Šéfredaktorka: Zuzana Stuchlíková, Fakulta mezinárodních vztahů, Vysoká škola ekonomická v Praze

Časopis Současná Evropa Časopis Současná Evropa (dříve Současná Evropa a Česká republika) je recenzované odborné periodikum interdisciplinárního a multidisciplinárního charakteru, zaměřené na původní studie a diskusní příspěvky českých a zahraničních autorů, zprávy z vědeckého života, dokumenty a recenze týkající se všech aspektů procesu evropské integrace a postavením České republiky v Evropské unii. Vychází dvakrát ročně. Je distribuován do významných knihoven, na pracoviště státní správy apod. Obsah jednotlivých čísel časopisu a aktuální informace jsou k dispozici na webových stránkách Centra evropských studií Vysoké školy ekonomické v Praze: http://ces.vse.cz.

Redakce: Šéfredaktorka: Zuzana Stuchlíková, Fakulta mezinárodních vztahů, Vysoká škola ekonomická v Praze Redakční rada: Peter Bugge, Aarhus University, Aarhus, Dánsko Eva Cihelková, Fakulta mezinárodních vztahů, Vysoká škola ekonomická v Praze Peter Čajka, Univerzita Mateja Bela, Banská Bystrica, Slovensko Vladimíra Dvořáková, Fakulta mezinárodních vztahů, Vysoká škola ekonomická v Praze Vlastimil Fiala, Právnická fakulta, Univerzita Palackého, Olomouc Alexandr Hobza, Evropská komise, Belgie Irena Homolová, Evropský parlament, Belgie Jana Hošková, Evropský účetní dvůr, Lucembursko Petr Kopecký, Leiden University, Leiden, Nizozemsko Zuzana Lehmannová, Fakulta mezinárodních vztahů, Vysoká škola ekonomická v Praze Hana Machková, Fakulta mezinárodních vztahů, Vysoká škola ekonomická v Praze Radka Papoušková, Evropský účetní dvůr, Lucembursko Blanka Říchová, Fakulta sociální věd, Univerzita Karlova Zbyněk Švarc, Fakulta mezinárodních vztahů, Vysoká škola ekonomická v Praze Dana Zadražilová, Fakulta mezinárodních vztahů, Vysoká škola ekonomická v Praze Petr Zahradník, Česká spořitelna a.s.

Časopis připravuje Centrum evropských studií Vysoké školy ekonomické v Praze s finanční podporou Konrad-Adenauer-Stiftung. Evidenční číslo periodického tisku: MK ČR E 18662. (c) Vysoká škola ekonomická v Praze, Nakladatelství Oeconomica - 2009 ISSN 1804-1280

ˇ SOUCASNÁ

EVROPA ROČNÍK XIV

OBSAH

ČÍSLO 2/2009

Stati: Pracovní migrace v České republice po vstupu do Evropské unie (Marie Popovová)

3

Imunita členů Evropského parlamentu (Zuzana Trávníčková)

21

Konzultace: Premeny suverenity európskych štátov v kontexte vybraných teórií medzinárodných vzahov (Jaroslav Ušiak)

35

Česká republika pět let v Evropské unii: aktuální problémy přijetí eura (Tomáš Jelínek)

55

Klastrové politiky v Německu a Rakousku: (případové studie s implikací pro ČR) (Josef Abrhám)

71

Rusko jako strategický trh pro české exportéry a investory (Hakob Samsonyan)

85

ˇ SOUCASNÁ

EVROPA CONTENTS

VOLUME XIV NUMBER 2/2009

Labor Migration in the Czech Republic after Accession to the European Union (Marie Popovová)

3

Immunity of Members of the European Parliament (Zuzana Trávníčková)

21

Changes of Sovereignty (Jaroslav Ušiak)

35

5 Years in the EU: Current Issues of Adopting Euro in the Czech Republic (Tomáš Jelínek)

55

Cluster Policies in Germany and Austria: (Case Studies with Implications for the Czech Republic) (Josef Abrhám)

71

Russian Federation as Strategic Market for Czech Exporters and Investors (Hakob Samsonyan)

85

Marie Popovová

Pracovní migrace v České republice po vstupu do Evropské unie*

Abstrakt: Začlenění České republiky do Evropské unie v roce 2004 podpořilo bezprecedentní nárůst pracovní migrace, ke kterému docházelo už od začátku 90. let. Hlavními determinanty vývoje pracovní migrace na straně pull faktorů byl především hospodářský vývoj (růst HDP, nezaměstnanost), vývoj demografický a také celková charakteristika trhu práce. Jednotlivé migrační komunity se vyznačují různými specifiky a zapojením do české ekonomiky. Období hospodářského růstu se vyznačuje vysokou mírou růstu u zaměstnanosti cizinců a naopak. V tomto ohledu se na stavu počtu cizinců na českém trhu práce výrazně projevuje současná hospodářská krize, která potvrzuje předpoklad, že zahraniční pracovníci představují nejcitlivější složku pracovní síly, která může rychle reagovat na dané ekonomické změny. Klíčová slova: Ekonomická migrace, pracovní trh, migrační komunity, Evropská unie, Česká republika

Č

eská republika zažívá od začátku tohoto tisíciletí naprosto bezprecedentní nárůst pracovní migrace, a to jak co se týče přílivu zahraničních pracovníků, tak odlivu pracovních sil směrem ze země. Integrace České republiky do Evropské unie v roce 2004 zřejmě tento trend jen posílila. Přitom je zajímavé, že mezi ostatními zeměmi Visegrádské čtyřky zaujímá Česko v počtu zaměstnaných cizinců výsadní postavení. Potřeba zmapování migračních pohybů na českém pracovním trhu a jejich dopadů na nejrůznější oblasti ekonomiky i společnosti je tak citelnější než dříve. Cílem této práce je na jedné straně posoudit vliv začlenění České republiky do Evropské unie na rostoucí trend pracovní migrace a poukázat na hlavní migrační komunity a jejich činnosti na pracovním trhu České republiky. Důraz je přitom kladen na specifikaci hlavních společných rysů či odlišností jednotlivých migračních komunit a způsobů jejich zapojení do české ekonomiky. Na druhou stranu je také stanovena hypotéza, že přítomnost zahraničních pracovníků na českém trhu reaguje citlivě na hospodářské cykly, což je předmětem analýzy statistických údajů zejména z roku 2008 a hodnocení dopadů současné hospodářské krize na zaměstnanost cizinců v České republice. * Tato studie vznikla v rámci malého grantového vědeckého projektu Fakulty mezinárodních vztahů „Efekty členství České republiky v EU po pěti letech“.

Současná Evropa 02/2009

Marie Popovová

Práce metodologicky vychází zejména z údajů Českého statistického úřadu, Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí, stejně jako Eurostatu a dalších statistických institucí ostatních členských států Evropské unie. Obsah statě se zaměřuje především na období po roce 2004, ale pro zdůraznění některých ekonomických souvislostí jsou grafy vytvářeny alespoň v desetiletém rozmezí. Úvod článku stručně popisuje hlavní determinanty vývoje pracovní migrace v České republice po roce 1989 a současný stav zaměstnanosti cizinců na českém trhu práce. Následuje shrnutí hlavních příčin pracovní imigrace do České republiky v kontextu situace v ostatních zemích Visegrádské čtyřky. V další části je charakteristika nejdůležitějších migračních komunit a vymezení jejich hlavních specifik, co se týče působení na českou ekonomiku. Závěr práce se pak věnuje souvislosti současné hospodářské krize a hospodářských cyklů obecně s přítomností cizinců na českém pracovním trhu. 1. Vývoj pracovní migrace v ČR po roce 1989 Od počátku devadesátých let přichází do České republiky cizinci za prací. Ekonomická transformace a konjunktura počátku devadesátých let spolu s liberální migrační politikou pozitivně ovlivňovaly dynamiku pracovní migrace. Počet cizinců na trhu práce rychle rostl a dosáhl vrcholu v letech 1996 a 1997. Zpomalení ekonomického růstu v následujících letech vedlo k ochraně domácího trhu práce. Příčinou byla zvyšující se nezaměstnanost domácího obyvatelstva a rostoucí počet nelegálně zaměstnaných cizinců. Období liberální migrační politiky let 1990–1997 bylo vystřídáno obdobím restriktivní politiky v přístupu cizinců na trh práce i ve vstupu a pobytu cizinců na území České republiky. Úřady práce zpřísnily vydávání povolení k zaměstnání cizinců. Vláda ČR také uzavřela řadu bilaterálních dohod o vzájemném zaměstnávání osob, určujících podmínky zaměstnávání občanů příslušných zemí. Snížení počtu cizinců směřujících do ČR za prací významněji ovlivnila pouze dohoda s Ukrajinou, která zavedla dočasné restrikce (roční kvóty) povolení k zaměstnání vystavovaných Ukrajincům. V důsledku omezení povolení k zaměstnání pak došlo k přeorientování části cizinců směrem k živnostenskému podnikání. V roce 2000 došlo ale také ke změnám v podmínkách zaměstnávání žadatelů o azyl (bez povolení k zaměstnání), které znamenaly prudké zvýšení počtu

Tyto změny se týkaly zejména Zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jehož účinnost vešla v platnost 1. 1. 2000 (novelizace zákonem č. 140/2001 Sb., 151/2002 Sb. a 217/2002 Sb).

Jednalo se o dohody s Bulharskem, Litvou, Lucemburskem, Maďarskem, Mongolskem, Německem, Polskem, Slovenskem, Švýcarskem, Ukrajinou a Vietnamem.

Zákon č. 325/199 Sb. o azylu a o změně zákona 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů.

Pracovní migrace v České republice po vstupu do EU

žadatelů o azyl v následujícím roce 2001. Poté, co bylo toto opatření zrušeno a žadatelé o azyl mohli získat povolení k zaměstnání až po uplynutí doby jednoho roku pobytu v ČR, jejich počet prudce poklesl. V roce 2003 se ale znovu zvýšil. Příčinou byl očekávaný vstup České republiky do EU, kdy část cizinců z třetích zemí využila azylové procedury k usnadnění vstupu na trh práce ještě před přistoupením Česka do EU. Jak je patrné z grafu č. 1, od roku 2001 Česká republika zažívá zcela bezprecedentní nárůst imigrace. Dá se usuzovat, že vstup České republiky do Evropské unie v roce 2004, který znamenal zvýšení atraktivity země zejména pro pracovní migranty, tento trend pouze posílil. V tomto období ale došlo také k akceleraci růstu ekonomiky, která zlepšila rovněž situaci na trhu práce a způsobila další impuls k přílivu zahraniční pracovní síly.

Graf č. 1: Vývoj míry čisté migrace v ČR v letech 1990–2007 (roční průměr na 1 000 obyvatel) Îx

Îä

Óx

Óä

Óää{

Óääx

ÓääÈ

ÓääÇ

Óään

Óää

Pramen: Vlastní graf vytvořen podle údajů z OECD Factbook (2009): Economic, Environmental and Social Statistics. Paris: OECD 2009.

V současné době jsou na českém pracovním trhu registrováni lidé ze 190 zemí světa. Většina pracovních migrantů směřujících do ČR je ale ze sousedních zemí (s výjimkou Ukrajiny). Z celkového počtu 439 762 cizinců bylo v roce

Míra čisté migrace je definována jako celkový počet přibývajících státních příslušníků a cizinců minus celkový počet ubývajících státních příslušníků a cizinců za určitý časový úsek na 1 000 obyvatel. Příjezdy a odjezdy za účelem turistiky či obchodní cesty nejsou ve statistice zahrnuty. Míra čisté migrace se používá k popisu přispění mezinárodní migrace k růstu populace, přičemž na druhé straně se v úvahu bere přirozený přírůstek, tedy rozdíl mezi počtem narození a úmrtí v daném roce.


Marie Popovová

2008 v Česku zaměstnáno celkem 361 709 osob. Cizinci se tak na pracovní síle podílí téměř 6,5 %. S rostoucím počtem zaměstnaných cizinců roste přirozeně také jejich podíl na pracovní síle, jak ukazuje graf č. 2. Tento ukazatel se ale velmi liší v jednotlivých regionech České republiky. Pohybuje se od 1 do 15 %, přičemž tradičně nejatraktivnější jsou velká města (Praha, Brno, Plzeň).

Graf č. 2: Celková zaměstnanost cizinců v ČR a jejich podíl na pracovní síle v letech 1996–2008 (v %) {äääää Îxääää Îäääää Óxääää

*`ÊVâVĐÊ>ÊViÛjÊ«ćÌÕÊ«À>VÛVÊÃÊÛÊ÷,ÊÛÊ¯

iÛ?Êâ>ĉÃÌ>ÃÌÊVâVĐÊÛÊ÷,

n Ç È x

Óäääää

{

£xääää

Î

£äääää

Ó

xääää

£

ä

£È £Ç £n £ Óäää Óää£ ÓääÓ ÓääÎ Óää{ Óääx ÓääÈ ÓääÇ Óään

ä

Pramen: HORÁKOVÁ, M.: Mezinárodní pracovní migrace v ČR. Bulletin č. 22 VÚPS, v.v.i. Praha, 2009.

2. Příčiny pracovní migrace v ČR Příčiny migrace se dají rozdělit do dvou základních kategorií. Pokud se jedná o důvody, které způsobují, že lidé emigrují ze země původu, mluvíme o tzv. push faktorech. Na druhé straně způsobují migrační toky také okolnosti vyplývající z charakteristik zemí příjmových; to, co táhne migranty do těchto zemí, pull faktory. Stěžejním důvodem migrace bylo vždy hledání lepších životních podmínek. Ve zdrojových zemích pracovní migrace převažuje tristní socioekonomická situace vyjádřená velmi nízkou životní úrovní obyvatel (např. restrikce sociálních programů, rostoucí nezaměstnanost, jak oficiální, tak skrytá, prosperující

ČSÚ vyjadřuje toto číslo jako tzv. zaměstnanost cizinců, která je součtem povolení k zaměstnání cizinců (tito jsou evidování úřady práce) a živnostenských oprávnění cizinců.

ČSÚ: Trh práce v ČR 1993 až 2008 [2009-09-25]. Dostupné z: .


černý trh práce, negativní vývoj mnoha demografických ukazatelů, katastrofální zdravotnické služby i celkový zdravotní stav populace atd.). Ekonomické motivy převažují i dnes, ale rozhodnutí migrovat je stále více ovlivňováno nejrůznějšími neekonomickými impulsy. Zatímco v minulosti byly převažujícími faktory mzdové rozdíly, kvalita a množství pracovních příležitostí, dnes se spektrum migračních motivací rozšiřuje s obrovskou propastí mezi životní úrovní v bohatých a chudých regionech. Na straně push faktorů je významné také vytváření sociálního kapitálu, který souvisí s osobami, se kterými je migrant v úzkém styku. Jakmile osoba migruje, cena a riziko mezinárodní migrace se pro příbuzné, přátele a známé dané osoby snižují. Někteří příbuzní či známí pak sami migrují, což zpětně zvětšuje síť lidí svázaných s danou migrací, roste sociální kapitál. Ten vybízí další osoby k migraci, což zase dále zvětšuje síť atd., celý koloběh pokračuje. Na druhé straně vyšší sociální status migrantů a jejich spotřebitelské a investiční aktivity mění ekonomicky i psychologicky lokální prostředí v místě jejich původu, a to opět ve směru stimulace migrace u dosud nemigrující populace.

Graf č. 3: Srovnání vývoje čisté migrace (počty imigrantů minus emigrantů) v zemích Visegrádské čtyřky £äääää nääää

÷iÃ?ÊÀi«ÕL>

*Ã

>ď>ÀÃ

-ÛiÃ

Èääää {ääää Óääää ä Óääää {ääää Èääää nääää {xääää

£Ç £n £ Óäää Óää£ ÓääÓ ÓääÎ Óää{ Óääx ÓääÈ ÓääÇ Óään

Pramen: Graf vytvořen podle údajů z EUROSTAT: Population statistics [2009-09-25]. Dostupné z: .

Mezi zeměmi Visegrádské čtyřky zaujímá Česká republika z hlediska ukazatele čisté migrace (počet imigrantů minus počet emigrantů) od roku 2001 výsadní pozici (viz graf č. 3). Jednou z příčin tohoto vývoje je skutečnost, že Česká republika nezaznamenala po roce 2004 takový odliv svých občanů do nově otevřených států Evropské unie, jako tomu bylo např. v sousedním Polsku. Na stra-


Marie Popovová

ně imigrace jsou pak hlavními důvody jednak příznivý vývoj jednotlivých ekonomických ukazatelů (HDP, volná pracovní místa, nezaměstnanost), jednak je to vývoj demografický, který ovlivňuje míru neuspokojené poptávky po pracovní síle. V těchto charakteristikách se však Česká republika od ostatních zemí Visegrádské čtyřky neliší tak markantně, jak rozdílný je vývoj zaměstnanosti cizinců. Vysvětlení lze tedy spatřovat v dalších oblastech, zejména vlastnostech českého pracovního trhu.

Graf č. 4: Podíl minimální mzdy na hrubé mzdě (v %) {ä

Îx

Îä

Óx

Óäää

Óää£

ÓääÓ

ÓääÎ

Óää{

Óääx

ÓääÈ

ÓääÇ

Óään

Pramen: VÚPSV: Vývoj hlavních ekonomických a sociálních ukazatelů České republiky 1990–2008. Bulletin č. 24 VÚPS, v.v.i. Praha, 2009.

Lze vyjmenovat souhrnné důvody, proč je český pracovní trh schopen absorbovat imigranty. Jedná se zejména o globalizaci a internacionalizaci české ekonomiky, dále o nízké nastavení minimálních mezd a vysokou sociální podporu (čeští občané raději zůstanou nezaměstnanými, než aby zastávali takový druh práce, za jejíž vykonávání je mzda téměř srovnatelná se sociálními dávkami). Minimální mzda v ČR patří k nejnižším v EU, a to nejen nominálně, ale především v poměru k průměrnému platu; její výše leží hluboko pod jeho polovinou – v roce 2008 činila minimální mzda pouze 34 % z průměrné hrubé mzdy, což je ukazatel, který se navíc v posledních letech spíše zhoršuje (viz graf č. 4). V nepo

JANSKÁ, E., DRBOHLAV, D.: Economies and labour markets in Central Europe: Key characteristics and policy options for labour migration – The Czech Republic. Prezentace z Mezinárodní expertní konference v Budapešti, 11.–13. června 2007. Katedra sociální demografie a regionálního rozvoje. Přírodovědecká fakulta UK v Praze.

VÚPSV: Vývoj hlavních ekonomických a sociálních ukazatelů České republiky 1990–2008. Bulletin č. 24 VÚPS, v.v.i. Praha, 2009.


slední řadě je tu touha zaměstnavatelů po levné pracovní síle a relativně nízká mobilita českých pracovníků. Pracovní trh v České republice má navíc mnoho nedostatků, které se dají rozdělit do tří hlavních skupin. Jsou to jednak 1) demografické problémy (nízká porodnost, stárnutí populace); 2) nedostatečná flexibilita vládních politik (problematické začlenění postižených skupin obyvatel, zejména nejmladších a nejstarších, na pracovní trh) a konečně 3) nízká pracovní motivace spojená s nemožností uzavírat flexibilní pracovní smlouvy, s nedostatkem rekvalifikačních kurzů, štědrými sociálními dávkami a minimální mzdou. Při detailnějším pohledu jsou vidět další problémy. Mezinárodní srovnání ukazuje, že celkový počet vysokoškoláků je malý. Navíc vzdělávací systém neodpovídá potřebám pracovního trhu, kdy jeho požadavky narážejí na krizi učňovského školství a nedostatek výučních vzdělávacích programů. České republice je dále vytýkána netransparentnost v systému sociálního zabezpečení, obecně vysoké daně z příjmů, nedostatečně rozvinutý systém celoživotního vzdělávání, pouze velmi omezená pozornost předpovídání potřeb pracovního trhu a také nízká úroveň získaných znalostí a dovednosti pracovníků (včetně znalosti cizích jazyků a podnikatelských schopností). Mezi významný sociologický jev patří skutečnost, že práce načerno se stala rozšířenou a nedělitelnou součástí ekonomické kultury a stále není zanedbatelná. Regionální diverzita hraje také významnou roli: Praha je nejdůležitějším hospodářským centrem a vysoce dominuje nad ostatními regiony, zato regiony jako je Severní Morava a Slezsko, které byly těžce postiženy transformačním procesem, trpí nejvíce. K tomu bohužel nepřispívá ani fakt, že pracovní a geografická mobilita je velmi omezená. Česká ekonomika bude potřebovat cizinců stále víc – s tím, jak relativně ubývá ekonomicky aktivních obyvatel a jak také Češi odcházejí pracovat do zahraničí. Prognózy předpovídají, že Česku bude za 25 let chybět 400 tisíc kvalifikovaných pracovníků. Řešením této situace bude pak logicky nárůst imigrace. Výzkumy odhadují, že za pouhých dvanáct let by mohlo žít v Česku 7,5 % imigrantů a jejich dětí a v roce 2065 už skoro 30 %. Podle současného vývoje půjde hlavně o lidi z Ukrajiny, Vietnamu, Číny a postsovětských republik, protože ti už u nás mají zázemí a svým krajanům nabízejí snazší start. Přestože by si cestou dál na západ v životní úrovni polepšili, velká část jich bude v Česku zůstávat. Lidé z Ukrajiny například i kvůli blízkému jazyku a kultuře. Naopak málo bude lidí z Afriky nebo Jižní Ameriky.

BURCIN, B., DRBOHLAV, D., KUČERA, T. (2008): Možnosti migračního řešení perspektivního úbytku a demografického stárnutí obyvatelstva České republiky. Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 44, č. 4, s. 653–682.


Marie Popovová

3. Charakteristika jednotlivých migračních komunit Nejvýznamnější zdrojovou zemí pracovní migrace je tradičně Slovensko, které představuje zhruba 30 % zaměstnaných cizinců. Poté jsou nejpočetnější Ukrajinci (28 %), Vietnamci (13 %), Poláci (6 %) a Mongolové (4 %).10 Pořadí nejvýznamnějších zdrojových zemí je více méně stabilní, i když se stále zvyšuje podíl příslušníků ze zemí mimo Evropskou unii.11

Graf č. 5: Zaměstnanost cizinců podle státního občanství v letech 1998–2008 £Óääää £äääää nääää -ÛiÃ Èääää 1À>>

{ääää

6iÌ>

Óääää ä

*Ã £n

£

Óäää

Óää£

}Ã ÓääÓ

ÓääÎ

Óää{

Óääx

ÓääÈ

ÓääÇ

Óään

Pramen: HORÁKOVÁ, M.: Mezinárodní pracovní migrace v ČR. Bulletin č. 22 VÚPS, v.v.i. Praha, 2009.

Rozhodující podíl na celkovém počtu cizinců u nás mají cizinci s povoleným dlouhodobým pobytem, nikoli trvalým, protože jejich cílem není zůstat v České republice natrvalo. Cizinci s povoleným dlouhodobým a trvalým pobytem jsou dvě odlišné skupiny imigrantů, které se liší jak v motivaci příchodu do ČR, tak v charakteru svého pobytu. Cizinci, kteří mají povolený trvalý pobyt na našem území, se postupně přibližují domácí populaci, zatímco cizinci s dlouhodobým pobytem si spíše zachovávají své zvyklosti, svou kulturu a ve většině případů se ani nesnaží o začlenění. Vzhledem k dobré ekonomické situaci v naší zemi a dostatkem pracovních míst v dělnických profesích, o které češi nejeví přílišný zájem, přichází velký počet cizinců do České republiky s vidinou získání zaměstnání a zlepšení své ekonomické situace. 10

ČSÚ: Cizinci v ČR 2008 [cit. 2009-09-01]. Dostupné z: .

11

Srovnej s ČSÚ: Cizinci v ČR 2008 [cit. 2009-09-01]. Dostupné z: .

10


Pokud se podíváme na imigraci z hlediska původu imigrantů, můžeme vidět dvě velmi rozdílné skupiny. Jednak je to tzv. východní kategorie, do které můžeme zařadit země bývalého Sovětského svazu a bývalé Jugoslávie, ale také země z Dálného východu (Mongolsko, Vietnam, Čína). Tato kategorie se vyznačuje zejména důrazem na rodinné a neformální vztahy. Na druhé straně existuje i tzv. západní kategorie pracovních migrantů, kterou tvoří příslušníci západní Evropy, Spojených států, ale také Slovenska (i když tato komunita je vzhledem k nedávné historii ČR velmi specifická a je obtížné někam ji zařadit). Tato skupina využívá spíše formalizované vztahy a vyznačuje se vyšším respektem zákonů.12 V České republice spíše převažuje první, tedy východní kategorie. Zde se jednotlivé hlavní imigrační segmenty vyznačují určitými charakteristikami.13 Ukrajinci pracují v ČR individuálně, mívají pracovní povolení, ale často jsou zde také nelegálně. Většinou zastávají manuální a výpomocné práce na stavbách, ale také v průmyslu (např. potravinářský, textilní nebo zemědělský). Z hlediska sociálního statusu jsou to chudší lidé, dělníci, anebo také lidé s vyšším vzděláním, ale to zde není doceněné. Jedná se většinou o muže. Typické jsou jejich časté návraty do vlasti14. Pobývají téměř ve všech částech České republiky, tradičně v Praze a středních Čechách a také ve velkých městech. Příslušníci vietnamské komunity zde pracují také jak legálně, tak nelegálně. Charakteristickou oblastí je maloobchodní podnikání, nákup a prodej oblečení a elektroniky. Mezi cizinci v ČR představují určitou kvazi-střední třídu. Také jsou ve všech oblastech Česka, zejména však při západní hranici s Německem a Rakouskem a ve velkých městech. Další výraznou přistěhovaleckou komunitou jsou Číňané. Ti zde pracují většinou nelegálně, případně prostřednictvím obchodních společností nebo velkých podniků. Jsou to často reprezentanti čínských firem nebo menší podnikatelé. Zabývají se dovozem, distribucí (velkoobchodem) a prodejem oděvů, bot a lehkých průmyslových výrobků. Typické jsou pro ně silné příbuzenské vazby a regionální sociální sítě. Také se relativně často dočasně vrací do své země. Působí především v Praze. V poslední době (až do vypuknutí hospodářské krize) nabývala na významu také početná mongolská skupina pracovníků, pro niž se Česká republika stala vedle Jižní Koreje, Japonska, Číny a Spojených států nejoblíbenějším zemí, kam 12

S tímto tvrzením by mohli polemizovat lidé mající zkušenosti s různými „nadšenci ze Západu“, např. s americkými učiteli angličtiny, kteří v České republice často pracují tedy bez pracovního povolení. K opatrnosti při této klasifikaci ale také nabádají údaje o kriminalitě cizinců, zejména pak Slováků.

13

JANSKÁ, E., DRBOHLAV, D. (2007): Economies and labour markets in Central Europe: Key characteristics and policy options for labour migration – The Czech Republic. Prezentace z Mezinárodní expertní konference v Budapešti, 11.–13. června 2007. Katedra sociální demografie a regionálního rozvoje. Přírodovědecká fakulta UK v Praze.

14

Pro svůj opakovaný charakter má tento migrační fenomén často označení cirkulární migrace.


11

Marie Popovová

si jezdí vydělat. Mongolská migrace je poměrně feminizovaná, podíl žen v roce 2007 tvořil 59 %.15 4. Druhy činností pracovních migrantů Legální pracovní migraci v ČR tvoří dva základní pracovní režimy cizinců: zaměstnávání cizinců na základě povolení k zaměstnání vydávaných úřady práce v ČR a podnikání cizinců na základě živnostenského oprávnění vydaného živnostenskými úřady v ČR. Ke konci roku 2008 bylo registrováno 77 158 cizinců, kteří v Česku podnikali. Mezi nimi jednoznačně dominovali zástupci dvou zemí: Vietnamu a Ukrajiny (viz graf č. 6).

Graf č. 6: Zaměstnaní cizinci a cizinci s živnostenským oprávněním (ke 31. 12. 2007) £Óääää £äääää <>ĉÃÌ>ÊVâV nääää

âVÊÃÊãÛÃÌiÃßÊ«À?Ûĉ

Èääää {ääää Óääää ä

1À>>

-ÛiÃ

6iÌ>

*Ã

}Ã

Pramen: ČSÚ: Cizinci v ČR 2008 [cit. 2009-09-01]. Dostupné z: .

Jak ukazuje následující graf č. 7, v průběhu let roste především počet osob v závislém zaměstnání (dnes se podílí na zaměstnanosti cizinců asi třemi čtvrtinami), naopak stagnuje živnostenské podnikání cizinců. Pokud jde o zahraniční pracovníky evidované úřady práce, angažují se především ve zpracovatelském průmyslu, stavebnictví a obchodě, kde svým způsobem zaplňují mezery na trhu. Většina okresů, ve kterých jsou migranti významněji zastoupeni, má totiž spíše nízkou úroveň nezaměstnanosti. 15

ČSÚ: Cizinci v ČR 2008 [cit. 2009-09-01]. Dostupné z: .

12


Nejpočetnější skupinu cizinců s povolením k zaměstnání v roce 2008 tvořili pomocní a nekvalifikovaní pracovníci, kterých bylo 33 % z celkového počtu. Zhruba čtvrtina povolení k zaměstnání cizinců připadala na řemeslníky, kvalifikované výrobce a opraváře. Pouze v asi 2,5 % případů bylo povolení vystaveno cizincům v postavení manažerů.

Graf č. 7: Zaměstnanost cizinců podle postavení v zaměstnání v letech 1997–2008 (k 31.12.) {äääää Îxääää

Û`Û>ÊÖď>`ÞÊ«À?Vi

Îäääää

=ÛÃÌV

Óxääää Óäääää £xääää £äääää xääää ä

£Ç £n £ Óäää Óää£ ÓääÓ ÓääÎ Óää{ Óääx ÓääÈ ÓääÇ Óään


Další kategorií cizinců, kteří se vyskytují na trhu práce ČR, i když primárně mezi pracovní migranty nepatří, jsou žadatelé o azyl. Restriktivní politika ve vydávání pracovních povolení vedla v nedávné minulosti k tomu, že se azylová procedura stává jednou ze vstupních bran na český trh práce. Nedílnou součástí pracovního trhu jsou neoprávněné ekonomické aktivity cizinců, které zahrnují jak činnosti kvazi-legální (migranti sice mají pobyt i práci/podnikání legálně zajištěné, ale jiným způsobem porušují zákony, např. pracují v jiném regionu, odvětví nebo profesi, než mají povoleno, neoprávněně užívají tzv. „Švarc systému“ apod.), tak činnosti nelegální, kdy migrant nemá příslušné povolení k pobytu a současně k práci/podnikání, nebo má příslušné povolení k pobytu, ale nelegálně pracuje či podniká.16 Nelegální práce převažuje ve stavebnictví, výrobě, zahradnictví, pohostinství a v malých podnicích. Ženy jsou často nelegálně zaměstnávány v úklidových službách, hotelnictví a jiných službách (prostituce).17 16

DRBOHLAV, D. (ed.): Nelegální ekonomické aktivity migrantů (Česko v evropském kontextu). Praha: Nakladatelství Karolinum, 2008, str. 23.

17

HORÁKOVÁ, M.: Employment and working conditions of migrant workers – Czech Republic. Výzkumný ústav práce a sociálních věcí Praha, září 2007, str. 8.


13

Marie Popovová

Tab. č. 1: Četnost cizinců podle odvětví ekonomických činností (31. 12. 2008) Celkem

284 551

Zpracovatelský průmysl

102 922

Stavebnictví

69 076

Velkoobchod a maloobchod; opravy a údržba motorových vozidel

23 794

Profesní, vědecké a technické činnosti

19 846

Činnosti v oblasti nemovitostí

9 119

Administrativní a podpůrné činnosti

8 746

Doprava a skladování

7 909

Informační a komunikační činnosti

7 267

Ubytování, stravování a pohostinství

6 169

Zdravotní a sociální péče

5 514

Zemědělství, lesnictví a rybářství

5 426

Vzdělávání

4 197

Ostatní

14 566


Tab. č. 2: Četnost cizinců podle kategorie zaměstnání (31. 12. 2008) Celkem

284 551

Vědečtí a odborní duševní pracovníci

19 452

Provozní pracující ve službách a obchodě

13 483

Techničtí, zdravotničtí, pedagogičtí pracovníci

19 478

Příslušníci armády

509

Nižší administrativní pracovníci (úředníci)

8 534

Kvalifikovaní dělníci v zemědělství a lesnictví

2 593

Obsluha strojů a zařízení

49 738

Řemeslníci, kvalifikovaní výrobci, opraváři

68 775

Pomocní a nekvalifikovaní pracovníci

94 905

Zákonodárci, vedoucí a řídící pracovníci

7 084


14


Informace o tom, kolik cizinců v ČR pracuje nelegálně, nevydává žádný z oficiálních úřadů. Podle studie, kterou již v roce 1997 zpracoval Výzkumný ústav práce a sociálních věcí,18 lze předpokládat, že složení nelegálních pracujících cizinců bude kopírovat co do státní příslušnosti i oboru ekonomické aktivity složení legálně pobývajících i pracujících cizinců. Podle Delfy výzkumu odborníků z Univerzity Karlovy19 neexistuje na otázku počtu nelegálně pracujících cizinců v ČR shoda ani v pohledech nejrůznějších odborníků (jejich odhady se pohybovaly v rozmezí 40 000 až 400 000). 5. Ekonomické souvislosti pracovní migrace v ČR po vstupu do EU Při pohledu na vývoj počtu zahraničních zaměstnanců v letech 1998 až 2008 se ukazuje silná korelace s ekonomickým cyklem. V období silného růstu můžeme identifikovat razantní nárůst počtu zahraničních pracovníků, zatímco v případě recese dochází k jejich odlivu. Tento závěr je zřetelný i z grafu 8, který zachycuje meziroční změnu počtu zahraničních pracovníků a růst HDP. Nedávný příliv zahraničních zaměstnanců tak lze připsat silnému hospodářskému růstu. Graf č. 8: Vývoj míry zaměstnanosti cizinců (vpravo) a růstu HDP (vlevo) v letech 1998–2008 v % ä]n

n ,ĐÃÌÊ * È

ä]È

{

ä]{

Ó

ä]Ó

ä

ä]ä <ĉ>Êâ>ĉÃÌ>ÃÌ

Ó

£n

£

Óäää

Óää£

ÓääÓ

ÓääÎ

Óää{

Óääx

ÓääÈ

ÓääÇ

Óään

ä]Ó

Pramen: ČSÚ: Cizinci v ČR 2008 [cit. 2009-09-01]. Dostupné z: a VÚPSV: Vývoj hlavních ekonomických a sociálních ukazatelů České republiky 1990–2008. Bulletin č. 24 VÚPS, v.v.i. Praha, 2009. 18

KROUPA, A., HORÁKOVÁ, M.: Nelegální zaměstnávání a podnikání cizinců na českém trhu práce. Výzkumný ústav práce a sociálních věcí Praha, říjen 1997.

19

DRBOHLAV, D. (ed.): Nelegální ekonomické aktivity migrantů (Česko v evropském kontextu). Praha: Nakladatelství Karolinum, 2008, str. 112.


15

Marie Popovová

V roce 2008 je z grafu patrný silný pokles růstu HDP i počtu zaměstnaných cizinců. Zde se potvrzuje hypotéza o vysoké citlivosti zaměstnanosti migrantů na stav ekonomiky. Migranti jsou totiž v podstatě nejflexibilnější složkou pracovního trhu – v době prosperity zaplňují snadno mezery na trhu práce, naopak v případě recese není tak problematické jejich propuštění. Méně jednoznačné jsou ale závěry týkající se dopadů aktivit pracujících migrantů na českou ekonomiku. Hlavním pozitivem je bezesporu schopnost migrantů zaplnit mezery na trhu práce – jde obvykle o práce málo atraktivní, špatně placené, o něž ve většinové společnosti není zájem. Na druhou stranu se cizinci také angažují v podnikání v kulturně nových oblastech či službách, případně jde o vysoce kvalifikované pracovníky, kteří se uplatní všude. Na straně negativních aspektů může být nebezpečí nadměrného upřednostňování oblastí náročných na levnou pracovní sílu. Tato tendence může ve spojení s potlačením investic do kapitálově náročných projektů, rozvoje a high-tech technologií vést k celkovému zaostávání ekonomiky. V případě nelegální pracovní imigrace jsou problémem ztráty příjmů na daních a pojištění, včetně narušování právního systému. Z dosavadních analýz20 vyplývá, že ekonomická imigrace pomáhá hnát motory ekonomiky, protože se soustředí zejména do hlavních center hospodářského rozvoje, do velkých průmyslových měst a urbanizovaných oblastí. Právě tato území jsou typická poměrně nízkou nezaměstnaností, což vyvrací argument o vytlačování domácích pracovníků a potvrzuje předpoklad o efektu doplnění trhu práce. Závěr Začlenění České republiky do Evropské unie v roce 2004 podpořilo rostoucí trend pracovní migrace. Na českém trhu práce byla silná poptávka po pracovní síle především v oblastech sekundárního sektoru ekonomiky. Hlavními determinanty vývoje pracovní migrace na straně pull faktorů byl především hospodářský vývoj (HDP, nezaměstnanost) a vývoj demografický. Velmi důležitým aspektem, který ovlivnil skutečnost, že Česká republika se stala z hlediska mezinárodní ekonomické migrace nejvyhledávanější z postkomunistických zemí, je celková charakteristika trhu práce. Strukturu a rozsah nabídky zahraničních pracovníků dále významně ovlivňují vytvořené migrační sítě, především u nejčetnějších státních občanství s dlouhou migrační historií v České republice (Slovensko, Ukrajina, Vietnam a Polsko). 20

DRBOHLAV, D.: Immigration and the Czech Republic (with a Special Focus on the Foreign Labor Force). International Migration Review, 37, No. 1, s. 194–224.

16


Rostoucí trend pracovní migrace se projevuje u všech hlavních komunit působících na českém pracovním trhu, ale v posledních letech je příznačné posilování migrace z nečlenských zemí EU na úkor zemí Visegrádské čtyřky. Příslušníci jednotlivých komunit působí v České republice jak v zaměstnaneckém poměru, tak s živnostenským oprávněním, přičemž mezi podnikateli jasně dominují zástupci Vietnamu a Ukrajiny. Analýza ekonomických souvislostí pracovní migrace v České republice potvrdila hypotézu, že období hospodářského růstu a tím pádem růstu volných pracovních míst se vyznačuje vysokou mírou růstu u zaměstnanosti cizinců a naopak. V tomto ohledu se na stavu počtu cizinců na českém trhu práce výrazně projevila současná hospodářská krize, která dále potvrzuje předpoklad, že zahraniční pracovníci představují nejcitlivější složku pracovní síly, která může rychle reagovat na dané ekonomické změny.


17

Marie Popovová

Literatura: 1) 2)

3) 4)

5) 6) 7)

8) 9)

10)

11)

12)

13) 14)

18

ČSÚ: Trh práce v ČR 1993 až 2008 [2009-09-25]. Dostupné z: . BURCIN, B., DRBOHLAV, D., KUČERA, T. (2008): Možnosti migračního řešení perspektivního úbytku a demografického stárnutí obyvatelstva České republiky. Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 44, č. 4, s. 653–682. DRBOHLAV, D,: Ekonomické dopady migrace. In: Migrace do ČR. Člověk v tísni, 2007. DRBOHLAV, D.: Immigration and the Czech Republic (with a Special Focus on the Foreign Labor Force). International Migration Review, 37, No. 1, s. 194–224. DRBOHLAV, D. (ed.): Nelegální ekonomické aktivity migrantů (Česko v evropském kontextu). Praha: Nakladatelství Karolinum, 2008. EUROSTAT: Population statistics [2009-09-25]. Dostupné z: . HORÁKOVÁ, M.: Employment and working conditions of migrant workers – Czech Republic. Výzkumný ústav práce a sociálních věcí Praha, září 2007. HORÁKOVÁ, M.: Mezinárodní pracovní migrace v ČR. Bulletin č. 22 VÚPS, v.v.i. Praha, 2009. HORÁKOVÁ, M., ČERŇANSKÁ, D.: Zaměstnávání cizinců v České republice. Část II. Závěrečná zpráva z empirického šetření. VÚPS, v.v.i. Praha, prosinec 2001. JANSKÁ, E., DRBOHLAV, D.: Economies and labour markets in Central Europe: Key characteristics and policy options for labour migration – The Czech Republic. Prezentace z Mezinárodní expertní konference v Budapešti, 11.– 13. června 2007. Katedra sociální demografie a regionálního rozvoje. Přírodovědecká fakulta UK v Praze. KROUPA, A., HORÁKOVÁ, M.: Nelegální zaměstnávání a podnikání cizinců na českém trhu práce. Výzkumný ústav práce a sociálních věcí Praha, říjen 1997. MPSV: Přehled zaměstnanosti občanů ČR na území států EU/EHP a Švýcarska v letech 2005 – 2007. Dostupné z: <www.mpsv.cz/files/clanky/5296/Obcane_CR_v_EU.pdf>. OECD Factbook (2009): Economic, Environmental and Social Statistics. ISBN 92-64-05604-1. Paris: OECD 2009. VÚPSV: Vývoj hlavních ekonomických a sociálních ukazatelů České republiky 1990–2008. Bulletin č. 24 VÚPS, v.v.i. Praha, 2009.


15) TRÁVNÍKOVÁ, B. (2004): Česká republika a nelegální migrace. In: Za prací do Česka. Zákony, statistiky, nelegální migrace, brain drain, mýty, klientský systém, sankce. Člověk v tísni – společnosti při ČT, o.p.s. 2004 [cit. 2009-09-01]. Dostupné z: . 16) TURKOV, V., PAVEL, J.: Zaměstnanost cizinců v ČR. Výzkumná studie 6/2007. Ministerstvo financí České republiky, 2007. 17) Zákon č. 325/199 Sb. o azylu a o změně zákona 283I1991 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů. 18) Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jehož účinnost vešla v platnost 1.1.2000 (novelizace zákonem č. 140/2001 Sb., 151/2002 Sb. a 217/2002 Sb).

Summary: Labor Migration in the Czech Republic after Accession to the European Union Integration of the Czech Republic into the European Union in 2004 has strengthened an unprecedented increase in labor migration that has taken place since the early 90s. Main determinants – pull factors – of the development of labor migration were principally economic development (GDP growth, unemployment), demographic characteristics and an overall state of the labor market. Individual migrant communities are characterized by different features and their involvement in the Czech economy varies, too. A period of economic growth is characterized by high growth in employment of foreigners and vice versa. In this respect, the status of foreigners in the Czech market was strongly reflected in the current economic downturn, which confirms the assumption that foreign workers are the most sensitive component of a workforce that can quickly respond to the economic changes. Key words: Economic Migration, Labor Market, Migration Communities, European Union, Czech Republic


19

Zuzana Trávníčková

Imunita členů Evropského parlamentu*

Abstrakt: Imunita členů Evropského parlamentu je zakotvena v Protokolu o výsadách a imunitách ES z 8. dubna 1965. Podobně jako vnitrostátní úpravy v jednotlivých členských státech zahrnuje neodpovědnost za názory vyslovené v souvislosti s výkonem funkce a dále nestíhatelnost v rozsahu, která náleží představitelům národního parlamentu. I přes setrvalé snahy Evropského parlamentu „aktualizovat“ platnou úpravu a odstranit z ní národní rozměr nebyl Protokol dodnes změněn. Přesto se nedá říci, že by byl institut parlamentní imunity rigidní a nijak se nevyvíjel. Rozhodování o zbavení nebo ochraně imunity patří k pravidelné agendě Výboru pro právní záležitosti i pléna Evropského parlamentu. Některé posuny ve výkladu parlamentní imunity jsou zřetelné ze zpráv, kterými se výbor vyjadřuje k jednotlivým žádostem, jiné dovodíme ze změn Jednacího řádu Parlamentu. K výkladu platné úpravy parlamentní imunity a vymezování mantinelů její aplikace výrazně přispívají i evropské justiční orgány. Klíčová slova: Výsady a imunity, parlamentní imunita, Evropský parlament, ochrana imunity, zbavení imunity, European Court of Justice

V

červnu 2009 proběhly volby do Evropského parlamentu. Postavení nově zvolených zástupců se přitom v mnoha ohledech liší od postavení jejich předchůdců, neboť prvním dnem nového volebního období vstoupil v platnost Statut poslanců Evropského parlamentu (EP) ze dne 28. září 2005. Statut definuje některá práva poslanců a obsáhle se zabývá jejich finančním zabezpečením. Přestože se Evropský parlament dlouhodobě snažil o to, aby Statut nově upravil i otázku výsad a imunit poslanců, žádná z navrhovaných formulací se do textu nedostala. Na druhou stranu, k otázce imunity se na podzim roku 2008 ve dvou různých případech vyjádřily Soud prvního stupně (SPS) a Soudní dvůr (ESD). Vstup Statutu v platnost i zmíněná soudní rozhodnutí tak vybízí k zamyšlení se nad současným stavem imunity europoslanců.

2005/684/ES, Euratom. Úřední věstník L 262 , 07/10/2005 S. 0001-0010.

Velká pozornost byla a je věnována zejména ustanovením týkajícím se platu poslanců, který je stanoven ve stejné výši pro všechny poslance (dosud se výše odměn lišily podle státu, v němž byl každý poslanec zvolen, což mnozí poslanci dlouhodobě kritizovali).

* Text byl zpracován za podpory Grantové agentury Akademie věd České republiky v rámci řešení grantového projektu Diplomacie v měnícím se světě (GA 407/08/0120).


21


Následující text se pokusí odpovědět na otázku, jaká imunita náleží europoslancům a v jakém historickém a právním kontextu je přiznávána a uplatňována. Východiskem bude výklad platné smluvní úpravy – Protokolu o výsadách a imunitách ES z roku 1965. Kromě Protokolu budou vzaty v úvahu i další prameny práva, které institut poslanecké imunity interpretují, dotvářejí, resp. nad rámec Protokolu formují (zprávy Evropského parlamentu, jeho jednací řád, rozhodnutí soudních institucí ES). Každá pravidla, a platí to i o těch týkajících se imunity, neexistují sama pro sebe, ale ožívají teprve ve spojení s praxí, v tomto případě v rozhodování Evropského parlamentu o žádostech o ochranu, resp. vzdání se imunity. Z mnoha desítek případů, jimiž se Parlament dosud zabýval, bude dále zmíněno jen několik málo. Půjde o záležitosti, které se týkaly českých zástupců a dále o ty, jejichž posouzení proběhlo před Soudem prvního stupně a Soudním dvorem. Byť je téma imunity europoslanců mediálně zajímavé, v odborné literatuře nepatří k evergreenům. Těžiště zkoumání výsad a imunit poslanců EP tak leží ve studiu a analýze primárních zdrojů (platného práva EU, rozhodnutí Parlamentu, rozsudků Evropských soudů). Sekundární prameny jsou skromné. V prvé řadě stojí za zmínku interní studie EP, zpracovaná Klausem Offermannem v říjnu 2005, která – pokud jde o imunitu europoslanců – úzce navazuje na starší práci Marílii Crespové Allenové z července 1999. Dále by měla být uvedena komparativní studie Simona McGee z roku 2001 (která se věnuje především srovnání vnitrostátních parlamentních imunit ve „starých“ členských státech). Na loňské rozsudky ESD a SPS reagovalo několik komentářů, spíše popisného charakteru.

Novinové i televizní zpravodajství se – pokud jde o imunitu europoslanců – téměř výhradně omezují na informace o rozhodnutích Evropského parlamentu, kterými se Parlament vzdává nebo nevzdává imunity poslanců pro konkrétní řízení. Zájem přitahují zejména „domácí“ poslanci, jako byli v případě České republiky Vladimír Železný (v roce 2005) a Miloslav Ransdorf (v roce 2009).

OFFERMANN, Klaus. Parliamentary Immunity in the European Parliament: IPOL/C/JURI/ NOTE/2005/4/a [online]. European Parliament, 24.10.2005, 19.07.2007 [cit. 2009-04-14]. Dostupný z WWW: .

CRESPO ALLEN, Marília. Parliamentary Immunity in the Member States of the European Union and the European Parliament [online]. European Parliament, 1.11.1999 [cit. 2009-04-22]. Dostupný z WWW: .

MCGEE, Simon. Rules on Parliamentary Immunity in the European Parliament and the Member States of the European Union [online]. European Centre for Parliamentary Research and Documentation, 2001-06-01 [cit. 2009-04-20]. Dostupný z WWW: .

Immunity of Members of the European Parliament: Joined Cases C-200/07 and C-201/07 [online]. November 01, 2008 [cit. 2009-04-22]. Dostupný z WWW: ; KNOOK, Allard. Case T‑345/05, Mote v European Parliament [online]. ECJblog.com, November 13, 2008 [cit. 2009-04-22]. Dostupný z WWW: .

22

Imunita členů Evropského parlamentu

Výsady a imunity v mezinárodních vztazích a vnitrostátním právu Výsady a imunity voleným nebo jmenovaným zástupcům státu přiznává mezinárodní i vnitrostátní právo. Pravidla mezinárodního práva jsou starší, např. o právu na nedotknutelnost vyslance se můžeme domnívat, že bylo respektováno již v předstátní společnosti. Podle mezinárodního práva je poskytována ochrana a výhody zástupcům státu na území jiných států. Mezinárodní smlouvy (v mnoha ohledech navazující na předchozí obyčejové normy) zaručují zvláštní postavení diplomatickým zástupcům, konzulárním úředníkům, členům zvláštních misí, zástupcům státu při OSN a odborných organizacích přidružených OSN; pokud jde o regionální organizace, pak smluvní úpravu výsad a imunit si sjednali např. členové ES/EU, NATO, OECD10 nebo OAS11. Mezinárodní právo v obyčejové formě chrání při zahraničních cestách nejvyšší vnitrostátní představitele (hlavy státu, předsedy a členy vlád). Rozsah výsad a imunit poskytovaných jednotlivým osobám se liší. Rozdíly najdeme i v tom, jak jednotlivé národní právní řády upravují vnitrostátní imunitu svých ústavních představitelů a kdo všechno imunity v jednotlivých státech požívá. Dále se s ohledem na cíl textu zaměřím pouze na imunitu poslanců a jiných volených zástupců, tzv. parlamentní imunitu. Její kořeny najdeme ve 14. století v Anglii,12 je tedy podstatně mladší než mezinárodním právem přiznávaná diplomatická imunita. Zejména vnitrostátní úpravy členských států Evropské unie (a především první patnáctky členských zemí) byly předmětem několika komparativních studií.13 Z nich plyne, že parlamentní imu

Vídeňská úmluva o diplomatických stycích ze dne 18. dubna 1961. Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 157/1964 Sb. ze dne 10. června 1964 o Vídeňské úmluvě o diplomatických stycích. V platnost vstoupila v dubnu 1964 a v současnosti váže 185 států a Svatý stolec.

Vídeňská úmluva o konzulárních stycích z 24. dubna 1963. Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 32/1969 Sb. ze dne 12. února 1969 o Vídeňské úmluvě o konzulárních stycích. V platnost vstoupila dne 19. března 1967 (pro ČSSR 12. dubna 1968), vedle Svatého Stolce dnes zavazuje 171 států.

10

Supplementary Protocol No. 1 to the Convention for European Economic Co-operation on the Legal Capacity, Privileges and Immunities of the Organisation, Paris, 16 April 1948 [online]. Organisation for Econonomic Co-operation and Development, datum neuvedeno [cit. 2009-04-22]. Dostupný z WWW: .

11

Agreement on Privileges and Immunities of the Organization of American States, Washington, 15. 5. 1949 [online]. Organization of American States, Department of International Law [cit. 200904-22]. Dostupný z WWW: .

12

Report on the regime of parliamentary immunity : CDL-INF(1996)007e [online]. Strasbourg: Council of Europe, 4 June 1996 [cit. 2009-04-24]. Dostupný z WWW: http://www.venice.coe.int/docs/1996/ CDL-INF(1996)007-e.asp.

13

Např. výše zmíněný Working Paper Marílii Crespové Allenové, práce Simona McGee, z českého prostředí jmenujme podklad Parlamentního institut zpracovaný Jindřiškou Syllovou a jeho novější verzi z roku 2006: SYLLOVÁ, Jindřiška – MEDKOVÁ, Eva – NEMETH, Marek. Rozsah poslanecké imunity ve vybraných státech: Srovnávací studie. 1.175 [online]. Parlament České republiky, Kancelář Poslanecké sněmovny, Parlamentní institut, červenec 2006 [cit. 2009-04-24]. Dostupný z WWW: < http://www.psp.cz/kps/pi/PRACE/pi-1-175.pdf >; SYLLOVÁ, Jindřiška. Zásady úpra-


23


nita má napříč srovnávanými právními řády dvě základní složky: neodpovědnost a nestíhatelnost, resp. nedotknutelnost. Neodpovědnost obvykle pokrývá veškeré projevy učiněné poslancem při výkonu jeho poslaneckých povinností. Takové projevy nemohou být předmětem trestního ani civilního řízení, a to ani po skončení mandátu. Nestíhatelnost poslance chrání před stíháním, zadržením, vzetím do vazby nebo omezením svobody, a to bez zkoumání, zda se jedná o čin spojený s výkonem mandátu či nikoliv. Právní základ parlamentní imunity Hlavním pramenem upravujícím výsady a imunity europoslanců je Protokol o výsadách a imunitách ES z 8. dubna 1965, platný od 1. července 1967.14 Podobně jako jiné texty upravující výsady a imunity ve vztahu k mezinárodním organizacím, vyjmenovává Protokol nejprve výsady a imunity, které náleží organizaci a jejím orgánům a následně definuje jednotlivé kategorie osob a jejich výhody. Kromě poslanců Evropského parlamentu jsou výsadami a imunitami nadáni také zástupci členských států, kteří se účastní činnosti orgánů ES/EU, úředníci organizace, členové Komise, soudci, generální advokáti a další zaměstnanci Soudního dvora a Soudu prvního stupně. Postavení europoslanců je upraveno v čl. 8, 9 a 10 Protokolu. Článek 8 Volný pohyb členů Evropského parlamentu, kteří jedou na místo zasedání Evropského parlamentu nebo se z něj vracejí, nepodléhá žádným omezením správní či jiné povahy. Členům Evropského parlamentu při celním odbavení a při devizové kontrole: a) přiznává jejich vlastní vláda stejné výhody, jaké přiznává vyšším úředníkům pohybujícím se v zahraničí při plnění dočasného úředního poslání; b) přiznávají vlády ostatních členských států stejné výhody, jaké přiznávají zástupcům zahraničních vlád při plnění dočasného úředního poslání.

vy poslanecké imunity: Informační podklad č. 1.041 [online]. Parlament České republiky, Kancelář Poslanecké sněmovny, Parlamentní institut, červenec 1993, září 1994 [cit. 2009-04-24]. Dostupný z WWW: . 14

Protokol o výsadách a imunitách ES. Úřední věstník L 152, 13/07/1967 s. 0013. V souvislosti s přijetím Maastrichtské smlouvy byly výsady a imunity vyjmenované Protokolem vztaženy i na členy Evropské centrální banky a Evropského měnového institutu.

24


Článek 9 Členové Evropského parlamentu nemohou být vyšetřováni, zadrženi nebo stíháni pro své názory či hlasování během výkonu své funkce. Článek 10 V průběhu zasedání Evropského parlamentu jeho členové: a) na území vlastního státu požívají imunit přiznávaných členům parlamentu vlastního státu; b) na území všech ostatních členských států nemohou být zadrženi ani soudně stíháni. Jsou chráněni imunitou rovněž během cesty na místo zasedání Evropského parlamentu a při návratu z něj. Imunity se nelze dovolávat v případě přistižení při činu; Evropský parlament je oprávněn svého člena imunity zbavit. Článek 8 zajišťuje poslancům volný pohyb při cestě na zasedání EP nebo při návratu ze zasedání, ohledy při celním odbavení a devizové kontrole. Jeho inspirací jsou výhody přiznávané mezinárodním právem (např. čl. 26 a 36 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích). Aplikace v praxi nepůsobí výraznější problémy.15 Stručný článek 9 upravuje neodpovědnost poslanců za jejich názory a hlasování během výkonu funkce. Následující čl. 10 poskytuje poslancům nestíhatelnost a ochranu během cesty na místo zasedání EP a při návratu. Ustanovení č. 9 a 10 jsou jádrem parlamentní imunity. Poslední slova čl. 10 Protokolu zmiňují možnost, že EP zbaví svého člena imunit. Podrobnosti takového rozhodování stanoví Jednací řád EP, zejména v čl. 6 a 7.16 Článek 6 Zbavení poslanecké imunity (výňatky) 2. Každá žádost o zbavení poslanecké imunity, se kterou se příslušný orgán členského státu obrací na předsedu, je oznámena v plénu a je postoupena příslušnému výboru. 15

Jeho vztahem k čl. 10 se zabýval Soud prvního stupně ve věci Mote v. Parliament. CFI. Mote v. Parliament. T-345/05, Judgment, 15 October 2008.

16

Jednací řád Evropského parlamentu 16. vydání – březen 2009. [online]. Evropský parlament, 6. dubna 2009 [cit. 2009-04-24]. Dostupný z WWW: .


25


3. Každá žádost o ochranu imunity a výsad, se kterou se poslanec nebo bývalý poslanec obrací na předsedu, je oznámena v plénu a je postoupena příslušnému výboru. Článek 7 Imunitní řízení (výňatky) 1. Příslušný výbor projedná žádosti o zbavení imunity nebo žádosti o ochranu imunity a výsad neprodleně a v pořadí, v jakém mu byly předloženy. 2. Výbor předloží návrh rozhodnutí, kterým pouze doporučí přijetí či zamítnutí žádosti o zbavení imunity nebo žádosti o ochranu imunity a výsad. 5. Pokud je poslanec povinen vypovídat jako svědek nebo soudní znalec, není nutné žádat o zbavení imunity za předpokladu, že:  se poslanec nemusí dostavit v den a dobu, kdy by mu to znemožňovalo nebo ztěžovalo výkon jeho parlamentních činností, nebo že může poskytnout výpověď písemnou či jinou formou, jež mu nebrání ve výkonu jeho povinností;  poslanec není povinen svědčit o důvěrných informacích, které získal při výkonu svého mandátu a jejichž zveřejnění nepovažuje za vhodné. 6. V případě ochrany imunity nebo výsad výbor určí, zda dané okolnosti představují správní nebo jiné omezení volného pohybu poslanců cestujících z místa a do místa zasedání Parlamentu, nebo omezení svobody projevu či hlasování při výkonu mandátu, nebo zda jde o aspekt vymezený článkem 10 Protokolu o výsadách a imunitách, které nejsou upraveny vnitrostátním právem, a navrhne, aby příslušný orgán učinil nezbytné závěry. 8. Zpráva výboru je zařazena jako první bod do programu jednání nejbližšího zasedání následujícího po dni, kdy byla předložena. K návrhu (návrhům) rozhodnutí nelze předložit žádný pozměňovací návrh. O návrhu (návrzích) rozhodnutí obsažených ve zprávě se hlasuje při prvním hlasování, které následuje po rozpravě. 9. Předseda okamžitě sdělí rozhodnutí Parlamentu dotyčnému poslanci a příslušnému orgánu dotyčného členského státu spolu se žádostí, aby byl předseda informován o vývoji dotyčného řízení a o soudních rozhodnutích, která z něj vyplývají. Jakmile předseda obdrží tuto informaci, sdělí ji případně po konzultaci s odpovědným výborem Parlamentu způsobem, který považuje za nejvhodnější.

26


Detaily, týkající se přístupu k dokumentům, neveřejnosti jednání a zastupování, shrnuje stanovisko Výboru pro právní záležitosti z dubna 2005.17 Významnou roli hraje také několik rozsudků Soudní dvora, které se imunity týkají. Například rozsudky z let 196418 a 198619 přispěly k vymezení časové působnosti imunity (výkladu pojmu „v průběhu zasedání“). Podle současné praxe imunita začíná okamžikem zvolení a končí společně s ukončením funkčního období. (Neodpovědnost podle čl. 9 trvá samozřejmě i dále, pokud jde o projevy učiněné během funkčního období).20 Vývoj parlamentní imunity Zatímco výhody jiných osob, vyjmenovaných v Protokolu, jsou stanoveny bez ohledu na to, z jakého státu pocházejí, postavení poslanců je výrazně vázáno na úpravu v domovském státě; jednak v případě celního odbavení a devizové kontroly, zejména však, pokud jde o nestíhatelnost. Uplatňování národního režimu bylo jistě akceptovatelné v době, kdy Parlament (Shromáždění) jako unikátní orgán vznikal a jeho členové byli dosazování národními parlamenty. Od roku 1979, kdy jsou poslanci EP přímo voleni, je národní režim předmětem dlouhodobé kritiky ze strany samotného Parlamentu. Od roku 1983 se EP snaží docílit jednotné úpravy pro všechny poslance, důrazný krok byl učiněn v roce 1987 (Donnezova zpráva),21 z dnešního pohledu ovšem bez většího úspěchu. Parlamentu se nepodařilo ani prosadit novou úpravu do textu Statutu poslanců Evropského parlamentu (Rothleyho zpráva)22 17

Summary of practices relating to the waiver and defence of imunity, PE 357.736v02-00 [online]. European Parliament, Committee on Legal Affairs, 25 April 2005 [cit. 2009-04-24]. Dostupný z WWW: .

18

Rozsudek z 12. května 1964 (Wagner v Fohrmann a Krier), případ 101/63.

19

Rozsudek z 10. července 1986 (Wybot v Faure), případ 149/85.

20

Např. žádost o ochranu výsad a imunit ze dne 15. května 2008 podal bývalý poslanec Renato Brunetti. Dne 1. dubna 2009 doporučil Výbor pro právní záležitosti, aby imunita v tomto případě byla ochráněna. (A6-0197/2009)

21

Rezolucí z 15. září 1983 (Úřední věstník C 277 17.10.1983 s. 135) Parlament rozhodl, že připraví revizi Protokolu o výsadách a imunitách tak, aby reflektovala novou situaci spočívající v přímé volbě zástupců. 14. listopadu téhož roku postoupil Komisi návrh na revizi, Komise návrh doplnila a vrátila jej zpět Parlamentu [COM(84) 666, C2-0031/85]. Parlament projednal řadu pozměňovacích návrhů a dne 10. března 1987 schválil Rezoluci uzavírající proceduru konzultace s EP o návrhu Protokolu pozměňujícího Protokol o výsadách a imunitách Evropských společenství z 8. dubna 1965 s ohledem na poslance Evropského parlamentu (Úřední věstník C 99, 13.4.1987, s. 44). Před schválením rezoluce byla zveřejněna zpráva Výboru pro právní záležitosti a občanská práva, připravená Georgesem H. Donnezem (A2-0121/86). Donnezova zpráva vysvětlovala podrobně důvody, proč má být Protokol změněn a definovala principy nové úpravy parlamentní imunity. Zpráva je dodnes inspirací pro současné zpravodaje Výboru pro právní záležitosti, odkazy na ní se objevují v podkladech pro rozhodnutí Parlamentu o ochraně nebo vzdání se imunity (např. A6-0233/2007, A6-0007/2008).

22

Srov. např. články 4 a 5 návrhu, obsaženého v Rothleyho zprávě, které měly nahradit ustanovení čl. 9 a 10 Protokolu o výsadách a imunitách. Statut měl stanovit pouze základní vymezení parlamentní


27


a i jeho poslední výzva Radě a členským státům ze 6. července 2006, zatím zůstala nevyslyšena.23 I když k formální změně Protokolu dosud nedošlo, z parlamentní praxe je zřejmé, že pravidla parlamentní imunity se vyvíjejí. Rovnosti postavení jednotlivých poslanců se Parlament snaží dosáhnout prostřednictvím úprav Jednacího řádu.24 Na úrovni Výboru pro právní záležitosti jsou posuny patrné zejména ze zpráv, které předkládají zpravodajové výboru k jednotlivým žádostem o zbavení nebo poskytnutí imunity. Neodpovědnost europoslanců Smyslem neodpovědnosti je zajistit poslancům svobodu při plnění jejich povinností.25 Ze studie Klause Offermanna plyne, že neodpovědnost zahrnuje nejen projevy na plenárních zasedáních, ale i na úrovni „menších“ parlamentních uskupení (jednání v komisích a v rámci politických skupin). Nepokrývá ale vystoupení na stranických sjezdech, během volební kampaně a v textech (knihách a článcích), jichž je poslanec autorem.26 Jelikož čl. 9 neodkazuje na vnitrostátní úpravy, musí být rozsah neodpovědnosti stanoven pouze na základě práva Společenství. Neodpovědnost je imunitou absolutní, žádným způsobem nemůže být zrušena, a to ani rozhodnutím Parlamentu.27

imunity s tím, že podrobnosti budou upraveny Jednacím řádem EP. ROTHLEY, Willi. Report on the adoption of a Statute for Members of the European Parliament. A5-0193/2003 [online]. European Parliament, Committee on Legal Affairs and the Internal Market, 23 May 2003 [cit. 200904-24]. Dostupný z WWW: . 23

Usnesení Evropského parlamentu ke změně Protokolu o výsadách a imunitách. Úřední věstník C 303, 13.12.2006, s.830.

24

Jednací řád může také upravit takové aspekty imunity, o kterých se Protokol nezmiňuje. Příkladem je svědecká imunita, (čl. 7 odst. 5 Jednacího řádu), srov. Offermann, str. 9 a 10.

25

Donnezova zpráva navrhovala pozměnit platné znění čl. 9 Protokolu tak, že výslovně poskytne imunitu pro trestní, civilní i správní řízení a kromě diskuzí v Parlamentu bude chránit také projevy poslanců v orgánech mimo Parlament, pokud v nich ovšem zasedají z titulu členů Parlamentu (Offermann, str. 8). Rothleyho návrh chránil všechna jednání poslanců, která souvisela s výkonem mandátu (čl. 4 odst. 1). Rozhodovat o tom, zda konkrétní jedná má či nemá souvislost s výkonem mandátu, měl Parlament (čl. 4 odst. 2) (Rothley, str. 11).

26

Offermann, str. 8.

27

ECJ. Alfonso Luigi Marra v. Eduardo De Gregorio and Antonio Clemente. Joined Cases C-200/07 and C-201/07. Judgment, 21 October 2008; Soud dále konstatoval, že za účelem zjištění, zda jsou podmínky absolutní imunity podle článku 9 protokolu splněny, nemá vnitrostátní soud povinnost předložit danou otázku Parlamentu. Takové posouzení spadá do výlučné pravomoci vnitrostátních soudů. V případě pochybností se soud může s předběžnou otázkou obrátit na Soudní dvůr.

28


Nestíhatelnost europoslanců Nestíhatelnost europoslanců zakotvuje čl. 10 Protokolu o výsadách a imunitách. Národní režim se zde projevuje v plné míře, neboť na území vlastního státu náleží europoslancům stejné výhody jako představitelům jejich národního parlamentu. Pro Evropský parlament to znamená, že v případě každé žádosti o vzdání se nebo ochranu imunity se musí nejprve seznámit s národní úpravou dotyčného poslance. Ustanovení čl. 10 nestanoví, zda se ochrana poskytuje pouze v trestních řízeních, nebo může poslance ochránit i před civilní žalobou. Parlament jej od počátku vykládal restriktivně – omezoval imunitu pouze na trestní řízení, explicitně tak učinila Donnezova zpráva. Bez ohledu na to v září 2003 Parlament poprvé rozhodl, že ochrání imunitu poslance v civilním řízení (z výše požadované náhrady škody dospěl k závěru, že se jedná spíše o represi, než o skutečnou náhradu škody)28 a tuto linii drží dodnes.29 Řízení o vzdání se imunity a ochraně imunity Ve svém závěru zmiňuje čl. 10 Protokolu možnost, že se Parlament vzdá imunity svého člena. Podrobnější úpravu této frekventované procedury obsahuje Jednací řád; od roku 1958, kdy v něm byla upravena poprvé, prošla postupným vývojem a zejména rozpracováním. Poslední obsahové změny Jednacího řádu týkající se parlamentní imunity byly Parlamentem přijaty v únoru 2003. V úvahu připadají tři formy jednání o imunitě: Příslušný orgán, který vede řízení, požádá Parlament o zbavení imunity. Dotčený poslanec může požádat o ochranu imunit a výsad. I když takovou možnost Jednací řád výslovně nezmiňuje, může být Parlament také požádán o konzultaci ve věci výsad a imunit.30 Podanou žádostí se zabývá Výbor pro právní záležitosti. Pověřený člen výboru připraví návrh zprávy, o které výbor hlasuje a která je posléze podkladem pro hlasování EP. Je-li důvodem sporu názor nebo vyjádření poslance, musí se zpráva vyrovnat s tím, zda toto souvisí s výkonem funkce (neodpovědnost podle čl. 9 Protokolu o výsadách a imunitách). V případech, kdy výbor posuzuje nestíhatelnost podle čl. 10 Protokolu, musí být obvykle zjištěn obsah vnitrostátních předpisů, které upravují parlamentní imunitu zástupců v národním sboru. Rozhodnutí o zbavení nebo ochraně imunity často závisí na posouzení výboru, zda stíhání nebo řízení je nebo není založeno na úmyslu poškodit politickou činnost poslance. 28

A5-0309/03.

29

např. A5-0421/03, A5-0184/04, A5-0185/04.

30

např. A6-0197/2009, A6-0251/2007.


29


Pro ilustraci mohou být zmíněna řízení, která se týkala českých zástupců.31 V srpnu 2004 se na Parlament obrátilo Městské státní zastupitelství v Praze se dvěma žádostmi o zbavení imunity Vladimíra Železného. V prvním případě bylo předmětem trestního řízení obvinění z poškozování věřitele, ve druhém zkrácení daně a cla. 16. listopadu téhož roku požádal Vladimír Železný o ochranu imunity. Výbor pro právní záležitosti, s ohledem na úpravu parlamentní imunity obsaženou v čl. 27 Ústavy ČR, navrhl dne 6. října 2005, aby Vladimír Železný byl v obou případech imunity zbaven. A to výhradně v souvislosti s probíhajícím trestním stíháním a pod podmínkou, že dokud rozsudek v tomto řízení nenabude právní moci, nebude Vladimír Železný zadržen ani vzat do vazby a nebudou proti němu přijata žádná opatření, která by mu mohla bránit ve výkonu mandátu poslance Evropského parlamentu.32 O týden později Evropský parlament – v duchu návrhu výboru – o všech žádostech rozhodl.33 Druhým českým europoslancem, o jehož imunitě Parlament jednal, byl Miloslav Ransdorf. Policie ČR v červnu 2008 požádala o zbavení jeho imunity v souvislosti s dopravní nehodou, při níž se poslanec měl dopustit ublížení na zdraví. Dotčený o ochranu imunity nepožádal. Výbor pro právní záležitosti, stejně jako v případech Vladimíra Železného, konstatoval, že stíhání nemá úmysl poškodit politickou činnost poslance a 19. ledna 2009 navrhl, aby Miloslav Ransdorf byl imunity zbaven. Se zprávou výboru se ztotožnil Parlament a 3. února 2009 rozhodl, aby byl poslanec imunity zbaven.34 Parlamentní imunita očima Evropského soudního dvora První dvě rozhodnutí, týkající se poslanecké imunity, byla výsledkem řízení o předběžné otázce v letech 1964 a 1986. V obou případech žádaly lucemburský, resp. francouzský soud, o vysvětlení pojmu „během zasedání“. V dřívějším řízení šlo o interpretaci čl. 9. Protokolů o výsadách a imunitách ESUO, EHS a Euroatomu, v pozdějším o výklad čl. 10 Protokolu o výsadách a imunitách ES z roku 1965. Obě rozhodnutí jsou s oblibou citována ve zprávách Výboru pro právní záležitosti 31

České republiky se nepřímo dotklo i velmi zajímavé a čerstvé řízení o zbavení imunity rakouského poslance Hannese Swobody. Ten se v listopadu 2008 velmi kriticky vyjádřil k připravovanému českému předsednictví Radě EU a setkání prezidenta Václava Klause s Declanem Ganleym, Irem proslaveným odporem k Lisabonské smlouvě. Soukromý žalobce obvinil poslance Swobodu z pomluvy. Zemský trestní soud ve Vídni požádal v prosinci 2008 Parlament o zbavení imunit Hannese Swobod. Výbor pro právní záležitosti ve své zprávě z 1. dubna 2009 doporučil, aby žádost byla zamítnuta (A6-0190/2009) a Evropský parlament se 22. dubna 2009 s tímto návrhem ztotožnil (P6_TA(2009)0236).

32

A6-0290/2005, A6-0291/2005.

33

P6_TA(2005)0378, P6_TA(2005)0379.

34

A6-007/2008, P6_TA(2009)0035.

30


k jednotlivým žádostem o ochranu nebo zbavení imunity. Na sklonku roku 2008 k nim přibylo další rozhodnutí ESD. Dne 21. října odpověděl Soudní dvůr na předběžnou otázku, položenou Italským Corte suprema di cassazione. Italští státní příslušníci Eduardo de Gregorio a Antonio Clemente podali proti bývalému poslanci Alfonso Luigi Marrovi žalobu na náhradu škody, kterou jim měl způsobit tím, že rozšiřoval letáky, obsahující urážlivé výroky na jejich adresu. Poslanec byl k náhradě škody odsouzen neapolskými soudy, při odvolání neuspěl, teprve v řízení před Corte suprema di cassazione namítl svou imunitu. Již předtím ovšem Parlament rozhodl, že imunitu pana Marry ochrání.35 Z předložených rozhodnutí vyplynulo, že toto stanovisko EP nebylo příslušným orgánům doručeno. Soudní dvůr se v žádném případě nezabýval tím, zda jednání bývalého italského poslance spadá pod čl. 9 či nikoliv. Předběžná otázka se týkala postupu vnitrostátního soudu v případě, kdy neobdržel informaci o tom, že Parlament rozhodl o ochraně imunity svého člena, který je účastníkem vnitrostátního řízení. Soud – ovšem jen ve vztahu k řízením na náhradu škody – konstatoval, že: v případě, kdy vnitrostátní soud neobdržel žádnou informaci ohledně žádos ti o ochranu imunity, nemá povinnost požádat Evropský parlament, aby se vyjádřil k tomu, zda jsou splněny podmínky této imunity; v případě, kdy je vnitrostátní soud informován o tom, že poslanec podal  u Evropského parlamentu žádost o ochranu imunity, musí přerušit řízení a požádat Evropský parlament, aby vydal co nejdříve své stanovisko; v případě, kdy se vnitrostátní soud domnívá, že evropský poslanec požívá  imunity podle článku 9 Protokolu o výsadách a imunitách Evropských společenství, má povinnost žalobu odmítnout. K otázce parlamentní imunity se svým rozsudkem z 15. října 2008 vyjádřil také Soud prvního stupně (SPS). Britský poslanec Ashley Neil Mote se od září 2005 domáhal zrušení rozhodnutí Parlamentu z 5. července 2005, kterým jej Parlament zbavil imunity pro trestní stíhání za zneužití sociálních dávek.36 Argumentoval právním omylem, porušením jednacího řádu a nesprávným posouzením věci ze strany Výboru pro právní záležitosti, rozhodnutí Parlamentu bylo podle jeho názoru neodůvodněné, nedůvodné a nepřiměřené. Pan Mote také namítal, že vnitrostátní soudy požádaly o vzdání se imunity opožděně. V tomto jediném bodě shledal Soud jeho žalobu přípustnou, nikoliv však důvodnou; ve všech ostatních bodech konstatoval nepřípustnost. Rozsudkem byla žaloba zamítnuta, žalobci bylo uloženo uhradit náklady řízení. Přes neúspěch pana Mote se ovšem ukázalo, že existuje způsob, kterým mohou poslanci EP bojovat s rozhodnutím Parlamentu o neochránění nebo zba35

A5-0213/2002; Úřední věstník C 261 E, 30.10.2003, str. 16.

36

P6_TA(2005)0265.


31


vení imunity. V lednu 2009 podal k Soudnu prvního stupně žalobu – napadající rozhodnutí Parlamentu o zbavení imunity z 18. listopadu 200837 – belgický poslanec Frank Vanhecke.38 I když si na rozhodnutí budeme muset ještě nějakou dobu počkat, už teď je jasné, že vzbudí větší odbornou pozornost než předchozí případ. Důvodem pro stíhání tohoto poslance jsou totiž rasistické a xenofobní názory, vyjádřené v novinovém článku. Závěr Přes mnohaleté snahy se Evropskému parlamentu dosud nepodařilo dosáhnout takové změny Protokolu o výsadách a imunitách z roku 1965, která by překonala národní režim zavedený původní úpravou a současně zohlednila ty aspekty parlamentní imunity, které se v průběhu doby potvrdily v rozhodovací praxi Výboru pro právní záležitosti a Parlamentu. Některé posuny ve výkladu parlamentní imunity jsou zřetelné ze zpráv, kterými se výbor vyjadřuje k jednotlivým žádostem (např. přiznání imunity nejen v trestněprávních, ale od roku 2003 i v občanskoprávních řízeních o náhradu škody, pokud mají zjevně represivní charakter). Výbor i Parlament se přitom kromě samotného Protokolu mohou opírat o podrobnější pravidla obsažená v Jednacím řádu EP. Jednací řád je schvalován pouze Parlamentem, a proto je nesrovnatelně flexibilnějším předpisem, než Protokol o výsadách a imunitách. Příkladem pokroku, který přináší Jednací řád nad rámec Protokolu, je úprava svědecké imunity poslanců. K výkladu platné úpravy parlamentní imunity a vymezování mantinelů její aplikace výrazně přispívají i evropské justiční orgány. Na konci roku 2008 byly vydány dva rozsudky, vztahující se k Protokolu o výsadách a imunitách. Autorem prvního z nich je Evropský soud dvůr; v řízení o předběžné otázce se zabýval povinnostmi soudního orgánu členského státu vůči účastníku řízení, kterým je poslanec. Druhé rozhodnutí vynesl Soud prvního stupně; po třech letech zamítl žalobu britského zástupce, směřující proti rozhodnutí Evropského parlamentu, kterým byl dotyčný poslanec zbaven imunity pro trestní řízení postihující zneužití sociálních dávek. I když od vydání obou rozhodnutí uplynula dosud jen krátká doba, jejich dopad je zřetelný již dnes. Na závěry řízení o předběžné otázce odkazují nejnovější zprávy Výboru pro právní záležitosti. Rozsudek Soudu prvního stupně představuje první krok na cestě k soudnímu přezkumu rozhodnutí Parlamentu ve věci imunity, i když je docela možné, že se nakonec ukáže, že je to cesta slepá.

37

A6-0421/2008, P6_TA(2008)0537.

38

CFI. Vanhecke v. Parliament. T-14/09, Application, OJ C 69 of 21. 03. 2009, p. 47.

32


Literatura: 1) 2)

CFI. Mote v. Parliament. T-345/05, Judgment, 15 October 2008. CFI. Vanhecke v. Parliament. T-14/09, Application, OJ C 69 of 21. 03. 2009, p. 47. 3) CRESPO ALLEN, Marília. Parliamentary Immunity in the Member States of the European Union and the European Parliament [online]. European Parliament, 1.11.1999 [cit. 2009-04-22]. Dostupný z WWW: . 4) ECJ. Alfonso Luigi Marra v. Eduardo De Gregorio and Antonio Clemente. Joined Cases C-200/07 and C-201/07. Judgment, 21 October 2008. 5) Jednací řád Evropského parlamentu 16. vydání – březen 2009. [online]. Evropský parlament, 6. dubna 2009 [cit. 2009-04-24]. Dostupný z WWW: . 6) MCGEE, Simon. Rules on Parliamentary Immunity in the European Parliament and the Member States of the European Union [online]. European Centre for Parliamentary Research and Documentation, 2001-06-01 [cit. 2009-04-20]. Dostupný z WWW: . 7) OFFERMANN, Klaus. Parliamentary Immunity in the European Parliament: IPOL/C/JURI/NOTE/2005/4/a [online]. European Parliament, 24.10.2005 , 19.07.2007 [cit. 2009-04-14]. Dostupný z WWW: . 8) Protokol o výsadách a imunitách ES. Úřední věstník L 152 , 13/07/1967 s. 0013. 9) ROTHLEY, Willi. Report on the adoption of a Statute for Members of the European Parliament. A5-0193/2003 [online]. European Parliament, Committee on Legal Affairs and the Internal Market, 23 May 2003 [cit. 2009-04-24]. Dostupný z WWW: . 10) Statut poslanců Evropského parlamentu. Úřední věstník L 262 , 07/10/2005 s. 0001 - 0010. 11) Summary of practices relating to the waiver and defence of imunity, PE 357.736v02-00 [online]. European Parliament, Committee on Legal Affairs, 25 April 2005 [cit. 2009-04-24]. Dostupný z WWW: . Současná Evropa 02/2009

33

Zuzana Trávníčková Summary: Immunity of Members of the European Parliament The immunity of members of the European Parliament is based on Protocol on privileges and immunities from April 8, 1965. Inspired by national regulations, the Protocol lays out provisions on non-liability (covering opinions expressed or vote cast during debates in Parliament) and inviolability (under same conditions, as the members of national parliaments are protected). Since eighties, the Parliament has struggled for a revision of the Protocol unsuccessfully. The revision should overcome the national extension of the Protocol and „upgrade“ provisions, concerning the members of Parliament. Even if the Protocol text has not been revised yet, we cannot say that the institution of parliamentary immunity is rigid, or that it has not changed at all. Decisions concerning the parliamentary immunity belong to routine agenda of Committee for legal affairs and the plenary assembly of European parliament. Some shifts in the interpretation and application of parliamentary immunity may be identified in reports of the committee dealing with particular request for defence or waiver of the immunity, other result from the changes of Rules of procedure of the European Parliament. European judicial institutions also contribute to the interpretation of parliamentary immunity and define the frame of its application substantially. Keywords: Privileges and Immunities, Parliamentary Immunity, European Parliament, Defence of Imunity, Waiver of Immunity, European Court of Justice

34

Jaroslav Ušiak

Premeny suverenity európskych štátov v kontexte vybraných teórií medzinárodných vzahov Abstrakt: V súčasnosti, najmä v Európskej únii, čoraz viac štátnych a neštátnych aktérov zasahuje do organizácie štátu a teda i do samotnej suverenity štátu. Práve tento stav v súčasnom svetovom politickom systéme má za následok podkopávanie suverenity štátu v jej vnútornom prostredí. Aby sme mohli definova, ktoré faktory vplývajú na eróziu suverenity, resp. ktoré faktory ju pozitívne alebo negatívne ovplyvňujú, musíme si stanovi základné prvky, prostredníctvom ktorých dochádza k podkopávaniu vonkajšej a vnútornej suverenity štátu. Medzi základné prvky, ktoré kladú obmedzenia vnútornej a vonkajšej suverenite patria: 1. zmena nositea suverenity, 2. sebaurčenie národov, 3. práva menšín, 4. agenda udských práv a slobôd, 5. ekonomická integrácia, 6. vzostup nadnárodných organizácií (medzištátne inštitúcie – EÚ, NATO), 7. vedecko-technická revolúcia, 8. zákonitosti mocenskej rovnováhy, 9. štruktúra svetového politického systému, 10. medzinárodné právo, 11. neštátni aktéri, 12. zmena ideológie, 13. bezpečnostná dilema štátu, 14. globalizácia. Paradoxom je, že väčšina z týchto prvkov súvisí práve s posilňovaním bezpečnosti života a konania človeka, ale zároveň môžu štát odstráni z úlohy najvyššej vnútornej autority. Klíčová slova: Suverenita, štát, erózia suverenity, bezpečnos štátu, Európska únia

S

účasná Európska únie je celok, ktorý výrazne ovplyvnil zmenu chápania suverenity ako ju poznáme od formovanie vestfálskeho systému. Rôzne teoretické prístupy sa nemôžu jednoznačne zhodnúť, či má byť táto zmena suverenity vnímaná ako pozitívna alebo negatívna, v súvislosti s touto otázkou je potrebné reflektovať niektoré prvky formujúce v minulosti moderné vnímanie suverenity. Hlavným cieľom štúdie je definovať, ktoré faktory vplývajú na eróziu suverenity, resp. ktoré faktory ju pozitívne alebo negatívne ovplyvňujú. Parciálnym cieľom práce je definovanie základných prvkov, prostredníctvom ktorých dochádza k deštrukcii vonkajšej a vnútornej suverenity štátu. Z cieľov možno formulovať nasledovné otázky. Ktoré prvky tvoria vonkajšiu a ktoré vnútornú suverenitu; aké sú paradigmatické prístupy k definovaniu súčasného ponímania suverenity; kedy a v akých prípadoch dochádza k pozitívnej a negatívnej erózii suverenity? V texte sú použité dva druhy metodologických prístupov prvý vychádza zo základnej metódy použitej pri písaní štúdie, ktorou je analýza. V politológii, med-


35

Jaroslav Ušiak

zinárodných vzťahoch a bezpečnostných štúdiách má analýza špecifickú podobu – vychádza z druhu skúmaného materiálu a z jeho paradigmatickej reflexie. Vo vlastnom výskume chceme aplikovať analytickú metódu prostredníctvom jej nástroja indukcie (deskripcia jednotlivých udalostí, zmien v štátoch týkajúca sa suverenity, atď.) a ďalej jej nástroja dedukcie (bezpečnostné štúdie, kritické bezpečnostné štúdie, radikálne bezpečnostné štúdie, atď.). Druhý metodologický prístup vychádza z použitia teórií medzinárodných vzťahov ako metód pri výskume erózie suverenity, sú to teórie: Politický realizmus, Neorealizmus, Politický idealizmus, Sociálny konštruktivizmus a Neofunkcionalizmus. Organizácia a riadenie ľudskej spoločnosti bola od nepamäti spätá s určitou formou štátneho zriadenia. Od prvotnopospolných spoločností až po súčasné moderné štáty ľudia žijúci v týchto spoločnostiach mali potrebu spájať sa za účelom spoločnej ochrany a získania pocitu bezpečia vo vnútri takýchto komunít. Budovanie suverenity, aká sa vyvinula v komunitách v Európe bolo dané historickou súhrou viacerých okolností – filozofických (najmä novodobej empirickej filozofie, ktorá kladie dôraz na funkcie štátu), ekonomických (rozvoj kapitalistickej výroby, aký inde vo svete na začiatku novoveku neexistoval), i politických (rozpad ríší a formovanie národných štátov). Európsky koncept vnímania suverenity bol teda výnimočným príspevkom európskeho kontinentu k vývoju suverenity aká sa neskôr začala uplatňovať v rámci celého sveta. Tak ako sa menilo inštitucionálne zabezpečenie štátu (jeho forma, dosah, práva a povinnosti vladára, teritórium a množstvo obyvateľstva), menila sa i suverenita (kompetencie vladára) týchto štátov a dosah tejto suverenity (rozdelenie suverenity na vonkajšiu a vnútornú). Z hľadiska typu spoločenskej organizácie predstavovali rodové spoločnosti (formované na základe príbuzenských alebo pokrvných vzťahov) prvé „štátne“ spoločnosti (Křížkovský, Adamová, 2000). V starovekom Grécku boli ako základné štátne jednotky známe mestské štáty – Polis, ktorých hranice boli tvorené hranicami mesta, obyvateľstvo bolo rozdelené na slobodných občanov, ktorí mali svoje práva a na otrokov, ktorí nemali žiadne práva. Vládca resp. panovník v takomto mestskom štáte uzatváral spojenectvá s inými slobodnými mestami, pričom boli v tomto vzťahu rovnocenné. V stredoveku sa do popredia dostala cirkev a jej predstavitelia. Za najvyššiu autoritu bol považovaný pápež, ktorý prostredníctvom Boha rozdeľoval územia ako svoje léno a menoval kniežatá (vládcov) ako svojich služobníkov. Správu nad územiami už spravovali kniežatá, vykonávali správu i nad obyvateľstvom, nad ktorými mali neobmedzenú moc. V novoveku sa štruktúra a politický systém zameriavali na vytváranie moderných európskych národných štátov, kde suverén mal suverenitu nad

Obdobie novoveku v našom ponímaní rozdelenia podľa etáp vývoja suverenity zaraďujeme do obdobia po roku 1648, teda po Vestfálskom mieri.

36

Premeny suverenity európskych štátov v kontexte vybraných teórií medzinárodných vzahov

územím i obyvateľstvom (obyvateľstvo sa v tomto období prihlasuje k štátu na základe národnosti, avšak nemal neobmedzenú moc, pretože jeho pôsobenie je v tomto období už naviazané na voľbu a rozhodnutie ľudu). V tomto období sa formovala parlamentná demokracia a položili sa základy moderného európskeho demokratického systému, ako ho poznáme dnes (Stevenson, 2003). Vonkajšia a vnútorná suverenita Suverenita štátu je podľa charakteristiky Blackwellovej encyklopédie politického myslenia „moc alebo autorita, ktorá má atribúty najvyššieho činiteľa – či už je to jednotlivec alebo skupina osôb (orgán) – konajúca podľa svojej vôle a oprávnenia robiť do značnej miery definitívne rozhodnutia a riešiť spory v rámci politickej hierarchie.“ Aby bol suverén schopný robiť takéto rozhodnutia, predpokladá sa, že je nezávislý nad vonkajšou mocou a drží si vrcholnú autoritu a dominanciu nad vnútornými skupinami, teda má zvrchovanú (suverénnu) moc (Miller, 1995). Pre dosiahnutie týchto cieľov sú v Blackwellovej encyklopédii definované tieto atribúty: 1. Najvyššia moc – väčšina rozhodnutí nevychádza od toho najvyššie postaveného suveréna, rozhodnutia prechádzajú hierarchicky od najnižšieho bodu až po ten najvyšší, pričom len malá časť rozhodnutí je vykonaná najvyšším suverénom. Ak by sme chceli v určitej hierarchickej štruktúre zistiť, ktorý bod je ten najvyšší, musíme postupovať bod po bode prostredníctvom odvolaní a ak sa dostaneme do bodu, z ktorého už nie je možné odvolanie, dostali sme sa k najvyššiemu bodu – k suverénovi. Za suveréna môžeme v tomto ponímaní chápať takú inštanciu, ktorá má právo udeliť konečné rozhodnutie, teda disponuje konečnou mocou. Suverén má rôzne podoby, za čias Ľudovíta XIV. bol známy výrok „štát som ja“. V súčasnosti je však oveľa ťažšie nájsť suveréna, pretože konečné rozhodnutie býva mnohokrát rozdelené podľa zásady deľby moci na zákonodarnú, výkonnú a súdnu, teda v súčasnej podobe sú konečné rozhodnutia vykonávané prostredníctvom rôznych centier moci. 2. Konečná moc – patrí tým centrám, ktoré môžu v konečnej hierarchii suverénnej moci vykonávať konečné rozhodnutia. V minulosti bola konečná moc v rukách jedného suveréna a obvykle mal tento suverén absolútnu moc, v súčasnosti však poznáme, resp. sa uplatňuje kolektívna moc, resp. rozhodnutie. Kým v absolútnej konečnej moci platilo pravidlo nemennosti konečného rozhodnutia prostredníctvom nižšie postavených orgánov, v kolektívnej moci sa musí určiť pravidlo, na základe ktorého sa rozhoduje (princíp väčšiny, slobodná diskusia, referendum) pričom rozhodnutie nie je nemenné a môže sa na základe zmeny kolektívnej vôle meniť. Současná Evropa 02/2009

37

Jaroslav Ušiak

3. Účinok – dôležitý je tiež účinok rozhodnutia. Vo väčšine prípadov, ktoré súvisia s rozhodnutím suveréna, sa predpokladá všeobecnosť účinku, to znamená je určené teritórium alebo oblasť, kde obyvateľstvo resp. zodpovední obyvatelia pre danú oblasť podliehajú na tomto teritóriu alebo v rámci tejto oblasti danému konečnému rozhodnutiu. 4. Autonómia (nezávislosť) – suverén sa pri rozhodovaní musí rozhodovať nezávisle a aj rozhodnutia musia byť vykonané nezávisle od vôle niekoho iného. Dosiahnuť takýto stav býva mnohokrát veľmi ťažké. Či už je suverén ovplyvňovaný ideológiou, ľuďmi okolo seba, vonkajším tlakom alebo vplyvom nadnárodných organizácii či inými štátmi, mali by byť rozhodnutia nezávislé a zvrchované, pretože i keď je suverén pod týmito vplyvmi, neznamená to, že sa stane ich podriadeným. Aj keď majú určité skupiny, organizácie možnosť manipulovať s konečným rozhodnutím suveréna, zostáva otvorená otázka, do akej miery sa môže nechať ovládať a nakoľko je prípustné na základe dohôd prenášať výkon suverénových rozhodnutí na iných (Miller, 1995: 512-515). Paradigmatické prístupy k definovaniu a úlohe suverenity štátu Moderné európske štáty a podľa európskeho modelu formované štáty i na iných kontinentoch v podstate zaujímajú rovnaký postoj k fundamentálnej otázke suverenity – je najvyššou hodnotou. Avšak štáty (nielen európske) nejestvujú vo vzduchoprázdne, sú súčasťou medzinárodného prostredia. Suverenita preto môže z pohľadu rôznych teórií medzinárodných vzťahov, ktoré analyzujú reláciu štát – vonkajšie prostredie, modelovať rôzne interakcie. Z prác politológov a teoretikov medzinárodných vzťahov môžeme vybrať päť základných koncepcií odpovedí na túto otázku: Politický realizmus, Neorealizmus, Politický idealizmus, Sociálny konštruktivizmus a Neofunkcionalizmus. Dôvodom, prečo sú reflektované práve tieto štyri teoretické prístupy, je existencia anarchie, ktorá vo všetkých štyroch chápaniach, ktoré sú v tejto časti prezentované, predstavuje klímu na kreovanie medzinárodných vzťahov. Anarchia vždy bola, je a bude opozíciou voči usporiadaniu, teda aj voči suverenite ako forme usporiadania. Bude teda zaujímavé sledovať, ako sa v týchto teóriách reflektuje relácia anarchia – suverenita. Najvýznamnejšie sa v teóriách medzinárodných vzťahov – vzhľadom na skúmanie úlohy štátnej suverenity – rozvinula úloha štátu, teda štátnej suverenity v politickom realizme. Práve realizmus je teória, ktorá v konečnom dôsled

Pod modernými štátmi chápeme súčasnú parlamentnú demokraciu, ktorá pôsobí na jasne definovanom a vymedzenom teritóriu, ktoré je vymedzené hranicami a štát má zvrchovanosť nad obyvateľstvom žijúcim na tomto území, vychádzame najmä z európskeho chápania štátov.

38


ku stotožňuje štát so štátnou suverenitou práve z hľadiska moci a národného záujmu. Z pohľadu realistov je medzinárodná politika sférou, kde hlavné prvky predstavujú racionálne, autonómne a kvantifikovateľné veličiny – na prvom mieste suverénny štát, ktorý je najvýznamnejším aktérom v medzinárodných vzťahoch. Tento pohľad na svet má korene v konkrétnej dobe, ale má aj svoje historické konotácie. Od počiatku formovania európskej histórie budovanej na antickej filozofii a rímskom práve sa štátu (polis, ríša) priznávalo právo suverenity a suveréna, ktorý bol najvyššou autoritou. Moderná doba a vznik politického realizmu po I. svetovej vojne súvisela s budovaním nového pohľadu na svet, ktorý bral do úvahy geografickú a politickú determinovanosť štátu, ktorý odrážal politické záujmy spoločnosti a mal vytvoriť taký spoločenský status, ktorý je nezávislý zvonku i zvnútra. To mu umožňuje správať sa ako aktér, bez obmedzení. Suverenita štátu v podaní teoretikov politického realizmu vychádza teda z viacerých faktorov: geopolitického, historického a zo sofistikovanej podoby či transformácie ľudského egoizmu do národného záujmu. Len suverénny štát môže deklarovať a posilňovať vlastné národné záujmy, len suverénny štát môže obstáť v medzinárodnom prostredí, ktoré politickí realisti klasifikujú ako anarchiu. Suverénne štáty umožňujú kontrolu a zavedenie režimu do systému anarchie. Slúžia im na to viaceré nástroje – od diplomacie a ekonomického vplyvu, až po bezpečnostnú (obrannú) politiku. Štát je podľa politického realizmu schopný zorganizovať si svoju vnútornú i vonkajšiu bezpečnosť práve preto, že je suverénny. Do istej miery sú v politickom realizme pojmy suverenita a štát ekvivalentné (Dunne, Schmidt, 2007: 172). Kým je štát suverénny, je zaručená aj jeho ekonomická prosperita, bezpečnosť a najmä zachovanie jeho národného záujmu. Princíp suverenity ako najvyššej hodnoty uznáva aj politický idealizmus, resp. liberalizmus. Suverénny štát disponuje vôľou, aká ho predurčuje stať sa aktérom v celosvetovom meradle, ako taký môže isté svoje kompetencie presúvať na vyššiu autoritu. Politickí idealisti zastávajú názor, že ak sa záujem, výskum ale aj dianie koncentruje len na taký štát, ktorý nie je schopný zriecť sa časti svojej suverenity, tento výskum sa dostáva do slepej uličky, lebo v skutočnosti každý suverénny štát je ochotný a schopný zriecť sa suverenity práve vtedy, ak mu to prinesie výhody. Sám môže rozhodnúť, či v rámci budovania spoločného projektu vyššej či najvyššej medzinárodnej autority, odovzdá niektoré svoje kompetencie tejto autorite. Suverénny štát podľa politického idealizmu má svoje opodstatnenie, musel historicky vzniknúť, aby sa posilnili tendencie národov vytvoriť si riadiacu autoritu, a tak zaručiť liberálny rozvoj. Ale ak je naozaj suverénny, ak svoju suverenitu uplatňuje dôsledne, zároveň trpí neschopnosťou „vyjsť za hranice“ svojho národného záujmu a angažovať sa za to, aby sa národné záujmy nedostávali do kolízií, čo zapríčiňuje konflikty a vojny. Štát je síce suverénny, ale zároveň sebecký. Ak chce medzinárodné spoločenstvo prekonať stav anarchie, v ktorom štáty „sebecky“ fungujú, je potrebné vytvoriť nadnárodnú autoSoučasná Evropa 02/2009

39

Jaroslav Ušiak

ritu, dôvodia zástancovia politického idealizmu. Toto je možné len vtedy, ak sa štáty dobrovoľne vzdajú časti svojej suverenity a transponujú ju na vyššie celky v rôznych oblastiach – politickej, bezpečnostnej, ekonomickej. Idea vytvorenia svetového štátu, alebo aspoň ekvivalentnej inštitúcie s istými právomocami, je teda podľa zástancov teórie politického idealizmu nezlučiteľná s pretrvávaním suverenity štátu ako najvyššej hodnoty. Neorealistická teória medzinárodných vzťahov sa s pojmom suverenita štátu zaoberá z viacerých aspektov (Booth, Smith, 2003: 35-36). Neorealizmus tak, ako klasický realizmus, pracuje s predstavou, že prostredím, v ktorom fungujú štáty, je anarchia. Práve preto je z hľadiska štátu veľmi dôležité prežitie, národný záujem sa v neorealizme transformuje do tzv. strategického záujmu. Docieliť spoluprácu medzi štátmi, aby sa ich strategické záujmy nekrížili naopak, aby sa vyrovnávali, vyžaduje silnú pozíciu ústredného aktéra – suverénneho štátu. Suverenita je štítom, ktorý každý štát nastavuje, ak ide o jeho strategický záujem. Suverenita odlišuje štáty navzájom, ale zároveň ich zrovnoprávňuje, hoci majú často odlišný názor na spoluprácu. Suverenita štátu je výhodou aj z hľadiska tlaku vonkajšieho systému – medzinárodného prostredia na štáty. Tlak spôsobuje zmenu strategických záujmov štátu, štát sa môže – tvrdia zástancovia neorealistickej teórie – správať ako oportunista. Svoje strategické záujmy si definuje flexibilne, môžu sa meniť a tieto zmeny môže uskutočňovať len suverénny štát zvnútra v snahe vyrovnať vonkajšie tlaky na štát. Napriek inklinácii neorealizmu k ekonomickej problematike (vytváranie relatívneho zisku pre štáty, čo je motorom ich vývoja) a k vytváraniu ekonomickej spolupráce, sa neorealisti domnievajú, že docieliť (nielen) ekonomickú spoluprácu v medzinárodnom prostredí je dosť ťažké. Túto spoluprácu podľa nich koriguje medzinárodný systém (medzinárodné organizácie, NGO, neštátni aktéri) a jeho tlaky na štát, ktorý si musí zachovávať svoju suverenitu, aby sa mohol slobodne rozhodnúť, akou cestou pôjde jeho vývoj. Neorealisti sa domnievajú, že medzinárodné inštitúcie nemajú až takú moc, aby trvalo zmierňovali anarchiu v medzinárodnom prostredí. To je skôr úlohou moderného štátu, ak sa vie adekvátne prispôsobiť medzinárodnej štruktúre. Sociálny konštruktivizmus má z hľadiska skúmania princípu a úlohy suverenity veľmi zaujímavé východiská. Podľa konštruktivistov realizmus, aj idealizmus a neorealizmus zabúdajú, že zmysel a význam suverenity sú sociálnymi konštruktami, ktoré sa v priebehu histórie zákonite menia. Podľa konštruktivizmu je suverenita štátu dodatočne osvojená práve preto, aby vytvorila protiklad na vyváženie anarchie. Úlohu suverenity štátu v anarchickom prostredí sociálny konštruktivizmus teda argumentuje ako vedľajší produkt sociálneho, kultúrneho a ekonomického vývoja. Vedľajší preto, lebo podstatou skutočnej existencie akéhokoľvek spoločenského celku (etnikum, národ, štát) je v prvom rade ich identita. Podľa J. Mowitha je sociálny konštruktivizmus hľadanie odpovedí na otázky súvisiace 40


so sociálnou existenciou človeka (Mowith, 1999). Eticko-humánna dimenzia existencie človeka je základom skúmania. Táto sa v priebehu života človeka transformuje do viacerých identít – človek sa stáva občanom, je členom rodiny, členom kultúrnej či etnickej skupiny, vyznáva náboženstvo, je agnostik, je intelektuál, pacifista apod. Súbor týchto identít vytvára sociálnu existenciu človeka a predurčuje jeho správanie. Súbor sociálnych identít celej spoločnosti potom predurčuje charakter štátu, štátnu identitu, ktorá sa prevteľuje do práva na sebaurčenie, do suverenity. Tak, ako sa suverenita vyvinula ako „sociálna potreba“ a je jednou z identít štátu, môže suverenita aj zaniknúť. Ak identita štátu – čiže súhrn identít občanov dospeje k potrebe realizovať napr. zahraničnú politiku štátu smerom k integrácii, suverenita a presadzovanie národného záujmu je prekážkou na tejto ceste. Sociálni konštruktivisti veria, že prekonanie anarchie je možné práve spolupôsobením identít štátov, ak budú zamerané na zlepšenie blaha jednotlivca, sociálnej skupiny a celej spoločnosti. Univerzálny záujem je pre nich dôležitejší, pretože je trvalejší (nasmerovaný k rovnosti, k sociálnym istotám, k mieru, ku kooperácií) ako národný záujem, ktorý sa môže meniť so zmenou štátnej identity. Rovnako sa môže meniť aj status suverenity, ktorá môže byť transformovaná do iných polôh – nadnárodná, zdieľaná apod. Pre sociálnych konštruktivistov však nové usporiadanie a budúcnosť štátov a ich suverenity nikdy nepredstavovalo problém. Problém zachovania suverenity je pre nich intelektuálny problém – ak sa identita štátu zmení – vôľou spoločnej identity národa, tak suverenita sa stane historickým reliktom a postupne zanikne. Neofunkcionalizmus je teória v medzinárodných vzťahoch, ktorej jedným z prúdov tvorí práve postmoderné chápanie štátu. Postmodernisti tvrdia, že v súčasnom pretechnologizovanom a globalizovanom svete nemôžeme hovoriť na rozdiel od neorealistov o štáte ako jedinom aktérovi v medzinárodnom politickom systéme. Ani ako i jedinom predstaviteľovi zvrchovanej autority na určitom území. Je to systém, ktorý je tvorený viacerými aktérmi, ktorých vzťahy sa riadia podľa zásad Kantovho učenia o večnom mieri, kde svetový systém sa podľa R. Coopera dostáva do väčšieho poriadku ako v predmodernom svete (Cooper, 2000). Za hlavné podnety považuje prijatie dvoch zmlúv – Rímske zmluvy a Zmluva o obmedzení konvenčných ozbrojených síl v Európe, ktoré vo svojej podstate obmedzili monopol štátu na použitie sily, ktorý je jedným z kľúčových prvkov štátu nielen podľa neorealizmu. K postmodernistickému chápaniu suverenity štátu, ktoré je v mnohom založené práve na relativizme hodnotení sa približuje i autor G. Sorensen, ktorý pri definíciách suverenity vychádza z troch období vývoja moderných štátov v 20. storočí. Nepanuje totiž zhoda medzi teoretickými školami v akých časových obdobiach môžeme hovoriť o modernom vnímaní štátu (či až od polovice 20. storočia), postkoloniálnom vnímaní štátu (štáty, sa dostávali už z koloniálnej nadvlády už aj v 19. storočí) a odkedy môžeme hovoriť o súčasnom postmodernom vnímaní suverenity štátu (ide najmä o štúdiu Současná Evropa 02/2009

41

Jaroslav Ušiak

viacúrovňového vládnutia v EÚ). Postmodernému ponímanie štátu vychádza podľa G. Sorensena z troch základných rysov štátu: 1. „Vláda – viacúrovňové vládnutie založené na nadnárodných, medzištátnych, štátnych a subštátnych inštitúciách (v najrôznejších kombináciách); 2. Národné cítenie – nadnárodné a medzinárodné inštitúcie sú zdrojom občianskych práv. Kolektívna identita je spojená s nadštátnou a subštátnou úrovňou; 3. Ekonomika – väčšina ekonomických aktivít sa odohráva v cezhraničných transakciách. „Národná ekonomika je stále menej sebestačná.“ (Sorensen, 2005: 182) G. Sorensen sa prostredníctvom postmoderného ponímania suverenity snaží vysvetliť vzťahy, ktoré vznikli medzi štátmi v rámci Európskej únie, pretože Európsku úniu považuje za dobrý príklad viacúrovňového vládnutia, kedy sú určité právomoci, určité časti suverenity delegované na vyššiu autoritu. Vyšší suverén môže zasahovať i do vnútroštátnych problémov členského štátu v rámci oblastí, ktoré členský štát na túto autoritu delegoval. Princíp reciprocity: sa v tomto ponímaní charakterizuje, skôr v podobe spolupráce ako súťaže, keď na rozdiel od predchádzajúcich typov musel štát za svoju spoluprácu s iným štátom niečo získať, v tomto type ide o vzájomnú pomoc, bez nejakého priameho zisku (Sorensen, 2005). Postmoderná Európa ponúka teda princíp kooperatívnej mocnosti, kde spoločné slobody a spoločná bezpečnosť existuje bez etnickej nadvlády a centralizovaného absolutizmu, ako tomu bolo v minulosti (Cooper, 2000). Vnútorná suverenita Základné vnímanie spojené s menom H. Grotia a so štruktúrou vestfálskeho systému predpokladá, že štát disponuje zvrchovanou mocou nad územím a obyvateľstvom a žiadny iný subjekt vo vnútri tohto štátu touto mocou nedisponuje, teda všetka moc a suverenita je podriadená štátu. Z tohto predpokladu môžeme predikovať, a týka sa najmä obdobia moderných európskych štátov, že štát disponuje legálnym násilím na svojom území a nad svojím obyvateľstvom. Môže vyžadovať plnenie povinností, ktoré prostredníctvom zákonov nariadil. Štát na svojom území určuje priority a ciele, ktoré chce dosiahnuť. Štát má právo na určenie štátneho a národného záujmu a definuje bezpečnostné hrozby a riziká štátu, ktoré eliminuje troma zložkami moci. Podľa O. Krejčího je chápanie suverenity relatívne, pretože suverenita prešla od Vestfálskeho systému dlhým vývojom a mnohými zmenami. Vnútorná suverenita štátu je definovaná štyrmi zložkami, a to: obyvateľstvom štátu, územím štátu, existenciou legálneho donútenia a vnútorným monopolom.

Relatívnosť suverenity vychádza z minulosti: „štáty boli vždy suverénne v niektorých otázkach a v niektorých iných otázkach nie sú ani dnes celkom suverénne“ (Krejčí, 2001: 235) táto relativita vyplýva z toho, že suverenita nikdy nebola praktikovaná vo svojej ideálnej podobe (Krejčí, 2001).

42

Premeny suverenity európskych štátov v kontexte vybraných teórií medzinárodných vzahov 







Obyvateľstvo štátu sa skladá z viacerých sociálnych, etnických a národnostných skupín, ktoré medzi sebou súperia o dosiahnutie moci v štáte. Štát a jeho rozhodnutia teda závisia od toho, ktorá skupina v spoločnosti zvíťazí. V praktickej rovine sa potom záujmy a vôľa danej skupiny v štáte uplatňujú v spôsobe a riadení štátu. Daná majoritná skupina určuje svoje priority a aj bezpečnostné ohrozenia, ktoré pociťuje ako fundamentálne. Územie štátu je miesto ohraničené hranicami. Súčasný svetový politický systém je tvorený štátmi, ktorých územie je vyznačené teritoriálne, teda spomínanými hranicami štátu. V stredoveku bolo teritórium štátu pod správou cirkvi, postupne sa územie dostalo pod správu vladára a neskôr samotného štátu. Štát môže teda na svojom území vykonávať správu a prostredníctvom legálneho použitia sily vyžadovať plnenie povinností a úloh zverených občanom štátu na danom území. Štát na základe svojho dominantného postavenia prostredníctvom svojich troch zložiek moci vykonáva správu nad územím a obyvateľstvom, túto moc mu nikto nemôže v rámci definovaného územia odoprieť. Legálne použitie sily je právo suveréna vyžadovať na svojom území plnenie povinností zverených obyvateľstvu. Jeho suverenita (zvrchovanosť) resp. štátna zvrchovanosť sa skladá z viacerých odvetví ako administratívna, policajná, právna, finančná a iné, ktorými štát napĺňa svoje fungovanie smerom dovnútra štátu. Práve možnosť použitia legálneho donútenia poskytuje štátu právny rámec na to, aby dosiahol výkon svojej zvrchovanosti vo vyššie spomínaných odvetviach. Vnútorný monopol je existencia neintervencie do výkonu moci na svojom území (Krejčí, 2001). S výkonom štátnej moci tiež bezprostredne súvisí najvyššia štátna autorita – suverén, ktorý vykonáva danú moc. V minulosti bol reprezentantom štátu konkrétna osoba (alebo skupina osôb), v ktorej sa zhmotňovalo právo a výkon kompetencií suveréna. V súčasnosti sa, ako sme už vyššie spomínali, zhmotňuje suverén do troch zložiek moci, pričom najvyššou zákonodarnou mocou, a teda suverénom, je parlament a jeho volení úradníci.

Vonkajšia suverenita Druhý pól suverenity založenej na postupnom vývoji medzinárodného práva od 16.–20. storočia sa zameriava na vonkajšiu suverenitu, čo znamená, že žiadny iný štát nemá právo zasahovať do vnútorných záležitostí štátu, kde predovšetkým chápeme vzťah medzi občanmi a samotným štátom. V tejto súvislosti navonok vystupuje štát ako rovnoprávny s ostatnými suverénnymi štátmi. V súvislosti s moderným ponímaním vonkajšej suverenity je voľnosť jeho konania v rámci Současná Evropa 02/2009

43

Jaroslav Ušiak

svetového politického systému ohraničená jeho záväzkami a zmluvami, ktoré na seba dobrovoľne prevzal. Pri tomto pohľade na seba štát preberá záruky nad ochranou obyvateľstva z hľadiska vonkajších vzťahov, a musí preto zodpovedne pristupovať k ohrozeniam, ktorým môže byť vystavený. Zmluva podľa vestfálskeho systému stanovila vonkajšiu suverenitu takto: „aby sa v budúcnosti zamedzili všetky spory, všetci kurfisti, kniežatá a stavy Rímskej ríše ... na základe tejto zmluvy potvrdzujú, že ich pri vykonávaní svojej právomoci nebude nikto zvonka ohrozovať, ani nikto nebude zasahovať zvonka do iného štátu.“ (Létand, 1987: 137) Vestfálska zmluva teda stanovila, že štáty majú mať právo uzatvárať medzi sebou zmluvy aj s rôznymi štátmi ako rovný s rovným, čím sa reálne hranice štátu a ich neohroziteľnosť zvonku stala najdôležitejšou politickou požiadavkou. Nevmiešavanie sa stalo v bezpečnostnom systéme – od vestfálskeho systému, ďalej na Viedenskom kongrese, vo Versaillských zmluvách po I. svetovej vojne (Postupim, Jalta, Teherán), v rámci OSN, Konferencie KBSE v Helsinkách, NATO, OBSE a EÚ – základnou normou rovnosti, ktorá vytvárala míľniky vývoja v medzinárodnom systéme, aj keď v mnohých prípadoch došlo k porušeniu vonkajšej suverenity. Vonkajšia suverenita štátu teda znamená, že hodnoty, najmä tie univerzálne, majú prevahu nad mocou. Práve toto chápanie vonkajšej suverenity ako nevmiešavanie sa, právo uzatvárať zmluvy medzi štátmi ako rovný s rovným, univerzálne hodnoty a prevaha nad mocou prispeli k tomu, že vonkajšia sila je dnes menej atraktívna a ohrozenia štátu a spoločnosti sa posunuli do iných dimenzií. Tento historický precedens vestfálskeho systému je platný až do súčasnosti. Vonkajšia suverenita, resp. vonkajšia autorita štátu sa prejavuje najmä v zvrchovanej rovnosti štátov. I keď štát prichádza do kontaktu s rôznym radom činiteľov, ktoré majú záujem o dosiahnutie vplyvu, vstupujú štáty do týchto zväzkov prostredníctvom zachovania reciprocity vo vzájomných vzťahoch (Svatoň, 2002). Ako základné atribúty vonkajšej suverenity by sme mohli uviesť medzištátne záruky, mocenské a ekonomické postavenie štátu, demokratickosť medzištátnych vzťahov a geopolitickú poloha štátu. Podľa súčasných politologických teórií za základnú úlohu určovania týchto vzťahov v súčasnosti na seba prevzalo medzinárodné právo, ktoré rešpektuje zásady zvrchovanej rovnosti, dobrovoľnosti a reciprocity vo vzťahoch v medzinárodnom prostredí (Svatoň, 2002: 9). Pozitívna a negatívna erózia suverenity Suverenitu chápeme v európskom koncepte ako centrálny a organizujúci princíp systému a organizácie štátu. Na druhú stranu je jedným z najhoršie prevzatých konceptov do reality medzinárodných vzťahov. Tento zmätok pochád44


za z dvoch zdrojov. Prvým zdrojom je skutočnosť, že suverenita v pravom slova zmysle je novodobým prvkom spojeným s formovaním národných štátov ako základná stavebná jednotka politickej organizácie štátu. Druhým zdrojom je zvyšovanie limitov prostredníctvom rôznych oblastí smerujúcich k obmedzeniu suverénnej autority štátov. Tieto faktory čoraz viac zvyšujú diskusiu o význame suverenity štátu vo svetovom politickom systéme. V súčasnosti čoraz viac štátnych a neštátnych aktérov zasahuje do organizácie štátu a teda i do samotnej suverenity európskych štátov štátu (Biersteker, Weber, 1996). Práve tento stav v súčasnom svetovom politickom systéme má za následok podkopávanie suverenity štátu v jej vnútornom prostredí. Aby sme mohli definovať, ktoré faktory vplývajú na eróziu suverenity, resp. ktoré faktory ju pozitívne alebo negatívne ovplyvňujú, musíme si stanoviť základné okruhy, prostredníctvom ktorých dochádza k podkopávaniu vonkajšej a vnútornej suverenity štátu. Vychádzame z týchto základných okruhov, ktoré kladú obmedzenia vnútornej a vonkajšej suverenite a ktoré stanovili viacerí teoretici medzinárodných vzťahov, politológie a práva: 1. zmena nositeľa suverenity, 2. sebaurčenie národov, 3. práva menšín, 4. vzostup ľudských práv a slobôd, 5. ekonomická integrácia, 6. vzostup nadnárodných organizácií (medzištátne inštitúcie - EÚ, NATO), 7. vedecko-technická revolúcia, 8. zákonitosti mocenskej rovnováhy, 9. štruktúra svetového politického systému, 10. medzinárodné právo, 11. neštátni aktéri, 12. zmena ideológie, 13. bezpečnostná dilema štátu, 14. globalizácia. 1. Zmena nositeľa suverenity – spočiatku bola suverénom každá osoba, ktorá stála v hierarchii nad ostanými osobami. V súvislosti s vládou nad územím a obyvateľstvom túto moc suverén vykonával len do tej miery, pokiaľ mu to povolili ostatní okolití suveréni. Silu suveréna určovala moc. V rámci kresťanského univerzalizmu patrilo miesto suveréna nad územím jemu a pápež prideľoval léno jednotlivým kniežatám, ktorí vykonávali správu nad zvereným územím a obyvateľstvom. Neskôr v rámci stredovekého učenia bol suverén absolútnym vládcom nad územím i obyvateľstvom, kde jeho rozhodnutia malo silu zákona. V novoveku sa stal nositeľom suverenity ľud. Myšlienka suverenity ľudu však narazila na komplikácie v oblasti výkonu tejto kompetencie. V súčasnosti sa vykonáva prostredníctvom delegovania tejto kompetencie na volených úradníkov, kde sa formálne prostredníctvom volieb prenesie táto kompetencia na týchto zvolených úradníkov. Na základe toho prichádzame k záveru, že výkon suverenity ľudu nie je reálne mož-

O. Krejčí: Mezinárodní politika (2001), G. Sorensen: Stát a mezinárodní vztahy (2005), S. Mráz: Medzinárodné právo verejné (2007), Š. Volner: Problémy bezpečnosti v 21. storočí (2005), S. D. Krasner Sovereignty: Organized Hypocrisy (1999), J. Azud: Medzinárodné právo (2003) a iní autori.

Podľa učenia J. J. Rousseaua, ktorý za nositeľa suverenity štátu považoval výlučne ľud.


45

Jaroslav Ušiak

ný, zvolený parlament a z neho odvodená vláda sa teda stala nositeľom suverenity na určenom území – v štáte, s právom uzatvárať medzinárodné zmluvy a zväzky a právom vydávať zákony. 2. Sebaurčenie národov – už samotná Charta OSN v sebe zahrňovala dve protikladné zásady, na jednej strane hovorila o ochrane územnej celistvosti štátov, no na druhej strane podporovala právo národov na sebaurčenie. Národ je v súčasnej politologickej vede považovaný za podmienku vytvorenia vlastného štátu, čo však v súčasnosti môže viesť k ohrozeniu štátu ako takého. Práve sebaurčenie národov sa po Vestfálskom mieri stalo určujúcim pri vzniku štátov a tento princíp sa prostredníctvom globalizácie vestfálskych zásad udržal až do súčasnosti. 3. Práva menšín – i keď určujúce pravidlo sebaurčenia národov je platné v medzinárodnom práve, pre rôzne bariéry sa stalo v mnohých prípadoch ťažko uskutočniteľné. „Táto skutočnosť viedla k vytýčeniu požiadavky ochrany práv menšín – národných, národnostných a kultúrnych – vo vnútri suverénnych národných štátov, a to medzištátnymi dohodami a politickými garanciami.“ (Krejčí, 2001: 236) Práva menšín však vo svojej podstate zasahujú do vnútornej suverenity štátu, kde prostredníctvom zmlúv a dohôd zasahujú do jeho vnútorného monopolu na výkon svojich práv v štáte. Na druhú stranu poskytujú menšinám právo podieľať sa na tejto moci, lebo inak by boli menšiny, ktoré sú súčasťou štátu, z tejto právomoci vyňaté. 4. Vzostup ľudských práv a slobôd – ratifikovanie medzinárodných deklarácií o ľudských právach a ich následné prijatie samotnými štátmi má za následok obmedzovanie vládnych orgánov vo vnútri štátu. Samotná demokratizácia spoločnosti a obmedzenie absolutistickej vlády suveréna v štáte priniesli práva jednotlivcom, ktoré sa odzrkadľujú v týchto prijatých deklaráciách. „Vyšším stupňom tejto premeny sa stali medzinárodné zmluvy, ktoré vymedzili princípy ľudských práv a otvorili cestu pre zasahovanie do vnútorných záležitostí štátu v prípade potreby ochrany ľudských práv občanov.“ (Krejčí, 2001: 236) Tieto zmluvy podporili ochranu ľudských práv a slobôd na úkor výkonu suverénnej moci štátu. 5. Ekonomická integrácia – volania po jednoduchšom obchodovaní naprieč svetom, rovnaké daňové zaťaženie, aby jednotlivé štáty nemohli zvýhodňovať a lákať investorov len na jedno miesto vo svete a iné faktory v obmedzo

Výkon priamej demokracie je možný len na malom území, kde by sa ľudia mohli stretnúť na zhromaždeniach a hlasovať o jednotlivých návrhoch, i keď aj do súčasnej parlamentnej demokracie sa dostali určité prvky priamej demokracie, ako napr. referendum, pozn. autora.

Ohrozeniu suverenity štátu môže viesť i iredentistické tendencie národných skupín vo vnútri štátu, ako príklad môžeme uviesť nedávno odtrhnutú časť Kosova od Srbska, pozn. autora.

Všeobecná deklarácia ľudských práv (OSN, 1948) Záverečný akt Konferencie o európskej bezpečnosti a spolupráci (KBSE, 1973).

46


vaní ekonomickej súťaže majú za následok vytváranie rovnakých pravidiel a ich rešpektovanie v rámci celého sveta. Tento silnejúci vplyv ekonomických zoskupení diktujúci pravidlá samotným štátom, má za následok obmedzovanie rozhodnutí suverénnych štátov, ktoré sa svojím vstupom do týchto organizácii zaväzujú rešpektovať pravidlá určené zhora, teda prenechávajú svoju ekonomickú suverenitu vyššej autorite, vyššiemu suverénovi, ktorým sa v tejto oblasti stáva práve daná ekonomická organizácia. 6. Nadnárodné organizácie (medzištátne inštitúcie) – v súčasnom svetovom politickom systéme sa čoraz viac diskutuje, či štát ako základná organizačná jednotka svetového politického systému je ten najvhodnejší základný kameň organizácie spoločnosti. Novodobé ekonomické a sociálne procesy vo svetovom politickom systéme sa neobmedzujú na hranice štátov, čím sa pre štát ako suveréna na danom území stáva riadenie spoločenských skupín vo vnútri štátu čoraz obtiažnejšie. Samotné problémy vyplývajúce z týchto procesov sa stávajú problémami globálnymi a nie štátnymi, na ktoré štát so svojimi kompetenciami nestačí. Svojimi záväzkami s inými štátmi sa snaží tieto problémy riešiť, avšak štát svojím vstupom do nadnárodnej organizácie (medzištátnej inštitúcie) prenecháva riešenie určitej problematiky a prenáša určité kompetencie na túto inštitúciu, čím sa vzdáva časti svojej suverenity. Záleží na samotnom štáte, koľkých práv je ochotný sa vzdať v prospech verejného dobra pre spoločnosť (Winterbourne, 2007). 7. Vedecko-technická revolúcia – súčasné moderné technológie (Volner, 2005) majú vplyv na stieranie hraníc naprieč svetovým politickým systémom. V súčasnom globalizujúcom sa svete zohráva vedecko-technická revolúcia (vznik nanotechnológií, internetová sieť, rýchlosť a šírenie informácii) nezastupiteľnú úlohu pri prenose informácii prostredníctvom tejto techniky. Dnes už nie sú rešpektované hranice pri tejto komunikácii, vzdelaní a šírení kultúrnych rozmanitostí (Krejčí, 2001), čo vo svojej podstate znamená koniec suverenity štátu nad možnosťami tieto pramene kontrolovať (súvisí to i s liberalizáciou spoločnosti). 8. Zákonitosti mocenskej rovnováhy – v minulosti bolo správanie štátu regulované silou ostatných štátov v jeho okolí, čo malo za následok prevahu silnejšieho štátu nad slabším. Svetový politický systém prešiel počas storočí dlhým vývojom. Od nadvlády cirkvi v spoločnosti, cez obdobie európskeho koncertu, od bipolárneho usporiadania cez hegemóniu jedného štátu až do súčasného multipolárneho usporiadania s prevahou jedného hegemóna. V súčasnosti platia vo svetovom politickom systéme podobné pravidlá ako v minulosti, i keď svetový vývoj prešiel kvalitatívnymi zmenami a počas storočí princíp silnejšieho štátu a jeho dominancie nad slabším štátom pretrváva. Zmeny v mocenskej rovnováhe sú ohraničené medzinárodnými zmluvami a medzištátnymi inštitúciami, ktoré do tohto boja poskytujú inštitucionálny rámec. Současná Evropa 02/2009

47

Jaroslav Ušiak

9. Štruktúra svetového politického systému – postavenie štátov podľa pravidla rovný s rovným, ktorý uzákonila Charta OSN, stanovila formálny rámec pôsobenia štátov vo svetovom politickom systéme. Samotný princíp rovného s rovným sa však v praxi striktne neuplatňuje. „Reálne postavenie štátov v hierarchizovanej štruktúre politického systému určuje možnosti konania štátov.“ (Krejčí, 2001: 238) Ak je niektorý zo štátov silnejší (rozumieme, že má väčšiu ekonomickú, vojenskú a inú výhodu oproti inému štátu), i jeho konanie vo svetovom politickom systéme je tomu podriadené. Jeho záujmy a postoje sa ľahšie presadzujú, pretože nie je aktéra, ktorý by mu bol schopný odporovať. V tomto smere suverenita slabších štátov, je obmedzovaná vôľou silnejšieho aktéra, i keď podľa zásady sú si rovní, teda slabší štát, vstupuje do interakcie so silnejším štátom slobodne, i keď iba naoko. 10. Medzinárodné právo – podľa súčasných politologických teórií základnú úlohu určovania vzťahov vo svetovom politickom systéme na seba prevzalo medzinárodné právo, ktorého zásady „sa uplatňujú vo všetkých oblastiach medzinárodných vzťahov a vyjadrujú najdôležitejšie funkcie medzinárodného práva, predstavujú riadiace pravidlá súčasného systému všeobecného medzinárodného práva.“ (Azud, 2001: 62) Medzi tieto zásady patria: zásada nezasahovania, neintervencie do vnútorných vecí iného štátu, zásada zvrchovanej rovnosti, dobrovoľnosti a reciprocity vo vzťahoch v medzinárodnom prostredí (Azud, 2001, Svatoň, 2002). Ako nástroj uskutočňovania medzinárodného práva vo vnútri suverénnych štátov sa využíva proces recepcie medzinárodného práva do vnútroštátneho právneho systému vo forme transformácie, adopcie, inkorporácie a adaptácie (Svatoň, 2002). Práve tieto zásady tvoria akúsi „ústavu súčasného medzinárodného spoločenstva, pretože mnohé z nich majú kogentnú povahu a sú nadriadené ostatným normám.“ (Azud, 2001: 62) Teda môžeme povedať, že zásady určujú štruktúrny rámec pre konanie štátov v medzinárodnom prostredí. 11. Neštátni aktéri – v súčasnom globalizovanom svete v priebehu posledných pár desaťročí zohrávajú neštátni aktéri dôležitú úlohu v procese spájania obyvateľstva rôznych národov, ale s rovnakými postojmi. I keď nedisponujú inštitucionálnymi nástrojmi (v porovnaní so štátom) na ovplyvňovanie správania štátov, získali nepriamy vplyv na široký okruh otázok. V porovnaní so štátmi majú komparatívnu výhodu, pokiaľ štát musí plniť komplexný okruh otázok, neštátni aktéri sa sústredia iba na jeden jediný (Winterbourne, 2007). Suverenitu štátu týmto ohrozujú najmä z hľadiska cezhraničnej spolupráce obyvateľstva s rovnakým druhom záujmu, čím sa štát, na ktorý sú zvyčajne kladené tieto požiadavky, dostáva na tzv. vedľajšiu koľaj.

Charta OSN stanovila, že štáty majú právo uzatvárať medzi sebou zmluvy ako rovný s rovným.

48


12. Zmena ideológie – pôsobí na štátnu suverenitu ako faktor oslabenia suverenity zvnútra. Zmena ideológie prebieha prostredníctvom určitej skupiny, ktorá má za cieľ stávajúcu ideológiu presadiť ako hlavnú (Geffert, 2006). Zmena ideológie sa dotýka najmä zmeny suveréna v krajine. Pokiaľ demokratické režimy považujú za suveréna ľud, ktorý prostredníctvom volieb prenesie svoju suverenitu na vyššiu autoritu, totalitné režimy aplikujú princíp neobmedzenej vlády určitej skupiny osôb, i keď formálne je nositeľom suverenity ľud, no tu sa neuplatňuje princíp ako u demokratických režimov. Týmto procesom sa nemení len nositeľ suverenity, ale najmä vykonávateľ tejto suverenity, otázky ohrozenia suverenity štátu sa dotýkajú otázky legitimity suveréna (Buzan, Waever, Wilde, 2005), ktorý sa určitým spôsobom dostal k moci a k úlohe suveréna štátu. 13. Bezpečnostná dilema – tento termín „popisuje zápas medzi štátmi, ako funkciu súperiacej povahy ich prostredia, nie ako dôsledok zlej alebo skazenej povahy človeka.“ (Knutsen, 2005: 276) Stav, ktorý takto vzniká nie je biologický ani antropologický, ale sociálny (Herz, 1950) ktorý vzniká na pozadí ľudskej existencie. Preto ako analógiu môžeme povedať, že najvyšší suverén v štáte pre zaistenie bezpečnosti štátu vykoná rozhodnutie, ktoré na jednej strane zvýši bezpečnosť štátu a obyvateľstva, no na druhej strane zníži suverénne rozhodovanie na úkor inej autority. Ako príklad by sme mohli uviesť vstup štátu do bezpečnostných organizácií. Tým, že štát vstúpi do takejto organizácie na seba preberá záväzky celej organizácie, na druhej strane mu však táto bezpečnostná organizácia poskytuje relatívny pocit bezpečia, pokiaľ si tento pocit štát nevedel zaistiť sám. 14. Globalizácia – je proces v medzinárodnom politickom systéme, ktorý je už dnes nezvratný, všetky vyššie spomínané faktory, ktoré spôsobujú eróziu suverenity priamo alebo nepriamo súvisia s procesom globalizácie všetkých ľudských činností. Vo svojej podstate vedie globalizácia k oslabeniu štátu, k erózii suverenity štátu a prenosu časti jej suverenity na vyššiu autoritu. Podľa rakúskeho ekonóma E. Matznera prebieha toto oslabovanie suverenity štátu z dvoch smerov: „zhora“ a „zdola“. „Zhora oslabujú štát nadnárodné korporácie, ako aj medzinárodné a nadnárodné politické inštitúcie. Toto oslabovanie „zhora“ prebieha stále ešte predovšetkým vo faktickej rovine a len čiastočne alebo nepriamo nadobúda normatívny, právny charakter. „Zdola“ je štát oslabovaný procesmi individualizácie a „etnizácie“, teda oslabovaním spontánnych väzieb medzi jednotlivcami alebo vytváraním spoločenstiev, ktorých tmelom sú hodnotové väzby.“ (Muránsky, 2002) Vyššie spomínané procesy majú za následok nielen oslabovanie reálnych hraníc štátu, ale aj oslabovanie hraníc vo vnútri spoločností. Mení sa povaha hraníc medzi kultúrami, skupinami vo vnútri štátu, ale aj medzi štátmi (Muránsky, 2002), čím sa suverenita štátu oslabuje. Musíme však rozdeľovať medzi Současná Evropa 02/2009

49

Jaroslav Ušiak

dobrovoľným vzdávaním sa suverenity (vstup do medzištátnych zväzkov) a medzi jej nepriamym oslabovaním prostredníctvom procesov, na ktoré štát dosah nemá (vedecko-technická evolúcia). Pozitívna a negatívna erózia suverenity štátu prebieha vyššie spomenutými okruhmi. Tak ako prebiehalo v minulosti formovanie suverenity na európskom kontinente a určovalo trendy budovania suverenity i v ostatnom svete, i erózia suverenity prebieha v súčasnosti najmä v európskych štátoch, čo sa do budúcnosti môže premietnuť všade tam kde existujú suverénne štáty. Definitívne klasifikovanie, ktorý z týchto procesov prispieva k pozitívnej a ktorý k negatívnej erózii, nieje jednoduché. Zmena nositeľa suverenity podľa vyššie spomínaných kritérií súvisí s pozitívnou zmenou, kedy sa ľud stal nositeľom suverenity prostredníctvom zvolenej vlády, ktorá zohľadňuje požiadavky obyvateľstva. Sebaurčenie národov pod vplyvom súčasných udalostí (Kosovo, Gruzínsko) začíname považovať za negatívne ovplyvňovanie suverenity štátu, pokiaľ v minulosti bolo významným medzníkom vzniku národných štátov, dnes je skôr vnímané cez prizmu separatistických tendencií národnostných skupín v štáte. Práva menšín a vzostup ľudských práv a slobôd môžeme považovať za pozitívnu eróziu suverenity, pokiaľ štát, ktorý garantuje ľudské a národnostné práva, pre zvýšenie svojej legitimity posunul kontrolu týchto práv na vyššiu autoritu. Pri ekonomickej integrácií a nadnárodných organizáciách (medzištátnych inštitúcií) sa nedá určiť jednoznačné stanovisko, pretože na jednej strane štát stráca svoje kompetencie v oblasti ekonomických alebo iných nástrojov, no na druhej strane získava výraznú komparatívnu výhodu, ako keby sa do tejto ekonomickej, politickej či inej integrácie nezapojil. V tomto prípade zvíťazila utilitaristická teória štátu, ktorá je zameraná na zisk pre väčšinu členov spoločnosti. Vedecko-technická revolúcia sa z pohľadu štátu stala nositeľom liberalizácie spoločnosti a štát sa v tomto prípade musel zo svojej demokratickej podstaty s týmto trendom vyrovnať. Na jednej strane je to pozitívna erózia suverenity pre obyvateľov štátu, no na druhej strane štát definitívne stratil suverenitu v tejto oblasti. Zákonitosti mocenskej rovnováhy a štruktúra svetového politického systému poskytuje silnejším štátom priestor na ľahšie presadenie svojich záujmov na úkor slabších štátov, pretože nie je aktéra, ktorý by mu bol schopný odporovať. V tomto smere suverenita slabších štátov je obmedzovaná vôľou toho silnejšieho aktéra. Medzinárodné právo poskytuje inštitucionálny rámec správania sa štátov vo svetovom politickom systéme. Neštátni aktéri zohrávajú v súčasnosti druh socializácie obyvateľov z rôznych štátov, ale s rovnakým záujmom, čím sa štát so svojimi kompetenciami a nárokmi kladenými na neho odsúva a dochádza v podstate k negatívnej erózii suverenity. Zmena ideológie má za následok negatívnu eróziu (teda pokiaľ nedochádza k demokratizácii štátu). Historické súvislosti sú neprehliadnuteľné: zmluvy typu – neuznané štáty, mníchovská dohoda atď. Bezpečnostná dilema štátu je rozporuplná oblasť štátu. Štát na zaistenie svojej bezpečnosti (bezpečnosti obyvateľstva) využíva všetky 50


prostriedky na jej dosiahnutie, pričom vždy vyberá z viacerých alternatív, ktoré na jednej strane poskytujú zvýšenie bezpečnosti štátu, na druhej strane však môžu zvýšiť ohrozenia štátu. (Ako príklad by sme mohli uviesť vstup SR do NATO. Kým pred vstupom bola SR vystavená možnému riziku napadnutia vonkajším agresorom a pri obrane by bola bez silných spojencov, čo bolo veľmi nepravdepodobné. Po vstupe SR do NATO sa síce zvýšila úroveň ochrany štátu zo strany spojencov, no zároveň sa i zväčšil počet rizík a ohrození štátu, ktorým nebol štát vystavený, pokiaľ nebol členom väčšieho celku). Globalizácia súvisí s viacerými teóriami v súčasnej politickej vede. Môžeme sa zamyslieť i nad koncom suverenity štátu. Záver Suverenita štátu je multidimenzionálny pojem. Už na začiatku novoveku bola rozdelená v systéme štátoprávnej a medzinárodnoprávnej vedy na vonkajšiu a vnútornú suverenitu. Vnútornú časť suverenity tvoria prvky: obyvateľstvo štátu, územie ohraničené hranicami, legálne použitie sily a vnútorný monopol na výkon moci. Vonkajšiu časť suverenity tvoria prvky sú uznanie štátu, nevmiešavanie sa do záležitostí štátu, postavenie štátov medzi sebou na základe rovnosti. Keďže suverenita je dynamický fenomén jej skúmanie nemôže byť vyčerpané jednou teóriou alebo jedným vedeckým prístupom, viaceré teoretické prístupy (Politický realizmus, Neorealizmus, Politický idealizmus, Sociálny konštruktivizmus a Neofunkcionalizmus) boli použité z toho dôvodu, že na jednej strane môžu objasniť systém anarchie v štátoch na druhej strane môžu rozvinúť rozdielne paradigmatické prístupy k faktu prečo suverenita vzniká zaniká alebo eroduje. Odpoveď na tretiu otázku nemôže byť jednoznačná, pretože definitívne klasifikovanie, ktorý z uvedených procesov odohrávajúcich sa v súčasných štátoch prispieva k pozitívnej a ktorý k negatívnej erózii, nie je jednoduché. Z pohľadu teritória spätého so štátom J. Anderson (eds.) vo svojej knihe Globálny svet? Preusporiadanie politického priestoru10, hovorí o neomedievalizme11, kedy suverenita bude v budúcnosti zdieľaná viacerými inštitúciami, na rôznych stupňoch (nadštátnych, vnútroštátnych i regionálnych alebo nebudú definované teritoriálne ale funkcionálne) (Anderson, Brook, Cochrane, 1995: 75) – toto usporiadanie a vnímanie suverenity môže byť, najmä zo súčasného postavenia členských štátov Európskej únie a ich postavenia voči inštitúciám Európskej únie, podobné takému modelu akou bola pápežská autorita v stredoveku. 10

Dielo v originálnom názve A Global World? Re-ordering Political Space, ktoré bolo napísané v roku 1995.

11

Pojem neomedievalizmus ako prvý použil v politickej teórii H. Bull v diele The Anarchial Society: A Study of Order in World Politics, kde individuálne práva a zvyšujúci sa zmysel pre svetové verejné dobro bude mať za následok podkopávanie národnej suverenity štátu.


51

Jaroslav Ušiak

Literatúra: 1)

2)

3) 4)

5) 6)

7) 8) 9)

10)

11) 12) 13) 14) 15) 16)

52

ANDERSON, J., BROOK, CH., COCHRANE, A. (eds.) 1995. A Global World? Re-ordering Political Space. Oxford: Open University, 1995, 296 s. ISBN 0-198-74193-6, EAN ISBN 978-0-19-874192-3. AZUD, J. 2001. Základy medzinárodného práva. Banská Bystrica: Fakulta politických vied a medzinárodných vzťahov, Univerzita Mateja Bela, 2001. 398 s. ISBN: 80-8055-481-1. AZUD, J. 2003. Medzinárodné právo. Bratislava: VEDA, 2003. 454 s. ISBN 80-224-0753-4. BIERSTEKER, T., J., WEBER, C. 1996. State Sovereignty as Social Construct. New York: Cambridge University Press, 1996. 286 s. ISBN 0-521-56599-5. BOOTH, K., SMITH, S. (eds) 2003. Současné teorie mezinárodních vztahů. Brno: Barrister & Principal – studio, 2003. 209 s. ISBN 80-85947-69-2. BUZAN, B., WAEVER, O., WILDE J. 2005 Bezpečnost – nový rámec pro analýzu. Brno: Centrum strategických studií, 2005. 267 s. ISBN 80-903333-6-2. COOPER, R. 1999. Sovereignty and small state. In Medzinárodné otázky, roč. 8, 1999, č. 2. ISSN 1210-1583, s. 82–86. COOPER, R. 2000. The postmodern State and the Worl Order. 2nd edition. London: Demos, ISBN 978-1841800103. DUNNE, T., SCHMIDT, C., B. 2007. Realism. In BAYLIS, J., SMITH, S., OWENS, P. (eds.) The Globalization of World Politics: An Introduction to International Relations. Oxford: Oxford University Press, 2007. ISBN 978-0-19-929777-1, s. 161–181. GEFFERT, R. 2006. Ideológie v politickom živote (1). [on-line], [cit. 200811-15]. Dostupné na internete: http://www.e-polis.cz/politicke-teorie/134ideologie-v-politickom-zivote-1-vznik-pojmu-a-snahy-o-vymedzenie.html HERTZ, H., J. 1950.Idealist Internationalism and the Security Dilemma. In World Politics roč. 2, č. 2, Január/1950. s. 157-180. HUSENICOVÁ, L. 2007. KĽDR – nová jadrová mocnost na mape sveta. In Politické vedy, roč. 10, 2007, č. 3-4. ISSN 1335-2741, p. 62-92. KNUTSEN, L. T. 2005. Dějiny teorie mezinárodních vztahu. Brno: Centrum strategických studií. 352 s. ISBN 80-903333-3-8. KRASNER, S., D. 1999. Sovereignty: Organized Hypocrisy. Princeton: Princeton University Press, 1999. 248 s. ISBN 0-691-00711-X. KREJČÍ, O. 2001. Mezinárodní politika. Praha: EKOPRESS, 2001. 710 s. ISBN 80-86119-45-9. KŘÍŽKOVSKÝ, L., ADAMOVÁ, K. 2000. Dějiny myšlení o státě. Praha: ASPI Publishing, 2000. 390 s. ISBN 80-86395-07-3.


17) LASICOVÁ, J. 2006. Bezpečnosť. Bezpečnostná agenda súčasnosti. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, 2006. 161 s. ISBN 80-8083-352-4. 18) LÉTAND, P. 1987. Z literárního denníka – o světe a státe. In Světová literatura, roč. 32, 1987, č. 4, s. 131-137. 19) MILLER, D. (et al.) 1995. Blackwellova encyklopedie politického myšlení. Brno: CDK PROGLAS/JOTA, 1995. 580 s. ISBN 80-85617-47-1. 20) MOWITT, J. 1999. In/Security and the Politics of Disciplinarity. In WELDES, J., LAFFEY, M., GUSTERSON, H., DUVALL, R. (eds.) Cultures of Insecurity. Minneapolis, MN: University of Minnesota Press, 1999. ISBN 0-8166-3307-X, s. 347–362. 21) MRÁZ, S. 2007. Medzinárodné právo verejné. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, 2007, 561 s. ISBN 978-80-8083-541-7. 22) MURÁNSKY, M. 2002. Svetový trh podľa inštitucionálnych pravidiel? In Slovo, roč. 4, 2002, č. 3, ISSN 1336-2984, [on-line], [cit. 2008-11-15]. Dostupné na internete: http://www.noveslovo.sk/archiv/2002-3/shostom. asp#01. 23) OSN. [cit. 2008-11-09]. Dostupné na internete: http://www.un.org. 24) SORENSEN, G. 2005. Stát a medzinárodní vztahy. Praha: Portál, 2005. 240 s. ISBN 80-7178-910-0. 25) STEVENSON, J. 2003. Dejiny Európy. Praha: Ottovo nakladatelství, 2003. 512 s. ISBN 80-7181-874-7. 26) SVATOŇ, J. 2002. Stát a formy státoprávního uspořádaní. [cit. 2008-1115]. Dostupné na internete: http://www.kap.zcu.cz/opory/studijni_texty/ kniha_stat_prostor/kap-Svaton.doc. 27) VOLNER, Š. 2005. Problémy bezpečnosti v 21. storočí. Banská Bystrica: Euroatlantické centrum, 2005, 275 s. ISBN 80-969306-1-3. 28) WALTZ, N. K. 1979. Theory of international politics. New York: McGrawHill Book Company, 1979. 250 s. ISBN 0-075-54852-6. 29) WINTERBOURNE, A. 2007. The Erosion of State Sovereignty. [cit. 200811-09]. Dostupné na internete: http://www.associatedcontent.com/article/235968/the_erosion_of_state_ sovereignty_.html?cat=37.


53

Jaroslav Ušiak Summary: Changes of Sovereignty Today, especially in the European Union, there are many state and non-state actors that try to interfere in the organization of states and sovereignty itself. This situation caused the gradual erosion of sovereignty from the inside. If we want to define factors that supported the internal and/or external erosion (e.g. factors with positive or negative influences) we have to identify key elements of this process. Key elements that create limits of both internal and external sovereignty are as follows: 1. change of legitimacy (the question is who has the right to exercise authority), 2. self-determination of nations, 3. minority rights, 4. human rights agenda, 5. economic integration, 6. increase in the number of supranational organizations (EU, NATO etc.), 7. scientific revolution, 8. balance of power, 9. structure of global political system, 10. international law, 11. non-state actors, 12. change of ideology, 13. state security dilemma, 14. globalization. There is also one paradox. Many elements are closely connected with strengthening of security of humans on the one hand and elimination of state as the highest internal authority on the other. Key words: Sovereignty, State, Erosion of Sovereignty, Security of the State, European Union

54

Tomáš Jelínek

Česká republika pět let v Evropské unii: aktuální problémy přijetí eura

Abstrakt: Cílem stati je zhodnotit plnění nominálních maastrichtských kritérií Českou republikou za dobu jejího pětiletého členství v EU. Česká republika nemá stanoven oficiální zamýšlený termín přijetí eura a neúčastní se systému směnných kurzů ERM II, jehož dvouleté členství je základním předpokladem pro přechod na společnou měnu. Česká republika je charakteristická nízkoinflačním prostředím během silného ekonomického růstu, které se dá vysvětlit posilováním kurzu koruny k euru. Nejpalčivějším problémem se jeví nevyřešený stav veřejných financí. Česká republika má sice celkové zadlužení relativně nízké, ale probíhající finanční krize odkryla špatnou reakceschopnost veřejných financí v dobách ekonomicky nepříznivých. Plánované schodky státního rozpočtu by mohly vést ke snížení ratingu země a následnému prodražení financování dluhu. Bez potřebných reforem veřejných financí nebude možné v dohledné době euro přijmout. Klíčová slova: Nominální konvergenční kritéria, euro, inflace, státní dluh, deficit, Česká republika

Č

eská republika podpisem asociačních dohod v 90. letech 20. století jasně určila směr svého budoucího vývoje a rozhodla se začlenit do uskupení států, které svým současným stupněm integrace nemá ve světě obdoby. Evropská unie se svými 27 členy dnes formuje vnitřní trh, v jehož rámci funguje neúplná hospodářská a měnová unie. Pouze 16 zemí se do dnešního dne (září 2009) vzdalo svých národních měn a přijalo za svou společnou měnu euro. Ostatní (s výjimkou Velké Británie a Dánska, které si vyjednaly opt-out klauzuli) se zavázaly, že společnou evropskou měnu přijmou, jakmile splní tzv. maastrichtská konvergenční kritéria. Rozhodnutí o (načasování) vstupu do eurozóny je však čistě politická věc a je v režii členského státu. V současné Evropské unii můžeme vidět příklady, kdy stát maastrichtská kritéria splňuje, ale chybí politická vůle, která by přijetí eura protlačila (Švédsko). Na druhé straně existují státy, které by euro chtěly přijmout co nejdříve, ale neplnění maastrichtských kritérií jim to znemožňuje (Litva, Rumunsko). Českou republiku můžeme zařadit někam doprostřed, tedy jednak neplní maastrichtské kritéria a ani nelze říci, že by politická reprezentace Současná Evropa 02/2009

55

Tomáš Jelínek

České republiky měla jednotný názor na termín přijetí eura. Na rozdíl od Slovenska, kde se přechod na euro stal „národní prioritou“, jsou čeští politici v této otázce velmi zdrženliví. Následující text se bude věnovat vývoji plnění nominálních maastrichtských kritérií Českou republikou v posledních 5 letech a pojmenuje příčiny dosavadního nepřijetí společné měny. Zamyslí se také nad načasováním vstupu do eurozóny a zda existence naší vlastní české měny (tedy nepřijetí eura) je ku prospěchu v realitě současné ekonomické a finanční krize. Analýza je omezena pouze na 5 maastrichtských kritérií, které jsou postačující pro vyhodnocení, proč za uplynulých 5 let členství v EU Česká republika nepřijala euro. Článek se tedy nezabývá otázkou, zda je Česká republika na přijetí eura připravená z hlediska souvisejících reálných jevů (stupeň asymetrie šoků, cenová hladina, produktivita práce, stupeň obchodní integrace s eurozónou, ekonomická vyspělost, směnné relace a jiné). Analýza byla zpracována na základě dat Eurostatu, Českého statistického úřadu, agentury Bloomberg a Ministerstva financí ČR. Závěry byly formulovány metodou generalizace, komparace a indukce. 1. Vývoj plnění měnových nominálních maastrichtských kritérií v České republice v letech 2004–2009 Česká republika si prozatím nestanovila závazný termín pro přijetí eura, tudíž pomyslný tlak na plnění maastrichtských kritérií není tak silný. Posledním pokusem bylo prohlášení bývalého premiéra Topolánka na jaře roku 2009, že 1. listopadu 2009 bude vládou termín přijetí oznámen. Ale vzhledem k politickým událostem (pád vlády, odložení předčasných voleb) je slibovaný termín v nedohlednu. Je důležité si na začátek připomenout, že vstup členské země do eurozóny je vázán na dvouleté bezproblémové participování v systému směnných kurzů ERM II. Tento základní krok Česká republika rovněž neprovedla a bez něj je termín přijetí eura zatím pouhým předmětem spekulací. 1.1 Inflační kritérium Inflační kritérium je měřeno pomocí tzv. Harmonizovaného indexu spotřebitelských cen (HICP), v kterém je simulována spotřeba průměrné domácnosti. Jednotlivé položky v něm mají svoji váhu, která se liší stát od státu podle zaběhlých nákupních zvyklostí. Kritérium je posuzováno podle zemí s nejnižší inflací celé EU, což znamená, že do něho mohou zasahovat i země stojící mimo eurozónu, jejichž centrální banky aplikují svoji vlastní měnovou politiku, která může být odlišná od záměrů ECB. Hlavním předmětem kritiky kandidátských zemí na

56

Česká republika pět let v EU: aktuální problémy přijetí eura

euro je vůbec samotné nastavení tohoto kritéria, které bylo zformulováno před 15 lety pro potřeby tehdejších členských zemí společenství, a to v úplně jiných ekonomických podmínkách. Tyto kritiky zesílily hlavně po zamítnutí žádosti Litvy v roce 2006, která nesplnila inflační kritérium o necelý jeden procentní bod. Za poznamenání stojí, že dvě země ze tří určující referenční hodnotu kritéria stály mimo eurozónu (Švédsko, Polsko). Nové členské země mají podstatně nižší cenovou hladinu než země eurozóny a přirozeně u nich stále existuje velký potenciál pro růst cenové hladiny, která by měla konvergovat k průměrným úrovním v EU. Česká republika se v roce 2008 nacházela na 72,4 % cenové hladinu EU-27 (Graf č. 1).

Graf č. 1: CPL České republiky, EU-27 = 100 £ää nä Èä {ä Óä ä

Óää{

Óääx

ÓääÈ

1ÓÇ

ÓääÇ

Óään

÷,

Pramen: Eurostat 2009, vlastní úprava.

S problémem inflace úzce souvisí režim měnového kurzu, který kandidátské země uplatňují. Pobaltské země, které mají svůj kurz pevně navázán na euro, čelí mnohem větším inflačním tlakům než země s volně plovoucím kurzem, jako je Česká republika. U fixního kurzu je cenová hladina „doháněna“ pomocí vyšší inflace a u režimu plovoucího kurzu kromě inflace také prostřednictvím posilování měnového kurzu vůči euru. Pokud je referenční hodnota inflačního kritéria určena podle tradičně nízko-inflačních ekonomik, tak z principu toto kritérium nemůže vyhovovat kandidátským zemím, u kterých se vyšší míra inflace dá očekávat, a tedy jejich námitka je zde zcela na místě.


57

Tomáš Jelínek

Tab. č. 1: Česká republika a inflační kritérium (2004–2008) Rok

2004

2005

2006

2007

2008

Inflace

2,60

1,60

2,10

3,00

6,30

Ref. hodnota

2,17

2,53

2,87

2,80

4,07

Pramen: Eurostat 2009, vlastní výpočty a úprava.

Z tabulky č. 1 je vidět, že Česká republika během členství v EU nesplnila inflační kritérium v letech 2004, 2007 a 2008. I když ve zmíněných letech inflační kritérium nesplnila, velmi příznivým poznatkem je, že v dobách vysokého ekonomického růstu Česká republika nevykazovala nadměrnou míru inflace. Tento jev můžeme vysvětlit pozitivním vlivem volně plovoucího kurzu české koruny, která mezi léty 2004 až 2007 posílila cca o 22,5 % a zlevnila české dovozy. Souvislost mezi změnou kurzu, vývojem HDP a inflace je znázorněna v grafu č. 2. Pokud se podíváme na průběh křivek mezi léty 2003 a 2007, kdy se česká ekonomika nacházela ve fázi konjunktury, zjistíme, že ekonomický růst byl doprovázen posilováním české koruny vůči euru a stabilním vývojem inflace. Na přelomu roku 2007 a 2008 s poklesem růstu HDP zpomalila v posilování česká koruna a rostla inflace v důsledku reforem roku 2007 (viz dále).

Graf č. 2: Meziroční vývoj CZK/EUR, HDP a inflace v České republice n * È

<É 1,

{

v>Vi

Ó ä Ó {

ÓääÎ

Óää{

Óääx

ÓääÈ

ÓääÇ

Óään

£+ÊÓää


Velký vliv na zvýšenou míru inflace v roce 2008 měla daňová reforma vlády z roku 2007. Především úprava nepřímých daní (zvýšení snížené sazby DPH z 5 % na 9 %), zvýšení daně na tabákové výrobky a zavedení ekologické daně měly skokový vliv na zvýšení inflace v roce 2008. „Zvýšení průměrné míry inflace 58


měřené HICP na cca 6,4 % v roce 2008 je přechodnou a jednorázovou událostí. Příčinou je souběh nárůstu světových cen paliv a potravin a vysokého příspěvku administrativních opatření (kolem 4,0 p. b.) – zvýšení snížené sazby DPH, zvýšení spotřební daně z tabákových výrobků a nárůst cen regulovaných nájmů a energií“ (MFČR 2008: s. 14). Spolu se silným ekonomickým růstem se snižovala míra nezaměstnanosti (tabulka č. 2) a postupně se vytvořil nedostatek pracovních sil na trhu práce. Tato situace tlačila na růst mzdových nákladů, který rovněž působil proinflačně. Zásadní měrou do vývoje inflace zasáhla současná finanční a hospodářská krize, která dopady reforem z roku 2007 a silného hospodářského růstu potlačila. Probíhající krize se na zvýšené míře nezaměstnanosti v České republice projevila až s určitým zpožděním, ale přesto uvolnila napjetí na trhu práce a proinflační tlaky oslabila. Lidé (za notné podpory médií) jako svoji přirozenou reakci proti krizi zvolili opatrnost ve formě omezení svých současných výdajů, čímž také přispěli ke snižování inflace pozorovatelné v posledním čtvrtletí roku 2008.

Tab. č. 2: Nezaměstnanost v České republice 2004–2005 Rok

2004

Nezaměstnanost

2005 8,3

2006 7,9

2007 7,2

2008 5,3

4,4


Protiinflační vlivy v EU převládly v průběhu krize natolik, že některé členské státy se potýkají s problémem deflace. Tabulka č. 3 nám ukazuje vývoj inflace v České republice v prvních 7 měsících roku 2009. Je zde vidět zřetelný sestupný trend, v červenci byla inflace již záporná. Deflace není žádoucí, neboť je průvodním jevem velkého ekonomického poklesu a nenaznačuje nic o tom, že by deflační ekonomiky vykazovaly cenovou stabilitu. K tomu přihlíží jak Evropská komise, tak Evropská centrální banka, které ve svých konvergenčních zprávách inflační kritérium vyhodnocují na základě 3 států s nejmenší nenulovou inflací.

Tab. č. 3: Měsíční inflace m/m-12 v České republice v roce 2009 Červen

Červenec

Inflace

Měsíc

Leden 1,40

Únor 1,30

Březen 1,70

Duben 1,30

Květen 0,90

0,80

-0,10

Ref. hodnota

1,83

1,77

1,97

1,93

1,70

1,60

2,17



59

Tomáš Jelínek

S platností od 1. ledna 2010 snížila ČNB inflační cíl pro národní CPI na 2,0 % s tolerančním pásmem ±1,0 p. b. z původních 3,0 % platících od roku 2006. ČNB deklarovala, že tento inflační cíl bude držet v platnosti až do okamžiku vstupu do eurozóny, kdy bude muset provádění měnové politiky převést na Evropskou centrální banku. Snížením inflačního cíle o 1 p. b. se ČNB zařadila mezi ostatní západoevropské centrální banky, které obvykle cílí inflaci mezi 2,0 % a 2,5 %. Rozhodující však není inflační záměr ČNB, ale skutečná míra inflace rok před šetřením, které nesmí být dosaženo jednorázově, ale musí být výsledkem dlouhodobě udržitelného trendu. 1.2 Kritérium úrokových sazeb Kritérium úrokových sazeb je částečně provázáno s inflačním kritériem. Pokud vyjdeme ze vztahu mezi úrokovou mírou a inflací, tak při vyšší míře inflace, která se u kandidátských zemí dá očekávat, se musí úměrně zvyšovat i úroková míra, která zvyšuje reálnou hodnotu investovaných peněz. Důležitá je úroková míra vládních dluhopisů, které jsou vydávány za situace, kdy vládám dojdou vlastní prostředky na plnění svých závazků. Ty vláda upisuje na finančním trhu a daná úroková míra v sobě obsahuje tzv. rizikovou prémii, kterou investoři po vládě požadují a závisí na výši rizika – čím větší riziko, tím větší prémie. Toto se odráží výsledně v ratingu příslušné země, kdy se slabá důvěra investorů projevuje požadavky na vyšší rizikovou prémii.

Tab. č. 4: Česká republika a kritérium úrokových sazeb 2004–2008 Rok

2004

2005

2006

2007

2008

Úroková sazba

4,82

3,54

3,80

4,30

4,63

Ref. hodnota

6,28

5,37

6,24

6,43

6,25


Dlouhodobá úroková sazba v České republice se nesmí odlišit o více než 2 p. b. od tří států EU, které ve sledovaném období vykazují nejnižší míru inflace. Při pohledu do tabulky č. 4 je patrné, že s tímto kritériem Česká republika nemá sebemenší problém. Předpokladem plnění kritéria je pokračování důvěry finančních trhů v udržitelnost českých veřejných financí. V opačném případě by mohlo dojít ke zhoršování mezinárodního ratingu České republiky, zvýšení rizikové prémie u vládních obligací, a tím k růstu dlouhodobých úrokových sazeb.

60


Tab. č. 5: Česká republika a kritérium úrokových sazeb (leden 2009 – červenec 2009) Měsíc

Leden

Únor

Březen

Duben

Květen

Červen

Červenec

Úroková sazba

4,21

4,74

5,16

5,25

5,06

5,45

5,41

Ref. hodnota

6,03

6,92

5,57

5,83

7,44

6,25

6,56


Tabulka č. 5 ukazuje, že i v průběhu roku 2009 Česká republika kritérium úrokových sazeb plní. Za povšimnutí stojí zřetelný nárůst úrokové sazby, který je výsledkem napjaté situace na kreditních trzích během finanční krize. Riziková prémie, nebo-li ocenění trhem, že stát zbankrotuje (default státu), se během krize zněkolikanásobila. Hodnoty CDS na naše eurové závazky, podle kterých se riziková prémie určuje, se v průběhu krize zvýšily ze 70 bodů až na úroveň přesahující 300 bodů. Česká republika se tedy v očích investorů stala méně věrohodnou při splácení půjček, což si kompenzovali zvýšením rizikové prémie. Zvýšení rizikové prémie prodražuje dluhovou službu a následně přispívá ke zvýšení výdajů státního rozpočtu. Vysoké schodky státního rozpočtu a kontinuální zvyšování státního dluhu mohou vést ke snížení ratingu České republiky, který vyjadřuje naši úvěruschopnost. Česká republika by si se sníženým ratingem na kreditních trzích půjčila díky vyšší rizikové prémii za podstatně větší úrokovou sazbu a nemusela by příslušné kritérium plnit. 1.3 Kurzové kritérium Podle konvergenčního kritéria kurzové stability se nesmí kurz české koruny po zafixování odchýlit od centrální parity k euru nad rozmezí 15 % oběma směry. Pokud by tato situace hrozila, musela by Česká národní banka začít intervenovat na devizovém trhu, tedy v případě apreciace koruny (odchylka kurzu větší než +15 %) korunu prodávat a v případě depreciace koruny (odchylka kurzu větší než -15 %) korunu nakupovat. Intervenční snahy ČNB mohou být však nákladné a nemusí mít požadovaný účinek v plném rozsahu. Pro účinnost intervencí bude rozhodující, zda a jak se do nich zapojí Evropská centrální banka. Jestli ECB vyjádří s intervencemi ČNB souhlas a bude její operace (prodej či nákup koruny) akceptovat, zásadně tím pomůže ČNB v její snaze vrátit kurz koruny do povoleného pásma. Pokud se kurz koruny bude blížit k inkriminované hranici ať z jedné či z druhé strany, toto jasně vymezené povolené rozmezí pak způsobí předvídatelnost chování ČNB, od které se bude očekávat, že bude proti nepříznivému vývoji kurzu koruny intervenovat. To by následně mohlo vést k vyšší zranitelnosti české


61

Tomáš Jelínek

koruny díky tzv. horkému kapitálu, který by spekulanti ve velkých objemech přelévali za účelem zhodnocení či naopak, aby zabránili znehodnocení svých vkladů. Pokud by ČNB nechala kurz koruny dovolené pásmo opustit, vedlo by to k porušení konvergenčních kritérií pro vstup do eurozóny. Avšak nutnou podmínkou splnění kurzové stability je dvouleté členství České republiky v systému ERM II a stanovení centrální parity koruny vůči euru, od které se pak následně bude sledovat povolená odchylka. Česká republika spolu s Velkou Británií, Maďarskem, Polskem, Švédskem a nováčky Bulharskem a Rumunskem jako posledních 7 zemí EU stále stojí mimo systém ERM II. Centrální parita koruny vůči euru tedy ještě není stanovena, proto je velmi těžké toto kritérium vyhodnotit. Graf č. 3 nám ukazuje vývoj kurzu koruny k euru a je sestaven z měsíčních průměrných kurzů, jak je publikuje Česká národní banka.

Graf č. 3: Vývoj kurzu české koruny k euru (1. 1. 2004 – 30. 11. 2009) Îx

Îä

Óx

Óä Óää{

Óääx

ÓääÈ

ÓääÇ

Óään

Óää

Pramen: ČNB, měsíční průměry, vlastní úprava.

Patnáctiprocentní odchylka oběma směry se zdá být dostatečně široká, aby pokryla běžné kurzové fluktuace. Při ročním posilování koruny o 3 až 4 procenta, které je považováno za zdravé, a zohlednění vývoje od začátku roku 2008 by ale mohla mít Česká republika při delším než nezbytném setrvání v systému ERM II problémy patnáctiprocentní koridor neopustit. Posilování koruny zastavila až finanční krize a koruna prošla korekcí. Kam by až mohla teoreticky koruna vůči euru posílit lze zjistit pomocí vyjádření jejího kurzu k euru v paritě kupní síly. Ten získáme ze vztahu pro index CPL, kde EU‑27 = 100, který máme k dispozici. CPL = EPPP/ED/F a tedy EPPP = CPL x ED/F Po dosazení hodnoty indexu CPL České republiky z roku 2008 (72,4 %, Eurostat) a průměrného denního kurzu za rok 2008 (24,96, Bloomberg) dosta62


neme hodnotu 18,07. Při této hodnotě kurzu by se česká cenová hladina rovnala hladině v EU-27. Česká republika zastává stanovisko vstoupit do systému ERM II co nejpozději a chce v něm strávit pouze nezbytnou dvouletou dobu, což znamená, že rozhodnutí o vstupu do ERM II závisí na stanovení cílového data pro přijetí eura. Toto rozhodnutí považuji za správné, protože české ceny se v roce 2008 nacházely pouze na 72,4 % průměru cenové hladiny v Evropské unii a jejich potenciál růstu je stále velký (viz kurz koruny v paritě kupní síly). Zafixováním koruny k euru a poté vstupem do eurozóny by se Česká republika připravila o jeden z hlavních nástrojů vyrovnávání cenové hladiny, která by se na úroveň průměru Evropské unie musela dostávat pouze prostřednictvím inflace. To by mohlo mít za následek jak neplnění inflačního kritéria tak přehřívání české ekonomiky, která by po přechodu na společnou měnu musela akceptovat úrokovou míru v eurozóně, která by pro takto velkou inflaci byla pravděpodobně nízká. Česká republika by měla vstoupit do systému ERM II v době, kdy pominou silné inflační tlaky a české ceny budou srovnatelné s průměrnými cenami v EU. Tuto domněnku potvrzuje případ Slovinska, které se nacházelo na 75 % cenové úrovně EU-27 v době zavedení eura v roce 2007, a od té doby vykázalo nárůst inflace ze 3,8 % v roce 2007 na 5,5 % v roce 2008 (EC 2009). Důležitá bude hodnota centrální parity, která zatím ve všech případech měn s volnou fluktuací byla stanovena na úrovni tržního kurzu a poté byla použita i jako přepočítávací poměr při přechodu na euro. „V této souvislosti si je třeba také uvědomit, že nastavení finálního konversního kurzu, které by neodpovídalo domácím makroekonomickým fundamentům, představuje pro kandidátskou zemi určité riziko. Nadhodnocený měnový kurz ve vztahu k tržnímu by vedl ke ztrátě konkurenceschopnosti českých výrobců a exportérů, na druhou stranu podhodnocený kurz by jednak mohl vést k přehřívání ekonomiky a rovněž by se snížila hodnota tuzemských aktiv.“ (Brůžek 2007: s. 82). Centrální parita po zafixování není nutně neměnná a rada ECOFIN ji může na návrh Komise změnit (případ Slovenska). Stejně jako u inflace, i zde se posuzuje udržitelnost a trend vývoje kurzu. Tedy při překročení fluktuačního pásma nemusí jít nezbytně o porušení kurzového kritéria. Posouzení je ve finále na ECOFINU, který se pravděpodobně rozhodne v závislosti na velikosti a délce výchylky z fluktuačního pásma a zohlední charakteristiky kandidátských („dohánějících“) ekonomik. 2. Vývoj plnění fiskálních nominálních maastrichtských kritérií v České republice v letech 2004–2009 Neutěšivý stav veřejných financí je jedním ze zásadních problémů české ekonomiky. Kromě mnoha nebezpečí spojených se špatným stavem veřejných financí hrozí České republice v souvislosti s evropskou integrací nesplnění maas-


63

Tomáš Jelínek

trichtských fiskálních kritérií a oddalování přijetí společné měny. Česká fiskální politika je charakteristická prohlubujícími se schodky veřejných rozpočtů, relativně nízkým, ale narůstajícím veřejným dluhem a nedostatky v institucionálním rámci rozpočtového procesu. Je důležití si uvědomit, že ztracená měnová politika po přijetí eura bude muset být zastoupena právě zdravými veřejnými financemi. 2.1 Kritérium rozpočtového deficitu Od roku 2004 byla s Českou republikou zahájena procedura při nadměrném deficitu, ve které se Česká republika zavázala snížit deficit státního rozpočtu na požadované 3-procentní kritérium do roku 2008. Pokud se podíváme do tabulky č. 6, zjistíme, že Česká republika od roku 2006 má nižší schodky státního rozpočtu než 3 % HDP, a kritérium tak splňuje. Na základě těchto dobrých výsledků byla procedura s Českou republikou v roce 2008 ukončena. Důvod k velké radosti to však není, protože dosažení požadovaných hodnot nebylo způsobeno systematický řešením a nebylo podloženo prokazatelným trendem snižovaní deficitu. Toto „plnění“ bylo skokově zapříčiněno především vyššími než očekávanými příjmy státního rozpočtu v důsledku příznivého hospodářského vývoje, které ve finále deficit snížily.

Tab. č. 6: Rozpočtové schodky České republiky jako % HDP Rok

2004

2005

2006

2007

2008

Deficit jako % HDP

-3,0

-3,6

-2,6

-0,6

-1,5

Ref. hodnota

-3,0

-3,0

-3,0

-3,0

-3,0


Rozpočet na rok 2009 byl schválen se schodkem ve výši 38,1 miliard korun. Konvergenční program z listopadu 2008 počítá v základním scénáři pro rok 2009 s růstem HDP 3,7 % a rozpočtovým deficitem ve výši 1,6 % HDP. Hospodářská krize s určitým zpožděním tvrdě dolehla na Českou republiku a z posledních údajů Českého statistického úřadu vyplývá, že v prvním a druhém čtvrtletí poklesla česká ekonomika meziročně o 4,8 %, respektive o 5,5 % (ČSÚ 2009). Pokles ekonomiky zapříčinil výpadek na příjmové straně rozpočtu ve formě nižšího výběru daní, kdy firmy čelily sníženému počtu zakázek a byly nuceny regulovat své provozy a propouštět zaměstnance. Zvýšená nezaměstnanost spolu s vládními kroky na podporu ekonomiky zatížily výdajovou stranu rozpočtu. Ze zprávy o pokladničním plnění státního rozpočtu za období leden až srpen 2009 (MFČR 64


2009) vyplývá, že už na konci srpna byl státní rozpočet ve schodku 89,58 miliard korun. Díky aktuální politické situaci (zrušení předčasných voleb Ústavním soudem) hrozí České republice rozpočtové provizorium. Pro rok 2010 vláda sice předložila návrh rozpočtu, ale poslanecká sněmovna ho nestihla schválit a není jisté, zda-li to za současné situace udělá. Rozpočtové provizorium by mohlo být vnímáno velice špatně zahraničními investory a mohlo by vést až ke snížení úvěrového ratingu země a k prodražení dluhové služby. Rozpočet navrhovaný vládou pracuje s historicky největším schodem ve výši 230 miliard korun, což podle odhadů MFČR představuje 7,4 % HDP. Při takto velkém schodku bude jen dluhová služba Českou republiku stát 80 miliard korun ročně (MFČR 2008). Hlavní problém hospodaření státního rozpočtu vidím v nárůstu mandatorních výdajů, tj. výdajů vyplývajících ze zákonů, jiných právních norem a smluvních závazků státu. Jedná se například o sociální transfery, platby na penzijní připojištění, stavební spoření, platby do zdravotního pojištění, dluhovou službu a státní záruky. Tyto oblasti se snažila pokrýt reforma veřejných financí pro léta 2007–2010, jejíž část schválená v létě 2007 s platností od 1. 1. 2008 již zavedla některé důležité změny, kterými se snaží ulehčit výdajové straně rozpočtu především v oblasti sociálních a nemocenských dávek. Další kroky jsou stále předmětem politických diskuzí. Závažným problémem je stárnoucí populace, která neustále zvyšuje výdaje penzijního a zdravotnického systému. V rámci sociálních transferů zabírají vyplácené penze největší část a podílí se vysokou měrou na výdajích státního rozpočtu. Při současném průběžně financovaném penzijním systému bude jeho schodek čím dál více zatěžovat státní rozpočet. Proto bude dříve nebo později nutné reformovat stávající systém hlouběji. Reforma veřejných financí z roku 2007 posunula věk pro odchod do důchodu, což je vnímáno pouze jako jednorázové řešení a spíše oddálení potřebné reformy. Změna průběžného systému například na částečně fondový je podle mezinárodních zkušeností nákladná, a tudíž spojena s dočasnými nadměrnými deficity státních rozpočtů. Česká republika pro provedení penzijní reformy měla využít období vysokého ekonomického růstu, v kterém se v minulém období nacházela. Odkládání takovéto reformy do vzdálenější budoucnosti může buď ohrozit splnění maastrichtských kritérií, nebo vést k porušení pravidel Paktu stability a růstu. Situace ve zdravotnictví se vláda snažila řešit pomocí finanční spoluúčasti pacientů ve formě poplatků u lékaře a v nemocnici. Toto opatření bylo neustále napadáno opozicí, která jeho účinnost natolik oslabila, že nelze považovat za účelné. Na příjmové straně neexistuje velký prostor pro realizaci reformy veřejných financí, protože je zde minimální prostor pro zvyšování daňové kvóty. Složená daňová kvóta je sice relativně nízká (36,9 % v roce 2007; EC 2009: s. 39) ve srovnání s vyspělejšími zeměmi EU, ale vedle zemí na podobném stupni hosSoučasná Evropa 02/2009

65

Tomáš Jelínek

podářského vývoje je příliš vysoká. Vysoké daně do velké míry podvazují rozvoj soukromého sektoru. Této otázky se vláda dotkla v reformě z roku 2007, kde zvolila cestu snížení přímých a zvýšení nepřímých daní. Navíc země na nižším stupni hospodářského vývoje mezi sebou soupeří o zahraniční investice podporující reálnou konvergenci. Vysoké zdanění však zahraniční investory odrazuje, proto se nedá předpokládat, že by vláda daňovou kvótu výrazně zvyšovala. Naopak v Konvergenčním programu z listopadu 2008 vláda počítá s postupným snížením složené daňové kvóty na 33,7 % v roce 2011. Po většinu devadesátých let vlády sestavovaly rozpočty nekoncepčně z roku na rok s absencí jakéhokoliv dlouhodobého výhledu. Po zavedení střednědobých rozpočtových rámců se zdá, že vláda již nebude sestavovat rozpočet „tak jak vyjde“, ale že ten automaticky vyplyne ze schválené střednědobé strategie fiskální politiky vlády, která byla předložena v Konvergenčním programu. Na druhou stranu s sebou nese střednědobá strategie fiskální politiky určitá rizika. Vše se odvíjí od kvality makroekonomické prognózy, která předpokládá růst HDP. Pokud je skutečný růst nižší než předpokládaný, jsou při naplánované výši agregátních vládních výdajů nižší celkové příjmy rozpočtů, a tím pádem je poté vyšší i schodek v absolutní výši. Nadhodnocený růst tedy zapříčiní ještě vyšší podíl rozpočtového schodku na HDP. Z let 2004, 2006 a 2008 s tímto máme zatím pozitivní zkušenost, kdy více než očekávaný růst HDP ve finále snížil výši deficitu. V roce 2009 se karta obrátila a nadhodnocená makroekonomická prognóza, se kterou MFČR pracovalo, vyústila v nynější neplnění výdajových rámců. Česká republika do roku 2008 balancovala u tohoto maastrichtského kritéria na hranici plnění. Důležitým faktorem bylo, že se vláda snažila sestavovat rozpočet podle schválených střednědobých rozpočtových rámců, a nastolit tak určitou rozpočtovou trajektorii, která měla státní rozpočet ve svém cíli dovést hluboko pod úroveň maastrichtského kritéria. Velkým pomocníkem ji v tomto byl lepší než očekávaný růst české ekonomiky. Naopak horší než očekávaný průběh hospodářské krize se podepsal na tristním stavu rozpočtů na pro roky 2009 a 2010. Z této situace je patrné, že české veřejné finance nejsou ještě stoprocentně připravené na ztrátu měnové a kursové politiky, které po zavedení eura již nebudou moci být použity pro vyrovnání se s ekonomickými šoky. Další vývoj bude tedy záviset na schopnosti vlády dodržovat stanovené výdajové rámce a provádět v rámci fiskálního cílení opravdu zásadní reformy, které naše veřejné finance potřebují. 2.2 Kritérium veřejného dluhu Předchozí kritérium rozpočtového deficitu úzce souvisí s hodnotou veřejného dluhu, která je o každý schodek státního rozpočtu navyšována. Zlepšení roz66


počtové disciplíny vlády tedy zprostředkovaně pozitivně ovlivňuje výši veřejného dluhu. Příspěvek deficitu k akumulaci dluhu by se tak měl s postupující fiskální konsolidací v čase snižovat. Ale veřejný dluh se čistě nezvyšuje o rozpočtové schodky, neboť je v rámci privatizace zlepšován o utržené částky (na rok 2009 byl např. naplánován prodej Letiště Praha). Z tabulky č. 7 je patrné, že se výše vládního dluhu ustálila kolem hodnoty 30 % HDP, což je způsobeno zejména rychlým ekonomickým růstem. Výhled zpracovaný v Konvergenčním programu z listopadu 2008 také naznačuje, že se veřejný dluh stabilizoval a nebude již nadále růst. Je na místě opět podotknout, že Konvergenční program vycházel z nereálných makroekonomických prognóz (růst HDP 3,7 % v roce 2009) a vládou navrhovaný rozpočet pro rok 2010 má zvýšit veřejný dluh o 230 miliard.

Tab. č. 7: Veřejný dluh České republiky jako % HDP Rok

2004

2005

2006

2007

2008

Veřejný dluh jako % HDP

30,4

29,8

29,6

28,9

29,8

Ref. hodnota

60,0

60,0

60,0

60,0

60,0


Vzhledem k nízké výchozí úrovni vládního dluhu nemá Česká republika s plněním kritéria problémy. Do zvýšení vládního dluhu na začátku nového tisíciletí se ve značném rozsahu promítlo zahrnutí většiny identifikovaných nepřímých závazků vlády, zejména vládních garancí a také zatřídění České inkasní, České konsolidační agentury a jejích dceřiných společností do sektoru vládních institucí. Česká konsolidační agentura ukončila činnost k 31. 12. 2007, a tedy „skrytý“ dluh je již ve veřejném dluhu obsažen. Budoucí dluh bude pravděpodobně navyšován již jen o salda státních rozpočtů, která se boudou odvíjet od rozpočtové disciplíny nadcházejících vlád. Závěr Evropská legislativa explicitně neupravuje časový okamžik pro zavedení eura či pro splnění konvergenčních kritérií. To znamená, že není nikde stanovená lhůta, ve které členská země EU usilující o vstup do eurozóny musí maastrichtská kritéria plnit. Mezníkem plnění kritérií začlenění do eurozóny bude vstup České republiky do systému ERM II, který bude určen až v okamžiku, kdy bude oznámeno předběžné datum pro přijetí eura. Pokud Česká republika přijme toto


67

Tomáš Jelínek

předběžné datum za závazné, bude muset vstoupit do systému ERM II nejméně 3 roky před tímto datem. Půl roku bude trvat příprava na vstup, poté v systému musí Česká republika 2 roky úspěšně setrvat a poslední půl rok je určen na vyhodnocení kritérií. Česká republika tedy zatím nevstoupila do systému ERM II, což se s odstupem času ukazuje jako rozumné rozhodnutí, kde v situaci ekonomické krize koruna zlevňuje české výrobky a činí je na zahraničních trzích více konkurenceschopnými. Tento pozitivní vliv oslabení koruny by se ale neměl přeceňovat. Česká republika jakožto malá otevřená ekonomika je silně závislá na poptávce svých největších obchodních partnerů a ti, pokud se nachází v krizi, omezí odběr českých výrobků nehledě na jejich cenu. Česká koruna si prošla zdravou korekcí, ale v žádném případě nemůžeme mluvit o tom, že by byla cílem spekulativních útoků jako např. islandská koruna či maďarský forint. Nyní není určen žádný předběžný termín vstupu do eurozóny. Ten by měl být stanoven až ve chvíli, kdy bude provedena kompletní reforma veřejných financí, kritérium deficitu bude vykazovat trendové zlepšení a bude mířit hluboko pod maastrichtské kritérium. Toto oddálení dá zatím prostor pro další reálnou konvergenci ekonomické úrovně a cenové hladiny prostřednictvím obou faktorů – tedy inflace a posilování nominálního měnového kurzu. Střednědobé fiskální cíle prezentované v Konvergenčním programu z listopadu 2008 jsou signálem správného vývoje, avšak v žádném případě nejsou zárukou stabilizace veřejných financí v případě náhlého zpomalení ekonomického růstu (viz situace nynější ekonomické krize). Neutěšený stav veřejných financí by mohl mít nepříznivý vliv i na kurz české koruny, která by při vnímání České republiky investory za méně důvěryhodnou mohla prudce oslabit a neplnit tak svoji cenově-vyrovnávací úlohu. Politické krize vzniklá pádem vlády na jaře 2009 a zrušení předčasných voleb Ústavním soudem (září 2009) nepředstavuje ideální půdu pro provedení komplexní reformy veřejných financí, která bude veřejné rozpočty nejvíce bolet. Až se ukáže, že se veřejné finance opravdu zkonsolidovaly, pak může Česká republik vstoupit do systému ERM II a o 3 roky později přijmout euro.

68


Literatura: 1)

ABRHÁM, J. (2008): Komparativní ekonomika EU. Praha: Vydavatelství MAC, 239 s. ISBN 978-80-86783-34-5. 2) BALDWIN, R., WYPLOSZ, CH. (2007): Ekonomie evropské integrace. Praha: Grada, 480 s. ISBN 978-80-247-1807-1. 3) BRŮŽEK, A. (2007): Evropská měnová integrace a Česká republika. Praha: Velryba, 197 s. ISBN 978-80-85860-19-1. 4) ČSÚ (2009): Národní účty. Praha: Český statistický úřad [cit. 2009 -09-15]. Dostupné z: . 5) EC (2009): Taxation trends in The European Union. Data for the EU Member States and Norway. Eurostat, European Commission [cit. 2009 -09-15]. Dostupné z: . 6) EU (1992): Smlouva o Evropské unii. 92/C 191/01 [cit. 2009-09-08]. Dostupné z: . 7) DE GRAUWE, P. (2005): Economics of Monetary Union. New York: Oxford university press, 282 s. ISBN 0-19-927700-1. 8) MFČR (2008): Konvergenční program České republiky, verze listopad 2008. Praha: Ministerstvo financí ČR [cit. 2009-09-15]. Dostupné z: . 9) MFČR (2009): Pokladní plnění státního rozpočtu ČR za leden až srpen 2009. Praha: Ministerstvo financí ČR [cit. 2009-09-15]. Dostupné z: . 10) MUNDELL, R. A. (1961): A Theory of Optimum Currency Areas. The American Economic Review, roč. 51, č. 4, s. 657–665.


69

Tomáš Jelínek Summary: 5 Years in the EU: Current Issues of Adopting Euro in the Czech Republic The aim of this paper is to evaluate the fulfillment of Maastricht Convergence Criteria by the Czech Republic for 5 past years of being member of the EU. The Czech Republic hasn’t set the official term of adoption of euro yet and even hasn’t been participating in the exchange rate mechanism ERM II which is the basic assumption for adopting of euro. The Czech Republic is characterized by lower inflation rate during its high economic performance which can be explained by appreciation of Czech crown to euro. The sore point for the Czech Republic is the unsolved condition of Czech public financial sector. The total debt is relatively low but the contemporary world financial crisis has revealed poor adjustment adaptability in times of economic turmoil. Anticipated deficits for following years could lead to lower ratings and hence to expensive debt funding. It isn’t possible to adopt euro in near future without necessary reforms of financial sector. Keywords: Nominal Convergence Criteria, Euro, Inflation, Government Debt, Deficit, Czech Republic

70

Josef Abrhám

Klastrové politiky v Německu a Rakousku (případové studie s implikací pro ČR)*

Abstrakt: Nejvyspělejší ekonomiky se již delší dobu nemohou prosazovat v mezinárodním prostředí cenou výrobních faktorů, ale jsou nuceny rozvíjet nové formy konkurenceschopnosti. Jedná se především o takové aspekty konkurenceschopnosti, které povedou k produkci jedinečných komodit a služeb založených na vysokém stupni know-how a inovacích. Významnou roli sehrávají ve vyspělých ekonomikách v tomto ohledu kromě jiného i klastrové iniciativy. Na jejich bázi vzniklé klastry pozitivně ovlivňují produktivitu a dostupnost výrobních faktorů, více dostupné a spolupracující dodavatele, efektivnější výzkum a rychlejší přenos výsledků výzkumu a vývoje do praxe. Klastry mohou sehrát významnou roli i v evropském kontextu. V konečném důsledku může jejich rozvoj přispět k reálné konvergenci ekonomik i regionů a dále také k plnění některých cílů Lisabonské strategie. Cílem předkládaného článku je rozebrat programy k podpoře klastrů ve dvou původních členských zemích Evropské unie (Německu a Rakousku) a vyvodit implikace pro další rozvoj klastrových politik v České republice. Klíčová slova: Klastr, Rakousko, Německo

N

ejvyspělejší ekonomiky se již delší dobu nemohou prosazovat v mezinárodním prostředí cenou výrobních faktorů, ale jsou nuceny rozvíjet nové formy konkurenceschopnosti. Jedná se především o takové aspekty konkurenceschopnosti, které povedou k produkci jedinečných komodit a služeb založených na vysokém stupni know-how a inovacích. Významnou roli sehrávají ve vyspělých ekonomikách v tomto ohledu kromě jiného i klastrové iniciativy. Na jejich bázi vzniklé klastry pozitivně ovlivňují produktivitu a dostupnost výrobních faktorů, více dostupné a spolupracující dodavatele, efektivnější výzkum a rychlejší přenos výsledků výzkumu a vývoje do praxe. Klastry mohou sehrát významnou roli i v evropském kontextu. V konečném důsledku může jejich rozvoj přispět k reálné konvergenci ekonomik i regionů a dále také k plnění některých cílů Lisabonské strategie. Z uvedených důvodů stojí v současné době i před Českou republikou, jejíž ekonomická úroveň i cenová hladina se postupně přibližuje ke standardu vyspělých zemí EU, výzva rozvoje klastrů a dalších hospodářsko-politických instrumentů vyšší kvality. První aktivity k podpoře rozvoje klastrů byly v České republice * Tento příspěvek byl zpracován v rámci grantového projektu GA ČR č. 402/08/P219.


71

Josef Abrhám

zahájeny v roce 2002 a v následujících letech vzniklo již více než 50 organizovaných klastrů. Počet organizovaných klastrů a především kvalita spolupráce subjektů v rámci klastrů ovšem nedosahují standardu vyspělých zemí Evropské unie, kde se dané problematice věnují již několik dekád. Ke zkvalitnění klastrových politik v ČR a rozvoji klastrů je proto možné čerpat zkušenosti a příklady dobré praxe ze zahraničí. Předkládaný článek je možné chápat jako další příspěvek do diskuse na dané téma. Jeho cílem je rozebrat programy k podpoře klastrů ve dvou původních členských zemích Evropské unie (Německu a Rakousku) a vyvodit implikace pro další rozvoj klastrových politik v České republice. 1. Klastry v kontextu teorie a praxe regionálního rozvoje Základní teoretické koncepce regionálního rozvoje V rámci regionální ekonomie byla vyvinuta řada teoretických konceptů, které se snaží o vysvětlení podmínek a faktorů, ovlivňujících ekonomický růst a konkurenceschopnost regionů. V následujícím textu bude poskytnut stručný přehled vybraných teoretických koncepcí, které jsou aktuální z hlediska soudobého regionálního rozvoje. Zaměříme se na neoklasickou teorii, koncepce jádroperifefie a dva teoretické směry, které se dostaly do popředí v posledních zhruba dvou dekádách – novou teorii růstu a novou ekonomickou geografii. Vedle základních předpokladů jednotlivých koncepcí budou sledovány především implikace pro ekonomický růst a regionální politiku. Mezi klíčové předpoklady neoklasické teorie patří především orientace na faktory strany nabídky, dokonalá konkurence a klesající výnosy z rozsahu. Základní tvrzení neoklasické teorie shrnuje model R. Solowa. Tato koncepce vychází ze standardní produkční funkce, která postihuje základní vstupy (faktory) dlouhodobého ekonomického růstu. Ze Solowovy produkční funkce vychází tzv. metoda růstového účetnictví, která rozkládá tempo růstu produktu na příspěvky práce, kapitálu a souhrnné produktivity faktorů (technologického pokroku). Přičemž faktory práce a kapitálu ovlivňují růst důchodu na hlavu pouze v krátkém období. V dlouhém období ekonomika konverguje ke svému stálému stavu a za rozhodující determinantu růstu produktu na hlavu je považován technologický pokrok. Pokročilejší koncepce, založené na neoklasické teorii (např. HeckscherOhlinův model), opouštějí podmínku uzavřenosti ekonomiky. Naopak předpokládají dokonalou mobilitu výrobních faktorů, která podněcuje přesun kapitálu a migrační toky mezi regiony, což přispívá k vyrovnávání cen výrobních faktorů

Holub, T., Čihák, M.: Teorie růstové politiky. Vysoká škola ekonomická. Praha, 2000.

72

Klastrové politiky v Německu a Rakousku

a konvergenci regionů (neoklasický vyrovnávací proces). Jako rozhodujícími faktory růstu jsou v těchto modelech uváděny obchod a fungující tržní hospodářství. Regionální politika ovlivněná neoklasickými přístupy se opírá o tvrzení, že tržní mechanismus sám o sobě zajišťuje optimální alokaci zdrojů a přispívá ke konvergenci regionů. Subjekty regionální politiky by se měly soustředit zejména na odstranění tržních nedokonalostí, zajištění dostupnosti informací, podporu mobility výrobních faktorů v prostoru a odstranění nadměrných zásahů státu do ekonomiky (deregulace trhů, cen). Teorie skupiny jádro-periferie (development economics) se ve svých tvrzeních podstatně odlišují od neoklasických konceptů. Výkyvy v ekonomickém systému nepovažují za krátkodobé poruchy, které budou vyrovnány působením tržních faktorů, ale za trvalý jev. Regionální růst definují jako nerovnovážný proces a dlouhém období předpokládají rozevírání nůžek v ekonomické úrovni mezi vyspělými a zaostalými regiony. Příčiny diferencovaného růstu regionů shledávají především na straně poptávky. Regionální politika inspirovaná koncepcemi jádro-periferie vychází z tvrzení, že zodpovědnost za řešení tržních selhání spočívá do značné míry na státu. Jako hnací síly pro regionální rozvoj jsou uváděny především přímé zahraniční investice, relokace státních podniků a institucí do méně vyspělých regionů nebo regionální rozvojové fondy. New economic growth theory (endogenous growth theory) nepředstavuje, i přes svůj název, zcela průlomový směr. Tato teorie, která má řadu odnoží a modelů, obohacuje a modifikuje neoklasickou růstovou teorii. Zaměřuje se na endogenizaci a zahrnutí technického pokroku do modelů ekonomického růstu. Dále také přiřazuje větší důležitost znalostnímu a lidskému kapitálu. Pozitivní externality lidského kapitálu a přenos znalostí umožňují opuštění zákona klesajících výnosů z výrobních faktorů, typického pro Solowův model. Regionální rozdíly v produktivitě a růstu jsou proto vysvětlovány rozdíly ve vybavenosti technologiemi a lidským kapitálem. Jako hlavní faktory ekonomického růstu uvádí nová růstová teorie investice do vědy a výzkumu, inovační aktivitu, úroveň vzdělanosti, investice do lidského kapitálu, efektivnost řízení znalostí a inovací apod. New economic geography vychází obdobně jako nová teorie růstu z neoklasických předpokladů, ale opouští podmínky zákona klesajících výnosů z rozsahu,

V případě Solowova modelu je uváděna pouze konvergence podmíněná, tj. konvergence ekonomik s obdobnými charakteristikami produkční funkce.

Jako příklady modelů jádro-periferie lze uvést např. teorie růstových pólů (F. Perrouxe), teorii kumulovaných příčin G. Myrdala, teorii polarizovaného rozvoje J. Friedmanna nebo Prebishův model regionální diferenciace růstu.

Blažek, J., Uhlíř, D.: Teorie regionálního rozvoje. Karolinum. Praha, 2002, s. 86-105.

Martin, R.: A Study on the Factors of Regional Competitiveness. Draft final report for the. European Commission. Brussels, 2006, p. 9-10.

Nová teorie růstu je spojena s pracemi P. Romera, R. Lucase, G. Grossmanna, E. Helpmana atd.

Jones, I. Ch.: Introduction to economic growh. New York. Norton & Company, 2002, p. 155-162.


73

Josef Abrhám

komparativních výhod a dokonalé konkurence. Podle nové ekonomické geografie jsou pro výrobní a obchodní specializaci regionů podstatnější vnější úspory, nedokonalá konkurence a rostoucími výnosy z rozsahu. Nová ekonomická geografie se snaží nalézt odpovědi na to, že stále existují mezi zeměmi a regiony podstatné rozdíly z hlediska specializace, konkurenceschopnosti i průmyslové dynamiky. Původ dlouhodobých specializací teorie vysvětluje jako výsledek aglomeračních procesů. Jako zásadní faktory konkurenčních výhod regionů uvádí především koncentraci kvalifikované pracovní síly, dostatečnou odvětvovou koncentraci firem, rozvinuté dodavatelsko-odběratelské vztahy a dostupnost specializované infrastruktury a technologií. Pokročilejší koncepce nové ekonomické geografie uvádějí mezi klíčovými faktory regionálního ekonomického růstu fungující průmyslové klastry. Přičemž klastr je chápán jako geograficky blízké seskupení vzájemně provázaných firem a souvisejících institucí v konkrétním oboru (např. i univerzity, vědecko-výzkumné instituce, hospodářské komory apod.) i firem v příbuzných oborech, které spolu soutěží, spolupracují, mají společné znaky a vzájemně se doplňují. Význam klastrů pro regionální ekonomickou konkurenceschopost Vnímání klastru jako činitele rozvoje konkurenční síly ekonomiky vychází ze širšího pojetí regionální konkurenceschopnosti. Tento přístup pojímá regionální konkurenceschopnost komplexně, jako soubor politik a faktorů, jež určují sílu dané ekonomiky v aktuálním měřítku a jež také mají vést k růstu blahobytu společnosti v delším časovém horizontu. Konkurenceschopnost je v mezinárodním měřítku sledována různými institucemi. Pojetím vymezeném v tomto projektu se zabývá např. World Economic Forum. V jeho rámci se ekonomičtí odborníci zaměřují na analýzu faktorů mezi zeměmi v jednotlivých fázích vývoje národních ekonomik. Jednotlivé země jsou členěny do tří vývojových etap, přičemž mezi nimi dochází ještě k odlišení dvou přechodových fází. Proměnou, podle níž jsou státy rozčleněny, je ekonomická úroveň. Pro země na nejnižším stupni rozvoje je pro jejich konkurenceschopnost důležité zvyšovat kvalitu základních faktorů, jimiž jsou institucionální systém, infrastruktura, makroekonomická stabilita a zdravá pracovní síla se základním vzděláním. Země na středním stupni rozvoje by se měly v rámci svých národních politik a firemních přístupů soustředit na faktory efektivnosti, mezi které se řadí kvalifikovaný lidský kapitál, vyšší efektivita trhů výrobních faktorů i komodit a vyšší využívání vyspělých technologií. Nejvyspělejší ekonomiky už těžko mohou konkurovat v ceně výrobních faktorů nebo ve vyš

Krugman, P.: Development, Geography and Economic Theory. Cambridge: MIT Press.

74


ší kvalitě produkce. Jsou tak nuceny se zaměřit na produkci specifického zboží. Takové odlišení mohou získat na základě svého vlastního vysokého inovačního know-how. Proto musí v rámci svých politik rozvíjet tzv. inovační faktory – sofistikovanost podnikatelského prostředí a inovační potenciál. Klastry se v rámci kategorizace výše uvedených faktorů nacházejí na úrovni kvalitativního charakteru struktury podnikatelského prostředí. Jejich existence ovlivňuje konkurenceschopnost ve třech rovinách: jednak růstem produktivity mezi zúčastněnými firmami a odvětvími, dále prostřednictvím vyšší kapacity inovací a růstu produktivity a v poslední rovině také vznikem nových podnikatelských uskupení, jež umožňují a stimulují další inovace a rozšíření klastru. Klastry však znamenají především příležitost, možnost být konkurenceschopným s ohledem na tomu co klastr nabízí, není to tedy „nevyhnutelnost“, resp. jakási samozřejmost zaručující růst a rozvoj.10 Význam klastrů v oblasti konkurenceschopnosti se projevuje stále výrazněji i s ohledem na prohlubující se proces globalizace světové ekonomiky. I přes sjednocující efekt globalizace existují totiž mezi zeměmi a regiony podstatné rozdíly z hlediska specializace, konkurenceschopnosti i průmyslové dynamiky. Konkurenceschopná odvětví a průmyslové klastry si dokáží udržet svoji úspěšnou pozici i přes úsilí jiných subjektů napodobit jejich aktivity. Původ udržitelných konkurenčních výhod lze spatřovat především v kombinaci vnitřních a vnějších zdrojů, které jsou dostupné v národním nebo regionálním podnikatelském prostředí.11 Zdroje, včetně lidských zdrojů, kapitálu a fyzických aktiv, jsou však nedostačující. Nutným předpokladem konkurenceschopného prostředí je jeho dynamika. Zdroje a schopnosti musí vést ke stálému zdokonalování ve vzájemně se posilujícím procesu. Právě klastry příznivým směrem ovlivňují dynamizaci zdrojů a vzájemnou spolupráci účastníků ekonomického systému (firmy, univerzity, výzkumné instituce apod.) při zachování zdravě soutěžního prostředí. Úspěšnost klastru, jako nástroje konkurenceschopnosti ekonomiky, dokládají jak tvrzení moderních ekonomických teorií,12 tak i praktické výsledky fungování klastrových iniciativ. Jako příklady vysoce úspěšných klastrů lze uvést

Porter, M. E.: Building the Microeconomic Foundations of Prosperity: Finding from the Business Competitiveness Index. In: The Global Competitiveness Report 2004–2005. World Economic Forum. Geneva. 2004, s. 23.

10

Čajka, P.: Teória klastrov a regionálny potenciál Slovenska. In: IVANIČKA, Koloman a kol.: Analýza ekonomickej a sociálnej úrovne regiónov SR a regionálna politika ich rozvoja. Bratislava: Vysoká škola ekonómie a manažmentu verejnej správy, 2007, s. 107-116.

11

Vilagi, A., Bilčík, V., Klamár, R., Benč, V.: Kohézna politika na roky 2007–2013 a Lisabonská stratégia. Analýza dopadov na regióny SR Výskumné centrum Slovenskej spoločnosti pre zahraničnú politiku. Bratislava, 2007.

12

Např. práce M. Portera: The competitive advantage of Nations; P. Krugmana: Development, geography and economic theory.


75

Josef Abrhám

např. klastr Montebelluna v Itálii (25 tisíc obyvatel), který vyrábí 75 % světové produkce lyžařské obuvi nebo klastr Linn County v Oregonu, jež koncentruje 70 % produkce všech travních semen obchodovaných na celém světě nebo klastr Bio-tech region v německém Mnichově, který je jedním z vůdčích biotechnologických středisek v Evropě. Na mikroekonomické úrovni jsou klastry přínosné pro celou řadu subjektů. Podnikatelské subjekty zapojené v klastru si mohou vzájemně konkurovat, ale zejména spolupracovat v oblastech společného zájmu (např. realizovat společný výzkum a vývoj nebo koordinovat exportní aktivity apod.). Pro vysoké školy a výzkumné instituce přináší klastry nové příležitosti z hlediska aplikovaného výzkumu, možností spolupráce s firemním sektorem nebo rozšíření přístupu ke zdrojům financování (firemní zdroje, grantové prostředky apod.). Regionální autority a ekonomika regionu zase mohou profitovat prostřednictvím rozvoje malých a středních podniků v regionu, rozvoje partnerství veřejného a soukromého sektoru, stimulováním přílivu investic do regionu atd. 2. Programy k podpoře klastrů (případová studie Německa) Dynamika růstu německé ekonomiky nebyla v poslední dekádě nikterak příznivá. Tempo růstu HDP patří v posledních letech k nejnižším v rámci členské základny Evropské unie. Zaostávání německé ekonomiky ovšem nelze spojovat s technologickou úrovní země. Německo se již několik let dostává mezi nejúspěšnější světové ekonomiky v rámci multikriteriálních ročenek konkurenceschopnosti a inovačních indexů. Při podrobnějším pohledu na hlavní faktory konkurenceschopnosti zjistíme, že řada silných stránek německého hospodářství je spjata s vysokou technologickou vyspělostí, sofistikovaností a otevřeností ekonomiky. Dalším důležitým předpokladem pro vysokou kompetitivnost je kvalitní institucionální systém a corporate governance. Naopak slabší stránky německé ekonomiky ve velké míře vyplývají z negativních důsledků rozvinutého specifického paternalistického sociálního modelu a neefektivně fungujího trhu práce. Do slabých stránek Spolkové republiky se tak především promítají dopady vládních zásahů a politik, než samotného řízení firem. Samotné klastrové iniciativy jsou jedním z významných faktorů, které umožňují udržet vysokou konkurenceschopnost německé ekonomiky. Německo v oblasti klastrů patří mezi nejvíce rozvinuté ekonomiky nejen co do množství takových iniciativ, ale také co do kvality jejich činnosti (tj. svým zaměřením, formou spolupráce, schopností exportu specifické a sofistikované produkce apod.). Klastrová politika není v podmínkách SRN ničím novým. Je součástí technologické politiky země již od počátku 90. let. V současné době jsou realizovány tři národní programy (Nejlepší klastr – soutěžní program, Inovativní regionální 76


centra růstu Kompetenční sítě), kterým se budeme podrobněji věnovat v dalším textu. Nejlepší klastr – soutěžní program (Der Spitzencluster-Wettbewerb) Program je administrován Spolkovým ministerstvem pro vědu a výzkum. Jeho cílem je vytipování a následná podpora excelentních klastrů. Základem programu je preference a selektivní výběr nejkonkurenceschopnějších klastrů. Jsou plánována tři soutěžní kola, během nichž bude vybráno vždy pět vysoce konkurenceschopných klastrů, které mohou využít na rozvoj svých strategií celkem 200 mil EUR. Při hodnocení je kladen důraz především na kvalitu a komplexnost dlouhodobé strategie klastru, dynamika rozvoje a perspektivnost klastru, inovační potenciál, finanční participace soukromého sektoru v rámci rozvojových projektů a perspektiva udržitelnosti výsledků projektu i po skončení financování. V prvním kole, které proběhlo v roce 2008, byly vybrány následující klastry: Biotechnologický klastr Rhein-Neckar, Energeticky efektivní inovace Saso, Fórum organické elektroniky Rhein Neckar, Klastr letecké dopravy Hamburg a Solarvalley střední Německo. Další kolo výběru probíhá v roce 2009 a následující je plánováno na počátku roku 2011.13 Inovativní regionální centra růstu (Innovative regional Wachstumskerne) Program je určen pro subjekty z nových spolkových zemí Německa. Finanční podporu lze čerpat na vytváření tzv. technologických platforem, které sdružují univerzity, výzkumné instituce a podniky. Takové platformy definují společné priority výzkumu a technologického vývoje a postupy a metody k dosažení vize. V rámci programy jsou podporovány projekty společného základního výzkumu s maximální dobou trvání 2 roky. Cílem programu je zvýšit přenos technologií a inovací mezi univerzitami a podniky a posílení znalostně orientovaných klastrů.14 Kompetenční sítě (Kompetenznetze) Koncept Kompetenční sítě není možné chápat jako dotační program, ale spíše jako klub (sdružení) nejlepších inovačně orientovaných sítí firem a výzkumných institucí. Zároveň lze členství ztotožňovat i s určitou certifikací kvality. V rámci 13

Informace o programu jsou čerpány z internetových stránek http://www.bmwi.de/.

14

Informace o programu jsou čerpány z internetových stránek www.bmbf.de.


77

Josef Abrhám

iniciativy se mohou zapojit pouze takové sítě, které splní předepsaná kvalitativní kritéria. S členstvím je spojená i možnost spolupráce s dalšími inovačními sítěmi a přenos zkušeností. Kancelář iniciativy organizuje každoročně společnou konferenci všech členů a řadu regionální meetingů. Poskytovány jsou také různé formy marketingové podpory (např. společná účast na výstavách a veletrzích, prezentace členů ve vydávaných publikacích nebo při pořádaných akcích apod.).15 Významným způsobem se v oblasti klastrové politiky angažují i regionální autority, konkrétně spolkové země. Všechny staré i nové spolkové země vypracovaly dlouhodobou koncepci pro rozvoj klastrů na daném území. Koncepce se liší z hlediska rozsahu podpory, cílů i oborového zaměření. Vychází zejména z rozdílného potenciálu jednotlivých spolkových zemí. Analýza příkladů všech klastrových iniciativ v SRN by překračovala svým rozsahem možnosti této studie, proto jsme zvolili jako vybraný příklad spolkovu zemi Bavorsko, která je v rámci SRN hodnocena jako jedna z nejkomplexnějších a nejpropracovanějších. Výběr byl ovlivněn i tím, že se jedná o zemi, přímo sousedící s Českou republikou, tudíž je zde i určitý potenciál pro rozvoj klastrů v rámci přeshraniční spolupráce firem.16 Podpora klastrů v Bavorsku (Bayern Innovativ) Klastrová politika Bavorska byla iniciována bavorským ministerstvem pro hospodářství, infrastruktura, dopravu a technologie (Bayerisches Staatsministerium für Wirtschaft, Infrastruktur, Verkehr und Technologie, dále jen BSWIVT), které delegovalo výkon rozhodující části aktivit v oblasti klastrů na společnost Bayern Innovativ. Cílem Bayern Innovativ je zvýšit konkurenceschopnost regionu, inovační dynamiku a produktivity hospodářství prostřednictvím vytváření klastrů. Podpora klastrů je zaměřena na 19 perspektivních odvětví, mezi která patří high-tech sektory, ale i odvětví zpracovatelského průmyslu a služeb, což dokazuje tvrzení ekonomických teorií, že sektor nemusí být nezbytně pouze vysoce technologicky orientovaný. Zásadním kritériem pro vytvoření klastru by měla být dlouhodobě udržitelná konkurenceschopnost v domácí a především mezinárodní ekonomice.17 3. Programy k podpoře klastrů (případová studie Rakouska) Rakousko patří mezi nejvyspělejší ekonomiky Evropské unie (HDP na obyvatele dosahuje v posledních letech přes 120 % průměru EU_27) s vysoce 15

Informace o programu jsou čerpány z internetových stránek http://www.kompetenznetze.de/.

16

Informace o programu jsou čerpány z internetových stránek http://www.kompetenznetze.de/.

17

Informace o programu jsou čerpány z internetových stránek http://www.bayern-innovativ.de/.

78


nadprůměrnou úrovní produktivity práce a nákladů práce (průměrné hodinové náklady práce se pohybují okolo 130 % průměru EU_27).18 Mezi hlavní faktory konkurenční výhody rakouské ekonomiky patří v současné době především sofistikovanost podnikového prostředí (např. kvalita firemního prostředí a síťové spolupráce), technologická připravenost, kvalita sociálních a vzdělávacích služeb nebo infrastruktury. Zatímco inovační výkonnost, kvalita vzdělávací a výzkumné základny nebo úroveň ekonomické svobody zaostávají oproti dalším vyspělým ekonomikám světa.19 Klastry se v prostředí Rakouska formují již od poloviny minulého století (první biofarmaceutický klastr byl založen v Tyrolsku již v roce 1946). V současné době je evidováno více než 40 průmyslových klastrů. Mezi silné klastry se řadí automobilový (zahrnuje více než 50 tis. zaměstnanců a více než 250 tis. subjektů) a plastikářský klastr (více než 60 tis. zaměstnanců a více než 400 tis. subjektů) ve Štýrsku, mechatronický klastr v Horním Rakousku, biofarmacie v Tyrolsku a Vídeňském regionu nebo dřevařský klastr v regionu Salzburg. Ačkoli klastry vznikají zejména na úrovni regionů, ve většině zemí Evropské unie se potvrzuje jako nezbytná podmínka pro jejich fungování aktivita centrálních orgánů, které stimulují jejich zakládání a rozvoj prostřednictví širokého spektra nástrojů. Podpora klastrů v Rakousku se zaměřuje v zásadě na veškeré formy síťové spolupráce. V národních strategických dokumentech najdeme pod definicí klastru následující typy kooperace: klastr (Cluster), podniková síť (Unternehmensnetzwerk), centrum excelence (Kompetenzzentrum), hospodářský komplex (Wirtschaftskomplex) a technologická platforma (Technopol). K rozvoji takových forem spolupráce je v současné době realizována více než desítka národních a regionální programů. V následujícím textu vysvětlíme cíle a podporované aktivity nejdůležitějších aktuálně platných programů s celostátní působností (vycházíme ze stavu k září roku 2009). COMET (Kompetenzzentrenprogramm) Cílem programu je podpora vytváření tzv. center excelence. Tato centra představují jasně tématicky vyprofilovaná výzkumná pracoviště, kde je realizován vysoce kvalitní střednědobý nebo dlouhodobý výzkum. Program je vyhlášen na období 2006–2017. Měl by přispět k prohloubení spolupráce firemního sektoru a výzkumných institucí a k vytvoření špičkových pracovišť v národním i mezinárodním srovnání. Podpory jsou administrovány ve třech formách: 18

Vycházíme z údajů Evropského statistického úřadu zhruba za poslední dekádu.

19

Podrobněji např. Porter, M., Schwab, K., Martin, X. S.: The Global Competitiveness Report 2007–2008. Houndmills: Palgrave Macmillan, 2008. Nebo Holmes, K., Feulner, E.: 2008 Index of Economic Freedom. Heritage Foundation, 2008.


79

Josef Abrhám 





K-projekty (K-Projekte): Projekty vysoce kvalitní střednědobé spolupráce firemního sektoru a vědeckých pracovišť (minimálně 1 partner z vědecké sféry a 3 partneři z podnikového sektoru) s maximální dotací 450 tis. EUR ročně a dobou trvání 3-5 let. Projekty vyžadují 5% spolufinancování v případě výzkumného pracoviště a 50% u firemního sektoru. K1 Centra (K1 Zentren): Projekty vysoce kvalitní dlouhodobé spolupráce firemního sektoru a vědeckých pracovišť (minimálně 1 partner z vědecké sféry a 5 partnerů z podnikového sektoru) s maximální dotací 1,5 mil. EUR ročně a dobou trvání 7 let. Projekty vyžadují 5% spolufinancování v případě výzkumného pracoviště a 45% u firemního sektoru. K2 Centra (K2 Zentren): Projekty vysoce kvalitní dlouhodobé spolupráce firemního sektoru a vědeckých pracovišť (minimálně 1 partner z vědecké sféry a 5 partnerů z podnikového sektoru) s maximální dotací 5 mil. EUR ročně a dobou trvání 10 let. Projekty vyžadují 5% spolufinancování v případě výzkumného pracoviště a 40% u firemního sektoru.20

COIN (Cooperation and Innovation) V rámci programu funguje několik dotačních titulů. K podpoře inovačních klastrů je možné využít dílčí program s názvem Kooperace a sítě. Z programu lze financovat konsorcia (klastry) spolupracujících firem, univerzit a výzkumných pracovišť, případně i veřejných subjektů, které vedou k rozvoji a vylepšování inovačních produktů, procesů a služeb. Uznatelné náklady zahrnují mzdové náklady, výdaje spojené s využíváním vědecko-výzkumné infrastruktury, cestovní výdaje apod.21 LISA (Life Science Austria) Program je určen k podpoře rozvoje jednoho konkrétního klastru Life Science Austria, který zahrnuje subjekty zainteresované v biologických vědách. Klastr je zaměřen především na aplikaci inovací a nových zjištění v oblastech biotechnologií, genetiky, medicíny, farmacie atd. Program Life Science Austria je vyhlášen kontinuálně bez časového omezení. Mezi cílové skupiny programu patří nově vznikající inovační firmy, vědci a orgány veřejné správy. Podpory jsou poskytovány formou finančních dotací (rozvojové projekty firem a výzkumných insitucí), poradenských a školicích aktivit (poradenství při vytváření podnikatelského plánu, průzkumy trhu a marketingové analýzy, školení v oborech podniko20

Informace o programu jsou čerpány z internetových stránek www.ffg.at.

21


80


vé ekonomiky a managementu, kontaktování s potenciálními partnery a finančními institucemi, poradenství při registraci patentů apod.). Jako hlavní zdroje financování jsou využívány prostředky ze strukturálních fondů EU a národních zdrojů. Program LISA Austria má svoji obdobu i na regionální úrovni. V oblasti Vídně byl zřízen klastr Life Science Austria Vienna Region, jehož působnost je pouze regionální.22 CIR-CE (Cooperationin Innovation and Research with Central and Eastern Europe) Cílem programu je vytváření a rozvoj síťových projektů mezi subjekty z Rakouska a partnery ze zemí střední a východní Evropy. Podporováno je sedm forem síťové spolupráce, mezi něž patří i firemní klastry. Hlavní cílovou skupinou programu jsou malé a střední podniky a dále výzkumné instituce, zprostředkovatelé v oblasti transferu inovací a velké podniky. Partnerskými zeměmi v rámci programu jsou Albánie, Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Chorvatsko, Česká republika, Estonsko, FYROM, Maďarsko, Lotyšsko, Litva, Polsko, Rumunsko, Srbsko, Slovensko a Slovinsko.23 Závěry a implikace pro ČR Německo i Rakousko se řadí v evropském i celosvětovém srovnání mezi ekonomiky s nejlepšími předpoklady pro úspěšné rozvinutí efektů z činnosti klastrových iniciativ. Takové předpoklady vycházejí jednak z dispozičních možností subjektů, které by se klastrové iniciativy mohly účastnit, ale také z kvality potenciálních vazeb (např. charakteru spolupráce a zapojení jednotlivých subjektů). Dle hodnocení odborných institucí disponuje Německo rovnovážně rozvinutými dílčími faktory pro další kvantitativní i kvalitativní rozvoj klastrů. Vybavenost Rakousku není tak komplexní. Jako vysoce kvalitní lze hodnotit množství lokálních dodavatelů i jejich kvalitu. Zatímco dostupnost místních výrobních zdrojů i služeb pro výzkum a vývoj jsou o něco slabší. Ačkoli vznik a rozvoj klastrů je motivován především tržními faktory, můžeme na základě provedené analýzy ve sledovaných zemích konstatovat, že jejich kvalitativní rozvoj se v moderních ekonomikách nedokáže obejít bez koncentrované podpory na národní a následně i na regionální úrovni. Jak Rakousko tak i Německo rozvíjejí již řadu let různé formy klastrových politik, které jsou neustále zkvalitňovány s ohledem na dosažené zkušenosti a vývoj podnikatelské22

Informace o programu jsou čerpány z internetových stránek www.lisavr.at.

23



81

Josef Abrhám

ho prostředí. Aktuálně funguje v každé ze sledovaných zemí více než 10 různých podpůrných instrumentů. Nástroje a programy realizované v obou analyzovaných zemích mohou být inspirativní pro tvůrce klastrových politik v České republice, která vykazuje poměrně vysoký potenciál pro vznik a rozvoj klastrů, a to především v průmyslových odvětvích. České prostředí je charakteristické dostatečným počtem koncentrovaných odvětví i rozvinutými vazbami ve vybraných sektorech. Navíc je v ČR již několik realizována národní klastrová politika a po vstupu do Evropské unie byl implementován systém podpor ze strukturálních fondů. V důsledku koordinovaných aktivit byla provedena mapovací studie klastrů, proškolena řada odborníků (facilitátorů klastrů) a podpořen vznik a rozvoj zhruba pěti desítek organizovaných klastrů. Ve srovnání s dalšími novými členskými státy EU dosahují nástroje v ČR nadprůměrné úrovně. Konfrontace z německými a rakouskými nástroji, naznačuje, že vývoj klastrových programů vhodně následuje trendy ve vyspělých zemích EU, ale přece jen lze nalézt rezervy. Celkové zaměření dotačních programů je v zásadě vhodně nastaveno. Původní program Klastry podporovaný ze strukturálních fondů v období 2004–2006 byl pro období 2007–2013 nahrazen programem Spolupráce, který obdobně jako zahraniční programy podporuje více forem síťové spolupráce. Vedle klastrů ještě technologické platformy. Oproti programu Klastry jsou více akcentovány rozvoj a inovace již existujících klastrů. Zatímco již není finančně podporována mapovací ani facilitační fáze zakládání klastrů. V rámci programu jsou nově také přesně vymezena podporovaná odvětví a naopak také odvětví vyjmutá z podpory. Uvedené změny považujeme s ohledem na stupeň rozvoje klastrů v ČR jako vhodné. Rezervy shledáváme především v neexistenci některých typů podpor a nástrojů. Při rozvoji klastrů zatím není příliš využíván přeshraniční potenciál klastrových odvětví (např. ve vztahu k Německu, Rakousku nebo Slovensku) a také role regionálních aktérů není doceněna. Na rozdíl od Německa a Rakouska neexistuje klastrový program na regionální úrovni, který by akcentoval potřeby dané oblasti. Regionální operační program se dané problematice nevěnují. K dalšímu rozvoji dotačních programů by bylo vhodné také provést nové mapování potenciálních klastrů (aktuální klastrová studie je z roku 2005) a dále také vyhodnotit fungování vzniklých klastrů. Určit jejich slabé a silné stránky a prezentovat příklady dobré praxe. Dále by bylo vhodné zkoumat dopady klastrů na ekonomický rozvoj regionů. Taková hodnocení by mohla sloužit k přesnější koncentraci poskytovaných podpor. Bylo by možné vytipovat a podpořit pouze konkrétní obory nebo vyhodnotit neúspěšnější klastry. Po vzoru Německa lze doporučit také rozvoj a finanční podporu asociací nebo sdružení klastrů, které by vedle Agentury Czechinvest mohly přinášet různé formy asistenčních, poradenských a marketingových služeb pro klastry. 82


Literatura 1) 2)

3) 4)

5) 6) 7) 8) 9) 10)

11)

12)

BALDWIN, R., WYPLOSZ, CH.: Ekonomie evropské integrace. Praha: Grada Publishing, 2008. BIČ, J., ABRHÁM, J.: Klastry a rozvoj konkurenceschopnosti české ekonomiky. Současná Evropa a Česká republika, Praha: Vysoká škola ekonomická, 2006. BLAŽEK, J., UHLÍŘ, D.: Teorie Regionálního rozvoje, nástin, kritika, klasifikace. Praha: Univerzita Karlova – Nakladatelství Karolinum, 2003. ČAJKA, P.: Teória klastrov a regionálny potenciál Slovenska. In: IVANIČKA, Koloman a kol.: Analýza ekonomickej a sociálnej úrovne regiónov SR a regionálna politika ich rozvoja. Bratislava: Vysoká škola ekonómie a manažmentu verejnej správy, 2007. DOHSE, D.: Clusterorientierte Technologiepolitik in Deutschland: Koncepte und Erfahrungen. Working paper. Universität Kiel, 2006. HOLUB, T., ČIHÁK, M.: Teorie růstové politiky. Vysoká škola ekonomická. Praha, 2000. JONES, I. CH.: Introduction to economic growh. New York. Norton & Company, 2002. KRUGMAN, P.: Development, Geography and Economic Theory. Cambridge: MIT Press, 1995. MARTIN, R.: A Study on the Factors of Regional Competitiveness. Draft final report for the. European Commission. Brussels, 2006. PORTER, M. E.: Building the Microeconomic Foundations of Prosperity: Finding from the Business Competitiveness Index In. The Global Competitiveness Report 2004–2005. World Economic Forum. Geneva, 2004. VILAGI, A., BILČÍK, V., KLAMÁR, R., BENČ, V.: Kohézna politika na roky 2007–2013 a Lisabonská stratégia. Analýza dopadov na regióny SR Výskumné centrum Slovenskej spoločnosti pre zahraničnú politiku. Bratislava, 2007. VOŠTA, M., ABRHÁM, J.: Možnosti rozvoje klastrů v ČR po vstupu do Evropské unie. Současná Evropa a Česká republika 2005/1.

Internetové zdroje: 13) www.lisavr.at 14) www.ffg.at 15) http://www.bayern-innovativ.de/


83

Josef Abrhám

16) http://www.bmwi.de/ 17) http://www.kompetenznetze.de/ 18) http://www.bmbf.de

Summary: Cluster Policies in Germany and Austria (Case Studies with Implications for the Czech Republic) The subject to solution of this paper will be the analysis of clusters as a tool for advance in competitiveness of economies with a practical focus on the Federal Republic of Germany and Austria. It is a very topical theme both in the Czech Republic and other European countries, especially in context of challenges of globalization and also within the range of realization of the reforms related to the Lisbon Strategy. The importance of clusters in the field of competitiveness shows itself more and more clearly in context of the deepening of the process of globalization of the world economy. Despite the uniting effect of globalization there are significant differences between countries in the terms of specialization, competitiveness and industrial dynamism. Competitive branches and industrial clusters can keep their successful position contrary to efforts of other subjects to imitate their activities. The origin of sustainable competitive advantages can be seen predominantly in the combination of internal and external sources that are available in national or regional entrepreneurial environment. The sources, including human sources, capital and physical assets are insufficient. The essential assumption of the competitive environment is its dynamism. Sources and abilities must lead to perpetual perfection in mutually boosting process. Just the clusters influence in a positive direction the dynamism of sources and mutual cooperation of the participants in economic system (firms, universities, research institutions etc.) while keeping healthy competitive environment. Keywords: Cluster, Austria, Germany

84

Hakob Samsonyan

Rusko jako strategický trh pro české exportéry a investory

Abstrakt: Ruský trh svou velikostí, strukturou poptávky a pochopitelně svou nabídkou je strategicky významným, jak pro českou ekonomiku na makroúrovni, tak pro české firmy v pozici exportérů, stále více i investorů. Česká hospodářská politika v posledních letech vyvíjí značné úsilí v institucionální, finanční i organizační podpoře českých podnikatelů na trhu Ruské federace (RF). Jde především o aktivity Ministerstva průmyslu a obchodu a jeho institucí a agentur: ČEB, EGAP, CzechTrade, české instituce a agentury v zahraničí. Daná studie dále zvýrazňuje pozitivní vlivy transformace v Rusku na otevírání a stabilizaci podnikatelského prostředí. Pro české podnikatele může být orientačním zdrojem zmapování ruských regionů z hlediska investičního potenciálu a investičních rizik. Rovněž ve studii provedená SWOT analýza ruského trhu z pohledu českých firem může být informačním zdrojem při vstupu na trh RF. Klíčová slova: Proexportní podpora, investiční potenciál, investiční rizika, regionální rozdíly, aliance, inovace průmyslu, infrastruktura

R

uská federace se svými více než 140 miliony obyvatel představuje velice významný trh, což si uvědomuje většina západních a naštěstí v posledních letech i českých firem. Cesta pronikání českých firem na ruský trh je cestou zvyšování konkurenceschopnosti těchto firem, jejich produktů, jejich obchodních a platebních podmínek, konec konců zvládnutí profesionálního marketingového přístupu k těmto specifickým trhům. Ke konkurenceschopnosti firem v posledních letech přispívá koncepce a realita proexportní politiky vlády České republiky. 1. Formy, nástroje a institucionální zajištění podpory českých podnikatelů na ruském trhu Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR se ve svých opatřeních a nástrojích již několik let opírá o vypracovanou Strategii prosazování obchodně-ekonomických zájmů ČR v RF. Strategie MPO zdůrazňuje následující cíle při pronikání na ruský

MPO ČR: Strategie prosazování obchodně-ekonomických zájmů České republiky v Ruské federaci. Březen 2005.


85

Hakob Samsonyan

trh, a to jednak z hlediska českých firem, ale i celkových pozitivních dopadů na českou ekonomiku:  Vytváření příznivých podmínek pro dynamický růst vývozu zboží, služeb a investic cestou zlepšení konkurenceschopnosti a zvýšení přítomnosti českých subjektů na ruském trhu.  Dosažení rovnovážnějšího vývoje vzájemných obchodních vztahů a postupného snižování záporného salda obchodní bilance ČR. Strategie se opírá jak o obchodně-politické předpoklady, tak o formování institucí a nástrojů k dosažení výše uvedených cílů. Obchodně-politické předpoklady jsou dány příslušnými dokumenty a instrumenty Evropské unie ve vztahu k Ruské federaci, především jde o naplňování Dohody a partnerství o spolupráci všemi členy EU a tedy i Českou republikou. Dále pak jde o naplňování bilaterální Dohody o hospodářské, průmyslové a vědeckotechnické spolupráci mezi Českou republikou a Ruskou federací. Důležitou institucí pro aktuální naplňování cílů je bilaterální Mezivládní komise pro hospodářskou, průmyslovou a vědeckotechnickou spolupráci. Postupné dosahování cílů Strategie konec konců závisí na praktických podnikatelských krocích českých firem na ruském trhu, jimž vládní Strategie vytváří potřebné zázemí zřízením a podporováním odpovídajících finančních, pojišťovacích a informačních institucí. Obecněji lze cestu k naplňování cílů Strategie charakterizovat jako cestu politického dialogu, aktivní ekonomické diplomacie pro vytváření obchodně-politického prostoru pro české vývozce a investory. Zároveň si je česká strana vědoma toho, že z členství v Evropské unii i pro ni vyplývá podpora integrace Ruské federace do globálních hospodářských struktur. Tato integrace přinese do vzájemných vztahů transparentnost, nediskriminaci, odstraňování restriktivních obchodních opatření, dodržování principů hospodářské soutěže. Přehled poskytovaných služeb pro české exportéry a investory v Ruské federaci

 





Státní podpora financování a pojišťování vývozu: činnost České exportní banky, a.s. (ČEB); činnost Exportní garanční a pojišťovací společnosti, a.s. (EGAP). OEÚ ZÚ Moskva: meziresortní spolupráce – obchod, finance, průmysl, doprava, zemědělství, věda a technologie; regionální spolupráce (prioritní regiony) – mise, veletrhy, výstavy;

OEÚ ZÚ = Obchodně ekonomický útvar Zastupitelského úřadu; OK = obchodní konzulát; GK = generální konzulát.

86

Rusko jako strategický trh pro české exportéry a investory 

  

identifikace a pomoc při řešení problémů firem – celní odbavení, certifikace, daně; projekty – podpora na vyšší úrovni, tendry, společné podniky; sledování ekonomicko-politického a legislativního vývoje v Ruské federaci; mezivládní komise, pracovní skupiny.

Obchodní konzulové (OK)2 GK2 Jekatěrinburg a Sankt-Petěrburg (od roku 2005):  pracovní skupiny (regionální);  regionální spolupráce; projekty – podpora v rámci regionálních kompetencí, trendy, společné pod mínky;  identifikace a pomoc při řešení problémů firem – celní odbavení, certifikace, daně;  kanceláře CzechTrade (Moskva, Sankt-Petěrburg, Jekatěrinburg);  poskytování informací o možnostech vstupu na ruský trh;  asistence při vstupu na ruský trh a získávání zakázek;  aktivní pomoc exportérům při realizaci vlastních exportních aktivit;  zpracování poptávek a obchodních příležitostí od ruských firem. Návaznost aktivit v ČR na instituce na území RF, poskytující služby pro české exportéry při vstupu na ruský trh, vyjadřuje následující přehled:

Instituce a složky podporující české exportéry při vstupu na ruský trh Instituce poskytující služby pro české exportéry do RF v ČR

Složky poskytující služby pro české exportéry do RF v zahraničí

Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR

Obchodně-ekonomický úsek Velvyslanectví ČR v RF v Moskvě

Ministerstvo zahraničních věcí ČR

Obchodní konzulové Generálního konzulátu: Sankt-Petěrburg, Jekatěrinburg

Česká agentura na podporu obchodu (CzechTrade) Exportní garanční a pojišovací společnost

Honorární konzulové Honorárního konzulátu: Chanty-Mansijsk, Nižnij Novgorod

Česká exportní banka

Zastoupení České exportní banky v Moskvě

Hospodářská komora ČR

Český dům v Moskvě

Komora pro hospodářské styky se SNS

Kanceláře CzechTrade: Moskva, Sankt-Petěrburg, Jekatěrinburg

Pramen: MPO, Strategie prosazování ekonomických zájmů ČR v RF, 2005.


87

Hakob Samsonyan

Úvěrová podpora českých exportérů na ruském trhu – aktivity ČEB Úvěrová pomoc pro exportéry je v řadě případů pro realizování exportního záměru rozhodující. Jen malé procento exportérů disponuje dostatečným kapitálem pro financování svého exportu. Institucí k tomuto účelu státem založenou je Česká exportní banka, a.s., stoprocentně vlastněná státem. Veškeré aktivity ČEB jsou plně v souladu s pravidly WTO, příslušnou dohodou OECD (Conensus) a směrnicemi EU. Objemově největší aktivity České exportní banky v posledních letech směřují právě do Ruska, dalších zemí SNS a zemí rozvojových. K 31. 12. 2006 představoval podíl Ruska na úvěrech poskytovaných Českou exportní bankou českým vývozcům téměř 25 % z celkových úvěrů, v dalších letech tento podíl rostl téměř o 30 %. „Program rozvoje a obnovy hospodářství RF pro příští léta počítá s modernizací až 50 % celkové výrobní základny, což zejména s ohledem na obnovu od nás do Ruska dříve tradičně vyvážených strojů a zařízení představuje šanci pro české podniky. Česká exportní banka má zkušenosti s financováním vývozu technologií i výstavby či rekonstrukce velkých závodů a v komoditní struktuře státem podpořeného vývozu, který financuje, převládají zařízení na výrobu elektřiny, dopravní a přepravní technika a různá strojírenská zařízení a výrobky včetně investičních celků neenergetického charakteru. Lze proto oprávněně předpokládat, že Česká exportní banka při realizaci zmíněné šance českých exportérů nebude chybět. Při rekonstrukci velkých výrobních závodů i výstavbě nových je zapotřebí především středně- a dlouhodobého financování. Ruské banky, nabízející financování, sice v posledních letech výrazně snížily úrokové sazby, jejich krátkodobé zdroje však zatím ještě neumožňují (až na výjimky) financování delší než tříleté.“ Hlavní produkty ČEB využitelné na podporu vývozu – pro ruský trh platí stejné podmínky, jako pro trhy ostatní:  vývozní úvěry:  dodavatelské,  odběratelské,  refinanční;  předexportní financování formou přímých úvěrů výrobci – budoucímu vývozci;  neplatební záruky za vývozce; úvěry na financování investic českých podnik. subjektů v zahraničí;   zprostředkování dotace části úrokových nákladů (rozdíly mezi úroky úvěrů poskytovaných ČEB a úrokovými náklady na úvěry od komerčních bank);  úvěry na financování prospekce trhu.

Podmínky a perspektivy pro uplatnění českého zboží a služeb na trhu RF. Corona Communications s.r.o. 2007, str. 13.

88


Složitá situace na ruském trhu (neprovázanost daňových, celních, devizových a dalších předpisů) přináší pro podnikatele a konec konců i pro financující banku řadu těžko řešitelných problémů. Např. český subjekt požaduje financování projektu, kde hraje roli generálního dodavatelé, jeho úloha není ve vlastní dodávce, nýbrž v koordinaci, supervizi projektu, v inženýrské činnosti. Za této situace české dodávky nepředstavují požadovaných 50 % hodnoty kontraktu – ČEB hledá partnery pro kofinancování, a to jak pro zahraniční subdodávky, tak pro dodávky místní (partnerství s ruskými bankami). Stále více se ukazuje při financování podnikatelských aktivit na ruském trhu potřeba zapojení ČEB již do přípravy exportního kontraktu. Jde o minimalizaci rizik, jimž je vystaven jak vývozce, tak i financující ČEB. ČEB má uzavřeny rámcové úvěrové smlouvy s následujícími ruskými bankami:  Avandgard Bank;  Rasselchozbank;  Bank Moskvy;  Pervyj Češsko-Rossijskij bank;  Transcreditbank;  Vněšekonombank. Financování je možné nejen přes centrály těchto bank, ale i na požádání v pobočkách těchto bank v regionech ruských partnerů českých vývozních firem. Státní podpora vývozu formou pojištění EGAP, a.s. pro podnikání v Ruské federaci Státní angažovanost při poskytování úvěrů českým exportérům je posílena vázaností poskytnutí úvěru Českou exportní bankou, a.s. s pojištěním vývozních rizik českou společností EGAP (Exportní garanční a pojišťovací společnost a.s., stoprocentně vlastněnou českým státem). Pokud jde o ruský trh, tak množství rizik je poměrně značné, což sebou nese pro české podnikatele značnou náročnost na znalost trhu i na analýzu všech rizik s podnikáním spojených. EGAP svými profesionálními aktivitami usnadňuje českým vývozcům přístup zejména na ty zahraniční trhy, které jsou vysoce rizikové a tržně nepojistitelné – což je v řadě případů právě ruský trh. S pojišťováním českého exportu do RF má EGAP dlouholeté zkušenosti a v současné době může klientům nabídnout přístupy a nástroje, které jsou často základním předpokladem úspěšné realizace vývozních kontraktů. Pojistné produkty EGAP lze charakterizovat následujícím přehledem:  pojištění krátkodobého vývozního dodavatelského úvěru;  pojištění středně a dlouhodobého vývozního dodavatelského úvěru;


89

Hakob Samsonyan

pojištění vývozního odběratelského úvěru; pojištění úvěru na předexportní financování výroby; pojištění investic českých právnických osob v zahraničí;  zajištění úvěru na financování českých právnických osob v zahraničí;   pojištění úvěru na financování prospekce zahraničních trhů;  pojištění proti riziku nemožnosti splnění smlouvy a vývozu;  pojištění bankovních záruk u exportního kontraktu. Jako nový typ pojištění, který poskytuje EGAP na ruském trhu, je pojištění krátkodobého dodavatelského úvěru (se splatností do jednoho roku) proti riziku nezaplacení, a to na tržním principu, jako krátkodobé pohledávky v rámci EU. Toto pojištění poskytuje dceřiná společnost EGAP – Komerční úvěrová pojišťovna EGAP. Poskytování tohoto produktu při úvěrování vývozu do Ruska je odrazem zlepšování ekonomicko-politického prostředí v Rusku. Dnes patří Rusko mezi země se standardním rizikem, což jej řadí mezi země komerčně pojistitelné. K vývozním aktivitám českých firem v RF, které se bez pojištění EGAP prakticky neobejdou, patří:  vývoz větších dodavatelských celků a investičních souborů;  přímé zahraniční investice;  společné obchodní a dodavatelské aktivity českých a ruských společností ve třetích zemích, např. v Indii, Číně, Mongolsku, dalších zemích SNS;  obchodní služby zabezpečující dodání a financování komplexních dodávek z českých zdrojů v kombinaci s dodávkami z jiných vyspělých zemí, např. z Německa, Rakouska. Nejčastějším pojistným produktem EGAP na ruském trhu je pojištění odběratelského úvěru, který poskytla banka českého vývozce (ČEB) bance ruského kupujícího. V poslední době ruští dovozci stále častěji usilují o to, aby se stali sami dlužníky zahraniční banky a mohli tak vynechat z transakce banky místní. To znamená pro ruskou firmu vyhnout se vysokým přirážkám domácích bank, které zvyšují náklady dovozce. I takovéto přímé pojišťování rizika ze strany kupujícího EGAP na ruském trhu úspěšně zvládá. Na druhé straně lze konstatovat, že nyní již v řadě případů sehrávají ruské banky vysoce pozitivní roli. Ruská banka má obvykle lepší přehled a kontrolu nad ruským kupujícím. Neocenitelné služby může domácí ruská banka poskytnout při řízení a vedení tzv. vázaných účtů. „V poslední době se čeští exportéři setkávají s rostoucími požadavky ruských partnerů na komplexnost nabídek, tzn. že kromě klasické komerční nabídky je nezbytné umět nabídnout také odpovídající financování a jeho pojištění. Tyto požadavky se objevují především v souvislosti s výběrovými řízeními a bez jejich splnění není možné v tvrdé konkurenci uspět, neboť pro ruskou stranu obvykle znamenají výrazné zlevnění úvěrových zdrojů.“  

Podmínky a perspektivy pro uplatnění českého zboží a služeb na trhu RF. Corona Communications, 2007, str. 31.

90


CzechTrade – Česká agentura na podporu obchodu a její aktivity na trhu RF Kromě financování a pojišťování rizik při vstupu na ruský trh, vzhledem k jeho strukturální složitosti, lokální diferencovanosti příp. i vysokému stupni administrativní zátěže, jsou mimořádně důležité služby v oblasti informační podpory, poradenství asistence při navazování kontaktů. Pro zajišťování těchto služeb pro exportéry jsou důležité aktivity agentury CzechTrade (zřídilo MPO ČR). Co do šíře a kvality poskytovaných informačních a poradenských služeb je tato agentura hodnocena jako obdoba úspěšně fungujících agentur v zemích EU. V roce 2002 získala agentura CzechTrade certifikát systému kvality managementu jakosti ISO. Služby nabízené českým exportérům agenturou CzechTrade lze členit na:  informace a exportní příležitosti;  exportní vzdělávání; služby v zahraničí;   dotační programy. Podle stručné charakteristiky, kterou o svých aktivitách podává sama agentura na internetových stránkách (www.czechtrade.cz), jde o následující:  „Pomáháme překonat červenou pro export“  příprava na export, informační, asistenční a vzdělávací služby.  „ Oranžová pro rychlý výběr“  zhodnocení a výběr trhu.  „Zelená pro vývoz investic a služeb“  asistenční služby při vstupu a působení firmy ve vybraném teritoriu.  „Modrá pro další úspěch“  zprostředkování, vyhledávání nových obchodních či investičních příležitostí. Užitečnou, systematicky poskytovanou službou pro exportéry či potencionální exportéry je zveřejňovaný a denně aktualizovaný soubor informací o poptávkách, trendech, exportních příležitostech dle zemí i dle sektorů. Tuto mapu exportních příležitostí poskytuje CzechTrade zdarma na portálu Businessinfo.cz. Pro informace o ruském trhu bylo na mapě exportních příležitostí v roce 2007 zveřejněno 177 informací (33 ze sektoru strojírenství, 23 ze sektoru životní prostředí, voda, 12 z oblasti elektronika a elektrotechnika a další). Na mapě exportních příležitostí mohou firmy, zajímající se o ruský trh, zjistit konkrétní sektorové příležitosti i základní charakteristiku vnitro i zahraničně ekonomické a politické orientace země. Kromě celkových charakteristik jsou na portálu Busi

Kuličková, I.: Aktivity společnosti CzechTrade v oblasti česko-ruských obchodních vztahů. VŠE Praha, 2008, str. 46.

Materiály CzechTrade.


91

Hakob Samsonyan

nessinfo.cz velmi cenné pro firmy, orientované na Rusko, informace o možnosti investic ve zvláštních ekonomických zónách, účasti na státních zakázkách, prioritně sledované regiony. Z celého spektra aktivit agentury CzechTrade lze zjistit intenzivní zájem českých podnikatelů o podmínky a příležitosti v Ruské federaci. Např. z činnosti Exportního klubu CzechTrade lze jmenovat uspořádaná oborová setkání: „Obchodní příležitosti strojírenských oborů v Belgii, Lotyšsku, Nizozemsku a Rusku (2003), dále v roce 2006 konferenci „Jak úspěšně exportovat do rozvojových teritorií: Čína, Indie a Rusko“, v roce 2007 exportní seminář „Jak úspěšně obchodovat se SNS“. Vzhledem k velkému zájmu českých firem o ruský trh se konala v letech 2007 a 2008 řada odborných seminářů zaměřených specielně na Rusko. Za nejvíce navštívený seminář (v roce 2007) lze označit seminář na téma „Technické požadavky na výrobky vyvážené na ruský trh“. V posledních letech CzechTrade provedl důležité inovační kroky zřízením svých kanceláří v zahraničí, v Rusku jde o kanceláře v Moskvě, Sankt-Petěrburgu a Jekatěrinburgu. Služby kanceláří CzechTrade mohou výrazně pomoci při vstupu českých firem na ruský trh, zejména pak v případě firem na ruském trhu začínajících. Jde o mapování teritoria, zákazníků, podmínek podnikání, a to vše dle individuálních potřeb exportéra. Kancelář může pomoci nejen vyhledat, ale i oslovit, kontaktovat vhodné partnery. Po několika letech působení ruských kanceláří v Rusku lze hodnit tyto aktivity velmi pozitivně, a to jak co do efektů pro české exportéry, tak podle finančního příjmu pro agenturu. Výsledky hodnocení úspěšnosti zahraničních kanceláří CzechTrade (podle velikosti dosaženého exportu klientů) vynesly kanceláře v Rusku na první místo ze současného celkového počtu 33 kanceláří ve 30 zemích. V posledním hodnocení se na první místo dostala kancelář v SanktPetěrburgu, na druhé místo pak kancelář v Moskvě a na páté pozici se umístila kancelář v Jekatěrinburgu. Zahraniční kancelář CzechTrade v Sankt-Petěrburgu byla otevřena v roce 2001 (první zahraniční kancelář v Rusku), je zaměřena na trh Sankt-Petěrburgu, přilehlé Leningradské oblasti i na okolních 9 subjektů Ruské federace Severozápadní federální oblasti. Příležitosti pro české exportéry jsou zejména v následujících oborech: automobilový průmysl, stavebnictví, strojírenství, investiční celky, energetika, voda, životní prostředí. Zahraniční kancelář CzechTrade v Moskvě byla otevřena v roce 2003, nabízí služby českým exportérům v hlavním městě RF, v Moskevské oblasti a dalších 16 subjektech spadajících do Centrálního federálního okruhu. Oborové priority pro české podnikatele v oblasti působnosti této kanceláře jsou: strojírenství, stavebnictví, energetika, užitkové sklo a bižuterie, voda, odpady, životní prostředí. Zahraniční kancelář CzechTrade v Jekatěrinburgu zahájila svou činnost v roce 2003, je zaměřena na podporu českých exportérů seskupených do obo92


rových aliancí v Uralském federálním okruhu zejména v oblasti Sverdlovsk. Celá oblast Uralu představuje rozsáhlou průmyslovou základnu se značným nerostným bohatstvím (ropa, plyn, železná ruda, barevné kovy – tedy těžba surovin, metalurgie, těžké strojírenství). Do sítě CzechTrade patří kromě zahraničních kanceláří také kanceláře v regionech ČR. V současné době pracuje v České republice třináct regionálních kanceláří (REM – regionální exportní manažer) v jednotlivých českých krajích. CzechTrade spolupracuje v ČR s řadou institucí, které jsou přímo či nepřímo angažovány na podpoře českého podnikání v Ruské federaci. Jde např. o spolupráci s Hospodářskou komorou, Svazem průmyslu a dopravy ČR, Asociací exportérů, ČEB a EGAP. K partnerům CzechTrade patří např. dále Young, UniCreditBank, OREA. V roce 2006 byla agenturou CzechTrade formulována následující základní pravidla vstupu na ruský trh:  Nemyslíme si, že ruský trh je místo, kde lze prodat vše a navíc bez výraznějšího přičinění. Uvědomujeme si, že ruský trh je náročnější než evropský.  Chceme aktivně vstoupit na ruský trh. Toto rozhodnutí nás bude stát čas a finance.  Uvědomujeme si překážky bránící vstupu na trh (legislativa, celní bariéry, certifikace apod.). Bez GOSTu nebo oficiálního osvědčení, že GOST není vyžadován, nelze zboží do RF vyvézt a to bez ohledu na to, že prošlo západoevropským certifikačním řízením.  Máme představu o konkurenci na ruském trhu. Jsme schopni identifikovat vlastní konkurenční výhodu.  Umíme nabídnout adekvátní obchodní podmínky (logistika, platby, financování, marketing, servis atd.).  Umíme identifikovat cílový segment (nikoliv přístup: „Kdokoli, kdo koupí“). Máme profesionálně připravené informační a propagační materiály v rušti ně včetně webových stránek. Komunikujeme v ruštině a jednáme aktivně (pasivní obchodování „od stolu“  či zasílání dopisů či e-mailů a nabídek bez aktivního ověřování je v ruských podmínkách neefektivní).  Jsme ochotni cestovat do teritoria.  Jsme schopni se kvalitně prezentovat na obchodním jednání. Umíme využít získané kontakty (z veletrhů, z kontaktů předjednaných  CzechTrade).

Gelbič, J.: ZK CzechTrade Jekatěrinburg, 2006.


93

Hakob Samsonyan

2. Hodnocení ruského trhu z hlediska jeho silných či slabých stránek, jeho příležitostí či ohrožení České firmy si uvědomují, že ruský trh je trhem perspektivním a dnes už i trhem solventním. Má ovšem řadu svých specifik, problémů, složitostí, takže pro úspěšné působení na tomto trhu nutno znát jeho náročnost, kvalitativní vlastnosti, a jeho charakteru umět správně využít. Váhat dnes nad vstupem na ruský trh může v budoucnosti znamenat složitější finančně náročnější pronikání, konkurenční prostředí výrazně narůstá. Následující hodnocení čerpá z řady prací včetně materiálu MPO ČR, které se na základě přístupů SWOT analýzy pokoušejí zmapovat ruský trh, a to jak z hlediska současné situace, tak v dlouhodobějším výhledu. Silné stránky pro českého exportéra:  výhodná výchozí pozice jako výsledek dlouholeté tradice včetně schopnosti komunikace v ruském jazyce;  stále ještě dobré jméno ČR a českých výrobků mezi ruskými spotřebiteli;  relativní pružnost českého průmyslu adaptovat se na požadavky ruského trhu při garantování vztahu parametrů výrobků k ceně;  v poslední době se objevuje intenzivněji i schopnost českých exportérů kombinovat vývoz výrobků s výrobní a technologickou kooperací i schopnost investičně se podílet, příp. zakládat společné podniky;  relativně dobrá znalost lokálních specifik;  možnost sehrávat roli mostu mezi EU a RF (např. účastí ve společných podnicích s partnery z Ruska i z některé západoevropské země); schopnost předávat a využívat zkušeností z restrukturalizace českého prů myslu a zkušenosti ze spolupráce se zahraničními investory v ČR; možnost využívat různých forem státní proexportní podpory ČR v relaci  k ruskému trhu;  dobrá institucionální spolupráce na centrální úrovni – aktuální aktivity Mezivládní komise pro obchodně-ekonomickou a vědecko-technickou spolupráci mezi ČR a RF. Slabé stránky českého exportéra:  nedostatečná informovanost o možnostech podnikání na ruském trhu včetně určitých přetrvávajících předsudků z minulých negativních zkušeností;  nedostatek domácí kapitálové vybavenosti a zároveň i nedůvěra ve spolupráci více českých firem za účelem pronikání na ruské trhy; u některých exportovaných výrobků nedostatky v inovační úrovni ve využití  vědecko-technických poznatků – a ruský trh je dnes trhem s vysokou konkurencí nabídky;

Strategie MPO, 2005.

94


rezervy využití pozitivního potenciálu v politické oblasti; nevyvážený obraz Ruska v českých médiích. Příležitosti na ruském trhu:  dynamika ekonomického růstu včetně probíhající restrukturalizace;  zlepšený stav veřejných financí a vůbec finančního sektoru;  pokračující liberalizace obchodu dle pravidel WTO; modernizace značně rostoucí výrobní základny v civilním průmyslu;   potřebný rozvoj infrastruktury dopravní, telekomunikační; nenasycenost trhu jak v oblasti výrobní spotřeby tak v oblasti konečné spo třeby a zároveň;  růst příjmů a tedy růst spotřebitelské poptávky včetně poptávky po dováženém zboží; zapojení českých investorů do technologické modernizace v oblasti těžby  ropy a dalších surovin;  záměr EK sjednat široce založenou dohodu o volném obchodu (FTA) mezi EU a RF. Hrozby pro české exportéry na ruském trhu  otazníky nad dlouhodobým růstem;  dosud poměrně vysoká míra zásahů státu do ekonomiky (administrativní překážky podnikání, veterinární a fytosanitární omezení pro zahraniční podnikající subjekty);  časté nedodržování principu národního zachování (dvojí ceny energií, dvojí ceny v dopravě apod.); regionální odlišnosti v legislativě včetně problémů s vymahatelností práva;  nedostatečná ochrana práv k duševnímu vlastnictví;  monopolní struktura, vysoká koncentrace trhů v řadě sektorů;   nízké kapitálové zázemí domácího bankovního sektoru;  problém korupce jako závažné ohrožení podnikání na ruském teritoriu, podle Transparency International se v posledních letech Rusko vysokým stupněm korupce nacházelo téměř na 130. místě ze souboru 163 zemí; pokud se firma dostane do sporu s ruským partnerem, existuje minimál ní naděje na kladný výsledek, je spíše přiznáno právo ruskému domácímu oponentovi. Některé práce věnované analýze možností či úspěšnosti podnikání na ruském trhu zmiňují následující nejčastější chyby český exportérů:10  absence strategického rozhodnutí o vstupu na ruský trh, výrobní, distribuční a finanční zabezpečení atd.;  

CPI – Corruption Perception Index – se zaměřuje na korupci ve veřejném sektoru a seřazuje země podle stupně vnímání korupce mezi úředníky veřejné správy a politiky.

10

Mostýn, M., Klausmann, A.: Češi vstupují na cizí trhy nedostatečně připraveni: Anketa Exportér, 2006, č. 28.


95

Hakob Samsonyan 

















neznalost překážek vstupu na trh – místní zvyklosti, legislativa, celní bariéry, podcenění specifičnosti místního prostředí; neznalost místní i zahraniční konkurence a tudíž neschopnost identifikovat vlastní výhody a přednosti; často nedostatečný důraz Čechů v konkurenčním střetu a nízké sebevědomí; neschopnost nabídnout adekvátní obchodní podmínky, např. při dodávkách větších technologických celků nejsou české firmy vždy schopny nabídnout kompletní dodávky a komplexní služby (často mezi českými firmami na ruském trhu příslovečná řevnivost, neochota se vzájemně sdružovat; neprofesionálně a nekvalitně připravené materiály (materiály nejsou předávány v ruštině, spíše v angličtině, často dokonce v češtině), neochota investovat do účinné reklamy, internetové prezentace; chybný způsob a četnost komunikace – Rusové chápou komunikaci jako vyjádření vážného zájmu o zákazníka; znalost ruštiny a ruského prostředí dříve patřila k největším výhodám českých firem na ruském trhu, dnes je tato stránka některými českými firmami podceňována, sázejí na anglický jazyk či špatnou ruštinu; neochota cestovat a pohybovat se v teritoriu, je podceněna osobní a aktivní přítomnost na místě podnikání; neschopnost kvalitně se prezentovat na obchodním jednání, spokojeno často s podceňováním obchodní a technické zdatnosti ruského partnera; nepřipravená prezentace na výstavách a veletrzích z hlediska následných kroků pro realizaci obchodních případů.

3. Investiční prostředí pro české investory v Rusku Významným signálem pro zahraniční firmy usilující o vstup na ruský trh je otevírání ruské ekonomiky pro zahraniční investory. V minulosti nebylo Rusko schopno dlouhodobě přilákat přímé zahraniční investice v objemu, který by odpovídal potřebám ruské ekonomiky. Názory některých odborných médií, která se věnují hodnocení atraktivnosti zemí pro zahraniční investory, hovoří o nedostatečné motivaci přilákat zahraniční investory do Ruska jako určité charakteristice, která provázala Rusko i v dávné minulosti a to dlouhodobě.11 11

OECD Report, Attracting FDI for Russia’s Modernization, 2002, Saint Petersburg. “The factors responsible for the comparatively low level of FDI inflows in Russia are on the whole not different from those depressing domestic investment. Why has there been so little foreign investment and what needs to be done to change this in the coming decade? One, perhaps cynical, explanation is that Russia may not really want foreign investment, and has only paid lip-service to the principle in order to gain the backing of foreign governments and international financial institutions. Russia‘s history, not just in the Soviet period but going back centuries, has been one of isolation from the

96


Důvody pro váhání zahraničních investorů při vstupu do RF v období transformace byly nepochybně v ekonomické a politické nestabilitě. I když i v současné době je celkový objem PZI do Ruska podstatně nižší ve srovnání s jinými zeměmi, situace se začíná měnit a Rusko se v očích zahraničních investorů stává stále více atraktivní.12 Vývoj zahraničních investic do Ruska v letech 2000–2007 je zachycen v následující tabulce (Tab. č. 1).

Tab. č. 1: Vývoj zahraničních investic do RF, v mil. USD a v %

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

Zahraniční investice celkem

10958

14258

19780

29699

40509

53651

55109

120941

4429

3980

4002

6781

9420

13072

13678

27797

z toho: Přímé investice Portfolio investice

145

451

472

401

333

453

3182

4194

Ostatní investice

6384

9872

15306

22517

30756

40126

38549

88950

Zahraniční investice celkem

100,0

130,1

138,7

150,1

136,4

132,4

102,7

219,5

z toho: Přímé investice

100,0

89,9

100,6

169,4

138,9

138,8

104,6

203,2

Portfolio investice

100,0

311,0

104,7

85,0

83,0

136,0

702,4

131,8

Ostatní investice

100,0

154,6

155,0

147,1

136,6

130,5

95,3

232,6

Meziroční růst v %

Pramen: Sestaveno autorem dle Rosstat, investice v Rusku, Moskva, 2007.

Předchozí uvedené údaje dokládají zvýšenou dynamiku přílivu zahraničních investic do Ruska v posledním desetiletí. V r. 2007 se celkový objem zahraničních investic zvýšil oproti r. 2000 110x, samotné přímé zahraniční investice se v r. 2007 zvýšily téměř 63x proti r. 2000. Z celkových zahraničních investic představují největší podíl investice ostatní, a sice 73,5 %; podíl přímých zahraničních investic z celkových zahraničních investic do Ruska v r. 2007 činí cca 23 %. Lze West and distrust of the outside world. Peter the Great sought to open a “window to the west” by building Saint Petersburg, where we meet today. But the German, Dutch and Italian specialists who were invited to Russia to assist in this venture were kept segregated from Russian society and, when their task was done, few were encouraged to stay on. During the communist period, foreign companies sold plants to the Soviet trading monopoly, but once the plants were built and commissioned, the foreign specialists who built them were no longer welcome. It takes time for attitudes to change. Many members to today‘s Duma distrust foreigners per se and believe their only purpose in investing in Russia is to rob the country of its riches by making quick profits, and shifting them abroad. However, there is an enlightened segment of leadership in Russia, which does not share this view, but to the contrary, recognises that there are enormous benefits Russia can and should derive from FDI.” 12

Agentura Moody poprvé od zahájení reforem v Rusku zvýšila rating Ruské federace do investiční kategorie.


97

Hakob Samsonyan

tedy konstatovat, že největší příliv zahraničních investic do Ruska je ve formě čerpání zahraničních úvěrů, na druhém místě jsou přímé zahraniční investice a nejmenší podíl činí investice portfoliové – v r. 2007 představují 3,5 % celkového přílivu zahraničního kapitálu do Ruska. Největšími zahraničními investory do Ruska jsou: Kypr, Nizozemsko, Velká Británie, Lucembursko, Německo. Deset největších investorů tvoří 84 % celkových PZI do Ruska.13 Většina přímých zahraničních investic směřuje do palivoenergetiky, potravinářského průmyslu, obchodu, hotelnictví a dopravních služeb. Investiční atraktivita regionů Ruské federace Při pohledu na velikost ruského trhu a rozdílné podmínky podnikání v jednotlivých regionech Ruska (celkový počet regionů 89) je zřejmá potřeba zúžení záběru při hodnocení možností pro české exportéry a investory. Strategie prosazování obchodně-ekonomických zájmů ČR v RF (MPO ČR) vytipovala následující regionální priority:  Centrální federální okruh: Moskva, Moskevská oblast, Belgoradská oblast, Vladimirská oblast, Voroněžská oblast, Orlovská oblast;  Severozápadní federální okruh: Sankt-Petěrburk, Leningradská oblast, Republika Korélie, Archangelská oblast, Vologodská oblast, Kaliningradská oblast, Republika Komi;  Jižní federální okruh: Krasnodarský kraj, Stavropolských kraj, Volgogradská oblast, Rostovská oblast;  Povolžský federální okruh: Nižegorodská oblast, Republika Baškortastán, Republika Tatarštin Orenburská oblast, Samarská oblast;  Uralský federální okruh: Sverdlovská oblast, Ťumeňská oblast, Čeljabinská oblast;  Sibiřský federální okruh: Novosibirská oblast, Krasnojarský kraj, Irkutská oblast, Kemerovská oblast, Omská oblast;  Dálnovýchodní federální okruh: Kamčatská oblast, Republika Sacha (Jakutsko), Přímořský kraj. Jako průvodce českého investora po ruských regionech může posloužit i ratingové hodnocení investičního klimatu regionů, které je systematicky prováděno ruskou národní ratingovou agenturou Expert RA. „Všichni, kdo Rusko skutečně znají, tvrdí, že je zemí tak velkých ekonomických kontrastů mezi jednotlivými regiony, že bez ohledu na krizi si může každý investor vybrat region v souladu se svým chápáním přijatého rizika a zisku“ (Kubeš, B.: Ratingové hodnocení investičního klimatu v RF. Ekonom č. 13, 2000). 13

Materiály zastupitelského úřadu ČR v Moskvě.

98


Metodika hodnocení investičního klimatu regionů RF agentury Expert14 spočívá ve vyhodnocení celého souboru informací: základní makroekonomické, sociálně-demografické a další. Na jejich základě jsou seřazeny regiony do pořadí atraktivit. Jako dva důležité indikátory, k nimž hodnocení směřuje (i když soubor vypočtených indikátorů je rozsáhlý) jsou sledovány:  Investiční potenciál:  vysoký (číselně 1),  střední (2),  vysoký (3).  Investiční riziko:  nízké (označeno A),  střední (B),  vysoké (C). Celkové hodnocení investičního klimatu regionu je výsledkem kombinace číslice (označení potenciálu) s písmem (rating). Výsledky zúžené na příslušné indikátory pro 20 nejlépe hodnocených regionů jsou uvedeny v tabulce č. 2. K charakteristice pozice jednotlivých regionů dle indexu investičního klimatu (spojení investičního potenciálu s investičním rizikem) je možno doplnit následující:  Typ 1A – Maximální potenciál a minimální riziko, tyto regiony jsou označovány jako ruská elita; v roce 1999 sem patřila Moskva, Moskevská oblast a Sankt-Pětěrburk; v letech 2003–2004 mezi tuto elitu je zařazena i Sverdlovská oblast a Chanty Mansijský autonomní okruh.  Typ 2 A – Střední potenciál a minimální riziko, tyto regiony jsou strukturálně vyrovnané a přitažlivé pro investory, na konci 90. let byly takto charakterizovány: Belgorodská oblast a Tatarstan, v pozdějších letech se zejména Belgorod posunuje ve značné míře pod první dvacítku (3 B 1).  Typ 3 A – Nízký potenciál a nízké riziko – sem patřil koncem 90. let Kaliningrad a Novgorod; spolupráce s Kaliningradskou oblastí z české strany začala v r. 1997, v dané oblasti je však již přítomna německá, polská i ruská konkurence.  Typ 1 B – Vysoký potenciál a mírné riziko – Sverdlovská oblast.  Typ 2 B – Střední potenciál a mírné riziko – tyto regiony mají největší šance k úspěšnému vývoji a mají potenciál vytvořit kostru domácí ekonomiky.

14

Ekonom č. 13/2000, Průvodce českého investora po ruských regionech.


99

Hakob Samsonyan

Tab. č. 2: Hodnocení regionů Ruské federace s nejvyšší investiční atraktivitou

Pořadí

Název oblasti, republiky, kraje (regionu)

1999 investiční klima

Název oblasti, republiky, kraje (regionu)

2003–2004 investiční klima

1.

Moskva

1A

Moskva

1A

2.

Sankt-Petěrburk

1A

Moskevská oblast

1A

3.

Moskevská oblast

1A

Sankt-Petěrburk

1A

4.

Belgorodská oblast

2A

Sverdlovská oblast

1B

5.

Tatarská republika

2A

Chanty-Mansijský aut. okruh

2B

6.

Novgorodská oblast

3A

Leningradská oblast

2B

7.

Kaliningradská oblast

3A

Krasnodarský kraj

2B

8.

Sverdlovská oblast

1B

Volgogradská oblast

2B

9.

Leningradská oblast

2B

Rostovská oblast

2B

10.

Nižegorodská oblast

2B

Baškortanská republika

2B

11.

Voroněžská oblast

2B

Tatarská republika

2B

12.

Volgogradská oblast

2B

Nižegorodská oblast

2B

13.

Samarská oblast

2B

Permská oblast

2B

14.

Saratovská oblast

2B

Samarská oblast

2B

15.

Krasnodarský kraj

2B

Saratovská oblast

2B

16.

Rostovská oblast

2B

Jamalo-Nenecký aut. okruh

2B

17.

Baškirská republika

2B

Čeljabinská oblast

2B

18.

Permská oblast

2B

Krasnodarský kraj

2B

19.

Čeljabinská oblast

2B

Kamerovská oblast

2B

20.

Kemerovská oblast

2B

Jakutská republika

2B

Poznámka: Hodnocení investičního klimatu je zde jako kombinace investičního potenciálu a investičního rizika. Pramen: Sestaveno autorem dle Příloha Ekonom č. 13/2000.

Další typy regionů se již nacházejí mimo první dvacítku, typ C znamená vysoké riziko při nízkém potenciálu. Nejhorší investiční klima mají regiony s nízkým potenciálem a extrémním rizikem – typ 3 D, takto je hodnoceno Čečensko a Ingušsko. Jako protipól k přehledu 20 investičně nejatraktivnějších regionů uvádíme 20 regionů RF s nejvyšším investičním rizikem v letech 1999–2000.

100


Tab. č. 3: Pořadí regionů RF s nejnižší investiční atraktivitou = investiční klima (investiční potenciál + investiční riziko) 1999–2000 Pořadí

Název

Investiční klima

58.

Marijská republika

3B2

59.

Kalmyská republika

3B2

60.

Astrachaňská oblast

3B2

61.

Adygejská republika

3B2

62.

Karbadinsko-balkánská republika

3B2

63.

Kurganská oblast

3B2

64.

Komi-Permjacký autonomní okruh

3B2

65.

Altajská republika

3B2

66.

Chakaská republika

3B2

67.

Tajmirský autonomní okruh

3B2

68.

Usť-Ordynský Burjatský autonomní okruh

3B2

69.

Jevrejská autonomní oblast

3B2

70.

Kamčatská oblast

3B2

71.

Sachalinská oblast

3B2

72.

Jamalo-Nenecký autonomní okruh

2C

73.

Magadanská oblast

3C2

74.

Ingušská republika

3D

75.

Čečenská republika

3D

76.

Koryakský autonomní okruh

3D

Pramen: Sestaveno autorem dle Příloha Ekonom č. 13/2000.

Poznámka z komentáře agentury Expert, RA:15 Zajímavé jsou závěry více než ročního průzkumu McKinsey Global Institute (pramen: ZÚ ČR v RF) v deseti odvětvích ruské ekonomiky. Úroveň ruského HDP na hlavu dosahuje podle průzkumu 15 % úrovně USA a úroveň produktivity práce 19 % americké úrovně. Překvapivě nízkou úroveň produktivity mají i nové provozy, kde se dosahuje 30 % americké úrovně. Studie dále uvádí, že v ruském průmyslu je 15 % pracovních sil nadbytečných, přičemž důsledná racionalizace by znamenala zkrácení počtu pracovních sil o dalších 20 %. Příčiny tohoto stavu jsou podle institutu následující: 1. neprovedená restrukturalizace; 15

Příloha Ekonom, č. 13/2000, komentář agentury Expert, R.A.


101

Hakob Samsonyan

2. nové provozy jsou buď příliš malé, nebo nejsou vybaveny soudobou technologií; 3. prakticky neexistují bankroty, neboť, řečeno slovy autorů, „snížení poptávky po produkci neodpovídá redukce kapacit a pracovních sil“, při poklesu produkce o 40-65 % se stavy pracovních sil snížily pouze o 10 %; 4. nevznikají nové kapacity v těch odvětvích, ve kterých by bylo možno dosahovat dobrých ekonomických výsledků – neotevírají se ani nová ropná naleziště. Experti docházejí k závěru, že 25 % průmyslových kapacit není účelné modernizovat, ale zbylé tři čtvrtiny mohou dosáhnout úrovně 65 % americké produktivity. V řadě případů by jednoduchá opatření zvýšila produktivitu několikanásobně. Základní příčinou, proč management nevyužívá možností jednoduché racionalizace, jsou podle institutu nerovné tržní podmínky. Nerovností je celá řada, a to v oblasti zdanění, nerovném přidělování pozemků a státních zakázek, dále existují různé ceny energií, a to i pro podniky jednoho odvětví, na jinak stejné podniky jsou dále kladeny různé administrativní požadavky a naopak stejný zákon bývá vykládán různým způsobem. Nerovné podmínky panují také v exportu. Deformované konkurenční podmínky zesilují disproporce v ekonomice a vedou bud ke zvýšení státních výdajů, nebo ke snížení daňových příjmů. Energetické subvence a daňové zápočty zase vedou k barteru, na nějž připadalo v roce 1998 v průmyslu a strojírenství 50 % obratu. Barter zase přímo vede ke zvýšení transakčních nákladů. Podle studie by odstranění nerovných podmínek umožnilo ruské ekonomice dosahovat 8% ročního růstu. Modernizace 75 % starých, ale životaschopných podniků by zvýšila produkci o 40 %, přičemž by spotřebovala investice ve výši 5 % HDP ročně. Odvětvové směrování přímých zahraničních investic do RF Problémem při otevírání ruské ekonomiky pro přímé zahraniční investory v prvním desetiletí ruské transformace bylo nejen pomalé tempo přílivu investic, ale i jejich strukturální zaměření. Dominantní podíl PZI směřoval a dosud směřuje do palivo-energetického komplexu a exportně-orientované surovinové báze a relativně méně PZI bylo orientováno do odvětví zpracovatelského průmyslu (viz Tab. č. 4). Po roce 2000 se odvětvový profil směrování zahraničních investic začíná mírně vyvíjet ve směru investování nejen do tradičních odvětví, nýbrž i do tzv. nových investičních odvětví: automobilový průmysl, výroba skla, těžba a zpracování dřeva, strojírenství, výroba spotřebního zboží. Výzvou pro uplatnění zahraničních investic v Rusku je enormní zastaralost výrobní základy, poddimenzované dopravní, telekomunikační a logistické struktury. Pochopitelně s roz102


vojem ekonomických aktivit uvnitř i vně RF je značný prostor pro profesionální služby bankovní, finanční, informační technologie.

Tab. č. 4: Přímé zahraniční investice do RF dle odvětví, v % z celku PZI Odvětví

1995

2001–2006

Palivoenergetický komplet

16,0

25,0

Zpracovatelský průmysl

21,7

23,0

5,8

17,0

32,5

6,0

Obchod Finanční sektor Ostatní

24,0

29,0

Celkem

100,0

100,0

Pramen: UNECE 1995, PricewaterhouseCoopers 2007.

Poznámka k vývozu kapitálu z Ruska Specifikem Ruska v komparaci s transformujícími se ekonomikami střední a východní Evropy je fenomén masivního odlivu ruského kapitálu do zahraničí v první etapě transformace. Motivací tohoto odlivu byly obavy z politické a ekonomické nestability. „Odliv kapitálu z Ruska však nebyl problém pouze počátku transformace. Mezi roky 2001 a 2004 dosáhly Ruské investice v zahraničí hodnoty cca 100 mld. USD. Tento fakt je dáván do souvislosti především s případem Jukosu a přesunem majetku ruských oligarchů do zahraničí. Deník Pravda v této souvislosti zmiňuje i vyjádření ředitele Expertního institutu Andreje Našchadina. Podle něj dokonce sama vláda nemá tendenci k zadržování kapitálu v zemi a jeho exportem se snaží omezit inflační tlaky.“16 Investiční výhledy pro české firmy na trhu RF Současné makroekonomické a mikroekonomické prostředí, které se již ve střednědobém horizontu utváří v RF, je příznivé pro příliv přímých zahraničních investic z ČR do RF – je možno hovořit o podpoře tohoto přílivu, včetně podpory organizování výrobních kooperací, společných výrob a zakládání společných podniků. Centrální orgány RF i regionální orgány tuto tendenci podporují. Pro české 16

Materiály CzechTrade.


103

Hakob Samsonyan

firmy je žádoucí, aby s tímto trendem ve svých záměrech počítaly. Bez seskupování firem a financí mají malé a střední podniky malou šanci uspět na ruském trhu. Se sdružováním českých firem k zajišťování ucelené nabídky produktů pro malý trh již existují pozitivní zkušenosti:  Czech Water Alliance – sdružuje firmy nabízející prospekci a těžbu vody, dodávky pro úpravu vody, čističky; Česká dobývací technika – sdružuje firmy pro zařízení v sektoru těžby;   Alta, a.s. Brno – projekty komplexních dodávek technologií pro řadu průmyslových odvětví.

Tab. č. 5: Oficiální vývozní aliance agentury CzechTrade Název vývozní aliance

Zaměření

Aliance Strojírenské Technologie

Technologie

Bohemia Line

Dřevoobráběcí stroje

CDT – Česká dobývací technika

Zařízení pro těžbu a úpravu nerostných surovin

CID&1 – Czech Industrial Design and Innovation

Aplikace českého designu v průmyslové výrobě

CPU – České povrchové úpravy

Povrchové úpravy materiálů

CSA – Czech Space Alliance

Technologie pro kosmický průmysl

CSVA – Czech Silicon Valley Alliance

Polovodičový průmysl

CWA – Czech Water Alliance

Vodní hospodářství

CWT – Czech Water Technologies

Technologie úpravy vody

Czech Communication Group

Telekomunikace

Czech Energy Team

Průmyslové elektrotechnologie

Czech Helath & Safety Alliance

Prostředky pro likvidace havárií živelných pohrom a následků použití CBRN

Czech ICT Aliance

Informační technologie

Czech NBC Team

Ochranné pracovní prostředky

Czech Power Team

Energetika

Czech Valves Aliance

Průmyslové armatury pro energetiku

Fashion Point Alliance

Módní návrhářství

Metalpromtechnika

Elektrotechnika

KERMET

Žáruvzdorné materiály

Pramen: Materiály CzechTrade.

104


Agentura CzechTrade je institucí, která v rámci své proexportní podpory koordinuje a napomáhá formování vývozních aliancí, z nichž se již řada úspěšně prosazuje na ruském trhu. Z teritoriálního hlediska se ukazuje jako prioritní orientace nikoli „federální Moskva“ (i když jako soustředění federálních institucí RF má nezastupitelnou roli), nýbrž jednotlivé regiony či oblasti. Až dosud kumulovaně do konce roku 2007 směřovaly české investice do zpracovatelských odvětví ruské ekonomiky (více než 40 mil. USD), těžby nerostných surovin (cca 38 mil. USD) a do finančního sektoru (více než 25 mil. USD).17 Největší dosavadní českou investicí v Ruské federaci představuje vstup ŠKODA Holding (ŠH) do firmy Siebelelektroprivad (SIBEL) v roce 2004. ŠKODA Holding se stala 50% spoluvlastníkem (investice ŠKODY činí cca 6 mil. USD), společníkem je ruská firma Dedal. Další významnou investicí do RF je působení společnosti „Home Credit & Finance Bank“, jde o dceřinou společnost české „Home Credit Finance, a.s.“. Během tříletého působení se firma dostala až na druhé místo na ruském trhu spotřebitelských úvěrů. Úspěšnou českou společností, která se angažuje v RF je Česká pojišťovna, která se v roce 2005 stala 100 % vlastníkem společnosti „000 Češska strachovaja kompanija“, před podpisem kontraktu byla spolupodílníkem ruská společnost „000 Finansovyj Servis“. Při hodnocení předpokladů, podmínek, výhod, nevýhod, příležitostí a rizik pro české podnikání na ruském trhu, s využitím řady analytických materiálů hodnotících zpráv, je možno se konec konců shodnout na velmi výstižném (byť zjednodušeném, neboť zkoncentrovaném) „Desateru pro českého investora v Rusku“:18 1. Slabá firma v Rusku neprorazí. Konkurence je velká. Šanci mají jen vyspělé výrobky za rozumnou cenu. 2. Naději na úspěch zvyšuje kooperace s místním spolehlivým partnerem. 3. Moskva, Petrohrad a další centra v západní části země jsou obsazena zahraničními investory. Podnikání se lépe daří v regionech, kde jsou např. mnohem příznivější cenové relace. 4. Před zahájením aktivit je prospěšné konzultovat záměry nejen s pracovníky obchodně-ekonomických úseků zastupitelských úřadů, ale také se zástupci CzechTrade v Moskvě, Petrohradu nebo Jekatěrinburgu. 5. Obecně dávají Rusové přednost osobnímu kontaktu. Pokusy o navázání obchodních vztahů na „dálku“ nebývají zpravidla zdařilé. Po prvním „oťukání“, pokud možno v domovském sídle potenciálního partnera, je vhodné pozvat k návštěvě firmy v České republice. 17

Číselné informace z materiálů České exportní banky.

18

Ekonom č. 49, 2007, str. 29.


105

Hakob Samsonyan

6. Významná část jednání se odehrává na neformální úrovni. Je vhodné této zvyklosti vyjít vstříc pozváním na pracovní oběd či večeři. Zájemce by se neměl vyhýbat tradičnímu pozvání do sauny (bani). 7. Rusové jsou hrdí na to, že se jejich země politicky i ekonomicky vrací na pozici velmoci. Ač jsou budoucí obchodní partneři ke své zemi v soukromí často velmi kritičtí, neradi se o negativní stanoviska dělí s cizinci. 8. Přestože znalost ruštiny poklesla, pokus oslovit společníky v jejich mateřské řečí je vítán. 9. Byrokracie a korupce jsou jevy, které Rusko stále ještě brzdí. S byrokracií mohou pomoci dobré osobní vztahy partnerů, kterým by měla být tato část vyjednávání přenechána. 10. Do poskytování různých „dárečků“ a „pozorností“ není radno se zapojovat. Přílišná vstřícnost se může obrátit proti poskytovateli.

Tab. č. 6: Přehled stavu a toků přímých českých a ruských investic (2000–03/2009)* Toky přímých zahraničních investic z ČR do RF (v tis. USD)

1-3/2009

Základní kapitál

Reinvestovaný zisk

Ostatní kapitál

Celkem

0,0

18 001,3

22 280,3

40 280,6

8 505,9

43 836,0

-7 273,7

45 068,2

2007

2 839,0

14 154,0

-15 748,0

1 246,0

2006

11 466,1

11 816,1

55 610,5

78 872,8

2008

Stav přímých zahraničních investic z ČR do RF (v mil. USD) Základní kapitál

Reinvestovaný zisk

Ostatní kapitál

Celkem

k 31. 12. 2006

102,4

31,7

63,5

197,7

k 31. 12. 2005

165,0

29,2

2,8

197,0

k 31. 12. 2004

122,0

-5,6

20,5

136,9

k 31. 12. 2003

56,2

-18,5

3,1

40,8

k 31. 12. 2002

1,0

1,7

0,4

3,1

k 31. 12. 2001

8,3

0,1

0,6

9,0

k 31. 12. 2000

5,9

-2,9

1,5

4,5

Toky přímých zahraničních investic z RF do ČR (v tis. USD)

1-3/2009 2008

106

Základní kapitál

Reinvestovaný zisk

Ostatní kapitál

Celkem

306,0

-61 989,4

-69 520,1

-131 203,5

96 422,0

-31 864,1

-14 309,6

50 248,2

Rusko jako strategický trh pro české exportéry a investory 2007 2006

4 708,3

-152 901,0

76 657,8

-71 534,9

12 120,1

26 407,7

-61 406,0

-22 878,3

Stav přímých zahraničních investic z RF do ČR (v mil. USD) Základní kapitál

Reinvestovaný zisk

Ostatní kapitál

Celkem

k 31. 12. 2006

88,8

123,4

-93,1

119,0

k 31. 12. 2005

69,3

7,3

-22,6

54,0

k 31. 12. 2004

77,6

6,2

-6,2

77,5

k 31. 12. 2003

26,0

-0,9

5,6

30,7

k 31. 12. 2002

29,9

-9,7

4,9

25,1

k 31. 12. 2001

21,4

-7,9

4,5

18,0

k 31. 12. 2000

13,3

-1,9

3,4

14,9

Pramen: ČNB, http://www.cnb.cz/cs/statistika/platebni_bilnace_stat/pzi/index.html. * Vysvětlivky k tabulce: Stav – souhrn ZI k určitému sledovanému datu. Toky – pohyb ZI (odliv a příliv) za sledované období. U toků jde o hospodářský výsledek běžného roku, zatímco u stavů tato položka obsahuje i hospodářský výsledek minulých let. V případě vzniku přímé investice v určitém roce si daná společnost „přináší“ do hodnoty stavu PZI i hodnotu zisku minulých let, který se však nepromítl v tocích. Základní kapitál – zahrnuje vklad nerezidenta do základního kapitálu společnosti. Reinvestovaný zisk – podíl přímého investora (v poměru k přímé majetkové účasti) na hospodářském výsledku nerozděleném formou dividend. Ostatní kapitál – zahrnuje přijaté a poskytnuté úvěry, včetně dluhových cenných papírů a dodavatelských úvěrů, mezi přímými investory a jejich afilovanými podniky a ostatními podniky ve skupině. Tyto úvěrové vztahy jsou zachyceny v mezipodnikových pohledávkách a závazcích.

Z přehledu o vývoji stavu toků přímých zahraničních investic mezi ČR a RF ve sledovaném delším časovém období (viz Tab. č. 6) vyplývají následující tendence: Od roku 2004 dochází k dynamickému růstu českých zahraničních investic  do Ruska; začátkem roku 2009 v souvislosti s krizí likvidity došlo ke zpomalení, a to zejména u přímých zahraničních investic do základního kapitálu. Významný podíl na kapitálových tocích z ČR do RF mají poskytované úvěry,  což odráží i celkové tendence přílivu kapitálu do RF – zahraniční investoři nadále preferují úvěrování do ruských společností oproti přímé účasti. Přesto podíl PZI na HDP Ruska vzrůstá, z 5 % v r. 2002 se v roce 2007 zvýšil téměř na 10 %.19  Kapitálové toky z Ruska do ČR vykazují od r. 2000 do r. 2006 rovněž vysokou dynamiku, v dalším období pak relativní pokles, avšak v r. 2008 došlo opět k výraznému nárůstu ve vývozu základního kapitálu (v počátcích r. 2009 zřetelné zpomalení – vliv finanční krize). Na rozdíl od českých kapi19

Materiály Velvyslanectví ČR v Moskvě.


107

Hakob Samsonyan

tálových toků formou úvěrů do ruských společností, jde ruský kapitál do ČR dominantně formou PZI. Důležitým faktorem, který bude ovlivňovat zahraniční investory, směřující do Ruska – tedy i investory z ČR – bude na ruské straně naplňování „Strategie rozvoje“20 a její sladění s regulací investičních toků na bázi zákona o zahraničních investicích. Tento zákon (neboli Zákon o způsobu realizace zahraničních investic do společností, majících strategický význam při zajišťování obrany země a bezpečnosti státu) byl podepsán již v době prezidentství V. Putina, s cílem zvýšení přílivu zahraničních investic a vytváření průhledných a jasných pravidel pro investory. Je zřejmé, že zákon sebou nese určitou selektivitu ve směrování investic do určitých sektorů v RF. Závěr Pronikání českých firem na ruský trh je v současné době pro českou ekonomiku strategicky důležitou prioritou. Ruská federace se tak znovu stala pro Českou republiku dlouhodobě velmi důležitým obchodním partnerem. Ruský trh, nehledě na všechny problémy, které na něm přetrvávají, skýtá značné obchodní příležitosti. Česká republika si svou přeorientací na západní trhy v 90. letech následný návrat na trh RF znesnadnila a ze současného vývoje v Rusku je patrné, že další váhání může znamenat jen složitější a finančně náročnější pronikání zpět na tento plnící se trh. Koncepce proexportní politiky České republiky pro další období proto označuje Ruskou federaci za jednu z exportních teritoriálních priorit. Cílem strategie je povýšit zájem na zlepšení konkurenceschopnosti a zvýšení přítomností českých podniků v Ruské federaci na úroveň efektivního systému cílené podpory vývozu a investic. Současně však platí, že specifika ruského trhu vyžadují jeho dokonalou znalost a také přístup „šitý na míru“, co se analýzy všech rizik a možností týče. Předpoklady ke zvýšení konkurenceschopnosti českých firem na ruském trhu spočívají ve schopnosti komplexního marketingového přístupu při využívání všech silných a překonání slabých stránek (viz SWOT analýza). Současný, a tím spíše budoucí, stav ruské ekonomiky skýtá pro české podnikatele řadu příležitostí (dynamika růstu, nutná modernizace průmyslu, rozvoj infrastruktury, zlepšení situace v bankovním a vůbec finančním sektoru, růst domácí spotřebitelské poptávky). K překonávání rizik je nutné řešit finanční náročnost podnikání 20

„Strategie rozvoje“ byla schválena vládou RF jako koncepce dlouhodobého rozvoje hospodářské a sociální stability. Je zaměřena na cca 300 strategických firem, na jejichž rozvoj jsou zaměřena opatření hospodářské politiky: státní zakázky, snížení daní, státní garance, výhodné úvěrové podmínky.

108


cestou aliancí českých firem, sdružováním financí (s profesionální podporou České exportní banky a.s., EGAP a.s.). Jde o schopnost spolupracovat při pronikání na ruský trh nejen s firmami z ČR, ale i s firmami z dalších zainteresovaných zemí: např. Slovenska, Rakouska, Německa a dalších. Ukazují se i dobré perspektivy spolupráce českých firem s firmami ruskými při podnikáni na dalších trzích: Čína, Mongolsko, Indie. Při výhledech na potenciální možnosti zlepšení pozice českých firem na trhu RF je nutno systematicky sledovat a vyhodnocovat nejen současný, ale i budoucí vývoj ekonomické situace v Rusku, kroky hospodářské politiky centra i regionů. Je nutné sledovat pozici Ruska ve světovém hospodářském prostoru. Dosud základními konkurenceschopnými vývozními artikly jsou: ropa, plyn, barevné kovy, minerální hnojiva, uhlí, dřevo a zbraně, což je výhledově neefektivní a rizikové. Přestože během posledních let díky růstu odvětví působících na vnitřním trhu, mírně klesla závislost ruské ekonomiky na světových cenách ropy, je tento faktor pro její další rozvoj stále zásadní. Východiskem řešení problému je hledání nových osvojitelných segmentů na zahraničním a zejména na vnitřním trhu, především však modernizace celé ekonomiky. K realizaci modernizace jsou třeba investice, a to je příležitost i pro české investory. Komparativní výhody Ruska a jejich efektivní využití v budoucnu spatřuje současná ruská reprezentace v následujících faktorech: vzdělanost, budoucnost Ruska jako intelektuálního centra s kreativními lid mi;  nerostná základna jako vývozní artikl – její efektivní využití však předpokládá i větší stupeň zpracování na bázi moderní technologie; využití výhodné geografické polohy spojené s rozvojem dopravního sektoru  včetně zásadního zvýšení úrovně dopravní infrastruktury. Názory jiných odborníků vidí pozitivní budoucí vývoj ruské ekonomiky včetně posílení postavení v mezinárodním obchodě v orientaci na: nerostné bohatství, dopravní uzel a zbrojní průmysl. Společným jmenovatelem všech pozitivních prognóz je požadavek modernizace, inovace zpracovatelského průmyslu a tlak na restrukturalizaci s orientací na vyšší stupeň přidané hodnoty a využití špičkových technologií a špičkového lidského kapitálu.


109

Hakob Samsonyan

Literatura: 1. 2. 3. 4. 5. 6.

7. 8. 9. 10.

11. 12.

13.

14.

15. 16. 17. 18.

110

COASE, R. H.: The Firm, the Market and the Law. Moscow, Delo LTD Press in cooperation with Catallaxy Press, 1993. DEMIDOVA, E.: Hostile Takeovers and Anti-takeover Defenses in the Russian Corporate Market. Voprosy Economiki, No. 4, 2007. EGGERTSSON, T.: Economic Behavior and Institutions. Moscow, Delo Press, 2001. JASIN, E., JAKOVLEV, A.: Competitiveness and Reconstruction of the Russian economy. Voprosy Economiki, No. 7, 2005. MOSTÝN, M., KLAUSMANN, A.: Češi vstupují na cizí trhy nedostatečně připraveni. Exportér, č. 28, 2006. KAPELYUSHINKOV, R., DEMINA, N.: The Impact of Property Characteristics on the Performance of Russian Industrial Enterprises. Voprosy Economiki, No. 2, 2005. KUBEŠ, B.: Ratingové hodnocení investičního klimatu v regionech RF. Ekonom č. 13, 2000. PETŘÍČEK, V.: Česká podpora podnikání v evropském kontextu. Praha: Corona Communication, s.r.o., 2007. ISBN 978-80-90394-2-8. RAKUŠAN, L.: Rusko-strategický trh pro české podnikatele. VŠE v Praze, 2008. ROZHEVSKAJA, S.: The impact of institutional relationships on the process of integration of the RF into the world economy. IČRE, Univerzity of Economics, Prague, 2007. ROZKOŠNÝ, K.: Hospodářské vztahy ČR a RF. VŠE v Praze, 2004. ŠUPYRO, V. M.: Gosudarstvennoje regulirovanie otnošenij sobstrennosti i privatizacija gosudarstvennogo imuščestva. MGV, Ekonomika, Vol. 6., 1998. MPO. Strategie prosazování obchodně-ekonomických zájmů ČR v Ruské federaci, březen 2005. Dostupné z www: http://download.mpo.cz/ get/26380/26345/293224/priloha001.doc. Česká agentura na podporu obchodu. Výroční zprávy 2002, 2003, 2004, 2005, 2006, 2007. http://www.czechtrade.cz/Global?xml=/pro_media/ ke_stazeni. BusinessInfo. Exportní strategie ČR pro období 2006 až 2010. Česká exportní banka. Výroční zpráva 2007. http://www.ceb.cz/images/ stories/soubory_PDF/vyrocni-zpravy/vyrocni_zpr_2007_cz_kv.pdf. Exportní garanční a pojišťovací společnost. Výroční zpráva 2007. http:// www.egap.cz/dokumenty/výsledky-hospodareni/vyrocni-zprava-2007.pdf. GKS (2008): Statistické údaje týkající se zahraničního obchodu a HDP Ruska. Federální služba státní statistiky Ruské federace. Dostupné


19. 20. 21. 22. 23.

z: http://www.gks.ru/wps/portal/!up/p/.cdm/cs/.ce/7_0_A/.s/7_0_ 2BD/_th/J_0_9D/_s.7_0_A/7_0_3SA. Materiály zastupitelského úřadu ČR v Moskvě. OECD Report, Attracting FDI for Russia’s Modernization, 2002. Ekonom č. 49, 2007, str. 29. Statistické prameny ČNB. Rosstat, investice v RF Moskva, 2007.

Summary: Russian Federation as Strategic Market for Czech Exporters and Investors Russian market, it’s size, structure of supply and demand, represents strategic market for the Czech economy both for macroeconomic and microeconomic needs and importance. Czech economic policy in the last period gives substantional attention to promote Czech exporters and investors entering Russian market. First of all there are broad activities of the Czech Ministry of Industry and Trade and it’s agencies and institutions: Czech Export Bank (ČEB, a.s.), Export Guarantee and Insurance Company (EGAP, a.s.) and Czech Trade agency. This study indicates and underlines positive influence of Russian transition process in the last decade. As the key information or orientation for Czech exporters and investors could be taken the surway of Russian regions evaluation from the point of view of investment potential and investment risks. The same could be said about the evaluation of Russian market on the basis of SWOT analysis. Keywords: Export Promotion, Investment Potential, Investment Risks, Regional Differences, Alliance, Industry and Infrastructure Innovations


111

Autoři čísla Ing. Marie Popovová Autorka působí na Katedře světové ekonomiky, na Fakultě mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze. Pracuje jako vědecká asistentka Výzkumného záměru Fakulty mezinárodních vztahů na Vysoké škole ekonomické v Praze a jako šéfredaktorka časopisu Working Papers Fakulty mezinárodních vztahů. Dlouhodobě se zabývá otázkami migrace a působením cizinců na českém trhu práce. Ing. Zuzana Trávníčková, Ph.D. Autorka absolvovala Fakultu mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze (obor mezinárodní politika a diplomacie) a Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Na Vysoké škole ekonomické v Praze v roce 2005 obhájila disertační práci „Diplomatické výsady a imunity v mezinárodních vztazích“. Je odbornou asistentkou na Vysoké škole ekonomické v Praze a advokátkou. Vyučuje diplomatické a konzulární právo, mezinárodní právo veřejné a mezinárodní právo soukromé. Ve své badatelské a publikační činnosti se zaměřuje na postavení diplomatů a dalších zástupců státu v zahraničních stycích, mezinárodní právo v době globalizace, mezinárodní sankce. Mgr. Jaroslav Ušiak Autor vystudoval obor politologie na Fakultě politických věd a mezinárodních vztahů Univerzity Mateja Bela v Banské Bystrici. Od října 2007 působí jako interní doktorand v odboru Teorie politiky na Katedře bezpečnostních studií. Téma jeho dizertační práce je „Postavení státu a nové dimenze bezpečnosti ve 21. století“. V rámci pedagogické činnosti vede semináře z předmětu Bezpečnostní politika. V současnosti je výkonným redaktorem časopisu Politické vědy – časopisu pro politologii, současné dějiny a mezinárodní vztahy, který vydává Fakulta politických věd a mezinárodních vztahů Univerzity Mateja Bela. Od roku 2008 je Fakultním koordinátorem pro Erasmus/LLP. Ing. Tomáš Jelínek Autor je interním doktorandem Katedry světové ekonomiky na Fakultě mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze. Na katedře vede semináře v předmětu Světová ekonomika II. Ing. Josef Abrhám, Ph. D. Autor působí jako ředitel Centra evropských studií a odborný asistent na Katedře světové ekonomiky na Fakultě mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze. Specializuje se na komparativní ekonomiku, politiky a finanční mechanismy Evropské unie. Podílel se na řešení řady expertních a výzkumných projektů. Je autorem či spoluautorem tří knižních monografií a dalších zhruba 80 domácích a zahraničních odborných textů. Ing. Hakob Samsonyan, Ph.D. Autor pracuje ve společnosti A-ENERGY, s. r. o., která se specializuje na výstavbu velkých investičních celků, na pozici Regionální manažer pro regiony Česká republika, Rusko, Střední Asie a Bosna a Hercegovina. Je absolventem doktorského studia na Fakultě mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze.

Uveřejnění příspěvku Pokyny pro autory: Časopis Současná Evropa publikuje texty z oblasti evropské integrace (v ekonomických, politických, bezpečnostních, sociálních a jiných souvislostech). Přednost mají témata aktuální a problémově zaměřená. O vhodnosti tématu a přijetí textu do recenzního řízení rozhoduje redakční rada. V časopisu Současná Evropa je možné publikovat tyto druhy textů: stati, konzultace, recenze a zprávy. Stati a konzultace procházejí nezávislým, anonymním recenzním řízením, jsou posuzovány dvěma recenzenty. Všechny příspěvky musí být původní, tzn. že v češtině dosud nebyly ani nemají být v nejbližší době publikovány. Nepřijímáme ani překlady článků uveřejněných v cizojazyčných publikacích. Stati by měly mít charakter vědecké stati, čemuž odpovídají i nároky a proces posuzování. Základem stati je předchozí výzkum a adekvátní vědecký aparát. Cílem stati je předložit vědecký poznatek. Délka stati by se měla pohybovat v rozsahu 15-20 normostran (cca 1800 znaků na jednu stranu). Rukopis stati posuzuje nejprve redakce časopisu. Pokud redakční rada shledá příspěvek jako vhodný pro publikování v časopisu Současná Evropa, je dále předložen recenzentům. Ti mohou doporučit publikování příspěvku bez výhrad, publikování příspěvku po zapracování připomínek nebo příspěvek k publikování nedoporučit. Konzultace mají seznámit čtenáře s určitým problémem z oblasti evropské integrace. Základem konzultace je prezentace (popis) výsledků empirického výzkumu nebo seznámení s literaturou k určitému problému evropské integrace. Délka konzultace se pohybuje v rozsahu 10-15 normostran (cca 1800 znaků na jednu stranu). Konzultace prochází stejným procesem anonymního oponentního řízení jako sta. Recenze seznamuje čtenáře s aktuální publikací z oblasti evropské integrace. Měla by nastínit obsah této publikace (v úvodu příspěvku musí být jasně specifikována), vymezit její silné a slabé stránky a identifikovat cílové skupiny čtenářů. Délka recenze se pohybuje v rozsahu 4-6 normostran. Zprávou se rozumí zpráva z konference, odborného semináře nebo podobné akce. Zpráva by měla informovat čtenáře o již proběhlé akci a jejím významu pro další výzkum v oblasti evropské integrace. Délka zprávy se pohybuje v rozsahu 2-4 normostran. Technické pokyny pro autory: Příspěvky v českém, slovenském nebo anglickém jazyce zasílejte na e-mailovou adresu: [email protected]. Příspěvky by měly splňovat tyto základní požadavky:  Uvádění zdrojů (v seznamu literatury na konci příspěvku a v textu ve formě poznámek pod čarou)

musí odpovídat platné české normě.

 Text nijak neformátujte, nepoužívejte dělení slov ani tvrdé zakončení řádků (pouze pro ukončení

odstavce nebo titulku apod.). Tučné písmo používejte jen pro titulky nebo zdůraznění určité myšlenky v textu. Kurzívu v textu používejte pouze pro označení doslovné citace cizího zdroje.

 Každý příspěvek musí obsahovat krátké resumé v češtině a angličtině. Dále musí být vymezena

klíčová slova (6-8 slov) v češtině a angličtině.

 K příspěvku přiložte svůj krátký odborný životopis (cca 6-8 řádků), včetně poštovní a e-mailové

adresy a telefonního čísla.

 Všechny příspěvky podléhají autorizaci při korektuře. V případě, že autor do jednoho týdne od

výzvy redakce tuto autorizaci nezašle, nebude text v daném čísle časopisu publikován. Publikace bude odložena do následujícího čísla.

Náměty, příspěvky i své připomínky můžete poslat též na adresu: Centrum evropských studií VŠE Praha Fakulta mezinárodních vztahů Vysoká škola ekonomická Nám. W. Churchilla 4 130 67 Praha 3 e-mail: [email protected]

Šéfredaktorka: Zuzana Stuchlíková, Fakulta mezinárodních vztahů, Vysoká škola ekonomická v Praze

Recommend Documents