět svůj starý život. Stála tu nová Neilin, připravená podstoupit cokoli, jen aby naplnila proroctví a zachránila zemi. Ale také aby se pomstila.

17

18

Zvedl se vítr a rozvířil jí vlasy jako černý závoj. Tráva pod jejíma nohama byla žlutá a ohýbala se přes okraj srázu, který padal kolmo dolů. Jeho stěnu tvořila červenohnědá zem, kameny a vyčnívající kořeny. Asi v polovině se začala propast měnit v prudkou stráň plnou velkých bal­ vanů a zarostlou hustými trnitými keři. Na samém dně příkopu rostly vysoké stromy, jejichž koruny se barvily do rudých, oranžových a žlutých od­stínů kouzelného podzimu. V dáli se jednotlivé stromy shlukovaly v malý, hustý les. Znenadání z barevné změti vylétl velký tmavomodrý pták s dlouhým krkem podobající se labuti. Neilin si zatím nepřipadala jako v Sardonu. Krajina se nijak nelišila, stejně jako vůně a síla, které cítila v zemi a ve vzduchu. Možná to bylo tím, že byli ještě příliš blízko u hranic. Neilin dokázala vnímat mnoho dojmů a  na první pohled nepatrných či skrytých sil. Přišlo to samo a nečekaně – ale přesto dívka s touto novou schopností splynula překvapivě rychle. Všechno nové, co se kolem ní i s ní dělo, přijímala s vděčností a s odhodláním využít to v  boji proti poslednímu z  Neposkvrněných. Občas, ale opravdu jen občas, si připadala, jako by se skoro nelišila od členů své družiny – od elfů. Byla podobně vnímavá, podobně smýšlela a dokonce se našly některé maličkosti, které dokázala vidět i jasněji než oni. Ještě na vteřinku zavřela oči a vychutnala si ten neskutečně krásný pocit svobody. Pak se vydala za svými přáteli. Úzká vyšlapaná pěšina vedla dolů těsně podél srázu. Hrbolatý okraj lemovaly husté keře a kapradiny, ale cesta i zem byly pokryté nánosem mokrého a velice kluzkého listí. Neilin si musela dávat velký pozor, aby jí neujela noha a ona se neskutálela až na dno mezi tlusté kmeny stromů. Ellnesa měla značný náskok a  jako obvykle se pohybovala ladně a lehounce jako laň. Něčemu takovému se Neilin ještě vyrovnat nemohla. R’Tila ani Awrixela nebylo vidět. Dívka konečně dohonila Ellnesu, která na ni čekala pod větvemi mohutných dubů. Kmeny měly široké, popraskané a  zkroucené jako copy. Neilin pod nohama klouzalo a šustilo opadané listí. „Co jsi tam viděla?“ zeptala se Ellnesa. „Krásu podzimu a zimu v dohledu,“ odpověděla Neilin s úsměvem. „Stále nemohu uvěřit, že jsme na cestě do Nar’doxu.“

„To ani já ne, věř mi,“ zakroutila Ellnesa smířlivě hlavou. „Ale přesně taková naše cesta je. Awrixel má pravdu – drak je zraněný a Sorgan s ním poletí zpátky domů.“ „Nemáme šanci je dohonit. A co když přijdeme pozdě? Co když dorazíme do Isgraëlovy věže a Sorgan i s drakem budou dávno pryč?“ „Musíme doufat, že přijdeme včas.“ Neilin se opřela o mohutný strom. „Na stopě drakovi… věřila bys tomu?“ „Nikdy,“ usmála se Ellnesa. „Ale když se nad tím zamyslíš, není to tak nepochopitelné. Kromě jezerní panny držel křišály v ochraně vždy jeden z tvorů Prvenství.“ „Myslíš, že tvorové Prvenství budou mít i další křišály?“ „Nevím, zbývají pouze gryfové a minotauři. Ale minotauři z Mianthilie dávno odešli. A gryfové? Kdo ví, jak to s nimi dopadne. Přidají se do války? Vyslyší prosbu Terien a Rolianda? Nebo zůstanou dál ukrytí ve svém horském světě?“ Ellnesa smutně zavrtěla hlavou. „Když na ně pomyslím, srdce mi zahalí stín. Mám zlou předtuchu.“ „Nevěříš jim?“ zeptala se Neilin a  trochu se vyděsila. Všichni na pomoc gryfů ve válce proti Isgraëlovi spoléhali. „Nevím, ale bojím se.“ Neilin chvíli mlčela a přemýšlela, co by se stalo, kdyby král Edrian a jeho muži byli poraženi. Co by se stalo, kdyby byl poslední král lidského království zajat a popraven? Isgraëlova moc by vzrostla a v Sardonu by nastal chaos. I kdyby byl Isgraël přemožen, lidé by neměli následníka trůnu. Nastaly by velké politické a mocenské problémy, roztržky a urči­ tě i vzpoury. Neilin potřásla hlavou a  rozhodla se na něco takového nemyslet. Šílené bylo už to, že míří do Nar’doxu přímo do Isgraëlových spárů. Nepotřebovala si přidělávat starosti ještě myšlenkami na zkázu Sardonského království. „Kam se poděli Awrixel s R’Tilem?“ zeptala se. Ellnesa se konečně usmála. „Awrixel je na lovu a R’Tiles? Zkus hádat,“ zastavila se pod jedním vysokým stromem.

19

20

„Nechápu,“ Neilin se zamračila. „Kam zmizel?“ Vtom jí na hlavu spadlo něco malého a tvrdého. „Au,“ Neilin vzhlédla a vysoko ve větvích stromů uviděla usazeného R’Tila. Pohupoval nohama a  culil se od ucha k  uchu. Na tváři mu pohrávaly stíny i bledé světlo, které pronikalo listím. Neilin vykulila oči a pak se zasmála. „Co to tam děláš?“ „Trhám kaštany,“ zavolal R’Tiles vesele. „Chutnají výborně, hlavně pečené! Ale ani syrové nejsou špatné.“ Neilin se podívala na Ellnesu. „Jak se tam dostal?“ Elfka pokrčila rameny. „Je docela hbitý a lezení po stromech nám elfům nikdy nedělalo potíže. I když R’Tiles má ještě co vylepšovat.“ „Já to slyším, velevážená paní!“ Ellnesa se uchechtla. R’Tiles stáhl nohy, odrazil se a  seskočil o  větev níž. Strom se ani neotřásl. R’Tiles se zachytil tlusté větve nad hlavou, zhoupl se na ní jako na liáně a dopadl nohama na zem. Narovnal se a přehnaně vznešeným gestem si odhodil vlasy z ramen. Neilin v duchu žasla. „Jen se moc nenaparuj, R’Tile,“ zpražila ho však Ellnesa škádlivě. R’Tiles dotčeně našpulil rty a rozevřel svůj vak. „Dokázal by se snad někdo vyšplhat do samého vrcholu tohoto starého velikána a  natrhat plnou brašnu krásných a  lahodných kaštanů?“ „Kterýkoli elf,“ odpověděla Ellnesa pohotově a  zářivě se zazubila. ­R’Tiles se zašklebil, ale potom na Neilin rozverně mrkl. „Uvidíš, že vůni ani chuti sladkých pečených kaštanů neodoláš! Rád se s tebou rozdělím, když nikdo jiný nemá zájem.“ „Neřekla jsem, že nemám zájem,“ ozvala se Ellnesa okamžitě. „Jsi si jistá? Mně to tak připadalo.“ „Pak začínáš být natvrdlý, můj drahý R’Tile, protože…“ „Tak kde je ten Awrixel?“ přerušila je Neilin, protože věděla, že by byli schopní se pošuchovat až do večera. Awrixel, jako by její otázku slyšel, se najednou zjevil přímo za jejími zády. „Tady jsem,“ řekl a Neilin málem nadskočila leknutím. Otočila se. Na zádech měl kromě jednoho meče přehozený i luk a přes rameno mu

leželo mrtvé divoké sele. Obešel Neilin, aniž by na ni pohlédl, a hodil luk i se šípy R’Tilovi. „Díky,“ kývl na něj hlavou. „Měli bychom najít místo, kde přenocujeme. Brzy padne soumrak. Dny jsou stále kratší.“ „Což nám trochu ztěžuje cestu, že?“ prohodil R’Tiles lehce mrzutě. Potom se ale zase zazubil. „Natrhal jsem kaštany!“ Awrixel pozvedl jedno obočí. „Já zabil kance.“ „Chceš říct sele,“ opravil ho R’Tiles škodolibě. Awrixel se zašklebil. „No dobře, takže kudy dál?“ Neilin musela znovu zasáhnout. „Na sever,“ ukázal Awrixel před sebe. Ale opět se na Neilin ani nepodíval. Od chvíle, kdy ji v Nioonlesu políbil, se choval divně – chladně a s odstupem, skoro ji ignoroval. Neilin to zpočátku trápilo, ale te ji to spíš štvalo. Rozhodla se mu oplácet stejnou mincí. Vydali se lesní cestou. Skoro celou dobu kráčeli z kopce, nebo stráň se svažovala hlouběji do propasti. Šli rychle a mlčky a ušli řádný kus cesty. Les už nepůsobil tak divoce. Všude se povalovalo spadané listí a mezi ním vykukovaly trsy trávy nebo kapradí. Brzy listnaté stromy na­hradily jehličnany. Hvozdem se začínal snášet stín a obloha tmavla. „Tady je docela dobré místo,“ zvolal R’Tiles a ukázal na prostor mezi dvěma zarostlými pařezy. „Mně je celkem jedno, kde strávím noc,“ prohlásila Ellnesa. „Měkké postele se nedočkám, takže nač ta vybíravost?“ „To je pravda,“ usmála se Neilin a vzpomněla si na útulnost a pohodlí v Än-Ielwilu. „Objevil jsem lepší místo,“ ozval se z povzdálí Awrixelův hlas. Když k němu došli, Neilin vykulila oči. Přímo mezi stromy ležely zbytky jakési zříceniny. Možná to bývala pevnost nebo nějaká věž. Ale divné bylo, že kolem dokola ji ohrazovaly velké balvany a uvnitř kruhu neleželo žádné listí. Rostla tu pouze vysoká žlutá tráva. Nad pobořenými kamennými zdmi, propadlou střechou a  kusy rozpadlých kamenů se nakláněly stromy. Tiše šeptaly, jako by promlouvaly s duchy lidí, kteří tu žili a zemřeli. Neilin měla skoro pocit, že slyší jejich kvílení. Přitom tu vládlo ticho rušené jen těmi velikány. Zdálo se, že to místo žije svým vlastním životem. Byly tu cítit stopy

21

22

kouzel, které pošpinila krev. Neilin viděla stíny, které se míhaly mezi pobořenými sloupy. Sledovaly je? Neilin vstaly chloupky na rukou i zátylku. Přesto přistoupila blíž. To místo mělo tajemství. „Mně se tu nelíbí,“ ozvala se Ellnesa. Hleděla na ruinu s nedůvěrou. „Cítím tu smrt.“ Neilin stanula u balvanů, které zříceninu v kruhu obklopovaly. Chtěla překročit neviditelnou hranici, ale na chvíli zaváhala jako někdo, kdo se chystá vstoupit na zakázanou půdu. Awrixel stál uvnitř a prohlížel si pobořené zdi prorostlé popínavými rostlinami. Neilin vykročila za ním. Připadalo jí to tu doslova magické. Jako by se tu kdysi odehrálo něco velkého. Když ale kráčela mezi ruinami, měla pocit, že ono místo stále ještě žije. „Mně ta zřícenina nepřipadá nijak nebezpečná ani ničím zvláštní,“ prohlásil R’Tiles a následoval Neilin. Jen Ellnesa zůstávala za hranicí kamenů. Tma houstla a stíny byly čím dál černější, takže bylo stále obtížnější si místo pořádně prohlédnout a prohledat jej. Zahoukala sova a na ni navázal pronikavý skřek vrány. Neilin se rozhlédla, ale žádného ptáka neviděla. Když kráčela kolem vysokých pobořených sloupů, náhle se zarazila. Bylo na nich cosi vyrytého. Nějaký text… Přistoupila k jednomu ze sloupů blíž a prsty se jemně dotkla vyrytých znaků. Přimhouřila oči a pokusila se nápis přečíst. Bylo to velmi podivné písmo. Neznala ho, ale s úžasem zjistila, že ho dokáže přečíst. „Tady něco je,“ řekla a  znovu po nápisu přejela prsty. Kámen byl zvláštně příjemně hrubý na dotek. Jako první se jí za zády objevil ­R’Tiles, potom i Awrixel. Ellnesa stále zůstávala v povzdálí. „Co je to?“ zeptal se R’Tiles. „Tu řeč neznám.“ „Já-já také ne,“ Neilin zaváhala. „A přesto ji dokážu přečíst a vím, co je zač.“ R’Tiles se na ni ohromeně zadíval. „Opravdu?“ „Jak to?“ šeptl Awrixel. „Nevím, ale je to starý jazyk. Mluvilo se jím v dávných dobách – chci říct, že lidé jím mluvili před mnoha staletími.“

„A ty dokážeš říct, co se tam píše?“ Neilin se na text znovu zadívala. „Zde dlí zlo. Navždy uvězněn ten, kdož zvířetem i člověkem, do tmy odsouzen a pouty uzamčen. Třeste se, kdo spatří tu stvůru! Smrt čeká toho, kdo smiluje se.“ Neilin dočetla a okamžitě se otřásla. Po zádech jí přejel mráz. Rozhostilo se naprosté ticho. Vítr zapěl v korunách a stromy strašidelně zaševelily. „Víte, co to znamená?“ zeptala se dívka po chvíli. „Ano,“ odpověděli Awrixel i  R’Tiles současně. Oba si vyměnili ­ponuré pohledy. „Počkat,“ Neilin přistoupila k druhému sloupu. I zde byl vyrytý text. „Tady je zase něco! Ach! Kéž nikdy neunikl síle svých okovů! Krev a smrt zanechal, aby pomstu vykonal. Te život dá každý z nás, modlitbu prone­ se. A nevinný zastaví to zvíře!“ Neilin se znovu otřásla. „Bože!“ „Ta slova mluví o  minotaurovi,“ řekl Awrixel pomalu. „Myslím, Neilin, že R’Tiles ti jednou ten příběh vyprávěl. Příběh o minotaurovi, který se zamiloval do dcery městského pána. Ten ale minotaura považoval za odpornou a nebezpečnou stvůru. Proto ho za pomoci své­ ho čaroděje uvrhl do věčného labyrintu v horách. A tady… Mám takové tušení, že toho minotaura zavřeli přímo sem. Chtěli ho tu uvěznit, ale zřejmě utekl. Krev a  smrt zanechal, aby pomstu vykonal. Asi někoho zabil, někoho z lidí, kteří ho tu zavřeli. Jaké město odtud leží nejblíže?“ „Copak se neví, jaký pán toho minotaura uvěznil?“ nechápala Neilin. „Je to jen příběh,“ opáčil Awrixel. „Vy lidé ho považujete za pohádku, pověst, ale elfové vědí, že se skutečně stal. Ale je prastarý. Podrobnosti nezná nikdo.“ „Tellnar,“ řekla Ellnesa, která konečně překročila kamennou hranici. „To by mělo být město asi tři míle na západ. Ale asi míli tímhle směrem – pokud jsme skutečně tam, kde si myslím že jsme – by měla ležet jedna malá vesnice.“ „Pak si troufám říct, že Tellnar bylo město, odkud pocházela minotaurova láska, jejíž otec ho tak krutě ztrestal.“

23

24

„Ztrestal ho za lásku.“ Neilin pocítila tak obrovskou lítost, až jí to trhalo srdce. „Tvor Prvenství… kdyby věděli…“ „Ale lidé nevěděli nic. Dodnes toho stále vědí žalostně málo a jejich chyby a omyly ničí celou zemi,“ odvětil Awrixel chladně. „Vypadá to, že když minotaurus utekl, lidé z té vesnice mu sem začali vodit oběti – lidské oběti – protože věřili, že si ho tak udobří a on jejich vesnici ušetří. Ve skutečnosti ho ale musel ten pán z Tellnaru chytit a odvést do labyrintu.“ „Lidské oběti?“ ujišovala se Neilin. „Čeho všeho jsou lidé schopni…“ „Nedává to smysl,“ ozval se R’Tiles. „Minotaurus by člověku neublížil, pokud vím. Ledaže by byl šílený, nebo hodně – opravdu hodně – naštvaný. A  pokud ho ten pán uvěznil někde v  horách a  vesničané o tom nevěděli, kdo potom místo něho požíral ty lidské oběti?“ „A co když…“ napadlo Neilin. „Co když ho pán z Tellnaru nechytil?“ „Přesto pochybuji, že by si bral lidskou obě jako daň na usmířenou,“ vrtěl hlavou R’Tiles. „Mohl se chtít těm lidem pomstít,“ napadlo Awrixela. „Co my víme, jací doopravdy minotauři byli? Mluví se o nich jako o hrdých a velmi vznětlivých tvorech.“ „Tomu nevěřím,“ prohlásila Ellnesa. „Podle mě dodnes bloudí v labyrintu.“ „Pak tu ale stále zůstává otázka: kdo si místo něho bral ty lidské oběti?“ zopakoval R’Tiles a přejel přitom všechny svýma šedýma očima. Neilin z toho opět zamrazilo. „To se mi opravdu nechce zjišovat,“ odpověděla. „Necítím se tu dobře,“ ozvala se znovu Ellnesa. „Pojme pryč.“ Neilin se rozhlédla. Tma rychle houstla. „Nemá smysl hledat jiný nocleh. Je už pozdě a měsíc není vidět.“ Ani jí samotné se nezamlouvala představa, že tu stráví noc, ale pevnost už je dávno opuštěná a rozbořená. Není čeho se bát. To, co tu cítí, jsou jen zbytky magie a duše obětovaných lidí. Při té myšlence se zachvěla. „Dobře,“ pokrčil rameny R’Tiles. „Tak si můžeme konečně upéct ty kaštany!“ Awrixel hodil na zem mrtvé sele. „Nebo toho kance.“

R’Tiles přejel mrtvolu rychlým pohledem. „Dnes bychom měli dát přednost rostlinné stravě.“ „Potřebujeme energii na zítřejší den. Tu nám hrstka tvých kaštanů jen těžko dodá,“ opáčil Awrixel trpce. „Budeš se divit, drahý příteli,“ odvětil R’Tiles a šouchl do Awrixela prstem, „kolik energie dokážou obyčejné kaštany dodat!“ „A co kdybychom si upekli oboje?“ navrhla Ellnesa. „Lepší než se dohadovat jako malé děti, ne?“ Oba elfové si vyměnili dotčené pohledy. „Když si to paní přeje,“ prohlásil nakonec R’Tiles a položil své brašny na zem. „Dojdu pro dřevo.“ R’Tiles odešel a Neilin s Ellnesou se usadily pod rozvalinami. Bez ohně začínalo být opravdu chladno. Dokonce se zdálo, že začíná mrznout. Noci již ovládala zima. Awrixel se zadíval do tmy, která se rozprostřela nad lesem. Neilin po něm po očku pokukovala. Bublal v ní potlačovaný vztek. „Myslím, že tvé schopnosti se stále rozvíjejí,“ začala zamyšleně Ellnesa. „Proto jsi ten starý text dokázala přečíst. Kdo ví, co dokážeš dalšího…“ Neilin nad tím chvíli hloubala, ale nakonec Ellnese neodpověděla. Nechtěla se o tom bavit. „Snad si R’Tiles pospíší,“ zamumlala a promnula si prokřehlé dlaně. „To je zvláštní,“ promluvil náhle Awrixel. „Od té doby, co mám tuhle ledovou paži, zimu necítím.“ Neilin se zadívala na jeho levou ruku. Od loktu dolů získala kůže namodralý odstín a byla pokrytá ledem. Levou dlaň měl větší a prsty delší, zakončené ostrými ledovými drápy. Celá jeho ruka vypadala, ­jako by byla vytesaná z ledu. „Zima a chlad vždy přicházejí se smrtí,“ řekla Neilin a pak se zarazila. Ellnesa se na ni upřeně zadívala a  Awrixel se překvapeně otočil. Neilin rychle sklopila zrak. Ani nevěděla, proč to řekla. Najednou jí ta slova přišla na jazyk a ona je vyslovila. „Co jsi tím chtěla říct?“ zeptala se po chvilce Ellnesa. Neilin zaváhala. „Ani nevím. Asi to, že Awrixelova paže je darem od Mor – od Smrti.“

25

26

„Měníš se, Neilin,“ odvětila Ellnesa a zamyšleně si ji prohlížela. „A měníš se rychle.“ „Pojala moc dvou Křišálů moci,“ ozval se Awrixel chladně, skoro lhostejně. „Je přirozené, že se dostavily změny.“ Neilin nad tím chvíli přemýšlela – i nad tónem, kterým to Awrixel řekl a který se jí nelíbil – a přitom nepřítomně hleděla na mrtvé sele. Najednou se jí všechny myšlenky vykouřily z hlavy a ona viděla jen to mrtvé zvíře. V jejím nitru se cosi bolestivě sevřelo. Pocítila lítost. „A počítá se za změnu i to, že zřejmě přestanu jíst maso?“ prohodila se zrakem přikovaným k seleti. Oba elfové opět zmlkli. „Proč?“ vyslovila nakonec Ellnesa jediné tiché slovo. „Já…“ Neilin se kousla do rtu. „Nechápu to, ale dívám se na to zvíře a vidím jen mrtvolu. Nevinného tvora, kterému jsme vzali život. Ty výčitky a  lítost…“ nedokončila větu. „Když si vzpomenu na zvířata, která jsem kdysi jedla, zmocňuje se mě nechu a odpor. Nemáme právo brát jim život.“ „Zabil jsem ho, abychom přežili,“ řekl Awrixel. „Takový je zákon přírody.“ „Ne, přežili bychom i bez jeho masa. Máme kolem sebe přece spoustu plodů!“ Awrixel se na ni zamračeně díval, ale nic neříkal. Ellnesa se natáhla po její ruce. Usmívala se. „Milosrdenství a  soucit jsou velkým darem, Neilin,“ řekla. „Bu vděčná, žes ho v sobě objevila. Věřím, že spojení Ärmaelovy laskavé duše a Salwiëlovy obětavosti se dotklo tvého srdce.“ Tajuplné ticho hvozdu narušilo hlasité zavytí. Všichni ztuhli. Neilin se zamračila. „Zřejmě tu žijí vlci.“ „A jsou zatraceně blízko,“ dodal Awrixel a tasil oba meče. Neilin se zachvěla a  pohlédla mezi stromy. Tma zhoustla, jemný větřík ševelil mezi suchými korunami a opodál cosi zašustilo. Vytí se ozvalo znovu a bylo opravdu blízko! Ten hluboký a táhlý zvuk zněl najednou strašidelně. Neilin ani trochu nepřipomínal teskné přivolávání druhů. Ne, znělo to výhrůžně.

„R’Tiles!“ vykřikla vzápětí. „Je tam v lese sám!“ „Najdu ho,“ řekl Awrixel a bez dalšího otálení vyběhl do tmy. Utíkal a větve ho šlehaly do paží a nohou. Spadané listí mu klouzalo pod nohama, ale jeho kroky byly dost lehké a hbité, než aby uklouzl. Temné stíny kolem něj vykreslovaly podivuhodné tvary a  obrazce. Přeskočil padlý kmen a běžel dál. Za zády uslyšel rychlé kroky. Šustilo listí a praskaly větve. „R’Tile!“ zakřičel Awrixel. Najednou uviděl obrys lidské postavy. „R’Tile!“ Ještě zrychlil, vyhnul se dvěma stromům a  potom skočil. ­R’Tiles nestačil zareagovat a Awrixel ho strhl k zemi. „Hej! Co to děláš?!“ Nad hlavami jim přeskočilo obrovské chlupaté zvíře. R’Tiles ztuhl a Awrixel vyskočil na nohy, oba meče tasené. „Vlci!“ vykřikl R’Tiles a i on rychle tasil zbraň. Velká šelma se za­ stavila několik kroků od nich, hřbet nahrbený a ohromné tesáky vy­ ceněné. Svítily ve tmě jako lampy. „Tohle není obyčejný vlk,“ odvětil Awrixel. Zvíře bylo alespoň dvakrát větší než běžný vlk, mělo tmavou chundelatou srst a podél hřbetu se mu táhl pás špičatých ostnů. Prázdné bílé oči mu svítily stejně jako tesáky. Tvor zavrčel a vyrazil vpřed. Awrixel i R’Tiles se sklonili a vlk jim znovu proskočil nad hlavami. Páchl špínou a vlhkem. Někde v dáli zavyli jeho druhové. „Vezmi ty klacky!“ zvolal Awrixel. „Potřebujeme oheň!“ Potom vyběhl přímo proti obrovské šelmě a sekl oběma meči současně. Vlk ale uskočil a přitom krátce zaskučel – Awrixel ho řízl do nohy. Nato vlk zafuněl a se zaduněním padl do listí. Awrixel se otočil a viděl R’Tila s pozvednutým lukem. Vlka skolily dva šípy v zátylku. „Jdeme,“ řekl R’Tiles, hodil si luk přes záda a zvedl náruč klacků. Oba elfové vyběhli zpět k zřícenině. Téměř okamžitě za sebou uslyšeli hlasitý praskot větví, sípavý dech a dunivé kroky. V zádech měli možná celou smečku! „Rychleji,“ vydechl Awrixel. R’Tilovi padaly klacky z náručí.

27

Vtom se ozval krátký šelest a jeden z vlků jim skočil po nohou. Awrixel se hbitě otočil a pokusil se vlka praštit ledovou rukou. Ale tvor se po něm ohnal zuby. Awrixel ho chytil za spodní čelist a zvíře krátce zakňučelo – v další vteřině z něj byla ledová socha. Další vlci zaútočili. R’Tiles měl náskok. „Awrixeli! Poj!“ Ale na Awrixela se hladově vrhli další dva netvoři. Elf se ohnal mečem a jednomu podřízl hrdlo. Druhý mu tesáky zaútočil na rameno, ale Awrixel mu nastavil svou ledovou ruku. Vlk okamžitě zmrzl.

28

„Kde jsou?“ Neilin nervózně přecházela před kamennou hranicí. ­Ellnesa jí stála po boku. Vytí se ozývalo stále blíž a blíž a Awrixel ani R’Tiles se nevraceli. „Co budeme dělat?“ Vtom se přímo před nimi objevil R’Tiles. Neilin se ani nestačila vzpamatovat  – elf vběhl za hranici, shodil náruč klacků a  z  brašny rychle vytáhl dva malé kameny. Okamžitě rozdělal oheň. Zvedl jeden hořící klacek. Vzápětí se ze tmy vynořil pádící Awrixel. R’Tiles mu hodil pochodeň, Awrixel ji ještě za běhu chytil a honem se otočil čelem ke svým pronásledovatelům. Neilin zatajila dech, když uviděla pětici obrovitých, vlkům podobných tvorů. Awrixel jim zamával ohněm před tlamou a vlci se na okamžik stáhli. „Awrixeli, poběž!“ křikla Ellnesa. Ale vtom netvoři znovu zaútočili. Zdálo se, že se ohně pouze lekli, ale hlad byl silnější než strach. Awrixel uskočil a ohnal se mečem, ale vlků bylo příliš mnoho. První zaútočil a Awrixel mu vrazil pěstí do tlamy. Vlk zaskučel a celá dolní čelist mu zmrzla. Další zvíře Awrixela chytilo za nohu a jeho druh se ho pokusil napadnout zezadu. Neilin se na to nemohla dívat. Jako by v ní strach zburcoval ohromné množství síly. Ta vlna, která se jí prohnala tělem, byla neskutečná. Postoupila o  dva kroky vpřed, natáhla paže před sebe a  nechala tu ­lavinu energie vytrysknout ven. Zablesklo se krátké růžové světlo a z Neilinina těla vyrazila ohrom-

ná tlaková vlna. Ozval se dunivý náraz a stromy se zakymácely. Vlci zaskučeli a  všechny je smetl k  zemi prudký výboj moci, neviditelný a mocný jako vichřice. Ve vzduchu poletovalo suché listí. Několik stromů kolem zůstalo zcela holých. Dvě borovice nedaleko od Neilin měly dokonce naprasklou kůru. Awrixel stál obalený jemným růžovým třpytem v dešti listí. Vlci zůstali ležet. „Až se vzbudí,“ řekla Neilin a sotva popadala dech, „utečou.“

29

Prolitá krev

N 30

echápala jsem, kde jsem se to ocitla. Svítilo slunce a vše kolem mě vypadalo, jako by se třpytilo zlatem. Tenký sluneční paprsek hla­ dil i mou tvář. Bylo to příjemné, velice příjemné. Přinutilo mě to zavřít oči. Jen na okamžik. Cítila jsem kolem sebe harmonii, ale trvalo to pouhé tři údery srdce. Potom se všechno změnilo. Chtělo se mi křičet a nevěděla jsem proč. To místo jsem znala. Chodidla mi hladila hebká tráva, rostlo tu plno barev­ ných květin. Přede mnou leželo jezero. Jeho zelenomodrá hladina zrcadlila slunce. Uprostřed stál ostrůvek. Dominovala mu mechem porostlá skalka a mohutné rozložité vrby, jejichž zelené větve se lehounce dotýkaly hladiny jako štíhlé prsty. Tvořily listnatý závěs, který skrýval tajemství. Já jsem to tajemství znala. Ano, tam se schovávala ona. Popoběhla jsem. Musela jsem ji přece varovat! Ale před čím? Najednou jsem se zarazila. Byla jsem tak zmatená! Co se to jen děje? Rozhlédla jsem se. Kolem mě ležel sníh. Cítila jsem mráz, který mi dýchal na záda. Ale nebyla mi zima. Krajina kolem tonula pod bělostným zá­ vojem. Pouze Viakelinino jezero a ostrov zeleně vzkvétaly. Jich se zima ne­ dotýkala. Vedle mě se zjevil muž. Leknutím jsem o krok couvla. Stáhlo se mi hrdlo. Dýchat bylo najednou tak těžké! Dívala jsem se na něho a pohlcovalo mě zoufalství. „Viakelo!“ vykřikla jsem. Ale nikdo mě neslyšel. Ani ten muž. Jako by ani nevěděl, že stojím přímo vedle něj. Za jeho zády postávala družina podivných jezdců. Byli to Temní. Vypa­

dali jako temné sochy, pouze jejich vraníci prozrazovali, že jsou všichni z masa a kostí. Po zádech mi přejel mráz. Vzpomněla jsem si na den, kdy jsem se s nimi setkala poprvé. Kdy mi změnili život. Muž vedle mě se usmál a mně se sevřelo srdce. V tom úsměvu bylo zlo. Byl to elf a já tušila jeho jméno. Bílé vlasy mu spadaly na ramena, a když jsem si prohlédla jeho tvář, zmocnil se mě úlek. Ty oči, brada… jeho rysy… patřily Awrixelovi. Jeho otec však působil mnohem úlisněji a  mnohem ­jemněji. Odhrnul si dlouhý, temně rudý pláš vyšívaný zlatem a posázený červe­ nými granáty a promluvil: „Opus svou pevnost, jezerní panno! Ukaž mi svou tvář a já ti slibuji, že budu milosrdný!“ Se strachem jsem pohlédla na jezero. Nic. Jako by zde nebylo života. „Neříkej, žes mě nečekala!“ zvolal elf skoro se smíchem. „Pravda, netušil jsem, že jedna z jezerního národa Mianthilii neopustila. Ale tys věděla, že se to dříve nebo později dozvím. Tvá magie se nemůže rovnat magii tvorů Prvenství a neochrání tě přede mnou tak jako moc iqerilů!“ Stále žádná odezva. V očích jsem cítila slzy. Věděla Viakela, že když mi vydá Salwiëlův křišál, odhalí se Isgraëlovi? Mělo mě to napadnout, vždy on musel cítit každičký záchvěv moci, který Křišály moci způsobily. Jakmi­ le se odhalily světu, odhalily se i jemu. Ona věděla, že za ní přijde. „Vianascee Kelain Ominno – jezerní panno!“ vykřikl Isgraël a pozvedl paže. Země se začala otřásat. Cítila jsem neuvěřitelný příval moci. Sevřely se mi vnitřnosti, jako by je stiskla velká horká dlaň. Podlomila se mi kolena. Po zádech mi přejížděl mráz. Ohlédla jsem se. Sníh se začal plazit jako zrádná mlha a přibližoval se. Pohlcoval zelenou trávu a dusil ji svou tíhou. Otřásla jsem se. Zima pronikla kouzelnou obranou a  v jediné vteřině se prohnala jezerem a ostrůvkem. Stromy pokryl bílý obal stejně jako skálu. Isgraël udělal krok ke břehu. Vtom jako by se přihnala ledová vichřice. Snažila jsem se zakrýt obličej před jejím bodavým dechem. Vlasy mi pole­ tovaly vzduchem jako cáry, vichr mi rval oblečení a švihal mě do odhalené kůže. „Dost!“ křičela jsem. Ale nikdo mě neslyšel. Isgraël sevřel nataženou pěst. Z vodní hladiny jako obří létající ryba vy­

31

32

střelila Viakela a zůstala viset ve vzduchu. Kapala z ní voda, hladina se pod ní ještě čeřila a drobné vlnky narážely o zasněžený břeh. Vtom celé jezero naráz zmrzlo. Šplouchání vody utichlo. I vichřice ustala. Viakela stále visela ve vzduchu, celé tělo nepřirozeně napnuté v křeči. „Měla jsi odejít spolu se svými sestrami,“ řekl Isgraël skoro lítostivě. „Tohle je můj domov. Prožila jsem zde krásný život, zatímco tebe sužova­ la bezradnost při marném hledání odkazu tvých bratrů.“ Isgraëlův úsměv a klidný výraz vymizely. Jeho oči se krátce zableskly bí­ lým světlem. Rysy mu ztvrdly a rázem vypadal o sto let starší. „Už brzy tě výsměch přejde,“ zasyčel a nakrčil natažené prsty. Viakelin bolestný výkřik se spojil s  hlasitým křupnutím. Její nohy se nepřirozeně ohnuly v kolenou a nyní trčely do stran jako dva pahýly. Isgraël je musel silou své vůle vykroutit z kloubů. Neudržela jsem slzy. „Bolí to, že?“ zeptal se hlasem, který se vůbec nepodobal jeho původní­ mu. Toto byl hlas neživý a  nelidský. „Ach, jak je příjemné zase vnímat něčí bolest. Neumíš si představit, jak je to příjemné!“ „Ne…,“ padla jsem na kolena. Znovu se ozvalo to příšerné zapraskání. Isgraël Viakele zlomil i ruce. Jezerní panna křivila tvář potlačovanou bolestí. „Již brzy zhyneš a skončíš v pekle,“ vydechla s námahou a byla to její poslední slova. Isgraël mávl rukou a její hlava s ostrým prasknutím prudce škubla vpravo. Zlomil jí vaz a nechal její mrtvé tělo dopadnout na ledem pokrytou hladinu Půvabného jezera. Najednou jsem stála na zelené pasece uprostřed Třpytivého lesa. Věděla jsem, že je to on, nebo kmeny stromů se duhově třpytily jako drahokamy. Ve sluneční záři byly přímo oslnivé. Nikde ani známka po sněhu či zimě. Zmateně jsem se rozhlížela a vzápětí jsem spatřila překrásného okřídlené­ ho koně. Stál přímo proti mně a  hleděl mi do očí. Jeho srst měla barvu jemného okru a dlouhá bílá hříva mu zakrývala levou stranu krku. Byl to Ythelmir. „Zdravím tě, Vyvolená,“ řekl. „Tak ráda tě vidím!“ vykřikla jsem a dotkla se iqerilových hebkých noz­ der. „Viakela je mrtvá.“ „Ano. Smrt už k nám natahuje prsty. Poslední z Neposkvrněných nás všechny zničí.“

„Ne!“ „Nezapomeň, že v duchu stále slyším tvůj hlas. A stále patřím mezi nej­ rychlejší bytosti světa.“ „Proč mi to říkáš?“ „Brzy pochopíš.“ „Ythelmire…“ „Te se probu.“ Neilin se prudce posadila. Oči měla doširoka otevřené a lapala po dechu. Slunce zmizelo, kolem ní panovala noc. Cítila, jak se třese chladem. Potom si konečně uvědomila, že se nad ní sklánějí všichni její přátelé. „Neilin,“ Ellnesa se dotkla jejího ramene. Dívka pohlédla mezi stromy. Obrovští vlci se zrovna probírali a  vstávali. R’Tiles si toho také všiml a už napínal tětivu svého luku. „Ne,“ řekla Neilin a natáhla k němu ruku, „to není třeba.“ R’Tiles luk váhavě sklonil. Vlci se oklepali, krátce pohlédli na své nepřátele a utekli do lesa. „Jak dlouho jsem spala?“ zeptala se Neilin. Bolela ji hlava. „Sotva pět minut,“ odpověděla Ellnesa a Neilin se na ni nevěřícně podívala. „Pět minut?“ promnula si čelo. „To není možné.“ „Proč?“ Tentokrát promluvil Awrixel. Stál vedle R’Tila, ale nedával najevo žádnou starost. Neilin to zamrzelo víc, než by si byla myslela. Krátce se na něj podívala a potom raději odvrátila pohled. Neodpověděla mu. „Zachránila jsi Awrixela před těmi netvory,“ ozvala se znovu Ellnesa. „Bylo to neuvěřitelné, Neilin, tvá moc stále roste. S každým křišálem jsi silnější! Ale potom jsi upadla do bezvědomí. Trvalo to sotva pět minut a jsi zase vzhůru.“ „Možná jsem se ani nemusela namáhat,“ poznamenala Neilin a vstala. Ellnesa a R’Tiles jí chtěli pomoci, ale ona to odmítla. „Co jsi tím chtěla říct?“ zeptal se ostře Awrixel. To Neilin dopálilo ještě víc.

33

34

„Že jsem si mohla ušetřit práci a nechat tě si to s těmi vlky vyřídit samotného!“ „Lituješ, žes mi pomohla?!“ „Trocha vděku by tě nezabila!“ vykřikla Neilin nasupeně. „Mám té tvé lhostejnosti a ignorace plné zuby!“ „Nechápu, proč…“ „Dej mi pokoj, Awrixeli,“ odvrátila se od něho. „Nemám chu s tebou dál mluvit.“ Ellnesa s R’Tilem si vyměnili krátký pohled. Awrixel vypadal rozzuřeně. „Fajn,“ odsekl a vydal se ke zřícenině přiložit na oheň. „Měla jsem sen,“ řekla Neilin Ellnese a R’Tilovi. Oba ihned zpozorněli. „Nebo to možná byla nějaká vize. Nevím…“ opřela se o kamenný sloup a promnula si spánky. „Myslím, že jezerní panna je mrtvá.“ „Cože?“ vyjekli Ellnesa i R’Tiles současně. „Jak to?“ „Isgraël ji zabil. Viděla jsem to. A ona to věděla. Věděla, že když mi předá křišál, Isgraël ji najde.“ Ellnesa byla zdrcená. „Byla poslední v Mianthilii…“ „Také jsem se setkala s Ythelmirem. Řekl mi divné věci.“ „Jaké?“ chtěl vědět R’Tiles. „Divné.“ Neilin byla uvězněná ve své mysli. Přátele už téměř nevnímala. To, co nyní zažila a co podle všeho trvalo pouhých pět minut, ačkoli jí to připadalo jako celá věčnost, bylo skoro neskutečné. Nevěděla, zda tomu má věřit, a přitom věděla, že se to opravdu stalo. „Minotaurus ty lidi nezabíjel,“ ozval se Awrixel od ohniště. Ale mluvil spíše k R’Tilovi. „Myslím, že je zabíjeli ti vlci, a vesničané si mysleli a zřejmě ještě myslí, že to dělal minotaurus.“ „To dává smysl,“ souhlasil zamyšleně R’Tiles. „Tvorové Prvenství nejsou zabijáci. Od začátku mi to nešlo do hlavy.“ Neilin ho slyšela jen vzdáleně. Připadala si podivně malátná. Nohy skoro necítila. Pomyslela na spánek a najednou klesla na zem. Jen ve vteřině zahlédla své přátele, jak k ní spěchají. Vzápětí usnula.

ii „Jak to děláš?“ zeptala se Leja Keany, která se spokojeně choulila v tlustém kabátě. Nebylo to ani deset minut, co je míjel bohatý kupec a daroval chudé nevidomé dívce svůj pláš. Keana se uměla zařídit a svého postižení dobře využít. „Seženeme něco teplého i tobě,“ slíbila Leje, která se klepala zimou. Svítilo sice sluníčko, ale jeho teplo bylo sotva cítit. K tomu ještě pofukoval studený větřík, který nepříjemně štípal do obličeje a zalézal za krk. Obě dívky mířily na jih k hranicím s královstvím elfů Ënarsisem. V posledních dnech Leja už párkrát přemýšlela, jaké to asi bude, setkat se s  elfy. Ještě nikdy žádného neviděla. Za normálních okolností by byly hranice hlídané, ale protože obě země nyní ovládá Isgraël, hranice nehlídá nikdo. Neprobádaný hvozd, kde se údajně skrývá velké elfské město, byl ještě daleko. Od krále Edriana Leja věděla, že by svou sestru měla hledat právě tam. Kráčely po široké obchodní cestě, která se před nimi klikatila jako had a  ztrácela se za mírným svahem. Nedaleko, po levé straně, se rozkládal malý lesík. Öllminský hvozd se jim pomalu ztrácel za zády. „Myslím, že vidím další kupce,“ řekla Leja, když daleko vpředu zahlédla na cestě několik drobných postav. Přimhouřila oči. Přibližovaly se k nim dost rychle. Byli to jezdci na koních a koňské povozy. „Výborně,“ zaradovala se Keana. „Určitě se smilují a něco nám darují, nebo bychom od nich mohly nějakou tu věc vysmlouvat. Třeba dobrý kabát pro tebe.“ „Ten by se mi opravdu hodil,“ usmála se Leja a  objala se pažemi. Dívky přidaly do kroku a Leja se znovu zadívala na blížící se skupinku. Vtom strnula a zastavila se. Keana to musela poznat po sluchu, protože se zastavila také. „Co se děje, Lejo?“ „Jen to ne…“ zašeptala Leja se staženým hrdlem. Ještě než skupina zmizela za kopcem, stihla si ji Leja pořádně prohlédnout. Jezdci vpředu byli oblečení celí v černém, s kápěmi na hlavách. Dokonce i koně byli černí jako noc.

35

36

Leja se snažila vzpamatovat. Taková smůla může potkat opravdu je­nom je! Popadla Keanu za ruku. „Honem, poběž za mnou!“ Vyběhla přes po­le k blízkému lesíku. Keana klopýtala za ní, Leja ji nepouštěla. Druhou rukou si přidržovala sukni. Srdce jí v hrudi bušilo jako splašené. „Lejo!“ Keana nic nechápala. „Rychleji! Jsou to Temní!“ Slyšela, jak se dívka zajíkla. „Temní?! Jak to!“ „Nevím, ale snad si nás nevšimli!“ Utíkaly, co mohly, ale když se Leja ohlédla, málem se jí zastavilo srdce. Temní s vozy zrovna sjížděli ze svahu, ale pár jezdců se od nich oddělilo, opustili silnici a vyrazili za dívkami. „U všech svatých!“ Leja sotva stačila s dechem. Ještě zrychlila a Kea­ nu táhla za sebou. Věděla, že jí slepá dívka zdržuje, ale nedalo se nic dělat. Les byl jejich jediná naděje, tam by se mohly nepřátelům ztratit z očí. Už slyšely dusot kopyt. Byl stále hlasitější a pronikavější. Keana sípala a naříkala. Stromy se přibližovaly, jejich stíny jako by se k dívkám natahovaly a zvaly je do své náruče. Leja se naposled ohlédla a potom společně s Keanou vběhla pod rozvětvené koruny. Dusot kopyt na chvilku ustal. Dívky se nezastavovaly. Pod nohama jim křupalo jehličí, kolem nich šustily větve. Slyšely svůj přerývavý dech. Korunami stromů prosvítaly pouze občasné nitky slunečního světla. Najednou zaslechly rychlý praskot, který se řítil jejich směrem. Leja se ohlédla a zahlédla za sebou hýbající se keře. Vtom zakopla o vystouplý kořen a upadla na kolena. Keana narazila do stromu, ale nic se jí nestalo. S nataženýma rukama našmátrala Leju a  pomohla jí na nohy. Leja rychle vyrazila dál, ačkoli už jí nestačil dech, píchalo ji na prsou i v boku a ústa měla vyprahlá. Věděla moc dobře, co Temní dokážou a jak jsou zlí. Nechtěla se s nimi vícekrát setkat, pouhý pohled na ně v ní vyvolával čirou hrůzu. Ačkoli cítila, že jí docházejí síly, věděla, že se za žádnou cenu nesmí zastavit. Za nimi se opět ozval zlověstný dusot kopyt. Pronásledoval dívky

jako stín a Leja každou chvíli čekala, že po ní hmátnou studené prsty a stáhnou ji k sobě. Doběhly na kraj prudkého svahu. Musely jej sbíhat pomalu, aby neupadly. Pod stromy leželo napadané vlhké listí, místy vyčnívaly trsy kapradin. Keana uklouzla a skutálela se. Leja se ji snažila dohonit, ale i ona uklouzla. Naštěstí spadla na zadek a svezla se po mokrém listí jako po sněhu. „Keano!“ sykla a zvedla dívku obalenou listím a jehličím ze země. „Není ti nic?“ „Ne,“ zavrtěla nevidomá dívka hlavou. Vzápětí už zase utíkaly a kličkovaly mezi stromy. Leja zaslechla zaržání koně. S hrůzou se ohlédla. Na stráni se objevil první černý hřebec s Temným v sedle. Seběhl sráz třemi skoky. Vzápětí se vynořovali další a další. „Honem,“ vydechla Leja a pokusila se ještě zrychlit. Všechny svaly ji bolely a  bodání na prsou se už téměř nedalo snést. Hltala studený vzduch a ten ji píchal v plicích. Keana zpomalovala. „Pospěš, Keano!“ Dívka náhle vykřikla. Leja klopýtla a Keanina ruka se jí vysmekla. Otočila se a málem se jí zatmělo před očima. Její přítelkyně ležela na zemi a ani se nesnažila vstát. „Keano!“ Leja ji chytila za ruce a zatahala. Ale dívka sykla bolestí. „Co se děje?“ „Noha mi zapadla do nějaké díry. Nemůžu ji vyndat.“ Leja ji rychle obešla a opravdu! Keanina noha tkvěla až do půli lýtka v zemi. Leja se ji pokusila vytáhnout, ale nešlo to. Noha byla zaklíněná. Dusot kopyt se nebezpečně přibližoval. „Běž, Lejo! Uteč!“ vykřikla Keana zoufale. „Nech mě tu!“ „Ne!“ „Tak utíkej! Mně nepomůžeš! Když zůstaneš, zemřeme obě! Zachraň se aspoň ty!“ Leja se na ni zadívala se slzami v  očích. Tohle přece nemůže být pravda! To nejde! „Keano…“

37

38

Už bylo slyšet koňské frkání. Leja vzhlédla a zahlédla černé koně mezi stromy. Jestli se bude rozmýšlet třeba jen další vteřinu, je ztra­ cená. „Jdi,“ pobídla ji znovu Keana a stiskla jí ruku. „Ráda jsem tě poznala. Hodně štěstí! A te už běž!“ Leja nenacházela slova, která by přítelkyni na rozloučenou řekla. Jen opětovala její stisk a zašeptala sbohem. Poté se zvedla a se slzami řinoucími se po tvářích utíkala pryč. Ale Temní byli příliš blízko. Schovala se za široký strom zrovna ve chvíli, kdy objevili uvězněnou Keanu. Přitiskla se ke studenému kmeni a celá hru ji bolela od prudkých nárazů srdce. Nemohla popadnout dech, zalykala se potlačovanými vzlyky i pokusy o nadechnutí. Točila se jí z toho hlava. Temní prudce zastavili své koně. Ti se divoce vzpínali, potřásali hlavami a chrastili udidly. Leja vše pozorovala vytřeštěnýma očima. Tři temní seskočili na zem a tasili meče. Keana ležela na břiše, oči zabodnuté do země. Zdála se být klidná a snad i smířená. Nebo si to Leja jen přála? Nechtěla si připouštět ty příšerné výčitky a ani strach, jaký asi musí Keana cítit. Jeden Temný k ležící dívce přistoupil, popadl ji za vlasy a zvrátil jí hlavu. Keana vykřikla. „Vezmeme ji s  sebou,“ zachrčel jeho společník. „Čím víc mladých otroků, tím líp.“ Ten hlas zněl jako přiškrcený hlas mrtvoly. Jako by Temný nedokázal mluvit, vydával pouze něco mezi sípáním a šepotem. Leja byla ráda, že nevidí jejich tváře. „Vezmi ji,“ poručil Temný druhému, který Keanu držel za vlasy. Ten ji pustil, popadl ji za ramena a pokusil se ji zvednout, ale dívka sykla bolestí. Nešlo to. Temný ji obešel a pohlédl na její nohu. Pokusil se ji vytáhnout, ale marně. „Musela se propadnout mezi kořeny. Stromy ji nechtějí pustit,“ zachr­čel Temný, který udílel rozkazy. Musel to být velitel. Rozhlédl se po lese a Leja si všimla, jak sevřel jílec meče. V  jeho gestech byla nenávist.

Ale přece jí svitla naděje. Chtějí Keanu vzít jako otroka, takže ji nezabijí! Možná bude mít ještě šanci, aby ji zachránila! Temný elf, který měl dívku zajmout, ale vytáhl meč. „Nohu nepotřebuje.“ Leje se zastavilo srdce. Keana začala vzlykat. „K čemu bude Pánovi chromý otrok, hlupáku!“ zasyčel velitel. „Rozsekej půdu a tu nohu jí vytáhni!“ Znovu se rozhlédl po stromech. „Tento les nevládne kouzly. Nemá sílu nám odporovat ani se mstít.“ Temný začal sekat do půdy kolem Keaniny nohy. Přitom ji zřejmě několikrát zranil, protože dívka bolestivě naříkala. Když byla její noha konečně volná, zvedl ji Temný ze země. „Ho ji na koně,“ poručil velitel, ale potom se zarazil. „Počkej!“ zachrčel a naklonil se těsně ke Keanině obličeji. Leja si tiskla ruku na ústa. Celou dobu se třásla jako osika. Modlila se, aby jí ti netvoři neublížili. Temný vzal dívku za bradu. Potom vydal pohrdlivý zvuk. „Ztráta času!“ vykřikl vztekle. „Je slepá! Slepý otrok je k ničemu! Zabít!“ Leja se sevřelo srdce a  podlomila se jí kolena. Vyběhla ze svého úkrytu, ačkoli nevěděla, co chce vlastně dělat. Bylo pozdě. Temný hodil Keanu na zem, zvedl meč a v další vteřině ji probodl. Leja zničeně vykřikla. Padla na kolena a poškrábala se o trnitý keř. Keana sebou jen jedinkrát cukla a pak znehybněla. Zato Temní byli opět na koních a řítili se přímo k Leje. „Tam!“ chrčel velitel a ukazoval k dívce mečem. Leja si konečně uvědomila, co se děje. Zděšeně se vysoukala na nohy a dala se na útěk. Slyšela svůj vlastní dech a tep jí bubnoval v hlavě v hlasité ozvěně. Pokusila se své pronásledovatele setřást tím, že prudce zabočila vpravo a  zaběhla za malou skalku. Ohlédla se. Temní jí zmizeli z očí. Přesto prchala dál. Vtom se jí vřítil obrovský kůň přímo do cesty! Leja vykřikla a zděšeně ucouvla. Temný jí nad hlavou zakroužil mečem. Otočila se, ale to už ji obklíčili i ostatní jezdci. Ocitla se v kruhu pronásledovatelů a věděla, že není úniku. „Tahle slepá není,“ ozval se velitelův sípot. „Vezměte ji.“

39

40

Jeden z Temných seskočil a přistoupil k ní. Leja se ale nehodlala tak snadno vzdát. Prudce ho od sebe odstrčila a pokusila se proklouznout, ale jiný ji ze sedla popadl za vlasy. Hlasitě vykřikla. Temný, kterého odstrčila, ji pěstí srazil k  zemi. S Lejou se zatočil celý svět. V ústech ucítila kovovou pachu čerstvé krve. Začala kašlat. Ve spáncích jí pulzovala tupá bolest. Temný ji vytáhl na nohy a vyzvedl do sedla. Poté usedl za ni a všichni se vraceli zpátky k vozům. Leja sotva vnímala, co se děje. Úder do hlavy byl tak silný, že málem ztratila vědomí. Ale stále se držela. Když projížděli kolem mrtvé Keany, začala Leja znovu plně vnímat. Opustili les a klusali přes rozlehlé pole k hlavní silnici. Leja cítila chladivý vzduch, který ji hladil po tváři. Trochu zchladil i její mysl, ale když dorazili na cestu, pohltilo ji zoufalství. Čekali tu na ně další Temní, jejichž koně za sebou táhli dřevěné zamřížované vozy. V nich seděli špinaví, znavení a vyhublí otroci. Většina z nich na sobě měla pouze plátěné hadry a třásla se zimou. Byly to převážně mladé dívky a jen asi tři chlapci. „Dejte ji místo tý holky s horečkou,“ rozkázal Temný, který seděl na koni v čele skupiny. „Vypadá to, že už je po ní.“ Netvor, který velel pronásledovatelům v lese, se k němu připojil. „Ta druhá byla slepá, Reidare,“ zachrčel. „Tak jsme se jí zbavili.“ Temný vůdce pouze přikývl. Jezdec, s nímž Leja sdílela sedlo, zastavil koně a seskočil na zem. Potom ji surově stáhl dolů tak, že upadla a odřela si paži i nohu. Dovlekl ji k vozu, kde ležela jediná dívka. Nehýbala se, oči měla dokořán a kolem úst zaschlou pěnu. Další Temný otevřel dvířka a mrtvolu vytáhl ven. Strhl z ní pytlové šaty a její nahé tělo odhodil do příkopu u cesty. Leje se zvedl žaludek. Temný ji dotlačil do vozu a přinutil ji vlézt dvířky dovnitř. Druhý jí hodil šaty mrtvé dívky. „Tohle si obleč,“ zavrčel a jeho druh zavřel dvířka a zamkl zámek. Jezdci nasedli na koně a celá skupina se dala do pohybu. Leja seděla v dřevěné kleci, v rukou držela špinavé hadry a v duchu litovala, že opustila Edrianův tábor.

Na bitevním poli

T

i

erien nikdy nebyla v bitvě, natož ve válce. Bylo to těžké. Všude byla krev, kolem se míhaly postavy, zněl křik a rachot zbraní. Zvedal se jí žaludek. Pot, špína, krev, smrt – všechny pachy se mísily dohromady. Od chvíle, co utekla z Nar’doxu, už ale mnohé zažila. Poznala strach a  přiučila se odvaze. Tam venku, na pláni pod městem, tam někde bojoval král Wiallon, její dědeček. A ona ho nezklame. Nezklame svůj lid – bude také bojovat! Celá Mianthilie se rozhodla postavit proti Isgraëlovi! Její otec padne a Terien tomu dopomůže. Poté, co oznámila králi Edrianovi tu smutnou zprávu, zůstala po jeho boku s mečem v ruce. Elfové nevěděli, že gryfové do války nepůjdou. Ale kdoví? Možná už si o tom mezi sebou šeptají. Špatné zvěsti se šíří rychle. Edrianovi muži si začali předávat informaci mezi sebou, nesla se dál a dál… možná by bývalo lepší, kdyby se o tom dozvěděl jen král sám. Ta zpráva vezme bojovníkům naději. „Musíme dolů,“ křikl Edrian a vyběhl ke kamenným schodům, které vedly z hradeb k bráně. Ta byla dávno prolomena a vojáci se nyní pokoušeli zastavit vpád netvorů do nitra města. Obyvatelé Smaragdittu včas utekli, aby se skryli mimo město. Ale jejich domovy byly nyní pustošeny. Jediné štěstí bylo, že se sem netvorům ještě nepodařilo dostat oheň. Ale i to byla pouze otázka času. Příchod elfské armády ibraxiry zpomalil, ztenčil jejich počet, ale ­nezastavil je. Elfové se snažili zabránit jejich vstupu do města zvenčí, zatímco Edrianovi muži se je pokoušeli zastavit zevnitř.

41

42

Terien následovala krále Edriana a seběhla několik schodů. Byly potřísněné krví a jí málem uklouzla noha. Na hradby se přesunul další oddíl válečníků a lukostřelců, aby zastavil netvory, kteří šplhali nahoru po tlustých provazech visících ze šípů zabodaných v hradbách. Roliand zůstal s nimi. Pohled na něj byl strašlivý. Muži se ho báli a vyhýbali se mu širokým obloukem. Dokonce i ibraxirové před ním couvali, někteří i  utíkali, ale Roliand byl nemilosrdný. Oháněl se kolem sebe velkými lvími tlapami, zobanem uštipoval hlavy a tloukl obrovskými křídly. Když zařval, ibraxirové odhazovali zbraně a prchali, co jim nohy stačily. Jedna obluda zaútočila na Terien zrovna ve chvíli, kdy seskakovala z posledního schodu. Musela uskočit zpátky, jinak by jí ibraxirův meč rozpáral břicho. Zvedla Ärsill a zasekla ho zrůdě do ramene. Vystříkla krev, netvor zavřeštěl. Terien bušilo srdce jako šílené. Už několikrát musela potlačit zvracení. Žaludek měla zkroucený, v hlavě jí bušil tep. Byla si jistá, že z těch jatek bude mít noční můry – pokud to přežije. Na pomoc jí přispěchal Edrian. Vrazil meč netvorovi do zad tak silně, až se hrot prorval skrz jeho žebra. Další výstřik krve. Terien si zakryla ústa a druhou rukou se opřela o ze. Byla si jistá, že tentokrát svůj žaludek na uzdě neudrží. Ibraxir odpadl. „Má paní?“ Edrian se dotkl jejího ramene. Lapala po dechu, ale nut­ kání ke zvracení skutečně odeznělo. Připadala si hloupě. Přiletěla jako velká paní a válečnice, ale v bitvě musí zápasit sama se sebou, aby se jí neudělalo špatně. Jenomže ona nikdy válečnice nebyla. „Jste v pořádku?“ králův stisk zesílil. Podívala se na něj. Byl zadýchaný, na spáncích měl zaschlou krev, po špinavém obličeji mu stékal pot. Ale přesto vypadal dobře – na člověka. Mnoho mužů za svůj život dosud nepotkala. Do Nar’doxu přiváděli spíše otrokyně, mužští otroci prý byli využíváni na těžké práce venku, mimo věž. „Nic mi není,“ řekla konečně a pevně sevřela meč. Všimla si, že na něj Edrian už několikrát zíral. V porovnání s jeho mečem či s meči jiných mužů vypadal Ärsill jako klenot  – rukoje posázená růžovými perlami, hlavice ve tvaru srdce, postříbřená čepel.

„Nikdy jsem nebojoval po boku ženy, paní, natož elfky! Musíte mi prominout mou nedbalost a neopatrnost. Budu vás lépe střežit.“ Terien se pousmála. „To není třeba, králi. Postarám se o sebe. Pozor, za vámi!“ Edrian se rychle otočil a zkřížil meč s ibraxirovým. Krátce zašermovali a netvor padl k zemi. Král překročil jeho mrtvolu. Terien ji raději obešla. Proti nim se vrhly další nestvůry. Edrian se jim okamžitě postavil. Terien sledovala, jak zástup asi patnácti ibraxirů kluše mezi velké měst­ ské domy. Tři vojáci vyrazili za nimi. Pouze tři. V srdci cítila tíseň. Otec v  těch svých Dolech vypěstoval hordy nestvůr, pomyslela si. Te je má konečně jak využít. Lidí je málo. Ani elfové na ně nestačí. Z myšlenek ji probral tvrdý náraz. Vykřikla a padla bokem na zem. Pod rukama ucítila lepkavé mokro. Byla to krev smíšená s hlínou, která tvořila páchnoucí bahno. Terien odporem zkřivila tvář. Ärsill jí vypadl z dlaně – ležel kus od ní. Zářil uprostřed tmavé špíny a hromadících se těl. Elfka si uvědomila, že ji srazil jeden z ibraxirů. Nohy měla uvězněné pod jeho mrtvolou. Zaúpěla a pokusila se vyprostit. Marně. Vážil snad tunu! Chytila se za nohy a  ze všech sil zatáhla. Měla pocit, že jí prasknou svaly. Ale nepomohlo to. Rozhlédla se. Edrian bojoval nedaleko ní, ale měl plné ruce práce se skupinou, která ho obklíčila. Všichni měli co dělat, aby se udrželi naživu. Terien se zapřela dlaněmi do země a pokusila se vysunout. Pohnula se jen o  kousek. Nohy měla od kolen dolů zaklíněné pod mrtvým ibraxirem. Spatřila, že se k ní řítí další soptící netvor. Zatmělo se jí před očima a srdce jí vylétlo až do krku. Ibraxir pádil s mečem nad hlavou, od široké tlamy mu odletovaly sliny, těžkýma nohama rozstřikoval bahno. Zabije mě! znělo Terien v  hlavě. Zběsile se snažila vyprostit zpod mrtvého těla. Napínala všechny svaly, pot jí stékal po spáncích. Cítila ho na zádech, lepil jí oděv ke kůži. Ibraxir se blížil. Terien došlo, že se zpod mrtvoly nedostane. Rychle se natáhla po Ärsillu, ale nedosáhla na něj. Snažila se uvolnit každičký

43

44

ztuhlý sval, vytáhnout se, jak nejvíc to šlo. Křivila tvář, zatínala zuby. Měla pocit, že jí rameno vyskočí z kloubu. Natahovala ruku stále víc a víc, prsty škrábala po vlhké zemi. Ještě kousíček! Byla natažená jako struna, ale Ärsill byl stále mimo její dosah. Jako ve zpomaleném záběru otočila hlavu a  nad sebou spatřila ibraxira se zdviženým mečem. Nepřemýšlela. Vystřelila do sedu a sáhla po černé rukojeti, která trčela z opasku mrtvoly. Tasila ozubený meč a jeho čepel zavrtala útočníkovi do podbřišku. Ibraxir nad ní strnul a vychrchlal krev. Nechala meč v jeho střevech a znovu se pokusila vysvobodit zpod mrtvého těla. Tentokrát ho zkusila odsunout, ale pohnulo se jen o kousek. Vyprostila část své levé nohy natolik, že mohla pokrčit koleno. Musí se zachránit dřív, než si jí všimne další zrůda! Možná si ten hnusný meč měla nechat. Zatraceně! Vtom Terien uviděla, že se k ní žene další nestvůra a málem zavzlykala. Te neměla žádnou zbraň – ani žádnou na dosah. Strkala do mrtvoly vší silou. Ibraxir k ní s vrčením přiskočil. Náhle na oba padl stín. Terien se zarazila a vzhlédla. Ibraxir se zastavil uprostřed pohybu. Ve tváři měl zděšení. Do ramen se mu zaryly mohutné spáry. Zavřeštěl a upustil meč. Roliand dvakrát máchl křídly a vznesl se s ním výš. Terien zahlédla, že z netvora odkapává krev. Gryf mu musel drápy probodnout srdce. Pustil ho a klesl na zem. Elfku ovanul zvířený vzduch a trochu zchladil její zpocenou tvář. „Díky bohům,“ vydechla rozechvěle. Roliand zatlačil svou velkou hlavou do mrtvoly tížící Terieniny nohy, a ta se odkulila, jako by nevážila ani gram. Terien byla konečně volná. Protáhla si nohy a honem vstala. Natáhla se pro Ärsill. „Jen na okamžik jsem byla neopatrná, a  skoro mě to stálo život.“ Roliand na ni hleděl velkýma, upřímnýma očima. Jejich modř se nedala k ničemu přirovnat. Snad k azuru oceánu či k démantům. Byly neuvěřitelně pronikavé. „V  boji si nemůžeš dovolit ani ten okamžik neopatrnosti, dítě,“ odpověděl jemně.

„Paní Terien!“ Edrian k nim přiběhl, sotva popadal dech. Před Roliandem se zarazil a nervózně sklonil hlavu. Jistě to bylo na znamení úcty, ale vyznělo to trochu ustrašeně. „Nic mi není, králi, už jsem říkala, že se o mne nemusíte starat.“ „Ano, jistě,“ přikývl Edrian trochu roztržitě. Letmo pohlédl na gryfa, ale rychle pohled zase sklopil. „Samozřejmě máte vznešenějšího a silnějšího ochránce.“ „V tom to není,“ opáčila Terien. Podívala se k bráně. Vojáci padali k zemi v záplavě krve a křiku. Další skupinky ibraxirů se blížily jejich směrem, mířily do města. „Musíme je zastavit,“ řekla zamračeně. „Musíme vaše město zachránit!“ Zadívala se králi do očí. Hleděl na ni s obdivem. Věděla, že si ten obdiv nezasloužila žádnými slovy ani činy. Obdivoval ji prostě proto, že byla elfka. „Máte pravdu, paní Terien“ odvětil král a oči mu ztvrdly. Dokázal být velmi přitažlivý, když se v  něm probudil velitel a  nelítostný vá­ lečník. „Budeme bojovat do posledního dechu!“ zvolal.

ii Wyll se ohlédl. Zpoza menšího kamenného domu se k  němu hnala skupina tří ibraxirů. Řičeli a máchali zbraněmi. Otočil se k nim, podřepl a připravil si meč – zaujal bojovou pozici. Ačkoli zdolat tři mohutné stvůry najednou… Co když nepřežije? Možná by měl utéct. Ne, do smrti by si připadal jako zbabělec. Ibraxirové se blížili. Wyll slyšel své srdce. Vtom se ozval hlasitý řev. Vzhlédl. Ze střechy domu seskočil Ylghas a dopadl ibraxirům na ramena. Všichni se naráz sesunuli k zemi. Ylghas skončil na vrchu a jednomu po druhém vrazil meč mezi lopatky. Wyll se musel zasmát. Ylghas vstal a odhodil si vlasy z čela gestem, ze kterého čišelo až přehnané sebevědomí. Wyll si pomyslel, že by ne­ uškodilo, kdyby mu ho trošku srazil.

45

46

„Jak ses tam, sakra, dostal?“ zavolal na přítele s úsměvem. Ylghas se zašklebil. „Ani se neptej.“ Najednou sáhl po noži u opasku a mrštil ho přímo proti Wyllovi. Ten vytřeštil oči a málem omdlel, když mu nůž prosvištěl těsně kolem hlavy. Ohlédl se. Čepel zasáhla blížícího se ibraxira za jeho zády. Netvor padl na kolena a pak obličejem k zemi. Wyll se snažil nedat najevo, jak moc se lekl. Polkl a obrátil se zpátky k Ylghasovi. Ten už si to k němu hrdě rázoval. „Díky,“ vydechl Wyll. Ylghas s úsměvem mávl rukou. Byli na kraji města. Mezi domy a uličkami se to hemžilo ibraxiry a vojáky, ale byla tu o něco menší vřava než u brány. Oba chlapci se vydali širokou ulicí na východ. Narazili na opuštěný trakař s ulomeným kolem, naložený ovocem. Jablka se válela i po zemi. O kousek dál stál oplocený dvorek. Na zemi dřepěl ibraxir, opíral se o ohradu a cpal se jablky. Šáva mu stříkala od úst a stékala po chlupaté bradě. Hlasitě mlaskal. Ylghas naznačil Wyllovi, a je tiše. Netvor si jich nevšiml. Ylghas zvedl nůž, kterým zabil předchozí zrůdu. Společně obešli trakař a Ylghas vyskočil přímo proti netvorovi. Ten se leknutím málem udusil jablkem a Ylghas mu zabodl nůž mezi oči. Z  domu vyběhl jiný ibraxir. Uviděl útočníky i  mrtvého druha a vztekle zařval. Vrhl se k nim, ale v cestě mu stál plot. Pokusil se ho přelézt, ale na to byl příliš nemotorný. Ylghas vytáhl nůž z nebožtíka a okamžitě ho hodil proti druhému ibraxirovi. Ten ale uskočil a nůž se mu zabodl do ramene. Zuřivě zaječel. Zasunul meč a vytáhl sekyru. Rozsekal plot na třísky a s vyceněnými zuby zaútočil. Ylghas před sekyrou couvl. Wyll se zhluboka nadechl a vrhl se vpřed. Ylghas s netvorem se sekyrou zápasil jen těžko. Nakonec ho silný úder odhodil stranou. Vykřikl, vypadalo to, že má vykloubené rameno. Wyll přiskočil k ibraxirovi z boku. Ten se po něm ihned ohnal zbraní, ale Wyll se sklonil a vystartoval se svým mečem. Přesekl rukoje sekyry a ta padla na zem. Než se ibraxir vzpamatoval, Wyll mu setnul hlavu. Odstoupil od zohavené mrtvoly, sehnul se k příteli a pomohl mu na nohy. Ylghas se držel za rameno.

„Je vykloubený,“ zrychleně dýchal. „Sakra!“ „Musíme ho dát zpátky.“ „Jo,“ vzdychl Ylghas trpce. „Já vím.“ Wyll ho přinutil opřít se o plot. Ylghas se zakousl do rukojeti nože. Wyll ho chytil za vykloubené rameno a prudce škubl. Zapraskalo to, Ylghas tlumeně zařičel a  funěl. Ale rameno bylo zpátky v  kloubu. ­Ylghas zasunul nůž zpátky do pouzdra u opasku. Ještě stále lapal po dechu. „Díky, kamaráde. Te jsme si kvit.“

iii Tma houstla. Leja se třásla zimou. Třela si dlaně o sebe, ale moc to nepomáhalo. Přes své šaty si navlékla hadry po mrtvé dívce, které jí hodili Temní. Zpočátku se jich štítila, ale zima zvítězila nad nechutí a odporem. Seděla v malém dřevěném voze, opřená o mříže, kolena pod bradou. Noci byly stále chladnější. Zastavili se na kraji Öllminského hvozdu. Byla si jistá, že míří do Nar’doxu. Budou z nich noví otroci pro Temného pána. Kvůli dřevěné střeše neviděla z vozu nebe. Nepoznala ani, zda svítí měsíc nebo hvězdy. Slyšela jen občasné zašumění trávy a listů, jemné zapraskání větví. Kolem vozu poletovali maličcí svítící broučci – vypadali jako vznáše­jící se rudá, žlutá a zelená světýlka. Leja je chvíli pozorovala a snažila se nepřemýšlet. Jakmile přemýšlela, zmocňovala se jí panika. Věděla, že je ztracená, že se odsud nikdy nedostane a  skončí u Isgraëla jako jeho otrokyně. Její život skončil. Nikdo ji nezachrání, nikdo ji nenajde. Jak by také mohl? Nikdo nevěděl, co se stalo. Temní nerozdělali oheň. Zdálo se, že je zima ani tma netrápí. Možná tu jen odpočívají a za chvíli pojedou zase dál, budou cestovat i v noci. Leje to bylo jedno. Dřív nebo později – stejně Nar’doxu neunikne. Sledovala je jen chvílemi. Pohled na jejich vysoké postavy ji děsil. Někteří z nich se ani nehýbali, byli strnulí jako sochy. Jiní mezi sebou tiše rozmlouvali syčivými, neživými hlasy.

47

48

Prohlížela si ostatní otroky uvězněné ve vedlejších vozech. Byli od ní příliš daleko na to, aby s nimi zavedla řeč. Stejně neměla na žádné řeči chu a pochybovala, že by s ní ti zmučení lidé mluvili. Vypadali bídně. Kdoví, zda je Temní vůbec krmí? Dávají jim aspoň vodu? Možná ne­tu­ ší, že člověk bez vody zemře. Jak dlouho jsou na cestě a za jakých pod­ mínek se těch ubožáků zmocnili? Zaklonila hlavu a opřela ji o mříže. Byla jí zima. Možná do rána umrzne a všechno se tím vyřeší. Skoro tu možnost uvítala. Ode dne, kdy naposledy viděla svou sestru, uteklo už několik měsíců. Možná, že ji tehdy při té osudové jarní slavnosti spatřila naposled. Protřela si oči. Pálily ji od potlačovaných slz. Pak ale něco zahlédla. Narovnala se a natočila hlavu tak, aby na to co nejlépe viděla. Kousek od pěšiny, mezi stébly vysoké trávy, se cosi pohybovalo. Vypadalo to jako maličké poskakující jiskřičky. Skutečně, byly to malinkaté ohýnky! Leja si znovu protřela oči. Zářící uhlíky poskakovaly sem tam a vypadalo to, jako by se navzájem honily. Vtom Leje došlo, co jsou zač – ohniví rarášci! V mžiku měla v hlavě nápad. Přitiskla obličej co nejblíže k mřížím. „Hej!“ sykla, ale okamžitě se svého vlastního hlasu lekla. Rychle se ohlédla, aby zjistila, zda ji Temní neslyšeli. Neslyšeli. Znovu se pokusila prostrčit tvář mřížemi. „Prosím,“ šeptla. „Slyšíte mě?“ Ohýnky si jí nevšímaly. „Prosím! Prosím, potřebuji pomoct!“ Nic. „Jen maličkou laskavost! Potřebuji – potřebuji – oheň!“ Uhlíky začaly znenadání poskakovat přímo k ní. Leja v duchu zajásala. Srdce se jí rozbušilo nadějí. Ohýnky začaly poskakovat kolem její klece. Leja si všimla, že jim uprostřed plamínku prozařují maličká očka. Věděla, že ohniví rarášci jsou dobromyslná stvoření, mají rádi hry, ale občas jsou neopatrní a neúmyslně způsobují velké požáry. „Všichni budeme moc rádi, když zapálíte naše vozy,“ šeptala Leja a nutila se k úsměvu. „Potom si můžeme společně hrát.“

Rarášci vesele poskakovali a vyskočili k ní do vozu. Dřevo začalo doutnat a náhle vyšlehly plameny. Leja couvla, zády narazila do mříží. Dřevěná dvířka její klece hořela. Žár se rychle šířil, pálil ji na kůži. Rarášci poskakovali mezi plameny. Vtom vzplanuly další vozy. Lidé v  nich volali o  pomoc. Temní se vrhli k povozům s tasenými meči. Leja sebrala veškerou odvahu a hořící dvířka vykopla. K jejímu úžasu se rarášci vrhli na Temné, na kterých se vznítily dlouhé pláště. Možná, že každá dobrá bytost dokáže vycítit zlo. Leja proskočila hořícím otvorem a  padla do trávy. Byla příjemně studená. Zvláštní, pomyslela si – nejprve se třese zimou a touží po teplu, potom se dusí horkem a touží po chladu. Zahnala ty zbytečné myšlenky. Vysoukala se na nohy a  vyběhla mezi stromy. Pak se zastavila a ohlédla se. Vozy hořely, lidé z nich vyskakovali ven. Temní zlostně syčeli, pláště jim hořely, snažili se je svléct. Leja zaváhala – co ti nevinní lidé? Měla by jim pomoct, ale nemůže. Musí pryč! Kdyby se te vrátila, riskovala by, že ji Temní znovu zajmou nebo rovnou zabijí. Musí najít Neilin. Ti lidé si poradí sami. Otočila se a utekla do lesa.

49

První smrt

N 50

eilin se zlehka dotýkala chladivého křišálu na svém krku. Pulzoval jí pod prsty jako živé srdce. Vnímala, jak jí do konečků prstů proudí energie, studená jako ledový proud vody. Ale jakmile ji ucítila v žilách, hřála příjemně jako horký čaj, který pijete za zimního večera. Myšlenkami byla u  jezerní panny, ale už necítila vinu ani bolest. Moc, která se jí rozhořela v nitru, ji uklidňovala a způsobovala, že Nei­ lin ve svém srdci i duši, v celé své bytosti, cítila mír. Kráčeli po vyšlapané úzké pěšině uprostřed polí. Úroda byla dávno sklizená, zbyla jen tmavá zem a ostré trsy pokoseného obilí. Podél cestičky rostla vysoká žlutá tráva. Neilin jednou rukou přejížděla po jejích konečcích. Stébla ji šimrala do dlaně. Brzy se před nimi objevila louka. Zčásti byla ještě zelená, ale byla to taková matná zeleň, nevýrazná a neživá. Louka už místy žloutla, ale tráva byla přesto vysoká, sahala příchozím až po kolena. Neilin si připadala, jako by se brodila žlutozeleným mořem. „Támhle je Firon,“ ozvala se Ellnesa vedle Neilinina ucha a ukazovala před sebe. Dívka spatřila několik vzdálených domků. „Je to malá vesnička,“ vysvětlovala elfka. „Ale my ji obejdeme. Tudy,“ a ukázala k blízkým kopcům. Potom zamyšleně pohlédla k nebi. Bylo šedé, jako by se na něm usadil popel. „Za chviličku padne soumrak.“ „Musíme si zvyknout cestovat za tmy,“ přidal se Awrixel. Neilin sebou při zvuku jeho hlasu trochu škubla. Cítila podivnou tíseň. Ještě nikdy si nebyli tolik vzdálení jako právě te. Nevycházeli spolu dobře

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.