ilustrace Kameel Machart,

KIPLING POVIDKY

ilustrace © Kameel Machart, 2014 978-80-87938-10-2

RUDYARD KIPLING / POVÍDKY ZEDNÁŘSKÉ LÓŽE

NOČNÍ HODOKVAS Nad kameníky svými, když kvádry tesali, král Šalamoun kdys stanul a děl: „Až přijde čas, chci byste česnek, chléb a víno schystali, u stupňů trůnu budem slavit hodokvas. Pak nikdo z bratří nesmí, že nepřijde, mi říct, a přijde jako zednář, nic méně a nic víc. Vyšlete rychlou šalupu do Tyra Hiramovi, který tam pro nás nádherné dříví kácí, a rcete, že ho vidět chcem zas pod vlastními krovy, že bratři z blízka, z daleka se k hodu domů vrací, a že se tuze těšíme zřít jejich drahou líc, že přijdou jako zednáři, nic méně a nic víc. I Hiramovi Abifu doneste tyto zvěsti, jenž znamenitým mistrem je všech našich rudných hutí, že já i bratři toužíme už po tom velkém štěstí, kdy mezi námi zasedne a pohoduje s chutí Nechť vezme úbor Bozrahův, neb ranní šat — víc nic. A přijde jako zednář k nám, nic méně a nic víc.

6

NOČNÍ HODOKVAS

Bůh pevné místo vykázal jak štěpům, tak i pláním, dal fíku, cedru, yzopu i trní v světě podíl a proto člověk k bližnímu neshlížej s pohrdáním, když nikdo býti nemůže tím, čím se nenarodil. A pokud o náš běží chrám, vyznávám z plných plic, že svobodní jsme zednáři, nic méně a nic víc.“ Jak Šalamoun král nařídil, tak vykonáno bylo, i byli mistři kladiva i širočiny tady, i těch, kdož v dolech sidonských konají svoje dílo, i vyšších stupňů velmožů tu byly celé řady. A všichni k hodu zasedli a rozjasnili líc, vždyť sešli se jak zednáři, nic méně a nic víc. Kamenný lom je žhavější než Hiramovy hutě, před bičem útrap není tu nižádný člověk jist, na Libanonu ve slujích sníh s větry řádí krutě, a na pobřežích u Jaffy slyšíš jen větrů svist. Však jednou za čas přinese sem posel králův vzkaz: „Ó, bratři, zapomeňte běd a hlavy vztyčte zas! Vy bratři chudých žebráků i králů přátelé, vy druzi knížat, útrap všech zabuďte vesele! Vy zednáři jste, útrap všech zabuďte vesele!“

7


Stínu Mirzy Mirkhonda s prosbou, aby mi odpustil.

8

ČLOVĚK PROTI ČLOVĚKU


V

ypráví Abu Ali Jafir Bin Jakub-ul-Isfahani (Bůh nejlépe ví, jak to vskutku bylo), že dobrotivý Bůh, když se rozhodl ve své nevyzpytatelné vůli stvořit vynikajícího svého zástupce (Adama), vyslal, jak známo, věrného a osvědčeného archanděla Jibraila, aby sebral na Zemi hlínu, jíl a písek, různě zbarvené a různých vlastností, jak toho bylo zapotřebí k podstatě těla našeho neposkvrněného praotce. Když však sestoupil Jibrail, jak mu bylo poručeno, dolů na Zemi a vztáhl ruku, aby sebral, co mu bylo nařízeno, zachvěla se Země, vy-

9


pukla v nářek a počala ho snažně prosit. Jibrail však pravil: „Zůstaň klidná a raduj se, neboť chce On z tebe stvořit nejušlechtilejší stvoření, jež bylo kdy na světě – totiž dědice a nositele panství nad tebou po všechny věky.“ Země odpověděla: „Zapřísahám tě, upusť od svého úmyslu, aby později nestihlo neštěstí a zatracení toho, kdo má být ze mne stvořen, a aby nepadly důsledky tohoto neštěstí na mou hlavu. Nemám moci, abych se protivila vůli Nejvyššího, ale dovolávám se před tebou ochrany Alláhovy.“ Jibraila dojal nářek a malomyslnost Země a vrátil se do vstupní síně věčné blaženosti s prázdnýma rukama. Pak sestoupil podle vůle Nejvyššího na zemi spravedlivý a přísný archanděl Michael, a když vyslechl pokorné prosby Země, i on se vrátil s prázdnýma rukama. Nakonec byl vyslán archanděl Azrael. Země se znovu dovolávala Boha a vzkřikla hlasem velikým, on však vztáhl ruku k jejím ňadrům a vyrval z nich jílu a písku, kolik bylo třeba. Když se vrátil do nebe, byl tázán, zda se Země zase dovolávala ochrany Alláhovy, nebo nikoliv. Azrael řekl: „Ano.“ I bylo mu odpověděno: „Jestliže hledala útočiště u mne, proč jsi ji neušetřil?“ Azrael odpověděl: „Poslušnost (Tebe) je nad soustrast (s ní).“ I bylo mu odpověděno: „Odstup ode mne! Budeš od této chvíle andělem smrti a odlučovati budeš duše lidí od jejich těl.“ Azrael vypukl v pláč a pravil: „Všichni lidé mne budou nenávidět.“ I bylo mu odpověděno: „Řekl jsi sám, že poslušnost je nad soustrast. Promíchej jíl a písek a polož je mezi Tayifem a Mekkou, aby směs vyschla, než se naplní dnové.“ Odešel tedy Azrael a učinil, jak mu bylo poručeno. Ve spěchu si však nevšiml, že vyrval ze Země s jílem i kameny, které byly s jílem v neustálém sváru již od stvoření světa. Ani je nevybral a nepoložil stranou.

10


V návalu smutku, že má být rozsévačem smrti, vmísily se jeho slzy do směsi. Tím se stala látka pro Adamovo tělo nesourodou a nejednotnou, byla prolnuta vřelými krůpějemi a v rozporu sama se sebou ještě dříve, než nastala příčina k sváru. Směs ležela pak po čtyřicet roků mezi Tayifou a Mekkou, aby vyschla. Po všechen ten čas pronikalo ji milosrdenství Všemohoucího, který kynul dešťům, aby ji orosily požehnáním a milostí a všemi dobrými vlastnostmi k ozdobě budoucího pokolení. V této době, jak se vypráví, vznášeli se nad směsí také andělé a mezi nimi Eblis, jenž byl zván Zatracený. Ten udeřil do směsi na vyvolené stvoření, když se tam sušila, a ozval se dutý zvuk. Eblis si prohlédl směs důkladněji, a když zjistil, že je nesourodá, nejednotná a proniknutá hořkými slzami, pravil: „Nepochybuji, že nabudu nad tím záhy moci, a bude velmi snadné, abych to uvedl v záhubu.“ (I tohle předvídal Věčný ve své vševědoucnosti.) Když se naplnily dnové a měl být podřízen vůli člověka řetěz příčin a důsledků, jeho rozumu svěřena číše jeho přání a úmyslů a schránka jeho těla měla být rozjasněna dechem života, přivedl archanděl Jibrail na rozkaz Všemohoucího duši k tomuto tělu. Ale čistá a něžná duše vzpírala se z počátku vstoupit do špinavého a nesourodého jílu a pravila: „Obávám se toho, co býti má.“ Když to zvolala podruhé, nařídil jí Hlas: „Vstup tam proti své vůli a proti své vůli jednou pak odejdi.“ Pak teprve vstoupila duše do hmoty. A když podstoupila duše tato krajní muka, ozval se Hlas: „Větší, nežli můj hněv, je můj soucit.“ Vypráví se, že to byla první slova, která náš milý praotec uslyšel. Později vznikla řízením vůle Nevyzpytatelného v Adamovi touha po společnici, důvěrnici a přítelkyni v zahradách Edenu. Vypráví se, že se obrátil o radu nejdříve k Zemi, z níž vytvořeno bylo jeho tělo. Země mu řekla: „Ustaň. Není na tom dosti,

11


že má již jeden nade mnou panovat?“ Adam odpověděl: „Je jen Jeden, jenž je Jediný na zemi i na nebi. Všechna stvoření byla stvořena v páru a směřují k sjednocení a duši moji, která mi nebyla dána od tebe, zachvátila nevýslovná touha.“ I řekla Země: „Setrvej ve své nevinnosti, a vrať tak svoje tělo, které jsem ti nedobrovolně poskytla, mně, své matce.“ Adam řekl: „Nemám matky. Na koho se mám obrátit?“ Vtom se objevil Eblis, zvaný Zatracený. Dlouho již vymýšlel neblahý úskok a záštiplný plán proti našemu milému praotci. Toužil totiž po tom, aby ho zničil, a snažil se všemožně, aby nalezl k tomu příčinu a příležitost. Přistoupil nejdříve se svou mrzkou řečí k pávu mezi ptáky v zahradě Edenu a pravil: „Cítím velké přátelství k tobě pro tvoji krásu. Vstup do Zahrady je mi však zakázán, nikoliv mojí vinou. Skryj mne mezi peřím svého chvostu, abych tam mohl vstoupit a zbožňovat vás oba, tebe i Adama, tvého pána a velitele.“ Páv odpověděl: „Nevstoupíš tam mým úskokem, aby pak nebyl vynesen rozsudek nad mojí krásou a nádherou. V Ráji je však had odporného vzhledu, který tě tam rád dopraví.“ Páv zavolal pak hada k branám Ráje, a když se spolu dohodli a vymyslili zlomyslnou lest, schoval se Eblis hadovi pod jazyk, a dostal se tak mřížemi do ráje. Kořil se pak Adamovi a neustával mu radit, aby si vyžádal družku a důvěrnou přítelkyni, aby se jeho rozkoš zvětšila a aby byla zajištěna dědičná posloupnost jeho vlády nad Zemí. Předvídal, že mnoho z potomků Adamových připadne jemu. Prosil tedy Adam denně pokorně o tuto milost. Tu mu pravil Hlas: „Jak víš, zda ti přinese splnění tvé prosby požehnání, nebo zatracení?“ I odpověděl Adam: „Nevím to, ale přece chci se toho odvážiti.“ Jak se povídá, upadl pak Adam ve spánek, a když se probudil, spatřil naši paní Evu (budiž jí za to údělem soucit a odpuštění). Adam jí řekl: „Ó paní má a světlo mého žití, kdo jsi?“ Eva mu odpověděla: „Ó veliteli a pane můj a nejvyšší moje štěstí,

12


kdo jsi ty?“ Adam pravil: „Zajisté jsem tvůj.“ Eva odpověděla: „Zajisté jsem tvá.“ Od té chvíle přestali se dále vyptávati, sdružili se a stali se jedno tělo, jedna duše a jejich štěstí bylo dokonalé, nekonečné, nesrovnatelné, nepředstavitelné. Potom, jak se vypráví, připojil se k nim tajně v ráji Eblis a současně s ním i páv. Tropili žerty a šprýmy pro našeho pána Adama a pro jeho paní Evu, dávali jim hádanky a nalézali vhodnou příležitost, aby jim malovali straky na vrbě a vodili je za nos. Jedenkrát, když bylo jejich štěstí největší, jejich radost nezměrná a jejich spokojenost dosáhla nejvyššího stupně, pravil Eblis: „Ó pane můj, a ty, moje paní, jmenujte nám nějakou věc nebo příklad, který je mimo hranice možnosti.“ Odpověděl Adam: „To je snadné. Je mimo hranice možnosti, aby přestalo slunce na obloze svítit a aby vyschly v Ráji řeky.“ Souhlasili s tím a dali se do smíchu. Nato pravil páv: „Jmenuj nám nyní i ty, paní naše, něco veselého, co jest právě tak nemožné a nepochopitelné jako věc, kterou nám řekl tvůj pán.“ Odpověděla na to naše paní Eva: „Ještě nemožnější je, aby můj pán se někdy jinak na mne díval, než jak až dosud na mne pohlíží.“ Když se tomu do sytosti nasmáli, dodala: „Nuže, služebníci naši, řekněte nám nyní i vy něco, co by bylo ještě mnohem nemožnější a nepochopitelnější než to, co jsem uvedla já.“ Tu pravil páv: „Ó Evo, paní naše, není nic nemožnějšího a nepochopitelnějšího než to, co jsi uvedla, leč že bys i ty se mohla jinak dívat na svého pána, než jak jsi až dosud na něho pohlížela.“ Nato řekl Eblis: „Není nic, ó paní má, co by překonávalo nemožností, nepochopitelností a nevěrohodností to, co ty jsi vyřkla, leč že byste se navzájem znepřátelili.“ A všichni čtyři v Ráji dali se tomu do smíchu. Když však páv odešel a zdálo se, že je i Eblis pryč, pravila naše paní Eva Adamovi: „Pane můj a vůdce mojí duše, jak je možno, že znal Eblis naše obavy?“ Adam odpověděl: „Kte-

13


ré obavy, ó paní má?“ I odvětila Eva: „Obavy, které jsou již od počátku v našem srdci, že bychom se mohli navzájem znepřátelit.“ Tu sklonil se náš milý praotec na její ňadra a řekl: „Ó družko mého srdce, i ve mně sídlila tato obava již od počátku. Jak jsi to však mohla vědět?“ Eva odvětila: „Protože jsem z tvého těla a z tvé duše. Co učiníme?“ Když pak vyšel měsíc, přišli k zapovězenému stromu. Ležel pod ním Eblis a spal. Vesele se však probudil a pravil: „Ó veliteli můj a paní má, tohle je strom života. Ochutná-li kdo z jeho plodů, zaručí tím člověčenstvu věčné štěstí a nezmění se nic v srdci těch, kteří z něho jedli.“ Tu vztáhla Eva ruku po ovoci, ale Adam jí řekl: „Je to zapovězeno. Pojďme.“ Eva odpověděla: „Ó pane můj a záštito má, ať to padne na moji hlavu a po mně na hlavu mých dcer. Chci nejdříve ochutnati ovoce z tohoto stromu a stihne-li mne neštěstí, přimluv se za mne, anebo jez raději se mnou, aby bylo nám společným údělem věčné blaho.“ Nato pojedla z ovoce a dala i jemu ochutnati. Vtom zmizela kolem nich všechna nádhera ráje a oba shledali, že jsou nazí a zmocnil se jich stud a lítost. Pak obvinil Adam, jak se vypráví, Evu u trůnu Všudypřítomného. Ale naše paní Eva (začež jí budiž milost a odpuštění) vzala všechnu vinu na sebe za to, co se stalo. Když dostal had i páv každý svůj díl za zlomyslný úskok (neboť potrestání Eblise bylo odloženo), byl vynesen nad Adamem a Evou boží rozsudek a byli vyhnáni z ráje těmito slovy: „Odejděte odtud a buďte si nepřáteli.“ Adam řekl: „Slyšel jsem však, že je tvůj soucit větší, nežli tvůj hněv.“ I odpověděl mu Hlas: „Řekl jsem. Místo všeho zatracení platiž tento rozsudek.“ Odešli tedy a brány zahrady Edenu se zavřely za nimi.

14


Dále zaznamenávají ti, kteří řadí k sobě slova jako perly a vyprávějí o minulých věcech: Když náš výtečný praotec Adam a jeho úctyhodná manželka Eva byli takto z ráje vyhnáni, nastal prý nářek v zahradě Edenu mezi zvířaty, o něž Adam pečoval a s nimiž se paní Eva mazlila. Jediný krtek zůstal tím nedotčen, neboť je mu vrozeno rýti v půdě a vyhýbati se slunečnímu světlu. Byl od přirozenosti zlomyslný a zjevem nevzhledný, ale vůle Všemohoucího (jehož jméno budiž pochváleno), dala mu oči, jimiž viděl do dálky ve slunci i ve tmě. Když slyšel krtek boží rozkaz, že mají být vyhnáni z ráje, pomyslil si ve své nečisté mysli, že by mohl tajným pozorováním a skrytým špehováním nabýti užitku a povýšení. Následoval tedy, hrabaje v zemi, našeho praotce a jeho vznešenou manželku a pozoroval oba v jejich bídě, v jejich ponížení a v jejich neštěstí. A zatím byla zahrada Edenu bez něho. Když je dosti dlouho pozoroval a byl si svou věcí jist, vrátil se rychle, hrabaje v zemi, a volal na stráže u bran Ráje: „Otevřte! Přináším spolehlivé a hrozné zprávy.“ Byl tedy vpuštěn do ráje a zůstal tam klidně ležet až do večera. Pak pravil: „Mohou ti zatracenci nějakým způsobem uniknouti rozsudku?“ I bylo mu odpověděno: „Nijakým způsobem nemohou mu uniknout, ani se mu vyhnout.“ Na to řekl krtek: „Viděl jsem, že mu unikli.“ Ozvala se odpověď: „Řekni, co jsi viděl.“ I odpověděl krtek: „Dvojice, která má žíti ve vzájemném nepřátelství, odpadla od Tebe a odpírá Tě uctívati a Tobě se klaněti. Také není mezi nimi nijakého nepřátelství, naopak žijí spolu v dokonalém štěstí, a nedosti na tom, zvolili si nového boha.“ I odpověděl mu Hlas: „Popiš, jak vypadá ten bůh?“ Krtek odvětil: „Jejich bůh je docela malý, jemně zarůžověle zbarvený, nahý, buclatý a usmívá se. Ustlali mu na pažitu, naplnili mu ruce kvítím, zbožňují ho a netouží po větším štěstí.“ Ozvala se odpověď: „Řekni jméno toho boha.“ I pravil krtek: „Jeho jméno jest Quabil (Kain) a dosvědčuji, že jsem vi-

15


děl na svoje oči, že je to jejich bůh, jejich sjednotitel a jejich utěšitel.“ Bylo mu odpověděno: „Proč jsi přišel k nám?“ Krtek řekl: „Z píle a horlivosti, aby se mi dostalo vyznamenání a v naději na odměnu.“ I pravil mu Hlas: „Tak tedy používáš očí, které jsme ti dali?“ Odpověděl krtek: „Udělal jsem to tak, jak jsem mohl nejlépe.“ I ozval se Hlas: „Toho nepotřebuji. Nezvětšil jsi jejich trest, nýbrž svůj. Od nynějška zakalí se ti oči, ať jsi na zemi nebo pod zemí. Není dobře špehovati boží stvoření, jemuž jsou dovoleny úlevy.“ I zakalily se krtkovi oči a zakrněly mu a až do dnešního dne je jeho osud žalostný, ať na zemi nebo pod zemí. Ale dvojici, Adamovi a Evě, byla poskytnuta úleva, až dorostli Habil a Quabil a jejich sestry Labuda a Aqlemia. Tu přišel z kamenitého Kabulu k zástupci Nejvyššího a k jeho manželce páv, jemuž vděčil proklatý Eblis, že se dostal tajně do zahrady Edenu. Laskavě ho přivítali a měl podíl na všem, co podnikali a o čem přemýšleli. A on se jim odvděčoval obojetnými řečmi a podlými radami, že se dívali na rajské rozkoše, o něž přišli, s domýšlivostí a vzpomínali na ně se zatvrzelostí. Tu ozval se Hlas, který pravil věrnému archandělu Jibrailovi: „Jdi a sleduj bedlivě tuto dvojici a bude-li třeba, rozestři nad nimi štít své dobroty. Neboť byť jsme je i na okamžik postoupili Eblisovi, nemají přece jen upadnout do nenávratné zkázy.“ Následoval tedy Jibrail našeho prvotního zástupce a paní Evu – jíž budiž dána milost a odpuštění – a dával na ně pozor všude, kam přišli na své pouti světem. Nikdy však neslyšel, že by naříkali pro svoje hříchy. Vypráví se, že byli nepřetržitě sto let vlivem páva pod neblahou vládou zatvrzelého Eblise, který čarodějnou mocí hromadil kolem nich obětní dary potravin, nápojů a nádherných rouch k velkému jejich potěšení a denně k nim docházel, aby je uctíval jako bohy. (Také tohle bylo předurčeno vůlí Nevyzpy-

16


tatelného.) Později zestárli a oči se jim zakalily, jejich mysl potemněla a úsměv jim vymizel se rtů. Když pozoroval výtečný archanděl Jibrail, že se přestali smát, vrátil se mezi služebníky Páně a zvolal: „Tvoje tvory, které hlídám, stihlo největší neštěstí! Z obličejů vymizel jim úsměv a nemají nyní žádnou výhodu před velbloudem a dobytčetem.“ I bylo mu odpověděno: „Tak to bylo předem určeno. Bdi nad nimi dále.“ Když uplynulo dalších sto let, přišel Eblis – jehož osud je zpečetěn – k Adamovi, aby se mu klaněl, jak činíval, a pravil: „Ó pane můj, můj příznivče a učiteli dobra i zla, koho jsi kdy spatřil na celém světě, kdo by byl moudřejší a dokonalejší, nežli jsi ty?“ Adam odpověděl: „Nikdy jsem nepoznal takového tvora.“ I otázal se Eblis: „Mohl sis kdy takového tvora představit?“ Adam odvětil: „Mohl jsem si ho představit jen ve snu.“ Na to odpověděl Eblis: „Nedbej snů. Vznikají z nadbytku potravy. Vztáhni ruku svou a zmocni se světa, který jsi stvořil.“ I zmocnil se tedy Adam hor, které srovnal se zemí, řek, jež odvedl z jejich řečišť, světel nebeských i ohňů podzemních a donutil je, aby mu sloužily a pracovaly pro něho. Vše nazval na věky vlastnictvím svým a svých dětí. Pak se ho otázal Eblis: „Ó udržovateli můj a koruno mé víry, kdo ti dal tyto prospěšné věci?“ Adam odpověděl: „Můj duch a má ruka si je opatřila.“ Řekl Eblis: „Velebme dárce!“ I velebil Adam sama sebe zvučným hlasem a vystavěl oltář a na oltář dal zrcadlo. Neustával sama sebe zbožňovati v zrcadle a denně sebe sama velebiti před oltářem jménem a vlastnostmi Všemohoucího. Dějepisci tvrdí, že páv při této příležitosti rozestřel nádheru svého chvostu a stanul po boku našeho prvního zástupce a že ho zahrnoval lichocením a uctíváním. Po dalších stu letech vzbudil Všemohoucí – jehož jméno budiž pochváleno – kruté výčitky v nitru páva. Páv složil vě-

17


jíř svého chvostu, usedl na horu Serendib a dal se do pláče. Tu přistoupil k němu věrný a osvědčený archanděl Jibrail a otázal se: „Jak to, že dolehla na tebe odplata, ty nejméně příjemný ze všech ptáků?“ Páv odpověděl: „Ačkoliv jsem neměl nikterak v úmyslu dopomoci Eblisovi do zahrady zapovězeného stromu, přece jsem jej odkázal na hada, ke zchytralé lsti – jak je známo tobě i Vševědoucímu. Prohnaností hada dostal se Eblis, schován pod jeho jazykem, tajně do Ráje. Proto změnil Alláh můj ladný hlas v nepříjemný skřek, zohyzdil moje pěkné nohy a zavrhl mne do kraje kamenitého Kabulu. Nyní se obávám, že mne zbaví i mého chvostu, který je ozdobou mých dnů a rozkoší mých očí. Obávám se toho, ó sluho boží, a proto se kaji.“ Na to řekl Jibrail: „Káti se neznamená jen přiznat vinu, ale napraviti způsobené zlo a dokázati, že jsme se polepšili.“ I pravil páv: „Osviť moji stezku a přesvědč se o mé upřímné vůli.“ Řekl Jibrail: „Adam mne naplňuje starostí. Nečistým kouzlem Eblisovým sešel z cesty pokory a denně sám sebe zbožňuje u oltáře před zrcadlem.“ Odpověděl páv: „Ó posle trůnu Nejvyššího, dotázal jsi se o radu paní Evy?“ Jibrail odvětil: „Proč jsem se měl otázat?“ I pravil páv: „Protože když vyšel rozkaz, aby byli vypuzeni z Ráje, byla vyřčena slova: ,Odejděte odtud a buďte si nepřáteli.‘ A na těch slovech se nic nezměnilo.“ Jibrail odpověděl: „Jaký bude toho důsledek?“ Páv pravil: „Vyměňme si na chvíli svoje podoby a ukáži ti, co z toho pojde.“ Pak donutil Jibrail páva k přísaze, že mu vrátí po uplynutí určité doby jeho podobu bez úhony a beze lsti, a výměna byla provedena. Jibrail se smrštil do podoby páva a páv se proměnil v nádhernou postavu Jibrailovu, přistoupil k paní Evě a pravil: „Kdo je bůh?“ Paní Eva odvětila: „Jeho jméno je Adam.“ I pravil páv: „Proč je bohem?“ I odpověděla paní Eva: „Protože ví, co je dobro a zlo.“ Páv se otázal: „Jak dospěl k tomuto poznání?“ Paní Eva odvětila: „Abych pravdu řekla, byla jsem to

18


já, která jsem mu to poznání přinesla ve svých rukou ze stromu v zahradě Eden.“ I řekl páv: „Nepřekonatelně veliká je, ó paní Evo, tvoje skromnost a pokora.“ Pak ji opustil a vrátil se k Jibrailovi nedlouho před hodinou večerní modlitby. Pravil tomuto věrnému a osvědčenému andělovi: „Zůstaň, prosím, v mé podobě u oltáře, až přijde hodina modlitby.“ Jibrail s tím souhlasil, čistil si zobákem před oltářem peří, rozevřel vějíř svého chvostu a kloval mezi svými pařáty zcela podle zvyku skutečných pávů, až přišel náš dobrý praotec Adam a jeho vznešená manželka. Když pak Adam poklekl před zrcadlem, aby sám sebe zbožňoval, pozoroval Jibrail, že stanula paní Eva rozmrzele stranou a konečně se otázala: „Cožpak nemám vůbec podílu na tomto zbožňování?“ Adam odpověděl: „Máš, ó paní má, velký a náramný podíl na tom, totiž abys mne velebila a zbožňovala bez ustání.“ Řekla paní Eva: „Jsem však syta toho zbožňování. Nepostavíš-li mi také oltář a neuděláš-li pro mne zrcadlo, zůstanu nadále vzdálena nejen této bohoslužby, ale i tvého lože.“ A pak odešla. Tu se otázal Adam Jibraila, kterého považoval za páva: „Co mám činiti? Nepostavím-li jí oltář, bude mi tato žena po mém boku ve dne útrapou a za noci mukou a na zemi nebude již míru.“ Jibrail odpověděl hlasem páva: „Aby byl zachován na zemi mír, vystav jí také oltář.“ I vystavěli oltář se zrcadlem, rozměry i nádherou úplně stejný jako oltář, který si postavil Adam. A Adam dal rozhlásiti po celém světě, že jsou nyní dvě božstva na zemi – jedno muž a druhé žena. Pak přišel páv v postavě Jibrailově k paní Evě a pravil: „Proč je, paní všeho světla, tvůj oltář po levici a oltář mého pána po pravici?“ Řekla paní Eva: „Je to omyl, který lze napravit.“ A napravila jej vlastníma rukama. Našeho dobrého praotce zachvátila veliká nevole. Pak se objevil Jibrail v podobě páva u Adama a pravil: „Ó pane můj a nejmoudřejší ze všech, co tě tak pohněvalo?“ Adam řekl: „Co mám činiti? Žena, kterou cho-

19


vám v srdci svém, změnila vhodná místa obou oltářů. Nestrpím-li této změny, bude mne soužiti dnem i nocí a na zemi nebude již osvěžení.“ Jibrail odpověděl hlasem páva: „Aby zůstalo na zemi zachováno osvěžení, snes tuto záměnu.“ I modlili se tedy u vyměněných oltářů, u oltáře ženy po pravici a u oltáře muže po levici. Pak přišel páv v postavě Jibraila, vezdy důvěryhodného, k naší paní Evě a pravil: „Ó nepřirovnatelná a všeplodící, nejsi snad náhodou matka Quabila a Habila (Kaina a Ábela)?“ Paní Eva odpověděla: „Jsem jejich matkou nikoliv náhodou, ale podle nezměnitelného zákona přírody.“ I řekl páv hlasem Jibraila: „Budou právě takoví, jako je Adam?“ Paní Eva odvětila: „Zajisté, a mnoho jiných také.“ Páv v podobě Jibraila pravil: „Ó paní hojnosti, pouč mne nyní o tom, kdo je důležitější, matka, nebo dítě?“ Paní Eva odvětila: „Zajisté matka.“ Proměněný páv na to řekl: „Ó velitelko má, poznávám-li nyní, že mají jedině v tobě počátek všechna pokolení muže, který se nazývá bohem, nač je ještě třeba muži oltáře?“ Paní Eva odpověděla: „Je to omyl. Nepochybuj, že bude napraven.“ A v hodině modlitby rozmetala oltář po levici. Adam řekl: „Proč jsi to učinila, ó paní má, k obrazu mému stvořená?“ I odpověděla paní Eva: „Poněvadž se ukázalo, že je ve mně všechna dokonalost, potomstvo, všechna nádhera, hrůza a moc. Skloň se přede mnou a modli se ke mně.“ Adam odpověděl: „Ale, ó paní má, vždyť jsi Eva, moje žena, a žádné božstvo. Věděl jsem to již od počátku. Jen aby zůstal zachován mír, nebránil jsem tomu, aby ti byl postaven oltář.“ Paní Eva odvětila: „Ty však, ó pane můj, jsi Adam, můj muž, a nade vše pomyšlení toho vzdálen, abys byl vůbec nějakým božstvem. Věděla jsem to již od počátku. A neustanu to hlásati, i kdyby měl být porušen všechen mír světa.“ Pravila to s důrazem. Zasypávali se vzájemně výčitkami, hádali se a vyzrazovali si svoje myšlenky a nejvnitřnější přání. Zatím

20


páv od nich rychle odešel a přistoupiv k Jibrailovi, řekl: „Vraťme se každý zase do své podoby, neboť hodina osvícení se přiblížila.“ Vzali tedy oba na sebe zase původní podobu, bez úskoků a beze lsti, a vrátili se k oltáři a vyslechli až do konce rozmluvu našeho prvního zástupce a jeho vznešené choti. Ti však se neustávali vaditi a vytýkati si vše, co vypozorovali, zjistili nebo se jen domýšleli. Když ustali konečně váleční ořové proháněti se na nivách vzpomínek, když netloukly již paličky zloby do bubnu důkazů a pták sporu nalezl útočiště ve skalách mlčení, uklonil se vynikající a spolehlivý archanděl Jibrail před naším dobrým praotcem a řekl: „Ó pane můj a studnice vší moudrosti, je dovoleno klanět se viditelnému bohu?“ Tu se uvolnila milosrdnou rukou Alláhovou pouta v hrdle našeho prvního zástupce, z prsou mu spadla tíha a smál se z plna hrdla a pravil: „Alláh mi svědkem, nejsem Bůh, ale muž nejohavnější ze všech žen, kterou miluji a které nemohu postrádati více než cokoliv jiného.“ Až dlouho do noci bavil pak neustále Jibraila vyprávěním o pošetilostech a nerozumu naší paní Evy. Také páv se uklonil před paní Evou a pravil: „Je dovoleno klaněti se zdroji prapůvodu a dokonalosti?“ V hrdle paní Evy uvolnila se pouta, zasmála se hlasitě a vesele a pravila: „Alláh mi svědkem, nejsem vůbec žádné božstvo, ale žena tohoto obyčejného muže, kterého přese vše miluji z celé své duše.“ A pak zabavovala páva vyprávěním o hlouposti a dětinskosti našeho dobrého praotce až do slunce východu. Pak přistoupil k ní Adam a oba se zahleděli na sebe se smíchem. Adam pravil: „Ó paní má a koruno mého soužení, je mír mezi námi?“ Paní Eva odpověděla: „Ó pane můj a jediná pří-

21


čino mého nerozumu, je mír – až do té doby, kdy se naskytne znovu důvod k sváru.“ Adam pak řekl: „Přijímám a beru na sebe důsledky.“ Naše paní Eva odpověděla: „Ó muži, chtěl bys, aby to bylo vše zařízeno jinak?“ Adam řekli „Ó ženo, v žádném případě bych nechtěl, aby vše bylo zařízeno jinak – ani za cenu návratu do Zahrady zapovězeného stromu. To ti přísahám při hlavě tvé a při hlavách všech, kteří naleznou v tobě svůj vznik.“ Na to odpověděla Eva: „Já ti to také přísahám.“ I rozmetali oba oltáře a vystavěli mezi nimi nový. Jibrail a páv odešli však a klesli na tvář před trůnem Nejvyššího a vypověděli vše, co bylo řečeno. I bylo jim odpověděno: „Kde jste je opustili?“ Řekli: „Před oltářem.“ Odpověď zněla: „Co bylo napsáno na oltáři?“ Odvětili: „Příkaz vypuzení z Ráje, tak jak byl vysloven – Odejděte odtud a buďte si nepřáteli.“ I bylo jim odpověděno: „Dosti! Zůstaň to tam napsáno jak pro naše zatracení, tak pro naše požehnání.“

22


23


NEVČASNĚ V světě nic tu vykonáno pro zdar lidstva není, co by nebylo již známo komus v dávném věku, ale věk ten s vynálezcem v temno odešel. Muži tomu dostalo se prabídného vděku ústrků a nenávisti v práci každodenní, až zahynul zcela uštván, když mu došla síla. Více nežli filozofa politujme zde duše, které předvídaly nebezpečí ztrát, pročež chtěly zachraňovat vědění i krásu, předčasně pak přicházely s plány mnohokrát, by nebylo újmy nižádné. Hodinu Bůh sešle na Zem, když je plnost času, tu ji nikdo nezadrží; její hlasatel projde krví předních hlídek, které snily – příliš brzy –, že již uhodila.

24

OKO ALLAHOVO

OKO ALLAHOVO

K

antor kláštera sv. Illoda byl příliš nadšený hudebník, aby se kromě toho staral ještě o klášterní knihovnu. Proto dal pomocný kantor, který tuto práci fanaticky miloval, po dvou hodinách diktování a psaní v skriptoriu znamení, aby se v práci ustalo. Mniši, kteří psali, odevzdali mu své listy – jednalo se o jednoduchý opis čtyř evangelií, objednaný od opata z Eveshamu – a odcházeli v dvojstupu k večeři. Jen Jean Otho, známý pod jménem Jan z Burgosu, tomu nevěnoval pozornost. Uhlazoval zlatou okrasu na miniatuře zobrazují-

25


cí zvěstování pro evangelium svatého Lukáše. Doufal, že je ráčí později přijmout kardinál Falcodi, papežský legát, jako dar. „Přestaňte už, Jene,“ řekl mu mírně pomocný kantor. „Cože? Všichni už jsou pryč? Ani jsem si toho nevšiml. Počkejte ještě okamžik, Klemente.“ Pomocný kantor trpělivě čekal. Znal Jana déle než dvanáct let. Přicházel často do kláštera sv. Illoda a na svých cestách se vždy vydával za příslušníka tohoto kláštera. Tohle právo mu bylo rádo přiznáváno, neboť se zdálo, že Jan má umění v malíčku a že zná jeho taje mnohem lépe, než kterýkoliv z mnichů kláštera. Pomocný kantor pohlédl Janovi přes rameno na připevněný pergamen. Jako pozadí k jemně naznačené svatozáři svaté Panny byla první slova magnifikátu, malovaná zlatými, šarlatově vyzdobenými písmeny. Marie seděla, ruce sepjaty jako v údivu, před mřížovím podivuhodně propletených arabesek, v nichž byly promíseny větvičky kvetoucího oranžovníku, které jako by naplňovaly příjemnou vůní modravý prohřátý vzduch, rozprostírající se nad droboučkou, až do nejmenších podrobností provedenou krajinou ve středu miniatury. „Zobrazil jste ji úplně jako Židovku,“ řekl pomocný kantor, dívaje se pozorně na olivově zbarvené tváře madony a na její oči plné tušení. „A co byla svatá Panna jiného?“ Jan vytáhl napínáčky. „Klemente, kdybych se nevrátil, přijde tohle zvěstování do mého velkého evangelia sv. Lukáše, ať je dokončí kdokoli.“ Jan schoval kresbu do ochranného obalu. „Odjedete tedy zase do Burgosu, jak jsem slyšel?“ „Ano, do dvou dnů. Nová katedrála v Burgosu působí léčivě na duši, i když ti stavitelé tam jsou pomalejší než hněv Boží.“

26

OKO ALLAHOVO

„Na tvoji duši?“ Zdálo se, že pomocný kantor má nějaké pochybnosti. „Dokonce i na mou duši, věřte. A dál k jihu – ke Granadě, na hranici dobytého území – jsou různé prolamované maurské práce, které mi jdou také k duhu. Uklidňují marnivé touhy a soustřeďují myšlenky na obraz… jak jste právě sám zjistil, když jste se díval na mé zvěstování.“ „Ona je tak krásná... váš obraz je tak krásný,“ opravil se mnich. „Není divu, že chcete pryč. Ale nezapomeňte na zpověď, Jene.“ „Určitě ne.“ Jan se nikdy nezapomněl před svým odchodem pro jistotu vyzpovídat. Také si dal vždycky obnovit tonzuru, kterou si opatřil za svého mládí v jakémsi klášteře u Gentu. Zjednávala mu jistou vážnost na cestách, a v případech potřeby i výsady duchovního. „A nezapomeňte také, co nám chybí v skriptoriu. Pravý ultramarín se už vůbec nedostane, mísí jej s německou modří. A pak rumělka...“ „Udělám, co bude v mé moci.“ „A bratr Tomáš (to byl ošetřovatel v klášterní nemocnici) potřebuje…“ „Řekne mi to sám. Hned za ním zajdu a dám si také vyholit tonzuru.“ Jan sestoupil po schodech do úzké chodby, spojující zadní část klášterní budovy s nemocnicí a kuchyní. Zatímco ho stříhal, nadiktoval mu bratr Tomáš (pokorný, ale vytrvalý ošetřovatel nemocných v klášteře sv. Illoda) dlouhý seznam léků, které měl Jan opatřit ve Španělsku, ať už úskokem, násilím nebo zákonným nákupem. Tam je překvapil kulhavý, černovlasý opat Štěpán, který vstoupil tiše do místnosti v domácích stře-

27


vících, lemovaných kožešinou. Štěpán de Soutré nešpehoval, ale ve svém mládí se zúčastnil nešťastné křižácké výpravy, byl v bitvě u Mansury zajat a dva roky strávil v saracénském zajetí v Káhiře, kde se naučil tiše našlapovat. Byl zdatný lovec a sokolník, přitom ale přísně dbalý klášterní kázně, především však to byl muž vědy. Jako doktor medicíny a žák Ranulpha, kanovníka u sv. Pavla, měl větší zájem o klášterní nemocnici než o duchovní cvičení v klášteře. Prohlédl bedlivě seznam, sestavený bratrem Tomášem, a připsal sám několik léků. Když ošetřovatel odešel, dal Janovi generální rozhřešení. Zahrnul do něj i poklesky, jichž by se snad dopustil cestou; neměl zvláštní mínění o příležitostně koupených odpustcích. „A copak hledáte ve světě tentokrát?“ zeptal se opat a posadil se na lavici vedle hmoždířů a kelímků v malé teplé cele, která byla lékárnou. „Především… ďábly,“ odpověděl s úsměvem Jan. „Ve Španělsku? Nejsou Abana a Pharphar…?“ Jan, který pohlížel na lidi jen jako na objekty svého umění a který byl kromě toho z urozeného rodu (neboť byl po matce z rodu de Sanfordů), se opatovi zahleděl zpříma do obličeje a řekl: „Myslíte to vážně?“ „Ne. I v Káhiře byli čerti. Proč ale potřebujete tak zvláštní ďábly?“ „Pro své velké evangelium sv. Lukáše. Ze všech čtyř evangelistů byl největším mistrem v popisování ďáblů.“ „Není divu, vždyť byl lékař. Vy nejste lékař?“ „Chraň Bůh! Ale mám dost těch našich ďáblů podle církevní šablony. Vypadají vždycky jako opice, kozli a různí ptáci. Stačí tak na obyčejná pekla a soudné dny, malované černě a červeně…, mně ale nestačí.“

28

OKO ALLAHOVO

„A proč jste tak vybíravý?“ „Poněvadž rozum dá a umění žádá, aby při řádění pekelných mocností vystupovaly různé druhy ďáblů. Například těch sedm, kteří vyšli z Magdalény! To asi byli ženští ďáblové… docela odlišní od obyčejných čertů s rohy, ohonem a kopyty.“ Opat se usmál. „A poslouchejte dál! Čert, který vyšel z němého, nač potřeboval ten rypák nebo zobák? Ten by měl být úplně bez obličeje jako malomocný. Úžasní čerti byli – Bože, dej mi sílu, abych je mohl vylíčit! – ďáblové, kteří vstoupili do gadarenských sviní. Byli to asi... asi... ne, ještě nevím, jak by měli vypadat, ale byli to asi nějací neobyčejní čerti. Zobrazoval bych je různě, právě tak jako svaté. Zatím se ale dělali pořád podle jedné šablony, ať pro obraz na zdi, na okně nebo na pergamenu.“ „Jen pokračujte, Jene, do těchhle záhad jste zasvěcený hlouběji než já.“ „Chraň Bůh! Tvrdím jen, že musíme brát ohledy i na ďábly, i když jsou zatraceni.“ „To je nebezpečný názor.“ „Myslím, že všechno, co umělec uzná za vhodné, aby bylo zobrazeno, je také hodno jeho zralé úvahy.“ „To už je méně nebezpečné. Ale přece jen jsem rád, že jsem vám dal rozhřešení.“ „Duši umělce, který se zabývá vnější podobou věcí, nehrozí takové nebezpečí – pokud tak činí pro čest a slávu matky církve.“ „Možná, že ano. Ale Jene,“ opat se lehce dotkl malířova rukávu. „Teď mi ale řekněte, je... to Maurka, nebo Židovka?“ „Je moje,“ odpověděl prostě Jan.

29


„Copak to stačí?“ „Rozhodl jsem se tak.“ „Dobře… dobře! Nespadá to pod mou pravomoc. Ale… co si o tom myslí tam dole?“ „Ach, ve Španělsku neženou nic do krajnosti, ani církev ani král, Bůh jim žehnej! Je tam příliš mnoho Maurů a Židů, než aby je všechny povraždili, a kdyby je vyhnali, ustal by veškerý obchod i zemědělství. Věřte mi, ve znovudobytých zemích od Sevilly až do Granady žijeme svorně – Španělé, Maurové i Židé. Víte, my se tam dole moc nevyptáváme.“ „Ovšem… ovšem,“ vzdychl si opat. „Vždyť je pořád ještě naděje, že je můžete obrátit na víru.“ „Jistě, naděje je tu vždycky.“ Opat se odebral do nemocnice. Tenkrát byly ještě pohodlné časy, Řím ještě tak nepřitáhl šrouby, pokud šlo o příbuzenské svazky duchovenstva. Nechovala-li se dáma příliš nápadně a nebyl-li syn příliš zjevným dědicem svého otce v církevních hodnostech a prebendách, přivřela církev oko. Ale, jak opat správně připomněl, spojení mezi křesťany a nevěřícími vzbuzovalo pohoršení. Když ale Jan klusal s mezkem, rancem a doprovodem po southamptonské silnici k moři, Štěpán mu přece jen záviděl.

Z

a dvacet měsíců se Jan vrátil, zdráv, v dobrém stavu a s množstvím darů. Výpomocnému kantorovi přinesl kus krásně modrého lapisu lazuli, tyčinku rumělky s nádechem do oranžova a balíček usušeného hmyzu, z něhož bylo možno připravit nejkrásnější nach. Kromě toho ještě několik

30

OKO ALLAHOVO

kostek mramoru bílého jako mléko, růžově žilkovaného, z něhož se dal připravit, když byl rozmělněn, skvělý základní nátěr na obrazy. Jan přinesl také skoro polovici koření a léků, které bratr Tomáš a opat objednali. A konečně pro opatovu dámu – Annu z Nortonu – krásný náhrdelník z krvavě červeného karneolu. Přijala milostivě tento dar a zeptala se Jana, kde šperk získal. „Nedaleko od Granady,“ odpověděl. „A zanechal jste tam všechny v úplném zdraví?“ zeptala se lady Anna. (Možná, že jí opat vyprávěl o Janově doznání.) „Zanechal jsem vše v rukou Božích.“ „Ach, opravdu! Jak je to dlouho?“ „Před čtyřmi měsíci bez jedenácti dnů.“ „Byl jste… u ní?“ „Zemřela mi v náručí. V šestinedělí.“ „A co…?“ „Chlapec také. Teď nemám tam dole nikoho.“ Anna z Nortonu si zhluboka vzdychla. „Myslím, že můžete být vlastně rád,“ řekla za chvíli. „Chce to čas. Možná, že se tak daleko dostanu. Teď ale ještě nemohu.“ „Máte svoje díla a své umění a… Jene, pamatujte: v hrobě končí všechna žárlivost.“ „Ano, vím. Mám svoje umění a Bůh sám ví, že na nikoho nežárlím.“ „Poděkujte pánu Bohu alespoň za tohle!‘‘ řekla lady Anna z Nortonu, stále churavá paní, která sloužila opatovi s očima po-

31


řád jakoby zarudlýma od pláče. „A buďte ujištěn, Jene,“ ukázala na náhrdelník, „že si budu tohoto daru vážit po celý život.“ „Proto jsem vám jej přinesl,“ odpověděl Jan a rozloučil se s ní. Když pak Anna z Nortonu vyprávěla opatovi, jak přišla k daru, opat mlčel. Když ale byli později s bratrem Tomášem v cele za komínem kláštera a ukládali léky, které jim Jan přinesl, řekl a pozvedl v ruce kus usušené šťávy z makovic: „Tohle má moc zbavit tělo člověka vší bolesti.“ „Vím o tom,“ odpověděl Jan. „Ale proti trápení duše,“ pokračoval opat, „je pro člověka – kromě milosti Boží – jen jediný lék, totiž umění, učenost a jiná prospěšná cvičení ducha.“ „I o tom jsem se už přesvědčil,“ řekl Jan.

N

ejbližší krásný májový den strávil Jan venku v lesích s pasákem klášterních vepřů a jeho stádem. Pak se vrátil domů, plnou náruč květin a zelených ratolestí, a usadil se v severním výklenku skriptoria, který mu byl trvale vyhrazen. Tam se, loket levé ruky opřený o svůj náčrtník z cest, přes všechny vzpomínky zahloubal do svého velkého evangelia sv. Lukáše. Bratr Martin, nejstarší z kopistů (promluvil jen asi jednou za čtrnáct dní), se ho odhodlal zeptat, jak pokračuje jeho dílo. „Tady je už všechno hotové!“ ukázal Jan štětečkem na čelo. „Jen to tam celé měsíce čekalo, aby se to – můj ty Bože! – zrodilo. Martine, máte už své běžné opisování hotové?“

32

OKO ALLAHOVO

Bratr Martin přisvědčil. Byl hrdý na to, že se Jan z Burgosu obracel právě na něj, i když mu bylo už sedmdesát, když bylo třeba napsat list zvlášť vzorně a pečlivě. „Podívejte,“ Jan rozprostřel nový pergamen – tenký a bez chyby. „Lepší list nenajdete mezi Illodem a Paříží, za to vám ručím. Musíte k němu přivonět, když si ho vybíráte. Podejte mi kružidlo, naznačím vám řádky. Jestli některé písmeno napíšete světlejší nebo tmavší než ostatní, zapíchnu vás jako podsvinče.“ „To se nikdy nestane, Jene!“ Stařec zářil štěstím. „Ale udělám to! Dávejte tedy pozor! Odtud až semhle, kde jsem udělal znamení – písmo musí být na vlásek stejně velké – opíšete jedenatřicátý a dvaatřicátý verš osmé kapitoly evangelia sv. Lukáše.“ „Ano, vím, o sviních gadarenských!1 Tedy prosili ho, aby jim nepřikazoval odtud odjíti do propasti. Bylo pak tu velké stádo vepřů…“ bratr Martin znal ovšem všechna čtyři evangelia zpaměti. „Správně. Až k místu I dopustil jim. A nepospíchejte s tím. Moje Magdaléna se mi musí ještě zrodit v srdci a v hlavě.“ Bratr Martin provedl svou práci tak dokonale, že pro něj Jan za odměnu ukradl trochu cukrovinek z opatovy kuchyně. Stařec cukrovinky snědl, pak toho ale litoval, vyzpovídal se a chtěl se za to kát. Opat věděl, že je jen jeden způsob jak potrestat skutečného hříšníka, a uložil bratru Martinovi, aby opsal novou knihu nazvanou De Virtutibus Herbarum. Klášter sv. Illoda si tohle dílo vypůjčil od zasmušilých cisterciáků, jimž nezáleželo na krásných věcech tohoto světa. Nesnadno srozumitelný text knihy zabral všechen Martinův čas právě v době, kdy ho Jan potřeboval k provedení zvlášť pečlivě odměřeného písma.

1

V Evangeliu sv. Matouše se praví o dvou posedlých z Gadary, z nichž Ježíš vyhnal ďábly, již pak vstoupili do stáda vepřů, pozn. red.

33


„Poslyšte,“ řekl výpomocný kantor vyčítavě. „Neměl byste dělat takové věci, Jene. Bratr Martin teď musí za vás dělat pokání…“ „Ne za mě, ale pro mé velké evangelium sv. Lukáše. Ale opatův kuchař dostal co proto. Zmlátil jsem ho tak, že se mu smáli i jeho kuchtíci. Podruhé už to nevyžvaní.“ „To nebylo od vás správné. A u opata už nejste také v přízni. Od okamžiku, kdy jste se vrátil, nedal vám ji nijak najevo… ani vás nepozval k své tabuli.“ „Měl jsem moc práce a Štěpán má oči, aby to vypozoroval. Klemente, vy jste nejlepší knihovník mezi Durhamem a Torrem.“ Pomocný kantor se nedal touhle chválou oklamat, věděl, jak zpravidla končí Janovy poklony. „Ale mimo skriptorium…“ „Nikdy jinam nepřijdu.“ Pomocný kantor byl dokonce osvobozen od kopání v zahradě, aby tím snad neutrpěly jeho ruce, neobyčejně schopné při vazbě knih. „Ale ve všem, co je mimo skriptorium, jste největší ze všech hlupáků křesťanstva. Mně můžete věřit, Klemente. Setkal jsem se už s mnohými.“ „Dám si od vás leccos líbit,“ usmál se dobromyslně Klement. „Ale jednáte se mnou hůř než s chóristou.“ Zdola z kláštera byl právě slyšet křik nějakého nebohého stvoření, které tahal kantor za vlasy. „Bůh ví, že máte pravdu. Pomyslel jste ale, jak musím na svých cestách lhát, krást…, dokonce i vraždit, abych pro vás sehnal ty vaše barvy a hlinky?“

34

OKO ALLAHOVO

„To je ovšem pravda,“ doznával kajícně Klement. „Často si myslím, že kdybych měl žít ve světě – Bůh uchovej! – stal bych se kvůli jisté věci zcela určitě zlodějem.“ I bratr Martin, skloněný nad nenáviděnou knihou De Virtutibus, se musel usmát.

A

si uprostřed léta obdržel Jan od Tomáše, ošetřovatele nemocných, pozvání k večeři v opatově bytě a zároveň vzkaz, aby s sebou přinesl některé z hotových listů svého evangelia sv. Lukáše. „Co se stalo?“ zeptal se Jan, zahloubaný do své práce. „Zase jednou jeho hostina učenců. Zatím jste se jich moc neúčastnil, co jste přijel.“ „Máte pravdu. Jak si přeje Štěpán, abych…“ „Samozřejmě v kutně a kapuci. Bude tam lékař ze Salerna jménem Roger – Ital, velmi učený a slavný anatom. Byl asi deset dní v nemocnici a pomáhal mi – představte si – pomáhal mně!“ „Nikdy jsem to jméno neslyšel. Ale náš Štěpán je vždycky napřed lékař a pak teprve kněz.“ „Jeho dáma se před nějakým časem vážně roznemohla. Roger přišel zejména kvůli ní.“ „Opravdu? Teď si uvědomuju, že jsem naši lady Annu už dlouho neviděl.“ „Neviděl jste už delší dobu vůbec nic. Skoro čtyři měsíce nevyšla ani z domu — a teď ji musí nosit ven.“

35


„To je to s ní tak zlé?“ „Roger ze Salerna o tom zatím nechce mluvit. Ale...“ „Bůh buď Štěpánovi milostivý! …Kdo je ještě pozván?“ „Jakýsi fráter z Oxfordu. Jmenuje se také Roger. Učený a proslulý filozof. Také si náramně zakládá na různých tinkturách.“ „Tedy tři doktoři – počítaje v to Štěpána. To je podle mé zkušenosti totéž jako dva ateisti.“ Tomáš se díval rozpačitě před sebe. „To je ale bezbožné přísloví,“ řekl zdráhavě. „Neměl byste ho používat.“ „No tak! Odhoďte kutnu, Tomáši. Jste už jedenáct let ošetřovatelem nemocných v klášteře sv. Illoda, a pořád ještě jste bratr laik. Pročpak jste už nepřijal svěcení?“ „Necítím… nejsem toho hoden.“ „Desetkrát hodnější než to nové vypasené čuně – Jindřich Jaksejmenuje –, který čte v nemocnici mše. Strčí člověku pod nos poslední pomazání, když je zesláblý jen od toho, jak mu pouštěli žilou. Pak ovšem zemře – ze samého strachu. Vy se v tom vyznáte! Pozoroval jsem při tom váš obličej. Přijměte svěcení, Didyme!2 Vaši nemocní dostanou pak ovšem méně mší, ale zato víc léků, a budou aspoň déle živi.“ „Nejsem toho hodný… nejsem hodný,“ opakoval Tomáš smutně. „Vy nejste nehodný… ale… stojíte a padáte se svým představeným. A teď, abych se konečně vytrhl od své práce, chci si popít s filozofy různých škol. A Tomáši,“ řekl prosebně, „připravte mi v nemocnici před večerními nešpory horkou lázeň.“

2

Didymos – příjmení apoštola sv. Tomáše, pozn. red.

36

OKO ALLAHOVO

B

ezvadně připravená a podávaná hostina u opata byla skončena. Ubrus s dlouhými třásněmi byl odnesen. Prior poslal nahoru klíče se vzkazem, že je v klášteře všechno dobře uzavřeno, načež mu byly klíče jako obvykle vráceny se slovy opata: „Ať zůstane zavřeno až do ranní mše.“ Opat a jeho hosté vstali a vyšli, aby se ochladili, nahoru do křížové chodby, odkud se dostali po ploché, olovem kryté střeše na jižní stranu ochozu. Letní slunce pořád ještě hřálo, bylo sotva šest hodin, ale kostel opatství byl už v příjemném stínu. Třicet stop pod nimi byla rozžata světla pro cvičení klášterního sboru ve zpěvu. „Náš kantor jim nedopřeje oddechu,“ zašeptal opat. „Přistupme k tomuto pilíři a poslechněme si, co s nimi cvičí.“ „Dejte pozor!“ bylo slyšet nahoru kantorův horlivý hlas. „Tady mluví sama duše sv. Bernarda, brojící proti našemu zkaženému světu. Zpívejte to rychleji než včera a všechno zřetelně vyslovujte. Vstaňte! Začneme!“ Varhany zazněly v krátké dunivé předehře. Pak vpadly hlasy zpěváků unisono první vzrušenou slokou písně De Contemptu Mundi.3 Hora novissima – tempora pessima – následovala krátká přestávka a pak se ozvalo dosvědčující sunt jako vzdech, na což odpovědělo sólo chlapeckého hlasu, čistšího než stříbrná trubka, táhlým vigilamus. Ecce minaciter, imminet arbiter (varhany i zpěv se hrůzně a výstražně stupňovaly a zpěv pak pomalu přešel do ille supremus). Pak se změnil rejstřík k preludiu – Imminet, imminet, ut mala terminet… „Dost! Opakovat!“ křičel kantor a zdálo se, že vyslovuje svoje napomínání s větším důrazem, než je při zkouškách kostelního sboru zvykem. 3

Hymnus č. 226 „O pohrdání světem“, pozn. red.

37


„Ó lidská ješitnosti!“ povzdychl si opat. „Zjistil, že jsme tu nahoře. Pojďte, půjdeme pryč.“ Také Anna z Nortonu naslouchala. Seděla trochu v pozadí ochozu s Rogerem ze Salerna. Jan postřehl její vzdech. Když se vraceli, zeptal se Tomáše, jak to je s jejím zdravím. Než mohl odpovědět, vsunul se mezi ně špičatý obličej italského doktora. „Vracím se k našemu nedávnému rozhovoru a myslím, že by bylo nejlépe všechno jí říct,“ řekl Tomášovi. „A co?“ zeptal se Jan prostě. „Co už dlouho ví.“ A Roger ze Salerna uvedl řecký citát asi toho smyslu, že ženy si vždy a všude vědí rady. „Nerozumím řecky,“ odpověděl Jan upjatě. Roger ze Salerna se při tabuli oháněl řečtinou až do omrzení. „Pak vám to řeknu latinsky. Ovidius to říká velmi pěkně: Utque malum late solet immedicabile cancer…4 Konec jistě znáte, ctihodný pane.“ „Bohužel, moje školní latina se omezuje na to, co jsem sem tam pochytil od hlupáků zabývajících se po živnostensku uzdravováním nemocných žen. Hocus… pocus… Konec jistě znáte, ctihodný pane.“ Roger ze Salerna byl pak až do chvíle, kdy se vrátili do jídelny, dost nemluvný. Tam znovu přiložili do krbu a na stole se ocitly zákusky jako datle, hrozny, zázvor, fíky, v cukru zavařené ovoce se skořicovou příchutí a vybraná vína. Opat se posadil, sňal prsten a vhodil jej tak, že všichni mohli slyšet, jak zazvonil, do prázdného stříbrného poháru. Pak natáhl nohy ke krbu a zadíval se na velkou vyřezávanou pozlacenou růžici na klenutém stropě. Kolem se rozhostilo ticho, které v klášteře trvá od večerních bohoslužeb až do ranní mše. Fráter z Oxfordu, s týlem jako býk, pozoroval zbloudilý sluneční paprsek, který se barevně lámal na okraji broušené skleněné slánky. Roger ze Sa4

Ovidiova zmínka o nevyléčitelné rakovině, pozn. překl.

38

OKO ALLAHOVO

lerna se znovu rozhovořil s bratrem Tomášem o jakémsi druhu skvrnitého tyfu, který se rozšířil nejen v Anglii, ale i za hranicemi, a vzdoroval jejich umění. Jan pozoroval ostře kreslený profil Itala a vznikla v něm myšlenka, že by si tenhle obličej mohl nakreslit pro své velké evangelium sv. Lukáše. Vztáhl proto ruku ke své kutně. Opat to pozoroval a dal mu k tomu pokynem hlavy souhlas. Jan vyňal rychle olůvko a náčrtník. „Ne, skromnost stranou, řekněte, co si o tom myslíte vy,“ nabádal Ital ošetřovatele nemocných. Ze zdvořilosti k cizincům mluvilo se skoro výhradně spisovnou latinou, která je pregnantnější a bohatší na výrazy než mnišská hantýrka. Tomáš začal nesměle koktat: „Přiznávám se ke své nevědomosti o příčině tyfu, leda že – jak tvrdí Varro ve svém De Re Rustica – by to byla úplně malá zvířátka, pro pouhé oko neviditelná, která vnikají ústy a nosem do těla a způsobují těžká onemocnění. Ovšem v Písmu svatém se o tom nic neříká.“ Roger ze Salerna vtáhl hlavu mezi ramena jako rozzlobený kocour. „Stále jen Písmo!“ řekl a Jan si rychle nakreslil tvar jeho sevřených rtů. „Pořád při práci, Jene?“ poznamenal opat a usmál se na umělce. „Měl byste jako my přestat každé dvě hodiny pracovat a modlit se. Svatý Benedikt nebyl hloupý. Dvě hodiny jsou nejdelší doba, po kterou může člověk buď okem, nebo rukou nepřetržitě pracovat.“ „Opisovači také. Bratr Martin si po dvou hodinách není jist svou rukou. Když ale člověka pohltí nějaké dílo, nesmí ho přerušit dřív, než ho zase pustí.“ „Tohle je zlý duch Sokrata,“ bručel si fráter z Oxfordu do poháru.

39


„Je to doktrína, která hraničí s opovážlivostí,“ řekl opat. „Co myslíte, může být smrtelník moudřejší než jeho Stvořitel?“ „Moudrosti tu újma nehrozí,“ odpověděl fráter trpce. „Člověku by ale měli aspoň dovolit, aby šel se svým uměním a ve svých názorech kupředu. Ale jakmile matka církev zjistí, že je někde něco v pohybu, co hned volá? Ne! a vždycky jen ne!“ „Když jsou ale ta malá Varrova zvířátka neviditelná,“ řekl Roger ze Salerna Tomášovi, „jak máme takovou nemoc léčit?“ „Pokusy!“ Fráter se k nim rychle otočil. „Úvahou a pokusy. Jedno bez druhého je úplně bezcenné. Matka církev ovšem...“ „Ovšem!“ Roger ze Salerna chňapl po vnadidle jako štika. „Poslyšte, pánové! Biskupové církve – naši nejvyšší představení – stelou naše ulice v Itálii mrtvolami, oběťmi své rozkoše nebo nenávisti. Jsou to nádherná mrtvá těla! Ale kdybych já… my všichni lékaři… jen trochu poodhrnuli kůži některého mrtvého těla, abychom nahlédli do boží dílny, co by pak křičela Matka církev? Rouhání se Bohu! Zůstaňte si u svých vepřů a psů, nebo půjdete na hranici!“ „A nejen Matka církev!“ souhlasil fráter. „Jakákoliv cesta je nám zahrazena. Zahrazena naukou nějakého muže, který zemřel před více než tisíci léty, ale jehož slova až do dnešního dne platí. Kde je syn člověka, jemuž – ano, je to tak – zamykají dveře k pravdě? Neomlouval bych ani Petra Peregrina, svého velkého učitele.“ „Já bych neomlouval ani Pavla z Aeginy,“ zvolal Roger ze Salerna. „Poslechněte si, pánové, případ pro tuto věc příznačný. Apuleius tvrdí, požije-li člověk na lačný žaludek šťávy pryskyřníku – my ho nazýváme sceleratus, což znamená jedovatý,“ vysvětloval Janovi s blahosklonným pokynem hlavy – „opustí jeho duše

40

OKO ALLAHOVO

se smíchem tělo. Tohle je lež mnohem nebezpečnější než pravda, protože se v ní zrnko pravdy tají.“ „Pozbyl smyslů!‘‘ zašeptal opat zoufale. „Neboť vím podle pokusů, že šťáva této byliny vyvolává puchýře jako po spálenině a zkřivuje obličej. Znám tuhle grimasu, domnělý smích v obličeji těch, kteří zahynuli prudkým jedem pryskyřníkovitých bylin. Křeč v obličeji takových lidí se skutečně podobá smíchu. Mám za to, že Apuleius asi viděl tělo takto otráveného člověka, sebral se, šel domů a napsal, že ten člověk zemřel s úsměvem na rtech.“ „Tedy ani nepokračoval v pozorování, ani se pokusem neujistil o správnosti toho, co pozoroval,‘‘ dodal fráter zamračeně. Opat Štěpán mrkl na Jana a zeptal se ho: „Co o tom soudíte vy?“ „Nejsem lékař,“ odpověděl Jan, „ale řekl bych, že Apuleiova slova mohla být za tu dlouhou řadu let od kopistů zkreslena. Nemají moc ohledů, když si můžou ušetřit námahu. Dejme tomu, že Apuleius napsal, že se zdá, jako by duše opustila, smějíc se, tělo otrávené tímto jedem. Mezi pěti kopisty nejsou (podle mého názoru) tři, kteří by nevynechali prostě to zdá se, jako by. Kdo se může Apuleia zeptat? Jestli mu to tak připadalo, bylo to tedy takové. Ostatně, pryskyřník zná každé malé dítě.“ „Vyznáte se v bylinách?“ otázal se ho Roger ze Salerna stručně. „Jen potud, že jsem si jako chlapec v klášteře vyvolával šťávou pryskyřníku puchýře kolem úst a na krku, abych nemusel jít za chladných nocí do kostela.“ „Tak?“ řekl Roger. „Musím se přiznat, že se v praxi vůbec nevyznám.“ Nato se od něj škrobeně odvrátil.

41


„Na tom nesejde. Abychom se ale dostali k vaší praxi,“ vmísil se taktně do rozhovoru opat. „Ukažte tuhle pánům doktorům svoji Magdalénu, své gadarenské svině a ďábly.“ „Ďábly? Ďábly?! Vyvolal jsem ďábly pomocí léků a stejným způsobem jsem je opět vyhnal. Vcházejí-li ďáblové do lidského těla nebo jsou-li v jeho nitru, o tom jsem se dosud nevyslovil.“ Roger ze Salerna byl stále ještě pohněván. „Toho se také nesmíte odvážit,“ vpadl mu do řeči fráter z Oxfordu. „Matka církev si svoje čerty dělá sama.“ „Ne docela! Tuhle náš milý Jan se vrátil ze Španěl s docela novými ďábly.“ Opat Štěpán vzal pergamen, který mu podali, a rozestřel jej opatrně na stole. Ostatní ho obklopili, aby se na něj podívali. Magdaléna byla namalována nejjemnější, skoro průhlednou šedí na pozadí, pokrytém rozběsněnými ďábly v podobě žen. Na každém z nich byl patrný hřích, který ďábel představoval, a bylo jasně vidět, jak se všichni zuřivě brání proti moci, která si je podmaňovala. „Ještě nikdy jsem neviděl takhle provedenou šedivou kresbu,“ řekl opat. „Jak jste na to přišel?“ „Non nobis!5 Přišlo to ke mně samo,“ odpověděl Jan, který si nebyl vědom toho, že těmito výrazovými prostředky předstihl svoji dobu nejméně o jednu generaci. „Proč je Magdaléna tak bledá?“ zeptal se fráter z Oxfordu. „Všechno zlo je z ní pryč – může teď přijmout jakoukoliv barvu.“ „Ach, rozumím. Jako světlo procházející skleněným hranolem.“

5

Motto templářů: Non nobis, Domine... (Nikoli nám, Pane, ale jménu Tvému budiž vzdána sláva.), pozn. red.

42

OKO ALLAHOVO

Roger ze Salerna se mlčky a pozorně díval na list, skláněje se nad ním pořád víc a více. „Ano, souhlasí,“ prohlásil konečně. „Přesně jako při epileptickém záchvatu – ústa, oči, čelo –, ba dokonce i skleslá poloha jejích dlaní. Na všechny příznaky bylo pamatováno. Tahle žena bude potřebovat posilující léky a pak zdravý spánek. Jen žádnou šťávu z makovic, to by dávila, až se probudí. A pak… ale nejsem ve své posluchárně.“ Roger se vzpřímil. „Pane,“ řekl, „vy byste měl být lékařem, protože, u hadů Aeskulapových, vy umíte vidět!“ Dvojice si podala a stiskla ruku, jako by byli sobě rovni. „A co soudíte o těch sedmi čertech?“ vyptával se dál opat. Ďáblové splývali v propletená těla, mající podobu květin a plamenů. Jejich barva byla odstupňována od světélkující zeleně až do tmavého purpuru nejhorší neřesti. Stěnami těl byla vidět jejich tlukoucí srdce. Ale na znamení naděje a uzdravující síly znovunabytého života byl obraz orámován širokým věncem obyčejných jarních květin a jarního ptactva a nahoře uzavřen ledňáčkem, letícím rychle nad trsem žlutých kosatců. Roger ze Salerna jmenoval jednotlivé květiny a líčil dopo drobna jejich léčivé účinky. „A teď gadarenské svině,“ řekl Štěpán. Jan rozestřel list na stole. Na tomhle listu se vyhnaní ďáblové, zachvácení strachem, že budou pohlceni pouhým Nic, snažili dostat některým z otvorů do zvířat, přičemž se kolem nich strkali a tísnili. Některé ze sviní se útočníkům bránily. Škubaly sebou, pokryté pěnou, jiné se tomu líně poddávaly, jako by je někdo příjemně škrábal na hřbetě. Jiné zase v divokých kozelcích pádily k nedalekému jezeru. V rohu obrazu si člověk osvobozený od ďáblů protahoval údy, nad nimiž zase nabyl vlády. Bůh Otec, sedící nahoře uprostřed,

43


díval se na něj dolů, jako by byl zvědavý, jak si bude počínat teď, po svém osvobození. „Jsou to jistě ďáblové,“ poznamenal fráter, „ale zcela nového druhu.“ Někteří ďáblové vypadali jako pouhé chuchvalce s výrůstky a nádory – naznačené ďábelské obličeje vykukující z rosolovité hmoty. Pak tam byl jakýsi druh nedočkavých kulovitých čertíků, kteří se hrnuli z puklého břicha své hihňající se rodičky a kutáleli se drze k svým obětem. Jiní zase na sebe brali podobu hůlek, řetězů nebo žebříků a tísnili se buď jednotlivě, nebo v chuchvalcích kolem rypáku a krku kničící svině, z jejíhož ucha vyčníval sklovitý, tenký ocas ďábla, který už našel své útočiště. Pak tam byly chuchvalce čertů, promísené pěnou a slinami tam, kde byl útok nejdivočejší. Odtud putovalo oko k mohutně rozvlněným zadkům sviní, pádících k jezeru, k ohromenému obličeji pasáka a k zděšenému psu. „Jsem toho názoru,“ prohlásil Roger ze Salerna, „že se takovíto ďáblové zrodili jen pod vlivem smyslového mámení. Přesahují meze soudného rozumu.“ „Tihle ne!“ zvolal ošetřovatel Tomáš, který ovšem měl jako sluha kláštera žádat napřed opata o dovolení, aby směl mluvit. „Tihle ne… ale podívejte se… tihle tady na okraji.“ Na dolejším okraji obrazu byl ornament nepravidelných, ale souvislých oddělení a cel. V nich seděly, pluly nebo kroutily se larvy ďáblů, dalo by se říct ďáblové dosud zlem nedotčení, indiferentní, ale úplně mimo veškerou lidskou představu. Podobaly se zase žebříkům, řetězovým článkům, bičům, diamantům, zárodkům nebo oplodněným světélkujícím koulím – některé z nich vypadaly skoro jako hvězdy.

44

OKO ALLAHOVO

Roger ze Salerna si je prohlížel s předpojatostí duchovní osoby. „Vzbuzují ve vás pohoršení?“ ptal se fráter z Oxfordu. „Vše neznámé vzbuzuje v něm hrůzu,“ citoval výsměšně Roger. „To ne. Ale jsou to podivuhodné tvary… podivuhodné. Myslím…“ Fráter ustoupil stranou a Tomáš přistoupil blíž, aby lépe viděl, a pootevřel ústa. „Jen mluvte,“ řekl opat, který ho pozoroval, „vždyť jsme tu vlastně všichni lékaři.“ „Řekl bych,“ na Tomášovi bylo vidět vzrušení, jako by dával v sázku všechnu víru svého života, „že tvary dole na okraji, jichž Jan použil jako vzorů a předloh k zobrazení a vybavení svých skutečných ďáblů tam nahoře mezi vepři, nejsou ani příliš pekelné, ani děsné.“ „A co tím chcete říct?“ zeptal se Roger ze Salerna kousavě. „Že mohl, podle mého skromného úsudku, Jan takové tvary vidět – bez pomoci nějakých omamných prostředků.“ „Copak,“ zvolal Jan z Burgosu po důkladném zaklení, kterého si nikdo ani nevšiml, „copak že jsi najednou tak moudrý, ty pochybovači?“ „Já moudrý? Bůh chraň! Jen si vzpomeňte, Jene – bylo to jednou v zimě před šesti lety – přede dveřmi do kuchyně, jak vám tály na rukávu sněhové vločky. Ukazoval jste mi je krystalem, který zvětšoval malé věci.“ „Ovšem. Maurové nazývají takové sklo Oko Allahovo,“ potvrzoval Jan.

45


„Ukazoval jste mi tenkrát, jak tály ty šestihrany, a říkal jste mi, že jsou vašimi vzory.“ „Správně. Sněhové vločky tvoří šestihrany, často jsem používal těchto tvarů pro ornamenty.“ „Cože? Tající sněhové vločky, pozorovány sklem – umělým okem?“ vyptával se fráter. „Umělé oko? O tom jsem ještě neslyšel!“ zvolal Roger ze Salerna. „Jene,“ ozval se autoritativní hlas opata kláštera sv. Illoda. „Je to pravda – bylo to tak?“ „Tomáš řekl do jisté míry pravdu,“ odpověděl Jan. „Tvary dole na okraji mi byly skutečně vzorem pro čerty nahoře na obraze. Při svém umění nepotřebuju, pane bratře ze Salerna, omamných prostředků. Jen by mi ochromovaly ruku i oko. Moje vzory musejí být poctivě odpozorovány z přírody.“ Opat přitáhl k sobě číši s růžovou vodou. „Když jsem byl po bitvě u Mansury v zajetí u Saracénů,“ začal vyprávět, ohrnuv si okraj širokého rukávu, „byli tam mágové – nebo lékaři –, kteří…“ namočil prostřední prst opatrně do vody, „kteří nám ukázali celou pekelnou garnituru,“ pustil z upraveného nehtu kapku vody na vyleštěnou desku stolu, „v jedné takové kapce vody.“ „To ale musí být shnilá voda, ne čistá,“ řekl Jan. „Tak nám to ještě jednou ukažte – všechno, abych se o tom mohl znovu přesvědčit,“ pravil vážně opat. Jan vyňal z náprsní kapsy pouzdro, potažené tepanou kůží, asi šest nebo osm palců dlouhé. V pouzdře bylo na vybledlém sametu cosi jako stříbrem kované kružidlo ze zimostrázového dřeva. Na hořejším konci byl šroubek, jímž se dala obě ramena zcela přesně rozevřít nebo zavřít. Ramena kružidla však nekon-

46

OKO ALLAHOVO

čila špičkou, ale jakýmisi lžičkami. Obě lopatky byly provrtány. V jedné byl otvor veliký asi čtvrt coulu a byl omotán drátem, ve druhé otvor asi půl coulu veliký. Do tohoto otvoru vsunul Jan kovový válec, když jej předtím opatrně očistil hedvábným hadříkem. Na obou koncích válečku bylo sklíčko nebo krystal, jak se zdálo. „Hleďme, umělé oko!“ zvolal fráter. „Ale copak je to dole?“ Byla to malá otáčivá destička z leštěného stříbra, ne větší než mince. Shromažďovala světlo a soustředila je na menší z obou otvorů. Jan sestavil přístroj bez fráterovy pomoci, ačkoli ten mu ji ochotně nabízel. „A teď kapku vody,“ řekl a chopil se malého štětečku. „Pojďte nahoru do křížové chodby. Slunce ještě svítí na olověnou střechu,“ řekl opat a vstal. Všichni šli za ním nahoru. Cestou spatřili malou zelenavou loužičku, která vznikla tím, jak voda stekla z okapu do vyhloubeného kamene. Jan pustil velmi opatrně kapku této vody do menšího otvoru v rameni kružidla, postavil přístroj na kamennou obrubu, zatočil šroubkem kružidla, uvedl váleček do kolmé polohy a otočil zrcátkem tak, jak bylo třeba. „Hotovo!“ Díval se do přístroje. „Jsou tam všechny moje postavy. Podívejte se, otče. A jestli nic neuvidíte, otočte tímhle rýhovaným kroužkem buď napravo, nebo nalevo.“ „Já vím,“ řekl opat a zaujal Janovo místo. „Ano, tady jsou, jako za starých dob, jako dřív! Je jich bezpočet, jak říkáte... Bezpočet!“ „Stmívá se. Ukažte mi to. Dovolte, ať se také podívám!“ naléhal fráter a skoro opata odstrčil. Opat Štěpán klidně ustoupil, zabrán v myšlenkách do minulosti. Ale fráter, místo aby se díval, prohlížel si přístroj a otáčel jej ve svých obratných prstech.

47


„Ještě ne,“ zvolal Jan, protože fráter už otáčel šroubkem. „Dovolte, ať se podívá ještě doktor.“ Roger ze Salerna se zahleděl do přístroje. Díval se a minuty ubíhaly. Jan pozoroval, jak mu zbledly tváře, protkané modravými žilkami. Konečně odstoupil od přístroje jakoby přemožen tím, co viděl. „To je nový svět – úplně nový svět! A já… ó, nespravedlivý Bože… já jsem stár!“ „A teď Tomáš,“ poručil opat. Jan upravil okulár pro ošetřovatele nemocných, jehož ruce se chvěly. I on se dlouho díval do přístroje. Najednou zavolal pohnutým hlasem: „To je život, ne Peklo! Stvoření, radující se ze života… dílo Stvořitele! Ty bytosti žijí právě tak, jak jsem o tom snil. Mé sny tedy nebyly hříchem. Nebyl to hřích… Bože! Nebyl to hřích!“ Padl na kolena a začal se vroucně modlit Benedicite omnia opera.6 „Rád bych věděl, jak se s tím zachází,“ volal fráter z Oxfordu a tlačil se znovu k přístroji. „Odneseme to dolů,“ řekl opat, „je tu plno očí a uší.“ Vraceli se zvolna po olověné střeše. Kolem nich se v záři večerního slunce prostírala tři anglická hrabství. Kostel za kostelem, klášter za klášterem, cela za celou a na obzoru se rýsovala ohromná stavba katedrály, jakoby zakotvena na zářícím pobřeží vzdáleného západu slunce. Když se vrátili do jídelny, usedli všichni kolem stolu, až na frátera, který přistoupil k oknu, otáčel chvějícíma se rukama přístrojem a neustále si mumlal: „Vidím… vidím!“

6

Všechna (boží) díla nechť chválí (Hospodina) (Žalm 103,22), pozn. red.

48

OKO ALLAHOVO

„Jen aby přístroj nepoškodil,“ řekl Jan tiše. Ale opat, zabraný v myšlenkách právě tak jako Roger ze Salerna, neslyšel. Hlava ošetřovatele nemocných spočívala na stole mezi rozechvělýma rukama. Jan sáhl po číši s vínem. „V Káhiře jsem došel k přesvědčení,“ řekl opat sám pro sebe, „že člověk se neustále pohybuje mezi dvěma nekonečny – mezi velikostí a malostí. Proto není žádný konec – ani života, ani…“ „A já stojím na okraji hrobu,“ bručel Roger ze Salerna. „Kdo mě polituje?“ „Poslyšte!“ zvolal ošetřovatel, „tihle malí tvorové by měli být zasvěceni… službě nemocným.“ „Proč?“ Jan z Burgosu si olízl rty. „Přístroj ukazuje jen tvary věcí a podává jejich věrné obrazy. Dostal jsem jej v Granadě a bylo mi řečeno, že pochází z východu.“ Roger ze Salerna se zasmál zlomyslným smíchem stáří. „A co Matka církev? Nejsvětější Matka církev? Jestli se doslechne, že jsme pátrali bez jejího svolení v jejím Pekle, co pak s námi bude?“ „Přijdeme na hranici,“ řekl opat kláštera sv. Illoda a zvýšil poněkud hlas: „Slyšel jste to, Rogere Bacone, slyšel jste to?“ Fráter se odvrátil od okna s přístrojem v ruce. „Ne… nikdy!“ zvolal. „Za Falcoda – za Angličana Foulkese, korunovaného na papeže, ne. Je moudrý a… a učený. Četl všechno, co jsem zatím napsal. Foulkes by to nikdy nepřipustil.“ „Něco jiného je Svatý otec a něco jiného Svatá církev,“ citoval Roger. „Ale mohu… mohu dokázat, že to nejsou žádné čáry,“ pokračoval fráter. „Vždyť to není nic jiného než schopnost vidět

49


– zkušenost, získaná zkouškou a pokusem. Mohu to dokázat – a moje slovo platí u lidí, kteří mají odvahu myslit.“ „Hledejte je!“ řekl chraptivě Roger ze Salerna. „Na celém světě jich najdete pět nebo šest. To není dohromady ani padesát liber popela z hranice. Viděl jsem už dost takhle utracených lidí.“ „Nenechám toho!“ Fráterův hlas se lámal rozčilením a zoufalstvím. „Byl by to hřích, spáchaný na vědě.“ „Ne, ne! Využijme ta malá Varrova zvířátka,“ zvolal Tomáš. Opat Štěpán se naklonil kupředu, vyňal prsten z číše a nasadil si jej na prst. „Synové moji, viděli jsme, co jsme viděli.“ „Nejsou to žádné čáry, jen pouhá dovednost,“ trval na svém fráter. „Tím se na věci nic nemění. Podle názoru Matky církve jsme viděli víc, než je lidem dovoleno.“ „Byl to ale život – stvořený, radující se život,“ řekl Tomáš. „Nahlédnout do Pekla – tak to posoudí, to nám dokážou, že jsme udělali – náleží jen kněžím.“ „Nebo chudokrevným pannám, které jsou na cestě k svatořečení. Příčinu by vám mohla vysvětlit každá obyčejná porodní bába…“ Vztažená opatova ruka zastavila vývody Rogera ze Salerna. „Ani kněží nesmějí poznat z Pekla víc, než co je známo církvi. Musíme mít ohledy nejen vůči církvi, Jene, ale i vůči ďáblům.“ „Zabývám se jen tvarem věcí,“ odpověděl klidně Jan. „Viděl jsem v nich jen své předlohy.“ „Ale můžete zatoužit po tom, abyste pátral dál,“ poznamenal fráter.

50

OKO ALLAHOVO

„Pro moje umění je to, co jsem jednou zobrazil, odbyto. Pak hledám zase jiné tvary a formy.“ „Překročíme-li ale hranice – třeba jen v myšlenkách – vydáváme se soudnímu výroku církve,“ pokračoval opat. „Ty to ale víš…víš to!“ Roger ze Salerna znovu zahájil útok. „Svět je plný tmářství, pokud jde o příčinu různých věcí – od skvrnitého tyfu v kraji až po stravující nemoc tvé… tvé dámy. Nezapomínej na to!“ „Myslel jsem na to, bratře ze Salerna. Dobře jsem si to rozmyslil.“ Ošetřovatel Tomáš zvedl opět hlavu. Teď už nekoktal. „Tak jako ve vodě, žijí zvířátka i v krvi a zápasí spolu! Snil jsem o nich deset let… a myslel jsem, že se dopouštím hříchu… ale mé a Varrovy sny jsou skutečnost! Jen si to představte! Tímhle nám bylo dáno do rukou světlo!“ „Tak je zhasněte! Na hranici byste proto nevydržel o nic déle než kdokoliv jiný. Vylíčím vám celý případ tak, jak by na něj pohlížela církev – jak na něj pohlížím já. Náš Jan se vrátí od Maurů a ukáže nám v přístroji, jak spolu zápasí hejno čertů v krůpěji vody. Vysvětlením jsou jen čáry. Můžete slyšet, jak praskají otýpky roští.“ „Ty to ale víš! Věděls to dlouho před námi! Pro dobro lidstva – pro naše dávné přátelství, Štěpáne!“ Při tom, jak vášnivě prosil, snažil se fráter schovat přístroj pod kutnou. „Co ví Štěpán de Sautré, víte i vy, jeho přátelé. Přeju si ale, abyste teď poslechli opata kláštera sv. Illoda. Vydejte mi přístroj!“ Opat vztáhl ruku s prstenem. „Nesmím… nesmí tuhle Jan udělat nákres… alespoň jediného… jen jediného šroubku?“ pravil úplně zdrcený fráter jakoby proti své vůli.

51


„Rozhodně ne!“ Štěpán přijal nástroj. „Vaši dýku, Jene, stačí jen pochva.“ Pak odšrouboval kovový váleček, položil jej na stůl a rukovětí dýky rozbil krystal na prach. Smetl ho do dlaně a hodil do ohně v krbu. „Zdálo by se,“ řekl opat, „že je tu volba mezi dvěma hříchy. Odepřít světu světlo, které tady máme v rukou, nebo osvítit lidstvo dříve, než nastal ten pravý čas. Co jste dnes viděli, viděl jsem už dávno u lékařů v Káhiře. A vím, jaké učení z toho odvozovali. Tobě se o tom zdálo, Tomáši? Já o tom snil také – s plným vědomím vědeckého významu té věci. Tenhle porod je ale předčasný, synové moji. Byl by jen příčinou ještě více smrtí, krutějšího mučení, horšího rozkolu a ještě neproniknutelnější tmy v našem nevědomém věku. Proto jsem si vzal já, který znám oboje – svět i církev – na svědomí tohle řešení. A teď odejděte! Skončili jsme.“ Opat strčil dřevěné kružidlo do krbu mezi buková polena, kde úplně shořelo.

52

MYSLÍCÍ BÝK

MYSLÍCÍ BÝK

N

a západ od jednoho města u ústí Rhôny vede tak matematicky přímá a barometricky rovná silnice, že je používána automobilisty jako normální trať k měření re-

kordů.

Tuhle trať jsem už několikrát zkoušel, vždycky mi ale při tom vadil mistral nebo dobytek, který mi lezl do cesty. Ale jednou, když jsem přijížděl od východu a blížil se k nádhernému západu slunce, skoro jako v Egyptě, nastala noc, které by byl hřích nevyužít. Dýchala vlahým teplem pokročilého léta. Širo-

53


kou rovnou plochu ozařoval měsíční svit, v němž se odrážely stíny oblých kamenů a skupin zašpičatělých cypřišů. Můj pan Leggatt, který vyrazil ven, aby se rozhlédl, hlásil, že stav silnice je bezvadný. „Teď bychom se mohli přesvědčit, co dokáže Esmeralda na bezvadné dráze,“ navrhoval. „Celý den jela jako Orient expres. Jestli se nemýlím, má dneska svůj šťastný den.“ Zkoušku jsme chtěli podniknout po večeři. Třicet kilometrů úplně přímé trati, z nichž bylo dvaadvacet bez jediné křižovatky. U stolu vedle mě seděl starší Francouz s vousem, měl rozetu Řádu čestné legie ne nejnižšího stupně a přijel v hlučné citroënce. Slyšel jsem, že strávil dlouhý čas ve službách francouzské koloniální správy v Anamu a Tonkingu. Za války nepřišel pro svůj věk na frontu, ale dohlížel na čínské dřevaře, kteří odlesňovali sekyrou a dynamitem lesy ve středu Francie pro výdřevu zákopů. Řekl mi, že mu můj šofér vyprávěl, že mám v úmyslu podniknout rekordní jízdu. Zajímá se prý o auta – můj vůz prý už také obdivoval –, zkrátka byl by mi velmi vděčný, kdybych dovolil, aby jel se mnou jako pozorovatel. Nemohl jsem mu to dost dobře odmítnout a jak jsem znal pana Leggatta, napadlo mě, že by za tím mohla vězet nějaká sázka. Když si odešel pro plášť, zeptal jsem se hostinského na jeho jméno. „Voiron, pan André Voiron,“ zněla odpověď. „A čím je?“ „Můj Bože! Je to Voiron! Je vším, co tu vidíme kolem!“ Hostinský ukázal na barevné plakáty na zdích jídelny, které hlásaly, že bratři Voironové obchodují s vínem, hospodářskými stroji, umělým hnojivem, hospodářskými plodinami a jinými výrobky téhle části zeměkoule. Za prvních pět minut jízdy mluvil velmi málo a v následujících deseti vůbec, protože Esmeralda měla, jak Leggatt správně

54

MYSLÍCÍ BÝK

vytušil, svůj šťastný den. Jakmile tachometr ukázal určitou číslici a zůstal tam po celé tři kilometry, dal najevo svou spokojenost a navrhl, že bychom to mohli v hotelu oslavit. „Mám tam víno,“ řekl, „a rád bych slyšel, co o něm soudíte.“ Když jsme se vrátili do hotelu, zmizel na několik minut a slyšel jsem, jak kutí něco dole ve sklepě. Zanedlouho mě hostinský pozval do jídelny, kde byl pod prostou visací lampou prostřen stůl a na něm různá místní proslulá jídla. Uprostřed stála neobyčejně veliká láhev s červenou etiketou, na níž byl černý nápis a ročník. Pan Voiron ji otevřel a připili jsme mému vozu. Příjemný, kořenný nápoj, zahnědlý jako topas, ani příliš sladký ani příliš trpký, pěnil ve vysokých pohárech. Ještě jsem nepil takové víno, chutnající jako směs šepotu andělských křídel, rajské vůně a všech radostí a žáru mládí, a proto jsem se zeptal, co to je za druh. „Je to šampaňské,“ odpověděl prostě. „To bych tedy rád věděl, co jsem až dosud v životě pil.“ „Jestli jste měl štěstí a zaplatil před válkou za láhev třicet šilinků, možná, že jste pil některé z našich lepších odrůd.“ „A kde se dostane tohleto víno?“ „Tady, jak mohu s potěšením říct. Jinde to asi nebude tak snadné. My pěstitelé si totiž pravidelně navzájem vyměňujeme tahle opravdová vína.“ Sklonil jsem potěšeně hlavu, naplněn obdivem a souhlasem. Na stole stála neobyčejně velká láhev a nebylo ještě jedenáct hodin. Bylo slyšet, jak v domě zavírají dveře a okenice. Kdosi ze služebnictva se ubíral na lože a mohutně zíval. Pan Voiron otevřel okno a objevil se malý dlážděný dvorek, ozářený měsíčním světlem. Skoro se zdálo, jako bychom městečko Chambres slyšeli oddychovat. Vtom se ozval venku hluk,

55


ozvěna kroků, dusot kopyt, tlumené zaštěkání a bučení. Nad zdí dvorku se objevil oblak prachu a do místnosti zavanul zápach dobytka. „Ženou nějaký dobytek,“ poznamenal pan Voiron a zbystřil sluch. „Zdá se, že můj. Ovšem, slyším Christopha. Náš dobytek nemá rád auta, proto ho ženou z pastvy v noci. Neznáte náš kraj, Crau nebo Camargue? Byl jsem – a teď jsem zase – odtud. Celá Francie je krásná, ale tenhle kraj je nejkrásnější.“ Mluvil tak, jak může o milovaném kraji své krásné vlasti mluvit jen Francouz. „Kdybych nebyl zapletený do všech těchhle věcí,“ ukázal na návěští na zdech, „žil bych nejraději na statku se svým dobytkem a zbožňoval jej jako nějaký Hindu. Znáte, pane, náš dobytek z Camargue? Neznáte? No, jeho cenu není možné poznat jen zběžnou prohlídkou. Takový dobytek vůbec neuvidíte. Převyšuje intelektem jiná zvířata. Sám si najde svou pastvinu, i když vane mistral, což se nemůže říct o leckterém autu. Kromě toho je nadán schopností myslet, a myslí-li takové zvíře, zažil jsem, co se pak stane.“ „Jsou ta zvířata opravdu tak chytrá?“ zeptal jsem se blahosklonně. „Pane, kdyby váš výtečný šofér vystrojil vaši limuzínu tak, že by vypadala jako vojenské nákladní auto, nevěřil bych v její výkonnost. Vsadil bych se – řekněme dvě ku jedné –, že nepojede devadesátkou. Dokázala ale, co dovede. Nemohu vám podat žádné důkazy, ale uvěříte mi, když vám budu vyprávět, co svede zvíře, které myslí.“ „Po válce není nic neuvěřitelného,“ utrousil jsem. „To je samozřejmě pravda! I nejnemožnější věci se uskutečnily, a přece jsme se ničemu nenaučili a ničemu nevěříme.

56

MYSLÍCÍ BÝK

Když jsem byl ještě dítě a žil u rodičů – než jsem se stal úředníkem v koloniích –, věnoval jsem všechen svůj zájem i lásku dobytku. My ze staré školy tu žijeme, snad jste si toho všiml, ve velkých dvorcích jako v pevnostech. Některé z nich jsou skutečně z doby Saracénů. Kolem dokola jsou stodoly – velké, obílené stodoly a stáje vystavěné tak, jako naše obytná stavení. Všechno je uzavřené pevným plotem. Je to svět pro sebe, malý samostatný stát k chovu dobytka. Tenkrát jsem se trochu naučil s dobytkem zacházet. Víte, my kluci z Camargue a Crau jsme měli dobytek místo hraček. Chlapec zkouší svoji sílu na mladém teleti, které ho hodí při hře do hromady hnoje. Pobíhá mezi kravami, které už tak hravé nejsou. Vyjíždí s pastevci ven na pastvu. Za nějaký čas shledá, že malá telata, s nimiž si hrál, vyrostla v býky. To se přihodilo i mně, když jsem musel odejít do kolonií.“ Zasmál se. „Ano, nutně jsem musel. Šťastná doba mládí, pane, kdy člověk dělá věci, které se nelíbí rodičům. Proč je vždycky otec takovými věcmi pohoršen a má je za neslýchané, a proč má matka pro ně vždy na sta omluv... A když mě pak prosil můj bratr – ten starší, který uvedl obchod do chodu –, abych se vrátil domů a pomohl mu, zřekl jsem se s radostí své kariéry v koloniích. Vrátil jsem se do vlasti k svému milovanému, rozpustilému, hnědobílému dobytku z Camargue a Crau. Bůh ví, že bych o něm mohl vyprávět celou noc, tenhle nápoj rozvazuje jazyk a člověk toho nemusí druhý den ráno litovat... Tak tedy, stalo se to po válce. Mezi našimi telaty, Bůh sám ví, kolik jich máme dohromady, bylo tele, býček, který vypadal právě tak jako jiná telata. Byl trochu slabý, a byl proto se svou matkou pořád na velkém dvoře ve statku. Nejdřív se na něm cvičily děti našich pastýřů. Mají to už v krvi. Španělovi je býčí zápas obřadem. Naši malí draci tu dole štvou býky právě tak, jako hrají anglické děti fotbal. Při hře se tele honilo za dětmi s očima široce rozevřenýma zrovna tak, jako kráva, která úto-

57


čí na člověka. Děti utíkaly a schovávaly se za pluhy a za káry, na vinné sudy uprostřed dvora. Ale býček je honil jako pes krysy. Snažil se dokonce podle jejich výrazu vypozorovat, kam budou utíkat. Někdy předstíral, že útočí na některého chlapce, pak ale najednou odbočil napravo nebo nalevo – nikdy se to nedalo přesně určit – a porazil dítě, které si myslelo, že je u zdi kdovíjak v bezpečí. Pak zůstal nad dítětem stát, protože dobře věděl, že mu kamarádi přijdou na pomoc. Když byly děti pohromadě, mávaly mu kazajkami před očima a tahaly býčka za ohon, tak je rozehnal – ale jak! Uměl taky vyhazovat stranou jako kráva. Dovedl při tom odhadnout vzdálenost tak přesně jako naši dělostřelci a stál zase rychle na nohou jako náš Carpentier7. Často jsem ho pozoroval. Christophe – to je muž, který šel právě kolem, dohližitel nad našimi pastevci, který mě naučil jezdit na koni s dobytkem, když mi bylo deset let – Christophe mi vyprávěl, že býček pocházel od žlutavě hnědé krávy, která nás jednou zahnala do bažin. ,Vyhazuje právě tak jako ona,‘ povídal Christophe. ,Vyskočí a kopne stranou. Taky jste pozoroval, že se nedá obelstít, když před ním některej z chlapců mává kazajkou? Použije toho k tomu, aby zjistil, kde stojí. Hoši si myslej, že na něj vyzrajou, ale zatím vždycky vyzraje on nad nimi. Říkám vám, to zvíře myslí.‘ Došel jsem k stejnému závěru. Ano, zvíře bylo schopno myslet, pokud to potřebovalo při svém vyražení. Kromě toho byl býček humoristicky založený, tak jako mnohý skutečný vrah. Máme takové případy nejen mezi zvířaty, ale také u lidí. Měl opravdu ukrutné, ba skoro neslušné žerty.“ Pan Voiron nám znovu naplnil poháry nádherným vínem, které chutnalo čím dál tím lépe. „Býčka nechali nějaký čas na dvoře, aby se na něm cvičili. Přirozeně, že poněkud zdivočel. Christophe ho proto odvedl ven na pastviny, kde hraničí Camargue s Crau, aby se mezi

7

Georges Carpentier – slavný francouzský boxer 20. let minulého století, pozn. red.

58

MYSLÍCÍ BÝK

ostatním dobytkem naučil způsobům. Jak byl tenkrát starý? Myslím, že asi osm nebo devět měsíců. Několik měsíců nato jsme se spolu setkali – on a já. Jel jsem na polodivokém koni cestou do Crau, když jsem najednou zjistil, že jsem byl málem vyhozen ze sedla. Byl to býček. Schoval se za vývratem, a když jsem jel kolem, napadl mého koně zezadu. Ano, obelstil dokonce mého polodivokého koníka! Poznal jsem ho, praštil ho přes nozdry a řekl jsem: ,Apisi, za tohle půjdeš do Arles! Tohle se nedělá!‘ Ale on vůbec neznal stud. Odcházel a smál se jako nějaký Apač. Kdyby mě byl vyhodil ze sedla, nemyslím, že by mně bylo do smíchu. A to byl té bestii sotva jeden rok.“ „Proč jste ho chtěl poslat do Arles?“ zeptal jsem se. „K býčím zápasům. Jakmile nás totiž opustí roztomilí turisti od vás, pořádáme si tam pravidelně své skromné zábavy. Ne jsou to opravdové býčí zápasy, rozumíte, je to jen taková hra hochů z města a okolí s mladými býčky, jejichž rohy jsou omotány hadry. Dřív než je tam pošleme, vycvičíme je přirozeně u nás ve dvoře. Přivedli jsme tedy Apise z pastviny. Okamžitě poznal, že je mezi chlapci, kteří si s ním hrávali, když byl ještě docela mladý býček – jako by si s nimi potřásal rukou –, a dal si, klidný jako andílek, omotat rohy. Prohlédl si na dvoře káry a pluhy, aby zjistil, kam by měl útočit a kde je možné počítat s obranou. A pak s elánem zaútočil a bránil se tak houževnatě a prozíravě, že jsme byli nadšení. Byli jsme tak rozdovádění, že jsme, jak se obávám, přepjali jeho trpělivost. Chtěli jsme na něm, aby opakoval některé kousky, což nesnese žádný pravý umělec, ale dal nám zcela čestně výstrahu. Odešel doprostřed dvora, kde byla hromada kypré hlíny, a tam si klekl. Viděli jste už někdy tele, jehož rohy se loupají, jak je vráží do země a ryje jimi v zemi? Totéž dělal ten býk úplně s rozmyslem, až zbavil své rohy obalu. Pak se zvedl, tančil na svých nádherných kopytech, která se leskla, a jako by říkal: ,Nuže, přátelé, kuličky jsou z kordu pryč.

59


Kdopak začne?‘ Rozuměli jsme a hned jsme přestali. Byl zase odveden na pastvinu až do chvíle, kdy nadejde doba skromné zábavy v našem malém hlavním městě. Nedlouho před tím, než byl dopraven do Arles – ano, myslím, že to tak bylo –, přišel Christophe z pastvin v Crau do dvora a hlásil, že Apis přepadl a zabil mladého býka, který prozrazoval svým chováním, že bude jeho sokem. Stává se to, ale naši pastevci tomu měli zabránit. Ale Apis napadl a zabil toho býka svým typickým způsobem. Vyrazil na něj ve tmě, ze zálohy za vývratem, příčným úderem zezadu ho povalil a pak ho rozpáral. Tohle je všecko možné, ale když provedl tuhle vraždu, šel Apis k břehu u hluboké cesty, klekl si a očistil si pečlivě rohy v zemi, právě tak jako tenkrát na dvoře. Christophe něco takového dosud nezažil. Běžel proto rychle do kapličky na pastvinách, vzal si tam trochu svěcené vody (to je v takových případech nejúčinnější prostředek, rozumíte?), pokropil Apise (jemuž to bylo úplně lhostejné) a odejel domů, aby to hlásil. Patrně bylo v povaze myslitele, jakým byl tenhle býk, že si zakládal na svém zevnějšku. Když byl poslán do Arles, připomněl jsem lidem, kteří ho tam dopravovali, aby s ním zacházeli šetrně. Zdálo se ale, že má radost ze změny prostředí, z hudby, z všeobecné pozornosti, kterou budil, a z toho, že se zase shledal s dávnými přáteli, protože tam byli všichni hoši od nás. Chvíli byl opravdu v žertovné náladě, ale jeho obraty, jeho náběhy a způsob, jak honil chlapce jako krysy, byly mnohem dokonalejší než kdy předtím. Projevoval při tom jakousi jistotu v technice, která vyplývá jen z dobře promyšleného umění, především ale vášeň tvora, ovládajícího mistrně svou věc. Naučil se mnohému venku na pastvinách v Crau! Ke konci hry se s ním jednalo úplně jako s býkem, který musí zemřít, jenže k tomu bylo podle místního zvyku použito hole místo meče. Útočící dostali býka do příslušné pozice nebo ji zaujal sám dobrovolně, zaútočil, jeden z útočníků mu do lopatky

60

MYSLÍCÍ BÝK

zasadil předstíranou bodnou ránu holí – a býk se otočil a klusal k východu z arény, jímž byl do ní přiveden. Jako by chtěl říct obecenstvu: ,Milí přátelé, představení je u konce. Děkuju za potlesk a teď si půjdu odpočinout.‘ Ale naši Arlesané, kteří vždycky nejsou tak chytří jako jiní lidé, chtěli, aby se představení opakovalo, a zahnali proto Apise zase do středu arény. My, kteří jsme ho znali, jsme věděli, co se teď stane. Býk odklusal do středu arény, klekl si a zaryl zcela uvážlivě před očima všech rohy, jeden za druhým, do písku a zbavil je tím ochranných obvazů. Christophe křičel: ,Koukejte, ať jste pryč, vy pitomci! Odejděte dobrovolně dřív, než budete muset!‘ Ale zápasníci v aréně toužili po vzrušení – už Řím kazil svou zamilovanou provincii hostinami a hrami. Inu, dostali co proto. Viděl jste někdy, jak služka poklízí se smetákem a lopatkou pokoj ve všech koutech? Za půl minuty je Apis všechny vysmejčil za bariéru. Pak dal znovu najevo, aby mu otevřeli vrata východu. Otevřeli mu je a on jimi odešel, jako by byl pokryt vavříny.“ Pan Voiron naplnil znovu poháry, zapálil si cigaretu a chvíli kouřil. „A co se stalo potom?“ zeptal jsem se. „Právě o tom přemýšlím. Není snadné všechno správně vylíčit. Potom… inu potom se Apis vrátil na své pastviny a k svým ženám a já k svým obchodům. Dřívější fanoušek, který bez kabátu dodával křikem odvahu žlutohnědému synu krávy, změnil se zase v Bratry Voirony – obchod vínem, umělými hnojivý et cetera. Příštího roku, na podkladě různých úskoků, které tu nebudu uvádět, a dík našemu patriarchálnímu zvyku odměňovat starší pastevce z přírůstku stád, stal se milý Christophe majitelem Apise. Ovšem, vždyť tvrdil, že Apis je potomkem krávy, kterou mu daroval můj otec v době druhého císařství. Chraňte se, pane, před pamětí prostého člověka! Jeden z Chris-

61


tophových předků vojákoval pod naším Soultem, který bojoval u Bayonne proti vašemu Beresfordovi. Padl do rukou španělských partyzánů. Večer po práci, když jsem byl ještě dítě, vyprávěli mi o tom Christophe a jeho žena všechno dopodrobna. Když se světová válka srovná se Soultovými boji a jeho ústupem přes Bidassou…“ „Vy jste Christophovi dovolil, aby si přivlastnil zrovna tohohle býka?“ zeptal jsem se. „To neznáte našeho Christopha. Než jsem se o tom vůbec dověděl, prodal už ho do Španělska. Španělé platí kovovými penězi – duros – z ryzího stříbra. Naši venkované nedůvěřují papírovým penězům a říkají, jak víte: ,Tisíc franků v bankovkách nebo osm set ve stříbře a kráva je vaše.‘ Christophe tedy prodal Apise, jemuž bylo tenkrát půltřetího roku a který byl, podle toho, co se Christophe dověděl, nejméně trojnásobným vrahem.“ „Jak to?“ zeptal jsem se. „Odpravil vždycky jen příslušníky svého rodu a jak mi Christophe vyprávěl, vždycky týmž příčným úderem zezadu zvíře porazil a okamžitě rozpáral. Pak následovalo ono obřadné čištění rohů. Kdyby byl tenhle Minotaurus člověkem, zaměstnával by manikýrku… Tak zmizel Apis z našeho kraje. Nijak mě to neznepokojovalo. Věděl jsem, že o něm uslyším, až bude čas. Proč? Protože u nás, pane, mezi Berrem a Saintes Maries, není jediný kus dobytka, aby o něm znalci, jako je Christophe, nevěděli. Dobytek je náplní a vzpruhou jejich života. A tak když mi Christophe řekl nedlouho před velkonočním pondělím, že Apis vystoupí poprvé v aréně v malém katalánském městečku na silnici do Barcelony, zapřáhl jsem do vozu a ujížděl s Christophem k hranicím. Městečko nemělo význam pro obchod a průmysl, ale narodil se v něm věhlasný matador, který se uvo-

62

MYSLÍCÍ BÝK

lil ukázat své umění v rodném městě. Vypravili tam zvláštní vlak. Naše francouzské dráhy jsou ovšem bídné, ale což teprve španělské…“ „Jel jste tam povozem, že?“ řekl jsem. „Ovšem. Silnice ale také nebyly nic moc. Matador se jmenoval Villamarti. Měl v úmyslu zabít na počest svého rodného města dva býky. Jak Christophe říkal, Apis měl být druhý. Výlet byl zajímavý a městečko na mořském pobřeží roztomilé. Aréna byla asi z poloviny sedmnáctého století. Všechno bylo velmi rázovité. I úvodní ceremonie… Když jezdci vklusali do arény a požádali purkmistra, sedícího v lóži, aby jim hodil dolů klíče od ohrady s býky, bylo všechno provedeno bezvadně. Víte přece, že to je dobré znamení, když chytí jezdec klíče do klobouku. A chytil je bezvadně. Seděli jsme v první řadě vedle mřížových vrat, jimiž vcházeli býci, a viděli jsme proto všechno. Villamartův první býk byl usmrcen velice dobře. Druhý matador, jehož jméno jsem zapomněl, zabil svého býka bez bravury – nezdar, který zvýšil Vilamartiho slávu. I třetí matador, Chisto, zdatný odborník středního věku, který ale nikdy nevybočil z hranic prostřednosti, zůstal v pozadí. Tihle matadoři jsou na sebe žárliví jako herečky z Comédie française! Villamarti stál připraven se svou skupinou a očekával svého druhého býka. Mřížová vrata se otevřela a objevil se Apis; kolébal se ve své nádheře na kopytech a šilhal koketně stranou, jako by tam byl doma. Pikador – jezdec s dlouhým kopím – stál vpravo od něho nedaleko ohrady. Toho muže ani nenapadlo, aby svého koně obrátil, protože capeadorové – zápasníci s červenými plášti – už postupovali, aby upoutali Apisovu pozornost na sebe a zjistili jeho náladu a úmysly – úplně podle pravidel, která byla stanovena pro býky, kteří neumějí myslet... Neuvědomil jsem si vraždu, až když byla provedena! Rychlý obrat, výpad, příčný úder

63


zezadu, pád koně i jezdce – všechno bylo dílem okamžiku. Apis přeskočil koně – ten mu nezavdal příčinu k nepřátelství –, stanul všemi čtyřmi na zádech ležícího muže (což úplně stačilo!), tančil chvíli nádhernými kopyty po mrtvole a hned nato odběhl a tvářil se, jako by chtěl padnout na mordu. Sledujete mě? Tím klopýtnutím vzbudil zdání, že jeho smrtící útok nebyl nic jiného než zvířecí přehmat. To jsem teprve pochopil, že jsme měli co dělat s umělcem. Nezůstal stát nad mrtvolou, aby přivábil ostatní zápasníky. Tenhle úskok si schoval napotom. Nebránil zřízencům, aby mrtvolu odnesli, a bavil se zatím s capeadory. Pro Apise, který se vycvičil mezi dětmi u nás na dvoře, byl červený plášť pouhým znamením, že za ním je muž. Rozumíte, sledoval, osobu, a ne propagandu – tedy ne noviny, ale toho, kdo je dělá. Kdyby byla ve Francii jen třetina voličů tak chytrá, milý příteli... Všechno se dělo nenuceně, s humorem a současně s nádechem sveřeposti. Chňapl po plášti jednoho capeadora jako nemotorný pes, ale pozoroval jsem, že měl muže pořád po své nebezpečné levici. Christophe mi šeptal: ,Dávejte pozor na pověstný kopnutí, který zdědil po matce. Jakmile si chlapík troufne víc, kopne ho.‘ A opravdu, jak je Bůh nade mnou, vyskočil do vzduchu a kopnul! Zápasník padl na zem jako pytel, pozvedl ruku k hlavě – a byl konec. Ležela tam tedy už druhá mrtvola. Capeadorové znovu přispěchali, aby ho odlákali, ale Apis si zase schoval svou význačnou scénu na pozdější dobu. I tentokrát předstíral, že příčinou vraždy byla nešťastná náhoda, a podařilo se mu o tom diváky přesvědčit! Předstíral, jako by byl nešťastnou náhodou prolomil ohradu venku na pastvině. Bylo to prostě neuvěřitelné, ale viděl jsem to.“ Pan Voiron si zase vzpomněl na šampaňské a já následoval jeho příkladu. „Apis ale nebyl jediný umělec v aréně. Villamarti je prý dokonce z herecké rodiny. Pozoroval jsem, že se dívá na Apise

64

MYSLÍCÍ BÝK

docela jinýma očima. Také on začal celou věc chápat. Vzal svůj plášť a mával jím před Apisem, aby ho dráždil, než přijde další pikador. Byl to věhlasný matador. Apis to asi vypozoroval nebo mu Villamarti připomínal některého chlapce, s nímž se doma cvičil. Ať tak nebo onak, nebránil se tomu, ovšem jen do určité míry: nedopustil, aby se Villamarti pohyboval v aréně podle své vůle. Držel ho neustále v šachu. Krčil se a trkal po něm neohrabaně a opatrně, ale přitom hrozivě a neodbytně. Pozorovali jsme, že se zápasník přizpůsobuje býku – ne býk zápasníkovi. Apis ho tlačil do středu arény a Villamarti – pozoroval jsem jeho obličej – to rychle poznal. Nemohl jsem ale odhadnout, co má ta bestie za lubem. ,Vidíte,‘ řekl mi Christophe, ,má spadýno tamhle na toho pikadora na bělouši. Až bude u něj dost blízko, tak si ho vypučí. Villamarti je pro něj jen záminka. Jednou mi to zrovna takhle udělal.‘ A bylo tomu skutečně tak, milý příteli! Rychlým úderem prsou – znělo to jako výstřel z našeho sedmiapůlpalcového děla – se zbavil Villamartiho, porazil ho, a už byl u své oběti stojící u bariéry. Týž boční útok s rohy hluboko skloněnými – a rázem kůň, zasažený z boku, padl na zem s přeraženýma nohama. Pikador ležel napůl omámený na zemi. Apis stanul mezi koněm a jezdcem, zadkem obrácen k bariéře, pravý bok mu chránil kůň a levý omráčený muž u jeho nohou. Jak jednoduchý nápad! Protože tam nebyly pluhy a káry jako na jeho dřívějším cvičišti, vypomohl si – jako opravdový génius – tím, co tam bylo, a udělal si tak nouzový zákop. Skupina zápasníků zahájila znovu proti němu postup, ale její levé křídlo nemohlo dopředu kvůli padlému koni, hrabajícímu nohama, a pravé bylo odsouzeno k nečinnosti kvůli tělu omráčeného muže, nad nímž stál Apis s výmluvným gestem. Villamarti se býku vrhl skoro mezi rohy, ale byla to spíš provokace než útok. Apis ale vyzvání odmítl a zůstal v obranné pozici. Poslali proti němu pikadora – samozřejmě přímo, bylo to jediné nekry-

65


té místo. Apis vyrazil kupředu – všimněte si, že zatím nepoužil rohy! Kůň se zvrátil a jezdec byl zpola pod ním. Apis se rázem zastavil, napíchl muže pod srdcem a mrštil jím na bariéru. Slyšeli jsme, jak jeho hlava zapraštěla, ale byl mrtev dřív, než dopadl na dřevěné pažení. Diváci se ani nehnuli. I oni pomalu začali chápal, že tady jde o Focha8 mezi býky! V aréně se zaměstnávali mrtvým. Dva ze skupiny zápasníků se váhavě pokoušeli býka vydráždit – Bůh sám ví, čeho tím chtěli docílit! Ale býk odešel do středu arény. ,Vidíte?‘ zvolal Christophe, ,teďka si bude čistit rohy. To mě dycky vystrašilo.‘ Býk si klekl a začal si čistit rohy. Půda byla tvrdá. Zarýval rohy do země jako v šíleném vytržení. Když sklonil hlavu k zemi a zahýbal ušima, vypadalo to, jako by se vyptával samotného Satanáše na jeho tajemství a netrpělivě při tom volal: ,Ano, tohle vím… tohle také… a tohle také! Řekni mi víc… mnohem víc!‘ V mrtvém tichu se ozval ženský hlas: ,Podívejte, kope hrob! Bože na nebi, podívejte se, vždyť on kope hrob!‘ Několik lidí to opakovalo, ale tak tiše, jako se rozléhá zvuk mořské vlny v jeskyni. Když si očistil rohy, zvedl Apis hlavu a díval se pátravě na ubohou skupinu Villamartových zápasníků. Prohlížel si je zcela bez obalu jednoho po druhém s vážností tvora, který je jim roven rozumem a s nepřístupným a nemilosrdným odhodláním mistra. To bylo ještě děsnější než to, jak si předtím čistil rohy.“ „A co dělala skupina Villamartových zápasníků?“ zeptal jsem se. „Byla pod jeho vlivem, stejně jako diváci. Přestali dupat, býka dráždit a nadávat mu. Úplně se mu podřídili. Oba další matadoři vyjeveně zírali na všechno, co se odehrávalo. Jen Chisto, nejstarší ze všech, přerušil chvílemi ticho tím, že na 8

Ferdinand Foch (1851–1929) byl francouzský maršál a národní hrdina z první světové války, pozn. red.

66

MYSLÍCÍ BÝK

býka něco zavolal. Apis se po něm ohlédl. Jinak ale zůstal sám a nehybný, zíraje ve vážném zahloubání na skupinu, která mu byla vydána na milost a nemilost. Panebože… Z nějakého důvodu se ozvala trubka, volající, aby byla přinesena bandilleras – vřetena, opatřená bodcem s háčkem, pestře opentlená, jež vráželi býkům, kteří neuměli myslet, do týla, když byly jejich svaly unavené, jak brali koně na rohy a odhazovali je. Jakmile zvíře ucítí bolest, zarazí se a zápasník využije toho okamžiku a uskočí elegantně stranou. Villamartův bandillero uposlechl hlasu trubky zcela mechanicky, jako člověk odsouzený k smrti. Postoupil proti býkovi s vřeteny v rukou a vykoktal obvyklé vyzvání... A pak? Nechci tvrdit, že Apis pokrčil rameny, ale zjednodušil tuhle epizodu tak, jak to dovede jen galský býk. Jeho divokost byla promísena jakousi rabelaisovskou rozpustilostí. Ten dojem patrně vyvolávala jeho krátká oháňka, zejména díval-li se člověk zezadu. Christophe na to několikrát upozornil. Tuhle rozpustilost dal teď Apis najevo. Obcházel milého chlapíka a donutil ho tím, aby zanechal svých líbivých póz. Prohlížel si ho ze všech stran jako neschopný fotograf. Vystavoval se mu každou částí těla, jen týlem ne. Chvílemi se choval tak, jako by se na něj chtěl rozběhnout. Můj Bože, bylo to kruté! Jeho úmysl byl však zřejmý. Chtěl způsobit, aby diváci vypukli v smích právě v okamžiku, kdy se rozvrátila lidská morálka. A povedlo se mu to. Chlapík se obrátil a utíkal k bariéře. Apis ho dohonil dřív než smích ustal, předhonil ho a zatlačil, co povídám, přimáčkl ho levým bokem k bariéře. Rohy měl stranou, ale přece jen těsně u chlapíkových prsou. Nechtěl prostě dovolit, aby se zápasník schoval za ochrannou bariéru. Několik zápasníků mu chtělo jít na pomoc, ale Villamarti vykřikl: ,Zpátky! Když bude chtít, tak se s ním vypořádá.‘ Zápasníci zůstali stát. Neviděl jsem dobře, jestli chlapík sklouzl nebo ho Apis povalil mordou, ale svalil se v nářku na zem. Apis se rázem zastavil

67


jako auto se čtyřmi brzdami, zaujal hrdý postoj, očichal muže, ležícího na zemi, od hlavy až k patě a – hrdě odešel. Bylo to pro muže mnohem potupnější než degradace před celým praporem. Představení bylo u konce. Apisovi jen zbývalo, aby vyčistil jeviště od představitelů podřízených rolí. A s jakým gestem to provedl! Inscenoval dramatický start, tenhle Cyrano z Camargue, jako by je teprve teď zpozoroval. Pohnul se a všechny ty pestré spodky zářily v příštím okamžiku nahoře na bariéře. Apis opanoval celé jeviště! Ale Christophe i já jsme se o něho chvěli! Neboť, chápejte, zapletl se do úžasného dramatu, jehož třetí jednání mohl dohrát jen on. Látku už úplně vyčerpal, ale diváci seděli tak napjatí, že ani nedýchali. I Molière – zapomněli jsme, milý příteli, připít na památku té neobyčejné duše – by byl v rozpacích. A v tragédii je jen krůček k neúspěchu. Viděli jsme čtyři nebo pět četníků, kteří jsou vždycky při zápasech, aby udržovali pořádek, jak se ukazováčkem dotýkají spouští pušek. Čekali jen, až dá purkmistr znamení, aby na býka vystřelili, což se někdy stává býku, který skočí přes bariéru mezi diváky. Byli by při tom ovšem zabili či poranili několik lidí, ale to by Apise nezachránilo.“ Pan Voiron zapil mocným douškem svou myšlenku a otřel si vousy. „V tomhle okamžiku neposlal osud nebo chcete-li génius Francie jako pomocníka v tomto neobyčejném finále nikoho jiného než Chista, nejstaršího a jak už jsem řekl (už nikdy nebudu někoho posuzovat) nejméně nadaného ze všech. Byl vyslovená prostřednost, ale jeho srdce – a vítězí vždycky jen srdce, milý příteli – bylo srdce umělce. Vešel vážně do arény, sám a odhodlaně. Apis se na něj zkoumavě zahleděl. Muž zaujal postoj se svým pláštěm a oslovil býka jako tvora, který mu byl roven: ,Nuže, seňore, ukážeme spolu něco těmto úctyhodným pánům.‘

68

MYSLÍCÍ BÝK

Blížil se k myslícímu zvířeti, které ho mohlo, jak jsme všichni věděli, jediným skokem, jediným úderem, jediným kopnutím zničit. Vážený příteli, přál bych si, abych vám mohl přesně popsat, s jakou nelíčenou dobromyslností, s jakým humorem, taktem a ohleduplností hraničící s úctou přijal Apis, nejznamenitější umělec, tohle pozvání. Byl jako mistr, který rozepnul kabát po namáhavé práci v ateliéru, hoví si a zabývá se pokročilým, ale ne zvlášť nadaným žákem. Rázem si oba rozuměli. A to zcela právem! Christophe mi povídal: ,Všecko je v pořádku. Tenhle Chisto vyrost mezi býky. Myslel jsem si to hned, když před okamžikem promluvil. Býval pastevec. Však on to už nějak provede.‘ Zpočátku se vzájemně odhadovali a pozorovali. Vtom se dopustil Villamarti velké nepřístojnosti. Šel v určité vzdálenosti za Chistem v úmyslu napravit svou pošramocenou reputaci. Věřte mi, bylo to, jako kdyby Dumas starší zavřel dveře nevítanému vetřelci před nosem. Právě tak to teď udělal Apis. Okamžitě zahnal Villamartiho za nejbližší bariéru. Zastavil se před ní, zadupal nohama a zafuněl: ,Táhni! Teď jednám s umělcem.‘ Villamarti odešel a nechal svou reputaci navždy osudu. Apis se pak obrátil k Chistovi, jako by říkal: ‚Odpusťte mi, prosím, tohle vyrušení. Nejsem bohužel vždycky pánem svého času, jak jste zajisté viděl, vážený pane kolego...‘ Pak začal předstíraný zápas. Z úcty k Chistovi vyvolil si Apis jako cíl (u každého býka je tomu jinak) podšívku jeho pláště, která je tělu vždycky nejblíž. Tak je při útoku mezi útočícím rohem a tělem vždycky jen několik centimetrů. Ale Apis si důvěřoval právě tak, jako mu důvěřoval Chisto, a řídil se tentokrát s neobyčejnou rozvahou a klidem podle muže, s nímž zápasil. Nic nenamítal, aby se zápas konal ve stínu nebo na slunci, úplně jak to

69


žádali nadšení diváci. Úžasně zuřil. Předstíral, že podlehl, zůstal strnule stát jako sloup a pak najednou znovu vyrazil v záchvatu zuřivosti, ale vždy se spolehlivě ovládal jako pravý umělec, který ví, že je jen nádoba vzrušení, jímž se neopíjí on, ale jiní. A ani na okamžik nezapomněl, že je jeho cílem jen plášť a že nesmí udatnému Chistovi zkřivit ani vlásek. I Chisto byl býkem nadšen. Bůhví, snad se tomuhle zkušenému zabíječi býků vrátilo mládí, touhy, půvab a krása jeho někdejších snů. Člověk před sebou skoro viděl děvče ze starých časů, pro něž teď stoupal Chisto k vrcholku obratnosti a odvahy. I pro něj nastal velký okamžik – nádherná chvíle večerního soumraku, zlacená posledními paprsky slunce. Všechno, co uměl, dal Apisovi k dispozici a on mu zase poskytl vše, čemu se naučil doma v Arles a při svých vraždách v osamění na našich pastvinách. Řítil se kolem Chista jako burácející řeka smrti a těsně míjel jeho kolena, vyskakoval do výše jeho ramen, útočil rohy na vlásek vpravo nebo vlevo od jeho hlavy, přehnal se mu s funěním těsně za zády a jednou nebo dvakrát – to bylo prostě jedinečné! – se před ním vztyčil v plné výši a Chisto hbitě uhnul před lavinou tohohle vycvičeného tělesa. Milý příteli, tahle dvojice naprosto upoutala pět tisíc lidí. Nebylo slyšet nic, jen pravidelný zvuk dýchání – jako při čerpání vody. Bylo to prostě nesnesitelné. Zvíře i muž vypozorovali, že potřebujeme změnu tóniny, nějaké rozveselení. Oba tedy přešli do šaškovité nevázanosti. Chisto se svalil na záda a nadával Apisovi neslýchaným způsobem a býk se stavěl, jako by byl takovou řeč vůbec nikdy neslyšel. Posluchači řvali nadšením. Chisto býka popleskával, pohrával si s jeho oháňkou, věšel se za ni a Apis vyskakoval jako kozlík. Prováděl s ním akrobatické kousky ve všemožných pozicích. Stal se z něj zase pastevec – drsný, bezstarostný, ale plný pochopení. Apis byl ale pořád dokonalý klaun. Po celou dobu (Christophe i já jsme to viděli) se Apis snažil, aby

70

MYSLÍCÍ BÝK

se přiblížil k mřížovým vratům torilu, jimiž vstoupí do arény tak mnohý býk. Slyšel jste ale někdy, že by se dostal vraty ven živý? My jsme byli přesvědčeni, že Apis ví, že ho Chisto zachrání, protože on zachránil Chista. Život je nám všem drahý. Umělci, který žije mnohonásobný život v jednom, je nejdražší. A Chisto býka nezklamal. Nakonec, když už se nemohl nikdo smát, přehodil svůj plášť býkovi přes záda a objal ho jednou rukou kolem krku. Pak ukázal vztaženou rukou na mřížková vrata tak, jak by byl vztáhl ruku Villamarti, mladý a pánovitý, ne však pastevec, a zvolal: ,Pánové, otevřete laskavě mně a mému roztomilému oslíčkovi.‘ Otevřeli mu vrata – posuzoval jsem až dosud Španěly špatně! Vrata se otevřela před mužem a býkem a zase se za nimi zavřela. A pak? Všichni – od purkmistra až k poslednímu četníkovi – byli jako šílení, až zazněla trubka a pátý býk – černý býk z Andalusie, který neuměl myslet – se vřítil do arény. Tuším, že ho někdo z nich zabil. Příteli, můj milý příteli, jemuž jsem otevřel své srdce, přiznávám se vám, že jsem už potom nedával pozor. Christophe i já jsme plakali – plakali jsme jako děti jedné matky. Nepřipijeme této matce?“

71


POZDĚ PŘIŠEL BŮH Pozdě přišel Bůh, když jeho poslů nebylo dbáno, pozdě, však přinesl trest, a řekl: „Zlé bude pokutováno na všem, co jejího jest.“ Otrávil čepel meče, a zasáhl doprostřed prsa její, do nitra vnikl jí jed a řádil nejkrutěji. Uzavřel smlouvu s časem, by stanul a žal byl vždy nový zcela, denně byl kříšen a v nocích se zmocňoval duše i jejího těla. Jitra vzpomínek, poledne žhavých muk, půlnoci, za kterých neklid se šklebí – až pro ni vzdychaly kameny, dláždící cestu k peklu i k nebi. Tak žila a její tělo stále se drolilo časem. Prosila jednou znamení – bylo jí dáno cele. Oltář si postavila, svítila na něm vzpomínek jasem a beze všech nadějí statečně stála v pusté své cele. Rozhodná, nezištná, božská vše pro lásku podnikala... Co je Bůh proti ženě? – Prach, nicota dokonalá.

72

DŮM PŘÁNÍ

DŮM PŘÁNÍ

N

ově ustanovená sociální pracovnice ve farnosti odešla právě od paní Ashcroftové po návštěvě, která trvala asi dvacet minut. V té době používala paní Ashcroftová angličtiny, jak se sluší na starší zkušenou penzionovanou kuchařku, které není život v Londýně neznámý. Teď se ale tím radši uchýlila k svému zamilovanému sussexskému nářečí, v němž byla jako doma (zaměňovala v něm v zápalu rozhovoru t s písmenem d), když jí za slunného sobotního odpoledne v březnu přivezl autobus na návštěvu paní Fettleyovou. Přijela k ní z místa svého pobytu, vzdáleného třicet kilometrů. Byly

73


přítelkyně od dětských let. Ale osud později způsobil, že se vídaly jen zřídkakdy. Měly si toho hodně co říct a mnohé nitky, uvolněné od jejich posledního setkání, bylo třeba znovu navázat, než se paní Fettleyová usadila na židli u okna, v ruce s pytlíkem plným kousků sukna. Z okna bylo přes zahradu vidět na louku, kde bylo fotbalové hřiště, a do údolí za ní. „Většina lidí, kteří přijeli na zápas, vystoupila už v Bush Tyenu,“ vykládala paní Fettleyová, „takže tam už nikdo nezbyl, kdo by mi sloužil v posledních pěti kilometrech jako nárazník. V tom voze to s tebou úplně hází.“ „Ale nic se ti nestalo,“ řekla její hostitelka. „Na tobě si léta nic nevzala, Liz.“ Paní Fettleyová se pousmála, položila vedle sebe dva kousky sukna a zkoumavě si je prohlížela. „Ne, to bysme musely takhle dvacet roků nazpátek. Pamatuješ se přeci, jak jsem tenkrát bývala, jak se říká, jako kulička.“ Paní Ashcroftová zavrtěla zvolna hlavou – nedělala nic ukvapeně – a pokračovala v tom, že všívala pytlovinu do lýkového košíčku na nářadí. Paní Fettleyová vykládala pořád nové kousky sukna na okno mezi květináče s geraniemi, ozářenými jarním sluncem. Na chvíli zavládlo ticho. „Jaká je ta vaše nová sociální pracovnice?“ vyzvídala paní Fettleyová a pokývla hlavou ke dveřím. Byla silně krátkozraká, a když vcházela do místnosti, málem by byla přítelkyni porazila. Paní Ashcroftová si pozorně prohlédla velkou jehlu na sešívání balíků, než ji zabodla do košíčku. „Moc toho nenapovídá, ale jinak proti ní nic nemám.“

74

DŮM PŘÁNÍ

„Ta naše, v Keynesladu, zrovna překypuje slovy a soucitem,“ řekla paní Fettleyová, „nečeká ale vůbec odpovědi. Když brebentí, můžeš docela klidně sledovat svoje myšlenky.“ „Ta naše zbytečně nemluví. Spíš ráda dělá, jako by byla něco jako řeholnice, příslušející k oficiálnímu náboženství.“ „Naše je vdaná. Ale podle toho, co se říká, moc tím nezískala...“ Paní Fettleyová pozvedla špičatou bradu. „Bože! Tyhle archy dělají přímo zemětřesení!“ Cihlové zdi domku se zachvěly lomozem dvou omnibusů o čtyřiceti sedadlech, které jely k fotbalovému zápasu do Bush Tyenu. Hned za nimi následoval v oblacích prachu pravidelný autobus, jezdící v sobotu do okresního města. Zatím vyjížděl pozpátku ze dvora jednoho z přeplněných hostinců čtvrtý vůz, aby se připojil k průvodu, a zastavil tím proud výletníků. „Pořád ještě mluvíš, jak ti zobák narost, Liz,“ poznamenala paní Ashcroftová. „Jen když mluvím s tebou. Jinde vystupuju jako důstojná babička – zásadně. Tenhle košíček je určitě pro některého z tvých vnuků, viď?“ „Ano. Pro Artura – nejstaršího mý Jane.“ „Vždyť přece nikam do práce nechodí, ne?“ „Ne. Tohle je košíček na výlety.“ „Tak to máš ještě snadné. Můj Villy, ten pořád ze mě tahá peníze na ty dlouhé tyče, které si teď lidi dávají do zahrad, aby slyšeli hudbu z Londýna. A já mu je dávám, já starý blázen!“ „A on pak zapomene, aby ti poděkoval hubičkou, viď?“ pousmála se smutně paní Ashcroftová. „Ano, zapomene. Nynější hoši nejsou ani o vlásek lepší, než byli hoši za nás před čtyřiceti lety. Jen brát, a nic dát, a my

75


se s tím musíme spokojit. Jsme to blázínkové! Někdy chce ode mě Villi najednou tři šilinky!“ „Dneska neumějí vůbec zacházet s penězi,“ poznamenala paní Ashcroftová. „Minulý týden,“ pokračovala paní Fettleyová, „si moje dcera objednala u řezníka čtvrt libry prsního sádla. Pak mu je zase vrátila, aby je rozkrájel. Vzkázala mu, že se s tím nemůže dělat.“ „To ji asi přišlo draho.“ „To přišlo. Řekla, že mají odpoledne ve spolku zábavu a že se nemůže zdržovat krájením.“ „Vida!“ Paní Ashcroftová došívala posledními stehy podšívku košíčku. Sotva práci dokončila, přiběhl po zahradní stezce její šestnáctiletý vnuk v průvodu dívky, kterou právě zbožňoval. Hlasitě se dotazoval, jestli je košíček hotový. Vytrhl jí ho z ruky a bez jediného slova díků odešel. Paní Fettleyová se za ním upřeně zahleděla. „Jdou si asi někam na výlet,“ vysvětlovala paní Ashcroftová. „Hm,“ poznamenala její společnice přivírajíc oči, „zdá se mi, že nebude dělat velké cavyky, až mu jednou někdo přijde do cesty. Koho jen mi u všech všudy připomíná?“ „Musí se starat, aby dostal svý, zrovna tak, jak jsme to dělaly i my.“ Paní Ashcroftová začala prostírat stůl k čaji. „Nedá se popřít, že tys to uměla, Gra,“ řekla paní Fettleyová. „Jak sis na to teď vzpomněla?“

76

DŮM PŘÁNÍ

„Nevím... Najednou mě napadla historie té ženské z Rye – zapomněla jsem na jméno – nejmenovala se Barnsleyová?“ „Battenová, Polly Battenová chceš říct.“ „Správně, Polly Battenová. Tenkrát, když jsme byly všechny na seně ve Smalldenu, rozehnala se po tobě podávkama – za to, žes jí chtěla odloudit muže.“ „Ale určitě jsi taky slyšela, jak jsem jí řekla, aby si ho pro mě za mě nechala.“ Hlas i úsměv paní Ashcroftové byl vlídnější než jindy. „Ovšem – a všichni jsme čekali, že ti vrazí podávky do prsou, kdyžs to řekla.“ „Kdepak. Polly nikdy nepřekročila určité meze. Příliš se bála dovést věci do konce.“ „Muž mezi dvěma ženami, které se o něho hádají, mi připadá jako nejhloupější věc na světě,“ řekla paní Fettleyová. „Právě tak jako pes, kterého volají dva lidi najednou.“ „Možná. Ale jak sis vzpomněla na ty doby, Liz?“ „Připomenul mi je způsob, jak ten hoch drží hlavu a jak pohybuje ramenama. Od té doby, co vyrostl, pořádně jsem ho neviděla. U tvé Jane to nebylo znát, ale… u něho! Jako by ožil Jim Batten a jeho čertovina s ním! Nemám pravdu?“ „Možná. Bude pro to sotva nějaké vysvětlení, když bylo jeho manželství bezdětné.“ „Máš pravdu! Podívejme se... a Jim Batten je už mrtvý...“ „Sedmadvacet let,“ odpověděla úsečně paní Ashcroftová. „Neposloužíš si, Liz?“ Paní Fettleyová si posloužila horkými topinkami namazanými máslem, biskupským chlebíčkem, vyvařeným čajem,

77


hořkým jako kůže, doma zavařovanými hruškami a studenou vepřovou pečení, s níž klouzaly topinky lépe do krku. Neopomenula také všechno náležitě chválit. „Nevím, jestli jsem si vždycky dost šetřila žaludek,“ uvažovala paní Ashcroftová zamyšleně. „Ale člověk je jen jednou na světě. Netrápí tě někdy žaludek?“ „Ošetřovatelka říká, že to vypadá tak, jako bych měla zemřít spíš na žaludek, než kvůli noze.“ Paní Ashcroftová měla totiž na holeni chronický bolák, který musel být pravidelně ošetřován místní ošetřovatelkou. Ta se chlubila (nebo snad jiní lidé místo ní), že ten bolák za dobu, co tam byla, ošetřila už stotřikrát. „Ty, která jsi byla vždycky tak statná! Přišlo to na tebe dost brzo. Pozorovala jsem to na tvé chůzi.“ Paní Fettleyová to řekla s výrazem opravdové účasti. „To už pak na člověka čekají různé věci. Jen když mě ještě neopustila odvaha,“ poznamenala paní Ashcroftová. „Tys měla vždycky kuráže za tři. Je to taky útěcha, když to jde s člověkem s kopce.“ „Myslím, že i tobě poskytuje minulost útěchu,“ odpověděla paní Ashcroftová. „To víš. Ale o těchhle věcech moc nepřemýšlím, ledaže jsem pohromadě s tebou, Gra. K rozdělání ohně je potřeba dvou polínek.“ Paní Fettleyová se upřeně, s pootevřenými ústy, zadívala na pestrý kalendář od místního hokynáře na stěně. Domek se zase otřásal lomozem autobusů, jedoucích kolem, a z fotbalového hřiště za zahradou, přeplněného lidmi, doléhal k nim hlasitý křik. Celá ves se tam sešla, aby se pobavila v sobotu odpoledne, kdy měli všichni volno.

78

DŮM PŘÁNÍ

Paní Fettleyová vyprávěla nějakou dobu velice podrobně a bez přestávky, než si osušila oči a dodala: „Oznámení o jeho smrti mi přečetli z novin minulý měsíc. Přirozeně jsem musela dělat, jako by se mě to netýkalo, a přece jsem ho už takovou dobu neviděla. Nemohla jsem přirozeně nic říct ani dát na sobě znát. A neměla jsem ani pořádný důvod, abych jela do Eastbournu a navštívila jeho hrob. Myslela jsem, že si tam zajedu někdy autobusem, ale to by bylo doma nějakého vyptávání. Nebyla mi tedy dopřána ani tahle útěcha.“ „Ale, užila sis přece jen dost.“ „Bůh ví, že ano! Ta čtyři léta, když pracoval u dráhy nedaleko nás. A ostatní dělníci mu taky vystrojili pěkný pohřeb.“ „Pak si nemůžeš na nic naříkat. Chceš ještě šálek čaje?“ Když slunce zapadlo, trochu se ochladilo a obě staré ženy zavřely dveře u kuchyně. Venku v zahradě poletoval a pokřikoval mezi holými jabloněmi párek strak. Teď byla na řadě paní Ashcroftová, aby vyprávěla. Seděla, lokty opřené o stůl a nemocnou nohu položenou na stoličku. „Podívejme se! A co tomu říkal tvůj muž?“ zeptala se paní Fettleyová, když dozněl hluboký hlas její přítelkyně. „Řekl mi, že si můžu jít, kam chci, jemu že na tom nezáleží. Ale poněvadž musel ležet v posteli, řekla jsem mu, že počkám, až zase vstane. Věděl, že nezneužiju jeho stavu. To trvalo osm nebo devět neděl. Pak dostal nějaký záchvat a několik dní ležel bez hnutí jako balvan. Pak se sám od sebe v posteli posadil a povídá: ,Pros pána Boha, aby ti neproved některej muž to, cos provedla ty jinejm.‘ ,To mi říkáš ty?‘ odpověděla jsem, víš přece, Liz, jaký to byl větroplach. ,Jsme tedy vyrovnaný,‘ povídá, ,ale smrt mi dává možnost pohlédnout do budoucnosti a vidím, co

79


tě čeká.‘ Umřel v neděli nato a ve čtvrtek ho pochovali... A přece jen jsem ho měla ráda… kdysi… aspoň myslím.“ „Nikdys mi o tom nevyprávěla,“ poznamenala paní Fettleyová. „To je odměna za to, cos mi vyprávěla předtím. Když zemřel, psala jsem paní Marshallové do Londýna – to bylo moje první místo, kde jsem byla jako služka... Bože, jak už je to dlouho! –, že jsem teď úplně volná. Byla moc ráda, byli tam se mnou vždycky spokojení a já zas věděla, jak chtějí všechno mít. Pamatuješ se, Liz, že jsem k nim chodila po léta čas od času sloužit, když jsme potřebovali peníze nebo když byl můj muž pryč.“ „Odseděl si přece svých šest měsíců v Chichestru, viď?“ zašeptala paní Fettleyová. „Nikdy jsme se vlastně nedověděli, proč vlastně.“ „Byl by dostal víc, ale ten druhý neumřel.“ „Nebyl to snad někdo, s nímž tys měla co dělat, Gra?“ „Ne. Tentokrát to byl muž jiné ženy. Vrátila jsem se tedy po smrti svého muže k Marshallovům jako kuchařka, abych přišla zase trochu mezi pány a aby mi zas říkali paní Ashcroftová. Bylo to v roce, když jste se přestěhovali do Portsmouthu.“ „Do Goshamu,“ opravila ji paní Fettleyová. „Byla tam spousta novostaveb, kde bylo co dělat. Můj muž jel napřed, aby najal pokoj, a já jsem jela za ním.“ „No, a já zůstala asi rok v Londýně. Uběhlo to jako sen. Čtyřikrát za den jsem se najedla a měla jsem pohodlný život. Pak odjeli Marshallovi pozdě na podzim někam na cesty, myslím, že do Francie. Ale nechali si mě, nemohli se beze mě obejít. Uklidila jsem všude v domě, odevzdala jsem ho správci a odjela pak sem k sestře Bessii, svou mzdu v kapse, a všichni měli radost, že mě zase vidí.“

80

DŮM PŘÁNÍ

„To bylo asi v době, když jsem byla v Goshamu,“ poznamenala paní Fettleyová. „Pamatuješ, Liz, tenkrát ještě nebyla mezi lidmi falešná marnivost, stejně jako nebyly biografy a tancovačky. Muž nebo žena se hnali za prací, z které koukal nějaký ten šilink, aby ho mohli schovat pro horší časy. Že to tak bylo? V Londýně jsem celá zešpičatěla, a tak jsem si myslila, že mi zdravý vzduch poslouží. Odešla jsem tedy do Smalldenu, pomáhala jsem vykopávat rané brambory, ošetřovala slepice a co se dalo. To by se mi byli u nás v kuchyni v Londýně vysmáli, kdyby mě viděli v mužských botách a s podkasanýma sukněma.“ „A co jsi z toho měla?“ zeptala se paní Fettleyová. „Na to jsem nemyslela. Víš právě tak dobře jako já, že si člověk myslí, že se nic nestane, až se konečně něco stane. Rozum nedostane člověk před cestou, na kterou se vydal, ale teprve na jejím konci. Své činy můžeme posoudit jen do minulosti.“ „Jak se jmenoval?“ „Harry Mockler.“ Obličej paní Ashcroftové se stáhl bolestí v nemocné noze. Paní Fettleyová zůstala jako omráčená. „Harry? Syn Berty Mocklerové? O tom jsem neměla ani tušení!“ Paní Ashcroftová přisvědčila. „A já si namlouvala, a věřila jsem tomu, že potřebuju polní práci.“ „A jak to dopadlo?“ „Jako obyčejně. Na začátku všechno – a pak míň než nic. Kdekdo mě varoval a radil mi, ale nedala jsem si říct. Jednoho dne jsme spalovali na poli pýr, v době, kdy nám bylo oběma jasné, jak se to s námi má. Povídám: ,Je ještě letos brzo pálit pýr.‘

81


,Není,‘ odpověděl, ,čím dřív je takovej plevel zničenej a odstraněnej, tím líp.‘ Když to říkal, byl jeho obličej tvrdší než kámen. A mně bylo jasné, že nade mnou vyzrál jako nikdo před tím. Do té doby jsem si je vždycky podrobovala.“ „Jo, jo! Buď jsou naši, nebo jsme jejich,“ vzdychla její společnice. „Nejradši mám rovné jednání.“ „Já ne. Ale Harry ano... Zatím přišel čas, kdy jsem se měla vrátit do Londýna. Nemohla jsem. Prostě jsem nemohla. Tak jsem jednou v pondělí dopoledne vzala měděný kotlík s vařící vodou a vylila si ho na levou ruku. Pak jsem musela dalších čtrnáct dní zůstat, kde jsem byla.“ „A stál ten člověk za to?“ zeptala se paní Fettleyová při pohledu na bělavou jizvu na svraštělém předloktí své přítelkyně. Paní Ashcroftová přisvědčila. „A pak jsme se spolu dohodli, že půjde do Londýna a bude sloužit v nájemné konírně nedaleko místa, kde jsem sloužila já. Místo dostal. Postarala jsem se o to. Tam o nás nikdo nemluvil. Ani jeho matka o tom neměla nejmenší tušení. Odešel prostě do Londýna a tam jsme strávili společně zimu. Jen několik ulic od sebe.“ „Určitě jsi mu zaplatila cestu a všechno ostatní,“ poznamenala s přesvědčením paní Fettleyová. Paní Ashcroftová zase přisvědčila. „Nebylo toho moc, co bych pro něj neudělala. Vždyť to byl můj pán. A co jsme se jen nasmáli, když jsme chodili za soumraku dlážděnými ulicemi. Hrozně mě ve střevících bolívala kuří oka! Nikdy předtím jsem taková nebyla. A on taky ne! On taky ne.“ Paní Fetleyová se s pochopením zachichotala. „A kdy to skončilo?“ zeptala se. „Když mi jednoho dne všechno do halíře splatil, věděla jsem, na čem jsem, ale nechtěla jsem si to přiznat. ,Bylas ke mně

82

DŮM PŘÁNÍ

náramně laskavá,‘ povídá. ,Laskaví!‘ odpovím mu. ,My dva k sobě?‘ Ale on mě jen pořád ujišťoval, jak jsem byla k němu laskavá a že na to nikdy nezapomene. Tři večery jsem si to vůbec nepřipouštěla, poněvadž jsem tomu nechtěla věřit. Pak začal mluvit o tom, že se mu místo nelíbí a že si z něj ostatní v konírně tropí šašky a všechny ty lži, které si mužský vymýšlejí, když se nás chtějí zbavit. Nechala jsem ho vymluvit a neřekla jsem ani slovo. Nakonec jsem odepnula malou brož, kterou mi dal, a řekla jsem: ,Tak dobře. Už se na nic neptám.‘ Otočila jsem se a odešla úplně zoufalá. Už můj smutek nezhoršil. Nikdy už nepřišel, ani mi nikdy nepsal. Vrátil se jednoduše zase domů k matce.“ „A doufala jsi, že se vrátí?“ vyptávala se nemilosrdně paní Fettleyová. „Víc než jednou… ach, víc než jednou! Když jsem šla ulicemi, kudy jsme spolu chodívali, myslila jsem si, že i to dláždění musí pod mýma nohama křičet.“ „Já vím,“ řekla paní Fettleyová. „Taková věc bolí víc než co jiného. A to bylo všechno?“ „Kdepak! Vůbec ne! To nejpodivnější ještě přijde, Liz, tomu nebudeš věřit.“ „Ale budu. Myslím, Gra, žes měla těch lží po celý život dost.“ „Jasně... Trpěla jsem, že bych to nepřála ani svému nejhoršímu nepříteli. Bůh je mi svědkem! Tenkrát na jaře jsem úplně sešla! Pak jsem dostala bolení hlavy, které jsem dřív vůbec neznala. Jen si pomysli, já a bolení hlavy! Ale nakonec jsem za to byla vděčná. Zabraňovalo mi to přemýšlet...“

83


„To máš jako se zubem,“ vysvětlovala paní Fettleyová. „Ten se musí nechat vyzuřit a vyvztekat, až sám od sebe přestane – a je pokoj.“ „Měla jsem toho dost pro celý zbytek života. To, co se pak přihodilo, způsobila dcerka naší pradleny. Jmenovala se Sophy Ellisová – byla jen oči, hadry a hlad. Dávala jsem jí někdy najíst. Jinak jsem si jí moc nevšímala a nejmíň ze všeho, když jsem měla to soužení s Harrym. Ale víš sama, jak to někdy mladé holky mají, bláznivě se do mě zamilovala a její mazlení a hlazení nemělo konce. Neměla jsem srdce, abych ji odstrčila... Jednou odpoledne brzy na jaře ji její matka poslala k nám, aby jí přinesla něco k jídlu. Seděla jsem u plotny, hlavu zabalenou do šátku, pološílená bolením hlavy, když vklouzla do kuchyně. Moc laskavá jsem k ní asi nebyla. ,Božínku!‘ zvolala. ,Už vás zas bolí hlava? Hned vás toho zbavim!‘ Řekla jsem jí, aby se ke mně ani nepřibližovala, myslila jsem si, že mě bude hladit po čele – a to jsem nechtěla. ,Ani se vás nedotknu,‘ řekla a hned zase vyklouzla ven. Neuplynulo ani deset minut, a hlava mě přestala bolet, jako když utne. Dala jsem se tedy znovu do práce. V tom se vrátí Sophy a sedne si do mé židle, tiše jako myška. Obličej měla celý stažený a oči hluboko zapadlé. Zeptala jsem se, co se jí stalo. ,Nic,‘ odpověděla. ,Teďka to mám já.‘ ,Co máš?‘ povídám. ,Vaše bolení hlavy,‘ zamumlala těžkým jazykem. ,Vzala sem to na sebe.‘ ,Nesmysl,‘ povídám, ,přestalo to samo od sebe, když jsi byla pryč. Zůstaň klidně ležet, udělám ti hrnek čaje.‘ ,To mi nepomůže,‘ povídá, ,dokud nepřejde předepsanej čas. Jak dlouho to vaše bolení trvá?‘ ,Nemluv nesmysly,‘ povídám, ,nebo pošlu pro doktora.‘ Vypadala, jako by měla dostat spálu. ,Ach, paní Ashcroftová,‘ povídá a vztahuje po mně své vyhublé ruce, ,mám vás tak ráda.‘ Proti tomu se nedalo nic dělat. Vzala jsem ji na klín a konejšila ji. ,Vážně už vás hlava nebolí?‘ zakňourala. ,Vůbec,‘ řekla jsem, ,a jestlis mě ho opravdu zbavila, jsem ti fakt

84

DŮM PŘÁNÍ

vděčná.‘ ,Já vás ho zbavila,‘ řekla a přitulila se hlavičkou k mé tváři. ,Nikdo neví jak, jenom já.‘ A pak mi řekla, že si se mnou vyměnila bolení hlavy v domě přání. „Cože?“ zvolala paní Fettleyová pronikavým hlasem. „Dům přání. O něčem takovém jsem ještě nikdy neslyšela. Zezačátku jsem z toho nebyla moudrá, ale pak, když jsem si všechno srovnala v hlavě, zjistila jsem, že dům přání je asi nějaký dům, který je po nějaký čas prázdný a neobydlený, než se do něj zase někdo nastěhuje. Řekla mi, že jí to vyprávěla holčička, s kterou si hrávala v nájemné konírně, kde pracoval Harry. Povídala, že patřila k tulákům, kteří přežívají zimu v Londýně. Asi cikáni.“ „Jo, člověk by nevěřil, co všecko cikáni vědí. Ale nikdy jsem neslyšela o domě přání a vím přece... všelicos,“ řekla paní Fettleyová. „Sophy mi řekla, že dům přání je ve Wadloes Road, jen několik ulic odtud směrem k našemu zelináři. Řekla, že není potřeba udělat nic jiného, než zazvonit a říct pak přání do otvoru od schránky na dopisy. Zeptala jsem se, jestli jí pak víly přání splní. ,Copak nevíte,‘ divila se, ,že v domě přání nejsou víly? Je tam jen token.‘ “ „Všemohoucí Bože! Jak přišla k tomuhle slovu?“ zvolala paní Fettleyová, protože token je duch zemřelého člověka, nebo někdy dokonce člověka, který je naživu. „Řekla, že to jí řekla ta cikánka. Představ si, Liz, jak mě to rozčílilo, když jsem to slyšela. Musela to asi cítit, když mi ležela v náručí. ,Je to od tebe moc milé, žes mě zbavila svým přáním bolení hlavy,‘ řekla jsem a tiskla ji k sobě. ,Proč sis ale nepřála něco příjemného pro sebe?‘ ,To nejde,‘ povídá. Jediný, co můžete dostat v domě přání, je dovolení vzít na sebe staros-

85


ti jinýho člověka. Vzala jsem už kolikrát na sebe bolení hlavy mý maminky, když byla na mě hodná, ale dneska se mi to poprvý povedlo u vás. Ach, paní Ashcroftová, mám vás tak ráda!‘ A tak to šlo dál. Říkám ti, Liz, vlasy mi vstávaly, když jsem to všechno slyšela. Zeptala jsem se jí, jak takový duch vypadá. ,Nevim,‘ odpověděla, ,ale dyž zazvoníte, slyšíte, jak vystupuje zdola až k vratum. Pak řeknete svý přání a dete pryč.‘ ,A to ti duch neotevře dveře?‘ zeptala jsem se. ,Ba ne, jenom slyšíte, jako by se někdo za vratama chechtal. Pak musíte říct, že na sebe berete bolesti toho, koho ste si zamilovala. A stane se to,‘ řekla. Dál jsem se nevyptávala – děvče bylo rozčilené a mělo horečku. Konejšila jsem ji, až přišel čas a musela jsem rozsvítit plyn. Brzy potom její – vlastně moje – bolení hlavy najednou přešlo a šla si hrát dolů s kočkou.“ „No to se podívejme!“ divila se paní Fettleyová. „Zkusilas... zkusilas to ještě někdy později?“ „Nabízela mi to, ale nechtěla jsem provádět takové věci s dítětem.“ „A cos teda dělala?“ „Když jsem měla bolení hlavy, seděla jsem místo v kuchyni ve svém pokojíčku. Ale nešlo mi to z hlavy.“ „To si myslím. Pověděla ti o tom ještě něco?“ „Ne. Nevěděla o tom nic víc, než co jí řekla cikánka: že kouzlo stále ještě působí. Potom – bylo to v květnu – jsem prožila v Londýně špatné léto. Celé týdny bylo vedro a vítr a na ulicích páchl suchý koňský hnůj, kterého byly plné stružky u chodníků a vítr ho vždycky rozvířil. Dnes už to vypadá jinak. Nedlouho před chmelovou sklizní jsem dostala dovolenou a odjela jsem, abych ji strávila u Bessie. Řekla mi, že jsem zhubla a že mám kruhy pod očima.“

86

DŮM PŘÁNÍ

„Vidělas Harryho?“ Paní Ashcroftová přisvědčila. „Čtvrtý – ne, pátý den. Bylo to ve středu. Věděla jsem, že zase pracuje ve Smalldenu. Oslovila jsem na ulici jeho matku, úplně jako by se nic nestalo. Ale nemohla mi toho moc říct, protože Bessie – znáš její vyřídilku – mluvila pořád o sobě. Ale tenkrát ve středu jsem šla s jedním s Bessiiných dětí na procházku po humnech za Chauterovým statkem. Vtom jsem cítila, že jde cestou za námi, a podle jeho kroku jsem pozorovala, že se nějak změnil. Zpomalila jsem a slyšela, že jde taky pomaleji. Pak jsem se zastavila a zabývala se dítětem, aby mě musel dohonit. Musel tedy kolem mě projít. Řekl jen ,dobrý večer‘ a snažil se, aby šel zpříma a rovně.“ „Byl opilý?“ zeptala se paní Fettleyová. „Kdepak! Vypadal bídně a byl na kost vyhublý. Šaty na něm visely jako hadry a jeho týl byl bělejší než vápno. Sotva jsem se ovládla, abych k němu nevztáhla ruce a nezavolala na něj. Ale odložila jsem svou bolest, až když jsem byla zase doma a děti v posteli. Po večeři jsem se zeptala Bessie: ,Copak se stalo, pro Boha všemohoucího, s Harrym Mocklerem?‘ Bessie mi vyprávěla, že ležel dva měsíce v nemocnici. Zranil se rýčem na noze při vyklízení starého rybníka ve Smalldenu. V bahně byl asi nějaký jed, který se mu dostal do nohy a odtud do celého těla. Že je to sotva čtrnáct dní, co se vrátil do Smalldenu na své místo kočího. Pak mi vyprávěla, že doktor řekl, že to s ním asi vezme konec, až nastanou listopadové mrazy. Jeho matka jí pak povídala, že skoro vůbec nejí ani nespí, že leží v louži potu a je přitom studený jako led. A ráno že hrozně chrchlá. ,Můj Bože!‘ zvolala jsem. ,Možná že ho zase postaví na nohy chmelová sklizeň.‘ Přitom jsem ukusovala nit, držela jsem jehlu a navlékala ji těsně pod lampou, nehybná jako z kamene. Tu noc (moje postel byla v prádelně) jsem celou proplakala. A ty víš, Liz, – bylas při

87


tom, když jsem ležela v bolestech –, že k tomu je už něco potřeba, abych brečela.“ „To ano. Ale porodní bolest je přece jen bolest přirozená,“ odpověděla paní Fettleyová. „Ráno za svítání jsem vylezla z postele a umyla si oči studeným čajem, aby nikdo nic nepoznal. Pozdě večer jsem šla dát na hrob svého muže nějaké kytky, jen tak kvůli lidským řečem, a potkala jsem Harryho ještě jednou, tam, kde je teď pomník padlých. Vracel se od svých koní a musel mě tentokrát vidět. Podívala jsem se na něj a povídám tiše mezi zuby: ,Harry, vrať se do Londýna a zůstaň tam.‘ ,Neudělám to,‘ odpověděl, ,nejsem už k ničemu.‘ ,Nic od tebe nechci,‘ říkám. ,Jako je Bůh nade mnou, nic od tebe nechci! Jenom se dej prohlídnout doktorem v Londýně.‘ Podívá se na mě smutnýma očima: ,Je po všem, Gra,‘ řekl, ,zbejvá mi jen pár měsíců.‘ ,Harry! Můj muži!‘ Víc jsem ze sebe nevypravila. Měla jsem hrdlo jako v oprátce. ,Vážně ti děkuju, Gra,‘ odpověděl (neřekl ale moje ženo). Pak přešel ulici a jeho matka, Bůh ji zatrať, stála už na číhané a zavřela za ním dveře.“ Paní Fettleyová natáhla přes stůl ruku a chtěla se paní Ashcroftové dotknout, ale ta odsunula ruku z dosahu. „Šla jsem tedy s květinami na hřbitov a vzpomněla jsem si na výstrahu svého muže večer, když zemřel. Měl věšteckou náladu a co předpověděl, to se uskutečnilo. Ale když jsem dávala do nohou hrobu květináč, napadlo mi, že bych přece jen mohla něco pro Harryho udělat. Doktor sem, doktor tam, pomyslela jsem si, zkusit bych to mohla. A udělala jsem to. Druhého dne ráno přišel z Londýna účet od našeho dodavatele zeleniny. Paní Marshallová mi dala dost peněz na podobné výdaje, ale namluvila jsem Bessii, že musím jet do Londýna a uklidit byt. Odpoledním vlakem jsem pak odjela.“

88

DŮM PŘÁNÍ

„Vím, že jsi nikdy neměla strach, ale nebála ses tentokrát?“ „Čeho? Nečekalo na mě nic než moje hanba a boží krutost. Harry nemohl být nikdy můj – jak by mohl být? Věděla jsem, že to musí ve mně dál hořet, až mě to celou stráví.“ „Můj ty Bože!“ zvolala paní Fettleyová a sáhla znovu po ruce své přítelkyně. Ta tentokrát rukou neuhnula. „Bylo mi ale velkou útěchou, že to pro něj můžu aspoň zkusit. Šla jsem teda, zaplatila účet u zelináře a dala si potvrzený účet do kabelky. Pak jsem došla k paní Ellisové, naší pradleně, pro klíče od domu a otevřela si. Nejdřív jsem si odestlala postel, abych ji měla připravenou, až se vrátím. (Můj Bože! Postel, na níž jsem měla v bolestech ulehnout!) Pak jsem si uvařila šálek čaje a zůstala v myšlenkách sedět v kuchyni, dokud se nesetmělo. Bylo tam strašně smutno. Pak jsem vyšla s potvrzeným účtem v kabelce na ulici a předstírala, že hledám nějakou adresu. Bylo to číslo čtrnáct ve Wadloes Road. Malý domek s kuchyní v suterénu, v řadě dvaceti nebo třiceti stejných, s malou oplocenou zahrádkou. Nátěr domovních dveří byl zvětralý a celý vzhled domku byl zanedbaný. Na ulici nebyl nikdo, jen kočky. Bylo dusno. Prošla jsem zahrádkou, vystoupila po schodech k domovním dveřím a zazvonila. Hlas zvonku se hlasitě rozléhal, jak to bývá v prázdných domech. Když dozněl, zaslechla jsem, jako by někdo dole u kuchyně odsunul závoru. Pak jsem uslyšela kroky na schodech, jako by po nich namáhavě vystupovala nějaká žena v pantoflích. Kroky došly až na konec schodů, prošly chodbou – slyšela jsem, jak pod nimi praskají holá prkna – a za domovními dveřmi se zastavily. Sehnula jsem se k otvoru ke schránce na dopisy a řekla: ,Ať přejde všechno zlé, co by mělo stihnout mého muže Harryho Mocklera, na mě, pro lásku, kterou k němu mám.‘ Ať už bylo za dveřma cokoliv, oddychlo si to, jako by to zadržovalo dech, aby lépe slyšelo.“

89


„A nedostalas jsi žádnou odpověď?“ zeptala se paní Fettleyová. „Vůbec žádnou. Za dveřma bylo slyšet oddychnutí – takové táhlé Áaah. Pak se plouživě kroky vracely po schodech ke kuchyni a slyšela jsem, jak byla zase zasunutá závora.“ „A tos zůstala po celou tu dobu na schodech?“ Paní Ashcroftová přikývla. „Když jsem odcházela, potkala jsem muže a ten se mě zeptal: ,Copak nevíte, že dům je neobydlený?‘ ,Nevím,‘ odpověděla jsem. ,Asi jsem si spletla číslo.‘ Vrátila jsem se domů a lehla si do postele, protože jsem byla jako rozmlácená. Ale bylo moc dusno, abych mohla spát. Vstala jsem, přecházela sem a tam a chvílemi si zase lehla, až začalo svítat. Pak jsem šla do kuchyně, abych si uvařila šálek čaje. Přitom jsem si poranila nohu těsně nad kotníkem o starý rezavý rožeň, který vytáhla paní Ellisová z kouta, když posledně uklízela. A pak jsem čekala, až se Marshallovi vrátí z cest.“ „Úplně sama? Myslila bych, žes měla prázdných domů až po krk,“ divila se paní Fettleyová. „Ale ne, paní Ellisová a Sophy ke mně často chodily, když jsem se zase vrátila, a společně jsme uklízely dům od půdy až po sklep. V takové domácnosti je vždycky něco na práci. A tak to šlo v Londýně celý podzim a celou zimu.“ „A nic se ti nestalo – nic ti nebylo po tom, cos udělala?“ Paní Ashcroftová se usmála. „Ne. Napřed nic. Koncem listopadu jsem poslala Bessii deset šilinků.“ „Tys byla vždycky štědrá,“ vzdychla paní Fettleyová. „A vyplatilo se mi to. Bessie mi psala, že se Harry při sklizni chmele úžasně vzpamatoval. Pracoval tam šest neděl a teď prý

90

DŮM PŘÁNÍ

je zase na starém místě ve Smalldenu jako kočí. Bylo mi okamžitě jasné, jak se to stalo – a od kdy. Nevím ale, jestli mi těch deset šilinků přineslo štěstí. Kdyby byl Harry mrtvý, zůstal by můj až do soudného dne. Ale živý Harry si může začít všelicos s první ženskou, která je trochu k světu. Byla jsem z toho celá zoufalá. Zjara nato přišla další pohroma. Udělal se mi na noze, právě nad střevícem, ošklivý, mokvající bolák, který se ne a ne zahojit. Když jsem se na něj podívala, bylo mi nanic, nikdy jsem žádný bolák neměla. Sekej do mě rýčem, všechno zase sroste jako drn. Nakonec ke mně paní Marshallová zavolala jejich doktora. Řekl mi, že jsem k němu měla přijít hned, a ne na tom nosit ještě celé měsíce barevné punčochy. Také říkal, že při práci moc často stojím, bolák byl těsně nad napuchlou žílou na kotníku. ,Pomalu přišlo, pomalu odejde,‘ povídá. ,Položte nohu vodorovně a neunavujte ji, pak se to zlepší. Jenom nedávejte obvaz příliš brzo dolů. To jste si tu nohu pořádně zřídila, paní Ashcroftová,‘ povídal a obvázal mě.“ „To bylo správně,“ pravila rozhodně paní Fettleyová. „Na mokvající rány mokrý obvaz. To vytáhne vlhkost jako knot v lampě petrolej.“ „To je pravda. Pan Marshall mi byl pořád v patách, abych co možná nejvíc seděla. A celkem se to zahojilo. Za nějaký čas mě poslali ven k Bessii, abych se úplně uzdravila. Já holt nejsem z těch, co si sednou, když se musí stát. Tys byla tenkrát tady ve vsi, Liz.“ „Byla, ale neměla jsem ani tušení!“ „To jsem taky chtěla,“ usmála se paní Ashcroftová. „Jednou nebo dvakrát jsem viděla Harryho na ulici, úplně uzdraveného a zase silného. Nějaký čas jsem ho neviděla a pak mi jednoho dne řekla jeho matka, že ho kopl jeden z jeho koní do boku. Že leží v posteli a má velké bolesti. A Bessie povídala jeho

91


matce, že je to smutné, když nemá Harry žádnou ženu, která by ho teď mohla ošetřovat. To se stará paní strašně rozčílila! Že se Harry, co je na světě, nikdy neptal po nějaké ženské a dokud prý ona bude schopná pohnout jediným údem, bude pro něj dřít, kdyby jí měly ruce upadnout. Zjistila jsem, že mám v ní zadarmo hlídacího psa.“ Paní Fettleyová se otřásala tlumeným smíchem. „Tenkrát jsem byla celý den na nohou,“ pokračovala paní Ashcroftová, „a dávala jsem pozor na doktora, který tam několikrát přišel a zase odešel. Myslili, že to odnesla taky jeho žebra. Tím se mi bolák znovu otevřel a mokval. Ukázalo se ale, že se žebrům nic nestalo a Harry měl pěknou noc. Když jsem to druhý den slyšela, řekla jsem si: ,Ještě s tím nepřestanu. Nechám celý týden nohu dole a uvidím, jaký to bude mít následek.‘ Nebolelo to tak, aby to stálo za řeč, spíš se zdálo, jako by to vyčerpávalo všechnu mou sílu – a Harry spal v noci zase dobře. Proto jsem se rozhodla vytrvat. Neodvážila jsem se přestat dřív, než uplynul týden. A Harry se zase jakoby sám od sebe vzpamatoval a neměl už žádné bolesti. Já padla v prádelně na kolena, když byla Bessie pryč. ,Teď patříš mně, můj muži,‘ řekla jsem. ,Všechno dobré teď dostaneš ode mě, aniž bys o tom věděl, až do konce mého života. Dobrotivý Bože, dopřej mi dlouhý život k prospěchu Harryho!‘ volala jsem. A od té chvíle už mě žádné bolesti netrápily.“ „Nikdy?“ zeptala se paní Fettleyová. „Vrátily se zas, častokrát, ale to nic nebylo, vždyť jsem trpěla místo něj. Věděla jsem to určitě. Naučila jsem se ovládat bolesti tak, že přicházely a pomíjely úplně podle mé vůle. A bylo to zvláštní. Byly doby, Liz, kdy bolák úplně splaskl a zaschl. Napřed jsem se snažila, aby se znovu zanítil, protože jsem se bála, aby Harry nezůstal dlouho bez ochrany. Pak jsem pochopila,

92

DŮM PŘÁNÍ

že to bylo znamení, že se mu dobře daří, a nechala jsem ho zahojit.“ „Na jak dlouho?“ zeptala se paní Fettleyová s živým zájmem. „Pravidelně se mi jednou nebo dvakrát v roce vedlo líp, ale pak se mi ukázalo na noze malé, vlhké místo. Všechno ostatní kolem bylo splasklé a uschlé. Pak všechno zase oteklo a podebralo se – jako na výstrahu – a hodně jsem s tím zkusila. Když jsem nemohla snést bolesti, vždyť jsem musela dělat v Londýně všechnu běžnou práci, položila jsem nohu na židli, až bolest polevila. Ale dost pomalu. To jsem moc dobře cítila, že se Harrymu vede špatně. Pak jsem poslala zase pět šilinků Bessii nebo něco dětem, abych se dověděla, jestli se mu snad nestalo něco zlého z mojí nedbalosti. Tak to bylo! Dělala jsem to takhle v Londýně, rok za rokem, přicházelo k němu ode mě dobro a on o tom nevěděl – po léta.“ „Ale cos za to měla, Gra?“ pravila naříkavým tónem paní Fettleyová. „Vidělas ho alespoň často?“ „Někdy, když jsem tu byla na prázdninách. Teď, když jsem tu trvale, vidím ho častěji. Nikdy ale neměl oči pro mě ani pro jinou ženskou, jen pro matku. Na to jsem dávala pozor! A jeho matka taky.“ „Rok za rokem!“ opakovala tiše paní Fettleyová. „A kde teď pracuje?“ „Místo kočího už dávno opustil. Je teď zaměstnaný u jedné velké firmy s traktory. Někdy orá a jindy jezdí s nákladem, jak jsem slyšela, občas až do Walesu. Chodí často ke své matce. Někdy ho nevidím celý týden. Ale co se dá dělat! Jeho zaměstnání mu nedovoluje, aby se někde dlouho zdržel.“ „Ale – jen mě to tak napadlo – co jestli se Harry ožení?“ zeptala se paní Fettleyová.

93


Paní Ashcroftová hlasitě vtáhla vzduch mezi zuby, které byly ještě úplně zdravé. „Toho snad zůstanu ušetřená, myslím, že jsem si to svou bolestí vykoupila. Nemyslíš, Liz?“ „Měla bys, drahá, měla bys.“ „A jak to někdy bolí! Uvidíš, až přijde ošetřovatelka. Myslí si, že nevím, oč se jedná.“ Paní Fettleyová rozuměla. Člověku se špatně říká slovo rakovina. „Jsi si jistá, Gra?“ zeptala se. „Přesvědčila jsem se o tom, když mě starý pan Marshall zavolal do své pracovny a měl ke mně dlouhou řeč o mých věrných službách. Sloužila jsem u nich dost dlouho, ale na penzi to nestačilo. Přece jen mi ale vyměřili doživotní rentu. Vím, co to znamená – vím, jsem tu už tři roky.“ „To ještě nic nedokazuje, Gra.“ „Dávat patnáct šilinků týdně ženě, která by vlastně mohla žít ještě dvacet let? To je dost přesvědčivé!“ „Ale ne! Třeba se mýlíš!“ trvala na svém paní Fettleyová. „Milá Liz, mýlka je vyloučená, když jsou okraje boláku kolem vyvýšené jako... jako krejzlík. Vždyť to uvidíš. A strojila jsem do rakve Doru Wickwoodovou. Ta to měla v podpaží.“ Paní Fettleyová se na chvíli zamyslila a pak sklonila rezignovaně hlavu. „Jak dlouho, myslíš, Gra, že to ještě potrvá?“ „Pomalu přišlo a pomalu odejde. Ale jestli mě neuvidíš o příští chmelové sklizni, tak se dneska spolu loučíme, Liz.“

94

DŮM PŘÁNÍ

„Ani nevím, jestli tam budu moct pracovat, pokud nebudu mít malého psa, aby mě vodil. Děti tím nemůžu obtěžovat... Ztrácím zrak, Gra, slepnu!“ „Protos celou dobu ty své ústřižky přendávala z ruky do ruky! Divila jsem se tomu... Ale za své soužení musím dostat odměnu, nemyslíš, Liz? Za všechno to trápení, abych zachránila Harryho. Viď, že to nebylo nadarmo?“ „O tom jsem přesvědčená, pevně přesvědčená, Gra. Dostane se ti za to odměny.“ „Chtěla bych vědět jenom jedno – jestli mi bude všechna ta bolest přičtená k dobru.“ „Určitě bude, Gra, určitě...“ Vtom někdo zaklepal na dveře. „To je ošetřovatelka. Přichází dřív než jindy,“ řekla paní Ashcroftová. „Prosím tě, otevři jí.“ Do místnosti čile vstoupila mladá dáma. V tašce jí o sebe zvonily lahvičky. „Dobrý večer, paní Ashcroftová,“ řekla. „Přicházím dnes trochu dřív než jindy. To k vůli tomu tancování dnes večer ve spolku. Nevadí vám to?“ „Ale ne. Já už mám s tancováním konec.“ Paní Ashcroftová byla rázem zase na sebe odkázanou služkou. „Tohle je moje dávná přítelkyně, paní Fettleyová. Pěkně jsme si spolu popovídaly.“ „Doufám, že vás to neunavilo?“ zeptala se sestra trochu odměřeně. „Právě naopak. Udělalo mi to radost. Jen... právě teď se mi zdá, že jsem... trochu unavená.“

95


„No ano.“ Ošetřovatelka u ní poklekla a připravila si všechno, aby mohla vymýt ránu. „Když se sejdou staré kamarádky, vždycky moc mluví.“ „Asi ano,“ řekla paní Fettleyová a vstala. „Teď už ale půjdu.“ „Nejdřív se na to podívej,“ řekla paní Ashcroftová nesměle. „Ráda bych, abys to viděla.“ Paní Fettleyová se podívala a zachvěla se. Pak se sehnula a políbila paní Ashcroftovou nejdřív na zažloutlé čelo a pak na unavené oči. „Bude mi to přičteno k dobru... to soužení... viď?“ Slova vyšla jako dech ze rtů, na nichž byly dosud stopy dřívější krásy. Paní Fettleyová ji políbila na rty a odcházela ke dveřím.

96

ŠÍŘENÍ VĚDOMOSTÍ


N

ejvyšší ročník společně s předposledním se namáhal, aby neusnul. Poslední hodinou byla totiž angličtina (literatura – období královny Anny – osmnácté století) a k tomu za úmorného červencového odpoledne, kdy by se kdekdo šel radši koupat. I profesor King odolával velmi těžce šumění příboje venku před okny a povzbuzoval se mocnými výrazy. „Od té doby,“ říkal, „kdy jsou perly anglické literatury jen k tomu, aby byly vylamovány ze svého zasazení a byly předha-

97


zovány vepřům, toužícím jen po dobré známce, bude mou nepříjemnou povinností probrat s třídou seznam maturitních otázek, který jim pak vydám příští týden. Předtím bude ovšem na konci roku konána závěrečná zkouška za přítomnosti inspektora. Tím se vyčerpá jejich učební látka o spisovatelích z období královny Anny a o králi Learovi, která byla vybrána – a výslovně předepsána – tento rok k závěrečné zkoušce. No, rád bych vám řekl, že anglická literatura není rozdělená do neprodyšně uzavřených oddělení, ale plyne jako řeka. Samuel Johnson, chlouba doby královny Anny a více než průměrný komentátor Shakespeara, byl například jen jedním z dlouhé řady…“ V tomto okamžiku uhodil klimbající Brouk s mohutným zachrápáním čelem o lavici. Máčel se a slunil v mořské koupeli u útesů od čtvrt na tři do tři čtvrtě na pět. Třída zapomněla na Johnsona. Kdyby měl Brouk jen trochu štěstí, nevyrušil by Kinga až do zvonění k čaji. King zamnul rukama a začal ho pérovat. „Tím, žes usnul, dals najevo, že si nevážíš zaprvé mě, což mi může nebo nemusí vadit, a zadruhé spisovatelů období královny Anny, z nichž žádný nezasluhuje, aby byl přehlížen někým, kdo hltá všechno, co mu kdy přijde do ruky (to proto, že ředitel dovolil Broukovi volný přístup do své knihovny), a pak samozřejmě přehlíží Johnsona, Swifta, Popeho, Addisona a podobné epigony. Imponují mu zřejmě Harrison, Ainsworth a Marryat…“ Ale Brouk, až na své brýle úplně prosolený od koupání v moři a ovládaný rozkošnou únavou, upadal znovu do náruče spánku, když začal „Taffy“ Howell, primus třídy, který znal Marryata právě tak dobře jako Stalky svého Surteese, svým osvědčeným způsobem šeptat: „Dovolte, abych co nejuctivěji poznamenal… abych si vás dovolil upozornit…“

98


„Těkavá a rozptýlená mysl, předstírajíc, že studuje literaturu, dospěje přirozeně tam, kam dospěl pes z Písma…“ „Zpropadený chlape, co vylizuje talíře, pobíhá s ubrouskem, loudí diškreci, lítá sem a tam po schodech atd.“ zašeptal Howell. Brouk se zjevně zarazil, když najednou zjistil, že King je vlastně ten starý a dávný Chuks – pozdější hrabě Shucksen – z Petra Simpla. Předtím si toho nikdy nevšiml. „Odpusťte, pane profesore. Obávám se, že jsem usnul,“ zablábolil. Hlasitý smích třídy odvrátil nebezpečí bouře. King byl nesmírně rád, že se ráčil Brouk ponížit a řekl pravdu. Snad teď bude tak laskav a věnuje svůj právě probuzený sluch stručnému výkladu o zevnějšku dr. Johnsona, jak jej vylíčil Macaulay. Pak předčítal, zřejmě úmyslně, jak popisoval literární historik tuto podivnou postavu s rozvázanými tkaničkami u bot, která se ošívala a chrchlala, hltavě jedla, okusovala si nehty a zřídkakdy se myla. Celá třída to přijala s jásotem jako věrnou fotografii Brouka a nikdo se nesnažil, aby ho z toho vyvedl. Pak ho King poprosil, aby ráčil svým spolužákům uvést u osoby dr. Johnsona jediný fakt, podle něhož by se dalo usuzovat, jen tak ze slušnosti, že by měl tento pán také ducha. Brouk odpověděl, že se pamatuje jen na jediný případ, a ten že je ještě francouzsky. „Nuže, doplňte svoje vzdělání ještě galským jazykem. Řekněte to však se správnou výslovností. Nuže, spusťte, můj dobrý Crichtone!“ A Brouk spustil a začal odříkávat verše z letitého čísla Punche od starého dobrého du Mauriera9:

9

George du Maurier – výtvarník a úspěšný anglický romanopisec, dědeček daleko známější autorky Daphne du Maurier, pozn. red.

99


De tous ces defunts cockolores Le moral Fenelon, Michel Ange et Johnson (Le Docteur) sont les plus awful bores. (Z nebožtíků slavných země zdejší mravokárný Fénelon, Michel Ange a Johnson jsou patroni nejnudnější.) Nato řekl varovně Howell, že to bylo sotva slyšet: „Drž hubu, copak chceš, aby si na tobě zchladil žáhu?“ Důsledek toho byl, že když se zvonilo v pět hodin k čaji, dostala celá třída za trest opsat sto řádek a všichni žáci měli trest ukázat ve tři čtvrtě na osm. Tím byla ovšem krásná letní přestávka mezi čajem a večerní přípravou na zítřek v pekle. Howell, jako vynikající žák jak v angličtině, tak i v latině, se z toho dostal. Ale žáci vyrazili ze třídy k čaji s novou průpovídkou. Podle Broukova názoru souvisely tyhle úkoly z trestu nějak s účetnictvím. Proto měl ve zvyku, když někdy odpoledne pršelo, napsat si pro případy, jako byl tenhle, takové tresty do zásoby. Obsahovaly anglické verše, které ho právě v tom okamžiku zajímaly, a tak si je uchovával v paměti. Po svačině odešel do pokoje číslo pět, vyndal příslušný počet čtvrtek ze zásuvky, strčil je do kapsy, odešel do hlavní budovy a usadil se v předsíni knihovny, kde dělal své francouzské překlady. Tam se zahloubal do silné knihy s drobným tiskem, kterou už delší dobu četl se zvláštní oblibou. Nejdřív ho zaujalo strašlivé líčení, jak byli lidé věšeni, natahováni na skřipec a čtvrceni. Teprve později zjistil, že je kniha (jmenovala se Kuriozity v literatuře) plná pestré duševní potravy, jako jsou plagiáty a různé žerty, italské literár-

100


ní společnosti, dávné náboženské a scholastické hádky, kde si lidé (dokonce i ten zdlouhavý John Milton) vzájemně nadávali v urážlivých pamfletech, osobní zvláštnosti slavných spisovatelů a tisíce jiných zajímavých zbytečností. Dnes večer našel v knize vylíčení toulek žebráků z alžbětinské doby, jimž se říkalo Tom-a-Bedlams, a také zmínku o Edgarovi, který hraje takového potulného žebráka, předstírajícího šílenství, v Králi Learovi. Broukovi ale tahle figurka nepřipadala nijak komická. Na konci další stránky si ale všiml sloky neobyčejně krásné básně, jež mu dala nahlédnout do světa, který mu byl úplně cizí. Byla to prý sloka písně, kterou zpívali tito potulní žebráci. Zněla takto: Se srdcem plným divých snů – vládu však nad nimi maje – s oštěpem hořícím na koni větrném putuji v divoké kraje. S rytířem duchů a přízraků čeká mne bitka řádná – deset mil za světem – zdá se mi však, cesta tam nevede žádná. Brouk seděl nad knihou hluboce zamyšlen, až zazněl zvon svolávající hochy do místností určených k přípravě na zítřejší den. Zároveň byl také čas, aby odnesl Kingovi do kanceláře svůj písemný trest a dal jej do krabice k tomu určené. Přišel do pokoje číslo pět úplně zabraný do myšlenek. Tam už ale tyhle příznaky znali. „Tys už zase čet,“ řekl mu Stalky, jako když vítá žena svého muže vracejícího se z hospody. „Koukejte, co sem našel…“ začal Brouk. „poslouchejte…“ „Teď ne, až potom. Teď se učim s Turkeym.“ Což znamenalo, že mají s Turkeyem přeložit jednu z Horatiových ód,

101


a proplout tak mnohým úskalím. Stalky se účastnil překladu s obvyklou pozorností, ale Brouk byl nějak zamyšlený, duchem naprosto nepřítomný a pořád se ptal na věci, které už byly jednou řečeny. Když zavřel Turkey Horatia, chystali se oba chlapci Brouka ztrestat. „Dyť já sem dával pozor,“ protestoval Brouk. „Přísahám, že sem slyšel všecko, co Turkey říkal. Nechte toho! Přestaňte, vy pitomci!“ Turkey měl Broukovu hlavu sevřenou koleny a tělo mu zpracovával Stalky. „Jakoupak má tahle hnusná věc časomíru?“ volal McTurk, mávaje Horácem. „Řekni nám to, Stalky.“ „Jonicum a minore,“ odpověděl Stalky a zavřel knihu. „Postarej se, aby to Brouk nezapomněl!“ A Turkeyův Horác označoval časomíru na Broukově kotrbě, se zvláštním zřetelem k výpustce poslední hlásky. ,Miserar‘ est neq’ amori dare ludum neque dulci Mala ino laver’ aut ex…10 „Už to umíš? Ty lháři! Copak neslyšíš? Stalky, sbor!“ Oba výtisky Horáce závodily v tom, aby poučily Brouka o časomíře, která ale nijak neodpovídala tomuto doprovodu. Vtom vběhl do pokoje Howell, který bydlel pod nimi. „Hele, jestli nepřestanete s tím pekelným rámusem, budou tu za chvíli všichni.“ „Vysvětlujeme Broukovi Horatia. Vykládal nám tu nějakej nesmysl, kterej čet,“ vysvětlovali oba samozvaní učitelé. „To nebyl nesmysl! Vyprávěl jsem o těch potulných žebrácích z Krále Leara.“

10

Jest vlastností bědných duší neposkytnout hry lásce a sladkým vínem nesmývati věci zlé..., pozn překl.

102


„Cože?“ zvolal Stalky. „Proč si nám to neřek hned?“ „Copak ste poslouchali? Žebráci měli rohy, z těch pili, a odznaky a v knize je taky Johnsonova zmínka o významu toho, když Edgar povídá: ,Můj roh je prázdný.‘ Ale Johnson se v tom náramně mýlí. Aubrey tvrdí…“ „Kdo je Aubrey?“ zeptal se Howell. „Ví o něm něco King?“ „Nevím. Jo, a Johnson se začal učit holandsky, dyž mu bylo sedmdesát.“ „Ježíši, a proč?“ divil se Stalky. „Myslím, že jen tak pro změnu, když dopsal ten slovník,“ řekl Howell. „A našel sem eště spoustu věcí z anglický literatury. Se vším vyrukuju na Kinga.“ „Jen aby ses pochlubil, jako obyčejně,“ poznamenal zžíravě McTurk, který tak jako všichni Irové velmi rád boural všechny iluze. „Ne, ale proto, abych z něj tahal rozumy. Ten chlap je nespravedlivej! Dyž něco čteš, řiká, že se chceš chlubit. A dyž nečteš nic, tak zas řiká, že si pokrytec, kterej shání dobrý známky. Člověk fakt neví, co po něm ten mizera chce.“ „Mlč, Brouku!“ namítal Stalky. „Je to víc než tahání rozumů z lidí. Od prvního dne, kdys přišel sem na školu, vopisovals svoje kóny z matiky. Ani dneska eště nevíš, co je to kosinus. A od Turkeyho dycky vopisuješ latinu.“ „Co bych nevopisoval! A kdo vám dává vopisovat franštinu?“ „Franština nic neni, je nepovinná. Je načase, žes začal vůbec něco dělat. Nestačíš vůbec na nic, co je důležitý. Plav, nebo se utop, jak říká Heffles. A ty se přece nechceš utopit, ne? Tak,

103


a teď nám teda něco řekni vo tom podělanym Johnsonovi, jak dřel holandštinu. Víš určitě, že to byl Samuel, a ne Benjamin? Seš takovej zatracenej popleta.“ Asi čtvrt hodiny vykládal Brouk pozorným posluchačům o kuriozitách v literatuře. Nakonec Stalky uznal, že by se to mohlo hodit.

D

ruhého dne dopoledne šla Horatiova óda dobře. King byl spokojený. Pak vzlétl, zachvácen nadšením, do modrého éteru a z nějakého důvodu použil slov „della Crusade“. — „Ví někdo z vás, jak tohle jméno vzniklo?“ Nikdo ze žáků to nevěděl. Vtom zašeptal Brouk Howellovi: „Otruby… mlýn“ a ten hned potom řekl: „Pane profesore, nesouvisí to nějak s mlýnem a otrubami?“ King tím byl dost překvapený. „To je zvláštní,“ řekl, „jistěže to souvisí.“ Pak toho napovídali o jakési pitomé italské literární akademii, která si vypůjčila zařízení do zasedací síně ze středověkého mlýna. „Jakpak přišel syn pana Howella k tomu, že to ví?“ Howell, který byl z Walesu, tvrdil, že to asi četl někde o prázdninách. King z něj byl očividně nadšený. „Kdybych to tak řek já,“ poznamenal Brouk, „vosopil by se na mě, že se vytahuju.“ „Vidíš, před čim sme tě zachránili,“ odpověděl Stalky. „Nezapomeň, že si dneska hraju na Johnsona.“ Taky tohle dobře dopadlo a King byl velice potěšený zájmem o spisy doktora Johnsona. Ale Stalky neměl nejmenší tušení, jak k tomu přišel.

104


„Proč si neřek, že to máš vod tatínka?“ zeptal se ho Brouk při čaji. „Panebože! Slyšeli ste to?“ vrhl se Stalky s výkřikem na stůl, na němž byla hromada chlebů s máslem. „Slyšeli ste to? Taffy se chce zejtra vytasit s těma rohama na pití a s těma potulnýma žebrákama. Skoč si po svačině do knihovny, Brouku. Znáš přece Kingovy příručky k přednáškám z anglický literatury. Vyhledej tam nějaký vhodný věci pro odpovědi a večer to proberem.“ Brouk se při přípravě na druhý den objevil zásobený pěkně vybranými zvláštnostmi. Usuzoval, že mezi spisovateli žijícími za časů královny Anny bude hodně věcí, o kterých nebude hned tak každý vědět. Pope byl vždycky člověk sám pro sebe. Ale bylo skoro jisté, že Swift, Addison, Steele, Johnson a Goldsmith budou všichni na jedné hromadě. I Dryden by přicházel v úvahu, i když už byl časově trochu mimo. „Dryden. Nojo! Slavnej John! To vim taky,“ chlubil se Stalky. „Mrkni na Pirata od Clauda Halcra,“ radil mu Brouk. „Dycky tam mluvěj o slavném Johnovi. King je taky silně zamilovanej do Scotta.“ „Nečtu Scotta. Dej mi pokoj s tim zatracenym chlapem!“ „No dobře. Co takhle něco o Addisonovi, Brouku?“ zeptal se Howell. „Ten chlastal jak bláznivá ryba.“ „Tohle víme taky,“ ozvaly se milé dětičky sborem. „Řek: ,Hleďte, jak umírá křesťan!‘ a v jeho životě nebylo lautr nic zajímavýho.“

105


„Tohle vim taky,“ ušklíbl se McTurk. „A koho bys navr hoval?“ „Toho cynickýho chlápka, toho Mandevilla. Říká se vo něm, že to byl zamlklej páter s parukou.“ „No dobře! Vemu si teda toho zamlklýho pátera s parukou i s příslušenstvím. Taffy si může vzít toho umírajícího křesťana,“ rozhodl Stalky. Howell přikývl a pokračoval v návrzích: „Co Swift, Brouku?“ „Umřel v blázinci. Jednou viděl strom a řek: ,Zemřu v jeho koruně.‘ Jo, tak to bylo. A jeho soukromý zábavy byly směšné a nevkusné.“ Howell zavrtěl vychytrale hlavou. „Nevím, proč bych dával tyhle věci Kingovi k lepšímu. Ale posluž si ty, Stalky, jestli chceš.“ „Tohle řeknu já,“ vykřikl dychtivě McTurk. „Čerta se starám o Kinga a von to dobře ví. ,Sprosté soukromé zábavy‘ řekl si polohlasně a z důrazu na první překroucené slovo byl slyšet ohlas celého Irska. „Dobře,“ souhlasil Howell. „Vezmu si teda na starost ten strom, co na něm chtěl umřít.“ „Podařená čeládka, tyhle spisovatelé doby královny Anny,“ vzdychl si Stalky. „Některý z nich natáhli teprve nedávno bačkory, viď, Brouku?“ „Počkejte!“ vpadl do toho předvídavý Howell. „King nám dává vždycky takové chytáky. Copak byste řekli Richardsonovi?“ „To je ten chlap s tou Clarissou? Vyšťoural sem toho vo něm spoustu,“ odpověděl obratem Brouk. „Říká se mu Shakespeare romanopisců.“

106


„Tohle King nepřipustí. Vždycky říká, že byl jen jeden Shakespeare. Nesmíte mu toho Shakespeara cpát pod nos,“ namítal Howell. „A ten chlap byl vždy nadšen svými díly,“ pokračoval Brouk. „Jako ty!“ poznamenal Stalky. „Drž hubu! A pak…“ snažil se rozluštit škrábanici na kusu papíru, „a klidný Diderot (nevím, kdo to byl) zvolal jednou: Ó, Richardsone, ty jedinečný génie!“ Howell i Stalky rychle vyskočili a jeden přes druhého křičeli, že na to přišli dřív než on. „Tohle musím rozhodně říct já!“ zvolal Howell. „King ještě nikdy nezažil, abych se vytasil s klidným Diderotem. Ať to teda zažije! Přenech mi toho Diderota!“ „Jen nezboř chalupu! Mám toho ještě na metráky. Třeba – jeho nadání bylo hojné a překypující.“ „Hele! Mně je to jedno, ať byl třeba hojný a překypující,“ na to Stalky. „To bude King při zkoušce čumět. Kdyby tak byl inspektorem při závěrečnejch zkouškách, to bysme se blejskli.“ „Otázky budou celkem souhlasit s těma, co nám dává King,“ ujišťoval Brouk. „Máš ale vždycky výhodu, když víš, jakého má zkoušející kantor koníčka,“ řekl Howell a uvedl příklad. „Můj strýc, který byl minulé prázdniny u nás na návštěvě…“ „Tvůj strejc Diderot?“ zeptal se Stalky. „Kdepak, osle! Ženijní kapitán. Vyprávěl mi, že dělal zkoušku na štábního důstojníka u jednoho plukovníka, který byl přesvědčený, že Angličani jsou zbloudilý kmen lidu izraelského nebo něco takového. Napsal o tom metráky knih.“ „Všichni zákopníci jsou bláznivý,“ řekl Stalky. „To řek zase táta doma mně.“

107


„No dobře, na tom nezáleží. Můj strýc na tohle vsadil. Tvrdil, že tomu taky odjakživa věřil. A tak dostal skoro nejlepší známky za nauku o polních opevněních. Přiznal se, že o tom skoro nic nevěděl.“ „Dobrej kšeft!“ poznamenal Stalky. „No, pokračuj, Brouku. Co takhle něco o Steelovi?“ „To si nemůžu taky něco sám vybrat?“ „No, moc ne! King by se tě zeptal, vodkud to víš, ty by ses naparoval a von by na to přišel. To není ta tvoje pitomá anglická literatura, ty vosle. To je náš vynález. Copak to nevidíš?“ Brouk velice brzo zjistil, že to bylo na puntík tak, jak to říkal Stalky. Za několik dní vykládal spokojený King, který byl v důsledku toho mimořádně protivný, reverendu Johnovi v jeho pracovně, jak může snaha, píle, školenost, klasické vzdělání a snad i trochu přirozený didaktický talent povzbudit mysl mládeže, třeba by se sháněla jen po dobrých známkách. Při tom se díval do závěrečných prací žáků o spisovatelích doby královny Anny a o Králi Learovi. „Howell mě nijak nepřekvapil,“ vykládal. „Ten hoch je inteligentní. Ale upřímně řečeno, neočekával jsem to od mladého Corkrana. Člověk by skoro myslel, že to odněkud opsal.“ „A McTurk také?“ „Ano. Náhodou ocenil opravdu spravedlivě způsob soukromých zábav Swiftových. Byly skutečně sprosté. Pokud jde o ‚learovskou‘ otázku – všichni jsou okouzlení Edgarovými vlastnostmi. Stalky vyhrabal z nějakého neznámého pramene cosi o potulných žebrácích, zvaných Tom-a-Bedlam. Patrně z Aubreye. Vím určitě, že jsem se o něm zmínil jen jednou nebo dvakrát.“

108


„Stalky mezi proroky angličtiny! A vůbec neřekl, odkud to sebral?“ „Ne. Hoši jsou úžasně krátkozrací a omezení. Jestli si to ale zapamatují až do závěrečných zkoušek, je pravděpodobné, že třída nebude mít ostudu. Řekl jsem jim to.“ „Gratuluji vám. Naše povolání je nejtěžší na světě a odměna za to skoro žádná. Když tak o tom mluvíme, kohopak sem asi pošlou jako inspektora k maturitám?“ „Myslím, že jsou dvě možnosti. Buď Martletta – studoval se mnou v Oxfordu –, nebo Huma. Státní úředníky si vybrali chytře. Martlett vydal brožuru o alžbětinském verši – je to nádenická práce, plná nadšení, nejde ale do hloubky. O Humovi jsem nedávno slyšel, že se v Německu nakazil jakýmsi odporem proti Shakespearovi, pod vlivem té americké škrabalky Baconové. Studoval v Suttonu.“ (Ředitel ústavu také náhodou studoval v Suttonu.) King vzal znovu do ruky závěrečné práce a četl z nich výňatky, jako když matka hrdě opakuje různé výroky svých dítek. „Tady, například, milý Taffy Howel… zmiňuje se o tom, jak Diderot chválil Richardsona. Klidný Diderot zvolal: Richardsone, ty jedinečný génie!“ Teď byla řada na reverendu Johnovi, aby se ještě včas opanoval a také nevykřikl jako Diderot. Vzpomněl si, že viděl před několika dny Stalkyho na schodech k číslu pět, jak házel botama žáků z prvního ročníku Howellovi do dveří, a slyšel, jak při tom vykřikoval cosi o klidném Diderotovi a o tom, že tento zvolal. „To je zvláštní,“ řekl reverend John, když mu lulka zase táhla. „Kdepak to vlastně Diderot řekl?“ „Nemohu si momentálně vzpomenout. Taffy mi tvrdil, že to četl kdesi o prázdninách.“

109


„Možná. Bůh sám ví, jak to ti chlapci všude vyšmejdí. Jakpak se osvědčil Brouk?“ „Musím říct, že mu značně uškodilo, že mnohé nevěděl, a pak ten jeho rukopis. Nemůžu si dělat výčitky, že bych propásl jedinou příležitost a tomu chlapci nevytknul jeho nemístné a nesnesitelné chování. Obávám se ale, že to je beznadějné. Myslím, že jsem se ho tuhle asi poněkud citelně dotknul, když jsem předčítal Macaulayův známý článek o Johnsonovi. Ostatní žáci ho okamžitě poznali.“ „Ano, nedávno jste se mi o tom zmínil,“ řekl rychle reverend John. „A náš vážený pan ředitel ho nechal projít z matematiky – představte si to! –, a tím se z něho stal takový vzpurný hoch. Už předtím neměl žádný respekt, a když byl vyvolaný, nikdy nic nevěděl.“ „No ano. Naše povolání je těžké – zejména když je člověk citlivý. Šťastnou shodou okolností to na mě nepůsobí.“ Reverend John se odebral na pláž. Přes rameno měl třecí ručník, jehož červené třásně bylo vidět na půl míle.

N

a oblázcích nad pláží číhalo v létě odpoledne vždycky několik psanců, kteří už vyčerpali svou dávku tří koupelí týdně. Cory, dozorce v lázních, je až moc dobře znal, aby mu mohli tvrdit do očí, že se tenhle týden ještě nekoupali. Přišourali se jako hravá štěňata, a když reverend John vystoupil na oblázkový nános, měl jich víc než půltucet v patách a ani jeden z nich neměl ručník. Směli se koupat jen s třídním profesorem a tvořili s ním dohromady oddíl. Bylo ale zvykem,

110


že se takový oddíl mohl utvořit i ze žáků různých tříd, když se některý z profesorů laskavě uvolil jít s nimi. Brouk zaškemral polohlasně, ale důtklivě: „Oddíl! Oddíl, pane profesore! Udělejme si oddíl, padre.“ „Ať je z vás tedy oddíl, když o to tak stojíte,“ řekl reverend John. Nato se dali hoši do běhu, skákali z kamene na kámen a v běhu se svlékali. Když doběhli na písek, byli, jak je Pán Bůh stvořil, a tak šťastní podle Jeho nejvyšší vůle. Odliv byl asi v polovici. Hladina moře byla jako zrcadlo, jen u příboje byly tři řady vln, asi na míli od sebe. První vlna se vždycky rozlila po břehu s hlukem, jako když se trhá plátno, a za ní se hned blížila druhá. Jeden z hochů vyrazil ven do moře a snažil se napodobit způsob, jakým plaval reverend John. Namířil si to přímo proti vlnám tak, aby se mu tříštily o hlavu. Na okamžik zahlédl obloukovité klenby z berylu, hned nato se vše roztříštilo v šumící a světélkující diamanty a vlna se hnala dál k příbojové čáře. Jiný chlapec byl zvednut vlnou tak, že mohl vidět na obzoru Lundy. V údolí mezi dvěma vlnami s bílou smetanovou pěnou na vrcholku si jiný plavec zase připadal, jako by byl sám v Atlantickém oceánu. Zkrátka a dobře, bylo to božské! Pak hoši skotačili na písku, až oschli. Nato sebrali rozházené šaty, sborem poděkovali reverendu Johnovi a loudavě se vraceli k vyvolávání jmen, které se konalo v pět hodin na kriketovém hřišti. „Tenhle týden už osmkrát,“ liboval si Brouk a děkoval hlasitě Prozřetelnosti. „Zdá se, že koupání vyplavilo vaše vědomosti,“ poznamenal reverend John. „Proč jste jednal tak hanebně se spisovateli období královny Anny?“ „Poněvadž to jsou ničemové, reverende, i s tím Learem.“

111


„Ale oba vaši kamarádi to uměli docela dobře.“ „Myslím, že se to asi nadřeli,“ zazubil se Brouk. „Také jsem to dělával, když jsem byl jako vy. Vyprávějte mi příhodu o klidném Diderotovi.“ „To řekl Howell, reverende. Myslíte asi, jak Diderot zvolal: Richardsone, ty jedinečný génie! Četl to asi někde o prázdninách.“ „Tohle mi neříkejte. Taffy vám bude číst o prázdninách Diderota! Škoda, že vás za to nemůžu vytahat za uši. Ale když si to vyhledal jiný, mohl jste to udělat také.“ Brouk odešel do čítárny v ústavní knihovně, kde měl rozečtenou knihu nazvanou Elsie Vennerová, o nějaké dívce, o níž se tvrdilo, že byla chytrá jako had. Dočetl, co z dívky ještě zbylo, a pak hledal ještě něco od téhož spisovatele. Našel jakousi knihu, která se ale podstatně lišila tím, že se spisovatel jmenoval křestním jménem Nathan a že se nezabýval hady. Předmětem knihy bylo pojednání o literární tvorbě Shakespeara, ne však toho Shakespeara, jímž utiskoval King poslední ročník, ale takového nějakého nevědomého, nemravného, selského klacka, který by nemohl napsat ani jedinou řádku z divadelních kusů, jež mu byly přisuzovány. (Brouka by zajímalo, co by asi řekl King Nathanovi, kdyby se někdy náhodou setkali.) Skutečný autor se jmenoval Bacon, ten, co psal eseje, což podle Broukova názoru nic na věci neměnilo. Pro něho byly i eseje odbytou věcí. Nathanovy názory se zřejmě lidem protivily, protože na pokraji stránek – kniha byla antikvární a byla v ní ještě nálepka nějaké veřejné knihovny – bylo plno sprostých, potupných a opovržlivých poznámek, napsaných různými čtenáři. Bylo tam napsáno žvást!, blbost! a podobné výrazy, vesměs nesouhlasné. Na několika místech někdo napsal: Tohle je horší než Delia. Jiný komentátor, bohatý na myšlenky, s tím nesouhlasil a napsal: Delia je v téhle věci nejlepší, Delia ho rozmázne jako štěnici,

112


viz filozofii Delie Baconové, stránka ta a ta. Brouka mrzelo, že nemohl o Delii nic najít (často slyšel, co si King myslel o spisovatelkách), až na tvrzení Nathana, které bylo obkrouženo vykřičníky, že Delie Baconová vyčetla z Francise Bacona mnohem víc než Macaulay. Zkrátka a dobře, Brouk z poznámek na okraji knihy zjistil, že se Delia spolu s Nathanem dopustili nejhorší pohany hlavního Kingova božstva. A King si na svých božstvech nějak zakládal! Nezávisle na hodnotě téhle polemiky si Brouk uvědomil, že příslušný výběr z Nathana bude na Kinga působit jako projímadlo. Chopil se tužky a papíru, a když přišel dolů k čaji, byl tak nabitý baconovským kacířstvím a rouháním, že se mezi jednotlivými sousty až zajíkal. Po jídle se vrátil ke své práci a na zítřek se přirozeně nepřipravoval. „Pánové,“ začal, „slyšeli jste už někdy, že Shakespeare vůbec nenapsal svý slavný divadelní hry?“ „Co je na tom!“ řekl Stalky. „Dřít je stejně musíme. Podívej se! Tohle je na zítřejší hodinu angličtiny.“ Začal číst ze školního vydání Krále Leara (II. jednání, výstup 2.): OSWALD: Já ničím, pane. Král, jeho pán, mne ráčil nedávno bít z nedorozumění, a tu on, s ním spolčen, jeho hněvu lichotě, mne napad odzadu a porazil a ležícího urážel a tupil, tak okázale mužným stavě se, by došel cti, až pochválil ho král, že zmáhá toho, kdo se podal sám. A v ohni této rekovnosti své meč na mne tasil znovu.

113


„Tak, můj citlivý barde, vysvětlete mi to! Tohle je Shakespeare.“ „Nevšímej si, co ten chlap řiká! Dyť je opilej,“ prohlásil Brouk za dobré půl minuty. „To zas neni,“ odporoval Turkey. „Je to Oswald, kterej se baví se svym zaměstnavatelem.“ „No dobře… poslyš, Turkey. Zeptej se Kinga, jestli Shakespeare napsal svý divadelní hry. Ten se pak bude čerta starat, co říkal Oswald,“ navrhl Stalky. „Nepřišel jsem sem, abych se zabejval kantorama,“ projevil McTurk názor na celou věc. „Udělal bych to,“ řekl Brouk, „ale on by mě zabil! Nemá rád, když se ho na něco ptám. Můžu vám poskytnout metráky látky, abyste ho mohli zblbnout!“ Hned začal s přesným výčtem, kombinovaným s vychvalováním Nathana Holmese a jeho komentátorů – zejména těch. Zmínil se také o Delii a přiznal přitom, že ji bohužel nečetl. Mluvil skoro po celou dobu vyhrazenou na školní přípravu na zítřek. Výsledek toho byl, že se McTurk dal přemluvit a slíbil, že se příští hodinu angličtiny Kinga zeptá na pravost Shakespeara.

D

oba i způsob byly voleny obdivuhodně. Zatímco se King rozčiloval nad nedostatečnými vědomostmi třídy z literatury, zakašlal Turkey, jak by asi zakašlal na nečinného zřízence a chtěl mu tím naznačit, že se má přestat bavit a pustit se do práce. Když se King začal ježit, zeptal se ho Turkey: „Prosím, pane profesore, je to pravda, že Shakespeare vůbec svoje divadelní hry nenapsal?“

114


„Spravedlivý Bože!“ řekl King úplně zřetelně. Turkey si znovu uctivě odkašlal. „U nás v Irsku se to všeobecně tvrdí, pane profesore.“ „V Irsku, v Irsku, v Irsku!“ King to řekl s tak strašlivým opovržením, že mělo být zvěčněno zlatými písmeny pro poučení dnešních dnů. Nakonec si Turkey odkašlal ještě jednou, jako by tím chtěl říct: Jste tady placený za to, abyste mi vykládal o Shakespearovi, a ne o mé vlasti. A hned nato dodal: „Pane profesore, je pravda všechno, co se tvrdí v jeho hrách?“ „Není to pravda,“ zasípal pan King. Pak začal vykládat, že v některém směru je snad mnohé poněkud volně řečeno, ale vykládal s takovým zápalem, s takovým důrazem a s takovou hojností řečnických obrazů, že to mohl s úspěchem uplatnit na kterékoliv univerzitě. Když se jeho přednáška chýlila ke konci, moc nechybělo, aby třída začala hlasitě tleskat. Howell si tiše bubnoval na lavici Bonnie Dundee. Paddy Vernon řekl několikrát za sebou šeptem „Výborně! Výborně, pane profesore!“ A Brouk seděl ohromen, ale naplněn radostí nad tím, co vyvolal. Protože ačkoliv se King po celou přednášku nezmínil o spisech Nathana a Delie a ačkoliv tvrdil, že jen zběžně nahlédl do těch hnusných publikací, zdálo se, že toho zná úžasně mnoho z Nathana i z Delie – zejména z Delie. „Neřikal sem vám to?“ poznamenal Brouk pyšně po přednášce. „Vůbec sem se nenamáhal, abych ho poslouchal, i tu jeho Delii,“ odpověděl McTurk. Pak na to téma hovořil King ještě jednou ve sborovně s reverendem Johnem. „Kdybych byl takový trojnásobný osel jako Hume, byl bych snad na tu vějičku skočil. Ale takhle si lichotím, že jsem

115


v nich nevzbudil ani špetku pochybnosti o pravosti Shakespeara. (Ano, malou skleničku si dám, prosím.) Úplně jsem se opanoval. Ale rád bych věděl, odkud to ti kluci sebrali.“ „Ti čerti! Ti ďáblíci!“ řekl polohlasně reverend John. „Nějakou tu čertovinu bych jim odpustil. Tohle ale byla nevědomost. Vyložená, hrubá, úplná, selská nevědomost! Povídám vám, Gilette, kdyby Římané jednali s Kelty důsledně hned od začátku, tohle… tohle by se nikdy nemohlo stát.“ „Správně. Rád bych slyšel, co jste jim na to řekl.“ „Řekl jsem jim, aby mi do příštího týdne napsali všechno, co si z toho pamatovali, ve formě pojednání.“ Protože způsobil celou tu rotyku, nabídl se Brouk korektně Turkeyovi, že mu to pojednání napíše. Oháněl se v něm na Turkeyův účet nedostatkem Shakespearova vzdělání, jeho chováním řeznického psa, zpustlostí, obžerstvím, jeho plebejstvím, tak jak to vylíčil Nathan. Z téhož pramene čerpal roztomilé výrazy jako chrapoun a veršovec smutné postavy, na nichž si zejména zakládal. Nakonec vyslovil podiv nad tím, že by takový nevědomec mohl napsat „to, co mu bylo přisuzováno.“ V jeho pojednání nebylo nic nového. Odepřel si ale několik slibných „dodatků“ ze strachu, aby Kinga nepoplašil.

K

dyž se předčítala jednotlivá pojednání, omezil se King jen na Turkeyovy žalostné, dětinské, jalové, dávno překonané, neslané i nemastné a ničím neodůvodněné názory. Zároveň se také zmínil o tom, že to bylo v zásadě hrubé a bez jakéhokoliv smyslu pro úctu a slušnost. Pak začal vášnivě potírat „vyslovenou nedůvěru“, která prý často není nic jiného,

116


než pouhé „naparování se“. Ta prý je ale jen přechodná a dá se vyléčit životními zkušenostmi. To ale pro vyslovenou ohavnost neplatí o zlehčujícím a pohanském zneuctění, k němuž se propůjčil Turkey. Nakonec vyprávěl hroznou příhodu o jakémsi Jowettovi, který prý zastával tam, odkud byl King, velmi důležité postavení. Tento Jowett řekl jednou jednomu ateistickému kandidátovi, že neuvěří-li do pěti hodin odpoledne ve jsoucnost Boží, bude vyloučen ze školy. Se slzami vzteku v očích King litoval, že nemůže právě tak vyloučit McTurka. Když byl King v nejlepším, Turkey se hlasitě vysmrkal. Protože se ale podle pedagogických zásad má pěstovat úsudek jednotlivce, nemohl ho King pro jeho tak otevřeně vyslovené pochybnosti o Shakespearovi zabít. Vždyť prý on sám několikrát prohlásil, když mluvil o jiných básnících: „Věřte, je větší hodnota v čestných pochybnostech než v povrchní víře.“ King jednal tudíž s Turkeyem jako s hadem, který leží svinutý na cestě – a spisovatelé období královny Anny měli pokoj. Jenom den před tím, než přišel inspektor, se klidná hladina poněkud zčeřila, když se Brouk zeptal: „Pane profesore, musím dělat tuhle zkoušku, když nemám v úmyslu dál studovat?“ Pan King mu na to odpověděl, že je to nepochybně třeba, a to z mnoha příčin, že to však rozhodně není důvod k pýše. Pokud mohl poslední ročník posoudit, nebyl inspektor o nic horší, než jsou jiní inspektoři. Postupoval při zkoušení přesně podle seznamu Kingových otázek, přičemž se uplatnilo i to, co si hoši vypsali v knihovně. Howell sehrál svého klidného Diderota při velebení Richardsona, Stalky svého pátera v koruně stromu, McTurk svého sprostého Swifta a Brouk něžné Steelovy dopisy, které psal z vězení pro dlužníky své nejdražší Prudencii. Všichni hoši to vzali pěkně popořádku. Přece jen se ale vyskytlo několik otázek o Shakespearovi. V zadní lavici zvedl chlapec ruku.

117


„Pane inspektore, musíme odpovědět na sedmou otázku Jedinečnost Shakespeara jako dramatického spisovatele ve smyslu, že jsme přesvědčeni, že Shakespeare skutečně napsal divadelní hry, které se mu přisuzují?“ Inspektor se na okamžik zarazil. „Všeobecně se předpokládá, že je napsal.“ V odpovědi ale nebyla žádná výtka. Brouk se pomalu posadil. Zvedla se jiná ruka a ozval se jiný hlas. „Musíme říct, že tomu věříme, pane inspektore, i kdybychom tomu nevěřili?“ „Nikdo vás nenutí, abyste někomu říkali, čemu věříte. Ale můžeme si o tom odpoledne pohovořit, jestli vás to, zajímá.“ „Děkuji, pane inspektore.“ „Proč si to řek?“ ptal se Vernon při obědě. „Je to obdoba toho zbloudilého kmene izraelského, ty osle,“ odpověděl Howell. „Pánové, má pravdu,“ dodal Stalky. „Dyby byl jako King, hned zezačátku by Brouka i Turkeye zakřik, ale asi si myslel, že nám King řek o Baconové. Neokřik je, a tak začnou kluci odpoledne znovu. Když nebude nic namítat, je asi přesvědčenej, že se nám King vo tom zmínil. Rozhodně nehrozí ani nám, ani Kingovi nebezpečí.“ Odpoledne, než zase zasedli ke spisovatelům období královny Anny, přál si inspektor vědět – „ovšem ne v souvislosti se zkouškou“ –, kdo byli ti dva kandidáti, kteří se ho ptali na otázku číslo sedm. Ať se přihlásí! „Sundej si okuláry, ty sůvo!“ řekl polohlasně Stalky. Brouk strčil brýle do kapsy, díval se do rozmazaného prázdna a slyšel, jak se odtamtud ozývá hlas, který se ho ptá: „Kdo… jak jste

118


přišel na ten nápad o Shakespearovi?“ Podle toho, že ho Stalky kopl, poznal, že otázka platí jemu. „Někteří lidé tvrdí, pane inspektore, že je dnes o tom mnoho pochybností.“ „A-ano. Ovšem. Ale…“ „Že je jeho řeč plná frází,“ napovídal Turkey. „Připouštím, že to člověka mýlí. Ať si ale člověk myslí soukromě, co chce, oficiálně je Shakespeare Shakespearem. Ale jak vás učili dívat se na tuhle otázku?“ „No, Holmes říká, že je nemožné, aby mohl…“ „Už jen ty fráze, pane inspektore,“ poznamenal McTurk. „Říká se, že Shakespeare přišel ve své době do styku se všemi význačnými lidmi.“ Inspektorův hlas měl teď tón běžného rozhovoru. „Myslím, pane inspektore, že herci tehdy nebyli v obzvláštní vážnosti, nebo byli?“ řekl sladce Howell. „Myslím…“ Inspektor uvedl několik podrobností o povolání herců za dob královny Alžběty a ukončil slovy: „Což staví celou věc do ještě podivnějšího světla, že?“ „A tomuhle Shakespearovi se přisuzuje, že psal divadelní hry, a navíc ve všech hrál?“ zeptal se McTurk zlomyslně. „No ano. Často jsem… spousta lidí už na to poukázala. Kde vzal čas, aby nabyl všech těch zvláštních vědomostí?“ „Přece jen to vypadá tak, jako by na tom něco bylo, že, pane inspektore?“ „To je ovšem,“ řekl inspektor a opřel se lokty o katedru, „velmi obsáhlá otázka, kterou…“

119


„Prosím, pane inspektore,“ odpovědělo půltucet pozorně naslouchajících mladíků. V posledních deseti minutách dal inspektor žákům jen tak, aby se neřeklo, několik otázek z období královny Anny. Pokud bylo třeba uvést nějaká data, zodpověděl otázky Howell, ale odpovědi ostatních žáků, ačkoliv byly vesměs co nejlépe klasifikovány, inspektor snad ani neslyšel. Když bylo půl sedmé, oslovoval je inspektor „pánové“ a ujistil je, že mu bude zvláštním potěšením, že se bude moci s pochvalou zmínit o téhle třídě, která prokázala takový ryzí a neobyčejný zájem o anglickou literaturu, což staví jejich učitele do nejlepšího světla. Odcházel z místnosti a třída vstala, jak bylo zvykem. „Teď jde gratulovat Kingovi,“ řekl Howell. „Nedělejte rámus! Buďte… úplně… zticha! Jinak by mohlo všecko prasknout!“

K

dyž pan Hume ze Suttonu pochválil ve sborovně pana Kinga z Oxfordu před všemi jeho kolegy, což bylo úplně v pořádku, odvedl si reverend John Kinga do své pracovny. King stanul u krbu a vyrazil ze sebe: „On… on se domnívá, že já jsem rozesel mezi nimi tohle… tohle zatuchlé baconovské býlí. Pochválil mne za můj rozhled a za moji pokrokovost! Slyšel jste ho? Takové názory mají na Suttonské univerzitě. Je to učiněný chlív! Doupě dravé zvěře!“ „Pomineme-li jeho slabou stránku, byl Hume právem upřímný, když vám řekl, co jste udělal pro poslední ročník. Podá o tom zprávu i na vyšších místech. Udělal jste si oko, a to

120


zcela zaslouženě. Prohlásil, že jejich zájem o literaturu je neobyčejný. Vše je vaše zásluha, Kingu.“ „Musel jsem se ale vší mocí ovládat, když mne chtěl úplně zbakonizovat! Jsem já to ubohý kantor! Slyšel jste, co říkal? Měl jsem mu naplivat do očí! Bůh ví, že jsem si vědom svých nedostatků právě tak dobře, jako je vidí můj nejúhlavnější nepřítel. Co jsem udělal, že jsem si tohle zasloužil? Co jsem provedl?“ „Tohle bych také rád věděl,“ odpověděl reverend John. „Provedl jste snad náhodou něco?“ „Kde? Jak?“ „Dejme tomu v posledním ročníku.“ „Ujišťuji vás, že ne! Můj poslední ročník! Nemohl bych si přát lepší. Hoši jsou bystří, čtou se zájmem i věci, které jim nebyly uloženy, jsou inteligentní a chápaví. Mají hlavu na pravém místě. Nemohu si vůbec ani představit, že bych snad, třeba i náhodou, nakazil jejich mysl těmi blbostmi a těmi odpornými věcmi, které hlásá Hume! Vždyť víte sám, že mám své zásady. Pokud jde o literaturu a klasiky, zastávám zásadu: maxima debetur pueris reverentia.11“ „Myslíte snad jednotné číslo, ne množné, že?“ poznamenal reverend John. „V zásadě ale máte pravdu! Naše povolání je těžké, Kingu… zejména je-li člověk navíc ještě citlivý.“

11

Dětem náleží největší úcta (Iuvenalis), pozn. red.

121


122

BRATŘI

BRATŘI

P

oprvé mě oslovil, když jsem si kupoval u ptáčníka kanárka. Radil mi, abych nekupoval příliš nápadně zbarveného. „Barva závisí na potravě,“ řekl. „Nekrmíte-li ptáka správně, pozná se to na barvě. Vypadá to, že kanáři jsou náš společný koníček.“

Odešel z krámu dřív, než jsem mu mohl poděkovat. Byl to muž středního věku se šedivými vlasy, s krátkým tmavým vousem a vypadal skoro jako sealyhamský teriér, jemuž nasadili stříbrné brýle. Z nějakého důvodu se mi jeho obličej i jeho

123


hlas vryly tak přesně do paměti, že jsem ho poznal po mnoha měsících, když jsem se s ním setkal na nádraží, uprostřed skupiny členů nějakého rybářského klubu, který jel k Temži. Ohlédl jsem se a pokynul mu. „Uposlechl jsem vaší rady ohledně kanárka,“ řekl jsem. „Opravdu? To je dobře!“ odpověděl srdečně, ohlížeje se přes pouzdro s rybářskými pruty na rameni. Pak nás zástup lidí od sebe oddělil. Před několika lety jsem vstoupil do trafiky, abych si dal vyčistit lulku, která byla zacpaná. „No a jak se dařilo kanárkovi?“ zeptal se muž za pultem. Podali jsme si ruku a představili se. Jmenoval se Levis Holroyd Burges, majitel firmy „Burges a syn“, jak jsem si mohl přečíst nad vchodem, „syn“ ale padl v Egyptě. Jeho vlasy byly šedivější než dřív a oči měl poněkud zapadlé. „Vážně, když si tak člověk pomyslí,“ řekl, „že se setká zase s někým takhle náhodou mezi miliony, když je tolik lidí, s nimiž se už víckrát nesetkáme, nemám pravdu?“ Pak mi vyprávěl o smrti syna Lewise a proč malého chlapce dal tak pokřtít. „No, moc toho teď pro starší lidi nezbylo. Ani naše koníčky. Rybařili jsme spolu a stejné to bylo s kanárky. Pěstovali jsme je tak, aby měli určitou barvu – temně oranžová byla naše specialita. Proto jsem vás také tenkrát oslovil, pamatujete? Všechny své ptáky jsem ale prodal. Tak a teď se musíme podívat, co je s vaší lulkou.“ Sklonil se nad mou pochroumanou lulkou a zacházel s ní jako chirurg. Do krámu vstoupil voják, řekl mu něco tlumeným hlasem, dostal odpověď a zase odešel.

124

BRATŘI

„Mezi mými zákazníky je teď hodně vojáků a větší část jsou svobodní zednáři,“ řekl pan Burges. „Srdce mi to může utrhnout, když jim musím dát tabák, který si přejí. Mezi pěti tisíci nemá ani jediný schopnost posoudit dobrý tabák. Kouří mnozí, ale tabáku nerozumějí. Tady máte zase svou lulku. Zasluhuje, abyste s ní zacházel lépe než dosud. Ve všech věcech je třeba určitého postupu, určitého rituálu. Půjdete-li někdy opět kolem, buďte ujištěn, že jste vždy vítán. Mám různé věci, které by vás snad zajímaly.“ Opustil jsem krám s nejvzácnějším ze všech pocitů – který je výsadou mládí – že jsem snad našel nového přítele. Nedaleko od krámu mě oslovil zraněný voják, který se mě ptal, kde je „Burges“. Zdálo se, že krám je všude v okolí známý. Procházel jsem tudy častěji, ale teprve při své třetí návštěvě jsem zjistil, že pan Burges má poloviční účast ve firmě Ackermann a Pernit, velké společnosti dovážející doutníky. Přišel k ní díky strýčkovi, jehož děti málem že nyní nebydlely v Cromwellově třídě a vyprávěly kdekomu, že strýc spekuloval na burze. „Jsem přirozenými sklony kramář,“ řekl pan Burges. „Mám rád obřadnost v zacházení s věcmi. Krám mi velmi prospěl. Chci, aby teď prospěl i jiným.“ Obchod založil jeho děd v roce 1827, ale zařízení a příslušenství muselo být nejméně o půl století starší. Hnědé a červené kameninové nádoby na dýmkový a šňupací tabák, s korunami, erby a zlatě napsanými jmény tabákových směsí, dávno vymizelých. Pěkně vyleštěné soudky s tabákem „Oronoqua“, na nichž směli sedět vzácnější odběratelé. Narudle černý, pěkně vyřezávaný mahagonový pult v krámě, krabice na doutníky z rákosu, misky na vahách z nového stříbra a stroj z holandské mosazi na řezání tabáku ve svitcích a cihlách – to všechno byly věci, po nichž musel člověk zatoužit.

125


„Tyhle věci nejsou nejhorší,“ připouštěl. „Tento mělký bristolský džbán nemá, pokud vím, soupeře. Těch osm tabatěrek tamhle ve třetí přihrádce – dělal je Dollin v roce 1740 pro Wimbla – je naprosto jedinečných. Je dnes ještě někdo v tomto oboru, kdo by vám mohl říct, co byl „romanos holland“ nebo „scholtens“? Tady je pytlík na šňupací tabák z doby Jiřího I. a zde struhadlo na šňupací tabák z časů Ludvíka XV. – co to povídám? – XIII., ovšemže Třináctého. Za doby mého dědečka se ho používalo každodenně v krámě jako nástroje. Nevím, proč je dosud nedali do Britského muzea!“ Jeho dýmky – přál bych si, aby tahle povídka byla pro znalce dýmek – jeho podivuhodná sbírka dýmek byla umístěna v obývacím pokoji. Tahle okolnost mi poskytla výsadu, že jsem se seznámil s jeho ženou. Jednou dopoledne, když jsem si žádostivě prohlížel skříňku španělské práce z jacarandového dřeva na „cigarros“ – ne na doutníky – se stříbrným kováním a stříbrnými knoflíky u zásuvek, vstoupil do krámu raněný Kanaďan a přerušil naši milou zábavu. „Řekněte mi,“ řekl hlasitě, „jsem tu na správným místě?“ „Kdo vás sem poslal?“ zeptal se pan Burges. „Jeden člověk z Messiny. O to ale nejde. Nemám ani vysvědčení ani průkazy – nemám nic, rozumíte? Vystoupil jsem ze svý lóže se sedmnácti dolarama dluhů. Ale ten člověk v Messině mi řek, že to u vás nebude hrát roli.“ „Ne, to u nás nerozhoduje,“ odpověděl pan Burges. „Sejdeme se dnes večer o sedmé hodině.“ Obličej vojáka se prodloužil. „Hrome!“ pravil. „Jsem ve špitále, nedaj mi dovolenou.“

126

BRATŘI

„Pak tedy vždy v úterý a ve čtvrtek o třetí hodině odpoledne,“ dodal hned nato pan Burges. „Musíte se ovšem nejdřív podrobit zkoušce.“ „Myslím, že zkoušku udělám,“ řekl vesele. „Tak teda v úterý.“ A rozzářený odkulhal pryč. „Kdopak to je?“ zeptal jsem se. „Nevím to právě tak jako vy. Vím jen, že je to bratr. V Londýně je teď plno zednářů. Musíme dělat za dnešních časů, co můžeme. Přijdete-li dnes večer ke mně na čaj, vezmu vás pak s sebou do lóže. Je to instrukční lóže.“ „Velmi rád. Ve které lóži jste vy?“ zeptal jsem se, protože dosud neuvedl jméno své lóže. „Víra a dílo 5837 – třetí sobotu v každém měsíci. Naše instrukční lóže se scházívá pravidelně ve čtvrtek. Teď se ale scházíme častěji, poněvadž je v městě na návštěvě tolik bratří.“ Vtom vešel do krámu další zákazník. Odcházel jsem naplněn neobyčejným zájmem o zálibu bratra Burgese. K čaji přišel oblečen, jako by chtěl jít do kostela, a místo stříbrných brýlí měl zlatý skřipec. Děkoval jsem prozřetelnosti, že jsem pomyslel na to, abych se převlékl. „Jsme to povinni královskému umění,“ pravil. „Každý ritus posiluje člověka. Ritus je přirozenou potřebou člověka. Čím je doba vzrušenější, tím víc se k němu lidé utíkají. Nenávidím nedbalé obřadnictví vždy a všude. Abych nezapomněl, nebyl byste snad ochoten vypomoci dnes večer při zkouškách, přijde-li mnoho bratrů na návštěvu? U některých snad shledáte, že jsou jejich vědomosti velmi zarezavělé, ale je to duch, a ne litera, co dává život. Otázka bratrů hostů je velmi důležitá. Je jich teď v Londýně velmi mnoho a mají tak málo příležitosti, aby se mohli sejít.“

127


„Ach, ty můj dobráčku!“ řekla paní Burgesová a podala mu zavřenou skříňku s jeho monogramem, v níž byla zednářská zástěra. „Naše lóže je hned tady za rohem,“ pokračoval pan Burges. „Nesmíte se dívat příliš kriticky na naše zařízení. Byla tam dříve garáž.“ Pokud jsem mohl zjistit v čiré tmě, prošli jsme postranní uličkou do nějakého dvora. Pan Burges mě dovedl až sem a už napřed se tlumeným hlasem omlouval. „Nesmíte čekat...“ opakoval stále, když jsme vstupovali krytým vchodem do pečlivě vyzdobené předsíně, která byla kolem dokola ověšena rytinami zobrazujícími svobodné zednáře. Na čestném místě jsem spatřil Petra Gilgese a Bartona Wilsona, otce ušlechtilého závodění, Christophea Wrena od Knellera, Dunkerleye s jeho iniciálkami podle Fitz-Georga a se šikmým břevnem nad královským znakem. Karikaturu Wilkese od Hogartha a jeho hanebnou „noc“ a galerii velmistrů počínajíc Antoniem Sayerem ve velmi pěkných rámech. „Je tohle také váš koníček?“ otázal jsem se pana Burgese. „Ale ne,“ usmál se pan Burges. „Vděčíme za ně bratru Lemmingovi.“ Představil mě seniorovi firmy Lemming & Orton, jehož krámek je těžké najít, jehož slovo a úsudek o rytinách platí však daleko široko. „Nejlepší na nich jsou rámy,“ pravil bratr Lemming, když jsem dal najevo svůj obdiv. „Několik jich je ještě v sále lóže. Pojďte a podívejte se na ně. Máme tu také velkého Desagulierse, který by byl málem přišel do Iowy.“ Nikdy jsem neviděl pěkněji zařízený sál zednářské lóže. Od mozaikové podlahy až k stylovému stropu, od záclon a sloupů až ke křeslům, osvětlovacím tělesům a malé vyřezávané kruchtě

128

BRATŘI

na jednom konci sálu, byl každý detail přizpůsobený celku. Několikrát jsem opakoval, že jsem vším neobyčejně nadšen. „Řekl jsem vám přece, že jsem přívrženec rituálu,“ pravil pan Burges. „Jen si prohlédněte ty vyřezávané snopy a hrozny na opěradlech křesel pro mistry. Je to dávná tradice – dřív než ji porušili tovární dodavatelé svobodných zednářů. Obě křesla jsem sehnal před deseti lety v Stepney, spolu s tímhle kladivem.“ Předsednické kladivo bylo ze staré, zažloutlé slonové kosti a bylo vyřezáváno z jednoho kusu nějakého obrovského klu. „Kladivo je ze Zlatého pobřeží,“ vysvětloval. „Patřilo tam v roce 1794 nějaké vojenské lóži. Je na něm ještě nápis.“ „Jestli se smím zeptat,“ řekl jsem, „kolik…“ „Všechno nás to stálo,“ odpověděl bratr Lemming, oba palce v kapsách své vesty, „značnou částku peněz, když jsme v roce 1906 stavěli, a to nepočítám, co bratr Anstruther – to byl náš stavitel – přidal ze svého. Mimochodem, obložení stěn je pravý carrarský mramor. Nevyznám se ovšem v mramorech. Od té doby jsme do toho tuším dali další značnou částku. Teď však pojďme do zkušební síně a věnujme se bratřím.“ Odvedl mě ne snad do předsíně, ale do útulné místnosti, v níž byly na podélné stěně oddíly, něco jako zpovědnice (později jsem se dověděl, že to byly skutečně zpovědnice, které sehnali pod rukou někde v okolí Oswestry). Na protějším konci místnosti čekalo několik lidí v uniformě. „Je to jen přední voj celého zástupu. Ostatní čekají v předsíni,“ pravil jeden z důstojníků lóže. Bratr Burges mi přikázal jednu ze zpovědnic a řekl: „Nebuďte překvapen, přicházejí sem v nejrůznějších podobách.“ Podoba bylo pravé slovo, neboť můj první kajícník měl celou hlavu zabalenou v obvazech – přicházel přímo z nemoc-

129


nice pro důstojníky nedaleko Pentonvillu. Oslovil mě nejčistším skotským dialektem, jako by měl jen šest zubů a polovinu spodního rtu. Dohodli jsme se tedy, že se dohovoříme posuňky. U následujícího – Novozélanďana z Taranaki – to bylo opačně, protože měl jen jednu ruku, a tu měl ještě v pásce. Na obrovského šikovatele od těžkého dělostřelectva jsem si netroufal, zdál se mi příliš pocvičený. Poslal jsem ho tudíž k sousední zpovědnici k bratru Lemmingovi, který v něm zjistil bývalého vysokého koloniálního důstojníka. Poslední muž, kterého jsem zkoušel, mě dohnal skoro k zoufalství. Zdálo se, že zapomněl skoro všecko. „Máte úplnou pravdu,“ hlesl a polykal sliny, „sám sebe bych nepustil s těmahle odpověďma. Dávám vám ale slovo, že jestli jsem kdy vůbec měl nějaký náboženství, bylo to tohle. Proboha vás prosím, bratře, pusťte mě znova do lóže!“ Když bylo po zkoušce, přinesl nám jeden z důstojníků lóže naše zástěry. Žádné tuctové zboží se zlatým a stříbrným pozlátkem, ale těžké hedvábí se střapci – a podle hodnosti – s odznaky z ryzího stříbra. Kdosi přede mnou uvazoval zástěru komusi v civilních šatech s odznakem propuštěnce, který tam stál tiše a zpříma. „Bože! Tohle je ale blahej pocit,“ zaslechl jsem jeho poznámku. Jeho druh přisvědčil pokynem hlavy. Vtom náhle řekl: „Ale! Copak to děláš? Buď zticha! Slíbils mi to přece! Přestaň!“ a položil kamarádovi ruku na oči, z nichž vytryskl proud slz. „Nech ho klidně brečet,“ řekl Australan od návěštního oddílu, „copak nevidíš, jak je ten nebožák šťastnej?“ Zjistilo se, že mlčenlivý bratr byl stižen třesavkou a že ho přijal bratr Lemming na záruku svého přítele a protože se obával – což bylo u bratra Lemminga rozhodující – že by zklamání, kdyby nebyl přijat, mohlo u něj vyvolat nový záchvat. Muž

130

BRATŘI

stižený třesavkou tedy odcházel šťasten a mlčky po boku bratří, kteří byli patrně na takové výjevy zvyklí. Seřadili jsme se podle tradice po dvou, bylo nás nejméně padesát, a vstupovali jsme do sálu lóže za zvuků harmonia, jak jsem se domníval. Zjistil jsem však, že to byly velmi krásné varhany. Uběhla nějaká doba, než jsme usedli na svá místa, protože bylo mezi námi deset nebo dvanáct mrzáků, jimž jsme museli pomoci do lenošek nebo na lehátka. Seděl jsem mezi jednonohým šikovatelem od sanity a kapitánem od domobrany, který, jak mi řekl, si vjel do vlasů s ručním granátem a ten ho tak trochu zvohejbal. „Poslouchejte, dyť je to skvěle reprodukovanej Bach, co nám teď hraje varhaník,“ zvolal radostně. „Rád bych se s ním seznámil. Taky jsem dřív mlátil do piána.“ „Po zasedání vás představím,“ řekl jeden z řádných bratří za námi, zavalitý muž s vousem do špičky, lékař, jak jsem později zjistil. „Není nad Bacha, nemám pravdu?“ Oba dva se pak hned zabrali do rozhovoru o hudbě, který laika zajímá asi tak jako trigonometrie. Instrukční lóže je místem, kde se předvádí zejména rituál. Nemůže nikoho přijmout ani udělovat hodnosti, ale musí se omezit na opakování a přednášky. Nejdůstojnější bratr Burges, trůnící v Šalamounově křesle (později jsem také zjistil, kde je sehnali), oznámil stručně bratřím, jak jsou vítáni a vždy vítáni budou, a požádal je, aby hlasovali, který obřad má být konán pro jejich poučení. Když bylo rozhodnutí vyhlášeno, zeptal se, jestli by někteří z bratří, kteří tu jsou na návštěvě, chtěli na sebe vzít povinnosti důstojníků lóže. Všichni namítali ostýchavě, že jsou jejich vědomosti příliš zarezavělé. „Právě proto,“ pravil bratr Burges a varhany hrály dál tiše Bacha. Můj hudebně založený kapitán poposedal na židli.

131


„Okamžik, nejdůstojnější mistře,“ řekl zavalitý lékař a povstal. „Máme tu hudebníka, kterýho stačí jen posadit na správné místo. Ovšem,“ dodal prostě, „schody k varhanám jsou moc strmý.“ „Kolik asi váží náš bratr?“ zeptal se bratr Burges slavnostně jako při přijímání do lóže. „Asi šedesát kilo,“ odpověděl bratr. „Dneska ráno mě vážili, nejdůstojnější mistře.“ Bývalý vysoký koloniální důstojník a šikovatel od těžkého dělostřelectva se k němu hřmotně přihrnuli, vzali lehké tělo do náruče a odnesli je nahoru na kruchtu. Tam se pustil kapitán do hry, z níž vyznívala radost duše, která se ocitla neočekávaně v nebi. Varhaník mu šlapal měchy. Když se dali hosté konečně přemluvit a převzali hodnosti důstojníků, kolik jich bylo třeba, zkoušel se obřad. Bratr Burges zakázal řádným členům lóže, aby napovídali. Hosté museli jednat zcela samostatně, ale protože jim šikovatel od těžkého dělostřelectva pomáhal, byl i on vyloučen z obřadu pro svou příliš vysokou hodnost. Když byli zbaveni i této opory, tápali žalostně kolem. Jednonohý saniťák po mé pravici se usmíval. „Líbí se vám to?“ zeptal se ho lékař. „No jestli! Mám pocit, jako bych byl v nebi, že zase jednou sedim v lóži. Na všecko si zase vzpomínám, když vidim, co dělaj špatně. Moc náboženství ve mně není, ale co mám, získal jsem v lóži.“ Jeho pohled zabloudil ke mně a zarděl se jako někdo, kdo řekl něco dvakrát. „Ovšem, zahaleno v podobenství a zjeveno symbolem12, otcovství Boha, bratrství lidí. Co byste chtěl u čerta víc?… Jen se na ně koukněte!“ přerušil se s tlumeným smíchem. „Vidíte! Všecko úplně spletli. To i já bych to udělal líp, i když 12

Parafráze na slova Zjevení svatého Jana, pozn. red.

132

BRATŘI

jsem jednu nohu nechal ve Francii. Myslím, že by to měli ještě jednou zvopakovat!“ Nový varhaník zastřel malý zmatek, jenž vznikl, hudbou jako z andělských kůrů. Když dokončili ochotníci obřad, trochu zpocení a zarudlí, prosili, aby provedli jejich zpackaný obřad znovu řádní bratři lóže. Viděl jsem poprvé, co je možno udělat z rituálu, provozovaného věrně co do slova a pohybu. Všichni jsme tleskali a nejvíc ze všech jednonohý šikovatel. „Zakládáme si na svým umění a tohle je posluchačstvo, který je toho hodno,“ řekl lékař. Pak mistr proslovil krátkou přednášku o významu některých symbolických vyobrazení a diagramů. Námět byl poněkud otřepaný, ale jeho hluboký, poutavý hlas téma zase osvěžil. „To je zvláštní, jak jsou nezničitelný tyhle čítankový obrázky,“ poznamenal lékař. „Máte pravdu,“ řekl jednonohý obezřele na půl úst jako chlapec ve škole. „Ale tyhle čítankový obrázky uvidíme ještě plát v pekle kolem svejch lůžek. Věřte mi! Vyznám se v tom. Teď ticho!“ Naklonil se dopředu a pozorně poslouchal. Vtom dospěl bratr Burges k místu, které zavdalo příčinu k různosti nazírání na rituál. Žádal, aby mu to vysvětlili. „Víte, na Jamajce, nejdůstojnější mistře…“ začal vysvětlovat jeden z hostů, jak si tenhle detail u nich doma vykládají. Jeden po druhém přispívali svými zkušenostmi ze všech oborů zednářství (a světa), a když se všichni rozohnili, plížil se lékař tiše podél zdi a podával nám zezadu cigarety.

133


„Zavrženíhodná novinka,“ řekl, když se vrátil na uprázdněné místo muzikálního kapitána vedle mě. „Ale chlapi zkrátka neuměj bez tabáku mluvit – a my jsme jen cvičná lóže.“ „Naučil jsem se tu za jeden večír víc, než jinde za deset let,“ řekl jednonohý, odvraceje se na okamžik od tmavovlasého kavaleristy nevlídného výrazu, který právě mluvil o rituálních zvyklostech v Holandsku. Modravá mlha stále houstla, hovor byl pořád živější a varhany k tomu shůry vysílaly své požehnání. „Je tu vskutku překrásně,“ řekl jsem lékaři. „Jak jste to tak všechno uvedli v život?“ „Začal s tím bratr Burges. Mluvíval s lidma, který přicházeli k němu do krámu, když vypukla válka. Vysvětloval nám ospalcům, že lidi především potřebujou, aby měli lóži, kde by mohli sedět… prostě sedět společně s jinýma a bejt spokojený jako my teď. Měl pravdu. Všichni jsme se ve válce něčemu naučili. Jeho lóže znamená pro každýho člověka víc, než se všeobecně myslí. Jak řekl před tím náš přítel po vaší pravici, je svobodný zednářství prakticky jediným náboženstvím nebo vírou od našeho dětství, který nám může něco dát. Jalovost, nebo nejalovost, vykoná určitě to, co má bejt vykonáno. To vycítí každej.“ Vzdychl si. „A jestli nám tahle válka nepřipomněla bratrství všech lidí, ať jsem třeba – Hun!“ „Jak jste sem dostali své hosty?“ pokračoval jsem. „Řek jsem na Burgesův popud několika chlapíkům, který jsou nedaleko odtud v nemocnici, že máme instrukční lóži a že tam budou vždycky vítaný. Přišli, řekli to svejm kamarádům a ti přišli taky. To bylo před dvěma roky… a teď máme dvakrát tejdně večer zasedání a skoro každý úterý a pátek matiné pro ty, který nedostanou večer dovolenou. Ano, všechno je to moc po-

134

BRATŘI

divuhodný. Dřív jsem netušil, co znamená královský umění – až teprve v týhle válce.“ „Já také ne, až do dnešního večera,“ odpověděl jsem. „A přece je to úplně přirozený, uváží-li to člověk dobře. Londýn – celá Anglie je přímo napěchovaná svobodnými zednáři z celýho světa a nikde není místa, kde by se mohli sejít. Za poslední čtyři měsíce nás týdně navštěvuje průměrně asi sto čtyřicet lidí. Děleno čtyřma – řekněme pokaždý pětatřicet bratří jako hosti. Náš rekord je jedenasedmdesát, ale při banketech jsme sem nacpali i čtyřiaosmdesát bratrů. Vidíte sám nejlíp, že tu máme docela prostorný hnízdečko!“ „Ještě i bankety!“ zvolal jsem. „To musí stát spoustu peněz. Copak mohou bratři, kteří přišli na návštěvu…“ Lékař – jmenoval se Keede – se dal do smíchu. „Ne, bratři, který jsou našimi hosty, nemůžou.“ „Stráví-li ale člověk večer, jako byl dnešní, chce také…“ „To říkaj všichni. To nám právě působí potíže. Dělaj právě to, co jste chtěl naznačit, a jsou uražený, když to nepřijmeme.“ „Skutečně nic nepřijmete?“ otázal jsem se. „Můj milej pane, čeho by se tím docílilo? Všichni nemůžou přijít na banket. Řekněme sto večeří za tejden – vždycky za patnáct liber – je šedesát liber za měsíc a sedm set dvacet liber za rok. Nač byste odhadoval Lemminga & Ortona? Nač Ellise & Mc. Knighta – tamhle toho velkýho, silnýho člověka, majitele obchodu s potravinama? Na jakou částku myslíte, že může Burges vystavit šek a vůbec to nepocítí? Tady se nejedná o to, spořit pro někoho. Ujišťuju vás, nemáme žádný výčitky svědomí, když se obrátíme na bratry, který nás navštěvujou, když něco potřebujeme. Jinak bysme nemohli všechnu práci tady zastat. Všiml

135


jste si, v jakým stavu je lóže – mosazný předměty a ozdoby, nábytek a všecko ostatní?“ „Ovšem,“ řekl jsem. „Je tu čisto jako na lodi. Z podlahy by mohl člověk jíst.“ „Jen sem přijďte někdy v den, kdy není schůze, a uvidíte tu půltucet bratří, kteří mají dohromady nejvejš osm nohou, jak tu čistěj, uklízej a zametaj. Letos na jaře jsem vyléčil jednoho vojáka s třesavkou tím, že jsem mu dal vyblejskat naše klenoty. Sedřel z nich sice při čištění punc, ale odnaučil se bojovat ve spaní s Němci. A když někdy potřebujeme mistry, aby nás zastoupili – dvě matiné za tejden jsou až moc – máme tu výběr z celýho světa. Dominia si na rituálu zakládaj mnohem víc než průměrná lóže v Anglii. Kromě toho… ale nechme těch řečí. Poslouchejte jenom ty pozdravy. To bude zajímavý.“ Úder velkého kladiva způsobil, že jsme všichni vstali, což dělalo mrzákům určité potíže. Pak oznámil šikovatel od těžkého dělostřelectva vycvičeným hlasem srdečné a bratrské pozdravy své subtropické koloniální lóže lóži Víra a dílo. Ostatní pak následovali bez určitého pořadí a mluvili ve všech tóninách. Slyšel jsem Hauraku, Inyanga-Umbezi, Alohu, Světla Jihu (odkudsi u Punta Arenas), lóži hrubě otesaných kmenů (a bratr od námořnictva z New Foundlandu, který ten pozdrav vyřizoval, úplně podle toho i vypadal), dvě nebo tři Hvězdy odněkud, půltucet základních ctností, různě promíchaných od Klondyku až do Kalgoorlie, jednu z vojenských lóží odněkud z fronty, jejíž pozdrav vyřizoval řezavým skotským nářečím můj přítel se zavázanou hlavou, a mnoho jiných, tak pestrých jako samo impérium. Teprve až ke konci vznikl nepatrný rozruch. Mlčenlivý bratr vyrážel nesouvislé výkřiky. Jeho soudruh se snažil, aby jej uklidnil. „Nechte ho! Nechte ho!“ zvolal lékař. Muž se však dusil, vyrážel ze sebe a mumlal něco, čemu ani jeho přítel nerozuměl.

136

BRATŘI

Ale malý, opálený bývalý námořní vojín se s důležitým výrazem protlačil dopředu. „Všechno je v pořádku,“ řekl. „On chce říct…“ a vychrlil ze sebe nějaké waleské jméno, na metr dlouhé, a dodal: „To znamená Pembrake Docks, ctihodný mistře. Ve Walesu máme taky dobrý zednáře.“ Mlčenlivý k tomu kývl na důkaz souhlasu hlavou. „No,“ řekl lékař klidně. „Někdy se to stává. Hespere panta fereis, nemám pravdu? Hvězda je všechny shromažďuje. Musím se po zasedání podrobnějc vyptat na případ toho chlapa. Koukal jsem, že nejste zrovna hudební fanatik,“ pokračoval, „bojím se ale, že jí budete muset ještě trochu přetrpět. Je to parafráze na místo z Míchy. Náš varhaník ji složil. Zpíváme ji antifonicky a poslední sloku sborem.“ I já jsem dovedl ocenit, co následovalo. Nejprve zpíval půltucet školených hlasů, odpovídajících si vzájemně až k poslednímu verši, kdy vpadlo do zpěvu celé shromáždění v lóži. Uvádím tu text, jak jsem ho slyšel: Ukázal jsem ti, člověče, co dobro jest. Nuž, čeho po nás žádá Bůh, a čeho svědomí. Být spravedlivým, milovat, soucítit, a pokorně kráčet před tváří boží – toť povinností svobodného zednáře. Pak jsme byli vyprovázeni ze sálu lóže hudbou a zpěvem k podivné melodii písně Nových učedníků. Pozoroval jsem, že řádoví bratři odkládali své odznaky teprve při posledním verši:

137


Šlechta, i knížata, i králi, mečům svým už zrezavěti dali. Odcházeli do předsíně, která byla nyní upravena pro banket, za zpěvu verše: Přes předsudky, klamy, naše slavná minulost jde s námi! Každý na své místo! Bratr (statný duchovní), který byl mým sousedem u tabule, poznamenal, že všechny tyto obřady jsou milá, ale marnivá zbytečnost, uzpůsobená podle nějaké staré legendy. Tvrdil, že je třeba chápat zednářství jako intelektuální abstrakci. Nějaký důstojník od ženistů mu odporoval a vyprávěl nám, jak konalo před rokem ve Flandrech asi deset nebo dvanáct bratří ve zřícenině dřívějšího kostela zednářské schůze. Kromě symbolických obrazů lidské smrtelnosti a přemíry drsného kamení neměli vůbec žádné nářadí. „Myslím, že na tom nebyli o nic hůř,“ pravil duchovní. „Idea by měla stačit i bez parády.“ „Nám ale nestačila,“ odpověděl důstojník. „Dali jsme si hroznou práci, abychom si uhnětli své odznaky z hlíny a své klenoty jsme si udělali z různých kovů. Mám je ještě dodnes. Těšili jsme se s nimi několik týdnů.“ „To bylo naprosto svévolné a proti všem pravidlům. Kde jste měli plnou moc?“ otázal se bratr z vojenské lóže. „Velká lóže by tu měla zakročit…“ „Kdyby měli ve Velký lóži rozum,“ vmísil se do hovoru prostý voják o tři místa od nás, „postarali by se, aby byly na frontě zřízený cestující lóže a dělali tam vybraný přednášky.“ „To byste chtěli taky docela bez výběru udílet hodnosti?“ zeptal se pohoršený Skot.

138

BRATŘI

„Jasně. Každýmu, kdo by vo to stál. Přistoupila by půlka armády.“ Ještě chvíli rozváděl tuhle myšlenku a dokázal, že by Velká lóže měla i při velmi nepatrných příspěvcích ohromné příjmy. „Myslím,“ řekl zamyšleně důstojník od pionýrů, „že bych mohl sestavit výzbroj pro úplnou cestující lóži a nevážila by ani dvacet kilo.“ „Mýlíte se, dokážu vám to. Vyzkoušeli jsme to,“ na to muž z vojenské lóže. A oba se naklonili přes stůl, každý z nich s notýskem v ruce. Banket byl velmi jednoduchý. Mnozí z nás jedli rychle, aby byli zase včas v kasárnách nebo nemocnicích. Chvílemi však vstoupil do místnosti zvenčí ze tmy další bratr, zasedl na uprázdněné místo a vyprázdnil naplněný talíř. Byli to vesměs bratři, kteří tam už byli a nemuseli být zkoušeni. Dovnitř vklouzl nějaký muž – ocelová helma, flanderské bláto, v úplné polní výzbroji – přímo od vlaku, v němž jel na dovolenou. „Musím čekat dvě hodiny na vlak,“ vysvětloval. „Vzpomněl jsem si, že máte dneska večer schůzi. Bože, jak je tady krásně!“ „Kterým vlakem jedete a z které stanice?“ zeptal se svědomitě duchovní. „Dobrá. Co chcete jíst?“ „Cokoliv. Všechno. Při přeplavbě jsem do kanálu naházel všechno jídlo za celej měsíc.“ Cpal se mlčky asi deset minut. Pak sklonil beze slova hlavu dopředu. Duchovní ho vzal za paži, která byla už bezvládná, a zamířil s ním k pohovce. Voják na ni dopadl a počal hlučně chrápat. Nikoho ani nenapadlo, aby se ohlédl. „Tohle je tady také zvykem?“ zeptal jsem se.

139


„Proč ne?“ odvětil duchovní. „Dnes je mojí povinností, abych je budil před odjezdem jejich vlaků. Při takových příležitostech nemá šat duchovního výjimek.“ Obrátil se ke mně širokými zády a pokračoval v rozhovoru s jakýmsi bratrem z Aberdeenu, jenž přicházel z Mytilen, kde si v jednotlivých intervalech při hledání min vymyslil úplnou teorii o zjevení sv. Jana na ostrově Patmosu. Padl jsem do rukou šikovatele od strojních pušek – v civilu byl malíř pro módní listy. Vysvětloval mi, že anglické ženy kazí svými šněrovačkami dojem, který vyvolávají jejich šaty, a že ani ďábel sám nemůže zachránit ženu, která má pod šaty za třicet guineí šněrovačku za třicet šilinků. Vtom ho k mé velké žalosti vzal za knoflík důstojník jeho zbraně a rázem se z něj zase stal šikovatel. Chodil jsem místností a prohlížel si rytiny na stěnách a sbírku zednářského nářadí, vyloženého ve skříních, a naslouchal jsem přitom podivuhodným řečem kolem sebe. Společnost se pozvolna menšila, až nás nakonec zbylo asi tucet. Sesedli jsme se na konci stolu blízko krbu. Noční host z Flander troubil vesele do své helmy, kterou mu kdosi přikryl obličej. „Jak se vám to líbilo?“ zeptal se lékař. „Byl jsem jako v jiném světě,“ odpověděl jsem. „Je to vážně jiný svět.“ Bratr Burges schoval zlatý skřipec do pouzdra a nasadil si zase své stříbrné brýle. „Anebo by z toho s trochou dobré vůle mohl být utvořen jiný svět. Když pomyslím na možnosti, které poskytuje zednářství za nynějších okolností, divím se, že…“ Zahleděl se do ohně. „Taky se divím,“ pravil zvolna šikovatel od těžkého dělostřelectva, „ale v zásadě s váma souhlasím. Mnohýho bysme mohli zednářstvím docílit.“

140

BRATŘI

„Jen jako pomocným prostředkem, nikoliv náhradou za náboženství,“ vmísil se duchovní horlivě do rozhovoru. „Proboha! Nemůžem nechat náboženství chvilku na pokoji?“ zabručel lékař. „Nijak zvlášť se nevyznamenalo – prosím všechny přítomný za prominutí.“ Duchovní se naježil. „Kamaráde!“ pokračoval moudrý dělostřelec, zvedaje obě ruce. „Určitě ne jako náhrada za náboženský vyznání, ale jako všeobecná životní norma. To, co jsem viděl na frontě, mě o tom přesvědčilo.“ Bratr Burges se probral z myšlenek. „V Londýně by mělo každý večer konat schůze deset, dvacet lóží a měly by také udílet hodnosti, nejen instruovat. Proč by se neměli mladí lidé připojovat? Proměnili by v praxi to, co my vždycky jen kážeme. No ano. Musíme dělat, co můžeme. K čemu jsou staří zednáři, když nemohou trochu pomoci také ve svém prostředí?“ „Úplně správně,“ zvolal dělostřelec, obraceje se k lékaři. „A k čemu je u čerta bratr, když nesmí nikomu pomoct?“ „Tak teda pro mě, za mě,“ řekl lékař nevrle. Naléhali na něj asi už předtím. Přijal něco, co mu dělostřelec dal, a strčil to do kapsy. „Byl jsem v neprávu,“ pravil obrácen ke mně, „když jsem se dřív chlubil, že nic nepřijímáme. Někdy nás přece jen doběhnou. Za tohle,“ plácl si na kapsu, „bude příští úterý hostina. Po matiné hostinu většinou nepořádáme. Bude to překvapení. Ale vemte si ještě jeden chlebíček. Se šunkou jsou nejlepší.“ Přisunul mi mísu. „Rád,“ řekl jsem. „Snědl jsem jich teprve pět nebo šest. Beztak po nich pokukuju.“ „Těší mě, že vám chutnají,“ řekl bratr Lemming. „Sám jsem to prasátko vykrmil a maso vyudil na malém hospodářství

141


v Berkshiru. Jmenovalo se Karel Veliký. Abych nezapomněl, doktore, měl bych připravit na budoucí měsíc zase nějaké?“ „Určitě,“ zamumlal lékař plnými ústy. „Ale ať je prosimvás trochu tlustší, než bylo tohle. A nezapomeňte na slib ohledně řeřichovýho salátu. Dovedeme ho ocenit.“ Bratr Lemming mi kynul s dýmkou v ústech, kterou si zapálil, když jsme dojídali zbytky. Najednou se duchovní podíval na hodinky a sebral mi před nosem asi půltucet obložených chlebíčků, dal je do papírového sáčku a tiše přistoupil k vojákovi spícímu na pohovce. „Probouzej se někdy dost prudce,“ řekl lékař. „Nervy, rozumíte.“ Duchovní se přikradl po špičkách až za hlavu spícího muže a zaklepal mu nataženou paží na helmu. Muž se prudce probudil a rychle vyskočil. Duchovní ustoupil stranou. Muž sáhl po pušce, která tam nebyla. „Zbývá vám půl hodiny, abyste stihl svůj vlak.“ Duchovní mu podal obložené chlebíčky. „Pojďte!“ „Jste strašně hodný a jsem vám za to moc vděčnej,“ řekl muž a oblékal na sebe tuhé řemení. Zasalutoval a odešel se svým průvodcem ven do noci. „Kdo je to?“ otázal se Lemming. „Nevím,“ řekl lhostejně lékař. „Už tady jednou byl. Je to asi nějakej mistr s hodností.“ „No ano,“ řekl bratr Burges, jemuž se zavíraly oči. „Děláme, co můžeme. Nebylo by na čase, abychom šli?“ „Rád bych věděl,“ řekl jsem, když jsme si pomáhali do kabátů, „co by se stalo, kdyby se tohle všechno dověděla Velká lóže.“ „Co kdyby se dověděla?“ obrátil se ke mně rychle Lemming.

142

BRATŘI

„Instrukční lóže, která koná schůze tři večery a dvě odpoledne v týdnu – a má nad to ještě noclehárnu. Všechno je moc pěkné, nezdá se mi ale, že by to zrovna odpovídalo předpisům.“ „Zatím se o tom nemluvilo,“ řekl Lemming. „Vyřídíme si to až po válce. Zatím v tom budeme pokračovat.“ „Takovýchto lóží by mělo být na tucty,“ opakoval bratr Burges, když jsme odcházeli. „Londýn je plný zednářů a není místa, kde by se mohli sejít. Jen si pomyslete na možnosti, které se tu naskýtají! Pomyslete jen, co by mohlo vykonat zednářství pro celý svět. Nechci být přehnaně kritický, ale někdy mě napadá, jestli Velká lóže v téhle válce nezmeškala svou příležitost stejně jako církev.“ „Máte štěstí, že náš páter šel s tím chlapíkem na King‘s Cross,“ řekl bratr Lemming, „jinak byste s ním měl co dělat. Myslím, že si nejvíc láme hlavu nad tím, jak se naše zednářské stanovy shodují s platnými zákony. Myslím, že nás ještě jednoho dne udá. No nic, dobrou noc vespolek.“ Lékař s Lemmingem se s námi rozloučili. „Asi ano,“ pravil bratr Burges a zavěsil se do mě. „Asi stejně jako církev. Jsem ale až moc velký milovník rituálů.“ Neodpověděl jsem. Přemýšlel jsem, jak bych mohl duchovního předběhnout a udat lóži Víra a dílo čís. 5837 E.C.

143


Syn člověka – jakého užít má slova, když o vládcích života srdci chce říct? Zjevili člověku mocně a znova svou milost a lásku bez hranic. Má sladká lásko, radosti jediná, ač nás dny dělí a jsme si odňati, ač naděj ztracena, vzpomínka zhasíná – podruhé bohové nesmí tak jednati.

Swinburne „Les Noyades“

144

MADONA V ZÁKOPECH

MADONA V ZÁKOPECH

U

váží-li se, kolik vnitřně labilních veteránů vstoupilo v prvních letech po válce do instrukční lóže (přičleněné k lóži Víra a dílo E. C. 5837), je s podivem, že se nevyskytlo víc obtíží, vyvolaných nově přijatými bratry, když se neočekávaně setkali s dřívějšími kamarády, a octli se tak mimovolně v minulosti, jejíž následky se ještě nezajizvily. Ale náš boubelatý domácí lékař s plnovousem zastřiženým do špičky – bratr Keede, služebně nejstarší – byl vždy na stráži, aby zamezil včas záchvatům chorobného nervového vzrušení. Když jsem zkoušel neznámé bratry nebo bratry nedostatečně doporučené

145


pro přijetí do lóže, posílal jsem k němu všechny případy, které byly i jen trochu pochybné. Jako vojenský lékař praporu, doplňujícího se z jihu Londýna, nashromáždil v posledních dvou letech války bohaté zkušenosti a často našel mezi hosty kamarády a známé. Jednou k nám přišel z lóže na jihu Londýna jakýsi bratr C. Strangwick, vyčouhlý mladík, který se stal teprve nedávno členem lóže. Jeho papíry a odpovědi při zkoušce nebudily žádné pochybnosti, ale jeho poněkud zanícené oči měly jistý záhadný lesk a vedly k podezření z nemocných nervů. Odvedl jsem ho proto osobně ke Keedovi, který v něm poznal štábní ordonanci pluku, u něhož sloužil. Blahopřál mu, že se opět tak zotavil, byl totiž pro nějaký neduh propuštěn z vojenské služby, a zanedlouho byli oba zahloubáni do vzpomínek na bitvu na Sommě. „Doufám, že jsem udělal dobře, Keede,“ řekl jsem, když jsme si oblékali obřadní roucho před zasedáním lóže. „Ano, úplně správně. Vzpomněl jsem si, že jsem toho muže ošetřoval v osmnáctým roce u Sampoux, když se úplně zhroutil. Sloužil jako kurýr.“ „Byl to nervový šok?“ zeptal jsem se. „Něco takovýho, ale ne to, co mi chtěl namluvit. Ne, nesimuloval. Měl dost těžký záchvaty, ale snažil se, aby mě oklamal, pokud šlo o jejich skutečnou příčinu... To víte, kdybysme mohli odnaučit pacienty lhát, byla by medicína dost jednoduchá.“ Pozoroval jsem, že mu Keede po skončeném zasedání lóže vykázal sedadlo ve druhé řadě před námi, aby se mohl pobavit přednáškou o stavbě Šalamounova chrámu. Tuhle přednášku si vymyslel jeden horlivý bratr jako vhodnou výplň mezi prací a večeří, kterou jsme nazývali banketem. Ačkoliv jsme si vzali

146

MADONA V ZÁKOPECH

na pomoc tabák, byla přednáška přece jen náramně nezábavná. Strangwick, který už chvíli poposedával a vrtěl se, vyskočil najednou uprostřed přednášky, odstrčil židli, až zaskřípala na kamenné podlaze, a křičel: „Tetičko zlatá! Tohle už dál nevydržím!“ Za všeobecného souhlasného smíchu se vyřítil kolem nás a klopýtal ze dveří. „Myslel jsem si to,“ zašeptal mi Keede. „Pojďte se mnou.“ Zastihli jsme Strangwicka na chodbě. Hystericky křičel a lomil rukama. Keede ho odvedl do Tylerova pokoje, malé místnosti, kam se odkládal různý nábytek a nářadí, a zavřel za sebou dveře. „Jsem… jsem úplně… v pořádku,“ pravil Strangwick žalostným hlasem. „Jasně, že jste.“ Keede otevřel malou skřínku s léky, vzal skleničku, na níž byla vyznačena stupnice kubického obsahu, rozpustil v ní trochu uhličitanu amonatého ve vodě, a když se Strangwick napil, usadil ho laskavě na staré pohovce. „Tak“, řekl, „to nic není, jindy jste na tom byl desetkrát hůř. Myslím, že náš dřívější rozhovor asi něco znova rozjitřil.“ Držel pacienta za ruce, přitáhl si nohou židli a posadil se. Židle při tom zapraskala. „Přestaňte, prosím!“ naříkal Strangwick. „Nemůžu to slyšet! Nic na světě nevrže tak jako… ty… mrtvoly tenkrát! A… a když začalo tát… mu… museli jsme je oplácávat lopatkami hlínou! Pamatujete se ještě na malé boty toho Francouze, které vyčnívaly pod prkny v zákopech? …Co mám dělat? Co jenom mám proti tomu dělat?“ Někdo zaklepal na dveře a ptal se, jestli je všechno v pořádku.

147


„Samozřejmě, děkuju!“ odpověděl Keede přes rameno. „Budu ale tuhle místnost ještě chvilku potřebovat. Zatáhněte prosím záclonu.“ Slyšeli jsme, jak zachřestily kroužky záclony ve vchodu z lóže do místnosti, kde se večeřelo, a šum kroků a hlasů umlkl. Strangwick zajíkavě naříkal nad hrozným vrzáním mrtvol, zmrzlých na kost. „Furt se ještě přetvařuje,“ šeptal mi Keede. „To není pravá příčina jeho utrpení, tak jako předtím.“ „Ale takové věci se mohou skutečně vrýt člověku do paměti a vzbuzovat trvale odpor,“ odpověděl jsem. „Jen si vzpomeňte na minulý říjen…“ „U tohohle člověka je to ale přesto jinak. Rád bych věděl, co ho vlastně trápí. Co si o tom myslíte vy?“ pokračoval umíněně Keed. „French End a Butchers Row,“ zamumlal Strangwick. „Jistě, bylo nás tam málo, ale bylo líp, že jsme jim tam naproti dali denně pořádnou porci, než abysme útočili na Bogey.“ Keede mi dal očima znamení, abych ho při jeho pokusu podporoval. „Jakpak to vlastně bylo s tím French Endem?“ prohodil jsem nazdařbůh. „Byl to kus zákopu u Sampoux, kterej jsme převzali od Francouzů. Jsou houževnatý, ale nedaj se označit za národ milující pořádek. Obložili obě strany zákopu mrtvolama, aby dovnitř nevnikalo bahno. Když tálo, byly zákopy jako řídká kaše. Museli jsme si jednou taky takhle vypomoct, ale tahle „Řeznická ulice ve Francouzském zákoutí“, hrome, ta stála za to. Šťastnou náhodou jsme tenkrát zrovna štípli Jerryům kus předsunutýho záko-

148

MADONA V ZÁKOPECH

pu, a mohli jsme proto postoupit kupředu… a nemuseli jsme chodit od listopadu tou uličkou. Pamatujete se, Strangwicku?“ „Bože, jestli se pamatuju! Když shnila prkna na dně zákopu, tak se šlapalo na mrtvoly a ty skřípaly.“ „Nebylo divu, vždyť tam byly napěchovaný jako kůže,“ řekl Keede. „Taková věc jde ovšem člověku na nervy, ale…“ „Na nervy? To si pište!“ vyrazil ze sebe Strangwick. „Ve svým věku na všechno za jeden nebo dva roky zapomenete. Dám vám ještě doušek utišujícího léku a pak si o tom klidně promluvíme, jo?“ Keede otevřel znovu skřínku, vyňal z ní lahvičku s tmavou tekutinou a nalil opatrně několik kapek do skleničky. Ale tohle nebyl uhličitan amonatý. „Tohle vás v několika minutách uklidní,“ vysvětloval. „Tiše ležte a mluvte, jenom když budete mít náladu.“ Pak se obrátil ke mně, hladil si vousy a řekl významně: „Tahle Řeznická ulice nebyla zrovna příjemná. Setkání se Strangwickem mi to zas všechno připomnělo. Stala se tam zvláštní příhoda. Měli jsme tam četaře od druhý čety – jak se jenom jmenoval? Byl to starší ročník. Musel asi lhát jako pravej vlastenec, aby se ve svým věku dostal na frontu. Byl to ale výtečnej poddůstojník a poslední osoba, od který by se dala čekat nějaká hloupost. V lednu osmnáct byl na řadě, aby šel domů na čtrnáctidenní dovolenou. Byl jste tehdy u štábu praporu, Strangwicku, je to tak?“ „Ano. Byl jsem ordonance. Bylo to jedenadvacátého ledna.“ Strangwick mluvil neohebným jazykem a oči mu svítily. Medicína patrně působila, ať to bylo cokoliv. „To by souhlasilo,“ pokračoval Keede. „No, tenhle četař, místo aby odešel za soumraku ze zákopů na stanoviště praporu a vstoupil pak do směšnýho vláčku, jedoucího do Arrasu,

149


usmyslil si, že se musí napřed ohřát. Schoval se v Řeznický uličce do krytu, kde bývalo francouzské obvaziště, a posadil se mezi dva železný koše, v nichž hořelo uhlí! Náhodou to byl jedinej kryt, jehož dveře se otevíraly dovnitř – patrně nějaký opatření Francouzů proti plynům – a podle toho, co jsme mohli zjistit, někdo přibouchl dveře, když se šikovatel ohříval. Buď jak buď, u vlaku nebyl. Ihned ho začali hledat, nemohli jsme plejtvat svými poddůstojníky. Druhýho dne ráno ho našli. Nadejchal se smrtelný dávky uhelnýho plynu. Nějakej voják od strojních pušek nám to hlásil, že, Strangwicku?“ „Ne pane. Desátník Grant, od minometů.“ „Máte pravdu, byl to Grant, ten, co měl v týle malej tukovej nádor. Vaše paměť evidentně nijak neutrpěla. Jakpak se jmenoval ten šikovatel?“ „Godsoe, John Godsoe,“ odpověděl Strangwick. „Máte pravdu, tak se jmenoval. Musel jsem ho druhej den ráno prohlídnout – ležel úplně zmrzlej mezi oběma železnými koši – ale nenašel jsem u něho jediný osobní doklad. Proto mě napadlo, že by to nemusela bejt… nehoda.“ Strangwickův malátný obličej strnul a z jeho chování bylo najednou vidět, že býval voják. „Všechno jsem… tenkrát vypověděl… před vámi, pane. Godsoe mě dohonil – dokonce můžu říct, že mě skoro porazil – jak se vracel ze stanoviště, kde byly posily, když jsem mu připomněl jeho dovolenou. Myslel jsem si, že půjde Papouščím zákopem, kudy chodili všichni, ale zahnul patrně do Francouzského zákoutí, kde byl ten rozstřílený zásek.“ „Jasně, teď si vzpomínám. Byl jste poslední člověk, kterej ho viděl živýho. Říkáte, že to bylo jedenadvacátýho ledna? Dobře. A kolikátýho bylo, když vás ke mně skoro šílenýho při-

150

MADONA V ZÁKOPECH

nesl Dearlove a Billings...“ Keede najednou položil Strangwickovi ruku na rameno, jak to dělávají detektivové v obchodních domech. Mladík se na něho zamračeně a překvapeně podíval a zamumlal: „Přivedli mě k vám večer čtyřiadvacátého ledna. Snad si nemyslíte, že jsem ho tam zavřel?“ Nemohl jsem se ubránit úsměvu nad Keedovým neúspěchem. Ale Keede si věděl okamžitě rady. „Co vás tedy u všech čertů tenkrát přivedlo tak z míry, že jsem vám musel dát injekci?“ „Ty… ty věci tam v Řeznické uličce. To mě pořád pronásledovalo a nedalo mi to pokoj. Vždyť jste mě viděl už předtím v podobném stavu, pane.“ „To ano, ale věděl jsem, že mi neříkáte pravdu. Tenkrát vám nestrašily v mozku ty mrtvoly, právě tak, jako vás nestrašej dneska. Něco se vám přihodilo a to jste chtěl utajit.“ „Jak to víte, pane doktore?“ odpověděl stísněným hlasem Strangwick. „Pamatujete se, co jste mi tehdy večer říkal, když vás Dearlove a Billings drželi?“ „O těch věcech v Řeznické uličce?“ „Ne! Blábolil jste různý hlouposti o skřípajících mrtvolách, ale když jste byl v nejlepším, vypadl jste z role – když jste mi strčil do ruky ten telegram. Co jste například myslel otázkou, jak by vám prospělo zápasit s divokými zvířaty efesskými, nevstanou-li padlí z mrtvých?“ „Řekl jsem s divokými zvířaty efesskými?“ „Ovšemže ano. Je to citát z bible vhodnej pro řeči nad hrobem.“

151


„Tak jsem to asi někde slyšel. Jasně, slyšel jsem to.“ Strangwick se silně zachvěl. „Možná. Ale bylo tu ještě něco jinýho – ta církevní píseň, kterou jste začal zpívat, když jsem vás měl v rukou. Bylo v ní něco o milosti a lásce boží. Vzpomínáte si na ni?“ „Pokusím se o to,“ odpověděl mladík poslušně a počal deklamovat asi tohle: „Cokoliv může člověk říci k svému ospravedlnění před Bohem, v pravdě říkám i já vám… Bůh dokázal člověku znovu a znovu neskonalou milost a… i lásku.“ Obrátil oči v sloup a chvěl se. „Odkudpak to máte?“ vyzvídal Keede. „Od Godsoea… jedenadvacátého led... Jak jsem ale mohl vědět, co měl v úmyslu?“ Vyrazil ze sebe pronikavý, nepřirozený výkřik. „Stejně jako jsem tenkrát nemohl vědět, že umřela.“ „Kdo umřel?“ zeptal se Keede. „Moje teta Arminie.“ „Byla to teta, o níž byla řeč v telegramu, kterej jste dostal u Sampoux a kterej jste mi chtěl vysvětlit? Byla to teta, o níž jste se právě domníval, že je venku na chodbě, když jste zvolal: ,Tetičko zlatá!?‘ Ale změnil jste to, když jsem vás přistihl, v ,můj Bože!‘? „Ano, ta to byla. Nemám u vás štěstí, pane doktore. Ale neměl jsem opravdu ani zdání, že by s těmi železnými koši na uhlí bylo něco v nepořádku. Proč také, vždyť jsme je pořád používali. Napřed jsem si opravdu myslil, že se chce před odjezdem ohřát. A… a nevěděl jsem, že chce strýc John odejít… na věčnost.“ Vypukl ve strašlivý smích a hned nato ho polily horké slzy. Keede čekal, až se jeho nářek změní ve vzlykot, a pak pokračoval: „Copak byl John Godsoe váš strýc?“

152

MADONA V ZÁKOPECH

„Nebyl,“ odpověděl Strangwick a zakryl si obličej rukama. „Ale znali jsme ho, co jsme byli na světě. Otec ho znal už předtím. Bydlel v ulici vedle nás. On, otec a matka a… a celá rodina byli dobří přátelé. Proto jsme mu říkali strýčku, jak to tak děti říkají.“ „Jakej to byl člověk?“ „Jeden z nejlepších, pane. Byl šikovatel na odpočinku, zdědil malé jmění – byl úplně nezávislý – a moc hodný. V pokoji měl plno zvláštností z Indie, které mně a sestře ukazoval buď on, nebo jeho žena, když jsme byli hodní.“ „Nebyl pro vojenskou službu trochu starej?“ „To mu nijak nevadilo. Nastoupil jako instrukční šikovatel, a když bylo mužstvo praporu vycvičeno, odešel s ním na frontu. Když jsem narukoval – počátkem sedmnáctého roku –, dostal mě do své roty. Asi proto, že si to moje matka přála.“ „Nikdy jsem nepozoroval, že byste byli takoví dobrý známý,“ poznamenal Keede. „Na to se on nikdy neohlížel. Nikdo neměl v jeho rotě přednost. Ale psával domů mamince o mně a o tom, co se dělo. Podívejte,“ – Strangwick nepokojně poposedával na pohovce – „znali jsme ho, co jsme byli na světě, bydlel v sousední ulici a tak... Bylo mu dobře přes padesát. Můj ty Bože! Jaká hrozná motanice je svět, když je člověk tak mladý jako já!“ začal znovu naříkat. Ale Keede nedovolil, aby odbočil. „Psával teda o vás vaší matce?“ „Ano. Mamince se rozbolavěly oči z neustálých útoků vzducholodí, roznemohla se a v očích jí popraskaly žilky. Musela si dát předčítat psaní od tetičky. Když na to teď myslím, bylo tohle snad jediné, z čeho by se mohlo na něco usuzovat.“

153


„Byla to teta, o níž vám telegrafovali, že zemřela?“ vyzvídal Keede. „Ano, tetička Arminia, matčina mladší sestra. Bylo jí skoro padesát let. To je ale motanice! Kdyby se mě někdo zeptal, byl bych kdykoliv přisahal, že v jejím životě nebylo nikdy nic, co bychom my i kdokoliv jiný do detailu neznali, její život byl přístupný všem očím jako… jako výkladní skříň. Ošetřovala nás, moji sestru a mě, když jsme měli osypky a černý kašel, právě tak jako naše matka, bylo-li to třeba. Pobíhali jsme jejím bytem jako králíci. On totiž strýc Grant, muž tetičky Arminie, byl truhlář a obchodník se starým nábytkem a my jsme si v jeho dílně rádi hráli. Neměli děti, a když přišla válka, říkala tetička, že je ráda, že je nemá. Ale jinak o svém vnitřním životě nemluvila. Byla v tomhle taková tajemná, rozumíte?“ Strangwick se na nás upřeně zahleděl, jako by chtěl, abychom to snáz pochopili. „Jak vypadala vaše teta?“ vyzvídal Keede dál. „Byla to statná žena a myslím, že byla kdysi hezká. Ale sestra a já jsme na ni byli zvyklí a moc jsme si jí nevšímali – až na jedno. Maminka ji oslovovala jejím pravým jménem, totiž Bella, ale my dva se sestrou jsme jí říkali vždycky jen tetička Arminia.“ „A proč?“ „Mysleli jsme si, že se to pro ni líp hodí. Znělo to, jako když někdo pomalu kráčí v brnění.“ „Tak ona tedy vždycky předčítala matce vaše dopisy?“ „Vždycky, když přišlo psaní, přiběhla k nám přes ulici a předčítala. A… chtěl bych přísahat, že se, co si vzpomínám, nedělo se nic jiného. A kdybych měl být zítra pověšený, odpřísáhl bych to. Je to od lidí sprosté, že teď chtějí všecko svalit na mě, protože… protože… jestli jednou opravdu vstaneme z mrt-

154

MADONA V ZÁKOPECH

vých, co bude u všech čertů se mnou a s těmi, kterým jsem po celý život věřil? To bych rád věděl! Jsem… jsem…“ Ale Keede nedopustil, aby odbočil jinam. „Ukázal vám šikovatel všechny dopisy, který napsal?“ zeptal se klidně. „Nebylo, co by mi ukazoval… měli jsme strašně napilno… ale to, co psal o mně matce, jí poskytovalo velkou útěchu. Nevyznám se moc ve psaní. Radši jsem si všechno schoval na dovolenou. Každého půl roku jsem dostal čtrnáct dní a jeden ještě k tomu... V tom jsem na tom byl líp než ostatní.“ „A když jste přišel domů, říkal jste jim něco o šikovateli?“ zeptal se Keede. „Možná že ano, ale když jsem byl na dovolené, moc jsem na to nemyslel. Byl jsem přirozeně zaujatý svými záležitostmi. Jednou za dovolenou mi vždycky psal strýc John. V dopise mi líčil, co se všechno přihodilo a co mě čeká, až se vrátím na frontu. Možná, že jí to tetička předčítala. Musel jsem ovšem také zajít k ženě strýce Johna a vyprávět jí všechny novinky. A pak byla ještě jedna mladá dáma, kterou jsem si chtěl vzít, jestli se vrátím z fronty domů. Byli jsme spolu už tak daleko, že jsme si ve výkladech prohlíželi ceny různých věcí do domácnosti.“ „A nakonec – jste si ji nevzal?“ Mladík se zase začal chvět. „Nevzal!“ vykřikl. „Dřív než bylo pozdě, přesvědčil jsem se, jak to vlastně v životě chodí! Nikdy se mi ani nezdálo, že by mohlo být něco takového... Vždyť jí bylo skoro padesát a byla má vlastní tetička! A od začátku až do konce nebylo nejmenší známky, že tu není něco v pořádku. Jak jsem tedy mohl mluvit? To přece uznáte! Jediné, co mi tetička Arminia řekla, když jsem se s ní přišel rozloučit po vánoční dovolené v roce osmnáct... všechno, co mi tenkrát řekla, bylo: ‚Uvidíš se zase brzo s panem Godsoem?‘ ‚Na můj vkus až příliš

155


brzo,‘ odpověděl jsem. ‚No, tak mu ode mě vyřiď, že snad budu do jedenadvacátého příštího měsíce uzdravena ze svého drobného neduhu a že bych ho pak velmi ráda co nejdřív viděla.‘ “ „Jakej to byl neduh?“ otázal se Keede se zájmem lékaře. „Myslím, že to byl nějaký nádor na prsou. Nikdy ale o svém zdravotním stavu s nikým moc nemluvila.“ „Rozumím. A co vám teda řekla?“ ptal se Keede. Strangwick opakoval: „ ‚Řekni strýčkovi Johnovi, že se asi do jedenadvacátého zbavím svého neduhu a že bych ho pak velmi ráda co nejdřív viděla.‘ Pak se zasmála a dodala: ‚Ale ty máš paměť jak řešeto. Radši ti to napíšu a můžeš to strýčkovi Johnovi dát, až ho uvidíš.‘ Napsala to tedy na kus papíru, políbil jsem ji – byl jsem totiž vždycky její miláček – a vrátil jsem se do Sampoux. Už jsem na to dál nemyslel, rozumíte? Ale brzy mě poslali do předních pozic – byl jsem, jak víte, bitevní ordonance. Naše četa měla obsazený zákop u North Bay a musel jsem donést rozkaz k minometnému oddílu, jemuž velel kaprál Grant. Podle rozkazu, který jsem mu doručil, mi s sebou dal dva muže, aby pomohli obrátit minomet jiným směrem. Strýci Johnovi jsem odevzdal dopis od tety Arminie, Grantovi jsem dal retku a při ní jsme se oba trochu ohřáli nad železným košem s uhlím. Pak mi Grant povídá: ‚Tamhleto se mi nelíbí,‘ a ukázal přitom palcem na strýce Johna, který četl na pozorovacím stanovišti tetin dopis. To víte, pane, a sám jste o tom s Grantem mluvil, že měl schopnost předvídat různé události – Rankine tvrdil, že je dokonce osvícený.“ „To souhlasí,“ řekl Keede, obrátil se ke mně a dodal: „Grant měl věšteckýho ducha, čert aby ho vzal! Zbavovalo ho to duševní rovnováhy. Byl jsem rád, když ho konečně odkrouhli. Co se stalo pak, Strangwicku?“

156

MADONA V ZÁKOPECH

„Grant mi šeptal: ,Podívej se, ty zpropadenej Angličane, kam až to s nim došlo.‘ Strýc John byl opřený o předprseň zákopu a bručel si duchovní píseň, kterou jsem se vám snažil předtím opakovat. Vypadal teď úplně jinak – jako by byl čerstvě oholený. Nevyznám se v těchhle věcech, ale varoval jsem Granta, aby si dal na takovéhle řeči pozor, aby to neslyšel některý důstojník, a odešel jsem. Když jsem šel kolem strýčka Johna v pozorovacím stanovišti, přívětivě na mě kývnul, což často nedělal, dal psaní do kapsy a povídá: ‚To se mi zrovna hodí. Jdu právě jedenadvacátého na dovolenou.‘ “ „Tohle že vám řekl?“ divil se Keede. „Byla to přesně jeho slova, jako že slunce na nebi vychází a zachází. Odpověděl jsem mu na to, že mu přeju, aby tu dovolenou dostal, a vrátil jsem se přímo ke štábu. Brzo jsem na všechno zapomněl. To se stalo jedenáctého ledna – tři dny po tom, co jsem se vrátil z dovolené. Určitě se pamatujete, pane, že byl tenkrát do poloviny měsíce kolem Sampoux na obou stranách celkem klid. Jerryové13 se připravovali na výpad, který uskutečnili v březnu, a dokud byli zticha, neměli jsme důvod zbytečně je dráždit.“ „Pamatuju se. Ale co se dělo s vaším šikovatelem?“ řekl Keede. „Možná, že jsem se s ním náhodou setkal v následujících dnech, jak jsem pořád přecházel sem a tam, ale už se na to nepamatuju. A proč taky? Jedenadvacátého ledna jsem četl jeho jméno v seznamu dovolených, když jsem byl na cestě do předních pozic, abych to vyřídil těm, kteří měli jít domů na dovolenou. Toho jsem si samozřejmě všiml. Tenkrát odpoledne zkoušeli Jerryové nějaký nový minomet a dřív, než to zjistilo naše dělostřelectvo, uhodil jeden takový smraďoch doprostřed záko13

Hunové, Jerryové, Gótové, Fricové, Frickové – tak přezdívali angličtí vojáci Němcům, pozn. red.

157


pu a vypilo si to asi půltuctu lidí. Když jsem přicházel dopředu k záložním pozicím, zrovna je odtamtud přinesli. Tím se jako vždycky úplně ucpal úzký Papouščí zákop. Pamatujete se na to, pane?“ „Jasně. A za polozbořeným domem čekal vždycky těžkej kulomet, až budete venku,“ řekl Keede. „Taky se na to pamatuju. Ale zrovna se začalo smrákat a od kanálu táhla mlha. Tak jsem vyskočil z Papouščího zákopu a běžel přes volné prostranství tam, kde leželi ti čtyři mrtví od warwickského pluku. Zabloudil jsem ale v mlze a najednou jsem zakopl o předprseň opuštěného zákopu, spojujícího Papouščí zákop s Francouzským zákoutím. Skočil jsem dovnitř rovnou na bývalé kulometné stanoviště, vedle starého kotle z cukrovaru a koster obou Zuávů. Tím jsem si určil směr a dal jsem se po ztrouchnivělých prknech Francouzským zákoutím do Řeznické uličky, kde leželi pěšáci po šesti na každé straně, nacpáni pod prkny v zákopu. Ve dne notně mrzlo, a proto nekapalo ze stěn zákopu, ale zato skřípaly mrtvoly, jak jsem po nich šel.“ „Přivádělo vás to tenkrát skutečně tak z míry?“ zeptal se Keede. „Ale ne,“ odpověděl mladík přezíravě. „Kdyby se měla bitevní ordonance bát takových věcí, ať toho radši nechá. Uprostřed Řeznické uličky, právě před dřívějším obvazištěm, o němž jste se předtím zmínil, pane, se mi najednou zdálo, že vidím před sebou postavu podobnou tetičce Arminii, jak stojí vedle vchodu do krytu. Pomyslil jsem si tenkrát, jak by to bylo komické, kdyby právě na to místo, kde jsem byl, spadla z nebe. Hned potom jsem ale zjistil, že mi tenhle kousek provedl soumrak a několik cárů z plynových masek, které se zachytily na opěrném trámu. Došel jsem tedy do záložních pozic a oznámil

158

MADONA V ZÁKOPECH

tam, kdo má jít na dovolenou, taky strýčkovi Johnovi. Pak jsem šel spojovacím zákopem do předních pozic, abych to řekl i tam. Neměl jsem naspěch, netoužil jsem po tom, abych tam došel dřív, než se Jerryové uklidní. Ale vtom se do zákopu přihrnula rota, která měla vystřídat posádku. Několik světlic z boku důstojníka rozčílilo tak, že bylo všechno v jednom klubku a já musel shánět svoje lidi po celém tom zpropadeném okolí. Jedno k druhému a bylo asi půl deváté, než jsem se vrátil do záložních pozic. Tam jsem se neočekávaně setkal se strýčkem Johnem. Oškrabával si bláto a byl oholený – jako nějaký pán. Ptal se mě na vlak do Arrasu. Řekl jsem mu, že odjede asi v deset hodin, jestli budou Jerryové rozumní. ,Dobře,‘ povídá, ‚půjdu s tebou.‘ Dali jsme se teda nazpátek starým zákopem, směřujícím na Halnaker, vzadu mimo kryty zálohy. Víte, kde to je, pane?“ Keede přisvědčil. „Pak strýček John mluvil o tom, že se v několika dnech shledá s mou matkou a se všemi ostatními a jestli jim má ode mě něco vyřídit. Bůhsámví, co mně to napadlo, ale řekl jsem mu, aby vyřídil tetičce Arminii, že bych byl nikdy nečekal, že tady uvidím něco, co by jí bylo podobné. Když jsem to říkal, smál jsem se. Ale to bylo naposled, co jsem se smál. ,Cože… tys ji viděl, viděls ji?‘ povídal, nezdál se ale moc překvapený. Vyprávěl jsem mu o pytlech s pískem a o cárech, a jak si se mnou v soumraku ošemetně zahrály. ‚To je možné,‘ odpověděl a odstraňoval si hlínu z onucí. Zatím jsme došli k ohybu, kde bývalo zesílené opevnění, odkud se přišlo do Francouzského zákoutí, ale předtím, než to všechno rozstříleli, pane. Strýček šel přímo k opevnění a začal se škrábat nahoru. ‚Ne, děkuju,‘ řekl jsem, ‚tady jsem už dneska večer byl.‘ Neposlouchal mě. Šátral mezi troskami a kostmi starého opevnění, a když vyšel, měl v každé ruce železný koš plný uhlí. ,Pojď se mnou, Cleme,‘ povídá – zřídkakdy mě oslovil křestním jménem. ,Přece se nebojíš? Není

159


to daleko a jestli spustí Jerryové znovu, nebudou sem plýtvat střelivem. Vědí dobře, že zákop není obsazený.‘ ,Kdo se bojí?‘ řekl jsem. ,Dejme tomu, že já,‘ povídá strýc. ‚Nechtěl bych přijít v posledním okamžiku o dovolenou.‘ Pak se obrátil a začal odříkávat verše z bible, jak tvrdíte, kterých se používá při pohřebních obřadech.“ Z nějakého důvodu opakoval Keede zvolna celý text: „Bojoval-li jsem po způsobu lidí s divokými zvířaty v Efezu, jaký mám z toho užitek, když nevstávají padlí z mrtvých?“ „Ano, tak to bylo,“ řekl Strangwick. „Šli jsme spolu Francouzským zákoutím. Všechno bylo zmrzlé na kost a kolem mrtvé ticho, jen zmrzlé mrtvoly vrzaly při každém kroku. Vzpomínám si, že jsem si myslel….“ Oči mu začaly svítit. „Nemyslete, ale vyprávějte, co se stalo,“ řekl Keede. „Odpusťte. Strýček John šel s oběma železnými koši Řeznickou uličkou a bručel si polohlasně tu duchovní píseň. Než jsme došli k starému krytu, v němž bývalo obvaziště, zastavil se, postavil koše a povídá: ‚Kde žes ji viděl, Cleme? Dneska nějak nevidím tak dobře jako jindy.‘ ,Doma, v její posteli,‘ já na to. ,Vrátíme se. Je zatracený mráz a nejsem na řadě na dovolenou.‘ ,Vždyť jsem to já,‘ vykřikl najednou, ,Já to jsem...‘ A věřte, že jsem nepoznal jeho hlas… natáhl krk, jak to dělával, a povídá: ,Hleďme, Bella! Ach, Bella!‘ vykřikl. ,Zaplaťpánbůh!‘ zašeptal. Zrovna jak to povídám. A hned potom jsem uviděl – uviděl, rozumíte? – úplně zřetelně tetičku Arminii vedle vchodu do bývalého obvaziště, kde se mi už předtím zdálo, že ji vidím. Koukal se na ni a ona na něj. Viděl jsem to a srdce mi v prsou poskočilo, protože… protože všechno, čemu jsem kdy věřil, se

160

MADONA V ZÁKOPECH

ve mně zhroutilo. Nebylo už na světě nic, čemu bych mohl věřit, rozumíte? Díval se na ni, jako by ji chtěl pohltit a ona se na něj dívala zrovna tak široce rozevřenýma očima. Pak strýček John povídá: ,Bello, dneska je to podruhé za všechna ta léta, že jsme spolu sami.‘ A viděl jsem, jak po něm v tom krutém mrazu vztáhla ruce. Bylo jí skoro padesát a byla to moje vlastní teta! Můžete mě dát zítra zavřít do blázince, ale viděl jsem… viděl jsem, jak mu odpovídala… Pak udělal posunek, jako by chtěl sundat pušku, najednou mu ale klesly ruce a řekl: ,Ne! Nepokoušej mě, Bello. Máme před sebou celou věčnost. Jedna nebo dvě hodiny nic neznamenají.‘ Pak sebral oba železné koše a šel ke dveřím krytu. Mě si už nevšímal. Polil uhlí v koších petrolejem, zapálil ho sirkou a hořící je odnesl do krytu. Celou dobu stála tetička Arminie se vztaženýma rukama – a s výrazem, jaký jsem nikdy neviděl! Netušil jsem do té chvíle, že by se mohly takové věci vůbec přihodit! Pak vyšel znova z krytu a povídá: ,Pojď dovnitř, miláčku.‘ Ona se sehnula a vlezla do krytu, v obličeji pořád ten výraz… ten výraz v obličeji! On pak rychle zavřel dveře a zastrčil závoru. Jak je Bůh nade mnou, tohle jsem všecko viděl vlastníma očima a slyšel vlastníma ušima!“ Opakoval svou přísahu ještě několikrát. Po delší odmlce se ho Keede zeptal, jestli si pamatuje, co se stalo potom. „Od toho okamžiku byl ve mně úplný zmatek. Dělal jsem asi dál svou službu – aspoň mi to pak říkali – ale… ale byl jsem… cítil jsem… něco jako slabost v mozku, jako… nevím, jestli jste už někdy měl ten pocit. Nějak to se mnou nebylo v pořádku. Druhý den ráno mě probudili, protože strýček nepřišel k vlaku a někdo nás viděl předtím pohromadě. Vyptávali se mě na všechno možné a vyslýchali mě až do poledne.

161


Pak jsem myslím donesl za Dearlova, který měl poraněný palec u nohy, dobrovolně do přední linie nějaký rozkaz. Musel jsem zůstat v pohybu, rozumíte, neměl jsem nic, na čem bych se mohl zachytit. Když jsem přišel dopředu, vyprávěl mi Grant, jak našel strýčka Johna. Dveře krytu byly zavřené a zabarikádované a všechny skuliny ucpané pytlíky s pískem. Na to jsem nečekal, když jsem byl se strýcem u krytu. Rány na dveře, jak se vevnitř zabarikádoval, byly pro mě až dost. Znělo to jako hroudy dopadající na tatínkovu rakev.“ „Nikdo mi neříkal, že by tenkrát byly dveře zabarikádovaný,“ řekl vážně Keede. „Není třeba poskvrňovat poctivé jméno mrtvého, pane.“ „Pročpak šel Grant do Řeznický uličky?“ „Už celý týden pozoroval, že strýček John snášel uhlí a schovával je ve starém opevnění. Jak se tehdy začali po něm shánět, šel přímo do Řeznické uličky, a když viděl dveře krytu zavřené, věděl hned, co se stalo. Vyprávěl mi, že skulinami odstranil pytlíky s pískem, prostrčil ruku a odsunul závory dřív, než někdo přišel. Všechno pak vypadalo docela nevinně. Říkal jste sám, pane, že dveře asi přirazil průvan.“ „Copak Grant nevěděl, co měl tehdá Godsoe v úmyslu?“ přerušil ho Keede. „Grant věděl dobře, že to byl Godsoův plán a že tomu nemohlo nic na světě zabránit ani to změnit. Říkal mi to.“ „A co jste dělal potom?“ „Asi jsem dál sloužil, až mi poslali maminčin telegram, že tetička Arminia umřela.“ „Kdy zemřela vaše teta?“

162

MADONA V ZÁKOPECH

„Jednadvacátého ráno. Ráno jednadvacátého ledna! Tím se ve mně všechno zhroutilo, rozumíte? Vždycky, po celou válku, jsem nezvratně věřil tomu, co jste nám četl jednou v Arrasu, když jsme bydleli ve sklepích – o andělovi z Monsu a o podobných věcech. Ale tím telegramem bylo všechno rozmetáno na trosky.“ „Ovšem. Halucinace! Vzpomínám si. A telegram že to všechno rozmetal?“ řekl Keede. „Podívejte!“ Strangwick vstal z pohovky. „Nezůstalo mi nic, vůbec nic, čeho bych se mohl chytit ať tady na zemi nebo na věčnosti. Když člověk opravdu vstane z mrtvých – a viděl jsem to na vlastní oči – jak... jak se může něco takového stát? Chápete mě?“ Stál a strnule pohyboval rukama. „Vždyť jsem ji viděl,“ opakoval, „viděl jsem je oba… Ona umřela ten den ráno a on spáchal před mýma očima sebevraždu, aby to s ní mohl dál provozovat i za hrobem a na věčnosti… A ona s tím souhlasila a vztahovala po něm ruce! Rád bych věděl, na čem jsem! Podívejte, vy oba pánové – ptám se vás, jak jsme to vydrželi, ohrožovaní smrtí den co den, hodinu co hodinu?“ „To ví jen Bůh sám,“ řekl Keede jakoby sám pro sebe. „Neměli bychom někoho zavolat?“ navrhoval jsem, „zdá se mi, že ho to za chvíli zase chytí.“ „Ne, nechytí. Je to jen poslední záchvat před uklidněním. Vím jak účinkuje prostředek, kterej jsem mu dal. Podívejte!“ Strangwick stál se sklopenýma očima a s rukama na zádech a jeho hlas měl nepřirozený přízvuk žáka, odříkávajícího básničku. Pořád a pořád opakoval: „Bůh nesmí dopustit, aby se to ještě jednou opakovalo.“

163


Pak pokračoval v náhlém záchvatu vzteku: „Ať mě čert vezme, jestli dopustím, aby se to stalo mně! Je mi jedno, že jsme si ve výkladech prohlíželi ceny domácího zařízení... Ať si mě třeba žaluje, jestli bude chtít! Neví, jak to na světě chodí. Já to ale vím – měl jsem možnost se o tom přesvědčit... Nikdy, říkám vám! Jestli budu chtít holku, najdu si ji, ale pak pryč! Dokud ale budu před sebou vidět výraz toho obličeje... ten výraz... nezačnu si se žádnou nic. Život a smrt jsou jediné pravdivé věci na světě. A smrtí to teprve začíná, rozumíte. To ale ona nemůže pochopit... Pryč! Jděte ke všem čertům se svými právnickými hnidopichy! Mám všeho dost… všeho mám až po krk!“ Přestal právě tak rychle jako začal a jeho zkřivený obličej nabyl zase obvyklého nesmělého výrazu. Keede ho vzal za ruce a odvedl ho zase k pohovce, na niž bezvládně padl. Lékař sňal z věšáku červený obřadní plášť a Strangwicka jím přikryl. „Ano. Tohle byla pravá příčina jeho trápení,“ řekl Keede. „Teď, když nám otevřel srdce, bude spát. Kdopak ho k nám vlastně uved?“ „Mám to zjistit?“ zeptal jsem se. „Ano. Buďte tak laskav a požádejte osobu, která ho sem přivedla, aby sem přišla. Není třeba, abysme u něj zůstali celou noc.“ Odešel jsem tedy do jídelny, kde byl banket v plném proudu. Přihlásil se starší bratr z lóže na jihu Londýna, poněkud strojeného chování, a odešel se mnou do místnosti, kde ležel Strangwick. Byl v rozpacích a omlouval se, ale Keede ho brzo uklidnil. „Chlapec má velké soužení,“ vysvětloval bratr. „Nesmírně mě mrzí, že tu zase dostal záchvat. Myslel jsem, že je už z toho venku.“

164

MADONA V ZÁKOPECH

„Mluvili jsme o minulejch časech a to byla asi příčina toho, že se mu všechno znova vybavilo,“ řekl Keede. „Někdy se to stává.“ „Ano, to je možné. Ale kromě toho má Clement navíc od okamžiku, kdy se vrátil z války, starosti.“ „Nemůže snad dostat místo? Tím se ve svým věku nemusí tak trápit,“ poznamenal povzbudivě Keede. „Ale ne, má zaměstnání, ale…“ odkašlal si do dlaně hubené ruky, „ale, vážený pane, je… je skutečně žalován, že nedodržel slib manželství.“ „No, to je ovšem něco jinýho,“ řekl Keede. „Ano. To je pravá příčina jeho soužení. Není pro to vlastně ani důvod. Mladá dáma, o niž se jedná, je v každém ohledu bezúhonná a pokud mohu soudit, byla by pro něho velmi vhodnou ženou. On ale namítá, že neodpovídá jeho ideálu nebo něco takového. Myslím, že my už nechápeme, co se teď děje v hlavách těch mladých. Nemám pravdu?“ „Obávám se, že ano,“ odpověděl Keede. „Ale tenhle mladej muž je zase úplně v pořádku. A teď spí. Zůstaňte u něj a až se probudí, odveďte ho domů... Jsme na to zvyklí, že se tu u nás lidi vždycky trochu rozruší. Není důvod k díkům, bratře… bratře…“ „Arminius,“ doplnil starý pán. „Je to synovec mé ženy.“ „No tohle ještě scházelo!“ zvolal Keede. Bratr Arminius se na něj udiveně podíval. Keede to ale rychle zamlouval tím, že mu vysvětloval: „Myslel jsem tím jen, že mu neschází nic než úplnej klid, dokud se sám neprobudí.

165


JANINA SVATBA Do ráje přišla naše Jane, neb tak to mělo být. Sir Walter potkal ji a ved, tak jak mu velel cit. Na schodech Jindřich, Tobiáš, hispánský Miguel, i Shakespeare — každý vítal Jane a v ústrety jí šel. Pak archandělé všichni tři k ní přišli v důvěře, jí nebes dary nabídli, ať jen si vybéře. Azrael na ni upřel zrak, meč Michalův byl napřažen, svá křídla rozpjal Rafael — i řekla Jane: „Chci lásku jen.“

Však v místě zapomenutém, v předpeklí pustém tam, gentleman seděl z Hampshiru a v knize četl sám. Slul „Přesvědčení“ spisek ten a mluvil jedině jak živý román o lásce jeho a Janině.

Hned serafové chápaví šli s prstem na ústech a svorně druha Janina hledali po světech. Zapřáhli pěkně Velký vůz, šli Zvěrokruhem dál, a v Mlhovinách šeptali: „Kdo Janu miloval?“

Vzhléd k nebi. „Kdo měl Janu rád?“ Otázka zněla tam – i zavřel knihu, odvětil: „Já měl – a mám!“ Hned klidně, ale vážně též (jak chodil Wentworth kapitán) do ráje vstoupil onen muž — byl Janou uvítán.

166

JANEOVCI

JANEOVCI

14

Jana leží ve Winchestru — požehnán buď její stín! Za vše, co nám učinila, oslaven buď Hospodin! Pokud stojí Winchester a stará Milsom Street, Jana Anglická vždy bude v lásce, v slávě, ve cti žít!

V

e cvičné lóži, přičleněné k zednářské loži Víra a dílo čís. 5837 E.C., o které jsme už mluvili, bylo sobotní odpoledne vyhrazeno týdennímu úklidu a všichni bratři, kteří byli v Londýně na návštěvě, byli vítaní, aby při úklidu 14

Děj a humor této povídky se točí kolem osoby a díla slavné anglické spisovatelky Jane Aus tenové (1775–1817) a zednářského spolku, založeného jejím obdivovatelem, pozn. red.

167


vypomohli za dozoru důstojníka lóže, který měl právě ten den službu. Odměnou jim bylo nějaké občerstvení a okolnost, že byli ve společnosti kamarádů. Odpoledne, kdy se tohle odehrálo – na podzim roku 1920 –, měl bratr Burges službu. Protože zjistil, že je pohromadě hodně bratří, využil příležitosti a dal sejmout a vyklepat všechny závěsy a záclony, vydrhnout každou píď podlahy, která byla kamenná, ne linoleová, a dal vyleštit všechny sloupy, ozdoby, nářadí i varhany. Byl jsem pověřen, abych vyčistil insignie jednoho z důstojníků lóže – nádherné předměty ze starého stříbra z doby krále Jiřího, odřené lokty několika generací. Uchýlil jsem se s nimi na kruchtu, kde byly varhany, protože dole to vypadalo jako na hlavní palubě válečné lodi v předvečer plesu. Asi půltuctu bratří už vydrhlo dlaždičky tak, že se leskly jako chrámová chodba kaple v Greenwichi. Kovové hlavice sloupů svítily jako ryzí zlato na lesknoucí se odznaky na křeslech. Nějaký nabručený jednonohý bratr se právě zaměstnával tím, že osvěžoval emblémy smrtelnosti, nemýlím-li se, červenou barvou. „Správně musí mít barvu, která je výslednicí barvy zralých meruněk a zakouřené pěnovky,“ vysvětloval bratru Burgesovi, když jsme šli kolem. „Tak jsme to měli v naší mateřské lóži. Byl to nádherný pohled.“ „Takovou horlivost při úklidu a čištění jsem ještě neviděl,“ řekl jsem. „Jen počkejte, až uvidíte varhany,“ odpověděl bratr Burges. „Mohl byste se u nich holit, až s nimi skončí. Nahoře má dohled bratr Anthony, majitel taxi, s nímž jste se tu setkal minulý měsíc. S bratrem Humberstallem jste se myslím ještě neseznámil, nemám pravdu?“ „Nepamatuji se,“ odpověděl jsem.

168

JANEOVCI

„Kdybyste ho viděl, nezapomněl byste na něj. Je teď kadeřníkem, kdesi v Ebury Street. Byl u pevnostního dělostřelectva. Vyletěl dvakrát do povětří.“ „Je to na něm vidět?“ zeptal jsem se u schodů na kruchtu. „Nene. Myslím, že to na něm není vidět o nic víc než na Lazarovi, když vstal z mrtvých.“ Bratr Burges odspěchal, aby zas někomu přidělil nějakou práci. Bratr Anthony, tmavovlasý hrbatý mužíček, se zaměstnával tím, že natíral výplně varhan z akátového dřeva jakousi tajnou směsí, a hvízdal si při tom jako čeledín. Za jeho dozoru leštil pan Humberstall výplně. Byl to člověk obrovské postavy s plochým čelem, jehož ramena, hrudní koš i boky byly podle bývalého vzoru vojáků královského anglického pevnostního dělostřelectva z roku 1914. Koukal se však jako spráskaný honicí pes. Usedl jsem k své práci na lavici u varhan, jejíž purpurový sametový polštář čistili právě dole v sále vysavačem. „No tak,“ řekl Anthony, když Humberstall usilovně leštil výplň asi deset minut, „teď to začíná trochu vypadat! Odpočiňte si a vypravujte mi ještě něco o tom Macklinovi.“ „Já sem proti němu vlastně nic neměl,“ připustil Humberstall, „leda to, že byl už z domova tak trochu frajírek. Nebylo to ale vidět, dokud nebyl jak doga. Když byl jen kapku lízlej, byl jako vostatní. Když ale byl jak doga, tak se ukázaly všecky jeho špatný vlastnosti. Jinak mě skvěle vycepoval jako ordonanci v důstojnický jídelně.“ „No dobře. Ale co vás u všech čertů přimělo k tomu, že jste se vrátil do toho cirkusu? Řekl jste přece, že vás komise uznala neschopným vojenský služby, když vylítlo to skladiště v Eatablu do povětří.“ „Uznala, neuznala. Nemoh sem to prostě doma vydržet, když matka pořád poskakovala jako králík všema třema pokoje-

169


ma, když Gótové přifrčeli nad Londýn a ségra pak další den psala všem tetičkám dopisy na čtyři stránky. To nebylo nic pro mě, dokud byla válka. Za to pěkně děkuju! Rači sem vymáz s nějakym transportem – v sedmnáctým roce už to nebrali tak přísně, jen když souhlasil počet – a dostal sem se zase k svýmu cirgusu, někde za Lar Pug Noy nebo jak se to menovalo.“ Humberstall se na okamžik odmlčel a svraštil obočí. „Pak... pak sem onemocněl nebo něco takovýho, jak mi dodatečně řekli. To ale vim, že když sem se zase hlásil do služby, řek mi velitel baterie, že nečekali, že se vrátim, a abych to zkrátil, přišel sem před našeho majora... majora... brzo zapomenu i svý méno... majora...“ „Nevadí,“ přerušil jej Anthony. „Pokračujte! Možná vás to za řeči napadne!“ „Počkejte moment, dyť sem to měl na jazyku.“ Humberstall nechal cídění a svraštil obočí, zahloubán v přemýšlení. Anthony se však obrátil ke mně a počal mi zčistajasna vyprávět veselou historku, jak se za deštivého dne srazil se svým taxi s refýží u Marble Arch po smyku dlouhém asi tři metry. „Hodně jste vůz poškodil?“ zeptal jsem se. „Kdepak! Všechny nýty a šrouby na šasi se ohnuly, ale nic se neulomilo, rozumíte, a na karoserii nebylo jediný škrábnutí. Teprve když jsem chtěl jet dál, zpozoroval jsem, že něco není v pořádku. Ale byla to šupa: Takhle – hlavou kupředu!“ Uhodil se přitom do nízkého čela, aby vyjádřil, jaký to byl náraz. „A byla s vaším majorem řeč?“ zeptal se přes rameno Humberstalla, který se pomalu probíral ze zamyšlení. „No! Taky mi řek, že nečekali, že se vrátim. Pak řek, že nemoh zastavit celej ten cirgus, dokud zas nebudu zpátky. Nakonec mi řek, že má teď můj desetipalcovej kanón Škoda, u kterýho

170

JANEOVCI

sem byl číslo tři, než vylítlo skladiště v Eatablu do povětří, úplný mužstvo. Slíbil mi ale, že jak se někomu z mužstva něco stane, že na mě nezapomene. ,Zatim,‘ povídal, ,vás můžu zvlášť dobře použít jako ordonanci v důstojnické jídelně.‘ ,Promiňte, pane majore,‘ řek jsem velmi uctivě, ,ale pro tohle sem se zrovna nevrátil, pane.‘ ,Odpusťte, Humberstalle,‘ povídá, ,ale náhodou jsem velitelem tady toho cirkusu! No, vy jste bystrý člověk,‘ řek, ,a co jsme zatím zkusili s těmi pitomými ordonancemi v jídelně, je hrozné. Nastoupíte ode dneška a tuhle Macklin vám všechno ukáže.‘ Macklin, o kterým sem vám vyprávěl, mě teda poučil o všech mejch povinnostech... Hammick! Už to mám! Major se menoval Hammick a Mosse byl kapitán!“ Humberstall oslavil okolnost, že si vzpomněl na obě jména, tím, že se dal vkleče se zvýšenou horlivostí do leštění výplně u varhan. „Pozor! Vždyť to prolomíte,“ varoval ho Anthony. „Pardón! Máma mi často řikala, že ani nevim, jakou mám sílu... To vám bylo divný. Ten náš major – teď se mi to všecko zase vybavuje – byl slavnej rozvodovej advokát. A Mosse, náš kapitán, byl šéfem Mossový soukromý detektivní kanceláře. Slyšel ste vo ní? Šmírování manželek a tak. No dobře. Tyhle dva pracovali celý léta spolu, ale setkali se až ve válce. Proto mluvili v důstojnický jídelně o význačnejch případech, při kterejch měli co dělat. Hammick vyprávěl o soudních líčeních a o nejrůznějších věcech, o kterejch se při procesech nemluvilo. A na Mosseho zbyly všecky ty historky, který se přihodily těm, co se soudili, v hotelích a tak. Tak zajímavý rozhovory, jako byly v naší důstojnický jídelně, sem eště nikdy neslyšel. To proto, že dělostřelectvo je vědeckej vobor.“ „Jděte k čertu!“ otrávil se Anthony. „Když vy máte problém, podíváte se jednoduše do knihy, tam máte všecko. Na to ale kni-

171


hu nemáte, když vám v Zaslíbený zemi selže motor. To musíte mít fištrón.“ „No, fajn,“ pokračoval Humberstall, „teď přídu k historce vo tajným spolku, co sem začal vyprávět. Když ten párek – Hammick a Mosse – skončili s těma manželskýma historkama, a nemyslete, nežvanili, málokdy se vopakovali, skoro nikdy –, začali skoro pokaždý vo tý ženský, kerá byla s tím tajným spolkem nějak ve spojení – vo tý Jane. Byla to jediná ženská, vo níž sem je neslyšel říct křivýho slova. Podle nich byla Jane něco extra. Tenkrát sem ještě nic nevěděl vo tom tajným spolku. Moh sem je totiž zezačátku poslouchat jen na půl ucha, páč sem byl u toho Macklina jako ordonance v učení. Nejdřív sem byl na tu Jane upozorněnej událostí, co se přihodila poručíkovi, co byl k nám přeloženej. Řikali sme mu Houser, kůli jeho profilu, kerej se úplně podobal tomu ptákovi. Byl pojišťovací úředník – takovej, kerej předpisuje civilistům, jak dlouho směj bejt živý. Ani Hammick ani Mosse si ho v jídelně vůbec nevšímali. Bavili se spolu jako vobyčejně a pak, jako dycky, přišla řeč na Jane. Houser nastražil svý voznobený uši a lusknul vlhkýma prstama. ,Můj Bože, Jane?‘ povídá. ,Ano, Jane,‘ vodpověděl Hammick náramně stručně a velkopansky. ,Bože na nebi,‘ řek na to Houser, ,byl jsem právě v Bubbly, než jsem přišel na frontu.‘ (Určitě ňáký zpropadený místo, kde se cvičí vojsko, myslel sem si.) Ani Hammick ani Mosse nepatřili k lidem, který by se hned tak s každym skamarádili. Sotva ale Houser řek tyhle slova, podali oba tomu mladýmu floutkovi přes stůl ruku a dali znovu přinýst portský víno. Bylo to teda asi nějaký heslo! A pak začli o Jane – všichni tři, hodnost, nehodnost. To vzbudilo mojí zvědavost. Vtom slyším Hammicka povídat...“ „Počkejte okamžik,“ přerušil jej Anthony. „Copak jste vlastně měl v důstojnický jídelně co dělat?“

172

JANEOVCI

„Dávali sme s Macklinem znova do rychtyku pytle s pískem u vchodu do podzemního krytu pro případ plynovýho útoku. Víte, my u těžkýho dělostřelectva sme nikdy nevěděli, kdy to na nás příde. Věděli sme ale, že nás maj už nějakej čas na mušce a že to může přijít každou minutu. Ale chtěl sem říct: Hammick povídá, jaká je to škoda, že Jane zemřela bez potomků. ,Nevěřím,‘ říká Mosse. ,Tvrdím, že byla plodná i v pravém slova smyslu.‘ A Mosse se v těchhle věcech vyznal. ,Souhlasil bych s Hammickem,‘ povídá ten mladý Houser. ,Vždyť nezanechala žádné přímé a zákonné potomky.‘ Zapamatoval sem si každičký slovo, který řekli, kůli tomu, co se pak stalo. Nevšímal sem si přitom moc Macklina, jináč bych viděl, že už je jak doga. Najednou jim skočil do řeči a vopřel se vo bednu, ksicht jak leklá makrela. ,Páni prominou,‘ povídá Macklin, ,ale o téhle věci náhodou něco vím. Zanechala zákonného potomka, a to syna, a ten se jmenoval Henry James.‘ ,A kdo byl otcem toho dítěte? Dokažte to!‘ povídá Houser, dřív než přišli jeho představený ke slovu. ,To taky dokážu,‘ odpověděl Macklin a pozved se na palcích u rukou. A víte co? Nikdo neřek ani slovo! Nevim už, koho uved jako otce toho Henry Jamese, ale vykládal jim o tý ženský, co se menovala Jane, aspoň čtvrt hodiny. Pamatuju si přesně tu dobu, protože moje voblíbená škodovka byla právě v pernamenci a každejch deset minut práskla tam, kde se začali hejbat Jerryové. Při každym výstřelu zhasly v krytu všechny svíčky. Zapálil jsem je jednou na začátku a pak až nakonec. Když Macklin domluvil, upad přímo na obličej, což dycky signalizovalo, že má dost. Byl jak doga! ,Odneste ho,‘ povídá mi Hammick. ,Má otřes nervů – ze střelby.‘

173


Zkrátka a dobře, tohle mi bylo hned napoprvý nápadný. Vám by nebylo? I dyby byl Macklin zednář vysoký hodnosti...“ „Copak neměl vysokou hodnost?“ trochu se podivil Anthony. „Řek mi, že se nikdy nedostal nad modrý stupně. Přitom ale zahrál svejm nadřízenejm, co se do nich vešlo, a řikal jim drze do ksichtu, že sou blbci. Sám sem to viděl a slyšel. A všecko, co s nim pak udělali, bylo... že mi nařídili, abych ho odved do postele. A to všechno kůli tý Jane! No dali byste si něco takovýho líbit? Já teda ne! Příští den ráno, když měl zas žaludek v pořádku, sem na něj tvrdě uhodil, abych zjistil, co za tim je. Ať byl nafoukanej nebo nebyl – obchodního ducha měl. Zezačátku nechtěl nic vzít. Řikal, že nemůžu bejt do společnosti Janeovců přijatej. Tak sem musel přidat pět šilasů – celkem teda patnáct. ,Zaokrouhleme to na libru,‘ povídá. ,To je skoro zadarmo. Viděls, že mám celý ten cirkus v hrsti?‘ ,To se nedá popřít. Viděl sem to.‘ Za jednu libru mi teda řek heslo pro první stupeň. Znělo: „Tilniz a padací dveře“. ,Vím, co sou padací dveře,‘ povídám mu, ,ale co je sakra Tilniz?‘ ‚Jednoduše poslechneš,‘ odpověděl, ,a až se tě příště zeptám, na co právě myslíš, odpovíš po vojensku: Tilniz a padací dveře. Dám ti tu otázku úplně neočekávaně. Tvou jedinou věcí bude, abys zřetelně odpověděl.‘ Ujednávali sme to, když sme seděli za lafetou pod maskovací sítí a škrábali k obědu brambory. Bože, jak ta volejová barva smrděla! Jináč to tam nebylo nejhorší. Mezi umělejma listama tam vnikalo slunce a vítr si foukal trávou v proláklině. No, když se to tak veme, neudálo už se v tý věci nic, až vodpoledne. Žili sme si, nejen my v důstojnický jídelně, ale i mužstvo. Zrovna sem

174

JANEOVCI

uklízel nádobí vod Closseova oběda a Mosse si cpal pouzdro cigaretama pro odpolední službu. Vtom stál ve vchodu do krytu Macklin, jako by neviděl, že tam je Mosse, a na něco se mě ptal. Odpověděl jsem mu heslem, který mě naučil, tichým, ale zřetelným hlasem, a taky sem dělal, že Mosseho nevidím. Ten mě upřeně pozoroval s cigártaškou v ruce. Pak hodil na stůl asi půltucet cigaret – nejlepších tureckejch – a vodešel pryč. Sebral sem je a rozdělil se s Macklinem. ,Vidíš, jak to funguje,‘ řek Macklin. ,Mohls tu libru uložit na lepší úrok?‘ ,Nemoh, určitě,‘ povídám. ,Jestli ale po mně začnou jít, budu v troubě. Za tímhle s tou Jane musí bejt ještě další věci.‘ ,Celá spousta,‘ odpověděl. ,Abys ale viděl, jaké mám dobré srdce, řeknu ti ještě za libru všechny vyšší stupně u Janeovců, a k tomu ještě i všechny hodnosti. To ale budeš muset napnout mozek, Dobbine.‘“ „To jste byl s těmi librami nějak štědrý, ne?“ zabručel s výrazem nelibosti Anthony. „Co na tom? Houser nám stejně řek, že už to nevydržíme dýl než šest neděl. A nikdy sem toho nelitoval. Ale můžu vám říct, že výuka to byla hrozná. Nejdřív mi Macklin vysvětlil, kdo ta Jane vlastně byla.“ „Cože? Jane teda skutečně žila?“ Anthony na mě při své otázce vrhl bleskový pohled. „To jsem zatím nevěděl jistě.“ „Fakt!“ Humberstallovi málem přeskočil hlas. „Jane? Jasně! Byla to malá stará panna, kerá napsala asi tak před sto lety půltucet knih. A celkem na nich nic nebylo. Vím to. Musel sem je přečíst. Nebyly ani dobrodružný, ani tak jako pikantní, ani nic takovýho, čemu se řiká zajímavý... Všecky sou jen vo sedmnáctiletejch slečinkách (tehdá začínaly brzy, to vám teda řeknu!),

175


co nevěděly, koho si maj vlastně vzít. Sou v nich líčený jejich bály, dejchánky a vejlety a jejich mladý šamstrové, co jezdili na koni do Londýna k holiči. Nosili taky paruky, dyž to byli lékárníci nebo páterové. Všechno mě to zajímalo kůli mýmu řemeslu, takový lidi sem každejch čtrnáct dní střihal. Macklin si mě kůli tomu furt dobíral, že sem byl holič. Ten uměl člověku říct věci!“ Humberstall zálibně zacitoval fragment nádherné litanie, která končila „ty pitomej, všivej, kalhoťatej navoněnej parukáři!“. „A vy jste si to dal líbit?“ Anthony si prohlédl Humberstalla od hlavy až k patě. „Jo. Chtěl sem se za svý peníze něco dovědět. A když Macklin jednou vzal něco do ruky, nebyl z těch, co to hned zase pustěj. Kdybych si s nim něco začal, musel bych ho zabít. Náš štábní šikovatel od baterie to málem udělal. Macklin měl totiž zpropadenej zvyk dělat si z lidí šoufky pro jejich civilní zaměstnání. Vyšťoural někde, že náš felák měl kdysi s nějakou čínskou ženskou podloudnej vobchod s opiem a pokoutní zastavárnu někde dole u Southwark Bridge. Nic se mu nemohlo dokázat, ale...“ Humberstall nechal závěr na nás. „To mi něco připomíná,“ řekl Anthony a olízl si rty. „Minulý měsíc jsem se na Fulham Road pohádal s jedním pasažérem. Vynadal mi, že mám fordku plnou neřádu. Povídám mu, že jsem majitel vozu a že se může přesvědčit, že je úplně čistý. To se mu nelíbilo. Řek mi, že se to v něm hemží neřádem.“ „A co se stalo?“ zeptal jsem se. „Jeden z těch modropupkatých poválečných bolševických strážníků (který jako obyčejně zanedbával strážní službu) nám povídal, že spolu máme flirtovat poněkud tišeji. Ten čtverák po něm plivl pár arabských slov. Bylo to v době, kdy jsme podepi-

176

JANEOVCI

sovali příměří. Byl od Gloucestershirské milice, dělal jsem s ním v Jaffě v Zaslíbené zemi při sklizni pomerančů!“ „Co se stalo pak?“ otázal jsem se. „To se dá těžko říct. Vím jen, že bydlel někde v Hendonu nebo Cricklewoodu. Vezl jsem ho tam. Mluvili jsme asi o sionismu nebo Bůh ví o čem, protože jsem se ráno v sedm pokoušel v mlékárně v St. Albans koupit benzin. Samozřejmě ho neměli. V mnohém ohledu byla tahle válka veřejný nesmysl, ale nedá se popřít, že také leckomu pomohla k snadnějšímu životu. Mlékařův syn sloužil na Jordánu u velbloudího oddílu. Proto nám dal rum s mlíkem.“ „Jo, je to stejný jako s tím heslem, co?“ poznamenal Humberstall. „Správně! Naše heslo bylo Imshee kelb15. Pamatuje se líp než ten nesmysl o té vaší Jane.“ „Ta Jane zas nebyla tak těžká – aspoň jak mě to naučil Macklin. Musel sem si pamatovat jenom názvy šesti knih. Naučil sem se je zpaměti v pořadí, jak mi je Macklin vymenoval. První se menovala Přesvědčení a pak všechny ty vostatní, až na jednu o nějakym opatství nebo tak, kerá byla o hodně delší než vostatní. Ale jak už jsem řek, nejvíc mi bylo divný, že v těch knihách vůbec nic nebylo. Vůbec nic, vážně.“ „Přesto se zdá, že jste z nich nadšený,“ řekl Anthony. „Myslim, že osoby z těch románů nemaj vůbec žádnej účel! Sou to úplně všední lidi, jako ty, co se s nima denně setkáváme. Jeden z nich byl nějakej farář – ctihodnej pan Collins – pořád špekuloval, jak by se bohatě oženil. Heleďte, když sem byl jako kluk u skautů, měli sme vůdce a ten byl jako jeho dvojče. A pak tam byla domejšlivá, umíněná kněžna nebo baronka a ta jednala s každym jako se psem, když nedělal to, co vona chtěla. Meno15

Marš ven, pse, pozn. překl.

177


vala se lady... lady Catherine (hned si vzpomenu) de Bogg. Než máma koupila holičství v Londýně, poznal sem nedaleko Leicestru (sem totiž z Leicestershiru) ženu jednoho velkoobchodníka se smíšenym zbožím, ta mohla bejt klidně její dvojče. – A pak tam byla nějaká slečna Batesová, taková typická stará panna, co pořád pobíhala jako slepice s uříznutou hlavou a měla jazyk, kerej střílel na vobouch koncích najednou. Mám jednu tetičku, ta je zrovna taková. Srdce ze zlata, ale, dyť mi rozumíte.“ „Bože, aby ne!“ řekl s pochopením Anthony. „A dozvěděl jste se, co znamenalo Tilniz? Vždycky potřebuju všechno pořádně vysvětlit.“ „Jasně. Bylo to takový prase, generálmajor na penzi, kerej byl furt na číhaný. U Jane jsou všechny postavy furt na číhaný, takovym jako slušnějším způsobem. Měl se dycky za gentlemana, ale choval se přitom jako sprostej pes. Znáte ten druh lidí. Vyhnal ze svýho domu holku, poněvadž neměla prachy... ale předtím, pánové, předtím jí přemlouval, aby popletla hlavu jeho synovcovi, poněvač myslel, že prachy má.“ „Ale to je na denním pořádku,“ poznamenal Anthony. „Dokonce moje vlastní matka...“ „Máte pravdu. Moje máma by to udělala taky. Ale ten Tilniz nebo Tilney byl chlap a Jane to napsala tak narovinu, že ste se až styděl. Mluvil sem vo tom s Macklinem a ten mi řek, že sem na nejlepší cestě, aby se ze mě stal dobrej Janeovec. Nebyla to jeho vina, esi sem jím eště nebyl. A eště něco. Moc mi prospělo, že sem byl v šestnáctým roce v lazaretu v Bathu na léčení revma v nohách, a tak sem znal ména ulic, kde Jane bydlela. O jedný z nich, byla to Laura Street nebo takový nějaký ženský jméno, mi Macklin řek, že její půda je posvěcená. ,Kdybys byl už tenkrát zasvěcený do tajemství našeho spolku,‘ řek mi, ,vždycky by tě svrběly nohy, když bys šel po tom posvěceném dláždění.‘

178

JANEOVCI

,Beztak mě hrozně svrběly nohy,‘ řek sem mu, ,ale ne kvůli Jane. To není nic zvláštního.‘ ,Nebe mě obrň trpělivostí!‘ řek a vjel si malejma rukama do vlasů. ,Každá sebemenší věc, která má vztah k Jane, je pro pravého Janeovce důležitá. Tam se znovu zasnoubila slečna (řek nějaký méno, který sem už zapomněl) po devíti letech s hejtmanem Takatak.‘ A prej abych se naučil zpaměti půldruhý stránky z jedný z knih – myslím, že to bylo to Přesvědčení.“ „Učíte se snadno zpaměti?“ zeptal se Anthony. „Věčinou ne. Ale Macklin se vyznal v tom, jak to člověku vpravit do hlavy. Řek, že byl kdysi kantorem a že donutí muj mozek, aby buď makal, nebo prasknul. Bylo to těsně předtim, než si na něj došláp náš felák pro to, co Macklin řek vo tý Číňance a vo pokoutní zastavárně.“ „A co vlastně řekl Macklin?“ zeptal jsem se současně s Anthonym. Humberstall nám uvedl úryvky toho, co Macklin řekl. Sotva by se ale hodilo dát to jen tak bez úpravy v plen bohabojnému poválečnému světu. „Čímpak byl váš štábní felák v civilu?“ zeptal jsem se ho, když domluvil. „Vrchní balzamovač v jednom pohřebnim ústavu v Midlandu,“ řekl Humberstall, „a dá rozum, že se chytnul šance, aby si to s Macklinem vyřídil. Jednou ráno přišel a volizoval si pysky. ,Tentokrát mi neunikneš,‘ řekl Macklinovi. ,Tentokrát jsem tě chytil, profesore.‘ ,Jak to, můj šlechetný mistře?‘ podivil se Macklin, ,Proč myslíš?‘ ,Napsals na zadek naší desetipalcový škody neslušný výrazy,‘ na to felák. Mysel tim naší starou Škodovu houfnici, vo tý sem vám už vyprávěl. Říkali sme jí „Krvavá Líza“. Měla už dost opotřebovanej závěr, kterej nebyl tak docela těsnej. Viděl sem

179


na Macklinovi, že felákovi asi chtěl něco říct, ale jediný, k čemu se dostal, bylo: ,Dobře, pane štábní šikovateli, vrátíme se k tomu úředně.‘ Felák nemoh nikdy vystát Macklinovo domejšlivý chování. A tak vodkráčel s rámusem, jako dyž zvoněj za bouře na poplach, jak říkaj námořníci. Macklin na mě pak hned uhodil, co že prej sem to proved? Nevím proč, ale čet ve mně jako ve votevřený knize. Jediný, co sem proved – a řek sem mu, že za to moh von – bylo, že sem křídou počmáral děla. Hammick se nikdy nestaral vo to, co na ně vojáci mazaj. Řikal, že to utužuje služební horlivost. Na pancéřovejch plotnách i na bednách na nářadí byly křídou všecky možný nápisy.“ „Jaké nápisy?“ zeptal se dychtivě Anthony. „Ach jo, chudáci naše Krvavá Líza a Prskající Jim – to byla naše devítiapůlpalcovka! Ale napadlo mě – hlavně abych se zavděčil Macklinovi – že je načase, abysme my Janeovci na sebe upoutali pozornost. Jak sem vám už tehdá řek, sebral sem se časně ráno a všecky tři kanóny sem znova pokřtil. Na Prskajícího Jima sem napsal křídou Ctihodný pan Collins – to byl ten farář, co sem vám vo něm předtím povídal. A na námořní dvanáctipalcovku General Tilniz, páč měla tak děsně vytlučenou hlaveň. Škodovu houfnici – a tady sem to právě zvoral – sem pokřtil Lady Catherine de Bugg. Všecko sem Macklinovi upřímně vypověděl. Poklepal mi na rameno. ,Dobřes to udělal,‘ řekl. ,Skvěle dokazuješ, čemu jsi se jako dobrý Janeovec naučil. Obávám se ale, že tvůj pravopis uvedl v omyl našeho ctihodného feláka. V tom to vězí,‘ řek a poplácal si svý tenký stehna. ,Jak jsi například napsal De Burgh?16‘ Řek sem mu to. Hned se rozběh ke škodovce, aby to opravil. Když se vrátil, povídá, že tam byl už před ním Houser a že už chybu opravil. Ale stejně sme byli voba vodpoledne po jídle předvolaný před feláka. Hammick předsedal, Mosse seděl vedle 16

Slovní hříčka (buggery = anální sex), pozn. red.

180

JANEOVCI

něj a féla vznes žalobu proti Macklinovi, že psal ve službě neslušný výrazy na majetek Jeho Veličenstva. Když se vysvětlilo, že sem vinej já, a ne Macklin, mnul si féla rozpačitě ruce a kňoural jako malý dítě. Řek Hammickovi, že nemůže ručit za disciplínu, dyž nebude viník exemplárně potrestanej – ale myslel při tom na Macklina.“ „Ovšem, to znám,“ řekl Anthony s opovržlivým zabručením. „Hammick argumentoval podle vojenskýho trestního řádu, kerej je prej o moc spravedlivější, jak řek, než civilní trestní řád.“ „Můj ty smutku!“ Tenhle povzdech vyprýštil z nejspravedlivější hloubi Anthonyho prsou. „,Podle nepsaného zákona u těžkého dělostřelectva,‘ řek Hammick, ,není námitek proti tomu, aby mužstvo psalo křídou na děla, pokud to ovšem neodporuje slušnosti. Naproti tomu však,‘ povídá, ,neustanovili jsme dosud přesně, kdo je k tomu oprávněn. Domnívám se, že tato výsada je omezena jenom na vojáky, ne na ordonance.‘ ,Když slavný soudní dvůr dovolí,‘ řek Mosse, kterej byl taky rozenej advokát, ‚také bych si dovolil v této věci projevit svůj názor. Postavení obžalovaného je velmi delikátní a pochybné a k tomu nemá zákonného obhájce.‘ ,Nu,‘ řekl Hammick, ,protože bude Macklin osvobozen...‘ ,S dovolením, pane předsedo,‘ řek Mosse, ,mám v úmyslu dokázat, že je původcem a strůjcem tohoto činu.‘ ,Jak si přejete,‘ řek Hammick. ,Kdo ale v tom případě dojde, u všech čertů, pro portské víno, které jsem chtěl předložit vysokému soudnímu dvoru?‘. ‚Podrobuji se potud,‘ navrh Mosse, ,že obžalovaný, který je pod přímým dozorem soudu, může být za tím účelem dočasně puštěn na svobodu.‘

181


A tak šel Macklin pro portský a štábní féla dostal taky sklenici. Pak se hádali, jestli maj ordonance z důstojnický jídelny a mužstvo, který nevobsluhuje děla, právo psát křídou na kanóny (Hammick contra Mosse). Konečně prosadil Hammick jako velitel svuj názor a mně i Macklinovi se dostalo přísný důtky, že sme se dopustili provinění tim, že sme zasáhli do práv mužstva obsluhujícího děla. Štábní felák byl pověřenej, aby nás sofort potrestal, dyž se to bude vopakovat. Dostal eště pár skleniček portskýho a celej šťastnej vodešel. Pak přišla řada na mě, dyž jim Macklin vařil čaj. Slovo dalo slovo a než sem se nadál, proved mě Hammick všema hodnostníma stupněma Janeovců. Něco takovýho sem v životě nezažil.“ „Co jsi jim ale říkal?“ ptal se Anthony. „Nikdy nemám lži tak rychle po ruce, když je potřeba.“ „Nemusel sem lhát. Řek sem jim, že sem si dycky vzpomněl na lady de Bugg, dyž sem se kouknul na naší škodovku s hlavní namířenou nahoru. Byli pro, namítali ale, že s generálem Tilneyem sem se mejlil. Podle nich měla bejt naše lodní dvanáctipalcovka pokřtěna Miss Batesová. Řek sem jim, že mě to taky napadlo, ale pak sem si všim vopotřebovaný hlavně. V tu chvíli sem si řek, že to nemůže bejt nikdo jinej než generál Tilniz. Souhlasili ale úplně se „Ctihodným panem Collinsem“ – naší devětapůlpalcovkou.“ „A to jste je krmil takovými žvásty?“ Anthonyovo obočí, zbarvené jako liška, se vysunulo skoro až ke vlasům. „Jo, zatímco sem Macklinovi pomáhal při přípravě čaje. Dyž sem poznal, že je to zkouška, chtěl sem mu dělat čest jako pravej Janeovec.“ „A… a co říkali pak?“

182

JANEOVCI

„Řekli, že voba zasloužíme nejvyšší pochvalu. A poněvač nepiju, dali mi asi tak sto cigaret.“ „Bože! To ale musel být cirkus,“ poznamenal Anthony s výrazem údivu. „Nojo, byl to útulnej voddíl. Nebyl bych ho vyměnil za žádnej jinej.“ Humberstall si zhluboka vzdychl, když pomáhal Anthonymu zasadit výplň u varhan. Všichni jsme ji mlčky obdivovali a Anthony dal zatím svou tajuplnou směs na leštění dřeva do plechovky od tabáku a zastrčil ji do kapsy. Opozdil jsem se se svou prací, když jsem poslouchal Humberstallovo vyprávění. Anthony si klidně vzal odznaky sekretáře i s hadrem na čištění. Humberstall se díval na svůj obraz ve vyleštěném dřevě. „Skoro,“ řekl kriticky a naklonil hlavu na stranu. „Erární břitvou ne, ale holicim strojkem určitě,“ řekl Anthony. A opravdu, jak předpověděl bratr Burges, mohl se před tímhle vyleštěným dřevem člověk pohodlně oholit. „Setkal jste se někdy později s některým z nich?“ zeptal se Anthony. „Tolik jich naživu nezůstalo, aby se člověk moh s nima setkat. U těžkýho dělostřelectva jde buď člověku vo krk, nebo vůbec ne. Nás to sebralo. A pořádně.“ „No dobře, ale vás to alespoň ušetřilo,“ Anthonyho hlas byl pevný a uklidňující. Humberstall ale nestál o útěchu. „To je pravda, ale skoro bych si přál, aby to tak nebylo,“ vzdychl si. „Byl sem tam šťastnější než kdekoliv jinde předtim i potom. Dodal nám postup Jerryů v osmnáctým roce. Kdo s tim tenkrát počítal? No řekněte, kdo? Poslali nás dozadu, abysme si vodpočinuli a vopravili děla, skoro až na operační základnu. A naše stará lokomotiva, která s náma v noci jezdila sem a tam, byla taky

183


poslaná do vopravy. Nebejt Hammicka, neměli bysme na svým stanovišti ani zákopy. Řek ale našemu brigadýrovi, že chce, ani ne tak jako dělostřeleckej důstojník, ale jako rozvodovej advokát, využít každou příležitost bejt ve výhodě proti nepříteli. Dal nás tenkrát pěkně přikrejt větvema ve vopuštěný pozici nedaleko nějakýho lesíčka. Když bylo všechno hotový, sám si to prohlíd. Listy tenkrát teprve vyrážely a slunce pražilo na naše volejový barvy, který úžasně smrděly. Všechno bylo jako na divadle! Ale bylo tam krásně! Moc krásně! Myslim, že kdybysme měli motorový děla, jako jsou ty nový velký šestipalcový houfnice, že byste se na nás pamatovali. Měli sme ale starý pevnostní děla značky La Bassée z roku 15, který jezdily po kolejích… V tý době neměly větší cenu než starý železo. A věřte mi, hoši – bratři, chtěl sem říct – pořádně nás to dostalo. Poslouchejte: Bylo to vodpoledne a díval sem se na Housera, měl instrukční hodinu u Lady Catherine. Najednou sem slyšel, jak se náš přístřešek z větví nad náma trhá a vzduchem prolítla ordonance na motorovým kole – právě jako tenkrát ten chlapík, co vjel na kole z brightonský přístavní hráze rovnou do vody – a přistála s pořádným žuchnutím skoro uprostřed školenýho mužstva. ,Co je to?‘ povídá Houser. ,Takhle se podává hlášení? Co se stalo?‘ ,Zaprvé jsem si o váš zákop přerazil kříž,‘ říká ten maník na zemi, ,a zadruhý je celá fronta v talónu.‘ ,Nesmysl,‘ řek Houser. Jen to dořek, udělalo se maníkovi nanic a vydech naposled. Měl u sebe spoustu hlášení vod brigadýrů a jinejch velitelů, ve kterejch stálo, že sou vodříznutý a žádají vo další rozkazy. V vobou případech se nemejlil – ani se svým křížem, ani s frontou. Celá stará fronta na Somně byla smetená, jako dyž vysmejčí!“ Humberstall si plácl mocnou tlapou na koleno. „Slyšeli jsme o tom tenkrát v Palestině. Šlo to skutečně tak rychle?“ zeptal se Anthony. „Eště mnohem rychlejc, víte? Příhoda s motorkou se stala kolem čtvrtý hodiny vodpoledne. Pak sme se snažili, abysme se-

184

JANEOVCI

hnali nějaký rozkazy, ale nedověděli sme se nic, než že sou všecky dopravní prostředky zabraný a že hned tak nebudou uvolněný. Takže nám nikdo nepomoh. Kolem devátý hodiny k nám přišel nějakej cucák v ocelový helmě a v hnědejch rukavicích. Když nás uviděl, byl moc překvapenej. Povídal, že se celej úsek vyklízí a že bysme udělali nejlíp, kdybysme zmizeli. ,Kam?‘ voptal se stručně Hammick. ,Myslím, že někam k Amiensu,‘ vodpověděl. ,Za Amiens taky na dlouho neručíme, ale je zatím nejlepší.‘ Vopakuju vám přesně jeho slova. Hammick pak poslal pro Housera a nařídil mu, aby vodved mužstvo přes Amiens do Dieppe. Odtamtud sme měli jít do Newhavenu zaujmout postavení za Seafordem a válčit dál. Houser řek, že pude rači ke všem čertům. Hammick mu na to povídá, že se postará, aby přišel před válečnej soud. Houser na to, že chtěl jen říct, že všechno mužstvo by šlo rači ke všem čertům, než do Amiensu se zaměřovačema vod děl v kapsách u kalhot. Hammick mu vodpověděl, že o kalhotách neřek ani slovo, a když chce někdo sebou vlíct zaměřovače, je to jeho věc. ,Dobře,‘ povídá Houser, ,kalhoty nebo podvlíkačky, mužstvo neudělá jedinej krok, dokud nepůjdu v jejich čele.‘ ,Rebelové,‘ zamumlal Hammick. ,Žijeme v demokratické době. Myslíte, že by něco namítali proti tomu, kdyby se tu měli trochu zakopat?‘ ,Určitě ne,‘ řek Houser. ,Štábní felák se už o to postaral a všichni už tři hodiny hrabou v zemi jako teriéři.‘ ,Ať nám tedy Macklin přinese skleničku portského,‘ odpověděl Hammick. V tom přišel Mosse – cítil portský na míli daleko – a vykládal, že bysme zbytečně zvětšili nával v Amiensu, kdybysme tam s mužstvem odešli. Když ale zůstaneme klidně ležet tam, kde sme, tak nás Jerryové možná přehlídnou. Sám toho ale tenkrát večer přehlíd dost.

185


Na celým úseku bylo pořádně rušno a všude kolem hořely naše skladiště, co sme sami zapálili. Nejvýhodnější pro nás bylo zůstat ležet tam, kde sme byli. Možná, že bysme se z toho dostali, kdybysme zůstali sami. Ale kolem půlnoci – vzduchem leccos hvízdalo, ale nic velkýho – se v našem zákopu objevil holohlavej mužíček v uniformě, otíral si brejle a říkal, že chce se svym praporem zaujmout pozici vlevo od nás. Hammick mu na to odpověděl, že by se na jeho místě se zaujímáním pozice dlouho nezdržoval. ,Ale co to říkáte,‘ vykřik rozhorleně starej pán, ,musíme přece podporovat dělostřelectvo!‘ Hammick mu povídá, že máme všecko pod kontrolou a že sme tu teď bezpečný jako v lidovejch lázních. ,Jděte do Amiensu,‘ řek, ,a zaujměte pozici tam.‘ ,Ale ne,‘ vodpověděl starej pán, ,musím vás se svými hochy chránit z boku.‘ Vyběh ze zákopu jako rozčepejřenej hejl a pokřikoval po svejch hoších. Bůhví, co to bylo za rotu – věčinou bažanti –, ale drželi se ho za šosy jako v nedělní škole. Zaslechli sme, jak se venku rojej. Pak se spustila venku asi na deset minut pěkná uzavírací palba a Hammick povídá, že ty kluci venku asi dostali co proto. ,Teď je řada na nás,‘ poznamenal Mosse. ,Vznáší se tu nad námi už asi půl hodiny hejno Gótů – asi mají spadeno na železniční trať. Stejně tak dobře ale můžou zasáhnout nás.‘ Na to řek Hammick: ,Zdá se mi, jako by teď jeden z nich letěl dost nízko. Je po nás veta, vážení kolegové!‘ ,Ježíšikriste!‘ zařval Houser, ,myslím, pane, že máte pravdu.‘ A tohle bylo poslední slovo, co sem vo tý věci slyšel.“ „Dostali se vám na kobylku?“ zeptal se Anthony. „Jo. Myslim, že měl Mosse pravdu a že místo do železniční trati bouchli do nás. Když sem se vzpamatoval, ležel sem vedle zákopu, kterej byl pěkně zasypanej. Ctihodný pan Collins byl úplně v pořádku, ale Lady Catherine a Generál byly překocený. Ležel sem tam a přemejšlel, co se stalo, až mi začala bejt zima a začal sem se zabejvat sám sebou. Kromě bot sem toho na sobě moc ne-

186

JANEOVCI

měl. Tak sem vstal a chodil kolem, abych se kapku zahřál. Pak sem v měsíčním světle uviděl něco jako houbu. Byla to holá hlava toho milýho starýho pána. Pohladil sem jí. Odnes si to se svejma klukama pořádně. Byl to asi takovej ten narychlo z Anglie vypravenej prapor. Ani se nezačli zakopávat, chudáci! Oblík sem si teda nějaký jejich věci a v teplým plášti sem se vydal znova na pochod. Vrátil sem se k zákopu a někdo mi povídá: ,Kopej, vole, kopej! Houser je zasypanej.‘ Pomáhal sem teda vodklízet to haraburdí, až se mi krev smíchala se žlučí. Pak sem se svalil. Vynesli Housera – mrtvýho – a položili ho vedle mě. Hammick byl taky v pánu – roztrženej pěkně na dvě půlky, povídal štábní felák. Komický ale bylo, že ještě pěknou chvíli mluvil, než umřel, jak mi řekli, i když z něj od žaludku dolu nic nezbylo. Mosseho sme vůbec nenašli. Stál právě u Lady Catherine. Vylítla do vzduchu a spadla na něj s polovinou zákopový předprsně.“ „A co se stalo s Macklinem?“ zeptal se Anthony. „Nevim... Stál vedle Hammicka. Myslim, že ho asi rozmetala první bomba, a tak sem zbyl z Janeovců jedinej. Ztratili sme asi půlku mužstva. Buď byli zabitý, nebo zasypaný. Ráno sme viděli, že se z toho štábní felák zbláznil. Běhal vod muže k muži a řikal: ,To byla pěkná šupa! Ale byla to správná společnost! Viděli ste někdy něco takovýho?‘ Pak se dal do breku. Zbytek našeho mužstva se rozešel, každej na svou pěst. Dostal sem se do pořádně nacpanýho auta, ale vzali mě.“ „Jasně!“ poznamenal Anthony. „Každej si veme taxi, když začne lejt. Znáte tu písničku?“ „Jeli pořádnej kus zpátky. Pak sem šel kousek pěšky a přišel sem k nemocničnímu vlaku, kerej právě nakládali. Jedna ze sester, taková šedovlasá, ke mně přiběhla, šermovala mi zčervenalýma rukama před nosem a tvrdila, že se do vlaku nevejde ani veš. Nevšímal sem si toho. V jednom kuse mlela vo válce, vo

187


svým tatínkovi v Ladbroke Grove a vo tom, jak je to zvláštní, že se tu ve svým věku tahá s houfem mužských a že v příští válce budou vošetřovatelky nosit proti blátu kalhoty z khaki látky jako venkovský holky. To jí připomnělo, že mi chtěla uvařit vejce, jestli ňáký sežene, kdysi prej měla drůbežárnu. Takový žvanění ste jakživi neslyšeli – leda u Jane. Donutilo mě to zase jednou k smíchu. Pak přišla ňáká ženská, jen nos a zuby. ,Co se tu děje?‘ ptala se. ,Co chcete?‘ ,Nechci nic,‘ řek sem, ,jenom ať přestane tuhle slečna Batesová mluvit, nebo chcípnu.‘ ,Slečna Batesová?‘ povídá. ,Proč jí, pro Boha živého, tak říkáte?‘ ,Protože právě taková je,‘ vodpověděl sem. ,Víte, co říkáte?‘ řekla a vovinula kolem mě svojí kostnatou ruku, aby mě zvedla. ,To víte, že vim, co řikám, a dybyste znala Jane, věděla byste to taky.‘ ,To stačí,‘ řekla. ,Pojedete s tímhle vlakem, kdybych k vůli vám měla zabít brigádního generála.‘ Za pomoci ordonance mě na nosítkách nandala do vlaku těsně ke kuchyni. Ta polívka mi tenkrát strašně chutnala! Pak mi podala ruku a ujistila mě, že sem sestru Molyneuxovou náramně vystih, a pak mi přinesla eště jednu deku. Zdálo se, že to byla nejdůležitější perzóna v celým lazaretu – něco takovýho, jako byla lady Catherine de Bugg ve svým prostředí. Zkrátka a dobře, pak už se nestalo nic.“ „A to jste toho ještě neměl dost?“ zeptal se Anthony. „To víte že jo. Dyby ale ten starej cirkus zůstal v provozu, asi bych před uzavřením příměří zažil eště pokračování. Náš štábní féla měl pravdu. Byla to nejlepší parta, kterou sem kdy viděl. Hammick i Mosse, Houser i štábní felák a ten chudák Macklin, kerej se mnou všechno nadřel a dostal mě přes všechny zkoušky a po smrti eště do nemocničního vlaku – a to všechno za dvě libry. Často ležim eště dneska v noci s votevřenýma vočima a znova na to vzpomínám. Taková parta, jako byla ta naše, nebyla – ne, nikdy!“

188

JANEOVCI

Anthony mi podal vycíděné odznaky sekretáře. „Myslím,“ řekl, „že se nedá popřít, že vám ta historka s Jane prospěla víc než orlové římským legiím nebo Podvazkový řád. Škoda, že nebyli v Palestině žádní Janeovci. Nikdy jsem se s nimi nesetkal.“ „Jo, jak říkával nebohej Macklin, byla to móc vybraná společnost, ale musíte bejt Janeovcem z přesvědčení, jinak nebudete mít úspěch. A přece ze mě Janeovce udělal! Čítávám teď všech jejích šest knih pro potěšení, když mám volno, a to mi všecko zase přivolává – dokonce i smrad volejový barvy v záseku. Věřte mi, bratři, není nad Jane, když je člověk v rejži. Bůh jí žehnej, ať už byla, kdo chtěla.“ Ctihodný bratr Burges svolal nás všechny v sále od práce k malému občerstvení. Humberstall se zvedl – podobal se natolik nákladnímu koni, že člověk přímo slyšel, jak mu vrže postroj na zádech – a sestupoval ze schodů. Řekl, že nemůže zůstat na čaj, protože slíbil mamince, že přijde na svačinu domů. Čeká už asi na něj před hlavním vchodem do lóže. „Vždycky pro něj někdo přijde. On totiž někdy neví, kudy vede cesta domů,“ vysvětloval mi Anthony, když jsme šli za ostatními. „Myslíte, že si někdy rád lokne?“ zeptal jsem se. „On? Co je na světě, nedotkl se kořalky, právě tak ženský. Ne, ale má někdy takové neškodné záchvaty od té doby, co vyletěl se skladištěm v Eatablu do povětří. Nebýt toho, byl už dávno štábním šikovatelem.“ „Aha!“ řekl jsem. „Nemohl jsem pochopit, proč se spokojil místem ordonance v důstojnické jídelně, když se vrátil ke své baterii. To trochu celou věc vysvětluje.“

189


„Jeho sestra mi vyprávěla, že mu exploze skladiště vyrazila z hlavy všechno, co znal o zacházení s dělem. Lpěl jenom na tom, aby se zase dostal ke svým kamarádům. Bůh sám ví, jak to dokázal, ale dokázal to. Utekl prostě z Anglie za nimi, říkala. A když u baterie viděli, jak to s ním je, neměli srdce, aby ho poslali nazpátek nebo do nemocnice. Nechali si ho, jak se říká, jako maskota – pro štěstí. Tohle všechno je úplná pravda. Jeho sestra mi to řekla. Tu historku s těmi Janeovci ovšem nemůžu zaručit. Musím ale říct, že za celý svůj život nezalhal. Jeho sestra mi to říkala. Co si o tom myslíte vy?“ „Není pravděpodobné, že by si to všechno vymyslel,“ odpověděl jsem. „Myslím ale, že lidi se většinou tak nezažerou do knih, ne? Snažil se přimět sestru, aby si je přečetla. Udělala by mu pomyšlení a jak mi sama řekla, i jeho matka. Nevíte náhodou něco o téhle Jane?“ „Myslím, že se Jane za svého života potichu starala, aby dostala mladé lidi dohromady, a vím, že ve všech svých knihách svádí párky dohromady,“ odpověděl jsem. „Měl byste se mít na pozoru.“ „Ale ne, tohle, to už mám za sebou,“ řekl s uzarděním Anthony.

190

PŘÍTEL RODINY

PŘÍTEL RODINY

J

ednoho teplého večera v dubnu zasedala lóže Víra a dílo, 5837 E. C. Tři slavnostní uvedení a dvě povýšení, provedená se vší obsáhlostí a důkladností, na nichž si naše lóže náramně zakládá, způsobila, že bratři byli poněkud zamlklí a spočíval na nich ještě mocný vliv některých písní, které se zpívaly při obřadech. „Dvě z těch písní by měli vůbec zakázat,“ řekl jeden bratr, když jsme usedli k banketu, „jedna z nich je Poslední pošta.“

191


„Poslední poštu bych celkem ještě snesl, ale Tipperary mi jde na nervy,“ poznamenal jiný bratr. „No, myslím, že každý z nás má nějakou tu slabinu.“ Ohlédl jsem se. Byl to přímluvčí jednoho z bratrů právě povýšených – tlustý člověk s bezvýrazným rybím obličejem, zřejmě však zámožný. Než jsme se posadili, představili jsme se. Jmenoval se Bevin a měl nedaleko Chalfontu St. Giles drůbežárnu, z které dodával na základě smlouvy do dvou nebo tří velkých hotelů v Londýně po celý rok drůbež. Jak říkal, hodlal teď začít pěstovat různé léčivé byliny. „Po léčivých bylinách je poptávka,“ řekl, „ale všechno závisí na tom, jestli je člověk ve spojení s velkoobchodníky. My nejsme dost systematický. Francouzi to dělají mnohem líp, zejména dole v horách na švýcarské a italské hranici. Používají k léčení mnohem víc bylinek než my. Prodej našich různejch patentovanejch léků to u nás úplně utloukl. Je ale po nich pořád ještě poptávka, když má člověk dobrá obchodní spojení. Já s tím teď začnu.“ Nějaký statný, dobře oblečený bratr, sedící proti němu (jmenoval se Pole a byl to asi nějaký živnostník), se vmísil do rozhovoru podrobným líčením jakési úžlabiny za rozstřílenou vesnicí nedaleko Tiepvalu, kde najednou ze země, rozbrázděné střelami z děl, vyrazila v ohromném množství nějaká vzácná bylina. „Musíte ji ale hledat mezi plevelem a je tam pořád ještě spousta bomb, granátů, a podobných věcí. Dodnes to ještě neodklidili.“ „Když jsem tam byl posledně,“ řekl Bevin, „vypadalo to, že to tam zůstane až do soudnýho dne. Pamatujete se na vesničku v údolí pod cukrovarem? Viděl jsem, jak ji ve dvou dnech rozmlátili – skoro úplně na cihelný prach. Vzali si na mušku skla-

192

PŘÍTEL RODINY

diště v St. Firminu.“ Bevin si vzal obložený chlebíček, zvolna jej žvýkal a utíral si přitom čelo, protože noc byla dusná. „No ano,“ řekl Pole, „nejhorší je, že nezasedal soud a nebyl vynesen rozsudek. Proto je teď svět v koncích. Nepotřebovali jsme na konci nic než spravedlnost, a když se nám jí nedostalo, je teď celý hrnec bez dna.“ „Taky si myslím,“ odpověděl Bevin. „Nebylo nutný všechno to dodatečný žvanění – potřebovali jsme jen spravedlnost. Říkám, že musí bejt vždycky právo, nebo bezpráví. Nemůže bejt vždycky všechno jedna duše a jedna mysl, bez ohledu na to, co se děje.“ Hubený, tmavovlasý bratr, sedící zleva vedle mne, který se až dosud zabýval studenou vepřovou paštikou (není nad naši vepřovou paštiku, podomácku dělanou!), pozvedl najednou podlouhlý obličej, z něhož zíralo vytřeštěně světle modré skleněné oko. „No, pokud de vo mě,“ řekl zvolna, „moje zásada je: Už nikdy, nikdy víc.“ „Zcela správně – až do příští války,“ odvětil Pole přes stůl. „Vy jste ze Sydney, že?“ „Jak to víte?“ zněla stručná odpověď. „Vždyť jste mluvil,“ usmál se Pole a Bevin, který se také usmíval, dodal: „Znám moc dobře způsob, jak mluvíte. Už jste dali do provozu tu svojí republiku tam dole?“ „Zatím ne, ale zavedem jí a pak uvidíte.“ „Jen s chutí do toho. Nikdo vám v tom nebrání,“ pokračoval Bevin. Australan se zamračil. „Nikdo nám v tom nebrání? No, to víme sami nejlíp. A… a… to nás právě hrozně štve!“ Pohodil

193


hlavou a úsměvem zaplašil záchvat hněvu. „Co si počít s říší, která… která se nestará vo to, co kdo dělá?“ „Tohle jsem už jednou slyšel,“ smál se Bevin, až se mu otřásalo vypasené břicho. „Vždyť já vás znám jako svý boty.“ „A kdypak ste nás poznal? Jmenuju se Orton – a nejsem příbuznej s Ortonovýma z Tichbornu.“ „Na Galipoli. Většina padla. Můj prapor tam poprvý zasáhl do boje. Ztratili jsme polovinu mužstva.“ „Měli ste štěstí. Nás sfoukli všechny za dva dny. Pamatujete se eště na nemocnici u moře?“ zeptal se Orton. „Jo, i na toho člověka bez obličeje, co pořád jen kázal,“ odpověděl Bevin a trochu se narovnal. „Dokud nezheb,“ řekl Australan tlumenějším hlasem. „A co teprv potom,“ dodal ještě tišeji Bevin. „Bože na nebi! Zažil ste tam tu noc?“ Bevin přisvědčil. Australan spolkl, co chtěl říct, protože ho oslovil bratr sedící vlevo. Slyšel jsem, jak hovořili o koních, kdežto Bevin vykládal dobře oblečenému bratru naproti o svých plánech na pěstování léčivých bylin. Když bylo po banketu a účastníci si zapálili dýmky, hovořil Australan zase s Bevinem. Hosté vstali od stolu, a tak jsme se všichni tři odebrali do velké předsíně, kde visely krásné rytiny. Tam se k nám připojil i bratr, který seděl naproti nám. Australan měl plno stížností ohledně národnostní otázky, jak ani jinak nejde u země, která je mladá, a naříkal si střídavě, že jeho spoluobčané neměli v Anglii dostatečnou vážnost, nebo že jim hysterický tisk příliš zjevně nadbíhal.

194

PŘÍTEL RODINY

„Nene,“ odpověděl po chvíli Pole a vážil přitom každé slovo, „rozhodně se mýlíte. Neměli jsme prostě čas, abychom něco pozorovali – měli jsme plné ruce práce, abychom zachránili holý život. To, čím vy tam dole trpíte, jsou jen dětské nemoci. Překonáte je za dvě stě nebo tři sta let – jestli se ovšem tak dlouho udržíte.“ „Kdo nám v tom zabrání?“ zvolal prudce Orton. Pak se hovor stočil na širší pole a různé možnosti, které uváděly obě strany bez nenávisti a rozčilení. Rozhovor byl chvílemi přerušovaný zpěvem u piana na druhém konci místnosti. Bevin i já jsme pozorně naslouchali. „Já se v těchhle věcech moc nevyznám,“ řekl konečně Bevin. „Nechtěl bych si ale znepřátelit některýho z vás Australanů.“ „A pročpak?“ Orton se na něj upřeně zahleděl bleděmodrým umělým okem. „No, jste trochu – jak bych to řek? – mstivý, zlomyslný. Aspoň podle mých zkušeností. Je to asi proto, že pijete třikrát denně tak silnej čaj,“ řekl Bevin. „Nene! Za nic na světě bych si nechtěl Australana kvůli něčemu znepřátelit.“ A pak vyprávěl historku – asi takhle: Začínala jakýmsi Australanem, který se jmenoval Hickmot nebo Hickmer – Bevin ho jmenoval jednou tak, jednou onak –, který se připojil po úplném zničení svého praporu ke zbytkům praporu Bevinova. Zůstal tam nikým nevyrušován a neobtěžován. Bevin zvlášť zdůrazňoval, že ten člověk neviděl nikdy v životě ubrus nebo podnos na čaj, ba ani tucet bělochů pohromadě, až do svého třicátého roku, kdy přišel po dvouměsíční pouti do Brisbane, aby se přihlásil k vojsku. Poleovi se tomu ani nechtělo věřit.

195


„Je to pravda,“ tvrdil Bevin. „Ten člověk se narodil a vyrost mezi černoušema, jak jim tam říkají, dvě stě mil od nejbližšího města, čtyři sta mil od železnice a deset tisíc mil od milosti Boží – venku v Queenslandu nedaleko nějaký pouště.“ „No, každej sme odněkud,“ řekl Orton. „Co na tom?“ „To máte pravdu… ale poslouchejte! Od svýho dvanáctýho roku honil… hlídal… jak se tomu říká… pásl Hickmot ovce svýho otce v prostoru velkým přes tisíc mil, nepřetržitě po celý měsíce a pořád sám s těma černýma chlapama, k nimž se nesmíte obrátit zády, jinak vám rozbijou lebku. Tohle bylo všechno, co dělal, než vstoupil do vojska. On… on vlastně nepatřil k ničemu na světě, rozumíte? Na ostatní lidi působil, jako by to ani nebyl… lidskej tvor.“ „Jak to? Byl pasák dobytka z Queenslandu a to jsou řádný lidi,“ ohrazoval se Orton. „Ovšem, ale… člověk přece vnímá jiného člověka, mám pravdu? Všimnul byste si, kdyby vedle vás stál, seděl nebo ležel člověk, ne? A každej by si ho všimnul. Ale Hickmota jste si nevšimli nikdy. Ani vám nepřipadlo, že je někde nablízku. Nevzbuzoval prostě větší pozornost než ostatní věci, co tam byly kolem nás. Chápete mě?“ „Nevyhovoval služebně?“ vyzvídal Pole. „V tom směru proti němu nebyly námitky, a to jsem… byl jsem jeho šikovatelem. Nikdy se nehlásil k ničemu dobrovolně, ale odešel nepozorovaně s ostatními a vrátil se s těmi, co zbyli. Nikdo ho nebral na vědomí a on nikdy neztratil ani slovo o tom, co se přihodilo. Zdálo by se, že by člověk, který jako on žil jen mezi ovcema a černoušema, musel být v praporu anglickýho vojska dost nápadnej, nemyslíte?“

196

PŘÍTEL RODINY

„Takovej způsob života člověka naučí, aby se choval nenápadně. Ale zdá se, že vy ste ho přeci jen vnímal,“ poznamenal poněkud ironicky Orton. „Tenkrát ještě ne – až teprve pozdějc. Jestli si ho někdo všimnul, tak to bylo právě proto, že ho nebylo vidět. Je to jako kdybyste viděl, že na konci schodů už není žádnej schod, a myslel jste, že tam ještě jeden je.“ „Inu, to je věčná záhada osobnosti,“ řekl najednou Pole. „Bůh, jemuž není nikdy nic tajno… Někteří lidé mohou uzavřít svou osobnost, jako by otočili kohoutkem. Promiňte prosím, pokračujte!“ „Dejme tomu,“ řekl Bevin. „Asi vím, co tím chcete říct. Než jsem narukoval, myslel jsem si taky, že se trochu vyznám v lidský povaze.“ „Co ste dělal… před tím?“ zeptal se Orton. „Byl jsem představitel mladý krve u nás na vesnici. Brankář v našem fotbalovým mužstvu, tajemník místního kriketovýho klubu a střeleckýho spolku – můj ty Bože! – jo, a pak i člen ochotníků. Můj otec měl u nás lékárnu. A jak jsem uměl mluvit! Co jsem všecko věděl!“ usmíval se na nás Bevin ve šťastných vzpomínkách. „Docela rád vás poslouchám,“ řekl Orton a opřel se o lenoch židle. „Kapku se to liší vod vyprávění vostatních lidí. Co se stalo s tim vašim zpropadeným pasákem ovcí?“ „Zůstal u nás až do konce války – a nemyslim, že za celou tu dobu promluvil deset slov najednou. Rozumějte, podle toho, jak a kde vyrost, nebylo, o čem by s ostatníma mluvil. Mlčel a zůstával vždycky nenápadnej. Hickmot nevzbuzoval pozornost zrovna tak jako hromada hlíny nebo díra do země nebo všechno ostatní, co bylo kolem vás.

197


„Nějakej druh mimikry,“ uvažoval Orton. „To je ono! Uměl úplně splynout s okolím. To se na něj přesně hodí! Víte, že neměl v četě ani přezdívku? V tý době k nám s náhradním transportem přišel můj kamarád od nás z vesnice, ňákej Vigors. Bert Vigors. Podotýkám, že jsem byl zasnoubenej s jeho sestrou. A Bert u nás ještě nebyl ani tejden, a už měl přezdívku: Smutek. Jeho táta byl starší člověk a měl zahradnictví – vzácnou zeleninu, několik skleníků a všechno, co s tím souvisí. Vyznáte se trochu v tomhle oboru?“ „Bojím se, že moc ne,“ odpověděl Pole. „Vím jen, že skleníky vyžadují hodně peněz a že některý ze zahradnických pomocníků vždycky tajně prodává květiny.“ „Pak tomu přeci jenom trochu rozumíte. To souhlasí. Bert byl jedinej syn svýho starýho otce a – ne že bych mu to měl za zlý – všemožně se snažil, aby se dostal od vojska, v zájmu obchodu, rozumíte. Neuspěl. Odvodní komise neuznala tenkrát žádný důvody, když Bert před ní stál. Dostal „A“ a kromě toho ještě několik mravních naučení od starejch patriotickejch papriků, co seděli v komisi. Všechno bylo vylíčený v našich okresních novinách.“ „To by si člověk skoro opravdu přál, aby Hunové přišli na týden nebo čtrnáct dní do Anglie,“ řekl Pole. „Ta samá komise, která odvedla Berta, neodvedla oba syny nějakýho Margetta, co měl taky zelinářství a byl konkurent starýho Vigorse. Zřídil si ten obchod teprve za války a svý dva syny zaměstnával v obchodě jen proto – což ostatně věděl ve vesnici kdekdo – aby zachránil jejich vzácnou kůži. Margett měl ovšem dobrýho advokáta, který mu radil. Celá záležitost byla nad slunce jasnější. Všechno bylo dopodrobna vylíčený v našich novinách. Zemědělská výroba – životní nezbytnost – pluh důležitější nežli meč a podobný věci. A starý partykové zaseda-

198

PŘÍTEL RODINY

jící v komisi, který slízli Berta, přikyvovali a usmívali se na Margetta, kterej furt žvanil jen o kapustě a zeleném hrášku. A co se stalo? Jak to obyčejně chodí. Vigorsův obchod – bylo mu osmašedesát a měl záduchu – zkrachoval a Margett a spol. svůj závod dvojnásobně rozšířil. To bylo teda Bertovo soužení, když k nám přišel, a proto jsme mu řikali Smutek. Protože jsem celou záležitost znal, v duchu jsem s nim sympatizoval, ale jako jeho šikovatel jsem ho musel držet zkrátka. Starosti a smutek jsou nakažlivý a tři nebo čtyři vojáci, co věšej hlavu, zamořej celou četu. Šťastnou náhodou neuměl Bert obzvlášť vládnout perem. Musel skrejvat svůj zármutek tak dlouho, dokud se jednoho dne nesetkal s Hickmotem. Bůh sám ví, co ty dva svedlo dohromady. Ale proboha ne! Mýlím se, jako vždycky. Byly to ovce, který je svedly. Bert věděl o ovcích asi tolik co já, ale nechal vo nich mluvit Hickmota po celý hodiny jako dík za to, že Hickmot poslouchal, když lamentoval nad svým soužením. Seděli teda v zákopu tak dlouho, než se něco semlelo, a žvanili. Hickmot vo ovcích – jako o jediný věci, o níž moh mluvit – a Bert o svým soužení a starostech. Často jsem je slyšel spolu mluvit a samozřejmě jsem to podporoval. Jen si to představte! Hickmot neviděl v celým životě anglickej dům nebo pole nebo silnici a vůbec věci, na který je civilizovanej člověk prostě zvyklej. Jen ovce a černouše! A druhej mluvil zase jen o zelinářství, o sklenících a o odvodních komisích. A přece jim za plynovou maskou pořád probleskovaly zuby, jak žvanili – od okamžiku, kdy byl vydávanej rum, až do zahájení útoku. Byla tam v tom pekle taky často sranda, viďte, kluci?“ „No jasně,“ usmíval se Orton a Pole mu přizvukoval. „Sledujte mě dobře! Když jsme leželi někde tam v těch opuštěnejch drůbežárnách za Doullensem, nachomejtl jsem se náhodou k tomu, když Hickmot někde na dvoře dělal různý věci z jílový hlíny a Bert se na něj díval. Podle Bertova líčení

199


udělal Hickmot přesnej model naší vesnice. Všecko si dobře pamatoval po celý tejdny a měsíce podle toho, jak mu to Bert vylíčil, a teď tam bylo všecko: Margettův dům i zahrada, taky dům a zahrada milýho Vigorse, obě hospody, lékárna mýho táty – zkrátka všecko, co mu Bert popsal a vylíčil, bylo přesně vystavěný z jílu, kousků dřeva a úlomků cihel. Stálo by za to, aby se na to podíval i sám generál Haig. Ale já, jako jeho šikovatel, jsem musel Hickmotovi pořádně vynadat, že si blátem zasvinil klíč na natahování ručních granátů. Musíte si ale uvědomit, že člověk, kterej se potlouká neobydlenym krajem s ovcema, musí mít schopnosti, aby se snadno orientoval, a vyhraněný smysl pro proporce a podobný věci, jinak by byl ztracenej. Nikdy dřív jsem něco takovýho neviděl. Všechno bylo udělaný jenom podle toho, jak mu to Bert popsal. Hned nato, když jsme přišli zase do zákopů, dostal Hickmot, kterej ležel těsně přede mnou, jednu do nohy.“ „To je všechno?“ zeptal jsem se. „Ale ne! Teď to teprv začíná. Co jsem vyprávěl, stalo se někdy v prosinci šestnáctýho roku. V lednu to dostal Vigors, a to totálně. Pochovali jsme ho – byla tenkrát hrozná vánice –, ale než jsme ho dostali pod zem, byl celej pohřební průvod rozprášenej. Chtěl jsem ho pohřbít ještě jednou, Němcům navzdory (jsem umíněnej člověk), ale mý lidi už do toho nechtěli jít — i kdybysme ho našli. No, aspoň jsme ho pochovali, na to kladou doma velkej důraz. Domů jsem jim napsal obvyklý povídání o všem, o polním kurátovi i o slavnostních obřadech a o tom, co řikal jeho kapitán: že byl Bert navrženej na vyznamenání, o nenahraditelný ztrátě a podobný věci. Tohle se stalo v lednu sedmnáctýho roku. Někdy v únoru jsem se z toho dostal já. Mojí specialitou byly nakonec ruční granáty a noční přepady. Báječný zaměstnání pro nezávislýho mladýho člověka, ale všechno má svý meze. Na každýho tohle působí jinak. Já jsem nakonec

200

PŘÍTEL RODINY

nesnesl ani nejmenší šramot. Byl jsem úplně na hranici mezi zdravým rozumem a šílenstvím a byl jsem jen zvědavej, kdy mě to chytí a kolik lidí tím nakazím, když to na mě přijde ve chvíli, kdy bude zrovna něco probíhat. V puse jsem měl nasládlou chuť a měl jsem pěkně zvýšenou teplotu – všechno příznaky zákopový horečky. Při každým rozkazu, který jsem dal nebo jsem byl odpovědnej za jeho provedení, musel jsem šťárat v palici, co ten rozkaz vlastně znamená. Však to znáte!“ „Jistě. Pokračujte!“ řekl Pole tak, že se na něj Orton zadíval. „Vidíte teda, že jsem toho neměl moc na vybranou. Buď dostat Viktoriin kříž, nebo místečko pod dřevěnym křížem – nebo bejt postavenej před snídaní před deset chlapů s puškama. Bůh mě ale zachránil. (Skamarádil jsem se s Nim v posledních dvou letech války. Předtim na to nějak nebyl čas.) Doma potřebovali u náhradního praporu instruktora pro výcvik s ručníma granátama a Von vložil v jejich pošetilý srdce, že připadli na mě. Chtělo to pět minut, než jsem vůbec pochopil, že jsem zachráněnej. Pak jsem dostal sračku a nakonec jsem se dal do breku. Vždyť to znáte!“ Tlustý Bevinův obličej se za vyprávění změnil a zkřivil a Bevin si hmatal si rukou po břiše, jako by si chtěl přitáhnout vojenský opasek, který ve skutečnosti neměl. „Nikdy jsem se necpal do házení granátů,“ poznamenal Pole, „ale být instruktorem při výcviku je vyložená sebevražda!“ „Je fakt, že je to trošku nebezpečný, zvlášť když se kluci rozmachujou s odjištěnýma granátama, jak to tenkrát dělali ty Číňani, když s nima káceli lesy u Beauty. Ale žijete si při tom jako okresní feldvébl a koncem každýho tejdne dostanete dovolenou. Zkrátka, jakmile jsem sehnal kvartýr, vzal jsem si Bertovu sestru, a když jsem tak ležel v naší posteli, vzpomínal jsem na kamarády na Sommě a připadal si jako prase v žitě. Byl bych

201


určitě dvakrát tejdně zasloužil Viktoriin kříž za to, že jsem cvičil kluky s granátama, ale to je něco úplně jinýho. Kromě toho jsem vstoupil do vojska jen proto… no ksakru jen proto, že jsem nemoh jednat jinak.“ „A co se pak stalo s tim vašim chlápkem z Queenslandu?“ zeptal se Australan. „Moment! Jedno po druhým! V květnu jsme dostali dopis od představený lazaretu v Brightonu a tam stálo, že jakejsi Hickmer by rád věděl, co se mnou je, dřív než ho odvezou do Roe hamptonu, kde má dostat umělou nohu. Samozřejmě jsme ho hned pozvali k nám. Bert o něm psával sestře – teď mý ženě – v každým dopise. A každej Bertův kámoš – no, vždyť znáte ženský. Varoval jsem jí před jeho zvláštnostmi. Nechtěla tomu uvěřit, až ho uviděla. Vůbec se nezměnil. Jeden by si myslel, že bude v Anglii nápadnej jako mrtvola na sněhu, ale vůbec nikdo si ho ani nevšim. Nikdy jste ho neslyšeli, a když nechtěl být vidět, jako by zmizel. Ztratil se prostě v pozadí. Věděl jsem, že to dokázal u mužských, ale jak to u všech čertů sved u ženských, který jsou tak zvědavý, jak přiměl mou matku i ženu k tomu, aby zůstal nepovšimnutej, to prostě nechápu! Krmil naše kuřata, stál na jedný noze – druhou měl nad kolenem uříznutou – a řezal nám dříví, všude doběh, teda odhopkoval, leccos přines a obstaral mý ženě i matce. Náš pes ho měl od prvního okamžiku rád, ačkoliv jsem nikdy neviděl, že by k němu promluvil jediný slovo. A přece – byl všude a nebyl nikde. Viděli jste někdy králíka nebo bažanta, schovanýho ve strouze? Dotkli jste se ho někdy i rukou a on teprve pak utek? Právě takovej byl Hickmot. V domě byly dvě ženský, který byly celý žhavý, aby na něm něco našly – jako na ostatních lidech. A víte přeci, jaký ženský v tomhle ohledu jsou!

202

PŘÍTEL RODINY

Zůstal u nás čtrnáct dní. Jednou v sobotu si jel do Roe hamptonu zkusit umělou nohu. V pátek před tím přišel na cvičiště, jako obyčejně neřek jediný slovo, aby se podíval, jak hřebelcuju ten svuj spolek sebevrahů. Bylo to jen půl hodiny vlakem od naší vesnice. Měl na sobě plášť, a jakmile přišel na cvičiště, okamžitě zmizel, jako obvykle. Zase ta historie s králíkem! Prostě jste ho nevnímali. Seděl u cíle za jamou, kam se házely granáty, co nevybuchly, aby byly po cvičení zneškodněný. Přístup byl civilistům samozřejmě přísně zakázanej. Von tam ale šel a nikdo ho nezpozoroval. Když se dost vynadíval, odbelhal se domů, aby ještě naposled nakrmil naše slepice.“ „Jak ste se tohle všecko dověděl?“ ptal se Orton. „Viděl jsem ho přicházet, když jsem lez do zákopů. Pak jsem na něj zapomněl až do chvíle, kdy mi jel vlak domů. Tohle by ale vůbec nehrálo roli. Když nechtěl bejt Hickmer viděnej, neviděl ho zkrátka nikdo. Jen tak ze zvědavosti jsem se ptal několika poddůstojníků, který měli na cvičišti službu, jestli ho někdo z nich viděl. Nikdo, ani jedinej, ho na cvičáku neviděl a nemoh mi říct, jak vypadal. V sobotu v poledne odjížděl do Roehamptonu. Doprovázeli jsme ho k vlaku a nesli mu svačinu, co mu připravila moje žena. Muže s jednou nohou o berlích, v šatech z bazaru, ve vojenským plášti a s batohem na zádech. Za těch třináct dní, který u nás byl, promluvil všeho všudy snad dvacet slov. Vyprávím vám všechno přesně tak, jak se to odehrálo. A teď – dávejte dobrej pozor! Stalo se tohle: V neděli ráno mezi druhou a třetí hodinou – byla tma jako v pytli a foukal severák – jsem byl probuzenej výbuchem a křikem: ,Letecký útok!‘ První výbuch vyhnal všecky lidi ven jako žížaly po dešti. Za pár minut se ozval druhej výbuch. Já a jeden šikovatel od shropshirskýho pluku, kterej byl na dovolený, jsme volali na lidi, aby se ukryli. Udělali to. Nastala zpropadeně

203


dlouhá přestávka a pak se ozval třetí výbuch. Všichni, i já, jsme si mysleli, že nad sebou slyšíme eroplány. Až pozdějc jsem zjistil, že...“ Bevin se odmlčel. „Co?“ zeptal se Orton. „Dodatečně jsem zjistil spoustu věcí. Nedřív jsme ale uviděli, šikovatel od shropshirskýho pluku a já, stoh sena za Margettovým domem, kterej byl v jednom plameni, a protože vál severní vítr, šlehaly plameny přímo na jinej stoh u Margettova domu, kterej brzo taky chytil jako fakule. Pak jsme v záři ohně viděli Margettův dům s dírou od bomby ve střeše a s krovem šejdrem jako… zkrátka jako vždycky při takový příležitosti. Běželi jsme rychle k domu a potkali napřed Margetta v noční košili, vzadu roztržený. Volal matku a nadával na manželku. To chlapi dělaj vždycky, když jsou dopálený. To už jste si všimli, ne? Paní Margettová byla taky v nočním úboru a vyčítala Margettovi, že doteď nepojistil svý seno. Teda ryze ženská, láskyplná péče. Za nima se objevil jejich nejstarší syn, jen ve spodkách a pantoflích, držel si ruku a sháněl se po doktorovi. Hnali se vedle nás ulicí přímo k záchranný stanici a řvali, jako by měli za zádama plamenomety. Nedalo se dělat nic jinýho, než nechat celej ten krám dohořet. Nebylo vůbec nic k hašení. Některý lidi přiběhli s vědrama a jiný se zase snažili zachránit aspoň část Margettova majetku, ale jeho mladší syn neustále křičel: ,Nechte to! Nechte to! Všecko rozkradou!‘ Všecko teda shořelo do základů a nakonec se zřítila i střecha. Byl to levnej, obyčejnej malej domek. I vítr od letícího granátu by ho stačil rozházet, ale nevěřili byste, lidi v naší prostý vesnici pohlíželi na domek jako na něco náramně významnýho a přepychovýho. Nemohli jsme k Margettově stáji kvůli hořícím stohům, ale viděli jsme, že někdo včas otevřel dveře a že koně byli venku na svahu na Margettově novým ze-

204

PŘÍTEL RODINY

leninovým poli, který si najal od Vigorse k rozšíření svýho obchodu. Líbí se mi, jak kůň myslí vždycky nejdřív na žaludek – stejně jako dělostřelec. Hned se dali do mrkve a cibule, než je mladej Margett vyhnal. Vběhli do pařenišť a rozbili všecko sklo. Bylo to tenkrát jako při stavbě babylónský věže, kdekdo dával dobrý rady a zakopávali přitom jeden přes druhýho. Až ráno jsme zjistili škodu. Dům, stáje a dva stohy sena – všecko zničený. Ve velkejch sklenících nezůstala celá jediná tabule skla a zeď od pece byla úplně nadranc. Na nově založených záhoncích zeleniny se pásly všechny koně a asi patnáct kusů hovězího, zahnanejch tam ze sousedního řezníkova pole. Všecko bylo do posledního zničený – dům, nábytek, nářadí, záhony i raná úroda.“ „Byla v obci způsobena ještě nějaká škoda?“ zeptal jsem se. „Hned na to dojde řada… Divná věc, ale ani bych to nebral jako škodu. Najal jsem si tenkrát od Merecroftova velkostatku kus pole pro svou drůbež. Byla tam bahnitá půda a v proláklině byl příkop s vodou, kterej jsem chtěl už od začátku zahradit tak, aby měly kachny paní Bevinový malej rybníček, kde by se mohly ráchat.“ „Aha!“ zvolal Orton a rychle se na židli obrátil ke mně. „Myslíte, že mi to dovolili? Nedovolili. Přiběh na mě jejich správce, že se pletu do plánu odvodňovacích prací, který si na velkostatku zvlášť vypracovali. Nechtěl jsem nic jinýho, než skopat trochu příkop tam, kde byl nejužší. Několika fůrama hlíny by se dala hladina vody zvednout asi na pět metrů. Z tří prken bych moh udělat přes hráz malej odtok, zrovna tak, jak jsme to dělávali v zákopech. No, takže první bomba – ta, která mě vzbudila –, udělala tuhle práci za mě mnohem líp, než bych to udělal já. Padla přesně do prohlubně příkopu a způsobila, že se sesul. Teď jsem měl malej rybníček pro kachny svý ženy.

205


Proti dílu ruky Boží nemohla holt správa velkostatku nic namítat, co říkáte?“ „A Hickmot?“ zeptal se s úsměvem Orton. „Počkejte! Sešla se samozřejmě schůze obecního zastupitelstva, aby se poradila o náhradě škody. Místní strážník i já jsme prošťourali celý spáleniště a v pondělí vodpoledne přijel znalec škod zaviněných výbuchem. Prohlíd si všechny členy Margettovic rodiny, který byli na suchu a hlasitě naříkali na záchranný stanici, a ohledal taky muj rybníček, naplněnej až po okraj.“ „Co tomu řikal?“ ptal se Orton. „Hnedka vypracoval nález. (Musel se vrátit ještě večer do města k nějaký hostině.) Řekl, že všecko, co zjistil, nasvěčuje tomu, že to byla náhodná trefa ojedinělýho německýho letadla, vracejícího se domů, a abysme si to moc nebrali k srdci. To neudělal pokud vim nikdo, až na Margettovy. Dál tvrdili, že Hunové asi použili nějakej novej typ zápalný bomby a že se toho prej už dlouho bál. Myslím, že ten člověk celkem nebyl horší, než jak ho Bůh stvořil. Namouduši. Ale šikovatel od shropshirskýho pluku si myslel…“ „Co jste si myslel o celé věci vy?“ přerušil jsem ho. „Nemyslel jsem si nic. Všecko jsem věděl. Nejsem sice žádnej Sherlock Holmes, ale házel jsem těma věcma dva roky, spal jsem s nima, zacházet s nima bylo tenkrát můj denní chleba, a tak jsem samozřejmě zápalku ručního granátu poznal, když jsem jí našel. A našel jsem zápalky od všech třech granátů. Zvláštní to bylo s tím druhým granátem v Margettově skleníku. Hickmot asi vyhrabal popel z pece, nacpal do ní granát a zavřel dvířka. Granát splnil svou povinnost. Ve skleníku nezbyla jediná tabulka a cihly byly rozmetaný na všecky strany. Právě tak jako ve vesnici St. Firminu, o který jsme mluvili.“

206

PŘÍTEL RODINY

„Jak ale vysvětlíte zlomenou ruku toho mladíka – jakpak se vlastně jmenoval?“ zeptal se Pole. „Berla!“ odpověděl Bevin. „Kdybych chtěl já tohle všecko v noci províst a měl jenom jednu nohu, poskakoval bych v potu tváře z místa na místo a nakonec by mě chytli v nejlepším. Ale ne Hickmot. Vím určitě, jako že tu sedím, že všecko proved klidně a pohodlně a že ho při tom nikdo nepřistih, i dyž byl pořádně velikej. Měl přes šest stop. Představuju si, že se to stalo asi takhle: Nejdřív se pustil do rybníčku pro pani Bevinovou. Mluvívali jsme před ním o svých záležitostech, proto znal naše přání ohledně rybníčku. Tak šel a udělal to po svým. Pak šel asi k Margettovům a zapálil první stoh sena. Věděl, že vítr obstará zbytek. Když viděl mladej Margett oheň a vyběh ven, aby se podíval, co to je, utáhnul mu Hickmot, kerej se schoval u některýho zadního východu, jednu berlí, jako jsme to dělávali Hunům, když vylejzali z krytů. Pamatujete se přece, jak mžourali do světla? Pak asi šel a otevřel dveře Margettovy konírny, aby zachránil koně. Měli pro něj větší cenu než lidskej život. Když viděl, že od prvního stohu chytil i druhej a že dům je úplně ztracenej, hodil asi Margettovi na střechu granát. Rozumíte?“ „Proč potom eště plejtval tim granátem na dům?“ zeptal se Orton. Jeho skleněné oko jako by se vítězně blýskalo právě tak jako to zdravé. „Určitě jenom naoko. Předstíral útok vzducholodí. Když Margettovic vyběhli na ulici, zabejval se asi skleníkama, protože to byl Margettův hlavní kšeft. Pak asi šel a sehnal všechen řezníkovo dobytek ze sousední louky, koňům na pomoc. Aspoň si to myslim, vodkud by se jinak vzal všechen ten dobytek, kterej jsme našli v zelinářský zahradě? A když tohle všecko udělal, určitě se někde schoval – hádal bych, že ani ne padesát kroků od toho bengálu. Ležel tam někde schoulenej jako jezevec a nás

207


nechal okolo sebe běhat. A když se vyspal, odjel v pondělí ráno do Roehamptonu vlakem, kterej si určitě už dávno předtím vyhledal.“ „Copak znal všechny vlaky?“ divil se Pole. „Na to se mě neptejte! Vím jen, že když se chtěl nepozorovaně dostat s místa na místo, dokázal to.“ „A ty granáty, ty vám asi seknul, ne?“ pokračoval Pole. „A co jste si myslel? Byl celou hodinu na cvičišti, díval se, jak cvičíme, a seděl v plášti u cíle nad jámou, kam zapadaly granáty, který nevybouchly. Vzal si jich tolik, kolik potřeboval, ale o nic víc. A říkal jsem vám, co s nima udělal – zaprvý, zadruhý a zatřetí.“ „Setkal ste se s nim eště někdy?“ ptal se Orton. „Jo. Viděl jsem ho v Brightonu, když jsem tam byl s ženou, asi měsíc po tom, co si odjel do Roehamptonu pro umělou nohu. Pamatujete se, jak sedávali chlapci v Brightonu venku na ulici v modrejch uniformách a jak vždycky vyskočili při rachotu uhlí, který skládali do hotelovejch sklepů? Setkal jsem se s ním proti hotelu U starý lodi a vyprávěl mu o tom leteckým útoku. Taky vo tom, jak přišli Margettovic na mizinu, jak teď pořád pobíhaj, dívaj se k nebi a mumaj si něco o náhradě škody. Že starej Vigors skoupil z Margettova majetku všecko, co nezničil Hickmot (ve skutečnosti jsem samozřejmě řek: všecko, co zbylo z jeho majetku) a jak se osvěčuje můj kachní rybníček. Nezajímalo ho to. Nechtěl se taky vrátit a zůstat u nás. Byli jsme pro něj už jenom vzdálená minulost. Bylo to vidět. Chtěl bejt se svou novou nohou na těch svejch Bohem zapomenutejch pastvinách s ovcema a mezi svejma černoušema v Queenslandu. Myslím, že se tam už vrátil a že to nikdo nezpozoroval. Ale jako je Bůh nade mnou, nakonec přece něco naznačil. Stalo se

208

PŘÍTEL RODINY

to takhle: když jsme čekali na tramvaj k nádraží, řek jsem, jak jsem Frickům vděčnej, že dali Margettovým co proto a že nám obstarali přes noc rybníček pro kachny. Paní Bevinová mi přizvukovala. Moje poznámka nemohla být nahodilejší. Ale Hickmot řek tím svým podivným způsobem, jako by pro něj byla angličtina něco úplně novýho. ,Eh, k čertu,‘ povídá. ‚Bert byl přece muj kamarád.‘ To bylo všechno. Vyprávěl jsem vám to celý, slovo za slovem. Ne, nechtěl bych si nic začít s Australanem pro něco, co jsem proved jeho kamarádovi. Bratře Ortone, nechci tim nic říct proti Australanům, jen to, že nejsou takový jako my anebo jiný lidi, co znám.“ „No, a chtěl byste, abysme byli jiný?“ zeptal se Orton. „Ne, nechtěl. Teď ale,“ – Bevin pohlédl na své zlaté hodinky – „musím koukat, abych šel, nebo zmeškám svůj poslední vlak.“ „Ale nechte ho bejt,“ řekl Orton klidně. „Snad už ste se taky vez v náklaďáku, ne, šikovateli?“ „Jo, když jsem byl o dvacet liber lehčí než dneska,“ odpověděl s úsměvem Bevin. „Tak dobře. Dovezu vás před východem slunce domu. Mám teď povoznictví s nákladníma autama mezi Londýnem a Oxfordem. Právě teď musí jet prázdnej vůz do Oxfordu. Můžem si snadno zajet kolem vašeho bytu. Váš domek je přeci na silnici do Vauxhallu.“ „Bože! Zas jednou uvidím východ slunce! Neviděl jsem ho už bůhvíjak dlouho,“ řekl Bevin a usmíval se. „Byla v tom pekle přeci jenom někdy sranda, viď, milá Austrálie?“ A Bevin si zase sáhl na břicho, jako by si chtěl přitáhnout opasek, který neměl.

209


BŘÍMĚ Žal, který na mne vložen, já musím stále nést, mně nikdo nesejme jej, neb cizí všechněm jest: v něm konce není – leda v něj znovu se zaplésti – Marie, Magdaléno, kde je víc bolesti?

Svůj stálý strach jen hlídat, svůj chránit každý krok, to denně každou chvíli, po celý boží rok: Hned žár, hned mráz mnou zmítá, hned chvění šelestí – Marie, Magdaléno, kde je víc bolesti?

Snít o největší hanbě, trest čekat napůl živ, neschopen čestně hledět, ať činím cokoliv: Lhát, ač vím, že jsou marné mé lživé neřesti – Marie, Magdaléno, kde je víc bolesti?

Hrob jeden byl mně určen, bych při něm strážcem byl, však Pán Bůh shlédl s nebe a kámen odvalil. Jednou za všechna léta, v jediné z mých to chvil, Cherubín zřel mé slzy a kámen odvalil.

210

ZAHRADNÍK

ZAHRADNÍK

V

šichni ve vsi věděli, že Helen Turrellová plnila vždycky poctivě povinnosti ke své rodině, ale zvlášť chvályhodné bylo, jak jednala s nešťastným dítětem svého jediného bratra. Také bylo ve vsi všeobecně známo, že George Turrell dělal už od útlého mládí své rodině vážné starosti. Marně se pokoušel o různá zaměstnání, kterých zase brzo zanechal. Proto nikoho nepřekvapilo, když se rozneslo, že se jako inspektor indické policie zapletl s dcerou bývalého poddůstojníka a několik týdnů před narozením svého dítěte se zabil pádem z koně. Šťastnou shodou okolností byli už oba Georgovi rodiče mrtví.

211


Ačkoliv se pětatřicetiletá a úplně nezávislá Helen mohla téhle nepříliš úctyhodné záležitosti velmi snadno vyhnout, přece vzala ve své neskonalé ušlechtilosti to břímě na sebe, ač jí hrozil plicní neduh a měla právě v té době pobýt nějaký čas v jižní Francii. Zařídila všechno, čeho bylo třeba pro přeplavbu dítěte a jeho kojné z Bombaje, setkala se s nimi v Marseilles a nějaký čas tam dítě, které onemocnělo úplavicí, ošetřovala. Kojnou, jež tu nemoc zavinila, propustila a vrátila se nakonec, vyhublá, ale plná radostného vzrušení, pozdě na podzim do svého domova v Hampshiru s chlapcem úplně uzdraveným. Všechny tyhle podrobnosti byly všeobecně známy. Helen byla přímá a bez tajností jako bílý den a zastávala názor, že se ostuda utajováním jen zveličuje. Přiznávala, že George byl vždycky ničema, ale tvrdila, že všechno mohlo dopadnout mnohem hůř, kdyby matka uplatňovala své právo na dítě. Naštěstí se zřejmě u lidí tohoto druhu dalo za peníze docílit skoro všeho. Protože se na ni George vždycky obracel, když byl v úzkých, měla za to, že má právo – a její přátelé s ní souhlasili – přerušit jakýkoliv styk s rodinou poddůstojníka a postarat se o dítě co nejlépe sama. Nejdřív je dala od místního faráře pokřtít na jméno Michael. Pokud prý se zná, nemá moc ráda děti, říkala, ale svého bratra měla přes veškeré jeho chyby přece jen ráda a teď zdůrazňovala hlavně to, že má malý Michael právě taková ústa, jako měl jeho otec. A to byl přece jenom vážný důvod. Ve skutečnosti měl Michael nízké, široké, pěkně formované čelo Turrellů a jejich oči, posazené daleko od sebe. Jen ústa měl poněkud jemněji vykrojená, než bylo v této rodině obvyklé. Ale Helen, která mu nechtěla přiznat nic dobrého, co by snad měl po matce, prohlásila, že je každým coulem Turrell, a protože se nenašel nikdo, kdo by jí odporoval, byla tato podobnost všeobecně uznávána.

212

ZAHRADNÍK

Pro svůj pěkný zevnějšek a přímé a rozvážné vystupování byl v několika málo letech Michael právě tak oblíbený, jak byla Helen odedávna. Když mu bylo šest let, přál si vědět, proč jí nesmí říkat maminko, jako říkaly jiné děti svým matkám. Vysvětlila mu, že je jen jeho teta a že tety nejsou přesně to, co matky. Jestli mu to ale bude dělat radost, může prý jí večer, když půjde spát, říkat maminko jen tak jako něžnůstku, určenou jen pro ně. Michael tohle své tajemství poctivě chránil, ale Helen se o tom zmínila svým přátelům. Když se o tom Michael dověděl, zuřil. „Proč jsi to říkala? Proč jsi to jen říkala?“ naříkal, když bouře pominula. „Protože je vždycky nejlépe říct pravdu,“ odpověděla Helen, když objímala tělíčko chvějící se v postýlce. „Ale když je pravda ošklivá, tak to není dobře.“ „Myslíš, miláčku?“ „Ano, myslím,“ – cítila, jak ztuhl – „když jsi to teď prozradila, nikdy ti už neřeknu maminko, ani když půjdu spát.“ „Ale nebude to od tebe kruté? zeptala se laskavě. „To je mi jedno! To mi je úplně jedno! Zranila jsi mě a já ti také způsobím bolest. Budu ti působit bolest, co budu na světě!“ „Miláčku, takhle nemluv! Ani nevíš, co…“ „Budu! A až budu mrtvý, způsobím ti tu největší bolest.“ „Naštěstí budu mrtvá dlouho před tebou, chlapečku!“ „To nevíš! Emma říká, že nikdo neví, co ho čeká.“ Emma byla stará prostoduchá Helenina služka. „Spousta malých kluků umírá brzy. A já taky umřu. A pak uvidíš.“

213


Helen se zatajil dech a pomalu odcházela ke dveřím, ale výkřik: „Maminko! Maminko!“ ji donutil, aby se vrátila. Oba pak společně dlouho plakali.

K

dyž bylo Michaelovi deset let a měl za sebou dva semestry přípravky, vzbudil v něm někdo nebo nějaká náhoda pocit, že s jeho společenským postavením není všechno v pořádku. Zeptal se na to Helen a odmítl její neumělé výmluvy s přímostí, jaká byla u nich doma obvyklá. „Nevěřím ti ani slovo,“ prohlásil nakonec vesele. „Lidi by mluvili jinak, kdyby byli mí rodiče skutečně oddáni. Ale netrap se, tetičko. V anglické historii a u Shakespeara jsem našel spoustu lidí, kteří na tom byli zrovna tak jako já. Například Vilém Dobyvatel… a ještě mnoho jiných, a všichni to někam dotáhli. Tobě je jedno, že jsem jedním z takových, viď?“ „Jak by vůbec mohlo…“ začala ohromeně. „Tak dobře. Už o tom nikdy nebudeme mluvit, když tě to nutí plakat.“ A od té doby se o tom nezmínil. Ale dva roky nato, když si uhnal o prázdninách spálu a měl přes devětatřicet stupňů horečky, blouznil pořád jen o tom. Konečně k němu deliriem pronikla Helenina slova, že nic na světě ani po smrti mezi nimi nemůže nic změnit. Léta na škole a překrásné prázdniny o Vánocích, o Velikonocích a v létě se k sobě řadily, rozmanité jako drahokamy navlékané na šňůrku. A Helen si jich také tak vážila. V příslušném věku se u Michaela objevily různé zájmy, které nějaký čas trvaly a byly pak vystřídány jinými, ale jeho náklonnost k He-

214

ZAHRADNÍK

len neochabovala, ba stupňovala se každým rokem. Ona mu oplácela svou vroucí láskou a vším, co měla na dobrých radách a na penězích. A protože Michael nebyl hloupý, zdálo se, že mu kyne, jak se říká, skvělá budoucnost – když vtom vypukla světová válka. V říjnu dostal stipendium a měl odejít na studia do Oxfordu. Koncem srpna se ale málem připojil k první vlně středoškoláků, kteří se nadšeně hnali na frontu. Ale jeho kapitán od chlapecké obrany, u něhož byl skoro rok poddůstojníkem, tomu zabránil a dal ho přidělit k velitelství nově utvořeného praporu, u něhož měla polovina mužstva ještě staré červené stejnokroje a druhá onemocněla zánětem mozkových blan od toho, jak byli všichni nacpáni ve vlhkých stanech. Helen se velmi polekala. „Máme to v rodině,“ smál se Michael. „Snad mi nechceš namluvit, že jsi celou dobu věřil té staré historii,“ řekla teta Helen. (Služka Emma byla už několik let mrtvá.) „Dala jsem ti čestné slovo – a dávám je znovu – že… že je všechno úplně v pořádku. Věř mi.“ „Tohle mi starosti nedělá a nikdy nedělalo,“ řekl Michael bezstarostně. „Jenom jsem si myslel, že kdybych se dal rychle na vojnu, mohl bych se rychleji vyznamenat – jako můj dědeček.“ „Nemluv nesmysly. Myslíš, že válka tak brzo skončí?“ „To asi sotva. Víš přece, co říkal K.“ „Ale v bance minulé pondělí povídali, že válka může z finančních důvodů trvat nejdéle do Vánoc.“ „Doufejme, že mají pravdu. Ale náš plukovník, a to je starý voják, tvrdí, že to bude dlouhá historie.“

215


Michaelův pluk měl štěstí, že mu byla svěřena obrana domácí pevniny v pozicích, slabě vybudovaných na pobřeží Norfolku, což znamenalo častou dovolenou. Pak byl prapor poslán na sever, aby hlídal důležité ústí řeky ve Skotsku, a pak byl několik týdnů bez přesného určení v záloze. Ale v den, kdy se měl Michael setkat s Helen na celé čtyři hodiny na nádraží, kde se křižovaly železniční trati, byl vydán rozkaz, že je prapor převelen, aby nahradil ztráty utrpěné u Loosu. Mohli se tedy rozloučit jen telegraficky. Ve Francii měl prapor štěstí. Byl vyloděn nedaleko Salientu a vyvíjel tam, zatímco se připravovala bitva na Sommě, velmi záslužnou, ale naprosto nezajímavou činnost. Když se rozpoutala bitva, byl prapor v poměrném klidu, který zavládl v úsecích u Armentières a Laventie. Nějaký schopný vyšší velitel zjistil, že by mu Michaelův prapor velmi dobře kryl bok a že se dobře vyzná ve zřizování zákopů, a vyloupl jej z vlastní divize. Tvrdil, že prapor musí pomáhat při kladení telefonní linky – a zatím ho poslal k Ypres. Za čtyři neděle nato, zrovna když napsal Helen, že se nic zvláštního neděje a že nemusí mít vůbec žádnou starost, byl Michael jednoho mlhavého rána zabit střepinou šrapnelu. Následující trefa rozbořila zeď stodoly a pohřbila jeho mrtvolu pod troskami tak dokonale, že by jen zkušené oko poznalo, že se tam odehrálo něco neobyčejného. V té době už měli ve vsi značné válečné zkušenosti a ve vztahu k válce se – po anglicku – vyvinul jakýsi rituál. Když dávala poštmistrová své sedmileté dcerušce úřední telegram, aby jej odnesla slečně Turrellové, řekla farnímu zahradníkovi: „Teď přišla řada na slečnu Helen.“ Zahradník, vzpomínaje na svého syna, odpověděl: „No, vydržel to dýl než mnohej jinej.“ Děvčátko přišlo k domovním dveřím s hlasitým pláčem, mladý

216

ZAHRADNÍK

pan Michael mu dával často cukroví. Helen zatáhla na znamení smutku ve všech oknech záclony, pečlivě jednu po druhé, a pořád při tom opakovala: „Nezvěstný vždycky znamená mrtvý.“ Přesto se zařadila mezi ty, které stále pronásledovaly klamné naděje. Farář ji pořád uklidňoval, těšil a předpovídal, že co nejdřív dostane zprávu z některého zajateckého tábora. Její přátelé jí vyprávěli docela věrohodné události – samozřejmě vždycky o jiných ženách – jak jim byl pohřešovaný po dlouhých měsících mlčení zázračným způsobem vrácen. Jiní jí zase radili, aby se obrátila na kanceláře velmi spolehlivých organizací, které byly ve styku s ochotnými neutrály, a opatřovaly proto přesné zprávy i z nejuzavřenějších zajateckých táborů Hunů. Helen dělala všechno, co jí bylo doporučeno, všude psala a podepisovala všechno, co jí předložili. Kdysi, když byl na dovolené, vzal ji Michael do továrny na munici. Tam viděla výrobu granátu od surového železa až po skoro hotovou střelu. Tehdy si všimla, že ta hrozná věc nezůstala ani vteřinu v klidu. „A teď ze mě ta věc udělala truchlící pozůstalou,“ pomyslila si a dál psala všechna svá podání. Když uplynul nějaký čas a všechny organizace jí vyslovily své upřímné politování nad tím, že nemohly nic vypátrat, něco se v ní zlomilo a všechny city – až na jakýsi nejasný pocit úlevy – v ní odumřely a byly vystřídány blahodárnou lhostejností. Michael byl mrtev. Tahle rána ji zasáhla plnou silou a její svět se zřítil. Zůstala stát a svět šel kolem ní dál. Ale to ji vůbec nevzrušovalo. Nepůsobilo to na ni. Poznala to podle toho, jak klidně mohla při rozhovoru vyslovovat Michaelovo jméno a jak s mechanickým pokývnutím přijímala kondolence. V tomto blahodárném stavu naprosté neúčasti ji zastihlo příměří, při němž se rozezvučely všechny zvony. Minulo ji, nevyvolalo v ní žádný dojem. Když uplynul další rok, přemohla

217


svou nenávist k mladým lidem, kteří se vrátili živí z války, natolik, že jim mohla podat ruku a skoro upřímně jim gratulovat. Nejevila zájem o následky války, ať se týkaly zájmů všeobecných nebo osobních. Ale účastnila se – jakoby z ohromné dálky – schůzí různých podpůrných spolků a rozhodně podporovala – jak se ten úmysl postupně prosazoval –, aby byl ve vesnici postaven pomník padlým. Později obdržela jako nejbližší příbuzná úřední přípis, k němuž byla připojena stránka dopisu, napsaného inkoustovou tužkou, hodinky a stříbrná identifikační známka. V listu stálo, že tělo poručíka Michaela Turrella bylo nalezeno, že byla zjištěna jeho totožnost a že bylo pohřbeno v Hagenzeelu na třetím vojenském hřbitově. Písmena označující číslo a řadu hrobu byla přesně uvedena. Tím se Helen ocitla v jiném stadiu – ve společnosti zničených nebo bolem otupělých příbuzných padlých vojáků, kteří teď měli aspoň útěchu, že mají na světě oltář, kde by mohli oživovat své vzpomínky. Brzy nato jí řekli a na jízdním řádu dokázali, jak snadná a nijak namáhavá je návštěva některého z hrobů. „Je to úplně něco jiného, než kdyby padl v Mezopotámii, nebo i na Gallipoli,“ povídala farářova žena. To, že byla Helen takovým mučivým způsobem probuzena, aby začala žít jakýsi druhý život, ji přimělo k cestě přes Kanál, kde se v novém světě, libujícím si jen ve zkratkách, dověděla, že do Hagenzeelu III je možné pohodlně dojet odpoledním vlakem, který měl spojení s ranním parníkem. Asi tři kilometry od Hagenzeelu byl docela slušný malý hotel, kde se dalo pohodlně přenocovat a druhý den ráno vykonat návštěvu u hrobu. Tohle všechno se dověděla od úředníka ústřední zpravodajské kanceláře, který úřadoval a bydlel v dřevěné boudě s lepenko-

218

ZAHRADNÍK

vou střechou na obvodu rozstříleného města, naplněného mraky vápenného prachu a plného poletujících papírových útržků. „Víte přesně, kde je váš hrob?“ zeptal se úředník. „Ano, děkuji,“ řekla Helen a ukázala mu lístek, na němž byla řada a číslo, napsané Michaelovým přenosným psacím strojem. Úředník se chtěl přesvědčit o správnosti údajů nahlédnutím do svých knih, ale tlustá selka z Lancashiru se vecpala mezi něj a Helen a prosila ho, aby jí řekl, kde by našla svého syna, který byl poddůstojníkem u muniční kolony. Vzlykala a vysvětlovala úředníkovi, že se vlastně jmenoval Anderson, ale protože byl synem vážených rodičů, dal se naverbovat pod jménem Smith. Padl prý u Dickiebushe počátkem patnáctého roku. Neznala jeho vojenské číslo ani které z obou svých křestních jmen udal. Její okružní lístek od Cooka platí jen do konce velikonočního týdne, a jestli do té doby nenajde své dítě, prý se zblázní. Když to řekla, padla Helen na prsa. Z malé ložnice vedle kanceláře přispěchala úředníkova žena a všichni tři odnesli omdlelou selku na polní lůžko. „Tohle se tu odehrává často,“ řekla úředníkova žena a rozvazovala selce pentle od čepce. „Včera tvrdila, že její syn padl u Hooge. Víte dobře, kde je váš hrob? To je totiž velice důležité.“ „Ano, díky,“ řekla Helen a spěchala pryč, dřív než začne žena ležící na polní posteli znovu naříkat. Její tíseň byla ještě zvětšena odpoledním čajem, který vypila v dřevěné kůlně, natřené křiklavě modře a slézově červeně a s napodobenou štukovou fasádou. Zaplatila, a když se ptala na vlak do Hagenzeelu, zaslechla to Angličanka poměrně nenápadného vzezření, sedící nedaleko ní, a nabídla se, že ji tam doprovodí.

219


„Jedu také do Hagenzeelu,“ vysvětlovala. „Ne ale do Hagenzeelu III, ale do cukrovaru, který se teď jmenuje La Rosière. Je jižně od Hagenzeelu III. Máte už v hotelu objednaný pokoj?“ „Ano, děkuji. Telegrafovala jsem tam.“ „To je dobře. Někdy je tam přeplněno a jindy tam zase není živé duše. Ale v hotelu U zlatého lva – ten je na západ od cukrovaru – zřídili lázně a to tam samozřejmě vábí většinu návštěvníků.“ „Ještě nic nevím. Jsem tu poprvé.“ „Opravdu? Já jsem tady už podesáté od uzavření příměří. Nechodím sem z osobních důvodů. Neztratila jsem zaplaťpánbůh nikoho, ale mám, jako snad každý z nás, doma mnoho přátel, kteří někoho oplakávají. Jezdím sem tak často, protože jsem zjistila, že jim dává útěchu, když mají někoho, kdo ta… ta místa navštíví a může jim pak o nich vyprávět. A snad jim také přinést fotografie těch míst. Mám celý seznam takových zakázek, které mám vyřídit.“ Nervózně se zasmála a zaklepala na kodak, který měla zavěšený na rameni. „Tentokrát mám vyhledat dva nebo tři hroby nedaleko cukrovaru a ještě spoustu jiných na ostatních hřbitovech v okolí. Vždycky shromažďuju jednotlivé zakázky a pak je třídím, rozumíte? A když jich mám dost, aby se vyplatilo sem jet, pak si sem zajedu a vyřídím je. Lidem to poskytuje úlevu.“ „Vypadá to tak,“ odpověděla Helen a nervózně se zachvěla, když nastoupila do malého vláčku. „Opravdu, poskytuje to útěchu. (To máme štěstí, dostaly jsme místa u okna!) Jinak by mě lidi nežádali, abych sem jezdila, ne? Tuhle mám seznam asi dvanácti nebo patnácti objed-

220

ZAHRADNÍK

návek,“ zaklepala zase na kodak, „které musím ještě dnes večer vypořádat. Ale zapomněla jsem se vás zeptat, koho tu máte vy.“ „Synovce,“ řekla Helen, „ale byl mi velmi blízký.“ „Víte, často si kladu otázku, jestli jsou s námi mrtví ve spojení. Co si o tom myslíte?“ „Ach, nevím. Neodvážila jsem se přemýšlet o takových věcech,“ řekla Helen a pozvedla ruce jakoby na obranu. „Snad je to tak lepší,“ odpověděla žena. „Myslím, že pocit smutku nad ztrátou musí člověku stačit. Nebudu vás už ale dál obtěžovat.“ Helen jí za to byla vděčná. Když však přišly do hotelu, trvala paní Scarsworthová (vzájemně se představily) na tom, aby spolu jedly u jednoho stolu. Po jídle probrala paní Scarsworthová s Helen v malém nevkusném salonu, naplněném tlumeně hovořícími příbuznými padlých vojáků, seznam svých zakázek, vyprávěla, jak se k nim dostala, připojila krátký životopis každého mrtvého a podrobnosti o jeho nejbližších příbuzných. Helen se zdržela skoro až do půl desáté, ale pak se uchýlila do svého pokoje. Skoro hned potom zaklepal někdo na dveře a vstoupila paní Scarsworthová. V rukou měla ten strašlivý seznam zakázek. „Samozřejmě… já vím,“ začala, „máte toho povídání už asi dost, ale musím vám něco říct. Vy… nejste vdaná, viďte? Tak mě možná nepochopíte... Ale na tom nezáleží. Musím se někomu svěřit. Dál už to nevydržím.“ „Ale prosím vás…“ Paní Scarsworthová stála opřena o zavřené dveře a rty se jí neslyšně pohybovaly. „Jen jedinou minutku,“ zašeptala znovu. „Pamatujete, co jsem vám předtím dole vyprávěla o těch svých hrobech? Jsou to skutečně zakázky, aspoň velká část.“ Rozhlédla se plaše po-

221


kojem. „Tady v Belgii mají ale zvláštní tapety, nemyslíte? Ano, přísahám, že jsou to zakázky. Ale mezi nimi je jeden hrob, rozumíte, a… a on mi byl vším na světě. Chápete mě?“ Helen přisvědčila. „Znamenal pro mě víc než kdo jiný… ale nemělo to být. Neměl mi vlastně být ničím. Ale byl celý můj svět a je jím pořád. To je všechno.“ „Ale proč mi to říkáte?“ vykřikla Helen zoufale. „Protože už mám těch lží dost. Už se mi protiví lhát… pořád jen lhát. Rok za rokem. Všechno, co dělám nebo na co myslím, musí být pořád… lež. Neumíte si vůbec představit, co to znamená. Byl mi vším, čím mi neměl nikdy být… Jediná pravda… jediná opravdová událost v mém životě. A pořád jsem musela předstírat, že mi nebyl ničím. Musela jsem dávat pozor na každé slovo, které jsem vyslovila, a přitom současně vymýšlet další lež. Po dlouhou řadu let!“ „Moc let?“ zeptala se Helen. „Šest let a čtyři měsíce před tím a dva a tři čtvrtě roku potom. Byla jsem u něj už osmkrát. Zítra to bude podeváté. A… nemůžu… prostě nemůžu k němu znovu jít, aby to aspoň jeden člověk na světě nevěděl. Toužím po tom, abych se s tím upřímně a otevřeně někomu svěřila, dřív než k němu půjdu. Chápete mě? Nejedná se tu o mě. Vždycky jsem lhala, už jako děvče. Nebylo by to ale správné, pokud jde o něj. Proto… proto jsem vám to musela říct, nemohla už jsem to prostě dál zamlčovat. Bůh ví, že jsem nemohla!“ Pozvedla sepjaté ruce skoro až k ústům a najednou je spustila, stále ještě sepjaté. Helen k ní přistoupila, vzala ji za ruce, sehnula se nad ní a zašeptala: „Ó, vy dobrá, milá duše!“ Paní

222

ZAHRADNÍK

Scarsworthová ustoupila. V jejím obličeji se objevily červené skvrny. „Můj Bože!“ zvolala. „Že byste to takhle chápala?“ Helen ze sebe nevypravila ani slovíčka, dokud ta žena neodešla. Trvalo ale dlouho, než mohla Helen usnout.

D

ruhý den ráno se paní Scarsworthová vydala brzy na obchůzku za svými případy a Helen šla sama do Hagenzeele III. Hřbitov teprve zřizovali. Byl čtyři nebo pět stop nad silnicí, která běžela podél něj několik set metrů. Přes hluboký odvodňovací příkop byla položená prkna, po nichž se vstupovalo rozestavěnou zdí, obklopující hřbitov. Helen vystoupila po několika dřevem obložených schodech a stanula se zatajeným dechem na širokém prostranství, hustě posázeném hroby. Nevěděla, že na Hagenzeele III už bylo pochováno jednadvacet tisíc padlých. Neviděla nic než šeré moře holých černých křížů. Na každém byla vpředu malá plechová tabulka. Nerozeznávala ani řady, ani uspořádání, ale všechno jí připadalo jako divočina suchého dříví, sahajícího jí po pás, v níž se úplně ztrácela. Bloudila mezi kříži, chvíli šla doleva a pak zase doprava a nevěděla, jak by se dostala ke svému hrobu. V dálce zahlédla, že se některé řady bělají. Když přišla blíž, viděla, že to je oddělení asi dvou nebo tří set hrobů, na nichž byly u hlav pomníky. Na hrobech vyrážela nedávno zasetá tráva a byly na nich květiny. Na konci cestiček byly kůly a na nich tabulky se zřetelně čitelnými písmeny. Helen vyňala svou cedulku a zjistila, že tu není na správném místě. Za jedním pomníkem klečel muž, asi nějaký zahradník, protože byl zaměstnán tím, že do kypré půdy sázel mladé saze-

223


nice. Přistoupila k němu s papírkem v ruce. Když se blížila, vstal a zeptal se bez úvodu a pozdravu: „Koho hledáte?“ „Poručíka Michaela Turrella, svého synovce,“ odpověděla Helen pomalu a slovo za slovem, jak to ve svém životě řekla už tisíckrát. Muž pozvedl oči a zadíval se na ni s výrazem nekonečné soustrasti. Pak odstoupil od čerstvě zasetého trávníku a zamířil k holým černým křížům. „Pojďte,“ řekl, „ukážu vám, kde leží váš syn.“ Když Helen opustila hřbitov, ještě naposled se ohlédla. V dálce viděla muže sehnutého nad mladými sazenicemi. Odcházela a pomyslela si, že je to asi zahradník.

224

U BRÁNY

U BRÁNY

J

e-li pořádek tam nahoře jen odrazem pořádku tady dole na zemi (jak tvrdí zkušení lidé, kteří se v tom trochu vyznají), plyne z povahy věci, že byl tenkrát v šestnáctém roce v Centrálním úřadě smrti nějaký zmatek. Úmrtnost na světě stále klesala. Stoupalo ale procento nezhojitelných nemocí, které ještě k tomu věda prodlužovala a pacienti se připravovali na svůj konec po celé měsíce. To způsobilo, že ve všech odúmrtních odborech začali úřadovat velmi nespolehlivě. Když vypukla válka, byli tam nahoře stejně nepřipraveni jako civilizovaný svět, a zmatkovali proto právě tak jako dole v civilizova-

225


ném světě a svalovali všechnu odpovědnost na Pána Boha a jeho říši. Dokonce i Smrt řekla svatému Petrovi, který právě přišel od Nebeské brány, aby si trochu odpočinul: „Děláme, co můžeme, abychom vystačili s prostředky, které máme, ale…“ „Vím to,“ odpověděl dobrý svatý s plným pochopením. „I s dobrovolníky, které jsem mohl sehnat, stojím u Nebeské brány dvaadvacet hodin ze čtyřiadvaceti.“ „Myslíte, že jsou tihle dobrovolníci k něčemu?“ pokračovala Smrt. „Nebylo by líp udělat si všechno sám, než…“ „Musíme dbát na to, aby se tenhle názor nerozšířil,“ odpověděl svatý Petr, „vím ale dobře, co tím chcete říct. Úřadování zbyrokratizuje i nejlepší z nás... Copak to zase je?“ Svatý Petr se ohlédl na anděla, který měl pevně sevřené rty a přišel za ním s tiskopisem žádosti o vyloučení z Nebe, aby listinu podepsal. Svatý Petr se zběžně podíval na vyplněný tiskopis. „Vojín R. M. Buckland,“ četl, „obviněn z výroku, že Bůh není.“ „A to je všecko?“ „Tvrdí, že je ochoten to dokázat, pane, a podle předpisů…“ „Kdyby ses obtěžoval seznámit se s předpisy, zjistíš, že je psáno: ,Blázen říká v srdci svém, že není Boha.‘ A to tu rozhoduje. Má asi granátový šok. Vyzkoušel jsi jeho reflexy?“ „Ne, pane, pořád jen tvrdí, že…“ „Okamžitě ho pusť do Nebe! Přiděl mu někoho, aby s ním o téhle otázce diskutoval, jak dlouho bude chtít, dokud nebude mít svatý Lukáš čas. Ještě něco?“ „Vysvědčení zachovalosti jedné nemocniční ošetřovatelky, pane. Byla ošetřovatelkou dva roky.“

226

U BRÁNY

„To je dlouhá doba,“ řekl svatý Petr vážně. „Není vyloučeno, že byla někdy trochu nedbalá.“ „Je to vysvědčení, jak se chovala v soukromém životě, pane. Myslel jsem, že bude nejlépe, když vám to přinesu.“ Anděl podal svatému Petrovi šarlatově červenou cedulku. „Příště, až ti dá někdo takovýhle… hm… strakatý tiskopis,“ řekl svatý Petr, složil formulář a napsal cosi do rohu, „napíšeš na něj Q. M. A. a necháš majitele hned vstoupit do Nebe. Nezdržuj se maličkostmi.“ Anděl rychle zmizel a vrátil se k Nebeské bráně, před níž se tísnily a lomozily nepřehledné zástupy lidí. „Které je to oddělení, to Q. M. A.?“ zeptala se Smrt. Svatý Petr se pousmál. „Není to oddělení, je to rubrika Quia multum amavit.17 Velmi prospěšná rubrika. Rozšířil jsem ji... To jsem ale vážně zvědavý, nač to dítě zemřelo.“ „Zeptám se,“ řekla Smrt a odešla k telefonu, který byl nedaleko. „Dejte mi vrchní válečné velitelství… Angličany …etapu,“ volala do telefonu. „Poslední transport... Máte ho už určitě zapsaný!... Ano! Ošetřovatelka ve Francii!... Ne! Neřekla jsem ,sdělná nemoc‘, žádala jsem: sdělte mi, na–jakou–nemoc– zemřela... Děkuji,“ vrátila se k svatému Petrovi. „Docela normálně,“ řekla. „Slabost srdce po zanedbaném zápalu pohrudnice následkem přepracování.“ „Dobře!“ zamnul si svatý Petr ruce. „To ji posune ještě o stupínek výš – do rubriky V. L. N. – Větší Lásky Není.“ Ale tohle by přece měli moji lidé vědět.“ „Kdopak to je, ten váš pomocník?“ zeptala se Smrt. „Zdá se mi, že to je nějaký přepjatý zastánce mravnosti.“

17

Ta, která mnoho milovala, pozn. překl.

227


„Je to typ za dnešních časů úplně běžný,“ odpověděl svatý Petr. „Nedávno ustanovený zmocněnec na nějakém nově objeveném světě ve vesmíru. Nemá ještě vůbec pojem o životě, a žije proto trochu v oblacích.“ Smrt si vzdychla. „S těmi mými starými přednosty jednotlivých oddělení je to zrovna tak. Ti přestárlí dědci v Ústředním úřadu normální smrti pro civilisty se za nic na světě nemohou vmyslit do toho, že teď umíráme v jiném věku. Pojďte se mnou a podívejte se na to sám. Snad vás to bude zajímat.“ „Děkuji, velmi rád, ale omluvte mě na okamžik! Už zase sem letí můj horlivý mladý pomocník.“ Anděl se vrátil proto, aby oznámil, že k Nebeské bráně přišly nespočetné nové transporty, a prosil svatého o radu. „Musím na inspekci do jednoho odboru a potrvá to nějakou dobu, než se vrátím,“ řekl svatý Petr. „Musíš si zvyknout jednat samostatně. Proto tě na jednu nebo dvě hodiny opustím a jenom ti doporučuju (nechci tě nijak ovlivňovat), abys požádal svatého Pavla, svatého Ignáce (myslím toho z Loyoly) a… dejme tomu svatého Kryštofa, aby zasedali jako přísedící s poradním hlasem v senátě, který rozhoduje o připuštění do Nebe. Ignác je nejobratnější z našich lidí a k tomu ještě důstojník a šlechtic. Ujišťuju vás,“ – svatý se obrátil k Smrti – „že v dialektice přímo exceluje. Když může něco důkladně odůvodnit, je schopen pustit do Nebe kdekoho. Svatý Kryštof sem pustí přirozeně každého, kdo je mokrý a špinavý.“ „To jsou teď skoro všichni, pane,“ řekl anděl. „Tím lépe. A… co jsem to chtěl říct… svatý Pavel dělá náramné potíže – je to velmi přísný kolega. Ale koneckonců, všichni máme své slabosti. Ale když mu včas připomeneš, jak se plavil Středozemním mořem (podívej se ostatně, jak se ta jeho

228

U BRÁNY

loď jmenovala, dobře? Bude to asi v registru v Alexandrii), snad by to mohlo prospět při některém neštěstí na moři, ta se teď často stávají. Musím ti ale připomenout, abys zůstal pevný. Jsi to povinen svému úřadu… a tak… inu… myslím… volej je přísně a veřejně k odpovědnosti, ale…“ hlas svatého se změnil, „ach, mé dítě, ani nevíš, co to znamená potřebovat odpuštění. Buď k nim laskavý… buď k nim velmi laskavý!“ Mžikem, jako když dopadne světelný paprsek, políbil seraf nohy svatého v sandálech a zmizel. „No,“ řekl svatý Petr, „snad teď nemůže napáchat moc zla s tím rozhodčím senátem, když jsem to… hm… takhle zařídil.“ Zamířili k velkému Ústřednímu úřadu normální smrti pro civilisty, který byl kolem dokola obklopen provizorními budovami a vypadal jako krabice na domino mezi vysypanými kostkami. Vstoupili na plochu, kterou probíhaly široké třídy a příčné ulice, vroubené dlouhými nízkými budovami. Všechny byly nacpány anděly, kteří seděli křídlo vedle křídla při práci. „Naše prozatímní baráky,“ vysvětlovala Smrt. „Denně se přistavují. Tohle je Válečný odbor. V Normálním civilním odboru najdete všechno při starém. Jsou tam lidštější než lidstvo.“ „Nemám právo, abych jim to vytýkal,“ řekl svatý Petr. „Ne, neviděla jsem ještě duši, pro niž byste neměl nějakou omluvu,“ řekla Smrt láskyplně. „Nemohu si ale… jak bych to řekla… tak upravovat senáty rozhodující o připuštění do Nebe.“ „Nepomůže-li člověk lidem, oni si nikdy sami nepomohou,“ usmál se svatý Petr, když se nad nimi zatměl průjezd hlavní brány Ústředního úřadu normální smrti pro civilisty. „Tahle fasáda trochu připomíná Vatikán, že?“ řekl svatý.

229


„Taky jsou tu zrovna tak konzervativní. Jen si všimněte, že mají ještě pořád staré Holbeinovy uniformy. Dobré jitro, šikovateli Felle. Jak se vede?“ řekla Smrt, když otevírala zaprášené dveře a kývla na vrátného, který měl na sobě děsnou livrej smrti, jak ji kreslil Hans Holbein. „Smutné časy, velmi smutné časy, paní,“ odpověděl vrátný. „Tolik nebohých dam a pánů, kteří mohli být ještě dobrých několik let naživu! Ti se teď, řekl bych, rozletí na všechny strany a nezbyde jim ani čas na pořádný pohřeb.“ „To je hrozné,“ řekla Smrt s účastí. „Inu, nejsme už také tak mladí, jak jsme bývali, šikovateli.“ Stoupali po vyřezávaných schodech, které byly ověšeny vším zařízením pohřebního ústavu ve velkém. Smrt se zastavila na plošině vydlážděné černým granitem a zavolala úředního sluhu. „Máme dnes velmi mnoho práce, paní,“ zašeptal zřízenec, „myslím však, že vás Její Veličenstvo přijme.“ „Kdopak je přednostou tohohle odboru, když to nejste vy?“ zašeptal rychle svatý Petr. „Ani se neptejte,“ odpověděla jeho společnice. „Já jsem tu jen…“ odmlčela se a pak pokračovala: „Náš Normální civilní odbor řídí ve skutečnosti osobnost, která je přesvědčena, že je právě tolik, ne-li víc, než já. Je to smrt, jak si ji lidé sami vytvořili ve svých představách.“ Smrt ukázala na kovovou tabulku vedle černě zastřených dveří, na níž stálo: „Normální civilní smrt, K. H., K. S., K. P., B. D.“ a tak dále. „Je právě tak lidská jako lidstvo.“ „To je vidět podle těch titulů. Co znamenají ta písmena?“ „Jsou to tituly, které časem obdržela: Král Hrůzy, Král Stínů, Kníže Přeludů, Bledý Dobyvatel atd. Je třeba uznat, že si

230

U BRÁNY

každý z těch titulů poctivě zasloužila. Bezvadný charakter, ale trochu…“ „Její Veličenstvo prosí,“ vyřizoval zřízenec. Civilní smrt jednala vskutku občansky. Žádný monarcha na zemi by je nemohl přijmout milostivěji. Zejména svatému Petrovi dávala najevo, jak to dělávají praví králové, určitou dávku blahosklonnosti, která jaksi naznačuje: „Ach ano, vzpomínám si! Vy jste ten a ten!“ Když se jí však Smrt zeptala na její úřad, změnila se okamžitě v starostlivého přednostu úřadu. „Vinou téhle ohavné války,“ začala mrzutě, „musí můj Normální civilní odbor pořád zápasit o uhájení existence. Zdá se, že se váš nový Válečný odbor domnívá, že už se na světě nejedná o nic jiného než o válku. Nedávno jsem byla vyzvána, abych postoupila dvě třetiny místností, v nichž mám archiv (od E. 7 do E. 64), oddělení zkoumajícímu polské civilní ztráty. Nesmysl! Kam mám se svými archivy jít? A k tomu byly ještě nedávno nově indexovány!“ „Jak jsem vyrozuměla,“ řekla Smrt, „žádal náš Válečný odbor jen o místo pro své stoly ve vašich místnostech. Vaše archivy měly zůstat, kde jsou.“ „Vyloučeno! Každou chvíli můžeme potřebovat nahlédnout do spisů. Právě teď máme případ, který nás všecky zajímá – nějaká paní Ollerbyová, narozená ve Worcestershiru. Umírá na dědičnou vnitřní chorobu. Každým okamžikem může být třeba nahlédnout do jejích akt. Jak to ale máme udělat, když jsou naše místnosti přiděleny lidem, nad nimiž nemáme úřední kontrolu? Téhle války se zneužívá jako omluvy pro jakoukoliv nedbalost.“ „Opravdu mě překvapujete,“ odpověděla Smrt. „Domnívala jsem se, že je v Normálním civilním odboru všechno při starém.“

231


„Ještě před několika lety bych s vámi úplně souhlasila,“ odpověděla Civilní smrt. „Ale od nedávného propuknutí té… té nepravidelné úmrtnosti se projevil zřejmý nedostatek úcty k některým zařízením naší správy. Tato skutečnost má přirozeně vliv na úřednictvo. Úředník je nejčastěji takový, jak ho vychovala veřejnost. Jedná se ovšem jen o přechodný úkaz, ale i každý nezasvěcenec by pochopil, co tím myslím. Chtěli byste se o tom sami přesvědčit?“ Civilní smrt se uklonila svatému Petrovi, který poznamenal, že se obává, že by ji tím připravili o drahocenný čas. „Ale ne! Co jsem jiného než služebník veřejnosti?“ řekla Civilní smrt a šla s nimi ven na schodiště. „Tohle tady,“ řekla a uvedla je do ohromné, ale špatně osvětlené místnosti, „je naše Mezinárodní pohřební oddělení, říkáme mu M. P. O. Pracuje společně s naším Revizním oddělením. Jen tak bez přípravy vám ani nedokážu říct, kolik miliard liber šterlinků je investováno v pohřebních obřadech všech národů lidstva.“ Postavila se za židli silně plešatého úředníka. „A přece máme zprávu o každé sebemenší podrobnosti, pravda?“ pokračovala. „Copak to máme například tuhle?“ „Pohřební útraty nebožtíka pana Johna Shenks Tannera.“ Písař ukázal stránky červeně linkované knihy. „Vykonavatel poslední vůle snížil tyto pohřební útraty vzhledem k válce z 173 liber, 19 šilinků a 1 pence na 47 liber, 18 šilinků a 4 pence. Velmi zarmucující snížení, smím-li se tak vyjádřit, Vaše Veličenstvo.“ „A jak se chovali pozůstalí?“ zeptala se Civilní smrt. „Velmi ledabyle. Pohřeb se konal pohřebním autem.“ „Velmi škodlivý příklad. Obávám se, že se teď rozšiřuje i do nejnižších vrstev,“ řekla polohlasně jeho představená. „Spěch, nedostatek úcty k Nejvyššímu předvolání, nedbalost při výpravě pohřebních obřadů a…“

232

U BRÁNY

„Ale co skutečné city lidí?“ ptal se svatý Petr písaře. „Tohle nespadá do oboru naší působnosti, pane,“ zněla odpověď. „Víme ale, že dnes mnohdy nepoužívají ani úmrtních oznámení s černým okrajem.“ „Spravedlivý Bože!“ zvolala Civilní smrt a zbrunátněla leknutím. „Žádná úmrtní oznámení! To se musím do toho sama vložit. Omluvte mě, svatý Petře, ale my služebníci veřejnosti, jak víte, nejsme svými pány. Žádná oznámení, podívejme se!“ Pokynula jim obřadně rukou a zahloubala se do hlavní knihy. „Pojďte, půjdeme,“ pošeptala Smrt svatému Petrovi. „Zaplať Pán Bůh!“ Dvojice šla dál, až došla na druhý konec ohromné šeré místnosti. Písaři u stolů se ani nenamáhali, aby předstírali, že pracují. Do místnosti vešel úřední zřízenec a hodil na stůl malý fonografový váleček. „Tady jsou protokolována poslední slova pana Wilbrahama Lattimera na smrtelné posteli,“ zvolal. „Jsou trochu pohoršlivá.“ „To je od Lattimera pěkné!“ ozval se u jednoho stolu mladistvý hlas. „Podejte to sem!“ „Podívejte,“ pokračoval zřízenec. „Lattimer řekl svému bratrovi: ,Berte, nemám čas, abych si za dnešních časů dělal nějaké zvláštní starosti s takovou podřadnou věcí, jako je smrt – a co je důležitější – ty taky ne. Vrať se na Sommu a konej svou povinnost. Nějak už si tu s tetou Marií pomůžeme. Tetu to potěší a tebe to nebude zdržovat.‘ To je lahůdka pro vašeho starého!“ řekl zřízenec, hvízdl si mezi zuby a odešel.

233


Jeden z písařů vzal váleček do ruky a vzdychl si: „Jak tohle u čerta dostanu do úředního slohu? Podejte mi sem akta Gantryho Tubnella. Musím z nich asi zase načerpat rozum.“ „Dejte pozor,“ pošeptal mu jeho kolega a přisunul mu po stole spis, psaný strojem, „použil jsem Tubbyho dnes dopoledne už dvakrát.“ Nebožtík pan Gantry Tubnell zemřel asi způsobem zdeúředně zvlášť nezávadným, na jeho protokolu byly hojné stopy prstů. Smrt i svatý Petr sledovali se zájmem sepisování listiny. „Opravdu nevím, jak do toho dostanu tetu Marii,“ vyhrklo konečně z písaře. „Jen poslouchejte! Má srdeční vadu. Zemře právě v okamžiku, když pozvedla Lattimera, který měl vodnatelnost, aby mu vyměnila prostěradlo. Povídá: ,Odpusť, Willy! Byla by ze mě zatraceně špatná ošetřovatelka!‘ Pak se posadí a natáhne bačkory. Tohle se povedlo! Měl bych sto chutí donést to naproti do Válečného odboru jako sporný případ a nalokat se při tom trochu čerstvého vzduchu.“ „To ti tam pěkně zatopí,“ poznamenal jeho soused. „Na to jsem zvyklý,“ zazubil se písař. „Tak?“ zvolala Smrt a vystoupila neočekávaně za vysokou policí na spisy. „Kdopak jsi?“ Písař v kazajce kostlivce se schoulil. „Nejsem tu v oddělení, kam úředně náležím, paní,“ koktal. „Jsem… dobrovolník. Chtěl… jenom jsem chtěl vidět, jak si lidé počínají, jsou-li v úzkých.“ „Nuže, dones listiny nebožtíka Wilbrahama Lattimera a slečny Marie Lattimerové do hlavní podatelny ve Válečném odboru. Až listiny odevzdáš, řekni přednostovi úřadu, že máš být přidělen na zkoušku… řekněme… do Oddělení pro případy úmrtí v domácnosti.

234

U BRÁNY

Písař se zase poněkud vzpamatoval a suchými rty se mu prodralo: „Ale… já… utekl jsem z Dolní sekce… z Pekla, paní.“ Písař se chvěl po celém těle jako v zimnici. V celé nebeské říši se však nikdo nechvěje, jen ti náležející ke druhu lidí, kteří ačkoliv věří, přece se chvějí. „Říkáš mi to úředně, nebo jako tvor jinému tvoru?“ zeptala se Smrt po chvíli. „Ach, ne úředně, paní, úplně neúředně, už proto, že to víte.“ Jeho kolegové, kteří stáli kolem uctivě zaraženi, nemohli potlačit úsměv při pomyšlení, že by bylo třeba Smrti o tom něco říkat. I Smrt se kousala do rtů. „Doufám, že Válečný odbor proti tomu nebude mít námitky,“ řekla Smrt. „Ostatně, tahle uniforma se tam nenosí.“ Sotvaže to vyslovila, ležel stejnokroj na zemi a místo švarného písaře z Odboru pro civilní smrt stál tam nesporně kudrnatý čertík s netopýřími křídly a ušima fauna. Ale tam, kde měl křídla přirostlá k tělu, byl chomáček hebkého, bílého holubího peří, které slibovalo, že jednou vyroste v perutě. Svatý Petr to zahlédl a usmál se. Byl to důkaz, že se tomuto stvoření dostalo milosti Boží. „Zaplať Pán Bůh!“ vyrazil ze sebe bývalý písař, sebral Lattimerovy spisy a odlétl oknem. „Amen!“ řekla Smrt současně se svatým Petrem a oba odešli z místnosti. „Nenaznačila jste mi před chvílí, že jsem při svém postupu poněkud povrchní?“ otázal se svatý Petr s nevinným výrazem.

235


„Inu, když člověk svým lidem nepomůže, oni sami si nepomohou,“ na to Smrt. „Teď ale musím sepsat polooficiální dotaz, jak mohl být ten čertík přijmut v Normálním civilním odboru. Musím to udělat dřív, než si budou stěžovat oni, že se míchám do dislokace jejich zaměstnanců. Nejsou úplně stejní jako lidé? Jestli se chcete vrátit k Nebeské bráně, nejkratší cesta je myslím tadyhle Válečným odborem.“ Vyšli postranními dveřmi do plné nebeské záře. Falanga zářivých andělů se vznášela nad velkým prostranstvím a zpívala. Smrt zastavila jejich vůdce a něco se ho zeptala. „Jsme dobrovolníci vyšší pomocné služby,“ vysvětloval seraf, „v Oddělení pro případy úmrtí v domácnosti a máme pomáhat pozůstalým, jak jen můžeme.“ Šik kráčel kupředu a stále se zvětšoval – takový zástup andělů cti, slávy, dobrých skutků, lopoty, trpělivosti, víry, naděje a lásky si člověk nemůže ani ve snu představit. Smrt šla se svatým Petrem za zástupem do Anglického oddělení pro případy úmrtí v domácnosti, kde měli právě krátkou pracovní přestávku. Náhle se na telefonickém indikátoru objevilo jméno: „Paní Bedottová, Brondesbury, Portsmouth Avenue 317. Manžel těžce poraněn. Jedno dítě.“ Pak následovala poznámka o zvláštním duševním stavu ženy. Anděl na vyvýšeném křesle stojícím u vchodu, z něhož přehlédl všechny dobrovolníky, přikývl a pokynul zástupu andělů. Jeden z těch, kteří právě přišli – anděl slávy, získané skutky – se vznesl a zmizel směrem k Zemi. „Buďte ujištěn,“ pošeptala Smrt svatému Petrovi, „že ozdobí zranění pěšáka Bedotta příslušnou září hrdinství pro útěchu jeho ženy a dítěte. Ale tamhle,“ – zaslechli šum unavených křídel – „tamhle se myslím vrací nějaký náš neúspěch.“

236

U BRÁNY

Vstoupil unavený anděl a padl na lavici. Křídla měl pocuchaná, meč ulomený až u rukojeti a v obličeji ještě stopy vášní světa, z něhož se vracel. Jeho ušpiněné roucho bylo cítit kořalkou. „Porážka,“ hlásil chraptivě a uvedl jméno nějaké ženy. „Úplná porážka! Podívejte se!“ Pozvedl pahýl svého meče. „Rozbil jsem si jej o láhev s kořalkou.“ „Tak? Pokusíme se o to znovu,“ řekl úplně klidně náčelník andělů, dal znamení a vystoupil čertík, kterého Smrt přesadila z Odboru pro civilní smrt. „Jdi k ní ty!“ řekl vrchní seraf. „S bláznem musíme jednat podle jeho bláznivosti. Máš dostatek hrdosti?“ Otázka byla zbytečná. Obličej posla žhnul hrdostí a chřípí se mu zachvívala. Sotva pozdravil, vznesl se do výše a odletěl k Zemi. Papíry po stolech se rozvířily závanem jeho máchajících křídel. Svatý Petr na důkaz souhlasu živě kýval hlavou. „Už rozumím!“ řekl. „Bude se snažit, aby podnítil její hrdost. Všemi prostředky – ačkoli místo všemi prostředky, jak říkal můj dobrý Pavel, mělo by se vlastně říct: Buď po dobrém, nebo po zlém! Výborně!“ „Ale je to tak těžké,“ zašeptal anděl trpělivosti s mírným výrazem v očích. „V tomhle nikdy neuspěju. Hodím se tak leda pro kávovou společnost starých panen.“ Znovu zasvítilo elektrické návěští – několikrát opakované volání několika tisíc mužů, vyčerpaných na těle i na duši. Byl pověřen anděl trpělivosti. „Můj ty smutku!“ vzdychl si, pokrčil rameny a odletěl tiše jako vánek za svítání letního dne. „Tohle ale nepřísluší do Oddělení pro úmrtí v domácnosti, že? Lidé, kteří volali, jsou přece v zákopech. Slyšel jsem, jak při volání čvachtalo bláto,“ řekl svatý Petr.

237


„Přístroj je asi zase porouchaný – jako obyčejně. Vlny se tu pořád křižují,“ odpověděl vrchní seraf. „Asi,“ na to svatý Petr. Hned pak se ozval v rádiovém přístroji dětský hlas, který si falešně zpíval k dětsky kostrbatému nápěvu: „Leda bys miloval andělskou láskou, láskou, jež snáší se z nebe k nám...!“ „Chrrr!“ Zpěv se přerušil a na tabulce se objevilo jméno. Bylo slyšet jen šumění křídel napjatě poslouchajících andělů. „Hleďme!“ řekl vrchní seraf. „Ona se s ním shledala.“ „Kdo je to ona?“ zeptal se svatý Petr. „Jeho matka. Nikdy nepřestanete být romantik,“ odpověděla Smrt a všichni přítomní se skrytě pousmáli. „S pomocí Boží, nikdy. Teď už ale musím jít…“ „Počkejte ještě okamžik. Tady myslím přichází nějaký vážný případ,“ řekla Smrt. Na tabulce se v krátkých přestávkách objevovalo poplašné znamení S. O. S. tak rychle za sebou, že nebylo možno ptát se po příčině. „Jméno! Jméno!“ křičel netrpělivý mladý anděl víry. „Musí se přece objevit nějaké jméno.“ Žádné jméno se ale neobjevilo. Jen stále opakované volání o pomoc. „Patrně nějaký planý poplach!“ řekl anděl lopoty s tvrdými rysy, který znal lidi. „Nějaký blázen asi zjistil, že má duši. Já bych ho vyléčil!“ „Ticho!“ přerušil ho seraf bojovné lásky a dupl nohou v brnění. Všichni v úřadovně naslouchali. „Vážný případ?“ zeptala se konečně Smrt.

238

U BRÁNY

„Velmi vážný, paní. Zatajují nám jméno,“ odpověděl vrchní seraf. Volání S. O. S. bylo pořád naléhavější, a pak najednou s tlumeným prásknutím ustalo. Anděl bojovné lásky si dupl. „Poprava zastřelením,“ zašeptal svatému Petrovi. „Tenhle zvuk znám velmi dobře!“ „Co to bylo?“ zvolal svatý Petr rozrušeně. „Přeběhlík, vyzvědač, vrah,“ zněla vážná odpověď vrchního serafa. „Teď už to nepatří do mého oddělení. Ne… ještě nepřerušovat! Konečně je tu jméno.“ Objevilo se na okamžik, nejasně a nezřetelně jako jiskřičky na doutnající vatě, ale v okamžiku si ho poznamenal asi tucet per. Svatý Petr si mlčky podkasal roucho a vyrazil ze dveří, přímo k Nebeské bráně. „Není naspěch,“ řekla Smrt vedle něho. „Při tom návalu ještě chvíli potrvá, než sem váš člověk dojde.“ „Dneska nikdy nevíte. Vždyť po něm z Pekla půjdou jako žraloci. Něco takového by se jim hodilo k propagandě. Přeběhlík, vyzvědač, vrah... Z cesty, dětičky!“ Skupina dětí kolem muže s rezavými vlasy, který jim vyprávěl pohádky, se se smíchem rozutekla. Muž oslovil svatého Petra: „Peběhlík, zrádce, vrah!“ opakoval. „Mohl bych vám snad něčím posloužit?“ „Jistě!“ odpověděl svatý Petr, popadaje dech. „Běž rychle k Nebeské bráně a řekni jim, aby přestali odmítat prosebníky, kteří chtějí do Nebe, dokud tam nepřijdu. A pak,“ volal za utíkajícím mužem, „jdi a dávej pozor na opozdilce za jednotlivými transporty. Rozhodně nedovol, aby někdo z nich utekl. Pospěš si!“ Ale Smrt měla pravdu. Bylo úplně zbytečné spěchat. Nával u Nebeské brány byl daleko nad síly senátu, rozhodujícího

239


o přístupu do Nebe, ačkoliv počet přísedících byl za nepřítomnosti svatého Petra zdvojnásoben, jak mu hlásil jeho asistent. „Děláme, co můžeme,“ vysvětloval seraf, „ale rychleji to nejde. Peklo se jako obyčejně snaží toho využít, zejména na konci jednotlivých transportů. Zesílil jsem tam všechny hlídky a právě tam poslal další. Tady je seznam, pane: ďArc Jeanne, Bradlaugh Charles, Bunyan John, Calvin John… Jidáš Iškariotský se mi právě hlásil, odvolávaje se na váš rozkaz, a odvedl je tam. Také Williama Shakespeara a…“ „Na ostatních nezáleží,“ řekl svatý Petr. „Půjdu tam sám. Pospěš si zatím tuhle s těmi pasy – zbytečně se s nimi nezdržuj – a dej mi pár formulářů.“ Sebral svazek volných pasů, dal znamení skupině vojáků v polních stejnokrojích nedaleko u stolu, napsal do osobního pasu důstojníka, který jim velel, „pro důstojníka s mužstvem“ a ponechal spolehlivě vypadajícímu šikovateli, aby napsal do pasu příslušný počet mužů. Pak si se Smrtí po boku proklestil cestu z Nebeské brány, proti proudícímu zástupu všech ras, jazyků a vyznání, který se prostíral daleko široko. Stará dáma, držící kolem pasu majora středního věku se zarudlým nosem, se protlačila zástupem vojáků ostře řezaných rysů a zastoupila svatému Petrovi cestu. Svého zajatce držela stále rukou matky, jejíž sevření se dosud nikomu nepodařilo uvolnit. „Našla jsem ho! Mám ho! Pusťte ho dovnitř!“ nakazovala. Svatý Petr otevřel údivem ústa. Smrt se šetrně dívala jinam. „Je třeba splnit nějaké formality,“ vysvětloval svatý. „Při tom, jak postupují Jerryové? Nesmysl! Choval se jako muž! Můj chlapec mi za celý život nezpůsobil jedinou starost…“ „Přestaň, prosím… maminko, přestaň!“ Major byl skoro v takových rozpacích jako svatý Petr.

240

U BRÁNY

„Je to tak! Poprvé by mě zarmoutil, kdybyste ho teď nepustili dovnitř.“ „Neslyšela jsem vás právě zpívat?“ zeptala se Smrt, protože pozorovala, že se její společník potřebuje vzpamatovat. „Jistěže jste ho slyšela,“ přerušila ho matka. „Zpívá překrásně. A to je další důvod. Máš teď bas, miláčku, mám pravdu?“ Svatý Petr vrhl postranní pohled na trýzněného majora a rychle mu vyplnil pas. Matka ho odvlekla bez jediného slova díků. „Kterou asi rubrikou hodláte tohle odůvodnit?“ zeptala se Smrt. „Rubrikou N. V. — neodbytná vdova. To je hrozné!“ zlobil se svatý Petr. Když se rozhlédl širou rovinou před Nebeskou branou, obličej se mu zamračil. „Nelíbí se mi to,“ pravil. „Moci pekelné z Dolní sekce jsou tu dnes večer zastoupeny v plném počtu. Doufám, že jsou naše hlídky dost silné…“ Zástup se protáhl v dlouhou, neuspořádanou řadu, obklopenou s obou stran neodbytnými a neúnavnými vyslanci Pekla, kteří se k nim neustále tlačili a snažili se získat někoho pro sebe. Řada stráží je nepřestávala odhánět. Protože všude převládaly polní uniformy, podobala se scéna obrazu, který se naskytoval tenkrát na Zemi každý večer před bufety nádraží Victoria Station, když tudy projížděly vojenské vlaky. Jakmile se objevil svatý Petr, přivítali ho příslušníci Dolní sekce obvyklým kohoutím kokrháním.18 „Je to zpropadená práce na téhle křižovatce,“ poznamenala Smrt suše. „Patří mi to!“ zabručel svatý Petr. „Pomyslete ale, jak je asi Jidášovi.“ 18

Když jali Krista, Petr třikrát ze strachu zapřel, že ho zná, přesně jak Ježíš předpověděl („Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mne zapřeš“), pozn. red.

241


Vmísil se do nejhustšího zmatku, kde se stráže snažily domluvami, vyhrůžkami, prosbami a v případech, kde nebylo vyhnutí, i násilím dostat vyčerpané muže a ženy kolem výmluvných a pochlebujících duchů, kteří se všemožně snažili odvléct je stranou. Gardistovi od shropshirského pluku právě vnutil nadaný posel z Dolní sekce falšovaný pas a namluvil mu, že Nebe je hned tamhle za rohem. Právě vojáka tajně odváděl tím směrem, když ho pádná ruka strhla zpět, druhá chytila vyslance pekel za límec a ozval se hromový hlas: „Táhni, chlape!“ Nato byla celá situace zaraženému vojínovi vysvětlena v nefalšované hantýrce kasárenského dvora. „Nemůžu za to, šéfe,“ omlouval se muž. „Neviděl jsem už osmnáct měsíců ženskou, natož anděly. Přicházím z Jaffy. Odkud jsi ty?“ „Od northamptonského pluku,“ zněla odpověď. „Zůstaň teď tady a drž se mě.“ „Cože? Jsi snad Charley B., o němž mi tatík vždycky vyprávěl? Myslel jsem, že jsi říkal…“ „Hned ti o tom budu vyprávět víc! Tvůj šikovatel támhle žvaní s tou ženskou v červených šatech. Hned pro něj dojdi!“ Zatím se skotský důstojník se zapadlýma očima, který byl v okolním hluku úplně bezradný, dostal do rukou nějaké osoby, která vypadala jako duchovní. Muž držel důstojníka za knoflík a vykládal mu, že každý Skot je podle logiky svého zděděného náboženství nejen nevyhnutelně zatracen, ale že tohle zatracení bylo předurčeno už před stvořením světa. „To je nezodpovědné… naprosto nezodpovědné,“ odpověděl mladý muž nešťastně. „Půjdu tedy s vámi.“ Chtěl právě odejít, když k němu přistoupil malý muž důstojného vzezření.

242

U BRÁNY

„Monsieur,“ řekl muž, „poskytlo by vám trochu útěchy, kdybyste slyšel, že jsem – vlastně byl jsem – Jan Kalvín?19“ Jakmile to duchovní uslyšel, začal klít a nadávat jako zatracená duše, jíž skutečně byl, kdežto Skot se připojil ke Kalvínovi a kráčel s ním k Nebeské bráně. Mluvil o jakési změně textu v Kalvínově spise Institutio. Ostatní nebylo možno tak snadno udržet. Žena s rozpuštěnými vlasy, nahýma rukama a zářícíma očima pobíhala, úplně ochraptělá a vysílená, aby udržela pohromadě zástup svých kolísavých oveček. Na poznámky zplozenců Pekla: „Řekni jim, čím jsi byla! Jen jim to řekni, jestli máš odvahu!“ odpovídala právě tak odhodlaně jako Jidáš, který se prodíral zástupem jako arménský obchodník s koberci a hlasitě vyvolával svou hanbu, aby tím dodal ostatním odvahy. „Ano,“ křičel, „jsem všecko to, co o mně říkají, ale když jsem tu já, je to pro vás, pánové, nejlepší morální záruka. Tudy prosím, pánové! Máme velké množství bytů! Velmi dobrých bytů! Nestarejte se o tu holotu, pane, hlavu vzhůru, prosím, pánové!“ Když na něho volali skleslí lidé – nebohé dušičky, které už to dole na Zemi nemohly snést a udělaly svému životu konec tím, že si přivázaly na spoušť tkaničku od bot – vyprávěl jim o svém konci tak dlouho, až se plny pohrdání zvedly a proklínaly ho. Svatý Lukáš jim zase svým osvědčeným samaritánstvím poskytoval protiváhu proti přívalu slov Jidášových, jež byly rázu až orientálního. Tak přešel krok za krokem denní transport mimo ohrožené místo, na němž bylo vyslancům Dolní sekce z důvodů, jež nám nejsou známy, dovoleno provádět svoje rejdy. Stráže se s úlevou soustředily vzadu a vyměňovaly si dojmy. 19

Jan Kalvín (francouzsky Jean Calvin, 1509–1564) – švýcarský náboženský reformátor, pozn. red.

243


„Nejvíc na mě působí,“ řekla Smrt svatému Petrovi, „úžasná prostoduchost intelektuálů.“ Už delší dobu pozoroval Petr muže ze strážní služby, zřejmě úplně překonaného argumenty zarytého ateisty, který byl tak zabraný do debaty, že byl úplně hluchý k nabídkám vyslanců Pekla, že z něho u nich dole udělají boha. Pořád a pořád mluvil a jak před ním stráž ustupovala, dostali se oba z široké cesty k Nebeské bráně. „Tlačil ze sebe jednu moudrost za druhou,“ usmál se anděl rozšafně. „Když tenhle druh lidí jenom trochu posloucháte, jdou za vámi a hudrují jako krocani.“ „A Kalvín zůstal po celý čas klidný,“ ozval se jasný hlas. „Snad,“ odpověděl Jan. „Asi ano, když myslíte,“ dodal. „Přesvědčil jste mě,“ řekl a spolkl svůj názor jako štika střevli. „A ten mladý blázen, který pořád ze sebe chrlil jen slova, slova, slova, balancoval nad propastí Pekla a ani si toho nevšiml!“ „Kdopak je to tamhle, Johanko?“ „Jeden z tvých Angličanů. Všude přijde pozdě. Podívej se!“ Mladá dívka s krátce přistřiženými vlasy ukázala mečem na pláň na osamělou, klopýtající postavu, která jako by se napřed snažila dohonit ostatní, ale pak odbočila doleva k cestě do Pekla, kde ji vyslanci Dolní sekce nadšeně pozdravovali jako hrdinu dne. „To je můj zrádce,“ pravil svatý Petr. „Má se hlásit u vůdce transportu, a ne v Pekle.“ Muž stále zvolňoval krok, čím víc se blížil k aplaudujícím. Dvakrát nebo třikrát se ohlédl, pak se najednou otočil a běžel za transportem, který zůstal stát. „Nikdo nikdy nevěřil, že bych k něčemu byl,“ zanaříkal a lomil rukama. „Od začátku byli všichni proti mně. Potřeboval jsem jen trochu povzbuzení. Všichni jako by se proti mně spik-

244

U BRÁNY

li. Ale ukázal jsem jim, co dovedu! Pořádně jsem jim to ukázal! Ale… ale…“ znovu se zastavil. „Můj ty Bože, co se mnou uděláte?“ Nikdo neřekl ani slovo. Odklidil se stranou jako bázlivý pes. Rovinou k němu doléhaly lákavé hlasy vyslanců Pekla. Všechny oči se upřely na svatého Petra. „Nemohu si teď vzpomenout,“ řekl svatý polohlasně, „pod kterou rubriku bych…“ „Není to můj případ?“ navrhoval vždy pohotový Jidáš. „Ne. To by znamenalo dělat z toho příliš důležitou věc. Ale přece jen…“ „Ach, pospěšte si a skoncujte to,“ naříkal muž a pak jim vypověděl všechno, co provedl. Nikdo prý neuznával jeho zásluhy, řekl nakonec, ani jeho malicherná rodina, ani jeho kamarádi a ani domýšliví a nafoukaní důstojníci jeho praporu. „Vida,“ řekl svatý Petr, „to je jasná ješitnost. A nemůžeme ani poukázat na to, že se jedná o ženu.“ „Ale jestli se nemýlím, byla to přece jen žena,“ pravil anděl s příjemným hlasem, který předtím velebil Kalvína, „která…“ „Cože? Kdy?“ obrátil se k němu rychle svatý Petr. „Která žena?“ „Moudrá žena tekoitská,“20 odpověděl přívětivě anděl. „Pamatuju se na to moc dobře, tohle místo z bible bylo mottem mých divadelních kusů – totiž několika z nich.“ Svatý už ale neposlouchal. „Máš pravdu!“ zvolal. „Druhá kniha Samuelova, kapitola a verš čtrnáctý. Že mě to nenapadlo! Všichniť jsme zajisté nepochybně smrtelní a jako vody, kteréž rozlity

20

Podle Starého zákona, v druhé knize Samuelově, přiměla moudrá žena z Tekoa krále Davida, aby přijal na milost Absolona, pozn. red.

245


jsouce po zemi, zase sebrány býti nemohou, aniž se Bůh na něčí osobu ohlédá; ovšemť… Ty tam! Poslyš!“ Muž předstoupil a stanul v pozoru. Někdo mu vzal čapku a Jidáš s Janem se postavili každý z jedné strany. „…ovšemť i myšlení svá vynesl (rozumíš?) i myšlení svá vynesl, aby vyhnaného nevyháněl od sebe! To souhlasí s tvým případem. Nevím, jaká bude vůle Nejvyššího. To uvidíš sám. Řeknou ti to tam nahoře.“ Ukázal hlavou tam, kde teď stáli ztichlí vyslanci Pekla, a napsal cosi na pas. „Dones tohle tam nahoru a hlas se tam. Neprožiješ tam právě nejveselejší dobu, ale neponechají tě tam ani o den déle, než jsem ustanovil. Odveďte ho!“ „Znamená to… znamená to, že mohu ještě doufat?“ koktal muž. „Ano… ukážu vám cestu,“ pošeptal mu Jidáš. „Žil jsem tam dlouhou dobu!“ „Kousek vás doprovodím,“ řekl Jan Kalvín po jeho levici. „Budete muset zápasit se zoufalstvím. Ale hlavu vzhůru, zakřiknutá dušičko!“ Trojice odešla a ostatní se dívali, jak se na rozlehlé rovině stále víc a víc zmenšovali. Svatý Petr se laskavě usmál a mnul si ruce. „Teď máme konečně po práci,“ řekl. „Myslím, že nebudete nic namítat, když se dnes večer vrátíme domů, pánové?“ Stráže se seřadily. Nebyly to už hlídky, ale přátelé a kamarádi. Ozvalo se tlumené „hurá“ a transport se vydal na pochod k nedaleké Nebeské bráně. Svatý Petr a Smrt zůstali ještě chvíli stát. Byl nebeský večer. Slyšeli šum křídel nízko létajících cherubínů a současně zřetelně nádhernější šumot křídel některého z osvobozených

246

U BRÁNY

serafů, který se vrátil ze svého letu světem a ponořil se na tři až čtyři hvězdy hluboko do chladivých vod Lázně Herkulovy. Slyšeli neustálé bzučení bližších planet, otáčejících se kolem své osy, jako by byly poháněny motorem, a když se všude rozhostil klid, zaslechli tlumený, překvapený vzdech některého znovuzrozeného slunce, vzdáleného od nich na světy daleko. Myšlenkami však byli pořád ještě u transportu, za nímž se dívali. Konečně řekl svatý Petr živě: „Kdybychom zbavili toho chlapíka vší naděje, myslím…, že by tamhle naše ovečky dnes večer neušly ani několik metrů. A podívej se, jak si teď vykračují! Nejsou zrovna takoví jako lidé?“ „Komu to říkáš?“ řekla Smrt s nádechem smutného úsměvu. „Jsem víc než lidská. Musím jednoho dne také zemřít. Ale všechna ostatní stvoření...!“ „Já vím,“ řekl něžně svatý Petr. „A proto tě mám tak rád, ó Azraeli!“ Teď, když byli sami, vzala na sebe Smrt zase svou pravou majestátní podobu – podobu jediného ze všech stvoření, jemuž je souzeno, aby navždy zaniklo, a které to ví. „Ano… to mě čeká,“ dodala Smrt a vydala se na cestu. „A přece jen…“ rozhlédla se širou prázdnou rovinou, z které zmizeli duchové pekel se svými zajatci, „ovšemť i myšlení svá vynesl!“

247


LEGENDA O PRAVDĚ Kdys Pravda — líčí zkazka staletá — ze svého zdroje vyšla do světa. Kam šla, svět celý tonul ve lhaní — i vrátila se plaše v ústraní. Tam zůstala, neb znala cenu svou, ji Pilát nezlákal svou otázkou, ni Galilei, trapně klečící, by popřel zákon v kosmu platící. A zatím sestra Pravdy laskavá, jež jméno „Smyšlenka“ vždy získává, tak pracovala s jemnou ochotou, že každý věřil v Pravdu přítomnou. Pak přišla válka. V krutém palby hřmění šla Pravda lidem vstříc – však z donucení. Tu v prachu, v troskách, v žhavé vichřici spatřila přízrak křídly bijící, jenž potácel se, těžce vrávoral, však příchod větší hrůzy zvěstoval. Přízraku Pravda rozkázala: „Stůj!“ Stín pad jí k nohám: „Sestro, polituj! Jsem… byla jsem… tvůj zástupce… a svět jen o mé slovo prosil řadu let.

248

LEGENDA O PRAVDĚ

Já dodávala jejich skutkům ceny a všechny davy byly spokojeny. Však tohle,“ – ukázala pusté pláně, kde lidé řádili jak líté saně – „toť příliš. Vezmi dílo ve své dlaně!“ Pak dala Pravdě tabulky i pero a prchla kamsi ve vzdálené šero... A Pravda psala, všechno vypsat chtěla, ty jedinečné děje, nové zcela... však ani náznak nebyl v její moci, ač hrůzy ty se dály ve dne v noci. Pak potvrzení chtěla. Bylo dáno. Napsala pod ně: „Zadrž! Neslýcháno!“ Však potom větu úřední a chladnou: „To není ani polovinou řádnou.“ Pohádka končí. Pravda vzchopila se, pozvala sestru z dáli: „Vrať se zase. Tu tíhu nemohu již udržet. Pro spásu Pravdy samé vrať se zpět! Shodnem se – moci tvé jest polovic. Nás potřebují obě – tebe víc.“

249


EDIČNÍ POZNÁMKA Povídky zednářské lóže (tehdy „lože“) vyšly v roce 1930 v pražském nakladatelství Václava Petra v autorizovaném překladu Alexandra Fleischra. Básně přeložili Jan Blahoslav Čapek a Zdeněk Gintl. Čtrnáct povídek, devatenáct básní a dvě scény ze hry Gow’s Watch nazval Rudyard Kipling Debits and Credits (1926, Macmillan and Co., Ltd., London). Když mě nakladatel požádal o uspořádání a jazykovou úpravu nového vydání, vyvstaly přede mnou dva velké problémy – zjednodušeně řečeno jeden kvantitativní a druhý kvalitativní. Ze čtrnácti povídek jsme se jich rozhodli zařadit jedenáct, z devatenácti básní pak tři. Dvě scény ze hry Gow’s Watch jsme vypustili. Tři povídky, které jsme do výboru nezařadili (Námořní policie, líčící trampoty při honbě za pašeráky za války u anglických břehů, Sdružení modloslužebníků z prostředí britské střední školy a Prorok a jeho vlast, povídka o jurodivém americkém bojovníku proti prohibici), jsou příliš úzce spojeny s dobou, v níž byly napsány. Navíc tematicky poněkud vybočují z celkového vyznění knihy. Povídky jsme také nově seřadili tak, aby výsledkem byl určitý logický i „dramaturgický“ tvar. V podstatě totéž by se dalo říct o „básnických vložkách“, z nichž některé nedosahují úrovně oněch slavných básní, jež známe z překladů Josefa Václava Sládka, a zejména Otokara Fischera. Z devatenácti čísel, což je na dnešní poměry skutečně neuvěřitelný počet, jsme (s výjimkou těch, které jsou součástí jednotlivých povídek) ponechali pouze tři s obecnějším přesahem, z nichž dvě básně jako by rámovaly celou knihu. K našemu rozhodnutí přispělo i dilema, zda a jak jazykově upravovat poezii. Ale to už je spíše problém druhý. Tím je jazyková úprava překladu starého více než osmdesát let. Mám za to, že překlad Alexandra Fleischra by mohl být už i v třicátých letech klidně označen eufemismem konzervativní. Má angličtina rozhodně není excelentní a nikdy bych si nedovolil dopustit se překladu. Při pohledu do originálu jsem ale i tak pochopil, že se Kiplingovi stala veliká křivda. S výjimkou úvodní povídky, nádherně parafrázující barvitý styl koránu, působí text původního překladu zcela ploše, odehrává se v podstatě v jedné jazykové rovině. Opat kláštera mluví stejně jako australský pastevec ovcí, rozjívení středoškoláci jako jejich upjatý profesor. Kamsi se vytratilo skoro vše, co Kiplingovu prózu charakterizuje: nepopisné vypravěčské mistrovství, suchý britský humor, někdy shovívavý, někdy břitce ironický, smysl pro odstínění charakterů, a zejména hojně používaný obecný jazyk i slang. Za těchto okolností se smysl některých povídek dal jen dost těžko pochopit. Při jazykové úpravě jsem se snažil text co nejvíce přiblížit originálu. Má práce spočívala zejména v odstínění jednotlivých dialogů, v jiné volbě slov a v hledání melodie vět, více odpovídající dnešnímu jazykovému cítění. Po stránce gramatické jsem, alespoň v pasážích „sémanticky neutrálních“, respektoval současnou jazykovou normu. Celé to byla těžká a zdlouhavá, ale zajímavá, nesmírně vzrušující a zábavná práce. Jestli byla úspěšná, to může posoudit jedině čtenář.

Jan Velíšek 251

RUDYARD KIPLING A SVOBODNÉ ZEDNÁŘSTVÍ

RUDYARD KIPLING A SVOBODNÉ ZEDNÁŘSTVÍ Joseph Rudyard Kipling se narodil v indické Bombaji 30. prosince 1865 v rodině Johna Lockwooda Kiplinga a Alice MacDonald Kiplingové. Psal se rok 1885. Británie stále vládla světu – na moři i na souši. Svobodné zednářství bylo v rozkvětu, a to nejen na starém kontinentu, ale i tam, kam koloniální velmoc přenášela svůj civilizační vliv. Lóže Hope and Perseverance, No. 782, v indickém Lahore (hlavní město státu Paňdžáb, v dnešním Pákistánu) hledala zrovna tajemníka, když se ve městě objevil nový obyvatel – mladý muž, dosud ne plnoletý, který se po studiích v Anglii vracel do země, kde se narodil. Zaměstnán byl nyní jako asistent editora provinčního plátku. Jeho otec byl svobodný zednář, tvůrčí muž a kurátor zdejšího muzea; na setkání bratří prohlásil o svém synovi, že by byl nesmírně vhodným kandidátem na uvolněnou funkci v lóži. A tak se – díky výjimce kvůli věku – stal Rudyard Kipling ve dvaceti letech a šesti měsících svobodným zednářem. Zednářský život i vztahy v lóži znatelně ovlivnily jeho osobnostní vývoj i budoucí literární tvorbu. Kiplingův autorský věhlas postupně rostl a stal se ceněným vypravěčem. Rudyard Kipling se sice narodil v Indii, ale jako pětiletý byl rodiči poslán do Anglie, kde strávil pět poměrně nešťastných let u pěstounské rodiny. Vstoupil na United Services College v North Devonu a teprve po ukončení studia se vrací zpět do Indie, aby se stal členem redakce Civil and Military Gazette v Lahore. A tak počal znovu objevovat zemi, v které se narodil, mystickou atmosféru tohoto barevného světa, bazary, tržiště, čajovny a krčmy – a především rozmanité druhy lidských charakterů, které toto prostředí plné exotických vůni zaplňovaly a oživovaly. To vše vstřebával budoucí literát a zednářský elév. Právě svobodné zednářství bylo tím, co mladého Kiplinga vtahovalo hlouběji pod povrch zdejšího lidského mumraje. Byl fascinován mysteriózním zednářským poutem, které překračovalo bariéry společenských tříd, náboženských a kastovních pravidel. Bylo to jediné prostředí v tradičně kastovní zemi, v kterém se bez předsudků mohli na základě rovnosti setkávat přívrženci různých náboženství. Později Kipling v dopise pro londýnské Times (28. března 1935) píše: „Do lóže mne uvedl vyznavač Brahmy Samaj, pasován jsem byl muslimem a povýšen Angličanem. Strážcem naší lóže byl indický Žid. Naše setkání se samozřejmě odehrávala v duchu rovnosti a vzájemné tolerance. Jedinou růzností bylo, že někteří z bratrů při našich společných tabulích z důvodu kastovních pravidel nemohli pojídat nerituálně připravený pokrm a seděli často nad prázdnými talíři...“

252

RUDYARD KIPLING A SVOBODNÉ ZEDNÁŘSTVÍ

Pobyt v Indii ukončil Kipling v roce 1889. Vrací se na starý kontinent a trvalé literární zázemí nachází v Anglii. V letech 1892–1896 se přestěhoval do amerického Vermontu, odkud pocházela rodina jeho ženy. V roce 1907 se stává prvním britským spisovatelem, který získává Nobelovu cenu za literaturu. Úspěch a veřejné uznání provázely druhou polovinu jeho života stejně, jako osobní tragédie: jeho prvorozená dcera zemřela na zápal plic v šesti letech a jeho jediný syn padl v bitvě u Loosu v Belgii v září 1915, pouhých šest týdnů po svých osmnáctých narozeninách... Kipling vstoupil do „vznešeného stavu mistrovského“ v lóži v Lahore a afiliován byl do Craft Lodge v Allahabádu (stát Bengálsko). Později, už v Anglii, byl přijat za čestného člena Motherland Lodge, No. 3861, v Londýně. Byl také členem Authors Lodge, No. 3456, a zakládajícím členem lóže Builders of the Silent Cities, No. 4948, která byla v úzkém spojení s Královskou komisí pro válečné hroby a byla takto pojmenována právě na Kiplingův návrh. K dalšímu posílení zednářských vazeb došlo, když se Kipling stal laureátem slavné Canougate Kilvinning, No. 2, v Edinburghu. Přijal také nabídku na spolupráci s Philalethes Society, organizací zednářských spisovatelů, zformovanou ve Spojených státech v roce 1928. Znatelný odraz Kiplingova zaujetí svobodným zednářstvím můžeme vysledovat především v básních, z kterých „The Mother Lodge“ (Mateřská lóže) a „Banquet Night“ (Noční Hodokvas) jsou důvěrně zednářské. Jsou to i příběhy se zednářským pozadím, jako „The Man Who Would Be King“ (Muž, který se chtěl stát králem), „Kim“, „In the Interests of the Brethren“ (Bratři) či „The Janeites“ (Janeovci) a ostatní. Pozorný čtenář pak objevuje zednářské narážky častěji tam, kde je nejméně očekává. Sir George MacMunn napsal: „Kipling používá zednářství stejně jako Písmo svaté: pro krásu jeho příběhu, pro sílu jeho odkazu a pro hloubku a důstojnost jeho jazyka.“ Zdá se, že některé vlastnosti, které zednářství vyžaduje, byly ukryty už v samotném Kiplingově naturelu – myšlenka tajného spojenectví, smysl pro komunitu a řád, ctění šlechetných zásad mezi muži, kteří přísahají věrnost společnému cíli. Ale je tu i motiv lidské smrtelnosti a smíření se s koncem. Snad i s pomocí svobodného zednářství se Kipling snažil vyrovnat se svou životní ztrátou – se smrtí milovaného syna. I tento motiv je v Kiplingových povídkách silně přítomen. Číst Kiplinga zednářskýma očima a se znalostí skrytých odkazů je úžasně silný zážitek.

Kameel Machart, nakladatel

253

OBSAH NOČNÍ HODOKVAS........................6 ČLOVĚK PROTI ČLOVĚKU..........9 OKO ALLAHOVO...........................25 MYSLÍCÍ BÝK...................................53 DŮM PŘÁNÍ......................................73 ŠÍŘENÍ VĚDOMOSTÍ.....................97 BRATŘI.............................................123 MADONA V ZÁKOPECH............145 JANEOVCI.......................................167 PŘÍTEL RODINY...........................191 ZAHRADNÍK..................................211 U BRÁNY.........................................225 LEGENDA O PRAVDĚ.................248 Ediční poznámka...............................251 Kipling a svobodné zednářství.........252

Kniha vyšla s laskavým přispěním společnosti

FAS Maniny WWW.FAS-MANI NY.CZ

KIPLING POVIDKY Vydalo nakladatelství Machart v říjnu 2014 jako svoji 132. publikaci. Grafická úprava a ilustrace Kameel Machart. Původní překlad Alexandra Fleischra redigoval, jazykově a stylisticky upravil, ediční poznámkou a vysvětlivkami doplnil Jan Velíšek. Závěrečnou stať Rudyard Kipling a svobodné zednářství napsal Kameel Machart. Druhé, upravené vydání (v nakladatelství Machart vydání první) ISBN 978-80-87938-10-2

www.machart-books.cz

M

ladý Kipling po návratu do Indie počal znovu objevovat tuto zemi, v které se narodil, mystickou atmosféru tohoto barevného světa, bazary, tržiště, čajovny a krčmy – a především rozmanité druhy lidských charakterů, které toto prostředí plné exotických vůni zaplňovaly a oživovaly. To vše vstřebával budoucí literát a zednářský elév. Právě svobodné zednářství bylo tím, co mladého Kiplinga vtahovalo hlouběji pod povrch zdejšího lidského mumraje. Byl fascinován mysteriózním zednářským poutem, které překračovalo bariéry společenských tříd, náboženských a kastovních pravidel. Bylo to jediné prostředí v tradičně kastovní zemi, v kterém se bez předsudků mohli na základě rovnosti setkávat přívrženci různých náboženství. Sir George MacMunn napsal: „Kipling používá zednářství stejně jako Písmo svaté: pro krásu jeho příběhu, pro sílu jeho odkazu a pro hloubku a důstojnost jeho jazyka“.

ilustrace Kameel Machart,

Recommend Documents