ilustrace Kameel Machart,

KIPLING POVIDKY

ilustrace © Kameel Machart, 2014 978-80-87938-10-2

RUDYARD KIPLING / POVÍDKY ZEDNÁŘSKÉ LÓŽE

NOČNÍ HODOKVAS Nad kameníky svými, když kvádry tesali, král Šalamoun kdys stanul a děl: „Až přijde čas, chci byste česnek, chléb a víno schystali, u stupňů trůnu budem slavit hodokvas. Pak nikdo z bratří nesmí, že nepřijde, mi říct, a přijde jako zednář, nic méně a nic víc. Vyšlete rychlou šalupu do Tyra Hiramovi, který tam pro nás nádherné dříví kácí, a rcete, že ho vidět chcem zas pod vlastními krovy, že bratři z blízka, z daleka se k hodu domů vrací, a že se tuze těšíme zřít jejich drahou líc, že přijdou jako zednáři, nic méně a nic víc. I Hiramovi Abifu doneste tyto zvěsti, jenž znamenitým mistrem je všech našich rudných hutí, že já i bratři toužíme už po tom velkém štěstí, kdy mezi námi zasedne a pohoduje s chutí Nechť vezme úbor Bozrahův, neb ranní šat — víc nic. A přijde jako zednář k nám, nic méně a nic víc.

6

NOČNÍ HODOKVAS

Bůh pevné místo vykázal jak štěpům, tak i pláním, dal fíku, cedru, yzopu i trní v světě podíl a proto člověk k bližnímu neshlížej s pohrdáním, když nikdo býti nemůže tím, čím se nenarodil. A pokud o náš běží chrám, vyznávám z plných plic, že svobodní jsme zednáři, nic méně a nic víc.“ Jak Šalamoun král nařídil, tak vykonáno bylo, i byli mistři kladiva i širočiny tady, i těch, kdož v dolech sidonských konají svoje dílo, i vyšších stupňů velmožů tu byly celé řady. A všichni k hodu zasedli a rozjasnili líc, vždyť sešli se jak zednáři, nic méně a nic víc. Kamenný lom je žhavější než Hiramovy hutě, před bičem útrap není tu nižádný člověk jist, na Libanonu ve slujích sníh s větry řádí krutě, a na pobřežích u Jaffy slyšíš jen větrů svist. Však jednou za čas přinese sem posel králův vzkaz: „Ó, bratři, zapomeňte běd a hlavy vztyčte zas! Vy bratři chudých žebráků i králů přátelé, vy druzi knížat, útrap všech zabuďte vesele! Vy zednáři jste, útrap všech zabuďte vesele!“

7


Stínu Mirzy Mirkhonda s prosbou, aby mi odpustil.

8

ČLOVĚK PROTI ČLOVĚKU


V

ypráví Abu Ali Jafir Bin Jakub-ul-Isfahani (Bůh nejlépe ví, jak to vskutku bylo), že dobrotivý Bůh, když se rozhodl ve své nevyzpytatelné vůli stvořit vynikajícího svého zástupce (Adama), vyslal, jak známo, věrného a osvědčeného archanděla Jibraila, aby sebral na Zemi hlínu, jíl a písek, různě zbarvené a různých vlastností, jak toho bylo zapotřebí k podstatě těla našeho neposkvrněného praotce. Když však sestoupil Jibrail, jak mu bylo poručeno, dolů na Zemi a vztáhl ruku, aby sebral, co mu bylo nařízeno, zachvěla se Země, vy-

9


pukla v nářek a počala ho snažně prosit. Jibrail však pravil: „Zůstaň klidná a raduj se, neboť chce On z tebe stvořit nejušlechtilejší stvoření, jež bylo kdy na světě – totiž dědice a nositele panství nad tebou po všechny věky.“ Země odpověděla: „Zapřísahám tě, upusť od svého úmyslu, aby později nestihlo neštěstí a zatracení toho, kdo má být ze mne stvořen, a aby nepadly důsledky tohoto neštěstí na mou hlavu. Nemám moci, abych se protivila vůli Nejvyššího, ale dovolávám se před tebou ochrany Alláhovy.“ Jibraila dojal nářek a malomyslnost Země a vrátil se do vstupní síně věčné blaženosti s prázdnýma rukama. Pak sestoupil podle vůle Nejvyššího na zemi spravedlivý a přísný archanděl Michael, a když vyslechl pokorné prosby Země, i on se vrátil s prázdnýma rukama. Nakonec byl vyslán archanděl Azrael. Země se znovu dovolávala Boha a vzkřikla hlasem velikým, on však vztáhl ruku k jejím ňadrům a vyrval z nich jílu a písku, kolik bylo třeba. Když se vrátil do nebe, byl tázán, zda se Země zase dovolávala ochrany Alláhovy, nebo nikoliv. Azrael řekl: „Ano.“ I bylo mu odpověděno: „Jestliže hledala útočiště u mne, proč jsi ji neušetřil?“ Azrael odpověděl: „Poslušnost (Tebe) je nad soustrast (s ní).“ I bylo mu odpověděno: „Odstup ode mne! Budeš od této chvíle andělem smrti a odlučovati budeš duše lidí od jejich těl.“ Azrael vypukl v pláč a pravil: „Všichni lidé mne budou nenávidět.“ I bylo mu odpověděno: „Řekl jsi sám, že poslušnost je nad soustrast. Promíchej jíl a písek a polož je mezi Tayifem a Mekkou, aby směs vyschla, než se naplní dnové.“ Odešel tedy Azrael a učinil, jak mu bylo poručeno. Ve spěchu si však nevšiml, že vyrval ze Země s jílem i kameny, které byly s jílem v neustálém sváru již od stvoření světa. Ani je nevybral a nepoložil stranou.

10


V návalu smutku, že má být rozsévačem smrti, vmísily se jeho slzy do směsi. Tím se stala látka pro Adamovo tělo nesourodou a nejednotnou, byla prolnuta vřelými krůpějemi a v rozporu sama se sebou ještě dříve, než nastala příčina k sváru. Směs ležela pak po čtyřicet roků mezi Tayifou a Mekkou, aby vyschla. Po všechen ten čas pronikalo ji milosrdenství Všemohoucího, který kynul dešťům, aby ji orosily požehnáním a milostí a všemi dobrými vlastnostmi k ozdobě budoucího pokolení. V této době, jak se vypráví, vznášeli se nad směsí také andělé a mezi nimi Eblis, jenž byl zván Zatracený. Ten udeřil do směsi na vyvolené stvoření, když se tam sušila, a ozval se dutý zvuk. Eblis si prohlédl směs důkladněji, a když zjistil, že je nesourodá, nejednotná a proniknutá hořkými slzami, pravil: „Nepochybuji, že nabudu nad tím záhy moci, a bude velmi snadné, abych to uvedl v záhubu.“ (I tohle předvídal Věčný ve své vševědoucnosti.) Když se naplnily dnové a měl být podřízen vůli člověka řetěz příčin a důsledků, jeho rozumu svěřena číše jeho přání a úmyslů a schránka jeho těla měla být rozjasněna dechem života, přivedl archanděl Jibrail na rozkaz Všemohoucího duši k tomuto tělu. Ale čistá a něžná duše vzpírala se z počátku vstoupit do špinavého a nesourodého jílu a pravila: „Obávám se toho, co býti má.“ Když to zvolala podruhé, nařídil jí Hlas: „Vstup tam proti své vůli a proti své vůli jednou pak odejdi.“ Pak teprve vstoupila duše do hmoty. A když podstoupila duše tato krajní muka, ozval se Hlas: „Větší, nežli můj hněv, je můj soucit.“ Vypráví se, že to byla první slova, která náš milý praotec uslyšel. Později vznikla řízením vůle Nevyzpytatelného v Adamovi touha po společnici, důvěrnici a přítelkyni v zahradách Edenu. Vypráví se, že se obrátil o radu nejdříve k Zemi, z níž vytvořeno bylo jeho tělo. Země mu řekla: „Ustaň. Není na tom dosti,

11


že má již jeden nade mnou panovat?“ Adam odpověděl: „Je jen Jeden, jenž je Jediný na zemi i na nebi. Všechna stvoření byla stvořena v páru a směřují k sjednocení a duši moji, která mi nebyla dána od tebe, zachvátila nevýslovná touha.“ I řekla Země: „Setrvej ve své nevinnosti, a vrať tak svoje tělo, které jsem ti nedobrovolně poskytla, mně, své matce.“ Adam řekl: „Nemám matky. Na koho se mám obrátit?“ Vtom se objevil Eblis, zvaný Zatracený. Dlouho již vymýšlel neblahý úskok a záštiplný plán proti našemu milému praotci. Toužil totiž po tom, aby ho zničil, a snažil se všemožně, aby nalezl k tomu příčinu a příležitost. Přistoupil nejdříve se svou mrzkou řečí k pávu mezi ptáky v zahradě Edenu a pravil: „Cítím velké přátelství k tobě pro tvoji krásu. Vstup do Zahrady je mi však zakázán, nikoliv mojí vinou. Skryj mne mezi peřím svého chvostu, abych tam mohl vstoupit a zbožňovat vás oba, tebe i Adama, tvého pána a velitele.“ Páv odpověděl: „Nevstoupíš tam mým úskokem, aby pak nebyl vynesen rozsudek nad mojí krásou a nádherou. V Ráji je však had odporného vzhledu, který tě tam rád dopraví.“ Páv zavolal pak hada k branám Ráje, a když se spolu dohodli a vymyslili zlomyslnou lest, schoval se Eblis hadovi pod jazyk, a dostal se tak mřížemi do ráje. Kořil se pak Adamovi a neustával mu radit, aby si vyžádal družku a důvěrnou přítelkyni, aby se jeho rozkoš zvětšila a aby byla zajištěna dědičná posloupnost jeho vlády nad Zemí. Předvídal, že mnoho z potomků Adamových připadne jemu. Prosil tedy Adam denně pokorně o tuto milost. Tu mu pravil Hlas: „Jak víš, zda ti přinese splnění tvé prosby požehnání, nebo zatracení?“ I odpověděl Adam: „Nevím to, ale přece chci se toho odvážiti.“ Jak se povídá, upadl pak Adam ve spánek, a když se probudil, spatřil naši paní Evu (budiž jí za to údělem soucit a odpuštění). Adam jí řekl: „Ó paní má a světlo mého žití, kdo jsi?“ Eva mu odpověděla: „Ó veliteli a pane můj a nejvyšší moje štěstí,

12


kdo jsi ty?“ Adam pravil: „Zajisté jsem tvůj.“ Eva odpověděla: „Zajisté jsem tvá.“ Od té chvíle přestali se dále vyptávati, sdružili se a stali se jedno tělo, jedna duše a jejich štěstí bylo dokonalé, nekonečné, nesrovnatelné, nepředstavitelné. Potom, jak se vypráví, připojil se k nim tajně v ráji Eblis a současně s ním i páv. Tropili žerty a šprýmy pro našeho pána Adama a pro jeho paní Evu, dávali jim hádanky a nalézali vhodnou příležitost, aby jim malovali straky na vrbě a vodili je za nos. Jedenkrát, když bylo jejich štěstí největší, jejich radost nezměrná a jejich spokojenost dosáhla nejvyššího stupně, pravil Eblis: „Ó pane můj, a ty, moje paní, jmenujte nám nějakou věc nebo příklad, který je mimo hranice možnosti.“ Odpověděl Adam: „To je snadné. Je mimo hranice možnosti, aby přestalo slunce na obloze svítit a aby vyschly v Ráji řeky.“ Souhlasili s tím a dali se do smíchu. Nato pravil páv: „Jmenuj nám nyní i ty, paní naše, něco veselého, co jest právě tak nemožné a nepochopitelné jako věc, kterou nám řekl tvůj pán.“ Odpověděla na to naše paní Eva: „Ještě nemožnější je, aby můj pán se někdy jinak na mne díval, než jak až dosud na mne pohlíží.“ Když se tomu do sytosti nasmáli, dodala: „Nuže, služebníci naši, řekněte nám nyní i vy něco, co by bylo ještě mnohem nemožnější a nepochopitelnější než to, co jsem uvedla já.“ Tu pravil páv: „Ó Evo, paní naše, není nic nemožnějšího a nepochopitelnějšího než to, co jsi uvedla, leč že bys i ty se mohla jinak dívat na svého pána, než jak jsi až dosud na něho pohlížela.“ Nato řekl Eblis: „Není nic, ó paní má, co by překonávalo nemožností, nepochopitelností a nevěrohodností to, co ty jsi vyřkla, leč že byste se navzájem znepřátelili.“ A všichni čtyři v Ráji dali se tomu do smíchu. Když však páv odešel a zdálo se, že je i Eblis pryč, pravila naše paní Eva Adamovi: „Pane můj a vůdce mojí duše, jak je možno, že znal Eblis naše obavy?“ Adam odpověděl: „Kte-

13


ré obavy, ó paní má?“ I odvětila Eva: „Obavy, které jsou již od počátku v našem srdci, že bychom se mohli navzájem znepřátelit.“ Tu sklonil se náš milý praotec na její ňadra a řekl: „Ó družko mého srdce, i ve mně sídlila tato obava již od počátku. Jak jsi to však mohla vědět?“ Eva odvětila: „Protože jsem z tvého těla a z tvé duše. Co učiníme?“ Když pak vyšel měsíc, přišli k zapovězenému stromu. Ležel pod ním Eblis a spal. Vesele se však probudil a pravil: „Ó veliteli můj a paní má, tohle je strom života. Ochutná-li kdo z jeho plodů, zaručí tím člověčenstvu věčné štěstí a nezmění se nic v srdci těch, kteří z něho jedli.“ Tu vztáhla Eva ruku po ovoci, ale Adam jí řekl: „Je to zapovězeno. Pojďme.“ Eva odpověděla: „Ó pane můj a záštito má, ať to padne na moji hlavu a po mně na hlavu mých dcer. Chci nejdříve ochutnati ovoce z tohoto stromu a stihne-li mne neštěstí, přimluv se za mne, anebo jez raději se mnou, aby bylo nám společným údělem věčné blaho.“ Nato pojedla z ovoce a dala i jemu ochutnati. Vtom zmizela kolem nich všechna nádhera ráje a oba shledali, že jsou nazí a zmocnil se jich stud a lítost. Pak obvinil Adam, jak se vypráví, Evu u trůnu Všudypřítomného. Ale naše paní Eva (začež jí budiž milost a odpuštění) vzala všechnu vinu na sebe za to, co se stalo. Když dostal had i páv každý svůj díl za zlomyslný úskok (neboť potrestání Eblise bylo odloženo), byl vynesen nad Adamem a Evou boží rozsudek a byli vyhnáni z ráje těmito slovy: „Odejděte odtud a buďte si nepřáteli.“ Adam řekl: „Slyšel jsem však, že je tvůj soucit větší, nežli tvůj hněv.“ I odpověděl mu Hlas: „Řekl jsem. Místo všeho zatracení platiž tento rozsudek.“ Odešli tedy a brány zahrady Edenu se zavřely za nimi.

14


Dále zaznamenávají ti, kteří řadí k sobě slova jako perly a vyprávějí o minulých věcech: Když náš výtečný praotec Adam a jeho úctyhodná manželka Eva byli takto z ráje vyhnáni, nastal prý nářek v zahradě Edenu mezi zvířaty, o něž Adam pečoval a s nimiž se paní Eva mazlila. Jediný krtek zůstal tím nedotčen, neboť je mu vrozeno rýti v půdě a vyhýbati se slunečnímu světlu. Byl od přirozenosti zlomyslný a zjevem nevzhledný, ale vůle Všemohoucího (jehož jméno budiž pochváleno), dala mu oči, jimiž viděl do dálky ve slunci i ve tmě. Když slyšel krtek boží rozkaz, že mají být vyhnáni z ráje, pomyslil si ve své nečisté mysli, že by mohl tajným pozorováním a skrytým špehováním nabýti užitku a povýšení. Následoval tedy, hrabaje v zemi, našeho praotce a jeho vznešenou manželku a pozoroval oba v jejich bídě, v jejich ponížení a v jejich neštěstí. A zatím byla zahrada Edenu bez něho. Když je dosti dlouho pozoroval a byl si svou věcí jist, vrátil se rychle, hrabaje v zemi, a volal na stráže u bran Ráje: „Otevřte! Přináším spolehlivé a hrozné zprávy.“ Byl tedy vpuštěn do ráje a zůstal tam klidně ležet až do večera. Pak pravil: „Mohou ti zatracenci nějakým způsobem uniknouti rozsudku?“ I bylo mu odpověděno: „Nijakým způsobem nemohou mu uniknout, ani se mu vyhnout.“ Na to řekl krtek: „Viděl jsem, že mu unikli.“ Ozvala se odpověď: „Řekni, co jsi viděl.“ I odpověděl krtek: „Dvojice, která má žíti ve vzájemném nepřátelství, odpadla od Tebe a odpírá Tě uctívati a Tobě se klaněti. Také není mezi nimi nijakého nepřátelství, naopak žijí spolu v dokonalém štěstí, a nedosti na tom, zvolili si nového boha.“ I odpověděl mu Hlas: „Popiš, jak vypadá ten bůh?“ Krtek odvětil: „Jejich bůh je docela malý, jemně zarůžověle zbarvený, nahý, buclatý a usmívá se. Ustlali mu na pažitu, naplnili mu ruce kvítím, zbožňují ho a netouží po větším štěstí.“ Ozvala se odpověď: „Řekni jméno toho boha.“ I pravil krtek: „Jeho jméno jest Quabil (Kain) a dosvědčuji, že jsem vi-

15


děl na svoje oči, že je to jejich bůh, jejich sjednotitel a jejich utěšitel.“ Bylo mu odpověděno: „Proč jsi přišel k nám?“ Krtek řekl: „Z píle a horlivosti, aby se mi dostalo vyznamenání a v naději na odměnu.“ I pravil mu Hlas: „Tak tedy používáš očí, které jsme ti dali?“ Odpověděl krtek: „Udělal jsem to tak, jak jsem mohl nejlépe.“ I ozval se Hlas: „Toho nepotřebuji. Nezvětšil jsi jejich trest, nýbrž svůj. Od nynějška zakalí se ti oči, ať jsi na zemi nebo pod zemí. Není dobře špehovati boží stvoření, jemuž jsou dovoleny úlevy.“ I zakalily se krtkovi oči a zakrněly mu a až do dnešního dne je jeho osud žalostný, ať na zemi nebo pod zemí. Ale dvojici, Adamovi a Evě, byla poskytnuta úleva, až dorostli Habil a Quabil a jejich sestry Labuda a Aqlemia. Tu přišel z kamenitého Kabulu k zástupci Nejvyššího a k jeho manželce páv, jemuž vděčil proklatý Eblis, že se dostal tajně do zahrady Edenu. Laskavě ho přivítali a měl podíl na všem, co podnikali a o čem přemýšleli. A on se jim odvděčoval obojetnými řečmi a podlými radami, že se dívali na rajské rozkoše, o něž přišli, s domýšlivostí a vzpomínali na ně se zatvrzelostí. Tu ozval se Hlas, který pravil věrnému archandělu Jibrailovi: „Jdi a sleduj bedlivě tuto dvojici a bude-li třeba, rozestři nad nimi štít své dobroty. Neboť byť jsme je i na okamžik postoupili Eblisovi, nemají přece jen upadnout do nenávratné zkázy.“ Následoval tedy Jibrail našeho prvotního zástupce a paní Evu – jíž budiž dána milost a odpuštění – a dával na ně pozor všude, kam přišli na své pouti světem. Nikdy však neslyšel, že by naříkali pro svoje hříchy. Vypráví se, že byli nepřetržitě sto let vlivem páva pod neblahou vládou zatvrzelého Eblise, který čarodějnou mocí hromadil kolem nich obětní dary potravin, nápojů a nádherných rouch k velkému jejich potěšení a denně k nim docházel, aby je uctíval jako bohy. (Také tohle bylo předurčeno vůlí Nevyzpy-

16


tatelného.) Později zestárli a oči se jim zakalily, jejich mysl potemněla a úsměv jim vymizel se rtů. Když pozoroval výtečný archanděl Jibrail, že se přestali smát, vrátil se mezi služebníky Páně a zvolal: „Tvoje tvory, které hlídám, stihlo největší neštěstí! Z obličejů vymizel jim úsměv a nemají nyní žádnou výhodu před velbloudem a dobytčetem.“ I bylo mu odpověděno: „Tak to bylo předem určeno. Bdi nad nimi dále.“ Když uplynulo dalších sto let, přišel Eblis – jehož osud je zpečetěn – k Adamovi, aby se mu klaněl, jak činíval, a pravil: „Ó pane můj, můj příznivče a učiteli dobra i zla, koho jsi kdy spatřil na celém světě, kdo by byl moudřejší a dokonalejší, nežli jsi ty?“ Adam odpověděl: „Nikdy jsem nepoznal takového tvora.“ I otázal se Eblis: „Mohl sis kdy takového tvora představit?“ Adam odvětil: „Mohl jsem si ho představit jen ve snu.“ Na to odpověděl Eblis: „Nedbej snů. Vznikají z nadbytku potravy. Vztáhni ruku svou a zmocni se světa, který jsi stvořil.“ I zmocnil se tedy Adam hor, které srovnal se zemí, řek, jež odvedl z jejich řečišť, světel nebeských i ohňů podzemních a donutil je, aby mu sloužily a pracovaly pro něho. Vše nazval na věky vlastnictvím svým a svých dětí. Pak se ho otázal Eblis: „Ó udržovateli můj a koruno mé víry, kdo ti dal tyto prospěšné věci?“ Adam odpověděl: „Můj duch a má ruka si je opatřila.“ Řekl Eblis: „Velebme dárce!“ I velebil Adam sama sebe zvučným hlasem a vystavěl oltář a na oltář dal zrcadlo. Neustával sama sebe zbožňovati v zrcadle a denně sebe sama velebiti před oltářem jménem a vlastnostmi Všemohoucího. Dějepisci tvrdí, že páv při této příležitosti rozestřel nádheru svého chvostu a stanul po boku našeho prvního zástupce a že ho zahrnoval lichocením a uctíváním. Po dalších stu letech vzbudil Všemohoucí – jehož jméno budiž pochváleno – kruté výčitky v nitru páva. Páv složil vě-

17


jíř svého chvostu, usedl na horu Serendib a dal se do pláče. Tu přistoupil k němu věrný a osvědčený archanděl Jibrail a otázal se: „Jak to, že dolehla na tebe odplata, ty nejméně příjemný ze všech ptáků?“ Páv odpověděl: „Ačkoliv jsem neměl nikterak v úmyslu dopomoci Eblisovi do zahrady zapovězeného stromu, přece jsem jej odkázal na hada, ke zchytralé lsti – jak je známo tobě i Vševědoucímu. Prohnaností hada dostal se Eblis, schován pod jeho jazykem, tajně do Ráje. Proto změnil Alláh můj ladný hlas v nepříjemný skřek, zohyzdil moje pěkné nohy a zavrhl mne do kraje kamenitého Kabulu. Nyní se obávám, že mne zbaví i mého chvostu, který je ozdobou mých dnů a rozkoší mých očí. Obávám se toho, ó sluho boží, a proto se kaji.“ Na to řekl Jibrail: „Káti se neznamená jen přiznat vinu, ale napraviti způsobené zlo a dokázati, že jsme se polepšili.“ I pravil páv: „Osviť moji stezku a přesvědč se o mé upřímné vůli.“ Řekl Jibrail: „Adam mne naplňuje starostí. Nečistým kouzlem Eblisovým sešel z cesty pokory a denně sám sebe zbožňuje u oltáře před zrcadlem.“ Odpověděl páv: „Ó posle trůnu Nejvyššího, dotázal jsi se o radu paní Evy?“ Jibrail odvětil: „Proč jsem se měl otázat?“ I pravil páv: „Protože když vyšel rozkaz, aby byli vypuzeni z Ráje, byla vyřčena slova: ,Odejděte odtud a buďte si nepřáteli.‘ A na těch slovech se nic nezměnilo.“ Jibrail odpověděl: „Jaký bude toho důsledek?“ Páv pravil: „Vyměňme si na chvíli svoje podoby a ukáži ti, co z toho pojde.“ Pak donutil Jibrail páva k přísaze, že mu vrátí po uplynutí určité doby jeho podobu bez úhony a beze lsti, a výměna byla provedena. Jibrail se smrštil do podoby páva a páv se proměnil v nádhernou postavu Jibrailovu, přistoupil k paní Evě a pravil: „Kdo je bůh?“ Paní Eva odvětila: „Jeho jméno je Adam.“ I pravil páv: „Proč je bohem?“ I odpověděla paní Eva: „Protože ví, co je dobro a zlo.“ Páv se otázal: „Jak dospěl k tomuto poznání?“ Paní Eva odvětila: „Abych pravdu řekla, byla jsem to

18


já, která jsem mu to poznání přinesla ve svých rukou ze stromu v zahradě Eden.“ I řekl páv: „Nepřekonatelně veliká je, ó paní Evo, tvoje skromnost a pokora.“ Pak ji opustil a vrátil se k Jibrailovi nedlouho před hodinou večerní modlitby. Pravil tomuto věrnému a osvědčenému andělovi: „Zůstaň, prosím, v mé podobě u oltáře, až přijde hodina modlitby.“ Jibrail s tím souhlasil, čistil si zobákem před oltářem peří, rozevřel vějíř svého chvostu a kloval mezi svými pařáty zcela podle zvyku skutečných pávů, až přišel náš dobrý praotec Adam a jeho vznešená manželka. Když pak Adam poklekl před zrcadlem, aby sám sebe zbožňoval, pozoroval Jibrail, že stanula paní Eva rozmrzele stranou a konečně se otázala: „Cožpak nemám vůbec podílu na tomto zbožňování?“ Adam odpověděl: „Máš, ó paní má, velký a náramný podíl na tom, totiž abys mne velebila a zbožňovala bez ustání.“ Řekla paní Eva: „Jsem však syta toho zbožňování. Nepostavíš-li mi také oltář a neuděláš-li pro mne zrcadlo, zůstanu nadále vzdálena nejen této bohoslužby, ale i tvého lože.“ A pak odešla. Tu se otázal Adam Jibraila, kterého považoval za páva: „Co mám činiti? Nepostavím-li jí oltář, bude mi tato žena po mém boku ve dne útrapou a za noci mukou a na zemi nebude již míru.“ Jibrail odpověděl hlasem páva: „Aby byl zachován na zemi mír, vystav jí také oltář.“ I vystavěli oltář se zrcadlem, rozměry i nádherou úplně stejný jako oltář, který si postavil Adam. A Adam dal rozhlásiti po celém světě, že jsou nyní dvě božstva na zemi – jedno muž a druhé žena. Pak přišel páv v postavě Jibrailově k paní Evě a pravil: „Proč je, paní všeho světla, tvůj oltář po levici a oltář mého pána po pravici?“ Řekla paní Eva: „Je to omyl, který lze napravit.“ A napravila jej vlastníma rukama. Našeho dobrého praotce zachvátila veliká nevole. Pak se objevil Jibrail v podobě páva u Adama a pravil: „Ó pane můj a nejmoudřejší ze všech, co tě tak pohněvalo?“ Adam řekl: „Co mám činiti? Žena, kterou cho-

19


vám v srdci svém, změnila vhodná místa obou oltářů. Nestrpím-li této změny, bude mne soužiti dnem i nocí a na zemi nebude již osvěžení.“ Jibrail odpověděl hlasem páva: „Aby zůstalo na zemi zachováno osvěžení, snes tuto záměnu.“ I modlili se tedy u vyměněných oltářů, u oltáře ženy po pravici a u oltáře muže po levici. Pak přišel páv v postavě Jibraila, vezdy důvěryhodného, k naší paní Evě a pravil: „Ó nepřirovnatelná a všeplodící, nejsi snad náhodou matka Quabila a Habila (Kaina a Ábela)?“ Paní Eva odpověděla: „Jsem jejich matkou nikoliv náhodou, ale podle nezměnitelného zákona přírody.“ I řekl páv hlasem Jibraila: „Budou právě takoví, jako je Adam?“ Paní Eva odvětila: „Zajisté, a mnoho jiných také.“ Páv v podobě Jibraila pravil: „Ó paní hojnosti, pouč mne nyní o tom, kdo je důležitější, matka, nebo dítě?“ Paní Eva odvětila: „Zajisté matka.“ Proměněný páv na to řekl: „Ó velitelko má, poznávám-li nyní, že mají jedině v tobě počátek všechna pokolení muže, který se nazývá bohem, nač je ještě třeba muži oltáře?“ Paní Eva odpověděla: „Je to omyl. Nepochybuj, že bude napraven.“ A v hodině modlitby rozmetala oltář po levici. Adam řekl: „Proč jsi to učinila, ó paní má, k obrazu mému stvořená?“ I odpověděla paní Eva: „Poněvadž se ukázalo, že je ve mně všechna dokonalost, potomstvo, všechna nádhera, hrůza a moc. Skloň se přede mnou a modli se ke mně.“ Adam odpověděl: „Ale, ó paní má, vždyť jsi Eva, moje žena, a žádné božstvo. Věděl jsem to již od počátku. Jen aby zůstal zachován mír, nebránil jsem tomu, aby ti byl postaven oltář.“ Paní Eva odvětila: „Ty však, ó pane můj, jsi Adam, můj muž, a nade vše pomyšlení toho vzdálen, abys byl vůbec nějakým božstvem. Věděla jsem to již od počátku. A neustanu to hlásati, i kdyby měl být porušen všechen mír světa.“ Pravila to s důrazem. Zasypávali se vzájemně výčitkami, hádali se a vyzrazovali si svoje myšlenky a nejvnitřnější přání. Zatím

20


páv od nich rychle odešel a přistoupiv k Jibrailovi, řekl: „Vraťme se každý zase do své podoby, neboť hodina osvícení se přiblížila.“ Vzali tedy oba na sebe zase původní podobu, bez úskoků a beze lsti, a vrátili se k oltáři a vyslechli až do konce rozmluvu našeho prvního zástupce a jeho vznešené choti. Ti však se neustávali vaditi a vytýkati si vše, co vypozorovali, zjistili nebo se jen domýšleli. Když ustali konečně váleční ořové proháněti se na nivách vzpomínek, když netloukly již paličky zloby do bubnu důkazů a pták sporu nalezl útočiště ve skalách mlčení, uklonil se vynikající a spolehlivý archanděl Jibrail před naším dobrým praotcem a řekl: „Ó pane můj a studnice vší moudrosti, je dovoleno klanět se viditelnému bohu?“ Tu se uvolnila milosrdnou rukou Alláhovou pouta v hrdle našeho prvního zástupce, z prsou mu spadla tíha a smál se z plna hrdla a pravil: „Alláh mi svědkem, nejsem Bůh, ale muž nejohavnější ze všech žen, kterou miluji a které nemohu postrádati více než cokoliv jiného.“ Až dlouho do noci bavil pak neustále Jibraila vyprávěním o pošetilostech a nerozumu naší paní Evy. Také páv se uklonil před paní Evou a pravil: „Je dovoleno klaněti se zdroji prapůvodu a dokonalosti?“ V hrdle paní Evy uvolnila se pouta, zasmála se hlasitě a vesele a pravila: „Alláh mi svědkem, nejsem vůbec žádné božstvo, ale žena tohoto obyčejného muže, kterého přese vše miluji z celé své duše.“ A pak zabavovala páva vyprávěním o hlouposti a dětinskosti našeho dobrého praotce až do slunce východu. Pak přistoupil k ní Adam a oba se zahleděli na sebe se smíchem. Adam pravil: „Ó paní má a koruno mého soužení, je mír mezi námi?“ Paní Eva odpověděla: „Ó pane můj a jediná pří-

21


čino mého nerozumu, je mír – až do té doby, kdy se naskytne znovu důvod k sváru.“ Adam pak řekl: „Přijímám a beru na sebe důsledky.“ Naše paní Eva odpověděla: „Ó muži, chtěl bys, aby to bylo vše zařízeno jinak?“ Adam řekli „Ó ženo, v žádném případě bych nechtěl, aby vše bylo zařízeno jinak – ani za cenu návratu do Zahrady zapovězeného stromu. To ti přísahám při hlavě tvé a při hlavách všech, kteří naleznou v tobě svůj vznik.“ Na to odpověděla Eva: „Já ti to také přísahám.“ I rozmetali oba oltáře a vystavěli mezi nimi nový. Jibrail a páv odešli však a klesli na tvář před trůnem Nejvyššího a vypověděli vše, co bylo řečeno. I bylo jim odpověděno: „Kde jste je opustili?“ Řekli: „Před oltářem.“ Odpověď zněla: „Co bylo napsáno na oltáři?“ Odvětili: „Příkaz vypuzení z Ráje, tak jak byl vysloven – Odejděte odtud a buďte si nepřáteli.“ I bylo jim odpověděno: „Dosti! Zůstaň to tam napsáno jak pro naše zatracení, tak pro naše požehnání.“

22


23


NEVČASNĚ V světě nic tu vykonáno pro zdar lidstva není, co by nebylo již známo komus v dávném věku, ale věk ten s vynálezcem v temno odešel. Muži tomu dostalo se prabídného vděku ústrků a nenávisti v práci každodenní, až zahynul zcela uštván, když mu došla síla. Více nežli filozofa politujme zde duše, které předvídaly nebezpečí ztrát, pročež chtěly zachraňovat vědění i krásu, předčasně pak přicházely s plány mnohokrát, by nebylo újmy nižádné. Hodinu Bůh sešle na Zem, když je plnost času, tu ji nikdo nezadrží; její hlasatel projde krví předních hlídek, které snily – příliš brzy –, že již uhodila.

24


LEGENDA O PRAVDĚ Kdys Pravda — líčí zkazka staletá — ze svého zdroje vyšla do světa. Kam šla, svět celý tonul ve lhaní — i vrátila se plaše v ústraní. Tam zůstala, neb znala cenu svou, ji Pilát nezlákal svou otázkou, ni Galilei, trapně klečící, by popřel zákon v kosmu platící. A zatím sestra Pravdy laskavá, jež jméno „Smyšlenka“ vždy získává, tak pracovala s jemnou ochotou, že každý věřil v Pravdu přítomnou. Pak přišla válka. V krutém palby hřmění šla Pravda lidem vstříc – však z donucení. Tu v prachu, v troskách, v žhavé vichřici spatřila přízrak křídly bijící, jenž potácel se, těžce vrávoral, však příchod větší hrůzy zvěstoval. Přízraku Pravda rozkázala: „Stůj!“ Stín pad jí k nohám: „Sestro, polituj! Jsem… byla jsem… tvůj zástupce… a svět jen o mé slovo prosil řadu let.

248

LEGENDA O PRAVDĚ

Já dodávala jejich skutkům ceny a všechny davy byly spokojeny. Však tohle,“ – ukázala pusté pláně, kde lidé řádili jak líté saně – „toť příliš. Vezmi dílo ve své dlaně!“ Pak dala Pravdě tabulky i pero a prchla kamsi ve vzdálené šero... A Pravda psala, všechno vypsat chtěla, ty jedinečné děje, nové zcela... však ani náznak nebyl v její moci, ač hrůzy ty se dály ve dne v noci. Pak potvrzení chtěla. Bylo dáno. Napsala pod ně: „Zadrž! Neslýcháno!“ Však potom větu úřední a chladnou: „To není ani polovinou řádnou.“ Pohádka končí. Pravda vzchopila se, pozvala sestru z dáli: „Vrať se zase. Tu tíhu nemohu již udržet. Pro spásu Pravdy samé vrať se zpět! Shodnem se – moci tvé jest polovic. Nás potřebují obě – tebe víc.“

249


EDIČNÍ POZNÁMKA Povídky zednářské lóže (tehdy „lože“) vyšly v roce 1930 v pražském nakladatelství Václava Petra v autorizovaném překladu Alexandra Fleischra. Básně přeložili Jan Blahoslav Čapek a Zdeněk Gintl. Čtrnáct povídek, devatenáct básní a dvě scény ze hry Gow’s Watch nazval Rudyard Kipling Debits and Credits (1926, Macmillan and Co., Ltd., London). Když mě nakladatel požádal o uspořádání a jazykovou úpravu nového vydání, vyvstaly přede mnou dva velké problémy – zjednodušeně řečeno jeden kvantitativní a druhý kvalitativní. Ze čtrnácti povídek jsme se jich rozhodli zařadit jedenáct, z devatenácti básní pak tři. Dvě scény ze hry Gow’s Watch jsme vypustili. Tři povídky, které jsme do výboru nezařadili (Námořní policie, líčící trampoty při honbě za pašeráky za války u anglických břehů, Sdružení modloslužebníků z prostředí britské střední školy a Prorok a jeho vlast, povídka o jurodivém americkém bojovníku proti prohibici), jsou příliš úzce spojeny s dobou, v níž byly napsány. Navíc tematicky poněkud vybočují z celkového vyznění knihy. Povídky jsme také nově seřadili tak, aby výsledkem byl určitý logický i „dramaturgický“ tvar. V podstatě totéž by se dalo říct o „básnických vložkách“, z nichž některé nedosahují úrovně oněch slavných básní, jež známe z překladů Josefa Václava Sládka, a zejména Otokara Fischera. Z devatenácti čísel, což je na dnešní poměry skutečně neuvěřitelný počet, jsme (s výjimkou těch, které jsou součástí jednotlivých povídek) ponechali pouze tři s obecnějším přesahem, z nichž dvě básně jako by rámovaly celou knihu. K našemu rozhodnutí přispělo i dilema, zda a jak jazykově upravovat poezii. Ale to už je spíše problém druhý. Tím je jazyková úprava překladu starého více než osmdesát let. Mám za to, že překlad Alexandra Fleischra by mohl být už i v třicátých letech klidně označen eufemismem konzervativní. Má angličtina rozhodně není excelentní a nikdy bych si nedovolil dopustit se překladu. Při pohledu do originálu jsem ale i tak pochopil, že se Kiplingovi stala veliká křivda. S výjimkou úvodní povídky, nádherně parafrázující barvitý styl koránu, působí text původního překladu zcela ploše, odehrává se v podstatě v jedné jazykové rovině. Opat kláštera mluví stejně jako australský pastevec ovcí, rozjívení středoškoláci jako jejich upjatý profesor. Kamsi se vytratilo skoro vše, co Kiplingovu prózu charakterizuje: nepopisné vypravěčské mistrovství, suchý britský humor, někdy shovívavý, někdy břitce ironický, smysl pro odstínění charakterů, a zejména hojně používaný obecný jazyk i slang. Za těchto okolností se smysl některých povídek dal jen dost těžko pochopit. Při jazykové úpravě jsem se snažil text co nejvíce přiblížit originálu. Má práce spočívala zejména v odstínění jednotlivých dialogů, v jiné volbě slov a v hledání melodie vět, více odpovídající dnešnímu jazykovému cítění. Po stránce gramatické jsem, alespoň v pasážích „sémanticky neutrálních“, respektoval současnou jazykovou normu. Celé to byla těžká a zdlouhavá, ale zajímavá, nesmírně vzrušující a zábavná práce. Jestli byla úspěšná, to může posoudit jedině čtenář.

Jan Velíšek 251

RUDYARD KIPLING A SVOBODNÉ ZEDNÁŘSTVÍ

RUDYARD KIPLING A SVOBODNÉ ZEDNÁŘSTVÍ Joseph Rudyard Kipling se narodil v indické Bombaji 30. prosince 1865 v rodině Johna Lockwooda Kiplinga a Alice MacDonald Kiplingové. Psal se rok 1885. Británie stále vládla světu – na moři i na souši. Svobodné zednářství bylo v rozkvětu, a to nejen na starém kontinentu, ale i tam, kam koloniální velmoc přenášela svůj civilizační vliv. Lóže Hope and Perseverance, No. 782, v indickém Lahore (hlavní město státu Paňdžáb, v dnešním Pákistánu) hledala zrovna tajemníka, když se ve městě objevil nový obyvatel – mladý muž, dosud ne plnoletý, který se po studiích v Anglii vracel do země, kde se narodil. Zaměstnán byl nyní jako asistent editora provinčního plátku. Jeho otec byl svobodný zednář, tvůrčí muž a kurátor zdejšího muzea; na setkání bratří prohlásil o svém synovi, že by byl nesmírně vhodným kandidátem na uvolněnou funkci v lóži. A tak se – díky výjimce kvůli věku – stal Rudyard Kipling ve dvaceti letech a šesti měsících svobodným zednářem. Zednářský život i vztahy v lóži znatelně ovlivnily jeho osobnostní vývoj i budoucí literární tvorbu. Kiplingův autorský věhlas postupně rostl a stal se ceněným vypravěčem. Rudyard Kipling se sice narodil v Indii, ale jako pětiletý byl rodiči poslán do Anglie, kde strávil pět poměrně nešťastných let u pěstounské rodiny. Vstoupil na United Services College v North Devonu a teprve po ukončení studia se vrací zpět do Indie, aby se stal členem redakce Civil and Military Gazette v Lahore. A tak počal znovu objevovat zemi, v které se narodil, mystickou atmosféru tohoto barevného světa, bazary, tržiště, čajovny a krčmy – a především rozmanité druhy lidských charakterů, které toto prostředí plné exotických vůni zaplňovaly a oživovaly. To vše vstřebával budoucí literát a zednářský elév. Právě svobodné zednářství bylo tím, co mladého Kiplinga vtahovalo hlouběji pod povrch zdejšího lidského mumraje. Byl fascinován mysteriózním zednářským poutem, které překračovalo bariéry společenských tříd, náboženských a kastovních pravidel. Bylo to jediné prostředí v tradičně kastovní zemi, v kterém se bez předsudků mohli na základě rovnosti setkávat přívrženci různých náboženství. Později Kipling v dopise pro londýnské Times (28. března 1935) píše: „Do lóže mne uvedl vyznavač Brahmy Samaj, pasován jsem byl muslimem a povýšen Angličanem. Strážcem naší lóže byl indický Žid. Naše setkání se samozřejmě odehrávala v duchu rovnosti a vzájemné tolerance. Jedinou růzností bylo, že někteří z bratrů při našich společných tabulích z důvodu kastovních pravidel nemohli pojídat nerituálně připravený pokrm a seděli často nad prázdnými talíři...“

252

RUDYARD KIPLING A SVOBODNÉ ZEDNÁŘSTVÍ

Pobyt v Indii ukončil Kipling v roce 1889. Vrací se na starý kontinent a trvalé literární zázemí nachází v Anglii. V letech 1892–1896 se přestěhoval do amerického Vermontu, odkud pocházela rodina jeho ženy. V roce 1907 se stává prvním britským spisovatelem, který získává Nobelovu cenu za literaturu. Úspěch a veřejné uznání provázely druhou polovinu jeho života stejně, jako osobní tragédie: jeho prvorozená dcera zemřela na zápal plic v šesti letech a jeho jediný syn padl v bitvě u Loosu v Belgii v září 1915, pouhých šest týdnů po svých osmnáctých narozeninách... Kipling vstoupil do „vznešeného stavu mistrovského“ v lóži v Lahore a afiliován byl do Craft Lodge v Allahabádu (stát Bengálsko). Později, už v Anglii, byl přijat za čestného člena Motherland Lodge, No. 3861, v Londýně. Byl také členem Authors Lodge, No. 3456, a zakládajícím členem lóže Builders of the Silent Cities, No. 4948, která byla v úzkém spojení s Královskou komisí pro válečné hroby a byla takto pojmenována právě na Kiplingův návrh. K dalšímu posílení zednářských vazeb došlo, když se Kipling stal laureátem slavné Canougate Kilvinning, No. 2, v Edinburghu. Přijal také nabídku na spolupráci s Philalethes Society, organizací zednářských spisovatelů, zformovanou ve Spojených státech v roce 1928. Znatelný odraz Kiplingova zaujetí svobodným zednářstvím můžeme vysledovat především v básních, z kterých „The Mother Lodge“ (Mateřská lóže) a „Banquet Night“ (Noční Hodokvas) jsou důvěrně zednářské. Jsou to i příběhy se zednářským pozadím, jako „The Man Who Would Be King“ (Muž, který se chtěl stát králem), „Kim“, „In the Interests of the Brethren“ (Bratři) či „The Janeites“ (Janeovci) a ostatní. Pozorný čtenář pak objevuje zednářské narážky častěji tam, kde je nejméně očekává. Sir George MacMunn napsal: „Kipling používá zednářství stejně jako Písmo svaté: pro krásu jeho příběhu, pro sílu jeho odkazu a pro hloubku a důstojnost jeho jazyka.“ Zdá se, že některé vlastnosti, které zednářství vyžaduje, byly ukryty už v samotném Kiplingově naturelu – myšlenka tajného spojenectví, smysl pro komunitu a řád, ctění šlechetných zásad mezi muži, kteří přísahají věrnost společnému cíli. Ale je tu i motiv lidské smrtelnosti a smíření se s koncem. Snad i s pomocí svobodného zednářství se Kipling snažil vyrovnat se svou životní ztrátou – se smrtí milovaného syna. I tento motiv je v Kiplingových povídkách silně přítomen. Číst Kiplinga zednářskýma očima a se znalostí skrytých odkazů je úžasně silný zážitek.

Kameel Machart, nakladatel

253

OBSAH NOČNÍ HODOKVAS........................6 ČLOVĚK PROTI ČLOVĚKU..........9 OKO ALLAHOVO...........................25 MYSLÍCÍ BÝK...................................53 DŮM PŘÁNÍ......................................73 ŠÍŘENÍ VĚDOMOSTÍ.....................97 BRATŘI.............................................123 MADONA V ZÁKOPECH............145 JANEOVCI.......................................167 PŘÍTEL RODINY...........................191 ZAHRADNÍK..................................211 U BRÁNY.........................................225 LEGENDA O PRAVDĚ.................248 Ediční poznámka...............................251 Kipling a svobodné zednářství.........252

Kniha vyšla s laskavým přispěním společnosti

FAS Maniny WWW.FAS-MANI NY.CZ

KIPLING POVIDKY Vydalo nakladatelství Machart v říjnu 2014 jako svoji 132. publikaci. Grafická úprava a ilustrace Kameel Machart. Původní překlad Alexandra Fleischra redigoval, jazykově a stylisticky upravil, ediční poznámkou a vysvětlivkami doplnil Jan Velíšek. Závěrečnou stať Rudyard Kipling a svobodné zednářství napsal Kameel Machart. Druhé, upravené vydání (v nakladatelství Machart vydání první) ISBN 978-80-87938-10-2

www.machart-books.cz

M

ladý Kipling po návratu do Indie počal znovu objevovat tuto zemi, v které se narodil, mystickou atmosféru tohoto barevného světa, bazary, tržiště, čajovny a krčmy – a především rozmanité druhy lidských charakterů, které toto prostředí plné exotických vůni zaplňovaly a oživovaly. To vše vstřebával budoucí literát a zednářský elév. Právě svobodné zednářství bylo tím, co mladého Kiplinga vtahovalo hlouběji pod povrch zdejšího lidského mumraje. Byl fascinován mysteriózním zednářským poutem, které překračovalo bariéry společenských tříd, náboženských a kastovních pravidel. Bylo to jediné prostředí v tradičně kastovní zemi, v kterém se bez předsudků mohli na základě rovnosti setkávat přívrženci různých náboženství. Sir George MacMunn napsal: „Kipling používá zednářství stejně jako Písmo svaté: pro krásu jeho příběhu, pro sílu jeho odkazu a pro hloubku a důstojnost jeho jazyka“.

ilustrace Kameel Machart,

Recommend Documents