Itálie 2008
Trento
PROLOG
A pak, že život není stvořen z náhod!!!! Opouštíme s Jitkou poslední metry rakouského území za obcí Mitterretzbach, už vidíme budovu na hranicích a za ní? Kdo se to tady potuluje a otáčí? Yvča a Jirka právě zjistili, že do Rakouska jedeme, ale až zítra! Tuto noc ještě trávíme v Česku v penzionu Ham-Ham asi 2km zpět do vnitrozemí, směrem na Znojmo. Tak alespoň plnou nádrž vedle na OMV a hajdy zpátky. Máme s Jitkou v penzionu už uloženy věci na naší Tour de Itália, ale ta začne opravdu až zítra (přijeli jsme už dopoledne a tak jsme si ještě odskočili do kláštera v Melku-a bylo se věru nač podívat, klášter je nádherný, uchvátila mě hlavně knihovna a zahrady). Postupně přijíždějí i ostatní a tak v podvečer může laskavý čtenář dle fotky určit toto: V horní řadě zleva stojí Yvča, Jirka a Jitka Hladíkovi, Jirka JVK, Míra a Jana Beránkovi, dole pak moje maličkost, M.Alp a Jitka. Tato, včetně mě, devítičlenná skupina se zítra a na dalších pět dní pouští cestou i necestou za nemalým cílem-čeká nás nejméně 10 horských průsmyků a odhadem 3500 kilometrů v sedle našich motorek. A že to někdy bylo i docela kruté, a na hranici našich možností, to nechť posoudí čtenáři těchto stránek............
Den 1 : 11 červen 2008 Vstáváme docela brzy, odjezd je plánován na sedmou a jelikož zde snídaně fungují až od devíti (majitel se nedal ukecat-prý to dřív nejde), zásobujeme se na cestu v místním obchůdku. Hajdy do sedel a za vrnění motorů už ukrajujeme první kilometry "Niederösterreichem". Míříme směrem k Dunaji a podél něj pak vinařskou cestou, kde nás čeká první zastávka. Ono svačit si v takhle příjemném počasí na břehu Dunaje a koukat na ten lodní provoz to není pro nás suchozemce hned tak běžný zážitek......Jedeme přes most a na skále nad námi se pyšně vypíná Benediktinský klášter v Melku (N48°13'43.34"E15°19'50.89"). Včera jsme jej navštívili jak již bylo řečeno a jako vzpomínku si vezeme lahvinku místního výborného bílého...Nevíš Jitko co to bylo za odrůdu??? Už bohužel nevím co to bylo za odrůdu, zato si docela přesně pamatuji to krásné místo...planinka s úžasným výhledem do údolí, kde jsme ji vypili, ale to už trochu předbíhám......bylo to v Itálii! Čas nás nyní žene kupředu, míříme přes momentálně "nejslavnější" městečko Rakouska--Amsteten (Jožka Fritzlu a jeho rodina) a po pár km za městečkem Waidhofen a. d. Ybbs najíždíme do prvních kopečků "Oberöster-reichu", nádherným údolím řeky Enns do Alten-marktu a zdeprudce doprava po Eisenstrasse až do Spitalu a.P. Kazí se počasí, čím dál častěji koukáme po vrcholcích Vápencových Alp místníhonárodního parku a tušíme, že "už nám jedou naproti s vodou". Máme, ale ještě důležitou zastávku, není nad to si uprostřed dne protáhnout nohy v krásné přírodě, což soutěska s podivným názvem Dr.Vogelgesang Klamm (N47°39'57.60E14°21'27.73) beze zbytku splňuje. Krásná procházka i v motorkářském se to dalo co Jitko?
No někteří to vzdali a čekali u motorek. Pro ty co jsme absolvovali těch spoustu schodů, byl odměnou krásný pohled na padající vodu přes kameny soutěsky. Jako nejzdatnější soutěskářkou se ukázala Jitka Hladíková....došla skoro až nakonec....tam, odkud k nám docházeli ti důchodci s holemi :-) Skoro se nám ty mraky podařilo projet, už sjíždíme z prvního průsmyku na cestě (Pyrnpass 945 m.n. m.) a chybělo pár stovek metrů, jak jsme pak následně zjistili ze suché silnice, ale průtrž mračen nás lapila a zdržela skoro hodinu. Stáli jsme pod okapem zemědělské usedlosti a čekali až to přejde, jet se v té bouřce nedalo. Vše zlé jednou končí, znova to rozjíždíme a hledáme kde bychom si dali něco na zub, což se nám daří kousek za městečkem Liezen. Papkáme, koukáme po kopcích a řešíme otázku zda Sollkpass, ano či ne? Tak ano ! Do toho! Ve výšce 1790 metrů je při tomto počasí fakt zima, na vrcholu nějakých 6 stupňů. Tak pár fotek a hajdy dolů. Šeredně mi to při brzdění uklouzlo pod předním kolem, držím to ze všech sil, sjíždím z asfaltu a už si to šinu z kopce nějakým rigolem-ufff, chvála Bohu, nějak jsem se dostal zpět na asfalt, ale být tam sráz jako na druhé straně..............Je podvečer, přijíždíme mírně zmáčení do vesničky Khünburg k paní Pernullové, kde dnes po cca 498 km složíme hlavu........Něco k paní Pernull a bydlení Jitko? K bydlení nic nemám, ale pamatuji si, že v garáži paní Pernull proběhla první oprava mého volného řetězu….bohužel ne poslední.......a to mám motorku 14 dní......že by mi chtěl předchozí majitel pokazit výlet :-)))
Den 2 : 12.června 2008 Včera večer jsme ještě stihli príma večeři v místním hostinci, sice to bylo tak tak, chtěli už v 22.00 zavřít, ale trošku jsme jim tu pracovní dobu protáhli. Kuchařův ksichtík jsem sice neviděl, ale obsluha to vzala v pohodě a myslím, že by se k nám ten mladík i přidal a cestoval s námi. U večeře trošku odkrývám plány, tlacháme o všem možném a jak už to bývá i naše vojenčení to semlelo-přece jen, všichni tady pamatujeme dva roky prázdnin za doby bránění výdobytku socializmu. A ty stopy nějak v paměti zůstanou, ať člověk chce, či ne. Ovšem 1. světová válka a naši dědové (legionáři) v ní bojující na straně Itálie proti Rakousku-Uhersku, to je kapitola v naších dějinách, která určitě stojí za úctu a poznání. Naše cesta tudíž nebude jen o průsmycích a jezerech a zatáčkách, ale taky kousek poodhrneme oponu našich dějin, na kterou můžeme být hrdí..........Míříme a projíždíme totiž oblastí hlavních bojů 1.světové války-její jižní frontou. Někteří na mě koukají trošku překvapeně, ale nejsou myslím proti. Právě naopak.....všichni jsme seděli s otevřenou pusou a poslouchali bedlivě každé tvoje slovo... V noci byla děsná bouřka, budí mě s myšlenkou co prožijeme zítra a co nás čeká při přejezdu Alp. Ovšem ráno se zdá pohodové a nálada stoupá úměrně s množstvím výborných pochutin mnou ládovaných do v noci již vyprázdněného žaludku. Jako bych 14 dní nic než..al! Fuj! Ani zvednout od stolu se mi nechce..... Jitka má něco s řetězem, není divu při jejím dravém stylu jízdy odchází do věčných lovišť a tak s tím něco zkoušíme udělat, aspoň napnout a namazat, platíme, loučíme se s milou paní Pernull a hajdy, už zase jedeme...... HURÁ DO ITÁLIE!!!!
Děkuji ještě dodatečně všem ostatním, dobře vybaveným spolumotorkářům za zapůjčení potřebného nářadí a poskytnutí první pomoci mému řetězu mazacími přípravky :-) Cesta je místy mokrá,odbočujeme vlevo na Nassfeldpass (1530m.n.m) a už koukám na prvního Itala co jsem dnes uviděl. Nevím proč, ale okamžitě se mi vybavil Trautnberg z pohádky. ,,Anče, Kubo, hajnej a himelhergotdonerveterkrucajs........" Volám na něj totiž svou vycizelovanou němčinou :,, Was ist das? Ist ein problem in der Tunnel?". Spatřuji totiž před sebou zábranu a na ní značku zákaz vjezdu. Kouká na mě, cosi řve italsky, nevím co, tak si to překládám po svém jako : "Jeď, to projedeš!" A už to fičíme z kopce dolů tunelem. Kolem nás visí horolezci, upevňují sítě proti kamení, ta bouře tu musela řádit!!! Jedeme opatrně, na cestě je spousta bláta, naplavenin, prostě místy je to motokros, ale dáme to v pořádku a míříme k dalšímu průsmyku Passo d.Mauria (1295 m.n.m) ovšem už osvěžení kávičkou v jedné z nesčetných kavárniček po cestě. Sluníčko stále ještě bojuje s mraky, je to naháněná, taky koukáme okolo a žaludek už se zase hlásí o kus žvance. Tohle vyřeší pizzerie ve Forno di Zoldo (N46°20'45.36" E12°10'39.47"), ovšem při konzumaci pizzy nás ty mraky dohnaly.....Koukáme nahoru na všechny strany, Jirka navrhuje upravit trasu. Moc se mi nechce (čekají na nás přece průsmyky: pso Cibiana, pso Duran, pso Cereda a pso Brocon a je to přibližně i stejně kilometrovně), ale ty hrozné mraky a je to cesta přes hory.......... Docela mne ta změna trasy zamrzela. Už týdny dopředu jsem se těšila nad mapou a články jiných, co už těmito Passo projeli tak snad se tato místa stanou naším novým cílem příští rok :)
Tak jo teda, vzdám se svého snu, otěže vedení přebírá nyní Jirka JVK a jeho BMW. Po třech km jsme v lijáku, ale po půlhodince to přechází, a jedeme údolím řeky Piave. Vzadu se trošku nudím, ale na druhou stranu se nemusím pořád čučet na GPS-ku, a tak se kochám pohledy do okolí. A že je nač koukat!!! Nevím, zda i ostatní ví, že jedou vlastně po frontové linii a oblasti nejprudších bojů jižní fronty 1. světové války. Jak je ta písnička : "Na Piavě............"?? Dodnes při pozorném sledování okolí jsou vidět pozůstatky bojů a to mi při jízdě vzadu docela vyhovuje. Údolím řeky projíždíme městečkem Feltre a pak? Jirkovi ty mapy prostě ukazují trošku jiné trasy a tak k mému údivu nemíříme na Asiago, ale na Bassano a Schio. Projet městem Schio bylo jako jezdit ve špičce pod Vítězným obloukem v Paříži. Šílený provoz, nepřehledné ukazatele, strach z toho, že se ztratím už tak polorozpadlé skupině...uff zvládla jsem to jen díky Jirkovi Hladíkovi, zavěsila jsem se na jeho Hondu tak úporně, že jsem ho při jedné červené lehce smýkla do bočního kufru..... Nicméně zajížďka to není, takže se držím vzadu, Jirka vždy dojede spolehlivě. Náš dnešní cíl Albergo all Passo (N45°45'33.99" E11°10'27.20") trefujeme čirou náhodou, přijíždíme na křižovatku, máme se dát vlevo a ještě nějakých ............A jejda, vždyť je to tady tenhle penzion stojící vedle nás!!! Údaje, které uvedl majitel se liší cca o 8 kilometrů a k mému údivu je mu to docela jedno, je to prostě Ital se vším všudy...........Sláva, jsme na místě kde strávíme 3 noci, jdeme se ubytovat a nasát atmosféru......
INTERMEZZO Lidi, tak ta včerejší večeře, to byl teda nářez!!! Teda nemyslím tím nářez z nějaké kýty muslimskou komunitou zapovězeného zvířete, ale nářez ve smyslu kolosálního omylu..... A jak to velké nedorozumění vlastně vzniklo? Chtěli jsme po majiteli něco na zub k večeři a ten jídelní lístek byl za A: Dosti chudý, za B: V jazyku, kterým nikdo nevládl-italštině. Vynořil se zde sice od někoho z nás (já to nebyl) asi třístránkový slovník ve formátu A5, ale rčení jako : "Strč prst skrz krk!", nám byla pouze k pobavení. Takže Spaghetti Bolonese + nějaká polívka. Cena se zdála poněkud vyšší, ale to jsem připočetl místní nadmořské výšce. Rybí polévka s dvěma obrovskými knedlíky, tak na tu nezapomenu do smrti, a "úsměvné" pohledy mých spolubydlících taky. Ovšem oni na tom nebyli o moc lépe. Spagetti sypu hojně sýrem abych zaznamenal alespoň nějakou chuť. A láduju a láduju co se do mě vejde. S plným břichem odfukuji a těším se na čokoládku z domácích zásob, když tu kuchařka přináší další talíře, na nich maso na všechny způsoby až oči přecházejí, různé omáčky, salát s nějakou lákavou zeleninkou........... . Nejdřív protestujeme, že jsme si nic neobjednali, ovšem vedlejší hosté právě odcházejí a už tady nikdo není. JE TO VŠE PRO NÁS!!!!!! Boj o to nacpat ty dobroty do plného břicha---to se nedá popsat. Dodnes nechápu za A: Jak jsme to mohli sníst ty dobroty alespoň částečně, neboť všichni na tom byli podobně jako já a za B: Jestli je taková večeře standardní a bez objednání, nebo to byla nějaká pozornost podniku, když viděli odkud a v jakém stavu jsme přijeli (však víte jak člověk vypadá v podvečer v nepromoku). :-) já myslela že jsi na to zapomněl....byla to vlastně večeře jako k polopenzi....takže placená a pro nás jen na tento jeden den. A já bych k tomu jen dodala.......stálo mne to 8 Euro a ani jsem si nelízla :-)
Den
3 : 13.června 2008
Dnes vyjíždíme trošku později, přece jen nemusíme už nikam spěchat, ani nikam dojet. Cílem je poznat okolí největšího italského jezera Lago di Garda. Ráno před jízdou si vyčistím uši důkladněji než obvykle, laskavý čtenář mi snad promine tuto osobní poznámku k hygieně mého těla, ale je zde na místě poznamenat, že spíme v nadmořské výšce 1195 metrů a když připočtu ještě první patro našeho pokoje, rázem jsem na dvanácti stech!!!! A jezero Garda? Tak to má jen 65 m.n.m. A to se ještě chystáme projet pohořím Monte Baldo, kde silnice vedoucí tímto pohořím hravě strčí do kapsy naši nejvyšší horu Sněžku. Takže to loupání v uších při změně tlaku................ Míříme na Rovereto a po cestě ....a po cestě jsem se ztratila....nějak jsem nezaznamenala frčíc si tou krásnou italskou krajinou, čekajícího vedoucího za zatáčkou....no bylo to zdržení, přiznávám....tak snad mi to všichni odpustili..... na odpočívadle otvíráme flašku vínečka dovezeného z Rakouska. Ono už se zdá, že Jirkovu BMW pomalu docházejí síly, tak mu odlehčujme jak se dá. Přijíždíme do Rovereta z jihovýchodu, takže míjíme dominantu tohoto města založeného římany - hrad Castello di Rovereto s mohutnou Torre Maschio. Propleteme se městem a zase do kopců, vyjíždíme na pohoří Monte Baldo. Zastavujeme v městečku San Giacomo, jelikož toužíme po kafi, popřípadě nějakém žvanci. Stenojmený tříhvězdičkový luxusní hotel (N45°47'56.68"E10°55'15.54") sice zkouknem, ale po návštěvě jeho skoro pozlacených WC, a bílých ubrusů v restauraci prcháme raději na venkovní terasu. Chudák M.Alp byl z toho tak nesvůj, že si odjel svou paštiku a veku schovanou od snídaně zchroustat někam na pole a Jirka, který by se tady se svým BMW právě hodil, tak odjel fotit okolí.....Zůstali jsem sami, ale přesto "statečně" něco schlamstli. Míříme pohořím do městečka Malcezine.
Po pár km zastavujeme díky rodině Manottiu, které kdysi nenapadlo nic lepšího, než postavit svůj penzion na opravdu jedinečném místě (N45°47'16.51"E10°52'21.16"), ta vyhlídka v průrvě mezi skalami na jezero Garda, tak na to mi tady prostě na klávesnici chybí písmenka. To se musí zažít..... Po půl hodině kochání, focení a výhledů na jezero sjíždíme do městečka Brenzone a kolem břehu do Malcezine (N45°45'57.01"E10°48'31.10"). Trošku to za námi smrdí, tedy Jirka povídal, že Beránkovic Banditu z toho sjezdu hořely brzdy, nicméně dobrzdili a tak se všichni v městečku shledáme. Ráda bych na tomto místě ještě připomenula to šílené tempo, kterým jsme sjížděli k jezeru..... v té nejostřejší zatáčce nás úplně bravurně předjel cyklista. Nechápala jsem jak to na těch 3 cm galuskách dal :-))) Je tu pěkný fofr i mimo sezonu, teda jak to vypadá v srpnu to bych asi nechtěl zažít. Koukáme na hrad, sedíme v kavárničce a užíváme pohodu, dokud nezahřmí a nezačne pršet. A zase je o důvod víc posezení protáhnout..... Bouřka pomalu přechází, blíží se večer, vracíme se na základnu v Albergu. Večer klábosíme u piva a zkouknem i nějaký ten fotbálek na tv-vždyť je přece mistrovství Evropy. Moc si to už nepamatuji, ale náš italský majitel dojel z "matche" naprosto odrovnaný, takže pivo musela čepovat chudák manželka. Vyhráli ti Italové vůbec nebo ne?????
Den 4 : 14.června 2008 Ty italské snídaně, to teda není moc velký odvaz, ale začínám si už pomalu zvykat a ty lehce okoralé veky (zřejmě předtím ohřáté aby hezky křupaly), když není nic jiného......však ostatní taky chroupají ze všech sil. Budeme odjíždět a tak ještě pokukuji po Jirkovi Hladíku, jestli ještě nemá : "zamotané ruce z těch nesčetných zatáček", jak prohlásil včera. Prohlásil něco v tomto duchu: "Po těch dnešních vracečkách si připadám jako pekař, který celý den pletl vánočky.... :-) Je to ok tak vyjíždíme, dnes po stopách 1. světové války. Naším prvním cílem by měla být pevnost Forte Belvedere, tudíž se vydáváme severovýchodním směrem na Posinu, projíždíme Pso di Xomo (cestičky, kde se minou dvě motorky, ale auta už velice obtížně, ne-li vůbec-paráda) a v městečku Arsiero doplňujeme v místním supermarketu zásoby a papání pro naše dvoukolové miláčky u místní benzinky. Jitka také zuřivě maže skomírající řetěz. Po doplnění zásob míříme k průsmyku Pso di Vézzena. Cestou ovšem, jak už je zvykem hledáme místo na malou zastávku na kafe. Tenhle úkol beze zbytku plní hotel Baitha Laghetto (volně přeloženo Baitha rybník-jezírko N45°53'29.33" E11° 27'43.66"). Lidičky, pokud si teda dovedete představit rybník se třemi vodotrysky o rozloze odhadem 4 hektarů a s průzračnou vodou--tak to bylo přesně ono!! A taky musím zmínit zajímavé modely uvnitř restaurace, tady autor těhle věciček sklízí náš obdiv alespoň v duchu a focením nešetříme. Odjíždíme, GPS-ka říká : "Vlevo". No jo, ale tady je zákaz vjezdu! Sice z dodatkovou tabulkou v italštině, ale ví český mládenec co to tam píšou? Risknu to, jedeme, carabinieri se nekonali, a tak najíždíme na úžasnou 349, plnou krásných zatáček uprostřed nádherných lesů. Dovádí nás skoro až k pevnosti Forte Belveder (45°55'21.29"E11°17'15.80").
Prohlídka nám zabere skoro 2 hodiny a snad si zde každý něco našel, co jej zaujalo. Sice nevím, jestli holky trošku netrpěly........co Jiti, Jitko a Yvčo a Jano? Já byl v sedmém nebi. Je pravdou, že jsem se ve vlhkých a stísněných chodbách pevnosti necítila zrovna nejlíp, ale poznat něco z historie a na vlastní kůži okusit jak se tu žilo je silný zážitek na hodně dlouho... Tak nasedat, míříme na Lago di Caldonazzo a přichází největší zklamání dne, cesta kterou jsem si vysnil ,, Kaiserjägerstrasse" je uzavřena závorou. Proč tomu tak je nevíme, nezbývá než to objed jinudy, velká škoda......... Tak teda jinudy, míjí nás tak 250 motorek, asi nějaký sraz jedou na vyjížďku tak chvilku koukáme a už míříme dolů k jezeru, k místní restauraci na pozdní oběd. Kocháme se pohledy na jezero, uspokojíme žaludky chutnou krmí a vydáváme se na cestu zpět k městu Rovereto. Stavíme před městem na benálek a kde se vzal, tu se vzal hošík na šlapačkovém motocyklu a dokonce mi ji půjčuje. To teda byla paráda, jen ten rozjezd byl trochu obtížný, když jsem podvědomě hledal sedlo. A obsluha místních výdejních stojanů, to byl zážitek, kde jsme se všichni chechtali na celé kolo, včetně tří Italek, které se nám snažily ukázat postup, jak tam dostat ty eura dovnitř a benzín ven......Jsme v Roveretu a stoupáme na Sacrario militare di Castel Dante (N45°52'19.70" E11°02'07.07"). Je to památník všem padlým vojákům všech národů v 1. světové válce. Zase nás potkává smůla, je už pozdě a tudíž zavřeno. Tak ještě aspoň Maria Dolens!!! Snad aspoň tenhle nejtěžší zvon světa, zvonící každý večer 100 krát a to v 21.00 hodin na památku všem padlým ve všech válkách. Chvíli hledáme a povedlo se (N45°52'28.22"E11°02'27.17"), přijíždíme skoro na čas!!!
Potkáváme skupinku rusky mluvících dětí, rychle oprašuju s pomocí ostatních ruštinu, navazujeme "družbu" a vnutíme se k nim do skupiny. Dokonce nás provází starosta Rovereta s tlumočníkem a tak si čile povídáme rusko-anglicko-italsky---tak aspoň jednou máme štěstí!! A dojmy z Maria Dolens??? Ten zvuk zvonu, nesoucí se teskně údolím si myslím bude každý z nás pamatovat celý život. Ještě se nám nechce domů, i když je před půlnocí, ještě chceme vidět noční pohled na Castello Besenello a pak teprve kolem půlnoci přijíždíme temnou noční silnicí na základnu v Albergu. Den plný dojmů, nádherných výhledů, co dodat, slova chybí..............
Den 5 : 15. června 2008 Dnes se vydáváme na cestu domů, nikoli přímou, ale vracíme se obloukem a téměř se dotkneme Švýcarska, čeká nás průsmyk pso Stelvio a následně rakouský Imst, kam bychom měli dorazit kolem osmé hodiny večerní. Že se to vše zvrtlo úplně jinak a jak těžký boj s přírodou jsme museli svádět se trpělivý čtenář dozví o pár řádek později. Počasí je nádherné, poprvé vidíme Albergo all Passo v celé své kráse a ne v mlze či mracích jako dosud. Také parkoviště u penzionu ožívá turisty s batohy na zádech, což uvádí do horečné činnosti i našeho majitele penzionu. Asi cítí ty eura co se přikutálí z okolních kopečků, ovšem u toho už my nebudeme. Míříme k nejsevernějšímu cípu jezera Garda, posledních pár fotek a nádherných výhledů na jezero a už míříme dále k severu. První zastávku na sváču plánujeme u Lago di Cavédine (N45°59'38.36" E10° 56'59.78") a pak míříme ve vesničce Pinzolo k věhlasnému kostelu (N46°09'52.57" E10°45'53.75"). Jdeme se podívat, ale nějak mě to nesedí, kostel je sice krásný, ale tohle, že je z období 15. století? Je to podivné..... Tak obědváme v místním hotelu u bílých ubrusů a cítím se z toho docela nesvůj. Také počasí se kazí a tak přemýšlíme : oblékat se do nepromoků nebo ne? Ostatní to zvládli nějak rychleji a tak už za vedení
Jirky JVK vyrážejí směr Madonna di Campiglio. Trošku jsme se s Jitkou zdrželi, tak po 5 minutách vyrážíme za nimi. Ovšem ujedeme jen pár set metrů a TADY TO JE!!! To je ten kostel s freskami co jsme hledali, nádhera, musíme se zastavit a nahlídnout dovnitř, nechápu jak ostatní mohli jen projet okolo. Interiér je nádherný, vše převážně ve dřevě, prostě nezapomenutelný zážitek, jen foťák mi začíná stávkovat, zřejmě nějak navlhnul a tak ty fotky z interiéru jsou nepoužitelné....Proč máš Jitko stále vybitý foťák!!!! Hm stane se......příště se polepším....ale dodávám aspoň jednu fotku......těžko získanou...... :-)) Zdržíme se půl hodiny, ostatní jsou už dávno fuč, tak vyrážíme za nimi. Začíná pršet a šeredně se kazí počasí, potkáváme čerstvě padlou motorku v zatáčce, chudák co na ní ještě před chvíli seděl, nyní sbírá kusy plastů okolo a jako by tohle byl nějaký bod obratu, od té doby je všechno špatně. Ještě snad u pevnosti Forte Strigno (N46°16'46.59"E10°38'37.85") je to počasí jakž takž, ovšem pak už jen mlha a v ní se štrácháme na Passo del Tonale (1883m.n.m). Zdejší památník obětem války Monumento Osario del Tonale se topí v mlze a zbytky sněhu okolo dávají tušit, že nás nečeká nic dobrého. Nevím, jestli to byla chyba pokračovat nebo jsme to měli otočit a vyrazit na Meráno a pak po dálnici přes Brenner, ale to ví dnes jen Bůh. Tak teda hurá na pso di Gavia (2621m.n.m), padá sníh s deštěm a teplota klesá k 4 °C. Tak tohle jsme nečekali, ale hory jsou hory a to máme před Ostatní to zvládli nějak rychleji a tak už za vedení Jirky JVK vyrážejí směr Madonna di Campiglio. sebou ještě pso di Stelvio (2760m.n.m). Zatím se všichni jakž takž drží, do okamžiku kdy 700 metrů pod vrcholem úplně zmrzlou Yvču přemůže motorka a následuje pád. V tuhle chvíli je mi těžko, před pár okamžiky jsme se ještě bláznivě smáli s M.Alpem a Jitkou, koulovali se a fotili v tomhle bláznivém počasí a čekali až ostatní poodjedou, že je lehce dojedeme a teď tohle.
Vidím to jako včera....vyjedeme z jednoho z tunelů a koukám...a nic....jen mlha a v ní slabé červené světlo motorky přede mnou. Odklápím hledí...je to ještě horší, mám hned plné oči sněhu, hledí zpět....celé se rosí...začínám propadat panice....sedím v křeči, koleny tisknu nádrž svého Fazerka a prosím ho aby mne nezradil a šťastně dovezl...zuby mi drkotají zimou i strachem..... bála jsem se jako ještě nikdy... Pád jsem neviděl, ale když je člověk ztuhlý zimou bolí to určitě hodně. Yvča se třese zimou a leknutím nervy pracují a atmosféra houstne. Obracím se na Jirku JVK a řešíme to takhle: Jirka veze Yvču a ostatní na vrchol, odolný chasník M. ALP hlídá motorku, na vrcholu se jdou všichni ohřát do hospody. Odstavuji motorku, vracím se s Jirkou k M.Alpovi a převážíme Yvčinu motorku přes vrchol a asi o 500 výškových metrů níže. Pak zase M. Alp hlídá a Jirka mě bere zpět k ostatním. A když se ho zeptám na teplotu, začínám mít opravdu strach jak to dopadne, je totiž 1,5°C nad bodem mrazu a to už není sranda! Pokud to začne namrzat, tak tady končíme a už dnes do Imstu nedojedeme. Ženu ostatní z hospody, musíme prostě níže do tepla. Kdo z Vás milí čtenáři jel někdy Stelvio a zná ty zatáčky a rozbitý asfalt směrem na Rakousko tak už ví, že tempo bylo minimální a trvá dost dlouho než se dostaneme na trochu rozumnou teplotu. Čas běží ukrutně rychle, je 18 hodin odpoledne a před námi ještě dobrých 130 km. Volám paní bytné do Imstu a radím se s Jirkou, jsem rád, že je s námi, cítím v něm oporu a tak rozdělíme skupinu, vyrážím s Jitkou dopředu a jedeme jak jen nejlíp to za dané situace
jde, přesto ještě musíme jednou zastavit a zmrzlí tankovat a trošku rozmrznout, než v 9 večer dojedeme do Imstu (obával jsem se jestli na nás s tím ubytováním vůbec někdo počká, původní příjezd byl ohlášen na 19.00). Hledáme domluvený nocleh, snažíme se připravit čaj na zahřátí a s obavou čekáme na ostatní. Dorazili ve 23 hodin a nálada byla na bodu mrazu, jen Jirka to bere v klidu a ještě jednou mu musím alespoň takto poděkovat, že všechny dotáhl v pořádku.......
Den 6 :16.června 2008 Koukám do vodních kapek odletujících za zadním kolem Yamahy Fazer a honí se mi hlavou různé myšlenky, stále se vracím ke včerejšku. Myslím na nádherný klášter benediktinů v Marienbergu (N46° 42'21.50" E10°31'13.59") jejž jsme, jedouc trapem na Imst, stihli pouze vyfotit nebo dvě nádherná umělá jezera z nichž to větší Lago di Resia ( 46°47'34.12" E10°32'03.30) v podvečer vypadalo nádherně. Podívat se na věž ze 14.století, která trčí uprostřed jezera po umělém zaplavení a k níž se dá dostat pokud jezero zamrzne i pěšky, zůstalo díky kalupu a spěchu jen nesplněným snem. Přemýšlím, co jsem naplánoval špatně a moc se dnes nebavím, trčím vzadu na chvostu kolony, a průjezdy kolem Zugspitze a městečkem Ga-Pa vnímám jen okrajově. Vbrzku najíždíme na dálnici a pak monotonně míříme na Mnichov a Regensburg. Zde trošku ožívám, těším se na nádherné staré město s nejstarším kamenným mostem v Německu a taky na Walhallu ležící jen pár kilometrů východně po proudu Dunaje. Nejdříve se rozhodujeme pro Walhallu (N49°01'54.73" E12°13'27.38) a toto místo určitě stojí za návštěvu, umění stavitelů (stavbu dostavěli kolem roku 1848) je ohromující a tak se foťáky nezastaví. Dovnitř jen nakukujeme, takže pouze zahlídnu jen několik z 128 bust významných osob, které jsou zde vystaveny. Také staré Řezno (Regensburg) stojí za zhlédnutí a katedrála sv. Petra a starý Kamenný most patří mezi krásné vzpomínky.
Je podvečer a tak zamíříme k českým hranicím na naši osvědčenou základnu na Přimdě a dnešní večer trávíme klábosením v místní hospůdce. Zároveň se pomalu loučíme s kamarády, zítra se každý z nás rozjede nás jiný konec republiky takže ještě společné foto a ahoj zase někdy........
