Dobrý Pastýø. ilustrace: Trento Longaretti

Slova života 1

Dobrý Pastýø ilustrace: Trento Longaretti

Anna Maria Cànopi

Evangelium milosrdenství Otcova tvář

© PAOLINE Editoriale libri, Figlie di San Paolo - Milano 2000 © Nakladatelství PAULÍNKY, 2001 Petrská 9, 110 00 PRAHA 1, tel. 02/22311206 www.paulinky.cz e-mail: [email protected]

ISBN 80-86025-39-X



Úvod

Milosrdenství není jen nìjaký výraz z Evangelia. Milosrdenství je sama Osoba Ježíše Krista. Milosrdenství je nejnìžnìjší a nejsoucitnìjší Láska Otcova, která se stala bližním èlovìka až do té míry, že pøijala lidské tìlo, lidskou tváø, lidské srdce. Bùh se v  nás stal chudobným, aby se naše srdce podle nìho mohlo rozšíøit, abychom byli schopni milovat jako on miluje nás – s hlubokým milosrdenstvím a v úplné odevzdanosti. Když proèítáme stránky Evangelia, setkáváme se neustále s Milosrdným. Od nìho se chceme nauèit moudrosti srdce. Anna Maria Cànopi, OSB





Ó Milosrdný Ó Milosrdný, který spolu s námi pláèeš už od prvních slz Adama a Evy, dej, aby pod tvým pohledem roztála každá tvrdost našeho srdce. Dej nám schopnost pøijímat a dávat tvou božskou soucitnost. Nedopus, abychom soudili druhé naší falešnou a skoupou mírou, ale tvou velkodušnou a bohatou mírou až natolik, že se budeme považovat za dlužníky všech ostatních. Dlužníky lásky, která neustále narùstá, dlužníky nìžnosti, která je neustále vroucnìjší. Ano, Milosrdný, který nad námi a s námi pláèeš. Tys pøišel mezi lidi nahý a ponížený, chudobný a slabý, osamìlý a odmítnutý. Nenechávej nás pøejít okolo tebe, aniž by náš zrak na tobì spoèinul, nenechávej nás žít vedle tebe, aniž bychom tì poznali a milovali. Ty, Milosrdný, jsi Ten, který nese náš høích už od prvního pádu, jímž jsme se stali ubohými a nešastnými. Ty nìžnì osušíš naše oèi až do poslední slzy a pøemìníš všechen lidský pláè v radost ze spasení. 

čas milosrdenství

Velebí má duše jeho milosrdenství Maria øekla: „Velebí má duše Hospodina a mùj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, nebo shlédl na svou nepatrnou služebnici. Od této chvíle mì budou blahoslavit všechna pokolení, že mi uèinil veliké vìci ten, který je mocný. Jeho jméno je svaté a jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení k tìm, kdo se ho bojí. Mocnì zasáhl svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšnì. Mocné sesadil z trùnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými vìcmi a bohaté propustil s prázdnou. Ujal se svého služebníka Izraele, pamatoval na své milosrdenství, jak slíbil našim pøedkùm, Abrahámovi a jeho potomkùm navìky.“ (Lk 1, 46-55)

V

 celé historii spásy se Bùh zjevuje jako ten, který šíøí svou vìrnost a své milosrdenství od pokolení do pokolení. V Evangeliu podle Lukáše vzklíèí první hymnus díkùvzdání v Mariinì srdci a vykvétá na jejích rtech. Pokorná a nepatrná služebnice Pánì je 10

vy-výšena k nejvyšší vznešenosti a obohacena nejvìtšími dary. Z ní, nejèistšího a neposkvrnìného kvìtu, vypuèí „Milosrdný“. Marii, první dceøi milosrdenství, jsme svìøeni jako matce nesmírného slitování (srov. Jan 19,2627). Své pøíbuzné Alžbìtì, která ji poznává a zdraví jako „požehnanou mezi ženami“, Maria odpovídá zpìvem. Svým chvalozpìvem oznaèuje Boha za pùvodce veškerého požehnání. Maria, aè „chudá“, jásá. Èerpá dùvod svého velebení a uctívání Pána, protože on je celý její život. A tak, když ji všechna pokolení budou blahoslavit, je to proto, že Pán chce, aby jejím prostøednictvím každý poznal Milosrdného a jeho jméno aby bylo všem nadìjí spásy. Maria stále zùstává mezi tìmi „blahoslave-nými“, kteøí slyší Boží slovo (srov. Lk 11, 27-28) a zachovávají je. S Marií jsme povoláni k hosti-nì, abychom poslouchali její chvalozpìv. Jestliže jsme pokorní a chudí, jsme pozváni na oslavu, na svatební hostinu, kde se oslavuje a velebí Pán (srov. Žl 34 (33),1-4). K tobě, Maria, Matko milosrdenství, vzhlížíme plni důvěry. Přehoď přes nás lem svého pláště a přijmi nás vlídně pod svou ochranu. Veliké věci ti učinil ten, který je mocný! Dej, abychom ti byli podobni v pokoře, a tak mohli jásat svatou radostí. 11

Pochválen buï Hospodin... „Pochválen buï Hospodin, Bùh Izraele, nebo navštívil a vykoupil svùj lid! Vzbudil nám mocného spasitele z rodu svého služebníka Davida, jak slíbil od pradávna ústy svých svatých prorokù; zachránil nás od nepøátel, z rukou všech, kdo nás nenávidí. Slitoval se nad našimi otci, rozpomenul se na svou svatou smlouvu, na pøísahu, kterou se zavázal našemu otci Abrahámovi: že nám dopøeje, abychom mu beze strachu a vysvobozeni z rukou nepøátel zbožnì a spravedlivì sloužili po všechny dny svého života. A ty dítì, budeš prorokem Nejvyššího, nebo pùjdeš pøed Pánem pøipravit mu cestu, dát jeho lidu poznání spásy v odpuštìní høíchù z milosrdné lásky našeho Boha, s kterou nás navštívil ten, který vychází z výsosti, aby zazáøil tìm, kdo žijí v temnotì a v stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje.“ (Lk 1,68-79) 12

V

 žalmu 135 nacházíme jednu starobylou litanii, kterou Židé nazývali „velký Hallel“ a jež se zpívala o Velikonocích na památku vykoupení, které uèinil Pán. Mezi zástupy chudých Lukášova evangelia poznáváme také Zachariáše, muže, kterého Hospodin požehnal a naplnil Duchem svatým. Jeho chvalozpìv je pokraèováním dìjin vìèného Otcova milosrdenství. Prorockým hlasem pøedpovídá zrod pokoje, východ slunce, které zazáøí v temnotách. Tento zázrak se opakuje každý den i kvùli nám. Nastane vždy, když Boží milost a milosrdenství zpùsobí promìnu hluboko v našem srdci. Je to výsledek milosti. Na zestárlém kmeni našeho ubohého bytí pak vyraší ratolest nového života. Všechno stvoøení touží být neustálým jarem. Dochází k tomu prostøednictvím stálého probouzení našeho ducha, který den za dnem pøijímá Krista a stává se tak novým stvoøením. Kriste, božské semínko, které zapouštíš kořeny do naší půdy. Kriste, sladké ovoce trpělivě dozrálé v tisícileté historii lidského pokolení, Ty, který lahodnou silou lásky obnovuješ zevnitř vesmír, dej našemu překotnému bytí souznění s tvým klidným rytmem, abychom dokázali trpělivě a něžně očekávat dovršení nového stvoření. 13

Pøíchod milosrdenství

„Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svùj lid od høíchù.“ (Mt 1,21) V té krajinì nocovali pod širým nebem pastýøi a støídali se na hlídce u svého stáda. Najednou u nich stál andìl Pánì a sláva Pánì se kolem nich rozzáøila a padla na nì veliká bázeò. Andìl jim øekl: „Nebojte se! Zvìstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: V mìstì Davidovì se vám dnes narodil Spasitel – to je Kristus Pán. To bude pro vás znamením: Naleznete dìátko zavinuté do plének a položené v jeslích.“ (Lk 2,8-12) A Slovo se stalo tìlem a pøebývalo mezi námi. Vidìli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. (Jan 1,14)

J

sme ponoøeni do tajemství dìjin spásy, tvarováni jako køehké hlinìné nádoby, ale zároveò jsme úèastni tajemství Boží milosti a Božího milosrdenství. Apoštol øíká, že se projevila Boží dobrota a jeho láska k lidem (srov. Tit 3,4). Vtìlené Slovo je nejvyšším projevem Boží lásky. Bere na sebe naši pøirozenost s celou tíhou naší ubohosti a pøichází nás hledat a pozvedat. 14

Jak velký a utìšující plán! Svatý Bernard s velkou pøedstavivostí øíkával: „Bùh Otec poslal na zem jakoby mìch plný svého milosrdenství. Mìch, který byl rozdrásán pøi Kristovì utrpení, jako cena za naše vykoupení. Byl sice malý, avšak plný, když se nám narodilo dítì (srov. Iz 9,5), v nìmž ‚pøebývá celá plnost božství tìlesnì‘ (srov. Kol 2,9).“ Evangelium podle Jana slavnostnì prohlašuje: „A Slovo se stalo tìlem a pøebývalo mezi námi“ (Jan 1,14). Vtìlené Slovo je odpovìdí na hlubokou touhu každého èlovìka. Ponoøeni do tohoto tajemství, potøebujeme se nauèit pøijímat v sobì božský život, abychom se my ve svém obracení stávali malými mìchy, které jsou plné milosrdenství, mìchy pøeplnìnými, které se protrhnou, aby mohly živit všechny ubohé, laènící po lásce a odpuštìní. Pane Ježíši, Otcovo milosrdenství, ty jsi sestoupil do hlubin naší ubohosti a jako křehký Syn ženy ses s námi podělil o radosti a bolesti. Dej, ať i my jsme naplněni Božím milosrdenstvím, abychom mohli ukojit hlad po lásce a odpuštění každého našeho bližního. 15

Milá slova vycházela z jeho úst Ježíš pøišel do Nazareta, kde vyrostl, a jak mìl ve zvyku, šel v sobotu do synagógy. Povstal, aby pøedèítal z Písma. Podali mu knihu proroka Izaiáše. Otevøel ji a nalezl místo, kde stálo: ‚Duch Pánì je nade mnou, proto mì pomazal, poslal mì, abych pøinesl chudým radostnou zvìst, abych vyhlásil zajatým propuštìní a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Pánì.‘ Pak zavøel knihu, vrátil ji služebníkovi a usedl. A všichni v synagóze na nìho upøenì hledìli. Zaèal k nim mluvit: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právì slyšeli.“ Všichni mu pøisvìdèovali, divili se milým slovùm z jeho úst a øíkali: „Není to syn Josefùv?“ (Lk 4,16-22)

S

 pøíchodem Ježíše se milosrdenství obrátilo v radostnou zvìst. Slova, která Bùh pøedal jako sémì proroku Izaiášovi, jsou nyní v Ježíšových ústech živými klíèky. Každé slovo šíøí okolo sebe svìží vùni, vùni Boží milosti a svatosti. Ježíš v nazaretské syna-góze, v síle Ducha svatého, pøedèítá Slovo a pøivádí ho k svému dovršení. On 16

sám je živé Slovo, soucitná Otcova tváø, vzdálená každého hnìvu a plná vìrnosti a milosti (srov. Ex 34,6). Zvìst chudým je zvìstí nového života, osvobození a radosti tìch, kteøí ji pøijímají. Èas milosti je zahájen. Z Ježíšovy plnosti jsme dostali milost za milostí (srov. Jan 1,16). Ježíš se na nás obrací svým pronikavým pohledem a žádá také každého z nás, abychom ho pøijali: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právì slyšeli.“ Pán èeká, aby nás obdaøil milostí, protože „Hospodin je Bohem práva, blaze tìm, kdo ho oèekávají“ (Iz 30,18). Pane Ježíši, ty se nám představuješ tak prostě, jako Mariin a Josefův syn, ale také jako vyslanec Boží. Představuješ se nám jako ten, ve kterém se dnes naplňuje velký Boží příslib daný našim předkům. Ty se nám představuješ jako ten, ve kterém může každý z nás znovu nalézt pravou svobodu, plnost života a bezmeznou radost. Chceme zůstávat v tvé přítomnosti, aby ses na nás mohl dívat, abys nás naplnil milostí a potěšil nás svou přítomností. 17

UBOHOST A MILOSRDENSTVÍ

...pøišel jsem povolat høíšníky Když odtamtud šel Ježíš dál, uvidìl v celnici sedìt èlovìka, který se jmenoval Matouš. A øekl mu: „Pojï za mnou!“ On vstal a šel za ním. Když byl Ježíš u stolu v jeho domì, pøišlo mnoho celníkù a høíšníkù a zaujali místo u stolu s ním a s jeho uèedníky. Když to vidìli farizeové, øekli jeho uèedníkùm: „Proè váš Mistr jí s celníky a høíšníky?“ On to zaslechl a øekl: „Lékaøe nepotøebují zdraví, ale nemocní. Jdìte a nauète se, co znamená: ‚Milosrdenství chci a ne obì.‘ Nepøišel jsem totiž povolat spravedlivé, ale høíšníky.“ (Mt 9,9-13)

P

ozvání ke stolu je vždycky oslavou. Pøi spo-leèném stolování má výsadní místo rozho-vor. I pro Ježíše je stolování pøíležitostí k dù-vìrnému rozhovoru, k svìøování tajemství a pravd o Bohu, Jeho království a o èlovìku. Neoèekává od nás obìti, ale jako obì oèekává naše srdce a vìdomí høíšnosti. Èeká, až s vdìèností pøijmeme pozvání ke stolu jeho milosrdenství. Jako pøátelé a høíšníci, nemocní a malomyslní, jako Levi, i my sedáme každý den na celnici s vìdomím své høíšnosti a dvojakosti. 20

A Ježíš prochází a volá. Odhaluje svoji vlastní identitu, nežádá od nás nic, ale daruje se a pøetváøí nás. Je lékaøem, který uzdravuje lidská zranìní. Èasto, když tak pøechází, nachází nás lpící na nìjaké vìci. To nám pak brání v naší cestì. Nalézá nás nemocné, nejisté, ale když pøijmeme jeho Slovo, když pokornì uznáme, že potøe-bujeme jeho milosrdný pohled a pøedložíme mu svoji nekoneènou chudobu, nalezneme sílu vstát a oslavovat ho, protože on sám je naší silou a naší písní (srov. Žl 118,14). Zavolej nás znovu, Pane, a dej, ať nás každý den najdeš připravené vydat se na cestu s tebou. Ať můžeme myslet, cítit a jednat jako ty, když necháme za sebou všechno to, čím jsme anebo v co věříme, že jsme, všechno to, co víme a vlastníme. Dej, ať v nás vyrůstá upřímné nadšení a touha setkat se s tebou, následovat tě stále víc zblízka a přijímat v plnosti tvoje Evangelium.

21

Dnes pøišla do tvého domu spása Potom vešel do Jericha a procházel jím. Byl tam jistý èlovìk, jmenoval se Zacheus. Byl to vrchní celník, velmi bohatý. Rád by uvidìl Ježíše, jak vypadá, ale nemohl, protože tam bylo plno lidí a on byl malé postavy. Bìžel napøed a vylezl na fíkovník, aby ho vidìl, protože tudy mìl procházet. Když Ježíš pøišel k tomu místu, podíval se nahoru a øekl mu: „Zachee, pojï rychle dolù: dnes musím zùstat v tvém domì.“ On rychle slezl dolù a s radostí ho pøijal. Všichni, jakmile to uvidìli, reptali a øíkali: „Vešel jako host k høíšníkovi!“ Zacheus se zastavil a øekl Pánu: „Polovici svého majetku, Pane, dám chudým, a jestli jsem nìkoho o nìco ošidil, nahradím mu to ètyønásobnì!“ Ježíš mu øekl: „Dnes pøišla do tohoto domu spása. Vždy i on je potomek Abrahámùv. Syn èlovìka pøišel hledat a zachránit, co zahynulo.“ (Lk 19,1-10)

S

etkání lidské ubohosti s Božím milosrdenstvím je každodenní zázrak. Ten, který pøichází, aby hledal a spasil toho, který byl ztracen, neodpovídá lidské spravedlnosti. Boží spravedlnost má vždy pøíchu milosrdenství. Zacheus je bohatý muž a zdá se, že mu nic nechybí. Pøesto hluboce v srdci touží spatøit Ježíše. 22

Pán zná myšlenky lidí. A ještì než Zacheovi na jazyku dozraje touha do kvìtu slova, Ježíš ho pøedstihne (srov. Žl 139,1-4). A znovu pøichází Ježíšova iniciativa. V návalu milosrdenství volá Zachea jménem. Zdá se, že ho vùbec nezajímá jeho nedùstojná minulost. Milosrdenství, které je pøijato jako dar, obnovuje vždy radost, která se šíøí dál. A to se stalo i v pøípadì Zachea, který prostì a lehce touží bohatì nahradit to, co dostal bez jakékoli zásluhy. Zcela jiný byl výsledek setkání Ježíše s bohatým mládencem (srov. Lk 18,1824). Tajemství odmítnutí, které se stává úpad-kem. Kdo se nechce odtrhnout od vlastních jistot, ten se zbavuje nesmírné radosti pøi-jímat Ježíše jako Spasitele a nežije v plnosti. Pane Ježíši, povznes mě na svých svatých ramenou, abych mohl vidět Otcovu tvář. Abych se dokázal zvednout pouze tak, že ty mne podepřeš. Abych byl nejmenším z nejmenších, kterého ty můžeš nalézt jako posledního z posledních. Proto jsi přišel, abys odhalil tu Jedinečnou Lásku, která nás jako první a vždy spatřila a milovala. 23

...a dluh mu odpustil

„Nebeské království se podobá králi, který chtìl provést vyúètování se svými služebníky. A když s vyúètováním zaèal, pøivedli mu jednoho dlužníka, u kterého mìl deset tisíc høiven. Protože dlužník nemìl èím zaplatit, pán rozkázal prodat ho i se ženou a dìtmi a se vším, co mìl, a tím zaplatit. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: ‚Mìj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím!‘ A pán se nad tím služebníkem smiloval, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal se s jedním ze svých druhù ve službì, který mu byl dlužen sto denárù. Zaèal ho škrtit a køièel: ‚Zapla, co jsi dlužen!‘ Když jeho druhové ve službì vidìli, co se stalo, velmi se zarmoutili. Šli a všechno to povìdìli svému pánovi. Tu si ho pán zavolal a øekl mu: ‚Služebníku nièemný! Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mì prosil. Nemìl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?‘“ (Mt 18,23-28.31-33)

K

aždý èlovìk je žebrák pøed Boží bránou. Žebrák, který tluèe na jeho srdce a prosí o jeho slitování. Na Otcovu bránu tluèe s prázd-nýma rukama. Nemìli bychom si pøát jenom dostávat, ale vroucnì toužit po tom, abychom se stali dárci podle toho, 24

kolik jsme obdrželi. Celé naše bytí je dluh, který se však mùže stát ziskem do té míry, jakou odpustíme druhým. Ale ne tak jak vymìøuje skoupá logika naší sobeckosti, když prokazujeme trochu dobrotivosti a trochu milosrdenství. Ale tak, že nabídneme sebe samé jako slavnostní pøísahu milosrdenství a uznáme svùj trvalý dluh k lásce, která nás pøe-sahuje. Jistý dùkaz, že jsme opravdu poznali Boží milosrdenství, je radost, která zaplaví srdce v okamžiku, kdy dokážeme odpustit. Každý køesan spojený s Kristem a odevzdaný do Otcových rukou je služebníkem plánu Božího milosrdenství. Pane, všechno co máme, je dar. Nic nám nepatří. Tobě, Pane, a Matce církvi hodně dlužíme. Svým Slovem jsi nás stvořil. V síle tvého Ducha nás církev obnovila. Daruj nám svůj čistý pohled, který je v každém člověku schopný rozpoznat stejné tajemství lásky. A pak se s tebou můžeme setkat jedni v druhých, jedni v druhých můžeme s nevyslovitelnou radostí rozeznat dar té velké lásky, která nás vždy předchází. 25

Ani já tì neodsuzuji...

Ježíš odešel na Olivovou horu. Ale brzo ráno se zase objevil v chrámì a všechen lid pøicházel k nìmu. On se posadil a uèil je. Tu k nìmu uèitelé Zákona a farizeové pøivedli ženu pøistiženou pøi cizoložství. Postavili ji doprostøed a øekli mu: „Mistøe, tato žena byla dopadena v cizoložství pøi èinu. Mojžíš nám v Zákonì naøídil takové ženy ukamenovat. Co øíkáš ty?“ Tou otázkou ho chtìli pøivést do úzkých, aby ho mìli z èeho obžalovat. Ježíš se však sehnul a psal prstem na zem. Když na nìj nepøestávali dotírat otázkami, vzpøímil se a øekl jim: „Kdo z vás je bez høíchu, a po ní hodí kamenem první!“ A sehnul se opìt a psal na zem. Když to uslyšeli, jeden za druhým se vytráceli, starší napøed, až zùstal on sám a žena pøed ním. Ježíš se vzpøímil a øekl jí: „Ženo, kam se podìli? Nikdo tì neodsoudil?“ Odpovìdìla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš øekl: „Ani já tì neodsuzuji. Jdi a od nynìjška už nehøeš!“ (Jan 8,1-11)

T

ato stránka Evangelia podle Jana se otevírá pohledem na modlícího se Ježíše. Je to jedna z mnoha Ježíšových nocí na Olivové hoøe. Z tìchto nocí hlubokého spojení s Otcem se rodí jeho dny modlitby, útìchy, odpuštìní, milosrdenství. 26

Brzy ráno pak Ježíš znovu odešel do chrámu, posadil se a uèil je. Je to Mistr, který nás uèí jít novou cestou, nejen cestou zákona, ale i, a to pøedevším, cestou lásky. On je ten Milosrdný, který nás nesoudí, ale zachraòuje tím, že nás volá k lásce a po-kání. V pøípadì cizoložnice Ježíš není moralista. Ale ani nezmenšuje její vinu. Pravá morálka je otázkou lásky. A právì proto žádá ženu, aby byla vìrná milosrdné lásce, pravému prameni spásy. Scéna zaèíná ve velkém zmatku rozèilených lidí shromáždìných na námìstí a konèí v klidu a smíøení. A proto svítání tohoto nového dne se opravdu stává svítáním vzkøíšení. Velikonoèní svítání, ve kterém je všechno naplnìno bouølivou radostí, která tryská do zpìvu spásy. Ježíš, Otcovo milosrdenství, přišel, aby se setkal s naší ubohostí na cestách tohoto světa, na náměstích každého města. Ty, který máš nekonečnou náruč stále otevřenou, abys přijal toho, kdo se ztratil, obrať se k nám s svým obrovským smilováním, utvrď nás ve víře v tvou lásku a otevři nás k radosti nového života. 27

Milosrdenství Otcova tvář

Nebeská radost

Pøicházeli k nìmu samí celníci a høíšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a uèitelé Zákona mezi sebou reptali: „Pøijímá høíšníky a jí s nimi!“ Povìdìl jim tedy toto podobenství: „Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá tìch devìtadevadesát v pustinì a nepùjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až pøijde domù, svolá své pøátele i sousedy a øekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.‘ Øíkám vám, že právì tak bude v nebi vìtší radost nad jedním høíšníkem, který se obrátí, než nad devìtadevadesáti spravedlivými, kteøí obrácení nepotøebují. Nebo která žena, když má deset støíbrných mincí a jednu z nich ztratí, nerozsvítí svítilnu, nevymete dùm a nehledá peèlivì, dokud ji nenajde? A když ji najde, svolá své pøítelkynì i sousedky a øekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem našla støíbrnou minci, kterou jsem ztratila.‘ Právì tak, øíkám vám, mají radost Boží andìlé nad jedním høíšníkem, který se obrátil.“ (Lk 15,1-10)

J

ežíš nám podobenstvími o milosrdenství otevírá pohled do nebe a odkrývá nám 30

Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá tìch devìtadevadesát v pustinì a nepùjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? 31

tajnou Otcovu radost. Tato podobenství spojují prostøedí celníkù a høíšníkù. To pohoršuje domnìlou slušnost a falešnou spravedlnost uèitelù Zákona a farizeù. Pøesto Ježíš právì v každodenním vysilu-jícím shonu tìchto chudákù a høíšníkù spøádá sítì nekoneèného milosrdenství. Obraz pastýøe je jedním z nejkrásnìjších biblických pøirovnání, kterým chce vyjádøit Boží starostlivost o nás a jeho neúnavnou trpìlivost. Pastýø pro Semity znamená nìco víc než obyèejného vùdce. Je pro nì tím, kdo je neustále v blízkosti svého stáda. Je to pøítel, spoleèník na cestách, jediný, kdo zná prùchozí stezky a je schopen nabídnout ochranu a dát jistotu. Tak v šatech Boha-Pastýøe prochází Otcova nìžnost nejbídnìjší kraje, aby pøivedla ztracenou oveèku do ovèince, kde mùže polámanou obvázat a nemocnou posilovat. Jak øíká prorok Ezechiel: „Ztracenou vypátrám, zabìhlou pøivedu zpìt, polámanou ovážu a nemocnou posílím, kdežto tuènou a silnou zahladím. Budu je pást a soudit.“ (Ez 34,16) Stejným zpùsobem je plnost Božího milosrdenství nastínìna ve tváøi a v mateøské niternosti ženy, která peèlivì hledá jednu ztracenou minci, protože nic v jejích oèích není bezvýznamné. Tak ani Bùh nechce, aby se nìco ztratilo.

32

Ty, věčný Pastýři, který přicházíš z nekonečných hor, abys hledal svoje ovečky. Dej nám, abychom rozpoznávali hlas a uměli následovat tvé stopy. Dej, ať důvěřujeme tvé všemohoucí lásce a nezoufáme, že nikdy nedosáhneme nebeské pastviny, kde v tvé přítomnosti necháváš odpočívat a hasíš žízeň z pramenů milosti těch, které jsi spasil tvým milosrdenstvím.

33

A zaèali se veselit

Dále øekl: „Jeden èlovìk mìl dva syny. Mladší z nich øekl otci: ‚Otèe, dej mi z majetku podíl, který na mì pøipadá.‘ On tedy rozdìlil majetek mezi nì. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké zemì a tam svùj majetek rozmaøilým životem promarnil. Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad a on zaèal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáøe v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepøe. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepøi, ale nikdo mu je nedával. Tu šel do sebe a øekl: ‚Kolik nádeníkù mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a pùjdu k svému otci a øeknu mu: Otèe, zhøešil jsem proti Bohu i proti tobì. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mì jako jednoho ze svých nádeníkù!‘ Vstal a šel k svému otci. Když byl ještì daleko, otec ho uvidìl a pohnut soucitem pøibìhl, objal ho a políbil. Syn mu øekl: ‚Otèe, zhøešil jsem proti Bohu i proti tobì. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem.‘ Ale otec naøídil svým služebníkùm: ‚Honem pøineste nejlepší šaty a obleète ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Pøiveïte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento mùj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas 34

Když byl ještì daleko, otec ho uvidìl a pohnut soucitem pøibìhl, objal ho a políbil. 35

nalezen!‘ A zaèali se veselit. Jeho starší syn byl právì na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníkù a ptal se ho, co to znamená. On mu odpovìdìl: ‚Tvùj bratr se vrátil a tvùj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.‘ Tu se starší syn rozzlobil a nechtìl jít dovnitø. Jeho otec vyšel a domlouval mu. Ale on otci odpovìdìl: ‚Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvùj pøíkaz nepøestoupil. A mnì jsi nikdy nedal ani kùzle, abych se poveselil se svými pøáteli. Když ale pøišel tenhle tvùj syn, který prohýøil tvùj majetek s nevìstkami, dals pro nìj zabít vykrmené tele!‘ Otec mu odpovìdìl: ‚Dítì, ty jsi poøád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proè se veselit a radovat, protože tento tvùj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.‘“ (Lk 15,11-32)

J

ežíš vypravuje známé podobenství o lidském rodu, který se vzdaluje od otcovského domu a který prostøednictvím zkušenosti vlastní ubohosti a nicoty poznává milosrdnou Otcovu lásku. Láska nevzpomíná na pøíkoøí, které se jí dostalo, ale vždy trpìlivì opravuje znetvoøený obraz milovaného a dùvìøuje, protože láska všechno pøikrývá, všemu vìøí, všecko vydrží (srov. 1 Kor 13,7). Tak i otec v podobenství v tichosti trpìl, když slyšel, jak se kroky jeho syna vzdalují 36

domovu, a nyní se raduje, když zdaleka slyší pøibližovat se jeho kroky cestou zpìt. A už zaèíná hostina! Na této stránce Evangelia se poznáváme v mladším, ale i ve starším synu. Ve svých životních pøíbìzích s sebou neseme jejich konflikt. Ovšem Boha, dobrého Otce, nikdy neomrzí jít k jednomu i k druhému synu. Jeho milosrdenství je bez hranic a dovoluje mu vyjít ze sebe, aby se setkal s obìma. A už pøicházíme z noci zoufalství nebo vycházíme z falešné spravedlnosti a dvojaké vìrnosti, nacházíme se v objetí jeho nekoneèné lásky. Otče dobrý, smiluj se nad námi nevděčnými a neúnavně na nás čekej, na konci každé cesty, abys nás ruku v ruce trpělivě dovedl na cestu pokory.

37

Olej a víno útìchy

Jednou povstal jeden znalec Zákona, aby ho pøivedl do úzkých, a zeptal se ho: „Mistøe, co mám dìlat, abych dostal vìèný život?“ Ježíš mu øekl: „Co je psáno v Zákonì? Jak tam èteš?“ On odpovìdìl: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou myslí, a svého bližního jako sám sebe!“ Øekl mu: „Správnì jsi odpovìdìl. To dìlej a budeš žít.“ Ale on se chtìl ospravedlnit, a proto se Ježíše zeptal: „A kdo je mùj bližní?“ Ježíš se ujal slova a øekl: „Jeden èlovìk sestupoval z Jeruzaléma do Jericha a octl se mezi lupièi. Ti ho o všechno obrali, zbili, nechali napolo mrtvého a odešli. Náhodou šel tou cestou nìjaký knìz; vidìl ho, ale vyhnul se mu. Stejnì i jeden levita pøišel k tomu místu; vidìl ho, ale vyhnul se mu. Ale jeden Samaritán pøišel na své cestì k nìmu, vidìl ho a bylo mu ho líto. Pøistoupil k nìmu, nalil mu do ran oleje a vína, obvázal je, vysadil ho na svého soumara, dopravil do hostince a sta-ral se o nìho. Druhého dne vytáhl dva denáry a dal je hostinskému se slovy: ‚Starej se o nìho, a co vynaložíš navíc, já ti doplatím, až se budu vracet.‘ Co myslíš, kdo z tìch tøí se zachoval jako bližní k tomu, který se octl mezi lupièi?“ On odpovìdìl: „Ten, kdo mu prokázal milosrdenství.“ A Ježíš mu øekl: „Jdi a stejnì jednej i ty!“ (Lk 10,25-37) 38

Ale jeden Samaritán pøišel na své cestì k nìmu, vidìl ho a bylo mu ho líto. Pøistoupil k nìmu, nalil mu do ran oleje a vína, obvázal je, vysadil ho na svého soumara, dopravil do hostince a staral se o nìho. 39

S

ám Ježíš se stává bližním celému lidstvu, aby ho zachránil. Boží milosrdenství se vydává na cestu èlovìka, aby ho dopravilo do hostince spásy. Podobenství je jasné. A také jeho závìr: „Jdi a stejnì jednej i ty!“ Ježíš nám dává velké pøikázání lásky, pøed kterým nelze hledat žádné výmluvy. Na otázku nìkoho, koho víc zajímá dodržování zákona, než milosrdenství, Ježíš odpovídá konkrétním pøíkladem a vypráví podobenství lásky, která nejenom nikoho nevyluèují, ale vùbec neèiní rozdíly. Lásky, která se v návalu milosrdenství snižuje, aby se mohla pøiblížit a zvednout toho, kdo upadl. Evangelijní logika se definitivnì rozchází s farizejským smýšlením. Láska je bez-platný dar a je vždy provázena obìtováním vlastního já. Jen tenkrát, když nehledám vlastní zájem, jsem schopen nalévat olej a ví-no Boží útìchy na rány bližního v nouzi. Jen tak mohu mít úèast na tom tajemství plodnosti, které zapouští svoje koøeny v srdci samotného Otce. Pane, kolikrát, i když vidíme někoho, jak trpí, přejdeme bez povšimnutí okolo, protože nám spěch brání, abychom se zastavili, a protože se domníváme, že se nás to netýká. 40

Dej, ať z hlubin našeho srdce vytryskne pramen smilování a milosrdenství, pramen něžnosti a útěchy ke každému známému i neznámému, ke každému chudému, který volá o pomoc. A nastane velká radost, až jednou poznáme, že ten člověk, kterého jsme sebrali na cestě a dopravili do hostince svaté církve, jsi byl ty, ano, opravdu ty, Pane.

41

Živeni chlebem jeho milosrdenství Ježíš pak obcházel všechna mìsta i ves-nice, uèil v jejich synagógách, hlásal radostnou zvìst o Božím království a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu. Když vidìl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýøe. Tu øekl svým uèedníkùm: „Žeò je sice hojná, ale dìlníkù málo. Proste proto Pána žnì, aby poslal dìlníky na svou žeò.“ (Mt 9,35-38) Když Ježíš pozdvihl oèi a uvidìl, jak k nìmu pøichází velký zástup, øekl Filipovi: „Kde nakoupíme chleba, aby se ti lidé najedli?“ Filip mu odpovìdìl: „Za dvì stì denárù chleba jim nestaèí, aby se na každého aspoò nìco dostalo.“ Jeden z jeho uèedníkù – Ondøej, bratr Šimona Petra – mu øekl: „Je tu jeden chlapec, ten má pìt jeèných chlebù a dvì ryby. Ale co to je pro tolik lidí?“ Ježíš øekl: „Postarejte se, a se lidé posadí!“ Bylo pak na tom místì mnoho trávy. Posadili se tedy, mužù bylo asi pìt tisíc. Potom Ježíš vzal chleby, vzdal díky a rozdìlil je sedícím; stejnì i ryby, kolik kdo chtìl. (Jan 6,5.7-11)

B

ožího srdce se vždy dotýká lidská køehkost. Když Ježíš vidí zástupy vysílených a skleslých lidí, je mu jich líto, má s nimi slitování. 42

Izraelský lid èasto vymazal ze svých srdcí Boží stopy, a tak se ocitl na cestì unavený, zoufalý a nespokojený. Toto tajemství pocitu nespravedlnosti se dnes opakuje i mezi námi. Je to smutné konstatování. Ale Bùh je vìtší než naše srdce. Naše ubohost není nikdy tak velká, aby pøerostla jeho milosrdenství, které nás ve své nesmírnosti a pøevratnosti pøikrývá. Když se s dùvìrou budeme opírat o jeho všemohoucnost, zakusíme nìžné smilování jeho srdce a budeme mít možnost od nìho se mu uèit. Živeni chlebem života a napojeni pramenící vodou jeho Slova, jsme povoláni stát se svìdky jeho bezplatné lásky. Děkujeme ti, Pane, protože nás každý den živíš ze své ruky. Posíleni chlebem života, chlebem dobrotivosti, své kroky neobrátíme nazpět a už nás nezastaví žádný náš strach. Nosíme v srdcích ukrytý tvůj poklad, chceme běžet cestami milosti, které nám připravuješ k naší spáse. Cesty kříže, ale také naděje, po nichž jdeme společně se svými bližními a neseme břemena jedni druhých. 43

Služebníci milosrdenství

Pøi soudu

„Buïte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec! Nesuïte, a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi. Odpouštìjte, a bude vám odpuštìno. Dávejte, a dostanete: míru dobrou, natlaèenou, natøesenou a vrchovatou vám dají do klína. Nebo jakou mírou mìøíte, takovou se namìøí zas vám.“ (Lk 6,36-38) „Jak to, že vidíš tøísku v oku svého bratra, ale trám ve svém oku nepozoruješ? Nebo jak chceš øíkat svému bratrovi: ‚Dovol, a ti vyndám z oka tøísku‘, a sám máš ve svém oku trám! Pokrytèe! Napøed vyndej ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobøe vidìt, abys mohl vyndat tøísku z oka svého bratra.“ (Mt 7,3-5)

K

aždý z nás je umístìn do blízkosti bližního jako stráž. Ne jako soudce, ale jako obhájce. Jako služebník, který mùže bližnímu pomoci vidìt pravdu a jednat podle lásky. Jestliže jsme vìrní Bohu a jeho pøikázáním, nikoho nesoudíme, ale sami jsme pravdivým slovem, které se dovolává Božího zákona. Køesan, který je hoden toho jména, by mìl záøit jako svatý list, který je pøede všemi otevøený. List, na kterém se tváø milosr-denství stává mìøítkem øádného 46

každo-denního života a kde se otevøenost srdce a velikost daru stávají jediným nezbytným mìøítkem, na kterém se mohou zakládat vzájemné vztahy. Stonásobek v míøe natlaèené, natøesené a vrchovaté bude jednoho dne odmìnou za naši malou almužnu, kterou jsme vložili do královské pokladnice. Pane, rozevři omezené prostory naší mysli a našeho srdce, abychom se vůči svým bližním nestávali soudci bez smilování. Obracíme svůj pohled na tvého Syna, který puzen láskou přišel, aby trpěl a zemřel v hořícím trní naší lidskosti. Dej, ať získáme nebeské oči, abychom v každém mohli vidět zářivý odraz tvé nekonečné dobroty.

47

Pøi odpuštìní

Tu pøistoupil Petr k Ježíšovi a zeptal se: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mnì prohøeší? Nejvíc sedmkrát?“ Ježíš mu odpovìdìl: „Neøíkám ti nejvíc sedmkrát, ale tøeba sedmdesátsedmkrát.“ (Mt 18,21-22) „Pøinášíš-li tedy svùj dar k oltáøi a tam si vzpomeneš, že tvùj bratr má nìco proti tobì, nech tam svùj dar pøed oltáøem a jdi se napøed smíøit se svým bratrem, teprve potom pøijï a obìtuj svùj dar.“ (Mt 5,2324) Když došli na místo, které se nazývá Lebka, ukøižovali jeho i ty zloèince, jednoho po pravici a druhého po levici. Ježíš øekl: „Otèe, odpus jim, vždy nevìdí, co èiní.“ Jeho šaty si rozdìlili losem. (Lk 23,33-34) Jeden z tìch zloèincù, kteøí viseli na køíži, se mu rouhal: „Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraò sebe i nás!“ Druhý ho však okøikl: „Ani ty se nebojíš Boha? Vždy jsi odsouzen k stejnému trestu! My ovšem spravedlivì: dostáváme pøece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudìlal nic zlého.“ A dodal: „Ježíši, pamatuj na mì, až pøijdeš do svého království.“ Odpovìdìl mu: „Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji.“ (Lk 23,39-43) 48

K

dyž nám Bùh daroval svého Syna, daroval nám absolutní dar – dar odpuštìní (odpuštìní v italském jazyce per-dono, znamená pro-dar). Je to znamenitý dar lásky, který smazává høích a pøikrývá pláštìm Jeho milosrdenství každou lidskou køehkost. Sám Ježíš je Odpuštìní. Abychom mohli žít tu realitu, kterou jsme pøijali ve køtu a která nám dává úèast na božském životì, musíme se ztotožòovat s Kristem a stávat se neomezeným darem jedni pro druhé. Syna, který nám byl dán jako Spasitel, obìtoval Bùh na køíži. Každý z nás je tedy spasen natolik, jak se úèastní právì této obìti. Každý z nás se stává schopným odpouštìt druhým a pøijímat jejich odpuštìní v té míøe, jakou pøijme tajemství køíže. Takovou mìrou zvítìzila milosrdná Boží Láska nad høíchem a smrtí. Pane náš Bože, z plnosti své lásky jsi nám daroval Syna a přidal jsi ještě další dar, který jsi do nás vlil bohatostí svého Ducha. Jsme-li strážci tak velkého pokladu, tísní nás v duši touha jít ti naproti v čistotě srdce a svatosti života.

49

...až dát svùj život

Potom se podle svého zvyku odtamtud odebral na Olivovou horu a uèedníci ho následovali. Když byl na místì, øekl jim: „Modlete se, abyste nepøišli do pokušení.“ Sám pak se od nich vzdálil, asi co by kamenem dohodil, klekl a modlil se: „Otèe, chceš-li, odejmi ode mì tento kalich, avšak ne má vùle a se stane, ale tvá.“ Tu se mu zjevil andìl z nebe a posiloval ho. Ježíš upadl do smrtelné úzkosti a modlil se ještì usilovnìji; jeho pot stékal na zem jako krùpìje krve. (Lk 22,39-44) Tu se Pán obrátil a pohledìl na Petra. A Petr si vzpomnìl na to, co mu Pán øekl: „Døíve než kohout dnes zakokrhá, tøikrát mì zapøeš.“ A vyšel ven a hoøce se rozplakal. (Lk 22,61-62) Ježíš vykonal pøed svými uèedníky ještì mnoho jiných zázrakù, ale o tìch v této knize není øeè. Tyto však jsem zaznamenal, abyste vìøili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste mìli život v jeho jménu. (Jan 20,30-31)

V 

Ježíšovì utrpení, smrti a vzkøíšení se plnì zjevuje Boží milosrdenství k lidem. Vìrná Boží láska dochází ke svému úpl50

nému naplnìní, když svého Syna nesejme z køíže, ale vydává ho jako obì za spásu všech. Bùh „ani vlastního Syna neušetøil, ale vydal ho za nás za všecky“ (Øím 8,32). Ježíš v Olivové zahradì prožívá velkou hoøkost osamìlosti a úzkosti. Vznáší k Otci slova modlitby, která jsou z jeho srdce vypocena jako krev: Otèe, ne má vùle èlovìka a se stane, ale tvá vùle, která je láskou až do krajního sebeobìtování. Ježíš, nahý na køíži, obléká celé lidstvo, nás všechny, do pláštì milosrdenství. Pøikrývá nás láskou, která je vìtší než náš høích. Ale Boží milosrdenství vítìzí vzkøíšením Krista: „Když vzkøísil Krista Ježíše, vzkøísil zároveò s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveò i nám, protože jsme s ním spojeni. Tím chtìl v budoucím èase ukázat nesmírné bohatství své milostivé dobroty vùèi nám, a to pro Krista Ježíše.“ (Ef 2,6-7) Kriste, který na kříži rozpínáš své ruce, abys naplnil vesmír Otcovou něžností. Proto ti zpíváme píseň vítězství. Nechal ses přibít na kříž, abys pomazal celý svět balzámem svého odpuštění a z tvého otevřeného boku k nám proudí bohaté vlny života. 51

Otevřít se daru milosrdenství

Znovuzrozeni milosrdenstvím

Mezi farizeji byl èlovìk, jmenoval se Nikodém, èlen židovské velerady. Ten pøišel k Ježíšovi v noci a øekl mu: „Mistøe, víme, že jsi uèitel, který pøišel od Boha, protože nikdo nemùže konat ta znamení, která konáš ty, není-li s ním Bùh.“ Ježíš mu odpovìdìl: „Amen, amen, pravím ti: Jestliže se nenarodí nìkdo znova, nemùže spatøit Boží krá-lovství.“ Nikodém mu namítl: „Jak se mùže èlovìk narodit, když je starý? Pøece nemùže podruhé vejít do mateøského lùna a narodit se.“ Ježíš odpovìdìl: „Amen, amen, pravím ti: Jestliže se nenarodí nìkdo z vody a z Du-cha, nemùže vejít do Božího království. Nevìøíte-li, když jsem k vám mluvil o vìcech pozemských, jak teprve uvìøíte, až k vám budu mluvit o nebeských? Nikdo nevystoupil do nebe kromì toho, který sestoupil z nebe, totiž Syn èlovìka. Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn èlovìka, aby každý, kdo vìøí, mìl skrze nìho život vìèný. Nebo tak Bùh miloval svìt, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v nìho vìøí, nezahynul, ale mìl život vìèný. Bùh pøece neposlal svého Syna na svìt, aby svìt odsoudil, ale aby svìt byl skrze nìho spasen. Kdo v nìho vìøí, není souzen; kdo nevìøí, už je odsouzen, protože neuvìøil ve jméno jednorozeného Syna Božího. (Jan 3,1-5.12-18) 54

N

ikodém, zcela zaujatý tajemnou postavou Mistra, se ubírá za Ježíšem. Jde v noci, jakoby tajnì, a nese s sebou vlastní vnitøní soužení, vlastní upøímnou touhu poznat pravdu. A hle, Ježíš, zosobnìná Pravda, vysvìtluje Nikodémovi nezbytnost znovuzrození shora, aby mohl pøijít do Božího království. Odhaluje mu plán spásy Boha Otce pro celé lidstvo. Plán, který je urèen pro lidi každého vìku a místa. Bùh je Milosrdenství. Poslal svého jednorozeného Syna na svìt, ale ne aby soudil, nýbrž aby se jeho prostøednictvím svìt spasil. Miloval èlovìka až do té míry, že poslal vla-stního božského Syna, souvìèného, aby se naro-dil a zemøel jako èlovìk svìta. Vìøit tomuto milosrdenství znamená pøijmout paradox a pohoršení køíže. Znamená zanechat smýšlení starého èlovìka, aby se èlovìk mohl znovu narodit z Ducha, a vìøit, že láska je silnìjší než smrt. I my jsme jako Nikodém. Potácíme se mezi nejistotou zmatku a úžasem a jen neradi vstupujeme do tohoto nepochopitelného plánu, protože ve smýšlení svìta slovo „køíž“ znamená pošetilost. Otče svatý, ty, který v Kristu, svém Synu, otevíráš každému člověku poklady svého nekonečného milosrdenství, doveď naše srdce a naši mysl na cestu opravdového obrácení, protože když budeme osvíceni světlem pravdy, otevřeme se působení tvého Ducha, který všechny věci stále obnovuje. 55

Jako vùnì milosrdenství

Jeden farizeus ho pozval k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a zaujal místo u stolu. V tom mìstì žila jistá žena, byla to høíšnice. Když se dovìdìla, že je u stolu v domì toho farizea, pøinesla alabastrovou nádobu drahocenného oleje, pøistoupila zezadu k jeho nohám a rozplakala se; slzami mu zaèala smáèet nohy a vlastními vlasy je utírat. Líbala je a mazala drahocenným olejem. Když to vidìl farizeus, který ho pozval, pomyslil si: „Kdyby to byl prorok, poznal by, kdo a jaká je to žena, která se ho dotýká – že je to høíšnice!“... Obrátil se k ženì a øekl Šimonovi: „Vidíš tuto ženu? Vešel jsem do tvého domu. Vodu na umytí nohou jsi mi nedal, ona však mi nohy skropila slzami a utøela svými vlasy. Nepolíbils mì na pozdrav, ona však od té chvíle, co jsem vešel, mi nepøestávala líbat nohy. Nepomazals mi olejem hlavu, ona však mi drahocenným olejem pomazala nohy. Proto ti øíkám: Muselo jí být odpuštìno mnoho høíchù, když mnì nyní prokazuje tolik lásky. Komu se odpouští málo, málo miluje.“ Jí pak øekl: „Jsou ti odpuštìny høíchy.“ Ostatní hosté si zaèali sami u sebe øíkat: „Kdo je to, že i høíchy odpouští?“ On však øekl ženì: „Tvá víra tì spasila. Jdi v pokoji!“ (Lk 7,36-39. 44-50) 56

P

án ve svém moudrém zpùsobu vyuèování si poèíná vždy tak, že nám nezbude skoro nic, èím bychom se mohli chlubit, kromì jeho mi-losrdenství! Šimon pozval Ježíše k jídlu. Ježíš zde naplòuje pøekrásná slova žalmu: „Setkají se milosrdenství a vìrnost, spravedlnost s pokojem si dají políbení“ (Žl 85,11). Jedinì on zná tajemství srdce. Odhaluje skoupou a omezenou logiku farizeje, který si o sobì myslí, že je spravedlivý a že jemu se nemusí nic odpouštìt, a dokonce se považuje za Ježíšova dobrodince. Skrytá u nohou Ježíšových, nehodná postavit se pøed nìho, ta, která nebyla pozvána, stává se naopak hlavní pøedstavitelkou spoleèné družné chvíle. Høíšnice beze jména a tváøe, o které je znám jen její høích, kající slzy a tichá láskyplná gesta. Je ženou, které bylo odpuštìno, protože pøijala Lásku. Je pøekvapena bezvýhradostí Ježíšovy lásky a v návalu vdìènosti se stává svìdkyní lásky, která je spásou. Jiná žena, Maria z Betánie, rozlomí drahocennou alabastrovou nádobku (srov. Jan 12,3) a také tentokrát se celý dùm naplní vùní Božího milosrdenství, která pøichází až k nám. V tobě, Bože milosrdenství, rozkvétá ubohým naděje. Ať je naše modlitba tou sladkou vůní, která vycházela z tvých pomazaných nohou, a ať směřuje k nebi v neustálém vzdávání díků. 57

Uète se ode mì...

„Pojïte ke mnì, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás obèerstvím. Vezmìte na sebe mé jho a uète se ode mì, nebo jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpoèinek.“ (Mt 11,28-29) „Zde je mùj služebník, jehož podepírám, mùj vyvolený, v nìmž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na nìho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodùm. Nekøièí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou tøtinu nedolomí, nezhasí knot dotnající. Soud vyhlásí podle pravdy. Neochabne, nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná. I ostrovy èekají na jeho zákon.“ (Iz 42,1-4)

J

enom Ježíš mohl øíci v celé pravdì: „Uète se ode mì, nebo jsem tichý a pokorný srdcem.“ Ale jen jednou – jedenkrát! – bere do rukou dùtky a rozvíøí jimi dùm svého Otce, když se ocitl pøed tvrdostí srdce toho, kdo obviòoval druhé, tenkrát pocítil hnìv. Uète se ode mì... není nìjaké pozvání, ale pøíkaz. Ježíš nás pøedchází jako vážený 58

Mistr, který uèí slovy a životem, životem, který je pro-svícený Slovem. Jeho poslání ve svìtì pøekypuje láskou a milosrdenstvím, tichostí a pokorou. Jak bychom mohli prosazovat tuto zvìst milosrdenství ve svìtì, kde, jak se zdá, vládne nenávist, násilí a odplata. „Dal jsem vám pøíklad: Jak jsem já udìlal vám, tak máte dìlat i vy. Dal jsem vám pøíklad: Jak jsem já udìlal vám, tak máte dìlat i vy.“ (Jan 13,15) Ježíš v tichosti podstupuje nespravedlivé odsouzení. Neodpovídá na zlo zlem. On, Milosrdný, nesoudí, neodsuzuje, ale vìtší láskou vítìzí nad nenávistí. Nad touhou po odplatì vítìzí odpuštìní. „Když tì nìkdo udeøí na pravou tváø, nastav mu i druhou... Slyšeli jste... Ale já vám øíkám: Milujte své nepøátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují.“ (srov. Mt 5,39-42) Napodobujme Ježíšùv pøíklad a nebojme se být pošetilými v oèích tohoto svìta, abychom se stali moudrými. „Moudrost totiž, jak ji chce tento svìt, je v oèích Božích pošetilost.“ (1 Kor 3,19) Pane, osvěcuj každý okamžik našeho života světlem své Přítomnosti a dej, aby naše srdce bylo pozorné k tvému hlasu, abychom se od tebe naučili milovat, dávat život i za své nepřátele, 59 se Otci líbí. protože to je to, co

Milujte se, jak jsem já miloval vás „Kdo vás pøijímá, mne pøijímá, a kdo mne pøijímá, pøijímá toho, který mì poslal. Kdo pøijme proroka, že je to prorok, dostane odmìnu jako prorok; kdo se ujme spravedlivého, že je to spravedlivý, dostane odmìnu jako spravedlivý; kdo podá tøeba jen èíši studené vody jednomu z tìchto nepatrných, protože je to mùj uèedník, amen, pravím vám: nepøijde o svou odmìnu.“ (Mt 10,40-42) „Podle toho všichni poznají, že jste moji uèedníci, budete-li mít lásku k sobì navzájem.“ (Jan 13,35) Až pøijde Syn èlovìka ve slávì a s ním všichni andìlé, posadí se na svùj slavný trùn a budou pøed nìj shromáždìny všechny národy. Tu øekne král tìm po své pravici: ‚Pojïte, požehnaní mého Otce, pøijmìte jako údìl království, které je pro vás pøipravené od založení svìta. Nebo jsem mìl hlad, a dali jste mi najíst, mìl jsem žízeò, a dali jste mi napít; byl jsem na cestì, a ujali jste se mì, byl jsem nahý, a oblékli jste mì; byl jsem nemocen, a navštívili jste mì, byl jsem ve vìzení, a pøišli jste ke mnì.‘ Spravedliví mu na to øeknou: ‚Pane, kdy jsme tì vidìli hladového, a dali jsme ti najíst, žíznivého, a dali jsme ti napít? Kdy jsme tì vidìli na cestì, a ujali jsme 60

se tì, nebo nahého, a oblékli jsme tì? Kdy jsme tì vidìli nemocného nebo ve vìzení, a pøišli jsme k tobì?‘ Král jim odpoví: ‚Amen, pravím vám: Cokoli jste udìlali pro jednoho z tìchto mých nejposlednìjších bratøí, pro mne jste udìlali.‘ (Mt 25,31-32a.34-40)

R

ozjímali jsme v Ježíši Otcovu milosrdnou tváø. Vidìli jsme v nìm vtìlení Boží dobroty. Kontemplujeme ho jako toho, který dal všechno pro druhé, který pøišel dát svùj život za høíšníky v ukrutných bolestech køíže. Odhalujeme, že koøen této nesmírné lásky k nám je láskou, kterou Ježíš mi-luje Otce. On sám to øíká: „Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás.“ (Jan 15,9) I v nás se musí láska, kterou jsme pøijali, stát láskou, která se dává. Nevyžadují se od nás žádná heroická gesta. Náš každo-denní život dává tisíc pøíležitostí v rùzno-rodých situacích, kdy bychom si mìli proka-zovat lásku. Jednoduše tak, že zùstáváme nablízku bližnímu, nabízíme mu odpuštìní, dìlíme se s ním o radost, trpíme s ním a pro nìho. V jeho tváøi dokážeme odkrývat ukry-tou krásu Kristovy tváøe, která touží vyjít na svìtlo. Klíè k otevøení dveøí království nám bude doruèen jenom tenkrát, když budeme mít ruce otevøené nezištné lásce, když se v našem srdci nalezne nesmazatelná peèe božského milosrdenství. 61

Pane Ježíši, dobrý Spasiteli, který jsi osobně trpěl, abys nám mohl přijít na pomoc v naší slabosti, dej, ať tě dokážeme rozpoznat v každém člověku, který trpí, v každé lidské chudobě. Dej, ať se nedíváme na nikoho s nezájmem, protože jsi to ty, vždy ty, který neseš kříž nás všech. Amen

62

Obsah

Úvod ......................................................................5 Ó Milosrdný ..........................................................7 Èas milosrdenství.....................................9 Velebí má duše jeho milosrdenství..........10 Pochválen buï Hospodin..........................12 Pøíchod milosrdenství................................14 Milá slova vycházela z jeho úst ...............16 UBOHOST A MILOSRDENSTVÍ...................19 ...pøišel jsem povolat høíšníky...................20 Dnes pøišla do tvého domu spása............22 ...a dluh mu odpustil..................................24 Ani já tì neodsuzuji....................................26 Milosrdenství, Otcova tváø............29 Nebeská radost............................................30 A zaèali se veselit .......................................34 Olej a víno útìchy ......................................38 Živeni chlebem jeho milosrdenství..........42 Služebníci milosrdenství....................45 Pøi soudu .....................................................46 Pøi odpuštìní................................................48 ...až dát svùj život........................................50 Otevøít se daru milosrdenství.......53 Znovuzrozeni milosrdenstvím..................54 Jako vùnì milosrdenství.............................56 Uète se ode mì... ........................................58 Milujte se, jak jsem já miloval vás............60 63

série Slova života 1. Anna Maria Cànopi, Evangelium milosrdenství 2. Anna Maria Cànopi, Evangelium radosti 3. Anna Maria Cànopi, Evangelium nového života 4. Anna Maria Cànopi, Evangelium lásky

Anna Maria Cànopi Evangelium milosrdenství - Otcova tvář Z italského originálu Il vangelo della misericordia Překlad Milena Ptáčková Vydalo nakladatelství PAULÍNKY Praha 1, Petrská 9 v roce 2001 jako svou 38. publikaci Jazyková redakce Hana Sobalíková ISBN 80-86025-39-X Vytiskla tiskárna PB tisk, Příbram První vydání Doporučená cena 42,- Kč