Štěpánka Zemanová, Radka Druláková
Evropeizace po Lisabonu: Kompetence, governance a domácí změny v kontextu nové úpravy primární legislativy EU* Abstrakt: Hlava I, čl. 2–6 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU) ve znění Lisabonské smlouvy po mnohaletých debatách jednoznačně vymezila výlučné a sdílené pravomoci EU. Zároveň určila i oblasti, kde Unie jedná a realizuje společné kroky, ale nesmí svou aktivitou členským státům bránit v provádění jejich vlastních politik, resp. kde přispívá ke koordinaci národních politik. Uvedené rozdělení nemá jen praktický význam pro vymezení pole působnosti EU a členských států a pro aplikaci některých obecnějších nástrojů v rámci integračního procesu. Je přínosem i po stránce teoretické, nebo otvírá nový prostor pro zpřesnění metod výzkumu evropeizace. Již před Lisabonem začala být v rámci studia evropeizace akcentována souvislost mezi tzv. domácími změnami uvnitř členských států a typy governance využívanými EU v rámci jednotlivých politik (koercivním, konkurenčním a kooperačním / komunikačním). Sta ukazuje, že v kontextu přesné klasifikace politik zavedené SFEU je nyní naprosto zřejmé, jaké typy governance může Unie v rámci svých politik využívat. Je tudíž možné lépe identifikovat hlavní mechanizmy, které k domácím změnám, resp. evropeizaci, vedou. Zároveň by mohla být překonána i dosavadní roztříštěnost výzkumu vyplývající ze skutečnosti, že jednotlivé politiky byly sledovány převážně odděleně a širší zobecňující studie zatím chybějí. Klíčová slova: Evropská unie, evropská integrace, evropeizace, governance, kompetence EU
T
eoretické studium evropské integrace po dlouhou dobu sledovalo především formování evropských institucí a přesouvání řešení problémů i rozhodovacích kompetencí ve směru od členských států na úroveň EU. Od 90. let minulého století se však ve výzkumu otevřela i opačná perspektiva, souhrnně označovaná pojmem evropeizace. Tato perspektiva zachycuje změny, které vyvolává proces evropské integrace na úrovni států. Oblasti, v nichž se změny odehrávají, bývají zpravidla charakterizovány triádou „politiky, politické procesy, politické systémy“. Následující text sleduje první část zmíněné trojice, tedy adaptaci vnitrostátních politik na nové podmínky a požadavky vyplývající ze skutečnosti, že se příslušné politiky zcela nebo zčásti formulují na úrovni EU.
Blíže viz např. ZEMANOVÁ, Š. Výzkum evropeizace, aktuální problémy a perspektivy. In: Mezinárodní vztahy, 2007, ročník 42, č. 4, s. 35.
*
Stať vznikla v rámci výzkumného záměru Fakulty mezinárodních vztahů VŠE „Governance v kontextu globalizované ekonomiky a společnosti“ (MSM6138439909).
Současná Evropa 02/2012
65
Štěpánka Zemanová, Radka Druláková
Přestože zkoumání jednotlivých politik vždy představovalo nejrozsáhlejší a nejpropracovanější oblast studia evropeizace, adaptační mechanizmy nebyly dosud podchyceny v celém spektru. Pozornost se až do nedávna soustředila především na tzv. pozitivní integraci v prvním pilíři EU – tj. aktivity, jejichž prostřednictvím EU koriguje nedokonalosti tržních mechanizmů. Jiné typy integračních procesů reflektovalo okrajově. Přístupy k jednotlivým oblastem pozitivní integrace navíc nebyly jednotné – řada explanatorních a interpretativních modelů vznikla ve vazbě na konkrétní politiku a svou vypovídací schopností hranice této politiky nepřesáhla. Teprve v posledních letech je zřejmá snaha podchytit integrační proces v komplexnějším spektru, a proto se objevují modely se širším záběrem. V nich jsou domácí změny spojovány buď s jednotlivými typy integrace, nebo se stylem tvorby jednotlivých politik na úrovni EU. Precizní podchycení mezi domácími změnami, typy integrace a charakterem vládnutí (governance) na úrovni EU ovšem až do přijetí Lisabonské smlouvy limitovala nejasná klasifikace kompetencí komunitárních orgánů. Lisabonská smlouva přinesla v otázce klasifikace kompetencí zásadní průlom. Otevřela proto nové možnosti teoreticky i empiricky zaměřenému zkoumání vzájemných vazeb mezi uvedenými fenomény. Protože uvedeným otázkám mezi českou odbornou veřejností dosud nebyla věnována pozornost, je následující text koncipován jako konzultace. Jejím cílem je propojit aktuální stav poznání, pokud jde o mechanizmy vzniku domácích změn (přejímání, přesouvání a sdílení) s typologií governance. Syntéza má vzhledem k omezenému rozsahu textu teoretický charakter, fungování mechanizmů není zkoumáno na konkrétních příkladech politik. Empirická část se namísto toho zaměřuje na vývoj debat o klasifikaci pravomocí a výslednou podobu této klasifikace obsaženou v Lisabonské smlouvě. V návaznosti na klasifikaci politik identifikuje typy governance, které mohou být v jednotlivých politikách uplatňovány a specifikuje i možné podoby mechanizmů evropeizace, které se od typů governance odvíjejí.
Nejednoznačné používání pojmu evropeizace, jakož i značné rozšiřování otázek zahrnovaných do rámce studia evropeizace, vedlo v průběhu minulé dekády ke vzniku pochybností o teoretické přínosnosti celého konceptu (srov. např. RADAELLI, C. Whither Europeanization? Concept Stretching and Substantive Change. European Integration On-line Papers. 2000, vol. 4, no. 8). V dimenzi politik je však pojem poměrně jednoznačně vymezován jako změny v národních politikách a v jejich institucionálním rámci, vyvolané tvorbou politik a rozhodováním na úrovni EU (viz např. BÖRZEL, T. When Europe Hits Home: Europeanization of Domestic Change. European Integration On-line Papers, 2000, vol. 4, no. 15) .
Viz např. typologie evropeizačních procesů v oblasti telekomunikační politiky navržená v SCHNEIDER, V. – WERLE, R. Telecommunications Policy, In: GRAZIANO, P. – VINK, M. Europeanization. New Research Agendas. Basinstoke: Palgrave Macmillan, 2007, s. 267.
66
Evropeizace po Lisabonu
1. Evropeizace: od zprostředkujících institucí ke komplexnímu schématu domácích změn Studium evropeizace od svých prvopočátků usilovalo o odlišný pohled na integraci probíhající v rámci Evropských společenství a EU. Hlavním předmětem jeho zájmu se staly tzv. vnitřní změny vyplývající z jednání, rozhodování a tvorby politik na úrovni EU. Empirický výzkum se v dimenzi politik soustředil převážně na implementaci směrnic přijímaných v Radě EU kvalifikovanou většinou. Jde o sekundární právní akty, které je nutno přenést do vnitrostátních právních řádů. O způsobu přenesení rozhodují samy členské státy. Právě z této skutečnosti vyplývá, že ačkoli směrnice usilují o sbližování národních legislativ, institucí a institucionálních mechanizmů, výsledný stav v jednotlivých zemích se i po implementaci liší. Zpočátku byla tato skutečnost připisována působení tzv. zprostředkujících formálních a neformálních národních institucí (vlád, parlamentů, lobbyistických skupin atd.), které zasahují do vnitrostátního legislativního procesu. Jejich intervence v průběhu procesu adaptace spoluurčují, zda (případně do jaké míry) bude výsledný stav skutečně požadavkům EU odpovídat. Přitom často přinášejí i nežádoucí a původnímu modelu vytvořenému na úrovni EU dosti vzdálené výsledky. Vnitřní změny odpovídající požadavkům EU jsou považovány za tím pravděpodobnější, čím méně formálních a neformálních institucí do procesu zasahuje a čím blíže se původní stav požadavkům EU nachází. Výrazné změny s sebou nesou zpravidla značné materiální i nemateriální náklady a dostávají se do konfliktu se zájmy některých zprostředkujících institucí. Státy mají větší tendenci s prováděním takových změn otálet a také snaha zprostředkujících institucí změny zablokovat, je intenzivnější. Později se začalo též zdůrazňovat, že národní instituce v procesu evropeizace nehrají roli až po přijetí rozhodnutí na evropské úrovni. S vědomím, že budou muset na požadavky EU reagovat, totiž jednají už
BÖRZEL, T. How the European Union Interacts with its Member States. Reihe Politikwissenschaft No. 93, Wien: Institut für Höhere Studien, 2003, s. 15–16; KNILL, Ch. The Eurpeanization of National Administrations: Patterns of Institutional Change and Persistence. Oxford: Oxford University Press, 2001, s. 9; GRAZIANO, P. – VINK, M., eds. Europeanization. New Research Agendas, Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2007.
Haverland takovou situaci dokumentuje na implementaci směrnice o obalech a obalových odpadech (94/62/EC) – zatímco Velká Británie s centralizovaným politickým systémem implementovala směrnici úspěšně a vyhověla požadavkům EU, federální Německo mělo s jejím přenesením do vnitrostátního právního řádu velké problémy a požadavkům EU v některých ohledech nedokázalo dostát, i když původně byla jeho domácí legislativa směrnici mnohem blíže než britská. (Srov. HAVERLAND, M. National Adaptation to European Integration: The Importance of Institutional Veto Points, Journal of Public Policy, vol. 20, no. 1, s. 83–103). Podobně tým pod vedením Falknerové dospěl v poměrně rozsáhlém výzkumu evropeizace sociální politiky ve starších členských státech k závěru, že jejich legislativa zcela splňuje požadavky EU pouze v 11% případů (FALKNER, G. Social Policy. In: GRAZIANO, P. – VINK, M. eds. Europeanization. New Research Agendas, Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2007, s. 261).
Současná Evropa 02/2012
67
Štěpánka Zemanová, Radka Druláková
v rámci rozhodovacích procesů. Při formulaci politik na úrovni EU proto prosazují své dosavadní vnitrostátní postupy a praxi, aby minimalizovaly změny, které po nich budou v sekundárních právních aktech později požadovány. V případech pozitivní integrace zmíněné vysvětlení fungovalo vcelku spolehlivě. Pokud však bylo aplikováno v jiných oblastech integračního procesu, nejevila se jeho vypovídací schopnost jako dostatečná. Přitom za významnou součást integračního procesu je třeba považovat tzv. negativní integraci, kde aktivita EU spočívá především v odstraňování bariér mezi členskými státy, aby prosadila čtyři základní svobody společného vnitřního trhu (volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu). Od členských států se přizpůsobování národní legislativy a institucionálního rámce nevyžaduje, ale přesto k němu pod tlakem rostoucí konkurence dochází. Otevírání vnitřního prostředí státu zvyšuje konkurenční tlaky. Konkurenceschopnost domácích subjektů lze podpořit vhodnými legislativními opatřeními i úpravami institucionálního prostředí a procedur (např. zjednodušováním administrativní zátěže). Mezi členskými státy proto dochází k tzv. regulatorní soutěži – jejich vlády sledují situaci v jiných členských zemích a inspirují se úspěšnějšími vnitrostátními modely, aby zabránily vzniku konkurenční mezery. Na rozdíl od pozitivní integrace, kde převažuje vertikální směr evropeizace (přizpůsobování se požadavkům EU ve směru shora dolů a přesouvání národních modelů příslušných politik směrem od států k EU, tj. zdola nahoru), probíhají v tomto případě procesy evropeizace horizontálně: státy se přizpůsobují sobě navzájem. Ani vertikální směr však není zcela vyloučen – objevuje se např. tehdy, když orgány EU vystoupí proti praktikám členských zemí, které fungování tržních mechanismů narušují. K dalším oblastem, v nichž vysvětlení selhávalo, patřil dřívější druhý pilíř EU – společná zahraniční a bezpečnostní politika a některé (nekomunitarizované) části třetího pilíře – spolupráce v oblasti justice a vnitřních věcí. Vzhledem k mezivládní metodě rozhodování zde členské státy mohou včas blokovat požadavky, které nelze naplnit bez rozsáhlých změn na vnitrostátní úrovni. Místo legislativní a institucionální adaptace, typické pro pozitivní integraci v rámci prvního pilíře, zde převládají změny v administrativních strukturách a ve stylu řízení.
BULMER, S. J. – RADAELLI, C. The Europeanization of National Policy? Queen’s Papers on Europeanization, 2004, Vol. 5, No. 1 s. 6–7; VINK, M. P. – GRAZIANO, P. Challenges of a New Research Agenda. In GRAZIANO P. AND VINK, M. (eds.). Europeanization. New Research Agendas, Basingstoke: Palgrave Macmillan2007; LAVENEX, S. (2007) Asylum Policy. tamtéž, s. 310–311; ASQUER, A. On the many Ways Europeanization Matters: The Implementation of the Water Reform in Italy (1994-2006). CESIFO working paper, 2009, No. 2869, s. 2.
WONG, R. Foreign Policy. In: GRAZIANO, P. –VINK, M. Europeanization. New Research Agendas. Basinstoke: Palgrave Macmillan, 2007, s. 325–326; LAVENEX, S. (2007) Asylum Policy. tamtéž, s. 311; BÖRZEL, T. A. (2008). European Governance – Verhandlungen und Wettbewerb im Schat-
68
Evropeizace po Lisabonu
Obdobná situace je dále příznačná i pro části prvního pilíře, kde neproběhl přesun kompetencí na úroveň EU, nebo se uskutečnil jen ve velmi omezeném rozsahu vzhledem k významu a citlivosti příslušných otázek pro členské státy (problematika zaměstnanosti, sociální otázky apod.). Evropské instituce v těchto oblastech nemohou po členských státech vyžadovat určitý typ chování. Slouží však pasivně jako fóra pro výměnu informací a zkušeností nebo aktivně koordinují postupy členských států s využíváním nových metod governance – politických deklarací, soft law, otevřené metody koordinace, hledání a prezentace nejlepší praxe ve členských státech, hodnocení, srovnávání aj. I tyto procesy vedou k vnitřním změnám, avšak na rozdíl od předcházejících případů se adaptace odehrává především na bázi dobrovolnosti.
Členský stát A
EU
Sdílení (cross-loading)
, g) in g) ad in lo ad p- lo (u nní ow vá (d ou ní es á Př řejím p
P př řes ej ou ím v án án í ( í (u do p w -lo n- ad lo in ad g in ), g)
Obr. č. 1: Wongův třídimenzionální model evropeizace
Členský stát B
Pramen: Zpracováno podle Wong, R. (2007). Foreign Policy. In: Graziano, P. – Vink M. (2007). Europeanization. New Research Agendas. New York: Palgrave Macmillan, s. 325–326.
Ucelené vysvětlení průběhu evropeizace, reflektující všechny zmiňované případy, nabídl Wong v podobě třídimenzionálního modelu. Wongův model doplňuje procesy přizpůsobování požadavkům EU ve směru shora dolů popsané ve starší literatuře (tzv. přejímání – down-loading), právě o zmíněné přesouváten der Hierarchie. In: TÖMMEL, I. (ed.). Die Europäische Union. Governance and Policy_Making, Wiesbaden: VS Verlag, 2007, s. 61–91.
BULMER, S. J. – RADAELLI, C. The Europeanization of National Policy?, Queen’s Papers on Europeanization, 2004, Vol. 5, No. 1, s. 7; BORRÁS, S. – JACOBSSON, K. The Open Method of Coordination and New Governance Patterns in the EU. Journal of European Public Policy, 2004, Vol. 11, No. 2, s. 197–189; Kohler-Koch, B. – Rittberger, B. The Governance Turn in EU Studies. Journal of Common Market Studies, 2006, Vol. 44, Annual Review, s. 27–49.
Srov. např. CAPORASO, J. The Three Wolds of Regional Integration Theory, In: GRAZIANO, P. –
Současná Evropa 02/2012
69
Štěpánka Zemanová, Radka Druláková
ní představ, preferencí a etablovaných postupů členských států na komunitární úroveň (ve směru zdola nahoru – up-loading). Zároveň zachycuje i vzájemný vliv členských států a sdílení zkušeností napříč EU (horizontálně – cross-loading). Přesná podoba modelu je zachycena na obr. č. 1. 2. Komplexní schéma domácích změn ve vztahu k typologii governance Z předcházejícího je zřejmé, že podoba procesů evropeizace (přesouvání, přejímání a sdílení) souvisí s mechanizmy governance uplatňovanými Unií v jednotlivých politikách. V některých oblastech je pozice komunitárních orgánů silná. Mohou vytvářet právně závazná pravidla pro členské státy a vynucovat jejich dodržování. Bulmer a Radaelli10 je označují souhrnně jako hierarchický typ governance. Knill a jeho spoluautoři v rámci této kategorie rozlišují dva podtypy – koercivní a konkurenční. Koercivní typ se objevuje v případě pozitivní integrace. Zde EU ve směru shora dolů vyvíjí přímo tlak na členské státy, aby se přizpůsobily jejím požadavkům. V konkurenčím typu EU odstraňuje překážky mezi členskými státy – je tedy typický pro sféry negativní integrace. Přizpůsobování pak více než pod tlakem komunitárních orgánů probíhá horizontálně, v reakci na působení tržních sil.11 Trieb, Bähr a Falknerová12 ještě upozorňují, že v rámci koercivního typu mohou mít požadavky EU odlišný charakter. Proto vedle tohoto typu, v němž podle nich EU stanovuje požadované chování členských států poměrně striktně, a typický legislativní nástroj využívaný institucemi EU přestavují nařízení,13 vyčleňují též rámcovou regulaci, kde je při implementaci členským státům ponechávána větší volnost a mezi legislativními instrumenty převažují směrnice.14 Zároveň však připouštějí, že i v prvém případě může být implementace na národních úrovních obtížná, např. kvůli nedostatečnému institucionálnímu rámci a absenci procedur pro provádění nařízení.15 Mezi státy lze tudíž, stejně jako u směrnic, při provádění nařízení pozorovat odchylky. Oba dílčí typy se ale v zásadě neliší v obsahu procesů přesouvání, přejímání a sdílení, jiná je intenzita těchto procesů. VINK, M. Europeanization. New Research Agendas. New York: Palgrave Macmillan, 2007, s. 23–34. 10
BULMER, S. J. – RADAELLI, C. The Europeanization of National Policy?, Queen’s Papers on Europeanization, 2004, Vol. 5, No. 1.
11
Též governance prostřednictvím soutěže.
12
TRIEB, O. – BÄHR, H. – FALKNER, G. Modes of Governance: A Note Towards Conceptual Clarification. European Governance Papers, 2005, No.05-02, s. 13–14.
13
Jako příklad zmínění autoři uvádějí nařízení o pracovní době řidičů (1969) nebo o tachografech (1970).
14
Např. směrnice týkající se harmonizace pracovní legislativy.
15
Jasným příkladem mohou být nedostatky v provádění nařízení EU, jimiž jsou ukládány mezinárodní sankce. Např. v letech 2004–2006 byly takové nedostatky výrazné v ČR. Vyplývaly především z nedostatečné úpravy kompetencí relevantních státních orgánů a příslušných implementačních procedur.
70
Evropeizace po Lisabonu
Tab. č. 1: Obsah procesů evropeizace (resp. přesouvání, přejímání a sdílení) v rámci jednotlivých typů governance na úrovni EU Typ governance Koercivní, rámcová regulace
Koordinační a komunikační (dobrovolnost i cílení)
Národní modely politik (legislativa, institucionální rámec)
Národní preference
Národní představy, preference
Přejímání (downloading)
Evropské modely politik
Informace, zkušenosti, úspěšnější postupy shromažované a předávané orgány EU (Evropskou komisí) členským státům, zásahy komunitárních orgánů proti nekalým soutěžním praktikám
Informace, zkušenosti, úspěšnější postupy shromažované a předávané orgány EU (Evropskou komisí) členským státům
Sdílení (crossloading)
Informace, znalosti, zkušenosti sledované a sdílené státy v přímém kontaktu
Regulatorní postupy jednotlivých členských států, institucionální a legislativní modely
Informace, znalosti, zkušenosti sledované a sdílené státy v přímém kontaktu
Přesouvání (uploading)
Proces evropeizace
Konkurenční
Pramen: Vlastní zpracování.
V situacích, kdy EU není oprávněna využívat koercivní nebo konkurenční typ governance, reguluje postupy členských států pouze s využitím měkkých metod. Jde o typ governance spočívající v koordinaci a komunikaci. I tady lze najít určité podtypy, zejména v závislosti na způsobu koordinace, který EU uplatňuje. Podle Trieba, Bähra a Falknerové mohou komunitární orgány jen velmi rámcově vymezit směr společného postupu – potom jde o podtyp založený na bázi dobrovolnosti. Případy, kdy EU formuluje požadavky podrobněji (např. ve formě společných cílů), i když rovněž nezávazně, označují tito autoři jako podtyp governance realizované prostřednictvím cílení. Také zde je ale patrná podobnost charakteru základních evropeizačních procesů. Hlavní rozdíly spočívají opět v míře, v jaké se uplatní. Vzhledem k tomu, že ve všech třech základních typech governance vertikální procesy přesouvání a přejímání, i horizontální procesy vzájemného ovlivňování a sdílení zkušeností členskými státy do určité míry působí, lze je snadno zapracovat do Wongova třídimenzionálního schématu, pokud je pro každý z modelů governance specifikován konkrétní obsah procesů. Tato specifikace je obsažena v tabulce č. 1. Současná Evropa 02/2012
71
Štěpánka Zemanová, Radka Druláková
3. Pravomoci EU a jejich klasifikace Možnosti uplatnění jednotlivých typů governance se odvíjejí od kompetencí přiznaných Unii. Předpokladem pro využívání koercivního a konkurenčního modelu je pravomoc EU vydávat sekundární právní akty závazné pro členské státy EU. Ta se objevuje pouze v omezeném okruhu otázek. V ostatních oblastech může EU využívat pouze governance prostřednictvím koordinace a komunikace. Kompetence EU tedy nepřímo (prostřednictvím typu governance) předurčují i charakter procesů evropeizace (přesouvání, přejímání a sdílení). Tato skutečnost je zachycena na obrázku č. 2. Obr. č. 2: Kompetence a evropeizace – vzájemná souvislost Legislativní kompetence EU
Typ governance
Charakter procesů evropeizace
Domácí změny
Pramen: Vlastní zpracování.
Přesné vymezení oblastí, v nichž je přijímání závazné sekundární legislativy přípustné (resp. jednoznačná specifikace legislativních pravomocí komunitárních orgánů), bylo ovšem po dlouhou dobu předmětem praktických i teoretických sporů. I když postupně vykrystalizovala určitá typologie, resp. obecné definice pravomocí tzv. výlučných, sdílených a potenciálních (nebo smíšených), nedařilo se jednotlivé politiky či dílčí aktivity ES/EU v rámci těchto politik k vymezeným typům jednoznačně přiřadit. V zásadě jedinou cestou, jak určit, do které kategorie konkrétní politika spadá, bylo požádat o interpretaci primární legislativy Evropský soudní dvůr. Šlo však o cestu zdlouhavou, neboť Evropský soudní dvůr reagoval až ex post, tj. v případě, kdy některá z oprávněných stran podala žalobu na (ne-)platnost určitého právního aktu z důvodu jednání mimo rámec svěřených pravomocí (ultra vires). Ačkoli zaznívaly hlasy, že by Soud mohl přímo vytvořit katalog kompetencí,16 v rámci své rozhodovací praxe došel pouze k tomu, že některé oblasti byly prohlášeny za kompetence výlučné. Konkrétně se jednalo se o obchodní 16
K takovému počinu Soud vyzvala např. Komise v Prohlášení o principu subsidiarity z roku 1992. Sama Komise navrhovala, aby k nim patřila svoboda pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu; společná obchodní politika; pravidla hospodářské soutěže; společná organizace zemědělského trhu; hospodaření v oblasti rybářství a základní prvky dopravní politiky. Podrobněji viz DRULÁKOVÁ, R. Subsidiarita v Evropské unii. Právní princip anebo užitečný symbol? Praha: Nakladatelství Oeconomica, 2010, s. 91–94.
72
Evropeizace po Lisabonu
politiku,17 zachování mořských biologických zdrojů,18 smlouvy týkající se dodávek nukleárních materiálů19 a některé aspekty soutěžní politiky20. Širší debata o obecné typologii se otevřela po přijetí Maastrichtské smlouvy, neboť smlouva existenci různých kategorií pravomocí předpokládala a zčásti s typologií i pracovala.21 V jistém smyslu tak navazovala na dřívější (neúspěšné) iniciativy, zejména na Zprávu o Evropské unii zveřejněnou Komisí v roce 1976 a Spinelliho Návrh smlouvy o vytvoření Evropské unie z roku 1984.22 Oba dokumenty dělily pravomoci do tří skupin – na výlučné, sdílené (konkurenční)23 a potenciální.24 I když ve Spinelliho textu nebyla kategorie potenciálních pravomocí přímo takto označena, přesto s touto kategorií pracoval. Teoretické výklady evropského práva, které se po Maastrichtu o obecnější pohled na typologii snažily, měly za to, že výlučná pravomoc Společenství (resp. EU) vzniká tehdy, pokud na ně členské státy přenesly plně své suverénní kompetence, a to bezpodmínečně a na časově neomezenou dobu. Jestliže byly kompetence členských států přeneseny na Společenství pouze částečně, vznikaly tím pravomoci konkurující neboli sdílené.25 V těchto případech mělo jednat buď Společenství, anebo členské státy. Podle Emiliou bylo možné okruh výlučných kompetencí vymezený minimalistickými přístupy o něco rozšířit, pokud se zohlednilo, že „všechny kompetence Společenství jsou odvozeny ze smlouvy a jsou kompetencemi svěřenými (competences d´attribution), zatímco členské státy si ponechaly všechny zbývající kompetence.“26 Ovšem takto široce interpretovaný princip svěřených pravomocí by byl v praxi velmi problematický. 17
Rozsudek C 21-24/72, International Fruit Company NV a další proti Produktschap voor Groenten en Fruit.
18
Rozsudek C 801/79, Schoene v. Komise a Rada.
19
Rozsudek ECR 2151, blíže viz Temple Lang, J.: What Powers Should the European Community Have? Institute of European Public Law, The University of Hull 1993, s. 1.
20
C 128/92, H. J. Banks & Co. Ltd proti British Coal Corporation.
21
Jasným příkladem této skutečnosti je článek 3b doplněný do Smlouvy o založení Evropského společenství.
22
Vedle uvedených dokumentů se problematikou zabývala též Zpráva Valéry Giscarda d’Estainga týkající se principu subsidiarity z roku 1990. Ta však zvolila zcela odlišný přístup a namísto obecných definic jednotlivé kategorie vymezovala konkrétním výčtem oblastí, které by do nich měly spadat – blíže viz DRULÁKOVÁ, R. Subsidiarita v Evropské unii. Právní princip anebo užitečný symbol? Praha: Nakladatelství Oeconomica, 2010, s. 51–52.
23
Sdílené, resp. konkurenční pravomoci označují de facto stejný typ pravomocí – jde o pravomoci, kdy by primárně byla oprávněná jednat Unie, nicméně v momentě, kdy by neměla přijaté potřebné normy, tyto pravomoci by spravovaly členské státy v rozsahu svých legislativ samy. Pokud by ale Unie potřebnou normu či normy přijala, členské státy by tuto kompetenci ztratily.
24
I když ve Spinelliho textu nebyla kategorie potenciálních pravomocí přímo takto označena, přesto s touto kategorií pracoval – viz Draft Treaty Establishing the European Union. Bull. EC 2/84. čl. 12.
25
TICHÝ, L. a kol. Evropské právo, 1. vydání. C.H.Beck, Praha 1999, s. 67–68.
26
EMILIOU, N. Subsidiarity: An Effective Barrier Against „the Enterprises of Ambition“? In: European Law Review 5/1992, s. 400.
Současná Evropa 02/2012
73
Štěpánka Zemanová, Radka Druláková
Trochu mírněji tuto otázku formuluje např. Novotná, když říká, že „... oblasti, ve kterých došlo k přenesení suverenity z členských států na Společenství, lze najít v původním znění zakládajících smluv. Jsou to: odstranění překážek volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu, společná obchodní politika, pravidla hospodářské soutěže, společná zemědělská politika, rybářství a dopravní politika.“27 Emiliou však zároveň upozornil na článek 235 Smlouvy o založení Evropského společenství, který je podle něj symbolem flexibility (umožňuje za daných podmínek rozšíření kompetencí Společenství v rámci společného trhu). Mělo tedy platit, že tam, kde začínají kompetence Společenství, kompetence členských států končí. Vedle výlučných a sdílených pravomocí se někdy rozlišovaly i tzv. kompetence smíšené, při jejichž realizaci měly komunitární orgány a členské státy jednat společně.28 Tyto kompetence byly zmiňovány zejména v souvislosti s otázkami spadajícími do rámce společné zahraniční a bezpečnostní politiky a spolupráce v oblasti justice a vnitřních věcí.29 Ani zmíněné (nezávazné) teoretické interpretace ale přesné vodítko, jak k jednotlivým kategoriím kompetencí přiřadit jednotlivé politiky nebo jejich části, neposkytly. Předmětem sporů se stávalo zejména vymezení výlučných pravomocí. Bylo možné zaznamenat názor, že výlučná pravomoc Společenství existuje pouze ve výjimečném případě, i stanovisko, že tato pravomoc zahrnuje rozsáhlé sektory.30 Nejširší přístupy nerozlišovaly mezi plným a částečným přesunem kompetencí. K výlučným kompetencím řadily většinu těch, které souvisely s dovršením jednotného vnitřního trhu.31 Podle nejužších přístupů se naopak výlučné pravomoci Společenství mohly vyskytovat v rámci politik, které byly ve smlouvách označeny jako společné (tzn. zemědělská, obchodní a dopravní politiky, od Maastrichtské smlouvy i záležitosti měnové unie). To jsou oblasti, k jejichž naplňování plně předaly členské státy své pravomoci Společenství, a tím ztratily možnost samostatných akcí. Legislativa přijatá pro konkrétní oblast na nadnárodní úrovni, kterou orgány Společenství vydaly v souladu s evropským právem, má potom přednost před vnitrostátního právní úpravou.32
27
NOVOTNÁ, M. Princip subsidiarity v právu Evropských společenství. In: Právník 3/1995, s. 289.
28
Toth, A.G.: Is Subsidiarity Justiciable? In: European Law Review 3/1994, str. 268-287.
29
Na tuto problematiku upozornila např. Komise ve své zprávě o aplikaci principu subsidiarity Better lawmaking 2000 (COM(2000)772 final, Brussels, 30. 11. 2000).
30
Srov. TICHÝ, L. a kol. Evropské právo, 1. vydání. C. H. Beck, Praha 1999, s. 70.
31
Podrobněji viz TOTH, A. G. Is Subsidiarity Justiciable? In: European Law Review 3/1994, s. 268–287.
32
TICHÝ, L. a kol. Evropské právo, 1. vydání. C. H. Beck, Praha 1999, s. 71. Jde o tzv. tj. princip prekluze jako obecná zásada komunitárního práva.
74
Evropeizace po Lisabonu
4. Kompetence, governance a evropeizace po Lisabonu. Význam pravidla de minimis Lisabonská smlouva (v rámci SFEU) zpřesnila definice jednotlivých kategorií kompetencí a zároveň politiky roztřídila podle toho, jaký typ kompetence v nich EU vykonává. V již etablované kategorii pravomocí výlučných33 potvrdila, že Unie je zde jediným subjektem oprávněným vydávat právně závazné akty. Členské státy mohou vytvářet vlastní legislativu pouze s pověřením Unie, nebo při provádění legislativních aktů Unie. V oblastech sdílených pravomocí je možnost vytvářet vlastní legislativu členským státům ponechána, ale jen v rozsahu, v jakém je Unie nevykonala. Vedle výlučných a sdílených pravomocí SFEU vymezila též oblasti, v nichž EU podporuje, koordinuje, případně doplňuje činnosti členských států, aniž by přitom zasahovala do jejich pravomocí.34 V těchto případech je Unii výslovně zakázáno harmonizovat právní předpisy členských států. Dále Smlouva zmínila politiky, v nichž by členské státy měly postupovat v určité součinnosti. Zde Unie (konkrétně Rada EU) přijímá opatření nebo dává podněty ke koordinaci, např. vymezuje hlavní směry těchto politik. Poslední kategorii tvoří oblasti, v nichž EU vyvíjí svou vlastní (tzv. společnou) politiku vedle politik členských států, resp. vlastní aktivitou politiky členských států doplňuje. V těchto oblastech nesmí členským státům ve výkonu jejich pravomocí bránit.35 Přesná kategorizace politik dle Hlavy I Smlouvy o fungování Evropské unie je obsažena v tabulce 2. Mimo uvedené kategorie zůstala společná zahraniční a bezpečnostní politika, neboť podléhá zvláštním pravidlům a postupům a jádro její regulace není v SFEU, ale ve Smlouvě o Evropské unii (SEU). Proto není v tabulce 2 zahrnuta. Jak už zaznělo výše, rozdělení pravomocí má zřejmé implikace i pro výzkum evropeizace. Možnost vydávat legislativní akty na úrovni EU je omezena pouze na politiky, v nichž je EU přiznána výlučná a sdílená pravomoc a ve specifické podobě (formulace společných postupů a cílů) též na oblasti, kde je její role koordinační. V politikách podporovaných nebo formulovaných EU paralelně s vlastním postupem členských států (v tabulce 2 vyznačeno kurzívou) je dle čl. 2, odst. 5 SFEU výslovně zakázáno harmonizovat právní předpisy členských států. Proto zde nemohou komunitární orgány uplatňovat jiný než koordinančí a komunikační typ governance. Evropeizace spočívá v přesunech národních potřeb, představ a preferencí na úroveň EU, a přenášením některých úkolů na úroveň EU, díky němuž se následně mění profil národních politik. Dále k ní dochází prostřednictvím výměny informací, zkušeností, případně hodnocení a srovnávání ve 33
Smlouva o fungování EU ve znění Lisabonské smlouvy, Část první Zásady, Hlava I Druhy a oblasti pravomocí unie, čl. 2 odst. 1 a 2.
34
Tamtéž, čl. 2 odst. 5.
35
Tamtéž, čl. 4, odst. 3, 4.
Současná Evropa 02/2012
75
Štěpánka Zemanová, Radka Druláková
vertikálním směru (shora dolů s přispěním orgánů EU, zejména Komise). Třetí mechanizmus představují kontakty mezi politickou reprezentací, sdílení poznatků i pozorování národní praxe napříč členskými státy, bez aktivní účasti EU.
Tab. č. 2: Kategorizace politik dle pravomocí EU po Lisabonu Pravomoc EU
Politiky
Výlučná pravomoc
Celní unie; stanovení pravidel hospodářské soutěže nezbytných pro fungování vnitřního trhu; měnová politika pro státy eurozóny; zachování biologických mořských zdrojů v rámci rybářské politiky, společná obchodní politika
Sdílená pravomoc
Vnitřní trh; sociální politika v rozsahu vymezeném Smlouvou; hospodářská, sociální, územní soudržnost; zemědělství a rybolov vyjma zachování biologických mořských zdrojů v rámci rybářské politiky; životní prostření; ochrana spotřebitele; doprava; transevropské sítě; energetika; prostor svobody, bezpečnosti a práva; společné otázky bezpečnosti v oblasti veřejného zdraví v rozsahu stanoveném Smlouvou
Opatření nebo podněty ke koordinaci
Hospodářská politika; politika zaměstnanosti; některé aspekty sociální politiky
Podpora politik členských států
Ochrana a zlepšování lidského zdraví; průmysl; kultura; cestovní ruch; všeobecné vzdělávání, odborné vzdělávání, mládež a sport; civilní ochrana, správní spolupráce
Politika EU vedle politik členských států
Výzkum, technologický rozvoj a vesmír, rozvojová spolupráce, humanitární pomoc
Pramen: Smlouva o fungování Evropské unie, hlava I.
V politikách spadajících do oblasti výlučných a sdílených pravomocí EU se mohou vyskytovat všechny tři modely governance. U výlučných pravomocí je volba nejvhodnějšího typu přenechána EU. Pro sdílené pravomoci vznikla už v minulosti určitá vodítka v primární legislativě. Jde o principy proporcionality, subsidiarity a z nich vyplývající pravidlo de minimis. Podle principu proporcionality (zavedeném čl. 3b 3. odst. Maastrichtské smlouvy, nyní nově zařazeném do čl. 5 SEU) nesmí činnost komunitárních orgánů překročit rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cílů integračního procesu. Orgány by tudíž měly používat nástroje, které zajišťují dostatečnou efektivitu a současně jsou co nejméně invazivní pro členské státy (např. harmonizace, aproximace, doporučení aj.). Pravomoci svěřené Unii ve Smlouvách lze však také omezit (čl. 48 SEU a Prohlášení o vymezení pravomocí), tudíž výčet uvedený v tab. 2 není neměnný. Tato tzv. oboustranná flexibilita totiž umožňuje nejenom rozšíření pravomocí EU, ale také jejich omezení. Podle principu subsidiarity mají být orgány EU činné pouze tehdy, pokud nižší jednotky (státy, regiony) nemohou příslušnou oblast účinně 76
Evropeizace po Lisabonu
spravovat samy. V zásadě tedy platí, že by měl být používán „nejměkčí možný“ typ governance, resp. komunikační a koordinanční typ je nutno upřednostňovat před konkurečním a koercivním. Novým prvkem zavedeným po Lisabonu jsou při aplikaci zásad subsidiarity a proporcionality mechanizmy tzv. žluté a oranžové karty, resp. předběžného varování. Ty umožňují národním parlamentům, aby v průběhu přípravy legislativního aktu vrátily návrh Evropské komisi k přezkoumání z hlediska uplatnění principu subsidiarity a případně proces přijímání i zastavily, pokud jejich stanovisko podpoří Rada EU nebo Evropský parlament.36 Mechanizmus označovaný jako tzv. žlutá karta znamená, že minimálně třetina národních parlamentů může vznést protest proti připravované legislativě37 a Komise má povinnost svůj návrh přezkoumat a následné rozhodnutí řádně zdůvodnit. Pokud se však Komise rozhodne i nadále trvat na projednávání takto napadené legislativy za situace, že se proti návrhu postavila nadpoloviční většina hlasů národních parlamentů, má spor posuzovat Evropský parlament a Rada EU, což bývá označováno jako tzv. oranžová karta.38 Volba mezi koercivním a konkurenčním typem se odvíjí od typu integrace. Konkurenční typ EU volí v oblastech pozitivní integrace, kde je členským státům třeba předepisovat určitý postup. Státy, v nichž je příslušná politika rozvinutá, se v takových případech buď snaží prosadit svůj národní model jako předobraz příslušné evropské legislativy, nebo zablokovat přijetí modelu výrazně odlišného od toho, který dosud využívaly. Poté, co je legislativa vytvořena, Evropská komise dohlíží na průběh národní implementace, případně využije donucovací mechanizmy, aby členské státy k implementaci přiměla. Závěr V návaznosti na klasifikaci kompetencí obsaženou v SFEU ve znění Lisabonské smlouvy by se studium evropeizace v budoucnosti mohlo rozvíjet dvěma základními směry. První směr se rýsuje v politikách, kde EU musí využívat koordinační a komunikační typ governance, buď proto, že v nich dle SFEU nemá výlučné nebo sdílené kompetence, nebo proto (u sdílených pravomocí), že jí nenáležejí na základě principů proporcionality a subsidiarity. Změny, které realizace kompetencí EU vyvolává na úrovni členských států, je zde třeba vysvětlovat jednak na základě snah států o přesouvání národních preferencí a cílů na komunitární 36
Viz Smlouva o EU ve znění Lisabonské smlouvy, čl. 12 a Protokol o používání zásad subsidiarity a proporcionality.
37
V případě některých záležitostí týkajících se budování prostoru svobody, bezpečnosti a práva je toto kvorum stanovené již na čtvrtinu hlasů národních parlamentů.
38
Mechanizmus tzv. červené karty, tedy možnosti národních parlamentů sporný návrh vetovat, nebyl nakonec zaveden.
Současná Evropa 02/2012
77
Štěpánka Zemanová, Radka Druláková
úroveň, ale především nepřímými tlaky institucí EU (v tomto případě zejména Evropské komise) v podobě evaluací a srovnávání a zčásti též sdílením zkušeností napříč státy. Dále je potřeba zkoumat, nakolik jsou v dané oblasti významné dílčí podtypy governance (dobrovolnost a cílení), resp. jak výrazně charakter procesů evropeizace ovlivňuje skutečnost, že aktivita EU má pouze rámcový charakter, nebo že EU využívá podrobné programové dokumenty včetně stanovení cílů, k nimž by měly členské státy směřovat. Řešení této otázky ovšem předpokládá jednoznačné vymezení hranic mezi jednotlivými podtypy governance (zejména dobrovolným a cíleným), resp. jejich precizní a jednotnou operacionalizaci. Druhý směr se týká politik spadajících do výlučné pravomoci EU a též oblastí sdílených pravomocí, které EU realizuje prostřednictvím vydávání právně závazných instrumentů. V nich se mechanizmus evropeizace odvíjí primárně od typu integrace (pozitivní či negativní). U negativní integrace lze předpokládat, že klíčovou roli budou hrát horizontální procesy vzájemného sledování a sdílení informací a poznatků. V oblastech pozitivní integrace bude mechanizmus evropeizace ovlivňovat typ legislativy, která se při řešení konkrétních otázek objevuje (nařízení nebo směrnice). V obou případech lze očekávat dominanci vertikálních procesů evropeizace, zejména tendence států prosadit své národní politické modely a styly a adaptační tlaky v podobě dohledu na dodržování, resp. implementaci požadavků EU na úrovni států, případně hrozby a využívání sankcí za jejich nedodržování / neimplementování. Cílem teoretického výzkumu by se do budoucna mělo stát zpřesnění hranic mezi jednotlivými podtypy governance (zejména dobrovolným a cíleným), resp. jejich precizní a jednotná operacionalizace. Výzvou zůstává i další rozvoj metod analýzy procesů přejímání, přesouvání a sdílení, případně hledání postupů pro měření a komparace jejich intenzity, a to jak v čase, tak v prostoru.
78
Evropeizace po Lisabonu
Literatura: 1)
2)
3)
4)
5)
6)
7)
8)
9) 10) 11)
12)
ASQUER, A. On the many Ways Europeanization Matters: The Implementation of the Water Reformin Italy (1994–2006). CESIFO working paper No. 2869, 2009, [online] 20. 8. 2011. Dostupný z http://www.ifo.de/pls/ guestci/download/CESifo%20Working%20Papers%202009/CESifo%20W orking%20Papers%20December%202009/cesifo1_wp2869.pdf. BAUER, M. W. –KNIL, Ch. – PITSCHEL, D. Differential Europeanization in Eastern Europe: The Impact of Diverse EU Regulatory Governance Patterns. Journal of European Integration, 2007, Vol. 29, No. 4, s. 405–423. BÖRZEL, T. How the European Union Interacts with its Member States. Reihe Politikwissenschaft, 2003, No. 93, Wien: Institut für Höhere Studien. Dostupný z http://www.ihs.ac.at/publications/po/pw_93.pdf. BÖRZEL, T. A. European Governance – Verhandlungen und Wettbewerb im Schatten der Hierarchie, In: Tömmel, Ingeborg (ed.), Die Europäische Union. Governance and Policy_Making, Wiesbaden, VS Verlag, 2007, s. 61–91. BÖRZEL, T. When Europe Hits Home: Europeanization of Domestic Change. European Integration On-line Papers, 2000, Vol. 4, No. 15. Dostupný z http://eiop.or.at/eiop/pdf/2000-015.pdf). BULMER, S. J. – RADAELLI, C. The Europeanization of National Policy? Queen’s Papers on Europeanization, 2004 Vol. 5, No. 1, [online] 20. 8. 2011. Dostupný z http://www.qub.ac.uk/schools/SchoolofPoliticsInternationalStudiesandPhilosophy/FileStore/EuropeanisationFiles/ Filetoupload,38405,en.pdf. BORRÁS, S. – JACOBSSON, K. (2004). The Open Method of Coordination and New Governance Patterns in the EU. Journal of European Public Policy Vol. 11, No. 2, s. 185–208. CAPORASO, J. The Three Wolds of Regional Integration Theory. In: GRAZIANO, P. – VINK M.: Europeanization. New Research Agendas. New York: Palgrave Macmillan, 2007, s. 23–34. DRULÁKOVÁ, R. Subsidiarita v Evropské unii. Právní princip anebo užitečný symbol? Praha: Nakladatelství Oeconomica, 2010. EMILIOU, N. Subsidiarity: An Effective Barrier Against „the Enterprises of Ambition“? In: European Law Review 5/1992. FALKNER, G. Social Policy. In: GRAZIANO, P. – VINK, M. eds. Europeanization. New Research Agendas, Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2007, s. 253–265. GRAZIANO, P. – VINK, M. eds. Europeanization. New Research Agendas, Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2007.
Současná Evropa 02/2012
79
Štěpánka Zemanová, Radka Druláková
13) KNILL, CH. The Eurpeanization of National Administrations: Patterns of Institutional Change and Persistence. Oxford: Oxford University Press, 2001. 14) KNILL, CH. – LENSCHOW, A. Coercion, Competition and Communication: Different Approaches of European Governanceand their Impact on National Institutions. Journal of Common Market Studies, 2005, Vol. 43, No. 3, s. 583–606. 15) KNILL, CH. – TOSUN, J. – BAUER, M. W. Neglected Faces of Europeanization: The Differential Impact of the EU on the Dismantling and Expansion of Domestic Policies, Public Administration, 2009, Vol. 87, No. 3, s. 519–537. 16) KOHLER-KOCH, B. – RITTBERGER, B. The Governance Turn in EU Studies. Journal of Common Market Studies, 2006, Vol. 44, Annual Review, s. 27–49. 17) LAVENEX, S. Asylum Policy. In: GRAZIANO, P. – VINK, M. Europeanization. New Research Agendas, Basinstoke: Palgrave, 2007, s, 309–320. 18) NOVOTNÁ, M. Princip subsidiarity v právu Evropských společenství. In: Právník 3/1995. 19) RADAELLI, C. Whither Europeanization? Concept Stretching and Substantive Change. European Integration On-line Papers. 2000, Vol. 4, No. 8. Dostupný z http://eiop.or.at/eiop/pdf/2000-008.pdf. 20) RISSE, T. – GREEN COWLES, M. – CAPORASSO J. Transforming Europe: Europeanization and domestic change. New York: Cornell University Press, 2001. 21) SCHNEIDER, V. – WERLE, R. Telecommunications Policy, In: GRAZIANO, P. – VINK, M. Europeanization. New Research Agendas. Basinstoke: Palgrave Macmillan, 2007, s. 266–280. 22) TEMPLE LANG, J. What Powers Should the European Community Have? Institute of European Public Law, The University of Hull 1993. 23) TICHÝ, L. a kol. Evropské právo, 1. vydání. C. H. Beck, Praha 1999. 24) TOTH, A.G. Is Subsidiarity Justiciable? In: European Law Review 3/1994. 25) TRIEB, O. – BÄHR, H. - FALKNER, G. Modes of Governance: A Note Towards Conceptual Clarification. European Governance Papers, 2005, No.05-02, [online] 10. 12. 2011. Dostupný z http://www.connex-network. org/eurogov/pdf/egp-newgov-N-05-02.pdf. 26) VINK, M. P. – GRAZIANO P. Challenges of a New Research Agenda. In: GRAZIANO P. – VINK, M. (eds.). Europeanization. New Research Agendas, Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2007, s. 3–22. 27) WONG, R. Foreign Policy. In: GRAZIANO, P. – VINK, M. (2007). Europeanization. New Research Agendas. Basinstoke: Palgrave Macmillan, s. 321–334. 80
Evropeizace po Lisabonu
28) ZEMANOVÁ, Š. Výzkum evropeizace, aktuální problémy a perspektivy. In: Mezinárodní vztahy, 2007, ročník 42, č. 4, s. 29–51. Dokumenty a smlouvy: 29) Lisabonská smlouva. Konsolidovaný text Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie ve znění Lisabonské smlouvy. Odbor informování o evropských záležitostech, Úřad vlády ČR 2008. 30) Rozsudky ESD (C 21-24/72, International Fruit Company NV a další proti Produktschap voor Groenten en Fruit; C 801/79, Schoene v. Komise a Rada; ECR 2151; C 128/92, H. J. Banks & Co. Ltd proti British Coal Corporation). 31) Smlouva o Evropské unii. Smlouva o založení Evropského společenství. Victoria Publishing, Praha 1994. 32) Spinelliho Návrh na smlouvu o Evropské unii – Draft Treaty Establishing the European Union. Uveřejněno v Bulletinu ES 2/84. 33) The subsidiarity principle (by the Commission). In: Bulletin of the EC 10-1992 34) Tindemans Report. Uveřejněno jako dodatek Bulletinu ES 1/1976.
Současná Evropa 02/2012
81
Štěpánka Zemanová, Radka Druláková Summary: Europeanization after Lisbon: Competencies, Governance and Domestic Changes in the Context of the new EU Primary Legislation After many years of efforts to clear classification of EU competencies, these competencies were divided into exclusive, shared and co-ordination by Title I, Articles 2–6 of the Treaty on the Functioning of the European Union as amended by the Treaty of Lisbon. At the same time the areas were delimited where the Union acts and implement joint actions, but its activity must not prevent Member States from implementing their own policies. The classification has a practical significance for defining the scope of the EU and Member States spheres of action, and for application of some more general tools in the integration process – for example, the principle of subsidiarity. It is also beneficial in terms of theoretical knowledge, since it can be used to refine the existing approaches of Europeanization research. The Europeanization research has recently emphasized the link between domestic changes within individual Member States and the modes of governance used by the EU in the implementation of various policies (coercive, competition and cooperation / communication one). In the context of clear classification of policies, introduced by the Treaty of Lisbon, governance modes can be accurately attributed to individual policies. Thus, it is now possible to identify better the main mechanisms resulting in changes of domestic policies of the Member States. The identification of the relationships between categories of policies as defined by the Treaty of Lisbon, the modes of governance and key mechanisms of Europeanization is the main aim of the article. But all the same the article tries to describe briefly the situation prior to the Treaty of Lisbon entry into force and highlight the pitfalls of previous Europeanization research that resulted from the lack of obvious categorization. Keywords: European Union, European integration, Europeanization, governance, EU competencies
82