T i prsteny pro krále elf pod nebem, Sedm vládc m trpaslík v síních z kamene, Dev t muž m: každý je k smrti odsouzen, Jeden pro Temného pána, jenž dli na tr n v zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem. Jeden prsten vládne všem. Jeden jim všem káže, Jeden všechny p ivede, do temnoty sváže v zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem. PROLOG 1. O hobitech Tato kniha se vesm s zabývá hobity a z jejích stránek se tená m že dozv d t hodn o jejich povaze, ale málo o jejich d jinách. Další informace lze najít také ve výboru z ervené knihy Západní marky, který byl vydán pod názvem "Hobit". Onen p íb h byl erpán z prvních kapitol ervené knihy, sepsaných samotným Bilbem, prvním hobitem, který se proslavil ve velkém sv t , a jím nazvaných "Cesta tam a zase zpátky", protože pojednávají o jeho cest na východ a o jeho návratu: dobrodružství, které pozd ji zapletlo všechny hobity do velkých událostí onoho v ku, jež jsou vylí eny v této knize. Mnozí si ovšem mohou p át dozv d t se více o tomto pozoruhodném nár dku hned na po átku, kdežto jiní snad nevlastní p edcházející knihu. Pro takové tená e je zde shrnuto n kolik poznámek o d ležitých otázkách hobitosloví a je krátce p ipomenuto první dobrodružství. Hobiti jsou nenápadný, ale starobylý národ, d íve po etn jší než dnes; mají totiž rádi mír a pokoj a dob e obd lávanou p du: jejich oblíbeným sídlišt m býval spo ádaný venkov s dobrými hospodá i. Nikdy neporozum li stroj m složit jším než ková ské m chy, vodní mlýn nebo ru ní stav, a nem li je rádi, a koli um li obratn zacházet s ná adím. I za starých as bývali zpravidla plaší p ed "Velkými lidmi", jak nám íkají, a dnes se nám úzkostliv vyhýbají a t žko se dají nalézt. Dob e slyší a mají bystrý zrak, a t ebaže mají sklon k tloustnutí a neradi zbyte n sp chají, jsou nicmén hbití a obratní v pohybech. Od po átku znají um ní rychle a tiše zmizet, když se okolo hrne n jaký Velký lov k, kterého necht jí potkat; a toto um ní rozvinuli do té míry, že lov ku m že p ipadat arod jné. Ale hobiti ve skute nosti nikdy žádné arod jnictví nestudovali a jejich nepolapitelnost vyplývá jen z jejich odborné zdatnosti, kterou vzhledem k hobití d di nosti, praxi a d v rné sp ízn nosti se zemí nemohou v tší a nemotorn jší plemena napodobit. Jsou to totiž malí loví ci, drobn jší než trpaslíci: mén podsadití a hranatí, i když ve skute nosti nejsou o mnoho menší. Jejich výška se r zní, pohybuje se od dvou do ty stop naší míry. Nyní z ídka dor stají t í stop, ale íkají, že se zmenšili a že za starších dob bývali v tší. Podle ervené knihy Bandobras (Bu ivoj) Bral, syn Hromželeza II., m il ty i stopy p l palc a mohl jezdit na koni. V celých hobitských letopisech byl p ekonán pouze dv ma slavnými postavami dávnov ku, ale o této podivuhodné v ci jedná práv naše kniha. Pokud jde o hobity z Kraje, o nichž vypráví tento p íb h, za dn míru a hojnosti to býval veselý lid. Oblékali se do jasných barev, proslulá byla jejich záliba ve žluté a zelené; ale boty nosili z ídka, protože m li na chodidlech tvrdou k ži a nohy porostlé hustými kudrnatými chlupy velmi podobnými vlas m, které mívali zpravidla hn dé. Proto jediné emeslo, které málo p stovali, bylo obuvnictví; m li však dlouhé a obratné prsty a um li vyráb t spoustu jiných užite ných a
p kných v cí. Tvá e mívali spíš dobromyslné než krásné, široké, jasnooké a ervenolící, s ústy pohotovými k smíchu, jídlu i pití. A smáli se, jedli a pili asto a d kladn : k prostoduchým žert m byli hotoví stále a k jídlu šestkrát denn (pokud je mohli dostat). Bývali pohostinní a milovali spole nost a dárky, které št d e rozdávali a dychtiv p ijímali. Je zcela z ejmé, že p es pozd jší odcizení jsou hobiti našimi p íbuznými: jsou nám mnohem bližší než elfové, ba dokonce i než trpaslíci. Odedávna mluvili jazykem lidí, po svém, a m li rádi i neradi vesm s stejné v ci jako lidé. Jakého druhu ale p esn je náš vzájemný pom r, to se už nedá zjistit. Po átek hobit leží hluboko ve Starých asech, které jsou dnes ztraceny a zapomenuty. Jen elfové dosud uchovávají záznamy o onom zmizelém v ku a jejich tradice se zabývá tém výlu n jejich vlastními d jinami, v nichž lidé vystupují z ídka a o hobitech tam není ani zmínka. A p ece je jasné, že hobiti ve skute nosti žili ve St edozemi už dlouhá léta, než si jich ostatní národy v bec všimly. A protože sv t byl koneckonc plný prapodivných tvor , tito lidi kové se zdáli pramálo d ležití. Za as Bilba a jeho d dice Froda však náhle, v bec ne z vlastního p ání, nabyli d ležitosti a proslulosti, a zna n zamotali rady Moudrých a Velkých. Ony asy, T etí v k St edozem , jsou dnes dávno pry a tvar všech zemí se zm nil; ale oblast, v níž hobiti tenkrát žili, byla nepochybn táž, kde dosud p ežívají: severozápad Starého sv ta na východ od Mo e. O svém p vodním domov nev d li hobiti za Bilbových as už v bec nic. Láska k u enosti (s výjimkou rodosloví) nebyla mezi nimi v bec b žná, ale ve starých rodinách se našli i tací, kte í dosud studovali vlastní knihy, a dokonce sbírali zprávy o starých asech a dalekých krajích od elf , trpaslík a lidí. Hobití vlastní záznamy za ínaly až po osídlení Kraje a jejich nejstarší pov sti tém nezasahovaly za asy jejich Putování. Jak pov sti, tak n které jejich p ízna né zvyky a slova sv d í ovšem jasn o tom, že jako mnohé jiné národy táhli hobiti v dávné minulosti na západ. Jejich nejstarší zkazky z ejm zachycují dobu, kdy p ebývali v dolinách horního toku eky Anduiny, mezi Velkým zeleným hvozdem a Mlžnými horami. Pro se pozd ji odhodlali k t žkému a nebezpe nému p echodu hor do Eriadoru, se již s jistotou neví. Jejich vlastní zkazky mluví o rozmnožení lidí v zemi a o stínu, který padl na les; ten potemn l a od té doby se jmenoval Temný hvozd. Než p ekro ili hory, rozd lili se již hobiti na t i pon kud odlišné odr dy: Chluponohy, Staty a Plavíny. Chluponozi m li sn dší k ži, byli menší a útlejší a chodili bez bot; ruce a nohy m li úhledné a mrštné; dávali p ednost pahorkatinám a kopc m. Statové byli rozložit jší a m li t žší kosti; ruce a nohy m li v tší a dávali p ednost rovinám a pob ežím ek. Plavíni m li sv tlejší ple i vlasy a byli vyšší a štíhlejší než ostatní; milovali stromy a lesnaté krajiny. Chluponozi mívali za starých as hodn do in ní s trpaslíky a dlouho žili v podh í. Brzy postoupili na západ a toulali se Eriadorem až po V trov, zatímco ostatní bylí ješt v Divo in . Byli nejobvyklejší, nejtypi t jší a daleko nejpo etn jší odr dou hobit . M li nejsiln jší sklony usadit se na jednom míst a nejdéle zachovávali zd d ný zvyk bydlet v tunelech a norách. Statové dlouho p ebývali na b ezích Velké eky Anduiny a mén se báli lidí. P išli na západ až po Chluponozích a sledovali tok Bou né k jihu, a tam se mnozí na dlouho usadili mezi Tharbadem a hranicemi Vrchoviny, než se op t pohnuli k severu. Nejmén po etní byli Plavíni. P edstavovali severní v tev. Byli více sp áteleni s elfy než ostatní hobiti a lépe se vyznali v jazycích a písních než v emeslech; a odedávna dávati p ednost lovu p ed zem d lstvím. P ešli brzy na sever od Roklinky a sestoupili podél eky Mšené. V Eriadoru se brzy smísili s ostatními eled mi, které je p edešly; ale protože byli odvážn jší a dobrodružn jší, asto se stávali v dci nebo ná elníky klan Chluponoh a Stat . I za Bilbových as bylo dosud možno vypozorovat silnou plavínskou tradici ve významn jších rodinách, jako u Bral nebo u Pán z Rádovska.
V západní kon in Eriadoru, mezi Mlžnými horami a poho ím Luny, nalezli hobiti jak lidi, tak elfy. Dosud tam totiž pobýval ostatek Dúnadan , Král lidí, kte í p išli p es Mo e ze Západní íše; v ihledn jich však ubývalo a zem jejich Severního království pustly. Pro p íchozí tu bylo místa víc než dost, a zanedlouho se hobiti za ali usídlovat v spo ádaných obcích. V tšina jejich starších sídliš byla za Bilbových as už dávno opušt ná a zapomenutá, ale jedno z prvních d ležitých sídliš p etrvávalo dále, by zmenšené: byla to H rka a Hustoles kolem ní, n jakých ty icet mil na východ od Kraje. Nepochybn v on ch raných dobách se hobiti nau ili íst a psát od Dúnadan , kte í se zase dávno p edtím nau ili tomuto um ní od elf . A v tom období také zapomn li jazyky, kterých snad užívali p edtím, a od té doby vždy mluvili Obecnou e í, západštinou, jak se jí íkalo, jež byla b žná ve všech královských zemích od Arnoru až po Gondor a na všech pob ežích od Belfalasu k Lun . P esto si uchovali pár vlastních slov, práv tak jako vlastní pojmenování m síc a dn v týdnu a velkou zásobu vlastních jmen z minulosti. P ibližn v téže dob p echázejí u hobit pov sti v historii, v níž se po ítají roky. Psal se totiž rok 1601 T etího v ku, když plavínští brat i Marko a Blanko vyrazili z H rky a po získání povolení od Velkého krále ve Fornostu*) p ekro ili hn dou eku Baranduinu s velkým zástupem hobit . P ešli Most kamenných oblouk , který byl vybudován za dn moci Severního království, a zabrali a osídlili všechnu zemi mezi ekou a Dalekými vrchy. Bylo od nich žádáno jediné: aby udržovali Velký most a také všechny ostatní mosty a silnice, poskytovali podporu královským posl m a uznávali královu svrchovanost. Tak za al krajový letopo et, protože rok p ekro ení Brandyvíny (jak hobiti pozm nili jméno) se stal Rokem jedna Kraje a všechna pozd jší dala se po ítala od n ho.**) Západní hobiti se rázem zamilovali do své nové zem , z stali tam a brzy op t vymizeli z d jin lidí i elf . Pokud trvali králové, byli podle jména jejich poddanými, ale ve skute nosti žili pod vládou svých vlastních ná elník a v bec se nepletli do událostí venku ve sv t . Do poslední bitvy o Fornost s ernokn žným králem Angmaru poslali králi na pomoc lu ištníky; aspo to tvrdili, a to žádné lidské p íb hy nezaznamenaly. V té válce Severní království padlo; hobiti p ijali zem za vlastní a zvolili si ze svých ná elníku vladyku, aby p evzal moc zmizelého krále. Po tisíc let se jich vcelku nedotkly války, a tak se množili a prospívali od Temného moru (37 k. I.) až do hrozné Dlouhé zimy následované hladomorem. Tehdy jích zahynulo mnoho tisíc, ale Dny nouze (1158-60) byly v ase tohoto vypráv ní minulostí a hobiti op t uvykli hojnosti. Zem byla úrodná a p ív tivá, a a koli p ed jejich p íchodem dlouho ležela ladem, bývala dob e obd lávaná a král tam kdysi míval mnoho statk , obilných lán , vinic a les . Rozkládala se na sto dvaceti mílích od Dalekých vrch k mostu p es Brandyvínu a na sto padesáti od severních rašeliniš k jižním bažinám. Hobiti ji nazvali Kraj, jako sféru moci svého vladyky a oblast spo ádaného podnikání; v tomto p íjemném zákoutí sv ta se zabývali spo ádaným žitím, stále mén si všímali sv ta venku, kde se pohybovali temní tvorové, až nakonec za ali myslet, že mír a hojnost jsou ve St edozemi pravidlem a právem všech rozumných obyvatel. Zapomn li nebo p ehlíželi to málo, co v d li o Strážcích a o námaze t ch, kte í Kraji umož ovali dlouhý mír. Ve skute nosti byli chrán ni, ale zapomínali na to. Žádný hobit nikdy nebyl rozeným vále níkem a hobiti také nikdy nebojovali mezi sebou. Za starých as museli ovšem asto bojovat, aby se v tvrdém sv t udrželi; ale za Bilba to už byla pradávná historie. Poslední bitvu p ed zapo etím tohoto p íb hu, a vlastn jedinou, která kdy byla vybojována uvnit Kraje, už nikdo živý nepamatoval: Bitvu na Zeleném poli roku 1147 k. I., v níž Bu ivoj Bral rozprášil nájezd sk et . I po así se umírnilo a vlci, kte í kdysi hladov p icházeli od severu za krutých bílých zim, byli dnes pouhou povída kou pro d ti. A tak a koli byla v Kraji dosud jistá zásoba zbraní, sloužily vesm s jako trofeje zav šené nad krbem nebo na st nách, nebo byly shromážd ny v muzeu ve Velké Kopanin . íkalo se mu D m pam tin, protože všechno,
pro co hobiti práv nem li použití, ale co necht li vyhodit, nazývali pam tina. Jejich domácnosti bývaly pam tinami pon kud p epln né a mnohé dárky, jež putovaly z ruky do ruky, byly práv toho druhu. P es pohodlí a mír si však tento nár dek uchoval p ekvapivou otužilost. Když na to p išlo, nebylo snadné je zastrašil nebo zabít; a možná, že m li dobré v ci tak neúnavn rádi i proto, že se bez nich dovedli obejít, bylo-li t eba, a um li p ežít drsné zacházení - trápení, nep átele i po así zp sobem, který ohromoval ty, kdo je dob e neznali a nehled li dál než na jejich b íška a buclaté tvá i ky. A koli nevyvolávali spory a nezabíjeli nic živého pro zábavu, byli state ní v úzkých a v p ípad pot eby dosud dovedli zacházet se zbran mi. Dob e st íleli z luku, protože m li bystrý zrak a jistou mušku. A nejen s lukem a šípy. Když se n jaký hobit sehnul pro kámen, bylo dobré rychle se krýt, jak v d la všechna dobyt ata pasoucí se na cizím. Všichni hobiti p vodn žili v d rách v zemi, nebo tomu aspo v ili, a dosud se cítili v takových obydlích nejvíc doma; ale b hem asu museli vzít zavd k i jinými druhy obydlí. V Kraji za Bilbových as vlastn zpravidla jenom nejbohatší a nejchudší hobiti zachovávali starý zvyk. Nejchudší žili v norách nejprimitivn jšího druhu, opravdových doupatech s jedním nebo taky žádným oknem; zatímco zámožní si dosud stav li p epychov jší obdoby starých nor. Vhodná místa pro takové veliké a rozv tvené tunely (nebolí pelouchy, jak je nazývali) se nevyskytovala všude; a v rovinách a v nížinných oblastech za ali hobiti, když jich p ibývalo, stav t nad zemí. Ano, i v pahorkatých oblastech a ve starších obcích jako Hobitín nebo Bral v M stec nebo v hlavním m st Kraje Velké Kopanin na Bílých vrších bylo dnes mnoho dom ze d eva, cihel i kamene. Mívali je zvlášt rádi mlyná i, ková i, provazníci a kolá i a podobní emeslníci; i když mívali k obývání nory, bývali totiž hobiti odedávna zvyklí stav t k lny a dílny. Zvyk stav t selské usedlosti a stodoly údajn vznikl mezi obyvateli Blat dole u Brandyvíny. Hobiti z té oblasti, Východní tvrtky, byli velicí a t žkopádní a v blátivém po así nosili trpasli í boty. Ale bylo o nich dob e známo, že jejich krev je p evážn statovská, což dokazovalo i chmý í, které jim rostlo na brad . Žádný Chluponoh ani Plavín nem l stopy po vousech. Lidé z Blat a z Rádovska, ležícího východn od eky, na území, jež asem osídlili, p išli ve skute nosti do Kraje celkov pozd ji a z jihu; a dosud si zachovali mnohá zvláštní jména a podivná slova, která se jinde v Kraji nevyskytovala. Je pravd podobné, že stavitelské um ní bylo jako mnohá jiná p evzato od Dúnadan . Ale hobiti se mu mohli nau it i p ímo od elf , u itel lidského rodu v jeho mládí. Vznešení elfové totiž tehdy ješt neopustili St edozem a p ebývali dosud u Šedých p ístav na západ a na jiných místech v dosahu Kraje. Na V žových kopcích za západními blaty bylo posud vid t t i elfí v že, jež tam stály od nepam ti. Za m sí ního svitu zá ily do daleka. Nejvyšší byla nejdál a stála na zeleném pahorku. Hobiti ze Západní tvrtky íkali, že z vrcholu v že je vid t Mo e; ale nebylo známo, že by se n kdy n jaký hobit vyšplhal nahoru. Po pravd e eno, málo hobit se kdy plavilo po Mo i nebo je aspo vid lo, a ješt mén se jich vrátilo, aby podali zprávu. V tšina hobit pohlížela i na eky a na malé lo ky s hlubokou ned v rou a málokterý um l plavat. A jak se dny Kraje dloužily, mluvili mén a mén s elfy a za ali se jich bát a m li ned v ru k t m, kdo se s nimi stýkali; a Mo e se mezi nimi stalo d sivým slovem a symbolem smrti a odvraceli tvá e od kopc na západ . Stavitelské um ní možná pocházelo od elf nebo od lidí, ale hobiti je používali po svém. Nepotrp li si na v že. Jejich domy byly obvykle dlouhé, nízké a pohodlné. Nejstarší typ byl ve skute nosti pouhou stavební napodobeninou pelouchu, krytou senem i slámou, p ípadn drnem, a i jeho st ny se pon kud boulily. Toto stadium však pat ilo raným dn m Kraje; hobití stavitelství se od té doby zm nilo, vylepšilo nápady p ejatými od trpaslík nebo vlastními objevy. Záliba v
kulatých oknech, a dokonce i v kulatých dve ích, byla hlavní p ežívající zvláštností hobití architektury. Domy a nory hobit z Kraje byly asto rozsáhlé a obydlené velikými rodinami. (Bilbo a Frodo Pytlíkové byli jako sta í mládenci výjimkou, jako jí byli i v mnoha jiných ohledech, kup íkladu ve svém p átelství s elfy.) N kdy, jako v p ípad Bral z Velkých Pelouch nebo Brandorád z Brandova, žilo mnoho pokolení p íbuzných spolu v (pom rném) míru v jedné usedlosti po p edcích, kde bylo mnoho chodeb. Všichni hobiti si každopádn potrp li na rodové svazky a vypo ítávali své p íbuzné s velkou pe livostí. Kreslili dlouhé a pracné rodokmeny o nes etných v tvích. P i jednání s hobity je d ležité v d t, kdo je p íbuzný s kým a v jakém stupni. Bylo by nemožné vypsat v této knize rodokmen, který by obsahoval i jen ty nejd ležit jší leny d ležitých rodin v ase tohoto vypráv ní. Genealogické stromy na konci ervené knihy Západní marky jsou samy osob kníže kou a všem krom hobit by p ipadaly nesmírné nezáživné. Hobiti si v takových v cech libovali, pokud byly p esné: m li rádi knížky, když v nich stály v ci, které už znali, p kn jasné a bez n jakých rozpor . 2. O dýmkovém ko ení Ješt o jedné v ci týkající se hobit starých dob je t eba se zmínit, o ohromujícím zvyku: nasávali i vdechovali skrze trubice z hlíny nebo ze d eva kou ho ících list byliny, kterou nazývali dýmkové ko ení nebo listí, pravd podobn jakési odr dy Nicotiany. P vod tohoto zvláštního zvyku nebo "um ní", jak jej rad ji nazývali hobiti, je zahalen tajemstvím. Vše, co se o jeho p vodu dalo zjistit, bylo sebráno Sm lmírem Brandorádem (pozd jším rádovským Pánem), a protože on i tabák z Jižní tvrtky hrají roli v následujícím p íb hu, m žeme citovat z jeho poznámek v úvodu k "Rostlinopisu Kraje". "Toto," píše, "je jediné um ní, které m žeme prohlásit za náš vlastní vynález. Neví se, kdy hobiti za ali kou it, všechny legendy a rodové historie to pokládají za samoz ejmost; už po dlouhé v ky kou il lid z Kraje r zné byliny, n které páchnoucí, jiné vonné. Ale všechny záznamy se shodují, že Tobold Troubil z Dolan v Jižní tvrtce první vyp stoval pravé dýmkové ko ení ve svých zahradách za Hromželeza II. kolem roku 1070 krajového letopo tu. Nejlepší domovina dosud pochází z tohoto okresu, p edevším odr dy dnes známé jako Dolanské listi, Starý Toby a Jižní hv zda. Jak starý Toby k rostlin p išel, není známo, protože to až do smrti odmítal sd lit. V d l toho o rostlinách spoustu, ale nebyl žádný cestovatel. íkalo se, že zamlada asto chodíval do H rky, ale ur it nikdy nebyl z Kraje dál než tam. Je tedy zcela možné, že se s rostlinou seznámil v H rce, kde aspo nyní dob e prospívá na jižních svazích. Hobiti z H rky tvrdí, že oni jsou první, kdo kou il pravé dýmkové ko ení. Tvrdí ovšem, že všechno d lali d ív než lidé z Kraje, o nichž mluví jako o ‚kolonistech', ale v tomto p ípad je myslím jejich nárok oprávn ný. A jisté je, že práv z H rky se um ní kou it pravé dýmkové ko ení rozší ilo v nedávných stoletích mezi trpaslíky a podobné národy, Strážce, arod je i poutníky, kte í dosud procházejí tou prastarou k ižovatkou cest. Domov a st edisko um ní lze tedy hledat ve starém h reckém hostinci ‚U skákavého poníka', který od nepam ti vlastní rodina Máselník . Nicmén pozorování, která jsem u inil na svých vlastních poutích na jih, mne p esv d ila, že ko ení samo není rodem z naší kon iny, ale že postoupilo na sever z dolního loku Anduiny, kam bylo, jak se domnívám, p vodn p ivezeno p es Mo e Muži ze Západní íše. V Gondoru roste hojn a je tam bujn jší a v tší než na severu, kde nikdy neroste plan a prospívá jen na teplých chrán ných místech, jako jsou Dolany. Lidé z Gondoru mu íkají sladký galenas a oce ují na n m
jen v ni kv tu. Z této zem musel být dopraven na sever po Zelené cest b hem dlouhých staletí mezi Elendilovým p íchodem a našimi vlastními asy. Ale i Dúnadani z Gondoru nám p iznávají est, že jako první jej nacpali do dýmky hobiti. Ani arod je to nenapadlo d ív než nás. A koli jeden arod j, kterého jsem znal, p ijal toto um ní dávno za své a získal v n m stejnou obratnost jako ve všem, do eho se kdy pustil." 3. O uspo ádání Kraje Kraj se d lil na ty i tvrtiny, již zmín né tvrtky, Severní, Jižní, Východní a Západní; a ty zase dále na etná rodová území, jež stále nesla jména n kterých v d ích rodin, a koli v ase našeho vypráv ní se tato jména nevyskytovala již pouze v rodových územích. Skoro všichni Bralové žili dosud v Bralsku, ale to neplatilo o mnoha jiných rodinách jako t eba Pytlících nebo Bulících. Vn tvrtek byly Východní marka - Rádovsko - a Západní marka, p ipojená ke Kraji roku 1462 k. 1. Kraj vlastn v této dob nem l "vládu". Rodiny se vícemén staraly o sebe. P stovat potravu a jíst jim zabíralo v tšinu jejich asu. V jiných otázkách byli zpravidla velkorysí, ne chamtiví, ale naopak spokojení, umírn ní, takže polnosti, statky, dílny a obch dky z stávaly po celá pokolení nem nné. Trvala samoz ejm prastará tradice týkající se Velkého krále z Fornostu ilí Severky, jak ji nazývali, jež ležela daleko na sever od Kraje. Ale krále nebylo už tém tisíc let, ba i trosky královské Severky zarostly trávou. P esto hobiti dosud o divokých lidech a zlých tvorech (jako jsou skalní ob i) íkali, že nikdy neslyšeli o králi. Starodávnému králi totiž p ipisovali všechny své základní zákony; a obvykle tyto zákony dodržovali dobrovoln , protože to byla Pravidla (jak íkali) jak starobylá, tak spravedlivá. Je pravda, že Bralova rodina už dlouho vynikala; ú ad vladyky na n p ešel (od Starorád ) už p ed n kolika staletími a hlava Bral nosila tento titul od té doby stále. Vladyka byl p edsedou Krajového sn mu a kapitánem Krajové hotovosti a Zbrojného hobitstva, ale protože hotovost a sn my se scházely jen v asech krize, a ty již nenastávaly, vladyctví bylo už jen estnou hodností. Bralové byli posud ve velké vážnosti, protože byli jak etní, tak nesmírné bohatí, a v každé generaci p ivád li na sv t silné osobnosti zvláštních zvyk , a dokonce dobrodružných povah. To druhé bylo spíš trp no (bohatým) než obecn schvalováno. Trval však zvyk mluvit o hlav rodu jako o Velkém Bralovi, a podle pot eby se k jeho jménu p idávalo po adí, jako nap íklad Hromželezo II. Jediným skute ným initelem v Kraji byl tou dobou starosta Velké Kopaniny (nebolí Kraje), který byl volen každých sedm let na svobodném trhu na Bílých vrších o radostinách, to je o letním slunovratu. Jako starosta m l tém jedinou povinnost p edsedat na hostinách po ádaných o krajových svátcích, které byly asté. Se starostováním však byly spojeny ú ad poštmistra a Prvního krajníka, takže ídil jak poslí kovskou službu, tak Stráž. To byly jediné dv služby v Kraji a poslí kové byli mnohem po etn jší a zam stnan jší. Zdaleka ne všichni hobiti um li íst a psát, ale ti, kdo um li, ustavi n psali všem svým p átel m (a vybraným p íbuzným), kte í žili dál než v dosahu odpolední procházky. Krajníci byl název, který hobiti dali své policii, i tomu, co se jí nejspíše podobalo. Nem li samoz ejm stejnokroj (takové v ci byly tehdy zcela neznámé), jen pírko za epicí; v praxi bylí spíš polními hlída i než policisty, ast ji honili zab hlý dobytek než lidi. Na práci "doma" jich bylo v celém Kraji dvanáct, po t ech v každé tvrtce. Zna n vetší po et, m nící se podle pot eby, byl zam stnán "obcházením hranic" a starostí, aby nikdo zven í, velký nebo malý, ned lal nezdobu.
Na po átku našeho vypráv ní Pomezných, jak se jim íkalo, zna n p ibylo. Ozývalo se mnoho stížností, že se cizí osoby a tvorové plíží kolem hranic nebo p es n : první známka, že všechno není docela tak, jak má být a jak také vždycky bývalo, pomineme-li pohádky a staré legendy. Málokdo si všiml toho znamení, a ani Bilbo si ješt neum l p edstavil, co v stí. Od jeho památné pouti uplynulo šedesát let a byl už starý i na hobity, kte í se b žn dožívali sta let; z ejm mu však z stávalo ješt mnoho z velikého bohatství, které si p inesl s sebou. Jak mnoho nebo jak málo, to neodhalil nikomu, ani Frodovi, svému oblíbenému "synovci". Stále také choval v tajnosti prsten, který našel. O nalezení prstenu Jak se vypráví v "Hobitovi", jednoho dne p išel k Bilbovým dve ím velký arod j, Gandalf Šedý, a s ním t ináct trpaslík : nikdo jiný než sám Thorin Pavéza, potomek král , a jeho dvanáct druh ve vyhnanství. S nimi vyrazil - k vlastnímu trvalému údivu - jednoho dubnového rána roku 1341 krajového letopo tu hledat velké bohatství, trpasli í poklad Král pod Horou, pod Ereborem v Dolu, daleko na východ . Výprava byla úsp šná a drak, který poklad st ežil, zahuben. A p ece, a koli p ed dosažením vít zství byla vybojována Bitva p ti armád, Thorin padl a bylo vykonáno mnoho slavných in , ta záležitost by st ží ovlivnila pozd jší d jiny nebo dosáhla více než jen zmínky v letopisech T etího v ku, kdyby nebylo "náhody" po cest . Když se spole nost ubírala do Divo iny, byla napadena sk ety ve vysokém pr smyku v Mlžných horách; a tak se stalo, že se Bilbo na chvíli ztratil v erných sk etích dolech hluboko pod horami a tam, zatímco marn tápal tmou, položil ruku na prsten ležící na podlaze chodby. Dal si jej do kapsy. V tu chvíli to vypadalo jako pouhé št stí. P í hledání cesty ven došel Bilbo až ke ko en m hor a dál to nešlo. Na dn chodby, daleko od sv tla, se rozkládalo studené jezero a na skalním ostr vku ve vod bydlel Glum. Bylo to odporné mr avé stvo ení: pádloval v malém lunku velkýma ploskýma nohama, zíral bledýma sv télkujícíma o ima, dlouhými prsty chytal slepé ryby a jedl je syrové. Jedl všechno živé, t eba i sk eta, pokud to mohl chytit a zardousit bez boje. Vlastnil tajný poklad, který se k n mu dostal p ed dávnými v ky, dokud ješt žil na sv tle; zlatý prsten, který inil svého nositele neviditelným. Byla to jediná v c, kterou miloval, jeho "milá ek"; a mluvil k n mu, i když jej nemel u sebe. P echovával jej totiž v bezpe í v dí e na svém ostr vku, pokud práv nelovil nebo nešpehoval sk ety v dolech. Možná, že by byl Bilba napadl ihned, kdyby jej m l p i setkání na ruce; nem l jej však a hobit m l v ruce elfí n ž, který mu sloužil jako me . Aby získal as, Glum vyzval Bilba. aby si dávali hádanky, s tím, že neuhodne-li Bilbo hádanku, kterou mu dá, Glum ho zabije a sní, ale pokud Bilbo porazí jeho, ud lá, co bude Bilbo chtít: dovede ho na cestu ven. Protože byl beznad jn ztracen ve tm a nemohl tam ani zpátky, Bilbo vyzvání p ijal; a dali si navzájem adu hádanek. Nakonec Bilbo vyhrál, spíš št stím (jak se zdálo) než chytrostí; nakonec ho totiž žádná hádanka nenapadala a tu vyk ikl, když v kapse nahmatal prsten, který sebral a už na n j zapomn l: "Co to mam v kapse?" Na to Glum nedokázal odpov d t, a koli si vyžádal t í pokusy. Odborníci se, budiž e eno, rozcházejí, zda tato poslední otázka byla podle p ísných pravidel hry opravdovou hádankou, nebo jen pouhou otázkou; ale všichni se shodují, že po tom, co ji p ijal a pokusil se na ni odpov d t, byl Glum vázán slibem. A Bilbo na n ho naléhal, aby slovo dodržel; napadlo ho totiž, že by se tenhle slizký tvor mohl ukázat jako falešný, p estože n které sliby byly odedávna pokládány za svaté a každý krom nejzkažen jších tvor se je bál porušit. Po staletích
samoty ve tm však bylo Glumovo srdce erné a byla v n m zrada. Zmizel a vrátil se na sv j ostr vek opodál v temné vod , o n mž Bilbo nev d l. Tam, myslil si, leží jeho prsten. M l už hlad a byl rozzlobený, a jen co bude mít svého "milá ka" u sebe, nebude se bát žádné zbran . Ale prsten na ostr vku nebyl: ztratil se, byl pry . Z Glumova zav ísknutí p ejel Bilbovi mráz po zádech, i když ješt nechápal, co se stalo. Ale Glum práv uhodl, p íliš pozd . "Co to má v kapšiškách?" vyk ikl. V o ích mu svítil zelený plamen, když sp chal zpátky zavraždit hobita a znovu získat svého "milá ka". Bilbo zpozoroval, co mu hrozí, práv v as a slep se dal na út k chodbou vzh ru od vody; a znovu ho zachránilo št stí. V b hu totiž vsunul ruku do kapsy a prsten mu tiše vklouzl na prst. Tak se stalo, že ho Glum nevid l a prob hl kolem, st ežit cestu ven, aby "zlod j" neutekl. Bilbo ho obez ele sledoval, jak šel, klel a mumlal si o svém "milá kovi"; z té e i kone n i Bilbo uhodl pravdu a ve tm mu svitla nad je: práv on našel kouzelný prsten a má možnost uniknout sk et m i Glumovi. Nakonec se zastavili p ed neviditelným otvorem, který vedl k dolní brán na východní stran hor. Tam se Glum schoulil, enichal a naslouchal; a Bilbo pocítil pokušení zabít ho svým me em. Soucit ho však zadržel, a a koli si nechal prsten, v n mž spo ívala jeho jediná nad je, necht l jej použít k zabití ubohého tvora v nevýhod . Nakonec sebral odvahu, p esko il ve tm Gluma a prchal dál chodbou, pronásledován nep ítelovými výk iky nenávisti a zoufalství: "Zlod j! Zlod j! Pytlík! Nenávidíme ho až nav ky!" Zvláštní je, že Bilbo sv j p íb h spole ník m takto nevypráv l. ekl jen, že mu Glum slíbil dárek, když vyhraje; ale když pro n j šel na ostr vek, zjistil, že jeho poklad je pry : kouzelný prsten, který kdysi dostal k narozeninám. Bilbo se dovtípil, že to je práv ten prsten, který našel, a protože vyhrál, už mu právem pat il. Ale protože byl v úzkých, p im l Gluma, aby mu náhradou za dárek ukázal cestu ven. Tuto verzi uvedl Bilbo i ve svých pam tech a zdá se, že ji sám nikdy nezm nil, ani po Elrondov Rad . V p vodní ervené knize zjevn z stala, stejn jako v n kolika opisech a výtazích. Mnoho opis však obsahuje pravdivou verzi (jako alternativu), a ta pochází nepochybn z poznámek Frodových nebo Samv dových, kte í oba poznali pravdu, a koli z ejm necht li škrtat nic, co napsal starý hobit sám. Gandalf ovšem Bilbov první verzí nev il od chvíle, kdy ji slyšel, a prsten ho nep estal velice zajímat. Nakonec po dlouhém vyptávání z Bilba vytáhl pravdivý p íb h, což na as zkalilo jejich p átelství; zdálo se však, že arod j pokládá pravdu za d ležitou. A koli to Bilbovi ne ekl, pokládal za d ležité a znepokojivé to, že milý hobit ne ekl pravdu hned; zcela proti svým zvyklostem. Myšlenka "dárku" ovšem nebyla pouhý hobiti výmysl. Vnukla mu ji, jak Bilbo p iznal, Glumova e , kterou zaslechl; Glum p ece opakovan nazýval prsten svým "dáreškem k naroženinám". To p ipadalo Gandalfovi také zvláštní a podez elé; ale pravdu v tom ohledu nevypátral ješt mnoho let, jak poznáme ze stránek léto knihy. O Bilbových pozd jších dobrodružstvích se zde není t eba rozepisovat. S pomocí prstenu unikl sk etím strážím u brány a znovu nalezl své spole níky. Použil prsten na své výprav mnohokrát, hlavn k pomoci p átel m; dokud to ale šlo, tajil jej p ed nimi. Po návratu dom o n m víckrát s nikým nemluvil, s výjimkou Gandalfa a Froda; nikdo jiný v Kraji nev d l o jeho existenci, jak alespo v il. Frodo byl jediný, komu ukázal své vypráv ní o výprav , jež spisoval. Sv j me Žihadlo pov sil Bilbo nad krb a své báje né kroužkové brn ní, dar trpaslík z dra ího pokladu, zap j il muzeu, totiž Domu pam tin ve Velké Kopanin . Ale v zásuvce doma v Dn pytle choval starý pláš s kapucí, který nosil na cestách; a prsten, zajišt ný jemným etízkem, z stával v jeho kapse. Vrátil se dom do Dna pytle 22. ervna ve svém dvaapadesátém roce (1342 k. I.) a v Kraji se nic
zvláštního neudálo, dokud pan Pytlík neza al p ipravovat oslavu svých sto jedenáctých narozenin (1401 k. I.) V tomto okamžiku za íná naše vypráv ní. Poznámka o Krajových letopisech Úloha, kterou hobiti na konci T etího v ku sehráli ve velkých událostech, jež vedly k za len ní Kraje do Obnoveného království, probudila v nich obecn jší zájem o vlastní historii; a mnohé domácí tradice, jež byly do té doby p evážn ústní, byly shromážd ny a zapsány. Vetší rodiny se také zajímaly o události v celém Království a mnozí jejich p íslušníci studovali jeho starou historii a legendy. Koncem prvního století tvrtého v ku se v Kraji nacházelo již n kolik knihoven, jež obsahovaly spoustu historických knih a záznam . Nejv tší z t chto sbírek byly pravd podobné v Podv ží, ve Velkých Pelouších a v Brandov . Naše vylí ení konce T etího v ku je p evzato zejména z ervené knihy Západní marky. Tento nejd ležit jší pramen pro historii Války o Prsten získal sv j název tím, že byl dlouho uložen v Podv ží, v domov Hezounk , hejtman Západní marky. Byl to p vodn Bilb v soukromý deník, který s sebou Bilbo odnesl do Roklinky. Frodo jej p inesl zp t do Kraje spolu s mnoha volnými listy s poznámkami a b hem let 1420-1 k. I. tém zaplnil jeho stránky svým lí ením Války. K n mu však byly p ipojeny a spolu s ním uchovány t i velké svazky vázané v k ži, jež mu dal Bilbo na rozlou enou. K t mto ty em svazk m byl v Západní marce dodán pátý, obsahující komentá e, genealogie a r znou jinou látku týkající se hobitích len Spole enstva. P vodní ervená kniha se nedochovala, ale bylo po ízeno mnoho opis , p edevším z prvního svazku, pro pot ebu potomstva d tí Pána Samv da. Nejd ležit jší opis však m l jinou historii. Byl p echováván ve Velkých Pelouších, ale napsán byl v Gondoru na žádost pravnuka Peregrinova a dokon en roku 1592 k. I. (172 . v.). Jeho jižní pisatel p ipojil poznámku: Findegil, královský písa , dokon il tuto práci v roce 172 IV. Je to do všech detail p esný opis Vladykovy knihy z Minas Tirith. Tato kniha je opisem, po ízeným na žádost krále Elessara, z ervené knihy Periannath, a byla mu donesena vladykou Peregrinem, když odešel dožít do Gondoru v roce 64 IV. Vladykova kniha byla tedy prvním opisem ervené knihy a obsahovala mnohé, co bylo pozd ji vypušt no nebo ztraceno. V Minas Tirith k ní bylo p ipojeno mnoho poznámek a oprav, zejména ve slovech, jménech a citátech z elfích jazyk ; a byla dopln na o zkrácené verze t ch ástí "P íb hu Aragorna a Arwen", které nejsou zahrnuty v lí ení Války. Celý p íb h údajn zapsal Barahir, syn Správce Faramira, n jaký as po odchodu krále. Hlavní d ležitost Findegilova opisu však spo ívá v tom, že jako jediný obsahuje celé Bilbovy "P eklady z elfštiny". Ukázalo se, že tyto t i svazky byly velmi umným a u eným dílem, p i jehož tvo ení využíval mezi roky 1403 a 1418 všech dostupných zdroj informací v Roklince, jak živých, tak dokumentárních. Protože jich však Frodo použil jen velmi málo a protože se cele v nují Starým as m, dále zde o nich nebude e . Protože Sm lmír a Peregrin se stali hlavami svých velkých rodin a sou asn udržovali osobní svazky s Rohanem a Gondorem, knihovny v Rádohrabech a Bralov M stci obsahovaly mnohé, co se neobjevilo v ervené knize. V Brandov bylo mnoho prací pojednávajících o Eriadoru a d jinách Rohanu. N které z nich složil nebo zapo al Sm lmír sám, a koli v Kraji byl p ipomínán p edevším pro sv j "Rostlinopis Kraje" a pro své "Po ítání let", v n mž rozebíral vztahy kalendá Kraje a H rky k rohanskému, gondorskému a roklinskému. Napsal také krátké pojednání "O starých slovech a jménech v Kraji", kde projevil zvláštní zájem o objevování sp ízn ností s jazykem Rohir u takových krajových slov jako pam tina a u starých prvk v
místních jménech. Ve Velkých Pelouších byly knihy mén zajímavé pro Krajany, a koli d ležit jší pro obecné d jiny. Žádnou z nich nenapsal Peregrin, ale on i jeho následovníci sebrali mnoho rukopis napsaných gondorskými písa i: hlavn opisy nebo výtahy z historií i legend vztahujících se k Elendilovi a jeho d dic m. Jedin zde v Kraji se nalezly rozsáhlé materiály pro d jiny Númenorejc a vzestupu Saurona. Práv ve Velkých Pelouších byl z ejm s pomocí materiálu sebraného Sm lmírem sestaven "Letopis". A koliv uvád ná data jsou asto dohadem, zvlášt u Druhého v ku, zasluhují pozornosti. Je pravd podobné, že Sm lmír získal pomoc a informace z Roklinky, kterou navštívil více než jednou. Tam, a Elrond již odešel, ješt dlouho z stali jeho synové a s nimi n kte í Vznešení elfové. íká se, že tam p esídlil Celeborn po odchodu Galadriel; ale není zpráv o tom, kdy sám nakonec vyhledal Šedé p ístavy, a s ním odešla poslední živoucí památka na Staré asy ve St edozemi. KNIHA PRVNÍ KAPITOLA PRVNÍ DLOUHO O EKÁVANÝ DÝCHÁNEK Když pan Bilbo Pytlík z Dna pytle oznámil, že brzy hodlá oslavit své sto jedenácté narozeniny ve zvlášt vybrané spole nosti, byla v Hobitín spousta e í a vzrušení. Bilbo byl velmi bohatý a velmi zvláštní a Kraj nad ním žasl už šedesát let, od jeho podivného zmizení a ne ekaného návratu. Bohatství, které si p ivezl z cest, se už stalo místní legendou a obecn se v ilo, a sta í íkali co cht li, že Kopec pod Dnem pytle je plný chodeb nacpaných poklady. A kdyby tohle nesta ilo k proslulosti, bylo se co divit jeho trvající zdatnosti. as plynul, ale zdálo se, že na pana Pytlíka v bec nep sobí. V devadesáti letech byl skoro stejný jako v padesáti. V dev tadevadesáti o n m za ali mluvit jako o "zachovalém", ale "nezm n ný" by bývalo p esn jší. N kte í vrt li hlavou a mysleli si, že je to p íliš mnoho blaha najednou; zdálo se nespravedlivé, aby n kdo vlastnil (z ejm ) v né mládí zárove s (údajn ) nevy erpatelným bohatstvím. "Za to se bude muset zaplatit," íkali. "To není p irozené a koukají z toho nep íjemnosti!" Ale nep íjemnosti zatím nep icházely, a protože pan Pytlík byl št drý v otázce pen z, v tšina lidí mu byla vcelku ochotna odpustit jeho podivn stky i jeho št stí. Udržoval dobré vztahy s p íbuznými (samoz ejm krom Pytlík ze Sá kova), a m l mnoho oddaných ctitel mezi hobity z chudých a bezvýznamných rodin. Nem l však žádné blízké p átele, dokud neza ali dor stat n kte í jeho mladší synovci. Nejstarší z nich a Bilb v oblíbenec byl mladý Frodo Pytlík. Když bylo Bilbovi dev tadevadesát, adoptoval Froda jako d dice a p ivedl ho do Dna pytle, a nad je Pytlík ze Sá kova nadobro ztroskotaly. Bilbo a Frodo m li náhodou narozeniny v jeden den, 22. zá í. "Poj radši bydlet ke mn , Frodíku," ekl jednoho dne Bilbo, "a m žeme slavit narozeniny v pohodlí spolu." Tou dobou byl Frodo pouhá dvacítka, jak nazývali hobiti nezodpov dný v k mezi d tstvím a plnoletostí, dosahovanou ve t iat icíti. Uplynulo dalších dvanáct let. Pytlíkové každoro n po ádali velmi veselé oslavy narozenin v Dn pytle, ale bylo z ejmé, že na letošní podzim se plánuje n co úpln výjime ného. Bilbo se m l dožít stojedenáctin, 111, dosti zvláštního ísla a na hobita velmi úctyhodného v ku (starý Bral sám se dožil jen 130); a Frodovi m lo být t iat icet, 33, íslo d ležité: den jeho plnoletosti.
V Hobitín a v Povodí za aly pracovat jazyky a pov st o nadcházející události se rozešla celým Krajem. Osudy a povaha pana Bilbo Pytlíka se op t staly st edem pozornosti a sta í náhle zjistili, že jejich vzpomínky jsou velmi žádané. Nikdo nem l pozorn jší poslucha e než starý Pecka K epelka, b žn známý jako Kmotr. Vykládal "U b e anu", v malé hosp dce v ulici U vody, a mluvil s pat i nou autoritou, protože o zahradu Dna pytle pe oval ty icet let a p edtím v tom pomáhal starému Vrtalovi. Te když na n ho šlo stá í a tuhly mu klouby, práci vykonával v tšinou jeho nejmladší syn Sam K epelka. Otec i syn byli s Bilbem a Frodem ve velice p átelském pom ru. Bydleli na samotném Kopci, v Pytlové ulici íslo 3, hned pod Dnem pytle. "Pan Bilbo, to je moc milej a slušnej lepší hobit, to íkám odjakživa," prohlašoval Kmotr. Naprosto pravdiv , protože Bilbo k n mu byl velice zdvo ilý, íkal mu "Mist e Peckoslave", a stále se ním radil o p stování zeleniny - ve v ci "ko ínk ", zvlášt brambor, byl Kmotr všemi (sebe nevyjímaje) uznávaným znalcem v celém okolí. "Ale co ten Frodo, co u n ho bydlí?" zeptal se starý Nouna z Povodí. "Jmenuje se Pytlík, ale je víc než nap l Brandorád. Nechápu, pro pot ebuje n jaký Pytlík z Hobitína chodit pro nev stu až do Rádovska, kde jsou lidi tak divní." "A není divu, že jsou divní," prohodil Ta ka Dvounožka (Kmotr v soused), "když bydlej na nesprávný stran Brandyvíny, u samýho Starýho hvozdu. To je zlý temný místo, jestli je jen p lka pravdy na tom, co se povídá." "Máš pravdu, d do," ekl Kmotr. "Ne že by Brandorádi z Rádovska žili zrovna ve Starým hvozd , ale je to divná ráce, se mi zdá. Vyvád jí s lodi kama na tý velký ece - to není p irozený. Není divu, že to špatn kon ívá, to vám povím. Ale tak jak tak, pan Frodo je tak p íjemnej mladej hobit, že bys pohledal. Moc podobnej panu Bilbovi, a nejenom obli ejem. Kone né jeho táta byl Pytlík. Slušnej, spo ádanej hobit, pan Drogo Pytlík; nikdy se o n m nemluvilo, dokud se neutopil." "Utopil?" ozvalo se n kolik hlas . Slyšeli už tuhle i jiné, temn jší pov sti d ív, jak jinak; ale hobiti jsou posedlí po rodinných historiích a byli ochotni poslechnout si jí znovu. "No, íká se to," pravil Kmotr. "Víte, pan Drogo si vzal nebožku sle nu Primuli Brandorádovou. Byla první sest enice našeho pana Bilba z mat iny strany (její maminka byla nejmladší dcera Starého Brala) a pan Drogo byl jeho druhý bratranec. Takže pan Frodo je jeho první i druhý bratranec, vlastn o jedno dál, však mi rozumíte. A pan Drogo byl zrovna na Brandov u svého tchána, starého pana Hrdomíra, jako po svatb mockrát, protože rád papal a starej Hrdomír hostil náramn št d e; šel na lodi ky na Brandyvínu a utopil se i s manželkou. To byl chudá ek pan Frodo ješt d cko, víte." "Slyšel jsem, že jeli na vodu po ve e i p i m sí ku," ekl starý Nouna; "a že se lodi ka potopila pod váhou pana Droga." "A já slyšel, že ho str ila do vody ona a on ji stáhnul za sebou," ekl Píska , hobitínský mlyná . "Nem l bys poslouchat všecko, co slyšíš, Píska i," ekl Kmotr, který nem l mlyná e v lásce. "Na mluvit o strkání a tahání. Lodi ky jsou dost zrádný i pro toho, kdo se ani nezavrtí, a není pot eba hledat další p í iny nešt stí. A je to jak chce: pan Frodo z stal jako sirote ek ztracenej, abych tak ek, mezi t ma divnejma Rádovskejma a v Brandov ho vychovávali kdovíjak. Podle všech zpráv je to tam úplná králíkárna. Starej pan Hrdomír tam m l vždycky aspo stovku p íbuznejch. Pan Bilbo nikdy neud lal milosrdn jší skutek, než když si hocha p ived mezi slušný lidi. Ale pro Pytlíkový ze Sá kova to musela bejt po ádná rána. Mysleli, že dostanou Dno pytle, hned když odešel a myslelo se, že je po n m. A vtom se vrátí a vypakuje je; a žije si a žije a nevypadá ani o den starší; Pámbu požehnej! A najednou si p ivede d dice a nechá sepsat ádn všecky papíry. Pytlíkoví ze Sá kova v život neuvid j Dno pytle zevnit , aspo doufám."
Slyšel jsem, že je tam poschovávaná p kná hromádka pen z," ekl neznámý obchodní cestující z Velké Kopaniny, ze Západní tvrtky. "Celej vršek Kopce je plnej chodeb nacpanejch bednama zlata a st íbra a taky drahýho kamení, podle toho, co jsem slyšel." "Tak to jste musel slyšet víc, než já m žu potvrdit," odpov d l Kmotr. "O drahým kamení nevím nic. Pan Bilbo nešet í pen zma a zdá se, že jich nemá nedostatek; ale o žádnejch chodbách nevím. Vid l jsem pana Bilba, když se vracel, bude to n jakejch šedesát let. To jsem byl kluk. Nebyl jsem dlouho v u ení u starýho Vrtala (byl to bratranec mýho táty), ale m l m s sebou u Dna pytle, abych mu pomáhal zahán t lidi z trávníku a ze zahrady b hem dražby. A uprost ed všeho najednou p ichází Kopcem pan Bilbo s poníkem a velikánskejma pytlema a pár bedni kama. Nepochybuju, že byly všecky plný poklad , který nasbíral v cizích zemích, kde prej sou hory celý ze zlata, ale aby se tím plnily chodby, tolik toho zase nebylo. Ale m j kluk Sam o tom bude v d t víc. Je ve Dn pytle v jednom kuse. Je celej divej po pohádkách o starejch asech a poslouchá všecky povída ky pana Bilba. Pan Bilbo ho nau il i íst a psát - nic zlýho tím ovšem nemyslel a doufám, že z toho nic zlýho nevzejde. ‚Elfové a draci,' povídám mu. ‚Zelí a brambory jsou pro nás dva lepší. Neple se do v cí lepších lidí, nebo skon íš v moc velký šlamastyce,' povídám mu. A moh bych to íct i jinejm," dodal s pohledem na neznámého a mlyná e. Kmotr však poslucha e nep esv d il. Pov st o Bilbov bohatství byla už p íliš zako en ná v p edstavách mladší generace hobit . "Ale však on k tomu, co si p ivez prvn , asi p idával," p el se mlyná , vyjad uje obecné mín ní. " asto bejvá pry z domu. A podívejte se na ty pronárody. co sem za ním chod j: trpaslíci o p lnoci a ten starej kouzelník Gandalf a tak. íkejte si co chcete, Kmot e, ale Dno pytle je divný místo a lidi ješt divn jší." "A vy si m žete íkat, co vy chcete, o v cech, kterejm nerozumíte o nic víc než námo nictví, pane Píska ," odsekl Kmotr, a mlyná mu byl ješt protivn jší než jindy. "Jestli ti jsou divný, tak bychom tady užili divnosti trochu víc. Jsou lidi, a ne moc daleko odtud, který by kamaráda nepozvali na skleni ku, kdyby bydleli v dí e se zlatejma st nama. Ale ve Dn pytle se d lají v ci po ádn . Náš Sam íká, že na oslavu bude pozvanej každej, a že budou dárky, povídám dárky, pro každýho, a zrovna tenhle m síc." Ten m síc byl zá í, tak krásné, jak jen srdce rá í. Za den dva se rozší ila pov st (asi od všev doucího Sama), že se bude konat oh ostroj - a navíc oh ostroj, jaký v Kraji nevid li málem sto let, p inejmenším, co um el Starý Bral. Dny míjely a Den se blížil. Jednoho ve era vjel do Hobitína podivný v z naložený podivnými balí ky a drkotal do Kopce ke Dnu pytle. Poplašení hobiti vykukovali z osv tlených dve í a civ li na n j. ídil jej n jaký cizokrajný pronárod, který si prozp voval divné písni ky: trpaslíci s dlouhými bradami a staženými kapucemi. Pár jich z stalo v Dn pytle. Koncem druhého zá ijového týdne projel za bílého dne Povodím vozík sm rem od Brandyvínského mostu. ídil jej osam lý starý muž ve vysokém modrém špi atém klobouku, dlouhém šedém plášti a se st íb itou šálou. M l dlouhé bílé vousy a hu até obo í, které mu tr elo až p es okraj klobouku. Hobi ata utíkala p es celý Hobitín a až nahoru na Kopec za vozíkem. Byl naložený petardami, jak správn uhodli. U Bilbových dve í za al sta ec skládat: byly to veliké balíky raket všeho druhu a tvar , každá s nálepkou nesoucí velké G a elfí runu . To byla ovšem Galdalfova zna ka a starý muž byl Gandalf, arod j, jehož sláva v Kraji spo ívala p edevším na jeho obratnosti s ohn m, kou em a sv tly. Jeho skute ná práce byla mnohem t žší a nebezpe n jší, ale o tom Krajané nev d li nic. Pro n byl prost jednou z "atrakcí" na oslav . Odtud vzrušení hobi at. "G jako Grand!" k i ely d ti a sta ec se usmíval. Znaly ho od vid ní,
a koli se v Hobitín objevoval jen ob as a nikdy se dlouho nezdržel, ale ani ony, ani nikdo jiný krom nejstarších z dosp lých nevid l žádný jeho oh ostroj - pat ily už legendární minulosti. Když sta ec s pomoci Bilba a n kolika trpaslík skon il vykládání, Bilbo rozdal pár penízk , ale k lítosti divák ani raketku, ani d lbuch. "B žte!" ekl Gandalf. "Uvidíte toho až až, ale v pravý as." Pak zmizel vevnit s Bilbem a dve e se zav ely. Mladí hobiti zírali ješt chvíli marné na dve e a pak odešli s pocitem, že se dne oslavy asi nedo kají. V Dn pytle sed li Bilbo a Gandalf u otev eného okna pokojíku hledícího na západ do zahrady. Pozdní odpoledne bylo jasné a pokojné. Kv tiny žhnuly rud a zlat : hledíky, slune nice a e ichy se plazily po drnových st nách a nahlížely do okrouhlých oken. "Vy máte ale krásnou zahradu!" ekl Gandalf. "Ano," ekl Bilbo. "Mám ji opravdu moc rád a starý dobrý Kraj taky; ale myslím, že pot ebuji dovolenou." "Takže chcete provést sv j plán?" "Chci. Rozhodl jsem se už p ed n kolika m síci a nerozmyslel jsem si to." "Tak dob e. Už o tom nebudeme mluvit. Držte se svého plánu - ale celého svého plánu - a doufám, že se obrátí k dobrému jak pro vás, tak pro nás pro všechny." "Také doufám. Rozhodn se míním ve tvrtek dob e pobavit a provést sv j žertík." "Rád bych v d l, kdo se bude smát," pot ásl Gandalf hlavou. "Uvidíme," ekl Bilbo. P íštího dne zarachotily Kopcem další vozy, a ješt další. Mohlo to sice vyvolat stížnosti ze strany ‚místního obchodu', ale b hem týdne se za aly z Dna pytle valit objednávky na všechny druhy potravin, užitkového a p epychového zboží, jaké se jen dalo sehnat v Hobitín , Povodí a celém okolí. Lidí se zmocnilo nadšení; za ali odškrtávat dny v kalendá i a horliv vyhlížet listonoše s pozvánkou. Zanedlouho za aly pozvánky pršet a hobitínský poštovní ú ad byl zahlcen a povodský se topil a byli povoláni listonoši dobrovolníci Proudili nep etržité do Kopce se stovkami zdvo ilých obm n na D kuji, ur it p ijdu. Na vratech Dna pytle se objevila cedule VSTUP POVOLEN JEN VE SPOJITOSTI S OSLAVOU. I ti, kdo m li nebo p edstírali, že mají co init s oslavou, z ídka pronikli dovnit . Bilbo m l práci: psal pozvánky, odškrtával odpov di, balil dárky a konal jisté soukromé p ípravy. Od Gandalfoya p íjezdu se neukázal. Jednoho dne se hobiti probudili a spat ili velkou louku jižn od Bilbových dve í pokrytou lany a ty emi na stavbu stan a pavilón . V b ehu vedoucím k silnicí byl proražen vchod se širokými schody a b lostnou brankou. T i hobití rodiny z Pytlové ulice u louky jevily ohromný zájem a ostatní jim závid li. Starý Kmotr K epelka už ani nep edstíral práci na zahrad . Za aly se vzty ovat stany. Byl tam jeden zvláš veliký pavilón, tak velký, že strom, který na louce rostl, se v n m schoval a stál pyšn na jednom konci, v ele hlavního stolu. Na každé v tvi visela lucerni ka. Ješt slibn jší (pro hobití hlavy) byla obrovská kuchyn pod širým nebem v severním rohu louky. Že všech hosp dek a hospod v širém okolí dorazili kucha i a p ipojili se k trpaslík m a jiným pronárod m ubytovaným v Dn pytle. Vzrušení vrcholilo. Pak se zatáhlo. To bylo ve st edu, den p ed oslavou. Zavládla úzkost. Potom se kone n rozb eskl tvrtek 22. zá í. Slunce vstalo, mraky zmizely, vlajky zavlály a zábava za ala. Bilbo to nazval Oslava, ale ve skute nosti to byla sm sice nejr zn jších zábav. Prakticky všichni z okolí byli pozváni. Pár jich bylo omylem p ehlédnuto, ale protože p išli stejn , nic se nestalo.
Byla pozvána i spousta lidí z jiných ástí Kraje; a n kolik jich p išlo i p es hranice. Bilbo vítal hosty (a další p íchozí) u nové bílé branky osobn . Rozdával dárky kdekomu - byli i tací, kte í zadem vyšli a dostavili se ke dve ím znovu. Hobiti totiž dávali o narozeninách dárky druhým. Zpravidla ne tak drahé a ne tak št d e jako p i této p íležitosti, ale stejné to nebyl špatný zvyk. V Hobitín a Povodí m l vlastn každý den n kdo narozeniny, takže každý hobit z okolí m l nad ji aspo na jeden dárek týdn . Ale nikdy se jich nep esytili. P i této p íležitosti byly dárky neoby ejn p kné. Hobití d ti byly tak vzrušené, že na chvíli málem zapomn ly na jídlo. Byly tam hra ky, jaké dosud nevid ly, všechny krásné a n které kouzelné. Však jich byla spousta objednána už p ed rokem a dorazila až od Hory a z Dolu a byla to pravá trpasli í práce. Když byl každý host p ivítán a kone n vevnit , zpívalo se, tan ilo, hrála se hudba i hry a samoz ejmé se jedlo a pilo. Byla stanovena t i jídla: ob d, sva ina a ve e e. Ale ob d a sva ina se poznaly hlavn podle toho, že v tu dobu si hosté sedli všichni a jedli spole n . V ostatním ase pouze všude jedly a pily spousty lidí nep etržit od jedenácti do p l sedmé, kdy za ínal oh ostroj. Oh ostroj byla Gandalfova záležitost: nejenže rakety p ivezl, ale také je navrhl a vyrobil; a zvláštní efekty, sestavy a sady raket vysílal sám. Št d e však rozdával prskavky, kapsle, d lbuchy, pochodn , trpasli í svíce, elfí fontány, sk eti št ky a hromobití. Všechny byly skv lé. ím byl Gandalf starší, tím byl lepší. N které rakety byly jako hejna jisk ivých pták , kte í sladce zpívali. Bylo vid t zelené stromy s kmeny z temného dýmu: jejich listí se rozvilo, jako když v jednom okamžiku propukne jaro, a ze svítících v tví padaly na užaslé hobity žhoucí kv ty se sladkou v ní a rozplývaly se t sn p edtím, než by se dotkly jejich vzh ru obrácených tvá í. Fontány motýl se t pytivé rozlétaly mezi stromy, tryskaly sloupy oh , které se v letu m nily v orly, plující lodi nebo hejno táhnoucích labutí; byla ervená bou e a žlutý lijavec; les st íbrných kopí vylet l do vzduchu s rykem vojska, které se žene do boje, a padl zp t do vody, jako když sy í stovky žhavých had . A pak p išlo poslední p ekvapení na Bilbovu po est, které hobity po ádné vylekalo, jak m l kone n Gandalf v úmyslu. Sv tlo zhaslo. Vystoupil oblak dýmu. Za al se podobat daleké ho e a její vrcholek za al e av t. Hora vyplivla zelené a rudé plameny. A vtom vylet l rudozlatý drak ne v životní velikosti, ale vypadal strašné jako živý -, ohe mu šlehal z tlamy, o i se hroziv poulily; zaburácelo to a drak t ikrát p elet l nad hlavami davu. Všichni se p ikr ili a n kte í rovnou padli na obli ej. Drak p efun l kolem jako rychlovlak, ud lal salto a pukl nad Povodím s ohlušujícím t eskem. "To je znamení k ve e i!" pravil Bilbo. Úzkost a strach se rozplynuly a padlí hobiti vysko ili. Všechny ekala báje ná ve e e; totiž všechny krom t ch, kte í byli pozváni na zvláštní rodinnou ve e i. Ta se konala ve velkém pavilónu se stromem. Pozvánky byly omezeny na dvanáct tuct (po et nazývaný hobity také veletucet, a koli se nehodilo užívat toho pojmu o lidech); a hosté byli vybrání ze všech rodin, s nimiž byli Bilbo a Frodo sp ízn ni, s p ídavkem n kolika nesp ízn ných p átel (jako Gandalf). Byla tam s dovolením rodi i spousta mladých hobit ; hobiti totiž nezakazovali d tem z stat déle vzh ru, zvlášt když byla nad je, že dostanou zadarmo najíst. Odchovat mladé hobity stálo n jaké ohán ní. Byla tam spousta Pytlík a Bulík a také hodn Bral a Brandorád ; byli tam r zní Ponravové (p íbuzní Bilbovy babi ky) a r zní Cvalíkové (sp ízn ní s jeho d de kem Bralem) a výb r Pelíšk , Bulv , Kšandí k , Jezevc . Dobrá k , Troubil a Hrdonožk . N kte í byli s Bilbem sp ízn ni jen velmi vzdálen a n kte í snad nikdy nebyli v Hobitín , protože žili ve vzdálených kon inách Kraje. Pytlíkovi ze Sá kova nebyli opomenuti. Oto a jeho cho Lobelie byli p ítomni. Nem li rádi Bilba a Froda nenávid li, ale pozvánka, psaná zlatým inkoustem, byla tak velkolepá, že pokládali za nemožné odmítnout. Krom toho jejich bratranec Bilbo Pytlík se zabýval
kucha ským um ním už drahn let a jeho st l byl vyhlášený. Všech sto ty ia ty icet hostí o ekávalo p íjemnou hostinu, a koli se dost d sili proslovu hostitele po ve e i (nevyhnutelného bodu programu). Míval sklon zatahovat do e i úryvky ehosi, emu íkal poezie, a ob as, po n jaké skleni ce, d lal narážky na zt ešt ná dobrodružství své tajemné pouti. Hosté nebyli zklamáni: ekala je velmi p íjemná hostina, vlastn poutavá zábava, vydatná, hojná, rozmanitá a dlouhá. V následujícím týdnu poklesl nákup potravin v širém okolí málem na nulu, ale protože Bilbovo pohošt ní od erpalo zásoby v tšiny obchod , sklípk a skladiš v okruhu mnoha mil, nijak to nevadilo. Když dojedli (skoro), p išel Proslov. V tšina p ítomných byla te ovšem ve snášenlivém rozpoložení, v oné blažené fázi, kterou nazývali "docpávání". Usrkávali oblíbené nápoje, uždibovali oblíbené lah dky a zapomínali na své obavy. Byli p ipraveni vyslechnout cokoli a jásat po každé v t . "Moji milí," za al Bilbo, povstávaje. "Slyšte! Slyšte!" volali a opakovali to tak, jako by se jim ani necht lo uposlechnout vlastní výzvy. Bilbo vstal a vylezl na židli ku pod rozsvíceným stromem. Sv tlo lucerni ek padalo na jeho usm vavou tvá ; na vyšívané vest svítily zlaté knoflíky. Každý ho mohl vid t, jak stojí, jednou rukou kyne, druhou schovává v kapse kalhot. "Drazí Pytlíci a Bulíci," za al op t; "a mí drazí Bralové a Brandorádi, Ponravové a Cvalíkové a Pelíškové a Troubilové a Bulvové a Kšandi kové, Jezevci a Hrdonožky." "HrdoNOŽKOVÉ!" vyk ikl obstarší hobit ze zadní ásti pavilónu. Jeho jméno bylo samoz ejm Hrdonožka, a zasloužen ; nohy m l veliké, neoby ejn chlupaté a ob na stole. "Hrdonožky," opakoval Bilbo. "Také mí dob í Pytlíkové ze Sá kova, které kone n zase vítám v Dn pytle. Dnes mám sto jedenácté narozeniny: je mi dnes sto jedenáct!" "Hurá! Hurá! Bu dlouho zdráv!" vyk ikovali a radostn bušili do stol . Bilbo se inil výborn . Takovou e m li rádi: stru nou a po lopat . "Doufám, že se bavíte stejn dob e jako já." Ohlušující jásot. Výk iky "Ano" (a "Ne"). Zvuky trumpetek a roh , píš alek a flétni ek a jiných hudebních nástroj . Jak jsme íkali, byla tam hojnost mladých hobit . Vylet la spousta hracích petard. V tšina m la na sob zna ku DOL, což v tšin hobit nic ne íkalo, ale všichni se shodovali na tom, že jsou to báje né vynálezy. Obsahovaly hudební nástroje, mali ké, ale dokonale vyrobené, které m ly arovný zvuk. V jednom kout se dokonce n jací Bralové a Brandorádi domnívali, že strý ek Bilbo skon il (protože zjevn ekl všechno, co bylo t eba), dali dohromady malý orchestr a spustili veselou tane ní notu. Pan Everard Bral a sle na Komonice Brandorádová vysko ili na st l se zvone ky v rukou a za ali tancovat t asák: hezký tanec, ale zna n bujarý. Bilbo však neskon il. Vytrhl n jakému mladí kovi vedle roh a t ikrát hlu n zatroubil. Hluk potichl. "Nezdržím vás dlouho," zvolal. Jásot celé sešlosti. "Svolal jsem vás s jistým zám rem." N co ve zp sobu, jak to ekl, zap sobilo. Nastalo tém ticho a jeden dva Bralové nastražili uši. "Vlastn s trojím zám rem! Nejprve, abych vám ekl, že vás mám všechny ohromné rád a sto jedenáct let je moc málo na život s takovými skv lými a obdivuhodnými hobity." Obrovský souhlasný ev. "Neznám vás ani polovinu tak, jak bych rád; a ani polovinu vás nemám rád tak, jak si zasloužíte." To bylo ne ekané a pon kud složité. Ozval se roztroušený potlesk, ale v tšina se to pokoušela rozmotat a zjistit, jestli to byla poklona. "Za druhé, abych oslavil své narozeniny." Další jásot. "M l bych íci NAŠE narozeniny. Protože jsou to samoz ejm í narozeniny mého synovce a d dice Froda. Dnes dospívá plnoletosti a ujímá se svého d dictví." Pár zb žných tlesknutí starších a pár hlu ných výk ik "Frodo! Frodo! Náš starej Frodo!" ze strany mladších. Pytlíkovi ze Sá kova se zamra ili a dumali, co znamená "ujímá se svého d dictví".
"Dohromady je nám sto ty ia ty icet. Váš po et jsme zvolili, aby se shodoval s tímhle pozoruhodným sou tem. Jeden veletucet, mohu-li použít toho výrazu." Žádný jásot. Tohle bylo sm šné. Mnozí hosté, a zvlášt Pytlíkovi ze Sá kova, byli uražení; m li pocit, že je pozvali jen na dopln ní po tu, jako zboží v balíku. "Jeden veletucet, to ur it , jak sprosté!" "Je to také, když mi dovolíte vzpomenout na starou historii, výro í mého p íjezdu na sudu do Esgarotu na Dlouhém jeze e, a koli tenkrát mi uniklo, že mám vlastn narozeniny. Bylo mi pouhých jednapadesát a narozeniny mi nep ipadaly tak d ležité. Hostina byla ovšem skv lá, a koli jsem m l toho asu hroznou rýmu a mohl jsem íci jenom D guju báb bocgrát.bTe to opakuji p esn ji: d kuju vám mockrát, že jste p išli na mou malou oslavu." Zaryté ticho. Všichni se obávali, že vzáp tí hrozí písni ka nebo básni ka, a za ínali se nudit Pro nep estane mluvit a nenechá je, aby mu p ipili na zdraví? Ale Bilbo nezpíval ani nerecitoval. Na okamžik se odml el. "Za t etí a poslední," ekl, "chci u init PROHLÁŠENÍ." Poslední slovo ekl tak hlasit , že se každý narovnal, pokud ješt mohl. "S lítostí oznamují, že a koli jak jsem íkal, sto jedenáct let mezi vámi je p íliš málo - tohle je KONEC. Jdu. Odcházím. TE . SBOHEM!" Sestoupil dol a zmizel. Oslniv se zablesklo a všichni hosté zamrkali. Když otev eli o i. Bilbo nebyl nikde k vid ní. Sto ty ia ty icet ohromených hobit se op elo o židle. Starý Odo Hrdonožka sundal nohy se stolu a dupl. Pak bylo mrtvé ticho, až najednou, po n kolika nadechnutích, za ali všichni Pytlíci, Bulíci, Bralové, Brandorádi, Ponravové, Cvalíci, Pelíškové, Bulvové, Kšandi kové, Jezevci, Dobrá kové, Troubilové a Hrdonožkové mluvit naráz. Všeobecn se shodli, že to byl velmi nevkusný žert a že bude t eba dalšího jídla a pití, aby se hosté vylé ili z úžasu a rozho ení. "Je blázen. Vždycky jsem to íkal," bylo asi nejrozší en jší prohlášení. Dokonce i Bralové (s n kolika výjimkami) pokládali Bilbovo chování za nemožné. V tu chvíli v tšina m la za samoz ejmé, že jeho zmizení je jen sm šná skopi ina. Ale starý Rory Brandorád si tím nebyl tak jist. Stá í ani obrovská ve e e mu nezatemnily mozek a k snaše Esmerald pravil: "V tom je n co nekalého, drahoušku. Myslím, že se bláznivý Pytlík zas vydal na cesty. Blázen stará. Ale co se budeme starat. Jídlo s sebou neodnesl." Hlasit zavolal na Froda, aby nechal zase kolovat víno. Frodo byl jediný z p ítomných, kdo ne íkat nic. Chvíli sed l ml ky u Bilbovy prázdné židle a nevšímal si poznámek a otázek. Žert se mu samoz ejm líbil, a koli o n m v d l p edem. T žko se bránil smíchu, když vid l rozho ený údiv ostatních. Ale zárove byl hluboce pohnut; uv domil si najednou, jak má starého hobita rád. V tšina hostí jedla a pila a rozebírala d ív jší i nyn jší podivn stky Bilbo Pytlíka; ale Pytlíkovi ze Sá kova rozhn vané odešli. Frodo nem l na další oslavy chu . Dal p íkaz, aby p inesli další víno; pak vstal, vypil vlastní sklenici na Bilbovo zdraví a vyklouzl z pavilonu. Pokud jde o Bilbo Pytlíka, tak už b hem proslovu se dotýkal zlatého prstenu v kapse: svého kouzelného prstenu, který tolik let tajil. Když sestupoval ze židle, navlékl jej na prst a víckrát ho žádný hobit v Hobitín nespat il. Rychle krá el zp t ke své no e a s úsm vem se na chvili ku zaposlouchal do halasu v pavilónu a hluku radovánek na jiných ástech louky. Pak vstoupil. Svlékl si slavnostní od v, poskládal vyšívanou vestu, zabalil ji do hedvábného papíru a uložil. Pak si rychle navlékl jakési staré ošunt lé hadry a kolem pasu si zapnul obnošený kožený opasek. K n mu p iv sil krátký me ík v otlu ené pochv z erné k že. Ze zam ené zásuvky páchnoucí naftalínem vytáhl starý pláš a kapuci. Byly zam ené jako drahocennosti, ale byly tak záplatované a opršalé, že se jejich p vodní barva dala st ží rozeznat: snad byly tmavozelené. Byly mu trochu veliké. Pak šel do své pracovny a z velké pokladny vytáhl balí ek zavinutý ve starých hadrech a rukopis vázaný v k ži; a také
velikou tlustou obálku. Knihu a uzlík nacpal do t žkého vaku, který tam stál už skoro plný. Do obálky p iložil sv j zlatý prsten i s jemným etízkem, pak ji zalepil a nadepsal Frodovi. Nejd ív ji položil na krbovou ímsu, ale najednou jí zase sebral a str il si ji do kapsy. Vtom se otev ely dve e a rychle vešel Gandalf. "Bu te zdráv," ekl Bilbo. "Byl jsem zv dav, jestli se ukážete." "Rád vás vidím viditelného," odpov d l arod j a posadil se. "Cht l jsem vás stihnout a ješt si naposled popovídal. Asi si myslíte, že všechno šlo výborn a podle plánu?" "Ano," ekl Bilbo. "A koli ten blesk byl pro mne p ekvapení; docela m vylekal, a co teprve ostatní. To bylo vaše malé vylepšení, p edpokládám?" "Bylo. Moud e jste ten prsten celá léta tajil, a tak mi p ipadalo pot ebné dál vašim host m n jaké jiné vysv tlení vašeho zmizení." "A zkazil jste mi legraci. Jste starý všete ka," zasmál se Bilbo, "ale po ítám, že jako obvykle víte všechno nejlíp." "To ano - když už n co vím. Ale v celé téhle v ci se moc jistý necítím. Te to dosp lo k záv ru. Sv j žertík jste provedl, postrašil a urazil v tšinu p íbuzenstva a postaral se, aby si m l celý Kraj týden nebo m síc o em vypráv t. P jdete ješt dát?" "Jist . Cítím, že pot ebuji dovolenou, hodn dlouhou dovolenou, jak jsem vám už íkal. Pravd podobn trvalou dovolenou: pochybuji, že se vrátím. Vlastn to nemám v úmyslu a už jsem všechno za ídil. Jsem starý, Gandalfe. Nevypadám na to, ale za ínám to v hloubí duše cítit. Zachovalý!" odfrkl. "Kdepak. P ipadám si n jaký ídký, jako protažený, jestli mi rozumíte; jako když se máslo namaže na p íliš velký krajíc. To nem že být v po ádku. Pot ebuji zm nu nebo co." Gandalf si ho prohlédl zblízka a se zájmem. "Ne, asi to není v po ádku," ekl zamyšlen . "Ne, nakonec v ím, že váš plán je nejlepší." "Stejn jsem se už rozhodl. Chci zas vid t hory, Gandalfe, hory; a pak najít místo, kde si mohu odpo inout. V míru a tichu, bez spousty dot rných p íbuzných a bez zatracených návšt v, co po ád cloumají zvonkem. Snad najdu místo, kde budu moci dokon it svou knížku. Vymyslel jsem pro ni hezký záv r: a pak žil š astn až do smrti." Gandalf se zasmál. "Doufám, že se mu to povede. Stejn tu knihu nebude nikdo íst, a skon í jak chce." "T eba p ece, n kdy v budoucnu. Frodo už kousek etl. Budete mi na n ho dávat trochu pozor, vi te?" "T eba hodn - kdykoli to p jde." "Šel by samoz ejm se mnou, kdybych ho požádal. Vlastn se jednou nabídl, zrovna p ed oslavou. Ale ješt nechce doopravdy. Já bych rád ješt jednou vid l Divo inu a Hory, než um u, ale on ješt miluje Kraj, lesy a louky a í ky. M lo by mu tady být p íjemno. Nechávám mu samoz ejm všechno, krom n kolika hloupostí. Doufám, že bude š astný, až si zvykne být sám. Je na ase, aby byl svým pánem." "Všechno?" ekl Gandalf. "I prsten? Na tom jsme se dohodli, nezapomínejte." "No ano, jist , myslím." zakoktal Bilbo. "Kde je?" "V obálce, když to musíte v d l," ekl Bilbo netrp liv . "Tamhle na ímse. Vlastn ne! Tady ho mám. v kapse!" Zaváhal. "Není to divné?" ekl tiše sám k sob . "Ano, a pro ne, koneckonc ? Pro by tam nem l z stat?" Gandalf op t pohledl na Bilba velíce d razn a v o ích mu zablesklo. "Myslím, Bilbo," ekl tiše, "že byste ho tu m l nechat. Copak nechcete?" "No - ano a ne. Když te na to p išlo, musím íci, že se mi s ním v bec nechce lou it. A nevím,
pro bych vlastn m l. Pro to po mn chcete?" zeptal se a hlas se mu podivn zm nil. Zost el podez ením a podrážd ností. "Po ád m otravujete kv li mému prstenu, ale v bec vás nezajímaly ostatní v cí, které jsem získal na výprav ." "Ne, ale musel jsem vás otravovat," ekl Gandalf. "Cht l jsem v d t pravdu. Byla d ležitá. Kouzelné prsteny jsou - prost jsou kouzelné; a jsou vzácné a zvláštní. Zajímal jsem se o váš prsten profesionáln , aby se tak eklo; a zajímá m po ád. Rád bych v d l, kde je, když te zase p jdete na vandr. Také si myslím, že jste ho m l už dost dlouho. Už ho nebudete pot eboval, Bilbo, ledaže bych se moc mýlil." Bilbo z ervenal a v o ích mu svitlo hn vivé sv télko. Jeho dobrácká tvá ztvrdla. "Pro ne?" vyk ikl. "A co je vám po tom, kone n , co ud lám s vlastními v cmi? Je m j vlastní. Našel jsem ho. P išel ke mn ." "Jist , jist ," ekl Gandalf. "Není t eba se zlobit." "Jestli se zlobím, je to vaše vina," ekl Bilbo. "Je m j, íkám vám. M j vlastní. M j milá ek. Ano, m j milá ek." arod jova tvá z stala vážná a pozorná a jen záblesk v hlubokých o ích prozradil, že je zaražen a opravdu polekán. "Tak už mu n kdo íkal," p ipomn l, "ale ne vy." "Ale te mu tak íkám já. A pro ne? I když to íkal Glum. Kdysi Dnes není jeho, ale m j. A já si ho nechám, abyste v d l." Gandalf vstal. Promluvil p ísn . "Budeš hlupák, když to ud láš, Bilbo," ekl. "To je ím dál jasn jší, z každého slova, co íkáš. Už má nad tebou p íliš velkou moc. Nech ho být! A pak m žeš jít a budeš svobodný." "Ud lám, co já chci a co se mn zlíbí," ekl Bilbo zarputile. "No tak, no tak, milý hobite!" ekl Gandalf. "Celý váš dlouhý život jsme p átelé a n co jste mi dlužen. Honem! Ud lejte, co jste slíbil: vzdejte se ho!" "Dobrá, jestli chcete m j prsten sám, tak to eknete!" vyk ikl Bilbo. "Ale nedostanete ho. Já svého milá ka nedám, povídám vám." Ruka mu zabloudila k jílci me íku. Gandalfovi blýsklo v o ích. "Brzy se rozzlobím já, jestli to ekneš ješt jednou. Pak uvidíš Gandalfa Šedého bez plášt ." Ud lal krok k hobitovi a zdálo se, že hroziv roste do výšky; jeho stín vyplnil celou místnost. Bitbo ucouvl ke zdi, t žce dýchaje, a rukou svíral kapsu. Chvíli stáli tvá í v tvá a vzduch v místnosti jisk il. Gandalfovy o i se stále upíraly na hobita. Tomu pomalu povolily ruce a za al se t ást. "Nevím, co se to s vámi stalo, Gandalfe," ekl. "Takový jste nebýval. O co jde? Je p ece m j, ne? Našel jsem ho a Glum by m snad byl zabil, kdybych si ho byl nenechal. Nejsem zlod j, i když to íkal." "Já jsem to ale o vás ne ekl," odpov d l Gandalf. "Ani já nejsem zlod j. Nechci vás okrást, ale pomoci vám. P ál bych si, abyste mi v il jako d ív." Odvrátil se a stín p ešel. Jako by se op t zmenšil v šedivého, shrbeného a ustaraného starého muže. Bilbo si p ejel rukou p es o i. "Promi te." ekl. "Ale bylo mi tak divn . A p itom by to byla svým zp sobem úleva, už se s ním netrápit. Poslední dobou mi lezl na mozek. N kdy jsem m l pocit, že je to oko a že se na mne dívá. Po ád mám také chu si ho navléknout a zmizet. Víte, nebo m napadne, jestli je v po ádku, a honem ho vytáhnu. Zkoušel jsem ho dát pod zámek, ale zjistil jsem, že nemám klid, když ho nenosím v kapse. Nevím pro . A jako bych se nedokázal rozhodnout." "Pak dejte na mne," ekl Gandalf. "Já jsem úpln rozhodnut. Odejd te a necht ho tady. P esta te ho vlastnit. Dejte ho Frodovi a já na n ho budu dávat pozor." Bilbo chvilku stál napjatý a nerozhodný. Pak vzdychl. "Dobrá," ekl s námahou. "Ud lám to."
Pak pokr il rameny a posmutn le se usmál. "Kv li tomu vlastn byla celá ta oslava, ne? Abych rozdal spoustu dárk k narozeninám a tím si usnadnil odevzdání tohohle. Nakonec to o nic snazší není, ale bylo by škoda promarnit všechny p ípravy. Úpln by to zkazilo legraci." "To by opravdu zma ilo jediný smysl, který jsem v celé té sláv vid l," ekl Gandalf. "Výborn ," ekl Bilbo, "dostane ho Frodo, jako všechno ostatní." Zhluboka se nadechl. "A už opravdu musím jít, nebo m n kdo na apá. ekl jsem sbohem a podruhé bych to už nedokázal." Vzal pytel a zamí il ke dve ím. "Prsten máte po ád v kapse." ekl arod j. "A vida!" vyk ikl Bilbo. "A svou záv a všechny ostatní doklady. Radši to ode mne vezm te a p edejte. To bude nejbezpe n jší." "Ne, nedávejte mi ten prsten," ekl Gandalf. "Dejte ho na ímsu. Tam bude docela v bezpe í, než Frodo p ijde. Po kám na n ho." Bilbo vytáhl obálku, ale když už ji stáv l vedle hodin, ruka mu ucukla a balí ek spadl na zem. Než jej mohl zdvihnout, arod j se sklonil, uchopil jej a postavil na místo. Hobitovou tvá í op t p elétla hn vivá k e . Náhle ustoupila výrazu uleh ení a smíchu. "Tak, to by bylo," ekl. "A te jdu!" Vyšli do chodby. Bilbo si vybral ze stojanu oblíbenou h l, pak hvízdl. Z r zných místností, kde pracovali, vyšli t i trpaslíci. "Všechno p ipraveno?" zeptal se Bilbo. "Všechno zabaleno a popsáno?" "Všechno," odpov d li. "Tak poj me," vykro il ze svých dve í. Byla krásná noc a erné nebe bylo te kováno hv zdami. Vzhlédl a nabral vzduch. "To je legrace! To je legrace, být zase na cest s trpaslíky! Po tomhle jsem vlastn toužil celá léta! Sbohem!" ekl a poklonil se dve ím. "Sbohem, Gandalfe!" "Zatím sbohem, Bilbo. Dejte na sebe pozor! Už jste dost starý a snad i dost moudrý." "Dávat si pozor! Nemám chu . Ned lejte si se mnou starosti! Jsem š astný, jako jsem byl málokdy, a to je co íci. Ale je as. Kone n ztrácím p du pod nohama," dodal, a pak polohlasem, jako sám k sob , zazpíval tiše do tmy: Cesta jde po ád dal a dál Kup edu, pry jde od mých vrat. Daleko už mi utekla a musím za ní pospíchat. Na lehkých nohou dám se vést až k cest v tší, nežli znám, tam, kde se stýká mnoho cest. A potom kam? To nevím sám. Okamžik stál ml ky. Pak se bez dalšího slova odvrátil od sv tel a hlas na lukách a ve stanech a se svými t emi spole níky prošel zahradou a sp chal po p šin z kopce. Dole p esko il živý plot, vyrazil do luk a rozplynul se v noci jako šelest v tru v tráv . Gandalf za ním chvíli hled l do tmy. "Sbohem, m j milý Bilbo - než se zase setkáme!" ekl tiše a vrátil se dovnit . Zanedlouho p išel Frodo a našel ho, jak sedí hluboce zamyšlen ve tm . "Odešel?" ptal se. "Ano," odpov d l Gandalf. "Nakonec odešel." "Kdyby tak - víte, až do dnešního ve era jsem doufal, že je to jen žert," ekl Frodo. "Ale v hloubi duše jsem v d l, že opravdu chce odejít. Vždycky žertoval o vážných v cech. Škoda, že jsem
nep išel d ív, byl bych ho vyprovodil." "Myslím, že nakonec opravdu rad ji vyklouzl potichu," ekl Gandalf. "Ned lej si moc starostí. Bude v po ádku - te ano. Támhle ti nechal balí ek." Frodo vzal obálku z krbové ímsy, pohlédl na ni, ale neotev el jí "Myslím, že v ní najdeš jeho záv a ostatní doklady," ekl arod j. "Te jsi pánem Dna pytle. A taky bych ekl, že najdeš jeden zlatý prsten." "Prsten !"zvolal Frodo. "On mi ho nechal? Nechápu pro . Kone n , m že se hodit." "M že a nemusí," ekl Gandalf. "Nepoužíval bych ho, být tebou. Ale chovej ho v tajnosti a chovej ho v bezpe í! A te si jdu lehnout." Jako pán Dna pytle m l Frodo smutnou povinnost rozlou it se s hosty. Po celé louce se zatím rozší ila zv st o podivné události, ale Frodo íkal jen "ráno se to jist vysv tlí". Kolem p lnoci p ijely povozy pro hosty. Jeden za druhým se valily pry plné najedených, ale velice nespokojených hobit . Podle dohody p išli zahradníci a na traka ích odvezli ty, kdo omylem z stali ležet. Noc pomalu minula. Slunce vstalo. Hobiti vstali zna n pozd ji. Plynulo dopoledne. Lidé p išli a za ali (podle p íkazu) odklízet pavilóny, stoly a židli ky, lžíce a nože, láhve a talí e, lucerny a kvetoucí ke íky v truhlících a drobe ky a papíry od dárk , a zapomenuté tašky a rukavice a kapesníky a nedojedené jídlo (nepatrná položka). Pak p išla ada jiných (ne podle p íkazu): Pytlíci a Bulící a Bralové a Bulvové a jiní hosté, kte í bydleli nebo pobývali v okolí. Kolem poledního, když už i nejnajeden jší hobiti vstali, byl u Dna pytle po ádný zástup, nezvaný, ale ne neo ekávaný. Frodo stál na schodech s úsm vem, ale vypadal dost unaven a ustaran . P ivítal všechny návšt vníky, ale nemohl jim vcelku íci nic nového. Na všechny dotazy prost odpovídal: "Pan Bilbo Pytlík odcestoval; pokud vím, natrvalo." N které návšt vníky zval dovnit , protože Bilbo pro n nechal "vzkazy". V chodb byla hromada balí k a balík a kus nábytku. Ke každému kusu byla p ivázána cedulka. N které cedulky byly asi takové: Pro ADELARDA BRALA, aby m l SV J VLASTNÍ, od Bilba; na deštníku. Adelard s sebou odnesl mnohé bez cedulky. Pro DORU PYTLÍKOVOU na památku DLOUHÉHO dopisování s láskou od Bilba, na velikém koši na papír. Dora byla Drogova sestra a nejstarší žijící p íbuzná Bilbova a Frodova; bylo jí dev tadevadesát let a za p l století jim napsala stohy dobrých rad. Pro MILO PELÍŠKA v nad ji, že se mu bude hodit, od B. P, na zlatém kalamá i. Milo nikdy neodpovídal na dopisy. Pro ANGELIKU od strý ka Bilba, na kulatém vypouklém zrcátku. Angelika byla jedna mladá Pytlíková, která p íliš okázale považovala svou tvá i ku za neodolatelnou. Na sbírku HUGONA KŠANDI KY od p isp vatele, na (prázdné) knihovni ce. Hugo si rád p j oval knihy a zvláš nerad je vracel. Pro LOBELII PYTLÍKOVOU ZE SÁ KOVA jako DÁREK, na krabi ce st íbrných lži ek. Bilbo v il, že si p ivlastnila adu jeho lži ek, zatímco byl na své p edchozí výprav . Lobelie to docela dob e v d la. Když pozd ji b hem dne dorazila, vzala to jako urážku, ale lži ky vzala také. To je jen malá ukázka z nahromad ných dárk . Za dlouhý Bilb v život se v dom nast ádalo dost r zného harampádí. To se hobitím norám stávalo: do zna né míry to zp soboval zvyk dávat spousty dárk k narozeninám. Ne že by dárky k narozeninám byly vždycky nové; pár pam tin, jejichž ú el si již nikdo nepamatoval, obešlo už celé sousedství; ale Bilbo m l ve zvyku dávat
nové v ci a nechával si ty, které dostal. Stará nora se tedy práv trochu pro istila. U každého dárku byla Bilbova vlastnoru ní cedulka a na leckteré stála n jaká jedovatost nebo vtip. Ale v tšina v cí samoz ejm p išla tam, kde byla pot ebná a vítaná. Chudší hobiti, zvlášt z Pytlové ulice, si slušn pomohli. Starý Kmotr K epelka dostal dva pytle brambor, nový rý , vln nou vestu a láhev mazání na vrzavé klouby. Starý Rory Brandorád dostal oplátkou za asté pohostinství tucet lahví Staré vinice - silného erveného vína z Jižní tvrtky, dob e vyzrálého, protože je ukládal Bilb v otec. Po první Rory Bilbovi odpustil a prohlásil ho za skv lého chlapa. Frodovi z stala hojnost všeho. A samoz ejm se stal majitelem všech hlavních cenností, také knih, obraz a až p ehojného nábytku. O pen zích nebo klenotech však nepadla ani zmínka: nebyl dán ani halí , ani sklen ný korálek. Bylo to pro Froda t žké odpoledne. Falešná zpráva, že se celá domácnost zdarma rozdává, se rozlet la jako požár; a zanedlouho byl d m plný lidí, kte í tam nem li co pohledávat, ale nedali se vyhnat. Cedulky se utrhaly a pomíchaly a vypukly spory. N kte í se pokoušeli na chodb m nit a kup it; jiní se pokoušeli zmizet s drobnými p edm ty, které nebyly ur eny jim, nebo se vším, co se zdálo být nepot ebné nebo nehlídané. Cesta k vrat m byla ucpána traka i a vozíky. Uprost ed zmatku dorazili Pytlíkovi ze Sá kova. Frodo se na as uchýlil do ústraní a nechal svého p ítele Smíška Brandoráda hlídat v ci. Když se Oto hlu n dožadoval vstupu k Frodovi, Smíšek se zdvo ile uklonil. "Je indisponován," ekl. "Odpo ívá." "Schovává se, chcete íct," pravila Lobelie. "Ale my ho vid t chceme a taky ho uvidíme. Jd te mu to íct!" Smíšek je nechal hezky dlouho v p edsíni, takže m li as najít lži ky na rozlou enou. Náladu jim to nezlepšilo. Nakonec byli uvedeni do pracovny. Frodo sed l za stolem nad hromádkou papír . Vypadal indisponován - p inejmenším bavit se s Pytlíkovými ze Sá kova; vstal a pohrával si s n ím v kapse. Ale promluvil docela zdvo ile. Pytlíkovi ze Sá kova byli zna n nep íjemní. Za ali tím, že mu nabídli nízké ceny (mezi námi p íbuznými) za r zné cenné v ci bez cedulky. Když Frodo odpov d l, že se dávají pry jen v ci Bilbem k tomu ur ené, ekli, že je to všechno n jak podez elé. "Jedno je mi jasné," ekl Oto, "a sice, že ty sis na tom náramn pomohl. Trvám na tom, abys mi ukázal záv ." Oto by po Bilbovi d dil, kdyby byl neadoptoval Froda. P e etl záv velmi pozorn a odfrkl. Nanešt stí byla velmi jasná a p esná (podle právních zvyklostí hobit , které vyžadovaly mimo jiné podpisy sedmi sv dk erveným inkoustem). "Zase nás odbyli!" ekl manželce. "A to jsme ekali šedesát let. Lži ky? Pendrek!" Luskl prsty Frodovi pod nosem a odkrá el. Zbavit se Lobelie však nebylo tak snadné. Za chvilku vyšel Frodo z pracovny, aby se podíval, jak všechno b ží, a našel ji dosud uvnit . Prozkoumávala chodbi ky a kouty a klepala na podlahy. Tvrd ji vyprovodit z domu poté, co jí uleh il o n kolik malých (ale dosti cenných) p edm t , které jí kdovíjak zapadly do deštníku. Tvá ila se, jako když v bolestech rodí n jakou opravdu zkrušující poznámku na rozlou enou, ale když se oto ila na schodech, dokázala íci jen: "Budeš toho ješt litovat, mladíku! Pro jsi nešel taky? Nepat íš sem; nejsi žádný Pytlík - jsi - jsi Brandorád!" "Slyšels to, Smíšku? To byla urážka, vi ?" ekl Frodo, když za ní zav el dve e. "Byla to poklona," ekl Smíšek Brandorád, "a tak to samoz ejm nebyla pravda." Pak obešli noru a vyhodili t i mladé hobity (dva Bulíky a jednoho Bulvu), kte í vytloukali díry do st n ve sklep . Frodo m l také poty ku s mladým San em Hrdonožkou (vnukem starého
Hrdonožky), který zahájil vykopávky ve spíži, kde se mu zdálo, že slyší ozv nu. Pov st o Bilbov zlat vzbuzovala zv davost i nad ji; protože legendární zlato (tajemn , ne-li rovnou nekale nabyté) pat í, jak každý ví, tomu, kdo je najde - pokud není v hledání vyrušen. Když zvládl San a a vystr il ho ven, zhroutil se Frodo na židli v p edsíni. "Je as zav ít krám, Smíšku." ekl. "Zamkni dve e a dneska nikomu neotvírej, i kdyby p inesli beranidlo." Pak se šel osv žit opožd ným šálkem aje. Sotva dosedl, ozvalo se jemné zaklepání na dve e. "To zas bude Lobelie," pomyslil si. "Ur it si vymyslela n co opravdu ošklivého a p išla zpátky, aby mi to ekla. To po ká." Vrátil se k aji. Klepání se ozvalo znovu, mnohem siln ji, ale nevšímal si ho. Najednou se v okn objevila arod jova hlava, "Jestli m nepustíš dovnit , Frodo, vrazím ti dve e rovnou do nory, že proletí skrz Kopec," ekl. "Gandalfe, m j milý! Momentí ek!" zvolal Frodo v trysku z pokoje ke dve ím. "Poj te dál! Poj te dál! Myslet jsem, že je to Lobelie." "Potom ti odpouštím. Ale vid l jsem ji p ed chvílí v bry ce s poníkem, jak jede k Povodí, a tvá ila se, že by z ní zkyslo mléko." "Já už jsem z ní málem taky zkysl. Vážn , málem jsem vyzkoušel Bilb v prsten. Toužil jsem zmizet." "Ned lej to!" ekl Gandalf a posadil se. "Dej si pozor na ten prsten, Frodo! Vlastn to je jeden z d vod , pro jsem ješt p išel." "A co je s ním?" "Kolik toho víš?" "Jen to, co mi ekl Bilbo. Slyšel jsem p íb h, jak ho našel a jak ho používal; na své výprav totiž." "Rád bych v d l, který p íb h," ekl Gandalf. "Ne to, co ekl trpaslík m a zapsal do knihy," ekl Frodo. "Vypravoval mi to podle pravdy brzy po tom, co jsem se sem nast hoval. íkal mi, že jste ho mo il, dokud vám to ne ekl, takže bych to m l v d t i já. ‚Nebudeme mít mezi sebou žádná tajemství, Frodo,' ekl, ‚ale a se to nedostane dál. Každopádn je m j.' " "To je zajímavé," ekl Gandalf. "No a co sis o tom myslel?" "Jestli mále na mysli tu jeho pohádku o ‚dáre ku', tak se mi skute ný p íb h zdál mnohem pravd podobn jší a nechápal jsem, pro ho v bec m nil. Rozhodné to bylo p i Bilbov povaze nezvyklé a p ipadalo mi to divné." "Mn taky. Ale lidem se stávají divné v ci, když mají takové poklady - a používají je. Ber to jako varování a dej si na n j pozor. M že mít i jinou moc než jen tu, že t nechá zmizet, kdy budeš chtít." "Nechápu," ekl Frodo, "Já taky ne," odv til arod j. "Teprve jsem o tom prstenu za al uvažovat, zvláš po v erejšku. Ned lej si starosti. Ale dáš-li si ode mne poradit, používej ho velice z ídka nebo v bec ne. P inejmenším ho prosím nepoužívej žádným zp sobem, který by mohl vyvolat e i nebo vzbudit podez ení. Znovu íkám: chovej ho v bezpe í a chovej ho v tajnosti!" "Jste hrozn tajuplný! eho se bojíte?" "Nejsem si jist, a tak nebudu íkat víc. Možná že ti budu moci n co íci, až se vrátím. Odcházím hned te ; tak zatím sbohem." Vstal. "Te hned!" zvolal Frodo. "A já myslel, že se zdržíte aspo týden. T šil jsem se, že mi pom žete." "Cht l jsem - ale musel jsem si to rozmyslet. Možná že budu pry dost dlouho, ale p ijdu se zas na tebe podívat, jak nejd ív budu moci. ekej m , až m uvidíš! Vklouznu sem potichou ku. Už
nebudu moc ve ejn navšt vovat Kraj. Zjistil jsem, že jsem se stal pon kud nepopulárním. íkají, že jsem otravný a že ruším pokoj. N kte í m dokonce obvi ují, že jsem Bilba odklidil, jestli ne n co horšího. Chceš-li to v d t, tak prý jsme my dva uzav eli tajnou dohodu, jak se zmocnit jeho bohatství." "N kte í!" vyk ikl Frodo, "Myslíte Otu a Lobelii! To je ohavnost! Dal bych jim Dno pytle a všechno ostatní, jen kdybych tu m l Bilba zpátky a mohl se jít toulat s ním. Mám Kraj rád. Ale za ínám litovat, že jsem neodešel taky. Kdo ví, jestli ho ješt n kdy uvidím." "To bych taky rád v d l," ekl Gandalf. "A rád bych v d l spoustu jiných v cí. Zatím sbohem! Dávej na sebe pozor! ekej m zvláš tehdy, když je to nejmí pravd podobné! Sbohem!" Frodo ho vyprovodil ke dve ím. Gandalf naposled zamával a p ekvapiv rychle se vzdaloval. Frodo si však pomyslil, že starý arod j vypadá nezvykle shrben , málem jako by nesl t žké b ím . Ve er temn l - postava v plášti rychle zmizela v soumraku. Potom ho Frodo dlouho nevid l. KAPITOLA DRUHÁ STÍNY MINULOSTI e i neutichly ani za týden, ani za m síc. Druhé zmizení pana Bilbo Pytlíka bylo p edm tem hovoru v Hobitín , ba v celém Kraji celý rok, a vzpomínalo se na n ješt déle. Stalo se rozprávkou pro d ti; a nakonec se Bláznivý Pytlík, který mizí za hrom a blesk a zjevuje se s pytli drahokam a zlata, stal oblíbenou legendární postavou a žil dál dlouho po tom, co byly skute né události zapomenuty. Prozatím však v sousedství p evládalo mín ní, že Bilbo, který byl vždycky trochu potrhlý, se nakonec docela zbláznil a utekl do neznáma. Tam ur it spadl do jezera nebo do eky a skon il tragicky, i když st ží p ed asn . Vinu p ikládali v tšinou Gandalfovi. "Jestli ten zatracený arod j nechá mladého Froda na pokoji, snad se usadí a dostane trochu hobitího rozumu," íkali. A jak se zdálo, arod j Froda na pokoji nechával a ten se usadil; že by mu však p ibývalo hobitího rozumu, nebylo vid t. Naopak, okamžit za al p stovat bilbovské podivn stky. Odmítal nosit smutek a p íští rok uspo ádal oslavu Bilbových sto dvanáctých narozenin, kterou nazval Metráková slavnost. Ale to nevystihovalo skute nost, protože pozval dvacet hostí a bylo n kolik chod , kde sn žilo jídlo a pršelo pití, jak íkají hobiti. N kte í byli šokováni, ale Frodo udržoval zvyk po ádat Blilbovu oslavu rok po roce, až si zvykli. íkal, že nepokládá Bilba za mrtvého. Když se ptali: "Tak kde je?", kr il rameny. Žil sám, tak jako Bilbo, ale m l spoustu p átel, zvlášt mezi mladšími hobity (v tšinou potomky starého Brala), kte í jako d ti mívali rádi Bilba a asto pobývali v Dn pytle. Pat ili k nim Folko Bulík a Cvalimír Bulva; ale jeho nejbližší p átelé byli Peregrin Bral (obvykle zvaný Pipin) a Smíšek Brandorád (jeho skute né jméno zn lo Sm lmír, ale to si málokdo pamatoval). Frodo s nimi chodil na výlety po Kraji: ast ji však putoval sám a k úžasu rozumných lidí ho as od asu bylo vid t. jak bloumá daleko od domova po kopcích a po lese p i hv zdi kách. Smíšek a Pipin ho podez ívali, že ob as navšt vuje elfy, jako to d lával Bilbo. Jak plynul as, lidé si za ali všímat, že Frodo také jeví známky "zachovalosti": vn jškov si uchovával vzhled statného a energického hobita n co po t icítce. "N kdo má z pekla št stí," íkali, ale teprve když se Frodo p iblížil obvykle už trochu usedlejšímu v ku kolem padesátky, za alo se jim to zdát divné. Frodo sám po prvním ohromení zjistil, že být svým vlastním pánem a panem Pytlíkem z Dna
pytle je docela p íjemné. Pár let byl docela š astný a p íliš se nestaral o budoucnost. Ale nap l nev domky v n m rostla lítost, že neodešel s Bilbem. Zjistil, že n kdy, zvláš na podzim, p emítá o divokých zemích, a ve snu se mu zjevovaly vidiny cizokrajných hor, které nikdy nespat il. Za al si íkat: "T eba také jednoho dne p ekro ím eku." Druhá p le mysli mu však na to vždy odpovídala: "Ješt ne." Tak to šlo dál, a najednou mu kon ila ty icítka a blížily se padesáté narozeniny: padesátka byla íslo, jež mu p ipadalo n jak význa né (nebo zlov stné); každopádn to byl v k, kdy Bilba náhle p epadlo dobrodružství. Frodo za ínal být nepokojný a staré cesti ky mu p ipadaly p íliš vyšlapané. Díval se na mapy a hádal, co je za jejich okraji: mapy vyrobené v Kraji m ly za hranicemi vesm s bílá místa. Za al se toulat dál a stále ast ji chodil sám, a Smíšek i ostatní p átelé ho sledovali se znepokojením. asto ho bylo vid t, jak jde a rozmlouvá s cizími pocestnými, kte í se tou dobou za ali objevoval v Kraji. Proslýchalo se, že ve sv t venku se d jí divné v ci; a protože Gandalf se neobjevil a nedal o sob v d t už n kolik let, Frodo sbíral zprávy všelijak. Elfy, kte í d ív jen z ídka procházeli Krajem, bylo nyní za ve era vid t, jak mí í skrz lesy k západu; míjeli a nevraceli se; opoušt li St edozem a její starosti je už nezajímaly. Na silnicích však byl nezvyklý po et trpaslík . Prastará cesta z východu na západ vedla p es Kraj a kon ila v Šedých p ístavech. Trpaslíci ji odjakživa používali na cest ke svým dol m v Modrých horách. Byli pro hobity hlavním zdrojem zpráv z dalekých kraj - pokud byl zájem; trpaslíci m li ve zvyku íkal málo a hobiti se na víc neptali. Ale te Frodo asto potkával cizí trpaslíky z dalekých zemí, jak hledají úto išt na západ . Byli znepokojeni a n kte í šeptem vypráv li o Nep íteli a o zemi Mordor. To jméno znali hobiti jen z pov stí temné minulosti jako stín na pozadí pam ti; bylo však zlov stné a znepokojivé. Ukázalo se, že Bílá rada vyhnala zlou moc z Temného hvozdu jen proto, aby znovu povstala ve v tší síle ve své staré bašt Mordoru. Temná v ž op t stála, jak se proslýchalo. Odtud do širého sv ta proudila moc a na dalekém východ byly války a rostl strach. V horách se op t množili sk eti. Povstali skalní ob i, už ne tupí, ale vychytralí a ozbrojení d sivými zbran mi. A v náznacích se šeptalo o tvorech strašn jších než tito všichni, ale ti nem li jména. Málo z toho samoz ejm dolehlo k sluchu oby ejných hobit . Ale i nejv tší tupci a zápecníci te slýchali divné zv sti; a ti, které obchod zavedl k hranicím, vid li nezvyklé v ci. Rozhovor, který se vedl "U zeleného draka" v Povodí jednoho jarního ve era v roce, kdy Frodovi táhlo na padesátku, ukázal, že i do útulného srdce Kraje dolehly pov sti, a koli v tšina hobit se jim dosud smála. Sam K epelka sed l v kout u ohništ a proti n mu Ted Píska , mlyná v syn; jejich hovoru naslouchalo n kolik venkovan . "Dneska se vážn povídají divný v ci," povídá Sam. "Jo," ekl Ted, "když to posloucháš. Ale pohádky a d tský povída ky m žu slyšet doma, když mám chu ." "To jist ," odsekl Sam, "a ekl bych, že v n kterých je víc pravdy, než si myslíš. Kdo si ty povída ky nakonec vymyslel? Vezmi si draky." "D kuju, nechci," ekl Ted, "nemám zájem. Slýchal jsem o nich jako kluk, ale proto na n nebudu v it dneska. V Povodí je jenom jeden drak a ten je Zelenej," ekl a všichni kolem se rozesmáli. "No to jo," ekl Sam a smál se s ostatními. "Ale co stromolidi, ti ob i, jak by se jim dalo íkal? Vážn se povídá, že za Severním rašeliniskem vid li jednoho, co byl v tší než strom, a není to dlouho."
"Kdo to íká?" "T eba m j bratránek Jindra. D lá pro pana Bulíka v Záho í a chodí na lov do Severní tvrtky. Vid l ho." "Možná že to íká. Váš Jindra po ád íká, že n co vid l; a t eba vidí i v ci, který nejsou." "Ale tenhle byl velký jako jilm a chodil - sedm metr krok, když v bec." "Tak se vsadím, že v bec nechodil. Asi vid l opravdovskej jilm a nic jinýho." "Ale tenhle chodil, íkám ti; a na Severním rašelinisku nejsou jilmy." "Tak ho tam Jindra nemoh vid t," ekl Ted. Ozval se smích a potlesk; obecenstvo z ejm soudilo, že Ted má vrch. "A stejn ," ekl Sam, "nem žeš pop ít, že i jiní než náš Jindrolím vid li divné lidi pochodoval p es Kraj - p es Kraj, abys v d l; a kolik jich ani nepustí p es hranice. Pomezní nikdy nem li tolik práce. A slyšel jsem, že se elfi st hujou na západ. íká se, že jdou do P ístav , za Bílé v že." Sam neur it máchl rukou: ani on, ani nikdo jiný z p ítomných nev d l, jak daleko je k Mo i za starými v žemi na západní hranici Kraje. Ale odedávna se tradovalo, že tam n kde leží Šedé p ístavy, odkud as od asu vyplouvají lodi elf a nikdy se nevracejí. "Odplouvají, odplouvají, odplouvají p es Mo e, odcházejí na Západ a nás tu nechávají," ekl Sam zp vav a posmutn le, vážn pot ásal hlavou. Ted se však zasmál. "To p ece není žádná novinka, pokud v ím starejm pov stem. A nevím, co je mn anebo tob po tom. A odplouvají! Ale vsadím se, žes je nevid l; a v celým Kraji v bec nikdo!" "To bych ne ekl," odpov d l zamyšlen Sam. V il, že jednou v lese elfa vid l, a doufal, že jich asem uvidí víc. Ze všech pov stí, které v d tství slyšel, ho vždycky nejvíc dojímaly zlomky p íb h a polozapomenutých zkazek o elfech, které znali hobiti. "Jsou lidi, i tady v okolí, kte í Sli ný lid znají a dostávají od n j zprávy," ekl. "Tak t eba pan Pytlík, pro kterýho pracuju. Ten mi íkal, že odplouvají, a ten p ece o elfech n co ví! A starej pan Bilbo v d l ješt víc: asto jsem si s ním povídal, když jsem byl malej!" "No jo, ti jsou oba potrhlí," ekl Ted. "Aspo starej Bilbo byl a Frodo k tomu nemá daleko, jestli máš svoje zprávy odtamtud, tak budeš mít báchorek vždycky nazbyt. No, kamarádi, já jdu dom . Na zdraví!" Dopil džbánek a hlu n odešel. Sam sed l ml ky a už nic ne íkal. M l o em p emýšlet. Jednak m l hodn práce v zahrad Dna pytle a zítra ho eká perný den, jestli se vy así. Tráva rostla rychle. Ale Samovi ležely v hlav i jiné v ci než zahradni ení. Za chvíli vzdychl, vstal a šel. Byl po átek dubna a nebe se vyjas ovalo po lijáku. Slunce už zašlo a chladný bledý ve er tiše p echázel v noc. Krá el k domovu pod prvními hv zdami p es Hobitín a Kopcem vzh ru a tiše, zamyšlen si pískal. Práv v ten as se po dlouhé nep ítomnosti zase objevil Gandalf. T i roky po oslav byl pry . Pak Froda krátce navštívil, a když si ho d kladn prohlédl, zase odešel. B hem následujících dvou let se objevoval dost asto, p icházel ne ekan za soumraku a odcházel nenápadn p ed východem slunce. Nemluvil o vlastních záležitostech a cestách a zdálo se, že ho hlavn zajímají drobnosti o Frodov zdraví a innosti. Pak rázem jeho návšt vy ustaly. Už p es dev t let ho Frodo nevid l a neslyšel o n m a za ínal si myslet, že se arod j víckrát nevrátí a že se o hobity nadobro p estal zajímat. Ale toho ve era, když se Sam vracel dom a soumrak temn l, ozvalo se známé za ukání na okno pracovny. Frodo p ivítal starého p ítele s p ekvapením a velikou radostí. Dívali se up en jeden na druhého. "Tak co?" ekl Gandalf. "Vypadáš po ád stejn , Frodo!" "Vy také," odpov d l Frodo, ale v skrytu si pomyslil, že Gandalf vypadá zestárlý a unavený
starostmi. La nil po novinkách o n m i o celém širokém sv t a za chvilku byli zabráni do hovoru. Povídali si hluboko do noci. Ráno po pozdní snídani sed l arod j s Frodem u otev eného okna pracovny. V krbu šlehal jasný ohe , ale slunce h álo a vál jižní vítr. Všechno vypadalo sv že a mladá jarní zele se t pytila na lukách i na prstí kách strom . Gandalf myslil na jaro p ed tém sedmdesáti roky, kdy Bilbo vyb hl z domu bez kapesníku. M l dnes vlasy možná b lejší než tehdy, vousy i obo í delší a tvá více zbrázd nou starostmi a moudrostí; o i však m l po ád stejn jasné a kou il a vyfukoval kroužky dýmu se stejnou vervou a rozkoší. Kou il práv ml ky, protože Frodo sed l tiše v hlubokém zadumání. V ranním sv tle cítil temný stín novin, které Gandalf p inesl. Nakonec p erušil ml ení. "V era ve er jste mi za al vypráv t divné v ci o mém prstenu, Gandalfe." ekl. "A pak jste se zarazil, protože prý takové v ci je lepší nechat na ráno. Nem l byste to te dovypráv t? íkáte, že je ten prsten nebezpe ný, o moc nebezpe n jší, než tuším. Jak?" "Všelijak," odv til arod j. "Je mnohem mocn jší, než jsem se zprvu odvážil myslit, tak mocný, že by nakonec naprosto ovládl kteréhokoli smrtelníka, v jehož vlastnictví by se octl. Zmocnil by se ho. Kdysi dávno bylo v Eregionu vyrobeno mnoho elfích prsten , kouzelných prsten , jak jim íkáš, a byly samoz ejmé r zných druh ; n které mocn jší, jiné mén . Menší prsteny byly jen pokusy, než bylo um ní zcela zvládnuto. a pro elfí ková e p edstavovaly jen hra ky. Pro smrtelníky byly však podle mého nebezpe né až dost. Ale Velké prsteny, Prsteny moci, ty byly velmi nebezpe né. Víš, Frodo, smrtelník, který chová jeden z Velkých prsten , neumírá, ale neroste ani nezískává víc života, prost p ežívá, až ho nakonec tíží každá minuta. A pokud prsten asto používá, aby se u inil neviditelným, bledne: nakonec se stane trvale neviditelným a pohybuje se v soumraku pod dohledem Temné moci, která prsteny vládne. Ano, d íve nebo pozd ji - pozd ji, pokud byl ze za átku silný nebo m l dobré srdce; ale ani síla, ani dobré úmysly nevydrží - d íve nebo pozd ji ho Temná moc pohltí." "To je d sné," ekl Frodo. Zavládlo op t dlouhé licho. Ze zahrady bylo slyšet, jak Sam K epelka st íhá trávník. "Jak dlouho to víte?" zeptal se kone n Frodo. "A kolik v d l Bilbo?" "Bilbo nev d l víc, než ti ekl, tím jsem si jistý," ekl Gandalf. "Ur it by ti byl nedal n co, co by pokládal za nebezpe né, i když jsem mu slíbil, že na tebe dohlédnu. Považoval prsten za velmi krásný a v p ípad pot eby velmi užite ný; a pokud bylo n co v nepo ádku, byl to on sám. íkal, že mu prsten leze na mozek, a d lal si kv li n mu po ád starosti, ale netušil, že je to dílo samotného prstenu. Post ehl ovšem, že prsten vyžaduje pé i: nevypadal vždycky stejn velký nebo t žký; scvrkával se a rostl prapodivným zp sobem a dovedl ne ekané sklouznout z prstu, kde p edtím sed l pevn . "Ano, p ed tím m varoval ve svém posledním dopise," ekl Frodo, "proto jsem jej po ád nosil na etízku." "To bylo velmi moudré," ekl Gandalf. "Ale svou dlouhov kost Bilbo nikdy s prstenem nespojoval. P ipisoval v tom všechnu zásluhu sob a byl na to náramné pyšný. Ale za ínal být neklidný a úzkostlivý. ídký a protažený, íkal. To bylo znamení, že prsten nad ním získává nadvládu." "Jak dlouho to všechno víte?" zeptal se znovu Frodo.
"Vím?" ekl Gandalf. "V d l jsem spoustu v cí, které znají jen Moud í, Frodo. Ale jestli máš na mysli ‚v d l o tomhle prstenu', tak to vlastn ješt po ád nevím, dalo by se íci. Musím ješt ud lat poslední zkoušku. Ale už nepochybuji o své domn nce. Kdy jsem vlastn za al tušit?" zahloubal se do vzpomínek. "Po kej - bylo to v roce, kdy Bílá rada vyhnala zlou moc z Temného hvozdu, zrovna p ed Bitvou p ti armád, když Bilbo našel prsten. Tehdy mi do srdce padl stín, a koli jsem ješt nev d l, eho se obávám. asto jsem se ptal, jak Glum p išel k Velkému prstenu, protože to zjevn byl jeden z nich - to mi aspo bylo jasné od za átku. Pak jsem slyšel Bilb v podivný p íb h, jak jej ‚vyhrál', a nemohl jsem mu v it. Když jsem z n ho nakonec dostal pravdu, vid l jsem hned, že se pokoušel p edstavit sv j nárok na prsten jako nepochybný. Velmi podobn jako Glum se svým ‚dáreškem k narozeninám'. Ty lži si byly p íliš podobné, a to se mí nelíbilo. Bylo zjevné, že prsten má nezdravou moc, která ihned za íná p sobit na držitele. To bylo první skute né varování, že všechno není v po ádku, asto jsem Bilbovi íkal, že takovou v c je lepší nepoužívat; ale to neslyšel rád a brzy se za ínal zlobit. Celkem jsem nemohl d lat nic jiného. Nemohl jsem mu ho vzít: tím bych nad lal ješt v tší škody a stejn jsem na to nem l právo. Mohl jsem tedy jen pozorovat a ekat. Snad jsem se mohl poradit se Sarumanem Bílým, ale n co m vždycky zrazovalo." "Kdo je to?" ptal se Frodo. "Ješt nikdy jsem o n m neslyšel." "To je možné," odv til Gandalf. "Hobiti ho nezajímají, nebo nezajímali. P esto je velký mezi Moudrými. Je v dcem našeho ádu a hlavou Rady. Jeho poznání je hluboké, ale jeho pýcha rostla zárove s ním, a nesnáší zasahování do svých v cí. Nauka o prstenech elf , velkých i malých, je jeho oblast. Studoval je dlouho a pátral po ztracených tajemstvích jejich výroby; ale když se o prstenech hovo ilo v Rad , to, co byl ochoten odhalit ze svého poznání, mluvilo proti mým obavám. Mé pochybnosti tedy spaly - ale neklidn . Stále jsem pozoroval a ekal. A s Bilbem se zdálo být všechno v po ádku. Roky míjely. Ano, míjely a zdálo se, že se ho nedotýkají. Nejevil žádné známky stárnutí, Op t na mne padl stín. Ale íkal jsem si; ‚Kone n . po matce je z dlouhov kého rodu. Ješt je as. ekej!" A ekal jsem. Až do ve era, kdy odcházel z domova. Tenkrát íkal a d lal v ci, které m naplnily strachem, jaký nemohla utišit žádná Sarumanova slova. Kone n jsem v d l, že tu p sobí n co temného a smrtonosného. A v tšinu asu od té doby jsem strávil odhalováním pravdy." "Ale neublížilo mu to trvale, vi te?" ptal se Frodo s úzkostí. "Bude za n jaký as v po ádku, ne? Myslím, bude si moci pokojn odpo inout?" "Bylo mu líp hned," ekl Gandalf. "Ale je jen jediná moc na tomhle sv t , která ví o prstenech a jejich ú incích všechno. A pokud vím, tak na sv t není žádná moc, která by v d la všechno o hobitech. Mezi Moudrými jsem já jediný, kdo p stuje hobitosloví; obskurní v tev poznání, ale plná p ekvapení. Um jí být m kcí jako máslo, a najednou jsou houževnatí jako starý ko en stromu. Pokládám za pravd podobné, že n kte í by odolávali síle prstenu mnohem déle, než by v ila v tšina Moudrých. Myslím, že si o Bilba nemusíš d lat starosti. Jist , vlastnil prsten spoustu let a používal ho, m že tedy dlouho trvat, než se vliv docela vytratí než by jej nap íklad mohl zase s klidem vid t. Jinak m že žít ješt léta a docela spokojen : z stane prost takový, jaký byl, když se s prstenem rozlou il. Protože nakonec se ho vzdal z vlastní v le: to je d ležité. Ne, o Bilba jsem nem l starost, jakmile se prstenu zbavil. Cítím se zodpov dný za tebe. Co Bilbo odešel, mám velkou starost o tebe a v bec o všechny ty roztomilé, sm šné a bezmocné hobity. Byla by to rána pro sv t, kdyby Temná moc ovládla Kraj; kdyby všichni vaši milí a hloupou cí Bralové, Troubilové, Bulíci, Kšandi kové a všichni ostatní, o t ch sm šných Pytlících ani nemluv , se stali jejími otroky." Frodo se ot ásl: "Ale pro ?" zeptal se. "Pro by m la chtít takové otroky?"
"Abych ti pravdu ekl," odpov d l Gandalf, "v ím, že dosud - dosud, pozor! - si ani nevšimla, že n jací hobiti existují. Za to byste m li být vd ní Ale vaše bezpe í už pominulo. Nepot ebuje vás - má dost užite n jších služebník -, ale už na vás nezapomene. A hobiti jako zubožení otroci by se jí líbili mnohem víc než hobiti š astní a svobodní. Existuje cosi jako zlá v le a pomsta!" "Pomsta?" ekl Frodo. "Pomsta za co? Po ád nechápu, co to má spole ného s Bilbem a se mnou a s naším prstenem." "Všechno," ekl Gandalf. "Ješt neznáš skute né nebezpe í, ale poznáš je. Sám jsem si nebyl jist, když jsem tu byl naposled; ale p išel as promluvit. Dej mi ten prsten na chvili ku." Frodo jej vytáhl z kapsy kalhot, kde byl p ipnut na etízku visícím od opasku. Odepjal jej a pomalu podal arod jovi. Najednou mu p ipadal hrozn t žký, jako by bu prsten, nebo Frodo sám necht li, aby se ho Gandalf dotkl. Gandalf jej pozvedl. Zdálo se, že je vyroben z istého hutného zlata. "Vidíš na n m n jaké znaky?" zeptal se. "Ne," ekl Frodo. "Žádné tam nejsou. Je úpln hladký a nikdy se nepoškrábe ani nejeví známky nošení." "Tak se dívej!" K Frodov úžasu a úleku jím arod j náhle mrštil doprost ed žhoucího ohn . Frodo vyk ikl a zalapal po kleštích; Gandalf ho však zadržel. "Po kej!" ekl velitelsky a loupl po Frodovi okem zpod ježatého obo í. Na prstenu nebylo vid t žádné zm ny. Po chvíli Gandalf vstal, zav el okenice a zatáhl záv sy. Místnost ztemn la a ztichla, a koli cvakání Samových n žek, te blíže k okn m, stále slab doléhalo ze zahrady. arod j chvili ku stál a hled l do ohn ; pak se sklonil, vytáhl prsten z krbu klešt mi a ihned jej uchopil do ruky. Frodo sykl. "Je úpln studený," ekl Gandalf. "Vezmi jej!" Frodo prsten p ijal ucukávající dlaní; jako by byl siln jší a t žší než kdy jindy. "Podívej se na n j zblízka," ekl Gandalf. Frodo to ud lal a spat il, že kolem celého prstenu zevn i zevnit b ží tenounké písmo, jemn jší než nejjemn jší perokresba: ohnivé písmo, které se zdálo tvo it souvislý nápis. Zá ilo pronikav , a p ece vzdálen , jako z veliké hloubky. "Nedokážu p e íst to ohnivé písmo," zachv l se Frodovi hlas. "Ne," ekl Gandalf, "ale já ano. Písmo je elfí, starodávného druhu, ale jazyk pat í zemi Mordor, a tím zde mluvil nebudu. Tohle však íká v Obecné e i, vícemén doslova: Jeden prsten vládne všem, Jeden jim všem káže, Jeden všechny p ivede, do temnoty sváže. To jsou jen dva ádky z verš dávno známých v elfích naukách: T i prsteny pro krále elf pod nebem, Sedm vládc m trpaslík v síních z kamene, Dev t muž m: každý je k smrti odsouzen, Jeden pro Temného pána, jenž dlí na tr n v zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem. Jeden prsten vládne všem. Jeden jim všem káže, Jeden všechny p ivede, do temnoty sváže v zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem."
Odml el se a pak ekl pomalu hlubokým hlasem: "Toto je Vládnoucí prsten, ten Jeden, který vládne všem. To je ten Jeden prsten, který ztratil p ed mnohými v ky a s ním velkou ást moci. Velice po n m touží - ale nesmí ho dostal." Frodo sed l ml ky a nehybn . Strach jako by vztáhl obrovitou ruku jako temný mrak zvedající se na východ a chystající se ho pohltit. "Tenhle prsten!" zakoktal. "Jak se pro všechno na sv t dostal ke mn ?" "To je dlouhé povídání," ekl Gandalf. "Po átky leží v erných letech, která si dnes p ipomínají jen znalci starých nauk. Kdybych ti m l vykládal celý p íb h, sed li bychom tu ješt nap esrok. V era jsem li ale vypráv l o Sauronovi Velikém, Temném pánu. Pov sti, které jsi slyšel, jsou pravdivé: skute n znovu povstal a opustil svou baštu v Temném hvozdu a vrátil se do své staré pevnosti, do Temné v že v Mordoru. To jméno jste zaslechli i vy hobiti, jako stín na pomezí starých zkazek. Po každé porážce a odbytí p ijme Stín jinou podobu a op t roste." "Rád bych, kdyby se to nebylo stalo zrovna za mých as ," ekl Frodo. "Já taky," ekl Gandalf, "a každý, kdo se takového asu dožije. Ale my o tom nerozhodujeme. Rozhodoval m žeme jen o tom, co ud lat s asem, který nám byl dán. Frodo, náš as za íná temn t. Nep ítel rychle sílí. Myslím, že jeho plány ješt zdaleka neuzrály, ale dozrávají. Máme p ed sebou t žké chvíle. M li bychom p ed sebou velmi t žké chvíle, i kdyby nebylo téhle strašlivé náhody. Nep íteli dosud chybí jediná v c, aby získal sílu a poznání, s nimiž by srazil veškerý odpor, zlomil poslední obranu a zahalil všechny zem v druhou temnotu. Chybí mu Jeden prsten. T i nejkrásn jší p ed ním ukryli Vznešení elfové a jeho ruka se jich nikdy nedotkla a neposkvrnila je. Sedm jich m li králové trpaslík , ale t i z nich získal zp t a ostatní spolykali draci. Dev t dal smrtelným muž m, velikým a pyšným, a tak je lapil do tenat. Už dávno se dostali pod moc Jednoho prstenu a stali se Prstenovými p ízraky, stíny pod jeho velkým Stínem, jeho nejstrašliv jšími služebníky. Dávno. Je to už mnoho let, co Devítka chodila po zemi. Ale kdo ví? Když Stín znovu roste, mohou povstat i oni. Ale nechme toho. O takových v cech nebudeme mluvil ani po ránu a v Kraji. Tak je to tedy: Dev t si jich stáhl k sob . Sedm také, nebo jsou zni eny. T i jsou dosud skryty. Ale to už ho netrápí. Pot ebuje jen ten Jeden: protože ten prsten vyrobil sám, je jeho, nechal do n j p ejít velkou ást své d ív jší moci, aby mohl ovládat všechny ostatní. Jestliže jej získá zp t, bude porou et všem, a jsou kdekoli, dokonce i T em, a všechno, co bylo u in no s jejich pomocí, bude odhaleno a on bude siln jší než kdy p edtím. A tohle je ta strašlivá náhoda, Frodo. V il, že Jeden zanikl; že jej elfové zni ili, jak se m lo stát. Ale te ví, že nezanikl, že se našel. A tak jej hledá, hledá a upíná se k n mu celou myslí. Je to jeho velká nad je a naše veliká starost." "Pro , pro nebyl zni en?" vyk ikl Frodo. "A jak jej Nep ítel v bec ztratil, když byl tak silný a m l pro n ho takovou cenu?" Sev el Prsten v dlani, jako by vid l, jak se po n m už natahují dlouhé temné prsty. "Vzali mu jej," ekl Gandalf. "P ed dávnými v ky m li elfové vetší sílu mu odporovat; a všichni lidé se jim ješt neodcizili. Muži ze Západní íše jim p išli na pomoc. To je kapitola z dávné historie, kterou by bylo dobré si p ipomenout; protože i tenkrát vládl žal a kupila se tma, velká state nost a velké iny však také nebyly docela marné. Jednoho dne ti možná ten p íb h vypovím, nebo jej uslyšíš od toho, kdo jej zná nejlépe. Ale pro tento okamžik pot ebuješ v d t jen to, jak se ta v c k tob dostala. A to bude vypráv ní až až, Gil-galad, král elf , a Elendil ze Západní íše svrhli Saurona, a p itom zahynuli. A Isildur,
Elendil v syn, u al Prsten ze Sauronovy ruky a vzal si jej. Pak byl Sauron p emožen a jeho duch uprchl a dlouhé roky se skrýval, až jeho stín op t nabyl tvaru v Temném hvozdu. Prsten se však ztratil. Padl do Velké eky Anduiny a zmizel. Isildur totiž pochodoval k severu po východním b ehu eky a blízko Kosatcových polí byl p epaden sk ety z hor a tém všechen jeho lid byl pobit. Vrhl se do proudu, ale Prsten mu p i plavání sklouzl z prstu, a pak ho sk eti uvid li a zabili ho šípy." Gandalf se odml el. "A tam, v hlubokých t ních mezi Kosatcovými poli," ekl, "Prsten vymizel z pam ti i z pov stí; a dokonce i tohle málo je známo jen nemnohým a Rada Moudrých nedokázala vypátrat víc. Ale já snad kone n mohu íci, co bylo dál. Dlouho potom, ale po ád ješt velice dávno, žil na b ehu Velké eky na pokraji Divo iny malý nár dek s obratnýma rukama a lehkýma nohama. Odhaduji, že pat ili k hobití eledi; z ejm byli p íbuzní prapraotc Stat , protože milovali eku a asto v ní plavali nebo si d lali rákosové lo ky. Byla mezi nimi jedna vážená rodina, jež byla v tší a bohatší než ostatní, a tu ovládala bába rodu, p ísná a znalá staré moudrosti, jaká se u nich tradovala. Nejzvídav jší z celé rodiny se jmenoval Sméagol. Zajímaly ho ko eny a po átky; ryl chodbi ky v zelených vršcích, pono oval se do hlubokých t ní, hrabal pod stromy a rostlinami a p estal se dívat nahoru na temena kopc , na listí na stromech, na kv tiny rozvíjející se ve v tru; hlavu a o i m l obrácené dol . M l p ítele jménem Déagol, podobného druhu; ten m l byst ejší zrak, ale nebyl tak rychlý a silný. Jednou si vzali lun a jeli dol ke Kosatcovým polím, kde byly velké záhony kosatc a kvetoucího rákosu. Tam Sméagol vylezl a za al enichat po b ehu, kdežto Déagol sed l v lunu a lovil ryby. Najednou zabrala velká ryba, a než se vzpamatoval, byl ve vod až u dna. Tam pustil š ru, protože m l dojem, že vidí n co t pytivého na dn e išt ; zadržel dech a hrábl po tom. Pak vyplaval a prskal, vlasy m l plné chaluh a ruku plnou bláta; a doplaval k b ehu. A hle, když spláchl bláto, na dlani mu ležel krásný zlatý prsten, a svítil a t pytil se na slunci, až se srdce smálo. Ale Sméagol ho pozoroval za stromem, a jak se Déagol radoval z prstenu, p iplížil se zezadu k n mu, ‚Dej nám to, Déagole, drahoušku; ekl Sméagol p íteli p es rameno. ‚Pro ?' ekl Déagol. ‚Protože máme narozeniny a my to chceme,' ekl Sméagol. ‚To m nezajímá,' ekl Déagol. ‚Už jsem ti dal dárek, a p kn drahý. Tohle jsem našel já a taky si to nechám.' ‚Vážžn , drahoušššku? ekl Sméagol, a chytil Déagola za hrdlo a zardousil ho, protože to zlato vypadalo tak leskle a krásn . Pak si prsten nasadil. Nikdo nikdy nezjistil, co se s Déagolem stalo; byl zavražd n daleko od domova a jeho t lo bylo chyt e ukryto. Ale Sméagol se vrátil sám; a zjistil, že ho nikdo z rodiny nevidí, když má prsten na ruce. Objev ho velmi pot šil a on jej tajil; užíval ho k odhalování tajností a své poznání používal záke n a zlomysln . Za al mít o i i uši vnímavé na všechno, ím mohl ublížit. Prsten mu dal moc odpovídající jeho osobnosti. Nebylo divu, že za al být velice neoblíbený a že se mu všichni p íbuzní vyhýbali (když byl viditelný). Kopali do n ho a on je kousal do nohou. Dal se na zlod jství a zvykl si mumlat sám pro sebe a vyluzovat v hrdle kloktavé zvuky. Proto mu za ali íkat Glum a proklínali ho a íkali mu, a odejde n kam hodn daleko; a bába, protože cht la mít klid, ho vylou ila z rodiny a vyhnala ze své nory. Potuloval se osam le, pof ukával nad tvrdostí sv ta, putoval proti proudu eky, až došel k byst in tekoucí z hor a vydal se podle ní. Lovil ryby v hlubokých t ních neviditelnými prsty a jedl je syrové. Jednou bylo parno, a jak se sklán l nad t ní, ucítil pálení na temeni a oslepující sv tlo z vody ho bolelo do vlhkých o í. Podivil se, protože už málem zapomn l, že je n jaké
slunce. Pak naposledy vzhlédl a pohrozil mu p stí. Ale když sklopil zrak, spat il daleko p ed sebou vrcholky Mlžných hor, z nichž byst ina p itékala. A tu si pomyslel: Tam pod horami musí být chládek a stín. Tam za mnou slunce nem že. Ko eny hor musí být opravdovské ko eny; tam jsou ur it poh bena veliká tajemství, která od po átku nikdo neodhalil." A tak za noci putoval do vrch a našel jesky ku, z níž temná byst ina plynula; proplazil se jako erv do nitra hor a vymizel z pam ti. Prsten odešel do stín s ním, a dokonce ani jeho tv rce, když mu za alo p ibývat sil, se o n m nemohl nic dozv d t." "Glum!" zvolal Frodo. "Glum? Chcete íci, že práv tu obludku potkal Bilbo? To je hnusné!" "Myslím, že je to smutný p íb h," ekl arod j, "a mohl se p ihodit i jiným, i n kterým hobit m, které znám." "Nemohu v it, že byl Glum sp ízn ný s hobity, t eba vzdálen ," rozpálil se Frodo, "To je ohavná p edstava!" "Jenomže pravdivá," ekl Gandalf. "O p vodu hobit vím totiž víc než oni sami. A samotný Bilb v p íb h nazna uje p íbuzenství. M li toho hodn spol eného ve spodních vrstvách pam ti a myšlení. Rozum li si pozoruhodn dob e, o moc líp, než by si hobit rozum l t eba s trpaslíkem nebo sk etem nebo i elfem. Vzpome si t eba na ty hádanky, které oba znali." "Ano," ekl Frodo, "Ale i jiné národy krom hobit si dávají hádanky podobného druhu. A hobiti nepodvád jí. Glum cht l Bilba celou dobu podvést. Jen se ho pokoušel zbavit obez etnosti. A vsadím se, že se jeho podlá duši ka bavila, když se pustil do hry, která mu mohla nakonec vynést snadnou ob , a kdyby prohrál, nemohlo se mu nic stát." "Obávám se, že máš úplnou pravdu," ekl Gandalf. "Ale bylo v tom ješt n co, co zatím nechápeš. Ani Glum nebyl ješt úplné zkažený. Ukázal, že je houževnat jší, než by napadlo kohokoli z Moudrých - práv jako hobit. Z stal mu v mysli ješt po ád jeho vlastní koute ek, kudy vnikalo sv tlo, jako št rbinou ve tm : sv tlo minulosti. Myslím, že mu bylo p íjemné slyšel zase p átelský hlas, p ipomenout si vítr a stromy a slunce a takové zapomenuté v ci. Ale o to bude jeho zlé já nakonec zb silejší - ledaže by se dalo p emoci. Ledaže by se dalo vylé it." Gandalf vzdychl. "Škoda. Má malou nad ji. Ale beznad jné to není. Ne, a koli vlastnil Prsten tak dlouho, skoro od nepam ti. Dlouhý as jej už skoro nepoužíval: v erné tm ho bylo z ídka zapot ebí. Rozhodn nikdy ‚nevybledl'. Je po ád hubený a jako houžev. Ale Prsten se mu ovšem zažíral do mozku a to byla málem nesnesitelná muka. Všechna ‚veliká tajemství' pod horami byla nakonec pustá jako noc; už nem l co objevovat, nic užite ného na práci, jenom nechutné a kradmé jídlo a odporné vzpomínky. Byl do ista zb dovaný. Nenávid l tmu a sv tlo nenávid l ješt víc; nenávid l všecko a Prsten ze všeho nejvíc." "Jak to myslíte?" zeptal se Frodo. "Prsten byl snad p ece jeho milá ek a jediná v c, na níž mu záleželo? Když ho tedy nenávid l, pro se ho nezbavil, nebo pro neodešel pry a nenechal ho ležet?" "Už bys m l za ít chápat, Frodo, po všem, co jsi slyšel," ekl Gandalf. "Nenávid l ho a miloval ho, jako nenávid l a miloval sebe. Nemohl se ho zbavit. Nem l k tomu v li. Prsten moci se o sebe stará sám, Frodo. Sám dovede zrádn vyklouznout, ale jeho držitel ho nikdy neopustí. P inejlepším si pohrává s myšlenkou, že pé i p enechá n komu jinému - a to ješt jen v prvním období, když se Prsten teprve ujímá moci. Pokud však vím, jediný Bilbo v celé historii se dostal p es stadium pohrávání a skute n to ud lal. A pot eboval k tomu veškerou mou pomoc. A ani pak by jej byl jen tak nezahodil nebo nenechal ležet. Ne Glum, Frodo, ale Prsten sám rozhodoval. Prsten opustil jeho."
"Cože, práv v as, aby potkal Bilba?" ekl Frodo. "Nebyl by se n jaký sk et hodil líp?" "To není legrace." ekl Gandalf. "Pro tebe rozhodn ne. Byla to v celé historii Prstenu ta nejpodivn jší událost: že Bilbo dorazil práv v tu chvíli a slep , potm na n j položil ruku. Tam p sobila víc než jedna síla, Frodo. Prsten se snažil dostat zp t ke svému pánu. Sklouzl Isildurovi z ruky a zradil ho; když pak p išla p íležitost, chytil se chudáka Déagola a ten byl zavražd n; a potom Gluma, a toho pohltil. Už pro n ho nem l další použití; byl mu p íliš malý a podlý; a dokud Prsten z stával u n ho, Glum nedokázal opustit svou hlubokou t . A tak když jeho pán op t procitl a vysílal své erné myšlenky z Temného hvozdu, Prsten Gluma opustil. Jen proto, aby jej sebrala nejnepravd podobn jší osoba: Bilbo z Kraje! Zde p sobilo n co jiného, n co, co p esahovalo všechny plány tv rce Prstenu. Nemohu to íci jasn ji, než že Bilbo m l Prsten najít a že to nebyl zám r tv rce Prstenu. V tom p ípad jsi jej také ty m l dostat. A to by mohla být povzbudivá myšlenka." "To není," ekl Frodo. "A koli si nejsem jistý, že vám rozumím. Ale jak jste se to všechno o Prstenu a o Glumovi dozv d l? Opravdu to všechno víte, nebo zatím po ád hádáte?" Gandalf pohlédl na Froda a v o ích mu zajisk ilo. "V d l jsem hodn a hodn jsem se dozv d l," odv til. "Ale tob nebudu skládat ú ty ze všeho svého konání. P íb h Elendila a Isildura a Jednoho prstenu je znám všem Moudrým. Že tv j prsten je ten Jeden, ukazuje samo ohnivé písmo, nehled na všechny ostatní d kazy." "A kdy jste to vlastn odhalil?" p erušil ho Frodo. "Práv te , tady v tom pokoji, samoz ejm ," odsekl arod j. "Ale o ekával jsem, že to zjistím. Vrátil jsem se z temného putování a dlouhého hledání, abych provedl kone nou zkoušku. To je poslední d kaz a te je všechno až p íliš jasné. P ijít na to, jakou úlohu sehrál Glum, a vyplnit mezeru v d jinách vyžadovalo hodn p emýšlení. Možná, že jsem m l o Glumovi zpo átku jen dohady, ale te už nehádám. Te vím. Vid l jsem ho." "Vy jste vid l Gluma!" zvolal užasle Frodo. "Ano. To p ece bylo samoz ejmé, pokusit se promluvit s ním, pokud to p jde. Snažil jsem se o to dávno; až se mi to povedlo." "Co se tedy stalo, když mu Bilbo uprchl? To víte?" "Nep íliš jasn . Vypráv l jsem ti všechno, co byl Glum ochoten íci - a koli ne tím zp sobem, jak jsem vypráv l. Glum je lhá a jeho slova je t eba prosívat. Nap íklad Prstenu íkal ‚dárešek k narozeninám' a toho se držel. íkal, že pochází od jeho báby, která m la spoustu takových krásných v cí. Sm šná historka. Nemám pochyb, že Sméagolova bába byla matka rodu, svým zp sobem mocná osobnost, ale vykládat o ní, že m la u sebe spousty elfích prsten , je sm šné, a že by je rozdávala, to byla pustá lež. Ale m la v sobe zrnko pravdy. Déagolova vražda Gluma pronásledovala, a vytvo il si tedy obranu, kterou po ád dokole ka opakoval svému ‚miláškovi', když ve tm ohryzával kosti, až jí málem uv il. M l narozeniny, Déagol mu Prsten m l dát. Zcela jasn se objevil jen proto, aby posloužil jako dárek. Byl to jeho dárek k narozeninám, a tak dál. Trp l jsem to, dokud to šlo, ale pravda byla zoufale d ležitá, a nakonec jsem musel být tvrdý. Vyd sil jsem ho ohn m a po kouskách jsem z n ho vyždímal pravdivý p íb h, samoz ejm se spoustou f ukání a afání. Pokládal se za nepochopeného a ubližovaného. Ale když mi kone n vypov d l sv j p íb h až po hádanky ve tm a Bilb v út k, ne ekl už nic než n jaké temné náznaky. D sil se n koho jiného víc než mne. Mumlal, že si to všechno ješt vynahradí. Že se uvidí, jestli do sebe nechá kopat a zahán t se do díry a pak oloupit. Glum má te dobré p átele, dobré a silné. Ti mu pomohou. Pytlík bude platit. To byla jeho hlavní myšlenka. Nenávid l Bilba a proklínal jeho jméno. A co víc, v d l, odkud pochází." "Ale jak to zjistil?" ptal se Frodo.
"Pokud jde o jméno, Bilbo je velmi pošetile ekl Glumovi sám; pro Gluma už pak nebylo t žké vypátrat jeho vlast, jakmile vyšel ven. Ano, Glum vyšel ven. Jeho touha po Prstenu se ukázala mocn jší než strach ze sk et , ba i ze sv tla. Po n jakém roce odešel z hor. Chápej, a koli ho Prsten po ád spoutával touhou, už ho nepožíral; Glum se zotavil. Cítil se starý, strašn starý, ale mí bázlivý, a m l smrtelný hlad. Sv tla, slune ního i m sí ního, se po ád bál a nenávid l je, a myslím, že vždycky bude; ale byl vychytralý. Zjistil, že se p ed slune ním i m sí ním svitem m že schovat a rychle a tiše si hledat cestu v hluboké noci svýma bledýma studenýma o ima a p itom lovit malé vyd šené nebo neopatrné tvory. S novou potravou a erstvým vzduchem zesílil a dostal kuráž. Našel si cestu do Temného hvozdu, jak se dalo ekat." "A tam jste ho našel?" ptal se Frodo. "Tam jsem ho vid l," odpov d l Gandalf, "ale to už m l za sebou dlouhé putování po Bilbových stopách. Bylo t žké se od n ho dozv d t n co ur itého, protože e po ád p erušoval kletbami a pohr žkami. ‚Co to m lo v kapšiškách? povídal. ‚Necht lo to íci, ne, milášku. Podvodníšek mr avá. Nefér otázka. Podvád lo to první. Poruššilo to pravidla. M li šme to zmá knout, vi , milášku. A žmá knem, milášku!" Tohle je ukázka jeho e í. O víc asi nebudeš stát. Bylo to únavné. Ale z narážek mezi vr ením jsem posbíral, že došlapal do Esgarotu a až do ulic Dolu, kde tajn naslouchal a nahlížel. To víš, novina o velkých událostech se rozlet la široko daleko po Divo in a spousta lidí slyšela Bilbovo jméno, i odkud pochází. Ned lali jsme tehdy se svou zpáte ní cestou na západ žádné tajnosti. Glumovy bystré uši brzy v d ly, co pot ebovaly." "Pro tedy nestopoval Bilba dál?" zeptal se Frodo. "Pro nep išel do Kraje?" "Ano," ekl Gandalf, "práv k tomu p icházím. Myslím, že to Glum zkoušel. Vyrazil zp t na západ až k Velké ece. Ale pak odbo il. Ur it ho neodradila vzdálenost. Ne, odlákalo ho n co jiného. To si myslí moji p átelé, kte í po n m pátrali. Lesní elfové ho vystopovali první, to bylo snadné, protože stopa byla ješt erstvá. Prošli po ní Temným hvozdem tam a zp t, ale nikdy ho nedostihli. Les byl plný pov stí o n m, vypráv ly se strašné zkazky i mezi zví aty a ptáky. Lesní lidé íkali, že Hvozd obchází n jaký nový postrach, p ízrak, který pije krev. Šplhá po stromech a hledá hnízda; zalézá do nor a hledá mlá ata; prosmykuje se okny a hledá kolébky. Ale na západním okraji Temného hvozdu stopa zahýbala. Zamí ila k jihu a zmizela za hranicemi elfí kon iny. A tehdy jsem ud lal velkou chybu. Ano, Frodo, a ne první, a koli se obávám, že tahle se ukáže jako nejhorší. Nechal jsem to být. Nechal jsem ho b žet, m l jsem totiž v hlav jiné v ci a v il jsem Sarumanovým znalostem. To bylo p ed léty. Už jsem za to zaplatil spoustou erných a nebezpe ných dní. Stopa byla dávno vychladlá, když jsem se po ní znovu vydal, jakmile Bilbo opustil Kraj. A byl bych hledal marn , kdyby mi nepomohl p ítel: Aragorn, nejv tší cestovatel a stopa tohoto v ku. Spolu jsme pátrali po Glumovi v celé Divo in , beznad jn a neúsp šn . Ale nakonec, když jsem se vzdal a zamí il jinam. Glum se našel. M j p ítel se vrátil z velkých nebezpe enství a p ivedl to bídné stvo ení s sebou. Ne ekl nám, co se s ním d lo. Jenom plakal a na íkal, že jsme krutí, a d lal glum, glum, glum; když jsme ho nutili, k oural a kroutil se a mnul si ty svoje dlouhatánské ruce a olizoval si prsty, jako by ho bolely, jako by si vzpomínal na n jaké d ív jší mu ení. Ale obávám se, že není pochyb: pomali ku se plížil, krok za krokem, míli za mílí na jih až do zem Mordor." V pokoji se rozhostilo tíživé ticho. Frodo slyšel tlukot vlastního srdce. Zdálo se, že i venku je ticho. Ani Samovy n žky nebylo slyšet.
"Ano, do Mordoru," ekl Gandalf. "Žel, Mordor p itahuje všechny zlé tvory a Temná moc upnula všechnu svou v li k tomu, aby se tam shromáždili. Nep ítel v Prsten také musel zanechat stopy, otev el ho onomu volání. A pak, všude se šuškalo o novém Stínu na Jihu a o jeho nenávisti v i Západu. Tam jsou jeho skv lí noví p átelé, kte í mu dopomohou k pomst ! Chudák bláznivá! V té zemi poznal hodn , víc než mu bylo milo. A když se tak skrýval a enichal na pomezí, museli ho d íve nebo pozd ji chytit a odvést - k výslechu. Obávám se, že práv tak se to stalo. Když jsme ho našli, už tam pobyl dost dlouho a vracel se. Vykonat n jaké poslání nebo n jakou ni emnost. Ale na tom te nesejde. Nejv tší ni emnost už zp sobil. Ano, skrze n ho se nanešt stí Nep ítel dozv d l, že Jeden prsten se našel. Ví, kde padl Isildur. Ví, kde Glum našel sv j prsten. Ví, že je to Velký prsten, protože dává dlouhov kost. Ví, že nepat í ke T em, protože ty se nikdy neztratily a nesnesou žádné zlo. V d l, že to není žádný ze Sedmi nebo Devíti, protože jejich osud je znám. Ví, že je to Jeden, A myslím, že se nakonec doslechl o hobitech a o Kraji. Kraj - možná že jej práv hledá, pokud už nezjistil, kde leží. A opravdu se obávám, Frodo, že mu po léta bezvýznamné jméno Pytlík možná za alo p ipadat d ležité!" "Ale to je strašné!" vyk ikl Frodo. "Mnohem horší než to nejhorší, co jsem si podle vašich narážek a varování p edstavoval. Gandalfe, m j nejlepší p íteli, co mám d lat? Protože te mám opravdový strach. Co mám d lat? Lituju, že Bilbo to mizerné stvo ení nezapíchl, když m l tu možnost." "Lituješ? Lítost mu p ece zadržela ruku. Lítost a milosrdenství: necht l ude it bez pot eby. A byl za to dob e odm n n, Frodo. Spolehni se, že mu zlo tak málo ublížilo a že nakonec vyvázl práv proto, že zahájil vlastnictví Prstenu takhle. Lítostí." "Promi te," ekl Frodo. "Ale necítím nad Glumem žádnou lítost." "Nevid l jsi ho," p erušil ho Gandalf. "A ani nechci," ekl Frodo. "Nechápu vás. Chcete íct, že vy a elfové jste ho po všech t ch hrozných skutcích nechali naživu? Vždy není o nic lepší než sk et a je prost nep ítel. Zaslouží smrt." "Zaslouží! To asi ano. Spousta t ch, co žijí, zaslouží smrt. A n kdo umírá, a zasluhuje život. M žeš mu ho dát? Potom nevynášej p íliš horliv rozsudky smrti. Protože ani ti nejmoud ejší nedohlédnou do všech konc . Moc nedoufám, že se Glum napraví, než um e, ale možnost tady je. A je svázán s osudem Prstenu. Srdce mi íká, že má ješt sehrát n jakou roli, dobrou i zlou, než bude konec; a až k tomu dojde, Bilbova lítost možná rozhodne o mnoha osudech - v neposlední ad i o tvém. Každopádn jsme ho nezabili: je velmi starý a velmi zb dovaný. Lesní elfové ho drží ve v zení, ale zacházejí s ním tak laskav , jak jim velí jejich moudré srdce." "Ale stejn ," ekl Frodo, "když už Bilbo nemohl zabít Gluma, byl bych radši, kdyby si byl Prsten nenechal. Kdyby ho byl nikdy nenašel a já ho nebyl dostal! Pro jste mi jej nechal? Pro jste m nep inutil zahodit jej nebo zni it?" "Nechal? Nep inutil?" ekl arod j. "Copak jsi neslyšel, co ti celý as vykládám? Nevíš, co mluvíš. Ale pokud jde o zahození, to by bylo zjevn nesprávné. Tyhle Prsteny se vždycky najdou. Ve zlých rukou mohl napáchat mnoho zla. A nejhorší by bylo, kdyby padl do ruky Nep ítele. A to by se bylo stalo; protože tohle je Jeden prsten a Nep ítel vyvíjí všechnu svou moc, aby jej našel a p itáhl k sob . Samoz ejmé, m j milý Frodo, pro tebe to bylo nebezpe né; a to m soužilo. Ale v sázce bylo tolik, že jsem musel trochu riskoval - ovšem i když jsem byl sebedál, nebylo dne, kdy by Kraj nest ežily bd lé o i. Dokud jsi Prsten nepoužíval, nemyslel jsem si, že by na tebe mohl mít n jaký trvalý zlý ú inek, p inejmenším po velmi dlouhou dobu. A vzpome si, že p ed devíti lety, když jsem t vid l naposled, jsem toho ješt moc nev d l najisto."
"Ale pro jej tedy nezni it, když íkáte, že se to m lo stát už dávno?" op t zvolal Frodo. "Kdybyste m byl upozornil nebo mi jen poslal zprávu, byl bych se ho hned zbavil." "Ano? Jak bys to byl ud lal? Už jsi to zkoušel?" "Ne. Ale po ítám, že by se dal rozbít kladivem nebo roztavit." "Tak to zkus!" ekl Gandalf. "Zkus to te hned!" Frodo vytáhl Prsten z kapsy a zahled l se na n j. Zdál se být holý a hladký, bez jakéhokoli viditelného znaku. Zlato vypadalo p ekrásn a ist a Frodo si pomyslil, jak sytá a nádherná je to barva, jak dokonalá je to okrouhlost. Byla to obdivuhodná a v bec drahocenná v c. Když jej vytahoval, chystal se jím mrštit do nejrozpálen jšího ohn . Ale te zjiš oval, že to nem že ud lat, leda po velkém bojí. Pot žkával Prsten v dlani, váhal a násilím si p ipomínal všechno, co mu Gandalf ekl; a pak s vyp tím v le u inil pohyb, jako by jej cht l odhodit - zjistil však, že jej strká zpátky do kapsy. Gandalf se chmurn zasmál. "Vidíš? Ani ty, Frodo, už jej nem žeš snadno zahodit nebo mu chtít ublížil. A já bych t nemohl ‚nutit' - leda násilím, a tím bych ti zlomil ducha. Ale zlomit Prsten tady je násilí marné. I kdybys ho vzal a bušil do n j perlíkem, nepoškrábal bys jej. Nedá se zni it ani tvou, ani mou rukou. Tv j ohýnek by samoz ejmé neroztavil ani oby ejné zlato. Tenhle Prsten už jím prošel bez úhony a ani se nezah ál. Ale v celém Kraji není ková ská pec, kde by se s ním dalo n co d lat. Nesta ily by ani kovadliny nebo pece trpaslík . íkalo se, že Prsteny moci m že roztavil a strávit dra í ohe , ale na zemi už nez stal žádný drak, v n mž by byl starodávný ohe ješt dost žhavý; a žádný drak, ba ani Ancalagon erný, nemohl nikdy ublížit Jednomu prstenu, Vládnoucímu prstenu, protože ten vyrobil Sauron sám. Je jen jediná cesta: najít Pukliny osudu v hlubinách Orodruiny, Ohnivé hory, a tam Prsten vrhnout, pokud ho chceš skute n zni it a navždy jej odstranit z dosahu Nep ítele." "Já ho opravdu chci zni it!" vyk ikl Frodo. "Nebo vlastn , nechat ho zni it. Já nejsem stav ný na nebezpe né podniky. Kéž bych ten Prsten nikdy ani nevid l! Pro ke mn p išel? Pro jsem byl vybrán?" "Takové otázky nelze zodpov d t," ekl Gandalf. "M žeš si být jistý, že to nebylo pro n jakou p ednost, kterou jiní nemají: rozhodné ne pro moc nebo moudrost. Ale byl jsi vybrán. a proto musíš užívat té síly a odvahy a vtipu, které máš." "Ale já toho všeho mám tak málo! Vy jste moudrý a mocný. Nechcete si Prsten vzít?" "Ne!" vyk ikl Gandalf a vysko il "S tou mocí by byla má moc už p íliš velká a p íliš strašná. A Prsten by nade mnou získal moc ješt v tší a ješt smrtonosn jší." O i mu blýskaly a tvá vzplála jako vnit ním ohn m. "Nepokoušej mé! Já se p ece nechci stát novým Temným pánem. A p ece by si Prsten našel cestu k mému srdcí skrze lítost, soucit se slabostí a skrze touhu mít sílu ke konání dobra. Nepokoušej m ! Neodvažuji se jej p ijmout, dokonce ani chovat jej v bezpe í a nepoužívat jej. P ání vládnout jím by p emohlo mou sílu. A já ji budu tolik pot ebovat. P ede mnou leží velká nebezpe í." Šel k oknu a roztáhl záv sy a otev el okenice. Slune ní sv tlo op t proudem vniklo do pokoje. Po p šin venku p ešel Sam a hvízdal si. "A te ," obrátil se arod j zpátky k Frodovi. Leží rozhodnutí na tob . Ale já ti budu vždycky pomáhat." Položil ruku Frodovi na rameno. "Pomohu ti nést to b ím , dokud bude spo ívat na tob . Ale musíme n co podniknout, a brzy. Nep ítel je na pochodu." Dlouho ml eli. Gandalf op t sed l a dýmal jako ztracen v myšlenkách. Zdálo se, že má o i zav ené, ale zpod ví ek napjat sledoval Froda. Ten up en hled l na rudé uhlíky v krbu, až mu
vyplnily všechen obzor a jemu se zdálo, že hledí do hluboké ohnivé jámy. Myslil na pov stné Pukliny osudu a na hr zy Ohnivé hory. "No tak!" ekl kone n Gandalf. "Na myslíš? Už ses rozhodl?" "Ne!" odpov d l Frodo, vraceje se z temnot, a s údivem zjistil, že není tma a že za oknem vidí slune nou zahradu. "Anebo možná ano. Pokud rozumím tomu, co jste íkal, z ejm si musím Prsten nechal a st ežit ho, aspo prozatím, a má nade mnou jakoukoli moc." "A má jakoukoli moc, bude to trvat dlouho, nežli zp sobí n co zlého, když jej p echováváš s tímhle zám rem," ekl Gandalf. "To doufám," ekl Frodo. "Ale doufám, že brzy najdete n jakého jiného a lepšího p echováva e. Zdá se ale, že prozatím jsem nebezpe ný, nebezpe ný pro všechny, kdo žijí blízko mne. Nemohu p echovávat Prsten a z stat tady. M l bych opustit Dno pytle, opustit Kraj, opustit všechno a jít pry ." Vzdychl. "Rád bych zachránil Kraj, kdybych mohl - a koli as od asu mi jeho obyvatelé p ipadali nevýslovn hloupí a omezení a m l jsem pocit, že zem t esení nebo dra í nájezd by jim ud laly dob e. Ale te už ten pocit nemám. Myslím, že dokud Kraj leží za mnou, bezpe ný a útulný, bude mé putování snesiteln jší: budu v d t, že n kde je kousek pevné p dy, i když já už po ní šlapat nemohu. Jist , n kdy jsem pomýšlel na odchod, ale p edstavoval jsem si to jako prázdniny, jako adu dobrodružství, takových, jaká zažil Bilbo, nebo lepších, která by skon ila mírem. Ale tohle bude znamenat vyhnanství, út k z nebezpe í do nebezpe í a všude je táhnout za sebou. A asi musím jít sám, jestli chci zachránit Kraj. Ale cítím se strašn malinký a jako vyko en ný. A - prost zoufalý. Ten Nep ítel je tak silný a hrozný." Ne ekl však Gandalfovi, že zatímco mluvil, v srdci mu vzplála touha následovat Bilba následovat a snad i najít. Byla tak silná, že p emohla jeho strach; málem by byl v tu chvíli vyb hl na cestu bez klobouku, jako to ud lal Bilbo za podobného jitra p ed lety. "M j milý Frodo!" zvolal Gandalf. "Hobiti jsou opravdu úžasná stvo ení, jak jsem už íkal. Za m síc víš o jejich zvycích první poslední, a p ece t po stu letech zase p ekvapí, když jsou v úzkých. St ží jsem o ekával takovou odpov , ba ani od tebe ne. Ale Bilbo se nezmýlil, když volil svého d dice, a koli sotva tušil, jak to bude d ležité. Obávám se, že máš pravdu. Prsten se už dlouho v Kraji ukrývat nedá; a kv li tob samému i kv li ostatním budeš muset jít a zanechat své jméno Pytlík tady. Nebude bezpe né nosit to jméno za hranicemi Kraje a v Divo in . Dám ti te cestovní jméno. Až p jdeš, jdi pod jménem pan Podhorský. Ale nemyslím, že bys musel jít sám. Rozhodn ne, jestli víš o n kom, komu m žeš d v ovat a kdo by byl ochoten jít ti po boku - a koho bys byl ochoten vzít do neznámých nebezpe í. Hledášli však spole níka, vybírej opatrn ! A dávej pozor, co íkáš i nejbližším p átel m! Nep ítel má mnoho špeh a mnoho uší." Náhle se zarazil, jako by naslouchal. Frodo si uv domil, jaké ticho je uvnit i venku. Gandalf se po stran p iplížit k oknu. Pak p isko il k ímse a natáhl dlouhou paži ven a dol . Ozvalo se vykviknutí a objevila se kudrnatá hlava Sama K epelky vle ená za ucho. "No tohle, p i mých vousech!" ekl Gandalf. "Tak Sam K epelka! A copak tam d láš?" "Propánajána, pane Gandalfe!" k i el Sam. "Nic! Teda, jenom jsem st íhal trávník tady pod oknem, jestli mi rozumíte." Na d kaz pozvedl n žky. "Nerozumím," ekl Gandalf stroze. "Už hezky dlouho jsem je neslyšel cvakat. Jak dlouho už posloucháš za dve mi?" "Za dve mi, pane? Promi te, já vám nerozumím. Tady p ece žádné dve e nejsou." "Ned lej hlupáka! Co jsi slyšel a pro jsi poslouchal?" Gandalfovy o i blýskaly a obo í se mu ježilo.
"Pane Frodo, prosím vás!" k i el rozt esený Sam. "Nenechte ho, aby mi ublížil, pane! Nenechte ho, aby ze m ud lal n co nep irozenýho! Táta by z toho byl hrozn neš astnej. Já jsem nem l žádný špatný úmysly, estné slovo, pane!" "Neublíží ti," ekl Frodo, který se st ží bránil smíchu, a koli byl sám poplašen a zna n zmaten. "Ví stejn dob e jako já, že jsi nem l špatné úmysly. Ale hezky mu te odpov z, na se t ptá!" "P-pane," zakoktal se trochu Sam, "slyšel jsem spoustu v cí, kterým jsem moc nerozum l, pane, o n jakém nep íteli a o prstenech a o panu Bilbovi a o dracích a o ohnivé ho e - a o elfech, pane. Poslouchal jsem, protože jsem si nemohl pomoct, jestli mi rozumíte. Víte, pane, já mám takový p íb hy hrozn rád. A taky jim v ím, a si Ted íká co chce. Elfové, pane! Ty bych vážn rád vid l. Nemohl byste m , pane, vzít s sebou k elf m, až p jdete?" Tu se Gandalf rozesmál. "Poj dovnit !" k ikl, vztáhl paže a provlekl ohromeného Sama i s n žkami a kousky trávy beze všeho oknem a postavil ho na podlahu. "Vzít t s sebou k elf m?" ekl a prohlížel si Sama pozorn ; tvá í mu však prokmitával úsm v. "Tak ty jsi slyšel, že pan Frodo odchází?" "Slyšel, pane. A proto jsem škytnul: to jste z ejm slyšel. Já necht l, ale vylítlo to ze mn : byl jsem z toho celej pry ." "Nedá se nic d lat, Same," ekl Frodo smutn . Uv domil si totiž práv , že na út ku z Kraje se bude muset rozlou it s více v cmi než jen s d v rn známým pohodlím Dna pytle, "Budu muset jít. Ale" - pevn na Sama pohlédl - "jestli ti na mn opravdu záleží, budeš ml et jako hrob. Rozumíš? Jestli ne, jestli vydechneš jen sloví ko o tom, co jsi tu slyšel, pak doufám, že t Gandalf prom ní ve skvrnitou ropuchu a do zahrady pošle plno had ." Sam padl na kolena a rozt ásl se. "Vstávej, Same!" ekl Gandalf. "Vymyslet jsem n co lepšího. N co, co ti zav e pusu a po ádn t to vytrestá za poslouchání. P jdeš s panem Frodem." "Já, pane!" vyk ikl Sam a vysko il jako pes, kterého pozvou na procházku. "Já mám jít a vid t elfy a v bec! Hurá!" za val a pak se rozplakal. KAPITOLA T ETÍ T I D LAJÍ SPOLE NOST "M l bys jít v tichosti a m l bys jít brzy," íkal Gandalf. Uplynuly už t i ned le a Frodo po ád nejevil známky p íprav k odchodu. "Já vím, ale zvládnout obojí je t žké," namítal. "Když prost zmizím jako Bilbo, bude se o tom zítra vykládat po celém Kraji." "Samoz ejm že nesmíš zmizet!" ekl Gandalf. "To by v bec nešlo! ekl jsem brzy, a ne okamžit . Jestli si dokážeš vymyslet zp sob, jak vyklouznout z Kraje, aby se to obecn nev d lo, bude to stát za trochu zdržení. Ale nesmíš se zdržovat p íliš." "Co takhle na podzim, o našich narozeninách nebo n kdy kolem?" zeptal se Frodo. "Myslím, že do té doby bych stihl n co za ídit." Po pravd e eno, m l pramálo chuti vydat se na cestu te , když na to došlo. Dno pytle mu p ipadalo mnohem žádoucn jší než celé p edchozí roky. Toužil vychutnat své poslední léto v Kraji co nejvíc. Když p ijde podzim, v d l, že aspo ástí srdce bude laskav ji smýšlet o putování, jako vždycky tou dobou. Vlastn se soukrom rozhodl, že vyrazí o svých padesátých narozeninách, Bilbových sto osmadvacátých. P ipadalo mu, že je to ten pravý den na to, aby se vydal za ním. Vydat se za Bilbem bylo jeho hlavní myšlenkou; jedinou, která inila pomyšlení na odchod snesitelným. Na Prsten a na to, kam až ho m že dovést, myslil co nejmén . Ale všechny své myšlenky Gandalfovi ne íkal. Kolik arod j uhodl, bylo odjakživa t žké íci.
Podíval se na Froda a usmál se. "Výborn ," ekl. "Myslím, že to bude sta it - ale nesmí to být pozd ji. Za ínám cítit velkou úzkost. Zatím dej pozor, abys ani narážkou neprozradil, kam se chystáš! A dohlédni, aby nemluvil Sam K epelka. Jestli jen cekne, opravdu ho prom ním v ropuchu." "Kam se chystám," ekl Frodo. "bych t žko mohl prozradit, protože o tom sám nemám jasnou p edstavu." "Ned lej hlupáka," ekl Gandalf. "Nevaruji t , že nemáš nechávat na pošt adresu! Ale odcházíš z Kraje - a to by nikdo nem l v d t, dokud nebudeš hodn daleko. A jít musíš, aspo vyrazit, na sever, na jih, na západ nebo na východ - a sm r by rozhodn nem l být znám." "Tolik jsem se zatím zabýval myšlenkou, že opouštím Dno pytle a že se budu muset lou it, že jsem o sm ru v bec neuvažoval," ekl Frodo. "Vždy kam mám jít? A ím se budu ídit? Za ím mám putovat? Bilbo šel poklad hledat, tam a zase zpátky; ale já ho jdu ztratit a nevrátit se, nakolik do toho vidím." "Ale moc daleko nevidíš," ekl Gandalf. "Já také ne. Možná že budeš mít za úkol najít Pukliny osudu; nebo to poslání m že p ipadnout jiným, já nevím. V každém p ípad na tamtu dlouhou cestu ješt p ipraven nejsi." "To tedy ne!" ekl Frodo. "Ale na jakou cestu se mám vydat zatím?" "Do nebezpe í; ale ne p íliš nerozvážn ani p íliš p ímo," odv til arod j. "Stojíš-li o mou radu, vydej se do Roklinky. To by nem la být p íliš nebezpe ná výprava, a koli Cesta už není tak sch dná, jako bývala, a b hem roku bude stále horší." "Roklinka!" ekl Frodo. "Výborn : p jdu na východ a vydám se do Roklinky. Vezmu Sama na návšt vu k elf m; bude nadšen." Mluvil zlehka; srdcem mu však náhle projela touha spat it d m Elronda P lelfa a dýchat vzduch toho hlubokého dolu, kde dosud v míru žije mnoho Sli ného lidu. Jednoho ve era se k ‚B e anu' a k ‚Zelenému draku' donesla ohromující novina. Ob i a jiná zlá znamení na hranicích Kraje byli zapomenuti pro n co d ležit jšího; pan Frodo prodává Dno pytle, vlastn už je prodal - Pytlík m ze Sá kova! "Taky za p kných pár zlatých," íkali jedni. "Skoro zadarmo," íkali druzí, "a to je pravd podobn jší, když kupcem je paní Lobelie." (Oto p ed pár lety zem el v zralém, le zklamaném v ku 102 let.) Pro vlastn Frodo svou p ekrásnou noru prodává, bylo ješt sporn jší než cena. Pár soused se drželo teorie - kterou narážkami podporoval pan Pytlík sám -, že Frodovi docházejí peníze; hodlá opustit hobitín a tiše si žít z výt žku prodeje v Rádovsku u svých p íbuzných Brandorád . "Co nejdál od Pytlík ze Sá kova," dodávali n kte í. Ale p edstava o nezm rném bohatství Pytlík z Dna pytle byla tak pevné zako en ná, že v tšin bylo t žké tomu uv it, t žší než v it smyšlenkám vlastní obraznosti: v tšina se domnívala, že jde o n jakou temnou a dosud neodhalenou Gandalfovu intriku. A koli byl velmi nenápadný a za dne nevycházel ven, dob e se v d lo, že se "schovává v Dnu pytle". Ale a už se st hování hodilo arod ji do krámu nebo ne, nebylo pochyb: Frodo Pytlík se vrací do Rádovska. "Ano, na podzim se budu st hovat," íkal. "Smíšek Brandorád se mi tam už ohlíží po n jaké p kné malé no e nebo možná dome ku." Ve skute nosti už se Smíškovou pomocí vybral a zakoupil domek ve Studánkách kousek za Rádohraby. Všem krom Sama p edstíral, že se tam hodlá usadit natrvalo. Ten nápad mu vnuklo rozhodnutí vydat se na východ; Rádovsko totiž leželo na východní hranici Kraje, a jelikož tam prožil d tství, bude jeho návrat p sobit p inejmenším v rohodn .
Gandalf se v Kraji zdržel p es dva m síce. Pak jednoho ve era na konci ervna, nedlouho po sestavení Frodova plánu, náhle oznámil, že ráno odchází. "Jen nakrátko, doufám," ekl. "Vydám se p es jižní hranicí získat n jaké novinky, jestli to p jde. Leniv l jsem déle, než jsem m l." Mluvil lehce, ale Frodovi se zdálo, že vypadá n jak ustaran . "Stalo se n co?" zeptal se. "Ale ne, jen jsem slyšel n co, co mi d lá starost, a je pot eba to prozkoumat. Jestli p ece usoudím, že bys m l vyrazit hned, okamžit se vrátím, nebo aspo vzkážu. Zatím se drž svého plánu; ale bu ješt opatrn jší, zvláš s Prstenem. Ješt jednou li naléhav p ipomínám: nepoužívej ho!" Odešel na úsvit . "Každou chvíli mohu být zpátky," ekl. "P ijdu nejpozd ji k oslav na rozlou enou. Myslím, že m budeš p ece jen cestou pot ebovat." Frodo byl zprvu hodn znepokojen a asto uvažoval, co mohl Gandalf slyšet; ale neklid slábl a v krásném po así na chvíli zapomn l na všechny své starostí. Kraj nepamatoval tak krásné léto a tak št drý podzim: stromy se ohýbaly pod úrodou jablek, plástve p etékaly medem a obilí bylo vysoké a klasy plné. Až k podzimu si za al Frodo d lat o Gandalfa starosti. Míjelo zá í a po ád o n m nebylo zpráv. Narozeniny a st hování se blížily a on po ád nep icházel ani nevzkazoval. V Dnu pytle za alo být živo. N kolik Frodových p átel p išlo pomoci balit: byl tu Cvalimír Bulva a Folko Bulík a samoz ejm jeho nejlepší p átelé Pipin Bral a Smíšek Brandorád. Všichni spole n obrátili d m vzh ru nohama. Dvacátého zá í odjely dva kryté vozy do Rádovska a na nich nábytek a v ci, které Frodo neprodal. To vše putovalo do jeho nové domácnosti za mostem p es Brandyvínu. Druhý den už Frodo za al mít opravdovou starost a stále vyhlížel Gandalfa. Ve tvrtek, den narozenin, se rozb esklo stejn jasné jitro jako tenkrát p i Bilbov velké oslav . A Gandalf po ád nešel. Ve er po ádal Frodo hostinu na rozlou enou: byla docela malá, jen ve e e pro n ho a jeho ty i pomocníky; byl však ustaraný a v bec na ni nem l náladu. Pomyšlení, že se brzy bude muset rozlou it se svými mladšími p áteli, mu tížilo srdce. Nev d l, jak jim to poví. ty i mladí hobiti byli ovšem ve skv lé nálad a oslava byla brzy velmi veselá i bez Gandalfa. Jídelna byla až na st l a židle holá, ale jídlo bylo dobré a víno také; své víno Frodo Pytlík m ze Sá kova nenabídl na prodej. "A se s ostatními mými v ci stane co chce, až do nich Sá kovští zatnou drápy, ale pro tohle jsem našel dobrý domov!" ekl Frodo, když dopil sklenici. Byla to poslední kapka ze Staré vinice. Když p ezpívali mnoho písni ek a popovídali si o spoust v cí, které spole n d lávali, p ipili si na Bilbovy narozeniny a po Frodov zvyku se spole n napili na jeho a Frodovo zdraví. Pak se šli trochu vydýchat a pokoukat na hv zdi ky a nakonec spát. Bylo po Frodov oslav . Gandalf nep išel. Ráno rychle naložili na další v z zbytek zavazadel. Smíšek si jej vzal na starost a odjel s Cvalim (totiž Cvalimírem Bulvou). "N kdo tam musí dojet zatopit, než p ijdeš," ekl Smíšek. "Tak nashle - pozít í, jestli neusnete cestou." Folko šel po snídani dom , ale Pipin z stal. Frodo byl neklidný a plný obav, marn naslouchal, kdy uslyší Gandalfovy kroky. Rozhodl se po kat do soumraku. Pak, jestli ho bude Gandalf nutn pot ebovat, p jde do Studánek a možná že tam bude d ív než oni. Frodo se totiž vydával p šky. M l v plánu - hlavn pro pot šení a aby se naposled rozhlédl po Kraji - jít p šky z Hobitína k Rádohrabskému p ívozu a nijak nesp chat. "Aspo se trošku pocvi ím," ekl a prohlížel se v zaprášeném zrcadle v poloprázdné p edsíni. Dlouho už ned lal žádné namáhavé pochody a pomyslil si, že obraz v zrcadle vypadá n jak obtloustle.
Po snídani se objevili Pytlíkovi ze Sá kova. Lobelie a její syná ek Loto s pískovými vlasy. To Froda dopálilo. "Kone n naše!" ekla Lobelie vstupujíc dovnit . To nebylo zdvo ilé a ani ne zcela pravdivé, protože prodej Dna pytle m l vejít v platnost až o p lnoci. Ale snad by se dalo Lobelii odpustit: musela na Dno pytle ekat o sedmasedmdesát let déle, než kdysi doufala, a bylo jí te sto let. V každém p ípad p išla, aby se p esv d ila, že nic, za co zaplatila, nebylo odvezeno, a cht la klí e. Trvalo dlouho, než byla uspokojena, protože s sebou p inesla úplný soupis v cí a také jej celý prošla. Nakonec se vzdálila s Lotem a s náhradním klí em a se slibem, že druhý klí jí Frodo nechá u K epelk v Pytlové ulici. Odfrkla a dala jasn najevo, že pokládá K epelkovy za schopné noru p es noc vyloupit. Frodo jí nenabídl sva inu. Sám posva il s Pipinem a Samem K epelkou v kuchyni. Ve ejnosti bylo oznámeno, že Sam odchází do Rádovska "d lat pro pana Froda a starat se mu o zahrádku"; toto opat ení Kmotr schvaloval, i když ho nemohlo ut šit p i vyhlídce na Lobelii jako sousedku. "Naše poslední jídlo v Dnu pytle!" ekl Frodo a odstr il židli. Mytí p enechali Lobelii. Pipin a Sam stáhli popruhy trojici batoh a složili je na verand . Pipin se šel naposled projít po zahrad , Sam se vytratil. Slunce zašlo. Dno pytle vypadalo smutné, pochmurné a vykradené. Frodo bloumal známými pokoji a vid l, jak západ slunce bledne na st nách a jak se stíny plíží z kout . Uvnit se pomalu stmívalo. Vyšel ven a šel se projít dol k brance na konec p šiny a pak ješt kousek z Kopce. Nap l o ekával, že uvidí Gandalfa rázovat šerem do kope ka. Nebe bylo isté a hv zdy jasn ly. "Bude krásná noc," ekl nahlas. "To je dobrý za átek. Mám chu jít. Už nemohu vydržet to vy kávání. Vyrazím a Gandalf musí za mnou." Obrátil se a tu se zarazil, protože zaslechl hlasy hned za rohem v Pytlové ulici. Jeden ur it pat il starému Kmotrovi; druhý byl cizí a jaksi nep íjemný. Nerozum l, co íká, ale slyšel Kmotrovy odpov di, které byly dost pronikavé. Zdálo se, že je sta ec roz ilen. "Ne, pan Pytlík odešel. Odešel dnes ráno a m j Sam s ním; aspo všechny jeho v ci jsou na cest . Jo, prodal všecko a odešel, íkám vám. Pro ? Po tom mn nic není a vám taky ne. Kam? To není žádný tajemství. Odst hoval se do Rádohrab nebo tam n kam, prost na jih. Jo, to je - kus cesty. Já tak daleko nikdy nebyl; jsou tam v Rádovsku divný lidi. Ne, nem žu mu nic vzkázat. Dobrou noc p eju!" Kroky se vzdalovaly z Kopce. Frodo se trochu podivil, pro mu fakt, že nepokra ují dál nahoru, p inesl velké uleh ení. "Asi je mí nanic z otázek a zv davosti na to, co d lám," pomyslil si. "Jsou to ale zv davci!" Skoro m l chu jít se zeptat Kmotra, kdo byl ten tazatel; ale rozmyslel si to (možná špatn ), obrátil se a rychle se vrátil do Dna pytle. Pipin sed l na svém vaku na verand . Sam nikde. Frodo vstoupil do tmavých dve í. "Same!" zvolal. "Same, je as!" "Už jdu, pane!" ozvalo se z hloubi a brzy se vyno il Sam, utíraje si ústa. Lou il se se soudkem piva ve sklep . "Hotov, Same?' ekl Frodo. "Ano, pane. Te chvilku vydržím, pane." Frodo zav el a zamkl kulaté dve e a klí podal Samovi. "Sko s ním dom , Same," ekl. "Pak seb hni Pytlovou ulicí co nejrychleji a sejdeme se u branky za loukou. Dnes ve er nep jdeme p es ves. Je tu p íliš mnoho zv davých o í a uší." Sam odpádil tryskem. "Tak jsme kone n na cest !" ekl Frodo. Hodili si rance p es rameno, vzali hole a obešli Dno pytle západním sm rem. "Sbohem!" ekl Frodo p i pohledu na tmavá prázdná okna. Zamával, oto il se a (stejn jako Bilbo, a to nev d l) rozb hl se za Peregrinem po zahradní cesti ce. P esko ili živý plot, kde byl trochu nižší, a vyrazili do polí. Zmizeli ve tm jako šelest trávy.
Pod Kopcem na západní stran p išli k brance otvírající se na úzkou cesti ku. Tam po kali a srovnali si popruhy batoh . Záhy se objevil klusající a funící Sam; t žký batoh mu tr el nad rameny a na hlavu si narazil vysoký beztvarý plst ný pytlík, kterému íkal klobouk. Ve tm se velice podobal trpaslíku. "Ur ité jste mi dali ty nejt žší v ci," ekl Frodo. "Lituju šneky a každého, kdo si nosí domek na zádech." "Já toho m žu vzít ješt spoustu. M j batoh je úpln lehký," ekl Sam state n a nepravdiv . "To ned lej, Same!" ekl Pipin. "Ud lá mu to dob e. Nenese nic, než co si poru il sbalit. Poslední dobou leniv l a líp se mu ta váha ponese, až shodí trochu své vlastní." "M jte soucit s ubohým starým hobitem!" zasmál se Frodo. "Ur it budu jako proutek, než dojdu do Rádovska. Ale d lal jsem si legraci. Podez ívám t , že sis nabral víc, než jsi m l, Same, a zjistím si to p i p íštím balení." Vzal zase do ruky h l. "Všichni p ece rádi chodíme potm ," ekl, "tak a máme kus cesty za sebou, než p jdeme spát." Chvíli šli po stezce k západu. Pak ji opustili, zahnuli doleva a tiše se vydali polem. Šli za sebou podél mezí a po okrajích hájk a kolem padla tmavá noc. Ve svých tmavých pláštích byli tak neviditelní, jako by všichni m li kouzelné prsteny. A protože všichni byli hobiti a cht li jít tiše, nezaslechl by je ani hobit, jak šli bezhlu n . I divoká zv v polích si sotva všimla, že jdou kolem. Po ase p ekro ili západn od Hobitína po úzkém pla kovém most Vodu. í ka se tu podobala erné stužce vroubené shrbenými olšemi. Pár mil jižn ji p ekro ili silnici od Brandyvínského mostu; octli se v Bralsku a zahnuli na jihovýchod sm rem k Zeleným kope k m. Když zlézali jejich první svahy, ohlédli se a spat ili hobitínské lampy mrkat v dálce v mírném Povodském údolí. Brzy jim zmizely ve vrásách ztemn lé zem a po nich Povodí na b ehu sivého jezírka. Když nechali daleko za sebou sv tla posledního statku, jež blikala mezi stromy. Frodo se obrátil a zamával na rozlou enou. "Rád bych v d l, jestli se tu budu ješt n kdy takhle dívat do údolí," ekl tiše. Když šli asi t i hodiny, odpo ali si. Noc byla jasná, chladná a plná hv zd, ale od potok a luk se plazily mlhy jako t ásn dýmu. ídké koruny b íz se jim kymácely nad hlavami v lehkém v t íku a tvo ily ernou sí proti bledému nebi. Pojedli velmi st ídmou ve e i (na hobity) a pak šli dál. Brzy narazili na úzkou cestu, která se vinula nahoru a dol a mizela ve tm p ed nimi: silnici do Lesan a Pa ezova a k Rádohrabskému p ívozu. Uhýbala do kopce od hlavní silnice v Povodském údolí a vinula se p edh ím Zelených kope k do Zálesí, divokého kousku Východní tvrtky. Po chvíli zapadli do hlubokého úvozu mezi vysokými stromy, na nichž do noci ševelilo suché listí. Byla hustá tma. Te když byli z dosahu zv davých uší, si zprvu povídali nebo spole n pobrukovali n jakou melodii. Pak pochodovali ml ky a Pipin za al zaostávat. Nakonec, když se za ali škrábat do p íkré strán , zastavil se a zívl. "Jsem tak ospalý," prohlásil, "že brzo upadnu na cest . Chcete spát v ch zi? Vždy bude p lnoc." "Myslel jsem, že rád chodíš potm ," ekl Frodo. "Ale nemáme nijak nasp ch. Smíšek nás eká pozít í, ili máme skoro ješt dva dny. Zastavíme se na prvním p íhodném míst ." "Vane západní vítr," ekl Sam. "Když p ejdeme tenhle kopec, najdeme si n jaké chrán né a útulné míste ko, pane. Jestli si dob e vzpomínám, je p ed námi suchý jedlový les." V okruhu dvaceti mil od Hobitína znal Sam krajinu dob e, ale tím jeho zem pisné znalosti kon ily. Hned za vrcholkem kopce našli jedlový lesík. Sešli z cesty do hluboké tmy mezi stromy, kde von la prysky ice, a nasbírali si suché v tvi ky a šišky na ohe . Brzy jim u paty vysoké jedle vesele praskal ohní ek a sed li u n j, dokud jim neza ala padat hlava. Pak se každý v jednom koutku ko ání starého stromu zabalili do pláš a do pokrývek a ve chvilce tvrd spali.
Nepostavili hlídky; ani Frodo se ješt nebál žádného nebezpe í, protože dosud byli v srdci Kraje. Když ohe vyhasl, p išlo si je prohlédnout n kolik zví at. Lišák procházející lesem za vlastními záležitostmi se na n kolik minut zarazil a enichal. "Hobiti!" pomyslel si. "No tohle! Už jsem v téhle zemi slyšel o lec ems divném, ale o hobitech spících venku pod stromem jen z ídka. A t i! V tom musí být n co náramn divného." M l úplnou pravdu, ale nikdy se o tom víc nedozv d l. P išlo ráno, bledé a mrazivé. Frodo se vzbudil první a zjistil, že jakýsi ko en se mu zavrtává do zad a že má ztuhlou šíji. "Procházet se pro pot šení! Pro jsem radši nejel?" pomyslil si jako obvykle na za átku výpravy. "A to jsem prodal všechny pé ové p ikrývky Pytlíkov m ze Sá kova! Ale ko eny by jim prosp ly víc." Protáhl se. "Vstávejte, hobiti!" k ikl. "Je krásné ráno." "Co je na n m krásného?" ekl Pipin, mžouraje jedním okem p es okraj p ikrývky. "Same! Ud lej snídani na p l desátou! Máš oh átou vodu do vany?" Sam vysko il a vypadal dost namrzle. "Ne, pane, nemám, pane!" ekl. Frodo stáhl z Pipina pokrývky a p ekulil ho a pak odešel na kraj lesa. Daleko na východ rud vstávalo slunce z mlh, které t žce ležely nad sv tem. Podzimní stromy lehce dot ené zlatem a ervení vypadaly, jako když bez ko en plují v p ízra ném mo i. Kousek vlevo cesta strm klesala a mizela v hloubce. Když se vrátil, ho el už Samovi a Pipinovi po ádný ohe . "Voda!" k ikl Pipin. "Kde je voda?" "Já ji v kapse nenosím," ekl Frodo. "Mysleli jsme, žes ji šel hledat," ekl Pipin a rozkládal jídlo a šálky. "Tak abys to radši ud lal te ." "M žete jít taky," ekl Frodo, "a vzít všechny láhve na vodu." Pod svahem tekl potok. Naplnili láhve a tábornický kotlík u malého vodopádu, kde voda p epadávala p es vy n lý šedivý kámen z výše n kolika stop. Byla ledová; prskali a fun li, jak si v ní oplachovali tvá e a ruce. Když posnídali a sbalili se, bylo deset pry a den za ínal být krásný a horký. Sešli ze svahu a p es potok, kde se no il pod silnici, a jiným svahem nahoru a nahoru dol p es další výb žek kopc ; tou dobou už jim plášt , pokrývky, voda, jídlo a ostatní výbava p ipadaly po ádn t žké. Vypadalo to, že je dnes eká parná a perná ch ze. Po pár mílích však silnice p estala stoupat a klesat: únavnou serpentinou vyšplhala na vrchol p íkrého b ehu a chystala se naposled klesnout Pod sebou vid li nížiny, te kované shluky strom , jež se v dálce rozplývaly v zamlžené hn di les . Hled li p es Zálesí k ece Brandyvín . Silnice se p ed nimi vinuta jako stužka. "Cesta jde po ád dál," ekl Pipin, "ale já bez odpo inku nemohu. Je nejvyšší as se naob dvat." Sedl si na b eh u cesty a zadíval se do oparu na východ , za nímž ležela eka a hranice Kraje, kde strávil celý život. Sam stál vedle n ho. Kulaté o i m l doko án - hled l totiž p es krajinu, kterou nikdy nevid l, k novým obzor m. "Žijou v t ch lesích elfi?" zeptal se. "Nikdy jsem o tom neslyšel," ekl Pipin. Frodo ml el. I on hled l k východu a na cestu, jako by ji ješt nikdy nevid l. Najednou zvolna pronesl nahlas, ale jakoby sám k sob : Cesta jde po ád dál a dál kup edu, pry jde od mých vrat. Daleko už mi utekla a musím za ní pospíchat. Na t žkých nohou dám se vést až k cest v tší, nežli znám, tam, kde se stýká mnoho cest
A potom kam? To nevím sám. "To zní jako n jaká Bilbova rýmova ka," ekl Pipin. "Nebo je to n jaká tvoje napodobenina? Nezní to práv povzbudiv ." "Ani nevím," ekl Frodo. "P išlo mi, jako bych si ji vymýšlel, ale možná že jsem ji kdysi slyšel. Rozhodn mi p ipomíná Bilba z posledních let p ed odchodem. asto íkával, že existuje jen jediná Cesta; že je jako veliká eka; prameny má na každém prahu a každá cesti ka se do ní vlévá. ‚Je to nebezpe ný podnik, Frodo, vykro it ze dve í,' íkával. ‚Stoupneš do Cesty, a když nestojíš pevn , nevíš, kam t m že strhnout. Uv domuješ si, že tohle je práv ta stezka, která vede Temným hvozdem, a kdybys ji nechal, dovede t k Osam lé ho e nebo ješt dál a do horších kon in?' To íkával na cesti ce p ed Dnem pytle, zvláš když se vracel z dlouhé procházky." "M tedy ta Cesta aspo hodinu nikam nestrhne," ekl Pipin a shodil batoh. Ostatní následovali jeho p íkladu, op eli batohy o b eh a nohy natáhli do silnice. Když si odpo ali, naob dvali se a odpo ali si ješt jednou. Slunce již klesalo a na kraji leželo odpolední sv tlo, když scházeli z kopce. Zatím na cest nepotkali živou duši. Byla to málo užívaná silnice, protože voz m se po ní špatn jezdilo a do Zálesí putoval málokdo. Už se zase tloukli kup edu n co p es hodinu, když se Sam na okamžik zarazil a zaposlouchal. Byli už na rovin a silnice se p ed nimi po mnoha zákrutech táhla p ímo travnatou krajinou s roztroušenými vysokými stromy, p edvojem blízkých les . "Slyším za námi poníka nebo kon ," ekl Sam. Ohlédli se, ale zatá ka jim bránila v rozhledu. "Jestlipak to za námi nejede Gandalf?" ekl Frodo, ale jakmile to vy kl, m l pocit, že to nebude on, a najednou se ho zmocnila touha ukrýt se z dohledu. "Asi na tom moc nezáleží," ekl omluvn , "ale radši bych, aby m na silnici nevid li - v bec nikdo. Už je mi zle z toho, jak si m všímají a jak m rozebírají. A jestli je to Gandalf," dodal, "tak ho m žeme p ekvapit za trest, že jede tak pozd . Poj me se schovat." Druzí dva rychle p eb hli vlevo a do malé prohlubn nedaleko cesty, Frodo zaváhal: s touhou schovat se v n m zápasila zv davost nebo n jaký jiný pocit. Zvuk kopyt se blížil. Práv v as se vrhl na zem do vysoké trávy za stromem, který stínil cestu. Pak zvedl hlavu a opatrn vyhlížel p es tlustý ko en. Ze zatá ky vyjel erný k , žádný hobiti poník, ale opravdový k , na n m sed l mohutný muž, který jako by se hrbil v sedle, zachumlaný do velikého erného plašte s kapucí, takže bylo dole vid t jen boty ve vysokých t menech; tvá m l zastín nou a neviditelnou. Když dojel ke stromu a byl v jedné rovin s Frodem, k se zastavil. Postava jezdce sed la zcela nehybn s hlavou sklon nou, jako by naslouchala. Zpod kápi se ozval zvuk, jako když n kdo v t í a snaží se zachytit prchavou v ni; hlava se obrátila k jedné a k druhé stran silnice. Froda se náhle zmocnil nepochopitelný strach z odhalení a pomyslil na sv j Prsten. St ží se odvažoval dýchat, a p ece touha vytáhnout jej z kapsy byla tak silná, že za al pomalu pohybovat rukou. Gandalfova rada mu p ipadala nesmyslná. Bilbo Prsten používal. "A jsem ješt v Kraji," pomyslil si, když se rukou dotkl etízku, na n mž Prsten visel. V tom okamžiku se jezdec narovnal a trhl ot žemi. K vykro il kup edu, nejprve zvolna, pak p ešel do rychlého klusu. Frodo se doplížil na kraj silnice a pozoroval jezdce, dokud nezmizel v dálce. Nebyl si docela jist, ale zdálo se mu, že najednou, než zmizel z dohledu, k odbo il a vešel mezi stromy vpravo. "To mi p ipadá moc divné a moc znepokojivé." ekl si Frodo cestou ke spole ník m. Pipin a Sam z stali ležet v tráv a nevid li nic; Frodo jím tedy popsal jezdce a jeho podivné chování. "Nedokážu íct pro , ale byl jsem si jistý, že hledá nebo v t í m ; a také jsem si byl jistý, že
nechci, aby m našel. Nikdy jsem v Kraji nevid l a nepocítil nic takového." "Ale co m že být n jakému Velkému lov ku do nás?" ekl Pipin. "A co d lá na tomhle konci sv ta?" "Lidé se tu vyskytují," ekl Frodo. "Dole v Jižní tvrtce m li, pokud vím, s Velkými lidmi potíže. Ale nikdy jsem neslyšel o n em takovém jako tenhle jezdec. Rád bych v d l, odkud p ichází." "Promi te," zasáhl najednou Sam. "Já vím, odkud jede. P ijíždí z Hobitína, ledaže by byli víc než jeden. A taky vím, kam má namí eno." "Cože?" ekl Frodo ost e a užasle na n ho zíral. "Pro jsi nic ne ekl d ív?" "Vzpomn l jsem si až te , pane. To bylo tak: když jsem v era ve er p išel do naší nory s klí em, ta ka mi povídá: ‚Nazdar, Same!' povídá mi. ‚Já myslel, žes odjel s panem Frodem. Ptal se tu po panu Pytlíkovi n jakej divnej chlap a zrovna odešel. Poslal jsem ho do Rádohrab. Ne že by se mi jeho hlas líbil. Zdál se dopálenej, když jsem mu ek, že pan Pytlík odtud odjel nadobro. Víš, že na m zasy el? Úpln jsem se rozklepal.'‚Co to bylo za ?' ptám se já. ‚Já nevím,' íká on, ‚ale hobit to nebyl. Byl velkej a jako ernej a sklán l se nade mnou. Po ítám, že byl z Velkejch lidí odn kud zdaleka. Mluvil divn .' Nemohl jsem ho poslouchat dál, pane, protože jste ekali, a sám jsem tomu celkem nev noval pozornost. Kmotr stárne a trochu slepne a musela být skoro tma, když ten chlapík p ijel na Kopec a potkal ho na procházce na kraji naší ulice. Doufám, že neud lal n co špatn , pane, a já taky ne." "Kmotrovi rozhodn není co vy ítat," ekl Frodo. "Vlastn jsem ho sám slyšel mluvit s n jakým cizincem, který se z ejm ptal na m , a málem jsem se šel zeptat, kdo to byl. Škoda, že jsem to neud lal, nebo žes mi to ne ekl d ív. Byl bych možná cestou opatrn jší." "Ale vždy mezi tímhle jezdcem a Kmotrovým cizincem nemusí být žádná souvislost," ekl Pipin. "Odešli jsme z Hobitína dost nenápadn a nechápu, jak by nás byl mohl sledovat" "Ale co to v t ení, pane?" ekl Sam. "A Kmotr íkal, že to byl ernej chlap." "Kdybych byl radši po kal na Gandalfa," zamumlal Frodo, "Ale možná že to by bylo ješt horší." "Takže ty víš nebo tušíš, kdo je ten jezdec?" ekl Pipin, který zaslechl jeho mumlání. "Nevím, a radši bych netušil," ekl Frodo. "Tak dob e, bratránku Frodo! Zatím si to tajemství nech, když chceš d lat záhadného. A co budeme d lat te ? Docela bych n co sn dl, ale myslím, že ud láme líp, když odsud vypadneme. Tvoje povídání o v t ících jezdcích s neviditelným nosem mi vzalo chu ." "Ano, myslím, že p jdeme dál," ekl Frodo, "ale ne po silnici - kdyby se jezdec náhodou vracel, nebo kdyby jel za ním další. M li bychom si pospíšit. Rádovsko je ješt míle daleko." Stíny strom na tráv byly dlouhé a ídké, když op t vyrazili. Drželi se te , co by kamenem dohodil nalevo od silnice, a snažili se co možná nebýt na o ích. To jim však zt žovalo ch zi; tráva byla totiž hustá a trsnatá, p da nerovná a stromy se za ínaly shlukovat v houštiny. Slunce rud zapadlo do kopc za jejich zády a ve er pokro il, když op t narazili na silnici ke konci dlouhé plán , kudy b žela n kolik mil rovn . Te zatá ela vlevo a klesala do nížiny kolem lunkové eky a mí ila k Pa ezovu; napravo však odbo ovala p šina vinoucí se prastarou doubravou k Lesan m. "Tohle je naše cesta," ekl Frodo. Nedaleko od k ižovatky našli velikánský strom; byl dosud živý a m l na v tvi kách listí, jež vyhnal z polámaných pahýl dávno spadaných v tví; byl však dutý a dalo se do n j od cesty vlézt velikou puklinou. Hobiti se vsoukali dovnit a usadili se na podlaze ze zetlelého listí a shnilého d eva. Tam si odpo ali a lehce pojedli. Chvílemi si tiše povídali, jindy naslouchali. Když vylezli zpátky na p šinu, byl kolem nich soumrak. Západní vítr vzdychal ve v tvích. Listí šepotalo. Brzy se za ala cesta mírn , ale trvale svažovat do šera. P ed nimi na temnícím východ vyšla nad stromy hv zda. Šli vedle sebe stejným krokem, aby si dodali odvahy. Po ase, jak
hv zd p ibývalo a jasn ly, hobity neklid opustil a už nenaslouchali zvuk m kopyt. Za ali si tiše pobrukovat, jak to mají hobiti na pochodu ve zvyku, zvlášt když se nocí blíží k domovu. U v tšiny hobit to bývá píse o ve e i nebo o spaní, ale tihle si pobrukovali píse o pochodu (a koli se samoz ejm neobešla bez zmínky o ve e i a o spaní). Slova složil Bilbo Pytlík na prastarý náp v a nau il je Froda, když chodívali po cesti kách v Povodském údolí a vypráv li si o dobrodružstvích. Plameny v krbu šlehají, pod st echou l žka ekají; nás ješt nohy nebolí, kdo ví, co skrývá okolí: snad strom anebo kameny, jež máme poznat práv my. List a tráva, strom a kv t, nehle zp t! Nehle zp t! Kopec, rybník pod nebem, dále jdem! Dále jdem! Za rohem t eba p ipravená je zlatá brána otev ená, a t ebaže ji minem dneska, zítra nás zavede k ní stezka a p jdem skrytou p šinou za sluncem nebo za lunou. Jablo , trnka, líska, hloh, ty drž krok! Ty drž krok! Písek, kámen, t a hráz, zdravím vás! Zdravím vás! D m za mnou, sv t p ede mnou, mnohé cesty po n m jdou. než tma padne do tvá í, než se hv zdy rozzá í, pak za mnou sv t, d m p ede mnou, poutníci doma ulehnou. Mlha, soumrak, oblaka, neláká! Neláká! Ohe , lampa, chléb, mám hlad, a pak spát! A pak spát! Píse skon ila. "A te spát! A te spát!" zazpíval Pipin nahlas. "Pst!" ekl Frodo. "Myslím, že slyším kopyta." Zastavili se naráz a stáli tiše jako stíny strom , naslouchajíce. Na cesti ce se ozýval dusot kopyt, kus vzadu, ale pomalu a jasn se nesl po v tru. Rychle a tiše sklouzli z p šiny a zab hli do hlubšího stínu pod duby. "Necho me p íliš daleko!" ekl Frodo. "Nechci se dát vid t, ale chci v d t, jestli je to erný jezdec."
"Dobrá," ekl Pipin, "ale nezapomínej na to v t ení." Dusot se blížil. Nem li as najít si lepší úkryt než temnotu pod stromy; Sam a Pipin se skr ili za tlustým kmenem stromu a Frodo se zatím p iblížil kousek k cest . Prosvítala lesem bled šedá jako ára hasnoucího sv tla. Nad ní byly v šerém nebi hust rozsety hv zdy, m síc však nesvítil. Zvuk kopyt ustal. Frodo pozoroval, jak cosi temného prošlo sv tlým prostorem mezi dv ma stromy a pak se zarazilo. Vypadalo to jako erný stín kon vedený menším erným stínem. Menší stín stál blízko místa, kde sešli z cesty, a kolébal se ze strany na stranu. Frodo m l dojem, že slyší enichání. Stín se naklonil k zemi a pak se za al plížit k n mu. Znovu se Froda zmocnila touha navléci Prsten, a tentokrát byla siln jší než p edešle. Tak silná, že tém d ív, než si uv domil, co d lá, zašátral v kapse. V tom okamžiku se však rozlehl zvuk podobný sm sici zp vu a smíchu. Jasné hlasy vzlétly do prostoru ozá eného hv zdami. erný stín se narovnal a couvl. Vyšplhal na stín kon a zdálo se, že mizí p es cestu do tmy na druhé stran . Frodo vydechl. "Elfi!" vyk ikl Sam chraptivým šeptem. "Elfi, pane!" Byl by vyrazil ze strom a vrhl se za hlasy, kdyby ho nestáhli zp t. "Ano, jsou to elfové," ekl Frodo. "Ob as je v Zálesí potkáš. V Kraji nežijí, ale zjara a na podzim sem zabloudí ze svých vlastních kon in za V žovými kopci. A díky za to! Vy jste to nevid li, ale ten erný jezdec zastavil práv tady a plížil se rovnou k nám, když se ozval ten zp v. Sotva zaslechl hlasy, ztratil se." "A co budeme d lat?" ekl Sam, p íliš vzrušený, než aby se staral o jezdce. "Nep jdeme se podívat na elfy?" "Poslouchej! Jdou tímhle sm rem," ekl Frodo. "Sta í, když po káme." Zp v se blížil. Jeden jasný hlas p ehlušil ostatní. Zpíval líbezným elfím jazykem, který Frodo znal jen trochu a ostatní v bec ne. A p ece se zvuk ve spojení s náp vem zdál vytvá el v jejich myslích slova, kterým áste n rozum li. Tak slyšel píse Frodo: Sn žná, Sn žná, ó nádherná! Královno mo í Západních! Svítíš tomu, kdo prodlévá ve sv t stín spletených! Gilthoniel! Ó Elbereth! Jasný tv j dech a istý hled! Sn žná, Sn žná! My zap jem tob v tvé zemi za Mo em. V bezslunném roce rozsila zá ící rukou náru hv zd, jasnými poli vítr vlá a kvete st íbrný tv j kv t! Ó Elbereth! Gilthoniel! Kdo hv zdy zá it uvid l v Západních mo ích, vzpomíná, a daleká je ot ina. Píse skon ila. "To jsou Vznešení elfové! Vyslovili jméno Elbereth!" ekl Frodo s úžasem. "Z
t chto nejsli n jších se v Kraji objeví málokdo. Už jen pár jich zbývá ve St edozemi, východn od Velkého mo e. To je opravdu podivná náhoda!" Hobiti sed li ve stínu u cesty. Zanedlouho scházeli elfové p šinou do údolí. Procházeli zvolna a hobiti mohli vid t, jak se jim hv zdný t pyt odráží ve vlasech a v o ích. Nenesli žádná sv tla, a p ece jako by jím kolem nohou padal p ísvit podobný sv tlu m síce, než vyjde nad pahorky. Te ml eli, ale když hobity míjel poslední elf, oto il se, pohlédl sm rem k nim a zasmál se. "Bu zdráv, Frodo!" zvolal. "Jsi venku pozd . Nebo jsi snad zabloudil?" Pak hlasit zavolal ostatní a celá spole nost se shlukla kolem. "To je opravdu zvláštní!" íkali. "T i hobiti v noci v lese! N co takového jsme nevid li, co Bilbo odešel. Co to znamená?" "To znamená, Sli ný lide," ekl Frodo, "že asi máme stejnou cestu s vámi. Rád chodím pod hv zdami. Ale uvítal bych vaši spole nost." "Ale my žádnou spole nost nepot ebujeme a hobiti jsou tak nezábavní," smáli se. "A jak víš, že jdeme stejnou cestou jako ty, když nevíš, kam jdeme?" "A jak víte vy, jak se jmenuji?" zeptal se Frodo oplátkou. "My víme spoustu v cí," odpovídali. " asto jsme t vídávali s Bilbem, a koliv ty jsi nás možná nevid l." "Kdo jste a kdo je váš pán?" zeptal se Frodo. "Já jsem Gildor," odpov d l jejich v dce, elf, který ho první pozdravil. "Gildor Inglorion z domu Finrodova. Jsme vyhnanci a v tšina našeho rodu už dávno odešla a i my se tu zdržíme jen chvíli, než se vrátíme p es Velké mo e. N kte í naši p íbuzní však dosud p ebývají v míru v Roklince. Ale pov z mi, Frodo, co d láš? Vidíme totiž, že na tob leží stín strachu." "Moud í lidé," p erušil ho Pipin dychtiv . "Pov zte nám o erných jezdcích!" "O erných jezdcích?" ekli tiše. "Pro se ptáš na erné jezdce?" "Protože nás dnes dohonili dva, nebo jeden dvakrát," ekl Pipin, "zrovna p ed chvílí se vytratil, když jste se blížili." Elfové hned neodpov d li, ale tiše se rozhovo ili mezi sebou vlastním jazykem. Kone né se Gildor obrátil k hobit m. "Tady o tom nebudeme mluvit," ekl. "Myslíme však, že byste te m li jít s námi. Není to naším zvykem, ale pro tentokrát s vámi p jdeme a m žete s námi p enocovat, budete-li chtít." "Sli ný národe! To je báje né št stí! V to jsem ani nedoufal," ekl Pipin. Sam nebyl mocen slova. "Opravdu vám d kuji, Gildore Inglorione," ekl Frodo s úklonou, "Elen síla lúmenn' omentielvo, hv zda svítí na hodinu našeho setkání," dodal jazykem Vznešených elf . "Pozor, p átelé!" zvolal Gildor se smíchem. "Nemluvte o žádných tajemstvích! Tady je znalec starého jazyka. Bilbo byl dobrý u itel. Bu zdráv. P íteli elf !" ekl a uklonil se Frodovi. "Poj te se svými p áteli a p ipoj se k naší spole nosti! Radši poj te uprost ed, abyste se neztratili. Možná že budete unaveni, než se zastavíme." "Pro ? Kam jdete?" zeptal se Frodo. "Dnes v noci jdeme do les na kopcích za Lesany. Je to p kných pár mil, ale na konci si odpo inete a zítra vám to zkrátí cestu." Dál krá eli ml ky a procházeli jako stíny a slabá sv tla; nebo elfové (ješt lépe než hobiti) um jí chodit bezhlu n , když si to p ejí. Pipin za al být brzy ospalý a párkrát se zapotácel; pokaždé však vysoký elf po jeho boku vztáhl ruku a zachránil ho p ed pádem. Sam krá el po Frodov boku jako ve snu, ve tvá i výraz nap l bázn , nap l žasnoucí radosti. Lesy po obou stranách zhoustly; stromy te byly mladší a hustší; a jak se p šina svažovala do pr smyku mezi kopci, na obou svazích se ernala lísková k oví. Elfové kone n odbo ili z cesty.
Tém neviditelná travnatá p šina se vinula houštinami vpravo; dali se jí nahoru po zalesn ných úbo ích až na vrchol h ebene, který vy níval do nížiny í ního údolí. Náhle vystoupili ze stínu strom a p ed nimi se rozev ela široká travnatá plocha, za noci šedá. Ze t í stran ji svíraly lesy; na východ však p da p ík e klesala a vrcholky strom rostoucích pod svahem m li práv pod nohama. Dále se táhly nížiny, ploché a nez etelné ve svitu hv zd. Blíže kmitalo n kolik sv télek ve vsi Lesanech. Elfové usedli do trávy a tiše spolu rozmlouvali; zdálo se, že si dál hobit nevšímají. Frodo a jeho druhové se zavinuli do pláš a pokrývek a p emáhala je d ímota. Noc plynula a sv tla v údolí hasla. Pipin usnul s hlavou na zeleném pahrbku jako na polštá i. Vysoko na východ se vyšvihla Remmirath, Hv zdná sí , a pomalu vstal z mlh rudý Borgil, žhoucí jako ohnivý drahokam. Pak se jakýmsi vzdušným pohybem rozhrnula mlha jako závoj a p es okraj sv ta se vyklonil Nebeský rytí Menelvagor se svítícím opaskem. Elfové se všichni dali do zp vu. Náhle pod stromy vyšlehl rudým sv tlem ohe . "Poj te," zavolali elfové hobity. "Poj te! Je as k hovoru a radovánkám!" Pipin se poradil a promnul si o i. Zachv l se. "V síni je ohe a jídlo pro hladové hosty," ekl elf, který stál p ed ním. Na jižním konci zelené zdi byl otvor. Tam zabíhala zelená podlaha do lesa a vytvá ela široký prostor podobný síni zast ešené v tvemi strom . Jejich mohutné kmeny stály jako sloupoví po obou stranách. Uprost ed ho ela polena a na stromových sloupech klidn planuly pochodn se zlatými a st íbrnými sv tly. Elfové sed li kolem ohn na tráv na kruzích na ezaných ze starých strom . N kte í p echázeli s poháry a nalévali pití; jiní p inášeli jídlo na vrchovatých talí ích a mísách. "Je to chudá strava," ekli hobit m, "protože nocujeme v zeleném lese daleko od našich síní. Jestli n kdy budete hosty u nás doma, pohostíme vás lépe." "Mn to p ipadá spíš jako hostina," ekl Frodo. Pipin si pozd ji jen málo vzpomínal na jídlo a pití, protože m l plnou hlavu sv tel na elfích tvá ích a zvuku hlas tak rozmanitých a krásných, že si p ipadal jako v živém snu. Ale pamatoval si, že m li chléb, který chutnal lépe než b lou ký chléb hladov jícímu, a ovoce sladké jako lesní jahody a vydatn jší než p st né zahradní ovoce; vyprázdnil pohár vonného nápoje chladného jako irý pramen, zlatého jako letní odpoledne. Sam nikdy nedokázal slovy popsat, ba ani v duchu jasn vyjád it, co cítil a co si myslel oné noci, a koli mu z stala v pam ti jako jedna z hlavních událostí jeho života. Nejblíž se dostal slovy: "Teda, pane, kdybych um l vyp stovat takový jablka, to bych si íkal pan zahradník. Ale ten zp v, ten mi šel až k srdcí, jestli víte, co myslím." Frodo sed l, jedl, pil a povídal s pot šením, ale myslí sledoval p edevším, o em se mluví. Trochu znal elfí e a naslouchal bedliv . as od asu promluvil s t mi, kdo ho obsluhovali, a d koval jim jejich vlastním jazykem. Usmívali se na n ho a íkali: "Hle, klenot mezi hobity!" Po chvíli Pipin usnul a byl odnesen do besídky pod stromy, kde ho položili na m kké l žko; tam prospal zbytek noci. Sam odmítl opustit svého pána. Když byl Pipin pry , p išel se stulit u Frodových nohou, kde mu nakonec klesla hlava a o i se mu zav ely. Frodo z stal dlouho vzh ru a rozmlouval s Gildorem. Mluvili o spoust v cí starých i nových a Frodo se Gildora hodn vyptával na události v širém sv t za hranicemi Kraje. Noviny byly vesm s smutné a zlov stné: o sbírající se tm , o válkách mezi lidmi a o út ku elf . Nakonec položil Frodo otázku, která mu ležela na srdci nejvíce: "Pov zte mi, Gildore, vid l jste Bilba od té doby, co od nás odešel?" Gildor se usmál. "Ano," odpov d l. "Dvakrát. Rozlou il se s námi práv na tomto míst . Ale
vid l jsem ho ješt jednou, daleko odtud," Více o Bilbovi íci necht l a Frodo se odml el. "Neptáš se m a moc mi toho ne íkáš o sob samém, Frodo," ekl Gildor. "Ale n co už vím a z tvé tvá e tu víc, stejn jako z myšlenek za tvými dotazy. Opouštíš Kraj, a p ece pochybuješ, že najdeš, co hledáš, nebo dokážeš, co sis p edsevzal, nebo že se v bec vrátíš. Nemám pravdu?" "Máte," ekl Frodo. "Ale myslel jsem, že m j odchod je tajemství, které zná jen Gandalf a m j v rný Sam." Shlédl na Sama, který jemn pochrupoval. "Od nás se tajemství k Nep íteli nedostane," ekl Gildor. "K Nep íteli?" ekl Frodo. "Víte tedy, pro opouštím Kraj?" "Nevím, z jakého d vodu t Nep ítel pronásleduje," odv til Gildor; "ale vidím, že to d lá - a koli mi to p ipadá zvláštní. A varuji t , že nebezpe í máš te p ed sebou, za sebou i po obou stranách." "Myslíte Jezdce? Obával jsem se, že jsou to služebníci Nep ítele. Kdo vlastn jsou ti erní jezdci?" "Gandalf ti nic ne ekl?" "O takových tvorech nic." "Pak myslím, že já bych nem l íkat víc - aby t hr za neodvrátila od cesty. Zdá se mi totiž, že jsi vyrazil v nejvyšší as, jestli v bec ješt v as. Musíš te sp chat a nesmíš se zastavoval ani obracet nazpátek; Kraj už totiž pro tebe není ochranou." "Neumím si p edstavit, jaké sd lení by mohlo být d siv jší než vaše narážky a varování," vyk ikl Frodo. "V d l jsem samoz ejm , že p ede mnou leží nebezpe í; ale ne ekal jsem, že se s ním setkám v našem vlastním Kraji. Copak nem že hobit v pokojí dojít od Vody k ece?" "Ale on to není váš vlastní Kraj," ekl Gildor. "P ed hobity tu bydleli jiní; a jíní tu budou bydlet, až už hobiti nebudou. Všude kolem je širý sv t: m žete se ohradit, ale žádná ohrada vás p ed ním natrvalo neochrání." "Já vím - a p ece mi vždycky p ipadal tak bezpe ný a známý. Co mám te d lat? M l jsem v plánu odejít z Kraje tajn a dostat se do Roklinky; ale te mám v patách slídi e, ješt než jsem dorazil do Rádovska." "Myslím, že by ses m l toho plánu držet dál," ekl Gildor, "Nemyslím, že cesta bude pro tvou odvahu p íliš t žká. Ale toužíš-li po jasn jší rad , m l by ses zeptat Gandalfa. Neznám d vod tvého út ku, a proto nevím, jakým zp sobem t napadnou tví pronásledovatelé. Tyhle v ci musí v d t Gandalf. P edpokládám, že ho uvidíš, než opustíš Kraj?" "To doufám. Ale to je další v c, která mi d lá starost. ekal jsem Gandalfa už dlouhý as. M l p ijít do Hobitína nejpozd ji p ede dv ma dny, ale ani se neukázal. Vrtá mí te hlavou, co se mohlo stát. M l bych na n ho ekat?" Gildor se na okamžik odml el. "Tahle novina se mi nelíbí," ekl kone n . "To, že se Gandalf opozdil, nev stí nic dobrého. Ale íká se: Neple se do v cí arod j , protože jsou d myslní a rychle se rozhn vají. Vybrat si musíš ty: jít nebo ekat." "A také se íká." odv til Frodo, "Necho se ptát elf na radu, protože ti eknou ano i ne." "Opravdu se to íká?" zasmál se Gildor. "Elfové z ídka dávají jednozna né rady, protože rada je nebezpe ný dar i od moudrého moudrému a každá cesta m že vést ke špatnému konci. Ale co chceš? Ne ekl jsi mi o sob všechno; jak mám potom vybírat lépe než ty? Ale jestli žádáš radu, z p átelství ti ji dám. Myslím, že bys m l jít hned, bez otálení; a jestli Gandalf nep ijde, než vyrazíš, pak radím ješt toto: necho sám. Vezmi takové p átele, kte í zaslouží d v ru a cht jí jít. Te bys m l být vd ný, protože tuhle radu ti nedávám ochotn . Elfové mají vlastní práci a vlastní trápení a málo se starají o cesty hobit i kterýchkoli jiných tvor na zemi. Naše cesty se jen z ídka k íží s jejich, a už náhodn nebo zám rn . V tomto setkání je možná víc než náhoda; ale ú el mi není jasný a bojím se íci p íliš mnoho."
"Jsem hluboce vd ný," ekl Frodo, "ale byl bych rád, kdybyste mi ekl rovnou, co jsou za ti erní jezdci. Dám-li na vaši radu. možná že Gandalfa dlouho neuvidím, a m l bych v d t, jaké nebezpe í mé pronásleduje." "Nesta í v d t, že jsou to služebníci Nep ítele?" ekl Gildor. "Prchej p ed nimi! Nepromluv s nimi ani slovo! Jsou smrtonosní. Víc se m neptej! Ale mé srdce p edvídá, že než to všechno skon í, ty, Frodo, syn Drog v, budeš o t chto strašlivých v cech v d t víc než Gildor Inglorion. Kéž té ochrání Elbereth!" "Ale kde najdu odvahu?" zeptal se Frodo. "Tu pot ebuji nejvíc." "Odvaha se nachází na nepravd podobných místech," ekl Gildor. "Jen doufej. Te spi. Ráno budeme pry ; ale rozešleme zprávy po všech krajích. Putující družiny budou v d t o tvé cest a dobré moci budou bdít. Jmenuji t P ítelem elf ; a kéž hv zdy ozá í konec tvé cesty! Málokdy nás cizinec tak pot šil, a je krásné slyšet slova Prastarého jazyka z úst jiných poutník na sv t ." Sotva Gildor domluvil, Frodo pocítil, že na n ho jde spaní. "Budu te spát," ekl, a elf ho odvedl k besídce vedle Pipina, kde se vrhl na l žko a ihned upadl do spánku beze sn . KAPITOLA TVRTÁ ZKRATKOU NA HOUBY Ráno se Frodo probudil ob erstvený. Ležel v besídce tvo ené živým stromem s v tvemi propletenými a splývajícími k zemi; l žko m l z kapradí a trávy, hluboké, m kké a zvláštn vo avé. Slunce prosv covalo chv jivé listí, jež se dosud zelenalo na strom . Vysko il a šel ven. Sam sed l v tráv na pokraji lesa. Pipin vestoje zkoumal nebe a po así. Po elfech nebylo ani stopy. "Nechali nám ovoce a pití a chleba," ekl Pipin. "Poj se nasnídat. Chleba je skoro stejn dobrý jako v era ve er. Necht l jsem ti nechat, ale Sam m p inutil." Frodo usedl vedle Sama a dal se do jídla. "Jaké máš plány pro dnešek?" zeptal se Pipin. "Dojít do Rádohrab co nejrychleji," odpov d l Frodo a v noval se jídlu. "Myslíš, že zase uvidíme ty Jezdce?" zeptal se Pipin vesele. Za ranního slunce mu vyhlídka na celý oddíl Jezdc nep ipadala p íliš znepokojivá. "Ano, nejspíš," ekl Frodo a p ipomínka ho nepot šila, "Doufám ale, že se dostaneme p es eku tak, aby nás nevid li." "Dozv d l ses o nich n co od Gildora?" "Moc ne, jen narážky a hádanky," ekl Frodo vyhýbav . "Ptal ses na to v t ení?" "Nerozebírali jsme to," ekl Frodo s plnými ústy. "To jste m li. Ur it je to d ležité." "V tom p ípad by mi to byl Gildor ur it odmítl vysv tlit," ekl Frodo ost e. "A te m nech chvíli na pokoji! Nemám chu odpovídat na et z otázek, když jím. Chci p emýšlet." "Nebesa!" ekl Pipin. "P i snídani?" Odešel ke kraji lu iny. Frodovi jasné ráno - zrádn jasné, pomyslel si - nezaplašilo z mysli strach z pronásledování; a hloubal o Gildorových slovech. Dolehl k n mu veselý Pipin v hlas. Pobíhal po tráv a zpíval si. "Ne, to bych nemohl!" ekl si. "Jedna v c je vzít své mladé p átele a pochodovat pres Kraj, až vyhládneme a unavíme se a t šíme se na jídlo a do postele. Vzít je do vyhnanství, kde na hlad a únavu t eba není léku, je n co docela jiného - i kdyby m li chu jít. To d dictví je jen moje. Myslím, že bych nem l brát ani Sama." Pohlédl na Sama K epelku a zjistil, že ho pozoruje. "Copak, Same?" ekl. "Odcházím z Kraje co nejd ív - vlastn jsem se rozhodl, že se ve
Studánkách nezdržím ani den, pokud nebudu muset." "Výborn , pane!" "Ješt po ád máš v úmyslu jít se mnou?" "Jist ." "Bude to velmi nebezpe né, Same. Už te je to nebezpe né. Nejspíš se žádný z nás nevrátí." "Jestli se nevrátíte vy, pane, tak já taky ne, to je jasná v c," ekl Sam. " ‚Neopoušt j ho,' íkali mi. ‚Opustit ho?' povídám já. ‚Ani m nenapadne. P jdu s ním, kdyby lezl až na m síc; a jestli se ho n jaký erný jezdec pokusí zastavit, tak si to bude muset rozdat se Samem K epelkou.' povídám. A oni se smáli." "Jací oni a o em to vlastn mluvíš?" "Elfové, pane. Trochu jsme si v era ve er povídali a zdálo se, že v dí, že odcházíte, tak nem lo cenu to zapírat. Elfové jsou báje ný národ, pane! Báje ný!" "To jsou," ekl Frodo. "Ješt po ád se ti líbí, když jsi je te vid l zblízka?" "Zdá se mi, jako když jsou trochu nad tím, aby se mi líbili nebo ne," odpov d l Sam zvolna. "N jak na tom nesejde, co si o nich myslím, jsou docela jíní, než jsem ekal - tak sta í a tak mladí, a tak veselí a smutní, víte." Frodo pohlédl na Sama trochu zaražen , nap l o ekávaje, že spat í n jakou vn jší známku prom ny, kterou zdá se prošel. Nezn lo to jako hlas starého Sama K epelky, o n mž si myslel, že ho zná. Ale vypadalo to, jako když tu sedí starý Sam K epelka, jenom tvá m l nezvykle zamyšlenou. "Cítíš ješt pot ebu odcházel z Kraje - te když se ti splnilo p ání vid t je?' zeptal se. "Ano, pane. Nevím, jak to íct, ale po v erejší nocí se cítím jinak. Jako kdybych n jak vid l dop edu. Vím, že p jdeme hodn dlouhou cestou do tmy; ale vím, že se nem žu obrátil zpátky. Už nechci vid t elfy nebo draky nebo hory; nevím vlastn , co chci; ale mám n co ud lat, než p ijde konec, a leží to vp edu, ne v Kraji. Musím to provést celé, pane, jestli mi rozumíte." "Ne tak docela. Ale vidím, že mi Gandalf vybral dobrého spole níka. Jsem spokojen. P jdeme spolu." Frodo dojedl snídani ml ky. Pak vstal, rozhlédl se po kraji p ed nimi a zavolal Pipina. "Všechno p ipraveno na cestu?" ekl, když Pipin p ib hl. "Musíme hned vyrazit. Spali jsme p íliš dlouho a máme p ed sebou mnoho mil." "Ty jsi spal dlouho, chceš íct," ekl Pipin. "Já byl vzh ru dávno; a ekáme, jen co dojíš a dop emýšlíš." "Už jsem skon il s obojím. A te zamí íme co nejrychleji k Rádohrabskému p ívozu. Nebudu si zacházet a vracet se na cestu, kterou jsme v era opustili! Vezmu to tady rovnou p es pole." "Tak to budeš muset let t," ekl Pipin. "V tomhle kraji se nikde nedá jít rovnou." "M žeme jít aspo p ím jší cestou než po silnicí," odpov d l Frodo. "P ívoz je na východ od Lesan; ale silnice zatá í doleva - vidíte tamtu zatá ku na sever. Obchází severní okraj Blat, aby se dostala na silnici od Mostu nad Pa ezovem. Ale to je daleko stranou. Mohli bychom si ušet it tvrtinu vzdálenosti, kdybychom šit odsud rovnou k P ívozu." "Chceš si cestu zkrátit, a jenom si zajdeš," p el se Pipin. Je tady divoký kraj a na blatech jsou mok ady a všelijaké p ekážky - já tady ten kraj znám. A jestli ti d lají starost erní jezdci, nechápu, o je horší potkat se s nimi na silnici než v lese nebo na louce." "V lese a na louce se lidi h hledají," odpov d l Frodo. "A když o ekávají, že p jdeš po silnici, je ur itá nad je, že t budou hledat tam, a ne jinde." "Tak dob e!" ekl Pipin. "P jdu za tebou mok adem i strouhou. Ale je to tvrdé! Spoléhal jsem na to, že p ed západem slunce p jdeme kolem ‚Zlatého bidýlka' v Pa ezov . Nejlepší pivo ve Východní tvrtce - nebo aspo bývalo; už jsem ho dlouho neochutnal."
"Pak je to jasné!" ekl Frodo. "Zkratkou si zajdeš, ale v hospod se zasedíš. Musíme t v každém p ípad držet od ,Zlatého bidýlka' stranou. Chceme být v Rádohrabech p ed setm ním. Co íkáš, Same?" "P jdu s vámi, pane Frodo," ekl Sam (p estože v duchu m l své pochybnosti a hlubokou lítost, že neokusí nejlepší pivo ve Východní tvrtce). "Tak když máme jít trním a hložím, poj me!" ekl Pipin. Bylo již tém stejn horko jako v era; ze západu však táhla mra na. Vypadalo to na déš . Hobiti se seškrábali z p íkrého zeleného vršku a zapadli do hustého stromoví dole. Jejich cesta nechávala Lesany po levé ruce a mí ila šikmo p es lesíky, které por staly východní svah kopce, do roviny za kopcem. Pak mohou jít k P ívozu otev enou krajinou p ímo, až na pár p íkop a plot . Frodo spo ítal, že to mají p ímou arou asi osmnáct mil. Brzy zjistil, že lesíky jsou hustší a propleten jší, než si myslel. V podrostu nebyly žádné cesti ky a moc rychle nepostupovali. Když se prodrali pod strá , zjistili, že z kopc za nimi te e potok v hlubokém koryt se strmými kluzkými b ehy, po nichž splývalo ostružiní. Velmi nevhod jím p etínal zvolený sm r. Nemohli jej p esko it, vlastn v bec se p es n j nemohli dostat, aniž by se namo ili, poškrábali a zablátili. Zastavili se a nev d li, co d lat. "První p ekážka," usmál se Pipin ponu e. Sam K epelka se ohlédl. Mezerou mezi stromy zahlédl vršek strá ky, po níž slezli, "Podívejte!" sev el Frodovi paži. Všichni se ohlédli a na okraji svahu vysoko nad sebou spat ili proti obloze stojícího kon . Vedle n ho se hrbila erná postava. Ihned zapomn li na návrat. Frodo se první vrhl do hustého k oví u potoka. "Fuj!" ekl Pipinovi. "M li jsme pravdu oba! Zkratka se nám už pok ivila, ale schovali jsme se práv v as. Ty máš dobré uši, Same: slyšíš za námi n co?" Stáli tiše, tém se zatajeným dechem, a naslouchali; nebylo však slyšet zvuky pronásledování. "Ne ekl bych, že potáhne kon z téhle strán ," ekl Sam. "Ale po ítám, že ví, kudy jsme sešli. Radši posp šme." Pospíšit si nebylo snadné. M li batohy a ke e a ostružiní je necht ly pustit. H eben za nimi bránil p ístupu v tru a vzduch byl nehybný a dusný. Když se nakonec prodrali na otev en jší plochu, byli uh átí, upacht ní a velice podrápaní a už si ani nebyli jisti, kterým sm rem jdou. B ehy potoka se snížily, když vplynul do rovin a rozlil se doširoka na cest k Blat m k ece. "Ale to je p ece Pa ezovský potok!" ekl Pipin, "Jestli se máme doslat zpátky na sv j sm r, musíme ho p ekro it a jít doprava." P ebrodili potok a na druhé stran pospíšili p es široký otev ený prostor porostlý rákosím a beze strom . Pak došli k dalšímu pásu strom : vesm s to byly vysoké duby a sem tam jilm nebo jasan. P da byla dost rovná a podrostu málo; stromy však rostly hust , takže daleko nedohlédli. Listí se t epetalo v poryvech v tru a ze zatažené oblohy st íkaly kapky dešt . Pak vítr ustal a déš za al lít proudem. Hrabali se, jak nejrychleji to šlo, p es ostr vky trávy a hustými nánosy starého listí; déš apal a tekl všude kolem nich. Nemluvili, jen se ohlíželi zpátky a do stran. Po p lhodin ekl Pipin: "Doufám, že jsme neuhnuli moc na jih a nejdeme tím lesem na délku! Není to moc široký pruh - ekl bych, že nejvíc míli - a už bychom m li být venku." "Nemá cenu chodit cik cak," ekl Frodo. "To nám nepom že. Poj me dál, kudy jdeme! Zatím se mi ješt moc nechce z toho lesa ven." Ušli ješt pár mil. Slunce op t vysvitlo mezi potrhanými mraky a déš se zmírnil. Bylo po poledni a všichni cítili, že je as k ob du. Zastavili se pod jilmem; listí mu sice už žloutlo, ale dosud bylo husté a p da kolem byla pom rn suchá a chrán ná. Když p išli na jídlo, zjistili, že elfové jim naplnili láhve irým nápojem bled zlaté barvy; von l medem z mnoha kv t a
podivuhodn osv žoval. Brzi ko se smáli, luskali prsty na déš a na erné jezdce. Cítili, že t ch posledních pár mil budou mít brzy za sebou. Frodo se zády op el o kmen stromu a zav el o i. Sam a Pipin sed li opodál a za ali si pobrukovat a pak zpívat: Hou! Hou! Hou! Sem se skleni kou, v soužení je vždycky út chou. A padá déš a vítr fouká, a cesta p ede mnou je dlouhá, já si lehnu pod vrbou, a si mraky samy jdou. Hou! Hou! Hou! za ali znovu a hlasit ji. Náhle zmlkli. Frodo vysko il. V trem se nesl dlouhý táhlý kvil, který zn l jako výk ik n jakého zlého osam lého tvora. Stoupal a klesal a skon il vysokým pronikavým tónem. Ješt sed li a stáli jako zmrazení, když mu odpov d l jiný výk ik, slabší a vzdálen jší, ale stejn mrazící do morku kostí. Pak bylo ticho rušeno jen v trem v korunách. "A co myslíte, že bylo tohle?" zeptal se kone n Pipin. Snažil se mluvit lehce. ale trochu se mu t ásl hlas. "Jestli to byl pták, tak jsem ho Ješt v Kraji neslyšel." "To nebyl pták ani zví e," ekl Frodo. "Bylo to volání nebo signál - v tom výk iku byla slova, a koli jsem je nemohl rozpoznat. Ale žádný hobit nemá takový hlas." Víc o tom nemluvili. Všichni myslili na Jezdce, ale žádný to nevyslovil. Necht lo se jim ani jít, ani z stat; ale d íve nebo pozd ji se musejí dostat p es otev enou krajinu k P ívozu a lépe bude jít d ív a za sv tla. Za chvili ku si hodili vaky na záda a šli. Po chvilce les skon il. P ed nimi se táhly travnaté plán . Te vid li, že opravdu zašli p íliš daleko na jih. Za planinou zahlédli nízký rádohrabský kopec za ekou, ale byl te nalevo od nich. Opatrn se vyplížili ze strom a vyrazili p es otev ený prostor co nejrychleji. Zpo átku m li strach, když je nekryl les. Daleko za nimi n la výšina, kde snídali. Frodo nap l o ekával, že na h ebeni uvidí proti obloze dalekou postavi ku na koni; nebylo však vid t nic. Slunce vyklouzlo z trhajících se mrak , když klesalo ke kopc m, od nichž p išli, a op t jasn zá ilo. Strach je opustil, a koli se po ád cítili nesví. Krajina však byla stále krotší a upraven jší. Brzy se octli v obd laných polích a lukách; byly tu živé ploty, branky a odvod ovací strouhy. Všechno vypadalo tiše a mírumilovn , prost oby ejný kout Kraje. Pook ívali každým krokem. ára eky se blížila a erní jezdci jim za ali p ipadat jako p ízraky z les , které nechali daleko za sebou. Prošli kolem velikého tu ínového pole a octli se u d kladné brány. Za ní se ke vzdálenému chumá i strom táhla vyježd ná cesta mezi nízkými udržovanými živými ploty. Pipin se zarazil. "To pole a tu bránu znám!" ekl. "To je p da sedláka ervíka. Tamhle mezi stromy má statek." "Jedna sm la za druhou!" ekl Frodo a tvá il se skoro stejn polekan , jako by Pipin prohlásil, že cesta vede do dra í sluje. Druzí na n ho p ekvapen pohlédli. "Co je na starém ervíkovi špatného?" zeptal se Pipin. "Je to dobrý p ítel všech Brandorád . Jist , když mu n kdo chodí po pozemku, zu í a má zlé psy - ale vždy lidi tady dole jsou u hranic a musejí být opatrní." "Já vím," ekl Frodo. "Ale p ece jen," dodal se stydlivým smíchem, "mám z n ho a z jeho ps hr zu. Léta jsem se tomuhle statku vyhýbal. N kolikrát m na apal na houbách, když jsem jako kluk bydlíval v Brandov . Naposled m se ezal a pak m šel ukázat svým ps m. ‚Koukejte,
kluci,' ekl, ‚až se tenhle prevít p íšt ukáže, m žete ho sežrat. A te ho vyprovo te!' Hnali m až k P ívozu. Nikdy jsem se z té hr zy nevzpamatoval. I když ty bestie asi v dí, co sm jí, a nejspíš by se m ani nedotkly." Pipin se zasmál. "Však je na ase, abys to dal do po ádku. Zvláš když se vracíš do Rádovska. Starý ervík je dobrý chlap - když mu necháš houby na pokoji. P jdeme po cest , a tak mu nebudeme šlapat po pozemku. Jestli ho potkáme, e povedu já. Je to Smíšk v dobrý známý a dost jsem se sem s ním jeden as nachodil." Šli po cest , až uvid li vykukovat mezi stromy doškové st echy rozlehlé usedlosti s hospodá skými budovami. ervíkovi, jako Tlapkovi z Pa ezova a v tšina obyvatel Blat, bydleli v domech; ervík v statek byl d kladn vybudován z cihel a obehnán vysokou zdí. Ve zdi se k cest otvírala široká d ev ná vrata. Když se p iblížili, propukl zu ivý št kot a lání a bylo slyšet mocný hlas: "Ch ape! Tesáku! Vlku! Do toho, kluci!" Frodo a Sam strnuli, ale Pipin popošel n kolik krok . Vrata se otev ela a t i velikánští psi se vy ítili na cestu a hnali se k pocestným se zu ivým št kotem. Pipina si ani nevšimli; Sam se však tiskl ke zdi, zatímco ho dva psi p ipomínající vlky podezírav o ichávali a vr eli, kdykoli se pohnul. Nejv tší a nejdivo ejší ze všech se postavil p ed Froda, ježil se a vr et. Ve vratech se te objevil podsaditý hobit s kulatou ervenou tvá í. "Hola, hola! Copak jste za a co byste cht li?" ptal se. "Dobré odpoledne, pane ervíku," ekl Pipin. Sedlák si ho prohlédl d kladn ji. "Ale to je p ece mladý pan Pipin - totiž chci íct pan Peregrin Bral!" vyk ikl a zamra ení roztálo v úsm v. "Už jsem vás tu v kraji dlouho nevid l. Máte št stí, že vás znám. Zrovna jsem se rozhodl poštvat psy na každého cizího lov ka. Dneska se tu d jí n jaké divné v ci. To víte, sem ob as p ijdou všelijaký lidi. Jsme moc blízko eky," pot ásl hlavou. "Ale tak cizokrajnýho chlápka jsem ješt nevid l. Podruhé p es m j pozemek bez dovolení neprojde, pokud tomu budu moct zabránit." "O kom to mluvíte?" zeptal se Pipin. "Vy jste ho nevid li?" ekl sedlák. "Není to dlouho, co tudy projel sm rem k silnici. Byl to divnej chlápek a dával divný otázky. Ale t eba zajdete dovnit a tam si povíme, co je novýho, ve v tším pohodlí. Mám naražené docela dobré pivo, kdybyste m l vy a vaši p átelé chu , pane Brale." Bylo z ejmé, že jim sedlák poví víc, když se mu pod ídí, a tak všichni pozvání p ijali. "A co psi?" zeptal se Frodo s obavou. Sedlák se rozesmál. "Neublíží vám - dokud jim to nena ídím. Sem, Ch ape! Tesáku, k noze!" k ikl. "K noze, Vlku!" K Frodov a Samov uleh ení psi odešli a nechali je být. Pipin p edstavoval sedlákovi druhé dva. "Pan Frodo Pytlík," ekl. "Asi se na n ho nepamatujete, ale bydlíval v Brandov ." P i jménu Pytlík sebou sedlák trhl a ost e na Froda pohlédl. Frodo m l na okamžik dojem, že v n m procitla vzpomínka na houby a že ho dá vyhnat psy. Sedlák ervík ho však uchopil za paži. "Tak tohle je nejdivn jší ze všeho!" zvolal. "Pan Pytlík, íkáte? Poj te dovnit . Musíme si promluvit." Vešli do sedlákovy kuchyn a usedli u širokého krbu. Paní ervíková p inesla pivo ve velikém džbánu a nalila do ty po ádných korbel . Byla to dobrá várka a Pipin se cítil víc než odškodn n za to, že p išel o "Zlaté bidýlko". Sam usrkával pivo pochybova n . M l p irozenou ned v ru k obyvatel m jiných ástí Kraje a také nem l chu se honem brat í kovat s n kým, kdo ztloukl jeho pána, i když hodn dávno. Po n kolika poznámkách o po así a o zem d lských vyhlídkách (jež nebyly horší než obvykle)
postavil sedlák ervík korbel a podíval se na jednoho po druhém. "A te , pane Peregrine." ekl, "odkudpak a kampak? Šli jste m navštívit? Jestli ano, tak jste prošli kolem mých vrat a já vás nevid l." "To ani ne," odpov d l Pipin. "Abych pravdu ekl, když už jste to uhodl, p išli jsme cestou z druhé strany: p ešli jsme vám p es pole. Ale bylo to irou náhodou. Zabloudili jsme v lesích hned u Lesan, protože jsme se cht li doslat k P ívozu zkratkou." "Jestli jste sp chali, silnice by vám byla posloužila líp," ekl sedlák. "Ale to mi hlavu ned lá. Vy mi po pozemku chodit m žete, kdy vás napadne, pane Peregrine. A vy taky. pane Pytlíku - i když asi ješt po ád máte rád houby." Zasmál se. "Jist , poznal jsem to jméno. Pamatuju asy, kdy mladý Frodo Pytlík byl jeden z nejhorších uli ník v celém Rádovsku. Ale nemyslel jsem na houby. Slyšel jsem jméno Pytlík zrovna p edtím, než jste se objevili. Co myslíte, že se m ptal ten divnej chlápek?" Napjat ekali, až bude pokra ovat "Tak," vychutnával sedlák své sd lení, "p ijel vám na erným koní do vrat, náhodou bylo otev eno, a rovnou mn ke dve ím. Taky byl celej v erným a v plášti s kapuci, jako by se necht l dát poznat ‚Co jenom m že chtít?' pomyslel jsem si. Nevídáme tady za hranicí moc Velkejch lidí; a nikdy jsem neslyšel o nikom podobným jako tenhle ernej chlap. ‚Dobrý den p eju!' povídám a jdu k n mu. ‚Tahle cesta nikam nevede, a a jedete kam chcete, radši se rychle vra te na silnici.' Nelíbil se mi; a když Ch ap vyb h ven, uchl si k n mu a vykvikl, jako když ho píchne: stáhl ocas, zavyl a už byl pry . ernej chlap se ani nehnul. ‚P icházím odtamtud,' ekl pomalu a jako prkenn , a ukazoval zpátky na západ, p es moje pole, když dovolíte. ‚Vid l jste Pytlíka?' zeptal se divným hlasem a sklonil se nade mnou. Nevid l jsem žádnou tvá , protože mu kapuce padala hluboko; a jako když mi p eb hne mráz po zádech. Ale nem l mi tu drze jezdit p es pozemek. ‚Jd te pry !' ekl jsem. ‚Tady nejsou žádní Pytlíkové. To jste ve špatné ásti Kraje. Radši se vra te do Hobitína, ale tentokrát m žete jet po silnici.' ‚Pytlík je pry ,' odpov d l šeptem. ‚P ijde sem. Není daleko. Chci ho najít. eknete mi, až projde kolem? Vrátím se a p inesu zlato.' ‚To neud láte,' povídám já. ‚P jdete, odkud jste p išel, a hezky rychle. Dám vám minutu a pak zavolám psy.' Jako zasy el. Možná to byl smích, možná ne. Pak pohnal ostruhami kon rovnou na m , takže jsem sotva usko il. Zavolal jsem psy, ale on se obrátil a projel vraty a cestou k silnici jako blesk. Co si o tom myslíte?" Frodo se chvili ku díval do ohn , ale jeho jedinou myšlenkou bylo, jak jen se dostanou k P ívozu. "Nevím, co si mám o tom myslet," ekl nakonec. "Tak vám povím já, co si o tom máte myslet," ekl ervík. "Nem l jste nikdy chodit do Hobitína, pane Frodo. Jsou tam divný lidi." Sam se zavrt l na židli a loupl po sedláku nep átelsky okem. Ale vy jste byl odjakživa zbrklej mládenec. Když jsem slyšel, že jste odešel od Brandorád k starýmu panu Bilbovi, ekl jsem si, že si koledujete o nep íjemnosti. Dejte na moje slova: to všechno pochází z t ch divnejch podnik pana Bilba. íká se, že získal peníze divným zp sobem a v cizin . Možná že n koho zajímá, co se stalo s tím zlatem a drahým kamením, který prý zakopal v hobitínským Kopci." Frodo ne íkal nic; sedlákovy bystré post ehy byly znepokojivé. "Zkrátka, pane Frodo," pokra oval ervík, Jsem rád, že máte rozum a vracíte se do Rádovska. Radím vám: z sta te tam! A nezahrávejte si s cizinci. Najd te si p átele tady. A jestli za váma p ijde zas n jakej ernej chlap, já si s ním poradím. eknu, že jste um el nebo odešel z Kraje nebo co budete chtít. A kone n to m že být pravda, protože je docela dob e možné, že cht jí zprávy o panu Bilbovi."
"Možná máte pravdu," ekl Frodo, ale nepodíval se sedlákovi do o í a dál zíral do plamen . ervík se na n ho zamyšlené zahled l. "No, vidím, že si myslíte svoje," ekl. "Je jasné jako nos mezi o ima, že jste sem vy a ten jezdec nedorazili jedno odpoledne náhodou, a t eba vám moje novinka moc nová nebyla. Nechci, abyste mi vykládal n co, co si chcete nechat pro sebe, ale vidím, že máte starost. Myslíte si možná, že nebude snadné dostal se k P ívozu a nedat se chytit." "To jsem si myslel," ekl Frodo. "Ale zkusit to musíme; a sezení a p emýšlení to za nás neud lá. Takže se obávám, že musíme jít. Opravdu moc vám d kujeme za laskavost. M l jsem z vás a z vašich ps hr zu p es t icet let, sedláku ervíku, i když vám to asi bude k smíchu. Je to škoda; p icházel jsem o dobrého p ítele. A te m mrzí, že musím tak brzy odejít Ale snad se n kdy vrátím - budu-li moci." "Budete vítán," ekl ervík. "Ale te mám nápad. Pomalu zapadá slunce a budeme ve e et; chodíme totiž spát málem se sluncem. Kdybyste se vy a pan Peregrin a všichni zdrželi a najedli se s námi, byli bychom rádi!" "My také!" ekl Frodo. "Ale obávám se, že musíme vyrazit hned. I tak už bude tma, než dojdeme k P ívozu." "Ale po kejte moment! Cht l jsem íct: po ve e i vezmu vozík a zavezu vás k P ívozu. To vám ušet í kus cesty a možná jiných starostí." Nyní p ijal Frodo pozvání vd n a Pipinovi i Samovi se ulevilo. Slunce už zapadlo za vršky na západ a sv tlo sláblo. P išli dva ervíkovi synové a t i dcery a na velikém stole rozložili št drou ve e i. V kuchyni rozsvítili sví ky a p iložili do krbu. Paní ervíková jen kmitala ven a zase dovnit . P išli ješt dva další hobiti, kte í pat ili k domácnosti. Ve chvilce sed lo u ve e e trnáct lidí. Piva byla hojnost a k tomu veliká mísa hub se slaninou a spousta jiné poctivé venkovské stravy. Psi ulehli k ohni a hryzali slupky a p ekusovali kosti. Když dojedli, sedlák a jeho dva synové šli ven s lucernou a p ichystali v z. Ve dvo e bylo tma, když hosté vyšli. Naházeli batohy dozadu a vylezli za nimi. Sedlák usedl na kozlík a šlehl bi em své dva statné poníky. Jeho žena stála ve sv tle otev ených dve í. "Dej na sebe pozor, ervíku!" volala. "Nehádej se s žádnými cizinci a hned se vra !" "To víš," ekl a vyjel z vrat. Nehnul se ani v t í ek; noc byla klidná a tichá, ale ve vzduchu bylo cítit chlad. Jeli bez sv tel a nesp chali. Po n jaké míli cesta kon ila a p es p íkop a krátký svah se napojovala na silnici s vysokými krajnicemi. ervík sesko il a dob e se rozhlédl ob ma sm ry, k severu i k jihu, ale ve tm nebylo v bec nic vid t a ve stojatém vzduchu se neozýval žádný zvuk. Nad p íkopy visely cáry í ní mlhy a plazily se p es pole. "Bude hustá," ekl ervík. "Ale nerozsvítím lucerny, až na cestu dom . Dnes ve er uslyšíme na silnici všechno dlouho p edtím, než se s tím potkáme." Od ervíkovy cesty k P ívozu to bylo p es p t mil. Hobiti se zabalili, ale uši natahovali po každém jiném zvuku krom vrzání kol a pomalého klapání kopyt poník . Frodovi p ipadalo, že se v z vle e jako slimák. Pipinovi vedle n ho padala hlava. Sam však zíral p ed sebe do stoupající mlhy. Kone n byli u nájezdu na P ívoz. Ozna ovaly jej dva vysoké bílé sloupy, jež jim najednou vysko ily po pravici. Sedlák ervík p itáhl oprat a v z se sk ípav zastavil. Práv se drápali dol , když zaslechli to, eho se d sili: kopyta na silnici p ed sebou. Zvuk se blížil. ervík sesko il, stál, držel poník m hlavy a upíral zrak dop edu do soumraku. Klap-klap, klap-klap, blížil se jezdec. Zvuk kopyt se rozléhal ve stojatém, mlhavém vzduchu. "Radši se schovejte, pane Frodo," ekl Sam úzkostn . "Zalezte do vozu a p ikryjte se pokrývkami a my toho jezdce pošleme ke všem ert m!" Slezl a postavil se vedle sedláka. erní jezdci by ho
museli p ejet, aby se dostali k vozu. Klap-klap. klap-klap. Jezdec byl málem u nich. "Holá!" vyk ikl sedlák ervík. Blížící se kopyta se zarazila. Zdálo se, že n jaké dva metry p ed sebou v mlze rozeznávají temnou postavu v plášti. "Tak!" ekl sedlák, hodil ot že Samovi a vykro il vp ed. "Ani o krok blíž! Co chcete a kam jedete?" "Hledám Pytlíka. Vid l jste ho?" ekl zdušený hlas - ale byl to hlas Smíška Brandoráda. Vyno ila se zaclon ná lucerna a její sv tlo dopadlo na užaslý obli ej sedláka. "Pane Smíšku!" vyk ikl. "No jist . Koho jste ekal?" ekl Smíšek a popojel kup edu. Když se vyno il z mlhy a jejich strach pominul, najednou jako by se zmenšil na obvyklou hobití velikost. Jel na poníku a kolem krku a p es bradu m l omotanou šálu na ochranu p ed mlhou. Frodo sesko il z vozu a šel se s ním p ivítat. "Tak tady jste kone n !" ekl Smíšek. "Už jsem pochyboval, že dneska v bec dorazíte. Cht l jsem se vrátit na ve e i. Když padla mlha, p evezl jsem se a jel jsem k Pa ezovu, jestli jste náhodou nespadli do n jaké strouhy. Ale a m hrom, jestli vím, odkud jste p išlí. Kde jste je našel, pane ervíku? V kachním rybní ku?" "Ne, chytil jsem je na svém pozemku a málem jsem na n poštval psy," ekl sedlák. "Ale však oni vám to pov dí. Te , jestli prominete, pane Smíšku a pane Frodo a všichni, tak se radši vydám dom . Paní ervíková bude mít starost, když je taková mlha." Vycouval s vozem na cestu a obrátil jej. "Tak dobrou noc vespolek," ekl. "Byl to ale prazvláštní den. Ale konec dobrý, všechno dobré; i když bych to radši nem l íkat, dokud všichni nebudeme doma. Nezapírám, že já tam budu rád." Rozsvítil lucerny a nasedl. Vtom zpod sedátka vytáhl veliký koš. "Málem bych zapomn l." ekl. "Paní ervíková to sem dala pro pana Pytlíka a dává pozdravovat." Podal jim ho a odjel, doprovázen sborovými díky a p áním dobré noci. Dívali se za bledými kotou i sv tla okolo jeho luceren, až se rozplynuly v mlhavé noci. Najednou se Frodo zasmál: z p ikrytého koše, který držel, zavon ly houby. KAPITOLA PÁTÁ ODHALENÉ SPIKNUTÍ "Te radši poje me dom i my," ekl Smíšek. "Vidím, že tady není všechno samo sebou, ale to po ká, až budeme pod st echou." Zamí ili dol cestou k P ívozu, jež byla p ímá, udržovaná a hrazená velkými omítnutými kameny. Po sto metrech je dovedla na b eh eky, kde bylo široké prkenné p ístavišt . U n ho byla p ivázána velká plochá pramice. Bílé uvazovací k ly na kraji vody pableskovaly ve svitu lamp na dvou vysokých sloupech. Za nimi stoupaly p es živé ploty mlhy z plochých polí; voda p ed nimi však byla temná, jen v rákosí u b ehu se svíjelo pár kade avých pramínk par. Zdálo se, že na druhé stran je mlhy mén . Smíšek p evedl poníka p es m stek na prám a ostatní ho následovali Pak Smíšek pomalu odrazil dlouhou ty í. Brandyvína se p ed nimi valila zvolna a široce. Na druhé stran byl b eh strmý a klikatila se po n m stezi ka od p ístavišt . Blikaly tam lampy. Dále n l Rádovský kopec; a z n ho bludnými závoji mlhy žlut a erven prosvítala spousta kulatých okének. Byla to okna Brandova, starobylého domova Brandorád . P ed dávnými léty Gorhendad Starorád, hlava Starorádovské rodiny, jedné z nejstarších na Blatech, ba v celém Kraji, p ekro il eku, jež p vodn ohrani ovala zemi na východ . Vystav l
si (a vyhloubil) Brandov, zm nil si jméno na Brandorád a usadil se jako pán malé, vlastn nezávislé zem . Jeho rodina se rozr stala i po jeho skonu, až Brandov zaujal celý nízký kopec a m l troje velké hlavní dve e, mnoho postranních dve í a asi stovku oken. Brandorádi a jejich etní vazalové pak za ali hloubit a pozd ji stav t v širokém okolí. To byl po átek Rádovska, hust osídleného pruhu mezi ekou a Starým hvozdem, jakési kolonie Kraje. Hlavní vsí byly Rádohraby, shluklé na stráních a svazích za Brandovem. Obyvatelé Blat se s Rádovskými p átelili a autorita Pána z Brandova (jak se íkalo hlav Brandorád ) dosud platila mezi sedláky kolem Pa ezova a Rákosin. V tšina lidí ze starého Kraje však pohlížela na Rádovské jako na zvláštnost, jako na polovi ní cizince. Ve skute nosti se však od hobit ze ty tvrtek p íliš nelišili. Krom jediného bodu: m li rádi lodi ky a n kte í um li plavat. Jejich zem byla p vodn od východu nechrán ná; na té stran však zbudovali živý plot: Vysoké k oví. Vysadili jej p ed mnoha pokoleními a te byl hustý a vysoký, protože byl soustavn udržován. Táhl se celou cestu od Brandyvínského mostu velkým obloukem vzdalujícím se od eky až ke Koneck oví (kde Opletnice vytéká z Hvozdu a vlévá se do Brandyvíny): dobrých dvacet mil z jednoho konce na druhý. Nebyla to ovšem dokonalá ochrana. Hvozd se na mnoha místech p ibližoval až k živému plotu. Rádovští po setm ní zamykali dve e, a to také nebylo v Kraji obvyklé. Pramice se zvolna šinula p es vodu. Rádovský b eh se blížil. Sam byl jediný len výpravy, který dosud nebyl za ekou. M l zvláštní pocit, jak pomalý, bublající proud klouzal mimo: jeho starý život ležel vzadu v mlhách, vp edu leželo dobrodružství. Poškrábal se na hlav a na okamžik zatoužil, aby byl pan Frodo mohl z stat klidné dál v Dn pytle. ty i hobiti vystoupili z pramice. Smíšek ji uvazoval a Pipin už vedl poníka do svahu, když Sam (který se ohlížel na rozlou enou s Krajem) chraptiv zašeptal: "Ohlédn te se, pane Frodo! Vidíte n co?" Na prot jším p ístavišti pod vzdálenými lampami tak tak rozeznali n jaký tvar: vypadalo to jako zapomenutý erný uzel. Ale jak se dívali, zdálo se, že se kymácí sem a tam, jako když ohledává p du. Pak se to odplazilo nebo schoulen zašlo zp t do tmy za lampami. "Co je propána tohle?" vyk ikl Smíšek. "N co, co nás sleduje," ekl Frodo. "Ale te se m na víc neptej! Honem odtud!" Utíkali p šinou nahoru na stránku, ale když se ohlédli, prot jší b eh byl zahalen mlhou a nebylo vid t nic. "Ješt dob e, že na západním b ehu nenecháváte luny!" ekl Frodo. "Mohou se kon dostat p es eku?" "Mohou jet dvacet mil na sever k Brandyvínskému mostu - nebo by mohli plavat," ekl Smíšek. "Ale ješt jsem neslyšel, že by k p eplaval Brandyvínu. "Ale co s tím mají spole ného kon ?" "Potom ti to eknu. Nejd ív pod st echu a pak si popovídáme." "Dob e. Ty a Pipin znáte cestu, tak já pojedu nap ed a eknu Cvalimu Bulvovi, že jdete. Postaráme se o ve e i a o ostatní." "Ve e eli jsme asn u sedláka ervíka." ekl Frodo; "ale klidn bychom si dali ješt ." "Dostanete! Dej mi ten košík!" ekl Smíšek a odjel do tmy. Od Brandyvíny k Frodovu novému domovu ve Studánkách byl kus cesty. Nechali Rádovský kopec a Brandov vlevo a na okraji Rádohrab narazili na hlavní rádovskou silnici vedoucí na jih od Mostu. P l míle severn ji se jim vpravo otev ela cesti ka. Po ní šli pár mil do kopce a z kopce krajem. Nakonec stanuli p ed úzkou brankou v hustém živém plot . D m ve tm v bec nebylo vid t; stál
kus od cesty uprost ed širokého okrouhlého trávníku obklopeného pruhem nízkých strom , za nimiž byl další živý plot. Frodo si domek vybral, protože stál v odlehlém zákoutí a poblíž nebyly jiné usedlosti. Mohl p icházet a odcházet nevid n. Kdysi dávno jej Brandorádi postavili pro hosty nebo pro leny rodiny, kte í m li chu na as uniknout z p elidn ného Brandova. Byl to staromódní venkovský domek co nejpodobn jší hobití no e: byl dlouhý a nízký, bez patra; m l drnovou st echu, kulatá okna a velké kulaté dve e. Když p icházeli po zelené p šince od branky, nebylo vid t žádné sv tlo; okna byla tmavá a zakrytá okenicemi. Frodo zaklepal na dve e a Cvali Bulva otev el. Rozlilo se p ív tivé sv tlo. Rychle vklouzli a zav eli se i se sv tlem uvnit . Stáli v prostorné p edsíni s dve mi po obou stranách; p ed nimi se táhla st edem domu chodba. "Tak co si o tom myslíš?" zeptal se Smíšek, p icházeje po chodb . "Ud lali jsme za ten krátký as, co se dalo, aby to vypadalo jako domov. Vždy jsme sem s Cvalim dojeli až v era s posledním nákladem." Frodo se rozhlédl. Opravdu to vypadalo jako domov. Spousta jeho oblíbených v cí - nebo Bilbových v cí (siln mu ho v novém prost edí p ipomínaly) - byla rozestavena co nejvíc jako v Dn pytle. Byl to p íjemný, pohodlný, p ív tivý koutek; napadlo ho, jak rád by se tu tiše usadil doopravdy. P ipadlo mu nep kné, že p átel m p ipravil takovou práci, a znovu se ptal sám sebe, jak jím ekne, že musí tak záhy odejít, vlastn hned. A p ece to musel ud lat ješt ve er, než p jdou spát. "Je to nádhera," ekl s p emáháním. "Skoro mám pocit, že jsem se ani nep est hoval." Pocestní pov sili plášt a naskládali batohy na podlahu. Smíšek je provedl chodbou a otev el dve e na konci. Zazá ilo sv tlo ohn a vyvalila se pára. "Láze !" vyk ikl Pipin. "Ó požehnaný Sm lmíre!" "V jakém poradí p jdeme?" ptal se Frodo. "Od nejstaršího, nebo od nejrychlejšího? V obou p ípadech budete poslední. Mist e Peregrine." "Spolehni se, že jsem to za ídil líp!" ekl Smíšek. "P ece neza neme život ve Studánkách hádkou. V téhle místnosti stojí t i vany a kotel vroucí vody. Jsou tam taky ru níky, rohože a mýdlo. Tak dovnit a ho te sebou!" Smíšek a Cvali odešli do kuchyn na druhé stran chodby a dokon ovali poslední p ípravy k pozdní ve e i. Z koupelny zaznívaly útržky soupe ících písni ek smíšené se šploucháním a vachtáním. Pipin v hlas najednou vynikl nad ostatní a zazpíval jednu Bilbovu oblíbenou koupelovou píse . A žije koupel ve erní. když spláchnem prach a bláto v ní! Nezpívá jenom pitomec, že horká voda je krásná v c! Líbezný zvuk má tichý déš , pot ek z kopce hopkuje; lepší než stružka zvonící je horká voda pá ící. Dobrá je v hrdle studená pro toho, který žíze má; lepší je hrdlem pivo lít
a horkou vodu v lázni mít. Vodotrysk, to je nádhera. když voda k nebi vyv rá. lepší než chladná fontána je v horké šplouchat nohama. Ozvalo se strašlivé šplouchnutí a ev Ouha! Frodovým hlasem. Ukázalo se, že velká ást Pipinovy lázn napodobila vodotrysk a vznesla se ke stropu. Smíšek šel ke dve ím. "A co ve e e a pivo do hrdla?" zavolal. Frodo vyšel a vysoušel si vlasy. "Je tam ve vzduchu tolik vody, že se jdu dosušit do kuchyn ," ekl. "No nazdar!" ekl Smíšek, když nahlédl dovnit . Kamenná podlaha plavala. "M l bys to všechno vyt ít, než dostaneš n co k jídlu, Peregrine," ekl. "Posp š si, nebo na tebe nebudeme ekat." Ve e eli v kuchyni na stole u ohn . "Houby už asi chtít nebudete?" ekl Cvalimír s malou nad jí. "Ale budeme!" zvolal Pipin. "Jsou moje!" ekl Frodo. "Mn je dala paní ervíkova, královna mezi selkami. Dejte ty chamtivé pracky pry a já budu rozdílet." Hobiti mají pro houby váše , která p evyšuje i nejnáruživ jší zálibu Velkých lidí. Ta skute nost z ásti vysv tluje dlouhé výpravy na proslulá blatská pole, které podnikal mladý Frodo, a hn v poškozeného ervíka. Tentokrát m li všichni hojnost, dokonce i podle hobitích m ítek. P išly na adu také jiné v ci, a když dojedli, i Cvalimír Bulva spokojen zafun l. Odstr ili st l a p itáhli židle ke krbu. "Uklidíme pak," ekl Smíšek. "Te mi všechno pov zte! Tuším, že jste prožívali dobrodružství, a to bylo nespravedlivé, když jsem u toho nebyl. Chci úplnou zprávu: a hlavní chci v d t, co bylo starému ervíkovi a pro se mnou tak mluvil. Zn lo to, skoro jako kdyby byl vyd šený, pokud je to možné," "Všichni jsme byli vyd šení," ekl Pipin po odmlce, kdy Frodo zíral do ohn a ml el. "Taky bys byl, kdyby t dva dny honili erní jezdci." "A co jsou za ?" " erné postavy jezdící na erných koních," odpov d l Pipin. "Když Frodo nechce mluvit, povím ti to od za átku." Pak vylí il celou jejich cestu od chvíle, kdy opustili Hobitín. Sam ho podporoval pokyvováním a souhlasnými výk iky. Frodo z stával zticha. "Myslel bych, že si to všechno vymýšlíte," ekl Smíšek, "kdybych nevid l ten erný stín v p ístavišti - a neslyšel ten divný tón v ervíkov hlase. Jak si to všechno vysv tluješ, Frodo?" "Bratránek Frodo byl náramn tajn stká ský," ekl Pipin. "Ale p išel as, aby rozvázal. Zatím jsme neslyšeli nic víc než ervík v dohad, že to má co d lat s Bilbovým pokladem." "To byl jen dohad," ekl Frodo sp šn . " ervík nic neví." "Starý ervík má bystrou hlavu," ekl Smíšek. "Ví víc, než co mu vy teš z té jeho baculaté tvá i ky. Slyšel jsem, že kdysi chodíval do Starého hvozdu, a má pov st lov ka, který zná spoustu divných v cí. Ale mohl bys nám aspo íct, Frodo, jestli podle tebe hádal dob e nebo špatn ." "Myslím," odv til Frodo pomalu, "že hádal celkem dob e. Je tady souvislost s Bilbovým starým dobrodružstvím a Jezdci hledají, nebo spíš pátrají po n m a po mne. Bojím se také, jestli to chcete v d t, že to není žádná legrace; a že nejsem v bezpe í ani tady, ani nikde jinde." Rozhlédl se po oknech a st nách, jako by se bál, že najednou povolí. Ostatní na n ho hled li ml ky a vym ovali si významné pohledy.
"Za chvili ku to p ijde," šeptl Pipin Smíškovi. Smíšek p ikývl. "Tak!" ekl kone n Frodo a narovnal se, jako by dosp l k rozhodnutí. "Už to nemohu dál tajit. Musím vám n co íct. Ale nevím, jak vlastn za ít." "Myslím, že bych ti mohl pomoct," ekl Smíšek pokojn , "kdybych ti toho ást ekl sám." "Co tím myslíš?" pohlédl na n ho Frodo s obavou. "Nic víc, m j milý Frodíku, než že je ti mizern , protože nevíš, jak se rozlou it. Cht l jsi p ece odejít z Kraje. Ale nebezpe í t dostihlo d ív, než jsi o ekával, a te se odhodláváš jít hned. A nechce se ti. Je nám t moc líto." Frodo otev el ústa a zase je zav el. Jeho užaslý výraz byl tak komický, že se rozesmáli. "Ty náš Frodo!" ekl Pipin, "Copak sis opravdu myslel, že jsi nás všechny vodil za nos? Na to bys musel být opatrn jší nebo chyt ejší! Už od dubna bylo jasné. že se chystáš odejít a že se lou íš se všemi svými oblíbenými místy. Slyšeli jsme t v jednom kuse bru et: ‚Jestlipak se ješt n kdy podivám do tohohle údolí', a podobn . A d lat, že ti došly peníze, a prodat své milované Dno pytle Pytlíkov m ze Sá kova! A ty tajné hovory s Gandalfem." "Nebesa!" ekl Frodo. "Myslel jsem si, kdovíjak nejsem opatrný a chytrý. Nevím, co by ekl Gandalf. Vykládá si tedy o mém odchodu celý Kraj?" "Kdepak!" ekl Smíšek. "Toho se neboj! Dlouho se to samoz ejm v tajnosti neudrží; ale zatím to myslím víme jen my spiklenci. Musíš p ece pomyslet, že t známe dob e a že jsme s tebou asto. Obvykle dokážeme uhodnout, co si myslíš. A znal jsem taky Bilba. Abych pravdu ekl, sleduju t dost bedliv od té doby, co odešel. Myslel jsem, že se za ním d íve nebo pozd ji vydáš; ekal jsem dokonce, že p jdeš d ív, a poslední dobou jsme m li velké starosti. D sili jsme se, že nám uklouzneš a zmizíš najednou, docela sám jako on. Od jara máme o i doko án a spoustu jsme toho naplánovali. Neute eš jen tak!" "Ale já musím jít," ekl Frodo. "Nedá se nic d lat, drazí p átelé. Je to pro nás všechny hrozné, ale je zbyte né m zdržovat. Když už jste uhodli tolik, prosím vás pomozte mi a nep ekážejte mi!" "Ty nám nerozumíš!" ekl Pipin. "Ty musíš jít - a proto musíme i my. Smíšek a já jdeme s tebou. Sam je výborný chlapík a sko il by pro tebe do dra ího ch tánu, kdyby si p itom nezakopl o vlastní nohu; ale ve svém nebezpe ném dobrodružství budeš pot ebovat víc než jednoho spole níka." "Moji drazí a znejmilejší hobiti!" ekl Frodo, hluboce dojat. "Ale to nemohu p ipustit. O tom jsem už dávno rozhodl. Mluvíte o nebezpe í, ale nechápete. Tohle není žádná honba za pokladem, žádná cesta tam a zase zpátky. Utíkám z jednoho smrtelného nebezpe í do druhého." "Samoz ejm že chápeme." ekl Smíšek pevn . "Proto jsme se rozhodli jít. My víme, že Prsten není žádná legrace; ale ud láme, co bude v našich silách, abychom ti pomohli proti Nep íteli." "Prsten!" ekl Frodo už zcela ohromen . "Ano, Prsten," ekl Smíšek. "Náš znejmilejší hobite, ty neznáš zv davost p átel. O Prstenu jsem v d l už léta - ješt než Bilbo odešel; ale když se s ním tajil, nechával jsem si to pro sebe, dokud nevzniklo naše spiknutí. Neznal jsem Bilba samoz ejm tak dob e, jako znám tebe; byl jsem p íliš mladý a on byl taky opatrn jší - ale dost opatrný nebyl. Jestli chceš v d t, jak jsem to odhalil, povím ti to." "Povídej," ekl Frodo chab . "P í inou jeho pádu byli Pytlíkovi ze Sá kova, jak se dalo ekat. Jednoho dne, asi rok p ed oslavou, jsem šel náhodou po silnici a vidím Bilba p ed sebou. Najednou se v dálce objevili Pytlíkovi ze Sá kova a mí ili k nám. Bilbo zpomalil, a áry máry fuk! - byl pry . Byl jsem tak zaražený, že jsem se málem zapomn l schovat obvyklejším zp sobem; ale sta il jsem prolézt živým plotem a dal jsem se p es pole. Koukal jsem se plotem na silnici, kdy budou Pytlíkovi ze Sá kova pry , a díval jsem se p ímo na Bilba, když se najednou znovu zjevil. Zahlédl jsem lesk
zlata, když n co strkal zpátky do kapsy kalhot. Potom jsem m l o i otev ené. Abych pravdu ekl, špehoval jsem. Ale musíš uznat, že mi to muselo vrtat hlavou, a bylo mi ani ne dvacet. Budu asi jediný v Kraji krom tebe, Frodo, kdo kdy vid l starouškovu tajnou knihu." "Tys etl jeho knihu?" vyk ikl Frodo. "Nebesa nad námi! Copak není v bec žádné bezpe í?" "Nic moc, ekl bych," odpov d l Smíšek, "Ale jenom jsem se jednou podíval a i to mi dalo dost práce. Nikdy ji nenechával ležet. Rád bych v d l, co se s ní stalo. Moc rád bych si ji prošel znovu. Máš ji, Frodo?" "Ne; v Dn pytle nebyla. Musel ji odnést pry ." " ili, jak jsem íkal," pokra oval Smíšek, "co jsem v d l, to jsem si nechával pro sebe až do letošního jara, kdy to za alo být vážné. Pak jsme utvo ili spiknutí; a protože jsme to také mysleli naprosto vážn , moc jsme se neohlíželi na prost edky. Ty nejsi zrovna snadný o íšek k rozlousknutí, a Gandalf teprve ne. Ale jestli chceš být p edstaven našemu hlavnímu vyzv da i, tak ti ho p edvedu." "Kde je?" rozhlížel se Frodo, jako by o ekával, že ze sk ín vystoupí tajemná postava v masce. "P edstup, Same!" ekl Smíšek a Sam povstal, ervený až po uši. "Tady je náš zpravodaj. A nasbíral toho dost, to ti eknu, než byl nakonec dopaden. Potom se ale cítil vázán slibem a bylo po zprávách." "Sam!" vyk ikl Frodo s pocitem, že víc už se žasnout nedá, a v bec nebyl schopen ur it, jestli se zlobí, baví, cítí úlevu, nebo si jen p ipadá jako hlupák. "Ano, pane!" ekl Sam. "Prosím za prominutí, pane. Ale já jsem to s váma v bec nemyslel špatn , pane Frodo, a s panem Gandalfem samoz ejm taky ne. Ten má ale rozum, abyste v d li; a když jste ekl, že p jdete sám, ekl: ‚Ne! Vezmi n koho, komu m žeš d v ovat.'" "Ale vždy to nevypadá, že mohu n komu d v ovat," ekl Frodo. Sam na n ho neš astn pohlédl. "Záleží na tom, co chceš," vmísil se do e i Smíšek, "M žeš nám d v ovat, že s tebou budeme v dobrém i ve zlém - až do ho kého konce. A m žeš nám d v ovat, že uchováme jakékoli tvoje tajemství - a líp než ty sám. Ale nem žeš nám d v ovat, že t necháme v nouzi samotného a že ti dovolíme jen tak odejít. Jsme tvoji p átelé, Frodo. Zkrátka: tady to máš. Víme v tšinu toho, co ti Gandalf ekl. Víme toho o Prstenu hodné. Hrozn se bojíme - ale jdeme s tebou; nebo za tebou jako psi." "A kone n ," dodal Sam, "m l byste se ídit radou elf . Gildor íkal, že máte vzít sebou ty, kte í cht jí jít, to nezap ete." "Nezapírám," ekl Frodo a hled l na Sama, který se te široce usmíval. "Nezapírám nic, ale víckrát nebudu v it, že spíš, a chrápeš nebo ne. Po ádn t kopnu, abych m l jistotu. Vy jste ale banda podvodník !" obrátil se k ostatním. "Ale jste hodní!" Zasmál se, vstal a zamával pažemi. "Vzdávám se. Budu se ídit Gildorovou radou. Kdyby nebezpe í nebylo tak erné, skákal bych radostí. I tak jsem š astný; š astn jší, než jsem byl celý dlouhý as. D sil jsem se tohohle ve era." "Dob e! Tedy vy ízeno. T ikrát hurá kapitánu Frodovi a spol.!" vyk ikli a dali se do tance kolem n ho. Smíšek a Pipin zazpívali písni ku, kterou z ejm složiti pro tuto p íležitost. Byla složena podle vzoru trpasli í písn , která kdysi vylákala Bilba na dobrodružnou pou , a m la stejný náp v: Sbohem, krbe s komnatou! A padá déš a vichry vou, jen nasedni, než se rozední, jsme za lesem a za horou.
Roklinka s elfy eká nás na louce, nad níž strmí sráz do pustých blat žene nás chvat, kam pak, to neví nikdo z nás. Nep ítel za námi, p ed námi d s, za l žko posta í zelený les, až nakonec vše zdoláme p ec a odpo ineme od svých cest. Tak nasedni! Tak nasedni! Musíme jet, než se rozední! "Výborn ," ekl Frodo. "Ale v tom p ípad máme ješt hodn práce, než p jdeme spát, aspo dnes ješt pod st echou." "Ale to p ece byla poezie!" ekl Pipin. "Opravdu chceš jet, než se rozední?" "Nevím," ekl Frodo. "Bojím se t ch erných jezdc a jsem p esv d en, že je nebezpe né z stávat dlouho na míst , zvláš když se ví, kam jsem m l namí eno. Gildor mi také radil ne ekat. Ale moc rád bych vid l Gandalfa. Bylo vid t, že i Gildora znepokojilo, když slyšel, že se Gandalf v bec neobjevil. Záleží jen na dvou v cech: jak brzy se mohou Jezdci dostat do Rádohrab? A jak brzy m žeme vyrazit? Bude to znamenat spoustu p íprav." "Odpov na druhou otázku zní," ekl Smíšek, "že m žeme vyrazit za hodinu. P ipravil jsem vlastn všechno. Ve stáji za humny je šest poník ; zásoby a vybavení jsou všechny sbalené, až na pár kus šatstva a potraviny, které se kazí." "Zdá se, že to bylo velmi inorodé spiknutí," ekl Frodo. "Ale co erní jezdci? Mohli bychom v nebezpe í po kat ješt jeden den na Gandalfa?" "Záleží na tom, co si myslíš, že by Jezdci ud lali, kdyby t našli," odpov d l Smíšek. "Mohli by tu být už te , jestli je nezastavili u Severní brány, kde živý plot sbíhá k ece p ed Mostem. Strážní by je sem v noci nepustili, ale mohli by se probít. I za dne by se myslím snažili zadržet je venku, p inejmenším dokud by neposlali zprávu rádovskému Pánu - protože Jezdci by se jim nelíbili a ur it by z nich m li strach. Rádovsko nem že dlouho elit soust ed nému útoku. A je možné, že ráno by pustili i erné jezdce, kdyby se ptali po panu Pytlíkovi. Je obecn známo, že se st huješ zpátky do Studánek." Frodo chvíli dumal. "Rozhodl jsem se," ekl nakonec. "Vyrazím zítra, sotva se rozední. Ale nepojedu po silnici: to by bylo bezpe n jší ekat tady. Když pojedu Severní branou, bude se hned v d t, že jsem z Rádovska odjel, místo aby to z stalo aspo pár dní tajemstvím. A navíc, Most a Východní cesta budou u hranic ur it st ežené, a už se n jaký Jezdec dostane do Rádovska nebo ne. Nevíme, kolik jich je; ale jsou nejmí dva a možná víc. M žeme ud lat jen jedno: vydat se zcela ne ekaným sm rem." "Ale to m žeš myslet jen Starý hvozd!" zhrozil se Cvalimír. "Na to nem žete ani pomyslet. To je stejné nebezpe né jako erní jezdci." "Ne tak docela," ekl Smíšek, "zní to zoufale, ale já v ím, že má Frodo pravdu. Je to jediný zp sob, jak se dostat pry a nebýt hned pronásledován. P i trošce št stí bychom mohli získat slušný náskok." "Ale ve Starém hvozdu nebudete mít žádné št stí," namítal Cvalimír. "Tam nikdy nikdo nemá
št stí. Ztratíte se. Lidi tam nechodí." "Ale chodí!" ekl Smíšek. "Brandorádi tam chodívají - ob as, když je to napadne. Mají vlastní vchod. Frodo tam jednou byl, hrozn dávno. Já tam byl n kolikrát; oby ejn za sv tla, když jsou stromy ospalé a celkem klidné." "No, d lejte, jak myslíte!" ekl Cvalimír. "Já se Starého hvozdu bojím víc než ehokoli jiného, co znám: vypráv jí se o n m hrozné zkazky; ale na mém názoru nezáleží, protože já se nikam nevydávám. Ale jsem rád, že tu n kdo z stává, aby ekl Gandalfovi, co jste ud lali, až se ukáže. Ur it to bude brzo." I když m l Froda rád, Cvali Bulva nijak netoužil opustit Kraj a vid t, co leží za ním. Jeho rodina pocházela z Východní tvrtky, z Brodku v Mostoluzích, ale nikdy d ív nep ekro il Brandyvínský most. Podle p vodního plánu spiklenc m l z stat doma, odbýval zv davce a co nejdéle udržoval domn ní, že pan Pytlík po ád bydlí ve Studánkách. Dokonce si p inesl i n jaké Frodovy odložené šaty, aby mohl lépe hrát svou úlohu. Nenapadlo je, jak nebezpe ná úloha to m že být. "Výborn ," ekl Frodo, když plán vyslechl. "Jinak bychom nebyli mohli nechat Gandalfovi zprávu. Nevím, jestli jezdci um jí íst, ale neriskoval bych písemný vzkaz; co kdyby se dostali dovnit a prohledali to tu? Ale jestli je Cvali ochoten st ežit pevnost, takže se Gandalf dozví, kudy jsme se vydali, jsem rozhodnut. Hned ráno vyrazím do Starého hvozdu." "Tak to bychom m li," ekl Pipin. "Vcelku je mi náš úkol p íjemn jší než Cvaliho - ekat tady na erné jezdce." "Jen po kej, až budeš p kn v Hvozdu," ekl Cvalimír; "zítra touhle dobou si budeš p át, abys byl tady se mnou." "Je zbyte né o tom dál diskutovat," ekl Smíšek. "Ješt musíme uklidil, sbalit a pak spát. Vzbudím vás všechny p ed rozedn ním." Když se kone n Frodo dostal do postele, nemohl usnout. Bolely ho nohy. Byl rád, že zítra pojede. asem upadl do nejasného snu, v n mž jako by hled l z vysokého okna na temné mo e propletených strom . Dole v ko ání bylo slyšet, jak n jací tvorové lezou a enichají. Cítil, že ho d íve nebo pozd ji vy enichají. Pak zaslechl z dálky zvuk. Nejd ív si myslel, že je to vichr v listnatém lese. Pak poznal, že to není listí, ale zvuk dalekého Mo e; zvuk, který v bd ní nikdy neslyšel, a koli jej asto trápil ve snu. Najednou se octl venku. Nikde žádný strom. Byl na temném v esovišti a ve vzduchu byl zvláštní slaný pach. Vzhlédl a spat il p ed sebou vysokou bílou v ž osam le stojící na vysokém h ebeni. Zmocnila se ho silná touha vylézt na v ž a spat it Mo e. Za al se drápat do kopce k v ži; náhle se však na obloze ukázalo sv tlo a zarachotil hrom. KAPITOLA ŠESTÁ STARÝ HVOZD Frodo se najednou probudil. V pokoji bylo ješt tma. Smíšek stál se sví kou v jedné ruce a druhou bušil do dve í. "Co je?" ptal se Frodo, zmatený z náhlého probuzení. "Co je!" vyk ikl Smíšek. "Je as vstávat. Je p l páté a hrozná mlha. Poj ! Sam už d lá snídani. I Pipin už je vzh ru. Já jdu sedlat poníky a p ivedu toho, co ponese zavazadla. Vzbu toho lenocha Cvaliho! Musí aspo vstát a vyprovodit nás." Krátce po šesté bylo všech p t hobit p ipraveno na cestu. Cvali Bulva ješt zíval. Tiše se vykradli z domu. Smíšek šel nap ed a vedl naloženého poníka p šinkou nap í hájkem za domem a pak p es n kolik polí. Listí na stromech se lesklo a z v tvi ek kapalo; tráva byla šedá studenou
rosou. V hlubokém tichu zn ly daleké zvuky blízce a z eteln : kvokání dr beže n kde na dvo e, bouchnutí dve í vzdáleného domu. V koln našli poníky, na jaké si hobiti potrp li: statné, nep íliš rychlé, ale vytrvalé. Nasedli a brzy ujížd li do mlhy, která se p ed nimi otvírala jakoby neochotn a nep ístupn se za nimi zavírala. Jeli asi hodinu pomalu a ml ky, když se p ed nimi náhle vyno il živý plot. Byl vysoký a opletený st íbrnými pavu inami. "Jak se dostanete skrz?" ptal se Cvalimír. "Je za mnou," ekl Smíšek, "a uvidíš." Zabo il vlevo podle plotu a brzy byli u místa, kde zahýbal dovnit po obvodu jakési prolákliny. Kousek od plotu byla vyhloubena cesta, jež se mírn svažovala. Po stranách m la cihlové zdi, jež byly stále vyšší, až se najednou spojily v oblouk a utvo ily tunel, který se no il hluboko pod plot a kon il v proláklin venku. Zde se Cvali Bulva zarazil. "Sbohem. Frodo!" ekl. "Rád bych, kdybys nem l namí eno zrovna do Hvozdu. Doufám, že t nebudu muset zachra ovat ješt dnes. Ale hodn št stí - dnes a každý den!" "Jestli p ed sebou nemám nic horšího než Starý hvozd, tak mám št stí," ekl Frodo. " ekni Gandalfovi, a si pospíší na Východní cestu: brzy se na ni vrátíme a pojedeme co nejrychleji." "Sbohem!" zvolali a sjeli po svahu a zmizeli Cvalimu z o í v tunelu. Byl tmavý a vlhký. Na druhé stran jej uzavírala branka z d kladných železných m íží. Smíšek sesko il, odemkl bránu, a když projeli, zase ji p irazil. Zabouchla se a zámek zacvakl. Zvuk byl zlov stný. "Tak!" ekl Smíšek. "Opustili jste Kraj a te jste venku a na pokraji Starého hvozdu." "Je pravda, co se o n m vykládá?" ptal se Pipin. "Nevím, co myslíš," odpov d l Smíšek. "Jestli myslíš hr zostrašné zkazky, co vypráv ly Cvalimu ch vy, o sk ítcích a vlcích a takových v cech, tak to myslím ne. Aspo já jim nev ím. Ale Hvozd je divný. Všechno je tam mnohem živ jší, víc si uv domuje, co se d je, abych tak ekl, než v ci v Kraji. A stromy nemají rády vet elce. Pozorují. Obvykle jim sta í pozorovat, aspo za denního sv tla, a moc toho nenad lají. Ob as ty nejnep átelšt jší shodí v tev nebo nastaví ko en nebo se po tob sápou dlouhou odnoží. Ale jak jsem slyšel, v noci to tam umí být p kn strašidelné. Já jsem tam byl za tmy jen párkrát a blízko plotu. Zdálo se mi, že si všechny stromy povídají, že si nesrozumitelným jazykem p edávají zprávy a tajné plány, a v tve se houpaly a šátraly, i když bylo bezv t í. íká se, že se ty stromy dokonce pohybují a mohou obklopit a sev ít vet elce. P ed lety doslova zaúto ily na živý plot: p išly, zako enily se rovnou u n ho a naklán ly se p es n j. Ale hobiti šli, porazili stovky strom a ud lali v Hvozdu velikou vatru a vypálili dlouhý pruh p dy východn od plotu. Pak stromy úto it p estaly, ale za aly být velmi nep átelské. Ješt po ád je nedaleko v lese veliké místo, kde byla ta vatra." "A jsou nebezpe né jen stromy?" zeptal se Pipin. "Hluboko v lese žije všelicos divného a na druhé stran taky," ekl Smíšek, "aspo jsem to slyšel, ale nikdy jsem nic nevid l. N kdo ale vyšlapává stezky. Kdykoli p ijdeš do Hvozdu, najdeš v n m cesti ky; ale jako když se as od asu nevysv tliteln st hují a m ní. Nedaleko od tunelu je, nebo dlouho byla, docela široká lesní cesta k pasece s vatrou a pak více mén naším sm rem, na východ a trošku na sever. Tu se pokusím najít." Hobiti opustili bránu tunelu a p ejeli širokou proláklinu. Na druhé stran vedla nez etelná stezka ke kraji Hvozdu n jakých sto metr za plotem, ale sotva je dovedla pod stromy, zmizela. Když se ohlédli, spat ili tmavou áru plotu mezi kmeny strom , které je již hust obklopovaly. P ed sebou vid li jen pn nespo etných velikostí a tvar : rovné i ohnuté, pokroucené, naklon né, rozsedlé i štíhlé, hladké i uzlovat rozv tvené, a všechny kmeny se zelenaly nebo šedaly mechem a
slizkými hu atými porosty. Jediný Smíšek vypadal dob e naložen. "M l bys jet první a hledat cestu," ekl mu Frodo. "Jen se neztra me a nezapome me, kterým sm rem leží živý plot." Hledali si cestu mezi stromy a poníci se plaho ili kup edu, opatrn se vyhýbajíce zkrouceným a propleteným ko en m. Podrost tam nebyl žádný. P da stále stoupala, a ím dál šli, tím byly stromy v tší, temn jší a siln jší. Nebylo slyšet nic, jen ob asná kapka vláhy skanula nehybným listím. Zatím se ve v tvích neozýval žádný šepot a pohyb; všichni však m li pocit, že jsou sledováni s nesouhlasem, který se prohlubuje v nelibost nebo dokonce v nep átelství. Ten pocit ustavi n rostl, až nakonec za ali vrhat rychlé pohledy vzh ru nebo se ohlíželi p es rameno, jako by o ekávali ránu. Po p šin dosud nebylo ani stopy a zdálo se, že jim stromy vytrvale brání v cest . Pipin náhle cítil, že už to nevydrží, a ne ekan vyk ikl. "Oj, oj!" zvolal. "Já vám nic ned lám, tak m pus te skrz!" Ostatní se polekan zastavili; výk ik však zapadl jako zahlušen t žkou oponou. Neodpov d la ani ozv na, a se zdálo, že les je ješt tísniv jší a bd lejší než p edtím. "Být tebou, nek i el bych," ekl Smíšek. "Nad lá to víc škody než užitku." Frodo za ínal pochybovat, zda najdou v bec cestu skrz a zda m l právo zavést ostatní do tohohle odporného lesa. Smíšek se rozhlížel a zdálo se, že už si není jistý, kudy se dát. Pipin si toho všiml. "To jsme s tebou brzo zabloudili," ekl. Ale v tom okamžiku Smíšek s uleh ením hvízdl a ukázal kup edu. "Teda," ekl, "Ty stromy se opravdu st hují. Tamhle je p ed námi Vatrová paseka (aspo doufám), ale zdá se, že stezka k ní se p est hovala!" Sv tlo jasn lo, jak šli kup edu. Náhle vyšli ze strom do širokého kruhu. Nad hlavou m li oblohu, p ekvapiv modrojasnou, protože pod st echou Hvozdu nevid li, jak vzešlo ráno a ídká mlha se zvedla. Slunce však dosud nebylo tak vysoko, aby svítilo dol na paseku, a koli osv covalo vrcholky strom . Na okrajích paseky bylo všude listí hustší a zelen jší a obepínalo ji tém souvislou st nou. Nerostl na ní žádný strom, jen hrubá tráva a spousta vysokých rostlin: d evnaté vybledlé bolehlavy a kozí pysk, odkvetlá vrbovka s popelavým chmý ím a bojovné kop ivy a bodláky. Neveselé místo; ale po dusném Hvozd p sobilo jako líbezná a veselá zahrada. Hobity to povzbudilo a s nad jí vzhlédli k sv tlajícímu nebi. Na prot jší stran paseky byl pr lom ve st n strom a za ním z etelná stezka. Vid li, jak b ží lesem, místy široká a naho e otev ená, a koli tu a tam se stromy zase sbližovaly a clonily ji tmavými v tvemi. Touto stezkou se dali. Ješt stále mírn stoupali, ale jeli te mnohem rychleji a s lepší náladou; zdálo se jim totiž, že Hvozd povolil a hodlá je p ece jen nechat projet bez p ekážek. Ale po chvíli za al být vzduch horký a dusný. Stromy se op t z obou stran stáhly k sob a nebylo vid t daleko kup edu. Te cítili siln ji než d ív zlou v li lesa, jak je tiskne. Byl tak tichý, že jim údery kopyt poník , šust ní mrtvého listí a ob asné klopýtnutí p es skrytý ko en dun ly v uších. Frodo se pokusil zazpívat pro povzbuzení, ale hlas mu klesl v šepot. Poutnicí v zeše elé zemi, nezoufejte, vždy lesy všemi prosvitne slunce nakonec. Každý les skon í, jistá v c. A slunce zá í nad plání a vstává, i se naklání.
Každému lesu dojde dech... Dech - sotva to vy kl, hlas se mu vytratil do ticha. Vzduch tížil a skládat verše bylo úmorné. T sn za ním dopadla na p šinu s t eskem veliká v tev ze starého p evislého stromu. Jako by se stromy p ed nimi zavíraly. "Nelíbí se jim to o konci a docházení dechu," ekl Smíšek. "Radši bych toho te víc nezpíval. Po kej, až budeme venku, pak se obrátíme a zazpíváme jim p kn do skoku!" Mluvil vesele, a pokud cítil n jakou úzkost, nedával to najevo. Ostatní neodpovídali. Byli skleslí, Frodovi se na srdci usazovala tíha a s každým krokem te litoval, že ho kdy napadlo dráždit hrozivé stromy. Zrovna m l na jazyku návrh, aby se vrátili (pokud by to ješt šlo), když v ci vzaly nový obrat. Stezka p estala stoupat a pokra ovala tém po rovin . Temné stromy se rozestoupily, takže bylo vid t stezku sm ující p ímo vp ed. Kus cesty p ed nimi n l zelený pahorek nezarostlý stromy a zvedal se jako lysá hlava v kruhu lesa. Zdálo se, že stezka mí í p ímo tam. Zase pospíšili kup edu, rozradostn ní myšlenkou, že se na chvíli dostanou nad st echu Hvozdu. Cesta kousek klesala a pak zase za ala stoupat, až je nakonec dovedla na p íkrou strá . Tam opustila stromy a vytratila se v tráv . Les obklopoval pahorek jako hustý vlas kon ící v p esném kruhu kolem vyholeného temene. Hobiti vedli poníky vzh ru, kolem a kolem, až byli na vrcholku. Tam stáli a rozhlíželi se. Vzduch se t pytil ve slune ním sv tle, ale byl zamžený; daleko nevid li. V blízkém okolí se jíž mlha skoro rozplynula, tu a tam však ješt ležela v prohlubních lesa a na jih od nich se stále valila v hustých chomá ích bílých par i dýmu z hluboké brázdy protínající les. "Tohle," ukázal Smíšek, "je tok Opletnice. P ichází z Vrch a te e na jihozápad st edem Hvozdu a u Koneck oví se vlévá do Brandyvíny. Tím sm rem jít nechceme! Údolí Opletnice je prý nejdivn jší ást celého lesa a je vlastn st edem všech t ch podivností." Ostatní pohlédli sm rem, který Smíšek nazna il, ale nevid li o moc víc než mlhy nad vlhkým a hlubokým údolím; za ním se ztrácela jižní polovina Hvozdu. Slunce na pahorku za ínalo pálit. Muselo být kolem jedenácté; podzimní opar jim však dosud bránil v rozhledu ostatními sm ry. Na západ nerozeznávali ani áru živého plotu, ani údolí Brandyvíny za ním. Na severu, kam hled li s nejv tší nad jí, nevid li nic, co by se podobalo Východní cest , k níž sm ovali. Byli na ostr vku v mo i strom a obzor byl zahalen. Na jihovýchod klesala p da velmi strm , jako by svah pahorku pokra oval pod stromy, podobn jako b ehy ostrova, který je ve skute nosti horou vystupující z hlubiny vod. Usedli na zeleném okraji, vyhlíželi p es lesy pod sebou a p itom ob dvali. Jak slunce p ekro ilo poledne, zahlédli daleko na východ šedozelené obrysy vrch , jež ležely za Starým hvozdem na druhé stran . To je velmi povzbudilo; bylo p íjemné vid t n co jiného než les, a koli tam se pokud možno dostat necht li: Mohylové vrchy byly v hobitích pov stech stejn neblaze proslulé jako Hvozd. Pomalu se odhodlali jít dál. Cesta, jež je zavedla k pahorku, se znovu objevila na severní stran . Nešli však po ní dlouho, když zjistili, že vytrvale zahýbá vpravo. Brzy za ala rychle klesat a z toho usoudili, že asi mí í do údolí Opletnice; tam rozhodn jít necht li. Po krátké diskusi se rozhodli zrádnou stezku opustit a namí it k severu; a koli Cestu z pahorku nevid li, musí ležet oním sm rem a nem že být p íliš daleko. Na sever a nalevo od stezky se také zem zdála sušší a voln jší, stoupala do svah , kde byly stromy idší a borovice a jedle nastupovaly na místo dub , jasan a jiných zvláštních, bezejmenných strom hustšího lesa. Zprvu se zdálo, že volili dob e: postupovali dost rychle, p estože pokaždé když zahlédli slunce na
n jaké pasece, m li pocit, že nevysv tliteln odbo ili k východu. Po ase však stromy op t za aly houstnout práv tam, kde se zdálky zdály idší a mén propletené. Pak se v zemi za aly objevovat ne ekané brázdy podobné kolejím ob ích kol, širokým p íkop m a zapadlým, dávno nepoužívaným úvoz m, zadušeným ostružinami. Zpravidla jim p etínaly cestu a daly se p ekro it jedin šplháním dol a zase nahoru, což bylo s poníky protivné a obtížné. Pokaždé když slezli dol , našli dno zarostlé hustým k ovím a zcuchaným podrostem, který m l tu vlastnost, že nalevo byl neprostupný, ale otvíral se, když zahnuli vpravo. A museli sejít kus po dn , než našli cestu nahoru do prot jšího svahu. Pokaždé když se vydrápali nahoru, zdály se stromy hustší a temn jší; a pokaždé bylo p íliš t žké najít cestu nalevo a vzh ru, takže museli doprava a dol . Za hodinu dv už ztratili všechen pojem o sm ru, a koli dob e v d li, že už dávno nejdou na sever. Byli odvraceni a prost sledovali sm r, který jim byl ur en - na východ a na jih, do srdce Hvozdu, a ne ven. Odpoledne už pokro ilo, když se seškrábali a vklopýtali do zvláš široké a hluboké brázdy. Byla tak strmá a zarostlá, že se z ní nebylo možné vyšplhat ani tam, ani zp t, aniž by dole nechali poníky a náklad. Mohli jen jedno - jit brázdou dol . P da byla stále m k í, místy rozbahn ná, z b eh za aly tryskat pramínky, a brzy zjistili, že jdou podle pot ku bublajícího v zarostlém koryt . Pak za ala p da prudce klesat, potok zesílil, rozhalasil se, rychle proudil, skákal z kopce. Octli se v hluboké, slab osv tlené rokli s vysokou stromovou klenbou. Po chvíli klopýtání podél byst iny zcela ne ekan vyšli z šera. Jako v brán spat ili p ed sebou slune ní sv tlo. Když byli u otvoru, zjistili, že šli pr rvou ve vysokém strmém b ehu, tém skalní st n . Na jeho úpatí byl široký pruh trávy a rákosí; v dálce bylo vid l druhý, tém stejn strmý b eh. Zlaté slunce pozdního odpoledne spo ívalo teple a ospale na skryté zemi mezi nimi. Prost edkem se leniv vinula temn hn dá eka, vroubená prastarými vrbami, p eklenutá vrbami, zanesená padlými vrbami a skvrnitá tisíci zežloutlými vrbovými lístky. Vzduch jich byl plný, jak se žlut t epetaly z v tví; v údolí totiž vanul lehký teplý v t ík, rákosí šelestilo a v tve vrb sk ípaly. "Tak te máme aspo trochu pon tí, kde jsme!" ekl Smíšek. "Vyšli jsme skoro opa ným sm rem, než jsme cht li. Tohle je Opletnice. P jdu to tam prozkoumat." Vyšel do slune ního jasu a zmizel ve vysoké tráv . Po chvíli se zase objevil a oznamoval, že mezi úpatím skály a ekou je celkem pevná p da; místy se pevný drn táhne až k b ehu eky. "A navíc," ekl, "zdá se, že podle eky se po téhle stran vine n jaká p šinka. Když zahneme vlevo a p jdeme po ní, nakonec musíme vyjít na východní stran Hvozdu." "To bych ekl!" pravil Pipin. "Pokud nás ovšem p šina nezavede jen do bažiny. Kdo myslíš, že tu p šinu vyšlapal, a pro ? Ur it to nebylo pro naše dobro. Už tomu Hvozdu v bec nev ím a zato za ínám v it všemu, co se o n m vypravuje. A máš p edstavu, jak daleko na východ budeme muset jít?" "Nemám." ekl Smíšek. "Nemám tušení, jak hluboko po proudu Opletnice jsme nebo kdo sem m že chodit tak asto, aby tu vyšlapal p šinu. Ale nevidím a nedokážu si vymyslet žádnou jinou cestu." A protože nic nezbývalo, vykro ili a Smíšek je dovedl k p šin , kterou objevil. Kolem bylo vysoké š avnaté rákosí a tráva; místy jim sahaly až nad hlavu, ale když už p šinu našli, bylo jednoduché ji sledovat v zákrutech a zatá kách, jimiž hledala pevn jší p du mezi bahnisky a t n mi. Místy p ekra ovala další pot ky tekoucí roklemi do Opletnice z výše položených ástí lesa a na t ch místech byly pe liv nakladeny kmeny strom nebo svazky klestí. Hobit m za alo být vedro. Kolem uší jim bzu ely roje much všeho druhu a odpolední slunce pálilo do zad. Až se náhle octli v ídkém stínu; p es p šinu se natáhly mohutné šedé v tve. Každý
krok byl t žší než ten p edcházející. Ospalost jako by se plazila ze zem a stoupala jim do nohou a tiše jim ze vzduchu padala na hlavy a do o í. Frodo cítil, jak mu klesá brada a hlava klimbá. V tu chvíli p ed ním Pipin upadl na kolena. Frodo se zastavil. "To n-nemá cenu," slyšel Smíška. "Jestli si n-neodpo inu, n-neud lám už ani krok. Musím - zd - ímnout. Pod vrbami - je - chládek. M-mí m-much." To se Frodovi nelíbilo. "Poj me!" vyk ikl. "Ješt si nem žeme zd ímnout. Nejd ív musíme být venku z Hvozdu." Ale druhým dv ma už bylo všechno jedno. Sam stál vedle, zíval a p ihlouple mžikal. Vtom ucítil i Frodo, že ho p emáhá spánek. Hlava se mu zato ila. Vzduchem se nenesl tém žádný zvuk. Mouchy p estaly bzu et, jen lehounký šum na hranici slyšitelnosti, tichý ševel podobný pošeptmému zp vu, jako by se chv l naho e ve v tvích. Zvedl o i a spat il, že se nad ním sklání mohutná stará a omšelá vrba. Vypadala obrovit , její roztažené v tve se natahovaly jako paže s mnoha dlouhoprstýma rukama, její uzlovatý a pokroucený kmen zel širokými puklinami, jež slab prašt ly p i pohybu v tví. Listí, tetelící se proti jasnému nebi, ho oslnilo a on se skácel a z stal ležet v tráv , kam dopadl. Smíšek a Pipin se dovlekli ke kmeni vrby a lehli si, zády o n j op eni. Veliké škvíry se za nimi rozev ely, aby je p ijaly, a strom se kolébal a sk ípal. Vzhlédli do šedého a žlutého listí, jež se pohupovalo ve sv tle a prozp vovalo. Zav eli o i a zdálo se jim, že tém slyší slova vypráv jící o vod a spánku. Poddali se kouzlu a tvrd usnuli u paty veliké šedé vrby. Frodo chvíli vleže zápasil se spánkem, který ho p emáhal; pak se s úsilím op t vzty il. Cítil nutkavou pot ebu studené vody. "Po kej na m , Same," zakoktal. "Musím - trochu - opláchnout nohy." V polosnu se domotal k í ní stran vrby, kde mocné to ité ko eny rostly do proudu jako zauzlení ješt i natahující se za pitím. Posadil se na jeden z nich a šplouchal si rozpálené nohy v chladivé hn dé vod ; a tam náhle usnul i on, zády ke stromu. Sam se posadil, podrbal se na hlav a zívl jako vrata. M l starost. Odpoledne se sklán lo k ve eru a ta náhlá ospalost mu p ipadala nep irozená. "Za tím v zí víc než sluní ko a teplý vzduch." bru el si. "Ten velikej strom se mi nelíbí. Nev ím mu. Jen si poslechni, jak zpívá o spánku! Tak tohle by nešlo!" Pracn vstal a klopýtal se podívat, kde jsou poníci. Zjistil, že dva se odloudali dál po p šin ; práv je chytil a odvedl zpátky k ostatním, když zaslechl dvojí zvuk: jeden hlasitý a druhý tichý, ale velmi z etelný. Jedno bylo šplouchnutí, jak cosi t žkého padlo do vody; druhý zn l jako klapnutí zámku, když se rychle a tiše zav ou dve e. ítil se zpátky na b eh, Frodo byl ve vod blízko u b ehu a nad ním veliký ko en, který jako by ho p idržoval dole. Frodo však nezápasil. Sam ho popadl za kabát a vyvlekl ho zpod ko ene a pak ho s námahou vytáhl na b eh. Frodo se tém ihned probral, rozkašlal se a plival vodu. "Abys v d l, Same," ekl posléze, "ten mizerný strom m tam shodil! Já to cítil. Ten velký ko en se prost oto il a sešoupl mé do vody." "Asi se vám n co zdálo, pane Frodo," ekl Sam. "Nem l byste si sedat na takové místo, když na vás jde spaní." "A co je s ostatními?" zeptal se Frodo. "Rád bych v d l, co se zdá jim." Obešli strom, a tu Sam pochopil, jaké klapnutí to slyšel. Pipin zmizel. Puklina, k níž si lehl, se zav ela, takže nebylo vid t ani škvírku. Smíšek byl v pasti: jiná puklina se mu sev ela kolem pasu; nohy m l venku, ale zbytek byl v temném otvoru, jehož okraje se svíraly jako klešt . Frodo a Sam za ali nejd ív tlouci do kmene v místech, kde ležel Pipin. Pak se zu iv namáhali rozev ít elisti, jež držely chudáka Smíška. Bylo to úpln zbyte né.
"Taková ohavnost!" vyk ikl Frodo rozrušen . "Pro jsme v bec chodili do tohohle d sného lesa? Kdybychom tak byli zpátky ve Studánkách!" Vší silou kopl do stromu, bez ohledu na vlastní nohu. Kmenem a v tvemi prob hlo st ží post ehnutelné zachv ní; listí šelestilo a šepotalo, ale te to zn lo jako tichý a vzdálený smích. "Sekeru v zavazadlech nemáme, pane Frodo?" zeptal se Sam. "Vzal jsem jen sekyrku na štípání d eva," ekl Frodo. "Ta nám moc nepom že." "Po kejte!" vyk ikl Sam, kterému zmínka o d íví n co p ipomn la. "Možná bychom n co svedli s ohn m!" "Možná," zapochyboval Frodo. "Možná by se nám povedlo Pipina uvnit upéct zaživa." "Pro za átek bychom mohli zkusit ten strom postrašit nebo poranit," ekl Sam vztekle. "Jestli je nepustí, porazím ho, kdybych ho m l ohlodat." Hnal se k poník m a zanedlouho byl zpátky s dv ma krabi kami troudu a sekyrkou. Rychle nabral suchou trávu a listí a kousky k ry; snesli hromadu nalámaných v tvi ek a naštípaných h lek. Navršili je u kmene stromu na opa né stran , než byli v zni. Jakmile Sam vyk esal jiskru v troudu, podpálila suchou trávu a vyšlehl plamen a dým. V tvi ky zapraskaly. Prstí ky ohn za aly olizovat suchou brázditou borku prastarého stromu a p iškva ovaly ji. Celou vrbou prob hl t as. Listí nad hlavami jim zary elo bolestí a hn vem. Ozvalo se hlasité zaje ení Smíškovo a zhloubi zdušený výk ik Pipin v. "Uhaste to! Uhaste to!" k i el Smíšek. "P eštípne m vejp l, jestli toho nenecháte. íká to!" "Kdo? Kdo?" k i el Frodo a ítil se na druhou stranu stromu. "Uhaste to! Uhaste to!" prosil Smíšek. V tve vrby se divoce rozhoupaly. Ozval se zvuk, jako když se zvedá vítr, a rozlet l se v tvemi všech okolních strom , jako by do tiché d ímoty í ního údolí hodili kámen a vlnky hn vu roz e ily celý Hvozd. Sam ohní ek rozkopal a zadupal jiskry. Ale Frodo, aniž by m l jasnou p edstavu, pro to d lá a v co doufá, se rozb hl po p šin s k ikem "Pomoc! Pomoc! Pomoc!" Zdálo se mu, že sotva slyší vlastní pronikavý hlas: vítr z vrb jej odvíval a p ehlušoval k ikem listí, sotvaže vypustil slovo z úst. Byl zoufalý: ztracený a bezradný. Náhle stanul. Zaslechl odpov , nebo se mu to zdálo; jako by však p icházela zezadu, z p šiny hloub ji v Hvozdu. Oto il se a naslouchal a brzy nebylo pochyb: n kdo si zpíval. Hluboký radostný hlas si zpíval bezstarostn a š astn , zpíval však nesmysly. Cinkylink, cinkyb ink, cinkylinky holala, hop a skok, jen drž krok, jíva zpívá lalala. Tom, bom, hej a hoj, Bombadil a tralala. Nap l s nad jí a nap l s obavou p ed novým nebezpe ím z stali Frodo i Sam stát. Najednou po ad nesmyslných (aspo to tak vypadalo) slov zazn l hlas mocn a ist a zazpíval tuto píse : Hej hoj, cinkylink, cinkyb ink, má milá. vítr fouká na asy a na pta í k ídla. Pod horou, za horou, na sluní ku svítí na prahu vyhlíží, až se hv zdy t pytí, moje paní p ekrásná, í ní žínky dcera, štíhlý proutek vrbový, jako voda šerá. Starý Tom Bombadil lekníny jí nese. ská e a zpívá si, až se zem t ese! Hej a hoj! Cinkylink, cinkyb ink a hohoho! Zlat nko, d venko, ty má zlatá pomn nko!
Vrbáku, chudáku, stáhni z cesty ko eny, starý Tom pospíchá, ve er padá na zemi. Tom už sám dom jde, lekníny tam nese. cinkyb ink, zpívá si, až se zem t ese! Frodo a Sam stáli jako zakletí. Vítr utichl. Listí op t viselo ml ky na strnulých v tvích. Píse zahlaholila ješt jednou a pak se náhle nad rákosím na cesti ce zjevil poskakující a tan ící klobouk s vysokým dýnkem a dlouhým modrým perem za stuhou. Ješt hop a skok, a v zorném poli se objevil lov k nebo n co lov ku podobného. Na hobita byl aspo p íliš veliký a t žký, a koli na Velkého lov ka nebyl zase dost vysoký. Hluku ovšem nad lal i na lov ka dost, když dusal statnýma nohama ve velikých žlutých botách a hnal se trávou a rákosím jako kráva k napajedlu. M l modrý kabát a dlouhý hn dý plnovous; o i m l modré a jasné, tvá ervenou jako zralé jablí ko, ale svraskalou do tisíce vráse ek úsm vu. V rukou nesl na velikém listu jako na podušce kupku bílých leknín . "Pomoc!" zvolali Frodo a Sam a rozb hl se k n mu se vztaženýma rukama. "No, no! Pozor!" vyk ikl starý muž, zvedl ruku, a oni se zarazili, jako by je p ikoval. "No tak, chlapí ci, kampak se to ženete a funíte jako m chy? Co se d je? Víte, kdo jsem? Já jsem Tom Bombadil. Pov zte mi, co vás trápí. Tom má nasp ch. Nepoma kejte mi ty lekníny!" "Moji p átelé jsou chycení ve vrb !" vyk ikl Frodo udýchan . "Pana Smíška chce p eštípnout vejp l!" k ikl Sam. "Cože?" za val Tom Bombadil a vysko il do vzduchu. "D dek Vrbák? Nic horšího? To se dá rychle napravit. Znám na n ho písni ku. Starý Vrbák Šedivák! Já mu zmrazím morek, jestli se nebude chovat slušn . Uzpívám mu ko eny. P izpívám vítr a odfouknu mu listí i s v tvemi. D dek Vrbák!" Opatrn položil lekníny do trávy a rozb hl se ke stromu. Tam spat il Smíškovy nohy tr et ven ostatek byl už vtažen dovnit . Tom p iložil ústa ke št rbin a za al do ní tiše prozp vovat. Slova neslyšeli, ale Smíška to o ividn probudilo. Za al kopat nohama. Tom odsko il, ulomil visící haluz a švihl jí pe vrby. "Pus je, D dku Vrbáku!" ekl. "Co si myslíš, hlupáku? Pro pak ses probudil? Jez hlínu! Ryj zem! Pij vodu! Usni snem! Mluví k tob Bombadil!" Pak chytil Smíška za nohy a vytáhl ho z náhle povolivší škvíry. Ozval se trhavý praskot a druhá puklina se rozev ela a z ní vysko il Pipin, jako když ho vykopne. Pak se s hlasitým klapnutím ob škvíry zase zav ely. Stromem prob hl t as od ko ene až po vrcholek a padlo naprosté ticho. "D kujeme!" ekli hobiti jeden po druhém. Tom Bombadil vybuchl smíchem. "No tak, chlapí ci!" ekl a sehnul se, aby jim vid l do tvá í. "P jdete dom se mnou! St l je plný žlu ou ké smetany, medových plást , bílého chleba a másla. Zlat nka eká. Na otázky bude dost asu u ve e e. Poj te za mnou, jak rychle jen umíte!" S tím sebral své lekníny, pozval je za sebou pokynem ruky a vyrazil skokem a tane ním krokem po stezce na východ a dál si hlu n prozp vovat nesmysly. Hobiti samým p ekvapením a úlevou ani nemluvili a pospíšili za ním tak rychle, jak jen mohli. Nebylo to ale dost rychle. Tom jim brzy zmizel z o í a jeho zp v slábl a vzdaloval se. Náhle jeho hlas p ilétl zp t hlu ným zahalekáním: Pob žte, hošíci, podle Opletnice! Tom nap ed pospíchá zapálit vám svíce. Slunce už zapadlo, tma se tla í ze všech stran. Vyjd te ze stín , dve e budou doko án.
Nic nedejte na olše, vrby šediváky, v tve ani ko eny! Tom p ed vámi krá í. Z oken vám zabliká žluté sv tlo vesele. posp šte, tralala, ekáme vás, p átelé! Pak už hobiti neslyšeli nic. Vzáp tí slunce zapadlo do strom za nimi. Pomyslili na šikmé paprsky t pytící se na ve erní Brandyvín a na okénkách Rádohrab, jež probleskují stovkami sv týlek. Padly na n veliké stíny; pn a haluze strom visely temn a hroziv nad p šinou. Na hladin eky se za aly svíjet bílé mlhy a rozlézaly se po ko ání strom na b ezích. Ze samotné p dy, po níž šlapali, vystupovala p ízra ná pára a mísila se s houstnoucím šerem. T žko te sledovali stezku a byli velmi unavení. Nohy m li jako z olova. K ovím a rákosím kolem nich probíhaly zvláštní kradmé zvuky; když vzhlédli k bledému nebi, spat ovali podivné sukovité a boulovaté tvá e, jež se temn mra ily v p íše í a šklebily se na n z vysokého b ehu a z kraje lesa. Za ali mít pocit, že je celý ten kraj neskute ný a že klopýtají hrozným snem, z n hož není probuzení. Když už je nohy necht ly nést dál, všimli si, že p da mírn stoupá. Voda za ala ševelit. Ve tm zahlédli bílý odlesk p ny, kde eka tvo ila malý vodopád. Pak byl najednou strom m konec a mlhy z staly za nimi. Vykro ili z Hvozdu a p ed sebou spat ili širokou vlnící se rozlohu trávy. í ka, te malá a hbitá, jim vesele skákala vst íc, tu a tam probleskujíc ve svitu hv zd, které již zá ily na obloze. Tráva pod nohama byla m kká a krátká, jako pokosená nebo sest íhaná. Kraj lesa byl za nimi úpravn p ist ižen jako živý plot. P ed sebou te m li z etelnou, dob e udržovanou stezku vroubenou kameny. Vinula se do travnatého vršku, šedavého v bledé hv zdné noci. A tam, po ád ješt vysoko na dalším svahu, spat ili mrkající sv télko domu. P šina vedla dol a pak zase nahoru dlouhou hladkou drnovou strání sm rem ke sv tlu. Náhle se z otev ených dve í rozlil široký pruh jasného sv tla. M li p ed sebou d m Toma Bombadila, pod horou, za horou. Za ním n lo strmé, šedé a holé p edh í a ješt dále mizely v noci na východ temné obrysy Mohylových vrch . Všichni pospíšili vp ed, hobiti i poníci. Polovina únavy a všechen strach z nich spadly. Hola hej! Vst íc se jim vyhrnula píse . Hola hej! Pospíchej! Honem, kluci zlatí! Hobitící, poníci! Hosty máme rádi. Už a je veselo! Zazpívejme všici! Pak jiný jasný hlas, mladý a odv ký jako jaro, jako píse š astné vody proudící do noci z jasného jitra na horách, plynul jako st íbro na uvítanou. Dejme se do zp vu! Zazpívejme všici o slunci, o mlze, také o m síci! O rose na pírkách, sv tle na pupencích, o v tru na kopcích, o v esových zvoncích, o leknínech v rákosí, kde je voda šerá; vítá vás Tom Bombadil a s ním í ní dcera! A s tou písní stanuli hobiti na prahu a všude kolem nich bylo zlaté sv tlo.
KAPITOLA SEDMÁ V DOM TOMA BOMBADILA ty i hobiti p ekro ili široký kamenný práh, z stali stát a mžourali. Byli v dlouhé nízké síni plné sv tla lamp houpajících se ze stropních trám ; na stole z tmavého lešt ného d eva krom toho plálo mnoho vysokých žlutých svící. V k esle na druhém konci, tvá í ke dve ím, sed la žena. Dlouhé žluté vlasy se jí vlnily po ramenou, háv m la zelený jako mladé rákosí, st íkaný st íbrem jako kapkami rosy; pás byl zlatý, z tepaných lilií, mezi nimiž se proplétaly pomn nky. U nohou v širokých zelených a hn dých hlin ných mísách plavaly lekníny, takže se zdálo, jako by tr nila uprost ed jezírka. "Vejd te, dob í hosté!" ekla, a když promluvila, poznali, že to byl její jasný hlas, který slyšeli zpívat. Plaše popošli kousek do pokoje a za ali se hluboce klan t. P ipadali si podivn zaražení a neohrabaní jako lidé, kterým, když zaklepali na dve e chalupy s prosbou o trošku vody, otev ela mladá elfí královna od ná kvítím. Ale než mohli otev ít ústa, p esko ila lehce mísy s lekníny a se smíchem se jim rozb hla vst íc; háv jí v b hu šelestil jako vítr v rozkvetlých luzích u eky. "Poj te, lidi ky drazí!" ekla a uchopila Froda za ruku. "Sm jte se a veselte se! Já jsem Zlat nka, dcera eky." Pak lehce prošla kolem nich, zav ela dve e, postavila se zády k nim a rozepjala bílé paže. "Nechme noc zav enou venku!" ekla. "Bojíte se snad ješt mlhy, stín strom , hluboké vody a nevkro ených zví at? Nebojte se ni eho! Dnes v noci jste p ece pod st echou Toma Bombadila." Hobiti na ni hled li s úžasem; podívala se na každého z nich a usmála se. "Krásná paní Zlat nko!" ekl kone n Frodo a cítil v srdci radostné pohnutí, které sám nechápal. Stál, jako n kdy stával o arován elfími hlasy, jenže kouzlo, které te na n m spo inulo, bylo jiné: mén pronikavá a vznešená rozkoš, avšak hlubší a bližší srdci smrtelníka; podivuhodná, a p ece ne cizí. "Krásná paní Zlat nko!" opakoval. "Te je mi jasná radost, která se skrývala v písních, které jsme slyšeli. Štíhlý proutek vrbový, tichá voda šerá! Rákos v t ni oživlý! Sli ná í ní dcera! Jarní vzduch a letní as, jaro vždycky znova! Vítr vodopádu! Smích, jenž se v listí schoval!" Najednou se zarazil a zakoktal se, ohromený tím, co íká. Zlat nka se však zasmála. "Vítejte!" ekla. "To jsem nev d la, že nár dek z Kraje má tak sladkou e . Ale vidím, že jste P ítel elf : prozrazuje to svit ve vašich o ích a jasný hlas. To je ale veselé setkání! Posa te se a po kejte na pána domu! Nebude mu to dlouho trvat. Stará se o vaše unavené poníky." Hobiti se rádi posadili do nízkých židli ek s rákosovými sedadly, zatímco Zlat nka p ipravovala st l; o ima ji sledovali, protože útlý p vab jejích pohyb je plnil tichou blažeností. Odn kud zpoza domu se ozýval zp v. Co chvíli zaslechli mezi spoustou tralalání a hopsasání opakující se slova: Náš starý Tom Bombadil je veselá kopa, kabátek má šmolkový, k tomu žlutá bota. "Krásná paní," ekl op t po chvíli Frodo, "pov zte mi, pokud se neptám p íliš hloup , kdo je Tom Bombadil?"
"Je," ekla Zlat nka a s úsm vem se zastavila v letu. Frodo na ni hled l tázav . "Je, jak jste ho vid li," ekla v odpov na jeho pohled. "Je Pánem les , vod a kopc ." "Takže celá tahle zvláštní zem pat í jemu?" "Kdepak!" odpov d la a její úsm v se vytratil. "To by bylo opravdu b emeno," dodala polohlasem, jako k sob . "Stromy a tráva a všechno, co roste nebo žije v této zemi, pat í samo sob . Tom Bombadil je Pán. Starého Toma nikdo nikdy nepolapil, když chodí po lese, brodí se vodou, ská e po kopcích sv tlem a stínem. Nezná strach. Tom Bombadil je Pán." Dve e se rozlétly a vešel Tom Bombadil. Byl te bez klobouku a husté hn dé vlasy m l ov n ené podzimním listím. Zasmál se, došel ke Zlat nce a uchopil ji za ruku. "Tady máte mou p knou paní!" ekl a uklonil se hobit m. "Tady je má Zlat nka celá v st íbrozelené a s kvítím v pase. Je st l prost ený? Vidím žlu ou kou smetanu a plásty medu, bílý chléb a máslo; mléko, sýr a zelené bylinky i zralé bobule už jsou nasbírané: sta í nám to? Je ve e e p ipravena?" "Je," ekla Zlat nka, "ale jsou p ipraveni hosté?" Tom tleskl rukama a zvolal: "Tome, Tome! Tví hosté jsou unavení a tys málem zapomn l! Poj te honem, veselí p átelé, Tom vás osv ží! Umyjete si zamazané ruce a opláchnete unavené obli eje; shodíte zablácené plášt a roz ešete si zcuchané vlasy!" Otev el dve e. Následovali ho krátkou chodbou a ost e zahnuli. Vešli do nízkého pokoje pod šikmou st echou (byl to asi p ístavek na severní stran domu). Zdi m l z istého kamene, p evážn však byly zakryty zelenými záv snými rohožemi a žlutými záclonami. Podlaha byla dlaždicová, postlaná erstvým zeleným rákosím. Na podlaze po jedné stran ležely ty i tlusté matrace s horami bílých p ikrývek. U prot jší st ny stála dlouhá lavice se širokými hlin nými umyvadly a vedle nich hn dé džbány s vodou, n které se studenou, jiné s vroucí. U každé postele byly p ipraveny m kké zelené pantoflí ky. Zanedlouho sed li hobiti umytí a sv ží u stolu, z každé strany dva, a na obou koncích sed li Zlat nka a Pán. Byla to dlouhá a veselá ve e e. A koli hobiti jedli, jak to jen vyhládlí hobiti dokážou, ni eho nebyl nedostatek. Nápoj v pohárech vypadal jako irá studená voda, a p ece jim pronikal k srdci jako víno a rozvazoval jim hlasy. Hosté si najednou uv domili, že vesele zpívají, jako by to bylo snazší a p irozen jší než mluvení. Nakonec Tom a Zlat nka vstali a rychle sklidili ze stolu. Hosté dostali rozkaz nevstávat a byli usazeni do k esel, každý se stoli kou pod unavenýma nohama. V širokém krbu p ed nimi ho el ohe a von l sladce, jako z jablo ového d íví. Když bylo všechno uklizeno, zhasili všechna sv tla v místnosti krom jedné lampy a páru sví ek na každém konci krbové ímsy. Pak p ed nimi stanula Zlat nka se svící; pop ála každému dobrou noc a hluboký spánek. "M jte te klid," ekla, "až do rána! Nevšímejte si žádných no ních zvuk ! Vždy dve mi a okny sem neprojde nic než sv tlo m síce a hv zd a vítr z vyso iny. Dobrou noc!" Vyšla z místnosti jako t pyt a jako ševel. Její kroky zn ly jako pramínek zlehka odplouvající z kopce p es chladné kamení tichou nocí. Tom chvíli sed l vedle nich ml ky, zatímco hobiti sbírali odvahu aspo k jedné z otázek, které cht li položit u ve e e. O i jim tížil spánek. Nakonec promluvil Frodo: "Slyšel jste m volat, Pane, nebo vás tam v tu chvíli p ivedla náhoda?" Tom se zavrt l jako lov k vyrušený z p íjemného snu. "Cože?" ekl. "Jestli jsem vás slyšel? Ne, neslyšel; musel jsem p ece zpívat. Takže m p ivedla pouhá náhoda, íkáte-li tomu tak. Nebyl to žádný m j zám r, i když jsem vás ekal. Slyšeli jsme o vás a v d li jsme, že jste na cest . Uhodli jsme, že zanedlouho sejdete k vod : všechny cesty vedou dol k Opletnici. Starý Vrbák Šedivák,
to je mocný p vec; a malým lidi kám je t žko uniknout z jeho d myslného bludišt . Jenže Tom tudy m l poch zku, a jemu nemohl bránit." Tomovi klimbla hlava, jako by se ho op t zmoc oval spánek, pokra oval však tiše a zp vav : M l jsem tam poch zku: lekníny jsem sbíral, bílé kv ty pro radost mojí p kné paní, zachránit ty poslední p ed letošní zimou, a jí kvetou u noži ek, než roztají sn hy. Každoro n koncem léta chodím jí je hledat v iré t ní hluboké, kde se í ka to í; tam se zjara otvírají, tam nejdéle kvetou. U té t n jsem ji našel, sli nou dceru eky, sed la tam v rákosí Zlat nka má mladá. Jak jen sladce zpívala, jak jí srdce bilo! Otev el o i a náhle na n mod e blýskl pohledem: A to bylo vaše št stí - te už víckrát nep jdu hloubí lesa podle eky v tomhle starém roce. Nep jdu už kolem domku D dka Vrby do jara, do veselé vesny, kdy má milá í ní dcera zatan í po vrbné stezce vykoupat si nožky. Op t zmlkl; Frodo však neodolal a položil ješt jednu otázku: tu, kterou nejvíc toužil mít zodpov zenu. "Pov zte nám, Pane," ekl, "o D dkovi Vrbákovi, Kdo je to? Nikdy jsem o n m neslyšel." "Ne, ne íkejte!" ekli Smíšek a Pipin sborem a nap ímili se. "Te ne! Až ráno!" "Správn !" ekl sta ec, "Te už je as k odpo inku. N které v ci není dobré slyšet, když je sv t pono en ve stínu. Sp te do ranního sv tla, a je polštá m kký! Nebojte se no ních zvuk , vrby ani eky!" A s tím sundal lampu, sfoukl ji, uchopil do každé ruky jednu sví ku a vyvedl je z pokoje. Matrace a polštá e byly m kké jako pe í a pokrývky byly z bílé vlny. Sotva ulehli do m kkých l žek a p etáhli p es sebe lehké p ikrytí, spali. V hluboké noci ležel Frodo ve snu beze sv tla. Pak spat il vycházet nový m síc; v jeho hubeném sv tle p ed ním vyvstala erná skalní st na proražená temným obloukem podobným brán . Frodovi se zdálo, že ho cosi nadnáší, a když míjel skalní st nu, vid l, že je to kruh pahork a uvnit je plá a uprost ed plán stojí kamenný pilí jako obrovská v ž, nepostavená však rukama. Na jejím vrcholku stála mužská postava; jak m síc stoupal, zdálo se, že jí na okamžik visí nad hlavou a t pytí se v bílých vlasech, jimiž povívá vítr. Z temné plán dole stoupal k ik divošských hlas a vytí mnoha vlk . Náhle p es m síc p elet l stín podobný velikým k ídl m. Muž zdvihl paže a z hole, kterou t ímal, blesklo sv tlo. Mocný orel sklouzl dol a odnesl ho. Hlasy zana íkaly a vlci zak u eli. Ozval se zvuk p ipomínající silný vítr a p inášel zvuk kopyt, jak cválají, cválají od východu. " erní jezdci!" pomyslel si Frodo, když procital a zvuk kopyt mu dozníval v hlav . Ptal se sám sebe, zda bude mít v bec odvahu opustil n kdy tyto bezpe né zdi. Ležel nehybn a naslouchal: všude však panovalo ticho, a tak se nakonec obrátil a znova usnul, i zabloudil do dalšího snu, který si nezapamatoval.
Pipinovi po jeho boku se zdály p íjemné sny; náhle se však prom nily, a tak se p evracel a sténal. Náhle se probudil, nebo myslel, že se probudil, a p ece stále slyšel ve tm zvuk, který mu pokazil sny: uk, uk, sk íp, zn lo to jako haluze, které se komíhají v trem, prstí ky v tví škrábou po st n a po okn : vrz, vrz, vrz. Uvažoval, jestli jsou u domu vrby, a najednou m l strašný pocit, že v bec není v oby ejném dom , ale ve vrb a že zase slyší ten hrozný suchý sk ípavý hlas, jak se mu vysmívá. Posadil se, pod rukou ucítil m kký poddajný polštá a s úlevou si zase lehl, jako by v uších ozv nou zaslechl: "Nebojte se ni eho! M jte klid až do rána! Nevšímejte si žádných no ních zvuk !" Pak zase usnul. Smíšek zaslechl v pokojném spánku zvuk vody: stékala polehou ku a pak se rozlévala, rozlévala bez odporu kolem domu v temné bezb ehé jezero. Bublala pode zdmi a stoupala pomalu, ale jist . "Utopím se!" pomyslil si. "Najde si cestu dovnit a pak se utopím." Cítil, že leží v m kkém slizkém bahn , vysko il, a tu stoupl na okraj studené tvrdé dlaždice. Pak si vzpomn l, kde je, a zase si lehl. Jako by slyšel nebo si vzpomínal, že slyšel: "Dve mi a okny neprojde nic než sv tlo m síce a hv zd a vítr z vyso iny." Lehký závan sv žího vzduchu pohnul záclonou. Zhluboka vydechl a op t usnul. Vzbudili se všichni ty i naráz za ranního sv tla. Tom p echázel po pokoji a hvízdal si jako špa ek. Když slyšel, že se pohnuli, zatleskal a zvolal: "Hej hop, hopsasa, vstávejte, mí kluci!" Roztáhl žluté záclony a hobiti spat ili, že zakrývaly okna na obou koncích místnosti, jedno na západ, druhé na východ. Sv že vysko ili. Frodo se rozb hl k východnímu oknu a zjistil, že hledí do zeleninové zahrádky sivé rosou. Zpola o ekával, že uvidí drn sahající ke zdi; drn celý posetý otisky kopyt. Místo toho mu výhled zakrývala ádka fazolí na vysokých ty ích; ale nad nimi v dáli n l proti vycházejícímu slunci šedý pahorek. Bylo bledé jitro; na východ , za táhlými mraky, podobnými vlákn m ušpin né vlny s ervenavými okraji, ležely mihotavé hlubiny žluti. Obloha slibovala déš ; sv tlo se však rychle ší ilo a ervené kv ty fazolí za aly e av t proti mokrým zeleným list m. Pipin vykoukl západním oknem do jezera mlhy. Hvozd jí byl zcela zakryt. Bylo to jako dívat se shora na svažující se obla nou st echu. V jednom míst byla brázda i strouha, kde se mlha lenila ve spoustu chuchvalc a vzdouvala se; to bylo údolí Opletnice. Byst ina tekla z kopce vlevo a mizela v bílých stínech. V pop edí byla kv tinová zahrada a ost íhaný živý plot protkaný st íbrem a za ním sivá ost íhaná tráva prob lávající kapkami rosy. Nikde žádná vrba. "Dobré jitro, veselí p átelé!" zvolal Tom a otev el východní okno doko án. Dovnit vproudil chladný vzduch; von l dešt m. "Dneska se sluní ko moc neukáže, ekl bych. Chodil jsem po kraji, skákal po vršcích, sotva za alo šírat, ichal jsem vítr a po así, mokrou trávu pod nohama, mokré nebe nad hlavou. Probudil jsem Zlat nku, když jsem jí zpíval pod oknem; ale hobity asn zrána neprobudí nic. V noci se malý nár dek probouzí do tmy a pak za sv tla spí! Cinkyb ink! Vzbu te se, mí veselí p átelé! Zapome te na no ní zvuky! Cinkylink! Hopsasa, mí kluci! Když p ijdete brzy, dostanete snídani. Když p ijdete pozd , dostanete trávu a deš ovou vodu!" Net eba íkat - ne že by Tomova hrozba zn la p íliš opravdov - že hobiti p išli brzy a st l opustili pozd a teprve tehdy, když za al vypadat pon kud prázdn . Toma ani Zlat nku nevid li. Toma bylo slyšet po dom , jak halasí v kuchyni, po schodech nahoru a dol , a jak si tuhle a támhle, venku i vevnit prozp vuje. Pokoj m l vyhlídku na západ p es zamlžené údolí a okno bylo otev ené. Z deskového kraje st echy kapala voda. Než dojedli, spojily se oblaky v jednolitou st echu a za al rovn padat jemný a tichý šedý déš . Za jeho hustou clonou byl Hvozd úpln zahalen. Zatímco se dívali z okna, shora se ozval jasný zp v Zlat nky a zvolna se snášel, jako když padá s
dešt m z nebe. Slyšeli sotva pár slov, pochopili však, že je to deš ová píse , sladká jako p eprška na vyschlém kopci, a vypraví p íb h eky od pramene na vyso in až k mo i kdesi hluboko dole. Hobiti blažen naslouchali a Frodovo srdce se radovalo a blaho e ilo laskavému po así, že zdrželo jejich odjezd. Myšlenka na odchod ho tížila od okamžiku probuzení, ale te vytušil, že toho dne už dál nep jdou. Vál západní vítr a valily se stále t žší a mok ejší mraky, jež lily déš na holá temena Vrch . Kolem domu nebylo vid t nic než padající vodu. Frodo stál u otev ených dve í a hled l, jak se bílá k ídová cesti ka m ní v í ku mléka a bublá do údolí. Tom p ib hl klusem zpoza domu, mávaje rukama, jako by odhán l déš , a skute n : když p ekro il práh, vypadal až na boty docela suchý. Ty sundal a postavil ke krbu. Pak se uvelebil do nejv tšího k esla a zavolal hobity k sob . "Zlat nka dnes pere," ekl, "a d lá podzimní úklid. Na hobitíky je moc mokro - tak a si zatím odpo inou! Takový den se hodí k dlouhému povídání, k otázkám a odpov dím, a tak Tom za ne povídat." Potom jim vypráv l mnoho podivuhodných p íb h , chvílemi jako by mluvil nap l k sob , chvílemi po nich náhle bleskl jasným modrým okem zpod hustého obo í. asto p echázel do zp vu, vstával z k esla a dával se do tance. Vypráv l jim o v elách, o kv tinách, o zp sobech strom , o podivných tvorech ve Hvozdu, tvorech zlých i dobrých, tvorech p átelských i nep átelských, o krutých tvorech a laskavých tvorech a o tajemstvích skrytých v ostružinách. Jak poslouchali, za ínali chápat život Hvozdu, život mimo n , až si nakonec p ipadali jako vet elci tam, kde jsou všichni ostatní tvorové doma. Vypráv ní se stále vracelo k D dku Vrbovi a Frodo se toho o n m dozv d l až do sytosti, ba ješt víc; nebyly to p íliš ut šené p íb hy. Tomova slova odhalovala srdce strom a jejich myšlenky, jež byly asto temné, cizí a plné nenávisti k tvor m, kte í svobodn chodí po zemi, hryžou, koušou, lámou, sekají, pálí: ni itel m a utiskovatel m. Ne íkalo se marn Starý hvozd; byl totiž skute n prastarý, poz statek obrovských zapomenutých les ; a v n m žili, nestárnouce o nic rychleji než hory, praotci strom vzpomínající na asy, kdy byli pány. Nes etné roky je naplnily pýchou a vko en ným poznáním a zlobou. Žádný však nebyl nebezpe n jší než velká vrba: srdce m la prohnilé, ale její síla se zelenala; byla vychytralá a vládla v tr m a její píse a myšlenky prostupovaly les po obou stranách eky. Její šedivý žíznivý duch erpal sílu ze zem a roztahoval se vlákénky ko en v p d a neviditelnými prstí ky v tví ve vzduchu, až ovládl tém všechny stromy Hvozdu od živého plotu až po Vrchy. Najednou Tomovo vypráv ní nechalo lesy za sebou a rozb hlo se vst íc mladému pramínku p es bublající vodopády, p es oblázky a omleté balvany a mezi kyti kami, nízkou trávou, do vlhkých škvír, až nakonec doputovalo do Vrch . Slyšeli o Velkých mohylách a zelených rovech, o kruzích z kamen na kopcích a v dolinách mezi kopci. Be ela stáda ovcí. Zvedaly se zelené st ny a bílé st ny. Ve výškách se ty ily pevnosti. Králové malých království ek spolu bojovali a mladé slunce žhnulo jako ohe na rudém kovu jejich nových a hladových me . P icházela vít zství i porážky; padaly v že, ho ely pevnosti a plameny šlehaly k nebes m. Na máry mrtvých král a královen se vršilo zlato; mohyly je p ikrývaly a kamenné dve e se zavíraly; a všechno zar stalo trávou. Ovce n jaký as p icházely trávu okusovat, ale brzy byly kopce op t pusté. Z dalekých temných míst p išel stín a kosti v rovech se pohnuly. V dutinách obcházeli Mohyloví duchové, in eli prsteny na studených prstech a zlatými et zy ve v tru. Kruhy z kamen se šklebily ze zem jako zlámané zuby v m sí ním sv tle. Hobiti se ot ásli. Až do Kraje dolehly pov sti o mohylových p íšerách z Mohylových vrch za Hvozdem. Nebyla to však pohádka, jakou by hobiti rádi poslouchali t eba u p íjemného krbu a hezky daleko. Tito ty i si najednou p ipamatovali, co jim radostný d m zaplašil z mysli: d m
Toma Bombadila leží p ímo v klín t chto obávaných vrch . Ztratili nit vypráv ní a neklidn se zavrt li, po o ku hledíce jeden na druhého. Když znovu zachytili Tomova slova, poznali, že zatím zabloudil do cizích kon in za hranice jejich pam ti a bd lé mysli, do asu, kdy byl sv t rozlehlejší a Mo e rovn obtékalo západní b eh; a stále dál a dál do minula šla Tomova píse , do prastaré hv zdné noci, kdy jenom praotci elf bd li. Vtom umlkl a oni vid li, že mu hlava klesá jako ve spánku. Sed li p ed ním tiše, o arováni; a zdálo se, jako by kouzlem jeho slov utichl vítr, mraky vyschly, den se vzdálil a tma p išla od východu i od západu a celé nebe se naplnilo svitem bílých hv zd. Zda minulo ráno a ve er jediného dne nebo zda prošlo mnoho dní, to Frodo nedovedl íci. Necítil hlad ani únavu, jen úžas. Hv zdy svítily za oknem a kolem jako by bylo nebeské ticho. Nakonec promluvil ze svého úžasu a z náhlého strachu z ticha: "Kdo jsi, Pane?" zeptal se. "Cože?" vzp ímil se Tom a o i mu blýskly v šeru. "Ješt po ád neznáš mé jméno? To je jediná odpov . Pov z mi, kdo jsi ty, sám a bezejmenný? Ty jsi však mladý a já jsem stár. Nejstarší, to jsem já. Dejte na má slova, p átelé moji; Tom tu byl d ív než eka a stromy; Tom pamatuje první kapku dešt a první žalud. On prošlapal stezky p ed Velkými lidmi a vid l malý nár dek p icházet. Byl tu p ed králi a hroby a Mohylovými duchy. Když elfové odcházeli na západ, Tom už byl tady, d íve než Mo e vytvo ilo oblouk. Znal tmu pod hv zdami, dokud v ní ješt nebyl strach - než p išel odjinud Temný pán." Zdálo se, jako by kolem domu p ešel stín, a hobiti rychle vyhlédli oknem. Když se obrátili zpátky, stála ve dve ích vzadu Zlat nka orámovaná sv tlem. Držela sví ku a chránila plamínek p ed pr vanem dlaní; a sv tlo proudilo skrze ni jako slune ní svit bílou mušlí. "Déš ustal," ekla; "a z kopce tekou pod hv zdami nové vody. Poj me se smát a radovat!" "A poj me jíst a pít!" zvolal Tom. "Z dlouhého vypráv ní je žíze a po dlouhém naslouchání jednomu vyhládne, ráno, v poledne i ve er!" S tím vysko il z k esla a skokem vzal svíci z krbové ímsy a rozžehl ji o plamen, který držela Zlat nka; pak obtan il st l. Nato prosko il dve mi a zmizel. Rychle se vrátil s velikým naloženým podnosem. Pak se Zlat nkou prost eli st l; a hobiti sed li nap l v úžasu a nap l v smíchu: tak líbezný byl p vab Zlat nky a tak veselé a zvláštní poskakování Tomovo. A p ece se zdálo, že tan í jakýsi spole ný tanec, nep ekážejí si, proplétají se do místnosti a zase ven a okolo stolu; a ve chvili ce m li jídlo, nádobí i sv tla rozestaveny. Tabule zá ily bílými a žlutými svícemi. Tom se uklonil host m. "Ve e e je p ipravena," ekla Zlat nka; a tu hobiti zpozorovali, že je celá od na st íbrem s bílým páskem a st evíce má jako z rybích šupin. Ale Tom byl celý v isté mod i, modré jako pomn nky umyté dešt m, a pun ochy m l zelené. Ve e e byla ješt lepší než minule. Hobiti možná pod kouzlem Tomova vypráv ní vynechali jedno nebo více jídel, ale když m li potravu p ed sebou, zdálo se jim, že nejedli nejmén týden. Chvíli nezpívali, ba ani nemluvili, a m li se ile k dílu. Ale po ase se jim srdce i mysl op t rozveselily a hlasy jim zahlaholily radostným smíchem. Když dojedli, zazpívala jim Zlat nka spoustu písní, jež vesele za ínaly v kopcích a jemn kanuly do ml ení; a v ml eních si p edstavovali jezera a t n rozlehlejší, než jaké kdy vid li, a když do nich nahlédli, vid li pod sebou nebe a v hlubinách hv zdy jako drahokamy. Potom jim op t pop ála dobrou noc a nechala je u ohn . Tom však nyní vypadal velice bd le a zahrnul je otázkami. Zdálo se, že už ví hodn o nich i o jejich rodinách, ba o všem, co se událo v Kraji od dob, které hobiti sami st ží pamatovali. Už je to nep ekvapovalo: Tom však netajil, že za své nejnov jší
znalostí vd í sedláku ervíkovi, kterého z ejm pokládal za d ležit jší osobu, než si p edstavovali. "Stojí nohama na pevné zemi a ruce má od hlíny; v kostech má moudrost a ob o i otev ené," ekl Tom. Bylo jasné, že Tom má styky i s elfy, a zdálo se, že k n mu jakýmsi zp sobem dosp la od Gildora zpráva o Frodov út ku. Tom tolik v d l a tak chyt e se vyptával, že mu Frodo pov d l o Bilbovi i o vlastních nad jích a obavách víc, než kdy ekl dokonce i Gandalfovi. Tom vrt l hlavou a v o ích mu blýskalo, když slyšel o Jezdcích. "Ukaž mi ten drahocenný Prsten!" ekl najednou v p li vypráv ní. A Frodo k vlastnímu úžasu vytáhl etízek z kapsy, odepjal Prsten a ihned jej Tomovi podal. Zdálo se, že roste, když mu na okamžik spo inul ve veliké hn dé dlani: pak si jej náhle p iložil k oku a zasmál se. Na vte inu m li hobiti vid ní, žertovné i znepokojivé, jeho jasného modrého oka zá ícího za zlatým kroužkem. Pak si Tom nasadil Prsten na kone ek malíku a podržel jej u sv tla sví ky. Chvili ku si hobiti ni eho divného nevšimli. Pak zalapali po dechu. Ani zdání, že by Tom mizel! Tom se op t zasmál a pak vyhodil Prsten do vzduchu - a ten se blýskl a byl pry . Frodo vyk ikl a Tom se naklonil kup edu a s úsm vem mu ho vrátil. Frodo si jej prohlížel zblízka a trochu podez ívav (jako lov k, který p j il n jakou tretku kouzelníkovi). Byl to týž Prsten, vypadal stejn a vážil stejn : vždycky totiž p ipadal Frodovi podivn t žký do ruky. Ale cosi ho pohán lo, aby se p esv d il. Snad ho trošinku pozlobilo, že Tom si d lá legraci z n eho, co Gandalf považoval za tak hroziv vážné. ekal na p íležitost, a když se zase rozproudil hovor a Tom vypráv l o jezevcích a jejich podivn stkách - nepozorovan si Prsten navlékl. Smíšek se k n mu obrátil, cht l n co íci, trhl sebou a potla il výk ik, Frodo byl nadšen: p ece jen to byl jeho vlastní Prsten, protože Smíšek tup zíral na jeho k eslo a zjevn ho nevid l. Vstal a tiše se kradl od ohništ ke dve ím. "Kampak?" zvolal Tom a loupl po n m velice vidoucíma zá ícíma o ima. "Kampak, Frodo? Kam jdeš? Starý Tom Bombadil ješt není tak slepý. Sundej ten zlatý prsten! Tvá ruka je hez í bez n ho. Vra se! Nech žertík a posa se u mne. Musíme si promluvil a pomyslet na zít ek. Tom vás musí pou it o správné cest a uchránit vás od bloud ní." Frodo se zasmál (ve snaze cítit se pot šen), sundal Prsten a p isel si zase sednout. Te jim Tom vyložil, že zítra podle n ho bude svítit slunce a bude p kné, nad jné ráno na cestu. M li by však vyjet asn ; protože po así v tom kraji byla v c, kterou si ani Tom nemohl být jist nadlouho dop edu, a n kdy se m nilo rychleji, než si sta il p evléknout kabát. "Nejsem pánem po así," ekl, "jako žádný, kdo chodí po dvou nohách." Na jeho radu se rozhodli jet od jeho domu tém rovn na sever, p es západní, nižší svahy Vrch ; tak mohli doufat, že se na Východní cestu dostanou za jediný den a vyhnou se mohylám. ekl jím, aby se nebáli - ale aby se do ni eho nepletli. "Držte se zelené trávy. Nedotýkejte se starých kamen ani studených duch a nelezte do jejich obydlí, ledaže jste siláci, kterým se nikdy srdce nezachv je!" To opakoval n kolikrát; a radil jim obcházet mohyly po západní stran , kdyby k n jaké zabloudili. Pak je nau il rýmova ku, kterou m li zazpívat, kdyby zítra n jakou neš astnou náhodou upadli do nebezpe í nebo do obtíží. Hej, Tome Bombatlite, Bombadile, hej hou! Zaklínám t vodou, lesem, rákosem i vrbou, p í ohni o p í m síci, slyš a dej se vid t! P ij , Tome Bontbadile. protože jsme v bíd !
Když to po n m celé p ezpívali, se smíchem každému z nich popleskal po rameni, vzal sví ky a odvedl je zase do ložnice. KAPITOLA OSMÁ MLHA PADÁ NA MOHYLOVÉ VRCHY Té nocí neslyšeli žádné zvuky. Ale ve snu i v bd ní, to nebyl schopen ur il, táhl se Frodovi myslí sladký zp v: píse , jež p icházela jako svit za šedou clonou dešt a sílila a obracela clonu v sklo a st íbro, až ji nakonec odhrnula a v rychlém rozb esku se p ed ním otev ela širá zelená krajina. Vid ní vplynulo do bd ní; a byl tu Tom a hvízdal si jako strom plni ký ptactva; a slunce již vysílalo šikmé paprsky po svahu do otev eného okna. Venku se všechno zelenalo a zlátlo. Po snídani, kterou op t jedli sami, se chystali k lou ení a srdce m li tak t žké, jak jen mohli mít za takového rána: chladného, jasného a istého pod umytou bled modrou podzimní oblohou. Ze severozápadu p icházel sv ží vzduch. Jejich usedlí poníci byli tém dovádiví, v t ili a nedo kav p ešlapovali. Tom vyšel z domu, zamával kloboukem, zatan il na prahu a pobídl hobity, aby nasedli a rychle se vydali na cestu. Vyjeli p šinou, jež se vinula za domem a stoupala šikmo k severu, do vrchu, pod nímž d m nalezl ochranu. Práv sesedli, aby vyvedli poníky do posledního p íkrého svahu, když se náhle Frodo zarazil. "Zlat nka!" zvolal. "Má krásná paní, celá v st íbrozelené! V bec jsme se s ní nerozlou ili, ani jsme ji od ve era nevid li!" Byl tak rozrušen, že se obrátil nazpátek; ale vtom se vzduchem zavlnilo jasné volání. Tam, na návrší, stála a kynula jim. Vlasy jí vlály, a jak chytaly sluní ko, svítily a t pytily se. Zpod nohou jí vyšlehlo sv tlo, podobné t pytu vody na orosené tráv , když se roztan ila. Vyb hli rychle do posledního svahu a udýchan stanuli vedle ní. Poklonili se. Pokynem ruky jim však p ikázala, aby se rozhlédli; a z vrcholku kopce spat ili jit ní kraj. Te bylo práv tak jasno a daleko vid l, jako bylo zamženo, když stáli ve Hvozdu na pahorku, který te vid li bled zelen vy nívat z temných strom na západ . V tom sm ru se zem zvedala zalesn nými h bety, ve slunci zelenými, žlutými a hn do ervenými, za nimiž se ukrývalo údolí Brandyvíny. Na jihu, za Opletnicí, se v dáli cosi lesklo jako bledé sklí ko: Brandyvína tam tvo ila veliký oblouk v nížinách a tekla pry , kde už to hobiti neznali. Na severu za menšícími se vrchy ubíhala zem v rovinách a vlnách šedé a sv tle hlinité barvy, až se rozplynula v beztvaré stínové dálce. Na východ se do jitra zvedaly Mohylové vrchy h eben za h ebenem a ztrácely se zraku v tušení; nebylo to víc než tušení mod i a daleký bílý t pyt splývající s okrajem oblohy, ale promlouvaly k nim ze vzpomínek a starých báji o vysokých vzdálených horách. Nabrali hluboký doušek vzduchu a cítili, že skok a pár po ádných krok je zavedou, kam jen si budou p át. P ipadalo jim slabošské plaho it se stranou p es poma kané suknice Vrch k Cest , když by mohli skákat, buja e jako Tom, po schodech kopc rovnou k Horám. Zlat nka je oslovila a p ivedla zp t jejich o i i myšlenky. "Posp šte si, milí hosté!" ekla. "A držte se svého cíle! Na sever, s v trem vlevo a s požehnáním na každém kroku! Posp šte, dokud slunce svítí!" A Frodovi ekla: "Bu zdráv, P íteli elf ! Bylo to veselé setkání." Frodo však nenalézal slova. Hluboce se poklonil, nasedl na poníka a s p áteli za sebou se pomalu drkotal po mírném svahu z kopce. D m Toma Bombadila, údolí a Hvozd zmizely z dohledu. Vzduch se mezi zelenými st nami svah oteploval, a když se nadechli, cítili, jak k nim stoupá silná a sladká v n drnu. Když dojeli na dno zelené prolákliny, obrátili se a spat ili proti obloze
Zlat nku, malou a útlou jako oslun ná kv tina: stála, dívala se za nimi a ruce m la vztaženy k nim. Když se ohlédli, zavolala jasným hlasem, zdvihla ruku, obrátila se a zmizela za kopcem. Jejích cesta se vinula po dn prolákliny a kolem zeleného úpatí strmého kopce do dalšího, hlubšího a širšího údolí, a pak p es další rameno kopc zase dol z jejich dlouhých h bet a nahoru do jejich hladkých bok , na nové vršky a do nových dolin. Nikde strom ani voda: byla to zem trávy a nízkého pružného drnu, ml enlivá krom šepotu vánku na ostrých h ebenech a vysokých osam lých výk ik neznámých pták . Jak putovali, slunce stoupalo a za ínalo být horko. Pokaždé když zlezli n jaký h eben, jako by se v t ík zmírnil. Když zahlédli kraj na západ , zdálo se, že Hvozd dýmá, jako by se spadlý déš vypa oval z listí, ko en a prsti. Na obzoru ležel stín a temný opar, nad nímž se obloha podobala horké a t žké modré epici. Kolem poledne dojeli ke kopci, jehož vrcholek byl široký a plochý jako m lký talí se zeleným vy nívajícím okrajem. Uvnit se nehnul ani dech a nebe jako by m li t sn nad hlavou. Projeli a podívali se k severu. Pot šilo je to, nebo vid li, že z ejm dojeli dál, než ekali. Jist , vzdálenosti te už byly úpln mlhavé a klamné, ale nebylo pochyb, že jsou na konci Vrch . Pod nimi se vinulo k severu dlouhé údolí až k pr rv mezi dv ma strmými rameny. Za nimi, zdálo se, už žádné kopce nejsou. P ímo na sever zahlédli dlouhou tmavou áru. "To je ada strom ," ekl Smíšek, "ta musí zna it Cestu. Mnoho mil na východ od Mostu kolem ní rostou stromy. íká se, že tam byly zasazeny v dávných dobách." "Výborn !" ekl Frodo. "Jestli pojedeme odpoledne stejn dob e jako dopoledne, budeme za Vrchy, než slunce zapadne, a najdeme si tábo išt ." Sotva však domluvil, pohlédl k východu a vid l, že z té strany jsou kopce vyšší a shlížejí na n ; každý z nich byl korunován zeleným pahrbkem a na n kterých stály kameny, tr ící vzh ru jako ostré zuby ze zelených dásní. Byl to pon kud zneklid ující pohled; proto se od n ho odvrátili a šli do prohloubeného kruhu. Uprost ed n ho stál osam lý kámen, vysoko se ty il pod sluncem v zenitu a nevrhal v tuto hodinu žádný stín. Byl neotesaný, a p ece plný významu: jako milník nebo výstražný prst, nebo spíše jako varování. Byli už ale hladoví a slunce dosud stálo na bezstarostném poledni; a tak se zády op eli o východní stranu kamene. Byla chladná, jako by slunce nem lo moc ji zah át; v tu chvílí jim to však p ipadalo p íjemné. Tam pojedli a popili a naob dvali se pod širým nebem, co hrdlo rá í; jídlo totiž pocházelo "zpod hory". Tom jim ho naložil po ádn . Poníci zbavení b emene se loudali trávou. Jízda p es kopce, jídla do sytosti, teplé slunce a v n drnu, trochu dlouhé povalování, natažené nohy a zírání do nebe nad hlavou: možná že tyhle v ci sta í vysv tlit, co se stalo. Ale a už to bylo jakkoli: naráz a nep íjemn procitli ze spánku, do n hož v bec nehodlali upadnout. Stojící kámen byl studený a vrhal dlouhý bledý stín, který se p es ne kladl sm rem k východu. Slunce, bled a vodnat žluté, prosvítalo mlži kou t sn nad západní st nou prolákliny, v níž leželi; na sever, na jih a na východ byla za st nou hustá studená bílá mlha. Vzduch byl n mý, t žký a studený. Poníci stáli, choulili se k sob a v šeli hlavy. Hobiti v úleku vysko ili a rozb hli se k západnímu okraji. Zjistili, že jsou na ostrov v mlze. A zatímco s úzkostí hled li na zapadající slunce, kleslo jim p ed o ima do bílého mo e a vzadu na východ vysko il studený šedý stín. Mlha se dovalila ke st nám a zvedla se nad n , a jak stoupala, zahýbala se jim nad hlavou, až z ní byla st echa: byli zav eni v mlhové komnat , jejímž st edovým pilí em byl stojící kámen. Cítili, jako když se kolem nich zavírá past; neztratili však úpln odvahu. Dosud si pamatovali nad jný výhled na Cestu p ed sebou a dosud v d li, kterým sm rem leží. V každém p ípad se jim te prohlube kolem kamene zprotivila tak, že je ani nenapadlo z stat. Balili, jak rychle to
zk ehlými prsty šlo. Brzy vedli poníky husím pochodem p es okraj a po dlouhém severním úbo í dol do mlžného mo e. Cestou dol byla mlha stále studen jší a vlh í a vlasy se jim mok e lepily na elo. Když došli dol , bylo tak zima, že se zastavili a vytáhli plášt a kapuce. Brzy byly orosené šedými kapkami. Pak nasedli na poníky a pomalu pokra ovali, hledajíce si cestu podle stoupání a klesání p dy. Mí ili, nakolik to byli schopni odhadnout, k otvoru p ipomínajícímu bránu na dalekém severním konci údolí, jež vid li p ed polednem. Jen co projedou pr rvou, sta í jet p ibližn p ímo kup edu a nakonec musejí narazit na Cestu. Dál se jejich myšlenky neubíraly, snad až na slabou nad jí, že za Vrchy t eba není mlha. Jeli velice pomalu. Aby se nerozd lili a nezabloudilí r znými sm ry, postupovali v ad s Frodem v ele, Sam za ním, po n m Pipin a pak Smíšek. Zdálo se, že údolí nemá konce. Najednou Frodo spat il nad jné znamení. Po obou stranách vp edu za ala v mlze vyvstávat temnota; a hádal, že se kone n blíží k pr rv mezi kopci, severní brán Mohylových vrch . Jestliže jí projedou, jsou volní. "Honem za mnou!" zavolal p es rameno a pospíšil kup edu. Jeho nad je se však rychle zm nila ve zmatek a obavu. Temné skvrny temn ly, ale scvrkávaly se; a náhle p ed sebou spat il hrozivé nít dva obrovské stojící kameny, lehce nachýlené k sob jako neúplný rám dve í. Nevzpomínal si, že by byl v údolí vid l n co takového, když se dopoledne díval z kopce. Projel mezi nimi, než si to sta il uv domit: a vtom jako když kolem n ho padne tma. Jeho poník se vzepjal a zafrkal a Frodo spadl. Když se ohlédl, vid l, že je sám. Ostatní ho nenásledovali. "Same!" zvolal. "Pípine! Smíšku! Poje te! Pro se m nedržíte?" Žádná odpov . Zmocnil se ho strach, a tak prob hl zpátky kolem kamen a divoce k i el: "Same! Same! Smíšku! Pipine!" Poník sko il do mlhy a zmizel. Frodo m l dojem, že n kde opodál slyší k ik: "Hej, Frodo! Hej!" Bylo to dál na východ, vlevo od n ho, když stál pod velikými kameny a napínal zrak do tmy. Vrhl se po sm ru výk iku a zjistil, že stoupá do p íkrého vrchu. Drápal se nahoru a volal znovu, zb sileji a zb sileji; ale chvíli neslyšel žádnou odpov . Potom jako by zazn la slab , daleko vp edu a vysoko nad ním: "Frodo! Hej!" p icházely tenké hlásky z mlhy; a pak výk ik, který zn l jako opakované "Pomoc! Pomoc!", než skon il posledním "Pomoc!" jež se zm nilo v náhle p e até zakvílení. Klopýtal za k ikem, jak nejrychleji mohl; sv tlo však již zmizelo a kolem n ho se zav ela p ilnavá noc, takže si nemohl být jistý sm rem. Zdálo se mu, že stále šplhá nahoru. Jen zm na úrovn p dy pod nohama mu napov d la, že je kone n na vrcholu h ebene i kopce. Byl unavený, zpocený, a p ece zk ehlý. Byla úplná tma. "Kde jste?" vyk ikl ztrápen . Žádná odpov . Stál a naslouchal. Náhle si uv domil, že se siln ochlazuje a že tady naho e za íná vát ledový vítr. Po así se m nilo. Mlha te kolem n ho let la v cárech a chuchvalcích. Od úst se mu kou ilo a tma byla mén blízká a hustá. Vzhlédl a s údivem zjistil, že se mezi pruhy chvátajících mrak a mlhy v nadhlavníku objevují mdlé hv zdy. Vítr za al svišt t v tráv . Náhle se mu zdálo, že slyší zdušený výk ik, a zamí il k n mu; zatímco šel, mlha se svinula a rozhalila a ukázalo se hv zdné nebe. Rychlým pohledem zjistil, že stojí tvá í k jihu na oblém vršku, na který musel vylézt od severu. Z východu vál lezavý vítr. Napravo, proti hv zdám na západ , se hrbil syt erný obrys. Stála tam veliká mohyla. "Kde jste?" vyk ikl znovu, rozhn vaný a polekaný. "Tady!" ekl hluboký studený hlas, který se zdál vycházet ze zem . " ekám na tebe!" "Ne!" ekl Frodo, ale neutíkal. Kolena mu podklesla a padl na zem. Ned lo se nic a neozval se
ani zvuk. Rozt esen vzhlédl, práv v as, aby spat il vysokou temnou postavu jako stín proti hv zdám. Sklán la se nad ním. M l dojem o í, velice studených, a prosvícených bledým sv tlem, jež jako by p icházelo z veliké dálky. Pak ho uchopila ruka siln jší a studen jší než železo. Ledový dotek mu zmrazil kosti a víc si nepamatoval. Když zase p išel k sob , chvili ku si nevybavoval nic než pocit d su. Pak náhle pochopil, že je uv zn n, beznad jn polapen; je v mohyle. Dostal ho Mohylový duch a z ejm už je pod n jakým z jeho strašných kouzel, o nichž pohádky vypráv ly jen šeptem. Neodvažoval se pohnout, ale z stal, jak byl položen: na zádech, na studeném kamení, s rukama na prsou. A koli byl jeho strach tak veliký, že se zdál být sou ástí temnoty, jež ho obklopovala, zjistil, že p emítá o Bilbovi Pytlíkovi a o tom, co mu vypráv l, když se spolu toulali po stezi kách Kraje, a jak mluvili o cestách a o dobrodružství. I v srdcí toho nejtlustšího a nejbázliv jšího hobita se skrývá semínko odvahy ( asto, pravda, hluboko) a eká na n jaké kone né a zoufalé nebezpe í, aby vzklí ilo. Frodo nebyl ani moc tlustý, ani moc bázlivý; ve skute nosti, t ebaže o tom nev d l, ho Bilbo (a také Gandalf) pokládal za nejlepšího hobita v celém Kraji. Pomyslel si, že dosp l ke konci svého dobrodružství, a k strašlivému konci, ale ta myšlenka ho posílila. Cítil, jak se napíná, jako p ed posledním skokem; už si nep ipadal hadrový jako bezmocná ko ist. Zatímco ležel, p emýšlel a sbíral se, všiml si najednou, že tma zvolna ustupuje: kolem n ho rostlo bledé, zelenkavé sv tlo. Nejd ív mu neodhalilo, na jakém míst se octl, protože se zdálo vycházet z n ho samotného a z podlahy vedle n ho a nedosáhlo ješt stropu ani st n. Oto il se, a tam ve studeném svitu spat il, že vedle n ho leží Sam, Pipin a Smíšek. Leželi na zádech, tvá e m li smrteln bledé a byli oble eni v bílém. Kolem nich ležely spousty drahocenností, možná zlatých, a koli v tom sv tle vypadaly studen a nesli n . Na hlavách m li obrou ky, kolem pasu zlaté et zy a na prstech mnoho prsten . Po boku jim ležely me e a u nohou štíty. P es hrdla jim však ležel jeden dlouhý tasený me . Náhle po ala píse : studený šepot, jenž stoupal a klesal. Hlas se zdál daleký a nesmírn bezút šný, chvílemi vysoký a tenký, chvílemi jako ston z hloubi zem . Z beztvarého proudu smutných, le strašlivých zvuk chvílemi vynikaly ady slov: ponurých, tvrdých, studených slov, bezcílných a ubohých. Noc han la jitro, o n ž byla p ipravena, a chlad proklínal teplo, po n mž hladov l. Froda mrazilo až do morku kostí. Po chvíli za ala být píse z eteln jší; a s d sem v srdci si uv domil, že se prom nila v zaklínání: Chladni, ruko, srdce, kosti, v chladném spánku do v nosti, na kamenném chladném loži, dokud slunce nedoho í. erný vítr hv zdy svane, na zlat spát nep estaneš, až temný pán pokyne a zem s mo em zahyne. Za hlavou uslyšel sk ípavý a škrábavý zvuk. Zvedl se na jednom lokti a v bledém svitu spat il, že jsou v jakési chodb , která za nimi zahýbá. Zpoza rohu tápala dlouhá ruka, krá ela po prstech k Samovi, který ležel nejblíž, a k jílci me e, jenž na n m spo íval. Frodo m l nejprve pocit, že ho zaklínadlo opravdu prom nilo v kámen. Pak se ho zmocnila zb silá myšlenka na út k. Ptal se, zda by ho Mohylový duch napadl, kdyby si nasadil Prsten, a
zda by našel cestu ven. P edstavil si, jak svobodn b ží trávou, trápí se pro Smíška a Sama a Pipina, ale sám je volný a živý. Gandalf by uznal, že se nedalo d lat nic jiného. Ale odvaha, která se v n m probudila, byla už silná: nemohl opustit p átele tak snadno. Zakolísal, zašátral v kapse a pak znovu bojoval sám se sebou; zatím ruka p ilezla blíž. Náhle se v n m zrodilo pevné odhodlání; chytil krátký me , který ležel vedle n ho, a vkle e se naklonil nad t ly svých druh . Vší silou al po lezoucí ruce v záp stí, a ruka upadla; v tom okamžiku se však me rozštípl až k jílci. Ozval se výk ik a sv tlo zmizelo. Ve tm cosi zlobn zavr elo. Frodo padl na Smíška a Smíškova tvá byla na dotek studená. Náhle se mu kdesi vzadu v mysli vyno ila vzpomínka na d m pod horou a na Tom v zp v, jež se s p íchodem mlhy vytratila. Vzpomn l na rýmova ku, kterou je Tom u il. Zoufalým hláskem za al: "Hej, Tome Bombadile!" a s tím jménem jako by jeho hlas zesílil; zazn l pln a životn a temná komora se rozezn la ozv nou jako p i zvuku polnice a bubnu. Hej, Tome Bombadile, Bombadile, hej hou! Zaklínám t vodou, lesem, rákosem i vrbou, p i ohni a p i m síci, slyš a dej se vid t! P ij , Tome Bombadile, protože jsme v bíd ! Rázem nastalo hluboké ticho, v n mž Frodo slyšel údery vlastního srdce. Po dlouhém, pomalém mžiku zaslechl z eteln , ale vzdálen , jako by hlas p icházel skrze hlínu nebo tlustou ze , odpovídající zp v: Náš starý Tom Bombadil je veselá kopa, kabátek má šmolkový, k tomu žlutá bota. Toma nikdo nedostane, protože je pánem, jeho krok je rychlejší, jeho píse vládne! Ozval se hlasitý h mot, jako když se ítí a padají kameny, a náhle za alo dovnit proudit sv tlo, skute né sv tlo, jasné sv tlo dne. Na konci komory se Frodovi u nohou utvo il nízký otvor podobný dve ím; a v n m se objevila Tomova hlava (i s kloboukem a s pírkem), rud orámovaná vycházejícím sluncem. Sv tlo dopadlo na podlahu a na tvá e t í hobit ležících po Frodov boku. Nehýbali se, ale nem li už chorobnou barvu. Vypadali te , jako by jen hluboce spali. Tom se shýbl, sundal klobouk a vstoupil do temné komory se zp vem. Táhni pry , ty starý Duchu! Zmiz ve sv tle denním! Svraskni jako chladná mlha, jako vítr zavyj, táhni do neplodných zemí p es hory a doly! Víckrát se sem nevracej. Mohylu nech prázdnou. Ztracen bu a zapomenut, temn jší než temno, tam, kde brány zav eny jsou do nápravy sv ta. P i t chto slovech se ozval výk ik a vnit ní ást komory se s rachotem z ítila. Pak bylo slyšet dlouhý, táhlý kvil vytrácející se do nep edstavitelné dálky; a potom ticho. "Poj , p íteli Frodo!" ekl Tom. "Poj me ven na istou trávu. Musíš mi je pomoci vynést." Spolu vynesli Smíška, Pipina i Sama. Když Frodo naposled opoušt l mohylu, zdálo se mu, že vidí u atou ruku, jak se ješt kroutí jako ran ný pavouk v hromádce spadané hlíny. Tom odešel zase dovnit a bylo slyšet veliké bouchání a dupot. Když se vyno il, m l plnou náru
poklad : v ci ze zlata, st íbra, m di a bronzu, spoustu korál a et z a ozdob s drahokamy. Vylezl na zelenou mohylu a všechny tam rozložil na slunci. Stál, klobouk v ruce a vítr ve vlasech, a shlížel na t i hobity, kte í leželi na zádech v tráv na západ od pahrbku. Zvedl pravici a pravil jasným velitelským hlasem: Vzbu te se, mí zlatí kluci, vstávej každý, vstávej! A zas proudí horká krev! Padl chladný kámen; temné dve e doko án, mrtvá ruka puká. Noc za nocí odlétla, za branou jsou luka! K Frodov veliké radosti se hobiti pohnuli, protáhli paže, prot eli si o i a rázem vysko ili. Hled li v úžasu nejd ív na Froda a pak na Toma, který v celé velikosti stál na mohyle nad nimi; a pak na sebe v tenkých bílých had ících, s korunami a pásy z bledého zlata a cinkajícími ozdobami. "Co se to jen stalo?" za al Smíšek a hmatal po zlaté elence, která mu spadla p es jedno oko. Pak zmlkl, tvá í mu p elet l stín, a zav el o i. "Ovšem, už si vzpomínám," ekl. "V noci na nás p išli muži z Carn Dum a my byli poraženi. Ach! To kopí v mém srdci!" Chytil se za prsa. "Ne! Ne!" ekl a otev el o i. "Co to íkám? Snil jsem. Kdes byl, Frodo?" "Myslel jsem, že jsem ztracen," ekl Frodo, "ale nechci o tom mluvit. Mysleme na to, co máme d lat te . Poje me dál!" "Takhle vystrojení, pane?" ekl Sam. "Kde mám šaty?" Hodil elenku, pás a prsteny do trávy a bezradn se rozhlížel, jako by ekal, že n kde poblíž najde ležet sv j pláš , kabátec, kalhoty a jiné sou ásti hobitího oble ení. "Svoje šaty už nenajdete," ekl Tom, sesko il z mohyly a se smíchem je ve slune ní zá i obtan il. Zdálo by se, že se nic nebezpe ného a hrozného nestalo; a vskutku, hr za v srdcích jim bledla, když na n ho hled li a vid li veselé ohní ky v jeho o ích. "Co tím myslíte?" zeptal se Pipin a díval se na n ho nap l zmaten , nap l pobaven . "Pro ne?" Tom však pot ásl hlavou. "Našli jste sami sebe, vyno ili jste se z hluboké vody. Nelitujte šat , když jste ušli utonutí. Bu te rádi, mí veselí p átelé, a nechte sluní ko, a vám rozeh eje srdce i údy! Sho te ty staré hadry! Prob hn te se po tráv nazí a Tom p jde na lov!" Skákal dol z kopce, hvízdal a volal. Frodo se za ním podíval a vid l, že pádí na jih zelenou dolinou mezi kopci a po ád hvízdá a volá: Holahou! Pob žte! Kam vás nohy nesou? Horem, dolem, vlevo, vpravo, loukou nebo k lesu? Ostré ouško, Bystrý nose, Ohá ko a Grošku. Pun oško, ty kluku malá, a m j Tlustý hošku! Tak zpíval v rychlém b hu a p itom vyhazoval klobouk a zase jej chytal, až se jim schoval za pahorkem; jeho holahou však ješt chvíli p inášel vítr, který se sto il k jihu. Vzduch se zase siln oteploval. Hobiti chvíli pobíhali v tráv , jak jim ekl. Pak se rozvalili na sluní ku s rozkoší t ch, kdo byli náhle p eneseni z krutého mrazu do vlídného podnebí, nebo jako lidé, kte í po dlouhé t žké nemoci jednoho rána procitnou a zjistí, že je jím ne ekan dob e a že mají p ed sebou zase jednou slibný den. Než se Tom vrátil, byli už p i síle (a p i chuti). Objevil se za kope kem, nejd ív klobouk a za ním poslušná ádka šesti poník : jejich vlastních p t a jeden navíc. Poslední byl o ividn Tlustý
hošek. Byl v tší, siln jší, tlustší (a starší) než jejích vlastní poníci. Smíšek, kterému pat ili ostatní, jim ve skute nosti žádná podobná jména nedával, ale poníci slyšeli na nová jména, která jim dal Tom, do konce života. Tom je volal jednoho po druhém a oni p elézali vršek a stav li se do ady. Pak se Tom hobit m poklonil. "Tak tady máte své poníky!" ekl. ".Mají svým zp sobem víc rozumu než vy, toulaví hobiti aspo mají ich. Protože vycítí nebezpe í, do kterého vy rovnou vpochodujete, a když utíkají o život, utíkají správným sm rem. Musíte jim všem odpustit; srdce mají v rné, ale na hr zu Mohylových duch nejsou stav ní. Vidíte, vracejí se a nesou všechen náklad." Smíšek, Sam a Pipin se te oblékli do náhradních od v z vak ; brzy jim bylo vedro, protože museti navléknout siln jší a teplejší šaty, které si vzali do nadcházející zimy. "A odkud se vzal ten starší, ten Tlustý hošek?" ptal se Frodo. "Ten je m j," ekl Tom. "M j ty nohý p ítel; jezdím na n m ovšem z ídka, a tak se asto toulá daleko široko po kopcích. Když vaši poníci bydleli u mne, seznámili se s Hoškem a v noci ho ucítili a rozb hli se za ním. Myslel jsem, že se o n postará a že jim moudrým slovem zažene strach. Ale te , milý Hošku, starý Tom pojede. Hej! Pojede s vámi, jen aby vás dopravil na Cestu; a tak pot ebuje poníka. Není totiž snadné povídat si s hobity, když se vezou a lov k kluše vedle nich po svých." Hobiti byli nadšeni a mnohokrát Tomovi d kovali, ale ten se smál a íkal, že um jí tak dob e zabloudit, že nebude mil klid, dokud je neuvidí za hranicemi vlastní zem . "Mám práci," ekl. "Tvo it a zpívat, povídat a chodit, dávat pozor na svou zemi. Tom nem že být po ád po ruce, aby otvíral dve e a pukliny ve vrb . Tom má na starosti d m a Zlat nka eká!" Podle slunce bylo ješt dost asn , mezi devátou a desátou, a hobiti obrátili pozornost k jídlu. Poslední jídlo, které m li, byl v erejší ob d u stojícího kamene. Te posnídali zbytek zásob od Toma, které m li p vodn na ve e i, a doplnili je tím, co p inesl Tom s sebou. Nebyla to žádná hostina (na hobity a za daných okolností), ale hned jim bylo o moc líp. Zatímco jedli, šel si Tom k mohyle prohlédnout poklady. V tšinu naskládal na hromádku, která se blyšt la a jisk ila v tráv . Nechal je tam ležet "voln pro každého nálezce, ptáka, zví e, elfa, lov ka a každého dobrého tvora", protože tak se rozptýlí kouzlo mohyly a žádný duch se do ní nevrátí. Sám si vybral z hromádky brož vykládanou modrými kameny mnoha odstín : jako kv ty lnu nebo k ídla modrásk . Dlouze na ni hled l, jako by mu n co p ipomínala, pot ásl hlavou a nakonec ekl: "Tohle je p kná tretka pro Toma a jeho paní! Ta, která ji nosívala na rameni, byla krásná. Te ji bude nosit Zlat nka a na tamtu nezapomeneme!" Každému z hobit vybral dlouhou dýku, ve tvaru listu, b itkou, podivuhodn vykládanou zlatými a rudými hady. Blyšt ly se, když je vytáhl z erných pochev vyrobených ze zvláštního lehkého a pevného kovu a vykládaných spoustou ohnivých kamen . A to zp sobila n jaká dobrá vlastnost pochev nebo kouzlo, jemuž podléhala mohyla, epele se zdály nedot ené asem, nezreziv le, ostré a na slunci se t pytily. "Staré nože jsou dost dlouhé na me e pro hobity," ekl. "Je dob e mít ostrou epel, když se nár dek z Kraje vydává na východ, na jih nebo daleko do tmy a nebezpe í." Potom jim vypráv l, že ty epele ukovali p ed dávnými asy Muži ze Západní íše: byli nep áteli Temného pána, ale byli p emoženi zlým králem z Carn Dum v zemi Angmar. "Dnes na n vzpomene málokdo," zamumlal Tom, "a p ece ješt jsou a chodí osam le, synové zapomenutých král , a ochra ují bezstarostné lidi p ed zlem." Hobiti jeho slova nechápali, zatímco však mluvil, m li vid ní jakési veliké rozlohy minulých let, podobné ohromné stínové pláni, p es kterou krá ely postavy muž , vysokých a chmurných, s jasnými me i, a poslední p icházel kdosi s hv zdou na ele. Pak se vid ní ztratilo a byli zpátky ve
slunném sv t . Bylo na ase op t se vydat na cestu. P ipravili se, sbalili zavazadla a naložili poníky. Nové zbran si pov sili na kožené opasky pod kabátce. P ipadali si s nimi nemotorní a napadlo je, zda jim v bec k n emu budou. Nikdy nepomysleli, že jedním z dobrodružství, do nichž by je mohl jejich út k zavést, m že být boj. Kone n vyrazili. Z kopce poníky vedli, pak nasedli a rychlým klusem p ejeli údolí. Ohlédli se a na kopci spat ili vršek staré mohyly; zlato na ní odráželo slunce jako žlutý plamen. Pak objeli rameno vrch a pohled zmizel. A koli se Frodo rozhlížel všemi sm ry, nespat il ani stopu po velkých kamenech stojících jako brána a zanedlouho byli u severní pr rvy, rychle projeli a zem p ed nimi za ala klesat. Jelo se jim te vesele; Tom Bombadil poklusával vedle nich nebo p ed nimi na svém Tlustém hoškovi, který se um l pohybovat mnohem rychleji, než sliboval jeho objem. Tom si v tšinu asu zpíval, písn však vesm s nedávaly smysl nebo snad byly v n jaké staré e i, kterou hobiti neznali a jejíž slova vyjad ovala p edevším radostný úžas. Jeli vytrvale, ale brzy vid li, že Cesta je dál, než si p edstavovali. I kdyby nebylo mlhy, polední spánek je zdržel tak, že by k ní nebyli mohli dojet d ív než v era v noci. Temná ára, kterou vid li, nebyla ada strom , ale ke e rostoucí na kraji hlubokého p íkopu, který m l na prot jší stran strmou ze . Tom vysv tlil, že to bývala hranice jednoho království, ale už hrozn dávno. Zdálo se, že na to má n jakou smutnou vzpomínku, a necht l o tom mluvit. Spustili se do p íkopu a zase vylezli pr lomem ve zdi a pak Tom zamí il p ímo na sever, protože p edtím uhnuli pon kud k západu. Te jeli otev enou a vcelku rovnou krajinou, takže zrychlili krok; slunce se však již sklán lo, když kone n p ed sebou spat ili adu vysokých strom a poznali, že jsou po mnoha ne ekaných dobrodružstvích u Cesty. Posledních pár hon projeli tryskem a zastavili pod dlouhými stíny strom . Byli na vrcholu povlovného b ehu a Cesta, v p ibývajícím ve eru nez etelná, se vinula pod nimi. V tomto bod mí ila z jihozápadu na severovýchod a napravo od nich se rychle svažovala do široké kotliny. Byla rozježd ná a nesla stopy nedávných deš . Stály na ní kaluže a výmoly byly plné vody. Sjeli z b ehu a rozhlédli se. Nebylo nic vid t. "Tak kone n jsme tady!" ekl Frodo. "Myslím, že jsme mou zkratkou p es Hvozd neztratili víc než dva dny. Ale t eba se nám to zdržení vyplatí. Možná že je svedlo z naší stopy." Ostatní na n ho pohlédli. Rázem na n padl op t stín strachu z erných jezdc . Od chvíle, kdy vstoupili do Hvozdu, mysleli hlavn na to, jak se dostanou zpátky na Cestu; teprve nyní, když jim ležela u nohou, si vzpomn li na nebezpe í, které je pronásledovalo a velmi pravd podobn je na ní ekalo. S úzkostí se ohlédli k zapadajícímu slunci, ale Cesta byla hn davá a pustá. "Myslíte," zaváhal Pipin, "myslíte, že nás budou dnes v noci pronásledovat?" "Ne, doufám, že dnes v noci ne," odpov d l Tom Bombadil; "možná ani zítra. Ale nespoléhejte na m j úsudek; nemohu íct nic jistého. Na východ mé poznáni nesahá. Tom není pánem Jezdc z erné zem daleko od jeho kraje." A p ece hobiti zatoužili, aby jel s nimi. Cítili, že jestli by si v bec n kdo v d l rady s ernými jezdci, byl by to on. Už brzy pojedou do úpln cizích zemí, za hranice nejmlhav jších a nejvzdálen jších pov stí Kraje, a v houstnoucím soumraku se jim zastesklo po domov . Cítili se osam lí a ztracení. Stáli ml ky a nebylo jim do lou ení. Jen pomalu si uv domili, Že Tom jim p eje š astnou cestu a íká jim, a se vzmuží a jedou po ád dál, bez zastávky až do tmy. "Pro dnešek vám dá Tom dobrou radu (dál už s vámi musí jít a vést vás vaše vlastní št stí): po ty ech mílích narazíte u Cesty na vesnici H rku pod H reckým kopcem, jejíž dve e jsou obráceny k západu. Tam najdete starý hostinec ‚U skákavého poníka'. Hostinským je tam dobrý lov k, Je mínek Máselník. Tam m žete z stat p es noc, a pak ráno rychle na cestu. Bu te
state ní, ale opatrní! Zachovejte si svá veselá srdce a je te svému št stí vst íc!" Prosili ho, aby s nimi jel aspo k hostinci a ješt se s nimi napil, se smíchem však odmítl a ekl: Tady kon í Tom v kraj; hranice ho leká. Tom má na starosti d m a Zlat nka eká! Pak se obrátil, vyhodil do vzduchu sv j klobouk, sko il Hoškovi na h bet, vyjel do vrchu a se zp vem jím zmizel v šeru. Hobiti vylezli nahoru a dívali se za ním, dokud se neztratil z o í. "Nerad se lou ím s panem Bombadilem," ekl Sam. "To je ale chlap! Po ítám, že ujdeme p kný kus, než potkáme lepšího nebo divn jšího. Ale nezapírám, že rád uvidím toho ‚Skákavého poníka', co o n m mluvil. Doufám, že bude jako ‚Zelený drak' u nás doma! Jací jsou v H rce lidi?" "V H rce jsou hobiti," ekl Smíšek, "a taky Velcí lidi. ekl bych, že tam bude skoro jako doma. ‚Poník' je podle všeho dobrá hospoda. Naši tam ob as zajedou." "A je sebelepší," ekl Frodo, "stejn to není Kraj. Nechovejte se p íliš jako doma! Prosím vás, pamatujte si - všichni - že o jménu Pytlík nesmí padnout ani zmínka. Jsem pan Podhorský, kdybychom museli íkat jména." Pak nasedli na poníky a ml ky jeli ve erem. Rychle se snášela tma, zatímco se plaho ili do kopce a z kopce, až kone n uvid li v dálce probleskovat sv télka. P ed nimi vyvstal a cestu p ehradil H recký kopec, temná hmota proti zamženým hv zdám; pod jeho západním bokem se stulila velká ves. K ní se te sp šn rozjeli a toužili jen po ohni a po dve ích, které by postavili mezi sebe a noc. KAPITOLA DEVÁTÁ U SKÁKAVÉHO PONÍKA H rka byla hlavní vesnici H recka, malé obydlené oblasti podobné ostr vku v okolní pustin . Krom H rky tu byl na druhé stran kopce Špalí ek, Jámy v hlubokém údolí trochu dál na východ a Podlesí na kraji Hustolesa. Okolo H reckého kopce a vesnic se táhla pouhých n kolik mil široká zemi ka skládající se z obd lávaných polí a obhospoda ovaných les . Lidé z H rky byli hn dovlasí, širokoplecí a pomenší, dobrodušní a nezávislí; pat ili jen sami sob . S hobity, trpaslíky, elfy a ostatními obyvateli sv ta se však p átelili víc, než bylo (nebo je) obvyklé u Velkých lidí. Podle vlastních pov stí byli p vodními obyvateli a potomky prvních lidí, kte í kdy zabloudili na západ St edozem . Málo jich p ežilo bou livé Staré asy, když se však Králové vrátili p es Velké mo e, našli H recké po ád na míst , a ti tu byli po ád, i nyní, když vzpomínka na Krále už zar stala trávou. V on ch dobách nem li na západ žádní lidé trvalá sídlišt blíže než t i sta mil od Kraje. V divokých zemích za H rkou však žili tajuplní poutníci. H re tí jim íkali Hrani á i a o jejich p vodu nev d li nic. Byli vyšší a vlasy m li tmavší než lidé z H rky a v ilo se, že mají zvláštní zrakové a sluchové schopnosti a že rozum jí e i zví at a pták . Toulali se svobodn na jih a na východ až po Mlžné hory, te jích však bylo málo a z ídka se dali vid t. Když se objevili, p inášeli zprávy zdaleka a vypráv li podivné zapomenulé p íb hy, které každý rád poslouchal; H re tí se však s nimi nep átelili. V H re ku byla i spousta hobitích rodin a ty se prohlašovaly za nejstarší hobití osídlení na sv t ,
sídlišt založené dávno p ed p ekro ením Brandyvíny a kolonizací Kraje. Žili ponejvíc ve Špalí ku, a koli pár jich žilo i v samotné H rce, hlavn v kopci nad lidskými domy. Velký lid a Malý lid, jak si navzájem íkali, vycházely p átelsky, každý se staral o své a svým zp sobem, ale oba se právem pokládaly za nezbytné sou ásti lidu H recka. Nikde jinde na sv t se nevyskytovalo toto zvláštní (ale výborné) uspo ádání. H re tí, velcí i malí, p íliš necestovali a zajímali se hlavn o záležitosti svých ty vesnic. Hobiti z H rky ob as zajížd li do Rádovska nebo do Východní tvrtky; a koli však jejich zemi ka neležela víc než den jízdy na východ od Brandyvínského mostu, hobiti z Kraje ji te z ídka navšt vovali. Ob as si n jaký Rádovan nebo dobrodružný Bral vyjeli na den na dva do hostince, ale i to už p estávalo být zvykem. Hobiti z Kraje mluvili o hobitech z H rky jako o Venkovských a pramálo se o n zajímali. Považovali je za nudné a nevychované. Na západ bylo tou dobou roztroušeno asi mnohem víc Venkovských, než si lidé z Kraje p edstavovali. N kte í byli bezpochyby oby ejní tuláci, kte í si vyhrabávali díry v kdejaké stráni a z stávali v nich jen tak dlouho, dokud je to neomrzelo. V H re ku ale byli hobiti rozhodn spo ádaní a zámožní; a o nic venkovšt jší než jejich p íbuzní Doma. Ješt se nezapomn lo, že byly asy, kdy mezi Krajem a H rkou vládl ilý ruch. Brandorádi v sob m li podle všech zpráv h reckou krev. Ve vsi H rce byla asi stovka kamenných dom Velkých lidí, ponejvíc nad silnicí, stulených pod kopcem a s okny na západ. Na té stran vybíhal od kopce p lkruhem hluboký p íkop a zase se k n mu vracel. Po vnit ní stran rostl hustý živý plot. Tudy vedla Cesta po m stku; v míst , kde procházela živým plotem, však byla p ehrazena velikou branou. Na jižním konci, kde Cesta opoušt la vesnici, byla další brána. Na noc se brány zavíraly; hned za nimi však m li domky vrátní. V míst , kde silnice zahýbala vpravo kolem úpatí kopce, byl veliký hostinec. Postavili ho v dávných asech, kdy býval provoz na cestách mnohem vetší. H rka totiž stála na prastaré k ižovatce cest: t sn p ed p íkopem se západn od vsi k ižovala s Východní cestou jiná prastará cesta a d íve po ní cestovalo mnoho lidí i r zných jiných národ . "Divné jako novina z H rky" bylo dosud p íslovím ve Východní tvrtce, a pocházelo to z dob, kdy se v hostinci vypráv ly noviny ze Severu, Jihu a Východu a kdy si je tam Krajané ast ji chodívali poslechnout. Severní zem však byly už dávno opušt né a Severní cesta málo používaná; zarostla trávou a H re tí jí íkali Zelená cesta. H recký hostinec stál ovšem po ád a hostinský byl d ležitou osobou. V jeho dom se scházeli velcí i malí leniví, povídaví a zvídaví obyvatelé ze všech ty vesnic; byl také úto išt m Hrani ár a jiných poutník a t ch cestovatel (v tšinou trpaslík ), kte í dosud putovali po Východní cest z Hor a do Hor. Bylo tma a bíle svítily hv zdy, když Frodo a jeho druhové kone n dorazili na k ižovatku se Zelenou cestou a p iblížili se k vesnici. Dojeli k Západní brán a našli ji zav enou, ve dve ích domku za ní však sed l muž. Vysko il, podal si lucernu a p ekvapen se na n p es bránu zadíval. "Co chcete a odkud jedete?" zeptal se nabru en . "Máme namí eno do hostince," odpov d l Frodo. "Cestujeme na východ a dnes ve er už dál nem žeme." "Hobiti! ty i hobiti! A k tomu z Kraje podle e i," ekl vrátný tiše, jako pro sebe. Chvíli na n temn zahlížel, pak pomalu otev el bránu a nechal je projet. "Nevídáme asto Krajany v noci na cestách," pokra oval, když se na okamžik zastavili u jeho dve í. "Promi te, ale rád bych v d l, jaká záležitost vás vede na východ od H rky. A jak se ra te jmenovat?"
"Naše jména a naše záležitostí jsou naše v c a tady o nich nemám chu vykládat," ekl Frodo, kterému se nelíbil ani muž, ani tón jeho hlasu. Jsme hobiti z Rádovska a máme chu cestovat a pobýt tady v hostinci," vložil se do toho Smíšek. "Já jsem pan Brandorád. Sta í vám to? H re tí mluvívali s pocestnými slušn , jak jsem slýchal." "Dobrá, dobrá," ekl muž. "Necht l jsem vás urazit. Ale uvidíte, že se vás bude možná vyptávat víc lidí než jen starý Jindra od brány. Obcházejí tu prapodivní lidi. Když p jdete k ‚Poníkovi', poznáte, že tu nejste jediní hosté." Pop ál jim dobrou noc a dál nemluvili; Frodo však ve sv tle lucerny vid l, že si je muž stále zv dav prohlíží. Byl rád, když cestou uslyšel, jak za nimi zaklapla brána. Rád by v d l, pro je ten lov k tak podez ívavý a jestli se n kdo nevyptával na spole nost hobit , že by Gandalf? T eba p ijel, zatímco se zdrželi v Hvozd a na Vrších. Ale n co v pohledu a hlase vrátného jej znepokojilo. Muž chvili ku hled l za hobity a pak zašel do domku. Sotva se obrátil zády, p es bránu rychle p elezla temná postava a rozplynula se ve stínech vesnické ulice. Hobiti vyjeli do mírného svahu kolem n kolika osam lých domk a zastavili p ed hostincem. Domy jim p ipadaly veliké a cizí. Sam hled l na hostinec s jeho dv ma poschodími a spoustou oken a poklesl na duchu. P edstavoval si kdysi, že n kdy b hem výpravy potkají obry v tší než strom a jiné, ješt strašn jší tvory, ale prozatím mu docela sta il první pohled na lidí a jejich vysoké domy; vlastn toho na n j bylo na konci namáhavého dne a za tmy trochu p íliš. P edstavil si, jak ve stínu hostinského dvora stojí osedlaní erní kon a z temných horních oken vyhlížejí erní jezdci. "Vi te že tu nez staneme na noc, pane?" zvolal. "Když jsou tu taky hobiti, pro bychom se nerozhlídli po n kom, kdo by nás nechal p espat? Bylo by to víc jako doma." "Co se ti na hostinci nelibí?" ekl Frodo. "Tom Bombadil ho doporu oval. Myslím, že uvnit to bude docela jako doma." I zven í p sobil hostinec p íjemn na uvyklé o i. elem stál k Cest a dozadu se táhla dv k ídla z ásti zapušt ná do svahu kopce, takže vzadu byla okna druhého poschodí ve výši terénu. Do nádvo í mezi ob ma k ídly vedl široký obloukový pr chod a vlevo pod ním byly veliké dve e p ístupné po n kolika širokých stupních. Dve e byly doko án a lilo se z nich sv tlo. Nad pr jezdem byla lampa a pod ní visel malovaný štít; tlustý bílý poník vzpínající se na zadních. Nade dve mi stálo bílými písmeny: U SKÁKAVEHO PONÍKA. JE MÍNEK MÁSELNÍK. Mnoha dolejšími okny za silnými záclonami prosvítalo sv tlo. Zatímco váhali venku v p íše í, n kdo uvnit za al zpívat veselou písni ku a mnoho rozja ených hlas se p idalo hlu ným sborem. Chvili ku naslouchali povzbudivým zvuk m a pak sestoupili z poník . Píse skon ila a propukl potlesk a smích. Zavedli poníky do pr jezdu, nechali je stál ve dvo e a vystoupili po schodech. Frodo šel první a málem se srazil s tlustým holohlavým a ervenolícím mužíkem. M l bílou zást ru a b žel z jedn ch dve í do druhých s podnosem plným korbílk . "Mohli bychom -" za al Frodo. "Momentí ek, prosím!" za val muž p es rameno a zmizel v lomozu hlas a mraku kou e. V mžiku byl zpátky a utíral si ruce do zást ry. "Dobrý ve er, paná ku!" ekl a uklonil se. "Copak byste si p ál?" " ty i l žka a stáj pro p t poník , kdyby to šlo. Vy jste pan Máselník?" "P esn tak! Je mínek mé jméno. Je mínek Máselník k vašim službám! Vy jste z Kraje, vi te?" ekl a najednou si promnul elo rukou, jako by si na n co vzpomínal. "Hobiti!" zvolal. "Co mi to jen p ipomíná? Mohl bych se vás zeptat na jména, pane?"
"Pan Bral a pan Brandorád," ekl Frodo, "a tohle je Sam K epelka. Já se jmenuji Podhorský." "No tak!" luskl prsty pan Máselník. "Zas mi to uteklo! Ale já si vzpomenu, až budu mít as se zamyslet. Nevím, kde mi hlava stojí; ale uvidím, co se dá pro vás ud lat. Poslední dobou nemíváme asto spole nost z Kraje a moc by m mrzelo, kdybych vám nemohl vyhov l. Ale dnes mám v dom nabito, jak jsem dlouho nem l. Když prší, tak leje, íkáme my v H rce." "Hej, Nobe!" k ikl. "Kde jsi, ty chlupatonohej lenochode? Nobe!" "Už jdu, pane, už jdu!" Ze dve í vyhopsl bod e vypadající hobit, a když vid l pocestné, z stal stál a zahled l se na n s velkým zájmem. "Kde je Bob?" ptal se hostinský. "Ty nevíš? Tak ho najdi! A z erstva! Nemám šest nohou a šest o í taky ne! ekni Bobovi, že má ustájit p t poník . A najde místo, kde chce." Nob se zašklebil, zamrkal a odklusal. "Copak jsem to m l na jazyku?" za ukal si pan Máselník na elo. "Pro jedno zapomínám na druhé, abych tak ekl. Mám dneska ve er tolik práce, že mi jde hlava kolem. V era ve er p išla po Zelené cest z Jihu jedna spole nost - a už to samo bylo dost divné. Pak p išla dnes ve er družina trpaslík , která má namí eno na Západ. A te vy. Kdybyste nebyli hobiti, sotva bych vás mohl ubytovat. Ale v severním k ídle máme pár pokoj , které byly zvláš za ízené pro hobity, když se to tu stav lo. V p ízemí, jak to mají rádi; kulatá okna a všechno, jak se jím to líbí. Doufám, že tu budete mít pohodlí. Ur it budete chtít ve e i. Co nejd ív. Prosím, poj te tudy!" Vedl je kousek chodbou a pak otev el dve e. "Tady je p kný salónek!" ekl. "Doufám, že vám bude vyhovovat. Te m omluvte, mám moc práce. Není as na povídání. Musím klusat. Div si neub hám nohy, a stejn nezhubnu. Ur it se tu stavím. Když budete n co pot ebovat, zazvo te, a p ijde Nob. Když nep ijde, zvo te a k i te!" Kone n odešel a oni z stali trochu bez dechu. Zdálo se, že dokáže mluvit donekone na, a má práce sebevíc. Zjistili, že se octli v malém a útulném pokojíku. V krbu ho el jasný ohní ek a p ed ním stála nízká a pohodlná k esla. Byl tam kulatý st l již prost ený bílým ubrusem a na n m velký ru ní zvonek. Ale Nob, hobiti sluha, se p ihrnul dávno p edtím, než je napadlo zvonit. P inesl sví ky a podnos plný talí . "Budete n co pít, pánové?" zeptal se. "A mám vám ukázat ložnice, než bude ve e e hotova?" Byli umytí a upili už p lku z p kn hlubokých korbílk piva, když zase p išel pan Máselník s Nobem. V mžiku byl st l prost en. Horká polévka, studené maso, ostružinový kolá . erstvý chléb, kostky másla a p lka vyzrálého sýra: dobrá poctivá strava, nejlepší, jakou by mohli dostat v Kraji, natolik domácká, že rozptýlila poslední Samovy pochybnosti (už hodn oslabené výborným pivem). Hostinský chvíli okoun l a pak ekl, že je opustí. "Nevím, jestli budete stát o spole nost, až se nave e íte," ekl ve dve ích. "T eba byste šli rad ji spát. Ale uvítali bychom vás rádi, kdybyste m li náladu. Venkovani - cestující z Kraje, cht l jsem íct, promi te - sem asto nechodí; a rádi si poslechneme novinky nebo n jaké povídání nebo písni ku, podle nálady. Ale jak budete mít chu ! Zazvo te, když vám bude n co scházet!" Po ve e i (asi po t ech tvrtích hodiny soust ed né práce nep erušované zbyte ným povídáním) se cítili tak osv žení a povzbuzení, že se Frodo, Pipin a Sam rozhodli jít do spole nosti. Smíšek prohlásil, že je tam p íliš dusno. "Posedím si tu chvilku v klidu u ohn a potom se možná p jdu nadýchat erstvého vzduchu. Dávejte si pozor na jazyk a nezapomínejte, že chcete utíkat tajn a že jste po ád na Cest a teprve kousek od Kraje!" "No dob e," ekl Pipin. "Dej si pozor na sebe! Neztra se a nezapomínej, že vevnit je to bezpe n jší!" Spole nost sed la ve velkém sále hostince. Byli tam nejr zn jší lidé, jak zjistil Frodo, když se
rozkoukal ve sv tle. To pocházelo p edevším z planoucích polen v krbu, protože t i lampy visící z trám byly mdlé a zpola zahalené kou em. U ohn stál Je mínek Máselník a povídal si s n kolika trpaslíky a s n jakými cizokrajn vypadajícími lidmi. Na lavicích sed ly r zné osoby: h re tí lidé, sbírka místních hobit (švito ících mezi sebou), ješt pár trpaslík a další neur ité postavy, st ží rozeznatelné ve stínech v koutech. Sotva vešli Krajané, H re tí je sborem vítali. Cizinci, zejména ti, kte í p išli po Zelené cest , na n zv dav hled li. Hostinský p íchozím p edstavil H recké tak rychle, že sice zachytili spoustu jmen, ale málokdy si byli jisti, ke komu pat í. Lidé z H rky m li vesm s rostlinná (a pro Krajana nezvyklá) jména jako Rákosník, Kozílist, V esík, Jablo ka, Chmýrek a Potm chu (o Je mínkovi nemluv ). N kte í z hobit se jmenovali podobn . ernobejl nap íklad bylo z ejm povíc. V tšina však m la p irozená jména jako Stránský, Doupal, Pono il, Pískohrab a Tunelík, z nichž mnohá byla v Kraji b žná. Bylo tu n kolik Podhorských ze Špalí ku, a protože si neum li p edstavit, že by m li spole né jméno a nebyli p íbuzní, p ijali Froda jako dávno ztraceného bratránka. H re tí hobiti se ukázali jako družní a zvídaví a Frodo brzy zjistil, že bude muset n jak vysv tlit, co podniká. Prohlásil, že se zajímá o d jepis a zem pis (nad ímž se velice vrt lo hlavou, a koli slova se v h reckém ná e í b žn nepoužívala), že má v úmyslu napsat knihu (následoval n mý úžas) a že hodlá s p áteli sbírat poznatky o hobitech žijících mimo Kraj, zejména ve východních zemích. Na to se ozval celý sbor hlas . Kdyby byl cht l Frodo opravdu psát knihu a m l stovku uší, za pár minut by v d l dost na n kolik kapitol. A kdyby to nesta ilo, dali mu celý seznam jmen za ínající "tuhle starým Je mínkem", za nimiž by mohl jit pro další informace. Ale po chvíli, když Frodo nevypadal, že za ne knihu okamžit psát, vrátili se hobiti k otázkám o tom, co se d je v Kraji. Frodo neprojevil velkou sdílnost, a tak se za chvilku ocitl sám v kout , naslouchal a rozhlížel se. Lidé a trpaslíci vesm s rozpráv li o událostech zdaleka a sd lovali si novinky, jaké za ínaly být tou dobou až p íliš b žné. Na Jihu byly nepokoje; lidé, kte í p išli po Zelené cest , se z ejm st hovali a hledali zemi, kde by našli klid. H re tí m li pochopení, ale dávali jasn najevo, že nehodlají do své malé zemi ky p ijmout vetší po et cizinc . Jeden z cestujících, ošklivý šilhoun, p edpovídal, že na sever brzy potáhne mnohem víc lidí. "Když se pro n nenajde místo, najdou si je sami. Mají stejné právo na život jako každý jiný," ekl hlasit . Místní obyvatelé nevypadalí pot šeni tou vyhlídkou. Hobiti tomu všemu nev novali velkou pozornost. V tu chvíli se zdálo, že se jich to ani p íliš netýká. Velcí lidé se t žko mohli nast hovat do hobitích nor. Víc se zajímali o Sama a Pipina, kte í se už cítili jako doma a vesele vykládali o událostech v Kraji. Pipin vyvolal smích lí ením, jak spadla st echa Radní nory ve Velké Kopanin . Vilda B lonožka, starosta a nejtlustší hobit v Západní tvrtce, byl poh ben v k íd a vylezl jako zamou ený knedlík. N které otázky však Froda pon kud znepokojily. Jeden H r an, který byl z ejmé n kolikrát v Kraji, cht l v d t, kde bydlí Podhorští a s kým jsou sp ízn ní. Najednou si Frodo všiml, že hobiti rozhovor napjat poslouchá také ošlehaný, cizokrajn vypadající muž, který sed l ve stínu u zdi. P ed sebou m l vysokou holbu a kou il dlouhou, pozoruhodn vy ezávanou dýmku. Nohy m l natažené a bylo vid t vysoké boty z jemné k že, které mu dob e padly, ale m ly za sebou už dlouhé putování a byly práv obalené blátem. Kolem t la m l t sn ovinut t žký temné zelený pláš , který také nesl stopy cest, a p es horko panující v sále m l p ehozenou kápi, jež mu stínila tvá ; bylo však vid t, jak se mu lesknou o i, když pozoroval hobity. "Kdo je to?" zeptal se Frodo, když m l p íležitost pošeptat to panu Máselníkovi. "Myslím, že jste ho nep edstavoval?"
"Ten?" odpov d l hostinský Septem a loupl po n m okem. "Ani po ádn nevím. Je z potulného lidu - Hrani á i jim íkáme. Mluví málokdy; ale ne že by neum l vypravovat, když dostane náladu. Zmizí na m síc na rok a pak se zase vyno í. Loni zjara tu byl každou chvíli, ale poslední dobou jsem ho nevid l. Jak se jmenuje doopravdy, to jsem nikdy neslyšel, ale íká se mu tady Chodec. Chodí na t ch svých dlouhých nohou p kn z erstva; ale kam má tak nasp ch, ne ekne nikomu. Ale ve Východ a v Západ se jeden nevyzná, íkáme my v H rce, a myslíme tím Hrani á e a Krajany, jestli prominete. To je zvláštní, že se na n ho ptáte." Ale v tom okamžiku pana Máselníka odvolali pro další pivo a poznámka z stala nevysv tlená. Frodo zjistil, že se te Chodec dívá na n ho. jako by ho slyšel nebo vytušil, o em byla e . Vzáp tí pokynul Frodovi, aby si k n mu p isedl. Když Frodo p išel blíž, shodil si kápi a objevila se tmavá h íva prokvetlá šedinami a v bledé strohé tvá i pár pronikavých šedých o í. " íkají mi Chodec," ekl tiše. "Velmi rád se s vámi seznamuji, pane - Podhorský, jestli vás starý Máselník jmenoval správn ." "Ano," ekl Frodo upjat . Nebylo mu práv volno pod up eným pohledem t ch pronikavých o í. "Tedy, pane Podhorský," ekl Chodec. "být vámi, zarazil bych své mladé p átele, než toho navykládají p íliš. Pivo, ohe a náhodné známosti jsou p íjemné, ale víte - tohle není Kraj. Jsou tu všelijací lidé. I když já mám nejmí co mluvit, jak si nejspíš myslíte," pousmál se trpce, když zaznamenal Frod v pohled. "A nedávno projeli H rkou ješt divn jší cestující," pokra oval a pozoroval Frodovu tvá . Frodo mu pohled oplácel, ale ne ekl nic; a Chodec se dál nevyjad oval. Jeho pozornost z ejm náhle upoutal Pipin. Frodo si s úlekem uv domil, že ten nemožný mladý Bral, povzbuzen úsp chem historky o tlustém starostovi Velké Kopaniny, práv humorn lí í Bilbovu oslavu na rozlou enou. Už napodoboval jeho proslov a blížil se k ohromujícímu zmizení. Frodo m l zlost. Pro v tšinu místních hobit to byla jen neškodná povída ka, legra ní p íb h o t ch legra ních lidi kách z Kraje; n kte í (jako starý Máselník) však jist n co v d li a o Bilbov zmizení už n co zaslechli. P ipomene jim to jméno Pytlík, zejména pokud se v H rce n kdo na to jméno vyptával. Frodo se zavrt l; nev d l, co d lat. Pipin se z ejm t šil z pozornosti, kterou vzbuzuje, a úpln zapomn l na jejích bezpe í. Frodo se náhle polekal, že by se ve svém okamžitém rozpoložení mohl dokonce zmínit o Prstenu; to by mohlo být katastrofální. "M l byste n co ud lat, honem," zašeptal mu Chodec do ucha. Frodo vysko il na st l a za al mluvit. Pozornost Pipinova obecenstva se narušila. N kte í hobiti pohlédli na Froda, smáli se a tleskali v domn ní, že pan Podhorský trochu p ebral. Frodo si najednou p ipadal hloup a zjistil (jak už to m l ve zvyku, když pronášel e ), že si hraje s v cmi v kapse. Nahmatal Prsten na etízku a zcela nevysv tliteln se ho zmocnila touha navléci si jej a zmizet z trapné situace. Zdálo se mu, jako by ten nápad p išel zvn jšku, od n koho nebo n eho v místnosti. Pevn odolal pokušení a sev el Prsten v dlani, jako by jej cht l zadržet, než ute e nebo n co provede. Inspiraci mu však Prsten rozhodn nedal. Pronesl "n kolik vhodných slov", jak by to nazvali v Kraji: "Všichni jsme ohromn vd ní za laskavé p ijetí a odvažuji se doufat, že má krátká návšt va pom že upevnit staré p átelské svazky mezi Krajem a H rkou." Pak zaváhal a odkašlal si. Všichni v sále te hled li na n ho. "Písni ku!" vyk ikl jeden z hobit . "Písni ku! Písni ku!" k i eli všichni ostatní. "No tak, pane, zazpívejte nám n co, co jsme ješt neslyšeli!" Frodo chvili ku stál s otev enou pusou. Pak v zoufalství za al sm šnou písni ku, kterou míval Bilbo zna né v oblib (a také byl na ni zna n pyšný, protože slova složil sám). Zpívalo se v ní o hostinci; proto asi p išla Frodovi na mysl. Zde je celá; dnes se z ní už p ipomíná zpravidla jen pár slov.
Znám já hospodu, starou hospodu, rád se tam jdu pot šit; dobré pivo tam vždycky va í se, až k nim p išel sám lov k z M síce, jednou ve er pivo pít. Jejich podomek, ten má kocoura, kterej na sk ipky umí hrát; jednou vysoko vrže písni ku, potom dole zas bru í chvili ku, všeci ko zafidlá. Hostinsky zase pejska má, ten má vtipy hrozn rád: když se povede p kná zábava, ucho natáhne, smíchem št kává, m že se potrhat. Taky kravi ku mají rohatou, pyšnou jako princezna; když jí muzika stoupne do hlavy, chvostem zamává, sko í do trávy, hnedle do tance se dá. A t ch misti ek, celých ze st íbra, a t ch st íbrných lesklých lžíc! Jeden zvláštní pár berou v ned li, aby tak všichni hosté vid li, že jich mají víc. lov k z M síce pije zhluboka, kocour m ouká ostošest, miska se lžíci tan í po stole, kráva hopkuje vzadu v stodole, vlastní chvost si honí pes. lov k z M síce vypil ješt džbán, pak se pod st l skutálel; a tam o pivu snil si sladký sen, hv zdy blednou však, málem svítá den, on vám o tom nev d l. ekne podomek: "Milý kocoure, bílí kon M síce hlu n ehtají uzdu hryzají, ale pán jim spí, marn ekají,
slunko vyjde ve chvilce!" A hned kocour mydlí fidli fidli, že by mrtvý vstal; vrže rychleji, vrže velice, zatím hostinský mužem z M síce p kn zat epal. Muže z M síce vlekli do kopce, složili ho v M síci, kon za nimi rychle pádili, kráva, jako kdyby ji honili, za ní miska se lžící. Kocour dál mydlí fidli fidli, rozšt kal se pes, kon s krávou už stojí na hlav , hosti ská ou ven p i té zábav , jako když je chytne b s. Ping a pong - struny pukají! Kráva M síc p esko í, pejsek, ten se vám tomu hrozn smál miska sobotní klidn b ží dál, lži ka se k ní p ito í. Sotva m sí ek padl za kopec, slunko hlavu pozvedá; o ím ohnivým málem nev í: Vždy je bílý den, vždy se neše í, tak pro jdou všichni spát? Ozval se hlasitý a dlouhý potlesk. Frodo m l hezký hlas a písni ka pobavila. "Kde je starý Je men?" volali. "To by si m l poslechnout. Bob by m l nau it kocoura hrát na housli ky a pak bychom si zatancovali." Volali po dalším pivu a dali se do k iku: "Zopakujte nám to, pane! Dejte si íct! Ješt jednou!" Vnutili Frodovi pivo a pak musel za ít znovu a spousta se jích p ipojila; náp v byl totiž známý a slova chytali rychle. Te byl zase Frodo pot šen sám sebou. Tancoval po stole, a když podruhé p išel k tomu, jak kráva p esko í m síc, vysko il do vzduchu. P íliš divoce; spadl totiž rovnou do tácu plného pohár a s rachotem a in ením se skutálel pod st l! Obecenstvo otev elo ústa k smíchu a najednou z stalo s ústy doko án zírat: zp vák zmizel. Prost se vypa il, jako by prolet l podlahou a nenechal po sob díru! Místní hobiti zírali v úžasu, pak vysko ili a sborem volali Je mínka. Celá spole nost se te odtáhla od Pipina a Sama, kte í se rázem octli sami v kout a stali se ter em temných a ned v ivých pohled . Bylo z ejmé, že je te spousta lidí považuje za spole níky potulného kouzelníka neznámých schopností a zám r . Jeden sn dý H r an však stál a hled l na n s v doucím, poloposm šným výrazem, z n hož jim bylo všelijak, Vzáp tí vyklouzl ze dve í a za
ním šilhavý Jižan: b hem ve era si ti dva asto spolu šeptali. Hned za nimi vyšel i vrátný Jindra. Frodo si p ipadal jako hlupák. Nev da, co d lat, doplazil se pod stoly do temného kouta k Chodci, který sed l nepohnut , nedávaje najevo, co si myslí. Frodo se op el o st nu a sundal si Prsten, jak se mu octl na prst , nev d l. Mohl jen p edpokládat, že si s ním p i zp vu hrál v kapse a že se mu n jak navlékl na prst, když vytahoval ruku ve snaze zabránit pádu. Zauvažoval, jestli to nebyla práce Prstenu samotného; t eba se cht l zjevit, a tak odpov d t na n jaké p ání nebo p íkaz, které vycítil v sále. Nelíbili se mu ti muži, kte í odešli. "No?" ekl Chodec, když se zase objevil. "Pro jste to ud lal? To bylo horší než všechno, co mohli navyvád t vaši p átelé! To jste do toho šlápl. Nebo spíš str il prst?" "Nevím, co myslíte," ekl Frodo, pohn vaný a polekaný. "Ale víte," ekl Chodec, "ale m li bychom po kat, než utichne ten rozruch. Pak bych si s vámi, pane Pytlíku, rád v klidu pohovo il" "O em?" zeptal se Frodo a zám rn p eslechl, že bylo ne ekan užito jeho skute né jméno. "O n em pom rn d ležitém - pro nás oba," odpov d l Chodec a díval se p itom Frodovi do o í. "Uslyšíte možná n co, co vám bude k užitku." "Výborn ," snažil se Frodo tvá it lhostejn . "Pozd ji si s vámi promluvím!" U ohništ zatím probíhal spor. Pan Máselník p ib hl klusem a te se snažil poslouchat n kolik proti e ících si lí ení události zárove . "Vid l jsem ho, pane Máselníku," íkal n jaký hobit, "nebo jsem ho vlastn nevid l, jestli mi rozumíte. Prost se rozplynul ve vzduchu, abych tak ekl." "Ale nepovídejte, pane ernobejle!" odpov d l zmatený hostinský. "Povídám!" ekl ernobejl. "A myslím to vážn , abyste v d l." "To musí být n jaký omyl," vrt l hlavou Máselník. "Pana Podhorského bylo trochu moc na to, aby se prost rozplynul ve vzduchu, nebo spíš v kou i, což je tady v sále pravd podobn jší." "Tak kde je te ?" vyk iklo n kolik hlas . "Jak to mám v d t? M že si jít, kam chce, jen když ráno zaplatí. Tady máte pana Brala. Ten se nerozplynul." "Vid l jsem, co jsem vid l, a vid l jsem, co jsem nevid l," ekl tvrdošíjn ernobejl. "A já vám íkám, že je to n jaký omyl," opakoval Máselník, sbíraje podnos a rozbité nádobí. "Samoz ejm že je to omyl!" ekl Frodo. "Nerozplynul jsem se. Tady jsem! Jenom jsem si chvíli povídal v koutku s Chodcem." Vystoupil do sv tla ohn ; v tšina spole nosti však ucouvla, ješt zaražen jší než d ív. V bec je neuspokojilo jeho vysv tlení, že se po svém pádu rychle odplazil mezi stoly. V tšina hobit i lidí z H rky hned uražen odešla, protože už ten ve er nem li chu do další zábavy. Jeden dva se na Froda oškliv podívali a odešli s mru ením. Trpaslíci a pár dalších cizích lidí, kte í se ješt zdrželi, vstali a pop áli dobrou noc hostinskému, ale ne Frodovi a jeho p átel m. Zanedlouho tu z stal jen Chodec, který dál sed l nepovšimnut u st ny. Pan Máselník nevypadal nijak mrzut . Spo ítal si asi, že bude mít plno ješt kolik ve er , než se dnešní záhada d kladn probere. "Copak jste to vyvád l, pane Podhorský?" zeptal se. "D síte mi svými kousky zákazníky a rozbíjíte mi nádobí!" "Moc m mrzí, že jsem vám zp sobil nep íjemnosti," ekl Frodo. "Ujiš uji vás, že to bylo neúmyslné. Prost neš astná náhoda." "No dob e, pane Podhorský! Ale jestli ješt chcete d lat kotrmelce nebo arovat nebo co to bylo, tak radši varujte lidi p edem - a mne také. Jsme tady trochu podez ívaví na každou nezvyklost podivnost, abyste mi rozum l; a nep ijímáme je snadno." "Víckrát už nic takového neud lám, pane Máselníku, ujiš uji vás. A te si myslím p jdu lehnout.
Ráno vyrazíme asn . Postaráte se, abychom m li poníky v osm p ipravené?" "Ur it ! Ale než p jdete, ješt bych si s vámi rád soukrom promluvil, pane Podhorský. Práv jsem si vzpomn l na n co, co bych vám m l íct. Doufám, že mi to nebudete mít za zlé. Jen co dohlídnu na pár v cí, p ijdu za vámi do pokoje, když dovolíte." "Jist ," ekl Frodo, ale srdce se mu sev elo. Pomyslel si, kolik ho asi ješt eká soukromých rozhovor , než se dostane do postele, a co se asi dozví. Spojili se snad všichni tady proti n mu? Za al mít podez ení, že i za tlustou tvá í starého Máselníka se skrývají temné zám ry. KAPITOLA DESÁTÁ CHODEC Frodo, Pipin a Sam se vrátili do svého salónku. Bylo tam tma, Smíšek nikde a ohe málem vyhasl. Teprve když rozfoukali uhlíky, až vyšlehl plamen, a p ihodili pár polínek, zjistili, že Chodec p išel s nimi. Klidn si sed l v k esle u dve í. "Bu te zdráv!" ekl Pipin. "Kdo jste a co chcete?" " íkají mi Chodec," odpov d l, "a i když na to váš p ítel možná zapomn l, slíbil, že si se mnou v klidu popovídá." " íkal jste, pokud vím, že možná uslyším n co, co mi bude k užitku," ekl Frodo. "Co mi chcete íct?" "N kolik v cí," odpov d l Chodec. "Ale samoz ejm mám svou cenu." "Co tím myslíte?" zeptal se Frodo ost e. "Nelekejte se! Myslím jen tohle: eknu vám, co vím, a dám vám dobrou radu - ale budu chtít odm nu." "A co to prosím bude?" ekl Frodo. Za ínal mít podez ení, že upadl do rukou darebáka, a s nep íjemným pocitem si uv domil, jak málo má s sebou pen z. Tašká i by sotva sta ily a on nem že postrádat ani ást. "Tohle si m žete dovolit," ekl Chodec s pomalým úsm vem, jako by etl Frodovy myšlenky. "Chci jen jedno: musíte m vzít s sebou, dokud sám nebudu mít chu odejít." "Ano?" ekl Frodo s p ekvapením, ale ne s úlevou. "I kdybych pot eboval dalšího spole níka, nemohl bych s n ím takovým souhlasit, dokud nebudu v d t mnohem víc o vás a o tom, co d láte." "Výborn !" zvolal Chodec, zk ížit nohy a pohodln se uvelebil. "Zdá se, že zas p icházíte k rozumu, a to je dob e. Dosud jste byl p íliš bezstarostný. Tak dob e. Povím vám, co vím, a odm nu nechám na vás. Možná že mi ji rád p i knete, až m vyslechnete." "Tak mluvte!" ekl Frodo. "Co víte?" "P íliš mnoho; p íliš mnoho temných v cí," ekl Chodec chmurn . "Ale pokud jde o vaši záležitost -" vstal a šel ke dve ím, rychle je otev el a vyhlédl. Pak je tiše zav el a zase si sedl. "Mám dobré uši," pokra oval tišeji, "a a koli neumím zmizet, lovil jsem už všelijaké divoké a opatrné tvory a zpravidla se nedám vid t, když si to nep eji. A tak jsem byl dnes ve er za živým plotem u Cesty, kousek na západ od H rky, když z Vrchoviny p ijeli ty i hobiti. Nemusím opakovat všechno, co íkali starému Bombadilovi nebo jeden druhému, ale jedna v c m zaujala. ‚Prosím vás, pamatujte si,' ekl jeden z nich, ‚že o jménu Pytlík nesmí padnout ani zmínka. Jsem pan Podhorský, kdybychom museli íkat jména.' To m tak zaujalo, že jsem je sledoval až sem. P elezl jsem bránu hned za nimi. Možná, že má pan Pytlík po estný d vod, pro odkládá své jméno; ale v tom p ípad bych radil jemu i jeho p átel m, aby byli opatrn jší." "Nechápu, koho v H rce m že zajímat mé jméno," ekl Frodo rozhn van , "a ješt jsem se
nedozv d l, pro zajímá vás. Pan Chodec m že mít po estný d vod pro špehování a slíd ní, ale jestli ho má, tak bych mu radil, aby mi jej vyložil." "Dobrá odpov !" zasmál se Chodec. "Ale vysv tlení je prosté: hledal jsem hobita jménem Frodo Pytlík. Pot eboval jsem ho rychle najít. Dozv d l jsem se, že vynáší z Kraje - ekn me tajemství, které se týká mne a mých p átel." "Nechápejte m p ece špatn !" vyk ikl, když Frodo vstal ze židle a Sam vysko il a zamra il se. "Budu na to tajemství opatrn jší než vy. A opatrnost je na míst !" Nahnul se kup edu a zadíval se na n . "Dávejte si pozor na každý stín!" ekl tichým hlasem. "H rkou projeli erní muži na koních. V pond lí prý p ijel jeden po Zelené cest od severu; a další se objevil pozd ji a p ijel stejnou cestou od jihu." Zavládlo ticho. Nakonec promluvil Frodo k Pipinovi a Samovi. "M l jsem to tušit podle zp sobu, jak nás vrátný p ivítal," ekl. "A hostinský z ejm také n co slyšel. Pro nás nutil jít do spole nosti? A pro jen jsme se chovali tak hloup ; m li jsme z stat tady." "Bývalo by to lepší," ekl Chodec. "Byl bych vás zadržel, kdybych mohl; ale hostinský m k vám nepustil a vzkaz necht l donést." "Myslíte, že -" "Ne, nemyslím si o starém Máselníkovi nic špatného. Prost nemá rád záhadné tuláky, jako jsem já." Frodo na n ho zmaten pohlédl. "Vypadám p ece jako darebák, ne?" ekl Chodec a zk ivil rty. Podivn mu zablesklo v oku. "Ale doufám, že se asem poznáme líp. Až na to dojde, doufám, že mi vysv tlíte, co se stalo na konci písni ky. Protože ten kousek -" "Byla to irá náhoda!" p erušil ho Frodo. "Kdoví," ekl Chodec. "Budiž, náhoda. Ta náhoda vás p ivedla do nebezpe ného postavení." "Sotva víc, než už bylo," ekl Frodo. "V d l jsem, že m ti Jezdci pronásledují, ale te se aspo zdá, že m minuli a odjeli pry ." "S tím nepo ítejte!" ekl Chodec ost e. "Vrátí se. A p ijedou další. Je jich víc. Znám jejich po et. Znám ty Jezdce." Odml el se a o i m l chladné a tvrdé. "A v H rce jsou lidé, kterým není co v it," pokra oval. "Nap íklad Vili Potm chu . Má v H recku špatné jméno a chodí k n mu divní lidé. Ur it jste si všimli: takový sn dý byl a po ád se ušklíbal. Držel se p i jednom z t ch cizinc z Jihu a vyklouzli hned po té vaší ‚náhod '. Ne každý Jižan má dobré úmysly; a Potm chu , ten by prodal cokoli komukoli: nebo bude d lat neplechu jen pro zábavu." "Co bude Potm chu prodával a co s tím má spole ného má nehoda?" ekl Frodo, stále rozhodnut nerozum t Chodcovým narážkám. "Zprávu o vás, samoz ejm ," odpov d l Chodec. "Lí ení vašeho výstupu by jisté lidi velice zajímalo. Pak už nebudou pot eboval slyšet vaše pravé jméno. P ipadá mi až p íliš pravd podobné, že se o tom doslechnou ješt dnes v noci. Sta í? S mou odm nou d lejte, jak myslíte: bu m vezmete za pr vodce, nebo ne. Ale eknu vám ješt , že znám každý kout mezi Mlžnými horami a Krajem, protože tudy procházím už dlouhé roky. Jsem starší, než vypadám. Mohl bych vám být užite ný. Po dnešku nebudete moci jet dál po otev ené cest ; Jezdci ji budou st ežit ve dne v noci. Z H rky možná uniknete a nechají vás putovat, dokud svítí slunce. Ale daleko nedojedete. P ijdou na vás v pustin , na n jakém temném míst , kde není pomoci. Chcete, aby vás našli? Jsou strašliví." Hobiti na n ho pohlédli s p ekvapením. Vid li, že se mu tvá stáhla jako bolestí a ruce sev ely op radla k esla. V pokoji bylo velice ticho a sv tlo jako by zesláblo. Chvíli sed l s nevidoucíma o ima, jako by krá el dalekou vzpomínkou nebo naslouchal zvuk m v jakési odlehlé Noci. "Ne!" vyk ikl za chvili ku a p ejel si rukou elo. "Možná že vím o vašich pronásledovatelích víc než vy. Bojíte se jich, ale ješt se jich nebojíte dost. Zítra budete muset prchat, jak to p jde.
Chodec vás m že vést po stezkách, kterými chodí málokdo. Vezmete m s sebou?" Nastalo tíživé ticho. Frodo neodpovídal, v hlav m l zmatek pochybností a obav. Sam se mra il a hled l na svého pána; nakonec vyrazil: "Jestli dovolíte, pane Frodo, já bych ekl NE! Tenhle Chodec nás varuje a íká, a si dáme pozor; a na to íkám ANO, a za neme od n ho. Pochází z Divo iny a já o tam jších lidech nikdy neslyšel nic dobrého. N co ví, to je jasné, a víc, než se mi líbí; ale není d vodu, pro bychom ho m li nechat, aby nás zavedl na n jaké temné místo, kde není pomoci, jak sám íkal." Pipin se vrt l a tvá il se nejist . Chodec Samovi neodpov d l, ale obrátil své pronikavé o i k Frodovi. Frodo jeho pohled zachytil a podíval se jinam. "Ne," ekl zvolna. "Nesouhlasím. Myslím, myslím - že nejste doopravdy takový, jak jste se rozhodl vypadat. Za al jste se mnou mluvit po h re ku, ale váš hlas se zm nil. Ale v jednom má Sam p ece pravdu: nevím, pro nás varujete, abychom byli opatrní, a p itom chcete, abychom vám v ili. Pro to p estrojení? Kdo jste? Co ve skute nosti víte o - o mé záležitosti; a jak to víte?" "Dob e jste si vzal k srdci lekci o obez etnosti," ekl Chodec s pochmurným úsm vem. "Obez etnost je ale jedna v c a kolísavost druhá. Sami se te do Roklinky jakživi nedostanete a uv it mi je vaše jediná nad je. Musíte se rozhodnout. Odpovím vám na n které vaše otázky, jestli vám to pom že se rozhodnout. Ale pro byste m li v it mému vypráv ní, když mi ned v ujete už te ? Ale máte je mít -" V tom okamžiku se ozvalo zaklepání. Pan Máselník dorazil se sví kami a za ním Nob s konvemi horké vody. Chodec se stáhl do temného kouta. "P išel jsem vám pop át dobrou noc," ekl hostinský a stav l sví ky na st l. "Nobe! Odnes vodu do pokoj !" Vstoupil a zav el za sebou dve e. "Totiž," tvá il se nejist a ustaran . "Jestli jsem n co vyvedl, opravdu m to mrzí. Ale pro jedno lov k zapomíná na druhé, to uznáte; a já mám po ád plno práce. Ale tohle a támhleto mi v týdnu popostr ilo pam , jak se íká; doufám, že ne moc pozd . Víte, m l jsem vyhlížet hobity z Kraje, a zvlášt jednoho, který se jmenuje Pytlík." "A co to má spole ného se mnou?" zeptal se Frodo. "To sám víte nejlíp," ekl hostinský moud e. "Já vás neprozradím; ale bylo mi e eno, že ten Pytlík p ijede pod jménem Podhorský, a dostal jsem popis, který se na vás dost hodí, jestli dovolíte." "Ano? Tak mi ho pov zte!" p erušil ho nemoud e Frodo. " ‚Statný ervenolící chlapí ek,' " pravil pan Máselník se vší vážností. Pipin se uchichtl, ale Sam se zatvá il pohoršen . " ‚To vám moc nepom že; to platí o v tšin hobit , Je mínku,' povídá mi," pokra oval Máselník a mrkl na Pipina. " ‚Ale tenhle je v tší než leckterý a hez í než v tšina a má na brad d lek: takový drzounek s jasnýma o ima.' Ra te prominout, ale to íkal on, a ne já." "On? Kdo on?" ptal se Frodo dychtiv . "P ece Gandalf, jestli víte, koho myslím. íkají, že je arod j, ale je to m j dobrý p ítel, arod j nebo ne. Ale te nevím, co mi ekne, až ho zase uvidím; nedivil bych se, kdyby mi nechal zkysnout všecko pivo nebo kdyby m prom nil ve špalek d eva. Je trochu ukvapený. Ale už se stalo." "A co se stalo?" za ínal být Frodo trochu netrp livý z pomalého toku Máselníkových myšlenek. "Co jsem to íkal?" zarazil se hostinský a luskal prsty. "A jo! Starý Gandalf. P ed t emi m síci mi bez zaklepání vrazí do pokoje. ‚Je mínku,' povídá, ‚ráno jdu pry . Ud láte pro mne n co?' ‚Sta í íct,' povídám já. ‚Mám nasp ch,' povídá on, ‚a nemám as, ale pot ebuji poslat zprávu do Kraje. Máte n koho, koho byste mohl poslat a spolehnout se, že tam dojde?' ‚N koho snad najdu,' povídám já, ‚zítra nebo pozít í.' ‚Radši zítra,' povídá on a pak mi dal dopis.
Adresu má jasnou," ekl pan Máselník, vytáhl z kapsy dopis a pomalu a hrd p e etl adresu (cenil si svou pov st se t lého muže): Pan FRODO PYTLÍK, DNO PYTLE, HOBITÍN, KRAJ "Dopis pro m od Gandalfa!" vyk ikl Frodo. "Aha!" ekl pan Máselník. "Takže vaše pravé jméno je Pytlík?" "Ano," ekl Frodo, "a radši mi ten dopis koukejte dát a vysv tlete mi, pro jste ho neodeslal. Práv to jste mi z ejm p išel vyložit, i když vám hezky dlouho trvalo, než jste se k tomu dostal." Chudák pan Máselník vypadal celý nesv j. "Máte pravdu, pane," ekl, "a prosím vás za prominuti A mám smrtelnou hr zu z toho, co ekne Gandalf, jestli to zp sobilo n jakou škodu. Ale já ho nezadržel schváln . Dob e jsem ho schoval. Pak jsem nemohl najít nikoho, kdo by byl ochoten jít do Kraje ani zítra, ani pozít í a svoje lidi jsem taky nemohl postrádat; a pak mi to n jak vypadlo z hlavy. Mám spoustu práce. Ud lám, co budu moct, abych všechno napravil, a jestli m žu n jak pomoci, sta í íct. Nemluv o dopise, stejn jsem to Gandalfovi slíbil. ‚Je mínku,' povídá mi, ‚ten m j p ítel možná tudy zanedlouho pojede ješt s jedním. Bude si íkat pan Podhorský. Pamatujte si to! Ale nemusíte se ho na nic vyptávat A jestli a ním nebudu já, bude možná v nouzi a bude pot ebovat pomoc. Ud lejte pro n ho, co m žete, a já se vám odvd ím,' povídá. A tady vás mám a nouze z ejm není daleko." "Co tím chcete íct?" zeptal se Frodo. "Ti erní," snížil hlas hostinský; "Hledají Pytlíka, a jestli to myslí dob e, tak jsem hobit. Bylo to v pond lí a všichni psi se rozk u eli a husy rozkejhaly. To není samo sebou. íkám si. Nob p ijde a povídá mi, že u dve í jsou dva erní mužští a ptají se na hobita jménem Pytlík. Úpln se mu zježily vlasy. Poslal jsem ty erné chlapy pry a prásknul jsem jim dve mi p ed nosem; ale oni kladli stejnou otázku celou cestu až do Podlesí, jak jsem slyšel. A ten Hrani á , Chodec, se taky vyptával. Cht l se k vám dostat hned p ed ve e í, p edstavte si." "To cht l!" ekl najednou Chodec a vykro il do sv tla. "A bylo by to ušet ilo spoustu mrzutostí, kdybyste ho byl pustil, Je mínku." Hostinský nadsko il p ekvapením. "Vy!" zvolal. "Po ád odn kud vyskakujete. Co chcete te ?" "Je tu s mým dovolením," ekl Frodo. "P išel mi nabídnout pomoc." "No dob e, vy možná víte svoje," ekl pan Máselnik a s podez ením hled l na Chodce. "Ale kdybych byl ve vašem postavení, s Hrani á em bych se nespojil," "A s kým byste se spojil?" zeptal se Chodec. "S tlustým hostinským, který si pamatuje svoje vlastní jméno jen proto, že ho na n j lidi celý den volají? Nemohou z stat u ‚Poníka' navždycky a nemohou jít dom . Mají p ed sebou dalekou cestu. P jdete s nimi a budete odhán t ty erné?" "Já? Odejít z H rky? Za žádnou cenu!" ekl pan Máselnik a vypadal opravdu vyd šené. "Ale pro tu pár dní p kné tiše nez stat, pane Podhorský? Co jsou to všechno za podivnosti? Po em jdou ti erní a odkud p išli, to bych rád v d l?" "Lituji‚ ale všechno vám vysv tlit nemohu," ekl Frodo. "Jsem unavený, mám velkou starost a je to dlouhé povídání. Ale jestli mi chcete pomáhat, m l bych vás varovat, že dokud budu ve vašem dom , budete v nebezpe í. Tihle erní jezdci: nejsem si jist, ale myslím, bojím se, že p išli z -" "P išli z Mordoru," ekl Chodec potichou ku. "Z Mordoru, Je mínku, jestli vám to n co íká." "Pomoc!" vyk ikl pan Máselník a zbledl; bylo vid t, že to jméno zná. "To je nejhorší zpráva, jaká p išla do H rky za celý m j život." "To ano," ekl Frodo. "Po ád mi ješt chcete pomáhat?" "Chci!" ekl pan Máselnik. "Tím spíš. I když nevím, co m že lov k jako já dokázat proti - proti -
" hlas mu selhal. "Proti Stínu na Východ ," ekl Chodec pokojn , "moc ne, Je mínku, ale každá troška je dobrá. M žete tu nechat pana Podhorského p espat a zapome te jméno Pytlík, dokud nebude hodn daleko." "To ud lám," ekl Máselník. "Ale bojím se, že p ijdou na to, že je tady, i bez mé pomoci. Škoda že na sebe dnes ve er pan Pytlík upoutal pozornost, a škoda je slabé slovo. Vypráv ní, jak pan Bilbo zmizel, jsme už v H rce slyšeli. I náš Nob už si v té své pomalé hlav n co sumíruje; a v H rce jsou byst ejší než on." "Pak m žeme jedin doufat, že se Jezdci honem nevrátí," ekl Frodo. "To taky doufám," ekl Máselník. "Ale strašidla nestrašidla, k ‚Poníkovi' se jen tak nedostanou. Do rána si ned lejte starosti. Nob nic ne ekne. Žádný erný chlap mi neprojde skrz dve e, dokud budu stát na nohou. Budu dneska se svými lidmi hlídat; ale vy byste se m l pokud možno prospat." "Rozhodn nás musíte vzbudit hned za rozb esku," ekl Frodo. "Musíme vyjet co nej asn ji. Prosím snídani na p l sedmou." "Dob e! Za ídím to," ekl hostinský. "Dobrou noc, pane Pytlíku - vlastn Podhorský! Dobrou noc - no tohle! Kde máte pana Brandoráda?" "Já nevím," ekl Frodo s náhlou úzkostí. Úpln na Smíška zapomn li a p ipozdívalo se. "Obávám se, že je venku. íkal n co, že p jde na vzduch." "Vy teda vážn pot ebujete ch vu: jste jako na prázdninách!" ekl Máselník. "Musím jít honem zav ít dve e na závoru, ale za ídím, aby vašeho p ítele pustili dovnit , až p ijde. Radši pošlu Noba, aby ho našel. Dobrou noc vespolek!" Kone n Máselník odešel, když vrhl ješt jeden pochybova ný pohled na Chodce a zavrt l hlavou. Jeho kroky se vzdalovaly po chodb . "No tak," ekl Chodec, "kdy otev ete ten dopis?" Frodo si opatrn prohlédl pe e , než ji rozlomil. Rozhodn vypadala jako Gandalfova. Uvnit stála následující zpráva arod jovým mocným, ale úhledným rukopisem: U SKÁKÁVÉHO PONÍKA, H RKA. Letní slunovrat, rok 1418 krajového letopo tu Milý Frodo, dostihly mne špatné zprávy. Musím ihned odjet. M l bys rad ji opustit Dno pytle co nejd ív a zmizet z Kraje nejpozd ji do konce ervence. Vrátím se, jak nejd ív budu moci: a p jdu za tebou, pokud zjistím, že už jsi pry . Nech mi tu zprávu, jestli pojedeš p es H rku. Hostinskému m žeš v it (Máselníkovi). Možná že cestou potkáš mého p ítele: muže, hubeného, tmavovlasého, vysokého, n kte í mu íkají Chodec. Zná naši záležitost a pom že ti. Jdi do Roklinky. Doufám, že se tam zase sejdeme. Jestli nep ijdu, poradí ti Elrond. Ve sp chu Tv j Gandalf P. S. NEPOUŽÍVEJ to už, za žádnou cenu! Necestuj v noci! P. P. S. P esv d se, že je to pravý Chodec. Na cestách potkáš všelijaké lidi Jeho pravé jméno je Aragon. Ne každé zlato t pytívá se, ne každý, kdo bloudí, je ztracený.
Stá í, když silné je, neohýbá se, mráz nespálí hluboké ko eny. Z popela ohe znovu vzplane, ze stín sv tlo vzejde náhle; až zkují ost í polámané, nekorunovaný zase bude králem. P. P. P. S. Doufám, že to Máselník pošle hned. Dobrý lov k, ale pam má jako komoru s harampádím: to, co hledáš, je vždycky n kde zahrabané. Jestli zapomene, usmažím ho. Bu zdráv! Frodo si dopis p e etl sám a pak jej podal Pipinovi a Samovi "Máselník to opravdu zmotal!" ekl. "Zaslouží usmažit. Kdybych to byl dostal hned, mohli jsme už být v bezpe í v Roklince. Ale co se mohlo stát Gandalfovi? Píše, jako by se vydával do velkého nebezpe í." "To d lá už mnoho let," ekl Chodec. Frodo se oto il a zamyšlené se na n ho zahled l; uvažoval o Gandalfov druhém postskriptu. "Pro jste mi ne ekl hned, že jste Gandalf v p ítel?" zeptal se. "Bylo by to ušet ilo as." "Myslíte? Byl by mi p edtím n kdo v il?" ekl Chodec. "O tomhle dopise jsem nev d l. S tím, co jsem v d l, mi nezbývalo než vás p esv d it, abyste mi v ili bez d kaz , když jsem vám cht l pomoci. A každopádn jsem vám nehodlal vykládat o sob rovnou všechno. Musel jsem poznat vás a nejd ív se p esv d it o vás. Nep ítel už mi nastražil nejednu past. Jakmile jsem se p esv d il, byl jsem ochoten íct vám všechno, na byste se ptali. Ale musím p iznat," dodal se zvláštním zasmáním, "že jsem doufal, že si m oblíbíte pro mne samého. Pronásledovaného ob as mrzí ned v ra a zatouží po p átelství. Ale v tom je mi myslím na p ekážku m j vzhled." "To ano, aspo na první pohled," zasmál se Pipin s náhlým uleh ením, když do etl Gandalf v dopis. "Ale hezký je, kdo hezky jedná, íkáme u nás v Kraji, a po ítám, že budeme všichni vypadat zrovna tak, až budeme n jaký as spát v k oví nebo v p íkopu." "Trvalo by to trochu déle než pár dní nebo týdn , nebo i let putování Divo inou, než byste vypadali jako Chodec," odpov d l. "Ale d ív byste zem eli, nejste-li z houževnat jšího t sta, než vypadáte." Pipin zkrotl, ale Sam se zastrašit nedal a po ád si Chodce m il s ned v rou. "Jak máme v d t, že jste ten Chodec, o kterém mluví Gandalf?" dožadoval se. "Ani jste se o Gandalfovi nezmínil, dokud se neobjevil tenhle dopis. Co já vím, m žete být špehoun a hrát divadlo, abychom vás vzali s sebou. Mohl jste skute ného Chodce odpravit a vzít si jeho šaty. Co na to eknete?" "Že jsi state ný chlapík," odv til Chodec, "ale obávám se, Same K epelko, že ti mohu dát jen jednu odpov . Jestli jsem zabil skute ného Chodce, mohu zabít i vás. A už bych vás byl zabil bez tolika e í. Kdybych se hnal za Prstenem, mohl bych ho mít - HNED!" Povstal a jako by náhle ješt vyrostl. V o ích mu zasvitlo, pronikav a velitelsky. Odhodil pláš a ruku položil na jílec me e, který dosud skrýval po boku. Neodvažovali se pohnout. Sam sed l s ústy doko án a n m na n ho zíral. "Ale já našt stí jsem skute ný Chodec," ekl, shlížeje k nim, a tvá mu náhle zm kla úsm vem. "Jsem Aragorn, syn Arathorn v; a pokud vás mohu ochránit životem nebo smrtí, ud lám to." Dlouho bylo ticho. Nakonec Frodo váhav promluvil, "Uv il jsem, že jste p ítel, ješt než p išel ten dopis," ekl, "nebo jsem si aspo p ál v it. Dnes ve er jste m n kolikrát vyd sil, ale nikdy ne tím zp sobem jako služebníci Nep ítele, aspo jak si to p edstavuji. Myslím, že špeh by prost na pohled by byl p kn jší a na omak oškliv jší, jestli mi rozumíte." "Aha," zasmál se Chodec. "Já jsem na pohled ošklivý a na omak p kný. Je to tak? Ne každé zlato
t pytivá se, ne každý, kdo bloudí, je ztracený." "Ty verše jsou tedy o vás?" zeptal se Frodo. "Nechápal jsem, k emu se vztahují. Ale jak jste v d l, že stojí v Gandalfov dopise, když jste ho nikdy nevid l?" "Nev d l jsem to," odv til. "Ale jsem Aragorn a ty verše pat í k onomu jménu." Vytasil me a hobiti spat ili, že ost í je skute n zlomeno ani stopu pod jílcem. "Moc se s ním d lat nedá, vi , Same?" ekl Chodec. "Ale blíží se as, kdy bude znovu zkut." Sam ne íkal nic. "Tak tedy," ekl Chodec, "když Sam dovolí, prohlásím to za dohodnuté. Chodec vám bude d lat pr vodce. Zítra nás eká perná cesta. I kdyby se nám poda ilo z H rky odejít bez potíží, nemáme velkou nad ji odejít nepozorovan . Ale pokusím se zmizet co nejrychleji. Znám pár jiných únik z H rky než po Cest . Jakmile set eseme pronásledovatele, zamí íme k V trovu." "K V trovu?" zeptal se Sam. "Co to je?" "Je to kopec, kousek na sever od Cesty, asi v p li cesty odtud do Roklinky. Je odtamtud široký rozhled a budeme tam mít p íležitost porozhlédnout se. Gandalf tam bude mí it také, jestli p jde za námi. Za V trovem se nám bude cestovat h a budeme muset volit mezi n kolika nebezpe ími." "Kdy jste naposled vid l Gandalfa?" ptal se Frodo. "Víte, kde je nebo co d lá?" Chodec zvážn l. "Nevím," ekl. "Na ja e jsem p išel na Západ s ním. asto jsem v posledních letech st ežíval hranice Kraje, když m l práci jinde. Z ídka je nechával bez dozoru. Naposled jsme se setkali prvního kv tna: u Kamenného brodu na dolním toku Brandyvíny. ekl mi, že jeho jednání s vámi dopadlo dob e a že vyrazíte k Roklince poslední týden v zá í. Protože jsem v d l, že bude s vámi, šel jsem na jednu vlastní výpravu. A to dopadlo špatn ; o ividn ho totiž dostihla n jaká zpráva a já nebyl po ruce, abych pomohl. Mám starost, poprvé, co ho znám. M li jsme dostat zprávy, i kdyby nebyl mohl p ijít sám. Když jsem se p ed mnoha dny vrátil, uslyšel jsem zlou novinu. Široko daleko se rozlet la zpráva, že Gandalf je nezv stný a že se objevili Jezdci. To mi ekli Gildorovi elfi. A pak mi ekli, že jste odešel z domova; ale že byste opustil Rádovsko, o tom nebylo zpráv. Úzkostliv jsem st ežil Východní cestu." "Myslíte, že s tím mají co d lat erní jezdci - myslím s Gandalfovou nep ítomností?" ptal se Frodo. "Nevím o ni em jiném, co by se mu mohlo postavit do cesty, krom Nep ítele samotného," ekl Chodec. "Nevzdávejte se ale nad je! Gandalf je v tší, než si myslíte vy z Kraje - vy zpravidla vídáte jen jeho žerty a h í ky. Ale tahle v c bude jeho nejv tším úkolem." Pipin zívl. "Promi te," ekl, "ale já jsem k smrti unavený. P es všechno nebezpe í a starosti si musím jít lehnout, nebo usnu na míst . Kde je ten janek Smíšek? To by tak ješt scházelo, abychom ho te museli jít potm hledat." V tom okamžiku slyšeli bouchnout dve e; pak se chodbou rozb hly kroky. Dovnit vlet l Smíšek a za ním Nob. Sp šn zav el dve e a op el se o n . Byl bez dechu. Chvili ku na n ho s úlekem zírali, než vyrazil: "Vid l jsem je, Frodo! Vid l jsem je! erné jezdce!" " erné jezdce?" zvolal Frodo. "Kde?" "Tady. Ve vsi. Hodinu jsem posed l vevnit . Pak, protože jste se nevraceli, jsem šel na procházku. Vrátil jsem se a stál jsem na míst , kam už nedopadalo sv tlo svítilen, a díval jsem se na hv zdi ky. Najednou m zamrazilo a ucítil jsem, že se ke mn plíží n co hrozného: na druhé stran ulice, t sn za hranicí sv tla, byl mezi stíny n jaký temn jší stín. Hned nato bezhlu n zalezl do tmy. Kon nem l." "Kam šel?" zeptal se Chodec ne ekan a ost e. Smíšek sebou trhl, když si poprvé všiml neznámého. "Jen pokra uj!" ekl Frodo. "To je
Gandalf v p ítel. Pak ti to vysv tlím." "Zdálo se, že jde po cest k východu," pokra oval Smíšek. Snažil jsem se ho sledovat. Samoz ejm mi vzáp tí zmizel; ale šel jsem za roh a pak k poslednímu domku u cesty." Chodec se na Smíška zahled l s podivem. "Máte odvahu," ekl; "ale byla to pošetilost." "Já nevím," ekl Smíšek. "Ani state nost, ani hloupost, ekl bych. N jak jsem si nemohl pomoct. Jako když m to táhne. Prost jdu a najednou slyším u plotu hlasy. Jeden bru el, druhý šeptal nebo sy el. Neslyšel jsem ani slovo z celé rozmluvy. Nedoplížil jsem se až k nim, protože jsem se celý t ásl. Pak se m zmocnila hr za a já se obrátil a zrovna jsem cht l upalovat dom , když se za mnou n co vyno ilo a já... já upadl." "Našel jsem ho, pane," vmísil se do e i Nob. "Pan Máselník m poslal ven s lucernou. Šel jsem k Západní brán a pak zpátky nahoru k Jižní brán . Kousek od domu Viliho Potm chut jsem m l dojem, že n co vidím na cest . P ísahat bych na to nemohl, ale p ipadalo mi, jako když se dva lidé nad n ím sklán jí a zvedají to. Vyk ikl jsem, ale když jsem tam dob hl, nebylo po nich ani stopy a jen pan Brandorád ležel u krajnice. Zdálo se, že spí. ‚Myslel jsem, že jsem spadl do hluboké vody.' povídá mi, když jsem s ním zat epal. Byl celý divný, a sotva jsem ho vzbudil, vysko il a upaloval zpátky sem jako zajíc." "Asi to tak bude," ekl Smíšek. "I když si nevzpomínám, co jsem íkal. M l jsem ošklivý sen, který se mi nevybavuje. Prost jsem se sesypal. Nevím, co se to se mnou stalo." "Já vím," ekl Chodec. " erný dech. Jezdci ur it nechali kon venku a tajn prošli Jižní branou. Te už budou v d t všechny novinky, když navštívili Viliho Potm chut ; a ten Jižan byl nejspíš také špeh. N co se m že stát ješt dnes v noci, než sta íme odjet z H rky." "Co se stane?" ekl Smíšek. "Napadnou hostinec?" "To myslím ne," ekl Chodec. "Ješt tu nejsou všichni. A v každém p ípad to není jejich zp sob. Ve tm a osam losti jsou nejsiln jší; na d m, kde se svítí a kde je spousta lidí, nezaúto í otev en - dokud si nezoufají a dokud p ed námi leží dlouhé míle Eriadoru. Jejich silou je ale zastrašování a v H rce už mají pár lidí v drápech. Budou ty bídné tvory nutit k n emu zlému: Potm chut , n které z cizinc a možná i vrátného. V pond lí si povídali s Jindrou u Západní brány. Pozoroval jsem je. Když odešli, byl bledý a celý se t ásl." "Zdá se, že jsme nep áteli úpln obklí eni," ekl Frodo. "Co budeme d lat?" "Z sta te tady a necho te do svých pokoj ! Ur it zjistili, které to jsou. Hobití pokoje mají okna na sever a nízko nad zemí. Všichni z staneme spolu a zap eme tu dve e i okna. Ale nejd ív vám sem s Nobem p ineseme zavazadla." Zatímco byl Chodec pry , vyložil Frodo Smíškovi, co se zb hlo od ve e e. Smíšek ješt hloubal nad Gandalfovým dopisem, když se Chodec a Nob vrátili. "Tak, pánové," ekl Nob, "poma kal jsem ložní prádlo a do každé postele jsem str il pod pokrývku tlustý podhlavník. A vaši hlavu jsem krásn napodobil hn dým vln ným kobere kem, pane Pyt-Podhorský," zašklebil se. Pipin se rozesmál. "Jako živé!" ekl. "Ale co se stane, až to prokouknou?" "Uvidíme," ekl Chodec. "Doufejme, že do rána pevnost uhájíme." "Dobrou noc p eji," ekl Nob a šel se zapojit do hlídání dve í. Batohy a ostatní v ci naskládali na podlahu salónku. Ke dve ím p istavili nízké k eslo a zav eli okno. Frodo se podíval ven a vid l, že noc je po ád jasná. Kosa (hobití název pro Velký v z) se t pytila nad h betem H reckého kopce. Pak zav el na závoru t žké vnit ní okenice a zatáhl záv sy. Chodec p iložil do krbu a sfoukl všechny sví ky. Hobiti se uložili na své pokrývky nohama ke krbu; Chodec se však uvelebil v k esle u dve í. Chvíli si povídali, protože Smíšek m l ješt n jaké dotazy. "P esko í M síc!" uchichtl se Smíšek, když se zavinoval do pokrývky. "To byl ale nápad, Frodo!
Stejn m mrzí, že jsem u toho nebyl. O tom si budou páni H r ané povídat ješt sto let." "Doufejme," ekl Chodec. Pak ztichli a hobiti jeden po druhém usnuli. KAPITOLA JEDENÁCTÁ N Ž VE TM Zatímco se v h reckém hostinci chystali k spánku, Rádovsko kryla tma; v dolinách u eky bloudily mlhy. D m ve Studánkách stál ml enliv . Cvali Bulva opatrn otev el dve e a vykoukl. Celý den v n m nar stal pocit strachu a nedokázal ani odpo ívat, ani jít spát. Ve stojatém no ním vzduchu visela hrozba. Jak zíral do tmy, pohnul se mezi stromy erný stín; vrátka jako by se otev ela sama od sebe a bezhlu n se op t zav ela. Zmocnila se ho hr za. Stáhl se zpátky a chvili ku stál rozt esen v p edsíni. Pak zav el a zamkl dve e. Noc houstla. Ozval se tichý šramot koní vedených kradmo po cest . P ed vrátky se zastavili. Vešly t i erné postavy podobné no ním stín m plížícím se po zemi. Jedna šla ke dve ím, druhé dv k roh m domu; tam stanuly, nehybné jako stíny kamen , zatímco noc zvolna uplývala. D m a ml ící stromy jako by bez dechu ekaly. Tu se lehce pohnulo listí a v dálce zakokrhal kohout. Nadešla studená poslední hodina p ed svítáním. Postava u dve í se pohnula. Ve tm bez m síce a hv zd zableskla tasená epel, jako by z pochvy vylet lo mrazivé sv tlo. Ozvala se rána, tlumená, ale t žká. Dve e se ot ásly. "Otev ete, ve jménu Mordoru!" ekl hlas, tenký a hrozivý. Druhou ranou dve e povolily a padly dovnit s rozbitou výplní a p eraženým zámkem. erné postavy vnikly rychle dovnit . V tom okamžiku nedaleko mezi stromy zahu el roh. Roz ísl tmu jako ohe na vrcholku kopce. VSTÁVAT! POMOC! OHE ! VRAŽDA! VSTÁVAT! Cvali Bulva nezahálel. Sotva spat il erné stíny plížit se ze zahrady, v d l, že musí utíkat o život. A utíkal, zadními dve mi, p es zahradu, p es pole. Když byl u nejbližšího domu, víc než míli daleko, zhroutil se na prahu. "Ne, ne!" k i el. "Já ne! Já ho nemám!" Chvíli trvalo, než pochopili, o em to blábolí. Nakonec vyrozum li, že v Rádovsku je nep ítel, n jaký záhadný výpad ze Starého hvozdu. A pak neztráceli as. VSTÁVAT! VSTÁVAT! Brandorádi troubili Volání Rádovských, které již nezazn lo celé století, od té doby, co za Kruté zimy Brandyvína zamrzla a p išli vlci. POMOC! OHE ! VRAŽDA! Z dáli bylo slyšet troubení v odpov . Poplach se ší il. erné postavy pádily z domu. Jedna v b hu nechala ležet na prahu hobití pláš . Na p šin zadun la kopyta a odcválala do tmy. Po celých Studánkách duly rohy, k i ely hlasy a b haly nohy. erní jezdci se však jako bou e hnali k Severní brán . A Malý národ troubí! Sauron si to s nimi vy ídí pozd ji. Zatím mají jiné poslání: te v dí, že d m je prázdný a Prsten pry . P ejeli stráže u bran a zmizeli z Kraje.
V asné noci se Frodo náhle probudil z hlubokého spánku, jako by ho vyrušil n jaký zvuk nebo ísi p ítomnost. Vid l, že Chodec sedí nastražen v k esle: o í se mu leskly ve sv tle ohn , který byl dob e udržován a jasné plápolal; ani se však nepohnul. Frodo brzy op t usnul; ve snu ho však znovu zneklidnil zvuk v tru a cválajících kopyt. Jako by se kolem domu ovíjel vítr a t ásl jím; v dálce slyšel divoké troubení rohu. Otev el o i a slyšel ve dvo e bujaré kokrhání. Chodec už roztáhl záclony a s inkotem otvíral okenice. Do místnosti vniklo šedavé jit ní sv tlo a otev eným oknem zavál chladný vzduch. Sotva Chodec všechny vzbudil, vedl je do ložnic. Když je uvid li, byli rádi, že dali na jeho radu: okna byla vypá ená a houpala se, záclony pleskaly; postele byly rozházené, podhlavníky poroztínané a poházené po podlaze. Hn dý kobere ek byl rozsápaný na kusy. Chodec šel rovnou pro hostinského. Chudák pan Máselník vypadal nevyspale a vyd šen . Celou noc (jak íkal) oka nezamhou il, ale neslyšel zhola nic. "N co takového se mi za celý život nestalo!" vyk ikoval a zd šen zvedal ruce. "Hosti nem žou spát ve vlastní posteli, p kné podhlavníky jsou zni ené a v bec! Kam to sp je?" "K temným as m," ekl Chodec. "Ale zatím možná budete mít pokoj, jen co se nás zbavíte. Pojedeme hned. Se snídaní si ned lejte starosti: jenom vstoje n co polkneme. Za chvili ku máme sbaleno." Pan Máselník utíkal, aby p ipravil poníky a sehnal jim n co k zakousnutí. Ale brzi ko byl zpátky celý neš astný. Poníci zmizeli! Dve e stáje n kdo v noci otev el a všechno bylo pry : nejen Smíškovi poníci, ale všichni kon i ostatní zví ata z celé stáje. Frodo byl zprávou zdrcen. Jakou mají nad ji dostat se do Roklinky p šky, pronásledováni nep áteli na koních? Stejné dob e se mohou vydat na M síc. Chodec chvíli sed l ml ky a díval se na hobity, jako by vážil jejich zdatnost a odvahu. "Na ponících bychom jezdc m na koních stejn neujeli," ekl nakonec zamyšlen , jako by uhodl, na Frodo myslí. "P šky nep jdeme o moc pomaleji, aspo po cestách, kterými hodlám jít. Já bych byl stejn šel p šky. Jen jídlo a zásoby mi d lají starost. Musíme po ítat s tím, že odsud až k Roklince budeme jíst jen to, co poneseme s sebou; a m li bychom vzít radši víc, protože nás m že n co zdržet nebo budeme muset uhnout daleko z p ímého sm ru. Kolik toho unesete na zádech?" "Kolik budeme muset," ekl Pipin a srdce se mu sev elo; snažil se však ukázat, že je statn jší, než vypadal (nebo se cítil). "Já unesu za dva," ekl Sam vyzývav . "Nedá se n co d lat, pane Máselníku?" zeptal se Frodo. "Nedalo by se ve vsi sehnat pár poník nebo aspo jeden na zavazadla? Najmout bychom si je asi nemohli, ale snad bychom je mohli koupit," dodal nejist a uvažoval, jestli si to m že dovolit. "Pochybuji," ekl hostinský neš astn . "Ti dva t i jezde tí poníci, které máme v H rce, stáli u m ve stáji a jsou pry . A jiných zví at, koní i tažných poník a podobn . je v H rce moc málo a nebudou na prodej. Ale ud lám, co budu moct. Vyženu Boba, aby to co nejd ív ob hl." "Ano," ekl Chodec nerad, "radši to ud lejte. Asi se budeme muset pokusit sehnat aspo jednoho poníka. Ale tím je po nad ji, že asn a nepozorovan zmizíme. To jsme mohli náš odchod rovnou vytroubit. Tohle jist pat ilo k jejich plánu." "Vid l bych v tom špetku út chy," ekl Smíšek, "a snad víc než špetku: zatímco ekáme, m žeme se nasnídat - a posadit se na to. Poj te sehnat Noba!" Nakonec se zdrželi víc než t i hodiny. Bob se vrátil se zprávou, že v celém okolí se za žádnou cenu nesežene ani k , ani poník - s jedinou výjimkou: Vili Potm chu by možná jednoho prodal. "Je to vychrtlý starý chudák," ekl Bob; "ale on ho neprodá za mí než trojnásobek
skute né ceny, když vidí, jak na tom jste. Znám p ece Vilíka Potm chut ." "Vilik Potm chu ?" ekl Frodo. "Není v tom n co nekalého? Neute e to zví e zpátky k n mu se všemi našimi v cmi, nebo nepom že mu nás stopovat a tak?" "Kdoví," ekl Chodec. "Ale neumím si p edstavit, že by n jaké zví e utíkalo zpátky k n mu, když se dostane pry . Myslím, že je to jen pán Potm chu ovo laskavé vylepšení: chce si na v ci ješt trochu p ivyd lat. Nejvíc se bojím, že to ubohé zví e asi bude na um ení. Z ejm však nemáme na vybranou. Co za n j chce?" Potm chu ova cena byla dvanáct st íbrných penízk ; a to byl skute n dobrý trojnásobek ceny poníka na místním trhu. Ukázalo se, že je to kostnaté, vychrtlé zví e, schlíplé, ale na um ení ješt nevypadalo. Pan Máselnik ho zaplatil sám a ješt nabídl Smíškovi osmnáct penízk náhradou za ztracené poníky. Byl to poctivý lov k a podle h reckých m ítek zámožný, t icet st íbrných penízk však bylo pro n ho krutou ranou, a ješt h nesl, že ho okradl práv Vilík Potm chu . T eba íci, že z toho nakonec vyvázl dob e. Pozd ji se ukázalo, že ukraden byl jen jediný k . Ostatní byli rozehnáni nebo se rozutekli hr zou a našli se zatoulaní na r zných koncích H recka. Smíškovi poníci utekli v bec a po ase (byla to rozumná zví ata) se vydali do vrch hledat Tlustého hoška. A tak se na as dostali do pé e Toma Bombadila a vedlo se jim dob e. Když se však Tom doslechl o událostech v H rce, poslal je panu Máselníkovi a ten tím získal p t dobrých poník za velmi slušnou cenu. V H rce museli pracovat víc, ale Bob s nimi zacházel dob e; takže m li koneckonc št stí: unikli temné a nebezpe né cest . Zato nikdy nevid li Roklinku. Prozatím však musel pan Máselník své peníze pokládat za nadobro ztracené. A m l i jiné starosti. Sotva se totiž hosté doslechli o p epadení hostince, vzniklo pozdvižení. Cestující z Jihu p išli o n kolik koní a hlasit obvi ovali hostinského, dokud se nezjistilo, že b hem noci zmizel i jeden z jejich spole ník , nikdo jiný než šilhavý p ítel Vilika Potm chut . Podez ení ihned padlo na n ho. "Když se dáte dohromady se zlod jem koní a p ivedete mi ho do domu," ekl Máselník rozhn van , "m li byste vlastn platit všechny škody, a ne chodit vát na m . B žte se zeptat Potm chut , kde máte svého kamarádí ka." Ale ukázalo se, že to nebyl ni í kamarád, a nikdo si nevzpomínal, kdy se vlastn p ipojil k výprav . Po snídani museli hobiti znovu sbalit a pobrat zásoby na delší cestu, se kterou te museli po ítat. Bylo už k desáté, když kone n vyrazili. Tou dobou už jazyky mlely po celé H rce. Frod v trik se zmizením, zjevení erných muž na koni, loupež ve stáji, a ne na posledním míst novina, že Hrani á Chodec se p idal k tajemným hobit m, poskytly látku k hovoru na adu jednotvárných let. V tšina obyvatel H rky a Špalí ku a spousta lidí dokonce i z Jam a Podlesí se tísnila na cest , aby vid la odchod cestovatel . Ostatní hosté z hostince stáli u dve í nebo se vyklán li z oken. Chodec si to rozmyslel a rozhodl se vyjít z H rky po Cest . Pokus rovnou se vydat p šinkami by jen všechno zhoršil: polovina domácích by šla s nimi, aby vid la, co mají za lubem, a zabránila jim chodit p es soukromé pozemky. Dali sbohem Bobovi a Nobovi a s díky se rozlou ili s panem Máselníkem. "Doufám, že se zase sejdeme, až budou v ci veselejší," ekl Frodo. "Nic by m net šilo víc než pobýt ve vašem dom v klidu." Odpochodovali plní obav a skleslí, pod dozorem zástupu. Ne všechny tvá e byly p átelské a všechny výk iky, které se ozývaly, také ne. V tšina H reckých však m la bázlivou úctu p ed Chodcem, a na koho se zadíval, ten zav el ústa a ztratil se. Krá el nap ed s Frodem, za nimi Smíšek a Pipin; poslední šel Sam a vedl poníka obtíženého všemi zavazadly, která m li to srdce mu naložit. Vypadal však už mén schlíple, jako by se mu životní zm na zamlouvala. Sam zamyšlen žvýkal jablko. M l jich plnou kapsu jako dárek na rozlou enou od Noba a Boba.
"Jabka na chození a fajfku na posezení," ekl. "Ale po ítám, že brzo se budu muset obejít bez obojího." Hobiti si nevšímali zv davých hlav, které vykukovaly ze dve í nebo se vyno ovaly za zídkami a ploty, když je míjeli. Ale když se blížili k brán , spat il Frodo temný zanedbaný domek za hustým živým plotem: poslední d m ve vsi. V jednom okn zahlédl žlutavou tvá s potm šilýma šikmýma o ima; hned však zmizela. "Tak tady se schovává ten Jižan!" pomyslil si. "Vypadá spíš jako sk et." P es živý plot sm le zíral jiný muž. M l husté erné obo í a tmavé, posm va né o i; široká ústa mu k ivil pošklebek. Kou il krátkou ernou dýmku. Když se p iblížili, vyndal ji z úst a odplivl si. "Dobrýtro, Nohá i!" ekl. "Vyrážíš asn ? Kone n sis našel p átele?" Chodec p ikývl, ale neodpov d l. "Dobrýtro, p ítelí kové!" ekl ostatním. "Víte ur it , s kým jste se dali dohromady? To je Chodec, co se nezastaví p ed ni ím, abyste v d li! A slyšel jsem i horší jména. Jen po kejte ve er! A ty, Samíku, se mi dob e starej o poníka! Fuj!" Plivl ješt jednou. Sam se rychle obrátil. "A ty, Potm chuti," ekl, "honem schovej papulu, nebo se jí n co stane." Náhlým bleskovým pohybem opustilo jablko jeho ruku a praštilo Viliho rovnou do nosu. P íliš pozd se p ikr il a za plotem se ozvaly nadávky. Škoda jabka," ekl Sam s lítostí a krá el dál. Kone n byli za vsí. Doprovod d tí a zv davc , který je sledoval, se unavil a vrátil se od Jižní brány. Prošli branou a pár mil se drželi na Cest . Zatá ela vlevo, když se za H reckým kopcem vracela do východního sm ru, a pak za ala rychle spadat do lesnaté krajiny. Nalevo na mírn jších jihovýchodních svazích kopce zahlédli pár domk a hobitích nor Špalí ku; z hluboké prolákliny na sever od Cesty vystupovaly chumá e dýmu a ukazovaly, kde leží Jámy; Podlesí se schovávalo dál v lese. Když Cesta sestoupila níže a H recký kopec, vysoký a hn davý, z stal za nimi, narazili na úzkou stezku vedoucí k severu. "Tady sejdeme ze silnice a za neme postupovat skryt ," ekl Chodec. "Doufám, že to není zase n jaká zkratka," ekl Pipin. "Ta naše poslední p es les málem skon ila špatn ." "Jenže to jste m nem li s sebou," zasmál se Chodec. "Moje zkratky, a jsou krátké nebo dlouhé, nevedou ke špatným konc m." Rozhlédl se po Cest . Nebylo vid t nikoho; rychle tedy zamí il dol do zalesn ného údolí. Jeho plán, nakolik mu v neznalosti kraje rozum li, byl nejprve zamí it k Podlesí, ale uhnout doprava a obejít je z východní strany, a pak se dát co nejp ím jší cestou pustým krajem k V trovu. Kdyby šlo všechno dob e, ušet ili by si tak dlouhou obch zku po Cest , která op t uhýbala k jihu, aby se vyhnula Komá ímu mo álu. Budou ovšem muset projít mo ál samotný a Chodcovo lí ení nezn lo p íliš povzbudiv . Zatím však nebyla ch ze nep íjemná. Ano, nebýt znepokojivých události v erejší noci, byla by se jim tato ást výpravy líbila víc než všechny p edchozí. Slunce svítilo jasn , ale nepálilo. Lesy v údolí m ly dosud spoustu barevného listí a vypadaly poklidn a zdrav . Chodec je bezpe n vedl k ižujícími se p šinkami, a koli oni sami by si ve chvilce nev d li rady. Mnohokrát zahýbal a vracel se, aby zmátl možné pronásledovatele. "Vilík Potm chu se ur it díval, kde jsme sešli z Cesty," ekl; "i když nás podle mého sám stopovat nebude. Zná to tu obstojn , ale ví, že v lese se mi nem že rovnat. Spíš se bojím, co ekne t m druhým. P edpokládám, že nejsou daleko. Pokud si budou myslet, že jsme šli do Podlesí, tím líp." Snad za to vd ili Chodcovu um ní, snad to m lo jiné d vody, ale za celý den nevid li a neslyšeli
živou duši: ani dvounohou, krom pták , ani ty nohou, krom jedné lišky a n kolika veverek. Další den zamí ili p ímo na východ; a po ád bylo všude ticho a klid. T etí den cesty z H rky se vyno ili z Hustolesa. Od okamžiku, kdy sešli z Cesty, p da stále klesala a te vstoupili do širokého plochého území, které p edstavovalo mnohem v tší p ekážku. Byli daleko za hranicí H recka, v pustin bez cest, a blížili se ke Komá ímu mo álu. Zem za ínala vlhnout, místy bylo bláto a tu a tam t ky a široké pruhy rákosí, kde švito ili a št betali schovaní ptá ci. Museli opatrn volit cestu, aby se nenamo ili a p itom udrželi sm r. Zprvu postupovali rychle, ale jejich pochod se stále zpomaloval a nebezpe í p ibývalo. Mo ál byl klamavý a zrádný a ani Hrani á i nedokázali nalézt žádnou trvalou stezku p es pohyblivá bahništ . Za aly je sužovat mouchy a vzduch byl plný mra en drobounkých komár , kte í jim zalézali do rukáv , do nohavic i do vlas . "Sežerou m zaživa!" zvolal Pipin. "Komá í mo ál! Komár je tu víc než mo álu!" " ím se asi živí, když nepadnou na hobity?" ptal se Sam, škrábaje se za krkem. V této nep íjemné pustin strávili b dný den. Jejich tábo išt bylo vlhké, studené a nepohodlné a štípání hmyzu jim nedalo spát. V rákosí a ost ici se navíc vyskytovali odporní živo ichové, podle hlasu n jací oškliví p íbuzní cvr k . Byly jich tisíce a všude kolem se celou noc ozývalo jejich vrzání, škvrk-krk, škvrk-krk, až z toho hobiti málem šíleli. P íští, tvrtý den nebyl o moc lepší a noc byla skoro stejn bezút šná. A koli Škrkavky (jak je nazval Sam) nechali za sebou, komá i je pronásledovali stále. Frodo ležel, unavený, ale neschopný zav ít o i, a tu se mu zdálo, že se v dálce na východní obloze objevilo sv tlo: vždycky záblesk a pak tma. Úsvit to nebyl, ten byl ješt daleko. "Co je to za sv tlo?" zeptal se Chodce, který vstal a hled l do noci. "Nevím," odpov d l Chodec. "Je to p íliš daleko. Jako by po temenech kopc skákal blesk." Frodo si zase lehl, ale ješt dlouho vid l bílé záblesky a na jejich pozadí temnou postavu Chodce, jak stojí ml ky a bd le. Nakonec upadl do neklidného spánku. Pátý den nechali poslední t n a rákosiny mo álu za sebou. Zem p ed nimi za ala op t stoupat. Daleko na východ te spat ili adu kopc . Nejvyšší z nich byl vpravo a trochu odd lený od ostatních. M l kuželovitý vrcholek, naho e trochu zplošt lý. "To je V trov," ekl Chodec. "Stará cesta, kterou jsme nechali daleko vpravo, ho obchází z jihu, nedaleko od úpatí. Mohli bychom tam být zítra v poledne, p jdeme-li p ímo k n mu. Asi bychom m li." "Co tím chcete íct?" zeptal se Frodo. "Chci íct, že není jisté, na co tam narazíme. Je to blízko Cesty." "Ale vždy jsme tam cht li najít Gandalfa?" "Ano, ale je to jen slabá nad je. Jestli sem v bec p ijde, nemusí jít p es H rku, a tak se možná nedozví, co podnikáme. A stejn , ledaže bychom š astnou náhodou dorazili tém sou asn , mineme se; ani on, ani my tam nem žeme ekat. Nebylo by to bezpe né. Pokud nás jezdci v divo in nenajdou, asi zamí í k V trovu sami, je z n ho rozhled do široka. Však by nás také spousta pták a zví at z toho vršku mohla vid t, jak tu stojíme. Každému ptáku se nedá v it a jsou i horší zv dové." Hobiti se s úzkostí zahled li na daleké pahorky. Sam vzhlédl k bledé obloze s obavou, že uvidí, jak se nad nimi vznášejí jest ábi nebo orli s jasnýma nelaskavýma o ima. "Vy byste lov ku nahnal strach, Chod e!" ekl. "Co nám radíte?" zeptal se Frodo. "Myslím," ekl Chodec zvolna, jako by byl trochu na pochybách, "myslím, že by bylo nejlepší jít co možná p ímo na východ, k pahork m, ne k V trovu. Tam se m žeme dát p šinou t sn pod
nimi; tu znám, a ta nás zavede k V trovu od severu a nenápadn ji. Potom uvidíme." Celý den se ploužili vp ed, až se snesl studený a asný ve er. Zem byla sušší a holejší; za nimi v mo ále však ležely páry a mlhy. Pár tesklivých pták pípalo a kvílelo, dokud kulaté rudé slunce nekleslo do stín na západ ; pak nastalo pusté ticho. Hobiti vzpomínali, jak m kké sv tlo zapadajícího slunce nahlíželo veselými okny do dalekého Dna pytle. Ke konci dne potkali byst inu, která putovala z kopc , aby se ztratila ve stojatém mo ále, a krá eli po jejím b ehu, dokud bylo sv tlo. Byla už noc, když se kone n zastavili a utábo ili pod zakrslými olšemi na b ehu byst iny. P ed nimi se proti šeré obloze rýsovaly pusté a holé h bety kopc . Tu noc postavili hlídky a Chodec z ejm nespal v bec. M síc rostl a v asných hodinách noci zaléval kraj studeným šedým svitem. Ráno vyrazili hned po východu slunce. Vzduch byl mrazivý, obloha istá a bled modrá. Hobiti si p ipadali osv žení, jako by spali nep etržit celou noc. Už si zvykali na dlouhou ch zi a malé p íd ly - rozhodn menší, než by v Kraji bývali pokládali za posta ující. Pipin prohlásil, že Frodo vypadá dvakrát v tší, než býval. "To je divné," ekl Frodo a utahoval si opasek, "když uvážím, že je m o hodn mí . Doufám, že ten proces hubnutí nep jde donekone na, nebo se ze mne stane p ízrak." "Nemluv o takových v cech!" ekl Chodec rychle a s p ekvapivou vážností. Kopce se p iblížily. Tvo ily zvln ný h eben. Místy se zvedaly tém na tisíc stop a tu a tam se zase no ily v hluboké rozsedliny nebo pr smyky vedoucí do východních kraj . Na vrcholcích poho í vid li hobiti n co jako zbytky zarostlých zdí a p íkop a v rozsedlinách dosud stály trosky starých kamenných staveb. Ve er dorazili na úpatí západních svah a tam se utábo ili. Byla noc pátého íjna a byli šest dní na cest z H rky. Ráno, poprvé od chvíle, kdy vyšli z Hustolesa, spat ili z etelnou stezku. Obrátili se vpravo a šli po ní k jihu. Byla to promyšlen volená cesta, vedená tak, aby co nejvíc kryla p ed pohledem jak z temen kopc , tak ze západní plán . No ila se do údolí a vinula se pod p íkrými b ehy a tam, kde procházela rovn jší a otev en jší krajinou, m la po obou stranách ady balvan a otesaných kvádr , které kryly pocestné skoro jako živý plot. "Rád bych v d l, kdo ud lal tuhle stezku a pro ," ekl Smíšek, když krá eli jednou takovou uli kou, kde byly kameny neoby ejn velké a hust stav né. "N jak se mi nelíbí: p ipadá mi, jako by m la n co spole ného s - Mohylovými duchy. Je na V trov n jaká mohyla?" "Ne. Na V trov není žádná mohyla a na žádném zdejším kopci také ne," odv til Chodec. "Muži ze Západu tady nežili; v pozd jších letech ovšem n jaký as bránili kopce proti zlu, které p išlo z Angmaru. Tuhle stezku postavili, aby sloužila opevn ním. Dávno p edtím, v prvních dnech Severního království, ale postavili na vrcholku V trova velkou strážní v ž. Nazvali ji Amon Sul. Byla spálena a zbo ena a nez stalo z ní nic než zhroucený kruh p ipomínající korunu na hlav starého kopce. A p ece byla kdysi vysoká a krásná. íká se, že za dn Posledního spojenectví na ní stál Elendil a ekal na Gil-galadúv p íchod od západu." Hobiti na Chodce zírali. Zdálo se, že se vyzná v dávné historii stejn dob e jako v divo in . "Kdo to byl Gil-galad?" zeptal se Smíšek; Chodec však neodpovídal a zdál se ztracen v myšlenkách. Najednou zamumlal tichý hlas: Gil-galad, to byl elf král, harfeník o n m smutn hrál: poslední svobodnou m l zem za Horami a p ed Mo em.
Me dlouhý, kopí b itké m l, zá p ilby zdáli's uvid l; nes etné hv zdy ve svém t pytu se zrcadlily v jeho štítu. Dávno ho do dáli k nes a nikdo neví, kde dlí dnes; do tmy zapadla hv zda jeho: do tmy Mordoru stínového. Ostatní se užasle obrátili, protože hlas pat il Samovi. "Pokra uj!" ekl Smíšek. "Víc nevím," zakoktal se Sam a za ervenal se. "Nau il jsem se to od pana Bilba, když jsem byl ješt kluk. asto mi vypravoval, protože v d l, jak rád poslouchám o elfech. Pan Bilbo m taky nau il íst a psát. Pan Bilbo, to byl náramn se t lý lov k. A psal poezii. Napsal zrovna to, co jsem te íkal." "To nesložil on," ekl Chodec. "Je to ást zp vu, který se nazývá ‚Pád Gil-galad v' a je psán v prastaré e i. Bilbo jej z ejm p eložil. To jsem nev d l." "Bylo toho ješt spousta," ekl Sam, "hlavn o Mordoru. To jsem se neu il, protože mi z toho naskakovala husí k že. Nikdy m nenapadlo, že se n kdy vydám tím sm rem!" "Jít do Mordoru!" zvolal Pipin. "K tomu doufám nedojde!" "Ne íkejte to jméno p íliš nahlas!" ekl Chodec. Bylo už poledne, když dosp li k jižnímu konci stezky a spat ili p ed sebou v bled jasném svitu íjnového slunce šedozelený h eben stoupající jako most do severního úbo í kopce. Rozhodli se, že jej zlezou hned, dokud je plné sv tlo. Skrývat se už nedalo a mohli jen doufat, že je nepozoruje žádný nep ítel i zv d. Na kopci nebylo vid t žádný pohyb. Pokud tam byl n kde Gandalf, nenechal po sob stopy. Na západním úbo í V trova našli chrán nou prohlube , na jejímž dn byl travnatý dolík ve tvaru mísy. Tam nechali Pipina a Sama s poníkem a zavazadly. Ostatní t i šli dál. Po p lhodin plaho ení vzh ru dosáhl Chodec temene kopce; Frodo a Smíšek ho zmožen a udýchan následovali. Poslední kousek svahu byl p íkrý a skalnatý. Na vrcholku našli, jak Chodec íkal, široký kruh prastarých otesaných kamen , které se rozpadaly a už léta je zar stala tráva. Uprost ed však byla navršena hromada kamenných úlomk . Byly jako ožehnuté. Kolem byl drn vypálen až do ko en a v celém kruhu byla tráva spálená a sežehnutá, jako by temeno kopce p ejel plamen; nebyla tam však živá duše. Když si stoupli na okraj z íceného kruhu, vid li do široka kolem sebe, v tšinou do kraj pustých a bezvýrazných, až na n jaké kousky lesa a za nimi tu a tam odlesky dalekých vod. Na jižní stran se pod nimi táhla jako stuha Stará cesta ze západu a vinula se z kopce do kopce, až zmizela za temným h ebenem na východ . Nic se po ní nepohybovalo. Když ji o ima sledovali k východu, spat ili Hory: bližší p edh í bylo hn dé a ponuré; za ním n ly vyšší šedé útvary a ješt dále vysoké bílé štíty t pytící se mezi oblaky. "Tak jsme tu!" ekl Smíšek. "A vypadá to tu p kn nehostinn ! Žádná voda, žádný úkryt. A po Gandalfovi ani stopy. Ale nevy ítám mu, že ne ekal, jestli sem v bec p išel." "Kdoví," ekl Chodec a zamyšlen se rozhlížel. "Kdyby dorazil do H rky jen dva dny po nás, mohl se sem dostat d ív. Umí cestoval velmi rychle, když je toho naléhav zapot ebí." Náhle se
sklonil a pohlédl na kámen na vrchu hromady; byl plošší než ostatní a b lejší, jako by unikl ohni. Zvedl jej a zkoumav jej obracel v prstech. "Nedávno ho m l n kdo v ruce," ekl. "Co si myslíte o t chhle zna kách?" Na ploché spodní stran spat il Frodo n kolik škrábanc : "Vypadá to jako árka, te ka a ješt t i árky," ekl. " árka vlevo by mohla být runa G s tenkými v tvemi," ekl Chodec. "Mohlo by to být znamení od Gandalfa, ale jistí si být nem žeme. Ty škrábance jsou jemné a rozhodn vypadají erstvé. Ale znaky mohou mít docela jiný smysl a nemusejí mít s námi nic spole ného. I Hrani á i užívají runového písma a ob as sem chodí." "A co by mohly znamenat, kdyby je vyškrábal Gandalf?" zeptal se Smíšek. " ekl bych," odpov d l Chodec. "že to má být G 3 a že to zna í, Že tady Gandalf byl 3. íjna: tedy p ed t emi dny. Ukazovaly by také, že m l nasp ch a nebezpe í bylo nablízku, takže nem l as nebo si netroufal psát nic delšího nebo srozumiteln jšího. Je-li tomu tak, musíme si dát pozor." "Kdybychom tak v d li ur it , že ty zna ky ud lal on, a už znamenají co cht jí," ekl Frodo. "Byla by to velká út cha, kdybychom v d li, že je na cest , a p ed námi nebo za námi." "Snad," ekl Chodec. "Já sám v ím, že tady byl a že byl v nebezpe í. Šlehaly tu plameny; a te si vzpomínám na sv tlo, které jsme v noci p ed t emi dny vid li na východ na obloze. Hádám, že byl tady na kopci p epaden, ale nemám tušení, jak to dopadlo. Už tady není a my se te musíme o sebe postarat sami a dostat se do Roklinky, jak nejlíp umíme." "Jak daleko je Roklinka?" ptal se Smíšek a znaven se rozhlížel. Sv t se zdál z vrcholku V trova divoký a veliký. "Nevím, jestli n kdy n kdo zm il Cestu v mílích dál než k ‚Opušt nému hostinci' den cesty na východ od H rky," odpov d l Chodec. "N kdo íká tak, jiný onak. Je to podivná cesta a lidé jsou rádi, když ji mají za sebou, a už šli jakkoli dlouho. Ale vím, kolik by to trvalo mn p šky za dobrého po así a bez nehod: dvanáct dní odtud k Bruinenskému brodu, kde Cesta p ekra uje Bou nou, která pramení v Roklince. Máme p ed sebou nejmí trnáct dní cesty, protože myslím, že silnice nebudeme moci použít." " trnáct dní!" ekl Frodo. "Za ten as se m že stát hodn ." "To m že," ekl Chodec. Chvíli ml ky stáli na jižním okraji vrcholku. Frodo si poprvé pln uv domil, jak je bez domova a v jakém nebezpe í. Trpce zatoužil, aby ho byl osud nechal v klidném a milovaném Kraji. Zadíval se dol na odpornou silnici, která vedla na západ - dom . Náhle si uv domil, že se po ní zvolna pohybují sm rem na západ dv erné te ky; a když se podíval znovu, vid l, že t i další se jim plíží k východu vst íc. Vyk ikl a sev el Chodcovu paží. "Podívejte!" ekl a ukázal dol . Chodec se okamžit vrhl na zem do trosek kruhu a strhl Froda s sebou. Smíšek sebou praštil vedle nich. "Co je?" zašeptal. "Nevím, ale bojím se nejhoršího," ekl Chodec. Pomalu se zase doplazili ke kraji kruhu a vyhlédli št rbinou mezi olámanými kameny. Sv tlo už nezá ilo, protože jasné ráno se zamžilo a mraky od východu te dostihly slunce, jež za ínalo klesat. Všichni vid li erné te ky, ani Frodo, ani Smíšek však nemohli s ur itostí rozeznat jejich obrysy; a p ece jim cosi íkalo, že se tam dole na cest na úpatí kopce shromaž ují erní jezdci. "Ano," ekl Chodec, jehož pronikav jší zrak ho nenechal na pochybách. "Nep ítel je tady!" Sp šn se odplížili a slezli po severní stran kopce za svými druhy.
Sam s Pipinem nelenili. Prozkoumali dolík a okolní svahy. Nedaleko našli ve stráni pramen isté vody a u n ho stopy ne starší než den dva. V dolíku samém našli nedávné stopy po ohni a jiné známky chvatného tábo ení. Na vnit ním okraji dolíku bylo pár popadaných balvan . Za nimi našel Sam malou zásobu úhledn srovnaného d íví. "To bych rád v d l, jestli tu byl starý Gandalf," ekl Pipinovi. "Ten, kdo to sem dal, se sem ur it cht l vrátil." Chodce objevy velmi zaujaly. "Škoda že jsem nepo kal a neprohlédl si to tady dole sám," ekl a sp chal k pramenu prozkoumat stopy. "P esn , jak jsem se obával," ekl p i návratu. "Sam a Pipin rozšlapali m kkou p du a stopy jsou zni ené nebo nejasné. Nedávno tu byli Hrani á i. To oni tu nechali d íví. Ale jsou tam i nov jší stopy, které nepocházejí od Hrani á . P inejmenším jedny stopy nad laly nejdéle v era nebo p edev írem t žké boty. P inejmenším jedny. S ur itostí to nedokážu íct, ale myslím, že nohou v botách tu bylo víc. Zarazil se a napjat p emítal. Každý z hobit si p edstavil Jezdce v pláštích a vysokých botách. Jestli už Jezdci dolík objevili, ím d ív je odtud Chodec odvede, tím líp. Sam si te prohlížel dolík s nechutí, když uslyšel zprávu, že jejich nep átelé jsou na Cest pár mil odsud. "Nem li bychom se ztratit, pane Chod e?" zeptal se netrp livé. "P ipozdívá se a tahle díra se mi nelíbí: n jak v ní na m padá tíse ." "Ano, ur it se musíme te hned rozhodnout, co ud láme," odv til Chodec, vzhlédl a zvažoval as a po así. "Víš, Same," ekl nakonec, "také se mi to tu nelíbí; ale nenapadá mé nic lepšího, kam bychom se mohli dostat d ív, než padne noc. Tady nás aspo pro tu chvíli není vid t, a kdybychom se hnuli, zv dové by nás daleko snáze zpozorovali. Mohli bychom se dát jedin p ímo proti sm ru naší cesty, zpátky na sever do kopc , kde je krajina skoro stejná jako tady. Cestu hlídají, ale kdybychom se cht li schovat v houštinách na jihu, museli bychom ji p ekro it. Na sever od Cesty za kopci je krajina na míle rovná a holá." "Vidí ti Jezdci?" ptal se Smíšek. "Totiž, zdá se, že ast ji používají nos než o i, v t í nás, jestli v t it je to správné slovo, p inejmenším za denního sv tla. Ale vy jste nás p inutil, abychom si lehli, když jste je dole uvid l; a te íkáte, že nás uvidí, když se hneme." "Byl jsem naho e na kopci p íliš bezstarostný," odpov d l Chodec- "Hrozn jsem toužil najít n jakou stopu po Gandalfovi; byla chyba, že jsme šli t i a stáli tam tak dlouho. erní kon totiž vidí a Jezdci mohou používat jako zv d lidí i jiných tvor , jak jsme zjistili v H rce. Oni sami nevidí sv t denního sv tla jako my, ale naše postavy vrhají v jejich mysli stín, který rozptýlí jen polední slunce; a ve tm vnímají mnohé znaky a tvary, které jsou nám skryty: tehdy je t eba se jich nejvíc bát. A vždycky cítí krev živých tvor , touží po ní a nenávidí ji. A jsou i jiné smysly než zrak a ich. My cítíme jejích p ítomnost - zneklidnila nás, sotva jsme sem p išli, a d íve, než jsme je spat ili; oni cítí nás ješt pronikav ji. A také," dodal a hlas mu poklesl v šepot, "je p itahuje Prsten." "Není tedy kam utéct?" ekl Frodo a rozrušen se rozhlížel. "Když se hnu, uvidí m a za nou m honit! Když z stanu tady, p itáhnu je k sob !" Chodec mu položil ruku na rameno. "Ješt je nad je," ekl. "Nejsi sám. P ijm me to d evo p ipravené k podpálení jako znamení. T žko se tu budeme skrývat nebo bránit, ale ohe nám poslouží v obojím. Sauron dovede užívat ohe k zlému jako každou v c, ale tihle Jezdci jej rádi nemají a bojí se t ch, kte í jím vládnou. Ohe je pro nás v divo in dobrý p ítel." "Možná," bru el Sam. "Je to taky dobrý zp sob, jak íct ‚tady jsme', leda bychom to rovnou vyk i eli." V nejhlubším a nejchrán n jším koutku dolíku rozd lali ohe a p ipravili ve e i. Za aly se snášet
ve erní stíny a ochladilo se. Najednou si uv domili, jak jsou vyhladov lí, protože od snídan nejedli. Neodvážili se však pove e et jinak než velmi st ídm . V kraji, který m li p ed sebou, žili jen ptáci a zv ; byla to nehostinná kon ina opušt ná všemi národy sv ta. Za kopce ob as zašli Hrani á i, ale bylo jich málo a nezdrželi se. Jiní pocestní tu bylí vzácní a k tomu zlí: ob as sem zabloudil n jaký skalní obr ze severních údolí Mlžných hor. Jen na Cest bylo možné potkat cestující, nej ast ji trpaslíky, kte í chvátali za vlastními záležitostmi a cizinec se od nich pomoci nedo kal. "Neumím si p edstavit, jak vyjdeme s jídlem," ekl Frodo. "V posledních dnech jsme byli hodn opatrní a tahle ve e e není žádná hostina; ale spot ebovali jsme víc, než jsme m li, jestli máme p ed sebou ješt dva týdny a možná víc." "V divo in se potrava najde," ekl Chodec; "bobule, ko ínky a bylinky; a když je t eba, nejsem nejhorší lovec. Do zimy se hladov ní nemusíme bát. Ale sbírat a lovit potravu je zdlouhavá a únavná práce a my musíme sp chat. Tak si utáhn te opasky a myslete s nad jí na Elrondovu tabuli!" S p ibývající tmou rostl chlad. Když vyhlédli p es okraj dolíku, vid li jen šedivou zemi mizící rychle ve stínu. Nebe nad nimi se op t vyjasnilo a plnilo se mrkajícími hv zdami. Frodo a jeho druhové se schoulili kolem ohn a zabalili se do kdejaké p ikrývky a kusu šatstva; Chodec se však spokojil jen s plášt m, sed l opodál a zamyšlen kou il dýmku. Když padla noc a sv tlo ohn se rozzá ilo, za al jim vypráv t, aby jim z mysli vypudil strach. Znal mnoho starých p íb h a pov stí o elfech i o lidech, o dobrých i zlých skutcích ze Starých as . V duchu se ptali, jak je vlastn stár a kde se dozv d l to všechno. "Povídejte nám o Gil-galadovi," ekl náhle Smíšek, když se Chodec odml el po vypráv ní o elfích královstvích. "Znáte ješt n co z toho zp vu, o kterém jste nám íkal?" "Samoz ejm ," odv til Chodec. "A Frodo ho zná také, protože se nás úzce dotýká." Smíšek a Pipin pohlédli na Froda, který zíral do ohn . "Vím jen to málo, co mi ekl Gandalf," ekl Frodo zvolna. "Gil-galad byl poslední velký elfský král ve St edozemi. Gil-galad je v jejich e i Hv zdný svit. Vydal se s Elendilem, P ítelem elf , do zem -" "Ne!" p erušil ho Chodec. "Myslím, že ten p íb h by se nem l vypráv t te , když jsou služebníci Nep ítele nablízku. Jestli se probijeme do Elrondova domu, snad ho tam uslyšíte celý." "Tak nám povídejte n jaký jiný p íb h ze Starých as ," prosil Sam; "n co o elfech, než za ali upadat. Moc rád bych si poslechl ješt n co o elfech; ta tma se na nás tak tla í." "Povím vám p íb h o Tinúviel," ekl Chodec, "krátce - je to totiž dlouhý p íb h, jehož konec není znám; a dnes už jenom Elrond si jej pamatuje správn , jak se vypráv l zastara. Je to krásný p íb h, i když smutný jako všechny p íb hy St edozem , ale p ece by vás mohl povzbudit." Odml el se a pak za al ne mluvit, ale tiše prozp vovat: Bujný byl list, tráva zelená, vysoký kvetl bolehlav, a mýtinou zá sv telná hv zd ve stínu se chv la. Tinúviel se vznášela, píš alka zn la ztajená, vlas hv zdný m la jako háv a zá se v šatu odrážela. Sem p išel Beren z chladných hor
a ztracen bloudil v listoví kde elfí eka p la chór, tam krá el sám a smuten byl. Skryt v bolehlavu vyhlíží a žasne; zlatem kvete bor, kde vlaje pláš ten kvítkový a vlas jak stín se rozvlnil. Kouzlem únava z n ho padá, ok ívá poutník sudbou hnaný, pospíchá, kam to srdce žádá, a lapí - lou e m síce. Již zakletými houštinami prchá mu, nerada i ráda. Dál bloudí sám a nevítaný, zaslechnout cosi snaží se. Zaslechl asto letmý zvuk nožek jak listí lípy hravých, podzemní hudby prýštit hluk, v ukrytých prohlubních jak zn l. Uvadlé klesly bolehlavy, list za listem již st ásá buk, a jeho ševel na íkavý se zimním lesem zk ehle chv l. Hledal ji stále, bloudil v dáli, p es lo ské listí v záv jích, na cestu hv zdy bleskotaly v prok ehlém nebi mrazivém. Její pláš v lou ích m sí ních vid l, když nožky tancovaly v dáli a výši na kopcích a jejich t pytem skv la zem. Když p ešla zima, vrátila se, svou písní jaro probudila, jak sk ivánek, jak sprška zase, i jako vody tající. Spat il, jak elfí kvítí sila u nohou svých, a zdráv byl rázem: toužil, aby s ním zatan ila na tráv št stím vonící. Prchala zas, však rychlý byl, Tinúviel! Tínúviel! Elfím jménem ji oslovil,
a z stala stát v naslouchání. Jen stanula, již kouzlem zn l Beren v hlas; ji omámil. To osud byl Tinúviel v náru mu padnout bez váhání. Když do o í jí pohled l, ve stínu jejích temných vlas hv zdný svit chv jný uvid l, jak t pytí se, jak zrcadlí se. Tinúviel svou elfskou krásu nesmrtelnou - jak každý elf kolem n j vine stínem vlasu a pažemi, jež st íbrem skví se. Osud jim ur il dlouhou cestu p es šedé hory studené, p es kobky, k železnému m stu, p es hvozdy noci bez svítání. D lící mo e mezi n vešla, a p ec si našli cestu a dávno spolu svobodn odešli v kraje nestýskání. Chodec vzdychl a chvíli ml el, než op t promluvil. "Je to píse ," ekl, "ve zp sobu, který elfové nazývají ann-then-nath, ale t žko se p evádí do naší Obecné e i a tohle je jen chabá ozv na. Vypráví o setkání Berena, syna Barahirova, a Lúthien Tinúviel. Beren byl smrtelný lov k, ale Lúthien byla dcerou Thingola, který kraloval elf m ve St edozemi, když byl sv t mladý; a byla to nejkrásn jší dívka, jakou kdy kdo vid l mezi všemi národy tohoto sv ta. Jako hv zdy nad mlhami Severních zemí byla líbezná a její tvá zá ila jako sv tlo. Za on ch dn Velký nep ítel, kterému Sauron Mordorský byl pouhým služebníkem, sídlil na severu v Angbandu a elfové ze Západu, kte í se vrátili do St edozem , s ním vedli válku o ukradené silmarily; Praotci lidí jim pomáhali, Nep ítel však vít zil. Barahir byl zabit a Beren na út ku p es veliká nebezpe í došel p es Hory d su do Thingolova skrytého království v lese Neldoreth. Tam spat il Lúthien, jak zpívá a tan í na pasece u za arované reky Esgalduiny; a nazval ji Tinúviel, to znamená ve starém jazyce Slavík. Potkala je pak mnohá soužení a dlouho byli odlou eni. Tinúviel osvobodila Berena ze Sauronových kobek a spolu prošli mnoha nebezpe ími a svrhli dokonce Velkého nep ítele z tr nu a vzali mu ze železné koruny jeden ze t í silmaril , nejjasn jších ze všech drahokam , aby za n j Beren dostal nev stu Lúthien od jejího otce Thingola. A p ece byl Beren nakonec zabit vlkem, který vyšel z bran Angbandu, a zem el Tinúviel v náru í. Ona však zvolila smrtelný úd l a zem ela sv tu, aby mohla jít za ním; a zpívá se, že se za D lícími mo i op t sešli a nakrátko chodili živí zelenými lesy, až spolu p ed dávnými v ky p ekro ili hranice tohoto sv ta. Tak se stalo, že Lúthien Tinúviel jediná z elfího lidu skute n zem ela a opustila sv t a oni ztratili svou nejmilovan jší. Skrze ni však krev Vznešených elf vstoupila do lidského rodu. Dosud žijí ti, jimž byla Lúthien pramátí, a íká se, že její potomstvo nikdy nevyhyne. Z této v tve pochází Elrond z Roklinky. Z Berena a Lúthien se totiž zrodil Dior, Thingol v d dic; a z n ho Elwing Bílá, s níž se oženil Eärendil, ten, který na své lodi vyplul z mlh sv ta do nebeských mo í se
silmarilem na ele. A z Eärendila vzešli Králové Númenoru neboli Západní íše." Jak Chodec mluvil, pozorovali jeho pozoruhodn oživenou tvá matn ozá enou e av ním ho ícího d eva. O i mu svítily a hlas zn l hluboce a pln . Nad sebou m l erné hv zdné nebe. Náhle se za ním nad temenem V trova objevilo bledé sv tlo. P ibývající m síc se zvolna sunul nad kopec, který je chránil, a hv zdy nad kopcem bledly. P íb h skon il. Hobiti se pohnuli a protáhli. "Podívejte!" ekl Smíšek. "M síc vychází; jist se p ipozdívá." Ostatní vzhlédli. A vtom spat ili na vrcholku kopce proti prosvítajícímu m síci cosi malého a tmavého. Mohl to být jen velký kámen nebo vy nívající balvan, který se ukázal v bledém p ísvitu. Sam a Smíšek vstali a poodešli od ohn . Frodo a Pipin z stali ml ky sed t. Chodec up en pozoroval m sí ní zá i na kopci. Všechno bylo zdánliv tiché a klidné, Frodo však cítil, jak se mu te , když už Chodec nemluvil, do srdce vkrádá d s. Schoulil se blíže k ohni. V tom okamžiku p ib hl zpátky od kraje dolíku Sam. "Nevím, ím to je," ekl, "ale najednou jsem se za al bát. Nevylezl bych z tohohle dolíku ani za nic; cítil jsem, že se n co plíží do svahu." "Vid l jsi n co?" vysko il Frodo. "Ne, pane. Nic jsem nevid l, ale ne ekal jsem, až n co uvidím." "Já n co vid l," ekl Smíšek, "nebo se mi to aspo zdálo - m l jsem dojem, že kus dál na západ, kde m síc svítí na roviny a kam už nepadá stín kopc , vidím dv nebo t i erné postavy. Zdálo se, že se pohybují sm rem k nám." "Držte se u ohn , tvá í ven!" zvolal Chodec. "P ipravte si do ruky n jaké delší klacky!" Bez dechu sed li ml ky a napjat zády k ohní ku a každý upíral zrak do stín , které je obklopovaly. Nic se ned lo. Noc nerušil ani zvuk, ani pohyb, Frodo se zavrt l; cítil, že musí p erušit ticho; zatoužil hlasit vyk iknout. "Pst!" šeptl Chodec. "Co to je?" vydechl sou asn Pipin. Nad okrajem údolí ka se na vn jší stran zvedl, jak spíše cítili, než vid li, stín nebo stíny. Napínali zrak a stíny jako by rostly. Záhy nebylo pochyb: na svahu stály t i nebo ty i vysoké erné postavy a shlížely na n . Byly tak erné, že vypadaly jako erné díry v hlubokém stínu kolem. Frodo m l dojem, že slyší slabé zasy eni jako jedovatý dech, a pocítil tenký pronikavý chlad. Pak postavy zvolna vykro ily vp ed. Pipina i Smíška p emohla hr za a vrhli se k zemi. Sam se p ikr il k Frodovi. Frodo byl zd šen sotva mén než jeho druhové; t ásl se jako v kruté zim , jeho hr zu však náhle pohltilo pokušení nasadit si Prsten. Žádost u init to ho ovládla tak, že nedokázal myslet na nic jiného. Nezapomn l na mohylu ani na Gandalf v vzkaz, ale cosi jako by ho nutilo nedbat žádných varování a toužil podlehnout. Ne v nad ji na únik nebo v bec na n jaké jednání, a už dobré nebo špatné: cítil prost , že musí Prsten vzít a nasadit si jej na prst. Nemohl mluvit. Cítil, že Sam na n ho hledí, jako by v d l, že jeho pán je ve velké tísni, nemohl se však k n mu obrátit. Zav el o i a chvíli bojoval; odpor však za al být nesnesitelný, a tak nakonec vytáhl etízek a nasadil si Prsten na ukazovák levé ruky. Vzáp tí, a koli všechno ostatní z stalo matné a temné jako d ív, se stíny strašliv projasnily. Vid l pod jejich erné p estrojení. Bylo to p t vysokých muž : dva stáli na okraji dolíku, t i postupovali vp ed. V bílých tvá ích jim ho ely pronikavé a nelítostné o i; pod plášti m li dlouhé šedé hávy a na šedých vlasech st íbrné p ilbice; ve vyzáblých rukou drželi ocelové me e. Jejich o i se na n ho up ely a probodávaly ho, zatímco chvátali k n mu. V zoufalství vytasil vlastní me a zdálo se mu, že zableskl rudé jako ho ící pochode . Dv z poslav se zarazily. T etí byl vyšší než ostatní: vlasy m l dlouhé a t pytivé a na p ilb m l korunu. V jedné ruce držel dlouhý me ,
ve druhé n ž; n ž i ruka, která jej držela, žhnuly bledým sv tlem. Sko il vp ed a z výšky se snesl na Froda. V tom okamžiku se Frodo vrhl kup edu na zem a slyšel se, že hlasit k i í: "Ó Elbereth! Gilthoniel!" Sou asn al nep íteli po nohou. Nocí se rozlehl ostrý výk ik; tu ucítil, jak mu bolest podobná jehlici otráveného ledu probodává levé rameno. Když omdléval, zahlédl ješt jako v kroužící mlze Chodce vyrážejícího ze tmy s planoucími v tvemi v obou rukou. Z posledních sil upustil me , stáhl Prsten z prstu a pevn jej sev el v pravé ruce. KAPITOLA DVANÁCTÁ ÚT K K BRODU Když se Frodo probral, dosud zoufale svíral Prsten. Ležel u ohn , který byl naložen d evem a jasn plál. Jeho t i druhové se nad ním sklán li. "Co se stalo? Kde je ten bledý král?" ptal se rozrušen . M li takovou radost, že promluvil, že chvíli neodpovídali; kone n ani otázce nerozum li. Nakonec se od Sama dozv d l, že vid li pouze neur ité stínové postavy, jak se k nim blíží. Náhle Sam s hr zou zjistil, že jeho pán zmizel; v tom okamžiku se kolem n ho p ehnal erný stín a on upadl. Slyšel Frod v hlas, jako by však p icházel z velké dálky nebo zpod zem , jak vyk ikuje neznámá slova. Pak nevid li nic, až zakopli o Frodovo t lo ležící jako mrtvé tvá í dol v tráv s me em pod sebou. Chodec jim nakázal, aby ho zvedli a položili k ohni, a pak zmizel. To se stalo už p ed drahnou chvílí. Sam o ividn zase za ínal mít o Chodci pochybnosti; než domluvili, byl ale zpátky; vyno il se ze stín . Vysko ili, Sam tasil me a postavil se nad Froda; Chodec však k n mu rychle p iklekl. "Já nejsem erný jezdec, Same," ekl mírn , "ani s nimi nejsem ve spojení. Snažil jsem se zjistit n co o jejich pohybech, nevypátral jsem však nic. Nechápu, pro nezaúto ili znovu. Ale nikde v okolí není cítit jejich p ítomnost." Když vyslechl Frod v p íb h, bylo vid t, že má starost; pot ásl hlavou a povzdechl. Pak nakázal Pipinovi a Smíškovi, aby oh áli v kotlících co nejvíc vody a vypláchli s ní ránu. "Udržujte po ádný ohe , aby byl Frodo v teple!" ekl. Pak vstal, poodešel a zavolal Sama. "Myslím, že už tomu rozumím líp," ekl polohlasem. "Zdá se, že nep átel bylo jen p t. Pro tu nebyli všichni, to nevím; ale myslím, že neo ekávali odpor. Prozatím se stáhli. Bojím se ale, že ne daleko. P ijdou znovu n kterou jinou noc, jestli se nám nepoda í zmizet! Jen vy kávají, protože pokládají sv j úkol za tém spln ný. A myslí, že Prsten už daleko neute e. Mám strach, Same, že pokládají tvého pána za smrteln ran ného a v í, že ho rána podrobí jejich v li. Uvidíme." Samovi se sev elo hrdlo plá em. "Nezoufej!" ekl Chodec. "Te mi musíš d v ovat. Tv j Frodo má houževnat jší ko ínek, než jsem tušil, i když Gandalf mi to nazna oval. Není zabit a myslím, že bude odolávat zlé moci rány déle, než nep átelé o ekávají Ud lám, co budu moci, abych ho uzdravil. Hlídej ho dob e, zatímco budu pry !" Odsp chal a op t zmizel ve tm . Frodo pod imoval, a koli bolest v rán pomalu rostla a smrtelný chlad se mu ší il z ramene do paže a do boku. P átelé ho hlídali, zah ívali ho a vyplachovali mu ránu. Noc plynula pomalu a úmorn . Na obloze svítalo a dolík se plnil šedým sv tlem, když se Chodec kone n vrátil. "Podívejte!" zvolal; shýbl se a zvedl ze zem erný pláš , který tam z stal skryt ve tm . Stopu nad dolním okrajem byl roz at. "To je zásah Frodova me e," ekl. "Jediné zran ní, které nep íteli zp sobil, obávám se; je totiž nepoškozený, kdežto všechny epele, které bodnou toho strašlivého krále, zanikají. Smrteln ji ho zasáhlo jméno Elbereth."
"A Froda zasáhlo tohle!" Op t se shýbl a zvedl dlouhý tenký n ž. Studen se t pytil. Když jej Chodec zdvihl, vid li, že má na konci ost í zub a špi ka je ulomená. Ale jak jej držel v rostoucím sv tle, z stali užasle zírat, protože epel jako by tála a mizela ve vzduchu jako dým, až Chodci z stal v ruce jen jílec. "B da!" zvolal. "Tenhle prokletý nuž zasadil ránu. Málokdo už dnes umí vylé it rány takových zlých zbraní. Ud lám však, co budu moci." Posadil se na zem, položil si jílec dýky na kolena a zazpíval nad ním pomalou píse v cizí e í. Pak jej odložil, obrátil se k Frodovi a tichou ce pronesl slova, která ostatní nezachytili. Z vá ku u pasu vy al dlouhé listy jakési rostliny. "Za t mi listy jsem musel jít daleko; tahle rostlina totiž ve zdejších holých kopcích neroste; ale v houštinách na jih od Cesty jsem ji potm našel podle v n list ." Rozemnul jeden list v prstech, a ten sladce a pronikav zavon l. "Máme št stí, že jsem ji našel, protože je to lé ivá rostlina, kterou Muži ze Západu p inesli do St edozem . íkali jí athelas a te roste už jen poskrovnu a pouze v okolí míst, kde kdysi p ebývali nebo tábo ili; na Severu ji nezná nikdo krom t ch, kdo putují divo inou. Je velmi ú inná, ale na tuhle ránu možná její moc neposta í." Hodil listy do vroucí vody a vymyl Frodovi rameno. V n par byla osv živá a nezran ní pocítili, jak jim uklid uje a projas uje mysl. I nad zran ním m la bylina jistou moc, nebo Frodo ucítil, že bolest i mrazivý chlad v boku slábnou; život se mu však do paže nevrátil a nemohl zdvihnout ruku a nic s ní d lat. Trpce litoval své pošetilosti a vy ítal si slabost v le; již chápal, že když si nasadil Prsten, nebyl poslušen svého vlastního p ání, ale velitelské v le nep átel. Ptal se sám sebe, jestli z stane na celý život zmrza en a jak budou pokra ovat v cest . Nem l sílu vstát. Ostatní rozmlouvali práv o této otázce. Rychle se rozhodli, že V trov opustí co nejd íve. "Te si myslím," ekl Chodec, "že nep ítel tohle místo pozoroval už n kolik dní. Pokud sem Gandalf v bec p išel, donutili ho odjet, takže se sem už nevrátí. V každém p ípad jsme tady po v erejším útoku za tmy ve velkém nebezpe í a st ží narazíme na v tší nebezpe í, a p jdeme kamkoliv." Sotva se úpln rozednilo, sp šn pojedli a zabalili. Bylo nemožné, aby Frodo šel p šky, a tak si všichni ty i rozd lili v tšinu nákladu mezi sebe a posadili Froda na poníka. Za uplynulých pár dní se nebohé zví e pozoruhodné vzpamatovalo; už vypadalo tlustší a siln jší a za alo svým novým pán m projevovat náklonnost, zejména Samovi. Život u Viliho Potm chut musel být velice tvrdý, když se mu pou divo inou zdála o tolik lepší. Vyrazili na jih. To znamenalo, že budou muset p ejet Cestu, ale byla to nejrychlejší možnost, jak se dostat do lesnaté krajiny. Pot ebovali rovn ž palivo: Chodec totiž ekl, že Frodo musí být v teple, zejména v noci, a ohe zárove bude jistou ochranou pro všechny. M l také v plánu zkrátit cestu tím, že p etne další velkou zatá ku Cesty: na východ od V trova m nila sm r a širokým obloukem zahýbala k severu. Ubírali se pomalu a obez etn kolem jihozápadních svah kopce a za chvilku byli na kraji Cesty. Po Jezdcích nebylo ani stopy. Když ji však p ebíhali, zaslechli dvojí výk ik: mrazivé volání a mrazivou odpov . Zachv li se a vrhli se kup edu do houští. Krajina p ed nimi se svažovala k jihu, byla však divoká a bez cest: ke e a zakrslé stromy rostly v hustých lesících a mezi nimi byly rozlehlé holé plochy. Tráva byla skrovná, hrubá a šedivá. Listí v houštinách bylo vybledlé a opadávalo. Byla to neveselá krajina a cesta se ponu e vlekla. Nebylo jim do e i, když se plaho ili kup edu. Froda bolelo srdce, když je vedle sebe vid l krá et se sklon nými hlavami, záda shrbená pod nákladem. Zdálo se, že i Chodec jde unaven a s t žkým srdcem. B hem prvního denního pochodu Frodova bolest op t zesílila, dlouho však o tom ml el. P ešly ty i dny a povaha krajiny se nezm nila, ledaže V trov se za nimi menšil a vp edu zvolna vyvstávaly daleké hory. Od onoho vzdáleného dvojího výk iku však nevid li a neslyšeli nic, co
by nasv d ovalo tomu, že si nep átelé všimli jejich út ku a sledovali je. D sili se hodin temnoty a st ídali se v noci po dvou na stráží v o ekávání, že každou chvíli spat í erné stíny, které se plíží šedou nocí mdle osv tlenou m sícem v mracích; nevid li však nic a slyšeli jen vzdechy uschlé trávy a listí. Ani jedenkrát nepocítili blízkost zla jako tenkrát p ed útokem v údolí ku. Zdálo se p ehnané doufat, že by už Jezdci ztratili jejich stopu. ekají snad v záloze v n jaké úžlabin ? Na konci pátého dne se zem za ala op t pomalu zvedat z širokého m lkého údolí, do n hož sestoupili. Chodec nyní zahnul op t k severovýchodu a šestého dne dorazili na vrchol dlouhého povlovného svahu a p ed sebou v dálce spat ili houfek zalesn ných pahork . Pod sebou vid li Cestu. jak obkružuje úpatí kopc ; vpravo od nich bled probleskovala v mdlém slune ním svitu šedá eka. V dálce zahlédli další eku ve skalnatém údolí zpola zahaleném mlhou. "Obávám se, že tady se budeme muset na chvíli vrátil na Cestu," ekl Chodec. "Došli jsme k ece Mšené, kterou elfové nazývají Mitheithel. Te e z Obroviš , ze skal severn od Roklinky, kde žijí skalní ob i, a dole na jihu se vlévá do Bou né. N kte í eku po soutoku nazývají Šerava. Když kone n dosp je k Mo i, je z ní mocný tok. Od pramen v Obrovištích ji není možné p ekro it jinak než po Posledním most , po kterém jde Cesta." "A co je ta druhá eka, kterou je vid t v dálce?" ptal se Smíšek. "To je Bou ná, Bruinen z Roklinky," odpov d l Chodec. "Cesta vede od mostu mnoho mil podle kopc až k Bruinenskému brodu, O tom, jak se dostaneme p es tamtu vodu, jsem zatím neuvažoval. Berme eky p kn po jedné! Budeme mít opravdu velké št stí, jestli najdeme Poslední most nest ežený nep áteli." asn zrána se dostali op t na kraj silnice. Sam a Chodec šli nap ed, ale nenašli ani stopy po n jakých pocestných nebo jezdcích. Zde, v záv t í kopc , trochu sprchlo. Chodec odhadoval, že to bylo asi p ed dv ma dny a že déš spláchl všechny stopy. Od té doby, nakolik mohl soudit, tudy neprojel na koni nikdo. Pospíchali kup edu, jak mohli, a po pár mílích spat ili p ed sebou Poslední most na úpatí krátkého srázu. D sili se, že tam spat í vy kávající erné postavy, nespat ili však nikoho. Chodec je poslal schovat se do houštiny u Cesty a sám šel nap ed na výzv dy. Zanedlouho p isp chal zpátky. "Nevidím ani stopy po nep átelích," ekl, "a to m zaráží. Ale našel jsem n co velice zvláštního." Nap áhl ruku a ukázal jim bled zelený drahokam. "Našel jsem ho v blát uprost ed mostu," ekl. Je to beryl, kámen elf . Nevím, jestli tam byl položen, nebo tam spadl náhodou; ale p ináší mi nad ji. P ijmu ho jako znamení, že m žeme p ekro it most; ale dál se už po Cest neodvážím, leda bych m l jasn jší d kazy." Ihned se op t dali na cestu. Most p ekro ili bezpe n ; neslyšeli nic než vodu ví ící kolem t í mocných pilí . O míli dál narazili na úzkou rokli táhnoucí se na sever mezi p íkrými svahy po levé stran Cesty. Sem Chodec zabo il a brzy se ztratili v zadumané krajin temných strom a proplétali se po úpatí nevlídných kopc . Hobiti za sebou rádi nechali neveselé plán a nebezpe nou Cestu; tato nová krajina však vypadala hroziv a nep átelsky. Kopce kolem byly stále vyšší. Tu a tam zahlédli ve výšinách na h ebenech prastaré kamenné zdi a z íceniny v ží: vypadaly zlov stn . Frodo, který se vezl, m l as dívat se vzh ru a p emýšlet. Vzpomn l si na Bilbovo lí ení pouti a na hrozivé v že na kopcích severn od Cesty v kraji nedaleko ob ího lesa, kde prožil své první závažné dobrodružství. Frodo hádal, že jsou práv v té oblasti, a byl zv dav, jestli náhodou nepojedou kolem onoho místa. "Kdo žije v tomhle kraji?" zeptal se. "A kdo postavil ty v že? Je to zem skalních obr ?"
"Ne!" ekl Chodec. "Skalní ob i nestav jí. V tomhle kraji nikdo nežije. Kdysi, p ed dávnými v ky, tu pobývali lidé; nezbyl však už ani jeden. Pov st vypráví, že se z nich stal zlý lid, protože na n padl stín z Angmaru. Všichni však zahynuli ve válce, která zpustošila Severní království. To však je už tak dávno, že kopce na n dávno zapomn ly, i když na zemi dosud leží stín." "Odkud znáte ty p íb hy? Zem je p ece prázdná a nic si nepamatuje," zeptal se Peregrin. "Ptáci a zví ata takové p íb hy nevypravují." "Elendilovi d dici nezapomínají na v ci minulé," ekl Chodec; "a v Roklince pamatují o mnoho víc, než vám mohu vypráv t já." "Býval jste v Roklince asto?" ekl Frodo. "Býval," ekl Chodec. "Jeden as jsem tam bydlel a doposud se tam vracím, kdykoli jo to možné. Tam z stává mé srdce; ale není mi souzeno klidn spo inout, ani v krásném Elrondov dom ." Kopce je po aly tísnit. Cesta za nimi dál mí ila k Bruinenskému brodu, ale obojí te bylo o ím skryto. Pocestní p išli do dlouhého dolu, úzkého, hluboce rozeklaného, temného a ml enlivého. P es skály se nachylovaly stromy se starými zkroucenými ko eny a v dáli se vršily stoupající svahy porostlé borovými lesy. Hobiti už byli celí uondaní. Postupovali pomalu, protože si museli hledat cesti ky v bezcestí zavaleném padlými stromy a skutálenými balvany. Vyhýbali se lezení do kopc , pokud to šlo, kv li Frodovi, a také protože p es n bylo v bec nesnadné najít cestu z úzkých dol . Šli krajinou druhý den, když za alo deštivé po así. Za al vál stálý západní vítr a vylévat vodu dalekých mo í na temné hlavy kopc jemným, vše pronikajícím dešt m. Do setm ní byli všichni promo ení a jejich tábo ení bylo ponuré, protože se nedal rozd lat ohe . Druhý den byly kopce p ed nimi ješt vyšší a srázn jší, a nezbylo jim než uhnout na sever. Chodec za ínal vypadat ustaran : byli už desátý den na cest z V trova a zásoby se ten ily. Pršelo dál. Té noci se utábo ili na kamenné lavici, za sebou skálu s m lkou jeskyní, vlastn jen prohlubní v útesu. Frodo byl neklidný. Z chladu a vlhka ho rána ješt víc rozbolela a pro bolest a mrazivý chlad nemohl spát. P evracel se, házel sebou a bázliv naslouchal kradmým no ním zvuk m: v tru v puklinách skal, kanoucí vod , zapraskání, náhlému ch estivému pádu uvoln ného kamínku. Cítil, že erné postavy p istupují blíž, aby ho udusily; když se však posadil, spat il jen záda Chodce, jak sedí schoulený, kou í dýmku a hlídá. Zase si lehl a zmocnil se ho neklidný sen, ve kterém chodil trávou po vlastní zahrad v Kraji, ta se však zdála mdlá a nez etelná, mén jasná než vysoké erné stíny, které nakukovaly p es plot. Ráno se vzbudil a zjistil, že p estalo pršet. Mraky byly dosud t žké, ale za ínaly se trhat a mezi nimi prosvítaly modravé pruhy. Vítr se m nil. Nevyrazili asn . Hned po studené neut šené snídani jim Chodec ekl, aby po kali pod ochranou útesu, než se vrátí, a odešel sám. Cht l se pokusit vyšplhat nahoru a rozhlédnout se po kraji. Když se vrátil, moc je nepot šil. "Zašli jsme p íliš na sever," ekl, "a musíme si zase najít cestu k jihu. Kdybychom šli dál tímhle sm rem, zajdeme do Ob ích dol daleko na sever od Roklinky. To je kraj skalních obr a tam se moc nevyznám. Možná že bychom tamtudy prošli a dostali se do Roklinky od severu, ale trvalo by to p íliš dlouho, protože cestu neznám, a došly by nám potraviny. Takže musíme n jak najít Bruinenský brod." Zbytek dne se drápali po skaliskách. Našli pr chod mezi dv ma kopci do údolí sm ujícího k jihovýchodu, tedy sm rem, kterým pot ebovali jít; k ve eru jim však op t p ehradil cestu vysoký h eben; jako temné ost í se lámal proti obloze do spousty holých špi ák podobných zub m ztupené pily. Mohli se bu vrátit, nebo p elézt. Rozhodli se pro p elézání, ale byla to po ádná d ina. Frodo musel brzy sestoupit z poníka a
prodírat se kup edu p šky. I tak se jim asto zdálo, že poníka nahoru nedostanou, ba že ani sami se svým nákladem nenajdou cestu. Už bylo skoro tma a všichni byli vy erpáni, když kone n dosáhli vrcholu. Vyšplhali do nízkého sedla mezi dv ma vyššími hroty a kousek p ed nimi p da zase prudce klesala. Frodo padl na zem a rozt ásl se. Levou ruku m l bez života a bok i rameno jako by svíraly ledové pa áty. Stromy a skály kolem mu p ipadaly p ízra n mlhavé. "Už nem žeme dál," ekl Smíšek Chodci. "Bojím se, že to na Froda bylo trochu moc. Mám o n ho hrozný strach. Co máme d lat? Myslíte, že ho budou um t uzdravil v Roklince, jestli tam v bec n kdy dojdeme?" "Uvidíme," ekl Chodec. "Tady v divo in nemohu už nic víc d lat a hlavn kv li jeho rán tak sp chám. Souhlasím ale, že dnes dál nem žeme." "Co je mému pánovi?" zeptal se Sam tiše a prosebn hled l na Chodce. "Byla to p ece malá ranka a už se zav ela. Má už na ramení jen studenou bílou skvrnku." "Frodo byl zasažen zbraní Nep ítele," ekl Chodec, "a p sobí tu n jaký jed nebo n jaké zlo, na které mé um ní nesta í. Ale neztrácej nad ji, Same!" Noc na vysokém h ebeni byla studená. Zažehli malý ohní ek pod uzlovatými ko eny staré borovice, jež n la nad m lkou jámou: vypadalo to, jako by tam kdysi lámali kámen. Choulili se k sob . Vítr mraziv vál pr smykem a slyšeli, jak se koruny strom sténav a vzdychav ohýbají. Frodo ležel v polosnu a p edstavoval si, že nad ním mávají nekone ná temná k idla a na k ídlech sedí pronásledovatelé, kte í ho hledají po všech jámách v kopcích. Svítal jasný a krásný den, vzduch byl istý a sv tlo na umyté obloze bylo bledé a iré. Povzbudilo je to, ale t šili se, až jim slunce rozeh eje chladem ztuhlé údy. Sotva se rozednilo, vzal Chodec Smíška na obhlídku krajiny východn od pr smyku. Slunce už vyšlo a jasn svítilo, když se vrátili s p íjemn jší zprávou. Byli vícemén na správné cest . Jestliže p jdou dál z kopce po h ebeni, budou mít Hory po levici. Kousek vp edu zahlédl Chodec op t Bou nou a v d l, že cestu k Brodu sice není vid t, ale nevede daleko od eky. "Musíme zpátky na Cestu," ekl. "Nem žeme doufat, že najdeme pr chod p es tyhle kopce. A tam hrozí jakékoli nebezpe í, jediný p ístup k Brodu je po Cest ." Sotva pojedli, vyrazili dál. Pomalu se spoušt li po jižní stran h ebene; cesta však byla mnohem snazší, než o ekávali, a zanedlouho mohl Frodo nasednout. Chudinka starý poník Viliho Potm chut projevoval ne ekané nadání vybírat cestu a co nejvíc šet it jezdce p ed nárazy. Nálada družiny se zvedla. I Frodovi bylo v jit ním sv tle lépe, as od asu mu však zastírala zrak mlha, takže si rukou p ejížd l p es o i. Pipin šel kousek nap ed. Najednou se oto il a volal: "Tady je cesti ka!" Když k n mu došli, vid li, že se nemýlil: skute n tu za ínala stezka, jež mnoha zákruty stoupala od lesa dole a ztrácela se na vrcholu kopce za nimi. Místy byla nez etelná a zarostlá nebo zavalená spadlými kameny a stromy; kdysi však musela být hodn používaná. Byla to stezka zbudovaná pevnými pažemi a t žkýma nohama. Tu a tam byly poraženy nebo zlámány staré stromy a velké balvany rozštípnuty nebo odvaleny z cesty. N jakou chvíli šli po stezce, protože to byla daleko nejsch dn jší cesta dol . Šli však opatrn a jejich úzkost rostla, když sestoupili do temných les a stezka se rozší ila. Náhle se vyno ila z pásu jedlí, prudce seb hla dol a ost e zahnula vlevo kolem skalnatého kopce. Když došli k zákrutu, podívali se dál a spat ili, že stezka pokra uje po rovince pod nízkým p evisem zarostlým stromy. V kamenné st n byly pootev ené dve e na jednom pantu. P ede dve mi se všichni zastavili. Uvnit byla jeskyn nebo komora ve skále, ale ve tm nebylo nic vid t. Chodec, Sam a Smíšek s námahou pootev eli dve e trochu víc a pak Chodec se
Smíškem vešli. Nešli daleko, protože na zemi ležela spousta kostí a jinak nebylo u vchodu vid t nic než prázdné džbány a rozbité hrnce. "Tohle je ur it zlob í díra!" ekl Pipin. "Poj te ven, a jsme co nejd ív pry . Te víme, kdo ud lal stezku - a m li bychom z ní honem zmizet." "Myslím, že není t eba," ekl Chodec, když vyšel. "Je to rozhodn díra skalních obr , ale vypadá dávno opušt ná. Myslím, že se nemusíme bát. Ale poj me opatrn dál a uvidíme." Stezka ode dve í pokra ovala, zahýbala na rovince zase vpravo a pak se spustila po hust zalesn ném svahu. Pipin necht l dát Chodci najevo, že se po ád bojí, a tak šel se Smíškem nap ed. Sam a Chodec šli za nimi po stranách Frodova poníka, protože stezka te byla dost široká i pro ty i až p t hobit vedle sebe. Nedošli však daleko, než se p i ítil zpátky Pipin a za ním Smíšek. Oba vypadali zd šen . "Jsou tam ob i!" fun l Pipin. "Dole na pasece, kousek odtud. Zahlédli jsme je mezi kmeny strom . Jsou hrozn velcí!" "P jdeme se na n podívat," ekl Chodec a vybral si h l. Frodo ne íkal nic, ale Sam vypadal pod šen . Slunce už bylo vysoko a svítilo pro ídlými v tvemi strom a zažíhalo na pasece jasné skvrnky. Zarazili se na kraji a zírali mezi kmeny strom , tajíce dech. Stáli tam zlob i: t i velicí skalní ob i. Jeden byl sklon ný a druzí dva na n ho shlíželi vestoje. Chodec šel klidn dál. "Vstávej, balvane!" ekl a p erazil h l o sehnutého zlobra. Nestalo se nic. Hobiti zalapali po dechu a pak se Frodo rozesmál. "No tohle!" ekl. "Zapomínáme vlastní rodinnou historii! To p ece musejí být ti t i, které Gandalf dostal, když se hádali, jak uva it t ináct trpaslík a jednoho hobita." "V bec mé nenapadlo, že jsme v t ch místech!" ekl Pipin. Znal p íb h víc než dob e. Bilbo a Frodo jej asto vypráv li; ale po pravd e eno, nikdy mu p íliš nev il. I te pozoroval kamenné obry s podez ením a uvažoval, jestli se n jakým kouzlem naráz neprobudí k životu. "Zapomínáte nejen rodinnou historii, ale všechno, co jste kdy v d li o skalních obrech," ekl Chodec. ,Je bílý den a zá í slunce, a vy m chcete polekat povída kami, že na nás na pasece íhají živí zlob i! Mohli jste si aspo všimnout, že jeden má za uchem staré pta í hnízdo. To by byla pro živého zlobra prapodivná ozdoba!" Všichni se smáli. Frodo cítil, jak pook ívá: p ipomínka prvního Bilbova úsp šného dobrodružství byla povzbudivá. I slunce p íjemn h álo a mlha p ed o ima jako by se mu trochu rozpustila. Chvíli si odpo ali a naob dvali se ve stínu obrovských nohou zlobr . "Nechcete nám n kdo zazpívat, dokud je sluní ko vysoko?" ekl Smíšek, když dojedli. "Už jsme nezpívali a nevypráv li kolik dní." "Už od V trova," ekl Frodo. Ostatní na n ho pohlédli. "Nem jte o mne starost," dodal. "Cítím se o moc líp, ale zpíval bych asi nedokázal. T eba Sam n co vykutá z pam ti." "No tak. Same," ekl Smíšek. "Máš toho v hlav uloženo víc, než p iznáváš." "Ani bych ne ekl," odpov d l Sam. "Ale jak by se hodilo tohle? Není to opravdovská poezie, abyste rozum li, jenom takový nesmysl. Ale tyhle sochy mi to p ipomn ly." Stoupl si s rukama za zády jako ve škole a za al zpívat na starý náp v. Sám na skále zlob ík sedí holé kosti si tam hledí; zleva zprava ohlodává, vždy maso je dnes vzácnost. Drž kost! Jde host!
Žije sám a všichni v d,. že je maso vzácnost. P ijde k n mu v botách Tomáš, povídá mu:"Co to d láš? Není to noha strý ka Boba, co na h bitov leží? St ží! B ží! Když um el no tak p ece ekáš, že na h bitov leží." Povídá zlob ík: "Milej hoch,. tu kost jsem sebral. Mysli trochu! Byl bradou vzh ru, než jsem ji uzmul, k emupak mu byla? Síla! Žíla! Já m l hlad. Pro by mi nedal nohu, když mu na nic byla?" íká Tom; Je to drzost p eci, bez dovolení brát nám v ci. Dej sem tu kost, než dostanu zlost, a nehamtej mi po ní!" Koní! Honí! N m ls ji krásí mýmu mrtvýmu strejci, a teprv ne hamtat po ní!" Šklebí se zlob ík: "Poj se vsadit, že si t chytnu. Pak m žeš radit, jestli t va it, anebo smažit. nebo jen tak zchroustnout. Kousnout! Tloustnout! Doufám, že ti to nebude vadil až t p jdu zchroustnout." Když myslel, že už ob d chytil, v rukách jenom vítr cítil. Než ekl hop, Tomáš ho kop že prej mu dá školu. Vol ! Dol ! Po ádné na zadek jednu mu p išil aby mu dal školu. Jenomže zlob ík, ouvej, pane, maso má tvrdší nežli kámen! Nakopnout kopec bylo by totéž, zrovna tolik cítí!
Kvítí! Chytí! Tom sku í, že má s nohou ámen, on tu ránu cítí! Zlobr se sm je, Tom b ží dom , vrací se s prázdnou a kulhavý k tomu; zlob ík si tam dál sedí sám s ukradeným hnátem. Blátem! Mlátem! Zadnici má jak kámen z tomu a sedí si tam s hnátem. "To je teda varování pro nás pro všechny," smál se Smíšek, "Ješt že jste použil klacek, a ne ruku, Chod e!" "Kdes to sebral, Same?" ekl Pipin. "V život jsem tahle slova neslyšel." Sam n co zamumlal. "Má to z vlastní hlavy, jak jinak," ekl Frodo. "Dovídám se o Samovi K epelkovi cestou spoustu v cí. Nejd ív spiklenec, te komediant. Skon í jako arod j - nebo vále ník!" "Doufám, že ne," ekl Sam. "Nechci být ani jedním, ani druhým!" Odpoledne šli dál lesem z kopce. Pravd podobn šli práv po cest , kterou p ed lety použili Gandalf, Bilbo a trpaslíci. Po n kolika mílích vyšli na vysoký b eh nad Cestou. Ta už dávno opustila úzké údolí eky Mšené a p ilepená t sn k úpatí pahorkatiny se vinula na východ mezi lesy a strán mi zarostlými v esem k Brodu a k Horám. Doleji ve stráni jim Chodec ukázal kámen v tráv . Dosud na n m bylo vid l omšelé trpasli í runy a tajné zna ky. "Vida!" ekl Smíšek. "To musí být kámen, který ozna oval, kde je ukryto zlob í zlato. Kolik asi z stalo z Bilbova podílu?" Frodo pohlédl na kámen a zalitoval, že Bilbo nep inesl dom jen tak málo nebezpe né poklady, s nimiž bylo tak snadno se lou it. "V bec nic," ekl. "Bilbo všechno rozdal. ekl mi, že m l pocit, jako když to není doopravdy jeho, když to pochází od lupi ." Cesta ležela tiše v dlouhých stínech asného ve era. Nikde ani stopy po jiných pocestných. Protože nem li na vybranou, slezli po stráni, obrátili se vlevo a vyrazili co nejrychleji. Záhy je rameno kopce od ízlo od rychle klesajícího slunce. Z hor jim zavál vst íc studený vítr. Za ali se ohlížet po n jakém míst u Cesty, kde by se mohli utábo it na noc, když tu za sebou zaslechli zvuk, který jim op t sev el srdce strachem: dusot kopyt. Ohlédli se, ale nic nevid li, protože Cesta zahýbala, stoupala a klesala. Co nejrychleji se vydrápali z vyšlapané cesty do hustého v esu a bor v í na svahu, až p išli k lískovému k oví. Mezi ke i vid li pod sebou Cestu, nez etelnou a šerou v slábnoucím sv tle. Zvuk kopyt se blížil. B žela rychle, s lehkým klapáním. Pak zaslechli slabou ké in ení, jako když je odnáší vítr; podobalo se cinkání rolni ek. "To nezní jako k s erným jezdcem," ekl Frodo, napjat poslouchaje. Ostatní hobiti zadoufali, že opravdu ne, ale všichni z stali ned v iví. Tak dlouho žili ve strachu z pronásledování, že každý zvuk p icházející zezadu se jim zdál zlov stný a nep átelský. Chodec se však už nahýbal kup edu, sklon n k zemi, ruku p iloženou k uchu a ve tvá i radost. Sv tlo sláblo a listí na v tvích tiše šelestilo. Stále jasn ji cinkaly rolni ky a rychlý klus klapal stále blíž. Náhle vyjel do zorného pole rychle b žící bílý k , který prokmitával stínem. V šeru mu ohlávka jisk ila a bleskotala, jako by byla poseta živými hv zdi kami drahokam . Pláš se
shozenou kápí vlál za jezdcem; zlaté vlasy mu t pytiv poletovaly, rozváté rychlou jízdou. Frodovi p ipadlo, že postava i od v jezdce jsou prozá eny bílým sv tlem, jako by byly jen tenkým závojem. Chodec vysko il z úkrytu a s k ikem pádil v esem dol k Cest . Ale ješt než se pohnul nebo zavolal, jezdec p itáhl koni ot že, z stal stát a vzhlédl k houštin , kde stáli. Když spat il Chodce, sesko il a rozb hl se mu vst íc s voláním: "Ai na vedui Dúnadan! Mae govannen!" Jeho e a jasný zvu ný hlas nenechaly v jejich srdcích pochybnosti: jezdec je z elfího lidu. Nikdo jiný na širém sv t nemá tak líbezný hlas. Ve volání však jako by zazn la nota chvatu nebo obavy a hobiti vid li, že jezdec ihned rychle a naléhav hovo í k Chodci. Chodec jim brzy pokynul, hobiti vylezli z k oví a pospíšili na Cestu. "To je Glorfindel, který bydlí v Elrondov dom ," ekl Chodec. "Bu zdráv. Jsem rád, že se setkáváme!" ekl Vznešený elf Frodovi. "Vyslali m z Roklinky hledat vás. Báli jsme se, že vám cestou hrozí nebezpe í." "Gandalf tedy dorazil do Roklinky!" radostn zvolal Frodo. "Ne, alespo než jsem odjel: to však je už dev t dní," odpov d l Glorfindel. "Elrond dostal zprávy, které ho znepokojily. Moji p íbuzní, kte í putovali vaší zemí za ekou Baranduinou, se dozv d li, že je zle, a poslali zprávu co nejrychleji. íkali, že se objevila Devítka a že vy bloudíte s t žkým b emenem bez vedení, protože Gandalf se nevrátil. I v Roklince je málo t ch, kte í mohou otev en vyjet proti Devítce; ale všechny, kdo mohou, rozeslal Elrond na sever, na západ a na jih. Myslelo se, že možná uhnete hodn stranou, abyste se vyhnuli pronásledování, a zabloudíte v divo in . Já jsem m l za úkol dát se po Cest a p ijel jsem k mostu p es Mitheithel a nechal jsem tam p ed sedmo dny znamení. T i ze Sauronových služebník byli na most , ale stáhli se a já je pronásledoval k západu. Narazil jsem ješt na dva, ti však uhnuli k jihu. Od té doby jsem hledal vaše stopy. P ede dv ma dny jsem je našel a sledoval je p es Most a dnes jsem si všiml, kde jste zase sešli z kopc . Ale poj me! Není as na dlouhé povídání. Když už jste tady, musíme podstoupit nebezpe í, které nás možná na Cest eká, a dát se po ní. P t jich máme za sebou, a až najdou vaši stopu, pojedou za námi jako vítr. A to nejsou všichni. Kde jsou ostatní ty i, nevím. Obávám se, že na nás íhají u Brodu." B hem Glorfíndelovy e i se setm lo. Frodo cítil, jak ho zmáhá únava. Od chvíle, kdy se slunce za alo sklán t, mlha p ed o ima mu ztemn la a cítil, že mezi n ho a tvá e p átel vstupuje stín. Te ho p epadla slabost a byla mu zima. Zakolísal a chytil se Samovy paže. "M j pán je nemocný a ran ný," ekl Sam zlostn . "Nem že jít dál po setm ní. Pot ebuje odpo inek." Glorfindel zachytil Froda, když klesal k zemi, zvedl ho jemn do náru í a s hlubokou starostí se mu zadíval do tvá e. Chodec mu krátce ekl o útoku na jejich tábor pod V trovem a o smrtícím noži. Vytáhl jílec, který uschoval, a podal jej elfovi. Glorfindel se ot ásl, když jej bral, ale prohlédl si jej pe liv . "Na tomhle jílci jsou napsány zlé v ci," ekl; "i když je tvé o i možná nevidí. Schovej ho, Aragorne, dokud nedojdeme do Elrondova domu! Bu však opatrný a dotýkej se ho co nejmén ! B da! Není v mých silách uzdravit rány této zbran . Ud lám, co budu moci - ale tím naléhav ji prosím, abyste pokra ovali bez odpo inku." Prsty ohmatal Frodovu ránu na rameni a tvá mu ješt víc zvážn la, jako by ho znepokojilo, co zjistil. Frodo však cítil, jak mrazení v boku a v rameni slábne; troška tepla mu z ramene sestoupila do ruky a bolest polevila. Ve erní šero jako by kolem n ho pro ídlo, jako když odejde mrak. Vid l zase jasn ji tvá e p átel a vrátilo se mu trochu nad je a síly. "Pojedeš na mém koní," ekl Glorfindel. "Zkrátím t meny až k sedlu a musíš sed t co nejpevn ji.
Nemusíš se však bát: m j k nenechá spadnout žádného jezdce, kterého mu p ikážu nést. B ží lehce a plynule; a když se p iblíží nebezpe í, odnese t rychlostí, s níž se nemohou m it ani Nep ítelovi vraníci." "To tedy ne!" ekl Frodo. "Jestli se mám nechat odnést do Roklinky nebo kam jinam a nechal p átele v nebezpe í za sebou, tak na n m nepojedu." Glorfindel se usmál. "Siln pochybuji," ekl, "že by tví p átelé bylí v nebezpe í, kdybys s nimi nebyl ty! Myslím, že pronásledovatelé by se obrátili za tebou a nás nechali na pokoji. To ty, Frodo, a to, co neseš, nás všechny uvádí do nebezpe í." Na to Frodo nem l odpov a dal se p esv d it, aby nasedl na Glorfindelova bílého kon . Poník dostal místo n ho p evážnou ást nákladu ostatních, takže pochodovali leh eji a chvílemi se jim šlo p kn z erstva; hobiti však záhy t žko drželi krok s hbitýma neúnavnýma nohama elfa. Vedl je dál a dál do jícnu noci a po ád dál do hluboké mrákoty. Nesvítil m síc ani hv zdy. Až do šerého úsvitu jím nedovolil stanout. Tou dobou už Pipin, Smíšek a Sam v polospánku sotva pletli nohama; i Chodcova shrbená ramena prozrazovala únavu. Frodo sed l na koni v temném snu. Vrhli se do v esu pár sáh od cesty a v mžiku spali. Zdálo se jim, že sotva zav eli o i, a už je Glorfindel, který z stal na stráži, zase budil. Slunce už šplhalo k poledni a no ní oblaka a mlhy byly pry . "Napijte se!" ekl jim Glorfindel a každému po ad nabídl trochu tekutiny ze své kožené lahvice zdobené st íbrem. Byla irá jako pramenitá voda, nem la žádnou chu a neh ála ani nechladila v ústech; ale jak pili, jako by se jim do všech úd rozlévala síla a život. Po takovém doušku i ztvrdlý chléb a sušené ovoce (poslední, co jim ješt zbylo) zasytily lépe než mnohá po ádná snídan doma v Kraji. M li za sebou sotva p t hodin odpo inku, když se znovu vydali na cestu. Glorfindel je stále pobízel kup edu a b hem denního pochodu jim povolil jen dv krátké p estávky. Tak ušli do soumraku tém dvacet mil a p išli na místo, kde Cesta zahýbala vpravo a spadala na dno údolí eky Bruinen. Hobiti zatím nezahlédli ani nezaslechli žádné známky pronásledování; Glorfindel se však asto zastavoval, když z stali pozadu, krátce naslouchal a tvá mu zachmu oval oblá ek úzkosti. Jednou i dvakrát oslovil Chodce elfí e í. A však m li pr vodci starost sebev tší, hobiti o ividn nemohli ten ve er dál. Klopýtali omámení únavou a nedokázali myslel na nic jiného než na své zubožené nohy. Frodova bolest se zdvojnásobila a b hem dne v ci kolem n ho vybledly do p ízra ných šedých stín . Tém vítal p íchod noci, protože tehdy se sv t zdál mén vybledlý a pustý. Když asn ráno vyrazili, byli hobiti ješt po ád unavení. K Brodu zbývalo ješt mnoho mil, a tak kulhali vp ed, jak nejrychleji mohli. "Nejv tší nebezpe í nám hrozí t sn p edtím, než dorazíme k ece," ekl Glorfindel; "srdce m totiž varuje, že pronásledovatelé se už ženou za námi, a další nebezpe í m že ekat u Brodu." Cesta po ád stejnom rn klesala a místy byla podle ní tráva, do níž hobiti scházeli, kdykoli to bylo možné, aby ulevili unaveným nohám. Pozd odpoledne p išli na místo, kde Cesta vbíhala do temného stínu vysokých borovic a pak se no ila do hluboké rokle s p íkrými st nami z vlhkého erveného kamene. Jak sp chali kup edu, ozv na šla s nimi; zdálo se, jako by je pronásledovalo mnoho dalších krok . Tu vyb hla Cesta jako branou sv tla z konce tunelu do prostoru. Na dn ostrého sestupu spat ili dlouhou planinu a za ní Brod u Roklinky. Na prot jší stran byl hn dý strmý b eh, po n mž se vinula stezka; a za ním se ty ily vysoké hory, h bet za h betem do blednoucího nebe.
V rokli za nimi dosud zn la ozv na pronásledujících krok : zvuk rychlého pohybu, jako když se vítr žene korunami borovic. Na zlomek vte iny se Glorfindel oto il a zaposlouchal. Pak vyrazil vp ed s hlasitým výk ikem: "Utíkejte!" volal. "Utíkejte! Nep ítel je nám v patách!" Bílý k sko il vp ed. Hobiti se rozb hli z kopce, Glorfindel a Chodec za nimi jako zadní voj. Byli sotva v polovin planiny, když uslyšeli pádící kon . Z brány mezi stromy, kterou práv opustili, vyjel erný jezdec. P itáhl koni ot že, zastavil a kymácel se v sedle. Druhý ho následoval, pak další; a ješt dva. "Je dál! Je !" k i el Glorfindel na Froda. Frodo neuposlechl okamžit , protože se ho zmocnila zvláštní neochota. Zmírnil krok kon a ohlédl se. Jezdci sed li na svých velikých o ích jako hrozivé sochy na kopci; temní a hmotní, zatímco lesy a kraj kolem nich se zdály ustupovat do mlhy. Najednou v hloubi duše v d l, že mu p ikazují, aby ekal. A tu v n m procitl strach a nenávist. Rukou pustil uzdu, sev el jilec me e a s rudým zábleskem jej tasil. "Je dál! Je dál!" k i el Glorfindel a pak hlasit a zvu n zavolal na svého kon cizí e í: "Noro lim, noro lim, Asfaloth!" Bílý k okamžit odsko il a hnal se jako vítr po posledním úseku Cesty. V témže okamžiku se erní kon vrhli z kopce v pronásledování a Jezdci vzk ikli strašlivými hlasy, jaké zaslechl Frodo daleko ve Východní tvrtce, když hr zou naplnily les. Ozvala se odpov ; a k zd šení Froda i jeho p átel se zleva ze strom a skal vy ítili další ty i Jezdci. Dva jeli vst íc Frodovi; dva zb sile pádili k Brodu, aby mu od ízli cestu. Zdálo se mu, že b ží jako vítr a rychle se zv tšují a temn jí, jak se jejich sm r sbližoval s jeho. Frodo se ohlédl p es rameno. Své p átele už nevid l. Jezdci za ním odpadávali; ani jejich velicí o i se nemohli m it s Glorfindelovým elfím b loušem. Pohlédl p ed sebe, a nad je op t slábla. Zdálo se, že nemá nad ji dostat se k Brodu d ív, než mu cestu od íznou ostatní, kte í ekali v záloze. Te je vid l jasn : jako by odhodili své káp a erné plášt a byli od ni bíle a šed . V bledých rukou t ímali obnažené me e; na hlavách m li p ilby. Jejich studené o i se t pytily a volali na n ho sve epými hlasy. Frodovu mysl naplnil strach. Už ani nevzpomn l na me . Ani nevyk ikl. Zavíral o i a držel se h ívy. Vítr mu svišt l v uších a rolni ky na postroji divoce in ely. Smrteln chladný dech ho bodl jako kopí, když posledním vyp tím, podoben blesku bílého ohn , prolétl bílý k jako na k ídlech p ímo p ed tvá í nejbližšího z Jezdc . Frodo uslyšel šplouchání vody. P nila se mu kolem nohou. Ucítil rychlé zhoupnutí, jak k vysko il z eky a dral se kamenitou stezkou vzh ru. Stoupal do strmého b ehu. Byl za Brodem. Pronásledovatelé však byli blízko. Naho e na b ehu se k zastavil a obrátil se s divokým ržáním. Dole bylo na samém kraji vody dev t Jezdc a Frodova odvaha zakolísala, když vid l hrozbu v jejich zdvižených tvá ích. Nev d l o ni em, co by jim mohlo zabránit, aby p ekro ili eku stejn snadno, jako ji p ekro il on; a cítil, že je marné pokoušet se prchat dlouhou nejistou stezkou od Brodu na kraj Roklinky, jakmile Jezdci p ekro í eku. Krom toho cítil, že mu naléhav p ikazují, aby z stal stát. Op t v n m procitla nenávist, avšak nem l už sílu odmítnout. Náhle první z Jezdc pobídl kon kup edu. Ten se zarazil p ed vodou a vzepjal se. Frodo se s námahou nap ímil a zamáchal me em. "Je te zpátky!" vyk ikl. "Je te zpátky do zem Mordor a už m nepronásledujte!" Hlas zn l jemu samému tence a je iv . Jezdci stanuli, Frodo však nem l Bombadilovu sílu. Nep átelé se rozesmáli drsným a mrazivým smíchem. "Poj zpátky! Poj zpátky!" volali. "Vezmeme t do Mordoru!" "Je te zpátky!" zašeptal. "Prsten! Prsten!" vyk ikli smrtícími hlasy a jejích v dce ihned pobídl kon do vody, t sn
následován dalšími dv ma. "P i Elbereth a sli né Lúthien," ekl Frodo z posledních sil a zdvihl me , "nedostanete ani Prsten, ani mne!" Tehdy v dce, který byl již v p li Brodu, povstal hroziv ve t menech a zvedl ruku. Frodo on m l. Cítil, jak se mu jazyk lepí k úst m a jak t žce mu tepe srdce. Me se zlomil a vypadl mu z t esoucí se ruky. Elfí k se vzepjal a zaržál. První z erných koní byl již tém u b ehu. V tom okamžiku se rozlehl rachot a ev: burácení vod valících spouš kamen . V mlhách spat il Frodo eku, jak se pod ním zvedá a jejím proudem se žene chocholatá jízda vln. Zdálo se mu, že jim na h ebenech jisk í bílé plamínky, a nap l m l dojem, že vidí ve vod bílé jezdce na bílých koních s p nící h ívou. T i jezdci, kte í dosud byli uprost ed Brodu, byli zavaleni vodou: zmizeli, náhle poh beni rozlícenou t íští. Ti vzadu se zalekli a stáhli. Než mu docela selhaly smysly, zaslechl Frodo výk iky a zdálo se mu, že za Jezdci váhajícími na b ehu vidí zá ivou postavu z bílého sv tla; za ní b žely stínové postavi ky mávající plameny, které rud zá ily v šedé mlze, jež padala na sv t. erných koní se zmocnilo šílenství a v hr ze naskákali i s Jezdci do ženoucí se povodn . Jejich pronikavé výk iky utonuly v burácení vod, které je odnášely. Pak Frodo ucítil, že padá, a burácení a zm jako by se vzduly a pohltily ho zárove s nep áteli. Víc nevid l a neslyšel. KNIHA DRUHÁ KAPITOLA PRVNÍ MNOHÁ SETKÁNÍ Frodo se probudil a zjistil, že leží na posteli. Zprvu si pomyslil, že zaspal po n jakém dlouhém nep íjemném snu, který mu dosud krouží na hranici v domí. Nebo snad stonal? Strop však vypadal cize; byl rovný a m l tmavé, bohat vy ezávané trámy. Ješt chvíli ležel a hled l na slune ní skvrny na st n a naslouchal hukotu vodopádu. "Kde to jsem a kolik je hodin?" zeptal se nahlas stropu. "V Elrondov dom a je deset hodin dopoledne," ekl n jaký hlas. "Je ráno 24. íjna, jestli t to zajímá." "Gandalf!" vyk ikl Frodo a posadil se. A byl to starý arod j, v k esle u otev eného okna. "Ano," ekl. "Jsem tu. A ty máš št stí, že jsi tu taky, po všech t ch hloupostech, cos natropil, když jsi odešel z domu." Frodo si zase lehl. Cítil se p íliš blaze a mírumilovn , než aby se hádal, a stejn nemyslel, že by ve sporu zvít zil. Už byl docela vzh ru a vracely se mu vzpomínky na cestu: katastrofální "zkratka" Starým hvozdem, "náhoda" "U skákavého poníka", šílený nápad nasadit si Prsten v dolíku pod V trovem. Zatímco na to všechno myslil a snažil se marn vybavit si, jak se dostal do Roklinky, bylo dlouhé ticho, p erušované jen pukáním Gandalfovy dýmky, když vyfukoval bílé kroužky z okna. "Kde je Sam?" zeptal se po chvíli Frodo. "A jsou všichni ostatní v po ádku?" "Ano, všichni jsou živi a zdrávi," odpov d l Gandalf. "Sam byl tady, dokud jsem ho asi p ed p l hodinou neposlal odpo inout si." "Co se stalo u Brodu?" ekl Frodo. "Všechno vypadalo n jak mlhav ; a po ád mi to tak p ipadá." "Jinak to být nemohlo. Za ínal jsi blednout," odv til Gandalf. "Rána t kone n za ala p emáhat. Ješt n kolik hodin, a už by ti nikdo nepomohl. Ale máš v sob dobrý ko ínek, hobitíku m j drahá! Jako jsi ukázat v té mohyle. Tam jste m li hodn namále: možná že to byl
nejnebezpe n jší okamžik v bec. Škoda že ses na V trov neudržel." "Zdá se, že už toho spoustu víte," ekl Frodo. "Vždy jsem s ostatními o mohyle nemluvil. Nejd ív to bylo p íliš hrozné a pak už jsem m l v hlav jiné v ci. Jak o tom víte vy?" "Dlouho jsi mluvil ze spaní, Frodo," ekl Gandalf jemn , "a nebylo pro mne t žké íst tvé myšlenky a vzpomínky. Ned lej si starosti! I když jsem mluvil o ‚hloupostech', nemyslel jsem to vážn . Mám o tob dobré mín ní - a o ostatních také. Není žádná mali kost dojít tak daleko a skrze taková nebezpe í a neztratit Prsten." "Bez Chodce bychom to byli nesvedli," ekl Frodo. "Ale scházel jste nám. Nev d l jsem, co si bez vás po ít." "Zdrželi m ," ekl Gandalf, "a to nás málem zni ilo. A nakonec vlastn nevím; možná že to tak bylo lepší." "Kdybyste mi aspo ekl, co se stalo!" "Všechno má sv j as! Elrond nakázal, že dnes nemáš ani mluvit, ani si s ni ím d lat starosti." "Ale když budu mluvit, nebudu si aspo klást otázky a p emýšlet, což taky unavuje," ekl Frodo. "Jsem úpln probuzený a vzpomínám si na spoustu v cí, které pot ebují vysv tlení. Pro jste se zdržel? Aspo to byste mi m l vyložit." "Brzy uslyšíš všechno, co chceš v d t," ekl Gandalf. "Budeme mít Radu, jen co ti bude dob e. Te ti eknu jen tolik, že m drželi v zajetí." "Vás?" vyk ikl Frodo. "Ano, mne, Gandalfa Šedého," ekl arod j slavnostn . "Ve sv t je mnoho mocí, dobrých i zlých. N které jsou v tší než já. S n kterými jsem se ješt nem il. M j as ale již p ichází. Morgulský Pán a jeho erní jezdci vystoupili. Chystá se válka!" "Takže jste o Jezdcích už v d l - než jsem se s nimi setkal?" "Ano, v d l jsem o nich. Jednou jsem ti o nich dokonce vypráv l, protože erní jezdci jsou Prstenové p ízraky; dev t služebník Pána prsten . Nev d l jsem ale, že už znovu povstali. To bych byl s tebou utíkal hned. Doslechl jsem se o nich, teprve když jsem t v ervnu opustil; ale ten p íb h bude muset po kat. Prozatím nás p ed nešt stím zachránil Aragorn." "Ano," ekl Frodo, "to Chodec nás zachránil. P esto jsem se ho zpo átku bál. Sam mu myslím nikdy pln ned v oval, p inejmenším dokud jsme nepotkali Glorfindela." Gandalf se usmál. "Slyšel jsem o Samovi všechno," ekl. "Te už nepochybuje." "To jsem rád," ekl Frodo. "Moc jsem si totiž Chodce oblíbil. Vlastn oblíbil není správné slovo. Chci íct, že mí na n m moc záleží; i když je n kdy zvláštní a ob as d sivý. Ve skute nosti mi asto p ipomíná vás. Nev d l jsem, že Velcí lidé mohou být i takoví. Myslíval jsem si, že jsou prost velcí a trochu p ihlouplí; hodní a p ihlouplí jako Máselník, nebo hloupí a zlí jako Vili Potm chu . Ale my toho v Kraji o Velkých lidech moc nevíme, leda o h reckých." "To nevíš moc ani o nich, když si myslíš, že starý Je mínek je p ihlouplý," ekl Gandalf, "Tam, kde je doma, je chytrý až až. Myslí mí , než mluví, ale umí v as prokouknout cihlovou ze , jak se íká v H rce. Ve St edozemi je ale už málo t ch, kte í se podobají Aragornovi, synu Arathorna. Rod Král ze Zámo í vymírá. Možná že tahle Válka o Prsten bude jejich posledním dobrodružstvím." "To chcete vážn íct, že Chodec je z národa starých Král ?" užasl Frodo. "Myslel jsem, že už dávno vym eli. Myslel jsem, že je jen Hrani á ." "Jen Hrani á !" vyk ikl Gandalf. "M j milý Frodo, to p ece práv Hrani á i jsou: poslední zbytek velkého národa, Muž ze Západu, který poz stal na severu. Pomáhali mi už d íve a jejich pomoci mi bude t eba i v nadcházejících dnech; jsme sice v Roklince, ale Prsten ješt není v klidu." "To asi ne," ekl Frodo. "Ale zatím jsem myslel jen na to, jak se dostanu sem; a doufám, že nebudu muset nikam dál. Je moc p íjemné jen tak odpo ívat Zažil jsem m síc vyhnanství a
dobrodružství a shledávám, že mi to sta ilo." Zmlkl a zav el o i. Za chvíli op t promluvil. "Po ítal jsem," ekl, "a nemohu se dopo ítat 24. íjna. M lo by být dvacátého prvního. U Brodu jsme museli být dvacátého." "Už jsi mluvil a po ítal víc, než je ti zdrávo," ekl Gandalf. "Co d lá rameno?" "Nevím," ekl Frodo. "V bec je necítím, což je zlepšení, ale" - vyvinul úsilí - "už zase mohu trochu pohnout paží. Ano, p ichází k životu. Není studená," dodal, když se dotkl levé ruky pravou. "To je dob e," ekl Gandalf. "Uzdravuje se rychle. Brzy budeš zase zdráv. Elrond t vylé il: pe oval o tebe celé dny, od chvíle, kdy t p inesli." "Dny?" ekl Frodo. " ty i noci a t i dny, když to chceš p esn . Elfové t p inesli od Brodu v noci dvacátého a tehdy jsi ztratil p ehled. M li jsme strašnou starost a Sam t skoro neopustil ve dne ani v noci, ledaže šel n co vy ídit. Elrond je mistrem v uzdravování, ale Nep ítelovy zbran jsou smrtonosné. Abych ti ekl pravdu, skoro jsem nedoufal; m l jsem totiž podez ení, že v zav ené rán z stal n jaký úlomek ost í. Nemohli jsme jej však najít až do v erejška ve er. Pak Elrond št pinu vy al. Byla hluboko pono ená a putovala stále hloub." Frodo se ot ásl, když vzpomn l na krutý n ž s poškozeným ost ím, který se rozplynul Chodci v ruce. "Nelekej se!" ekl Gandalf. "Už je pry . Roztála. A zdá se, že hobiti blednou velice neradi. Znal jsem silné vále níky z Velkého lidu, které by taková št pinka rychle p emohla, a tys ji nosil v t le sedmnáct dní." "Co by mi byli ud lali?" zeptal se Frodo. "Co cht li Jezdci ud lat?" "Pokoušeli se probodnout ti srdce morgulským nožem, který z stává v zet v rán . Kdyby se jim to bylo poda ilo, stal by ses takovým jako oni, jenže slabším a pod jejich nadvládou. Byl by ses stal p ízrakem pod mocí Temného pána; a ten by t byl mu il, protože ses pokoušel nechat si jeho Prsten, jestli jsou v bec n jaká muka v tší než p ijít o Prsten a vid t jej na jeho ruce." "Ješt dob e, že jsem si to hrozné nebezpe í neuv domoval!" ekl Frodo mdle. "M l jsem smrtelný strach, jak jinak; ale kdybych byl v d l víc, nedokázal bych se ani pohnout. Je to div, že jsem vyvázl!" "Ano, št stí nebo osud ti pomohly," ekl Gandalf, "o odvaze nemluv . Protože tvé srdce nebylo zasaženo a bodli t jen do ramene; to proto, že jsi až do konce vzdoroval. Ale bylo to dost t sné, abych tak ekl. V nesmírn vážném nebezpe í jsi byl, když jsi m l Prsten na ruce, protože tehdy jsi byl sám nap l ve sv t p ízrak a oni se t mohli zmocnit. Ty jsi vid l je a oni vid li tebe." "Já vím," ekl Frodo. "Byla to strašná podívaná. Ale pro jsme všichni vid li jejich kon ?" "Protože to jsou skute ní kon ; jako erné hábity jsou skute né šaty, které nosí, aby dali tvar své nicot , když jednají se živými." "Jak v bec m žou ti erní kon snášet takové jezdce? Všechna ostatní zví ata se d sí, když se p iblíží, dokonce i Glorfindel v elfí k . Psi vyjí a husy kejhají." "Protože tihle kon se rodí a jsou chováni k služb Temnému pánu v Mordoru. Ne všichni jeho služebníci a nástroje jsou strašidla! Jsou tam sk eti a zlob i, jsou tam vrrci a vlkodlaci; a byli a jsou mnozí lidé, vále níci a králové. kte í chodí živí pod sluncem, a p ece jsou pod jeho nadvládou. A jejich po et denn vzr stá." "A co Roklinka a elfové? Je Roklinka bezpe ná?" "Ano, prozatím, dokud nebude dobyto vše ostatní. Elfové se mohou Temného pána bát, mohou p ed ním i prchat, ale nikdy už mu nebudou naslouchat ani mu sloužit. A tady v Roklince dosud žijí n kte í z jeho hlavních nep átel: elfí mudrci, vznešení Eldar ze Zámo í. Nebojí se Prstenových p ízrak , protože ten, kdo p ebýval v Západní íši, žije sou asn v obou sv tech a má velkou moc jak proti vid nému, tak proti nevid nému."
"Zdálo se mi, že vidím bílou postavu, která zá ila a nezmatn la jako ostatní. To byl tedy Glorfindel?" "Ano, zahlédl jsi ho na okamžik, jaký je na druhé stran : jeden z mocných Prvorozených. Je to Vznešený elf z knížecího domu. Ano, v Roklince existuje moc, která m že vzdorovat tlaku Mordoru; a také jinde p ebývají další moci. I v Kraji je moc, i když jiného druhu. Ze všech takových míst se ale brzy stanou obklí ené ostr vky, jestli v ci p jdou dál jako dosud. Temný pán vynakládá všechny síly. A p ece," ekl a náhle vstal s bradou bojovn vystr enou a zježenými vousy, "musíme si zachovat odvahu. Za chvíli ti bude dob e, když t neumluvím k smrti. Jsi v Roklince a zatím si nemusíš s ni ím d lat starosti." "Nemám žádnou odvahu, kterou bych si mohl zachoval," ekl Frodo, "ale starosti si zatím ned lám. Jenom mi pov zte, co je s mými p áteli, však se vás na to po ád ptám, a jak to skon ilo u Brodu, a budu prozatím spokojen. Potom si myslím zase zd ímnu. Ale nezamhou ím oka, dokud mi to nedopovíte." Gandalf si p isunul k eslo k posteli a po ádn si Froda prohlédl. Do tvá e se mu vrátila barva, o i m l jasné a zcela bd lé a byl p i plném v domí. Usmíval se a vypadal tém zdráv, arod jovým o ím však neunikla drobná zm na, jakoby jen náznak pr svitnosti, zejména pokud šlo o levou ruku ležící na pokrývce. "To se ovšem dalo ekat," ekl si Gandalf. "Ješt zdaleka nemá všechno za sebou, a jak to s ním skon í, nem že p edpov d t ani Elrond. Myslím, že ne špatn . Možná že nakonec bude jako sklenice plná irého sv tla, které ne každé oko uvidí." "Vypadáš báje n ," ekl nahlas. "Dovolím si krátké vypráv ní bez porady s Elrondem. Ale úpln krátké, to si pamatuj, a pak musíš zase spát. Pokud vím, stalo se to tak. Jezdci se hnali p ímo za tebou, sotva ses dal na út k. Už se nemuseli dát vést svými ko mi: stal ses pro n viditelným, protože jsi byl už na prahu jejich sv ta. A také Prsten je p itahoval. Tví p átelé usko ili z cesty, jinak by je p ejeli. V d li, že zachránit t m že jen bílý k . Jezdci byli p íliš rychlí, aby je dohonili, a bylo jich p íliš mnoho, aby se postavili proti nim. Pešky by ani Glorfindel s Aragornem nemohli obstát proti celé Devítce najednou. Když se Prstenové p ízraky p ehnaly, tvoji p átelé b želi za nimi. Kousek od Brodu je prohlube u cesty skrytá v zakrslých stromcích. Tam rychle rozd lali ohe ; Glorfindel totiž v d l, že p ijde povode , jestliže se Jezdci pokusí p ekro it eku, a že se bude muset vypo ádat s t mi, kdo z stanou na jeho stran . Jakmile spat il povode , vy ítil se ven a za ním Aragorn a ostatní s ho ícími v tvemi. Když byli lapeni mezi ohn m a vodou a zjevil se jim Vznešený elf ve svém hn vu, zalekli se a jejich kon se splašili. T i odnesl první nápor povodn ; ostatní strhli do vody vlastní kon , a tak je proud pohltil." "A to je konec erných jezdc ?" ptal se Frodo. "Ne," ekl Gandalf. "Jejich kon jist zahynuli, a bez nich jsou ochromeni. Prstenové p ízraky však není tak snadné zni it. Prozatím se jich ale bát nemusíme. Tví p átelé p ešli, když se povode p ehnala, a našli t ležet na tvá i na b ehu, pod sebou zlomený me . K stál nad tebou na stráži. Byl jsi bledý a studený a oni se báli, že jsi mrtev, ne-li n co horšího. Elrondovi lidé je potkali, když t pomalu nesli k Roklince." "Kdo zp sobil povode ?" zeptal se Frodo. "Elrond ji ídil," odpov d l Gandalf. " eka v tomto údolí je pod jeho mocí a zvedne se v hn vu, když je nutn t eba zahradit Brod. Jakmile kapitán Prstenových p ízrak vjel do vody, povode byla spušt na. Abych se p iznal, trochu jsem ji vylepšil: možná že sis nevšiml, ale n které vlny m ly podobu velkých bílých koní se zá iv bílými jezdci; a valila se tam spousta balvan . Chvíli jsem m l strach, že jsme vodu rozbou ili p íliš a že se nám vymkne z ruky a spláchne vás
všechny. Vody, které pocházejí ze sn h Mlžných hor, mají velikou sílu." "Ano, už se mi všechno vybavuje," ekl Frodo; "ohromný rachot. Myslel jsem, že se topím s p áteli i s nep áteli, ale te jsme v bezpe í!" Gandalf rychle mžikl na Froda, ale ten už zav el o i. "Ano, prozatím jste v bezpe í. Brzy bude hostina a radovánky na oslavu vít zství u Bruinenského brodu a všichni budete mít estná místa," "Nádhera!" ekl Frodo. "Je to stejn báje né, že Elrond a GIorfindel a podobní velcí páni, o Chodci ani nemluv , si se mnou dávají takovou práci a jsou tak hodní." "To víš, mají pro to dobré d vody," usmál se Gandalf. "Já jsem jeden dobrý d vod. Prsten je další: jsi Ten, kdo nese Prsten. A jsi d dic Bilba, Nálezce Prstenu." "Milý Bilbo!" ekl Frodo ospale. "Kde asi je. Kdyby tak byl tady a tohle všechno slyšel. To by se nasmál. Kráva M síc p esko í! A chudák starý zlobr!" S tím tvrd usnul. Frodo byl te v bezpe í v Posledním domáckém dom na východ od Mo e. Ten d m byl, jak kdysi dávno zaznamenal Bilbo, "dokonalý d m, a už máš rád jídlo nebo pití nebo povídání nebo zp v, nebo nejradši jen tak sedíš a p emýšlíš, nebo máš rád p íjemnou sm s toho všeho." Samotný pobyt v n m lé il únavu, strach a smutek. Když nadešel ve er, Frodo se znovu probudil a zjistil, že už nemá pot ebu dalšího odpo inku nebo spánku, ale že má náladu na jídlo a pití a potom možná na zp v a povídání. Vstal z postele a zjistil, že mu paže slouží skoro jako d ív. Našel p ipravený istý od v ze zeleného sukna, který mu výborn padl. Když se podíval do zrcadla, p ekvapilo ho, že vidí sv j obraz mnohem huben jší, než pamatoval: nápadn p ipomínat mladého Bilbova synovce, který chodíval se strý kem na výlety po Kraji; o i však na n ho hled ly p emýšliv . "Ano, n co jsi vid l od té doby, co ses posledn podíval do zrcadla," ekl svému obrazu. "A te honem - veselá setkání ekají!" Rozp áhl paže a zahvízdal si písni ku. V tu chvíli se ozvalo zaklepání na dve e a vešel Sam. Utíkal k Frodovi a neobratn a plaše ho uchopil za levou ruku. Jemn ji pohladil, pak se za ervenal a rychle se odvrátil. "Nazdar, Same!" ekl Frodo. "Je teplá!" ekl Sam. "Myslím vaše ruka, pane Frodo. Byla tak studená celé ty dlouhé noci. Ale sláva nazdar!" vyk ikl a zase se obrátil s lesknoucíma se o ima a posko il si "Je to nádhera, vid t vás zase ve své k ži, pane! Gandalf mi íkal, abych se šel podívat, jestli už jdete, a já myslel, že si d lá legraci." "Už jdu," ekl Frodo. "Poj , podíváme se po ostatních!" "Vezmu vás tam, pane," ekl Sam. "Tohle je velikánský a náramn zvláštní d m. Pokaždé se tu dá najít n co nového a jeden neví, co ho eká za rohem. A elfové, pane! Tady elf, tamhle elf! N kte í jsou jako králové, takoví hroziví a nádherní, a jiní jsou zas jako d ti. A ta hudba a ten zp v - ne že bych byl m l náladu nebo as na n jaké poslouchání, co jsme tady. Ale trochu už se tady vyznám." "Já vím, co jsi d lal, Same," ekl Frodo a chopil se jeho paže. "Ale dnes ve er se budeš radovat a poslouchal, co srdce rá í. Tak poj , ve m za n jaký ten roh!" Sam ho provedl n kolika chodbami a po dlouhém schodišti ven do zahrady vysoko nad strmým b ehem eky. Našli své p átele, jak sedí na verand na východní stran domu. Do údolí dole už padly stíny, ale na elech hor ve výši dosud bylo sv tlo. Vzduch byl teplý. Bylo slyšet hluk proudící a padající vody a ve er byl plný prchavé v n strom a kv t , jako by v Elrondových zahradách dosud prodlévalo léto. "Hurá!" vyk ikl Pipin a vysko il. "Tady je náš šlechetný bratránek! Ustupte Frodovi, Pánu Prstenu!" "Pst!" ekl Gandalf ze stínu v hloubi verandy. "Zlé v ci nevcházejí do tohoto údolí; p esto
bychom je nem li jmenovat. Pánem Prstenu není Frodo, ale pán Temné v že v Mordoru, jehož moc se už zase roztahuje po sv t ! Sedíme v pevnosti; venku se sbírá tma." "Gandalf už napovídal spoustu takových veselých v cí," ekl Pipin. "Myslí, že pot ebuju držet zkrátka. Ale n jak to nejde, cítit se tady mrzut nebo sklesle. Mám pocit, že bych zpíval, kdybych znal n jakou písni ku, která by se hodila pro tuhle p íležitost." "I já bych zpíval," zasmál se Frodo. "I když v tuhle chvíli bych radši jedl a pil!" "Tady je snadná pomoc," ekl Pipin, "projevil jsi svou obvyklou zchytralost a vstal jsi zrovna v as k jídlu." "Víc než k jídlu. K hostin !" ekl Smíšek. "Sotva Gandalf ohlásil, že ses vzpamatoval, za aly p ípravy." A sotva domluvil, skute n je zvonky pozvaly do hodovní sín . Sí Elrondova domu byla plná: ponejvíce tu byli elfové, a koli se vyskytlo i pár hostí z jiných národ . Elrond sed l podle svého zvyku ve velikém k esle v ele dlouhého stolu na pódiu; vedle n ho sed li z jedné strany Glorfindel, z druhé Gandalf. Frodo na n pohlédl s úžasem, protože ješt nikdy nevid l Elronda, o n mž se vypráv lo tolik p íb h ; a jak sed li po jeho pravici a levici, Glorfindel, a dokonce i Gandalf, o n mž si myslel, jak dob e ho zná, zjevili svou vznešenost a moc. Gandalf byl menší než druzí dva; dlouhé bílé vlasy, splývavá st íbrná brada a široká ramena mu dodávaly vzez ení moudrého krále ze staré báje. V letité tvá i pod mocným sn hobílým obo ím sed ly tmavé o i podobné uhlík m, jež dovedly v mžiku zaho et ohn m. Glorfindel byl vysoký a urostlý; vlasy m l zá iv zlaté, tvá mladou a krásnou, nebojácnou a plnou radosti; o i m l jasné a pronikavé a hlas zn l hudebn ; na ele mu sídlila moudrost a v ruce síla. Tvá Elrondova byla bezv ká: ani stará, ani mladá, p estože v ní byly vepsány vzpomínky na mnoho radostí i žal . Vlasy m l tmavé jako stíny za soumraku, o i šedé jako jasný ve er a sv tlo v nich se podobalo svitu hv zd. Ctihodný se zdál jako král korunovaný dlouhou adou zim, a p ece zdatný jako zkušený vále ník v plné síle. Byl Pánem Roklinky a mocným mezi elfy i lidmi. V polovin stolu stálo p ed tkanými záv sy k eslo s baldachýnem a v n m sed la sli ná paní: tak podobná byla i ve svém ženství Elrondovi, že Frodo uhodl, že pat í k jeho blízkým p íbuzným. Mladá byla, a p ece ne. Pletenc temných vlas se nedotkl mráz, bílé paže a istá tvá byly bezchybné a hladké a sv tlo hv zd m la v jasných o ích, šedých jako bezobla ná noc; a p ece vypadala jako královna a v pohledu m la myšlenky a poznání, jakých se nabývá léty. Nad elem m la hlavu zakrytou epe kem ze st íbrné krajky propletené drobnými t pytiv bílými drahokamy; její jemný šedý háv byl bez ozdob, jen s pásem ze st íbrných lístk . Tak spat il Frodo tu, kterou do toho asu vid lo jen málo smrtelník ; Arwen, Elrondovu dceru, o níž se íkalo, že v ní se vrátila na zem podoba Lúthien; a nazývali ji Undómiel, protože byla Ve ernicí svého lidu. Dlouho p ebývala v zemi p íbuzných své matky, v Lórienu za horami, a teprve nedávno se vrátila do otcova domu v Roklince. Její brat i Elladan a Elrohir však byli na výprav ; asto totiž vyjížd li daleko do kraje s Hrani á i ze Severu, nikdy nezapomínajíce na utrpení své matky v sk etích doupatech. Tolik krásy v živém tvoru Frodo dosud nevid l ani si nep edstavoval, a byl p ekvapen i zaražen, když zjistil, že má sed t u Elrondova stolu mezi takovými vznešenými a krásnými lidmi. I když mu dali zvláštní židli a vysadili ho na n kolik polštá , cítil se mali ký a zna n nesv j; ten pocit však rychle pominul. Hostina byla veselá a jídlo, jaké si jen ve svém hladu mohl p át. Trvalo hezkou chvilku, než se zase za al rozhlížet nebo se jen obrátil k soused m. Nejd íve hledal své p átele. Sam prosil, aby mu dovolili obsluhovat pána, ale ekli mu, že tentokrát je estným hostem. Frodo ho zahlédl s Pipinem a Smíškem na horním konci jednoho z
bo ních stol poblíž pódia. Chodce nikde nevid l. Napravo od Froda sed l bohat od ný trpaslík a vypadal d ležit . Vousy, velice dlouhé a roz ísnuté, m l bílé, skoro tak sn hobílé jako šat. M l st íbrný opasek a kolem krku mu visel et z ze st íbra a diamant . Frodo p estal jíst, aby si ho prohlédl. "Bu te zdráv, jak milé setkáni!" ekl trpaslík, obraceje se k n mu. Pak doopravdy vstal ze svého sedadla a uklonil se. "Glóin k vašim službám," ekl a uklonil se ješt hloub ji. "Frodo Pytlík k službám vašim a vaší rodiny," ekl Frodo podle p edpisu, p ekvapen vysko il a tím rozmetal své polštá e. "Dohaduji se správné, že jste opravdu Glóin, jeden z dvanácti spole ník velkého Thorina Pavézy?" "Zcela správn ," odv til trpaslík, posbíral polštá e a dvorn pomohl Frodovi zpátky na sedadlo. "A já se netáži, protože už mi ekli, že jste p íbuzný a adoptovaný d dic našeho proslulého p ítele Bilba. Dovolte, abych vám blahop ál k uzdravení." "D kuji vám mnohokrát," ekl Frodo. "Prožil jste r zná podivná dobrodružství, jak jsem slyšel," ekl Glóin. "Jsem velice zv dav, pro se ty i hobiti vydali na tak dalekou cestu. Nic takového se nestalo od chvíle, kdy se Bilbo vydal s námi. Ale snad bych se nem l p íliš vyptávat, protože Elrond a Gandalf nemají chu o tom hovo it?" "Myslím, že o tom nebudeme mluvit, aspo prozatím," ekl Frodo zdvo ile. Tušil, že ani v Elrondov dom se o Prstenu nevykládá jen tak; a i tak si p ál na své trápeni aspo chvilku zapomenout. "Ale já jsem nemén zv dav," dodal, "co p ivádí tak d ležitého trpaslíka tak daleko od Osam lé hory." Glóin na n ho pohlédl. "Jestli jste to neslyšel, myslím, že o tom také nebudeme mluvit. Mocný Elrond nás jist brzy svolá a potom všichni uslyšíme ledacos. M žeme si však vypráv t o mnoha jiných v cech." Zbytek ve e e si povídali spolu, Frodo však víc poslouchal, než mluvil; novinky z Kraje, krom záležitosti Prstenu, se zdály mali ké a odlehlé a ned ležité, zatímco Glóin m l mnoho co íci o událostech v severních kon inách Divo iny. Frodo se dozv d l, že Drsmed Starý, Medd d v syn, je nyní vládcem mnoha statných muž , a do jejich zem mezi Horami a Temným hvozdem se neodváží sk et ani vlk. "Opravdu," ekl Glóin, "kdyby nebylo Medd dovc , už dávno by se nedalo projít z Dolu do Roklinky. Jsou to silní muži a udržují pr chod p es Vysoký pr smyk a p es Skalnatý brod. Žádají však vysoké clo," dodal a pot ásl hlavou; "a jako Medd d nemají moc rádi trpaslíky. Ale je na n spolehnutí, a to dnes znamená mnoho. Nikde k nám nejsou lidé tak p ív tiví jako muži z Dolu. Bardovci jsou dobrý lid. Vládne jim vnuk Barda Lu ištníka, Brand, syn Baina, syna Bardova. Je to silný král a jeho íše sahá daleko na východ a na jih od Esgarotu." "A co váš vlastní lid?" ptal se Frodo. "Je toho hodn , dobrého i zlého," ekl Glóin, "v tšinou však dobrého; zatím jsme m li velké št stí, a koli stínu dnešních as se vyhnout nem žeme. Pokud o nás chcete doopravdy slyšet, rád budu vypravovat Ale zarazte m , až budete unaven. íká se, že trpaslíci se snadno dají unést, když mluví o svém díle." A s tím se pustil do dlouhého lí ení událostí v trpasli ím království. Blažilo ho, že se setkal s tak zdvo ilým poslucha em: Frodo totiž nejevil známky únavy a nepokoušel se zm nit téma, a koli brzy ztrácel p ehled o cizích jménech osob a míst, o kterých jakživ neslyšel. Zaujalo ho však, že Dáin je dosud Králem pod Horou a je te sta i ký (p ekro il dv st padesátku), ctihodný a pohádkov bohatý. Z deseti spole ník , kte í p ežili Bitvu p ti armád, sedm bylo dosud s ním: Dvalin, Glóin, Dori, Nori, Bifur, Bofur a Bombur. Bombur byl te tak tlustý, že se nedokázal p esunout z lože ke stolu a muselo ho zvedat šest mladých trpaslík .
"A co se stalo s Balinem a Orim a Óinem?" ptal se Frodo. Glóinovou tvá í p ešel stín. "To nevím," ekl. "Hlavn kv li Balinovi jsem p išel do Roklinky žádat o radu. Ale mluvme dnes ve er o veselejších v cech!" Glóin pak za al vypravovat o svém lidu a vypráv l Frodovi o velkých pracích v Dolu a pod Horou. "Odvedli jsme dobrou práci," ekl. "V práci s kovem se však nevyrovnáme otc m, protože mnohá tajemství jsou ztracena. D láme dobrou zbroj a b itké me e, ale tak dobré brn ní nebo epele, jako se d laly p ed p íchodem draka, už nedokážeme vyrobit. Jen v dolování a stavitelství jsme p ekonali staré asy. M l byste vid t vodní toky Dolu, Frodo, a hory a jezera! M l byste vid t cesty s barevným dlážd ním! A sín a jeskynní ulice pod zemí s oblouky tesanými do podoby strom ; a terasy a v že na svazích Hory! Pak byste vid l, že jsme nezaháleli." "P ijdu se podívat, jestli to jen trochu p jde," ekl Frodo. "To by se Bilbo divil, kdyby vid l tu zm nu na Šmakov spoušti!" Glóin pohlédl na Froda a usmál se. "Vy jste m l Bilba hodn rád, vi te?" zeptal se. "Ano," odpov d l Frodo. "Vid l bych ho radši než všechny v že a paláce na sv t ." Posléze hostina skon ila. Elrond a Arwen vstali a prošli sálem a spole nost je v po ádku následovala. Dve e se rozlétly, p ešli širokou chodbu a dalšími dve mi vstoupili do jiné sín . Tam nebyly žádné stoly, ale ve velikém krbu jasn plápolal ohe mezi vy ezávanými postranními sloupky. Frodo zjistil, že vedle n ho krá í Gandalf. "Tohle je Sí ohn ," ekl arod j. "Tady uslyšíš spoustu písní a p íb h - jestli neusneš. S výjimkou slavnostních dn tu ale bývá prázdno a ticho a chodí sem lidé, kte í touží po klidném zamyšlení. Po ád tu ho í ohe , celý rok, ale jiné sv tlo tu vlastn není." Když vstoupil Elrond a zamí il k p ipravenému k eslu, elfí hudebníci za ali sladce hrát. Sí se pomalu plnila a Frodo se s pot šením díval na tu spoustu shromážd ných tvá í; zlaté sv tlo ohn po nich hrálo a t pytilo se jim ve vlasech. Najednou si nedaleko vzdálen jší strany krbu všiml malé tmavé postavi ky usazené na židli ce a zády op ené o sloup. Vedle ní stál na zemi pohár a kousek chleba. Frodo uvažoval, jestli je to nemocný (pokud lidé v Roklince v bec st ou), který nemohl p ijít na hostinu. Zdálo se, že mu ve spánku klesla hlava na prsa, a p es tvá m l p etažen záhyb svého tmavého plášt . Elrond vyšel kup edu a postavil se vedle ml ící postavi ky. "Vzbu te se, malý pane!" ekl s úsm vem. Pak se oto il k Frodovi a pokynul mu. "Te kone n p išla hodina, po níž jsi toužil, Frodo," ekl. "Tady máš dlouho postrádaného p ítele." Tmavá postava zvedla hlavu a odkryla tvá . "Bilbo!" vyk ikl Frodo s náhlým poznáním a vrhl se vp ed. "Nazdar, Frodíku!" ekl Bilbo. "Tak ses sem kone n dostal. Doufal jsem, že to zvládneš. Tak, tak! Prý byla celá ta hostina na tvou po est. Doufám, že se li líbila?" "Pro jsi tam nebyl?" volal Frodo. "A pro mi t ješt neukázali?" "Protože jsi spal. Já jsem tebe vid l dost a dost. Sed l jsem u tebe se Samem každý den. Ale pokud jde o hostinu, už m to dneska nebaví. A m l jsem jinou práci." "Co jsi d lal?" "P ece sed l a p emýšlel. To te d lávám asto a tady to jde zpravidla nejlíp. Prý vzbu te se!" ekl a loupl okem po Elrondovi. Byst e zablesklo a Frodo nezahlédl ani stopu ospalosti. "Vzbu te se! Nespal jsem, Mist e Elronde. Jestli vás to zajímá, tak jste p išli od stolu moc brzo a vyrušili jste m uprost ed skládání písn . Z stal jsem tr et nad jedním veršem a p emýšlel jsem o n m; ale te už ho asi nikdy do po ádku nedám. Bude tu tolik zp vu, že mi to úpln vyžene moje
nápady z hlavy. Budu muset poprosit o pomoc svého p ítele Dúnadana. Kde je?" Elrond se zasmál. "Najde se," ekl. "Pak si zalezete do koutku a dokon íte své skládání a my si je poslechneme a posoudíme, d ív než skon í veselý ve er." Byli vysláni poslové hledat Bilbova p ítele, a koli nikdo nev d l, kde je nebo pro nebyl na hostin . Zatím si Frodo a Bilbo sedli k sob a Sam se honem uvelebil vedle nich. Povídali si tiše a docela zapomn li na veselí a hudbu v síni kolem. Bilbo nem l mnoho co vypráv t. Když opustil Hobitín, bloumal bezcíln po Cest a krajinou kolem ní; ale po ád jaksi mí il k Roklince. "Dostal jsem se sem bez velkých dobrodružství," ekl, "a když jsem si odpo al, šel jsem dál s trpaslíky do Dolu na svou poslední výpravu. Víckrát už cestovat nebudu. Starý Balin odešel. Pak jsem se vrátil zpátky sem a tady jsem z stal. Sem tam jsem n co d lal. Napsal jsem další kus své knihy. A samoz ejm skládám písni ky. Ob as je zpívají; aby mi ud lali radost, myslím; protože, to víš, na Roklinku p ece jen nejsou dost dobré. A poslouchám a p emýšlím. as jako by tu neuplýval: prost je. V bec je to pozoruhodné místo. Slýchám všelijaké novinky ze záho í i z Jihu, ale o Kraji skoro nic. O Prstenu jsem samoz ejm slyšel, Gandalf tu byl kolikrát. Ne že by mi toho byl moc ekl, v posledních letech je ím dál v tší tajn stká . Dúnadan mi toho ekl víc. Kdo by si byl pomyslel, že ten m j prstýnek zp sobí takové pozdvižení! Škoda že toho Gandalf nezjistil víc d íve. Mohl jsem ho sem dávno p inést bez t ch nep íjemností. Kolikrát jsem uvažoval, že pro n j zajdu do Hobitína; ale stárnu a oni by m nepustili; myslím Gandalf a Elrond. Asi si myslí, že m Nep ítel hledá v každé škví e a že by ze m nad lal sekanou, kdyby m našel, jak se motám v Divo in . A Gandalf íkal: ‚Prsten šel dál, Bilbo. Nep ineslo by to nic dobrého ani tob , ani jiným, kdyby sis s ním cht l znovu zahrávat.' To je celý Gandalf, takové pr povídky. Ale íkal, že na tebe dává pozor, tak jsem to nechal b žet. Jsem strašn rád, že t vidím živého a zdravého." Odml el se a zahled l se na Froda trochu nejist . "Máš ho u sebe?" zeptal se šeptem. "Nemohu se ubránit zv davosti, to víš, po všem, co jsem slyšel. Moc rád bych se na n j aspo podíval." "Ano, mám ho," ekl Frodo se zvláštním pocitem nev le. "Vypadá stejn jako vždycky." "Stejn bych ho rád na chvilinku vid l," ekl Bilbo. Když se Frodo oblékal, zjistil, že zatímco spal, pov sili mu Prsten kolem krku na nový etízek, lehký, ale pevný. Pomalu jej vytáhl. Bilbo nap áhl ruku. Frodo však Prsten rychle stáhl. S úzkostí a ohromením zjistil, že se už nedivá na Bilba; jako by mezi n padl stín a skrze n j vid l malého vrás itého tvore ka, jak po n m s la nou tvá í natahuje kostnaté ruce. Pocítil touhu ude it ho. Hudba a zp v kolem jako by se zajíkly a zmlkly. Bilbo rychle pohlédl Frodovi do tvá e a p ejel si rukou p es o i. "Už chápu," ekl. "Schovej ho! Moc m to mrzí: mrzí m , že jsi dostal tohle b emeno; mrzí m to všechno. Copak dobrodružství nikdy neskon í? Asi ne. N kdo další vždycky musí pokra ovat v p íb hu. Nedá se nic d lat. Má v bec cenu, abych svou knížku dokon oval? Ale s tím si ned lejme starosti - povídej mi n jaké opravdové novinky! Povídej mi o Kraji!" Frodo schoval Prsten a stín p ešel, takže po n m tém nez stalo stopy v pam ti. Zase kolem n ho bylo sv tlo a hudba Roklinky. Bilbo se usmíval a š astn se smál. Kdejaká novinka z Kraje, kterou si Frodo vyvzpomn l - s pomocí a ob asnými opravami od Sama - ho nesmírn zajímala, od poraženého stromku po dovád ní nejmenšího d cka v Hobitín . Brzy se tak pono ili do záležitostí ty tvrtek, že si nevšimli p íchodu muže v tmavozeleném šat . Dlouhou chvíli stál a s úsm vem na n shlížel. Najednou Bilbo vzhlédl. "Aha, tak tady jsi kone n , Dúnadane!" "Chod e!" ekl Frodo. "Zdá se, že máte mnoho jmen."
"Tak Chodec je zrovna jedno, které jsem ješt neslyšel," ekl Bilbo. "Pro mu tak íkáš?" "Tak mi íkají v H rce," zasmál se Chodec, "a tak jsem mu byl p edstaven." "A pro ty mu íkáš Dúnadan?" zeptal se Frodo. "Je Dúnadan," ekl Bilbo. " asto ho tady tak nazývají. Ale myslel jsem, že umíš natolik elfsky, abys v d l, co je dún - adan: Muž ze Západu, Númenorejec. Ale te není as na u ení!" obrátil se k Chodci. "Kdes byl, p íteli? Pro jsi nebyl na hostin ? Paní Arwen tam byla." Chodec vážn shlédl na Bilba. "Já vím," ekl. "Ale asto musím veselí odložit. Elladan a Elrohir se ne ekan vrátili z Divo iny a m li novinky, které jsem cht l slyšet hned." "Tak, lov e milá," ekl Bilbo, "zprávy jsi už slyšel; nemohl bys mi tedy chvili ku v novat? Pot ebuji tvou pomoc p i n em naléhavém. Elrond íká, že mám dokon it svou píse ješt dnes ve er, a já uvázl. Poj me si n kam sednout a uhladit ji!" Chodec se usmál. "Tak poj !" ekl. "Poslechnu si to." Froda na chvílí z stavili sob samému, protože Sam usnul. Byl sám a cítil se dost opušt ný, p estože se kolem shromáždili obyvatelé Roklinky. V jeho blízkosti však všichni ml eli, soust ed ni na hudbu hlas a nástroj , a ni emu jinému nev novali pozornost. Frodo za al naslouchat. Krása melodií a sple slov v elfích jazycích ho ihned zajala svým kouzlem, sotvaže za al naslouchal, p estože rozum l jen málo. Zdálo se tém , jako by slova nabývala tvar , a rozevíraly se p ed ním vidiny dalekých zemí a jasných v ží, jaké si ani nedovedl p edstavit; a sí ozá ená ohn m se náhle podobala zlaté mlze nad zp n nými mo i, která se vzdechy narážela do hranic sv ta. Pak bylo kouzlo stále podobn jší snu, až nakonec cítil, jak ho zalévá nekone ná eka vzdouvajícího se zlata a st íbra, p íliš rozmanitá, než aby v ní mohl postihnout n jaký vzorec; stala se sou ásti tepajícího vzduchu kolem n ho, prosákla ho a on utonul. Rychle klesl pod její zá ivou vahou do hluboké íše spánku. Tam dlouho bloudil a snil o hudb , která se m nila v proudící vodu a pak náhle v hlas. Zdálo se, že je to Bilb v hlas, který prozp vuje verše. Nejprve tiše, potom jasn ji zazn la slova. Eärendil byl námo ník, v Arvenienu z stával; lo ze d eva si postavil,. jež v Nimbrethilu otesal; st íbrné plachty pro ni tkal a lucerny m l ze st íbra, p í jako labu tvaroval a vlajka sv tlem zá ila. V pláš starých král od l se a v kroužkované brn ní; na štít nápis runový, jenž chrání proti zran ní; luk ohnut z rohu dra ího, z ebenu šípy ezané, st íbrný pancí ; me sv j m l v pochvici chalcedonové; z ocele me byl kalený, diamantová p ilbice
a na ní chochol z orlích per, na prsou smaragd t pytí se. Pod m sícem a hv zdami putoval dálkou severní, matoucí stezkou zakletou až za hranice zemských dní. Od ledovcové úžiny, kde leží stíny mrazných hor, od jižních pouští planoucích se odvrátil, sp l p es obzor, v bezhv zdných vodách zbloudilý do Noci nicoty až p išel a dále plul a nespat il zá ící b eh, o kterém slyšel. A vichr hn vu zavál na a slep vlnami ho hnal zp t ze západu na východ: dom , kde nikdo nejásal. Elwinga jen mu létla vst íc a plamen sv tlem zazá il jasn j, než zá í diamant: to její náhrdelník byl Silmaril na elo mu váže. Živoucím sv tlem korunován bez obav lo svou otá í a noci sv il se a vodám. Tu ze Zásv tí za Mo em svobodná, mocná bou e letí. mohutný vítr Tarmenel; žene lo jako hrstku smetí cestami, kudy smrtelník jen z ídka projde, aniž pad. Zd šen, jak ovát dechem smrtí, letí z východu na západ. Zas V nou nocí nesen byl hu ícím erným p íbojem p es mo ské míle bez sv tla, p es dávno utonulou zem; až na pob ežích perlových, kde kon í sv t, uslyšel hrát zp n né vlny píse svou a drahokamy na b eh hnát. Tam spat il horu n m
nít.
kde soumrak padá do klína Valinoru, a Eldamar, kde zámo ská je krajina. Poutník, jenž z noci vyvázl v p ístavu bílém zakotvil, v zeleném elfím domov , kde Tirion se zrcadlil v jeze e stinném pod skalou jak bledé sklo tam pod vrchem Ilmarinským. Vzduch vlahý byl a líbezná to byla zem. Tam odpo inul od svých cest a melodie hráli mu a báje moudrých slyšel tam a zlatou harfu dali mu. V elfovskou b l ho oblékli a sedm sv tel p ed ním šlo. když do skryté se zem bral v bázni p es Calacirian. Vešel do síní bez asých, kde t pytné roky odplývají a nekone n vládne král na ho e se strmými kraji. Tam padla slova neslýchaná o elfech a též o lidech, vidiny spat il zakázané t m, kte í obývají sv t. Novou lo mu pak postavili z mitrilu, ze skla elfovského. Je bez vesel a nevlaje plachta ze st žn st íbrného: sitmaril jako svítilnu a vlajku ohn m planoucí tam posadila Elbereth, ta královna hv zd živoucích, nesmrtná k ídla dala mu a sudbu p i kla: v n žíti, plout po bezb ehých nebesích, kam slunce, m síc nedosvítí. Od podve erních útes , kde n žn kanou fontány, ho nesla k ídla, bludný svit, za zásv tními horami. Na konci sv ta obrátil se
a po domov touhou hnán sp chal jej hledat temným stínem podoben hv zd , plamen sám; vysoko nad mlhami let l ten posel slunce plamenný, ten zázrak z ený p ed úsvitem. kde plynou vody severní. A putoval nad St edozemí,. až slyšel ná ek úp nlivý lidských i elfích žen a dívek; to kruté staré asy byly. Však mocná sudba na n m leží: než luna sama vyhasne, jak hv zda míjet, nikdy stanout na lidské b ehy p ejasné; navždy už, navždy poslem byl na pouti, která nekon í se: svou lampu rozsvícenou nést Sv tlonoš ze Západní íše. Zp v skon il. Frodo otev el o i a uvid l Bilba na stoli ce v kruhu poslucha , kte í se usmívali a tleskali. "Te nám to zazpívej znova," ekl jeden elf. Bilbo vstal a uklonil se. "To mi lichotí, Lindire," ekl. "Ale bylo by úmorné opakovat to celé." "Pro tebe jist ne," smáli se elfi. "Sám víš, že t nikdy neunaví recitovat vlastní verše. Ale my opravdu nem žeme zodpov d t tvou otázku na jeden poslech!" "Cože!" zvolal Bilbo. "Vy nem žete ur it, které ásti jsou moje a které Dúnadanovy?" "Není pro nás snadné ur it rozdíl mezi smrtelníky," ekl elf. "Nesmysl, Lindire," odfrkl Bilbo. "Jestli nedokážeš odlišil lov ka od hobita, tak je tv j úsudek horší, než jsem myslel. Liší se jako hrášek od jablka." "Možná. Ovcím se jist ostatní ovce zdají odlišné," zasmál se Lindir. "Nebo pastý m. Ale my nezkoumáme smrtelníky. Máme jinou práci." "Nebudu se s tebou p ít," ekl Bilbo. "Jsem ze vší té hudby a zp vu ospalý. Nechám vás hádat, jestli chcete." Vstal a šel k Frodovi. "Tak je to odbyto," ekl tiše. "Šlo to líp, než jsem ekal. Nežádají m asto, abych n co opakoval. Co sis o tom myslel?" "Já se nebudu pokoušet hádat," ekl Frodo s úsm vem. "Ani nemusíš," ekl Bilbo. "Po pravd e eno to bylo celé moje, Aragorn jenom naléhal, abych tam vložil zelený kámen; z ejm mu to p ipadalo d ležité. Nevím pro . Jinak si o ividn myslel, že se pletu do v cí, na které nesta ím, a íkal, že když už mám drzost skládat verše o Eärendilovi v Elrondov dom , je to moje v c. Asi m l pravdu." "Já nevím," ekl Frodo. "Zdálo se mi, že se to sem n jak hodí, i když to neumím vysv tlit. Když jsi za ínal, nap l jsem spal a jako by to bylo pokra ování n jakého mého snu. Nev d l jsem, že to mluvíš ty, až skoro ke konci." "T žko se tu dá ubránit spánku, než si lov k zvykne," ekl Bilbo. "Hobiti si stejn nemohou vyp stovat tu pravou elfskou chu na hudbu a poezii a pohádky. Zdá se, že je mají stejn rádi
jako jídlo, ne-li víc. Ješt budou pokra ovat hodiny. Co íkáš, nevytratíme se n kam na kus e i?" "M žeme?" ekl Frodo. "Jist . Tohle je zábava, a ne práce. P icházej a odcházej, jak chceš, jenom ned lej rámus." Vstali a tiše se stáhli do stín a zamí ili ke dve ím. Sama nechali na míst ; spal a usmíval se. P estože mu bylo blaze ve spole nosti Bilbov , pocítil Frodo záchv v lítosti, když opoušt li Sí ohn . Práv když p ekra ovali práh, zap l jasný hlas. A Elbereth Gilthoniel, silivren penna míriel o menel aglar elenath! Na-chaered palan-díriel o galadhremmin enorath. Fanuilos, le linnathon nef aear, sí nef aearon! Frodo se na okamžik zastavil a ohlédl. Elrond sed l ve svém k esle a ohe mu hrál ve tvá i jako slune ní sv tlo po stromech. Blízko n ho sed la paní Arwen. K svému údivu spat il Frodo, že Aragorn stojí vedle ní; jeho tmavý pláš byl rozhrnul a zdálo se, že je od n v elfí zbroji a na prsou mu svítí hv zda. Mluvili spolu a pak se náhle Frodovi zdálo, že se Arwen obrací k n mu, a sv tlo jejích o í na n ho zdáli dopadlo a probodlo mu srdce. Z stal stát o arován a sladká elfí píse padala jako iré drahokamy slov spojených melodii. "To je píse pro Elbereth," ekl Bilbo. "Budou ji zpívat kolikrát za ve er a taky jiné písn o Blažené íši. Poj !" Odvedl Froda zpátky do jeho pokojíku. M l okno do zahrady a na jih nad Bruinenskou strž. Tam chvíli sed li, dívali se oknem na jasné hv zdy nad strm stoupajícími lesy a tiše si povídali. Už nemluvili o malých novinkách z dalekého Kraje ani o temných stínech a nebezpe ích, které je obklopovaly, ale o krásných v cech, jež spolu vid li ve sv t , o elfech, o hv zdách, o stromech a o tom, jak se n žn sklání jasný rok v lesích. Nakonec se ozvalo klepání na dve e. "Prosím za prominutí!" str il dovnit hlavu Sam, "ale cht l jsem jen v d t, jestli n co nepot ebujete." "A ty promi , Same K epelko," odv til Bilbo. "Tuším, že nazna uješ, že je as, aby si tv j pán šel lehnout." "To víte, pane, zítra je po ránu n jaká rada, jak jsem slyšel, a on teprve dnes vstal." "Zcela správn , Same," smál se Bilbo. "B ž a klidn ekni Gandalfovi, že si šel lehnout. Dobrou noc, Frodo! Ale že jsem t zase rád vid l! P ece jen není nad hobity, když si chce jeden po ádn popovídat! Už p ece jenom stárnu a za ínal jsem si lámal hlavu, jestli se dožiju tvých kapitol v našem p íb hu. Dobrou noc! Myslím, že se p jdu projít a podívám se na Elberethiny hv zdy ze zahrady. Spi dob e!" KAPITOLA DRUHÁ ELRONDOVA RADA Druhý den se Frodo vzbudil asn , sv ží a zdráv. Procházel se po terase nad burácející ekou Bruinen a díval se, jak bledé chladné slunce vstává nad dalekými horami a šikmo prosv cuje st íb itou mlhu; rosa na zažloutlém listí se t pytila a sít babího léta jisk ily na kdejakém ke i.
Sam krá el vedle n ho, ne íkal nic, jenom nabíral vzduch a s úžasem v o ích si co chvíli prohlížel velehory na východ . Na jejich štítech se b lal sníh. Na sedátku vytesaném v kameni, kde stezka zahýbala, narazili na Gandalfa s Bilbem, zabrané do hovoru. "Nazdar! Dobré jitro!" ekl Bilbo. "Cítíš se na Velkou radu?" "Cítím se na cokoliv," odpov d l Frodo. "Ale ze všeho nejradši bych se dnes procházel a seznamoval se s údolím. Rád bych se podíval tamhle do toho borového lesa." Ukázal vysoko do severního svahu Roklinky. "Možná pozd ji," ekl Gandalf. "Ale zatím nem žeme d lat plány. Dnes mnoho uslyšíme a mnoho se musí rozhodnout." Vtom, zatímco si povídali, zazn l osam lý irý zvuk zvonku. "To je svolávací znamení Elrondovy Rady," zvolal Gandalf. "Poj te! Cht jí tebe i Bilba." Frodo a Bilbo rychle následovali arod je to itou stezkou zpátky do domu; za nimi, nepozván a pro tu chvíli zapomenut, klusal Sam. Gandalf je dovedl na verandu, kde Frodo zastihl své p átele v era v podve er. Sv tlo jasného podzimního rána už e av lo v údolí. Ze zp n ného í ního koryta zaznívalo bublání vod. Ptáci zpívali a na krajin spo íval blahodárný mír. Nebezpe ný út k a zv sti o rostoucím temnu v dalekém sv t už Frodovi p ipadaly jenom jako škaredý sen, avšak tvá e, které se jim p i p íchodu obrátily vst íc, byly vážné. P ítomen byl Elrond a kolem n ho ml ky sed lo n kolik jiných. Frodo spat il Glorfindela a Glóina; a v kout sám sed l Chodec, už zase ve svých obnošených poutnických šatech. Elrond p itáhl Froda k sedátku vedle sebe a p edstavil ho spole nosti slovy: "Zde je, p átelé, hobit jménem Frodo, syn Drog v. Málokdo sem kdy p išel skrze v tší nebezpe í nebo s naléhav jším posláním." Pak ukázal a p edstavil ty, které Frodo dosud nevid l. Po Glóinov boku byl mladší trpaslík, jeho syn Gimli. Vedle Glorfindela sed lo n kolik dalších poradc z Elrondova domu, jejichž ná elníkem byl Erestor; a s ním byl Galdor, elf z Šedých p ístav , který p išel od Círdana, Stavitele lodí. Byl tam rovn ž cizí elf v zelené a hn dé, Legolas, posel svého otce Thranduila, krále elf ze severního Temného hvozdu. A trochu stranou sed l vysoký muž sli né a ušlechtilé tvá e s tmavými vlasy a šedýma o ima, hrdý a strohého pohledu. Byl od n v plášti a ve vysokých botách jako pro cestu na koni; a vskutku, a byl jeho od v bohatý a pláš podšitý kožešinou, byly pot ísn ny dlouhým putováním. M l st íbrné okruží, v n mž byl zasazen jediný bílý kámen; kade e m l zast ižené u ramen. Na bandalíru nesl veliký roh se st íbrným náustkem a ten mu nyní ležel v klín . Zahled l se na Froda a Bilba s náhlým podivem. "Zde," ekl Elrond, obraceje se ke Gandalfovi, je Boromir, muž z Jihu. P ijel za úsvitu a žádá o radu. Pozval jsem ho, aby se zú astnil, protože zde dostane odpov na své otázky." Není t eba opakovat vše, o em se mluvilo a jednalo v Rad . Mnoho se mluvilo o událostech ve sv t , zvlášt na Jihu a v širých krajích na východ od Hor. O t chto v cech už Frodo slyšel mnohé pov sti; Glóinovo vypráv ní mu však bylo novinkou, a když trpaslík vypráv l, pozorn naslouchal. Ukázalo se, že uprost ed skv lých prací jejich rukou jsou srdce trpaslík z Osam lé hory nepokojná. "Již p ed mnoha lety," ekl Glóin, na nás padl stín neklidu. Zprvu jsme nechápali, odkud se vzal. Za alo se tajn šeptat; íkalo se, že jsme spoutáni t sným prostorem a že ve sv t by se našlo v tší bohatství a nádhera. N kte í mluvili o Morii, mohutném díle našich otc , které se v našem jazyce nazývá Khazad-dum; a prohlašovali, že je nás te kone n dost a máme i dostate nou moc, abychom se tam vrátili."
Glóin vzdychl. "Moria! Moria! Zázrak Severního sv ta! P íliš hluboko jsme tam kutali, až jsme nakonec probudili bezejmenný strach. Dlouho ležela podzemní obrovitá sídla prázdná, když Durinovy d ti prchly. Nyní jsme však o ní znovu mluvili s touhou, a p ece s úd sem; žádný trpaslík se p ece neodvážil p ekro it práh Khazad-dum už po v ky mnoha král , s výjimkou Thróra, a ten zahynul. Nakonec ale Balin uposlechl šeptaných e í a rozhodl se jít, a a koli je Dáin nerad poušt l, vzal s sebou Oriho a Óina a mnoho našeho lidu a odešli na jih. To bylo tém p ed t iceti lety. N jaký as jsme dostávali zprávy a zdály se dobré: poselství oznamovala, že vstoupili do Morie a zapo ali tam velké práce. Pak bylo ticho a od té doby z Morie nedošlo jediné slovo. Potom asi p ed rokem p ijel k Dáinovi posel, ne však z Morie - z Mordoru. V noci na koni; a zavolal Dáina k brán . Pan Sauron Veliký, ekl, si p eje naše p átelství. Dá za n prsteny, jako dával za starých as . A naléhav se vyptával na hobity, co jsou za a kde sídlí. ‚Sauron totiž ví,' ekl, ‚že jste svého asu jednoho znali.' Tím jsme byli velmi znepokojeni a neodpov d li jsme. A pak jeho sve epý hlas promluvil m k eji a byl by mluvil sladce, kdyby to dovedl. ‚Jen jako malý d kaz vašeho p átelství žádá Sauron toto,' ekl: ‚abyste našli toho zlod je,' to byla jeho slova. ‚a dostali od n ho po dobrém nebo po zlém prstýnek, nejmenší z prsten , který kdysi ukradl. Je to jen tretka, v níž se Sauronovi zalíbilo, a záruka vaší dobré v le. Najd te jej, a t i prsteny, které vlastnívali praotci trpaslík , vám budou vráceny a íše Moria bude navždy vaše. Jestliže opat íte jen zprávu o zlod ji, jestli ješt žije a kde, získáte velkou odm nu a trvalé p átelství Pána. Odmítn te, a pak to bude horší. Odmítáte? Vtom zazn l jeho hlas hadím sykotem a všichni, kdo stáli kolem, se ot ásli, ale Dáin ekl: ‚Ne íkám ano ani ne. Musím zvážit toto poselství a to, co se skrývá pod jeho krásnou rouškou.' ‚Važ dob e, ale ne p íliš dlouho,' ekl on. ‚ as, který vynakládám na p emýšlení, pat í mn ,' odpov d l Dáin. ‚Prozatím,' ekl on a odjel do tmy. Od té doby mají naši ná elníci t žká srdce. Nebylo t eba sve epého hlasu poslova, aby nás varoval, že jeho slova tají hrozbu i klam; v d li jsme už p ece, že síla, která se vrátila do Mordoru, se nezm nila a že nás za starých as vždycky zradila. Dvakrát se posel vrátil a odešel bez odpov di. Pot etí a naposledy p ijde, jak íká, p ed koncem roku. A tak m kone n Dáin vyslal varovat Bilba, že ho hledá Nep ítel, a dozv d t se pokud možno, pro žádá ten prsten, ten nejmenší z prsten . A také toužíme po Elrondov rad . Stín totiž roste a p ibližuje se. Zjiš ujeme, že poslové p išli ke králi Brandovi v Dolu a že má strach. Obáváme se, že podlehne. Na našich východních hranicích se už sbírá válka. Jestliže neodpovíme, Nep ítel možná pohne lidi, které ovládá, aby napadli krále Branda a také Dáina." "Dob e jsi ud lal, že jsi p išel," ekl Elrond. "Dnes uslyšíš všechno, co pot ebujete pro pochopení Nep ítelova zám ru. Nem žete ud lat nic než vzdorovat, s nad jí nebo bez ní. Nestojíte však sami. Dozvíš se, že vaše soužení je jen ástí soužení celého západního sv ta. Prsten! Co ud láme s Prstenem, s nejmenším z prsten , s tretkou, v níž se Sauronovi zalíbilo? To je osudná v c, kterou musíme zvážit. Práv pro tento ú el jste sem povoláni. Povoláni, íkám, a koli já jsem vás k sob nesvolal, cizinci z dalekých zemí. P išli jste a setkali jste se tu v tomto ase krajnosti zdánliv náhodou. A p ece tomu tak není. V te rad ji, že je to tak za ízeno, abychom práv my, kdo tu sedíme, a nikdo jiný te našli radu pro nebezpe í sv ta. Proto te budou ve ejn vysloveny v ci, které byly až do dnešního dne utajeny všem, až na n kolik málo výjimek. A nejd íve, aby všichni pochopili, jaké je nebezpe í, bude vypráv n p íb h Prstenu od po átku až do sou asnosti. Já p íb h za nu, ale dokon í jej jiní."
Pak všichni naslouchali, když Elrond svým jasným hlasem vypráv l o Sauronovi a Prstenech moci a o jejich vykování v Druhém v ku sv ta. ást p íb hu n kte í p ítomní znali, ale nikdo jej neznal celý a mnoho o í se obracelo k Elrondovi s bojácným úžasem, když vypráv l o eregionských elfích ková ích a o jejich p átelství s Morií, o jejich žízni po poznání, které využil Sauron, aby je polapil. V tom ase totiž ješt nebyl na pohled zlý a oni p ijímali jeho pomoc a rostli v um ní, zatímco on poznal všechna jejich tajemství a zradil je a vykoval tajn v Ohnivé ho e Jeden prsten, který se stal jejich vládcem. Celebrimbor si to však uv domil a T i, které vyrobil, ukryl; vypukla válka, zem byla zpustošena a brána Morie se zav ela. Pak šel po stopách Prstenu b hem všech let, jež následovala; protože je však ten p íb h vypráv n jinde tak, jak jej Elrond sám zapsal do svých pam tných knih, není zde opakován. Je to totiž dlouhý p íb h plný velikých a strašných skutk , a p estože Elrond mluvil stru n , slunce na nebi stoupalo a dopoledne pokro ilo, než skon il. Mluvil o íši Númenor, o její sláv a pádu a o tom, jak se Králové lidí vrátili z hlubin Mo e do St edozem na k ídlech bou e. Potom se Elendil Vysoký a jeho mocní synové Isildur a Anárion stali mocnými pány a z ídili Severní íši v Arnoru a Jižní íši v Gondoru nad ústím Anduiny. Sauron z Mordoru však na n zaúto il, a oni utvo ili Poslední spojenectví elf a lidí a vojska Gilgaladova a Elendilova se shromáždila v Arnoru. Nato se Elrond odml el a vzdychl. "Dob e si pamatuji jejich skv lé korouhve," ekl. "P ipomn lo mi to slávu Starých as a beleriandských vojsk, tolik se shromáždilo velikých knížat a kapitán . A p ece ne tolik a ne tak sli ných, jako když padlo Thangorodrim a elfové se myln domnívali, že zlu je jednou provždy konec." "Vy pamatujete?" vyslovil Frodo v úžasu nahlas svou myšlenku. "Ale já myslel," zakoktal, když se k n mu Elrond obrátil, ‚já myslel, že Gil-galad padl hrozn dávno." "To ano," odv til Elrond vážn . "Má pam však sahá až do Starých as . Mým otcem byl Eärendil, který se narodil v Gondolinu, než m sto padlo; a má matka byla Elwing, dcera Diora, syna Lúthien z Doriathu. Vid l jsem t i v ky západního sv ta a mnoho porážek a mnoho neplodných vít zství. Byl jsem Gil-galadovým heroldem a pochodoval s jeho vojskem. Byl jsem v bitv na pláni Dagorlad p ed ernou branou Mordoru, kde jsme zvít zili: nebo Gil-galadovu kopí a Elendilovu me i, zvaným Aiglos a Narsil, nemohl nikdo odolat. Vid l jsem poslední souboj na svazích Orodruiny, kde zem el Gil-galad a Elendil padl a Narsil se pod ním zlomil; Sauron sám však byl poražen a Isildur mu z ruky u al zlomeným otcovým me em Prsten a vzal si jej." Tu vpadl do e i cizinec Boromir. "Tak se to tedy zb hlo s Prstenem!" zvolal. "Jestli se n jaký takový p íb h kdysi vypráv l na Jihu, byl dávno zapomenut. O Velkém prstenu toho, jehož nejmenujeme, jsem slyšel; v ili jsme však, že zmizel ze sv ta v troskách jeho první íše. Isildur jej vzal! To je opravdu novina." "Žel, ano," ekl Elrond. "Isildur jej vzal, a to se nem lo stát. M l být vržen do ohn blízké Orodruiny, v n mž byl vykován. Málokdo si však všiml, co Isildur d lá. Jen on sám stál p i svém otci v onom posledním smrtelném st etnutí; a p i Gil-galadovi stál pouze Círdan a já. Isildur však neuposlechl naší rady. ‚To vezmu jako mzdu krve za svého otce a za svého bratra.' ekl; a vzal si jej tedy jako poklad, bez ohledu na naši v li. Brzy jím však byl zrazen k smrti; a proto Prstenu na Severu íkají Isildurova zhouba. P esto možná byla smrt lepší, než co se mu mohlo stát jinak. Jen na Sever se dostaly tylo zprávy a jen k nemnohým. Není divu, že jste o nich neslyšeli, Boromire. Ze zkázy na Kosatcových polích, kde Isildur zahynul, p išli po dlouhém bloud ní p es hory jenom t i muži. Jedním z nich byl Ohtar, Isildur v panoš, který nesl úlomky Elendilova
me e; a p inesl je Valandilovi, Isildurovu d dici, který jako dít z stal tady v Roklince. Narsil však byl zlomený a jeho sv tlo uhašené a dodnes nebyl znovu zkut. Nazval jsem vít zství Posledního spojenectví neplodným? Ne zcela, p ece však nedosáhlo svého cíle. Sauron byl oslaben, ale ne zahuben. Jeho Prsten byl ztracen, ale ne zni en. Temná v ž byla zbo ena, ale její základy nebyly odstran ny; ty byly zbudovány mocí Prstenu, a dokud trvá on, budou stát. Mnoho elf a mnoho silných muž a mnoho jejich p átel zahynulo v té válce. Anárion byl zabit a Isildur byl zabit; ani Gil-galada a Elendila už nebylo. Nikdy už nevznikne takový svazek mezi elfy a lidmi; nebo lidé se množí a Prvorozených ubývá a oba rody se odcizily. A od onoho dne plemeno Númenorejc slábne a délka jejich života se krátí. Na Severu byli Muži ze Západní íše po válce a vražd ní na Kosatcových polích oslabeni a jejich m sto Annúminas na b ehu Soumra ného jezera se rozpadlo; a d dicové Valandilovi se odst hovali a p ebývali ve Fornostu na vysokých Severních vrších a i tam je nyní pustina. Lidé tomu íkají Val mrtvých a bojí se tam chodit. Nebo Arnorských ubývalo a nep átelé je požírali a jejich panování pominulo, až z staly jen zelené mohyly na travnatých kopcích. Na Jihu vydržela Gondorská íše déle: a n jaký as její skv lost rostla, p ipomínajíc trochu moc Númenoru, nežli padl. Tamní lid stav l vysoké v že a silná opevn ní a p ístavy pro mnoho lodí; a ok ídlená koruna Král lidí byla v úct u mnoha národ a jazyk . Jejich hlavním m stem bylo Osgiliath, Citadela hv zd, jejímž st edem protékala eka. A Minas Ithil postavili, V ž vycházejícího m síce, východn na výb žku Hor stínu; a západn na úpatí Bílých hor zbudovali Minas Anor, V ž zapadajícího slunce. Tam na královském dvo e rostl bílý strom ze semínka stromu, který p evezl Isildur p es hluboké vody, a semeno onoho stromu p edtím p išlo z Eressey a ješt p edtím z Nejzazšího západu v onom Dnu p ede dny, kdy sv t byl mlád. V rychle plynoucích rocích St edozem však rod Meneldila, syna Anárionova, vym el, strom uschl a krev Númenorejc se smísila s krví menších lidí. Potom stráž na valech Mordoru usnula a temné stv ry se vplížily zp t do Gorgorothu. A jednoho dne zlé stv ry vyšly a zmocnily se Minas Ithil a usídlily se v ní a u inily z ní místo d su; a byla nazvána Minas Morgul, ernokn žnická v ž. Pak byla Minas Anor p ejmenována na Minas Tirith, Strážní v ž, a tato dv m sta stále vál ila, až bylo Osgiliath, ležící mezi nimi, opušt no a v jeho troskách obcházely stíny. Tak tomu je už po mnoho lidských v k . Knížata Minas Tirith však stále bojují, elí našim nep átel m, udržují volný tok eky od Argonathu k mo i. A nyní kon í ta ást p íb hu, kterou jsem m l vypráv t já. Nebo za Isildurových dn Vládnoucí prsten zmizel do neznáma a T i prsteny byly osvobozeny od jeho nadvlády. V t chto posledních dnech jsou však op t v nebezpe í, protože k našemu zármutku se Jeden našel. O jeho nalezení budou mluvit jiní, protože na tom jsem m l malý podíl." Zmlkl, ihned však vstal Boromir, vysoký a hrdý. "Dovol, Mist e Elronde," ekl, "abych nejprve ekl n co více o Gondoru, nebo ze zem Gondor skute n p icházím. A bylo by dob e, aby všichni v d li, co se tam d je. Soudím, že nemnozí v dí o našich inech, a proto nemají tušení, v jakém nebezpe í by se octli, kdybychom nakonec padli. Nev te, že v zemi Gondor zanikla númenorejská krev a byla zapomenuta všechna hrdost a d stojnost. Naše srdnatost dosud ovládá divoký lid z Východu a morgulské hr zy drží v šachu; a jenom tak je udržován mír a svoboda v zemích za námi, výspou Západu. Jestliže však bude dobyt í ní tok, co pak? Ta hodina však možná není daleko. Bezejmenný nep ítel op t povstal. Orodruina, jíž íkáme Hora osudu, op t dýmá. Moc erné zem roste a my jsme obleženi. Když se Nep ítel vrátil, náš lid byl vypuzen z Ithilienu, našeho krásného území na východ od eky. Udržovali jsme tam ovšem ozbrojené posádky. Tento rok ale na konci ervna proti nám náhle Mordor rozpoutal válku
a byli jsme smeteni. P evyšovali nás po tem, protože Mordor se spojil s Východ any a s krutými Haradskými; nebyl to však jejich po et, který nás porazil. P sobila tam moc, jakou jsme dosud nepocítili. N kte í íkali, že ji bylo možné vid t v podob velikého erného jezdce na koni, temného stínu pod m sícem. Kamkoli p ijel, nep átel se zmoc ovalo šílenství, na naše nejodvážn jší však padal strach, takže kon i muži se rozestupovali a prchali. Vrátil se jen zlomek našeho východního vojska a zni il poslední most, který dosud stál v troskách Osgiliathu. Byl jsem v družin , která držela most, dokud jej za námi nestrhli. Jen ty i se zachránili plaváním: m j bratr, já a dva další. P esto bojujeme dál, držíme celý západní b eh Anduiny; a ti, kdo žijí za naší záštitou, nám vzdávají chválu, pokud se v bec doslechnou o našem jménu: mnoho chvály, ale pomoci málo. Jedin z Rohanu k nám dnes n kdo p ijede, když zavoláme. V tuto zlou hodinu p icházím p es mnoho nebezpe ných mil s posláním k Elrondovi: sto deset dní putuji samojediný. Nehledám však spojence pro válku. Elrondova síla je v moudrosti, ne ve zbrani, íká se. P icházím žádat o radu a vysv tlení nesrozumitelného výroku. V p edve er onoho náhlého útoku m l totiž m j bratr znepokojivý sen; a pak se mu podobný sen vrátil n kolikrát a jednou se zdál i mn . V tom snu se nebe na východ tm lo a ozývalo se rostoucí h m ní, na západ však z stával bledý p ísvit a z n ho jsem slyšel daleký, ale jasný hlas, jak volá: Me , jenž byl zlomen, hledej: v Imladris p ebývá; tam lepší radu ekej než kouzla morgulská. Tam spat íš znak, že sudba je blízko. Procitne Isildurova zhouba a p l ík povstane. T m slov m jsme nerozum li a promluvili jsme s naším otcem Denethorem, knížetem Minas Tirith, který je zb hlý v gondorské u enosti. ekl jen jedno, že Imladris je odedávna elfské jméno dalekého severního údolí, kde p ebývá Elrond Púlelf, nejv tší z mudrc . Proto m j bratr, když vid l, jak zoufalá je naše nouze, cht l uposlechnout snu a hledat Imladris; protože však cesta byla nejistá a nebezpe ná, vzal jsem ji na sebe. Nerad mne otec poušt l a dlouho jsem putoval zapomenutými cestami, hledaje Elrond v d m, o n mž mnozí slyšeli, ale málokdo v d l, kde leží." "A zde, v Elrondov dom , se ti objasní více," ekl Aragorn a vstal. Hodil sv j me na st l p ed Elrondem a epel byla ve dvou kusech, "Zde je Me , jenž byl zlomen!" ekl. "A kdo jsi ty a co máš do in ní s Minas Tirith?" zeptal se Boromir, s podivem hled na vyzáblou tvá Hrani á e a jeho ošum lý pláš . "Je Aragorn, syn Arathorna," ekl Elrond; "a skrze dlouhou adu otc pochází z Isildura, Elendilova syna z Minas Ithil. Je ná elníkem Dúnadan ze Severu a z toho lidu z stali jen nemnozí." "Potom pat í vám, a v bec ne mn !" zvolal Frodo v ohromení a vysko il, jako by o ekával, že od n ho budou Prsten požadovat ihned. "Nepat í ani jednomu z nás," ekl Aragorn, "ale bylo ur eno, abys jej na as podržel." "Vytáhni Prsten, Frodo!" ekl Gandalf slavnostn . "P išel as. Pozvedni jej a pak Boromir
pochopí ostatek své hádanky." Nastalo ticho a všichni obrátili zrak k Frodovi. Rozt ásl ho náhlý stud a strach; cítil silnou neochotu odhalit Prsten a hnusil se mu jeho dotek. P ál si, aby byl n kde hodn daleko. Prsten se t pytil a leskl, když jej držel zdvižený v t esoucí se ruce. "Hle, Isildurova zhouba!" ekl Elrond. Boromiroví zablesklo v o ích, když zíral na zlatý p edm t "P l ík!" zamumlal. "Má se tedy naplnit osud Minas Tirith? Ale pro bychom pak m li hledat zlomený me ?" "Ta slova nezn la - sudba Minas Tirith," ekl Aragorn. "Osud a velké iny jsou ale opravdu na dosah ruky. Nebo Me , jenž byl zlomen, je Elendil v me , který se pod ním zlomil, když padl. Jeho d dici jej uchovávali jako poklad, když bylo ztraceno všechno ostatní d dictví. Mezi námi se totiž odedávna íká, že bude znovu zkut, až se najde Prsten, Isildurova zhouba. Te jsi vid l me , který jsi hledal; o požádáš? P eješ si, aby se Elendil v rod vrátil do zem Gondor?" "Neposlali m žádat o n jaké dobrodiní, ale pouze najít vysv tlení hádanky," odpov d l Boromir hrd . "P esto jsme v tísni a Elendil v me by byl pomocí, v jakou jsme nedoufali - pokud by se taková v c skute n mohla navrátit ze stín minulosti." Op t pohled l na Aragorna a v o ích m l pochybnost. Frodo cítil, jak se Bilbo po jeho boku netrp liv vrtí. Zjevn se zlobil kv li p íteli. Najednou vstal a vyrazil: Ne každé zlato t pytivá se, ne každý, kdo bloudí, je ztracený. Stá í, když silné je, neohýbá se, mráz nespálí hluboké ko eny. Z popela ohe znovu vzplane, ze stín sv tlo vzejde náhle; až zkují ost í polámané, nekorunovaný zase bude králem. "Možná, že to není moc dobré, ale výstižné - jestli pot ebujete víc než Elrondovo slovo. Když vám stálo za stodesetidenní výpravu, m l byste ho rad ji poslouchat." Odfrkl si a usedl. "To jsem složil já," zašeptal Frodovi, "pro Dúnadana, už dávno, když mi o sob poprvé vypráv l. Skoro bych si p ál, abych nem l svá dobrodružství za sebou a mohl jít s ním, až p ijde jeho den." Aragorn se na n ho usmál; pak se op t obrátil k Boromirovi. "Já ti tvé pochybnosti odpouštím," ekl. "Málo se podobám postavám Elendila a Isildura, jak jsou vytesány v sláv v Denethorových síních. Jsem pouze Isildur v d dic, ne Isildur sám. M l jsem t žký život, a dlouhý; a míle, které se rozkládají mezi tímto místem a Gondorem, jsou jen malou ástkou mých putování. P ekro il jsem mnoho hor a mnoho ek a p ešel mnoho plání, až po daleké zem Rhun a Harad, kde svítí jiné hv zdy. M j domov ale, pokud n jaký mám, je na Severu. Vždy zde sídlí stále d díci Valandilovi v dlouhé nep erušené linii z otce na syna po mnoho pokolení. Naše dny potemn ly a ubylo nás; ale Me stále p echázel k novému držiteli. A jedno ti eknu, Boromire, než skon ím. Jsme samotá i, my toulaví Hrani á i z divo iny, lovci. Ale vždycky lovíme služebníky Nep ítele, protože ti se nalézají na mnoha místech, nejen v Mordoru. Jestliže Gondor byl pevnou v ží, Boromire, my hráli jinou úlohu. Je mnoho zla, které vaše silné zdi a lesklé me e nezastaví. Málo víte o zemích za vašimi hranicemi. Mír a svoboda, íkáš? Bez
nás by je byl Sever st ží poznal. Strach by jej byl zni il. Když však temné stv ry p ijdou z neobydlených kopc nebo vylezou z neslune ných les , p ed námi utíkají. Po které cest by se kdo odvážil krá et, jaké bezpe í by bylo v pokojných zemích nebo v domovech prostých lidí v nocí, kdyby Dúnadani spali anebo všichni sestoupili do hrobu? A p ece docházíme menších dík než vy. Pocestní na nás zahlížejí a vesni ané nám dávají urážlivá jména. ‚Chodec' jsem pro jednoho tlustého chlapíka, který žije na den cesty od nep átel, z kterých by um el hr zou a kte í by mu p išli srovnat rodnou ves se zemí, kdyby nebyl bez ustání chrán n. P esto nechceme, aby tomu bylo jinak. Když prostí lidé žijí bez starostí a beze strachu, z stávají prostí, a my se musíme tajit, aby takoví z stali. To bylo úkolem mého rodu, zatímco roky se dloužily a tráva rostla. Te se však sv t op t m ní. P ichází nová hodina. Isildurova zhouba se objevila. P ede dve mi je bitva. Me bude znovu zkut. P jdu do Minas Tirith." "Isildurova zhouba se našla, íkáš," pravil Boromir. "Vid l jsem lesklý prstýnek v ruce p l íka; Isildur však zahynul p ed po átkem tohoto v ku, jak se íká. Jak v dí Moud í, že tento prsten je jeho? A co se s ním celá ta léta d lo, že jej sem nese tak podivný posel?" "To bude e eno," pravil Elrond. "Ale ne hned, prosím vás, pane!" ekl Bilbo. "Slunce už je na poledni a cítím, že pot ebuji n co na posiln nou." "Nevyzýval jsem t ," usmál se Elrond. "Ale te t vyzývám. Poj ! Pov z nám sv j p íb h. A pokud jsi jej ješt nezveršoval, ekni jej prostými slovy. ím kratší bude, tím d ív se do káš ob erstvení." "Výborn !" ekl Bilbo. "Ud lám, co mi íkáte. Ale te budu vypravovat podle pravdy, a pokud m tu n kdo slyšel íkat n co jiného" - hodil okem po Glóinovi - "prosím, aby na to zapomn l a odpustil mi. Tenkrát jsem toužil jen po tom, abych mohl ten poklad prohlásit opravdu za sv j a zbavil se p ízviska zlod j, které mi dali. Ale možná že dnes už v ci chápu líp. Nicmén takhle to bylo." Pro n které bylo Bilbovo vypráv ní naprostou novinkou a naslouchali s úžasem, zatímco starý hobit, ve skute nosti nemálo pot šen, vykládal své dobrodružství s Glumem v celé ší i. Nevynechal jedinou hádanku. Byl by vylí il i svou oslavu a zmizení z Kraje, kdyby ho nechali: Elrond však zvedl ruku. "Dob e jsi to ekl, p íteli," pravil, "ale to pro tentokrát sta í. Zatím nám posta í v d t, že Prsten p ešel k Frodovi, tvému d dici. A mluví on!" Tu, mén ochotn než Bilbo, vypráv l Frodo o všem, co d lal s Prstenem ode dne, kdy p ešel do jeho pé e. Vyptávali se ho a vážili každý jeho krok z Hobitína k Bruinenskému brodu a zkoumali všechno, co si dokázal vzpomenout o erných jezdcích. Kone n se zase posadil. "Nebylo to nejhorší," ekl mu Bilbo. "Ud lal bys z toho docela p knou povídku, kdyby t byli po ád nep erušovali. Snažil jsem se d lat si poznámky, ale budeme si to muset n kdy spolu projít, jestli to mám zapsat. Je to p kných pár kapitol, než ses sem dostal!" "Ano, je to docela dlouhé povídání," odv til Frodo. "Ale p íb h mi ješt nep ipadá uzav ený. Po ád toho ješt pot ebuji hodn v d t, zejména o Gandalfovi." Galdor z P ístav , který sed l opodál, ho zaslechl. "Mluvíš i za mne," zvolal a obrátil se k Elrondovi: "Moud í možná mají d vod v it, že p l ík v nález je opravdu ten Velký prsten, o n mž byla e , a koli t m, kdo v dí mén , se to zdá nepravd podobné. Neuslyšíme však d kazy? A ješt na jedno bych se zeptal. Co Saruman? Je znalcem prsten , a p esto není mezi námi. Co radí on - jestliže zná v ci, které jsme slyšeli?"
"Otázky, které kladeš, Galdore, spolu souvisí," ekl Elrond. "Nep ehlédl jsem je a budou zodpov zeny. Ale tyto v ci má objasnit Gandalf; a jeho vyzývám, naposled, protože to je estné místo a v celé této v ci byl hlavní on." "N kte í, Galdore," ekl Gandalf, "by pokládali Glóínovy zprávy a Frodovo pronásledování za dostate ný d kaz, že p l ík v nález má pro Nep ítele velkou cenu. Je to však prsten, kterýpak? Dev t jich mají nazgulové. Sedm je vzato nebo zni eno." P itom se Glóin zavrt l, ale ne ekl nic. "O T ech víme. Co potom m že být tenhle, po kterém tak baží? Je opravdu veliká asová mezera mezi ekou a Horou, mezi ztrátou a nálezem. Mezera v poznání Moudrých se však hodn vyplnila. A p ece p íliš zdlouhav . Nep ítel jim byl totiž v patách, dokonce t sn ji, než jsem se obával. A ješt dob e, že celou pravdu se dozv d l až letos, práv tohoto léta, jak se zdá. N kte í si tu budou pamatovat, že p ed mnoha léty jsem se sám odvážil vstoupit do sídla Nekromanta v Dol Gulduru a tajn pozoroval jeho jednání. Tak jsem zjistil, že naše obavy nelhaly: nebyl to nikdo jiný než Sauron, náš starý Nep ítel, který pozvolna op t nabýval podoby a moci. N kte í si také vzpomenou, že nás Saruman p esv d oval, abychom proti n mu otev en nevystupovali, a tak jsme ho dlouho pouze pozorovali. Když jeho stín stále rostl, Saruman se nakonec poddal a Rada vynaložila všechnu sílu a vyhnala zlo z Temného hvozdu - bylo to práv v roce, kdy se našel tento Prsten; zvláštní náhoda, byla-li to náhoda. Zasáhli jsme však p íliš pozd , jak Elrond p edvídal. Sauron nás také sledoval a dlouho se p ipravoval na náš úder; ovládal Mordor na dálku prost ednictvím Minas Morgul, kde p ebývalo jeho dev t služebník , dokud vše nebylo p ipraveno. Pak p ed námi ustoupil, ale út k jen p edstíral a brzy nato vnikl do Temné v že a otev en se nazval jejím pánem. Potom se Rada sešla naposledy; to jsme už v d li, že dychtiv pátrá po Jednom prstenu. Obávali jsme se, že má o n m n jaké zprávy, které neznáme. Saruman však ekl ne a opakoval, co nám íkal d íve: že se ten Jeden už nikdy ve St edozemi nenajde. ‚P inejhorším,' íkal, ‚náš Nep ítel ví, že jej nemáme a že je dosud nezv stný. Ale co se ztratilo, m že se zas najít, myslí si. Nebojte se! Jeho nad je ho zklame. Cožpak jsem tu v c d kladn nestudoval? Do Anduiny Velké padl; a dávno, zatímco Sauron ješt spal, se ekou odkutálel do Mo e. A si tam leží až do konce.'" Gandalf se odml el a zahled l se z verandy na východ, k dalekým štít m Mlžných hor, v jejichž mohutných ko enech se tak dlouho skrývalo nebezpe í sv ta. Vzdychl. "Tam jsem ud lal chybu," ekl. "Dal jsem se ukolébat slovy Sarumana Moudrého; m l jsem však hledat pravdu d ív, a naše nyn jší nebezpe í by bylo menší." "Všichni jsme ud lali chybu," ekl Elrond, "a nebýt tvé bd losti, Tma by nás už možná byla zavalila. Mluv však dál!" "Od po átku m srdce zrazovalo navzdory všem d vod m, které jsem v d l," ekl Gandalf, "a toužil jsem vyzv d t, jak k té v ci Glum p išel a jak dlouho ji vlastnil. Postavil jsem tedy stráž, protože jsem tušil, že zanedlouho vyjde z temnot hledat sv j poklad. Vyšel, ale uklouzl nám a už se nenašel. A pak jsem nanešt stí nechal záležitost odpo ívat a jen jsem pozoroval a vy kával, jako jsme to d lávali p íliš asto. as plynul a m l jsem mnoho práce, až se ve mn op t probudily pochybnosti a dostal jsem náhle strach. Odkud pochází hobit v prsten? Jestli je pravda, eho se obávám, co bychom s ním m li d lat? To musím rozhodnout. Nemluvil jsem však zatím o své hr ze s nikým, znal jsem nebezpe í, kdyby se p ed asné slovo zatoulalo, kam nemá. V celých dlouhých válkách s Temnou v ží byla zrada vždy naším nejv tším nep ítelem. To bylo p ed sedmnácti lety. Brzy jsem si uv domil, že se kolem Kraje sbírají zv dové
nejr zn jšího druhu, i zví ata a ptáci. Mé obavy rostly. Zavolal jsem na pomoc Dúnadany a jejich ostražitost se zdvojnásobila; a otev el jsem srdce Aragornovi, Isildurovu d dici." "A já," ekl Aragorn, "jsem radil, abychom se vydali na hon za Glumem, i když se zdálo být pozd . A protože se mi zdálo vhodné, aby se Isildur v d dic pokusil od init Isildurovu chybu, zahájil jsem s Gandalfem dlouhé a beznad jné pátrání." Pak Gandalf vylí il, jak propátrali Divo inu po celé délce až k Horám stínu a k opevn ním Mordoru "Tam jsme se o n m doslechli a soudíme, že dlouho pobyl v tamních temných pahorcích; nikdy jsme ho však nedostihli. Já jsem si nakonec zoufal. A pak jsem v zoufalství znovu pomyslil na zkoušku, po které bychom už Gluma nemuseli dál hledat. Prsten sám by mi mohl íci, je-li tím Jedním. Vybavila se mi vzpomínka na slova, která jsem zaslechl v Rad : Sarumanová slova, jimž jsem tenkrát v noval jen malou pozornost. Te jsem je v duchu slyšel z eteln . ‚Dev t, Sedm a T i,' íkal, ‚m ly každý sv j pat i ný kámen. Ne tak Jeden. Ten byl hladký a bez ozdob, jako by byl jedním z menších prsten ; jeho tv rce však do n ho vtiskl znaky, které by zkušené oko možná dosud dovedlo spat it a p e íst.' Jaké to byly znaky, ne ekl. Kdo by to dnes v d l? Tv rce. A Saruman? Ale a je jeho poznání sebev tší, musí mít n jaký zdroj. í ruka krom Sauronovy kdy držela onen p edm t, než se ztratil? Jedin ruka Isildurova. S tou myšlenkou jsem nechal pronásledování a rychle se odebral do Gondoru. V d ív jších dobách tam bývali p íslušníci mého ádu p ijímáni dob e a Saruman nejlépe ze všech. asto býval nadlouho hostem Pána m sta. Pán Denethor mé tentokrát p íliš nevítal a jen nerad mi dovolil bádat ve svých nahromad ných svitcích a knihách. ‚Jestliže hledáš pouze, jak íkáš, záznamy o starých asech a po átcích m sta, jen ti!" ekl. ‚Nebo to, co bylo, je pro mne mén temné, než co nadchází, a tím se musím zabývat. Pokud však nejsi zb hlejší než Saruman, který zde dlouho bádal, nenajdeš tam nic, co bych nev d l já, neju en jší v tomto m st .' Tak pravil Denethor. A p ece v jeho sbírkách leží mnoho záznam , které dnes dokáže p e íst jen málokdo i z u ených, protože písma i jazyky jsou dnešním lidem nesrozumitelné. A v Minas Tirith, Boromire, dosud leží svitek, který tuším ne etl nikdo krom Sarumana a mne od té doby, co vym ela královská linie, a ten napsal Isildur sám. Isildur totiž neodtáhl z války v Mordoru rovnou, jak se vypráv lo." "Snad na Severu," vpadl Boromir. "V Gondoru ví každý, že nejd ív p išel do Minas Anor a tam n jaký as p ebýval se synovcem Meneldilem a u il ho, než mu sv il vládu nad Jižním královstvím. Tehdy tam zasadil poslední semená ek Bílého stromu na památku svého bratra." "Ale tehdy také sepsal ten svitek," ekl Gandalf; "a to si z ejm v Gondoru nepamatují. Svitek se totiž týká Prstenu a Isildur v n m napsal: Velký prsten bude od nyn jška d dictvím Severního království; záznamy o n m však budou uchovány v Gondoru, kde sídlí Elendilovi d dici, aby se asem památka t chto velkých v cí neztratila. A po t chto slovech popsal Isildur Prsten, jak vypadal, když jej našel. Byl žhavý, když jsem jej poprvé uchopil, žhavý jako uhel a spálil mi ruku, takže mám obavu, že se té bolesti víckrát nezbavím. Zatímco však píši, chladne a jako by se scvrkával, a neztrácí ani krásu, ani tvar. Písmo na n m, které bylo zprvu z etelné jako rudý plamen, již bledne a st ží se dá p e íst. Je psáno elfským písmem Eregionu, protože v Mordoru nemají písmo na tak jemnou
práci; jazyk je mi však neznám. Hádám, že je to jazyk erné zem , nebo je ne istý a hrubý. Co zlého íká, nevím; zaznamenám však tady p epis, aby se neztratil nadobro. Prstenu možná schází žár Sauronovy ruky, jež byla erná, a p ece pálila jako ohe , a tak byl zahuben Gil-galad; a možná, kdyby se zlato znovu rozžhavilo, písmo by vystoupilo op t. Já sám se však neodvážím tomuto p edm tu ublížit: jedinému krásnému ze Sauronových d l. Je mi drahý jako milá ek, a jej vykupuji velikou bolestí. Když jsem p e etl tato slova, nehledal jsem dále. Zaznamenaný nápis totiž skute n byl, jak Isildur hádal, v e i Mordoru a služebník V že. A co v n m stálo, bylo již známo. Vždy v den, kdy si Sauron poprvé nasadil Jeden prsten, Celebrimbor, tv rce T í, si toho byl v dom a zdálky jej slyšel, jak íká tato slova, a tak byly jeho zlé zám ry odhaleny. Ihned jsem se s Denethorem rozlou il, ale sotva jsem zamí il na sever, dolehly ke mn zprávy z Lórienu, že tamtudy prošel Aragorn a že nalezl tvora zvaného Glum. Proto jsem šel nejprve za ním a vyslechl jeho p íb h. Do jakých smrtelných nebezpe í se vydal samojediný, jsem se neodvažoval hádat." "Je zbyte né o nich mluvit," ekl Aragorn. "Když lov k musí krá et na dohled erné brány nebo šlapat po smrtonosném kvítí Morgulského údolí, nebezpe í se nevyhne. I já si nakonec zoufal a nastoupil cestu k domovu. A pak jsem š astnou náhodou narazil na to, co jsem hledal: stopy m kkých tlapek u bahnitého jezírka. Nyní však byla stopa erstvá a nevedla k Mordoru, ale pry od n ho. Sledoval jsem ji po okraji Mrtvých mo ál , až jsem ho dohonil. Obcházel kolem stojatého jezírka a zíral do vody, když padal temný ve er. Tam jsem ho, Gluma, chytil. Byl obalený zelenkavým slizem. Mám obavu, že si m už nikdy nezamiluje; kousl m totiž a já nebyl zrovna jemný. Stejn jsem z jeho úst nedostal nic než stopy po zubech. Nejhorší z celého putování mi p ipadala cesta zpátky; st ežit ho ve dne v noci, nutit ho, aby šel p ede mnou s provazem na krku a roubíkem v ústech, dokud ho nezkrotil nedostatek pití a jídla, a hnát ho po ád dál k Temnému hvozdu. Nakonec jsem ho tam dovedl a p edal elf m, protože jsme se na tom p edem dohodli, a rád jsem se zbavil jeho spole nosti, protože páchl. Osobn doufám, že ho víckrát neuvidím; ale Gandalf p išel a p etrp l dlouhý rozhovor s ním." "Ano, dlouhý a úmorný," ekl Gandalf. "ale ne bez užitku. Jednak to, co mi vypráv l o své ztrát , se shodovalo s tím, co te poprvé ve ejn vypráv l Bilbo; na tom ovšem moc nezáleželo, protože to jsem již uhodl. Ale tehdy jsem se poprvé dozv d l, že Glum v prsten se našel ve Velké ece poblíž Kosatcových polí. A dozv d l jsem se také, že jej vlastnil dlouho. Mnoho v k svého drobného nár dku. Prsten mu svou mocí prodloužil život, takže mnohokrát p esáhl p irozenou délku; takovou moc ale mají jen Velké prsteny. A pokud to není dostate ný d kaz, Galdore, je tu i druhá zkouška, o níž jsem mluvil. Práv na tomhle prstenu, který jsi vid l hladký a nezdobený, se dosud dá p e íst písmo, o n mž zanechal zprávu Isildur, má-li lov k v li dost silnou, aby ten kousek zlata vložil na chvíli do ohn . To jsem ud lal a tohle p e etl: Aš nazg durbatuluk, aš nazg gimbatul. aš nazg thrakatutuk agh burzum-iši krimpatul." Zm na v arod jov hlase byla ohromující. Náhle zazn l výhružn , mocn a tvrd jako kámen. P es polední slunce p ešel stín a na verand jako by se na okamžik zatm lo. Všichni se zachv li a elfové si zacpali uši. "Ješt nikdy se žádný hlas neodvážil vy knout slova v oné e i v Imladris, Gandalfe Šedý," ekl Elrond, když stín p ešel a spole nost op t vydechla.
"A doufejme, že jím zde víckrát nikdo nepromluví." odpov d l Gandalf. "P esto nežádám o prominutí, Mist e Elronde. Jestliže nemá tato e brzy znít po celém Západ , zanechte všichni pochybností, že tento p edm t je skute né tím, za jej Moud í prohlašují: Nep ítel v poklad nabitý vší jeho zlobou; a tkví v n m velká ást jeho staré síly. Z erných let pocházejí slova, jež eregionští ková i zaslechli, a poznali, že byli zrazeni: Jeden prsten vládne všem, Jeden jim všem káže, Jeden všechny p ivede, do temnoty sváže. V zte také, p átelé moji, že jsem se od Gluma dozv d l ješt víc. Necht lo se mu mluvit a jeho p íb h byl zmatený, ale je zcela nepochybné, že došel do Mordoru a tam z n ho vynutili všechno, co v d l. Nep ítel tedy ví, že se Jeden našel, že dlouho z stával v Kraji, a protože jej jeho služebníci pronásledovali až tém k naším dve ím, brzy se dozví, nebo to už možná ví, že jej máme zde." Všichni chvíli sed li ml ky, až nakonec promluvil Boromir. "Je to malý tvore ek, íkáte, ten Glum? Malý, ale napáchal velké škody. Co se s ním stalo? Jaký osud jste mu p ipravili?" "Je ve v zení, nic horšího," ekl Aragorn. "Hodn zkusil. Není pochyb, že ho mu ili a strach ze Saurona mu ern leží na srdci. Ale jsem rád, že jej bd lí elfové bezpe n st eží v Temném hvozdu. Jeho zloba je veliká a dává mu sílu, jakou by nikdo nehledal v takovém vychrtlém a svrasklém t lí ku. Mohl by ješt napáchat velké škody, kdyby byl na svobod . A nepochybuji, že ho z Mordoru pustili s n jakým zlým posláním." "B da! B da!" zvolal Legolas a v jeho sli né elfí tvá i byla veliká úzkost "Te musím íci zprávu, se kterou mne sem poslali. Není dobrá, ale teprve te se dozvídám, jak zlá se bude zdát této spole nosti. Sméagol, který se nyní nazývá Glum, uprchl." "Uprchl!" vyk ikl Aragorn. "To je zlá zpráva. Bojím se, že budeme trpce litovat. Jak to, že Thranduil v lid nesplnil sv ený úkol?" "Ne pro nedostatek bd losti," ekl Legolas; "snad ale pro p ílišnou laskavost. A obáváme se, že v zni pomohli zven í a že se o našem po ínání ví víc, než bychom si p áli. St ežili jsme to stvo ení ve dne v noci, jak nás Gandalf vybídl, i když nás ten úkol hodn unavoval. Gandalf nás ale vedl k tomu, abychom po ád doufali v jeho nápravu, a my jsme nem li to srdce po ád ho držet pod zemí, kde by propadl op t svým starým erným myšlenkám." "Ke mn jste tak n žní nebyli," ekl Glóin s bleskem v oku, když si p ipomn l své staré v zn ní v hlubinách pod sály elfiho krále. "Nechte toho!" ekl Gandalf. "Prosím vás, nevyrušujte, m j dobrý Glóine. To bylo politováníhodné nedorozum ní a je dávno napraveno. Jestli máme vynášet všechny k ivdy, které stojí mezi elfy a trpaslíky, m žeme Radu klidn rozpustit." Glóin vstal a uklonil se a Legolas pokra oval. "Za krásného po así jsme Gluma vodili po lese; stál tam o samot vysoký strom, na který rád šplhal. asto jsme ho nechali vystoupit až do nejvyšších v tví, aby cítil svobodný vítr; pod stromem jsme ale stav li stráž. Jednoho dne odmítl slézt a stráž nem la chu šplhat za ním. Nau il se držet v tví nejen rukama, ale i nohama, a tak hluboko do noci sed li u stromu. Práv v tu letní noc, bezm sí nou a bezhv zdnou, nás ne ekan p epadli sk eti. Po n jaké chvíli jsme je zahnali; bylo jich hodn a byli vzteklí, ale byli z hor a nezvyklí na lesy. Když bitva skon ila, zjistili jsme, že Glum je pry a jeho strážci pobiti nebo zajati. Tím nám bylo jasné, že útok podnikli k jeho vysvobození a že o tom v d l nap ed. Jak to provedli, nemáme tušení; ale Glum je vychytralý a zv d Nep ítele je mnoho. Temné stv ry, které byly odehnány v roce
drakova pádu, se vrátily v hojn jším po tu, a kam nesahá naše íše, tam se v Temném hvozdu op t usídlilo zlo. Gluma jsme už nechytili. Našli jsme jeho stopu mezi mnoha stopami sk et . No ila se do hloubi Hvozdu sm rem na jih. Brzy nám ale zmizela a my jsme se neodvažovali pokra ovat v honb ; blížili jsme se totiž k Dol Gulduru, a to je po ád velice zlé místo; tam nechodíme." "Dobrá, je pry , je pry ," ekl Gandalf. "Nemáme as se s ním znovu hledat. Musí d lat, co umí. Možná že ješt sehraje úlohu, jakou nep edvídal ani on, ani Sauron. A te odpovím na zbylé Galdorovy otázky. Co je se Sarumanem? Jak nám radí v této nouzi? Ten p íb h musím vyložit celý, protože zatím jej slyšel jen Elrond a jenom krátce, a p itom ovlivní všechno, co musíme ešit. Je to poslední kapitola, k níž dosud dosp l p íb h Prstenu. Koncem ervna jsem byl v Kraji, ale mysl mi chmu ila úzkost, a tak jsem se rozjel k jižním hranicím té malé zem ; m l jsem totiž p edtuchu n jakého nebezpe í, které je mi dosud skryto, ale blíží se. Tam m dostihly zprávy o válce a o porážce v Gondoru, a když jsem slyšel o erném stínu, zamrazilo m v srdci. Nepotkal jsem však nikoho krom pár ute enc z Jihu; p esto se mi zdálo, že na nich sedí strach, o kterém necht jí mluvit. Pak jsem se obrátil na východ a na sever a putoval jsem po Zelené cest ; nedaleko od H rky jsem našel u cesty sed t poutníka a jeho k se popásal vedle. Byl to Radagast Hn dý, který kdysi p ebýval v Rhosgobelu na pomezí Temného hvozdu. Je z mého ádu, ale nevid l jsem ho už adu let. ‚Gandalfe!' zvolal. ‚Tebe hledám. Nevyznám se tu; v d l jsem jen, že t možná najdu v divoké kon in s divošským jménem Kraj.' ‚Tvé informace byly p esné,' ekl jsem. Ale takhle to ne íkej, jestli potkáš n koho z místních obyvatel. Jsi skoro na hranici Kraje. A co mi chceš? Musí to být naléhavé. Nikdy jsi necestoval, pokud t nehnala n jaká nutnost.' ‚Mám naléhavé poslání,' ekl. ‚Moje novina je zlá.' Pak se rozhlédl, jako by živý plot m l uši. ‚Nazgulové,' zašeptal. ‚Devítka je zase na sv te. Tajn p ekro ili eku a pohybují se k západu. P estrojili se za jezdce v erném.' Tu jsem poznal, eho jsem se to nev domky obával. ‚Nep ítel musí mít n jakou mocnou žádost nebo zám r,' ekl Radagast; ‚ale pro hledá tyhle zapadlé kon iny, o tom nemám zdání.' ‚Co tím myslíš?' zeptal jsem se. ‚Slyšel jsem, že kam Jezdci p ijdou, vyptávají se na zemi jménem Kraj.' Srdce mi kleslo. I Moudrý se totiž m že bát Devíti, když proti n mu stojí všichni a vede je jejich sve epý ná elník. Býval to veliký král a ernokn žník a te je jeho zbraní smrtonosný strach. ‚Kdo ti to ekl a kdo t poslal? ptal jsem se. ‚Saruman Bílý,' odv til Radagast. ‚A m l jsem ti vy ídit, že ti pom že, budeš-li chtít; musíš však vyhledat jeho pomoc ihned, než bude pozd .' Ta zpráva mi dala nad ji. Saruman Bílý je p ece nejv tší z mého ádu. Radagast je samoz ejm dobrý arod j, vládce tvar a barevných prom n, ví toho hodn o bylinách a zví atech, a zejména ptáci jsou jeho p átelé. Saruman ale dlouho studoval um ní samotného Nep ítele, a tak jsme ho asto dokázali p edejít. Bylo to Sarumanovo um ní, kterým jsme ho vyhnali z Dol Gulduru. Možná že objevil n jakou zbra , která by odrazila Devítku. ‚P jdu za Sarumanem.' ekl jsem. ‚Pak musíš jít hned,' ekl Radagast, ‚protože jsem promarnil as hledáním a dny se krátí. ekl mi, abych t našel p ed letním slunovratem, a ten je za dve mi. I kdybys vyrazil rovnou odtud, sotva se k n mu dostaneš d ív, než Devítka najde zemi, kterou hledá. Sám se obrátím hned.' S tím sko il na kon a cht l se rozjet pry .
‚Po kej chvili ku,' ekl jsem. ‚Budeme pot ebovat tvou pomoc a pomoc každého tvora, který bude ochoten. Rozešli vzkazy zví at m a pták m, s kterými se p átelíš. ekni jim, aby donesli zprávy o všem, co se této v ci týká, Sarumanovi a Gandalfovi. Posílej vzkazy do Orthanku.' ‚To ud lám,' ekl a ujížd l, jako by ho honilo všech Dev t. Nemohl jsem ho následovat okamžit . Ujel jsem ten den už velkou vzdálenost a byl jsem unaven stejn jako m j k ; a pot eboval jsem si to rozmyslet. P enocoval jsem v H rce a rozhodl jsem se, že nemám as vrátil se do Kraje. Nikdy jsem neud lal v tší chybu! Napsal jsem ovšem Frodovi vzkaz a spolehl jsem se na svého p ítele hostinského, že mu jej pošle. Odjel jsem za úsvitu; a po dlouhé jízd jsem dorazil k Sarumanovu obydlí. Je daleko sm rem na jih v Železném pasu, na konci Mlžných hor u Rohanské brány. A Boromir vám poví, že Brána je široká otev ená dolina mezi Mlžnými horami a nejsevern jším p edh ím Ered Nimrais, Bílých hor jeho domoviny. Železný pas je kruh svislých skal, které jako st ny obepínají údolí, a uprost ed toho údolí je kamenná v ž jménem Orthank. Nepostavil ji Saruman, ale Muži z Númenoru v dávných dobách; je velice vysoká a skrývá mnohé tajemství; a p ece nevypadá jako dílo lidských rukou. Nelze se k ní dostat jinak než kruhem Železného pasu a v tom kruhu je jen jediná brána. Pozd nave er jsem p ijel k brán podobné oblouku ve skalní st n ; byla siln st ežena. Dve níci m ale vyhlíželi a ekli mi, že Saruman m o ekává. Projel jsem obloukem a brána se za mnou tiše zav ela a já m l najednou strach, i když jsem pro n j neznal žádný d vod. Dojel jsem však k pat Orthanku a došel k Sarumanovým schod m; tam mi vyšel vst íc a odvedl m do své vysoké komnaty. M l na prst prsten. ‚Tak jsi p išel, Gandalfe,' ekl vážn ; v o ích mu však kmitalo bílé sv télko, jako by se v srdci studen smál. ‚Ano, p išel jsem,' ekl jsem. ‚P išel jsem pro tvou pomoc, Sarumane Bílý.' A ten titul ho jaksi pohn val. ‚Skute n , Gandalfe Šedý? ušklíbl se. ‚Pro pomoc? To je div, že Gandalf Šedý hledá pomoc, n kdo tak prot elý a moudrý, jenž putuje zem mi a stará se o všecko, a mu to p ísluší nebo ne.' Pohlédl jsem na n ho a podivil se. ‚Jestli se však neklamu,' ekl jsem, ‚d jí se v ci, které budou vyžadovat spojení všech našich sil.' ‚Možná,' ekl, ‚ale napadá t to pozd . Jak dlouho, rád bych v d l, jsi p ede mnou, hlavou Rady, skrýval záležitost nejv tší d ležitosti? Co t te vyhnalo z úkrytu v Kraji? ‚Devítka je zase na sv t ,' odpov d l jsem. ‚P ekro ili eku. To mi ekl Radagast.' ‚Radagast Hn dý!" rozesmál se Saruman a již neskrýval opovržení. ‚Radagast Krotitel pták ! Radagast Pros á ek! Radagast Hlupák! A p ece mu rozum sta il, aby sehrál úlohu, kterou jsem mu ur il. Protože ty jsi p ijel a to byl jediný ú el mého vzkazu. A tady z staneš, Gandalfe Šedý, a odpo ineš si od svých cest. Protože já jsem Saruman Moudrý, Saruman Tv rce prsten , Saruman Mnoha barev!" A tu jsem spat il, že jeho šat, který se zdál bílý, takový není, ale je setkán ze všech barev, a když se pohne, pableskuje a m ní odstín, až o i p echázejí. ‚Bílá se mi líbila víc,' ekl jsem. ‚Bílá!" ušklíbl se. ‚Pro za átek poslouží. Bílá látka se dá obarvit. Bílá stránka se dá popsat a bílé sv tlo se dá rozlámat.' ‚A pak už není bílé,' ekl jsem. ‚A ten, kdo rozláme v c, aby zjistil, co je za , opustil cestu moudrosti.' ‚Nemusíš se mnou mluvit jako s n kým z t ch hlupák , které si vybíráš za p átele.' ekl. ‚Nep ivedl jsem t sem, abych se dal od tebe pou ovat, ale abych ti nabídl volbu.'
Vzty il se a pak za al p ednášet, jako by šlo o dlouho nacvi ovaný proslov. ‚Staré asy jsou pry . St ední asy míjejí. Mladší asy nastávají. Doba elf skon ila, ale naše doba práv nastává: sv t lidí, jemuž musíme vládnout. Musíme však mít moc, moc ídit všechny v ci, jak chceme, pro dobro, které chápou jenom Moud í. A poslechni, Gandalfe, m j starý p íteli a pomocníku!' p istoupil ke mn a promluvil mírn ji. ‚ ekl jsem my, protože my to m žeme být, jestli se se mnou spojíš. Zdvihá se nová moc. Proti ní sta í spojenci a staré prost edky nepomohou. V elfech a vymírajících Númenorejcích není nad je. Jedna volba, p ed níž stojíš, p ed níž stojíme, je tahle. M žeme se spojit s tou mocí. Bylo by to moudré, Gandalfe. Tam je nad je. Vít zství té moci je blízko; a odm na pro ty, kte í jí pomáhali, bude hojná. Jak roste, porostou i její vyzkoušení p átelé; a Moud í jako ty a já se mohou nakonec dík trp livosti nau it ídit její postup, ovládnout ji. M žeme vy kávat, m žeme si myslit svoje, t eba i litovat zla, které se napáchá cestou, ale schvalovat vysoký kone ný cíl: Poznání, Vládu, Po ádek; všechno, o jsme dosud marn usilovali, protože nám naši slabí nebo lehkomyslní p átelé spíš p ekáželi, než pomáhali. Nemusí dojít, vlastn nedojde k žádné skute né zm n v naších plánech, jen v našich prost edcích.' ‚Sarumane,' ekl jsem, ‚proslovy tohohle druhu jsem už slyšel, ale jenom z úst vyslanc Mordoru, když byli posláni, aby oklamali nev domé. Nechci v it, žes m sem p ivedl, abys m nudil.' Pohlédl na mne po stran a zamyslel se. ‚Dobrá, vidím, že tento moudrý postup se ti nezamlouvá,' ekl. ‚Po ád ješt ne? Ani kdyby se našla lepší cesta? P istoupil a položil mi dlouhou ruku na paži. ‚A pro ne, Gandalfe?' zašeptal. ‚A pro ne? Vládnoucí prsten? Kdybychom ovládli ten, moc by p ešla na nás. Proto jsem t ve skute nosti p ivedl sem. Mám totiž ve svých službách mnohé o i a v ím, že ty víš, kde ta drahocenná v c te je. Není tomu tak? Anebo pro se pídí Devítka po Kraji a co tam d láš ty? Když to ekl, v o ích mu náhle svitla žádost, kterou nedokázal utajit. ‚Sarumane,' ekl jsem a ustoupil od n ho, ‚jen jedna ruka m že vládnout Jedním v jeden as a ty to dob e víš, neobt žuj se tedy íkat my! Ale já ti jej nedám, ani ti o n m ne eknu, te když jsem poznal tvé smýšlení. Býval jsi hlavou Rady, ale kone n ses odhalil. Takže se zdá, že mám volbu poddat se Sauronovi, nebo tob . Nep ijímám ani jednu. Máš ješt n jakou? Nyní byl chladný a nebezpe ný. ‚Ano,' ekl. ‚Neo ekával jsem, že budeš moudrý, ani pro vlastní dobro; ale dal jsem ti možnost pomáhat mi dobrovoln a ušet it si tak spoustu trápení a bolesti. T etí volba je z stat tady až do konce.' ‚Do jakého konce? ‚Dokud mi neodhalíš, kde hledat ten Jeden. Možná že najdu zp sob, jak t p esv d it. Nebo dokud se nenajde proti tvé v li a dokud Vládce nebude mít as zabývat se leh ími záležitostmi: ekn me vymýšlením vhodné odm ny za všete nost a drzost Gandalfa Šedého.' ‚To by nemusela být leh í záležitost,' ekl jsem. Vysmál se mi, protože má slova byla prázdná a on to v d l. Vzali m a postavili samotného na špici Orthanku, kde míval Saruman ve zvyku pozoroval hv zdy. Není odtud jiná cesta než úzkým schodišt m o mnoha tisících stup a údolí dole vypadá hrozn daleko. Díval jsem se do n ho a vid l, že už není zelené a líbezné, jako bývalo, ale plné jam a pecí. V Železném pasu byli ubytováni vlci a sk eti, protože Saruman si z izoval vlastní velké vojsko, soupe ící se Sauronem a zatím ne v jeho službách. Nade všemi jeho kovárnami visel temný kou a ovíjel se kolem bok Orthanku. Stál jsem sám na ostr vku v mracích a nem l jsem nad ji uniknout. Byly to pro mne ho ké dny. Pronikal m chlad a m l jsem málo místa k p echázení tam a zp t a k tomu chmurné myšlenky na to, jak Jezdci putují k severu. Nepochyboval jsem, že Dev t skute n povstalo, bez ohledu na Sarumanova slova, jež mohla být
lživá. Dávno p ed p íchodem do Železného pasu jsem cestou slyšel zv sti, které se nedaly chápat jinak. Po ád jsem m l v srdci strach o své p átele v Kraji; dosud jsem však m l jistou nad ji. Doufal jsem, že Frodo vyrazil ihned, jak jsem ho v dopise vybízel, a že se dostal do Roklinky, než za alo vražedné pronásledování. Ale m j strach i má nad je se ukázaly málo podložené. Má nad je totiž byla založena na jednom tlouštíkovi z H rky; a m j strach byl založen na Sauronov zchytralosti. Jenže tlouštíci, kte í prodávají pivo, musejí poslouchal mnoho pán a Sauronova moc je dosud menší, než se jeví o ím strachu. Ale v kruhu Železného pasu, v pasti a v osam ní nebylo snadné uv it, že náhon í, p ed kterými každý bu prchal, nebo padal, by selhali v odlehlém Kraji." "Já vás vid l!" vyk ikl Frodo. "P echázel jste sem a tam. M síc vám svítil do vlas ." Gandalf se užasle odml el a pohlédl na n ho. "Byl to jen sen," ekl Frodo, "ale najednou se mi vybavil. Docela jsem na n j zapomn l. Bylo to p ed asem, když jsem odešel z Kraje, mám dojem." "Tak to se opozdil," ekl Gandalf. Jak uvidíš. Byl jsem na tom zle. A kdo m zná, bude souhlasit, že jsem sotvakdy byl v takové nouzi a že takové nehody nenesu dob e. Gandalf Šedý chycený jako moucha v zrádné pavou í síti! Avšak i ten nejchyt ejší pavouk n kde nechá slabší vlákénko. Zprvu jsem se bál, jak také Saruman cht l, že Radagast také padl. V jeho hlase ani pohledu jsem ale nepost ehl nic nedobrého, když jsme se setkali. Jinak bych byl do Železného pasu nejel nebo jel opatrn ji. To Saruman uhodl a utajil své zám ry a oklamal svého posla. Stejn by bylo marné snažit se získat poctivého Radagasta pro zradu. Hledal m v nejlepší ví e, a proto m p esv d il. To zkazilo Sarumanovi plány. Radagast totiž nev d l, pro by nem l ud lat, o jsem ho požádal; a vydal se k Temnému hvozdu, kde m l odedávna spoustu p átel. Horští orli se rozlet li široko daleko a spat ili mnoho v cí: jak se sbírají vlci, secvi ují sk eti, jak Dev t jezdc projíždí zem mi; a doslechli se i o Glumov út ku. A vyslali posla, aby mi to oznámil. A tak jedné m sí né noci na sklonku léta p ilet l ne ekan k Orthanku Gwaihir, Pán v tru, nejrychlejší z Velkých orl , a našel m . Promluvil jsem s ním, a on m odnesl, než si to Saruman uv domil. Byl jsem už daleko za Železným pasem, když se vy ítili vlci a sk eti z brány, aby m pronásledovali. ‚Jak daleko mé m žeš nést?" ekl jsem Gwaihirovi. ‚Mnoho mil,' ekl, ‚ale ne na sám konec zem . M l jsem nosit zprávy, a ne b emena.' ‚Potom musím mít na zemi kon ,' ekl jsem, ‚a kon zvláš rychlého, vždy jsem ješt nikdy nem l tak nasp ch.' ‚Odnesu t tedy do Edorasu, kde ve svých síních sedá Pán Rohanu,' ekl. ‚protože to není p íliš daleko.' A já byl rád, protože v rohanské Jízdmarce bydlí Rohirové, Páni koní, a žádný k se nevyrovná tem, kte í jsou chováni v té veliké nížin mezi Mlžnými a Bílými horami. ‚Myslíš, že se dá Rohanským dosud v it? ekl jsem Gwaihirovi, protože Sarumanova zrada ot ásla mou vírou. ‚Platí da v koních,' odpov d l, ‚a íká se, že jich ro n mnoho odvád jí do Mordoru; dosud však nejsou uja meni. Jestliže se však Saruman obrátil k zlému, jak íkáš, jejích osud je jist zpe et n.' Spustil m v zemi Rohan ješt p ed svítáním; a te jsem již p íliš protáhl sv j p íb h. Dopovím krátce. Zjistil jsem, že v Rohanu již p sobí zlo Sarumanovy lži. Král necht l naslouchat mému varování. ekl mi, a si vezmu kon a odjedu; a já si vybral, co se líbilo mn a nelíbilo jemu. Vzal jsem si nejlepšího kon v jeho zemi; a takového jsem nikdy nevid l." "Pak to musí být opravdu ušlechtilé zví e," ekl Aragorn; "a mrzí m to víc než mnohé jiné zprávy, které se snad zdají horší, že Sauron vymáhá takovou da . Nebylo tomu tak, když jsem v té zemi byl naposled."
"Není tomu tak ani te , p ísahám," ekl Boromir. "Je to lež pocházející od Nep ítele. Znám rohanské muže, naše udatné a poctivé spojence, kte í dodnes p ebývají v zemi, kterou jsme jim kdysi dali." "Stín Mordoru doléhá na vzdálené zem ," ekl Aragorn. "Saruman mu propadl. Rohan je obklí en. Kdo ví, co tam najdeš, jestli se tam vrátíš." "Jedno ur it ne," ekl Boromir. "Že by totiž vykupovali své životy ko mi. Milují své kon jako vlastní d ti. A ne bezd vodn , protože kon z Jízdmarky pocházejí ze severských plání daleko od Stínu a jejich plemeno, stejn jako jejich páni, pochází z dávných svobodných dob." "To je pravda!" ekl Gandalf. "A je mezi nimi jeden, který se mohl narodit na úsvitu stvo ení. Kon Devítky se s ním nemohou m it; je neúnavný a rychlý jako letící vítr. Stínovlas mu íkají. Ve dne se mu srst leskne jako st íbro a v noci je podoben stínu, takže prochází nevid n. Jak lehký má krok! P ede mnou na n j nikdo nevsedl, ale já ho vzal a zkrotil, a nesl m tak rychle, že jsem dojel do Kraje, když byl Frodo na Mohylových vrších, p estože jsem z Rohanu vyrazil práv tehdy, když se vydával z Hobitína. Cestou však ve mn nar stal strach. Jak jsem jel na sever, po ád jsem slyšel nové zprávy o Jezdcích, a p estože jsem denn získával náskok, byli stále p ede mnou. Dozv d l jsem se, že se rozd lili: n kte í z stali na východním pomezí a jiní vpadli do Kraje od jihu. P ijel jsem do Hobitína a Frodo byl pry ; mluvil jsem však se starým K epelkou. Hodn a zbyte n . Hlavn vykládal o nedostatcích nových majitel Dna pytle. ‚Nesnáším zm ny,' íkal, ‚v mém v ku, a ješt k tomu zm ny k nejhoršímu. Zm ny k nejhoršímu,' opakoval n kolikrát. ‚Nejhorší, to je ošklivé slovo,' ekl jsem, "a doufám, že toho se nedožijete.' Ale z celého povídání jsem si vybral, že Frodo odešel z Hobitína ani ne p ed týdnem a že téhož ve era p ijel na Kopec erný muž na koni. Jel jsem dál pln obav. Dojel jsem do Rádovska a našel tam pozdvižení, jako když píchne do mraveništ . P išel jsem do domku ve Studánkách a ten byl rozbitý a prázdný; na prahu však ležel pláš , který pat íval Frodovi. Tehdy m na chvíli opustila nad je a ne ekal jsem na novinky; jinak bych býval klidn jší. Jel jsem však dál po stopách Jezdc . Bylo t žké je sledovat, protože se rozcházely a já si nev d l rady. Zdálo se mi ale, že jeden nebo dva jeli do H rky, a jel jsem tam, protože jsem myslel na to, co eknu hostinskému. ‚ íkají mu Máselník,' pomyslel jsem si. ‚Jestli to zdržení bylo jeho vinou, tak z n ho všechno máslo vyškva ím. Budu péct toho h upa starého na pomalém ohni.' Nic mí neo ekával, a sotva vid l, jak se tvá ím, zhroutil se a za al tát na míst ." "Co jste mu ud lal?" polekal se Frodo. "Byl na nás opravdu moc hodný a ud lal, co mohl." Gandalf se zasmál. "Neboj se!" ekl. "Nekousal jsem a št kal jsem jen trošinku. M l jsem takovou radost z toho, co jsem od n ho slyšel, když se p estal t ást, že jsem d dka starého objal. Nechápal jsem sice, jak se to mohlo stát, ale dozv d l jsem se, že jste byli v H rce p edešlou noc a to ráno jste odešli s Chodcem. ‚S Chodcem!' vyk ikl jsem radostn . ‚Ano, pane, bohužel, pane,' nepochopil m Máselník. ‚Dostal se k nim, a jsem d lal co d lal, a oni se s ním dali dohromady. V bec se tu celý as chovali moc divn : svéhlav , dalo by se íct.' ‚Osle! Hlupáku! Trojctihodný a milovaný Je mínku!" povídám. ‚To je nejlepší novina, jakou jsem slyšel od letního slunovratu: stojí nejmí za zlatku. P i aruju vám zvláš dobré pivo na celých sedm let!' ekl jsem. Te se kone n mohu po ádn vyspat, poprvé od jánevímkdy.' Z stal jsem tam tedy p es noc a moc m zajímalo, co se stalo s Jezdci; v H rce se totiž zatím mluvilo jen o dvou. V noci jsme se však doslechli o dalších. Nejmén p t jich p ijelo od západu, strhli bránu a projeli H rkou jako vich ice; H re tí se dosud t esou a o ekávají konec sv ta. Vstal
jsem p ed svítáním a jel za nimi. Nevím, ale zdá se mi jasné, že se to zb hlo tak: jejich kapitán z stal schován jižn od H rky, zatímco dva jeli nap ed p es vesnici a další ty i vtrhli do Kraje. Když však byli v H rce i ve Studánkách odraženi, vrátili se ke kapitánovi se zprávami a nechali Cestu na chvíli nest eženou, leda svými špehy. Kapitán pak n které poslal na východ p ímo p es pole a sám s ostatními jel rozzu en Cestou. Ujížd l jsem k V trovu tryskem jako bou e a byl jsem tam z H rky druhý den p ed západem slunce. Oni tam byli d ív. Stáhli se pry , protože cítili m j hn v a neodvažovali se mu elit, dokud bylo slunce na obloze. V noci m však obklí ili a sev eli mé na vrcholku kopce ve starém kruhu Amon Sul. M l jsem opravdu co d lat: takové sv tlo a plameny nevid l V trov od dob starých vále ných maják . Za východu slunce jsem unikl a prchal na sever. Nem l jsem nad ji, že bych dokázal víc. V té divo in bylo nemožné t najít, Frodo, a bylo by bláznovství zkoušet to se všemi Devíti v patách. Musel jsem tedy spoléhat na Aragorna. Doufal jsem však, že n které odvedu za sebou a p itom se dostanu do Roklinky d ív než vy a vyšlu pomoc. ty i Jezdci skute n jeli za mnou, po ase však obrátili a z ejm jeli k Brodu. Trochu to pomohlo, protože jich bylo jen p t, a ne dev t, když p epadli váš tábor. Dostal jsem se sem nakonec od severu dlouhou t žkou cestou proti proudu Mšené a p es Obrovišt . Trvalo mi to z V trova málem trnáct dní, protože jsem nemohl jet na koni po balvanech v ob ích skalách a Stínovlas odešel. Poslal jsem ho zpátky jeho pánu; vzniklo však mezi námi velké p átelství, a když budu pot ebovat, p ijde na zavolání. Tak se stalo, že jsem p išel do Roklinky jen t i dny p ed Prstenem a zpráva o nebezpe í, které mu hrozí, došla p edtím, což bylo velmi dob e. A to je konec mého vypráv ní, Frodo. A mi Elrond a ostatní prominou, že bylo tak dlouhé. Taková v c se ale ješt nestala, aby Gandalf nedodržel sch zku a nep išel, když to slíbil. Myslím, že vyložit tak zvláštní událost Tomu, kdo nese Prsten, bylo zapot ebí. Nuže, p íb h je vypov zen od po átku do konce. Tady jsme my a tady je Prsten. Ješt jsme se však nep iblížili k cíli. Co s ním ud láme?" Bylo ticho. Nakonec se ujal slova Elrond. "Novina o Sarumanovi je skute n bolestná," ekl; "vždy jsme mu d v ovali a hluboko pronikl do všech našich úradk . Je nebezpe né studovat um ní Nep ítele p íliš do hloubky, a k dobrému i k zlému. Takové pády a zrady se však žel už staly. Ze všech p íb h , které jsme dnes slyšeli, mi Frod v p ipadal nejpozoruhodn jší. Poznal jsem zatím jen málo hobit krom tady Bilba, a zdá se mi, že nebude tak ojedin lý, jak jsem si myslel. Sv t se hodn zm nil od té doby, kdy jsem naposled procházel Západem. Mohylové duchy známe pod mnoha jmény a o Starém hvozdu se vypráví mnoho p íb h ; dnes z n ho zbývá jenom výb žek jeho severní rozlohy. Byly asy, kdy mohla veverka skákat ze stromu na strom z dnešního Kraje až do Vrchoviny západn od Železného pasu. T mi zem mi jsem kdysi putoval a poznal jsem spoustu divokých a zvláštních tvor . Zapomn l jsem však na Bombadila, je-li to skute n po ád ten, který chodíval po lesích a kopcích p ed dávnými léty a i tenkrát byl starší než sta ešinové. Tenkrát se tak nejmenoval. Iarwain Ben-adar jsme mu íkali, Nejstarší a bez otce. Jiné národy mu však od té doby daly mnohá jména: trpaslíci Forn, muži ze Severu Prastar a ješt jiná jména. Je to zvláštní tvor, ale možná že jsem ho m l povolat do Rady." "Nebyl by p išel," ekl Gandalf. "Nemohli bychom mu p ece ješt poslal vzkaz a získat jeho pomoc?" ptal se Erestor. "Zdá se, že má moc nad Prstenem."
"Ne, tak bych to ne ekl," pravil Gandalf. " ekn me rad ji, že Prsten nemá moc nad ním. Je svým vlastním pánem. Nem že však Prsten zm nit ani zlomit jeho moc nad jinými. A te se stáhl na malé území s hranicemi, které si sám stanovil, a je nikdo nem že vid t, a tam možná eká na zm n né asy a nevychází ven." "V t ch hranicích, zdá se, ho ale nem že nic postihnout," ekl Erestor. "Nep ijal by Prsten a neuschoval by jej tam, takže by byl trvale neškodný?" "Ne," ekl Gandalf. "Ne dobrovoln . Možná že by to ud lal, kdyby ho o to prosily všechny svobodné národy sv ta, ale nechápal by, jak je to naléhavé. A kdyby Prsten dostal, brzy by na n j zapomn l nebo by jej nejspíš zahodil. Na takové v ci prost nemá hlavu. Byl by krajn nespolehlivým strážcem; a to samo jako odpov sta í." "Stejn ," ekl Glorfindel, "poslat Prsten jemu by zlý den nanejvýš oddálilo. Tom je daleko. Te už bychom Prsten k n mu nemohli dopravit, aniž by zv dové za ali n co tušit. A i kdyby se nám to povedlo, d íve nebo pozd ji by se Pán prsten dozv d l, kde je ukryt, a obrátil by se celou silou tam. M že Bombadil vzdorovat takové síle? Myslím, že ne. Myslím, že nakonec, jestliže bude všechno ostatní p emoženo, padne i Bombadil, poslední, tak jako byl první, a pak p ijde Noc." "Znám Iarwaina vlastn jen podle jména," ekl Galdor, "myslím ale, že Glorfindel má pravdu. Moc postavit se proti Nep íteli mu schází, leda by taková moc byla v zemi samé. A p ece vidím, že Sauron m že ztýrat a zni it i hory. Všechna moc, která ješt z stala, je tady s námi v Imladris nebo u Círdana v P ístavech anebo v Lórienu. Mají však oni sílu, máme my tady sílu odolat Nep íteli, kone nému Sauronovu náporu, až všechno ostatní padne?" "Já tu sílu nemám," ekl Elrond, "a oni také ne." "Jestliže tedy Prsten nelze p ed ním trvale ubránil silou," ekl Glorfindel, "m žeme se pokusit už jen o dv v ci: poslal jej p es Mo e, nebo jej zni it." "Gandalf nám ale odhalil, že jej nem žeme zni it žádným svým um ním," ekl Elrond. "A ti, kdo p ebývají za Mo em, by jej nep ijali. V dobrém i ve zlém pat í St edozemi; jen my, kte í tu ješt z stáváme, se s ním musíme vypo ádat." "Potom," ekl Glorfindel, "jej vho me do hlubin, aby se Sarumanova lež stala pravdou. Te je p ece jasné, že už v Rad vstoupil na k ivou stezku. V d l, že Prsten není navždy ztracen, ale cht l, abychom si to mysleli, nebo po n m za al dychtit sám. P esto se ve lži asto skrývá pravda. V Mo i by byl v bezpe í." "Ne navždy," ekl Gandalf. "V hlubokých vodách žijí r zní tvorové a mo e i zem se mohou zm nit. A není našim úkolem myslet jen na jedno období, na pár lidských život nebo na jeden pomíjivý v k sv ta. M li bychom se snažil skoncovat s tou hrozbou jednou provždy, i když nedoufáme, že se nám to poda í." "A tady nám cesta k Mo i nepom že," ekl Galdor. "Když se nám zdál návrat k Iarwainovi p íliš nebezpe ný, út k k Mo i je te nejnebezpe n jší ze všeho. Srdce mi íká, že Sauron, sotva se dozví, co se stalo, bude od nás o ekávat, že zvolíme cestu na západ. A dozví se to brzy. Devítka sice opravdu p išla o kon , ale to je jen zdržení, než si najdou nové a rychlejší o e. Už jen slábnoucí moc Gondoru stojí mezi ním a ozbrojeným pochodem podle pob eží na sever; a jestli p ijde a zaúto í na Bílé v že a P ístavy, elfové možná navždy ztratí možnost úniku z dloužících se stín St edozem ." "Ten pochod se ješt dlouho pozdrží," ekl Boromir. "Gondor slábne, íkáš. Jenže Gondor stojí a i na konci své síly je po ád ješt velmi silný." "A p ece už jeho bd lost nedokáže zadržet Devítku," ekl Galdor. "A on si m že najít jiné cesty, které Gondor nest eží." "Potom," ekl Erestor, "jsou jen dv cesty, jak už prohlásil Glorfíndel: navždy Prsten ukrýt, nebo
jej zni it. Ani jedno však není v našich silách. Kdo nám rozluští tuto hádanku?" "Nikdo z p ítomných," ekl Elrond vážn . "P inejmenším nikdo nem že odpov d t, co se stane, jestliže zvolíme tu nebo onu cestu. Ale zdá se mi te jasné, kterou cestu zvolit. Cesta sm rem na západ se zdá nejsnazší. Proto se jí musíme vyhnout. Bude sledovaná. Elfové touto cestou prchali p íliš asto. Nyní, v této krajnosti. musíme volit t žkou cestu, cestu nep edvídanou; tam spo ívá naše nad je. Jít rovnou do nebezpe í - do Mordoru. Musíme Prsten poslat do Ohn ." Op t padlo ticho. I v tom líbezném dom s vyhlídkou na slune né údolí, kde zur ely iré vody, ucítil Frodo mrtvou tmu v srdci. Boromir se pohnul a Frodo na n ho pohlédl. Hrál si se svým velikým rohem a mra il se. Posléze promluvil. "Nechápu to všechno," ekl. "Saruman je zrádce, ale neprojevil v tu chvíli moudrost? Pro po ád mluvíte o ukrývání a ni ení? Pro bychom si nem li myslet, že nám Velký prsten p išel do ruky, aby nám posloužil v hodin tísn ? Když jím budou vládnout svobodní vládci svobodných, jist dokážou Nep ítele porazit. Toho se podle mne nejvíc obává. Muži z Gondoru jsou udatní a nikdy se nepoddají; mohou však být pobiti. K udatnosti je t eba p edevším síly, a až potom zbran . A se Prsten stane naší zbraní, jestliže má takovou moc, jak íkáte. Vezm te jej a jd te vst íc vít zství." "Žel, to nejde," ekl Elrond. "Nem žeme použít Vládnoucí prsten. To už víme p íliš dob e. Pat í Sauronovi a vyrobil jej on sám, je tedy naprosto zlý. Jeho síla, Boromire, je p íliš velká, aby ji mohl v lí ovládnout jiný než ten, kdo už má sám velikou moc. Pro takového však v sob tají ješt smrteln jší nebezpe í. Samotná touha po n m rozežírá srdce. Pomysli na Sarumana. Kdyby kdokoli z Moudrých tímto Prstenem svrhl Pána prsten a použil p i tom vlastního um ní, dosadil by sám sebe na Sauron v stolec a zjevil by se nový Temný pán. A to je další d vod, aby byl Prsten zni en: dokud je na sv t , je nebezpe ím i pro Moudré. Na za átku totiž nic není zlé. Ani Sauron nebyl. Vzít Prsten, abych jej ukryl, se bojím. Vzít Prsten, abych jím vládl, nechci." "Já také ne," ekl Gandalf. Boromir na n pohlédl pochybova n , ale sklonil hlavu. "Budiž," ekl. "Pak musí Gondor spoléhat jen na vlastní zbran . A p inejmenším dokud Moud í st eží tento Prsten, budeme bojovat dál. Kdoví, t eba Me , který byl zlomen, zastaví p íval - jestliže ruka, která jím vládne, nezd dila jen památku, ale i svaly Král lidí." "Kdo to m že íci?" pravil Aragorn. "Ale jednou to vyzkoušíme." "Kéž by ten den nebyl p íliš vzdálen," ekl Boromir. "A koli nežádám o pomoc, p ece ji pot ebujeme. Pot šilo by nás, kdybychom vid li, že také jiní bojují všemi prost edky, jimiž vládnou." "Pot š se tedy," ekl Elrond. "Jsou totiž moci a íše, o kterých nevíš a jsou ti skryty. Veliká Anduina míjí mnohé b ehy, než dosp je k Argonathu a Bránám Gondoru." "P esto by možná všem prosp lo," ekl trpaslík Glóin, "kdyby se všechny síly spojily a užívaly své moci ve spojenectví. Jsou i jiné prsteny, mén zrádné, jichž by se t eba dalo použít v naší nouzi. Sedm je pro nás ztraceno - pokud Balin nenašel Thrór v prsten, který byl poslední; neslyšeli jsme o n m od Thrórovy záhuby v Morii. Te už vlastn mohu odhalit, že Balin odešel tak trochu s nad jí, že prsten najde." "Balin v Morii žádný prsten nenajde," ekl Gandalf. "Thrór jej p edal svému synu Thráinovi, ale Thráin Thorinovi ne. Thráinovi jej od ali na mu idlech v žalá ích Dol Gulduru. P išel jsem p íliš pozd ." "Ach b da!" zvolal Glóin. "Kdy p ijde den naší odvety? Ale po ád jsou tu ješt T i. Co je s T emi prsteny elf ? íká se, že jsou velmi mocné. Copak je knížata elf nemají? I ty ovšem kdysi vyrobil Temný pán. Zahálejí? Vidím tu knížata elf . Ne eknou nám nic?"
Elfové neodpovídali. "Neslyšel jsi m Glóine?" ekl Elrond. "Ty T i nevyrobil Sauron a nikdy se jich ani nedotkl. O nich však není dovoleno mluvit. Jen tolik smím íci v této hodin pochybností. Nezahálejí. Nebyly však vyrobeny jako zbran pro válku nebo dobývání. Takovou moc nemají. Ti, kdo je vyrobili, netoužili mít sílu nebo panovat nebo hromadit poklady, ale chápat, tvo it, uzdravovat a uchovávat všechny v ci bez poskvrny. To vše se elf m ve St edozemi do jisté míry poda ilo, a koli s bolestí. Ale všechno, co d lali ti, kdo vládnou T emi prsteny, se obrátí k jejich zkáze a jejich mysli a srdce budou odhaleny Sauronovi, jestliže znovu získá Jeden. Potom by bylo lépe, kdyby ty T i nikdy nevznikly. Takový je jeho zám r." ‚Ale co by se stalo, kdyby byl Vládnoucí prsten zni en, jak radíte?" ptal se Gloin. "To nevím jist ," ekl Elrond smutné. "N kte í doufají, že T i prsteny, jichž se Sauron nikdy nedotkl, by pak byly osvobozeny a jejich vládci by mohli uzdravit sv t z utržených ran. Možná však, až odejde Jeden, T i ztratí moc a mnoho krásných v cí ztratí barvu a zmizí v zapomenutí. Tomu v ím já." "P esto jsou všichni elfové ochotni pod ídit se této možností," ekl Glorfindel, "jestliže je tím možno zlomit Sauronovu moc a navždy odstranit strach z jeho panování." "Vracíme se tedy znovu ke zni ení Prstenu," ekl Erestor, "a p ece nejsme o nic blíž. Máme sílu nalézt Ohe , v n mž byl vyroben? To je cesta zoufalství. Nebo bláznovství, ekl bych, kdyby mi to Elrondova v kovitá moudrost nezakazovala." "Zoufalství nebo bláznovství?" ekl Gandalf. "Zoufalství to není, protože zoufat si mohou jen ti, kdo vidí neodvratný konec. My jej nevidíme. Moudré je uznat nutnost, když byly zváženy všechny ostatní cesty, a koli se m že zdál bláznovstvím t m, kdo lpí na falešné nad ji. Dobrá, a je nám bláznovství plášt m, závojem p ed o ima Nep ítele! Vždy on má velké poznání a vyvažuje všechny v ci p esn na vahách své zloby. Jediná míra, kterou zná, je však touha, touha po moci; a podle ní soudí všechna srdce. Do jeho srdce nevstoupí myšlenka, že n kdo m že moc odmítnout, že m že Prsten mít a chtít jej zni it. Jestliže se pokusíme o tohle, p ekazíme mu výpo ty." "P inejmenším na as," ekl Elrond. "Tou cestou je t eba jít, ale bude velice t žká. A síla ani moudrost nás po ní daleko nedovedou. O tento úkol se m že pokusit slabý stejn jako silný. A p ece se asto sv tod jné skutky odehrávají tak: malé ruce je konají, protože musí, zatímco o i velkých jsou obráceny jinam." "Dobrá, dobrá, Mist e Elronde," ekl najednou Bilbo. "Nemusíte nic íkat. Je úpln jasné, kam mí íte. Hloupý hobit Bilbo to celé za al a Bilbo by s tím m l taky skoncovat, anebo se sebou samým. Bylo tu moc p íjemn a napsal jsem kus knihy. Jestli to chcete v d l, zrovna píšu záv r. Myslel jsem, že tam dám: A od té doby žil š astn až do konce života, je to dobrý záv r a nevadí, že už ho použili jiní. Te ho budu muset zm nit: nevypadá to, že se splní; a koneckonc vidím, že p ijdou ješt n jaké další kapitoly, pokud budu živ, abych je napsal. Je to hrozná otrava. Kdy mám vyrazit?" Boromir p ekvapen pohlédl na Bilba, ale smích mu zmrzl na rtech, když vid l, že všichni ostatní hledí na starého hobita s vážnou úctou. Jen Glóin se usmál, jeho úsm v však vyplynul ze starých vzpomínek. "Samoz ejm , m j milý Bilbo," ekl Gandalf. "Pokud jste to všechno opravdu za al, dalo by se od vás o ekávat, že s tím skoncujete. Ale víte už docela dob e, že za ít je pro každého p íliš velké slovo a že každý hrdina hraje ve velkých inech jen malou úlohu. Nemusíte se uklán t! A koli jsem to slovo myslel vážn a nepochybujeme, že pod rouškou žertu pronášíte state nou nabídku. Ale p esahuje vaše síly, Bilbo. Nem žete vzít Prsten zpátky. Opustil vás. Jestli ješt pot ebujete mou radu, ekl bych, že vaše úloha je skon ena a te máte jen zaznamenávat. Dokon ete svou
knihu a necht záv r nezm n ný. Ješt je na n j nad je. P ipravte se však psát pokra ování, až p ijdou zpátky." Bilbo se zasmál. "Nevzpomínám si, že byste mi byl zatím n kdy dal p íjemnou radu," ekl. "Protože všechny vaše nep íjemné rady byly dobré, jsem zv dav, jestli tahle nebude špatná. Stejné už asi nemám dost sil ani št stí, abych se s tím Prstenem vypo ádal. Vyrostl, a já ne. Ale pov zte mi, kdo má p ijít zpátky?" "Poslové, kte í budou vysláni s Prstenem." "P esn ! A kdo to bude? Práv tohle a nic jiného má podle mne Rada rozhodnout. Elfové t eba mohou žít jen z e í a trpaslíci snesou velkou únavu, ale já jsem jen starý hobit a v poledne mi schází ob d. Nemohli byste si te vymyslet n jaká jména? Nebo to odložit na odpoledne?" Nikdo neodpovídal. Polední zvonek zacinkal. Stále nikdo nepromluvil. Frodo pohlédl na všechny tvá e, ale nebyly obráceny k n mu. Celá Rada sed la se sklopenýma o ima jako v hlubokém zamyšlení. Padl na n ho veliký d s, jako by ekal na vynesení ortele, který dlouho p edvídal, a marn doufal, že nebude nikdy vy en. Srdce mu zaplavila veliká touha odpo ívat a z stat v klidu po Bilbov boku v Roklince. A pak s námahou promluvil a užasl nad vlastními slovy, jako kdyby n jaká jiná v le používala jeho hlas. "Ponesu Prsten," ekl, "a koli neznám cestu." Elrond zvedl o i a podíval se na n ho a Frodo cítil, jak mu náhlý pronikavý pohled probodává srdce. "Pokud správn rozumím všemu, co jsem slyšel," ekl, "myslím, že je ten úkol ur en pro tebe, Frodo; a jestliže ty nenajdeš cestu, nenajde ji nikdo. Toto je hodina lidí z Kraje, kdy povstávají ze svých pokojných polí ek, aby ot ásli radami Velkých. Kdo ze všech Moudrých to mohl p edvídat? Nebo, jestliže jsou moud í, pro by m li o ekávat, že se to dozv dí d íve, než ude í hodina? Je to však t žké b ím . Tak t žké, že je nikdo nem že vložit na druhého. Nevkládám je na tebe. Jestliže je však p ijímáš svobodn , eknu, že tvá volba je správná; a kdyby se shromáždili všichni mocní P átelé elf ze starých dob, Hador a Húrin a Túrin a sám Beren, tvé místo by bylo mezi nimi." "P ece ho ale nepošlete samotného, pane?" vyk ikl Sam, protože dál se již udržet nemohl, a vysko il z koutku, kde tiše sed l na podlaze. "To jist ne," ekl Elrond s úsm vem a obrátil se k n mu. "P inejmenším s ním p jdeš ty. Je skoro nemožné t od n ho odlou il, i když je pozván do tajné rady, a ty ne." Sam se za ervenal a posadil se. "To jsme se zas do n eho namo ili, pane Frodo!" ekl a pot ásl hlavou. KAPITOLA T ETÍ PRSTEN PUTUJE K JIHU Ješt ten den se všichni hobiti sešli v Bilbov pokoji. Smíšek a Pipin byli pobou eni, že se Sam proplížil do Rady a byl vyvolen Frodovi za spole níka. "To je krajn nespravedlivé," ekl Pipin. "Místo aby ho vyhodil a dal do okov , Elrond ho za tu jeho drzost odm ní!" "Odm ní!" ekl Frodo. "Neumím si p edstavit p ísn jší trest. Nevíš, co mluvíš: odsouzení k téhle beznad jné výprav je pro tebe odm na? V era se mi zdálo, že m j úkol skon il a že tu budu moci odpo ívat - nadlouho, možná navždycky."
"Nedivím se," ekl Smíšek, "a p ál bych ti to. Jenže my závidíme Samovi, a ne tob . Když ty musíš jít, bude to trest, když n kdo z nás bude muset z stat, t eba i v Roklince. Prošli jsme s tebou kus cesty a zažili všelijaké asy. Chceme jít dál." "Tak jsem to myslel," ekl Pipin. "My hobiti bychom m li držet pohromad , a to taky budeme. A já p jdu, ledaže by m uvázali na et z. Musí s vámi p ece jít n kdo, kdo má rozum." "Potom ur it nevyberou tebe. Peregrine Brale," ekl Gandalf, nahlížeje oknem, které bylo nízko nad zemí. "Ale zbyte n si d láte starosti. Ješt se nic nerozhodlo." "Nic se nerozhodlo!" vyk ikl Pipin. "Tak co jste celý as d lali? Vždy jste tam byli zav ení n kolik hodin." "Povídali jsme," ekl Bilbo. "Povídalo se hodn a každého ekalo n jaké p ekvápko. I náš starý Gandalf dostal. Myslím, že Legolasova novinka o Glumovi ho sebrala, i když to nedal najevo." "To se mýlíte," ekl Gandalf. "Nedával jste pozor. Už jsem o tom slyšel od Gwaihira. Jestli to chcete v d t, tak jediné p ekvápko, jak íkáte, jste byl vy a Frodo; a já jediný p ekvapen nebyl." "No dob e," ekl Bilbo, "zkrátka nerozhodlo se nic víc, než že p jde chudák Frodo a Sam. Celý as jsem se bál, že to tak dopadne, jestli nepošlou mne. Ale podle mého jich Elrond pošle p kných pár, až se sejdou zprávy. Už vyjeli, Gandalfe?" "Ano," ekl Gandalf. "Už vyslali n jaké zv dy. Zítra p jdou další. Elrond vysílá elfy a ti budou mluvit s Hrani á i a možná i s Thranduilovým lidem v Temnem hvozdu. A Aragorn šel s Elrondovými syny. Budeme musel vy istit kraj široko daleko, než se do n eho dáme. Tak bu rád, Frodo! Asi se tu ješt zdržíš." "No jo!" ekl Sam mrzut . "Po káme si p kn na zimu." "Nedá se nic d lat," ekl Bilbo. "Je to trochu i tvoje vina, Frodíku: mermomocí jsi ekal na moje narozeniny. Dost podivn jsi je uctil, to ti eknu. Já bych si ten den nevybral, abych pustil Sá kovské do Dna pytle. Ale tu to máš: do jara te ekat nem žeš a jít taky nem žeš, dokud nep ijdou zprávy. Když kouše zima lezavá, i kámen mrazem pukává, erná je t a holý strom, zlé putovat je v ase tom. Ale obávám se, že zrovna to t eká." "Také se obávám," ekl Gandalf. "Nem žeme vyrazit, dokud nebudeme v d t, jak je to s Jezdci." "Já myslel, že všichni zahynuli v povodni," ekl Smíšek. "Takhle Prstenové p ízraky nezni íš," ekl Gandalf. "Mají v sob moc svého pána a stojí a padají s ním. Doufáme, že všichni p išli o kon i o p estrojení, a tak jsou na as mén nebezpe ní, musíme to ale zjistit spolehliv . Zatím by ses m l pokusit zapomenout na své trápení. Frodo. Nevím, jestli ti mohu n jak pomoci, ale pošeptám ti n co do ouška. Kdosi íkal, že by s vámi m l jít n kdo, kdo má rozum. M l pravdu. Myslím, že p jdu s tebou." Frodo se nad tím sd lením tak rozjásal, že Gandalf sesko il z okenní ímsy, na níž sed l, s al klobouk a uklonil se. " íkal jsem jen, že myslím, že p jdu. Zatím na nic nespoléhej. V té v ci bude mít slovo i Elrond a tv j p ítel Chodec. Což mi p ipomíná, že pot ebuji mluvil s Elrondem. Abych šel." "Jak dlouho myslíš, že se tu zdržíme?" ekl Frodo Bilbovi, když byl Gandalf pry . "Ani nevím. V Roklince nedovedu po ítat dny," ekl Bilbo. "Ale myslím, že dost dlouho. M žeme si spolu krásn popovídat. Co kdybys mí pomohl s mou knihou a za al s druhou? Vymyslel jsi n jaký záv r?"
"Ano, n kolik a všechny jsou temné a nep íjemné," ekl Frodo. "Tak to ne!" ekl Bilbo, "Knihy mají kon it dob e. Jak by se ti líbilo: A všichni se usadili a žili od té doby spolu š astn ?" "Docela dob e, jestli k tomu n kdy dojde," ekl Frodo. "Jo!" ekl Sam. "A kde budou žít? To bych rád v d l." Hobiti si ješt chvíli povídali a p emýšleli o minulé cest a o nebezpe ích p ed sebou; Roklinka však m la tu vlastnost, že jim zanedlouho o istila mysl od strachu a úzkosti. Budoucnost, dobrá i zlá, nebyla zapomenuta, ale nem la žádnou moc nad p ítomností. Zdraví a nad je v nich sílily a byli spokojeni s každým dnem, když p išel, a t šili se z každého jídla, slova i písn . Dny tedy uplývaly, svítala krásná a jasná jitra a následovaly iré a chladné ve ery. Podzim se však rychle sklán l, zlaté sv tlo pomalu vybledlo v bledé st íbro a z nahých strom opadaly poslední váhavé listy. Studený vítr za al vát od Mlžných hor k východu. M síc lovc se kulatil na no ní obloze a zahnal na út k všechny menší hv zdy. Hluboko na jihu však rud zá ila jedna hv zda. Zatímco m síce op t ubývalo, zá ila každou noc jasn ji a jasn ji. Frodo ji vid l z okna, jak hluboko v nebesích plane podobna íhavému oku, které žhne nad stromy na okraji dolu. Hobiti byli v Elrondov dom už tém dva m síce, listopad odešel s posledními zbytky podzimu a už i prosinec míjel, když se za ali vracet zv dové. N kte í byli na severu v Obrovištích nad prameny Mšené; jiní byli na západ a s pomocí Aragorna a Hrani á propátrali kraje hluboko po proudu Šeravy až k Tharbadu, kde stará Severní cesta k ižovala eku u z ícenin m sta. Mnozí šli na východ a na jih; a n kte í z nich p ekro ili hory a vstoupili do Temného hvozdu, zatímco jiní zlezli pr smyk u pramene Kosatcové eky a dali se Divo inou p es Kosatcová pole, až nakonec dosp li do Radagastovy staré vlasti Rhosgobelu. Radagast tam nebyl; vraceli se vysokým pr smykem zvaným Rmutné schody. Poslední se vrátili Elrondovi synové Elladan a Elrohir; podnikli velikou výpravu po proudu St íberky do jedné podivuhodné zem , avšak o své cest necht li mluvit s nikým, jen s Elrondem. V žádné oblastí nenarazili poslové na stopy ani na zprávy o Jezdcích nebo o jiných služebnících Nep ítele. Ani od orl z Mlžných hor nedostali zprávy. Gluma nikdo nevid l a neslyšel; draví vlci se však stále sbírali a op t lovili vysoko proti proudu Velké eky. T i z erných koní se našli utonulí u zaplaveného Brodu. Na skalách dolejších pe ejí objevili pátra i dalších p t a rovn ž jeden roz atý a potrhaný erný pláš . Jiné stopy po erných jezdcích nebylo vid t a nebyla cítit jejich p ítomnost. Zdálo se, že ze Severu zmizeli. "Aspo o osmi z Devíti se tedy ví," ekl Gandalf. "Bylo by ukvapené se p íliš na to spoléhat, ale myslím, že te m žeme doufat, že Prstenové p ízraky byly rozprášeny a musely se vrátit k svému pánu do Mordoru, jak se dalo, beztvaré a s prázdnou. Je-li tomu tak, bude jim n jaký as trvat, než se znovu vydají na hon. Nep ítel má samoz ejm i jiné služebníky, budou však muset putovat až k hranicím Roklinky, než najdou naši stopu. A budeme-li opatrní, nenajdou ji lehce. Nesmíme se však již zdržovat." Elrond k sob povolal hobity. Pohlédl vážn na Froda. "P išel as," ekl. "Má-li se Prsten vydat na cestu, musí jít brzy. Avšak ti, kdo p jdou s ním, nesm jí po ítat s tím, že jim na jejich pouti pom že válka nebo ozbrojená moc. Musejí odejít do íše Nep ítele daleko od pomoci. Ješt stále stojíš v slovu, Frodo, a chceš nést Prsten?" "Ano," ekl Frodo. "P jdu se Samem." "Potom ti nemohu p íliš pomoci, ba ani radou," ekl Elrond. "Mohu p edvídat jen mali ko z tvé cesty; a jak má být spln n tv j úkol, to nevím. Stín se již doplazil k úpatí Hor a blíží se až na pomezí Šeravy a pod Stínem se mi všechno ztrácí ve tm . Potkáš mnoho nep átel, otev ených i
skrytých; a možná že cestou najdeš p átele, když to budeš nejmén ekat. Rozešlu zprávy, jak jen to p jde, t m, které znám v širém sv t ; všude je ale tolik nebezpe í, že n které zprávy se ztratí nebo nedojdou d ív než ty sám. A vyvolím ti spole níky, aby šli s tebou, kam až budou chtít nebo kam osud dovolí. Po et musí být malý, protože naše nad je je v rychlosti a utajení. Kdybych m l celé vojsko elf v brn ní ze Starých as , nic by ti nepomohlo, leda by zburcovalo vojenskou moc Mordoru. Družina Prstenu bude mít dev t len ; a dev t P ších bude stát proti devíti Jezdc m, kte í jsou zlí. S tebou a tvým v rným služebníkem p jde Gandalf, nebo to bude jeho velký úkol a tím možná dokoná své skutky. Ostatní budou zastupovat zbylé svobodné národy sv ta: elfy, trpaslíky a lidí. Za elfy p jde Legolas a Gimli, syn Glóin v, za trpaslíky. Jsou ochotni jít p inejmenším do horských pr smyk , a možná dále. Za lidi budeš mít Aragorna, syna Arathornova, nebo Isildur v Prsten se ho úzce dotýká." "Chodce!" ekl Frodo. "Ano," usmál se. "Zase t žádám, abych ti sm l d lat spole nost, Frodo." "Byl bych vás úp nliv prosil, abyste šel," ekl Frodo. "Jenže jsem myslel, že jdete s Boromirem do Minas Tirith." "To ano," ekl Aragorn. "A d íve než vyrazím do války, bude Me , jenž byl zlomen, znovu zkut. Máme však po mnoho set mil spole nou cestu. Proto bude v družin i Boromir. Je to chrabrý muž." "Je t eba nalézt ješt dva," ekl Elrond. "O t ch budu ješt uvažovat. Snad ve své domácnosti najdu n koho vhodného." "Ale pak nezbude místo pro nás!" vyk ikl Pipin zaražen . "My nechceme z stat pozadu. Chceme jit s Frodem." "To proto, že nechápete a neumíte si p edstavit, co p ed vámi leží," ekl Elrond. "Frodo také ne," dostalo se Pipinovi ne ekané pomoci od Gandalfa. "Nikdo z nás nevidí jasn . Pravda, kdyby tihle hobiti nebezpe í chápali, nem li by odvahu jít. Ale p esto by si p áli jít, nebo by si p áli mít odvahu a styd li by se a byli by neš astní. Myslím, Elronde, že v této v ci by bylo lepší d v ovat spíš jejich p átelství než velké moudrosti. I kdybys nám vybral knížete elf , jako je Glorfindel, nem že vzít Temnou v ž útokem ani otev ít cestu k Ohni moci, kterou má v sob ." "Mluvíš vážn ," ekl Elrond, "ale já jsem na pochybách. Tuším, že Kraj te není prost nebezpe í; a m l jsem v úmyslu poslat tyhle dva zpátky jako posly, aby ud lali podle zvyklostí své zem všechno, aby varovali národ p ed nebezpe ím. V každém p ípad soudím, že ten mladší, Peregrin Bral, by tu m l z stat. Mé srdce mluví proti tomu, aby šel." "Pak m budete musel zav ít do v zení, Mist e Elronde," ekl Pipin. "Protože jinak p jdu za Družinou." "Tak budiž. P jdeš," ekl Elrond a vzdychl. "Nyní je po et devíti dopln n. V sedmi dnech musí Družina vyrazit." Elfí ková i zkuli znovu Elendil v me ; na jeho epeli byl vyryt znak sedmi hv zd mezi srpkem m síce a sluncem s paprsky a kolem bylo vepsáno mnoho runových znak ; vždy Aragorn, syn Arathorn v, šel do války s Mordorskou markou. Me zá il, když byl znovu scelen; slune ní sv tlo v n m svítilo rud a m síc studen a ost í bylo tvrdé a b itké. A Aragorn mu dal nové jméno a nazval jej Andúril, Plamen Západu. Aragorn a Gandalf se spolu procházeli a zasedali a mluvili o cest a o nebezpe ích, s nimiž se setkají; a hloubali nad psanými a kreslenými mapami a u enými knihami, které m l Elrond v dom . Frodo byl n kdy s nimi; rád se však spoléhal na jejich vedení a trávil co nejvíc asu s
Bilbem. V t ch posledních dnech sedali hobiti nave er v Síni ohn a tam mezi mnoha jinými p íb hy vyslechli celý p íb h o Berenovi a Lúthien a o dobytí Velkého klenotu; p es den však Smíšek a Pipin pobíhali venku, kdežto Froda a Sama bylo možno najít v Bilbov pokojíku. Tehdy Bilbo p ed ítal úryvky ze své knihy (dosud se zdála být zna n nehotová) nebo n jaké své veršíky nebo si d lal poznámky o Frodových dobrodružstvích. Ráno posledního dne Frodo osam l s Bilbem a starý hobit vytáhl zpod postele d ev nou bednu. Zvedl víko a zalovil vevnit . "Máš tady sv j me ," ekl. "Ale je zlomený, to víš. Vzal jsem ho k sob , ale zapomn l jsem se zeptat ková , jestli by ho mohli spravit. Už není as. Tak jsem si myslel, že bys t eba nepohrdl tímhle." Vytáhl z bedny me ík ve staré obnošené pochv . Pak jej vytáhl a jeho nalešt ná a dob e ošet ovaná epel se náhle studen a jasn zat pytila. "Tohle je Žihadlo," ekl a bez námahy jej zarazil hluboko do d ev ného trámu. "Vezmi si ho, jestli chceš. Asi už ho nebudu pot ebovat." Frodo vd n p ijal. "A taky tohle!" ekl Bilbo a vytáhl balí ek, který se zdál na sv j objem pom rn t žký. Odvinul n kolik vrstev staré látky a držel malou drát nou košili. Byla hust tkaná z mnoha kroužk , poddajná tém jako prádlo, studená jako led a tvrdší než ocel. Svítila jako st íbro p i m síci a byla poseta bílými drahokamy. Pat il k ní opasek z perel a k iš álu. "Hezká v ci ka, vi ?" ekl Bilbo a pohyboval jí ve sv tle. "A užite ná. To je moje trpasli í brn ní, které mi dal Thorin. Vzal jsem si ho zpátky z Velké Kopaniny, než jsem vyrazil, a sbalil jsem ho s sebou. Odnesl jsem s sebou všecky památky na svou cestu krom Prstenu. Ale nepo ítal jsem, že je budu používat, a taky je te nepot ebuju. Sotva se na n ob as podívám. Skoro nic neváží, když se do n ho oble eš." "Vypadal bych - víš, myslím, že bych v n m nevypadal dob e," pravil Frodo. "To jsem si íkal taky," ekl Bilbo. "Ale na vzhledu nezáleží. M žeš to nosit pod venkovními šaty. No tak! O tohle tajemství se musíš se mnou pod lit. Nikomu jinému to ne íkej! Ale cítil bych se líp, kdybych v d l, že to máš na sob . N co mi íká, že by to neprorazily ani nože erných jezdc ," dodal ztišeným hlasem. "Tak dob e, vezmu si to," ekl Frodo. Bilbo mu brn ní navlékl a p ipevnil Žihadlo k t pytivému opasku; potom si Frodo navrch oblékl své staré ošum lé kalhoty, kazajku a kabát. "Vypadáš jako úpln oby ejný hobit," ekl Bilbo. "Ale je v tob víc, než je vid t. Hodn št stí!" Odvrátil se, zadíval se ven z okna a pokoušel se pobroukávat n jakou melodii. "V bec ti nemohu dost pod kovat, Bilbo, za tohle a za všechny tvoje p edcházející laskavosti," ekl Frodo. "Ani se nesnaž!" ekl starý hobit, obrátil se a pleskl ho do zad "Au!" vyk ikl. "Jsi te trošku tvrdý na plácání! Ale tak to chodí: hobiti musejí držet p i sob , a zvláš Pytlíci. Jediné, co žádám na oplátku, je tohle: dej na sebe co nejvíc pozor a vra se a p ines mi všechny možné novinky a písni ky a pov sti. Pokusím se dokon it svou knihu, než se vrátíš. Bude-li mi to dop áno, rád bych napsal druhou." Zarazil se a znovu se obrátil k oknu a tiše zazpíval. U ohn sedím, p emítám o všem, co jsem kdy uvid l, o lu ním kvítí, motýlech z letních dn , kterými jsem šel; o žlutém listí, babím lét
v tolika prošlých podzimech; o mlze, o st íbrném slunci, svišt ní v tru ve vlasech. U ohn sedím, p emítám, jaký to asi bude sv t, jaké to bude do kat zimy a jaro - to už nevid t. Vždy všechno, co jsem nevid l, je víc nežli to vid né! A každé jaro v každém háji je zase jinak zelené. U ohn sedím, p emítám o lidech z dávno p ešlých let a o lidech, jež nepoznám, a jaký bude jejich sv t, však zatímco tak p emítám o asech dávno minulých, zdaleka krok m naslouchám. kdy poutník stane ve dve ích. Byl studený šedivý den na konci prosince. Východní vítr vál holými v tvemi strom a zmítal temnými borovicemi na kopcích. Nízko nad hlavou se hnala temná potrhaná oblaka. Když za aly padat neveselé stíny asného ve era, Družina se hotovila k odchodu. M li vyjít za šera, protože Elrond jim radil cestovat co možno pod rouškou noci, dokud nebudou hodn daleko od Roklinky. "M li byste se varovat mnoha o í Sauronových služebník ," ekl. "Nepochybuji, že zpráva o odražení Jezdc se už k n mu dostala a že je rozzu en. Jeho p ší i ok ídlení zv dové již brzy vytáhnou na sever. Musíte si cestou dávat pozor i na oblohu nad sebou." Družina si nevzala velké vále né vybavení, protože jejich nad je spo ívala v utajení, a ne v boji. Aragorn m l Andúril, ale žádnou jinou zbra a vyšel oble en jen v rezav zelené a hn dé jako Hrani á z divo iny. Boromir m l dlouhý me tvarem p ipomínající Andúril, a mén proslulý, a krom toho nesl sv j štít a sv j vále ný roh. "Hlasit a zvu n se rozléhá v údolích hor," ekl, "a pak a se všichni nep átelé Gondoru dávají na út k!" P iložil jej k úst m a zadul, až se ozv na rozlet la od skály ke skále, a všichni, kdo v Roklince zaslechli ten hlas, vysko ili. "Pomalu s tím rohem, Boromire," ekl Elrond, "dokud nebudeš stát zase na pomezí rodné zem a nebudeš v krajní nouzi." "Budiž," ekl Boromir. "Vždycky jsem však nechal zaznít sv j roh, když jsem se vydával na cestu. A t ebaže dál možná p jdeme stínem, nevyjdu jako zlod j v noci." Jen trpaslík Gimli otev en navlékl krátkou košili z ocelových kroužk , protože trpaslíci se nebojí b emen; a u pasu m l sekyru se širokým ost ím. Legolas m l luk a toulec šíp a za pasem dlouhý bílý n ž. Mladší hobiti m li me e, které si vzali z mohyly, Frodo však vzal pouze Žihadlo a drát nou košili m l podle Bilbova p ání skrytou. Gandalf nesl svou h l, po boku však byl
opásán elfím me em Glamdringem, bratrem Orkristu, který odpo íval na Thorinových prsou pod Osam lou horou. Elrond všechny vybavil teplým silným šatstvem a kabátce i plášt m li podšité kožešinou. Zásobu potravin, šatstva, pokrývek a ostatních v cí naložili na poníka, žádného jiného než chudáka, kterého si p ivedli z H rky. Pobyt v Roklince s ním ud lal divy: leskl se a vypadal jako mladík. Sam trval na tom, aby vybrali práv jeho, a prohlašoval, že Vilík (jak mu íkal) se utrápí, když nep jde s sebou. "Vždy to zví e div nemluví," íkal, "a mluvilo by, kdyby tu ješt n jaký as pobylo. Podíval se na m zrovna tak, jak to íkal pan Pipin: jestli m s sebou nevezmeš, Same, p jdu za tebou sám." A tak šel Vilík jako nákladní poník, a p ece byl z ejm jediným lenem Družiny, kterého nic netížilo. Rozlou ili se ve velké síni u ohn a ekali už jen na Gandalfa, který dosud nevyšel z domu. Z otev ených dve í prosvítal ohe a z mnoha oken m kce zá ilo sv tlo. Bilbo ml ky stál zachumlán v plášti na prahu vedle Froda. Aragorn sed l s hlavou sklon nou ke kolen m; jediný Elrond v d l, co pro n ho znamená tato hodina. Ostatní se rýsovali jen jako šedé postavy ve tm . Sam stál u poníka a mrzut hled l do soumraku, kde eka kamenn burácela; jeho touha po dobrodružství dosahovala nejhlubšího odlivu. "Vilíku," ekl, "nem l ses k nám dávat. Mohl jsi tu z stat a krmit se nejlepším senem, dokud nebude erstvá tráva." Vilík švihal ocasem s ne íkal nic. Sam si pošoupl vak na zádech a v duchu ustaran probíral, co všechno dovnit naskládal, a p emýšlel, jestli n co nezapomn l: sv j hlavní poklad - kucha ské ná iní; krabi ku soli, kterou po ád nosil s sebou a dopl oval ji, kde mohl; slušnou zásobu dýmkového ko ení (ale ur it ne dostate nou); k esadlo a troud; vln né pun ochy; prádlo; r zné pánovy drobnosti, které Frodo zapomn l a Sam uložil, aby je vít zn vytáhl, až po nich bude shá ka. Prošel to jedno po druhém. "Provaz!" zamumlal. "Nemám provaz! A to jsem si ješt v era ve er íkal: ‚Same, a co kousek provazu? Bude ti scházet, když ho nebudeš mít.' Tak mi bude scházet. Te už ho neseženu." V tu chvíli vyšel Elrond s Gandalfem a svolal Družinu k sob . "Toto je mé poslední slovo," ekl tiše. "Ten, kdo nese Prsten, se vydává na pou k Ho e osudu. Pouze na n m spo ívá úkol: neodhodit Prsten ani jej nevydat žádnému služebníku Nep ítele a nedat jej do ruky nikomu krom len Družiny a Rady, a to jen v nejnutn jším p ípad . Ostatní s ním jdou jako svobodní spole níci, aby mu pomáhali na cest . M žete se zastavit nebo se vrátit nebo se obrátit na jinou cestu, podle okolností. ím dál p jdete, tím nesnadn jší bude se stáhnout; p esto na vás není vložena žádná p ísaha ani závazek, abyste šli dále, než budete sami chtít. Neznáte p ece ješt vlastní sílu a odvahu a nem žete p edvídat, s ím se kdo st etne cestou." "Kdo íká sbohem, jakmile cesta ztemní, je nev rný," ekl Gimli. "Možná," ekl Elrond, ale a ten, kdo nevid l padat noc, ješt neslibuje krá et tmou." "P ísaha ale m že posílit rozt esené srdce," ekl Gimli. "Anebo zlomit," ekl Elrond. "Nedívejte se p íliš daleko dop edu! Te ale jd te s klidným srdcem! Š astnou cestu a kéž jde s vámi požehnání elf i lidí a všech svobodných národ . Kéž vám hv zdy osv cují tvá !" "Hodn št stí, hodn št stí!" vyk ikl Bilbo, zakoktávaje se zimou. "Deník asi nebudeš moct psát, Frodíku, ale ekám od tebe podrobnou zprávu, až se vrátíš. A nebu tam moc dlouho! Š astnou cestu!" Ve stínech stálo mnoho jiných z Elrondovy domácnosti. Hled li za nimi a p áli jim š astnou
cestu jemnými hlasy. Nikdo se nesmál ani nezpíval. Nakonec se obrátili a ml ky se rozplynuli v šeru. Výprava p ekro ila most. Pomalu stoupali strmými to itými stezkami, jež vedly z rozeklaného údolí Roklinky; nakonec došli na náhorní plá , kde vítr svišt l ve v esu. Pak ješt jednou pohlédli na sv tla Posledního domáckého domu dole a odkrá eli do noci. U Bruinenského brodu sešli z cesty a zahnuli k jihu úzkými p šinami ve zvrásn né zemi. M li v ptánu jít mnoho mil a mnoho dní po západní stran Hor. Zem tu byla mnohem drsn jší a nehostinn jší než v zeleném údolí Velké eky v Divo in na druhé stran poho í a p jdou pomalu, doufali však, že touto cestou uniknou pozornosti nep átelských o í. Sauronovi zv dové se zatím z ídka ukázali v této pusté zemi a stezky znal málokdo krom obyvatel Roklinky. Gandalf krá el nap ed a s ním šel Aragorn, který znal tuto zemi i potm . Ostatní šli adou za ním a bystrooký Legolas d lal zadní stráž. První ást jejich cesty byla namáhavá a nezáživná, takže si z ní Frodo pamatoval snad jenom vítr. Po mnoho neslune ných dní ledov fi el od Hor na východ a zdálo se, že žádný od v nechrání p ed jeho dot rnými prsty. A byla Družina dob e oble ena, málokdy se zah áli, a p i pohybu i p i odpo inku. Vetší ást dne neklidn spali bu v n jaké proláklin , nebo schovaní pod spletí trnitých ke , které tu místy hust rostly. V pozdním odpoledni je budila hlídka a jedli hlavní jídlo: zpravidla studené a neveselé, protože se jen z ídka odvažovali zapálit ohe . Ve er šli dál, vždycky co možná p ímo na jih. Zprvu se hobit m zdálo, že pochodují a klopýtají do úmoru, a p ece se plazí kup edu jako slimáci a nedostávají se nikam. Každý den vypadala krajina tak ka stejn jako p edešlého dne. A p ece se hory p ibližovaly. Na jih od Roklinky se zvedaly stále výše a zahýbaly k západu: a na úpatí hlavního poho í se stále rozši ovalo hrbolaté území ponurých pahork a hlubokých dolin plných bou livých vod. P šin bylo málo a to ily se a asto je zavedly jen na pokraj n jakého srázu nebo do zrádných mo ál . Byli na cest již trnáct dní, když se po así zm nilo. Vítr náhle ustal a pak se sto il k jihu. Letící oblaka se zvedla, rozplynula a vyšlo bledé zá ivé slunce. Byl studený jasný úsvit na konci dlouhého klopýtavého no ního pochodu. Cestovatelé došli k nízkému h ebenu ov n enému prastarými stromy, jejichž šedozelené kmeny jako by vyrostly ze samotného kamení pahorkatiny. Temné listí se lesklo a bobule erven e av ly ve sv tle vycházejícího slunce. Daleko na jihu vid l Frodo matné obrysy vysokých hor, které, zdálo se, k ížily cestu, po níž se Družina ubírala. Nalevo od tohoto vysokého poho í n ly t i štíty: nejvyšší a nejbližší tr el jako zub se zasn ženou špicí; jeho obrovská holá severní st na byla dosud p evážn ve stínu, kde však na ni dopadalo slunce, zá ila rud . Gandalf stanul vedle Froda a zaclonil si o i "Dob e jdeme," ekl. "Už jsme na pomezí zem , které lidé íkají Cesmínie; za š astn jších dob tady žila spousta elf a tehdy se jí íkalo Eregion. Ušli jsme stop tat icet mil vzdušnou arou, a koli naše nohy musely ujít o mnoho dlouhých mil více. Zem i po así te budou vlídn jší, ale možná tím nebezpe n jší." "Nebezpe né nebo ne, opravdový východ slunce je moc p íjemný," ekl Frodo, shodil kápi a nechal si jit ní sv tlo dopadnout do tvá e. "Jenže hory jsou p ed námi," ekl Pipin. "V noci jsme museli uhnout na východ." "Ne," ekl Gandalf. "V jasném sv tle ale vidíš dál. Za t mi štíty se poho í stá í k jihozápadu. V Elrondov dom je spousta map, ale tebe z ejm ani nenapadlo se do nich podívat." "Ale ano, ob as," ekl Pipin, "ale nepamatuju si je. Na to má lepší hlavu Frodo." "Já žádnou mapu nepot ebuji," ekl Gimli, který došel s Legolasem a hled l p ed sebe s podivným svitem v hlubokých o ích. "Tam je zem, kde kdysi pracovali naši otcové, a my jsme vtiskli podobu t ch hor do mnoha d l z kamene i z kovu a do mnoha písní a zkazek. Vysoko ní v
našich snech: Baraz, Zirak, Šathur. Jen jedinkrát jsem je zatím z dálky spat il, znám je však a jejich jména také, protože pod nimi leží Khazad-dum, Trpasluj, které se nyní íká erná jáma, elfsky Moria. Tam stojí Barazinbar, Rudoroh, krutý Caradhras; a za ním St íbrný špi ák a Mra ivec; bílý Celebdil a Šedý Fanuidhol, které my nazýváme Zirakzigil a Bundušathur. Tam se Mlžné hory d lí a mezi jejich rameny leží hluboké stinné údolí, na které nem žeme zapomenout: Azanulbizar, Rmutný dol, kterému elfové íkají Nanduhirion." "A práv do Rmutného dolu máme namí eno," ekl Gandalf. "Jestliže zlezeme pr smyk zvaný Rudá brána pod prot jším svahem Caradhrasu, sejdeme po Rmutných schodech do hlubokého údolí trpaslík . Tam leží Zrcadlové jezero a tam prýští St íberka ledovými prameny." "Temná je voda Kheled-zâram," ekl Gimli, "a chladné jsou prameny Kibil-nâla. Mé srdce se chv je p i p edstav , že je snad brzy uvidím." "Kéž t ten pohled pot ší, m j milý trpaslíku!" ekl Gandalf. "Ty m žeš d lat, co chceš, ale my se v tom údolí zdržet nem žeme. Musíme dál podle St íberky do tajných les a tudy k Velké ece a pak -" Odml el se. "Ano, a kam pak?" zeptal se Smíšek. "Až na konec cesty - nakonec," ekl Gandalf. "Nem žeme hled t p íliš daleko kup edu. Bu me rádi, že máme první úsek š astn za sebou. Myslím, že si tu odpo ineme, a nejen p es den, ale i p es noc. Cesmínie je zdravý kraj. V zemi se musí stál mnoho zlého, aby docela zapomn la, že tu kdysi žili elfové." "To je pravda," ekl Legolas. "Avšak elfové z této zem bylí cizí nám, lesnímu lidu, a stromy a tráva už na n nevzpomínají. Slyším jen kameny, jak je oplakávají: Hluboko do nás tesali, krásn nás opracovávali, vysoko nás stav li, jsou však pry . Jsou pry . Už dávno vyhledali P ístavy." Toho rána rozd lali ohe v hluboké proláklin kryté velikými cesmínovými ke i a jejich ve e esnídan byla veselejší, než se jim cestou stalo zvykem. Nepospíchali pak spát, protože p edpokládali, že budou mít na spaní celou noc, a hodlali pokra ovat v cest až p íštího ve era. Jen Aragorn ml el a byl neklidný. Po chvíli opustil Družinu a zabloudil k h ebeni vrch ; tam stál ve stínu strom , vyhlížel k jihu a k západu, hlavu nato enou, jako když naslouchá. Pak se vrátil na okraj údolí ka. Shlédl na ostatní, kte í se smáli a povídali. "Co se d je, Chod e?" vzhlédl Smíšek. "Co hledáte? Schází vám východní vítr?" "To rozhodn ne," ekl. "Ale n co mi opravdu schází. Byl jsem v Cesmínii v r zných ro ních obdobích. Nep ebývá tu dnes žádný národ, ale vždycky tu je plno jiných tvor , hlavn pták . A te všechno krom nás ml í. Cítím to. Na míle daleko není slyšet žádný zvuk a vaše hlasy budí v zemi ozv nu. Nerozumím tomu." Gandalf vzhlédl s náhlým zaujetím. "Ale co myslíš, jaký to má d vod?" zeptal se. "Je za tím víc než údiv nad tím, že tam, kde se lidé objevují tak z ídka, se zjevili ty i hobiti, o nás ostatních nemluv ?" "Doufám, že to není nic víc," odv til Aragorn. "Cítím však ostražitost a strach, jaký jsem tu dosud nepoznal." "Pak musíme být opatrn jší," ekl Gandalf. "Když s sebou vezmete Hrani á e, je dobré dát na n ho, zvlášt když je ten Hrani á Aragorn. Musíme p estat mluvit nahlas, tiše odpo ívat a postavit hlídky." Toho dne m l první hlídku Sam, Aragorn se však k n mu p ipojil. Ostatní usnuli. Ticho rostlo, až je ucítil i Sam. Dech spá bylo z eteln slyšet. Švihání poníkova ocasu a ob asné p ešlápnutí
p sobilo jako hlasitý hluk. Sam slyšel vrzat vlastní klouby, když se pohnul. Kolem n ho bylo mrtvé ticho a nade vším viselo isté modré nebe. Na východ stoupalo slunce. Daleko na jihu se objevila temná skvrna a rostla a let la k severu jako kou hnaný v trem. "Co je to, Chod e?" zašeptal Sam Aragornovi. "To nevypadá jako mrak," Aragorn neodpov d l a up en hled l do nebe; zanedlouho však vid l i Sam, co se blíží. Pta í hejna letící velikou rychlostí kli kovala, kroužila a p elétala nad celou krajinou, jako kdyby n co hledala. Byla stále blíž. "Lehni si a nehýbej se!" sykl Aragorn a stáhl Sama do stínu cesmíny; od hlavního hejna se totiž odd lil celý voj pták a nízko se rozlet l p ímo k h ebenu. Sam si pomyslel, že vypadají jako n jaké veliké vrány. Když jim prolétali nad hlavou, v tak hustém houfu, že je po zemi sledoval temný stín, ozvalo se jedno chraplavé kráknutí. Teprve když mizeli v dálce na severozápad , byl Aragorn ochoten vstát. Pak vysko il a šel vzbudit Gandalfa. "Po celém kraji mezi Horami a Šeravou letí šiky erných vran," ekl, "a p elétly nad Cesmínií. Nejsou zdejší, jsou to krebainy z Fangornu a Vrchoviny. Nevím, co mají v úmyslu; možná že je na jihu neklid, p ed kterým prchají; ale myslím, že jsou na výzv dách. Zahlédl jsem také vysoko na obloze mnoho jest áb . Myslím, že bychom m li ve er jít dál. Cesmínie už pro nás není zdravá: je pozorovaná." "Potom bude sledovaná i Rudá brána," ekl Gandalf; "a jak se chceme dostal p es ni, aby nás nikdo nevid l, to si neumím p edstavit Ale na to budeme myslet, až nebude zbytí. A s tím pokra ováním v cest , jen co se setmí, máš asi pravdu." "Ješt dob e, že náš ohe skoro nekou il a už doho íval, když krebainy p ilet ly," ekl Aragorn. "Musí se uhasit a už nerozd lávat." "To je p ece hnus a otrava!" ekl Pipin. Novinku - žádný ohe a ve er dál - mu sd lili, sotva se pozd odpoledne probudil, "A to všechno kv li hejnu vran! T šil jsem se dneska na po ádnou ve e i; hlavn na teplou." "Tak se m žeš t šit dát," ekl Gandalf. "Možná že máš p ed sebou spoustu ne ekaných hostin. Já sám bych si rád v pohodlí zakou il a oh ál si nohy. Ale máme aspo jednu jistotu: ím dál na jih p jdeme, tím bude tepleji." "Nedivil bych se, kdyby nám bylo až moc leplo," zamumlal Sam Frodovi. "Ale za ínám si myslet, že je na ase, abychom kone n vid li tu Oh ovou horu a tak íkajíc dohlídli na konec cesty. Nejd ív jsem si myslel, že tenhle Rudoroh, nebo jak mu to íkají, je ona, než Gimli za al básnit, že si s tou trpasli í e í nevykloubí elisti!" Mapy Samovi nic ne íkaly a všechny vzdálenosti v t chto cizích krajích se mu zdály tak obrovské, že ztrácel veškerou p edstavu. Celý den z stala Družina v úkrytu. Tmaví ptáci tu a tam znovu p elétali, když však slunce na západ rudlo, odlet li na jih. Za šera Družina vyrazila. Zamí ila trochu na východ, sm rem ke Caradhrasu, který v dáli slab rud žhnul v posledním zásvitu zmizelého slunce. Jak obloha bledla, na nebi jedna po druhé vyskakovaly hv zdy. Pod Aragornovým vedením našli dobrou stezku. Frodovi p ipadala jako zbytky pradávné silnice z Cesmínie k horskému pr smyku, jež byla kdysi široká a dob e rozvržená. M síc, již v úpl ku, stoupal nad hory a vrhal bledé sv tlo, v n mž byly stíny kamen erné. Mnohé vypadaly opracované, a koli te ležely z ícené a rozházené v bezút šné holé krajin . Byla studená mrazivá hodina p ed úsvitem a m síc byl nízko. Frodo vzhlédl k nebi. Náhle spat il nebo ucítil, jak p es vysoké hv zdy p ešel stín; jako by na okamžik pohasly a pak znovu zazá ily. Zachv l se. "Vid l jste n co p elet t?" zašeptal Gandalfovi, který byl t sn p ed ním.
"Ne, ale cítil jsem to," odpov d l. "T eba to nic nebylo, jen ídký mrá ek." "Potom se pohyboval hodn rychle," zamumlal Aragorn, "a ne v trem." Té noci se už nic víc nestalo. Další ráno se rozb esklo ješt jasn jší. Vzduch však op t studil a vítr se již stá el zpátky k východu. Ješt dv noci pochodovali dál a stoupali vytrvale, avšak stále pomaleji, jak se jejich cesta vinula do kopc , a hory se ty ily blíž a blíž. T etího jitra se p ed nimi zvedl Caradhras, mocný štít post íb ený sn hem na vrcholku, avšak s holými sráznými st nami matn rudými jako od krve. Nebe vypadalo za ernale a slunce mdle svítilo. Vítr se te sto il k severovýchodu. Gandalf zav t il a ohlédl se. "Za námi t žkne zima," ekl Aragornovi. "Výšiny na severu jsou b lejší, než byly; sníh napadal hluboko dol po svazích. Dnes ve er budeme na cest nahoru k Rudé brán . Na té úzké cest nás pozorovatelé snadno uvidí a v záloze m že ekat n co zlého; ale nejvražedn jším nep ítelem se nám m že stát po así. Co si te myslíš o cest , kterou jsi zvolil, Aragorne?" Frodo ta slova zaslechl a pochopil, že Gandalf a Aragorn pokra ují v debat , která za ala už dávno. S úzkostí naslouchal. "Nemyslím si o naší cest nic dobrého od za átku do konce, to víš dob e, Gandalfe," odv til Aragorn. "A vyvstanou známá i neznámá nebezpe í, ím dál p jdeme. Ale dál musíme; a není dobré odkládat p echod hor. Dál na jih nejsou žádné pr smyky, až Rohanská brána. Té cest po tvých novinkách o Sarumanovi nev ím. Kdo ví, na které stran te slouží maršálové Pán koní." "Ano, kdo ví?" ekl Gandalf. "Existuje ale jiná cesta, a ne pr smykem Caradhrasu: temná a tajná cesta, o které jsme mluvili." "Nemluvme ale o ní zase! Ješt ne. Ne íkej nic ostatním, prosím t , dokud nebude jasné, že jiná cesta není." "Musíme to rozhodnout, než p jdeme dál," odpov d l Gandalf. "Rozvažme to tedy, zatímco ostatní odpo ívají a spí," ekl Aragorn. Pozd odpoledne, když ostatní dojídali snídani, odešli spolu Gandalf a Aragorn stranou a zahled li se na Caradhras, Jeho st ny byly te temné a mra né a hlavu halil šedý oblak. Frodo je pozoroval a hádal, jak debata skon í. Když se vrátili k Družin , Gandalf promluvil a Frodo poznal, že bylo rozhodnuto elit po así a vysokému pr smyku. Ulevilo se mu. Netušil, co je ta druhá temná a tajná cesta, ale jen zmínka o ní, jak se zdálo, napl ovala Aragorna znepokojením, a Frodo byl rád, že byla zavržena. "Podle znamení, která jsme poslední dobou pozorovali," ekl Gandalf, "se obávám, že Rudou bránu možná sledují; a mám také pochybnosti o po así, které se na nás valí. M že p ijít sníh. Musíme jít co nejrychleji, I tak nám bude trvat nejmí dva pochody, než se dostaneme na vrchol pr smyku. Dnes ve er se brzy setmí. Musíme jít, jakmile budete p ipraveni." "Dal bych jednu radu, jestli smím," ekl Boromir. "Narodil jsem se ve stínu Bílých hor a vím n co o putování v horách. Než sejdeme druhou stranou dol , narazíme na krutou zimu, ne-li na n co horšího. Utajení nám nepom že, když p itom zmrzneme. Až p jdeme odsud, kde jsou p ece ješt n jaké stromy a ke e, každý z nás by m l vzít s sebou otep roští, tak velkou, jak jen unese." "A Vilík taky ješt n co unese, vi , hošku?" ekl Sam. Poník na n ho smutn pohlédl. "Tak dob e," ekl Gandalf. "Ale nesmíme toho d íví použít - ledaže budeme mít na vybranou mezi ohn m a smrtí." Družina op t vyrazila, zprvu slušnou rychlostí; brzy však cesta za ala být strmá a obtížná. V zákrutech a stoupáních se na mnoha místech tém ztrácela a p ehrazovaly ji spadlé balvany. Noc pod velikými mraky byla temná jako smrt. Mezi skalami se prohán l rezavý vítr. O p lnoci
vystoupili ke kolen m velehor. Jejich úzká stezka se te vinula pod svislou skalní st nou vlevo, nad níž n ly chmurné boky Caradhrasu, ztracené ve tm ; napravo byla propast tmy, kde zem náhle spadala do hluboké strže. Pracn zlezli strmý svah a na okamžik se zastavili na jeho vrcholu. Frodo ucítil lehký dotek na tvá i. Natáhl paži a spat il, jak se mu na rukávu usazují matné bílé vlo ky sn hu. Šli dál. Ve chvíli však sníh za al padat hust , až ho byl plný vzduch, a zalétal Frodovi do o í. Temné shrbené obrysy Gandalfa a Aragorna, jen krok dva nap ed, byly st ží viditelné. "Tohle se mi v bec nelíbí," fun l za ním Sam. "Sníh p kn po ránu je dobrá v c, ale když padá, jsem rád v postelí. Kdyby tak tenhle náklad odlet l do Hobitína! Tam by z n ho t eba m li radost." S výjimkou náhorních v esoviš Severní tvrtky byla po ádná chumelenice v Kraji vzácnost a považovala se za p íjemnou událost a p íležitost k zábav . Žádný žijící hobit (krom Bilba) nepamatoval Krutou zimu roku 1311, kdy bílí vlci vnikli do Kraje p es zamrzlou Brandyvínu. Gandalf se zastavil. Sníh mu hust pokrýval kápi a ramena; stál v n m až po kotníky. "Toho jsem se bál," ekl. "Co íkáš te , Aragorne?" "I já jsem se toho bál," odpov d l Aragorn, "ale mén než jiných v cí. V d l jsem, že m že padat sníh, a koli tak daleko na jihu tolik padá z ídka, leda vysoko v horách. My ješt nejsme vysoko; jsme stále dole, kde bývají stezky celou zimu sch dné." "Rád bych v d l, jestli je to práce Nep ítele," ekl Boromir. "V mé zemi se íká, že panuje nad bou emi v Horách stínu, které stojí na pomezí Mordoru. Má netušenou moc a mnoho spojenc ." "To mu narostla opravdu dlouhá paže," ekl Gimli, "Jestli dokáže ze severu p itáhnout sníh, aby nás soužil tady, dev t set mil daleko." "Narostla mu dlouhá paže," ekl Gandalf. Zatímco stáli, vítr utichl a sníh skoro p estal padat. Šlapali dál. Neušli však ani hon, když se bou e vrátila s novou zu ivostí. Vítr hvízdal a sníh se zm nil v oslepující vánici. Brzy se šlo i Boromirovi t žko. Hobiti se prodírali za velkými v hlubokém p edklonu, ale bylo vid t, že už daleko nedojdou, jestli vánice nep estane. Frodo m l nohy jako z olova. Pipin se vlekl pozadu. I Gimli, trpasli í po ízek, cestou brumlal. Družina se náhle zastavila, jako by se ml ky dohodli. V okolní tm slyšeli záhadné zvuky. Možná že jenom vítr hrál ve št rbinách a pr rvách skalní st ny, zn lo to však jako pronikavé výk iky a divoký vyjící smích. Po úbo í za aly padat kameny; hvízdaly jim nad hlavou nebo s rachotem dopadaly na cestu vedle nich. Co chvíli slyšeli dutý h mot, když se veliký balvan kutálel z neviditelných výšin naho e. "Dnes v noci nem žeme dál," ekl Boromir. " íkejte si tomu vítr, ale ve vzduchu jsou zlé hlasy a ty kameny mí í na nás." "Já tomu íkám vítr," pravil Aragorn. "Ale proto není to, co íkáš, nepravda. Na sv t je spousta zlých a nep átelských bytostí, které nemají v lásce ty, kdo chodí po dvou nohách, a p esto nejsou ve spojení se Sauronem, ale mají vlastní zám ry. N které jsou na sv t déle než on." "Caradhras byl nazván Krutý a m l zlou pov st," ekl Gimli, "už p ed dávnými v ky, kdy o Sauronovi nebylo v t chto kon inách ani slechu." "Co záleží na tom, kdo je nep ítel, když nem žeme odrazit jeho útok," ekl Gandalf. "Co ale m žeme d lat?" zab doval Pipin. Opíral se o Smíška a Froda a celý se t ásl. "Bu z stat tady, nebo se vrátit," ekl Gandalf. "Nemá smysl chodit dál. Jestli si dob e pamatuji, kousí ek odtud se tahle cesta vzdaluje od skaliska a b ží širokým m lkým korytem na úpatí dlouhého ostrého svahu. Tam by nás nic nechránilo p ed sn hem, kamením - ani p ed ni ím jiným."
"A dokud trvá bou e, nemá smysl se vracet," ekl Aragorn. "Cestou jsme neminuli žádné místo, které by nám poskytlo lepší p íst eší než tahle skalní st na, pod kterou práv stojíme." "P íst eší!" zabru el Sam. "Jestli je tohle p íst eší, pak jedna st na bez st echy tvo i d m." Družina se p itiskla co nejt sn ji ke skále, která byla obrácena na jih a kousek od zem tvo ila p evis. Proto doufali, že je trochu ochrání p ed severním v trem a padajícími kameny. Ze všech stran se však kolem nich prohán ly v trné víry a sníh se snášel v ješt hustších oblacích. Choulili se k sob zády ke st n . Poník Vilík stál trp liv , a schlíple p ed hobity a trochu je chránil; zanedlouho mu však sníh dosáhl pod kolena a stoupal dál. Kdyby nem li v tší p átele, byli by hobiti brzy zavaleni. Froda p epadla veliká ospalost; cítil, jak rychle klesá do teplého mlhavého snu. Zdálo se mu, že mu ohe zah ívá prsty u nohou, a z šera na druhé stran krbu bylo slyšel Bilb v hlas: "Za moc tv j deník nestojí," íkal. "Sn hové bou e dvanáctého ledna: kv li tomu ses vracet nemusel!" "Ale já jsem cht l odpo ívat a spát, Bilbo," odpov d l Frodo s námahou s vtom ucítil, jak s ním n kdo t ese, a bolestn procitl. Boromir ho zvedl ze zem , kde d ímal ve sn hovém hnízde ku. "Tohle p l íky zabije, Gandalfe," ekl Boromir. "Je zbyte né sed t tady, dokud nás sníh nezasype celé. Musíme n co d lat, abychom se zachránili." "Dej jim tohle," ekl Gandalf, zalovil ve vaku a vytáhl koženou lahvici. "Každému jen hlt. Je to drahocennost. Je to miruvor, životabudi z Imladris. Elrond mi jej na odchodu dal. Dej ho kolovat!" Jakmile Frodo spolkl trochu teplého a vonného likéru, pocítil v srdci novou sílu a t žká ospalost mu spadla z úd . I ostatní ožili a našli novou nad ji a sílu. Sníh však nepolevoval. Ví il kolem nich stále hust ji a vítr hu el ješt hlasit ji. "Co byste ekli ohni?" zeptal se náhle Boromir. "Zdá se, že te máme opravdu na vybranou mezi ohn m a smrtí, Gandalfe. Ur it se schováme všem nep átelským o ím, až nás sníh zasype, ale to nám nepom že." "M žeš rozd lat ohe , jestli to dokážeš," odpov d l Gandalf. "Jestli n jaký pozorovatel vydrží tuhle bou i, tak nás vidí s ohn m i bez ohn ." A koli však s sebou vzali podle Boromirovy rady d íví i t ísky na podpal, vyk esat ohe , který by vydržel ve ví ivém vetru a zapálil mokré palivo, p esahovalo um ní elf i trpaslík . Nakonec musel nerad pomoci Gandalf. Vzal otep, podržel ji ve vzduchu a pak s p íkazem "Naur an edraith amen!" do ní zarazil špici své hole. Okamžit vytryskl veliký zelenomodrý plame a d evo vzplálo a zapraskalo. "Jestli se n kdo dívá, je mu jasné, že jsem tady," ekl. "Napsal jsem Gandalf je tu znaky, které umí íst každý od Roklinky po Ústí Anduiny." Družina však již nedbala o pozorovatele nebo nep átelské o i. Pohled na ohe jim rozveseloval srdce. D evo vesele ho elo; a p estože všude kolem sy el sníh a pod nohama se jim roztékaly kaluže b e ky, s radostí si oh ívali ruce sehnutí v kruhu nad tan ícími a šlehajícími plaménky. V unavených a ztrápených tvá ích m li rudé sv tlo; za sebou noc jako ernou st nu. D evo však ho elo rychle a sníh padal dál. Ohe doho íval a p iložili poslední otep. "Noci ubývá," ekl Aragorn. "Není daleko do svítání." "Jestli n jaké svítání prorazí tyhle mraky," ekl Gimli. Boromir vykro il z kruhu a zahled l se vzh ru do ernoty. "Sn hu ubývá a vítr se tiší," ekl. Frodo unaven hled l, jak vlo ka za vlo kou padá z tmy, aby se na okamžik zab lala ve sv tle skomírajícího ohn ; dlouho však nepozoroval, že by jich ubývalo. Pak si náhle uv domil, když na
n ho op t doléhal spánek, že vítr skute n zeslábl a vlo ky jsou v tší a mén etné. Velmi zvolna nastávalo šeré sv tlo. Nakonec sn žení docela ustalo. Gimli vzhlédl a zavrt l hlavou. "Caradhras nám neodpustil," ekl. "Má na nás p ichystaný další sníh, kdybychom šli dál. ím d ív budeme zpátky dole, tím líp." S tím souhlasili všichni, i návrat však byl velmi nesnadný. Snad p ímo nemožný. Pár krok od popela z jejich ohní ku ležel sníh do výše n kolika stop, hobit m nad hlavy. Místy byl v trem nahrnut a svát do velikých záv jí u skály. "Kdyby šel p ed námi Gandalf s jasným plamenem, mohl by vám rozpustit cesti ku," ekl Legolas. Bou e ho pramálo znepokojovala a byl jediným z Družiny, kdo m l dosud lehké srdce. "Kdyby elfové um li létat p es hory, mohli by nám snést slunce," odpov d l Gandalf. "Já musím mít n co, na em mohu pracovat. Nemohu pálit sníh." "Dob e," ekl Boromir. Když si hlavy nev dí rady, musí posloužit t la, jak se íká u nás doma. Nejsiln jší z nás musejí najít cestu. Podívejte: te je sice všechno pod sn hem, ale naše stezka cestou nahoru obtá ela tamtu skálu dole. Sníh na nás p išel až tam. Kdybychom se tam dostali, možná že to dál bude snazší. Nebude to víc než dva hony, ekl bych." "Tak poj , prorazíme cestu spole n !" ekl Aragorn. Aragorn byl z Družiny nejvyšší, ale o n co menší Boromír byl rozložit jší a t žší. Šel první a Aragorn za ním. Pomalu vykro ili a zanedlouho se t žce plaho ili. Místy jim sníh sahal až po ramena a asto se zdálo, že Boromir spíš plave nebo hrabe svými mohutnými pažemi, než krá í. Legolas je chvíli pozoroval s úsm vem na rtech a pak se obrátil k ostatním. " íkáte, že nejsiln jší musejí hledat cestu? Já ale íkám: a orá orá, ale na plavání vezm te vydru a na lehký b h po tráv a listí anebo po sn hu - elfa." S tím hbit vysko il a pak si Frodo poprvé pln uv domil, co dávno v d l, že totiž elf nemá t žké boty, ale jen lehké opánky jako vždycky a že st ží zanechává stopy ve sn hu. "Hodn št stí!" ekl Gandalfovi. "Jdu pro to slunce!" Pak vyst elil jako po pískové cesti ce, rychle p edhonil plaho ící se muže, zamával jim a sp chal do dálky, až zmizel za ohybem skály. Ostatní ekali schoulení k sob a dívali se za Boromirem a Aragornem, až se zmenšili na pouhé erné te ky v b li. Nakonec i oni zmizeli z dohledu. as se vlekl. Mraky klesly a vzduchem se op t zat epetalo pár vlo ek. Uplynula možná hodina, a se to zdálo mnohem déle, a pak kone n uvid li Legolase, jak se vrací. Zárove se v zatá ce daleko za ním objevili Boromir a Aragorn. Namáhavé stoupali do svahu. "Tak jsem slunce nep inesl." volal Legolas v b hu. "Chodí si po modrých lu inách na Jihu a sn hový v ne ek na tomhle erveném kope ku je v bec neznepokojuje. Ale p inesl jsem sv télko nad je pro ty, kdo jsou odsouzeni chodit p šky. Nejv tší záv j je hned za zatá kou a ta nám málem poh bila naše silné muže. Zoufali si, a pak jsem se vrátil já a ekl jim, že ta záv j není o moc siln jší než ze . Z druhé strany je sn hu najednou mí , kdežto ješt níž leží jen jako bílá de ka na ochlazení hobitích prstí k ." "Takže je to, jak jsem íkal," vr el Gimli. "Nebyla to žádná oby ejná bou e. Je to zlá v le Caradhrasu. Nemá rád elfy a trpaslíky a tu záv j tam položil, aby nám od ízl ústup." "Ale Caradhras našt stí zapomn l, že máte s sebou muže," ekl Boromir, který práv došel. "A po ádné, smím-li to íci; a za to tu mohou byt vd ní všichni, kdo neum jí b hat tak lehce jako elfové," "Ale jak se dostaneme tam dol , i když jste záv j prorazili?" vyjád il Pipin myšlenku všech hobit . "Nezoufej si!" ekl Boromir. "Jsem unavený, ale ješt mi trochu síly zbylo a Aragornovi také.
Poj , Mist e Peregrine! Za nu s tebou." Zvedl hobita. "Drž se mi na zádech! Ruce budu pot ebovat," ekl a vykro il. Aragorn se Smíškem šel za ním. Pipin žasl nad Boromirovou sílou, když vid l, jaký pr chod prorazil svými mohutnými pažemi. I te , s b emenem, rozši oval cestu pro ostatní a odhrnoval sníh, jak krá el. Nakonec p išli k velké záv ji. P etínala horskou stezku jako ne ekaná svislá st na a její h eben, ostrý, jako tvarovaný nožem, n l do dvojnásobné výšky Boromirovy; st edem však byl prolomen pr chod, který se zvedal a klesal jako most Na druhé stran složili Smíška a Pipina na zem a ti ekali s Legolasem, až dorazí zbytek Družiny. Po chvíli p inesl Boromir Sama. Za ním šel úzkou, ale již dob e prošlapanou cesti kou Gandalf a vedl Vilíka s Gimlim posazeným naho e na nákladu. Poslední p išel Aragorn a nesl Froda. Prošli stezi kou; sotva se však Frodo octl na zemi, s dunivým rachotem se svalila lavina kamení a sn hu. Sn hová t íš málem Družinu oslepila; kr ili se u skály. "Sta í! Sta í!" k i el Gimli. "Jdeme pry co nejrychleji!" A skute n , posledním výbuchem zloby se hora uklidnila, jako by Caradhrase uspokojilo, že vet elci byli odraženi a neodváží se vrátit. Sn hová hrozba se zvedla: mraky se za aly rozpadat a rozsv tlilo se. Jak už hlásil Legolas, zjistili, že cestou dol sn hu ubývá, takže i hobiti se prodrali skrz. Brzy všichni op t stáli na ploché ímse na vrcholu strmého svahu, kde v noci ucítili první sn hové vlo ky. Bylo už pokro ilé odpoledne. Z výšky se podívali zpátky na západ do nižšího kraje. Daleko v pahorcích na úpatí hory bylo údolí, odkud zapo ali výstup do pr smyku. Froda bolely nohy. Byl prok ehlý do morku kostí, m l hlad a hlava se mu to ila p i pomyšlení na dlouhý a nep íjemný sestup. P ed o ima mu zatan ily erné te ky. Prot el si je, ale erné te ky z stávaly. Hluboko pod ním, ale stále ješt vysoko nad nižším p edh ím, kroužily ve vzduchu tmavé skvrnky. "Zase ti ptáci!" ukázal dol Aragorn. "S tím se nedá nic d lat," ekl Gandalf. "A jsou dob í nebo zlí, anebo s námi nemají v bec co d lat, musíme dol a hned. Ani u kolen Caradhrasu nebudeme ekat na další noc!" Vál za nimi studený vítr, když se obrátili zády k Rudé brán a znaven klopýtali svahem dol . Caradhras je porazil. KAPITOLA TVRTÁ CESTA TMOU Byl ve er a šerého sv tla op t rychle ubývalo, když se zastavili na noc. Byli umo ení. Hory halilo houstnoucí šero a vítr studil. Gandalf dop ál každému ješt hlt roklinského miruvoru. Když n co pojedli, svolal poradu. "Dnes v noci samoz ejm nem žeme jít dál," ekl. "Útok na Rudou bránu nás vy erpal a musíme si tu chvíli odpo inout." "A kam p jdeme p tom?" zeptal se Frodo. "Cestu a své poslání máme po ád p ed sebou," odv til Gandalf. "Nemáme jinou volbu než jít dál, nebo se vrátit do Roklinky." Pipin se viditeln rozjasnil jen p i zmínce o návratu do Roklinky; Smíšek a Sam s nad jí vzhlédli. Aragorn a Boromir však nedávali najevo nic. Frodo se tvá il ztrápen . "Rád bych tam byl zpátky," ekl. "Ale jak se mohu beze studu vrátit - ledaže opravdu není jiná cesta a jsme už poraženi?" "Máš pravdu, Frodo," ekl Gandalf; "vrátit se znamená p iznat porážku a stát p ed ješt horší
porážkou. Jestliže se te vrátíme, Prsten musí z stat tam: znovu se už nebudeme moci vydat. Potom bude Roklinka d íve nebo pozd ji obležena a v krátké ho ké chvíli bude zni ena. Prstenové p ízraky jsou smrtonosní nep átelé, ale zatím jsou jen stínem hr zné moci, kterou by získaly, kdyby se Vládnoucí prsten op t ocitl na ruce jejich pána." "Potom musíme dál, jestli je n jaká cesta," vzdychl Frodo. Sam se op t pohroužil do chmur. "Je cesta, o kterou se m žeme pokusit," ekl Gandalf. "Od po átku, kdy jsem za al uvažovat o této pouti, jsem si myslel, že bychom se o ni m li pokusit. Není to ovšem p íjemná cesta a dosud jsem o ní s Družinou nemluvil. Aragorn byl proti tomu, dokud se alespo nepokusíme p ejít p es hory." "Jestliže je to horší cesta než Rudou branou, pak musí být opravdu hodné zlá," ekl Smíšek. "Ale radši nám o ní pov zte, a víme nejhorší." "Cesta, o níž mluvím, vede do Dol v Morii," ekl Gandalf. Jediný Gimli zvedl hlavu; v o ích mu zadoutnal ohe . Na všechny ostatní padl d s jen p i zmínce o tom jménu. I pro hobity to byla pov st zahalená neur itým strachem. "Cesta m že vést do Morie, ale jak m žeme doufat, že povede skrz?" ekl Aragorn temn . "Je to zlov stné jméno," ekl Boromir. "A nevidím d vod, pro bychom tudy m li jít. Když nem žeme p es hory, poj me k jihu, až dojdeme k Rohanské brán , kde jsou lidé naklon ni mému národu. Poj me cestou, kterou jsem putoval sem. Nebo m žeme jít dál p es Želíz do Dlouhopolska a Lebenninu, a tak se dostaneme do Gondoru z p ímo ské oblasti." "V ci se zm nily od doby, kdy jsi šel na sever, Boromire," odpov d l Gandalf. "Neslyšel jsi, co jsem íkal o Sarumanovi? Možná že já s ním budu mít n jaké jednání, než všechno skon í. Ale Prsten nesmí p ijít do blízkosti Železného pasu, pokud tomu lze zabránit. Rohanská brána je nám uzav ena, dokud jdeme s Tím, kdo nese Prsten. A pokud jde o delší cestu: nemáme as. Taková cesta by mohla trval rok a procházeli bychom mnoha pustými zem mi, kde není úto išt . Nebylo by tam bezpe no. Sledují je bd lé o i Sarumana i Nep ítele. Když jsi putoval na sever, Boromire, byl jsi v o ích Nep ítele jen bludný poutní ek z Jihu a nezajímal jsi ho: zam stnávalo ho pronásledování Prstenu. Te se však vracíš jako len Družiny Prstenu, a dokud z stáváš s námi, jsi v nebezpe í. Nebezpe í poroste s každou mílí, kterou ujdeme k jihu pod širým nebem. Obávám se, že od našeho otev eného pokusu o horský pr smyk je naše postavení ješt zoufalejší. Vidím te jen malou nad ji, jestliže rychle na as nezmizíme pohled m a nezameteme za sebou stopu. Proto radím, abychom nešli ani p es hory, ani kolem nich, ale pod nimi. P inejmenším je to cesta, kterou od nás bude Nep ítel nejmén o ekávat." "Nevíme, co o ekává," ekl Boromir. "Možná že sleduje všechny cesty, pravd podobné i nepravd podobné. V tom p ípad by vejít do Morie znamenalo vejit do pasti. To bychom mohli rovnou zaklepat na bránu Temné v že. Jméno Morie je erné." "Mluvíš o n em, co neznáš, když p irovnáváš Morii k Sauronov bašt ," odv til Gandalf. "Já jediný z vás jsem byl v kobkách Temného pána, a to jen v jeho starším a menším obydlí Dol Gulduru. Ti, kdo p ekro í brány Barad-dur, se nevracejí. Vždy bych vás do Morie nevedl, kdyby nebyla nad je vyjít zase ven. Jsou-li tam sk eti, m že to pro nás být zlé, to je pravda. Ale v tšina sk et z Mlžných hor byla rozprášena nebo padla v Bitv p ti armád. Orli oznamují, že se sk eti op t z dálky stahují; je však nad je, že Moria je dosud volná. Je dokonce možné, že tam jsou trpaslíci a že v n které hluboké síni praotc najdeme Balina, syna Fundinova. A už to dopadne jakkoliv, je t eba jít stezkou, kterou ur uje nutnost!" "Já s vámi po té stezce p jdu, Gandalfe!" ekl Gimli. "P jdu a podívám se na Durinovy sály, a tam eká cokoliv - jestli dokážete najít dve e, které jsou zav eny." "Dobrá, Gimli!" ekl Gandalf. "Povzbuzuješ m . P jdeme hledat skryté dve e spolu. A projdeme.
V troskách trpasli í íše se trpaslíkovi hlava nezamotá jako elfovi, lov ku nebo hobitovi. A nebude to poprvé, kdy vstoupím do Morie. Dlouho jsem tam pátral po Thráinovi, synu Thrórov , když se ztratil. Prošel jsem tudy a vyšel jsem živ!" "I já jsem jednou prošel Rmutnou branou," ekl Aragorn tiše; "p estože jsem však také vyšel živ, je to velice ošklivá vzpomínka. Nemám chu vstoupit do Morie podruhé." "A já nemám chu ani jednou," ekl Pipin. "Ani já ne," zamumlal Sam. "Samoz ejm že ne!" ekl Gandalf. "Kdo by po tom toužil? Otázka však zní: kdo p jde za mnou, když vás tam povedu?" "Já," ekl Gimli dychtiv . "P jdu," ekl Aragorn zt žka. Navedl jsem té málem do zkázy ve sn hu, a ty jsi mi to nevytkl ani slovem. P jdu te s tebou - když s tebou nepohne ani poslední varování. Nemyslím te na Prsten ani na nás ostatní, ale na tebe, Gandalfe. A íkám ti: jestliže vstoupíš do dve í Morie, dej si pozor!" "Já nep jdu," ekl Boromir, "pokud hlasy celé Družiny nebudou proti mn . Co íká Legolas a malý nár dek? M li bychom p ece vyslechnout Toho, kdo nese Prsten!" "Já nemám chu jít do Morie," ekl Legolas. Hobiti ne íkali nic. Sam pohlédl na Froda. Nakonec Frodo promluvil. "Nemám chu jít," ekl, "ale nemám také chu zamítnout Gandalfovu radu. Prosím, aby se nehlasovalo, dokud se na to nevyspíme. Gandalf bude snáze získávat hlasy v ranním sv tle než v téhle studené tm . Jak ten vítr vyje!" Po t ch slovech upadl do ml enlivého zadumání. Slyšeli vítr sy et ve skalách a stromech a pustými prostorami noci se kolem rozléhalo vytí a ná ek. Náhle Aragorn vysko il. "Jak ten vítr vyje!" vyk ikl. "Vyje vl ími hlasy. Vlci p ešli na západní stranu Hor!" "Musíme ekat do rána?" ekl Gandalf. "Je to, jak jsem íkal. Dohonili nás. Jestli se v bec dožijeme svítání, kdo si te bude p át putovat nocí k jihu s dravými vlky v patách?" "Jak daleko je Moria?" zeptal se Boromir. "Na jihozápad od Caradhrasu bývaly dve e, n jakých patnáct mil vzdušnou arou a asi dvacet mil vl í stopou," odv til Gandalf pochmurn . "Tak vyrazíme, jen co se rozední, budeme-li moci," ekl Boromir. "Vlk, kterého slyšíš, je horší než sk et, kterého se bojíš." "To je pravda," ekl Aragorn a uvolnil si me v pochv . "Jenže kde vyjí vrrci, tam také obcházejí sk eti." "M l jsem dát na Elrondovu radu," zamumlal Pipin Samovi. "P ece jen nejsem k ni emu. Nemám v sob dost krve Bandobrase Bu ivoje: z toho vytí mi tuhne krev. Nepamatuji se, že bych se n kdy cítil tak zb dovan ." "Já mám srdce až v prstech u nohou, pane Pipine," ekl Sam. "Ale ješt nás nesežrali a máme s sebou pár po ádných chlap . A už starého Gandalfa eká co chce, vsadím se, že to není vl í b icho." Aby se v noci ubránili, vylezla celá Družina na vršek pahorku, pod nímž se schovávali. V n il jej chlumek starých k ivolakých strom a kolem ležel rozbitý kruh balvan . Uprost ed n ho si rozd lali ohe , protože nebyla nad je, že by je ve tm a v tichu lovící sme ka nenašla. Sed li kolem ohn , a kdo nem l hlídku, neklidn pod imoval. Chudák poník Vili se t ásl a potil. Vl í vytí se te ozývalo všude kolem, n kdy blíž, jindy dále. V hluboké noci bylo vid t množství
svítících o í, jak vyhlížejí p es temeno pahorku. N kte í se odvážili až skoro ke kamennému kruhu. V pr lomu kruhu bylo vid t veliký temný obrys vlka, jak stojí a zírá na n . Vydal ze sebe hr zostrašné zavytí, jako když v dce svolává svou sme ku k útoku. Gandalf vstal a vykro il kup edu s nap aženou holí. "Poslouchej, Sauron v pse!" zvolal. "Je tu Gandalf. Upaluj, jestli je ti tvá špinavá k že drahá! Uškva ím t od ocasu k tlam , jestli vstoupíš sem do kruhu." Vlk zavr el a sko il k nim mohutným skokem. V tom okamžiku zazn lo ostré zadrn ení. Legolas pustil t tivu. Ozvalo se ohyzdné zaúp ní a letící obrys žuchl na zem; elf v šíp mu projel hrdlem. Pozorující o i rázem zhasly. Gandalf a Aragorn vykro ili, ale pahorek byl opušt ný; lovící sme ka se rozutekla. Tma kolem nich zmlkla a vzdychající vítr nep inášel žádné volání. Noc stárla a na západ zapadal ubývající m síc a co chvíli probleskoval potrhanými mra ny. Náhle se Frodo vytrhl ze spaní. Ne ekan kolem celého tábora zabou ilo zu ivé, divoké vytí. Tiše se sebralo veliké vojsko vrrk a te na n úto ilo ze všech stran sou asn . "Ho te d íví na ohe !" k ikl Gandalf na hobity. "Taste a postavte se zády k sob !" Když erstvé d íví vzplanulo, spat il Frodo v tan ícím sv tle spoustu šedých obrys , jak ská ou p es kameny. Další a další. Hrdlem jednoho obrovského v dce projel Aragorn v me ; mocným rozmachem u al Boromir hlavu jinému. Vedle nich stál Gimli, rozkro en na statných nohou, a máchal trpasli í sekyrou. Legolas v luk zpíval. V mihotavém sv tle ohn jako by Gandalf náhle vyrostl: vstal, veliká hrozebná postava podobná kamennému pomníku pradávného krále na pahorku. Sklonil se jako mra no, pozdvihl ho ící v tev a vykro il vst íc vlk m. Couvali p ed ním. Vysoko do vzduchu vrhl planoucí pochode . Zaplála prudkou bílou zá í jako blesk; jeho hlas zah ímal jako hrom. "Naur an edraith ammen! Naur dan i ngaurhoth!" zvolal. Ozvalo se burácení a praskot a strom nad ním rozkvetl oslepujícími plameny. Ohe skákal z koruny do koruny. Celý kopec byl korunován oslnivým sv tlem. Me e a nože obránc zasvítily a zablyšt ly se. Poslední Legolas v šíp vzplanul v letu a ho ící se vno il do srdce velkého vl ího ná elníka. Všichni ostatní se rozprchli. Ohe pomalu hasl, až z stal jen padající popel a jiskry; trpký kou se kade il nad spálenými pahýly strom a temn vál z kopce, když na nebi svitlo první sv tlo. Nep átelé byli zahnáni na út k a nevraceli se. "Co jsem vám íkal, pane Pipine?" pravil Sam a strkal me do pochvy. "Vlci ho nedostanou. Ten jim ukázal! Málem mi seškva il vlasy z hlavy!" Když se rozsv tlilo, nebylo po vlcích ani stopy a marn hledali mrtvá t la. Po boji nez stalo ani stopy krom opálených strom a Legolasových šíp ležících po pahorku. Všechny byly nepoškozené, až na jeden, z n hož zbyla jen špice. "Je to, jak jsem se obával," ekl Gandalf. "To nebyli žádní oby ejní vlci lovící pro obživu v divo in . Rychle se najezme a poj me!" Toho dne se po así op t zm nilo, skoro jako na povel n jaké síly, která již nepot ebovala sníh, protože ustoupili z pr smyku, síly, která si nyní p ála mít jasné sv tlo, v n mž by byli tvorové pohybující se v pustin zdálky viditelní. Vítr se v noci obrátil od severu k severozápadu a nyní ustal. Mraky se vytratily na jih a obloha se klenula vysoká a modrá. Když stáli na úbo í p ipraveni k odchodu, p es vrcholky hor zasvitlo bledé slune ní sv tlo. "Do západu slunce musíme být u dve í," ekl Gandalf, "jinak mám strach, že se k nim nedostaneme v bec. Není to daleko, ale možná že p jdeme k ivolace, protože tudy nás Aragorn nem že vést; touto zemí procházel z ídka a já byl pod západní st nou Morie jen jednou, a ješt k
tomu dávno. Tam leží," ukázal na jihovýchod, kde horské st ny svisle spadaly do stín na úpatí. V dálce se matn rýsovala ada holých skal a uprost ed nich jedna veliká šedá st na, vyšší než ostatní. "Když jsme opustili pr smyk, vedl jsem vás na jih, a ne zpátky tam, odkud jsme vyšli, jak si možná n kte í z vás všimli. A dob e jsem ud lal, protože jsme si ušet ili adu mil a máme nasp ch. Poj me!" "Nevím, jestli mám doufat," ekl Boromir ponu e, "že Gandalf najde, co hledá, nebo že p ijdeme ke skále a zjistíme, že brána je navždycky ztracená. Všechny možnosti vypadají špatn a ze všech nejpravd podobn jší je, že uvízneme mezi skálou a vlky. Ve !" Gimli te krá el nap ed, arod jovi po boku, tak dychtil vstoupit do Morie. Spolu vedli Družinu zase k horám. Odedávna vedla ze západu do Morie jediná cesta podle toku eky Sirannon, která prýštila z úpatí skal u místa, kde stávaly dve e. Bu ale Gandalf zabloudil, nebo se kraj v posledních letech zm nil; nenašel totiž byst inu tam, kde ji hledal, pár mil na jih od místa, odkud vyšli. Blížilo se poledne, a Družina stále bloudila a plaho ila se holou ervenou kamenitou krajinou. Nikde ani vidu ani slechu po vod . Všude bylo bezút šn sucho. Srdce jim klesala. Nevid li živá ka ani ptá ka na obloze; co však p inese noc, pokud je zastihne v této ztracené zemi, na to rad ji nemysleli. Najednou je Gimli, který všechny p edhonil, zavolal k sob . Stál na vršku a ukazoval vpravo. Pospíšili a spat ili p ed sebou hluboké a úzké koryto. Bylo prázdné a tiché a mezi hn dými rud st íkanými kameny e išt se sotva plazil pramínek vody; na bližší stran však byla velice rozbitá a poni ená p šina, která se vinula mezi zhroucenými valy a dlažebními kameny pradávné silnice. "Ach! Kone n !" ekl Gandalf. "Tudy tekla í ka Sirannon; Branná jí íkali. Co se však stalo s vodou, nemám zdání; bývala prudká a halasná. Poj me! Musíme si pospíšit. Zdrželi jsme se." Družinu bolely nohy a všichni byli unavení, dále se však zaryt plaho ili hrubou to itou stezkou mnoho mil. Slunce se obrátilo z poledne na západ. Po krátké zastávce a chvatném jídle šli dál. P ed nimi se mra ily hory, ale jejich cesta vedla hlubokým korytem, takže vid li jen vyšší ramena a daleké východní štíty. Kone n došli k ostré zatá ce. Tam silnice, která p edtím uhýbala k jihu mezi krajem koryta a p íkrým srázem vlevo, op t zahnula a šla rovnou na východ. Když prošli zákrutem, spat ili p ed sebou nízkou, asi p t sáh vysokou skálu s polámaným zubatým vrcholkem. P es n j stékal pot ek širokou pr rvou, kterou jako by kdysi vymlel mocný a silný vodopád. "V ci se opravdu zm nily!" ekl Gandalf. "Ale nemýlím se. Tohle zbylo ze Stup ových vodopád . Jestli si dob e vzpomínám, ve skále po jejich boku bývalo vytesáno schodišt , ale hlavní silnice zatá ela doleva a n kolika zákruty se dostávala na náhorní planinu. Za vodopády se táhlo m lké údolí až k St nám Morie. Protékal jím Sirannon a silnice šla podle n ho. Poj me se podívat, jak to tam vypadá dnes!" Kamenné stupn našli bez obtíží a Gimli se rychle vyšvihl nahoru a Gandalf a Frodo za ním. Když byli naho e, vid li, že tudy dál neprojdou, a objevili d vod, pro vyschla Branná. Klesající slunce za nimi plnilo chladné ve erní nebe mihotavým zlatem. P ed nimi se rozkládalo temné nehybné jezero. Nebe ani západ slunce se nezrcadlily v jeho mra ném povrchu. Sirannon byl p ehrazen a zaplavil údolí. Za touto zlov stnou vodou se zvedaly ohromné skály, jejichž p ísné tvá e byly ve slábnoucím sv tle sinavé, kone né a nepr chodné. Nikde ani stopy po brán nebo vchodu, ani št rbinku, ani puklinku nevid l Frodo v zachmu eném kameni. "Tu jsou St ny Morie," ekl Gandalf a ukázal p es vodu. "A tam stávala brána. Elfí dve e na
konci silnice z Cesmínie, po níž jsme p išli. Tato cesta je však p ehrazena. Nikdo z Družiny asi nebude mít chu plavat p es tuhle pochmurnou vodu na konci dne. Vypadá nezdrav ." "Musíme obejít po severním okraji," ekl Gimli. "Družina musí nejd ív vylézt hlavní cestou a zjistit, kam nás povede. I kdyby tu nebylo jezero, po t chto schodech bychom našeho nákladního poníka nedostali." "Stejn to ubohé zví e nem žeme vzít s sebou do Morie," ekl Gandalf. "Cesta pod horami je temná a je tak úzká a strmá, že by po ní neprošel, i když my projdeme." "Chudák Vilík!" ekl Frodo. "Na to jsem nepomyslel. A chudák Sam! Co asi ekne?" "Je mi líto," ekl Gandalf. "Chudák Vilík byl užite ný spole ník a srdce m bolí, že ho te musíme poslal pry . Kdyby bývalo po mém, byl bych putoval víc nalehko a nebral s sebou žádné zví e, a nejmí ze všech tohle, které má Sam rád. Celý as jsem se bál, že budeme musel jít tudy." Chýlilo se již k ve eru a vysoko na obloze nad zapadajícím sluncem se blyšt ly studené hv zdy, když Družina plnou rychlostí, které byla schopna, zlezla svahy a dosáhla b ehu jezera. Zdálo se, že v nejširším míst m í st ží dv st t i sta sáh . V slábnoucím sv tle nevid li, jak daleko na jih se táhne; jeho severní konec byl nanejvýš p l míle od místa, kde stáli, a mezi skalnatými h ebeny, jež uzavíraly údolí, a okrajem vody byl pruh souše. Pospíšili si, protože na prot jší b eh, k bodu, kam mí il Gandalf, m li ješt jednu až dv míle a pak ješt musel Gandalf najít dve e. Když došli k severnímu okraji jezera, p ehradil jim cestu úzký záliv. Byl zelenkavý a stojatý, natažený k okolním kopc m jako slizká paže. Gimli krá el dál nezastrašen a zjistil, že je voda m lká, zkraje st ží po kotníky. Šli za ním adou, opatrn volíce cestu, protože na dne zarostlé t ky byly kluzké oslizlé kameny a ch ze byla zrádná. Frodo se ot ásl hnusem, když se ne istá temná voda dotkla jeho nohou. Když Sam, poslední z Družiny, vyvedl Vilíka na souš na druhé stran , ozval se tichý zvuk: ševel a po n m žblu knutí, jako by tichou hladinu vody z e ila ryba. Rychle se obrátili a spat ili v hasnoucím sv tle vlnky ern lemované stínem: od bodu hluboko v jeze e se ší ily veliké kruhy. Zabublalo to a bylo ticho. Šero zhoustlo a poslední záblesky slunce zahalil mrak. Gandalf se nyní hnal velice rychle a ostatní ho následovali, jak mohli. Dosáhli pruhu souše mezi jezerem a skalami; byl úzký, asto sotva šest sáh široký, a zavalený spadlými balvany a kamením, našli však cestu t sn podle skály a drželi se co nejdál od temné vody. O míli jižn ji našli na b ehu cesmíny. V m l in uhnívaly pahýly a mrtvé v tve; vypadaly jako zbytky starých k ovisek anebo živého plotu, který kdysi lemoval cestu zatopeným údolím. T sn pod skálou však stály dva vysoké stromy, dosud plné života a síly, v tší než všechny cesmínové stromy, které kdy Frodo vid l anebo si v bec um l p edstavit. Jejich mohutné ko eny se rozprostíraly od skály k vod . Z dálky od schod vypadaly pod temn se rýsujícími útesy jako pouhé ke e; nyní však nad nimi n ly jako temné a tiché v že, vrhaly hluboký no ní stín a jako sloupy st ežily konec cesty. "Kone n jsme tady!" ekl Gandalf. "Tady kon ila elfí cesta z Cesmínie. Cesmína byla znakem lidu oné zem a zasadili ji zde, aby ozna ili, kde kon í jejich íše; Západní dve e totiž sloužily p edevším jim, když obchodovali s vládci Morie. To bylo za š astn jších dn , když se ješt asem d v rn p átelila r zná plemena, dokonce i trpaslíci a elfové." "Nebylo to vinou trpaslík , že p átelství zaniklo," ekl Gimli. "Neslyšel jsem, že by to bylo vinou elf ," ekl Legolas. "Já slyšel obojí a te nebudu vynášet rozsudek," ekl Gandalf. "Ale prosím vás dva, Legolasi a Gimli, abyste aspo vy byli p átelé a pomohli mi. Pot ebuji vás oba. Dve e jsou zav ené a skryté, a ím d ív je najdeme, tím líp. Bude noc!"
Obrátil se k ostatním. "Zatímco budu hledat, p ipravte se prosím ke vstupu do Dol . Te se totiž nanešt stí musíme rozlou it s naším dobrým soumarem. Musíte odložit v tšinu v cí, které jsme si vzali do nepohody: uvnit je pot ebovat nebudete, a až vyjdeme, doufám, že cestou na jih také ne. Místo toho si každý musí vzít díl toho, co nesl poník, zejména potraviny a vodní m chy." "Nem žete p ece nechat Vilíka v tomhle opušt ném míst , pane Gandalfe!" vyk ikl Sam rozzloben a polekan . "To si nenechám líbit, abyste v d l. Když šel s námi tak daleko a v bec!" "Je mi líto, Same," ekl arod j. "Ale až se dve e otev ou, nemyslím, že budeš moci Vilíka vtáhnout dovnit do dlouhé tmy v Morii. Budeš si muset vybrat mezi Vilikem a svým pánem." "Šel by za panem Frodem do dra í sluje, kdybych ho vedl," namítl Sam. "To bude vražda, pustit ho tady, když jsou kolem ti vlci." "Doufám, že to vražda nebude," ekl Gandalf. Položil poníkovi ruku na hlavu a promluvil polohlasem. "Jdi a s tebou p jde ochranné a v d í slovo," ekl. "Jsi moudré zví e a hodn ses nau il v Roklince. Jdi tam, kde roste tráva, a tak asem dojdi do Elrondova domu nebo kam si budeš p át. Tak, Same. Bude mít zrovna takovou nad ji uniknout vlk m a dostat se dom , jako máme my." Sam stál zamra en vedle poníka a neodpov d l. Vilík, jako když výborn rozumí všemu, co se d je, se k n mu p ito il a š ouchl ho nosem do ucha. Samovi vytryskly slzy a za al poslepu rozpínat popruhy a házet balíky na zem. Ostatní p ebírali v ci, skládali na hromadu, co mohou nechat tady, a ostatní si rozd lovali. Když bylo všechno hotovo, obrátili se ke Gandalfovi. Zdálo se, že neud lal v bec nic. Stál mezi dv ma stromy a zíral na holou skalní st nu, jako by ji cht l provrtat o ima. Gimli p echázel a tu a tam o ukával kámen svou sekyrou. Legolas stál p itisknut ke skále, jako by naslouchal. "Tak jsme všichni p ipraveni," ekl Smíšek. "ale kde jsou dve e? Nevidím po nich ani stopy." "Trpaslici dve e nejsou ud lány tak, aby je bylo vid t, když jsou zav ené," ekl Gimli. "Jsou neviditelné a nenajdou je ani jejich vlastní páni, neotev ou je, když je jejich tajemství zapomenuto." "Tyhle dve e však nem ly být tajemstvím trpaslík ," ekl Gandalf, který náhle ožil a obrátil se. "Jestli se všechno úpln nezm nilo, o i, které vidí, co hledat, by m ly znaky rozeznat." P ikro il ke st n . Práv mezi stíny obou strom bylo hladké místo a po n m p ejel rukama, mumlaje tichá slova. Pak odstoupil. "Podívejte!" ekl. "Už n co vidíte?" M síc te osv tloval šedou tvá skály; chvíli však nevid li nic víc. Pak zvolna na povrchu, který p ejely arod jovy ruce, vystupovaly slabé áry podobné st íbrným žilkám v kameni. Zprvu byly jen tenou kými vlákny babího léta, tak jemnými, že probleskovaly jen chvílemi, když na n dopadlo m sí ní sv tlo, stále však sílily a jasn ly, až bylo možno rozeznat kresbu. Naho e, kam až Gandalf dosáhl, byl oblouk spletený z písmen elfské abecedy. Níže, a koli tahy byly místy rozmazané nebo porušené, bylo vid t obrys kladiva a kovadliny a nad nimi korunu se sedmi hv zdami. Ješt níž byly dva stromy nesoucí srpky m síce. Jasn ji než vše ostatní zá ila uprost ed dve í jediná hv zda s mnoha paprsky. "To jsou Durinovy znaky!" vyk ikl Gimli. "A tady je Strom Vznešených elf !" ekl Legolas. "A Hv zda Fëanorova rodu," ekl Gandalf. "Jsou vyrobeny z ithildinu, který zrcadlí jen m sí ní a hv zdné sv tlo a spí, dokud se ho nedotkne ten, kdo vy kne slova už dávno zapomenutá ve St edozemi. Moc dlouho jsem je neslyšel a hluboce jsem p emýšlel, nežli jsem si je vybavil." "Co íká ten nápis?" zeptal se Frodo, který se pokoušel rozluštit písmo na oblouku. "Myslel jsem, že znám elfí písmo, ale tohle nemohu p e íst." "Slova jsou v elfím jazyku západní St edozem ze Starých as ," odpov d l Gandalf, "Ne íkají
nám však nic d ležitého. íkají pouze: Dve e Durina, Pána Morie. A promluví p ítel a vstoupí. A pod tím stojí drobn a nez eteln : Já, Narvi, jsem je vyrobil. Celebrimbor z Cesmínie nakreslil tyto znaky." "Co se tím asi myslí - a promluví p ítel a vstoupí?" zeptal se Smíšek. "To je celkem jasné," ekl Gimli. "Jestliže jsi p ítel, ekni heslo, dve e se otev ou a m žeš vstoupit." "Ano," ekl Gandalf, "tyto dve e jsou pravd podobn ovládány slovem. N které trpasli í dve e se otvírají jen v ur itý as nebo ur itým osobám; a n které mají zámky a klí e, kterých je zapot ebí i pak, když znáte všechny pot ebné asy a slova. Tyto dve e nemají žádný klí . Za Durinových as nebývaly tajné. Obvykle byly doko án a sed ly v nich stráže. Když byly zav ené, každý, kdo znal otvírací slovo, je mohl vyslovit a vejít. Tak to stojí v záznamech, vi , Gimli?" "Ano," ekl trpaslík. "Ale nikdo si to slovo nepamatuje, Narvi a jeho um ní i celé jeho p íbuzenstvo zmizeli ze zem ." "Copak ty to slovo neznáš, Gandalfe?" ekl Boromir s údivem. "Ne," ekl arod j. Ostatní vypadali zaražen , jen Aragorn, který znal Gandalfa dob e, stál ml ky a nepohnut . "Tak jakou cenu m lo vodit nás na tohle prokleté místo?" vyk ikl Boromir a ot ásl se p i pohledu na temnou vodu. " íkal jsi nám, že jsi Doly jednou prošel, jak to, když jsi nev d l, jak vstoupit?" "Odpov na tvou první otázku, Boromire," ekl arod j, "zní: zatím to slovo neznám. Ale brzy se uvidí. A na to," dodal a o i mu pod zježeným obo ím zableskly, "jakou cenu mají mé skutky, se ptej, až se prokáže, že byly bezcenné. Pokud jde o tvou druhou otázku: ned v uješ mému vypráv ní? Nebo jsi ztratil rozum? Nevstoupil jsem tudy. P išel jsem od Východu. Abys v d l, ty dve e se otvírají ven. Zevnit je m žeš rozrazit rukou. Zven í s nimi nepohne nic než kouzelné slovo. Násilím se dovnit vtla it nedají." "A copak budete d lat?" zeptal se Pipin, nezastrašený arod jovým zježeným obo ím. "Zaklepu na dve e tvou palicí, Peregrine Brale," ekl Gandalf. "Ale jestli je to nerozt íští a jestli mi dáte chvíli pokoj s hloupými otázkami, budu hledat otvírací slovo. Kdysi jsem znal každé zaklínadlo každého jazyka elf , lidí i sk et , které kdy bylo použito s podobným zám rem. Ješt si jich spatra pamatuji pár set. Myslím však, že bude sta il pár pokus ; a nebudu muset žádat Gimliho o slova tajného trpasli ího jazyka, kterému neu í nikoho. Otvírací slova byla elfí stejné jako písmo oblouku: to se mi zdá jisté." Op t p istoupil ke skále a lehce se dotkl holí st íbrné hv zdy uprost ed pod znakem kovadliny. Annon edhellen, edro hi ammen! Fennas nogothrim, lasto beth lammen! ekl velitelsky. St íbrné áry vybledly, ale holý šedý kámen se nepohnul. Mnohokrát opakoval ta slova v r zném po adí nebo je obm oval. Pak zkoušel jiná zaklínadla jedno po druhém, jednou rychleji a hlasit ji, jindy tiše a zvolna. Pak vy kl mnoho jednotlivých slov elfí e í. Nic se ned lo. Skála se ty ila do noci, nes etné hv zdy zaho ely, vítr studen vál a dve e z stávaly zav eny. Op t se Gandalf p iblížil ke st n , pozdvihl paže a promluvil velitelsky a s rostoucím hn vem. "Edro! Edro!" zvolal a ude il do skály holí. "Otev i se! Otev i se!" zak i el a pak následoval stejný rozkaz ve všech jazycích, kterými se kdy mluvilo na západ St edozem . Pak hodil svou h l na zem a ml ky usedl. V tom okamžiku donesl vítr k naslouchajícím uším vytí vlk . Vilík sebou ve strachu trhl, Sam
vysko il k n mu a n co mu šeptal. "Nenech ho utéci!" ekl Boromir. "Zdá se, že ho p ece budeme pot ebovat, jestli nás vlci nenajdou. Jak nenávidím tuhle špinavou louži!" Sehnul se, sebral velký kámen a mrštil jím daleko do temné vody. Kámen zmizel s lehkým plesknutím; v témže okamžiku se však ozval ševel a zabublání daleko za místem, kam dopadl. Na povrchu vyvstaly veliké vlnivé kruhy a zvolna se pohybovaly k úpatí skály. "Pro jsi to ud lal, Boromire?" ekl Frodo. "I já nenávidím tohle místo a bojím se. Nevím eho: ne vlk , ani tmy za dve mi, ale ehosi jiného. Bojím se toho rybníka. Nedráždi ho!" "Kdybychom tak mohli odtud pry !" ekl Smíšek. "Pro Gandalf rychle n co neud lá?" ekl Pipin. Gandalf si jich nevšímal. Sed l se sv šenou hlavou, bu v zoufalství, nebo v usilovném p emítání. Op t se ozvalo na íkavé vytí vlk . Vlnky na vod rostly a p ibližovaly se; n které už olizovaly b eh. S prudkostí, jež všemi trhla, vysko il arod j na nohy. Smál se. "Už to mám!" volal. "Samoz ejm ! Samoz ejm ! Neuv iteln prostinké jako v tšina hádanek, když poznáš ešení." Zvedl h l,postavil se p ed skálu a ekl jasným hlasem: "Mellon!" Hv zda krátce zazá ila a op t pohasla. Pak se tiše za al rýsovat veliký vchod, a p edtím nebylo vid t ani skulinku, ani spoj. Zvolna se uprost ed rozd lil a otvíral se ven pí po pídi, až ob k ídla dve í p ilehla ke skále. Otvorem bylo vid t stín strm stoupajícího schodišt ; hned za nejnižšími schody však byla tma hlubší než noc. Družina zírala v úžasu. "P ece jsem se mýlil," ekl Gandalf, "a Gimli také, Smíšek byl jediný na správné stop . Otvírací slovo stálo celý as na oblouku! P eklad m l znít: A ekne ‚p ítel' a vstoupí. Sta ilo jen vyslovit elfí slovo pro p ítele a dve e se otev ely. Docela prosté. P íliš prosté pro u eného mudrce v téhle podez ívavé dob . Byly to tenkrát š astn jší asy. A te poj me!" Vykro il kup edu a položil nohu na nejnižší stupe . V tom okamžiku se však stalo n kolik v cí. Frodo ucítil, jak ho n co chytá za kotník, a s výk ikem upadl. Poník Vili divoce zaržál strachem, oto il se a prchal kolem jezera do tmy. Sam skokem za ním; pak zaslechl Frod v výk ik a hnal se zpátky s plá em a kletbami. Ostatní se prudce obrátili a vid li, že vody jezera v ou, jako by od jižního konce p iplouvalo množství had . Z vody se vyplazilo dlouhé a zak ivené chapadlo; bylo bled zelené, mokré a sv télkovalo. Jeho prstnatý konec držel Froda za nohu a stahoval ho do vody. Sam kle el na kolenou a sekal do n ho nožem. Paže Froda pustila a Sam ho vlekl pry , volaje o pomoc. P ivlnilo se dvacet jiných paží. Temná voda v ela a bylo cítit ohavný puch. "Do brány! Po schodech! Rychle!" vyk ikl Gandalf a sko il zp t. Vytrhl je z hr zy, která jako by všechny krom Sama p ikovala k zemi, a popohnal je kup edu. V nejvyšší as. Sam a Frodo byli na prvních schodech a Gandalf práv za ínal stoupat, když tápající chapadla p elezla úzký b eh a za ala osahávat skalní st nu a dve e. Jedno se p iplazilo p es práh a zalesklo se v hv zdném svitu. Gandalf se oto il a ekal. Pokud uvažoval, jaké slovo by zav elo dve e zevnit , nebylo to zapot ebí. Množství propletených paží uchopilo dve e z obou stran a s hr znou silou je zhouplo zpátky. S drtivou ozv nou zabouchly a bylo po sv tle. Kamennou masou dolehl ztlumený rachot trhání a i ení. Sam p itisknutý k Frodov paží se zhroutil na schod v erné tm . "Chudák Vilík!" ekl zadrhlým hlasem. "Chudá ek Vilík! Vlci a hadi! Ale ti hadi byli na n ho moc. Musel jsem si vybrat, pane Frodo. Musel jsem jít s vámi."
Slyšeli, jak Gandalf schází ze schod a vráží holí do dve í. Kámen se zachv l a schody se zat ásly, ale dve e se neotev ely. "No vida!" ekl arod j. "Cesta za námi je zavalena a te už je jen jedna cesta ven - na druhé stran hor. Podle t ch zvuk tam asi byly nahrnuty balvany a stromy byly vyrvány a hozeny p ed bránu. To je mi líto; byly to krásné stromy a stály tak dlouho." "Cítil jsem blízkost n eho hrozného od okamžiku, kdy jsem poprvé stoupl do té vody," ekl Frodo. "Co to bylo za tvora, nebo jich bylo víc?" "Nevím," odpov d l Gandalf, "ale všechny ty paže byly vedeny jedním zám rem. N co se vyplížilo anebo bylo vyhnáno z temných vod pod horami. V hlubinách sv ta jsou starší a ohavn jší v ci než sk eti." Ne ekl nahlas svou myšlenku, že to, co bydlelo v jeze e, sáhlo po Frodovi jako prvním z celé Družiny. Boromir si bru el pod vousy, ale ozvu ný kámen zesílil zvuk v chraptivý šepot, který slyšeli všichni: "V hlubinách sv ta! A tam jdeme proti mému p ání. Kdo nás te provede smrtelnou tmou?" "Já," ekl Gandalf, "a Gimli p jde se mnou. Sledujte mou h l!" arod j p ešel kup edu po velikých stupních, držel h l vzty enou a z její špice vycházela slabá zá e. Široké schodišt bylo pevné a nepoškozené. Napo ítali dv st širokých a nízkých stup a naho e našli chodbu s rovnou podlahou, vedoucí dál do tmy. "Poj me se posadit a najíst tady na odpo ívadle, když nem žeme najít jídelnu," ekl Frodo. Už se ot epával z hrozného zážitku se stahující paží a najednou m l obrovský hlad. Všichni návrh uvítali; posadili se na nejvyšších stupních, matné postavy v šeru. Když pojedli, dal Gandalf každému z nich pot etí usrknout roklinského miruvoru. "Bojím se, že už nám dlouho nevydrží," ekl; "ale myslím, že ho po té hr ze u brány pot ebujeme. A ledaže bychom m li výjime né št stí, vypot ebujeme celý zbytek d ív, než uvidíme druhou stranu! Bu te opatrní i s vodou. V Dolech je mnoho potok a studní, ale nem li bychom se jich dotýkat. Možná že nebudeme mít p íležitost doplnit m chy a láhve, dokud nevyjdeme do Rmutného dolu." "Jak dlouho nám to bude trvat?" ekl Frodo. "To ti nepovím," odv til Gandalf. "Záleží na spoust náhod. Když p jdeme p ímo, nepotká-li nás nešt stí a nezabloudíme-li, budou to t i ty i pochody, ekl bych. P ímou arou od Západních dve í k Východní brán to nem že být mén než ty icet mil a cesta se m že hodn to it." Jen krátce si odpo inuli a vydali se dál. Všichni toužili mít cestu co nejrychleji odbytou a byli i p i své únav ochotni jít ješt n kolik hodin. Gandalf krá el nap ed jako p edtím. V levé ruce nesl pozdviženou jisk ící h l, jejíž sv tlo mu sta ilo osv tlit cestu p ed nohama; v pravici svíral me Glamdring. Za ním šel Gimli a o i mu v mdlém sv tle svítily, jak otá el hlavu ze strany na stranu. Za trpaslíkem krá el Frodo a nesl vytasený sv j krátký me ík Žihadlo. epel Žihadla ani Glamdringu nezá ily; a to bylo jistou út chou, protože tyto výrobky elfích ková ze Starých as zá ily studeným sv tlem, když byli nablízku n jací sk eti. Za Frodem šel Sam a po n m Legolas a mladí hobiti a Boromir. Ve tm vzadu, chmurný a tichý, krá el Aragorn. Chodba n kolikrát zahnula a pak za ala klesat. Dlouho se stejnom rn svažovala a pak op t pokra ovala po rovin . Vzduch za al být horký a dusný, nebyl však zkažený a chvílemi cítili na tvá ích chladn jší proudy vycházející ze zpola tušených otvor ve zdech. T ch bylo mnoho. V bledém paprsku arod jovy hole spat oval Frodo na okamžik schodišt a oblouky a jiné chodby a tunely, jež stoupaly nebo se prudce svažovaly anebo temn zívaly po stranách. Bylo to matoucí a
k nezapamatování. Gimli pomáhal Gandalfovi pramálo, leda svou srdnatostí. Aspo ho tma sama o sob netrápila jako v tšinu ostatních. arod j se s ním asto radil na místech, kde bylo nejisté, kudy dál; ale kone né slovo m l vždycky Gandalf. Doly Morie byly tak obrovské a spletité, že p esahovaly p edstavivost Gimliho, Glóinova syna, a byl trpaslíkem z horského plemene. Gandalfovi te byly vzdálené upomínky na dávnou cestu málo platné, ale i v temnotách a p es všechny zákruty cesty v d l, kam si p eje dojít, a dokud n jaká cesta vedla k jeho cíli, neuvázl. "Nebojte se!" ekl Aragorn. P estávka byla delší než obvykle a Gandalf s Gimlim si spolu šeptali; ostatní se tísnili vzadu v úzkostném o ekávání. "Nebojte se! Byl jsem s ním na mnoha výpravách, i když nikdy ne na tak temné; a v Roklince se vypráví o v tších skutcích, které vykonal, než jaké jsem vid l já. Neztratí cestu - dokud lze n jakou najít. Zavedl nás sem navzdory našemu strachu, ale zase nás vyvede ven, a ho to stojí cokoliv. Najde si cestu dom v erné noci jist ji než ko ky královny Berúthiel." Bylo dob e, že Družina m la takového v dce. Nem li palivo ani žádnou možnost vyrobit si pochodn ; v zoufalé strkanici u dve í nechali venku spoustu v cí. Beze sv tla by však byli brzy v koncích. Nejenže museli volit z mnoha cest, ale na mnoha místech byly také díry a jámy a temné studny podle cesty, ve kterých ozv nou zn ly jejich kroky. Ve st nách i v podlaze byly trhliny a propasti a co chvíli se jim n jaká puklina rozev ela rovnou pod nohama. Nejširší m la p es sedm stop a dlouho trvalo, než Pipin sebral odvahu sko it p es tu hroznou díru. Zdola se ozývalo ví ení vody, jako když se v hlubinách otá í n jaké veliké mlýnské kolo. "Provaz," mumlal Sam. "Já v d l, že mi bude scházet, když ho nebudu mít!" Když byla tato nebezpe í stále ast jší, pochod se zpomalil. Zdálo se jim, že jdou a jdou donekone na až ke ko en m hor. Byli už víc než unavení, a p ece je neut šovala p edstava, že se n kde zastaví. Frodovi na chvíli stoupla nálada po š astném vyváznutí a po jídle a doušku životabudi e; te ho však op t prostupovala hluboká tíse a p er stala v d s. A koli mu v Roklince vylé ili stopu po noži, krutá rána nez stala bez ú inku. M l ost ejší a vnímav jší smysly v i v cem, které nelze vid t. Jednou známkou zm ny, kterou brzy zaznamenal, bylo, že ve tm vid l víc než kdokoli z jeho spole ník , snad s výjimkou Gandalfa. A každopádn byl Tím, kdo nese Prsten: visel mu na etízku na prsou a chvílemi ho tížil jako závaží. S jistotou cítil, že má zlo p ed sebou a zlo za sebou; ne íkal však nic. Pevn ji sev el jílec me e a zaryt šel dál. Družina za ním rozmlouvala z ídka a pak jen chvatným šeptem. Nebylo slyšet nic než jejich vlastní kroky; duté nárazy Gimliho trpasli ích bot, t žké došlapování Boromirovo, lehkou ch zi Legolasovu, tichý, sotva slyšitelný cupot hobitích nožek; a vzadu pomalý, pevný krok Aragornových dlouhých nohou. Když se na chvili ku zastavili, neslyšeli v bec nic, jen chvilkami slabounké zur ení a odkapávání neviditelné vody. P esto od jisté chvíle Frodo slyšel, nebo se domníval, že slyší, n co jiného: tichounký dopad lehounkých bosých nohou. Nikdy ne dost hlasit a dost blízko, aby si mohl být jist; ale jakmile to jednou za alo, nikdy to neustávalo, dokud byla Družina v pohybu. Nebyla to však ozv na, protože když se zastavili, apalo to kousek samo a pak p estalo. Byla noc, když vstoupili do Dol . Šli s krátkými zastávkami už n kolik hodin, když Gandalf narazil na první vážnou p ekážku. P ed ním se tma rozvírala doširoka t emi chodbami: všechny vedly v zásad stejným sm rem na východ, levá se však vrhala dol , kdežto pravá šplhala nahoru a prost ední, zdálo se, pokra ovala hladce po rovin , ale byla velmi úzká. "Na tohle místo si v bec nevzpomínám," ekl Gandalf a stanul nejist ve vstupním oblouku. Zvedl h l v nad ji, že najde n jaké znaky nebo nápis, jež by mu pomohly volit; nic podobného
však nebylo vid l. "Jsem p íliš unavený na rozhodování," ekl a pot ásl hlavou. "A po ítám, že jste všichni unavení stejné jako já, ne-li víc. Radši bychom tu m li p e kal zbytek noci. Víte p ece, jak to myslím! Tady je tma po ád, ale venku se pozdní m síc šine k západu a p lnoc minula." "Chudák Vilík!" ekl Sam. "Kdepak asi je? Doufám, že ho ti vlci ješt nedostali." Nalevo od vstupního oblouku našli kamenné dve e. Byly zpola zav ené, ale podvolily se jemnému doteku. Zdálo se, že za nimi je rozlehlá komnata vytesaná ve skále. "Pomalu!" vyk ikl Gandalf, když se Smíšek a Pipin tla ili kup edu, rádi, že našli k odpo inku místo, kde se mohou cítit chrán n jší než v otev ené chodb . "Pomalu! Ješt nevíte, co m že být vevnit . P jdu první." Opatrn vstoupil a ostatní adou za ním. "Podívejte!" ukázal holí doprost ed podlahy. U nohou mu spat ili veliký okrouhlý otvor podobný studn . Na kraji ležely zp erážené a zreziv lé et zy a splývaly do erné jámy. Kolem se povalovaly úlomky kamene. "Jeden z vás tam mohl spadnout a ješt te by p emýšlel, kdy asi dopadne na dno," ekl Aragorn Smíškovi. "Nechte jít v dce prvního, když ho máte." "To vypadá jako bývalá strážnice na hlídání t ch t í cest," ekl Gimli. "Ta díra bývala studna pro strážné p ikrytá kamenným víkem. Jenže víko je rozbité a všichni si musíme dávat ve tm pozor." Pipina studna podivn p itahovala. Zatímco ostatní rozvinovali pokrývky a stlali je u st n komnaty, co nejdál od díry v podlaze, p iplazil se ke kraji a zíral dovnit . Jako když ho do tvá e ude í mrazivý vzduch stoupající z neviditelných hlubin. Náhle ho n co ponouklo, aby nahmatal volný kámen a pustil jej dol . Mnohokrát se mu v uších ozval tep vlastního srdce, než zaslechl n jaký zvuk. Pak se hluboko dole ozvalo žblu k, jako by kámen dopadl do vody v jakési jeskynní prosto e, a zn lo to vzdálen , ale ozv na zvuk zesílila a opakovala v duté šacht . "Co je to?" vyk ikl Gandalf. Ulevilo se mu, když se Pipin p iznal; zlobil se však a Pipin vid l, jak mu jisk í o i. "Hlupáku Bralovská!" vr el. "Tohle je vážná výprava, a ne hobití výlet. P íšt se tam ho sám, aspo p estaneš otravovat. Te bu zticha!" N kolik minut nebylo slyšet nic; pak se však z hloubi ozvalo tiché ukání: uk- uk, uk- uk. Ustalo, a když ozv na utichla, opakovalo se: uk- uk, uk- uk, uk- uk, uk. Zn lo to znepokojiv jako signál; po chvíli však ukání utichlo a už se neozvalo. "To bylo kladívko, nebo jsem v život kladívko neslyšel," ekl Gimli. "Ano," ekl Gandalf, "a to se mi nelíbí. Nemusí to mít nic spole ného s Peregrinovým bláznivým kamenem, ale pravd podobn se vyrušilo n co, co m lo rad ji z stat v klidu. Prosím vás, ned lejte už nic takového! Doufejme, že si te chvíli odpo ineme bez dalších nep íjemností. Ty, Pipine, budeš mít za odm nu první hlídku," zavr el a zavinul se do pokrývky. Pipin sed l zb dovan u dve í v smolné tm ; ustavi n se však otá el ve strachu, že ze studny vyleze n co neznámého. Kdyby tak mohl díru zakrýt, t eba jen pokrývkou, ale neodvažoval se pohnout ani se k ní p iblížit, i když se zdálo, že Gandalf spí. Ve skute nosti byl Gandalf vzh ru, p estože ležel nehybn a ml ky. Byl hluboce zamyšlen; snažil se vybavit si celé své minulé putování Doly a úzkostn rozvažoval, kudy se vydat dál: zmýlit si sm r by te mohlo být katastrofální. Po hodin vstal a p ešel k Pipinovi. "Zalez do koutku a vyspi se, hošku," ekl laskav . "Po ítám, že budeš ospalý. Já stejn nezamhou ím oka, tak mohu klidn držet stráž." "Já vím, co mi schází," zamumlal, sotva se posadil u dve í. "Pot ebuji si zakou it! Od rána p ed sn hovou bou í jsem si nezapálil." Poslední, co Pipin vid l, než se ho zmocnil spánek, byla temná postava starého arod je schoulená na podlaze, jak chrání uzlovatýma rukama mezi koleny žhoucí t ísku. Mihotavé sv tlo na okamžik ukázalo jeho ostrý nos a oblá ek dýmu.
Gandalf je také všechny probudil ze spánku. Sed l a bd l sám asi šest hodin a nechal ostatní odpo ívat "B hem hlídky jsem si to rozmyslel," ekl. "Prost ední cesta se mi n jak nezdá a levá cesta mi nevoní: tam dole je zkažený vzduch, anebo nejsem žádný v dce. Zvolím chodbu vpravo, je as, abychom za ali zase stoupat." Osm temných hodin, nepo ítaje dv krátké p estávky, pochodovali, nest etli se s žádným nebezpe ím a neslyšeli nic a nevid li nic než slabý odlesk arod jova sv tla, které p ed nimi poskakovalo jako bludi ka. Chodba, kterou zvolili, se vinula stále nahoru. Pokud mohli soudit, tvo ila velké stoupavé zatá ky, a ím byli výše, tím byla vznosn jší a širší. Po stranách te nebyly žádné otvory do jiných pater nebo tunel a podlaha byla rovná a neporušená, bez jam a puklin. Z ejm narazili na n jakou dávnou hlavní cestu; postupovali rychleji než b hem prvního pochodu. Tak postoupili o n jakých patnáct mil, m eno p ímo na východ, a koli ve skute nosti ušli jist dvacet. Jak cesta šplhala vzh ru, trochu se zvedala i Frodova nálada; stále se však cítil stísn n a stále chvílemi slyšel, nebo se domníval, že slyší, kus za Družinou a za dupotem a cupotem jejich nohou následovat krok, který nebyl ozv nou. Došli, kam až hobiti bez odpo inku mohli, a všichni pomýšleli na n jaké p íhodné místo, kde by si mohli zd ímnout, když tu st ny napravo i nalevo zmizely. Jako by prošli jakýmsi klenutým pr chodem do erného prázdna. Za sebou cítili mocný van teplého vzduchu a tma p ed nimi je studila do tvá í. Zastavili se a úzkostn se shlukli k sob . Gandalf vypadal pot šen . "Zvolil jsem správnou cestu," ekl. "Kone n p icházíme do obytných prostor a odhaduji, že nejsme daleko od Východní brány. Jsme ale vysoko, o hodné vyš než Rmutná brána, leda bych se mýlil. Podle vzduchu musíme být v rozlehlém sále. Dovolím si te trochu opravdového sv tla." Pozvedl h l, a nakrati ko vzplanula zá e jako blesk. Veliké stíny vysko ily a prchly, a na vte inu spat ili nad hlavami obrovský strop podpíraný mnoha mocnými pilí i vytesanými z kamene. P ed nimi i do stran se rozprostíral ohromný prázdný sál; jeho erné st ny, vylešt né a hladké jako sklo, se blyšt ly a t pytily. Zahlédli jiné t i temné klenuté vchody: jeden p ímo p ed sebou sm rem na východ a po každé stran také jeden. Pak sv tlo zhaslo. "Víc se zatím neodvážím," ekl Gandalf. "V horních patrech Dol bývala v boku hory veliká okna a sv tlíky. Myslím, že jsme k nim už dosp li; ale venku je zase noc a do rána to nepoznáme. Jestli se nemýlím, zítra možná doopravdy uvidíme, jak sem nahlíží ranní sv tlo. Zatím bychom ale nem li chodit dál. Odpo i me si, pokud m žeme. Zatím šlo všechno dob e a ást temné cesty je už za námi. Nejsme však ješt na druhé stran a k brán do sv ta je ješt kus cesty z kopce." Družina strávila noc v té velké sluji schoulená pohromad v koutku, aby unikli pr vanu. Zdálo se, že z východního oblouku setrvale vane studený vzduch. Leželi a všude kolem nich visela prázdná a nesmírná tma a tížila je osam lost a obrovitost vyhloubených sál a nekone n se v tvících schodiš a chodeb. Nejdivo ejší p edstavy, jaké kdy hobit m vnukly temné povésti, se v bec nedaly srovnat se skute nou hr znou, podivuhodnou Morií. "Tady muselo být kdysi trpaslík !" ekl Sam. "A každý d lal jako bobr p t set let, aby tohle všechno postavili, a ješt k tomu v tvrdé skále! Pro to všechno d lali? P ece v t chhle temných dírách nežili?" "To nejsou žádné díry," ekl Gimli. "Tohle je veliká íše a m sto Trpasluj. A kdysi tu nebývalo temno, ale plno sv tla a lesku, jak se dodnes p ipomíná v našich písních." Vstal a stoje ve tm za al prozp vovat hlubokým hlasem, až klenba zazvu ela ozv nou.
Sv t mladý byl, hory zelené, sv tlo m síce erstvé zrozené, potok i kámen bez jmen byl, a tu se Durin probudil. Horám a dol m jména dal, z pramen vodu ochutnal; a v Zrcadlovém jeze e spat il sám sebe v nádhe e s hv zdnou korunou zá ivou vlastnímu stínu nad hlavou. Sv t krásný byl, hory pyšn stály za Starých as , nežli padli král Nargothrondu, Gondolinu, když marn vzdorovali stínu, a dávno jsou již za mo em. Krásný byl sv t v Durin v den. Založil tesaný tr n král uprost ed sloupo adých sál se zlatou klenbou; po st íb e šlapali tam a na dve e vepsali mnohé mocné znaky, jak slunce, hv zdy plály lampy z k iš álu, v stínu nehasnoucí, a jasem prozá ily noci. Tam perlík v kovadlinu bil, št pilo dláto, rytec ryl; tam ost í s jílcem skuli v ráz, doloval, stav l jiný zas. Tam beryl, opál svítivý, zbroj jako rybí šupiny, kabátce, me e, sekyry, pásy, kopí se vršily. Únavu neznal Durin v lid; pod horou nechal hudbu znít: na harfy hráli, p vec p l, ryk trubek v branách zazvu el. Zešedl sv t, hory zestárly, pod kovadlinou popel tlí; ml í harfy i kladiva, temnota v sálech p ebývá; sám Durin zhynul ve stínu tam v Morii, tam v Khazad-dum.
Jen hv zdy svítí s ve erem tmou v Zrcadlovém jeze e; v hlubin koruna se skví, než se zas Durin probudí. "To se mi líbí!" ekl Sam. "Rád bych se to nau il. Tam v Morii, tam v Khazad-dum! Ale jako by ta tma byla te ješt t žší, když pomyslím na ty lampy. A leží tu po ád ješt hromady drahokam a zlata?" Gimli ml el. Dozpíval a už nehodlal nic íkat "Hromady drahokam ?" ekl Gandalf. "Ne. Sk eti asto Morii plenili; v horních sálech už nic nezbylo. A od té doby, co trpaslíci uprchli, se nikdo neodvažuje hledat šachty a poklady dole v hlubinách. Utonuly pod vodou - anebo pod stínem strachu." "Pro se sem tedy cht jí trpaslíci vrátit?" zeptal se Sam. "Pro mitril," odpov d l Gandalf. "Bohatství Morie nespo ívalo ve zlat a drahokamech, hra kách trpaslík , ani v železe, jejich služebníku. Nacházeli tu, pravda, takové v ci, zejména železo, ale kv li ním nepot ebovali dolovat: všechny v ci, po nichž toužili, mohli získat obchodem. Jedin zde se však na celém sv t nacházelo morijské st íbro, ili pravost íbro, jak je n kte í nazývali: elfí jméno je mitril. Trpaslíci mají své jméno, které nikomu ne eknou. Bývalo desetkrát dražší než zlato a dnes je k nezaplacení; na povrchu zem ho totiž zbývá velice málo a ani sk eti se zde neodvažují dolovat. Žíly vedou na sever ke Caradhrasu a dol do tmy. Trpaslíci nic nevypravují, ale jako byl mitril základem jejich bohatství, stal se i jejich zkázou. Dolovali p íliš chamtiv a p íliš hluboko a vyrušili to, p ed ím pak uprchli, Durinovu zhoubu. Z toho, co vynesli na povrch, v tšinu pobrali sk eti a dali jako da Sauronovi, který po n m prahne. Mitril! Všechny národy po n m toužily. Dal se tepat jako m a leštit jako sklo; a trpaslíci z n ho um li d lat kov lehký, a p ece tvrdší než kalená ocel. Krásou se rovnal oby ejnému st íbru, avšak jeho krása nezacházela a nematn la. Elfové jej velice milovali a mezi jiným z n ho vyráb li ithildin, hv zdolunu, kterou jste vid li na dve ích. Bilbo míval nát lník z mitrilových kroužk , který mu dal Thorin. Kdo ví, co se s ním stalo? Asi po ád chytá prach v Dom pam tin ve Velké Kopanin ." "Cože?" vyk ikl Gimli, vytržen z ml ení. "Nát lník z morijského st íbra? To byl královský dar!" "Ano," ekl Gandalf. "Nikdy jsem mu to ne ekl, ale m l v tší cenu než celý Kraj a všechno, co tam je." Frodo ne ekl nic, ale vsunul si ruku pod kabát a nahmatal kroužky své drát né košile. Zato ila se mu hlava p i pomyšlení, že chodí a má pod kabátem hodnotu celého Kraje. V d l to Bilbo? Nepochyboval, že Bilbo to v d l docela dob e. Byl to opravdu královský dar. Myšlenky se mu však od temných Dol rozb hly do Roklinky, k Bilbovi a do Dna pytle za dn , dokud tam ješt Bilbo žil. Z celého srdce zatoužil, aby byl zpátky tam v on ch asech, sekal trávník, p stoval kv tiny a aby neslyšel o Morii ani o mitrilu - a ani o Prstenu. Padlo hluboké ticho. Ostatní jeden po druhém usínali. Frodo m l hlídku. Z hlubin na n ho p išel d s jako dech za neviditelnými dve mi. Ruce m l studené a elo mu zvlhlo. Naslouchal. Celou myslí se upínal jen a jen k naslouchání po celé dlouhé dv hodiny; neslyšel však ani zvuk, ani tušenou ozv nu krok . Jeho hlídka tém kon ila, když se mu zazdálo, že v dálce, kde tušil západní oblouk, vidí dva bledé svítící body, tém jako sv télkující o i. Trhl sebou. Hlavu m l spadlou na prsa. "Div jsem neusnul na stráži," pomyslel si. "Asi se mi n co zdálo." Vstal, prot el si o i a z stal stát, zíraje do tmy, dokud ho nevyst ídal Legolas.
Když ulehl, rychle usnul, zdálo se mu však, že sen pokra uje; slyšel šepot a vid l dva bledé sv telné body, jak se pomalu p ibližují. Probudil se a zjistil, že ostatní si kolem n ho tiše povídají a že mu na tvá padá matné sv tlo. Vysoko nad východním pr chodem p icházel šachtou u stropu dlouhý bledý paprsek; a na druhé stran sálu severním obloukem také probleskovalo vzdálené a slabé sv tlo. Frodo se posadil. "Dobré ráno!" ekl Gandalf. "Vždy kone n je zase ráno. Vidíte, m l jsem pravdu. Jsme vysoko na východní stran Morie. B hem dneška bychom m li najít Velkou bránu a uvid t p ed sebou vody Zrcadlového jezera ve Rmutném dole." "Budu rád," ekl Gimli. "Podíval jsem se do Morie a je velkolepá, ale je te temná a strašná; a nenalezli jsme ani stopy po mých p íbuzných. Už pochybuji, že sem Balin v bec došel." Když posnídali, Gandalf se rozhodl jít ihned dál. "Jsme unaveni, ale líp si odpo ineme venku," ekl. "Myslím, že nikdo z nás nebude mít chu strávit další noc v Morii." "To rozhodn ne," ekl Boromir. "Kterou cestou se dáme? Tamtím východním obloukem?" "Možná," ekl Gandalf. "Nevím ale ješt p esn , kde jsme. Pokud jsem docela nezabloudil, soudím, že jsme vysoko nad Velkou branou a severn od ní; a nebude možná snadné najít k ní pravou cestu. Asi opravdu budeme muset jít východním obloukem; než se však rozhodneme, m li bychom se porozhlédnout kolem sebe. Poj me k tomu sv tlu v severním pr chodu. Kdybychom našli n jaké okno, pomohlo by nám to, ale obávám se, že sv tlo p ichází jen hlubokými šachtami." Pod jeho vedením prošla Družina severním obloukem. Octli se v širší chodb . Jak šli dál, zá e sílila a vid li, že vychází z dve ního otvoru napravo od nich. Byl vysoký a obdélný a kamenné dve e dosud sed ly v epech a byly zpola otev ené. Za nimi byla velká tvercová komnata. Osv tlena byla matn , ale jejich o ím po takovém ase ve tm p ipadala oslniv jasná a mžikali, když vstoupili. Jejich nohy rozví ily hlubokou vrstvu prachu na podlaze a klopýtaly o p edm ty ležící ve vchodu, jejichž tvary zprvu nemohli rozeznat. Komnatu osv tloval široký sv tlík vysoko v prot jší východní st n ; sm oval šikmo vzh ru a vysoko, vysoko bylo vid t tvere ek modré oblohy; sv tlo z šachty padalo p ímo na stolec uprost ed místnosti; prostý obdélný hranol asi dv stopy vysoký, na n mž ležela veliká deska z bílého kamene. "Vypadá to jako náhrobek," zamumlal Frodo a se zvláštní p edtuchou se naklonil kup edu, aby si jej prohlédl zblízka. Gandalf rychle p ikro il k n mu. Na desce bylo hluboko vtesáno: "To jsou Daeronovy runy, jakých se kdysi používalo v Morii," ekl Gandalf. "Jazykem lidí a trpaslík zde stojí psáno: BALIN, SYN FUNDIN V, PÁN MORIE" "Je tedy mrtev," ekl Frodo. "Toho jsem se obával." Gimli si p etáhl kápi p es obli ej. KAPITOLA PÁTÁ M STEK V KHAZAD-DUM Družina Prstenu ml ky stála u Balinova náhrobku. Frodo myslel na Bilba a na jeho dlouhé p átelství s trpaslíkem a na Balinovu návšt vu v Kraji p ed lety. V té zaprášené komnat v horách
se to zdálo tisíc let v minulosti a na druhém konci sv ta. Kone n se pohnuli, vzhlédli a za ali se rozhlížet po n em, co by jim objasnilo Balin v osud nebo odhalilo, co se stalo s jeho lidem. Na druhé stran komnaty pod sv tlíkem byly druhé dve e. Te uvid li, že se u obojích dve í povaluje spousta kostí a mezi nimi zlámané me e a hlavice seker, roz até štíty a p ilbice. N které me e byly zahnuté: sk etí šavle s na ernalými epelemi. Ve skalních st nách byla vyhloubena ada výklenk a v nich velké d ev né truhly pobité železem. Všechny byly rozbité a vyloupené; vedle rozt íšt ného víka jedné z nich však ležely zbytky knihy. Byla rozsekána a rozbodána a z ásti spálena a bylo na ní tolik erných a jiných temných skvrn p ipomínajících uschlou krev, že se skoro nedala íst. Gandalf ji opatrn zvedl, listy však praskaly a lámaly se, když ji kladl na kamennou desku. N jakou chvíli nad ní beze slova hloubal. Frodo a Gimli, kte í mu stáli po boku, když zlehka obracel stránky, vid li, že jsou popsány r znými písmy, runami, jak morijskými, tak dolskými, a tu a tam elfským písmem. Nakonec Gandalf vzhlédl. "Zdá se, že jsou to záznamy o osudech Balinova lidu," ekl. "Odhaduji, že za ínají jejich p íchodem do Rmutného dolu n kdy p ed t iceti lety; zdá se, že strany jsou íslovány podle let a od jejich p íchodu. Vrchní strana je ozna ena jedna - t i, ili na po átku nejmén dv chyb jí. Poslouchejte! Vyhnali jsme sk ety z velké brány a stráž - myslím, zbytek slova je rozmazaný a propálený - asi nice - spoustu jsme jich pobili v jasném - myslím - slunci v dolu. Flóiho zabil šíp. Zahubil velkého. Pak ka ka a za ní Flóiho pod trávou u Zrcadlového jezera. Další ádky nemohu p e íst. Pak p ijde: Zabrali jsme dvacátý první sál ze severu a usadili se v n m. Je tam nep e tu co. Mluví se o sv tlíku. Pak Balin se usadil v komnat Mazarbul." "V Komnat záznam ," ekl Gimli. "Hádám, že je to práv tady, kde stojíme." "Te dlouho nemohu nic p e íst," ekl Gandalf, "až na slovo zlato a Durinova sekyra a n co p ilba. Pak Balin je te Pánem Morie. Tím, zdá se, kon í kapitola. Po n kolika hv zdi kách za íná jiný rukopis a vidím našli jsme pravost íbro a pozd ji dob e kujné a pak n co, aha! mitril; a poslední dva ádky Óin hledat horní zbrojnice T etí hlubinné, n co, jde na západ, ka ka, k brán Cesmínie." Gandalf se odml el a n kolik list odložil stranou. "Tady je n kolik stránek podobného rázu, dost sp šn psaných a hodn poškozených," ekl; "ale p i tomhle sv tle je nerozluštím. Te musí ada list chyb t, protože íslování za íná p tkou, z ejm tedy v pátém roce kolonie. Po kejte! Ne, jsou p íliš poškozené a poskvrn né; nep e tu je. Možná že to na slunci p jde líp. ekejte! Tady je n co: velký sm lý rukopis užívající elfího písma." "To bude Oriho ruka," ekl Gimli, který nahlížel arod ji p es rameno. "Psával dob e a rychle a asto užíval elfí abecedy." "Škoda že krásným písmem musel zaznamenat ošklivé události," ekl Gandalf. "První z etelné slovo je žal, ale ostatek ádky je smazán, ledaže na konci by bylo v e Ano, musí to být v e a dál ra desátého listopadu padl Balin, Pán Morie, ve Rmutném dole. Šel sám nahlédnout do Zrcadlového jezera. Zast elil ho sk et schovaný za kamenem. Sk eta jsme zabili, ale mnoho dalších... od východu proti toku St íberky. Zbytek ádky je tak rozmazaný, že toho moc nep e tu, ale myslím, že tam stojí zatarasili jsme bránu a pak udržíme ji dlouho, jestli a pak snad hrozn a trp t. Chudák Balin! Zdá se, že titul, který p ijal, nedržel ani p t let. Rád bych v d l, co se stalo pak; ale není as luštit posledních pár stránek. Tady je v bec poslední strana." Zaml el se a vzdychl. "Je to ponuré tení," ekl. "Vypadá to, že jejich konec byl krutý. Poslouchejte: Nem žeme ven. Nem žeme ven. Dobyli M stek a druhý sál. Padli tam Thrár a Lóni a Náli. Pak jsou ty i ádky
tak rozmazané, že mohu p e íst jen odešel p ed p ti dny. Poslední ádky zn jí Jezero p i Západní brané je až u st ny. Pozorovatel ve vod dostal Óina. Nem žeme ven. P ichází konec a pak bubny, bubny v hlubin ; kdo ví, co to zna í. Naposled je rozmazan naškrábáno elfím písmem: Už jdou. A nic víc." Gandalf se odml el a stál v zamyšlení. Na Družinu padl náhlý d s a hr za z té komnaty. "Nem žeme ven," mumlal Gimli. "Ješt dob e, že jezero trochu kleslo a že Pozorovatel spal dole na jižním konci." Gandalf zvedl hlavu a rozhlédl se. "Zdá se, že poslední odpor kladli tady u obojích dve í," ekl; "ale to už jich mnoho nezbývalo. Tak skon il pokus znovu dobýt Morii! Byl state ný, ale pošetilý, ješt nenastal pravý as. Obávám se, že te musíme dát Balinovi, synu Fundinovu, sbohem. A odpo ívá ve slujích svých otc ! Vezmeme tuhle knihu, Knihu Mazarbul, a pozd ji si ji d kladn prohlédneme. P ijmi ji do úschovy, Gimli, a odnes ji zpátky Dáinovi, budeš-li mít možnost. Bude ho zajímat, i když to pro n ho bude velmi bolestné. Poj me odsud! Dopoledne pokro ilo." "Kudy p jdeme?" ptal se Baromir. "Zpátky do sálu," ekl Gandalf. "Ale naše návšt va v této místnosti nebyla marná. Te vím, kde jsem. Tohle musí byl, jak Gimli íká, komnata Mazarbul; a sál tedy musí být dvacátý první od severního konce. Proto bychom m li projít východním obloukem sálu a potom doprava a na jih a dol . Dvacátý první sál by m l být na sedmém podlaží, ili šest nad podlažím Brány. Poj me tedy zpátky do sálu!" Sotva to Gandalf vy kl, ozval se veliký hluk: dunivé bum, které jako by p icházelo z hloubi a rozechvívalo jim kámen pod nohama. V úleku se vrhli ke dve ím. Jdu, jdu, zazn lo znovu, jako by ob í ruce prom nily samotné sluje Morie v ohromný buben. Pak se chodbami rozlehlo troubení. V sále hu el veliký roh a dál bylo slyšet v odpov rohy a drsné výk iky. Zadupalo množství sp chajících nohou. "Už jdou!" vyk ikl Legolas. "Nem žeme ven," ekl Gimli. "Zasko eni!" vyk ikl Gandalf. "Pro jen jsem se zdržoval? Te jsme polapeni jako tenkrát oni. Ale tenkrát jsem tu nebyl já. Uvidíme, co -" Jdu, jdu, zadun lo a st ny se ot ásly. "P ibouchn te dve e a dejte pod n klíny!" k ikl Aragorn. "A co nejdéle si nechávejte batohy na zádech; t eba se ješt probijeme ven." "Ne!" ekl Gandalf. "Nesmíme se nechat zav ít. Nechte východní dve e otev eny! Tamtudy p jdeme, budeme-li mít možnost." Zazn lo další drsné volání rohu a pronikavé výk iky. Chodbou se blížily kroky. Ozvalo se zvonivé in ení, jak Družina tasila me e, Glamdring zasvítil bledým sv tlem a ost í Žihadla se zalesklo. Boromir se rameny op el do západních dve í. "Po kej chvili ku! Ješt nezavírej!" ekl Gandalf. Sko il vp ed Boromirovi po bok a nap ímil se v celé výšce. "Kdo p ichází rušit odpo inek Balina, Pána Morie?" zvolal. P ivalil se chraplavý smích, jako když kamení klouže do jámy; v hluku se panova n rozlehl hluboký hlas. Jdu, jdu, jdu, ozvaly se v hlubin bubny. Rychlým pohybem vykro il Gandalf p ed úzkou skulinu dve í a nap áhl h l. Oslnivý záblesk ozá il komnatu i chodbu venku. arod j chvili ku vyhlížel. Když uskakoval zp t, chodbou zahvízdaly a zakvílely šípy. "Jsou tam sk eti, a spousta," ekl. "A n kte í velicí a zlí: erní mordorští skuruti. Zatím se drží zpátky, ale je tam ješt n co. Velký jeskynní obr, myslím, a možná i víc než jeden. Tamtudy
nemáme nad ji uniknout" "A jestli p ijdou i k druhým dve ím, nemáme v bec žádnou nad ji," ekl Boromir. "Tady venku ješt není nic slyšet," ekl Aragorn, který naslouchal u východních dve í. "Cesta na téhle stran jde p ímo dol po schodech: o ividn nevede zpátky do sálu. Ale nemá smysl tudy slep prchat s pronásledovateli v patách. Dve e nem žeme zatarasit. Klí je ztracený a zámek rozbitý a otvírají se dovnit . Nejd ív musíme nep ítele n jak zadržet. Nau íme je, aby se báli komnaty Mazarbul!" ekl chmurn a zkoušel ost í svého me e Andúrilu. V chodb bylo slyšet t žké kroky. Boromir se vrhl proti dve ím a zabouchl je; pak je zaklínil polámanými epelemi me a št pinami d eva. Družina se stáhla na druhý konec komnaty. Zatím však utíkat nemohli. Rána a dve e se zat ásly; a pak se za aly zvolna sk ípav otevírat. Klíny povolovaly. Sí ící se skulinou se protla ila mohutná paže a rameno s temnou k ží posetou zelenavými šupinami. Pak se dole prodrala veliká ploská noha bez prst . Venku bylo mrtvé ticho. Boromir sko il dop edu a vší silou al po paži; jeho me však zazvonil, odsko il a vypadl mu z ot esené ruky. Na epeli se objevil zub. Náhle a k vlastnímu p ekvapení pocítil Frodo, že mu v srdci vzplanula zu ivost. "Za Kraj!" vyk ikl, sko il Boromirovi po bok, shýbl se a Žihadlem bodl do ohavné nohy. Ozval se ev, noha sebou trhla zp t, až málem vyrvala Frodovi Žihadlo z ruky. Z epele kanuly erné kr p je a kou ily na podlaze. Boromir se vrhl proti dve ím a op t je zabouchl. "Jedna nula pro Kraj!" zvolal Aragorn. "Hobit kouše hluboko! Máš dobrou epel, Frodo, synu Drog v!" Rána do dve í a potom rána za ranou. To do nich bušily berany a kladiva. Zaprašt ly a pak se najednou rozsko ily. Dovnit zahvízdaly šípy, ale narazily na severní ze a neškodn popadaly na podlahu. Zatroubil roh, rozeb hly se nohy a jeden za druhým skákali do komnaty sk eti. Kolik jich bylo, Družina nepo ítala. Srážka byla ostrá, sk ety však zmátla prudkost obrany. Dv ma prost elil hrdlo Legolas. Gimli pod al nohy jinému, který vysko il na Balin v náhrobek Boromir a Aragorn jich pobili spoustu. Když padl t ináctý, ostatní s v ískotem utekli. Obránci z stali nezran ní, až na Sama, který m l škrábanec na hlav . Zachránilo ho rychlé shýbnutí; a statn skolil svého sk eta jediným bodnutím svého mohylového me e. V hn dých o ích mu ží il ohe . Kdyby jej vid l Ted Píska , rychle by couval. "Te je as!" zvolal Gandalf. "Poj me, než se vrátí obr!" Sotva se však dali na ústup, a ješt než byli Pipin a Smíšek venku na schodech, do komnaty vsko il mohutný sk etí ná elník, velký tém jako lov k, od hlavy k pat od ný v erné zbroji; za ním se do dve í tla ili jeho následovníci. M l sn dou, širokou a ploskou tvá , o i jako uhlíky a ervený jazyk; máchal velikým kopím. Mohutným koženým štítem odtiskl Boromir v me a tla it ho dozadu, až se svalil na zem. Sklonil se pod Aragornovou ranou a rychlostí úto ícího hada se vrhl na Družinu a kopím bodl p ímo po Frodovi. Rána zasáhla Froda do pravého boku, vrhla ho proti zdi, a tam z stal p imá knut. Sam s výk ikem al do násady kopí, a ta se zlomila. Sotva však sk et odhodil pahýl a vytrhl zahnutou šavli, na jeho p ilbu dopadl Andúril, jako když vyšlehne plamen. P ilba se rozpukla a sk et padl s roz atou hlavou. Jeho následovníci se s vytím dali na út k, sotva se na n Boromir s Aragornem vrhli. Jdu, jdu, ozvaly se v hlubin bubny. Znovu zadun l veliký hlas. "Te !" vyk ikl Gandalf. "Te máme poslední možnost. Utíkejte!" Aragorn zvedl Froda z místa, kde ležel u st ny, a pustil se ke schodišti. Smíška a Pipina strkal p ed sebou. Ostatní ho následovali; Gimliho však musel odvléci Legolas: p es nebezpe í otálel u Balinova náhrobku se sklopenou hlavou. Boromir p itáhl k sob východní dve e, sk ípající v
pantech; na obou p lkách m ly veliké železné kruhy, ale nebylo ím je zapevnit. "Jsem v po ádku," zalapal po dechu Frodo. "Mohu chodit; postavte m na zem." Aragorn ho v úžasu málem upustil. "Myslel jsem, že jsi mrtev!" vyk ikl. "Ješt ne!" ekl Gandalf. "Ale te není as se divit; už a jste pry , všichni, alou po schodech! Dole na m pár minut po kejte, ale jestli nep ijdu brzy, jd te dál! Jd te rychle, volte cesty vedoucí doprava a dol ." "P ece t nem žeme nechat samotného bránit dve e!" ekl Aragorn. "D lejte, co íkám!" ekl Gandalf vztekle. "Tady už me e nepomohou. Jd te!" Chodbu neosv tloval žádný sv tlík a byla naprosto temná. Tápali dol po dlouhém schodišti a na konci se ohlédli, nevid li však nic než vysoko nad sebou slabý svit arod jovy hole. Zdálo se, že dosud stojí na stráži u zav ených dve í. Frodo t žce dýchal a opíral se o Sama, který ho objímal pažemi. Stáli a zírali schodišt m vzh ru do tmy. Frodo m l dojem, že slyší, jak naho e Gandalf mumlá slova, která se rozbíhala svažujícím se tunelem šepotavou ozv nou. Nemohl rozeznat, co íká. St ny jako by se t ásly. Co chvílí op t tepaly a dun ly rány na buben: jdu, jdu. Vtom naho e na schodišti šlehlo bílé sv tlo. Pak se ozval dutý rachot a t žké žuchnutí. Bubny divoce zaví ily jdu-jdu, bum-bum, a pak ustaly. Gandalf slet l po schodech a padl na zem uprost ed Družiny. "Tak, tak. To by bylo!" ekl arod j a namáhav se vzty il. "Ud lal jsem, co jsem mohl. Setkal jsem se ale s rovnocenným protivníkem; málem m to zni ilo. Ale nest jte tady! Jd te dál! Budete se muset chvíli obejít bez sv tla. Jsem po ádn ot esený. Jd te dál! Jd te! Kde jsi, Gimli? Poj se mnou nap ed! Držte se všichni t sn za námi!" Klopýtali za ním zv daví, co se vlastn stalo. Jdu, jdu, za alo znovu bubnování: zn lo nyní dušen a odlehle, ale šlo za nimi. Nebylo slyšel žádné jiné zvuky pronásledování ani dupot i hlasy. Gandalf nezahýbal napravo ani nalevo, nebo se zdálo, že chodba vede sm rem, který pot eboval. Co chvíli sestupovali po dalších stupních, padesáti i více, na nižší rovinu. To bylo v oné chvílí pro n nejnebezpe n jší: ve tm totiž nevid li spád, dokud nep išli až k n mu a nestoupli do prázdna. Gandalf ohmatával p du holí jako slepec. Za hodinu ušli možná míli, možná víc, a sestoupili po mnoha schodištích. Ješt stále nebylo slyšet pronásledovatele. Za ínali tém doufat, že p ece jen vyváznou. Pod sedmým schodišt m se Gandalf zastavil. "Za íná být horko!" ekl udýchané. "Už bychom m li být p inejmenším na úrovni Brány. Myslím, že se brzy poohlédneme po n jaké zatá ce vlevo, abychom se dostali k východu. Doufám, že není daleko. Jsem velmi unavený. Musím si tu chvili ku odpo inout, i kdyby za námi byli všichni sk eti, co se jich kdy vylíhlo." Gimli ho uchopil za paži a pomohl mu usednout na schodech. "Co se stalo tam naho e u dve í?" zeptal se. "Setkal jste se tam s tím, kdo tlu e do t ch bubn ?" "Nevím," odv til Gandalf. "Ale najednou jsem stál proti n emu, s ím jsem se ješt nesetkal. Nenapadlo m nic jiného než pokusit se zav ít dve e zaklínadlem. Znám jich spoustu; ale provést n co takového po ádn vyžaduje as, a i pak se dají dve e prolomit násilím. Jak jsem tam stál, slyšel jsem na druhé stran sk ety; myslel jsem, že každou chvíli prorazí dve e. Neslyšel jsem, co íkají; z ejm mluvili svým vlastním ohavným jazykem. Zaslechl jsem jedin gháš, to je ‚ohe '. Pak n co vstoupilo do komnaty - ucítil jsem to p es dve e a sk eti sami dostali strach a zmlkli. Uchopilo to železný knih a pak si to uv domilo m a mé zaklínání. Co to bylo, nemám zdání, ale nikdy jsem nepocítil takovou výzvu. Protizaklínání bylo strašlivé. Málem m zlomilo. Na okamžik se mi dve e vymkly a za aly se otvírat! Musel jsem pronést
Velitelské slovo. To byl p ílišný nápor. Dve e se rozt íštily na kusy. N co temného jako mrak zaclán lo veškeré sv tlo uvnit a já byl vržen pozadu dol ze schod . Celá ze povolila a myslím, že strop komnaty také. Obávám se, že Balin je te hluboko poh ben a možná že je poh beno i n co jiného. To vám nepovím. Ale p inejmenším je pr chod za námi úpln zatarasen. Ach! Nikdy jsem se necítil tak vy erpaný, ale už to p echází. A co ty, Frodo? Nem l jsem as ti to íci, ale v život jsem nem l v tší radost, než když jsi promluvil. Bál jsem se, že Aragorn nese sice state ného, ale mrtvého hobita." "Co já?" ekl Frodo. "Jsem živ a zdráv, aspo myslím. Jsem pohmožd ný a bolavý, ale není to tak zlé." "Tak," ekl Aragorn, "potom mohu íct jen to, že hobiti jsou z tak tuhého t sta, že jsem se s podobným nesetkal. Kdybych to byl v d l, býval bych v hostinci v H rce mluvil mírn ji! Taková rána by probodla divokého kance!" "Potom jsem rád, že m neprobodla," ekl Frodo, "a koli se cítím, jako bych se byl dostal mezi kladivo a kovadlinu." Víc ne ekl. I dýchání ho bolelo. "Jsi celý Bilbo," ekl Gandalf. "Je v tob víc, než je vid t, jak jsem kdysi dávno íkal o n m." Frodo by byl rád v d l, jestli ta poznámka neznamenala víc, než íkala. Už zase šli dál. Zanedlouho promluvil Gimli. M l ve tm bystré o i. "Myslím," ekl, "že p ed námi je n jaké sv tlo. Ale denní sv tlo to není. Je rudé. Co to m že být?" "Gháš," zamumlal Gandalf. "Mysleli snad tohle: že dolní patra jsou v ohni? Stejn m žeme jít jenom dál." Brzy nebylo o sv tle pochyb a vid li je všichni. Šlehalo a e av lo po st nách chodby p ed nimi. Už vid li na cestu: vp edu se chodba rychle svažovala a kus dál stál nízký obloukový pr chod; jím p icházelo rostoucí sv tlo. Vzduch za ínal být velmi horký. Když došli k oblouku, Gandalf prošel a nazna il jim, aby po kali. Když stanul t sn za otvorem, vid li jeho tvá ozá enou rudým sv tlem. Rychle ustoupil zp t. "Tady je n jaká nová ertovina," ekl; "ur it nám ji vymysleli na uvítanou. Ale te vím, kde jsme. Dostali jsme se do První hlubinné, do patra t sn pod Branou. Tohle je Druhý sál Staré Morie a Brána je blízko. Za východním koncem sálu vlevo, sotva tvrt míle odtud p ekro it M stek, po schodech nahoru, širokou cestou, p es První sál a ven! Ale poj te se podívat!" Vyhlédli. P ed nimi byla další veliká sluj. Byla vznosn jší a mnohem delší než ta, ve které spali. Byli blízko východního konce; na západ sí ubíhala do tmy. Prost edkem stoupala dvojitá ada obrovitých pilí . Byly vytesány do podoby kmen mohutných strom , jejichž v tve podpíraly strop rozv tvenou kamennou kresbou. Jejich t la byla hladká a erná, v jejich bocích se však temn odráželo rudé e av ní. U pat dvou sloup se p es celou podlahu rozvírala veliká trhlina. Z ní vycházelo prudké rudé sv tlo a tu a tam plameny olizovaly kraje a ovíjely se kolem základ sloup . V horkém vzduchu se tetelily chumá e temného dýmu. "Kdybychom byli p išli hlavní cestou z horních sál , byli bychom tu uvázli," ekl Gandalf. "Doufejme, že te ohe leží mezi námi a pronásledováním. Poj te! Nemáme asu nazbyt." Sotva domluvil, uslyšeli op t pronásledující bubnování: jdu, jdu, jdu. Daleko ve stínech na západním konci sálu se rozlehly výk iky a troubení roh . Jdu, jdu: pilí e jako by se zat ásly a plameny zachv ly. "Te si dáme poslední závod!" ekl Gandalf. "Jestli venku svítí slunce, ješt m žeme vyváznout. Za mnou!" Obrátil se vlevo a chvátal po hladké podlaze sálu. Vzdálenost byla v tši, než se zdálo. Jak b želi, zaslechli za sebou dupot a ozv nu mnoha sp chajících nohou. Rozlehl se pronikavý jek; byli
spat eni. Zazvonila a za in ela ocel. Frodovi nad hlavou zasvišt l šíp. Boromir se zasmál. "Tohle ne ekali," ekl. "Ohe je od ízl. Jsme na druhé stran !" "Dívejte se dop edu!" zvolal Gandalf. "Blíží se M stek. Je nebezpe ný a úzký!" Náhle p ed sebou Frodo spat il ernou propast Na konci sálu podlaha mizela a ítila se do neznámé hloubi. Vn jších dve í bylo možno dosáhnout jedin po k ehkém m stku bez okraje a bez zábradlí. Klenul se nad propastí jako ohnutá pružina zdéli padesáti stop. Byla to pradávná obrana trpaslík proti nep átel m, kte í by dobyli První sál a vn jší chodby. P es m stek mohli jít jen po jednom. Na jeho kraji se Gandalf zastavil a ostatní v houfu dorazili za ním. "Jdi první, Gimli!" ekl. "Pak Pipin a Smíšek. Po ád rovn a za dve mi po schodech nahoru!" Padaly mezi n šípy. Jeden zasáhl Froda a odsko il. Jiný probodl Gandalfovi klobouk a z stal tam v zet jako erné pero. Frodo se ohlédl zp t. Vid l, jak se za ohn m hemží erné postavi ky; zdálo se, že jsou tam stovky sk et . Mávali kopími a zahnutými šavlemi, jež ve sv tle ohn krvav zá ily; jdu, jdu, jdu, dun ly bubny. Legolas se obrátil a vložil do t tivy šíp, a koli na jeho malý luk to byla velká vzdálenost. Napjal t tivu, avšak ruka mu klesla a šíp sklouzl na zem. Vyk ikl úlekem. Objevili se dva velicí skalní ob i, p inesli ohromné kamenné desky a hodili je p es ohe jako m stky. Ob i však elfa hr zou nenaplnili. ady sk et se rozvíraly a ti se tla ili stranou, jako by sami m li strach. Cosi p icházelo za nimi. Nebylo vid t, co to je: bylo to jako veliký stín, v jehož st edu byla tmavá postava, snad lidského tvaru, ale v tší; t ímala moc a p ed ní šla hr za. P išla k hranici ohn a sv tlo pohaslo, jako by se p es n naklonil mrak. Pak jediným skokem p esko ila trhlinu. Plameny zahu ely postav vst íc a ovinuly se kolem ní; ve vzduchu zakroužil erný dým. Vlající h íva jí zaho ela a vzplála. V pravé ruce m la me podobný bodavému jazyku ohn , v levé držela d tky s mnoha emínky. "Aj, aj!" zakvílel Legolas, "Balrog! jde balrog!" Gimli zíral s vyt ešt nýma o ima. "Durinova zhouba!" vyk ikl, upustil sekyru a zakryl si tvá . "Balrog," zamumlal Gandalf. "Te chápu." Zakolísal a t žce se op el o svou h l. "To je ale zlý osud. A já jsem už unavený." Temná postava sršící ohn m se hnala k nim. Sk eti je eli a p elévali se p es kamenné m stky. Tu Boromir zvedl roh a zatroubil. Hlasit zazvu ela výzva a burácela jako k ik mnoha hrdel pod klenbou sluje. Sk eti na okamžik zakolísali a ohnivý stín se zastavil. Pak ozv na odum ela tak náhle, jako když temný vítr sfoukne plamen, a nep ítel op t vykro il. "P es m stek!" k ikl Gandalf, sbíraje svou sílu. "Prchejte! Tohle je nep ítel nad síly vás všech. Já musím bránit úzkou cestu. Prchejte!" Aragorn a Boromir nedbali na povel a dál stáli bok po boku za Gandalfem na druhém konci m stku. Ostatní z stali stát u východu na konci sálu a obrátili se. Nedokázali nechat svého v dce, aby elil nep íteli sám. Balrog dorazil k m stku. Gandalf stál uprost ed oblouku, opíral se o h l v levé ruce, v pravici mu však studen a bíle zá il Glamdring. Jeho nep ítel se op t zastavil tvá í k n mu a stín kolem n ho se roztáhl jako pár obrovských k ídel. Zvedl d tky a emínky zakvílely a práskly. Z nozder mu vyšlehl ohe . Gandalf však stál pevn . "Nem žeš projít," ekl. Sk eti stáli nehybn a padlo mrtvé ticho. "Jsem služebník Tajného ohn , vládnu plamenem Anoru. Nem žeš projít. Temný ohe ti nepom že, plameni Udunu. Vra se do Stínu! Nem žeš projít." Balrog neodpovídal. Ohe v n m jako by zmíral, avšak tma rostla. Vykro il pomalu p es most a náhle se vzty il do veliké výše a jeho k ídla se rozepjala od st ny k st n ; p esto však bylo vid t Gandalfa dál, jak probleskuje v šeru; vypadal mali ký a docela sám: šedý a sehnutý jako uschlý strom p ed náporem bou e.
Ze stínu vysko il planoucí rudý me . Glamdring se bíle zat pytil v odpov . Ozval se zvonivý t esk a šlehlo bílé sv tlo. Balrog odsko il a jeho me se rozlétl v roztavených úlomcích. arod j se zakymácel na m stku, ustoupit o krok a pak op t stanul nehybn . "Nem žeš projít!" ekl. Jediným odrazem sko il balrog na m stek. Jeho d tky zaví ily a zasy ely. "Nem že stát sám!" vyk ikl náhle Aragorn a rozb hl se zpátky po m stku. "Elendil!" k i el. "Jsem s tebou, Gandalfe!" "Gondor!" zvolal Boromir a vrhl se za ním. V tom okamžiku Gandalf zvedl h l a s hlasitým výk ikem ude il do mostu p ed sebou. H l se rozlomila a vypadla mu z ruky. Vyšlehla oslepivá clona bílého plamene. M stek zapraskal. Práv pod balrogovýma nohama pukl a kámen, na n mž stál, se z ítil do propasti, zatímco ostatek z stal viset a chv l se jako skalní jazyk tr ící do prázdna. S hrozným výk ikem padl balrog kup edu a jeho stín se z ítil dol a zmizel. Avšak p i pádu ješt máchl d tkami, emínky šlehly a ovinuly arod ji kolena. Táhly ho ke kraji. Zapotácel se, upadl, marn hmátl po kameni a sklouzl do propasti. "Utíkejte, hlupáci!" vyk ikl a byl pry . Ohn zhasly a padla irá tma. Družina stála p ikována hr zou a zírala do jámy. Sotva se Aragorn a Boromir p ihnali zp t, zbytek mostu popraskal a z ítil se. Výk ikem je Aragorn vyburcoval. "Poj te!" zvolal. "Te vás povedu já. Musíme poslechnout jeho poslední p íkaz. Za mnou!" Vyt ešt n klopýtali po širokém schodišti za dve mi. Aragorn první, Boromir vzadu. Naho e byla veliká chodba rozléhající se ozv nou. Utíkali po ní. Frodo slyšel, jak Sam po jeho boku plá e, a pak zjistil, že sám v b hu plá e. Jdu, jdu, jdu, dun ly te za nimi bubny smute n a zvolna. Jdu! B želi dál. P ed nimi bylo stále sv tleji: strop prorážely mohutné šachty. B želi rychleji. Vb hli do sálu, kam vysokými okny na východ zá ilo denní sv tlo. Prchali p es n j. Prob hli jeho velikými rozbitými dve mi a náhle se p ed nimi jako oblouk planoucího sv tla rozev ela Velká brána. Ve stínech za ob ími ve ejemi se po obou stranách kr ila sk etí stráž, ale brána byla rozt íšt ná a ležela na zemi. Aragorn srazil k zemi kapitána, jenž se mu postavil do cesty, a ostatní se rozprchli v hr ze p ed jeho hn vem. Družina se mihla kolem nich a nev novala jím žádnou pozornost Vyb hli z Brány a seskákali po obrovských v kovitých stupních, prahu Morie. Tak nakonec z veliké beznad je vyšli pod širou oblohu a ucítili vítr ve tvá ích. Zastavili se, až když byli z dost elu skal. Kolem se rozkládal Rmutný dol. Spo íval na n m stín Mlžných hor, na východ však na zemi zá ilo zlaté sv tlo. Byla teprve jedna hodina po poledni. Slunce svítilo, oblaka byla bílá a vysoká. Ohlédli se. Temn zíval oblouk Brány ve stínu hor. Slab a hluboko pod zemí dun ly pomalé údery na buben: jdu. ídký erný dým se plazil ven. Nic jiného nebylo vid t; celé údolí kolem bylo prázdné. Jdu. Teprve nyní je docela p emohl žal a dlouho plakali: n kte í vstoje a ml ky, n kte í tvá í k zemi. Jdu, jdu. Dun ní doznívalo. KAPITOLA ŠESTÁ LOTHLÓRIEN "Je to zlé, ale obávám se, že déle tu z stat nem žeme," ekl Aragorn. Pohled l k horám a zdvihl me . "Sbohem, Gandalfe!" vyk ikl. "Ne íkal jsem ti: jestliže vstoupíš do dve í Morie, dej si pozor? B da, že jsem m l pravdu! Jakou máme bez tebe nad ji?" Obrátil se k Družin . "Musíme se obejít bez nad je," ekl. "T eba se ješt alespo pomstíme.
Opásejme se a už nepla me. Poj te. Máme dalekou cestu a mnoho práce." Vstali a rozhlédli se. Na sever ubíhalo údolí do stinné rokle mezi dv ma mohutnými rameny hor, nad nimiž zá ily t i bílé vrcholky: Celebdil, Fanuidhol, Caradhras, hory Morie. Z ústí rokle proudila byst ina jako b lostná krajka po nekone ném žeb í krátkých vodopád a ve vzduchu okolo úpatí hor visela mlha p ny. "To jsou Rmutné schody," ukázal Aragorn k vodopád m. "Tou hluboko vytesanou cestou podél byst iny bychom byli p išli, kdyby nám byl osud p ízniv jší." "Nebo Caradhras mén krutý," ekl Gimli. "Támhle si stojí a usmívá se na sluní ku!" Pohrozil p stí nejvzdálen jšímu zasn ženému štítu a odvrátil se. Na východ vy nívající rameno hor zprudka kon ilo a za ním bylo možno rozeznat mlhavé obrysy daleké širé zem . Na jihu se táhly Mlžné hory do nekone né dáli, kam až oko dohlédlo. Sotva míli vp edu a trochu níže, protože po ád ješt stáli vysoko v západním svahu dolu, leželo jezero. Bylo dlouhé a oválné. Podobalo se veliké hlavici kopí zaražené hluboko do severní rokle; jeho jižní konec však ležel za hranicí stínu pod slune ným nebem. P esto byly jeho vody temné: hluboce modré jako isté ve erní nebe pozorované z osv tlené místnosti. Jeho hladina byla klidná a nez e ená. Kolem se rozkládala hladká niva, ze všech stran se svažující k jeho nezarostlému nep erušovanému okraji. "Tam leží Zrcadlové jezero, hluboké Kheled-zâram!" ekl Gimli smutn . "Vzpomínám si, jak mi ekl: ‚Kéž t ten pohled pot ší! Ale nem žeme se tam zdržet.' Te budu dlouho putovat, než zase najdu radost. To já musím sp chat odtud, a on musí z stat." Družina se dala cestou od Brány. Byla hrubá a rozbitá a vytrácela se v nez etelnou stezku mezi v esem a kru inkou, které se prodíraly rozpraskaným kamením. Stále však bylo vid t, že kdysi dávno se z nížin vinula do trpasli ího království veliká dlážd ná cesta. Místy byly u stezky trosky kamenných staveb a zelené pahrbky. Na vršku stály útlé b ízy a jedle vzdychající ve v tru. Zatá ka na východ je zavedla až k trávníku okolo Zrcadlového jezera a tam stál nedaleko od cesty osam lý sloup s rozt íšt ným vrcholkem. "To je Durin v kámen!" zvolal Gimli. "Nemohu projít a nezastavit se aspo na chvilku p ed divem tohoto dolu!" "Jen rychle!" ekl Aragorn a ohlédl se k Brán . Slunce zapadá asn . Sk eti možná p ed soumrakem nevyjdou, ale než padne noc, musíme být daleko. M síce zbývá jenom srpek a noc bude temná." "Poj se mnou, Frodo!" zvolal trpaslík a sesko il z cesty. "Necht l bych, abys odešel a nevid l Kheled-zâram." Seb hl dlouhým zeleným svahem. Frodo ho pomalu následoval. Klidná modrá voda ho p itahovala i p es pohmožd ní a únavu; Sam šel za nimi. U stojícího kamene se Gimli zastavil a vzhlédl. Byl popraskaný a ošlehaný a nez etelné runy na jeho boku se nedaly p e íst. "Ten sloup ozna uje místo, kde Durin prvn pohlédl do Zrcadlového jezera," ekl trpaslík. "Podívejme se také aspo jednou, než p jdeme!" Sklonili se nad temnou vodou. Zprvu nevid li nic. Pak pomalu uvid li obrysy okolních hor, jak se zrcadlí v hluboké mod i, a štíty nad nimi se podobaly chochol m bílého ohn ; dále byl prostor oblohy. Tam jako drahokamy kleslé do hlubin zá ily blyštivé hv zdy, a koli na nebi naho e svítilo slunce. Po jejich vlastních sklon ných postavi kách nebylo ani stínu. "Ó Kheled-zâram, krásné a podivuhodné!" ekl Gimli. "Tam leží Durinova koruna a eká, až se probudí. Sbohem!" Poklonil se a odvrátil se a sp chal zpátky vzh ru zeleným paloukem na cestu. "Co jsi vid l?" ekl Pipin Samovi, ale Sam byl p íliš hluboce zamyšlen a neodpov d l.
Cesta te zahnula na jih a sp chala dol mezi rameny dolu. Kousek za jezerem narazili na hlubokou studnu s k iš álové irou vodou, z níž p es kamennou hubici p epadala stružka a t pytiv a bublav ubíhala skalnatým korytem. "Tady je pramen, z kterého prýští St íberka," ekl Gimli. "Nepijte z n ho! Je ledový." "Brzy z ní bude rychlá eka a posbírá vodu z mnoha jiných horských potok ," ekl Aragorn. "Dlouho nás cesta povede podle ní. Vezmu vás totiž cestou, kterou zvolil Gandalf, a nejd ív bych se rád dostal do les , kde se St iberka vlévá do Velké eky - tamhle." Podívali se, kam ukazoval, a p ed sebou vid li byst inu, jak ská e do údolního žlebu a ubíhá dál a dál do nížin a mizí v zlatistém oparu. "Tam leží lesy Lothlórienu!" ekl Legolas. "To je nejkrásn jší sídlišt našeho lidu. Nikde jinde nejsou takové stromy jako tam v té zemi. Na podzim totiž jejich listí nepadá, ale zlátne. Padá, teprve když se zjara rozvijí nové zelené líste ky, a pak jsou v tve obaleny žlutým kv tem; a p da v lese je zlatá a zlatá je i st echa a sloupy st íbrné, protože k ra strom je hladká a šedá. Tak se dosud zpívá u nás v Temném hvozdu. Radoval bych se, kdybych se octl v tom lese a bylo jaro!" "Já se budu radovat i v zim ," ekl Aragorn. "Je ale mnoho mil vzdálen. Posp šme!" N jaký as drželi Frodo a Sam krok s ostatními; Aragorn je však vedl rychlým tempem, takže po chvíli za ali zaostávat. Od asného rána nic nejedli. Sam v šrám pálil jako ohe a to ila se mu hlava. P estože svítilo slunce, vítr mu po teplé tm Morie p ipadal mrazivý. T ásl se. Frodo cítil každým krokem v tší bolest a lapal po dechu. Kone n se obrátil Legolas, spat il je daleko vzadu a promluvil s Aragornem. Ostatní se zastavili a Aragorn se rozb hl zpátky, volaje Boromira, aby šel s ním. "Promi , Frodo!" volal úzkostliv . "Tolik se toho dnes stalo a máme tolik nasp ch, že jsem zapomn l, že jsi ran ný a Sam také. M li jste se ozvat. V bec jsme vám neuleh ili, jak jsme m li, i kdyby za námi byli všichni sk eti z Morie. Poj te! Kousek odtud je místo, kde si m žeme chvíli odpo inout. Tam pro vás ud lám, co budu moci. Poj , Boromire! Poneseme je." Brzy p išli k jiné byst in , která tekla od západu a p ipojovala svou bublající vodu k sp chající St íberce. Spolu se vrhaly vodopádem p es zelený kámen a p nily do rokle. Kolem stály nízké a pokroucené jedle a svahy byly p íkré, zarostlé kapradím a ke í ky bor vek. Na dn byla rovina, kudy byst ina hlu n proudila p es oblázky. Tady si odpo inuli. Bylo už ke t etí odpoledne a od Brány ušli jen pár mil. Slunce se již obracelo k západu. Zatímco Gimli a oba mladší hobiti rozd lávali ohe z jedlového klestí a d íví a nosili vodu, Aragorn pe oval o Sama a Froda. Samova rána nebyla hluboká, vypadala však oškliv a Aragorn se tvá il vážné, když ji prohlížel. Za chvili ku s uleh ením vzhlédl. "Máš št stí," ekl. "Leckdo dostal horší oplátku za zabití prvního sk eta, šrám není otrávený, jako asto bývají rány sk etích šavlí; m l by se hojit dob e, až ho ošet ím. Vypláchni si to, až bude mít Gimli horkou vodu." Otev el vá ek a vy al trochu sušeného listí. "Jsou uschlé a ztratily na ú innosti," ekl, "ale mám tady ješt trochu lístk athelasu, které jsem nasbíral u V trova. Rozdrol jeden do vody, vymyj ránu a já ji zavážu. Te jsi na ad ty, Frodo." "Já jsem v po ádku," ekl Frodo, který si necht l dát sáhnout na od v. "Pot eboval jsem se jen najíst a odpo inout si." "Ne!" ekl Aragorn. "Musíme se podívat, co ti ud lalo to kladivo a kovadlina. Po ád ješt žasnu, že jsi živ." Jemn svlékl Frodovi starý kabátek a obnošenou košili a úžasem zalapal po dechu. Pak se zasmál. St íbrná košile mu blýskala p ed o ima jako sv tlo na z e eném mo i. Opatrn ji sundal a podržel ve výši a drahokamy na ní se zat pytily jako hv zdy a zvuk kroužk v pohybu p ipomn l cinkání dešt v t ni. "Podívejte, p átelé!" zvolal. "To je ale hobiti k ži ka pro elfího prince! Kdyby se v d lo, že
hobiti mají takovou kožešinu, lovci z celé St edozem by ujížd li do Kraje." "A všechny šípy všech lovc sv ta by byly marné," ekl Gimli a s obdivem hled l na brn ní. "To je košile z mitrilu. Mitril! V život jsem takovou krásu nevid l ani o ní neslyšel. Je to ta košile, o které mluvil Gandalf? Pak ji podcenil. Ale p išla na pravé místo." " asto jsem si íkal, co to máte s Bilbem za tajnosti v jeho pokojí ku," ekl Smíšek. "A žije, staroušek! Mám ho tím rad ji. Doufám, že budeme mít možnost mu o tom vypravovat!" Frodo m l na pravém boku a na prsou temn za ernalou podlitinu. Pod brn ním m l košili z jemné k že, ale v jednom bod kroužky prorazily skrz až do masa. M l také podrápaný a pohmožd ný levý bok, kterým narazil na st nu. Zatímco ostatní chystali jídlo, Aragorn omýval zran ní vodou, v níž byl namo en athelas. Pronikavá v n plnila rokli a všichni, kdo se sklán li nad kou ící vodou, se cítili osv žení a posiln ní. Brzy ucítil Frodo, jak ho bolest opouští, a za alo se mu dob e dýchat. Z stal ovšem ješt dlouho ztuhlý a citlivý na dotek. Aragorn mu ovázal bok m kkými látkovými vycpávkami. "Brn ní je úžasn lehké," ekl. "Oblékni si je zase, pokud je sneseš. Jsem rád, že máš takový kabátek. Neodkládej ho ani ve spaní, pokud t osud nezavede n kam, kde budeš na as bezpe ný; a to se ti poda í málokdy, dokud bude trvat tvé poslání." Když pojedli, chystala se Družina na další cestu. Uhasili ohe a zakryli po n m všechny stopy. Pak vyšplhali z rokle a vrátili se na cestu. Nedošli daleko, když slunce zapadlo za vyso inu na západ a veliké stíny se za aly plížil po úbo ích hor. Úpatí jim halilo šero a z kotlin vystupovala mlha. Daleko na východ leželo na nez etelných rozlehlých pláních a lesích ve erní sv tlo. Sam a Frodo te cítili úlevu a velké osv žení a dokázali jít slušným tempem, takže Aragorn vedl Družinu ješt celé t i hodiny jen s jedním krátkým odpo inkem. Byla tma. Padla hluboká noc. Jasných hv zd bylo mnoho, ale rychle ubývající m síc m l vyjít až pozd . Gimli a Frodo šli poslední, tiše a beze slova, a naslouchali, jestli se na cest za nimi neozve n jaký zvuk. Posléze Gimli p erušil ml ení. "Ani hlásku krom v tru," ekl. "Nikde kolem nejsou žádní sk eti, nebo jsem hluchý jako pe . Doufejme, že jim sta ilo, když nás vyhnali z Morie. T eba ani víc necht li a nem li s námi jiné úmysly - ani s Prstenem. Sk eti ovšem asto pronásledují nep ítele mnoho mil do otev ené krajiny, když se cht jí pomstít za padlého kapitána." Frodo neodpov d l. Podíval se na Žihadlo; epel byla matná. A p ece n co zaslechl, nebo m l aspo ten dojem. Jakmile kolem nich padly stíny a cesta za nimi zeše ela, op t zaslechl rychlý cupot. I te jej slyšel. Rychle se obrátil. Za sebou uvid l dva svítící body, nebo se mu to na okamžik zdálo; ihned však uhnuly a zmizely. "Co je to?" ekl trpaslík. "Nevím," ekl Frodo. "M l jsem dojem, že slyším kroky, a zdálo se mi, že vidím sv télka jako o i. asto jsem m l ten dojem od té doby, co jsme vstoupili do Morie." Gimli se zastavil a sklonil k zemi. "Neslyším nic než no ní hovor rostlin a kamen ," ekl. "Poj ! Posp šme si! Ostatní už není vid t." No ní vítr jim vál studen údolím vst íc. P ed nimi se rýsoval rozlehlý šedý stín a slyšeli nekone ný šelest listí jako topoly ve vánku. "Lothlórien!" zvolal Legolas. "Lothlórien! Došli jsme na kraj Zlatého lesa. Škoda že je zima!" Pod rouškou noci se p ed nimi vysoko ty ily stromy, naklán ly se p es cestu a p es byst inu, jež zprudka vbíhala pod jejich rozprost ené v tve. V matném sv tle hv zd byly jejich kmeny šedé a chv jivé listí plav zlátlo. "Lothlórien!" ekl Aragorn. "Jak rád op t slyším vítr ve stromech. Jsme sice teprve patnáct mil od
Brány, ale dál nem žeme. Doufejme, že nás tu v noci dobrá moc elf ochrání p ed nebezpe ím, které p ichází za námi." "Pokud tu ješt elfové v bec žijí," ekl Gimli. "Už dlouho od nás nikdo neputoval zpátky sem, do zem , odkud jsme p ed mnoha lety odešli," ekl Legolas, "ale slyšeli jsme, že Lórien ješt není opušt n, protože je tu tajná moc, která odráží zlo. Zdejší lid se však málokdy ukazuje a možná že te sídlí hluboko v lesích a daleko od severní hranice." "Skute n sídlí hluboko v lese," ekl Aragorn a vzdychl, jako by na n co vzpomínal. "Dnes v noci se o sebe musíme postarat sami. Popojdeme kousek, až nás docela obklopí stromy, pak sejdeme z cesty a vyhlédneme si n jaké místo k odpo inku." Vykro il kup edu, Boromir však stál nerozhodn a nešel za ním. "Jiná cesta není?" ekl. "Jakou krásn jší cestu by sis p ál?" ekl Aragorn. "Oby ejnou silnici, i kdyby vedla lesem me ," ekl Boromir. "Zatím se naše Družina ubírala podivnými stezkami a k zlému. Proti mé v li jsme vstoupili do stínu Morie, a p ineslo nám to ztrátu. A te prý musíme vejít do Zlatého lesa. Ale o té nebezpe né zemi jsme v Gondoru slyšeli a íká se, že málokdo vyjde ven, když jednou vstoupí, a z toho mála nikdo nevychází nepoznamenán." "Ne íkej ‚nepoznamenán', ale ekneš-li ‚nezm n n', budeš mít možná pravdu," ekl Aragorn. "V Gondoru však upadá poznání, Boromire, když se ve m st t ch, kdo bývali moud í, zle mluví o Lothlórienu. V , emu chceš, ale jinou cestu nemáme - leda bys cht l zpátky k Branám Morie nebo zlézat nesch dné hory nebo sám p eplavat Velkou eku." "Potom ve dál!" ekl Boromir. "Ale je to nebezpe né." "Skute n , nebezpe né," ekl Aragorn, "krásné a nebezpe né; bát se však musejí jen zlí nebo ti, kte í nesou n jaké zlo s sebou. Poj te za mnou!" Zašli n co p es míli do hvozdu, a tu p išli k další í ce rychle tekoucí ze zalesn ných svah , jež se zvedaly na západ k horám. Slyšeli, jak šplouchá vodopádem ve stínu po pravici. Její temné sp chající vody k ížily cestu p ed nimi a vlévaly se do St íberky ve víru temných t ni mezi ko eny strom . "To je Nimrodel!" ekl Legolas. "O této í ce skládali kdysi lesní elfové mnoho písní a na severu je dosud zpíváme a p ipomínáme si duhu na jejích vodopádech a zlaté kvítky, které pluly v jejích p nách. Te je všechno temné a most p es Nimrodel se z ítil. Opláchnu si nohy, protože voda prý tu lé í únavu." Šel dál a slezl po hluboce vymletém b ehu a vstoupil do proudu. "Poj te za mnou!" vyk ikl, "Voda není hluboká. P ebrodíme ji. Na prot jším b ehu si m žeme odpo inout a snad nám zvuk padající vody p inese spánek a zapomenutí na náš žal." Jeden po druhém slezli dol a následovali Legolase. Frodo chvili ku postál u b ehu a nechal vodu proudit p es své unavené nohy. Byla studená, ale její dotek byl istý, a když šel dál a ona mu stoupala ke kolen m, cítil, že odplavuje všechnu únavu a špínu cest. Když p ešla celá Družina, posadili se, odpo ívali a trochu pojedli; a Legolas jim vypráv l p íb hy o Lothlórienu, které elfové z Temného hvozdu dosud chovali v srdci: o slune ním a hv zdném svitu na lukách u Velké eky, nežli sv t zešedl. Nakonec padlo ticho; slyšeli hudbu vodopádu sp chajícího sladce stínem. Frodovi se tém zdálo, že se do zvuk vody mísí zpívající hlas. "Slyšíte hlas Nimrodel?" zeptal se Legolas. "Zazpívám vám píse o dívce Nimrodel. Jmenovala se stejn jako í ka, u které kdysi žila. V lesním jazyku je to krásná píse ; ale takhle zní v západštin ; tak ji dnes zpívají v Roklince." Tichým hlasem, který se tém vytrácel v šelestu listí
nad nimi, za al: Byla tu dívka, a již není hv zda zá ivá; bílý pláš zlatem obroubený, st eví ky ze st íbra. Na ele hv zdu nosívala a sv tlo ve vlasech, jako když zlaté slunko padá na lórienský les. Vlas dlouhý; bílé údy m la, volná a líbezná; s v trem se spolu procházela jak lístek lehounká. Kde nimrodelský vodopád zur í si chladiv , st íbrný její hlásek pad do t n zá ivé. Kde bloudí te , kdo ví kdo zná? Sluncem a stínem snad. P ed léty byla ztracena Nimrodel na horách. Elfí lo v šedém p ístavu v zátoce v klínu hor ekala na ni mnoho dn a hu el mo ský chór. Až no ní vítr severní zvedl se, na íkal a koráb z elfích pob eží na širé mo e hnal. S úsvitem zem zmizela i hory šednoucí; za vlnou vina let la, t íš bila do o í. I spat il Amroth mizet b eh: do vln se potáp l. Tu proklel lo : která ho rve od krásné Nimrodel.
Byl králem elf z dávných let, pán les , skal a st n, když s jarem zlátla ratolest v zemi Lothlórien. Do mo e z lodi sko il vráz jako šíp z t tivy, a vodní hloubky roz al snáz než racek šedivý. V trem mu vlasy zavlály, t íš létla ke sv tlu; dlouho se za ním dívali, kde jako labu plul. Západ však ml í; zdejší b eh t ž o n m nemá zpráv: o Amrothovi neslyšel žádný elf vícekrát. Legolasovi selhal hlas a píse umlkla. "Už nemohu zpívat," ekl. "Je to jen ást, protože jsem hodn zapomn l. Je dlouhá a smutná. Vypráví totiž, jak na Lothlóríen p išel žal; žal na kvetoucí Lórien, když trpaslíci probudili v horách zlo." "Trpaslíci to zlo nestvo ili," ekl Gimli. "To jsem ne íkal; p esto zlo p išlo," ekl Legolas smutn . "Tehdy mnoho elf z Nimrodelina rodu opustilo svá sídla a odešlo a ona se ztratila daleko na jihu v pr smycích Bílých hor. Nep išla k lodi, kde na ní ekal její milý Amroth. Ale na ja e, když vítr vane mladým listím, je po ád slyšet ozv nu jejího hlasu ve vodopádu, který nese její jméno. A když vane jižní vítr, od mo e p ichází Amroth v hlas: Nimrodel se totiž vlévá do St íberky, které elfové íkají Celebrant, a Celebrant do Velké Anduiny, a Anduina se vlévá do Belfalaské zátoky, odkud vyplouvali elfové z. Lórienu. Ani Nimrodel, ani Amroth se však nikdy nevrátili. Vypráví se, že m la domek ve v tvích stromu poblíž vodopádu; bývalo totiž zvykem elf z Lórienu sídlit ve stromech a možná že je to tak dosud. Proto se jim íkalo Galadhrim, Stromový lid. V hloubi jejich lesa jsou stromy obrovské. Lesní lid nedoloval v zemi jako trpaslíci ani nebudoval kamenné pevnosti, dokud nep išel Stín." "V t chto pozdních asech je bezpe n jší bydlet ve stromech než sed t na zemi," ekl Gimli. Podíval se p es í ku na cestu vedoucí zpátky do Rmutného dolu a pak vzh ru na st echu z temných v tví. "V tvých slovech se skrývá dobrá rada, Gimli," ekl Aragorn "D m si postavit nem žeme, ale ud láme to dnes v noci jako Galadhrim a budeme hledat úto išt v korunách strom , pokud to p jde. Už jsme tu stejn sed li u cesty déle, než je moudré." Družina te odbo ila do stínu hlubokého lesa a vydala se proti toku horské í ky dál od St íberky. Nedaleko vodopád našli skupinu strom . N které se naklán ly nad í kou. Jejich veliké šedé kmeny byly mohutné, výšku však nebylo možno odhadnout. "Vyšplhám nahoru," ekl Legolas. "Mezi stromy jsem doma, a u ko en nebo ve v tvích, a koli tyhle stromy znám jen jako jméno z písní. íká se jim mellyrn a práv na nich jsou ty žluté kv ty,
ale ješt jsem nikdy po žádném nešplhal. Te uvidím, jaký mají tvar a jak rostou." "Budou to muset být náramné stromy," ekl Pipin, "aby na nich mohl spát n kdo jiný než ptáci. Já neumím spát na bidýlku!" "Tak si vyhrab díru v zemi," ekl Legolas, "jestli je to u vás obvyklejší. Ale budeš muset hrabat hluboko a rychle, jestli se chceš schovat sk et m." Lehce vysko il od zem a chytil se v tve, která vyr stala z kmene vysoko nad jeho hlavou. Sotva se na ní zhoupl, shora ze stínu v tví náhle promluvil hlas. "Daro!" ekl velitelsky a Legolas p ekvapením a leknutím spadl na zem. P ikr il se ke kmeni stromu. "St jte!" zašeptal ostatním. "Nehýbejte se a nemluvte!" Nad hlavou se jim ozval tichý smích a pak promluvil jiný hlas elfí e í. Frodo p íliš nerozum l, o em se mluví, protože jazyk, kterým mezi sebou mluvili lesní elfové na východ , se nepodobal západnímu. Legolas vzhlédl a odpov d l touž e í. "Kdo jsou a co íkají?" ptal se Smíšek. "Jsou to elfové," ekl Sam. "Copak neslyšíte jejich hlasy?" "Ano, jsou to elfové," ekl Legolas; "a íkají, že dýcháte tak hlasit , že by nás mohli potm post ílet." Sam si rychle p ikryl ústa dlaní. " íkají ale také, že se nemusíte bát. V dí o nás už dlouho. Slyšeli m j hlas na druhé stran Nimrodel a poznali, že jsem jejich p íbuzný ze Severu, a proto nám nebránili p ejít. Pak slyšeli mou píse . Te nás zvou, abychom s Frodem vylezli nahoru; z ejm už o n m a o naši výprav n co slyšeli. Prosí, aby ostatní trochu po kali a hlídali pod stromem, než se rozhodnou, co ud lat." Ze stínu se spustil žeb ík: byl ze st íb it šedého lana, které se ve tm t pytilo, a p estože vypadalo k ehce, ukázalo se, že unese n kolik lidí. Legolas rychle vyb hl nahoru a Frodo pomalu následoval; za ním lezl Sam a snažil se nedýchat nahlas. V tve mallornu vyr staly od kmene tém rovn a pak se ohýbaly vzh ru; u vrcholku se však hlavní kmen d lil v korunu z mnoha v tví a mezi nimi našli postavenou d ev nou plošinu neboli podlaž, jak se tehdy takovým v cem íkávalo; elfové jí nazývali talan. Dostat se na ni bylo možno kruhovým otvorem uprost ed, jímž procházel žeb ík. Když se Frodo kone n vysoukal na podlaž, našel tam Legolase, jak sedí s t emi dalšími elfy. Byli oble eni v stínové šedi, a dokud se nepohnuli, nebylo je mezi v tvemi vid t. Vstali a jeden z nich odkryl lampi ku, jež vydávala útlý st íbrný paprsek. Pozvedl ji a zadíval se do tvá e Frodovi a Samovi. Pak op t sv tlo zakryl a uvítal je svou elfí e í. Frodo mu se zadrháváním odpov d l. "Vítejte!" ekl pak elf znovu a pomalu Obecnou e í. "Málokdy užíváme jiného jazyka než vlastního, p ebýváme te totiž v srdci hvozdu a nejednáme rádi s jinými národy. I naši p íbuzní na Severu jsou te od nás odlou eni. N kte í z nás ovšem stále chodí do sv ta zjiš ovat, co se d je, a pozorovat naše nep átele a mluví jazyky jiných zemí. Jsem jeden z nich. Jmenuji se Haldir. Moji brat i Rúmil a Orofin váš jazyk tém neznají. Slyšeli jsme však zv st o vašem p íchodu, protože Elrondovi poslové míjeli Lórien, když se vraceli dom p es Rmutné schody. Neslyšeli jsme o - hobitech neboli p l ících už drahn let a nevid li jsme, že ješt žijí ve St edozemi. Nevypadáte zle! A protože p icházíte s elfem z našeho rodu, jsme ochotni vám pomoci, jak žádal Elrond; a koli nemáme ve zvyku provád t cizince p es naší zemi. Dnes v noci ale musíte z stat tady. Kolik vás je?" "Osm," ekl Legolas. "Já, ty i hobiti a dva muži, z nichž jeden je Aragorn, P ítel elf z lidu Západní íše." "Jméno Aragorna, syna Arathornova, je v Lórienu známé," ekl Haldir, "a je v p ízni u Paní. Všechno je tedy v po ádku. Ale jmenoval jsi jen sedm." "Osmý je trpaslík," ekl Legolas.
"Trpaslík!" ekl Haldir. "To není dobré. S trpaslíky se už od Temných asu nestýkáme. Nesm jí k nám. Nemohu ho nechal projít." "Ale vždy je z Osam lé hory, z Dáinova v rného lidu, a p átelí se s Elrondem," ekl Frodo. "Elrond ho sám vyvolil za lena Družiny a celou cestu byl state ný a v rný." Elfové se spolu za ali tiše domlouvat a vyptávali se Legolase svým vlastním jazykem. "Tedy dobrá," ekl nakonec Haldir. "Ud láme to, i když neradi. Jestliže ho Aragorn a Legolas budou st ežit a odpovídat za n ho, smí projít; ale musí jít p es Lothlórien se zavázanýma o ima. Ale nesmíme už dál povídat. Vaši lidé nesm jí z stat na zemi. St ežíme eky od té doby, co jsme p ed adou dní vid li, jak jde silný oddíl sk et na sever k Morii. Na pokrajích lesa vyjí vlci. Jestliže jste opravdu p išli z Morie, nebezpe í nem že být daleko za vámi. Zítra musíte asn dál. ty i hobiti vylezou sem a z stanou s námi - jich se nebojíme! Na vedlejším strom je ješt jeden talan. Tam se musejí uchýlit ostatní. Ty, Legolasi, nám za n budeš odpovídat. Zavolej nás, kdyby bylo n co v nepo ádku! A nespoušt j o i z toho trpaslíka!" Legolas ihned slezl ze žeb íku, aby vy ídil Haldir v vzkaz, a brzy nato se na vysokou podlaž vydrápali Smíšek a Pipin. Byli udýchaní a vypadali nemálo pod šen . "Tumáš!" fun l Smíšek. "Dotáhli jsme vám sem i vaše pokrývky. Naše ostatní zavazadla schoval Chodec do hluboké náv je listí." "Nemuseli jste brát svá b emena," ekl Haldir. "V zim bývá v korunách strom zima, a koli dnes ve er vane jižní vítr, ale máme pro vás jídlo a pití, které zaženou no ní chlad, a kožešin a pláš máme nazbyt." Hobiti s radostí p ijali tuto druhou (a mnohem lepší) ve e i. Pak se teple zabalili nejen do kožešinových pláš elf , ale i do vlastních pokrývek a snažili se usnout. Ale p estože byli celí umo ení, jen Sam usínal bez nesnází. Hobiti nemají rádi výšky a nespí v poschodí, ani když n jaké mají. Podlaž jim jako ložnice v bec nebyla po chuti. Nem la zdi, ba ani zábradlí, jen na jedné stran byla lehká pletená zást na, která se dala p esunovat podle v tru. Pipin ješt chvíli povídal. "Doufám, že se neskutálím, jestli v bec usnu," íkal. "Jak jednou usnu," ekl Sam, "budu spát, a se skutálím nebo ne. A ím mí e í, tím d ív usnu, jestli mi rozumíte." Frodo chvíli ležel, nespal a hled l na hv zdy, prosvítající bledou st echou chv jivého listí. Sam vedle n ho dávno pochrupoval, než se jemu poda ilo zav ít o i. Matn vid l šedé obrysy dvou elf , jak nehybn sedí, objímajíce si kolena, a šeptem rozmlouvají. T etí sestoupil na pozorovatelnu v dolejších v tvích. Nakonec Frodo, ukolébán v trem ve v tvích nad sebou a sladkým šepotáním vodopád Nimrodel dole, usnul a myslí mu táhla Legolasova píse . Pozd v noci se probudil. Ostatní hobiti spali. Elfové byli pry . Srpek m síce se mdle leskl mezi listím. Vítr ustal. Nedaleko zaslechl hrubý smích a dupot mnoha nohou. Za in el kov. Zvuky zvolna utichaly a zdálo se, že se vzdalují k jihu, do hloubi lesa. V otvoru podlaze se náhle objevila hlava. Frodo se v úleku posadil a vid l, že je to elf v šedé kápi. Podíval se sm rem k hobit m. "Co je?" ekl Frodo. "Skiriti," sykl elf a vyhodil na podlaž sto ený žeb ík. "Sk eti!" ekl Frodo. "Co d lají?" Ale elf byl pry . Už se neozvalo nic. I listí ml elo a jako by ztichl i vodopád. Frodo sed l a t ásl se ve svých pokrývkách. Byl vd ný za to, že je sk eti nezastihli na zemi, cítil však, že stromy sice skýtají úkryt, ale p íliš nechrání. Sk eti jsou prý na stop ost í jako honící psi a um jí i šplhat. Vytasil Žihadlo: blýskalo a t pytilo se jako modrý plamen; pak pomalu haslo, až op t zmatn lo. P estože me pohasl, neopustil Froda pocit bezprost edního nebezpe í, naopak spíše zesílil. Vstal a
doplazil se k otvoru a za hled l se dol . Byl si tém jist, že dole u paty stromu slyší kradmé pohyby. Elfové to nebyli; lesní národ byl totiž v pohybu zcela nehlu ný. Pak zaslechl slabý zvuk jako enichání; zdálo se, že cosi škrábe po k e stromu. Upjal zrak dol do tmy a zatajil dech. N co pomalu šplhalo a bylo slyšet dech, jako by sykal p es za até zuby. Pak spat il Frodo t sn u kmene dvojici bledých o í, které se blížily. Zarazily se a bez mrkání zíraly nahoru. Náhle se odvrátily, okolo kmene sklouzla stínová postava a zmizela. Vzáp tí rychle šplhal v tvemi vzh ru Haldir. "Bylo tu ve stromech n co, co jsem ješt nevid l," ekl. "Sk et to nebyl. Uteklo to, sotva jsem se dotkl kmene. Vypadalo to ostražit a z ejm to um lo lézt po stromech, jinak bych byl myslel, že je to jeden z vás hobit . Nest ílel jsem, protože jsem necht l žádný rozruch; nem žeme se odvážit bitvy. Prošla tudy silná družina sk et . P ekro ili Nimrodel - šlapali svýma proklatýma nohama v té isté vod ! - a šli dál po staré cest podle eky. Zdálo se, že n co vy enichali, a chvílí prohledávali p du u místa, kde jste se zastavili. T i jsme se nemohli postavit stovce, a tak jsme šli nap ed a všelijak m nili hlasy a zavád li jsme je do lesa. Orofin sp chal zpátky k našim sídlištím, aby varoval náš lid. Nikdo t ch sk et víckrát z Lórienu nevyjde. A než padne zít ejší noc, bude se na severní hranici skrývat mnoho elf . Jakmile se rozední, musíte se ale vydat na jih." Od východu p išel bledý den. Jak sv tla p ibývalo, prolínalo žlutým listím mallornu a hobit m se zdálo, že svítí asné slunce chladného letního jitra. Bled modré nebe nahlíželo mezi rozhoupanými haluzemi. Když se Frodo díval otvorem na jižní stran podlaže, spat il údolí St íb rky, které se podobalo mo i plavého zlata lehce z e eného v trem. Bylo po ád ješt asné a chladné jitro, když Družina op t vyrazila, te pod vedením Haldira a jeho bratra Rúmila. "Sbohem, sladká Nimrodel!" zvolal Legolas. Frodo se ohlédl a mezi šedými pni strom spat il záblesk bílé p ny. "Sbohem," ekl. Zdálo se mu, že už nikdy neuslyší vodu tak krásn zvu et, v n splétat nespo etné tóny v nekone n prom nlivou hudbu. Vrátili se na stezku, jež vedla dál po západním b ehu St íberky, a kus ji sledovali sm rem na jih. V hlín byly otisky sk etích nohou. Záhy však Haldir odbo il mezi stromy a zastavil se na b ehu eky v jejich stínu. "Tamhle za vodou je jeden z mého lidu," ekl. "i když ho možná nevidíte." Zahvízdal tiše jako pták, a z hustého mlází vystoupil elf od ný v šedém, ale se shozenou kápí; vlasy se mu v jit ním slunci leskly jako zlato. Haldir umn vrhl p es proud kotou šedého lana, elf je zachytil a p ivázal konec ke stromu u b ehu. "Celebrant už má tady silný proud, jak vidíte," ekl Haldir, "a je rychlá, hluboká a velmi studená. Tak daleko na severu do ní nevstupujeme, pokud nemusíme. P i dnešní ostražitosti však nestavíme mosty. P echázíme takto. Poj te za mnou!" Upevnil sv j konec lana kolem jiného stromu a pak po n m lehce p eb hl p es eku a zpátky jako po cest . "Já po téhle cest p ejít mohu," ekl Legolas, "ale ostatní to um ní neznají. Nezbývá jim než plavat?" "Ne!" ekl Haldir. "Máme ješt dv lana. Upevníme je nad sebou, jedno ve výši ramen, jedno v polovi ní výšce, a když se jich cizinci budou držet, budou moci opatrn p ejít." Když byl zbudován tento k ehký m stek, Družina p ešla; n kte í opatrn a pomalu, jiní snáze. Z hobit se nejlépe osv d il Pipin, protože m l jistou ch zi; p ešel rychle a držel se jen jednou rukou. O i však upíral na b eh p ed sebou a dol se nedíval. Sam se šoural, pevn svíral lano a hled l dol do bledé ví ící vody, jako by to byla horská propast. Úlevou vydechl, když byl na druhé stran . "Po ád se u ! Jak íkával náš Kmotr, I když myslel zahradnictví, a ne spaní na bidýlku po pta ím zp sobu ani chození po provaze po pavou ím
zp sobu. Takhle nevyvád l ani m j strejda Andy!" Když se posléze celá Družina shromáždila na východním b ehu St íberky, elfové odvázali lana a dv svinuli. Rúmil, který z stal na druhé stran , stáhl zpátky poslední, hodil si je p es rameno, zamával a odešel zpátky k Nimrodelu držet stráž. "Te jste, p átelé," ekl Haldir, "vstoupili do Naith Lorienu, neboli jak byste ekli Bodce, protože je to území, které leží jako hlavice kopí mezi rameny St íberky a Velké Anduiny. Nedovolujeme žádným cizinc m, aby vyzkoumali tajemství Naithu. Opravdu málokdo sem smí v bec vstoupil. Podle dohody tady zaváži o i trpaslíkovi Gimlimu. Ostatní mohou jít n jaký as voln , dokud nebudeme blíže našich sídel dole v Egladilu, v cípu mezi vodami." Gimlimu se to v bec nezamlouvalo. "Dohodu jste uzav eli bez mého souhlasu," ekl. "Nebudu chodit se zavázanýma o ima jako žebrák nebo v ze . M j lid nikdy nejednal se služebníky Nep ítele. Ani elf m jsme neublížili. Není o nic pravd podobn jší, že bych vás zradil já než Legolas nebo kterýkoli jiný z mých spole ník ." "Nepochybuji o tom," ekl Haldir. "Je to ovšem náš zákon. Nejsem pánem zákona a nemohu jej odsunout stranou. Ud lal jsem dost, když jsem ti dovolil p ekro il Celebrant." Gimli byl zatvrzelý. Pevn se rozkro il a položil ruku na top rko své sekery. "P jdu dál jako svobodný," ekl, "nebo se vrátím a budu hledat cestu dom , kde o mne v dí, že je na mé slovo spolehnutí, i kdybych m l zahynout sám v pustin ." "Nem žeš jít zpátky," ekl Haldir stroze. "Když už jsi došel tak daleko, musíš být p edveden p ed Pána a Paní. Ti t budou soudit, a bu t zadrží, nebo ti dovolí chodit voln , jak sami budou chtít. eky už znovu p ekro it nem žeš a za tebou jsou te tajné stráže, jimiž nem žeš projít. Zabili by t d ív, než bys je uvid l." Gimli vytáhl sekeru. Haldir a jeho spole ník napjali luky. "Zatracení trpaslíci a jejich tvrdohlavost," ekl Legolas. "No tak!" ekl Aragorn. "Mám-li vést Družinu, musíte d lat, co vám eknu. Pro trpaslíka je tvrdé, aby byl takto vy len n. Dáme si zavázat o i všichni, i Legolas. To bude nejlepší, i když cesta bude pomalá a nezáživná." Gimli se najednou zasmál. "To bude veselý pr vod blázn ! Povede nás Haldir na provázku jako pes slepé žebráky? Ale já budu spokojen, když jenom tuhle Legolas bude se mnou sdílet slepotu." "Já jsem elf, a k tomu jejich p íbuzný," ekl Legolas, a te se rozhn val on. "Tak, a m žeme volat - zatracení tvrdohlaví elfové!" ekl Aragorn. "Ale celé Družin se povede stejn . Zavaž nám o i, Haldire!" "Budu žádat zadostiu in ní za každý pád a odražený palec, jestli nás nepovedeš dob e," ekl Gimli, když mu uvázali kus látky p es o i. "Nebudeš mít pro žádat," ekl Haldir. "Povedu vás dob e a p šiny jsou hladké a rovné." "Jsou to dnes bláznivé asy!" ekl Legolas. "Všichni jsme tady nep átelé jednoho Nep ítele, a p ece musím chodit poslepu, když slunce vesele svítí pod zlatým listím v lese!" "Snad to vypadá blázniv ," ekl Haldir. "Moc Temného pána se skute n neukazuje v ni em tak z eteln jako v odcizení, které rozd luje ty, kdo dosud stojí proti n mu. P esto ve sv t mimo Lothlórien, snad krom Roklinky, nalézáme tak málo víry a d v ry, že se neodvažujeme vlastní d v ivostí ohrozit svou zemi. Žijeme te na ostrov mezi mnoha nebezpe ími a ruce míváme ast ji na t tiv než na strunách harfy. Dlouho nás chránily eky, ale ty už nejsou bezpe nou ochranou. Stín se totiž okolo nás proplížil na sever. N kte í mluví o odchodu, ale na to, zdá se, je už pozd . V horách na západ se množí zlo, na východ jsou pustiny plné Sauronových stv r a proslýchá se, že už nem žeme bezpe n p echázet na jih p es Rohan; a ústí Velké eky st eží nep ítel. I kdybychom dokázali dojít na mo ské pob eží, už bychom tam nenašli úto išt . íká se, že po ád existují p ístavy Vznešených
elf , ale ty jsou daleko na sever a na západ, za zemí p l ík . Kde to je, to ví možná Pán a Paní, ale ne já." "M l bys aspo tušil, když jsi vid l nás," ekl Smíšek. "Elfí p ístavy jsou na západ od mé zem . Kraje, kde žijí hobiti." "Š astný hobití národ, že žije tak blízko mo ského pob eží!" ekl Haldir. "Už velmi dlouho je žádný z mého lidu nespat il, a p ece na n vzpomínáme v písních. Vypravuj mi cestou o t ch p ístavech." "Nemohu," ekl Smíšek. "Nikdy jsem je nevid l. P edtím jsem nikdy nevyšel ze své zem . A kdybych v d l, jaký je venku sv t, myslím, že bych odtamtud nedokázal odejít." "Ani abys spat il krásný Lothlórien?" ekl Haldir. "Sv t je skute n plný nebezpe í a je v n m spousta temných míst, ale po ád je ješt mnoho krásného, a p estože láska se dnes ve všech zemích mísí se zármutkem, snad tím jen roste. N kte í mezi námi zpívají, že se Stín stáhne a zase bude mír. Já ale nev ím, že sv t kolem nás ješt n kdy bude jako zastara, že slunce bude svítit jako d ív. Bojím se, že pro elfy to bude znamenat jen p ím í, b hem n hož budou moci bez p ekážek odplout p es Mo e a navždy opustit St edozem. Škoda mého milovaného Lothlórienu! Byl by to ubohý život v zemi, kde nerostou mallorny. Jestli však jsou mallorny za Velkým mo em, to ne ekl nikdo." Zatímco takto rozmlouvali, Družina šla zvolna v zástupu po lesních p šinách, vedena Haldirem, zatímco druhý elf šel vzadu. Cítili, že mají pod nohama rovnou a m kkou p du, a po chvíli krá eli uvoln n ji, bez obavy, že se zraní nebo upadnou. Když byl p ipraven o zrak, zjistil Frodo, že se mu zbyst il sluch a ostatní smysly. Cítil v ni strom a sešlapané trávy. Slyšel nejr zn jší tóny v šelestu listí nad hlavou, eku, jak si šeptá v dálce napravo, a tenké jasné hlásky pták na obloze. Cítil slunce na tvá i a na rukou, když procházeli mýtinami. Sotva stoupl na prot jší b eh St íberky, zmocnil se ho zvláštní pocit a prohluboval se, jak krá el do hloubi Naithu: zdálo se mu, že p ekro il most v ase do zákoutí Starých as a krá í sv tem, který už neexistuje. V Roklince byly vzpomínky na pradávné v ci; v Lórienu pradávné v ci dosud žily v denním sv t . Slyšeli tady o zlu a spat ili je, poznali bolest; elfové se báli vn jšího sv ta a ned v ovali mu; na pomezí lesa vyli vlci. Na zemi Lórien však neležel žádný stín. Celý den pochodovala Družina, až ucítili, že p ichází chladný ve er, a zaslechli asný no ní vítr ševelit mezi listím. Pak si odpo inuli a spali bez obav na zemi; jejich pr vodci jim totiž nedovolili rozvázat si o i a šplhat nemohli. Ráno šli dál a nechvátali. V poledne se zastavili a Frodo si uv domil, že vyšli na jasné slunce. Vtom kolem sebe uslyšel množství hlas . Nehlu n dorazilo pochodující vojsko elf ; sp chali na severní hranice, bránit je proti možnému útoku z Morie, a p inášeli zprávy. ást jich Haldir oznámil. Sk etí vet elci byli napadeni ze zálohy a skoro všichni pobiti, zbylí prchají na západ k horám a jsou pronásledováni. Bylo spat eno také zvláštní stvo ení, které b želo s ohnutými zády a rukama u zem jako zví e, a p ece se zví eti nepodobalo. Nedalo se chytit a elfové na n nest íleli, protože nev d li, jestli je dobré nebo zlé. Pak zmizelo po proudu St íberky k jihu. "A také," ekl Haldir, "mi p inesli poselství od Pána a Paní Galadhrim. Máte jít všichni svobodn , i trpaslík Gimli. Zdá se, že Paní zná každého lena Družiny. Možná že došly nové zprávy z Roklinky." Nejprve sundal pásku z o í Gimlimu. "Prosím za prominutí!" ekl a hluboce se uklonil. "Pohle te na nás p átelským okem! Dívej se a bu rád, protože jsi první trpaslík od Durinových as , který spat il Naith Lórien." Když kone n rozvázali o i Frodovi, vzhlédl, a zastavil se mu dech. Stáli na otev ené planin . Nalevo n l veliký pahorek porostlý trávníkem zeleným jako jara za Starých as . Na n m jako
dvojitá koruna rostly dva kruhy strom : vn jší m ly sn hobílou k ru a byly bezlisté, ale krásné ve své soum rné nahot ; uvnit byly vysoké mallorny dosud od né plavým zlatem. Vysoko ve v tvích obrovitého stromu, který stál uprost ed, prosvítala bílá podlaž. U pat strom a po celém zeleném návrší byla tráva poseta drobnými zlatými kvítky jako hv zdi kami. Mezi nimi se na útlých stoncích klonily jiné kv tiny, bílé a sv tlounce zelené: t pytily se jako mlha v živém odstínu trávy. Obloha naho e byla celá modrá a odpolední slunce h álo kopec a pod stromy vrhalo dlouhé zelené stíny. "Podívejte se! P išli jste k Cerin Amrothu," ekl Haldir. "To je srdce pradávné íše, jak bývala kdysi, a zde je Amroth v pahorek, kde stával za š astn jších dn jeho vysoký d m. Stále zde v nevadnoucí tráv kvetou zimní kv ty: žlutý elanor a bledý nifrodil. Chvíli tu pobudeme a do m sta Galadhrim p ijdeme za šera." Ostatní zalehli do vo avé trávy, ale Frodo z stal chvíli stát ztracen v úžasu. Zdálo se mu, že prošel vysokým oknem, jež vede do zaniklého sv ta. Leželo tu sv tlo, pro které v jeho e i nebylo jména. Všechno, co vid l, m lo krásné tvary a ty vypadaly z etelné, jako by je kdosi vymyslil a na rtl v okamžiku, kdy Frodovi odkryli o i, a p itom starodávné, jako by trvaly od v k . Vid l barvy, jež všechny znal, zlatou a bílou a modrou a zelenou, byly však sv ží a ostré, jako by je v tu chvíli spat il poprvé a nacházel pro n nová a podivuhodná jména. Tady nemohlo v zim ni í srdce tesknit po lét nebo po ja e. Na ni em, co na zemi rostlo, nebylo vid t kaz nebo chorobu nebo znetvo ení. Zem Lórien byla bez poskvrny. Oto il se a vid l, že Sam stojí vedle n ho se zmateným výrazem a rozhlíží se a protírá si o i, jako by si nebyl jist, jestli bdí. "Je p ece sluní ko a jasný den," ekl. "Myslel jsem, že elfové jsou samý m sí ek a hv zdi ky, ale tohle je elfšt jší než všechno, o em jsem kdy slyšel. Mám pocit, že jsem vevnit v písni ce, jestli mi rozumíte." Haldir na n pohlédl a zdálo se, že skute n chápe jak myšlenku, tak slova. Usmál se. "Cítíte moc Paní Galadhrim," ekl. "Cht li byste se mnou vystoupit nahoru na Cerin Amroth?" Následovali ho, když zlehka stoupal travnatým svahem. A koli Frodo šel a dýchal a kolem se chv ly živé listy a kv tiny v trem, který i jemu ovíval tvá , m l pocit, že je v zemi mimo as, jež nebledne a nem ní se a neupadá v zapomn ní. Až odejde a bude zpátky ve vn jším sv t , poutní ek Frodo z Kraje se bude po ád procházet po tráv mezi elanory a nifrodily v p ekrásném Lothlórienu. Vstoupili do kruhu bílých strom . Tu na Cerin Amroth zavál jižní vítr a zavzdychal ve v tvích. Frodo stanul a zdaleka uslyšel veliké mo e na plážích, jež dávno utonuly, a k ik mo ských pták , jejichž rod na této zemi dávno vyhynul. Haldir šel dál a te už šplhal na vysokou podlaž. Když se Frodo chystal lézt za ním, položil ruku na strom vedle žeb íku: ješt nikdy si tak náhle a ost e neuv domil povrch a strukturu k ry stromu a život uvnit . Pocítil rozkoš ze d eva a z jeho doteku; ne jako lesník nebo tesa , byla to rozkoš ze živoucího stromu samotného. Když nakonec vkro il na vysokou plošinu, Haldir ho uchopil za ruku a obrátil k jihu. "Nejd ív se podívej sem!" ekl. Frodo pohlédl a spat il ješt dosti vzdálené návrší s mnoha mohutnými stromy, anebo m sto se zelenými v žemi: nemohl íci, co to vlastn je. Zdálo se mu, že odtud vychází moc a sv tlo, které vládnou celé této zemi. Náhle zatoužil rozlet t se jako pták a spo inout v zeleném m st . Pak se podíval na východ a vid l, jak celá zem Lórien ubíhá k bledé, pableskující Anduin , Velké ece. Zdvihl o i p es eku, a všechno sv tlo zhaslo a byl op t ve sv t , který znal. Za ekou vypadala zem plochá a prázdná, beztvará a neur itá, až v dáli se op t zvedala jako temná a ponurá st na. Slunce, jež leželo na Lothlórienu, nem lo moc projasnit stín oné daleké výšiny.
"Tam leží pevnost jižního Temného hvozdu," ekl Haldir. Je zahalena lesem z tmavých jedlí. Stromy tam spolu zápasí a jejich v tve hniji a usychají. Uprost ed stojí na kamenné výšin Dol Guldur, kde dlouho p ebýval skrytý Nep ítel. Bojím se, že je už zase obydlen, a sedminásobnou mocí. asto nad ním v posledním ase visívá erný mrak. Tady naho e m žeš vid t dv moci, které stojí proti sob a stále v myšlenkách zápolí. Sv tlo vidí až do srdce temnoty, kdežto jeho vlastní tajemství nebylo odhaleno. Zatím." Odvrátil se a rychle sešplhal a oni za ním. Na úpatí pahorku našel Frodo Aragorna, jak stojí nehybn , ml ky jako strom; v ruce držel drobný zlatý kvítek elanoru a v o ích m l jas. Byl pono en v jakési krásné vzpomínce, a když se na n ho Frodo díval, chápal, že vidí n co, co se kdysi stalo práv na tomto míst . Chmurné roky byly totiž s aty z Aragornovy tvá e a zdálo se, že je oble en bíle jako mladý, urostlý a krásný šlechtic, a elfím jazykem cosi íkal n komu, koho Frodo nemohl vid t. "Arwen vanimelda, namarië!" ekl a pak se zhluboka nadechl, vrátil se ze zahloubání, pohlédl na Froda a usmál se. "Tady je srdce elfího království na zemi," ekl, "a tady z stane navždy mé srdce, leda by za temnými cestami, jimiž ješt musíme oba projít, ekalo sv tlo. Poj se mnou!" Vzal Froda za ruku a opustil pahorek Cerin Amroth a víckrát se tam živ nevrátil. KAPITOLA SEDMÁ ZRCADLO GALADRIEL Když op t vyrazili, slunce zapadalo za hory a stíny v lesích se prohlubovaly. Cesta je nyní zavedla do houštin, kde se již zeše ilo. Jak šli, pod stromy vstoupila noc a elfové odkryli své st íbrné lampy. Náhle op t vyšli do otev eného prostoru a nad nimi se rozklenulo bledé ve erní nebe probodané n kolika asnými hv zdami. P ed sebou m li široký nezalesn ný prostor, který po obou stranách kruhem ubíhal do dálky. Za ním se v m kkém stínu ztrácel hluboký p íkop, avšak tráva na jeho okraji se zelenala, jako když dosud vyza uje vzpomínku na odešlé slunce. Na druhé stran se do výše zvedala zelená ze obepínající zelený pahorek hust porostlý mallorny v tšími, než dosud v celé zdejší zemi vid li. Jejich výška se nedala odhadnout, stály však v soumraku jako živé v že. V jejich mnohoposcho ových v tvích a mezi jejich mihotavým listím probleskovala zelen , zlat a st íbrn sv télka. Haldir se oto il k Družin . "Vítejte v Caras Galadhonu!" ekl. "Tady je m sto Galadhrim, kde žije Pán Celeborn a Galadriel, Paní Lórienu. Tudy však vstoupit nem žeme, protože brány na sever nevedou. Musíme jít okolo na jižní stranu, a není to krátká cesta, protože m sto je veliké." Po vn jším okraji p íkopu se táhla cesta dlážd ná bílými kameny. Šli po ní k západu a po levici se jim stále zvedalo m sto jako zelený oblak; jak se prohlubovala noc, stále více sv tel se rozžíhalo, až se zdálo, jako by celý pahorek ho el hv zdami. Nakonec p išli k bílému mostu, p ekro ili jej a nalezli velikou bránu m sta. Byla obrácena na jihozápad a stála mezi ob ma konci okružní zdí, které se zde p ekrývaly. Byla vysoká a pevná a osv tlená mnoha lampami. Haldir zaklepal a promluvil, a brána se nehlu n otev ela, Frodo však nespat il žádné stráže. Pocestní prošli dovnit a brána se za nimi zav ela. Byli v hluboké uli ce mezi ob ma zdmi. Rychle prošli a vstoupili do M sta strom . Nevid li ani živá ka a na p šinách neslyšeli žádné kroky; z okolí a shora se však ozývalo množství hlas . Daleko, vysoko na pahorku slyšeli zp v, který se snášel dol jako jemný deštík na listí. Šli mnoha p šinami a stoupali mnoha schodišti, než došli nahoru a spat ili p ed sebou uprost ed rozlehlého trávníku t pytivou fontánu. Osv tlovaly ji st íbrné lampy, jež visely ve v tvích strom ,
a voda padala do st íbrné nádrže, z níž se vyléval b lostný pramen. Na jižní stran trávníku stál nejmohutn jší ze strom ; jeho mocný hladký kmen se leskl jako šedé hedvábí a ty il se vzh ru, až tam, kde se daleko ve výšce rozvírala mohutná náru nejnižších v tví ve stinných oblacích list . Vedle stál široký bílý žeb ík a u n ho sed li t i elfové. Když se pocestní p iblížili, elfové vysko ili a Frodo vid l, že jsou urostlí a na sob mají šedou zbroj a z ramenou jim splývají dlouhé bílé plášt . "Zde sídlí Celeborn a Galadriel," ekl Haldir. "P ejí si, abyste vystoupili nahoru a promluvili s nimi." Jeden ze strážných elf pak zatroubil na malý roh jasný tón a shora se mu dostalo trojí odpov di. "Já p jdu první," ekl Haldir. "Za mnou a jde Frodo a Legolas. Ostatní mohou následoval libovoln . Pro ty, kdo nejsou zvyklí na takové schodišt , je to dlouhá cesta, ale m žete si b hem ní odpo inout." Když Frodo pomalu šplhal nahoru, míjel mnoho podlaží: n které na té, jiné na oné stran anebo okolo celého pn , takže žeb ík procházel skrze n . Ve veliké výši nad zemí dosp l k rozlehlému talanu podobnému palub veliké lodi. Vstoupil za Haldirem a octl se v oválné komnat , jejímž st edem pror stal kmen obrovitého mallornu. Zužoval se zde ke korun , a p esto dosud tvo il mocný pilí . Komnata byla plná m kkého sv tla, st ny m la zelené a st íbrné a st echu ze zlata. Sed lo tam mnoho elf . Na dvou k eslech u pn stromu pod zelenou v tví místo baldachýnu sed li vedle sebe Celeborn a Galadriel. Po zvyku elf , i t ch, kdo byli považováni za mocné krále, povstali, aby uvítali hosty. Byli velmi vysocí a Paní nebyla o nic menší než Pán; a byli vážní a krásní. Celí byli oble eni v bílém; vlasy Paní byly temn zlaté a vlasy Pána Celeborna jasn st íb ité a dlouhé. Nejevili žádné známky stá í, snad jenom v o ích; nebo ty byly b itké jako kopí v hv zdném svitu, a p ece hluboké jako studnice hlubokých vzpomínek. Haldir uvedl Froda p ed n a Pán ho uvítal jeho vlastním jazykem. Paní Galadriel ne ekla ani slova, dlouho mu však hled la do tvá e. "Usedni te vedle mého k esla, Frodo z Kraje!" ekl Celeborn, "Až p ijdou všichni, promluvíme si spolu." Každého z len Družiny pozdravil dvorn jménem, když vstupoval. "Vítej, Aragorne, synu Arathorn v!" ekl. "Je to t icet osm let podle sv ta venku, co jsi byl v této zemi; a ony roky na tebe t žce dolehly. Konec je však blízko, a dobrý nebo zlý. Odlož zde na chvíli své b ím !" "Vítej, synu Thranduil v! P íliš vzácn sem p icházejí naši p íbuzní ze Severu." "Vítej, Gimli, synu Glóin v! Už dlouho, p edlouho jsme v Caras Galadhonu nevid li nikoho z Durinova lidu. Dnes jsme však porušili sv j starý zákon. Kéž je to znamením, že sv t je sice temný, avšak blíží se lepší dny, a že p átelství mezi našimi národy bude obnoveno." Gimli se hluboce poklonil. Když se všichni hosté usadili p ed jeho k eslem. Pán si je znovu prohlédl. "Je vás osm," ekl. "M lo být vysláno dev t: tak íkají zprávy. Možná že v rad došlo k n jaké zm n , o níž jsme se nedoslechli. Elrond je daleko, tma mezi námi houstne a celý tento rok se dloužily stíny." "Ne, v rad nedošlo ke zm n ," promluvila poprvé Paní Galadriel. Hlas m la jasný a hudební, avšak hlubší, než je obvyklé u ženy. "S Družinou vyšel Gandalf Šedý, nep ekro il však hranici této zem . Pov zte nám tedy, kde je. Velmi jsem toužila s ním op t promluvit Na dálku ho však vid t nemohu, pokud nevstoupí do ochranného pásu Lórienu; je zahalen šedou mlhou a cesty jeho krok a jeho myšlenek jsou mi skryty."
"B da!" ekl Aragorn. "Gandalf Šedý se propadl do stínu. Z stal v Morii a nevyvázl." P i t ch slovech všichni elfové v sále vyk ikli žalostí a ohromením. "To jsou zlé noviny," ekl Celeborn, "nejhorší, jaké jsme tady slyšeli za dlouhé roky plné žalostných skutk ." Obrátil se k Haldirovi. "Pro mi o tom dosud nikdo ne ekl?" zeptal se elfsky. "Nemluvili jsme s Haldirem o našich inech," ekl Legolas. "Ani o svých zám rech. Zprvu jsme byli vy erpáni a nebezpe í bylo p íliš t sn za námi, a potom jsme na chvíli tém zapomn li na sv j zármutek, když jsme radostn krá eli po krásných p šinách Lórienu." "A p ece je náš zármutek veliký a naše ztráta nenahraditelná," ekl Frodo. "Gandalf byl naším v dcem a provedl nás skrze Morii, a když všechno vypadalo beznad jn , zachránil nás a sám padl." "Vyložte nám, jak to bylo!" ekl Celeborn. Aragorn vypráv l o všem, co se stalo v pr smyku Caradhrasu a ve dnech, jež následovaly. Mluvil o Balinovi a jeho knize a o boji v komnat Mazarbul a o ohni a úzkém m stku a o p íchodu Hr zy. "Jak zlo ze Starého sv ta mi to p ipadalo, podobné jsem ješt nikdy nevid l," ekl Aragorn. "Byl to zárove stín a plamen, silný a strašlivý." "Byl to jeden z Morgothových balrog ," ekl Legolas. "Ze všech hubitel elf ten nejzhoubn jší, s výjimkou toho, který sedí v Temné v ži." "Ano, já skute n spat il na m stku to, co nás pronásleduje v našich nej ern jších snech; spat il jsem Durinovu zhoubu," ekl Gimli polohlasem a v o ích m l d s. "B da!" ekl Celeborn. "Dlouho jsme se báli, že pod Caradhrasem d ímá n jaká hr za. Kdybych však byl v d l, že trpaslíci zlo v Morii op t probudili, byl bych ti zakázal p ekro it severní hranici, tob i všem, kdo jdou s tebou. A kdyby to bylo možné, eklo by se, že Gandalf nakonec upadl z moudrosti do bláznovství, když zbyte n vkro il do bludišt Morie." "Vskutku, jen ukvapenec by ekl n co takového," ekla Galadriel vážn . "Zbyte ný nebyl žádný Gandalf v in, dokud byl živ. Ti, kdo ho následovali, neznali jeho myšlenky a nemohou oznámit celý jeho zám r. A ud lal cokoli, následovníci jsou bez viny. Nelituj, že jsi uvítal trpaslíka. Kdyby náš lid žil v dlouhém vyhnanství daleko od Lothlórienu, kdo z Galadhrim, by by to byl Celeborn Moudrý, by procházel kolem a nezatoužil pohled t na sv j pradávný domov, i kdyby se stal p íbytkem drak ? Temná je voda Kheled-zâram, chladné jsou prameny Kibil-nâla a krásné bývaly mnohosloupé sály Khazad-dum za Starých as , než padli mocní králové pod kamenem." Pohlédla na Gimliho, který sed l zachmu en a smutn , a usmála se. A trpaslík, když uslyšel jména ve svém vlastním starodávném jazyce, vzhlédl a setkal se s jejíma o ima; zdálo se mu, že ne ekan pohlédl do srdce nep ítele a spat il tam lásku a porozum ní. Úžas mu vstoupil do tvá e a pak se usmál v odpov . Nemotorn vstal a poklonil se po trpasli ím zp sobu se slovy: "Ješt krásn jší však je živoucí Lórien a Paní Galadriel je nade všechny drahokamy, které leží pod zemí!" Bylo ticho. Posléze promluvil Celeborn znova. "Nev d l jsem, že jste byli v tak zoufalém postavení," ekl. "A Gimli zapomene na má p íkrá slova: mluvil jsem v ho kosti srdce. Ud lám všechno, co budu moci, abych vám pomohl, každému podle jeho p ání a pot eb, ale zejména tomu z Malého národa, který nese b ím ." "Známe tvé poslání," pohlédla Paní Galadriel na Froda, "Nebudeme tu však o n m mluvit otev en ji. P esto snad nebude marné, že jste p išli hledat pomoc do této zem , jak ur it zamýšlel Gandalf. Pán Galadhrim je totiž považován za nejmoud ejšího elfa St edozem a za dárce dar v tších, než mohou dát králové. Žije na Západ od úsvitu dní a já žiji s ním už nes íslné roky; ješt p ed pádem Nargothrondu a Gondolinu jsem totiž p ekro ila hory a b hem
v k sv ta jsme spolu odráželi tu dlouhou prohru. Já první svolala Bílou radu. A kdyby bylo po mém, byl by jí p edsedal Gandalf Šedý, a pak by se možná v ci vyvinuly jinak. Ale i te zbývá nad je. Nebudu vám dávat rady: ud lej to nebo ono. Nepomohu vám skutky ani vymýšlením nebo volbou cest. Jen tím, že vím, co je a bylo, a z ásti také, co nastane. A toto vám eknu: vaše poslání spo ívá na ost í nože. Jen mali ko sklouznete, a všechno ztroskotá. P esto z stává nad je, dokud bude celá Družina v rná." A s t mi slovy je zajala pohledem a ml ky se na každého po ad zkoumav zahled la. Nikdo vyjma Legolase a Aragorna nesnesl dlouho její pohled. Sam se rychle za ervenal a sv sil hlavu. Kone n je Paní Galadriel propustila z pohledu a usmála se. "Netrapte se," ekla. "Dnes v noci budete spát pokojn ." Tu vydechli a pocítili náhlou únavu jako ti, kdo byli d kladn a do hloubi vyslýcháni; a p ece nepadlo jediné hlasité slovo. "Jd te nyní!" ekl Celeborn. "Jste vy erpáni zármutkem. I kdyby se nás vaše poslání tak úzce nedotýkalo, nalezli byste úto išt v tomto m st , dokud se neuzdravíte a neosv žíte. Te odpo ívejte; zatím nebudeme mluvit o vaší další cest ." Tu noc spala Družina na zemi, k velkému uspokojení hobit . Elfové jim postavili pavilón mezi stromy u fontány a ustlali v n m m kká l žka. Pak líbeznými elfími hlasy pronesli slova o míru a opustili je. Pocestní si chvíli povídali o p edcházející noci v korunách strom a o své dnešní cest a o Pánu a Paní; nem li totiž ješt odvahu pohlédnout hloub ji do minulosti. "Pro ses za ervenal, Same?" ekl Pipin. "Dlouho jsi nevydržel. Každý by myslel, že máš špatné sv domí. Doufám, že to nebylo nic horšího než zlo inný zám r ukrást mi pokrývku." "V život m nic takového nenapadlo," odpov d l Sam, kterému nebylo do žert . "Jestli to chcete v d t, bylo mi, jako když nemám nic na sob , a nelíbilo se mi to. Zdálo se mi, že m prohlíží skrz naskrz a že se m ptá, co bych d lal, kdyby mi dala možnost utéct zpátky dom do Kraje a tam bych našel p knou malou noru se - se zahrádkou, a byla by moje vlastní." "To je legrace," ekl Smíšek. "Skoro p esn ten samý pocit jsem m l já, jenže - myslím, že o tom nebudu mluvit," skon il neobratn . Jak se zdálo, všem se vedlo stejn : každý pocítil, že se mu nabízí volba mezi strašlivým stínem ležícím p ed ním a n ím, po em velmi touží: vid l to p ed sebou jasn a sta ilo jen sejít z cesty a už to m l, jen p enechat poslání a válku proti Sauronovi jiným. "Zdálo se mi také," ekl Gimli, "že má volba z stane v tajnosti." "Mn se to zdálo náramn divné," ekl Boromir. "Možná že to byla jen zkouška a že nám cht la íst myšlenky pro n jaký vlastní dobrý zám r, ale skoro bych ekl, že nás pokoušela a nabízela n co, o em jen p edstírala, že to m že dát. Není t eba íkat, že jsem odmítl naslouchat. Muži z Minas Tirith jsou v rní." Ale ne ekl jim, co si myslel, že mu Paní nabízela. Frodo v bec necht l mluvil, t ebaže na n ho Boromir dotíral otázkami. "Dlouho se na tebe dívala," ekl. "Ano," ekl Frodo, "ale co mi v tu chvíli p išlo na mysl, to z stane tam." "Dobrá, dej si pozor!" ekl Boromir. "Nejsem si touhle elfí Paní a jejími zám ry p íliš jist." "Nemluv tak o Paní Galadriel," ekl Aragorn p ísn . "Nevíš, co íkáš. V ní a v této zemi není žádné zlo, ledaže si je lov k p inese s sebou. Pak a se má na pozoru! Dnes v noci však budu usínat beze strachu poprvé od chvíle, kdy jsem opustil Roklinku. A rád bych spal tvrd a zapomn l na chvíli na sv j zármutek! Jsem unaven na t le i na duchu." Vrhl se na l žko a ihned upadl do dlouhého spánku. Ostatní ho brzy následovali a jejich d ímotu nerušil ani zvuk, ani sen. Když procitli, vid li, že se po trávníku p ed pavilónem rozlévá denní sv tlo a fontána ve slunci t pytiv stoupá a padá.
Pokud mohli soudit a pokud si vzpomínali, z stali v Lothlórienu n kolik dní. Po celou dobu, co se tam zdržovali, jasn svítilo slunce, krom chvilek, kdy padal jemný déš . Když pominul, nechával za sebou všechno sv ží a isté. Vzduch byl chladivý a hebký, jako by bylo asné jaro, a p ece cítili kolem sebe hluboký zádum ivý klid zimy. Zdálo se jim, že málem ned lají nic jiného, než jedí, pijí, odpo ívají a procházejí se mezi stromy. A sta ilo jim to. Pána a Paní víckrát nevid li a s elfy toho mnoho nenamluvili; málokterý z nich totiž znal a byl ochoten používat západštinu. Haldir se s nimi rozlou il a vrátil se op t do ochranného pásu na sever, kde po zprávách, jež Družina p inesla z Morie, z stávala silná stráž. Legolas byl asto pry s Galadhrim a po první noci s ostatními nep espával, a koli se vracel a jedl a rozmlouval s nimi. asto s sebou bral Gimliho, když se šel toulat zemí, a ostatní se divili té prom n . Te když druhové sed li nebo se spolu procházeli, mluvili o Gandalfovi a všechno, co o n m kdo v d l a na si vzpomínal, jim z eteln vyvstávalo v mysli. Jak ok ívali z t lesné únavy a zran ní, sílil zármutek nad utrp nou ztrátou. asto slyšeli opodál zpívat elfí hlasy a v d li, že skládají žalozp vy na jeho pád, protože slýchali jeho jméno mezi sladkými a smutnými slovy, jimž nerozum li. "Mithrandire, Mithrandire," zpívali elfové, "Poutníku Šedý!" Tak jej totiž s láskou nazývali. Když však byl Legolas s Družinou, necht l jim písn p ekládat; íkal, že to nedovede a že je pro n ho zármutek ješt p íliš živý, že je mu do plá e, a ne do zp vu. Byl to Frodo, kdo jako první vložil ást svého žalu do zadrhávajících slov. Málokdy cítil popud skládat písn nebo rýmovat; v Roklince také jenom naslouchal a nezpíval, p estože si pamatoval mnohé, co složili jiní dávno p ed ním. Ale te , když sed l u fontány v Lórienu a kolem sebe slyšel hlasy elf , jeho myšlenky p ijaly tvar písn , která mu p ipadala krásná; když se ji však pokusil zopakovat Samovi, zbyly jen útržky, vybledlé jako hrstka zvadlého listí. Když ve er v Kraji šedý byl, slýchal jsem v Kopci jeho krok; p ed svítáním se vytratil na dlouhou cestu beze slov. Od Divo iny k b eh m Mo e, do jižních hor z pouští severních, tajnými dve mi, v dra í no e, temnými hvozdy šel svobodný. A s nim byl trpaslík, lov k i hobit, anebo elf, který neumírá, s ptáky i zví aty dovedl mluvit jazykem, jenž srdce otevírá. Smrtící me a hojící ruka, záda, jež ohnulo t žké b ím ; planoucí pochode , hlas jako trubka, znavený poutník na cest v zim . Jako pán moudrosti na tr nu sedal rychle se hn val rychle se smál; od ený klobouk a brada šedá,
o h l se trnitou opíral. Na m stku samoten vzdoroval náporu Ohn a Stínu zlého; o kámen h l se zlomila, v Khazad-dum zem ela moudrost jeho. "Vy za chvíli trumfnete pana Bilba," ekl Sam. "To sotva," ekl Frodo, "ale zatím to líp nesvedu." "Víte, pane Frodo, jestli to budete zase zkoušet, doufám, že se zmíníte o jeho oh ostrojích," ekl Sam. "N jak takhle: Nejbáje n jší rakety sv ta: zelená, modrá ve hv zdách létá, po bou í zlatým deštíkem snáší se z nebe kytice. I když tohle je ani zdaleka nevystihuje." "Ne, p enechám to tob , Same. Nebo možná Bilbovi. Ale n jak už o tom nemohu mluvit. Je mi zle, když pomyslím, že mu p inesu tuhletu novinu." Jednoho ve era se Frodo a Sam spolu procházeli v chladném soumraku. Oba už zase cítili nepokoj. Na Froda náhle padl stín lou ení: poznal, že se p iblížil as, kdy bude muset opustit Lothlórien. "Co si myslíš o elfech te , Same?' ekl. "Položil jsem ti tuhle otázku už jednou - p ipadá mi to hrozn dávno; ale od té doby jsi je poznal líp." "To ano!" ekl Sam, "A zdá se mi, že není elf jako elf. Všichni mají v sob n co elfího, ale ne všichni stejn . Tihle tady nejsou poutníci bez domova a jako by nám byli trochu bližší; jako by pat ili sem ješt víc, než pat í hobiti do Kraje. Jestli oni ud lali tu zemi, nebo ta zem ud lala je, to se dá t žko íct, jestli mi rozumíte. Je tu báje n klidno. Zdá se, že se nic nem ní, a nikdo ani nechce, aby se m nilo. Jestli je v tom n jaké kouzlo, tak je po ádn hluboko, kam na n j nedosáhnu, abych tak ekl." "Vždy je vid t a cítit všude," ekl Frodo. "To ano," ekl Sam, "ale nevidím nikoho, kdo aruje. Žádné oh ostroje, jako d lal nebožtík Gandalf. Nevím, že se Pán a Paní celý as neukázali. Mám dojem, že ona by um la d lat p kn divy, kdyby se jí zacht lo. Moc rád bych vid l n jaká elfí kouzla, pane Frodo!" "Já ne," ekl Frodo, "Já jsem spokojen. A nescházejí mi Gandalfovy oh ostroje, ale jeho ježaté obo í a jeho prchlivost a jeho hlas." "Máte pravdu," ekl Sam. "A nemyslete si, že hledám chyby. asto jsem si p ával vid t n jaké to kouzlo, o jakých se vypravuje ve starých pohádkách, ale nikdy jsem neslyšel o žádné lepší zemi, než je tahle. Je to tu zárove jako doma a jako na prázdninách, jestli mi rozumíte. Nechce se mi odtud. A p esto za ínám mít pocit, že jestli máme jít dál, tak bude lepší odbýt si to rychle. ‚Kdo neza ne, neskon í,' íkával náš Kmotr. A po ítám, že tady už nám moc nepom žou, s kouzly nebo bez kouzel. Ale až odejdeme, potom nám bude Gandalf teprve scházet, aspo myslím." "Bojím se, že máš pravdu, Same," ekl Frodo. "Ale p ece jen moc a moc doufám, že ješt uvidíme Paní elf , než odejdeme."
Sotva domluvil, spat ili Paní Galadriel, jako by p icházela v odpov na jejich slova. Krá ela pod stromy, vysoká, bílá a sli ná. Ne ekla ani slova, ale pokynula jim. Odbo ila a vedla je k jižnímu svahu pahorku Caras Galadhon. Prošli vysokým živým plotem a octli se v uzav ené zahrad . Nerostly v ní žádné stromy a ležela pod širým nebem. Ve ernice už vstala a bíle ho ela nad lesy na západ . Po dlouhém schodišti sešla Paní do hluboké zelené kotliny, kterou zur el st íbrný pramen vytékající z fontány na kopci. Dole stála na nízkém podstavci tesaném do podoby rozv tveného stromu široká a m lká st íbrná nádržka a vedle ní st íbrný džbán. Galadriel naplnila nádržku až po okraj vodou z potoka, dechla na ni, a když se voda op t ustálila, promluvila. "To je Zrcadlo Galadriel," ekla. "P ivedla jsem vás sem, abyste se do n j podívali, jestli chcete." Vzduch byl velice klidný, dolina temná a elfí Paní vedle nich vysoká a bledá. "Po em se máme dívat a co uvidíme?" zeptal se Frodo s bázní. "Mohu Zrcadlu p ikázat, aby zjevilo mnohé v ci," odpov d la, "a n komu mohu ukázat to, po em touží. Ale Zrcadlo také ukazuje v ci nežádáno, a ty jsou asto podivn jší a užite n jší než v ci, které si p ejeme vid l. Co uvidíš, necháš-li Zrcadlo pracovat voln , to ti nepovím. Ukazuje totiž v ci, které byly, a v ci, které jsou, i v ci, které teprve mohou být. Ale co vlastn vidí, to n kdy nerozezná ani ten nejmoud ejší. P eješ si nahlédnout?" Frodo neodpov d l. "A ty?" obrátila se k Samovi. "Tomuhle se p ece u vás íká kouzla, aspo myslím; a koli úpln nechápu, co se tím myslí; a téhož slova se tam myslím používá pro Nep ítelovy klamy. Ale toto, chceš-li, jsou kouzla Galadriel. Ne íkal jsi, že chceš vid t elfí kouzla?" " íkal," odpov d l Sam a trochu se tetelil, zmítán strachem a zv davostí. "Kouknu se, Paní, jestli dovolíte." "Docela rád bych se mrknul, co se d je doma," prohodil stranou k Frodovi. "Zdá se mi to strašná doba, co jsem pry . Ale co, možná uvidím jenom hv zdy nebo n co, emu nebudu rozum t." "Možná," jemn se zasmála Paní. "Ale poj se podívat. N co ur it uvidíš. Nedotýkej se vody!" Sam vylezl na podstavec a naklonil se nad nádržkou. Voda se zdála tvrdá a temná. Odrážely se v ní hv zdy. "Jenom hv zdy, jak jsem si myslel," ekl. Pak tiše zalapal po dechu, protože hv zdy zhasly, jako by byl odtažen temný závoj. Zrcadlo zešedlo a pak se projasnilo. Svítilo slunce a v tve strom se houpaly a kolébaly ve v tru. Nežli však Sam dokázal ur it, na se to dívá, sv tlo vymizelo, a te se mu zdálo, že vidí Froda s bledou tvá í, jak leží a tvrd spí pod velikým tmavým útesem. Pak jako by vid l sám sebe, jak jde, jde šerou chodbou a šplhá po nekone ném to itém schodišti. Vtom mu p išlo, že n co naléhav hledá, ale nev d l, co to je. Vid ni se posunulo jako ve snu a vrátilo se zpátky, a Sam op t vid l stromy. Tentokrát však nebyly tak blízko, a on vid l, co se d je: nekolébaly se ve v tru, padaly, ítily se na zem. "Hele!" vyk ikl Sam rozho en . "Tuhle poráží Ted Píska stromy. Co to d lá? Ty se p ece nemají kácet, to je p ece alej, která stíní cestu od mlýna do Povodí. Jenom kdybych na Teda mohl, já bych skácel jeho!" Tu si Sam všiml, že starý mlýn zmizel a na jeho míst se zvedá veliká cihlová budova. Spousty hobit horliv pracovaly. Opodál stál vysoký erný komín. Zdálo se, že se povrch Zrcadla chmu í erným kou em. "V Kraji se d je n jaká neplecha," ekl. "Elrond vid l, pro chce pana Smíška poslat zpátky." Tu Sam vyk ikl a odsko il, "Tady nem žu z stat," ekl rozrušen , "musím dom . Rozkopali Pytlovou ulici a chudák ta ka si tamhle veze svršky z Kopce na traka i. Musím dom !" "Nem žeš jít dom sám," ekla Paní. "Než ses podíval do Zrcadla, nep ál sis jít dom bez svého
pána, a p ece jsi v d l, že se v Kraji mohou dít zlé v ci. Pamatuj, že Zrcadlo ukazuje mnoho v cí a ne všechny se už staly. N které se v bec nestanou, pokud ten, kdo vidiny spat í, nesejde ze své cesty, aby jim zabránil. Zrcadlo je nebezpe né, kdybys cht l podle n ho jednat." Sam se posadil na zem a složil hlavu do dlaní. "Kdybych sem byl radši nechodil. Už nechci vid t žádná kouzla," ekl a zmlkl. Za chvili ku promluvil op t, zdušen , jako když zápasí s plá em. "Ne, p jdu dom dlouhou cestou s panem Frodem, nebo v bec ne," ekl. Ale doufám, že jednoho dne zpátky p ijdu. A jestli je pravda, co jsem vid l, tak to n kdo schytá!" "Chceš se te podívat ty, Frodo?" ekla Paní Galadriel. "Nep ál sis vid t elfí kouzla a byl jsi spokojen." "Radíte mi, abych se podíval?" zeptal se Frodo. "Ne," ekla. "Neradím ti tak ani onak. Nejsem tv j rádce. Možná že se n co dozvíš, a a uvidíš n co krásného nebo ošklivého, m že to být k užitku, a také nemusí. Vid t je dobré i nebezpe né. Ale myslím si, Frodo, že máš dost odvahy a moudrosti, abys to zkusil; jinak bych t sem nevedla. D lej, jak chceš!" "Podívám se," ekl Frodo, vylezl na podstavec a sklonil se nad temnou vodou. Zrcadlo se ihned vyjasnilo a vid l soumra nou zemi. V dálce se proti bledému nebi ernaly obrysy hor. Dlouhá šedá cesta se vinula do nedohledna. Z dálky po cest pomalu p icházela postava, zprvu nez etelná a malá, ale jak se p ibližovala, byla stále v tší a jasn jší. Náhle si Frodo uv domil, že mu p ipomíná Gandalfa. Málem vyk ikl arod jovo jméno nahlas, a pak vid l, že postava není oble ena v šedém, ale v bílém, jež slab zá í v šeru; v ruce m la bílou h l. Hlavu m la sklon nou, že do tvá e nevid l; vzáp tí zahnula po cest a zmizela ze zorného pole Zrcadla. Frodo zapochyboval: byla to vidina Gandalfa na jedné z jeho osam lých poutí, nebo to byl Saruman? Vid ní se te zm nilo. Nakrati ko, ale velmi z eteln zahlédl drobounký obrázek Bilba, jak neklidn p echází po svém pokojíku. St l byl zavalen papíry, do oken bil déš . Pak byla p estávka a po ní následovalo množství rychlých scén, o nichž Frodo n jakým zp sobem v d l, že pat í do velkého d ní, do kterého byl vtažen. Mlha se projasnila a spat il n co, co nikdy nevid l, ale ihned poznal: Mo e. Padla tma. Mo e se vzdouvalo a zu ilo velikou bou í. Pak spat il proti slunci, krvav zapadajícímu do zm ti oblak , erný obrys vysoké lodí, jak s rozervanými plachtami p iplouvá od západu. Pak širokou eku protékající lidnatým m stem. Pak bílou pevnost se sedmi v žemi. A potom op t lo s ernými plachtami, ale to už bylo op t jitro a voda se e ila sv tlem; na slunci zá il praporec se znakem bílého stromu. Povstal kou jako z požáru a bitvy a slunce op t zapadlo v ohnivé erveni, která vybledla v mlhavou še : do mlhy odplouvala malá lo mrkající sv tly. Zmizela, a Frodo vydechl a chystal se poodstoupit. Náhle však Zrcadlo úpln ztemn lo, jako by se ve viditelném sv t rozev ela díra a Frodo nahlédl do prázdna. V erné propasti se objevilo jediné oko, jež pomalu rostlo, až vyplnilo celé Zrcadlo. Bylo tak strašné, že Frodo stál jako p ikován, neschopen vyk iknout ani odvrátit pohled. Oko bylo ov n eno ohn m, samo však bylo lesklé, žluté jako ko i í, íhav up ené a erná zornice se otvírala jako jáma, okno do nicoty. Pak za alo bloudit, hledalo tu a tam a Frodo v d l, najisto a s hr zou, že mezi v cmi, jež hledá, je i on sám. V d l ovšem také, že ho nem že spat it - ješt ne, dokud on sám nebude chtít. Prsten, který mu visel na etízku kolem krku, zt žkl, byl t žší než veliký kámen a stahoval mu hlavu dol . Zrcadlo jako by za ínalo v ít a z vody vystupovaly oblá ky páry. Klouzal kup edu. "Nedotýkej se vody!" ekla Paní Galadriel mírn . Vidina zhasla a Frodo náhle uz el v st íbrné nádržce mrkat chladné hv zdy. Odstoupil a t ásl se na celém t le. Pohlédl na Paní. "Vím, co jsi vid l naposled," ekla, "protože to je i v mé mysli. Neboj se! Nemysli však, že je
zem Lothlórien udržována jen zpíváním mezi stromy a že ji p ed Nep ítelem chrání jen štíhlé šípy elfích luk . íkám ti, Frodo, že i te , když s tebou mluvím, vnímám Temného pána a znám jeho myšlenky, alespo ty, které se týkají elf . A on po ád tápe a snaží se uvid t mne a moje myšlenky. Ale dve e jsou po ád ješt zav eny!" Pozvedla své bílé paže a rozest ela ruce sm rem k východu v odmítavém a záporném gestu. Eärendil, Ve erní hv zda, nejv tší láska elf , nad ní jasn zá ila. Byla tak jasná, že postava elfí Paní vrhala na zem matný stín. Paprsek sklouzl po prstenu na jejím prstu; ten se zat pytil jako lešt né zlato zahalené st íbrným sv tlem a bílý kámen v n m zamrkal, jako by jí na ruce spo inula sama Ve ernice. Frodo hled l na prsten s bázní; náhle se mu totiž zdálo, že chápe. "Ano," ekla, uhadujíc jeho myšlenku, "není dovoleno o n m mluvit a Elrond nemohl. Nem že však z stat utajen Tomu, kdo nese Prsten a kdo spat il Oko. Skute n , v zemi Lórien na prst Galadriel z stává jeden ze T í. Toto je Nenja, Prsten s diamantem, a já jsem jeho strážkyní. On má podez ení, ale neví - dosud ne. Vidíš už, pro je tv j p íchod pro nás osudový? Jestliže totiž selžeš, budeme odhaleni Nep íteli. Jestli však usp ješ, potom se naše moc zmenší a Lothlórien zešedne a proud asu jej odplaví. Budeme muset odejít na Západ, anebo klesneme a staneme se zaostalým nár dkem z dolin a jeskyní, pomalu zapomeneme a budeme zapomenuti." Frodo sklonil hlavu, "A co si p ejete?" ekl nakonec. "Aby se stalo, co se má stát," odpov d la. "Láska elf k jejich zemi a jejich díl m je hlubší než hlubiny Mo e a jejich lítost neumírá a nikdy se docela neut ší. P esto rad ji odvrhnou všechno, než aby se poddali Sauronovi: protože te už ho znají. Nejsi odpov dný za osud Lothlórienu, ale jen za spln ní vlastního úkolu. P esto bych si p ála, kdyby to m lo n jakou cenu, aby ten Jeden prsten nebyl nikdy stvo en anebo z stal ztracen navždy." "Jste moudrá, nebojácná a krásná, Paní Galadriel," ekl Frodo. "Dám vám ten Jeden prsten, jestli o n j požádáte. Je pro mne velký." Galadriel se náhle zasmála jasným smíchem. "Moudrá možná Paní Galadriel je," ekla, "ale tady se setkala s n kým, kdo je jí roven dvorností. Jemn ses pomstil za to, že jsem p i našem prvním setkání zkoušela tvé srdce. Za ínáš mít pronikavé oko. Nezap u, že mé srdce velice toužilo požádat o to, co nabízíš. Už dlouhé roky hloubám o tom, co bych ud lala, kdyby mi p išel do rukou Velký prsten, a hle! P išel mi na dosah. Zlo, jež bylo stvo eno p ed v ky, pracuje rozli nými zp soby, a Sauron sám stojí i padá. Nebyl by to skutek hodný tohoto Prstenu, kdybych jej byla od ala svému hostu násilím nebo zast ešováním? A te je kone n tady. Ty mi ten Prsten dáš dobrovoln ! Na místo Temného pána dosadíš Královnu. A já nebudu temná, ale krásná a strašlivá jako jitro a noc! Sli ná jako mo e a slunce a sníh na Ho e! D sivá jako bou e a blesk! Siln jší nežli základy zem . Všichni m budou milovat a zoufat!" Pozvedla ruku, a z prstenu, který na ní m la, vytryskl proud mocného sv tla, jež ozá ilo jen ji samotnou a ostatek nechalo ve tm . Stála p ed Frodem a zdála se vyr stat do nekone né výše a krásná byla až k nesnesení, strašlivá, zbožnováníhodná. Pak nechala ruku klesnout, a sv tlo pohaslo; a náhle se op t zasmála, a hle! byla mali ká; útlá elfí žena od ná v prosté bílé a její mírný hlas byl m kký a smutný. "Prošla jsem zkouškou," ekla. "Zmenším se, odjedu na Západ a z stanu Galadriel." Dlouho stáli ml ky. Kone n Paní promluvila. "Vra me se!" ekla. "Ráno musíš jít, protože te jsme volili a vlny osudu se valí." "Ješt bych se zeptal na jedno, než p jdeme," ekl Frodo, "na v c, na kterou jsem se asto cht l zeptat Gandalfa v Roklince. Je mi dovoleno nosit Jeden prsten: pro nemohu vid t ostatní a znát myšlenky t ch, kte í je nosí?"
"Nezkoušel jsi to," ekla "Jen t ikrát sis nasadil Prsten od chvíle, kdy ses dozv d l, co to vlastn máš. Nezkoušej to! Zni ilo by t to. Ne íkal ti Gandalf, že prsteny dávají moc podle míry toho, kdo je vlastní? Než bys mohl tuto moc používat, musel bys získat mnohem v tší sílu a vyp stovat si v li panovat nad ostatními. P esto se ti i tak pohled zost il jako Tomu, kdo nese Prsten, a jako tomu, kdo jej m l na prst a vid l, co je skryto. Post ehl jsi mou myšlenku jasn ji než mnozí, kte í jsou po ítáni k moudrým. Vid ls Oko toho, kdo ovládá Sedm a Dev t. A cožpak jsi nevid l a nepoznal prsten na mém prst ? Vid l jsi m j prsten?" obrátila se k Samovi. "Ne, Paní," odpov d l. "Abych pravdu ekl, nev d l jsem, o em mluvíte. Vid l jsem vám skrz prst hv zdu. Ale jestli prominete, ekl bych, že pán má pravdu. P ál bych si, abyste si jeho Prsten vzala. Vy byste všechno srovnala. Vy byste je nenechala rozkopat ta kovi noru a vyhnat ho. Vy byste jim to p kn spo ítala." "To ano," ekla. "Tím by to za alo. Ale tím by to nanešt stí neskon ilo! Už o tom nebudeme mluvit. Poj me!" KAPITOLA OSMÁ LOU ENÍ S LÓRIENEM Toho ve era pozvali Družinu op t do Celebornovy komnaty a tam je Pán a Paní vlídn p ivítali. Pak Celeborn promluvil o jejich odchodu. "Nyní je as," ekl, "kdy se ti, kdo cht jí pokra ovat ve výprav , musí vzmužit a opustit tuto zemi. Ti, kdo si už nep eji jít dál, tu mohou n jaký as z stat. A však z stanou nebo odejdou, nikdo si nem že být jist mírem. Došli jsme totiž až na pokraj osudného dne. Ti, kdo si p ejí, mohou tady vy kat p íchodu hodiny, kdy se bu znovu otev ou cesty sv ta, nebo je povoláme k poslední bitv o Lórien. Pak se mohou vrátit do vlastní zem , anebo odejdou do dlouhého domova t ch, kte í padli v boji." Bylo ticho. "Všichni se rozhodli jít dál," ekla Galadriel, hledíc jim do o í. "Pokud jde o mne," ekl Boromir, "má cesta dom vede kup edu, a ne nazp t." "To je pravda," ekl Celeborn, "p jde však celá Družina s tebou do Minas Tirith?" "Ješt jsme se nerozhodli, kudy p jdeme," ekl Aragorn. "Nevím, co Gandalf zamýšlel za hranicí Lórienu. Myslím, že vlastn ani on nem l jasný zám r." "Možná že ne," ekl Celeborn, "když však opustíte tuto zemi, nem žete už zapomínat na Velkou eku. Jak n kte í z vás v dí, mezi Lórienem a Gondorem ji cestující se zavazadly mohou p ekro it jedin s pomocí lunu. A nejsou snad mosty v Osgiliathu zhroucené a neobsadil všechna p ístavišt Nep ítel? Po které stran poputujete? Cesta do Minas Tirith leží na této, západní stran , p ímá cesta výpravy leží na východ od eky, na temn jším b ehu, který b eh nyní zvolíte?" "Bude-li co platit má rada, tedy západní b eh a Minas Tirith," pravil Boromir. "Já ovšem nejsem v dcem Družiny." Ostatní ne íkali nic a Aragorn vypadal ztrápen a na pochybách. "Vidím, že ješt nevíte, co d lat," ekl Celeborn. "Není na mn , abych volil za vás, ale pomohu vám, jak umím. N kte í z vás dovedou zacházet s luny. Legolas, jehož lid zná bystrou Lesní eku, Boromir z Gondoru a zcestovalý Aragorn." "A jeden hobit!" vyk ikl Smíšek. "Všichni se nedíváme na luny jako na splašené kon . Má rodina žije na b ezích Brandyvíny." "To je dob e," ekl Celeborn. "Opat ím tedy Družin luny. Musí být malé a lehké, vždy pojedete-li po vod daleko, místy je budete muset p enášet Dostanete se k pe ejím Sarn Gebir a nakonec možná k velkým Rauroským vodopád m, kde eka burácí dol z Nen Hithoelu; a jsou i
jiná nebezpe í. luny vám možná na chvíli usnadní cestu. Neporadí vám ovšem: nakonec budete muset opustit je i eku a obrátit se na západ - nebo na východ." Aragorn Celebornovi mnohokrát d koval. Dar lun ho velmi pot šil - a nikoli nejmén proto, že se te ješt n kolik dní nebude muset rozhodovat. I ostatní vypadali nad jn ji. A už p ed nimi leží jakékoli nebezpe í, zdálo se jim lepší plout mu vst íc po proudu široké Anduiny než se plaho it s ohnutými h bety. Jen Sam byl ned v ivý: podle n ho lun po ád nebyl o nic lepší než splašený k , možná horší, a ani ta spousta nebezpe í, která už p e kal, nezm nila jeho smýšlení. "Zítra p ed polednem bude všechno hotovo a bude to na vás ekat v p ístavu," ekl Celeborn. "Ráno vám pošlu své lidi, aby vám pomohli s p ípravami na cestu. Te vám p ejeme krásnou noc a klidný spánek." "Dobrou noc, p átelé mojí!" ekla Galadriel. "Sp te v míru! Netrapte se dnes v noci p íliš myšlenkou na cestu. Možná že stezky, kterými každý z vás p jde, leží již p ed vámi ur eny, i když je nevidíte. Dobrou noc!" Družina se rozlou ila a vrátila se do svého pavilónu. Legolas šel s nimi, protože to m la být jejich poslední noc v Lothlórienu, a p es slova Galadriel se cht li spole n poradit. Dlouho rozebírali, co d lat a jak se nejlépe pokusit splnit sv j zám r s Prstenem; nedosp li však k žádnému rozhodnutí. Bylo z ejmé, že v tšina touží jít nejprve do Minas Tirith a aspo na chvíli uniknout hr ze z Nep ítele. Byli by ochotni jít p es eku a do stínu Mordoru za n jakým v dcem; Frodo však nepromluvil a Aragorn byl stále rozpolcený. Dokud s nimi byl Gandalf, m l v plánu, že p jde s Boromirem a svým me em pom že osvobodit Gondor. V il totiž, že sny byly poselstvím a výzvou a že nadešla hodina, kdy Elendil v d dic má vystoupit a bít se se Sauronem o panství. V Morii však na n ho bylo vloženo Gandalfovo b ím a v d l, že te nem že opustit Prsten, jestliže Frodo nakonec odmítne jít s Boromirem. Jenomže jakou pomoc m že on nebo kdokoli jiný z Družiny poskytnout Frodovi, ledaže s ním p jde naslepo do tmy? "P jdu do Minas Tirith sám, bude-li t eba, protože je to má povinnost," ekl Boromir; a pak chvíli ml el, o i up eny na Froda, jako by se snažil íst p l íkovy myšlenky. Posléze promluvil op t tiše, jako by se p el sám se sebou. "Chcete-li pouze zni it Prsten," ekl, "potom jsou zbran a vál ení k ni emu; a muži z Minas Tirith nemohou pomoci. Ale chcete-li zni it ozbrojenou moc Temného pána, potom je pošetilost vstoupit na jeho území neozbrojen silou a pošetilost zahazovat -" Náhle se zarazil, jako by si uv domil, že íká své myšlenky nahlas. "Myslím pošetilost zahazovat životy," skon il. "Máme na vybranou; bu bránit pevnost, nebo otev en krá et do náru e smrti. Tak se to aspo jeví mne." Frodo post ehl v Boromirov pohledu n co nového a zvláštního a up en se na n ho zahled l. Boromir si o ividn myslel n co jiného, než nakonec ekl. Byla by pošetilost zahazovat - co? Prsten moci? N co takového íkal v Rad , ale tenkrát p ijal Elrondovo pokárání. Frodo pohlédl na Aragorna, ale ten vypadal zadumán a nejevil známky, že by byl Boromirova slova vnímal. A tak rozprava skon ila. Smíšek a Pipin už spali a Sam pod imoval. Noc se krátila. Když ráno za ali balit své skrovné svršky, p išlí elfové mluvící jejich e í a p inesli jim darem hojnost potravin a šatstva na cestu. Potrava byly p edevším tenou ké oplatky z mouky vype ené do sv tle hn da a uvnit do smetanova. Gimli jednu oplatku uchopil a ned v iv si ji prohlížel. "Kram," ekl potichu, ulomil r žek a kousl do n ho, jeho výraz se rychle zm nil a s chutí sn dl oplatku celou. "Už dost! Už dost!" smáli se elfové. "Už ses najedl na celodenní pochod!" "Myslel jsem, že je to jenom kram, jako si d lají na cestu lidé z Dolu," ekl trpaslík. "To také je," odpov d li. "My mu ale íkáme lembas, neboli cestovní chléb, a posiluje víc než
jakékoliv lidské jídlo, a pokud víme, je rozhodn chutn jší než kram." "To tedy je," ekl Gimli. "Vždy je lepší než medové kolá ky Medd dovc , a to je co íct, protože Medd dovci jsou nejlepší peka i, které znám; ale v dnešních dobách své kolá ky pocestným p íliš nenabízejí. Jste laskaví hostitelé!" "P esto s nimi, prosím vás, šet te," ekli. "Jezte vždycky jen kousek a jen v nouzi. Dostáváte je totiž, aby vám posloužily, až selže všechno ostatní. Oplatky vydrží dlouho chutné, pokud nejsou polámané a z stanou ve svém obalu z listí, jak jsme je p inesli. Jedna udrží poutníka na nohou po celý dlouhý a namáhavý den, i kdyby to byl veliký muž z Minas Tirith." Pak elfové rozbalili a rozdali len m Družiny šatstvo, které p inesli. Každému opat ili kápi a pláš ušité na míru z lehké, ale teplé hedvábné látky, jakou tkali Galadhrim. Bylo t žké pojmenovat jejich barvu: zdály se šedé jako soumrak pod stromy, a p ece, když se s nimi pohnulo nebo na n padlo jiné sv tlo, byly zelené jako listí ve stínu nebo hn dé jako oraništ v noci, šerost íbrné jako voda pod hv zdami. Plášt se zapínaly u krku sponou podobnou zelenému listu se st íbrnými žilkami. "To jsou kouzelné plášt ?" zeptal se Pipin, s úžasem si je prohlížeje. "Nevím, co tím myslíš," ekl p edák elf . "Jsou to krásné od vy a tkanina je dobrá, protože byla vyrobena v této zemi. Je to samoz ejmé elfí oble ení, jestli myslíš tohle. List a v tev, voda a kámen: mají odstín a krásu všech t ch v cí za našeho milovaného soumraku v Lórienu, vždy myšlenku na to, co milujeme, vkládáme do všeho, co d láme. Jsou to však od vy, a ne zbroj, a neodvrátí kopí ani me . Ale snad vám poslouží dob e: jsou lehké na nošení a h ejí nebo chladí podle pot eby. A zjistíte, že vám velmi pomohou vyhnout se nep átelským zrak m, a jdete mezi kamením, nebo mezi stromy. Skute n máte velkou p íze Paní! Vždy tkala tuto látku sama se svými dívkami; a ješt nikdy jsme neoblékli cizince šatem našeho vlastního lidu." Po snídani se Družina rozlou ila s paloukem u fontány. Srdce m li t žká; bylo to líbezné místo a stalo se jim tém domovem, a koli nedovedli spo íst dny a noci, které tam strávili. Když se na okamžik zastavili a hled li do bílé vody ve slune ním sv tle, objevil se na zelené tráv mýtiny Haldir a p išel k nim. Frodo ho radostn pozdravil. "Vrátil jsem se ze Severního pásu," ekl elf, "a mám vás op t vést. Rmutný dol je plný výpar a mra en kou e a hory jsou neklidné. Z hlubin zem se ozývá hluk. Kdyby n koho z vás napadlo vracet se dom na sever, tamtudy byste neprošli. Ale poj me! Vaše cesta te vede na jih." Když procházeli Caras Galadhonem, zelené cesty byly opušt né, ze strom naho e však doléhal mnohohlasý hovor a zp v. Oni sami šli ml ky. Kone n je Haldir dovedl po jižním svahu kopce k veliké brán s lampami a k bílému mostu, a tak vyšli a nechali m sto elf za sebou. Pak sešli z dlážd né cesty a dali se p šinou, která vedla do houšt mallorn , a krá eli dál klikatou cestou ve zvln né lesnaté krajin st íb itým stínem po ád z kopce, na jih a na východ, k b ehu eky. Ušli již deset mil a bylo poledne, když dorazili k vysoké zelené zdi. Prošli otvorem a najednou byli z lesa venku. P ed nimi se táhl dlouhý palouk svítivé trávy protkaný zlatými elanory, které se leskly na slunci. Palouk vybíhal v úzký jazyk mezi jasnými okraji: napravo na západ se t pytila St íberka, nalevo na východ se valila široká a hluboká temná Velká eka. Na prot jším b ehu se k jihu dál táhly lesy do nedohledna, ale sám b eh byl ponurý a holý. Za zemí Lórien nerozprostíral žádný mallorn své v tve ov šené zlatem. Na b ehu St íberky kousek nad soutokem ek bylo p ístavišt z bílých kamen a d eva. U n ho kotvilo mnoho lun a bárek. N které byly nat ené jasnými barvami a svítily st íb it , zlat a zelen , v tšina však byla bílá nebo šedá. Pro cestovatele byly p ipraveny t i malé šedé lunky a do nich elfové naskládali jejich vybavení. A p idali i kotou e lana, po t ech do každého lunu. Zdály se tenké, ale silné, hedvábné na dotek, šedé jako elfí plášt .
"Co je tohle?" ptal se Sam a osahával lano ležící na trávníku. "P ece lana!" odpov d l jeden elf z lunu. "Nikdy necestuj bez lana! A a je dlouhé a pevné a lehké, jako jsou tahle. Budou se vám hodit v lecjaké nouzi." "Mn to íkat nemusíte!" ekl Sam. "Nem l jsem ho s sebou a celý as mi to d lalo starosti. Ale zajímalo m , z eho jsou, protože se v provaznictví trochu vyznám: máme to v rod , abych tak ekl." "Jsou z hithlainu," ekl elf, "ale te není as u it t , jak se d lají. Kdybychom v d li, že máš v tomhle emesle zálibu, mohli jsme t leccos nau it. Škoda, te se budeš muset spokojil s naším darem, leda by ses sem n kdy vrátil. A ti dob e slouží!" "Poj te!" ekl Haldir. "Všechno už je pro vás p ipraveno. Vstupte do lun ! Ale dejte si zpo átku pozor!" "To ano!" ekli ostatní elfové. "Ty luny jsou lehce stav né, jsou pohyblivé a nepodobají se lun m jiných národ . Nepotopí se, kdybyste je naložili jak cht li, ale jsou vzpurné, když se s nimi špatn zachází. Bylo by moudré, abyste si zkusili nastupovat a vystupovat tady, kde je p ístavišt , než se vydáte po proudu." Družina se rozd lila takto: Aragorn, Frodo a Sam byli v jednom lunu; Boromir, Smíšek a Pipin v druhém; a ve t etím byli Legolas a Gimli, z nichž se zatím stali nerozlu ní p átelé. Do tohoto posledního lunu naložili v tšinu zásob a vak . K pohán ní a ovládání lun sloužila krátká pádla se širokými listovými epelemi. Když bylo všechno p ipraveno, Aragorn je na zkoušku vyvezl proti proudu St íberky. Proud byl rychlý a postupovali zvolna. Sam sed l na p ídi, svíral boky lunu a toužebn hled l na b eh. Slunce, které se odráželo ve vod , ho oslepovalo. Když minuli zelený Jazyk, stromy sestoupily až na pokraj eky. Tu a tam se na vlnkách zmítaly a pluly zlaté lístky. Vzduch byl velmi jasný a klidný a bylo ticho, jen daleko ve výši zpíval sk ivánek. eka ost e zahnula a tam spat ili velikou labu , jak jím hrd pluje po proudu vst íc. Voda se vlnila po obou stranách bílé hrudi pod prohnutým hrdlem. Její zobák zá il jako lešt né zlato a o i se blyšt ly jako antracit zasazený mezi žlutými kameny; obrovská bílá k ídla m la zpola pozdvižena. Jak se blížila, po ece p icházela hudba; a tu pochopili, že je to lo , zru ností elf postavená a vy ezaná do podoby ptáka. Dva bíle od ní elfové ji ídili ernými pádly. Uprost ed lodi sed l Celeborn a za ním stála Galadriel, vysoká a b lostná; ve vlasech m la obrou ku ze zlatých kvítk , v ruce držela harfu a zpívala. Smutn a sladce zn l její hlas v chladném irém vzduchu: Já o listech jsem zpívala - a zlaté listí bylo. Já zpívala jsem o v tru - a lesem zabou ilo. Tam za Sluncem a M sícem po mo i p ny jdou a na pob eží Ilmarin kdys rostl zlatý strom. Ve v ném hv zdném soumraku v Eldamaru svítíval, v Eldamaru, kde Tirion blažených elf stál. Tam rosilo zlaté listoví a košatil se v k, však zde za mo em D lícím pro slzy není lék. Lóriene! Již zima jde, den holý, bez listí; do vody listy padají, eka je odnáší. Lóriene! Již p íliš dlouho na tomto b ehu p ebývám a ve vadnoucí korunu elanor žlutý zaplétám. Chci-li však zpívat o lodích, která mi p ijde vst íc? Kde vzít tu, jež m p enese nazpátek po mo ích?
Aragorn zastavil sv j lun, když se labutí lo p iblížila. Paní dozpívala a pozdravila je. "P išlí jsme se s vámi rozlou it," ekla, "a p át vám požehnání na cestu z naší zem ." "A koli jste byli našimi hosty," ekl Celeborn, ješt jste s námi nejedli, a proto vás zveme k hostin na rozlou enou tady, mezi tekoucími vodami, které vás odnesou daleko od Lórienu." Labu zvolna plula ke kotvišti a oni obrátili své luny a jeli za ní. Tam se na samém konci Egladilu konala hostina na zelené tráv ; Frodo však jedl a pil jen skrovn a vnímal jen krásu Paní a její hlas. Už se mu nezdála nebezpe ná nebo strašlivá, ani nabitá skrytou mocí. Vid l ji už tak, jako lidé z pozd jších v k dosud vídávají elfy: blízkou, a p ece vzdálenou, živou vidinu n eho, co plynoucí as dávno nechal za sebou. Když v tráv pojedli a popili, Celeborn s nimi znovu promluvil o jejich cest , pozvedl ruku a ukázal na jih k les m za Jazykem. "Cestou po ece," ekl, "zjistíte, že lesy kon í a za íná nehostinný kraj. eka tam te e údolími mezi vysokými v esovišti, až nakonec po mnoha mílích dosp je k vysokému ostrovu Špi áku, kterému my íkáme Tol Brandir. Objímá jeho strmé b ehy a pak s velikým hlukem a dýmáním padá Rauroským vodopádem do Nindalfu, Vlhké plán , jak se jí íká ve vaší e i. Je to rozlehlá oblast zatuchlých bažin, kde se proud r zní klikatí a hodn se v tví. Tam ústí mnoha rameny Entva p itékající od západu z lesa Fangornu. Podél jejího toku se na této stran Velké eky rozkládá Rohan. Na druhé stran jsou ponuré vrchy Emyn Muil. Tam vane vítr od východu, protože hledí k Mrtvým mo ál m a Zemi nikoho a p es n k Cirith Gorgoru a erné brán Mordoru. Bude dob e, když Boromir a ti, kdo s ním p jdou do Minas Tirith, opustí Velkou eku nad Raurosem a p ekro í Entvu, než se dostane do bažin. Ale nem li by chodit p íliš daleko proti jejímu proudu, aby neuvázli v lese Fangornu. To je podivná zem a dnes málo známá. Boromir a Aragorn však jist nepot ebují takové varování." "Opravdu jsme v Minas Tirith o Fangornu slyšeli," ekl Boromir. "Ale v tšina toho, co jsem slyšel, mi p ipadá jako babské povída ky, jaké vypravujeme d tem. Na sever od Rohanu je nám dnes všechno tak vzdálené, že tam m že obrazotvornost voln bloudit. Kdysi ležel Fangorn na pomezí naší íše; už mnoho lidských v k jej však nikdo z nás nenavštívil, aby ov il nebo vyvrátil pov sti, které pocházejí z dávných as . Sám jsem ob as býval v Rohanu, ale nikdy jsem nedošel až na sever. Když jsem byl vyslán jako posel, prošel jsem Branou na úpatí Bílých hor a p es Želíz a Šeravu jsem se dostal do Severních zemí. Byla to dlouhá a úmorná cesta. Napo ítal jsem dvanáct set mil a trvalo mi to n kolik m síc ; v Tharbadu jsem totiž na brodu Šeravy ztratil kon . Po tamté cest a po tom, kudy jsem prošel s Družinou, bezpochyby najdu cestu i p es Rohan, a bude-li to nutné, i p es Fangorn." "Pak nemusím íkat více," pravil Celeborn. "Nepohrdej však moudrostí, která pochází z dávných as ; asto se totiž stává, že báby chovají v pam ti pov st o v cech, které kdysi museli znát moud í." Te vstala z trávy Galadriel, vzala pohár od jedné ze svých dívek, naplnila jej bílou medovinou a podala Celebornovi. "Nyní je as vypít pohár na rozlou enou," ekla. "Pij, Pane Galadhrim! A nermu své srdce, p estože po polední musí p ijít noc a náš ve er už se blíží." Pak podala pohár každému z Družiny a vybídla je, aby se napili na rozlou enou. Když však dopili, p ikázala jim, aby si op t sedli do trávy, a pro ni a pro Celeborna byla p istavena k esla. Její dívky stály ml ky kolem ní a ona se chvíli dívala na své hosty. Nakonec promluvila.
"Tady je dar od Celeborna a Galadriel v dci vaší pružiny," ekla Aragornovi a podala mu pochvu vyrobenou na míru jeho me e. Byla vykládaná st íbrnými a zlatými listy a kv ty a mezi nimi byly vsazeny elfí runy z drahokam , jež tvo ily jméno Andúril a vypráv ly o p vodu me e. " epel vytasená z této pochvy se neposkvrní ani nezlomí, dokonce ani p i porážce," ekla. "P ál by sis však ode mne ješt n co, když se rozcházíme? Vždy mezi nás padne tma a možná že se už nesetkáme, leda daleko odtud na cest , z níž není návratu." A Aragorn odpov d l: "Paní, ty znáš všechny mé touhy a dlouho jsi chovala jediný poklad, který hledám. A p ece není tv j a nem žeš mi jej dát, i kdybys cht la; a jenom skrze tmu k n mu dojdu." "Snad se ti s tímhle p jde leh eji," ekla Galadriel; "dostala jsem to kdysi pro tebe, kdybys n kdy procházel touto zemí." Pak zvedla z klína velký jasn zelený kámen zasazený ve st íbrné spon v podob orla s rozepjatými k ídly. Když ji podržela ve výši, drahokam zableskl jako slunce, které svítí jarním listím. "Ten kámen jsem dala své dce í Celebrían a ona své; a te p ichází k tob jako symbol nad je. V tuto hodinu p ijmi jméno, jež bylo pro tebe p edpov zeno: Elessar, Elfkam z Elendilova rodu!" Tehdy vzal Aragorn kámen a p ipjal si sponu na prsa a ti, kdo ho vid li, užasli; nikdy d ív si totiž neuv domili, jak urostlou a královskou má postavu, a zdálo se jim, že mnoho let t žké lopoty mu spadlo z ramenou. "Za dary, které jsi mi dala, ti d kuji," ekl, "ó Paní z Lórienu, z níž vzešly Celebrían a Arwen Ve ernice. Jakou v tší chválu bych ti mohl vzdát?" Paní sklonila hlavu a pak se obrátila k Boromirovi a dala mu zlatý opasek; Smíškovi a Pipinovi dala po malém st íbrném opasku se sponou v podob zlaté kv tiny, Legolasovi dala luk, jakého užívají Galadhrim, delší a siln jší než luky z Temného hvozdu, a s t tivou z elfích vlas . K n mu p idala toulec šíp . "Pro tebe, zahradní ku a milovníku strom ," ekla Samovi, "mám jenom malý dárek." Vložila mu do ruky krabi ku z oby ejného šedivého d eva bez ozdob, s jedinou st íbrnou runou na ví ku. "To je G jako Galadriel," ekla, "ale v tvém jazyce by to mohlo být Z jako zahrada. V té krabi ce je zem z mého sadu a je na ní tolik požehnání, kolik ješt Galadriel m že dát. Nebude t posilovat cestou ani t neuchrání p ed nebezpe ím, ale neztratíš-li ji a nakonec zase spat íš domov, pak se ti možná odm ní. I kdybys našel všechno holé a zpustošené, málokterá zahrada ve St edozemi rozkvete jako tvoje, rozhodíš-li po ní tuto zem. Pak si možná vzpomeneš na Galadriel a zachytíš vzdálený odlesk Lórienu, který jsi spat il jenom v naší zim . Víš, naše jaro a léto minuly a nikdy už se na zem nevrátí - jen ve vzpomínce." Sam z ervenal až po uši a bru el n co nesrozumitelného, když svíral krabi ku a klan l se, jak nejlíp um l. "A jaký dar si od elf vyžádá trpaslík?" obrátila se Galadriel ke Gimlimu. "Žádný, Paní," odpov d l Gimli. "Sta í mi, že jsem vid l Paní Galadhrim a slyšel její vlídná slova." "Elfové, slyšte!" zvolala k t m, kdo stáli kolem ní. "A už nikdo ne íká, že trpaslíci jsou chamtivci a nezdvo áci! Ale p ece jen, Gimli, synu Glóin v, jist si p eješ n co, co ti mohu dát? Vyslov to, vyzývám t ! Nebudeš jediným neobdarovaným hostem." "V bec nic, Paní Galadriel," ekl Gimli, hluboce se klan l a zakoktával se, "Nic, ledaže bych mohl - ledaže by bylo dovoleno požádal, nejenom vyslovit - jediný pramínek tvých vlas , které jsou nad pozemské zlato, tak jako hv zdy jsou nad drahokamy z dolu. Nežádám o takový dar. Ale ty jsi mi p ikázala, abych vyslovil svou touhu." Elfové se pohnuli a v ohromení zahu eli a Celeborn se na trpaslíka zahled l s podivem; Paní se však usmála. " íká se, že trpaslíci mají obratn jší ruce než jazyky," ekla, "neplatí to však o Gimlim. Nikdo mi nikdy nep ednesl žádost tak sm lou, a p ece tak dvornou. A jak mohu
odmítnout, když jsem mu sama p ikázala mluvit? Pov z mi ale, co chceš s takovým darem d lat?" "Chovat jej jako poklad, Paní," odpov d l, "na památku toho, co jsi mi ekla p i našem prvním setkání. A vrátím-li se n kdy do svého domova, zasadím je do nezni itelného k iš álu a budou d dictvím mého domu a zástavou dobré v le mezi Horou a Lesem až do konce dn ." Nato si Paní rozpletla jeden dlouhý pramen vlas , ust ihla t i zlaté vlasy a položila je Gimlimu do dlan , "Tato slova nech jdou s darem," ekla. "Nep edpovídám, protože všechny p edpov di jsou te marné: na jedné stran je tma, na druhé pouhá nad je. Ale pokud nad je nezklame, potom ti íkám, Gimli, synu Glóin v, že tvé ruce budou oplývat zlatem, a p esto nad tebou zlato panovat nebude. A Ty, který neseš Prsten," obrátila se k Frodovi, "k tob se obracím naposled, i když nejsi poslední v mých myšlenkách. Tob jsem p ipravila toto." Pozdvihla k iš álovou lahvi ku; zat pytila se, když jí pohnula, a z ruky jí vytryskly prameny bílého sv tla. "V této lahvi ce," ekla, "je zachyceno sv tlo Eärendilovy hv zdy ve vodách mé fontány. Zasvítí ješt jasn ji, až bude kolem tebe noc. A je ti sv tlem v temných místech, až zhasnou všechna ostatní sv tla. Pamatuj na Galadriel a na její Zrcadlo!" Frodo uchopil lahvi ku a v okamžiku, kdy zá ila mezi nimi, uvid l Galadriel op t jako královnu, velikou a krásnou, ale již ne strašlivou. Uklonil se, slova však nenalezl. Tu Paní vstala a Celeborn je odvedl zpátky na kotvišt . Na zeleném Jazyku leželo žluté poledne a voda sv télkovala st íbrem. Kone n bylo všechno hotovo. Družina zaujala místa ve lunech jako p edtím. S p áním š astné cesty je lórienští elfové dlouhými šedými ty emi odstr ili do proudu. Vlny je pomalu odnášely. Cestovatelé sed li strnule, bez pohybu a beze slova. Na zeleném b ehu na samém konci Jazyka stála sama a ml ky Paní Galadriel. Když projížd li kolem, obrátili se a o ima ji sledovali, jak pomalu odplouvá. Tak se jim totiž zdálo: Lórien sklouzával zp t jako jasná lo se st žni za arovaných strom , plující kamsi k zapomenulým pob ežím, zatímco oni bezmocn sedí na okraji šedivého bezlistého sv ta. Zatímco se dívali, St iberka vplynula do proudu Velké eky a jejich luny se oto ily a za aly kvapit k jihu. Brzy byla bílá postava Paní Galadriel malá a vzdálená. Svítila jako sklen né okno na dalekém pahorku proti zapadajícímu slunci nebo jako daleké jezero pozorované z hory: k iš ál spadlý do klína zem . Potom se Frodovi zdálo, že zvedla paže v posledním lou ení, a zdaleka, avšak pronikav jasn donesl vítr její zpívající hlas. Nyní však zpívala prastarým jazykem elf ze Zámo í a on slov m nerozum l: byla to líbezná hudba, neut šila ho však. P esto mu, jak tomu s elfími slovy bývá, z stala vryta v pam ti a dlouho poté si je p eložil, jak nejlépe dovedl: jazyk pat il elfím zp v m a vypráv l o v cech málo známých ve St edozemi. Ai! Laurië lantar lassi súrinen. Yéni únótimë ve rámar aldaron! Yéni ve lintë yuldar avánier mi oromardi lisse-miruvóreva Andúnë pella, Vardo tellumar nu luini yassen tintilar i eleni ómaryo airetári-lirinen. Si man i yulma nin enquantuva? An si Tintallë Varda Oiolossëo
ve fanyar máryat Elentári orianë ar ilyë tier undulávë lumbulë; ar sindanóriello caita mornië i falmalinnar imbë met, ar hísië untúpa Galaciryo míri oialë Si vanwa ná, Rómello vanwa, Valimar! Namárië! Nai hiruvalyë Valimar. Nai elyë hiruva. Namarië! "Ach! Jak zlat padají listy ve v tru, nes etné dlouhé roky, jako k ídla strom ! Pominuly dlouhé roky jak rychlé doušky sladké medoviny ve vysokých síních nejzazšího Západu, pod blankytnými klenbami Vardy, kde hv zdy se chv jí v písni jejího hlasu, svatého a královského. Kdo mi te znovu naplní íší? Vždy nyní Rozsv tilelka, Varda, Královna hv zd, pozvedla z V n bílé hory ruce jako oblaky, a všechny cesty utonuly v hlubokém stínu; a ze šedivé zem lehla na p nící vody mezi námi tma a mlha navždy kryje drahokamy z Calacirye. Te ztracen, ztracen je t m na Východ Valimar! Sbohem! Snad najdeš Valimar. Snad práv ty jej najdeš. Sbohem!" Varda je jméno té Paní, kterou elfové v t chto zemích vyhnanství nazývají Elbereth. Náhle eka zahnula, b ehy na obou stranách se zvedly a sv tlo Lórienu se skrylo. Do oné krásné zem už Frodo víckrát nep išel. Cestovatelé se te obrátili tvá í ke své pouti; p ed sebou m li slunce a to jim oslnilo o i, protože všichni je m li plné slz. Gimli plakal neskrývan . "Naposled jsem se podíval na to, co je nejkrásn jší," ekl svému druhu Legolasovi. "Od nyn jška ne eknu o ni em, že je to krásné, leda by to byl její dar." Položil si dla na prsa. "Pov z, mi, Legolasi, pro jsem se vydal na tuhle výpravu? Nem l jsem zdání, kde leží nejv tší nebezpe í! Pravdu m l Elrond, když íkal, že nem žeme p edvídat, s ím se po cest setkáme. Muka ve tm , to bylo nebezpe í, kterého jsem se obával, a to m neodradilo. Ale nebyl bych šel, kdybych znal nebezpe í sv tla a radosti. Nejhorší ránu jsem dostal te p i lou ení, i kdyby m ješt dnes v noci vlekli p ed Temného pána. B da Gimlimu, synu Glóinovu!" "Ne!" ekl Legolas. "B da nám všem! A všem, kte í chodí po tomto pozdním sv t . Tak už, to bývá: nalézat a ztrácet, jak se zdá t m, jejichž lun pluje po proudu. Ale já t mám za š astného, Gimli, synu Glóinúv. Vždy trpíš svou ztrátu z vlastní svobodné v le a mohl jsi volit jinak. Ale neopustil jsi své druhy a nejmenší odm na, které se ti dostane, je ta, že ti vzpomínka na Lothlórien z stane navždycky. istá a nezkalená v srdci a nevybledne ani nezestárne!" "Snad," ekl Gimli; "a já ti za tvá slova d kuji. Jist jsou pravdivá, je to však chladná út cha. Vzpomínka není to, po em srdce louží. Ta je jen zrcadlo, t ebaže jasné jako Kheled-zâram. Tak aspo íká srdce trpaslíka Gimliho. Elfové možná vidí v ci jinak. Opravdu, slyšel jsem, že pro n vzpomínka je bližší sv tu bd ní než snu. Pro trpaslíky není. Ale už o tom nemluvme. Dávej pozor na lun! Sedí moc nízko na vod se všemi t mi zavazadly a Velká eka je rychlá. Necht l bych utopit sv j žal ve studené vod ." Vzal pádlo a zamí il blíž k západnímu b ehu, za Aragornovým lunem, který se už odklonil z hlavního proudu. Tak se Družina vydala na svou dlouhou cestu po širé sp chající vod stále na jih. Po obou b ezích je provázely holé lesy a nezahlédli ani zákmit zem za nimi. V t ík utichl a eka plynula beze zvuku. Ani ptá ek neporušil ticho. Slunce se mlžilo, jak den stárl, až se blyšt lo vysoko na bledém nebi jako bílá perla. Pak na západ zhaslo, a padlo asné šero a po n m šedá bezhv zdná
noc. Dlouho do temných tichých hodin pluli, vedouce své luny pod p evislými stíny les na západ . Veliké stromy míjely jako p ízraky a žíznivé ko eny se prodíraly mlhou do vody. Bylo neut šen zima. Frodo sed l a naslouchal tichému pleskání a zur ení eky mezi ko eny strom a splaveným d ívím u b ehu, až mu klesla hlava a upadl do neklidného spánku. KAPITOLA DEVÁTÁ VELKÁ EKA Froda vzbudil Sam. Zjistil, že leží dob e p ikryt pod vysokými šedokorými stromy v tichém zákoutí lesa na západním b ehu Velké eky Anduiny. Prospal celou noc: mezi holými v tvemi matné šíralo. Gimli se opodál zabýval ohní kem. Než se docela rozednilo, pluli dál. Ne že by v tšina Družiny dychtiv pospíchala k jihu; byli spokojení, že rozhodnutí, které musejí u init nejpozd ji, až doplují k Raurosu a ostrovu Špi ák, je ješt n kolik dní oddáleno; nechávali se ekou nést jejím vlastním tempem; nem li nijak nasp ch do nebezpe í, která ležela p ed nimi, a nakonec zvolí kteroukoli cestu. Aragorn je nechával plout s proudem, jak si p áli, a šet il jejich síly pro nadcházející námahu. Trval však aspo na tom, aby pokaždé vypluli asn zrána a cestovali až dlouho do ve era; cítil totiž v srdci, že as tla í, a bál se, že Temný pán nezahálel, zatímco prodlévali v Lórienu. Toho dne ani p íštího ovšem nevid li ani stopy po nep átelích. Jednotvárné šedivé hodiny míjely bez událostí. S t etím dnem se okolní krajina za ala pomalu m nit: stromy ídly a pak docela zmizely. Nalevo na východním b ehu vid li neur ité svahy táhnoucí se do dálky k obloze; vypadaly hn dé a vysušené, jako by po nich p ešel ohe a nenechal jediný živý zelený lístek; nevlídná pustina, kde ani pahýl stromu, ani sm lý balvan nerušily prázdnotu. Dostali se k Hn dým zemím, které se bezút šn táhly po celé rozloze od jižního Temného hvozdu k pahorkatin Emyn Muil. Ani Aragorn nev d l, jaká pohroma i válka nebo zlý skutek Nep ítele tak spálily celý ten kraj. Vpravo na západ byla zem také bez strom , byla však plochá a na mnoha místech se zelenaly širé travnaté plán . Na této stran eky míjeli háje vysokého rákosí, vzrostlého tak, že zakrývalo výhled na západ, když lunky ševelily kolem jeho chv jivých výhonk . Temné zaschlé chocholy se ohýbaly a zmítaly v lehkém studeném vánku, který tiše a teskn svišt l. Tu a tam Frodo ne ekan zahlédl zvln ná luka a daleko za nimi kopce v zapadajícím slunci, a tam, kam oko st ží dohlédlo, temnou áru nejjižn jších h bet Mlžných hor. Nikde se nepohybovalo nic živého krom pták . T ch bylo mnoho; v rákosí pohvizdovali a pípali malí vodní ptáci, ale vid t je bylo z ídka. Párkrát zaslechli cestovatelé na íkavý ševel labutích k ídel, a když vzhlédli, spat ili veliký šik táhnout oblohou. "Labut !" ekl Sam. "A po ádn veliké!" "Ano," ekl Aragorn, "a jsou to erné labut ." "Jaká je to širá a smutná pouš , celá tahle zem !" ekl Frodo. "Vždycky jsem si p edstavoval, že cestou na jih bude po ád veseleji a tepleji, až nakonec z stane zima nadobro za námi." "Vždy jsme ješt daleko na jih nedojeli," odpov d l Aragorn. "Je po ád zima a jsme daleko od mo e. Tady je sv t studený až do náhlého jara a ješt se m žeme do kat sn hu. Daleko dole v Belfalaské zátoce, do niž se vlévá Anduina, je možná teplo a veselo, nebo by bylo, nebýt Nep ítele. Ale tady jsme sotva dv st mil na jih od Jižní tvrtky u vás v Kraji daleko na západ . Te se díváš na jihozápad p es severní plán Jízdmarky, Rohanu, zem Pán koní. Zanedlouho budeme u ústí Lipavy, která te e z Fangornu do Velké eky. To je severní hranice Rohanu; a odedávna všechno mezi Lipavou a Bílými horami pat í Rohir m. Je to bohatá a p íjemná zem a
její tráv se žádná nevyrovná; v t chto zlých asech však lidé u eky nežijí a k jejím b eh m zajížd jí jen z ídka. Anduina je široká, ale sk eti dost elí šípy daleko p es eku; poslední dobou se prý dokonce odvažují vodu p ekro it a loupit rohanská stáda a chovné kon ." Sam se stísn n ohlížel z b ehu na b eh. P edtím mu stromy p ipadaly nep átelské, jako by se v nich skrývaly tajné o i a íhalo nebezpe í; te si p ál, aby tu stromy zase byly. Cítil, že Družina je v nekrytých luncích mezi zem mi bez p íst eší p íliš obnažená na ece, která je hranicí války. V nejbližších dnech, zatímco pluli dál na jih, se tento pocit nejistoty rozší il na celou Družinu. Celý den se opírali do pádel a sp chali kup edu. B ehy kolem jen let ly. Brzy se eka rozší ila a byla m l í; na východ se rozkládaly dlouhé kamenité pláže a ve vod byly št rkové m l iny, takže bylo t eba opatrn kormidlovat. Hn dé zem se za aly zvedat v ponurou pahorkatinu, z níž od východu studen išelo. Na druhé stran se louky zm nily v oblé kope ky s uschlou trávou uprost ed bahniš zarostlých ost icí. Frodo se ot ásl, když pomyslel na pahorky a fontány, jasné slunce a jemný déš v Lórienu. V žádném z lun nebylo slyšet smích a povídání. Každý ten Družiny se zam stnával vlastními myšlenkami. Legolasovo srdce pobíhalo pod hv zdami letní noci n jakou mýtinou v bukovém lese na severu; Gimli se v myšlenkách dotýkal zlata a p emýšlel, zdali se hodí, aby z n ho vypracoval obal na dárek od Paní. Smíšek a Pipin byli v prost edním lunu celí nesví; Boromir totiž sed l a n co si bru el, chvílemi si kousal nehty, jako by ho sžírala n jaká pochybnost, chvílemi se chápal pádla a hnal lun t sn za Aragornovým. Tehdy zahlédl Pipin, který sed l na p ídi obrácen dozadu, v jeho o ích podivný lesk, když upíral zrak kup edu, k Frodovi. Sam už dávno dosp l k názoru, že luny sice možná nejsou tak nebezpe né, jak si od d tství myslel, ale že jsou ješt nepohodln jší, než si p edstavoval. Byl celý ztuhlý a zb dovaný, vždy nem l na práci nic jiného než civ t na zimní krajinu, jak se vle e, a na šedivou vodu kolem sebe. Ani když p išla k slovu pádla, Samovi je nesv ili. Když se tvrtého dne še ilo, hled l dozadu p es sklon né hlavy Froda a Aragorna a p es ostatní luny. Byl ospalý a toužil po tábo išti a po pevné p d pod nohama. Vtom cosi upoutalo jeho zrak; zprvu na to civ l bez zájmu, pak se nap ímil a prot el si o i. Když se však podíval znovu, už to nevid l. V noci tábo ili na malém ostr vku u západního b ehu. Sam ležel zabalen v p ikrývkách vedle Froda. "Asi hodinku nebo dv p ed tím, než jsme zastavili, jsem m l legra ní sen, pane Frodo," ekl. "A možná že to ani nebyl sen. Ale legra ní to bylo stejn ." "A co to bylo?" zeptal se Frodo, protože v d l, že Sam neusne, dokud mu to nevypoví. "Co jsme odjeli z Lothlórienu, nevid l jsem a neslyšel nic, emu bych se zasmál." "Ono to vlastn nebylo ani tak k smíchu jako spíš divné. Úplný nesmysl, jestli to nebyl sen. Radši si to poslechn te. Víte, co jsem vid l? Kládu s o ima!" "Ta kláda je v po ádku," ekl Frodo. "V ece jich plave spousta. Ale ty o i vynech!" "To nevynechám," ekl Sam. "Práv ty o i m zvedly, abych tak ekl. Vid l jsem v pološeru za Gimliho lunem n co, co jsem považoval za kládu, ale moc jsem si toho nevšímal. Pak se zdálo, že nás ta kláda pomalu dohání. A to bylo zvláštní, ne, když jsme všichni plavali v jednom proudu. A najednou vidím ty o i: dva bledé puntíky, jako když svítí v takovém hrbolku vp edu na klád . A v bec to nebyla kláda, protože to m lo tlapky jako pádla, skoro jako labu , jenomže vypadaly v tší a po ád se pono ovaly a vyno ovaly. V tu chvíli jsem se narovnal a prot el jsem si o i a cht l jsem zak i et, jestli to tam bude po ád, až si z o í vymnu ospalost. Protože, a to bylo co to bylo, plulo to rychle a už to bylo kousek za Gimlim. Ale jestli m ty sv týlka vid ly, jak jsem se hnul a podíval, nebo jestli jsem se probral, to nevím. Když jsem se podíval znova, už to tam nebylo. Ale stejn myslím, že jsem vid l n co
erného, jak letí jako st ela do stínu pod b ehem. Ale o i jsem už nevid l. ‚Už se ti zas n co zdálo, Same K epelko,' povídám, a víc jsem si v tu chvíli ne ek. Ale pak jsem p emýšlel a už si nejsem tak moc jistý. Jak si to vysv tlujete, pane Frodo?" "Nevid l bych v tom nic víc než kládu a šero a tvé rozespalé o i, Same," ekl Frodo, "kdyby se ty o i ukázaly poprvé. Jenomže já jsem je vid l už daleko na severu, než jsme došli do Lórienu. A vzpomínáš si, co íkali elfové, kte í pronásledovali tu sk etí tlupu?" "Jo," ekl Sam. "vzpomínám si, a vzpomínám si na víc v cí. Nelíbí se mi, co m napadá, ale když si spojím jedno s druhým, a co vypravoval pan Bilbo, tak mám dojem, že bych to stvo ení mohl docela dob e pojmenovat. A ošklivým jménem. Co takhle Glum?" "Ano, práv toho se už n jaký as bojím," ekl Frodo. "Od té noci na podlaži. Asi íhal v Morii a tam objevil naši stopu; ale doufal jsem, že ho náš pobyt v Lórienu zase svede ze stopy. Ten šereda se musel schovávat v lesích u St íberky a pozorovat, jak odplouváme!" "Tak n jak to bude," ekl Sam. "A m li bychom si dát víc pozor, nebo se jednou v noci vzbudíme a ucítíme na krku n í hnusný prsty, jestli se v bec vzbudíme. A to jsem cht l vlastn íct. Není pot eba hned v noci rušit Chodce a ostatní. Budu držet stráž. M žu se vyspat zítra, když jsem stejn v lunu jenom zavazadlo, dá se íct." "Dalo by se," ekl Frodo, "a dalo by se íct ‚zavazadlo s o ima'. Drž stráž, ale jenom když mi slíbíš, že m v p li noci probudíš, pokud se do té doby nic nestane." Uprost ed noci se Frodo vyno il z temného spánku a zjistil, že s ním Sam cloumá. "Je to hanba vás budit," šeptal Sam. "Ale íkal jste to. Není co vypravovat, vlastn nic moc. P ed chvílí jsem m l dojem, že slyším n jaký šplouchání a enichání, ale v noci lov k slyší na ece spoustu divných zvuk ." Lehl si a Frodo se posadil, choulil se v pokrývkách a zápasil se spaním. Minuty nebo hodiny pomalu míjely a nic se ned lo. Frodo práv podléhal pokušení op t si lehnout, když tu k jednomu z uvázaných lun doplul n jaký st ží viditelný obrys. Bylo vid t dlouhou b lavou ruku, jak vyst eluje a chytá se okraje; dv bledé o i podobné lampi kám studen zasvítily, když nahlédly dovnit , a pak se zdvihly a vzhlédly k Frodovi na ostr vku. Byly sotva metr od n ho a Frodo slyšel slabé syknutí vdechu. Vstal, vytasil Žihadlo z pochvy a obrátil se proti o ím. Jejich sv tlo okamžit zhaslo. Ozvalo se další syknutí a šplouchnutí a temný tvar podobný klád vyst elil po proudu do noci. Aragorn se ve spánku pohnul, obrátil se a posadil se. "Co je?" zašeptal, vysko il a šel k Frodovi. "Cítil jsem n co ve spánku. Pro jsi vytasil me ?" "Glum," odpov d l Frodo, "aspo myslím." "Aha!" ekl Aragorn. "Tak ty víš o našem malém tlapkoví? Tlapal za námi p es celou Morií až k Nimrodelu. Te , když pádlujeme v lunech, leží na klád a pádluje rukama a nohama. Párkrát jsem se ho v noci pokoušel chytit, ale je lstiv jší než liška a kluzký jako ryba. Doufal jsem, že ho cesta po ece udolá, ale na to je p íliš dobrý plavec. Zítra se pokusíme jel rychleji. Te si lehni a já budu zbytek noci držet stráž. Moc rád bych toho mizeru dostal do ruky. Mohl by nám posloužit. Ale jestli se mi to nepoda í, budeme se muset pokusit ztratit se mu. Je velmi nebezpe ný. Nehled na no ní vražd ní na vlastní p st by mohl p ivést na naši stopu nep átele, kte í jsou kolem." Noc minula a nezahlédli už ani Glum v stín. Od té doby Družina ost e sledovala okolí, ale po celý zbytek cesty Gluma nespat ili. Pokud je stále sledoval, musel být velice obez etný a vychytralý. Na Aragornovu vyzvu te dlouhé úseky pádlovali a b ehy rychle míjely kolem. Z krajiny však vid li málo, protože cestovali v tšinou v noci a za soumraku a ve dne odpo ívali schovaní tak, jak se v oné krajin dalo. Tak plynul as bez událostí až do sedmého dne.
Obloha z stávala šedivá a zatažená, vítr vál od východu, ale s ve erem se na západ vyjasnilo a pod šedými b ehy mrak se objevily žluté a zelenkavé t n slabého sv tla. V dalekých jezerech se odrážel bílý skrojek nového m síce. Sam na n j hled l a vraštil elo. Druhého dne se krajina na obou stranách za ala m nit. B ehy se zvedaly a objevilo se kamení. Brzy projížd li kopcovitou skalnatou krajinou a na obou b ezích byly strmé strán porostlé trnkami a hložím, mezi nimiž se proplétalo ostružiní a popínavé rostliny. Dál n ly nízké drolící se útesy a komíny z šedého omšelého kamene zarostlého temným b e anem; a za nimi se op t zvedaly vysoké h ebeny korunované v trem zkroucenými jedlemi. Blížili se k šedé pahorkatin Emyn Muil, jižní marce Divo iny. Na útesech a skalních komínech byly spousty pták a ve vzduchu celý den vysoko kroužila hejna, erná proti bledému nebi. Toho dne, když leželi v tábo e, pozoroval Aragorn ned v iv letky a uvažoval, jestli Glum natropil n jakou neplechu a jestli se zpráva o jejich cest rozlétla po Divo in . Pozd ji, když slunce zapadalo a Družina vstávala a chystala se na další cestu, zpozoroval ve slábnoucím sv tle temný bod: velikého ptáka, jak vysoko a daleko krouží a p elétá zvolna k jihu. "Co je to, Legolasi?" zeptal se a ukázal do nebe na severu. "Není to orel?" "Ano," ekl Legolas. "Je to orel, orel na lovu. Rád bych v d l, co to zna í. Je daleko od hor." "Vyjedeme, teprve až bude naprostá tma," ekl Aragorn. Nadešla osmá noc jejich pouti. Byla tichá a bezv trná; šedý východní vítr odlet l. Tenký srpek m síce zmizel brzy v bledém západu slunce, ale nebe naho e bylo isté, a p estože daleko na jihu dosud stály hradby mrak a odrážely slabé sv tlo, na západ se jasn t pytily hv zdy. "Poj me!" ekl Aragorn. "Odvážíme se ješt jedné no ní cesty. Dostáváme se do oblasti, kde eku dob e neznám; ješt jsem nikdy neputoval po vod odtud k pe ejím Sarn Gebir. Po ítám-li však dob e, jsou ješt hodn mil p ed námi. Ale i p ed nimi jsou v ece nebezpe ná místa: skály a kamenité ostr vky v proudu. Musíme se dob e dívat a nesnažit se pádlovat p íliš rychle." Sam ve vedoucím lunu dostal úlohu pozorovatele. Ležel a zíral dop edu do šera. Noc temn la, ale hv zdy byly podivn jasné a hladina eky se t pytila. Bylo k p lnoci a už chvíli se nechali unášet proudem tém bez pádlování, když náhle Sam vyk ikl. Sotva pár sáh p ed nimi se v proudu za ernaly jakési temné tvary a bylo slyšet ví ení kvapící vody. Rychlý proud uhýbal vlevo k východnímu b ehu, kde byla cesta volná. Jak je unášel, vid li cestovatelé zblízka bledou p nu, kde eka narážela do ostrých skal, které tr ely daleko do proudu jako zubatý h eben. luny byly nahlou eny k sob . "Hej, Aragorne!" k ikl Boromir, když narazil do vedoucího lunu. "Tohle je šílenství! Nem žeme se v noci odvážit do Pe ejí. A Sarn Gebir p ece neprojede žádný lun v noci ani ve dne!" "Zpátky! Zpátky!" volal Aragorn. "Obra te! Obra te, jestli m žete!" Zaryl pádlo do vody a snažil se zadržet a obrátit lun. "Spatn jsem to spo ítal," ekl Frodovi. "Nev d l jsem, že jsme tak daleko. Anduina proudí rychleji, než jsem si myslel. Sarn Gebir už musí být kousek p ed námi." S velkou námahou zabrzdili luny a pomalu je obrátili; zprvu však postupovali proti proudu jen málo a po ád je to zanášelo blíž a blíž k východnímu b ehu. Už se nad nimi temn a hroziv ty il. "Pádlujte všichni!" k ikl Boromir. "Pádlujte! Nebo nás to zažene na m l iny." Ješt nedo ekl a Frodo ucítil, jak kýl pod ním drhne o kamení. V tom okamžiku zazvonily t tivy: p elétlo nad nimi n kolik šíp a n které dopadly mezi n . Jeden ude il Froda mezi lopatky, až se s výk ikem zhroutil dop edu a pustil pádlo; šíp však padl zp t, odražen brn ním vespod. Další projel Aragornovou kápí; t etí se zabodl do boku druhého
lunu kousek od Smíškovy ruky. Samovi se zdálo, že vidí erné postavy pobíhající po dlouhém b idli natém východním b ehu. Vypadaly velmi blízko. "Skiriti!" ekl Legolas, upadaje do své mate štiny. "Sk eti!" vyk ikl Gimli. "Glumova práce, to se vsadím," ekl Sam Frodovi, "A p kné místo si vybrali. Jako když si eka vezme do hlavy, že nás jim odnese rovnou do náru í!" Všichni se sklonili nad pádly, dokonce i Sam. Co chvíli ekali zásah erného ope eného šípu. Nad hlavou jim hvízdaly jeden za druhým a padaly do vody všude kolem, ale nezasáhly už nikoho. Byla tma, ale ne p íliš temno pro no ní o i sk et ; v hv zdném t pytu museli skýtat vychytralým nep átel m dobrý cíl. Odrážely snad šedé lórienské plášt a šedé d evo elfích lun záš mordorských lu ištník ? Ráz na ráz pluli namáhav dál. Ve tm bylo t žko odhadnout, zda v bec postupují; ví ení vody však sláblo a stín východního b ehu se tratil zpátky do noci. Nakonec, nakolik to mohli posoudit, se dostali doprost ed proudu a vyvezli luny kousek nad tr ící skály. Pak obrátili o tvrt kruhu a op eli se vší silou do pádel, aby se dostali k západnímu b ehu. Pod stínem p evislého k oví zastavili a nabrali dech. Legolas položil pádlo a uchopil luk, který si p inesl z Lórienu. Pak vysko il na b eh a vylezl n kolik krok do strán . Napjal luk, založil šíp, obrátil se a zadíval se p es eku do tmy. Za vodou dosud zn ly pronikavé výk iky, ale nebylo nic vid t. Frodo vzhlédl k elfovi, který stál vysoko nad ním a upíral zrak do noci, hledaje cíl. Hlavu m l temnou, korunovanou ost e bílými hv zdami, které se t pytily v temných t ních nebe. Vtom ale na jihu vyvstaly veliké mraky a pluly blíž, vysílajíce temné p edvoje do hv zdných lán . Na Družinu padl náhlý d s. "Elbereth Gilthoniel," vzdychl Legolas a vzhlédl. V tu chvíli vylétl z ernoty na jihu temný útvar podobný mraku; a p ece to nebyl mrak, protože se pohyboval mnohem rychleji a hnal se sm rem k Družin . Jak se blížil, zasti oval veškeré sv tlo. Brzy vypadal jako veliký k ídlatý tvor ern jší než propast v noci. Za vodou se zvedlo divoké pozdravné volání. Frodo cítil, jak jím projíždí náhlé mrazení a svírá mu srdce; v rameni pocítil smrtelný chlad jako vzpomínku na starou ránu. Schoulil se, jako by se cht l schovat. Tu zazpíval veliký luk z Lórienu. Ost e zasvišt l šíp z elfí t tivy. Frodo vzhlédl. Tém p esn nad ním ok ídlený tvor zakolísal. Ozval se drsný, krákoravý sk ek, když padal vzduchem, až zmizel v temnot na východním b ehu. Nebe bylo zase isté. V dáli zahu el sbor hlas , jež klely a na íkaly ve tm , a pak bylo ticho. Té noci už od východu nep ilétl ani šíp, ani výk ik. Po chvíli vedl Aragorn luny zpátky proti proudu. Hmatali kus podle b ehu, až našli m lkou zátoku. Rostlo tam u vody n kolik nízkých strom a za nimi se strm zvedala skalnatá strá . Tady se Družina rozhodla po kat do svítání: bylo marné pokoušet se v noci plout dál. Nebudovali tábor ani nezapalovali ohe , ale z stali ležet schouleni ve lunech zakotvených blízko sebe. "Bu pochválen luk Galadriel a Legolasova ruka a oko!" ekl Gimli, když žvýkal oplatku lembas. "To byla náramná rána, p íteli!" "Ale kdo m že íct, co zasáhla?" ekl Legolas. "Já ne," odpov d l Gimli. "Ale jsem rád, že stín nep ilet l o nic blíž. V bec se mi nelíbil. P íliš mi p ipomínal stín v Morii - stín balroga," dodal šeptem. "To nebyl balrog," ekl Frodo, který se po ád ješt t ásl tím náhlým chladem. "Bylo to n co studen jšího. Myslím, že to byl -" Pak se zarazil a zmlkl. "Co myslíš?" ptal se Boromir dychtiv a naklán l se z lunu, jakoby ve snaze uvid t Frodovu tvá .
"Myslím - ne, nebudu to íkat," odpov d l Frodo. "A to bylo cokoli, pád vyvedl nep átele z míry." "Vypadá to tak," ekl Aragorn. "Nevíme ovšem, kolik jich je a co ud lají dál. Tuhle noc nesmí nikdo spát! Te nás kryje tma. Ale kdo ví, co ukáže den? M jte zbran p i ruce!" Sam ukal do jílce me e, jako když po ítá na prstech, a vzhlížel k obloze. "Je to náramn divné," bru el. "M síc je stejný jako v Kraji a v Divo in , nebo by m l být. Ale bu neb há, jak má, nebo neumím po ítat. Vzpomenete si, pane Frodo, že ubýval, když jsme leželi na strom na podlaži; po ítám, že byl tak týden po úpl ku. A v era jsme byli týden na cest , a hup! vysko í nový m síc jako nehýtek, jako kdybychom u elf nestrávili v bec žádný as. Ur it si pamatuju t i noci a mám dojem, že jich bylo víc, ale p ísahal bych, že celý m síc to zas nebyl. lov k by myslel, že tam as neplatí." "T eba to tak bylo," ekl Frodo. "V té zemi jsme možná byli v ase, který jinde už dávno minul. Myslím, že teprve když jsme po St íberce dopluli do Anduiny, vrátili jsme se do asu, který se valí zem mi smrtelník k Velkému mo i. A nepamatuji se, že bychom byli v Caras Galadhonu vid li m síc: jen hv zdy v noci a slunce ve dne." Legolas se pohnul ve svém lunu. "Ne, as se nikdy nezastavuje," ekl, "ale zm na a r st nejsou u všech v cí a na všech místech stejné. Pro elfy se sv t pohybuje, a pohybuje se zárove velice rychle a velice pomalu. Rychle, protože oni sami se málo m ní a všechno kolem ubíhá: to je jejich žal. Pomalu, protože nepo ítají ubíhající roky, aspo sob ne. Míjení ro ních období jsou jenom vlnky, stále se opakující v p edlouhém toku. A p ece se všechny v ci pod sluncem musejí nakonec opot ebovat a skon it." "Ale v Lórienu se opot ebovávají pomalu," ekl Frodo. "Spo ívá na n m moc Paní. Bohaté jsou hodiny, i když se zdají krátké, v Caras Galadhonu, kde Galadriel vládne elfím prstenem." "Tos nem l íkat mimo Lórien ani mn ," ekl Aragorn. "Víckrát o tom nemluv! Ale je to tak, Same: v té zemi jsi ztratil pojem o ase, as tam kolem nás let l rychle jako pro elfy. Ve sv t venku starý m síc zanikl a nový m síc rostl a ubýval, zatímco jsme se tam zdržovali. A v era vyšel op t nový. Zima je skoro pry . as plyne k málo nad jnému jaru." Noc p ešla v ml ení. P es vodu nedolehl ani hlas, ani výk ik. Cestovatelé schoulení ve lunech cítili zm nu po así. Vzduch zteplal a byl velmi stojatý pod velikými mokrými mraky, které p ipluly od jihu, od dalekých mo í. Zdálo se, že hukot eky ve skalnatých pe ejích roste a p ibližuje se. Z v tvi ek strom nad nimi za alo kapat. Když p išel den, nálada okolí byla m kce smutná. Pomalu nastalo bledé rozptýlené sv tlo, které nevrhalo stíny. Na ece byla mlha a jako mléko zahalovala b ehy; prot jší nebylo vid t. "Nesnáším mlhu," ekl Sam. "ale tahle je naše št stí. Te se možná dostaneme pry tak, aby nás ty zatracené potvory nevid ly." "Možná,," ekl Aragorn. "Ale t žko budeme hledat stezku, pokud se asem nezvedne. A stezku najít musíme, máme-li p ekro it Sam Gebir a dostat se k Emyn Muilu." "Nevím, pro bychom m li p ekra ovat Pe eje nebo pokra ovat dál po ece," ekl Boromir. "Leží-li p ed námi Emyn Muil, m žeme tu tyhle sko ápky nechat a vyrazit na západ a na jih, až p ijdeme k Entv a p es ni do mé zem ." "To m žeme, máme-li namí eno do Minas Tirith," ekl Aragorn. "ale na tom jsme se ješt nedohodli. A taková cesta m že být nebezpe n jší, než se zdá. Údolí Entvy je ploché a bažinaté a mlha je tam smrteln nebezpe ná pro ty, kdo jdou p šky a s nákladem. Nevzdával bych se lun , dokud to nebude nutné. eka je cesta, kterou si p inejmenším nem žeme splést." "Východní b eh ale drží Nep ítel," namítl Boromir. "A i kdybys projel branami Argonathu a
dostal se k Špi áku bez napadení, co ud láš pak? Vrhneš se z vodopád a skon íš v mo álech?" "Ne!" odpov d l Aragorn. " ekni rad ji, že p eneseme luny po staré cest na úpatí Raurosu a tam je zase spustíme na vodu. Boromire, copak neznáš nebo si nechceš vzpomenout na Severní schody a na vysokou rozhlednu na Amon Henu, které byly postaveny za dn velkých král ? Já bych aspo cht l stanout znovu na tom vyvýšeném míst , než se rozhodnu, kam dál. Tam možná uvidíme n jaké znamení, které nás povede." Boromir dlouho odporoval této volb , ale když za alo být jasné, že Frodo bude následovat Aragorna, a p jde kamkoli, vzdal se. "Není zvykem muž z Minas Tirith opoušt t p átele v nouzi," ekl, "a budete pot ebovat mou sílu, máte-li se v bec n kdy dostat k Špi áku. K tomu vysokému ostrovu pojedu, ale dál ne. Tam se obrátím k domovu sám, jestli si svou pomocí nevysloužím žádné druhy." Dnilo se a mlha se trochu zvedla. Bylo rozhodnuto, že Aragorn a Legolas se ihned vydají nap ed po b ehu a ostatní z stanou u lun . Aragorn doufal, že najde n jakou cestu, po níž by mohli p enést luny i náklad do klidn jších vod za pe ejemi. "Elfí luny se možná nepotopí," ekl, "ale to neznamená, že bychom projeli Sam Gebir živí. Ješt nikomu se to nepoda ilo. Muži z Gondoru v této oblasti nepostavili žádné cesty, protože ani za dn starých král nesahala jejich íše proti proudu Anduiny za Emyn Muil; ale n kde na západním b ehu je stezka pro p enášení lun , jen jestli se mi ji poda í najít. Zaniknout ješt nemohla, vždy ješt p ed n kolika lety jezdily lehké luny z Divo iny do Osgilialhu, dokud se neza ali množit mordorští sk eti." "Za mého života p ijížd ly luny ze Severu z ídka a na východním b ehu obcházejí sk eti," ekl Boromir. "P jdeš-li dát, nebezpe í poroste s každou mílí, i kdybys stezku našel." "Nebezpe í leží p ed námi na každé cest k jihu," ekl Aragorn. " ekejte na nás jeden den. Jestli se za tu dobu nevrátíme, budete v d t, že nás skute n potkalo n co zlého. Pak si musíte zvolit nového v dce a následovat ho, jak umíte." S t žkým srdcem se Frodo díval, jak Aragorn a Legolas zlézají strmou strá a mizí v mlhách, jeho strach se však ukázal neopodstatn ný. Uplynuly sotva dv t i hodiny a bylo teprve poledne, když se stíny hleda op t objevily. "Je to dobré," ekl Aragorn, když se spoušt l po stráni. "Je tam stezka a vede k dobrému p ístavišti, které se dá stále používat. Není to daleko: elo pe ejí je sotva p l míle po proudu a táhnou se jen n co p es míli. Kousek za nimi je už tok zase istý a volný, i když je tam rychlý proud. Nejt žší bude dostat luny a náklad na starou stezku. Našli jsme ji, ale je to dost daleko od vody a táhne se pod skalní st nou asi hon cesty od b ehu. Severní p ístavišt jsme nenašli. Pokud ješt existuje, museli jsme je v era v noci minout. V té mlze bychom se mohli plaho it daleko proti proudu a stejn je minout. Bojím se, že te musíme opustit eku a dostat se na stezku odtud, jak to p jde." "To by nebylo snadné, i kdybychom byli samí muži," ekl Boromir. "Zkusíme to i tak," ekl Aragorn. "To ano," ekl Gimli. "Nohy muže se na t žké cest vle ou; trpaslík jde po ád, i kdyby táhl b emeno dvakrát t žší, než je sám, Mist e Boromire!" Bylo to opravdu t žké, ale nakonec to zvládli. Náklad vytahali z lun a odnosili na strá , kde byla rovinka. Pak vyvlekli z vody luny a vynesli je nahoru. Byly mnohem leh í, než o ekávali. Z jakého stromu rostoucího v elfí zemi byly vyrobeny, nev d l ani Legolas; d evo však bylo pevné, a p ece ne ekan lehké. Smíšek a Pipin by po rovin snadno unesli lun sami dva. Bylo však t eba sil obou muž , aby jej vyvlekli a p enesli p es terén, kterým te Družina musela projít. Táhl se do svahu od eky jako zm šedavých vápencových balvan se spoustou skrytých d r
zahalených plevelem a k ovisky; byly tam houštiny ostružin a srázné rokle; a místy bahnité t ky živené pot ky ze vzdálen jších rovin. Boromir s Aragornem p enesli luny jeden po druhém, zatímco ostatní se za nimi plaho ili a škrábali s nákladem. Kone n bylo všechno p est hováno a složeno na stezce. Pak vyrazili spole n kup edu celkem bez p ekážek krom rozlézajícího se trní a spadaných kamen . Po drolící se skalní st n dosud visely závoje mlhy a nalevo zahaloval eku opar; slyšeli ji, jak hu í a p ní na ostrých lavicích a kamenných zubech Sarn Gebiru, ale nevid li ji. Cestu podnikli dvakrát, než všechno bezpe n dostali k jižnímu p ístavišti. Tam se stezka obracela zpátky k vod a zlehka sbíhala k m lkému okraji malé t ky. Zdálo se, že ji v í ním b ehu nevyhloubila ruka, ale voda ví ící od Sarn Gebiru proti nízkému skalnímu valu, který vy níval kousek do proudu. Za ním se b eh zvedal svislou šedivou skálou a uzavíral pr chod p ším. Krátké odpoledne už minulo a padalo mdlé, zamra ené šero. Sed li u vody a poslouchali zmatený hukot a ryk pe ejí skrytých v mlze; byli unavení a ospalí a srdce m li chmurná jako umírající den. "Tak jsme tady a musíme tu z stat další noc," ekl Boromir. "Pot ebujeme spánek, a i kdyby m l Aragorn chu projížd t branami Argonathu v noci, jsme všichni p íliš unavení - samoz ejm krom našeho statného trpaslíka." Gimli neodpov d l; sed l a padala mu hlava. "Odpo i me si te , jak m žeme," ekl Aragorn. "Zítra zas musíme putovat ve dne. Pokud nás po así nezklame a op t se nezm ní, budeme mít dobrou nad ji, že proklouzneme a neuvidí nás žádné o i z východního b ehu. Dnes v noci ale musíme hlídat po dvou; t i hodiny spát a jednu na stráži." Za celou noc na n nep išlo nic horšího než krátká p eprška hodinu p ed svítáním. Sotva bylo úpln sv tlo, vyrazili. Mlha již ídla. Drželi se co možná na západní stran a vid li, jak se nez etelné obrysy nízkých skal zvedají stále výše ve stínové valy stojící nohama ve sp chající ece. Uprost ed dopoledne se mraky stáhly ješt níž a za alo hust pršet. Natáhli p es luny kožené kryty, aby se nezatopily, a nechali se unášet; šedou padající clonou nevid li p ed sebou ani kolem sebe skoro nic. Déš však dlouho netrval. Nebe nad nimi se pomalu jasnilo a pak se náhle mraky protrhly a jejich umá ené t ásn se odploužily podle eky na sever. Mlhy byly pry . P ed cestovateli ležela široká propast s mohutnými skalnatými st nami, k nimž na výb žcích a ve skulinách lnuly zkroucené stromy. Tok se úžil a proud zrychloval. Te uhán li s malou nad jí, že se zastaví nebo obrátí, i kdyby vp edu ekalo cokoliv. Nad sebou m li uli ku bled modrého nebe, kolem sebe temnou eku ve stínu a p ed sebou erné kopce Emyn Muil, které stínily slunce a v nichž nebylo vid t žádný pr chod. Frodo zíral kup edu a v dálce spat il, jak se blíží dv veliké skály. Vypadaly jako dv vysoké v že nebo kamenné pilí e. Vysoké, svislé a zlov stné skály po obou stranách proudu. Mezi nimi se objevila úzká pr rva a eka hnala luny do ní. "Pohle te: Argonath, Pilí e Král !" zvolal Aragorn. "Brzy pojedeme kolem nich. Držte luny v ad a co nejdál od sebe! Z stávejte uprost ed proudu!" Proud Froda unášel a veliké pilí e mu vyvstávaly vst íc jako v že. Zdály se mu obrovité, jako ohromné šedé postavy, ml ící, a p ece hrozivé. Pak vid l, že jsou skute n tvarovány a otesány: pracovalo na nich dávné um ní a síla, a p es lijáky i slunce zapomenutých let si stále zachovaly mohutné podoby, které do nich byly vtesány. Na velikých podstavcích založených v hluboké vod stáli dva obrovití králové z kamene: posud se osleplýma o ima a popraskanými ely chmurn obraceli proti Severu. Oba m li levici zdviženu ve varovném gestu, oba m li v pravici
sekyru, na hlav ob ma sed la drolící se p ilba s korunou. Dosud byli od ni mocí a vznešeností, ml enliví strážci dávno zaniklého království. Báze a strach padly na Froda a schoulil se, zavíraje o i, a neodvažoval se vzhlédnout, když se lun p ibližoval. I Boromir sklopil hlavu, když luny let ly mimo, k ehké a pomíjivé jako líste ky pod trvajícím stínem Númenorejc na stráži. Tak vpluli do temné propasti bran. Strm se zvedaly strašlivé útesy do netušených výšek po obou stranách. Daleko bylo šeré nebe. erné vody burácely a zn ly ozv nou a vichr nad nimi kvílel. Frodo, schoulený s hlavou u kolen, slyšel, jak Sam vp edu mumlá a sténá: "Takové místo! Takové hrozné místo! Pus te m z toho lunu, a víckrát si neomo ím ani prst v louži ce, natož v ece!" "Neboj se!" ekl za ním neznámý hlas. Frodo se oto il a spat il Chodce, a p ece ne Chodce; protože ošum lý Hrani á už neexistoval. Na zádi sed l Aragorn, syn Arathorn v, hrdý a vzp ímený, a vedl lun obratnými údery pádla; kápi m l shozenou, temné vlasy mu ve v tru vlály a v o ích m l sv tlo: král, který se vrací z vyhnanství do vlastní zem . "Nebojte se!" ekl. "Dlouho jsem toužil pohlédnout na podoby Isildura a Anáriona, svých praotc . Pod jejich stínem se Elessar, Elfkam, syn Arathorn v z rodu Valandila, lsitdurova syna, Elendil v d dic, nemá eho bát!" Pak mu sv tlo v o ích pohaslo a promluvil sám k sob ; "Kéž by tady byl Gandalf! Mé srdce tolik touží po Minas Anor a po zdech mého vlastního m sta! Ale kam mám te jít?" Propast byla dlouhá a temná a plná hu ícího v tru, bou ící vody a kamenné ozv ny. Lehce zahýbala k západu, takže zprvu bylo vp edu temno; brzy však Frodo p ed sebou spat il vysokou pr rvu sv tla, která se stále zv tšovala. Blížila se rychle, a náhle luny vyst elily ven do širého jasného sv tla. Slunce, už dávno kleslé z poledne, svítilo na v trné obloze. Sev ené vody se rozest ely v dlouhé oválné jezero Nen Hithoel ohrazené strmými šedými kopci, jejichž svahy byly zarostlé stromy, ale ela byla holá a na slunci se studen leskla. Daleko na jižním konci se zvedaly t i vrcholky. Prost ední stál pon kud vp edu a odd len : ostrov ve vodách objímaný z obou stran bled t pytnými rameny eky. S v trem odtud p icházel vzdálený, ale hluboký hukot podobný h m ní v dálce. "Pohle te, Tol Brandir!" ekl Aragorn a ukázal k vysokému vrcholku na jihu. "Nalevo stojí Amon Lhaw a napravo je Amon Hen, Vrchy slyšení a vid ní. Za dn velkých král byly na obou pozorovatelny a stávaly tam stráže. íká se však, že na Tol Brandiru dosud nestanula noha lov ka ani zví ete. Než padne no ní stín, budeme u nich. Slyším nekone né volání Raurosu." Družina si te chvíli odpo inula a nechala se unášet k jihu proudem, který plynul st edem jezera. Trochu pojedli a pak se chopili pádel a sp chali vp ed. Svahy západních kopc padly do stínu a slunce se rud kulatilo. Tu a tam mlhav prosvitla hv zda. T i vrcholky se p ed nimi v soumraku tm ly. Rauros burácel mocným hlasem. Na plynoucí vody se již kladla noc, když cestovatelé kone n dosp li do stínu kopc . Desátý den jejich cesty skon il. Divo inu m li za sebou. Už nemohli dál, aniž budou volit mezi východní cestou a západem. P ed sebou m li poslední úsek výpravy. KAPITOLA DESÁTÁ ROZBITÍ SPOLE ENSTVA Aragorn je vedl pravým ramenem eky. Tady, na západní stran ve stínu Tol Brandiru, sbíhal z úpatí Amon Henu k vod zelený trávník. Za ním se zvedaly mírné svahy kopce od né stromy a
stromy se táhly do dáli k západu podle neobydlených b eh jezera. Padal tam pot ek a napájel trávu. "Tady si dnes v noci odpo ineme," ekl Aragorn. "To je palouk Parth Galen; bývalo to v lét líbezné míste ko. Doufejme, že sem ješt nep išlo nic zlého." Vytáhli luny na zelený b eh a utábo ili se u nich. Postavili stráže, ale nep átele nezahlédli ani nezaslechli. Pokud se Glumovi poda ilo je sledovat, z stával nevid n a neslyšen. P esto b hem noci Aragorn zneklidn l, asto se p evracel ve spánku a budil se. K ránu vstal a p išel k Frodovi, který m l práv hlídku. "Pro vstáváte?" ekl Frodo. "Nemáte p ece hlídku." "Nevím," ekl Aragorn. "Ve spaní ve mn rostl stín a pocit ohrožení. Bylo by dob e, kdybys vytáhl me ." "Pro ?" ekl Frodo. "Jsou tu n kde nep átelé?" "Podíváme se, co ukáže Žihadlo," odpov d l Aragorn. Frodo tedy vytáhl elfí epel z pochvy. ekalo ho nep íjemné p ekvapení: ost í se do noci matn zalesklo. "Sk eti!" ekl. "Ne moc blízko, ale p ece p íliš blízko, jak se zdá." "Toho jsem se bál," ekl Aragorn. "Snad ale nejsou na téhle stran eky. Žihadlo svítí slab a t eba ukazuje jen to, že se po svazích Amon Lhawu potloukají mordorští zv dové. Ješt nikdy jsem neslyšel o sk etech na Amon Henu. Ale kdo ví, co se m že stál v t chto zlých asech, když už Minas Tirith nezabezpe uje p echody p es Anduinu. Zítra musíme jít opatrn ." Den p išel jako ohe a dým. Dole na východ stály erné m íže mrak jako kou nad požá išt m. Vycházející slunce je zespodu osv covalo temn rudými plameny; brzy vystoupilo nad n do isté oblohy. Vrcholek Tol Brandiru zezlátl. Frodo vyhlížel k východu a upíral zrak na vysoký ostrov. Jeho boky se svisle no ily z b žící vody. Vysoko nad srázy byly p íkré svahy, po nich šplhaly stromy, zvedajíce se hlava nad hlavou; ješt výše byly šedé plochy nedostupných skal korunované kamennou špicí. Kolem ní kroužilo množství pták . Jiné živé tvory však nebylo vid t. Když pojedli, Aragorn svolal Družinu. "Kone n p išel den," ekl, "den volby, kterou jsme tak dlouho odkládali. Co se te stane s naší Družinou, která tak dlouho putovala ve spole enství? Obrátíme se na západ s Boromirem a p jdeme do války o Gondor, nebo se obrátíme na východ ke Strachu a Stínu; nebo své spole enství rozbijeme a p jdeme, kam kdo chce? A ud láme cokoli, musíme jednat brzy. Nem žeme se tu dlouho zdržet. Víme, že nep ítel je na východním b ehu; já se však bojím, že sk eti jsou možná už na této stran vody." Nastalo dlouhé ticho, v n mž nikdo nepromluvil ani se nepohnul. "Tak, Frodo," ekl Aragorn. "Bojím se, že b ím leží na tob . Ty jsi byl ur en Radou, abys je nesl. Jen ty si m žeš zvolit svou vlastní cestu. V té v ci ti poradit nemohu. Nejsem Gandalf, a a koliv jsem se snažil plnit jeho úlohu, nevím, jaký zám r nebo nad ji m l pro tuto hodinu, pokud m l v bec n jaký. Nejpravd podobn jší se mi zdá, že i kdyby tu te byl, volba by stejn ekala na tebe. Takový je tv j úd l." Frodo neodpov d l hned. Pak zvolna promluvil. "Vím, že je t eba sp chat, ale nemohu si vybrat. B ím je t žké. Dejte mi ješt hodinu a pak vám eknu. Nechte m o samot !" Aragorn na n ho pohlédl s laskavým soucitem. "Výborn , Frodo, synu Drog v," ekl. "Dostaneš hodinu a budeš sám. Z staneme chvíli tady. Ale neodcházej daleko, ani z doslechu." Frodo chvilku sed l se sklopenou hlavou. Sam, který pána ustaran sledoval, zavrt l hlavou a zabru el si: "Je to jasný jako facka, ale te nemá cenu, aby do toho Sam strkal prsty." Vzáp tí Frodo vstal a šel pry a Sam vid l, že zatímco ostatní se ovládali a nedívali se na n ho, Boromir Froda sledoval napjatým pohledem, dokud nezmizel mezi stromy na úpatí Amon Henu.
Nejd íve Frodo jen tak bloumal a pak zjistil, že ho nohy nesou do svahu kopce. P išel na p šinu, rozpadající se trosky pradávné dlážd né cesty. Na p íkrých místech byly vytesány kamenné schody, ale te už byly popraskané a omšelé a v rozsedlinách ko enily stromy. Chvíli lezl vzh ru a bylo mu jedno, kam jde, až se octl na travnaté plošin . Kolem rostly je áby a uprost ed byl široký plochý kámen. Palouk v stráni se otvíral k východu a byl plný ranního slunce. Frodo se zastavil a zahled l se p es eku, která byla hluboko pod ním, k Tol Brandiru a na hejna pták kroužící v obrovské propasti vzduchu mezi ním a panenským ostrovem. Hlas Raurosu mocn burácel a duniv bušil v hloubce. Sedl si na kámen a položil bradu do dlaní. Zíral k východu, ale vlastn nevid l. Myslí mu procházelo všechno, co se stalo od chvíle, kdy Bilbo odešel z Kraje, a vzpomínal a vážil každé z Gandalfových slov, jež si byl schopen vybavil. as plynul, a on nebyl o nic blíže rozhodnutí. Náhle procitl z myšlenek: m l zvláštní pocit, že za ním n co je, že se na n ho upírají nep átelské o i. Vysko il a obrátil se; k svému p ekvapení však spat il jenom Boromira, jehož tvá se vlídn usmívala. "Bál jsem se o tebe, Frodo," ekl a p istoupil. "Má-li Aragorn pravdu a sk eti jsou nablízku, pak by se nikdo z nás nem l toulal sám, a ty nejmén ze všech: tolik toho na tob závisí. A já mám tak t žké srdce. Smím tady z stat a chvíli si s tebou povídat, když jsem t našel? Pot šilo by m to. Kde je mnoho lidí, tam se z každého hovoru stane nekone ná p e. Ale dva možná dokážou spolu najít moudrost." "Jsi laskavý," ekl Frodo. "Myslím ale, že žádný hovor nepom že. Já totiž vím, co bych m l ud lat, ale bojím se toho, Boromire, bojím." Boromir stál ml ky. Rauros dál nekone n burácel. Vítr ševelil ve v tvích strom . Frodo se zachv l. Náhle Boromir p išel a sedl si vedle n ho. "Jsi si jistý, že se netrápíš zbyte n ?" ekl. "P ál bych si ti pomoci. Pot ebuješ radu p i své t žké volb . Nep ijmeš ji ode mne?" "Myslím, že už znám tvou radu, Boromire," ekl Frodo. "A zdála by se moudrá, ale mé srdce m varuje." "Varuje? Varuje p ed ím?" ekl Boromir ost e. "P ed otálením. P ed cestou, která se zdá snazší. P ed odmítnutím b emene, které na mne bylo vloženo. P ed - dobrá, když to musím íct, p ed spoléháním na sílu a pravdivost muž ." "A p itom t ta síla dlouho ochra ovala v tvé daleké zemi ce, i když jsi o tom nev d l." "Nepochybuji o udatnosti tvého národa. Jenže sv t se m ní. Zdi Minas Tirith jsou možná silné, ale dost silné nejsou. Když nevydrží, co bude pak?" "State n padneme v boji. Ale je po ád ješt nad je, že vydrží." "Žádná, dokud trvá Prsten," ekl Frodo. "Á, Prsten!" zasvitlo Boromirovi v o ích. "Prsten! Není to prazvláštní sudba, že máme trp t tolik strachu a tolik pochybností pro takovou malou v c? Taková mali ká v c! A já jí vid l jenom na okamžik v Elrondov dom . Nemohl bych se na n j znovu podívat?" Frodo vzhlédl. Srdce mu ustydlo. V Boromirových o ích post ehl záblesk, a p ece byla jeho tvá stále vlídná a p átelská. "Je líp, když z stane schován," ekl. "Jak si p eješ. Mn je to jedno," ekl Boromír. "Nemohu ale o n m zde aspo mluvit? Vždy ty, zdá se mi, po ád myslíš jen na to, jakou by m l moc v ruce Nep ítele: na jeho zlé ú inky, ne na dobré. íkáš, že sv t se m ní. Minas Tirith padne, bude-li Prsten zachován. Ale pro ? Jist , kdyby m l Prsten Nep ítel. Ale pro , kdybychom ho m li my?" "Copak jsi nebyl v Rad ?" odpov d l Frodo. "Vždy my jej nem žeme používat, a co je vykonáno s jeho pomocí, obrací se k zlému."
Boromir vstal a netrp liv p echázel. "Po ád dokole ka," vyk ikl. "Gandalf, Elrond - ti t tak nau ili mluvit. Oni sami mají možná pravdu. Tihle elfové a poloelfové a arod jové, t m by se to t eba nevyplatilo. Stejn asto uvažuji, jestli jsou doopravdy moud í, nebo jen bázliví. Ale každý podle své p irozenosti. Muži up ímného srdce, ti se nedají zkazit. My z Minas Tirith jsme obstáli v rn v p edlouhých letech zkoušek. My netoužíme po moci velkých arod j , jen po síle ubránit se, po síle pro spravedlivou v c. A hle! V naší tísni náhoda vynese na sv tlo Prsten moci. Je to dar, íkám ti, dar nep átel m Mordoru. Je šílenství nepoužít ho, nevyužít moci Nep ítele proti n mu samému. Nebojácní, nelítostní, jen ti dobudou vít zství. Co by nedokázal v téhle hodin vále ník, n jaký veliký v dce? Co by nedokázal Aragorn? Anebo, odmítne-li, pro ne Boromir? Prsten by mi dal moc velet. Jak já bych tla il mordorská vojska a jak by se všichni lidé sbíhali k mé zástav !" Boromir p echázel sem a tam a mluvil stále hlasit ji. Zdálo se, že na Froda tém zapomn l; hovo il o valech a zbraních a o svolávání vojsk; na rtal plány velikých spojenectví a budoucích slavných vít zství; a svrhl Mordor a stal se mocným králem, laskavým a moudrým. Náhle se zastavil a zamával pažemi. "A oni nám íkají, abychom ho zahodili!" vyk ikl. "Ne íkám zni ili. To by možná bylo dobré, kdyby byla rozumná nad je, že se to poda í. Ale ta není. Jediný plán, který nám p edkládají, je, aby n jaký p l ík slep b žel do Mordoru a nabídl Nep íteli skv lou možnost, jak získat Prsten zpátky. Bláznovství! To p ece chápeš, p íteli?" obrátil se náhle op t k Frodovi. " íkáš, že máš strach. Jestli ano, i nejodvážn jší ti to prominou. Ale nebou í se to v tob vlastn zdravý rozum?" "Ne, mám strach," ekl Frodo. "Prost strach. Ale jsem rád, že jsem t slyšel mluvit tak otev en . Leccos se mi ujasnilo." "Takže p jdeš do Minas Tirith?" vyk ikl Boromir. O i mu svítily v rozdycht né tvá i. "Nerozumíš mi," ekl Frodo. "Ale p jdeš, aspo na chvilku?" naléhal Boromir. "Mé m sto není daleko; a odtamtud není do Mordoru o mnoho dál než odtud. Dlouho jsme byli v pustých kon inách a pot ebuješ zprávy o tom, co Nep ítel d lá, než za neš jednat. Poj se mnou, Frodo," ekl. "Pot ebuješ si odpo inout p ed svou výpravou, musíš-li ji podniknout." Položil hobitovi p átelsky ruku na rameno, Frodo však cítil, že se ta ruka t ese potla ovaným vzrušením. Rychle ustoupil a s obavou pozoroval vysokého muže, který byl skoro dvakrát tak velký a mnohokrát siln jší než on. "Pro jsi tak nep ístupný?" ekl Boromir. "Já jsem poctivý muž, ani zlod j, ani špeh. Pot ebuji tv j Prsten: to te víš. Ale dávám ti slovo, že si jej netoužím ponechat. Nedovolíš mi ani, abych aspo vyzkoušel sv j plán? P j mi ten Prsten!" "Ne! Ne!" vyk ikl Frodo. "Mn uložila Rada, abych jej nesl." "Pro naše vlastní bláznovství nás Nep ítel porazí," vyk ikl Boromir. "Jak m to zlobí! Hlupák! Zatvrzelý hlupák: schváln pob ží na smrt a zni í nás všechny. Jestli v bec n jací smrtelníci mají nárok na Prsten, tak jsou to Muži z Númenoru, a ne p l íci. Vždy jsi jej dostal jen neš astnou náhodou. Mohl být m j. M l by být m j. Dej mi ho!" Frodo neodpov d l, ale ustupoval, dokud mezi nimi nestál ten veliký plochý kámen. "No tak, no tak, p íteli!" ekl Boromir m k eji. "Pro se ho nezbavit? Pro se neosvobodit od pochyb a strachu? M žeš dát vinu mn , když budeš chtít. M žeš íci, že jsem byl p íliš silný a vzal ti jej násilím. Protože já jsem na tebe p íliš silný, p l íku," vyk ikl; a náhle p esko il kámen a vrhl se po Frodovi. Jeho sli ná a p íjemná tvá se ohyzdn prom nila; o i mu zb sile plály. Frodo uhnul, a zase byl mezi nimi kámen. Te mohl ud lat jenom jedno: rozt esen vytáhl Prsten na etízku a rychle si jej navlékl na prst v okamžiku, kdy po n m Boromir znovu sko il. Muž otev el ústa, chvili ku ohromen zíral a pak se pomaten rozb hl kolem a hledal mezi balvany a
stromy. "Zatracený komediante!" za val. "Jen po kej, až t dostanu do rukou! Te do tebe vidím. Ty ten Prsten odneseš Sauronovi a všechny nás prodáš, jenom jsi ekal na p íležitost, abys nás nechal v louži. Proklínám t . A všechny p l íky. A na vás padne smrt a tma!" Tu zakopl o kámen, svalil se a z stal ležet na obli eji. Chvilku byl tak nehybný, jako by ho srazila vlastní kletba. Najednou se rozplakal. Vstal a p ejel si rukou p es o i, stíraje slzy. "Co jsem to ekl?" vyk ikl. "Co jsem to ud lal? Frodo! Frodo!" volal. "Vra se! Zmocnilo se m šílenství, ale už p ešlo. Vra se!" Nikdo neodpov d l. Frodo jeho výk iky ani neslyšel. Byl už daleko a slep skákal p šinou vzh ru na vrchol kopce. Lomcovala jím hr za a ho e, když v duchu vid l šílenou zdivo elou tvá Boromirovu a jeho planoucí o i. Brzy se octl sám na vrcholku Amon Henu, zastavil se a lapal po dechu. Jako v mlze vid l široký plochý kruh dlážd ný velikými kameny a obklopený drolícím se opevn ním; uprost ed stál na ty ech vy ezávaných sloupech vyvýšený stolec, k n muž stoupalo dlouhé schodišt . Vylezl nahoru a posadil se na starobylé k eslo. Cítil se jako zbloudilé d cko, které se vydrápalo na tr n horských král . Zpo átku mnoho nevid l, jako by byl v mlhavém sv t stín : m l nasazený Prsten. Pak mlha tu a tam ustoupila a on spat il mnoho obraz . Byly malé a z etelné, jako by je m l na tabulce p ed o ima, a p ece vzdálené. Neozval se ani zvuk, jen živoucí jasné obrázky. Jako by se sv t smrštil a on m l. Sed l na Stolci vid ní, na Amon Henu, na kopci Oka Muž z Númenoru. Hled l na východ do širých nezmapovaných zemí, do bezejmenných plání a neprozkoumaných les . Hled l na sever a Velká eka ležela p ed ním jako stuha a Mlžné hory byly v dálce malé a tvrdé jako polámané zuby. Hled l na západ a vid l širé pastviny Rohanu; a Orthank, v ž v Železném pasu, jako erný bodec. Hled l na jih a p ímo pod nohama se mu Velká eka svíjela v hroutící se vlnu a vrhala se Rauroským vodopádem do zp n né propasti; v t íšti pohrávala t pytivá duha. A vid l Ethir Anduin, mocnou deltu eky, a myriády pták kroužících jako bílý prach ve slunci; a pod nimi zelené a st íb ité mo e. Kam se však podíval, všude vid l znamení války. Mlžné hory se podobaly mraveništi: sk eti vylézali tisíci d rami. Pod haluzemi Temného hvozdu se odehrával smrtelný zápas elf a lidí a divokých zví at. Zem Medd dovc ho ela; nad Morií visel mrak; na hranicích Lórienu vystupoval kou . Po tráv Rohanu cválali jezdci; ze Železného pasu proudili vlci. Z haradských p ístav vyplouvaly na mo e vále né lodi a z východu se valil nekone ný proud muž s me i, kopiník , lu ištník na koni ná elnických dvoukolek a naložených povoz . Veškerá moc Temného pána byla v pohybu. Obrátil se zase na jih a spat il Minas Tirith. Zdála se vzdálená a krásná: s bílými zdmi, mnoha v žemi, hrdá a sli ná ve svém horském sedle; cimbu í se blyšt la ocelí a na baštách vlály pestré praporce. V srdci mu svitla nad je. Avšak proti Minas Tirith stála jiná pevnost, v tší a siln jší. Tam, na východ, se nevolky obracel jeho pohled. P ešel po zhroucených mostech Osgiliathu, po vycen ných branách Minas Morgul, po p ízra ných horách, a padl do Gorgorothu, údolí d su v zemi Mordor. Tam pod sluncem ležela tma. Kou em probleskoval ohe . Hora osudu ho ela a stoupal z ní dusivý kou . Potom jeho pohled strnul p ikován: val za valem, cimbu í za cimbu ím, erná, nezm rn silná železná hora, ocelová brána, diamantová v ž; tak spat il Baraddur, pevnost Sauronovu. Veškerá nad je ho opustila. A náhle ucítil Oko. Tam, v Temné v ži, bylo oko, jež nespí. Poznal, že si uv domilo jeho pohled. Byla v n m zu ivá, dychtivá v le. Vrhlo se k n mu; cítil je tém jako prst, který ho hledá. Už brzy ho zasáhne a p esn pozná, kde je. Dotklo se Amon Lhawu. Smeklo se po Tol Brandiru -
sko il dol ze stolce, schoulil se, zakryl si hlavu šedou kápí. Slyšel sám sebe, jak k i í: "Nikdy! Nikdy!" Nebo to bylo: "Jist , už jdu, jdu k tob ?" Nev d l. Pak mu jako blesk z n jakého jiného zdroje síly do mysli pronikla jiná myšlenka: "Sundej ho! Sundej ho! Hlupáku, sundej ho! Sundej Prsten!" Ob síly v n m zápasily. Chvili ku se v mukách svíjel v p esné rovnováze mezi jejich bodavými hroty. A tu si op t uv domil sám sebe, Froda, ani Hlas, ani Oko: m l svobodu volby a zbýval mu k tomu jediný okamžik. Sundal Prsten z prstu. Kle el v jasném slunci p ed vysokým stolcem. Jako by nad ním p elet l erný stín, podobný paži; minul Amon Hen, zalapal na západ a vybledl. Pak bylo celé nebe isté a modré a v každém strom zpívali ptáci. Frodo se zvedl. Ležela na n m veliká únava, v li m l ale pevnou a srdce leh í. Promluvil k sob nahlas: "Te ud lám, co musím," ekl. ,‚Aspo jedno je z ejmé: zlo Prstenu už p sobí i v Družin a Prsten ji musí opustit, než napáchá v tší škody. P jdu sám. N kterým d v ovat nemohu, a ti, kterým d v ovat mohu, jsou mi p íliš drazí: chudák Sam a Smíšek a Pipin. A také Chodec: jeho srdce touží po Minas Tirith a bude ho tam zapot ebí, te když Boromir propadl zlu. P jdu sám. Hned." Rychle sešel po p šin a vrátil se na palouk, kde ho našel Boromir. Tam se zastavil a naslouchal. M l dojem, že zdola z lesa a pob eží slyší výk iky a volání. "To m asi hledají," ekl. "Kdo ví, jak dlouho jsem byl pry , ekl bych, že kolik hodin." Zaváhal. "Co mám d lat?" zamumlal. "Musím jít te , nebo nep jdu nikdy. Víckrát nebudu mít p íležitost. Hrozn nerad je opouštím takhle bez vysv tlení. Ale vždy oni to pochopí. Sam ur it . A co jiného mohu d lat?" Pomalu vytáhl Prsten a znovu si jej navlékl. Zmizel a krá el z kopce tišeji než šelest v tru. Ostatní dlouho z stali u eky. N jakou dobu ml eli a neklidn p echázeli; te však sed li v kruhu a rozmlouvali. Co chvíli se pokoušeli mluvit o jiném, o své dlouhé pouti a mnoha dobrodružstvích, vyptávali se Aragorna na Gondorskou íši a její starobylou historií a na poz statky velikých d l, které bylo dosud vid l v této podivné hrani ní zemí Emyn Muil: na kamenné krále a stolce Lhaw a Hen a na veliké schody podél Rauroského vodopádu. Myšlenkami i slovy se však ustavi n vraceli k Frodovi a Prstenu. Jak se Frodo rozhodne? Pro váhá? "Podle mne rozvažuje, která cesta je zoufalejší," ekl Aragorn. "A má pro . Vydat se na východ je te pro Družinu ješt beznad jn jší, protože nás vystopoval Glum a musíme se obávat, že tajemství naší výpravy je už prozrazeno. Minas Tirith však není o nic blíž ohni a zni ení B emene. M žeme se tam chvíli udržet a state n bojovat; jenže Pán Denethor se všemi svými muži nem že doufat, že se jim poda í to, na podle vlastních slov nemá sílu ani Elrond, totiž uchovat B ím v tajnosti nebo zadržet veškerou moc Nep ítele, až si pro n p ijde. Kterou cestu by kdo z nás volil na Frodov míst ? Já nevím. Te nám opravdu nejvíc schází Gandalf." "Je to bolestná ztráta," ekl Legolas. "P esto se cht necht musíme rozmyslet i bez jeho pomoci. Pro bychom se nerozhodli my a nepomohli tak Frodovi? Zavolejme ho zpátky a budeme hlasovat. Já bych hlasoval pro Minas Tirith." "Já také," ekl Gimli. "My jsme samoz ejm byli posláni jen proto, abychom cestou pomáhali Tomu, kdo nese B ím a nešli dál, než budeme mít chu ; a nikdo z nás není pod p ísahou ani pod p íkazem, aby hledal Horu osudu. T žko jsem se lou il s Lothlórienem. Došel jsem však až sem a íkám tohle: te , když už jsme dosp li k poslední volb , je mi jasné, že nemohu Froda opustit. Volil bych Minas Tirith, ale jestli on nebude chtít, p jdu za ním." "I já p jdu s ním," ekl Legolas. "Bylo by proradné te dávat sbohem." "Skute n by to byla zrada, kdybychom ho všichni opustili," ekl Aragorn. "P jde-li však na
východ, nemusí s ním jít všichni. Dokonce si myslím, že by nem li. Je to zoufalý podnik pro osm stejn jako pro t i, pro dva nebo pro jednoho samotného. Kdybyste mi dovolili vybírat, ur il bych t i spole níky: Sama, který by nic jiného nestrp l, Gimliho a sebe. Boromir se vrátí do vlastního m sta, kde ho jeho otec a jeho lid pot ebují; a ostatní by m li jít s ním, nebo p inejmenším Sm lmír a Peregrin, pokud by nás Legolas necht l opustit." "Tak to by v bec nešlo!" vyk ikl Smíšek. "Nem žeme opustit Froda! Pipin a já jsme vždycky cht li jít, kam p jde on, a chceme po ád. Ale neuv domovali jsme si, co to bude znamenat. Daleko v Kraji nebo i v Roklince to vypadalo jinak. Bylo by šílené a kruté nechat Froda, aby šel do Mordoru. Pro ho nem žeme zadržet?" "Musíme ho zadržet," ekl Pipin. "A kv li tomu se ur it trápí. Ví, že nebudeme souhlasit s tím, aby šel na východ. A chudák nechce nikoho žádat, aby šel s ním. P edstavte si to: jít do Mordoru sám!" Pipin se ot ásl. "Ale vždy ten hlupá ek hobití musí v d t, že nepot ebuje žádat. M l by v d t, že když ho nebudeme moci zadržet, neopustíme ho." "Prosím za prominutí," ekl Sam. "Myslím, že mému pánovi v bec nerozumíte. Není na pochybách, kterou cestou se dát. To v bec ne! Stejn , k emu je dobrá Minas Tirith? Myslím pro n ho, prosím za prominutí, pane Boromire," dodal a obrátil se. A tu zjistili, že Boromir, který zprvu ml ky sed l na vn jším okraji kruhu, už tam není. "Kam mohl jít?" vyk ikl Sam. Zatvá il se ustaran . "Podle m byl poslední dobou trochu divný. Ale co, jeho v c to stejné není, jde dom , jak vždycky íkal, a já mu to nevy ítám. Ale pan Frodo ví, že musí najít Pukliny osudu, když to p jde. Ale má strach. Te , když na to došlo, je prost vyd šený. To ho trápí. Samoz ejm , dostal už n jakou tu školu, abych tak ekl - to jsme dostali všichni od té doby, co jsme odešli z domu, jinak by byl tak vyd šený, že by prost Prsten hodil do eky a upaloval. Ale po ád ješt má moc velký strach vydat se na cestu. A kv li nám si hlavu ned lá, jestli s ním p jdeme nebo ne. Ví, že chceme. A to je další v c, která ho žere. Jestli se sebere a p jde, tak bude chtít jít sám. Dejte na moje slova! Až se vrátí, ekají nás mrzutosti. Protože on se sebere, to je jisté, jako že se jmenuje Pytlík." "V ím, že jsi promluvil moud eji než my všichni, Same," ekl Aragorn. "A co budeme d lat, ukáže-li se, že máš pravdu?" "Zarazíme ho! Nenecháme ho jít!" zvolal Pipin. "Kdo ví?" ekl Aragorn. "On nese Prsten a jeho osud leží na n m. Nemyslím, že je naší úlohou hnát ho jedním nebo druhým sm rem. A myslím, že by se nám to ani nepoda ilo, kdybychom se o to pokoušeli. Tady pracují jiné, mnohem siln jší mocnosti." "Já bych byl rád, kdyby se Frodo sebral a p išel zpátky a skoncovali jsme to," ekl Pipin. "Tohle ekání je hrozné! as p ece musel vypršet?" "Ano," ekl Aragorn. "Hodina minula už dávno. Blíží se poledne. Musíme ho zavolat." V tom okamžiku se objevil Boromir. Vyšel z lesa a ml ky krá el k nim. Tvá m l zachmu enou a smutnou. Zastavil se, jako by po ítal p ítomné, a pak usedl stranou s o ima sklopenýma k zemi. "Kde jsi byl, Boromire?" zeptal se Aragorn. "Vid l jsi Froda?" Boromir krati ce zaváhal, "Ano a ne," odv til pomalu. "Ano: našel jsem ho kus naho e v kopci a mluvil jsem s ním. Naléhal jsem na n ho, aby šel do Minas Tirith, a ne na východ. Rozzlobil jsem se, a on odešel. Zmizel. Nikdy jsem nic takového nevid l, a koli jsem o tom slyšel v pohádkách. Musel si nasadit Prsten. Už jsem ho pak nemohl najít. Myslel jsem, že se vrátil k vám." "To je všechno, co m žeš íci?" ekl Aragorn a hled l na Boromira tvrd a nep íliš laskav . "Ano," odpov d l. "Zatím víc ne eknu." "To je ale špatné!" vyk ikl Sam a vysko il. "Kdo ví, co tenhle lov k provedl. Pro by si byl
Frodo nasazoval Prsten? Nem l to d lat, a jestli to ud lal, tak se mohlo stát nevím co!" "P ece by si ho nenechal na ruce," ekl Smíšek, "když už utekl nevítanému hostu, jako to d lával Bilbo." "Ale kam šel? Kde je?" vyk ikl Pipin. Je pry už strašnou dobu." "Kdy jsi vid l Froda naposled, Boromire?" zeptal se Aragorn. "Snad p ed p l hodinou," odpov d l. "Anebo možná p ed hodinou. Toulal jsem se chvíli nazda b h. Já nevím! Já nevím!" Položil si hlavu do rukou a sed l zhroucen jako pod tíží utrpení. "Hodina, co zmizel!" za val Sam. "Okamžit ho musíme jít hledat! Poj te!" "Po kej chvilku!" vyk ikl Aragorn. "Musíme se rozd lit do dvojic a dohodnout - no tak, st jte! Po kejte!" Marn . Nevšímali si ho. Sam se vy ítit první, Smíšek a Pipin b želi za ním a už s k ikem mizeli na západ mezi stromy u b ehu. "Frodo! Frodo!" zn ly jejich vysoké, jasné hobití hlásky. Legolas a Gimli utíkali. Jako by na Družinu padla náhlá panika nebo šílenství. "Všichni se rozutekou a ztratí," zasténal Aragorn. "Boromire, nevím, jakou úlohu jsi sehrál v téhle zlé v ci, ale te pomoz! Jdi za t mi dv ma hobitími splašenci a chra alespo je, i kdybyste Froda nenašli. P ij te zpátky na tohle místo, nenajdete-li bu jeho, nebo n jaké stopy po n m. Vrátím se brzy." Aragorn pružn vysko il a rozb hl se za Samem. Dostihl ho práv na palouku u je áb , jak namáhav funí do kopce a volá: "Frodo!" "Poj se mnou, Same!" ekl. "Nikdo z nás by nem l chodit sám. Cítím, že je tu n kde n jaké zlo. Jdu nahoru, na stolec Amon Hen, abych vid l, co se dá. Podívej! Je to tak, jak mi srdce eklo: Frodo tudy prošel. Poj za mnou a m j o i otev ené!" Hnal se p šinou vzh ru. Sam d lal, co mohl, ale s Hrani á em Chodcem krok neudržel a brzy z stal pozadu. Nedošel daleko a Aragorn se mu vp edu ztratil z o í. Sam z stal stát a vydýchal se. Najednou se pleskl do ela. "Pozor, Same K epelko!" ekl nahlas. "Nohy máš moc krátké, tak používej hlavu! Po kejme. Boromir nelže, to není jeho zp sob; ale ne ekl nám všechno. N co pana Froda po ádn vyd silo. Pak se najednou sebral. Kone n se rozhodl, že p jde. Kam? Na východ. Bez Sama? Ano, nevezme s sebou ani svého Sama. To je kruté, to je strašn kruté." Sam si p ejel rukou p es o i, stíraje slzy. "Klid, K epelko!" ekl. "Mysli, jestli to v bec dokážeš! Nem že p elet t eku a nem že sko it do vodopádu. Nemá nic s sebou. Takže musí zpátky k lun m. Zpátky k lun m! Zpátky k lun m, Same, bleskov !" Sam se obrátil a upaloval zpátky p šinou. Upadl a rozbil si kolena. Vstal a b žel dál. Došel k b ehu, na okraj palouku Parth Galen, kde byly luny vytažené z vody. Nikde nikdo. Zdálo se, že vzadu v lese n kdo k i í, ale na to nedbal. Chvili ku stál jako sloup a zíral. Po b ehu klouzal sám od sebe lun. Sam s výk ikem vyrazil tryskem p es trávník. lun sklouzl do vody. "Už jdu, pane Frodo! Už jdu!" k ikl Sam a vrhl se z b ehu po odjížd jícím lunu. Minul jej o pár stop. S výk ikem a šplouchnutím padl obli ejem do hlubokého rychlého proudu. Zakloktal a pono il se. eka se zav ela nad jeho ku eravou hlavou. Z prázdného lunu se ozval úzkostný výk ik. Zamávalo pádlo a lun obrátil. Práv v as chytil Frodo Sama za vlasy, když se vyno il, prskaje a zmítaje se. Kulaté hn dé o i m l skelné strachem. "Polez nahoru, Samí ku!" ekl Frodo. "Chy se m za ruku!" "Zachra te m , pane Frodo!" dusil se Sam. "Topím se. Já vaši ruku nevidím." "Tady! Neštípej p ece! Já t nepustím. Šlapej vodu a nepotáp j se, abys nep evrhl lun. Tuhle, chy se kraje a nech m pádlovat!"
N kolika rázy dovezl Frodo lun zpátky k b ehu a Sam se vyškrábal z vody, zmá ený jako potkan. Frodo si sundal Prsten a vystoupil na b eh. "Ze všech otravu jsi ty nejotravn jší, Same!" ekl. "Pane Frodo‚ to je kruté," ekl Sam a t ásl se. "To je kruté, chtít odejít beze m a v bec. Kdybych to neuhodl, kde byste byl te !" "Bezpe n na cest ." "Bezpe n !" ekl Sam. "Do ista sám a beze m ? Kdo by vám pomáhal? To bych byl nesnesl. To by m zabilo." "Zabilo by t , kdybys šel se mnou, Same," ekl Frodo, "a to bych nesnesl já." "Ne tak spolehliv , jako kdybych já z stal bez vás," ekl Sam. "Ale vždy jdu do Mordoru." "To vím, pane Frodo. Samoz ejm že tam jdete. A já jdu s vámi." "Koukej, Same," ekl Frodo, "nep ekážej mi! Ostatní tu budou každou chvíli, jestli m tu chytnou, budu se muset p ít a vysv tlovat a víckrát nebudu mít odvahu a ani p íležitost dostat se pry . Ale já musím jit hned. Je to jediná cesta." "Ovšem že je," ekl Sam. "Ale ne sám. Já jdu taky, nebo nep jde ani jeden. To radši prod ravím všechny luny." Frodo se doopravdy rozesmál. Srdce mu zalila náhlá h ejivá radost. "Jeden nech!" ekl. "Budeme ho pot ebovat Ale nem žeš jít jen tak, bez oble ení a bez jídla a beze všeho." "Jenom chvili ku vydržte a všechno si vezmu!" vyk ikl Sam dychtiv . "Všechno mám p ipraveno. Myslel jsem, že dneska vyrazíme," Odpádil k tábo išti, vylovil sv j batoh z hromady, kam jej Frodo položil, když vykládal z lunu v ci svých druh , hmátl po jedné p ikrývce a n jakých balí cích jídla navíc a utíkal zpátky. "Tak mám plán pokažený!" ekl Frodo. "Tob lov k neute e. Ale jsem rád, Same. Nem žu ti vypov d t, jak rád. Poj ! Je vid t, že jsme m li jít spolu. P jdeme a snad i ostatní najdou bezpe nou cestu! Chodec se o n postará. Asi je víckrát neuvidíme." "A t eba p ece, pane Frodo. T eba p ece," ekl Sam. Tak se Frodo a Sam vydali na poslední úsek pouti spolu. Frodo odpádloval od b ehu a eka je rychle nesla západním ramenem kolem mra ných skal Tol Brandiru. ev velkých vodopád se blížil. Ani se Samovou pomocí nebylo snadné p ekonat proud na jižním konci ostrova a zavézt lun na východ k prot jšímu b ehu. Kone n op t stáli na pevné pud na jižním úpatí Amon Lhawu. B eh se tam mírn svažoval. Vytáhli tedy lun vysoko nad vodu a schovali jej, jak um li, za veliký balvan. Pak zvedli svá b emena a vyrazili hledat cestu, která by je p evedla p es šedivé pahorky Emyn Muil do Zem stínu. Zde kon í první ást historie Války o Prsten. Druhá ást se jmenuje DV V ŽE, protože nad jejím d ním se ty í Sarumanova citadela ORTHANK a pevnost MINAS MORGUL, jež st eží tajný vchod do Mordoru: vypráví se tam o inech a nebezpe ích všech len nyní rozd leného Spole enstva až po p íchod Velké tmy. T etí ást, NÁVRAT KRÁLE, vypráví o poslední obran p ed Stínem a o konci posláni Toho, který nesl Prsten. *) Jak vypráv jí gondorské záznamy, byl to Argeleb lI., dvacátý ze severní linie, jež skon ila o t i sta let pozd ji Arveduiem. **) Roky T etího v ku podle po ítání elf a Dúnadan lze ledy zjistit p idáním 1600 k dat m
podle krajového letopo tu.
