Čekání na smrt (Rodinný tábor českých Židů v Osvětimi)
UKÁZKA Z TEXTU – Prolog a první kapitola PROLOG Esesáci při svém úprku z Osvětimi sice nechali vyhodit do povětří všechna krematoria v Březince (Birkenau), ale pod jejich troskami v nevelké hloubce pod nánosy stavební suti, hlíny a lidského popela se nacházela i polní hliníková láhev, kterou tam v září 1944 krátce před svou smrtí ukryl tajný „kronikář“ sonderkomanda, polský Žid Salmen Gradowski. Obyčejná nádoba, která dlouho sloužila jen k uhašení žízně, v sobě skrývala dopis a poznámky, ve kterých bývalý úředník s literárními sklony zanechal lidstvu cenné i hrůzné poselství zároveň. Svědectví, jež svou naléhavostí dodnes patří mezi nejděsivější písemné dokumenty lidské historie vůbec. Podle dostupných zdrojů bylo takovýchto schránek s tajně pořízenými zápisy celkem zakopáno v prostorách vyhlazovacího tábora v Březince téměř čtyřicet. V neodhalených podzemních skrýších přechovává možná část z nich svá hrůzná tajemství dodnes. První část Gradowského zápisků, která byla nalezena již v březnu 1945, končila prakticky uprostřed vyprávění, v okamžiku, kdy jejich autor popisoval, jak byl zařazen do sonderkomanda v Birkenau jako obsluha kremačních pecí. Bylo víc než pravděpodobné, že někde opodál musí být ukryto i pokračování děsivé osvětimské kroniky, v kterém bude vylíčeno to, co Gradowski v bezprostřední blízkosti plynových komor viděl. A skutečně tomu tak bylo. Až na to, že osud další části Gradowského textu byl po jeho nalezení poněkud komplikovanější a poměrně dlouho se o jeho existenci mezi širší veřejností vůbec nevědělo. V dnešní době jsme již schopni klikatou cestu tohoto zásadního pramene, tak jak vedla od jeho autora k badatelům a k čtenářům, takřka kompletně celou rekonstruovat. Zápisky byly nalezeny jakýmsi Polákem, jehož jméno bohužel neznáme. S určitostí však víme, že již brzy po skončení války nálezce prodal svůj „poklad“ Chajimu Wolnermanovi. Ten se v roce 1947 přestěhoval do dnešního Izraele, kde až do roku 1977 marně hledal vydavatele, ochotného výjimečný text publikovat. Nakonec na tuto snahu rezignoval a chvályhodný čin realizoval z vlastních prostředků. Počátkem osmdesátých let minulého století využil Gradowského zprávu ve svých pracích a veřejných vystoupeních historik Otto Dov Kulka a povědomí o obsahu dokumentu se zásadním způsobem začalo šířit téměř do celého světa. Dodejme, že Salmen Gradowski svou osvětimskou zprávu nejspíše sepsal a ukryl v průběhu září 1944. Bylo to krátce před tím, než 7. října téhož roku zahynul jako jeden z vůdců krvavě potlačeného povstání členů sonderkomanda. Jeho slova však přežila a svědčí proti nacistickým zločinům až do dnešních dnů.
Z hlediska českých dějin je velmi důležité, že v druhé části Gradowského zápisků se nachází důležitá informace o osudu rodinného tábora českých Židů v Osvětimi. Jedná se o přímé svědectví, které nás zpravuje o tragické noci z 8. na 9. března 1944, kdy bylo postupně zavražděno v plynových komorách 3792 nevinných lidí. Tento hrůzný čin vešel do historie jako největší poprava československých občanů během 2. světové války. Díky autentické zprávě ze samotného dna osvětimské hrůzy tak víme, že ani v této chvíli nejtěžší neztratili vězni rodinného tábora odvahu a svým důstojným vystupováním, na které nebyli přihlížející esesáci nikterak zvyklí, doslova povýšili svou nejcennější oběť na nezapomenutelné vítězství humanity nad zločinem a barbarstvím. Salmen Gradowski si v této souvislosti neopomenul povšimnout, jakým pevným krokem vstoupili Terezínští do chodby krematorií, jak nakonec ve velkém „bunkru“ (plynové komory) těsně před branou smrti nechali vyniknout své morální převaze: „Čekají na smrt. Najednou se odtamtud ozve živelný zpěv. Vysocí důstojníci zůstali stát jako opaření. Nechápou, nemohou pochopit, jak je možné, že tam v bunkru, v srdci hrobu, na prahu zániku, v posledních minutách života by mohli lidé místo naříkání, místo pláče nad svými mladými životy, které jsou zmařeny, spojit své hlasy do jednolitého zpěvu. (…) Tóny melodie, která se odtamtud ozývá, jsou všem velice dobře známy. A speciálně pro ně, pro bandity, jsou to tóny jako nůž, jako kopí, které proniká do jejich srdce. Zástup mrtvých tam zpívá všeobecně známou Internacionálu. (…) Nová píseň se odhodlaně dere z hloubi ženských srdcí. Zástup zpívá národní hymnu. Zpívají teď Hatikvu. I tato píseň je (esesákům) dobře známa, slyšeli ji už nejednou. Zástup zpívá národní hymnu s hrdostí a radostí. A důstojníci-bandité tu stojí opět potichu, očarováni. Ta píseň jim vypráví, probouzí je, upomíná je na něco. Skrze tuto píseň k nim směle promlouvá zástup mrtvých. Vy bandité, vrazi světa! Věřili jste – svedení svým >>vůdcem<<, >>svým bohem<< – mysleli jste si, že vyhubíte národ Izrael a jeho vyhlazením že dosáhnete vítězství. Slyšte však tuto píseň, která vám vypráví a připomíná, že nikdy nedosáhnete vítězství na úkor izraelského národa. (…) Teď zpívají hymnu zotročeného československého národa. Byli občany tohoto národa. Žilo se jim tam jistě klidně, tak jako všem ostatním občanům země. Až do té doby, než přišli bandité a celý národ si podmanili. (…) Posílají nyní českému národu poselství z hrobu: nechť se Češi odhodlaně postaví na odpor a přichystají se k boji. Ta píseň (esesákům) připomíná, že všechny národy světa budou brzy osvobozeny a mezi nimi i Československo.“ Jaký byl příběh terezínského rodinného tábora v Osvětimi? Proč vůbec tento neobvyklý stav věznění nacisté realizovali? Co nám ve svých vyprávěních zanechali ti, kteří se štěstím nedobrovolný pobyt v Birkenau přežili? Pojďme se tedy blíže seznámit s dramatickou kapitolou dějin 2. světové války, která by nikdy a nikým neměla zůstat zapomenuta. Z hloubky srdce si přejeme, aby také tato knížka, alespoň nepatrně přispěla k tomu, že zločiny holocaustu budou navždy varováním a poučením ve světě, v kterém se bohužel skupinová nenávist, 2
rasistické předsudky a netolerance nestaly „pouhými“ kapitolkami v dějepisných učebnicích, ale naopak jsou bohužel součástí společenské reality kolem nás. Nezapomínejme na skutečnost, že hrůzný příběh Osvětimi se neodehrál na vzdálené „planetě barbarství“, ale naopak uprostřed moderní a vyspělé civilizace… (Vzhledem k citlivosti prožitků, o nichž vyprávěli přeživší vězni z Osvětimi-Birkenau, používá autor u jejich výpovědí jen iniciály jejich příjmení.)
Kapitola první: Terezínské zastavení TEREZÍN V KONEČNÉM ŘEŠENÍ ŽIDOVSKÉ OTÁZKY (1941 – 1945) V průběhu roku 1943 již stále častěji používal nechvalně proslulý nacistický úředník a esesák Adolf Eichmann pro severočeský Terezín označení „Židovské sídelní území“. Starší termín „ghetto Terezín“, který byl běžně používán od července 1942, měl být zkrátka zapomenut. Již se nehodil ani samotným nacistům. Ostatně právě nacistický aparát byl hotovým mistrem ve vynalézání všemožných eufemismů, pomocí kterých zkresloval skutečnost do nepoznatelné podoby. Prostě se nevraždilo, ale vězněným se dostávalo „zvláštního zacházení“, Židé neměli být podle nacistické terminologie likvidováni, ale prostě se hledalo „konečné řešení židovské otázky“. Tak se i vězňům terezínského ghetta mělo dostat „výsad“, o kterých se lidem v zázemí fronty nemohlo ani zdát. Jaká dobrota! Sám Vůdce „daroval“ Židům město, aby v něm mohli nikým nerušeni žít, pracovat a bavit se. Nebylo však na překážku to, že o nucené přežívání za hradbami pevnosti se Hitlera nikdy neprosili? Na to se pochopitelně nikdo nikoho neptal. S tím, jak se německé vojenské úspěchy na východní frontě stávaly stále spíše sporadické a ocelová mašinérie wehrmachtu se pomalu, ale jistě zastavovala v nekončícím ruském prostoru, tak se i plány týkající se „řešení židovské otázky“ opět odchýlily od původních představ organizátorů holocaustu. Kam se jen poděly bláznivé nápady o tom, že všechny Židy z poražené Evropy nacisté odvezou na vzdálený a exotický Madagaskar? Nebo by snad byla „vhodnější“ Britská Nová Guinea či Rhodésie? Kde skončily mistrné propočty Heydrichových kumpánů, v kterých bylo od psacího stolu v Berlíně-Wannsee určeno, kolik ještě zbývá zavraždit nevinných bytostí? Snad přímo v Eichmannově hlavě se zrodil ďábelský plán, který měl zmást, ošálit, možná i na chvíli uklidnit vyděšené Židy, kteří stále teprve pobývali v terezínské „čekárně na smrt” a do cílové stanice jim ještě zbývala poslední část cesty. Ostatně povstání ve varšavském ghettu, které probíhalo mezi dubnem až květnem 1943, Němce takovým způsobem vystrašilo, že nehodlali v Terezíně připustit nic podobného. Tomu musíme rozhodně předejít, to se již nesmí v žádném případě opakovat, zdůrazňoval svým podřízeným vůdce SS Heinrich Himmler. 3
Terezín (Theresienstadt) jako bývalá pevnost, kterou nechal v 18. století vystavět na obranu před pruskými vpády osvícenský císař Josef II., během války naplňovala hned několik důležitých funkcí. Bývalé posádkové město se stalo důležitým střediskem, do kterého byli shromažďováni převážně Židé z protektorátu a Třetí říše. Obzvláště v případě německých Židů velmi často Terezín fungoval jako ghetto pro seniory Staří a obvykle velmi důvěřiví lidé, kteří z německých oblastí přijížděli do nového „bydliště“, nebyli schopni přežít v novém prostředí delší dobu než pouhých několik týdnů. Často jim nacisté slibovali lázeňskou péči, vybrané stravování a plně fungující sociální služby. Nejenže si mnozí staříci a stařenky do svých zavazadel zcela zbytečně přibalili slunečník, vycházkovou hůlku a společenský oděv, ale navíc podvedeni nacistickou propagandou vydali zbytky svých finančních úspor za prostorné a na jih orientované apartmány s vyhlídkou na jezero. Nic takového je ovšem mezi mohutnými hradbami terezínské pevnosti nečekalo. Jejich údělem se stala zima, hlad a brzké umírání. S nelehkými životními podmínkami, které v Terezíně panovaly, souvisí i druhá funkce, kterou pro potřeby nacistů toto místo plnilo. Již na konci třicátých let Adolf Hitler několikrát prorokoval, že v případě vypuknutí válečného konfliktu, bude zničen také „viník“, který Evropu do této „vřavy“ vtáhl. Falší a lstí prohnaný „mírotvůrce“ Hitler, tak vlastně světu oznamoval, že hlavní obětí, kterou hodlá na oltář nacismu položit, budou Židé. Jedním z míst, kde byl tento zvrácený dar „falešnému bohu“ předáván, byl rovněž severočeský Terezín. Do bývalé „habsburské pevnosti“ bylo postupně od listopadu 1941 do dubna 1945 deportováno na 140 000 židovských vězňů, určených jako objekty konečného řešení židovské otázky. Mezi 20. dubnem a 6. květnem 1945 k nim přibylo ještě více než 15 000 příslušníků tzv. evakuačních transportů, které z různých koncentračních táborů přivážely židovské i nežidovské vězně z řady evakuovaných koncentračních táborů. Jednalo se často o vězně na smrt zesláblé, velmi podvyživené, a především nemocné tyfovou nákazou, která si svou krutou daň vyžádala v samotném závěru války i v prvních týdnech míru. Za celou dobu existence koncentračního tábora bylo v Terezíně vězněno přibližně 155 000 mužů, žen a dětí. Okolo 35 000 z nich zemřelo přímo v Terezíně, a ten se tak pro nacisty stal důležitým místem likvidace evropských Židů. Pro vězněné, kteří byli do Terezína deportováni z území protektorátu, později také z Německa, z území anšlusem připojeného Rakouska, z Nizozemí, z Dánska a také ze Slovenska, však Terezín nebyl vždy oním konečným táborem, ve kterém by se štěstím přečkali válku a dožili se v jeho hradbách okamžiku osvobození. Jakási klamná naděje sice mohla mezi vězněnými přežívat, ale maximálně jen do osudného 5. ledna 1942, kdy bylo publikováno v denním rozkaze Rady starších oznámení o nadcházejícím transportu. Tehdy poprvé byla terezínská židovská „samospráva“ jménem pověřeného představitele dr. Egona Poppera nucena svým spoluvězňům oznámit: „Podle nařízení táborové komandatury odjede 9. 1. 1942 do Rigy transport o 1000 lidech. Podrobnější pokyny budou vydány starším budov.“ O čtyři dny později dr. Leo Janowitz za Radu starších již jen konstatoval, že „podle nařízení táborové komandatury odejel dnes transport „O“ do Rigy. S odjezdem dalších transportů na východ se musí 4
počítat.“ Generální sekretář židovské samosprávy Janowitz, který bude později zavražděn během březnové likvidace rodinného tábora v Osvětimi, se bohužel nemýlil. Tušil snad již v této době, jak dalekosáhlé jsou krvelačné plány architektů holocaustu? S odjezdy transportů museli Terezínští opravdu počítat. Transport „O“ byl prvním z tragického řetězu třiašedesáti transportů, jimiž bylo na Východ deportováno více než 87 000 Židů. Terezín se tak stal přestupní stanicí, předpeklím či čekárnou na smrt pro desítky tisíc nevinných bytostí. Dodejme k této hrůzné bilanci, že osvobození se z oněch takřka devadesáti tisíc z Terezína odtransportovaných lidí dožilo přibližně jen 3800. Již bylo alespoň v krátkosti zmíněno, že Terezín sehrál v plánech nacistů také velmi zvláštní propagandistickou úlohu. Měl se stát a také se skutečně stal cílem návštěvy mezinárodních komisí, které se na vlastní oči mohly přesvědčit o tom, jak „skvěle“ je o Židy postaráno, v jakých (na válečné poměry) „snesitelných“ podmínkách žijí. Fámy o tom, že jsou snad posíláni na smrt někam na Východ, měly být vyvráceny. Povídačky o tom, jak nepřirozeně velká úmrtnost starých lidí v Terezíně panuje, měly být uvedeny na pravou míru. Stačilo jen „málo“, jen „nepatrně“ Terezín v duchu „potěmkiniády“ náležitě připravit a divadelní představení hitlerovského humanismu mohlo začít. Terezín měl být postupně zkrášlen, měl vykazovat znaky autonomně fungujícího území, kde si Židé hospodaří a vládnou sami. Začala zde dokonce v průběhu roku 1943 fungovat Banka židovské samosprávy, která uvedla do oběhu ghetto koruny. To, že za tyto (dnes sběratelsky velmi cenné) peníze ve skutečnosti nešlo téměř nic koupit, pochopitelně vůbec nevadilo. Těch pár „obchůdků“ s přichystaným zbožím a kavárna, v které si bylo možno maximálně objednat jeden šálek náhražkové kávy či hrnek bylinného čaje, se spíše staly bolestnou připomínkou běžného života, kterým terezínští vězni žili před válkou než radostným uspokojením z Hitlerova „štědrého daru”. Celý proces vylepšování terezínského obrazu vyvrcholil na jaře roku 1944. Sami nacisté si však uvědomovali, že to nejpodstatnější povrchními úpravami a kamuflážemi zakrýt nelze. Na poměrně malé rozloze bývalého posádkového města se v naprosto nevyhovujících životních podmínkách tísnilo velké množství jeho nedobrovolných obyvatel. Bylo možné předvést delegátům Mezinárodního výboru Červeného kříže „vzorové židovské sídliště“, které bylo až po okraj napěchované nebohými lidskými bytostmi? Jak se můžeme v záznamech dočíst, tak k 30. červnu 1943 nedobrovolně žilo za zdmi velké pevnosti 44 621 vězňů. Často tito nebožáci obývali nehostinné kůlny, improvizovaná stavení ve dvorech budov, v zimě mrzli na půdách a v létě se v těch samých prostorách dusili v nesnesitelném horku. Pokud měli nacistům jejich záměry s předvedením Terezína vyjít, museli se nutně několika tisíců lidí zbavit. Uvědomovali si však, že prostá, a hlavně rychlá likvidace těchto transportů v plynových komorách by nemusela být tím nejlepším řešením. Co když se během inspekce Červeného kříže někdo z Terezínských zeptá neobvyklé návštěvy na osud přátel, kteří před pár měsíci odjeli někam na východ? Co když se naopak někdo z mezinárodní delegace bude zajímat o osud transportů, které z Terezína již od počátku 5
roku 1942 v nepravidelných intervalech odjížděly? Nebylo by pro esesáky výhodnější mít k dispozici část terezínských vězňů, kteří by už přímo v městě nad Ohří nezabírali místo, ale zároveň by mohli poskytnout tolik potřebné alibi o tom, že veškeré řeči o hromadných vraždách jsou jen výmyslem nepřátelské propagandy? Zdá se, že právě v tento okamžik myšlenka plánu na založení rodinného tábora českých Židů v Osvětimi začala přecházet z pouhé fantazie do reálného činu. Psal se čtvrtý zářijový den roku 1944 a Rada starších obyvatelům ghetta oznamovala zprávu, která opět nevěstila nic dobrého. „Na rozkaz služebny SS bude v pondělí 6. 9. 1943 vypraven pracovní transport s 5000 lidmi. Předvolání se budou roznášet 4. 9. 1943. Bližší pokyny o nástupu do transportu, přepravě zavazadel a odevzdání peněz a menážkaret dostanou předvolaní účastníci prostřednictvím starších okrsků, budov, domů, světnic a oddělení vedení transportů.“ Neskutečně dlouhých sedm měsíců se mohli terezínští uklidňovat tím, že na východ nikdo neodjel. Co když ani neodjede? Co když ten zlý sen skončil a všichni již zůstanou v Terezíně, v kterém je snad zastihne tolik očekávaný konec války? To se však mělo brzy změnit. Co se asi odehrávalo v hlavách těch, kteří se seznámili s obvyklým raportem? Co prožívali ti, kteří obdrželi předvolání k cestě? Bylo jim alespoň nějakou nadějí to, že se mělo jednat o „cestu za prací“? Mohou však skutečně pomáhat dospělým také malé děti nebo staří lidé? Snad ano, pomocných rukou a dětských úsměvů nemůže být nikdy dost… PRVNÍ TRANSPORTY DO „PRACOVNÍHO TÁBORA (ZÁŘÍ 1943) „Pracovní transport s 5000 lidmi opustil 6. 9. 1943 ghetto. Ubytovací místa uvolněná po odchodu pracovních transportů budou plánovitě využita. Příštích 8 dní se nikdo nesmí bez povolení stěhovat. Za Radu starších ing. Otto Zucker.“ Kdo však dal povolení hitlerovskému Německu násilím vyhánět Židy z jejich domovů a přestěhovat je až k samotnému chřtánu zkázy? Tak tedy měli terezínští opět vyjet do neznáma. Zmiňovaných sedm měsíců trvala přestávka, která do života vězňů ghetta vnesla alespoň nepatrný klid. „Svolávací výzvy k deportacím, takzvané >>Einberufung<<, začínaly zlověstnou větou: >>Es wird Ihnen mitgeteilt, dass Sie weisungsgemäss in den Transport eingereiht wurden<< – >>Sděluje se Vám, že jste byl podle příkazu zařazen do transportu. << Následoval pokyn, kdy a kam se má předvolaný dostavit k registraci, co si smí vzít s sebou i konečně hrozba sankcí, neuposlechne-li příkazu,“ objasňuje byrokratické náležitosti odjezdu z Terezína historik Toman Brod. Lístky, které z člověka najednou učinily pasažéra cesty do obávaného neznáma, byly roznášeny pravidelně během noci. Právě v tuto dobu, kdy již bylo dávno po obvyklých pracovních povinnostech a vězni odpočívali, měla kancelář Židovské rady jistotu, že adresát bude zastižen na svém místě. V přesně určený den, ve stanoveném čase se lidé, kteří obdrželi transportní lístky, dostavili do odbavovacího prostoru tzv. „šlojzky“. Když vězni prošli finální registrací před odjezdem, tak se vydali s nově přidělenými transportními čísly na seřadiště, kam od června 1943 mohla z bohušovického nádraží 6
nacouvat lokomotiva. Dříve železniční přípojka do Terezína neexistovala a cestu do Bohušovic nad Ohří bylo nutné absolvovat pěšky. Začalo nakládání zavazadel a lidí, kterému asistovala židovská služba, čeští četníci a esesáci. Vlastně se tehdy na počátku září 1944 jednalo hned o transporty dva, které dohromady čítaly 5000 lidí, z nichž naprostá většina pocházela z území protektorátu. Mezi odváženými však byli i Židé z příhraničních území, která Třetí říše zabrala po Mnichovu v říjnu 1938. Z „cizinců“ odjíždělo na Východ rovněž 128 německých Židů, 92 rakouských a 11 nizozemských. První z transportů, kterým odjížděla polovina z nedobrovolných cestujících, nesl označení „Dl“. Druhý, pod evidencí „Dm“, byl prakticky stejně početný a vyjel se zpožděním několika málo hodin za předcházejícím. Proč se však nacházelo v nákladních vagónech nemalé procento dětí? Podle opakovaného ujišťování esesáků se přece mělo jednat o založení nového pracovního tábora. Nebylo také nacistům na překážku, že budoucí Arbeitslager Birkenau bei Neu Berun, jak znělo krycí označení cíle putování Terezínských namísto tábora v Osvětimi-Birkenau, měl poskytnout nový domov také téměř dvěma tisícům osob starších padesáti let? Bylo skutečně v pracovním lágru tolik uplatnění i pro tyto jedince? Nervozita pochopitelně před odjezdem z Terezína panovala veliká. Kdo konkrétně obdrží předvolací lístek do transportu a kdo bude ušetřen? Tak zněla nejdůležitější otázka. „Myslel jsem si, že to nebude tak nejhorší. Vždyť to měl být přece pracovní tábor, tak jsem si myslel, že když je tam práce, tak tam musí být i nějaké jídlo,“ uvádí jeden z přeživších. V situaci, kdy byli lidé v Terezíně na cestu zařazeni, nešlo většinou dělat již vůbec nic. „Tatínek jednou přišel a říkal: >>Tak jdeme do transportu. << Začali jsme balit a od té doby si pamatuji, jak se má skládat sako.“ Rychle se přichystat na cestu, obléci si na sebe hned několik vrstev oblečení, opravit si boty, zabalit kufr či jiné zavazadlo, rozloučit se s těmi blízkými, kteří prozatím v městě nad Ohří zůstávali. Zbývalo jen doufat, že se někdy ještě spolu setkají. Nejlépe doma, po válce, v bezpečí a v nerušeném klidu. Snad se již brzy tohoto okamžiku dočkají. Již tolikrát Terezínem proletěla „zaručená zpráva“ o tom, že brzy přijde toužebně očekávaná svoboda. Fáma se šířila rychlostí světla, aby nakonec zapadla do šedi terezínských dní a byla vystřídána novou a samozřejmě již zaručeně spolehlivou informací. Podle bývalého terezínského vězně a pozdějšího historika ghetta Hanse Günthera Adlera byla právě vrstva lidí, která se za zdmi ghetta upínala k optimistickým vizím, naprosto nejpočetnější. Nelze se také ničemu divit. Kdo by nechtěl s potěšením naslouchat tomu, „že válka za šest týdnů skončí, že válku nelze prohrát, že Němci teď mají jiné starosti než Židy v Terezíně, že se už nedostává vagónů, aby ještě mohli organizovat transporty, že jsme pod ochranou Červeného kříže, že se nacisté už neodváží proti nám nic podniknout, protože se bojí Ameriky.“ Takových „že“, těchto uklidňujících slůvek bylo vyřčeno snad nekonečné množství. V září 1943 však bohužel žádný kouzelný okamžik nenastal. Vlaky se opět daly do pohybu.
7
Vlak, který byl ještě na počátku dvacátého století tak často opěvovaný jako symbol pokroku, rychlého překonávání dlouho nepředstavitelných vzdáleností, ale i propojování etnik, se stal ve vzpomínkách přeživších synonymem hrůzy a nejistoty. „To hučení vlaku to nezapomenu nikdy, jak ten vlak duněl, jaké příšerné to bylo a jaký příšerný byl příjezd do Osvětimi.“ Většinu z těch, na které dopadla tíha šoa, jak raději někteří lidé katastrofu holocaustu označují, již nikdy nikam žádný další dopravní prostředek nedovezl. OSVĚTIMSKÁ TOVÁRNA NA SMRT O místě, do kterého zářijové terezínské transporty směřovaly, již bylo napsáno velké množství knih, natočena spousta televizních pořadů i celovečerních filmů. O koncentračním a vyhlazovacím táboře na jihu dnešního Polska se mluví vlastně tolik, že se stal synonymem holocaustu, šoa, genocidy, masového vraždění, vyhlazovacího procesu, konečného řešení židovské otázky a ještě dalších několika pojmů, které kdy jen byly použity pro vyjádření toho, co se stalo lidem v největším nacistickém žaláři, který kdy vznikl. Mohlo však lidstvo hrůzám Osvětimi předejít? Dějiny jsou plné paradoxů, prý neznají „kdyby“, prý mohou sloužit k poučení. Kdyby některé detaily z výpovědi, kterou ubožák Leopold Hilsner podal během vyšetřování známé kauzy „rituální vraždy“ Anežky Hrůzové na sklonku předminulého století, nezněly tak prostince, až „humorně“, asi by se tehdejší očití svědci procesu nezačali smát. Veselo však v určitých okamžicích skutečně bylo. Hilsner se mimo jiné „přiznal“ i k tomu, že s ohavným činem mu pomáhali nějací potulní Židé z „Oswěnčimi“. „Jak víte, že byli právě z tohoto místa,“ obdržel obžalovaný doplňující otázku. S určitým zaváháním pomatený muž odpověděl: „Protože tam žije nejvíc Židů na světě.“ Burácející smích publika se ozval prakticky vzápětí, kdy věta v soudní síni zazněla. Hilsner byl sotva věštcem, který by mohl předvídat temnou budoucnost 20. století. Byl spíše nebožákem, obětním beránkem neúspěšného pátrání po pachateli vraždy mladé dívky, kterého se profesor Masaryk zastal tehdy, když si uvědomil, jak moc zhoubným a nebezpečným jevem pro společnost antisemitismus je. Již brzy, přibližně za čtyřicet let Osvětim skutečně získala své „nej“, své smutné prvenství. Nestala se však největším domovem Židů na světě, stala se jejich největším hrobem. Jak to ten Hilsner vlastně myslel? V roce 1915, několik let po té, co byl před soudním tribunálem řešen „krvavý případ polenský“, kdy se velká část veřejnosti tvrdým a nevybíravým způsobem opřela do zaprodance Masaryka, který prý měl od „židáčků získat pár tisíc na ručičku“, byla vydána novela, jež začínala následujícími slovy: „Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz. Ležel na hřbetě tvrdém jak pancíř, a když trochu nadzvedl hlavu, uviděl své vyklenuté, hnědé břicho…“ Z obyčejného obchodního cestujícího se z ničeho nic stal hmyz. Člověk se proměnil ve zvíře, navíc v dosti odpudivý druh, který nemá většina lidí v pražádné oblibě. Když Franz Kafka svou 8
Proměnu psal, asi nemohl přesně tušit to, že v očích nemalé části světové populace se brzy odpornou havětí stanou právě Židé. Rasovou čistotou posedlí nacisté je také jako škodlivý hmyz v Osvětimi nakonec hubili. A to pomocí Cyklonu B, přípravku který byl původně určen jako dezinfekční přípravek na hubení vší. Už malé děti byly v Třetí říši vychovávány k tomu, že Žid je jedovatý, infikovaný a nemocný. Pro větší názornost byl na obálce čítanky pro první třídu vymalován jako smrtelně jedovatá muchomůrka. Studentům středních škol a univerzit již bylo pochopitelně umožněno pochopit „židovskou otázku“ z náležitě vědecky zakotveného pohledu. „Geneticky byl vždy Žid degenerovaným odpadem, který se jen zdánlivě podobal člověku,“ opakovali mladým „nadlidem“ jejich vyučující. Svět byl najednou plný „odporných Řehořů Samsů“ a kyselina kyanovodíková se od určitého okamžiku zdála být pro architekty šoa tím optimálním prostředkem ke konečnému řešení „židovské otázky.“ Doplňme ještě několik upřesňujících informací, které mohou sloužit jako nezbytné minimum faktografie pro pochopení prostředí, do kterého vězni (z téměř celé Evropy) přijížděli. Koncentrační tábor v Osvětimi oficiálně vznikl po vydání Himmlerova výnosu z 27. dubna 1940. Zpočátku se jednalo jen o areál bývalých polských kasáren, v kterém se nacházelo téměř devadesát budov nejrůznější velikosti. Převážně šlo o jednoduché cihlové domy, které původně sloužily jako obytné a technicko-hospodářské zázemí pro vojenskou posádku. Provoz koncentračního tábora v tomto nejstarším areálu, který byl později označován jako Osvětim I, začal již v polovině června 1940. Dodejme, že mezi prvními vězni tvořili naprostou většinu Poláci. Výhodná poloha Osvětimi na důležitém železničním tahu, tím pádem i relativní blízkost do centra Německa, navíc dostatečný přísun kvalitního uhlí, ale i dostupné množství otrocké pracovní síly, to vše byly přednosti, jež brzy přilákaly řadu německých podniků k hospodářské expanzi ve zdejším regionu. Vůbec nejvýznamnějším průmyslovým koncernem, který se zde rozhodl zahájit výrobu, byl chemický gigant IG Farben. Ten se specializoval na výrobu strategicky důležitého leteckého paliva a umělého kaučuku. Také proto se areál osvětimského lágru neustále rozrůstal. Na jaře 1941 začal být budován tábor II v Březince (Birkenau), budoucí největší vraždící zařízení nacistického aparátu. V těsné blízkosti továrny na smrt přibyly také základy tábora III (Buna-Monowitz). Pokud bychom poctivě počítali i další pobočné tábory, pak by celý osvětimský komplex čítal více jak čtyřicet vězeňských zařízení. Pracovní nasazení však bylo pouze jednou z úloh, kterou chtěla nacistická moc v Auschwitz realizovat. Neméně podstatným úkolem, na kterém říšští plánovači dnem i nocí pracovali, byla optimalizace vraždícího mechanismu, jehož nejpočetnější obětí se stali Židé. Stále se totiž nacistické elity nemohly dopočítat. Když se 20. ledna 1942 sešli ti největší odborníci na konečné řešení židovské otázky ve vilové čtvrti Am Grossen Wannsee na okraji Berlína k dlouho plánované schůzce, stále jim 9
podle statistik ještě zbývalo v Evropě povraždit několik milionů příslušníků „méněcenné rasy“. Jak celý proces urychlit, lámali si pod vedením Reinharda Heydricha zúčastnění nacisté hlavy. Připomeňme, že i když se nacistům povedlo přímo či nepřímo donutit emigrovat po roce 1933 nemalou část z více jak 500 000 německých Židů, stále jich v zemi i po vydání norimberských zákonů, po otevřeném násilí Křišťálové noci (z 9. na 10. listopad 1938), zbývalo víc než dost. Historik William D. Rubinstein spočítal, že „z nacistického Německa uprchlo 72% německých Židů ještě v době, kdy emigrace z nacistického Německa nepředstavovala problém, a to včetně 83% německých židovských dětí a mládeže. (…) S vypuknutím války se emigraci zavřely téměř všechny dveře…“ Když však Hitler zahájil svůj „spravedlivý“ útok, ocitlo se pod jeho nadvládou několikanásobně více Židů, než měla na svém území Třetí říše na počátku září 1939. Obzvláště na východě se nacházely obrovské komunity, s kterými se také muselo „něco zásadního udělat“. Jednotky zabijáků – Einsatzgruppen sice pracovaly na plné obrátky a prakticky se od napadení Polska nezastavily. Jejich technika však měla, podle mínění nacistů, podstatné nedostatky, protože nebyla tak rychlá, jak si Himmler s Heydrichem představovali. Práce těchto „komand smrti“ postupovala podle osvědčeného modelu: nejprve shromáždit Židy pod hrozbou zastřelení na veřejném místě, slíbit jim cokoli pro uklidnění, odvést je za obydlená území, přinutit je, aby si vykopali velké jámy – budoucí hroby, nechat je vysvléci a konečně ranou do týla na samé hraně hrobu je zabít tak, aby tělo spadlo tam, kam podle „árijských nadlidí“ mělo již dávno patřit. Při zdokonaleném postupu, který měl šetřit místo v připravených jámách, dokonce vrazi nutili své oběti, aby si lehli do hrobu sami, a to vždy hlavou k nohám předcházející oběti. Tímto „pěchováním sardinek“ bylo možné kapacitu místa podstatným způsobem znásobit. Pokud jednotkám Einsatzgruppen pomáhali příslušníci wehrmachtu či záložních policejních praporů, pak vraždící mechanismus postupoval mnohem rychleji. Někdy se hodila i hrubá síla Poláků, Ukrajinců, Litevců a dalších národů. Řada obyvatel na Říší okupovaných územích, se ochotně do svých židovských sousedů pustila často s takovou vervou, že se jinak otrlí esesáci nestačili divit. „Brilantní kousek“ z roku 1941, kdy v polském Jedwabném nahnali bodří Poláci do stodoly místní Židy a v zápětí hospodářskou budovu zapálili, vyvolal dokonce mezi přihlížejícími nacisty pohoršení. Ti sice „domácí“ hecovali, aby se neostýchali a s lakomými a špinavými židáky si jednoduše vyřídili účty, na stranu druhou nečekali, že události naberou takový spád. Hrůzy přibývalo, ale nacistům to však stále nestačilo. Obzvláště „nekonečná“ Rus vydávala nacistům stále nové a nové oběti. Příslušníci zabijáckých oddílů byli stále unavenější a ani zvýšené příděly alkoholu na den a hlavu nepomáhaly. Častěji tedy nakládali Židy do nákladních automobilů, které měly výfuky svedeny do speciálně upravené kabiny. Oxid uhelnatý sice zabíjel spolehlivě, ale problémem byla kapacita těchto vozidel. Ani to nestačilo. Bylo třeba zprovoznit skutečné továrny, jejichž výsledným produktem bude popel lidských obětí. Vše by mělo být rychlé, důmyslně řízené a především hygienicky čisté. Ostatně o kvalitu půdy a podzemní vody měli nacisté v Osvětimi strach velký. Vždyť 10
se přece jen mělo jednat o nový životní prostor, který dostanou v krásném dědictví jejich árijští potomci k užívání na další stovky let. Možná i navždy, přál si nejednou nad mapou Evropy samotný führer. Tak se tedy vraždící potenciál Osvětimi přidal k již existujícím vyhlazovacím táborům. Ke konci roku 1942 je svým výkonem „osvětimský kombinát“ dokonce i překonal! V Osvětimi I bylo do chodu uvedeno pouze jedno krematorium s plynovou komorou, v Březince (Osvětimi II) byla postupně vybudována další čtyři krematoria. Nejprve sice esesáci využívali (v Birkenau) k hromadnému zabíjení dvě starší selské usedlosti, kterým zabednili okna a celkově je upravili tak, aby původní místnosti mohly fungovat jako plynové komory. Tyto „bunkry“ plnily svou úlohu od března 1942 do června 1943. Modernější krematoria s dostatkem místa, převlékárnami a výkonnými spalovnami byla postupně do provozu uváděna během jarních měsíců roku 1943. Při plném výkonu všech zařízení, bylo možné v Birkenau zpopelnit během čtyřiadvaceti hodin přibližně 5000 těl. Továrně na smrt od jejího počátku velel obersturmbannführer Rudolf Höß, a to až do listopadu 1943, kdy byl pověřen vedením Inspekce koncentračních táborů. Na tomto místě nakonec zůstal až do pádu Německa v květnu 1945. S odchodem Höße byl doposud formálně jednotný tábor rozdělen na tři jednotky, které tímto autonomním způsobem fungovaly až do konce ledna 1945, kdy byl tábor osvobozen Rudou armádou. Pod vedením zkušených esesáků dosáhla Osvětim svého hrůzného rekordu. Podle velmi střízlivých odhadů sem bylo deportováno celkem asi 1,3 milionu lidí. Zavražděno bylo přibližně 1,1 milionu osob. Z tohoto tragického čísla připadá celý milion na evropské Židy. Když byl 11. března 1946 Rudolf Höß zatčen britskou vojenskou policií, byla již díky vzpomínkám přeživších známa hrůzná pravda o fungování plynových komor. Neexistovala však výpověď vysoce postaveného představitele vyhlazovacího tábora, který by popsal vyhlazovací mechanismus. To se s vydáním bývalého velitele polským vyšetřujícím orgánům změnilo. Nikdo nemusel Höße k sepsání vlastních „pamětí“ dlouho pobízet. S rutinou byrokrata, který je zvyklý bez rozmyšlení plnit předložené úkoly, si převzal psací potřeby a začal. Je až zarážející, jak se také dá bilancovat „pozitivní přínos“ využití Cyklonu B v Osvětimi. Jedno z prvních vraždění s pomocí „vylepšené technologie“ popsal bývalý velitel následujícími slovy: „Musím však otevřeně říci, že na mne toto zplynování zapůsobilo uklidňujícím dojmem, jelikož v dohledné době se mělo začít s masovou likvidací Židů, a Eichmannovi ani mně nebylo jasné, jakým způsobem se zabíjení těchto mas, které přijdou, bude dít. Zřejmě by to mělo být plynem, ale jak a jakým plynem? Nyní jsme tedy plyn i postup objevili. Z poprav zastřelením jsem měl vždycky hrůzu. (…) Nyní jsem byl tedy přece jen klidnější, že my všichni budeme ušetřeni té krvavé lázně a že i pro oběti to bude až do posledního okamžiku šetrnější.“ Jaký to byl jen „humanismus“ ze strany vrahů! CESTA DO OSVĚTIMI-BIRKENAU „Pak jsme nastoupili do dobytčáku tak, že se zavazadla navršila do kopců ke stěnám. Dole zůstal volný prostor. Tam bylo místo, kde byl kýbl s vodou a kýbl na potřebu, který ale rychle začal přetékat. No a my 11
jsme s (bratrem) Zdeňkem možná trošku drze, ale přece jen vylezli až na horu na tu haldu těch zavazadel. Tam jsme si udělali pelíšek u okna, koukali jsme se tím oknem ven. Tak jsme jeli,“ vzpomíná po letech přeživší Jiří S. z prvního zářijového transportu „Dl“. Dvojčatům Jiřímu a Zdeňkovi bylo sotva čtrnáct let. I oni se měli stát pracovní silou v dosud neznámém táboře? Transporty se během 6. září 1943 daly do pohybu. První z nich s označením „Dl“ vyjel z Terezína ve 14 hodin, druhý s kódem „Dm“ ho následoval ve 20 hodin. Zářijový transport byl historicky prvním převozem terezínských vězňů, který byl díky existenci nově postavené vlečky, realizován již přímo z území města, a ne z nedalekých Bohušovic, kde se nacházela železniční stanice. Vězni byli nahnáni do dobytčích vagónů. Byl to šok, jak také vzpomíná očitý svědek a pozdější historik Toman Brod: „Jakmile zaklaply dveře a ve vagónu nastala tma, kterou nerozptylovaly ani škvíry u stropu, pomyslel jsem si ohromeně: to přece není možné, přece takhle nemohou zacházet s lidmi! Naivní zhýčkanec terezínských poměrů… Byli jsme natlačeni jeden na druhého, nemohli si lehnout ani sednout, ale co nejhoršího – za chvíli se nedostávalo ani vzduchu k dýchání, lidé se začali dusit.“ Do každého z dobytčáků se dokázala vměstnat i celá stovka lidí a téměř dvoudenní cesta s minimem tekutin a přeplněným kbelíkem na osobní potřebu se stala pro některé oslabené jedince nepřekonatelným utrpením, kterému během jízdy podlehli. Apokalyptická hrůza, kterou doposud v „civilizovaném“ Terezíně nepoznali, je dostihla již během cesty do osvětimské „továrny na smrt“. „Špinavý, sám sebe se štítící, v sousedství mrtvol, jichž přibývalo, uprostřed zoufalých, navzájem nevraživých lidí, bojujících o místo u dveří, jimiž přece jen pronikalo dovnitř aspoň trochu vzduchu.“ Do Terezína ještě přijeli v osobních vagónech jako lidé, z Terezína již byli odváženi jako zvířata na porážku. Navíc se jízda neskutečným způsobem vlekla. Každou chvíli vlak zastavoval a znovu se rozjížděl. Je pravděpodobné, že byla klíčová železniční trať přetížená. Podle dostupných informací se první z transportů zdržel delší čas na nádraží v Olomouci, kam dorazil někdy kolem půlnoci prvního dne strastiplné cesty. „Když už jsme jeli deset hodin, tak jsme si řekli, že Ostrava už musí být daleko za námi, že to je bouda a kam asi jedeme.“ Žádný z výpravčích na protektorátních nádražích, přes které tento lidský náklad projížděl, přesný účel cesty neznal. Na první pohled však nebyl konvoj nepodobný těm, které již projížděly směrem k bývalým polským hranicím několik posledních let. Zpět se podezřelé vagóny vracely prázdné. „Jeli jsme třiatřicet hodin, za tu dobu vlak jednou zastavil a dostali jsme trochu vody a mohli jsme vyprázdnit kbelíky. Jen jednou za třiatřicet hodin. Jeden kýbl pro sto osob. (…) Po třiatřiceti hodinách vlak zastavil. Seděla jsem pod tím malým okýnkem, vyskočila jsem a viděla jsem ten nápis Osvětim,“ vyprávěla přeživší Ruth V. pro nahrávku, kterou pořizovalo pražské Židovské muzeum. Cestu plnou utrpení, která nakonec směřovala do nově založeného terezínského rodinného tábora v AuschwitzBirkenau, postupně prodělalo po prvních dvou zářijových transportech, ještě dalších pět „dodávek“ lidského nákladu. Postupně se jednalo o transporty „Dr“ (z 15. prosince 1943), „Ds“ (z 18. prosince téhož roku), „Dz“ (z 15. května 1944), „Ea“ (z 16. května 1944) a konečně také transport s označením 12
„Eb“ z 18. května. Celkem bylo z Terezína na Východ v sedmi transportech převezeno 17 517 vězňů. Z nich se osvobození dožije jen 1167. V čase, kdy teprve vlaky do hornoslezské Osvětimi přijížděly, však o této hrůzné bilanci netušil ještě nikdo. Normální bylo věřit, že se jedná o „běžné“ pracovní nasazení. PŘÍJEZD (8. září 1943) „Vlak zastavil, na nástupiště přišli esesáci klátivým krokem, všichni s pistolemi a holemi. Postavili se do půlkruhu a za chvíli k nim přijel terénní vůz, z něhož vystoupil důstojník SS a všichni na něj čekali. Někteří esesáci si krátili čas tím, že vyhodili kámen a holí ho odpálkovali. V pozadí stála skupina vězňů v modrobíle pruhovaných drilech. Asi po půl hodině čekání přijel jeden esesák na motocyklu a tomu důstojníkovi SS předal dopis. Ten jej přečetl, narovnal se a začal vydávat rozkazy.“ Co bylo v dopise psáno se pochopitelně přeživší Viktor K., který celou situaci sledoval ze stále zapečetěného vagónu, nedozvěděl. Vzápětí se však všichni živí z transportu „Dl“, se kterým dopoledne dorazili na „osvětimské nádraží“, vydali na cestu do nového „domova“. Příjezdová rampa v Osvětimi, ke které transporty přijížděly do té doby, než byla zbudována přímá vlečka, jakási „linka smrti“, která končila na dohled krematorií v Birkenau, se nacházela téměř uprostřed vzdálenosti mezi „mateřským táborem“ Osvětim I a vyhlazovacím táborem v Březince. Vězni tedy museli dojít ještě část cesty pěšky, ještě posledních několik set metrů zůstávali „terezínskými“, než je spolkla bezedná továrna na smrt. Konečně se vrata vagónů rozletěla. Do uší, snad ještě hlouběji do samotného mozku se zarýval řev esesmanů a zuřivý štěkot jejich služebních psů. Bylo to něco nepochopitelného, něco, co z Terezína neznali. Byl to obrovský šok, když kolem nich v mžiku poskakovaly pruhované bytosti s vyholenými lebkami a začaly jim brát jejich zavazadla. Ještě netušili, že se jedná o speciální oddíl vězňů tzv. Kanadu, který měl na starosti toto přivítání. Bylo jim řečeno, že většinu zavazadel mají nechat na svých místech v dobytčácích. Později je určitě dostanou, ujišťovali je ty zvláštní bytosti. Asi jsou to trestanci, skuteční zločinci, kteří si zde odpykávají svůj trest, mohlo jim proletět hlavou. Určitě ano, oni však přece směřují do pracovního tábora. Němci to jasně uváděli, když nechali v Terezíně zformovat transport. Utěšovali se, vyděšeně se rozhlíželi po okolí, drželi se svých blízkých a snažili se v té chvíli pochopit, co se kolem nich vlastně děje. „Zu fünf! Zu fünf,“ dokola řvali esesáci. Kdo dostatečně rychle nereagoval, nepochopil, že má být jen a pouze v požadovaném pětistupu, obdržel přes záda ránu holí. „Takže jsme šli pěšky a z toho mám zážitek. Když jsme přicházeli k táboru, tak se otevřelo divadlo hrůzy. My jsme nemohli pochopit, co se tam vlastně děje. Pruhovaní lidé tam skákali nahoru, dolů, nahoru, dolů a jiní pruhovaní lidé na ně křičeli auf-nieder, auf-nieder,“ vzpomíná na okamžiky prvního 13
„seznámení“ s osvětimským životem přeživší Jiří S. Esesáci šli vedle terezínských, snad trochu znuděně z rutinního úkonu, který se již tolikrát opakoval, snad se jim v hlavách honily myšlenky na chystaný kamarádský večírek, který měl pro ně na zítřejší večer nachystat sympatický kolega Jürgen. Bude dost vodky? Sežene opět ta grandiózní vepřová kolínka, na kterých si pochutnali minulý měsíc, když zapíjeli Siegfriedův odjezd na dovolenou? Skvělé by bylo samozřejmě, kdyby se podařilo zajistit stejnou dívčí společnost jako minule. Zítřek, ach sladký zítřek. Mezitím se pochod přiblížil k železné bráně s nápisem „Arbeit macht frei.“ („Práce osvobozuje.”) „Vešli jsme do brány a postupovali mezi dřevěnými baráky po Lagerstrasse. Řekli nám, že z vagónů na rampě vystoupila teprve polovina vězňů, to bylo 2500. Dalších 2500 vězňů, že přijede později. Také nám řekli, že tábor, ve kterém nyní jsme, má označení BIIb a že je to jeden z mnoha osvětimských táborů. Tyto informace jsme získali od vězňů, kteří se po táboře volně procházeli, většinou mluvili polsky. Byl tam také jeden Čech, a když jsme ho ptali, kde jsou dřívější transporty z Terezína do Osvětimi, tak řekl: >>Odsud je možno se dostat jen do země, << ukázal palcem dolů, >>nebo do nebe<<, a ukázal palcem nahoru,“ uvádí k příchodu do BIIb přeživší Viktor K., který byl jedním z lékařů v zářijovém transportu.
14
