Jiří Jilík
U NÁS NA SLOVÁCKU OD OPICE K ČLOVĚKU A ZASE ZPÁTKY Ilustrace Ladislav Pálka Odpovědná redaktorka Markéta Šlaufová Korektura Dana Řezníčková Obálka, grafická úprava a sazba Jakub Karman, Art007 Tisk Finidr
Vydala Grada Publishing, a. s. pod značkou COSMOPOLIS v Praze roku 2015, jako svou 5878. publikaci Grada Publishing, a. s., U Průhonu 22, Praha 7 Vydala Grada Publishing, a. s. pod značkou COSMOPOLIS © Jiří Jilík, 2015 © Grada Publishing, a. s., 2015 ISBN 978-80-247-5656-1 TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE: 978-80-247-5656-1 (tištěná verze) TIRÁŽ ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: 978-80-247-9772-4 (elektronická verze ve formátu PDF) 978-80-247-9773-1 (elektronická verze ve formátu e-Pub) Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována a šířena v jakékoli podobě bez předchozího písemného souhlasu majitele.
Jiří Jilík
U NÁS NA SLOVÁCKU OD OPICE K ČLOVĚKU A ZASE ZPÁTKY
Úvod
D
ávno, dávno tomu, co jsem opustil Trnávky, malou vesničku na úpatí Bílých Karpat. Přirostla k mému srdci během devíti let, která jsem v ní strávil a nalezl v ní nový domov. Ve stařičké škole mezi dětmi, ale i mezi bodrými sousedy v malebné hospůdce v Búrovcích na kraji řady vinohradnických búd jsem zaznamenal mnohé z toho, o čem budu vyprávět. A kdykoliv po letech Trnávkami projíždím asfaltovou silničkou z Chrástku, míjím její nejvýznamnější budovy – pálenici, školu, kulturní dům, obecní úřad, pekárnu a nákupní středisko, na dohled kostelíček obklopený alejí stoletých lip – podléhám nostalgickému pocitu, který mě vrací do časů malin nezralých. Serpentýna té úzké asfaltky připomíná tkaničku z hotařovy boty ztracenou při pochůzce mezi vinohrady. Kdybyste snad nevěděli, kdo je hotař, stačí se zeptat kohokoliv z místních. Řekli by vám, že hotař se tady v Trnávkách odjakživa říká hlídačům sadů a vinohradů. A je tenhle trnávecký hotař Ignác Moštěk vrchností 7
JIŘÍ JILÍK uznávanou, protože zatímco Paříž se pyšní Eiffelovkou, Plzeň pivem, Trnávky se chlubí vinohrady. Révové keře, obklopující v přísných řadách ze tří stran vesnici, připomínají dobyvatelskou armádu, která obsadila návrší před Trnávkami a hodlá je před úsvitem přepadnout. Fantazii podněcují vzpomínky nejstarších vesničanů na pruskou vojnu, která se v šestašedesátém přehnala Trnávkami v podobě jedné unavené roty a zanechala zde stopu v názvu ulice vedoucí ze vsi právě na kopec Hradíštěk, odkud je možno pozorovat jak strategickou silničku, tak celý střed obce. Trnávecký kronikář, učitel v důchodu Božetěch Kroupa, zapsal onu historku do obecní kroniky, do úvodní části Zkazky a vypravování starých Trnávčanů, takto: „V šestašedesátém přitáhli Prajzi do Trnávek od Brodu. Protože byli vyhladovělí, hned se pídili po něčem k snědku. Tak objevili ulici lemovanou švestkovou alejí. Švestky právě dozrávaly. Prajzi se svolávali, a protože neuměli pořádně česky, vykřikovali, že slívy jsou „sralé“. Tak dostala ulice vinoucí se z vesnice ke kopci Hradíšťku název „Srale“. Takhle to zaznamenal Božetěch Kroupa, ale Trnávčané s jeho verzí nesouhlasí, nebo lépe řečeno nepovažují ji za úplnou. Ústy lidového mudrce, osmdesátiletého strýce Pavelčíka zvaného Babušák, popírají, že by název ulice mohl být odvozen z pouhého pokřiku Prajzů. Vcelku moudře soudí, že v paměti lidu tkví jen
8
U NÁS NA SLOVÁCKU taková událost, která má nějaké konkrétní důsledky, jež na mysl lidu po delší době působí. Babušák také rád vypravoval, jak to ve skutečnosti bylo. To, co jsme se dozvěděli ze zápisu kronikáře Kroupy, je podle Babušáka pouze úvodem celé historie. Prajzi se tehdy seběhli do ulice pod Hradíšťkem a pustili se do švestek zcela neohumně. Prostě cpali se jak Prajzi bez ohledu na to, že ovoce nebylo ještě zralé. Následky nedaly na sebe dlouho čekat. Pruskou rotu postihlo silné břicha bolení, škručení a běhání. Prajzi puzeni náhlými křečemi ve svých útrobách nevybírali místo a konali svou potřebu tam, kde právě stáli. Ba někteří nestačili prý ani rozepnout opasky svých mundúrů. Ještě dlouho po odchodu „prajské“ roty táhl se z ulice oblak zápachu a zamořoval okolí. Většina rodin usedlých v ulici se na čas odstěhovala do vinohradů a zde přečkala prušácký plynový atak. A ulici se začalo říkat „Srale“. Nedivme se ovšem Božetěchu Kroupovi, že odmítal tuto verzi zapsat do kroniky. Dědic Komenského a ctitel Aloise Jiráska byl přesvědčen, že historie je učitelkou života a že tedy dějiny mají zaznamenávat pouze skutky ušlechtilé, které jsou stupněm na cestě lidstva k výšinám pokroku. Tím arci pokaděná trnávecká ulice nebyla. Vidět v keřích vinné révy nepřátelské vojsko může skutečně jenom autorova obraznost. Trnávečtí souse-
9
JIŘÍ JILÍK di se přidržují reality. Vědí, že ač mohou nízké keříky ověšené k podzimu střapci vína připomínat komukoliv cokoliv, jsou požehnáním tohoto kraje. Jsou darem přírody, neboť nápoj, který místní vinaři presují ze zralých hroznů a který kvasí a dozrává v boubelatých sudech ve sklípcích soukromých i ve velkém sklepě družstevním, je základem jejich slávy i bohatství. Slávy proto, že zdejší pěstitelé bývají úspěšní v degustačních soutěžích pravidelně pořádaných v Trnávkách i okolních vsích. Jen málokterou předsíň zdejšího vinaře nezdobí zarámovaný diplom za udělení stříbrné, či dokonce zlaté medaile v tomto nejpříjemnějším sportovním zápolení, které Dionýsos neprotlačil do seznamu olympijských sportů určitě jenom proto, že znaven vínem usnul před branami Olympie a prošvihl tak uzávěrku soutěže. Bohatství proto, že takřka po celý rok přijíždějí do Trnávek zvědavci, kteří chtějí poznat, co to je ta Trnávecká jiskra, jak je zdejší víno hrdě nazýváno, vlastně za zázrak. Při prvním doušku zdá se víno takovému přespolnímu ochutnávači, zvyklému na těžká vína od Mikulova nebo Podivína, více kyselé, nežli jsou jeho chuťové orgány ochotny tolerovat. Avšak během dalších doušků dá zcela jistě za pravdu vinaři, že právě ona domnělá kyselost je známkou nejvyšší kvality. Právě víno, jako je toto, může přinést zapomenutí na strázně všedních dnů a povznést ducha k výšinám blaženosti, bez toho, aniž by takového cestovatele při
10
U NÁS NA SLOVÁCKU návratu do zemské atmosféry bolela hlava. To však nejsou jediné a nejpodstatnější přednosti Trnávecké jiskry. Snad je to složením půdy či kvalitou spodních vod, zdejší víno vzbuzuje v ženách touhu po lásce a k jejímu naplnění potřebnou povolnost a v mužích opravdovou chlapskou sílu a mužnost. V obojím pohlaví pak nápaditost a fantazii ve vzájemných milostných předehrách a hrách, což lze nepřímo doložit neustále stoupající porodností v obci. Argumentům tak závažným, přednášeným vinaři v sugestivním podání a výslovností obalovaného „l“, doprovázeným drobnými fígly, jako je krátké vypláznutí jazyka zformovaného do korýtka, dokáže odolat jenom zapšklý abstinent nebo pokrytecký mravokárce. Těch však navštívilo trnávecké Búrovce, jak zde jsou nazývány nadzemní vinné sklípky – búdy, naštěstí mnohem méně než těch, kteří je opouštějí obtíženi naplněnými demižony, aby si mohli pokoštovat i doma. Když říkám pokoštovat, mám na mysli pochutnat. Ale pochutnat si můžete i na kvašené okurce nebo vepřové kýtě s knedlíkem a se zelím, jenom víno se však dá koštovat a pokoštovat, prostě chutnat a vychutnat si nejen jeho chuť, ale i barvu, vůni, tvrdost, lehkost a množství dalších vlastností, které dokážou rozpoznat zdejší zkušení vinaři. Proto také víno nekoštují ze skleniček, ale koštůvek, což jsou nádobky speciálně jenom na víno, takové podlouhlé a úzké, jen tak na dvě tři malá upití,
11
JIŘÍ JILÍK protože koštuje se po troškách. A z beček, jak se tady říká sudům, se víno vytahuje koštýřem, což je dlouhá skleněná trubice, která se nahoře rozšiřuje do baňky. Ten dlouhý úzký konec ponoří vinař do bečky a otvorem v horní baňce nasává, až je baňka plná vína. Pak přechytne horní otvor u úst palcem, povytáhne a dolní konec uzavře ukazováčkem. Koštýř si opře o rameno. Teď již stačí povolit ukazováček a z koštýře vytryskne pramínek zlatavého vína. Po pravdě řečeno, Trnávecká jiskra není žádný zázrak, protože vesnice leží v nejsevernější části vinařské oblasti a slunce zde nehřeje jako dole na jihu, ale je to slušné víno a jde dobře na odbyt. A protože se dá výhodně prodat, musí se také hlídat, aby se z vinohradů na podzim, když dozrává, neztrácelo. Ne že by se ztratilo úplně, jenom by změnilo majitele. Šimon Zemek by si obral košík „burgundy“ z vinohradu Filipa Beneše, Filip Beneš, aby mohl vylepšit své bílé, by si vypomohl nějakým košíkem voňavé „pálavy“ z vinohradu Floriána Koníčka a Floriánu Koníčkovi by se zalíbily naběhlé bobule červeného „vavřince“ na vinici Šimona Zemka. A všichni společně by některý podvečer navštívili družstevní vinohrad, protože družstevní je vlastně společné, a tedy i jejich. Ztrátu by utrpěl vlastně jen někdo, ale celek by zůstal zachován. A o celek, o ten jde Trnávčanům nejvíc. Co na tom, když má jeden méně a druhý víc, hlavně když v globálu mají všichni dost.
12
U NÁS NA SLOVÁCKU Moc mravná ta trnávecká filozofie zrovna není, a proto se Ignác Moštěk, který je jinak po celý rok vrátným na družstevní farmě, stává od začátku září až do vinobraní hlídačem družstevního vinohradu. „Ignáci, mrkni se i na můj…!“ říkají mu ostatní vinaři. A Ignác to rád udělá, protože ví, že jeho služba bude bohatě odměněna v naturáliích, takže bude mít po celý rok čím zahánět žízeň. Navíc je Ignác vdovec a nemá vlastně nic na práci. Tak celý podzim obchází vinohrady, vymýšlí nástrahy proti špačkům, prohání kluky a nekompromisně žaluje, zahlédne-li někoho v cizím vinohradě. Když je to na družstevním, dostane vetřelec pokutu. Je-li to na soukromém, dostane po hubě od majitele a ženské ho pomluví po celé vsi. Není divu, že Ignác Moštěk, hotař trnáveckých vinohradů, je osoba vážená. A že silnice do Trnávek, kroutící se mezi vinohrady, připomene tkaničku ztracenou právě z jeho boty.
1. kapitola
O
noho krásného srpnového dne se rozvalovalo na temeni Hradíšťku pět kluků. Jeden z nich pozoroval triedrem silničku. Když zahlédl postavu místního listonoše Metoděje Vrány, komíhající se na předpotopním bicyklu, prohodil lhostejně: „Metyn!“ Na jeho poznámku však nikdo nereagoval, neboť každý ze čtveřice byl zaujat něčím jiným a zřejmě důležitějším, nežli je nehrdinská postava trnáveckého pošťáka. Ba Franta Chlílíček, jemuž ostatní pro jeho technické zájmy přezdívají Edison, poznámku ani nemohl slyšet, neboť měl v tu chvíli na uších sluchátka přehrávače. Z nich se do obou jeho uší linula hudba natolik agresivní, že její hlasitou produkci rodiče Edisonovi zakázali. Považovali ji totiž souhlasně s názorem většiny trnáveckých občanů za ekologickou katastrofu. Protože ani parta příliš nelnula k tomuto druhu 15
JIŘÍ JILÍK hudby, a z toho důvodu již jeden Edisonův přehrávač vložila do hudebního herbáře tvořeného dvěma betonovými dlaždicemi, zvolil Edison přehrávač se sluchátky. A tak leže na zádech poslouchal Edison ony výkřiky hudebního zoufalství, zíral při tom pánubohu do oken a přemýšlel o spojení hudby a barvy. Rostislav Nevařil, zvaný Nefka, žádné vážné zájmy jako Edison nemá. Jestli kdy o něčem snil, tak tedy nanejvýš o tom, jak se dostat do kina na film mládeži nepřípustný. Anebo o tom, jak to bude krásné, až bude moci chodit se starší omladinou do hospody na pivo a na frťana. Ale protože mu stejně jako jeho kamarádům ještě není čtrnáct, zůstávají mu radosti mužů odepřeny. Čekání na velmi zvolna přicházející dospělost si krátí vymýšlením rozpustilých kratochvílí, které kontrastují s bezelstným výrazem jeho chlapecké tvářičky. V tuto chvíli je zaujat slunéčkem sedmitečným, které mu špacíruje po nataženém ukazováčku. Je zvědav, kam poletí. Do nebíčka, nebo do peklíčka? Když se brouček zastaví na špičce prstu a nerozhodně přešlapuje na místě, pomůže mu Nefka fouknutím. Brouček nestačí roztáhnout krovky a havaruje kamsi do trávy. Daňo leží na zádech a v zubech drtí stéblo. Mhouří přitom oči, jako by se snažil proniknout pohledem skrz polštáře bílých mraků a modré prostěradlo oblohy do nitra vesmíru. Nikdy nevěřil nebeské teorii o nebi
16
U NÁS NA SLOVÁCKU s anděly, kterou vtloukal v hodinách náboženství jeho spolužákům do hlav farář Vilibald Kužílek. Příliš ho však nenadchla ani představa chladného nekonečna, pustého a prázdného. V Daňových představách je vesmír sluncem prozářená krajina, protkaná sítí cest, po nichž se pomalu a všemi směry pohybují vesmírné koráby podobné vozům zakrytým plachtou, s nimiž brázdívali cesty pozemské jeho cikánští předkové. Fera Ondráček má hlavu opřenou o kmen trnky, jejíž koruna je obsypaná množstvím modrých plodů. Slamák mu sklouzl přes oči. Vypadá to, že Fera spí. Ale není to pravda. Fera je zasněný. Myslí totiž na NI. Neviděl JI celé prázdniny. Zkrásněla. Její zrzavé vlasy mu připomínají princeznu z pohádky o Zlatovlásce. Kdoví, třeba se stane zázrak a ten nový třídní je posadí vedle sebe… Fera nahmatal v trávě švestku, líně se rozmáchl a poslepu ji hodil před sebe k nevysoké zídce, která zde vystupuje z travnaté zeleně. Kdyby tu byl kronikář Kroupa, tvrdil by jim, že je to zeď bývalého ovčína, zpustlého a posléze zbouraného po první světové válce. Kluci však věřili dědovi Babušákovi, že je to zbytek trnávecké tvrze, po níž Hradíštěk dostal své jméno. Podle dědova vyprávění vedl prý z Hradíšťku kožený most až na Valy do vsi, tam, co je dnes stará škola. Tam prý byl trnávecký hrad obklopený vodním příkopem, po kterém zůstal uprostřed obce hluboký žleb.
17
JIŘÍ JILÍK Fera si představuje, jak by to bylo krásné, kdyby JI mohl do takového hradu uvést a obklopit JI bohatstvím a nádherou, jakou vídal v romantických filmech o kapitánu Fracasovi a LaTourovi. Pozorovatelem s dalekohledem přiloženým k očím je Matička, skutečným jménem Stanislav Kovář. Je z celé pětice sice nejdrobnější, vyniká však bystrostí ducha a rozhodností, takže je uznávaným vůdcem party. V zorném poli Matičkova dalekohledu se objevil dlouho očekávaný náklaďák. „Matičko skákavá, už jede!“ zvolal chlapec, kterýmžto výrokem nám prozradil původ své přezdívky. Ta slova probrala kamarády k životu. Sny jsou náhle pryč. A místo nich náklaďáček, který těžce dýchá a supí po černé a zakroucené tkaničce k Trnávkám. „Tak ať se vám tady daří, pane učiteli,“ zavolal řidič a zmizel v kabině. V náklaďáčku to zachrčelo, trochu se otřásl a se zaskučením se rozjel. Petr Mikeš mávl rukou na pozdrav. Odpovědí mu bylo zahoukání, ale již zdálky. Stěhováček, který byl poslední spojnicí s bývalým životem, byl ten tam. Teď bude mít domov tady. Pohlédl před sebe a trochu se mu sevřelo u srdce. Drátěný plot obepíná jakési staveniště, jehož prostředku vévodí dům. Vlastně to je ještě nedostavěný dům, protože chybějí vstupní dveře, fasáda, nátěry oka-
18
U NÁS NA SLOVÁCKU pů a dalších plechových částí, chodník od domu k silnici. Okna bez záclon zírají mrtvě do ulice jako oči slepce. A všude kolem plno nepořádku, stará prkna, kusy trubek a železa, smotky drátu a fůra dalšího haraburdí.
Ze všech domů, které Petr zatím v Trnávkách viděl, když projížděl návsí, je tento nejohavnější. Nedostavěné domy bývají stejně smutné jako ty, které jsou určeny k demolici. Chybí v nich člověk, který je dokáže zateplit vůní domova. Ba nedostavěné domy jsou na tom vlastně hůř. Ty na bouračku už lidem posloužily. Daly jim teplo, střechu nad hlavou, místo pro radost, koutek pro slzy. Zestárly ve službě člověku a musí odejít, aby byly nahrazeny novými, modernějšími. Ale dům, který řemeslníci opustili předčasně, to je mrzáček od narození. Nikdy z něho nevyroste nic pořádného, zůstane navždycky takový vyzáblý, ušmudlaný, otlučený. Nenatřené okapy budou rezivět, neohoblované prahy černat a dům bude předčasně stárnout. Tenhle osud nejčastěji stíhá domy, které nikomu nepatří a jejichž obyvatelé jsou v nich jenom v nájmu.
19
*
JIŘÍ JILÍK
Petr bezradně stojí nad hromádkou svého skromného majetku. Trochu málo na nákladní auto: dvě sportovní tašky s prádlem, spací pytel, krabice s knihami a okrasa Petrovy výbavy – vzrostlý fíkus. Krásou a barevností nemůže sice místní květeně konkurovat, zato důstojností a vznešeností ano. Mladík se ověsil taškami a spacákem. Pak zdvihl krabici s knihami a květináč s fíkusem a pravou nohou, jak káže pověra, překročil pomyslný práh branky. Okamžik předtím nakopl skřípavá dvířka před sebou. Dvířka ovládaná silnou pružinou se vracejí dříve a s větší razancí, než Petr předpokládal. Protože fíkus kráčí první, odnáší to nejvíce; náraz ho láme ve dví. K tomu všemu praská provázek od krabice s knihami, knihy se sypou na hromadu společně s hlínou z kořenáče. Tak to končívá, když pokrokový člověk, jako je učitel, propadne pověrčivosti. Pustil i zbylá zavazadla a pohlédl do prázdných oken domu, jako by v nich hledal pomoc. „Dobrý den,“ ozvalo se sborově za jeho zády. Ohlédl se jen tak na půl hlavy, odpověděl drobným pokynem a začal se přehrabovat ve směsici knih, hlíny a fíkusového listí. Matička, Nefka, Daňo, Fera a Edison mlčky hledí přes drátěná oka plotu. Načapat učitele při takové lapálii, to je výhoda pro ně. Důležité je o ni nepřijít. Nejlepší bude vyčkat, co se z téhle situace vyklube.
20
U NÁS NA SLOVÁCKU Matička a Edison se pohupují v kolenou, Fera si cvrnká prstem do střechy slaměného stetsonu, Nefka a Daňo mají ruce zkříženy na prsou po vzoru Gustava Frištenského, který se právě chystá k odvážnému zápasu se Stevem Buldingem alias Černou maskou. Těchhle statečných je sice jen pět, ale vypadají, že vydají za dvacet. Nebo si to o sobě aspoň myslí. Zdá se, že je učitel doposud nevzal na vědomí. „My bychom vám mohli i pomoct, pane učiteli…!“ Mikeš se narovnal a otočil k brance. S pohledem ztroskotance, dlouhé ruce bezradně svěšeny podél těla, zírá na pětici kluků. Začíná mu být trapně. Navíc ty ohníčky v jejich očích. Veselá mysl? Anebo spíš škodolibost a výsměch? V duchu rychle listuje teorií výchovy, z níž má státní zkoušku, ale v tuhle zatracenou chvíli se mu z té obrovité „bichle“ vybavují jenom spojky. Jednu zásadu nemusí žákům ani učitelům nikdo vštěpovat, neboť obě skupiny souvisí s pudem sebezáchovy: nikdy nedat najevo nejistotu. Proto i za těchto neobvyklých okolností zazní Mikešův hlas klidně a sebejistě: „Čemu vděčím za tu ochotu?“ „Jsme doma k tomu vedeni!“ K odpovědi přidal Nefka úsměv typu Miloš Frýba, kterým dokáže vyprovokovat k výrazným cholerickým projevům nervově labilní učitele. Kdoví, kde vypoutal pro tyto reakce termín „duševní exitus“.
21
JIŘÍ JILÍK V případě novopečeného kantora Petra Mikeše se duševní exitus nekonal. Což je dobře, neboť ještě není všem dnům konec. Ba vlastně ani začátek. Čtyři bílé zdi a okno s výhledem na nepořádek před domem. Parkety nelítostně pobryndané supermanem. A jedny dveře, které nejdou úplně zavřít, protože chybí klika. Mikešův pokoj moc vesele nevypadá. Kuchyňka je stejná, jenom menší, a při jedné zdi je kuchyňská linka. Ale na druhé straně je zde Petr svým pánem. A to si vždycky přál. Často ho dráždila matčina starostlivost a otcovy věčné rady. Když skončil fakultu a na odboru mu nabídli Trnávky s bytem v novostavbě, neváhal ani okamžik. Nevadila mu odlehlost vesnice od okresního města. Neodradily ho matčiny slzy, otcovy domluvy. Rozhlédl se po místnosti. Má, co chtěl. Kluci byli víc překvapeni než on. Mysleli si, že nábytek má už uvnitř. A ono nic. Holé zdi a dvě tašky prádla, které mu pomohli přinést. A krabice s knihami, podle jejich názoru zcela zbytečná. „Matičko skákavá, na čem bude spávat?“ kroutí hlavou Matička, když podrobí byt zevrubné prohlídce a nenajde ani postel. „Zatím na tomhle.“ Mikeš rozkládá na parkety nafukovací lehátko. „Ani stůl, židle, ani almara? Páni…!“ Daňo si až dosud myslel, že bez těchhle vymožeností civilizace doká-
22
U NÁS NA SLOVÁCKU žou žít jenom cikáni. A on i nový učitel. V očích snědého cikánka Mikeš stoupl v ceně. I když… Daňo ví. S učitelem se musí opatrně. A hlavně příliš nedůvěřovat. „Přece nebudete spát na zemi?“ Matičkovi to nedá. Mikeš krčí rameny. „Tož to nechte na nás!“ Kluci na sebe mrkli a porozuměli si. Na Slovácku dědil statek vždy nejstarší syn. Ti mladší ostrouhali mrkvičku. Museli jít sloužit za nocleh, stravu a pár krejcarů. Vlastní majetek neměli. Byli to hofeři. Tak tomu bylo před padesáti lety. Dnes jsou všichni sedláci v Trnávkách bohatí, protože jsou v družstvu, a každý má postavený dům. Někdo přízemní, jiný patrový. Kdo nemá svůj dům, stojí v očích Trnávčanů na nejnižší příčce společenských štaflí. Je to hofer. Třebas má auto, chatu a tuzexové konto v bance, bez domu je nula. Protože dům je znakem bohatství i důstojenství. Propustkou do rady starších. Předpokladem k získání domovského práva a tím i možnosti zakoupit si na trnáveckém hřbitově hrobku. Kdo nemá dům, je hofer. Těch místních je málo a každý z nich se chystá dříve nebo později stavět, nehodlá-li se co nejdříve vystěhovat. Zbylí jsou hofeři a přistěhovalci. Mezi ně patří i učitelé, kteří bydlí v podnájmu či na bytovce. Na rozdíl od zbylých cizáků, kteří pracují v družstvu, učitelům to nedá nikdo příliš najevo.
23
JIŘÍ JILÍK Protože tak zas Trnávčané omezení nejsou, aby nevěděli, že učitel je osoba chráněná obecním zájmem, protože učí děcka. Děcko vyroste, zdědí vinohrad. A musí umět odhadnout, kolik mu letošní násada může vynést. Kolik utrží za burgundu a kolik za vavřince. A jestli se vyplatí vinohrad pojistit. A kolik cukru přidat do druháku, aby to Pražáci nepoznali. No vida, jak je škola nepostradatelná. A pak. Učitel píše posudky. Je v různých komisích a výborech. Hlásí do místního rozhlasu. Vede místní knihovnu. A někteří vyvolenci dokonce upravují předsedovi a tajemníkovi dopisy, co jdou na okres, a skládají slavnostní projevy. Takže učitel je sice hofer, ale vlivný. Je lepší si ho nerozházet a vycházet s ním v dobrém. Proto, i když učitel nemá dům, je vážený. Skoro jako hotař Ignác Moštěk. Pravda, mladí už tyhle předsudky tak vážně neberou, ale staří mají pořád v dědině větší váhu. Děda Kovář by si v hospodě nesedl vedle cizáka, i kdyby mu měly nohy zdřevěnět. Ale když jde o to chudobnějšího obdarovat, a když ten chudobný je učitelem jeho vnuka, to má děda Kovář porozumění. „Dnes já tobě trochu, zítra ty mně hodně“ – to je sousedská výpomoc podle trnávecké filozofie. Děda Kovář je jedním z jejích vášnivých apologetů. „Děkan, dědo,“ zvolal Matička, když děda po chvilce váhání, aby to nevypadalo, pokynul hlavou na znamení souhlasu.
24
U NÁS NA SLOVÁCKU „Nefko, poneseš přední čelo!“ Edison se chápe drátěnky, Matička s Nefkou uchopili postel za čela a vlečou ji k dvoukoláku před Kovářovým stavením. „Na tu se vejdou i dva,“ zhodnotil situaci Nefka, když starodávná bílá postel zaujala své místo na dvoukoláku. „Proč by se měl s někým mačkat na jedné posteli, když na ní může spát sám, to nechápu?!“ „Ty toho ještě nechápeš, Edisone,“ mávl rukou Matička. A vyměnil si s Nefkou pohled kvalifikující Edisona jako ťululum. Vrchovatě naložený dvoukolák se rozjel Rybářskou ulicí k rohu ulice V Záhumní, kde na ně má čekat Daňo. Vskutku. Vidí ho už zdálky. Je pohodlně usazen na novotou zářící klozetové míse růžové barvy. Kamarádi propuknou v chechot, sotva ho zahlédnou, protože Daňo se tváří, jako by skutečně dělal to, co se při takovém sezení dělává. Dvě tetky, které prošly právě kolem, se třikrát ohlédly a začaly rozčileně horlit o zkaženosti mravů mládeže, která se už nestydí na ulici za bílého dne kdeco. Aspoň tak to zaslechli kluci s vozíkem. A pak ještě viděli jednu mladou paní. Šla zamyšleně směrem k Daňovi, ale když si ho konečně všimla, velice rychle přešla na druhou stranu ulice a schválně se dívala jinam. Jako by to nebylo jedno, jestli člověk sedí na židli nebo na latríně, vždyť přece na obojí sedá zadkem. Navíc jim připadalo komické,
25
JIŘÍ JILÍK k čemu že bude Mikešovi tahle mísa, když v každé novostavbě je přece splachovací záchod. Jenomže Daňo vyvrátil jejich pochyby: „Třeba se bude hodit… Co já vím. Na něco!“ Tento odzbrojující argument doplnil sdělením, že jich mají doma ještě několik; Daňův otec Pišta je koupil, protože byly zlevněné. Všechno se může k něčemu hodit a kolikrát i k tomu, k čemu ta věc vlastně vůbec nebyla určená. To každý kluk dobře ví a nenechá ležet nic jen tak pro nic za nic na ulici, ale vezme to a schová někde v koutě na dvoře, nebo v kůlně, neboť čas takových věcí ještě přijde. A pak se budou hodit. Mísa tedy přibyla na hromadu a skupinka pokračovala Záhumním na Rybníček. Tam bydlí Fera Ondráček, který tvrdil, že jeho příspěvek bude nejsenzačnější. Cestou však měli jedno menší zdržení. Potkali totiž pošťáka, který, vida dvoukolák plný haraburdí, požádal kluky, aby zajeli i k němu, že jim do sběru něco přidá. Tenhle rýpanec vzal Matičkovi náladu, protože posměšky od Metyna, to byla urážka důstojenství celé jeho party. Hleděl mu to rychle vrátit. Křikl na pošťáka, ať se dá do sběru sám, nejlépe do starých hader, že by na sebe mohl dostat los a třeba i na sebe vyhrát a jet za sebe do ciziny. Tím to ovšem Metynovi vrátil s plnou parádou. Těžkomyslný pošťák již na kolo nenasedl, šel vedle něj a usilovně
26
U NÁS NA SLOVÁCKU přemýšlel nad tím, co mu Matička řekl, a štvalo ho, že té zašmodrchané myšlence není schopen porozumět. Kluci vzápětí pustili Metoděje Vránu z hlavy zaujati rozměrným rámem zabaleným v papíře, který jim vlekl v ústrety Fera. Když papír strhl a pod obalem se objevila olejomalba, museli přiznat, že je všechny předčil. Co jsou kempinkové židle od Edisona, postel od Matičky, klozetová mísa od Daňa, stojací lampa od Nefky a tucet dalších předmětů proti dramatickému výjevu z rakouských Alp. Na jednom skalním výčnělku stojí myslivec a míří na kamzíka stojícího na jiném skalním výčnělku. Myslivec se tváří zarputile a již již se chystá zmáčknout spoušť. Kdyby malíř namaloval obraz pouze o vteřinu později, věděli bychom, jak by to dopadlo. Takhle je v napětí myslivec, divák i kamzík, jemuž v poděšených očích dohořívá plamínek naděje na útěk. Naději má vskutku pramalou, neboť se v údolí přežral té jedovaté brčálové trávy, dostal z ní nadýmání a je celý odulý. Takže i kdyby ho myslivec netrefil, což je pravděpodobné, protože silně šilhá, s kamzíkem je stejně konec; nedoskočil by na sousední kámen a spadl by do propasti. Takovéhle drama se hned nevidí, všechno je v sytých barvách a hory jsou navíc kruté. Tentokrát valí oči i Matička: „Matičko skákavá, kdes k tomu přišel?“
27
JIŘÍ JILÍK Ferovi lichotí, že se stal středem pozornosti. „To maloval můj strýc… On je malíř!“ „To myslíš jako opravdový, akademický?“ vydechl Nefka. „No v Chrástku, v komunále. Maluje byty. Ale táta mu říká: Maluj radši akty, Karle, ne ty kozly, to spíš prodáš…!“ Chvíli jdou mlčky a uvažují nad tím, čím vším se může člověk živit. Edison má však v oblasti umění zjevnou mezeru. „Kluci, co jsou ty akty?“ hledá odpověď u kamarádů. Matička sice zná a ví mnohé, ale tady je i on na vratké půdě dohadů. „To je nějaká slavnost nebo co…“ „Slavnost?“ V Edisonově hlase zní zklamání. Kdoví proč mu to slovo zaznělo tak dráždivě. „Baže. Přečti si v novinách. Každou chvíli tam píšou, že slavnostního aktu se zúčastnil třeba… třeba ministr!“ Tenhle výklad však Ferovi příliš nesedí. V rozhovoru mezi otcem a strýcem bylo řečeno mnohé, z čeho se dalo usoudit, jaké obrazy měli na mysli. „Já si myslím, že akty jsou nahé baby!“ pronesl přesvědčivě. Ale Matička je hlava otevřená. Ten se jen tak načapat nedá. „No právě. A když je u toho ministr, tak se to dává do novin!“ Z dalšího živého hovoru, kte-
28
U NÁS NA SLOVÁCKU rý se týkal zejména toho, co ministři na slavnostních aktech s nahými ženami dělají, kolik berou měsíčně, v jakých jezdí automobilech a kolik jich vlastně máme, dorazila pětka do žlebu za vinohrad, kde má svůj druhý domov. Tím domovem je bouda, které kluci přiřkli vznešený název Vila Saxana. To jméno dostala podle místní krasavice Saxany Ďoubalíkové, která má vedle mnoha ženských předností a půvabů i exotické povolání, jelikož je barmankou v jednom hotelu v nedalekých lázních. Do Saxany je zblázněná polovina Trnávek, tedy ta mužská, zatímco ta druhá, ženská, ji svorně nenávidí a pomlouvá, kde může. Když jde Saxana po ulici, kroutí zadečkem tak provokativně, že se za ní každý chlap ohlédne a zasní se nad představou, že by tento zadeček mohl pohladit či poplácat. To se však podaří málokomu, neboť Saxana je vůči trnáveckým mužům netykavka. Při jednom takovém zasnění projel Metoděj Vrána výkladní skříní místní cukrárny a zastavil se až o zmrzlinový stroj Carpigniani. Ještě větší škodu však z téhož důvodu způsobil traktorista Venca Šrutek, který minul most a vjel do potoka i s fůrou sena. Prostě Saxanin sex-appeal působí na mladé i staré, v kteroukoliv denní či noční dobu. Není tedy divu, že se do Saxany zamilovala i naše parta, a když měli pojmenovat tuhle boudu, bylo
29
JIŘÍ JILÍK na všech pěti lístcích, které hodili do čepice, napsáno SAXANA. Vila Saxana není ovšem zdaleka takovou krasavicí jako její ženský protějšek. Přesněji řečeno, není tak sexy. Je spíš romantický typ. Krčí se pod svahem žlebu skryta houštinou lísek, trnek a šípkových keřů. Její šat z prken a térpapíru je místy proděravělý a při silnějším vánku to v ní vrže, křoupe a praská. Co však záleží na fyzické kráse. Důležité je nitro. A to má vila Saxana bohaté. U okna s výhledem do svahu je starý stůl a pár beden od zeleniny místo židlí. Tady zasedá rada pěti, když se něco připravuje nebo plánuje. Zbytek místnosti je značně nepřehledný. Slouží jednak jako dílna vynálezce Edisona, jednak jako skladiště věcí, které se jednou třeba budou hodit. Asi by se zde našlo vše od špendlíku po lokomotivu, vlastně až na tu lokomotivu a ta tu není jenom proto, že se sem nevejde. Ale určitě by se z toho haraburdí dala nějaká složit a můžeme se oprávněně domnívat, že se o to Edison jednoho krásného dne pokusí. Sem nastěhovali kluci obsah dvoukoláku. Ne snad proto, že by chtěli rozhojnit své poklady, ale aby všechno to, co posbírali po půdách a mlatevnách, vyspravili nebo aspoň očistili. Zatímco Daňo trochou barvy zlikvidoval vrásky prasklin na čele postele, stačil Edison vyměnit přeru-
30
U NÁS NA SLOVÁCKU šenou šňůru od stojací lampy za nepoškozenou. Matička s Ferou vycídili kovové části kempinkových židlí a lampy a Nefka si vzal na starost všechny šroubky a matky zánovní postele. Nikdo moc nemluvil, každý se snažil odvést dobrou práci, protože chtěli svému učiteli zpříjemnit bydlení ještě dnes. Ticho protrhl Edisonův naléhavý hlas: „Pánové, fíkus!“ „Jaký fíkus? Co fíkus?“ „Jaký fíkus?! Zapomněli jsme na fíkus, co ho zlomil…“ „Ale nezapomněli.“ Matička je klidný, vše má promyšleno. „Nebude to fíkus, ale na tom nesejde. Kytka jak kytka. Školník vyhodil palmu. Je na dvorku u smetiště. Trochu pelichá, ale jinak je docela dobrá. Na vyhození škoda.“ „To jsme ji mohli vzít rovnou!“ „Jako bys neznal, Fero, školníka. Ten by určitě chtěl vědět proč a nač a kdesi cosi. A třeba by nám ji nedal. Půjdeme pro ni až po setmění.“ Protože školníka Říhu znají, dali Matičkovi za pravdu. Když večer táhli dvoukolák kolem školy k bytovce, přidali naň i vysokou, pěkně urostlou palmu ze školního dvorku. To se bude ten nový učitel divit! A Mikeš se skutečně divil. Jeho byt se změnil k nepoznání. Postel je sice zánovní, ale bílé prostěradlo, které si Matička „vypůjčil“ na věčnou oplátku z matčina prádel-
31
JIŘÍ JILÍK níku, rozprostřeno na matracích, dodává nejen lůžku, ale i celé místnosti dojem majestátnosti. Hned je vidět, že tady někdo bydlí. A když se k tomu přidá mezi čelo postele a okno skoro dvoumetrová palma, zem se potáhne kobercem hadrákem, přidá stolek a lehké křesílko, mezi ně se naaranžuje stojací lampa, nad postel zavěsí alpské drama, vypadá to tady rovnou jako v haciendě u mexického statkáře, jak to viděli v jednom filmu. Mikeš byl u vytržení hlavně z toho obrazu a pořád opakoval: „No to je tedy dílo…!“, což Fera chápal jako nejvyšší uznání. Matička si ale tak jistý nebyl, protože v Mikešově zraku, když si prohlížel obraz, zachytil cosi nepřátelského vůči alpské přírodě. Ale dlouho nad tím nepřemýšlel, protože Mikeš pozval kluky na čaj s topinkami. Do přípravy se dali společně a za dvacet minut už seděli kolem stolu, chroupali topinky a místností se vznášela vůně česneku. Mikeš jim během jídla pořád děkoval, chválil obraz i ostatní věci a také ten stůl, z čehož měl radost hlavně Nefka, protože stůl byl jeho zásluha. Vlastně jeho strýce Aloise Kliky, hostinského z dolní hospody, který jim stůl půjčil z malého sálu, většinu roku nevyužitého, protože v Trnávkách se schůzuje více v Búrovcích nežli v hospodě. A od té doby, co je v obci nový kulturák, už tu nejsou ani plesy, ani muziky. Jen čas od času se tady sejde Žabička, což jsou fandové místního fotbalového oddílu. Jinak sem „Lojza s klikou“, jak je hospodský
32
U NÁS NA SLOVÁCKU nazýván, uschovává rozbité židle a bedny od piva a limonád. „Lojza s klikou“ je člověk dobrosrdečný a pro svého synovce Nefku má slabost. Snad proto, že sám nemá děti. Teta Kliková občas vypomáhá muži ve výčepu. Váží asi 120 kilo a má smutné oči. A když někdy přijde mezi ženskými řeč na děti, tak Kliková říká: „No vidíte, někdy ani klika nepomůže.“ A ženské hned na to: „Třeba to chce lepší brousek,“ a smějí se, protože mají na mysli Jardu Brouska, se kterým Libuše, tedy teta Kliková, za svobodna chodila a který ji dodnes nepřestal milovat. Dává jí to najevo tím, že když se zastaví v hospodě, poručí jí velkou štamprli bolsu. Libuše ji jakože vypije, ale vrátí ji pak zase zpět do láhve a za těch šestnáct korun si koupí studentskou směs. Tu láhev bolsu mají v hospodě jenom kvůli Brouskovi a mají ji tam už několik let, protože z ní vlastně neubývá. Takže strýc Lojza půjčil klukům tenhle stolek. Je to hrací stolek, který má na každé straně pod deskou přihrádku na půllitr, aby pivo nepřekáželo při mariáši. Jak tak Mikeš poslouchá Nefkovo vyprávění o strýci Klikovi, probíhají mu hlavou události dnešního odpoledne a začíná nabývat dojmu, že lepší kluky ani nemohl potkat. Zdají se mu milí, veselí, obětaví, upřímní, bezprostřední, možná trochu živí, ale to je u kluků přednost.
33
JIŘÍ JILÍK Jak se na ně dívá, ujišťuje se, že budou určitě také pracovití a čestní. A potáhnou za jeden provaz. Nu, a jestli snad existuje něco, čeho se jim v morální sféře nedostává, to už bude jeho záležitostí, aby jejich obzor náležitě rozšířil. Načež se začne strašně, ale strašně těšit do školy. Beseda skončila a kluci se zdvihli k odchodu. Mikeš si ani neuvědomil, že už bude pomalu deset. A že ten dnešní pozdní příchod domů svedou bez uzardění na svého učitele. „Tak co za ty služby?“ Byl zvědav, co z nich vyleze. „Matičko skákavá, coby? Nic. Lidi si mají pomáhat!“ Matičkova slova jen Mikeše utvrdila v názoru, že s takovými žáky je kantořina nejkrásnějším povoláním. „Máš pravdu, tak se mi to líbí!“ Jenomže Matička jako správný Trnávčan ví, že ani s tou vzájemnou pomocí se to nesmí přehánět. Tady odjakživa platí služba za protislužbu. Protože Mikeš je poměrů neznalý, Matička mu to raději připomene. „Třeba zase pomůžete někdy vy nám!“ Naštěstí můžeme Petru Mikešovi sice připsat jistou dávku pedagogické naivity, která je charakteristickým znakem většiny začínajících učitelů, nikoliv však dlouhé vedení. „Tak fajn, až vám něco nepůjde, budu vás doučovat!“ Kluci zmrtví jako ptáci v ohrožení. První se vzpamatuje Nefka a odrazí hrozící nebezpečí. „Tož to asi těžko. My jsme totiž samí jedničkáři!“
34
U NÁS NA SLOVÁCKU Na posteli dědy Kováře se spalo báječně. Otevřeným oknem vnikala do místnosti vůně trnek z aleje v ulici, jíž se před stoletím přehnala prusko-rakouská vojna. Co na tom, že se jí říká Srale? Nějak se přece jmenovat musí.
2. kapitola
J
iž potřetí je nový školní rok zahajován v kulturním domě na návsi. Na impozantní budovu ze zdiva a luxfer si Trnávčané dosud nezvykli. Kulturák není zdaleka tak pěkný jako stará stavení na horním konci s modrou obrovnávkou a malými okny a někde i s malovaným žúdrem. Domky dýchají čistotou a vzbuzují nostalgické vzpomínky na staré dobré časy. Kulturák jako výplod soudobého urbanistického myšlení působí chladně a cize, což uráží jemnocit staromilců. Ještě větším hříchem však je to, že je větší a rozložitější nežli namyšlené a břízolitovou šedí jednotvárné patrové domy trnávecké honorace. Což se ovšem dotýká všech, kteří si umysleli, že největším stavením ve vsi hned po kostele bude právě jejich dům, aby si jich pánbůh všiml, až se přijde radit s trnáveckým děkanem Vilibaldem Kužílkem, koho má vzít rovnou do nebe,
37
JIŘÍ JILÍK koho holt bude muset nechat projít očistcem a komu budou určena muka pekelná. Farář Kužílek sice hlásá z kazatelny, že nebeské království je pro ty, kdož se vyvarují hříchu, ale tomu může věřit jen pár svíčkových bab. Však kdyby tomu tak bylo, tak by v nebi seděl pánbůh sám a s ním jenom Mařenka Kudláčková, co umřela v šesti letech na záškrt, a obecní blázen Bena Matásek, který opakoval jenom „ťa, ťa, Matásek…“, na každého se usmíval a dostal-li cokoliv, co nebylo k jídlu, včetně peněz, tak to zahodil nebo někomu dal. Jinak všichni Trnávčané hřešili ostošest. Každý by vám vyjmenoval sáhodlouhý seznam nepravostí, ve kterých setrvávají jeho sousedé a kamarádi, a kdybyste mu pochválili jeho víno, přiznal by se z radosti i k nepravostem vlastním. Dokonce i jméno Kužílkovo figurovalo na pomyslném seznamu hříšníků. Dnes, kdy překročil sedmdesátku, již starému knězi nadalo velkou práci dbát na celibát. Ještě před deseti lety byl však pro něj nesnesitelným břemenem, které bylo nutno čas od času na chvíli odložit. Zato však hřešil v řeči, a čím byl starší, tím peprnější výrazy se mu draly na jazyk a z jazyku k sluchům jeho bohabojných oveček. Pohoršení však budil málokdy, protože v Trnávkách panovalo mínění, že farář s neřestí bude mít pochopení pro hříchy druhých. A to Kužílek měl. Když se tedy nedalo očekávat, že by mohl být někdo vpuštěn do bran nebeských jen pro dobré skutky
38
U NÁS NA SLOVÁCKU a ctnostný život, znamenalo to, že i tady bude zapotřebí protekce a známosti. Panovalo mínění, že farář Kužílek sice může ovlivnit mnohé, ale nejvíce že mohou ovlivnit Trnávčané sami, když na sebe toho nahoře upozorní nápadným domem. Aby byl z té výšky dobře vidět. A taky obrazy svatých. Jenomže pánbůh nechodí jen tak na výlety po dědinách a na besedy po domech. To spíš přijde poslanec sepisovat slepice anebo někdo ze školské a kulturní komise zvát na brigádu na mateřskou školu. Proto si zdobili Trnávčané chodby svých domů čestnými uznáními za veřejnou práci a diplomy z výstav vín, zatímco směrem k věčnosti vyzdobovali ložnice, kam všetečné oko místních funkcionářů stěží pronikne. Nerozházet si to ani na zemi, ani na nebi, to je další ze zásad trnávecké filozofie. A tak je cesta k pozemským radovánkám lemována úrodnými révovými keři, zatímco cesta k věčné blaženosti výjevy z bible a obrazy svatých, s oblibou rozvěšovaných nad manželskými postelemi. Ve zvláštní oblibě je zejména vyobrazení chlapečka, kráčejícího přes lávku nad propastí, s andělem strážným v patách. Tento obraz silně připomíná „alpské drama“ nad postelí Petra Mikeše, neboť anděl strážný má na obraze tentýž zarputilý výraz jako myslivec, zatímco chlapci tane na mysli totéž co kamzíkovi: „Snad ti uteču!“ Jak se ale divit úzkému prakticismu trnávecké filozofie, když sama historie výstavby kulturního domu ský-
39
JIŘÍ JILÍK tala dosti dokladů o tom, že nejen v jejich vesnici jsou hříšníci, ale všude, kam se jen podíváte. Takže chce-li člověk něco získat nebo prosadit, musí mít známosti a protekci. Nebude jistě na škodu si ony události připomenout. Odbočka příliš nezbrzdí tok našeho vypravování a čtenářům, žijícím v naivní představě o spravedlnosti věcí lidských, poskytne potřebné ponaučení. Ne že by Trnávčané kulturní dům potřebovali. Měli dvě hospody, na každém konci jednu, a u každé sálek. A pak měli Búrovce, jak se jmenuje řada nad vsí tvořená vinohradnickými búdami, kde se dalo provozovat takřka cokoliv, kulturou počínaje a politikou konče. Avšak když předseda místního národního výboru Vincenc Rybník s tajemníkem Josefem Borůvkou přivezli jednoho krásného březnového dne z porady na okrese zprávu o tom, že v sousedním Chrástku se bude stavět nová hospoda, vzplanula srdce radních rozhořčeným plamenem. Chrástek měl jenom polovinu obyvatel co Trnávky, a protože byl víc k severu, neměli tam vůbec vinohrady. Trnávky byly takřka bez kádrové skvrny. Řeknu-li takřka, mám tím na mysli, že přece jen určitý šrám měly. Ale jenom malý, spíše šrámek. Bylo jím šestnáctileté trdlo Mařka Ležáková, která loni v létě utekla z dovolené v Jugoslávii se svým milým do Itálie, za pozlátkem lehkomyslného života v kapitalistické cizině. Domů sice posílala nadšené dopisy, že je stále u vody, ale všeobecně se vědělo,
40
U NÁS NA SLOVÁCKU že tou vodou je voda ve škopku, protože Mařka umývá nádobí v jedné taliánské putyce. Nutno připomenout, že trnávečtí se s touto skvrnou okamžitě a iniciativně sami vypořádali a vyloučili Tondu Ležáka, tedy Mařčina otce, ze zahrádkářského spolku. To ovšem nadšený sadař těžce nesl. Byl vdovec, Mařka byla jedináček a on tedy zůstal bez dcery i bez přátel. Kolem celého případu se chvíli povídalo. Předsedu strany Frantu Mikuličku zvaného Ananas mrzelo, že Ležák nebyl členem více korporací, z nichž by mohl být slavnostně vyloučen, což by jistě mělo výchovný dopad na ostatní občany. Jiní byli pro mírnější postup, protože Ležák jako jeden z prvních podepsal v šestapadesátém družstvo. Když přišel pár dní nato do hospody na pivo, zlomili mu tam nepřátelé socializace sanici a vyhrožovali mu krutou pomstou. Tu však nestačili již uskutečnit, protože za pomoci dělníků z brodské zbrojovky pár dní nato vstoupili do družstva taky. Zanedlouho řeči kolem vyloučení Ležáka ze zahrádkářů utichly. To bylo dobře, neboť případ by mohl vrhnout nepříznivé světlo na obec a hlavně na školu, kterou Mařka až do patnácti let navštěvovala a měla samé jedničky včetně občanské nauky. Musíme tady přiznat, že proti tomu, co se dělo v té době jinde, byly Trnávky obcí politicky velmi zachovalou a konsolidovanou. Zato Chrástek byl a pořád je podle mínění Trnávčanů přímo černou skvrnou na mapě jižní Moravy. Když
41
JIŘÍ JILÍK psali z Trnávek na okres oponentní dopis proti výstavbě hospody v Chrástku, tak to všechno spočítali. Božetěch Kroupa hned v úvodu doložil, že Chrástečtí byli prodejní a zrádní již před půl tisíciletím, neboť nějaký zeman Jokl z Chrástku – jak uvádí historik Moravy Beda Dudík – bojoval na straně panské jednoty v bitvě u Lipan. A tahle vada charakteru už jim zůstala. Za války šmelili s prasaty a pašovali ze Slovenska tabák, holdovali Moravcovi a žádali o připojení ke Slovenskému štátu. V osmačtyřicátém vyčkávali, v osmašedesátém holdovali Dubčekovi a chtěli být připojeni ke slovenské federaci. Úplně nejohavnější bylo, že načerno pálili slivovici, přidávali cukr do kvasu a prodávali ji jako pravou slováckou bratru za sto dvacet za litr. Co je moc, to je moc, a tohle bylo na Trnávčany přespříliš. Tenhle obchod se slivovicí jim odváděl kunčofty od vína. A emigraci měli v Chrástku taky. Vloni v létě osmnáctiletý Bob Hruška utekl z dovolené v Jugoslávii do Itálie se svojí milou Mařkou Ležákovou z Trnávek. Je nasnadě, že ten pankáč nezkušenou Mařku svedl, a ona, káča pitomá, protože jiného mužského nepoznala, lezla za ním až do Itálie. Což z poněkud jiného světla vysvětlilo Ležákovu aféru. Vlastně nebylo by divu, kdyby to všechno zinscenovali Chrástečtí, aby Trnávecké poškodili. S přihlédnutím k těmto okolnostem
42
