Český politický spolek v Brně

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

Český politický spolek v Brně 1872 - 1911 Magisterská diplomová práce Jan Čurda

Vedoucí práce: Prof. PhDr. Jiří Malíř, CSc.

Brno 2006

Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny.

datum

vlastnoruční podpis

Chtěl bych na tomto místě poděkovat svému vedoucímu, panu profesoru PhDr. Jiřímu Malířovi, CSc. za laskavou pomoc, radu a vedení mé magisterské diplomové práce.

Obsah: 1. Úvod....................................................................................................................................... 5 2. Politický vývoj v českých zemích v 60. a 70. letech 19. století.......................................... 7 3. Počátky spolků po r. 1848, spolkový zákon z r. 1867, brněnské spolky ........................ 17 4. Národní strana na Moravě, situace ve straně na počátku 70. let, brněnský tisk.......... 23 5. Založení Českého politického spolku v Brně roku 1872 a jeho první roky .................. 27 6. Ovládnutí spolku staročechy a činnost spolku ve 2. polovině 70. let ............................. 42 7. Činnost spolku v 80. letech, venkovské volební schůze................................................... 52 9. Spolek na konci 19. a v prvním desetiletí 20. století, zánik spolku ................................ 69 10. Závěr.................................................................................................................................. 77 11. Prameny a literatura........................................................................................................ 79 12. Přílohy ............................................................................................................................... 84

1. Úvod Po revolučním roce 1848 docházelo v rakouské monarchii stejně jako v jiných evropských zemích k rozšiřování občanských práv a svobod. Byla uvolněna cesta k moderní společnosti, ve které byla občanům přiznána stejná práva. K uvolňování politického života docházelo postupně zejména v šedesátých letech 19. století. Po vydání tzv. říjnového diplomu se císař František Josef I. rozhodl svolat rozšířenou říšskou radu

a položil tak základy ke

konstitučnímu zřízení. Prosincová ústava z roku 1867 pak přinesla další rozšíření politických práv občanů. Spolkovým zákonem z téhož roku bylo opět povoleno zakládání politických spolků. Spolková činnost s sebou přinášela možnost větší účasti širších společenských vrstev na politickém životě, který byl jinak vládou přiznán pouze striktně vymezené skupině občanů. Politický a veřejný život v moravském markrabství byl až do počátku 20. století ovládán německou menšinou. Stejně tomu bylo v hlavním zemském městě Brně, kde naopak Němci tvořili většinu obyvatel. Česká společnost byla reprezentována Národní stranou, která však nebyla ideově ani organizačně jednolitou stranou. V jejím rámci se zformovala různá křídla, která však neohrožovala její integritu. Na jedné straně to bylo katolické křídlo, na druhé liberální a demokratické síly. Tato práce je věnována Českému politickému spolku v Brně založenému roku 1872 skupinou liberálně orientovaných „mladých advokátů.“ Podléhání vlivu šlechty a katolického křídla strany vyvolávalo jejich nespokojenost, avšak na rozdíl od mladočechů v Čechách neopustili půdu Národní strany. Situace na Moravě se vyvíjela jiným způsobem než v Čechách také kvůli potřebě udržení jednoty národa proti převaze moravských Němců. Přerušení pasivní rezistence roku 1873 a 1874 oslabilo opozici liberálů ve straně a vedení spolku se zmocnili staročeši. Na základě výzkumu dochovaných spolkových dokumentů a dobového tisku je provedena analýza činnosti spolku. Důraz je kladen především na veřejné působení spolku a pořádání schůzí lidu v Brně i na venkově. Chronologicky je podán vývoj spolku a jeho postavení v rámci Národní strany na Moravě a později Lidové strany na Moravě. Pozornost je věnována také socioprofesnímu složení spolku. V sedmdesátých a osmdesátých letech spolek organizoval množství veřejných schůzí v Brně i vzdálenějších místech jižní Moravy. Na schůzích seznamovali řečníci posluchače s aktuálními politickými otázkami a zaujímali k nim postoj vyjádřený v rezolucích. Později byly tyto schůze spojovány s volebními schůzemi kandidátů národní strany. Počátkem 90. let, kdy začalo docházet k větší diferenciaci na politické scéně a pod dojmem úspěchu mladočechů v zemských volbách

5

v Čechách, došlo na Moravě k založení Lidové strany. Český politický spolek se pak stal základnou činnosti vůdců této strany až do založení Klubu lidové strany. Vedení spolku i jeho členská základna se pak značně obměnily a převahu získávají zástupci živnostnictva. Český politický spolek se počátkem 20. století měl stát základnou živnostenského hnutí na Moravě.

Českému politickému spolku v Brně věnovalo pozornost několik autorů především v poslední třetině 20. století. Otázkou počátků organizování moravské buržoazie se zabýval především J. Janák, v tomto kontextu zpracoval také dosti podrobně vznik a první roky působení českého politického spolku v Brně. Ve své práci o formování mladočeské opozice na Moravě se o činnosti spolku zmiňuje J. Pernes. Podrobněji popisuje osudy spolku v kontextu vzniku Lidové strany na Moravě počátkem 90. let 19. století. V souvislosti s historií živnostenských organizací se o spolku zmiňuje také P. Marek. Lze říci, že spolek nezůstal stranou pozornosti historiků, věnujících se politickým dějinám Moravy v 2. polovině 19. století. Doposud však nebyla publikována práce, která by se zabývala dějinami spolku komplexně. Přitom proces zakládání politických spolků byl důležitý pro formování mladočeské opozice v Národní straně. Činnost spolku byla velmi rozsáhlá a měla velký význam pro život české společnosti nejen v Brně. Na půdě spolku docházelo také ke střetávání různých politických proudů Národní strany a později Lidové strany na Moravě. Poznání historie a aktivit spolku může přispět k poznání procesu formování a diferenciace české politické reprezentace na Moravě v poslední třetině 19. století.

6

2. Politický vývoj v českých zemích v 60. a 70. letech 19. století Vítězství nad revolucí umožnilo vládě ještě jednou se pokusit o vytvoření jednotného a centralizovaného státu. Byla přebudována a modernizována celá státní správa, aby se stala účinným nástrojem centralizačních snah. V revolučních letech 1848 – 1849 byla zrušena stará stavba státní správy. Do čela měst a obcí se dostala obecní zastupitelstva volená měšťany a sedláky. V letech 1849 a 1850 byla obecní zastupitelstva zvolena, pak se již volby nekonaly, a tak zvolená zastupitelstva a starostové spravovali obce až do začátku šedesátých let. Princip samosprávy zůstal v padesátých letech zachován jen v okleštěné formě, a to pouze v nejnižším článku, v obecní samosprávě. Zato byl dobudován celý systém státní správy tím, že byly zřízeny okresní úřady, které spravovaly souvislá území. V jejich čele stáli okresní hejtmani, úředníci, kteří byli v prvních letech podřízeni krajským hejtmanům. Některým větším městům, statutárním městům, bylo svěřeno právo, aby jejich městský úřad, magistrát, v čele s voleným purkmistrem, vykonával pravomoc okresního hejtmanství. V Čechách to byla jen Praha a Liberec, na Moravě a ve Slezsku: Brno, Olomouc, Kroměříž, Uherské Hradiště, Jihlava, Znojmo, Opava a Frýdek. Tato města byla přímo podřízena místodržitelství v Praze či v Brně nebo zemskému úřadu v Opavě. Vnitřní řečí úřadů byla němčina. Místodržitelství podléhala ministerstvu vnitra.1 Reakce postihla celý politický a kulturní život. Politická reakce zaměřila svou pozornost na všechno, v čem se ještě zachovala atmosféra revolučního roku. Nejvíce byla pronásledována žurnalistika. Po vydání nového tiskového zákona v květnu 1849 zanikla většina českých novin. Zákon vyžadoval vysoké kauce a zakazoval kolportáž. V lednu 1850 podlehly i Havlíčkovy Národní noviny. V srpnu 1851 pak musel Havlíček upustit i od vydávání Slovana a byl odvezen do jihotyrolského Brixenu, kde mu byl přikázán nucený pobyt. Krátce po návratu zemřel roku 1856 na tuberkulózu. Jediná česká skupina, která se mohla v první polovině padesátých let podílet na velmi ohraničených možnostech politického života, byli konzervativci. Nespokojenost obyvatelstva oslabovala absolutistický režim, rozhodný podnět k jeho pádu však vyšel z mezinárodní politiky. Východní otázka, spor o nové uspořádání poměrů na Balkánském poloostrově, přivedla do konfliktu zájmy Romanovců a Habsburků. Navenek stále ještě zdůrazňovaná solidarita panovníků z boží milosti utrpěla těžkou ránu rakouským postojem za krymské války. Iniciativa sardinského premiéra Cavoura přivedla vojska 1

BUTVIN Jozef, HAVRÁNEK Jan: Dějiny Československa 3. Od roku 1781 do roku 1918. Praha: SPN, 1968, s. 239 – 242.

7

nejvyspělejšího italského státu na krymské bojiště. Když pak roku 1859 došlo k nové válce mezi Rakouskem a Sardinií, přišla Italům na pomoc francouzská vojska a ve dvou bitvách u Magenty a Solferina byla rakouská armáda poražena. Napoleon III. vyjednal pak s Františkem Josefem hlavní zásady míru, který oslabil Rakousko ztrátou Lombardie. Tato válka otevřela stavidla ke sjednocení Itálie a k dokončení přeměny habsburské říše v konstituční stát.2 Zanedlouho po porážkách na italských bojištích byl v srpnu 1859 propuštěn Alexandr Bach, šéf nejvyššího policejního úřadu Johann Kempen a císařův osobní pobočník Karl Grünne.3 Na Bachovo místo byl povolán konzervativní polský šlechtic hrabě Agenor Goluchowski. Jen pomalu se uvolňoval tuhý policejní režim. Císař svolal v březnu 1860 poradní sbor, rozmnoženou říšskou radu, do níž povolal vedle úředníků a církevních hodnostářů 27 šlechtických velkostatkářů, a 8 představitelů buržoazie. V tomto sboru, v němž Češi nebyli vůbec zastoupeni, zazněl požadavek federalizace říše na základě historicko-právních celků. K maďarskému konzervativnímu magnátu A. Szécsenymu se v této věci připojil i představitel konzervativní vysoké šlechty z Čech, hrabě Jindřich Clam-Martinic. Jejich stanovisko tu zaznělo mnohem důrazněji než požadavky představitelů německé buržoazie, kladoucí důraz na ústavnost a kontrolu státního hospodářství volenými orgány. Po rozpuštění tohoto sboru, ale pod dojmem jeho stanoviska vydal císař 20. října 1860 Říjnový diplom, „trvalý neodvolatelný základní zákon státu“, který stanovil zásady politického zřízení monarchie. Císař se zřekl absolutismu a ustanovil, že základními zákonodárnými činiteli by měly být zemské sněmy, skládající se ze čtyř kurií: duchovenstva, šlechty a velkostatkářů, měst a venkovských obcí. Zemím měly být oktrojovány nové ústavy. Stočlenná říšská rada, která měla být volena zemskými sněmy, měla rozhodovat o povolení státního rozpočtu, v ostatních společných věcech, jimiž měly být politika zahraniční a vojenská, ale též finanční, dopravní a obchodní, měla mít jen poradní hlas.4 Říjnový diplom byl závažným, avšak vcelku stručným dokumentem, který měl být podrobněji

rozveden

dalším

zákonodárstvím.

Připouštěl

jak

centralistickou,

tak

federalistickou interpretaci, a proto se o jeho naplnění sváděl urputný politický boj. Od počátku se rýsovaly v podstatě tři možnosti řešení ústavního problému a každá z nich měla své specifické varianty: 2

BUTVIN Jozef, HAVRÁNEK Jan: Dějiny Československa 3. Od roku 1781 do roku 1918. Praha: SPN, 1968, s. 251 – 252. 3 URBAN Otto: Česká společnost 1848 – 1918. Praha: Svoboda, 1982, s. 139. 4 BUTVIN Jozef, HAVRÁNEK Jan: Dějiny Československa 3. Od roku 1781 do roku 1918. Praha: SPN, 1968, s. 253 – 254.

8

1) Centralistická koncepce trvala na předchozím pojetí monarchie jako unifikovaného jednotného státu. Počítala s naprostým odstraněním absolutismu a vybudováním politického systému pokud možno centralizované jednotné státní moci jak v oblasti výkonné, tak zákonodárné moci. 2) Federalistické koncepce usilovaly o co nejširší přenesení moci do jednotlivých částí, tj. o faktickou decentralizaci. Těžiště politické moci mělo být v „organických částech“ (země, skupiny zemí apod.), společné orgány měly mít víceméně integrující a koordinující funkci. V tomto období lze rozlišit dva hlavní typy federalismu, a to tzv. historickoprávní federalismus, zdůrazňující politickou zvláštnost historicky se utvořivších subjektů bez ohledu na národnostní a jiná hlediska a tzv. etnický federalismus, který chtěl vytvářet nové dílčí celky na základě národnostního principu. V politických podmínkách 60. let měl jednoznačnou převahu historickoprávní federalismus. 3) Dualistická koncepce, spočívající v naprosté svrchovanosti uherského království a v jeho zvláštním spojení s ostatními zeměmi monarchie. Konzervativně federalistickou koncepci zastával také A. Goluchowski, který chtěl ve vysloveně konzervativním smyslu realizovat jednotlivé závěry Říjnového diplomu. Proti tomu se však zformovala silná a různorodá opozice, která prosadila v prosinci 1860 jeho pád a na jeho místo pomohla centralisticky smýšlejícímu Antonu von Schmerilngovi. Za těchto okolností bylo pochopitelné, že soubor zákonů ze dne 26. února 1861, kterými mělo být ústavní dílo detailněji propracováno a dovršeno, byl v zásadě centralistickou interpretací Říjnového diplomu.5 Tato únorová neboli Schmerlingova ústava byla ve skutečnosti komplexem zákonů, obsahujícím vedle základního zákona státního o říšské radě i základní zákony zemské a volební řády zemských sněmů a říšské rady. Nejvýznamnějším zastupitelským sborem se stala říšská rada, která se skládala z panské a poslanecké komory. V panské sněmovně zasedali vedle arciknížat a biskupů s knížecím titulem doživotně jmenovaní „vynikající mužové, kteří se zasloužili o stát, nebo církev, vědu nebo umění“. Složení panské sněmovny zaručovalo, že bude vždy konzervativním elementem. Členové poslanecké sněmovny měli být voleni – delegováni jednotlivými zemskými sněmy podle předem stanoveného klíče. Říšská rada měla reprezentovat jednotu říše, zároveň však její struktura již sama obsahovala výrazný rys dualismu. Měla se totiž scházet ve dvojím složení. Jako širší říšská rada měla za účasti

5

Dějiny Československa II. 1648 - 1918. Praha: SPN, 1990, s. 355 – 356.

9

uherských zástupců projednávat záležitosti společné celé říši, jako užší říšská rada měla bez jejich účasti projednávat zákony týkající se všech zemí neuherských.6 Poslanecká sněmovna měla mít celkem 343 členů, a to 203 poslanci z neuherských a neitalských zemí, přičemž na Čechy připadalo 54, na Moravu 22 a na Slezsko 6 poslanců.7 Na zemských sněmech vedle poslanců tří základních kurií – velkostatků, měst a venkovských obcí – zasedali volení zástupci obchodních a živnostenských komor a katoličtí biskupové a rektoři universit jako virilisté. Český zemský sněm se skládal z 241 členů. Mezi nimi bylo 5 virilistů, 70 velkostatkářů, 15 zástupců obchodních komor, 72 poslanců volených ve městech a 79 zástupců venkovských obcí.8 Moravský zemský sněm se skládal ze 100 členů. 2 byli virilisté – olomoucký arcibiskup a brněnský biskup, 30 poslanců bylo voleno v kurii velkostatku, 6 poslanců volily obchodní komory (3 brněnská a 3 olomoucká), 31 poslanců volila města a skupiny městské a 31 poslanců bylo voleno v okresech venkovských obcí. Poslanci byli do sněmu voleni na 6 let, ale císař měl právo sněm bez ohledu na dobu jeho trvání rozpustit.9 Úkolem zemských sněmů, zahájených počátkem dubna bylo zvolit delegáty do říšské rady, která byla svolána na 29. dubna 1861. Češi vstoupili na půdu zemského sněmu bez státoprávního ohrazení, podali však protest proti nespravedlivému volebnímu řádu. Čeští poslanci v Brně, kteří postupovali ve shodě s Prahou, podali 9. dubna na sněmu samostatný protest, podobný tomu, jaký podali Češi na českém sněmu, ale ohradili se i proti porušení práva moravského markrabství a vyslovili se pro státoprávní spojení všech tří zemí koruny České. Bylo to poprvé, kdy čeští poslanci na Moravě takto vystoupili jako celek. Byla to známka překonání moravského patriotismu a přiznání se k politickému programu národně uvědomělých Čechů.10 Volební výbor tvořící se moravské národní strany v čele s dr. Aloisem Pražákem, Janem Helceletem, Ignácem Wurmem, Františkem Mathonem a Janem Lachnitem již v předvolebním provolání definoval postavení Moravy v rámci zemí koruny české a odůvodnil tím formálně nárok na samostatnou moravskou politiku, kterou národní strana za Pražákova vedení na Moravě skutečně realizovala.11

6

BUTVIN Jozef, HAVRÁNEK Jan: Dějiny Československa 3. Od roku 1781 do roku 1918. Praha: SPN, 1968. s. 256. 7 URBAN Otto: Česká společnost 1848 – 1918. Praha: Svoboda, 1982, s. 151. 8 BUTVIN Jozef, HAVRÁNEK Jan: Dějiny..., s. 257. 9 SKOPALÍK František: Zemský sněm markrabství moravského od roku 1861 až do konce roku 1885. Brno, 1886, s. 5. 10 TOBOLKA Zdeněk: Politické dějiny Československého národa od r. 1848 až do dnešní doby. Díl II. 1860 – 1879. Praha 1933. s. 59 – 60. 11 URBAN Otto: Česká společnost 1848 – 1918. Praha: Svoboda, 1982, s. 168.

10

Princip kontinuity státního práva království českého a markrabství moravského hájila tehdy důsledně v Praze i v Brně jen konzervativní šlechta. V Čechách v čele akce šlechty stál hrabě Clam-Martinic a kardinál Bedřich kníže Schwarzenberg, na Moravě Egbert Belcredi a Hugo kníže Salm.12 Druhou skupina velkostatkářů, která se hlásila k centralismu a spolupracovala s německými liberály, vedl v Čechách Karel Auersperg. Na českém zemském sněmu tvořili poslanci Národní strany vedené F. Palackým a F. L. Riegrem asi třetinu poslanců, a i přes spolupráci s konzervativními velkostatkáři zůstala na sněmu v menšině. Na moravském sněmu, kde Češi neuspěli v městských volebních okresech, zůstali s 20 poslanci zvolenými na venkově v menšině mezi 100 členy zemského sněmu, ačkoli tvořili více než 70% obyvatel Moravy.13 Volba poslanců do říšské rady byla pro české lidové politiky obtížnou otázkou. Většina poslanců, v jejímž čele stál František Palacký a k níž se klonilo veřejné mínění, byla proti obeslání říšské rady a proti volbám do ní. Menšina, vedená z počátku F. L. Riegrem, se přimlouvala za obeslání říšské rady. Většina poslanců soudila, že se do říšské rady nemá volit dříve, než bude jisté, že na říšskou radu přijdou Maďaři, Chorvati a Poláci, a dokud nebude oktrojován nový volební řád, který by Čechům dával spravedlivější zastoupení. Názor většiny by byl patrně v klubu českých poslanců zvítězil, kdyby se nebyl kardinál Schwarzenberg vlivem hraběte Clama-Martinice, ujal úlohy prostředníka a nebyl osobně v klubu přemlouval poslance, aby se přiklonili k názoru menšiny, vykládaje jim, že tím zabrání možnosti dualismu, jehož se tolik obávali. Český klub se nakonec rozhodl volit delegáty do říšské rady, ale s ohrazením. Z Čech přišlo do říšské rady 20 poslanců a z Moravy 4 čeští zástupci. F. Palacký byl povolán jako jediný Čech do panské sněmovny. Na říšské radě se federalisté ocitli v menšině, nemohli tam prosadit své názory. Z tohoto důvodu v červnu 1863 vyhlásilo 11 českých poslanců pasivní opozici, přestali navštěvovat jednání říšské rady a protestovali proti Únorové ústavě dovolávajíce se Říjnového diplomu. Ostatní čeští poslanci, až na tři, se vzdali mandátu. O rok později opustili říšskou radu i čeští poslanci z Moravy.14 Moravané se v červnu 1863 usnesli, že není důvod neúčastnit se porad říšské rady, pokud se říšská rada nebude pouštět do záležitostí, které jsou v kompetenci širší říšské rady. Čeští poslanci z Moravy se stali na říšské radě zastánci té politiky, kterou dříve dělal celý Český klub. Bděli především nad tím, aby nebyla kompetence říšské rady jako užší překračována. Když v říjnu 12

TOBOLKA Zdeněk: Politické dějiny Československého národa od r. 1848 až do dnešní doby. Díl II. 1860 – 1879. Praha, 1933. s. 60. 13 BUTVIN Jozef, HAVRÁNEK Jan: Dějiny Československa 3. Od roku 1781 do roku 1918. Praha: SPN, 1968. s. 258 – 260. 14 Tamtéž, s. 260.

11

1864 vykonal sedmihradský sněm jako jediný z uherských zemí volbu do říšské rady, cítili moravští poslanci, že za této nové situace bude pro ně těžké dokazovat, že říšská rada je užší a proto nekompetentní. Postupně se pak v listopadu a prosinci 1864 všichni čtyři Moravané: A. Pražák, J. Helcelet, J. E. Bílý a V. Kostelník vzdali mandátů.15 V politickém životě záhy v šedesátých letech dochází k vyhraňování směrů. Proti vedoucím českým politikům, kteří většinou vyšli z řad národních liberálů z roku 1848 – Palackému, Riegrovi, Braunerovi – staročechům – se již v roce 1861 začala stavět skupina mladočechů, v níž nejvýznamnější místo vedle bratří Grégrů – Julia, majitele Národních listů, a Edvarda, lékaře a řečníka – měl radikál z r. 1848 Karel Sladkovský a demokraticky smýšlející kníže Rudolf Thurn-Taxis. Za polského povstání roku 1863 se rozpory mezi mladočechy a staročechy vyostřily. Zatímco mladočeši se postavili na stranu Poláků, staročeši, kteří stáli v čele české politiky, hleděli na polské povstání r. 1863 z hlediska slovanských zájmů, pro něž pokládali za nebezpečné oslabení Ruska. Rozpory se prohloubily, když koncem roku 1863 založili staročeši proti Národním listům svůj deník Národ.16 Na přelomu let 1863 – 1864 došlo již k přímým pokusům o dovršení roztržky a založení samostatné liberální národní strany. Jedním z hlavních iniciátorů formujícího se radikálně demokratického křídla byl tehdy kníže Rudolf Thurn-Taxis. K otevřenému rozkolu nakonec nedošlo, ale přesto se od té doby již všeobecně hovořilo o dvou liniích české národní strany, a to o tzv. staročeších a mladočeších.17 Přes veškeré úsilí se nepodařilo Únorovou ústavu realizovat. Schmerlingova vláda byla ignorována nejen uherskými, italskými a pak také českými politiky, ale postupně byla vystavena i kritice původně provládních zástupců německé liberální buržoazie. Vzhledem ke stále se zhoršujícím vztahům s Pruskem a dalším zahraničněpolitickým komplikacím bylo v létě 1865 rozhodnuto podstatně změnit dosavadní politický kurs. Tvůrce a představitel únorového systému Schmerling byl 27. 7. 1865 s většinou dalších ministrů odvolán z funkce státního ministra a na jeho místo byl jmenován dosavadní český místodržící hrabě Richard Belcredi, který smýšlením směřoval ke skupině federalisticky orientovaných konzervativních aristokratů.18 Nový ministerský předseda zastavil hned 20. září 1865 platnost Únorové ústavy. Češi uvítali jeho příchod s přehnaným optimismem, uherský sněm mu kladl kategoricky podmínku 15

TOBOLKA Zdeněk: Politické dějiny Československého národa od r. 1848 až do dnešní doby. Díl II. 1860 – 1879. Praha, 1933. s. 68 – 71. 16 BUTVIN Jozef, HAVRÁNEK Jan: Dějiny Československa 3. Od roku 1781 do roku 1918. Praha: SPN, 1968. s. 262. 17 Dějiny Československa II 1648 – 1918. Praha: SPN, 1990. s. 360. 18 Dějiny Československa II 1648 – 1918. Praha: SPN, 1990. s. 360.

12

plného respektování uherského státního práva a ústavy z roku 1848. Také mezi německou liberální buržoazií se ozývaly hlasy příznivé dualismu. Jednání načas přerušila pruskorakouská válka.19 Události ve Šlesvicku a Holštýnsku daly poslední podnět ke střetnutí, které mělo rozhodnout o hegemonii v Německu. 15. června 1866 vstoupila pruská vojska do Saska a o týden později do Čech. Zároveň začala válku s Rakouskem Itálie. 24. června byla italská vojska poražena u Custozzy, ale rozhodující pro průběh války byl postup pruské armády, která 3. července 1866 u Hradce Králové porazila rakouská vojska. Válka byla touto bitvou rozhodnuta a v Mikulově byl 28. července dojednán předběžný mír, který byl 23. srpna podepsán v Praze. Rakousko souhlasilo s rozchodem Německého spolku a zavázalo se nezasahovat do německých záležitostí. Tak bylo rozhodnuto o vedení Pruska při sjednocování Německa. Itálie získala v této válce Benátsko. Po zdrcující vojenské porážce nebylo myslitelné, aby proces rozkladu vnější moci přerostl také do oblasti vnitřní politiky. Východisko bylo nalezeno v kompromisu dvou nejvlivnějších politických sil –německých a maďarských liberálů. Sblížení stanovisek těchto dvou stran umožnilo revidovat základy vládní politiky, ve které hrál od října 1866 stále významnější roli nově jmenovaný ministr zahraničí Fridrich F. Beust. Na jednání zástupců vlády a uherského sněmu v zimě 1866 – 1867 došlo k dohodě, která do značné míry vycházela vstříc původním požadavkům většiny uherského sněmu. Na jejím základě byla v plné míře obnovena uherská státnost, v únoru 1867 jmenováno samostatné uherské ministerstvo v čele s Gyulou Andrássym a v létě 1867 korunován František Josef I. v Budíně na uherského krále.20 Tak byl vytvořen právní stav, který trval až do roku 1918. Monarchie rakousko-uherská byla unií dvou států, které měly společnou zahraniční politiku, společné vojsko a společné finanční záležitosti. Rozpočty společných ministerstev projednávaly delegace, do nichž volily zákonodárné orgány obou částí říše po 60 poslancích. Delegace se scházely střídavě ve Vídni a Pešti a projednávaly společné záležitosti sice současně, ale nikoliv společně. Jejich usnesení musela být shodná a v platnost vstupovala podpisem panovníka.21 Nezdar české politiky, zklamání nadějí vkládaných do vlády Belcrediho a rozhodnutí o dualistickém uspořádání říše vyburcovaly české národní hnutí k veliké aktivitě. První příležitost k demonstraci proti vládní politice poskytla národopisná výstava v Moskvě r. 1867. 19

BUTVIN Jozef, HAVRÁNEK Jan: Dějiny Československa 3. Od roku 1781 do roku 1918. Praha: SPN, 1968. s. 263. 20 Dějiny Československa II 1648 – 1918. Praha: SPN, 1990. s. 364 – 365. 21 BUTVIN Jozef, HAVRÁNEK Jan: Dějiny Československa 3. Od roku 1781 do roku 1918. Praha: SPN, 1968. s. 266.

13

Palacký a Rieger se marně pokusili o zprostředkování v rusko-polském zápase. Návštěva v Petrohradě vyvrcholila audiencí u cara Alexandra II., ovšem politickou podporu u něj Češi nezískali. Vedoucí české kruhy využily každé příležitosti k národní manifestaci, která měla vždy víceméně protivládní charakter. Při vyzvedávání základního kamene pro Národní divadlo z Řípu se sešlo 10. května 20 000 osob z okolí. Bylo to první shromáždění z celé řady politických schůzí pod širým nebem nazvaných tábory lidu. Iniciátory a hlavními řečníky na táborech lidu byli mladočeští politikové, ale ani předáci staročechů nechyběli mezi řečníky. Za této atmosféry rozvoje lidového opozičního hnutí se čeští poslanci neúčastnili jednání zemského sněmu, který 13. dubna 1868 opustili. Na počátku podzimního zasedání, 22. srpna 1868, vyhlásili deklaraci, nejrozhodnější vyjádření státoprávního stanoviska českých politiků. Odmítali právoplatnost Prosincové ústavy a trvali na tom, že „spojení zemí koruny české s ostatními zeměmi bylo a jest pouze dynastické, to jest pouze společnou známkou dědičnosti v téže dynastii podmíněné“.22 Na moravském sněmu podali moravští federalisté podobné prohlášení 24. 8., jeho autorem byl A. Pražák. V tomto osvědčení čeští poslanci spolu s biskupy a některými členy konzervativní šlechty rovněž odmítli obeslat říšskou radu. Moravští politici se rozhodli ke stejné taktice jen ze solidarity s českými kolegy. Byli přesvědčeni, že neúčast na sněmu nemůže dlouho vydržet. Federalističtí politici svou neúčastí na sněmech v Praze i v Brně neučinili sněmy k usnášení neschopnými. V českém i moravském sněmu byli poslanci vybídnuti, aby konali svou povinnost, když neuposlechli, byli zbaveni mandátů.23 V napjatém ovzduší se měly před podzimním zasedáním českého sněmu roku 1869 konat doplňovací volby za ty české poslance, kteří byli po předání Deklarace zbaveni mandátů. Všichni deklaranti kandidovali znovu, všichni byli také zvoleni a žádný s nich opět do sněmu nevstoupil.24 Ve vládě Eduarda Taaffa, která v září 1868 vystřídala vládu Karla Auersperga, došlo k rozkolu. Předseda vlády spolu s dvěma ministry – hrabětem Potockým a Bergerem – se vyslovili pro dohodu s opozičními národy, liberální většina ministrů je však přehlasovala a v lednu 1870 je císař propustil. Následující čistě centralistická vláda Leopolda Hasnera narazila na silný odpor. Říšskou radu opustili 31. března Poláci a spolu s nimi odešli i Rumuni, Slovinci a Italové. Již v lednu předtím odešli tyrolští klerikální poslanci. Politická 22

Tamtéž, s. 297 – 300. TOBOLKA, Zdeněk: Politické dějiny československého národa od r. 1848 až do dnešní doby. Díl II. 1860 – 1879. Praha 1933. s. 167 – 168. 24 URBAN Otto: Česká společnost 1848 – 1918. Praha: Svoboda, 1982. s. 240.

23

14

krize vrcholila. Funkce se ujala nová vláda, v jejímž čele stál hrabě Potocki. Ten odvolal z Prahy místodržitele barona Kollera, který tvrdě potlačoval českou opozici. Dvůr se snažil přimět české poslance k obeslání říšské rady, na níž by tak byla zajištěna federalistická většina. Císař reskriptem z 26. září ujistil, že se nechá korunovat za českého krále. Vyzval také sněm, aby zvolil své zástupce do říšské rady. Většina skládající se z českých poslanců a zástupců historické šlechty setrvala na stanovisku deklarace z roku 1868 a nevolila. Říšská rada se usnesla většinou jediného hlasu vypsat v Čechách přímé volby do říšské rady. Bezprostředně po vyhlášení Německého císařství odvolal František Josef I. Potockého vládu a počátkem února 1871 jmenoval nový kabinet hraběte Karla Hohenwarta. Tato vláda, ve které zasedali také konzervativní čeští politikové Josef Jireček a Karel Habětínek, měla aktivněji pokračovat v úsilí vypracovat oboustranně přijatelné podmínky rakousko-českého vyrovnání.25 Císař v srpnu 1871 rozpustil říšskou radu a ty zemské sněmy, na nichž měli centralisté většinu. Volby zajistily tentokrát většinu federalistům a byla připravena potřebná většina pro projednávání českého vyrovnání na říšské radě. Těžiště jednání se přesunulo do Prahy, do českého zemského sněmu. V důvěrných poradách, jichž se z české strany zúčastnili F. L. Rieger, vůdce moravských staročechů A. Pražák a představitel historické šlechty hrabě J. Clam-Martinic a za vládu Albert E. F. Schäffle, se dospělo k dohodě. Zásady vyrovnání byly vyjádřeny v 18 fundamentálních článcích. V prvních bodech se Království české připojovalo k úmluvě s Královstvím uherským, uznávala se politická i hospodářská opatření vyplývající z uherského vyrovnání a vysílalo se 15 poslanců přímo do rakousko-uherských delegací. Všechny záležitosti, jež nebyly prohlášeny za společné, náležely v zásadě do zákonodárství českého sněmu a v administrativním ohledu české zemské vládě. Další body pak uznávaly zvláštní společné záležitosti předlitavských zemí v oblasti obchodní a průmyslové politiky, ve věcech pošt, železnic, v úpravě vojenské služby a ve finančních záležitostech. Tyto věci měl spravovat místo říšské rady sjezd delegátů. Předlitavská vláda by se skládala jednak z odborných ministrů, jednak ze zemských ministrů, kteří by stáli v čele vlád jednotlivých zemí.26 Český zemský sněm přijal za nepřítomnosti německých poslanců fundamentální články, úpravu volebního řádu i zákon na ochranu národností. Moravský sněm vyslovil souhlas se zásadami fundamentálních článků a žádal obdobné postavení pro moravský zemský sněm,

25

Dějiny Československa II, 1648 – 1918. Praha: SPN, 1990. s. 371. BUTVIN Jozef, HAVRÁNEK Jan: Dějiny Československa 3. Od roku 1781 do roku 1918. Praha: SPN, 1968. s. 306 – 307. 26

15

přičemž svazek s druhými zeměmi koruny české měl být vyjádřen v úřadu společného královského českého kancléře pro všechny tři země koruny české. Slezský sněm, který měl německou liberální většinu, se však proti fundamentálkám ostře ohradil.27 Soubor návrhů byl předán panovníkovi a očekávalo se, že bude bez zvláštních průtahů přijat jako základ vyrovnání. Ale v rozhodujících chvílích se proti fundamentálním článkům a s nimi spojeným návrhům velice hlasitě ozvala silná opozice. Krajně odmítavé stanovisko zaujímali představitelé německé liberální buržoazie, kteří v nich viděli konec centralismu v dualistickém provedení. Námitky motivované zahraničněpolitickými ohledy, vznesl rovněž ministr zahraničí Beust. Po vládních poradách mezi 20. a 26. 10. 1871 císař těmto tlakům ustoupil a proti původnímu záměru dohodnutá ujednání odmítl. Hohenwartova vláda podala vzápětí demisi a pokus o rakousko-české vyrovnání byl zmařen. Po nezdaru rakousko-českého vyrovnání ztratili čeští liberálové na jaře 1872 také pozice v českém sněmu. Sněm s federalistickou většinou byl v březnu rozpuštěn a v následujících tzv. chabrusových volbách, před kterými došlo k četným převodům pozemkového majetku ve prospěch tzv. ústavověrné šlechty, ztratila historická šlechta své postavení a čeští liberálové spojence. Čeští politici odešli ze sněmu a vrátili se k politice totální pasivní rezistence. Aby se nemohla opakovat situace z let 1867 – 1870, kdy byla říšská rada závislá na tom, zda ji některý sněm obešle, či nikoli, usilovala německá liberální většina o revizi ústavního zákona o volbách do říšské rady. Tyto snahy byly naplněny zákonem o přímých volbách ze dne 2. 4. 1873, jímž byl novelizován příslušný zákon z prosince 1867. Volby se měly nadále konat přímo a nezávisle na zemských sněmech. Současně byl také zvýšen počet poslanců z původních 203 na 353 a počet kurií pro volby do říšské rady rozšířen o kurii obchodních a živnostenských komor.28 V této kapitole je naznačen přehled politického vývoje v českých zemích od revoluce roku 1848 až do zavedení přímých voleb do říšské rady roku 1873. V tomto čtvrtstoletí došlo k podstatným politickým a společenským změnám. Díky uvolnění politického života dochází k rozmachu národně politického hnutí, jehož oporu tvoří především spolková činnost. Po vydání zákona, jímž bylo povoleno zakládání politických spolků, dochází k čilému rozvoji těchto organizací. V nich sdružené české měšťanstvo se snažilo o uvědomění českého národa.

27 28

Tamtéž, s. 308. Dějiny Československa II 1648 – 1918. Praha: SPN, 1990. s. 373.

16

politické a národní

3. Počátky spolků po r. 1848, spolkový zákon z r. 1867, brněnské spolky Společensko-politická situace revolučního roku 1848 vedla k přímé politizaci řady spolků. Jejich shromáždění se využívala ke svobodným diskusím a kontrole zákonodárství prostřednictvím petičního práva. Vytvořil se speciální vztah mezi konstituční ústavou a spolkovým právem. Mezi liberálními požadavky základních občanských práv figurovalo i petiční právo a právo tvořit spolky, což bylo zakotveno i v oktrojované ústavě z dubna 1848. Velmi progresivně formuloval základní práva ústavní výbor říšského sněmu v osnově říšské ústavy. K vlastní realizaci již nedošlo. Po vítězství reakce vyšel zákaz demokratických a dělnických klubů a spolků. Stadionova ústava sice zaručovala právo tvořit spolky, ale nevstoupila nikdy v platnost. Prozatímní účinností byl nadán císařský patent z března roku 1849 upravující výkon spolčovacího a shromažďovacího práva deklarovaného březnovou ústavou. Politickým spolkům byla předepsána sice jen ohlašovací povinnost, ale jejich činnost nesměla zasahovat do oboru zákonodárné nebo výkonné moci a o každém zasedání musel být alespoň jeden den dopředu informován bezpečnostní úřad. Silvestrovské patenty z konce roku 1851 pak definitivně ukončily období zdánlivé ústavnosti, byla zrušena Stadionova ústava a všechna základní občanská práva včetně práva spolčovacího.29 Naznačený vývoj dovršil spolkový zákon z listopadu roku 1852, který navázal na předrevoluční zákon z roku 1843. Obnovoval starou povolovací praxi, kdy o založení spolků rozhodoval císař, ministerstvo vnitra nebo zemský politický úřad. Existence politických spolků se ani nepředpokládala, zákon obsahoval ustanovení zakazující spolky, které by zasahovaly do oblasti zákonodárství nebo veřejné správy. Všechny typy spolků byly dány pod dozor státní správy, jež sledovala činnost, schvalovala stanovy a pokud to bylo nutné, určovala spolkům zeměpanského komisaře, který dohlížel, aby spolek nepřekračoval hranice jemu uděleného povolení a schválené stanovy. Podobný přestupek se trestal úředním rozpuštěním spolku. Na popsaném právním stavu se nic nezměnilo ani po obnovení konstitučního zřízení v letech 1860 – 1861. V roce 1861 byl zřízen výbor říšské rady k vypracování zákonného návrhu pro zákon o spolčovacím, shromažďovacím, domovním právu a právu na ochranu osobní svobody a listovního tajemství. Vláda mezitím připravovala svou vlastní verzi spolkového zákona a v méně nápadné formě pokračovala v dosavadní praxi dozoru nad spolky.

29

E. DRAŠAROVÁ, Stát spolek a spolčování. In: Paginae historiae I., 1993, s. 154 – 156.

17

Vydání zákona o právu spolčovacím v listopadu roku 1867 znamenalo vítězství vládní předlohy. Došlo k návratu k ohlašovacímu systému z roku 1849, opět byly dovoleny politické spolky. Spolčovací, shromažďovací a petiční právo bylo zaručeno tzv. prosincovou ústavou z roku 1867. Následná zákonná opatření již jen doplňovala způsob realizace spolkového práva v oblasti sociálního zákonodárství a v oblasti hospodářství. Spolkový zákon z roku 1867 a některá ustanovení zákona z roku 1852 zůstaly v platnosti i po zřízení samostatného československého státu v roce 1918.30

Nejstarší spolky v našich zemích navazují na bratrstva, na kongregace, na literátské sbory a na střelecké společnosti. Již v první polovině 19. století existovalo na Moravě mnoho spolků, především čtenářských. Po porážce revoluce v letech 1848/49 reguloval absolutistický stát činnost spolků, vědom si nebezpečí, které může spolčování znamenat pro tak zvaný veřejný pořádek.31 Přes tyto překážky však počet spolků v rakouské monarchii i přímo na Moravě rychle stoupal. Statistické výkazy sestavovalo moravské místodržitelství a od roku 1866 převzala spolkovou statistiku c.k. centrální statistická komise.32 Podle údajů místodržitelství bylo roku 1856 na Moravě 203 spolků. Z toho 70 spolků náboženských, 4 dětské opatrovny, 1 spolek pro podporu vzdělání pracující třídy, 1 ochranovna pro opuštěné děti, 4 spolky tovaryšů, 7 dobročinných spolků, 17 spolků pro podporu nemocných, 17 pohřebních spolků, 5 ošetřoven, 2 spořitelny, 2 zemědělské společnosti, 1 geologický spolek, 7 spolků řemeslnických, 1 společnost pro stavbu železnic, 1 hasičská pojišťovna, 4 umělecké spolky a 57 kasin a čtenářských spolků. Tato statistika však není přesná a chybějí v ní i některé spolky doložené již k roku 1854.33 K velkému rozmachu spolkového života u nás dochází pak na sklonku šedesátých let a zvláště po obnovení ústavnosti v letech 1860 – 1861. Rozšiřuje se na příklad počet spolků sloužících k podpoře řemesla. Roku 1862 je založena Záložná pokladnice řemeslníků v Brně, o rok později Spolek brněnských řemeslníků. Pro německou vládnoucí buržoazii se však zdály být daleko nebezpečnější některé národní spolky české, pomocí nichž se rostoucí česká buržoazie domáhala čím dál tím víc účasti na hospodářském a politickém životě. Proto byly od roku 1864 pod zvláštním dozorem místodržitelství tyto české spolky: Čtenářský spolek 30

Tamtéž, s. 157 – 161. RADIMSKÝ, Jiří: Nejstarší spolky na Moravě s přihlédnutím ke spolkům dělnickým. In: ČMM, roč. 73, 1954, s. 108. 32 DRAŠAROVÁ, EVA: Stát, spolek, spolčování. In: Paginae historiae I., 1993, s. 165. 33 RADIMSKÝ, Jiří: Nejstarší spolky na Moravě s přihlédnutím ke spolkům dělnickým. In: ČMM, roč. 73, 1954, s. 108 – 109. 31

18

v Blansku, Čtenářský spolek Velen v Boskovicích, Beseda v Brně, Občanská beseda ve Frenštátě pod Radhoštěm, Český čtenářský spolek v Holešově, Čtenářský spolek v Přerově a Měšťanská beseda v Třebíči.34

Přes značný hospodářský rozvoj Brna se za Bachova absolutismu nemohl rozvinout ve městě čilejší veřejný a politický život, protože byl podvázán omezujícími zákony a předpisy. Většina spolků, které vznikly v revolučním roce 1848, zanikla a dále působily jen některé nepolitické spolky a organizace vědeckého, kulturního či nábožensko-dobročinného zaměření. Byla to například zemská a utrakvistická C. k. moravsko-slezská společnost orby, přírodovědy a vlastivědy. Pokroková česká organizace na Moravě, Národní jednota sv. Cyrila a Metoděje, omezila svou činnost na vydávání knih, podporování knihoven, čítáren, přírodozpytných sbírek a uměleckých děl. Byla vystavena tlaku reakce a konzervativního kněžstva, které z ní vystoupilo a založilo Dědictví sv. Cyrila a Metoděje. Vydávala jen literárně vědecký vzdělávací kalendář a v roce 1854 se změnila v Matici moravskou, která si vzala za úkol podle vzoru Matice české v Praze podporovat českou literaturu na Moravě. Po vydání Únorové ústavy 1861 se politické poměry poněkud uvolnily, ale veřejný a politický ruch se v Brně rozvíjel velmi pomalu. Chyběly zkušenosti, tradice i stabilní podmínky. Až do roku 1867 nebyl revidován spolkový zákon z roku 1852, který zakazoval politické sdružování, a tak se politický a společenský život soustřeďoval v různých vzdělávacích a kulturních spolcích nebo kolem nově zakládaných politických novin a časopisů. České měšťanstvo a inteligence se scházely v českém Čtenářském spolku, který vznikl roku 1861 a jehož dlouholetým předsedou byl advokát dr. Jan Lachnit. Vedle čtenářských spolků byly v Brně v šedesátých letech důležitými ohnisky společenské zábavy, kulturního snažení i národní výchovy pěvecké spolky, například spolek Brněnská beseda. Fyzickou zdatnost začaly v té době pěstovat tělocvičné spolky, a to německý Turnverein a český Moravský tělocvičný spolek založený roku 1862 profesorem techniky dr. Janem Helceletem. Činnost českého spolku však záhy upadla a roku 1867 zcela zanikla, ale již v říjnu příštího roku byla obnovena, tentokrát zásluhou Tělocvičné jednoty Sokol v Brně.35

34

RADIMSKÝ Jiří: Nejstarší spolky na Moravě s přihlédnutím ke spolkům dělnickým. In: ČMM, roč. 73, 1954, s. 111 – 112. 35 DŘÍMAL, Jaroslav, PEŠI, Václav: Dějin města Brna 2, Brno: Blok, 1973, s. 25.

19

K rozmachu spolkového života dochází potom zejména v letech 1863 – 1864 a hlavně pak koncem 60. let, kdy kromě spolků vzdělávacích jsou zakládány i spolky hospodářské, řemeslnické a občanské záložny, jejichž hlavním účelem bylo získání kapitálu, aby česká buržoazie mohla zdárně konkurovat buržoazii německé.36 Zakládání politických spolků v této době nebylo možné, neboť podle císařského patentu z listopadu 1852 nebyla povolena činnost spolků s účely politickými a sociálními. Středisky národního života se tak nutně musely stát spolky vzdělávací a hospodářské, jejichž působnost však byla spolkovým zákonem značně omezena a které se nesměly ve své činnosti zabývat otázkami politickými a náboženským. Jejich zaměření však bylo ve skutečnosti politické a bylo v souladu s českým národním hnutím, které však v této době mělo na Moravě ještě značně kulturní ráz. Tyto spolky zejména šířily národní uvědomění, podílely se skrytě na volební agitaci, působily pro federalistické kandidáty apod., nemohly však vystupovat na veřejnost zcela otevřeně jako spolky politické, nechtěly-li riskovat případné zastavení činnosti a rozpuštění pro překročení stanov.37 Situace k utváření politických organizací dozrála teprve koncem 60. let, kdy vydáním prosincové ústavy a nového spolkového zákona z listopadu 1867 byl splněn jeden ze základních předpokladů rozvoje politického života a kdy bylo povoleno zakládání politických spolků, i když byly podrobeny některým omezením, z nichž nejdůležitější bylo, že nesměly tvořit filiálky a svazy a nemohly vstupovat do spojení s ostatními spolky. Proces zakládání českých politických spolků je velmi důležitý, neboť zejména na Moravě je současně procesem formování mladočeské opozice v národní straně. Pro pasivitu moravské české buržoazie je typické, že první skupinou, která využila nového spolčovacího zákona z listopadu 1867, byla německá liberální buržoazie na Moravě. Liberálním německým politickým spolkům, které bezvýhradně podporovaly politiku vídeňské vlády, nebyly kladeny do cesty žádné překážky. Proto již 12. února 1868 byly místodržitelstvím potvrzeny stanovy spolku Deutscher Fortschrittsverein v Brně a spolek se ustavil 9. března. V krátké době měl již 389 členů, k nimž náležela valná většina brněnské liberální velkoburžoazie a německé buržoazní špičky téměř z celé Moravy.

36

JANÁK, Jan: Vznik prvních politických organizací moravské buržoazie počátkem 70. let 19. století. In: SMM, roč. 80, 1961, s. 205. 37 Tamtéž, s. 205.

20

Také německá konzervativní strana se počala konstituovat dříve než česká. Již 5. prosince 1869 byl založen v Brně spolek Katholisch-patriotisches Casino, který soustřeďoval nejreakčnější německé živly.38 Rok 1870 přinesl další rozšíření a upevnění organizací německé liberální strany, která od roku 1871 počala pořádat pravidelné roční stranické sjezdy všech svých moravských organizací. Česká národní strana, v této době na Moravě ještě jednotná, se omezovala pouze na občasné výzvy k zakládání českých politických spolků v moravských městech, k dalším krokům se však neodhodlala. Moravská orlice vyzývala v únoru 1868 k tomu, aby bylo využito nových zákonů o spolčovacím a shromažďovacím právu k zakládání politických a národohospodářských spolků. Výzva však nenalezla žádného ohlasu a teprve roku 1870 se otázka zřizování českých politických spolků dostávala znovu do popředí v souvislosti s volbami do sněmu a obecních zastupitelstev. V Moravské orlici se v květnu 1870 znovu objevuje výzva „Zřizujme spolky politické“ a otiskují se zde úředně potvrzené stanovy německých liberálních spolků, které mají sloužit jako vzor za zřizování českých politických spolků. O prospěšnosti politických spolků se i nadále pouze mluvilo a psalo, ke skutkům však nedošlo. V Olomouci se sice skutečně začalo jednat o ustavení politického spolku pro Olomouc a okolí, založen však nakonec nebyl. Olomoucký Našinec se pokusil tuto okolnost vysvětlit tím, že po zkušenostech se zákazy táborů si prý nikdo ani netroufal podat žádost o povolení politického spolku.39 V roce 1870 však skutečně došlo k vytvoření prvních českých politických spolků na Moravě. Stalo se tak v souvislosti s církevním koncilem, kterým církev reagovala na vzniklé nebezpečí, když dokončením sjednocení Itálie byl učiněn konec světské moci papeže. Na koncilu, na němž došlo k utužení řad církve, bylo kodifikováno dogma o neomylnosti papeže. Na koncilu bylo kodifikováno dogma o neomylnosti papeže, a byl dán signál k nástupu vlny bojovného katolicismu zahájením křížového tažení proti liberalismu. Tomuto účelu měly sloužit především katolické politické jednoty, které začaly být zakládány na Moravě. Tyto jednoty, jejichž hlavním účelem bylo hájení zájmů katolické církve, se mohly až do září 1872

38

JANÁK Jan: Vznik prvních politických organizací moravské buržoazie počátkem 70. let 19. století. In: SMM, roč. 80, 1961, s. 205 – 206. 39 Tamtéž, s. 207.

21

vydávat za jediná politická centra národní strany na Moravě, neboť až do této doby byly v této zemi jedinými českými politickými spolky.40 Přes jejich vyloženě konzervativní charakter byli však zpočátku, kdy jednoty byly jedinými českými politickými spolky na Moravě, alespoň někde jejich členy i lidé pokrokovějšího smýšlení. Například stanovy olomoucké jednoty byly podepsány nejen konzervativními kanovníky olomoucké kapituly, nýbrž i Josefem Černochem a pozdějším redaktorem Občana Josefem Vrlou. Soužití s bojovným katolicismem však nebylo delší dobu možné, a tak činnost jednot se stala již rok nato terčem útoků právě Vrlova Občana.41 Hlavním důvodem k odporu církevní hierarchie, a tím i katolických politických jednot proti centralismu a vídeňské vládě, byla její liberální politika, zejména zrušení konkordátu a vydání školských, interkonfesijních a manželských zákonů, jimiž se cítila zkrácena a ohrožena katolická církev. Hlavní činností katolických politických jednot bylo hájení zájmů církve a teprve na druhém místě hájení zájmů národních.42 Na rozdíl od české konzervativní strany nedosáhla německá konzervativní strana na Moravě ani zdaleka takového rozšíření. K německé klerikální straně náleželo především Katholisch-patriotisches Casino v Brně založené v prosinci 1869 a další německé katolické spolky v Jihlavě, Olomouci a ve Znojmě. Počet stoupenců brněnského Katolického patriotického kasina byl nepatrný a spolek byl prakticky stále před rozpadnutím. Ukazuje to na slabost německé konzervativní strany a sílu německých liberálů v Brně.43

40

JANÁK Jan: Vznik prvních politických organizací moravské buržoazie počátkem 70. let 19. století. In: SMM, roč. 80, 1961, s. 207 – 208. 41 Tamtéž, s. 208. 42 Tamtéž, s. 209. 43 Tamtéž, s. 211.

22

4. Národní strana na Moravě, situace ve straně na počátku 70. let, brněnský tisk Utlumení veškerého politického i veřejného života po roce 1849 zpomalilo genezi politických stran. Vznik národní strany tak spadal až do období všeobecného uvolnění v 60. letech 19. století. Její krystalizace souvisela jako u honoračních stran jinde v Evropě v první řadě spíše s formováním české parlamentární poslanecké frakce a jejího tisku než s organizováním širšího členského zázemí.44 Krystalizačním jádrem národní strany se stal poslanecký klub, v jehož čele na dlouhá léta stanul Alois Pražák a v období voleb také tzv. volební výbor národní strany. Tento zpočátku nevolený orgán, který se vytvořil před volbami roku 1861 z malé skupiny soustředěné kolem A. Pražáka (J. Lachnit, J. Helcelet, I. Wurm, F. Mathon), zůstával po desetiletí spolu s poslaneckým klubem jediným ústředím strany. Vedení strany bylo soustředěno v rukou skupiny brněnských poslanců, zejména z řad advokátů. Jejich komunikace se stoupenci se opírala kromě obecné agitace v tisku hlavně o osobní vazby na důvěrníky v jednotlivých regionech Moravy.45 Národní strana vzhledem k malému stupni organizovanosti a honoračnímu stylu politické práce jejích předáků zůstávala po celou éru honorační stranou na čele s výkonným výborem. Na jeho špici se od počátku 60. let jako oficiální vedení strany etablovala skupina politiků, kteří byli českou politickou veřejností akceptování nejen jako poslanci, ale také jako činitelé, na něž přešla do značné míry i reprezentace českého národního hnutí na Moravě. Ovšem ani toto vůdčí seskupení, které v následujících desetiletích prosazovalo politickou linii národní strany i proti tlakům ostatních frakcí a křídel, nebylo samo názorově vždy zcela jednotné. Zatímco A. Pražák, F.Šrom a A. Mezník reprezentovali spíše konzervativní politickou linii, ale se zřetelným odstupem od šlechty i katolického politického proudu, J. Helcelet, J. Fanderlik a W. Kusý byli laděni liberálněji. Ke konzervativně katolické politické orientaci měli nejblíže hlavně V. Brandl a I. Wurm.46

Vliv svobodomyslného hnutí, které se v Čechách počalo výrazněji formovat počátkem 60. let 19. století, se projevil také na Moravě. K prvním pokusům o změnu dosavadního směru

44

MALÍŘ, Jiří: Od spolků k moderním politickým stranám. Vývoj politických stran na Moravě v letech 1848 – 1914. Brno: MU Brno, 1996, s. 30. 45 Tamtéž, s. 34. 46 Tamtéž, s. 38.

23

české politiky na Moravě a její příklon k mladočešství došlo v letech 1864 – 1867. V roce 1864 došlo na Moravě k prvním pokusům o organizování mladočesky orientovaných živlů a žurnalistiky. V únoru vyšlo první číslo satirického časopisu Vosa, na jehož stránkách bylo útočeno na netečnost a nečinnost vůdců moravské národní strany a poukazováno na vzmáhající se klerikalismus. V čele Vosy stáli redaktor Michal B. Kříž, vydavatel Vilém Foustka a čelný přispěvatel František J. Kubíček. Hlavou této skupiny byl Vilém Foustka, rodák z Čech. Po svém příchodu do Brna zde Foustka zřídil knihtiskárnu, která byla první českou knihtiskárnou v Brně. Kromě Vosy se v ní tiskla i Moravská orlice.47 František J. Kubíček, který do Vosy přispíval, byl zároveň spolupracovníkem redakce Moravské orlice a spolu s Jindřichem Dvořákem se pokoušeli udávat tomuto listu v první polovině 60. let relativně pokrokový ráz. Narazili však na odpor kléru a také moravských národních vůdců, kteří se obávali soudních tiskových procesů a pokut. V roce 1964 byl však Foustka na tři měsíce uvězněn a zákrokem věřitelů došlo ke zhroucení jeho podniku. Po zániku Vosy v roce 1866 se skupina na čas odmlčela a k obnově její aktivity došlo až roku 1867, před volbami do moravského zemského sněmu. Tehdy se Vilém Foustka pokusil uspět proti oficiálním kandidátům Mathonovi a Zedníkovi. Předvolební kampaň moravských mladočechů však byla nedůsledná a Foustka uprostřed předvolebních příprav odstoupil. Po volebním neúspěchu mladočechů následoval již jen úpadek a rozklad jejich skupiny.48

Hlavním tiskovým orgánem národní strany na Moravě byla Moravská orlice, která začala vycházet 11. března 1863. Byl to první český list, který hlásal český národní program a myšlenku federalistického Rakouska. Opustil starou ideu moravského zemského vlastenectví i myšlenku, že na Moravě může mít úspěch jen malý lidový list. Se založením velkého českého listu v Brně nastaly národní straně na Moravě permanentní starosti o finanční zajištění nákladného podniku. Silnou konkurencí byl jak klerikální Hlas, tak olomoucký Našinec. Mnohé potíže redakce Moravské orlice vyplynuly také z moravských politických poměrů. Každý bojovnější projev redaktora byl důvodem k soudnímu postihu, který ohrožoval vydavatelskou kauci. Prohluboval také vnitřní rozpory v národní straně. Názorové nehody nepřerostly ovšem ještě v politickou diferenciaci, jako tomu bylo v Čechách. Současně byla redakce od roku 1869 nucena bojovat s listem Morava (později Moravan), který vláda subvencovala. Tento vládní lidový list měl čelit českému politickému vlivu na Moravě. Vydavatelem vládních novin se stal Václav Antonín Crha, dříve redaktor pražských 47 48

PERNES, Jiří: Vznik a počátky lidové strany na Moravě 1884 – 1896. Brno, 1975, (disertační práce), s. 7. Tamtéž, s. 9.

24

Národních listů. Ve skutečnosti stál za listem J. Chlumecký, který byl mluvčím ústavověrné šlechty a který vymohl novinám přímou finanční podporu vídeňské vlády.49 Od počátku svého brněnského působení byl Crha českou národní stranou upřímně nenáviděn a označován za zrádce. M. Hýsek o něm píše: „Tu jest příčina nenávisti, jež ho stíhala....Crha odpuzuje nadávkami a špínou celého svého listu, s rozkoší stříká blátem na všechny strany s úhořovitou úskočností vpadá do zad a citáty i sebevědomím se snaží imponovati jako vlastenecký mučedník. Není v celé české literatuře žurnálu tak hnusného, jako byla „Morava“.50 Mluvčím katolického křídla národní strany na Moravě byl politicko-náboženský Hlas. Liberální duch rakouské vlády a zákonů byly příčinou, že se roku 1870 katolická jednota svatoklementská, která měla dosud podle programu ráz ryze církevní, změnila v Katolickopolitickou jednotu sv. Cyrila a Metoděje a Hlas z časopisu církevního v Hlas, časopis politicko-náboženský. Na působení jednoty měly vliv zvláště dvě události: zabrání papežského státu Itálií a vyhlášení papežské neomylnosti na vatikánském koncilu. Od roku 1871 vycházel jako týdenník a od roku 1875 dvakrát týdně a měl ze všech českých novin na Moravě zdaleka nejvyšší náklad51

Občana založil počátkem srpna roku 1870 Josef Černoch jako „týdenník prostějovský“. J. Černoch byl zkušený redaktor, jenž ve druhé polovině šedesátých let vydával Olomoucké Noviny. Všímal si v nich nejvíc hospodářských a politických poměrů. Horlil pro národní tradice, ale nové liberální zákony potíral z církevního stanoviska.52 I Olomoucké Noviny byly stíhány konfiskacemi a Černoch byl několikrát odsouzen do vězení; proto odešel koncem r. 1869 do Berlína, kde byl spolupracovníkem J. V. Friče.53 Na jaře roku 1870 byl spolu s dalšími českými žurnalisty amnestován a vstoupil do redakce, kterou úplně přejal na konci roku.54 Když při zmatcích ve staročeském táboře na Moravě přestala na nějaký čas vycházet Moravská orlice, byla redakce občana koncem července 1872 přenesena do Brna.55 49

KUBÍČEK, Jaromír, ŠIMEČEK, Zdeněk: Brněnské noviny a časopisy od doby nejstarší až do roku 1975. Brno: Archiv města Brna, 1976 s. 93. 50 HÝSEK, Miloslav: Literární Morava v letech 1849 – 1885. Praha, 1911. s. 217 – 218. 51 KUBÍČEK, Jaromír, ŠIMEČEK, Zdeněk: Brněnské noviny a časopisy od doby nejstarší až do roku 1975. Brno: Archiv města Brna, 1976. s. 96. 52 Podle Hýska jím „vstupuje do moravské žurnalistiky první novinářská individualita, jež si skutečně dovedla celý život uhájiti samostatnost a se svými orgány žila i padala“. Studoval v Kroměříži a Olomouci. sTudoval bohosloví a práva působil jako vychovatel. „Byl vlastně již odkojen mladočešstvím.“, HÝSEK, Miloslav: Literární Morava v letech 1849 – 1885. Praha, 1911. s. 117 – 118. 53 Tamtéž, s. 118. 54 Tamtéž, s. 220. 55 Odpovědným redaktorem Moravské orlice, jež v této době stojí obsahově nejvýš, byl K. Flemich. Na počátku června 1872 zastavil vydávání Moravské orlice, takže národní strana byla bez tiskového orgánu půldruhého měsíce. Od 16. července 1872 bylo možno dál tisknout Moravskou orlici v nově zřízené Hniličkově tiskárně.

25

Na rozmezí šedesátých a sedmdesátých let dochází k radikalizaci lidového a národního hnutí a k růstu nespokojenosti s pomalým dobýváním národních i politických práv. Tento proces se neomezil jen na Čechy, ale přenesl se i na Moravu, a tak již v roce 1870 vidíme na Moravě nové středisko, z něhož se šířily mladočeské, svobodomyslné myšlenky. Byla to skupina většinou mladých lidí – ve zprávách brněnského policejního ředitele je nazývána skupinou „mladých doktorů“ – redaktorů a právníků, kteří se soustředili kolem časopisu Občan. V čele této skupiny stáli brněnští advokáti dr. Wolfgang Kusý a dr. Bedřich Hoppe, dále sem patřili např. advokátní koncipient dr. Josef Tuček, dr. Bartoloměj Janků aj.

27. července 1872 ve svém prvním brněnském vydání Občan otisknul program, ve kterém zdůrazňoval potřebu politických spolků56: „Má-li činnost naše politická potkati se s výsledkem, musíme si býti nejen vědomi toho, co chceme, nýbrž musíme býti i sjednoceni v prostředcích, jakými se toho domáhati máme. V ohledu tom pomohou nám nejlépe spolky, v nichž potřebné snadno se dá umluviti. Spolky v jedné obci nemohou však jednati ve věcech celé naší strany na Moravě se týkajících o své újmě, nýbrž musí dorozuměti se spolky ostatními, aby jednati mohly všechny jednomyslně. Tímto způsobem domůžeme se dávno želané organisace národní na Moravě, která aby brzy se stala skutkem, „Občan“ všemožně se přičiní.57

56 57

PERNES, Jiří: Vznik a počátky lidové strany na Moravě 1884 – 1896. Brno, 1975, disertační práce. s. 11. Občan, roč. I. (III.), čís. 1. (30.), 27. července 1872, str. 1.

26

5. Založení Českého politického spolku v Brně roku 1872 a jeho první roky

„Úkolem politiky jest činiti obyvatelstvo šťastným.“58

Rok 1872 byl pro založení politického spolku krajně nepříznivý. Po zmařeném vyrovnání následovala nová vlna perzekuce českého národního hnutí. První pokus o založení politického spolku v Brně, k němuž došlo počátkem léta 1872, byl proto zmařen a spolkové stanovy nebyly místodržitelstvím schváleny patrně pro nějakou formální závadu.59 Přípravný výbor spolku, v jehož čele stál advokát dr. Bartoloměj Janků, se však nedal prvním neúspěchem odradit. Opravené stanovy byly podány znovu a tentokrát byly 1. července 1872 místodržitelstvím přijaty. Stanovy se skládají ze třinácti paragrafů, ve kterých je vymezen: §1. Účel spolku – účelem spolku politického v Brně jest síliti a šířiti vědomí národních práv a politických svobod. §2. Prostředky – za tím cílem scházeti se budou členové spolku ve svých místnostech k rozmluvám o otázkách národních, politických a národohospodářských. Spolek bude podporovati a rozšiřovati vhodné, užitečné a poučné časopisy a knihy, usnášeti se na časových usnešeních a resolucích a odbývati také schůze veřejné, §3. Členové – členem spolku může se státi každý zletilý tuzemský mužský občan..., §4. Práva členův – každý člen má právo volných přednášek a rozprav ve spolku i ve veřejných shromážděních se účastniti, v nich dle řádu rokovati, výbor voliti..., §5. Povinnosti členův – každý člen jest povinnen pro rozkvět spolku a rozšíření jeho idejí v mezích zákona působiti a složiti spolkový příspěvek jak jej valná hromada ročně ustanoví, §6. Řeč – v zastupování spolku ve veřejnosti, v řízení spolku, ve volných rozmluvách i veřejných přednáškách jest volno užíti kterékoliv z obou řečí zemských, §7. Prostředky hmotné – potřeby spolkové se uhražují příspěvky členův, dobrovolnými dary a odkazy, §8. Sídlo a vedení spolku – sídlem spolku jest Brno, spolek vede výbor sedmi členů v Brně bydlících. Výbor volí každý rok valná hromada...Starostu, jednatele a pokladníka volí výbor ze svého středu. Mimo výbor volí valná hromada pět náhradníkův...,

58

SEMERÁD, Čeněk: Říše rakousko-uherská. Obyvatelstvo, ústava i správa říše. Část III. Ústava a správa říše. Praha: nákl. vlastním, 1910. s. 7. 59 JANÁK, Jan: Vznik prvních politických organisací moravské buržoazie počátkem 70. let 19. století. In.: SMM, roč. 80, 1961. s. 212.

27

§9. Výbor – výbor se ustanovuje o svolání každoroční valné hromady v měsíci lednu a také jindy, když za potřebné uzná aneb když aspoň 20 členů spolku za to žádá..., §10. Valná hromada – valná hromada volí výbor, ustanovuje roční příspěvek, přijímá výroční zprávu o spolku a účty, může měnit stanovy a rozhodnouti o rozejití se spolku. Hlasování děje se absolutní většinou přítomných, §11. Rozejití se spolku – o rozejití se spolku rozhoduje valná hromada aspoň dvou třetin členů v Brně bydlících, §12. Soud smírčí - veškeré spory mezi členy spolku vzniklé srovnává smírčí soud, do něhož výbor a každá ze sporných stran volí po jednom členu, §13. Výbor zařizovací – než bude dostatečný počet členův, aby se mohl spolek dle stanov úplně konstituovati, vede všecky záležitosti spolkové a přijímá členy výbor zařizovací.60 První provolání přípravného výboru spolku bylo uveřejněno 27. července 1872 v Občanu. Činnost spolků vzdělávacích a kulturních je v provolání oceňována, avšak „....veškeré to spolkování....nemůže nás chrániti před útoky a úskoky našich nepřátel, an nelze nám je sledovati na pole politické....V zákoutí politisovati, kdežto nepřítel vládne cestami a pevnostmi jest nerozumné a bezúčelné...Pomozme si sami a bůh nám pomůže!“61 Spolek se neměl stát platformou pro odštěpení liberálního křídla, naopak měl dbát o to „aby ve straně naší panovaly shovívavost a svornost, by vzdor různicím snad se náhledům o věcech národu prospěšných rokovalo se bez vášně a smířlivě.“62 Ustavující schůze a valná hromada spolku se konala 1. září 1872 ve Wernerově hotelu v Brně za účasti asi 90 členů spolku a 20 hostů. O ustavující schůzi obsáhle referovaly významné české listy, především jej nadšeně vítaly Moravská orlice a Občan. Nejpodrobnější zprávy přinesla Moravská orlice hned 2. září a v dalších dnech přinesla podrobně řeči pronesené na schůzi. Schůzi zahájil předseda zřizujícího výboru dr. Bartoloměj Janků. Ve své řeči odůvodnil potřebu založení politického spolku v době, kdy národní hnutí utrpělo v posledním roce mnoho ran.63 Jménem zřizovacího výboru se ohradil proti podezření, že snad spolek bude přivádět „rozkolnost v slovanský národ na Moravě“. Naopak doufá, že všechny národní strany na Moravě budou pracovat společně ve prospěch vlasti.64 Hlavní svůj úkol viděl spolek v politickém vzdělávání lidu, neboť národ, který nezná svá politická práva, nemůže se jich ani 60

MZA, B 26, k. 2451, sig. 66, s. 6 – 12. Občan, 27. 7. 1872, roč. I. (III.), č. 1. (30.), s. 1. 62 Tamtéž. 63 Rozpuštění moravského zemského sněmu, císařský reskript z 30. 10. 1871, rušení českých škol atd. 64 Tím jsou míněny frakce národní strany na Moravě – klerikální křídlo, konzervativní a mladočeské. 61

28

účinně domáhat. Toho chce dosáhnout především podporou národního školství, přednáškami, zakládáním nových spolků a knihoven. Učit se pak chtějí od nepřátel národa – Němců.65 Po této úvodní řeči dr. Janků předal slovo dr. Wolfgangu Kusému, který posluchače seznámil se směrem, kterým se má spolek ubírat. Znovu se ohrazuje proti tomu, že by spolek snad chtěl získat v domácí politice jakési vedoucí místo. Naopak místo tzv. vysoké politiky chce se zabývat politikou praktickou. Hlásí se k zásadám novověké politické svobody a jako podmínku toho, aby se národ domohl svobody a mohl si ji udržet, vidí dvě podmínky. Za prvé je to dosažení vysoké vzdělanosti národa a za druhé hmotná národohospodářská samostatnost. Hlavním úkolem národní strany tedy má být budování nových českých škol a knihoven a šíření osvěty. Otázku národohospodářskou podrobněji nerozebírá.66 Třetím bodem programu ustavující schůze spolku byla volba výboru. Zvoleni byli navržení kandidáti: Předseda spolku Dr. W. Kusý,67 jednatel Dr. B. Janků, pokladník J. Wurm a členové Dr. B. Hoppe, Dr. J. Tuček, K. Klíč, J. Vrla. Po volbě výboru rozpředla se debata o výši příspěvků. Názory na její výši se různily, část členů měla za to, že je třeba udržet příspěvky co nejnižší, neboť na venkově není peněz na zbyt a raději se snažit získat co největší počet členů. Proti tomu bylo namítáno, že pro nedostatek peněz ve spolkové pokladně by nebylo možné vydávat brožurky a zprávy o činnosti. Nakonec byl přijat návrh výboru, tedy jeden zlatý ročního příspěvku.68 O slovo se pak přihlásil dr. B. Hoppe, jenž připomněl jeden z hlavních bodů programu spolku a sice podporu českých škol na Moravě. Vybídl shromáždění, aby činnou agitací sbírali příspěvky na českou reálku v Prostějově, která strádala nedostatkem finančních prostředků. Vyzval také přítomné, aby hojně přistupovali k Matici školské. Zajímavá debata se rozpředla ohledně toho, který list bude orgánem spolku. Většina účastníků debaty měla za to, že není třeba, aby spolek měl vlastní tiskový orgán, neboť netvoří novou politickou stranu. Spolek jako všeobecně národní budou podporovat všechny české národní listy na Moravě. Za zvolení jednoho konkrétního listu jako oficiálního spolkového orgánu bojoval především Josef Černoch, vydavatel a redaktor Občana. Proti tomuto řešení se silně ohradil dr. Ctibor Helcelet: „Z programu víme, že nemíní spolek velkou politiku provozovat, a tu však zdá se mi, že to činí pan Černoch. Já když slyšel jsem o spolku 65

Německý politický spolek – Deutsches Vortschritsverein byl v Brně založen již v roce 1868. Moravská orlice, 2. 9. 1872, roč. I. (X.),č. 42. (162.), s. 1 – 2. 67 JUDr. Wolfgang Kusý, * 31. 10. 1842 – Česká Ruda, okres Šumperk - † 31. 1. 1886 Brno. Advokát, říšský a moravský zemský poslanec. Studoval gymnázium v Olomouci a práva v Praze a Vídni. Po studiích se věnoval soudní praxi a od roku 1872 se jako advokát usadil v Brně. V roce 1872 byl zvolen poslancem zemského sněmu za obce vyškovské a od roku 1873 až do své smrti byl poslancem říšské rady. V letech 1872 – 1874 byl předsedou ČPSB a v letech 1884 – 1886 předsedou Brněnské matice školské. (www.encyklopedie.brna.cz). 68 Moravská orlice, 2. 9. 1872, roč. I. (X.), č. 42. (162.), s. 1 – 2. 66

29

tomto nově se tvořícím, měl jsem za to, že všecky malé proudy politické činnosti na Moravě v jeden veliký proud pojí, a tu zajisté byl jsem toho přesvědčení a každý mi přisvědčí, že více zmůže ten silný proud než ti proudové menší.“69 Navrhnul pak, aby spolkové zprávy byly zasílány do všech českých brněnských listů. Hlas, Občan i Moravská orlice se také k přijímání spolkových zpráv přihlásily. Helceletův návrh byl pak schválen a otázka tiskového orgánu spolku tak byla uzavřena. Předseda schůze B. Janků pak krátkým projevem schůzi uzavřel. Poté se všichni účastníci schůze ve Wernerově hostinci odebrali ke společnému obědu. Byly pronášeny přípitky na zdar spolku a vlasti a byl odeslán telegram Palackému.70

Podobný článek jako Moravská orlice přinesl Občan. V úvodu článku z 5. září se však znovu zamýšlí nad účelem politických spolků a jejich významem pro národ. Podle Občana je nejdůležitější, aby každý spolek přiznal „politickou barvu, aby mužové politikou se zanášející a jistým zásadám holdující, seznali, do kterého spolku náležejí dle svého vyznání politické víry“.71 Právě vzniklý politický spolek se přiznává k myšlenkám svobodomyslným: „K politickému spolku může a má tudíž každý přistoupiti, kdo o zásady svobodomyslné se opíraje z celé duše si přeje, aby volnost a rovnost občanů, aby svobody politické v každém směru četné čítaly obhájce a apoštoly a tím dospívaly k svému uskutečnění.“72 Politický spolek se stal hned po svém ustavení terčem útoků klerikální i ústavověrné strany na Moravě. Katolický Hlas si všímá pozornosti, kterou novému politickému spolku věnují ostatní české listy a zvláště Moravská orlice, jíž vytýká, že za dva roky působení katolickopolitických jednot jim nevěnovala tolik pozornosti kolik novému spolku hned po jeho založení. Přeje sice spolku vše nejlepší, ale neodpustí si poznámku, že pouhé vlastenectví není zárukou blahodárné činnosti ve prospěch vlasti. „Sabinovi nebránilo vlastenectví, aby při tom byl zrádcem vlasti a Crhovi nebrání vlastenectví, aby psal Mrvu.“73 Pochopitelně ani A. Crha si v Moravanu nenechal ujít příležitost jak popíchnout národní stranu. A to způsobem a slovníkem sobě příznačným a vskutku ne slušným. V ustanovení spolku vidí počátek konce národní strany. Spolek označuje rovnou za mladočeský a protipražákovský: „Není žádných pochybností o tom, že Pražáko-Belcrediovská strana na 69

Moravská orlice, 2. 9. 1872, roč. I. (X.), č. 42. (162.), s. 1 – 2. Tamtéž. 71 Občan, 5. 9. 1872, roč. I. (III.), č. 12. (41.), s. 1 – 2. 72 Tamtéž. 73 Hlas, Týdenník politicko-náboženský, 14. 9. 1872, roč. 24., č. 35, s. 4. 70

30

Moravě už dohospodařila a že na její místo poznenáhlu vstupuje strana mladoslovanská s několika mladými doktory v čele a s „Občanem“ jakožto svým životním časopisem.“74 Je faktem, že vedení spolku tvořili především představitelé „mladočeského“ křídla národní strany (Kusý, Hoppe, Janků ad.), z význačnějších členů národní strany vstoupili do spolku pouze Jindřich Dvořák a dr. Ctibor Helcelet, mezi jeho členy marně hledáme Pražáka, Lachnita, Šroma a jiné politiky.75 Z mimobrněnských vůdců do spolku vstoupili dr. Kozánek z Kroměříže, Kallus z Frenštátu, J. R. Demel a Josef Černoch z Olomouce, dr. Krejč z Kyjova, Jan Vlk ze Znojma, dr. Koudela z Prostějova aj. Po svém založení měl spolek 253 členy, z nichž však jen asi padesát bylo z Brna, ostatní byli mimobrněnští.76 V Novém Rousínově měl spolek již v říjnu 1872 asi třicet stoupenců, ze Slavkova do spolku vstoupilo 12 osob.77 Sociálním zařazením náležela většina členů k drobné a střední buržoazii a zejména k inteligenci. Valnou část tvořili řemeslníci, obchodníci, mlynáři a hostinští. Menší počet byl rolníků, pouze dva členové patřili ke katolickému duchovenstvu.78

Hned v prvních týdnech trvání spolku se objevily hlasy, že spolek bude usilovat o to, aby čeští poslanci vstoupili do sněmovny. Tyto úvahy se pokusila vyvrátit Moravská orlice, na jejíchž stranách bylo 10. září ono podezření vyjádřeno dopisovatelem listu. 14. září však redakce sama tuto informaci odmítla jako nepodloženou. „Informovali jsme se v té věci, abychom nepřátelům našim mohli dokázati, že politický spolek nepomyslel na agitaci samovolné zvláštní politiky a náš. p. dopisovatel vyslovil zdání, které s pravou skutečností potud se nesrovnávalo, pokud korporace spolku se týkalo.“79 Výbor spolku odpověděl na tyto útoky prohlášením, že se nezabýval otázkou obeslání sněmu a nemůže v tomto směru činit nátlak na poslance, kteří se v této otázce mohou rozhodnout jen sami.80 Ihned po svém vzniku začal spolek naplňovat svůj program vytyčený na ustavující schůzi. Na místodržitelství byla podána žádost o povolení konání peněžitých sbírek ve prospěch 74

Moravan, 7. 9. 1872, roč. 4., č. 204, s. 1. JANÁK, Jan: Vznik prvních politických organizací moravské buržoazie počátkem 70. let 19. století. In: SMM, roč. 80, 1961, s. 214. 76 J. Radimský uvádí 390 členů v roce 1872. RADIMSKÝ Jiří: Nejstarší spolky na Moravě s přihlédnutím ke spolkům dělnickým. In: ČMM, roč. 73, 1954, s. 115. 77 JANÁK, Jan: Vznik prvních politických organizací moravské buržoazie počátkem 70. let 19. století. In: SMM, roč. 80, 1961, s. 215. 78 Tamtéž, s. 215. 79 Moravská orlice, 14. 9. 1872, roč. I. (X.), č. 52, s. 1. 80 JANÁK, Jan: Vznik prvních politických organizací na Moravě počátkem 70. let 19. století. In: SMM, roč. 80, 1961, s. 215 – 216. 75

31

Prostějovské reálky. Tato žádost však byla vyřízena záporně, dle vyjádření, jež bylo doručeno starostovi spolku policejním komisařem Pichlerem. Toto záporné vyřízení, podotýká výslovně místodržitel, není zapříčiněno nepřízní k českému školství, ale pouze formálními důvody. Podle § 2 stanov politického spolku není k tomuto způsobu sbírky spolek oprávněný.81 Kdyby prý se pro účely sbírky vytvořil zvláštní výbor, byla by jeho žádost místodržitelstvím podporována.82 Výbor spolku se však usnesl, že zvláštní výbor pro konání sbírky není třeba zakládat a doporučil svým členům aby dobrovolně sbírali a posílali dary Matici školské v Prostějově. V téže výborové schůzi se předsednictvo usneslo zvolit užší výbor, který by měl za úkol zjistit jak by dala v Brně zřídit Matice školská. Ta by pak mohla zřizovat v Brně české školy a tím tak naplňovat hlavní program spolku.83 Výbor politického spolku vskutku nelenil a 9. října 1872 se konala již 9. výborová schůze, to znamená, že výbor se scházel od počátku září častěji než jednou za týden. Za členy bylo v této schůzi přijato 28 občanů a nově se přihlásilo ke členství 5 osob.84 Ve schůzi bylo také oznámeno, že pro potřeby spolku byla pronajata místnost v Besedním domě.85 V listopadu výbor odbýval 3 schůze, ve kterých bylo přijato nových 75 členů. Bylo usneseno, že na prosinec bude svolána valná hromada spolku, na níž bude předložen návrh na změnu stanov. Nové stanovy měly spolku usnadnit širší činnost. Současně byl zvolen odbor pro vypracování nových stanov ve složení: dr. Janků, dr. Kusý a dr. Tuček.86

Koncem roku 1872 využila německá většina moravského zemského sněmu nepřítomnosti českých poslanců k uzákonění změn volebního řádu do zemského sněmu, kterými měla být opět poškozena česká národní strana, jejíž zastoupení na sněmu by se přijetím změn volebního řádu ještě více zmenšilo. Iniciativy v boji proti těmto předlohám se chopil brněnský Politický spolek, jehož výbor se usnesl na své týdenní schůzi 12. prosince svolat na 15. 12.

81

Občan, 19. 9. 1872, roč. I. (III.), č. 16. (45.), s. 2. JANÁK, Jan: Vznik prvních politických organizací moravské buržoazie počátkem 70. let 19. století. In: SMM, roč. 80, 1961, s. 216. 83 Občan, 26. 9. 1872, roč. I. (III.), č. 18. (47.), s. 2. 84 Moravská orlice, 13. 10. 1872, roč. I. (X.), č. 77., s. 2; Z nově přijatých byli 4 brněnští, 3 z Rajhradu a ostatní z okolních obcí i ze vzdálenějších míst, např. z Moravské Ostravy. 85 V Besedním domě našly hned po dostavění nejvýznamnější české spolky v Brně: Slovanský čtenářský spolek, Beseda brněnská, Katolická politická jednota v Brně, Matice Moravská, redakce Moravské orlice a Hlasu a později i další spolky. MALÍŘ, Jiří: Společnost v Brně mezi Besedním a Německým domem. In: Besední dům. Architektura, společnost, kultura. SFB: Brno, 1995. s. 15. 86 Moravská orlice, 17. 11. 1872, roč. I. (X.), č. 106, s. 3. 82

32

1872 první veřejnou spolkovou schůzi, zatímco valná hromada byla přesunuta na leden 1873.87 Ve zmíněné schůzi přednesl předseda spolku dr. W. Kusý hlavní řeč proti změně volebního řádu do zemského sněmu. Vyvodil, že němečtí ústavověrní poslanci na zemském sněmu využili nepřítomnosti českých poslanců na sněmu k tomu „aby rázem zavedli ve volebním řádu změny, které jsou ve prospěch obyvatelstva německého na Moravě, jaké mu nepřísluší ani dle počtu statistického ani dle výše daní...Změnami těmito má přijít národ náš nejméně ještě o 8 poslanců, tak že bychom příště disponovali asi 25 hlasy...“88 Projev dr. Kusého na veřejné spolkové schůzi vyzněl v obžalobu taktiky trpného odporu, která způsobila, že němečtí poslanci za nepřítomnosti českých zástupců spěšně přijali změny volebního řádu, k čemuž mohlo dojít jedině proto, že česká národní strana svou nepřítomností na sněmovním jednání nemohla protahovat provedení návrhu.89 Stručný průběh jednání o změně volebního řádu byl tento. Na schůzi moravského zemského sněmu 15. listopadu 1872 podal německý liberální poslanec dr. Weber a 41 jeho kolegů návrh, aby ústavní výbor sněmu byl vyzván k přezkoumání moravského volebního řádu. Již 6. prosince přednesl zpravodaj dr. Machanek zprávu ústavního výboru o revizi volebního řádu a předložil sněmu 18 osnov zákonů, kterými měl být tento volební řád změněn. Všechny byly ještě téhož dne přijaty. Základní tendencí všech těchto zákonů

bylo co největší poškození českého živlu a

zajištění proti možnosti změnit tento řád v neprospěch vládnoucí národnosti. K tomu směřovalo především ustanovení, že ke změně volebního řádu do zemského sněmu je třeba přítomnosti tří čtvrtin všech poslanců a dvoutřetinové většiny.90 Centrem protestního hnutí proti změně volebního řádu do zemského sněmu se stal politický spolek. Ten se ve zmíněné schůzi 15. prosince 1872 usnesl, že má být podána petice ministerstvu, aby zákony o změně volebního řádu nedoporučilo císaři k udělení sankce. Dále spolek vyzýval všechny obce a města na Moravě, aby sepisovaly podobné petice a odesílaly je na ministerstvo nebo přímo císaři. Tato petice byla odůvodňována tím, že zmíněné osnovy směřují k dalšímu snížení již tak nespravedlivě nízkého počtu poslanců české národnosti.91

87

JANÁK, Jan: Vznik prvních politických organizací moravské buržoazie počátkem 70. let 19. století. In: SMM, roč. 80, 1961, s. 217. 88 Moravská orlice, 17. 12. 1872, roč. I. (X.), č. 131, s. 2. 89 JANÁK, Jan: Vznik prvních politických organizací moravské buržoazie počátkem 70. let 19. století. In: SMM, roč. 80, 1961, s. 217. 90 JANÁK, Jan: Odpor proti osnově o přímých volbách do říšské rady a počátky moravské aktivní politiky. In: SMM, roč. 85, 1965, s. 58. 91 Moravská orlice, 17. 12. 1872, roč. I. (X.), č. 131, s. 2.

33

Poněvadž se hnutí v prosinci a počátkem ledna dostatečně nerozvinulo, rozesílal brněnský politický spolek jednotlivým význačnějším činitelům národního hnutí letáky. Vyzýval je k úsilí, aby nejenom z místa bydliště, ale i z okolních obcí byly zasílány petice k ministerstvu se žádostí o nedoporučení sankce.92 Změna volebního řádu do moravského zemského sněmu nebyla na přelomu let 1872/73 jedinou změnou, kterou se cítila národní strana ohrožena. Vláda se totiž pokusila zlomit trpný odpor českých poslanců, kteří opustili zemské sněmy a znemožňovali tak volbu říšské rady, která byla zemskými sněmy prováděna, provedením nové volební reformy, podle níž mělo být nadále do říšské rady voleno na základě přímých voleb. Také v této otázce se chopil brněnský Politický spolek iniciativy.93 Na 6. ledna 1873 byla svolána mimořádná valná hromada spolku. Schůze se zúčastnilo 45 členů a byla na ní přijata resoluce proti změně volebního řádu: „Politický spolek, uváživ, že změna dosavádního řádu volebního do říšské rady od jedné strany politické v ten smysl navržená, aby na místo dosavádních voleb ze sněmů zemských tak zvané přímé volby zavedeny byly: příčí se právům zemským slovem a přísahou panovníkem zabezpečeným....Uváživ konečně, že takovou volební opravou základy zdravého vývoje a pevného trvání celé říše jsou nemálo ohroženy: ohražuje se proti přijmutí a provedení zamýšlené opravy volebního řádu do říšské rady.“94 Politický spolek rozesílal rozmnoženou petici proti přímým volbám do říšské rady moravským obecním zastupitelstvům. Podepisování a odesílání těchto peticí císaři mělo za následek rozpouštění obecních zastupitelstev, pokuty a jiné sankce, poněvadž v požadavku petice, aby bylo propuštěno nenáviděné Auerspergovo ministerstvo, bylo spatřováno překročení pravomoci obecních zastupitelstev.95 Kromě otázky přímých voleb do říšské rady byly na programu valné hromady další body. Jednatel dr. Janků přečetl jednatelskou zprávu za uplynulé období od poslední valné hromady. Vypočítává činnost spolku, především řešení otázky prostějovské reálky, brněnské české národní školy, připomíná volby do zastupitelstva města Brna atd. Na příští rok je uloženo sestavit politický katechismus a politický kalendář. Z pokladní zprávy p. Wurma se dovídáme, že 150 členů zaplatilo 215 zl. příspěvků, kdežto výdaje činily 224, takže schodek činí 9 zl.

92

JANÁK, Jan: Odpor proti osnově o přímých volbách do říšské rady a počátky moravské aktivní politiky. In: SMM, roč. 85, 1966, s. 61. 93 JANÁK, Jan: Vznik prvních politických organizací moravské buržoazie počátkem 70. let 19. století. In: SMM, roč. 80, 1961, s. 217. 94 Moravská orlice, 7. 1. 1873, roč. II. (XI.), č. 5, s. 3. 95 JANÁK, Jan: Vznik prvních politických organizací moravské buržoazie počátkem 70. let 19. století. In: SMM, s. 217 – 218.

34

227 členů dosud příspěvky nezaplatilo. Dále zpráva říká, že počet členů je 377, od poslední valné hromady jich tedy 127 přibylo. Na denním pořádku byla změna některých paragrafů stanov, zejména paragrafu 1. a 2. Dr. Kusý navrhl jménem výboru změny těchto článků podle stanov „německého fortšritsvrajnu“ a uvedl důvody pro tuto změnu. První článek se lišil pouze tím, že spolek se jmenuje „český“.96 Dále výší příspěvků, které mají být stanoveny vždy předem valnou hromadou a zámožnější členové mohou dobrovolně platit částku vyšší. Výbor mimo to navrhl, aby k platnému uzavírání schůze byl stanoven přesný počet členů a sice při schůzích 20 a při valných hromadách 30 členů. Následně se rozpředla debata o tom, zda je vůbec nutné stanovit nějakou hranici pro uzavírání schůzí. J. Dvořák tato čísla podpořil s poukazem na to, že spolek je spolkem zemským a slušelo by se k jeho důstojnosti, aby ve valné hromadě bylo aspoň 30 členů kvůli kompetenci. Dr. Brix však spolek za zemský nepovažoval, neboť jsou české politické spolky i jinde, například v Přerově.97 Většina členů se pak vyslovila pro to, aby žádná hranice počtu členů pro uzavírání schůzí stanovena nebyla. Na závěr schůze se rokovalo o současné politické situaci a byla přijata výše zmíněná resoluce proti přímým volbám do říšské rady.98

Boj proti přímým volbám do říšské rady však nebyl pro mladočechy v brněnském politickém spolku zdaleka tak významnou otázkou jako petiční hnutí proti změně volebního řádu do zemského sněmu. Dokazuje to mimo jiné jejich neúčast na petičním hnutí proti přímým volbám a celý postoj k této akci. Mladočeši nebyli pravděpodobně zásadně proti této reformě, neboť v přímých volbách spatřovali větší možnosti pro svoji kandidaturu.99 V červnu 1873 se konala veřejná schůze politického spolku, které se kromě členů zúčastnili pozvaní starostové z okresů brněnského a slavkovského. Hlavním bodem programu bylo utvoření volebního výboru pro brněnský okres. Předseda spolku W. Kusý vysvětlil 96

Přestože byly tyto změny stanov schváleny valnou hromadou již v lednu 1873, zaslal dr. Kusý žádost o povolení změny stanov c.k. místodržitelství až 18. 8. 1873. V žádosti zdůrazňuje, že změněné články stanov „nejsou leč slovním překladem dotyčných ustanovení stanovách zdejšího německého „Fortschrittsvereinu“. MZA, B 26, k. 2451, sig. 66, s. 6- 12. 97 Od počátku roku se ustavily české politické spolky také v Přerově, Kroměříži, Opavě, Olomouci, Třebíči a ve Frenštátě. Z nich nejvýznamnější byl spolek Olomoucký v jehož výboru se také prosadili mladočeši. Spolek v Prostějově byl dva měsíce po svém založení rozpuštěn. Okresní hejtman upozornil místodržitelství, že členy spolku jsou dr. W. Kusý a J. Vrla, představitelé politického spolku brněnského. To bylo v rozporu se zákonem z r. 1867. Mimoto na ustavující valné hromadě J. Hoch pronesl řeč, jež prý obsahovala tendence státu nebezpečné. JANÁK, Jan: Vznik prvních organizací moravské buržoazie počátkem 70. let 19. století. SMM, roč. 80, 1961. 98 Moravská orlice, 7. 1. 1873, roč. II. (XI.), č. 5, s. 3. 99 JANÁK, Jan: Odpor proti osnově o přímých volbách do říšské rady a počátky moravské aktivní politiky. SMM, roč. 85, 1965, s. 76.

35

přítomným, že proti starému volebnímu zákonu, podle něhož byli zástupci na říšskou radu vysíláni zemským sněmem, nový zákon ustanovuje volbu do říšské rady přímo z okresů. Jelikož je tento způsob volby mnohem složitější a volební okresy jsou vytvořeny zcela nově, je třeba v každém okrese vytvořit výbory, které by se postaraly o provedení voleb do sněmu i do říšské rady. Poté navrhl dr. Kusý do volebního výboru pro soudní okres brněnský sedm starostů a doporučil je politickému spolku k přijetí. Proti tomu protestoval dr. Koudela namítaje, že politickému spolku nepřísluší přijímat důvěrníky do volebního výboru. Může je však doporučit. O tom rozpředla se debata, má-li spolek vůbec navrhovat členy volebního výboru. Dr. Koudela pevně zastával stanovisko, že politickému spolku nenáleží hlasovat o tom, že výbor spolku navrhuje do volebního výboru sedm starostů. Ty může jen doporučovat a nikoliv oktrojovat. Pan Špatýnka, mlynář z Rusínova, připomněl, že pouhých sedm členů je málo pro celý okres. Zmínil také, že ve slavkovském okrese bylo zvoleno do výboru 26 členů. Na to se odebrali všichni venkovští důvěrníci do vedlejší místnosti, kde zvolili volební výbor pro soudní okres brněnský. Zvoleno bylo 19 členů venkovských obcí a 3 členové brněnští.100 Dne 28. zář 1873 se konala valná hromada politického spolku za účasti 35 členů. Předseda dr. W. Kusý promluvil o současném stavu politických záležitostí a o událostech roku 1873, který pro Moravu nebyl příznivý jak v politickém, tak národním i hospodářském směru. Na schůzi došlo k volbě nového spolkového výboru, v jehož složení však nenastaly žádné podstatné změny. Ve výboru zasedli W. Kusý, B. Janků, J. S. Wurm, J. Tuček, B. Škarda, J. Vrla a B. Hoppe.101 Od neúspěchu jednání o fundamentálních článcích v roce 1871 setrvávali staročeši na taktice neúčasti na zemském sněmu i na říšské radě. V roce 1873 však došlo ke schválení zákona o přímých volbách do říšské rady. V reakci na tuto reformu volebního systému moravská Národní strana opustila taktiku pasivní rezistence. Tento postup vyvolal roztržku s českými staročechy i s moravskou konzervativní šlechtou.102 V říjnu 1873 došlo podle nového volebního řádu k prvním přímým volbám do říšské rady. Volby do říšské rady znamenaly ukončení období pasivního odporu moravských poslanců. 100

Moravská orlice, 6. 6. 1873, roč. II. (XI.), č. 129, s. 2. JANÁK, Jan: Vznik prvních politických organizací moravské buržoazie počátkem 70. let 19. století. In: SMM, roč. 80, 1961, s. 222. 102 CIBULKA Pavel: Národní strana na Moravě. In: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v letech 1861 – 2004. I. díl: Období 1861 – 1918. Brno: Doplněk, 2005. s. 113. 101

36

Vzhledem k žalostným poměrům české národnosti na Moravě, které způsobil pasivní odpor a nečinnost, vstoupili moravští poslanci v listopadu 1873 do moravského zemského sněmu a v lednu 1874 do říšské rady.103 Oficiální česká kandidátka byla výsledkem kompromisu s konzervativní stranou práva a z mladočechů kolem brněnského politického spolku byl oficiálním kandidátem pouze dr. B. Hoppe. Jako samostatný kandidát proti oficiálnímu kandidátovi páteru Weberovi vystoupil dr. Janků s programem, v němž žádal samostatnost obce, okresu a země, opravu daní, zlepšení stavu malých řemesel a nový volební řád. Ve volbách však Janků proti Weberovi propadl.104

Od zářijové valné hromady činnost spolku poněkud záhadně ustala. Krátce po říjnových volbách (17. listopadu) avizovala Moravská orlice na 23. listopadu veřejnou schůzi, kterou měl pořádat politický spolek v malém sále Besedního domu. Název programu zněl: „Co očekáváme od zvolených poslanců našich ve prospěch věci národní?“105 23. listopadu však výbor spolku v rubrice Spolkové zprávy oznamuje, že schůze politického spolku svolaná na neděli 23. listopadu se odkládá na pozdější dobu.106 O týden později, v neděli 30. listopadu, otiskla na svých stránkách Moravská orlice oznámení o schůzi spolku, která se má konat právě v tento den, tedy v neděli 30. listopadu ve 3 hodiny odpoledne v místnostech Besedního domu. Na programu má tentokrát být jednání o peticích, jež mají být podány zemskému sněmu.107 Žádná schůze se však ani tentokrát nekonala. Snad se nesešel dostatečný počet účastníků. O tom, že by byla schůze zakázána úřady, nenacházíme v archivních pramenech žádnou zprávu. Spor mezi mladočechy a staročechy se projevil i v brněnském Slovanském čtenářském spolku. V lednu 1874 se rozhořel boj o to, zda spolek bude odebírat Národní listy. Výbor předložil záležitost k rozhodnutí valné hromadě, která odmítla odebírání Národních listů 78 hlasy proti 29. Následkem tohoto usnesení byl rozkol ve Slovanském čtenářském spolku. 30 jeho členů vystoupilo a založilo novou Měšťanskou besedu. Ze stejného důvodu se i jednatel spolku dr. J. Tuček vzdal své funkce. Jeho rezignace však nebyla přijata.108

103

JANÁK Jan: Vznik prvních politických organizací moravské buržoazie počátkem 70. let 19. století. In: SMM, roč. 80, 1961 s. 223. 104 Tamtéž, s. 222. 105 Moravská orlice, 20. 11. 1873, roč. II. (XI.), č. 267, s. 2. 106 Moravská orlice, 23. 11. 1873, roč. II. (XI.), č. 270, s. 2. 107 Moravská orlice, 30. 11. 1873, roč. II. (XI.), č. 277, s. 2. 108 PERNES, Jiří: Vznik a počátky lidové strany na Moravě 1884 – 1896. Brno, 1975, (disertační práce). s. 20.

37

Neúspěch mladočechů ve čtenářském spolku byl předzvěstí ztráty i jejich dalších pozic. Rok 1874 probíhal ve znamení jejich porážek. Boj se odehrál zejména na půdě brněnského Politického spolku. Po intrikách a pomlouvačném tažení byl zahájen přímý útok proti jeho mladočeskému vedení a zejména proti osobě dr. W. Kusého, k němuž došlo na spolkové valné hromadě 7. června 1874, kde stoupenci staročechů dr. Ctibor Helcelet a dr. Josef Koudela pohnali vedení spolku k zodpovědnosti za jeho jednání. Původně byla tato valná hromada a veřejná schůze ohlášena na 1. června 1874, ale pro neúčast členů se neodbývala a byla přesunuta o týden později. Moravská orlice se již dříve ve svých zprávách stále více vymezovala proti politickému spolku, dosud však byly její zprávy o spolku vyvážené a prosté osobních útoků a omezily se víceméně na kritiku některých konkrétních aktivit nebo úmyslů spolku a především jeho vedení. Nyní však zaútočila přímo a velmi tvrdě: „Jak jsme pozorovali, kypí jednota tato bezpříkladnou „bujarostí“, kterážto i podivné přemlaďounké myšlenky, jako na př. jest změna stanov v ten smysl, aby i tento spolek, který, jak vidět, ani potřebných členů k valné hromadě sehnati nemůže, kandidáty do sněmu navrhovat právo měl, na boží světlo přináší.“109 Snaha výboru prosadit právo spolku navrhovat kandidáty pro volby do zemského sněmu nebyla jediným sporným bodem mezi mladočeským vedením spolku a staročeskou opozicí. Předseda dr. W. Kusý zahájil schůzi a jednatel dr. B. Janků přečetl zprávu výboru o činnosti (nebo spíše nečinnosti) spolku od poslední valné hromady v září 1873. Hned poté co jednatel odůvodnil to, že spolek nekonal žádnou veřejnou schůzi tím, že se od podzimu nic důležitého nedělo, přihlásil se o slovo jeden z hlavních mluvčích staročechů dr. Koudela. Připomněl, že v zářijové schůzi se spolek usnesl, že veřejné schůze budou svolávány nejméně jednou za měsíc a za posledních šest měsíců se přesto nekonala ani jediná. Nato se přímo otázal výboru, proč nesvolával schůze a vůbec se nestaral o činnost spolku. Dr. Janků chabě obhajoval pasivitu výboru opakováním nepřesvědčivého tvrzení, že od podzimu „nebylo po ten čas žádných důležitých předmětů, o nichž by se ve veřejných schůzích bylo mohlo rokovat.“ K tomu ještě dodal, nahrávaje tak svým odpůrcům, že výbor neočekával, že by sešel dostatečný počet členů ke schůzi, když se ani sami členové výboru nedostavovali k výborovým schůzím. Dr. Koudela se pak podivil nad tím, že výbor, v němž zasedají tři poslanci, nenašel za půl roku jediný důležitý předmět, o němž by se měl radit. Na odpověď jednatele dr. Janků, že výbor konal asi šest schůzí, avšak předměty jednání nebyly tak důležité, aby o nich byly

109

Moravská orlice, 2. 6. 1874, roč. III. (XII.), č. 124, s. 3.

38

pořízeny zápisy, se přidal ke kritice pasivity dr. C. Helcelet110označiv výbor rovnou za neschopný.111 Na to předseda dr. W. Kusý ani neodpověděl a pouze oznámil, že on a dr. Janků nehodlají kandidovat znovu do výboru. Na programu schůze byla především otázka, zda má spolek navrhovat kandidáty do zemského sněmu. Návrh na navrhování kandidátů podal již dříve mladočeský výbor spolku a staročeská opozice se proti tomuto návrhu postavila. Dr. C. Helcelet označil za jediný sbor oprávněný k navrhování kandidátů do voleb stávající sbor důvěrníků národní strany. J. Vrla se pokusil navrhnout, aby spolek navrhoval kandidáty v případě, že v okrese důvěrníci žádného kandidáta nenavrhnou. Valná hromada spolku přijala nakonec návrh J. Rychmana, aby spolek pouze doporučoval kandidáty, které navrhne sbor důvěrníků. Po přijetí rezoluce, kterou byla vyjádřena důvěra poslancům vstoupivším na říšskou radu, následovala volba nového výboru. Zvoleni byli: dr. B. Hoppe, K. Milde, J. Rublecký, H. Rull, J. Vrla, J. Wurm a F. Zedník.112 Moravská orlice v závěru své, jak píše „objektivní“ zprávy, přiznává, že v referátu o valné hromadě spolku vynechala „z úmyslu to, co dlužno přičísti jen snaze odstupujícího výboru, by vinu své nečinnosti uvalil na jiné“.113 Důvody, pro které se členové výboru vzdávají funkcí a které Moravská orlice úmyslně vynechala, uveřejnil 5. července 1874 Občan: „Členové bývalého výboru uvážili zajisté poměry české společnosti Brněnské a nahlíželi, že při skrovném počtu zdejších samostatných a k politické činnosti schopných národovců spolek politický jenom tenkráte prospívati může, když skrovný ten počet společně pracuje k společnému dílu s sebou, nikoliv ale proti sobě. Pozorujíce, že osobnosti jejich jsou příčinou, že jiní pracují proti spolku, svolali valnou hromadu a vzdavše se svých míst umožnili, aby také z druhé, posud spolku nepříznivé strany vstoupiti mohli do výboru, aby přestala nepřízeň a řevnivost a společná nastala práce.“114

110

JUDr. Ctibor Helcelet, * 27. 4. 1844 v Olomouci - † 17. 10. 1904 ve Vyškově. Střední školu studoval v Brně, poté práva v Praze. V letech 1868 – 1874 pracoval jako koncipient v kanceláři dr. A. Pražáka v Brně. 1868 – 1874 náčelník brněnského Sokola. V roce 1874 odešel do Vyškova kde si otevřel advokátní kancelář. Ve Vyškově stál v čele národního ruchu. V roce 1878 – 1884 byl poslancem za obce okresu vyškovského v zemském sněmu a od roku 1891 v říšské radě. (Dějiny Sokola Brno I 1862 – 1887). 111 Mezi C. Helceletem a W. Kusým panovalo dlouho hluboké nepřátelství. V dopise z března 1878 Kusý upozorňuje Helceleta, který jej pomlouval ve Čtenářském spolku, že „kdyby jste i jinde takové řeči o mě vedl a já o tom se dozvěděl, já u uhájení své cti na místě příslušném zakročiti povinovaným bych se cítil“. AMB, Pozůstalost JUDr. Ctibora Helceleta, T 13, inv. č. 30. Osobní zášť se však časem změnila ve spolupráci, ne-li přímo v přátelství. V roce 1884 Kusý v dopise oslovuje Helceleta „Milý příteli!“, když jej informuje o záležitostech redakce Moravské orlice. AMB, Pozůstalost JUDr. Ctibora Helceleta, T 13, inv. č.30. 112 Moravská orlice, 10. 6. 1874, roč. III. (XII.), č. 130, s. 3. 113 Moravská orlice, 10. 6. 1874, roč. III. (XII.), č. 130, s. 3. 114 Občan, 5. 7. 1874, roč. V., č. 54, s. 1.

39

Avšak ani kompromisní výbor zvolený na schůzi 7. června neobstál a útoky staročechů pokračovaly, takže na další valné hromadě, která byla svolána již na 29. června, i tento výbor abdikoval, když někteří jeho členové se vzdali funkcí.115 Podle J. Wurma tak většina členů učinila ze soukromých důvodů a ostatní se připojili s abdikací, neboť naznali, že nejlépe bude, zvolí-li se celý výbor znovu.116 Této valné hromady, na níž se rozhodovalo o dalším osudu a směru spolku, se účastnilo pouze jedenáct členů. Do nového výboru byli z dřívějších členů zvoleni pouze dr. B. Hoppe a J. Wurm. Na výborové schůzi konané 30. 6. se novým předsedou spolku stal zemský poslanec ing. Florián Zedník117, jednatelem dr. Josef Koudela a pokladníkem Josef Wurm, členy výboru byli vesměs rozhodní staročeši Jan Rychman, dr. Ctibor Helcelet, dr. R. Vašíček a konečně dr. Hoppe. Náhradníky se stali dr. Zelinka, dr. V. Hübsch, J. Rublecký, T. Červnika a K. Klíč. Jedenácti účastníky valné hromady bylo tedy zvoleno dvanáct členů výboru a náhradníků! Mladočeši vlastně odešli bez boje a přenechali místo staročechům.118 První pokus moravských mladočechů o vybudování politického centra, které by se stalo ohniskem národního hnutí na Moravě, tak skončil neúspěchem. Ten byl ještě umocněn nepříznivým ohlasem vstupu českých mladočeských poslanců do českého zemského sněmu, k němuž došlo v září 1874. Tento krok, v němž většina moravské národní strany viděla zradu a rozštěpení české politiky, vzbudil u moravské buržoazie bouři odporu, který se projevoval v nepolitických spolcích vylučováním a odstraňováním mladočeských časopisů a v zostřeném boji těchto dvou směrů na Moravě, v němž mladočeši podlehli.119

Nový výbor svolal hned na 6. července veřejnou schůzi, která byla oproti minulé valné hromadě hojně navštívena. Na programu byl přehled politických událostí. Dr. Vašíček informoval posluchače především o změně na postu moravského místodržitele. Dosavadní místodržitel Weber odcházel na nové místo do Prahy. Když řečník oznámil, že brněnská obchodní komora a brněnské obecní zastupitelstvo zaslaly odcházejícímu Weberovi adresy

115

JANÁK, Jan: Vznik prvních politických organizací moravské buržoazie počátkem 70. let 19. století. SMM, roč. 80, 1961, s. 223. 116 Moravská orlice, 2. 7. 1874, roč. III. (XII.), č. 148, s. 3. 117 Florián Zedník, * 2. 6. 1824 Určice u Prostějova - † Brno 25. 11. 1879. Poslanec, konzervativní politik, stavitel, starosta první sokolské župy a průkopník češství v Brně. Vystudoval reálku v Brně a polytechniku ve Vídni. V roce 1850 se stal elévem u mor. zemského stavebního ředitelství. Od roku 1862 se věnoval civilnímu inženýrství. Vystavěl tehdy Pražákův palác vedle Besedního domu. V roce 1867 byl zvolen poslancem zemského sněmu za okres brněnský, tišnovský a ivančický. V letech 1874 – 1879 předsedou ČPSB. V letech 1871 – 1878 starostou Sokola. (Dějiny Sokola Brno I 1862 – 1887). 118 JANÁK, Jan: Vznik prvních politických organizací moravské buržoazie počátkem 70. let 19. století. In: SMM, roč. 80, 1961, s. 223. 119 Tamtéž, s. 224.

40

jménem všech obyvatel Brna a Moravy, vzbudilo to velkou nevoli. Po krátké diskusi byla přijata rezoluce navržená dr. C. Helceletem, kterou se spolek ohrazuje proti těmto adresám.120 Členům spolku velmi vadilo, že městské zastupitelstvo a obchodní komora podaly ony adresy jménem všech obyvatel Moravy a rozhořčeně dokazovaly, že ani představení města ani obchodní komora rozhodně jménem všech obyvatel nemluví (tím měli na mysli české obyvatelstvo). Spolek to považuje dokonce za úmyslnou ironii vůči obyvatelstvu. Rezoluci však podává jménem „českého obyvatelstva brněnského a veškerého obyvatelstva českého na Moravě“, ačkoliv ve spolku bylo sdruženo v tuto dobu snad několik desítek občanů, kteří rozhodně také nezastupovali většinu českého obyvatelstva na Moravě. Pan Červinka se zajímal, v kterých novinách bude rezoluce uveřejněna, a měl za to, že vzhledem k chování Občana k některým členům spolku je nemožné, aby byly uveřejněny také v Občanu.121 Dr. C. Helcelet však velkomyslně odpustil „těm, jež uvedli spolek na pokraj zkázy“, a požádal, aby pan Červinka vzal svůj návrh zpět. Tímto byly prozatím osobní útoky proti minulému i stávajícímu vedení spolku ukončeny.122 Komentář Občana o změnách v politickém spolku je jednou z posledních kritik vedení moravské národní strany i nového vedení politického spolku. Vůdce „opozice“ dr. W. Kusý pak upevnil svou spolupráci s vedením národní strany, když se ucházel o mandát do říšské rady po hraběti Belcredim. Při této příležitosti prohlásil Kusý v Moravské orlici, že na Moravě existuje jen jedna jediná česká strana národní, kterou vede dr. Pražák a ke které se hlásí i on sám.

120

Místodržitel baron Filip Weber z Ebenhofu byl představitelem ostrého kurzu, který proti českému národnímu hnutí nasadila vláda po zmaru vyrovnání z roku 1871. V roce 1873 nastolil perzekuci především proti opozičnímu táborovému hnutí. Hospodářské základy českého národního hnutí na Moravě postihlo především rozpouštění českých záložen, negativní postoj k pokusům o zlepšení pozice českého školství apod. 121 Den před schůzí se Občan opovržlivě vyjadřoval o některých zástupcích staročechů, především o C. Helceletovi a J. Rychmanovi označiv je za koryfeje. V následujících zprávách o spolku se však redakce Občana zdržela osobních invektiv a otiskovala spolkem přijaté rezoluce doprovázeje je pouze krátkým, neutrálním komentářem. Občan, 5. 7. 1874, roč. V., č. 54, s. 1. 122 Moravská orlice, 8. 7. 1874, roč. III. (XII.), č. 153, s. 2.

41

6. Ovládnutí spolku staročechy a činnost spolku ve 2. polovině 70. let „Politický spolek má být klestitelem myšlenek přijatých národními zástupci.“123

Nový výbor politického spolku v Brně začal hned od svého ustavení horlivou činnost. Usnesl se, že bude konat každý čtvrtek výborové schůze, o jejichž závěrech bude podávat zprávy v nedělních vydáních Moravské orlice a Občana. Spolkové schůze se měly konat každých čtrnáct dní nebo alespoň jednou za měsíc. Během léta 1874 byly vskutku v tisku téměř každý týden podávány zprávy o jednání výboru spolku a 19. července a 6. září se konaly veřejné schůze spolku. Během srpna také výbor přijal nové členy. Z výčtu jejich jmen je zřejmé, že ve spolku se stále více prosazovali staročeši a že hlavním tiskovým orgánem spolku se stala Moravská orlice. Z devíti nových členů jmenujme ty nejvýznamnější: Vilém Kienberger, redaktor Moravské orlice, Josef Tvrdík, spolupracovník Moravské orlice, dr. Antonín Mezník, poslanec na zemský sněm a advokát v Praze, dr. Josef Fanderlík, poslanec na zemský sněm a advokát v Olomouci.124 Spolek se zaměřil především na dvě otázky: na podporu zřízení české reálky v Brně a osvětovou činnost v záležitosti rozmáhající se lichvy na moravském venkově. Ve veřejných schůzích členové spolku přednášeli o těchto otázkách a usnesli se na rezolucích. Novému místodržiteli baronu Choborskému byl podán pamětní spis spolu s peticemi osmdesáti obcí a byla vyslána deputace politického spolku a brněnských občanů s 610 podpisy a deputace venkovských obcí s 205 žádostmi obcí za zřízení české reálky v Brně.125 V oblasti hospodářské se spolek zabýval problémem lichvy (tzv. dlužné úpisy na lhůty) na moravském venkově a v této záležitosti podal pamětní spis notářské a advokátní komoře, aby obě komory prohlásily spolupůsobení při uzavírání smluv ze strany notářů a advokátů za nečestné. Dále bylo rozhodnuto vydat a rozšiřovat brožuru varující proti tomuto druhu lichvy. Výbor měl také podat v této záležitosti pamětní spis místodržitelství, aby nařídilo okresním hejtmanstvím působit všemi prostředky proti rozmáhání se tohoto druhu lichvy.126 Na návrh náhradníka výboru p. účetního Krejčího usnesl se spolek na rezoluci v záležitosti moravsko-slezské pojišťovny. Vzhledem k tomu, že tento ústav ovládli Němci a podporování 123

Úvaha o úloze politického spolku uveřejněná krátce po „převratu“ ve vedení politického spolku v Moravské orlici 3. 7. 1874, roč. III. (XII.), č. 149, s. 1. 124 Moravská orlice, 9. 8. 1874, roč. III. (XII.), č. 181, s. 3. 125 Na Moravě žilo 1, 5 milionu Čechů a 0,5 milionu Němců. Německých středních škol bylo 29, českých 8. Na jednu českou školu tak připadalo téměř 190 000 Čechů a na německou 17 000 Němců. (zdroj: přednáška J. Kienbergera na schůzi spolku 19. 7. 1874). 126 Moravská orlice, 8. 9. 1874, roč. III. (XII.), č. 205, s. 2.

42

tohoto ústavu ohrožuje národohospodářské zájmy českých obyvatel Moravy, usnesl se výbor, že “ jest žádoucno by především podporována byla vzájemně pojišťující banka Slavia, co ústav dostatečné záruky poskytující a zájmy národohospodářské v národě našem podporující.“127 Rok 1875 zahájil spolek valnou hromadou, ve které byla zhodnocena činnost spolku za poslední půlrok. Předseda F. Zedník zahájil schůzi 2. února 1875 a odůvodnil tento odklad tím, že v lednu se konaly četné schůze jiných spolků. Dr. J. Koudela pak přečetl výroční zprávu. Spolek svolal za minulých 6 měsíců 20 schůzí výboru a 5 veřejných schůzí, z nichž dvě se neuskutečnily pro nedostatek účastníků. Zatímco pamětní spis a deputace k místodržiteli v záležitosti zřízení české reálky v Brně nepřinesly zatím žádný výsledek, v otázkách národohospodářských se spolku dařilo lépe. Moravské místodržitelství vyhovělo žádosti spolku a přikázalo okresním hejtmanstvím potlačovat lichvu. Advokátní komora (nikoliv však notářská) uznala oprávněnost stížnosti spolku ačkoliv nevystoupila proti dlužním úpisům tak rozhodně, jak spolek očekával. Přes neutěšený stav spolkových financí rozhodl se výbor vydat a rozšířit po venkově brožuru varující před lichvou: „Lid venkovský poučen ve více než 1400 česky a německy sepsaných brožurkách o zhoubných následcích kontrahování dlužních úpisů na lhůty a pakli se v posledním čase se všech stran proti této lichvě bojuje, můžeme s úplným vědomím a spokojením hleděti na činnost, v níž jsme měli v prospěch lidu iniciativu.“128 Poukazuje také na výsledky voleb do obchodní a průmyslové komory v Brně a přičítá spolku jako zásluhu, že národní strana získala tentokrát čtyřikrát více hlasů než ve volbách minulých. Na závěr valné hromady informoval pokladník pan J. S. Wurm o neutěšeném stavu spolkových financí. Spolkové aktivity byly financovány ze soukromého úvěru, neboť spolková pokladna zela prázdnotou. Pokladník proto apeloval na členy, aby platili řádně příspěvky. V nově zvoleném výboru nedošlo k velkým změnám, avšak tentokrát nekandidovali vůdcové staročeské opozice, kteří vedli „převrat“ ve vedení spolku v létě předešlého roku dr. C. Helcelet a J. Rychman.129

127

Moravská orlice, 21. 7. 1874, roč. III. (XII.), č. 164., s. 2. Výbor nejenom vydal rezoluci, ale také ji nechal tisknout a vyvěšovat ve veřejných místnostech, především hostincích. To považovalo c. k. zastupitelství za přestupek proti § 23 tiskového zákona a začalo stíhání mnoha starostů a hostinských, kteří tyto rezoluce vyvěsili ve veřejných místnostech. Mezi obviněnými byl i pokladník politického spolku J. S. Wurm, generální zástupce banky Slavie. Ten vzal veškerou zodpovědnost za rozšiřování rezolucí na sebe a díky obratné obhajobě dr. W. Kusého byli všichni obžalovaní uznáni nevinnými a J. Wurm byl odsouzen pouze k pokutě 10 zlatých. viz. Občan, 14. 1. 1875, roč. VI., č. 4., s. 2, „Resoluce politického spolku Brněnského před soudem.“ 128 Moravská orlice, 6. 2. 1875, roč. 4. (XIII.), č. 29, s. 2. 129 Tamtéž, s. 2.

43

Již delší dobu byla připravována změna stanov spolku. Na mimořádné valné hromadě 21. března 1875 byli členové seznámeni s novým zněním stanov, jak je vypracoval výbor a jak byly přijaty c. k. místodržitelstvím. Hlavní změny se týkaly paragrafů 1. a 2. § 1. Účel spolku. Účelem Českého politického spolku v Brně jest síliti a šířiti vědomí národních práv a politických svobod. Jest tedy úlohou spolku: pěstovati a vzbuzovati vědomí jednoty národa českého; český národ na Moravě chrániti a hájiti proti kterémukoliv utiskování a znevažování; oprávněným přáním národa u věcech politických a sociálních zákonitou agitací průchod zjednati.

§ 2. Prostředky. Za tímto účelem scházeti se budou členové scházeti k rozmluvám o otázkách národních, politických a národohospodářských a spolek bude se usnášeti na resolucích a peticích, zařizovati přednášky vnitř a vně spolku, podporovati volbu kandidátů sborem důvěrníků pro sněm zemský a říšskou radu navržených a v jiných případech kandidátní listiny vydávati, podporovati a rozšiřovati vhodné, užitečné a poučné časo- a tiskopisy, odbývat veřejné schůze v Brně a kočovné schůze v obvodech okresních hejtmanstev: Brna, Boskovice, Hodonína, Hustopeče, Kyjova, Krumlova, Mikulova, Třebíče, Mor. Třebové, Uher. Brodu, Uher. Hradiště, Velkého Meziříčí a Vyškova.“130 Dále byla vynechána část paragrafu 5. Povinnosti členů a zcela vynechány byly paragrafy 6. Řeč a 13.Výbor prozatímní. Tyto změny byly většinou provedeny podle stanov německého brněnského politického spolku.131 Změny paragrafu 1. a 2. vyjadřovaly změny v politické a národní situaci, které se udály od založení spolku. Požadavek pěstování jednoty národa reagoval na ustavení mladočeské strany v Čechách a také vzmáhající se mladočeské hnutí na Moravě. V první polovině sedmdesátých let došlo také k zostření národnostního boje mezi oběma zemskými národy. Češi se cítili ohroženi, a to především v oblasti jazykové a ve školství. Místo dříve vytyčeného prostředku k povznesení národa, jímž mělo být podporování vhodných časopisů a knih a podpora knihoven, vyjadřuje se v nových stanovách kromě zmíněného ještě zcela nový a mnohem vyšší cíl – debaty o otázkách národohospodářských, podpora volby kandidátů sborem důvěrníků pro zemský sněm a říšskou radu atd. Tyto a další aktivity chtěl spolek uskutečňovat nejen v Brně, ale i v okolních okresech. Znamenalo to, že vedení spolku (potažmo národní

130 131

MZA, B 26, k. 2451, sig. 66. s. 4 – 5. Moravská orlice, 24. 3. 1875, roč. 4. (XIII.), č. 68, s. 2.

44

strany) pochopilo, že je třeba přijít blíž k voličům a neuzavírat se se spolkovými schůzemi pouze v brněnském Besedním domě. V této schůzi se spolek také usnesl vyzvat český lid, aby vyjádřil podporu svým zástupcům na zemském sněmu peticemi, v nichž by vznesl žádost k zemskému sněmu, aby podporoval české státní právo a aby opravil zemský volební řád a podpořil zřizování českých středních škol.132 26. září 1875 se konala první schůze politického spolku mimo Brno a to ve Vyškově. Schůze, jež měla na programu rokování o úpadku průmyslu a řemesel a o úpravě pozemkové daně, přilákala mnoho posluchačů.133 Úspěch hojně navštívené schůze přesvědčil výbor spolku o tom, že rozšíření stanov spolku a jeho působnosti na okolí Brna bylo vykročením správným směrem, směrem k voličům. Tématem, které měl spolek v polovině sedmdesátých let především na zřeteli, bylo vedle otázek hospodářských české školství. V podstatě již od svého založení usiloval spolek o ustavení české reálky v Brně. Doposud se moravským národovcům tohoto cíle nepodařilo dosáhnout. Marné byly deputace vysílané k městské radě a k místodržiteli. Marné bylo zasílání pamětních spisů a sepisování petic rozesílaných zemskému sněmu i vládě do Vídně. Stejně tak bylo požadováno ustavení české národní školy v Brně. Na schůzi spolku 31. října 1875 bylo české školství na Moravě a hlavně v Brně hlavním tématem. V otázce národní školy se spolek usnesl, že se přece ještě jednou pokusí vznést požadavek na založení této instituce u městské rady. V případě, že by městská rada tuto žádost opět nevyslyšela měla následovat stížnost k zemské školní radě. O střední školu však měl být požádán přímo panovník a to spolkem vyslanou deputací, v níž měli být zastoupeni 2 občané brněnští, 2 venkované a 2 členové spolku.134

Ve valné hromadě spolku konané 12. března 1876 byla tradičně na úvod jednatelem J. Koudelou čtena výroční zpráva. Ve zprávě vzpomíná činnost spolku nejen za minulý rok ale i za dobu dřívější. Kromě zasílání petic na zemský sněm, v nichž byli zákonodárci žádáni o 132

Moravská orlice, 24. 3. 1875, roč. 4. (XIII.), č. 68, s. 2. Občan, 30. 9. 1874, roč. VI., č. 78, s. 2; Schůzi navštívilo asi 250 občanů, kteří vyslechli přednášky a závěrečnou rezoluci, v níž spolek žádá vládu, aby „rozvoji hmotného i duševního blahobytu nadmíru příznivý ruch spolčovací nepřiměřenými poplatky netlumila, nýbrž všemožně podporovala. Aby zřízením potřebných škol v řeči mateřské přispěla k rozkvětu průmyslu i řemesel a aby přijala vhodný zákon proti lichvě a podporovala vznik nových záložen.“ MZA, B 13, k. 291, sig. 3501. 134 Moravská orlice, 3. 11. 1875, roč. 4. (XIII.), č. 251, s. 1. a Moravská orlice, 4. 11. 1875, roč. 4. (XIII.), č. 252, s. 1. „V neobmezené důvěře v otcovskou národu našemu tak často již poskytnutou péči Vašeho Veličenstva dovolují sobě v nejhlubší pokoře podepsaní i nyní nejpokornější prosbu. Vaše c. k. apošt. Veličenstvo račiž nejmilostivěji naříditi vládě Své, aby se postarala co nejdříve o zřízení státní školy reálné v Brně s vyučovacím jazykem českým.“ 133

45

změnu volebního řádu, o provedení státoprávního vyrovnání a zřízení nových českých škol na Moravě, ustavil spolek přípravný výbor pro pořádání sjezdu českomoravských záložen. Tento sjezd ovšem nebyl úřady povolen. Za nejdůležitější ba zlomový okamžik roku 1875 považuje změnu spolkových stanov. „Co se týká činnosti spolku v roce 1875, obrácena činnost výboru především k tomu, aby dřívější naše příliš úzkoprsé stanovy nabyly takových změn, by spolek mohl volně jednati a jeho působení nebylo tak obmezené, jako dříve. ...Touto změnou stanov nabyl spolek náš zvláště právo, odbývati veřejné schůze nejen v Brně, nýbrž též v obvodech všech okresních hejtmanství jižní Moravy.“135 Vzpomíná při této příležitosti vyškovskou schůzi z podzimu 1875: „Velmi četně navštívená schůze a živé účastenství občanstva jak z Vyškova tak z venkova při rokování o těchto důležitých otázkách byly toho důkazem, že uvedené rozšíření stanov našich bylo dobré a prospěšné, a lze z výtečného podaření této schůze souditi na zdar příštích schůzí na venkově svolaných.“136 Dle rezoluce spolku přijaté na říjnové schůzi loňského roku měla být k císaři vyslána deputace se žádostí o pomoc v záležitosti zřízení české reálky v Brně. Místo toho byla v únoru učiněna interpelace na říšskou radu, jež ovšem zůstala bez odpovědi. K vyslání deputace k císaři, o níž bylo rozhodnuto již před pěti měsíci, děly se nadále „potřebné přípravy“. Vzhledem k úspěchu vyškovské schůze rozhodl se výbor uspořádat další schůzi opět na venkově a to buď v Ivančicích nebo v Tišnově. V závěru schůze proběhla volba výboru, v němž opět nenastaly výrazné změny, a bylo konstatováno, že spolek má 235 členů.

Ivančická schůze svolaná na 30. dubna 1876 nebyla významná ani tak svým programem či velkým počtem hostů, kterých podle Moravské orlice bylo na čtyři sta, ale chováním vládního komisaře, který schůzi sledoval. Již dříve byl každé schůzi spolku přítomen zástupce vlády, obvykle c.k. policejní komisař, který měl za úkol sledovat průběh schůze a v případě, že se jednání neshodovalo se stanovami spolku, mohl schůzi rozpustit. Doposud však žádný problém v tomto ohledu nenastal. Hned poté co předseda spolku zahájil schůzi a poděkoval shromážděným, že se dostavili v tak hojném počtu, a představil vládního komisaře Gabriela, ujal se tento slova. Snad zaskočen velkým počtem občanů shromážděných na schůzi v místnosti „U tří kohoutů“ vyzval komisař, aby byli rozlišeni členové spolku od těch, kteří jsou pouze hosty. Po vzrušené debatě na téma kdo má právo účastnit se veřejných schůzí a kdo na nich může mluvit, kterou vedli s komisařem dr. Kusý a dr. Koudela, cítil se komisař Gabriel argumenty zkušených 135 136

Moravská orlice, 14. 3. 1876, roč. V. (XIV.), č. 60, s. 1. Tamtéž.

46

právníků zahnán do kouta. Doplnil ještě svůj svérázný výklad stanov spolku výrokem, že nečlenové nesmějí ani hlasitě dávat najevo souhlas či nesouhlas s přednášenou řečí, ale jen mlčky poslouchat a pohrozil rozpuštěním schůze. Situaci uklidnil rozvážný předseda spolku Zedník, když navrhl kompromis, že členové spolku postoupí dopředu a slovo bude uděleno jen členům spolku.137 Pak mohlo být konečně přistoupeno k programu, jehož prvním bodem bylo české školství na Moravě. O tomto promluvili pánové Vašíček, Kusý a Koudela. Po předchozím výstupu s komisařem Gabrielem došlo k tomu, že „resoluce, již výbor politického spolku chtěl navrhnouti, nebyla předložena, proto že výbor nahlídl, že by se tato potkala s odporem vládního zástupce“.138 Druhým bodem programu byla přednáška o příčinách hmotného úpadku průmyslu, obchodu a rolnictva na Moravě. Po řečech, jež přednesli dr. Hoppe a dr. Kusý, byla schválena resoluce.139 Předseda spolku se pak zeptal, zda si ještě někdo přeje k tématu promluvit. O slovo se přihlásil pan Hon, avšak vládní komisař Gabriel jej nepustil ke slovu s tím, že pan Honl není členem spolku. Dále chtěl promluvit dr. Hodáč, ale ani jej neuznal komisař za člena spolku a argumentoval tím, že oba pánové nejsou zapsáni v seznamu členů, který má k dispozici. Tento seznam byl však více než rok starý a předseda spolku Zedník prohlásil, že vládní komisař zasahuje do občanských práv a že se proti němu ohrazuje. Marné byly také argumenty dr. Koudely, který připomněl komisaři, že jména nových členů jsou hned po přijetí oznámena politickému úřadu a není tedy vinou výboru, že komisař nemá úplný seznam členů. Jelikož se poté již nikdo ke slovu nepřihlásil, ukončil předseda Zedník schůzi.140 Úspěch „venkovských“ schůzí ve Vyškově a v Ivančicích jako by vlil spolku novou krev do žil. Vůdcové spolku pochopili, že vedle městského brněnského obyvatelstva je na jihu Moravy mnoho obyvatel malých měst a městeček, kteří kromě toho, že jsou Češi a vlastenci, jsou také voliči. Po předchozím téměř pětiletém období, kdy spolek po počátečním rozmachu a velkých plánech prošel určitou krizí způsobenou jednak vlivy vnějšími, jednak spory ve vedení spolku, nastala změna. Po období, ve kterém se ke spolku sice papírově hlásilo přes dvě stě členů, avšak účast na schůzích se počítala spíše v desítkách a mnohdy se schůze dokonce musela zrušit, neboť na ni téměř nikdo nepřišel, vyrazili představitelé spolku za 137

Moravská orlice, 2. 5. 1876, roč. V. (XIV.), č. 100, s. 1. Občan, 4. 5. 1876, roč. VII., č. 36, s. 3. 139 Rezoluce zní: „1. Veřejná schůze politického spolku spatřuje v dosavádní obchodní a celní politice rakouské hlavní příčinu úpadku našeho průmyslu a řemesla. 2. Vysoká vláda se tudíž vyzývá, aby obrátila při ukončení smluv obchodních a celních zřetel svůj k tomu, by se při sestavování celních tarifů a uzavírání nových smluv důrazně ohled vzal na výrobu tuzemskou.“ 140 K incidentu v Ivančické schůzi se pak vrátila Moravská orlice ještě v 3. května, kdy znovu kritizovala vystoupení vládního komisaře Gabriela. 138

47

voliči. Náhle bylo vše jinak. Objevila se nová témata, ke spolku se přihlašovali noví členové a především: schůze navštěvovaly stovky posluchačů. Je až překvapující, že spolek, který měl ve svém názvu „brněnský“, od října 1876 až do září 1879 neuspořádal žádnou veřejnou schůzi v městě Brně. Naopak kromě valných hromad se většina schůzí konala na venkově a sice v roce 1876 v Ivančicích, Blansku, Bučovicích, Židlochovicích, 1877 v Letovicích, Rajhradě, Uherském Hradišti, Podivíně, 1878 ve Slavkově a Kunštátě a v roce 1879 v Rosicích. Na schůze přijížděli předáci spolku s připravenými referáty, jejichž názvy byly dopředu uveřejněny v tisku.141 K některým schůzím byly také vytisknuty zvláštní pozvánky – letáky, ve kterých byli občané zváni na schůzi v jejich městě. Leták obsahoval údaje o místě a čase konání schůze a o hlavních bodech denního pořádku.142 Schůze byla obvykle zahájena zprávou o současné politické situaci; univerzálním tématem, jež se objevovalo na programu téměř každé veřejné schůze, bylo české školství na Moravě. K těmto tématům pak přibyla ta, jež ležela na srdci především hostitelům schůze. Například na schůzích v roce 1876 v Bučovicích a Židlochovicích byly na programu přednášky, které posluchače (především rolníky) seznamovaly s prostředky, jichž měli využít pro zlepšení svého postavení.143

V Židlochovické schůzi bylo řečníkem posluchačům doporučováno, aby si peníze nepůjčovali u lichvářů, ale žádali o úvěr v záložně. „Proto potřeba je ústavu, který by rolníku vypomohl také v okamžité nesnázi a takovým je záložna, jaké Židlochovice dosud postrádají....Shromáždění vyslovuje se ve smyslu náhledů pp. dra. Janků a Kožíška, že má se v Židlochovicích zříditi okresní záložna.“144

Od roku 1877 byly schůze politického spolku konané ve venkovských městech a městečkách spojeny s volebními schůzemi poslanců národní strany. Od května 1877 do 141

Cestování v 70. letech 19. století, kdy ještě nebyly dokončeny místní tratě, nebylo nic příjemného; takto například účastník schůze popisuje cestu na zmíněnou ivančickou schůzi v Moravské orlici: „Zle se na nás nebe kabonilo, duben jako by v poslední den svého bytí chtěl se vyznati všemi svými přednostmi – déšť hustě pršel, když jsme se vydávali na cestu a sice povozem, poněvadž znamenité železniční spojení s Ivančicemi jinou jízdu činí nemožnou.“ Moravská orlice, 2. 5. 1876, roč. V. (XIV.), č. 100, s. 1. 142 Viz. příloha č. 2. MZA, B 13, k. 293, sig. 3831. 143 V Bučovicích 8. 10. 1876 např.: 1. O prostředcích, kterých by se národ náš uchopiti měl, aby se mu dostalo žádoucího všestranného vzdělání. 2. O klesání stavu rolnického. Moravská orlice, 11. 10. 1876, roč. V. (XIV.), č. 232, s. 1. V Židlochovicích 26. 11. 1876: 1. O lichvářství, o příčinách jeho rozšiřování se v novějším čase a o zkázonosném jeho působení mezi malým řemeslnictvem a rolnictvem. Moravská orlice, 29. 11. 1876, roč. V. (XIV.), č. 273, s. 1. 144 Moravská orlice, 29. 11. 1876, roč. V. (XIV.), č. 273. V závěru schůze postěžoval si pan Ryšavý ze Židlochovic na nedostatek dělníků, „což mimo továrny zaviňuje hlavně pití kořalky, které dělnický lid znemravňuje.“ Schůze se pak vyslovila pro rozšíření zákona proti pití kořalky i na Moravu.

48

května 1879 byly volební schůze spojené se schůzemi spolku uspořádány čtyři. První z nich 27. května 1877 v Letovicích, kde ke svým voličům promluvil sám vůdce Národní strany na Moravě dr. Alois Pražák. „Svátek nejsvětější boží Trojice nebyl toliko svátkem církevním, nýbrž i pro okresy boskovický, kunštátský a blanenský svátkem národním. Politický vůdce, poslanec na sněmu zemském a říšské radě....svolal své voliče do městýse Letovic za příčinou, by tužby a přání svých voličů vyslyšel a s nimi o důležitých otázkách národo-hospodářských a politických důvěrně pohovořil.“145 Po schůzi, ve které dr. A. Pražák seznámil své voliče s politickou situací a činností poslanců národní strany na zemském sněmu i na říšské radě, byla zahájena schůze politického spolku. Z Brna se dostavili čelní představitelé spolku: místopředseda dr. B. Hoppe, dr. W. Kusý, dr. B. Janků, dr. A. Dvořák, dr. V. Šílený a další. Na programu byla řeč o zákoně o nucených legalizacích, kterou přednesl dr. B. Janků.146 Řečník v úvodu své přednášky prohlásil, že největší chybou předlitavského zákonodárství je, že vydávání většiny zákonů je v rukou říšské rady, zatímco zemským sněmům je ponechána jen minimální zákonodárná moc.147 Za všeobecného souhlasu se pak vyslovil pro zrušení nebo opravu tohoto zákona. 148

Schůze spolku v Rajhradě 24. června 1877 nebyla volební schůzí ale měla na programu přednášky o důležitých aktuálních otázkách. V úvodu dr. W. Kusý promluvil o probíhající rusko – turecké válce a v úspěších ostatních Slovanů spatřoval důvod k růstu národního sebevědomí i u nás.149 Od úspěchů ruských vojsk přešel dr. Kusý ve své řeči k otázce obeslání či neobeslání parlamentních sborů. To že účast českých poslanců na říšské radě a na zemském sněmu nepřinesla dosud očekávané výsledky nepovažuje za neúspěch aktivní politiky, ale naopak za výzvu k ještě větší aktivitě. V závěru své řeči pak dr. Kusý, dříve představitel mladočeské opozice v národní straně, vyzývá k zachování jednoty. Varuje před rozštěpením a zdůrazňuje nutnost kázně v národní straně. Po krátké debatě byla pak k této otázce přijata rezoluce, ve které účastníci schůze vyjadřují svým poslancům plnou podporu.150 145

Občan, 31. 5. 1877, roč. VIII., č. 44, s. 2. Legalizace znamenala dle §. 31. zákona ze dne 25. 7. 1871 „zjištění osobou k tomu ustanovenou, že podpisy na jisté listině pocházejí skutečně od osoby jejíž jméno na listině se nalézá.“ 147 Po této kritice centralismu pohrozil přítomný vládní komisař c. k. okresní hejtman Souček rozpuštěním schůze, ale dr. Janků dále hovořil věcně o kritizovaném zákoně a k rozpuštění schůze nedošlo. 148 Občan, 3. 6. 1877, roč. VIII., č. 45, s. 1. 149 Občan, 28. 6. 1877, roč. VII. č. 52, s. 1. 150 Přijatá resoluce zní: „1. V otázce obeslání či neobeslání sněmu a říšské rady, jakož i vůbec o taktice, jaké se mají zástupcové národa podřizovati, rozhodují kluby poslanců zvolených na sněm a na ř. r. 2. Schvalujeme úplně 146

49

Dr. V. Šílený pak promluvil o důležitosti politických spolků. Tyto považuje za nejdůležitější nástroj v boji proti ústavověrné straně. Jen dostatečný počet spolků podle něj dokáže přivodit změnu systému. „Nynější systém vládnutí je národu našemu na újmu i musíme se tedy zasazovati o nahražení ho systémem nám příznivějším. Spolky politické mohou účinek míti jen tehdy, když jsou zorganisovány, když není ani jedné krajiny, která by spolku politického postrádala. ...Politické spolky mají lidu býti radou, mají jej povzbuzovati k podávání petic, osvědčení atd. To ovšem bude jim teprv tehdy možná, když alespoň v každém sídle okresního hejtmanství bude jeden politický spolek a takto celá země bude pojata v úplnou síť takových spolků, které pak části národa, jež snad v nepřízni časové odpadly, opět uvedou v jednotu národa.“151 Rok 1877 byl na spolkové schůze spojené se schůzemi volebními vskutku bohatý. Jednou z nich byla schůze svolaná poslancem dr. B. Janků a českým politickým spolkem do Podivína na 4. listopadu. Účelnosti propojení schůze volební se schůzí spolkovou vyjádřil v úvodní řeči dr. B. Hoppe, místopředseda spolku: „Váš poslanec je zástupcem moravských měst a obcí a proto dokázal vám také, že mimo zájmy celku hájil také zvláštní zájmy venkova. Má-li se volba vykonati, třeba se tázati, kdo by obojí tyto zájmy nejlépe zastupoval. Aby každý nabyl jasného vědomí o tom, jest účelem činnosti českého politického spolku.“152

Kromě schůzí spojených s volebními schůzemi pořádal spolek nadále i klasické veřejné schůze. Například ve Slavkově v červnu 1878 se hovořilo o omezení svobody živností. Řečníci kritizovali živnostenský řád z roku 1859 a v resoluci se vyjádřili pro omezení svobody živností: „....pozorujeme, že touto volností dává se kapitálu vláda nad prací, tím význam práce a odměna za ni se snižuje; pozorujeme, že těmito okolnostmi jest ohroženo bytí řemesel a živností, a proto vyslovujeme my ve schůzi shromáždění, že jest třeba svobodu živností v tom smyslu obmeziti, aby jen k vykonávání té které živnosti připuštěn byl, kdo se potřebným vycvičením a vyučením se v ní prokáže.“153

usnesení našich poslanců, dle kterého vstoupili do sněmu a do říšské rady i vyslovujeme jim plnou důvěru. 3. Za nejhlavnější příčinu nynější neblahé situace a nesvornosti národů rakouských považujeme volební řády, pročež má to býti hlavním cílem snahy naší, aby řády tyto nahraženy byly spravedlivými řády volebními.“ 151 Moravská orlice, 26. 6. 1877, roč. VI. (XVI.), č. 144, s. 3. 152 Moravská orlice, 18. 6. 1878, roč. VII. (XVI.), č. 139, s. 1. 153 Moravská orlice, 18. 6. 1878, roč. VII. (XVI.), č. 139, s. 1; Na přelomu 70. a 80. let docházelo k emancipaci živnostnictva a živnostníci stále naléhavěji žádali zavedení nucených živnostenských společenstev a průkazu způsobilosti pro řemeslnické živnosti. V r. 1883 přijala proto říšská rada tzv. řemeslnickou novelu živnostenského řádu, která odstraňovala živnostenskou svobodu a zřizovala kategorii tzv. řemeslnických živností. Ty mohly vykonávat jenom osoby, které předložily průkaz způsobilosti.

50

Požadavek na opravu živnostenského řádu se opakoval ve schůzích spolku až do počátku 80. let. Spolek se ve své brněnské schůzi v srpnu 1879 usnesl na sepsání petice požadující „odstranění zla řemesla naše tížícího.“154 Veřejné schůze, ať byly spojené s volební schůzí či nikoliv, zahajovali řečníci obvykle přednáškou o aktuální politické situaci. Častěji se zaměřovali na důležité politické události v rámci země či říše, někdy i na události evropské. Tak tomu bylo například ve schůzi v Kunštátě v červenci 1878, kde dr. W. Kusý promluvil o berlínském kongresu a obsazení Bosny a Hercegoviny. Pod dojmem osvobození bulharského národa z tureckého područí, vyslovil naději, že i český národ dosáhne svobody za pomoci mocného bratrského ruského národa.155

154 155

Moravská orlice, 2. 9. 1879, roč. VIII. (XVII.), č. 201, s. 1. Občan, 18. 7. 1878, roč. IX., č. 58, s. 2.

51

7. Činnost spolku v 80. letech, venkovské volební schůze „Tento pán vybral si Brno za pole svého experimentování v národní společnosti...“156

Počátkem osmdesátých let se končilo období kočovných schůzí Českého politického spolku v Brně. V březnu 1880 byla ještě uspořádána poslední z nich v Kuřimi, ale dalších šest let se všechny spolkem organizované schůze konaly pouze v Brně. Dochází také ke změně vedení spolku neboť 25. 11. 1879 zemřel dosavadní předseda spolku Ing. Florián Zedník.157 Na jeho místo byl zvolen staronový předseda dr. Wolfgang Kusý, jenž tuto funkci zastával již v letech 1872 – 1874. Už koncem sedmdesátých let se do vedení spolku dostávaly nové osobnosti, jež měly v budoucnu hrát významnou roli nejen v politickém spolku, ale v moravské politice vůbec. V roce 1877 se stal členem výboru dr. Václav Šílený (1893 – 1902 předseda ČPSB), 1879 dr. Jan Sovadina (1887 – 1892 předseda ČPSB). Konečně v roce 1880 byl za člena spolku přijat dr. Adolf Stránský (později často jednatel ČPSB, poslanec a vůdce Lidové strany na Moravě.)158 Přelom sedmdesátých a osmdesátých let je tak spojen s nástupem nové generace „mladých advokátů“ do vedení spolku. Tito tvořili liberální křídlo národní strany na Moravě a sympatizovali se svobodomyslnou stranou v Čechách. Postupně v osmdesátých letech dochází k znovuoživení mladočeského hnutí v Brně.

ČPSB se i nadále snažil konat veřejné schůze ve venkovských městech; jednatel spolku V. Šílený navrhoval např. Vyškov, Ivančice, Hodonín a Židlochovice. Výbor spolku se pokusil písemně v těchto městech dohodnout konání schůzí, „avšak okolnosti ukázaly se býti takovými, že bylo uznáno za vhodné schůze tyto zatím neodbývati. Důvody toho leží v dopisech z oněch měst výboru zaslaných“.159 Jaké důvody to byly bohužel nevíme. Na valné hromadě 21. 6. 1881 podal výbor rekapitulaci činnosti spolku za uplynulý rok. Je vidět, že spolek se po ukončení období venkovských schůzí zaměřil znovu na domácí brněnské problémy. V květnu 1880 proběhla agitace za zřízení české reálky v Brně.

156

W. Kusý o Adolfu Stránském v článku Moravské orlice, 18. 3. 1884, roč. XIII. (XXII.), č. 65. F. Zedník byl od roku 1874 předsedou českého politického spolku, kde vystupoval jako představitel konzervativního křídla národní strany. V roce 1881 se stal členem výboru ČPSB jeho syn Julius. 158 Poprvé přišel A. Stránský do Brna 1. 5. 1880, v prosinci téhož roku byl přijat za člena ČPSB. Koncem 70. let působil tento mladý advokát v Praze v redakci mladočeských Národních listů. 159 Moravská orlice, 21. 6. 1881, roč. X. (XIX.), č. 139, s. 1 – 2. 157

52

V sedmdesáti obcích brněnského okolí byla podepisována petice, jež byla podána na říšskou radu a tam přečtena. Česká reálka v Brně byla krátce poté skutečně zřízena. Že byla otázka školství v tomto období velmi aktuálním bodem národního boje v Brně, dokazuje i počet účastníků schůzí majících na programu školskou problematiku. Například 5. 9. 1880 se zúčastnilo 800 osob veřejné schůze, jež protestovala proti zřízení paralelek při německých obecních školách. Koncem roku 1880 pak spolek uspořádal veřejné schůze k volbám do obchodní a živnostenské komory v Brně. Výbor se také ve svých zasedáních zabýval blížícím se sčítáním lidu. Zejména panovaly obavy, že nepoučený a od agitátorů zastrašený lid zanese do sčítacích archů do rubriky o jazyku obcovací řeč německou. Byla proto 19. 12. 1880 uspořádána veřejná schůze, při níž redaktor V. Beneš promluvil o sčítání lidu.160 V. Beneš také vypracoval provolání, které bylo ve formě brožury rozšířeno nejen po Brně, ale také do okresů celé Moravy, kde bylo rozšířeno důvěrníky spolku.161 Osmdesátá léta začal tedy spolek pod novým vedením velmi aktivně. V roce 1880 bylo uspořádáno celkem 17 schůzí, z nichž 3 byly veřejné a 11 výborových. K aktuálním problémům vždy výbor operativně svolal veřejnou schůzi; například když v dubnu 1881 městský výbor dosadil na místo primáře zemské nemocnice německého lékaře, který neuměl česky, svolal spolek schůzi lidu, jíž se zúčastnilo asi 600 osob. Výsledkem bylo přijetí rezoluce, jež protestovala „proti důslednému a úmyslnému zanedbávání požadavku znalosti jazykové“ a očekávala od zemského sněmu, že „právu českého jazyka v úřadech zemských opět k platnosti pomůže.“162 Rozšiřovaly se i řady členů, v roce 1880 jich bylo 226, což znamenalo zastavení úbytku členů druhé poloviny sedmdesátých let (v r. 1876 - 238 členů, 1877 - 191 členů). Z nově přijatých byli známější např. prof. Višňovský, Josef Dundálek a především Adolf Stránský. Všichni tři se brzy prosadili do výboru spolku. Adolf Stránský se měl již brzy stát vůdčí osobností opoziční skupiny v národní straně na Moravě. Nové vzepětí opozičního hnutí na Moravě v 80. letech 19. století bylo spojeno s činností A. Stránského.163 Stránský do veřejného života na Moravě přinášel modernější styl politické

160

Na této schůzi také poprvé na půdě ČPSB vystoupil A. Stránský s řečí k českému školství v Brně. Občan, 23. 12. 1880, roč. XI., č. 103, s. 1. 161 Výsledky této činnosti výbor kvitoval s uspokojením, neboť v Brně se k české obcovací řeči přihlásilo přes 32 000 obyvatel a na venkově byly výsledky této rubriky pro české obyvatelstvo také velmi příznivé. 162 Moravská orlice, 20. 4. 1881, roč. X. (XIX.), č. 89, s. 1 – 2. 163 JUDr. Adolf Stránský, 8. 4. 1855 Habry, okr. Čáslav - † 18. 12. 1931 v Brně. Český liberální politik a novinář, zakladatel Lidových novin. Vystudoval gymnázium v Německém Brodě a práva v Praze. Od roku 1880 advokátní koncipient v Brně. Poté působil jako redaktor listu Tribune ve Vídni. Od roku 1886 měl vlastní

53

práce, lépe odpovídající změněné společenské situaci, který spočíval ve zvýšeném zájmu o získání širšího sociálního zázemí pro opoziční protikonzervativní politiku.164 Po krátkém působení ve Skrejšovského protivládním vídeňském listu Tribune se vrátil v polovině roku 1881 do Brna. O jeho úmyslu usadit se v Brně trvaleji svědčí i energie, s níž se zapojil do života zdejší české společnosti. Podílel se na organizování českého veřejného života v Brně, později se účastnil na práci Českého čtenářského spolku, Českého politického spolku. Svých mladočeských aktivit se však nevzdal ani uprostřed brněnské, výrazně staročesky orientované společnosti. O jeho prvním mladočesky laděném opozičním vystoupení informovala Moravská orlice ve svém referátu o schůzi ČPSB, konané 6. 8. 1882. Stránský zde vystoupil s protestem proti ministerskému nařízení, podle něhož museli čeští studenti na pražské univerzitě část zkoušek skládat v německém jazyce.165 Moravská orlice nenamítala nic proti jeho protestu, ale ohradila se proti tomu, že se „způsobem zcela nemístným dotýkal české delegace poslanecké, jako by ona byla vinna vydáním ministerského nařízení, poněvadž prý vládě dosti neimponuje“.166 Obviňování poslanců odmítl i předseda spolku W. Kusý. Schůze spolku nakonec přijala rezoluci, jež obsahovala i dodatek A. Stránského, ovšem nově formulovaný, „aby poslanci byli požádáni, aby nařízení ministerské stran němčiny při státních zkouškách na české univerzitě bylo zpět vzato“.167 A. Stránský patřil k té části inteligence, která si uvědomovala, že neúspěchy dosavadní politiky české buržoazie pramení především z její výlučné konzervativní orientace. Uvědomoval si, že proti dosavadním staročeským vůdcům se může prosadit jen rozšířením své politické základny o široké lidové masy. V Brně byl jejich nejsilnější složkou proletariát, který až dosud zůstával fakticky stranou zájmů vůdců české politiky. Zúčastňoval se proto schůzí dělnického politického spolku Svornost – Eintracht v Brně. Ve svém vystoupení vyslovil přesvědčení, že čeští dělníci pěstují kromě sociálně demokratické myšlenky také lásku k vlasti a že tedy mohou být činní také v českém národním hnutí. Přízeň brněnského dělnictva se snažil Stránský získat i svou advokátní činností. Od roku 1882 vystupoval jako obhájce dělníků při soudních přelíčeních. Zpočátku tato jeho činnost představitelům české advokátní kancelář v Brně. Funkcionář řady spolků. Vydavatel Moravských listů a od roku 1893 Lidových novin. Poslanec na zemském sněmu a říšské radě. (www.encyklopedie.brno.cz). 164 MALÍŘ Jiří: Vývoj liberálního proudu české politiky na Moravě. Lidová strana na Moravě do roku 1909. Brno: UJEP, 1985. s. 19. 165 PERNES Jiří: Mladočeské hnutí v Brně v letech 1884 – 1885. In: ČMM, roč. 95, 1976, č. 2, s. 236. 166 Moravská orlice, 8. 8. 1882, roč. XI. (XX.), č. 179, s. 2. 167 Tamtéž.

54

politiky na Moravě vyhovovala, protože jim umožňovala demonstrovat svůj zájem o dělnickou otázku. Jakmile se jim však Stránský svými mladočeskými snahami stal nepohodlným, obrátila se proti němu.168 K novému opozičnímu vystoupení proti staročeské politice využil Stránský veřejné schůze Ústředního spolku živnostníků pro Moravu a Slezsko, která se konala 16. 3. 1884 v Brně. Hlavním bodem jejího programu bylo jednání o zestátnění Ferdinandovy severní dráhy. Hlavní projevy pronesli dr. Chleborád a dr. Stránský. Mezi oběma došlo během schůze k otevřené kontraverzi. Opoziční osten Stránského řeči spočíval v tom, že zpochybnil to, že Rieger, jako vůdce českých poslanců, bude hlasovat pro zestátnění dráhy.169 Staročeská Moravská orlice označila Stránského po tomto vystoupení za oblíbence nejradikálnějšího křídla sociálně demokratické strany a za „nezvyklou specialitu „národního žida“, který si Brno vybral za pole svého experimentování v národní společnosti“170

Dělnická otázka nabývala v polovině 80. let stále více na významu. V lednu 1885 svolal ČPSB do Besedního domu veřejnou schůzi lidu, na níž se hovořilo o sociální otázce. Autor článku, jenž pojednává o této schůzi v Moravské orlici, odmítá možnost dosažení sociální rovnosti cestou revoluce a má za to, že tuto otázku „způsobem pro všechny uspokojujícím lze rozluštiti cestou zákona...téhož názoru jsme my i Český politický spolek brněnský.“171 Jménem spolku vystoupil na schůzi předseda W. Kusý, který pokládal za nejvhodnější prostředek k vyřešení této otázky zrušení censu a zavedení všeobecného hlasování. Tak by se do zákonodárných sborů dostali dělníci, kteří by v těchto sborech pracovali pro vyřešení sociální otázky. Samotnému řečníkovi však bylo jasné, že zavedení všeobecného volebního práva není za současného politického stavu myslitelné. Proto navrhl zřídit tzv. dělnické komory po vzoru obchodních a živnostenských komor. Na schůzi promluvil kromě několika dělníků také dr. Chleborád, který odmítal resoluci navrženou dr. Kusým. V té se požadovalo zavedení všeobecného volebního práva, a pokud by to nebylo možné tak alespoň dělnických komor.172 V rezoluci je také poukazováno na stav v jiných státech, např. v Itálii, Německu a 168

PERNES Jiří: Mladočeské hnutí v Brně v letech 1884 – 1885. In: ČMM, roč. 95, 1976, č. 2, s. 237 – 238. Tamtéž, s. 238. 170 Moravská orlice, 18. 3. 1884, roč. XIII. (XXII.), č. 65, s. 2. Autorem článku byl W. Kusý. Sám se schůze nezúčastnil a při psaní vycházel z referátu spolupracovníka redakce Emana Hatláka. V dopise Helceletovi si Kusý na Hatláka stěžuje, neboť ten způsob vzniku článku a identitu autora prozradil A. Stránskému. AMB, Pozůstalost JUDr. Ctibora Helceleta, T 13, inv. č. 30. 171 Moravská orlice, 13. 1. 1885, roč. XIV. (XXIII.), č. 9, s. 1. 172 „Veřejná schůze lidu ....vyjadřuje přesvědčení, že rozšíření volebního práva na veškeré dospělé obyvatelstvo, tudíž zavedení všeobecného práva hlasovacího....; pokud by se ale vyplnění této spravedlivé žádosti na ten čas nepřekonatelné překážky v cestu stavěly, vyslovuje schůze lidu přání, aby se zřídily co nejdříve komory dělnické k opatrování zájmů hospodářských a politických lidu dělnického ustanovené a tudíž působností podobnou, jak 169

55

Francii, kde dělnictvo politická práva „bez jakéhokoli poškození všeobecných zájmů státních, nýbrž k patrnému jejich prospěchu vykonává“.173 Dělníci pak vesměs schvalovali rezoluci, ale odmítali její podání na říšské radě nebo vládě a považovali za nedůstojné, aby se s peticemi vůbec někam chodilo. Rezoluce navržená politickým spolkem pak byla hlasováním zamítnuta. Po zamítnutí rezoluce „dělnictvo, jemuž se patrně jednalo pouze o zmar positivného výsledku veřejné schůze, sál opustilo...“.174 Národní straně, potažmo jejímu staročeskému křídlu, které přes určité změny ve vedení nadále ovládalo politický spolek, se tak nezdařilo získat pozice mezi brněnským dělnictvem. Nedokázalo najít prostředky, které moderní doba a nová sociální situace vyžadovala a které dokázal najít například A. Stránský.

V roce 1886 došlo ve vedení spolku k výrazným změnám, za zamřelého W. Kusého převzal předsednictví spolku J. Tuček,175 jednatelem byl na valné hromadě 13. 3. 1886 zvolen A. Stránský. Výbor se rozhodl konat každých čtrnáct dní veřejné politické dýchánky a mimo to občas velké lidové schůze. První z těchto politických dýchánků se konal již týden po zvolení nového výboru, dne 22. 3. 1886. Bylo na něm jednáno o Scharschmiedově návrhu jazykového zákona, který po právní stránce objasnil JUDr. Tuček. V debatě byl přijat návrh dr. Stránského na uspořádání veřejné schůze, na níž bude lidu předložena k posouzení rezoluce, schvalující dosavadní odmítavý postup moravských poslanců k tomuto návrhu a vybízející je, aby na svém stanovisku nic neměnili. Této schůze se zúčastnilo přes 800 osob. Hlavními řečníky byli dr. Tuček, dr. Chleborád a dr. Stránský, který byl rovněž autorem přijaté rezoluce.176 20. 4. 1886 pořádal spolek již druhý jour fix v malém sále Besedního domu. Na programu byla důležitá otázka: organizace Národní strany. V debatě vystoupili především členové výboru, dr. Tuček, dr. Sovadina, prof. Thoř ad. Každý měl na řešení této otázky jiný náhled

posavadní komory obchodnické a živnostenské opatřené, kterým by zejména též právo volební jistého počtu zástupců do zemského sněmu a říšské rady zákonitě uděleno bylo. 173 MZA, B 13, k. 302, sig. 202. 174 Moravská orlice, 13. 1. 1885, roč. XIV. (XXIII.), č. 9, s. 1 – 2. 175 JUDr. Josef Tuček, * 20. 9. 1845 Brodek na Moravě - † 24. 7. 1900 Brno. Český právník, politik, člen mnoha národohospodářských a kulturních spolků. Vystudoval gymnázium v Olomouci a v Českém Těšíně a práva ve Vídni. Od roku 1870 pracoval jako koncipient v kanceláři dr. Heschla v Brně, v roce 1876 si otevřel vlastní advokátní praxi v Brně. Byl členem správní rady Hypoteční banky moravské, členem výboru a disciplinární rady moravské advokátní komory. Od r. 1881 poslanec na zemském sněmu a později i říšské radě.V letech 1896 – 1900 člen mor. zemského výboru. Předseda klubu českých poslanců na moravském sněmu. Od r. 1897 člen zemské školní rady. Předseda Matice školské. Působil v prezídiu Čtenářského spolku a Matice Besedního domu. (www.encyklopedie.brno.cz) 176 PERNES, Jiří: Vznik a počátky lidové strany na Moravě 1884 – 1896. Brno, 1975 (disertační práce). s. 65.

56

ovšem všichni se shodli, že je třeba překračovat rozdíly jednotlivých stavů. Že je třeba, aby se inteligence co nejvíce sblížila s živnostníky a obchodníky a účinně je podporovala.177 ČPSB byl pod novým vedením velmi aktivní kromě této schůze uspořádal dalších několik společenských večerů, na nichž se hovořilo o organizaci národní strany. Využil i práva, daného mu jeho stanovami, podle nichž směl konat „kočovné schůze“ i v obvodech jiných okresních moravských hejtmanství a uspořádal dne 23. 5. 1886 veřejnou schůzi v Kounicích. Tato schůze měla povzbudit kounické Čechy, aby se v nastávajících volbách do obecní rady pokusili o vymanění správy obce z německých rukou. Hlavním řečníkem zde byl opět dr. Stránský, který doporučoval voličům kandidátku národní strany.

V květnových politických dýcháncích bylo také usneseno uspořádat schůze v různých částech města, kde se mělo jednat o záležitostech národních, obecních a živnostenských. První takové shromáždění se mělo konat 21. 6. 1886 v hostinci U veterána na Křenové ulici. Jednat se mělo o příštím zápisu do národních škol a potřebě vychovávat děti v mateřské řeči. Svolaná schůze se však nakonec nekonala, neboť německý majitel domu si nepřál, aby se v jeho domě konala česká schůze a požádal policii, aby schůzi zakázala.178 Po tomto neúspěchu již k dalším podobným pokusům nedošlo a teprve 26. 9. 1886 se konala v Besedním domě veřejná schůze lidu, která se rovněž zabývala situací českého školství na Moravě. V jednomyslně přijaté rezoluci byla obsažena jemná pobídka moravským poslancům na říšské radě, aby k neutěšené situaci českého školství na Moravě zaujali přiměřené stanovisko.179

Tento nový život brněnského politického spolku však zřejmě nebyl po chuti všem jeho členům. V listopadu přinesl staročeský německy psaný Politik nepodepsaný článek, v němž se útočilo na to, že vedení spolku je v rukou advokátů a ostatní vlastenci že jsou z činnosti vyloučeni. Přestože se politický spolek mohl pod vedením výboru, zvoleného na valné hromadě v roce 1886, vykázat samými aktivy, nebyl už na jeho valné hromadě v březnu 1887 do výboru zvolen ani dr. Tuček, ani dr. Stránský.180 Ostatní opozičníci byli okolnostmi nuceni

177

Moravská orlice, 21. 4. 1886, roč. XV. (XXIV.), č. 91, s. 3. Moravská orlice, 22. 7. 1886, roč. XV. (XXIV.), č. 141, s. 2. 179 PERNES, Jiří: Vznik a počátky lidové strany na Moravě 1884 – 1896. Brno, 1975, (disertační práce). s. 66. 180 Tamtéž, s. 67. 178

57

slevit ze svých protistaročeských postojů a ve větší míře respektovat konzervativní politickou linii.181 Novým předsedou politického spolku se stal dr. Jan Sovadina,182 jeho náměstkem Ing. Julius Zedník (syn zesnulého předsedy Floriana Zedníka), jednatelem dr. Jan Švec a pokladníkem prof. Arnulf Thoř. Dr. Stránský však ještě jednou vystoupil na schůzi spolku. Bylo to 30. 5. 1887 v Moravském Krumlově, kde se konala schůze politického brněnského spolku spojená s volební schůzí zemského poslance Dr. A. Dvořáka. V národnostně smíšeném Krumlově byla nálada značně napjatá, schůzi navštívilo přes 500 posluchačů a z Brna byl pro návštěvníky schůze vypraven zvláštní vlak (přijelo jich asi 40, většinou členů spolku).183 Po projevu poslance A. Dvořáka, který promluvil o postavení pravice na zemském sněmu a politické situaci, ujal se slova A. Stránský. Pronesl řeč o národním vychování, v níž se zmínil i o nejnovější události české politiky. Veřejnost tehdy rozrušil výrok dr. Riegra o nutnosti tzv. drobečkové politiky.184 Dr. Stránský měl za to, že Český klub na říšské radě „neměl ze záležitosti té činiti otázku politickou, z níž povstal značný rozruch a nebezpečí nového rozštěpení“. Poté vyslovil mínění, že všichni čeští poslanci (poslanců z Moravy se tato otázka tolik netýkala) by měli složit svůj mandát a lidové hlasování by mělo rozhodnout, zda větší důvěry lidu požívá dosavadní politický směr Českého klubu nebo opoziční mladočeská politika dr. Grégra a jeho stoupenců.185 S touto řečí rozhodně nesouhlasila Moravská orlice a podle jejího článku ani účastníci schůze. Redakce se podivovala nad tím, proč by měli poslanci složením mandátu pokládat voličům „otázku důvěry, kterýž jim tu důvěru již nesčetněkrát osvědčil a napořád plně zachovává...“, naopak by tak měl učinit dr. Grégr, který stojí proti poslaneckému klubu. „Možno li mluvit o nějakém rozštěpení, nezavinil je Český klub, nýbrž dr. Grégr, neboť

181

MALÍŘ Jiří: Vývoj liberálního proudu české politiky na Moravě. Lidová strana na Moravě do roku 1909. Brno: UJEP, 1985. s. 20. 182 JUDr. Jan Sovadina, * 1851 v Přílepích u Holešova - † 28. 7. 1893. Vystudoval práva v Praze, v advokátní praxi byl u Dr. Aloise Pražáka. Od roku 1881 vydával časopis Českomoravský národní hospodář, který řídil až do své smrti. V roce 1882 se usadil jako advokát v Brně. Účastnil se horlivě veřejného života v Brně. V letech 1886 – 1891 byl starostou Sokola, 1887 – 1892 byl předsedou ČPSB. (Dějiny Sokola Brno I 1862 – 1887). 183 Moravská orlice, 1. 6. 1887, roč. XVI. (XXV.), č. 123, s. 1. 184 Národní listy J. Grégra uveřejnily počátkem května 1887 údajný výrok F. L. Riegra: „Když se nám nepodařilo pasivním odporem vydobýt si svých práv jedním rázem, musíme je nyní sbírat po drobtech, a kdybychom ty drobty sbírat měli i pod stolem.“ Bezprostředním důsledkem tzv. drobečkové aféry byl rozpad jednotného Českého klubu v říšské radě, když z něj byli 19. 5. 1887 vyloučeni čtyři mladočeši. Ti pak společně s dalšími třemi mladočechy vytvořili v lednu 1888 vlastní klub Nezávislých poslanců českých a dovršili tak stranickou roztržku ze 70. let. 185 PERNES, Jiří: Vznik a počátky lidové strany na Moravě 1884 – 1896. Brno, 1975, (disertační práce). s 70.

58

neodlamuje se strom od halúzky, nýbrž naopak, a není správno viniti celek, že se nepodrobil jednotlivému členu svému.“186 Vystoupení dr. Stránského v Moravském Krumlově a jeho odmítnutí oficiální politickou reprezentací prostřednictvím Moravské orlice znamenalo jejich definitivní rozchod. Bylo posledním případem spolupráce dr. Stránského s Českým politickým spolkem v Brně až do počátku 90. let.187

V létě roku 1887 byly zveřejněny tzv. Gautschovy ordonance. Už o rok dříve začal nový ministr školství Gautsch uskutečňovat novou školskou politiku, která měla jednak zpomalit další vývoj školství vůbec, ale hlavně převést část žáků z gymnázií na střední odborné a řemeslnické školy. Zvláště na Moravě se tak neuskutečnily některé již připravené projekty postátnění či zřízení nových škol. Postup ministerstva nebyl zaměřen vysloveně proti českým školám, ale přesto byl na české straně pociťován jako diskriminace.188 Tato opatření vyvolala odpor jak u vůdců národního hnutí, tak u širokých lidových mas. Jedním z nejvýraznějších projevů protestního hnutí byly tábory lidu, na kterých byly přijímány rezoluce proti ministerským nařízením omezujícím vývoj školství. Tábor lidu uspořádaný 5. 9. 1887 ve Vranovicích byl podle Moravské orlice „výmluvným svědkem národní probudilosti a uvědomělosti lidu našeho, jeho pevné vůle a snahy domoci se práva, jeho odhodlanosti setřásti s beder svých tíži každého bezpráví“.189 Z Brna zvlášť vypraveným vlakem přijeli spolek Sokol, Český politický spolek a zástupci všech ostatních vlasteneckých spolků. Další spolky a významné osobnosti přistoupily v Rajhradu. Během odpoledne se shromáždil na louce u Vranovic úctyhodný počet šesti tisíc lidí z blízkého i vzdáleného okolí. V úvodu promluvil předseda brněnského politického spolku dr. Sovadina a představil shromáždění pořadateli zvoleného předsedu tábora pana V. Procházku, jenž uvítal tábor a představil c. k. okresního hejtmana Kallera. Kromě jiných řečníků pak promluvil i člen brněnského politického spolku J. Barvič. Hlavní projev měl zemský a říšský poslanec pan Weber. Ten ve své řeči promluvil za české národovce: „my se ohražujeme...proti tak zvanému regulativu jeho Excelence pana ministra osvěty a vyučování a žádáme co nejdůrazněji, aby toto nás ponižující od prvního písmena až do posledního puntíku k duševní záhubě i tělesně směřující nařízení co nejspíše odvoláno bylo.“ Svoji řeč ukončil

186

Moravská orlice, 30. 5. 1887, roč. XVI. (XXV.), č. 123, s. 1. PERNES, Jiří: Vznik a počátky lidové strany na Moravě. 1884 – 1896. Brno, 1975, (disertační práce), s. 71. 188 URBAN, Otto: Česká společnost 1848 – 1918. Praha: Svoboda, 1982. s. 385. 189 Moravská orlice, 6. 9. 1887, roč. XVI. (XXX.), č. 202. s. 1.

187

59

nabádáním ke svornosti: „my také se musím zregulovati a pak nás nezreguluje nikdo, ani ministr Gautsch“.190 Projevy řečníků několikrát přerušil c. k. hejtman Kaller a hrozil rozpuštěním tábora, budeli zmiňováno jméno ministra školství. Jakmile poslanec Weber pronesl výše citovaná slova, povstal c. k. hejtman a schůzi rozpustil. Hejtman Kaller nedovolil pak ani přečíst připravenou rezoluci a dr. Sovadina vybízel shromáždění, aby se v klidu rozešlo.191

190 191

Moravská orlice, 6. 9. 1887, roč. XVI. (XXX.), č. 202, s. 1. Tamtéž.

60

8. Spolek v první polovině 90. let, vznik Lidové strany a Klubu lidové strany „Politický spolek bez vyslovené tendence politické nesnadno se dá myslet.“192

Formování opoziční liberální politické strany na Moravě bylo až do 80. let 19. století podvázáno především slabými hospodářskými a mocenskými pozicemi vznikající české buržoazie. V politické sféře se tato skutečnost promítala do přetrvávání vnější jednoty české politiky na Moravě a do výraznějšího vlivu konzervativních politických sil, zatímco politické skupiny hájící liberálnější politický kurs zůstávaly slabé. Skupina opoziční inteligence nedovedla ani v 80. letech najít cestu ke sblížení s opozičním hnutím v ostatních vrstvách národa. Cíle liberálního opozičního hnutí se omezovaly prakticky na boj proti klerikálnímu křídlu české politiky a zápas o prosazení aktivnější politické taktiky národní strany.193 Politická atmosféra na Moravě na počátku 90. let minulého století se výrazně lišila od předchozích desetiletí. Do politického života vstoupila nová generace profesionálních politiků reprezentujících především liberální část národní buržoazie a hledajících své stoupence mezi středními a drobnými vrstvami městského a venkovského obyvatelstva, zejména pak mezi inteligencí. Na Moravě tak skončilo dlouhé období, kdy česká národní politika byla představována pouze jedinou politickou stranou – stranou národní.194 V roce 1889 začal A. Stránský vydávat vlastní opoziční Moravské listy, které se poté staly hlavním mluvčím svobodomyslného opozičního hnutí na Moravě. Úvodní Stránského článek do prvního čísla Moravských listů, nadepsaný „Co chceme“, byl v podstatě formulací programu lidové strany.195 Kolem nového listu se soustředily radikálněji a nacionálněji laděné skupiny české inteligence a maloburžoazie, které byly zklamány neúspěchy dosavadní české politiky. Tato Stránského skupina hledala cestu k dalším opozičním skupinám, zejména kolem kroměřížského listu Velehrad a olomouckého Selského spolku. Představitelé těchto opozičních proudů ani po ujednání společného postupu 7. 4. 1890 v Kroměříži nepřistoupili k odtržení od národní strany, ale naopak byli ochotni v ní i při nastávajících zemských volbách působit. Staročeši odmítli požadavek opozice na vyjasnění poměru strany ke klerikálnímu křídlu. To vyprovokovalo opozici k samostatnému vystoupení v zemských

192

Moravské listy, 28. 3. 1891, roč. III., č. 37, s. 3. MALÍŘ Jiří: Vývoj liberálního proudu české politiky na Moravě. Lidová strana na Moravě do roku 1909. Brno: UJEP, 1985. s. 22. 194 BRODESSER Slavomír: České opoziční hnutí na Moravě na počátku 90. let 19. století a vznik lidové strany svobodomyslné. In: VVM, roč. 23, 1971, s. 50. 195 Tamtéž, s. 53 – 54. 193

61

volbách, národní stranu však neopustili.196 Naopak v listopadu 1890 se A. Stránský, E. Čermák a F. Dostál stali členy volebního výboru národní strany. Opozice přešla do ofenzívy až počátkem roku 1891, kdy podmínila loajálnost opozice při říšských volbách akceptováním kandidatur A. Stránského a J. Vychodila. Odmítnutí podmínek pak vedlo k tomu, že 15. 2. sjezd opozičních sil v Olomouci rozhodl o konstituování lidové strany na Moravě.197

Tyto významné změny na moravské politické scéně se samozřejmě dotýkaly i Českého politického spolku v Brně. Ačkoliv ve druhé polovině 80. let čelní představitel svobodomyslného hnutí na Moravě A. Stránský nebyl volen do výboru spolku, stále zůstával jeho členem. V březnu 1890 byl na valné hromadě zvolen nový výbor ve složení: J. Sovadina – předseda, A. Popelka – místopředseda a pokladník, E. Dluhoš – jednatel, J. Barvič, K. Kettner, J. Kummer, J. Volejník. Ve výboru tedy byli zastoupeni jak staročeši (např. Josef Kummer – redaktor Moravské orlice), tak příznivci svobodomyslného směru v národní straně (např. A. Popelka). Moravské listy neměly v orientaci spolku jasno: „Jakého politického vyznání spolek vlastně je, dle sestaveného výboru těžko se dá vysvětlit. Politický spolek bez vyslovené tendence politické nesnadno se dá myslet.“198 Brzy však bylo zřejmé, že spolek se přiklání ke svobodomyslnému hnutí v moravské národní straně. Když bylo v dubnu 1891 zahájeno zasedání říšské rady, nevstoupila moravská poslanecká delegace do společného klubu s mladočeskými poslanci z království, ale založila vlastní Klub českých poslanců z Moravy. Jeho předsedou se stal dr. rytíř Mezník. Tento krok vzbudil nespokojenost a pobouření v celé zemi, odmítli jej dokonce i ti, kdo se stavěli dosud nepřátelsky k činnosti lidové strany.199 Po delší nečinnosti konal 20. dubna politický spolek dýchánek, jemuž předsedal A. Popelka. Dr. Sedláček ze Slavkova zde podal obraz současné politické situace. Výsledkem schůze byla rezoluce, jež byla zaslána A. Mezníkovi. Rezoluce vyjadřovala přesvědčení spolku, že je na škodu českého národa, že na říšské radě ve Vídni není zastoupen jediným společným klubem poslanců. Rezoluce byla namířena proti poslancům národní strany ve Vídni. Moravské listy shledávají tento „projev z kruhů voličstva tím pozoruhodnějším, že 196

Ve městech, kde hrozilo vítězství Němců hlasovali příznivci svobodomyslného směru pro kandidáty národní strany. Tam, kde nehrozilo německé nebezpečí, podporovali nezávislé kandidáty svobodomyslného smýšlení. Protistaročeská opozice získala v těchto volbách 3 mandáty. 197 MALÍŘ Jiří: Vývoj liberálního proudu české politiky na Moravě. Lidová strana na Moravě do roku 1909. Brno: UJEP, 1985, s. 25 – 26. 198 Moravské listy, 28. 3. 1891, roč. III., č. 37, s. 3 199 PERNES Jiří: Vznik a počátky lidové strany na Moravě 1884 - 1896. Brno, 1975, (disertační práce), s. 147 – 148.

62

vychází ze spolku, jenž ve svých stanovách vytknuto má za úkol podporu klubu poslaneckého a v jehož výboře samém zasedají zástupci vládní strany moravské“.200 To, že část rezoluce byla přijata na návrh zemského poslance J. Tučka, považují mladočeské Moravské listy za „vážný příznak nálady, jaká jeví se i v umírněných konzervativních kruzích českých na Moravě“.201 Ještě před měsícem po volbě valné hromady spolku nebylo Moravským listům jasné, ke které politické tendenci se brněnský politický spolek kloní. Nyní bylo zřejmé, že je to tendence mladočeská. Redakce Moravských listů považuje totiž přijatou rezoluci „ku složení a povaze spolku naprosto přiměřenou“.202

Výkonný výbor lidové strany na utvoření zvláštního klubu moravských poslanců reagoval ve schůzi konané 3. května v Přerově. Přijal rezoluci, která tříštění českých poslanců na říšské radě odsuzovala a lidovou stranu přihlásila k mladočeskému státoprávnímu ohražení a programovému prohlášení. Výkonný výbor na této schůzi také ze svého středu zvolil zvláštní organizační výbor, který měl dbát na zakládání nových politických spolků.203 Kromě toho se lidová strana snažila pro sebe získat stávající politické spolky, jež byly dosud v rukou staročechů. Současně se lidová strana snažila o získání některých zemských poslanců, kteří byli roku 1890 zvoleni do sněmu jako kandidáti moravské národní strany, avšak s její další politikou nesouhlasili a rozcházeli se s ní. Byli to poslanci Lízal, Vysloužil a na Moravě značně populární JUDr. Josef Tuček. Ti, zřejmě ovlivněni prudkým vzestupem lidové strany, horečným zakládáním jejích politických spolků a jejich činností, nakonec vstoupili do lidové strany. Současně byli podepsáni mezi svolavateli sjezdu důvěrníků lidové strany na Moravě.204 Sjezd se konal 6. června 1892 v Brně a došlo zde ke sblížení mezi jednotlivými skupinami lidové strany a byl zvolen čtyřicetičlenný výkonný výbor. Jednotnější postup přinesl lidovcům první organizační i politické úspěchy.205 5. července 1892 získali lidovci definitivně pod svoji kontrolu Český politický spolek v Brně. Nově zvolený výbor byl již čistě lidovecký. Josef Tuček se stal předsedou spolku, Adolf Stránský jednatelem a August rytíř Popelka pokladníkem. Dále byli ve výboru dr. Jan Sovadina, dr. Emil Dluhoš, Josef S. Wurm a Jan

200

Moravské listy, 23. 4. 1891, roč. III., č. 47, s. 2. Tamtéž. 202 Tamtéž. 203 Do roku 1895 získala nebo založila lidová strana na Moravě 25 spolků. PERNES Jiří: Vznik a vývoj..., s. 148. Do roku 1895 získala nebo založila lidová strana na Moravě 25 spolků. 204 Tamtéž, s. 156. 205 MALÍŘ Jiří: Vývoj liberálního proudu české politiky na Moravě. Lidová strana na Moravě do roku 1909. Brno: UJEP, 1985, s. 27. 201

63

Volejník. Náhradníky výboru se stali dr. Jan Švec, dr. Peregrin Fiša, Josef Potácel, Alois Polák a Emil Čermák.206 Organizace lidové strany spočívala na síti okresních politických spolků, jež sdružovaly stoupence lidového programu. Úkolem stoupenců lidové strany bylo jednak zmocňovat se v již existujících spolcích vedení a jednak zakládat spolky nové. Zakládání nových spolků bylo řízeno později výkonným výborem lidové strany, který ze svého středu k tomuto účelu vyčlenil zvláštní organizační komisi.207 Kromě těchto místních organizací potřebovala lidová strana organizaci ústřední. Tou se měl stát Klub lidové strany. 30. 6. 1892 zaslali členové výboru brněnského politického spolku dr. Dluhoš, dr. Švec, dr. Tuček a dr. Sovadina brněnskému policejnímu ředitelství ke schválení stanovy Klubu lidové strany, který hodlali v Brně založit. Klub lidové strany měl být spolkem, jehož účelem bylo šířit a sílit vědomí národních práva politických svobod mezi českým lidem na Moravě (tentýž cíl si ve stanovách vytknul český politický spolek). Dr. Tuček charakterizoval Klub lidové strany jako orgán, který měl stranu především reprezentovat, získávat jí finanční příspěvky a organizovat jejím jménem veřejné manifestace. V říjnu 1892 byly stanovy schváleny a založení klubu nestálo formálně nic v cestě.208 Přesto uběhla ještě dost dlouhá doba, než došlo k první schůzi Klubu lidové strany. Až 8. března 1893 podal dr. Tuček jménem Českého politického spolku v Brně žádost o povolení uspořádat ve velké dvoraně Besedního domu 12. března 1893 veřejnou schůzi, na níž měli promluvit dr. Tuček, dr. E. Grégr, dr. Stránský, T. G. Masaryk.209 Současně oznámil dr. Tuček policejnímu ředitelství svolání ustavující valné hromady Klubu lidové strany. Schůze se měla konat v malé dvoraně Besedního domu rovněž 12. března po skončení veřejné schůze asi ve 2 hodiny odpoledne. Na programu byla volba výboru a náhradníků a volné návrhy.210 Podle Moravských listů taková schůze na Moravě ještě nebyla. Schůze se zúčastnilo asi 2 000 lidí z Brna i z celé Moravy, zástupci obcí i spolků a také četní poslanci z Čech i z Moravy i dvou poslanců chorvatských, aby vyslechli projevy dr. E. Grégra, T. G. Masaryka,

206

MZA, B 26, k. 2451, sig. 66, s. 22 – 23. Po několika spolcích zakládaných většinou pro jednotlivá města (např. Přerov) nebo oblasti (spolek pro severní Moravu) byl v Moravských listech po volbě výboru označen brněnský spolek jako „Politický spolek pro Moravu“. Působnost spolku zůstávala ovšem nadále omezena na Brno a okolí, pravděpodobně však byl tento spolek považován mezi moravskými za nejdůležitější. Moravské listy, 9. 7. 1892, roč. IV., č. 55, s. 2. 207 PERNES Jiří: Vznik a vývoj lidové strany na Moravě 1884 – 1896. Brno, 1975, (disertační práce). s. 274. 208 Tamtéž, s. 282 – 283. 209 PERNES Jiří: Vznik a vývoj lidové strany lidové strany na Moravě. Brno, 1975, (disertační práce), s. 283. 210 MZA, B 26, k. 2451, sig. 66, s. 34.

64

J. Tučka a A. Stránského.211 Schůzi předsedající dr. Tuček představil v úvodu přítomné poslance a předal slovo prvnímu řečníku dr. E. Grégrovi.212 Ten ve své řeči připomněl vzájemnost národa českého na Moravě s českým lidem v království vzpomínaje také myšlenky slovanské vzájemnosti. Vyzval Moravany, aby svorně s českým národem v Čechách bojovali za české státní právo a právo národní. Po Grégrovi vystoupil na tribunu rodilý Moravan T. G. Masaryk. Promluvil o úkolech lidové strany na Moravě: „Já bych mohl jedním slovem shrnouti to, co řekl pan kolega Grégr, dovodiv, že otázka česká, která posledními volbami byla vnesena do Vídně a do všech krajů, spůsobila hlasnější, mocnější život, že otázka česká jest vlastně otázkou moravskou, a boj, který vedeme ve Vídni a v Čechách jest bojem o Moravu.“213 Dále promluvil Masaryk o germanizaci českého školství na Moravě a o poněmčelých městech. Za jeden z hlavních úkolů lidové strany označil nutnost poutat k sobě všechny třídy, tedy i třídu dělnickou. Konkrétním politickým výrazem této snahy byly návrhy na zavedení všeobecného volebního práva, podané českými poslanci na říšské radě.214 „V tom, že lidová strana na Moravě bude pracovati za uskutečnění všeobecného práva hlasovacího, jest určitý program pro tužby lidu českého na Moravě!“215 V závěru své řeči Masaryk znovu vyjádřil přesvědčení, že pokud všichni obyvatelé zemí koruny české budou se o české státní právo hlásit, o svoji samostatnost, je jeho vítězství jisté. Po Masarykovi vystoupil na řečništi dr. Adolf Stránský, populární řečník a vůdčí osobnost lidové strany. Ve svém proslovu hned v úvodu promluvil o nebezpečí rozkolu národa, jež může být způsobeno Moravskými poslanci na říšské radě. Ti utvořili vlastní poslanecký klub a nepřipojili se ke klubu mladočeskému. Lidová strana podle něj musí bojovat na třech frontách: proti centralistické vládě, proti staročeské straně a proti klerikálům a jejich katolicko-politickým jednotám. Nakonec Stránský přečetl resoluci, na níž se usnesl výkonný výbor lidové strany. Je v ní vysloven odpor proti centralizační a germanizační politice vlády a dále je odsouzeno jednání klubu Moravanů na říšské radě, který odmítl vstoupit do

211

Z českých říšských poslanců byli přítomni: E. Grégr, T. G. Masaryk,K. Krumbholz, K. Kramář, dr. Brzorád, dr. Šíl, Seichert a E. Špindler. Kromě nich také chorvatští říšští poslanci Bianchini, Dapar a Laginja a poslanci moravského sněmu Heimrich, Lízal, Vysloužil a Pospíšil. 212 „Po celou tříhodinnou dobu, co schůze trvala, poskytovala dvorana imponující dojem. Celé to množství, vyplňující místnosti její do posledního kouta, lpí jako skála tiché na rtech řečníků a jen salvy tu souhlasu, tu rozhořčení, vydávané skoro jedním dechem, svědčí o hlubokém životu tohoto velikého ticha. V to květinový déšť dám, jenž jako květinová sprška snáší se s galerie po každé ukončené řeči na tribunu.“ Moravské listy, 13. 3. 1893, roč. V., č. 22, s. 1 – 3. 213 Moravské listy, 13. 3. 1893, roč. V., č. 22, s. 1 – 3. 214 Zde měl na mysli poslance České strany svobodomyslné za jejíž odnož byla Lidová strana na Moravě považována. 215 Moravské listy, 13. 3. 1893, roč. V., č. 22, s. 1 – 3.

65

společného klubu s mladočechy. Jejich jednání označuje za zradu na základních podmínkách české politiky, totiž na myšlence českého státního práva. Staročeští poslanci jsou označováni za pouhé uchvatitele mandátů. Postup klubu neodvislých poslanců a jejich opozice vůči vládě je naopak plně schvalována. V posledním bodu se praví, že „schůze očekává od lidové strany na Moravě, že povede ona obrození lidu moravského k šťastnější a utěšenější budoucnosti.“216 Čtení rezoluce bylo všeobecným jásotem a dr. Tuček ji prohlásil za jednomyslně přijatou.217 Po veřejné schůzi ve velké dvoraně Besedního domu se konala v malé dvoraně ustavující schůze Klubu lidové strany. Jediným bodem programu byly volby výboru, jehož předsedou byl zvolen dr. Josef Tuček a místopředsedou dr. Adolf Stránský. Dále byli do výboru zvoleni: J. Zedník, J. N. Heimrich, J. Švec, J. Prášil, E. Orátor, F. Rosenbaum, J. Koutecký a F. Tomek. Náhradníky výboru se stali dr. J. Čapek, dr. P. Fiša, dr. A. Popelka a J. Volejník.

Protože většina členů výboru zastávala již dříve funkce ve výboru Českého politického spolku v Brně, došlo v září 1893 k jeho reorganizaci. 25. září se konala valná hromada ČPSB, na níž se ti členové jeho výboru, kteří se zároveň stali členy výboru Klubu lidové strany, svých funkcí vzdali a na jejich místa nastoupili členové noví.218 Novým předsedou ČPSB se tak místo dr. J. Tučka stal dr. Jan Švec, který naopak zase rezignoval na členství ve výboru Klubu lidové strany, jednatelem redaktor Emil Čermák, pokladníkem Petr Laube. Dalšími členy výboru byli František Krammann, dr. Emil Dluhoš, dr. Vítězslav Randula, František Krčmář, náhradníky Alois Helar, Arnold Mrňa, dr. František Berka a dr. Jaroslav Budínský. Kromě předsedy Švece a místopředsedy Čermáka a dr. Dluhoše byli všichni zvolení členové výboru a náhradníci novými členy spolku!219 Ovládnutí spolku mladočechy a všeobecný vzestup lidové strany na Moravě přivedl do politického spolku řadu nových členů. Například v listopadu 1893 zasílá předseda spolku J. Švec policejnímu ředitelství seznam nově přijatých členů. Počet 64 nově přijatých členů vypovídá zcela zřetelně o vzrůstu prestiže a popularity politického spolku potažmo lidové strany. Nejvíce nových členů bylo z Brna a také ze Židenic (13) a z Rosic (10).220 Vysoký počet nových členů z Rosic a Židenic je vysvětlitelný tím, že v uvedených místech spolek v uplynulém roce konal veřejné schůze. Na 8. ledna 1893 spolek svolal veřejnou 216

FISCHER Richard: Pokroková Morava 1893 – 1918, díl I. Praha: Cesta, 1937. s. 26. Moravské listy, 13. 3. 1893, roč. V., č. 22, s. 1 – 3. 218 PERNES Jiří: Vznik a vývoj lidové strany na Moravě 1884 - 1896. Brno, 1975, (disertační práce). s. 183 – 184. 219 MZA, B 26, k. 2451, sig. 66, s. 29 – 30. 220 Tamtéž. 217

66

schůzi lidu do Rosic. Lidová strana využila toho, že staročeští říšští i zemští poslanci za okres (Mathon, Koudela, Helcelet) nenavštívili toto rozvíjející se město za posledních 13 let. Lidová strana tak zahájila v Brněnském kraji veřejnou kampaň a Rosice se měly stát pevným bodem pro nástup strany k politickému postupu. O vlivu lidové strany v Rosicích vypovídá i účast nově zvoleného obecního zastupitelstva v čele se starostou Světlíkem na této schůzi. V rezoluci přijaté v závěru schůze se shromáždění přihlásilo k českému státnímu právu, k podpoře české opozice a za rozšíření politických svobod.221 Po památné schůzi 12. března 1893 nastalo v Českém politickém spolku nové období horečné činnosti. Během dvou měsíců (od 20. 8. do 30. 10.) byly uspořádány čtyři veřejné lidové schůze a dva jour-fixy spolku. První z nich se konala 20. 8. v Židenicích, kde byly na programu přednášky redaktora E. Hatláka o škole a životě a redaktora E. Čermáka o všeobecném hlasovacím právu. Ve schůzi byli rodiče nabádáni, aby své děti zapsali do české školy a ne do soukromé školy německé. 222 Přímo na schůzi se četní posluchači přihlásili za členy spolku (přijato bylo 13 členů).223 Ve veřejných schůzích byli voliči obvykle seznamování s aktuálními politickými událostmi a problémy. Od ustavení lidové strany na Moravě bylo součástí schůze také seznámení posluchačů s programem lidové strany spojené obvykle s kritikou strany národní. Například ve schůzi konané 9. října 1893 na Starém Brně. Předseda spolku J. Švec v úvodu promluvil o ose programu lidové strany – českém státním právu a všeobecném hlasovacím právu. Na prvního řečníka navázal redaktor E. Čermák, který znovu připomněl základní program lidové strany a postavil její činnost v protiklad dosavadní představitelky české národní politiky na Moravě – strany národní: „Strana „národní“ zapomněla také na lidové, demokratické základy národa, nestarala se o politickou svobodu, nestarala se o jeho přání a tužby, o jeho politické vzdělání, ztratila s lidem úplně souvislost a schválně zavírala oči před nouzí nižších vrstev a probuzením lidu dělnického. Tak opuštěnou zásadu demokracie pozvedla zase strana lidová, která konečně je ve smyslu politickém a osvětovém, nikoli však v hospodářském, stranou svobodomyslnou.“224 Podzimní série veřejných schůzí, ve kterých politický spolek informoval lid o politické situaci a především o programu rychle se konstituující lidové strany byla vrcholem činnosti spolku na počátku třetího desetiletí jeho trvání. Rok 1893 je v dějinách spolku zlomový především vznikem Klubu lidové strany. Tento spolek byl přímo orgánem a vrcholnou 221

Moravské listy, 12. 1. 1893, roč. V., č. 4, s. 2. Moravské listy, 24. 8. 1893, roč. V., č. 70, s. 3. 223 MZA, B 26, k. 2451, sig. 66, s. 24 – 26. 224 Moravské listy, 7. 10. 1893, roč. V., č. 84, s. 3. 222

67

organizací strany a sám začal organizovat své schůze. Český politický spolek v Brně nadále fungoval souběžně vedle Klubu lidové strany, v jeho výboru zasedali členové či sympatizanti lidové strany. Byla to však většinou až druhá garnitura osobností, čelní představitelé svobodomyslného hnutí na Moravě se soustředili ve vedení Klubu lidové strany (J. Tuček, A. Stránský aj.). Politický spolek měl nadále funkci především osvětovou; Klub lidové strany se stal oficiální celozemskou organizací lidové strany.225

225

Podle stanov bylo účelem Klubu „šířiti a síliti vědomí národních práva politických svobod mezi českým lidem na Moravě.“ Klub mohl také navrhovat a podporovat kandidáty pro různé volby, vydávat a rozšiřovat tiskoviny a pořádat na celém území Moravy veřejné i uzavřené schůze. Předáci lidové strany ho označovali za střechu „jež chrániti má organizační budovu lidové stany před větry nepřízně a nepohodou vše rozhlodávající doby.“ PERNES Jiří: Vznik a počátky lidové strany lidové strany na Moravě 1884 - 1896. Brno, 1975, (disertační práce). s. 282.

68

9. Spolek na konci 19. a v prvním desetiletí 20. století, zánik spolku „Z původní bašty lidové strany střediskem živnostenského hnutí“226

Rok 1893 byl však také rokem horlivé činnosti moravské konzervativní strany. Výkonný výbor, který chtěl pozici strany zlepšit těsnější spoluprací s klerikálním proudem rozhodl, že na sjezdu důvěrníků se bude projednávat otázka splynutí s klerikální stranou. Splynutí obou konzervativních složek české společnosti na Moravě bylo v této době velmi diskutovanou otázkou. V letech 1893 – 1896 lidová strana několikrát přistoupila na přímá jednání s moravskými staročechy, která měla nastolit politický smír obou rivalů. V květnu 1895 se lidová strana pokusila zmocnit mandátů zemřelých poslanců Fanderlika a Weebera. Uvědomovala si, jaké nelibosti mezi jejími přívrženci požívá smiřovací jednání s moravskými staročechy, a nechtěla se tímto jednáním o jejich hlasy připravit. Proto na schůzi, kterou konal 12. května 1895 ve Šlapanicích Český politický spolek, vystoupil dr. Stránský s rozhodným odmítnutím všech pověstí o smiřování. Ve stejném duchu mluvil i 19. května na schůzi v Lulči. Jeho řeč rozptýlila obavy přítomných a ti přijali rezoluci, v níž žádali výkonný výbor lidové strany, aby v nastávajících doplňovacích volbách se kandidátem stal dr. Stránský.227

Na 12. září 1895 se chystal ČPSB uspořádat v Besedním domě veřejnou schůzi lidu u příležitosti výročí panovníkova reskriptu z roku 1871. Policejní ředitelství však tuto schůzi zakázalo. Na programu schůze bylo pojednání o českém státním právu a podle policejních orgánů se „Státní právo české vztahuje pouze na korunní zem Čechy, ku které dle stávajícího státního práva Morava nepřináleží, a přesahá tedy rozhovor o státním právu tom českým politickým spolkem zamýšlený obor činnosti, který spolku stanovami vyznačený jest“.228 Proti tomuto zákazu podal spolek 14. 9. stížnost k moravskému zemskému místodržitelství s tím, že spolek může diskutovat o jakékoliv otázce. Místodržitelství však tuto stížnost zamítlo a zákaz schůze zachovalo v platnosti z důvodu ohledu na veřejné blaho.229 Proti tomuto rozhodnutí se spolek mohl odvolat ještě k ministerstvu vnitra, avšak výbor zřejmě usoudil, že by stížnost k ministrovi neměla úspěch. 226

MALÍŘ Jiří: Vývoj liberálního proudu české politiky na Moravě. Lidová strana na Moravě do roku 1909. Brno: UJEP, 1985. s. 116. 227 PERNES Jiří: Vznik a počátky lidové strany na Moravě 1884 – 1896. s. 223. 228 MZA, B 13 - Policejní ředitelství, kart. 2451, sig. 66. 229 Tamtéž.

69

Tímto zákazem se však spolek nenechal odradit od pořádání dalších veřejných schůzí. Hned o rok později, v létě 1896 se odbývaly tři schůze v brněnském okolí. V červenci a srpnu účastníci schůzí v Ivanovicích, ve Křtinách a v Letovicích vyslechli přednášky představitelů brněnského spolku o aktuálních politických otázkách. Již obligátně se vyslovovali za všeobecné, přímé a rovné hlasovací právo a nabádání poslanců Lidové strany, aby vytrvali v opozici vůči vládě. Aktuálně pak odsuzovali ustavení nové klerikální strany, „která pod pláštěm obrany náboženství sleduje cíle zpátečnické a našemu národu záhubné. Dále vyslovujeme se pro to, aby při volbách na říšskou radu zvolen byl v Brněnské kurii zástupce ze stavu dělnického a prohlašujeme, že kandidaturu dělnickou podporovati budeme, pak-li se nám navrhne vhodný kandidát“.230 Tato rezoluce byla jednohlasně přijata schůzemi v Ivanovicích 26. července i o dva týdny později ve Křtinách. V Letovicích však 16. srpna pro rezoluci požadující, aby na říšskou radu byl v V. kurii volen kandidát sociálnědemokratické strany, hlasovala jen asi jedna pětina z přítomných (asi 200 osob).231 Klerikální proud se stával nebezpečným rivalem lidové strany v jejím úsilí o hegemonii v širších vrstvách obyvatelstva. Katolicko-národní strana disponovala široce rozvětvenou organizační základnou v katolicko-politických jednotách a svou orientací na venkovské obyvatelstvo se citelně dotýkala zájmů lidové strany na venkově.232 Český politický spolek v této době tvořil radikální křídlo lidové strany, které se (stejně jako hnutí Mladá Morava)233 vyslovovalo pro dělnické kandidatury ve volbách do říšské rady v V. kurii. Postoje těchto frakcí lidové strany však narážely na odpor u ostatních složek lidové strany, zejména rolnického a „slovanského“ křídla.234 Důležitý vliv na vyhraňování vnitřní situace v lidové straně měla zejména skutečnost, že ve vedení i v Klubu lidové strany si upevnila pozice skupina brněnských vůdců v popředí s A. Stránským, J. Tučkem a V. Šíleným. Zejména Stránský byl hlavním činitelem při prosazování 230

Lidové noviny, 11. 8. 1896, roč. IV., č. 183, s. 1. Lidové noviny, 21. 8. 1896, roč. IV., č. 191, s. 1. 232 MALÍŘ Jiří: Vývoj liberálního proudu české politiky na Moravě. Lidová strana na Moravě do roku 1909. Brno: UJEP, 1985. s. 40. Povrchnost antiklerikalismu lidové strany se jasně ukázala již po zemských volbách v roce 1896, kdy lidovci byli ochotni vytvořit s poslanci moravské katolické strany národní společný klub zemských poslanců a uzavřít volební dohodu pro říšské volby. 233 Hnutí Mladá Morava bylo volné opoziční seskupení, které se vyhranilo proti vedení lidové strany zejména v otázce dělnických kandidatur v V. kurii. Také tendence poslanců lidové strany k součinnosti s klerikály a k povolnosti vůči vládě vedly k tomu, že na druhém sjezdu Mladé Moravy 27. 12. 1896 v Brně byly přijaty samostatné programové požadavky a Mladá Morava se oficiálně prohlásila za „samostatný směr mimo veškeré politické strany“. K nejagilnějším představitelům patřil J. Čapek, od r. 1895 jednatel ČPSB. Srov. MALÍŘ Jiří: Vznik, vývoj a rozpad politického hnutí Mladá Morava (1896 – 1897). VVM 29, 1977, s. 22-36. Představitel hnutí Mladá Morava Hynek Bulín se roku 1901 stal členem ČPSB a současně byl zvolen do jeho výboru. 234 MALÍŘ Jiří: Vývoj liberálního proudu české politiky na Moravě. Lidová strana na Moravě do roku 1909. Brno: UJEP, 1985. s. 48. Vedení lidové strany se stavělo k této otázce opatrně až do schůze výkonného výboru 28. 12. 1896, na níž bylo odmítnuto přenechání mandátů V. volební kurie sociální demokracii. 231

70

volební spolupráce s národní stranou a vedle Šíleného měl velkou zásluhu na formování politiky lidové strany vůči sociální demokracii. Politickou linii brněnských vůdců strany v zásadním směru podporovala prostějovská frakce strany. Její orgán Hlasy z Hané proto vzhledem k jednoznačnějším národním poměrům v Prostějově vystupoval v některých otázkách ještě rozhodněji než vedení strany. Naopak kolem brněnského českého politického spolku byla soustředěna radikální frakce, která reagovala na posílení konzervativních tendencí v politice brněnských vůdců opozičními postoji. Pro její maloburžoazní radikalismus bylo příznačné, že její opoziční projevy, které původně směřovaly proti smiřování se staročechy a negativnímu dopadu mladočeské vídeňské politiky na moravské poměry, se změnily v obhajobu strany i společného poslaneckého klubu s moravskou národní stranou a v kritiku opozičních separatistických tendencí mladé generace ve straně.235 Vytvoření společného poslaneckého klubu lidové strany se staročeskými a klerikálními poslanci na zemském sněmu 9. 1. 1898 a souhlas s vytvořením česko-německého vyrovnávacího výboru se stalo předmětem nejrozhodnějšího odporu radikálně a demokraticky laděných sil a faktorem, který urychloval vnitřní názorovou a politickou polarizaci i v samotné lidové straně. Proti vyrovnávací akci na Moravě vystoupili zejména moravští akademici v Praze a bývalí mladomoravci, soustředění v Politickém spolku pro severní Moravu v Olomouci. Kritika smiřovaček se šířila jak v rolnickém, tak v kroměřížském i prostějovském křídle strany a dokonce i mezi poslanci. Na schůzi Českého politického spolku v Brně 12. 3. 1898 vystoupil poslanec F. Sláma s ostrou kritikou „chabé politiky Stránského.“ Rezoluce navržená J. Čapkem pak odsoudila „českoněmecké smiřovačky“ a postup českých poslanců, protože nechtěli rozvinout program českého státního práva.“236 Přechod brněnského politického spolku na radikální křídlo lidové strany byl dán především jeho sociálním zázemím, které bylo tvořeno hlavně drobnou maloburžoazií Brna a jeho předměstí.237 Sociální složení členské základny lidové strany na Moravě nelze v úplnosti zjistit, protože se nedochovaly příslušné seznamy.238 O členstvu Českého politického spolku v Brně nám poskytují částečný obraz seznamy členů dochované ve fondu brněnského policejního ředitelství. Spolek měl povinnost každý rok předkládat seznam členů spolku a také seznam 235

MALÍŘ Jiří: Vývoj liberálního proudu české politiky na Moravě. Lidová strana na Moravě do roku 1909. Brno: UJEP, 1985. s. 60. 236 Tamtéž, s. 73. 237 Tamtéž, s. 60. 238 PERNES Jiří: Vznik a vývoj lidové strany na Moravě. Brno, 1975, (disertační práce). s. 244.

71

nově zvoleného výboru. Bohužel se do současnosti dochovala jen část těchto materiálů. Kompletní seznamy členů s uvedením jejich jména, povolání a bydliště se zachovaly ve fondu policejního ředitelství pouze pro roky 1886, 1890 a 1902. Mnohem lépe jsou dochovány seznamy nově zvolených členů výboru a jejich náhradníků. V letech 1892 – 1909 se zachovalo devět seznamů výboru, v nichž jsou uvedena i povolání členů a náhradníků výboru. S jejich pomocí můžeme získat představu o socioprofesním složení výboru politického spolku. Malou sondu v tomto směru učinil již J. Pernes, který uvádí sociální složení výboru Českého politického spolku v Brně k 30. dubnu 1895. Z celkového počtu dvanácti členů byli: Živnostníci – 3 (krejčí – 2, obchodník – 1), advokáti – 2, kandidáti advokacie – 2, redaktoři – 2.239 Autor se na základě tohoto materiálu pokusil o zobecnění a lidovou stranu v rozmezí let 1892 – 1895 charakterizuje jako stranu drobné a střední buržoazie, živnostníků, řemeslníků a zámožných rolníků. Velký podíl na tvorbě její členské základny měla samostatně podnikající a poměrně rychle bohatnoucí česká inteligence, zejména právníci a lékaři.240 Tuto charakteristiku lze použít i na příkladě Českého politického spolku v Brně. Zejména v prvním dvacetiletí existence spolku (1872 – 1892) a vlastně až do samého konce 19. století lze říci, že výbor spolku byl ovládán advokáty (předseda a jednatel se rekrutovali pravidelně z advokátského stavu) a také v řadovém členstvu tvořili právníci nezanedbatelný podíl. Socioprofesní skladba spolku se však postupem doby měnila. Za zlomové období lze označit polovinu devadesátých let, zejména rok 1893, kdy byl založen Klub lidové strany a došlo k podstatné obměně členů i výboru. O snižování procentuálního podílu advokátů v politickém spolku lze hovořit zejména na základě dochovaných seznamů členů spolku z let 1886, 1890 a 1902. Současně se zvyšoval podíl živnostníků, kteří od počátku 20. století tvořili ve spolku většinu.241 Podíl ostatních členů spolku (např. úředník, továrník, profesor) stagnoval ve sledovaném období okolo třiceti procent.

Tabulka 1. Poměr Advokátů a živnostníků v ČPSB Rok

Advokáti

Živnostníci

Ostatní

1886

20,3 %

48,3 %

31,3 %

1890

23 %

40,5 %

36,5 %

1902

10 %

61 %

29 %

239

PERNES Jiří: Vznik a vývoj lidové strany na Moravě. Brno, 1975, (disertační práce). s. 245. Tamtéž, s. 248. 241 Mezi živnostníky pak dominovali především krejčí. V roce 1902 jich bylo 14 z celkového počtu 31 živnostníků, tedy téměř 50 %. Také předseda spolku A. Holubička byl povoláním dámský krejčí. 240

72

Výrazné posílení podílu živnostníků ve spolku se odrazil také v jeho výboru, v němž až do konce století měli hlavní úlohu advokáti. Ze seznamů členů výboru a náhradníků je tento trend jasně zřetelný.

Tabulka 2. Poměr advokátů a živnostníků ve výboru spolku Rok

Advokáti

Živnostníci

Ostatní

1892

58,3 %

16,7 %

25 %

1895

33,3 %

25 %

41,7 %

1901

33,3 %

16,7 %

50 %

1902

0%

41,7 %

58,3 %

1904

0%

75 %

25 %

1905

0%

83,3 %

16,7 %

1906

0%

83,3 %

16,7 %

1907

0%

100 %

0%

1909

0%

66,7%

23,3 %

Ojediněle se v řadách spolku vyskytli i příslušníci chudších tříd, například dělníci nebo rolníci. Rolníci však vzhledem k velkoměstskému zázemí spolku jen zcela výjimečně. Zejména v sedmdesátých letech, kdy brněnský spolek byl jedním z pouhých šesti politických spolků na Moravě, tvořili venkovští členové významnou část členstva. Jejich podíl ve spolku pak kolísal a naposledy houfně přistupovali noví členové z venkova v roce 1893 v souvislosti s celkovým zvýšením zájmu o politické dění a rozmachem lidové strany. Rychle vznikající politické spolky lidové strany však odsávaly venkovské členy z brněnského spolku do jejich domovských okresů.242 Tak se stalo, že klesal jak celkový počet členů, tak i podíl venkovanů v brněnském politickém spolku. Po svém založení roku 1872 čítal spolek 253 členů a z nich přibližně čtyři pětiny mimobrněnských. V sedmdesátých a zejména v osmdesátých letech počet členů kolísal a víceméně rovnoměrně klesal (1877 – 191 členů, 1886 – 64 členů). Od devadesátých let pak nastal odliv především venkovských členů (1890 – 74 členů, z toho 66 z Brna, 1902 – 51 členů, z toho 41 brněnských).243 242

MZA, B 13, k. 2451, s. 66. Tamtéž. K mimobrněnským členům jsou počítáni i občané z příměstských obcí např. ze Židenic či Husovic. Ze vzdálenějších míst jako např. z Olomouce či Přerova zůstávali ve spolku pouze jednotlivci. 243

73

Kompletní seznamy členů jsou dochovány bohužel pouze sporadicky. Povinností spolku bylo předkládat každoročně policejnímu ředitelství výkaz členů vystoupivších během roku ze spolku, jakož i jmenovitý seznam členů spolku. Ne vždy však mohl být tento požadavek splněn. 12. dubna 1895 byl předseda spolku J. Švec vyzván policejním ředitelstvím, aby předložil seznam členů.244 Na tuto výzvu reagoval předseda spolku 3. května takto: „Seznam členů spolku, jakož i příslušné spolkové výkazy přechovával posavádní jednatel spolku, pan Emil Čermák….asi 15. dubna t. r. z Brna se vzdálil aniž by mně, nebo výboru vůbec seznam členů a výkazy spolku byl odevzdal a aniž by byl sdělil, kde se tyto nalézají. Veškeré pátrání po p. redaktoru Em. Čermákovi, jakož i po seznamu členů a výkazech spolkových zůstalo marným, tak že je sluší považovati za úplně ztracené a to tím více, an vůbec známo není, kam posavádní jednatel se odebral anebo zda na živu se nalézá.“245 Aby bylo vyhověno nařízení úřadů, svolal výbor mimořádnou valnou hromadu, na které byl zvolen nový výbor spolku. Ztracené výkazy a seznam ovšem nalezeny nebyly a postupem doby se ztrácely i další písemnosti. Do dnešní doby se tak zachovala pouze malá část písemností spolku.

Neschopnost lidové strany hájit zájmy rolnictva znamenala, že koncem 90. let 19. století se podstatně snížil její vliv na venkovské obyvatelstvo, které dříve tvořilo značnou část její voličské základny, a že lidová strana se stávala stranou především městských vrstev obyvatelstva. Lidová strana bojovala o přízeň městské maloburžoazie dlouho s úspěchem. Napomáhala jí k tomu jak neujasněnost živnostenského hnutí, tak vlastní aktivita v živnostenské oblasti.246 Zápas o vůdčí roli mezi moravskými živnostenskými seskupeními vedly mezi sebou od 90. let 19. století Ústřední spolek živnostníků moravských jako centrum korporací založených podle spolkového zákona a Zemská jednota živnostenských společenstev, jako vrcholná organizace společenstev. K usmíření obou stran došlo na sjezdu v Kroměříži v roce 1903.247 Vzájemné kompromisní ujednání bylo korunováno vytvořením společného pracovního sboru jako vrcholného orgánu českého živnostenského hnutí. Toto opatření vytvořilo základ

244

PERNES Jiří: Vznik a vývoj lidové strany na Moravě. Brno, 1975, (disertační práce). s. 244. MZA, B 13, k. 2451, sig. 66. s. 57 – 58. 246 MALÍŘ Jiří: Vývoj liberálního proudu české politiky na Moravě. Lidová strana na Moravě do roku 1909. Brno: UJEP, 1985. s. 115 – 116. 247 MAREK Pavel: Politické strany českého živnostnictva. In: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v Československu 1861 – 2004. I. Díl: Období 1861 – 1918. s. 443 – 465. Brno: Doplněk, 2005. s. 458. 245

74

k jednotnějšímu programovému a organizačnímu vývoji živnostenského hnutí i k jeho postupné politizaci.248

Když byly odstraněny spory mezi Zemskou jednotou a Ústředním spolkem, vytvářely se předpoklady pro jednotnější postup živnostenského hnutí. Jeho základnou se měl stát Český politický spolek v Brně, který se z původní bašty lidové strany stal počátkem 20. století střediskem živnostenského hnutí. Po valné hromadě 11. srpna 1902 se spolek dostal zcela pod vedení živnostníků v čele s A. Holubičkou, F. Stůnou, A. Klíčníkem, J. Faustem, J. Kalábem, E. Juříčkem ad.249 23. července 1905 byla brněnským politickým spolkem zorganizována schůze důvěrníků živnostnictva. Nepříliš zdařilá schůze se vyslovila proti zřizování samostatné strany a počítala s ním jen v případě ignorování živnostenských požadavků stávajícími politickými stranami. Projev důvěrníků však zároveň doporučil, aby se Český politický spolek v Brně postaral o budování vlastního politického střediska živnostníků.250

Český politický spolek pod vedením živnostníků pořádal nadále veřejné schůze, na kterých seznamoval lid s požadavky živnostnického stavu. Na schůzi konané 11. září 1904 v brněnském Besedním domě vystoupil říšský poslanec Kratochvíl z Prahy, „horlivý pracovník živnostenský.“ O schůzi přinesly Lidové noviny obsáhlý referát: „Schůze svým průběhem byla velmi zajímavá a to v dvojím směru. Předně posl. Kratochvil svým obsažným, správně založeným a srozumitelně podaným výkladem o vlivu politických poměrů na život a vývoj hospodářský vzbudil všeobecnou pozornost posluchačů. Za druhé pak tím, že do rozhovoru zasáhl sociálně demokratický řečník, čímž dán byl podnět k živé a zdravé výměně názorů, hlavně ve věcech politických.“251 Poslanec Kratochvíl označil za příčinu neutěšeného hospodářského a sociálního stavu politiku rakouské vlády, která podporuje pouze německý velkoprůmysl proti malovýrobcům. Nabádal také k práci v živnostenských organizacích, zejména ve společenstvech, která sblíží živnostníky k hájení jejich zájmů. Po hlavním řečníkovi se nečekaně chopil slova sociální demokrat Vaněk, nabádající živnostníky, aby podpořili dělnictvo v boj za rovné, tajné a přímé 248

MALÍŘ Jiří: Politizace českého živnostenského hnutí na Moravě do roku 1909. In: VVM 29, 1977, s. 293. Všichni jmenovaní zastávali vysoké funkce v Ústředním spolku živnostníků moravských či Zemské jednotě živnostenských společenstev. Např. J. Faust – předseda ÚSŽM; A. Holubička zastával do roku 1903 funkci místopředsedy jak v ÚSŽM tak ZJŽS. Spory mezi místopředsedou A. Holubičkou a předsedou V. Povondrou , hrozící až rozpadem ZJŽS na brněnskou a olomouckou sekci, byly vyřešeny až odchodem A. Holubičky z výboru ZJŽS. 250 MALÍŘ Jiří: Politizace českého živnostenského hnutí na Moravě do roku 1909. In: VVM 29, 1977, s. 299. 251 Lidové noviny, 13. 9. 1904, roč. XII., č. 208, s. 1. 249

75

hlasovací právo. Jeho vystoupení týkající se stavovství a politických stran však vyvolalo bouřlivou debatu, ve které proti řečníkovi vystoupilo především konzervativní křídlo spolku (J. Faust aj.).252

Od roku 1905 pak činnost spolku postupně ustávala. Přestože byli do spolku přijímáni stále noví členové, především živnostníci, jejich počet se stále snižoval. V roce 1906 přistoupilo 22 nových členů, o rok později 15 a v roce 1908 již pouze pět. Mezi nimi i říšský poslanec František Sláma. Lidová strana si i nadále udržovala své pozice mezi živnostníky a v roce založení Živnostenské strany, tedy roku 1909 byli do výboru Českého politického spolku zvoleni říšský poslanec F. Sláma a zemský poslanec a místopředseda Klubu lidové strany J. Budínský.253 Přestože do spolku vstupovali stále noví členové, a to i čelní představitelé nejsilnější české strany na Moravě, zanikl Český politický spolek nečekaně v roce 1911. Poslední schůze byla svolána na 30. ledna 1911 a na pořadu měly být přednášky nazvané Ohrožená existence školství pokračovacího a Pořádání výstav a jejich hospodářský význam. Oznámení o schůzi zaslal předseda spolku Holubička policejnímu ředitelství, jež vzalo tuto skutečnost na vědomí.254 Další záznamy o činnosti spolku však fond policejního ředitelství ani prezídia moravského místodržitelství neobsahuje. Ani v tisku se neobjevila žádná zpráva, která by cokoliv vypovídala o činnosti nebo jen existenci spolku od roku 1911.

252

Lidové noviny, 13. 9. 1904, roč. XII., č. 208, s. 1. V rezoluci pak shromáždění vyslovili své „uspokojení nad hospodářským a politickým postupem našich poslanců na sněmech zemských i na říšské radě. Současně se shromáždění zavázali, že budou usilovat o to, aby se Rakousko vrátilo na cestu práva a spravedlnosti, aby tím mohl býti zjednán průchod zdravému hospodářskému, kulturnímu a humánnímu vývoji.“ Proti rezoluci vystoupil geometr Kallus, který odmítl vyslovit uznání poslancům, neboť pro živnostnictvo nic neudělali. Zastal se také sociálního demokrata Vaňka a pokáral předsednictvo, že jeho projev přerušovalo. Pokrokář Kallus však byl se svými názory ve shromáždění téměř sám, proti rezoluci hlasovalo pouze devět účastníků schůze z přibližně 200 přítomných. 253 MZA, B 26, k. 2451, sig. 66, s. 148. 254 Tamtéž, s. 151.

76

10. Závěr Od 60. let, kdy byly položeny základy sítě spolků na Moravě, se spolky staly motorem vytváření občanské společnosti a jedním z jejích základních elementů. Spolkový život v Brně se začal ve větší míře rozvíjet až po vydání Říjnového diplomu. Rozšiřoval se například počet spolků sloužících k podpoře řemesla. Až do roku 1867 nebyl změněn spolkový zákon z roku 1852, který zakázal zakládání politických spolků. Politický a společenský život se tak soustřeďoval v různých kulturních a vzdělávacích spolcích. Středisky českého národního života se tak staly například Slovanský čtenářský spolek, Brněnská beseda či Tělocvičná jednota Sokol. Jejich působnost však byla spolkovým zákonem značně omezena a nesměly se ve své činnosti zabývat otázkami politickými. Situace k utváření politických organizací dozrála teprve koncem 60. let, kdy bylo novým spolkovým zákonem povoleno zakládání politických spolků. Proces zakládání českých politických spolků je velmi důležitý, neboť je současně projevem formování mladočeské opozice v národní straně. Opozice se soustředila především kolem Českého politického spolku v Brně a vystupovala otevřeně proti neúspěšné politice pasivního odporu. Tato taktika byla skutečně v letech 1873 a 1874 ukončena. Úlohu tiskového orgánu spolku plnil zpočátku časopis Občan, později pak staročeská Moravská orlice. Po počáteční horečné činnosti vedení spolku upadlo do jisté pasivity, čehož využila staročeská opozice a převzala v roce 1874 vedení spolku. V 70. a 80. letech spolek uspořádal řadu veřejných schůzí v Brně i širokém okolí. Na schůzích přednášeli přední činovníci spolku a někdy i hosté. Témata schůzí byla předem ohlašována v tisku a na plakátech. Škála těchto témat byla velmi široká, vždy se však jednalo o aktuální otázky politického života, ať už byla předmětem schůze pojednání o současném politickém stavu v Brně, markrabství či celé říši, nebo otázka voleb do místního obecního zastupitelstva. Českou společnost v Brně tížila především školská otázka. Nedostatek českých škol v moravském hlavním městě byl v porovnání s německými školami doslova hrozivý. Spolek se zasloužil o vznik Matice školské a všemi silami se snažil o posílení českého školství v Brně i jinde na Moravě. Zasílal petice městské radě i vyšším orgánům a účinnou agitací pak působil na rodiče, aby podporovali Matici a také aby posílali své děti do českých škol. Hlavní význam brněnského spolku spočíval v organizování a koordinování politických akcí a volební agitace. Od poloviny sedmdesátých let až do konce století uspořádal spolek řadu schůzí ve více než 20 městech a obcích po celé jižní Moravě. Řada těchto schůzí byla spojena s předvolebními schůzemi kandidátů Národní strany. V 90.

77

letech se pak spolek stal znovu oporou mladočeského hnutí na Moravě, když organizoval schůze předáků Lidové strany a nakonec na jeho půdě došlo k založení Klubu lidové strany. Od druhé poloviny 90. let činnost spolku poněkud polevuje. Řada schopných pracovníků přešla do Klubu lidové strany a také řadové členstvo se zčásti postupně obměnilo. Od počátku 20. století pak ve spolku získávají převahu zástupci živnostenského hnutí. Spolek se postupně stává střediskem sjednocovacích snah moravských živnostenských stavovských organizací. Po ustavení samostatné živnostenské strany a jejích organizací spolek ztrácí svůj význam a pozici v moravském politickém životě a zaniká. Je zřejmé, že by si otázka spolkového života zasloužila daleko větší pozornost, než jí bylo možno věnovat v této práci. Ta má být jen drobným příspěvkem k problematice politických spolků a politického života na Moravě. Má spíše upozornit na jeden z nejvýznamnějších politických spolků a na jeho podíl na politických aktivitách české společnosti v poslední třetině 19. a počátkem 20. století.

78

11. Prameny a literatura

Prameny:

Moravský zemský archiv 1. Fond policejního ředitelství - B 26, karton 2451, sig. 66 „Český politický spolek v Brně 1872 – 1911“

2. Fond prezídia místodržitelství - B 13 -

k. 291, sig. 3501

-

k. 293, sig. 3831

-

k. 302, sig. 202

-

k. 366, sig. 5834

Archiv města Brna Pozůstalost JUDr. Ctibora Helceleta, 1860 – 1904, značka T 13.

Tisk: Hlas

1872

Lidové noviny

1893 - 1911

Moravan

1872

Moravská orlice

1872 - 1890

Moravské listy

1890 - 1893

Občan

1872 – 1881

Pramen

1896

79

Dobové tisky:

12. březen 1893. Veřejná schůze lidu v Brně. – Ustavující schůze klubu lidové strany. Brno: Klub lidové strany, 1893.

O Moravě. Cyklus přednášek pořádaný Moravsko-slezskou besedou v Praze v květnu 1900. Praha, 1900. 97 s.

Literatura:

BRODESSER Slavomír: České opoziční hnutí na Moravě na počátku 90. let 19. století a vznik lidové strany svobodomyslné. VVM 23, 1971, s. 50. – 65.

CIBULKA Pavel: Národní strana na Moravě. In: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861 – 2004. I. díl: Období 1861 – 1918. Brno: Doplněk, 2005. s. 109 – 138. ISBN 80-7239-178-X.

Dějiny Československa II 1648 – 1918. Praha: SPN, 1990. 564 s. ISBN 80-04-21070-8.

Dějiny Sokola Brno I 1862 – 1887. Brno, 1948. 207 s.

DŘÍMAL Jaroslav, PEŠI Václav: Dějiny města Brna 2. Brno: Blok, 1973. 378 s.

DRAŠAROVÁ Eva: Stát, spolek a spolčování. In: Paginae historie, sborník Státního ústředního archivu v Praze. Praha, 1993, č. 1, s. 152 – 168. ISSN 1211-9768.

HAVRÁNKEK Jan, BUTVIN Jozef: Dějiny Československa 3. Od roku 1781 do roku 1918. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1968. 759 s.

HÝSEK Miloslav: Literární Morava v letech 1849 – 1885. Praha, 1911. 307 s.

FISCHER Richard: Pokroková Morava 1893 – 1918, I. Cesta: Brno, 1937. 230 s.

80

JANÁK Jan: K předhistorii vzniku mladočeského směru v táboru moravské buržoazie. In: SPFFBU, C-9, 1962, s. 109 – 126.

JANÁK Jan: Odpor proti osnově o přímých volbách do říšské rady a počátky moravské aktivní politiky. In: SMM, roč. 85, 1966, s. 55 – 79.

JANÁK Jan: Spolky v českých zemích do roku 1951. In: Politické strany a spolky na jižní Moravě. XXII. Mikulovské sympozium 1992. Brno, 1993. s. 59 – 93.

JANÁK Jan: Vznik prvních politických organizací moravské buržoazie počátkem 70. let 19. století. In: SMM, roč. 80, 1961, s. 204 – 226.

KOLEJKA Josef: České národně politické hnutí na Moravě v letech 1848 – 1874. In: Brno v minulosti a dnes, roč. 2, 1960, s. 301 – 371.

KUBÍČEK Jaromír, BRODESSER Slavomír: Literatura o Brně z let 1801 – 1979: soupis publikací a článků. Brno, Státní vědecká knihovna 1980. 500 s.

KUBÍČEK Jaromír, ŠIMEČEK Zdeněk: Brněnské noviny a časopisy od doby nejstarší až do roku 1975. Brno: Archiv města Brna, 1976. 594 s.

MALÍŘ Jiří: Advokát. Příklad JUDr. Václava Šíleného. In. Člověk na Moravě 19. století. L. Fasora, J. Hanuš, J. Malíř (eds.). Brno: CDK, 2004, s. 124 – 139. ISBN 80-7325-0381.

MALÍŘ Jiří: Formování občanské společnosti na Moravě a její deficity. In:Acta universitatis Carolinae. Philosophica et historica 2 – 1997, Studia historica XLVI. Praha, Karolinum 1997. s. 107 – 123.

MALÍŘ Jiří: Od spolků k moderním politickým stranám. Vývoj politických stran na Moravě v letech 1848 – 1914. Brno: MU Brno, 1996. 373 s. ISBN 80-210-1273-0.

MALÍŘ Jiří: Politizace českého živnostenského hnutí na Moravě do roku 1909. In: ČMM 101, 1982, s. 283 – 309.

81

MALÍŘ Jiří: Poměr moravské lidové a národní strany svobodomyslné (mladočeské). In: ČMM 104, 1985, s. 55 – 78.

MALÍŘ Jiří: Společnost v Brně mezi Besedním a Německým domem. In: Besední dům. Architektura, společnost, kultura. Brno: Moravské zemské muzeum, 1995, s. 15 – 51. ISBN 80-7028-071-9.

MALÍŘ Jiří: Staročeši a mladočeši v Čechách na Moravě a ve Slezsku. Brno: CERM, 1998. 28 s. ISBN 80-7204-103-7.

MALÍŘ Jiří: Vývoj liberálního proudu české politiky na Moravě. Lidová strana na Moravě do roku 1909. Brno 1985. 226 s.

MALÍŘ Jiří: Vznik, vývoj a rozpad politického hnutí Mladá Morava (1896 – 1897). In: VVM 29, 1977, s. 22 – 36.

MAREK Pavel: K založení živnostenské strany na Moravě. ČMM 102, 1983, č. 1 – 2., s. 55 – 70.

MAREK Pavel: Politické strany českého živnostnictva. In: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861 – 2004. I. díl: období 1861 – 1918. s. 443 – 465. ISBN 80-7239-178-X.

MAREK Pavel: Příspěvek k historii živnostenské strany na Moravě v letech 1909 – 1911. ČMM, roč. 102, 1983, č. 3 – 4. s. 226 – 244.

PERNES Jiří: Mladočeské hnutí v Brně v letech 1884 – 1885. In: ČMM, roč. 95, 1976, č. 2, s. 235 – 244.

PERNES Jiří: Vznik a počátky lidové strany na Moravě 1884 – 1896. Brno 1975. (disertační práce). 398 s.

82

RADIMSKÝ Jiří: Nejstarší spolky na Moravě s přihlédnutím ke spolkům dělnickým. In: ČMM, roč. 73, 1954, s. 108 – 119.

RÁJA Martin: JUDr. Ctibor Helcelet mezi konzervatismem a liberalismem. Brno 2003. (diplomová práce). 160 s.

SEMERÁD Čeněk: Říše Rakousko – uherská. Obyvatelstvo, ústava i správa říše. III. Praha: nákladem vlastním, 1910. 113 s.

SKOPALÍK, František: Zemský sněm markrabství moravského od roku 1861. až do konce roku 1885. Jubilejní spis k jeho 25letému trvání. Brno, 1886. 88 s.

ŠLESINGER Václav: Zápas půl století. Padesát let bojů o českou Moravu. Brno: Novela, 146. 247 s.

ŠUJAN, František: Dějepis Brna. Brno, 1902. 355 s.

TOBOLKA Zdeněk: Politické dějiny československého národa od r. 1848 až do dnešní doby. Díl II. 1860 – 1879. Praha 1933. 395 s.

URBAN Otto: Česká společnost 1848 – 1918. Praha: Svoboda, 1982. 696 s.

VODNAŘÍK Eduard: Die Landesvertretung der Markgrafschaft Mähren vom Inslebentreten der Verfassung vom 26. Februar 1861 bis zum Jahre 1884. Brünn, 1884. 41 s.

Internetové zdroje:

www.encyklopedie.brna.cz

83

12. Přílohy

1. Stanovy ČPSB z roku 1875 – 4 strany (MZA – B 26, k. 2451, sig. 66) 2. Pozvánka na schůzi ČPSB v Podivíně (MZA – B 26, k. 2451, sig. 66) 3. Seznam členů ČPSB za rok 1886 (MZA – B 26, k. 2451, sig. 66) 4. Wolfgang Kusý (J. Malíř: Vývoj liberálního proudu české politiky na Moravě) 5. Ctibor Helcelet (Dějiny Sokola Brno I 1862 – 1887) 6. Florian Zedník (Dějiny Sokola Brno I 1862 – 1887) 7. Josef Tuček (Dějiny Sokola Brno I 1862 – 1887) 8. Jan Sovadina (Dějiny Sokola Brno I 1862 – 1887)

84