Zbraň pro hrdinu Prolog Carna přátelé. Tož jedna pěkná elfí dáma mě požádala, abych vyprávěl příběh mojí rodiny. A protože starej Buo má pro elfky slabost, tak sem se teda rozhod, že Vám to povim, no. Ale ne že mě budete přerušovat, bo se naštvu a budete mít prd *výhružně zvedne prst, načež se ale pousměje a povídá dál* Bylo to už strašně dávno a tendle příběh se vypráví v naší rodině už sakra dlouho, takže se tu a tam… ehm, něco zapomnělo, trošku upravilo… ehm, no prostě ne že mi do toho bude někdo kecat, je to pravda a hotovo! *rozpačitě se usměje* Nikdo přeciš nemá dokonalý tento, no, paměť! Tak teda poslouchejte, všechno to začalo jedno chladné zimní ráno… *vše se rozplyne a najednou… *
Kapitola první První sluneční paprsky se začínaly prodírat skrz závoj mračen, pomalu svítalo. V trpasličí vesnici začínal nový den, ale tento měl být úplně jiný, než všechny předchozí. Thorin už byl vzhůru a právě připravoval kovárnu, čekal ho další perný den. Jakožto vyhlášený mistr kovář měl vždy dostatek zákazníků a jeho zbraně byly známé po celém světě. Nosili je šlechticové, rytíři a také Ti nejmocnější z mágů a tak nebylo divu, že měl často návštěvy z různých koutů země. Právě když se chystal nahnat pomocníky, aby vymetli prach z cesty před kovárnou, přiběhl k němu Baldin, jeho dlouholetý kamarád. "Thórine, dó si pro tebe orkové, hódně, móc orků!" "Co mi to tu vykládáš ty trdlo, orkové… a že si jdou pro mě? Dodávka zbraní dorazila v pořádku, takže nevidím důvod, proč by mě měli otravovat. Uklidni se a…" více nedořekl, protože to co spatřil jej šokovalo. Uviděl, jak se dole na náměstí shromažďují orkové. Bylo jich MNOHO, desítky, možná stovky. Všichni byli obrovští, ve zbrojích a s mohutnými meči nebo sekyrami. Tu se celá početná skupina pohnula, v jejím čele stál ork v zářivé zbroji obklopen několika orkskými šamankami které jej doprovázely. Když Thorin spatřil tetování, která měl ork na sobě a adamantitovou čelenku na jeho hlavě, okamžitě poznal kdo to je. Výraz v jeho tváři se z šoku změnil v čiré zoufalství. Byl to Krull, náčelník a vůdce orkských kmenů, které po letech válek sjednotil pod svou vládu. Byl to moudrý ale velmi krutý válečník, který neznal slitování. Thorin však nebyl zbabělec. Rychle zahnal myšlenky na útěk a snažil se uklidnit, přestože strach měl velký. Rozhlédl se po Baldinovi, ale ani on ani jeho pomocníci už dávno nestáli vedle něj. Mezitím se průvod dostal až nahoru po cestě k jeho kovárně. Krull vypadal ještě hrozivěji, než mu ho popisovali obchodníci, kteří rozváželi jeho výrobky. "Tejakar mistře trpaslíku!" Zahřímal Krull a podíval se Thorinovi přímo do očí. "Carna velký Krulle!" Pozdravil Thorin co nejuctivěji mohl a poklonil se. Doufal že neudělal nic špatně, neznal orkské zvyky a už vůbec nevěděl nic o tom jak jednat s orkským náčelníkem. "Ty jít s námi, ty pro nás pracovat, my tebe odměnit když ty dobře udělat co my chtít!" řekl ork a stále se díval přímo na Thorina. "Ale… ale to já nemohu, mám tu mnoho práce, zákazníky, moje kovárna musí fungovat dál!" vysoukal ze sebe Thorin který teď dostal opravdu strach. Jít někam s orky, to nevěstilo vůbec nic dobrého. Navíc si nedokázal vůbec představit, o jaké práci Krull mluvil. Ten na to však vůbec nebral ohled: "Mistr nemít práci tu, nemít kovárna když nejít s námi. Mistr jít hned, čas málo." Pak se otočil ke svým šamankám, pokynul a něco vyřkl. Nato odkráčel a celý průvod kromě šamanek s ním. Thorin dál zíral na Krulla a jeho vojáky jak pochodují ven z vesnice směrem do hor a z šoku ho vytrhl až hlas jedné z šamanek. Nerozuměl slovům, ale nebylo to ani potřeba. Hned jak šamanka dořekla magickou formuli, strhla si z krku amulet, a hodila jej do Thorinovy kovárny. Ta vzplanula jako by byla ze slámy a během chvíle po ní zbyly jen zčernalé doutnající základy. "Ty teď jít s my!" Poslední co Thorin zahlédl, byl záblesk v očích orkské ženy…
Kapitola druhá Thorin neměl nejmenší tušení, jak dlouho byl mimo, ale podle ztuhlých svalů a bolesti hlavy to musela být asi pořádná pitka. Nechápal, že se nechá od Baldina vždycky ukecat na "ještě jednu rundu", jak tomu ten zpropadenej trp říká. Chvilku se jeho mysl ještě motala kolem hospody, když tu náhle s sebou trhl. Někde v hloubi jeho mysli se vynořila myšlenka na to, co se opravdu stalo, a mistr kovář se otřásl. Tak to přece jen nebyl sen, řekl si pro sebe. Chvíli ještě nehybně ležel a přemítal o událostech, které ho potkaly, nakonec se ale odhodlal zjistit, kde to vlastně je. Když otevřel oči, spatřil něco, co ho mile překvapilo. Hleděl do tváře přenádherné elfí dívky, která se na něj usmívala. Lesk v jejích modrých očích Thorinovi okamžitě učaroval a jeho ústa oněměla. Nedokázal nic říct, jen omámeně hleděl na krásnou dívku. Místnost zlatě zářila a Thorin si byl jistý, že je v nebi. Ačkoliv se mu myšlenka na smrt moc nezamlouvala, tohle nebe byla docela dobrá omluva od sudiček, které mu přisoudili tak brzký konec. Podařilo se mu na dívčinu usmát a ta když viděla, že už plně vnímá, promluvila: "Aiya mistře Thorine, tady, tohle vás postaví na nohy." a s těmito slovy mu podala misku polévky. Thorin si ji vzal a protože mu opravdu vyhládlo, během okamžiku polévku snědl. Když odložil misku a chytal se něco říci, elfka ho posunkem zastavila. "Mistře Thorine, mé jméno je Elverin. Jsem zde, abych Vám pomohla ve Vašem úkolu." "Takže já nejsem mrtvý?" zeptal se možná trošku hloupě Thorin. "Ne naštěstí ne." řekla Elverin a vstala od postele. Teprve teď Thorin uzřel, co bylo jeho zmatené mysli doposud skryto. Zlatá zář, která ozařovala celou místnost, vycházela z Elverin. Dívka třímala nádherný meč, který jakoby hořel zlatým plamenem a její zbroj se leskla jako ty nejčistší diamanty v poledním slunci. Ačkoliv vypadala velmi mladá, z jejích očí Thorin vyčetl velkou moudrost a zkušenost. Věděl, že elfové žijí staletí, kdyby však jen tušil, jak dlouho po tomto světe kráčí paní Elverin, pravděpodobně by tomu ani nevěřil. Hrdinka mezitím pokračovala ve vysvětlování: "Krull je krutý válečník, ale není hloupý. Nadchází těžká zkouška pro nás všechny a on v ní dle Paagriovy vůle sehraje hlavní roli. Thorine, máme společného nepřítele a ty jsi poslední kousek skládanky, kterou pro nás připravili bohové." Trpaslíkovi už začínalo vše docházet. Když se minulý týden zase s Baldinem opil jako… no nebylo mu prostě dobře, promluvila k němu Maphr. Myslel si, že je to jen blud způsobený kvalitní pálenkou, ale když teď sáhl do kapsy u svého kabátu, nahmátl malý kamínek opředený runami. Byl to dar od Maphr a on na něj dočista zapomněl, sakra! Navíc si vůbec nepamatoval, k čemu ten kamínek má sloužit. Teď ale věděl, že brzo nastane čas, kdy jej bude muset použít. Z přerušení ho vyrušil až fakt, že místnost pohasla. Elverin odešla a on byl sám v malém pokoji. To však netrvalo dlouho. Po chvíli vešel mohutný ork s obrovskou sekyrou a řekl Thorinovi: "Být čas, ty jít. Krull a Adrianna čekat na tebe!" A pokynul Thorinovi aby jej následoval. Když vyšli ven z domečku, zjistil Thorin že se nacházejí vysoko v horách. Všude kolem byly narychlo postavené malé kamenné domky a plátěné stany. Bylo zde plno orků, ale zahlédl také pár lidských rytířů a elfských kouzelnic. Trochu posmutněl, když neviděl žádné další trpaslíky. Ti zbabělci se pravděpodobně ještě teďka schovávaj ve sklepích svejch domů, pomyslel si. Ork ho vedl po dlouhé cestě dál od tábora a jak
Thorin pochopil, kráčeli k jeskyni, kterou viděl pár set metrů před sebou. U vstupu do jeskyně čekala početná skupinka asi deseti postav, ale Thorin ještě nemohl rozeznat kdo tam je. Jediné koho poznal okamžitě, byl Krull. To mu zrovna odvahy nedodalo, ale řekl si, že když mu neublížili doteď, asi to vážně nemají v úmyslu ani později. Navíc Elverin říkala, že ho potřebují. Nevědomky se usmál. Potěšilo ho, že všichni tihle lidé (a taky orkové a elfové, zamumlal si) spoléhají na něj. Když byli už velmi blízko jeskyně, mohl si Thorin prohlédnout členy skupinky. Kromě Krulla a jeho dvou strážných tam bylo ještě šest trpaslíků. Některé znal i osobně, některé jen z doslechu, ale co bylo podstatné, všichni to byli kováři, v podstatě jeho konkurenti. Na sobě však neměli kovářský úbor, ale (možná trošku potupně) úbor pomocníků v dílně. Vypadali vystrašeně a viditelně se jim ulevilo, když viděli Thorina. A nakonec tam byla Adrianna. Pamatoval si na tuhle léčitelku z jedné jeho cesty do Giranu - v lese před městem je přepadla skupina banditů a on byl tehdá těžce raněn. Zachránila je až hlídka giranských stráží kterou vedla právě Adrianna. Bandity zahnali a ona jej zachránila před jistou smrtí. Sličná lidská žena v majestátní róbě se na Thorina lehce usmála a čekala, co řekne Krull. Ten po chvíli skutečně promluvil. "Mistře Thorin, Elverin mi sdělit že ty chápat co mi chtít. Ty tedy udělat pro nás co mi ti říct?" "Ano, udělám co je potřeba." odpověděl trpaslík a jeho vlastní odvaha a rozhodnost ho překvapila. Krull byl evidentně potěšen. "Výborně! My tobě přivést kamarád a pomocník." Ukázal na skupinku trpaslíků. "Zde být kovárna tvá bůh. Adrianna jít s tebou, ona mít zvláštní úloha také. My nevědět proč, ale Maphr tak chtít aby ona jít s tebou." S těmito slovy Krull a s ním i všichni tři orkové vydali zpět do vesnice. Jakmile zmizeli z dohledu, pokynula Adrianna trpaslíkům. "Pojďte přátelé, je čas se dát do práce. Po cestě Vám vysvětlím, co od Vás potřebujeme." Celá skupinka vykročila dovnitř jeskyně…
Kapitola třetí Skupinka již notnou chvíli kráčela temným tunelem, a jak světla ubývalo, nejistota a strach se začaly vkrádat do myslí trpaslíků. Adrianna vycítila obavy svých souputníků a tak vzala do ruky kámen a vyřkla magickou formuli. Ve chvilce se kámen rozzářil a zahnal tak stíny nejen z tunelu ale i ze srdcí členů družiny. Léčitelka se pousmála a naznačila trpaslíkům, aby jí naslouchali. "Přátelé, než dojdeme ke svému cíli, musím Vám sdělit, co od Vás Krull potřebuje. Jak možná Ti vzdělanější z Vás ví, na konci tohoto tunelu se nachází *s námahou vysloví trpasličí slova* Khazad Tindal." Thorin sebou trhl: "Kovárna trpaslíků! Ona skutečně existuje?!" Nevěřícně se podíval na Adriannu. "Ano" přikývla Adrianna "místo, které před staletími vytvořila Maphr pro svého prvního učně, místo kde byla stvořena první zbraň bohů. *šeptem* Zde vzniklo Žezlo Tajemství, kterým nyní vládne nekromant Hardin." Skupinka ztichla. Trpaslíci se snažili vstřebat, co jim právě Adrianna řekla. Ta netrpělivě čekala na jejich reakci. Tajemná kovárna byla již blízko, cítila to. První se vzpamatoval opět Thorin: "A Krull *na chvíli se odmlčel* on chce, abychom vytvořili další zbraň? On chce Rozdělovač nebes?" "Nemožné!" Vykřikl jeden z trpaslíků. "To nikdy nedokážeme, neznáme postup, nemáme materiál!" přidal se další. Ostatní trpaslíci souhlasně přikývli a tázavě se podívali na Thorina. Ten však nevnímal a horečně o něčem přemýšlel, jednu ruku zaťatou v pěst, jakoby v ní držel něco velmi cenného. A tak se stalo, že skupinka dospěla ke svému cíli úplně mlčky. Tunel se najednou začal rozšiřovat, až přešel v obrovskou síň. Prostor před nimi byl natolik rozsáhlý, že nejzazší kouty se ztrácely ve tmě. Uprostřed celé jeskyně stála obrovská stavba. Rozlehlá soustava výhní a skladů, nad nimiž se tyčila gigantická socha Maphr, jenž držela v jedné ruce kladivo a v druhé otevřenou knihu. Přestože malý kámen v Adrianině ruce nemohl ozářit místnost dostatečně, všimli si trpaslíci hromad materiálů, kterými byly sklady naplněny. Před celým kovárenským komplexem byl ještě umístěn malý oltář bohyně trpaslíků, věc, kterou už v dnešní době ve vesnicích malého národa není možné najít. Skupinka si stále prohlížela ono podivné místo. Byl tu nezvyklý chlad a také tma.
Ještě chvíli mlčky stáli na začátku síně, když tu náhle promluvil jeden z trpaslíků. Jeho hlas byl zachmuřený: "Je tu zima, tma, ticho…“ Thorin nejdřív nechápal. Pak se ale vzpamatoval. Podíval se na Adriannu a řekl: "Náš úkol je u konce, zde ničeho nedosáhneme. Kovárna nefunguje, výhně jsou vyhaslé. Trvalo by celé dny, než bychom je rozpálili!" Adrianna se podívala nejdřív na Thorina, poté se její zrak zaměřil zase na potemnělé výhně.
"Zkoušeli jsme to, mistře. Celé hodiny se šamani orků pokoušeli zažehnout plamen v těchto výhních. *zoufalství vstoupí do jejího hlasu* Ani jiskra, nic!
Nejmocnější kouzla Paagriova učení nedokázala probudit oheň v těch zatracených kamenných otvorech!" Thorin byl překvapen. S lítostí si vzpomněl na svoji kovárnu a na to, jak ji orčí šamanky spálili jedním kouzlem. A zde jejich nejmocnější magie selhala.
Nedokázal to pochopit. Do toho musela zasáhnout Maphr, pomyslel si. Náhle ucítil ve své ruce teplo a jeho mysl jakoby zahalila mlha. Poslední záchvěv jeho vůle se začal strachovat co se to děje, ale i ten byl brzy utišen… Zbytek družiny ztuhl. Thorin najednou rázným krokem vykročil směrem k oltáři Maphr. Nikdo se ani nepohl, aby trpaslíka zastavil, jejich nohy byly jako přikované k zemi, tělo z kamene. Jen sledovali, jak se malá postavička rychle blíží k oltáři. Trpaslík došel až k oltáři. Na stolci byly vyryty runy a nad nimi stála malá soška Maphr, ruce sepjaté a natažené vpřed, jakoby se do nich chystala něco vzít. Thorin otevřel ruku, ve které držel malou kuličku. Ta nyní rudě zářila. Pomalu ji vložil do rukou sošky. V tu chvíli soška ožila a hřmotný hlas zazněl celou síní: "Thorine! Jsi tedy zde, můj učni! Nyní prokážeš, zda jsi hoden nazývat se mistrem kovářem. Tvůj úkol nebude snadný, ale splníš-li jej, staneš se kovářem bohů!" S těmito slovy se soška otočila a pozvedla zářící kuličku směrem k obří soše nad komplexem. Celá síň se začala otřásat, jakoby se z hlubin země něco dralo na povrch. Náhle ve všech výhních vytryskl gejzír žhavé lávy, která se postupně rozlila po jejich vnitřku. Velký žár vmžiku osvětlil celý komplex, ve žlabech se rozlilo tekuté železo a kovadliny i zbraně najednou jakoby ožili, zaleskli se a jakoby čekaly, než se jich někdo ujme. Dým začal stoupat z komínů a dosud pohaslé oči gigantické Maphr vzplanuly živoucím ohněm. Thorin se probral z poblouznění právě ve chvíli, kdy paprsek světla z kuličky začal něco kreslit na knihu, jež držela velká socha v ruce. Užasle sledoval vznikající runy a obrysy věcí a když paprsek dokončil svou práci, byl na knize nakreslen úplný návod na Rozdělovač nebes. Zbytek družiny byl již také propuštěn z kouzel bohyně a přispěchal k Thorinovi. Ten se k nim otočil a usmál se. "Je čas dát se do práce." V očích trpaslíku se zalesklo a všichni se vydali k výhním. Thorin po cestě udílel první pokyny a mumlání a dohady skupiny kovářů se brzy nesly celou síní. Adrianna spokojeně stála u oltáře a sledovala začátky prací. Doufala, že se dílo podaří, ale takovýto zvrat ani sama nečekala. Najednou na ní padla únava z posledních dní a tak se rozhodla, že si dopřeje alespoň chvíli odpočinku. Kouzly vytvořila pohodlné lehátko a už ve chvíli kdy do něj uléhala, cítila, že se ji zmocňuje osvobozující spánek. Ani hluk z kovárny jí tentokrát nemohl pokazit dlouho odkládaný odpočinek a tak během malé chvíle již spokojeně oddychovala. Mezitím se u vstupu do tunelu shromáždila skupina podivných stvoření. Ještěrovité potvory se plížily celé dny lesy a podzemím až nakonec dosáhly svého cíle, nikým neviděny a neslyšeny. Sykot jejich jazyka prozrazoval, že se na něčem domlouvají. Když dorazil i poslední ještěr, sykot ustal a celá
desetičlenná skupina hbitě vběhla do jeskyně. Po cestě se k nim připojovaly stíny, podivná stvoření bez těla, o to však nebezpečnější pro běžné smrtelníky…
Kapitola čtvrtá Thorin byl s pracemi velmi spokojen. Orkové shromáždili velké množství materiálu, ba co víc odněkud získali neuvěřitelné množství mithrilové rudy, tak čisté, jakou Thorin za celý svůj život neviděl. Po dokončení formy pro čepel meče nechal své pomocníky pracovat na rukojeti zbraně a sám se vydal ke slévárně. V jímce se točila a vířila žhavá hmota, směs nejpevnější oceli a nejčistšího mithrilu. Vypadala skoro jako živá, žilky mithrilu se v ní míhaly podobně jako klubko hadů, které se probouzí po zimním spánku. Přivezl formu ke slévárenskému stroji, upevnil ji ke stolci a naposledy vše zkontroloval. Zdálo se, že je vše jak má být a tak s povzdechnutím přešel ke kladkostroji, který ovládal obří nádobu s žhavou hmotou. Podruhé v životě se mu před sléváním klepaly ruce. Zabrblal si něco o kovářské zkoušce a mladém pitomci a pak pevně chytil dvě ocelová lana, která visela ze složitého zařízení. Jakmile tak učinil, kulička v rukách malé sošky pukla a rozsypala se na prach. Velká kniha v rukách Maphr pohasla - návod na Rozdělovač nebes nenávratně zmizel. Thorin tomu ale nevěnoval pozornost. Teď bylo vše jen na něm.
Ostatní trpaslíci ustali v práci a se zatajeným dechem sledovali, jak Thorin zatáhl za lano a první pramen bělostné tekutiny začal plnit formu. Thorin bedlivě sledoval jak se forma plní a tu a tam korigoval směr pramene i jeho velikost. Nesměl si dovolit příliš otálet, jinak by začala hmota chladnout a tvrdnout nerovnoměrně a Krullova zbraň by se při prvním boji rozpadla na několik kusů. Přílišný spěch v sobě ale také nesl nebezpečí. Přestože měla forma adamantitovou kostru a ocelové tělo, velký žár a síla rozpáleného mithrilu by ji mohla roztrhnout. Thorinovi začínalo být nesnesitelné horko. Oči ho pálili a potil se, žár sálající z nádoby i formy ho doslova spaloval za živa. Lana mu začínala klouzat v ruce a tak musel vyvíjet daleko větší námahu na to, aby je udržel v poloze, kterou potřeboval. V jednu chvíli mu dokonce jedno málem vyklouzlo, ale šikovným přehmatem si hodil lano přes zápěstí tak, že drželo pevně na místě. Forma byla již z poloviny plná, když se ozvalo slabé puknutí. V Thorinovi hrklo a ihned zpomalil vlévání směsi. Zrakem zkoumal kostru formy, až si všiml malé praskliny u jejího hrdla, tedy v místě kudy do formy přitékala náplň. Zachmuřený výraz přelétl po jeho tváři, ale když viděl, že se puklina nezvětšuje, začal opět slévat hmotu rychleji. Nesměl ztrácet čas, zbývalo jen doufat, že forma nápor žáru vydrží. Navíc on sám už stěží stál na nohou, hlava mu třeštila, ale nemohl odvrátit zrak od zářivé tekutiny. Přesné dávkování bylo kritické. Ostatní trpaslíci dál sledovali Thorina. Ostrý žár byl cítit až do jejich dílny, ale to nebyl důvod, proč nepracovali. Všichni se zatajeným dechem sledovali plnění formy. Thorin vypadal jako v transu, přesně korigoval celý proces a i když bylo nad slunce jasné, že v žáru nesmírně trpí, nepolevil ani na chvíli. Konečně byla forma plná. Celé divadlo trvalo sotva deset minut, ale všem připadalo jako by uběhlo několik hodin. I Adrianna byla již vzhůru a sledovala, jak Thorin zajistil jímku a poté odvezl naplněnou formu na vozíku do chladírenských prostor. Důmyslný systém průduchů v těchto místnostech se už postará o to, aby nově vznikající čepel ztuhla a ztvrdla tak, jak si to její tvůrce přeje. Na tvářích
trpaslíků bylo znát uvolnění a radost, a tak se šestičlenný tým kovářů s chutí pustil do dokončení mohutné rukojeti. Zatímco pracovali, Adrianna se vydala za Thorinem. Musela projít celým komplexem až do jeho zadních částí, tam se totiž nachází odlehlé prostory chladíren. Vzduch zde byl najednou lehčí a osvěžující, úplně jiný než v zadýmené kovárně, kde působil těžce a špatně se tam dýchalo. Thorina našla až v poslední místnosti. Forma byla umístěna do speciálního výklenku a trpaslík seděl nedaleko ní. Když spatřil Adriannu, zmateně na ni zamžoural, jakoby ji nejdřív nepoznal. Po chvíli se ale zlehka usmál, opřel se o zeď a zavřel krví podlité oči. Vypadal skutečně strašlivě. Ruce měl spálené a na levé měl velký šrám od ocelového lana. Rána byla hluboká a krvácela, ale nezdálo se, že by tomu věnoval pozornost. Byl celý špinavý, rty rozpraskané suchem a z kdysi krásného oblečení kovářského mistra zbyly jen cáry ušmudlaných hadrů, místy roztržené ale povětšinou spálené. Adrianna k němu přistoupila a začala pronášet kouzelnou formuli. Z jejích slov byl cítit život a síla, mluvila pradávným jazykem - tak starým že i elfové by si na něj jen těžko vzpomněli. Byla mistryní v léčení vyvolená samotnou Einhasad a nyní využívala své jedinečné umění k tomu, aby navrátila zničenému trpaslíkovi životní sílu. Thorinovy rány se začaly zacelovat a on cítil, jak v jeho žilách opět koluje vitalita a síla. Adrianna vrátila zrak jeho oslabeným očím a zbavila jeho tělo únavy a slabosti. Trpaslík zamrkal, jakoby se právě probudil z dlouhého osvěžujícího spánku, ba co víc, skutečně mu to tak připadalo! Hbitě vyskočil na nohy a užasle se díval na Adriannu. Ta se jen usmívala a nic neříkala. "Děkuji Vám, dekuji Vám mnohokrát, vzácná paní!" vzpamatoval se Thorin a hluboce se Adrianně uklonil. "Vaše schopnosti jsou skutečným zázrakem!" dodal trpaslík. "Neděkujte mi, mistře, je to mé poslání. To já se klaním Vašemu umění, vaší obětavosti a výdrži!" odpověděla Adrianna a uklonila se. "Ne to ne, ah… *odmlčel se*… pojďme už za ostatními. Čepel bude ještě nějakou dobu tvrdnout a já se musím přesvědčit, že až bude hotová, budeme ji moci osadit rukojetí." Adrianna přikývla a oba se vydali zpět k dílnám. Kráčeli pozvolna, nebyl žádný důvod ke spěchu. Ticho prolomil až Thorin: "Má paní, nezmiňoval se Vám Krull o probuzení zbraně?" "Probuzení?" zmateně na něj pohlédla Adrianna "ne, nic neříkal, co to má být?" Thorin nešťastně pokrčil rameny: "Já nevím, ale poslední věta návodu říká, že po vložení srdce má být zbraň probuzena. Srdcem je velký opál, který jsme vybrousili podle Krullových pokynů, a bude zasazen do čepele hned, jak vychladne. Myslel jsem, že Krull nám něco sdělí i o probuzení, ale nic neřekl, tak mě napadlo, že možná něco víte Vy." "Bohužel" zavrtěla hlavou Adrianna "o tomhle nic nevím." Thorinovi to viditelně zhoršilo náladu. Začal o něčem přemýšlet a Adrianna viděla, že má starosti.
Už byli skoro u dílen, když se Adrianny začal najednou zmocňovat pocit úzkosti. Z ničeho nic cítila strach, dokonce bezmoc a beznaděj. Nedokázala si to vysvětlit, nesouviselo to nijak s rozhovorem, který doteď vedli s Thorinem. Ale její mysl i srdce se velmi soužily. Musela se hodně přemáhat, aby na sobě nedala nic znát, bojovala se strachem, co to šlo. Pohlédla na Thorina, ale nezdálo se, že by jej potkalo něco podobného. Patrně byl ještě pod vlivem její léčivé magie a tak na něj Stíny nemohly. Ano, Adrianna už věděla co se děje a její mysl se ihned obrátila k šesti trpaslíkům v dílnách. Snažila se je ochránit stejným kouzlem, jaké nyní chránilo Thorina. Její rty začaly šeptat magickou formuli, ale již bylo příliš pozdě. V mysli před sebou spatřila postavu lidského mága. Okamžitě poznala Zirhu, Hardinova učně. Jeho oči… nemohla zapomenout. Hlasitý smích se ji rozezněl v hlavě a to co poté spatřila, jí vyrazilo dech - Zirhu držel v ruce Žezlo Tajemství! Poté obraz zmizel a poslední co její oči viděly, než ztratila vědomí úplně, byla skupina ozbrojených ještěrů vybíhajících z tunelu dovnitř jeskyně…
Kapitola pátá Thorin zůstal stát na místě jako přikovaný. Adrianna ležela bezvládně na zemi a on nevěřícně zíral na bitvu odehrávající se před ním. Asi deset ještěrů se hnalo směrem ke skupině trpaslíků, kteří se už začínali vzpamatovávat z počátečního šoku. Rychle pobrali, co našli v dílně a připravili se k boji. Stáli tam a Thorin v jejich tvářích viděl odhodlání přežít. Vzdorovali přesile a jejich šance byly malé, přesto se však nevzdávali. Mezitím ještěři zahájili útok. Krvelačně se vrhali na sešikované trpaslíky, kteří zatím úspěšně odráželi každý jejich výpad. Brzy však byli obklíčeni a vypadalo to s nimi zle nedobře. Náhle jeden z trpaslíků hlasitě vykřikl a vrhl se na nejbližšího ještěra. Nenadálý protiútok zastihl zelenou potvoru nepřipravenou a tak prudká rána obřím kladivem přímo do lebky ukončila její bídný život. Ostatní trpaslíci využili výpadu svého spolubojovníka a vrhli se na překvapeného nepřítele. Než se stačili šupinatí tvorové vzpamatovat, další tři padli pod ranami zuřících trpaslíků. Nyní však byly síly vyrovnané a trpaslíci cítili, že mají šanci vyváznout živí. Jakoby jim to vlilo novou sílu do žil! V tu chvíli se u dílen rozpoutal lítý boj na život a na smrt. Thorin se konečně probral z šoku, ve tváři se mu zračila zlost. Rychle popadl velké kladivo, které leželo opřené o stěnu dílny, a rozběhl se ke svým přátelům. Doufal, že se mu podaří překvapit pár ještěrů a definitivně tak vyhrát nadějnou bitvu. Už už se blížil ke svým přátelům, když najednou začala místnost zahalovat temnota. Nechápal co se to děje a tak raději přidal do kroku, když tu náhle mu výraz na tváři ztuhl. Trpaslíci už nebojovali, naopak, ustupovali před ještěry, kteří pomalu a se zvednutými zbraněmi přistupovali blíž k nim! Strach ovládal činy trpaslíků, v jejich myslích zuřil boj. Zoufalství ničilo jejich duše, moc Stínů byla obrovská. První podlehl nejmladší z trpaslíků, odhodil zbraň a s křikem se rozběhl pryč. Nedošel však daleko. Stíny kolem něj se zhmotnily a jeho tělem jakoby projela temnota. Nebohý trpaslík vydechl naposled a skácel se k zemi. Stíny ukradli jeho duši a šelest jejich smíchu se rozléhal po celé jeskyni. Temnota byla stále hustší a zoufalí trpaslíci ztratili poslední špetku naděje. Když stíny ovládli dalšího z nich, nebylo už úniku. Zbylí čtyři byli natolik ochromeni strachem, že následný útok zuřících ještěrů neměli šanci odrazit. Jeden po druhém padali pod ranami mečů a jejich duše kradla Temnota. Když i posledního trpaslíka rozsápali šupinatí dravci, věděl Thorin, že jeho osud je zpečetěn. Stíny se začaly stahovat kolem něj a Adriannina ochranná magie slábla. Ještěři jej spatřili během okamžiku a s vítězným řevem se rozběhli přímo proti němu. Thorin se zamračil, pozvedl kladivo a čekal na jistou smrt. Nehodlal se však vzdát bez boje, ztráta tolika přátel v něm probudila bojového ducha. Chtěl pomstít své přátele, přestože věděl, že jeho boj je marný. Náhle se však v místnosti rozlila zlatá záře, které roztrhala chmurný plášť Temnoty. Stíny s kvílením prchaly před ničivým světlem a když se jeskyní rozezněl zpěv elfí válečnice, zařvali naposled a zmizely docela. Ve vstupu do jeskyně stála paní Elverin a její meč pozvednutý vysoko nad hlavou žhnul plamenem pomsty. Zlost v jejích modrých očích při pohledu na mrtvé trpaslíky ještě zesílila a tak se rozběhla směrem k bojující skupince. Thorin z posledních sil bojoval proti přesile ještěrů a velkým kladivem odrážel jejich výpady. Nakonec však přesila ještěrů zvítězila a jeden z nich mu mečem probodl rameno. Thorin se vyškubl a chystal se mu kladivem vysvětlit co si o tom myslí, ale další bodnutí oštěpem jej zasáhlo do krku. Mistr kovář se skácel k zemi a ztratil vědomí. Ještěři se chystali dokončit své vražedné dílo, jenže již bylo pozdě. Elverin se přihnala jak zlatavá bouře a jednou ranou
připravila dva šupinatce o hlavu. Ostatní čtyři se odvrátili od bezvládného trpaslíka a se zavrčením se vrhly na rytířku. Proti ní však neměli nejmenší šanci. Síněmi Khazad Tindal se ozývala válečná piseň a Elverin ladným bojem ukončila bídnou existenci i zbylých ještěrů. Pak, když bylo dobojováno, její záře pohasla a ona znaveně poklekla k mrtvému Thorinovi. "Přišla jsem příliš pozdě." povzdechla krásná elfka a se smutkem se zvedla a rozhlédla se po bájné kovárně trpaslíků. V chodbě vedoucí dozadu zahlédla Adriannu. Léčitelka se držela za hlavu a pomalým krokem se blížila k ní. "Rychle Adrianno, musíš pomoci!" zvolala Elverin s nadějí v hlase. Adrianna jako by se vzpamatovala, rychle přelétla zrakem celé místo, aby zjistila, co se stalo. *Ti ještěři, jak jsem je viděla… bojovalo se… trpaslíci jsou mrtví* myšlenky se jí hnaly hlavou jedna za druhou. Rychle se rozeběhla k Elverin, která stála u mrtvého Thorina. "Ostatním nemůžeme pomoci, jejich duše ukradla Temnota, ale mistr Thorin padl v boji s ještěry, jemu ještě můžeš… ne, ty musíš - musíš pomoci!" naléhala Elverin. Adrianna kývla a sklonila se k Thorinovi. Jeho tvář byla již pobledlá, ale léčitelka věděla, že jeho duše stále přebývá v tomto světě. *Tak tohle je má úloha, pomyslela si a vstala* Pozvedla ruce a se zavřenýma očima začala přeříkávat starodávnou prosbu k bohům. Žádala od nich zpět život mistra Thorina a dle starých úmluv mezi bohy jí muselo být vyhověno, protože byla vyvolenou Einhasad, léčitelkou rodu lidí. Když dořekla pradávnou formuli, pomalu spustila ruce, otevřela oči a podívala se na Thorina. Z nenadání se odněkud snesl paprsek světla, ozářil tělo mrtvého trpaslíka i Adriannu a zase zmizel. Obě ženy chvíli čekaly, ale nic se nedělo. Adrianna nechápavě poklekla k trpaslíkovi a chytila jej za ruku. Nevěřícně se podívala zpět na Elverin a v jejích očích byly slzy. "On… jeho ruka… je pořád studená! Zklamala jsem!" Slzy jí stékaly po tváři a jejím slovům nebylo rozumět. Nebylo to však potřeba, Elverin pochopila, co se stalo, ale sama tomu nerozuměla. *Jak je to možné? * Ptala se sama sebe, ale odpovědi nepřicházely. Za chvíli se V jeskyni začali shromažďovat orkové - zprávy o bojích se nějak donesly už i k nim. V čele velké skupiny válečníků kráčel Krull, zlost vepsaná v očích. Vykřikoval pokyny ke svým vojákům a Ti se strachem plnili jeho rozkazy. Krull zuřil, sám si uvědomoval, že je to jeho chyba, ale nemohl to dát najevo před svým kmenem, protože by to velmi oslabilo jeho pozici. Nechápal, jak mohl nechat jeskyni nehlídanou. Byl si příliš jist tím, že nikdo neví o jejím umístění, že ho ani nenapadlo ji hlídat. Brzy byla celá kovárna prohledána orkskými bojovníky, ale žádného dalšího nepřítele už nenašli. Co však našli, byl téměř hotový Rozdělovač nebes, tedy jeho čepel i rukojeť. Když se situace trochu uklidnila, vydal Krull rozkaz, aby byla čepel i rukojeť nové zbraně spojena. Byl to naštěstí lehký úkol a tak jej bez potíží zvládli i kováři orků. Po hodině práce již byl hotový Rozdělovač nebes položen na podstavci a u něj stál Krull, Elverin i Adrianna.
"Musíš jej probudit… nějak… „ šeptla Elverin a podívala se na zamyšleného Krulla. Ten jen hleděl na rudý opál, který držel v ruce a na místo v čepeli kam měl být zasazen. Elverin pohlédla na Adriannu, lehce povzdechla a odešla od meče. Věděla, že tohle musí Krull udělat sám. Náčelník orků přemýšlel. Vůbec nevěděl, co má udělat. Bylo mu jasné, že pokud zbraň neprobudí, bude to jako by ji neměl. Thorin je mrtvý a není tu nikdo, kdo by mu mohl pomoci. Když se doslechl o selhání Adrianny při oživování mistra, byl velice překvapený. Radil se o tom s šamany, ale nedokázali mu dát uspokojivou odpověď. Do magie lidí se nerozuměli a legendy, které znaly, o ničem takovém nevyprávěly. Velký ork se zamračil, vzal opál a přiložil jej k otvoru v čepeli. Ještě se tázavě podíval na Adriannu, ta jej však vůbec nevnímala, jen nepřítomně zírala na meč a její mysl bloudila neznámo kde. Když Krull vložil do čepele opál, ozvalo se skoro neslyšné cvaknutí, jak čepel přijala srdce meče. To se na svém místě usadilo a ork zjistil, že již nejde vybrat ven. Pomalu oddálil ruku od opálu a čekal. Nic se však nestalo. Jeho zrak sklouzl z meče a rozhlédl se kolem sebe. Orkové i všichni ostatní se jen dívali a nic neříkali. Adrianna nevěřícně sledovala, jak Krull poodstoupil o krok od mrtvé zbraně. *To celé… bylo zbytečné? Nemáme NIC?! * nemohla to pochopit. Bohové musejí být proti nim, jinak to není možné. Mistr Thorin a jeho druhové se tolik snažili… celá snaha a obětavost kovářského mistra vyšla nazmar. Jeho smrt… byla zbytečná! Tu se v jejím oku objevila slza. Pomalu sklouzla po pobledlé tváři léčitelky a jakoby váhavě ukápla z její tváře. Ve vzduchu se najednou zlatavě zaleskla. Ve chvíli, kdy dopadla na čepel Rozdělovače nebes, vyšlehl ze zbraně zlatý plamen a celý meč se zachvěl. Záře na chvíli pohasla, když tu najednou vytryskla v plné síle. Oheň rozdělovače nebes vzplanul a červené srdce zazářilo životem. Zbraň nyní plula ve vzduchu, točila se a hýřila touhou po svém majiteli. Krull jakoby v transu pozvedl pravou ruku a chopil se rukojeti. Síla zbraně s ním trhla, ale její právoplatný majitel ji držel pevně. Oči mu zářily, jak bojoval s divokou mocí zbraně, krotil její vášně a podřizoval ji své vůli. Rozdělovač nebes byl nyní jeho a on sám začal vyzařovat zlatavou záři, jeho síla i schopnosti vzrostly. Čelenka na jeho hlavě se rozpadla na malé kousky a místo ní se zjevila nová, zlatavá koruna s křídly. Krull vydechl a otočil se k orkům, pozvedl meč a hlasitě zařval. Orkové radostným řevem odpověděli a pozvedli své zbraně. Adrianna konečně pochopila, co se stalo a jaký byl její úkol…
Tu se celá jeskyně začala otřásat. Horká láva ve výhních znovu ožila a tryskala ven z kovárenských dílen. Země se chvěla a strop jeskyně se bortil. Bylo jasné, že brzy bude celý bájný Khazad Tindal zničen. Socha Maphr se zlomila v pase a zřítila se na zem - poslední varování bohyně, že mají urychleně odejít, nebo je pohřbí za živa. Orkové i všichni ostatní se rychle vzpamatovali a začali opouštět bortící se jeskyni. Takto byl zrozen nový hrdina, orkský válečník - titán Krull. Z povrchu země navždy zmizela bájná kovárna trpaslíků, která se nyní stala hrobkou mistra Thorina a jeho šesti pomocníků kovářů. Jejich činy nebudou nikdy zapomenuty…
… mlha se rozplynula a…
Epilog Nooo a to je celý přátelé! *Buo se usmál a dopil desátý džbán piva* A co se stalo s Krullem pak? Bojoval s nekromatem Zirhem? *nevydržel to první zvědavec* A jak se dostal Zirhu k Žezlu Tajemství?! *ozval se další zvědavý hlas* A co Adrianna, a Elverin? A Thorin opravdu umřel ?! ... * další a další dotazy útočili na unaveného trpaslíka* No dost otázek! *přerušil je Buo* To je už úplně jiný příběh! A já jsem unavený. Možná Vám to někdy povím, ale teď běžte spát! *usmál se*
