Prolog Vánoce dříve a nyní
Vánoce už nejsou tím, čím bývaly. V mnoha částech západního světa ztratily svůj náboženský význam a staly se vyvrcholením období nadměrného utrácení, přejídání a oslavování. V současném slavení Vánoc se projevuje jejich pohanský předchůdce, oslavující zimní slunovrat. Pro děti jsou Vánoce oblíbenými svátky a pro dospělé obdobím, kdy se oddávají vzpomínkám na staré dobré časy. Vzpomínky na dětství mě přenášejí do šťastných dní před druhou světovou válkou. Byly mi čtyři roky. Moji rodiče, stejně jako mnozí asimilovaní maďarští Židé předtím, než se na obzoru objevil Hitler, chtěli, aby jejich malý chlapec sdílel vánoční veselí jejich křesťanských přátel a sousedů. (Dnes v kruzích neortodoxních židů nahradila Vánoce slavnost světel čili chanuka, přičemž Vánoce jsou humorně přezdívané chanuce či vánuka.) Maďarské děti v oněch dnech věřily, že jim vánoční dárky přináší Ježíšek, který je večer 24. prosince roznáší a pokládá pod ozdobený vánoční stromek, donesený z nebe andělíčky. Byl jsem varován, abych nepodlehl zvědavosti, neboť kdybych ze svého pokojíku nahlédl
7
do obývacího pokoje, andílky bych vyplašil a bylo by po dárcích i po cukroví. Vzpomínám si, jak silné bylo pokušení prozkoumat zvuky vycházející z obývacího pokoje, když jsem po obědě odpočíval, ale protože jsem od přírody obezřetný, odolal jsem mu. Večer jsem pak směl do pokoje vstoupit. Byl to nádherný pohled: stromek s hořícími svíčkami a malé prskavky, z nichž po zapálení sirkou sršely stovky jiskřiček. A byla tam spousta dárků, víc, než jsem dokázal spočítat. Z ulice bylo slyšet zpěv. Rozezněl se domovní zvonek a skupina dělnických dětí se tázala, zda mohou dovnitř přinést svůj „betlém“, lepenkové jesličky, v nichž se Maria, Josef a Ježíš dělili o chlév s volem a oslem. Jeden z chlapců nesl na tyči betlémskou hvězdu a ostatní děti hrály anděly, pastýře a tři krále. Za své úsilí si vysloužily pár tabulek čokolády a několik drobných mincí. Všechno bylo okouzlující a nádherné; v místnosti zavládla naivně náboženská atmosféra. Červeně oděného Santa Clause jsem ještě neznal. Místo něj jsme měly „strýčka“ či „svatého“ Mikuláše, jenž navštěvoval děti již na začátku měsíce, večer 5. prosince, a plnil jejich punčochy pamlsky. Aby jim připomněl, že se nemají chovat špatně, tloukl berlou mladého společníka, který hrál čerta. O rok později bylo v domácnosti Vermesových všechno trochu náročnější. V té době jsem se z titulků různých novin, jichž byla u nás doma spousta, naučil psát hůlkovým písmem a nově nabytou dovednost jsem využil k tomu, abych sepsal „ Ježíškovi“ seznam hraček a knih, jež mi, jak jsem doufal, nadělí. Můj otec, novinář, strčil dopis, adresovaný „ Ježíšovi v nebi“, do kapsy kabátu a slíbil mi, že ho pár dní před Vánoci hodí do poštovní schránky na rohu ulice. Pak
8
došlo k pohromě. Vyvedl jsem nějakou nezbednost, už si ani nevzpomínám jakou, a otec se rozhodl, že mi dá na pamětnou. Zatočil knoflíky primitivního rozhlasového přijímače, svého prostředku spojení s vyšším světem, a k mému nezměrnému zděšení vytáhl z kapsy můj dopis. Aby mě potrestal za ono uličnictví, vrátil Ježíšek zprávu odesílateli. Začal jsem plakat a slíbil jsem, že se polepším. Bylo mi odpuštěno a vytoužené dárky se pod stromkem objevily. Nejranější vzpomínky mé ženy na Vánoce jsou zcela odlišné. I když mezi jejími praprarodiči byli Židé, vyrůstala v hluboce zbožném polském katolickém prostředí. V jejím světě nebyly Vánoce spojeny s hojnými dárky. A přinášel je svatý Mikuláš 5. prosince večer. (Vzpomínám si, že také za mých studentských let v Belgii obdarovával především svatý Mikuláš, a dozvěděl jsem se, že děti v Nizozemsku věří, že tento laskavý biskup z maloasijské Myry přijíždí lodí ze Španělska.) Polské děti s potěšením připravovaly vánoční stromek a zavěšovaly na něj sladkosti, pomeranče, jablka a blýskavé cetky. Méně příjemné byly povinnosti, které jim ukládali jejich rodiče: poprosit za odpuštění všech nezbedností spáchaných za minulý rok, slíbit, že se budou dobře chovat v budoucnu, a popřát vše dobré každému členu rodiny zvlášť. Potom však nastalo nádherné vyvrcholení Štědrého večera, bohaté jídlo o dvanácti chodech, při němž dospělí – v jiných polských rodinách – popíjeli značné množství alkoholických nápojů a mnozí z nich byli pod jeho vlivem i v době, kdy bylo třeba vydat se do kostela na půlnoční. Zkušenost mladšího člena rodiny, Iana Vermese, narozeného v Oxfordu v roce 1990, se v jeho vzpo-
9
mínkách nepodobá zkušenosti mojí ani manželčině. Jeho Vánoce byly slaveny řádně po britsku, tedy 25. prosince, a nikoli na Štědrý den, jak tomu bylo na evropské pevnině. Ve svých třech a půl letech očekával celý rozrušený ten okamžik, až ráno onoho dne bude moci vpadnout do obývacího pokoje a strhnout blýskavý balicí papír z četných dárků, jež tam nezanechal Ježíšek, ale strýčkovsky blahosklonný vousatý Santa Claus. Vánoční stromek, ozdobený nikoli svíčkami z vosku, ale elektrickými žárovičkami, nebyl pro něj ničím tajemným. Nikdy neslyšel, že by mu ho přinesli andělé: sám ho předchozího dne pomáhal strojit. A o rok později byla zasazena smrtelná rána dokonce samotné tajemnosti Santa Clause. Ian, neschopný odolat zvědavosti, se večer 24. prosince tiše vykradl ze svého pokoje do přízemí a objevil svou matku a mě, jak balíme dárky a ukládáme je pod vánoční stromek. Ještě dlouhá léta předstíral, že na Santa Clause věří, a posílal mu podrobné seznamy, uvádějící přesné ceny jednotlivých věcí, jež měly zajistit, aby měl Santa Claus s sebou dostatek peněz na všechny nákupy. Jeho Vánoce se staly stejnými jako Vánoce většiny dětí v současnosti: očekávání hraček, videokazet, dévédéček a počítačových her, jak je den co den vídají v nabídkách televizních reklam. Nyní, ve věku šestnácti let, si o sobě rád domýšlí, že je agnostický vědec, a tvrdí, že nikdy nespojoval Vánoce s ničím náboženským. 25. prosinec je prostě nádherný den stále hojnějšího každoročního vytěžování zlatého dolu. Co však opravdu vězí za svátkem Narození Páně? Abychom odhalili původ Vánoc, musíme prozkoumat hlavní doklady, jež máme v Novém zákoně k dispo-
10
zici – pasáže o Ježíšově dětství v Matoušově a Lukášově evangeliu –, a snažit se jejich prostřednictvím dobrat pravdy. Tato pravda, jak uvidíme, náleží jen velmi nepatrně historii a většinou je plodem tvořivé a nadějeplné náboženské obrazotvornosti.
11
1 Narození Páně v křesťanské obrazotvornosti a v evangeliích
Existují tři verze vyprávění o narození Páně. Návštěvníci kostela všeho věku důvěrně znají tu první. Pravidelně se líčí, Vánoce co Vánoce, v kázáních pronášených od ambonu. Lze se s ní setkat a obdivovat ji na velkých plátnech Narození Páně, po staletí láskyplně vytvářených křesťanskými umělci. Lze spatřit starého vousatého muže kráčejícího vedle osla, na jehož hřbetě sedí mladá žena v pokročilém těhotenství. V dálce jsou nejasně vidět věže Betléma. V přeplněném městě jsou hostince obsazené a Josef, po dlouhém plahočení a hledání, objeví v sousedství pouze skromný chlév, kde může Maria porodit syna. Novorozeného Ježíše položí matka do jeslí mezi krávu a osla. Starý Josef obhlíží scénu se shovívavým obdivem. Místní pastýře na událost upozornil anděl: od něj se dověděli o příchodu spasitele Židů na svět. Brzy se dostavili tři králové, odění v nádherný šat. Ze vzdáleného Orientu je přes Jeruzalém do Betléma vedla tajemná hvězda. V královském paláci se vyptávají, kde můžou spatřit nedávno narozeného krále Židů. Zprvu to nikdo neví. Na radu znalců, svo-
13
laných Herodem, jsou králové posláni do Betléma a díky hvězdě, jež se znovu ukázala, naleznou chlév, pozdraví Ježíše, pokloní se mu a předají mu královské dary. Opona padá: konec prvního jednání. Vánoční příběh, stejně jako pohádka, sestává ze směsice okouzlujícího a strašlivého. V jednání druhém, obvykle ve vyprávění o narození Páně nezvýrazňovaném, se kouzelnost a radostnost náhle vytrácejí, a jakmile do dění vstoupí krvelačný Herodes, rýsuje se na obzoru pohroma. Když si Herodes uvědomí, že ho králové podvedli a ze země zmizeli, vyšle své kruté vojáky na malé betlémské chlapce. Ti všichni zahynou – od novorozených nemluvňat po batolata –, kromě dítěte, jež Heroda tak zneklidnilo. Náhle se scéna opět mění. Josefovi se ve spánku zdá o andělovi, který vyhlašuje poplach: otec, matka a dítě musí ihned uprchnout. Znovu vidíme starého muže na cestě, doprovázeného jeho spolehlivým oslem, ten však tentokrát nese dítě a jeho matku. Obratně se vyhnou Herodovým pohraničním hlídkám, uniknou z Judska a dosáhnou bezpečného útočiště v Egyptě, zemi na Nilu. V posledním jednání scénář nepatrně ztrácí tempo. Závěrečné fáze dramatu se zamlžují. Jsme seznámeni s Ježíšovým obřezáním a jeho uvedením do jeruzalémského chrámu, nedozvíme se však, kdy se tyto věci odehrály, pokud jde o souvislost s útěkem do Egypta. Není upřesněna příčina ani doba Ježíšova odchodu do poklidné Galileje ani šťastné dětství. Nezdá se, že by si křesťané s těmito záležitostmi dělali těžkou hlavu. Jejich stanovisko je pevné a chronologický rámec je vyjádřen ve zkratce. Pro běžného věřícího jsou všechny tyto události vměstnány
14
mezi Vánoce a Hromnice. Podle církevní liturgie se Ježíš narodil 25. prosince. Mláďátka betlémská byla zavražděna o tři dny později. Ježíš byl obřezán 1. ledna. V mém oxfordském univerzitním diáři je Nový rok stále označován jako svátek Obřezání Páně, ale v římskokatolických misálech, revidovaných po druhém vatikánském koncilu, byl starý latinský obřad Circumcisio Domini (Obřezání Páně) nešťastně nahrazen slavností Matky Boží, Panny Marie, a proto evangelní čtení „Když uplynulo osm dní a dítě mělo být obřezáno, dali mu jméno Ježíš“ z denní modlitby církve zmizelo. Ježíš a Maria (a snad i Josef) navštívili chrám 2. února. K egyptské epizodě tak muselo dojít mezi koncem prosince a počátkem února a cesta do Galileje následovala hned poté. Všechno se odehrávalo uspořádaně, jenomže… to vše je legenda či fikce. Při vší patřičné úctě ke křesťanské tradici jsou některé nejpodstatnější skutečnosti rozsáhlého vánočního komplexu nesmírně vzdáleny od skutečnosti. Například pravděpodobnost, že se Ježíš narodil 25. prosince, je 1 ku 365 (nebo 366 v přestupných letech). Toto datum určila západní církev – až ve 4. stol., za vlády císaře Konstantina –, a nahradila tak pohanský svátek nepřemoženého Slunce, a abychom byli přesní, poprvé je doloženo v římském kalendáři v roce 334.1 Většina východních křesťanů slaví Ježíšovo narození či zjevení světu o svátku Zjevení Páně (6. ledna), zatímco podle církevního Otce Klementa Alexandrijského ze 2. stol. si ostatní východní obce tuto událost připomínaly 21. dubna nebo 20. května (Stromata [Miscellanea] I,21). V našem úsilí o objasnění začněme vyloučením tří charakteristických rysů vylíčení Vánoc, jež nemají
15
oporu v Novém zákoně. Přes veškerou snahu nelze v evangeliích nalézt nic, co by naznačovalo, že Josef, opětovně zmiňovaný jako Ježíšův otec, byl starý muž. O jeho věku nevíme nic, ani kdy se narodil, dokonce ani kdy zemřel. Domněnka o postarším Josefovi pochází z apokryfního evangelia, Protoevangelia Jakuba, bratra Páně. V něm je vylíčen jako vdovec pokročilého věku, který má z předchozího manželství syny a dcery. To jsou oni členové domácnosti Josefa a Marie, jež Nový zákon označuje jako Ježíšovy bratry a sestry. Evangelia se rovněž nezmiňují o přívětivých zvířatech, volu a oslu, sdílejících s Ježíšem chlév. Vyobrazení těchto zvířat se opírá o proroka Izajáše: „Vůl zná svého hospodáře, osel jesle svého pána, mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý.“ Církev viděla v tomto úryvku předobraz pozdějšího odmítnutí Krista židovským národem. Nový zákon konečně nikde nenaznačuje, že návštěvníci z východu, kteří následovali hvězdu do Betléma, byli králové. Řecký text Matoušova evangelia je neoznačuje za vládce, či dokonce „mudrce“, ale za magoi, „mágy“ či kouzelníky (viz s. 113). Povýšení těchto východních astrologů do královské důstojnosti je způsobeno dalším umělým spojením starozákonního textu s epizodou z evangelia o Ježíšově dětství. Úryvek vzatý z knihy Izajášovy zní: „K tvému světlu přijdou pronárody a králové k jasu, jenž nad tebou vzejde“ (Iz 60,3). Je završen dalším veršem o několik řádek níže ve stejné kapitole téže knihy: „ponesou zlato a kadidlo a budou radostně zvěstovat Hospodinovu chválu“ (Iz 60,6). Není také nikde psáno, že králové byli tři. Tento počet je bezpochyby vyvozen
16
z počtu darů zmíněných u Matouše, „zlato, kadidlo a myrhu“ (Mt 2,11), za předpokladu, že každý návštěvník předkládal jeden dar. Dvě další vánoční líčení jsou inspirována Novým zákonem. První, opírající se o Matoušovo vyprávění o Ježíšově dětství, začíná Ježíšovým rodokmenem (Mt 1,1–17) a pokračuje Josefovým úmyslem rozvést se s těhotnou Marií (Mt 1,18–19). Jeho plán se změní, když ho anděl ve snu uklidní, že stav jeho snoubenky je způsoben zázračným zásahem Ducha svatého (Mt 1,20). Narození z panny je splněním Izajášova proroctví (Mt 1,22–23). Josef snovému zjevení uvěří, vezme si Marii za manželku a uvede ji do svého domu (Mt 1,24–25). Ježíšův příchod na tento svět provází objevení se hvězdy na východním obzoru, jež přivádí „mudrce“ od východu do Jeruzaléma (Mt 2,1–2). Jdou do královského paláce, aby se poklonili právě narozenému králi Židů (Mt 2,3). Ohromený Herodes se radí s židovskými velekněžími a ti ve shodě s proroctvím u Micheáše 5,2 (Mt 2,4–6) označí Betlém za předpověděné rodiště očekávaného Mesiáše. Herodes potom vyzví od mágů čas, kdy se hvězda poprvé objevila, a vychytrale je požádá, aby mu oznámili vše, co se o tom dítěti dovědí (Mt 2,7–8). Mágové s pomocí hvězdy Ježíše najdou a vzdají mu hold, avšak na základě pokynu, který dostali ve snu, se na zpáteční cestě do své země Jeruzalému vyhnou (Mt 2,9–12). Josef dostane v dalším snu opět od anděla pokyn, aby se okamžitě s Ježíšem odebral do Egypta a unikl tak vraždění betlémských chlapečků, nařízenému podezíravým a rozlíceným Herodem, čímž se naplňuje proroctví o Ráchel, manželce patriarchy Jákoba,
17
naříkající nad ztrátou svých dětí u Jeremiáše 31,15 (Mt 2,13–18). Jakmile král umře, týž anděl nařizuje Josefovi v předposledním snu, aby se vrátil do země izraelské a tak uskutečnil další předpověď (Oz 11,1), v níž se říká, že Bůh zavolal svého syna z Egypta (Mt 2,19–21). Když se však Josef dozví, že v Jeruzalémě na trůn nastoupil Archelaos, Herodův syn, opraví poslední sen předchozí pokyn a nařídí mu usadit se v Galileji. Je citováno neidentifikované proroctví, „bude nazván Nazaretský“, aby se vysvětlilo Ježíšovo spojení s Nazaretem (Mt 2,22–23). Ve třetí, Lukášově verzi událostí narození Páně se vypráví podstatně odlišný příběh. Obsahuje dvojí zvěstování. V tom prvním oznamuje anděl Gabriel postaršímu knězi Zachariášovi, sídlícímu v Judsku, že mu jeho manželka Alžběta, neplodná žena pokročilého věku, zázračným způsobem porodí syna, Jana Křtitele (L 1,5–25). Následuje poselství anděla Gabriela Marii, zasnoubené panně žijící v Nazaretě, že počne a porodí Ježíše a že pro Boha nebude obtížnější způsobit, aby zůstala pannou, než to, aby její příbuzná Alžběta ve svém pokročilém věku porodila syna (L 1,26–38). Maria hned poté navštíví Alžbětu v Judsku a zůstane u ní, dokud Jana Křtitele neporodí (L 1,39–80). Potom se vrátí do Nazareta, ale za několik týdnů se již opět vydává na cestu. Cenzus, čili soupis majetku pro daňové účely, nařízený císařem Augustem, je důvodem vysvětlujícím cestu Josefa a Marie do Betléma, kde se Ježíš narodí v přístřešku pro dobytek nedaleko města Davidova, neboť městské noclehárny jsou přeplněné množstvím lidí přicházejících se dát zapsat (L 2,1–7). Právě narozené dítě přicházejí přivítat místní pastýři a nebeské zá-
18
stupy chválí Boha (L 2,8–20). Po osmi dnech, v souladu s židovským zákonem, je Ježíš obřezán a čtyřicátý den po narození přinesen do chrámu a je vykonán obřad vykoupení prvorozeného, zatímco jeho matka podstoupí rituál očišťování, vyžadovaný po narození mužského potomka. V chrámu jej jako Mesiáše Židů a spasitele pohanů poznají dva staří zbožní ctitelé Hospodina (L 2,25–38). Poté co vykonají své náboženské povinnosti, vracejí se Josef, Maria a dítě Ježíš do Nazareta, svého původního domovského města (L 2,39–40). Pro formu našeho zkoumání bude určující povaha látky. Matouš a Lukáš málokdy poskytují tytéž informace ve stejném pořadí. Někdy se témata v podstatě neliší, nejčastěji však tito dva evangelisté předkládají údaje naprosto nezávislé. Protože v případě vyprávění o narození Páně nelze důsledně uplatnit paralelní či „synoptický“ přístup, budu se problémy zabývat tak, jak se jeden po druhém vynořují z Matoušova a Lukášova evangelia dětství.
19
