červen–červenec 2014 / ročník 15
Komplex z komplexity aneb co ekonomie nedokáže
The Invisible Tax Riseth Petr Bartoň
Marek Hudík
J
ednou z nejslavnějších debat dvacátého století v ekonomii byla debata o možnosti centrálního ekonomického plánování. Na jedné straně stáli optimisté, kteří v duchu Comtova „savoir pour prévoir, prévoir pour pouvoir“ věřili, že rozvoj ekonomie dá lidem nástroje, pomocí kterých budou moci dle libosti ve velkém měřítku ovlivňovat ekonomické jevy. Na druhé straně byli pesimisté, kteří argumentovali, že centrální plánování je z různých důvodů neefektivní a vede k nežádoucím důsledkům. Nejslavnější argument proti centrálnímu plánování předložil v roce 1945 F. A. Hayek.1 Podle Hayeka, ačkoliv máme rovnice, které popisují vztahy mezi ekonomickými veličinami, nejsme do nich schopni dosadit za všechny relevantní proměnné konkrétní hodnoty. Důvodů je hned několik: za prvé, oněch relevantních proměnných je příliš mnoho; za druhé, řada těchto proměnných je obtížně kvantifikovatelných; a konečně za třetí, důležitou proměnnou v modelech ekonomik jsou implicitní znalosti, které jsou rozptýleny mezi miliony jedinců a které je obtížné koncentrovat pro potřeby centrálního plánování. Hayek své myšlenky dále rozpracoval2 a navrhnul metodologický přístup ke zkoumání komplexních jevů, který je v podstatě mírnou modifikací Popperova falzifikacionismu. Argumentuje, že v oblasti komplexních jevů, kterými se zabývají společenské vědy nebo třeba biologie, jsme schopni poskytnout pouze „vysvětlení principu“, nikoli však vysvětlení konkrétního detailu. Můžeme například formulovat obecnou teorii toho, jak se na trhu tvoří ceny, ale nejsme nikdy schopni určit konkrétní výši ceny v daném místě a čase. Pro předpovědi platí totéž, co pro vysvětlení: u komplexních jevů lze podle Hayeka činit pouze obecné předpovědi, které – ač jsou v principu falzifikovatelné – často omezují množinu přípustných jevů jen velmi málo.3 Jedním z praktických závěrů výše uvedeného je, že jakékoliv předpovědi ohledně vývoje ceny zlata, akcií či ropy, které občas registrujeme v médiích, nemají v ekonomii žádnou oporu. Naopak, ekonomie nás učí, že těmto předpovědím nemáme příliš věřit: člověk, který ví, jak se ceny budou vyvíjet, může tuto informaci využít k tomu, aby vydělal peníze. Není tedy důvod, proč by ji měl sdílet s ostatními. Na „americkou otázku“ Deirdry McCloskey4: „If you’re so smart, why ain’t you rich?” tito prognostici zpravidla odpovědět nedokážou. Hayek byl v polovině dvacátého století možná jediným významným ekonomem, který zdůrazňoval komplexitu společenských jevů a meze vědeckého vysvětlení a předpovídání. Přibližně od devadesátých let se však zkoumání komplexity v různých oborech dostává stále více do popředí a Hayekovy myšlenky jsou opět debatovány.5 Někteří tvrdí, že Hayekovy argumenty je třeba revidovat: např. Cockshott et al.6 tvrdí, že díky novým technologiím se meze vědeckého vysvětlení výrazně posunuly a že dokonce i rozptýlené implicitní znalosti lidí jsou dnes již běžně shromažďovány. To může být pravda, přesto však na příliv úspěšných konkrétních předpovědi ohledně komplexních ekonomických jevů stále čekáme. Rozšířenějším názorem je, že by se naopak měly Hayekovy myšlenky vzít vážně: např. David Colander argumentuje7, že dominantní model používaný v současné makroekonomii – model dynamické stochastické všeobecné rovnováhy (DSGE) – je příliš jednoduchý ve srovnání s komplexitou reálné ekonomiky. To si sice podle Colandera většina (pokračování na straně 2)
Stalin said: No man – no problem. EU governments’ tax policies are following suit. Shifting taxes onto a man who does not (yet) exist is one way of solving problems. Are governments also subtly changing existing taxes into less visible ones? Is this a more humane form of “No man protesting – no problem”? IREF investigates. Although tax increases may have slowed down in recent years in the EU, government spending certainly has not and hence government debts are now at unprecedented levels. And so is the under-funding of pension funds. Both actual debt and implicit pension debt are nothing other than taxes imposed on future, as yet unborn generations. We have illustrated here that taxes (as a proportion of GDP) are not decreasing, and argued that the fake “competition” which hides debt behind stagnating taxes is dangerous. However, such fake tax competition is only one way of making taxes less visible. True, taxes paid by our children are an ideal case of completely invisible taxes. But what about taxes that currently do get paid, do they come in different degrees of salience governments could exploit by shifting the tax burden onto les salient forms? (pokračování na straně 2)
Sebevraždy za komunismu a nyní Hynek Řihák Možná jste již četli podobné názory: „Vždyť komunisté zavraždili Horákovou, Slánského a další, řeknou mnozí. Je tento režim humánnější, když nevraždí lidi přímo? Kolik životů mají na svědomí exekutoři, právníci, tuneláři a jiné hyeny?... Ve svém okolí znám jeden případ člověka po padesátce, kterého propustili z práce. Novou si v této době, posedlé kultem mládí a dravosti, nenašel a spáchal sebevraždu. Měl ženu a dítě, byl dobrý člověk, jediná jeho chyba byla, že neobstál v surovém darwinismu dnešního kapitalismu.“ [1]. Zajímavé, že. Pojďme se nyní spolu podívat, jaký byl vlastně vývoj sebevražd před revolucí a po revoluci. Jak to bylo a je se sebevraždami za reálného socialismu a nyní? K tomu nám může dát odpověď statistika “Českého statistického úřadu”. Ta nám podává informace o vývoji zaznamenaných sebevražd v moderní poválečné historii Českých zemí. Píše se zde následující: “Období po druhé světové válce je možno rozdělit do dvou základních období. Nejprve vzestup z hodnot okolo 2 tis. na poválečný největší počet 2 824 případů v roce 1970, pak pokles, který byl v některých časových úsecích i výrazný. Po roce 1970 stále platí, že každé následující pětileté období přináší snížení počtu sebevražd.“. Rok 2007 s počtem 1 375 zemřelých sebevraždou je pak dle téhož materiálu rokem s historicky nejmenším počtem sebevražd [2]. Je nutné podotknout, že počet obyvatel Českých zemí nebyl ve sledované době konstantní. Roku (pokračování na straně 4) /1
Komplex z komplexity aneb co ekonomie nedokáže (pokračování ze strany 1)
teoretiků velmi dobře uvědomuje, avšak uživatelé DSGE modelu tento fakt dostatečně nezohledňují a chápou tento model jako něco víc než pouze hayekovské „vysvětlení principu“. Důležitou roli též hrají přehnaná očekávání veřejnosti ohledně toho, co ekonomie může dosáhnout: pokud lidé chtějí slyšet specifické předpovědi, vždy se najde někdo, kdo je ochoten tyto předpovědi nabídnout, ať už jim sám věří nebo ne (což je mimochodem samo o sobě předpovědí, kterou však ekonomie poskytnout může). Tam, kde je poptávka, je i nabídka.
Přehnaná očekávání veřejnosti potom mohou vést ke stále větším zklamáním a postupné diskreditaci ekonomie. Ti, co poptávají předpovědi ekonomů, by si měli být vědomi limitů ekonomického předpovídání, stejně jako jsou si vědomi těchto limitů u fyziky, která nám například nedokáže dát přesnou předpověď trajektorie padajícího listu či u biologie, která mimo jiné neumožňuje předpovědět, jaké nové druhy se na naší planetě v budoucnu objeví. Problém však samozřejmě není jen na straně poptávky, ale i na straně nabídky: sami
ekonomové by měli brát komplexitu vážně. Měli by své modely opatřovat varováním proti neadekvátnímu použití. Měli by si také po vzoru Hayeka uvědomit, že jejich úkolem je lidem ukázat, jak málo toho ve skutečnosti o ekonomice víme na to, abychom ji mohli centrálně řídit a plánovat.8 Marek Hudík (
[email protected]) působí v Centru pro teoretická studia, společném pracovišti Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR.
Hayek, F. A. (1945): “The Use of Knowledge in Society.” The American Economic Review 35 (4), 519-30. Hayek, F. A. (1955): “Degrees of Explanation.” The British Journal for the Philosophy of Science 6 (23), 209-25, Hayek, F. A. (1967): “The Theory of Complex Phenomena.” In Studies in Philosophy. Politics and Economics, New York: Simon and Schuster, 22-42. 3 Hayek se dále pokusil definovat komplexitu, v návaznosti na Warrena Weavera rozlišil mezi organizovanou a neorganizovanou komplexitou a diskutoval meze použití statistiky při analýze organizované komplexity. 4 McCloskey, D. N. (1983): The Rhetoric of Economics. Journal of Economic Literature 21 (2), 481-517. 5 V poslední době viz např. Slanina F. (2014): Essentials of Econophysics Modelling. Oxford: Oxford University Press. 6 Cockshott, W. P., Cottrell, A. F. Michaelson, G. J., Wright, I. P. a Yakovenko, V. M. (2009): Classical Econophysics. London and New York: Routledge. 7 Colander, D., Howitt, P. Kirman, A. Leijonhufvud, A. a Mehrling, P. (2008): “Beyond DSGE Models: Toward an Empirically Based Macroeconomics.” The American Economic Review 98 (2), 236-40, Colander, D. (2010): The Economics Profession, the Financial Crisis, and Method.” Journal of Economic Methodology 17 (4), 419-27. 8 Hayek, F. A. (1990): The Fatal Conceit: The Errors of Socialism. London: Routledge 1990, 76. 1 2
The Invisible Tax Riseth (pokračování ze strany 1)
Tax salience rate schedule Just as debt can be visible and invisible (pension underfunding), so can taxes. Those which the majority of the electorate either does not pay, or is not aware of paying, can be considered to have low salience. There is no official index of visibility of different taxes. But it would not be unreasonable to propose the following working scale, going from very salient to very hidden: Property taxes – it is one of the few taxes which in most EU countries you actually have to directly make out to the government and is not automatically subtracted from your paycheck or receipt. Whilst not everyone owns taxable property, in Europe only German households had more rented than owned housing in 2007. In most countries more than 70% of households own their home. Consumption taxes – In Europe these predominantly take the form of a value-added tax (VAT). It is true that it is not as salient as US sales taxes which explicitly get added to labelled prices at the checkout and make people realize, especially if they are buying few items. In Europe we only get a quote for the combined good called “toothbrush plus a contribution towards roads etc.” and we do not know the split. But at least the VAT must be printed on all receipts and there is a hope that someone will look. Secondly – VAT rates tend to be constant over time and exist only in one or two rates, so the chances are people will have heard.. Personal income taxes – on the other hand – often have various rates and a person might
not be aware if and when (s)he falls between individual income brackets to change the applicable tax rates. Even in countries that have adopted some form of a single income tax rate the tax burden is muddled because the rules for write-offs and taxable base definitions keep changing constantly, sometimes even more than once per year. Another great stride towards invisibility of income taxes was made, paradoxically, by none other than Milton Friedman who introduced the concept of withholding – and later regretted it. So personal income taxes are not as salient as VAT, and certainly not as salient in the EU as they are in Switzerland, for example, where people tend to be paid gross wages and have to actually make out a cheque to the government on tax day. That hurts, and it is also a part of the reason for Swiss tax rates staying below the EU. Corporate taxes – most people are not accountants or business owners so they are unlikely to know their country’s corporate tax rate. No payer – no opposition. Social security – in many countries it is not even considered a tax and therefore not included in official promotional materials towards foreign investors. Payroll tax – most people are not even aware that there is such thing, let alone knowing the rate. If the hypothesis is right that governments are trying to lay on tax on the least salient forms, we would expect less visible taxes to increase more. Do they?
Measuring tax yield change One way of comparing how employment of different kinds of taxes changes over time would be to look at how their respective tax rates change over time. But that will give a very blurred picture because tax bases to which taxes are applied (and exemptions) are constantly redefined. 10% rate today is totally different from 10% rate 50 years ago. Another way would be to look at total tax yields from the respective taxes. This at least would combine the effects of re-basing and re-rating. It would additionally need to account for inflation, economy size and the constant underlying upward drift of total tax revenue, by means of measuring tax share as a percentage of GDP. The resulting picture would still be biased because the same yield change mean much more dramatic changes for generally low-yielding taxes than high ones.
So what we need to do is to calculate the proportional changes in tax shares in GDP. The following figure shows relative changes /2
POKRAČOVÁNÍ - THE INVISIBLE TAX RISETH
in various taxes’ share in GDP compared to the 1965 base. If a tax type stands at 50% in 1985, it means that its “importance” (measured by its GDP share) has grown by a half over the twenty years. We clearly see that business taxation (payroll and corporate) actually increases the most, both in OECD and in EU.
Bussines taxation actually increases the most, in stark contrast to proclamations that globalization and capital mobility have pushed it down in recent decades This is in stark contrast to proclamations that globalization and capital mobility have pushed it down. Social security and payroll are now almost twice as important in governments’ tax revenues as they used to be fifty years ago. Both OECD and EU figures also reveal the great sensitivity of corporate tax to economic cycle, especially to the latest trough of 2008+. Very interesting is the juxtaposition of
personal and corporate taxes. To repeat, other things being equal, economic theory would predict the opposite trend: since mobility of capital outstrips labour mobility, we would expect governments to be increasingly reliant on labour taxation (because it cannot run away) instead of capital taxation (which can run). Whilst labour taxes do yield a greater total yield, their importance in the overall tax revenues has been decreasing (since the ‘80s) while the importance of capital taxes has been increasing.
The Importance of Being Invisible
Overall growth in goverments’ revenues has come mainly from invisible taxes What’s going on? Well, their relative visibilities may help to explain at least a part of this paradox. It may have become increasingly difficult to tax capital – but because it is largely invisible to the majority of the electorate, it is a politically cheap to increase its
reliance on it. Overall we see that while visible taxes have been hovering at less than 20% cumulative increase, the overall growth in governments’ revenues over the past fifty years has come mainly from increasing importance of invisible taxes. Can anything be done? Yes, we can! If the “humane Stalin” is right and “no protesting man – no problem”, then let us shave off some of our ignorance of tax levels; let us turn invisible taxes to visible ones. Our figures indicate that future favours those who will not give in to being taken advantage of through invisible taxes and who will recognize them for what they are. Taxes. Helping along this path is, after all, also IREF’s mission. Petr Bartoň (
[email protected]) je student doktorského studia na University of Chicago a spolupracovník IREF Europe (Text původně vyšel na stránkách IREF Europe (Institute for Research in Economic and Fiscal Issues))
Švédské listy aneb když je práce drahá Tomáš Mlčoch Tradičním postižením ekonoma je sledování různých cenových hladin při cestování do zahraničí, v případě českého ekonoma cestujícího na „západ“ spíše vyšších cenových hladin. Pojďme si v tomto článku přiblížit, čím jsou tyto rozdíly způsobeny a jaké mají implikace. Vyspělejší, a tedy produktivnější ekonomiky mají vyšší úroveň mezd, která je způsobena právě vyšší produktivitou práce v sektoru tzv. obchodovatelných statků (např. elektronika, výroba automobilů), u kterých je novými technologiemi možné zvyšovat produktivitu práce. Vyšší mzdy v sektoru obchodovatelných statků se však posléze projeví ve zdražení především zboží a služeb, u nichž není možné zvýšit produktivitu práce – tedy např. kadeřnické služby, oprava auta, vybrané zdravotní služby či jídlo v restauraci (tzv. neobchodovatelné statky). Proč? V obou sektorech musí být mzdy přibližně na stejné úrovni (předpoklad konkurenčního a spojeného trhu práce), aby nechtěli všichni pracovat např. jen ve výrobě automobilů nebo jen v kadeřnických službách, čímž by nastala nerovnováha na trhu práce. Přesto, u neobchodovatelných statků není možné zvýšit „fyzickou“ produktivitu práce (počet obsloužených hostů za hodinu), avšak peněžně ohodnocenou produktivitu práce ano – zvýšením ceny restauračních služeb. Produktivita práce vyjádřená v penězích, od které jsou odvozeny mzdy, tak bude v obou sektorech opět podobná, ale u obchodovatelných statků to bude způsobeno větším počtem vyrobených statků za daný čas a u neobcho-
dovatelných vyššími cenami zboží a služeb. Zjednodušeně řečeno, z vyšší produktivity práce v ekonomice plynou vyšší ceny neobchodovatelných statků, které poté zvyšují celkovou cenovou hladinu, kterou můžeme na cestách pozorovat. Ekonomové toto nazývají Penn Effect (podle ekonomů z Pensylvánské university) nebo také Balassa-Samuelsonův efekt1. Přestože je výše popsaný mechanismus zjednodušeným ekonomickým modelem,2 a tedy i reality, hrubé efekty změn produktivity a jejich návaznost na ceny popisuje tato teorie poměrně jasně. I přes znalost této problematiky mě vždy vyšší ceny neobchodovatelných statků v jiné zemi – v tomto případě ve Švédsku – překvapí, protože s nimi člověk není příliš v kontaktu. Evergreenem je v tomto pohledu rozdíl cen čepovaného a lahvového piva. V případě jídla v restauraci je to stejné; ačkoli u obědových menu je cena ještě únosná – možná právě kvůli vyšší produktivitě práce (rychleji obsloužeTéž Ricardo-Viner-Harrod-Balassa-SamuelsonPenn-Bhagwatiho efekt, pokud by se zahrnuli všichni autoři (dle Samuelsona 1994 v článku „Facets of Balassa-Samuelson Thirty Years Later“ v Review of International Economics).
1
Předpoklad konkurenčního trhu práce (tedy, že mzdy se rovnají peněžnímu produktu práce), předpoklad globální konkurence na trhu s obchodovatelnými statky a pouze lokální konkurence na trhu s neobchodovatelnými statky a rovněž i nemožnost zvyšování produktivity v neobchodovatelném sektoru (dnes vidíme rostoucí produktivitu např. díky internetu) a další.
2
ní hosté z důvodů kratšího času stráveného v restauraci), což je případ i v České republice – večeře poté stojí až dvojnásobně více než tyto menu. Zajímavostí také je, že jídlo v supermarketech je jen mírně dražší než v ČR, což je v souladu s výše popsaným rozdělením na obchodovatelné a neobchodovatelné statky, kdy vyšší produktivita práce v potravinovém odvětví neznamená zvyšování jeho ceny, avšak vyšší produktivita práce v restauraci je hůře dosažitelná. Pomyslnou (švédskou) korunu cenovým rozdílům nasazuje krájený meloun, který stojí dvakrát více nežli ten nekrájený (při stejné hmotnosti). Co z tohoto plyne? Mějme vždy na paměti různost cenových hladin v daných ekonomikách a vyšší či nižší mzdy vždy vztahujme k daným cenovým poměrům. Švédské mzdy jsou přibližně 3x vyšší než v ČR, ale cenová hladina je na druhou stranu téměř 2x vyšší (OECD). Jen takto prohlédneme a zjistíme, jakou životní úroveň občané v dané zemi mají. Dále to ukazuje na to, že ekonomie nemusí být jen směsicí nic neříkajících grafů a pouček, ale že může být (a ona ve skutečnosti opravdu je) zajímavou a vysoce aplikovatelnou vědeckou disciplínou. Tomáš Mlčoch (
[email protected]) pracuje jako analytik zdravotní ekonomiky ve společnosti Value Outcomes a v Institutu pro zdravotní ekonomiku a technology assessment (iHETA.org)
/3
Sebevraždy za komunismu a nyní (pokračování ze strany 1)
1961 to bylo 9.572 milionu obyvatel, roku 1970 9.808 milionu obyvatel a roku 1980 již 10.292 milionu obyvatel. Od roku 1980 je počet obyvatel stabilnější a k roku 2011 vykazoval 10.526 milionu obyvatel [3]. Z důvodu změny počtu obyvatel nás tedy bude zajímat i počet sebevražd vzhledem k počtu obyvatel, což statistika “Českého statistického úřadu” také obsahuje. Uvádí totiž (pětiletý) průměrný roční počet sebevražd na 100 tisíc obyvatel. Tento údaj byl v letech 1961-65 25.0, v letech 1966-70 to bylo 27.7, v letech 1971-75 pak 25.9, v letech 1976-80 22.3, 1981-85 pak 20.9 a konečně v letech 1986-90 pak již jen 19.3. Jak tomu bylo po revoluci? Roky 1991-95 vykazují počet sebevražd na 100 tisíc obyvatel ve výši 18.2, roky 1996-2000 pak 15.7, roky 2001-05 opět 15.7 a roky 2006-2010 již jen 13.7 [4]. Od té doby počet sebevražd naopak o něco roste [5]. Pokud tyto průměrné hodnoty ještě zprůměruji, tak do roku 1990 mne výjde průměrný roční počet sebevražd na 100 tisíc obyvatel ve výši 23.52 a po roce 1990 jen 15.83. K tomu je nutné úvést ještě dvě poznámky. Za prvé jde jen o statistiku, čili skutečnost může být o něco jiná. Lze si představit, že někdy sebevražda může být neodhalenou vraždou anebo nepovedenou demonstrativní
sebevraždou, která se vymkla kontrole. Pravda není to asi moc pravděpodobné. Mnohem pravděpodobnější, že některé nehody jsou ve skutečnosti neodhalenými sebevraždami, jmenovitě zde jde o dopravní nehody. Pravdou je, že tyto nehody mají u nás v poslední době sestupnou tendenci. Za druhé nelze tvrdit, že lidé páchají sebevraždu jen z důvodů politických a společenských a následně díky tomu i z ekonomických důvodů. Vedle toho totiž páchají sebevraždy z důvodů rodinných (vztahových), z důvodu závislostí (alkohol, drogy atp.) a z důvodu osobních finančních problémů (všechny tyto tři položky (včetně rodinné!) mohou, ale také nemusí být ovlivněny politickými, společenskými a ekonomickými důvody). Konečně dále lidé páchají sebevraždy z důvodů zdravotních, z důvodu nudy aj. Nelze tedy rozhodně všechny sebevraždy házet na současný či minulý režim. To podtrhuje i tan fakt, že příčiny sebevražd není často možné plně objasnit, dokonce ani tehdy, pokud zbyl dopis na rozloučenou. [1] Tůma. Odhlížíme od toho, že největší oficiální nezaměstnanost panuje dlouhodobě mezi mladými (Ročenka statistiky trhu práce 2010, Tabulka č. 2.21.). [2] Vývoj počtu sebevražd.
[3] Česká wikipedie, heslo “Česko”. [4] Vývoj počtu sebevražd. [5] Roku 2012 jich bylo 1 647 (V ČR v posledních letech). Prameny: 1. TŮMA, R. Proč budu volit komunisty aneb Tahle země není pro starý [online, 2012]. Dostupný z (přístup V/2014): h t t p : / / w w w. b l i s t y. c z / a r t / 6 4 3 9 9 . h t m l . 2. Ročenka statistiky trhu práce 2010, Tabulka č. 2.21 Vývoj míry nezaměstnanosti podle věkových skupin, úrovně vzdělání, oblastí a krajů - celkem [online, 2011]. Dostupný z (přístup V/2014): http://www.czso.cz/ csu/2010edicniplan.nsf/t/D70045C1D5. 3. V ČR v posledních letech přibývá sebevražd, loni jich bylo 1647 [online, 2013]. Dostupný z (přístup V/2014): http://www.ceskenoviny. cz/zpravy/v-cr-v-poslednich-letech-pribyvasebevrazd-loni-jich-bylo-1647/982085. 4. Vývoj počtu sebevražd [online, 2011]. Dostupný z (přístup V/2014): http://notes3.czso. cz/csu/2011edicniplan.nsf/t/ED0035231C. 5. Česká wikipedie. Hynek Řihák (
[email protected]) je projektant
Proč fotbalisté vydělávají víc peněz než lékaři? Aleš Rod I dnešní první semifinálové klání právě probíhajícího mistrovství světa ve fotbale vyjma vyšších tržeb prodejců televizí, vyšší spotřeby piva, zvýšené sázkařské aktivity či zvýšeného údivu lidí nezajímajících se o fotbal nad tím, že je někdo ochoten ponocovat kvůli sportovnímu zápasu dvou cizích států, znovu rozproudí i diskuse nad „nemravně vysokými“ platy fotbalistů. Sám jsem několik takových debat ve svém okolí zaznamenal. Proč fotbalisté vydělávají mnohonásobně více než lékaři zachraňující životy nebo učitelé vzdělávající naše děti? A neměl by někdo s touto „nehorázností“ konečně „něco“ udělat? Vezměme to postupně… Začněme odpovědí na druhou otázku. A ani neztrácejme čas úvahami nad tím, kdo by s tím tak něco dělat mohl. Rovnou konstatujme následující: Nikdo by se svobodnými rozhodnutími lidí participujícími na kolotoči jménem profesionální fotbal rozhodně nic dělat neměl. Kontrakt fotbalisty s majitelem klubu je stejně jako každá jiná smlouva dobrovolnou a dvoustrannou dohodou, kterou si obě strany polepší (a jelikož si nikdo jiný nepohorší – až na závistivce u piva –, jde v ekonomické terminologii o tzv. Paretovo zlepšení). Fotbalistovi práci a peníze, majiteli klubu
konkurenční výhodu v podobě posilnění mužstva. A zároveň tahák pro diváky a sponzory, ať již to znamená cokoliv. Proto smlouvu přeci obě strany podepsaly. Jak dennodenně vidíme na přísně regulovaných trzích či explicitně zakázaných aktivitách (například korupce, drogy, prostituce…), preference jedinců ani ochotu platit zkrátka nelze potlačit žádným nařízením ani zákonem. Zakažte to, co nyní běžně probíhá, a bude to probíhat stejně – pokud existuje dostatečně vysoká ochota platit – jen o tom nebudete vědět. První a důležitější otázkou bylo srovnání zdánlivě „společensky neužitečné“ pozice fotbalisty se „společensky užitečnými“ pozicemi lékařů nebo učitelů. Tento problém je o něco málo složitější, přesto mají rozdíly v platech vysvětlení a opodstatnění. Ptáte se, proč to tak je? Ze tří důvodů. Zaprvé proto, že systémy, v nichž srovnávané pozice fungují, jsou rozdílné. Výše uvedené konstatování (tj. že fotbalisté berou více než lékaři) totiž nemusí být tak úplně pravdivé. Učitelé na státních školách či lékaři ve státních nemocnicích budou pravděpodobně brát méně peněz než průměrný fotbalista hrající nejvyšší tuzemskou soutěž. Ale učitelé či lékaři v soukromých institucích na tom
pravděpodobně hůř nebudou, spíše naopak.1 Náš výběr tedy zúžíme na státní zdravotnické a vzdělávací instituce; státní fotbalové kluby neexistují. Vysvětlením nízkých platů v těchto institucích i pro společensky potřebné pracovní pozice je zejména komplikovanost vazeb, které se ve veřejném sektoru vyskytuje. V tom totiž dochází ke kaskádovitému přerozdělování peněz z veřejných rozpočtů, tedy statisícům až milionům plateb, smluvních transakcí a vyplněných formulářů. To samozřejmě neefektivně spotřebovává prostředky, které pak zákonitě chybí ve školách či nemocnicích. Průměrný úředník na ministerstvu školství nebo ministerstvu zdravotnictví za rok jen na mzdě „spolkne“ dle statistik milion korun viděno optikou superhrubé mzdy. K tomu energie, kancelářské vybavení, sem tam něja1 Je rovněž nutné zmínit, že patrně existují různé pravděpodobnosti úspěchu stání se fotbalistou nebo učitelem. U fotbalisty existuje nezměrně vyšší riziko zranění, které vysoce snižuje pravděpodobnost úspěchu; rovněž profesionální kariéra fotbalisty je výrazně kratší než u učitele nebo lékaře, což musí být zohledněno v obdrženém výdělku fotbalisty (20 let u fotbalisty, pokud hraje od 18 do 38, což je optimistické vs. 40 let 25 až 65 let (i déle) v případě učitele nebo lékaře).
/4
POKRAČOVÁNÍ - PROČ FOTBALISTÉ VYDĚLÁVAJÍ VÍC PENĚZ NEŽ LÉKAŘI?
ký další benefit. Fotbal generuje řádově méně úředníků. Až se příště budeme ptát, proč lékaři berou tak málo nebo proč fotbalové stadiony mnohdy vypadají lépe než nemocnice, ptejme se jinak: Neživí si náhodou každý lékař nebo učitel, na rozdíl od fotbalisty, „svého“ úředníka?Zadruhé proto, že srovnání „společenské užitečnosti“, tj. např. větší důležitost lékařů v porovnání s fotbalisty, by bylo možné provést jen u racionálního jedince, který si plně uvědomuje „hodnotu“ svého zdraví, proti které je fotbal (mimochodem může zdraví snižovat) zcela zanedbatelná položka. Jenže, jak dobře víme, my lidé se ne vždy chovají dle ekonomických definic racionality. Podléháme různým svodům a emocím, při rozhodování nevyhledáváme dostupné informace – ač by nám přinesli dodatečný peněžní výnos, protože přeceňujeme náklady a podceňujeme užitky; často dáme na rady lidí, jejichž zájem se nemusí shodovat s tím naším a tyto informace rigorózně neověřujeme; důležité věci odkládáme na neurčito nebo jim věnujeme méně času než věcem zcela nepodstatným, které jsou bezesporu zábavnější… Proto například tisíce Češek a Čechů neváhaly ponocovat, vynaložit obrovské množství úsilí a utratit tisíce korun, aby přijely do Prahy přivítat „zlaté hochy z Nagana“, avšak oslavit povedenou operaci srdce na špičkovém pracovišti v tom samém městě, která celosvětově změnila vývoj lékařské vědy a zachrání tisíce lidských životů, již nikdo oslavit nepřišel. Zápas na mistrovství světa v hokeji si rozhodně nenecháme ujít, ale školu bereme jako nutné zlo. Jako fanoušci oslavujeme nebo kritizujeme trenéry za dobrou či špatnou strategii, avšak většinu nemocí léčíme sebediagnózou, vitamíny a nákupem medikamentů v lékárně. Je to z pohledu ekonomie špatné? Samozřejmě,
že není. Je to přirozené. Ale zároveň to ukazuje druhý důvod, proč přetrvává rozdíl mezi pohledem na profesionální fotbalisty a lékaře či učitele a proč trhy „racionálně“ nerozlišují mezi společenskou užitečností těchto profesí. Zatřetí, fotbal je – na rozdíl od zdravotnictví – zábava, konkrétně v dějišti mistrovství světa srovnatelná snad jen s náboženstvím. Na fotbale, stejně jako na zdravotnictví, vydělávají velké peníze další subjekty. Ale je zde zásadní rozdíl. U fotbalu mluvím především o výrobcích sportovního oblečení, sportovního vybavení a sázkových kancelářích. Protože tyto firmy prodávají zbytné, spotřební zboží široké veřejnosti, je v jejich zájmu dělat z fotbalistů „rockové hvězdy“ a platit desítky miliard korun ročně za jejich propagaci (tj. propagaci svých výrobků). Přímá komunikace VÝROBCE – SPOTŘEBITEL je zde naprosto zásadní, a cílit na zákazníky pomocí fotbalistů na billboardech či poutavými reklamními spoty prostě funguje. To však úplně neplatí o trhu s farmaceutickými výrobky či zdravotními prostředky. Jejich producenti se snaží přesvědčit především zdravotní pojišťovny (aby léky zařadili do databází prostředků hrazených zdravotními pojišťovnami), lékaře (aby tyto prostředky předepisovali pacientům) a lékárníky (aby je nabízeli zákazníkům). Jak bylo naznačeno výše, prevenci zdraví často měníme za zábavnější aktivity. K lékaři či do lékárny jdeme, až když je to nezbytné a někdy i později, a tam si, z důvodu nedostatku znalostí, necháme poradit. Proto producenti léků nemusí z majitelů ani zaměstnanců nemocnic, ordinací či lékáren budovat rockové hvězdy. Stačí se s nimi dohodnout a počkat, až pacienti přijdou sami. Výše zmíněné důvody lze velmi zjednodušit: každý, kdo dočetl článek až sem, zná
jména několika světových fotbalových superhvězd a pár českých reprezentantů k tomu. Ale málokdo dá dohromady jména pěti lékařských kapacit, které vám vyoperují nádor na mozku, transplantují srdce nebo třeba zachrání rozdrcenou nohu, která byla amputována od zbytku těla. Jste na tom stejně? Tak vidíte… Aleš Rod (
[email protected]) je analytik Centra ekonomických a tržních analýz (CETA) a doktorským studentem na Národohospodářské fakultě VŠE.
Ludwig von Mises Institut Česko & Slovensko On-line archiv
TERRA LIBERA z let 2000–2013 dostupný na stránkách
www.mises.cz/terralibera/
TERRA LIBERA
je vydávána společností TERRA LIBERA. Kontaktní adresa: Ludwig von Mises Institut, o.s. Kapraďová 2651/10, Praha 10, 106 00 E-mail:
[email protected] Její vydávání není povoleno ani schváleno žádnou státní institucí.
/5