MOTTO "O den který prožiješ na horách - nezestárneš", praví staré finské přísloví. Něco pravdy na tom bude. Vždyť právě na severu Evropy a Asie, v oblastech známých dlouhověkostí, lyžování posledních pět tisíc let vznikalo. Na moderní sportovní formu, přešlo až v průběhu posledních 150ti let. Přesto je nyní jedním z největších zimních sportů. Není divu. Odbývá se v nejkrásnější tělocvičně - volné přírodě. Modrá obloha, jiskřící bílý sníh, slunce, majestátnost a ticho hor jsou balzámem na psychiku každého člověka. Na horách se formuje povaha a ukáží přátelé. Sjezdové lyžování je dnes krásný a snadný sport, víme-li jak na ty "kličky" vyzrát.
Vážení sportovní přátelé, materiál, který se vám dostává do rukou, je doplňkem publikací vydaných pod názvem Česká škola lyžování. Rozšiřuje úvod k těmto publikacím a doplňuje uveřejněné texty o souhrn poznatků potřebných pro školení lyžařských pedagogů. Vybrané části byly převzaty z učebních textů Svazu lyžařů České republiky, případně jeho historických předchůdců a jsou v obsahu označeny. Vzhledem k tomu, že jde o rozsáhlé a specializované texty, použili jsme pouze ty části textů, které jsou z hlediska nynějších požadavků na školení lyžařských pedagogů nezbytné. Text byl předložen a připomínkován SL ČR a INTERSKI ČR. Jaromír Pluskal
1
Seznam externí literatury: a) Učební texty TŠ ČÚV ČSTV - Lyžování pro cvičitele III. a II. třídy b) Plán výuky ZL SL ČR - Biomechanika sjezdového lyžování c) Materiály INTERSKI ČR při schvalování koncepce České školy lyžování Další použitá literatura: ČEPELÁK, V.: Lyžování, technika kročních oblouků, Dialog, Most 1968 ČEPELÁK, V.: Základy lyžování. SPN, Praha 1966 KEMMLER, J.: Carving. Kopp, České Budějovice 2001 KULHÁNEK, O. a kol.: Malá encyklopedie lyžování.Olympia, Praha 1987 MARŠÍK, J.: K některým chybám v technice zatáčení na lyžích. Metodický dopis, Praha 1988 6. MARŠÍK, J. - PŘÍBRAMSKÝ, M.: Alpiner ski sport. Sport Verlag, Berlín 1987 7. MARŠÍK, J.-PŘÍBRAMSKÝ, M.: Sjezdové lyžování. Olympia, Praha 1984 8. PŘÍBRAMSKÝ, M.: Lyžování. Grada, Praha 1999 9. SKI magazín - ročníky 1997 až 2002 10. SOUKUP, J.: Lyžování podle alpských lyžařských škol. Olympia, Praha 1991 11. SOSNA, I.:Vykrojený oblouk je zážitek. Fit for fun, 12/2002 12. SOSNA, I.: Carving. SKI magazín Speciál, č. 6/1998 13. ŠTUMBAUER, J.: Soubor cvičení pro nácvik carvingu. Metodický dopis SLČR, 2002 14. MARŠÍK,J.: Carving, Grada 2003 1. 2. 3. 4. 5.
Ilustrace: B. Kračmar
2
OBSAH
1. Úvod - charakteristika lyžování a jeho posledního vývoje 2. Členění lyžařského výcviku (c) 3. Základy výuky zatáčení 4. Základní oblouk 5. Druhá část etapy základního lyžování 6. Pohybové dovednosti (a) 7. Popis jednotlivých oblouků – samostatný doplněk 8. Lyžařský pedagog 9. Historie lyžování a historie lyžařské výuky 10. Biomechanika sjíždění a zatáčení (a, b) 11. Pedagogické a psychologické aspekty práce cvičitele lyžování (a) 12. Zásady pohybu na lyžích v horách (a) 13. Struktura mezinárodního lyžařského hnutí, lyžařské kvalifikace a jejich školení v ČR 14. Výstroj, výzbroj, mazání - samostatný doplněk
3
1. ÚVOD – charakteristika lyžování a jeho posledního vývoje Lyžování je jeden z nerozšířenějších a nejhezčích zimních sportů, protože se odehrává v krásném zimním prostředí, na horách, na sněhu, mezi přáteli či individuálně, v rozsahu a době jak kdo chce a může. Charakteristickým znakem lyžování je proměnlivost podmínek, která z přírodního prostředí vyplývá a na které musí lyžař při sjíždění rychle a správně reagovat a musí jim také přizpůsobovat svojí jízdu. Dobrý lyžař proto ovládá širokou škálu pohybů a je tak schopen přizpůsobovat se proměnlivým podmínkám, zejména sklonu svahu, členitosti terénu a kvalitě sněhu. Používá různé oblouky s různou technikou provedení. Podíváme-li se do historie, zjistíme, že na lyžích se zatáčelo rozličnými způsoby a přestože některé vypadaly na první pohled snadné, měly vždy různé nevýhody. Lyžaři proto stále hledali dokonalejší způsoby zatáčení, ale jejich pohybové ideály omezovala aktuální úroveň poznatků celé společnosti. V počátcích lyžování, kdy výzbroj k zatáčení moc nepomáhala, používal lyžař např. dlouhou hůl a opíral se o ni. Pro zatáčení na téměř rovných lyžích využíval aktivní pohyby velkých hmotností - částí trupu atd. Tyto pohyby však přinášely časté chyby, které byly příčinou pádů a nové techniky je proto postupně odbourávaly, tak jak to vývoj výzbroje umožňoval. Pozvolný vývoj vyústil v polovině dvacátého století ve známou francouzskou rotační a rakouskou protirotační techniku, ale lyžaři stále zahajovali zatáčení na odlehčených lyžích a ve smyku. Na přelomu 50-60 let přispěl nástup nových materiálů a technologií do výroby lyží, bot a vázání, kvalitní úprava tratí a další novinky k radikální změně techniky umožňující mnohem snadnější ovládání lyží. Spočívá v možnosti uvolnit dosavadní "blok trupu" a začít lyžovat pouze "na úrovni pánve a nohou" - jednoduše a uvolněně. Nová technika, umožňující zahajovat oblouk přímo na zatížené lyži, se u závodníků prosadila okamžitě, protože zlepšila přesnost vedení lyží i bezpečnost lyžaře. Vydržela dodnes, tj. skoro půl století, a nyní jí říkáme CARVING. Carving v lyžařských školách S tím, jak se postupně zkvalitňovala výzbroj sportovních a rekreačních lyžařů, objevoval se nový způsob zahájení oblouku i ve světové komerční lyžařské výuce. Změnit výukové stereotypy a mnohdy složité národní učební plány nebylo tak snadné, jako změnit lyžařskou techniku závodníka. Upravit názor a výuku v propojeném kolosu komer čních lyžařských škol, se zdálo téměř nereálné. Nakonec ani výrobci lyží neměli pádný důvod pro náročný vývoj komerčních lyží s větším telemarským tvarem, které by závodní techniku přiblížily rekreačním a sportovním lyžařům. Paradoxně šel proto pokrok v oblasti komerční výuky rychleji v zemích menších a tedy flexibilnějších. Potom se ale objevil snowboarding, zasáhl celou populaci a pohyb na sněhu "odlehčil" technicky i psychicky. Upadnout již nebyla ostuda, vždyť na kopci stejně polehávaly skupinky "rozverných snowboarďáků" v bizardním oblečení, kteří se "škrobeným" sjezdařům vysmívali. Kdo by to nechtěl také. Všichni si kupovali „prkno“ a lyže se přestávaly tak dobře prodávat. Reakce výrobců byla rychlá, lyže se zkrátily a zvětšily telemarský tvar. Reakcí mladých milců lyží byl potom "fun carving", který využil krátké lyže, závodní techniku a ukázal, že i na lyžích může být pohoda a pohyb efektní a snadný. Hit je rázem na sv ětě, každý chce "carvrovat" a lyžařské školy se musí přizpůsobit. Moderní technika se tak oklikou přes extrémní formu carvingu dostává i k běžnému lyžaři. V České republice zavedl Svaz lyžařů pod jiným názvem základy carvingu do výuky již v roce 1972. Poněkud nepřipravená (výzbrojí, úpravou tratí atd.) česká veřejnost tak dostala k dispozici moderní - byť na tu dobu kontroverzní techniku. Na dlouhých lyžích s malým telemarským tvarem jsme s ní léta bojovali, snažili se, vítězili i prohrávali, obdivovali a nadávali – prostě získávali 4
zkušenosti. Většina z nás má proto základy carvingu v "repertoáru výuky" již p řes 20 let. Jen nešel na těch starých „prknech“ učit tak snadno a nevěděli jsme, že se dá tak šikovně pojmenovat. Dnes, na kratších lyžích s větším telemarským tvarem je to už snadné. CARVING – co tento pojem na začátku třetího tisíciletí znamená? Globálně CARVING označuje revoluční změnu v zatáčení na lyžích, spočívající v zahájení oblouku přímo na zatížené lyži. Tento princip, objevující se u závodníků již v šedesátých letech, umožní na dnešních lyžích i běžnému lyžaři omezit smýkání lyží v obloucích na minimum. Carving ve své vrcholné formě je technika, založená na jízdě po hranách s úplným vyloučením smyku. Lyžař za sebou zanechává na svahu stopu v podobě dvou plynulých křivek, naprosto přesně vyrýsovaných vedle sebe, bez sebemenšího kazu, způsobeného smýkáním lyží. Ze "smýkače a brzdiče" se lyžař stává řidičem svých moderních lyží, které na upravených tratích snadno řídí změnou hranění a tlaku do vnitřních hran. Carving tedy není pojem pro poloměr oblouků, ale pro techniku, kterou lyžař k zatáčení používá. To, zda lyže vykrajují oblouky zavřené, či otevřené, o malém poloměru či velkém není pro pojem carving důležité. Důležitá je technika lyžařova pohybu na základě principu Ø oddělené práce dolních končetin a Ø diferenciace tlaku do vnitřních hran lyží již v zahájení oblouku. Takové technice dnes říkáme carving a má různé formy, od základní či závodní až po různé formy extrémní. Na druhou stranu by asi nebylo správné carving považovat za samospasitelný vždy a všude. Je třeba poznamenat, že carvingové oblouky můžeme s úspěchem používat hlavně Obr.1 v optimálních podmínkách kvalitně upravených sjezdových tratí. S novou technikou přišlo i nové chápání v oblasti didaktiky. Již nevyučujeme podle starých metodických řad, v nichž bylo dokonalé zvládnutí mnohdy obtížného prvku, podmínkou pro nácvik prvku dalšího (dokonalý nácvik jednoho prvku - nap ř. pluhu, navíc fixoval návyky nevhodné pro prvek další). Moderní výzkum naopak definoval, že pro správné zatáčení na lyžích je potřebné, aby lyžař měl osvojeny jednoduché pohybové dovednosti (např. přenášení váhy z lyže na lyži, pohyby kolen a pánve mimo lyže a zpět atd.). Nejde tedy o "cviky", ale o pohybové dovednosti. V obloucích se chyby slu čují, jedna vyvolává druhou a jejich odstranění je složité. Při moderní výuce lyžování nacvičujeme jednoduché pohybové dovednosti samostatn ě a po procvičení je postupně "skládáme dohromady". Již při složení dvou základních pohybových dovedností tj. složením - překlopení lyží z ploch na vnitřní hrany pohybem bérců a boků stranou mimo lyže - vedení lyží v obloucích po vnitřních hranách v dostatečné šíři stopy, moderně konstruovaná lyže "sama zatočí". Procvičováním a skládáním pohybových dovedností prostřednictvím průpravných cvičení se potom snadno a rychle dostaneme k základnímu oblouku o rovnoběžných lyžích. Lyžujeme samozřejmě na mírném a upraveném svahu. Pokud nemáme takový svah k dispozici a přírodní podmínky jsou nepříznivé, nacházíme se v modifikované situaci a používáme cestu s využitím modifikovaných oblouků v přívratném postavení lyží (oblouky v pluhu a z přívratu vyšší lyží). Princip nácviku je stejný, dochází pouze k modifikaci v postavení lyží. Umíme-li základní oblouk, přecházíme na prudší svah.
5
2. ČLENĚNÍ LYŽAŘSKÉHO VÝCVIKU Abychom mohli popsat oblouky používané na různých svazích a různě zdatnými lyžaři, je vhodné rozdělit výuku do několika vývojových etap. Racionální lyžařský výcvik totiž vyžaduje, aby jednotlivé dovednosti a jejich nácvik byly uspo řádány v logickou strukturu. V České škole lyžování dělíme výuku lyžaře v oblasti sjíždění a zatáčení na dvě vývojové etapy: - etapu ZÁKLADNÍHO LYŽOVÁNÍ - etapu ZÁVODNÍHO A EXTRÉMNÍHO LYŽOVÁNÍ Pro výuku žáků v etapě základního lyžování i pro školení lyžařských pedagogů, potřebujeme přehledné „SCHÉMA VÝUKY V ZÁKLADNÍ ETAPĚ LYŽOVÁNÍ“. Toto schéma musí být jednoduché, přehledné a pochopitelné jak pro žáky, tak pro pedagogy. Nemůže tedy zahrnovat vše, co se na lyžích dá vyučovat, neboť by se v něm žáci i pedagogové ztratili. Má obsahovat „racionální výběr toho, co pedagogové v základní výuce žáků používají“. Takové schéma představuje obr. č.3. Schéma dělí oblouky podle podmínek. V optimálních podmínkách se oblouky vývojově prolínají, neboť např. přechod ze základního oblouky k oblouku carvingovému nemá při reálné výuce ostrou hranu. Svah se postupně zvětšuje, pohyby jsou přesnější smýkání lyží se zmenšuje až k ideálnímu stavu, kdy vymizí. V místech, kde se elipsami vyznačené bloky oblouků naopak pouze dotýkají jde o změnu základního principu zatáčení a přechod jednotlivými bloky vyžaduje náležitou průpravu. Toto racionální schéma výuky v základní etapě lyžování vychází ze „SOUHRNÉNHO-RÁMCOVÉHO OBSAHOVÉHO SCHÉMA ČESKÉ ŠKOLY LYŽOVÁNÍ, schváleného v roce 2004 MŠMT ČR, které je schématem akademickým a každé AZ si je upravuje podle cílového zaměření a cílových skupin klientů. Dále uvedené „Schéma výuky v základní etapě“ je racionálním metodickým schématem pro výuku sportovn ě rekreační veřejnosti a je širší variantou postupů používaných v komerčních lyžařských školách. Hlavní osou etapy základního lyžování, je moderní způsob otáčení lyží tlakem do vnitřních hran lyží (s využitím telemarského tvaru lyže). Tato technika je z vnějšího pohledu charakteristická snižováním těžiště ve fázi zahájení oblouku (obr.2,4) a má dvě základní formy: Carving – kde cílem a pohybovým ideálem je vykrojit oblouk čistě bez smyku. Aktivní drifting – kde technika je shodná, ale cílem je regulace rychlosti za pomoci cíleného driftování (přismýkávání) lyží, které lyžař vyvolává (i ruší) citlivou změnou hranění a lyže řídí aktivními pohyby nohou ve směru zatáčení. V modifikovaných podmínkách a v některých modifikovaných obloucích, je naopak používána klasická smyková Obr.2 technika se zahájení oblouku na odlehčených lyžích s využitím rotace či protirotace. Tyto oblouky jsou charakteristické zvyšováním těžiště ve fázi zahájení oblouku a v horších terénních podmínkách může právě odlehčení lyží po odrazu z hran usnadnit změny směru. V zahájení a v 1.části vedení obou zmíněných forem smykových oblouků tedy dochází k smýkání lyží, které v následující fázi vedení musíme zastavit, což přináší lyžaři mnohdy nemilé komplikace. 6
Etapa ZÁVODNÍHO A EXTRÉMNÍHO LYŽOVÁNÍ
STRUKTURA VÝUKY TECHNIKY SJÍŽDĚNÍ A ZATÁČENÍ doporučená pro sportovně - rekreační veřejnost
RACECARVING FUNCARVING - FREERIDE
Postup výuky v ETAPĚ ZÁKLADNÍHO LYŽOVÁNÍ OBLOUKY:
SNOŽNÉ V BOULÍCH V HLUBOKÉM SNĚHU
CARVIMGOVÉ OBLOUKY
ZÁKLADNÍ PARALELNÍ OBLOUK
OBLOUKY: Z PŘÍVRATU VYŠŠÍ LYŽÍ V PLUHU
VLNOVKA
Obr.3
SJEZDOVÁ PRŮPRAVA
OPTIMÁLNÍ PODMÍNKY
PROMĚNLIVÉ PODMÍNKY modifikované oblouky
Legenda: Oblouky zahajované tlakem do vnitřních hran lyží jsou ohraničeny plnou čarou. Základní osa výuky carvingových oblouků je vyznačena modrým podkladem Optimální podmínky: Pro výuku základních pohybových dovedností, základních oblouků a carvingových oblouků, jsou v etapě základního lyžování optimálními objektivními podmínkami především mírný upravený svah, respektive upravený svah se sklonem, na kterém žák dokáže sjíždět a zatáčet o rovnoběžných lyžích - technikou zahájení oblouku tlakem do vnitřních hran lyží. Proměnlivé-modifikované podmínky: jsou podmínky, které jsou komplikovanější a v některém parametru nesplňují výše uvedené požadavky. Ve schéma mají oblouky pro tyto podmínky světle fialový podklad a klasické smykové oblouky zahajované odrazem z hran pak červený podklad Metodické připomínky: § Z hlediska metodiky je optimální posupovat linií „optimálních podmínek“. § Všechny uváděné oblouky pro jsou „rovnocenné“. § Základem výuky je individualizace podle subjektivních podmínek žáka, cíle výuky se proto individuálně liší. K jednomu konkrétnímu cíli vede několik cest – podle objektivních i subjektivních podmínek. § Pro výuku všech oblouků – nácvik i výcvik je vhodné používat rozmanitá průpravná cvičení a vracet se při nácviku i k sjezdové průpravě. Tato zásada platí zvláště pro oblasti, které se prolínají minimálně či pouze dotýkají. § Více cílů a více cest ke každému z nich = individuální přístup. 7
3. ZÁKLADY VÝUKY ZATÁČENÍ V jízdě začátečníků, vyspělých lyžařů i závodníků můžeme sledovat shodné pohyby, které jsou pro správné zatočení nezbytné. Říkáme jim základní pohybové dovednosti. U jednotlivých skupin lyžařů se liší pouze dokonalostí provedení. Základní pohybové dovednosti jsou základními stavebními kameny oblouků a jsou obsahem prvního nácviku techniky zatáčení. V každé další části výuky dosahují vyšší kvalitativní úrovně. V první části etapy základního lyžování vystačíme se základními pohybovými dovednostmi. V dalších částech, kde přecházíme na prudší svahy a do komplikovanějšího terénu, potřebujeme další dovednosti, kterým říkáme rozšiřující pohybové dovednosti. Využíváme je i ve vyšších etapách, kde k nim přistupují ještě další dovednosti. Podrobný popis pohybových dovedností uvede kapitola biomechanika, takže zbývá rámcov ě popsat, jak budeme postupovat v praxi. Jak jsme si již řekli, procvičujeme základní pohybové dovednosti nejprve samostatně ve sjezdové průpravě. Používáme jednoduchá průpravná cvičení jejichž „zásobník“ uvede samostatný metodický dopis. Postupným skládáním základních pohybových dovedností dojdeme k základnímu oblouku. Při jeho nácviku začínáme vždy otevřenými oblouky - při spádnici a na mírném sklonu svahu. Později přecházíme na větší sklon a nacvičujeme vyjíždění zavřených oblouků více k vrstevnici. Průběh každého oblouku dělíme do tří základních fází: zahájení - vedení - ukončení (obr. 4,5)
Obr.4
OTEVŘENÉ OBLOUKY
Obr.5 - graf dráhy těžiště v základním oblouku Při složení prvních čtyř pohybových dovedností začnou moderní lyže „samy“ zatáčet, aniž byste je k tomu museli sami „nutit“ a vznikne VLNOVKA. Při nacvičování vlnovky vycházíme ze sjezdu po spádnici v základním sjezdovém postoji. Ve fázi zahájení sklápíme lyže na hrany pohybem bérců a pánve směrem dovnitř s mírným kompenzačním odklonem trupu. Ve fázi vedení se nejprve pokračují bérce a pánev v pohybu do strany a posléze se op ět vracejí nad lyže. Ve fázi ukončení, lyžař prochází krátce základním postojem. Lyže mírně zatáčejí po hranách na obě strany a při správném provedení zůstanou ve sněhu „vykrojené dvě stejné koleje“. Nacvičujeme na mírných sklonech svahu, kde žák bez komplikací dokáže sjížd ět přímo a které jsou perfektně upravené, bez terénních nerovností a nejlépe s dojezdem do roviny. Nesnažíme se zatáčet, vlnovka „vzniká sama“. 8
4. ZÁKLADNÍ OBLOUK a první část etapy základního lyžování Základní oblouk (obr.6) zahajujeme ze sjezdu po spádnici v základním sjezdovém postoji Zahájení oblouku je charakteristické mírným přenesením váhy těla (cca5-10%) na jednu lyži (budoucí vnější) a zahájením vklonění bérců a pánve ve směru dovnitř a mírně dopředu. Tím dojde k dostatečnému zatížení lyží v přední části a k jejich sklopení na vnitřní hrany. S využitím fyzikálních sil a telemarského tvaru začnou zatížené lyže „samy“ opisovat oblouk. Vedení oblouku dělíme na dvě části. V prvé jsou lyže vedeny po vnitřních hranách pokračujícím vkláněním bérců a pánve dovnitř oblouku, vnitřní lyže se mírně předsouvá (cca o délku prstů nohou) a s ní se natáčí i osa boků a ramen.Těžiště lyžaře se dostává dovnitř oblouku, trup je naopak mírně odkloněn a vnitřní lyže zajišťuje rovnovážné postavení při jízdě (důsledkem těchto pohybů je relativní snížení těžiště). Ve druhé části vedení oblouku se pánev i bérce vracejí zpět nad lyže a těžiště lyžaře se postupně dostává zpět na úroveň základního postoje. V ukončení oblouku dochází k ukončení pohybu těžiště zpět do základního postoje, kterým lyžař krátce prochází (kolmo k podložce). Poté dochází k zapíchnutí hole, po něm následuje zahájení dalšího oblouku. Nesnažíme se zatáčet, lyže jen překlápíme a ty zatáčejí „samy“ po hranách střídavě na obě strany – při ideálním provedení zůstanou ve sněhu „vykrojené dvě stejné koleje“. Nacvičujeme na středních sklonech dobře upravených svahů . Obr.6 K zapíchnutí hole dochází mezi ukončením jednoho a zahájením druhého oblouku. Hůl zapichujeme ke špičce budoucí vnitřní lyže, šikmo dolů ze svahu. Píchání holí má rytmizující význam, uvolňuje trup, ale rozhodně nedochází k opoře o hůl, k otáčení kolem hole, nebo k aktivním pohybům trupu. Po zapíchnutí hole se budoucí vnitřní bok a rameno posouvá mírně vpřed. Nejvíce problémů vzniká lyžaři při zahájení oblouku, respektive při přechodu z jednoho oblouku do oblouku druhého. Zde je třeba provést v krátkém čase a na malém prostoru několik přesně „nafázovaných“ pohybových činností a to je obtížné. Při nácviku v etapě základního lyžování proto mezi fázi ukončení jednoho oblouku a zahájením druhého zařazujeme mnohdy ještě přechodovou fázi, která od sebe jednotlivé činnosti lépe oddělí a zvětší časový prostor v tomto komplikovaném místě. Probíhá zde výměna boků a kontrola „správného postoje“ pro zahájení dalšího oblouku. Při zatáčení využíváme nejen biomechanických principů, ale také přírodních sil. Z tohoto pohledu je důležité zatížení lyží v jednotlivých fázích oblouku. Představíme-li si volnou lyži položenou na svahu ve vrstevnici a zatíženou kamenem v přední části, je zřejmé, že se lyže bude při pohybu otáčet špičkou dolů ze svahu (obr. 24). Naopak, zatížíme-li ji na patkách, budou paty směřovat dolů a špičky nahoru. Pro lyžaře je tedy výhodné v zahájení oblouku mít těžiště vpředu, protože se tak „nepere“ s fyzikálními silami. Logická úvaha říká, že v konci druhé části vedení oblouku je naopak výhodný mírný posun těžiště vzad. Kamenem úrazu je však zvládnout posun těžiště v ukončení oblouku zpět dopředu (pro správné zahájení dalšího oblouku). Posun t ěžiště dozadu v druhé části vedení oblouku zvládají obtížně i vyspělí lyžaři. Používáme jej proto pouze ve vyšších etapách výuky a i to velmi výjimečně. Jako u všech carvingových oblouků, snažíme se i u základního oblouku vyloučit smýkání lyží. Musíme si však uvědomit, že „řezat obouk“ bez smyku vyžaduje přesné provedení všech pohybů a zkušenost. Při výuce základního oblouku žák prochází všemi fázemi motorického učení (generalizace, diferenciace…) a přesnost provedení je tedy 9
závislá na postupném osvojování pohybových dovedností, nebo ť jednotlivé fáze motorického učení nelze přeskočit. Navíc každá lyže má svůj rádius, při kterém „dokáže oblouk řezat bez smyku“. Zkrátíme-li oblouk pod tento poloměr, jde na mírném svahu jen obtížně dosáhnout zavření oblouku bez smyku a tak i zkušený lyžař toho dosáhne jen v omezené míře. V první části etapy základního lyžování odvozujeme od základního oblouku oblouky modifikované (oblouk v pluhu a oblouk z přívratu vyšší lyží), které usnadňují lyžaři pohyb v obtížnějších terénních podmínkách. Jsou prováděny stejným pohybovým principem jako základní oblouk, liší se však přívratným postavením lyží. Natočení budoucí vnější lyže do směru tvořeného oblouku nám pomůže překonat kritickou fázi zahájení a driftování lyží v přívratném postavení usnadní jak první část vedení, tak regulaci rychlosti. Modifikované oblouky s aktivním driftováním lze použít i k výuce základního oblouku, nedaří-li se přímá cesta přes vlnovku a v komerčních lyžařských školách nahrazuje tato moderní forma kombinace tlaku do vnitřních hran+aktivního driftování starší formu smyku na odlehčených lyžích. Přívratné postavení lyží však fixuje nepříjemný návyk antagonního postavení kolen a tak považujeme za vhodné, co nejrychleji přecházet k paralelnímu vedení lyží, tedy k formě základního oblouku, využívajícího v zahájení a v 1.části vedení aktivní driftování lyží v paralelní poloze. V první části etapy základního lyžování se pohybujemeObr.7 převážně na mírném a upraveném svahu. Snažíme se aby žák byl "řidičem svých lyží", tak jako zdatný lyžař na svahu prudším. Pozice "brzdiče" není příjemná, ani zdravotně výhodná. V základním carvingu je účelné rozdělit váhu mezi lyže tak, že vnější lyže je cca o 510% zatížena více, neboť z obecného pohledu platí, že člověk má lepší stabilitu na palcové hraně plosky než na malíkové a navíc toto rozdělení váhy zvětší potřebnou „rezervu“ ve stabilitě (viz biomechanika). Při stejném zatížení obě lyže vykrajují zatáčky o stejném poloměru. Rozdílným zatížením lyží dokáže lyžař zkrátit poloměr zatáčení či zvýšit držení a stabilitu na tvrdém povrchu. Při přechodu k FUN Carvigu maopak přichází ke slovu výrazná jízda po vnitřní lyži a rotace trupu směrem do oblouku se současným vkloněním trupu. RACE a FUN Carvingové oblouky však již patří do etapy Závodního a extrémního lyžování.
5. DRUHÁ ČÁST ETAPY ZÁKLADNÍHO LYŽOVÁNÍ Při přechodu do druhé části etapy základního lyžování, ke carvingovým obloukům krátkým, středním a dlouhým, se svah a rychlost jízdy zvětšuje a pohybujeme se často na hůře upraveném terénu nebo dokonce mimo sjezdové tratě. Principy základního oblouku platí i pro Carvingové oblouky,jejichž provedení se liší od základního oblouku, pouze tím, že všechny pohyby jsou prováděny v dokonalejší formě, důrazněji a přesněji, zkracuje se přechod z jednoho oblouku do druhého a modifikuje se časová i prostorová charakteristika. Zvětšují se síly působící na lyžaře a k základním pohybovým dovednostem se přidávají rozšiřující pohybové dovednosti. V této části výuky již používáme také modifikované oblouky s tradičním zahájením 10
oblouku na odlehčených lyžích stejně tak jako rotaci či protirotaci. Tyto klasické oblouky jsou charakteristické zahájením na lyžích odlehčených po odrazu z hran + zvyšováním těžiště ve fázi zahájení oblouku a právě díky tomu klasická technika usnadňuje zatáčení například v obtížných podmínkách volného terénu, v hlubokém sn ěhu atd.. Přecházet z jedné techniky do druhé není žádná ostuda, naopak uměni přecházet z jedné techniky do druhé podle podmínek, je vizitkou dobrého lyžaře.
6. POHYBOVÉ DOVEDNOSTI Pohybové dovednosti jsou základem elementárních i vrcholových oblouk ů. Dělíme je na základní a rozšiřující. Základní a rozšiřující pohybové dovednosti na sebe navazují a umožňují zvládnout lyžování v plné šíři proměnlivých podmínek. Základní pohybové dovednosti jsou: • překlopení lyží z ploch na vnitřní hrany pohybem bérců a boků stranou mimo lyže • překlopení lyží z hran na plochy pohybem bérců a boků zpět nad lyže do základního postoje • přenášení váhy těla z lyže na lyži, • vedení lyží v obloucích po vnitřních hranách v dostatečné šíři stopy, • nezávislé pohyby dolních končetin, kdy každá z nich vykonává poněkud odlišné pohyby • pohyby předloktí a zápěstí s pícháním holí • regulace rychlosti jízdy Rozšiřující pohybové dovednosti na úrovni druhé části etapy základního lyžování jsou: odklon a vklonění trupu teleskopické pohyby dolních končetin, torze a rotace, zahranění a odraz z hran, brzdění zvětšeným smykem, dynamické pohyby pažemi s pícháním holí, důrazné opření o hůl jako impuls pro otáčení změna hranění, změna zatížení a výměna boků při odlehčení lyží
• • • • • • • •
Obr.9
11
7. POPIS JEDNOTLIVÝCH OBLOUKŮ Detailní popis jednotlivých oblouků je uveden v příslušné části České školy lyžování, která navazuje na plán výuky INTERSKI ČR, respektive v učebních textech jednotlivých školících zařízení. Obr.10
8. LYŽAŘSKÝ PEDAGOG Lyžování by mělo především přispívat k upevnění fyzického i psychického zdraví lyžaře. Při výuce je proto potřebné dbát na efektivitu pohybů, přizpůsobit se proměnlivým podmínkám a maximálně omezit negativní vlivy na organismus žáka. Vyjma těchto faktorů však ovlivňuje výuku i vztah žáků k horám a k lyžování. Cíle žáků jsou různé, od pouhého příjemného pobytu na horách až po sportovní výkon. Nový model výuky dává lyžařskému pedagogovi do rukou rozmanité kombinace prostředků k dosažení cílů jeho žáka pro konkrétní přírodní podmínky. Specifikuje pouze základní principy a konkrétní řešení ponechává na učiteli. Klade tím na pedagoga mnohem vyšší nároky než v minulosti. Optimalizace výuky - tedy její co nejdokonalejší přizpůsobení momentální situaci z hlediska proměnlivosti prostředí, úrovně svěřenců i jejich cílů atd.- je podstatně složitější než disciplinované použití metodických řad. Jde o individuální přístup k žákům, který vyžaduje hlubokou znalost a skutečné porozumění principům výukového postupu. Každý žák je zde individualitou, se kterou samostatně pracujeme. Zapomínat nesmíme ani na individualizaci na základě technického vybavení. Je evidentní, že při výuce základních a carvingových oblouků § bude muset žák na lyžích delších a s menším telemarským tvarem více rozkládat váhu mezi lyže a více používat větší vertikální pohyb pro to, aby udělal oblouk o stejném poloměru, jako žák na lyžích kratších s větším telemarským tvarem, § žákovi s kratšími lyžemi (s větším telemarským tvarem) naopak při stejném rozsahu pohybů lyže zatočí více, vzniknou tak větší odstředivé síly a % podílu pánve na zatáčení může logicky být větší. Nový model výuky je mocným a flexibilním nástrojem v rukou pedagoga. Skutečná úspěšnost je však výrazně závislá na kvalitě vyučujícího. Základní osa výuky je pro žáka průhledná od vlnovky až po carvingové oblouky. Je proto nezbytné, aby lyžařský pedagog perfektně ovládal celou požadovanou škálu oblouků. Jeho případné chyby jsou viditelné i začátečníkovi. Povinností lyžařského pedagoga je ukázat svěřenci konkrétní prvek v optimální formě, bez individuálních odchylek. Ty si může dovolit pouze žák, podle své morfologie, pedagog však jen p ři aplikaci techniky mimo výuku. To, že výuka proběhla, ještě neznamená, že žákovi byly splněny očekávané cíle. Ústřední postavou při moderní výuce je lyžařský pedagog, jeho odborná a společenská úroveň. Právě na jeho práci, příkladu a působení závisí úspěšnost výuky i úspěšnost pobytu jeho svěřenců v krásném horském prostředí. Na něm záleží, zda pobyt na horách bude zážitkem, na který budou svěřenci dlouho vzpomínat a budou se k horám a lyžování stále vracet.
12
9. HISTORIE LYŽOVÁNÍ A HISTORIE LYŽAŘSKÉ VÝUKY Z historického hlediska můžeme dějiny lyžařství rozdělit do dvou rozdílně dlouhých a rozdílně zaměřených i různě významných epoch. Je to období zhruba pětitisíciletého vývoje na severu Evropy a Asie a období přibližně posledních 135 let, během kterých lyžování zachvátilo rozsáhlé oblasti civilizovaného světa, všude tam, kde mělo vhodné geografické a klimatické podmínky. Rozhodným rokem pro d ělení obou epoch je rok 1860, který je mezníkem mezi užitným lyžařským uměním lovců, sedláků a vojáků a moderním lyžováním obyvatel měst a venkova - sportovním lyžováním. Střediskem nového sportovního hnutí se stala Kristianie, dnešní Oslo. Základem novodobého vývoje - jak odpovídalo terénní konfiguraci okolí Kristianie - byly p ředevším běh a skok, které jsou dodnes pilíři severského neboli klasického lyžování. Ani v Norsku však nenalezl tento nový trend spontánní podporu ve řejnosti. Výjimku tvořila provincie Telemark, kde sedláci používali lyží nejen k dopravě, ale i k zábavě. První lyžařský závod se uskutečnil v Norsku v roce 1843, Norsko je tedy právem pokládáno za kolébku lyžařského sportu. Severská forma sportovního a závodního lyžování, z ůstala po celá desetiletí omezena na Skandinávii. Zlom přinesla kniha Nansena Na lyžích napříč Grónskem. Německé vydání v roce 1891 vyvolalo veliké nadšení po celé střední Evropě, doprovázené hromadným dovozem "zázračných prkének". Na sklonku devatenáctého století se potom v Čechách, Německu, Rakousku, Švýcarsku a v dalších zemích objevují první lyžařští učitelé, mladí norští studenti, studující na středoevropkých univerzitách. Lyžařství v Čechách Počátky lyžařství v Čechách spadají do druhé poloviny devatenáctého století a čeští lyžaři patřili k průkopníkům lyžařského sportu ve střední Evropě. Přední místo mezi nimi zaujímá Josef R. Ořovský, který v listopadu 1886 jako osmnáctiletý všestranný sportovec napsal různým firmám v Kristianii o nabídku sportovní výzbroje a výstroje. K jeho velkému překvapení poslala firma Heyde a Gustavson vedle nabídky bruslí také nabídku lyží. Ořovský, jehož heslem bylo "Pohyb - sport - dobrodružství", ihned objednal dva páry lyží, které 5. 1. 1887 došly na celnici, kde si s nimi nevěděli rady, a tak je nakonec proclili jako lodní vesla. Šlo o dva typy, norský - s vázáním z rákosu a finský - s dlouhými řemeny. Hned druhý den po obdržení je Ořovský vyzkoušel na dvoře v Praze v Jindřišské ulici (dnešní pasáž kina Praha). Když se setmělo, vyšel se svým bratrem na Václavské náměstí a sjížděli od rozestavěného Národního muzea na Můstek. Hned další den se vypravili s dalšími členy Bruslařského klubu na Letnou a o několik dní později na dvoudenní výlet do Řevnic. Z iniciativy J. R. Ořovského byl potom v roce 1887 při Bruslařském klubu v Praze založen první lyžařský spolek ve střední Evropě - lyžařský kroužek. O těžkých začátcích svědčí i zápisy z průběhu zájezdů. Nebyly volné soboty, a tak se jelo z Prahy rychlíkem v 23.30 do Martinic, kam lyžaři dorazili v 6 hodin ráno. V Jilemnici "U modré hvězdy" snídali a potom vystupovali do hor. Domů se vraceli pozdě v noci. V roce 1894 se lyžařský kroužek změnil v "Český ski klub Praha" a během dalších let se mohutně rozvíjel. Jedním z celé řady důvodů byly i pravidelné lyžařské kurzy, které pořádal po celých Krkonoších a na Šumavě. Tak se bezplatně naučilo ovládat lyže tisíce lyžařů. V roce 1894 navázal J. R. Ořovský styk s řídícím učitelem Janem Bucharem z Dolních Štěpanic, který byl činovníkem českého krkonošského spolku "Ski Jilemnice". V říjnu 1903 byl ve Vysokém nad Jizerou založen "Český ski klub Vysoké nad Jizerou". Třetí klub byl podmínkou pro vznik české lyžařské organizace, která byla založena již 21. 11. 1903 v Jablonci nad Jizerou. Byl zde založen první lyžařský svaz na světě - Svaz lyžařů v Království českém". 13
V roce 1910 byla potom založena Mezinárodní lyžařská komise a na jejím sedmém kongresu v Praze 1923 Mezinárodní lyžařská federace. Další období lyžování bylo poznamenáno první a druhou světovou válkou. Vzdor omezeným možnostem dosáhlo i tehdy naše lyžování cenných úspěchů a naši závodníci se proslavili doma i v cizině.
HISTORIE LYŽAŘSKÉ VÝUKY
Již první pohyby na lyžích (chůze, běh, sjíždění) byly prováděny určitou technikou. Na vývoj této lyžařské techniky měly rozhodující vliv lyžařské závody (snaha o zdolání určité vzdálenosti co nejrychleji a nejekonomičtěji). V historii výuky lyžování dochází k neustálému zdokonalování lyžařské techniky a všeho, co tuto techniku ovlivňuje. Každé vývojové stadium našlo své vyjádření v lyžařské škole. Pod pojmem "lyžařská škola" si představujeme výklad techniky a její aplikaci ve vyučovacím procesu. Samozřejmě ne každá lyžařská škola byla přínosem vývoje. Mnohé školy byly vytvářeny uměle, především z osobní ctižádosti jednotlivých tvůrců nebo z komerčních zájmů určitých skupin. Lyžařské školy byly typické především pro alpská střediska. První základy pro výuku lyžování byly dány v Norsku, kde v roce 1865 vydává generál Werheland první lyžařskou příručku a v roce 1870 zakládá závodník Nordheim v Kristianii "norskou školu". V alpských zemích má zásluhu na rozvoji lyžování M. Zdarsky, který v roce 1896 vydává lyžařskou knihu a vytváří tzv. "Alpskou lilienfeldskou školu jízdy na lyžích". Tato škola byla určena především pro alpské terény. M. Zdarsky zkrátil poměrně dlouhé norské a finské lyže na délku 190 až 220 cm a zavedl přívrat, což lépe vyhovovalo právě v alpách. Další vývoj ovlivňuje rakouský důstojník Bilgeri. Bilgeri se stal tvůrcem nové lyžařské školy, která usměrnila vývoj alpského lyžování před první světovou válkou. Jeho škola spojila nejlepší zkušenosti alpské a norské školy. Bilgeri převzal z norské školy jízdu s dvěma holemi, telemarský tvar lyží, kristianii a telemark. Vylepšil Zdarského přívratný oblouk a obohatil jízdu o řadu nových variant, kristianií a oblouků. Pro zatáčení lyží se stále vycházelo z rotačního pohybu trupu a pánve. Po první světové válce ovlivňuje rozvoj lyžařství "Arlberská škola rakouská". Výuka zatáčení začínala v přívratném postavení a principem zatáčení lyží Obr.11 byla stále rotace. Současně s rozvojem "Arlberské školy" vzniká ve Švýcarsku "Škola J. Dahindena", která obohacuje techniku zatáčení o odvratnou kristianii, kristianii rychlostní a slalomovou. Zlepšuje vázání a začíná používat dlouhořemenného vázání, které později zdokonalují Francouzi. Arlberská přívratná technika byla po roce 1935 nahrazována novým pojetím jízdy - snožnou kristianií. Vyvrcholením rotační techniky se stala "rotační francouzská škola" (E. Allais, P. Gignoux: Ski francais, Grenoble 1937), která ovládla výuku na plných dvacet let. Blokování těla přenášelo rotaci na nohy, postoj byl charakterizován hlubokým předklonem s náklekem. V této době již existovaly nerotační techniky, které byly po 2.světové válce základem pro vytvoření tzv. "nové rakouské techniky". Dominantou této techniky z roku 1956 je protirotace.
14
Obr.12
VÝVOJ TECHNIKY ZATÁČENÍ OD KONCE ŠEDESÁTÝCH LET
Vývoj techniky zatáčení na lyžích v posledních zhruba třiceti letech můžeme zjednodušeně charakterizovat jako vývoj od techniky rotačního nebo protirotačního "bloku" k technice "rozdílné práce dolních končetin", tedy od oblouků s využitím zahranění a odrazu z hran k obloukům s plynulou změnou polohy lyží a těla. Za vrchol a současně také konec dalšího rozvoje techniky společných pohybů dolních končetin (techniky "bloků" rotačního a protirotačního) můžeme označit období okolo roku 1960. V tomto období dochází ke změnám v technice jízdy, jejichž představitelem byl vynikající rakouský slalomář Josef Stiegler. Ten dospěl k uplatnění nového způsobu napojování oblouků s využitím nezávislých pohybů nohou, tedy na základě rozdílné práce dolních končetin. Období okolo roku 1964 bylo charakteristické celkovým snížení postoje, snahou o stálý styk lyží se sněhem, zvětšením pohybového rozsahu dolních končetin ve směru předozadním a bočném a v neposlední řadě pak potlačením intenzity zahranění a odrazu z hran při ukončování oblouků. Za reprezentanta této techniky, z které vyšla technika vyrovnávacích oblouků a S oblouků můžeme označit francouzského sjezdaře Killyho. V období okolo roku 1970 dochází ke zvýšení zadní části sjezdových bot, vznikají "opěrky". Tato změna ve tvaru sjezdových bot se značně podílí na dalším vývoji techniky zatáčení. Za typického představitele můžeme označit francouzského slalomáře Patricka Russela. Jeho jízda byla charakteristická aplikací techniky vyrovnávacích oblouk ů (avalement) do podmínek zavřených slalomových oblouků na plochém terénu (bez nerovností). Na větších sklonech svahu vznikají vystřelované oblouky. Snahou bylo urychlit přechod z jednoho oblouku do druhého "jet" pohybem, tj. posunutím dolních končetin pod tělem směrem dopředu a potom do směru následujícího oblouku. Prakticky zaniká využití zahranění a odrazu z hran ve svém původním pojetí a je nahrazeno snahou o stálý kontakt lyží se sněhem. Italského slalomáře Gustavo Thöniho (zhruba okolo roku 1974) můžeme označit jako představitele těch sjezdařů, kteří se snažili spojit všechny dosavadní progresivní prvky (rozdělená práce nohou, pohyby těžiště ve všech směrech apod.). Dokázal skloubit pokrokové rysy techniky používané v minulosti Stieglerem, Killym i Russelem. Dochází k celkovému zvýšení postoje. Oblouky se zbavují snížení ve fázi ukončení, které vyplývalo ze zahranění a odrazu z hran. Za změnu, způsobenou snahou po zrychlení jízdy, můžeme označit i využití výjezdu na vnitřní lyži. V průběhu dalšího vývoje techniky zatáčení (zhruba okolo roku 1977) dochází postupn ě k využívání progresivních prvků techniky oblouků pro obří slalom v podmínkách slalomových oblouků. Švédský slalomář Ingemar Stenmark je pokračovatelem cesty, která vychází ze snahy využít techniku obřího slalomu v podmínkách časově a prostorově omezenějších. To se již dostáváme do období posledních několika let, kdy lze pozorovat určité zvýšení postoje (menší předklon trupu) a snahu po co nejplynulejším přechodu z jednoho oblouku do druhého. Lyžaři minimalizují smýkáním lyží stranou a plynule zatěžují lyže ve všech fázích oblouků. Dochází k posunu bodu, kdy je těžiště lyžaře nejníže zhruba do poloviny oblouku. Snahou je co nejvíce zkrátit časový úsek mezi ukončením jednoho a zahájením dalšího oblouku, urychlit přechod přes spádnici a provést jej s minimální časovou ztrátou. Charakterizovat současnou techniku není lehké, neboť změny, ke kterým došlo, se snáze dají posoudit teprve s delším časovým odstupem. Navíc se domníváme, že k zásadním změnám v poslední době nedochází, jedná se spíše o zvyšování kvality zúčastněných pohybových dovedností. Zůstává snaha po plynulém zatěžování lyží ve všech fázích oblouků, po plynulém pohybu těla sjezdaře, tendence provádět pohyby nenásilně a citlivě. Podmínkou je i nadále zachování styku lyží se sněhem, dochází k optimálnímu využití technické dokonalosti výzbroje a výstroje. Vývoj techniky ovliv ňuje vývoj vybavení, a ten se podílí na vývoji techniky. 15
10. BIOMECHANIKA SJÍŽDĚNÍ A ZATÁČENÍ BIOMECHANICKÉ HLEDISKO HISTORICKÉHO VÝVOJE ZATÁČENÍ NA LYŽÍCH
Z biomechanického hlediska je možné realizovat zatáčení na lyžích pomocí různých mechanismů - principů, eventuálně jejich kombinací. Zásadní rozdíly mezi jednotlivými lyžařskými školami spočívají nejčastěji v otázce zahájení oblouku, tj. jakým způsobem jsou vychýleny lyže z přímočaré jízdy. Z historického pohledu je vývoj zatáčení po druhé světové válce charakterizován třemi stěžejními principy uvedení lyží do oblouku: rotace, protirotace a zvýšení tlaku na lyži při jejím současném postavení na hranu. Při použití prvních dvou principů, zahajuje lyžař otáčení na odlehčených lyžích. Vnějším pohybovým znakem je zvyšování těžiště ve fázi zahájení. Dolní končetiny se napínají a lyže proto nemohou být dostatečně na hranách. Interakce lyže-sníh nevytváří potřebný točivý moment a proto je nutné zapojit do otáčení větší svalové skupiny. Ty musíme před dalším obloukem brzdit, což je obtížné a může to způsobit komplikace. Zahajujeme-li otáčení tlakem do vnitřní hrany vnější lyže, není potřeba k zatáčení používat rotační impuls velkých svalových skupin. Interakcí lyže-sníh vzniká dostatečně silný moment otáčení. Vnějším pohybovým znakem je snižování těžiště ve fázi zahájení. Z biomechanického hlediska může lyžař při tomto pohybu vytvořit potřebný točivý moment pohyby menších a tedy operativnějších svalových skupin. Na obr. 13 je znázorněn vývoj základních principů zatáčení. Jsou zde také uvedeni význační představitelé v daném období charakteristického pojetí jízdy. Vidíme, že vývoj techniky zatáčení neprobíhá skokem, ale dochází k plynulému prolínání jednotlivých principů. Nositelem pokroku v efektivním zatáčení byli špičkoví závodníci, kteří vždy předbíhali obecné pojetí oblouku v masovém a sportovním lyžování. Rotace je prvotním a historicky překonaným principem, který v současném moderním pojetí jízdy má uplatnění v modifikovaných podmínkách. Daná technika je charakterizována relativně dlouhým časovým intervalem od zahájení pohybu k jeho přenesení na lyže a převahou "smýkání" lyží při jízdě v oblouku (velká ztráta rychlosti jízdy). Postoj lyžaře při rotační technice značně omezuje Obr.13 jízdu v oblouku po hranách lyží a jejich plynulou změnu. Klasická protirotace postupně nahrazovala rotaci. Pokrok proti předcházejícímu principu spočíval ve dvou hlediscích. Za prvé došlo ke zrychlení zahájení oblouku (rovina rozdělující torzi horní a dolní poloviny těla se nacházela v oblasti kyčelních kloubů). Za druhé došlo při jízdě v oblouku k vytvoření výhodnější polohy těla, což umožnilo zvýšit podíl jízdy na hranách lyží a značně omezit smýkání lyží (nastalo zrychlení jízdy). I protirotace je však vázána na odlehčení lyží (vertikální pohyby těla). V období po roce 1960 se objevuje další kvalitativní vývoj v zahájení oblouku. Protirotace se začíná kombinovat s diferenciací tlaku na jednotlivé lyže (nezávislá práce jednotlivých dolních končetin). Impuls k zatočení lyže vychází stále ještě z protirotace. 16
Proti předcházející vývojové etapě ale dochází ke zefektivnění jízdy - větší diferenciace tlaků na jednotlivé lyže vede ke zvýšení podílu hranění při jízdě v oblouku. Při projíždění oblouku ubývá "smýkání", ztráta rychlosti se zmenšuje. Zna čný podíl na dalším vývoji měly změny v úpravě sjezdových tratí (ledové a tvrdé povrchy), nové typy lyží (v ětší pružnost a torzní tuhost) a zásadní změny ve vývoji lyžařské obuvi (opěrky). Ve vývojové etapě od roku 1970 až 1975 se zásadním způsobem mění dominance v hlavním principu zatáčení. Do popředí se jednoznačně prosazuje princip zatížení lyží s diferenciací hranění. Proti předcházející vývojové etapě má dvě přednosti - značně zrychlené zahájení oblouku (akce lyžaře působí v místě interakce lyže a terénu) a postoj lyžaře při jízdě v oblouku, umožňující realizovat širokou škálu hranění lyže. Lyžař má možnost v každém okamžiku jízdy optimalizovat poměr mezi smýkáním lyže a jízdou po hranách. Ztráta rychlosti je ve srovnání s p ředchozími způsoby jízdy v oblouku minimální. Zatížení lyže je do jisté míry kombinováno s kompenzačním protirotačním pohybem horní části těla. Nejedná se již o protirotaci ve smyslu principu zatáčení, ale využití biomechanických zákonitostí. Diferenciace hranění lyže je regulována pohybem kolen a pánve dovnitř oblouku (vnitřní rotace dolní končetiny), což je vyvažováno protipohybem horní části těla. Tento pohyb má značný význam především při napojování oblouků, kdy protichůdný torzní pohyb těla vůči lyžím vytváří tzv. anticipaci pohybu (předpětí svalů ve smyslu zahájení následujícího oblouku), která p řispívá ke zrychlení začátku oblouku. Z didaktického hlediska má nový princip zahájení oblouku značné přednosti v konkrétnosti a jednoduchosti klíčové instrukce (postavení lyží na vnitřní hranu a zatížení přední části lyže). Nedochází k nebezpečnému smýkání lyží a celá činnost splňuje podmínky "minimální biologické zátěže organismu lyžaře". Na závěr je třeba zopakovat, že tento revoluční - moderní a snadný způsob otáčení umožnila až změna výzbroje v poválečném období technické revoluce. TECHNIKA A BIOMECHANIKA ZATÁČENÍ NA LYŽÍCH Technikou rozumíme řešení pohybového úkolu v konkrétní terénní situaci. Obecn ě lze konstatovat, že řešení pohybových úkolů se uskutečňuje skladbou pohybových prvků. Ta je variabilní z hlediska různorodosti pohybových úkolů, které sjezdař musí řešit jak v prostoru (změny úhlů směru pohybu, změny úhlů jednotlivých částí těla, změny v rozsahu pohybů v rovině vertikální, laterální a předozadní) tak v čase (změny v pracovním rytmu a frekvencích pohybů). Se změnou pracovního rytmu a frekvencí pohybu dále souvisí změna intenzity pohybu. Pro současné pojetí techniky zatáčení jsou charakteristické tzv. pohybové znaky, společné pro značnou většinu prováděných pohybových úkolů na lyžích. Mezi základní charakteristické pohybové znaky techniky zatáčení patří rozdílná práce dolních končetin v průběhu provádění napojovaných oblouků, způsob vedení lyží v oblouku po vnitřních hranách, odpovídající práce paží pro jednotlivé druhy napojovaných oblouk ů a dokonale koordinované a rovnovážné postavení celého těla vůči měnícím se podmínkám v průběhu oblouku. Vedle charakteristických pohybových znaků existují tzv. "základní pohybové dovednosti pro zatáčení na lyžích", které se prolínají v celé oblasti zatáčení na lyžích - od základního oblouku až ke krátkému slalomovému oblouku ve všech možných variantách. Pro diferenciaci základních pohybových dovedností při tvoření oblouků je rozhodující technická úroveň lyžaře, úroveň jeho tělesné přípravy a vybavení, obtížnost terénu a morfologické, funkční a psychické předpoklady jedince.
17
Základní pohybové dovednosti Základní pohybové dovednosti jsou stavebními kameny oblouk ů elementárních i vrcholových. V základní etapě nacvičujeme tyto základní pohybové dovednosti: Překlopení lyží z ploch na vnitřní hrany pohybem bérců a boků mimo lyže a Překlopení lyží z hran na plochy pohybem bérců a boků zpět nad lyže. Jsou to nejdůležitější pohybové dovednosti, nezbytné pro uvedení lyží do oblouku i pro jeho pro jeho správné ukon čení. Dávají podnět ke změně polohy lyže z plochy na hranu, a tím k uvedení lyže do oblouku a naopak k návratu na plochy, tedy k ukončení oblouku. Na těchto pohybech se výrazně podílí kyčelní a kolenní klouby a nacvičujeme je především ve vlnovce a v základních obloucích. V etapě Obr.14 základního lyžování je důležité aby tyto pohyby směřovaly nejen do stran a zpět, ale také dopředu. Pohyb musí být plynulý v celém oblouku, od zahájení a vedení až k ukončení oblouku. Ve fázi zahájení oblouku jsou dolní končetiny jen mírně pokrčeny, při vedení oblouku jsou pokrčeny nejvíce a bérce a pánev jsou přikloněny dovnitř oblouku. Ve fázi Obr.15 ukončení oblouku se končetiny opět napínají v hlezenním, kolenním a kyčelním kloubu. Přenášení hmotnosti těla z lyže na lyži je důležité proto, že nám umožní regulovat poloměr oblouku a udržovat rovnováhu. Hodně pozornosti věnujeme nácviku této pohybové dovednosti ve sjezdové průpravě. Přenášení hmotnosti z lyže na lyži je třeba sledovat i v dalším nácviku, neboť nedostatečné zvládnutí této pohybové dovednosti bývá hlavní příčinou chyb v technice jízdy i vyspělých lyžařů. Vedení lyží po jejich vnitřních hranách při vyjíždění oblouků je náročná dovednost, kterou nacvičujeme v hrubé formě již ve vlnovce. K jejímu postupnému zvládnutí dochází v průběhu nácviku i výcviku - při opakování za změněných podmínek. Snažíme se vést lyže v obloucích tak, aby se nesmýkaly stranou a aby se pohybovaly v souladu se sm ěrem jízdy, po vnitřních hranách. Jedině důkladné zatížení lyží a přiklonění bérců a pánve dovnitř oblouku zaručuje jízdu po vnitřních hranách bez smýkání stranou. Rozdílné a na sobě nezávislé pohyby levé a pravé končetiny nejvíce charakterizují současné pojetí techniky zatáčení. Rozdílné pohyby dolních končetin umožňují lepší stabilitu, snazší přenášení hmotnosti těla z lyže na lyži a dostatečný rozsah pohybu kolenou dopředu a do stran. Pohyby předloktí a zápěstí s pícháním holí provázejí až nácvik základních oblouků. Ve vlnovce se paže v podstatě nepohybují, jsou mírně pokrčené v loktech poněkud stranou a před tělem. Při dynamičtějším pohybu dolních končetin v základních obloucích dochází k mírnému pohybu paží vpřed, spojenému s náznakem zapíchnutí vnitřní hole (vzhledem k následujícímu oblouku). Lyžař pohybuje pouze předloktími, rozsáhlejší pohyby v ramenních kloubech jsou nesprávné a narušují optimální pr ůběh ostatních pohybů. Píchnutí holí do sněhu stranou vpřed je co nejkratší, předznačuje ukončení jednoho a zahájení dalšího oblouku. Nejde o oporu o h ůl jako o pomoc pro zahájení oblouku! Regulace rychlosti jízdy v průběhu oblouků je důležitá dovednost, umožňující bezpečnou jízdu. Začátečník obvykle zastavuje odšlapováním do vrstevnice a jízdu zpomaluje vyjížděním oblouků více do vrstevnice. Na úzkých místech, kde nelze jízdu regulovat tímto způsobem, brzdí pluhem nebo sesouváním.
18
Rozšiřující pohybové dovednosti Rozšiřující pohybové dovednosti umožní lyžařům jízdu v náročnějších terénních a sněhových podmínkách. Dovednosti, které zvládli v základní etap ě (a které dále zdokonalují) rozšiřují následující dovednosti. Odklon trupu je důležitý při jízdě na svahu s větším sklonem, ve větší rychlosti a v zavřených obloucích. Pomáhá vyrovnávat vliv odstředivé síly, která vytlačuje lyžaře ven z oblouku. Lyžař se vyrovnává s působením odstředivé síly v obloucích poněkud jinak než například cyklista v zatáčkách. Cyklista nakloní kolo i tělo do zatáčky, lyžař sklápí bérce a boky při vyjíždění oblouku ke svahu a tento pohyb vyrovnává odklonem trupu od svahu, což umožňuje větší hranění a dobré vedení lyží po vnitřních hranách. Předpokladem správného odklonu trupu v dostate čném rozsahu je vzpřímené držení trupu; při předkloněném trupu nelze potřebný odklon provést (předklon trupu omezuje možnost úklonu). Důležité je vklonění vnitřního boku v oblouku ke svahu a mírně vpřed. Není správné tlačit vnitřní bok dopředu, důležitý je především pohyb ke svahu. Odklon trupu je v souladu s pohybem bérů a pánve. V okamžiku, kdy jsou bérce a pánev přikloněna dovnitř oblouku nejvíce, dochází k největšímu odklonu trupu. Naopak v ukončení a v zahájení oblouku jsou bérce i trup nad lyžemi. Teleskopické pohyby dolních končetin jsou důležité při jízdě v boulích. Podstatné je, aby lyžař udržel lyže pokud možno na sněhu. Toho lze dosáhnout pouze dostatečným pokrčením nohou při nájezdu na bouli a aktivním natažením nohou po přejetí vrcholu a při projíždění prohlubně. Při tomto "teleskopickém" pohybu dolních končetin však nesmíme zapomínat na pohyby bérců do strany, kam chceme zatočit. Pokrčováním a napínáním nohou se snažíme vyrovnávat nerovnosti terénu tak, aby dráha těžiště byla co nejplynulejší. Abychom mohli uvedené pohyby provád ět v dostatečném rozsahu, je třeba držet trup ve vzpřímené poloze. Předklon trupu znemožňuje potřebné pokrčení nohou a vysoké zvednutí kolen při nájezdu na bouli. Při vyšší rychlosti nebo při jízdě ve větších boulích je třeba skrčovat nohy dostatečně rychle a s potřebným pohybovým rozsahem. Stejně důležité je aktivní natažení nohou ihned po překonání vrcholku, kterým lyžař udrží kontakt se sněhem. Torze a rotace se v současné technice neprojevují jako rozhodující impulzy pro zatáčení (jak tomu bylo v rakouské protirotační technice nebo ve francouzské rotační technice). V české škole lyžování jsou účelově využívány v alternativním postupu výuky. Torze se výrazně objevuje v obloucích s přibrzděním, kde k ní dochází vlivem pohybu dolních končetin proti trupu při brzdění zvětšeným smykem. Rotace využíváme v omezené míře ve snožných obloucích. Zahranění a odrazu z hran využíváme v obloucích s přeskokem a v obloucích s přibrzděním. Jde o poměrně jemné pohyby kolen dopředu a hlavně dovnitř (ke svahu), kterými regulujeme postavení lyží na hranách. Zahran ění provádí lyžař plynulým pohybem kolen ke svahu; před odrazem dochází ke zrychlení pohybu, který má za následek zvětšené hranění. Po zahranění se lyžař odráží z hran dopředu a vzhůru, a to natažením dolních končetin ve všech kloubech. Předpokladem úspěšného zahranění i odrazu z hran je rovnoměrné zatížení lyží po celé délce. Zatížením zadní části lyží dochází k podjetí zahraněných lyží pod tělem směrem ven z oblouku a k záklonu. Při zatížení lyží příliš vpředu dochází k výraznému smýkání patek lyží stranou. Zahranění a odraz z hran procvičujeme při sjezdu šikmo svahem v opakovaných obloucích ke svahu. Po zahranění a odrazu z hran přemisťujeme lyže zpočátku do původního směru jízdy šikmo, později zkoušíme přeskok přes původní směr jízdy a později ukončujeme opakovaná cvičení přeskokem přes spádnici a v podstatě již provádíme oblouk s přeskokem. Brzdění zvětšeným smykem využíváme v obloucích s přibrzděním. Lyžař na okamžik přeruší plynulý pohyb kolen dopředu a dovnitř. Vlivem zastavení pohybu nohou dojde ke 19
smýkání lyží stranou vpřed. Brzdění ukončuje lyžař zahraněním a odrazem z hran vzhůru a vpřed ve směru následujícího oblouku. Důrazné opření o hůl jako impuls pro otáčení mají význam v krátkých zavřených obloucích na větším sklonu svahu, popřípadě při jízdě v boulích. K píchnutí holí dochází před ukončením jednoho a zahájením dalšího oblouku. Je impulsem pro p řenesení hmotnosti. V dlouhých a otevřených obloucích, či na velmi mírném svahu není třeba holí používat. Paže se pohybují v nepříliš velkém rozsahu před tělem. Neměly by se dostat do připažení, lyžař by je neměl nechávat svěšeny ani by je neměl zvedat nad úroveň ramen. Pohybuje se převážně předloktí a zápěstí. Jakékoli větší pohyby v ramenou narušují plynulost jízdy. Koordinaci pohybů paží a dolních končetin nacvičíme nejlépe na mírném svahu v delších otevřených obloucích. Pomocí hole zahajujeme oblouky s přeskokem, méně již krátké oblouky s přibrzděním a oblouky pro přejíždění vln. O hůl se příliš neopíráme, zapíchnutí do sněhu je co nejkratší. Bodec hole zapichujeme do sněhu stranou vpřed (nikoli ke špičkám lyží ani na úroveň vázání). K vydatnému a delšímu opření o hůl tedy dochází pouze v obloucích s přeskokem, kde napomáhá odrazu z hran a rotaci. Změna hranění, změna zatížení a výměna boků při odlehčení lyží jsou pohybové dovednosti, které mají zásadní význam pro správné provedení modifikovaných oblouk ů druhé části etapy základního lyžování, které jsou určeny do volného terénu a do obtížných sněhových i terénních podmínek. Tyto pohybové dovednosti procvi čujeme nejprve na upraveném svahu odpovídajícího sklonu a za pomoci pr ůpravných cvičení. Teprve poté přecházíme postupně do obtížnějších podmínek. Při přechodu do volného terénu a náročnějších podmínek, kde hrozí podstatně více nebezpečí úrazu, důsledně respektujeme fáze motorického učení – nic neuspěcháváme. Spěch se nám právě zde může vymstít ZÁKLADNÍ POJMY Z BIOMECHANIKY LYŽOVÁNÍ Biomechaniku můžeme při určitém zjednodušení charakterizovat jako vědeckou disciplínu studující pohybovou činnost člověka v daných fyzikálních podmínkách. Fyzikální a mechanické zákonitosti ve spojení se znalostmi morfologické a funk ční stránky pohybového aparátu vytvářejí základnu k formulaci zákonitostí platných pro lyžování. Tyto zákonitosti přispívají k pochopení vztahů mezi vnější formou pohybu a příčinami, které ovlivňují průběh pohybu. To vše v jednotném celku vytváří základ pro kvalitnější didaktickou práci v lyžování.
CHARAKTERISTIKA ZÁKLADNÍCH BIOMECHANICKÝCH POJMŮ SE ZŘETELEM NA SJEZDOVÉ LYŽOVÁNÍ
Vnitřní a vnější síly Vnitřní síly jsou síly vznikající uvnitř hybného systému lidského těla. Nejdůležitější jsou svalové síly (aktivní síly), které pákovými mechanismy ovlivňují pohyby segmentů těla a působí na vnější prostředí. V lyžování mají také značný význam síly pasivní, především při tlumení vnějších silových rázů, vznikajících při kontaktu lyžaře s terénem. Pasivní síly jsou dány odporem šlach, vazů, chrupavek a pružností kostí. Vnější síly jsou síly působící z vnějšku na pohybový aparát člověka. Nazýváme je silami fyzikálními a řadíme k nim tíhovou sílu, aerodynamické síly (odpor prost ředí, aerodynamický vztlak), tření a další síly. Výsledný pohybový stav je dán vzájemnou interakcí mezi vnitřními a vnějšími silami. 20
Pohybový systém lidského těla Lidské tělo tvoří velmi složitý pohybový systém, složený z jednodušších podsystémů. Nejjednodušším hybným elementem pohybového aparátu je mechanická triáda, která se skládá ze svalu z mezilehlých prvků a segmentu (obr. 16).
Obr.16
Obr.17
Těžiště těla a soustavy lyžař - lyže Z biomechanického hlediska lze vyčlenit 14 hmotných útvarů, z nichž sestává pohybový aparát člověka (obr. 17,18). Váha jednotlivých elementů těla je závislá na konkrétních somatických rozměrech člověka a je u jednotlivých osob rozdílná. Proporcionální rozložení váhy jednotlivých segmentů těla je u Obr.18 všech lidí velmi podobné a lze je vyjádřit tzv. relativní váhou. Těžiště těla TT je hmotný bod, v němž působí výslednice součtu všech tíhových sil jednotlivých hmotných elementů těla. Při lyžování je lyžař pevně spojen s výzbrojí a výstrojí (lyže, boty, hole, přilba, oděv) a v mechanických interakcích s vnějším prostředím musí na tyto hmotnosti reagovat svalovými silami. Hovoříme o soustavě lyžař - lyže (obr. 17 ). Těžiště soustavy TS lyžař - lyže je hmotný bod, v němž působí výslednice součtu všech tíhových sil hmotných elementů a také tíhových sil působících na výzbroj a výstroj. Poloha obou těžišť je rozdílná. Rozdíly v poloze obou těžišť se zvětšují s klesající váhou těla lyžaře. Poloha těžiště je velmi proměnlivá. Se změnami v poloze jednotlivých segmentů těla dochází ke změnám v lokalizaci těžiště těla.
21
Na 19 jsou zachyceny různé polohy těla při projíždění oblouku. Kombinací principů pohybu jednotlivých segmentů je dosaženo velké variability v "odklonu" trupu od dolních končetin, který je nezbytný při jízdě v oblouku. Odklon trupu je při zatáčení velmi variabilní a závisí na parametrech jízdy v oblouku (rychlost a poloměr zatáčení).
Obr.19
Vnější síly
Soustava vnějších sil působících v těžišti TT (obr.20) je při lyžování značně proměnlivá podle konkrétních podmínek, neboť při jízdě se mění množství sil i jejich směr a velikost z následujícího okruhu: tíhová síla – G, tření – T, aerodynamické síly R, odpor prostředí W, aerodynamický vztlak A, reakce opory F rea, odstředivá síla, setrvačná síla aj.
Obr.20
Rovnováha Z pohledu praxe lyžař zachovává "rovnováhu" nebo "stabilitu" tehdy, jestliže při jízdě udržuje odpovídající postavení těla a nepřeruší jízdu pádem. V případě pádu se hovoří o porušení rovnováhy. Rovnováhu lze dělit z hlediska pohybu, polohy a soustavy působících sil. 1. Z hlediska pohybu rozeznáváme rovnováhu v relativním klidu nebo pohybu. Rovnováha v klidu (statická rovnováha) je ovlivňována pouze tíhovou silou. Při jízdě na lyžích se s výjimkou statických postojů prakticky nevyskytuje. Všechny další úvahy vycházejí z rovnováhy za pohybu (dynamická rovnováha), kdy dochází ke změnám v soustavě působících sil. Do silového působení vstupují kromě vertikálních sil (tíhová síla) také síly působící ve směru pohybu. 2. Z hlediska polohy označujeme postavení lyžaře jako labilní. Těžiště se nachází nad plochou opory, která je dána plochou chodidel a částečně také lyží. V případě vychýlení kolmého průmětu těžiště na podložku z plochy podstavy za kritickou mez dojde k pádu. 3. Z hlediska soustavy působících sil hovoříme o rovnováze v oporové nebo bezoporové situaci. Obě kvalitativně odlišné situace mají své specifické zvláštnosti. 22
Rovnováha v oporové situaci Postihuje převážnou většinu pohybových manévrů lyžaře. Lyžař je v kontaktu s pevným terénem, převažuje pohyb posuvný. Rovnováha se teoreticky zvyšuje zmenšením vzdálenosti těžiště těla od podstavy a rozšiřováním plochy podstavy (širší stopa). Teoretické požadavky na zvýšení rovnováhy jsou v rozporu s biomechanickými hledisky na funkci pohybového aparátu při vertikálních činnostech. V situaci tlumení rázových sil je třeba zaujmout naopak vysokou polohu těžiště těla, aby dolní končetiny byly schopny tlumit vnější silové podněty (dolní končetiny jako "tlumiče" vnějších rázů musí mít rezervu pro vertikální pohyb těžiště). Z hlediska šířky stopy dochází opět k rozporu mezi teoretickým požadavkem na zvýšení rovnováhy a praxí. Šířka stopy musí být "optimální". Optimální šířka stopy umožňuje plynulé změny polohy dolních končetin ve smyslu jejich opakovných pohybů (flexe - extenze) v maximálním rozsahu pohybu. Danému požadavku nejvíce vyhovuje "přirozená" šířka mezi chodidly, která odpovídá klidovému postoji člověka. Pro zachování rovnováhy platí zásada: Výslednice odstředivé síly FOD a kolmé složky tíhové síly F 2 musí procházet podstavou. Podstava Obr.21 je dána plochou od vnitřní hrany vnější lyže k vnější hraně vnitřní lyže (obr. 21). Rovnováha zůstane teoreticky zachována, jestliže průmět výsledné síly FAK prochází touto podstavou. Efektivní postavení lyžaře z hlediska zachování rovnováhy při jízdě v oblouku je potom dáno zejména následujícími hledisky. Výsledná síla FAK se promítá do blízkosti vnitřní hrany vnější lyže. Čím je blíže, tím vzniká vyšší tlak na vnitřní hranu, který zajišťuje vznik reakce opory (hrana se zařezává do pevné podložky). Průmět výsledné síly FAK do vnitřní hrany vnější lyže dále vytváří "rezervu v rovnovážném postoji". Při podklouznutí lyží a ztrátě opory je vnitřní odkloněná lyže v rezervě a slouží jako přechodná opora, než lyžař získá opět adekvátní postavení. Daný požadavek je zvláště důležitý při jízdě na zledovatělém povrchu trati, neboť čím je výsledná síla blíže působišti síly, tím lyže lépe drží.
Rovnováha v bezoporové situaci Bezoporová situace (tzv. let vzduchem) nastává v okamžiku, kdy lyža ř přeruší kontakt s podložkou - terénem a končí v okamžiku opětného získání opory. Náhle dochází ke změnám v soustavě působících sil, přestává působit FREA a T. Pohyb lyžaře v bezoporové fázi je ovlivňován zákonitostmi volného pádu (tíhová síla G) a aerodynamickými silami.
23
BIOMECHANICKÉ ZÁKLADY LYŽAŘSKÉHO OBLOUKU
Převážnou většinu jízdy absolvuje sjezdař v plynule napojovaných obloucích. Obloukem rozumíme prvek, kterým lyžař mění plynule směr jízdy. V průběhu oblouku dochází ke změně rychlosti jízdy. Ústředním problémem výuky jízdy na lyžích a sportovního tréninku sjezdaře je způsob provedení oblouku a mechanismy zatáčení, které lyžař používá. Z historického pohledu vidíme velmi úzkou návaznost mezi provedením oblouku, lyža řskou výzbrojí (lyže), výstrojí (obuv) a stavbou a úpravou tratí. V lyžování se setkáváme s velkou škálou nejrůznějších variant zatáčení na lyžích, které jsou modifikovány řadou nejrůznějších faktorů. V biomechanické interpretaci oblouku se zaměříme na základní principy, které jsou pro všechny oblouky spole čné. Vycházíme ze základní zásady - provedení převážné většiny oblouků je determinováno stejnými biomechanickými principy. Rozdíly v různých variantách oblouků, které na stejných principech vznikají, determinuje zejména: rychlost jízdy, sklon a členitost terénu, kvalita a úprava povrchu (sněhu), pohybový úkol jízdy, materiál a konstrukce lyžařské výzbroje a výstroje, antropometrické, neurofyziologické a pohybové předpoklady lyžaře, klimatické faktory aj.
OBLOUKY V PARALELNÍM POSTAVENÍ LYŽÍ VE STANDARDNÍCH PODMÍNKÁCH K pochopení principiální podstaty provedení oblouku vyjdeme z oblouku o st ředním poloměru a z optimálních podmínek, které se velmi přibližují situaci při výuce zatáčení u začátečníků (mírný sklon svahu, kvalitně upravený terén). Popisovaný oblouk chápeme jako cíl pro výcvik začátečníků a zároveň jako principiální východisko pro rozvoj závodních oblouků a jejich nejrůznějších modifikací (slalom, obří slalom, super obří slalom a sjezd). Provedení oblouku rozdělujeme do tří fází: - zahájení oblouku, - vedení oblouku, - ukončení oblouku. Vymezené fáze na sebe plynule navazují. Převážná část jízdy probíhá ve znamení plynulého napojování oblouků. Při výuce v první části etapy základního lyžování často vkládáme mezi oblouky ještě fázi přechodu, jak uvádí obr. 32 (mezi body 4 až 5). Biomechanická interpretace podstaty jízdy v oblouku vychází z místa styku mezi pohybovým systémem a podložkou. Interakce lyže a podložky je rozhodujícím činitelem, který ovlivňuje kvalitu zahájení, vedení a ukončení oblouku. Na úrovni kontaktu lyží a podložky dochází k interakci mezi vnitřními - svalovými a vnějšími - fyzikálními silami. Pohybové akce lyžaře ovlivňují interakci vnějších a vnitřních sil a výsledkem je konkrétní provedení lyžařského oblouku.
Zahájení oblouku Za klíčovou pohybovou fázi je považováno zahájení oblouku. V konfrontaci jednotlivých učebních postupů jízdy na lyžích (lyžařských škol) se názory na mechanismy uvedení lyží do oblouku odlišují nejvíce v zahájení. Je zajímavé, že v dalších fázích jízdy v oblouku se různé lyžařské školy již převážně shodují. 24
Jedním ze zásadních faktorů podílejících se na kvalitě prováděného oblouku jsou lyže, jejich konstrukce a mechanické vlastnosti (pružnost, tvrdost, tvar). Klasický mechanismus zatáčení lyže je znázorněn na obr. 22. Při přímé jízdě po spádnici leží výsledná síla třecí T a síla, kterou působí lyžař na lyži FL v jedné vektorové přímce - v ose lyží (obr. 22a). Lyže jede přímo ve směru své osy. Při postavení lyží na hrany dojde k vychýlení obou působících sil z jedné vektorové přímky. Vzniká rameno síly „r“ dané telemarským tvarem lyží a posunem působiště sil na hranu - lyže se začíná zatáčet. Čím více lyži postavíme na hranu a zatížíme-prohneme (obr. 22c), zvýrazní se ješt ě více vychýlení obou sil z jedné přímky, zvětší se rameno síly „r“ a zatáčení lyže je mnohem výraznější. Účinnost zatáčení je ovlivněna tvarem lyže a její pružností. Obr.22
Obr.23
Tvar lyže - rozhodujícím faktorem pro točivost lyže je její tvar daný nestejnou šířkou lyže ve špičce, středu a patce. Lyže má tzv. telemarský tvar (obr. 23a), který je charakterizován postupným zužováním šířky lyže od špičky ke středu a opětovným rozšířením směrem k patce. Čím je větší rozdíl mezi šířkou lyže ve špičce a patce a středu, tím je lyže "točivější" a naopak. Lyže pro závodní lyžování se u jednotlivých disciplín liší především rozdílem ve "vykrojení" střední části lyže. Točivé disciplíny používají větší rozdíl v šířce a lyže pro sjezd mají diferenci v šířce jednotlivých částí lyže minimální. Pružnost lyže představuje další zásadní faktor ovlivňující kvalitu zatáčení při jízdě v oblouku. Na lyži působí lyžař tlakem a při postavení lyže na hranu dojde k jejímu prohnutí. Lyže "pružná" se prohne více než lyže méně pružná (obr. 23). Styčná část lyže postavené na hranu a podložky tvoří při zatížení lyže přirozený oblouk, v jehož směru lyže pokračuje v jízdě. Z uvedených faktů vyplývá, že poloměr zakřivení oblouku v interakční části (lyže terén) je ovlivněn třemi základními faktory (obr. 23). Prvním je telemarský tvar lyže (zúžení střední části lyže ve srovnání se šířkou špičky a patky) a její pružnost. Se vzrůstajícím vykrojením lyže se zmenšuje poloměr oblouku a naopak. Druhým faktorem je úhel postavení lyže na hranu. Se vzrůstajícím úhlem postavení lyže na hranu se zmenšuje poloměr oblouku a naopak. Třetí faktor je tlak vyvíjený lyžařem kolmo na plochu lyže. Růst síly FL způsobuje prohnutí lyže a zvyšuje zakřivení oblouku v interakční části hrana lyže terén. Vzájemnou kombinací uvedených faktorů je dosaženo stavu, kdy nastane různá úroveň vychýlení lyže z přímočaré jízdy a začíná jízda v oblouku. Po vychýlení lyží z přímočaré jízdy je další průběh zakřivování oblouku ovlivňován působícím momentem sil T a F L. 25
Vychýlení lyže z přímočaré jízdy popsaným způsobem způsobem má svoji specifiku při sjezdu po spádnici a sjezdu šikmo. Při sjezdu po spádnici leží lyže na ploše skluznice. Postavením lyže na hranu a zatížením nastane požadovaný efekt vychýlení z p římočaré jízdy a zahájení oblouku, jak bylo popsáno v předchozím textu. Při sjezdu šikmo jede lyže po hraně (obr. 24). Podle směru zatáčení vznikají dvě rozdílné situace vychýlení lyží z přímočarého pohybu. Zatáčení ke svahu (k vrstevnici) se používá k zastavení obloukem nebo jako výchozí podnět k následujícímu oblouku od svahu (obr. 24A). Zahraněná lyže zmenší úhel hranění, nastane sesouvání. Zatížením přední části lyže vznikne otáčivý moment, který rotuje lyži ke svahu. Při zatáčení od svahu (přes spádnici) je třeba zásadně změnit hranění lyže (obr. 24C). Zahraněná lyže přechází přes plochu skluznice na budoucí vnitřní hranu. Uvedený manévr v kombinaci se zatížením lyže vytvoří popsaný efekt vychýlení lyže z přímočarého směru a dojde k zahájení oblouku. Pokud je lyže překlopená pouze na plochu skluznice, je efekt otáčení menší a zakřivení začínajícího oblouku pozvolnější (obr. 24B).
Obr.24
Mechanismy vychýlení lyží z přímočaré jízdy Zahájení oblouku vzniká vychýlením lyží z přímočaré dráhy. Existuje několik relativně rozdílných mechanismů vedoucích k zahájení oblouku. Slůvko "relativně" znamená, že při daném pohybu lyžaře působí některé principy zatáčení lyží současně (kombinují se nebo sčítají). Jsou obsaženy v jednom pohybovém aktu a podílejí se spole čně ve fázi zahájení oblouku. Z didaktického hlediska je velmi důležité vyzvednout do popředí (ve formě instrukcí) optimální způsob zahájení oblouku pro zadaný pohybový úkol v dané konkrétní terénní situaci. Ze základních mechanismů zatáčení lyže lze vymezit: rotaci, protirotaci, zvýšení tlaku na lyži při současném postavení lyže na hranu, odraz z hran lyží, oporu o h ůl a odklon trupu. Každý z těchto mechanismů může za určitých specifických okolností uvést lyže do jízdy v oblouku. Ve většině případů se však jedná o kombinaci několika mechanismů. Rotace Překonaný historický způsob zahájení oblouků (do roku 1950), který byl podmíněn konstrukcí lyží (tvrdé lyže) a jízda v oblouku probíhala p řevážně ve smyku. Zpevněním celého těla a jeho rotací začínající pohybem ruky a ramene ve směru zatáčení došlo k vychýlení lyží z přímé jízdy a k zahájení jízdy v oblouku. Podle převahy "smýkání" lyží byl daný oblouk označován termínem "smyk".
26
Protirotace Uplatnění protirotačního principu v zahájení oblouku, bylo stejně jako rotace, vázáno na podmínku odlehčení lyží. Protirotace vzniká na základě principu akce a reakce. Rotace jedné části těla vyvolá opačný (protichůdný) pohyb druhé části těla - protirotaci. Úhlová rychlost rotující části těla závisí na hmotnosti této části. To znamená, že hmotnější část rotuje pomaleji a část s nižší hmotností rotuje rychleji. Vývoj protirotace jako ústředního principu zatáčení na lyžích probíhal ve dvou etapách. Starší pojetí protirotace (období 1950 až 1960) vycházelo z rotace trupu jako akce a protirotace dolních končetin a lyží byla důsledkem pohybu trupu. Hranice oddělující protirotující části těla se nacházela v oblasti kyčelního kloubu. Dalším vývojem techniky zatáčení dochází ke kombinaci protirotace s přenášením tlaku na lyži, což umožňují především nové materiály (kov, laminát), zvyšující pružnost lyží. Významnou úlohu ve změnách v zahájení oblouku sehrála také nová konstrukce lyžařské obuvi (boty s opěrkou), která umožnila zvýšení předozadních pohybů těžiště těla. Z časového hlediska lze danou etapu charakterizovat obdobím 190 až 1975. Podstata spočívá v tom, že prvotní akční pohyb - rotaci ve smyslu oblouku vykonávají dolní končetiny. Trup kompenzuje pohyb dolních končetin protipohybem proti směru zatáčení. Hranice rozdělující opačně rotující části těla se posouvá směrem blíže k lyžím do oblasti kolenního kloubu. Daným mechanismem se značně zkracuje doba zahájení oblouku, což vede k výraznému zvyšování efektivity v napojování jednotlivých oblouk ů. Zvýšení tlaku na lyži při současném postavení lyže na hranu Dalším zdokonalováním lyží a úpravou sjezdových tratí se stále více prosazuje do popředí dnešní stěžejní princip, zatáčení zvýšením tlaku na lyži při současném postavení lyže na hranu. Daný mechanismus je v současné době znakem nejprogresivnější techniky zatáčení. Podstata uvedení lyže do oblouku tímto mechanismem byla popsána v předchozích kapitolách. Daný princip uvedení lyže do oblouku se výrazn ěji prosazuje od roku 1975 a dnes je podstatou carvingu. Jeho realizace spo čívá v relativně jednoduchých (z hlediska didaktiky lyžování velmi dobře specifikovaných) pohybových manévrech, v diferenciaci tlaků na podložku u jednotlivých lyží (nezávislá činnost dolních končetin) a ve změně hranění lyže (vnitřní hrana vnější lyže z hlediska budoucího oblouku). Odraz z hran lyží Odraz z hran lyží se používá ve speciálních sněhových a terénních podmínkách, kdy nelze použít jiného způsobu zahájení oblouku (hluboký mokrý sníh). Jedná se o odraz lyžaře ve vertikálním směru, po němž následuje bezoporová fáze. V bezoporové situaci se maximálním odlehčením lyží vychýlí lyže z původního směru mechanismem protirotace nebo rotace podle konkrétních podmínek. Po dopadu na sníh začíná působit moment otáčení a začíná oblouk. Obr.25
Opora o hůl Je dalším pomocným mechanismem, který uplatňujeme pouze v určitých okamžicích bezoporové situace. V okamžiku největšího odlehčení lyží má opora o hůl otáčivý účinek. Stručný přehled různých principů vychýlení lyží z přímé jízdy naznačuje rozmanité možnosti zahájení oblouku. Z uvedeného přehledu můžeme vyčlenit tři kvalitativně rozdílné základní principy (rotace, protirotace, zatížení lyže s jejím sou časným postavením na hranu) a principy pomocné ( opora o h ůl..). 27
Vedení oblouku Oblouk je charakterizován poloměrem a úhlem oblouku (obr. 26). Poloměr oblouku je definován jako poloměr kružnice, která je shodná s podstatnou částí oblouku. Se změnou poloměru oblouku se mění velikost dostředivé a odstředivé síly. Zmenšování poloměru oblouku zvyšuje nároky na hranění lyže a posun těžiště těla dovnitř oblouku. Úhel oblouku je dán úhlem mezi vjezdem a výjezdem z oblouku. Jízdu v oblouku můžeme charakterizovat jako „čistou křivku“, nebo kombinaci bočného sesouvání a pohybu lyže vpřed. Na obr. 26 a 27 je schematicky znázorněna dráha lyží v situaci převažujícího bočného sesouvání (obr. 26a) a čistě vyjetého oblouku (obr.27). Rozdíl mezi oběma způsoby projíždění oblouku se projevuje v bezpečnosti a rychlosti jízdy a závisí především na úhlu hranění lyže. Nejrychlejší průjezd obloukem je dán optimálním poměrem mezi bočným sesouváním lyže a jejím hraněním. Hlavním faktorem ovlivňujícím optimalizační proces je kombinace mezi tlakem lyžaře na lyži a úhlem hranění. Platí zásada, že úhel hranění lyže při průjezdu obloukem musí být v každém okamžiku optimální.
Obr.26
V průběhu oblouku se optimální míra hranění plynule mění od nulového hranění (lyže na Obr.27 ploše) až po největší hranění před ukončením změny směrového úhlu (obr. 27). Míra hranění při jízdě v oblouku závisí na "citu" lyžaře pro nejefektivnější průjezd obloukem o definovaném poloměru a úhlu oblouku. Vzhledem k obrovské variabilitě faktorů ovlivňujících provedení oblouku lze tvrdit, že každý oblouk vyžaduje specifický způsob průjezdu (kombinace zatížení a hranění lyže - lyží). Mechanismy regulace oblouku Vedení oblouku lze regulovat s ohledem na poloměr oblouku a úhel oblouku. Konkrétně to znamená, že lyžař má možnost v každém okamžiku vedení oblouku zasahovat do jeho průběhu, určovat jeho zakřivení a zvolit nejvhodnější směrový úhel. Schopnost lyžaře ovlivňovat průběh oblouku má význam nejen z hlediska závodní jízdy, ale je stejně důležitá pro sportovní a rekreační lyžování z hlediska bezpečnosti jízdy (regulace rychlosti). Můžeme vyčlenit následující mechanismy regulace oblouku: změna hranění lyže, diferenciace tlaku na lyži, předozadní posun těžiště těla v průběhu oblouku. Regulace vedení oblouku je obvykle dána kombinací všech uvedených faktor ů. Vliv hranění lyže a změny tlaku na lyži v průběhu oblouku byly blíž popsány v předcházejícím textu. Tyto dva mechanismy lze považovat za základní a rozhodující činitele ovlivňující vedení oblouku. Jsou uplatňovány ve všech etapách výcviku zatáčení. 28
Pohybově náročným mechanismem regulace oblouku je předozadní změna polohy těžiště těla. Vyskytuje se téměř výlučně ve vrcholové (závodní) jízdě v oblouku. Posun těžiště těla směrem vpřed v průběhu oblouku zvětšuje tření v přední části lyže, což vede ke vzniku většího momentu otáčení lyže - je tedy výhodný v zahájení oblouku. Posun těžiště směrem vzad odlehčuje zatíženou přední část lyže, snižuje tření (zrychluje jízdu v přechodové fázi z jednoho do druhého oblouku) a zmenšuje to čivost lyží v oblouku. Postoj lyžaře při vedení oblouku by měl umožňovat v maximální míře diferenciaci hranění a tlaku na lyži. Při popisu polohy lyžaře v oblouku vyjdeme z místa interakce mezi lyží a terénem (obr. 27,28)
Obr.28
Změny hranění Změnu hranění je možno nejrychleji ovlivnit pohybem dolní končetiny v kolenním kloubu. Jedná se o různou míru přiklonění kolen dovnitř oblouku. Pohyb kolen a následující pohyb pánve dovnitř oblouku vyvolá podle velikosti výchylky různou úroveň zahranění lyže. Pohyb těžiště dovnitř oblouku je kompenzován pohybem trupu v opačném smyslu. Hovoříme o odklonu trupu, který zvětšuje možnost úhlu hranění. Lyžař podle potřeby reguluje velikost úhlu hranění jemným nebo výraznějším pohybem kolena a pánve dovnitř oblouku doprovázeným adekvátní polohou trupu. T ělo lyžaře při jízdě v oblouku tvoří "pružinu", která podle potřeby umožňuje realizovat menší či větší úroveň přehranění lyže. Při potřebě nižší úrovně hranění stačí pohyb kolena dovnitř oblouku (obr. 29, oblast označená 1) a při potřebě větší úrovně hranění dochází k výraznějšímu pohybu pánve spojenému s odklonem trupu. Hovoříme o pohybu kyčle dovnitř oblouku (oblast 2 na obr. 29). Při extrémních situacích závodního provedení např. slalomového oblouku vidíme charakteristické "dvojí zalomení" (koleno, ky čle) sjezdaře, které je vykompenzováno výrazným odklonem trupu (obr. 29). Popsaný mechanismus umožňuje velmi jemnou diferenciaci hranění lyže ve značném rozsahu úhlu hranění gama a je základním nástrojem regulace vedení lyže v oblouku.
Obr.29
29
Změny tlaku na lyži Změna tlaku na lyži jako druhý základní mechanismus regulace oblouku je ovliv ňována kombinací pohybových akcí: rozdílným zatěžováním pravé a levé dolní končetiny (od úplného zatížení až k úplnému odlehčení lyže ve smyslu přechodu z jedné lyže na druhou lyži) a vertikálních pohybů těžiště těla, které vyvolávají změny ve výsledném tlaku na podložku. Diferenciace tlaku na pravou a levou lyži při jízdě v oblouku je ovlivňována vzdáleností průmětu výsledné síly FL mezi obě lyže. Z biomechanického hlediska se například na ledovém podkladu jeví jako nejefektivnější situace znázorněná na obr. 30a, kdy výsledná síla FL se promítá do nejtěsnější blízkosti vnitřní hrany vnější lyže. Vektorový rozklad ukazuje výraznou diferenci v zatížení jednotlivých lyží. Převažující tlak na vnitřní hranu vnější lyže má následující účinky. Vytváří vysoký efekt tření ve směru kolmém na osu lyže a zabraňuje jejímu bočnému sesouvání (má dominantní význam především na tvrdém ledovém povrchu sjezdové tratě a při jízdě v extrémních situacích lyžařského oblouku). Dále umožňuje využít efektu prohnutí lyže a značnou diferenciaci úhlu hranění vnější lyže potřebnou k regulaci jízdy a plynulou regulaci tlaku pomocí vertikálních pohybů těžiště těla (diferenciace tlaku je prováděna jen jednou končetinou). Jestliže tlak na lyže není diferenciován a je rozložen rovnoměrně (obr. 30b), dochází k negaci výše popsaných výhod, nicméně výhodou je naopak, že obě lyže opisují stejné křivky a rezervu v rovnováze máme rozdělenu symetricky na obě strany.
Vertikální pohyby těžiště těla jsou dalším mechanismem ovlivňujícím tlak na lyže. Na obr. 31 jsou schematicky Obr.30 znázorněny fáze odlehčení a zatížení lyží při vertikálním pohybu těžiště. Z vysokého postoje ve fázi snižování vzniká odlehčení lyží, které trvá až do okamžiku dosažení nejvyšší rychlosti pohybu těžiště směrem k lyžím (poloha 0 až 1). V okamžiku zahájení brzdění pohybu dolů (poloha 1) dochází k zatěžování lyží, které plynule pokračuje při dalším zvyšování postoje až do polohy 3 (největší rychlost těžiště vzhůru). Od polohy 3 do polohy 4 se rychlost těžiště snižuje a opět nastane odlehčení. Ze schématu na obr. 20 je zřejmé, že zatěžování lyží začíná přibližně ve druhé polovině snižování postoje. Fáze odlehčení se plynule střídá s fází zatížení. V reálné jízdě přistupují k silám vnitřním (způsobují vertikální pohyb těžiště těla) proměnlivé síly vnější (odstředivá síla, složka tíhové síly F2, rázové síly), které ovlivňují výsledný tlak lyže na podložku. Porporcionální rozložení odlehčení a zatížení lyže je přibližně shodné se schématem na obr. 31. Ve druhé části vedení (přibližně 2/3 až 1/2 oblouku) dochází k maximálnímu zatěžování lyže. Pohybové řešení vertikálních tlaků na podložku je značně individuální a variabilní v závislosti na velkém množství dalších faktorů. V adekvátní a optimální diferenciaci tlaku lyže na podložku je skryto tajemství čistě a rychle vyjetých oblouků.
30
Obr.31
Ukončení a napojování oblouků O ukončení oblouku má smysl hovořit pouze v souvislosti s jejich napojováním. Koncová fáze jednoho oblouku je výchozí situace pro zahájení druhého. Na obr. 32 je schematicky znázorněna situace napojování oblouků. Při zmenšování a ukončení směrového úhlu (obr. 31, bod 3) dochází k zmenšení úhlu hranění a k mírnému a plynulému odlehčení vnější lyže. Přestoupením na budoucí vnější lyži (bod 5) a přehraněním se lyžař dostane do bodu 6. Postupně jsou lyže zatěžovány více a začíná další oblouk. Celý cyklus se dále opakuje. Opět je třeba zdůraznit, že popsaný mechanismus napojování oblouků je typický pro obecně formulovaný model "středního" oblouku. Při jízdě dochází k velmi rozmanitým modifikacím popsaného mechanismu, ovlivňovaných velkým množstvím stále se měnících činitelů. Obr.32
31
Šířka stopy a její zužování Definice šířky stopy není v oblouku jednoznačná. Záleží na tom, zda šířku stopy posuzujeme z hlediska vzdálenosti os bérců, nebo vzdálenosti stopy na podložce. Při zahájení nového oblouku překlopením lyží (obr. 33) na plochy vidíme, že se vzdálenost mezi bérci ŠB3 zvětšila. U dolních končetin byla porušena optimální vzdálenost mezi osami bérců. Tuto situaci je nutno korigovat a tomuto procesu říkáme zužování stopy.
Obr.33
OBLOUKY V MODIFIKOVANÝCH PODMÍNKÁCH V předcházejících kapitolách byly rozvedeny nejrůznější biomechanické aspekty provedení oblouku. Vycházeli jsme z optimálních podmínek a modelu oblouku, který odpovídá přibližně carvingovému oblouku. V konkrétních podmínkách lyžování, a ť závodního nebo nezávodního, je provedení oblouku zna čně variabilní a mnohotvárné. Účelové zvládnutí techniky v modifikovaných či extrémních podmínkách je důvodem zařazení modifikovaných oblouků a alternativního postupu výuky do České školy lyžování. Obecně je modifikace oblouku ovlivňována velkou škálou proměnných, z nichž nejdůležitější jsou: úhel oblouku (malý, střední, velký), poloměr oblouku (malý, střední, velký), sklon terénu (mírný, střední, strmý), členitost terénu (rovný povrch, malé, střední a velké terénní nerovnosti), kvalita sněhového povrchu (měkký, tvrdý, ledový), rychlost jízdy (nízká, střední, vysoká), pohybový úkol (závodní jízda po vytyčené trase, sportovní jízda v terénu), klimatické poměry (dobrá viditelnost, mlha, sněžení, teplota), kvalita lyžařské výzbroje a výstroje. Provedení oblouku modifikují kromě uvedených faktorů činitelé, kteří tvoří podstatu "vnitřního" vybavení lyžaře. Jedná se o strukturu předpokladů lyžaře z hlediska motorických, fyziologických a psychologických schopností.
ZÁVĚR
Z didaktického hlediska jsme se zaměřili především na objasnění biomechanických zákonitostí provedení oblouku moderní a progresivní technikou tlaku do vnit řní hrany vnější lyže. Popsaný způsob zatáčení je ústředním principem platným pro převážnou většinu pohybových situací v lyžování. Modifikované oblouky jsou podrobn ěji popsány v kapitole 7.
32
11.
PEDAGOGICKÉ A PSYCHOLOGICKÉ CVIČITELE LYŽOVÁNÍ
ASPEKTY
PRÁCE
Lyžování patří mezi sportovní odvětví vysoce náročná na pohybovou koordinaci člověka. Zvládnutí všech nároků je podmíněno kvalitním výcvikem vedeným kvalitním cvičitelem. Aby se z lyžaře stal dobrý cvičitel lyžování, nestačí, aby uměl jen dobře lyžovat. Je nezbytné, aby byl na výši i po stránce výukové. Každý cvi čitel musí projít předepsanou přípravou všeobecnou, odbornou a pedagogicko-psychologickou a složit p říslušné teoretické i praktické zkoušky. Cvičitel musí splňovat i požadavky kladené společností na osobnost pedagoga obecně. Člověk bez dobrého vztahu k lidem, kterého nebaví vyučovat druhé, který využívá své cvičitelské kvalifikace jen k tomu, aby se snadno a levně dostal na hory, nebude nikdy dobrým cvičitelem! Pedagogické a psychologické poznatky jsou užitečné a žádoucí. Avšak jejich přínos dokáže ocenit pouze cvičitel, který se je plánovitě a soustavně pokouší ve své práci využívat. Je to logické, neboť výuka lyžování má těžiště především v praktické činnosti. A ověření teoretických (resp. v rámci teoretické přípravy získaných) vědomostí v praxi je závěrečným a nejdůležitějším cílem přípravy cvičitele. Naučení a zapamatování si základních poznatků z pedagogiky a psychologie je nezbytným předpokladem jejich úspěšného použití při cvičitelské činnosti. Budoucí cvičitelé by však měli znát vedle teorie i řadu konkrétních metod a postupů, které by jim umožnily efektivně a adekvátně využívat teoretické vědomosti při praktické výcvikové činnosti. Proto další text zaměříme na stručný výčet některých pedagogických a psychologických aspektů cvičitelské práce, aplikované pro potřeby praxe. Cvičitel - žák - výcvik Vztah mezi cvičitelem a jeho svěřenci lze charakterizovat jako "vzájemné ovlivňování". Při lyžařském výcviku jde o vztahy cvičitel - žák, přičemž cvičitel (stejně jako učitel ve škole) zaujímá vedoucí a řídící pozici. Těžiště činnosti cvičitele spočívá ve výuce teoretických znalostí, v procesu osvojování motorických dovedností a rozvíjení pohybových schopností sv ěřenců a ve výchovném působení. Naopak žák svým chováním a reagováním při výcviku (tj. svými pokroky technickými, teoretickými i sociálními) prakticky ověřuje efektivitu cvičitelova působení, a tím na základě zpětné vazby ovlivňuje jeho další postupy. Žák a jeho zájmy Má-li být činnost cvičitele úspěšná, nestačí pouze jasně formulovat cíl a úkoly. Je nutné z hlediska těchto úkolů analyzovat osobnost cvičence a jeho připravenost. Jinak řečeno, musí mít cvičitel v souvislosti s určováním cílů a úkolů výuky jasno i v otázkách, kdo je žák a co očekává od cvičitele. Při charakterizování žáků je vhodné přihlížet k následujícím hlediskům: - věková skupina žáků; zaměření, cíl, metody a prostředky výcviku dětí se liší od práce s dospívajícími a dospělými, každá věková skupina má svá specifika, která je třeba při výuce akceptovat; - úroveň fyzické připravenosti žáků; žáci s dobrou kondicí mohou absolvovat náročnější způsob výcviku, ten však méně zdatné cvičence může vyčerpat; 33
úroveň lyžařských dovedností žáků; zhruba lze lyžaře rozdělit na začátečníky, pokročilé, vyspělé a závodníky; cvičitelé se nejčastěji setkávají s prvními dvěma skupinami; obsah a metody výuky jsou pro každou úrove ň odlišné; - motorické nadání žáků; hraje důležitou roli při stanovování postupných cílů výcviku; rychlost a kvalita osvojování pohybových dovedností a vytvá ření návyků je jedním z rozhodujících faktorů pokroku každého lyžaře; jelikož dosahování stanovených cílů má silný motivační efekt na další činnost člověka, je nezbytné, aby cvičitel dovedl svým svěřencům určit adekvátní cíle, kterých jsou tito schopni s odpovídajícím úsilím dosáhnout; každý splněný cíl posiluje jejich kladný vztah k lyžování, k pobytu na horách, k sobě samým i ke cvičiteli a ostatním členům družstva; - zájmy žáků a motivy jejich účasti na výcviku; v této oblasti se žáci nejvíce liší; pro cvičitele je důležité, pozná-li zájmy a motivy činnosti svých svěřenců, může s nimi lépe pracovat a může je lépe ovlivňovat; toto využití musí být ovšem nenásilné a pokud možno nepřímé (značně závisí na dané situaci a zkušenostech cvičitele). Chceme-li vědět, co žák od výuky očekává, musíme zjistit, jaké jsou jeho představy a cíle. Rámcově lze tyto cíle rozdělit do čtyř základních oblastí. Zmíněné cíle mají adeptům cvičitelské práce připomenout, jak výcvik působí na cvičence a co jim může poskytnout. Cvičitel by si měl podle situace vytvářet takové podmínky, aby výcvik poskytl jeho svěřencům maximální množství intenzivních kladných citových zážitků a prožitků. Každý člověk rád vzpomíná na osoby, činnosti, věci, situace atp., se kterými má spojené příjemné zážitky. A podaří-li se cvičiteli, aby jeho svěřenci vzpomínali na lyžařský kurz právě z těchto příčin, byla jeho činnost úspěšná. -
Cvičenec na kurzu hledá
Lyžováním může dosáhnout
1. zážitky spojené sportovní činností
se ovládnutí lyží rychlost zvládnutí pohybu překonávání terénu 2. zážitky spojené se zimou zimní příroda a pobytem na horách krása hor sníh, slunce, vzduch lyžařské terény sjezdovky místopis,boudy 3. zážitky spojené s činností společné zážitky ve skupině společné učení společné překážky a jejich překonávání společnost druhých kolektivní atmosféra přátelství, kamarádství 4. zážitky z vlastní zdatnosti prožitek vlastního výkonu a zotavení pocit zdatnosti, resp. zotavení pocit uvolnění od všech starostí sebedůvěra chuť do života
34
Prostředky, kterými cvičitel dosažení cílů usnadní výuka soutěžení závody výlety po okolí túry na běžkách sjezdování mimo tratě
skupinová výuka společné akce atmosféra výuky v družstvu podíl cvičenců na výuce
úspěšné výsledky výcviku volné cvičení a ježdění povzbuzování cvičenců individualizovaný přístup cvičitele
Podmínky efektivního výcviku Aby byla cvičitelova činnost efektivní, musí splňovat několik předpokladů. Nezajistí ji pouhé dodržení postupu - vysvětlení, předvedení, procvičení a hodnocení. Schopnost někoho něco dobře naučit je podmíněna řadou činitelů. Vedle již zmíněné vysoké úrovně odborné a pedagogicko-psychologické připravenosti je důležitá i struktura vlastností osobnosti cvičitele a nezastupitelné jsou zde i zkušenosti z výukové praxe. Právě v praxi existuje řada momentů, umožňujících cvičiteli zvýšit efektivitu výcviku. Uvedeme a rozebereme několik faktorů, jejichž akceptování umocňuje výsledky cvičitelovy práce.
Aktivní spolupráce žáků Má-li člověk možnost zúčastnit se aktivně (myšlením, radou, hlasováním atp.) na přípravě i průběhu činnosti, vykazuje lepší a kvalitnější výsledky. Tento fakt má svoji platnost nejen v pracovním procesu ve škole, ale i p ři lyžařském výcviku. Žáci by proto měli být vedeni k aktivní spolupráci. V zásadě platí, že výcvik, který má aktivizovat cvičence, musí být připravován a prováděn s ohledem na jejich názory, hlediska a zájmy. Takový výcvik bude efektivnější, neboť bude odpovídat představám a očekávání žáků, zajistí lepší spolupráci všech zúčastněných a jeho základem bude atmosféra partnerství a spolupráce. Závěrem jedno upozornění - ani participace účastníků (zejména na přípravě výuky) se nemá přehánět. Hrozí zde totiž reálné nebezpečí, že se žáci nepohodnou a nakonec se spojí proti cvičiteli, který nechtěl nic jiného než jim vyjít vstříc. Proto je nutné mít situaci vždy pevně v rukou! Při této příležitosti je třeba se zmínit ještě o situacích, ve kterých je zmíněný demokratický způsob rozhodování nežádoucí. Na horách častěji než jinde dochází ke kritickým okamžikům, ve kterých je ohroženo zdraví a někdy i životy účastníků. V takových momentech si cvičitel musí zachovat přehled a vystupovat jako autorita. On je zodpov ědný za svěřence, a proto nesmí připustit diskuse. Musí vést cvičence autokraticky (což ovšem neznamená, že si nenechá poradit od zkušenějších a hlavně klidnějších lidí, než je sám). Nezbytným předpokladem správného řešení kritické situace je schopnost cvičitele učinit rozhodnutí, které odpovídá danému okamžiku, a dále schopnost toto rozhodnutí realizovat. Cvičitel by neměl zapomínat na možnost využívat kolektivu k působení na jednotlivce.
Povzbuzování žáků a individualizovaný přístup k nim Každá činnost člověka je korigována zpětnou vazbou, tj. průběžnou kontrolou úspěšnosti, která ovlivňuje další jednání. I při lyžařském výcviku je nezbytné, aby cvičitel pozoroval a zhodnotil snahu a (i dílčí) výsledek svěřence. Posiluje tím jeho další chuť do výcviku, což má zase vliv na zlepšování výsledků výuky. Při výuce je účinnější zaměřit se na pozitivní posilování nácviku dovedností (tj. využívání pochval a odměn) než na posilování negativní (tj. trestání). Na t ěchto principech jsou postaveny i následující poznatky a doporučení. Každý pozitivní výsledek cvičence je třeba podchytit a cvičence pochválit (krátce, někdy stačí pohled nebo povzbudivé či uznalé gesto). Cvičitel má postřehnout i chyby cvičence a okamžitě je krátce a výstižně opravit (stručně sdělit, jak má pohyb provádět správně). Když chválit, tak rozhodně, jasně a adresně. Každá pochvala musí mít důvod. Cvičitel by neměl sledovat a oceňovat pouze lyžařský a technický pokrok cvičence, ale i jeho snahu. Vyskytnou-li se častěji chyby u více žáků, nebývá to způsobeno jejich neschopností nebo "nešikovností", ale je třeba, aby cvičitel kriticky zhodnotil dosavadní postup a jeho 35
nedostatky odhalil. Cvičitel by neměl nutit cvičence příliš často a dlouho opakovat ten prvek jízdy, který se mu nedaří a ve kterém je neúspěšný, mohl by to být začátek negativního vztahu k lyžování. Rozebereme-li problematiku povzbuzování žáků při lyžařském výcviku z hlediska jejich subjektivních pocitů a prožitků, můžeme se pokusit o výčet některých důležitých momentů správného povzbuzování. Dodržováním zásad tohoto přehledu bude plněn i důležitý požadavek individuálního přístupu ke svěřencům. Aby bylo možné činnost cvičitele označit za správnou, měl by každý z jeho svěřenců mít na konci výcviku pocit, že se cvičitel věnoval především jemu a že cvičiteli na jeho lyžařských pokrocích záleží. Nic nenaruší aktivitu a spolupráci žáků tak jako chování cvičitele, ze kterého je patrný nezájem a osobní nezaangažovanost vzhledem ke každému z nich. Také existují však určité hranice únosnosti individuálního přístupu. Ani zájem o jedince se nesmí přehánět. Mohlo by to u ostatních členů družstva vzbudit tzv. žákovskou žárlivost a odmítnutí další spolupráce. Tento fakt dobře dokumentuje, že postavení cvičitele není jednoduché a že vedle odborné úrovně musí být na výši i z hlediska sociální taktiky a strategie.
Důležité momenty správného povzbuzování Žák bude povzbuzován tím, že cvičitel každý jeho dobrý výkon pozitivně ohodnotí, nebude - přes všechny neúspěchy - příliš zdůrazňována jeho vina, na kurzu bude příjemná atmosféra, výcvik bude prováděn vždy na jiné sjezdovce nebo svahu (nebo alespoň na jiných částech sjezdovky), bude se cítit mezi ostatními žáky akceptován, bude pozorovat pokroky ve svém lyžařském umění, cvičitel ho bude oslovovat jménem, cvičitele se bude moci dotazovat, a s ním i s ostatními žáci, bude moci diskutovat, cvi čitel bude mít radost z jeho pokroků, cvičitel ho bude zdravit a přátelsky s ním jednat. Výcvik podle pokročilosti žáků Cvičitel musí umět posoudit lyžařské umění svých svěřenců, aby mohl stanovit adekvátní cíle výuky a zvolit správné prostředky pro jejich dosahování. V úvodu každého kurzu se konají tzv. rozřazovací jízdy: podle projevené vyspělosti jsou žáci rozčleňováni do družstev. Zajistí se tím přibližná výkonnostní a technická homogenita jednotlivých výcvikových skupin. Při rozřazovacích jízdách se obvykle vyskytne řada sporných případů, neboť většinou chybí čas na rozježdění. Proto je nezbytné, aby cvičitel byl schopen rozpoznat, co jeho svěřenci dovedou a jaké mají motorické předpoklady. Přes velké individuální rozdíly v technice a způsobu jízdy lze rozlišit čtyři základní úrovně zvládnutí lyžařské techniky, odpovídající kategorii začátečníků, pokročilých, vyspělých lyžařů a závodníků. Jednotlivé fáze vývoje lyžařských dovedností korespondují s fázemi motorického u čení. Tento fakt je pochopitelný (umění lyžovat je výsledkem procesu motorického učení) a vysvětluje typické projevy a pohyby v jednotlivých úrovních. Zárove ň pomáhá najít správné zásady a zákonitosti úspěšného působení cvičitele.
36
II. Úroveň zvládání lyžařké techniky z hlediska procesu motorického učení Zvládání lyžařské techniky Neznalost pohybu
začátečníci generalizace
pokročilí diferenciace
vyspělí automatizace
závodníci tvořivé uplatnění
Nejvyšší úroveň zvládnutí pohybu
fáze motorického učení
Kategorie začátečníků. Nezbytným předpokladem efektivního učení je shromažďování informací (četbou, sledováním výkladu, lyžařských filmů, ukázek a popisu konkrétního prvku). V průběhu shromažďování informací se utvářejí představy o pohybu. Následují první vlastní pokusy cvičence o provedení prvku. Díky neurofyziologickým zákonitostem motorického učení jsou pohyby začátečníka neúsporné, nepřehledné, nekoordinované a generalizované, neboť do činnosti je zapojováno mnohem více svalových skupin, než je třeba. Výsledkem je typický obraz jízdy začátečníka. Opakováním a neustálým opravováním chyb se pohybový projev lyžaře začátečníka stává postupně jistějším, dotyčný zvládá nové a nové prvky jízdy a zvolna se dostává na vyšší úrove ň. Kategorie pokročilých. Pro přechod do této skupiny je charakteristický okamžik, ve kterém lyžař sám pozná, že pohyb v jeho podstatě zvládl a provedl bez větších chyb (tzv. aha-moment). Motorické projevy jsou přesnější, ekonomičtější a elegantnější. Též nové prvky jízdy jsou osvojovány snadněji. Celkově působí jízda pokročilého lyžaře dobře, neboť při ní nedělá žádné podstatné chyby. Je však dosud neotesaná a postrádá eleganci dokonalého provedení. Chceme-li z pokročilého lyžaře udělat lyžaře vyspělého, musíme při výcviku respektovat dva požadavky: odstranit všechny zbývající chyby a nedostatky a trpělivým opakováním vytvořit předpoklady pro zautomatizované provádění pohybů. Cvičitel musí umět rozeznat všechny chyby v jízdě svěřenců a musí je umět odstranit. V tom je těžiště jeho práce s pokročilými lyžaři. Je totiž prokázáno, že pokud se v této fázi motorického učení zafixují některé chyby při provádění pohybů, dají se později jen velmi obtížně odstranit. Je-li práce se začátečníky náročná zejména na trpělivost cvičitele, vyžaduje výcvik pokročilých lyžařů perfektní diagnostické schopnosti k posouzení úrovn ě jízdy a metodickou vybavenost k nápravě chyb (trpělivost přitom samozřejmě také nesmí chybět). Kategorie vyspělých lyžařů. Neustálým opakováním a opravováním nedostatků se jízda zkvalitňuje, pohyby se automatizují. Lyžař nemusí nad správným provedením pohybu přemýšlet (v tom se nejvíce odlišuje od předchozí úrovně), může se zaměřit více na výběr nebo volbu způsobu jízdy v závislosti na terénu. Pohyb vyspělého lyžaře je účelný, úsporný, elegantní a odpovídá nárokům terénu. Tato úroveň tvoří horní hranici pro většinu lyžařů. Kategorie závodníků. Zvládnutí pohybu na úrovni tzv. tvořivého uplatnění dosáhnou pouze ti lyžaři, kteří se díky bohatým zkušenostem a praxi v nejrůznějším terénu dostali z omezenosti automatismů. Své dovednosti používají tvůrčím způsobem, každou jízdu jsou schopni dopředu naprogramovat a zejména v kritických úsecích (kde je automatismus pomalý a nemusí být vždy vhodný) mohou daný program pružn ě přizpůsobit situaci a vyřešit ji tak optimálně a s nadhledem. Cvičitel se nejčastěji pracovně setkává se zástupci prvních dvou kategorií. Vyspělí lyžaři a závodníci jen sporadicky vyhledávají jeho péči v kurzech lyžování. Proto je třeba, aby se cvičitelé soustředili zejména na výcvik začátečníků (tj. na metodické postupy a výcvik vlastní trpělivosti) a pokročilých lyžařů (tj. na perfektní znalost techniky a postupů k odstraňování nedostatků). Proto je důležité, aby cvičitel uměl odhalit chyby, kterých se 37
jeho svěřenci dopouštějí, aby správně analyzoval jejich příčiny a dovedl poradit, jak je odstranit. Rozeznáváme chyby hlavní, vedlejší a nahodilé. Hlavní chyby brání zvládnutí potřebných pohybů a zvládnutí techniky (např. chyby v základních pohybových dovednostech). Vedlejší chyby nebrání zvládnutí pohybového úkolu, ale ztěžují jeho provedení (neekonomičnost pohybu, provedení bez elegance). Nahodilé chyby jsou např. náhodná ztráta rovnováhy, momentální indispozice, vada ve vybavení apod. Zpočátku vytýkáme pouze chyby hlavní (ne více nežli dvě). Rychlým odstraňováním hlavních chyb postupujeme rychleji k cíli. Cvičitel si musí uvědomit, že na věku jeho žáků jsou závislé: zájmy žáků a jejich motivace, úroveň jejich vědomostí, dovedností a motorických předpokladů, cíle a úkoly výuky, formy a prostředky výuky, metodický postup cvičitele, jeho slovní projev, chování a vystupování. Již bylo řečeno, že nelze používat stejný způsob výuky pro děti i pro dospělé, pro dospívající nebo starší lidi. Jestliže musí být cvičitel pro děti okolo 8 až 12 let především autoritou, dospělí vyžadují demokratický a kolegiální přístup. Dospívající vyžadují v zásadě přístup jako dospělí, přitom však provádějí řadu nepředložeností jako děti. Vyjít s nimi je mnohdy snadné, ale stačí málo a ochota ke spolupráci se ztratí. Většinou jsou ochotni uznat autoritu odborníka (který se nad ně ovšem nevyvyšuje) a oceňují poskytnutí možnosti projevit vlastní názor. Učení dětí je závislé na charakteristických vlastnostech jejich vnímání, myšlení a paměti. Pro děti je typická tzv. konkretizace (je jim srozumitelné to, co je konkrétní, názorné, smysly postižitelné) a prezentování (p řevládá prožívání přítomného dění, přičemž odhady minulého a zejména budoucího jsou zkreslené a nep řesné). Na této úrovni je vhodnější používat metody globální, protože děti se snadněji a lépe učí pohybovým celkům než jednotlivým prvkům (schopnost analyzovat celek na části se objevuje až v prepubertě). Dospělí naproti tomu vyžadují při učení rozbor nacvičovaného pohybu, zdůvodňování postupů, snaží se proniknout do zákonitostí a principů vyučované látky atp. Práce s nimi vyžaduje, aby cvičitel zapojil do hry jejich myšlení a zejména zkušenosti, které v pr ůběhu života nasbírali. Je sice pravda, že zvládání nových a neznámých pohybových struktur ve starším věku je obtížnější než v mládí, ale není pravda, že by se člověk starší 35 let nemohl naučit lyžovat. Plně zde platí výrok, že "dospělý se učí lépe než dítě, je však třeba ho učit jinak než dítě".
Sociální role cvičitele Vedle uvedených činitelů je úspěšnost práce cvičitele závislá i na tom, do jaké míry se vyrovná on sám s požadavky, které na něj klade jeho pozice. S každou činností člověka totiž úzce souvisí určitá sociální začleněnost. Z představ a zkušeností společnosti, spojených s typickými představiteli určité sociální pozice, vyplývá pojem tzv. sociální role. Jde o řadu požadavků a norem chování, jejichž splnění společnost očekává od člověka v určitém společenském postavení. Platí to i o cvičiteli lyžování. Chce-li cvičitel být akceptován svými svěřenci, musí se chovat podle určitých požadavků a norem - musí hrát svou roli. Jestliže nároky své role nespl ňuje, dává mu to jeho okolí různými způsoby najevo. Postih je závislý na míře vybočení z role (počínaje tím, že je považován za špatného cvičitele, a konče tím, že je z řad cvičitelů vyloučen, resp. - v případě závažné nehody z nedbalosti - i soudně trestán). Celkově je možno požadavky sociální role cvičitele lyžování rozdělit do tří základních oblastí: a) přiměřeně kvalitní zvládnutí jízdy na lyžích (neumí-li cvičitel dobře lyžovat, jeho svěřenci to brzy poznají a přestanou ho akceptovat), 38
b) teoretické a metodické vědomosti a praktické učitelské doednosti jako nezbytné předpoklady k úspěšné výukové činnosti cvičitele, c) žádoucí způsoby chování a jednání (dobrý cvičitel lyžování má většinu z těchto vlastností: je trpělivý, veselý a příjemný, jde mu o každého člena družstva, je ochotný poradit a pomoci, nelituje námahy, aby své sv ěřence něco naučil). Z chování cvičitele musí jeho svěřenci usoudit, že jejich instruktor je kontaktu schopný člověk, na výcviku osobně zaangažován, má řadu sympatických vlastností, je např. ochotný pomoci, spolehlivý, má dobrou náladu, je schopný odborník, který lyžováním a cvičitelskou prací žije. Řada cvičitelů zůstává ve své práci na úrovni požadavků a) a b), zatímco oblast c) (vědomě či nevědomě) zanedbávají. Cvičitel musí jít také příkladem, co se týká působení na osobnost svého žáka, nemá mu jít pouze o to, jak nau čit svěřence lyžovat. Cvičitel by měl být vždy ochotný pomoci, veselý a trpělivý nejen proto, aby se jeho svěřenci cítili při výcviku dobře, ale zejména proto, aby se naučili být také jeden k druhému ochotní, milí, trpěliví apod. To je velmi důležité výchovné hledisko cvičitelovy činnosti, které zůstává mnohdy opomíjeno. Optimální by samozřejmě bylo, kdyby cvičitel plnil svou sociální roli ve všech třech oblastech. K tomuto ideálnímu stavu se v praxi může pouze více či méně přiblížit. Cvičitel by se neměl bát přijmout oprávněnou kritiku družstva, neboť mu může pomoci ke zkvalitnění cvičitelské práce.
LYŽAŘSKÝ VÝCVIK Z PEDAGOGICKO-PSYCHOLOGICKÉHO HLEDISKA Cílem této části je poukázat na některé důležité momenty, které jsou z hlediska pedagogiky a psychologie nutnými podmínkami úspěšné výuky. Zákonitosti výcviku Jde v podstatě o problematiku aplikace didaktických zásad. V odborné pedagogické literatuře je jich uváděna celá řada. Zde byly některé z nich v aplikované podobě uvedeny. Např. zásada názornosti (zdůraznění úlohy dobrého předvedení, ukázky, resp. použití výukových filmů apod.), zásada uvědomělosti a aktivity žáků (požadavek aktivní spoluúčasti žáků na přípravě a provádění výcviku), zásada přiměřenosti výuky (výuka podle věkových stupňů) a zásada individuálního přístupu (výcvik podle lyžařské pokročilosti, resp. problematika povzbuzování žáků). Kromě zmíněných zásad jsou při lyžařském výcviku důležité ještě dvě zásady: výuka lyžování má postupovat ve smyslu zásady "od lehčího ke složitějšímu", a vývoj nároků na cvičence má odpovídat požadavku "od známého k neznámému". Jízda na lyžích je složitým pohybovým celkem, který se skládá z řady na sebe navazujících dílčích prvků. Při výcviku je vhodné začínat vždy od prvků jednodušších a snáze proveditelných a po jejich zvládnutí přejít ke složitějším celkům. Člověku, který stojí na lyžích poprvé, musíme nejprve pomoci zvyknout si na to, že místo 30 cm dlouhého chodidla má ovládnout několikanásobně delší lyže. Proto ho nejprve učíme pohybům a obratům na místě, chůzi, potom pomalejší jízdě atd. Je známo, že člověk se lépe učí, když nové pohybové celky navazují nebo vycházejí z pohybů již známých. Jestliže je jízda na lyžích žáku neznámá (tj. sám ji ještě neprováděl), je třeba při výcviku vycházet z pohybů, které jsou mu známy a které mu žádné potíže nečiní. A tak se dostáváme k tomu, že např. začátečníka nemůžeme postavit přímo na sjezdovku a pustit ho dolů, stejně jako pokročilého lyžaře jen obtížně naučíme oblouky na vnitřní lyži, nezvládl-li odšlapování. 39
Obě zásady jsou důležité zejména pro vznik a existenci metodických postupů při výuce lyžování. Dodržování metodických postupů znamená, že cvičitel dané zásady akceptuje. Nestačí však zvolit si některý metodický postup a myslet si, že tím vytváříme předpoklady pro úspěšný výcvik. Má-li tento postup být efektivní, musí být správný, a má-li být správný, musí vycházet ze tří základních hledisek: z výchozí úrovně cvičence (z jeho lyžařského umění a zdatnosti), z daných podmínek výcviku (počasí, sněhu, terénu, počtu žáků, jejich výstroje atp.) a konečně z cílů, které výcvik sleduje (výcvik dětí, dospělých, jejich zájmy, motivy účasti atp.).
Průběh výcviku Ať je cíl výcviku jakýkoli, podmínky dobré nebo méně dobré, úroveň žáků vysoká nebo nízká, ať jde o děti nebo dospělé, vždy je velmi důležité, aby žáci měli po skončení výcviku intenzivní příjemný pocit uspokojení. Na vzniku tohoto pocitu se významnou měrou podílí cvičitel. Jako vedoucí činitel dění na svahu musí vytvářet takové podmínky výcviku, které z lyžování dělají činnost radostnou a zajímavou. Z tohoto hlediska by cvičitel měl dbát na to, aby: - Nepřetěžoval pozornost žáků. Trvá-li jedna činnost příliš dlouho, stává se jednotvárnou a nudnou; je třeba mít v zásobě dostatečné množství způsobů nácviku a procvičování jednotlivých prvků jízdy, umět navodit zdravé soupeření v družstvu, měnit charakter činnosti atp. (Nezapomínejme, že např. šestileté dítě je schopno věnovat se plně jediné činnosti pouze 10 až 13 minut. Po této době musí změnit objekt své pozornosti. Je-li nuceno provádět nadále tutéž činnost, stává se nepozorným a zlobí.) - Nepřetěžoval cvičence fyzicky. Překonávání fyzické námahy je zdravé, ovšem nesmí se přehánět, neboť se stoupající únavou se zvyšuje i pravděpodobnost úrazu; proto je důležité zařazovat při výcviku včas přestávky, vyplněné vhodnou odpočinkovou činností (opalování, koulování, soutěž o nejhezčího sněhuláka, sledování přírody, místopis okolí atp.) - Hledal individuální cesty a způsoby vlivu na jednotlivé cvičence. O této problematice bylo již řečeno dost, proto zde připomínáme pouze hlavní princip cvičitel má pracovat a chovat se tak, aby měl každý z jeho svěřenců pocit, že právě na něm a jeho lyžařském pokroku cvičiteli skutečně záleží. - Poskytl žákům možnost volného ježdění. Každý lyžař si rád vyzkouší nově naučené prvky sám a v jiných podmínkách, než pod kontrolou cvi čitele a ostatních členů družstva; musí však vědět, co má zkoušet, popřípadě zlepšovat na své jízdě; proto by měl cvičitel každého svěřence před volnými jízdami informovat o tom, na co by se měl soustředit, stejně jako mu dát po jízdách příležitost k prokonzultování problémů, se kterými se setkal. - Každý výcvik zakončil v pozitivním smyslu. Ne nadarmo se říká, že "konec dobrý, všechno dobré"; nejsnazší způsob navození dobrého konce je poskytnout každému členu družstva, aby si na závěr zajel to, co mu jde a co umí (pocity uspokojení, které tuto jízdu doprovázejí, mohou kompenzovat i p ředchozí negativní prožitky z neúspěšného provedení jiných prvků jízdy). Velmi důležité je, aby cvičitel na závěr zhodnotil a vyzdvihl kladné výsledky jednotlivců i celého družstva (takové pozitivní uzavření výuky motivuje cvičence k dalšímu úsilí a k aktivní spolupráci s cvičitelem a upevňuje kladné meziosobní vztahy mezi nimi). Závěrem je třeba upozornit na to, že tyto skutečnosti, poznatky, doporučení a požadavky nevyčerpávají úplně problematiku pedagogických a psychologických aspektů cvičitelovy činnosti. Při výběru učiva byly základním kritériem zkušenosti z výuky cvičitelů, popřípadě nejčastější pedagogické a psychologické nedostatky, se kterými se můžeme v práci cvičitelů na horách setkat. Pokud tento text podnítí zájem adept ů cvičitelské práce a oni se budou snažit poznatky v něm uvedené při své práci respektovat, bude účel splněn. 40
ZVLÁŠTNOSTI LYŽAŘSKÉ VÝUKY DĚTÍ
Ještě donedávna se v lyžařské výuce dětí používalo výcvikových postupů pro dospělé. Dnes už tato praxe neplatí. Lyžařský výcvik dětí nechápeme jako obměnu výcviku dospělých, ale jako výcvik zcela svébytný. Výcvik dětí má specifický charakter vyplývající z fyzických, psychických a mentálních zvláštností dětí různých věkových stupňů. Představuje v současné době ucelený systém, který se především vyznačuje věkovým členěním, upraveným výcvikovým prostorem a didaktickými a metodickými zvláštnostmi. VĚKOVÉ ČLENĚNÍ Lyžařskou výuku dětí členíme na tři základní stupně: stupeň 3- až 5letých - seznamování, navykání stupeň 6- až 10letých - hra, výcvik hrou stupeň 11- až 14letých - učení, základní výcvik Uvedené rozdělení je pouze schematické, mentální úroveň i celkový tělesný rozvoj mnoha dětí často neodpovídá kalendářnímu věku. Každý stupeň má své zvláštnosti, které je potřeba při výuce respektovat. Věkové období 3 až 5 let - seznamování, navykání U dětí této skupiny končí rozvoj základních pohybových funkcí, začínají se projevovat individuální rozdíly v pohybové zdatnosti. Děti se projevují přemírou energie, mají radost z pohybu. Je potřeba jim poskytnout přiměřené pohybové vyžití. Můžeme nacvičovat koordinačně složitější celky, důraz klademe na obratnost, nezatěžujeme příliš kloubní pouzdra a vazy. Při výuce je třeba počítat s tím, že děti předškolního věku nedokáží dokonale regulovat tělesnou teplotu. Neznamená to však, že nemůžeme děti přiměřeně otužovat. Přísně organizovaná výuka však není na místě, dítě si má pouze zvykat na zimní prostředí (sníh, mráz, lyže, hole atd.). Pobyt na sněhu je třeba vést jako pestré zaměstnání s častou změnou činnosti. Dítě vnímá zatím jen globálně, protože je učíme novým dovednostem komplexně. Značný význam má při výuce spolupráce dětí navzájem. Vhodným prostředím pro výuku je dětská lyžařská zahrádka. Prvořadým úkolem je vytvořit a postupně upevňovat schopnost dynamické rovnováhy. Setkáváme se s typickými projevy této věkové skupiny: 1. Děti jezdí "šusem" v nízkém postavení nebo v dřepu. Nemají totiž plně rozvinutý cit pro rovnováhu a nezvyklou situaci kompenzují nízkou polohou t ěla. Necháme je jezdit v nízkém postavení, častým opakováním sjezdu se tohoto návyku zbaví samy a "vyjezdí se". 2. Děti rovněž jezdí v široké stopě; široké, otevřené postavení nohou jim dává pocit jistoty a stabilnějšího postoje. Důsledkem toho je vysazený postoj s relativně napjatýma nohama a předkloněným trupem. V této extrémní poloze však jezdí většinou uvolněně. Návyk odstraníme častým opakováním přímého sjezdu v mírně boulovitém terénu. 3. Děti jezdí v postavení na vnitřních hranách; díky nedokončenému vývoji kloubů mají nohy více do X než dospělí, a to vede k jízdě po vnitřních hranách lyží. 4. Často se objevuje oboustranný přívrat. Bývá způsoben snahou dítěte brzdit, je však i neuvědomělý. Odstraní se tím, že necháme děti jezdit "šusem" přes mírné terénní 41
nerovnosti na vyhrazených svazích. Když je na svahu hodn ě lidí, děti z obavy před kolizí neuvědomovaně pluží, proto jezdíme s dětmi ve skupině. S dítětem můžeme začít lyžovat asi až od čtvrtého roku. Zvykat je na lyže, na sníh a na zimu však můžeme od okamžiku, kdy začne chodit. Praxe dokazuje, že se děti v tomto věku nejlépe seznámí s lyžováním v doprovodu rodi čů. Lyžování je pro děti novou činností; u některých dětí může vyvolat stresové situace. Rodiče nebo nejbližší jsou pro dítě jistotou, že se jim nemůže nic stát. Dominantní snahou cvičitele je vytvořit u dětí "pocit skluzu" a "pocit lyží". Nejvhodnější organizační formou výuky pro 3- až 5leté děti na stupni seznamování je týdenní pobyt na horách společně s rodiči. Pozornost věnujeme nácviku nošení lyží, chůzi sunem, obratu přešlapováním, výstupu stranou, přímému sjezdu, přejíždění terénních nerovností, odšlapování, mírné vlnovce.
Věkové období 6 až 10 let - hra, výcvik hrou Věk šesti roků je pro rozvoj motoriky věkem klíčovým. Zjemňuje se koordinace pohybů, dítě se snadno učí i složitým pohybovým tvarům, roste jeho odvaha a zájem o výsledek. Velká schopnost napodobovat usnadňuje nácvik nových pohybů, vyžaduje však vzornou cvičitelovu ukázku. Rozvíjíme obratnost a rychlost. Lyžařská výuka se i nadále zaměřuje na činnost komplexního charakteru. Cvičení musejí být dynamická, bez dlouhých odpočinkových fází. S dětmi cvičíme většinou hromadně v družstvech. Osvědčují se tzv. volné chvilky, při nichž děti mohou lyžovat podle vlastního přání. Celkově musí mít výuka rychlý spád, dostatečnou intenzitu a musí respektovat i schopnost krátkodobé koncentrace pozornosti, která je u d ětí tohoto věku typická. Postavení cvičitele jako řídícího článku je zcela dominantní. Vhodným prostředím je dětské lyžařské hřiště. Děti prohlubují dovednosti získané v předcházející etapě seznamování. Děti s lepšími předpoklady fyzickými i mentálními začínají s lyžařskou výukou. I v této etapě se setkáváme s typickými projevy. 1. Děti např. využívají tzv. přestupování. Protože vrozené reflexní pohyby paží a nohou jsou samostatně pro každou končetinu, působí dětem značné obtíže nácvik snožné techniky zatáčení. Při nácviku oblouků respektujeme tuto zvláštnost. 2. Děti využívají rotace. Tuto přirozenou tendenci můžeme při výuce prvních oblouků vhodně využít. Postavením slalomových branek usměrníme zrak dítěte, tím i pohyb jeho hlavy a trupu, aby se dostal do rotace. Chápeme ji ale jako jev p řechodný, dítě se jí časem zbaví. 3. Děti neodkonale koordinují pohyb. Je to důsledek nedokonalého rozvinutí nervosvalového systému. Proto v tomto věku nacvičujeme lyžařské pohyby jen v hrubé formě a tolerujeme koordinační potíže. Při nácviku se zaměřujeme především na přímý sjezd a obměny sjezdu, základy jízdy na vleku, odšlapování, bruslení, přejíždění terénních nerovností, mírnou a zvýrazněnou vlnovku, základní dlouhé a střední oblouky a skoky z malého sněhového můstku.
Věkové období 11 až 14 let - učení, základní výcvik Tělesný a pohybový vývoj prochází prudkými změnami. Značný tělesný vzrůst mívá za následek sníženou pohyblivost, špatnou koordinaci a nezřídka špatné držení těla. Rozvoj pohybových schopností pokračuje, není však harmonický. Dětí mají získat důležité pohybové dovednosti, návyky a poznatky, na n ěž budou moci v dalších etapách lyžařské výuky navazovat. Chlapci v tomto věkovém období rádi soutěží, závodí, dívky naopak dávají přednost estetickému prožitku z pohybu; později se u nich projevuje nechuť k intenzivnějšímu zatížení (např. nemají rády delší výlety na běžkách). Chlapci naopak své síly přeceňují. Vzhledem k rozdílným fyzickým předpokladům chlapců 42
a dívek může lyžařská výuka probíhat i odděleně. Pohybové zatížení však stále sledujeme. Vhodným prostředím jsou cvičné lyžařské svahy a méně obtížné sjezdové tratě. Stupeň učení uzavírá systém základní lyžařské výuky dětí a mládeže. Převážná většina dětí je schopna základní výuku zvládnout, při výuce postupně přecházíme od hrubé formy pohybu k jemnější technice. Děti už mají vytvořeny senzomotorické spoje pro její zvládnutí. Pokud se už dříve učili lyžovat, opakováním zdokonalujeme a upevňujeme jejich základní pohybové dovednosti. U mládeže tohoto věku dochází k výraznější diferenciaci. Pohybově nadaní jedinci začínají od deseti let závodit v kategorii mladšího žactva. Pro práci cvi čitelů zbývají v této věkové kategorii většinou jedinci s průměrnými nebo nízkými pohybovými předpoklady. Navíc díky předchozím zkušenostem a zájmu o lyžování je úroveň lyžařských dovedností žáků velice rozdílná. Vyrovnat se s rozdílnou úrovní lyžařských dovedností i pohybových předpokladů všech žáků vyžaduje od cvičitele zkušenost a cit. Pokud jsou k tomu podmínky, může výuka žáků na stupni učení probíhat na běžeckých i sjezdových lyžích. Poskytne jim to širší volbu dalšího zájmového rekrea čního vyžití.
UPRAVENÝ VÝCVIKOVÝ PROSTOR - DĚTSKÉ LYŽAŘSKÉ HŘIŠTĚ
Volbu terénu, tj. výukového prostoru odpovídajícího cílovému zaměření výcviku, považujeme za výraz pedagogického mistrovství každého cvi čitele lyžování. Úspěšnost výuky v základní etapě, která při sjíždění a zatáčení vyžaduje rovnoběžné postavení lyží, je na volbě terénu přímo závislá. Přímo úměrná zvolenému terénu je rychlost jízdy. Z toho důvodu je důležité začínat na svazích s velmi mírným sklonem a dojezdem do roviny. Nejvhodnější terén pro lyžařskou výuku dětí lze získat vybudováním dětského lyžařského hřiště. V mnoha veřejných lyžařských školách se dětská lyžařská hřiště využívají zejména při výuce 6- až 10letých dětí. Pestrost pomůcek a variabilita výukového prostředí jim nejvíce vyhovuje. Při výuce dětí 11- až 14letých se mohou využít např. umělé terénní tvary. Děti 3- až 5leté využívají samostatnou část hřiště - dětskou zahrádku. Dětská lyžařská hřiště se budují na velice mírných svazích s dojezdem do roviny. Neznamená to však, že ve zvoleném svahu nemohou být krátké úseky s v ětším sklonem, větší terénní zlomy apod. Odpovídající členitost svahu umožňuje diferenciaci výuky podle schopností žáků a momentálních výukových cílů. Důležitou podmínkou je dostatečná rozlehlost prostoru. Pro dobrý provoz hřiště je nezbytné shromaždiště, chata a dětský lyžařský vlek. Shromaždiště je místo, kde začíná i končí lyžařská výuka. Rodiče zde předávají děti cvičitelům, cvičitelé kontrolují docházku a rozdávají dětem barevné vestičky sloužící k odlišení žáků lyžařské školy od ostaního lyžařského provozu, děti si zde odkládají věci. Na informační tabuli můžeme oznámit výsledky výuky, závodů a další plánované akce lyžařské školy. Chata na hřišti slouží k odpočinku, děti se v ní mohou najíst a ohřát. Pokud není na hřišti samostatná chata, je potřeba zajistit odpovídající prostor v podnikové chatě nebo v chatě tělovýchovné jednoty v bezprostřední blízkosti hřiště. Dětský lyžařský vlek ovlivňuje efektivnost výuky. Dětská zahrádka, která slouží k výuce 3- až 5letých dětí, tvoří samostatnou část hřiště. Bývá umístěna v dojezdové části hřiště. Musí mít pestrý a veselý ráz. Využijeme k tomu různé vlaječky, figurky, obrázky, pestré míče apod. Součástí dětské zahrádky má být sněhové iglú, sněhový dům, popřípadě jiná sněhová stavba, která poslouží pro nejrůznější dětské hry i jako útulek před sněžením a větrem. Rovnou plochu hřiště využijeme pro různé hry na lyžích i bez lyží. K tomu účelu ji vybavíme barevnými míči, tyčemi pro slalom, metami pro štafetové závody. 43
Labyrint je několik vzájemně propojených cest, z obou stran vymezených sněhovou stěnou, kde se děti mohou volně pohybovat a hrát si různé honičky. Jízdní dráhy vyznačíme na mírném svahu. Vybavíme je podjížděcími brankami, tunely, mírnými vlnami. Šířka dráhy je asi 3 metry, dráhy vyznačíme nízkou sněhovou zídkou nebo šňůrou s vlaječkami. Cvičné zábradlí se využívá pro nácvik skluzu a rovnováhy. Vodorovné tepeln ě izolované tyče, upevněné na sloupcích, slouží k opoře dětí při nácviku různého klouzání a poskoků. Výška zábradlí odpovídá velikosti dětí. Lyžařské klouzadlo je většinou některá dětská hračka (houpací krocani, auto apod.), která má místo kol nebo houpadel lyže. Dítě se o klouzající hračku opírá a sjíždí na vlastních lyžích. Lano na stoupání využíváme v případě, že není k dispozici dětský lyžařský vlek, tzv. baby-vlek. Děti se rukama přidržují lana a zároveň stoupají oboustranným odvratem. Výukové pomůcky na dětském lyžařském hřišti dělíme do dvou skupin, zahrnujících stálé terénní tvary (formy) a přenosné výukové pomůcky. Stálé terénní tvary využíváme jednotlivě nebo je sestavujeme do terénní lyžařské dráhy. Budujeme je v dostatečném časovém předstihu ze sněhu a průběžně je proléváme vodou. Příprava je rychlejší, je-li základ terénních tvarů připraven ze zeminy, drnů, pilin, hranolků apod. Osvědčují se přenosné terénní vlny, které se na určené místo dávají až při prvním sněžení. Přenosné terénní vlny se připravují z kovového rámu a ohnutého plechu nebo z odpadových prken. V lyžařské výuce využíváme nejčastěji těchto terénních tvarů: Příčné vlny - staví se napříč do směru jízdy. Výška 50 až 80 cm, délka 3 až 6 m (ve spádnici), šířka 1,5 až 2 m (ve vrstevnici). Počet vln za sebou je určen cílovým zaměřením výuky, vzdálenost dvou vln za sebou je 5 až 6 m. Využití: k nácviku přejíždění terénních nerovností, zatáčení, zlepšování předozadní rovnováhy. Varhany, šlapačka - přesazené příčné vlny. Výška 30 až 40 cm, délka 1 m, šířka 1 až 2 m. Při přejezdu vykonává každá noha opačný pohyb, jedna je na vrcholu, druhá dole. Pro každou nohu stavíme 4 až 5 vln. Využití: k nácviku rozdílné práce dolních kon četin, předozadní rovnováhy. Hřbet, hrana, střecha - podélný terénní tvar položený ve spádnici. Výška 40 až 70 cm, délka 8 až 12 m (ve spádnici), šířka 1,5 až 2 m (ve vrstevnici). Využití: k nácviku přenášení hmotnosti z lyže na lyži, rovnováhy, přestupování z lyže na lyži, sesouvání. Kužel - na vrcholu kovová tyč s lanem (kolotoč - viz dále). Výška 150 cm. Žák se drží otočného lana a postupně sjíždí z kuželu dolů. Využití: k nácviku sjezdu šikmo, postavení lyží na hrany a plochy (sesouvání), překonávání odstředivé síly. Houpačka pro sesouvání - samostatná terénní vlna umístěná na rovině. Výška 1 m, šířka 1,5 m, délka 3 m. Využití: výstup stranou - sesouvání - zahranění, provádíme střídavě na obě strany. Měsíc - podélný hřbet ohnutý do oblouku. Výška 50 cm, poloměr oblouku 2 m. Stavíme na mírném sklonu svahu několik měsíců za sebou. Využití: k nácviku navazovaných oblouků. Žák najede na hřbet měsíce v rozšířené stopě a přestoupí na vnější lyži. Tobogan - mírně vyhloubená trasa ve sněhu, která se plynule zatáčí vpravo a vlevo. Šířka asi 2 m. Vede lyže žáků do oblouků. Podle úrovně žáků volíme sklon svahu, počet oblouků a stupeň zavření oblouků. Využití: k nácviku přenášení hmotnosti těla na vnější lyži v oblouku. Sněhový můstek - Výška 20 až 30 cm pro menší děti, 40 až 50 cm pro větší děti, šířka 1 až 1,5 m. Využití: k nácviku terénního skoku. Slalomové tyče - využíváme pro přípravu jedno- a dvoutyčových slalomů, branek v podobě "stříšky" (písmeno A). Při výuce nejmenších dětí využíváme tyče ke sjíždění; cvičitel drží tyč uprostřed a u každého konce se drží jedno dítě, nebo cvičitel drží dvě tyče za sebou a jedno dítě jede za ním. Barevné míče - využívají se při sjíždění, v průběhu jízdy plní žák různé úkoly (míč vyhazuje, změní polohu míče atd.). Dále slouží jako mety při hrách, ke zpestření výukového prostředí, k házení na cíl, přehazování ve dvojicích za jízdy apod. 44
Barevné kostky - barevný polystyrém lze využít jako míč. Výhodné je, že se nekutální po sněhu, nevýhoda je obtížnější chytání. Miniboby - využíváme je se staršími dětmi v přestávce nebo jsou součástí programu výuky dětí 3- až 5letých. Lyžařské klouzadlo - pro menší děti je připravené z některé dětské hračky (viz popis dříve). Házení na cíl - žák za jízdy hází sněhové koule nebo malé míče na pevný cíl (obraz, stromek) nebo na pohyblivý cíl (lyžař). Určitou modifikací je košíková, při které žák za jízdy hází míč nebo sněhové koule do koše zavěšeného na sloupku. Hodnotíme přesnost, počet zásahů. Dopravní hřiště - vychází z podobných principů jako silniční dopravní hřiště. Podjížděcí branky - postavíme z lyžařských holí ve tvaru písmene A, H nebo ze dvou dřevěných tyčí, které mají na jedné straně hřebíčky. Na ně položíme vodorovně slalomovou tyč. Výšku vodorovné tyče volíme podle výukového záměru. Slalom - standardní slalomová trať umožňuje prověřovat lyžařské dovednosti žáků po celou zimní sezónu. Obrazy, různé figurky - dvoj- nebo trojrozměrné figurky představují známé jevy a postavy. Slouží k oživení a zpestření prostředí výuky, k vymezení určitého prostoru, tematickému plnění úkolů (obrázky vyznačují trasu sjezdu a jsou všechny z jednoho okruhu pohádky nebo vyprávění). Mohou také sloužit k označení jednotlivých stanovišť dětského lyžařského hřiště. Kolotoč - kovová trubka zatlučená pevně do země, na které jsou na kroužcích upevněny popruhy. Žáci se drží popruhu a vyjíždějí po obvodu oblouky o různém poloměru. Obměnou je jízda několika žáků na jedné dlouhé šňůře.
DIDAKTICKÉ A METODICKÉ ZVLÁŠTNOSTI Při výuce lyžování musíme brát v úvahu specifi čnost zimního prostředí, a to zejména při výuce dětí a mládeže. Vyučovací jednotka je základní a nejdůležitější organizační formou. Musí být pestrá, zajímavá, s častým střídáním činností a množstvím nejrůznějších her. Trvá 2 až 3 hodiny. V úvodní části zajistíme organizaci a pozornost věnujeme přiměřenému prohřátí organismu. V hlavní části se fyzicky namáhavé cvičení střídá s mírnějšími pohybovými činnostmi, aby se žáci příliš nezpotili (nebezpečí prochlazení) a nedýchali příliš hluboce (nebezpečí onemocnění horních cest dýchacích). V závěrečné fázi se žáci pomalu uklidňují. Fyziologická náročnost lyžařské vyučovací jednotky je v jejím delším trvání a díky zimnímu prostředí i ve zvýšených požadavcích na činnost organismu. Samozřejmou součástí lyžařské výuky dětí jsou krátké zotavovací přestávky, které využijeme k besedě o mazání, výzbroji, okolní krajině apod. Do družstva vybíráme žáky přibližně stejné výkonnosti. Na stupni seznamování by neměl počet žáků v družstvu přesáhnout 6, na stupni hra je optimální počet 6 až 10 dětí, u mládeže na stupni učení může mít družstvo 10 až 15 členů. U dětí jsou družstva převážné koedukovaná. Osvědčuje se označit družstva názvem nebo barvou, např. sněhuláci, zajíčci, modří, zelení. U dětí ve věku od 6 do 10 let (stupeň hra) je kolektiv výcvikového družstva tím nejpřirozenějším prostředím. U žáků ve věku 11 až 14 let (stupeň učení) můžeme uplatnit skupinovou formu výuky. Původní 12- až 15členné družstvo rozdělíme do skupin po 3 až 4 žácích. Podle úrovně původního družstva stanoví cvičitel malým skupinkám buď podobné výukové cíle, nebo různé výukové cíle. Základem výuky u dětí je komplexní metoda. Žáci při tomto postupu vidí cíl svého snažení i výsledky práce, cvik se učí v přirozeném rytmu. Analyticko-syntetický postup, při kterém učíme jednotlivé části pohybu odděleně, používáme v lyžařské výuce mládeže a dětí zcela výjimečně. V lyžařské výuce mládeže se nejčastěji uplatňují tyto metody: 45
Metoda slovní instrukce má největší význam v počátečním stadiu nácviku. Výklad musí být srozumitelný, může obsahovat nejdříve jednu, později nejvíce dvě úplně nové informace. U dětí do věku 10 let bude výklad obrazný, u mládeže (11 až 14 let) používáme základní pojmy lyžařského názvosloví. U dětí od 6 do 10 let se osvědčuje jedna krátká ukázka těsně před výkladem, můžeme se pak na ni odvolávat. Součástí metody slovní instrukce jsou okamžité informace (hlasové vstupy učitele do průběhu pohybu, které mohou pohyb aktuálně ovlivnit, např. "pokrč kolena") a akustické signály (krátké zvolání, kterým cvičitel zdůrazní nebo zmírní rozhodující část pohybu, určí rytmus, např "dolů nahoru", "ááá - teď"). K okamžité informaci patří i krátká pochvala, žák si ještě za jízdy uvědomí správný průběh cvičení. Součástí metody slovní instrukce je rozbor jízdy, při němž platí: opravujeme vždy pouze jednu chybu; rozbor chyb za čneme povzbuzením např. "jel jsi dobře, ale nepředkláněj tolik trup"; u jízdy dětí 6- až 10letých opravujeme pouze hrubé chyby a nikoliv před celým družstvem; u mládeže 11- až 14leté můžeme chybu jedince rozebrat společně ve družstvu; za chybně provedený pohyb (i opakovaný) se na žáka zásadně nezlobíme. Metoda zrakové instrukce je ukázka nacvičovaného pohybu, prováděná cvičitelem nebo vybraným žákem. U dětí je ukázka rozhodujícím zdrojem informace, maximálně využíváme jejich schopnosti napodobovat. Účinnost ukázky zvyšujeme častým opakováním. Důležitou podmínkou správné ukázky je zachování odpovídajícího časového a prostorového průběhu pohybu. Nejdůležitější složky pohybu můžeme při ukázce pro děti mírně přehnat. Žák musí při ukázce získat pocit, že předváděný pohyb zvládne. Proto se osvědčuje, když ukázku předvádí průměrný žák. Ostatní žáci se s jeho schopnostmi mohou dobře ztotožnit. Mezi ukázkou a vlastním nácvikem nesmí být velká časová pauza, představa žáků o ukázce se velice rychle rozplývá. Z toho důvodu také měníme pořadí žáků ve družstvu. Při úkolové metodě dáme žákovi úkol, který jej přinutí zvládnout žádoucí pohybový prvek. Nevysvětlujeme, co musí udělat, děti hledají řešení samostatně. Např. při nácviku vertikálního pohybu a rovnováhy při sjezdu žákovi určíme: "Při sjezdu si opakovaně sáhni oběma rukama na sníh a vyhoď jej vždy vysoko do vzduchu" nebo: "Sjížděj a přitom vícekrát výrazně skrč a napni nohy". Pozornost žáka se soustředí na splnění uloženého úkolu a výcvikový záměr provede zcela bezděčně. U dětí a mládeže nachází tato metoda široké uplatnění. Ve spojení s metodou herní tvoří základ výuky 6- až 10letých dětí. Lyžařská průprava (přímý sjezd, bruslení, odšlapování) a rozvíjení komplexních lyža řských pocitů (pocit lyží, pocit skluzu, pocit rychlosti) nachází v této metodě široké uplatnění. Při jejím využívání musí mít cvičitel určité zkušenosti. Musí znát pohybový základ cviku a podle něj stanovit úkol. Při problémové metodě rozhoduje žák o způsobu řešení úkolu. Uložíme např.: "Jeď tento úsek svahu". Největší uplatnění má při opakování zvládnutých prvků. Každá volná jízda při výuce dětí je vlastně určitý pohybový problém. Soutěžní metoda nachází největší uplatnění u mládeže 11- až 14leté. Žáci tohoto věku mají výrazný zájem o svůj výkon, chtějí jej porovnávat s výkony ostatních. Protože se žák snaží podat co nejlepší výkon, vede soutěž k dalšímu růstu lyžařské úrovně. Zařazujeme i soutěže družstev, při kterých se v rámci kolektivu družstva prosadí i slabší žáci. Vítězství svého družstva chápou osobně, mají z něho radost a větší chuť k práci. Herní metoda pro svůj fantazijní, dobrodružný charakter nachází hlavní uplatn ění u dětí 6- až 10letých. Hra je nezbytnou součástí dětského světa, bez ní se dítě nemůže úspěšně vyvíjet. Tím, že si žák při hře neuvědomuje skutečný učitelův záměr, že je jeho pozornost odvedena, podobá se hra pohybovému úkolu. Rozlišujeme malé hry (hrajeme na malém prostoru, v krátkém časovém úseku, s menším počtem dětí) a velké hry (na větším prostoru, organizačně náročnější, vhodné pro výuku na běžeckých lyžích, tvoří výbornou náplň výletu
46
12. ZÁSADY POHYBU NA LYŽÍCH V HORÁCH ZIMNÍ NEBEZPEČÍ V HORÁCH
Subjektivní nebezpečí Nejvíce úrazů je způsobeno nebezpečím subjektivním. Tkví ve vlastních chybách a osobních vlastnostech. Můžeme je výcvikem a školením snížit na nejmenší míru nebo je zcela odstranit. Subjektivní nebezpečí má tyto příčiny: 1. Podceňování nebezpečí, přeceňování vlastních sil a schopností. Na túru se nevydáváme nikdy sami, ale nejméně ve třech. Před odchodem oznámíme směr, cíl cesty a dobu návratu ubytovateli. Na horských chatách a zotavovnách se zapíšeme do knihy vycházek. Nikdy neměníme svévolně plánovaný směr túry. V případě, že se rozhodneme, nebo jsme okolnostmi přinuceni změnit program, podáme o sobě zprávu jak do výchozího, tak i do cílového místa nebo Horské službě. 2. Neznalost hor, orientace a nedostatek orientačních schopností. Předem si připravíme cestu podle mapy a informujeme se o ní ještě u chataře nebo členů Horské služby. Neopouštíme tyčované (značené) cesty. Nejsme-li si jisti správností cesty, raději se včas vrátíme. 3. Nedostatečné nebo špatné vybavení. Před túrou a lyžařským výcvikem důkladně zkontrolujeme výzbroj a výstroj. 4. Nedostatečná organizace skupiny na túře. Viz část: Zásady vedení družstva v horském terénu. 5. Nedostatečná tělesná připravenost a nepříznivý duševní stav. Tělesně slabí a málo otužilí lyžaři se nemají vydávat na náročné túry. Dojde-li k vyčerpání, nikdy neodpočíváme tak, že si sedneme nebo odepneme lyže. 6. Nedostatečný lyžařský výcvik. Pouštíme se jen na takové túry, které zvládneme po technické stránce.
Objektivní nebezpečí Je nezávislé na našem vlivu, po jeho uvědomění se mu musíme včas vyhnout. Příčiny nebezpečí jsou různé, souvisejí většinou s počasím a se sněhem: a) terén (příkré zledovatělé svahy, náhlé zlomy svahů, ostré muldy, balvany, padlé stromy, nízké větve, změna kvality sněhu); b) náhlá změna počasí, je spojena zpravidla s vichřicí, vánicí nebo sněhovou bouří (nebezpečí ztížení pohybu, omrznutí, ztráty viditelnosti a orientace, zbloudění; účinek mrazu je ovlivněn rychlostí větru); c) mlha, tma a bouřka (neodchylujeme se nikdy od vyznačených cest); d) sněhové převisy (větrem naváté masy sněhu na závětrné straně hřebene; pro velkou hmotnost, uloženou z větší části nad výmolem, jsou velmi labilní); e) sněhová pole (jsou tvrdá, ale okraje oslabené odtáváním spodních vrstev sněhu způsobují náhlé propadnutí lyží zvláště tam, kde začíná kamenná suť nebo v blízkosti skal a balvanů); f) rozptyl světla - difuze (sluneční paprsky pronikají řídkou mlhou nebo mraky a lomí se na všechny strany; nejsou patrné stíny, vše splývá, ztrácí se plasticita terénu, nelze odhadnout sklon ani členitost terénu); g) zvláštní druhy sněhu: 47
Dutinová jinovatka - je tvořena sekundárními krystalickými formami uvnitř sněhové pokrývky. Sublimací vznikají vodní páry, které postupují vzhůru sněhovou pokrývkou, opět mrznou a krystalizují do tvaru dutých šestibokých komolých jehlan ů rozměru od několika milimetrů až do několika centimetrů. Tyto sekundárně vzniklé krystaly padají na dno dutiny a vytvářejí naprosto nesoudržnou vrstvu, která na svahu napomáhá ke vzniku laviny. K lavinovému pohybu sněhu dochází při zatížení takového místa a prolomení sněhové vrstvy. Laviny - jsou uvolněné masy sněhu, které plynou, řítí se nebo padají po nakloněném terénu nebo vzduchem. Zpravidla vznikají na svazích o sklonu 22 a více stup ňů s vrstvou sněhu 50 cm. Laviny rozeznáváme podle tvaru - plošné a kuželovité. Podle hloubky dělíme laviny na základní a povrchové, podle druhu a jakosti sn ěhu na prachové, deskové a firnové. Podle způsobu vzniku dělíme laviny na vznikající samovolně, mechanicky a na laviny způsobené dutinovou jinovatkou. Nejlepší ochrana z hlediska prevence je vyhnout se lavinovým polím a dbát pokyn ů Horské služby. Pokud jsme se do oblasti ohrožené lavinovým nebezpe čím dostali, vždy vystupujeme nebo sestupujeme po spádnici bez lyží, pro p řechod volíme místo co nejužší a nejvýše položené, využíváme opěrných bodů a zachováváme bezpečné vzdálenosti. Postup záchranných prací při lavinovém neštěstí - pozorovat zasypané od okamžiku stržení lavinou až do jejich zmizení; - po zastavení laviny přispěchat na pomoc těm, kteří jsou těsně pod povrchem; - označit místo, kde byl zasypaný naposled spatřen; - poslat dva členy skupiny pro pomoc, nářadí a deky; - než přijde pomoc, hledají zbylí účastníci dále sondováním obrácenými holemi na vzdálenost 25 až 30 cm; - při vyprošťování nejdříve uvolníme hlavu a hned zahájíme oživování. Při záchranných pracích nesmíme zapomínat na možnost pádu další laviny. Přivolání pomoci - šestkrát za minutu po deseti sekundách - odpověď je třikrát za minutu ve dvacetisekundových intervalech s minutovými přestávkami.
ZÁSADY VEDENÍ DRUŽSTVA V HORSKÉM TERÉNU Příprava cesty Nejdříve stanovíme délku trasy, bereme zřetel na čas (délku dne), technickou a fyzickou vyspělost účastníků s ohledem na úroveň nejslabšího, kvalitu a druh lyžařského vybavení, náročnost terénu, sněhové podmínky, počasí. Zvolíme postupové cíle, kterými budou výrazné orientační body. Na základě studia map a turistických průvodců zhotovíme plánek trasy. Doplňkem plánku bude profil trati. Písemné zpracování trasy s poznámkami k organizaci i taktice pochodu a s předpokládanými časovými údaji se nazývá itinerář. Musíme pamatovat i nato, že nás nepřízeň počasí nebo jiná nepříznivá situace donutí změnit předpokládanou trasu, promýšlíme proto už p ředem i možnosti jiných variant. Po celkové informaci účastníků o předpokládaném průběhu akce rozdělíme úkoly, které je třeba splnit pro zabezpečení túry. Jde především o přípravu výzbroje a výstroje jednotlivců i společného vybavení. Stanoví se množství jídla a způsob stravování. Provedeme i finanční kalkulaci pro zajištění jídla a lanovek. Organizace výletu určí, zda bude posunut budíček, na kolik hodin je stanoven odchod a nejzazší mez návratu, v jakém pořadí a odstupu půjdou jednotlivá družstva.
48
Realizace akce Ráno vyrážíme co nejdříve. Před odchodem zkontrolujeme počet účastníků, jejich vybavení, namazání lyží a splnění všech úkolů určených přípravou. Při postupu dodržujeme pořadí družstev i jednotlivců. V čele skupiny jde vedoucí, který určuje směr postupu i jeho rychlost. Nejslabší lyžaři jdou za vedoucím, aby bylo možno upravovat tempo podle jejich dispozic. Závěr tvoří účastníci nesoucí zdravotnický materiál a nejzdatnější lyžař. Je-li nutné prošlapávat stopu, jedou nejslabší jezdci uprost řed skupiny. Před vedoucím jdou prošlapovači, kteří se na čele skupiny střídají. Za nepříznivého počasí, kdy je ztížená orientace, je třeba častěji zastavovat a kontrolovat počet účastníků. V žádném případě nesmí dojít k roztržení skupiny. Lyžaři jdou těsně za sebou. Při obtížných sjezdech čekáme na dojezd posledního. Zastávky během túry volíme tak, aby nenarušily rytmus pochodu. První po p ůl hodině jízdy, abychom zkontrolovali výstroj a výzbroj. Další zastávky zařazujeme asi po dvou hodinách, a to hlavně tam, kde je možnost občerstvení. Odpočinout si musí i ti, co přijdou poslední. Za nepříznivého počastí nezastavujeme, ale odpočíváme při zvolnění pochodu, abychom neprochladli.
PRAVIDLA ÚRAZOVÉ ZÁBRANY PŘI LYŽAŘSKÉ VÝUCE Úrazy při lyžování představují vážné narušení zdravotního cíle lyžování. Zran ěnému způsobují bolest a učiteli řadu potíží. Snížit riziko vzniku úrazu může i učitel a to výběrem učiva a dobrou organizačně metodickou činností. Pro účinnou úrazovou prevenci je vhodné aby respektovat a dodržovat tyto zásady a pravidla: 1. Vyučovací jednotka má proti běžné hodině tělesné výchovy často vyšší efektivitu a delší dobu trvání. Na zájezd je vhodné se fyzicky p řipravit a kondici žáků brát v úvahu. 2. Je třeba včas dbát na vhodnou výzbroj a kontrolovat její funkčnost (délka a typ lyží, bezpečnostní vázání atd.) 3. Riziko úrazů vzniká již při úvodním rozježdění a rozřazení do družš¨stev. Úplné začátečníky vyčleníme včas do družstev, která zahájí řízenou výuku. Pro ostatní vybereme takový svah, který zvládnou i slabší lyžaři, nejlépe s bezpečným dojezdem. 4. Slabší lyžaři mají 2x a začáteční 7x vyšší riziko úrazu, proti výborným lyžařům. Pedagog u družstva slabších lyžařů, by proto měl mít dostatek zkušeností a dobře znát problematiku základního výcviku. 5. Křivka úrazovosti se v průběhu zájezdu mění. Ve smíšených družstvech mají děvčata vyšší počet úrazů vzhledem k rozdílné výkonnosti. Počet úrazů v průběhu výcvikového týdne je nejvyšší u děvčat druhý a u chlapců třetí den plného výcviku. Projevuje se zde vliv pobytu na horách a nezvyklé fyzické zatížení. Zařazujeme proto aktivní oddechový půlden. Četnost úrazů v průběhu jednotlivých půldnů je nejvyšší kolem 11 a 16 hodiny, tj. po 1,5 až 2 hodinách výuky. Přitom důvodem je spíše snížená pozornost žáků, než jejich větší fyzická únava. Úrazy vznikají i z nedostatečného rozcvičení před výcvikem, nebo po delším čekání u vleku či po jízdě na sedačce. Hlavním mechanismem vzniku úrazu je pád. V úvodu výuky je proto vhodné vyzkoušet “bezpe čný lyžařský pád”. 6. Riziko úrazu se zvyšuje na neupraveném svahu a sjezdové trati. 7. Při vzniku úrazu postupujeme s rozvahou podle zásad první pomoci. Spolupracujeme s Horskou službou a zorganizujeme šetrný převoz zraněného. Nezapomeneme na splnění všech povinností vyplývajících z předpisů o evidenci úrazů.
49
PRAVIDLA CHOVÁNÍ NA SJEZDOVÝCH A BĚŽECKÝCH LYŽAŘSKÝCH TRATÍCH Lyžování je spojeno s určitými riziky, z nichž vyplývá nebezpečí úrazů a škod. Lyžař se proto musí obeznámit s Pravidly chování na sjezdových a běžeckých lyžařských tratích a musí je dodržovat. Jedná-li v rozporu s těmito pravidly, odpovídá za následky vzniklé jeho nesprávným chováním. Pravidla chování na sjezdových a běžeckých lyžařských tratích platí pro oblast rekreačního a turistického lyžování. Pro závodní lyžování platí specifické p ředpisy Pravidla lyžařských závodů. Pravidla chování na sjezdových tratích 1.
Brát ohled na ostatní lyžaře a snowboardisty Každý lyžař a snowboardista se musí chovat tak, aby neohrožoval a nepoškozoval někoho jiného. 2. Ovládání rychlosti a způsobu jízdy Každý lyžař a snowboardista musí jet s dostatečnou vzdáleností od ostatních (na dohled). Musí přizpůsobit svou rychlost a způsob jízdy svým schopnostem a také terénu, sněhovým a povětrnostním podmínkám i hustotě provozu. 3. Volba jízdní stopy Lyžař a snowboardista přijíždějící zezadu musí zvolit svou jízdní stopu tak, aby neohrožoval lyžaře a snowboardistu, který jede před ním. 4. Předjíždění Předjíždět se smí ze shora anebo ze zdola, zprava anebo zleva, avšak vždy jen s takovou vzdáleností, která ponechává předjížděnému lyžaři anebo snowboardistovi dostatečný prostor pro všechny jeho pohyby. 5. Najíždění na sjezdovku, pokračování v jízdě dolů a po svahu nahoru Každý lyžař a snowboardista, který chce najet na lyžařskou sjezdovku, který se po zastavení chce opět rozjet dolů anebo pohybovat svahem nahoru, se musí ve směru nahoru i dolů ujistit, že to může učinit bez dalšího ohrožení / nebezpečí jak pro sebe, tak i ostatní. 6. Zastavení Každý lyžař a snowboardista musí zabránit tomu, aby se v jiných než nouzových stavech zdržoval na úzkých anebo nepřehledných místech sjezdovky. Lyžař nebo snowboardista, který upadl, musí takové místo co možná nejrychleji opustit. 7. Výstup a sestup Lyžař a snowboardista, který vystupuje nahoru anebo který sestupuje dol ů pěšky, musí používat okraj sjezdovky. 8. Dbát na značky a na znamení Každý lyžař a snowboardista musí dbát na značení a na signalizaci. 9. Poskytování pomoci Při nehodách je každý lyžař a snowboardista povinen poskytnout pomoc. 10. Povinnost prokázat se Každý lyžař a snowboardista, nehledě na to, zda je svědek nebo osoba zúčastněná, zda je odpovědný či ne, musí uvést v případě nehody své osobní údaje.
50
13. STRUKTURA MEZINÁRODNÍHO LYŽAŘSKÉHO HNUTÍ, LYŽAŘSKÉ KVALIFIKACE A JEJICH ŠKOLENÍ V ČR
Celosvětové lyžařské hnutí zabývající se problematikou výuky základního lyžování je sdruženo v mezinárodní organizaci INTERSKI, tvořené národními členskými organizacemi, které se scházejí na generálním shromážd ění a volí pracovní orgán (předsednictvo). Kromě národních organizací jsou v INTERSKI sdruženy tři základní odborné a samostatné svazy: ISIA - Svaz profesionálních pedagogů IVSI - Svaz amatérských pedagogů IVSS - Svaz lyžování na školách INTERSKI pořádá v pravidelných intervalech mezinárodní kongresy, na kterých diskutuje odborné otázky. Probíhají zde i praktické ukázky výuky v jednotlivých členských zemích. Kongresy bývají tematicky zaměřeny a jsou vysoce odbornou a zároveň společenskou akcí. Členské země jsou jak v INTERSKI, tak v uvedených odborných svazech zastoupeny jednou zastřešující národní organizací. Za Českou republiku je členem INTERSKI celonárodní organizace INTERSKI ČR, v níž je sdružena většina významných lyžařských subjektů zabývajících se výukou lyžování v ČR. Jejím členem je i Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy ČR jako příslušný orgán státní správy. INTERSKI ČR má podobnou organizační strukturu jako mezinárodní organizace, tj. tři odborné svazy (komise), které jsou doplněny dalšími odbornými komisemi, např. metodickou, terminologickou aj. Oblast ISIA pokrývá Svaz profesionálních lyžařských pedagogů ČR, ve kterém dnes působí většina českých lyžařských profesionálů. Oblast IVSS pokrývá komise školního lyžování pracující pod přímou patronací MŠMT ČR, oblast amatérů prozatím komise cvičitelská. Stejně jako ve světě i v ČR se kvalifikace dělí na profesionální a amatérské. Profesionální kvalifikace jsou dvě: cvičitel a učitel. Školit tyto profesionální kvalifikace mohou pouze ta vzdělávací zařízení, která jsou akreditována MŠMT ČR nebo ze zákona. Pro schválení projektu musí všechna školicí zařízení splnit shodné podmínky (např. minimální délka školení 150 až 200 hodin a stejné minimální zkouškové požadavky). Amatérské kvalifikace jsou různé, se stejným názvem instruktor a s případným dalším upřesněním. V oblasti školství je používána kvalifikace instruktor školního lyžování, která má přesně kodifikovaný rozsah a školí ji též pouze zařízení akreditovaná MŠMT ČR. PŘEHLED KVALIFIKACÍ A CHARAKTERISTIKA ČINNOSTI Instruktor lyžování je tělovýchovný pedagogický pracovník, který je oprávněn samostatně plánovat, vést, řídit a vyhodnocovat tělovýchovný proces všech věkových kategoriií v různém rozsahu a specializaci, podle typu svého školení a oprávn ění. Cvičitel lyžování je tělovýchovný pedagogický pracovník, který je oprávněn samostatně plánovat, vést, řídit a vyhodnocovat tělovýchovný proces všech věkových kategoriií v celé oblasti základního lyžování. Kvalifikace cvičitele lyžování a předepsaná praxe jsou základní podmínkou pro přijetí do školení učitele lyžování. Jeho kvalifikace splňuje podmínky odborné způsobilosti dle přílohy č. 2 zákona č. 455/1991 Sb. Učitel lyžování plní stejné úkoly jako cvičitel lyžování. Předává získané vědomosti a zkušenosti cvičitelům lyžování a je pověřován lektorskou činností při školení a doškolení. Jeho kvalifikace splňuje podmínky odborné způsobilosti dle přílohy č. 2 zákona č. 455/1991 Sb. 51
Diplomovaný učitel lyžování plní stejné úkoly jako učitel lyžování. Označení jako diplomovaný znamená, že kvalifikace byla získána vysokoškolským studiem. Jeho kvalifikace splňuje podmínky odborné způsobilosti dle přílohy č. 2 zákona č. 455/1991 Sb. Mezinárodní učitel lyžování - přívlastek mezinárodní označuje učitele lyžování, který složil rošiřující zkoušky podle standardů mezinárodních organizací, jako je např. ISIA či organizace EU....
52
