Zrození Prolog Jedni jsou osrstění, druzí bledí. Jedni zběsile funí jako zvířata, druhým nebije srdce. I když se od sebe tak liší, přesto mají něco společného - jsou to predátoři. Mocná Matka příroda je před staletími poštvala proti sobě, aby vedli odvěký boj o přežití, teď ovšem vlkodlaci i upíři vystoupili zpoza stínů, aby získali to, co jim pomůže ke zničení druhé rasy. Zbraň je to zcela obyčejná a nečekaná člověk.
Kapitola 1: Pochybnosti Dvě čtrnáctileté dívky procházely dlouhou školní chodbou, přeplněnou dalšími tucty lidí. Bylo tu narváno až k prasknutí, ostatně jako každé ráno. Člověk měl co dělat, aby se tu mohl pořádně nadechnout. Mezi vysokými studenty posledních ročníků kličkovaly i menší děti - zřejmě jedenáctileté -, které vypadaly, že neměly tady na gymnáziu co dělat. Povykovaly, smály se na celé kolo, až měl jeden sto chutí natáhnout se a dát jim všem pohlavek. Ony dívky je však vůbec nevnímaly. Zaprvé, už na to byly zvyklé, zadruhé, byly zabrány do jakési složité konverzace. Zřejmě nešlo jen o nějakou hloupost, jejich obličeje byly vážné, zasmušilé. Ta o hlavu menší, s obarvenými zrzavými vlasy po ramena, jemným obličejem a hubenou postavou, měla popruhy školní tašky vzorně upravené, aby se jejich délka shodovala. V ruce třímala knížky na příští hodinu. Přestože byla její pleť bledá, ne-li bílá, na tváři jí téměř nikdy nechyběly růžové líce, což mohl být klidně i make-up. Pěstěné nehty měla pečlivě upravené, stejně tak jako vlasy a dokonce i obočí. Bílá saténová košile na knoflíky spolu s bledě modrou sukní vyvolávaly dojem citlivé slušňačky. Vlasy druhé dívky, jež jí sahaly do půli zad, dostávaly nádech tmavého kaštanu. U týlu je měla svázané gumičkou. Její obličej byl protáhlejší, s ostřejšími rysy. Už na první pohled šlo poznat, že byla sportovní typ, podle dívčina vytvarovaného těla. Beztak snědou pokožku měla na pažích ještě tmavší, jak se opálila z loňských prázdnin. Na rozdíl od zrzky měla prsty samá oděrka, zhrublé od tvrdé práce, kterou musela dělat jak doma, tak u své matky v podniku. Černé tričko s krátkými rukávy a modré džíny bylo jediné oblečení, které by mohla nosit skoro pořád. Taška jí visela jen na pravém rameni, a tak si ji musela jednou rukou přidržovat. Šla vpředu, jelikož dělala delší kroky, ale druhá dívka jí byla hned v patách. Přes hlasitý šum se zdálo být téměř nemožné zaslechnout svůj vlastní hlas, avšak přesto se jí podařilo říct něco, z čehož zrzka nevěřícně vykulila oříškové oči. „Počkej, to jako myslíš vážně?“ Její hlas zněl zděšeně i podezíravě zároveň. „Jo, myslím,“ odpověděla tmavovlasá. „Ale Mandy, tohle nejde.“ Nesouhlasně zavrtěla hlavou, až se jí vlasy rozlétly kolem obličeje. „Vždyť jsme si slíbily, že spolu půjdeme studovat léčitelství.“
„Já vím, ale když mě psaní hrozně baví! Pokud půjdu na žurnalistiku, otevřou se mi nové možnosti, chápeš?“ „Vždyť nesnášíš novináře.“ Tato slova donutila Mandy se zamyslet. Jak zahnuly za roh, jeden z neposlušných pramínků jí spadl do obličeje. Zase ho odfoukla a povytáhla si popruh batohu. „To jo, ale tady přece nejde jenom o novinařinu. Mohla bych třeba začít nějakým časopisem pro teenagery. Měla bych svůj vlastní koutek pro povídky.“ „Ale tys mi to slíbila!“ Rozmrzele zkrabatila světlé obočí. „Syd, pochop mě, je to můj sen. Vím, že jsem ti to slíbila, ale já bych tě taky podpořila v tom, co bys v budoucnu chtěla dělat.“ Sydney nasadila výraz raněné srny a povzdechla si. „Asi máš pravdu,“ připustila poraženě. Tmavovlasá jí chlácholivě položila ruku kolem ramen. „No tak, hlavu vzhůru. Určitě se z tebe stane skvělá léčitelka i beze mě,“ řekla povzbudivým hlasem. „Hmm, už se mi do toho ani moc nechce,“ zamručela. Mandy se náhle zastavila, což ji přimělo k tomu samému činu. „Sydney Marie Jasonová, ty si snad děláš srandu!?“ Pohoršení sršelo jak z jejího tónu, tak z jejího pohledu. Zrzka sklopila oči a zahleděla se na velké šedé dlaždice. Když opět promluvila, její hlas zněl nejistě. „Když já tam nechci bez tebe.“ Amanda spustila ruku z jejích ramen a plácla se do čela. „To se mi snad jenom zdá. Víš co? Dáme ti inzerát do novin. Nebo na internet. Najdeme ti kamarádku, která se s tebou bude učit léčitelství, bereš?“ Zkoumavě se na ni zahleděla. „To nemusíš, klidně tam půjdu i bez kamarádky,“ odsekla skepticky. Tmavovlasá se ušklíbla. „No proto.“ Jak tam takhle stála, najednou jí došlo to neobvyklé ticho. Když se rozhlédla, zjistila, že chodba byla zcela vylidněná. Nechápavě se podívala na hodiny, vysící na zdi nad šatními skříňkami po jejím levém boku. Ukazovaly pět minut po osmé. Šokovaně se na Syd otočila. Ta se tvářila naprosto stejně. „Přijdeme pozdě!“ vykřikly obě naráz a rozběhly se. Na konci chodby prudce zabočily doprava. Po pár metrech Mandy ještě v běhu natahovala ruku před sebe, aby chytila kliku. Dveře škubnutím otevřela a do třídy vpadla, div nezakopla hned na prahu. Hodlala proběhnout uličkou mezi lavicemi, ale sotva udělala krok, zastavil ji učitelův rozzuřený hlas. „Amando Amberová, už zase pozdě!“ zařval. Udělala grimasu a podívala se na něj. Jeho obličej byl zvrásněný vztekem. Vlastně ji docela překvapovalo, že mu z očí nelétaly pravé blesky. Ještě ani nestačil otevřít pusu, když se ve dveřích objevila Sydney. Bohužel nestačila včas zabrzdit, a tak plnou silou vrazila do Mandy, až jí knížky vyletěly z rukou. Tmavovlasá to samozřejmě nečekala. Divoce zamávala rukama, jako by chtěla vzlétnou, ale zprkenělé nohy nestačily udělat záchranný krok vpřed, takže se obě dívky rozplácly na zemi jak dlouhé, tak široké, až to zadunělo. Mandyina taška odlétla stranou. Všechno se událo ve dvou vteřinách. Třídou otřásl hurónský smích. Amanda spočívající tváří k podlaze rozzuřeně zafuněla. Chtěla vstát, ale až pak jí došlo, že Sydney ležela přímo na ní. Ta se chtěla zvednout v ten samý okamžik, takže se nemotorně zapřela na rukou, čímž dívku pod sebou zase přitiskla k zemi. Amanda bolestně vyhekla. „Ježíši, promiň!“ zakvílela zrzka omluvně a usedla stranou. Tmavovlasá pozvedla hlavu, naštvaně se na ni podívala. „Ježíšovi se neomlouvej, to já čuchala ten bordel, co tu po nich zůstal!“ zavrčela a mávla rukou ke smějícím se spolužákům. Provinile sklopila pohled. Jedna po druhé se vyškrábaly na nohy, Sydney si posbírala knížky, zatímco se odevšad ozýval chechtot a posměšné pískání. Ignorovaly své dětinské spolužáky a s obavami se podívaly na matikáře Scotta. Hleděl na ně nicneříkajícím pohledem, tudíž bylo těžké
uhádnout, jestli vybuchne nebo ne. Po chvíli si ale povzdechl. „Co s váma mám dělat?“ Očividně už neměl dost sil ani nervů křičet. Dívky na sebe tázavě koukly. „Přehlédnout to a dělat, že se nic nestalo?“ prohodila Mandy s pozvednutým obočím. Třída v tu ránu ztichla, očekávajíc odpověď. Ta přišla s menším zpožděním. „To není špatný nápad. Taky bych vám mohl koupit svačiny, vypracovat úkoly nebo za vás napsat testy, že? Tak na to zapomeňte! Jste po škole, obě!“ Z jeho řevu začalo tmavovlasé pískat v uších. S otráveným výrazem se odšourala do své lavice. Tašku schválně hlasitě odhodila, doslova sebou plácla na židli a založila si ruce na prsou. Sydney tiše usedla vedle ní, učebnice si položila na lavici, zatímco si Mandy naštvanýma očima prohlížela rovnicemi popsanou tabuli. „Promiň,“ špitla tiše. „Za co se prosím tě omlouváš?“ zamručela. Vůbec se nesnažila o to, aby ji učitel neslyšel. Ten ji však okázale ignoroval a dál vykládal novou látku, která dívku ani trochu nezajímala. „Že jsme kvůli mně přišly pozdě,“ zašeptala. Tmavovlasá obrátila oči v sloup. „Přestaň to házet na sebe, můžem za to obě.“ Syd sklopila oči a zahleděla se na desku lavice. „Máma mě zabije,“ zamumlala. Amanda chvíli nereagovala, ale po chvíli se přece jen rozhodla odpovědět. „Neboj, já ji přemluvím. Přece nebudu studovat léčitelství bez tebe, ne?“ Zrzka na ni pohlédla, ve tváři úžas. Tmavovlasá se na ni letmo ušklíbla, přičemž dál úspěšně předstírala, že učitele plně vnímá. Sydney se s úsměvem na rtech otočila čelem k tabuli a pustila se do psaní poznámek. Mandy dál trucovala, ani si na protest nevyndala učebnici. Bylo jí jasné, že takhle si může přivodit spoustu problémů, ale zrovna teď jí to bylo úplně ukradené. Ať si matikář klidně postěžuje u její matky. Beztak měla doma problémy, proč do toho ještě nepřiplést i menší neshody ve škole, že? Jestli se neudrží alespoň do konce tohoto dne, aby třeba na Syd omylem nevylétla, zase se nepustila s někým do ostré hádky nebo ještě hůř do rvačky, bude naštvaná na celý svět až po zbytek roku. I když měla nasazenou masku pokrového hráče, levou rukou křečovitě svírala okraj židle. Pevně zatínala čelisti a odolávala nutkání zaskřípat zubama, což byl její nejhorší zlozvyk. Napjatě se podívala na hodiny visící nad dveřmi, očekávajíc zvonění na přestávku. Ta měla začít až za čtyřicet minut. Tiše zasténala a položila si hlavu na lavici čelem dolů. Sydney se po ní podívala koutkem oka. „Není ti nic?“ zašeptala. Podrážděně zamručela. Nechtěla odpovědět, zase by totiž vypustila nějakou jedovatou poznámku. „Mandy?“ Otráveně na ni pohlédla. Zrzka si ji měřila značně ustaranýma očima, očekávajíc odpověď. Vzdychla a zvedla hlavu z lavice. „Jsem v pohodě. A opovaž se zeptat, jestli si jsem jistá, protože jinak se asi fakt naštvu!“ dodala dřív, než by se Syd zmohla na odpověď. Ta sice zůstala zticha, ale myslela si své. Amanda měla skoro pořád dobrou náladu. Na světě bylo skutečně málo věcí, jež ji dokázaly rozčílit, ale když už k tomu došlo, dokázala celou mísnost, ve které se právě nacházela, obrátit vzhůru nohama. Mezi ty rozčilující věci patřil například i učitel matematiky Scott, dokonce se zdál jako skvělý adept na první místo. Její výbuchy vzteku dokázaly zničit ledacos, co se nacházelo v nejbližším okolí, zato trvaly nanejvíš pár minut. V podstatě ji pak Sydney vždycky dokázala zchladit. Proto ty dvě k sobě tak pasovaly, Mandy všechny konflikty řešila fackami a pěstmi - což byl jeden z důvodů, proč se s ní žádný člověk se špetkou rozumu nikdy nechtěl pouštět do křížku - a Syd pak všechny uklidňovala. Taky byla jediná, na kom si tmavovlasá nevylévala zlost. Mandy si zoufale složila hlavu do dlaní a počítala do třiceti. Jestli tenhle den přežije bez jediné pranice, bude až do konce života chodit na matiku včas.
Na odpolední hodinu se ani jedna z nich nijak zvlášť netěšila. Už jenom cesta do třídy jim trvala snad věčnost, za celou tu dobu courání se chodbou vůbec nic neřekly. Sydney upřeně hleděla na šedě dlážděnou podlahu, aby skryla své rozpaky, oproti tomu Amanda se dívala různě po zdech, jelikož nechtěla, aby na ní byl vidět její hněv. Jakmile však přešla práh třídy, pobaveně se ušklíbla. Syd zmateně následovala směr dívčina pohledu. Na lavicích seděli čtyři chlapci z vyššího ročníku, kteří však propadali z tolika předmětů, že se už zdáli být ze stejné třídy jako ony. Byli to velice známí potížisté, dost často středem diskuze školní rady. Trest v podobě odpoledního vyučování byla pro ně zcela normální rutina. Jakmile tmavovlasou spatřili, propukli v hlasitý smích. „No ne, průšvihář Stan a jeho banda impotentních opičáků. Tak vás to furt ještě nepřešlo?“ zakřičela na ně s úsměvem. „Čau Am,“ pozdravil ji Stan, kluk s černými rozcuchanými vlasy. „Co ty tady?“ Byl na svůj věk hodně vysoký, měl dost viditelné svaly, které až moc rád odhaloval pomocí triček bez rukávů a v hnědých očích mu byl vidět jakýsi šibalský lesk. „Ále, hodily jsme se Syd hubu před matikářem.“ Pomalu se k němu vydala. Sydney podmračeně pozorovala, jak se zbylí tři chlapci opět dali do smíchu. Sice s nimi trávila čtvrtinu svého dne, ale nikdy je nedokázala snést, ať už se u nich Mandy přimlouvala, jak chtěla. Byli na ni příliš hluční, divocí, a jejich slangová řeč se jí vůbec nezamlouvala. Jak procházela kolem lavic, jeden špinavý blonďák s nagelovanými vlasy si ji nápadně prohlédl od hlavy k patě, načež obdivně hvízdl. Zamračila se na něj. To Amandu donutilo přerušit rozhovor se Stanem. „Klidni se!“ houkla na něj, až ztuhl uprostřed pohybu. Z jeho výrazu se všichni kromě zrzky rozesmáli. Syd beze slova zamířila uličkou do zadní části třídy a sedla si do poslední lavice. Tmavovlasá jí věnovala shovívavý pohled. „Poslední dobou jsi tu často,“ nadhodil černovlásek. Otočila se zpátky k němu. „Co naděláš, když nuda udeří...“ Chlapec se ušklíbl, když vtom vešel matikář Scott. Mandy s klukama seskočili z lavic. Sydney se postavila, přičemž se na dívku významně podívala. Ta s povzdechnutím zaujala místo vedle ní, ale přesto si neodpustila pobavený úšklebek věnovaný Stanovi, který jí pohled oplatil. Jako jediná z přítomných nepozdravila učitele. Když usedávala, podmračeně ji sledoval, ale dívka tomu nevěnovala nejmenší pozornost. To, že si na ní zasedl, věděla už dlouho. Přesto si pořád nemohla odpustit to své jedovaté popichování. Syd tušila, že i dneska zřejmě padne nějaké to ostré slovo, a tak ji už předem varovala, aby si nic nezačínala. Sice se jí zmocňovaly značné pochyby, pokud šlo o to, jestli ji Mandy skutečně poslechne, ale ta se kupodivu držela výborně. Za celou hodinu neřekla jedinou provokující poznámku, což překvapilo jak zrzku a chlapce, tak i samotného matikáře. Snad poprvé za několik měsíců odcházela Amanda domů bez zvláštního úkolu. Po škole se děvčata vydala do cukrárny hned o dvě ulice dál. Stan se zeptal, jestli by mohl jít s nima, ale Mandy to rázně zamítla. Nezbylo mu tedy nic jiného, než se někam vydat se svou partou. Stanley Johnson se do tmavovlasé dívky zakoukal ve druhém ročníku, kdy spolu začali chodit do třídy. Ze začátku jí to dával dost jasně najevo, kupoval jí dárky a květiny, i když nic neslavila většinou to odůvodnil tím, že se mu prostě zachtělo - a dokonce si ji už třiřikrát po sobě vybral za svou Valentýnku. Mandy však jeho city nikdy nesdílela, což ho už nesčetněkrát velmi ranilo. Vysvětlila mu, že nechce kazit jejich přátelství. Pravý důvod byl však mnohem složitější. Mandyina matka se po rozvodu s jejím otcem zatvrdila proti všem mužům, ani po pěti letech se neodhodlala najít si nového přítele. Když se jí Amanda zeptala, proč, pokaždé jí řekla, že chlapy ze srdce nenávidí. Byla skálopevně přesvědčená, že za všechny problémy, které ty dvě kdy potkaly, mohli právě oni. Naštěstí pracovala v samostatném podniku, kde jejich přítomnost nemusela trpět. Svou zášť asi chtěla přenést i na dceru, ale to se jí nepovedlo.
Mandy si se všemi chlapci vždy perfektně rozumněla. Nepatřila mezi ty dívky, které trávily většinu volného času líčením, nakupováním či klábosením s holkami podobného typu. Dokonce o sobě tvrdila, že nakupování nesnáší. Místo všech těch věcí radši běhala, plavala, zkrátka sportovala. Dvě věci však nemohla ani vystát - fotbal a gymnastiku. To byly její jediné ústupky, ale jinak mohla všechno. Kdyby neměla tak dlouhé vlasy, dokázali by si ji všichni přestavit jako chlapce. I když se ráda kamarádila s klukama, přesto ještě nenašla odvahu u nějakého hledat něco víc. Láska bylo něco, co podle ní zaručeně ničilo všechna přátelství. Samozřejmě už měla hodně nápadníků, ale žádný u ní nikdy neuspěl. Jeden takový byl právě Stan. Sydney byla její přesný opak. S chlapci se nikdy moc neshodla, většinou se jim i snažila vyhýbat. Nevěřila jim, bála se, že by jí mohli nějak ublížit, ať už fyzicky nebo psychicky. Tupci, které skoro denně vídala ve škole, její přesvědčení ještě více potvrzovali. Přestože je neměla ráda, kvůli Mandy se s nimi časem naučila vycházet. Vůdčí typ byla vždycky spíše Amanda. I přes svou veselou povahu však dokázala být někdy až hrozivě tvrdá a neústupná. Na všechno se dívala s nadhledem, ale na druhou stranu taky dokázala rozumně uvažovat v těžké situaci. Proto ji všichni měli tak rádi, vždycky totiž dokázala pomoct, ať už šlo o cokoliv. Sydney byla zase vždycky obezřetná, opatrná, a než učinila další krok, přebrala si všechna pro a proti. Do ničeho se nehrnula po hlavě. Byla tichý typ, který radči naslouchal, než mluvil, ale za svými názory si pokaždé pevně stála. Když se jí něco nelíbilo, pověděla to Mandy a čekala na její reakci. Ta jí většinou vyhověla, ovšem pokud se nedala přemluvit, Sydney ustoupila, což se stávalo poměrně častěji. Vždycky držely spolu, i když měla třeba jedna z nich špatnou náladu. Ještě nikdo je vlastně neviděl hádat se, jelikož byla Mandy shovívavá a Syd trpělivá. Dokázaly se dohodnout naprosto ve všem. Kompromis hrál v jejich dohodách hlavní roli. Právě díky němu si oblíbily i místní cukrárnu Diamant. I když už muselo být jen něco málo po čtvrté, začalo se smrákat. Konec letního času se nezamlouval velké spoustě lidí, oběma dívkám nevyjímaje. Znamenalo to totiž, že zima už byla za dveřmi a co nevidět napadne první sníh, který se pak vinou mrazu změní ve smrtící klouzačku. Jakmile však vstoupily do cukrárny, obklopil je teplý, sladce vonící vzduch. Jejich nejmilejší stůl se nacházel v levém rohu vzadu, po jehož pravé straně opodál stál vysoký barový pult se všelijakými cukrovinkami. Tento podnik byl velmi oblíbený, měli tu dobré, levné zákusky. Ze všeho nejvíc se však dívkám zamlouval personál, který byl vždycky příjemný a vstřícný. Chodily sem pravidelně dvakrát týdně, takže si na ně už všichni zvykli. Navíc často dostávaly i slevy, jelikož si tu objednávaly dorty i cukroví pro každou příležitost. S majitelem podniku, Benem Millerem, postarším pánem s prošedivělými vlasy a hřejivým úsměvem, se Mandy znala snad už od kolébky. Jako malá se za ním často přikradla zadním vchodem a ten jí pak vždycky dal nějaké to lízátko nebo příležitostně i kopeček zmrzliny. I když to oba rodiče kdysi zakazovali - její matka to neschvalovala pořád - pan Miller pro ni měl pořád něco v záloze. Od svých sedmi let mu neřekla jinak než „strejdo Bene“. Dívky si položily tašky na zem, bundy si přehodily přes opěradla židle a pohodlně se usadily. Obsluha k nim dorazila téměř okamžitě. Jedna z výhod, když vás tu každý znal. „Ahoj, děvčata. Co si dáte?“ zeptala se jich žena tak středního věku. Vlnité hnědé vlasy měla vyčesané nahoru a připevněné skřipcem, takže byl vidět její hubený, povadlejší krk. Kolem přívětivým hnědozelených očí se táhlo pár drobných vrásek, ale na půvabu jí to vůbec nic neubralo. Kůži měla vždy narůžovělou, na místech ozdobenou pigmentovými skvrnami. Jako obvykle se jí kolem pasu skvěla modrá pracovní zástěra a v ruce ze zvyku držela notýsek s propiskou, přestože věděla, co si dívky pokaždé objednávaly. Mandy se donutila k úsměvu. „Dobrý den, Lucy. Tak já si dám zase tvarohový dort a Syd vanilkový s ovocem.“ Lucy si samozřejmě ani jedno z toho nezapsala. „A k pití čokoládu?“ předvídala vesele.
Sydney přikývla. „Jako obvykle.“ „Dobře, za minutku jsem tady.“ Otočila se a zamířila do kuchyně za pultem. U stolku nastalo ticho. Mandy s pohledem upřeným ven, do parku za skleněnou výlohou, poslouchala šum a cinkání příboru o porcelánové talířky, které se k nim nesly od sousedních stolů. Z rádia na pultu k nim také doléhala rytmická melodie jakési písničky. Sydney si zamyšleně prohlížela bílou desku kulatého stolu, po níž bezmyšlenkově přejížděla prstem. Její mírně svraštělé obočí svědčilo o tom, že se jí něco nelíbilo. Po chvíli promluvila, aniž by zvedla oči. „Ty nechceš na léčitelství,“ řekla tichým hlasem. Neptala se, konstatovala. „Cože?“ Amanda na ni udiveně pohlédla. „Nechceš se mnou na léčitelství. Jenom to říkáš, abys mě uklidnila.“ Zatímco mluvila, kreslila prstem na desku kolečka. „Znám tě až moc dobře na to, abych věděla, kdy mi lžeš a kdy ne.“ Tmavovlasá ji pozorovala. Znaly se spolu jen čtyři roky, ale i tak ji Syd měla dokonale přečtenou. Přemítala, jestli byla vážně tak špatná lhářka, nebo uměla její kamarádka číst myšlenky. Znovu střelila pohledem ven. Servírka před ně položila talířky se zákusky a dva hrnky teplé čokolády, avšak ani jedna tomu nevěnovala pozornost. Lucy se s udiveným výrazem narovnala, ale nakonec jí došlo, že do téhle záležitosti bude lepší se neplést. Teprve když odešla, Sydney zvedla oči. „Mám pravdu, viď?“ Mandy chvíli mlčela, ale nakonec se k ní obrátila s nuceným úsměvem. „Nemáš.“ Zrzka nechápavě pozvedla obočí, zmatená její odpovědí. Uchechtla se. „Co je mi do nějakého časopisu, když můžu dělat to, co baví mě i mou nejlepší kamarádku?“ Syd překvapeně zamrkala. „O-opravdu?“ vyhrkla. „No jasně,“ odpověděla Mandy se smíchem. Dívka nejdřív nevěděla, co říct. Pak jí ale padla kolem krku. Tmavovlasá se rozesmála nad její reakcí, ale shovívavě ji poplácala po zádech. Když se Sydney odtáhla, oči se jí leskly. „Ale, ale, přece nebudeš brečet?“ rýpla si. Polkla, aby zadržela slzy, a zavrtěla hlavou. Přesto nebyla schopná promluvit. Amanda se znovu rozesmála, načež si vzala malou dezertní vidličku. Syd se už pustila do svého dortu, zatímco stále převracela vidličku v ruce. Samozřejmě si toho všimla. „Děje se něco?“ „Hm?“ Střelila k ní hlavou, jak ji vytrhla z přemýšlení. „Vážně ti nic není? Vypadáš... roztěkaně.“ „No,“ začala a honem se snažila přijít na nějakou vhodnou výmluvu. „Ještě jsem nepochopila ten rozklad rovnic z dneška.“ Sydney se usmála. Matematika byl předmět, jenž Mandy nikdy nešel. Kupodivu jí tu lež vážně spolkla. „Zítra ti to znovu vysvětlím.“ Tmavovlasá se opět nuceně usmála, podívala se na hodinky a řekla, že už bude muset jít, že má doma nějakou práci. Syd se na ni udiveně podívala, ale stejně přikývla. Rozloučily se, načež Mandy zmizela přímo bleskovou rychlostí. Zrzka přemítala, co to mělo znamenat, přičemž jí pohled utkvěl na netknutém dortu. Tentokrát asi vyšlo placení na ni. Amandě přišlo vhod, že bude moct být aspoň chvilku o samotě. Chtěla přemýšlet nad tím, co Sydney řekla. Právě kvůli ní pohřbila svůj největší sen. Honilo se jí to hlavou už od toho okamžiku, kdy tu větu vypustila z úst. Neměla ani ponětí, jak se z toho vyvléknout. Měla se přiznat a tím svou kamarádku zase zranit? Nebo se pro ni zkrátka obětovat? Tiše zaklela, aby ji nikdo neslyšel, ale široko daleko nebylo ani živáčka. Náhlý studený vítr ji roztřásl. Povytáhla si límec bundy a strčila ruce do kapes. Každým krokem cítila, že jí byla pořád větší zima. V téhle chvíli netoužila po ničem jiném, než po teplé posteli s hrnkem čaje. Zničehonic všechny pouliční lampy zhasly, takže zůstala zaraženě stát. Rozhlédla se, ale
neviděla nic než tmu. Široko daleko nebyla vůbec žádná svítící lampa, okolí teď osvěcovala jen matná zář hvězd a srpku měsíce. Znovu se roztřásla, ovšem tentokrát ne zimou. Přidala do kroku, čím dřív bude doma, tím líp pro ni. Po pár metrech zaslechla slabé zašustnutí. Prudce se zastavila, ale ať napínala zrak, jak chtěla, nebylo to k ničemu. Začal se jí zmocňovat pocit úzkosti. Nyní už věděla, že ten pepřový sprej od matky - který mimochodem nechala doma někde pod postelí - by teď nebyl až tak k zahození. Zničehonic před sebou zaznamenala pohyb. Ustoupila několik kroků vzad a mírně se rozkročila. Neovládala sice žádné mistrovské bojové umění, ale bránit se ještě dokázala. Zatnula obě ruce v pěst, v nejhorším případě bude muset jako zbraň použít svůj batoh. „Tak fajn, ukaž se,“ zašeptala vyzývavě. Nebo radši ne, napadlo ji po chvíli. Vtom se křoví po její levé straně pohnulo. Rychle se otočila, ale neměla nejmenší tušení, jestli běžet nebo zůstat stát. Rozhodla se pro druhou variantu, i když jí přišla jako ten nejhloupější nápad, na který kdy mohla přijít. Vyčkávala, nehla ani brvou, zadržovala dech. Srdce jí tlouklo tak prudce a hlasitě, že začala mít obavy, aby ji neprozradilo. Přes svou nevoli těžce polkla. Čelo jí orosil studený pot, zadržovaný dech v plicích ji nepříjemně tlačil. Stále upírala pohled před sebe, aniž by věděla, kam to vlastně kouká. Studený vítr se prohnal kolem, přičemž si byla Mandy naprosto jistá, že za to další šustnutí, které přišlo, nemohl. Na kratičký okamžik měla pocit, že zahlédla dvě zářivé oči, ale najednou se všechny lampy zase rozsvítily a okolí polilo žlutooranžové světlo. Dívka teprve teď dlouze vydechla. Uvnitř hrudi ji neskutečně pálilo, ale nedbala na to. Pozorně si prohlížela křovisko, jenž bylo jen pár metrů před ní. Nepohnulo se. Tmavovlasá se s úlevou otočila a vykročila vpřed. I když se však od toho místa rychle vzdalovala, přesto měla pocit, že nebyla ani zdaleka tak úplně sama.
