BRDSKÁ VUELTA 2014 Prolog Tento podnik se před námi objevil jednoho pracovního dopoledne, jako zjevení. Danča mi napsala, jestli vím, že se bude konat závod, při kterém se první den pojede z Černošic do Věšína a druhý den zpátky? Nevěděl jsem, ale na podobnou trasu jsem se chystal už léta. Prostě Brdy z jednoho konce na druhý. Než bychom řekli švec, Danča nás, tedy letos založený team Strix Nivea, přihlásila a mohli jsme se těšit, že pokud závod dokončíme, budeme mezi smíšenými páry nejhůře třetí, jelikož víc holek a kluků jedoucích spolu ve startovní listině nebylo. Čistě ženský pár se mimochodem nevyskytl ani jeden, což je nevyužitý potenciál, který tak přechází na další ročník, pokud bude. Po pár dnech se objevily u Danči pochybnosti, zda má vůbec šanci těch dvakrát 90, přesněji 93km a celkem 3000m převýšení ve dvou dnech ujet. Závod byl naplánován na víkend na konci září a na přípravu zbýval asi měsíc. Začala takřka denně jezdit a pokud to nešlo, alespoň hopsala doma na rotopedu. Snažil jsem se svou partnerku povzbuzovat a dával si ohromný pozor, abych neřekl, něco co by mohlo být vykládáno, že jí nevěřím, nebo že mě bude na trase její tempo zdržovat. Došlo i na to, že mi nabízela, ať si udělám dvojici s Motůrkem, kterému nějakou dobu chyběl parťák, ale já už byl rozhodnut podstoupit závod s ní a s nikým jiným a tak jsem, s nasazením všeho diplomatického umu a optimismu, který jsem dokázal vydolovat, trval na tom, že jedeme spolu. Danča se zasadila o to, aby byl start z mokropesského Steak Baru posunut na brzčí dobu, než 11 dopoledne, nicméně i tak jsme strávili nějaký čas vybíráním vhodných čelovek pro případ, že by nás cestou do Věšína zastihla noc. Koupili jsme na cestu i náhradní plášť, energetické gely a hořčík. Kus trasy jsme o víkendech projeli a poslední tréningové jízdy ze Staré Hutě -bez přiblížení se autem- do Nepálu a zpět dokázaly, že jistou šanci, dokončit ten závod, máme. Učili jsme se zpaměti kontrolní body na trase a nepřestávali se těšit. Pár /asi 3/ dnů po Rožmitálské Padesátce a asi deset dní před závodem mě na louce po cestě do práce srazilo auto , které tam odmrštila kolize s druhým autem, které mu /tomu prvnímu/ nedalo na silnici přednost. 1
Po smůle, že jsem stál v nepravý čas na nešťastném místě přišlo dvojnásobné štěstí. Jednak, že jsem stál dost daleko od silnice a tak o mě auto jen ulomilo zpětné zrcátko, místo, aby mě přejelo, a to navíc náraz zpětného zrcátka ztlumil batoh a jednak, že po krátkém letu s kolem nad loukou jsem přistál v měkké trávě hlavou napřed před hromadou dřeva obsahující i špičaté kůly a ne na ní. Následovala kúra z prášků proti bolesti na uvolnění bolavých zad, elektroterapie, nahřívání a nakonec fyzioterapie, ale bylo jasné, že Vueltu pojedu pouze klidným tempem, na kole záda při trochu ostřejším záběru bolela a co hůř tuhla, způsobem, který si ve svých, možná přehnaných, představách ztotožňuji s rigorem mortis, ačkoliv ten asi nebolí.
První Etapa – Sobota 26.9. Konečně jsme po nemalém proplétání se rozkopanými a uzavřenými ulicemi Mokropes čili Wet Dogs stanuli na dvorku Steak Baru tedy hospody a hlásili se na start. Zde jsme si konečně mohli potřást pravicí i s mým jmenovcem, který závod organizuje. Už několikrát jsem jeho jméno viděl ve výsledkové listině Trans Brdů a Winter Trans Brdů, vždycky mi na půl vteřiny poskočilo srdce, jelikož jsem za svým jménem viděl čas o nějakou půlhodinku lepší, než ve skutečnosti mám. Nyní tedy Honza Chalupa přezdívaný Mejdej vykládá jak jet a představuje mě ostatním, aby si nás nepletli. Upozorňuje, abychom se snažili projet příbramskem do 4 hodin odpoledne, jelikož v tu dobu začne v tamějších lesích odstřel přemnožené jelení zvěře. Je fakt, že tolik jelenů, jako letos jsem ještě nepotkal, ale nemůžu říct, že by mi pod Tokem, nebo na Radči vadili. Snad na dobříšské silnici, tam by chodit nemuseli. Na místě už jsou i dvě dvojice složené z Brdských Medvědů a Žižkovského Tygra Ládi Kříže a v neposlední řadě ženy Jirky Kulovaného Petry, která je doprovází a nejen nám dělá startovní fotku. S Jardou, který nás dovezl vybalujeme naše objemné batohy a chladící tašku s jídlem, abychom si je nechali dopravit do cíle dnešní etapy do rekreačního střediska Brdy v lese nad Věšínem. Danča mě také představuje svému kamarádovi Benovi Michalíkovi – on je ten, díky kterému závod jedeme a ještě jsme na něj mohli nalákat i Medvědy z Věšína.
2
Nedostavil se mu partner Krkavec, říká, že pojede sám a že moc netrénoval, ale podle toho, co vypráví to vypadá, že je na toulání se s kolem zvyklý. První dvojice jsou posílány na start. Mezi nimi i Motůrek s Jirkou. Ve Věšíně mají převzít časomíru. I my jsme mezi prvními na trase. Start sice není úplně střelhbitý, jelikož Danče zrovna na potvoru spadl řetěz, ale za chvíli už jedeme. Bohužel se špatně deru za mokropesský železniční most – netušil jsem že trasa první etapy vede po cyklostezce na levém břehu Berounky. Po návratu a sjezdu na ploché louky před Dobřichovicemi ztrácím ještě kryt zadní blikačky a baterie. Než to za zpomalovacími hrboly posbírám, Danča mizí a tak ji musím chvilku stíhat. Předčasný výlet za Starou Řeku zopakujeme ještě jednou na mostě v Dobřichovicích. Potom nás na pěší zóně dohání Ben a ke správnému checkpointu č. 1 – rozcestníku v Letech, kousek za startem trasy Trans Brdů, jedeme společně. Tento první úsek vedoucí přípražskou civilizací, na kterou nejsme zvyklí, nám dal zabrat. Brzdou je také trasa nahraná jen v Dančině telefonu, pro který ale nemáme futrál na řídítkách a to, že jsme vyrazili bez kontrolní papírové mapy. Teď jsme ale na staré známé trase a začínáme stoupat na hřeben. Jsem tomu rád. Na tohle jsem se přece těšil celý ten měsíc, co o Brdské Vueltě vím. Čekám na Danču u obrázku na konci prvního stoupání pod Hvíždinec. Ben odjíždí někam dopředu uvidíme ho až v cíli. S Dančou pokračujeme přes rokli, kde nám cestu kříží srnky až k asfaltce za křížením s modrou značkou. Tam nás zezadu zdraví Karel Vostracký jedoucí ve dvojici s Láďou Křížem „Nazdár Ňyveji“ a oba svižně mizí vzhůru. I my se za čas doškobrtáme na rozcestí Na Pláštíku a činíme úpravy v oblečení. Je teplo, přemýšlíme jak Danču dostat z dlouhých neoprénových kalhot, ale nakonec si je nechává, já shazuji kalhoty přes kolena a jedeme dál víceméně po rovině k rozcestí U Šraňku. Hřeben uklidňuje tělo rozpumpované stoupáním a v klidu se dostáváme k Mníšecké silnici. Tam fotí Petra a Danča jí říká, že jsme úplně poslední, že může jít domů. Za silnicí se na hladkém asfaltu proplétáme mezi korzujícími lidmi a v první zatáčce stoupání uhýbáme doleva na Skalku. Zdejší stánek necháváme tentokrát být a čekáme, až team, který dorazil před námi, bude hotov s kontrolní fotkou. Poté se fotíme i my a Danča se tváří nespokojeně. Že prý jí to nejede. Pokračujeme po cestě k Červenému kříži. Nacházím tam reflexní proužek který si chci dát na řídítka, ale na Dančino přísné doporučení ho věším na smrček u cesty, jelikož ten, co ho ztratil by ho přece mohl jít hledat. 3
Nelíbí se nám, že nás další metry trasy zanáší dolů na kytínskou náves a tak míjíme zdaleka občerstvení U Dernerů, kde bychom se jinak určitě neváhali tak hodinu občerstvovat. Vůbec bych se při trasování více držel pravidla, že pokud je na trase nějaký lalok vyzývající ke zkrácení, měl by na něm ležet kontrolní bod. V takovém případě je jasné, že se tudy pojede a odpadají úvahy o tom, jestli je fér využívat znalost terénu, kterou někteří soupeři nemají. Navíc Danča se ptala, jestli je nutno trasu do puntíku dodržet a dle Honzy, jinak mozku celého podniku a mého jmenovce, není. Stačí přinést fotky všech kontrolních bodů. Přesto se zatím snažíme jet tudy, kudy bylo navrženo. Z kytínské návsi nahoru k hájovně. Koukám doprava směrem k hřebeni i v nádherném pozdně letním počasí vypadá les velmi brdsky a téměř horsky. Jako zhmotnělá ilustrace z Čáky. S ohledem na to, že to jsou jen nevelké kopečky za Prahou mi ten obraz připadá téměř neskutečný a každopádně hodný zachování. V příkopu se zbavujeme daších zbytečně teplých triček a za hájovnou pokračujeme svižně po asfatce mezi houbaři mnohdy klesajícími pod plnými koši a kyblíky hub. To snad ani nemůžou mít pro domácnost, to snad sbírají na kšeft napadá mě. Jede to tu pěkně, kilometry začínají ubíhat. Asfalt končí a sjíždíme po kamenité cestě do údolí Černého potoka, protijedoucí cyklista mě zdraví tak vesele, že pátrám v paměti odkud ho znám. Po vystoupání z rokle křížíme Bezovku a blížíme se k dalšímu kontrolnímu bodu – pomníku krále Václava IV. Málem ho mineme, i když jsme ho vyhlíželi. Nevím proč ho má zrovna tady v Dobříšských lesích, ale on byl v lesích většinu života víc než v úřadě, což je jedna z pár věcí, které bych mu přecejen přičítal k dobru. Fotíme se a pokračujeme ke Knížecím Studánkám. Na vyasfaltovaných placech pro svoz dřeva si všímám velkých hromad z mrkve a petržele a představuji si, že kdybych byl jelen, šel bych od Příbrami sem a nacpal se tak, až bych nemohl ani chodit a místo troubení jen říhal. Jelikož to tady jde, snažíme se jet co nejrychleji a za chvíli míjíme přístřešek s mapou v místech zvaných na mapě Mejnoška, kde Danča zdraví svého kamaráda a spolujezdce z vyjížděk Pavla Šefla se synem. Ptá se nás kam valíme: „Máme Brdskou Vueltu“ vysvětluje Danča přes rameno. Kvapem sjíždíme k Dobříšské silnici. Podruhé v životě vidím tato místa jinak, než z auta. Takhle jsou hezčí. Za silnicí proklouzáváme bahnem a dojíždíme na vygumovanou asfaltku vedoucí od slepičárny v Trnové. Čeká nás stoupání po úpatí Studeného Vrchu. Naštěstí jen krátké. Po několika stech metrech 4
uhýbáme na o něco zachovalejší asfaltovou cestu mířící rovně bez zatáček směrem k Pičínu a Bukové u Příbramě. Leží na ní i další konrolní bod – Pomníček U Fabiána. Není podle letopočtu moc starý a jeho historii jsem zatím nikde nevypátral. Dojíždí nás u něj improvizovaný team samotného ředitele závodu, přezdívkami tuším Mejdej a Rusák. Původní Honzův spolujezdec Simon pro rýmu k závodu nenastoupil. Takže jsme nebyli poslední. Chvíli se jich ještě z kopce dolů držíme, ale po zatočení k domům Malé Bukové se nám ztrácí vepředu. Šineme se dál směrem k silnici Buková – Hostomice a úseku trasy, který se částečně překrývá s trasou Gira Pičín v protisměru. Obezřetně se na rozcestích radíme s mapou, abychom nebloudili, ale na Danču přichází splín. Omlouvá se mi, že se na takovou věc, jako je tenhle závod neměla nikdy hlásit, myslí si, že když vzdá, nebudu jí už mít rád. To jí vymlouvám a nabízím jí, ať klidně vzdá hned teď, že nechci, aby jen kvůli mně dělala věci při kterých se trápí. Po chvíli napětí pokračujeme dál. Trasa tu byla po našem upozornění, že původní cesta byla rozorána a zvláčena, přeložena na pěknou lesní cestu, která se na nebezpečnou asfaltku Pičín Hluboš napojuje až těsně před Hluboší a to je moc dobře. Zdejší řidiči se s cyklisty moc nepářou. V Hluboši míjíme hospodu a sjíždíme k Litavce a do Bratkovic. Danča na volnoběh, já za ní musím poctivě šlapat. Něco s tím kolem musím mít, tohle není možná. U cedule Bratkovice zastihujeme houf spoluzávodníků, takže je vidět, že jsme úplně neodpadli. Vyčkáme až se uvolní místo pro kontrolní foto a pokračujeme do mírného stoupání. O kus dál se nachází moje oblíbená cedule na cyklostezce. Na bílém plechu tam stojí černým hůlkovým písmem: „VHODNÉ PRO TRATINGOVÁ KOLA“. Osobně bych dal kontrolní bod sem, z nápisu je silně, přímo ukázkově, cítit rázovitost zdejšího kraje. Soukáme se do kopce na Drahlín, tam zkoumáme, jestli není otevřena hospoda U Václavů, která vypadala natřískaně, když jsme tu minulý víkend při tréningu projížděli opačným směrem. Není, bude až od 4 odpoledne. Teď je asi jedna, takže pokračujeme dál. Auta jsou na této jinak celkem pěkné trase otravná. Nevím jestli troubí z preventivních důvodů, abychom se jich nelekli, když se blíží zezadu, nebo jestli je to v tom, že za volantem vesměs sedí arogantní debilové, ale vyjde to nastejno. Jeden se necítí bezpečně a přeje si být co nejdřív v lese, aby měl klid. Před sjezdem do Obecnice sjíždíme na nepříliš půvabnou odbočku na louku pod špendlíkový keř. Plody na koncích větví už dávno přezrály 5
a opadaly, zatímco ty vnitřní ne a ne dozrát. „Vůbec nejdou vod pecky“ poznamenal později znalecky v cíli Láďa Kříž. Naštěstí máme k svačině ne špendlíky, ale chleba se sekanou. Jíst se musí. Sedíme u cesty a snažíme se toho natlačit do sebe co nejvíc a rychle. Jenže najednou zezadu přijíždí naši úhlavní sokové – druhý a jediný další smíšený pár, který kromě nás odstartoval. Když to spatří Danča, vypadá pět vteřin, že zahodí chleba, skočí na kolo a bude je stíhat....“my sme první, my sme první...“ drmolí, oči jí lezou z důlků a přímo vibruje netušenou energií. Nakonec relativně v klidu dojídáme, balíme věci a vyrážíme do dolíku, kde se rozkládá Obecnice. Na křižovatce se napojujeme na trasu Tour de Brdy a obrňujeme se proti dlouhému táhlému stoupání nad Pilskou přehradu. Danča mi zakazuje, abych se k ní po trase vracel a kroužil okolo ní, jde jí to na nervy. Mám radši šetřit síly a sem tam na ní počkat. Za závorou na okraji lesa přichází drobná krize. Danču bolí pravý kotník a chodidlo, má křeče. Masíruju jí nohu, aplikuje se hořčík. Kolem projíždí další dvojice a ptá se, jestli jsme po pádu, nebo co... nejsme už nasedáme. Chci to trochu popohnat a zároveň se téměř modlím, aby mi partnerka vydržela do cíle. Nabízím, že jí do kopce pomůžu. Nejdřív to zkoušíme strkáním a tlačením za batůžek, pozdějí vynalézáme mnohem lepší vlečení levou rukou za bederní pás. Několikrát téměř dotahujeme dvojici před námi, dal bych leccos za to je tímhle způsobem předjet, ale je to přecejen záběr, jakkoliv Danča poctivě šlape se mnou a ještě mi neustále děkuje. V sedle mezi Tokem a Třemošnou, kde nás minulý víkend chytila průtrž mračen jsem teď ještě mokřejší, ale těšíme se, že sjezd přes kontrolní bod u hráze Pilské až do Lázu nás příjemně zchladí. Už poněkolikáté debatujeme o dalším postupu. Není sporu o tom, že náš příští postupový cíl je Nepál, kde se napijeme, možná něco dalšího sníme. Spory jsou o to, kudy ho dosáhnout. Oficiální trasa závodu vede stejně, jako loňská Tour de Brdy horem, kolem Sv. Floriána, ale proč tam jezdit namítá Danča, když je to krpál a není tam ani kontrolní bod? Říkám, že v tom případě bysme si mohli pomoct ještě víc tím, že od Pilské pojedeme zadem přes Skelnou Huť na Havelskou cestu a nespadneme do Lázu. Nakonec volíme kompromis. Trasu nedodržíme – Danča se přece ptala samotného ředitele závodu, jestli je trasa absolutně závazná, odpověď zněla „pokud přineseš fotky všech checkpointů, tak myslim vpohodě“, takže využíváme naší znalosti Brd v okolí Nepálu a jedeme fádně dolní cyklostezkou Láz – Nepomuk. Nejsem na to nijak hrdý, ale říkal jsem si, že je to pořád lepší dokončit etapu, případně být třeba i penalizován, než aby mi Danča u Floriána 6
zkolabovala, anebo mě přiměla neprojet Teslíny a pustit Třemšín s tím, že avizovaná v součtu 1,5h penalizace za neprojetí těchto dvou posledních kontrolních bodů na trase je přece celkem výhodná nabídka. Hned za Lázem zastavujeme na krajnici. Po půl minutě přijíždí z obou směrů po autu. Samozřejmě se míjejí tam, kde vedle asfaltu stojí Danča a dělá nějakou úpravu na výstroji. Takže opět troubení, za to, že se tam tak blbě sere, když on, pán silnic jede. Vážně mě mrzí, že nemám v ruce šutr. Sice je tu možnost, že troubení patřilo autu v protisměru, ale nějak tomu ne a ne uvěřit. Jedeme dál směr Nepál. Tahle cyklostezka není moc zábavná. Ani rovina, ani kopec. Chvílemi Danču popotahuji a očima se zároveň snažím popotahovat i kulisy lesa před námi, aby za nimi konečně vykoukl betonový sloup a cedule Nepomuk. Nakonec se daří, do Nepálu to vždycky trvá o něco déle, než si člověk myslí a přeje. Kolem chaty se to jen hemží účastníky již odjeté Nepálské Pivní Čtyřicítky. Neúčasti na tomto závodě upřímně želím, ale o Vueltě jsem se dozvěděl dřív a navíc je to má vysněná trasa. Sedíme venku s pivem a preclíky a bavíme se spolusedícím klukem /je to myslím ten, co fotil letošní otvírání Brd/ o tom, že projetím nad Pilskou bychom si nepomohli. Mně to tak nepřijde při mém soukromém Tour de Nepál, kdy jsem se na start Osmistovek dopravil konečně jednou vlastní silou, jsem byl u Nepálu /bohužel zavřeného/ z Hutě asi za dvě hodiny deset minut. A ten pozdně ranní moment, kdy se octnete nad Obecnicí a autem nejdrzejšího houbaře a zdá se, že celé Brdy máte pro sebe, je k nezaplacení. Ale to jsem trochu odbočil. Zatímco pijeme dojíždí k Nepálu i naše konkurence. Urychleně dopíjíme, loučíme se mimo jiné s Jitkou Válovou, která pivní závod vyhrála, jakkoliv to prý nebylo vůbec snadné.... Nasedáme a vyrážíme na stíhací jízdu. No stíhací. Víme, že musíme z cyklostezky přetínající okraj Padrťské pánve v její klesající polovině dostat, co se dá, tak to od Červeného lomu pěkně rozšlapáváme, svištíme kolem Václavky a ve stoupání k hlavní silnici ten druhý smíšený pár dojíždíme. „Jak se jede?“ Ptá se Danča „Moc dobře už ne.“ Dostává se jí odpovědi. To je voda na náš mlýn. Přetrpět hlavní silnici a hurá k ceduli Teslíny. Potom čile po zelené nejdřív mírně do kopce a dále sešup k Roubence....takhle sem uviděl jižní Brdy vůbec poprvé. Vzpomínám, jak tehdy právě někde tady nad Roubenkou můj spolucestující Petr Štefan prohlásil při pohledu na nekonečně 7
vypadající les zvedající se až k Štěrbině a Třemšínu: “Hmm....skoro Šumava, co?“. U Roubenky pro jistotu kontrolujeme mapu, i když jsem si poměrně jistý. Teď musíme stoupat co nám síly stačí, není to jen tak. U odbočky doleva na asfaltku vedoucí k Útulně pod Třemšínem to starší pán s košíkem pochvalně komentuje: „Nojó to sou sportovcí“ zase Danču popotahuji, pokud mi stačí dech a to při tom sklonu není moc dlouho. Výše na cestě k vrcholu Třemšína potkáváme množství lidí, které je potřeba všechny pozdravit, někteří nám fandí. Potom vyjet a částečně vytlačit kamenitý úsek pod kapličku, sebrat při tom pár dosud nesklizených borůvek a můžeme snímat závěrečné kontrolní foto etapy. Potkáváme i dvojici, kterou jsme stíhali nad Obecnicí. Vystvětlují nám, že si to chtěli zkrátit po žluté hřebenovce zdolávající Třemšín severní stěnou. Dodám jen, že stejnou chybu jsem s kolem udělal sám už dvakrát. Poprvé tehdy v roce 2004 s Petrem, ale to mi nepřišlo, holt byli jsme mladí. Naposledy /doufám/ jsem se nachytal letos v srpnu při útoku na poslední vrchol Osmistovek. Tehdy už mi za soumraku při vynášení kol na skalnaté výšvihy došlo, že to chyba je. Sjíždíme po červené směrem k Hutím. Opět míjím ty všechny, co nás zdravili po cestě nahoru, teď poněkud hulvátštější rychlostí, zvlášť toho pána s malinkým hrubosrstým jezevčíkem jsem asi 64 km v hodině míjet nemusel. Omylem sjíždíme na trasu Grand Prix Brdy, ale omyl ve směru sledování zelené značky rychle napravujeme. Přesto nás dojíždí Honza s Rusákem a do cíle se blížíme společně. Opět se radíme s mapou u zpustlého kempu Duha a Danča na chvíli neuvěřitelně zrychluje, že mám co dělat, abych jí neztratil. Díky přítomnosti tvůrce trasy nemíjíme nenápadnou lávku přes škarpu a míříme vlevo nahoru do lesa. Potom hrbolatou kamenito kořenovou cestou v protisměru trasy Rožmitálské Padesátky nahoru. I přes nevhodný terén chvilku zkouším Danče pomáhat, což Honza komentuje slovy: „Honzo, že se nestydíš, takhle se nechat od holky táhnout...“ nejde to, ale cíl už je blízko. Kemp, kde jakoby se čas zastavil před dvaceti lety. Na první pohled. Na druhý se místy zastavil už mnohem dřív a jinde zase vyježděné koleje od bagrů, ve kterých stojí voda a vybetonované základy slibují i nějakou tu budoucnost. Každopádně se ženeme k terase jídelny, kde je cíl. Boucháme do stolu sice až po těch, co nás sem dovedli, ale přesto je to tam, ve své kategorii jsme vyhráli etapu. 8
Z baru si přinášíme pivo, sundaváme helmy, přijímáme první gratulace. Postupem času dostáváme i klíček od chatky číslo 34, kterou máme zatím jen pro sebe, tak mě napadá, že můžeme říct i Benovi, že se k nám vejde. Ben dorazil po najetí asi 130km, jelikož od pomníku partyzánů pod Kuchyňkou, který zaměnil s pomníčkem U Fabiána sjel někam do Rosovic, vyjel z mapy vytištěné na papíry A4 a ztratil se. Z terasy pozoruji bazének. Je plný sytě zelené vody, zjevně nekoupatelný, ale nadhazuji, že vedle stojící sprcha by možná byla v provozu a dala by se využít. Na to mi Láďa Kříž prozrazuje, že za barákem jsou normální sprchy. Bereme si dovezené věci z auta, klíč a Bena a jdeme se přes podmáčenou trávu nastěhovat. Chatka je malá, postele mají odhadem na délku tak 190cm, v jednom rohu je ještě skříň v druhém umyvadlo s průtokovým ohřívačem a tedy i zásuvkou, kde se dají nabít smartphony s aplikacemi na záznam trasy a navigaci, v čelní stěně je pak pod oknem i přímotop, za který se připlácí asi celých 5 korun na noc. Víc, než člověk potřebuje. Na každých 4 - 5 chatek je potom u lesa vystavěn domeček s umyvadlem a dvěma záchody. Jen ony koleje od bagru je potřeba po cestě k němu překročit. Vše dýchá chladem a vlhkostí, ne nadarmo se zdejší rekreační komplex nazývá Brdy. Na záchodě lezou po dlaždičkách malí slimáčci a neustále je tu slyšet kapající a zurčící vodu. Síla lesa je tu takřka hmatatelná. Sprchy v podlouhlém stavení za hlavní budovou pak vypadají přesně jako takové sprchy, kde si představuji, že chytím plíseň na nohou. Přesto neodolávám drsné romantice místa a jdu do toho. Stejně tak Danča, leč o tom jak vypadalo dámské oddělení nevím. Já si zvolil sprchu hned u vchodu a chvíli řešil problém, kam s věcmi, jelikož háčky tu nebyly a na podlaze už stálo kolem centimetru špinavé vody z naneseného lesního bláta. Nakonec necesér i čisté věci vybalancuji na polopříčku dělící sprchový box od chodby. Sice trochu pouští vápenný nátěr, asi bude i trošku zaprášená, ale co. Svlečený přelézám na klasickou umělohmotnou rohož vystýlající sprchový kout a zkouším se dorozumět s knoflíkem pouštějícím vodu. Počíná si dost svéhlavě, chvílemi mám pocit, že se jedná o pokročilou bezdotykovou baterii s porouchaným softwarem. Nakonec knoflík tvrdě zatlačuji do dlažek a potom už teplá voda teče. Teče ještě, když se opatrně oblékám /stejně mi do špíny na podlaze upadly čisté ponožky/, teče i když se jí už oblečený pokouším znovu zastavit. 9
Knoflíku je všechno jedno. Mačkání, kroucení i domlouvání. Je možné, že na příštím ročníku už na mě bude sprcha čekat s vodou puštěnou z loňska, jelikož jsem na bohulibý úmysl někoho z kempu na ten defekt upozornit po cestě na druhou večeři zapomněl. Jen pro pořádek: žádná plíseň se mi na nohou dodnes /29.12.2014/ nevyrazila. K první večeři jsme měli dobré kuřecí stehno s bramborem, teď si jednak brousíme zuby na díl z Benova vepřového kolene, jednak Danča na grilu objednává klobásu a krkovici a na baru kromě piva a zázvorových birelů dva čerty a jaegermeistera na přípitek, což kolemsedící pochvalně kometují slovy: “To je správná chatka“. Vyhlášení vítězů etapy jsme prošvihli, jelikož jsme se moc důkladně myli, teď ještě zbývá zaplatit Honzovi ubytování včetně extra příplatku za přímotop a probrat úskalí ujetých 93km. Honza má vše ošetřeno v barevných tabulkách excelu na notebooku, organizační záležitosti běží jako na drátkách a o to více času potom zbývá na obírání Benova kolena, vyzvídání, kde kdo bloudil a podobně. Danča si z další výpravy k baru přináší i krabičku mentolových cigaret, jelikož ji k tomu prý svedla družná atmosféra. Jdeme si dát ven na terasu jedno cigáro na oslavu, což v těch místech už bánící Motůrek komentuje lehce překvapeným „Vy kouříte?“ Poměrně rychle nastává čas jít na kutě. Ještě pár eskamotérských čísel se soukáním vepřových kůžiček do krku a zpět a pak už se loučíme, s tím, že se uvidíme na snídani. V chatce necháváme vesměs nepoužité přiložené povlečení, vytahujeme spacáky a zkoušíme, jestli se vejdeme s Dančou jako správný pár, chystající se k zasnoubení na jednu, tedy dolní postel. Celkem to jde, setrvám tam asi až do půlnoci, kdy se mi zřejmě narovná páteř sklepaná skoro stovkou kilometrů hrbolů, kamenů, kořenů i asfaltu a musím si přelézt na palandu a lehnout si diagonálně, abych se nekrčil. Ještě tak dvakrát v noci s čelovkou přelezu bahnité rygoly dělící mě od wc domečku a pak už je ráno a je potřeba svižně balit a hurá na snídani. Kola a vše, co zůstalo venku, je promáčené rosou. Mlha zatím halí celé okolí, ale září už září vylézajícím sluncem, vypadá to, že bude krásný den.
10
Etapa 2 – neděle 27.9. Na snídani si přinášíme vlastní termosku s čajem a chladící tašku s jídlem, jelikož jsme nějak nepočítali, že nám tu kromě vepřových kolen avizovaných před závodem, která jsme si neobjednali, něco dají. Tak máme k poměrně dietní servírované snídani ještě pomazánku z avokáda a nakonec i koláčky. Co zbude, nabízíme kolem, i když třeba Motůrek se tváří nedůvěřivě, jakoby čekal, že se ho konkurence chystá otrávit. Jaká my jsme pro něj ale konkurence. Nakonec je většina přebytečných zásob skrmena, aby nic nepřišlo nazmar. I když z posledního koláčku se mi malinko zvedá žaludek. Teď už jen věci do auta a honem na start, jedeme jako jedni z prvních asi ve čtvrt na osm ráno. Start je ještě vláčnější, než včera, ale nejsme v tom sami, problémů se vstáváním není ušetřen skoro nikdo. Vyrážíme od kempu k hlavní silnici a vzhledem k tomu že teď by mohl být provoz snad snesitelný jedeme po ní až k odbočce na cyklostezku, po které jsme už včera jeli opačným směrem na Teslíny. Ani jedno auto, úžasné. Je trochu zima, dole pod kopcem už na cyklostezce dolaďujeme nějaké detaily v oblečení a potom se pouštíme po červených cestách k hrázi Horního Padrťského rybníka. Mlha střídá slunce a současně tímto střídáním prozářeného a zamlženého lesa se nám střídavě mlží a čistí i brýle. Dochází nám, že závod nám umožnil dosud nepoznané – octnout se na Padrtích krátce před osmou ráno. Žasneme za jízdy z lesa a v tom ucítím nějakou novou nezvyklou vůni. Nejdřív ji nedokážu zařadit, tápu že takhle snad voní tající sníh na jaře, ale asi napočtvrté mi to dochází. Takhle je to přece cítit v kanceláři u velké kopírky. Takže ozón v brdských lesích není jen fráze, existuje... Přijíždíme na hráz horního rybníka a já si připadám, jakobych projížděl po stránkách atlasu ptáků, knihy se kterou jsem trávil rané dětství, asi v době kdy jsem se pomalu učil mluvit. Má se to tak, že většinu kachen tu neurčím, Danča ano, ta se v těch polácích a hoholech vyzná, já ještě tak potápku roháč, ale oba nad tou přehlídkou vodního ptactva žasneme. To už máme za sebou první kontrolní foto na začátku hráze. Od rybníků se vzdalujeme opět po loňské trase Tour de Brdy až někam k Trokavci. Další kontrolní bod je u cedule Vísky, i ten nepovinný zelený autobus ČSAD Plzeň tam zastihneme. Kromě toho pozorujeme bernardýna koupajícího se v zahradním jezírku u domu naproti přes silnici. 11
Sjíždíme dolů směrem na Skořice. Po vyčůrání a vystoupání z údolí projíždíme vesnici a u posledních domů dnes opět shazujeme dlouhá trika a šátky, počasí se daří. Dál už trasu neznáme, v této části Brd jsme doteď nikdy nebyli. Chvíli mírně stoupáme lesní cestou, potom odbočujeme doleva a následuje opět dlouhý táhlý sjezd vlastně až do Dobřívi, přerušený jen zastávkou a fotkou u cedule „Kalamitní Holina“. Sjezd si užívám a u hlavní silnice v Dobřívi slyším od dvojice, která nás v něm dojela, vyčítavé: „Vy ste mi svedli navigátora z trasy“. Poté nás dvojice předjíždí a mizí vepředu. Měl si stát víc na svém a pěkně odbočit do lesa, když tak moc chtěl objet Dobřív navrženou trasou po patrně rozbahněných lesních cestách. My už opět víme, kde jsme a doufaje ve slabý nedělně dopolední provoz jsme zvolili hladký asfalt rovné silnice Dobřív – Strašice. A šlapeme. Chvíli po tom, co mineme poslední dobřívská stavení, vidím před sebou na silnici jezdce v červené větrovce. Otáčím se na Danču a volám, že někoho dotahujeme. Danča míní, že to asi bude Ben. Je to Ben. Když ho míjíme, mumlá, „jen počkejte, vám taky dojde“. Víceméně opět ve třech vjíždíme do Strašic, malinko se zamotáváme mezi chalupami, ale po chvíli už míříme známou cestou spojující náměstí s parkovištěm na začátku cyklostezky vedoucí přes vojenský prostor do Zaječova a dál. Tam nás taky předjíždí nejdřív Karel s Láďou /tipoval jsem, že nás doženou už na Padrtích/ a hned potom i Motůrek s Jirkou. Všichni nešetří chválou a všichni rychle mizí mezi domy směrem k hvozdu. Na jeho okraji, u cedule Padrťský Potok je další kontrolní bod. Fotíme se a vyrážíme do mírného stoupání. Pokud stačí dech, tahám tempo za Dančin bederní pás. Po odbočení vpravo /tam kde byl vloni ostrý start krátké trasy Tour de Brdy/ si Danča dopřeje hořčík a stoupáme dál. Vyhlížíme konec, ale ten není tak hned, jak si z Tour pamatuji. Ale dočkáme se. A rozšlapáváme to do klesání až k hájovně Okrouhlík a za ní. Tam u odbočky se zákazem vjezdu kol mě Danča upozorňuje, že musíme právě tam, jinak zbytečně spadneme do vesnice a budeme se vracet. Odkoukávají to od nás i ostatní, takže dál pokračujeme ve více lidech. Opouštíme trasu tour a míříme na Kvaň. Mluvíme o tom, že si někde zastavíme a najíme se, ale místo toho se jen fotíme u cedule na konci Kvaně a jedeme dál do Chaloupek. Tam zkoumáme další postup a naši spolujezdci odvážně vyráží napřed někam do kopce asi na Neřežín. Potom Danča zkrotí mapu a volá, že musíme dolů a směrem k Záskalské přehradě. 12
Nedá se nic dělat, víceméně jsme je na ten kopec poslali, musím je dojet a vrátit je na správnou trasu, jinak by se určitě řeklo, že jsme jim to udělali schválně. Po chvíli opět všichni společně sjíždíme mezi ohradami s koňmi do údolí. Dole opět hledáme kudy dál a vidíme, že nás dotahuje početná skupina. Jsme nervózní, chceme prvenství ze včera udržet. Také vychází najevo, že jsem měl o tom, kudy se trasa dál ubírá mylné představy. Myslel jsem si, že pojedeme pěkně po asfaltu k Valdeku a potom přes kopec do Jinec, ale ve skutečnosti najíždíme do kamenitého stoupání přímo na Záskalskou přehradou a cesta nás vede do zaniklé vesnice Hrachoviště. Postupně nám všichni ujíždí, už se moc těší do hospod v Jincích, my u památníku zaniklé obce a studánky slézáme s tím, že se musíme už najíst. Z Hrachoviště nezbylo nic, jen vysokou trávou zarostlá pláň, kde tu a tam vyrážejí skupiny šípkových keřů, bříz a červených jeřabin, které jsem znal jen z Nízkých Tater. Další bod pro Brdy, opět dokázaly překvapit netušenou horskostí. U studánky si naberu místo vody nejdřív bahno do bot, potom na mě volá Danča, že musíme jet. Snědli jsme v rychlosti jen energetický gel a kus corny. Nasedáme a stoupáme opět po asfaltu a přes nevysoký hřeben někam ke Křešínu a sjíždíme dolů k Jincům. Nejsem si vůbec jistý, jestli jedeme správně, ale ve sjezdu nedokážu Danču dohnat a přimět ke zkontrolování mapy. Naštěstí jedeme správně, dole u Litavky bez váhání míjíme hospodu, před kterou jsou odstavená povědomá kola a míříme ke kontrolnímu bodu u cedule před železničním přejezdem. Dál už je mi trasa jasná, táhnu Danču vzhůru k rozcestí Na Klínku. Asi po polovině nás dojíždějí tři silničkáři v neposkvrněných elastických krojích a uznale poznamenávají, že takhle se trénuje a jeden se ptá jestli může ještě z druhé strany – zřejmě táhnout Danču. Rád bych udělal vtip, že tolik rukou, abych je mohl táhnout všechny nemám, ale nedostává se mi dechu. Tak nám odjíždějí, ale ne o moc. Na Klínku stoupání přestává a začíná až zase po odbočení na čerstvě vyasfaltovanou hřebenovku táhnoucí se od rozcestí až skoro pod Kuchyňku. Mám z ní dojem, že je rovinatá, ale to je jen vzpomínkový optimismus, ještě si řádně zatahám. Přestávka, Danča si rovná bolavá záda, omlouvá se, že ji zrazuje tělo. Snažíme se ten úsek k dašímu kontrolnímu bodu co nejrychleji přejet. Ale jde to čím dál pomaleji. Zároveň víme, že se nám to přecejen začíná krátit – už jen Kuchyňka, Stožec, Třebízského Dub, Kříž nad Kytínem a Náves v Černolicích. To zvládnem. 13
Ze stoupající asfaltky se posléze a po nemalé námaze stane rovná panelka a potom už vidíme křížení se silničkou z Hostomic. Místo, kde jsem Brdy, vlastně Hřebeny uviděl úplně poprvé. Vzal mě sem táta za sněhem – v Berouně tehdy bylo jen bahno, tady leželo dobrých 15cm. Vítr řezal v přemrzlém prašanu ostré hrany ze kterých čouhala nažloutlá vysušená tráva. Od té doby jsem Brdy, coby pohoří začal bezmezně uznávat. Je dobré být tu znovu. Ta křižovatka s asfaltkou je zároveň místem, kde jsem se po jistý čas svých cest do práce do rakous zastavoval a loučil se s krajinou kde jsem doma. Opět mokrá lesní cesta, kořeny, potůček. Potom širší kamenitá lesní silnice a pak už technický výjezd sutí na hřeben Kuchyňky. Dostávám se na kole tak do poloviny výjezdu, potom na mě Danča zavolá, soustředění je v tahu, zadní kolo hrábne, a já slézám. Nahoře se chvilku rozhlížíme, popatříme prales na jižních svazích a pokračujeme k vrcholu. Ten ne a ne přijít, až panikařím, že jsme ho minuli. Asi dvakrát na Danču čekám, diví se že zrovna v místech, kde se dá co chvíli spadnout jí ujíždím. Říkám, že se snažím zůstat na doslech, což prý tak není, jelikož ona na mě už několikrát volala. Konečně uslyšíme zpoza stromů směs hlasů. Kolem vrcholu posedává asi třicet dědečků a babiček, v ohništi plane čadivý oheň a nad ním se opékají krajíčky chleba a buřty. Ani si nás moc nevšímají. Foto u cedulky KČT, ani ji nemusím porovnávat s vytištěnými vzorovými fokami checkpointů v kapse. Jdu si užít technického sjezdu do sedla, když je dneska sucho, Danča nejdřív kolo vede, potom také neodolá a celopruží z pod největší suti ke mně. Zdálky míjíme louži, kde jsme se na jaře dívali na čolky a po kořenech drncáme pořád na severovýchod. Přichází úsek červené značky, kde louže zakořenily tak pevně, že se mezi nimi už léta kličkuje. Nakonec letošní Giro Pičín ta místa raději obchvátilo za cenu ztráty výšky. Už se tu docela vyznám, kličkování lesem si celkem užívám, Danča za mnou volá, že je potřeba, abych jel pomaleji, aby ona stíhala kopírovat moji stopu. Odpovídám, že ani já si vždycky nevyberu ideálně, že se musí improvizovat a následně zapadám do bahna. Dojíždí nás další skupina soupeřů. Na chvíli opoštím cestu a riskuji ulomení přehazovačky ve smrkových klaccích, potom se vracím mezi vyjeté koleje cesty a povzbuzuji Danču, že za chvíli už budeme na slušné cestě. A jsme. Vzhledem k pozvolna se krátící vzdálenosti do cíle necháváme bez povšimnutí studánku pod Studeným Vrchem, o plzni a klobáse pod rozhlednou nemůže být ani řeči. Krátký sjezd po asfaltce nad dobříšsnou silnici, potom po vrstevnici lesem až ke křižovatce s vojenskou asfaltkou vedoucí na Stožec. Je mi jasné, že tenhle úsek 14
má potenciál. Je to sice so kopce, ale tak hladké, že okamžitě beru do ruky Dančin bederní pás a táhnu. Mám pocit, že ani sám po pouhých 20km Trans Brdů jsem tu nejel rychleji. S asi dvěma pauzami vydupeme na hřeben a dostáváme se na dohled dvojici před námi. Opět se opakuje situace zažitá na Obecnicí. Nedokážu to dotáhnout před ně. Dojíždíme je u kontrolního bodu, z pod helmy mi crčí pot. Mám tedy helmu na BMX téměř bez větrání. Člověk se v ní sice nemusí bát trčících větví v lese, ale crčení potu svým řešením podporuje neskutečně. Soupeři po nás pokukují a prohodí: „To je strašnej kopec, co?“ „Jojo.“ Fotíme se a uháníme dál směrem k základně. U propustku nějaký osamělý cyklista opravuje kolo, ale jelikož se o nic nehlásí, míjíme ho nezměněnou rychlostí a u odbočky doprava přes hřeben jsme opět ve čtyřech. Máme to tu s Dančou projeté, tak jenom zavolám na ty druhé dva, že to vede tudy a v půlce sjezdu je potřeba prudce odbočit doleva na červenou značku a napojit se tím na trasu Trans Brdů v protisměru. To místo člověk snadno mine. Ale v pár vteřinách jsme tam a já si začínám užívat kořeny, které ve směru na Prahu mírně klesají, místo aby trápily, tak jak je včichni známe. Za chvíli toho nechávám, čekám na Danču jedoucí s našimi souputníky, říkám, že pojedu za ní, abych jí nesváděl k blbnutí a zchvácení se. Vydrží mi to asi dvacet metrů, pak předjíždím a pokračuji v divokém tančení mezi kmeny stromů a kvádry slepence. Když ale sjedu k okrajicesty, abych počkal až mě Danča dojede, vidím, že jsem jí ujel tak asi o 30 metrů, drží se za mnou a snad jí to i baví. U Bezovky poskakování a křepčení končí, je čas našlápnout to před stoupáním k Třebízského dubu. Ani tam nejsme sami, dvojice fotící se tam mimo jiné mluví něco o tom, že někteří sem přijeli super hladkou asfaltkou ze severního úbočí. Co na to říct? „my jsme si podobně jinde taky pomohli“ utrousím. Nemám nikomu za zlé když si trasu přizpůsobí, pokud se řeklo že není striktně dána. Snad by bylo lepší určit jen kontrolní body a závodníky motivovat k jízdě terénem mimo otravné a nebezpečné silnice jejich umístěním daleko od nich. Nebo prostě rovnou pod mapu trasy napsat, že je pouze navržená orientační a nezávazná. Od dubu spěcháme do chat nad Kytínem. Danča konečně ucítila cíl a je k nezastavení. Jen mezi zahradami ji musím brzdit, jelikož v zápalu boje mine tu správnou odbočku zpět na hřeben a řítí se nezadržitelně k Dernerům. Už se to opravdu krátí. V momentě, kdy tohle člověku při 15
závodě dojde, dostaví se obvyjkle záchvěv smutku. Jestli nakonec nejsou nejkrásnější ty přípravy, těšení se na závod. Samotné klání je pak ve srovnání s měsícem před ním pouhým mžikem.... Vracíme se na správnou odbočku a stoupáme mezi ploty do lesa. I tentokrát nakonec míjíme Občerstvení U Dernerů obloukem, ale dneska by na něj stejně nebyl čas. Od gelu a corny na Hrachovišti sice uběhlo už nemálo kilometrů a přejeli jsme bezpočet kamenů a kořenů, ale jak tělo a snad i hlava ucítí cíl, jde všechno stranou. U Kříže rychle fotíme a já odjíždím kamenito kořenovou cestičkou, velmi charakteristickou pro Trans Brdy dál ku Praze s tím, že na konci na Danču počkám, jelikož říká, že tenhle úsek nemusí a že radši kolo povede. Chvilku skutečně čekám, potom přijíždí, jelikož jí to nedalo. Je na sebe asi už pyšná a já zase na ni. Pilně šlapeme přes zbylé bahno a louže k Červenému Kříži, na asfaltu Danču ještě trošku popotáhnu a potom sjíždíme k mníšecké silnici. Čím blíž k silnici, tím více lidí a tím obtížnější je v těch davech závodit a zároveň se chovat slušně. Celé to korunuje dědek, který nám na dohled od silnice před nosem zavírá závoru. Po obchvatu lesem Danče vysvětluji, že to byl asi Fabián a že to k Hřebenům prostě patří. Zároveň mě chytá nervozita, že spleteme trasu do Černolic, takže Danča kromě vyhýbání se babkám a kočárkům musí ještě kontrolovat mapu. Na Pláštíku rovně. Jsem rád, že některá místa, kam se jindy dostanu dvakrát za rok tento víkend laskám pryží svých plášťů den co den. Dančino ujišťování, že po té cyklostezce nemůžeme dojet nikam jinam, než do Černolic mi připomíná Švejkovu navigaci do Felštýna, která skončila rakouským zajetím, ale moje partnerka nejen životní má pravdu. Za chvíli už míjíme ploty prvních zahrad prorůstajících les a za další chvilku už pózujeme společně s teamem Šolich u kachního rybníčku na návsi. Teď už zbývá jenom ten cíl. V horečnatém tempu šlapeme i z kopce do Všenor. Tedy šlapu především já, abych ve sjezdu svou Danču neztratil, dole navádíme své soupeře na zkratku po rampových schodech, abychom si závěr závodu ještě více užili, potom cyklostezka, otravné převádění a vyhýbání se s kolem protijdoucím na mokropesském mostě, krátký výjezd od mostu k hlavní ulici a Steak Bar je takřka na dohled. Pánové ze šolichu se nad mostem tváří, že nás snad do cíle gentlemansky pustí před sebou, ale aby toho férpleje nebylo příliš, říkám, ať jen jedou a neblázní, že si na Danču zaseklou za chodci počkám sám. 16
Steak Bar nás přivítal velkolepě i bez cílové pásky. Jirka Kulovaný na mě volá, abych z toho kola ani neslézal, jelikož za chvíli bude čas vyrazit zpátky do Věšína. Je to pěkná představa, ale budu do ní muset ještě trochu dorůst. Po vydýchání a napití piva Danča zjišťuje, že naše snaha a takřka celodenní odříkání přinesly ovoce. V naší kategorii jsme vyhráli, byť kontumačně, jelikož Báru jinak ženskou polovičku teamu, který nás dva dny nenechal v klidu rozbolelo někde za Věšínem koleno a musela do cíle vlakem. Po cílovém fotu, gratulacích, tleskání absolutním vítězům i vítězům v rámci teamů Brdských medvědů došlo i na jídlo a několik dalších piv. Láďa s Karlem stihli mimo jídla a pití i koupel v Berounce na Kazíně. Jako team sice nejsou o minutu nejrychlejší ze všech, ale určitě nejelegantnější. Tedy pokud se schválně nepitvoří pro objektivy fotografů. Jsme velmi spokojení a piva znamenitě účinkují, takže, když pro nás přijíždí Jarda, boj se zavazadly popadnutými za účelem odnesení do auta na jeden zátah málem prohrávám. Jsme nadšení a už tehdy přicházím na to, že vítězství, mimochodem pro mě první v závodech na kole a sportu vůbec je sice pěkná věc, ale poznání, ke kterému jsem přišel nejspíš někde pod Stožcem, nebo pod Plešivcem, totiž, že když táhnu s láskou je to ten nejlepší výkon, to je k nezaplacení, stejně jako ten už zmiňovaný moment nad Obecnicí a některé další věci, které stojí za to v životě počítat.
17
Závěrem Snad ani čeština nemá při své bohatosti slova, kterými bych dokázal organizátorům přiměřeně poděkovat za tenhle závod. Byl to nultý, zkušební ročník, taková věc z principu nemůže být dokonalá a když, tak určitě ne pro všechny zúčastněné, za sebe ale můžu říct, že pro mne to mělo k dokonalosti velmi blízko. Žádný defekt, natož nějaký závažný, žádné zranění – i záda mi dávala celkem pokoj. A vítězství navrch. Může být, že nebylo čisté jako lilie a právě proto o našich zkratkách, změnách trasy a pohnutkám k nim píšu co možná nejotevřeněji. Myslím, že pokud po nultém ročníku budou následovat další s větší účastí, bylo by dobré ujasnit si, jestli bude Brdská Vuelta spíš orientační závod od checkpointu k checkpointu, což mám za nejrealističtější variantu, nebo se přesune do světa závodů s gps v povinné výbavě a následnou kontrolou záznamu trasy. O 180km cest pomalovaných šipkami a s křižovatkami osazenými personálem v reflexních vestách se asi není potřeba rozepisovat, na světě už se, ale odehrály i odvážnější sci fi. Já nakonec pojedu rád i pokud příští ročník bude úplně stejný, jako ten letošní, snad jen U Dernerů se první den stavím na oběd.
Stará Huť 29.12. 2014 Jan Chalupa / Chloop Strix Nivea.
18
