ThetaFleet. Prolog, část I. od kapitán Amanda Quinn. Mise nultá: Prolog. Prolog. Prolog k první misi USS Marathon

ThetaFleet Mise nultá: Prolog ned 22. led 2012 22:06:41 Thomas Johnson

Prolog k první misi USS Marathon

Prolog ned 26. úno 2012 18:08:32 Lanna

Prolog, část I. od kapitán Amanda Quinn

Z orbity připomínalo San Francisco obřího hlavonožce deroucího se z hlubin pacifického oceán na nic nechápající souš. Mohutná chapadla městských distriktů se sápala po celém pobřeží a zasahovala až skoro k Nevadské poušti. V minulosti by nikdo neřekl, že se tohle město, známé hlavně svým červeným mostem a věznicí stane tak slavným a důležitým v celé Federaci. Přečkalo obří zemětřesení, které pohřbilo na dně oceánu Los Angeles i zákeřný útok Dominionu, k němuž došlo teprve před osmnácti měsíci. Raketoplán začal svůj sestup, prořízl atmosféru a zastavil se až několik set metrů nad oceánem, aby zahájil finální přiblížení. Na Amandině jinak zachmuřelé tváři se rozhostil klidný výraz a rty se dokonce zavlnily v mírném úsměvu. Po útoku už nebylo ani památky – Golden Gate Bridge vypadal jako nový a všechny budovy – velitelství Hvězdné Flotily a Akademie v centru města – se pyšně tyčily do výšky, jakoby ještě před nějakou dobou nepřipomínaly ruiny. Rozpomněla se na první okamžiky po útoku a na chlad zaplavující její tělo. Naprostá bezmoc, slabost v kolenou,

„Jacku!“ Snažila se jej zastavit Amanda, ale admirál se rozohnil natolik, že zastavit ho nemohlo téměř nic. „Di Marco se dokonce zmínila o tom, že se patrně brzy uvolní ředitele Ústavu experimentální medicíny. Mohli byste s Alexem zůstat na čas u nás, než si něco najdete. Na Staten Islandu…“ „JACKU!“ Zarazila jej zvýšením hlasem Amanda a naklonila se blíže ke stolu. „Nemůžu zůstat ve vašem domě, v San Franciscu, dokonce ani na Zemi.“ Quinnovou tváři problesklo zklamání. Určitě překročila hranici dobrého chování tím, že odmítla jeho nabídku a naprosto určitě jej urazila odmítnutím nabídky k nastěhování. „Všechno mi ho tady připomíná,“ dodala na vysvětlenou přiškrceným hlasem. „Prostě nemůžu. Necítím se ani na nějakou administrativní práci – vždycky jsem měla pocit, že mi nechává moc času na přemýšlení, a to si nemůžu dovolit.“ „Takže bys ráda na loď?“ Zeptal se evidentně zaskočený admirál a jedno z jeho obočí se překvapeně nadzvedlo.

plíce, které nedokázaly zpracovat ani jeden nádech všudypřítomné sirény a hlavně lidé tlačící se jeden přes druhého do úkrytu. Sledovala záblesky dopadající na nic netušící město, ničící všechno ve své dosahu. Breenský stíhač proletěl jen několik metrů od oken nemocnice. Jeden z kolegů ji strhl k zemi a zakryl vlastním tělem před tříštícím se sklem… Otřásla se, tyhle vzpomínky si zakázala už dávno a nic dobrého z nich stejně nikdy nevzešlo. Pohladila po vlasech chlapce dychtivě se naklánějícího přes její sedadlo. Alex nadšeně sledoval přibližující se město. „Už se těším na muzeum, babička Elaine slíbila, že mě tam vezme,“ řekl pyšně svým devítiletým hláskem a důležitě si Amandu prohlédl, aby zjistil, zda je náležitě ohromena. „Mají tam novou expozici breenských zbraní.“ „Určitě se na tebe taky těší,“ opáčila nepřítomně, „ale nejdřív musíme za dědečkem.“ „Půjdeme na velitelství?“ Zeptal se Alex natěšeně a v jeho temně hnědých očích zazářily jiskřičky nadšení. „Na opravdové velitelství?“ „S opravdovými důstojníky a opravdovou čestnou stráží,“ přikývla, „ale jen když budeš hodný.“ Alex se svezl zpátky do svého sedla s rukama založenýma na prsou. „Já jsem vždycky hodný,“ zaprotestoval proti tomu směšnému nařčení a tváře se mu začaly nafukovat. „Však já vím,“ přestala ho provokovat Amanda a pocuchala ho ve vlasech. ***

„Ano,“ odpověděla prostě, „vezmu všechno, co mi nabídneš. Cokoli.“ „Včetně velení?“ Zeptal se Jack Quinn a v očích se mu roztančily pobavené jiskřičky.“[/i] „Včetně velení,“ opáčila automaticky Amanda a zarazila se. „Velení?“ „Admirál McMurry mi dnes ráno hlásil, že jeho lidé konečně dokončili refit USS Marathonu. Cítila by ses na ni?“ Amanda nevěřila tomu, co slyší. Kdyby seděl v kanceláři kdokoli jiný, byla by si myslela, že si z ní tropí žerty, ale Jack se tvářil smrtelně vážně. Lhala by, kdyby nahlas a tvrdošíjně prohlašovala, že ji něco takového v životě nenapadlo. Ostatně, k něčemu podobnému přeci směřovala, nebo snad ne? Každý, kdo se hlásil do Flotily, přeci počítal s tím, že ho jednou povýší, a že třeba dostane i vlastní plavidlo. Nikdy ji ale nenapadlo, že to bude tak brzy. „Jacku já,“ přemýšlela nahlas, „nemyslím, že jsem na něco takového připravená a navíc nejsem kapitán, mám minimální zkušenosti…“ Admirál se znovu usmál. Amanda nabývala dojmu, že mu snad opravdu přeskočilo a tohle je jen žert na ulehčení situace. „Na druhou stranu jsi ale oddaná svým lidem a Federaci, vytrvalá a odhodlaná,“ nesouhlasil Quinn, „a s o hodnost se nestarej…“ „Ať tě to ani nenapadne!“ Zděsila se Amanda při pouhém pomyšlení na to, co navrhoval. „Víš moc dobře, jaký mám názor na protěžování!“ „…propůjčíme ti jí, když dovolíš,“ nenechal se vykolejit Jack. „Pokud s

Kancelář vrchního velitele strategických operací musel navrhovat nějaký zarytý alpinista, a tím ani v nejmenším není míněn člověk rád navštěvující Alpy. Byla situována v nejvyšším patře jedné ze dvou budov velitelství hned vedle kanceláře Vrchního velitele Flotily a náčelníka jeho štábu. Prestižnější kancelář obývala snad jen samotná prezidentka Bacco. Amanda se tu necítila dobře. Příliš jí to připomínalo minulost. Sotva ale spatřila vrchního velitele strategických operací, jak jí přichází vstříc, neubránila se úsměvu. „Jacku,“ pozdravila ho a omluvně dodala, „doufám, že nevadí, že jsme tu dřív, Alex mě sem hnal a je čím dál silnější.“ „Má být po kom,“ opáčil admirál. Srdečně ji objal a políbil na tvář. Jack Quinn patřil k těm lidem, kteří do určitého věku vůbec nestárli. Amanda by dokonce přísahala, že ještě před několika lety by si ho někdo mohl splést s jeho vlastním synem. Konec války a hlavně přibývající léta se na něm ale krutě podepsala. Vždy atraktivní vysoká postava se zakulatila, vlasy prořídly a na skráních se usadila šedá pavučina stáří. Ostré rysy jeho tváře téměř zmizely, ale oči zůstaly nadále mladické a čilé, plné pochopení, porozumění, ale také smutku. Držel se ale hrdě, stejně jako každý důstojní Hvězdné Flotily s tolika lety služby. Kdyby ho tak dobře neznala, ale o admirálově psychickém rozpoložení tušila své. Koneckonců, nebyli tak odlišní. „A kde vůbec je?“ Zeptal se zvědavě admirál Quinn, zatímco Amandu usadil v křesle před svým psacím stolem.

tebou bude Patrick, tedy kontraamidál McMurry spokojen, určitě sám navrhne tvoje trvalé povýšení. Co tomu říkáš?“ *** Raketoplán třídy devět elegantně opustil hangár USS Philadelphia a zamířil k nedaleké stanici. Amanda vyhlížela ze sedadla kopilota snažíc se marně najít svou novou loď. Ještě teď nedokázala pořádně zpracovat, k čemu vlastně došlo. V jednu chvíli seděla v Jackově kanceláři celá dojatá a rozčílená zároveň a v mžiku už před ní ležela hromádka PADDů a jedna zlatá pecka navíc. Začínala mít vážné podezření, že to na ni admirál všechno sehrál – důkaz chyběl, podezření zůstalo. „Je to támhleta, mami?“ Vyzvídal Alex ze sedadla za ní a natahoval krk, aby lépe viděl. „Ne zlatíčko,“ opáčila a vrhla přitom krátký pohled na pilotku, která neskrývala své pobavení, „to je USS Enterprise, kapitán Picard by asi nebyl dvakrát nadšený, kdybych se mu rozhodla ukrást loď.“ „A támhleta?“ Vyzvídal znovu Alex ukazujíce na opodál kotvící Akiru. To už se před nimi zjevil útlý trup Steamrunneru s typicky tvarovanými gondolami. „Myslím, že hledáš támhletu,“ předběhla Amandu blondýnka na sedadle pilota. Nová kapitánka poprvé v životě uviděla svou novou loď a musela dát za pravdu Jackovi. V celé plejádě lodí ve Flotily byl Steamrunner výjimečný. Nepodobal se žádnému z plavidel, na kterém kdy sloužila – velikostí se podobal spíše lodím třídy

„Mám takový dojem, že se právě pokouší přesvědčit jednoho ze strážných, aby mu půjčil phaser,“ opáčila Amanda se stoickým klidem. Podobných výstřelků (a také výstřelů) už si užívala od Alexových pátých narozenin.

Akira, ale jak si pamatovala od Chin’toky, mrštností se mu jen tak nějaká loď nevyrovná.

„Joshua nebýval v jeho věku jiný,“ rozchechtal se Jack Quinn. Byl by se pustil do sáhodlouhých vyprávění o tom, jak jeho syn kdysi provedl to, nebo ono, ale jeho hlas vzápětí utichl. „Promiň, vím, že je to pro tebe stále těžké.“

„Ale je rychlá,“ pochlubila se pilotka a v zelených očích jí to zahrálo vzrušeným ohněm. Amanda jen v tichosti přitakala stále ohromená tím, že tohle bude její vlastní loď, o kterou se nebude muset s nikým dělit. Po zádech jí přeběhl mráz – po velice dlouhé době byla nervózní a k vyděšená.

Amanda přikývla, ale nerozplakala se, jak patrně Jack očekával. Namísto toho si odkašlala, aby uvolnila sevřené hrdlo a pokusila se o plachý úsměv: „Víš, že stále nevěřím tomu, že je mrtvý.“ „Amy, jsou to už skoro dva roky,“ namítl Jack, „admiralita brzy přijde s konečným oznámením o dopadu války a…“ „A jeho jméno bude na seznamu padlých,“ doplnila větu Amanda, „já vím, ale sám dobře víš, kolikrát se admiralita spletla a papírově zabila člověka, který byl živý až až. Jsem toho důkazem, když se ztratil USS Gandhi byla jsem podle Flotily mrtvá dva týdny a stačil jim k tomu jen kus trupu.“ „To byl ale úplně jiný případ,“ namítl Jack. Hlas se mu ale konci věty zlomil. Nebylo snadné přesvědčovat snachu, že se jí už vlastní manžel nikdy nevrátí. Zejména když pro Jacka samotného byla ta rána ještě příliš živá. Amanda se pokusila usmát, ale nešlo, proto jen zlehka přikývla. Na jednu stranu si během toho uplynulého roku stačila přiznat, že se Josh už nevrátí. Za války docházelo k administrativním překlepům pravidelně

„Taková malá!“ Posteskl si Alex a smutně se díval na jednu z gondol, kterou právě míjeli.

Velet malým lodí bylo snadné – posádka většinou fungovala v zajetých kolejích, příliš se nevyptávala a rozkazy mluvily většinou jasně – zaleťte tam, vyložte náklad a vraťte se zpět – na tom se snad ani nedalo moc zkazit. Ale skutečné velení? Tolik věcí se mohlo zhroutit! Ani na to raději nechtěla pomyslet. Podívala se na ženu vedle sebe. Ruce pracovaly klidně a vyrovnaně, vypadalo to skoro, jakoby byla součástí lodi a loď zase její součástí. Vůbec nepůsobila nervózně ani vyděšeně a jistojistě by byla lepším kapitánem než ona. Sebedůvěra z ní vyzařovala tak silně, že ji musela částečně přenést i na Amandu, ale ta se bránila, seč mohla. Jenom si musíš věřit, řekl Jack, když jí předával PADD se jmenováním do funkce, všechno už pak bude snadné. Kéž by! Raketoplán provedl elegantní elipsu kolem lodi, aby si ji mohl Alex pořádně prohlédnout, a pak zamířil k hangáru. S někým takovým za kormidlem by se cítila rozhodně bezpečněji než s nějakým praporčíkem, kterého zrovna vyplivla Akademie. Nebylo to snad tím,

– někdo udělal chybu v dokumentaci, lékař si nezjistil správně jméno pacienta, administrativa zapomněla uvést osobní číslo. Amanda na podobné souhry náhod nevěřila, ale v jeho případě byla svolná v výjimce. Nevěděla proč, nevěděla jak, prostě to cítila. Jen se poslední dobou začala bát, aby se nejednalo o syndrom ztracené končetiny – mohla jej stále cítit, ale už také nemusel být.

že by jim nevěřila, ale potřebovala každou zkušenou ruku, zejména když si sama nebyla tak úplně jistá tím, co vlastně dělá.

„Amando,“ spustil starostlivě Quinn starší, který si všiml změny v jejím obličeji, ale ona jej rázně zastavila. Poslední dobou špatně snášela lítost ostatních. Ba dokonce na ní reagovala vztekem. Na flotilního admirála a tchána v jedné osobě si ale netroufla.

„Pokud se s ní někdy budete chtít proletět, zastavte se za mnou, určitě bychom pro vás nějaké místo našli,“ navrhla Amanda.

„Jacku,“ oslovila jej místo toho zpříma, jak ji jen slušnost dovolovala, „možná mám ještě problémy s jeho odchodem, ale to neznamená, že už nemůžu normálně fungovat. Musím zůstat silná už kvůli Alexovi.“ „Amando,“ oslovil ji stejně formálně admirál Quinn, „já nemám sebemenších pochyb o tvojí síle nebo odhodlání. Vždy si platila za silnou vůdčí osobnost, a právě to na tobě Joshovi imponovalo nejvíc.“ Na jednu stranu ji zmiňování manželova jména dohánělo k šílenství, na druhou stranu ale dojatá Amanda nevěděla co říct. Chtělo se jí křičet a plakat zároveň, ale nedokázala ani jedno. Jen seděla, potlačovala slzy deroucí se jí do očí a snažila se na Jacka vehementně usmívat, aby se neprovalila bouře, která v ní právě běsnila. „Myslím, že Josh by rád, abys pokračovala v práci,“ řekl s těžkým přikývnutím. I pro něj byla ztráta jediného syna hrozným zážitkem a

„Úplně jsem se vás zapomněla zeptat na jméno, poručíku,“ uvědomila si Amanda, když dosedli na palubu. „Natalia Youds, madam,“ odpověděla pilotka pohotově.

Rozloučily se kývnutím a Amanda popohnala Alexe z kabiny. Stáli už skoro na palubě lodi, když se na ní Alex otočil. „To bude dobré, mami, neboj se, budu tu s tebou.“ Aby potlačila dojetí, usmála se. Pravda – všechno bude dobré. Jen, aby z ní stejný dojem nabyla i posádka. Narovnala se a rázně vykročila na palubu.

Amanda tušila, že prožívá pravděpodobně totéž, co právě ona. Jen se díky svému tréninku se dokázal lépe ovládat. „Tvoje kariéra byla perfektně nastartovaná – bylas v první obranné linii, zúčastnila ses několika bitev, na vlastní kůži zažila válečné běsnění, pomáhalas obětem a ztratila přátele včetně těch nejbližších – vaše generace toho za posledních pár let zažila víc než kterýkoli kapitán před válkou. Měla bys těch zkušeností využít a učit ostatní – mluvil jsem s admirálem Norrisem, velitelem Akademie a profesorkou Di Marco s Lékařské rady – oba říkali, že by se uvítali s otevřenou náručí, kdyby ses rozhodla vrátit do služby.“

Re: Mise nultá: Prolog ned 26. úno 2012 22:40:15 Arianus

Elli, Chadwick a Tholiané, Part 1 AKADEMIE HF, SAN FRANCISCO "Jak ti říkám, Liso, takhle jsem už Smitha dlouho neviděl nasranýho..." "A ty se divíš? Přeprogramoval jsi mu replikátor, takže mu místo jeho toliko milované Endicottské kávy dělal přeslazené kakao!" ohradila se Lisa a zazubila se na Ellie, pitvořící právě svou tvář v úšklebku. "Zasloužil si to za to B+, který mi dal..." Hlas kadeta Greye se utnul jak přetržená struna. Dvojice mužů, která se přímo před nimi zhmotnila v transportačním paprsku, byla přímo vystřihnutá z nějakého špatného

"Jo," řekl komodor jednoduše. Elli pozvedl své obočí a zasmál se. "A na co mne tedy jestě teď potřebujete?" Komodor se ohlédl po svém partneru, ale Chadwick se nenechal vykolejit. "Ujišťuji tě..." řekl tajemně, skoro šeptal, podbízel. "Stojí to za to podepsat..." "A pokud nepodepíšu?" stále se snažil zjistit Elli. Komodor se zazubil. "I tak tě přenesem na naší loď." Elli se zasmál a prohlédl si oba muže před sebou s drobným výsměchem a

holovizního filmu. Ten vyšší a očividně starší měl na sobě uniformu Flotily s žlutým kolárkem a hodností komodora. Mladší, i když byl od Ellie věkem dalece za zenitem, neměl uniformu žádnou, ale ty černé brýle, kteří měli oba...vypadalo to opravdu na špatný holovizní seriál... Pohledy obou se upřeli na kadetskou dvojici a komodor vykročil vpřed. "Elli Grey?" Elli se rozhlédl okolo, hlavně na pomalu vycouvávající Lisu, a nahodil jeden ze svých frajírkovských úsměvů "jsem hvězda večera, koukejte!"

pohrdáním. Asi mu to připadalo značně vtipné. Vzal Chadwickovi z ruky PADD a věnoval poslední pohled komodorovi. "Dobře, chápu...přesto myslím, že se na to prvně podívá můj právník..." "Tím právníkem, předpokládám," odpověděl mu komodor. "Myslíš tu tvou plachou kamarádku, Lisu, že?" Elli to přešel. "Takže jsme domluveni jo? Zavolám Vám..." řekl, otočil se a zamířil chodbou nazpět. Komodor s Chadwickem na sebe pohlédli a Chadwick přikývl. Usmíval se u toho.

"No, ne, Elli je ještě v učebně a..." Komodor otočil hlavou na svého kolegu a posunkem si ho přivolal. "Okay, okay...hele, ať je to cokoliv, co si myslíte, že jsem udělal, tak ne, máte špatného člověka..." obrátil Elli a začal napodobovat svou očividně protřelejší spolužačku (která ostatně už dávno zmizela a nechala ho tak na holičkách). "Vypadám jako někdo, kdo by tady takto stál, aniž by o tobě nevěděl vše, co si jen dokážeš představit, že vědět jde?" zeptal se komodor a svým následným pohledem přikoval Ellie k zemi. Tedy pohledem, i ten hlas, v tónu "nedělej si ze mě srandu, mladej, nebo si s tvojí kariérou a ostatně i s tebou vytřu pozadí" jistě zapůsobil, a né málo. "Nóó, vlastně...ne," uznal Elli neochotně a poočku stále hledal možnost úniku, i když žádná se mu nenabízela. "Fajn," přikývl komodor a nasadil takový ten spokojený úsměv sám se

Elli tomu nemohl uvěřit. Držel v ruce ten PADD, zahnul za roh a stále šel a šel a šel dopředu, šrotujíc, co to sakra mělo znamenat. Lehce zpomalil, když byl ve skupince studentů v atriu a pohlédl na obrazovku PADDu, který mu dal ten doktor, Chadwick? A pak se to stalo. V jednu chvíli byl dole v atriu Akademie, a v druhém...stál a hleděl z vyhlídky lodě na orbitě na Severní Ameriku. Přešel k oknu tvořeného silovým polem a nechápal. "Co to sakra..." unikla mu zpoza rtů nevěřícná poznámka. Zpoza jeho zad se ozvaly kroky a stál tam on. Doktor Chadwick, jak se představil tam dole, v Akademii. Zastavil se Ellaovi po boku a užíval si společně s ním ten výhled. "Vítej na USS Bellerephon, Elli," řekl. "Ano, jsi na orbitě, a ano, je to legální." Chadwick se obrátil Ellaovi vstříc a pohlédl mu do očí. "Potřebuji tvou pomoc, Elli. A budu upřímný. Nevím, jak dlouho to potrvá, a jestli vůbec

sebou. Ohlédl se za sebe a nechal promluvit svého kolegu. "Jsem doktor Thomas A. Chadwick, a rád bych se tě zeptal, nechtěl by ses trochu projít?" "Proč?" zeptal se Elli dost nedůvěřivě. "Třeba...no...strávil jsi hodně času, aspoň poslední dobou, hrabáním se ve výcvikové databázi Akademie Flotily, že?" zeptal se s nádechem mistiky Chadwick a Elli se tomu z a s m á l . "To mě jako jdete zatknout?" Komodorova tvář se ani nepohla. Nebyla moc přívětivá. "Ne, jen...včera jsi prolomil firewall složky pro pokročilý taktický výcvik k závěrečným zkouškám..." "Jo, když to víte...hold jsem jednou v životě měl štěstí. A víte co tam bylo v té složce?" zeptal se Elli a poočku mrknul na komodora předtím, než se pohledem vrátil k Chadwickovi. "Nebylo tam nic!" Ten obviňující tón, ten vztek, ne vztek...zklamání, že po vší té snaze jeho práce přišla vniveč...a teď ho za to ještě co...vyhodí? "Jste tu my, to se stalo," promluvil komodor. Chadwick se očividně více než usmíval. "Abys prolomil ten firewall, musel jsi vyřešit matrix založenou na neřešitelném matematickém důkazu, psaný v jiném jazyce mimo databázi univerzálního translatoru. Proto jsme tu. Vyhrál jsi totiž něco jako...cenu..." Elli se zasmál. "No, ať to bylo co to

se kdy vrátíme." Elli si klepl na komunikátor na hrudi a Chadwick se pousmál. "To tady nebude fungovat." "Jasně...jasně..." zablekovat mladík a Chadwick mu přikývl na srozuměnou. "Právě vyrážíme. Je toho hodně, co budeš muset dohnat." To byl bod, kterého se Elli opět mohl chytit. "Počkat, počkat, vyrážíme...kam?" "Starbase 214, sektor Beloti," odpověděl Chadwick klidným zvučným hlasem. "Asi tak stošedesát světelných let odsud." "Počkat, já nemůžu, mám absolutorium, zkoušky...a taky..." začal blekotat Elli, ale Chadwick se už otočil k odchodu. "Víme o tvé sestře, Elli," řekl. Elli sklopil oči. "Vy víte opravdu všechno, co?" "No rozhodně víme, že se ti škola moc nedaří a že máš být vyloučen. Když se tak stane, bude pokrytí léčebných výloh tvé sestry...no, nemalý problém." Chadwick se odmlčel, aby nechal mladého inženýra zpracovat to co mu právě řekl. "Neboj, ani jedno z toho se nestane. Postaráme se o veškerou nutnou péči, kterou bude potřebovat." "A když to i tak nepodepíšu?" zeptal se nevěřícně Elli. "Tak co? Vymažete mi paměť?" Chadwick se pousmál, asi to bylo zajímavým vtipem pro něj. "Ne, ne úplně, ale jsi blízko."

bylo, bral bych spíš cash, jestli by to nevadilo..." "Nic takovýho, mladej," utnul ho komodor. Chadwick zpoza zad vytáhl PADD a podal jej Ellaovi. "Toto je smlouva o utajení."

Bellerephon zvolna opustil orbitu planety, nehledíc na rozhovor dvojice mužů na jeho vyhlídkové palubě. Otočila se a s lehkostí sobě vlastní nastavila gondoly. Netrvalo to ani mrknutí oka, a přešla na warp.

"Smlouva o...chcete mi říct, že vy..." Elli se podíval na okamžik na každého z nich nevěřícně. "...jste vložili do databáze Akademie něco přísně tajného a doufali, že to někdo prolomí?"

Re: Mise nultá: Prolog pon 27. úno 2012 0:59:59 Brean

Nová dobrodružství poručík Tom Brean

Astronautova ruka se natáhla k opasku napěchovaném různorodými opravářskými nástroji. Vytáhla jeden z nich a nasměrovala jej k odhalenému obvodu. Odsazený panel se volně vznášel o kousek dále. Do opravářovy tváře nebylo zvenčí vůbec vidět díky skafandru a helmě, kterou měl na sobě. V nulové gravitaci se jeho paže pohybovaly znatelně pomaleji, což jej dost otravovalo. Nejradši už by měl tenhle úkol za sebou. Zatímco vně skafandru bylo hrobové ticho, uvnitř tomu tak nebylo... "Warpové cívky až zítra?? Ale já mám pracovní plán, který závisí na tom, že cívky budou opraveny nejpozději dnes odpoledne. Můj tým, který jsem na cívky alokoval, teď bude nečinně vyčkávat, místo aby se pustil do práce. Kdo má u vás na starosti rozpis služeb raketoplánů?" promlouval onen

Sotva však vyšel ze dveří na chodbu, div málem neporazil kapitána Morrise. "Zklidněte, pane Breane," nabádal kapitán přátelsky svého šéfinženýra, plácaje jej po rameni, "nemusíte trhat časové rekordy." "Omlouvám se, pane, ale vypadá to ještě na spoustu práce," pootočil Tom padd směrem k nadřízenému, jako by mu to chtěl dokázat. Ten mu jej však jemně sklonil k zemi na znamení, že ho výsledky momentálně nezajímají. "Přišel jsem se rozloučit, Tome. Vím, že máte dost práce a že si nepotrpíte na žádné ceremonie, ale chtěl jsem vás ještě vidět osobně. Komandér se chtěl taky zastavit, ale bohužel musel stihnout svůj transport. Já odlétám za chvíli. Každopádně mám vás pozdravovat i od něj." "Děkuji, pane," zněla obligátní, leč upřímně míněná odpověď.

sedmadvacetiletý poručík do komunikátoru skafandru, zatímco byl nucen přitáhnout si pomalu odplouvající panel. "Žádné nejsou volné? To mi neříkejte. Jenom odtud vidím dva nečinné zhruba tři a... takových osm kilometrů od pravoboku Marathonu." Přestože jej osoba na druhém konci nemohla vidět, instinktivně se obrátil a ukázal svým tlustým prstem ve skafandru na oba stojící stroje. Měl na ně krásný výhled, protože pracoval na vnějším plášti pravé gondoly opravovaného Steamrunneru. Z čím větší dálky se člověk díval na tu loď, tím menší tečkou byl náš poručík, až byl při pohledu na celou Utopii naprosto neznatelný. *** O pár desítek minut později *** Hned jakmile poručík vystoupil z dekompresní komory, pomáhali mu poddůstojníci ven ze skafandru. Byli tu přesně na čas, tak jak jim bylo nařízeno. Stačilo, aby mu sundali helmu a hned mohl spustit: "Jak je na tom náčelník T'Shanik? Stihla ulovit nějaký ten raketoplán?" "Ano, pane. Máme jeden, ale jenom na tři hodiny," odpověděl jeden z crewmanů. "Výborně, aspoň něco," snažil se poručík tvářit pozitivně, přestože všichni v místnosti věděli, že ho tohle zdržení neskutečně žere. "Padd," zavelel stručně, jakmile byl zcela vysvobozen ze spárů skafandru, načež mu vytoužený předmět přistál ve dlani od jednoho z crewmanů. "Díky," vzpomněl si na poslední rozhovor s lodním poradcem o stížnostech na jeho strohost a chladný přístup a přidal v rámci svých schopností vřelé poděkování.

"Chystá se ale mnohem širší obměna posádky. A protože jste jeden z mála důstojníků, kteří zůstávají a navíc taky jako šéfinženýr vedete opravy lodě, budete prozatím lodi velet vy, než vám přidělí nového kapitána a prvního důstojníka." "Uvědomím operační o nástupech nových lidí," přikývl Tom a přidal si do paddu další z mnoha pracovních poznámek. "Nečekám, že jste změnil názor na moji nabídku k přestupu na moji novou loď," usmál se lišácky kapitán. To vyvolalo lehký úsměv i na Tomově tváři. "Ne, nezměnil, pane. Té nabídky si cením, opravdu. Ale už od refitu, kdy jsem tady nastoupil, se Marathon stal mým domovem. Neumím si představit službu někde jinde. Zvlášť potom, co jsem s ní už zažil," odkázal Tom na bitvu s Borgy v sektoru 001, která navždy změnila jeho pohled na svět. "Ano, tomu rozumím," přitakal s vážnou tváří Morris. "No... myslím, že vás nebudu dále zdržovat," dodal po chvíli trapného ticha kapitán. "Přeju hodně úspěchů ve vaší kariéře, Tome. Nepochybuju o tom, že se dostaví." Nabídnutou pravici Brean přijal velmi vřele: "Děkuji pane, bylo mi ctí sloužit s vámi." Najednou tahle fráze Tomovi nezněla tak pateticky a kýčovitě. Tom na chvíli zastavil své hektické tempo, aby zpracoval nejnovější informace. Nový kapitán, nový první důstojník, nová posádka... Nová dobrodružství?

Re: Mise nultá: Prolog pon 27. úno 2012 5:17:24 David Svoboda

Deep Space 9 "Vždyť jsi tu tak krátce!" "Mami, sloužím tu 3 roky!" "Vždyť říkám, krátce!" Meldon si tiše povzdechl a hodil do kufru další část oblečení. Stejně jako předtím ji jeho matka ihned vyndala, rozložila, složila podle svého a vrátila zpět. "Je to kariérní posun. Nešlo to odmítnout. Zvlášť když k tomu přišlo i to povýšení." Povýšení Meldona opravdu překvapilo. Neměl ještě odlouženou minimální povinou dobu v hodnosti podporučíka a již se mu na krku leskla další plná pecka. A k tomu velení sekce... "Já vím, vysvětlil jsi mi to důkladně. Prostě jsem si zvykla tě zase vídat denně. A proč? Jen aby jsi zase zmizel kdoví kam a na kdoví jak dlouho!" "Vždyť jsem ti slíbil volat a psát." "To není to samé!" V tom měla jeho matka pravdu. Rozhodně to nebylo to samé. I jemu pochopitelně bude chybět. O Aneli nemluvě. Ale jednou se dal k Hvězdné flotile a ta se neptá "Mamá pro vás převelení, pokud se vám to tedy hodí?", ta prostě rozkazuje. Jistě, MOHL odmítnout. Ale plukovník by ho asi přetrhla. A on to povýšení CHTĚL, o tom nebyl pochyb. Další část oblečení prošla procesem přesložení. "A pochopitelně přiletím při každé dovolené." "Ať tě ani nenapadne něco jiného!" "Mami, dej mu už pokoj." Tentokrát se ozvala Aneli, která seděla nedaleko v kolečkovém křesle a drbala Meldonovu kočku, která jí ležela na klýně. Meldon se na svou sestru vděčně usmál. Ta mu úsměv oplatila. "Dobře, dobře. Ale vy mě pochopíte..." "...až jednou budete mít vlastní děti." Dopoví dvojčata spolu s matkou průpovídku, kterou od ní slýchají už od dětských let. Všichni tři se rozesmějí. Tohle bude Meldonovi chybět asi nejvíc. Tohle a bar u Quarka. "No, myslím že mám vše sbaleno." Řekne a zavře kufr. "Musím jestě do OPS za plukovníkem. Sejdeme se později v té klingonské restouraci na večeři?" "Budeme tam. Snaž se tentokrát přijít včas." Odpoví Aneli, sundá kočku z klýna a

rozjede vozík. "Já jsem vždycky včas!" Odpoví Meldon dotčeně a zavře za sebou kajuty. Pak se rozejdou na opačně strany. Meldon nikam nespěchá a užívá si jednu z posledních procházek po DS9. Pochopitelně, jak slíbil matce, má v plánu se sem vracet, ale to už nebude to samé. Kývnutím hlavy s úsměvem odpovídal na pozdravy známých, občas prohodil pár vět na rozloučenou. Hlavní loučení bylo pár nocí předem, kdy mu kolegové uspořádali rozloučenou. Té noci mimojiné pochopil, proč je romulanský ležák zakázaný a proč to byl od někoho dobrý nápad ho zakázat. Žaludek lehce zaprotestoval ještě teď při té vzpomínce. Pomalu došel až do OPS a vydal se rovnou ke kanceláři plukovníka Kiry. Ta tam seděla, zavalena PADDy a tvářila se nešťastně a nasupeně současně. Meldon se dotkl zvonku u dveří, Kira aniž by vzhledla od práce jen mávla rukou až vstoupí. "Pod..ehm...poručík Umar, madam." Kira vzhledla a drobně se usmála. "Stále jste si nezvykl, poručíku?" Meldon jí oplatí úsměv. "Ne, madam. Ale myslím že už by to nemělo dlouho trvat." "Aby jste si nemyslel, já si nezvykla do teď." Odpoví Kira a ukáže na PADDy před sebou. "Nerada o vás přicházím, poručíku." "Nerad odcházím, plukovníku." "Tomu sám nevěříte." Odpoví suše Kira a začne se přehrabovat v PADDech an stole. Nakonec jeden vezme a podá ho Meldonovi. "Transfér byl schválen a zde jsou vaše cestovní rozkazy. Hodně štěstí, poručíku." Meldon převezme PADD a potřese na rozloučenou Kiře nabízenou rukou. Pak se otočí a opustí její pracovnu. Naposledy se rozhledne po OPS. Pak se vydá k výtahu a zamíří na Promenádu. USS Seabird Meldon seděl v lodní jídelně a seznamoval se se svými lidmi. Tedy ne osobně, jen skrze PADDy. Ikdyž s ním u stolu jeden z jeho podřízených ve skutečnosti stál. Meldon kradmo nadzvedl pohled a podível se na svého spolustolovníka. Spolustolovnici. První setkání bylo trošku trapné. Ne snad proto, že by měl Meldon něco proti jiným rasám. Rozhodně ne. Navíc mezi jeho podřízenými je i jeden Pahkwa-thanh, takže co do bizardnosti to také nebylo nejhorší. Trapné to bylo v tom, že Meldon musel neustále odolávat nutkání, aby praporčíka nepodrbal za ušima. Nebo pod bradou. Prapročík Nilsa je totiž Caitian. Ztělesněný sen všech chovatelů koček. "Zažil jste hodně bitev, poručíku? Myslím ve válce." Další co zkoušelo Meldonovu trpělivost, byla doslova záplava otázek, kterými ho praporčík bombardovala od začátku. "Měl jsem svůj příděl, ano." Odpoví Meldon neurčitě a vrátí se ke čtení. Ticho vydrží přesně 5 vteřin. "Měl jste někdy zkušenost s Orbem?"

Jedno se muselo Nilse přiznat, její zvědavost měla velký záběr. Jednou se jí i zeptal, proč s takovou zvídavostí nešla spíše k vědecké sekci. Ta odpověděla že na to nemá mozek a ihned zareagovala další otázkou. A tak to probíhalo vlastně celou dobu jejich tydenní plavby. Než stihl ale Meldon odpovědět na poslední otázku, loď přesla z warpu do normálního prostoru. "Jsme tady. Měla by jste si jít pro věci, praporčíku." Caitianka se elegantně vymrští od stolu a pružným krokem opustí jídelnu. Meldon chvilku posedí a užívá si to ticho. Jistě, támhle v rohu mluví několik členů posádku, ale mluví spolu a ne s ním. Když se už ticha nabaží dostatečně, posbírá své PADDy a přejde k jednomu z oken v jídelně, doufajíž že spatří novou loď. "No co, uvidím ji později." Otočí se a jde si také posbírat své věci, aby byl připraven než Seabird zakotví.

Re: Mise nultá: Prolog pon 27. úno 2012 17:26:46 John Sheppard

Minulost a přítomnost Mladá Trillka seděla u svého stolu a vůbec nesledovala obličej, který na ni zíral z komunikačního okna na jejím počítači. „Mami, opravdu nemůžeš zavolat za pár hodin. Mám necelou čtvrthodinku než dorazí nový kapitán. Musím ještě dořešit pár věcí,“ prohodila bezděčně Rima a vzala z úhledné hromádky na okraji stolu další PADD. Na obličeji Lenary Vashti se objevil přísný výraz. „Pět minut mi snad věnovat můžeš, protože jak tě znám, tak mi stejně zavoláš až někdy za měsíc. Pokud vůbec.“ Měla pravdu. Znala svou dceru až příliš dobře a proto tak naléhala. Rima rozhodila rukama na znamení porážky a začala se místo PADDu věnovat hovoru se svou matkou. Vlastně ani nečekala že by jí mohla volat. Naposledy spolu mluvily ani ne před čtrnácti dny, tedy v době kdy se Rima

Hangár se nacházel o jednu palubu níž než byla její kajuta, ale Steamrunner nejsou až tak velké lodě a proto jí cesta nezabrala příliš mnoho času. Všechny raketoplány již byly úhledně uspořádány podél pravé a levé stěny hangáru a uprostřed stál řečnický pultík, určený pro nového kapitána. Přesně jak diktoval protokol. Byla zde už většina vyšších důstojníků a také každý kdo mohl být uvolněn z dokončovacích prací. I když už byla loď oficiálně zpět ve službě, stále zbývala spousta drobností. Těch pár lidí z operační sekce, kteří měli čas, nyní stálo v malém hloučku okolo jejího zástupce. Podporučík Marcus Ashforda byl čtyřiadvacet let starý a pocházel z jižní Anglie. Na lodi sloužil už něco přes rok a půl. Rima na něj prvních pár dnů na palubě hodně spoléhala hlavně v personálních otázkách. A vytvořil se mezi nimi takový přátelštější vztah.

dozvěděla o svém novém jmenování. *** Do jejího bytu v La Rochelle tehdy prosvítalo oknem polední slunce a ona svěřovala matce své obavy z nové funkce. Hlavně nechápala proč byla zrovna ona pověřena velením nad operační sekcí, když podle dokumentů, které zatím stihla pročíst, byl její zástupce služebně o rok starší a na lodi sloužil již od konce války. Na Marathonu tou dobu docházelo k velkým personálním změnám a je možné že někdo výše postavený považoval ji, Rimu Erde, Trilla se zkušenostmi z pěti předchozích životů, která prošla několika bitvami Dominionské války, za kvalifikovanějšího a vhodnějšího důstojníka pro pozici vedoucího sekce. Další možností bylo protěžování veteránů, o kterém se šuškalo hlavně v San Franciscu a v Paříži. Personální důstojníci měli údajně ve zvyku vybírat ze dvou stejně či podobně vhodných kandidátů, toho který prošel za války více bitvami. Staré pozemské přísloví ale říká - Darovanému koni na zuby nekoukej. Rima se proto příčinami svého jmenování nezabývaly a byla jenom ráda že se konečně dostane zase do práce. Dlouhé dny čekání na přidělení jí totiž dávali mnoho času na přemýšlení o různých věcech, což většinou znamenalo dlouhé hodiny ležení na posteli, tupého zírání do stropu a vzpomínání na doby strávené na palubě Mikumy před bitvou o Chin'toku. Nejhorší však nebyly následné noční můry nebo ty náhlé návaly smutku a beznaděje. Nejhorší věcí ze všeho byla pravidelná sezení u terapeuta. Všechny ty nesmysly co se z ní snažil dostávat, všechny ty bláboly o vnitřní rovnováze a podobné fráze. Rima vážně nevěřila že něco takového jako psychologie je vůbec považováno

„Podporučíku Erde,“ kývl na pozdrav, který mu Rima s úsměvem opětovala. Výraz ve tváři se jí však v okamžiku změnil. Za Marcusem totiž stála její další noční můra, tentokrát ovšem z masa a kostí. Praporčík Kenneth Bailey byl skutečnou perlou v koruně Hvězdné flotily. Tento jednadvacetiletý čerstvý absolvent Akademie byl podle všech posudků skutečným mágem v oblasti transportní technologie. Tedy přesněji řečeno si to o svých posudcích myslel jenom on sám. Skutečnost byla trošku jiná. Ve své práci se mladík opravdu vyznal a Rima byla ráda, že dala na radu svého nadřízeného, aby jako velitel sekce podpořila Baileyeho převelení. Problémem tedy nebyla praporčíkova kvalifikace, ale jeho osobnost. To že ji jako svou nadřízenou a jako jedinou z celé posádky zásadně neoslovoval hodností, ale říkal jí prostě šéfová, mu tolerovala. Dalo by se říct, že se jí tohle titulování dokonce líbilo, ale nedala na sobě nic znát. Kenneth byl mimo jiné přátelský, pohodářský a celkově si dokázal za to krátkou dobu získat hromadu přátel. Tahle jeho schopnost Rimu udivovala, ona sama zatím lépe vycházela pouze se svým zástupcem. Se zbytkem posádky si kromě služebních věcí vyměnila leda tak pozdrav nebo nějakou tu zdvořilostní frázi. Pohled na snad pět dní neoholenou tvář a nedbale učesané vlasy praporčíka Baileyeho ji však vrátil z úvah o společenských vztazích zpět do reality. Kenneth Bailey byl hotový pobuda a prý i solidní bordelář. Jediná věc, kterou měl vždy v pořádku, byl jeho kufřík s nářadím. „Pane bože, Bailey! Už jste slyšel o holícím strojku nebo hřebeni. A copak nemáte ani jednu pořádnou uniformu,“

za vědu. Matka se jí snažila přesvědčit že doktoři opravdu vědí co dělají a že ona je jenom musí poslouchat, jinak hrozí že se už nikdy plně nezotaví. *** Dnešní rozhovor se tomu poslednímu hodně podobal, až na nepatrný rozdíl v jeho délce. Před dvěma týdny strávily rozhovorem skoro čtyři hodiny, dnes necelých deset minut. Rima vždycky na matce obdivovala její neuvěřitelnou výřečnost a schopnost vejít se jakýmkoliv s tématem do stanoveného času. Ta jí dnes především znovu kladla na srdce pravidelné návštěvy u terapeuta a Rima jí znovu všechno odkývala, i když věděla naprosto přesně že se doktorům přes hlavu bude vyhýbat co nejdelší možnou dobu. Tohle však nahlas neřekla a pokusila se na sobě nedát ani náznak svého narůstajícího odporu k terapeutům Flotily. „Já zase někdy zavolám, teď už vážně musím,“ řekla s úsměvem a ukončila spojení. Na obrazovce se znovu objevilo schéma Marathonu a aktuální čas. Rima se otočila na židli a podívala se na svou postel, na které leželo ani ne pětiměsíční štěně. Byl to dárek, který před dvěma měsíci prostě nemohla odmítnout. Tři předchozí hostitelé naštěstí chovali domácí zvířata hodně podobná pozemským psům, a proto se Rima neobávala že by zvíře nezvládla. Jejich pohledy se střetli a Duncan, což bylo psíkovo jméno, začal nadšeně vrtět ocasem v domnění blížící se procházky v simulátoru. „Jenom tady hezky zůstaň. Až se vrátím, tak půjdeme na procházku,“ usmála se na něj, ale Duncan evidentně nechápal. Rima natáhla pravou ruku před sebe, ukázala na psa

vyštěkla naštvaně Rima. „Zapněte si aspoň to sako, když už nic,“ dodala trošku klidnějším hlasem, drapla vedle stojícího Marcuse a odtáhla ho stranou. Upřela na něj hodně zlý pohled. „Co tady sakra dělá? Myslela sem že se bude zase vrtat v té nákladní plošině,“ pronesla tiše. Jestli si nová kapitánka jenom trošku potrpí na vojenské manýry, nebo jenom na protokol o uniformě, tak bude opravdu veselo. Rimin mozek šrotoval naplno, nemohla Baileyeho z hangáru prostě vyhodit. Určitě ne kvůli jeho uniformě, to by vypadala jako hnidopich. Na nalezení vhodného řešení však už bylo pozdě. Raketoplán s kapitánem právě prolétl silovým polem hangáru a zlehka dosedl na palubu. Rima nemohoucně pokrčila rameny a kývla na Marcuse, který okamžitě začal organizovat hlouček členů operační sekce do úhlednějšího útvaru. Hlavnímu operačnímu důstojníkovi USS Marathon tak nezbylo nic jiného, než čekat na vývoj situace. Proto se postavila vedle Marcuse a společně se zbytkem osazenstva hangáru čekala na oficiální projev nového velící důstojníka.

dlaň a řekl pevným hlasem: „Zůstaň.“

Re: Mise nultá: Prolog pon 27. úno 2012 18:37:49 Martel Tarkin

2375, San Francisco, Země „Další hlášení z tažení?“ zeptal se Martel svého kolegy z Velení Flotily, když spolu kráčeli chodbou na své oddělení. Bylo ráno, 8:00 standardního zemského času. Hvězdná flotila v této době čelila absolutní pozornosti všech, neboť se právě odstartovalo hlavní tažení proti silám Dominionu. „Ano. Vypadá to, že je to ta největší flotila, která kdy byla dána dohromady,“ přitakal John, jehož všechny věci kolem války zajímaly. Osobně toužil se tam dostat, ale nemohl vzhledem ke svému pozdnímu absolutoriu na Akademii chytit žádnou loď, která by jej tam dopravila. Z jeho hlasu bylo poznat určité zklamání. Na rozdíl od Martela, John vystudoval taktickou – přímo řízení strategických operací, takže každý večer si snil o tom, jak sám velí bitvě. „Chceš jít místo mě do holosimulátoru?“ navrhl Mat, když viděl, jak praporčík trápí. „A ty bys mě tam pustil?“ zeptal se ihned a zatavil se. Jeho oči vypadaly jako dvě velká slunce, která jsou chvíli před explozí. Tarkin pokrčil svými kostrbatými rameny. „Tak val,“ rozhodl nakonec. „Beztak by s tebou nic nebylo. A nezapomeň přijít říct, až…“ Už to však nedořekl, neboť John nabral kurz přímo do holocentra. Poslední co viděl, tak to byla ruka s PADDem, co mu mávala. „Tak nic,“ prohodil suše a pokračoval na své stanoviště. „Kde je Nagano?“ zeptal se při příchodu Martela vedoucí směny nadporučík Surak a přísným vulkánským pohledem si měřil příchozího mladého důstojníka. Martel se podíval do té divné stoické tváře, která k němu upírala svůj zrak. Pokud by si snad někdo myslel, že Surak je negativista, hnusný byrokrat a ještě k tomu všemu postrádá smysl pro humor… Vůbec by nemýlil. Surak byl nechutně zarputilý pracant, jehož cílem bylo… bylo… Nikdo vlastně nevěděl co. Možná by se hodil k Borgům. Ti také hledají dokonalost. „V současné době sbírá aktuální data,“ odpověděl pohotově Martel, zatímco obešel své stanoviště a usedl do béžové židle bez opěr. Jakmile dosedl, aktivoval svůj počítač a začal do něj ládovat informace. „Ničím takovým nebyl pověřen!“ nedal se odbýt Surak. „Jsem si toho vědom, ale někdo tu nudnou práci dělat musí,“ zkusil nadporučíka odbýt Martel ve vší slušnosti, protože jinak by musel tvrdit, že mu jako poradce nařídil dovolenou. Zdravotní dovolenou, což by se objevilo v jeho záznamech.

Naštěstí pro Martela neměl tento výslech dlouhého trvání. Velitel směny se syčením dveří právě dorazil. „Zdravím, zdravím,“ proběhl celou místností a pokynul rukou všem jako nějaký bůh svým ovečkám. Většina mu podobným gestem i odpověděla. „Nadporučíku!“ rozzářil se nadporučík Polawski. „Jsem rád, že Vás tu vidím.“ Místností sice neproběhlo ani slovo, ale většina přítomných se otočila k velitelskému stanovišti. „Nadporučíku Polawski,“ přikývl vážně Surak. „Rozdělané věci jsou v hlášení, dnes musíme dozorovat tři projekty a máme dvě komise. Věřím, že naše společná práce bude úspěšná! Žijte dlouho a blaze.“ Tak zněla Vulkáncova odpověď, když předával PADD svému kolegovi. „Jakoby se stalo,“ prohodil ještě Polawski. „Mějte se,“ rozloučil se s odcházejícím Vulkáncem, který se však při cestě ven z místnosti k Martelově velké nelibosti zastavil, když na něj pohlédl. „Měl byste si zjistit, kde je praporčík Nagano. Dosud se nedostavil,“ pronesl chladně Vulkánec, odprostil svůj zrak od černovlasého praporčíka a vyšel konečně z místnosti. „Tarkine, kde je?“ zeptal se rovnou Polawski. „Viděl jsem Vás, jak jdete s kafíčkem v ruce a žvaníte.“ „Sbírá aktuální informace,“ dostalo se i nadporučíku Polawskému stejné odpovědi. „Takže dlepí v simulátoru a kouká na zpravodajství,“ přeložil to do běžné řeči nadporučík. „Taky bych šel,“ posteskl si. Pak se však ihned napřímil. „Praporčíku Tarkine, máte oddělení. Kdyby něco, jsem na sběru aktuálních dat.“ *** Zpráva o vítězství aliančních sil se nesla Velením Flotily snad ještě další dva dny. Nikdo nemluvil o ničem jiném. Jenže den, na který dosud nikdo nemyslel, se blížil. Pro oddělení poradenské to bylo vždy nejtěžší. Nyní se k příbuzným začnou dostávat zprávy o tom, že už nikdy neuvidí své nejbližší. V mnohých případech ani tělo. Proto také lékařská sekce Velitelství vystřízlivěla nejdříve z opojného stavu vítězství. Lékařskou sekci předběhl jen jediný útvar – Rada Federace a vláda. Politici se objevovali v nejrůznějších diskuzích a vehementně tam opěvovali vítězství aliance nad Dominionem, nicméně nezapomněli dodat, že vítězství bylo za celu velkých ztrát. Tu a tam už padla slova jako „mrtvý hrdina“, „obětoval život za ideály Federace“ či „padl pro svou vlast“. Pro poradenskou sekci znamenalo toto všechno velkou zátěž, protože bude muset poskytnout péči pozůstalým, ale i přeživším důstojníkům stejně jako velícím důstojníkům, kteří budou muset rodinám psát, nebo se s nimi dokonce vidět. A právě od toho tu bylo i tak „nevytížené oddělení“, na

kterém pracoval Martel. „Chystáš nějaký dojemný text?“ zeptal se Nagana, který právě přemýšlel nad tím, jak má matce své kamarádky říci, že už nikdy nepřijde. Vzal to spíše ze zbrklosti než z rozumu. Když se o tom dozvěděl, sám požádal kapitána USS Berlin, aby to mohl udělat. Teď však nevěděl kudy kam. „Ani ti nevím. Vlastně ani nevím, co jsem chtěl říci,“ poznamenal tak nějak netečně. „Myslel jsem si, že to bude snadnější, když to řeknu já, ale teď…“ „Snadné to není nikdy,“ odpověděl klidně Tarkin. Opakovat živelnějšímu Naganovi, že nikdo nemůže sobě dělat doktora a nepleť se nikdy do cizích věcí, byť si myslíš, že by to bylo dobré a ku prospěchu všech. Sám na to pak doplatíš. I to bylo součástí Martelovy teorie o životu a socializaci. Vzal do ruky dokument, který si Nagano napsal. Přečetl pár prvních řádků a ihned celý dokument vymazal. „Já ji miloval,“ pronesl nakonec Nagano. „Chtěl jsem ji, i když dala přednost jinému. Znal jsem ji od mala,“ doplnil svou zpověď praporčík. „A to mi říkáš jako poradci? Jen pro formálnost,“ zkusil vtípek Mat, ale neuspěl. Bohužel. „Je čas vydat se na cestu. Její rodiče se to musí dozvědět. A bude jistě lepší, když od tebe, než ze strohého dokumentu, kde se jim to oznámí.“ Situace u rodičů byla horší, než si Martel kdy představoval. Ano, už léčil pacienty, ano, už viděl to utrpení, ale nikdy, ještě nikdy neviděl takto zničeného svého vlastního kamaráda. Tu noc nemohl Martel spát. *** „V životě bych si nepomyslel, že by to udělal,“ prohodil Martel sklesle a se slzami na krajíčku. Díval se na fotku Nagana, jak probíhá nějakou cílovou pásku. „A měl jsem to vědět.“ „Nemohl jsi,“ utěšoval ho Polawski. Dokonce i Surak dal dnešní den tak nějak pokoj. „Nikdy to nevíme, dokud není pozdě. A pak… Pak už je to jedno.“ „To je naší profesí,“ zvedl Surak hlavu od stanoviště, kde právě byl. „Nikdo nikdy nezná nikoho tak dobře, aby mohl předvídat každé jeho chování. A čím více se o to snažíme, tím více se vzdalujeme. Praporčík Nagano neviděl zřejmě jinou možnost. Nemůžete za to, nemůže za to nikdo. Jeho psychologický záznam nehovořil o žádných takových sklonech. Nebylo v našich silách tomu ani zabránit. Zkratové jednání.“ „Chtěl jsem mu dát nějaké antipsychotikum, když jsem ho opouštěl. Neudělal jsem to,“ posteskl si znovu Martel. „Ano, to by jej zřejmě zachránilo. V rámci vymezených možností by to zřejmě byl

nejvhodnější lékařský postup,“ ocenil Martelovu věcnou námitku Surak svou krutě řečenou pravdou. „Blbosti,“ urval se na Suraka Polawski. „Kdybychom do každého hned rvali antipsychotikum, tak by se nám po lodi za chvíli potulovaly jen trosky. Někdy jsme prostě na všechno sami. To je celé.“ Ten den se vlekl. Martel požádal Polawského, zdali smí odejít dříve. Když mu to nadporučík povoloval, díval se na něj tak nějak divně. Jakoby i on měl strach. „A žádné blbosti,“ řekl mu, když se naklonil, tichým hlasem. Tarkin ucítil na svém zátylku jemný tlak. „Pro jistotu,“ dodal nadporučík. *** 2376, Velení Hvězdné flotily, San Francisco, Země „Franklovu teorii tedy ještě ani ve 24. století, téměř po 400 letech, nemůžeme považovat za neaktuální,“ dokončoval právě Martel své cvičení na Akademii Flotily, kde mu byl ještě nabídnut dočasný zástup za asistenta. „V podstatě totiž Frankl říká, že zabezpečení fyziologických potřeb je nezbytné, jinak organismus nežije, zabezpečení psychologické dimenze je nutnost pro další růst, ale skutečnou podstatnou je noologická dimenze, tedy smysl k vůli. A to je rozhodující faktor pro možnost dosáhnout toho, co nazýváme úspěch. Noologická dimenze má pak, ale pouze ve svém konci stejný význam jako stoická klasická filozofie, která klade důraz na klidné přijetí smrti. Noologická dimenze ve své podstatě pak říká, že ten, kdo změní své utrpení, svou smrt, v morální vítězství… Ten bude vítězem a najde smysl života,“ dokončil Martel svá slova znuděným studentům psychologie. On nebýval asi o moc lepší, přesto mu přišlo, že on ani jeho spolužáci nebyli tak laxní. „Pane,“ oslovil Tarkina jeden z kadetů. Byl to poměrně otylý hoch. Martel mu neodhadoval více než 15 let. „Co byste potřeboval, kadete?“ vyzval jej Mat, zatímco si sbíral své věci z katedry. „Já… Já bych potřeboval složit zápočet z praktických cvičení,“ oznámil mu. Tarkin se něj nyní pozorně podíval. Nebyl ten, kdo by zrovna na Akademii zkoušel. Ani v době svého stálého angažmá na této instituci nebyl přítelem známek a studijního hodnocení kadetů. „To budete muset počkat na svého vyučujícího,“ odpověděl pohotově praporčík Tarkin a mávl rukou, že kadet může jít. „Ale já nemůžu čekat,“ zakňoural jeho mladší protějšek z Flotily. „A to proč?“

„Já, víte, já pokud nebudu mít ten zápočet do dvou týdnů, tak budu muset Akademii opustit,“ pronesl sklesle a zabořil oči do země. Tarkin jen obrátil oči v sloup. „A je to jen tato zkouška, co Vám chybí?“ „Ano.“ „Tak se posaďte,“ vyzval ho Martel a sám se také opět posadil. Trvalo to snad hodinu, než z kadeta vysoukal potřebné množství informací. Zkouška spíše připomínala nepovedený výslech. „Dobrá, zápočet Vám dám, ale informuji Vás, kadete, že budete muset přidat ve svém úsilí. Zkoušku z tohoto předmětu totiž nesložíte u jiného vyučujícího než u komandéra Polawskéhko, takže Vaše další setrvání na Akademii bude záležet na tom. A mohu Vám říci, že komandér Polawski Vás v žádném, ale v žádném případě nenechá projít s těmi znalostmi, které jste mi tady teď předvedl,“ upozornil zdvořile Martel kadeta, jehož oči stejně jako během zkoušky směřovaly dolů. Bylo mu ho skutečně líto, protože něco takového snad doposud neviděl. Ale jo, viděl. Ale ne tak stydlivého. Většina kadetů se snažila zachovat poslední zbytky důstojnosti, kterou měli. Tento hoch. K té tváři, které ho nevnímala, vyslal jemný úsměv. „No, to bude…“ chtěl chlapce poplácat po rameni, ale ten uhnul, což Martela při nejmenším zarazilo, „…dobré. Můžete jít.“ *** Dveře do střediska psychologické antropologie se otevřela jako vždy, když jimi zadumaný Martel Tarkin procházel. „Nebolí tě to moc?“ zeptal se účastně jeho kolega Chiraq. Byl už podporučík, ale choval stále jako malé dítě. On Martelovi tykal, ale Martel mu vykal. Chiraq asi nepochopil, že Mat si vybírá, komu bude tykat a komu ne. „Co?“ zamračil se na kolegu Tarkin. „To přemýšlení,“ upozornil jízlivě. Trochu na Martela žárlil, protože seminář místo Polawského vedl právě Martel, ne on, který o to více stál. „Bolí. Jako čert,“ odfrkl Martel. „Jaká byla přednáška?“ přihnal se k jeho stolu komandér Polawski. „Fantastická. Nikdo nedával pozor, vlastně jim to bylo jedno a já tam akorát zabil čas. Kdybych jim dal přečíst stránku 1 – 50 nějaké učebnice, vyšlo by to asi na stejno. Jenom bych si neničil hlasivky,“ odpověděl na otázku tázaný. „Tak to je vše v nejlepším pořádku. To jich zase vypadne,“ zaradoval komandér

Polawski. V trápení kadetů se skutečně vyžíval a jeho svěřenec nechápal, jak se někdo takový mohl stát učitelem na Akademii Flotily. Opravdu to nechápal. Ze začátku podezíral Polawského, že prostě hází ramena, ale nebyla to pravda. Statistiky mluvily neúprosně. „Dal jsem zápočet Erhadovi,“ vzpomněl si na ono mladíka, když už byli u tématu Akademie. „Tak tebe uhnal?“ zazubil se Polawski. „Býval bych řekl, že jsem to před chvíli řekl,“ odpověděl Tarkin nevesele. „To nic. Já ho vyrazím na zkoušce. Ten prostě nemá ve Flotile co dělat,“ pronesl svůj odborný posudek komandér a náhle byl k nezastavení o tom, jak za jeho dob bylo vše jiné. „Ano, v době kamenné také lidé používali pazourky a dnes phaserové vrtáky,“ odtušil suše Mat. Vypadalo to, že se to komandéra i mírně dotklo. „Myslím, že Erhad má nějaké osobní problémy. Reaguje přehnaně obezřetně, jakoby stále čekal ránu,“ pokračoval Martel s vysvětlování. „Sice to mohla být komedie kvůli zápočtu, ale nemyslím si to. Spíše bych usuzoval na nějaké trauma, možná trvající,“ nahodil. „No, pošleme ho k někomu z našich lidí, ať se na něj lépe podívá. Je v prváku, že? Tak ho necháme důkladně prostudovat a uvidíme, co vyleze,“ zakončil tuto debatu Polawski. *** 2377, Velení Hvězdné flotily, San Francisco, Země Nebylo to dlouho, co Martel dostal v rámci své kvalifikace novou pracovní nabídku. Polawski mu sice stále říkal, že rozhodnutí je jen na něm, ale tak nějak tušil, že komandér nechce, aby odešel. Možná to také bylo kvůli jeho strýci, kterému tak umožňoval, aby Martel stále každý večer chodil domů, byl doma a nikam neutíkal. „Tak co?“ udeřil na něj jednoho rána. „Půjdeš, nebo ne? Už dlouho to blokuješ, tak se rozhodni.“ „Asi ano,“ odpověděl ustaraně Tarkin. „No, to je dost,“ ulevil si komandér. „Už jsem fakt nevěděl, jak tě někam dokopat. Měl jsem pro tebe bezvadné místečko, ale nějak z toho sešlo,“ připustil nejdříve komandér Polawski. „Ale mám pro tebe další. Pojď do mé pracovny.“

Pozvání do pracovny nebylo u komandéra zrovna obvyklé. Raději vše vyřizoval na pracovišti přede všemi. Už to značilo, že to bude zřejmě něco soukromého, nebo tajného. A jak znal komandéra, tak spíše to druhé. „Mám pro tebe zařazení na USS Marathon,“ řekl komandér, jen co se zavřely dveře. Zůstal stát u nich, opřený o zeď. „Dostal bys i hodnost podporučíka,“ pokračoval s vábením na tuto loď. Po Matově zvídavém pohledu a pozdviženém obočí, že by se za něj nestyděl ani Spock, se odhodlal jít dále. „Dokonce bys hlavní poradce na lodi. Je to malá loď, neboj se. Jde o to… Můj přítel – jistý admirál – potřebuje, aby někdo blízký, komu by mohl věřit, dohlédl na jeho snachu a jeho vnuka.“ „To mám jako být donašeč?“ nevěřil vlastním uším Martel. Na druhou stranu – co jiného poradci vlastně byli. Všechno, co věděli, tak zneužili proti svým pacientům. „Ne, donašeč ne. Jen… Prostě onen admirál by rád, aby na lodi bylo vše v pořádku a že poradce, který tam bude, bude chápat i prostředí na lodi. Ať je to jak chce, Marteli, tak tvoje analýzy prostředí jsou dobré. Ano, mohly by být lepší, kdybys na to tak nekašlal a nevěnoval se té tvé ztřeštěné teorii, ale jsou dobré – účelné, jasné a přehledné. Navíc, rádi bychom i otestovali působení netradičně zaměřených poradců na palubách lodí. Po válce nám nějak došly nebojové profese a teď… Teď prostě musíme dát, co máme. To převelení bys jistě tak či onak dostal, ale měl bys to takto příjemnější. Navíc, byl bys mezi prvními, takže by sis, aniž bych na tebe chtěl tlačit, což už teď dělám, mohl i vybrat.“ Znělo to jako taková malá pohádka. Všichni se sejdou a budou mu gratulovat. Otázka ovšem zněla, zdali za tím kamarádem z admirality nestojí kamarád z diplomacie či z Vulkánu, nebo od bezpečnosti. Byla to spletitá síť upředená několika pavouky, nebo je prostě jen tak dobrý? To byla otázka, která letěla Martelovi v hlavě. „Promyslím si to a zítra řeknu.“ *** „Martel Tarkin, mám cestovní kajutu 23 A,“ ohlásil Tarkin ´letušce´plavidla třídy Shelley, které přepravovalo náklad a cestující na SB 214, a pak dále na jihovýchod Federace.

Re: Mise nultá: Prolog pon 27. úno 2012 22:59:56 Thomas Johnson

[...] Ach, mé spletitosti času! Spletitosti reality! Minulost! Má budoucnost! Jiné světy! Další dimenze! [...] Tak dlouho jsme rozdělovali pojmy jako čas, prostor a realita na dílčí, až jsme se naučili vnímat je rozdrobeně.

"Diagnózy kategorie B jsou všeobecně chápany jako stabilní, nicméně i do stabilního prostředí mohou přijít nestabilní prvky. Podporučík je jistě dobrý příkladem. Klasifikace kategorie B totiž jsou obecně chápány ne jako

Roztříštěně do malých a zbytečných slov, která nedávají sama o sobě žádný smysl. Věř mi, drahý čtenáři, zažil-li jsi svou minulost, zažil jsi i budoucnost, není jednoho bez druhého. Paralelní dimenze jsou jako paralelní myšlenky žijí samostatným životem, ale přesto v jedné duši. Až občané Federace pochopí, že nutkání rozdělovat, hledat odlišnosti namísto pátrání po celku, nám pouze někdo vnutil, promění se náš svět v jiný. Nalezneme síly, které přetvoří vše, co známe.[...] ___________ prof. Thomas Johnson, De Essentia, StarFleet Press, 2507 2375, Lékařský institut HF, San Francisco, Země "Takže žádné další námitky? Schváleno. Zapište to do protokolu, paní Thatcherová," uzavřel další třičtvrtěhodinu dohadů, analýz a prognóz muž s prošedivělými vlasy. Chvíli upřeně sledoval výhled z okna jako by borovice tam venku... Se dřevem. Ve skutečnosti celý život chtěl Vittorio pracovat se dřevem. Místo toho sedí tady a rozhoduje o psychologické průpravě důstojníků. Mohl opřít dlaň o násadu a zabořit břit do měkkého dřeva, pocítit tu erupci vůní silic... "Přejdeme k dalšímu, souhlasíte? A za půl hodiny přestávku na oběd," jeho kolega si zjevně všiml nepřítomného výrazu svého kolegy a zastoupil ho při řízení komise. Věděl to dobře - tvrdilo se to v kuloárech celého institutu. Strávit celý rok v křesle předsedy komise pro osobnostně-etickou připravenost uchazečů pro ten projekt, vést tři jednání denně bez nároku na

předstupeň problémových jevů, ale něco jako rošťárny kadetů a jejich vrtochy. S tím se nedá souhlasit. Klasifikace kategorie B je defacto doporučení pro další sledování, ne pro mávnutí rukou..." "Podporučíku," zarazila mladého terapeuta sinavá orlí tvář, "byl jste požádán o komentář k vaší zprávě, ne o přednášku z teorie socializace." "Děkujeme vám, podporučíku," reagoval rychle mladší kolega a pokusil se zmírnit vyznění předchozí věty. "To bude vše, pomohl jste nám." "Takže to bude rychlé," zamnul si ruce předseda komise, jakmile se dveře za vyslýchaným zavřely. "Vypadá to celkem jednoznačně." "Nezapomínej, jak tihle terapeuti přehánějí, říkám ti, že jsem měl taky b tři. Oni se prostě snaží... dávat svým nálezům zásadní význam." "No dovolte, pane. Psychoterapie Hvězdné flotily je prestižní a..." "Zpět k tématu. Johnson. Dobrá, kdo je pro zamítnutí žádosti praporčíka Johnsona o účast na projektu Červí díra? Výborně, zamítnuto. Paní Thatcherová, zápis prosím. A nyní oběd," uzavřel zvesela předseda a prudce odstrčil svou židli. "Možná bysme mu mohli doporučit ten Pathfinder," zamyslel se mladší kolega, když se komise sbírala k zaslouženému občerstvení, "prý tam ten poručík... Barclay hledá mladší důstojníky na nějaké dílčí úkoly. Ten projekt má jméno." "Barclay, Barclay...," zapřemýšlel Vittorio a zamkl jednací sál, "ale to je

dovolenou, to testovalo psychickou odolnost i těch, co o jiných rozhodují. "Takže..., žádost admirála Rica, základna McKinley, sektor 001, pozice vědecký konzultant druhé třídy v oboru kvantová chromodynamika v subprostoru. Subjekt Johnson, Thomas, praporčík, dvacet let, absolutorium s vyznamenáním, kariérní..." "Paní Thatcherová, spis jsme si každý přečetli, přejděme hned k těm problémům," projevil předseda svou italskou horkokrevnost, náhle procitnuvší. "Samozřejmě jich je tu několik. Nejvážnější je záznam v lékařské kartě už z dob Akademie HF. Problémy se socializací, kategorie B-3, celkem osmnáct konzultací s psychologem. Další problémy, tentokrát kategorie A-7 na USS Posseidon, odkud byl na vlastní žádost přeřazen na zmíněnou základnu. Zde se vše již srovnalo, alespoň podle šesti prohlídek." "To nezní zrovna přesvědčivě, když si...," "Carlosi, všichni víme, kolik psychologickým záznamů má každý kadet. Stačí intenzivní mladická láska a už tam máte bé trojku jako vyšitou." "Já tam neměl ani á šestku a to víš, jak jsem bouřil..." "Raději nám ho už zavolejte, paní Thatcherová." Starší sekretářka se sebrala ze židle a za chvíli se z chodby ozvalo pronikavě: "Tarkin, Martel, prosím." Martel si seděl v klidu, i když zase taková klid to nebyl, před šedivými dveřmi s honosným nápisem C-382.

Vittorio a zamkl jednací sál, "ale to je přeci blázen, ne? Cé-šest!" *** 2377, SB 214, Sektor Beloti Konzole varovně zapípala a vypsala několik řádků textu. Pilotův prst se dotkl tlačítka příjmu subprostorového vysílání. "Jsme Borgové, budete asimilování. Vaše jedinečnost se přidá k naší!" Pilot vytřeštil oči a brada mu spadla. Na čele se okamžitě objevily kapičky potu. "To bude pro mě, dovolíte?" pokrčil jsem omluvně rameny a stiskl tlačítko odpovědi. "Tady Johnson, terciální doplněk unimatice nula jedna," zahlásil jsem rychle a snažil se nevnímat pilotův výraz. "Ahoj Thomasi, už jsi tam?" "No, Regi, právě oblétáme stanici, voláš trochu nevhod." "To... to... to je v pořádku, Thomasi, to je úplně v pořádku. Napadlo mě totiž něco... něco úžasného. Pamatuješ si na ten tenzor, víš, ten singulární tenzor zaostřování gravitačního pole? On má off-diagonální komponenty invariantní vůči Globbého translaci, to jsme vůbec nebrali v potaz!" "Regi, já si to fakt nevybavuju a navíc," tentokrát mi už vůle nestačila a oči mi zatěkaly k podporučíkovi u kormidla. Své zděšení nezakrýval. Omluvný výraz jsem měl po dvou letech práce s poručíkem Reginaldem Barclaym dokonale nacvičený. "Vždyť víš, na diagonále fourierovské komponenty, ty s malým epsilon v exponentu..."

On ten nápis honosný nebyl ani náhodou, ale dominoval všechné té šedi, která tu panovala. Ani květiny, ba dokonce ani obrazy to tady nemohly prostě vylepšit. Jenže krásná šedivá barva je "in" už hezkých pár století, takže proč to měnit. Přitom by stačilo přejít na jinou nevýraznou barvu. Když uslyšel své jméno, tak se v něm vařila krev. Vůbec nechápal, proč se nejdříve říká příjmení a až pak jméno. A už vůbec nechápal, proč mu ona osoba neřekla, aby šel dál jen nějakým obvyklým ´vstupte´, když na chodbě nikdo další nebyl. Dokonce mohla říci i jen hodnost a Martela by to tak neštvalo. Uvolnil tedy sedačku opět k sezení, sbalil si své tři PADDy a vydal se do kanceláře, v níž právě zasedala komise, o jejímž významu neměl tušení a náplň mu práce dané komise mu nějak utekla. Ale co už. Chtěli, aby přišel, přišlo to oficiální cestou, a tak je tady. Místnost působila stejně stroze jako chodba před ní, což bylo v absolutním kontrastu toho, jak vypadalo prostředí za okny. Jenom tu borovici by mohli dát pryč. Kazí výhled. "Podporučík Martel Tarkin," ohlásil se komisi a usedl do "křesla pro hosta". Předseda komise si jej prohlédl. Pobledlá tvář, postava smrtky. Jestli se k tomuto chodí někdo dobrovolně zpovídat, tak to poradenská sekce docela slušně klesla. Ale na druhou stranu by mohl být skvělý revizní. To by naprosto skvěle sedělo. "Podporučíku," oslovil místo předsedy jeho kolega mladého poradce Flotily, "Vy jste měl sezení s praporčíkem Johnsonem, že? Do jeho posudku jste uvedl, že měl velké problémy se

Všiml jsem si jí až teď. Vynořila se zpoza dlouhého kotevního mola. Štíhlá a neotřelá. Představoval jsem si ten design jinak. Překvapil mě mile - byl elegantní. A přímo naznačoval, že takhle loď se rozhodně k další hvězdokupě nebude courat. "... ale samozřejmě pochybnosti o té úplnosti systému bázových funkcí..." Deset palub, sto osmdesát osm členů posádky, po posledním poválečném refitu dokonce dvanáct vědeckých laboratoří. A více než čtyřicetičlenná vědecká sekce. A mezi nimi i jeden civilní vědec. Suše jsem polkl. Jaký tohle byl záměr? "... nemohl nechat ujít, tak jsem to prohnal simulátorem a ono se to vůbec netransformovalo...!" Kapitán Amanda Quinnová. Znal jsem ji ještě jako Websterovou. Setkali jsme se na mé první kadetské misi na USS Exceter pro vzorky do sektoru 009. Snažila se nám kadetům udělat z mise alespoň trochu válečnou akci, abychom mohli říct, že jsme se na té válce podíleli. Nikdy bych od lékařky nečekal takové nasazení pro vojenské cvičení. I když nakonec skončilo jenom u něj. To ale bývala ještě nadporučík. Nemohla si mě pamatovat. Ale kdo jiný o mě mohl vědět? Proč by ale i kapitán Quinnová dávala to místo mně? "... bych nikdy nevěřil, jak snadné to bylo." "Regi, prosím tě, já už musím končit. Zavolám ti večer, nebo až se trochu zaběhnu." "Dobře, dobře. Já jen chtěl, abys to věděl. Ať se daří! A pozdravuje tě Ichep,

socializací na Akademii. Můžete to rozvést?"

předevčírem bylo opět okno." "Díky, Regi. Johnson konec."

"Moment, pane," odpověděl Tarkin pohotově a už tahal svůj PADD. Tak tu šlo o nějakou revizi posudku. No skvělé. "Ano. Jeho přizpůsobení se novým podmínkám není vzhledem k jeho emocionálním stavu možné, nebo jen při silné individuální péči další osoby. Osobně se docela divím, že toto nebylo postřehnuto již během předešlých studií. Rozhodoval jsem mezi hodnocením B-3 a C-1. Zvolil jsem ovšem B-3, a to z důvodu možné resocializace, kterou vykazoval během sezení. Bohužel, na závěrečném hodnocení se již nemohlo projevit zjištění, že podporučík reagoval tak dobře jen proto, že mu vyhovoval konzultant, tedy já, a zároveň že chodil k jednomu. Když jsem si toto uvědomil, změnil jsem čas i osobu praporčíkovy výsledky se zhoršily. Je relativně uzavřený, ale pokud naváže vztah, tak je velmi důvěřivý. Toto nemohlo být již zaneseno, neboť praporčík opustil Akademii Flotily." "Jaký byl původ jeho uzavřenosti? V závěrečném spisu ze čtvrtého ročníku je hodnocení vedoucím jeho kruhu, který podtrhuje jeho schopnosti při vedení kadetského vědeckého záměru. Kooperoval tedy s deseti dalšími kadety. To bych od jedince s diagnózou B-3 nečekala. Okomentujte tento rozpor." Prošedivělá žena se naklonila přes široký stůl komise. Martelovi se tak odhalila povadlá a grimasy neschopná tvář, která při mluvě volně plandala. "S tím se dá souhlasit. Problém je v tom, že ta skupina byla uzavřená a neměnná," oponoval názoru postarší ženy, která zřejmě pamatovala ještě klingonsko-federační bojový stav za dob kapitána Kirka. "Praporčík dělal vše

Raketoplán mezitím dosedl na plochu záďového hangáru. Po dosednutí jsem s obavami hleděl přes přední sklo modulu na barevnými čárami pomalovanou podlahu. Čtyřicet lidí! "Těžké přiřazení, pane?" otočil se na mě pilot s pozvednutým obočím. "Nadmíru, praporčíku," vydechl jsem hluboce a zvedl se ze židle. "Ale možná jsem si to vždycky přál. Díky za odvoz." Až poté, co raketoplán prolétl silovým polem, jsem si to uvědomil a plácl se do čela. "Johnson podporučíku Wishartovi, jsem na palubě. Kapitánský nástup je v předním hangáru, předpokládám. Vyzvednu vás v laboratořích, půjdu kolem."

proto, aby taková i zůstala. Dokonce se snažil ovlivnit další kadety, aby se do jeho skupiny již nehlásili, nebo naopak staré známé přesvědčoval, když chtěli odejít, aby zůstali, že skupina je to hlavní. Ano, skupina je skutečně to hlavní, ale pro podporučíka představovala stabilní skupina pevný bod. Když odešel člen jeho skupiny a přišla kadetka... kadetka...," rychle se podíval do svých poznámek, "kadetka Walderová, tak ji sdělil, že by měla dobře zvážit své možnosti. To by měl jistě udělat další kadet, ale efektivita jeho práce klesla po jejím příchodu o celkem 35 %, jak potvrdilo i oddělení grantové komise. Podporučík věnoval svůj čas tomu, aby kadetce rozmluvil její účast na projektu. Projekt tak pochopitelně musel strádat. A to měl štěstí, že nikdo nezemřel. To by zřejmě celý projekt zničilo," dokončil svůj report Martel.

Re: Mise nultá: Prolog úte 28. úno 2012 18:26:07 Lanna

Prolog, část II. od kapitán Amanda Quinn & Nadporučík Tom Brean

Noha došlápnuvší na ocelovou podlahu hangáru jakoby snad ani nebyla tou roztřesenou končetinou, která kráčela po palubě raketoplánu. Amanda si více než kdykoli předtím v životě uvědomovala, že na prvním dojmu opravdu záleží, a to poslední, co v současnosti potřebovala posádka vidět, byla třesoucí se ustrašená ženská s nevyřešenými osobními problémy a devítiletým synem, kterého se drží křečovitěji než Klingon Bat’lethu. Její nejhorší obavy se naplnily. V přední části hangáru se tísnilo snad

„Podporučíku Tarkine,“ oslovila muže, který vzhledem připomínal Vulkánce. Muž se v chůzi zarazil, patrně překvapený tím, že nová velitelka zná jeho jméno. Ještě, aby ne, polovinu cesty strávila čtením osobních záznamů svých nových důstojníků a jejich podřízených. Znala jejich tváře, jejich jména a jejich služební záznamy, a dokonce i psychologické posudky, jejichž byl Tarkin v mnohých případech autorem. Komu jinému svěřit to nejcennější, co momentálně měla. „Odveďte prosím mého syna do kajuty.“

pětačtyřicet lidí různých veliikostí a tvarů, různých druhů a pohlaví a v uniformách různých barev. Něco podobného ji děsilo celou dobu – desítky párů očí, čekajících na každé, byť sebemenší škobrtnutí nového velitele. A poté, co si vyslechla krátkou historii lodi, neměla pochyb o tom, že posádka, zejména starší důstojníci a poddůstojničtí veteráni, budou mít nároky posazené hodně vysoko. A také měli. Zvědavě natahovali krky, zatímco Amanda stála jako tvrdlo u průlezu raketoplánu. Alespoň si tak připadala. Vzpomněla si Jackovu krátkou lekci o chování opravdových velících důstojníků – nikdy nedat najevo strach ani přehršle emocí – smečka to cítí a je pak nejistá. Přirovnání to možná nebylo úplně akurátní, ale Amanda se teď rozhodně cítila jako beránek, kterého každou chvíli rozcupují. Jen klid, Quinnová! Napomenula se v duchu. Už jsi zvládla horší věci. Nadechla se, narovnala a ostrým krokem, ostřejším než zamýšlela, vyrazila k čekající posádka. Alex za ní musel popoběhnout, aby jí vůbec stačil. Rozjela se dokonce natolik, že přehlédla drobného mužíka v čele nastoupené jednotky – admirála McMurryho. Velitel sektoru jí vykročil vstříc. Kráčel pomalu a rozvážně jako většina vyšších důstojníků jeho věku. Nešel shrbeně, ale bylo na něm patrné, že se musí hodně přemáhat, a že záda jej skutečně nutí se ohnout. „Kapitán Amanda Quinnová,“ zahlásila předpisově, když konečně stanula před svým nadřízeným. „Hlásím se do služby, pane.“

Důstojník poslušně přikývl a Alex se po ní opatrně ohlédl, ale když nic nenamítala, rozeběhl se za jejím novým podřízeným, až se lekla, že jej předežene a vrhne se na bezpečnostního důstojníka jdoucího před ním. Všechny phasery na lodi by měla nechat opatřit dětskými pojistkami – třeba by to Alexe alespoň na chvíli zaměstnalo. „Nuže, kapitáne, uvidíme se v 18:00. Předpokládám, že jste již uvažovala o člověku na post prvního důstojníka,“ zeptal se McMurry zatímco se hangár postupně vyprazdňoval, jen poručík Brean zůstal opodál, vázán admirálovými nepřímými rozkazy. „Abych řekla pravdu, admirále…“ „Nic neříkejte,“ zarazil ji velitel sektoru, „řada věcí si teď vyžadovala vaši pozornost, přesto byste volbu svého zástupce neměla podceňovat. Usnadním vám výběr, dovolíte-li mi to.“ Ze záhybů své uniformy vytasil PADD a podstrčil ho Amandě. „Kapitán Abassová byla tak laskavá, že připravila seznam důstojníků vhodných k povýšení na místo prvního důstojníka.“ „Děkuji, pane.“ Amanda na poslední chvíli zarazila zasalutování. Staré zvyky ze San Diega se špatně odbourávaly. „V 18:00, kapitáne,“ rozloučil se admirál a kývnuvše na Breana se odšoural ke svému raketoplánu. Amanda ještě několik okamžiků sledovala svého nového nadřízeného, jak se zaťatou pěstí za zády nastupuje do svého raketoplánu. Bylo jí ho líto, zasloužil by si nějaké klidné místečko někde na Rise, kde by mohl celý den odpočívat,

„Kapitáne,“ natáhl k ní ruku admirál. Stisk měl pevný, ale ruka se mu přitom mírně třásla. „Jsem rád, že vás konečně vidím osobně. Jack mi toho o vás hodně vyprávěl.“ Amanda McMurrymu v duchu děkovala, že nezmínil Jackovo příjmení. Nepůsobilo by dobře, kdyby posádka ihned zjistila, že si je její jméno s tím admirálovým navýsost podobné. „Doufám, že jen samé dobré věci,“ pokusila se odlehčit situaci Amanda a zařadila se po admirálově pravici. Byl skoro o hlavu menší, přesto budil respekt. Musel v mládí platit za brilantního důstojníka. „Jack se zmínil o vašich zkušenostech s velením,“ přikývl spokojeně McMurry, „musím říci, že na lékařku jsou to reference více než kvalitní.“ Pro někoho urážka, pro někoho pochvala. Amanda se rozhodla akceptovat druhou možnost. Ostatně pochybovala, že by admirál patřil mezi ty zákeřné, sarkastické důstojníky, kteří pro jedovaté řeči nechodí daleko. Sama věděla, o čem taková jízlivost může být, mezi takové svého času dokonce patřila. „Je mi líto, že vás tu dnes nemohu provést ani vám dát první rozkazy,“ dodal ještě, „za půl hodiny mi začíná porada štábu a věřím, že vy jste po cestě stejně unavená.“ „Samozřejmě, pane,“ přitakala pohotově, „ráda si loď prohlédnu sama.“ „Nebudete muset, přidělím vám někoho více než schopného.“ Zastavili před skupinkou zvědavých a očividně netrpělivých důstojníků. Amandě připadali všichni hrozivě mladí

ale tihle moderní penzisté se zkrátka na nějaké bezcílné povalování necítili. „Tak, poručíku,“ obrátila se konečně na šéfinženýra, „jsem jen vaše. Provádějte a vyprávějte, jsem hladová po detailech.“ Tom znejistěl, protože neměl připravenu žádnou obsáhlou přednášku, očekával, že si s novým kapitánem potřese rukou a vrátí se zpět k organizaci práce. Sice měli téměř všichni lidi z jeho oddělení naloženo práce tak nejméně na dva dny dopředu, ale měl rád, když na vše mohl průběžně dohlížet. „Umm... mohu vás provést po lodi a seznámit vás se všemi opravami, které je třeba ještě dokončit,“ navrhl ryze pragmaticky, přičemž se vzápětí vyděsil toho, že žádné jeho oddělení není na návštěvu kapitána připraveno. Tedy alespoň z Tomova pohledu, který by před příchodem kapitána na jakékoli stanoviště nejraději nechal vše nanovo vypucovat a naplánoval činnost každého človíčka, který by se byť jen mihnul v okolí. „Výborně,“ přikývla nadšeně Amanda. Měla to tušit, jakmile ho uviděla – v duchu se musela smát, jak ještě stále dokáže dobře přečíst každého člověka, který se jí mihne před očima – bude to určitě takový ten tyranský pedant koncentrující se na všechny ty drobné detaily, možné i nemožné výsledky. Sice mu utíkal pod rukama určitý nadhled, ale Amanda při svém současném rozpoložení potřebovala ve své posádce spíše detailistu, spolehlivého a pečlivého. „Povězte mi, poručíku,“ vyzvídala sotva opustili hangár, „jak dlouho sloužíte?“

a přesto tak nějak neurčitě použití. Jejich věk napovídal tomu, že si nepochybně prošli alespoň jednou bitvou během války, a i ta jedna bitva na nich zanechala stopy. Hluboké a bolestné. Jak teď byla ráda, že si na sebe oblékla svou novou kapitánskou uniformu, ve které se cítila přeci jen o něco pohodlněji než v civilním oblečení. Husté vlnité vlasy stáhla vzadu do jednoduchého uzlu, jen několik modročerných pramínků se jí kroutilo kolem srdcovité tváře. Velkýma, skoro až černýma očima si prohlédla každého jednoho z nich a úzké tvarované obočí se při pohledu na vytáhlého štíhlého mladíčka nadzvedlo. Poznala Thomase okamžitě, ale před ostatními bylo na nějaké bratříčkování příliš brzy. Admirál natáhl ruku po dalším, o něco starším muži a pokynul mu, aby přistoupil dopředu. Zlatá uniforma nedávala jeho postavě zrovna atletického vzezření jako u dalšího „zlatého hocha“, ale z jeho tváře na Amandu shlížela určitá přísnost, která musela podřízené poněkud dráždit. „Poručík Tom Brean, šéfinženýr momentálně pověřený velením plavidla,“ představil ho McMurry, „kapitán Amanda Quinnová, nová velitelka USS Marathon.“ Amanda si s Tomem vyměnila rychlé přikývnutí následované pevným stiskem ruky, tak moc odlišným od toho admirálova, pro kterého tohle byl asi signál ke vzdálení se. „Kapitán teď pronese několik slov, poručíku,“ kývl na Toma, „a poté ji ponechám plně ve vaší péči.“ Kdyby jen admirál lépe slyšel, udeřilo by

„Na Marathonu jsem už pátým rokem, je to skvělá loď,“ neskrýval Tom svou hrdost. „Začínal jsem pod kapitánem Tameichim Harou, který bohužel zemřel během naší účasti v bitvě s borgskou krychlí v sektoru 001. Byl to dobrý kapitán,“ poznamenal posmutněle. „Pak loď převzal kapitán Morris, který jí údajně velel předtím. S ním jsem se loučil předevčírem. Taky skvělý člověk. Hodně mi ti dva dali. No a šéfinženýrem jsem necelý rok,“ dodal Tom na závěr. A tady končíš, Quinnová, musela cynicky v duchu poznamenat Amanda. Nemýlila se ani v tomhle případě – starší důstojníci uvyklí starého, zkušenému velení, si na novou krev budou zvykat jen se zaťatými zuby. „S celou tou přestavbou jste musel být vytíženější než samotný kapitán, nemám pravdu?“ Nenechala se zlomit Amanda a poslušně odbočila za poručíkem do dalšího koridoru. Bylo příliš brzy na to, aby vynášela soudy a musela se alespoň ještě chvíli držet toho, co si předsevzala – mít otevřenou mysl a přijímat nápady ostatních. To první se jí zatím dařilo. Tom rozhodně neměl ve zvyku stěžovat si na vysoké pracovní nasazení a nehodlal s tím začínat ani teď. „Bylo logické, že jsem přestavbu dostal na starosti já. Kapitán měl i další povinnosti, které musel vyřizovat. Mým cílem naopak bylo, aby s přestavbou nemusel mít nic společného. O průběhu prací byl samozřejmě průběžně informován. Tudy,“ navigoval dále svého nového nadřízeného. Amanda nestačila ani zamrkat, jak rychle na ni Brean chrlil informace. Připadala si teď trochu jako ovce, když ji vedl neznámými koridory, očividně

jej do uší Amandino hlasité polknutí. Jistě, proslov, jak moc se na něj těšila, vymýšlela ho celou cestu – byl krátký, ale věcný a výstižný, vzájemně vyvážený a motivující – jediný problém byl, že si z něj nepamatovala ani slovo. Pohlédla povzbudivě na šéfinženýra, který se momentálně tvářil, jakoby se snažil spolknout citron. Tolik k prvnímu dojmu. Tom byl možná ještě napjatější než samotný kapitán. Především se nerad loučil s kapitánem Morrisem a vůbec většinou důstojníků, která v nejbližších dnech opustila Marathon a s nimiž si odsloužil několik dobrodružných let. S tím také souvisel jiný problém - na místo staré posádky nastoupily nové tváře, které Tom vůbec neznal a musel se narychlo naučit jména a zařazení k jejich tvářím. Momentálně však pozoroval tvář svého nového kapitána. Nemohl dost dobře odhadnout, zda je mladší nebo starší než on sám, nicméně to menší stvoření stojící opodál, které k ní patrně patřilo říkává se jim dítě - jí svým způsobem dodávalo auru vyspělosti. Malý Alex nevinně pozoroval celou scenérii, momentálně především Breana, což poručíka značně rozhodilo míry. „Posádko,“ zaburácel admirál McMurry, „kapitán by vám ráda před ceremonií řekla několik slov.“ To snad ani nebude nutné, usoudila v duchu Amanda, ale McMurry byl jiného názoru. Důrazně ji pokývl a uvolnil místo u pultíku. Být blíž, slyšel by další mohutné polknutí. V hlavě měla prázdno, skoro jako před první zkouškou z biochemie na Akademii. Ale i tu tenkrát dala na poprvé a nemusela se ani dvakrát snažit – něco se v ní probudilo, nějaká skrytá vlastnost, která se okamžitě znovu ukryla. Chovala se

rozčílen tím, že nemůže pokračovat ve své bohulibé činnosti a pořádně zkontrolovat osazenstvo strojovny. „Měl byste si dovolit trochu sebechvály, poručíku,“ doporučila mu, „koneckonců, bez vás by loď určitě nebyla provozuschopná tak rychle. Jen dva měsíce, jestli jsem správně vyčetla, vám zabrala celá primární a sekundární přestavba. I na inženýry z Utopia Planitia je tohle sakra dobrý výsledek.“ „Děkuji, pane,“ prohodil reflexivně Brean, „...totiž, umm, madam,“ sklopil svou zrudlou tvář k zemi. „Datum vašeho příletu mi nebylo známo s dostatečným předstihem. Je mi líto, že musíte být ještě svědkem dobíhajících oprav. Umím si představit, že chcete převzít plně funkční plavidlo. Věřte mi, že ho do toho stavu ještě hodlám dostat," pokračoval Tom v sebekritice bez ohledu na obdrženou pochvalu. Ne že by jej to od nového kapitána nehřálo u srdce, ale byl zvyklý denně přijímat rozkazy, nikoli pochvaly. [i]„Naopak,“ zavrtěla hlavou Amanda, „mám raději věci dynamické než statické. Vidět loď, na níž ještě práce probíhají je pro mě zkušenost mnohem cennější než si převzít nové nablýskané plavidlo s cenovkou na gondole.“ Nastoupili do turbovýtahu. Naleštěný systémový displej naznačoval, že na něm Breanovi inženýři museli nechat ruce před jejím příjezdem. Ani by se příliš nedivila, kdyby jim přímo z hangáru dával rozkazy, zatímco se ona rozohňovala. Byla by si toho skoro ani nevšimla. Zato jeho pohled zdál se být všudypřítomný a stěny propalující jakoby snad doufal zahlédnout některého ze svých podřízených, jak se bezcílně poflakuje po strojovně.

přirozeně, automaticky, bez rozmýšlení, a přestože svou řeč zcela zapomněla, ocitla se najednou před řečnickým pultíkem, kam jí ty dvě zrádcové končetiny donesly. „Pohov,“ zavelela rozhodně, vlastní hlas jí zněl cize a dutě, jakoby zazníval z veliké dálky. „Vím, že velké množství z vás slouží na této lodi řadu let. Zažili jste různé situace a různé velitele, některé lepší, některé horší. Získané zkušenosti vás zocelily, ba co víc, sjednotily vás, a to tím způsobem, že jste teď spíše rodina než posádka. Rodina, která spolu drží za každých okolností, a pro kterou musí být těžké přijmout mezi sebe nové členy. Já vás ale žádám, abyste své nové rodinné příslušníky přivítali s otevřenou náručí, abyste je vzali mezi sebe a byli jim nápomocni stejně jako jeden druhému. Od nových členů posádky a zejména pak od sebe očekávám, že vaši důvěru nezklameme, a že všichni, budeme stát při sobě, aby naše rodina fungovala a pracovala jako nikdy předtím.“ Amanda se nadechla a rozhlédla se. Důstojníci na ni fascinovaně hleděli, někteří s překvapeným výrazem ve tváři, další zase s pootevřenými ústy. Přistihla se dokonce, že mimoděk zaťala ruku v pěst a několikrát jí bezpochyby udeřila do pultíku, jako to dělala při seminářích na Akademii. Jen doufala, že alespoň svým novým podřízeným nepřidala jako fanatik hlásající do světa moudra o nejnovějších poznatcích z traumatologie. „Rozchod,“ přikázala, „slavnostní ceremonie proběhne v 18:00.“ Uhnula pohledem k admirálovi, aby se ujistila, že nechce něco dodat. Usmíval se, ale nezasáhl, když se důstojníci a

Vlastně, nebyl tak odlišný od Quinna, usmála se v duchu. Mohli být tak stejně vysocí, a přestože hmotnostně a anatomicky kompatibilní nebyli, měli přinejmenším jednu špatnou vlastnost, kterou své okolí vytáčeli. U Joshe to byla poza arogantního sebestředného floutka, u Breana zase nepochybně pedantství a s tím spojené všeobecné komandování všeho živého i neživého v okolí. Komandováním si sice být tak jistá nemohla, kdežto o přehnané pečlivosti zavánějící až obsesivní kompulzivní poruchou osobnosti, ano. Podporučík Tarkin byl ostatně ve svých psychologických posudcích velice konkrétní a neméně pečlivý. Jednoho muže už vychovala – Josh se během jednoho roku stal ohleduplným manželem a relativně zodpovědným otcem, když zrovna Alexe nevykláněj z dvanáctého patra velitelství námořní pěchoty. U Breana by stačilo trochu zatlačit na personální schopnosti, možná nalomit zaběhnutou rutinu, a hned by měla dokonalého a hlavně pečlivého prvního důstojníka, a to možná ještě v kratším časovém intervalu. Z nějakého podivného důvodu se jí ten nápad zamlouval, mladíkovi po jejím boku se to už patrně bude zamlouvat méně, ale koneckonců Každý má právo na můj vlastní názor, říkávalo se ve velitelských kruzích. Docela se divila, že ho admirál McMurry nenabídl sám. Zkušenosti měl, znal loď i většinu posádky lépe než kdo jiný, a mezi důstojníky na plavidle byl také služebně nejstarší. A navíc jeho jediného nenavrhl Jack k výměně – to už něco znamenalo. Ke všemu se obávala, že z navržených kandidátů si stejně nevybere. Jak ostatně měla šanci zjistit, během krátké cesty výtahem, seznam navržený

poddůstojníci začali pomalu trousit z hangáru. Alex na matku vyjeveně zíral, ale v očích mu hrály nadšené jiskřičky – zejména asi proto, že polovina bezpečnostní sekce přišla na uvítání kapitána ozbrojená phasery. Copak tohle období nikdy neskončí? Zaskučela v duchu a doufala, že si jeho drzého, chtivého pohledu nikdo nevšiml.

kapitánem Abassovou se sestával zejména z jejích vlastních podřízených. Buď se jich chtěla zbavit, anebo jim doufala zajistit nějaké pohodlné místečko. Hlava se jí z toho přehršle zmatených myšlenek roztočila tak, že se musela opřít o stěnu výtahu. „Víte co, poručíku,“ navrhla s lehkým úsměvem a pozorovala s jistým vnitřním uspokojením jeho zmatený pohled, „pojďme nejdříve do jídelny na šálek kávy a vy mi přitom povíte něco o sobě.“

Created b y Lanna & Brean

Re: Mise nultá: Prolog úte 28. úno 2012 22:22:23 Skalar

SB 214 Vesmír bol dnes na Skalarove potešenie kľudný a nejeden pozorovateľ by mohol namietať, že sa z neho vytratila jeho obvyklá krása. Práporčíkovi to však vôbec nevadilo. Jeho pohľad smeroval do nekonečnej prázdnoty kde sa v diaľke týčila osamelá Gamma Trianguli doprevádzaná azda iba blízkou Mac Phersnovou hmlovinou. Bolo zaujímavé nájsť vnútorný pokoj v priestore na konci federácie. Väčšina posádky stanice totiž bola v neustálom napätí. Potenciálnych dôvodov mohlo byť niekoľko, či už samotná poloha na hraniciach federácie alebo neustály McMurryho dohľad. Toto miesto však napriek všetkým okolnostiam vyžarovalo tajomnú energiu ktorú práporčík nasával každým vdýchnutím.

„Len nahlas uvažujem, toto je totiž moje prvé reálne miesto vedca v mojej kariére.“, zaznela jeho vyhýbavá odpoveď. „Tiež ste prišli študovať miestnu hmlovinu? Mnoho vašich kolegov som prepravoval na stanicu Gamma Trianguli...stále tam študujú tú hmlovinu. Vraj tam stále nachádzajú nové poznatky o nejakých časticiach či čom.“ Skalar sa pousmial. Našiel sa totiž niekto, kto zdieľal jeho obdiv pre astronomický úkaz v ich blízkosti. „Nie, ja pracujem v trocha inom odbore, som xenobiológ.“ „Ahá, takže vytvárate tie všetky tajné hybridy z rás federácie, aby slúžili ako nová vojenská sila federácie? Čítal som o tom niečo....“, pilotov prúd

Z okna promenády bol vidieť kúsok gondoly jeho nastávajúcej. Marathon nebol jeho cieľom ani životnou láskou po ktorej túžil, no napriek tomu to bola loď a to tá jediná na ktorú ho prijali. A on bol vďačný aj za túto príležitosť minimálneho významu. Potreboval opäť cítiť chvenie motorov či jemné zmeny gravitačných síl počas nastavovania nového kurzu. Jeho pohľadu neunikol blížiaci sa tieň vulkánskej postavy. Objavil sa tam vlastne už pred niekoľkými chvíľami no Skalar mu nevenoval pozornosť. Prázdny vesmír bol momentálne zaujímavejší a napĺňal jeho myseľ harmóniou. Tieňu to však začínalo byť očividne nepríjemné. Mal naponáhlo no nedal to na sebe vedieť. Bol to veľmi chladný a logický tieň, nepodobný väčšine tieňov s ktorými sa práporčík stretával. Hral s ním vyčkávaciu hru a on mal pocit že jeho šance na výhru pohasínajú s každým mihnutím jeho zreníc. „Pane, váš transport je pripravený v hangári 9“. Prehral. Harmónia sa pomaly vytrácala z jeho mysle a on sa vracal do trpkej reality sveta kde má tridsať rokov na krku a nulové šance na akékoľvek povýšenie. Taký je už osud zbabelcov.

myšlienok prerušil ženský hlas, ktorý ich plavidlu umožnil pristátie na palube Marathonu. „Keby som pracoval na podobnom projekte, tak by som sa určite nachádzal v tých najtajnejších laboratóriách federácie, a to je s mojim životopisom veľmi nepravdepodobná možnosť. Navyše silne pochybujem o tom, že by federácia na podobných projektoch pracovala. Máme predsa svoje etické zásady.“ „Naše etické zásady nás skoro stáli vojnu pane.“, zafrflal si pilot. Mal v podstate pravdu a Skalar s nim v duchu súhlasil. Posledné dva roky na akadémii mu však do hlavy vtĺkli opäť čerstvú várku ideálov. „Naše etické zásady sú jedna z vecí čo toto spoločenstvo, ktorého sme obaja členmi charakterizuje. Bez zásad ako sú tieto by sa naša spoločnosť veľmi rýchlo zvrhla na chaos a totálnu anarchiu.“ Raketoplán pri jeho posledných slovách pomaly dosadol na podlahu hangáru. Pilot sa cez predný priezor porozhliadol po okolí a následne otvoril cestu von pre mladého práporčíka. „Mám taký pocit, že ste práve zmeškal fanfáry pre nového kapitána.“

*** „Počul som, že po Morrisovi prevzala velenie lode nová kapitánka“, snažil sa práporčík nadviazať zdvorilostnú konverzáciu s pilotom raketoplánu triedy 9. Ich plavidlo pomaly krúžilo okolo stanice aby mohlo zaujať príletový vektor k USS Marathon. „Áno pane, Kapitán Quinnova.“, odpovedal postarší pilot, ktorému už pomaly šediveli jeho krátne hnedé

Na Skalarovej tvári sa objavil náznak úsmevu: „To som mal aj v pláne, na oslavy dnes nemám najmenšiu chuť. Žiaľ niekomu vo velení sa to evidentne páči a o 18:00 zažijem naozajstnú spoločenskú udalosť...“, práporčík sa na chvíľu odmlčal aby si mohol zobrať svoju cestovnú tašku. „Vďaka za odvoz, už vás nebudem zdržovať.“ Skalar to cítil pri každom svojom kroku. Jemné záchvevy z podlahy sa prenášali

vlasy. „Zaujímavé, to by pravdepodobne vysvetľovalo mnohé.“

cez jeho kĺby až na krk kde vytvárali príjemné pocity relaxu a eufórie. Bol späť.

„Pane?“, zaznela nechápavá odpoveď z prednej časti plavidla. Skalar samozrejme vytušil že jeho prepravca nemá potuchy o jeho minulosti, no napriek tomu sa rozhodol ho touto spŕškou informácií nezaťažovať.

Re: Mise nultá: Prolog čtv 01. bře 2012 20:13:27 John Sheppard

První dojem Za okny lodního baru se rýsovaly majestátní obrysy Hvězdné základy 214, u které Marathon prováděl poslední nezbytné opravy a úpravy. Posádka tou dobou také ještě nebyla kompletní, nebo lépe řečeno nebyl kompletní důstojnický sbor a hlavně se stále čekalo na nového kapitána a prvního důstojníka. Rima, která byla na palubě necelé dva dny, měla tou dobou práce nad hlavu. Bohužel z velké části se jednalo o administrativní činnost spojenou s vedením operační sekce, vyřizováním žádostí o materiál a tak dále. Ráda by se také zapojila a „umazala“, bohužel většina prací zatím probíhala v oblasti hlavní strojovny a jejího počítačového jádra. A strojovna bylo to poslední místo kam teď chtěla jít. S ospalým výrazem odložila svůj PADD a dopila zbytek ze své, tou dobou již úplně studené, kávy. Transportní plavidlo s Martelem pokračovalo ve své cestě již skoro druhým dnem, zatímco Martel je trávil na stanici, snažíce se upoutat co nejmenší pozornost. Navštěvoval místní lokály, zašel se podívat na ošetřovnu. Vlastně ještě nikdy zcela přesně neviděl

„Dokonce je to ještě horší, než si myslíte!“ dodal významně a rázně přikývl hlavou. I jeho pravá ruka vztyčila ukazováček. „Dokonce hlavní poradce!“ Rimě vyschlo v krku. Pravá ruka se jí instinktivně zatla v pěst. Cloumala s ní zlost. Zlost a nemohoucnost. Už teď jí bylo jasné že tomuhle doktůrkovi neunikne. Nebylo v podstatě kam, loď byla opravdu malá. Jakmile se přečte její záznam bude vymalováno. Bude se ji určitě pokoušet analyzovat a kdoví jak se tomu jejich voodo vlastně říká. Pokud ten záznam ovšem už nečetl, protože podle jeho přístupu se dalo usuzovat že svou práci určitě miluje. Martel podle ní nevypadal o moc starší než ona sama, ale u Vulkánců přece člověk nikdy neví. Co když si hodlá na Marathonu nasbírat materiál na nějakou vědeckou práci. To by jí tak ještě chybělo. Rozhodně nechtěla být hlavním bláznem v něčí práci. Rima začala v duchu probírat všemožné další konspirační teorie. Po chvíli ji napadlo, že musí rychle něco říct, pokud bude mlčet bude vypadat jako blázen.

ošetřovnu menšího plavidla. Jeho praktický výcvik probíhal na Ambassadoru, a to sotva bylo plavidlo běžné velikosti s běžným vybavením. Teprve tady se mohl jít podívat na nějaké menší plavidlo. Když navštívil ošetřovnu lodi třídy Sabre, nestačil se divit. Kdyby ho tam bývalý spolužák nenavedl, nepoznal by to. Místnost byla poměrně malá, jen tři biolůžka. Nechtělo se mu věřit, že něco takového je skutečně vydáváno za ošetřovnu. To návštěvy místních barů bylo daleko zajímavější. Na to, že byla SB 214 sektorovou základnou, měla poměrně málo kulturních míst. Za to zde byly rozšířené holopaluby, což jistě dávalo posádce dobré možnosti vyžití. Vůbec tu vládla taková poklidnější atmosféra. Rozhodně jiná než na Velitelství Flotily.

„Takže … předpokládám že tohle není jen tak nějaký rozhovor. Koukám že opravdu neztrácíte čas,“ odsekla nakonec Rima. Sice se snažila kontrolovat tón a intonaci hlasu, ale i tak zněl výsledek dost rozzlobeně.

„Prosil bych černý čaj, jedno jaký... Stejně si do něj dám cukr,“ objednal si Martel u barmana. Asi nebyl tak nezvyklý na objednávky tohoto typu, takže jen přikývl. Rozhlédl se po místnosti a zaplul k nejbližšímu volnému stolu, než ho někdo předběhne. Podařilo se mu to! Mohl si zabrat celý stůl pro sebe. Obsluha pak během chvíle dodala jeho čaj. Na žádost o cukr se číšník díval dost divně, ale po chvíli jej taky přinesl. Asi se u objednávky Martel nevyjádřil dost jasně. Ničím jiným to nebude.

Čaj mezitím změnil svou teplotu z horkého na vlažný. A nyní se v něm těžce projevoval cukr. Když je čaj skutečně teplý, tak to není tak poznat, ale jakmile už je chladnější, tak se cukr začne projevovat o to více. Rima evidentně patřila do kategorie těch lidí, kteří poradce nesnáší. A zřejmě k tomu má svůj důvod. I podle toho, co si tak zběžně pročetl, ačkoliv pravé studium hodlá udělat až po nalodění, protože nebylo do poslední chvíle jisté, kdo bude členem posádky a kdo ne. A Martel nerad dělal zbytečnou práci.

Usrkl ze svého šálku a znovu se rozhlédl po baru. Nebyl tu nikdo, kdo by jej zaujal. Až na jednu osůbku... Určitě její tvář viděl ve spojitosti s USS Marathon, jeho novým domovem. Jistě nebude na škodu, když se seznámí o trochu dříve. Neměl na sobě uniformu Flotily, ale bílý vulkánský oděv, takže nevypadal ani jako poradce. Mnoho Vulkánců mezi poradci není. Chvíli se rozmýšlel, ale pak vyrazil i se svým čajem.

„Myslím, že Váš vřelý vztah k poradenské sekci je pochopitelný,“ pokračoval klidným hlasem hlavní poradce USS Marathon. „Obávám se, ale že averzí vůči mně trpět moc nemůžete, protože až půjde o členy Vaší sekce... Dostanete se do mé role,“ schváleně připomene její nové postavení a jeho povinnostmi, nad kterými zřejmě ne zcela přesně zatím přemýšlela. Hodnotit členy posádky v dané sekci je totiž úkolem velitele dané

„Pokud znáte mou složku, tak už asi víte jaký mám vztah ke cvokařům Flotily,“ dodala vzápětí a roztěkaně poklepala prsty na svůj vypnutý PADD. Tarkin se na ni zaraženě podíval. „Vy byste mě sedřela z kůže,“ kontroloval jí ohledně 'nějakého rozhovoru'. „To si snad myslíte, že cvokaři, jak jste právě uvedla, nemají snad volno, osobní čas či že si prostě nechtějí jen promluvit s někým z posádky jen tak?“

„Je tu volno?“ zeptal se co nejpřívětivějším hlasem. Rima byla tak zahloubaná do vlastních myšlenek, že si vůbec nevšimla nově příchozího. S trhnutím zvedla hlavu, aby si onu osobu prohlédla. Byl to nejspíš Vulkánec, i když na něm bylo něco záhadného. Nedokázala to popsat, byl to prostě jenom takový pocit. V baru byl dostatek volných stolů a bylo jí celkově divné, proč by nějaký Vulkánec chtěl začínat rozhovor zrovna s ní. Ona sama nevyhledávala přítomnost cizích lidí a vlastně ani neměla ráda když ji někdo neznámý jen tak oslovil a pokoušel se začít rozhovor. Její zvědavost ale tentokrát zvítězila. „Vemte místo,“ odpověděla ledabyle a mávnutím ruky si objednala další hrnek kávy. „Děkuji,“ odpověděl stroze Tarkin. Nejdříve položil hrnek s čajem na stůl, pak si musel trochu povytáhnout kabát, aby se mu pohodlně sedělo, a teprve potom si přisedl ke stolu. Složil ruce před sebe tak, že defacto objaly hrnek, prsty se spojily právě na jeho straně blíže k Rimě Následně pozvednul své černé oči do té tváře před ním. „Martel Tarkin,“ představil se podporučíkovi. „Myslím si, že budeme kolegové na USS Marathon. V opačném případě se velice omlouvám, ale jste neskutečně podobná jedné z tamních důstojnic.“ Jeho jméno nikdy neslyšela, takže bylo téměř jisté že nemůže patřit k její sekci. Možná bude ze strojovny nebo navigační. Tak či tak musel číst

sekce. Velmi očekává její reakci, protože na základě toho se pozná, jak moc složitá budou jejich vlastní sezení. Teď, když o tom tak uvažoval, z původně nezávazného rozhovoru se stal skoro pracovní. Martel by si nejraději nafackoval za to, že ho profesionální deformace ovládla a narazil na téma hodnocení členů sekce. Nechtěl pracovní rozhovor. Chtěl prostě jen společnost a poznat nového spolupracovníka. „Každý máme svá tajemství. Někdo větší, někdo menší, někdo objektivní, někdo subjektivní. Já věřím, že s poradcem se dá vycházet úplně v klidu, podporučíku,“ snažil se zachránit situaci Martel. Ale asi mu to moc nešlo. „A věřte mi, že poradci jsou zpravidla ti poslední, co chtějí něco vědět. To ostatní po nich chtějí, aby věděli. Nezabíjejte posla, posel za zprávu nemůže,“ okomentuje to trochu obrazně dalším dávným příslovím ze Země. „Tudíž jestli si myslíte, že toto je nějaký pracovní pohovor, že jsem se rozhodl, že zrovna tady a teď Vás zanalyzuji, tak mě to velice mrzí. Není tomu tak. Jak jsem řekl - i poradci mají rádi svůj klid, a proto jsou za každou návštěvu SB vlastně vděčí. Mohou jít ven a popovídat si tam s neznámými lidmi, kteří je neznají a nemají k nim tedy takový postoj jako jejich vlastní posádka, která poradce většinou chápe jako... jako... nejnepříjemnějšího člena posádky.“ Rima někde hluboko uvnitř věděla že Martel má alespoň částečně pravdu. Jenomže měla momentálně prostě zlost. Nebyla naštvaná ani tak na něj samotného. Byla naštvaná na sebe, že zase vybuchla. Byla naštvaná na všechny doktory, kteří jí od návratu k Flotile nedali ani na chvíli pokoj. Největší

seznam posádky. Rima se v duchu proklela, že něco takového neudělala taky. Četla jenom složky lidí spadajících pod její sekci, ale nejspíš nebude na škodu se seznámit i se seznamem důstojníků. „Máte pravdu pane Tarkine. Jsem Rima Erde, hlavní operační důstojník Marathonu,“ řekla Rima a vypnula svůj PADD, který ležel na stole. „Nějak sem přeslechla vaše zařazení. Pokud to teda není tajemství?“ „Dokonce hlavní operační důstojník,“ přikývne uznale Martel hlavou na znamení obdivu dosažení takto prestižního postu. „Musela jste být velmi dobrá,“ pokračoval plynule komunikativním tónem hlasu. „Dosáhnout na post hlavního operačního důstojníka bývá považováno za předstupeň velitelství.“ Rima mírným úsměvem přijala uznání svého spolustolovníka, ale neměla v plánu mu popisovat svou minulost. Defakto jí o sobě zatím nic neřekl a pokoušel se jenom získat informace o ní samotné. Rozhodně si tohohle pana Tarkina nehodlala pustit k tělu, nebo mu vylívat svou dušičku. Před pár lety by se s ním nejspíš do deseti minut pohádala kvůli první blbosti. Tohle bylo naštěstí už za ní. Teď se musela držet určitých zásad, které plynuly z uniformy a pecek na jejím krku. „Koukám že se vyznáte v postupech Flotily, ale já rozhodně netoužím mít za pár let vlastní loď,“ dala nic neříkající odpověď. Usrkla z nového hrnku kávy a znovu si Martela prohlédla. „Pokud vím, tak jste mi zatím neodpověděl na mou předchozí

zlost ale měla na Dominion a Cardassiany, kteří to všechno způsobili. Snažila se ovládnout, ale nešlo to. Bylo jasné že Martel nejspíš brzy pozná její špatnou stránku. „Podívejte se pane Tarkin,“ až teď si uvědomila že vlastně ani neví jakou má Martel hodnost, „jak budu hodnotit členy své sekce je moje věc. Ale myslím že si tu pletete hodnocení s tou vaší slavnou analýzou.“ Rima se opřela do své židle a dlouze se na Martela podívala. Nezávislí pozorovatel by měl asi pocti že se snaží Tarkina snad podpálit silou své vůle. „Navíc nechápu jaké bych ještě mohla mít tajemství. Než mě Flotila konečně vrátila do aktivní služby, tak se na mém případu vyřádilo snad deset různých doktorů. Myslím že v mém psychologickém posudku musí být opravdu všechno.“ Martel jednoduše chápal, že v současné době by bylo jakékoliv obhajování bezpředmětné. Přemýšlel, co má vlastně udělat. Rima už teď vykazovala známky aktivace roznětky torpéda. A to poslední, co si hlavní poradce Marathonu přál, tak bylo, aby se celá stanice dozvěděla, že operační důstojník Marathonu se vrhl na poradce s úmyslem jej zaškrtit. Jistě, měla by asi určitou sympatii všech členů Flotily, ale JAG by se na to asi díval tak trochu jinak. JAG na druhou stranu poradce vyloženě miloval. „Všichni jej máme. Ani poradci, dokonce ani hypnóza či léčiva z nás nedokáži dostat vše,“ pronesl Martel tichým hlasem. Jaké ale bude to tajemství Rimy? Bylo těžké chtít řešení. Dnešní antipsychotika dokážou hodně, ale zřejmě nebyl problém dosud přesně identifikován. A pak si vzpomněl na Polawského: kam by došli, kdyby hned

otázku.“

všem cpali léky? Tohle se nemohlo obejít pochopitelně bez reakce z podporučíkovy strany.

„Ach pravda,“ přitakal ihned Martel. „Kam se poděly ty časy gentlemanství, že? Mé zařazení na lodi je poněkud prozaičtější. Pracuji totiž v oné nenáviděné a všemi obávané lékařské sekci. Takže až budete mít nějakou tu bolístku, určitě se spolu setkáme,“ dořekl s úsměvem. Jeho úsměv však nebyl tím typickým radostným gestem. Museli jste Martela znát, abyste věděli, že je to úsměv. Jinak to vypadalo jako nepěkný škleb.

„Myslím, že je na čase, abych šel,“ řekl náhle. Nedal šéfce operační sekce vlastně žádnou šanci reagovat. Je čas opustit bitevní pole a zvolit raději taktický ústup, než se situace ještě více vyhrotí, což nebylo v žádném případě žádoucí. Pak si všiml Rimina šálku. V tomto stavu bylo lepší, pokud tu zůstane. Kdyby se něco stalo, svede se to na bar a neznání mezí při slavnostním převzetí tak zodpovědné funkce. To pochopí každý velitel. Otočil se na obsluhu, která zaregistrovala jeho pronikavý pohled. Ukázal na Rimin hrnek. Číšník se chopil konvice s kávou a už pospíchal k stolu, od kterého právě 'vizuální Vulkánec'právě odcházel. „Přeji Vám hezky den, podporučíku,“ loučil se s Rimou a jemně se uklonil. Nečekal ani na odpověď a poměrně škrobeným stylem odešel.

„Ale bát se mě nemusíte. Upíří zuby mi nerostou, dokonce nemám ani talent pro mozkomorství,“ uklidňoval Rimu. Trochu rychle si upil ze svého čaje, aby jí nedal šanci toto moc komentovat. Sám se pak ujal dalšího slova. „Nejlepší velitelé jsou ti, kteří jimi být nechtějí, ale v době krize si vezmou maršálskou hůl a velí. Pak zase odejdou,“ připomene staré moudré přísloví, původem ze Země. Země byla vůbec protkaná všelijakými nelogickými přirovnáními a přislovími. „A v neposlední řadě... Za každou návštěvu ordinace rozdávám cukroví,“ pronesl vážně Martel. „Tedy někdy. Někdy už není co rozdávat, protože se do toho pustím sám.“ V Rimě začínal doutnat neklid. Pokud je to jenom běžný doktor, určitě by nevedl tyhle řeči. Někomu kdo poslední rok pendloval mezi poradci a psychiatry už to muselo dojít. A Rima měla zkušeností víc než dost. On je psychiatr! Výraz v její tváři se změnil. Snažila se tomu zabránit, ale v očích se jí objevil strach mísený s rozčilením. Bláhově doufala že na tak malou loď

„Tak už máte ušatce z krku, ne?“ snažil se zapůsobit na Rimu místní číšník a zazubil se. Mladá Trillka se už zvedala ze židle. Chtěla tenhle rozhovor rozhodně dokončit, protože momentálně se cítila poražená. Poražená cvokařem. Číšníkův příchod ji však zarazil. Znovu si sedla a snažila se si v duchu všechno pořádně poskládat a analyzovat. Ten prvotní nával zlosti byl už pryč. V hlavě se jí zase začalo dělat jasno a byla schopná pořádně logicky uvažovat. Uvědomila si jakou pitomost to zase udělala. „O tom opravdu pochybuju. Tohle bylo spíš první kolo, který sem prohrála na celé čáře. Nesnáším psychiatry,“ zavrtěla hlavou Rima a zakousla se do

jako je Marathon nebude Flotila přidělovat cvokaře. Věřila že bude mít konečně klid. Ale pořád tu byla malá šance, mohla se přece mýlit. Dalo se to zjistit jedinou cestou.

dolní rtu, což byl pro všechny její známé jasný signál o hlubokém přemýšlení. Po chvíli se otočila zpět k barmanovi. „Znáte ho vůbec?“

„Takže doktor. Jenom doufám že ne doktor přes hlavu,“ řekla a pokusila se o úsměv.

„Neznám, ale všechny špičatý ucha jsou stejný,“ prohodil pobaveně číšník. „Smím nabídnout něco ostřejšího?“

„Samozřejmě, že doktor přes hlavu,“ souhlasně přikývl Martel. „Kdo jiný by ztrpčoval posádkám lodí život? Kdo jiný by byl společným nepřítelem?“ zavrtěl nesouhlasně hlavou. Reakce na poradce bývala obvykle stejná, dokonce ještě horší než na doktory, a to už bylo co říci! Většina členů Flotily nesnášela už doktory, poradci pak dělili 'flotiláky'na dvě skupiny. Ty, co je nesnášeli, stejně jako doktory, a ty, kteří je nenáviděli.

„Díky, ale potřebuju mít hlavu čistou. Budu muset o dost věcech popřemýšlet,“ odbyla Rima číšníkovu nabídku a pomalu se pohroužila do svých myšlenek. Vzala si hrnek s čerstvou kávou a otočila se zpět k oknu. Hvězdy byly stejně krásné jako vždy. Přesně kvůli tomuhle kdysi vstoupila do Flotily, chtěla prostě jenom vidět vesmír. Poznat nová místa, neznámá místa a možná i nové lidi. Ale vesmír s ní měl už od počátku jiné plány.

Created b y John Sheppard & Martel Tarkin

Re: Mise nultá: Prolog čtv 01. bře 2012 21:53:53 Skalar

Existovalo jedno miesto, na ktoré sa Skalar mimoriadne tešil už odkedy skončil svoj rekvalifikačný kurz. Laboratóriá lode boli pomerne rozsiahle, čo bolo prekvapivé vzhľadom k veľkosti a zameraniu lode. Steamrunnre boli predsa len bojové krížniky a za svoj krátky pobyt na palube Marathonu si stihol práporčík všimnúť, že jeho posledný refit pridal pomerne slušnú výzbroj na túto rýchlu a smrtiacu loď. História Marathonu ho zaujala už počas jeho cesty do sektoru 214. Nie mnoho lodí sa mohlo pýšiť tým, že bojovali v bitke o Sektor 001 a pritom vyviazli len s

„Pokračujte crewman.“, vyzval ho nakoniec, keď videl že technik sa stále nemá k akejkoľvek aktivite. „Ano pane.“, znela jeho strohá odpoveď načo sa opäť vydal po svojej trajektórii, ktorá bola tak náhle prerušená ich stretnutím. Prešiel k jednému z panelov na stene a Skalar pochopil že prišiel zmerať lokálne hladiny energie v rozvodoch. Počas svojej kariéry operačného dôstojníka si zvykol na fakt, že technici neustále kontrolovali či náhodou niekde nie je nejaká porucha, aby sa mohli cítiť užitoční a opraviť ju. Niekedy mal dokonca pocit, že si tie

„odreninami“. Mnohé lode boli zničené a ďalšie z nich bola flotila nútená rozobrať a recyklovať čo sa len dalo. Niet divu, že väčšina posádky dostala po podobnom výkone, ako aj po celkovom nasadení počas nedávnej vojny teplé miesta na lepších triedach v prominentnejších sektoroch. Skalar si predstavoval ako vstúpi do miestností zasvätených vede a nájde kopu svojich budúcich spolupracovníkov, ako pracujú na najrôznejších projektoch. Otvorené dvere do jedného z takýchto pracovísk mu však ponúkli iba pohľad na prázdnu miestnosť. Mierne sklamaný pokračoval preto Skalar do priľahlej miestnosti, ktorá ho však privítala podobným pohľadom. Biele steny a vypnuté prístroje naznačovali, že väčšina posádky sa pravdepodobne ešte stále baví niekde na stanici či v holosimulátoroch. Jednou z možností bola aj všeobecná príprava posádky na privítanie nového kapitána. Práporčík však podobným udalostiam neprikladal príliš veľký význam. Na Zhukove videl svojho kapitána v podstate iba niekoľko krát počas celej svojej služby a v podstate si nespomínal na jediný rozhovor, ktorý by stál za pozornosť. Po chvíli uvažovania došiel k záveru že sa nezúčastnil ani na jednom rozhovore akéhokoľvek významu a dúfal že na jeho novom pôsobisku to bude prebiehať podobným štýlom. Vybavenie laboratória ho mierne zneistilo. Prístroje, ktoré spoznával podľa jednotlivých častí z ktorých sa skladali naznačovali, že väčšina laboratórií je pripravená skôr na fyzikálne merania, než na tie biologické. Z informácií ktoré si prečítal vedel, že vedúci jeho sekcie je fyzik, aj keď jeho zameraniu presne nechápal. Fyzici v ňom vzbudzovali pocit, že sú akousi

poruchy aj sami vytvárajú, aby ich v zápätí mohli opraviť a cítiť sa užitočne. Znechutený týmto aktom sa pobral za svojim pôvodným cieľom a to nájsť biologické laboratórium. V duchu preklínal fakt, že si svoj PADD nechal v kajute v predstave, že svoje pracovisko nájde bez najmenších problémov. Pocit bezmocnosti však nefiguroval v zozname jeho reči tela a tak bez akýkoľvek známok systematicky pokračoval. Veľkosť lode tak nakoniec zohrala podstatnú úlohu, keďže 12 laboratórií nebolo nakoniec až tak rozmerných a jemu sa ani nie po 10-tich minútach podarilo identifikovať mraziaci box, v ktorom sa bežne skladovali bunkové kultúry potrebné pre výskum a diagnostiku. Vedľa neho sa nachádzalo naozaj sparťanské vybavenie pozostávajúce z dvojice mikroskopov, niekoľkých menších prístrojov a sekvencera ribonukleových kyselín. Vedľa pracovného stola, na ktorom sa nachádzali všetky prístroje bolo veľmi nevhodne položených niekoľko prepravných boxov, v ktorých sa nachádzalo dodatočné vybavenie. Práporčík podišiel k boxom a zobral PADD položený na vrchnej strane jedného z nich. Obsahoval manifest nákladu ktorý bol do tohto laboratória premiestnený zo stanice 214 aby doplnil chýbajúce vybavenie. Po jeho prečítaní mohol práporčík zhodnotiť, že aj keď bude jeho práca značne sťažená absenciou špecializovaných prístrojov, situácia nie je kritická a bude schopný navrhnúť a vykonávať aspoň bežné diagnózy či úlohy, ktoré by mohli pri misii nastať. Osobný chronometer mu ticho oznámil aktuálny čas 17:55, ktorý si nastavil pre prípad, že by sa predsa len rozhodol participovať na uvítacej ceremónii.

nadradenou kastou, pretože oni mohli skúmať to, čo velenie lode väčšinou zaujímalo. Vykonávali všetky možné druhy prieskumov okolitého vesmíru, identifikovali druhy častíc, ktoré Skalar niekedy ani nedokázal vysloviť a všeobecne dostávali najväčšiu mieru pozornosti i prostriedkov. Vyzeralo to tak, že ani na tejto lodi tomu nebude inak. Dúfal preto, že si nájde svoje teplé miestečko, kde sa bude môcť zašiť a pokúsiť sa pracovať na nejakom projekte. Pri tejto myšlienke sa zarazil a chvíľu stál medzi dvoma pracovnými stolmi, ktorých majitelia sa už očividne nalodili na palubu. Podišiel k jednému z nich a letmo si ho prehliadol. PADD a niekoľko poznámok ma stole naznačovali, že majiteľ tohto postu nie je moc poriadkumilovný. V hlave sa mu zrodila idea, že by snáď mohol nazrieť do jeho vecí a zistiť o ňom niečo viac, no v zápätí ju hneď zavrhol. Počul totiž charakteristický zvuk otvárajúcich sa dverí. Vzdialil sa preto od inkriminovaného miesta pre prípad, že by sa k nemu práve vracal jeho pán. Do miestnosti však prekvapivo vkročil jeden z technikov s kufríkom, v ktorom si niesol svoje náradie. Prítomnosť toho druhého prekvapila obe strany čo vyvolalo niekoľko sekundovú odmlku a výmenu pohľadov. Technik mal nižšiu hodnosť a Skalarov nepríjemný pohľad mu zjavne nepridával na odhodlaní spraviť prvý krok v ich neodvrátiteľnej konverzácii. Práporčík preto pohol hlavou do strany na znak že nemá záujem ho akokoľvek zdržovať v jeho práci, nech už bola jej náplň akákoľvek.

Hromada prepravných boxov mu však momentálne pripadala ako dôležitejšia a tak sa po krátkej rozcvičke pustil do vyberania prístrojov, ktoré patrili k vybaveniu ktoré bude používať. Ako ich nové pozície si vybral jeden z pracovných stolov, ktoré zatiaľ disponovali dostatkom voľného miesta, aj keď bolo jasné, že skôr či neskôr by ho jeho kolegovia zapratali nepotrebným šrotom ako všetky ostatné laboratóriá. Práca mu zabrala necelú hodinu a vyžadovala značnú fyzickú silu, obzvlášť pri umiestňovaní elektrónového mikroskopu, no práporčíková fyzická kondícia bola na veľmi dobrej úrovni čo si následne aj sám v duchu poznamenal. Skalar si celkom rád masíroval svoje ego, určite radšej ako sa zúčastňoval formálnych akcií. Prázdne prepravné boxy sa rozhodol umiestniť do priestoru v blízkosti dverí, aby ich mohli následne nejakí crewmani odniesť naspäť do skladu. Následne sa usadil na jednu z anatomicky tvarovaných pracovných stoličiek a nastavil si ju podľa svojho gusta. Teraz mu už nič nebránilo vykonávať jeho prácu tak ako si zaumienil. Všetko má však svoj čas a Skalar mal dnes ešte mnoho naplánovaných aktivít.

Re: Mise nultá: Prolog pát 02. bře 2012 14:59:33 Arianus

Elli, Chadwick a Tholiané, Part 2

USS Bellerephon Stál uprostřed jakéhosi skladu a v ruce držel poznámkový PADD. Stále nechápal co zde dělá a co...proč...kdo vlastně Chadwick je. Posádka lodi se k němu chovala uctivě, ubytovali jej a všechno, přesto od toho rozhovoru na vyhlídkové palubě Elli Chadwicka nespatřil. A teď tohle. Přišel za ním jeden z vědeckých důstojníků Bellerephonu a odvedl jej na holopalubu s tím, že v následujícím instruktážním hologramu mu bude vše vysvětleno. A teď tu stál a čekal co se stane. Náhle, a bez varování, se sklad změnil. Po Ellaovo pravici se zjevila postava nadporučíka v žluté uniformě a přímo před ním loď kónického tvaru. „Jsem poručík Diamato a loď, na kterou hledíš, patří Tholianům. Byla postavena rasou zvanou Tholiané. Jedná se xenofobickou, nelidskou rasu podobnou hmyzu, která svou říši rozkládá při demilitarizované zóně s Cardassijskou Unií. Během několika následujících hodin Vás seznámím já a mí kolegové se vším...“ Stál na vyhlídkové palubě a stále se snažil pochopit to vše. To... Obrazovka se znakem Federace se ale rozsvítila a přerušila tok jeho myšlenek tváří jeho sestry. „Kde to si?“ obořila se sestra místo pozdravu. Elli se kousl do rtu. „To je přísně tajné, sis...“

„A zde Vás máme, pane Greyi,“ oslovil je zpoza jejich zad hlas doktora Chadwicka. „Tedy, jak jsem Vám již říkal, admirále Suruku, do dnešního dne jsme nebyly schopni přijít na algoritmus napodobení možkové frekvence Tholianů, abychom mohli za pomoci převaděče ovládat Tholianská plavidla našimi lidmi, či naopak, takové frekvence rušit v boji a ochromit je tak. Nicméně, díky vynalézavosti pana Greye, jsme tento problém již vyřešili...“ „Což už jsme jednou slyšeli, doktore Chadwicku,“ ozval se komandér, který je doprovázel. Chadwick po něm těkl nenávistně očima, ale víc dělat nemohl. Komandér byl velitelem této stanice a jako takový...prostě byl na koni. „Tentokrát jsme si jisti,“ odsekl Chadwick s patrným výrazem pohrdání. Komandér svou přezíravost a stejné pocity pro Chadwicka také nikterak neskrýval. „Tak to je to co jsem objevil?“ promluvil do toho souboje vůli Elli. Chadwick se po něm ohlédl a přikývl. „Zabudoval jsem do firewallu zkouškové databáze Akademi ochranné rozhraní z této lodě, které slouží k rozeznání vědomí a myšlenkové frekvence pilota. Tholianům loď umožní řídit, někoho dalšího...usmrtí.“ Chadwick se otočil zpět k admirálovi. „Vzal jsem algoritmus zde pana Greye a vložil jej do naší funkční aplikace.“ „Takže se to povede?“ zeptal se

admirál. „Elli!“ „Myslím to vážně, sis, nemůžu ti říct víc...“ „Nerozumím tobu, Elli, proč si aspoň nedal vědět, že odlétáš?!“ pokračovala ve výčitkách sestra svým pisklavým hlasem. „Promiň..“ stažil se ji utěšit Elli. „Dostala jsi zprávu od...?“ „Jo, Flotila mi poslala zprávu...“ potvrdila mu sestra a lehce se rozhlédla. „Vy jste teď na lodi? Ve warpu?“ „Jo, tak nějak...“ přikývl Elli. „Hele, sis, jediné, coti můžu říct a co potřebuješ vědět je, že jsem v aktivní službě a že se o tebe postarají...“ „Elli!“ vypískla sestra když jí došla jeho slova. „Tohle nemusíš dělat!“ „Je to tu dobrý, sis, fakt!“ pokusil se Elli jí uklidnit. „Je to práce, o který jsem vždy snil...“ Ještě chvíli si hleděli doočí, ona a on, než zlehka přikývl a ukončil spojení. Seděla u stolu v lodním baru a psala si poznámky. „Můžu si přisednout?“ Vzhlédla a usmála se. Pohlédla na Ellie, kývla směrem ke stolu a vypla displej svého PADDU. „Klidně, sedej.“ „Taky poprvé na lodi?“ zeptala se, když Elli mlčel. „Ne, byl jsem už...na hodně...různých...Elli Grey.“

„Jistě,“ řekl sebevědomě Chadwick a otočil se muže v letecké uniformě Flotily. „Nadporučíku Reilly?“ Nadporučík kývl, že rozumí a přešel k Tholianskému stroji, aby nastoupil do jeho kokpitu. Po chvíli, když byl pevně usazen, a rozhraní připojeno, se kokpit uzavřel a Chadwick, společně s ostatními, už netrpělivě se pohupoval na špičkách, aby už to konečně začalo. „Rozhraní je aktivní,“ řekl náhle technik a začal odečítat údaje ze své konzole. „To s tím chcete letět hned teď?“ vyděsil se Elli. „Vždyť to může toho pilot zabít?!“ „Je to jen test,“ odpověděl Chadwick. „A mimo to jsme ten systém, který zabíjí netholianské piloty už vyřadili.“ „Jestli ta loď poletí, bude to znamenat průlom v otázce války s Tholianským shlukem,“ řekl spíš pro sebe admirál, který byl očividně natěšený vidět, že tento projekt uspěje. „A pak s tou lodí infiltrujeme Tholiany?“ pokračoval Elli v otázkách na Chadwicka. „Ne, vyhodnotíme údaje a poté až možná uvidíme co se s tím dá dělat. Jestli to prospěje nám v rozvoji naší technologické základny, či uškodí Tholianům, když přijdeme na nějakou možnou zbraň.“ „Pokud to vůbec bude fungovat,“ neodpustil si komandér Preston směrem k Chadwickovi rýpnutí.

„Já vím,“ ukončila jeho rozpaky a stále se usmívala.

„Předletová kontrola lodi nabíhá!“ zvolal technik. „Motory jsou v pořádku, zbraně odjištěny, systémy pavučiny pod kontrolou...“

„Tys o mě slyšela?“ podivil se. „Jo, něco málo...“ potvrdila mu. Jeho oči se rozšířili udivením. „Fakt? To se mi nikdy jeeště nestalo...a ty jsi kdo?“ „Caen,“ odpověděla a pohlédla na svůj PADD. „Donedávna jsem pracovala pro admirála Creswella na Coldsta 12.“ „Jo, no, slyšel jsem že je to fakt chladná planeta.“ Zasmála se. Očividně nevěděl o čem mluvila. A to jak se snažil změnit téma hovoru tomu jen a jen nasvědčovalo.

Všichni s neskrývanou radostí hleděli, jak loď před jejich očima zvolna ožívá. Motory se rozesvítily pod žhnoucí plasmou. Světla na ní zvolna se objevovala a osvětlila tu a tam nějaký servisní přístup a začala mapovat lodní okolí. „Loď se ohlásila jako připravená k letu, přistupujeme do letové kontroly a přebíráme systém po systému.“ Nikdo ani nehlesl. Když tu se najednou technik zachmuřil. Loď se nevznesla a nezačala zvolna vylétávat z otevírajícího se hangáru.

„Mě nabrali na Zemi, jak ty ses dostala na palubu?“

„Co se děje?“ zeptal se Elli, ale to už Chadwick byl u pultu vedle toho technikovo.

„Nooo, vystudovala jsem medicínu na Yale, Ph.D. Jsem získala z exobiologie na Harvardu, takže...“

„Netuším, ještě nikdy jsme nebyli tak daleko...“ řekla podporučík a stále hleděla na k letu připravenou loď.

„Hm, hm, slyšel jsem že sou to dobrý školy. Já tedy ještě studuju, jsem čtvrťák na...“

„Nemáme letovou kontrolu, systém neidentifikuje pilota,“ prohlásil technik a začal pracovat na svém stanovišti. „Sakra, AI nenašla systém pro vnitřní obranu. Blokuji zbraně lodi. Zbraně zabolokovány. Ne...ne, ne ne! AI se pokouší spustit autodestrukci plavidla.“

„San Francisco, vím.“ „Fakt? A co dalšího ti o mě řekli?“ Pousmála se. On opravdu nevěděl s kým tu teď mluví... Starbase 214, transportní místnost Přenesení transportním paprskem trvalo jen několik okamžiků. Komandér Rhys Preston již čekal a doktor

Chadwick taktéž pracoval na svém stanovišti a ruce mu po něm jen tančily. „Všechny systémy ho prvotně identifikovali při předletové kontrole, mělo by to fungovat!“ Doktor přešel od svého k technikovo stanovišti. „Co náš ochranný firewall,

Chadwick mu vykročil vstříc.

drží?“

„Doktore Chadwicku, doktorko Perry, vítejte zpět,“ uvítal je komandér a pohlédl na mladíka za jejich zády.

„Zabránil jsem lodi proniknout do našich systémů, ale nevím jak ukončit tu autodestrukci.“

„To je kadet Grey, admirále,“ představila jej doktorka Perry. „Výherce 'soutěže' doktora Chadwicka.“ Komandér přikývl a podal si ruku i s ním . „Je mi ctí Vás poznat, kadete Greyi. Zdá se, že přeci jen někdo...“ „Můžeme jít už laskavě do laboratoří?“ skočil komandéru do jeho rozmluvy Chadwick a protáhl se okolo dvojice ven na chodbu. Komandér jej spražil pohledem, ale pak se obrátil zpět k Ellaovi a pokynul bezpečnostní důstojnici která doposud stála na stráži u transportní konzole. „To je podporučík Smithová, přidělili jsme Vám ji.“ Elli se ohlédl po bezpečačce s neurčitostí sobě vlastní a nechal se vést.

„Vypněte to celé,“ rozkázal komandér. „Ne, ne, počkejte, my najdeme ten problém!“ odpověděl Chadwick a dál pracoval. „Prolomil jsem ochranný firewall okolo systému autodestrukce, ale nemohu se napojit na její přístup,“ hlásil technik. „Odpojte to, Chadwicku!“ zvýšil hlas komandér. Technik stihl velké tlačítko vedle své konzole a loď začala postupně zhasínat, jak systémy stanice pro změnu, místo aby loď boostovaly svou energií, z ní naopak všechnu vycucávaly. „Mělo to fungovat,“ prohlásil Chadwick rezolutně. Komandér se na něj podíval s vojenskou rozhodností. „Ale nefungovalo, Chadwicku. Pokud by to plavidlo explodovalo, mohlo to...“

Starbase 214, vědecké laboratoře „No do...“ uniklo Elliovi zpoza rtů, když tu loď spatřil.

„Zničit i stanici?“ skočil mu do řeči Chadwick. „Ano, mohlo, ale...“

„Jak s tou lodí dokážete létat, pokud je uzpůsobena na rasu která má šest končetin?“

„...mým prvořadým úkolem je bezpečnost lidí na této stanici,“ skočil Chadwickovi do řeči pro změnu komandér. Admirál Suruk se vedle něj postavila a oba hleděli na doktora Chadwicka s očekáváním, co řekne. Ten se několikrát nadechl, a zase vydechl, ale mlčel. Asi uznal porážku, protože souhlasně přikývl a řekl jen: „Samozřejmě.“

„Tholiané

Doktor se otočil na svého svěřence,

„Design je čistě tholianský. Zajali jsme ji asi před dvěma lety. Věřím že dokáže být...fascinující,“ komentovala Elliovu reakci podporučík. Elli se na ní otočil avypadal hodně zaujatě.

své

lodě

neovládají

rukama, ale za pomocí nějakého rozhraní na bázi myšlenek. Vy jste tu ten génius, pravděpodobně by jste mi to dokázal vysvětlit lépe...“ „No, jediný co sem dokázal bylo prolomení obraného algoritmu zkouškové databáze Akademie...“ Podporučík sklopila hlavu, aby zakryla rodící se smích. „Víš že jsi prolomil něco, na čem doktor Chadwick pracuje už měsíce?“ Pohlédla Ellaovi do očí. „Což, mimochodem, spoustě lidí, co s ním dělá, udělalo radost...“

kterého si sebou přivedl. „Elli? Projdeme si znovu tvůj algoritmus.“ Elli pohlédl na doktora vyděšeně, pak očima těkal po podporučíkovi, admirálovi i komandéru. „To nemyslíte vážně?! Nemůžete to jen tak na mě hodit!“ Chadwickův výraz byl jasný. Mohl a udělal to. Doktor se otočil a už začal odcházet z hangáru, zatímco Elli pohlédl na důstojníky Flotily se slovy: „To nebyla moje chyba, vážně ne!“ Jejich pohledy mluvily za vše...

Re: Mise nultá: Prolog pát 02. bře 2012 21:31:36 Lanna

Rozděl a panuj, část I. od kapitán Amanda Quinn

Průzory v pracovně kapitána nabízely úchvatný pohled na specifický design gondol Marathonu. V celé Flotile by člověk něco podobného snad nenašel, anebo možná ano, ale Amanda byla příliš unavená na to, aby přemýšlela. Ignorovala dokonce i sterilitu prázdné pracovny, kterou její předchůdce vyklidil do poslední květiny, do poslední fotografie rodiny a přátel. Ani tohle jí však v současné chvíli nedokázalo trápit více než vyčerpání z nekonečné prohlídky Marathonu. Poručík Brean se admirálova rozkazu chopil více než svědomitě, a jestli mohla soudit, shledával v něm jisté zadostiučinění. Neměla ho nutit k dvouhodinové přestávce v lodním baru – nepochybně to celé pojal jako nemístné zdržování od práce – a už vůbec jej neměla nutit k nevázané

Admirál jakoby mimoděk pyšně přejel prsty po zlatých orámovaných peckách. Žádný mimoděčný pohyb z jeho strany to ale rozhodně být nemohl. „Za kým myslíš, že Patrick půjde jako první?“ „Ale, to není – je to – bude to vypadat…“ „Moc se staráš, Amando,“ mírnil ji Jack, „ty mu to navrhneš, on to zkonzultuje, a my to schválíme. Nejmenujeme přeci do funkce vrchního velitele sektoru nebo kapitána vlajkové lodi Federace, ale prvního důstojníka na průzkumném plavidle – je to naprosto legální a schválený postup.“ Nepříliš přesvědčená Amanda pozvolna přikývla. Stále však váhala nad legitimností takového jmenování. Se zákulisními praktikami ve velení Flotily

konverzaci. Nejenže si u toho připadala jako elitní důstojník Tal Shiaru mámící s federačního poručíka strategické informace, ale Brean jí celý výslech dokázal pořádně vrátit. Dokonce se podivovala nad tím, že jí neprotáhl každým centimetrem servisních průlezů. Jeho převýchova by mohla být trochu složitější, než předpokládala, ale zatím se svého nesnadného úkolu nehodlala vzdát, zatím. Nebyla z těch, kteří by jen tak odkládali nedodělanou práci, ale jestli má s tímhle důstojníkem v následujících týdnech, měsících a možná i letech pracovat, bylo by možná snazší se přizpůsobit jemu. Z pohovky pod okny se po dvaceti minutách zvedala jen s velkými obtížemi. Hlavou jí stále rezonovala slova jednoho z důstojníků, který při jejím prvním kroku na můstku z plných plic zakřičel: „Kapitán na palubě.“ Měla v tu chvíli sto chutí nastoupit zpátky do výtahu, nastoupit do hangáru a upalovat zpátky k Zemi. Ale proto, tu nebyla a nedovolila, aby její zděšení někdo spatřil. „Počítači,“ hlesla usedajíc do křesla za pracovním stolem s očima nepřítomně upřenýma na jídelní stolek se dvěma židlemi na vzdálené straně pracovny, „otevři soubor Quinn-1141.“ Lodní počítač chroupal příkaz jen zlomek okamžiku, než na displeji počítače zobrazil holofotografii. Amanda se při pohledu na ní musela usmát – byla z doby před čtyřmi lety – v jediném období svého života, kdy i s ohledem na válku mohla říci, že byla skutečně šťastná. Od svých kolegyň na Akademii často slýchávala, a nemohla s nimi jinak než

sice neměla moc zkušeností, ale tohle přesně zavánělo tou hnilobou, o které před nedávnem mluvili na Holonews 1. O tom, jak je Flotila zkorumpovaná, a že nejvyšší pozice obsazují lidé s dobrými známostmi. Amanda nad tím samozřejmě nesouhlasně kroutila hlavou, novinář, jež si tohle dovolil přednést, v životě nesloužil ve Flotile a už vůbec ne za války, ve které i ten nejobyčejnější praporčík mohl dokázat, že má na to, aby byl velitelem. A navíc Jackovi věřila – ten by se určitě nedokázal zaplést do nějakých nekalostí – na to byla jeho rodina až příliš hrdá. Mluvili spolu skoro hodinu. Vyptával se na Alexe a Amanda mohla jen odhadovat, že se mu na lodi líbí. Odvedl-li ho podporučík do kajuty, měl by být tam, jestliže už rozlouskl kód ke dveřím, bude právě rabovat ve zbrojnici anebo provokovat bezpečnostní důstojníky v přední kontrole phaserů. Naštěstí byl tchán natolik ohleduplný, že se zcela úplně vyhnul zmínce o závěrečné zprávě Flotily o výsledku Dominionské války, kterou Amanda dočetla krátce předtím, než vstoupili do systému. Josh byl přirozeně na oficiálním seznamu padlých – Flotila nepřekvapila, přesto Amandě na náladě nepřidala. Flotila potřebovala mít před prahem uklizeno, nic naplat, že tím rozdrtila naděje desítek rodin ve stejné situaci, v jaké byla i ta Amandina. K převléknutí do slavnostní uniformy se musela donutit. Neměla ráda oficiální ceremonie, dokonce i na vlastní absolutorium ji tenkrát musel Josh dotlačit, a teď měla jednu takovou taškařici vést. V pravdě ji to už ale tolik nerozrušovalo. Zážitky dnešního dne byly pro ni natolik děsivé a traumatizující, že si ani nedovedla představit, že by to někdy v budoucnosti

souhlasit, že muži v uniformách, zejména v uniformách námořní pěchoty, působí neuvěřitelně přitažlivým dojmem na opačné pohlaví. Drží-li navíc někdo takový v náručí svého pětiletého syna a vyhazuje-li jej vřeštícího bláznivou radostí do vzduchu, nejedna žena omdlévá rozrušením.

mohlo být byť jen o zlomek horší.

Alexův první den ve škole. Pamatovala si ho jako dnes. Kalifornské slunce jim pálilo do tváří Quinn i ona byli tenkrát na krátkou dobu na Zemi, jen proto, aby mohli syna odvést do třídy a sdílet s ním jeho nadšení. Jeden z mála šťastných dní v těch časech, jeden z mála dní, ve kterých alespoň na okamžik připomínali šťastnou a spokojenou rodinu. Jeden den.

***

„Ehm…kapitáne?“ Zazněl z interkomu Amandě neznámý hlas. Tok myšlenek se přerušil. Slunečný den se vypařil nahrazen opět onou, až nepřirozenou, sterilitou kanceláře.

Jistě, zaklela v duchu, proč se neztrapnit před celým představenstvem sektoru hned v první den velení.

„Mluvte,“ opáčila rozladěně, mnohem hruběji než chtěla. „Kapitáne, máte prioritní hovor z velitelství Hvězdné Flotily.“ „Vezmu si to u sebe, Quinnová konec.“ Fotografie z monitoru zmizela. Namísto ní se na černém pozadí rozblikal emblém Federace, který počítač krátce nato vyměnil za starostlivou tvář Jacka Quinna. „Amando,“ pozdravil ji s lehkým úsměvem v koutcích, „rád vidím, že se už zabydluješ.“ „Snažím se,“ pokusila se úsměv oplatit, ale namísto toho se jí tvář stáhla do zničeného výrazu, „absolvovala jsem důkladnou prohlídku lodi. Myslím, že si

„Kapitáne, jsou připraveni,“ upozornila ji interkomem jedna poddůstojnici z operační sekce, na jejíž jméno si momentálně nedokázala ani při nejlepší vůli vzpomenout. Jsou připraveni. Kéž by byla ona.

Lodní bar hýřil barvami a hodnostmi. Všichni starší důstojníci Marathonu se téhle šarády zúčastnili včetně svých důstojnických podřízených a místy zahlédla i nějakou poddůstojnickou hodnost. Admirál McMurry, jak se poznala podle neznámých tváří, přivedl část svého štábu.

Předávací ceremonie byly tradicí sahající hluboko do minulosti – a Flotila na ní neobvykle lpěla. Jakoby snad nestačilo říci – Loď je vaše – někde v prázdné místnosti bez diváků. Ne! Admirálové potřebovali své proslovy a ovace – byla to jedna z výsad, kterou jim jejich hodnost poskytovala, tak proč ji nehodit i na podřízené. „Amanda Websterová,“ zamručel za jejími zády povědomý hlas, „zářný příklad pro všechny lékaře ve Federaci.“ Znělo to drze, ale v porovnání s tím, kdo ta slova pronesl, to byla pochvala nadmíru neočekávaná. „Leonard Cooper, stále stejný otrava jako na Akademii,“ uchechtla se. Nemusela se ani otáčet, aby jej poznala. V hlavě jí přitom vyvstal obrázek toho mladého praporčíka, který

dám ještě jedno kolečku a budu tudy chodit zásadně jen se zavázanýma očima.“

bath'lethem zápasil s dvěma Jem Hadarskými vojáky na palubě USS Gandhi.

„To rád slyším, kapitán by měl znát každý centimetr své lodi,“ dodal Quinn. Z jeho očí ani náhodou nesálalo nadšení z jejího zápalu, ba naopak, Amanda by se vsadila, že v nich zahlédla obavy.

Nakonec se však přesto obrátila a musela se hodně přemáhat, aby skryla zklamání. V hangáru jej skoro nevnímala – vždy se uměl při slavnostních akcích dobře ukrýt, nejlépe k lahvi nějaké dobré a kvalitní lihoviny, ale tady, při bližším pohledu a silnějším osvětlení zjistila, jak moc se za těch pár let změnil. Z bystrých oříškově hnědých očí vymizel oheň a hlad po znalostech. Namísto toho se v nich usadila podivná směsice nenávisti, bolesti a utrpení – napadlo jí v ten moment, jestli se i ona tak změnila, anebo měla válka takový efekt jen na nestabilní melancholiky, jakým Leonard býval. Býval – to bylo hezké slovo, hodně preferované po podepsání mírové dohody, napadlo Amandu, když se dívala do tváře s ostrými tahy, která zůstala stále pohledná a vyzývavá, chyběla jí svěžest tolik kýžená v mládí.

„Jsme s Alexem v pořádku, jen jsi mě možná měl upozornit na admirála McMurryho. Nečekala jsem…“ „Někoho tak starého?“ Dokončil větu s úšklebkem Jack. „Flotila se ho už celé roky snaží dotlačit do důchodu nebo alespoň na velitelství, ale ten starý mizera se pořád drží.“ Amanda se slabě usmála a hodila na stůl PADD se seznamem kandidátů na prvního důstojníka: „Rozkázal mi vybrat prvního důstojníka. Dokonce jsem dostala i návrhy od kapitána Abassové.“ „Nechej mě hádat, kromě členů vlastní posádky vynechala všechny ostatní.“ „Lépe bych to neřekla,“ pokrčila rameny Amanda, „máš na některého z nich nějaké reference?“ „Posádka Puerto Rica není zrovna prvodůstojníkovským materiálem, jestli mi rozumíš.“ Bylo zřejmé, že nerad komentuje velení ostatních, dokonce i před svou snachou. „Ty sama sis někoho nevyhlédla?“ Následovala téměř minuta ticha, v níž Amanda ze všech směrů zvažovala svého kandidáta. Z nějakého důvodu nefungovala ani věky ověřená metoda kladů a záporů – u Breana se to zkrátka pokaždé nějak vyrovnalo do stavu nekompromisní remízy.

„Myslela jsem, že ses tohohle dobrodružného života vzdal,“ nadhodila zvědavě. Když o Leonardu Cooperovi mluvil jeden její známý naposledy, vyznělo to, jakoby se mladý lékař zbláznil a klonoval mutanty na nějakém vzdáleném konci Federace. „Ach,“ mávl rukou šéflékař a notně si zadal šampaňského, „žít mezi domorodci a mimo civilizaci je fajn, ale po pár měsících ti začne chybět sprcha a chemický záchod – a to ani nemluvím o stravě. Kdybys viděla, co ti přírodní potrava, na kterou už skoro žádný z nás není zvyklý, udělá s ranní stolicí…“ Ze zvrhlé diskuze o vylučování Amandu briskně zachránil admirál McMurry. Postavil se důležitě za řečnický pultík a hlasitým odkašláním si sjednal ticho.

„Je tu jeden člověk,“ odhodlala se nakonec, „spíše logická volba než osobní.“ Jack nereagoval, jen se zamyšleně naklonil kupředu, a proto pokračovala: „Místní šéfinženýr. Na lodi slouží nejdéle, zná posádku i loď, prošel si několika přestavbami a dokonce i bitvami. Jen nevím, jak se Flotila staví k povyšování poručíků do stavu prvních důstojník.“ „Nijak zvlášť,“ zavrtěl hlavou Jack, „zvláštně na lodích střední velikosti. Neříkám, že je to nemožné, jen složité – jsi si jistá, že stojí za tu námahu?“ „Zdá se mi, že mít někoho, kdo zná okolí, by byla výhoda, i když zrovna nepatří k nejupovídanějším lidem, jaké znám. Taky se mi zdá přehnaná jeho pečlivost a možná až moc veliká odpovědnost k práci a také by potřeboval umírnit v tom svém pedantství nebo ho za chvíli někdo vyhodí vzduchovým uzávěrem.“ „Víš,“ řekl Jack a Amanda z jeho výrazu nabyla dojmu, že skutečně hluboce přemýšlí, než se začal usmívat, „nemusel by z vás být zrovna špatný tým. Ten mladík, zdá se, by tě perfektně doplňoval – uznej sama, že ti občas chybí důslednost. A pokud tam je někdo, kdo ti posádku zpočátku srovná do latě…“

Promluvíme si později, naznačila Leonardovi ústy a přesunula se do záře reflektorů. Ve skutečnosti tu žádné nebyli, ale ona si připadala jako na jevišti Vídeňské opery. Momentálně všichni ti zvědaví členové posádky, zejména ti, kteří se nezúčastnili slavnostního přivítání, notně natahovali krky, aby si svou velitelku prohlédli. Dokonce i důstojníci z admirálova štábu neskrývali překvapení, a jedna z nich, jak Amanda usoudila, jednalo se asi o kapitánku Abassovou, se naklonila ke kolegovi po pravici a nahonem mu něco šeptem sdělovala. Admirál její chování přešel bez odezvy, jelikož byl právě nadmíru zaměstnán hřímáním zpoza pultu. Amanda se přistihla, že polovinu jeho řeči skoro přeslechla, a otočila se k němu teprve v momentě, kdy ji gestem přizval ke své pravici. Jak si všimla, předčítal teď z malého PADDu. „Kontradmirálovi Patrickovi Arthurovi McMurrymu, hvězdné datum 54772.4,“ přečetl důležitě, jakoby chtěl zdůraznit, že právě jemu je tato zpráva určena a on se s ní pouze laskavě dělí s ostatními, „tímto se od vás žádá a vyžadujte, abyste předal velení USS Marathon, NCC-52122 kapitánovi Amandě Charlienne Quinn Websterové. Podepsán flotilní admirál Owen Paris, vrchní velitel.“ Amandu zamrazilo. Je to tady!

„To si myslím dokážu zařídit sama,“ opáčila dotčeně Amanda. Když jí v takových věcech nevěřil, neměl ji nikdy svěřovat velení. Copak mu nebylo jasné, že tady teď seděla z větší části také kvůli tomu, že jí bylo hloupé odmítnout jeho nabídku? Kolikrát v životě vám někdo nabídne takovou úžasnou příležitost? Se zaťatými zuby

„Počítači, převeď všechny velící kódy USS Marathon na kapitána Amandu Quinnovou, autorizace McMurry 47alpha-tango.“ „Velící kódy převedeny, USS Marathon je nyní pod velení kapitána Amandy Quinnové.“

se však snažila nedat najevo své rozhořčení a pevně přikývla. „Ale myslím, že máš pravdu,“ uznala nakonec. Poslední dokonalá věc, kterou v dnešním dni potřebovala, bylo rozhádat si tchána. „Hodila by se mi pomoc s administrativou.“ „Výborně, takže poručíka povýšíme,“ uzavřel diskuzi Jack, jakoby právě diskutovali o tom, zda na zahradě zasadit okrasnou hrušeň nebo pinie.

„Střídám vás,“ vzpomněla si Amanda na frázi, která měla být v téhle ceremonii jejím jediným příspěvkem. „Jsem vystřídán,“ připojil se admirál, a přestože bylo těžké odhadnout jeho náladu, Amanda zaznamenala smutek starého muže loučícího se se svým posledním velením. Bylo dokonáno. Nebylo cesty zpět.

Amanda vytřeštila oči – pěstěné obočí ji přitom muselo vyletět snad až k linii vlasů. „C-co?“ Zakoktala. „Jen tak? Nebude to třeba probrat na admiralitě? A co McMurry?“

Re: Mise nultá: Prolog ned 04. bře 2012 18:41:21 Lanna

Rozděl a panuj, část II. od kapitán Amanda Quinn & Nadporučík Tom Brean

Ceremonie skončila, alespoň její oficiální část. Následní minuty a hodiny měly být věnovány konverzaci a nevázanému popíjení zreplikovaných alkoholických nápojů, jež s opravdovými lihovinami měla společný jen ten název. Amandu napadlo, co by asi na zreplikované Chardonnay, které zrovna opatrně usrkávala, řekli francouzští vinaři ve 20. století. Byla si jistá, že naprostá většina z nich by se raději utonula v sudu s vlastním vínem než aby něco tak odporného požila.

„Kapitán Morris o vás měl vysoké mínění, poručíku,“ řekla na vysvětlenou Amanda. „Dokonce o vás jako o prvním důstojníkovi i uvažoval, ale nechtěl vám brát to, na čem vám tak zaleží – vaší strojovnu. Já takový luxus nemám, potřebuji někoho, kdo zná loď i posádku a potřebuji ho hned – někdo jiný by byl možná podle ostatních lepší,“ mrkla přitom nenávistně na Abassovou, která zrovna ostře diskutovala s McMurrym. Chudák starý pán to s ní asi neměl lehké.

Jak očekávala, že valná část důstojníků se okamžitě rozprchla ke svým známým a přátelům. Dokonce i admirál McMurry se na okamžik vzdálil ke svým podřízeným a v tichosti si s nimi vyměňoval několik osobních dojmů. A

„Ale já nepotřebuji namyšleného fracka s bůhvíjakými konexemi a superhvězdnou kariérou, chci vás, a to by pro vás mělo být dostatečnou odpovědí,“ na závěr svého plamenného projevu se ještě poručíka odměnila

samozřejmě, jak jinak, Leonard Cooper z lodního baru zmizel a s ním i dvě lahve skotské – patrně jediného nereplikovaného alkoholu na téhle lodi. „Kapitáne,“ zavolal na ni McMurry, „můžete na okamžik.“ Amanda vykouzlila na tváři co možná nejupřímnější úsměv a přistoupila k diskutujícím důstojníkům. „Admirále, kapitáne,“ pozdravila současně i velitelku USS Puerto Rico. Vytáhlou asketicky působící Afroameričanku s šelmíma lstivýma očima a krátkým chlapeckým sestřihem. Přesto působila dostatečně žensky zejména svými dobře tvarovanými křivkami, díky kterým, jak Amanda usoudila, mohlo být pro některé důstojníky složité zůstat ve střehu. Zejména komandér Mitchell nespustil z jejího dekoltu oči po celou dobu ceremonie. „Zrovna jsme s kapitánkou Abassovou probírali volbu prvního důstojníka,“ začal admirál opatrně. Amanda tušila, že Abassová starého důstojníka spíše zaúkolovala, než že by mu seznam poskytla z vlastní vůle. „Ach, jistě,“ pokývla Amanda, jakoby bylo samozřejmé rozebírat záležitosti jiných velitelů s ostatními a ještě mít tu drzost to přiznat. „Myslím, že už mám jasno.“ „Opravdu?“ Ucedila Abassová. Na tak pohlednou ženu měla neobvykle silný a hluboký hlas. „Ano,“ přitakala, „četla jsem několik osobních poznámek, které tu po sobě pro nového velitele zanechal kapitán Morris.“ McMurry i Abassová zpozorněli.

úsměvem. Začínala se dostávat do svých obvyklých otáček, na které v předcházejících hodinách skoro zapomněla. Jako mladík býval Tom velice nerozhodný a vždy trávil spoustu času přemýšlením nad svými rozhodnutími, ať už budoucími nebo i těmi minulými. V pozici šéfinženýra se však musel naučit rozhodovat rychle a nepřehánět to s přílišným přehodnocováním. Uvědomil si, že brát si čas na rozmyšlenu by jej pouze stálo nervy při bezesném hloubání nad dalším krokem v jeho kariéře. Za několik hodin se stejně nic zásadního nezmění a čím dříve se rozhodne, tím rychleji se s tím vypořádá. Kapitánova slova mu dodávala odvahu stejně jako kdysi, když si jej šéfinženýr vybral za svého zástupce. A její úsměv byl navíc mírně odzbrojující, což dokázalo napjatého poručíka trochu uvolnit. A co bylo nejdůležitější - zůstal by na své lodi a stále by se o ni staral, jen s jinou barvou uniformy. „Děkuji, madam. V tom případě nabídku přijímám,“ snažil se znít maximálně rozhodně, přestože se jeho hlas chvěl pod tíhou nejzásadnějšího rozhodnutí v jeho dosavadní kariéře. Kdokoli jiný by se nejspíš na jeho místě teď cítil jaksi větší a sebevědomější, ale Tom se teď naopak cítil jako ta nejnepatrnější osoba v místnosti. Každý zachycený pohled od ostatních přítomných byl najednou propalující a Tomovi se zdálo, jako by si všichni z jeho očí mohli jednoduše přečíst, co se právě stalo. „Výborně,“ oddechla si úlevně Amanda a poplácala nového poručíka, „už jsem se bála, že budu muset říct admirálovi, aby tu pecku schoval pro někoho jiného.“

„Byly velmi důkladně zpracované,“ dodala na vysvětlenou Amanda, „a z mého osobního dojmu si myslím, že poručík Brean bude vynikajícím prvním důstojníkem.“ Zatímco McMurry mlčky přikývl, Abassová doušek vína téměř vyprskla a kdyby její pleť neměla barvu čokolády, její tváře by zrovna teď hořely vztekem. „Cože?!“ Vyhrkla tak hrubě až Amanda zamrkala. Teď už jí bylo jasné, kdo sektoru skutečně velí, a proč se McMurryho velení ještě nezbavilo. Abassová si nepochybně brousila zuby na admirálskou hodnost a velení se bálo, jak by sektor pod její správou vypadal. Nebylo divu. „Ano,“ opáčila klidně Amanda. „Je svědomitý, pečlivý, zná výborně loď i většinu posádky, a to jsou pro mě klíčové vlastnosti.“ „V žádném případě to ale materiál pro funkci prvního důstojníka,“ začala s argumentací Tarina Abassová. „Chybí mu velitelská angažovat, dikce, a to ani nemluvím o zkušenostech. Nemám pravdu, admirále.“ McMurry se teď ocitl v sevření dvou harpyjí, které se navzájem propalovaly nenávistnými pohledy. Kdyby jen jedné dal zapravdu, plameny z očí té druhé by ho sežehly na popel. Udělal tedy to, co každý muž v téhle situaci – vyhnul se přímé odpovědni a utekl k předpisům a pravidlům Flotily. „Máte pravdu Tarino,“ dal za pravdu nejdříve své zástupkyni, která Amanda zpražila povzneseným pohledem, „na druhou stranu má každý kapitán právo na volbu prvního důstojníka dle svého uvážení. Pokud se kapitán Quinnová domnívá, že bude poručík Brean přínosem.“

Všechny ty předcházející úmorné hodiny jakoby najednou zmizely – tahle jedna prostá odpověď byla její odměnou. Začínalo se jí to velení, o kterém všichni mluvili pořád tak důležitě, docela líbit. Sem tam někomu udělat radost, vyměnit si zostra názory se svým kolegou, vyparádit se na slavnostní akci – vlastně to nebylo zase až tak odlišné od práce na lékařských lodích za války, tedy až na ten rozdíl, že tady po ní nešla smečka nenasytných stíhačů. „Teď něco k naší misi, nadporučíku,“ naklonila se blíže ke svému novému prvnímu důstojníkovi, aby jej zasvětila do informací, které dostala ze štábu sektoru. Nebylo to tajné, ještě toho trochu, ale nechtěla, aby se posádka o rozkazech dozvěděla dříve než starší důstojníci. „Federace by ráda uzavřela s Talariany dohodu o těžebních právech v soustavě Mericor, bohužel ale zdejší zdroje zatím využívají spíše piráti, kteří dilithium prodávají za přemrštěnou cenu a napadají ostatní zásobující konvoje v oblasti. Admiralita od nás očekává, abych citovala rozkazy, redukci nelegálních operací v sektoru.“ Na displeji to nevypadalo tak složitě, ale hledat piráty v soustavě známé hlavně díky rozsáhlým minovým polím – to už nahlas znělo trochu přitažené za vlasy. „Za jak dlouho bude loď připravená k odletu?“ Nadporučíku? Že to jde ruku v ruce s novou pozicí Tomovi vlastně ještě nedošlo, každopádně teď nebyla správná doba nad tím přemýšlet. Mnohem důležitější bylo vzpomenout si na rozpis prací, který šéfinženýr sestavoval pro svou sekci ještě před

ceremonií. „Ano, domnívá,“ přikývla honem Amanda. Ale nespouštěla oči z Abassové. Už teď věděla, že válečná sekera je mezi nimi vykopána, a že v sektoru teď bude panovat ještě větší napětí než na hranicích s Dominionem před začátkem války. „V tom případě vidím jediný problém, a to v poručíkově hodnosti,“ odvětil admirál, aniž by se podíval byť na jednu z nich. „Pochopte, že první důstojník nemůže mít na takovémto plavidle hodnost poručíka. Bylo by to proti všem regulím.“ Abassová se nadmula pýchou, ale vzápětí splaskla. Amanda se nehodlala vzdát bez boje: „Kapitán Morris navrhl poručíka k povýšení, ale ten odmítl, protože by to znamenalo převelení. Nadporučík přeci může být první důstojníkem a na komandérské zkoušky se může připravovat v průběhu naší mise.“ Kontraadmirál její argumenty pečlivě zvažoval. Dokonce se odvážil pohlédnout na soptící Abassovou, která právě začínala připomínat Vesuv těsně předtím, než se rozhodl zlikvidovat Pompeje. „Myslím, že jste si právě našla prvního důstojníka, kapitáne,“ řekl nakonec admirál, „předpokládám, že jste s ním už o této možnosti hovořila.“ Amanda zavrtěla hlavou: „Chtěla jsem mít nejdříve váš souhlas, pane.“ Takové dodržování regulí starého pána očividně potěšilo, protože se nadmul pýchou a dodal: „Výborně, můžete mu oznámit povýšení, proberu to s admiralitou, ale nepředpokládám, že by s tím měli problém.“

„Šest hodin za strojovnu, madam. Pokud to spěchá, tak za tři,“ ohlédl se přitom Brean mimoděk na skupinku inženýrů, kterou opustil, aby se přesvědčil, zda jsou ještě pořád v použitelném stavu. „Za ostatní sekce se zeptám hlavní operační. Předpokládám, že bude mít zhruba stejný odhad.“ Tom už přemýšlel o brífinku starších důstojníků, který kapitán jistě bude chtít svolat, ale uvědomil si, že se nemůže stát prvním důstojníkem jen tak z minuty na minutu po soukromém rozhovoru s kapitánem - že je zatím ještě jistý procedurální postup a do té doby je stále šéfinženýrem, navíc s vlastními povinnostmi týkajícími se předání sekce někomu vhodnému. Tak jednoduché to nebude, Tome. „To celou věc jen usnadní,“ přikývla spokojeně Amanda, „ať si naši lidé odpočinou, admirál nám přidělil civilního experta, který nám má pomoci s nastavením senzorů kvůli minovým polím, a co jsem slyšela, není to zrovna člověk, se kterým vyjde každý.“ Doktora Chadwicka znala jen podle jména, ale i to mnohým důstojníkům ve Flotile stačilo, aby se v nich vzbudily dosud netušené vražedné tendence. „Více podrobností vám sdělím na zítřejším ranním brífinku, včetně vašeho jmenování, které následně oznámíme posádce – do té doby si to nechte pro sebe – admiralita jej musí ještě schválit, ale to už je jen procedurální záležitost. Očekávám také, že mi před brífinkem přednesete jméno nebo jména důstojníků, kteří vás nahradí ve strojovně. Dokáži si představit, že to pro vás nebude jednoduché, ale znáte je lépe a déle než já a fundovanější jste

Nebudou, chtěla dodat Amanda, ale včas se zastavila. „Co se týče vašeho úkolu, kapitáne, z mé kanceláře vám zaslali kompletní dokumentaci…“ „Už jsem měla tu příležitost nahlédnout, pane.“ „Skvělé, očekávám, že Marathon zítra v deset-nula-nula vyrazí na cestu.“ „Rozkaz, pane,“ přikývla Amanda, „když mě teď omluvíte, oznámím poručíkovi jeho povýšení a připravím poradu starších důstojníků.“ Ani z jedněch úst nezazněla námitka, a tak se s lehkým pokývnutím rozloučila s McMurry, a po krátké rozvaze i s Abassovou, která jen neuroticky trhla hlavou. Amandu čekaly hned dva nesnadné úkoly. Jeden, kvůli němuž nebude dnes asi spát, a druhý, jehož cíl se momentálně vybavoval s jedním důstojníkem ve žluté uniformě. Žádnou sklenku v ruce nedržel a ruce měl defensivně založené na prsou. Zhluboka se nadechla a vykročila. „Poručíku,“ oslovila jej, „mohu si vás na chvíli půjčit?“ Tom se svým kolegům ze strojovny omluvil mlčenlivým pokynutím hlavy a obrátil se na kapitána v očekávání nového rozkazu. Doufal, že se snad nejedná o nějakou admirálovu stížnost na stav lodě. Větší obavy měl paradoxně onen kroužek inženýrů, kde všichni tušili, že pokud by něco takového přišlo, věčírek by pro ně právě skončil. Breanova pokerová tvář byla docela

tedy k tomuto výběru spíše vy.“ „Rozumím, madam. Do zítřka vyberu nového šéfinženýra a upřesním odhad, do kdy bychom mohli vyrazit,“ shrnul Tom své úkoly. S odpočinkem posádky mohl jedině souhlasit. Věděl, že dával své sekci v posledních týdnech docela zabrat, ale výsledek stál za to a byl na své svěřence patřičně hrdý. Však si také za dobu svého působení snažil do své sekce vybírat takové lidi, kteří větší zátěž snesou a notorické povaleče s radostí přenechával jiným lodím. Neočekával, že by jakýkoli kapitán měl jiný postoj. Také tušil, že nebude jediný, kdo se bude chtít před odletem rozloučit se svou rodinou a přáteli. Což mu připomnělo jednoho rodinného příslušníka, kterého vídával pobíhat po lodi až s přílišnou pravidelností: „Pokud se smím zeptat, kapitáne... váš syn letí s námi?“ Amanda se zamyslela – velmi dlouho nad tím uvažovala, ale nakonec dospěla k jedinému možnému řešení. Alex vyrůstal bez otce a většinu dětství strávil buď u prarodičů v San Franciscu anebo v Londýně. Přišla o značnou část jeho života a on zase postrádal ji. Nemohla ho už nechat dál napospas rozmarům své matky anebo vojenskému, leč milujícímu, drillu Jacka Quinna. Potřebovala ho mít u sebe. „Kdyby vás slyšel, asi by se urazil,“ namítla posléze, „on to bere spíše tak, že vy letíte s ním. Což mi připomíná, až budete mluvit s poručíkem Umarem, sdělte mu nějak nenápadně, aby zvýšil ostrahu ve zbrojnici, a aby na phasery, phaserové pušky, omračující granáty a jiné výbušniny nechal nainstalovat bezpečnostní pojistky – jen pro všechny případy.“

kontrastem oproti ostatním, kteří rozdávali úsměvy na všechny strany, protože úmorný sled oprav na jejich lodi nedávno skončil a všichni se těšili, co je čeká dál. Neutrálně se tvářícího důstojníka Amanda odvlekla kousek stranou. Velmi těžce by nesla jeho případné odmítnutí a už vůbec by nepřežila, kdy její žádost poslal k čertu před ostatními. Rozhovor s ním měl být paradoxně tou nejtěžší a nejsložitější součástí večera. „Možná jste si všiml,“ začala Amanda opatrně, když se dostali mimo doslech ostatních, „že loď je momentálně bez prvního důstojníka. Navrhla jsem admirálovi, a ten se mnou souhlasil, abyste jím byl vy.“ Vychrli to na něj všechno najednou, Quinnová, usmívala se v duchu, třeba na to kývne a nestihne si to ani rozmyslet. Tom zůstal stát jako opařený. Jeho konzervativní já bylo spokojené tam, kde byl. Věděl přesně, co a jak má dělat, kdo z jeho týmu je čeho schopný, co spravit, když nefunguje tohle a tamto, na své stanoviště mohl dojít téměř ve spánku a hlavně měl jistotu, že v tom, co dělá, je kvalifikovaný. Jeho sebezdokonalující já však křičelo, že tohle je příležitost, která se nemusí opakovat. Ne každý dostane takovou šanci v tomhle věku. Věděl, že každý krok vpřed sebou nese určitou míru nejistoty a nutnost naučit se nové věci. V konečném důsledku šlo pouze o to, zda si na nový post věří nebo ne. Po dlouhé odmlce si starostlivě promnul čelo na znamení hlubokého zamyšlení. „Myslíte, že bych v takové pozici obstál?“ zeptal se přímo, přičemž mu vůbec nedošlo, že si odpověď může

Poručík se nervózně ošil. Stejně jako většinu dalších mladých mužů asi i jemu byla přítomnost dítěte tak trochu proti srsti – příliš jim to připomínalo to, co momentálně nemohli mít – rodinu a zázemí – řekla by její dobrá přítelkyně a psycholožka Beth McKenziová. Anebo zato mohla ta zmínka o phaserech a výbušninách – kdyby ale Alexe znal delší dobu, určitě by ho to nepřekvapilo. Federální bezpečnostní složky měly ostatně s jeho excesy své vlastní zkušenosti a Amanda se správně domnívala, že na jejího syna už existuje pěkně silný svazek přestupků. „A pro všechny případy omezte přístup do strojovny,“ dokončila myšlenku vzápětí, „nechceme přeci, aby se nám pohyboval někdo neoprávněný.“ Nechtěla ani pomyslet na to, že by Alexe přešla posedlost zbraněmi a přesedlal by na ovládání systémů podpory života nebo chlazení jádra. „Umm... to... už jsem udělal, madam,“ poznamenal skoro provinilým hlasem Tom, jako by se chtěl omluvit za to, s jakou nedůvěrou na jejího syna pohlíží. Navíc nebýt prohlídky po lodi a následné debatě v baru, udělal by to hned poté, co to dítě uviděl na palubě. Amanda překvapeně zamrkala. Vybrala sis dobře, Quinnová, bude z něj dobrý první důstojník a ještě lepší chůva. „Dobrá,“ přikývla nakonec, „pokud ještě nemáte nic ke mně, uvidíme se v sedm-nula-nula v mé pracovně.“ „Rozkaz, madam,“ přešel Tom do pokud možno společensky nenápadného pozoru a vytratil se z baru ven. Inženýři zvědavě pozorovali jeho odchod a Tom věděl, že to rozvíří

odvodit právě z oné nabídky. Poručíkovým rozpakům se Amanda nemohla jinak než nepousmát. Najednou na ni zapůsobil tak, jak by to snad ani nečekal. Vyzařoval z něj určitý druh sebevědomí, ne toho nezdravého arogantního sebevědomí, které před chvíli předvedla Abassová, ale ten dobrý druh, který se hodí ke svědomitým důstojníkům, odhodlaným bránit svou loď a své podřízené za každou cenu. Najednou byl – mnohem lidštější.

spoustu spekulací. Jenže také věděl, že v současném rozpoložení už by nebyl schopný společenské interakce bez toho, aniž by jeho chování nebylo divné. Rozhodl se strávit pár desítek minut na horách v simulátoru a později tu velikou novinu sdělit svým rodičům, kterým to jistě udělá radost.

Re: Mise nultá: Prolog ned 04. bře 2012 19:16:57 Brean

Bezvládí poručík Tom Brean & podporučík Rima Erde

Rimě poslední dobou přálo štěstí. Nejenom že se jí konečně podařilo získat umístění na lodi, ale také využila nabídky jednoho ze svých nemnoha přátel z Akademie a odletěla do sektoru 214 o dva dny dříve, než podle rozpisu skutečně měla. Jejím taxíkem se stala loď USS Repulse, třídy Excelsior, která vezla na hvězdnou základnu 214 zásoby. Většinu času klidného letu strávila seznamováním se se specifikacemi Marathonu a se složkami členů operační sekce. Postarší loďmistr netrpělivě poklepával prsty na transportní konzoli. Konečně se ozval potvrzující signál a on zvedl zrak k osobě čekající na transportní plošině. „Podporučíku, Marathon hlásí že jsou připraveni.“ Rima zvedla tašku s osobními věcmi a přehodila si ji přes rameno. „Výborně, zbytek mých věci pošlete prosím hned za mnou. Energii.“ Okamžitě pocítila

Brean byl tak zabraný do práce, že evidentně neměl ani ponětí, na koho mluví. Bolianský crewman si o něm opravdu nic nevymýšlel. Hned u vstupu do průlezu se povaloval kufřík s nářadím a náhradními díly. Rima ihned identifikovala požadovaný kus vybavení, pro jistotu si vzala i jeden z trikordérů a vlezla do průlezu. Musela po čtyřech popolézt asi dva metry, aby dosáhla k šéfinženýrovi. „Tady máte, poručíku.“ Goran Ambrožič rozhodně neměl takový hlas, jaký Tom právě zaslechl, což jej donutilo k zastavení prohlídky a natočení hlavy. Kruci! Na to jsem zapomněl, měl jsem teď očekávat návštěvu ve své pracovně! "Oh, podporučík..." ukázal Brean prstem na nečekaného návštěvníka, jako by mu to mělo pomoci vybavit si jméno. "Erde," doplnila Rima tápajícího inženýra. "Jistě, Erde," zopakoval Tom její

důvěrně známý pocit transportního paprsku. V pár okamžicích zmizela transportní místnost USS Repulse a ona stála na transportní plošině USS Marathonu. Kromě transportního důstojníka Baileyho, který si právě prohlížel svou novou nadřízenou, se v místnosti nacházel už jen bolianský crewman ve žluté uniformě. Žádné vřelé slavnostní uvítání. Roztržitý inženýr přistoupil k Rimě a podal jí ruku. "Takhle se zdravíte vy, lidé, že?" Než mu však nový návštěvník stihl odpovědět, bolian pokračoval dál: "Um, no, mám vás přivést k poručíku Breanovi, je teďka ve strojovně. A že prý kdybyste tam trefila sama, tak vás mám nechat a přejít na další úkol," zamával svým PADDem a zoufalým prosebným pohledem se snažil Rimu na dálku přesvědčit, aby se jím nechala dovést. Náš modrý přítel toho měl zjevně dost naloženo a hledal jakoukoli příležitost k oddechu. Praporčíka Baileyho tato scenérie mírně pobavila a zlehka se pousmál, neboť zvěsti o šéfinženýrovi byly po lodi obecně známy.

odpověď, "Rima Erde, nový hlavní operační důstojník. Já... umm... omlouvám se, měl jsem..." vedení slabě zajiskřilo, což donutilo Breana bryskně popadnout isomodulátor, aby narušení opravil. "...měl jsem vás čekat ve své pracovně, ale mám tu rozdělanou práci. Jaký jste měla let?" zeptal se přičemž pokračoval v nezbytné opravě vedení. Bylo na něm vidět, že by raději tuhle konverzaci vedl někde jinde, ale okolnosti mu momentálně nedávaly moc na výběr. Rima si myslela že Marathon už by měl být touhle dobou plně připraven k akci. Realita však byla evidentně jiná. Zatímco popisovala poručíkovi svůj nudný let, vytáhla trikordér a proskenovala vedení. Doufala že najde nějaké prudké špičky energie, které by způsobovaly přepětí, ale nikde nic nebylo. Už sem z toho asi vypadla, blesklo jí hlavou a naštvaně zaklapla přístroj. Už se cítila trošku líp. Znovu se jí podařilo dostat svou úzkost pod kontrolu. Byla klidná a mysl měla jasnou. „Můžu vám nějak pomoct, poručíku?“

Stisk ruky přišel Rimě nějak neosobní. Crewman byl opravdu hodně roztěkaný. Nejspíš pracoval ve strojovně, protože si nevybavovala žádného Boliana patřícího k operační sekci. Transportní důstojník byl ovšem zcela jistě členem její sekce. Udělala pár kroků směrem k němu a odložila svou tašku.

Kromě uhrančivě modrých očí trillského hostitele poručíka oslnil i její přístup k práci. Vždy se snažil pro svou strojovnu ukořistit takové členy Flotily, kteří přiloží ruku k dílu bez toho, aniž by jim to bylo rozkázáno. Zaklapnutí trikordéru evidentně naznačovalo, že nevykázal žádné podezřelé hodnoty.

„Praporčíku Bailey. Mohl byste se prosím postarat o moje věci. Repulse je pošle během pár minut. A dejte si pozor aby vás jedna přepravka nepokousala,“ usmála se mírně Rima, ale nedala Baileyemu prostor k nějaké větší reakci. Okamžitě se totiž obrátila na netrpělivého crewmana, bylo jí ho až líto. „Dobrá, zaveďte mě tedy do

"Děkuji, podporučíku, tady si snad vystačím sám," ocenil nabídnutou pomoc mírným úsměvem. "Pomoc však bude potřebovat vaše operační sekce. Její bývalý šéf byl převelen na jinou loď, takže bude na vás, abyste operační převzala. Momentálně je tuším pod dočasným vedením podporučíka Ashforda, ten už vás seznámí se

strojovny.“ Bolianova bledá tvář hned získala živější barvu, pokud to vůbec bylo možné. "Výborně! Tudy, prosím," div málem nevyskočil radostí. Na svůj PADD vrhl vítězný pohled, jako by mu chtěl říct "a máš to". Obrátil se zpět na svou vysvoboditelku: "Víte, máme tady toho opravdu hodně na práci a malá procházka mi provětrá hlavu. Být váma, tak nečekám, že vás někdo provede lodí a potom vám v baru bude vykládat její historii. A vůbec, odkud jste? Ty tečky na tváři jsou zajímavé, nemyslím, že jsem něco takového ještě viděl," ukázal na podporučíkovu tvář, téměř jako by si chtěl i sáhnout. Rima věděla naprosto přesně, jak se do strojovny dostat a začínala pomalu litovat, že nešla sama. Byla ráda, že ji nikdo nebude nutit nějakou nudnou prohlídku lodi. O nějaké přátelské posezení s neznámým člověkem v baru taky moc nestála. Zatím spokojeně shromažďovala informace, které Bolian chrlil. V okamžiku kdy se crewman jakoby pokusil jí sáhnout na tvář, však ucukla a trošku zrychlila krok. Crewmanova zvědavost jí ani tak nevadila, ale nelíbil se jí jeho až moc osobní přístup. „Pocházím z planety Trill. Poznáte nás právě díky těm elegantním tečkám, které vás tak zaujaly.“ Musela se usmát, ale tak aby to její průvodce neviděl. Bolian byl celou cestu neuvěřitelně výřečný a bylo vidět, že společnost jiných členů posádky vždy uvítá. To byl bohužel i důvod, proč mu poručík Brean zpravidla přiděloval úkoly, na které nepotřeboval výpomoc ostatních, aby se s nimi zbytečně nevybavoval. Obvykle totiž buď strhl ke klábosení celý tým, nebo naopak jeho žvanění celý tým iritovalo.

situací. V nejbližších dnech jde hlavně o to přijímat nové členy posádky, proto jsem rád, že jste přiletěla mezi prvními. Od té doby, co téměř všechny starší důstojníky převeleli jinam, je tu tak trochu bezvládí, než se loď znovu naplní," popisoval Brean situaci, zatímco si zaznamenával cosi do PADDu, který ležel vedle něj. Úkolem operační sekce byla mimo jiné i starost o personální problémy na lodi a početní stav posádky. Rima už teď viděla ty stohy PADDů plné byrokratické činnosti, ale nějakým podivným způsobem se na tu práci těšila. Nepřítomnost většiny starších důstojníků ji také stavěla poměrně vysoko v nynější hierarchii velení, z čehož měla dost rozporuplné pocity. Jako hlavní operační důstojník bude mít zodpovědnosti až až a rozhodně se nechtěla plést do zelí ostatním vedoucím sekcí. „Samozřejmě, co nejdříve se do toho pustím. Takže loď je momentálně pod vaším velením, chápu to správně,“ zeptala se poručíka, zatímco oba opouštěli Jeffriesův průlez. "Technicky ano, formálně je teď pod kontrolou admirála McMurryho." Jakmile oba vylezli, Tom uzavřel poklop průlezu. "Což znamená, že své pracovní povinnosti samozřejmě nebudete konzultovat s admirálem, ale se mnou. Na druhou stranu si dovedete jistě představit, že nemám takové velící pravomoce, abych mohl třeba s lodí opustit dok. Je to prostě momentálně takový administrativní guláš," snažil se Tom na cestě do své pracovny objasnit aktuální stav. Po opuštění průlezu si musela srovnat sako uniformy a upravit sponu držící její vlasy v jednom culíku. Konečně měla šanci si šéfinženýra pořádně prohlédnout. Nic zvláštního jí na jeho

Když se tedy s Rimou loučil na prahu strojovny, jeho oči byly nuceny smutně prozkoumat svůj PADD s nastávajícími úkoly, které byly samozřejmě rozmístěny pokud možno mimo strojovnu. Problém pro Rimu byl ten, že poručík Brean zatím nebyl nikde v dohledu. Od doby kdy podporučík Erde naposledy vstoupila do strojovny hvězdné lodi už uplynuly skoro dva roky. Rytmický tep warpjádra v ní začal vyvolávat dlouho zasuté vzpomínky. Nutno dodat že ne moc příjemné vzpomínky. Udělala několik kroků a postavila se tak, aby nikomu z pilně pracujících členů posádky nepřekážela. Ve strojovně panoval čilý ruch a hemžení připomínající mraveniště. Takové pracovní nasazení už dlouho neviděla. Inženýři spolu sotva promluvili a věnovali se pouze svojí práci. Nebylo jí tu příliš příjemně a nejraději by okamžitě zmizela. To ale nemohla udělat. Dala by tím těm proklatým cvokařům jenom zapravdu. Několikrát se zhluboka nadechla. Najednou však někomu upadl klíč a srazil na sem celou bednu s nářadím. Rima měla nervy tak napjaté, že s sebou leknutím prudce trhla. Nikdo však nevěnoval zmatené důstojnici sebemenší pozornost. Rima se po chvíli opět uklidnila a odchytila prvního člověka, který se jí připletl pod ruku. „Praporčíku, kde najdu poručíka Breana?“ Inženýr na ni vrhl nechápavý pohled a ukázal směrem k otevřenému Jeffriesově průlezu. Několik metrů uvnitř ležel na zádech inženýr se dvěma peckami na límci a měřícími přístroji kontroloval nově nainstalované vedení. Jakmile uslyšel příchod osoby k průlezu, beze změny koncentrace na měření natáhl ruku

vzhledu však nezaujalo, byl to takový tuctový člověk, co se snadno ztratí v davu. Jejich stále probíhající rozhovor však Rimě vyhovoval. Poručík mluvil věcně, jasně a vůbec ho nezajímala její minulost nebo kdovijaké osobní pocity. Nevědomky se začala usmívat. „Chápu,“ promluvila po chvíli ticha, „víte, kdy mají dorazit ostatní vyšší důstojníci a nový kapitán?“ Jakmile oba dorazili do Breanovy pracovny, začal se šéfinženýr prohrabávat v hromadě PADDů na stole. "S harmonogramem příchodů mě seznamoval podporučík Ashford, ten to bude vědět. Já sám bohužel - nebo spíš bohudík - pracuju na tom principu, že co nemusím nutně vědět a co je někde zapsáno..." ukázal na svou hromádku PADDů, "...to obvykle zapomínám. Takže z hlavy vám to teď neřeknu. Ah, tady to je," podal Rimě jeden z nich. "Vaše nástupní papíry, které vám umožní převzít sekci a změnit přístupové kódy. Vaše pracovna by měla být funkční, jen co si tak matně vybavuju, zítra nebo pozítří tam někdo od nás přijde zkontrolovat replikátor, mám dojem, že Ashford hlásil nějakou nepatrnou závadu." Rima si vzala nabídnutý PADD a rychle prolétla jeho obsah. Její zástupce byl opravdu velmi výkonný, což jí jenom ulehčí práci. „Fajn, takže pokud je to všechno, ráda bych převzala své povinnosti. A jen tak mimochodem, nikoho na ten replikátor posílat nemusíte. Takovou prkotinu dokážu jako bývalý inženýr opravit sama,“ řekla a mávla rukou. Brean nadzvedl obočí na výraz příjemného překvapení. "Dobrá, když myslíte. Tím líp pro nás," umazal Tom příslušnou položku ze seznamu úkolů. "To by bylo vše, podporučíku, můžete

směrem k východu: "Gorane, podej mi isomodulátor, tenhle kus je vadný."

jít."

Re: Mise nultá: Prolog pon 05. bře 2012 15:33:34 David Svoboda

Now I'm Here

"Vstávej, blumo, už tam budem!" Elliott se podvědomě vymrštil v očekávání libovolného předmětu letícího jeho směrem, což byla obvyklá představa jeho staršího bratra o budíčku. Náraz a prudká bolest, která mu projela čelem, mu připomněly, že není doma, ale v nepříliš prostorné kabině Eye of Iapetus, konkrétně na dolní palandě. Hodil polštářem po Lionelovi, který se mu se smíchem vyhnul, a zavrčel něco, o čem raději prohlásíme, že bylo nesrozumitelné. "Právě jsem mluvil s letovou kontrolou, za šest minut přistaneme na dvěstěčtrnáctce. Koukni, támhle je." Leo ukázal na zvětšující se světlou skvrnu připomínající pýchavku. Elliott se ani neobtěžoval ohlédnout, místo toho narychlo házel svoje věci do vaku. Nikdy nebalil dříve, než na poslední chvíli, což jeho bratr neopomněl okomentovat. Elliott na něj vrhnul jeden z proslulých vražedných pohledů svého červenohnědého oka, ovšem marně. Leo mu pohled oplácel dvojnásob. Mladší z bratrů jen pohodil stříbrnou hřívou, kterou si jako obvykle nechal viset přes levé oko, odfrknul si a zabručel: "Dávej mi pozor na Oko. Ne, že ho sešrotuješ, jako Zagadku," zatímco prolétávali vraty hangáru. Leo se místo na odpověď soustředil na hladké přistání. Štíhlá, elegantní loď, která jako by se hýbala, i když stála na místě, zlehka dosedla na podlahu hangáru. Než se Lionel stačil otočit a vydat ze sebe nějakou peprnou odpověď, zasyčení mu prozradilo, že jeho mladší bratr už není na palubě. Kajuta poručíka Umara "Slez z té uniformy! Bude celá od chlupů!" Křikl Meldon na kočku, která se právě rozhodla si udělat z kabátu jeho uniformy pelech. Ta se zvedla a co nejpomaleji a nejuraženěji dokázala, slezla z postele přes níž byl kabát přehozen. Meldon se nad tím musel pousmát. Z počátku měl k celé představě vlastnictví kočky tak trochu odpor. Ale Jimmy jí miloval a když zemřel a o kočku se neměl kdo postarat, Meldon nemohl dopustit aby skončila v nějakém útulku. Nebo hůř. A tak se kočky ujal. Z počátku to byla vcelku bitva, ale teď už si bez ní nedovede představit život. Přešel k uražené spolubydlící a podrbal jí pod bradou. Ta ihned začla spokojeně příst. Ale aby si nemyslel že z toho vyjde tak levně, sekla po něm packou. Meldon

se znovu usmál.l "Až se vrátím, tak ti to vynhradím. A budeš se pak moct válet po čem chceš." Slíbil a začal se do kabátu oblékat. Když pak stál celý oblečený před zrdcadlem, přemýšlel nad jednou ze záhat vesmíru, která čas od času příjde na mysl každému z důstojníků Flotily. Jak to, že slavnostní uniforma, která je prakticky totožná s klasickou uniformou, je vždy alespoň o číslo menší? Poslední úpravy a pak Meldon sáhl po tradiční bajoranské naušnici. Trochu zaváhal, zda si jí má nasadit. Technicky vzato, ta naušnice je porušení standartního protokolu, co se oblékaní důstojníků týká. Pochopitelně, když sloužil na DS9, tenhle problém řešit nemusel. Zakazovat Bajoranovy na bajoranské stanici nosit bajoranskou naušnici, bylo jako kdyby jste na Qo'noSu zakazovali Klingonům aby se mračili. Avšak na Akademii s tím vcelku problémy měl a ne každý profesor mu povolil jí nosit. Jak to bude probýhat tady netušil. Ale nakonec se rozhodl pro klasické "Radši žádat o odpuštění, než o povolení" a naušnici si nasadil. Lodní bar, později Meldon postával u jednoho z oken baru s hrnkem raktajina a koukal se po místnosti. Krátil si čas tím, že hrál myšlenkovou hru - přiřazoval jména a pozice ke tvářím, které doposud viděl jen z obrazovky. Původně předpokládal, že se vytratí hned po kapitánčině projevu, ale pak si řekl že se to příliš nehodí. Konec konců, patřil ke starším důstojníkům a velitelům sekce. A tak se prozatím uklidil do rohu a užíval si klidu, než bude něčím, ikdyž pravděpodobně někým, vtrhnut do víru seznamování a podávaní si rukou, které probíhalo po celé místnosti. Poručíkovo vyrušení z klidu mělo ale poněkud nečekanou podobu praporčíka v uniformě s červeným límcem, který i přes husté světlešedé, až stříbrně vypadající vlasy nepůsobil dojmem, že by byl o mnoho starší než Meldon. Promiňte, která z těch dvou kapitánek, co se snaží se navzájem zabít pohledem, je ta naše? oslovil jen tak zničehonic Bajorana. ..pane," dořekl, když se k němu poručík otočil a nechal vyniknout dvě zlaté pecky na límci. "Dorazil jsem až teď, takže jsem minul oficiální ceremonii." dodal ještě, což mělo zřejmě s provinilým úsměvem a podrbáním se ve vlasech vyvolat omluvný dojem. Meldon lehce překvapeně zamrkal. Tohle zrovna nečekal. "Ta s delšími vlasy, praporčíku. S tou nedochvilností by jste měl něco dělat, příště tam nemusím být, abych vám doplnil mezery ve znalostech." Odpověděl a ryhle se napil z hrnku, aby schoval úsměv. Současně však ale přemýšlel, jestli by si neměl toho praporčíka "vychutnat". V Elliottově pravém oku zajiskřilo. Zazubil se a pohotově odpověděl: "To ani nečekám, pane. Hned, jak vybalím, si zreplikuju budík." Opět se poškrábal ve vlasech na týle, tentokrát, jako by nad něčím přemýšlel. "Co jsem to..aha, kde jsou moje dobré způsoby. Elliot Regnard, navigátor" vyletělo z něj rychlostí, kterou překonala snad jen rychlost podávané ruky. Záměrně vynechal

část o zástupci velitele sekce, o tu pozici a zodpovědnost vlastně ani nestál. "Umar Meldon, hlavní taktický a šéf bezpečnosti." Odpoví poručík pobaveně a potřese nabízenou rukou. Jen tak mimochodem mu blýskne hlavou, že praporčík by si pravděpodobně rozuměl s Ezri. Minimálně co se entuziasmu týká. Nebo možná využil i jejich služeb. "Rozumím tomu tak, že jste stejně jako já nový člen posádky? První umístění?" "Ano, poručíku. Čerstvě z Akademie. Z rodinných důvodů jsem dostal po absolvování a přidělení umístění týdenní volno, proto jsem dorazil až teď. Přivezl mě starší bratr. Ostatně 'pozdě' by mohlo být moje prostřední jméno, i na Akademii jsem nastoupil až ve dvaadvaceti." Pokračoval Elliott, nevšímaje si, jestli ho šéf bezpečnosti poslouchá, nebo ne. Dvaadvacet, plus 4 roky studia a Meldon si dá rychle dohromady, že je praporčík o rok starší než on sám. Dvě plné pecky na krku ho najednou začali nesmírně tížit, aniž věděl proč. Doneslo se k němu pár řečí, které jsou vedeny za jeho zády, mluvící o příliš rychlé kariéře a o portěžování ze strany Velení, jelikož patří k "rase, která si toho vytrpěla hodně a měl by se na ní a její členy brát ohled.". Dostat do ruky toho, kdo ty řeči šíří, pravděpodobně by si s ním promluvil. Důkladně. Na praporčíka před sebou se však jen pousmál. "Inu jak se říká na Zemi, lepší pozdě, než nikdy." "Říká? Já jsem z Měsíce. Tedy, z Luny," pokračoval, když viděl mírně nechápavý výraz na poručíkově tváři. "Tam u nás je zkrátka všechno lehčí." pokusil se ještě o vtip. Uvědomil si, že už nějakou dobu nevědomky bubnuje prsty o stěnu. Jeho závislost se opět hlásila ke slovu. Musíš vydržet, buď silný, bojuj! říkal si v duchu, ale boj to byl od začátku prohraný. Ještě minutu se držel, než podlehnul. "Dá se tu někde sehnat něco sladkého? "Támhle je stůl s občerstvením, věřím že se tam něco sladkého najde." Informuje Meldon praporčíka a pro jistotu ještě kývne hlavou daným směrem. Sám se rozhodl nabídku nevyužít. Ne že by neměl hlad, ale spíše mu nepadlo nic do oka. Raději počká až bude zpět v kajutě a objedná si něco z replikátoru. Možná trochu hasperatového suflé. Ikdyž replikátor ho neudělá ani z poloviny tak dobře, jako jeho matka. Elliottovi zasvítilo v oku a plným impulzem se vydal naznačeným směrem. Po dvou metrech se zastavil a otočil zpátky na Bajorana. Rád jsem Vás poznal, poručíku. Ale teď mě omluvte, jak nedostanu svou dávku cukru, není se mnou k vydržení, prohlásil s úsměvem, který dával najevo, že jeho vlastník už se vevnitř třese. Znovu se otočil na podpatku a vyrazil k bufetu rychlostí vpravdě warpovou.

David Svoboda & Mort

God Save The Queen úte 06. bře 2012 0:47:45 Jacques de St-Gilles

God save the Queen the fascist regime, they made you a moron a potential H-bomb. Reprodukovaná hudba otřásala okenními tabulemi směšně malého bytu situovaného na východním předměstí Londýna. Betonový věžák neproslul zrovna tolerantním sousedstvím, ale mladý už-ne-kadet předpokládal, že má ještě tak půl hodiny, než ho někdo přijde okřiknout za rušení nočního klidu. Ne že by mu na tom nějak záleželo. Poslouchal mizernou hudbu a k tomu patřily mizerné myšlenky. Střapatý Rotten ve vytahané bílé košili vyřvával, jak nenávidí Anglii, a z otlučené nástěnné obrazovky třeštil na svého jmenovce typicky maniakální pohled. John Carmichael ležel zády na zmuchlaném propoceném prostěradle a s hlavou zakloněnou z postele strojově pročítal zprávu s hlavičkou velení flotily. Ani po osmnácté se obsah nezměnil a Johnny marně zadoufal, že se mu třeba místo toho překrví hlava a snad i vybouchne. "Bezpečnost?!" zavrčel ochraptělým hlasem, zatímco krysí hlas z nedaleké obrazovky deklamoval, že miluje královnu. Házet PADDem bylo zbytečné, několikrát si už ověřil že se každý jeho pokus setká s nezdarem - zpráva bude stále stejná a punkový zpěvák nepřestane vřeštět pozérský vzdor vůči monarchii. Tedy, jistě, dostat umístění na hvězdné lodi bylo báječné a naplňující. Johnnyho naplňovalo nekonečnou frustrací a hněvem. Posadil se na postel a bosé nohy přehodil přes její okraj. Ze spodního šuplíku nočního stolku vyhrabal zpola prázdnou lahev levné whisky odněkud z vysočiny a bohatě si přihnul na zdraví a psychickou způsobilost. Myriáda ostrých jehel prošla jeho útrobami a mladý praporčík musel dvakrát naprázdno polknout, aby se mu rašelinou páchnoucí patok nevrátil zpátky. Láhev zpola prázdná. God save the Queen we mean it man there is no future in England's dreaming Před pěti lety byl dost odlišným člověkem. Pod dojmem války s Dominionem se přihlásil na akademii a vzdal se tak svého snu na poklidný život levicového aktivisty, co po pár letech zmoudří a najde si klidnou práci ve veřejném sektoru. Ale ne, nedal se na nějaký inženýrský, nebo vědecký obor, jak by napovídal jeho dosavadní život...

Vrhl se přímo na taktiku - když jde do války, tak přece musí střílet, že? Nejen, že válka skončila dřív, než dokončil akademii, navíc se hned v začátcích svého studia nechal umluvit nevýrazným personálním poradcem, že podle rozřazovacích testů má vlohy pro bezpečnostní sekci a tak by měl taktiku a bezpečnost studovat jako dvojobor. Nic nezáleželo na tom, že ve střelbě překonal kohokoliv z ročníku. Že byl rychlejší, silnější a obratnější, než ostatní. On to prostě nenáviděl. Bezpečnostní výcvik ho od začátku do konce odpuzoval, z taktiky malých skupin ho bolela hlava. S láskou utíkal k technickým specifikacím fotonových torpéd a útočným sekvencím phaserů. A nakonec dostal zařazení do bezpečnostní sekce. Život dokáže být nesnesitelně ironický zafilozofoval v němém rozhovoru s lahví levné pálenky. Smutně zavrtěl hlavou a na nejistých nohou udělal těch pár kroků na opačnou stranu jednopokojového bytu. Z vestavěné skříně vytáhl oprýskaný kožený kufr a s nelýčeným povzdechem do něj uložil nedopitou lahev. Pak se na chvíli zamyslel a přihodil z vedlejší poličky dvoje ponožky a jedny vytahané trenky. "Bezpečnost?!" no future no future for me

Re: Mise nultá: Prolog úte 06. bře 2012 15:41:10 Martel Tarkin

Místo: USS Marathon Lokace: sektorová základna SB 214 Čas: po úvodním kapitánově projevu, před slavnostním předání plavidla v 18:00 Podporučík Tarkin stál s většinou tamního vyššího řídícího sboru v hangáru, když přilétala nová velitelka. Vítal ji osobně i šéf sektoru, takže rozhodně měla dobré konexe. Raketoplán pomalu doplul až na místo určení, dveře se otevřely a vyšla jeho nová velitelka. A byla… Ne přesně Martelových představ. Na jeho vkus dávala příliš najevo své ženské půvaby, a to se k velícímu důstojníkovi nehodilo. Ano, bylo to ovšem jen v detailech, jež však Matovu oku vůbec neunikly. V případě několika ´kapitánových slov posádce´ měl lodní poradce spíše dojem, že je to tak přání admirála, než samotného kapitána. Ostatně složení projevu tomu i napovídalo. Co se ovšem muselo nechat, tak to byla úžasně propracovaná neverbální řeč. Ty údery do pultíku, to se mu celkem zamlouvalo a zvedlo to jistě pozornost jinak znuděného publika. Sám se přistihl, že má mírně pootevřená ústa. Musel uznat, že to celkově působilo velmi dobře. Živě, svěže. Pokud takto bude vypadat i oficiální část programu, nebude to vůbec špatné. Konečně však přišlo ono vytoužené ´rozchod´. Blažené to slovo, jehož vyslovením se zakončila celá tato šaškárna spojená zpravidla s pochlebováním novému

kapitánovi a velení za to, jak dobře vybralo kapitána. Martel se otočil na podpatku a vyrazil vstříc své kajutě, kde chtěl dokončit pár posledních úprav, zejména zapracovat na pracovně. Musela vypadat skutečně odborně a lékařsky, aby se tam každý zdržoval jen po dobu nezbytně nutnou. „Podporučíku Tarkine.“ To oslovení skutečně hlavní poradce nečekal. Ne snad proto, že by znala velitelka jeho jméno – každý dobrý velitel se seznámí aspoň se spisem svého štábu a nastudovat do 10 lidí není zase takový problém – ale jen tím, že se na něj dobrovolně obrátila. To už skutečně stalo za úvahu. Quinn Websterová byla ovšem původem lékařskou, takže neočekával, že by snad měla mít problém právě s tou nejnenáviděnější sekcí. Jakmile ovšem zjistil pragmatické důvody, proč jej oslovilo, ulevilo se mu. Je normální. Shlédl za Amandino stehno, kde na něj vykukovala tvář malého chlapce. Jeho následná spontánní reakce po Tarkinově přikývnutí na znamení přijetí rozkazu jej rovněž překvapila. Určitý stupeň odstupu by mu také prospěl. „Já jsem Alex,“ proneslo ono hyperaktivní dítě. Temně hnědé oči nyní pevně fixovaly Martela. Pokud měl Alex temně hnědé oči, tak Martelovy byly ještě tmavší, což nebylo u jeho druhů zrovna neobvyklé. „Martel Tarkin,“ představil se Alexovi a s určitými rozpaky přijal jeho nabízenou ruku. Následně ji pustil, chlapec to však neudělal. Místo toho se na něj usmíval a jakoby to byl, kdo nyní převzal běh budoucí události, protože Martela téměř násilím odvedl z hangáru, kde se konal ceremoniál. Martel s dětmi moc zkušeností neměl – jeho někdejší „sourozenci“ byli Vulkánci, a ti měli – řekněme – poněkud jiný princip chování. „Hm, mám hlad,“ pronesl zadumaně Alex, když už šli s Tarkinem ruku v ruce vyrovnáni vedle sebe a téměř stejným krokem koridorem Marathonu. „Chlad, nebo chuť?“ chtěl vědět lodní poradce, protože i přes jeho neznalosti v oblasti výchovy dětí, tedy krom teoretické průpravy, stačil pochytit, že děti toto velmi rády zaměňují. „Hlad,“ odpověděl suverénně Alex. „Tak si dáš zeleninovou polévku,“ řekl úskokem Martel. „Ne,“ ozvalo se zakňučení a Mat cítil, jak mu Alex pevněji sevřel ruku. Nebylo to nic jiného než obyčejné citové vydírání, na které byly děti experti. „Takže čokoládový pohár hlad zažene?“ podlehl onomu nátlaku. Vlasy na chlapcově hlavě se začaly vlnit, jak Alex horlivě přikyvoval. Společně pak zamířili do tamního lodního baru, který už byl ve fázi úprav na večerní galavystoupení všech, kteří si přejí vidět svůj úspěch. Ještě si Martel zkontroloval záznamy, že chlapci z toho nehrozí žádné zdravotní nebezpečí. Nehrozilo. No co. Maximálně ho bude bolet břicho. „Tak tu máš,“ podával Martel Alexovi pohár i se lžičkou. Sám si sedl naproti Alexovi a

nechal jej, aby to mohl všechno v klidu sníst. Položil si pravou nohu přes koleno levé a začetl se do jedné z publikací 20. století o psychoterapii. „I když se na tebe přímo nedívám, tak tě periferně vidím,“ stočil svůj pohled na Alexe, který u jídla prostě dělal blbosti. „Pokud ti to nechutná, můžu ti objednat něco jiného. Třeba tu polévku,“ pohrozil a čekal, jaký to bude mít účinek. Oproti Amandě měl Tarkin jednu výhodu – Alex ho neznal, nevěděl, jak to myslí vážně. A Alexův pohled napovídal, že svůj ´vulkánský´ doprovod skutečně analyzuje. Po menším očním střetu se pustil znovu do poháru. „Až to dojíš, půjdeme do kajuty.“ Jakmile to ovšem řekl, věděl, že udělal zásadní chybu. A z Alexova bystrého výrazu to bylo poznat. Začal se s tím hezky courat. Vychutnával každé sousto. Martel se snažil nedávat najevo svou netrpělivost. Kdyby toho byl ten devítiletý kluk schopný, Tarkin by odpřísáhl, že by byl schopen sníst i tu vidličku. „Chutnalo ti?“ zeptal se Mat svého svěřence, když už zase kráčeli lodním koridorem. Tentokráte bez držení za ruce. Alex si zvesela pohopkával vedle. „Jo-o,“ řekl mezi dvěma výskoky Alex. „Tak to je dobře,“ přitakal lodní poradce. „A jsme tady,“ následovala dalšího jeho slova, tentokráte o dost veselejší. A za těmi dveřmi moje svoboda. Pomyslel si pro sebe Mat a jal se otvírat dveří. Kapitánova kajuta byla větší než ta, kterou měl Martel, ale dosud byla zcela neosobní. Unifikovaný styl Flotily přeci jen nevyhovoval každému, pokud vůbec někomu. „Měl by sis hodit dvacet,“ navrhl Martel a bylo mu jasné, jak to dopadne. Spoléhal se na bláhovou naději, že Alex bude po cestě unavený. S touto krásnou nadějí žil následující sekundu. „Když mě se nechce,“ natahoval. „Tak aspoň lehnout, po tom poháru,“ smlouval s ním lodní poradce, ovšem hlas měl pevný a nekompromisní. „Tak jo, lehnout jo,“ ustoupil Alex hrubému násilí. „Ale nemám pyžamo.“ ´No to víš, že jo,´ řekl si v duchu Tarkin. ´Já ti na to tak skočím.´ „To nevadí, Alexi, můžeš takto. Dáme dolů jen boty, však ještě dneska budeš vyvádět lumpárny.“ S neochotou a jemným vzdorem přistoupil Alex k posteli ve vedlejší místnosti. Ještě jeden pohled na doprovod, zdali to myslí vážně… A když nebylo zbytí, zalehl do postele. „Chtěl bych něco přečíst,“ vhrkl ihned. „Dobrá,“ souhlasil Martel, protože mu to přišlo férové. „Co bys rád?“ „Hm, já bych rád slyšel o nějaké bitvě!“ zazářil chlapec. A tak Martel spustil o

strašlivém netvoru, který zužoval jednu vzdálenou planetu… Bitev tam na konec na přání Alexe muselo být několik. Nevypadalo to ovšem, že by chlapec nějak zabral. A tak když už nebylo jiného zbytí, Mat pohádku ukončil. „Ještě jednu,“ poprosil kňouravým hlasem chlapec, syn kapitána. Tarkinovi bylo jasné, že po jedné by přišla další, po ní další… Tak se rozhlédl kolem sebe, pak se podrbal na hlavě, když tu dostal dobrý nápad… „Hm, dobře,“ řekl nakonec. „Bude to taková interaktivní pohádka,“ sdělil chlapci. Pak vytáhl z kapsy svých kalhot ´světelnou propisku´. „Dívej se dobře, Alexi, musíš světlo fixovat očima,“ vykládal Martel Alexovi, kterému oči poslušně klouzali ve směru světla. Pak Mat spatřil první příznaky… „Chce se ti spát, chce se ti spát,“ pronášel konejšivým hlasem. „Jsi uvolněný…“ *** „To by bylo,“ pronesl spokojeně lodní poradce. „Já ti dám se mnou cloumat, mladej.“ A udělal na Alexe kyselý ksicht. „Na mě si jen tak nepřijdeš. Počítači, sleduj tuto místnost a pohyb v ní. Jakmile zaregistruješ pohyb, upozorni mě.“ To byla předposlední slova, která podporučík věnoval na doprovod malého chlapce. Ještě jednou zkontroloval jeho něžnou andělskou dětskou tvář, která vypadala opravdu božsky, když chlapec spal. „Dobrou noc,“ popřál ještě Alexovi, než odešel.

Re: Mise nultá: Prolog úte 06. bře 2012 22:45:58 Thomas Johnson

Světla musí pryč Podporučík Thomas Johnson

Shrnutí logu | + Místo: USS Marathon | Lokace: Základna SB 214, sektor 214 | Čas: Po slavnostním projevu kapitána Poslední kroky už spíše připomínaly běh. Dveře se zavíraly až nesnesitelně pomalu, to kvůli jejich šířce, která patřila k promyšlenému funkčnímu designu neobytných částí lodi. Kapička potu stačila sklouznout po krku do límce uniformy, než se veřeje dosedly a ruka mohla uhodit do vnitřního ovladače zámku. Tiché pípnutí zasignalizovalo

A jejich vedoucí. A tíže se opět přihlásila ve spodních částech žaludku. Pracoviště teoretické podsekce! Proběhl jsem dveřmi z hlavní místnosti do druhé postraní. Ano! Na zdi visela velká reprodukce slavného schématu soudobého dělení kvazi-částic, hned vedle pak stručná formulace teorie

jejich manuální uzamčení. „Počítači, otevřít veřejný archiv, spusť... Chopina, některé Nocturno.“ Nemocničně bílé, sterilní a absolutně čisté prostory hlavních laboratoří zaplnila pomalá, snad i tíživá klavírní melodie. A ačkoli to nebyly tóny radostné, uvolnily křečovité zatnutí svalů – svalů z plastového pancíře, pokrytého chladnou bělobou, svalů příčně žebrovaných přepážkami jednotlivých vědeckých podsekcí oddělených tenkými skleněnými stěnami. Podporučíkovy ramena obdobně klesla, zády se opřel o vstupní dveře, kterého ho nyní dělily od světa venku. Přestože jeho tělo se zdálo být pokořené, ať už to bylo čímkoli, jeho oči těkaly po hlavním sále a v jeho výrazu se zdálo být něco nepravděpodobného. Ano, i z této dálky a přes dvě skleněné stěny si tím byl Skalar jistý. Podporučík se usmíval. A zavřel oči. Doktoři, doktorky, experti, specialisti, Amandy a kapitánky. Měl jsem jich plnou hlavu. Hned po nástupu a úvodní řeči kapitána si mě ‚náhodou‘ našli, to aby pozdravili vedoucího sekce, do níž budou formálně patřit. A více než to, spíš si mě chtěli oťukat. Poručík Barclay mi to zdůrazňoval mnohokrát, ale na tohle mě ale připravit nemohl. Tito civilní experti nebyli mým věkem a hodností jenom překvapeni, oni byli konsternovaní. A dali to dostatečně najevo. Amando Quinnová, co jsi mi to udělala? Zamžoural jsem do světla před sebou. Bílé stěny neskutečně nepříjemně odrážely difúzní světlo horních svítidel po celém sále – a to s takovou efektivitou, že se sami tvářily jako světelné panely. Vše bylo prostoupeno neúprosným světlem kritické vědy,

subprostoru se všemi těmi ohavnými vektorovými atraktory. Uprostřed místnosti stál pracovní stůl s... ~ Zadejte typ modelu a vstupní parametry. ~ Počítačové hlášení zareagovalo na dotyk aktivačního tlačítka a rozmístilo nad povrchem stolu působivou holografickou simulaci základního numerického rozhraní. Průsvitné koule se pomalu otáčely a zobrazovaly možné formy vstupních dat. Skrze jednu z menších na mě hleděla Skalarova hlava. „Praporčíku?“ zavolal jsem překvapeně a prošel dalšími dveřmi do další místnosti – biologické laboratoře. Seděl u jednoho z pracovišť a za ním s tichým bručením svítil elektronový mikroskop na substrát ve vakuové komoře. „Myslel jsem, že všichni členi vědecké sekce byli na kapitánově proslovu. Svolal jsem je sem až za půl hodiny.“ Popošel jsem k mladému důstojníkovi a můj zkoumavý pohled přejel z jeho typicky čínského obličeje na průhled do vakuové komory za ním. „Pokud jste už začal pracovat, vezměte si plášť. To je výsada vědeckých sekcí – nevypadáme v nich potom tolik oficiálně. Jinak já jsem Johnson, těší mě,“ a natáhl ruku k mladému asiatovi. Jeho obličej byl velmi strnulý a nečitelný – ovšem pátravé světlo těchto prostor ozařovalo tvář velmi nezvyklým způsobem. A já z ní vyčetl úsměv. Nebezpečné toť světlo. Musí pryč.

každé zákoutí, každý záhyb a skrytý prostor, to vše bylo osvětleno. Stál jsem tam u dveří, hleděl před sebe do těch desek a uvědomoval si, že tohle světlo pravdy velmi bezohledně rozkousává také stinná místa tram ve mně. Čitelný a nahý před panelem z plastu. Takhle to nemůže zůstat. Konečně jsem se odlepil ode dveří a dal se do opatrného prozkoumávání domněle liduprázdných prostor laboratoří. Pracovna velitele, tedy... moje pracovna byla umístěna uprostřed toho dlouhého hada na sebe navazujících prosklených místností. Každá se zdála být od pohledu odsud vybavena oborovou technikou a přístroji, hlavní sál byl zasvěcen všeobecné analýze, alespoň podle několika jasně určitelných konzolí. Ano, to byla nejdůležitější místnost vědecké sekce, tedy minimálně pro potřeby lodi. Ačkoli si to mí civilní spolupracovníci jistě nedokáží představit – ostatně na tuto myšlenku reagovali pozvednutím obočí – já měl v plánu udělat z těchto prostor něco víc než jen oddělení, které připraví velitelskému sboru vyhodnocená data k potřebě jejich dalšího úsudku. Chtěl jsem zde založit skutečné vědecké pracoviště. A to se vším všady, tak jak jsem znal z projektu Pathfinder. Viděl jsem to jako na dlani – z vědecké sekce USS Marathon se mohl stát regulérní vědecký cestující vesmírem s ohlasem v celém sektoru. Oči mi zazářily. Budeme se pohybovat po nepříliš probádaném území. Pokud by zde bylo dostatek zapálených a schopných lidí, mohli bychom nové fenomény nikoli pouze zaznamenat a zanalyzovat, ale také interpretovat, vysvětlit na základě nejmodernějších partií vědeckého poznání! A co víc – pro to, co vysvětlit nepůjde, najít hypotézy a

přijít s novými objevy samotné fyzikální a jiné teorie! Regi měl pravdu. Úzkost vyvolaná velmi sebevědomě vystupujícími odborníky zmizela tak rychle, jak přišla, a nahradilo ji nutkání proměnit tohle vše ve skutečnosti. Vybavení se zdálo být podle pročtených materiálů velmi uspokojivé, stačila tedy jediná drobnost. A to byli lidé.

Re: Mise nultá: Prolog stř 07. bře 2012 0:59:11 Arianus

Elli, Chadwick a Tholiané, Part 3 (&Last) „Pravděpodobně tu je chyba, někde v tom celém...“ zašeptal doktor Chadwick hledíc na bílou tabuli zabírající celou stěnu jeho pracovny. Tabuli neobsahující téměř žádné prázdné místo, tak hustě byla popsána vzorci, algorytmy, kousky geniality utíkající od tématu v souhře myšlenek a okamžiků, geniality, která sžírala Chadwickovu mysl. „Upřímně, kdo dnes používá tohle?“ kývl Elli směrem k tabuli. „Máte k dispozici všechny ty počítače tady kolem a výpočetní možnosti stanice...“ „Tok energie byl v cílovém dosahu,“ mumlal si Chadwick dál pro sebe, očividně ignorujíce Elliovo průpovídky. „Proč se databáze nespojila a neidentifikovala pilota?“ „Špatná matrix databáze?“ nadhodil Elli. „Ne, matrix je ta jedna původní, s kterou jsme loď získali,“ odpověděl Chadwick a ohlédl se po svém svěřenci.

„Nesprovoznil jste tu loď za šest měsíců, doktore. Je čas se posunout dál.“ Chadwick se otočil, a stejně jako Elli i on měl nechápavý, až nevěřícný výraz. „S ohledem na výsledky, či spíše jejich absenci, doktore Chadwicku, jsem se rozhodl tento projekt pozastavit a převelet Vás na USS Marathon, abyste využil svých profesních a odborných znalostí pro dobro lodi a její mise.“ Chadwick se nadechl k protiargumentaci, ale admirál mu k ní nedal žádný, vůbec žádný prostor. „Pro misi si můžete vybrat tři své spolupracovníky. Mezitím se zbytek Vašeho týmu společně s lidmi od komandéra Prestona postarají o konzervaci tohoto výzkumu a jeho odložení do doby, než bude pro Hvězdnou Flotilu opět prioritní.“ Také jinak, nikdy. Takto přímo to admirál neřekl, ale nemusel. Chadwickovi to bylo více než jasné, bylo to na něm vidět, jak rudne ze zadržovaného dechu i hněvu, jak

„Že by ji původní pilot nějak poškodil? Pokud loď funguje na neurálním rozhraní, stačila by mu k tomu třeba...myšlenka?“

násilně tiskne hadřík, s kterým ještě před chvílí stíral svou tabuli. Beze slova se otočil ke své prázdné tabuli a začal spát první z algoritmů matrix nanovo.

„Ne!“ utnul jej Chadwick zlostně. „Prošla kontrolou, v tom problém není! Problém je v TVÉ rekonfiguraci!“

Admirál se tím nenechal znechutit. „Zítra v sedm nula nula nastoupíte na Marathon, doktore. A to není žádost, ale fakt.“

„Hej, moje průlomová rekonfigurace funguje,“ bránil se Elli. „A víte, jak to vím? Protože jste mi to řekl.“

S těmi slovy je oba upustil a doktor Chadwick ještě chvíli psal, než ustoupil o krok ke stolu, z kterého vzal PADD a roztříštil jej o tabuli.

Elli se zvedl a přešel k Chadwickovi, aby se mu mohl zpříma postavit. Jen tak tam stáli, hledícesi do očí, beze slova.

„Je to celé tvá chyba!“ zařval na Ellae a mrštil PADDem o zem. Beze slova odešel.

„Jak to jde, pánové?“ přerušil jejich souboj vůlí hlas nadmíru nespokojený. Hlas admirála Suruku. Elli na něj pohlédl, ale Chadwick generála ignoroval a začal mazat svou práci psanou na tabuli. „Hej, co děláte?“ snažil se ho zastavit Elli tím, že jej uchopil za ruku držící hadřík. Chadwick se mu vytrhl. „Začínám od začátku.“ Dál pokračoval, už měl smazanou polovinu, ignorujíce Elliovi výzvy, ale přestal. „Pane Greyi, nechte doktora Chadwicka,“ vstoupil do toho opět admirál. „Děkuji admirále. A nyní bych raději ocenil, kdybychom mohli já a Elli pokračovat v práci,“ oznámil Chadwick, aniž by na admirála byť jen pohlédl od své horečné destrukce vlastní práce.

Re: Mise nultá: Prolog

Starbase 214 – kajuta doktora Chadwicka Dveře za ním zapadly s tichým zasyčením. Přešel celou místnost, až se zastavil u obrazovky rozhraní s problikávajícími údaji z jeho výzkumu, nákresy Tholianské lodi, osobními poznámkami. Místnost naplnil emotivní tón Vissi D'arte z opery Tosca, který už tak dost podkresloval jeho pocity. Sedl si na postel, otevřel zásuvku, prázdnou až na její fotografii. Vzal ji, pohlédl na jejich spokojené tváře, smáli se ten den, jiskřičky v očích. A on, teď a tady, v těch samých měl slzy...

stř 07. bře 2012 17:13:17 David Svoboda

Dva kohouti na smetišti

První nádech klimatizovaného vzduchu na nové lodi byl poznamenán ozonovou vůní zrovna uskutečněné materializace. Praporčík Johnny Carmichael kývl směrem k technikovi u pultu na znamení, že je v pořádku a pomalu sestoupil ze stupínku materializačního prstence. Kožený kufr vydával skřípavý zvuk, když jeho kolečka dopadala na kovové schody. Johnny se rozhlížel po místnosti s transportérem a marně se pokusil vykřesat ve své mysli nadšení z nového prostředí. Místo toho se dostavila jen další vlna deziluze a mladý muž zatoužil po sladkém zapomnění s vůní alkoholu. Vlna deprese ho zaplavila s takovou intenzitou, že si ani nevšiml oficiálního přivítání v osobě mladého praporčíka z taktické sekce, dokud do něj doslova nenarazil. Do ní, musel se v duchu opravit. Vyděšený pohled dívky, která byla snad ještě mladší než on sám ho spolehlivě vytrhl ze sebelítostného zamyšlení. Vlastně to byla jedna z mála věcí co mohla otřást jeho obrněným egem. Pro něžné pohlaví měl prostě slabost a tato důstojnice se mu jevila jako obzvlášť půvabná. Jen díky svým reflexům stihl důstojnici ve žlutém zachytit rukou kolem pasu dřív, než se nárazem jeho o dost hmotnějšího těla odporoučela k zemi. Už tak komická situace byla ještě vyšperkovaná výrazem nelíčeného zděšení, jež se zračilo ve tváři drobné dívky. Její obrovské oči se zapichovaly do Johnnyho tváře z několika centimetrů a ten nedokázal udržet vážnou tvář. Se smíchem ji propustil ze svého obětí, postavil se do ledabylého pozoru a prohlásil: "Praporčík John Frencis Carmichael žádá o povolení vstoupit na palubu USS Marathon." Starověká a již dávno nepoužívaná fráze mladou důstojnici nezarazila. Johnny musel v duchu přidělit několik plusových bodů, když dívka s nově nabytou důstojností reagovala ukázkovým pozorem a přestože ji před několika okamžiky málem políbil, s naprosto vážnou tváří odpověděla: "Povolení uděleno. Vítejte na palubě, praporčíku." Pak se v automatickém gestu znovu schovala za své archaické kožené desky s poznámkami a méně oficiálním hlasem pokračovala: "Já jsem praporčík Julie Websterová a mám za úkol vás přivítat na palubě." "Úkol?" Odpověděl Johnny, "je běžné vítat takhle nízko postavené členy posádky?" "O přidělení tohoto úkolu jsem sama požádala." Zněla odpověď. To si zasloužilo Johnnyho pozorný pohled. Za běžných okolností by ho nějaký nedůstojník prostě dovedl do kajuty a tím by veškeré uvítání skončilo. Fakt, že ho jde tato důstojnice

osobně přivítat, a navíc na vlastní žádost, musel něco znamenat. V očích mu zajiskřilo když odpověděl: "A můžu znát důvod této žádosti?" Jenže Julie reagovala jinak než čekal. Místo aby mu odpověděla úsměvem, jak měla ve zvyku, mírně se zamračila. Chvíli pak na něj pátravě hleděla, jakoby se snažila v něčem rozhodnout. To Johhnyho zarazilo víc, než čekal. Útroby se mu sevřely a srdce začalo být jako o závod. Se zděšením si uvědomil, že se již stihl zamilovat. "Nepamatujete si mě?" Odpověděla nakonec. "Byli jsme spolu v ročníku na akademii. Na kurzu pokročilé taktiky lodních zbraní jsme byli ve stejné učební skupině." Johhny několikrát naprázdno otevřel a zavřel ústa. Jistá odtažitá část jeho mysli si uvědomovala, že musí vypadat směšně, ale všechny ostatní části tonuly v rozpacích, a tak ji ignorovaly. Po chvilce se zmohl na nejisté: "Já... já..." "Jistě byste rád věděl, kde máte kajutu. Následujte mě prosím." Skočila mu do řeči Julie a aniž by čekala na odpověď, vyrazila ze dveří transportní místnosti. Johnny se setkal s pohledem transportního technika, který očividně nastalou situaci považoval za velmi vtipnou. "Všímejte si svého!" Zavrčel a rychle vyrazil za vzdalujícími se zády mladé důstojnice. Johnnyho nový domov byl, ze všeho nejvíc, malý. Jako další slova k popisu jej pak napadlo "strohý" a "bezútěšný". Ale každopádně, a to bylo úplně nejhorší, byl sdílený. Po letech absolutní ztráty soukromí na akademii Johnny doufal, že si na lodi polepší. Opak byl pravdou. Druhá půlka kajuty byla okupována osobními věcmi člověka, který byl na lodi buď velmi krátce a nebo to byl nesnesitelný suchar. Vzhledem k okolnostem nezbývalo, než se smířit s tou horší variantou, protože Johnnyho na téhle prokleté lodi nic jiného čekat ani nemohlo. Za jeho zády se poprvé od transportní místnosti ozvala praporčík Websterová. "Až budete připraven, mám vás dovést k poručíkovi Umarovi." Johhny se na ní otočil. Pocity štěstí z toho, že s ním zase mluví se mísily se zhnusením sám nad sebou. Že je ignorantský buran o sobě věděl, ale až do teď mu to vlastně ani nevadilo. Tuhle šanci na rozhovor ale už nepropásne. "Myslel jsem, že se jmenuje Umar Meldon. Je normálně zde říkat nadřízeným křestním jménem?" usmál se aby tak dal najevo, že se pokouší jen o přátelské pošťuchování. "Poručík Umar Meldon je Bajoran. Umar je jeho příjmení, Meldon je křestní jméno." odpověděla Julie stroze. Ještě stále byla naštvaná a nehodlala se svého pocitu jen tak vzdát.

"Uhm." Prohlásil Johnny zahanbeně. To jméno mu připadalo podivné, ale ne natolik, aby si o svém novém nadřízeném sháněl nějaké další informace. Zkusil tuto nevýhodu obrátit ve svůj prospěch: "Tak mi o něm něco řekněte, ať vím, do čeho jdu." Následovalo krátké ticho a v Juliiných očích se objevil zasněný pohled: "On... je úžasný. Je statečný a přátelský. Je to nejlepší nadřízený jakého si člověk může přát." Johnny se neubránil tvrdému ostnu žárlivosti. "Snad jste se nám do toho náboženského fanatika nezamilovala." Zavrčel. Julie na něj div nezakřičela. "Nemáte nejmenší právo o něm něco takového říkat!" Její zamračení tentokrát bylo zcela nezakryté. "Ehm!" Johhny musel o krok ustoupit před intenzitou jejích emocí. "V pořádku. Víte co? Myslím, že jeho pracovnu dokážu najít sám." "V této chvíli není ve své pracovně." dodala o poznání klidněji. Mladý bezpečák se odvrátil od Julie, aby neviděla bolestný výraz v jeho tváři. Odložil kufr na nově přidělenou postel a s pokleslými rameny prohlásil: "Tak mě k němu, prosím, doveďte, praporčíku." Zkontrolovat napájení, zkontrolovat propojeni, zkontrolovat pojistku, odškrtnout na seznamu. Další puška. Zkontrolovat napájení, zkontrolovat propojeni, zkontrolovat pojistku, odškrtnout na seznamu. Další puška. Meldon si promnul kořen nosu a tiše si povzdechnul. Kontrolu zbrojnice neprováděl od té doby, co dostal frčku podporučíka. A teď, po skoro hodině nesmírně rutiní práce, jejiž konec se zdál nedohlednu, si již plně vybavoval, jak a proč na ní nadával v minulosti. Zkontrolovat napájení, zkontrolovat propojeni, zkontrolovat pojistku, odškrtnout na seznamu. Další puška. Pochopitelně, tohle nebyla žádná práce pro šéfa sekce. On by měl jen přijít a převzít výsledky. Ale jeho sekce zatím čekala na doplnění a muniční důstojník byl ještě na necelých 24 hodin na dovoleně. Na palubě sice byl, ale Meldon ho nechal odpočívat. A tak to zbylo na něj. Ale taky způsob jak se vyhnout té byrokracii v podobě záplavy PADDů, co na něj čekala v kanceláři. Zkontrolovat napájení, zkontrolovat propojeni, zkontrolovat pojistku, odškrtnout na seznamu. Další puška. Z monotoní práce vytrhne Meldona až zvuk otevírajících se dveří. Zvedne hlavu od aktuální pušky, aby si prohlédl příchozí. Prvním je praporčík Websterová. Meldon se trochu ošil, když ji viděl. Nic pro ti ni neměl, naopak, byla mu sympatická, jen

byla na jěho vkus, trochu moc...přátelská. On sám se považoval za společenského tvora, ale praporčík byla o příčku nad ním. Přesto však působila jako schopné děvče a byl rád že je u něho v sekci. Druhý příchozí, taktéž praporčík, nosil oblyčej, který doposud Meldon viděl jen z obrazovky, při čtení záznamu podřízených. V očích přicházejícího praporčíka se zračil očividný zájem, když se zamyšleným výrazem zkoumal poručíka sedícího u práce určené o několik tříd nižším hodnostem. Hodnotící pohled byl možná o úroveň naléhavější, než by se v takové situaci slušelo, ale když Johnny dorazil před pracovní stůl a kývnutím poděkoval praporčíkovi Websterové, jakýkoliv zájem z jeho očí vyprchal. Nahradil ho tvrdý lesk bezvýrazných očí, když se postavil do ukázkového pozoru a formální větou ohlásil svůj příchod. "Praporčík John Francis Carmichael se hlásí do služby, pane." Meldon v hlavě připsal své paměti malé plus, že ho opět nezradila a dobře posloužila. Rychle si prohlédl praporčíka Carmichaela od hlavy k patě. Co ho zarazilo, byl jeho výraz, přesněji jeho oči. Člověk z nich skoro cítil nepřatelství. Byl to neuvěřitelný kontrast oporti praorčíku Websterové. Meh, Meldone, trávi si příliš času s poradci, hledáš co tam není. S tím se Meldon zvedl a napřáhl s úsměvem ruku k praporčíku. "Vítejte na palubě, pane Carmichaele." Praporčíkovo zaváhání bylo příliš krátké, než aby mohlo být odhaleno netrénovanému oku. Stejně tak i úsměv a pevný stisk ruky působily skoro upřímně. "Děkuji, pane." odpověděl s pohledem pevně upřeným do poručíkových očí. Pak pohledem sklouzl na stůl a zatvářil se, jako by si až nyní teprve všiml okolí. "Nedostatek personálu, pane?" Poručík se znovu usmál a lehce pokrčil rameny. "Dovolené, transfery..." Odpoví a znovu lehce pokrčí rameny. "Nepomáhá tomu ani fakt, že jsme malá loď a personálu není přiliš všeobecně. O důvod víc, proč vás tu rád vidím, praporčíku." Což byla rozhodně pravda, dvě ruce navíc se hodí. Diagnostika torpéd například, byla také na seznamu čekajících úkolů. Mimojiné. "Jaká byla cesta?" "Příjemná, pane." usmál se Johnny křivě. "Vše jde lépe, když se má člověk na co těšit." Pak v automatickém gestu trhl rameny a dodal: "Mám za vás dokončit kontrolu zbrojnice, pane?"

"Není třeba, praporčíku, už to tu dodělám. Nerad chodím od rozdělané práce." Jdi podřízeným příkladem. Dokonči co jsi začal. Rada plukovníka Kiry. K nezaplaceni, pomyslí si Meldon kysele, při představě co ho ještě čeká. "Ale nemusíte se bát, práce tu pro vás bude dost. Podporučík Starková vám přeposlala do vaší kajuty rozpis služeb s úkoly. Předpokládám ale, že se budete chtít nejdříve zabydlet a odpočinout si po cestě." Loď se sice chystala k odletu, ale všechyn kontroly byly víceméně jen z Meldonova rozmaru. Zpráva kterou zanechal jeho předchůdce jasně říkala že vše je v naprostém pořádku a až doposud tomu tak skutečně bylo. Neby ltedy žádný důvod, proč praporčíkovy nedopřát ještě trochu oddechu. "Ano pane," odpověděl praporčík Carmichael s pohledem upřeným přes Meldonovo pravé rameno. "V tom případě žádám o povolení k odchodu." Snažil se působit co možná nejodměřeněji. Strohými a krátkými větami odpovídal na přátelské jednání od poručíka a v duchu důsledně pozoroval jakékoliv reakce. Hodnotil svého nadřízeného jako oponenta nejen v profesním, ale i osobním životě. Neshledával na něm nic tak úžasného k obdivu. A jestli na něm Julie Websterová tolik obdivovala jeho pozici na lodi, praporčík John Carmichael byl pevně rozhodnutý jej na této pozici nahradit. "Odchod, praporčíku." Odpoví trochu zaraženě Meldon. Praporčík Carmichael se zdá opravdu nějak chladný a odtažitý. Ale třeba je to jen únavou po cestě, kdo ví. Každopádně si dá v hlavě poznámku, aby si na to dal pozor. Chvilku se díval za oběma odcházejícími praporčíky a pak se vrátil zpět k práci. Doufal že konec opravdu je již blízko, protože až zde skončí, zajde do lodního baru na skleničku s jedním starým znamím. Jacques de St-Gilles & David Svoboda

Setkání nečekané... čtv 08. bře 2012 18:38:05 Martel Tarkin

"Rumuftu a sklenici Kava džusu." Nahlásí Meldon svojí objednávku replikátoru a ta se na plošině o pár vteřin později zhmotní, odkud jí pak na tácu vezme a odnese k jednomu z volných stolů. Lehce upije ze své sklenice a zašklebí se. Bude si muset promluvit s někým ze strojovny, protože je zde něco očividně špatně se vzorcem v paměti replikátoru. Meldon s jen modlil aby jídlo bylo alespoň trochu poživatelné. Navzdory tomu, že měl klidný den a vlastně nic nedělal, byl vyhladovělý. Normálně by po šichtě šel do kajuty a najedl se tam, ale řekl si že zajde dnes do

baru. Dostat se mezi lidi. A jiné druhy. Možná zapříst i nějaký ten nezávazný rozhovor. Ale bar byl poněkud prázdný a těch několik návštěvníků co tu bylo, bylo rozděleno do skupinek, do nichž se nechtěl plést. No, nevadí, noc je ještě mladá. Po odříkání rychlé modlitby si vezme první sousto jídla. "A tady ho máme," pronesl někdo za Meldonovými zády. "Našeho protekčního hocha," pokračoval onen hlas a na Meldovo rameno dopadla čísi ruka. Martel obešel stolek, kde poručík právě získával svou denní stravu. Vypadalo to tedy spíše jako zbytky, ale nic proti bajoranské kuchyni. "Doufám, že chutná," prohlásil Martel a zazubil se na Meldona. Meldon překvapeně zamrká. Ten hlas zná, a zná ho dobře... Ústa se mu okamžitě rozšíří do úsměvu a vyskočí na nohy. "Mate! U Proroků, co ty tu děláš?" Zvolá vesele a radostně obejme svého přítele. "Zrovna teď?" pronese trochu zklamaným hlasem Tarkin. "Zrovna teď přemýšlím, kolik náhradních uniforem si mám pořídit," prohodil nevesel. "A ty taky," dodal, když se od něj Meldon trochu vzdálil. Moc hezký pohled to nebyl. Na obou uniformách, k tomu ještě vyšší důstojníků, se nyní objevovaly obrazce od olivového oleje. Během svého veselého setkání si totiž Meldon nevšiml té maličkosti, že Mat drží v rukách svou večeři. Původně to tedy byl ´férový zeleninový salát´. Skládal se z poměru 1 : 2. Na 100 g zeleniny připadalo 200 g masa. "Nereplikované," prohlásil se znechuceným obličejem. "Ještě že ty dnešní sonické pračky zmůžou i toto," dodal o něco veseleji. Mrkl na Meldona a hezky se usadil ke stolu, protože nebylo vhodné, aby dával na odiv svou stávající uniformu, vylepšenou o trochu té bajoranské kultury. "Co tu dělám já? Já tu dělám hlavního poradce," řekne důležitě Martel a rázně kývl hlavou na znamení, že si nedělá legraci. "Což oproti funkci na Velitelství Flotily je rozhodně, ale rozhodně krok vpřed." Meldon se zasmál a setřásl z uniformy pár zbytků salátu. "Promiň, nějak mi to uniklo." Odpověděl a rozepl si kabátec uniformy, který pak přehodil přes opěradlo židle. Sice to velmi odporovalo předpisům, ale byl mimo službu, tak co? Pak si sedl zpět naproti Martelovi. "Hlavní poradce? Myslíš že se rozhodli na Velitelství řídit starým moudrem, že ze zloděje nejlepší hlídač?" "Spíše bych řekl, že udělali kozla zahradníkem," prohlásil Martel uvědoměle, tušíc že většina posádek poradce prostě nenávidí a jejich vědu považují jen za pavědu, o jejíž spolehlivosti se dalo více než pochybovat. "Znáš mě... Většina poradců se pídí po informacích o posádce. Já se nepídím po ničem a přesto všechno vím," pokrčí rameny. Má u toho vážnou tvář, ale Meldon asi ví, že jen dokresluje komickou

situaci. "A ty jsi tu proto, že potřebuješ zase vylepšit profil od poradce, co?" udeřil na pravý důvod poručíkova umístění na tomto plavidle. Umar byl jedním ze dvou lidé, které znal z Akademie Flotily. Druhého zatím nepotkal, ale ten čas jistě nastane... "Popravdě jsem ani nevěděl, že jsi na palubě." Odpoví Meldon upřímně. Pročetl si sice celý lodní seznam, ale něco jen tak přelétl očima a na detaily nehleděl... Asi by to měl napravit a znovu se do seznamu začíst. Kdo ví koho zde ještě objeví? "Ale o té tvé vševědoucnosti se pořád na Akademii nesou legendy. Jak že ti to říkali, Šedá Eminence?" Meldon, stejně jako vlastně každý kro si prošel alespoň jednou bitvou během války s Dominionem, si zažil své kolečko poradců a sezení s nimi. Vlastně s tím začal už na Akademii, ale tam to bylo o něčem trochu jiném. Na Akademii se seznámil i s Martelem. Věděl o všeobecné neoblíbenosti jeho profese u ostatních a do jisté míry ji i sdílel. Ale Mat na něho nikdy žádné psychotriky nezkoušel. Alespoň tedy ne bez předchozího upozornění. A nebo na ně alespoň Meldon nikdy nepřišel, což se taky počítalo. "Ale neboj, nemám v plánu ti začít brečet na rameni. Jsem na to moc utahanej." "A já si na to vzal i kapesník," kontroval ihned Martel a z kapsy vytáhl bílý kapesník. "Jsem si říkal, že ti poskytnu služby nejvyšší úrovně. Jako v pětihvězdičkovém hotelu." Načež zase kapesník schoval. Podíval se na svou prázdnou misku, pak na replikátor, pak na svou misku, pak na replikátor. Ne, pokoušet to nebude. Toho si užije ještě dost. "Jo, tak nějak mi říkali. Asi to bylo kvůli mé zálibě v šedé barvě," pronesl Mat mudrlantsky. S ohledem na skutečnost, že všichni kadeti mají šedou uniformu, tak záliba v šedé nebyla zrovna skutečnou zálibou. Opravdu ji měl rád málokdo, zejména po těch rocích studia. "Ničemu jinému bych to nepřipisoval," dodal nakonec. "Už seznámen se svým mužstvem?" otázal se, ačkoliv znal odpověď předem. "Pochopitelně, čemu jinému by jsi to chtěl připsat?" Odpoví Meldon řečnickou otázkou a usměje se. "S těmi co jsou na palubě minimálně. Pár jich je ještě na stanici, finišují dovolenou. Zítra bych měl mít sbírku." Meldon se na chvilku odmlčí a vzpomene si na setkání s praporčíkem Carmichaelem. Ale pak se rozhodne nechat to plavat. Nebude s tím Martelem otravovat, stejně z toho nic nebude. A když, Martel je na palubě, dá se za

ním zajít vždycky. "A co ty? Máš nějaké asistenty nebo jsi na celou tuhle zvěř sám?" "Místo poradce dosud není obsazeno," zavrtí hlavou Martel. "A na velikost plavidla a počet členů posádky... Myslím, že sem Flotila už nikoho nepřiřadí. Je nedostatek poradců. O to větší, že i mě vyhnali z teplé a pohodlné kanceláře. Doma kolem toho bylo dost dusno. Strýc Joseph nevypadal nadšeně, když jsem mu to sdělil. Ale znáš to - pár tvrďáckých bezpečáckých keců, nějaké to mimovolné trhnutí rameny a na závěr famósní zakončení přednáškou o službě Flotile," vylíčil svůj nástup na pozici hlavního poradce USS Marathon Martel. V moment ticha, který zrovna probíhal, se však ozvalo zakručení v žaludku. "Se nediv!" zaútočil poradce na hlavního bezpečáka. "Jsi mi zničil mou chutnou večeři. Každá buňka mého těla se už už těšila, sliny připraveny, žaludek vypustil šťávy a teď nic!" věnoval Umarovi pohled. Meldon se však musel skvěle bavit, protože jeho tváří projelo několik úšklebků. "Mám uloženou kýtu z targa v chladící jednotce. Smím tě pozvat na tatarák? Odvětí s pokrčením ramen Meldon a ze všech sil se snaží nesmát. Sám však této poznámky vzápětí zalituje, jelikož ihned dostane na tatarák chuť. Ale čerstvé maso z targa se shání velmi složitě. Jemu se povedlo tento kus sehnat před odletem a stálo ho to pár kousků do zlata raženého latinia. Ale ceny nelitoval, jednalo se o jeho milovanou pochoutku. Jen si slíbil, že si to bude šetřit na zvláštní příležitosti. "A budeš mi k tomu říct jak zní ty tvrďácké bezpečácké kecy, třeba bych je mohl v práci využít." "Ale tomu se opravdu, ale opravdu nedá odolat," přijme nabídku Martel a i s flekem na uniformě vyráží, Umarem po boku vychází vstříc krásnému novému dobrodružství u tataráčku. Napsal: Martel Tarkin & David Svob oda (Umar Meldon)

Re: Mise nultá: Prolog čtv 08. bře 2012 21:56:49 Jacques de St-Gilles

První špatné rozhodnutí

Přepážka zapružila, když na ni dopadla sevřená pěst. Praporčík Carmichael zařval neartikulovaným hněvem a vpadl do své kajuty. "Příkaz nerozpoznán, opakujte prosím." prohlásil počítač úslužně a zasloužil si tím další várku hněvu. Nějaká logická podprocedura správně vyhodnotila situaci a tak již

počítač na praporčíka dále nenaléhal. Ten došel ke své posteli a v teatrálním gestu na ni zády dopadl. "Hurrrrrrrr." prohlásil hrdelně a pevně semknul oční víčka v naději, že se tím zbaví neodbytné bolesti hlavy. Podle očekávání to nepomohlo a tak se s dalším filozoficky laděným "hurrrrr" převrátil a popředu spadl z postele přímo na zem, kde zůstal ležet tváří k zemi. "Jau." Jenže odpovědí mu bylo jen ticho. Zkusil to proto znovu. "Počítači, byla tady, tahlecta, ééé... Sparklová?" Zahuhlal do studeného kovu podlahy. V duchu si udělal poznámku, že musí sehnat koberec, ten pád docela bolel. "Negativní. Měl jste na mysli osobu podporučíka Starkové?" odpověděl odosobněný hlas. "Jo, tuhle. Nechala mi tu rozpis služeb?" Johnny se vzepřel na loktech a s novým zájmem se zahleděl směrem k počítači. "Souhlasí. Mám prezentovat vaše služby?" Johnnyho zavrčení si počítač očividně vyložil jako souhlas a tak pokračoval: "Zítra ve 12:00 briefing s velitelem bezpečnostního týmu a posléze strážní služba na palubě čtyři, Laboratoř jedna až šest až do 24:00..." "Zastav!" Zaúpěl důstojník v nedůstojnické poloze, když sebou znovu plácl na podlahu. Poslouchat to ho fyzicky bolelo. "Mám zavolat zdravotníka? Detekuji výron krve." přišel rychlý dotaz od počítače. Johnny si všiml, že to tentokrát poněkud přehnal a z nosu mu začala odkapávat krev. Praporčík na počítač zamítavě zavrčel a šáhl do svého napůl vybaleného kufru pro aplikátor medgelu. Krátké stříknutí spolehlivě ucpalo narušenou cévku biologickým gelem. Johnny zahýbal čelistí, aby trochu uvolnil ztuhlý nos a potom nechal počítač přehrát seznam služeb do PADDu. Rychlý pohled pak mladému bezpečákovi potvrdil, čeho se nejvíc bál. Strážní služba u laboratoří, strážní služba ve vězení, strážní služba u strojovny, taktické cvičení v simulátoru, strážní služba na palubě 5. Byl v hluboko v osidlech bezpečnostní sekce. Vyšvihl se do sedu a se zamyšleným výrazem sáhl na stůl svého spolubydlícího pro energetickou tyčinku, kterou si tam patrně schoval na později. Bez zájmu ji sežvýkal a obal vrátil na stůl. Zvedl se a bez dalšího slova vyšel na chodbu. Do první služby mu zbývalo osmnáct hodin a on věděl jen o jediném způsobu, jak tento čas využít. Lodní bar byl příjemně poloprázdný a tak jej Johnny bez zájmu o okolí přešel přímo k

replikátoru. Přístroji věnoval jeden ze svých křivých úsměvů a pak prohlásil: "Aberlour A'bunadh. rok stáčení devatenáct set osmdesát šest." "Neznámá specifikace." Odpověděl počítač bleskově. Johnny se zamračil. Nic jiného samozřejmě nemohl čekat, ale něčím tak hloupým, jako je objektivita, by si přece nenechal vzít chvilku spravedlivého rozhořčení. "Vypiš seznam přednastavených skotských whisky." "Nalezeno 1658 položek. Přejete si zúžit?" "Hmm, oblast Speyside, sedmdesátá léta dvacátého století." Tento seznam už byl o poznání kratší a tak si Johnny nakonec vybral šestnáctiletou Balvenie. Ochutnal malý doušek a chvíli jej převaloval v ústech. S předlohou neměla tato kapalina nic společného, ale nakonec ji shledal za pitelnou. Kopl do sebe zbytek sklenice a z replikátoru si rovnou objednal další. Chtěl se vydat k některému stolečku, ale rozmyslel si to a vypil ve stoje i tento druhý drink. Nakonec ke stolečku vyrazil mírně nejistým krokem až s šestou sklenicí whisky. Svět se zdál hned o něco lepším místem a za pár drinků bude ta nejlepší chvíle se začít seznamovat. Život je přece jen nádherný, ne?

Re: Mise nultá: Prolog pát 09. bře 2012 7:46:51 John Sheppard

Blue Eyes podporučík Rima Erde & praporčík Elliott Regnard

Lokace: USS Marathon, lodní bar | Čas: Po slavnostním projevu kapitána Elliott se proplétal změtí bílých kabátů, postupoval neochvějně dál a dál, každým krokem se blížil k vysněnému cíli. Při představě sladkých zákusků se mu sbíhaly sliny, dostavovalo se tunelové vidění. Už zbýval jen kousek, když odkudsi vyletěla čísi prudce gestikulující ruka a zasáhla ho do oka. Výkon to byl vpravdě úctyhodný, jelikož navigátorovi nechybělo málo do dvou metrů, vlastně by i přes dva metry měl, kdyby se počítaly i vlasy, a žena … vlastně dívka, které patřila ona ruka, mu stěží dosahovala po ramena. Elliot se neubránil bolestnému výkřiku.

Musela si v duchu dát malé bezvýznamné plus. Paměť ji znovu nezklamala, přece jenom praporčík nebyl zrovna nenápadná osoba. Jeho výraz prostě přehlédla, neměla chuť řešit jestli si z ní dělá blázny nebo ne. Rozhodla se že bude lepší dělat jako že nic neviděla. Poněkud zrychlila krok a zamířila k turbovýtahu. „O oko jste přišel ve válce? Teda pokud se sním zeptat,“ její hlas nebyl příliš pevný, jakoby se za položení otázky o válce styděla.

„Jau, ještě abych přišel o druhý oko!“ Marcus Ashford měl co dělat aby se ubránil smíchu. Na prudkou gestikulaci své nadřízené si za těch pár dní už docela zvykl. Vypozoroval, že se to evidentně snaží ovládat, ale jakmile byla “zažraná“ do popisovanému problému nebo rozzlobená, dělala to prostě automaticky. Jejich momentální debata o nedodržení zásobovacích rozpisů tak měla první “civilní oběť“. To Rimě do smíchu opravdu nebylo. Několik vteřin zkoumala Marcusovu tvář a snažila se získat nějaké informace o své oběti. Mohla jenom doufat že nezasáhla nějakou vyšší šarži. Marcus se však jenom potměšile usmíval a jí nezbyla jiná možnost než se otočit. V momentě kdy uviděla jednu pecku na límci své oběti, jí spadl obrovský balvan ze srdce. Na její tváři se dokonce objevil mírný úsměv. „Já … moc se omlouvám praporčíku. Nechtěla sem … vlastně, není vám nic?“ „Snad ne, zas taková rána to nebyla.“ zazubil se onen 'nešťastník', když viděl, kdo ho to vlastně praštil, a to navzdory tomu, že jeho oko viditelně otékalo a bělmo se podlilo krví, takže téměř ladilo s jeho červenohnědou rohovkou. Zamrkal, aby potlačil slzení, ale jeho snaha byla celkem marná. Úsměv mu maličko ztuhl, tohle dělal vážně nerad, ale nebylo zbytí, na pravé oko už skoro neviděl. Odhrnul vlasy z čela a tím odhalil své levé oko, které však s tím pravým ostře kontrastovalo svou bledou modří očního implantátu, ještě světlejší, než oči Trillské 'útočnice'. Ta sice jen nepatrně, ale přeci ucukla, ale na to byl Elliott zvyklý. Jeho umělé oko budilo i ve čtyřiadvacátém století překvapení, někdy i šok. Poslední, co chtěl, bylo

„Tajemství to není, mám to ve spise,“ opáčil pohotově praporčík. „Do války jsem nezasáhnul, byl jsem na Akademii. A když Breeni zaútočili, zrovna jsme byli v na výcvikovém úkolu v marseillské pobočce, takže mě minulo i to. Kdepak, to oko mám z havárky při závodech. Před akademií jsem závodil na malých podsvětelných lodích. Asi tyhle věci nesledujete, co?“ I méně zkušenému pozorovateli by došlo, že válka není pro drobnou Trillku zrovna příjemné téma, a tak se pokusil odklonit řeč jinam. Rima matně tušila o jakých závodech je řeč. Nikdy je ale neviděla a ani neměla touhu je vidět. Byla hlavně ráda že se řeč odklonila poněkud jinam a ona nemusí popisovat svou úlohu v nedávné válc e. „Tohle není zrovna můj šálek čaje. Já jsme původně inženýr a k operační sem se dostala … no řekněme hrou osudu.“ Dveře turbovýtahu se otevřely a oba vstoupily dovnitř. „Paluba 4.“ Po chvilce ticha znovi promluvil Elliott. „Inženýr? Výborně, tak až mě vyhodí z flotily, můžu zas začít závodit, a mohla byste mi dělat mechanika.“ Znovu se usmál tím svým klukovským, nevinným a přesto poťouchlým úsměvem a vůbec mu nepřišlo na mysl, že to může vypadat jako pokus o flirtování. Tyhle věci … prostě neřešil, za ženami a dívkami se nehonil. V tom směru vyznával filozofii potvrzenou praxí, že uhánění je jen zbytečně vysilující a spíš deprimující. Ostatně, dobrý lovec kořist nehoní, ale na ni čeká. Prostě až to přijde, tak to přijde, a mezitím se může věnovat tolika jiným věcem.

tuhle už tak roztěkanou důstojnici rozhodit ještě víc. Nasadil ještě širší úsměv a pokusil se ji aspoň maličko uklidnit. „Pardon, ono to lidi občas poleká. Tak to vypadá, že se zákusku jen tak nedočkám. Kde tu je ošetřovna, podporučíku ...“ Intonace jakoby nedokončené věty skrývala celkem pochopitelnou otázku na jméno. „Erde … Rima Erde,“ doplnila ihned větu. Jeho tvář už viděla. Musel být jedním z nových členů posádky, jejichž transfery procházely v posledních dnech přes její stůl. Jeho vlasy, tvář a červený proužky u zápěstí na slavnostní uniformě se v Rimině hlavě spojily se jménem. Byla si jistá. „Ošetřovna je na palubě 4. Radši vás tam zavedu, praporčíku Regnarde.“ Díky tomuhle nešťastnému incidentu se jí naskytla výborná příležitost zmizet z tohohle pro ni už dost nepříjemného hemžení. Všechny oficiální projevy už byly stejně za nimi, takže nikomu tu určitě chybět nebude. A pokud ano, tak má ideální alibi. Navigátor se na okamžik zarazil, ale pak se v duchu rozhodl, že určitě existuje rozumný důvod pro to, aby znala jeho jméno. A když ne, tak co je vlastně za problém, že tahle roztomilá Trillka to jméno zná? pomyslel si. „Výborně, to mi ušetří tak deset minut bloudění. Stěží jsem našel kajutu, a jen jsem si tam stačil hodit věci. Myslíte, že bych na ošetřovně dostal aspoň lízátko, madam?“ To oslovení použil záměrně, aby viděl, jak zareaguje. Než stačila odpovědět, ještě bleskově dodal: „Tak tedy, veďte mě.“ A na jeho tváři už zase přistál tak trochu klukovský

Turbovýtah dorazil do svého cíle a dvojice důstojníků vstoupila na palubu 4. Rima se neubránila dalšímu úsměvu. Elliott byl asi stejně starý jako ona, takže na jeho evidentní snaze nebylo nic divného. „Lákavá nabídka praporčíku. Ale já nemám v plánu Flotilu jen tak opustit. Rozhodně ne po tom všem čím jsem musela projít, abych se dostala až sem. Ale musím uznat, že v žádném z mých minulých pěti životů jsem nikdy nedělala závodního mechanika,“ řekla naprosto klidně a vrhla na svého společníka dlouhý zkoumavý pohled. Pro dobrou řádku lidí byla konfrontace s faktem, že tahle 25letá dívka má za sebou už dva životy jako žena a tři jako muž, poměrně nepříjemná a mnohdy i trošku šokující. Ne každý byl totiž plně seznámen se životem Trillské společnosti a zejména připojených Trillů. „Pět?“ Elliottovo obočí vylétlo nahoru v nefalšovaném vulkánském oblouku. Taky ho jeden čas horlivě trénoval, aby nakrknul vulkánského spolužáka. Potom mu vyskočilo ještě výš, když mu v hlavě do sebe zapadly kousky skládanky. „Ahá, Trill. Jasně.“ Když viděl výraz na tváři své průvodkyně, dodal ještě s trochu omluvným výrazem: „Když na Akademii vyfasujete na čtyřlůžáku dva neúspěšný kandidáty na připojení, dozvíte se o Trillech víc, než byste chtěli. Nesli to hodně blbě, nemluvili o ničem jiném. Ani sluchátka pak nepomáhaly. Mno, po tom incidentu s Edosianskými slimáky naštěstí požádali o přestěhování. Dodnes nevím, jak je Šroťák propašoval z laborky biologie, ale stálo to za to.“ S přehnaně podezřívavým výrazem se naoko přísně podíval na Trillku. „Nejste

úsměv.

doufám poradce v přestrojení?“

Při narážce na lízátko Rimě okamžitě vytanul na mysli její rozhovor s lodním poradcem. „Pro lízátko si zajděte k hlavnímu cvokaři,“ řekla dost kysele. Na nechápavý praporčíkův pohled odpověděla jenom mávnutím ruky. Rozhlédla se po baru, aby našla nejrychlejší a nejméně nápadnou cestu ven.

Praporčík se docela vyznal, to mu musela nechat. Chtěla prohodit pár vět o nutnosti důsledného výběru hostitelů. I když ona sama byla spíše ona příslovečná výjimka potvrzující pravidlo, což bylo pár let komisi pro symbiózu dost proti srsti. Ale jak ona, tak i symbiont Erde byli prostě takovými černými ovcemi celého programu. Elliott bohužel svou narážkou na poradce v přestrojení nevědomky píchl do vosího hnízda. Rimim tep vyletěl nahoru, zakousla se do dolního rtu a zpražila praporčíka smrtícím pohledem. „Já rozhodně nemám s tou cvokařskou pakáží nic společného,“ vyštěkla rozzlobeně a po krátkém nádechu trošku klidnějším hlasem pokračovala, „ošetřovna je na konci tohohle koridoru. Takže mě omluvte praporčíku. Vrátím se znovu ke svým povinnostem.“ Otočila se na podpatku a rázným krokem si to namířila zpět k turbovýtahu.

Jakmile se za nimi zavřely dveře baru, tak si několikrát vydechla. Byl tu nějak čistší vzduch, nebo jí tak alespoň připadal. Prohrábla si rozpuštěné hnědé vlasy a otočila se ke své předchozí oběti: „Nuže praporčíku, asi bych se vám měla představit ještě trošku formálněji. Podporučík Rima Erde, hlavní operační důstojník. A pokud se nepletu, tak vy jste jedním z našich navigátorů.“ „Přesněji řečeno zástupce hlavního..no a jméno už zjevně znáte.“ ušklíbl se Elliott bez jakéhokoliv zlého úmyslu. Okamžitě mu ale v hlavě začalo šrotovat, jestli si to náhodou podporučík nemůže vyložit nějak špatně. Nech toho, vždycky, když začneš takhle přemejšlet, tak uděláš nějakou kravinu. okřikl se v duchu. „Tak tedy půjdeme? Nechci nějak popohánět, ale bylo by pro mě příjemnější, kdyby mi už to oko splasklo. Když moc dlouho zatěžuju tu protézu, bolí mě strašlivě hlava. Kdybych měl obě umělé, tak to není až zas tak problém, neplechu dělá právě ten rozdíl, mozek to nezpracovává nejlíp,“ rozpovídal se praporčík nevědomky, jak bylo jeho zvykem.

Re: Mise nultá: Prolog

„Kdybyste vy nebo váš příští hostitel přece jen zvažovali změnu kariéry, ozvěte se!“ zavolal za odcházející dívkou vesele Elliott, aby zakryl udiv nad její prudkou reakcí. Pak pokrčil rameny a vydal se naznačeným směrem, pískaje si jakousi prastarou melodii. Po chvilce dostalo jeho pohvizdování ještě veselejší tón, když si uvědomil, že jeho nečekaná návštěva ošetřovny mu krásně hraje do plánu na malé překvapení, který chystal. Teď jen doufat, že se jeho zatím nic netušící oběť chytí.

sob 10. bře 2012 20:25:03 Jacques de St-Gilles

Příprava na den sv. Patrika Podporučík Martel Tarkin & praporčík John Carmichael

Kromě tichých rozhovorů a občasného smíchu vládl v lodním baru na USS Marathon dokonalý klid. Ideální představu všech bezpečnostních složek tak kazil jen důstojník napůl zhroucený na barovém stolečku ponořeném ve stínu nejvzdálenějšího rohu lodního baru. Pohled na mladého muže působil o to víc skličujícím dojmem, protože bary na lodích třídy Steamrunner byly stavěny dokonale symetricky a prosvětleně. Tichý dialog bezpečnostního důstojníka se sklenicí whisky byl jen sem tam přerušen hlasitými zvuky něčeho, co tento utrápený muž považoval za zpěv klasických písní z Irského ostrova konce dvacátého století. Jeho nálada se v empatických vlnách šířila napříč lodním barem a několik lidí se v posledních minutách zvedlo za náhle nalezenou nutností dělat cokoliv jiného a kdekoliv jinde. To vše však pro mladého důstojníka bylo hluboko pod jeho rozpoznávacími schopnostmi. Existoval jen on, sklenice syntetického alkoholu a potřeba vysvětlit své neštěstí každému, kdo je ochotný poslouchat. Bylo ovšem na místě, proč se tak stalo. Do lodního baru totiž vstoupil podporučík Tarkin. Jeho vzhled byl poněkud nezaměnitelný a většina posádky se už stačila seznámit s profilem svého milovaného. Všem odcházejícím kývnul hlavou, ačkoliv oni sami se snažili stát neviditelnými. Martel měl takové podezření, že lodní bar bude na této lodi jeho pracovnou. Pokud potřeboval někoho, sehnat, tak ho vlastně zatím vždy sehnal tady. On sem chodil tedy na jídlo, protože nerad jedl sám. A v kajutě nikoho dalšího jako starší důstojník neměl. A přitom by i docela rád. Dnes však bylo něco jinak. Poklidná atmosféra baru ho dokázala uklidnit, ale dnes prostě ne. I svými chabými schopnostmi vycítil, že jeden muž ve zlaté uniformě má právě tak akorát. Kývl na službu u baru. Tím řekl, že si dá svou klasickou objednávku, a sám neomylně zamířil k onomu poměrně mladě vyhlížejícímu muži. Neptal se, zdali si může přisednout, rovnou si přisedl. Nepovažoval to ani za tak důležité. "Neruším?" zeptal na zcela očividnou pitomost. Nutno dodat, že tu dnes nebyl až tak náhodně jako jindy. Z hovoru s poručíkem Umarem si odnesl totiž jistý poznatek. Meldon to jistě říci nechtěl, ale poradce to zaujalo, a tak se rozhodl navštívit ono muže, s nímž Umar měl už vystoupení. Vsadil se sám se sebou, že probléme není v Umarovi, ale v tom, jakou pozici zastává. Johnny vzhlédl od zlatavé kapaliny ve svých rukou a nového přísedícího očastoval lehce zamlženým pohledem. Snažil se do svého výrazu vložit tvrdost a nevrlost, ale

místo toho mu v očích zajiskřilo nenadálou radostí. "Spockůůůůůů!" zvolal nadšeně. To oslovení... Martel povytáhl obočí tak, že by mu to Spock mohl skutečně závidět. "No, takhle mi ještě nikdo nikdy neřekl," dal po menší odmlce odpověď svému ´hostiteli´. "Jak vidím, tak jste tu se svým lektorem anglického jazyka, Vaším jmenovce Johnym, že?" Mladý praporčík, ještě stále pobavený svým smyslem pro humor, se zazubil a přezíravě prohlásil: "Myslím, že zrovna teď je to Springbank, ale asi to nezní tak pěkně." pak zaostřil na hodnost druhého muže a rychle dodal: "pane." "A cože jste tohoto svého společníka vyhledal, praporčíku?" pokračoval Mat s klidem a prstem přitom jakoby mimoděk ukázal na skleničku syntheholu. To už se ke stolu ovšem blížila obsluha s Tarkinovou objednávkou. Postavila před něj na stůl pořádný steak, jistě z dnešního vynikajícího replikátorového menu. Takhle na pohled to ovšem vypadalo přímo famózně. A člověk jí i očima. Bohužel, nejen jimi. Johnny, zatímco pozoroval odcházející obsluhu, si zhluboka přihnul a poté odsunul prázdnou sklenici na kraj stolu. Místo ní před sebe postavil její ještě stále plnou společnici a s otcovským pohledem přelétl těch pět dalších přichystaných bokem. Moc dobře věděl, že pro něj bude další cesta k replikátoru znamenat bezmála osobní odyseu a tak se při cestě minulé tento okamžik rozhodl co nejvíc oddálit. Teprve poté se znovu zaměřil na svého společníka a s omluvným výrazem zahuhlal: "Co jste říkal?" "Cože jste tohoto svého společníka vyhledal?" optal se tedy Martel znovu a znovu, tentokráte důrazněji, ukázal na obsah sklenice. Praporčík se zarazil před tvrdostí těch slov, ale byl příliš opilý, než aby to dokázal v hlavě podržet víc, než pár chvil. S požitkářským výrazem upil a rozhodl se, že nadřízeného důstojníka konečně potěší pořádnou odpovědí. Bohužel špatně pochopil dotaz. "Myslím, že to teďka je to Talisker, pane!" Zazubil se. "Chcete ochutnat?" Aniž by čekal na odpovědět, vystřelil rukou se sklenicí směrem k podporučíkovi a dobrá polovina obsahu sklenice vyšplouchla na zrovna donesený flák masa. Druhá polovina potom skončila na poradcově uniformě. "Ježíš! Omlouvám se!" Vyjekl Johnny a začal zmateně šmátrat po hromádce ubrousků na vedlejším stole.

Ta tekutina na uniformě Martela skutečně nepotěšila. Alkohol ani ve formě syntheholu moc nemusel, pokud to tedy nebyla nějaká lahůdka, zejména pak nereplikovaná. I tak si nikdy nedal více než jednu skleničku. Tím to pro něj končilo. Napočítal v duchu do deseti. Na jeho hrudi se objevil ubrousek a s ním i Johnnyho ruka. Dotek praporčíkovy ruky byl mimořádně nepříjemný. Martel neměl moc rád lidi, kteří nad sebou z takového prostoduchého důvodu ztráceli kontrolu. Hleděl na snažícího se důstojníka bezpečnosti. Když nehodlal ve svém úsilí přestat, decentně mu ruku odtáhl. "To je v pořádku," pronesl o trochu chladnějším tónem, než měl v úmyslu. Nezbývalo mu nic jiného, než si sundat kabát uniformy a zůstat tak v poměrně tenké a ne moc teplé mikině. Tu snad už jeho společník na něj nevychrstne. "Jste milý, ale myslím, že Vaše přátele," přejel pohledem z jednoho konce strany sklenic na druhou, "vynechám. Ale doposud jste mi nesdělil, proč jste tyto své společníky vyhledal, praporčíku." Johnny obtížně nabíral zpět svou opileckou sebejistotu. Otázky natolik filozofického rázu mu každopádně nedělaly radost. Alespoň v tomto stavu ne. Než šel pít, tak snad věděl, proč. Ale když se nyní pokusil ponořit do hlubin své mysli a najít nějaké odpovědi, odpovědí mu byly jen mentální kolotoče ze kterých se mu chtělo zvracet. Nějaká hluboko zastrčená zděšená část jeho mozku mu ale našeptávala, že alespoň toto by druhému důstojníkovi nemusel provést. "Příprava na den Svatého Patrika, pane!" vyhrkl nakonec. "Aha," pronesl Tarkin a přeměřoval si praporčíka, na kolik si z něj dělá srandu. "A není to potom trochu nuda? Po tak důkladné přípravě se ošidíte o hlavní část oslav, ne?" nedal se tak jednoduše odbýt Martel. "Tohle je hlavní část oslav..." pokýval Johnny moudře hlavou. "Dnes je Patrika?" probral se jako z transu Martel. Bezpečák se v hraném soustředění zadíval do své sklenice. "Ééé, ne pane. Ještě to nemám úplně domyšlené." "Mohu Vám sdělit ono sladké tajemství, že to je očividné," řekl Mat. Byl velmi skeptický k tomu, zdali vůbec je to domyšlené, natož aby se o tom jen přemýšlelo. Praporčíka svým zvláštním způsobem litoval. Netušil, co mu činí takové problémy a nedočetl se to ani z jeho karet. Nějak se mu prostě podařilo proplout mezi poradci na Akademii. Uvědomoval si velmi dobře, že jakýkoliv výstup praporčíka tady na veřejnosti je to poslední, co důstojnický sbor pro svou autoritu potřebuje. Když se rozkřikne, že velitelé oddělení, družstev a týmů jsou po službě na mol, dokonce i ze synteholu, tak to dopadne hodně špatně i s lodí. "Smím si přizvat také svého společníka?" nahodil v určité zoufalosti, protože bylo zapotřebí se odsud nějak důstojně dostat. A vzhledem k tomu, jak praporčík vypadal, tak muselo být všem jasné, že jeho stav je vážný. A bude toho zřejmě plná loď.

Takže zbývalo jediné... Johnny, napůl ponořený ve svém světě, jen blahosklonně mávl rukou. Pak sáhl po sklenici a se šťastným výrazem spolykal její obsah. "Urgh!" prohlásil hlasitě a prázdnou sklenici hodil přes své pravá rameno, aby se roztříštila o nástěnný světelný panel za jeho zády. Pak se zářivě usmál na druhého důstojníka, tiše škytl a svezl se v bezvědomí na podlahu. Jak to vypadá, praporčík odhadl Martelův nápad a stačil jej předběhnout. Veškeré oči v baru se teď soustředily k jejich stolu a jejich majitelé čekaly, co udělá hlavní poradce. Jenže co ten teď mohl dělat? Všichni viděli, co se stalo. Mat zkusil tedy záchranný plán, jehož věrohodnost však vyžadovala další součinnost. Spěšně vystartoval k povadlému mužskému tělu, které bylo v současnosti na zemi. Rychle nahmatal tep. Tep byl. Martel si ulevil. To už začalo osazenstvo baru vstávat, aby přišlo na pomoc. "Ne," zavrtěl hlavou Martel. Stiskl svůj odznak a... "Tarkin ošetřovně, lékařská pohotovost v baru... Nouzový transport na ošetřovnu," pronesl přede všemi zřetelně nahlas. "Ztráta vědomí a zřejmě schopnosti termoregulace," pokračoval na ošetřovnu. "Zřejmě dlouhodobější hydratace a následné doplnění tekutin," snažil se maskovat. Na ošetřovně to však už asi Cooperovi bylo jasné, protože jen odpověděl: "Rozumím, podporučíku, aktivujeme nouzový transport. Předběžná diagnóza zaznamenána. Jste očekáván na ošetřovně. Cooper konec." Následně byl praporčík pohlcen modrým transportním paprskem. Podporučík Tarkin se ještě chvíli mírně nevraživě díval na to místo, kde před chvíli ležel opilý důstojník. Vstal z místa a přejel po všech přítomných v místnosti. Podařilo se mu zřejmě, co plánoval - nejsou si jisti tím, co viděli, tedy co si o tom vlastně mají myslet. Někteří budou prosazovat to, druzí ono. Aby nezanechal nic náhodě, sám povolal obsluhu, aby vše uklidila. Velmi se loudal s vzetím svého kabátu, který ovšem na sebe nenavlékl, nýbrž si jej přehodil přes ruku. Teprve, až bylo vše uklizeno, rázným krokem odešel na ošetřovnu.

Re: Mise nultá: Prolog ned 11. bře 2012 18:37:26 Lanna

Erde kapitán Amanda Quinn & podporučík Rima Erde

Oficiální ceremonie Hvězdné Flotily, vlastně všechny ceremonie všeobecně, uváděly Amandu do stavu nepříčetného krutého zoufalství stejně jako vzrostlého

Operační na Marathonu ale proslulo zejména tím, že na pozici velitele dlouho nikdo nevydržel, a tak se podporučík Ashford stal de facto jeho

klingona vyhlídka každodenní sprchy. Jestliže ji ovšem ceremonie dráždily a vytáčely, pak si jejich pokračování nemohla nikdy vynachválit. Recepce, ať už okázalé a velké večírky Akademie, nebo malé, drobné, spojené třeba s předáváním lodí, byly pokaždé úžasnou příležitostí pro studování lidí a vazeb mezi nimi utvořenými nebo utvářejícími se. Zejména v tenhle moment Amanda cítila, že svou posádku potřebuje znát lépe než rozvod plasmy na třetí palubě, jehož nákres se jí z nějakého důvodu zjevil před očima. Vždyť s těmi lidmi má pracovat, každý den, každou hodinu – už jen ta představa ji z vlastního principu děsila – a proto potřebovala znát, kterých nešvarů se v případě toho či onoho vyvarovat. Neuniklo jí, že téměř okamžitě po ceremonii se v baru vytvořily hloučky starých známých, zatímco noví jedinci postávali většinou stranou. Nebylo těžké odhadnout, kdo na loď nastoupil ve stejný moment nebo možná o něco dříve než ona. Několik nováčků se už sice stačilo smísit se starou posádkou, ale i tak byl pohled na ně spíše bolestný. Vždyť nastoupili na místa těch, kteří se rozhodli odejít, a noví kolegové a možná i budoucí přátelé je teď vítali tak odtažitě jako warpjádro nový chladicí systém – přistupovali k nim obezřetně, jako k věci, která tu prostě musí být. K něčemu takovému docházelo vlastně pravidelně, sama si tím několikrát prošla. Nebylo to příjemné zpočátku, ale po několika dnech už s ní někteří dokázali i promluvit a po týdnu už ji dokonce pozvali i na oběd. Ti noví se za pár dní také otrkají, a s trochou pomocí od nového prvního důstojníka, se i staří veteráni naučí se svými novými kolegy jednat s úctou.

jediným stálým velitelem. Pro Rimu mohlo být těžké zlomit jeho železnou vládu nad sekcí, v jejíž převzetí určitě doufal. Její jmenování pak musel vnímat jako dýku vraženou hluboko do zad. Rima si v hlavě rychle přehrála události posledních dnů. Zatím měla pár drobných neshod se svým zástupcem, ale šlo o naprosté prkotiny. Pak tu samozřejmě byl “démon“ transportních místností Bailey, ale ten byl doslova pouze kosmetickým problémem. Kapitánova narážka ji ovšem jenom utvrdila v určitém podezření o podivném dění v její sekci. Faktem totiž byl poměrně dlouhý seznam jejích předchůdců, ale to původně připisovala stáří lodi a nedostatku důstojníků. Rima si ale věřila, důvodem její důvěry byl přehršel zkušeností s vedením různých týmů a skupin v průběhu několika minulých životů. „Možná pár rozdílných názorů s mým zástupcem. Ale celkově si myslím, že vedení sekce zvládnu. Spoléhám na své dlouholeté zkušenosti. Vždyť jsem kdysi byla hlavním vyšetřovatelem v Trillském hlavním městě a spadalo pode mě celé oddělení.“ „Ach samozřejmě,“ přitakala kapitánka vzápětí. Trillové – docela jim na jednu stranu záviděla – všechny ty zkušenosti a znalosti, které se dědily z generace na generaci. Na druhou stranu jí bylo mladé Trillky líto. Její symbiont za sebou musel mít už minimálně jednoho hostitele a ona sama dobře věděla, jak těžké dokáže být pouhé pomyšlení na ztrátu jednoho blízkého člověka – jaká asi musela být vzpomínka na pět takových, deset, patnáct… „Erde,“ vzpomněla si na jméno, které jí bylo už od cesty sem povědomé. Pak si vzpomněla a oči se jí rozevřely překvapením. To snad nemohlo být!

Ponořena do vlastních myšlenek nechala nohy, aby ji odnesly k barovým stoličkám, než se však vůbec dokázala vzpamatovat, téměř narazila do mladé Trillky, která si právě odnášela vařící raktajino. Kdyby bylo jenom na ní, tak by Rima hned po ukončení samotné ceremonie nejraději zmizela. Na její vkus tu bylo příliš mnoho lidí. Oslavy měla sice ráda, ale pouze do určitého počtu přítomných a koncentrace návštěvníků v lodním baru již přesáhla maximální mez únosnosti. Přešla tedy k plánu B. Rozhodla se najít si nějaké odlehlejší místo a všechno dění jenom v klidu pozorovat. Možná prohodit pár slov s lidmi ze své sekce a ve vhodný moment se prostě elegantně vypařit. Svou cestu k oáze klidu začala objednávkou kávy z replikátoru. Vůně raktajina jí okamžitě zvedla náladu. Za dobu svého studia na Akademii si vytvořila na kávě, a to nejen na té pozemské, doslova závislost. Spokojeně se vydala na druhý konec baru, kde bylo ideální místo k provedení jejího plánu. Do cesty se jí však připletl nezvaný host, který jakoby s klapkami na očích bloumal barem. Měla co dělat, aby onu osobu nepolila obsahem svého hrnku. „Dávejte pozor, kru … ,“ vyhrkla popuzeně. V půlce věty se však zarazila, neboť zjistila s kým má tu čest. „Kapitáne, já … omlouvám se … ,“ začala okamžitě zamlouvat předchozí větu. Zákeřný útok na čistotu své slavnostní uniformy přešla Amanda mávnutím ruky a úsměvem. „Má vina, podporučíku, nechala jsem se unést vírem zábavy.“ Snažila se neznít příliš rozladěně, ale předstírané nadšení ji dnes nějak nešlo

„Erde – Edal Erde byla předchozím hostitelem?“ Odkud mohla kapitán znát jméno její předchozí hostitelky. V záznamech Flotily se předchozí hostitelé neuvádějí, takže ji musela znát odjinud. Rima začala pátrat v paměti. Edal nikdy ve Flotile nesloužila, vlastně Rima byla vůbec prvním hostitelem symbionta Erde, který slouží v Hvězdné flotile, zato však dlouho pracovala na Akademii a několika civilních vysokých školách jako externí přednášející. Přednášela zejména historii a jednu dobu i etiku a komunikaci. Amanda Quinová … to jméno jí ale pořád nic neříkalo. Edal strávila na Zemi skoro celý život a pamatovat si všechna jména společně s tvářemi bylo i nad sílu paměti symbionta. Rima bezděčně pokrčila rameny. „Máte pravdu kapitáne. Ale nevybavuji si, kdy jsme, tedy jste, se vlastně setkali.“ „Edal,“ zopakovala Amanda nahlas a nevěřícně zakroutila hlavou. Bylo to tak dlouho, přes třináct let, kdy se viděli naposledy. Připadalo jí to jako celá věčnost, a s tím vším, co se od té doby odehrálo, to vlastně věčnost byla. „Edal byla tou nejzákeřnější a nejjedovatější profesorkou exobiologie, jaká kdy na Akademii pracovala. Tedy vlastně za to mohl spíš Erde, ale Edal se mu ani trochu nesnažila bránit – dokonce bych řekla, že si svoje souznění opravdu užívali – a přinášelo to ovoce – za jeden semestr na medicíně vás naučila tolik, co na xenobiologii za dva roky.“ Vzpomínala na ty roky, a na spravedlivou, ale přísnou pedagožku, velmi ráda. Zkouškou prošla s odřenýma ušima, zato u ní neprošla

přes ústa. Ony nepříjemné rozvahy ji tak rozladily. Podporučík na tom byla stejně, alespoň co se z jejího provinilého výrazu dalo vyčíst. „Snažila jste se nenápadně vytratit ze slavnostní recepce?“ Zeptala se Amanda naoko káravě. Rima na malý moment sklopila zrak. Kapitán odhadla poměrně přesně její úmysly, což ji vyvedlo z míry. V ten moment musela vypadat jako dítě, které někdo chytil přímo uprostřed nějaké lumpárny. Potřebovala jen pár vteřin, aby se s náhlou změnou situace vyrovnala. S nově získanou jistotou v očích poté znovu vzhlédla. „Abych byla upřímná, napadlo mě to. Ale nebylo by to vhodné. … Madam.“ Amanda se k důstojnici nenápadně naklonila a zašeptala: „Tak to jsme dvě.“ Na zmatený výraz v jejích očích nereagovala. Namísto toho se naklonila k replikátoru a objednala si týž nápoj, kterým ji podporučík před několika okamžiky málem potřísnila. Raktajino zavonělo tak intenzivně, že jen při vdechnutí už cítila jeho opojné účinky. Stokrát lepší než všechen ten synthenol, který tu koloval v replikovaných sklenicích na replikovaných podnosech.

více jak polovina ročníku – další věc, kterou jste se mohli pochlubit, učila-li vás Edal Erde. Nebýt ale Edal, Amanda by nikdy neprošla závěrečnými zkouškami. „Jestli si ale dobře pamatuji, Erde není zrovna partner k pohledání.“ „Máte pravdu, ale Rima Vashti také nebyla zrovna vzor přátelské a příjemné povahy,“ usmála se při vzpomínce na svou předchozí osobnost. Ze spojení Trilla a symbionta totiž vždy vzejde naprosto nová osobnost, vzniklá sloučením povah a zkušeností nového hostitele a všech předchozích hostitelů symbionta. „Myslím že se k sobě dost hodíme a navíc jsem tím ušetřila komisi pro symbiózu a nějakému ubožákovi dost trápení.“ Zatímco mluvila, tak přidala poslední chybějící díl do pomyslné skládačky. Byla si už téměř jistá s kým má tu čest. Musela to být jedna ze studentek jejího posledního semináře. Další semestr už musela opustit Zemi, kvůli své chorobě a nutnosti nalezení nového hostitele. Rima se usmála a odložila svůj hrnek na blízký stůl. Dala si ruce za záda, stejně jako to mývala ve zvyku Edal, aby zabránila přílišné gestikulaci. „Amanda Websterová. “ „Amanda Websterová?! “

„Jaké bylo vaše předchozí umístění, podporučíku?“ Zeptala se posléze zvídavě. „Četla jsem sice záznamy posádky, ale bylo jich najednou tolik…“ Její dokonalý plán byl nyní v troskách. Nějak při jeho tvorbě nepočítala se setkáním s nějakou vyšší šarží. Nebylo zbytí, mohla se sice pokusit nějak vymluvit, ale jak by potom v kapitánčiných očích asi vypadala. Alespoň má teď šanci zjistit o novém

„Přiznávám, že jsem to jméno svého času používala,“ přitakala Amanda. Už konečně věděla, co někteří mysleli tím, že znát Trilla je velice zvláštní zkušenost. Stála před ní Rima Erde, velitelka operační sekce, a přesto, když z jejích úst zaznělo její jméno, zaslechla v něm kousek s Edal, dokonce i ten ostražitý záblesk se mihl očima.

veliteli trošku víc informací. „Přišla jsem sem přímo z rekvalifikačního kurzu na Akademii. Ale před dvěma lety jsem sloužila na USS Mikuma … ,“ nějak najednou ztratila řeč. Napila se ze svého šálku v marném pokusu to zamaskovat. „Ale to bylo ještě za války,“ dodala nakonec. Amanda důstojnici obratně napodobila. Řeči o válce, přestože skončila už před dvěma lety, byly pro některé stále bolestivé, a ona se jim hodlala vyhnout. Nepotřebovala, aby se jí posádka, která měla z války hromadu zážitků, složila ještě před odletem z doku. „Takže předtím jste nepracovala jako operační,“ podivila se namísto toho rekvalifikačnímu kurzu. Řada lidí je podstupovala, hlavně během válečného stavu, kdy velmi často docházelo k tomu, že určitá odbornost prostě vymizela. Ať to svého času byli bezpečnostní důstojníci, kteří svůj život položili při výsadcích nebo inženýři, kteří měli neustále plné ruce práce s opravami poškozených lodí. Vždyť i lékařů byl velký nedostatek, proto se také na nějaký čas dostala na Akademii. Rima zahnala abstinenční příznak dalším lokem raktajina. Z dosavadního rozhovoru prozatím nabyla dojmu, že kapitán má na válku taky pár hodně zlých vzpomínek. Na jakoukoli válku konečně může mít dobré vzpomínky leda někdo, kdo ji nezažil takříkajíc z první ruky nebo někdo kdo nikoho blízkého neztratil. A takových lidí byla ve Flotile jistě jen velmi málo. Trillka prozatím vytěsnila své válečné vzpomínky, teď na ně nebyla vhodná doba. „Ne. Byla jsem původně inženýr. Po Akademii jsem pracovala v loděnicích

„No, je-li tedy vaším symbiontem ten Erde,“ začala Amanda a nemohla jinak, než se usmívat, „podporučík Ashford by se měl mít na pozoru.“ Chtěla ještě něco doplnit, ale komunikátor ji předběhl. =/\= Kapitáne, tady Bailey, dostali jsme žádost ze základny. Chce se k nám transportovat nějaký důstojník. =/\= Amanda si všimla, že Rima zpozorněla – Bailey možná bude větší oříšek než Ashford. =/\= Rozumím, praporčíku, jsem na cestě. =/\= Konečně vysvobození, oddychla si, když zahlédla ostrou tvář kapitána Abassové, jejímuž rysímu sluchu neuniklo hlášení z komunikátoru. „Vypadá to, že se po mě začínají sápat povinnosti, podporučíku,“ řekla omluvně k Rimě a se spikleneckým mrknutím dodala, „budu se muset vzdálit, ale klidně si dál užívejte oslavy, chcete-li.“ „Bylo mi potěšením, kapitáne,“ rozloučila se Rima se svou nadřízenou. Už před nějakou dobou si všimla nedaleko stojícího podporučíka Ashforda, jak několikrát po sobě použil komunikátor. Hlavní operační se tedy vydala za svým podřízeným, aby se pokusila zjistit, zda pořád pokračují problémy s dodávkou zásob.

Utopia Planitia a potom jako inženýr i na Mikumě.“ Amanda chápavě přikývla – na změnu profese není nikdy pozdě. „Marathon je tedy vlastně vaše první operační zařazení, a k tomu hned velící pozice – neměla jste nějaké potíže se svými podřízenými? Zaslechla jsem, že operační sekce je na Marathonu tak trochu prokletá.“ Kapitána Morrise si sice vážila, nic to ale nezměnilo na tom, že za jeho velení můstek takříkajíc zdomácněl. Docházelo k tomu u všech velitelů, snad kromě McKnightové – příliš dlouho na jednom místě se stejnými lidmi. Dokonce i Jean-Luc Picard prý měl občas problémy zachovávat si od svých podřízených určitý odstup, a důstojníci pod jeho velením jen neradi odcházeli jinam.

Re: Mise nultá: Prolog úte 13. bře 2012 23:01:01 Thomas Johnson

Zeframa a Schrödingera poberu sám Podporučík Thomas Johnson & Thomas Chadwick

Shrnutí logu | + Místo: USS Marathon | Lokace: Základna SB 214, sektor 214 | Čas: Po galavečeru jmenování kapitána (21:12) Stála tam a hleděla na inženýry, kteří ukládaly poslední bedny s materiálem, které si doktor Chadwick objednal. Jednu namátkou otevřela, byly v ní uloženy součásti které důvěrně znala. Vzala PADD, který ležel navrchu a aktivovala jej. Neurorozhraní, zápisky z výzkumu, zdálo se, že vše podstatné tu bylo. Povzdechla si. Pohlédla na

"Jistě," pokýval jsem hlavou a obličej se mi zase rozjasnil. Všechno to dávalo výborný smysl. Chadwick dostal tohle umístění za trest! Je to přeci tak prosté. On je tu jednoduše za trest, což vysvětlovalo všechno. Proto si s sebou bere skoro deset velkých krabic drahého vybavení na misi za hlídkováním v blízké soustavě. Proto dostává tento trest na lodi, která se

jednoho z crewmenů a obdařila jej úsměvem. "Zavolejte sem kadeta Graye, jestli bude ve strojovně a informujte doktora Chadwicka, že materiál tu už je komplet. Pravděpodobně jej naleznete v lodní věznici či v jeho kajutě." Crewmen lehce povystrčil obočí vzhůru a Caen se pousmála. "Slyšela jsem, že kapitán není vulkánec, takže spíše bude platit ta první varianta." Crewman přikývl, asi nestál o další vysvětlení. Dveře za jeho zády se otevřely a dovnitř vstoupil mladý podporučík, dle kolárku vědec. Caen propustila crewmena a vykročila vstříc nově příchozímu... "Dobré odpoledne," zvolal jsem hned ode dveří. Tu ženu jsem poznal hned na první pohled - ostatně, už jsem s ní měl tu čest mluvit po kapitánském projevu. Už od té chvíle jsem tušil, že za touhle nevině vyhlížející Trillkou se skrývá zvlášť kompetentní badatel, obdobně jako za jejich úkolem ve vědecké sekci. Pomáhat při xegobiologickém průzkumu... "Čekal jsem, že přijdete na křest laboratoří. Skoro celý personál sekce je nový, mohlo to být pro vás užitečné," řekl jsem srdečně, potřásl si s ní rukou a zkoumavě jsem se usmál. "Znělo to zajímavě, ale to si vyřiďte s operačním. Někoho chytrého napadlo, že když jsem praktička, že se ušetří lékařské místo na lodi," odpověděl Caen. "Měla jsem službu na ošetřovně. Což mi připomíná, Chadwick tam asi nebyl, ale už jste se seznámil s Elliem? Milý chlapec, ale lehce zakřiknutý a co víc, je...Martel se jmenuje Váš poradce? Mají dost společného."

zvenčí zdá být úplně obyčejná, zastaralá, súžená bojem u Volf 359, ale uvnitř obsahuje velkou xenobiologickou laboratoř. "Jistě, dává to výborný smysl." Dávalo to výborný smysl. Pak to ve mně hrklo. Jako šéfa vědecké sekce zvolí mladého a nezkušeného podporučíka a do jeho týmu mu dají nesrovnatelně zkušeného experta na poli xenobiologie. Převeleli mě sem právě proto, abych ve své naivitě na nic nepřišel! Dávalo to výborný smysl. "Mno, tyhle všechny krabice, to byste měli nejlepší umístit právě do skladů vědeckého vybavení na šesté palubě. Zařídím vám tam místo," pousmál jsem se a snažil se působit co nejvíce sugestivně. Ty sklady jsou moc dobré místo pro ty krabice. Prostorem hangáru se pronesl varovný periodický tón. Ten byl vybrán velmi inteligentně, protože pozornost mou i mladé Trillky si získal. Přilétal další přepravní raketoplán. Stál jsem tam a sledoval jeho závěrečný manévr prováděl přibližovací vektor Mercuri a přistávací schéma typu A. Byla to, jak jsem si matně vzpomínal, ta nejjednodušší varianta a piloti ji využívali jenom v případě, že byli unavení a nebo absolutně nezkušení. Hlavou mi proběhla vzpomínka na výraz mého pilotního instruktora při závěrečné zkoušce v posledním ročníku, když tento manévr skončil pod mým laskavým vedením v nouzových tlumičích a automatickém vyváděcím protokolu. Byl to výraz člověka, kterému někdo právě rozmetal základnu jeho jistot. Kombinaci Mercuri/A zvládl každý - proto se také u závěrečného testu dávala. Nikdo neměl zájem kadeta z formálních důvodů nepřipouštět k absolutoriu. U mě se musel ten poručík

Caen se zazubila a spiklenecky na podporučíka mrkla. Odložila PADD s informacemi o itineráři došlého materiálu a opřela se o bednu. Přeci jen, byla už čtrnáct hodin na nohou a potřebovala uvolit bolavým zádům. "Vidím, že navážíte vybavení," utrousil jsem a s hraným nezájmem přeletěl očima po otevřené bedně. Komparativní xenobiologie... Ten předmět jsem s úspěchem zahubil a vyměnil za teorii warpového proudění, něco mi ale říkalo, že helmy s podivným rozhraním nebývají běžnými pomůckami biologů. Žena se ale s elegantní otočkou přetočila tak, aby mi její tělo zcela změnilo výhled. "Těšil jsem se, že se křtu konečně také dozvím něco o vás a skupině doktora Chadwicka. Co jsem měl možnost zjistit, jeho jméno je poměrně impaktované, ale příliš volně dostupných publikací jsem nenašel." "Co by jste rád o něm věděl?" zeptala se Caen. "Expert na nefederativní technologie, udělal si jméno ještě jako důstojník Flotily za války. Poslední dobou jsme pracovali na tholianské otázce. Je lehce nesnesitelný, ale co se dá dělat. Je individualista a pokud z něj něco chcete vytlačit, hold se s tím musíte smířit." Caen se usmála a pokrčila rameny nad svým shrnutím toho jaký je Chadwick. "Já osobně jsem vystudovala medicínu na Harvardu, rezidenturu jsem dělal v Seattle Grace, pak jsem pracovala na xenobiologické praktice v Institutu a dělala postgraduál na Jem'Hadarech. Co se týče Ellie, to je kadet. Profesor Chadwick si ho vybral kdo-ví-proč."

velmi snažit, aby mi mohlo ve výkazu přistát hodnocení: prospěl. Ano, létal jsem příšerně. Ohleduplně, bezpečně a příšeně. Přesto (a nebo právě proto) jsem měl přistávací manévry raketoplánů rád a jejich sledování mě uspokojovalo. Modul se nehlučně přiblížil k neviditelné stěně a silovým polem elegantně prolétl. Dosedl s mírným předklonem, který vyrovnal poslední zlomek vteřiny. Pěkné. "Podporučík Johnson?" ozvalo se od konzole obsluhy. "Tak to bude pro mě. Nezapomeňte na ty sklady, madam," připomněl jsem svojí návnadu a šel si pro své zboží. "Je to poměrně objemné a těžké. Bude nutné to transportovat místním přenosem," hlásila žena u terminálu a studovala cestovní údaje balíku. "A pak dvě menší zásilky." "Je to klavír," vysvětlil jsem jednoduše. "Nemůže se transportovat. Jako žádný strunný nástroj. Ztrácí pak totiž duši...," prozradil jsem, mrkl na ni a zatvářil se tajemně. "Máte nějaké osazenstvo, které by mi ho mohlo donést do kajuty? Ty obrazy a tabule jsou do hlavních laboratoří." "To tedy není možné", reagovala podrážděně žena a vůbec nesdílela tu tajemnou atmosféru, kterou se mi podařilo vytvořit. "Toto je malá loď, hangár nemá přiřazeno moc lidí a všechny tu potřebuju. Musíte si to... odnést sám." "Odnést?" "Můžu vám to tu chvíli nechat, pane. V přepravním skladu, ale do týdne to musí zmizet."

"Jasně," reagoval jsem s tíživým úsměvem. Raději jsem přeskočil svojí vědeckou erudici, lidi tohoto typu by to stejně nepřesvědčilo. Kupodivu rychle se mi povedlo zahnat pocit, že bych se měl vrátit na Akademii a přenechat místo v mé sekci lidem, jako bych Chadwick. Povedlo se to, protože mě nepřestávalo zajímat něco jiného. Oči mi opět přelétly přes ty bedny.

Zůstal jsem stát v mírném opaření a zamrzlý úsměv na tváři stále odolával vnitřní narůstající panice. Odnést? To si mám vystavit inzerát v baru nebo turbovýtahu? Fyzická konstituce nikoho z vědecké sekce mě nepřesvědčovala o tom, že bychom tento úkol zvládli jen v rámci našeho revíru. A ty ostatní už nebudou tak svolní tahat 480 kg pro člověka, kterého ještě ani neviděli.

"Samozřejmě ve své práci libovolně využívejte prostory laboratoří, biologická část je poměrně dobře vybavená. A to navíc mají ještě před odletem přivést nějaké buněčné mikroskenery." Bylo to skutečně s podivem. Laboratoře na lodi tohoto typu nebývají ani omylem takto dobře připravené pro vědecké úkoly. A už vůbec ne na specializované disciplíny jako bylo xenobiologie. Nahoře na čtvrté palubě mi ale přístroje určené právě pro tento účel zabíraly víc jak třetinu celé plochy. A teď navíc tihle civilní experti a další vybevení evidentně dost křehké, podle způsobu, jak pečlivě byly zabalené.

Druhá možnost byla zničit duši. Pokl jsem zbytky naivity, která do poslední chvíle bezútěšně předpokládala, že se celá loď zapojí do velké akce 'Stěhování Thomasova klavíru'. Kapitán by samozřejmě nic nenesla, jen by celou situaci koordinovala, a první důstojník by jen zaujmul místo na přídi a navigoval ostatní, jak ten kolos protáhnout koridory.

"Víte, jsem velmi rád, že máme v týmu tak velkou posilu právě v takovém oboru. Ale tohle je loď třídy Steamrunner, nikoli Galaxy nebo Nebula. Naše mise bude mít spíš hlídkující a zásobovací charakter, jak se proslýchá...," podotkl jsem s maskovaným klidem. Caen se rozesmála. "Vy opravdu nevíte o co zde jde, viďte podporučíku?" tikla očima k bednám a povzdechla se. "Víte, doktor Chadwick sem byl přeřazen za něco jako trest. Dle toho jak si šel promluvit s kapitánem, bych hádala, že teď bude ve vězení, ale jde oi to že vedl projekt zabývající se Tholiany a jejich pavučiny.

"Já si to rozmyslím," odpověděl jsem konečně rozpačitě. "Proberu to s kapitánem...," doplnil jsem a podíval se jí zpříma do očí. Tohle jí musí zlomit. Zeptá se 'S kapitánem, ehm, tak počkejte...'. "Dobře, pane." Buď k sobě upřímný Thomasi, tohle ti nejde. Kdyby to řekl... no kdokoli suverénnější, určitě by to zafungovalo. To byla ta krásná vlastnost nedobytné byrokracie - třásla se hrůzou sama před sebou. A zároveň se ke svému životu potřebovala. "A tohle?" "Zeframa a Schrödingera poberu sám, díky."

Za rok nepostoupil nikterak moc dopředu a Velitelství mu to ukončilo. Smlouvu má ještě na rok a tak skončil tady. Tak to je."

Re: Mise nultá: Prolog úte 13. bře 2012 23:11:36 Thomas Johnson

Víno, Thomasi! Podporučík Thomas Johnson & Podporučík Martel Tarkin

Shrnutí logu | + Místo: USS Marathon | Lokace: Základna SB 214, sektor 214 | Čas: Dva dny po jmenování kapitána, 13. 3. 2377 (10:05) Centrální místnost vědeckých laboratoří tiše bzučela. Byla to složitá melodie skládající se z mnoha hlasů a rytmů, tak složitá, že ji člověk většinou vůbec nevnímal. Byly ovšem chvíle, kdy stav mysli umožňoval rozlišit ty desítky prstů dotýkajících se skleněných povrchů konzolí, stovky oznamovacích tónů počítače o provedeném kroku analýzy a tisíce neustále se do sebe proplétajících pípání běžících skenerů a spektrometrů. Ten speciální stav mysli vyžadoval trénink - alespoň o tom jsem byl přesvědčen. Nemohl ho docílit nikdo, kdo v laboratořích nestrávil dlouhé roky a ještě delší noční směny. Nemohl ho poznat nikdo zvenčí, z jiné sekce nebo nedej bože můstku. Tento stav mysli nebyl dostupný dokonce ani řadovým vědeckým důstojníkům, kteří tráví většinu času u svého pracoviště a soustředí se hlavně na zvuky a výstupy z vlastní konzoli. Pro toto nevšední pohnutí je třeba trávit čas jako nezaujatý pozorovatel laboratoře. Vaše soustředění se musí zaměřovat na celek, nikoli konkrétní problém. Teprve potom se může stát něco výjimečného.

"Nejsi zvědavý, co tam je? Už jsi s ním mluvil? Myslím s Chadwickem?" "Nemluvil," pokrčil rameny Martel. Vlastně ani nevěděl, zdali se na to má těšit. Chadwick podle jeho soukromého názoru patřil do blázince. Je ovšem jen velmi, velmi tenká hranice mezi genialitou a šílenstvím. "Ve své podstatě je mi to jedno. Stejně se to jednou dozvím," pokrčil znovu rameny. "Mluvil jsem s jeho klukem, teda jako s jeho členem týmu. Mlaďoch. Kadet. Líbil by se ti," pronesl mimoděk a očima zašmátral do právě otevřené místnosti. Byla... tmavá. "Svítilnu máš?" zeptal se Thomase. "Jenom nevím, jestli chci dovnitř," řekl nakonec Tarkin po chvíli bezduchého dívání do prostoru. "Opravdu nevím," zopakoval, ač to bylo spíše určené jemu samému. Ta místnost na něj nějak děsivě působila. Možná to bylo vzpomínkami jeho podvědomí, když se jako dítě krčil v temné šachtě. Opravdu to tady nevypadalo moc vábně. A další důvod, proč doufal, že Thomas nic nemá žádnou svítilnu, byla skutečnost, že ho

Takový trénink já dostal vlastně neprávem brzy. Vskutku, účast na projektu Pathfinder dala člověku neopakovatelné zkušenosti, těsná spolupráce s poručíkem Reginaldem Barclaym pak navíc rozměr, který může před mladým do poznání prahnoucím praporčíkem rozprostřít jenom skutečný génius. A nebo přítel. Večery strávené v laboratoři dávno po odchodu většiny osazenstva vybízely právě k jinému vnímání vědy, přístrojů a teorií, které leží tiše skryty za vrchními deskami analyzátorů a čekají na objevení. Právě Regi mě naučil to, co střeží jako poklad všichni vedoucí vědeckých týmů. Naučil mě poslouchat tu melodii. Stál jsem na mírně vyvýšeném místě u centrální stanice, opřený dlaněmi o její lesklý povrch a zamyšleně hleděl někam na podlahu. Melodie, ten zpěv se nesl bezchybně. Bylo to k neuvěření. Po dvou dnech! Vše se rozjelo a pracovalo tak, jak má. Bylo to nesporné, bylo to jasně slyšet. Každou vteřinu, každou neúprosnou vteřinu se přes fungující soprán ozval lichý tón. Tři liché tóny. Nerozuměl jsem jim. Strašně mě to provokovalo. "Praporčíku," zavolal jsem mladou důstojnici, která se zrovna nakláněla přes rameno jednomu z poddůstojníků, který - soudě podle toho zvuku - právě seřizoval ostřící čočky polarometru. "Pane, pořád se to nedaří. Někdo s tím musel nesprávně manipulovat, neumím si to jinak vysvětlit." "Tohle se na MIDASu dělo pořád. Říkali nám, že to má něco společného s teplotní roztažností těch kompozitních komponent. Zkusíte to nějak temperovat? Já se mezitím... přijdu

to raději ani nezajímalo. Chadwick byl výstřední týpek, na jehož pochopení by muselo Velení vyčlenit celou partu poradců a kdo ví, zdali by uspěli. Prostě genialita je nemoc. To hlavnímu poradci nikdo nevymluví. "Neboj se," prostrčil jsem hlavu úzkými dveřmi. "Nemůžu nahmatat ovladač osvětlení. Nechci dávat příkaz počítači, mohlo by se to logovat. Bude to chvilka, chci si jenom ověřit..." ... co je v těch krabicích za specialitky. Vytáhl jsem znovu trikordér, který se dal do tichého přechrupování nesmírné spousty dat, které do něj každou vteřinou proudily. Nastavil jsem ho na rozpoznávání určitých energetických signatur, jinak ho ale používal jako nouzovou svítilnu. "Co jsi vlastně, Marteli, dělal od školy? Můj životopis jsi už určitě prolétl - byl jsem vlastně jenom na tom Pathfinderu, když mě do té M104 nevzali. Byla to hrozná smůla." Zastavil jsem se a mžoural do mdlého světla. Nikde nic. "Víš, často přemýšlím nad tím, jaký život bych měl, kdybych do té galaxie letěl. Co všechno se mohlo stát. Třeba by mě pak povýšili na velitele vědecké sekce na nějaké stanici, nebo velké lodi. Ne, neber to tak, že tady jsem nespokojený. Naopak, pořád se nemůžu probrat z toho, jak jsem se mohl dostat na tam neuvěřitelnou pozici. Je to taky takový sen. Ale chápeš..., možná se mohly bývaly vyplnit věci, které si dlouho hluboko vevnitř přeju. A možná i takové, na které moje představivost nestačí..." Chabý paprsek světla dopadl na jediný objekt v malé místnosti. Na velkou bednu přesně toho typu, jaké jsem viděl ve skladišti s tou jeho kolegyní. "Tady to je!" křikl jsem a rychle odjistil ochranné západky a částečně odsunul

hned." Vyrazil jsem z laboratoře dříve, než se zvědavá Anika stačila vyptat na všechny podrobnosti. Dost na tom, že jsem se jí o tom zmiňoval u oběda. Bylo to zvláštní. Byla stejně stará jako já, skoro stejně zkušená. Velmi těžko se udržoval profesní a hierarchický odstup. Prostě se mě na takové věci ptát mohla. A taky to dělala. A i tentokrát bezpochyby pochopila, kam jdu. *** Dveře do skladu č. 17 byly umístěny těsně za vstupními hlavními dveřmi, hned za nimi byla už jen chodba. Kdokoli mohl vstoupit a hned by na mě narazil. O to víc mě situace poňoukala pokračovat a zvládnout to. Nemohl jsem za to. Stále ve mě rezonovaly ty nedávné roky, kdy jsme s kadetem Ka'Vorem chodili po večerce na zmrzlinu do zamčené kantýny. Dělali jsme ale samozřejmě i horší věci. ~~~ Přístup není povolen! Autorizace neakceptována! ~~~ "No tak, přece se mnou neztratíš trpělivost. Ještě pár pokusů, ano?" utěšoval jsem vstupní terminál u dveří vedoucích do skladu se zjevně omezeným přístupem. Šest znaků, obyčejných sedm znaků bez hlasové autorizace. Nemohlo to být těžké. Byl to jen osobní zámek, dokonce nic flotilního. Obyčejný levný civilní a jednoduchý zámek. Nápady jsem měl: třeba simulovat požár v té místnosti dveře by se odemkly kvůli možné evakuaci osob. "K.O.S.O.V.O." ~~~ Přístup není povolen! Autorizace neakceptována! ~~~

velké víko. Pohled dovnitř mě ale velmi zklamal. "Co je to za krámy? Co je to proboha za krámy?" přehraboval jsem se v obyčejných molekulárních skenerech typu III a dalšími velmi standardními přístroji. "Tohle tam nebylo, tohle tam nebylo. Viděl jsem helmy s neuro-rozhraním, nebo co to bylo. Složité a jemné technologie, tohle je brak!" Napůl rozhořčeně, napůl zklamaně jsem odstoupil od kontejneru a umožnil tak i Martelovi nahlédnout do té snůšky zbytečností. "Nevěřím, že za tím nic není. Nevěřím! Nedává to pak smysl! Na místo šéfa vědecké sekce mě přece museli převelet kvůli tomu, aby tam byl nastrčený někdo, kdo neodhalí Chadwickovy plány! To je přeci jisté!" Martel nesledoval Thomosovo nadšení nijak zvlášť. Spíše mu přišlo, že toto místo má Chadwick proto, aby se mohl přijít dívat na nějaké své trofeje, které pro ostatní jsou sice cetky, jak naznačil kolega z vědecké sekce, ale pro lidi na pokraji šílenství či geniality mají i obyčejné věci neobyčejný význam. Jen s velkou neochotou vstoupil za Thomasem do místnosti. Když jej vyzval, aby se také podíval, tak tomu moc pozornosti nevěnoval. "Myslím, že bychom raději měli jít," nadhodil vynikající nápad svému zjevně zaujatějšímu kolegovi. "Co tu má, nebo nemá, to je jeho věc. Přesvědčili jsme se, že to nic nebezpečného nebude, i když u něj člověk nikdy neví," pokrčí rameny Martel. Opravdu tomu tak bylo? U Chadwicka mohlo být nebezpečné cokoliv, podle toho co se dočetl. Neměl v lásce lidi, u nichž nebylo řečeno, zdali jsou géniové nebo blázni a také na něj špatně prostě působilo toto místo. "A to tak, že hned. Stejně tu nic

"To musíš tak křičet?" Nemohlo to být těžké. vyndal jsem trikordér a nastavil ho na fraktální analýzu vnitřních spojů přimontovaného zámku. *** Podporučík Tarkin seděl již ve své provizorně upravené pracovně. Tu situoval do pokoje hned u vstupních dveří do jeho kajuty. Druhou místnost pak věnoval svému soukromí. Pracovna vypadala zřejmě dost typizovaně pracovní stůl, jedno křeslo za stole, dvě méně pohodlná před stolem, podél pravé stěny pohovka a před ní konferenční stolek, podél levé stěny knihovna. Knihovna byla jeho chlouba, byly v ní staré knihy, rukopisy i několik set let staré. Martel je opatroval jako oko v hlavě. Tuto zálibu získal od svých vulkánských příbuzných. Jakmile mohl, bral všechno, co mělo nějakou historickou hodnotu. Nemohl si pomoci. A i díky tomu teď měl ve své pracovně jeden krásný unikát z historie Země Picassovy Avignonské slečny. Ten obraz měl Martel vyloženě rád. Jen proto, co je na něm vlastně vyobrazeno a jak. Vznešený název neodpovídal tomu, co na něm je namalováno prostitutky jistě nejsou ničím vznešeným, ale Tarkin v nich viděl něco, co zřejmě i většina poradců smíření se svým osudem a resignaci na lepší budoucnost. I samotné provedení obrazu tomu napovídalo roztříštěno, rozkol mezi ´chci, mohu, nemohu a nesmím´. Vynikající ztvárnění. Fantastické dílo. Krom toho nechal Tarkin instalovat do své pracovny i menší rostlinný kout s tekoucí vodou. Prý měla uvolňovat. Nějak této teorii ovšem nevěřil, ale hodilo se do jeho červeno-hnědého provedení místnosti, takže to tam i nechal. Navíc, je to dárek od

nenajdeš. Sice je heslo Flotily: zkoumat nové světy a nové civilizace, ale obávám se, že ty v těchto bednách nebudou." "Asi nenajdu," odpověděl jsem a marně trikordérem pátral do nějakých, alespoň virtuálních zmínkách čehokoli podezřelého. "Asi jsem ho podezíral zbytečně, asi jsem se spletl." Zavřel jsem bednu a zajistil ji západkami. "Ale stejně mu nevěřím. A té jeho kolegyni v elasťácích ještě míň." V okamžiku, kdy dveře vydaly svůj obvyklý syčivý zvuk, Martelovi se zjevně ulevilo. "Nebo to má někde jinde!" napadlo mě a zapátral jsem očima mezi mnou a poradcem, jako bych si prohlížel imaginární mapu, která visela mezi námi. Tarkinův výraz opět znetrpělivěl. "O čem mělo být dnešní sezení?" "O ničem," odpoví trochu sklesle Mat. "Jen jsem prostě se chtěl zastavit za tebou," pokračoval už o poznání klidnějším hlasem lodní poradce. "A jestli ty jednou budeš šéfem nějakého velkého oddělení, tak to nás tedy chraň sám Q," procedí přes zuby. "Uvědomuješ si, že jsi jen tak odešel ze své sekce, z ničeho nic? A uvědomuješ si vůbec, že jsi už dobrých 48 hodin nespal?" vyhrkl na něj. Asi to bylo ostřejší, než původně plánoval, ale ten nepříjemný zážitek byl stále ještě v něm. "Budeš chodit pravidelně spávat, rozumíš?" udeřil na rovinu, protože u Thomase to dvakrát jinak nešlo. "A tím myslím do své kajuty. A jakmile zjistím, že nedodržuje volnočasový režim, včetně toho spánkového, přísahám stejně jako na Akademii, že budeš spávat v mojí pracovně pod mým

komandéra Polawského, který se v rostlinách přímo vyžíval. Shlédl na monitor počítače, kde se měl nastaveno zobrazování času. Následně zkontroloval svůj program a lehce se usmál. Pokud byly jeho výpočty správné, měl by vyrazit. Neměl na sobě svou flotilní uniformu. Poradcům protokol umožňoval chodit v civilním oděvu i ve službě. Navíc, bylo to zajímavého a zjevně to nikoho netrápilo, poradci neměli určenou žádnou pracovní dobu - žádné směny, pokud si je tak neurčili sami. Prostě se asi čekalo, že budou vždy k dispozici, případně se nějak zastoupí. Ze šatníku vyndal rudo-modrý kabátec šahající mu až po poloviny stehen. Docela to šlo k černi flotilních kalhot. Vzal ze stolu PADD a opustil svou ubikaci. Cesta probíhala velmi příjemně. Kdokoliv ho viděl, tak se mu snažil buď vyhnout, nebo předvedl nějaký onen křečovitý pozdrav. Jen aby nikoho nezastavil. Ovšem pár jedinců to potkalo, konkrétně techniky, kteří se snažili být co nejméně viditelní a předstírali zaujetí prací. Popravdě, oni prostě pracovali, ale Martel jim to nepřiznal. Když je oslovil, nebylo pochyb o tom, že vědí, kdo je. Jenom je požádal, aby dali do kupy jeho replikátor v kajutě, že občas nedělá, co má. Ani se neptali, co přesně to dělá, pouze souhlasili, že to spraví. To je jedna z velkých výhod poradenského oddělení nemusíte zbytečně dávat velké instrukce, všichni udělají i něco navíc, jen abyste už nepřišli. Tajemstvím také nebyla skutečnost, že se poradci podílí na hodnocení posádky, a to včetně kariérního postupu. A je tu! Paluba 6, nákladové prostory. Když však dorazil pře d dveře č. 17, nikdo tu nebyl. To ho zamrzelo, protože

dohledem." "Byla to mise klíčová pro postavení vědecké sekce a její vnitřní rovnováhu," hájil jsem se, jako bych to právě vysvětloval kárajícímu prvnímu důstojníkovi. "Pokud nebudu vědět, co je Chadwick zač, nemůžu vědět, co od něj čekat. Jednou patří do mé sekce, tak jsou jeho možné tajné mise taky zájmem mým. Umíš si představit, jaká by to byla nezodpovědnost, pokud by se to ukázalo během nějakého vyhroceného momentu mise? Že je Chadwick bůhvíco a že zneužil mojí sekci ke svým ďábelským plánům k ovládnutí celého kvadrantu?" Už od poloviny mého proslovu jsem se neudržel a smích se mísil s větami do pro mě tak typického guláše. Založil jsem zpět kódovací zámek a prošel se svým bývalým spolužákem zpět na chodbu. "Ale já spal. Spal jsem v pracovně. Navíc teď už je situace v sekci stabilizovaná, vše se rozjelo, jak má. Už se vše vrací k normálu." Znělo to trochu divně - po dvou dnech na lodi. Věděl jsem to, ale záměrně ignoroval. Martel se však uchlácholit nenechal. Ačkoliv informace o Chadwikově ovládnutí galaxie byla úsměvná, nezapomněl na maličkost, jakou je odvádění pozornosti. A na to byl podporučík Johnson vynikající expert. V prvních setkáních se mu to dařilo bravůrně. Jenže systémové chováni poradců a úkolníčku prostě zjistí, že to, co má být plněno, plněno není. "Thomasi Johnsone," oslovil jej velice přísně Martel, "nemysli si, že ti to bude procházet. Jestli se dozvím, že jsi zase někde jinde mimo svou ložnici či ložnici někoho jiného, abych ti neubíral práva

vždycky tvrdil, že Johnson je přesný jako hodinky. Zamračeně se otočil na podplatku a popošel do zadní části traktu, aby tu počkal opřený o stěnu. Už to bylo 15 minut a stále nic! Ne, tohle nemůže být pravda. Něco ho muselo zdržet. Praporčík Johnson patřil k jeho oblíbeným svěřencům. Ani nevěděl proč. Měl rád tu jeho plachost a ostych, stejně jako neuvěřitelné zanícení, když mu popisoval, jak je deprimován z toho, že atom A nereaguje, jak by měl, na atom B. A teprve když se tam promítl atom C, to se dostával do varu. Zjištění, že slouží na stejné lodi, jej potěšilo. Už jen proto, že posudek, který mu vystavil, nebyl příliš lichotivý, ale taky to nebylo nic, co by stálo za zmínku. Většina velících důstojníků se takovému posudku zasmála či ho přešla mávnutím ruky a obrácením očí v sloup. Na tváři se mu usadil menší úsměv, když tak na to všechno vzpomínal. A pak to přišlo... Thomas se dostavil na pravidelné setkání. Boj s tamním bezpečnostním systémem se rozhodl vyřešit Thomas velmi, velmi vědecky - nejdříve Thomas nasadil vážný výraz, při němž mu ztuhly všechny rysy na obličeji do kamenné podoby. Když ani na toto systém nereagoval omluvou a uvolněním vstupu, přišel na řadu trikordér. Potichu se přikradl za Thomasova záda. Nemusel ani potichu, protože stav mysli Thomase Johnsona byl zjevně dán zaujetím pro činnost, kterou vyvíjel. Pak jen natáhl ruku a vyťukal správný kód. "Tak jsme se zase setkali," zahlásil ihned lodní poradce aniž by čekal, až se velitel vědeckého oddělení otočí. ~~~ Autorizace přijata, doktore Chadwicku. ~~~ Dveře se otevřely.

na soukromý život, tak tě ta pohovka u mě nemine. Jasné?!" A to ani neřekl, že na spaní je ta pohovka velmi nepohodlná. Vlastně se na ni ani moc spát nedá, je krátká. Na chvíli Tarkinovi proběhlo hlavou, co by dělal, kdyby Thomas řekl, že k němu jde teda spát. "V ložnici někoho jiného?!" uchechtl jsem se a díval se na svého spolužáka s výrazným překvapením. "Na co to nemyslíš! Počítám, že to má spojitost s tím, že jsi mi pořád neřekl, co jsi ty roky od Akademie dělal. Že oni tě z toho poradenského klanu zatáhli na nějakou klingonskou after-party? Protože podle toho, co jsi mi o těch prevítech vyprávěl, jsou to absolutní experti v kázání vody a pití vína. Snad tě taky nedostali...," zadumal jsem se a provokativně pokyvoval hlavou, jako by to teď dohromady dávalo smysl. "Tak nějakou tu after-party jsem navštívil," připustil s úsměvem Martel. Ano, after-party na velitelství Flotily byl jistý kolorit. Navíc, tehdejší vedení institutu snad absolvovalo většinu ze společenských večírků. Teprve potom Mat pochopil, proč tam tak rádi chodí. Vlastně si tak prostě a jednoduše opatřovali informace, které potřebovali, aniž by je někdo podezíral. A pak věděli všechno a mohli o tom celou směnu v klidu klábosit a vydávat to za vědeckou práci. "Já byl rok na fakultě jako asistent, a pak na Velitelství Flotily," odpověděl na otázku ohledně jeho praxe. "Takže jsem se měl moc dobře, dokonce velmi dobře. Jenom se musel dívat na to, jak se vrací naši lidé z války, jak je to s nimi špatné a nikdo pro ně nemůže nic udělat." Pokrčil rameny. Ne jako gesto nezájmu, ale jako gesto nemohoucnosti. "Dost jich je ještě teď v péči lékařské sekce. Museli jsme

"Jak jsi na to přišel?" vyhekl jsem dvojnásobně ohromeně. Jednak samotnou Martelovou přítomností, zároveň i tím, že znal doktorův přístupový kód. Místo odpovědi poradce hlavou kývl na displej. Na něm svítilo ono nedobytné heslo: THOMAS. Thomas! "Já vím, já vím. Hledám složité tam, kde řešení je prosté. Nemusíš mi to opakovat," utrousil jsem naoko podrážděně. "Proč ses mi hned neozval a nechal mě to tady celou dobu zkoušet. Jak dlouho tu vlastně jsi?" "No, musím říci, že jsi mě zklamal. Čekal jsem, že tu budeš dříve - přesně o 35 minut a 30 sekuuuuund... Teď!" rozzářil se Martel. "Tak čekal jsem, jestli na to ten trikordér vytáhneš, nebo ne. Strašně mě to zajímalo," zamrkal Tarkin na Thomase. "Od Akademie žádná velká změna, co?" připomněl Thomasovy jeho noční výlety po Akademii. "Práce v sekci je dost nevyzpytatelná," ušklíbl jsem se. Martel dobře věděl, že jsem nikdy nechodil včas. Jednou na mě musel v kanceláři poradce, to bylo ještě na Akademii v rámci jeho praxe, čekat asi 40 minut, protože jsem se zamyslel. A teď se to ještě zhorší. "Trikordér byl nutný - chápeš, ten člověk je něco mezi géniem a bláznem, jak jsem mohl vědět, že bude mít stejně triviální hesla jako každý z obsluhy hangáru? Vím, že je to podvod. Ale zapomínej, že jsme se už dávno shodli na tom, že čest narušitele zabezpečených prostor je jen mýtus."

dokonce otevřít desítky nových sanatorií a nemocnic," připustil dále. "Je to běh na dlouhou trať, ale čas je v tomto případě naším spojencem. Byl jsem v jednom takovém zařízení. Vypadá to tam moc hezky, ale stejně mi to přijde jako vězení. Mají vlastně i štěstí. Můj vedoucí poručík Sh´eek byl zastáncem teorie, že ti nejtěžší případi si nemusí nic pamatovat. Zkoušel různé metody, jak trvale potlačit následky, ale nevyšlo mu to úplně. A pak to zastavili, že je to vlastně ničení těch lidí, jejich další mrzačení." Martel s tím nesouhlasil. Pokud si současná medicína neuměla poradit jinak, měl dojem, že bude lepší udělat cokoliv, co pomůže, než to prostě nechat být. A jednu velkou chybu udělali i na jejich oddělení. Nikdo si ho nevšiml, dokud nebylo pozdě. "Ale jinak zlaté časy... Chodili jsme si do služby, jak jsme chtěli, jezdili si na výlety... Prostě krásné časy," pronesl nakonec už o poznání veseleji. "A jestli chceš, tak teď zvu k sobě - nikoliv do postele - ale na sklenku pravého červeného." "Vážně pravé? To už ani nevím, jak chutná. Měl jsem ho možná jednou v životě, když jsme tehdy byli s rodiči na dovolené na Zemi." Dostali jsme se mezitím až k turbovýtahu. "Dobrá, večer přijdu - pokud to tedy nebude maskované sezení. Teď musím do sekce - Anika je sice schopná, ale nově nainstalované fourierovské aparatury jsou horší než splašení koně. Snad alespoň Frank Lipton to umí nouzově odstavit. Tak se zatím měj a vychlaď to, pokud se to má chladit... Jak se to vlastně jmenuje?" "Víno, Thomasi."

Musel jsem se začít smát. Někdy jsem měl pocit, že se tomuhle poradci všechno, oč se u někoho snaží, otočí

přesně v opak. A nebo to možná byla promyšlená psychologická strategie, která se učí mimo základní poradenský kurz, ale fakt byl jasný: místo odrazení od téhle zvídavé a ne vždy pravidla dodržující povahy mě v ní Martel celou tu dobu na akademii utvrzoval.

Re: Mise nultá: Prolog stř 14. bře 2012 20:17:58 Lanna

Snídaně u Tiffanyho kapitán Amanda Quinn & Thomas Chadwick

Slunce se zvolna vylouplo zpoza planety, a osvětlilo jedno z oken stanice a dopadlo na tvář doktora Chadwicka, který na ty paprsky čekal. Celý projekt. Rok práce, a možná trochu víc. Pryč. Jen tak, zahozené bez jediného slova. „Doktore Chadwicku?“ oslovil ho mladý hlas. Pousmál se. S rukama založenými za zády tam stál a hleděl na slunce, zvolna nechal paprsky dopadat, přemýšlel, tvář ztrápenou... ...a pak se otočil, tvář bez výrazu a přikývl mladé praporčici, která jej měla doprovodit. Sluneční světlo v jeho pokoji zvolna ubývalo. Stanice nabírala obrátku a uvrhla doktorův pokoj do tmy odvrácené strany plné tmy a stínů... Transportní paprsek zhmotnil trojici postav na plošině USS Marathon a dal jim tak k náhledu skromnou transportní místnost. Elli na ni hleděl s nadšením, doktorka Perry s lehkou přezíravostí dvou desítek let navíc nad kadetem. Frank Lipton se nějakým záhadným způsobem stával pravidelně tiskovým mluvčím svého oddělením, a přitom ani neměl ponětí, co k tomu jeho kolegy a nadřízené vedlo. Jeho zavalitá postava

„Takže, co je dle Vás tak důležité, že kvůli tomu mám zahodit rok práce na pochopení a zprovoznění tholianské lodi, lodi, která, jak Vám nemusím nikterak připomínat, je schopná upříst energetickou pavučinu která zničí jakoukoliv loď, kterou jsme sto proti nim postavit. A to je známe tři století, kapitáne. Tři století. Víte, jak málo stačilo k tomu, aby se přidali na stranu Domininu? Jak málo chybělo, aby nám samotná dominionská technika nebyla pochopena a my válku prohráli? Tholiané jsou stále hrozbou, kapitáne, hrozbou kterou nevyrovná ani hloubka našeho taktického prostoru.“ Nářek doktora Chadwicka by pro jiného velitele byl rajskou hudbou, Amandě ho však bylo líto. Znala, velmi dobře, tyhle civilní pracovníky, sama si tak kolikrát připadala na palubách hvězdných lodí – většina posádky je přehlížela a Flotila s nimi zacházela dle libosti – přehazovala je z jednoho místa na druhého, rušila projekty. „Doktore,“ zastavila příval slov rozhodným gestem. Neměla chuť se ještě před snídaní rozčilovat. „Pláčete na špatném hrobě – admirál Suruku

ani náhodou nepůsobila oním zdravým vzhledem, který tak ráda propagovala Flotila, a on sám si nepřipadal jako příliš velký řečník. Přesto ho podporučík Johnson, stejně jako před ním hromada jiných důstojníků, poslal do transportní místnosti, aby uvítal nejnovější přírůstek na palubě. Sotva praporčík Bailey transport dokončil, nemohl jinak než váhat, zda je tohle skutečně ta skupina, kterou má uvítat. Jindy hlučný Ir však za jeho zády mlčel a na oční kontakt nereagoval. Frankovi nezbývalo tedy nic jiného než pokrčit rameny, vykouzlit na tváří jakýs takýs úsměv a vykročit vpřed. „Doktor Chadwick?“ Zeptal se pro jistotu muže, na jeho krku neviděl žádnou hodnost. Upřímně nechápal, co Flotila viděla na civilních vědcích, jakoby oni, důstojníci a vědci zároveň, nedokázali totéž. Polkl slinu hořkosti a pokračoval: „Jsem praporčík Lipton, podporučík Johnson, hlavní vědecký důstojník mne požádal, abych vás jeho jménem přivítal na palubě.“ Chadwick si jej prohlédl s přezíravostí sobě vlastní. „Kde najdu kapitána Quinnovou?“ zeptal se a vykročil dolů z plošiny, přehlížejíce ruku na uvítanou od praporčíka. „Potřebuji s ní okamžitě mluvit.“ Doktorka Perry vyšla za ním, společně s Elliem věnovali mladé poddůstojnici omluvný pohled a mladík sám konečně přijal jeho gesto na uvítanou. „Musíte doktora Chadwicka omluvit, víte, on...když jde o práci, chová se jak se chová a ... však to znáte, vědci...“ Hned jak to vyslovil mu došlo, jak hrozně to zkonil. Vždyť ta kluk byl taky z

vaše převelení navrhl a personální oddělení Hvězdné Flotily jeho návrh bez námitek schválilo.“ Chadwick se nadechl k další spršce argumentů, ale Amanda ho dalším posunkem umlčela. Aktivovala obrazovku a otevřela soubor s rozkazem o Chadwickově převelení. „Můj osobní názor je takový, že civilní vědci by měli pracovat ve svých laboratořích a nikoli na palubách hvězdných lodí – váš výzkum je sice důležitý z mého úhlu pohledu, ale Flotila je opačného názoru. Abych citovala z oficiálního hlášení admirála Suruku – Projekt je v současnosti ve stavu stagnace a nepředpokládáme žádný převratný objev. S ohledem na blížící se diplomatická jednání s Tholianskou vládou doporučuji projekt do odvolání zakonzervovat a využít expertních znalostí doktora Chadwicka a jeho týmu na palubě USS Marathon – konec citace.“ Amandu z toho trochu zamrazilo. Před šesti lety jeden admirál podobným způsobem zakonzervoval výzkum ketracelu jen proto, že Ústav experimentální medicíny nepřišel po tři měsíce s žádným výsledek. Netušil, co se tím člověkem nakonec stalo, ale s ohledem na to, co následovalo, doufala, že čistí plazmové potrubí na nějaké hodně zapadlé planetě v Alfa kvadrantu. „Za sebe mohu říci, že se naše mise bude soustředit na průzkum sektoru Mericor. Očekáváme přinejhorším výskyt bývalé cardassijské základny – nic, co by naši lidé nezvládli. Nebude-li vás potřebovat, můžete pokračovat v práci v terciálních laboratořích a simulátoru. To je vše, co vám mohu nabídnout – buď to, anebo můžete naši cestu strávit sebe zpytem mezi čtyřmi

vědeckého! „Počkej Thomasi!“ křikla doktorka Perry. „Stůj!“ Chadwick jí ale ignoroval a nakráčel si to přímo do přijíždějícího výtahu, odkud vystrčil jednoho praporčíka ven. Dveře se zavřely, než ho stačila dohnat. Aspoň se tedy sehla nad praporčíkem, který se zvedal ze země. „Není Vám nic?“ Dveře se otevřely na té správné straně. Kdyby se Thomas spletl, narazil by na vchod na můstek, a na dvojici bezpečnostních důstojníků, kteří by chtěli vědět, co tu dělá. Takto se otevřel výtah na druhou stranu a lépe, přímo vstříc kapitánově pracovně. Neváhal. Vykročil rychlým, jistým krokem, značícím že ví, kam míří a že sem patří. Než jej někdo mohl zastavit, již se za ním dveře pracovny kapitána Quinnové a bylo pozdě. „Kapitáne Quinnová, žádám Vás o okamžité uvolnění z této lodi,“ vykročil Chadwick "nohou do dveří". „Nám oběma je jasné, že tato třetiřadá lodička nemůže postačit akutnosti a prostorovým nárokům mého výzkumu a jak jsem četl specifikace Vaší mise, i Váš směr rozhodně nikterak nepomůže tomu, že zatímco si tu budete vy a Vaše školka hrát na diplomaty a důstojníky Flotily, Tholiané dále budou pokračovat ve své expanzi ohrožující naše spojence i Federaci samotnou!“ Amanda zrovna poslouchala brzké ranní vysílání zpráv na Holonews 1, popíjela raktajino se skořicí a pročítala patrně poslední hlášení poručíka Breana ještě coby šéfinženýra, když se

stěnami své kajuty.“ Poslední větu už pronesla zcela vážným hlasem znovu obrácená k Chawickovi. Tak trochu si přála, aby udělal ještě nějaký přešlap. Nedovedla si představit, co admiralitu vedlo k Chadwickovu převelení – snad jen – trochu jí připadalo, že se mu chtěl admirál pomstít. „Má tato loď schopnost pojmout padesátimetrové plavidlo, kterého se můj výzkum týká, kapitáne?“ zeptá se Chadwick, i když sám zná odpověď. „Ale ostatně nemá zde, nemá cenu to probírat. Promluvím si o tom s někým více kompetentním." „To vám rozhodně doporučuji,“ kývla Amanda bez zájmu Chadwickovým směrem, „ostatně třeba vám nějaký váš dobrý známý zajistí převelení na nějakou kompetentnější základnu, která bude mít k vašemu výzkumu zajisté větší pochopení. S radostí se obraťte třeba na admirála Parise, udělá-li vám to radost, do té doby jste ale pod mým velení a jako takový budete hrát podle mých pravidel. Co se vašeho pobytu zde týče – máte k dispozici veškeré vybavení terciálních a biologických laboratoří – informuji podporučíka Johnsona, že je budete se svým týmem využívat.“ Chudák mladý Thomas, dokázala si jeho nadšení představit. Vždycky prahnul po větší zodpovědnost, jen měla takové nepříjemné tušení, že tenhle typ zrovna neměl na mysli. „Jemu se budete i zodpovídat,“ neopomněla dát velký důraz na poslední slovo. „Budete mít standardní vybavení a přístup jako každý nižší důstojník, z čehož vyplývá, že vás ani nikoho z vašeho týmu nechci vidět jak

do její pracovny vřítil ten burácející podivín. Dlouhé vlasy měl celé rozčepýřené, jakoby sem snad celou dobu běžel, tvář neoholenou a pichlavé oči si ji prohlížely s takovou nenávistí, až ji to samotnou zarazilo. Velmi pozvolna, jakoby ji dikce toho neznámého člověka ani při nejmenším nerozproudila krev v žilách, odložila svou kávu a PADD, a poté ležérně deaktivovala monitor. „Vy budete asi doktor Chadwick, nemám pravdu,“ konstatovala s nadějí, že tím vědce ještě více vytočí a zabodla do něj chladný pohled. Za Chadwickovými zády se mezitím objevila podporučík Starková, jejímuž ostřížímu sluchu, jak se dozvěděla ze zpráv kapitána Morrise, jen tak něco neuteklo. „Je všechno v pořádku, kapitáne?“ Zeptala se a ostražitě mrkla na Chadwickovo temeno. Amanda neměla pochyb o tom, že by Starková zvládla doktora paralyzovat jedním chvatem. „V pořádku, podporučíku,“ pokývla hlavou, „doktor se teprve bude muset naučit zvyklosti Hvězdné Flotily.“ Vyprovodila Starkovou pohledem a poté naznačila Chadwickovi, aby přistoupil. „Abych Vám odpověděla na vaši ŽÁDOST,“ usmála se mile, její oči však zůstávaly chladné, „zamítá se.“ Chadwick se zhluboka nadechl, uhnul pohledem, vydechl, a znovu pohlédl na Amandu. Jeho pohled přešel z ní na židli proti ní. Přitáhl ji od stolu, posadil se a opřel.

ve strojovně, tak na můstku pokud k tomu nebudete mít výslovné povolení ode mne nebo od první důstojníka.“ Na jehož příchod by ses možná měla připravovat spíš než tady klábosit o privilegiích, blesklo jí hlavou. Vzala do ruky PADD a rychle očima přelétla dnešní harmonogram – výborně, už byla zase ve skluzu. Jak tohle jenom ti kapitáni dělali? „Pokud je to vše, doktore,“ naznačila zjevný nezájem o jeho další setrvání v křesle. Sledovala ještě okamžik tu arogantní tvář, která její nábytek sjížděla nenávistným pohledem, než se vrátila zpátky ke svému čtení. Zašustění látky o látku ji dalo jasný signál, že se doktor zvedl k odchodu. Byl už skoro ve dveřích, když zvedla oči od PADDU. „A doktore,“ zastavila ho, ale neotočil se, jen mírně natočil hlavu na znamení, že poslouchá, „mám sice velké pochopení pro vědecký zápal, ale ještě jednou bez ohlášení vejdete na můstek nebo do mé pracovny a nechám váš tým transportovat zpátky na základnu a váš pobyt na této lodi se omezí na kajutu v podpalubí. Doufám, že si rozumíme.“ Na odpověď ani nečekala a vlastně to další trhnutí hlavou už značně nadmíru předčilo její očekávání. Jen doufala, že na jeho slova nedojde – xenofobie Tholianů v poslední době stále častěji vyhrávala palcové titulky na prvních stranách všech novin, a poslední, co Federace zrovna teď potřebovala, byla další válka. Vrátila se ke svému čtení a modlila se, aby Brean přišel co nejdříve. Najednou se v pracovně cítila hrozně zranitelná.

Re: Mise nultá: Prolog stř 14. bře 2012 20:23:23 Lanna

Jeden a půl poručíka kapitán Amanda Quinn & Nadporučík Tom Brean

Na stole v kajutě ležely dvě plné frčky neznámého poručíka. Počítač vyhrával náhodně vybranou klavírní improvizaci, která měla zdějšího obyvatele uklidnit, ale moc se to nedařilo. Poručíkovy ruce se natáhly pro první frčku a přiblížily se ke krku, lemovaném červenou barvou. Za malou chvíli se na rudém límci objevila i druhá frčka. Poručíkovy ruce se snažily límec upravit, ale stále jej škrtil. V zrcadle se mračila tvář Toma Breana, který stále nebyl spokojen s tím, jak mu uniforma padne. Červená byla najednou ta nejdivnější barva ve vesmíru. „Počítači, zreplikoval jsi mi správnou velikost uniformy? Je stejná jako moje předchozí?“ =/\= Potvrzuji. =/\= „Hele, věnoval jsem ti poslední dobou spoustu dní, staral jsem se o to, abys fungovala dobře. Tak bys mi mohla na oplátku aspoň zreplikovat dobře padnoucí uniformu, ne?“ =/\= Prosím, přeformulujte dotaz. =/\= „Ach jo, tohle je za trest,“ okomentoval pobaveně druhou odpověď počítače. „Počítači, vypni hudbu.“ Tom zvažoval, jestli první den v nové uniformě nevyřešit přímým transportem ze své kajuty před kapitánovu pracovnu, kde měl naplánovanou schůzku. Na druhou stranu to však nemělo vůbec žádný smysl, nemůže se přece před

„Nadporučíku,“ oslovila jej novou hodností, „pohov než si něco uděláte a za druhé se posaďte, máme společně pracovat, a to vyžaduje také určitou společenskou disciplínu – třebaže spolu budeme muset vydržet v jedné místnosti déle než pět minut.“ Nemohla si prostě odpustit poznámku na rychlost, s jakou se ujal své nové funkce a dikci s jakou se jal prezentovat své hlášení. Mírný úsměv, s jakým Tom doprovázel usazení se do nabídnutého křesla, tentokrát nebyl rozpačitý, ale značil nějakou vtipnou vzpomínku z minulosti. „To samé - 'pohov, než si ublížíte' - mi řekl kapitán Morris, když mě v téhle pracovně povyšoval na poručíka. Také se snažil vždy odlehčit atmosféru, kdykoli jsem byl v jeho pracovně. Svoje snahy o mou nápravu vzdal po dvou týdnech,“ vrátil se Tom k rozpačité verzi úsměvu. „Časem zjistíte, komandére, že věci jdou mnohem snáz, když z naší práce odstraníte přehnané militantní chování. Koneckonců, kde jinde můžete říci, že jsme na jedné lodi a myslet do na smrt vážně.“ Přišlo jí to docela úsměvné, dokonce i Quinn musel, když ji povýšili na komandéra a San Diego převáželo jeho jednotku na místo určení, před brífinkem salutovat. Na ten výraz v jeho obličeji

posádkou schovávat věčně. Vyrazil tedy pěšky. Naprostá většina posádky už o reorganizaci velení věděla, protože pro Toma nebylo dost dobře možné ututlat vlastní převelení, když svou sekci připravoval na to, že ji převezme jeho dosavadní pravá ruka, David Archette. Bývalý šéfinženýr tak procházel chodbami s velmi smíšenými pocity, zvlášť když potkal nějakého člena posádky. Všichni jej sice zdravili mlčenlivým pokynutím hlavy, těžko se ale odhadovalo, co si o tom všem myslí. Jsou rádi, že součástí velení bude nějaká známá tvář? Nebo jsou zděšení z toho, jaký pedant se právě dostal nahoru? Přejí mladému poručíkovi tuto příležitost nebo v tichosti závidí? Budou jej stále brát takového, jaký je, nebo si najednou všichni jeho přátelé utvoří odměřenější odstup? Bude složité si ze své pozice vytvářet nová přátelství? Nebo i něco víc? Je vůbec možný romantický vztah s prvním důstojníkem v tak malé komunitě? Ve společnosti nějakých dvěstětřiceti členů posádky ví každý skoro o všem, co se na lodi děje. Z toku myšlenek jej probudil zastavující turbovýtah, jehož dveře odhalily pohled na můstek, Tomovo nové pracovní zařazení. Všichni na můstku se samozřejmě hned otočili směrem k výtahu, což nebylo momentálně zrovna dvakrát příjemné. Inženýrskou konzoli na můstku Tom nechával v průběhu oprav prázdnou, protože neměl schopných inženýrů nazbyt. Opravy už ale byly hotové, a tak tu nyní seděl T'Lavik. Sám Brean by tu sice zařadil někoho jiného, ale strojovnu už ovládal Archette, takže to nyní byla jeho volba. Vulkánec se tvářil přesně tak, jak se na jeho lid sluší a patří - že je mu to

snad nikdy nezapomene, a regule, která tohle přikazovala, ji na celé té byrokratické šaškárně Flotily nepřestávala udivovat. „Ale máme hodně práce, takže protentokrát od převýchovy upustím,“ pousmála se Amanda a položila na stůl rozkazy ze štábu admirála. Nechala je tam chvíli ležet než je konečky prstů předsunula až před prvního důstojníka. „Takže podporučík Archette,“ zauvažovala nad tím jménem. Většinu starší důstojníků si pamatovala, ale na jejich zástupce se už při letu sem nedostalo. „Jste si jistý, že práci zvládne?“ „Ano, madam, jsem si jistý,“ přikývl Tom rozhodně. „Sám jsem si ho vybíral jako svého zástupce. Pracuje sice jinak než já, ale je to schopný organizátor a své úkoly odvádí dobře,“ vychválil svého zástupce, přestože musel stále myslet na ty proklaté raketoplány za oknem. Nepochyboval o tom, že jistě budou součástí časového odhadu, který mu Archette přednesl, jen prostě Toma první den mimo strojovnu znervózňovalo, že o nich nic neví. Poznámka o jiné metodice práce mu připomněla, že jemu se zase nikdy nepodařilo převychovat Archetta, byť měli na sebe navzájem určitý vliv. Očekával, že podobné to bude i ve vztahu ke kapitánovi. Morris nemohl Breana příliš ovlivnit, přeci jen tam byl vždy ještě ten jeden stupeň v osobě prvního důstojníka. A naopak si teď i Archette musí vybrat vlastního zástupce, kterého jistě bude chtít přetvořit k obrazu svému. „Dobrá tedy,“ přikývla Amanda spokojeně, „předpokládám, že jste již nového šéfinženýra informoval. Tím

všechno úplně jedno a nic ho nevyvede z míry, ani Brean v rudé uniformě na můstku. Tom sešel schody ke kapitánově pracovně. Přede dveřmi se zhluboka nadechl a vydechl, pak zazvonil. Raketoplány dokončovaly na vnějším trupu Marathonu poslední kosmetické úpravy. Jejich roj u gondoly na pravoboku pozorovala Amanda mlčky s rukama za zády. Okna v pracovně k takovému bezcílnému bloumání nabízela naprosto impozantní pohled, o kterém se již za několik hodin ve funkci stačila přesvědčit. Poslední hlášení o připravenosti lodi schválila již před půl druhou hodinou, seznam posádky byl kompletní a všechny potřebné zásoby už transportní důstojníci přepravili v průběhu noci. Loď byla připravená k odletu. Skoro…. „Dále,“ vyzvala příchozího Amanda aniž by se otočila. Nejistá tvář mladého Breana přivodila na její tváři pobavený úsměv. Červená barva jeho uniformu působila tak nějak nepřirozeně, jakoby se pro tu proklatou zlatou snad narodil. Pozdravila ho pokývnutím hlavy a přešla ke svému stolu. „Poručíku, v té červené jste nám prokoukl.“ „Kapitáne,“ pozdravil lehkým kývnutím hlavy svou nadřízenou. „Myslíte, že mám správný odstín červené? Aspoň v zrcadle to nevypadalo správně,“ podotkl ke své uniformě, zatímco se znovu pokoušel upravit límec. Přemýšlel nad tím, proč všichni kapitáni - včetně Amandy Quinnové - vypadají v červené uniformě naprosto přirozeně. Pravda, obvykle

bychom měli organizační záležitosti z krku.“ Konečně, ulevila si v duchu Amanda – přesuny posádky nikdy nebyly snadnou záležitostí, ať pro velení nebo pro samotnou posádku – přizpůsobovat se nového stylu vedení, novým návykům a zlozvykům – bylo to skoro jako za trest. „Náš odlet byl posunut na dvanáct-nulanula – tou dobou bychom měli být připraveni,“ zakončila diskuzi o plavidle Amanda. „Je tu nicméně další věc, o které bychom si měli promluvit – dostalo se nám té…cti, že smíme hostit jednu z největších vědeckých kapacit v oblasti xenotechnologií v celé Federaci. Jestli jsem správně vyhodnotila dnešní ranní incident, doktor Chadwick bude poněkud problematickým jedincem.“ Nejdříve váhala, zda o Chawickově výstupu v její pracovně nadporučíkovi říci, ale stejně by se to dozvěděl – když ne z lodních drbů, tak určitě z hlášení podporučíka Starkové. Vůbec, napadlo ji, všichni by se měli mít na pozoru, nejenom velení. „Incident?“ zeptal se Tom. Nebyl jedním z těch, kteří vysedávají po barech a poslouchají lodní drby, byť se to teď v pozici prvního důstojníka jevilo jako nevýhoda. Osobně nesnášel problémové jedince. Pokud se nějaký takový vyskytl v inženýrské sekci, byl při nejbližší příležitosti ihned z lodě vyřazen s příslušnými kárnými poznámkami u svého kariérního spisu. Tom neměl zapotřebí zdržovat se převýchovou takových členů posádky, kteří měli být dávno vychováni Flotilou. „Ach ano,“ přikývla Amanda s podivem, že se tahle malá aférka ještě nerozlétla

své kapitány nevídával v ničem jiném a naopak mu to přišlo zvláštní, když se mu jednou poštěstilo vidět kapitána Morrise v civilu. Bůhví, jak v civilu vypadá Quinnová. Kromě kapitána zaujaly Toma také raketoplány poblíž Marathonu. Uvědomil si, že na rozdíl od nového šéfinženýra už nemá vůbec tušení, kdo ze strojovny v nich právě je a kdy mají skončit. Amanda si límec poručíkovi uniformy prohlédla s předstíraným zaujetím. Pobavilo ji, jak hrozně lpí na takovém drobném detailu jako je barva uniformy, ale s tím počítala, když si jej vybírala. „Řekla bych,“ usoudila nakonec s očima přimhouřenýma a v hlase kriticky přitvrdila, „že barva je v pořádku. S vaší uniformou mám ale jiný problém.“ Poručík znejistěl, a kdyby byla stihla nainstalovat do své kanceláře zrcadlo, nepochybně by se v něm právě kriticky prohlížel a hledal nějakou tu uvolněnou nitku nebo vlas. Usmála se do tváře, jež začínala pomalu nabírat barvu uniformy a natáhla se pro vyřezávanou krabičku na svém stole. „Myslím, že tohle vám ještě chybí, nadporučíku,“ neopomněla připomenout jeho novou hodnost. Odepnula z nachové podušky zlatě orámovanou důstojnickou distinkci a naznačila svému prvnímu důstojníkovi, aby se nehýbal – nepotřebovala mít hned v první den kapitánování v pracovně skvrny od krve. Byl téměř tak vysoký jako Quinn, takže i s podpatky se k němu musela natáhnout, aby mu pecku mohla řádně připnout. Skoro jakoby tam byla odjakživa, zhodnotila svou dobře odvedenou práci Amanda a natáhla k důstojníkovi ruku.

po lodi, „doktor Chadwick se nestihl ani ubytovat a poctil mne velmi nevybíravou návštěvou.“ Při zmínce doktorova jména zacukaly Amandě pobaveně koutky. Vzpomněla si totiž, jak negativně reagovala Sarah McKnightová, velitelka San Diega, na přítomnost civilních pracovníků na své lodi – a to se ještě k tomu jednalo o tolik potřebné lékařské týmy. „Byla bych ho nechala okamžitě vysadit zpět na základně,“ zauvažovala nahlas Amanda nad trestem, který ji při konfrontaci s Chadwickem napadl, „kdyby to nebylo jeho zbožné přání. Nejlépe ho potrestáme tím, že zůstane na palubě – bude ale zapotřebí, abychom při jednání s ním byli velmi opatrní – zdá se mi velmi nestabilní a mohl by být nebezpečný.“ Znovu se jí vybavily ty pronikavé nenávistné oči, které ji provrtávaly jako nějakého nechutného křupana z druhořadé planety. Měla to štěstí, že si před Breanovým příchodem pročetla jeho spis, byl velmi působivý a odstrašující zároveň. Nejenže v něm nalezla zmínky o členství v hnutí Maquis, ale řada záznamů byla navíc šifrována nad stupeň jejího prověření – což bylo samo o sobě podezřelé. „Raději na něj dohlédněte,“ rozkázala nepřímo Breanovi, „a na jeho tým také. Mají přístup do své laboratoře, ale kromě toho je nechci vidět v žádné z klíčových sekcí lodi – strojovně, astrometrice a už vůbec ne na můstku – ať jim Rima ještě upraví oprávnění ke vstupu do vědeckých laboratoří a změní přístupové kódy do hlavních systémů.“ Ten kadet se Amandě ani trochu nezamlouval. Nechala si jeho složku

„Gratuluji, nadporučíku, admirál mou žádost schválil,“ pronesla pyšně a druhou rukou stále ještě překvapenému Breanovi podala PADD s oznámením o povýšení. Ztuhlý výraz po zmínce o problému s uniformou vystřídal rozpačitý úsměv. "Děkuji, madam." No jistě, vždyť o tom přece padlo slovo už při nabídce postu prvního důstojníka, rozpomněl si Tom. Povýšení Tom považoval za ceremonii, takže rovnou přešel do ukázkového pozoru, přičemž si neuvědomil, že tím nepatrně ztěžuje kapitánovi přístup k jeho límci. PADD s oznámením pak jen v rychlosti prolétl, jako by si chtěl ještě ověřit, zda se mu to všechno nezdá. Pak už jej spolu se svýma rukama založil za záda. Na moment jej napadlo, zda nemá spustit nějaký kýčovitý proslov o tom, jak věrně a svědomitě bude on a celá posádka pro svého nového kapitána pracovat, ale tuhle myšlenku rychle z a v r h l . Nevykecávej se a konej, napomenul sám sebe novopečený nadporučík. „Mluvil jsem s podporučíkem Erde, hlavní operační, o časovém odhadu dokončení úprav. Potřebují ještě tři hodiny na údajné doladění maličkostí. Strojovna - momentálně už pod velením podporučíka Archetta plánuje ukončení oprav za... půl hodiny," dodal nedůvěřivě Tom s pohledem na raketoplány za okny. [i]„Pana Archetta tímto navrhuji povýšit na poručíka.“ Amanda, zatímco Tom spustil záplavu svých poznámek, připomínek a hlášení, stačila obejít stůl. Přirozeně naslouchala každému jeho slovu, ale s porovnání s tím, co musela projít za posledních několik hodin, to byla jen

poslat přímo z databáze Akademie, ale nenašla v ní nic zvláštního krom toho, že byl nadaných počítačovým expertem. Právě to v ní vzbuzovalo zájem a ostražitost – proč by si Chadwick vybíral zrovna jeho, když tu byly stovky, ne-li přímo desítky zkušenějších. Sám ještě neměl čas si spisy nově příchozích projít, protože měl dost co dělat s předáním strojovny Archettovi. Tom si sice nerad vytvářel předsudky vůči lidem, které dosud nepotkal, přesto to v kapitánově podání znělo docela vážně. „Rozumím, zařídím jim omezený přístup. A určitě se seznámím s jejich spisy, neměl jsem zatím tu čest. Ve strojovně jsem jen zaslechl nějaké legendy o výjimečně nadaném počítačovém specialistovi, který má na loď nastoupit. O něho už je postaráno, protože vím z vlastních zkušeností, jak moc se vždycky kadeti chtějí předvést před důstojníky,“ zakoukal se Tom lišácky na chvíli do podlahy. Studentské žertíky se daly praktikovat na Akademii, ovšem na lodi Hvězdné flotily, která měla být zabezpečena proti vniknutím ze strany Tal Shiaru, Dominionské rozvědky a podobných organizací, tak to bylo něco zcela mimo dosah kadetů. „Buďme rádi, že jsme na tuhle cestu dostali jen jednoho,“ zakončila jejich rozhovor Amanda a pokývla Tomovi ke dveřím. „Pojďme se podívat na tu naši smečku, komandére, máme nejvyšší čas.“

kapka v oceánu. Posadila se.

Re: Mise nultá: Prolog úte 20. bře 2012 0:03:53 Thomas Johnson

Supersomnia: Vysoká teplota kůže Podporučík Thomas Johnson

Shrnutí logu | + Místo: USS Marathon | Lokace: Základna SB 214, sektor 214 | Čas: Tři dny po projevu, ráno před poradou velení 14. 3. 2377 (04:12) Vlastně jsem neměl být ani čím překvapen. V homogenně osvětlených koridorech malé lodi se večer plížil po zdech jen tak nějak virtuálně – promlouval k posádce skrze jejich vlastní únavu. Té jsem si dnes zasloužil skutečně požehnaně. Ranní akce ve skladištích, odpolední instalace nově došlého vybavení do hlavních laboratoří, večerní posezení u Martela a opět další instalace vybavení s večerní směnou. Nestihl jsem ani vkročit do kajuty a skočit do postele, protože mi zazvonil interkom. Vlastně jsem neměl být ani čím překvapen. Chadwick, doktor dobra a zla, ten nespí a proto ani neočekává, že by někdo další měl takovou potřebu. Nástěnný displej v koridoru ukazoval řídce se potulujícím účastníkům noční směny a jednomu napůl usínajícímu podporučíkovi nelítostnou hodinu: 0:55:23. Mělo to být ale urgentní. Tak jako vše poslední dva dny. Pokud každý šéf svého oddělení spí tak málo jako já a tráví v terénu tolik času, musí mít kapitán Quinnová loď už dávno schopnou střetu s Borgy. Sekce 30, oddělení 14, paluba 5 – procházel jsem kolem té sekce a

Thomas Chadwick stál opřený o jeden z jeho záhadných kontejnerů a objímali se. Celý ten prostor zářil rudooranžovou výhní. Líbali se. Teplota vzduchu přesahovala 500°C, tvrzené plasty na kontejneru se roztékaly a odkapávaly na podlahu. Mladý Tholian si přitáhl krabí končetinou doktora blíže k sobě, ten mu jeho stisk opětoval. Poslední zbytky jeho vlasů vzplály, další část Thomasovy kůže se škvařila v černý popel, každý milenecký dotek vydával lepivý zvuk, jak se Tholianova končetina propékala hlouběji do lidské tkáně. „Pojď se přidat, Thomasi,“ hlesl mezi polibky doktor a já měl možnost pohlédnout do jeho zuhelnatělého obličeje. „Nejdřív si ale tady píchni tuhle triamplin-cholin. Znecitliví ti to kůži, víc si to užiješ. A nebo si vezmi helmu, můžeš si pak i popovídat, jestli u toho rád mluvíš.“ Drogu jsem si ale aplikovat nestihl. Hřejivé objetí přišlo rychleji... *** Vyškubl jsem se ze zajetí polštáře a

hlavou mi proletěl podivný pocit. To číslo na širokých dveřích mi něco připomínalo. Měl jsem je už pár kroků za zády, když se tiše, neslyšně otevřely a ven vypochodoval. „Kadet Gray,“ zamyslel jsem se nahlas. Mladík mě zaslechl, otočil se a vyrovnal se do pozoru. Málem bych zapomněl, že tohle kadeti dělají. Bylo to zajímavé. „Vy máte noční službu?“ Na kadety se obvykle takové nároky nekladly. Kadet má v noci spát, ne jako podporučíci. „Ne, pane, nemám.“ „A proč nejste v kajutě? A potulujete se po lodi?“ Začínalo mi to lehce vadit. Dobře jsem si pamatoval, jak jsem nechápal, co může důstojníkům vadit na tom, že jsme s Ka’Vorem lítali po nocích přes celý Excelsior, ještě tehdy na výcvikové misi. Teď mi to nějak docházelo. Bezprizorní kadeti. Zatracený Chadwick. „Právě tam mířím, pane. Zapomněl jsem se tu.“ „Pokračujte,“ mávl jsem rukou a dal se znovu do kroku. Takhle se do té postele vážně nedostanu. A nebo ano? Právě jsem stál přede dveřmi do nákladových prostor – bylo to blíže, než by člověk čekal. Otevřely se úplně nehlučně. Dříve než cokoli jiného, ucítil jsem teplo. Podivně teplý vzduch okamžitě vytvořil mírný průvan a vál otevřenými dveřmi ven ze skladu. Druhý vjem bylo bouchnutí do nějakého plechu, třetí, opět zvukový, pak byl hlas: „Thomasi, pojďte dál. Jsem tady za rohem.“ Zarazil jsem se. Bylo to nějaké divné. Jeho hlas jsem poznával, ale intonace byla zvláštní. Hlas byl rozklepaný,

vyskočil z peřiny. Opíral jsem se o gauč, zhluboka dýchal a rozhlížel se po liduprázdné pracovně. Za polopropustnou skleněnou stěnou svítilo v hlavních laboratořích mírné noční světlo, přístroje poblikávaly a dodávaly rytmus mému zmatení. Pomalu jsem si uvědomoval sám sebe a rozlišoval mezi snem a realitou. Otřel jsem si ručníkem obličej a přišoural se ke zrcadlu. Něco na té Martelově radě bude – spaní v pracovně není ideální. „Bílý čaj, velký šálek,“ odhlásil jsem u té modré svítivé věci a se žuchnutím dopadl do malého křesílka u konferenčního stolku. Usrkával jsem čaj a nechal mysl bloudit v tom zmateném lese právě z noční můry probuzeného mozku. Tholiané. Ohnivé bytosti. Tholiané. Chadwick a jeho vybavení. Sektor poblíž hranic s Tholianským shromážděním. Tholiané. Složitá kultura, podivná pokročilá rasa. Zajímají se o cestování v čase, mají šest končetin a podivné morální vzorce. Jsou extrémně teritoriální a nesnášenliví. Tolik pravil PADD, který jsem třímal v ruce. Pocítil jsem to samé, to podivné a samé, co jsem poznal před odesláním žádosti o přeřazení do projektu Červí díra. Blízký a nevyhnutelný kontakt s něčím naprosto odlišným. Něčím, co mě může povýšit do těžko představitelných výšin, stejně jako zničit, zahubit do úplného ticha. Porada s velícím sborem proběhne za čtyři a půl hodiny a já tušil, nějak jsem tušil, že padne slovo Tholiané.

možná sípavý, zadýchaný. Udělal jsem v nervozitě pár kroků a uviděl to dříve, než se stačil zarazit. Žaludek mi nadskočil a nohy přimrzly k podlaze. Nehnutě jsem tam na rohu stál, čas plynul a já kameněl v paralyzujícím úděsu.

Re: Mise nultá: Prolog sob 24. bře 2012 23:33:14 Skalar

Laboratórne monológy Práporčík Skalar Mramorovy

Shrnutí logu | + Miesto: USS Marathon | Lokácia: Laboratórie USS Marathon | Čas: Circa počas logu Supersomnia: Vysoká teplota kůže Atmosféra v laboratóriách sa zmenila. Chadwick sa promenádoval po laboratóriách a evidentne sa choval ako keby mu celá biologická sekcia padla rovno pod jeho velenie. Jeho nohsledí tím pozostávajúci z toho kadeta a jeho „asistentky“ sa tiež nechovali zrovna predpisovo. Na tejto lodi som mal vytýčený jeden cieľ a to splynúť s prostredím a nerobiť problémy. Tých už bolo za vojny viac než dosť. Človek by si pomyslel, že vedecká kariéra bude viac o monotónnej práci na projektoch a občasných obedoch s kolegami či zdvorilostných konverzáciách. Vlastne aspoň ten posledný bod sa mi podarilo splniť keď sa tu naposledy zastavil vedúci. Johnson vyzeral ako jedno z tých geniálnych detí, čo sa v dvadsiatke dostanú na prominentnú pozíciu no niečo mi napovedalo že sa skôr len obáva svojej zodpovednosti nad sekciou. Stále to však bol lepší konverzačný partner ako náš ctený civilný hosť, ktorý sa s predstavením

Na práci v nočných hodinách bolo niečo čo ma napĺňalo vnútorným pokojom. Bol to práve pokoj ktorý panoval v celom laboratóriu. Jednou zo zaujímavých anomálií, ktorú som si v minulosti nikdy nevšimol bola skutočnosť, koľko ambientného svetla dokázali vytvoriť všadeprítomné vedecké prístroje. Aj vo svojom standby režime bola väčšina prístrojov posiata diódami či malými displejmi, ktoré informovali okoloidúcich o svojom aktuálnom stave. Tento trend informovanosti mal počas histórie ľudstva pomerne repetitívnu krivku. V súčastnosti však podobne ako už mnohokrát za posledných niekoľko storočí prevládal trend informovať okolie aj za cenu zvýšeného energetického odberu. Ten však v dnešnej dobe prakticky nezohrával úlohu, a keby bol na to ľudský organizmus evolučne adaptovaný, tak by mohli byť kľudne všetky časti lodí vysvietené po celý čas. Reaktor by si to v podstate vôbec nevšimol.

ani neobťažoval. A bolo mi vlastne úplne jedno či má citované práce v prestížnych žurnáloch, alebo či je odborníkom na neviem už akú problematiku. Nikto v tejto brandži by sa nemal správať povýšenecky či pohŕdavo, pokiaľ chce vychádzať na svojom pracovisku. Jeho príchod mi však narušil plány na mojom projekte a predpokladám že som dozaista nebol jediným členom vedeckého tímu s podobným názorom. Naposledy keď som zazrel Liptona, tak mi niečo v jeho výraze tváre navrávalo, že sa mu tiež pracovalo lepšie predtým než teraz. U mňa to bolo podobné. Chadwickove „vybavenie“ začalo zaberať pomerne veľkú plochu laboratórií a ja som si tak už na druhý deň nášho prospešného spolunažívania rozhodol takticky spratať veci a nechať ti ich premiestniť k fyzikom do jedného z nevyužitejších kútov ich laboratória. Od nich som už aspoň vedel čo čakať a zdalo sa mi že pokiaľ budem bližšie ku Johnsonovi tak ma ten mladík ochráni pred nebezpečenstvom. Ten chalan mal prinajlepšom 24 rokov, aj keď sa snažil svojim zjavom a vzorovým správaním či občasnou rozvahou dať najavo, že je pripravený niesť zodpovednosť vedúceho sekcie. Ale je to stále iba dieťa. Musel mať búrlivú kariéru, nepodobnú tej mojej, no očividne zo zdarnejším koncom, keďže na límci mu figurovala podporučícka hodnosť. Nosil svoj biely plášť, prechádzal sa pomedzi pracovné stoly a rád ťahal trojité či štvorité smeny. Bol jednoducho na baterky, nezastavil sa a nezdalo sa že by bol vyznávačom zdravej životosprávy či pravidelných spánkových cyklov. Teraz však z nejakého dôvodu spokojne spal vo svojej pracovni.

Zo šéfovej pracovne bolo počuť niekoľko podozrivých zvukov ktoré ma vytrhli z chvíľkovej letargie. Zdá sa že podporučík ukončil svoj spánok pomerne násilným spôsobom. Nebolo však na mojom mieste zaujímať sa viac o tento fenomén. Mal som k tomu hneď dva dôvody. Tým prvým bola moja pomerne negatívna skúsenosť s nadväzovaním priateľských stykov na Zhukove. Druhým, a omnoho prozaickejším dôvodom bola svietiaca dióda na syntetizátore, ktorá informovala o skončení programu. Vzorky boli momentálne prednejšie ako vedúci, ktorý momentálne podľa tlmeného zvuku jeho krokov vyzeral celkom živo a jeho fungovanie nebolo v smrteľnom nebezpečenstve. Transformačný automat bol pomerne nezaujímavý prístroj s nezaujímavou funkciou, ktorá v podstate iba roboticky automatizovala proces, ktorý by inak vedecký pracovník musel robiť ručne. A nikomu sa v dnešnej dobe nechcelo manuálne zohrievať a chladiť a zohrievať a chladiť vzorky, keď si mohli medzitým ísť na kávu či pracovať na iných častiach projektu. Vzorky bakteriálnej kultúry E. facticius som nabil do prístroja spoločne s trojicou novovytvorených plazmidov a nastavil jednoduchý transformačný program s 12 hodinovou kultiváciou do vhodnej optickej denzity. Automat spokojne splnil moje požiadavky a započal prácu na ktorú bol pripravený. Tým moja dnešná zmena skončila a ja som sa pomaly pobral z pracoviska. Z vedúceho pracovne sa už neozývali žiadne hrôzostrašné zvuky a bolo tam pomerne prekvapivo ticho. Chvíľu som váhal a postával obďaleč jeho dverí, skúmajúc či náhodou nezapočujem nejaký náznak problémov, no nič

Syntéza oligonukleotitov a ich integrácia do kazety pomaly dobiehala a ja som z mraziaceho boxu vytiahol roztok niekoľkých plazmidov. Chcel som si pripraviť viaceré plazmidy aby bola kazeta pod účinkom odlišných promótorov. Syntetizátor bol už viacmenej pripravený, zapojili mi ho už dávnejšie, kontrola nastavení sa mu z mojej strany však nevyhla ani tentokrát. Prešiel som okolo stola a vybral pripravené kazety. Spolu zo zvyšnými súčasťami som ich vložil do syntetizátora a nastavil program. Endonukleázy by mali svoju prácu odviesť do 15-tich minút a tak mi ostalo trocha času na prípravu kompetentných bunkových kultúr.

prekvapivého sa nestalo. Neváhal som už preto ani jedinú sekundu a odobral sa na zaručenú odpočinok do svojej kajuty. Za 12 hodín ma čakala ďalšia smena.

Re: Mise nultá: Prolog úte 27. bře 2012 18:37:48 Martel Tarkin

Příležitost, nebo směr zapomnění? Podporučík Martel Tarkin & kadet 4. ročníku Elli Searegil Gray

Shrnutí logu | + Bar v téhle hodině patřil k obsazenějším. Ne že by o Elli stál, sedíc nad sklenkou synthenolu poté, co ho dr. Chadwick vykopl z pracovny způsobem, který byl hlučný, nebylo v něm mnoho přívětivých slov (upřímně toho dr. Chadwick moc nenamluvil od chvíle kdy mu jeho ukázka admirálovi doslova vybuchla do obličeje) a co víc, očividně Chadwick věděl, jaká slova volit, když už je křičel a šetřil s nimi. Elli povzdychl. A notně si přihnul. "Tak hrozné to snad nebude," prohodil hlas k mladému muži sedícímu u jednoho z méně zaplněných stolů. Vypadalo to, že u tohoto stolu ti dva pouze sedí, protože se k sobě jinak neměli. Z toho se dalo usoudit, že si tu taky může přisednout a vůbec nikomu to nebude vadit. Martelovo vybalování v kajutě bylo v plném proudu, sem přišel načerpat inspiraci a klid, který kajuta nikdy neposkytovala. Pro poradce bylo obecně vzato vždy lepší, když kolem byla hromada lidí, než ticho jejich kajuty, kde se hlásily všelijaké hlasy a mozek nevytížen podněty z vnějšího okolí měl tu neblahou tendenci se zaměstnat.

Tentokráte se raději ani neptal a rovnou si přisedl. Stejně ho nevyhodí. Jsou v baru, zde je to normální. Aspoň tak podporučík doufal. "Špatný den?" zeptal se konverzačním tónem. Elli pozvedl svůj pohled k novému hlasu, který, očividně, i přes jeho kyselý výraz, mluvil k němu. "Proč myslíte...podporučíku?" zeptal se. Nečekal ani pořádně na odpověď a pokynul barmanovi o další rundu prázdnou sklenkou. "Dnes byl náhodou dobrý den. Ostatně i týden. Vše co jsem si přál, se mi splnilo. Zdá se že dokončím Akademii, že budu mít kariéru, že budu moci dělat co jsem dělat chtěl. Tak proč si stěžovat?" "A proč ne?" opáčil řečnickou otázkou Martel. Číšníka rovněž využil - objednal si sklenku vína. Bude jistě synteholové - o to déle mu vydrží. "Ale vůbec nevypadáte na člověka, kterému se právě splnilo hned několik snů." "Náhodou...splnilo!" kontroval Elli. "Když přejdeme že většinu z nich smázl jedním šmahem. Tedy...víte, můj šéf, on má velkou bílou tabuli na kterou ručně píše své vědecké cosi, a přišel za mnou...Eli! Prolomil jsi kód který je důležitý pro mojí práci. A ostatní z jeho týmu mě plácají po ramenou s tím, že jsem vyřešil něco co můj šéf řeší měsíce...a pak přijde test a hle...ono to nefunguje! A kdo za to může? Já! Protože něco, o čem můj šéf řekl, že to funguje...realita neslyšela. Je to prostě MÁ chyba. Chápete to?" "Naprosto," odsouhlasil Martel Ellimu. "Chápu to skutečně velmi dobře," pokračoval klidným hlasem lodní poradce USS Marathon. Je to tedy problém ocenění. Každý je rád oceněn. A mnozí si neuvědomují, že i ti nejlepší potřebují slyšet pochvalu a ne že se to od něj vlastně očekává. Chápal, čím si ten chlapec asi prochází... "A co to bylo za nesmysl, že to šéf luštil měsíce?" pokračoval v konverzaci. "Kortexní matrix počítačového rozhraní," odpověděl Elli, přemýšlejíc co víc by mohl říct, aniž by musel něco víc říci. "Bohužel nemohu být více konkrétní. To víte, takové ty řeči o utajení a tak." "Tak to se ani nedivím, že to nemohl šéf moc rozmotat," prohlási Mat. Jemu samotnému by asi hromadu času zabralo dešifrovat už jen ten název, natož pak jeho obsah. "Ani větší konkrétnosti není třeba. Pro mě to znamená pouze to, že je tam hromada technických žvástů, u kterých jsem prolezl tak tak," přiznal se po chvíli Martel, aby

řeč nestála. Kadet ovšem nevypadal ani o fous veseleji. A historkami, jak něco zkazil sám poradce, to by asi situaci nevylepšilo. "Chce to klid," řekl rezolutně. "Jestli je šéf opravdu dobrý, tak má problémy se svým egem. A přiznat chybu, to bývá obyvkle problém. Nejčastěji se tak zvané uznání chyby maskuje za to, že v jiných podmínkách, nepochybně těch, které nenastaly, by to fungovalo." "Když to není tak jednoduché...ale co vlastně může vědět kadet jako já..." řekl Elli posmutněle a pohlédl na svou prázdnou sklenku. "Vlastně je to teď stejně jedno. Zítra touhle dobou budeme hnít na nějaké lodi směr Mericor. Co víc si může člověk s nadějným startem kariéry přát, než takovou zastrčenou prdel světa?" Martel se hořce usmál. Nebylo to tak dlouho, co chlapci, pravě jako tento, neříkali věty o zastrčeném pozadí světa tak zhnuseně. Po rocích války a zvěstech, co se děje na bojišti, byli ve své podstatě rádi, že tam nemusí a snažili si vybírat umístění daleko od všech těch zvěrstev. Mat vzpomněl i na svého asijského kamaráda z velitelství Flotily. Ten také běhal pro všechny informace, chtěl se dostat do boje, ale svůj největší boj - vypořádání se s následkem války, smrtí jeho milované, prohrál. Ještě s tím zahořklým úsměvem se podíval na Elliho. Jenže ta doba je opět pryč a hrůza války se postupně stává minulostí. A čas ten otupí i ostrý břit. "A zeptal ses někdy sám sebe, co si nemůže přát?" nadhodil Tarkin. Bylo totiž mnoho krásných a ušlechtilých důvod, pro které zemřít, ale skutečně měla tahle společnost dostatek stejně dobrých a úctyhodných důvod, proč žít? A toto mu to jasně připomínalo. Všichni věděli, že jdou vlastně na téměř jistou smrt, svůj strach schovávali za hrdinská slova a gesta, aby pak v posledním okamžiku svého života stanuli té nejhorší pravdě - zůstat sám a jen doufat, že to bude rychlé. Podporučík si válku taky maloval trochu růžověji, než ve skutečnosti byla. Strýc Joseph ho však odmítl pustit dále než na SB 375. A ani tam vlastně tak úplně nebyl, protože loď, na které byl se strýcem, se zase otočila a letěla zpět. A to Joseph patřil k těm, kteří věří, že smrt na bitevním poli za ideály je to nejlepší, co může důstojníka Flotily potkat. Jenže on měl na krku Martela, a tak se nemohl pustit do žádného takového nebezpečí. On tedy nemohl ani tak, protože na velení mu rovnou řekli, že válka jednou skončí a oni budou potřebovat taky nějaké zkušené důstojníky živé. "No rozhodně si nemůžu přát to že skončím na lodi třídy 'jsem z doby páry' a poletím na 'místa, kde ani liška dobrou noc nedává', podporučíku," oznámí Eli kysele a napije se své kávy. "Jako by nestačilo to, že mám podělaný hodnocení z Akademie, teď mi k tomu přibude "zrušený projekt" a "přeřazení na loď v sektoru zapomenuto". Takže tak.." "Ach tak," protáhne Martel poslední slovo. "A co vzít to jako příležitost?" navrhne svému mladšímu kolegovi - budoucímu důstojníkovi Flotily. "Tady na lodi z doby páry v místech, kde ani liška nedává dobrou noc, někde v sektoru zapomenuto... Tady máš šanci upravit svůj záznam, vymazat minulost a jít do budoucnosti. Mnoho lidí tuhle druhou šanci nedostane. A tys dostal obrovskou příležitost, obrovskou."

Eli zamžourá na Vulkánce před sebou a očividně mu něco v hlavě šrotuje. To něco přejde v poťouchlý úsměv jako by něco odhadoval a zapadlo mu to přesně kolečkama tam, kam mělo. "Že vy na té lodi také sloužíte, podporučíku?" řekne a zazubí se. "No mohlo mě napadnout, že takového starého páprdu s hodností pod průměrem šoupnou na trestnou výpravu!" "To bezesporu sloužím," řekne Martel, jehož trpělivost má své meze, ale mladého chlapce docela chápe. Nedostal to, co chtěl, není to jeho vysněná cesta životem. Jenže někteří ji dostali. A už se z ní nevrátili. "A jako hlavní poradce," pokračuje dále klidným hlasem Martel. Sice se mu jeho věk nezdál zrovna vysoký - Vulkánci nastupují do Akademie Flotily až kolem 40 pozemských let - ale musel uznat, že tak asi působí. Jako většina Vulkánců. A ještě když Vulkánci otevřou hubu, tak... "Tak či onak," vytrhne se jakoby ze zamyšlení, "sloužíme spolu a já jsem ten, kdo určí tvojí budoucí cestu. Tak se nad tím tou cestou zamysli a snaž se podle toho přizpůsobit. Nikdo nemá zájem o možná talentované, ale nedisciplinované členy týmu. Jinak skončíš jako ten, v jehož týmu jsi. Na malé bezvýznamné lodi z období páry, kde ani lišky nedávají dobrou noc v sektoru zapomenuto," pokračoval směrem k chlapci. Svůj nápoj ani nedopil, protože vstal a jal se k odhcodu. "A abych nezapomněl... Vítej na palubě!" dodal ironicky.

Re: Mise nultá: Prolog stř 28. bře 2012 17:31:04 Arianus

Fluff Praporčík Elliott Regnard & Caen Perry, M.D.

Shrnutí logu | + Místo: USS Marathon | Lokace: Ošetřovna USS Marathon | Čas: cirka pár minut po logu Blue Eyes

Ošetřovnu našel Elliott bez problémů. Nijak neváhal vstoupit dovnitř, většina jeho spolužáků na Akademii sice ošetřovnu považovala za doupě pekelné a výhýbala se mu důkladněji, než Ferengové sbírkám na charitu, ale jemu to nijak nevadilo, popovídal si a na některé doktorky a sestry se nedívalo vůbec špatně. Jakmile zahlédl, kdo že

"A-ale ano, děkuji. Jen jsem se trochu zasnil a trošku se mi do toho přikradla jedna špatná vzpomínka," vyletělo z navigátora rychlostí, která by zahanbila Klingona prchajícího před mýdlem. Na jeho tváři už se zase usídlil nevinný, klukovský úsměv, který však nenápadně dával tušit, že k lumpárnám nemá tento zdánlivý andílek daleko.

si to vytáhl pomyslnou nejkratší sirku a byl ve službě, neubránil se smíchu. Po stranách obličeje (a vůbec ne špatně vypadajícího, to musel Elliott v duchu uznat) asi třicetileté lékařky, v plášti přes civilní oblečení, se vinuly pásy charakteristických tmavých skvrnek. "Dneska tedy mám na Trilly štěstí," začal hovor. "Jedna mi omylem způsobí tohle a druhá to napraví. Vesmír je malý!" Při řeči ukázal na své opuchlé oko. Caen se otočila od nudného probírání se předstartovní inventurou lékařského vybavení a léků v ošetřovně, a shlédla svého prvního pacienta směny. Ty stříbřité vlasy byly první, čeho si na mladém praporčíku v červené uniformě všimla. Usmála se, a až poté se její oči setkaly s jeho. "Ehm, praporčíku, no tohle..." přistoupila k němu a chytila jej za bradu, aby si mohla to zranění pořádně prohlédnout. "Kdopak Vám tohle provedl? Takové ošklivé hyzdění tak sladké tvářičky..." Potutelný úsměv jí zůstal, ale zvolna přešel v něco...zaujetějšího a vůbec to nemělo co společného s přitažlivostí.. "Taky jedna taková sladká tvářička, doktorko. Jak se zdá, tak jsem byl nechtěnou obětí rozmáchle gestikulující workoholičky." Pokusil se nasadit zamyšlený výraz, ale moc mu to nešlo, doktorčin stisk byl celkem pevný. "Hlavní operační si zkrátka neodpočine ani při večírku, a takhle to dopadá." Pak si vzpomněl, kam že to mířil, než došlo k oné osudné srážce, a jeho touha se opět navrátila. "Nemáte tu něco sladkého na zub?"

Caen se tomu klukovskému úsměvu jen pousmála způsobem nepodobným a lehce povzdechla. "No co s Vámi mám dělat, praporčíku..." Sáhla praporčíkovi na týl a když vrátila svou ruku zpět do Elliottova zorného pole, držela v ruce lízátko jiné, takové to s praskacím práškem. "Doufám že tyhle vy rád, jiná na skladu už nejsou...zatím." Šibalsky na Elliotta mrkla a provokativně s lízátkem hýbala, jen aby na něj praporčík tak snadno nedosáhl. Praporčíkova levačka se mihla vzduchem a lehce, leč pevně zachytila její zápěstí. "Tak to snad, aby se mi nehody stávaly častěji" prohlásil tiše a nechal opět vyniknout své zuby v úsměvu, zatímco se prsty pravé ruky zmocnil lízátka. Pustil lékařčinu ruku a začal se otáčet ke dveřím. "Kam tak rychle, to ani nedostanu pusu na dobrou noc, praporčíku?" ozve se za Elliottem, jakážto slova následuje výbuch smíchu. Elliott se otočil na podpatku, zaujal dramatickou pózu s rukou napřaženou vpřed v napůl hamletovském gestu a zadeklamoval: "Polibky jsou prchavé, i když se někdy zdají trvat věčnost, má drahá. Lízátko také prchavé jest, leč snazší je nalézt druhé lízátko než druhý polibek." Dál už nemohl udržet vážnou tvář a také se poddal záchvatu smíchu

trhajícího bránici. "Budu si o tom muset s poručíkem očividně promluvit. Nejste první, koho sem takhle poslala..." zachmuřila se Caen a sáhla po regenerátoru. "Teď to bude bolet." Přehmátla na praporčíkovo oko a roztáhla jej, aby se regenerační paprsek dostal i k notně krví zalitému bělmu. Trvalo to jen chvíli, ale asi to muselo opravdu bolet, neboť prapročík se netvářil přílišně přívětivě. "No tak, praporčíku, už to bude..." napomenula ho, a po chvíli se spokojeným pohledem si ještě natočila jeho tvářičku z každé strany. "Sladkého říkáte? No, asi si to zasloužíte," zazubí se Caen. "Normálně je máme jen pro synka kapitána, ale...uděláme vyjímku, protentokrát, ano?" Caen sáhla kamsi pod biolůžko, na kterém Elliott seděl a vytáhla čokoládové lízátko. "Postačí něco takového nebo bude potřeba celý pytlík?" řekla a zlehka se zasmála. Elliott zamrkal a pak už se mu oko rozzářilo. V soukromém vesmíru uvnitř jeho hlavy začala poletovat lízátka nejen čokoládová, ale i smetanová, ovocná, vysunovací, ty s práškem, co v ústech praská, a dokonce zahlédl i pár Risanských osmivrstevných. Jejich chaotické víření postupně dostávalo formu a řád, vytvořily kruh a začaly provozovat cosi vzdáleně podobného country tanci. Po chvilce se rytmus změnil a kruh lízátek se rozpadl, jako když hodíte kámen do prachu.

"Radši jdete praporčíku, než na Vás vytáhnu jokera svého balíčku!" zazubí se Caen a otočí na Elliotta PADD, na kterém se bliští jméno jediné. A to doporučenka k pekelníku nejvyššímu, Martelu Tarkinovi. "No něco se už ke mně doneslo, o tomhle pánovi, a podle toho to spíš vypadá na pikové eso," odpověděl navigátor v narážce na symboliku 'karty smrti' a všeobecně zlého znamení. Caen se zasmála a nevěřícně pokývala hlavou. "Co s Vámi, no to mi řekněte..." Doktorka se zamyšleně podívala na svého pacienta a probrala si matnou vzpomínku na regule HF. Matnou, pozapomenutou, co ne a ne si vybavit. Takže se na ní rozhodla kašlat, a nasadit kotěcí oči. "...já bych třeba navrhovala skleničku, zítra, v šest, v baru. Platíte vy." Na to, aby si člověk všimnul, jak Elliotta ten návrh zaskočil, by bylo potřeba tlačítko REWIND a pustit si scénu minimálně dvakrát zpomaleně. Bleskurychle se ale vzpamatoval a přišel s vlastním návrhem: "Bary mě nikdy dvakrát nelákaly, trošku nuda, pokud se tam něko zrovna nepere. Co takhle simulátor, stejný čas? Mám jeden program, který už jsem dlouho neprovětral." "Taky možnost," zahrála Caen míček zpět na Elliotovu stranu. "Takže si píšu do deníčku, a počítám s tím!"

Okamžitě se zformovala do párů a valčíkovými kroky se začala proplétat ve složitém obrazci jako kolečka jakéhosi stroje. Ani jeden pár se nesrazil. Do hudby se ale začal pomalu vkrádat rušivý prvek, nejdřív tichý, ale postupně sílící pravidelný rytmus jakoby mnoha bot dopadajících v dokonalém unisonu. A za malý moment se na obzoru objevil i jeho původce. A byly to vskutku pochodující vojenské boty..ale v každé z nich byla zaražená červená věc, kterou Elliott okamžitě poznal. Jednou ji ochutnal v domněnce, že je to jakýsi druh klingonského lízátka. Ono to skutečně něco jako klingonské lízátko bylo, nicméně po Klingony představoval lízátko kus jater targa na špejli. Navigátor se se zděšeným nadechnutím vrátil do reality.

"Budu se těšit." zněla praporčíkova odpověď, doprovázená téměř viditelnou jiskrou v oku a zubatým, poťouchlým úsměvem. "A teď abych už snad šel." Caen kývla, že rozumí a zahleděla se zpět do rozpisu inventury. Už s potutelně spokojenějším výrazem, než před chvílí a s notně větším zápalem...

"Děje se něco, praporčíku?" zeptala se, protože ta proměná výrazů, které Elliott předvedl byla...znepokojivá. Proto jak překvapivě lízátko vytáhla, tak jej i skryla. "Lízátko tedy ne?"

Re: Mise nultá: Prolog sob 31. bře 2012 23:26:09 Jacques de St-Gilles

Kam s ním?

Shrnutí logu | +

Poručík Umar Meldon & praporčík John Carmichael

Místo: USS Marathon | Lokace: Základna Pracovna poručíka Umara | Čas: Týden po logu Příprava na den sv. Patrika

Pracovna hlavního T/B důstojníka byla velmi sparťansky zařízena. Žádné drobné úpravy, které by se daly čekat s příchodem nového obyvatele těchto prostor. Jen

standardní základní vybavení. Důvod byl prostý, Meldon tu místnost nesnášel a byl rozhodnutý v ní trávit co nejméně času je možné. Raději byl na můstku a když už nějaké to papírování bylo nutné, člověk by ho nalezl spíše v kajutě a někdy i v jídelně. Byly ale situace, kdy se nedalo nic jiného dělat a do své pracovny musel. Dnes je jedna z těch situací. A docela se těšil až to bude mít za sebou. Ale i tohle patří ke službě. Meldon dál přecházel po pracovně jako lev v kleci a čekal až přijde praporčík Carmichael. Vlastně měl už několik desítek minut zpoždění. Při nejlepší vůli se ale od něj nedalo čekat nic jiného a to byl hlavní důvod, proč byl odvolán uprostřed své hlídkové služby na palubě šest a pozván do pracovny svého nadřízeného. Nikoliv jediný důvod. Konečně se dveře pracovny otevřely a do strohé kajuty vešel praporčík se zachmuřeným výrazem ve tváři. Při druhém kroku se ale zarazil a omluvně se na poručíka Umara zašklebil. Měl se ohlásit před vstupem do dveří a i když se toto procedurální pominutí dalo stěží brát jako zločin, i Carmichaelova ranní dávkou alkoholu zpomalená mysl chápala, že jeho pozvání nemůže být dobrým znamením a další zhoršování situace praporčíkovi rozhodně neprospěje. Nakonec se pokusil o vzpřímený postoj a prohlásil: "Praporčík Carmichael se hlásí podle vašeho rozkazu, pane!" A je to tady. "Praporčíku." Kývne Meldon na pozdrav a ukáže na židli před stolem. Sám si pak sedne do té své na druhé straně stolu. Pracovnu následně naplní ticho. V nějakém starém filmu z 20. a 21. století na Zemi, by byly slyšet jen hlasité tikání hodin na stěně. Meldon tu však žádné hodiny neměl a tak by náhodný pozorovatel maximálně zaslechl oddechování obou mužů. Meldon, aniž by uhnul pohledem z Carmichaela, sáhne po jednom z PADDu na stole a když ho má před sebou, teprve skloní hlavu a rychle ho prohlédne. Četl ho už několikrát a nic se na něm změnit nemohlo, ale tak nějak to teď patřilo k situaci. Pak PADD opět odloží a znovu se podívá na praporčíka před sebou. "Takže, praporčíku, kde je problém?" "Problém, pane?" praporčík se zatvářil překvapeně. Cenu herecké akademie by za to ale nedostal. Znovu aniž by uhnul pohledem, přesune PADD před praporčíka, aby do něho mohl nahlédnout. "Stížnosti od podporučíka Starkové. Jste na lodi velmi krátkou dobu a přesto tu máte neskutečnou sbírku. Pozdní příchody do služby. Což je tradice, kterou jste mi

předvedl i teď. Dále tu máme nekázeň při výkonu služby." Meldon se na chvilku odmlčí. "Takže, má otázka trvá. Kde je problém?" "Netuším, o čem mluvíte, pane." zavrtěl hlavou praporčík a krátce pohlédl na záznamy v PADDu. "Tahle podporučík Starková si mě buď s někým plete, nebo se mě rozhodla potopit. Jinou možnost nevidím." Pak se zatvářil o něco sebejistěji a dřív než stihl Meldon odpovědět, dodal: "Asi byste si měl dát pozor na kvalitu svých podřízených důstojníků, pane." O to se právě snažím, řekne Meldon skoro nahlas, ale v poslední chvíli se zastaví. "Přepokládám, že onen incident v baru, který byl mimochodem v danou chvíli plný svědků, zahrnující vás, větší množství alkoholu a následné rušení ostatních návštěvníků, tak ten je také nejspíše vymyšlený. Že by se proti vám spikla celá posádka, praporčíku?" Praporčík Carmichael se v křesle napřímil a zpříma pohlédl svému nadřízenému do očí. Pak napodobil jeho trik a s pohledem stále upřeným na Bajorana krátkým povelem vyvolal na PADDu před sebou zvukový záznam. "Tarkin ošetřovně, lékařská pohotovost v baru... Nouzový transport na ošetřovnu... Ztráta vědomí a zřejmě schopnosti termoregulace... Zřejmě dlouhodobější hydratace a následné doplnění tekutin." Zvukový záznam z komunikátoru podporučíka Tarkina skončil a praporčík v nesmělém gestu sklopil zrak k desce Meldonova stolu. Tiše potom dodal: "Byla to nešťastné, když jsem se zhroutil s přílišného pracovního nasazení a nesmírné snahy dostát vaším nárokům. Ale o alkoholu tam nepadlo ani slovo." "Tam ne." Přikývne souhlasně Meldon. Pak na PADDu změní stránku. "Pokud se však podíváme do následné lékařské zprávy..." Meldon nechá větu vyznít do prázdna. Popravdě nevěděl co teď dělat. Jistě, měl za sebou kurzy o velení. A pravda je, že on sám byl nejednou na druhé straně stolu, než je teď. Prostě nevěděl, co si má o Carmichaelovi myslet. Nejspíše měl k sezení povolat Martela. Ale to by mohlo vypadat, jako ze nad praporčíkem už definitivně láme hůl. A to on nechtěl. Chtěl mu dopřát možnost se obhájit, vysvětlit vše a uvést to na pravou míru. To co se mu zatím ale prezentovalo... Obvinit Starkovou? Meldon nenápadně koukl na druhý PADD položený na stole, ten s žádostí o Carmichaelovo převelení z Marathonu.

"... tak je jasné, že buď lékařská zpráva, nebo hlavní poradce lžou." doplnil Carmichael. Pak se zamračil a dodal: "Jak se zdá, bezpečnost na této lodi selhává, když si důstojníci lžou, kdy se jim zachce. Pane." Tak a to by stačilo. "Praporčíku, já vám tu dávám zcela jasnou možnost obhájit se a jediné co slyším že všichni ostatní proti vám plánují nějaké spiknutí?" Meldon se zvedne ze židle a pomalu začne obcházet stůl směrem k praporčíkovi. S každým jeho krokem, jako by hlas dostával na důraznosti a hlasitosti. "Starková lže? Tarkin lže? Všichni lžou jen aby vás očernili? A nejsem i já nakonec člen tohoto spiknutí? Do pozoru a ihned my vysvětlete co se s váma děje, nebo mi Proroci pomáhejte poletíte z téhle lodi rychleji než warp 10!" Praporčík vstane a jeho tvář je teď od té Meldonovy jen pár centimetru. Už už se nadechuje, když v tom Meldon zaregistruje jeho dech. Výraz v jeho tváři by mu najednou záviděl kdejaký Vulkánec. Alespoň tedy do té doby, než by se podíval do Meldonových očí, ty emocema. A rozhodně ne žádnýma pozitivníma. Položí ještě jednu otázku a každé slovo jako by v místnosti snížilo teplotu o několik stupňů. "Vy jste pil?" Praporčík rychle odvrátil hlavu a nejistým hlasem odpověděl: "Ehm, ne, pane?" Meldon vyčkává. Už se mu nedostává slov a ruce se mu instinktivně sevřely v pěst. Ani se nemusí koukat, aby viděl jak mu bělají klouby. Tohle už překračuje všechny meze... Poručíkovo mlčení si ale Carmichael vyložil špatně a zkoušel to dál: "Na svačinu jsem měl kompot..." Meldon jen svěsí hlavu. V tichosti obejde stůl a vezmi do ruky "převelovací" PADD. "S okamžitou platností jste uvolněn ze služby. Budete se hlásit ve své kajutě, kde až do odvolání zůstanete. Vyjdete z ní jen na krok a skončíte v cele." Na chvilku se odmlčí. "Zítra v 9:00 se budete hlásit na stanici u velícího směny, kam jste převelen až do dalšího rozhodnutí Flotily. Je to jasné?" Carmichael nevěřícně zalapal po dechu. Pak se nadechl k rychlé odpovědi, ale hlas mu odumřel v ústech. Zbrunátněl a zdálo se že bojuje s výbuchem hněvu, ale nakonec jen skoro vyrovnaným hlasem odpověděl: "Ano, pane." "Odchod!" To slovo Meldon skoro až vyplivne. Sedne si zpět do své židle a už jen čeká až praporčík odejde. Když se za tím zavřou dveře, Meldon konečně rozevře ruce z pěsti. Dopřeje si chvilku ticha a klidu. Pak zaktivuje komunikátor a kontaktuje

Martela, který nejspíš bude muset udělat pochůzku. Stejně jako i on, který musí zajít za kapitánem a informovat jí, že pohovor skončil tak, jak se oba bohužel obávali. praporčík John Carmichael & praporčík Jacques de Saint-Gilles

Místo: SB 214 | Lokace: Bar | Čas: Deset dní po logu Příprava na den sv. Patrika

Johny pozoroval své okolí skrze dno whiskové sklenice. V baru na SB 241 nebylo v tuhle časnou odpolední hodinu moc lidí ale zdeformovaní skrze vlnité sklo vypadali rozhodně zajímavěji, než tomu bylo ve skutečnosti. Bar to byl až překvapivě pěkný, na to v jaké mezihvězdné díře se nacházel, ale sebekrásnější okolí nemohlo vytrhnout Johnnyho z těžké opilecké deprese. "Ještě jednu!" šoupnul prázdnou sklenku k barmanovi. Ten jí s viditelným nesouhlasem sebral a dolil do ní na šířku dvou palců jantarové tekutiny o které byl skálopevně přesvědčen, že si ji mladý důstojník nezaslouží. Johnny ten nesouhlas celkem zřetelně vnímal, ale nedalo se říct, že by ho to jakkoliv rmoutilo. Místo toho se obrátil k tichému mladíkovi na vedlejší barové stoličce. "Poslouchej, kamaráde. Marathon. To je ta nejhorší loď ve vesmíru. Banda amatérů a nejhorší z nich je ten buzna s naušničkou co tam vede bezpečnost!" Druhý mladík jej zcela ignoroval, dokud jej Johnny, ve snaze zdůraznit svá poslední slova, nepoprskal. Ale i pak mu druhý muž věnoval jen krátký pohled a znovu sklonil pohled ke studiu svého PADDu. To Johnnymu akorát vehnalo barvu do tváří a na jeho imaginární seznam nenáviděných lidí přibyl tento podivný mladík s francouzským přízvukem. "Jsi snad chluchej? Je snad slušnost odpovídat, když s tebou někdo mluví, ne?" zavrčel Johnny a rychlým pohybem srazil ze stolu sklenici s nápojem druhého důstojníka. Tomu to ale nestálo ani za pohled, krátce kývl na barmana a bez dalšího slova vyrazil směrem k barovým dveřím. "Tak si naser, ty žabožroute!" Zakřičel opilý praporčík ke vzdalujícím se zádům druhého muže. Záda praporčíka Jacquese de Saint-Gilles, nedávno jmenovaného hlavního taktického důstojníka na USS Marathon, mu ale neodpověděla. praporčík v záloze John Carmichael

Místo: Země | Lokace: Bar | Čas: Měsíc po logu Příprava na den sv. Patrika

V monotónní kráse opileckého oparu ubývaly dny zpátky v malém Londýnském bytečku neuvěřitelnou rychlostí. Jakoby teprve včera magnetickým čipem odemkl zatuhlý byt a na pohovku hodil igelitovou tašku s čerstvou zásobou levného šnapsu, ale kalendář stále dokola omílal, že už je to čtrnáct dní. Čas zkrátka utíkal rychle,

protože měl Johnny postaráno o zábavu. Zpíjel se do němoty. Milovaná flotila mu ve své demenci udělila doživotní plat záložníka o poloviční velikosti platu důstojníků nasazených ve flotile. Polovina toho, co dostával jako praporčík sice nebyla nic moc, ale na zaplacení tohoto bytu a hromady alkoholu to stačilo. A co víc by člověk mohl potřebovat od života? Byl si naprosto jistý, že tu otázku nepokládal jako nějaký druh zvolání k Bohu, ale zdálo se, že se mu Bůh i přesto rozhodl odpovědět. U vstupních dveří zazvonil zvonek. "Neotravujte!" zachrčel do interkomu a považoval celou věc za vyřízenou. Opětovné zazvonění ale ukázalo, jak se mýlil. Třemi rychlými kroky překonal jednopokojový byt a s hněvem ve tváři rozrazil dveře. Pak se ale zarazil. Čekal v podstatě cokoliv. Člověka od bytové společnosti kvůli nájmu, starou sousedku kvůli stížnosti na hluk, nebo zápach, feťáka co se rozhodl přivydělat si přepadáním opilců. Ale distingovaný starší muž v na první pohled drahém obleku ho překvapil. Muž, jakoby nemluvil s opilcem v trenkách a pozvraceném tílku, s naprosto vážným výrazem ve tvářil prohlásil, že Johnnyho velmi rád poznává a že je mu ctí. Pak se zeptal, jestli může dál a než se opilý mladík zmohl na jakoukoliv odpověď, protáhl se kolem něj do bytu a ještě si nabídl nejbližší židli k sezení. Johnny se ohromeně dopotácel na druhou stranu kuchyňského stolu a rovněž se posadil. Několikrát zamrkal a čekal, co bude dál. Ale muž jen mlčel a upíral na Johnnyho přátelský pohled. "Kdo jste a co ode mě chcete?" Dokázal Johnny nakonec vykoktat. Ta věta nezněla zdaleka tak drsně, jak si ji naplánoval. "Mé jméno není podstatné." Odpověděl muž replikou z mnoha dávných filmů, jako by tu domněnku chtěl potvrdit, rovnou i dodal: "Mám pro vás nabídku." Johnny jen netrpělivě mávl rukou a čekal, co se dozví dál. "Zastupuji určitou skupinu lidí, které zaujaly vaše schopnosti a kteří by rádi využili vašich služeb. Nemůžu vám toho říci mnoho, ale věřte, že nebudete litovat." Johnny se jen uchechtl: "Z jedné bandy buzerantů jsem zrovna vyvázl, proč bych se měl rovnou cpát do další?" "Protože vám můžeme nabídnout něco, co vám oni nabídnout nemohli." Odpověděl muž tichým hlasem. "Pomstu."

Chvíli bylo ticho, ale pak Johnny stejně tichým hlasem odpověděl: "Vypadněte. S váma nechci mít nic společného." Muž v elegantním obleku smutně přikývl a položil na stůl drobný obdélník z tvrdého papíru: "Kdybyste si to rozmyslel. Nashledanou." Pak se zvedl, prošel dveřmi a sám je za sebou zavřel. Johnny zase osaměl. Ten večer už nepil. Dlouhé hodiny seděl u stolu a tiše pozoroval zářivě bílý kus papíru na zašpiněné stolní desce. Až dlouho po půlnoci pomalu zvedl ruku a natáhl ji pro svou budoucnost.

Re: Mise nultá: Prolog ned 09. zář 2012 18:29:04 William Riker

První log William Discover

Místo: Utopia Planitia, USS Marathon | Lokace: Willova kajuta, pracovna hlavního inženýra, kajuta USS Marathon | Čas: 19. 3. 2377, 8:00-10:00

No to nemyslíš vážně, že nás zrovna teď po šesti letech chceš opustit, Wille.

Tak dobře. Už radši jdi, než se všichni rozpláčeme.

Mami, už jsem snad dost velký na to, abych se mohl rozhodovat. Sám. Stále si mi říkala: Nesmíš zůstat na jednom místě jako my. Musíš do vesmíru. No a teď když mám tu možnost, abych konečně létal ve vesmíru a dokonce na této úžasné lodi, tak ty jsi to nepřeješ. Ale už trochu pozdě, mami. Oni my tu mou žádost přijali a odmítnout ji, to už rovnou mohu odejít z Flotily.

Will se všemi členy rodiny rozloučí a odejde ze své kajuty. Ještě zajde za svým nadřízeným, aby se rozloučil.

Ach jo. Normální rodinná hádka, ale s divným tématem. No, i když celá rodina se sešla v divném momentu. Zrovna když William Discover si balí a odchází na jinou loď, protože podal žádost na hvězdnou loď USS Marathon, která zrovna kotví tady na Utopia Planitia a velení Utopia Planitia jeho žádost přijalo. Takže tohle byl jeho poslední den na

Komandére? Jen jsem se s vámi přišel rozloučit, teď se asi vidíme naposledy. Tedy kromě chvil, kdy naše loď bude zde dokovat. Ani nevíte, jak mi budete chybět, praporčíku. Byl jste velkým přínosem pro Utopia Planitia. No nic, tady máte všechny průkazy a osvědčení, odevzdejte je svému novému kapitánovi. Tak hodně štěstí. A až tu někdy budete, přijďte mě někdy navštívit. Budu rád. To víte, že přijdu. Tak na brzkou shledanou.

Utopia Planitia, na kterých strávil 6 let. Jen tak prolétnou všechny tyto myšlenky Willovo hlavou a opět začne skládat oblečení, které mu jeho matka vyndala z jeho batohů.

Will odejde od komandéra, projde několika chodbami a otevře přechodové dveře. Vstoupí do raketoplánu, který ho odveze na Zemi, na jeho týdenní dovolenou.

Tak ho nech. Vždyť ho znáš. Když si něco umane, tak nepřestane, dokud to nedodělá. Tentokrát promluvil Willovo otec, který už nechtěl přihlížet, jak matka po osmé přendá Willovo věci z batohu zpátky do skříně. Dobře, nechám ho tedy odejít na ten starej krám nebo co to vlastně je. Ale slib mi Wille, že mi budeš každý týden psát a při každém zadokování u Země, že mě přijdeš navštívit. Mami to není žádný starý krám, to je skoro nová loď, ale… ty si nikdy neměla pochopení pro lodě Hvězdné flotily, takže už jsem zvyknul na tvoje hanlivé pojmenovávání hvězdných lodí. Samozřejmě, že slibuji ti psát a při každé příležitosti tě navštěvovat.

Re: Mise nultá: Prolog ned 05. kvě 2013 13:01:42 William Riker

První log William Discover a Tom Brean

Shrnutí logu | +

Místo: Velení Hvězdné flotily, USS Marathon | Lokace: Hangár, strojovna | Čas: po logu První log

"Děkuji, poručíku."

Všimnu si, jak první důstojník zde na

Poděkuje William poručíkovi z Velení Flotily, který mu vydal povolení vstoupit na jeho novou loď. Will vystoupí z Velení a už před ním čeká raketoplán typu 9, který však má už 3 pasažéry. Pokud chce ale William stihnout svou loď, protože už je jeden z posledních, kdo ještě nedorazil, musí se do toho raketoplánu vejít. Když vstoupil, tak si překvapeně všiml, že místo vedle pilota je prázdné a tak si na něj bez problémů sedl. Hned pochopil, proč bylo prázdné. Pilot, který ani nebyl důstojníkem, byl snad ten nejupovídanější člověk ve Federaci. A hned to Will na vlastní kůži poznal. "Tak kam pak to letíme, praporčíku?" "Na USS Marathon, třídy Steamrunner," odvětí William. "A proč zrovna tam? To se vám nechtělo na nějakou tu Galaxy nebo Sovereign? Proč zrovna Stearunner?" Protože, těch možností až tak moc nebylo. Ale přece jen, vybral jsem si ho proto, protože poletí do sektoru 214 a to zrovna klidem oplývající sektor není a navíc chtěl jsem vyzkoušet nějakou menší loď," odpoví Will, kterého debata začínala rozčilovat. "Marathon dostala na velení Quinnová, co? Ta arogantní a výbušná ženská, která má svého syna jako kometa ohon, že jo? "Uklidněte se pilote. Buďte rád, že nejsem zatím ve službě. Berte to jako přátelské varování, jasné?" Ale pilot nepřestal. "A co teprv Erde, tuším, že Rima. Zralá na blázinec, že jo, praporčíku?"

Marathonu, je přesně dle mého gusta. Nebere své povinnosti na lehkou váhu. Poté si taktéž všimnu, že je trochu starší než já. No to je nevýhoda hierarchie. Praporčík může být starší než nadporučík. Ale to mi vůbec nevadí. Já osobně beru schopnosti před věkem. Ale pak už se zaměřím na otázku položenou prvním důstojníkem. "Děkuji za optání, pane. Cesta byla příjemná, i když myslím, že někteří piloti jsou až příliš otevření a hovorní, ale je to jen malá drobnost a možná také osobní, protože já už jsem holt takový typ. Co se mi nelíbí, neříkám moc často nahlas." Po drobné odmlce a po přemýšlení nad dalšími svými povinnostmi změním téma s nadporučíkem. "Pokud mohu, pane, tak bych se hned zapojil do příprav pro odlet lodi. Kde všude se mám, pane, hlásit, abych mohl do služby ve strojovně nastoupit? A máte na mě hned pro začátek nějaké speciální rozkazy?" A je na mě vidět už silná nedočkavost se zapojit do práce ve strojovně na Marathonu. Brean uznale pokýval hlavou - kromě toho, že stál praporčík stále ještě v pozoru, tak jeho pracovní nasazení se zdálo být podobné jemu nebo podporučíku Erde. "Práce je tu spousta, určitě vám něco přidělíme. A teď pohov." Nadporučík odložil PADD na nejbližší kontejner. "Od té doby, co už nejsem šéfinženýr, jsem ztratil přehled o tom, kteří inženýři na čem dělají. Měl byste se nahlásit poručíku Archettovi, on je teď šéfem ve strojovně a určitě bude vědět, co s vámi. Vezměte si svoje

"Tak dost. Ještě nějaké špatné slovo o mých budoucích nadřízených a vlastnoručně zařídím, aby jste byl propuštěn z Flotily a vyhozen na planetu plnou naštvaných, po zuby ozbrojených Klingonů." Trochu se William uklidnil. Poslední dobu mu emoce uklidňovat moc nešlo a někdy to ani nechtěl. "A když už jste to nakousl, kapitánky Quinnové by si měla vážit celá Hvězdná flotila a je pro mě jedna z největších autorit. A co se týká paní Erde," vzpomenu si na její záznam, "je podle mě skvělá žena, která miluje svou práci a, i když to nechce dávat znát, i své okolí. A jediný, kdo patří do cvokárny je ten kdo ji říká, že tam patří ona, jasné pilote?" "Ano, pane. Rozumím." Pak už cesta probíhala hladce, tedy bez žádné přílišné komunikace. "Děkuji za odvoz," pronesu k pilotovi, když raketoplán hladce přistane v hangáru Marathonu, "i když to byla ta nejhorší cesta, co jsem kdy zažil," domyslel si William, tentokrát už jen v hlavě. Porozhlídne se po místnosti a pomyslí si: "Hm, hezká loď, tu si oblíbím." V tom ho však vytrhla z představ postava u dveří do hangáru. Naposledy se otočil za odlétajícím raketoplánem a pak šel k směrem postavě u dveří. Jakmile přišel blíž, tak postavu ihned poznal. Sám nadporučík Brean. No kvůli Williamovi tu určitě nebyl, ale "docela slibný začátek, hned potkat prvního důstojníka," pomyslel si William. Ale to

věci, tady Ashford vás doprovodí do vaší kajuty a pak vám řekne, kde je strojovna. Případně si ji pak najdete sám, pokud už jste se stačil podíval do specifikací Marathonu," dodal s úsměvem Tom. "Já tady mám ještě nějakou práci, tak se vám nemůžu moc dlouho věnovat. Tak ještě jednou, vítejte na palubě, jsme rádi, že vás tu máme." "Děkuji, pane. Jsem rád, že na této lodi mohu sloužit," a odejdu do strojovny za panem Archette. Ve strojovně… Vejdu nesměle do strojovny, najdu ihned pana Archetta a udělám stejný pozor jako před panem Breanem. "Pane Archette, jsem praporčík William Discover, nový inženýr na této lodi. Už jsem mluvil s panem Breanem a rád bych ihned začal se svou službou zde. Mohl byste mi, prosím, říct, kde mohu začít, co bude mou náplní práce, jak to zde chodí a kde budu mít svou kajutu? Hlásím se do služby, pane!" A počkám až pan Archette vstřebá všechny mé otázky a mezitím si vedle sebe položím své věci. "To vás Tom musel při nástupu pořádně zdrezúrovat. Pohov, praporčíku," okomentoval šéfinženýr s úsměvem Williamův příkladný pozor. Dlouho ve strojovně pracoval jako Tomův zástupce, proto si dovolil jej mezi řečí zmínit křestním jménem. Pak se však vrátil k formálnějšímu označení. "Nadporučík Brean si možná potrpí na protokol, ale já ho nevyžaduju. Bude mi stačit, když dobře odvedete svou práci," pokračoval v přátelském duchu. "Tak se podíváme, co tu máme..." otočil

už stál přímo u nadporučíka a protože znal do posledního zákony a mravy Flotily a Federace, hned je využil. Stoupl si do pozoru a pronesl: "Pane, praporčík William Discover se hlásí do služby!" Brean nebyl ve své rudé uniformě příliš dlouho, ještě před pár dny jako poručík nosil zlatou inženýrskou a pohyboval se zásadně ve strojovně. Teď už však v jeho bývalém království vládl David Archette a Tom dostal na starosti administrativní záležitosti, které náležejí velení lodě. Podporučík Erde jej pravidelně zásobovala seznamem nově příchozích, takže měl Brean co dělat, aby se vyznal v tom, kdo kdy přilétá. V následující půlhodince to měly být dvě posily do strojovny, jedna do vědeckého a jedna do navigačního, přičemž neměl přesný rozpis jednotlivých příletů. Naplánoval si tedy svůj pracovní rozvrh tak, aby se v tomto období zdržoval kolem nákladního prostoru. Právě procházeli nově dorazivší zásoby s podporučíkem Ashfordem, když tuhle na něj z ničeho nic vybafl nějaký praporčík hlásící svůj nástup na loď. "Oh, vy budete..." Brean se rozhlížel okolo, kde že to odložil svůj PADD, až jej našel zapadnutý za jedním z blízkých kontejnerů. Rychle si vyhledal jméno, pod nímž se mu nový člen posádky představil. "...nový inženýr, výborně. Vítejte na palubě, praporčíku," pozdravil kolegu ve žlutém. Inženýři měli plné ruce práce s opravami Marathonu, a tak se teď hodil každý nový pár rukou. Zvlášť ty disciplinované. Brean už dlouho od nikoho neviděl tak vzorný pozor, naposledy snad od těch andorianských dvojčat, kteří nastoupili do bezpečnosti v době, kdy se Brean stal

se Archette zpět ke konzoli, na které dosud pracoval. Nekonečný list úkolů se linul po obrazovce, až se zastavil na jednom z nich. "Ah, tady něco máme. Vyznáte se v transportní technologii? Mám tady plánovanou rekalibraci transportních paprsků," zeptal se mladého inženýra. Nejprve se silně podivím, že mne poručík žádá, abych svou disciplínu trochu utlumil, ale pak jsem si uvědomil, že všichni tu nejsou takoví jako já či pan Brean a tak to po chvilce s klidem přejdu a odpovím na dotaz pana Archetta. "Ano, pane, samozřejmě, že se můžu na ty transportéry podívat. Na Utopia Planitia jsem jako inženýr musel umět zkonstruovat, následně udržovat a případně i později spravit jakýkoli systém, který je aspoň trochu známý v této galaxii. Takže to zvládnu, pane, určitě. Jen si, pane, odložím věci do své kajuty a hned půjdu do služby. Děkuji."

šéfinženýrem, a to už je nějaká doba. Ten inženýr vypadal o něco starší než Tom sám. Opětovným pohledem do PADDu si nadporučík svůj odhad potvrdil. "Jaký byl let?" zeptal se Williama.