II.České církevní dějiny – 10. stol. - sv. Václav Počátky českého státu: Český stát vyrostl z drobných slovanských kníţectví, díky koncentračnímu úsilí kmene Čechů, usazeného ve středu Čech a ovládaného přemyslovskou dynastií. Sjednocování bylo prováděno zcela bezohledně v duchu doby, ale mělo úspěch. Po přemoţení Lučanů Přemyslovci rozšířili svou moc i na jiné kmeny českých Slovanů na západě a severozápadě Čech, sňatek Bořivoje s Ludmilou k nim připoutal srbský kmen Pšovanů.Velké oblasti severovýchodních a asi i Jiţních Čech zůstávaly na Přemyslovcích nezávislé. Do těchto poměrů zasáhl Svatopluk, který připojil ke svému panství i celé Čechy. V době, kdy Čechy náleţely k Moravě /882-894/ se dal Svatoplukově dvoře Bořivoj pokřtít. Bořivoj přivedl s sebou z Moravy slovanské misionáře v čele s knězem Kaichem, který asi pokřtil kněţnu Ludmilu. Sídlem Kaichovy misie se stal Levý Hradec, také proto, ţe Bořivoj se obával pohanské reakce. Kostel sv. Klimenta na Levém Hradci byl první křesťanský chrám na české půdě. Bořivojův pokus uvést křesťanství do Čech se setkal s odporem, který skončil vypuzením Bořivoje ze země. /vzpoura Strojmírova/. Bořivoj se uchýlil ke Svatoplukovi na Moravu, kde se mu dostalo dalšího utvrzení v křesťanské víře. Po nějakém čase se povstání utišilo a Bořivoj se vrátil do svého panství a usilovně pokračoval v pokřesťaňování země. Svědčí o tom nový Bořivojův kostel zbudovaný v Praze a zasvěcený P. Marii. Jím začala výstavba praţského hradiska. Chrám byl brzy pobořen, ale Spytihněv I. jej obnovil a dal se zde pohřbít. Na všech Bořivojových zboţných zaloţeních se jistě podílela jeho manţelka Ludmila. Její historická úloha začala zvláště, aţ se ujala výchovy vnuka Václava. R. 885 po smrti sv. Metoděje došlo ke krutému pronásledování jeho ţáků na Moravě. Většina z nich se uchýlila do Bulharska, ale menší část odešla do Čech. Příliv slovanských kněţí měl pak pro rozšíření a upevnění slovanské liturgie v Čechách nemalý význam. Spytihněv I. a podřízení Čech Řeznu: Nedlouho po smrti Bořivojově /+ asi 891/ došlo za jeho syna a nástupce Spytihněva r. 895 k významné /spíše osudné - šlo o odtrţení Čech od Velké Moravy i vytrţení z jurisdikce moravských biskupů/ události pro dějiny křesťanství u nás : Spytihněv a spolu s ním všechna česká kníţata se podřídila v Řezně králi Arnulfovi a slíbili mu vazalskou věrnost a poslušnost. To bylo spojeno i s odtrţením od moravské arcidiecéze a církevním podřízením se řezenské diecézi. Máme ovšem bezpečné zprávy z 1. pol. 10. stol. o tom, ţe slovanská bohosluţba v Čechách trvala dál. Literární památky vzniklé v té době v Čechách /První staroslověnská legenda o sv. Václavu, Ţivot sv. Ludmily a liturgické zpěvy o sv. Václavu svědčí, ţe zde bylo slovanské kněţstvo i věřící lid, pro který staroslověnská literatura byla psána. Úcta k řezenskému patronu sv. Emmeramu v legendě dokazuje, ţe mezi slovanským kněţstvem a Řeznem nebylo nepřátelství. Můţeme předpokládat, ţe i Spytihněv oceňoval dobrodiní moravského duchovního odkazu a ochraňoval jej. Jestliţe totiţ sv. Ludmila vzbudila lásku ke slovanské liturgii u svých vnuků, jistě k tomu vychovávala i své syny. Tedy jistě ani bavorští biskupové nenaléhali na vymýcení slovanské bohosluţby. A tak obě formy západního křesťanství, latinská i slovanská ţily svorně vedle sebe po celé desáté století.
Svatá Ludmila: Kníže Vratislav: Po Spytihněvovi /zemřel r.915 40 letý/ stanul v čele kníţecí druţiny jeho mladší bratr Vratislav. Staré prameny na něj vzpomínají jako na zakladatele kostela sv. Jiří na praţském hradisku a v uherských kronikách je líčen jako mocný vládce a vítěz na d Maďary. Jeho manţelka Drahomíra pocházela z kmene Stodoranů. Ti tvořili důleţitou větev kmene
Luticů, kteří prosluli houţevnatým odporem ke křesťanství a vášnivým hájením své svobody. Drahomíra byla jiţ křesťanka, ale ohnivý duch jejího národa se odráţel v její duši. Vratislavovi porodila sedm dětí: Václava, Boleslava a Spytihněva, který zemřel v dětství, a čtyři dcery, z nichţ známe pouze Přibyslavu. Kněžna Ludmila jako vychovatelka: Václav se narodil kol. r. 907-908 a byl pokřtěn patrně slovanským knězem, jedním z Metodějových ţáků. Jiný slovanský kněz Pavel, který ţil na Ludmilině dvoře, byl prvním Václavovým učitelem: „I dala jej bába jeho Ludmila učiti knihám slovanským, a on následuje učitele, naučil se rozumu všemu vbrzce“.Budoucímu kníţeti se však mělo dostat hlubšího vzdělání. Uţ tehdy stávala v Čechách jakási vyšší škola na Budči při kostele sv. Petra. Učitel této školy, který má jiţ v nejstarší latinské legendě výmluvné české jméno „Učen“, byl asi také domácího původu.Václavovi se tedy dostalo vzdělání, jakým se nemohli honosit ani panovníci velkých národů, ba ani soudobí němečtí králové. /Ota I. se naučil aţ v pozdním věku číst/. Ještě důleţitější však bylo, ţe příklad zboţné babičky a literární vzdělání uschopnily mladého kníţete, aby pochopil a pronikl podstatu a hodnotu Kristova náboţenství. Toto náboţenství, které mělo jako jinde i v českém národě způsobit hluboký převrat mravní i myšlenkový a poloţit tak základ skvělé křesťanské kultury, přišlo do Čech uţ několik desetiletí před Václavem, ale teprve o něm víme, ţe přilnul k vznešenému křesťanskému ideálu s veškerou silou svého nevšedního ducha a veškerou vroucností svého mladého srdce a snaţil se později jako vladař uvádět tento ideál plně a opravdově do ţivota. Tím však, jak říká významný historik, „mladý horlivec vystoupil povahou i snahou z řádu svého, stal se zcela nepodobným knížeti a dědici trůnu, jak jej znala a chtěla míti doba, dechem nové myšlenky ještě sotva dotčená“. Konflikt s Drahomírou a umučení sv.Ludmily: Celá hloubka rozporu mezi ideálem, ke kterému přilnul chlapec a světovým názorem jeho okolí začala být zřejmé teprve po několika letech, kdyţ kníţe Vratislav předčasně zemřel /r. 921/ a kdyţ jeho vdova Drahomíra se snaţila vtisknout poněkud jinou podobu dosavadnímu reţimu a zejména výchově prvorozeného syna. Ti, kteří u praţského dvora přáli dosavadnímu vývoji, tušili, ţe od Drahomíry hrozí nebezpečí. Proto ponechali sice správu země do Václavovy plnoletosti Drahomíře, ale Václava, tehdy 13letého, kdyţ jej formálně povýšili na kníţete, svěřili spolu s mladším bratrem Boleslavem na další vychování Ludmile. Je pochopitelné, ţe se tím Drahomíra cítila uraţena jako matka i jako kněţna. Různí našeptávači její roztrpčenost a hněv ještě více rozdmýchávali a radili, aby napravila silou, co pokládala za křivdu. „Proč mi má být ona jako paní? Zahubím ji, a dostanu v svou moc všechno její bohatství a budu panovati svobodně“. Nadarmo se Ludmila, kdyţ viděla hněv mladé kněţny, zřekla poručnictví nad vnuky a uchýlila se svými kněţími na tetínské hradisko. Zloba snachy ji pronásledovala aţ tam. V noci před 15. nebo 16. září r. 921 dva Drahomířini druţiníci, Tunna a Gommon vnikli na Tetín Ludmilu zardousili jejím vlastním závojem, ačkoli si sama přála prolít krev po způsobu starokřesťanských mučedníků. Důvodem zločinu Drahomíry byla jistě její ţárlivost a s ní i chtivost kněţny i jejích rádců po Ludmilině statku. Nejhlubší důvod tragedie však je rozpor mezi křesťanstvím činu a křesťanstvím slova, který obě strany rozděloval. Kristián charakterizuje Ludmilu jako ţeny všelikých plodů dobrotivosti plnou, v almuţnách štědrou, v bdění neúnavnou, v modlitbě náboţnou, v lásce dokonalou v úsluţnosti k sluhům Boţí přehorlivou, matku sirotků, těšitelku vdov, navštěvovatelku vězňů.... Úcta sv.Ludmily: Nad místem umučení a prvním hrobem sv. Ludmily vystavěla Drahomíra kapli sv. Michaela. Podle legend proto, aby zázraky na přímluvu sv. Ludmily byly připisovány sv. Michalu. Sv. Václav brzy po nastoupení přímé vlády dal přenést ostatky své babičky do Prahy a uloţit je v Chrámě sv. Jiří, kde jsou dodnes. Tímto přenesením, vedle biskupova zápisu do martyrologia se stala podle středověkých zvyklostí první českou světicí.
První ţivotopis o ní byl napsán ve slovanském jazyce. Je z pol.10. stol. Její svátek se uvádí v kalendáriu olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka z r. 1137. Její úcta rostla nepřetrţitě v době gotické i barokní, aţ do nové doby. Oslavují ji četní čeští vrcholní umělci. Z hudebních děl vyniká mohutné oratorium Antonína Dvořáka sv.Ludmila.
Svatý Václav: Nastoupení samostatné vlády: Kdyţ se Václav asi 924 ujal vlády, bylo mu asi 18 let. Po matce zdědil energii a silnou vůli. Jeho hluboká zboţnost zdvojovala jeho mladé síly a doplňovala jeho nezkušenost. V nástupnické řeči, kterou mu ţivotopisci vkládají do úst, Václav oznamuje napřed vladykům svou pevnou vůli, ţe se jednou provţdy rozchází se stranou, která byla u moci za jeho matky a říká, ţe dobře ví o jejích intrikách a ţe nemá v úmyslu je dále snášet. Po těch slovech rozvíjí svůj program: „Ať láska k míru vře doma i venku v zemi. Soudcové ať se střeží podvracováním poškozovat práce jakékoliv prospěšnosti. Ať nikdo z vás se již nedopouští ohavnosti vraždy, jíž jste se často poskvrňovali. Neustanete-li od porušování tohoto zákona z bázně před nejvyšším Králem, pak vězte, že hněv náš vzplane proti takovým nešlechetníkům, a rozpálen horlivostí Boží dá jim stíti hlavu!“ Do provádění svého programu se dal Václav s horlivostí a energií která zasluhuje úcty a překvapuje v jeho věku. Jak lze soudit z ţivotopiscových zpráv, nevraţivost mezi oběma směry trvala dál. Václav, aby jí učinil přítrţ, sáhl k činu, který dokazuje jeho energii. Poněvadţ jeho strana označovala Drahomíru za původkyni těchto nepokojů,Václav poručil své matce, aby odešla do ústraní na Budči nebo v cizině, dokud nebude v zemi učiněn pořádek.Takovou energii jeho odpůrci jistě nečekali od mladíka, který zdánlivě neměl na mysli nic jiného neţ modlitbu a dobré skutky. Později, kdyţ se situace zklidnila, povolal Václav matku zpět. Bývalého panování však byla zbavena aţ do smrti. Ostatně se zdá, ţe Drahomíra, kdyţ viděla synovu horlivost se zcela smířila s jeho směrem. První legenda slovanská říká, ţe „ona se radovala z víry svého syna a z dobrodiní, které prokazoval“. Poměr Čech k říši: V době, kdy se Václav ujal vlády, hrozilo české zemi váţné nebezpečí. Arnulf, vévoda bavorský vtrhl r. 922 do Čech. Důvod není zcela jasný. Snad si dělal nárok nad vrchní panství nad Čechami. Jisté je, ţe Arnulfova politika směřovala proti Sasku, proti Jindřichovi I., který se r. 919 stal německým králem, sjednotitelem německých vévodství a zakladatelem nové německé říše. Víme, ţe Arnulf sám chtěl být německým králem a měl dobré styky s Maďary, jejichţ pomoci pouţíval proti Jindřichovi. Snad s těmito událostmi souvisí odklon Čech od Bavor a příklon kníţete Václava k Jindřichovi a politické orientaci saské, o čemţ svědčí také převládnutí kultu sv. Víta, saského světce. Poměr Václava k saskému Jindřichovi byl tedy přátelský. Znakem toho je i darování ostatků sv. Víta /které byly součástí korunovačního pokladu saských králů/ kníţeti Václavovi pro jeho nový, monumentálně budovaný kostel. Podle názoru současníků měly totiţ ostatky sv.Víta tajemnou státotvornou moc a věřilo se, ţe od té doby co se ostatky dostaly do Saska, moc Franků začala ochabovat a moc Sasů růst, takţe se Sasko ze země poddané stalo zemí svobodnou. Snad tedy i přemyslovská Praha , obdarovaná světcovými ostatky, měla mít účast na podobném dobrodiní. Velmi často se poměr sv. Václava k říši a k Jindřichovi líčí zcela jinak. Byl prý to právě kníţe Václav, který se uvolil platit říši poplatek 500 hřiven stříbra a 120 volů. Historické zprávy nás bezpečně poučují, ţe běţí o poplatek velmi starý. /Viz výše/. Kosmas, jenţ o něm mluví při příleţitosti výpravy Jindřicha III. Proti Čechám r. 1040, vykládá zmateně, jako by jej ustanovil Pipin, syn Karla Velikého. Není však zcela jisté, zda Pipin mohl do českých dějin zasáhnout. Zpráva znamená jen tolik, ţe v době Kosmově se hledělo na poplatek jako cosi
dávného, od věků ustanoveného. Poplatná byla i Morava, a to i Morava Svatoplukova. Poplatek sám neznamenal ještě poddanství. Byl tzv. „Tributum pacis“, poplatek za mír, úplatek nepokojnému sousedovi, aby dal zemi pokoj, nebo poplatek místo kořisti. Je více neţ pravděpodobné, ţe poplatnost existovala jiţ za Spytihněva, který se r. 895 podřídil Arnulfovi a Řeznu. Ţe by se byl Václav jako prvý z českých panovníků zavázal k odvádění poplatku, je historický omyl. Byly-li Čechy za jeho vlády poplatné, nevíme. Politika Čech byla asi ve spojeneckém souladu s politikou Jindřichovou vůči Maďarům, kteří tenkrát byli metlou křesťanské Evropy. Kdyţ tedy říká saský kronikář, ţe „kníţe byl Jindřichovi uţitečným“, sluší se těmito slovy rozumět v tom smyslu, ţe asi ve stejné míře byl Václavovi uţitečným i Jindřich. Patrně i na Čechy doby Václavovy se vztahovalo Jindřichovo příměří s Maďary na devět let, takţe český stát netrpěl jejich barbarskými nájezdy. Vláda sv. Václava: I kdyţ říše prvních Přemyslovců byla značně rozsáhlá, její vnitřní sloţení nemělo náleţitou pevnost. Byla to patrně řada drobných kníţectví, v nichţ celkem samostatně vládli menší pohlaváři pod vrchní správou českých kníţat. Teprve po delších zápasech s těmito kníţaty, od kterých vţdy hrozili porušení slibu věrnosti a odtrhnou se od přemyslovského státu, podařilo se nástupcům sv. Václava tyto staré rody vyhubit a správu jednotlivých krajů svěřit velmoţům ze své druţiny. Moc a nadvládu nad rozlehlými kraji mohli první Přemyslovci udrţet jen náleţitou přísností. Ani sv. Václav nemohl tvořit výjimku. Legendy jen mimoděk poodkrývají tuto drsnější tvář mladého kníţete. Jinak ji zpravidla zakrývají maskou mnišských ideálů a ctností, kterými, jako příklad křesťanského vladaře měl být naplněn. Píší na jedné straně, ţe kníţe Václav “drsným rouchem žíněným jsa vespod oblečen a navrchu v šat královský jsa zahalen, skromnou stravou se spokojoval a setrvával i v noci na modlitbách“, naproti tomu jinde doznávají, ţe kníţe stoloval se svými druţiníky, ţe „je opatřoval nejlepším oděním a zbraněmi“ a také „jestliže se u někdy stalo jako knížeti, když mezi takovými zvířaty spolu s nimi hodovala hojněji se napil, druhý den činil pokání“. Legendy vyprávějí, ţe Václav, proniklý novou křesťanskou morálkou „žaláře pobořil a všecky šibenice pokácel“ a raději pod nějakou záminkou odcházel ze soudní síně, neţ aby byl přítomen ortelů smrti, na druhé straně však vyprávějí, ţe Václav ty, „kteří se po krčmách toulají a víru opouštějí, dával ihned spoutati a krutě zmrskati mnohými ranami“ a hrozil, ţe jeho hněv „dá sraziti hlavu každému, koho najde v té věci vinným“. O muţné energii mladého kníţete svědčí jistě výmluvně to, ţe měl dosti odvahy vystoupit i proti matce a změnit spád české politiky, právě tak jako se nebojácně postavit proti mladšímu bratrovi. Kdyţ jej Boleslav záludně pozval do Boleslavě, Václav, i kdyţ byl patrně varován, směle a nebojácně, vědom si své duševní i tělesné převahy, ozbrojuje sebe i druţinu a přijímá pozvání. Také Kristián dává Václavovi osobně se utkat s kníţetem kouřimským a nabídnout mu souboj místo boje obou jejich vojsk. Při osudné hostině ve Staré Boleslavi, kdyţ prý spiklenci, majíce ukryty meče pod šaty, třikrát povstali na znamení, ţe uţ přišla chvíle, Václav „neděsil se nebezpečí a nejsa nikterak stísněn“ /i kdyţ byl opětovně varován/, svou duševní převahou a statečností přemohl spiklence, takţe „jakoby něčím přemoženi klesli na sedadla“ a pozbyli odvahy. Ano, při vlastním útoku Boleslavově Václav srazil útočníka k zemi se slovy:“Co ti to napadlo bratře?“ a vytrhl mu meč, takţe Boleslav v úzkosti počal prý volat o pomoc. Všechny tyto skutečnosti nasvědčují, ţe sv. Václav byl skutečně kníţe odváţný a statečný, „rytíř Kristův“, ale také bohatýr, který se dovedl odváţně postavit kaţdému nebezpečí. K nejzákladnějším otázkám doby sv. Václava náleţelo vykořenění pohanského smýšlení a pohanských přeţitků, přeměna staré české společnosti v novou, křesťanskou. Právě v těchto snahách je třeba spatřovat hlavní zásluhy mladého energického kníţete. Šířením křesťanství a praktickým uskutečňováním jeho zásad zasloužil se sv. Václav o budoucnost národa víc než nevím jakými politickými a vojenskými výboji. Nejnárodnější politika jeho doby
byla politika skutečného pokřesťanštění národa. Byla to životní otázka. Jen křesťanství mohlo stmelit rodící se stát, zajistit jeho existenci a kulturně jej povznést. Z legend svatováclavských se dovídáme reálně o Václavových křesťanských reformách jen málo. Důleţité jsou zmínky o tom, ţe Václav „byl dalek užívání všelikých muk pohanských při soudech“ ţe „obviněné z bídných zločinů vysvobozoval“, nebo „ţe vykupoval ty, kdo byli prodáni /pro nějaké provinění/ do otroctví“. Stejně tak alespoň v několika náznacích můţeme vyčíst ze starších legend ţe Václav se snaţil o zmírnění otroctví, které bylo v jeho době v našich zemích velmi rozšířeno. Ţivotopisec mimochodem prozrazuje, ţe Václav v sobotu velikonoční a svatodušní, kdy se konaly hromadné křty, kdyţ se neobjevilo dosti dítek /patrně z urozenější společnosti/, „posílal na tržiště a všecky mladé otroky, které tam otrokáři přivedli na trh, z lásky k Bohu vykupoval“, aby je pak věnoval kněţím. Sv. Václavu se příčilo, aby otrocké děti byly prodávány ţidovským kupcům a od nich pak odváţeny do Uher, nebo do Arábie, /přes Španělsko, tehdy maurské=muslimské/ jak bývalo zvykem, a zmírňoval jejich osud tím, ţe je daroval kostelům nebo kněţím. Na odstranění otroctví, příliš vţité a rozšířené instituce tehdejšího orientálního hospodářství, sám nepomýšlel, ba ani pomýšlet nemohl, neboť z hlediska tehdejší doby se zdálo, ţe svět bez existence otroctví je nemoţný. / v křesťanských podmínkách u nás a ve Skandinávii byli otroci jen předmětem obchodu, vyuţívání otroků hospodářsky neexistovalo – za Břetislava I. např. byli i zajatci usazováni na půdě coby nevolníci./ Uţ první legenda slovanská o sv. Václavu vypravuje, ţe zboţný kníţe „zbudoval kostely při všech hradech a při nich zřídil velkolepě služebníky Boží“. Významných hradisek v „Čechách“, tj.v severozápadním úseku středních Čech není tolik, aby v nich v krátké době nemohly být postaveny chrámy. I kostel P.Marie na Budči mohl vzniknout v době Václavově.V Praze dokončil chrám sv. Jiří, zaloţený Vratislavem. Nejvýznačnější stavbou Václavovou je ovšem chrám sv. Víta na praţském hradisku, rozlehlá čtyřapsidová rotunda s přilehlým přístavkem pro schodiště u severozápadní stěny lodi. Vzorem stavby byl mariánský chrám , zaloţený po r. 805 v dalmatském Zadaru tamním biskupem sv. Donátem, a později zasvěcený jemu samému. Václavova monumentální rotunda svatovítská je skvělým příkladem karolínské stavby , jedinečným ve střední Evropě. Díla malby a plastiky z té doby se nezachovala. S Václavovým ţivotem je také spojen praţský kníţecí palác. Z jeho nejstarší fáze, kdy byl obýván světcem, je zjištěno jen jiţní křídlo. Na jiţním svahu hradního vrchu byly objeveny nízké terasovité úpravy zasypané sutí a nálezy od sklonku 10.stol. Byly to patrně terasy vinic z počáteční fáze hradiska. To ilustruje legendární zprávy o sv. Václavu, jak vycházel v noci na svou vinici pro révu, kterou pak lisoval pro mešní účely. V církevním ohledu byl asi sv. Václav nucen pokračovat zatím v politice svého strýce Spytihněva a svého otce Vratislava. Udrţoval přátelský poměr k Řeznu a k jeho biskupovi. Stavba velkého kostela svatovítského a uznání svatosti kněţny Ludmily mohou být náznakem velkých plánů sv. Václava , aby se Praha stala sídlem biskupství. Kanonizace sv.Ludmily měla jaksi posvětit praţskou půdu pro tento účel. Snad se zaloţením biskupství souvisí i zamýšlená cesta sv. Václava do Říma, odkud papeţské svolení k zaloţení praţského biskupství přinesla později jeho neteř Mlada.Tímto činem chtěl vzdělaný kníţe aspoň částečně korigovat osudný čin svého strýce Spytihněva, který se i v církevním ohledu podřídil Řeznu. Přes hojné styky Václavovy s německým kněţstvem latinského obřadu, zaujímají přední místo na Václavově dvoře kněţí slovanští. Kněz Pavel, někdejší důvěrník kněţny Ludmily se někdy nazývá „presbyter maior“ praţského hradiska, vyzdvihuje tělo sv.. Ludmily a později pohřbívá tělo sv. Václava, vychovatelem Václavovým je kněz Učen. Tím spíše, uţ z důvodů praktických, byla v slovanská bohosluţba popředí i na venkově.
Mučednická smrt sv. Václava. Mladému a vzdělanému kníţeti nebylo souzeno řídit osudy českého státu déle neţ asi osm let. Část velmoţů jeho ušlechtilé snahy nechápala: „Co si počneme s ním? Vždyť je zkažen od kněží a je jako mnich!“ Vyuţila ctiţádostivosti a vládychtivosti jeho bratra Boleslava ke spiknutí proti Václavovi a rozhodla se jej odstranit. Bylo to spiknutí politické, ale nesporně bylo víceméně reakcí proti křesťanskému rázu Václavovy vlády. A tak došlo k oné známé smutné události z 28. září r. 929 /935/ , k vraždě ve St.Boleslavi.Václav zahynul jako oběť bratrovy ctižádosti, ale i jako uskutečňovatel české křesťanské tradice, k níž položila základ činnost sv. Metoděje. Vrahové darovali mimoděk národu svatého mučedníka: „A tak, opovrhnuv vévodství vznešenosti pozemské, v němž předtím statečně vládl, v království nebeské vévoda a mučedník pravý vešel“. Spornou otázkou zůstává datování staroboleslavské vraţdy. Den 28.září připadá na pondělí r. 929, o němţ, jako o době vraţdy mluví Kristián i Kosmas, / moderních historiků Pekař/, ale i na pondělí r. 935, na němţ se ustálila romantická historiografie z důvodů snazšího vysvětlování některých souvislostí.
Svatováclavská úcta Ţivot světců nekončí jejich pozemskou smrtí, ale v jistém smyslu začíná jejich nové působení na zemi. Stejně tak tomu je u sv. Václava. Kanonizace sv. Václava a jeho úcta do konce středověku: Tragický konec mladého kníţete mu vzbudil jisté sympatie i u těch, kteří dříve nesouhlasili s jeho vládním směrem. I Boleslav brzy uznal svou vinu a symbolicky to naznačil, kdyţ dal bratrovo tělo přenést do Prahy a uloţit jej v jiţní apsidě svatovítské rotundy. Tím vlastně provedl důleţitý akt kanonizačního procesu podle tehdejšího církevního práva.datum přenesení 4. března se objevuje i v kyrilsky psaných zprávách, ale je opět obtíţné rozhodnout mezi roky 932 a 938. Také bavorské prostředí začalo brzy uctívat světcovu památku a vytvořilo první latinskou svatováclavskou legendu „Crescente fide christiana“. Lze předpokládat, ţe ještě před zřízením praţského biskupství úcta sv. Václava zobecněla, ovšem mimo zástupy drsných bojovníků. Kdyţ při přepadení Libice na sklonku září r. 995 obleţení ţádali o příměří na svatováclavský den, tu, jak vypravuje sv. Bruno z Querfurtu, obléhatelé pokřikovali: „Je-li vaším svatým Václav, je naším ovšem Boleslav!“ O úctě sv. Vojtěcha ke sv. Václavu svědčí dostatečně to, ţe dal podnět k dílu Kristiánovu. Uţ předtím, na počátku Vojtěchova biskupského působení, vyzval císař Ota II. Gumpolda k sepsání legendy. /Vdova po Boleslavu II. Emma si její text dala iluminovat fuldskou školou/. V 10.století je sv. Václav sice českým světce ale ještě ne národním patronem. V legendách je z hlediska morálky evangelia odsuzován čin bratrovraţdy, zavrţeníhodný skutek pohanské doby. Líčí sv. Václava jako oběť zápasu mezi křesťanstvím a pohanstvím, mezi starou a novou mravností. Rys ochránce národa tu ještě chybí. Váţná proměna nastala v 11., a 12. století. Probuzené české národní vědomí se děsí před kulturní germanizací, která národu zároveň brala slovanskou bohosluţbu a hledá oporu u svých patronů v nebesích. První místo zde zaujímá sv.Václav. Uţ na samém počátku 11. století se objevuje jeho obraz vedle obrazu panujícího kníţete na českých mincích a tak symbolizuje českou státnost. Koncem tohoto století se také nazývá praţský hrad hradem sv. Václava a někdy v té době vznikají první sloky svatováclavského chorálu:“utěš smutné, zažeň vše zlé, svatý Václave“. V té době se také objevuje obraz sv. Václava na české státní pečeti a jeho svátek se stává dnem shromáţdění předních velmoţů země, kdy rozhodují důleţité záleţitosti státní i církevní. Kronikář z počátku 12. století nazývá český národ „rodinou svatého Václava“.
Sv. Václav se přirozeně stává ochráncem a pomocníkem českých bojovníků. Jeho zásluze bylo přičítáno české vítězství za kníţete Břetislava r. 1040 nad Jindřichem III. Podobné ochraně sv. Václava je přičítáno české vítězství nad Němci u Chlumce r. 1126 a řada dalších. Sv. Václav se stává nebeským spolubojovníkem českých vojsk. „An české vojsko požehnává a na Němce mečem mává“ /Dalimil/. V té době dostává sv. Václav také jinou vnější podobu. Jestliţe na mincích z doby Jaromírovy se sv. Václav ještě objevuje jako mnich s rukama na prsou zkříţenýma, za krále Vratislava vystupuje jako kníţe a skutečný vévoda s helmou na hlavě a s korouhví v truce. /Této korouhvi sv. Václava bylo přičítáno velké vítězství Přemysla Otakara II. r. 1260 v bitvě u Kressenbrunu/. V dalším období přibývá jiná zbroj, aţ ve 12. století obraz národního světce nabývá podoby ozbrojence a bojovníka na koni. Zároveň s tímto vojenským významem se stává sv. Václav ochráncem českého národa, jako dárce míru a pokoje. V tomto pojetí se objevuje od časů krále Vladislava jeho podoba na české státní pečeti s charakteristickým nápisem: „pax regis Wladislai in manu sancti Wenceslai“, - mír země krále Vladislava v rukou sv. Václava. Spolu se sv. Ludmilou, sv. Vítem, sv. Klimentem a s „pěti bratřími“stává se sv. Václav skutečně národním světcem a českým patronem. K novému převtělení českého vlastenectví a české státnosti v úctu svatováclavskou dochází potom v době Karla IV. Sám Karel píše legendu o sv. Václavu a v novostavbě kostele sv. Víta vyzdobil jeho kapli nejkrásnějšími českými drahokamy. Tato kaple se pak stala schránkou i nově upravené české koruny, kterou Karel IV. prohlásil za majetek sv. Václava, takţe budoucím českým králům byla jen propůjčena a ti byli jen dočasnými nositele věčné koruny svatováclavské, jakoţto symbolu českého státu. Pozoruhodnou sochařskou výzdobou svatováclavské kaple je socha vytvořená Petrem Parléřem. Slavný architekt a sochař pouţil zde snad ponejprv metody, ke které dospívá teprve moderní antropologie, a modeloval světcovu hlavu podle jeho lebky. Svatováclavská úcta byla ţivá také v době husitské. Staří čeští světci byli husitům milí, protoţe se dočítali v legendách, ţe přijímali podobojí. Proto se nejednou setkáváme na husitských oltářích s vyobrazením českých patronů se sv. Václavem a Husem, např. jak sv. Vojtěch celebruje mši sv.a sv. Václav s Husem mu přisluhují.V době husitské byl svatováclavský chorál rozmnoţen o nové sloky:“Ty jsi dědic české země,rozpomeň se na své plémě, nedej zahynouti nám ni budoucím“. Svatováclavský chorál se ozýval z úst „Boţích bojovníků“ v letech husitské revoluce, ale také v bitvě u Lipan, kde spojení husité a katolíci přemohli táborské nebezpečí. Ve významných dobách českých dějin se svatováclavská hymna /svatováclavský chorál/ ozývá jako česká národní hymna. Svatováclavská úcta v nové době: Období protestantismu v 16. století zchladilo svatováclavskou úctu. Ale i zde víra, ţe staří čeští světci přijímali podobojí sbliţovala zluterizované husity, i stoupence Jednoty bratrské a její přední představitele, jako byli Budovec, Karel st. ze Ţerotína, Jan A. Komenský, kteří se v duchu národní a náboţenské tradice hlásí k úctě sv.Václava. Daleko víc v této době sv. Václav draţší katolíkům, kteří v něm viděli svého patrona a ochránce. Kdyţ pak pokořený a zdeptaný národ se po bitvě na Bílé hoře ocitl na pokraji zániku, tu opět Čechové hledají záchranu u svých národních patronů, zejména u sv. Václava. Za mnohé tu promlouvá jezuita Bohuslav Balbín: „Viz, kterak hubí lid tvůj národové cizí, braň nás svatý Václave!“ V duchu Balbínově pokračuje pak celé naše vlastenecké baroko. V té době se šíří i pověst o Blaníku a v něm spícím vojsku sv. Václava, který zachrání Čechy, aţ bude nejhůře. Koruna svatováclavská byla po celé 19. století symbolem bývalé samostatnosti. Ukázalo se to v srpnu r. 1867, kdy byly přiváţeny české korunovační klenoty z vídeňské dvorní klenotnice
zpět do Prahy. Vlak sice jel českými zeměmi v noci, ale po celé trase z Břeclavi aţ do Prahy velké davy lidu jásavě pozdravovaly českou korunu. V Praze byla koruna vezena ke sv. Mikuláši na Malé straně, kde kardinál Schwarcemberk slouţil slavné bohosluţby. „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!“ Svatováclavská idea dostává opět nový obsah jako
mocná opora státoprávního zápasu Čech s Vídní. Tato úcta a naděje se vtělila také v nejkrásnější sochařské dílo J.V. Myslbeka – sochu sv. Václava na Václavském náměstí. /J.Kadlec/
Doplnění historického obrazu podle J. Pekaře: Sv. Václava oslavily legendy /slovanské i latinské/, vznikající hojně od 2. pol. 10. stol., jako prvého velkého svědka příslušnost Čechům ke křesťanským národům, tj. kulturním vůbec. Kostel sv. Víta, v němţ byl pochován, stal se hlavní českou svatyní. Hrad praţský slul hradem sv. Václava a později vše, co bylo v národním ţivotě zvlášť důleţitého bylo spojováno s jeho jménem. Také na Moravě /Olomouc/ a v Malopolsku /Krakov/ je sv. Václav patronem hlavních zemských kostelů a svědkem působení Čech na východ. Boleslav I /929-967/ : Zavraţdění sv. Václava, jehoţ vláda byla zaloţena na přátelských stycích s novou německou saskou dynastií, bylo asi popudem Jindřichovi, aby proti novému kníţeti Boleslavovi zakročil a donutil jej k slibu poslušnosti. Saští panovníci v té době začali obchvacovat české Slovany i ze severu, kdyţ si podrobili srbské kmeny. Kdyţ po Jindřichovi nastoupil na trůn král Ota I. /935/, postavil se Boleslav proti němu a vzdoroval mu dlouhá léta. Teprve r. 955 s vybranou legií českých bojovníků mu pomáhá proti Maďarům v bitvě u Lechu. Po poráţce Maďarů se snad i moravští Slované, nebo alespoň jejich část zbavili maďarského panství, nevíme ovšem, zda Boleslav rozšířil své panství i na Moravu. Zato víme, ţe vládl řadě kmenů v horním Slezsku a v Krakovsku.Tou dobou se začaly polské kmeny organizovat ve větší stát se sídlem v Hnězdně. Boleslav s nimi udrţoval přátelské styky. Jejich knížeti Měškovi dal svou dceru Doubravku za manželku. Tak se otevřela Polákům cesta ke křesťanské víře. Ţidovští obchodníci s otroky, cestující po slovanských zemích, jejichţ zprávy se nám zachovaly, líčí moc Boleslavovu jako velikou a Prahu jako největší obchodní místo ve slovanských zemích. Rozvoj české moci za Boleslava I. nás nutí mít za to, ţe v jeho době uţ byla zaloţena moc praţských kníţat nad ostatními kmeny v zemi. Známe jen některá jména těchto kmenů na severu a západě: Pšované, Litoměřici, Děčané, Lučané, Zličané, Charvati. Východ a jihovýchod země byl ještě za Boleslavů pod panstvím kníţete Slavníka, sídlícího na hradě Libici. Slavníkovci byli jiţ ale asi pod svrchovaností praţských kníţat.
