Cesta za svobodou
PROLOG Vesnice Donova klidně spala. Byla jasná noc a na obloze zářil měsíc. Díky tomu získala krajina zvláštní stříbrný třpyt a jen les zůstal černý, protože měsíční světlo se nedostalo pod husté koruny vysokých stromů. Od severu foukal studený vítr. Léto už definitivně končilo a podzim se hlásil o slovo. Z velkého dubu padaly první zlaté lístky… *** Lesem klopýtala postava zahalená v dlouhém černém plášti. Byla to žena a pod pláštěm nesla právě narozenou holčičku – svoji dceru. Pospíchala, protože chtěla dojít do vesnice ještě před svítáním. Zastavila se až před velkou bránou, která na zem vrhala hrůzostrašný černý stín. Brána byla součástí kamenné zdi, jež se táhla mezi lesem a vesnicí, a tím ji chránila před divokými zvířaty i před zuřivými výpady skřetů a divokých lidí z lesů. Žena si sundala kápi, která zakrývala její tmavé, lesklé vlasy svázané do jednoduchého copu a z kapsy vytáhla stříbrný řetízek s přívěškem. Ten pověsila holčičce kolem krku. Patřil její matce, ale přestože byl pro ni cenný, rozhodla se jej přenechat své dceři. Náhrdelník byl jemně zdobený a na měsíčním světle se stříbřitě leskl. Políbila holčičku na čelo. Pak ji položila ke stromu do měkké trávy kousek od cesty, aby ji lidé našli, jakmile budou ráno otevírat bránu. Věděla, že si ji nemůže nechat a neměla ji jinam kam dát. Její otec zemřel už před pár měsíci. Rozhodla se ji tedy zanést do své rodné vesnice a nezbývalo jí, než doufat, že se jí někdo ujme. Se smutným povzdechem vstala, ještě jednou se na holčičku ohlédla, načež zavřela oči, aby si ten obrázek vtiskla do paměti, a pak téměř neslyšně zmizela zpátky v lese. Vracela se do své země, která ležela daleko na východě. 1. KAPITOLA: OBCHODNÍK S ČAJI Od doby, kdy byla jednoho krásného rána před bránou nalezena novorozená holčička, uplynulo bezmála čtrnáct let. Tehdy ji našel sedlák vracející se brzy nad ránem z města. Zabalil ji do svého pláště a odvezl ji do místního hostince, kde se o ni postarala hostinská. Zpráva se rychle rozletěla vesnicí. Někteří se šli na dítě podívat, jiní si šuškali, ale všichni čekali, kdo se pro holčičku vrátí. Když se ani po týdnu nikdo neobjevil, začali vesničané pátrat sami. Nikdo ale v ten den nezahlédl někoho cizího. Sedlák jim také moc nepomohl, přestože tvrdil, že tenkrát v lese na chvíli spatřil nějakou postavu v plášti, která se po pár vteřinách vytratila mezi stromy. Mohl to být ale klam a vesničané starého sedláka nebrali příliš vážně. Po dalších dvou týdnech nebyli na stopě neznámému o nic blíž a hledání vzdali. Holčička zůstala natrvalo u rodiny z hostince. Začali jí říkat Erunis podle jména na přívěšku, který jí visel na krku. Z počátku se Erunis těšila velké lásky ze strany hostinské, neboť ta získala svou vytouženou dceru. Vesničané ji přijali mezi sebe a na čas přestali spekulovat o jejím původu. Domnívali se, že je dcerou divokých lidí z lesů, když pohlíželi na její tmavé vlásky. Uběhlo pět let a všechny země od jižního pobřeží po daleký východ vstoupily do války proti elfům ze severu, protože elfové se odmítli zúčastnit bojů o vyhnání skřetů ze středozemě. Tím vzrostla nenávist mezi oběma národy. Lidé se odjakživa elfů báli. Záviděli jim krásu, kouzla a přáli si podmanit jejich rozsáhlé svobodné země, kde by mohli těžit železnou rudu a barevné drahokamy. Ještě v létě téhož roku odešla spousta mužů do armády. Válka skončila nedlouho poté, co se znovu vrátili skřeti a začali opět sužovat východní země. Přišel nečekaný útok od elfů, který se lidem nepodařil odvrátit. Poražené země, jež se ještě vzpamatovávaly z bojů z dřívějších let, uzavřely s elfy mír a ti se stáhli zpět do svých zelených krajů. Lidští králové se s armádami vrátili domů, aby napravili škody. Pole byla zpustlá a země začínal sužovat hlad, protože velká část potravin byla dávána armádě. Bylo třeba zvýšit daně, neboť chyběly peníze na výstavbu nových silnic a opevnění měst. Erunis bylo v té době osm let a již se nepodobala tomu malému bezmocnému uzlíčku, který někdo zanechal před donovskou bránou. Začala se projevovat její z půli elfská krev. Přestože stále žila v hostinci, hostinská Iveris o ni stála stále méně. Přisuzovala jí vinu za smrt jejího nejstaršího syna, který zahynul v poslední bitvě proti elfům. Jako by snad za to Erunis mohla. I obyvatelé Donovy a okolních vesnic ji považovali za čarodějku, na kterou je třeba dávat si pozor. Děti se před ní schovávaly a kromě jejího o tři roky staršího nevlastního bratra Nécona si s ní nikdo nechtěl hrát. Erunis si na to po čase zvykla, ale neuběhl den, aniž by nezatoužila po vlastní milující rodině a po lepším životě. Tenkrát však neměla ani potuchy, že by její přání mohlo být jednou vyslyšeno. ***
Den po svých čtrnáctých narozeninách se Erunis probudila nezvykle brzy. Ospale se protáhla a zavzpomínala na sen, jenž se jí v noci zdál. Tancovala a zpívala na zelené louce spolu s další dívkou, která byla její kamarádkou. Všude kolem kvetly kytky různých barev i velikostí a vzduchem se linula jejich sladká vůně. Radostně se smály, když si volně pobíhaly sem a tam. Na tváři se jí rozlil úsměv. Odtáhla zelený závěs, který zpola zakrýval okýnko u její postele, a vyhlédla ven. Slunce ještě nevyšlo a po celém údolí se válely bílé chomáčky mlhy. Ptáci však vesele zpívali, přestože se zanedlouho měli vydávat na dalekou cestu na jih. Erunis hodnou chvíli sledovala blednoucí oblohu na východě. Jakmile však první sluneční paprsky ozářily krajinu, vytrhla se ze snění a vyskočila z postele, když vtom její pohled padl na veliké zrcadlo ve vyřezávaném rámu opřené o zeď, které tu ještě včera nebylo. Abyste rozuměli,Erunis bydlela v pokoji v podkroví, kam se i ukládaly nejrůznější předměty, které se jinam nevešly. Všechno bylo urovnáno ve třech objemných bednách po levé straně pokoje. V první bedně ležela spousta nepoužívaného porcelánu od nejmenších hrníčků na kávu po velké mísy na ovoce, zažloutlé modlitební knížky a seschlé dřevěné hračky. Ve druhé byly uloženy staré krajkové ubrusy, kusy látek s drobnými modrými a oranžovými kytičkami, a pár jutových pytlů více velikostí. Třetí bedna byla převázaná silným provazem a Erunis zatím nezjistila, co je uvnitř. Její pokoj nebyl nikterak velký, působil stísněně, ale čistě. Byla tu jen dřevěná podlaha, žádný koberec ani kožešina. Okno vyhlíželo k východu, takže k večeru tu bývala brzy tma. Naproti oknu se nacházely zakulacené dveře s rezavou klikou. Na polici u dveří stála zelená vázička s kyticí sedmikrásek. Jindy to byly fialky nebo levandule, jen v zimě bývala smutně prázdná. Vedle ležela miniaturní dřevěná kravička a hřeben. Zato při pravé stěně stála krásná vyřezávaná truhlice, ve které měla Erunis uloženy všechny šaty, zástěry a čepce, a na zdi visel jediný obraz s malebnou jarní krajinou. K posteli byla ještě přistrčena dřevěná stolička namísto nočního stolku, na které se občas rozžíhala olejová lampa. Erunis přešla k truhlici, aby si vytáhla petrklíčově žluté nařasené šaty s červenými tulipány, bílou čistě vypranou zástěru a bílý čepec. Oblékla se a hřebenem si pročísla vlasy. Pak ji napadlo, že se podívá na to zrcadlo. Nebylo na něm nic zvláštního, jen na spodním rámu byl lehce vyveden malý symbol, jemuž ale Erunis nevěnovala pozornost. Takže včera večer, když spala, ho někdo musel vynést sem nahoru. Nebo to bylo dnes nad ránem a ten někdo ji probudil z jejího krásného snu? Přistoupila blíž a krátce si prohlédla svůj odraz v zrcadle. Uviděla mladou dívku drobné postavy s lehce vyděšeným výrazem ve tváři. Její bledý obličejík rámovaly rovné kaštanově hnědé vlasy, které jí spadaly až k útlému pasu a na slunci chytaly zlatavé odlesky. Měla rovný nosík, úzké růžové rty a velké hnědé oči. Tmavé obočí bylo jemně tvarované a načervenalé tváře dodávaly trošku uličnický vzhled. Na první pohled by se zdálo, že je to úplně normální dospívající dívka. Jenže stačilo odkrýt lehce zašpičatělé uši, všimnout si jejího nevšedního půvabu a zahlídnout ten tajemný záblesk v oku, abyste poznali, že je také způli lesní elfkou. Erunis odtrhla pohled od zrcadla, svázala si vlasy na temeni, aby je mohla částečně zakrýt čepcem, jak jí nařídila macecha. Pak potichoučku vyšla na chodbu, protože nechtěla probudit Liah, Iverisinu teprve sedmiletou dcerku, spící v pokoji vedle. Vyrazila po úzkých schodech dolů a na odpočívadle ve druhém patře narazila na Nécona, který se zjevně někam chystal. „Dobré ráno,“ pozdravila ho a její hlas prořízl ospalé ticho. „Á… dobré ráno,“ řekl Nécon a když si všiml, jak sleduje jeho naditý batoh, dodal: „Jedu do města na trh, máma potřebuje nové bylinky, protože nám už dochází.“ „To ale nebude jediný důvod…?“ vyptávala se Erunis, neboť za tím cítila něco víc. Něco, co se jí nebude líbit. Nécon se uznale uchichtl, ale hned zase zvážněl. „Máma pozvala na oslavu Liažiných osmých narozenin tetu Allic s rodinou a já je mám příští týden vyzvednout až v Ressmutu. To je ještě dál než Modrý hvozd. Počítám, že přijedeme tak za tři čtyři týdny, podle počasí.“ „Ale dneska má přece přijet pan Martur,“ namítla Erunis. „Já vím,“ potvrdil Nécon, „Budeš muset vzít za mě obsluhu a pomáhat s úklidem pokojů po hostech. Teilon ti zase pomůže se zahradou.“ „Copak můžu něco takového dělat?“ opáčila. „Iveris mě k tomu nikdy nepustí!“ Hlavou jí prolétla představa, jak nosí hostům jídlo a vyklízí jejich pokoje. Macecha se obávala, že by se hostům příliš nezamlouvalo, kdyby je obsluhovala elfka. Erunis proto pracovala nejvíce venku, kde se starala o všechna zvířata, která vlastnili, udržovala zahrádku, občas vařila v kuchyni či uklízela v této části domu. „Už jsem to s mámou domluvil. Sice není moc nadšená, ale zase ví, že to jinak nejde. Sama s tátou na to nestačí. A do služby hned tak někoho neseženou,“ omluvně se na ni zadíval. Erunis si povzdechla, když si představila, kolik to pro ni znamená práce navíc. Ale nahlas řekla jen: „Já to zvládnu,“ snad aby přesvědčila samu sebe. Nécon se pousmál, přehodil si batoh přes rameno a šel první. Společně šlapali schody, na druhém odpočívadle minuli otevřené dveře do rozlehlé společenské místnosti s krbem, kde se občas scházela celá rodina a pokračovali až do přízemí, kde se ocitli v prostorné kuchyni.
Další čtvery dveře vedly do lokálu, spíže, sklepa a zahrady. Byla tu tři otevřená ohniště; ve dvou se v kotlích vařilo maso, na třetím byl rožeň k opékání. Ve dvou pecích v rohu se pekl chléb či koláče a nechyběl tu ani kredenc s naskládanými porcelánovými talířky a hrníčky. Uprostřed stál vydrhnutý dubový stůl s lavicí a šesti židlemi, na stěně byly zavěšené na háčku vyleštěné pánvičky a rendlíky, a na zemi stál škopek s vodou na mytí nádobí. Iveris stála u pultu vedle pecí, kde připravovala kynuté těsto na koláče. Sotva si všimla příchozích, zanechala práce a přistoupila k nim otírajíc si ruce o zástěru. „Erunis, protože tvůj bratr dnes odjíždí, ty za něj budeš muset-“ začala, ale Erunis ji přerušila. „Já už to vím, Iveris. Nécon mi všechno vysvětlil.“ Macecha si ji chvíli prohlížela. „Dobrá tedy,“ řekla a rozhlédla se po kuchyni. „Vyndej chléb z pece a začni krájet zeleninu. Hned budu zpátky.“ Otočila se k Néconovi a podala mu váček s penězi. „Máš sbaleno? Nepotřebuješ ještě něco?“ vyptávala se starostlivě. „Ne, mami, už mám všechno,“ ujišťoval ji. „Nejspíš bych měl jít, aby na mě Raiko nemusel dlouho čekat. Ještě se chci rozloučit s otcem.“ Z mísy na stole si vzal krásné červené jablko a ohlédl se na Erunis, která pokládala na tác horký křupavý chléb. Když mu pohled oplatila, přehodil si jablko z ruky do ruky, vyhodil ho do vzduchu a v mžiku ho zase chytil. Znamenalo to: Neboj se, brzy se vrátím. Erunis se zasmála a vzpomínala, jak často si takhle hrávali s jablky, když byli malí. Na oplátku mu zamávala. Iveris předstírala, že nic z toho neviděla a postrčila syna do dveří. Nécon šel ještě za otcem. Po pár minutách ho Erunis zahlédla z kuchyňského okna, jak nasedá na povoz ke svému příteli Raikovi a jak povoz tažený dvěma bujnými hnědáky mizí mezi domy. Jediný člověk, který se k ní choval mile, právě odjel. Erunis se vrátila k práci. Popadla nůž s prkýnkem a začala krájet. Nejdříve mrkev na tenká kolečka, kedlub na plátky a zrovna porcovala rajčata na malé měsíčky, když se vrátila macecha. Zkontrolovala, jak kyne těsto a následně na rožni opekla klobásky. Pracovaly mlčky. Postupně byly hotové i palačinky, bramborové placičky a jablečný štrůdl. Sotva se probudili první hosté, Erunis popadla tácy, aby jim donesla snídani. Byla z toho celá vyjevená, když vešla dveřmi do lokálu, prošla kolem výčepu a klopýtala mezi stoly, u kterých posedávalo a klábosilo pár lidí. Téměř nikdo jí ale nevěnoval pozornost, zatímco před ně pokládala talíře voňavých klobásek s křupavým chlebem a hořčicí, placičky s máslem a medem, palačinky s marmeládou a horkým mlékem či jablečný koláč s teplým bylinkovým čajem. Jenom jí poděkovali. Erunis za to byla vděčná. Krátce před polednem přijel pan Martur, vyhlášený obchodník s tuzemskými čaji, který své zboží prodával po celé středozemi i elfům ze severu. Erunis ho uviděla stát u výčepního pultu s otčímem ve chvíli, kdy dokončila úklid ve druhé části domu, kde se nacházely jen pokoje pro hosty, a zrovna scházela po schodišti se smetákem v jedné a s kbelíkem v druhé ruce. Byl to postarší muž s řidnoucími šedivými vlasy. Vousy měl oholené, což bylo nezvyklé, neboť byly u mužů v módě plnovousy. Svůj cestovní plášť měl přehozený přes rameno jako nějaký pytel a přestože se zaníceně bavil s hostinským, sem tam po očku přelétl celou místnost. Erunis si ale všiml až ve chvíli, kdy prošla kolem něj, takže neviděla, že ji sleduje ze všech nejdéle. „Erunis! Už jsi hotová?“ chtěla vědět Iveris, jakmile se vrátila do kuchyně a aniž by čekala na odpověď, pokračovala: „Zaneseš panu Marturovi oběd. Nachystej košík s chlebem, nůž…“ rozkazovala, zatímco porcovala pečená kuřata a chystala zeleninovou oblohu. Vše naložily na tác a ještě než s tím Erunis odešla, Iveris za ní sykla: „Pokud se tě na něco zeptá, slušně odpověz, ale sama se ho na nic navyptávej!“ Pan Martur nyní seděl osaměle u stolu v rohu, zamyšleně se díval z okna a popíjel pivo. Erunis mu položila jídlo na stůl. Ale on jen stále vyhlížel ven a neřekl ani ň. Pak, když si už myslela, že nic neřekne a pomalu odcházela, náhle tiše promluvil. „Jmenuješ se Erunis?“ „Ehm… ano, pane,“ špitla nesměle. „Ty jsi elfka?“ „N-ne, pane, to ne,“ vyhrkla překvapeně a nevědomky si rukou připlácla čepec víc na uši. Pan Martur si toho samozřejmě všiml. „Setkal jsem se s elfy, víš? Znám jejich nádherné zelené kraje…“ „Ale já nejsem elfka.“ Všimla si, že ji upřeně pozoruje. „Teda… ne úplně,“ dodala po chvíli. „Já vím,“ vzdychl a zdálo se, že se ztrácí ve vzpomínkách. Erunis tomu vůbec nerozuměla. I přes Iverisin zákaz se musela zeptat. „Oni Vám něco řekli, pane?“ Měla na mysli své nevlastní rodiče.
Na zlomek vteřiny to vypadalo, že se jí chystá něco říct, ale pak téměř neznatelně zakroutil hlavou a změnil téma. „Počkej, něco ti dám…“ Vytáhl z kapsy svého kabátu drobný fialový pytlíček. Podal ho Erunis. „Tento čaj ode mě kupují elfové. Je opravdu výtečný a dokáže posilnit na cestách. Měla bys ho zkusit.“ „Děkuji.“ Erunis si schovala sáček do kapsáře a přitom se shýbla pro krajkový kapesníček pohozený na zemi. „Myslím, že to je Vaše, pane,“ podávala mu jej. Jenže pan Martur doslova zíral na její hrdlo. Erunis se polekala, než si uvědomila, na co se dívá. Prohlížel si stříbrný náhrdelník. Většinou ho nosila schovaný pod šaty, ale když se sklonila, aby zvedla kapesník, nejspíš jí vypadl. Nikdy ho nesundávala. Přívěškem byla spirálovitě zatočená větvička s pečlivě vyvedenými lístky. Z druhé strany byl plochý až na malou vyvýšeninu s jejím jménem. Nebylo pochyb. Pan Martur ten přívěšek poznal. Určitě tedy bude vědět, komu patřil… Jako obchodník musí mít spoustu známých, napadlo ji. „Pane, chtěla bych vědět-“ začala rozvážně Erunis, ale pak si všimla, že Iveris si to s nesouhlasným výrazem míří k nim. Obchodník se tím směrem letmo podíval, než položil Erunis ruku na rameno a naléhavě zašeptal: „Erunis, teď na to není vhodná chvíle. Jednou se všechno dozvíš.“ Poklepal ji po rameni a nato se přisunul zpátky ke stolu, aby to vypadalo, že jí jen děkoval za jídlo. Pozvedl džbánek s pivem, jako by jí chtěl připít. „Myslím, že se zase brzy setkáme,“ zamrkal. 2. KAPITOLA: ELFÍ KREV Erunis ještě dlouho přemýšlela, co mohl pan Martur vědět. A co říkal o tom, že se zase uvidí? Ale kdy? Bohužel se moc nezdržel, takže neměla šanci ani čas se ho znovu zeptat. Po týdnu práce v lokálu už si připadala, jako by to dělala odjakživa. Večer chodila spát později, protože právě v tuto dobu bylo v hospodě nejvíc lidí. Přicházeli i zdejší obyvatelé, kteří si přišli poslechnout novinky ze světa nebo šířit drby. Ráno musela vstávat dřív, aby stihla nakrmit všechna zvířata – koně, krávy, prasata, kozu, husy, slepice i drobného tropického papouška, jenž na každého pokřikoval: „Ty neřřřáde! Neřřřáde!“ Iveris ho koupila z rozmaru od jednoho obchodníka v Ressmutu, když byla naposledy navštívit svou sestru. Jednoho dne se v hostinci objevili tři elfové a žádali nocleh na jednu noc. Erunis si všimla, jak to s Iveris zacukalo, když je uviděla. Přesto je bez problému obsloužila. Cizinci byli zahaleni v dlouhých modrostříbrných pláštích a zdálo se, že je nezajímá dění kolem. Ten nejvyšší z nich, Maëldon, něco naléhavě vyprávěl svým druhům a když Erunis sklízela talíře o dva stoly dál, všimla si, že mluví elfsky. Blíž se k nim už nedostala, o to se Iveris postarala. Hned po obědě dala Erunis proutěný košík a poslala ji do lesa na lesní ovoce, aby si k večeři mohli upéct koláč. Erunis věděla, proč to dělá, ale nehádala se s ní. Byl teplý den, na malou procházku akorát dělaný. Mezi domy to žilo. Lidé pracovali na zahrádkách, kočky se vyhřívaly na sluníčku a na návsi si hrály děti na honěnou. Všude vládly klid a pohoda. Dokud jí nezastoupil cestu Lagen a jeho věrný kumpán Zark. „Kampak, malá čarodějko?“ zeptal se Lagen, učedník místního truhláře. „Do toho ti nic není,“ odsekla Erunis ve snaze napodobit jeho tón. „Vážně?“ zašklebil se pobaveně. „Ale nás to docela zajímá.“ Přistoupil o krok blíž a Erunis málem zaúpěla, protože pochopila, že se jich jen tak nezbaví. „Nebude se po vás Mistr shánět?“ „Než se vzbudí, budeme zase zpátky,“ odvětil Lagen, jako by to bylo jasné. „Tak… co nám tedy řekneš?“ Erunis zatnula zuby a pokusila se ho odstrčit. Jenže oba byli o hlavu vyšší. Vysloužila si jen další pobavené pohledy. „Pusťte mě.“ Zark se skřípavě rozesmál. Erunis si pomyslela, jak někdo může být tak hloupý. „Slyšel jsi?“ šeptla výhružně. „Hned mě pusť!“ „Takhle se mnou mluvit nebudeš!“ Lagen jí pevně sevřel zápěstí, až překvapeně vyjekla bolestí. „Chceš mi vyhrožovat? Ty?“ nadzvedl obočí. „Jen se na sebe podívej. Jsi malá elfí zrůda, špinavý bastard!“ Náhle se to stalo. Erunisin vztek přetekl. Tohle dělali pořád! Cítila, jak jí tělem proudí zvláštní energie. Konečky prstů jí začaly lehce vibrovat a tak pustila košík, který s žuchnutím dopadl na zem. Z její rozevřené dlaně vytryskl rudý paprsek. Ve zlomku vteřiny jí obkroužil zápěstí jako nějaký prazvláštní had a stejně náhle, jak vznikl, se zase rozplynul. Ale stačilo to. Lagen v mžiku pustil Erunisino zápěstí a spolu se Zarkem s křikem utíkali pryč, až se jim za patami prášilo.
„Hoši! Co to krucinál vyvádíte?“ volal za nimi stařík opíraje se o svou hůl. Erunis, stále ještě ohromená ze zjištění, že doopravdy použila magii, popadla košík a honem utíkala pryč, než se pozornost obrátí na ni. Přitom málem porazila malou holčičku, která se jí náhle vpletla do cesty. Zamumlala omluvu a byla ráda, když se konečně dostala k bráně. Vklouzla do lesa a na chvíli se opřela o mohutnou borovici, aby znovu nabrala dech. Chladivý vánek jí ovanul upocené tváře. Sotva se trochu zklidnila, namířila si to lesní pěšinkou hloub do lesa. Byl to starý les, jak tomu nasvědčovaly vysoké stromy se silnými kmeny. Nejvíce tu rostly borovice, duby a břízy, ale také nejrůznější keře, jež vytvářely neprostupná houští, ve kterých hrozilo uvíznutí lesním tvorům. Vzduch tu byl jiný – chladný, nehybný a tichý, ale zároveň z něj byla cítit rozmanitost života. Vysoko ve větvích poskakovali drobní ptáčci, někdy bylo možné zahlédnout rezavý kožíšek veverky mizící ve svém pelíšku, mezi stromy pobíhali divočáci či stáda srnek a ve stínu se to hemžilo muškami a protivnými komáry. Erunis se cítila v lese jako doma. Často tam chodívala, když měla volnou chvíli a to pak sedávala pod baldachýnem hustých větví a naslouchala tichému šepotu stromů. Jindy se vydala k bublajícímu potůčku a bosýma nohama pobíhala ve vysoké svěže zelené trávě nebo šplhala po kluzkých kamenech. Tentokrát pospíchala na mýtinu, kde rostla spousta maliníků, ostružiníků a keříky borůvek, a která byla od vesnice vzdálená dobrou hodinu chůze. Večer se stmívalo dříve, neboť podzim se kvapem blížil, a Erunis se nechtěla za tmy toulat v lese. Nebála se medvědů ani jiných nočních šelem vyčkávajících v příšeří na svou kořist, nýbrž skřetů, jež čas od času zabíjeli osamělé poutníky na cestách, nebo je zajali, aby jako otroci sloužili v jejich tmavých děrách či jeskyních. Proto po chvíli odbočila z přímé stezky, která vedla až na druhý konec lesa, a vydala se mezi nahusto rostlé duby s takovou samozřejmostí, jež nasvědčovala tomu, že se v lese výborně vyzná. Myšlenkami se přitom znovu vracela k incidentu ve vesnici. Nebála se, že by Lagen se Zarkem něco prozradili. Na to byli příliš vyděšení. Měla starosti, co by se mohlo stát příště, kdyby se znovu přestala ovládat. Neměla se s kým poradit. Vztekle nakopla borovicovou šišku, která ležela mezi spadaným jehličím. Samozřejmě věděla, že elfové umí používat magii. To nebylo žádné tajemství, nýbrž jeden z důvodů vytvářejících propast mezi elfí a lidskou rasou. Ale nikdy nepředpokládala, že by ona… ona, s polovinou elfí krve mohla zdědit právě tuto schopnost. Pomyšlení na neznámou sílu se jí líbilo, ale zároveň nahánělo strach. Potřebovala se dostat k elfům, zeptat se jich na mnoho věcí. Chtěla poznat jejich způsob života. Namísto toho byla nucena od malička vyrůstat právě u lidí. Nikdy nedostala na vybranou. Nebyla si však jistá, jak by ji elfové přijali. Také by na ni hleděli s nakrčeným nosem kvůli její nečisté krvi? Ani Iveris jí to příliš neulehčovala, když jí zakazovala mluvit se všemi cizinci, kteří dennodenně přicházeli do hostince. Obzvlášť ji stranila elfům, jako by se bála, že ji přivedou na bláznivé myšlenky či v ní podpoří její elfskost. Další šiška letěla vzduchem, ale tentokrát se Erunis zastavila. Ani si nevzpomínala, jak se dostala až na zmíněnou mýtinu. Věděla však dobře, co chce nyní udělat. Rozevřela dlaň a skrz zavřená víčka si představovala, jak z ní vyšlehl magický paprsek. Vybavila si pocit, kdy cítila tu prazvláštní energii, která se vzala jakoby odnikud. Ačkoli se snažila ze všech sil, nic se nestalo. Prudce vydechla a zklamaně otevřela oči. Vzpamatuj se, napomenula se. Pak si uvědomila, proč sem přišla a honem se dala do sbírání sladkých plodů – nejdříve malin a poté sytě modrých ostružin velikých jako vlašské ořechy. I přes občasné ujídání se košík brzy zaplnil a Erunis si odskočila k řece, aby si opláchla modré ruce. ŘíčkaRiv byla malá a rychle pospíchala do Modrého hvozdu, kde se vlévala do řeky Äll. Její dno bylo písčité a voda tak čistá, až se kamínky ve slunečním svitu blýskaly jako drahokamy. Erunis se natáhla do trávy. Někde v dáli uslyšela zašustit křoví. Nevěnovala tomu pozornost, zatímco pozorovala bílé beránky plující po obloze. Zvedl se lehký vítr. Vysoká tráva na březích říčky tiše ševelila. Včelka se bzučením přelétla na jinou květinu. Tentokrát se zapraskání doprovázené naříkavým zafrkáním ozvalo blíž. Erunis se vylekala, že ji pronásleduje jezdec na koni, ale když se vrátila zpátky na mýtinu, nebyl to jezdec. Jen pár metrů od ní postával poraněný kůň. Levou zadní nohu měl ošklivě sedřenou a krev mu potřísnila jeho srst. S rozšířenými nozdrami koulel očima po Erunis a neustále čenichal. Nejspíš někomu utekl, neboť neměl sedlo ani uzdu. Na okamžik si ho prohlížela. Byl to mladý kůň plný života. Jeho hebká černá srst se krásně leskla, jako by ji někdo pečlivě vydrhnul, a vítr si pohrával s dlouhou hřívou. Hlavu držel hrdě vzpřímenou. Ocasem mával stále sem a tam, neboť ho otravovaly malé mušky. Erunis se odvážila udělat krok vpřed. Mladý hřebec se ani nepohnul. Pak další. A ještě jeden. Kůň jen zvědavě vyčkával. Lehce přejela rukou po měkké srsti a uhladila rozházenou hřívu. Vzhlédla. Kůň klidně zaržál. Teprve když se sehnula, aby si prohlédla rozsah zranění, bojácně přešlápl z nohy na nohu. „Bolí to, viď?“ zašeptala Erunis ve snaze ho uklidnit. „Mělo by se to omýt a ovázat, nebo rána začne brzy hnisat. Nejsem žádná léčitelka, ale tohle zvládnu,“ brumlala si spíš pro sebe, ale kůň jakoby ji poslouchal, protože špicoval uši a sotva ho Erunis lehce pobídla, doklusal bez zaváhání k říčce.
Když byla rána čistá, Erunis vytáhla z kapsáře svých šatů kapesník, se kterým ránu opatrně ovázala. „Hotovo,“ oddechla si. Náhle znejistěla, když pohlédla na slunce visící kousek nad obzorem. Na krajinu se začínala snášet mlha. Kůň vycítil její neklid, přestal se zabývat šťavnatou trávou a belhavě přicupital. Zřejmě nechápal, proč musí odejít. „Zůstaň tady, zítra zase přijdu. Donesu lepší obvazy…“ uklidňovala ho Erunis, ale pak se na okamžik zarazila, neboť si uvědomila, že mluví s koněm, který jí přece nerozumí. Nevěřícně zakroutila hlavou, jenže když na něj pohlédla, znovu měla pocit, že rozumí, co mu říká. Zafrkal na pozdrav a odklusal do prodlužujících se stínů stromů. Erunis běžela domů s košíkem plným malin a ostružin a v hlavě s novými starostmi. 3. KAPITOLA: NÁVŠTĚVA „Už jedou! Pojďte sem!“ křičela Liah poskakujíc před domem. Každý zanechal posledních úprav a jako vojáci se seřadili do uvítacího ceremoniálu. Iveris, její manžel Harmar, Teilon i Erunis, všichni oblečení v těch nejlepších šatech. Na kamenné silnici rachotila kola přijíždějícího povozu doprovázená cvakáním podkov. Raiko jediným trhnutím naznačil vyčerpaným koním, aby zastavili. Spolu s Néconem seskočili z kozlíku na zem. Zatímco Raiko popadl kufry a přeplněné tašky, Nécon přistavil schůdky a teta Allic, která svou baculatou postavou a objemnými šaty zabrala celou jednu sedačku, honosně sestoupila jako královna vracející se do svého paláce. „Má drahá Iveris! Jak se máš?“ Kráčela ke svojí mladší sestře tak rychle, jak jen jí to krátké nožky a šaty dovolily. Několik sousedů vyhlédlo z okna, neboť teta hulákala z plných plic. Neslyšela na jedno ucho. Zatímco teta objímala Iveris a chystala se stejně vrhnout i na Liah, z povozu seskočil její manžel Léron, který byl proti ní úplný opak. Jako poslední vysedly jejich dvě dcery, Ambë a Meril, obě starší než Erunis, jenž byly stejně hubené jako jejich otec. Tvářily se rozmrzele. Když hrozilo, že se teta pokusí obejmout i Erunis, ta převzala od Raika poslední tašky a honem je šla odnést do domu. Málem přitom zakopla o Merilina kocoura, jenž hlasitě prskal a klel ještě hodnou chvíli po tom, co ho pustili ven z klece. „No… máte to tu hezké,“ prohodila teta Allic, sotva překročila práh domu. V lokálu nikdo nebyl. Jediní dva muži, kteří byli v hostinci ubytovaní, se nejspíš toulali někde venku. Erunis sledovala, jak Allicin pohled putuje po lahvích za pultem. „Neměl bys skleničku Ressmutské whisky?“ zaškemrala nakřáplým hlasem a otočila se k Harmarovi. „Allic, myslím, že před večeří bys neměla…“ začala Iveris, ale její sestra jen mávla rukou. „Po takové dlouhé cestě si potřebuju kapku zvednout náladu,“ zahřímala. „Ale já říkám-“ Vtom někdo Erunis poklepal po rameni, až nadskočila leknutím, neboť do té doby sledovala slovní potyčku. Byl to Nécon a podával jí obzvlášť přeplněnou tašku. Kývl hlavou nahoru. Erunis pochopila. Popadla ještě další dvě tašky a objemný kufr. Na schodech potkala Teilona, který už zavazadla obou dívek uložil do pokojů ve druhém patře. „Teta má dva pokoje v prvním patře napravo,“ podotkl, aniž by se na ni ohlédl. Erunis neměla čas se podivit, na co proboha Allic potřebuje dva pokoje, protože na vrcholu schodiště čekal Nécon. „Podej mi ten kufr, já ti s ním pomůžu,“ vyzval ji, když viděl, jak se s ním trmácí. „Díky, to jsi nemusel,“ vydechla Erunis, když odložila tašky na podlahu vedle čerstvě ustlané postele v jednom z Alliciných pokojů. Nécon stál u pootevřeného okna a lehký vánek mu cuchal světlé vlasy. Sáhl do kapsy. „Něco jsem ti přivezl.“ Erunis si od něj vzala malý úzký balíček, který jí podával. Na svou velikost byl překvapivě těžký. Otevřela jej a – „Dýka?“ vykřikla překvapeně. „Až zase půjdeš sama do lesa… Nikdy nevíš, na koho narazíš.“ „Ach, děkuju!“ šťastně se usmála. Dýka se akorát hodila do její ruky. Rukojeť byla jednoduchá, bez ozdob, zato pochva zazářila stříbrnými nitkami a výšivkou listu břízy. Nécon měl co dělat, aby se nerozesmál, když se díval, jak Erunis dýku drží, jako by to byl nesmírně cenný šperk. Zavrzalo schodiště, bouchly dveře. Někdo vešel do vedlejšího pokoje. Erunis hádala, že to bude strýc Léron. Dýku již měla schovanou, když schody vrzly podruhé a ve dveřích se objevila Allic držíc v ruce sklenku Ressmutské whisky a se spokojeným výrazem v brunátném obličeji. „Tak! Už tu mám všechno?“ zacvrlikala vesele. „Dobře. Tak už jen běžte, musím se převléknout. Jsou lepší ty zelené šaty s volánky nebo ty červené s rukávky?“ mumlala si pro sebe. Erunis s Néconem se vrátili do kuchyně, kde ostatní chystali slavnostní večeři.
Dlouhý stůl zakrýval okrový ubrus a podušky stejné barvy ležely na židlích. Talíře a mísy se prohýbaly pod nejrůznějšími lahůdkami. Pečené kuře, nákyp s ledvinkami, hovězí na cibulce, kuřecí řízky, zapékané telecí paštičky, omáčky, knedlík, vařené brambory, květákové placičky, křupavý chléb a spousta zeleniny – syrové i v salátech. Na dalších talířích byly koláče, malé dortíky, čokoládové trubičky, sladká rýže, palačinky, ovocné želé, jablečný koláč a žemlovka. Teilon ještě přinesl vajíčka natvrdo, sůl a pro každého hrníček. Erunis slila čaj, (který mimochodem pocházel od obchodníka Martura), a džbánek postavila mezi koláče a zeleninový salát. Pochybovala však, že se ho teta Allic byť jen dotkne, když má na stole pivo, víno a whisky. A když už byla řeč o ní… Erunis vytřeštila oči. Bylo vidět, že zelené ani červené šaty se jí na dnešní večer nelíbily. I Iveris se pozastavila, sotva uviděla svou sestru v sytě fialkových hedvábných šatech. Allic zůstala stát ve dveřích, takřka je vyplnila celé, a přejížděla malýma očkama po přeplněném stole. Ambë a Meril stojící za ní se snažily nakouknout, co se děje. Erunis jen viděla nad tetiným ramenem Ambëinu velkou modrou mašli, kterou měla ve vlasech, jak poskakuje nahoru a dolů. „Allic, sedni si, prosím.“ Harmar jí nachystal židli, která pod Allic hrozivě zapraskala. Židle znovu zasténala, když teta vstala, aby si přiťukla s ostatními. Pak se Allic vrhla na mísu s řízky a ostatní následovali jejího příkladu a pustili se do jídla. Erunis ke své nesmírné úlevě seděla mezi Néconem a Liah. Natáhla se po květákových placičkách a bramborech, a Nécon jí vyprávěl o své cestě do Ressmutu. Erunis ale nejvíce zajímalo, od koho koupil ten krásný pletený náramek, který měl uvázaný na levé ruce. „Dostal jsem ho,“ zahuhlal a honem se snažil navázat na předchozí téma. „Ještě jsem ti nevyprávěl-“ „Od koho?“ přerušila ho zvědavě, až Nécon upřel oči na náramek a ještě tišším hlasem odpověděl. „Od jedné dívky. Jmenuje se Lissie. Potkal jsem ji v Ressmutu,“ a zčervenal až po uši. Erunis se usmála. „Takže se ti líbí?“ „Jak…?“ „Už jsi červenější než tvoje rajče na talíři,“dobírala si ho dál. „Tak jo, líbí se mi. Ale nikomu ani slovo, jasný?!“ „Neboj, zamču si pusu na zámek. Kdy ji zase uvidíš?“ „Až pojedu s tetou nazpátek jako doprovod. A pak? Nevím,“ zamyšleně se poškrábal na bradě. Pak jen pokrčil rameny a naskládal si na talíř několik čokoládových trubiček. „Jen si dej, Meril, doma tak dobré nemáme. Iveris je vynikající kuchařka!“ přemlouvala Allic svou dceru, která se šťourala v nákypu s ledvinkami. „To mi lichotíš,“ opáčila Iveris. „A jak se daří mladé Arquen? Už někoho má?“ „Ale jdi! Ty to ještě nevíš?“ rozplývala se Allic, protože mohla ukázat, že ví o všem, co se kde šustne. „Ta dávno nebydlí v Ressmutu! Už dva roky jsem ji u nás neviděla. Dva roky, co odešla s jistým hrabětem Restielem! Svatba se konala během Svátků jara. Ta vám měla nádherné šaty šité z toho nejjemnějšího hedvábí. Věřte mi, že každá žena by si přála mít taky takové…“ „Hrabě Restiel?“ opakoval Harmar. „Ten, co přivedl armádu z Yulionu za posledních válek?“ „Tak, tak,“ přisvědčila Allic. „Nikdy jsem tam nebyla, ale povídá se, že tamější zámek má obrovskou zimní zahradu s těmi nejvzácnějšími květinami z celé středozemě. Prý je to nesmírná krása. A v celém městě nenajdete jediného elfa…“ Blýskla očima po Erunis, která se raději soustředila na čokoládový dortík. „Lidé je tam prostě nestrpí. Povím vám, že musí mít zatracený klid, když nemusí neustále hlídat své věci, aby jim to jeden z těch barbarů čirou náhodou neodnesl.“ „Jistě, Allic,“ přitakala Iveris. Na chvíli se rozhostilo ticho, jak všichni přemýšleli nad Allicinými slovy. Erunis se obávala, co by teď mohlo přijít. Vzpomínkami se vrátila na Allicinu poslední návštěvu před čtyřmi lety. Bylo to na podzim, když se Erunis dozvěděla, že přijede teta s rodinou, aby společně oslavili Podzimní slavnosti. Než venku zastavil kočár, Iveris si ji vzala stranou. „Teta netuší, co se z tebe stalo a my jí to nebudeme říkat. Vždyť víš, že elfy nemá v lásce. Ostatně jako všichni. Budeš se zdržovat ve svém pokoji nebo na zahradě. Ale nezapomeň, že musíš nosit čepec!“ Erunis se tetě celý týden vyhýbala, jak to jen šlo, ale poslední den byla nucena se všemi obědvat. Vše probíhalo hladce, dokud se Allic nezačala ptát na Erunis. „… a sundej si ten čepec. Copak jsi nějaká hloupá služebná? No tak! Sundej ho!“ Nécon zabořil tvář do dlaní, maličká Liah neklidně poposedla, Iveris sotva znatelně přikývla. Erunis si roztřesenýma rukama sundala čepec. Dlouhé vlasy jí nestačily zakrýt špičaté uši. „Proboha!“ vyjekla Allic a její výraz byl náhle překvapivě tvrdý. Otočila se k Iveris. „Jak jsi ji tu jen mohla nechat! Podívej, co se z ní vyklubalo! Žádná dcera těch lesních divochů, jak jsem si myslela a ačkoli se mi to moc nezamlouvalo, neřekla jsem ani ň. Je to elfí bastard! Víš, že nenávidím elfy, Iveris, protože mi vzali mého
prvního manžela i našeho otce… A ty ji tu necháš klidně sedět s námi u jednoho stolu. Tvůj syn zemřel také ve válce proti těm čarodějům. Já bych ji hnala! A když jsi to neudělala ty…“ Allic prudce vstala a sáhla po koštěti na zametání. Erunis vyskočila také a vyběhla dveřmi do zahrady. „Allic, proboha, uklidni se!“ snažila se ji zastavit Iveris. Erunis si pak matně vybavovala, jak seděla na stromě, kolem pobíhal Allicin obrovský rozzuřený vlčák a sama Allic stála vítězoslavně opodál opřená o metlu a náramně se chechtala. Po chvíli se nechala odvést pod podmínkou, že dostane něco silného na uklidnění. Kdykoliv ten den potkala Ambë s Meril (a měla pocit, že na ni čekají za každým rohem), usykávaly: „Jsi zrůda! Čarodějka! Netvor!“ Od té doby se však Allic v Donově neukázala, až doteď. Teprve po čtyřech letech dokázala akceptovat ve své rodině elfího bastarda. Erunis potřásla hlavou, aby zahnala vracející se vzpomínky. Naštěstí to Allic dál nerozmazávala a mluvila o nadcházejícím předvánočním plese v Ressmutu. „… a k tomu tyrkysové střevíčky. Raději vezmu ty dražší, aby naše drahá Meril neproděravěla podrážku po prvním tanci jako posledně. A Ambë bude mít zelené šaty. K zrzavým vlasům se bohužel růžová nehodí, ačkoli Ambë růžovou zbožňuje. A tak si vezmu růžové šaty já…“ Erunis vyprskla smíchy a rychle se to snažila maskovat zakašláním. Nécon do ní dloubl loktem, ale Erunis se rozesmála ještě víc při představě, že Allic bude v růžových šatech vypadat jako obrovský bonbon. Vtom zacinkal zvonek a bylo slyšet otevírání dveří. Erunisin náhlý výbuch smíchu nikdo nepostřehl. Iveris se v okamžiku vrátila. V patách za ní šel nějaký muž zahalený v plášti. Na prahu dveří se zastavil. „Omlouvám se, nenechte se, prosím, rušit,“ zablekotal, a když mu světlo ozářilo tvář, Erunis si povšimla, že je to mladý elf, možná o něco málo starší než ona. Koutkem oka zaregistrovala pohyb, když se Allic pohodlně uvelebila na židli, založila si ruce na prsou a ušklíbla se na cizince. Iveris vzala z háčku klíče a šla ho odvést do pokoje. U stolu se už poté moc nemluvilo. Všichni byli nacpaní k prasknutí a těšili se do postele. *** Za okny byla úplná tma. Připluly těžké mraky a z dáli bylo slyšet burácení hromu. Stromy sténaly, když je silný vichr ohýbal, a větvičky praskaly. Tráva se zlobně vzdouvala jako rozbouřené moře. Za okamžik začal déšť prudce bubnovat do střech. Oblohu proklál blesk. Nahoře pod střechou byl hrom slyšet nejvíc. Erunis odnášela hostům tácy od večeře a nesla jim vodu na koupel. Znovu se zablýsklo. Na druhém odpočívadle byla nějaká postava. Erunis se snažila necinkat příbory a popošla blíž. Uslyšela nepatrné trhání. Někdo stál přede dveřmi elfova pokoje. „Co to děláš?“ nechápala Erunis. Meril se prudce otočila. Erunis v její tváři na zlomek vteřiny zahlédla přistižený výraz. „Nic,“ pozvedla obočí, „do toho ti nic není… Stejně bys tomu nerozuměla.“ Něco si schovala do kapsáře. „Radši běž spát,“ usmála se Meril nevinně a vyčkávavě se zahleděla na Erunis, která byla zmatená a snažila se zahlédnout, co Meril předtím dělala. Jenže jí to bylo málo platné. „Tak dobrou noc,“ hlesla nakonec a odcházela. Když se naposledy otočila, Meril tam stála na místě jako přikovaná a chladně pozorovala Erunis. 4. KAPITOLA: ZLODĚJ Bouře do rána ustala. Všude bylo mokro a v kalužích poskakovaly děti nedbaje na napomínání svých rodičů. Erunis viděla malého chlapečka, který klečel ve vodě a plácal kolem sebe baculatou ručkou: „Bá, bá, báá!“ Z chalupy vyšla jeho matka a pokusila se ho vytáhnout, jenže chlapec se bránil a postříkal ji taky. Žena zaklela a popadla vřískajícího chlapce do náruče. Erunis obešla obzvlášť velkou kaluž, jež odrážela azurově modré nebe s bílými beránky. Na cestě se válela spousta polámaných větviček a listí, na kterém se držely kapičky rosy na slunečním svitu zářící jako perly. Erunis si zastrčila ruce do kabátu. V kapse sevřela jablíčko, které nesla Tingilovi. Tak začala říkat černému hřebci, o kterého se poslední tři týdny starala. Poraněná noha se mu zahojila zázračně rychle. Nyní si volně pobíhal po lesích, až mu dívka jeho svobodu záviděla. Už se nemusela trmácet na ovocnou mýtinu, nýbrž Tingil jí přicházel naproti mnohdy až k vesnické bráně. Erunis se bála, že by ho mohl někdo vidět, což by vedlo ke spoustě vysvětlování, proč koně schovává a přišla by o němého kamaráda, kterým se jí kůň za ty dny stal. Slabé zafrkání za jejími zády jí napovědělo, že opět přiklusal. Nos se jí snažil strčit do kapsy, neboť cítil dobrůtku. Ale Erunis ho naoko odmítavě odstrčila a přitom vytáhla jablko z kapsy. Zvedla ho do vzduchu, aby ho Tingil viděl, a pak se rozběhla mezi stromy. Tingil ji vzápětí dohnal, neboť na vlhkém porostu nemohla utíkat
příliš rychle. Nosem do ní lehce narážel a lesem se rozezněl Erunisin smích. Milovala ty chvíle, kdy se mohla jen tak smát a vesele pobíhat, kam se jí zachce. Po chvíli mu jablíčko přece jen dala. Zatímco si na něm Tingil pochutnával, hladila ho po hedvábném nosu. Tichý vzduch prořízlo zatroubení rohu. Hejno sýkorek polekaně vzlétlo z křoví. Erunis i Tingil zvedli napjatě hlavu. „Musím jít,“ špitla. Ve vesnici bylo rušno. Na návsi postávaly hloučky lidí, kteří se o něčem zaníceně dohadovali. Vypadalo to, že na něco čekají. Krátce nato se dav rozestoupil. Dva strážní v uniformách vedly nějakou osobu v poutech. Když se Erunis postavila na špičky, s hrůzou zjistila, že je to právě ten elf, který se u nich včera večer ubytoval. Lidé začali pokřikovat, až z toho praskaly bubínky. „Zloděj! Je to čaroděj! Chce nás všechny zabít! Zaslouží si smrt!“ Strážní vedli elfa k radničnímu domu. Zmizeli ve dveřích, aniž by se ohlédli. Dají ho do vězení? Copak udělal něco tak strašného? Erunis se rozhlédla, ale nikoho z rodiny neviděla postávat v nějakém hloučku. To znamenalo jediné: něco se stalo právě u nich. Pádila pryč. Její srdce se zběsile rozbušilo a jediné, co slyšela, byl svůj vlastní dech, když s hlasitým funěním zabrzdila na prahu domu. Všichni stáli v lokálu u stolu hned naproti dveřím. „… jen se na to podívejte! Chci, aby za to byl řádně potrestán,“ vysvětlovala Iveris muži v uniformě, ve kterém Erunis poznala hlavního radního. Ukazovala přitom na obraz v drahém, bohatě zdobeném rámu. Na obraze byla vyobrazena postava lidského vojáka, jež drží v ruce napřažený meč ke klečícímu poraženému elfímu bojovníkovi. Avšak Erunis tak nezajímalo, co je na obraze, protože námět znala: visel ve druhém patře před pokojem pro hosty. Právě před tím pokojem, ve kterém včera spal ten zvláštní elf. Nyní však byl obraz rozervaný, jako by ho někdo rozřezal nožem. Meriliným nožem. Vojákova do detailu vyvedená tvář byla téměř k nepoznání, zato elf zůstal bez poskvrnky. „Nebojte se, paní,“ pravil muž, „vše je zařízeno, ještě dnes odpoledne bude potrestán. Ne, nemusíte mi děkovat,“ dodal s lehkou úklonou a odešel. *** Erunis strčila do dveří a ty se se skřípáním otevřely. „Nécone! Řekni jim něco. Přece něco takového nemohou udělat. A…“ Nécon se zvedl ze židle a pozvedl ruce, aby zastavil ten příval slov. „Erunis, uklidni se. Víš dobře, že to nejde…“ promluvil, ale Erunis ho rázem přerušila. „Proč? Iveris na tebe dá, jsi její oblíbený syn. Milý, chytrý a skromný Nécon, který jí se vším pomůže a je na něj spolehnutí. Prosím, aspoň to zkus. Nebo je ti to jedno, či přímo hoříš dychtivostí se jít odpoledne podívat, jak ho pověsí? Není to správné, Nécone, víš? Vždyť on za nic nemůže! On to neudělal! Ten pitomý obraz zničila Meril! Viděla jsem ji včera večer ve druhém patře, jak u něj stojí a něco schovává za zády. Teď už vím, co to měla. Schovávala za zády nůž! A já ji tam jen tak nechala stát a ani mi nepřišlo divné, proč není tak pozdě večer v posteli!“ „Ale Erunis, to přece nedává smysl,“ namítl zaraženě Nécon a bylo vidět, jak přemýšlí nad jejími slovy. „Meril? Proč by něco takového dělala?“ „To nevím, jen říkám, co jsem viděla,“ povzdechla si Erunis. „Proč ho vůbec chtějí hned pověsit? Copak poničení majetku se trestá smrtí? Co kdyby zaplatil náhradu?“ „V naší zemi vládnou jisté zákony. Od té doby, co nás elfové ve válkách porazili a odmítli nadvládu nad lidskými zeměmi, se sice smí volně pohybovat v našich krajích, ale sotva vyvedou něco, co se lidem nelíbí, a lidé hledají jakoukoli záminku, jak vidíš, okamžitě jdou pod šibenici,“ vysvětlil Nécon. „Ale to je hrozné! To jsou lidé tak… tak hanební a pomstychtiví?“ „Možná je to z pomsty za padlé příbuzné, možná ne. Nejspíš chtějí elfům ukázat, že jsou také smrtelníci a tudíž nejsou neporazitelní.“ „A elfové si to nechají líbit? To s tím vůbec nic nedělají?“ „Vědí, že by to rozpoutalo jen další válku. Vědí také, jaké nebezpečí jim hrozí v lidských krajích a mají dovoleno opouštět svá království jen na vlastní nebezpečí. I když si myslím, že možná něco hledají. Něco, co ztratili ve válce. Proč by jich tu jinak bylo tolik?“ Na chvíli se odmlčel. „A na mě ty zákony taky platí?“ vyslovila Erunis otázku, kterou měla na jazyku od chvíle, co jí Nécon pověděl o zákonech. „To nevím. Proč se ptáš? Snad se nechystáš něco provést, viď že ne?“ Erunis dělala, jako by neslyšela a neklidně přešlápla. „No když mi nepomůžeš, budu to muset zkusit sama. Zajdu za strážemi a povím jim, jak to bylo.“
„Tím nic nezměníš, Erunis,“ zavrtěl hlavou Nécon a sklopil zrak. „Proč?“ „Proč? Protože… Podívej se na to z této stránky. Iveris nahlásila zničení cenného obrazu. Elf byl zajat a odsouzen k trestu smrti, jak to umožňuje zákon. A teď tam přijdeš ty, malá dívka s polovinou elfí krve a obviníš svou nevlastní sestřenici Meril. Co myslíš, že udělají? Nemáš žádný důkaz, a pokud by vůbec byli ochotni ti uvěřit, Allic zasáhne. Vždyť snad právě ona k tomu Meril navedla. Nenávidí elfy a vzpomínám si, jak před léty dostala do ressmutského vězení elfku za to, že se napila z pramínku vody, který protéká jejich pozemkem.“ „Néc-cone,“ vzlykla Erunis. „Já ho v tom nemůžu nechat. Já-á …“ „Jim nejde o spravedlnost. Dobře ti radím, Erunis, nepleť se do toho. Budou z toho jen problémy. Zapomeň na toho elfa a odpoledne zůstaň ve svém pokoji. Víš, že bych ti moc rád pomohl, ale tady nic nezmůžeme. Je mi to moc líto,“ přiznal. Erunis němě přikývla neschopna slova a odešla do svého pokoje. Přemýšlela nad vším, co jí Nécon řekl. Jak jsou elfské životy zahazovány pro nic za nic, jak je svět nespravedlivý, jak je ona sama bezmocná. Ale… možná není až tak bezmocná. V hlavě se jí začal utvářet plán, který jí vrátil alespoň nepatrnou jiskřičku naděje. Pomalu vstala z postele a nejdříve přešla k bedně na levé straně pokoje, která byla převázaná provazem. Konec tajností. Erunis vytáhla svou novou dýku a provaz přeřezala. Opatrně odklopila víko. Pak překvapeně přeletěla očima obsah bedny. Staré vojenské uniformy z černé pevné látky, pěkný kožený opasek, lehká cestovní brašna, odřený meč, malý luk s toulcem šípů a nějaké cetky. Erunis si vytáhla tašku, opasek a luk, načež jí pohled padl na malou knížku v pěkné modré vazbě. Její obálku zdobily elfí runy. Když knížku otevřela, zjistila, že je celá v elfštině. Zklamaně ji zase zavřela, ale zastrčila si ji do tašky. Z poličky sundala dřevěnou hračku, hřeben a vzala by si i vázičku, jenže ta by se po cestě určitě rozbila. Přidala tedy svou vlastní dýku, kterou jí daroval Nécon a pytlíček s čajem od obchodníka Martura. Taška již byla plná, proto vytáhla z další bedny jutový pytel a vyštrachala přikrývku, přidala náhradní šaty a pak s tím vším usedla na postel. Nahlédla do pytle. Ještě tam přijde sušené maso, nějaký chléb a ovoce, které později vezme za spíže. Vyhlédla z okna. Chystala se opustit starý domov jednou provždy a vydat se vstříc neznámému. 5. KAPITOLA: ÚTĚK Erunis se vracela do vesnice, toho dne už podruhé. Pozorně se rozhlížela kolem, zatímco naslouchala zpěvu ptáků, protože věděla, že je to naposledy. Teď šla vyřešit poslední – osvobodit elfa. Dopoledne si naplánovala útěk, neboť bylo jisté, že by potom pověsili místo něho ji. Je přece taky trochu elfkou. Tingil, který dostal uzdu a sedlo, jež Erunis vzala ze stáje, čekal obtěžkán zavazadly na kraji lesa. Byla si jistá, že nebude vadit, když si vezme starou nepoužívanou postroj. Tingilovi se přesto nelíbila, protože na ni nebyl zvyklý. Jak kráčela po prašné silnici, na mysli jí vyvstaly všechny vzpomínky. Nechala se jimi pohltit, dokud nestála na návsi. Stejně jako ráno tu byla spousta lidí. U radnice byla přichystaná šibenice na vyvýšeném podiu. Erunis chvíli postávala úplně vzadu, kde ji nikdo neviděl a odkud mohla pozorovat dění kolem. Vepředu u podia stála nepřehlédnutelná teta Allic, dále viděla Iveris, Harmara a Nécona. Ostatní neviděla, neboť se ztráceli v davu. Hodiny odbily třetí. Dveře radnice se otevřely a strážní slavnostně vyváděli elfa, který s ledově klidným výrazem hleděl do země. Za nimi šel kat a hlavní radní. Lid utichl. Příchozí skupina se zastavila u šibenice a muž v obleku postoupil o kus před ostatní. „Vážení dámy a pánové!“ vykřikl. „Sešli jsme se tu, abychom vykonali spravedlnost nad tímto elfím cizincem, který si dovolil zničit jeden velmi cenný starožitný obraz v hostinci! Naštěstí byl včas odhalen! Z již řečeného důvodu a ze zákona naší vlasti je proto odsouzen k trestu smrti, který bude vykonán dnes! Chtěl by někdo něco připomenout?“ Lid svorně zavrtěl hlavou – až na Erunis, která sebrala všechnu odvahu a zvedla ruku. „Já.“ Všichni se otočili. Erunis cítila, jak se na ni upírá nespočet očí, zatímco se prodírala davem k podiu. Nejvíc překvapená byla její rodina. Sevřelo se jí srdce, když zahlédla Néconův bolestný výraz. Vyšplhala na podium, aniž by jedinkrát pohlédla na elfa. „On to neudělal,“ řekla Erunis zřetelně, aby ji každý slyšel a nemohl pochybovat. Potom jim vysvětlila, jak to ve skutečnosti bylo, stejně jako to říkala Néconovi. Neuniklo jí, jak Allic pevně sevřela rty. „Takže, ty mi tu tvrdíš, že to byla Meril, Allicina dcera, křehká dívka?“ opakoval radní a bylo vidět, že se tomu ani nesnaží uvěřit. Bylo to příliš absurdní, přesně jak ji varoval Nécon. „Ale to je přece směšné!“ zvolala Allic, jejíž hlas přebil všechen šepot, který se začal šířit rozrušeným davem. „Co to povídáš za nesmysly? Copak ti přeskočilo?“přidala se Iveris. „To je ta její proklatá elfí krev! Ta ji zkazila!“ ozval se Léron, který se chystal bránit svou dceru. Erunis se neovládla. „Myslím, že mě nezkazila elfí krev, ale ta lidská.“
„Erunis! Co to má znamenat?!“ vykřikla Iveris. „Klid, Iveris,“ usmívala se Allic, ale její oči byly tvrdé. „Ty jsi na svou elfí krev hrdá, viď Erunis? Myslíš si, že tvůj národ je kdovíjak úžasný.“ „Myslím, že to by stačilo,“ přerušil je rázně radní. „Nejsme tu od toho, abychom řešili rodinné neshody, ale abychom vykonali trest.“ Pak pohlédl na Erunis. „Hezký pokus. Bohužel nemáš žádný důkaz, že by v tom měla prsty jistá Meril. Nevím, proč obviňuješ vlastní rodinu. Určitě jste se včera jen na něčem nepohodli a… Hm! Trest bude tedy vykonán. Pane popravčí!“ „Ale to nemůžete!“ zvolala Erunis. Radní ji jediným gestem umlčel. Erunis s hrůzou sledovala, jak stráže přivádějí elfa a jak mu popravčí nasazuje na krk smyčku. Z čela jí stékal pot. Pak to náhle ucítila. Energii, která jí umožnila už jednou použít magii. Popravčí odkopl sud, ale sotva se smyčka stačila letmo utáhnout, najednou vybuchla žlutým světlem a celý provaz se rozpadl na malé kousíčky. Dav vykřikl. Pokud se Erunis povedlo někdy někoho ohromit, bylo to právě teď. Až nyní si lidé doopravdy připustili, že celá léta žila u nich ve vesnici elfka. Elf skončil na zemi jak široký tak dlouhý, ale hned nato mrštně vyskočil. „Utíkej!“ zařvala Erunis a seskočila z podia. Slyšela, jak běží za ní. Lidé je pouštěli, dav se rozestupoval. Oni se nás bojí, napadlo ji. „Chyťte je! Za nimi!“ řval radní. Těsně kolem Erunis prolétla vzduchem zahnutá dýka a zabodla se s hlasitým drnčením do kmene stromu. Utíkala dál. Když později vzpomínala na jejich útěk Donovy, pamatovala si jen, jak se šokovaný dav pustil za nimi, jak jí elf chytil za ruku, aby běželi rychleji a jak jí jeden přesně mířený šíp proťal rameno skrz naskrz. Pak jí elf zvedl do sedla koně, vyhoupl se za ní a vedl Tingila vpřed do lesů, pryč od všeho. Cítila, jak jí šaty zmáčí lepkavá krev. Zatmělo se jí před očima a pohltila ji černá tma.
6. KAPITOLA: V LESE Sužovaly ji divoké, horečnaté sny. Prostírala stůl v kuchyni, ale zapomněla vytáhnout chléb z pece. Iveris ji seřezala poté, co vytáhla chléb spečený na uhel. Pak se náhle Iveris proměnila v tetu Allic a Erunis se ocitla na stromě, pod kterým běhal zdivočelý medvěd. Snažil se na ni dosáhnout, ale větev byla na něj příliš vysoko. Vztekle bručel. „Běž pryč! Prosím! Běž!“ křičela zoufale Erunis. Najednou pod ní větev praskla a ona padala. „Nééé!“ Medvěd se otočil a chystal se na ni vrhnout. Pak během jediného mrknutí oka medvěd zmizel, ale Erunis padala stále dál. Zmocnila se jí závrať. Už nevěděla, kde je nebe a kde země, jako by si snad vyměnily svá místa. Na okamžik procitla. Upocené tváře jí prudce ovanul vítr, jak stále ujížděli lesem na koni. Rozkašlala se, protože nemohla popadnout dech. Elf ji pevně držel v náručí, takže nemohla spadnout. Měla dojem, že něco říká, ale jeho slova jako by zaznívala z velké dálky. Nechápala jejich význam a za chvíli opět upadla do neklidného spánku vyvolaného horečkou. Tentokrát jela na Tingilovi. Jeho dlouhá hříva se jí vlnila před obličejem, když zběsile před něčím prchali. Snažila se ho pobídnout k ještě větší rychlosti, jenže Tingil byl už příliš vyčerpaný. Ze stínu mohutného smrku se vyloupla nějaká postava. Kůň se vyděšeně vzepjal na zadní a Erunis skončila na tvrdé zemi. „Erunis! Proč přede mnou utíkáš? Já jsem tvá máma,“ promluvila postava sladkým hlasem a shodila si kápi. Erunis vykřikla. Tam, kde měly být oči, zely jen prázdné oční důlky, ze kterých vylézaly vyžraní bílí červi a rozlézali se po scvrklém, mrtvolně bledém obličeji. „Ne-e, n-ne,“ zasípala naprosto zděšeně. Postava otevřela ústa, aby zašeptala: „Ale ano, jsem. Copak mě nepoznáváš, Erunis?“ Pak se usmála a přitom jí z úst začal vylézat had. Kroutil se a syčel na Erunis. Ta se snažila vykřiknout, ale výkřik jí odumřel na rtech. Prudce se posadila a přitom z ní sklouzla přikrývka, do které byla zabalená. Vyděšeně se rozhlížela kolem, jako by snad čekala, že uslyší zašustit plášť a ona spatří postavu ze svého snu. Jenže nic takového se nestalo. Byla v malé jeskyňce vyhloubené a ukryté mezi kořeny stromů. Uprostřed vesele plápolal oheň, nad kterým v kotlíku bublala voda. Všechna zavazadla byla uložena u stěny jeskyně a kdesi venku znělo dusání kopyt a Tingilův řehot. Ránu měla ošetřenou a ovázanou kusem látky. Erunis se otřásla chladem, přitáhla si přikrývku až k bradě a poposedla si blíž k ohni. Přitom jí bolestivě píchlo v poraněném rameni. Se zatnutými zuby přečkala největší vlnu bolesti a pak se vyčerpaně zadívala na bublající vodu v kotlíku. Z vyvařených bylinek vycházela omamná vůně. Uvědomila si, jaký má hlad. „Už jsi vzhůru? To je dobře.“ Šlahouny břečťanu se rozvinuly jako závěs, když elf vstoupil do jeskyňky. „Jak dlouho jsem spala?“ zeptala se ochraptělým hlasem Erunis. „Noc a den.“
Nejdříve přešel k ohništi, kam do kotlíku nasypal čerstvé bylinky a obsah kotlíku důkladně promíchal. Erunis si ho zatím mohla prohlédnout. Jeho hluboké modré oči skrývající mnohá tajemství, tmavé vlasy zapletené do drobných copánků spadajících po lopatky i jeho zvláštní oděv skládajícího se ze světle modré vyšívané tuniky, hnědých kalhot, tmavě modrého opasku a vysokých bot. Pak část polévky nalil do misky, kterou podal Erunis. „Na, udělá ti to dobře.“ Erunis si usrkla horké polévka. Chutnala výborně. „Měla bych ti poděkovat, že se o mě tak staráš,“ zašeptala. Elf překvapeně vzhlédl od své polévky. „To já ti vděčím za život. Co jsi udělala včera, bylo odvážné. A nebýt mě, nikdy by tě nepostřelili. Takže mi už neděkuj. Já… představil jsem se vůbec? Jmenuji se Arandil.“ Lehce naznačil úklonu. „A ty jsi, tuším, Erunis?“ Erunis s úsměvem přikývla a dál upíjela polévku, zatímco Arandil začal vyprávět. „Pocházím z Dewidhu, hlavního města elfího království Eriadoru, kde vládne elfí král Tamril. Jsem tu za určitým posláním. Když před patnácti lety vtrhla velká armáda lidí do jeho města, nějaký zloděj si z hradu odnesl Safírový kámen, který má kouzelnou léčivou moc. Na poranění ti sice moc nepomůže, ale dokáže vyléčit jakoukoli nemoc. Kdysi dávno ho vyrobili první elfové a od té doby ho měl v držení velekrál všech elfů. Obyvatelé jeho zemí pak nemohli onemocnět na nevyléčitelné nemoci, jako je třeba mor. Od té doby, co se ztratil, po něm pátrá mnoho elfů. Zatím jsme však neobjevili jedinou stopu. Možná si říkáš, že stačí zjistit, ve které zemi jsou lidé neobvykle zdraví. Jenže ani tady jsme neuspěli a nyní se bojíme, že se Kámen dostal do rukou skřetů, kteří ho mohli považovat za hezkou cetku. Já jsem chtěl poznat lidské země i přes všechna rizika, která tu hrozí, a proto jsem na jaře přišel za králem, abych mohl také pátrat. Moje rodina mě sice nechtěla pustit, ale já jsem toužil po dobrodružství, o kterém budu jednou moci vyprávět svým přátelům, až se vrátím. Málem mě to stálo život. Myslím, že jsem nyní viděl dost a vrátím se domů. Tak, teď jsi slyšela důvod mé cesty. Ale co ty? Ty se asi domů už nemůžeš vrátit?“ „Ne, ale já už ani nechci. Nebyl to můj pravý domov, nepatřila jsem tam. Žila jsem tam od malička, to ano. Před čtrnácti lety mě našli před bránou vesnice a tehdy si mě vzala Iveris…“ Elf celou dobu její vyprávění poslouchal stejně zaujatě jako dívka to jeho, protože jejich životy byly tolik rozdílné. Na závěr se zeptal: „A kam teď půjdeš?“ „Chtěla bych se dostat k elfům. Myslíš… myslíš, že mě přijmou mezi sebe?“ „My nejsme jako lidé plní nenávisti vůči ostatním rasám.“ „Mluvíš v hádankách. Vlastně také doufám, že bych se mohla dozvědět něco o své pravé rodině.“ „Takže budeme cestovat společně? Ale teď bys měla odpočívat. Ráno musíme vyrazit na cestu.“ Zvedl se. „Půjdu se podívat ven, jestli je vzduch čistý a zkontroluji Tingila. Zítra ti bude líp, uvidíš. Dobrou noc.“ A s tím vyšel ven. Erunis se natáhla na zem v pohodlné poloze. Oči se jí klížili únavou a za chvíli se propadla do hlubokého spánku, kde ji netížily žádné noční můry. Když se vrátil Arandil, spatřil na její tváři úsměv. Lehl si na druhou stranu ohniště s dohasínajícím plamenem a odešel snít do vlastní kouzelné říše. Erunis připadalo, že sotva zamhouřila oči, už ji Arandil budil. „Vstávej. Jak ti je?“ „Dobrý, já to zvládnu,“ řekla Erunis, když viděla, jak se jí chystá pomoci vstát. Pokrčil rameny a místo toho vzal přikrývky a spolu s ostatními věcmi je nabalil do pytle. Erunis si protáhla bolavé svaly a rozhrnula závěs z břečťanu. Na chvíli ji oslnily sluneční paprsky, které prosvítaly skrz větve stromů. Stále byli v lese. Přímo nad ní se tyčily větve obzvláště vysokého letitého dubu, jehož listy ve větru tiše ševelily. Mezi břízami rostly trsy zeleného kapradí a lesní cestičku pokrýval mech. Nebe bylo azurově modré bez jediného mráčku, na východě ještě stále zbarvené do růžova. „Kde to jsme?“ zeptala se tiše Erunis, když za sebou uslyšela Arandila. Nechtěla porušit ticho právě se probouzejícího lesa. „Ještě pořád v Zeleném hájku. V den našeho útěku se nás až do večera pokoušeli pronásledovat. Tak tak jsem jim ujel, ačkoli Tingil není zvyklý na jezdce. Navíc jsem ti musel vytáhnout ten šíp. Pak jsem náhodně narazil na jeskyni.“ Začal si razit cestu mezi kapradinami, ze kterých se snášel deštík kapek rosy. „Počkej, kde je Tingil?“ Erunis přes tvář přeběhl stín starostí o svého němého kamaráda. „Neboj se,“ uklidňoval ji Arandil. „Čeká nás u vodopádu.“ „Vodopádu?“ podivila se dívka nahlas. Arandil se ušklíbl. „Jsi napůl elfka a chceš mi nabulíkovat, že nechodíš do lesa?“ „Měla jsem vždycky moc práce a macecha mě nerada pouštěla do lesa, pokud něco nepotřebovala. Nejdál jsem byla na Malinové mýtině,“ vysvětlila Erunis. „Tam jsem také našla Tingila.“ „Promiň, to jsem nevěděl,“ omlouval se rychle Arandil, přehodil si tašku do pravé ruky a tu levou nabídl Erunis, když viděl, jak se trmácí. Vděčně ji stiskla. Nad hlavami se jim rozezpívali ptáci. Elf si tiše pobrukoval melodii nějaké elfí písně, protože Erunis ji neznala. Za chvíli si uvědomila hluk blízkého vodopádu. Blížili se k říčce Riv, která sem rychle přibíhala z Malinové mýtiny. U břehu rostly vrby a v trávě kvetly sedmikrásky.
Ozvalo se zařehtání a na druhé straně říčky se objevil Tingil. Erunis si oddychla. Byl v pořádku. Znovu zařehtal. Volal ji. Dívka opatrně našlápla na rozviklaný kámen porostlý mechem a pustila se Arandila. Rozepjala ruce a snažila se udržet rovnováhu, aby neskončila v rychle proudící, ledové vodě. Voda vyšplíchla, když přeskočila na další kámen. Pak ještě na jeden a už byla na břehu. Chytla se Tingila kolem krku, aby neupadla. Sledoval ji bystrýma očima. Arandil se třemi lehkými skoky ocitnul za Erunis. Všechna zavazadla složil na Tingila, posadil Erunis do sedla a sám se vyšvihl za ni. Vedl koně po lesní cestičce, kterou vyšlapali lesní tvorové. Les byl neměnný. Stále se drželi toku říčky, která je měla vést do Modrého hvozdu, jak jí vysvětlil elf. Ještě než zapadlo slunce, opustili Zelený hájek a ocitli se na travnatých lukách. Modrý hvozd byl ještě daleko. Vrátili se zpátky na okraj háje, kde mohli ve skrytu rozbít tábor. Oheň raději nerozdělávali. Místo toho pojedli sušené maso a přikusovali ztvrdlý chléb. Erunis se podivovala, jak Arandil získal zpátky své věci z hostince. Pověděl jí, že s nimi ještě ten večer přilétla jeho poštolka. „A meč?“ zapochybovala dívka. „Ten taky donesla?“ „Není to obyčejná poštolka. Je zvyklá létat s poštou i nosit věci, když ji zavolám.“ Erunis se už raději dál nevyptávala. 7. KAPITOLA: STÁLE DÁL Postupně se začalo ochlazovat. Šedivé mraky přikryly oblohu a nad krajinou visely cáry mlhy, která nedovolila slunečním paprskům ohřát zemi. Spustil se jemný, ale vytrvalý déšť. Půda nasákla vodou a měnila se v blátivé kaluže. Modrý hvozd byl stále v nedohlednu. Již třetí den se trmáceli přes pláně, ale kvůli špatnému počasí putovali nyní pěšky, aby se zahřáli. Arandil však trval na tom, že Erunis bude sedět na Tingilovi. Postupně se jí vracely síly a zranění se díky jeho péči rychle hojilo. Erunis si myslela, že elf použil k jejímu vyléčení nějaké kouzlo, a když se ho ze srandy zeptala, jestli také nevlastní nějaký zázračný kámen, vysvětlil jí, že se elfové uzdravují rychleji než lidé. Většinu času ale cestovali mlčky. Nad krajinou se vznášelo dusivé ticho až na tiché pleskání dešťových kapek dopadajících na stébla trávy a hynoucí květy. Čtvrtého dne Arandil prohlásil, že musí najít nějakou vesnici. Podle mapy, kterou měl s sebou, by měli brzy dorazit do Rivieny, ležící třicet mil od západního okraje Modrého hvozdu. Zásoby jídla se jim tenčily. K snídani si uvařili čaj od obchodníka Martura. Erunis pochopila, jak to starý pán myslel, když říkal, že je posilní na cesty. Vzácné bylinky, které obsahoval, pocházely od Jižního moře. Teplo jim pronikalo až do konečku prstů a hned jim bylo veseleji. Přesto potřebovali koupit další přikrývky a pláště, které by je udržely v teple a ochránily před promočením. Nyní měli dohromady jen jeden, o který se museli dělit. Jenže Arandilův elfský plášť byl příliš nápadný a elf chtěl po předchozích zkušenostech s lidmi utajit svůj původ. Krátce před polednem se z mlhy vynořily první domy. Byli v Rivieně. Chýše vypadaly podobně, jak byla Erunis zvyklá z Donovy. Vesnice byla o něco větší. Pár lidí se potulovalo venku, ale nikdo si cizinců nevšímal. Konečně k nim dolehl hluk z tržiště. Po dlouhém tichu zněl poněkud nepřirozeně. U prvního stánku Arandil koupil dva tmavě šedé pláště, ve kterých mohli splynout s okolím. Jeden hned uvázal dívce kolem ramen, protože už se nemohl dívat, jak jí zimou cvakají zuby. Teplota se držela sotva nad nulou. Erunis byla tak ochromená zimou, že se ani nepodivovala, odkud vzal Arandil váček plný zlatých mincí. U dalších stánků koupil huňaté přikrývky, pořádný batoh, nějaké trvanlivé potraviny a deku pro Tingila. Obchodníci mrzli zabalení v kabátech, od úst se jim kouřilo a byli nevrlí. Ale také se na nic nevyptávali, ani se nepozastavovali nad přítomností elfů v jejich vesnici, jak jim přičetl k dobru Arandil. Poté se ohřáli v hostinci, kde si dali k obědu bramboračku s čerstvým chlebem. Erunis se musela neustále rozhlížet kolem, aby zjistila, nakolik se liší hostinec U Modrého zvonku v Rivieně od toho, ve kterém žila v Donově. Lokál nebyl tak prostorný, zato Erunis hádala, že tu bude více pokojů k ubytování pro pocestné. Dřevěné stoly i židle byly oprýskané léty používání. V tomhle nečase sedělo v hospodě mnoho lidí. Arandil schválně vybral stůl v rohu, aby prý mohli jen zpovzdálí přihlížet dění kolem. Nyní však seděl zahloubaný v myšlenkách a nepřítomně sledoval černou spáleninu na jejich stole. „Nezůstaneme tu přes noc?“ začala Erunis. Arandil se vytrhl ze svého transu. „Nemůžeme se takhle zdržovat. Do večera budeme už daleko v Modrém hvozdu,“ odvětil. „Navíc nemáme dost peněz, abychom se zastavovali na nocleh v každém hostinci, na který narazíme. Cesta je daleká a pořádná zima teprve přijde.“
„Aha, chápu,“ povzdechla si Erunis. „Takže vyrazíme?“ Arandil přikývl. „Sejdeme se ve stájích u Tingila, musím si něco zařídit. Za chvilku tam přijdu a pak vyjedeme.“ S tím se zvedl, zaplatil hostinskému a vyšel ven. Erunis nad tím nechápavě zakroutila hlavou. Dopila svůj hrnek, zkontrolovala si, zda má pořádně zapnutý plášť a následně prošla dveřmi ve vedlejší místnosti vedoucími do stájí. Byli tu celkem čtyři koně, o které bylo řádně pečováno. Dva hnědáci s černou hřívou a grošovaný hřebec. A pak samozřejmě Tingil. Už z dálky ji zvětřil a dožadoval se své dobrůtky. Erunis ale bohužel nic neměla. „To je Váš kůň?“ ozvalo se za jejími zády. Dívka se otočila. Za ní se o prázdné stání opíral čeledín, který měl zřejmě koně na starost. Mohlo mu být něco přes dvacet. Husté černé vlasy měl akorát tak dlouhé, aby mu neposedně padaly do očí a on je musel neustále odhrnovat stranou. „Ano, jmenuje se Tingil,“ zamumlala. „Já se jmenuju Leo,“ lišácky se ušklíbl a přistoupil blíž. „Je moc krásný, určitě silný, ale má dost temperamentní povahu, jak nám už předvedl.“ Chvíli na něm spočíval pohledem. Znenadání se zeptal: „Viděl jsem, že jsi přijela s nějakým elfem. Cestujete z daleka?“ Zjevně si nebyl jistý jejím původem, neboť se díval na místo, kde jí vlasy přikrývaly špičaté uši. Tohle nebylo dobré. Kde se Arandil tak zdržel? Říkal, že hned přijde! Neměla by raději vyrazit sama? Třeba se cestou sejdou. Tohle všechno Erunis ve vteřině problesklo hlavou. Uvědomila si, jak na ni Leo upřeně civí a zřejmě čeká na odpověď. „Jen tudy projíždíme,“ vyhrkla nakonec a její nejistý tón vykouzlil na jeho tváři zase ten úsměv, který se Erunis moc nezamlouval. „Erunis, jsi tady?“ Arandil se zastavil na prahu a podmračeně si prohlížel Lea. „Je čas vyrazit,“ prohlásil. Čeledín se uklonil, osedlal Tingila, vyvedl ho ze stání a otěže předal Erunis. Arandil mezitím zase zmizel venku. „Pěknou cestu, Erunis. Tak zas někdy příště,“ uculil se Leo, ale odpovědi se tentokrát nedočkal. Erunis už v jeho přítomnosti nechtěla zůstat ani minutu a spěšně odváděla Tingila. Venku ji čekalo překvapení. „No, páni! Ty jsi byl koupit koně?!“ podivila se. Ne, nešálil ji zrak. Před ní stál oříškově hnědý hřebec s tmavě hnědou hřívou. Nohy lemovaly bílé ponožky. Nebyl to mladý kůň a na rozdíl od Tingila hrdě vyčkával, jako by chtěl ukázat neposednému hřebci, jak se má chovat správný kůň. „Budeme cestovat rychleji,“ prohlásil s úsměvem Arandil. „Kde jsi na něj vzal peníze?“ „Vyměnil jsem ho za prsten s křišťálem,“ pokrčil rameny, ale sotva viděl, že už už otevírá pusu, honem dodal. „Sebral jsem ho skřetovi, který mi náhodou zkřížil cestu. Musel jsem ho zabít. Ale to bylo dávno.“ Když dorazili na konec vesnice, zeptal se: „Zvládneš jet sama na koni, aniž bych tě musel vést?“ „Já nevím, ještě jsem to nezkoušela.“ „To nevadí, tak já tě to naučím.“ Erunis se nepokoušela nic namítat. Nejdříve se trošku nemotorně vyšplhala do sedla tak, jak to vždycky vídala u ostatních. Tingil stál naprosto klidně. Poté sevřela v rukou otěže a vyčkávavě pohlédla na Arandila. „Dobře, až budeš chtít jet, dej mu signál drcnutím do slabin. Ale jen lehce! Ano, takhle…“ poučoval ji. Nejdříve vyjeli lehkým klusem, aby si Erunis zvykla na vysedávání a po chvíli přešli do cvalu. Erunis se jízda na koni líbila. Zanedlouho si připadala, jako by byla jezdkyní odjakživa. Nejspíš to bylo tím, že ježdění je pro elfy přirozeností a nepotřebují se tomu nijak moc učit. Mlha ustoupila a v dáli se zelenal Modrý hvozd. Brzy se ocitli v lese, kde je před deštěm chránil baldachýn větví. Za neprostupným houštím ostružin slyšeli bublat říčku Riv, která je zase doprovázela. Erunis podle mapy věděla, že Modrý hvozd je třikrát větší než Zelený hájek. Přesto tu také rostly listnaté a jehličnaté stromy. Babí léto však skončilo a listy na stromech zežloutly. Stejně jako předchozí dny si hledali nějaké suché místo, kde by se utábořili. Na krajinu pomalu padala tma a bezhvězdná noc se zdála být temnější než jindy. Nakonec si vlezli pod skalní výběžek, který jim zajišťoval jakous takous ochranu, než kdyby spali na volné pláni. I přes všechny deky nemohlo nic nahradit měkkou postel. Na tvrdé zemi se špatně spalo a Erunis se v noci často budila. Ráno byla vždy celá rozlámaná. Přesto vždy pocítila radost, když si vzpomněla na svůj předchozí život, za kterým udělala definitivně tlustou čáru. Někdy přemýšlela, jaké mělo pro Iveris důsledky, že její adoptovaná dcera utekla jen tak s údajným zlodějem, protože odmítla zamlčet pravdu. Vzpomínala na své dětství, kdy ještě netušila, že je jiná než ostatní. Připadalo jí to neskutečně vzdálené. Nastaly nové časy… Jenže, co ji čekalo nyní? Usmála se pod přikrývkou s vědomím, že má život jen a jen ve svých rukou. Na koních se cestovalo rychleji. Za pouhé tři dny projeli celý Modrý hvozd. Říčka Riv se vlila do řeky Äl, která se jim nyní klikatila po pravé straně. Znovu opustili lesy, ale další je ještě čekaly. Déšť konečně ustal a jednoho dne nad mraky vykouklo slunce a vše pohladilo svými hřejivými paprsky. Nad ránem stoupal ze země mlžný opar.
Erunis dokonce odložila svůj plášť a místo toho cválala na Tingilovi jen v rozevlátých šatech, které si sbalila s sebou. Zavřela oči a zaklonila hlavu, aby ji slunce mohlo polechtat po bledých tvářích. Její veselá nálada nakazila i koně, kteří s nadšením klusali vysokou trávou a přežvykovali listy pampelišek, jež byly po vydatných deštích zajisté velmi šťavnaté. Arandil dívce vyprávěl o elfech. Erunis se nemohla dočkat, až sama pozná ty svobodné země, kde jejich skrytý lesní lid dodržuje prastaré zvyky, vypráví si tajemné legendy předávané z generace na generaci a o svátkách skládá děkovné písně Stvořiteli. Bylo to až příliš krásné. 8. KAPITOLA: SAFÍROVÝ KÁMEN Jednoho dne se před nimi objevily Borové lesy. Erunis při pohledu na hradbu vysokých stromů naskakovala husí kůže. Kdyby měla na výběr, lesu by se obloukem vyhnula. Cítila, že se mezi stromy skrývá něco zlého. Zdálo se jí, že je něco pozoruje a neustále se musela rozhlížet na všechny strany. Své obavy vyslovila nahlas před Arandilem. „Proslýchá se, že v těchto lesích mají své díry skřeti. Budeme doufat, že štěstí bude stát při nás a za tři dny se vynoříme na druhé straně lesa, aniž bychom na někoho narazili,“ řekl Arandil. „Přesto jestli je potkáme, nezbude nám nic jiného, než honem prchat. Obleč si plášť, abychom nebyli tak nápadní. Umíš střílet z luku?“ „Myslím, že mi to docela jde,“ připustila Erunis, aniž by odtrhla pohled od nehybných borovic. „Výborně,“ zaradoval se elf, „pokud by došlo k boji, budeš se držet dál a pokusíš se jich postřílet co nejvíc. Já si prosekám cestu mečem.“ „Nemůžeme jet jinudy?“ Arandil zavrtěl hlavou. „Borovým lesům se nemůžeme vyhnout, leda bychom si zajeli až k pobřeží. Jenže zima nás tlačí a moře brzy zamrzá.“ „Tak ať už to máme za sebou,“ prohlásila Erunis a s tím pobídla Tingila vpřed. Arandil se držel těsně za ní. Bylo to, jako by vstoupili do jiného světa. Stromy se za nimi uzavřely a všechna světla pohasla, neboť silné borovicové větve zcela zakryly nebe. Erunis nasála vůni pryskyřice a spadaného jehličí, které pokrývalo zemi. *** „Tady zastavíme,“ rozhodl druhého večera Arandil a seskočil ze svého koně. Předchozí noc strávili v sedle, protože se báli zastavit. Erunis se klížily oči, až nakonec poklimbávala s hlavou na Tingilově krku. Zato Arandil tvrdil, že celou noc nezamhouřila oko a jestli byl unavený, nedával to na sobě znát. Tábor rozbili na břehu řeky Äl, která jim nyní křížila cestu a stáčela se k severu na cestě do moře. Erunis zabořila ruce až po lokty do chladivé vody. Šplouchající vlnky omývaly mechem porostlé kameny nebo narážely na písčité říční břehy a odnášely s sebou zrnka písku. Neklidné ticho bylo tíživé. Ptáci tu nezpívali a lesní zvířata rychle mizela ve svých skrýších. Jak si povšimla Erunis, stromy stály nehybně a snad jen jejich horní větve někde vysoko se občas se zavrzáním zakymácely ve větru. Tu noc se Erunis poprvé od začátku její cesty zdálo o domově, jak ho znala za starých časů. Nécon se líně houpal na houpačce zavěšené na stromě na zahradě za hostincem. Byl na ni už trochu přerostlý a dlouhé nohy měl skrčené pod sedátkem. Po chvíli slezl dolů a natáhl se do trávy vedle Erunis. Letní horko bylo uspávající. Erunis si ovívala rukou obličej, na kterém jí rašily kapičky potu. Na obloze se stejně líně pohybovali načechraní bílí beránci. „Vidíš támhleten oblak?“ ukázala prstem Erunis. „Vypadá jako obrovský motýl.“ Nécon si zaclonil oči. „Mně spíš připomíná letícího orla. Ale ten napravo? To by mohla být… dejme tomu hlava koně.“ „Hej, vy dva! Co tam vyvádíte? My tady máme spoustu práce, pojďte nám pomoct!“ křičel Teilon a na důkaz svých slov zvedl nad hlavu objemnou bednu. Erunis netušila, co ji vytrhlo ze spánku. Ospale se rozhlédla. Na druhé straně řeky stály dvě postavy. Domnívala se, že stále ještě sní, ale když si promnula oči a zvědavě tam pohlédla znovu, ihned ztuhla. Byli přesně takoví, jak je popisovali lidé. Hlavy podobající se obrovské scvrklé bramboře posazené na bradavičnatém těle. Na obličeji vynikaly jejich ploské nosy a oči černé jako uhel, do kterých jim padalo pár jemných řídkých chlupů. Na sobě měli cosi jako tmavé brnění a na hlavě přilbici se znakem hada. A byli to skřeti. „Arandile!“ Erunis lehce zatřásla se spícím elfem. „Co se děje?“ ptal se překvapeně, ale Erunis si přiložila prst na pusu, aby byl zticha, a kývla hlavou k druhému břehu. Arandil potichu rozhrnul trávu a strnul. Erunis se nadzvedla na loktech, aby na skřety také viděla.
Skřeti vypadali, že okolí vůbec nevnímají. Každou chvíli se něčemu hlasitě zasmáli, až ze stromu vylétlo hejno poplašených sýkorek, které se rozletěly do všech stran. „Jsou jako tlupa hloupých medvědů,“ říkal ten vyšší se zahnutou šavlí u boku. Ten druhý se jen pochechtával. „Se divím, že nezabloudili. Ogrik s nima ale hezky zatočil, protože takhle neúspěšní při lovu ještě nebyli. Skučeli jako spráskaní psi, to mi věř! A teď jsou někde zalezlí ve svých tmavých děrách a snad čekají, že jim kořist sama přijde do skrýše. Ogrik pěkně zuří. Moc si zvyk na pohodlí a nějaký drobný cetky ho nezajímaj!“ „Však on je zas zburcuje, až dostane hlad. Jenže co my?“ zanaříkal ten druhý. „Nejspíš si budeme muset čerstvý maso obstarat sami. Už nechci žrát nějaký kořínky, to nemá vůbec žádnou chuť. Fuj. To ne.“ „Chtělo by to zase ňáký lišky. Pěkně si opéct nad ohýnkem měkoučký stehýnko,“ olizoval se skřet. „Hm… Nebo si počíhat na osamoceného pocestného,“ navrhl skřet se šavlí. „Nechce se mi vyjít ven z lesa. Ogrik říkal, že bílých kůží je hodně. A když přepadat, tak celá skupina. Bílý kůže o nás vědí, jsou neustále ve střehu…“ Erunis si všimla, jak se Arandil natáhl pro luk a šípy. Věděla, co se chystá udělat. Druhý luk neměli, takže mohla vše jen sledovat. Nenápadně se trochu zvedl, založil šíp, zamířil. Vtom vzduchem zaznělo zahoukání. Skřetům prolétla nad hlavami sova a zamířila přes řeku v místě, kde se ukrývali Erunis s Arandilem. Skřeti se otočili za sovou. Ale zaujalo je něco jiného. Nestačili se schovat. Arandil vypálil šíp na menšího skřeta, který si nestihl vytáhnout svůj luk. Svalil se k zemi se šípem v hrudi. Elf znovu vystřelil, ale druhý skřet uhnul a rychle utíkal pryč. Na mrtvého druha se ani neohlédl. Hned nato zmizel mezi hustými keři. Arandil zaklel a hbitě se zvedl. „Erunis, honem! Musíme zmizet!“ vykřikl a v mžiku zabalil všechny věci. Naložil je na koně a vyšvihl se na svého hřebce. „Tohle si vezmi a pamatuj, co jsem ti řekl,“ podal jí luk a toulec plný šípů. Přebrodili řeku Äl. Pak se vydali tryskem dál. Neustále se rozhlíželi a čekali, kdy se ze strany přiřítí skupina skřetů. Jenže všude se zdál být klid. Erunis pevně svírala svůj luk. Kdo ho asi vlastnil před ní? pomyslela si. Pohlédla vzhůru a zvažovala, kolik je asi hodin. Skrz husté větve stále nepronikalo žádné světlo. Přesto už bylo ráno. Když se dlouho nic nedělo, zpomalili do lehkého klusu, aby si zpocení koně na chvíli oddechli. Vypadalo to, že skřet prostě jen utekl. Alespoň si to mysleli, než dorazili na malou mýtinku. Najednou se ocitli zase na denním světle, ale byli obklíčeni. Deset velkých skřetů s dlouhými meči. Přímo před nimi stál ten největší a nejošklivější skřet ze všech s nepěkným úšklebkem, až byly vidět jeho žluté špinavé zuby. Erunis si vzpomněla, co má udělat. Vytrhla se z ochromení, pozvedla luk a vystřelila šíp přímo na toho velkého skřeta. Na takovou vzdálenost se ani nemohla netrefit. Šíp se skřetovi zabodl do krku a vytryskla černá krev. Skřet zachroptěl a po chvíli se zhroutil mrtvý k zemi. To už ale ostatní skřeti zaútočili. Erunis sestřelila ještě jednoho skřeta, než ji obklíčili další tři. Vytáhla meč. Nikdy s mečem nebojovala a věděla, že jí to bude málo platné. Rozmáchla se proti jednomu skřetovi, ale ten její úder odrazil a máchl mečem proti ní. Erunis mu nastavila svou čepel, až to zařinčelo. Další se ji snažil chytit za kotník a stáhnout z koně. Najednou se Tingil vzepjal a předními kopyty vykopl proti netvorovi, ten pak padl do trávy s roztříštěnou lebkou. V tom okamžiku se Erunis rozhodla. Sebrala veškerou sílu a bodla překvapeného skřeta do hrudi. To ho dohnalo k zuřivosti, a přestože se mu z rány linula hustá černá krev, znovu se ohnal mečem. Erunis už to očekávala a rychle jako blesk mu podřízla hrdlo. Otřásla se odporem i hrůzou. Ještě nikdy neviděla něčí smrt. Dnešek se jí vryje do paměti. Věřila, že z toho bude mít ještě dlouho noční můry. Otočila se ke třetímu skřetovi. Arandil bojoval s dalšíma dvěma netvory, ostatní se již váleli mrtví po zemi. Erunis se chtěla radovat, jak společně ty ohavné zrůdy zvládli, ale úsměv jí zamrzl na rtech. Z lesa se vynořili další skřeti. Ještě více než předtím. „Erunis, musíme pryč!“ vykřikl Arandil a prudce popohnal svého koně vpřed, zatímco Erunis následovala jeho příkladu. Skřeti se nemínili tak snadno vzdát. Bylo to jako zlý sen. V jednu chvíli si prorážela cestu na Tingilovi, porazila přitom pár skřetů a náhle ji něco zezadu popadlo a strhlo ji to z koňského hřbetu. Erunis vykřikla. Tvrdě dopadla na zem a odkutálela se do křoví. Ostré trny jí rozedraly holé paže. Otočila se a viděla, jak se skřeti přibližují. Tingil stál znovu na zadních a s vyděšeným řehtáním vyhazoval kopyty. Skřeti se k němu báli přiblížit. Arandil se stále držel na koni a sekal mečem do všech stran. Jenže ani jeho síla a rychlost nemohla soupeřit s tlupou hladových skřetů. Jeden ho prudce sekl do nohy. Elf vykřikl a kopl netvora do obličeje. Prsty si nahmatal krvácející ránu na lýtku, ale to už na něj útočil další skřet. Více už Erunis neviděla, protože se přímo nad ní vztyčil jiný skřet. Napřáhl meč a chystal se ji probodnout. Erunis stihla tak tak uhnout, načež se čepel zabodla do země. Najednou se ozvalo zapraskání, jak se pod ní přelámaly větvičky a Erunis padala. Kutálela se hlava nehlava dolů, světlo zmizelo a záhy dopadla do skřetí díry v zemi. Hned se posadila. Byla celá špinavá od hlíny a do vlasů se jí zapletly neposlušné větvičky. Na tváři cítila něco lepkavého. Neměla moc času. Skřeti za ní sbíhali ze svahu. Byla v pasti a to doslova. Modlila se, aby jim alespoň
Arandil utekl. Ve vchodu se objevili dva skřeti. Erunis viděla jejich tmavé obrysy. Začenichali a vítězně zařvali, protože si mysleli, že jim jejich kořist už neuteče. Erunis začala šátrat rukama kolem sebe, aby si opatřila jakoukoli zbraň. Nahmatala velký kámen, jenže byl moc těžký na to, aby ho uzvedla jednou rukou. Skřeti se pomalými krůčky plížili blíž, nejspíš ve tmě moc dobře neviděli, ale cítili ji. Kámen se o kousek posunul. Náhle vytryskl proud modrého světla a ozářil celou místnost vyhrabanou v podzemí. Asi tři metry od ní se zablýskla hromada zlata – číše, šperky, sošky – vše, co si skřeti naloupili. Záře však tryskala z malého křišťálu zavěšeného na šňůrce. Erunis zasáhlo tušení. Pohlédla na křišťál a na skřety. Vystřelila rychle jako blesk, popadla šňůrku a sáhla po zrezavělém kopí zapíchnutém u stěny. Nato se prudce otočila a zarazila ho překvapenému skřetovi do krku. Jeho oči zůstaly němě zírat, dříve než Erunis kopí zase vytáhla. Zprava po ní chňapl rozzuřený skřet a mečem na plocho ji udeřil do před nedávnem poraněného ramene. Dívka ucukla, ale pak se vzchopila a z posledních sil vrhla kopí proti skřetovi. Zasáhla ho do ramene a síla nárazu ho donutila dopadnout na zem. Erunis na nic nečekala a začala šplhat vzhůru. Věděla, že skřeta zdržela jen na chvilinku, proto musela pospíchat. Dvakrát sklouzla po sypké hlíně, než se jí podařilo dostat ven. Skřet se sápal za ní. Dívka byla dvěma skoky zase na bojišti a v ruce tiskla chladivý křišťál. Do té doby se bála o Arandila, ale nyní ji strach z části opustil. Skupinka neznámých mužů na koních bojovala se skřety. Všichni měli brnění se znakem království. Erunis je poznala, byli to vojáci. Arandila zahlédla na kraji, právě skolil dalšího skřeta. Rozeběhla se k němu a přitom přeskakovala pobité skřety. „Arandile!“ vykřikla úlevně a zastavila se metr od něj. Arandil vypadal, že se mu také ulevilo, že ji vidí živou. „Bál jsem se, když jsem tě nikde neviděl.“ Bál se? O ni? Erunis ho objala, ale pak si vzpomněla na křišťál. Odtáhla se a rozevřela dlaň. Znovu slabě zazářilo namodralé světlo. „Spadla jsem do skřetí díry a pak jsem našla tohle,“ řekla. „Je to on, že? Safírový kámen s mocí uzdravování,“ dodala. Boj kolem pomalu dozníval. Většina skřetů byla pobita, zbytek se zbaběle rozprchl pryč, aby si zachránil holý život. Muži je nepronásledovali. Očistili si meče, někteří nasedli zpátky na koně a zamířili k nim. „Erunis, schovej ho!“ šeptl Arandil a přistoupil proti mužům. „Děkujeme za vaši pomoc, bez vás bychom byli ztracení.“ Jejich vůdce pokýval hlavou. „Alespoň si dáte pro příště pozor, elfí poutníci.“ Potom se otočil a mávl na jednoho z mužů. „Sinrone, vrať jim jejich koně.“ Sinron jim předal otěže Tingila i Arandilova koně Säela. „Kam máte namířeno?“ promluvil zase muž. „My jsme vojáci z Yellonu a vracíme se zpátky domů.“ „My jedeme taky tam,“ přisvědčil Arandil. „Pak máme stejnou cestu. Přidejte se k nám, elfí poutníci, nemusíte se nás obávat!“ ubezpečil je muž a dobrosrdečně se usmál. „Říkejte mi Norllen. Takže vyrazíme?“ Erunis měla Kámen zastrčený v kapse svého pláště, aby muži neviděli jeho zář a nemohli ho vzít. Nebyla si úplně jistá, zda jim může pevně věřit. Kdo by netoužil mít léčivý kámen nebo pokud by neznali jeho moc, tak alespoň zajímavý šperk? Muži byli veselá cháska. Vedli je ven z lesa ohromnou rychlostí, ale i při této příležitosti si stíhali vyprávět vtipné historky a Arandil se po chvíli smál s nimi. Erunis poslouchala jen napůl. Moc už si přála, aby byl les za nimi. „Neboj se, děvče, do večera jsme z lesa venku,“ ujistil ji Norllen. „A už zítra po poledni budeme doma!“ Erunis se přinutila k úsměvu a Norllen na ni vesele mrkl. S příchodem večera se vracela i zima a Erunis si zabořila ruce do kapes svého pláště. Lehce se dotkla Kamene. Jaká to byla ironie osudu? Podle toho, co jí vyprávěl Arandil, po něm dlouhé roky pátralo mnoho elfů a našla ho právě ona, aniž by ho hledala a přitom úplnou náhodou. Podařilo by se ho elfům vůbec ještě někdy získat zpět? A co s ním udělá teď? Jen škoda, že si s ním nemůže vyléčit své škrábance na rukou. Vzpomněla si na Arandilovo zranění. Ohlédla se po něm a elf její pohled opětoval. Viděla, že nohu má obvázanou kusem látky, kterou si utrhl z košile. Improvizovaným obvazem prosakovala krev. Ale Arandil se tvářil zcela vyrovnaně a nyní pohlédl někam dopředu. Jeho tvář zalily paprsky zapadajícího slunce. Slunce? Byli na konci lesa! Tingil radostně zaržál. I on je rád, že jsme venku, usmála se Erunis. Ležela před nimi dlouhá pláň. Vstříc jim zavál lehký vánek a s ním se zvedl i houf padáčků pampelišek. Na chvíli to vypadalo, jako by se roztrhla peřina. Sinron kýchl, když se mu jeden chuchvalec dostal do nosu. „Zdravíčko,“ popřál mu se smíchem muž jménem Reon. „Nevěděl jsem, že ti to tak chutná,“ zašklebil se. „Jenže já to nesnědl,“ ohradil se Sinron. „Vletělo mi to do nosu.“ „Ale no tak, pánové, nebudeme se hádat,“ domlouval jim naoko rozčileně Norllen. Nato se obrátil k ostatním: „Dneska už do Yellonu nedojedeme, takže přenocujeme tady. Reone! Lavirre! Vy donesete dřevo na oheň!“
Všichni seskočili z koní, zatímco Lavirr a Reon zmizeli mezi stromy a šeptem se dohadovali. Ostatní sundali koním sedla, uvázali je k větvím, dali jim napít a nechali je popásat trávy. Mezitím se oba muži vrátili a rozdělali oheň. Muži se rozdělili s elfími poutníky o maso i chléb a Erunis zase na oplátku uvařila všem čaj. „Je výtečný,“ potvrdil Norllen. „Obchodníka znám, bydlí v Litsönu. To město je den cesty od Yellonu, leží u Stříbrného jezera, největšího v celé středozemi. Jméno dostalo podle toho, jak se za slunečních dnů třpytí ve svitu paprsků. Z Yellonu je vidět jen jako vzdálené stříbrné zrcadlo.“ Vtom se ozval výkřik a vzápětí se Sinron začal dusit smíchem. Vojáci se překvapeně rozhlíželi a spatřili remcajícího Reona, který vstával a přitom ze sebe oklepával suchou trávu. „Perfektní!“ smál se Sinron. „Ha-ha-ha,“ utrousil kysele Reon a vypadalo to, že se vzpamatovává ze šoku. „Ale no tak! Byl to jen zajíc. Vlastně jsem nevěděl, že máš fobii ze zajíců. Se skřety nemáš problém, ale jakmile zahlídneš roztomiloučkého hopsajícího zajíčka, hned nám tu omdlíváš!“ Někteří vojáci se také rozřehtali smíchy. „Lekl jsem se,“ vysvětloval Reon. „S fobií to nemá nic společného. Taky by ses lekl, kdyby sis vychutnával chvilku odpočinku a najednou z trávy vyhopsne zajíc přímo na tebe!“ Teď už se smáli všichni. Reon se tvářil nanejvýš dotčeně, ale oči mu vesele svítily. „Chudák zvíře, musel jsi ho svým řvaním také pěkně vyděsit,“ poznamenal ještě Lavirr. „Jsou jako malí kluci,“ prohodil šeptem Norllen. „Sinron je Reonův starší bratr, proto se neustále hádají. Na to si zvyknete.“ Slyšela ho jen Erunis s Arandilem. 9. KAPITOLA: PRONÁSLEDOVANÍ Erunis se probudila ještě před svítáním. Byla prokřehlá, ale dál už spát nechtěla a tak se zvedla a trochu si zaskákala, aby se rozehřála. Všichni spali. Z ohniště stoupal úzký proužek dýmu, ale byl slabý a hned se ztrácel. Zemi pokrývala jinovatka a díky tomu celá travnatá pláň vypadala, jako by byla posypaná cukrem. Ozvalo se zařehtání. Tingil rozčileně pohazoval hlavou ve snaze uvolnit provaz, kterým byl přivázaný. Byl zvyklý běhat volně. Erunis vytáhla ze své tašky poslední jablko, jež jí zbylo, a dala ho Tingilovi. Ten začal vděčně chroupat a ustavičně odháněl Säela, který mu pochoutku záviděl. „Säeli!“ Erunis se nemusela otáčet, aby viděla, kdo za ní stojí. „Je trochu závistivý a Tingil zase neklidný.“ Arandil přešel k Säelovi a podal mu jablíčko ze svých zásob. Pak popleskal neposedného Tingila po hřbetu. „V našich lesích bude zase svobodně pobíhat.“ „Vypadá to, že ti rozumí,“ pousmála se Erunis. „Není to obyčejný kůň,“ odvětil tiše elf. Dívka na něj překvapeně pohlédla. „Co tím myslíš?“ „Jak jsi ho našla?“ „Neodpovídej mi na otázku otázkou,“ ohradila se. Arandil se pobaveně ušklíbl. „No dobře. Nevím, jak se dostal až do Zeleného hájku, ale myslím, že patřil nějakému elfovi nebo se alespoň narodil v našich zemích. Je ještě moc mladý, ale za pár let se budeš moct spojit s jeho myslí a kdykoli ho k sobě přivolat.“ „Spojit?“ „Může pobíhat kdekoli na světě, ale tvé volání vždy zaslechne.“ „Jak víš, že zrovna mé volání?“ „Vybral si tě,“ řekl prostě Arandil. Erunis náhle něco napadlo. „A co Säel? Proč si ho koupil?“ „Slyšel jsem jeho volání, musel jsem ho osvobodit,“ přiznal. „Vy už jste vzhůru?“ ozval se za nimi ospalý Reonův hlas. Ostatní vojáci se také začínali probouzet, chystali snídani nebo se, podobně jako předtím Erunis, protahovali. Arandil přinesl chléb se sýrem i Erunis. Posadili se na ztrouchnivělý pařez, odkud pozorovali dění v celém jejich tábořišti. „Nikdy jsi mi neřekl, jestli máš nějaké sourozence,“ ozvala se znenadání Erunis. „Dvě sestry, Carmen a Lilyu. Carmen je vdaná, ale stále bydlí s námi. Lilye je teprve deset. Přesto je úplný ďáblík, neustále někde pobíhá a šplhá po stromech,“ Arandil se při poslední větě zasněně usmál. „Ale největší blázen jsem nejspíš já, když jsem se vydal na tuhle cestu,“ dodal šeptem upřímně. Erunis se také zazubila. Představovala si, jak Arandil bezradně honí Lilyu, leze po stromech a rozhrnuje keře, aby neposednou sestru našel. Pak si však vzpomněla na svůj dětský sen a zachmuřila se.
„Erunis? O čem přemýšlíš?“ ptal se Arandil a mával rukou dívce před obličejem, aby mu věnovala pozornost. „Že by bylo krásné, kdyby se můj sen splnil,“ řekla Erunis a zdálo se, že ji samotnou ta slova překvapila. „Když jsem byla malá, někdy jsem si představovala, že mám sourozence: velkého bráchu anebo sestru. Viděla jsem ji ve snu. Přišla si pro mě a odvedla mě pryč. Nevím kam, ale bylo to moc krásné. Trvalo mi dlouho, než jsem si přiznala, že to byl jenom sen.“ „Třeba to nebyl jen sen,“ řekl elf potichoučku, jako by ji nechtěl rozesmutnit dávnými a zatracenými sny. „Já už tomu stejně nevěřím. No a také bych ji určitě nepoznala!“ dodala jen tak mimochodem, aby odlehčila situaci. „Pořád říkáš ‚ji‘“, prohodil Arandil. „Co?“ zeptala se zaraženě Erunis, protože zase myslela na něco jiného. Elf se to chystal zopakovat, ale pak se za nimi ozval hlas kapitána Norllena: „Žádné lenošení! No tak, do práce, nemáme na to celý den! A pro vás to platí také, Erunis a Arandile!“ Během následující půlhodiny zahlédla dívka Arandila jen jednou, když opatrně rozkládal konstrukci stanu. Sama měla práce dost: uklízela ohniště, aby nikdo nepoznal, že se tu tábořilo a taky pečovala o koně, aby byli připravení na další cestu. Norllen dal pokyn k odjezdu: každý naskočil na svého koně a zařadil se do zástupu, který byl narušen, když nechali jezdci své koně běžet volně a ti cválali mnohdy i po pěti vedle sebe. Po pravé straně mohli vidět klikatící se řeku Äl, jež po šesti stech mílích, kdy nabírala rychlost a rozšiřovala své koryto, končila v Jižním moři. Teplé mořské proudy zajišťovaly mírnější zimy, a proto Jižní moře na rozdíl od Severního nezamrzalo. Tingil se Säelem se drželi vedle sebe, ačkoli Tingil byl podle Säela jen rozpustilé hříbě. Jak se elf od svého koně dozvěděl, když mu otevřel svou mysl, byl Säel starý kůň, starší než i vypadal. „Kapitáne Norllene! Pozor, nalevo!“ vykřikl Sinron, který jel vpředu v závěsu za svým velitelem a nyní svého koně obracel zpátky. Zároveň si ze sedla uvolnil dlouhý luk a pohladil peří na šípu, který nejspíš sám vyrobil. Erunis se také otočila. Skřeti! Využili jejich chvilkové nepozornosti a vydali se je pronásledovat. Neměli koně, nýbrž velké medvědy, jež si podvolily dlouhým mučením. Jejich těla byla pokryta mnoha jizvami a některé rány byly ještě čerstvé a nestačily se ani zahojit. Uprostřed jel na největším medvědovi ten nejošklivější skřet: zřejmě vůdce celé tlupy. Teď už se všichni muži řítili vstříc skřetům. První salvy šípů byly vypáleny, ale téměř každý minul svůj cíl. Erunis se nestačila orientovat. Všechno se dělo moc rychle. Nejdříve cválali směrem k městu a vzápětí stála s Tingilem osamoceně v moři zeleně, zatímco za ní probíhal boj na život a na smrt. Elf stál v první linii, byl to on, kdo dívce přikázal, aby zůstala opodál. Ačkoli její dobrodružná duše toužila pomoci jejich zachráncům, rozum jí našeptával, aby poslechla Arandila. A udělala dobře. Jeden z vojáků spadl z koně. Nešlo poznat, zda je mrtvý nebo jen zraněný. Velitel Norllen něco křikl a ukázal na jednoho ze svých mužů. Krátce nato se ze skupiny bojovníků oddělili dva jezdci a mířili k Erunis. Vřava pomalu utichala. Poté, co Norllen zabil skřetího velitele, se ti nejzbabělejší skřeti otočili a prchali před ostrými meči vojáků. Zbytek byl brzy rozprášen. Muži slézali z koní a shlukli se kolem sestřeleného vojáka. „Je mrtvý?“ zeptala se Erunis elfa, sotva byl na doslech. Arandilův výraz už nemohl být výmluvnější. „Je mi to líto,“ řekla dívka Sinronovi, který přijel s Arandilem. Sinron si povzdychl. „Byl to dobrý muž a to můžu říct, i když jsme se seznámili teprve nedávno.“ Pokýval hlavou a pohlédl zpátky k mužům. „Doprovodím vás do města, kapitán Norllen si chce být jistý, že v pořádku dojedete. Skřeti jsou velmi vynalézaví a nikdy nemůžeme vědět, kdy na nás nějaký vyskočí z těch podzemních děr. Ale dnes jsme měli štěstí, protože jsme jim zabili velitele. Teď dají na chvíli pokoj, než se zase najde někdo, kdo by to stádo tupých palic sjednotil. Ale to zase odbíhám. Musím podat ve městě o všem zprávu a vrchního velitele bude zajímat Oligova smrt. Kapitán Norllen má teď práci. Muži musejí spálit těla mrtvých nepřátel a ranění by se měli ošetřit. Proto pojedete jen se mnou. Můžeme vyrazit? Jste připraveni?“ Erunis přikývla. Očima vyhledala kapitána Norllena a ten jí pohled oplatil. Zvedl ruku jako na pozdrav na rozloučenou. Paprsky poledního slunce dopadaly na šedé městské hradby z velkých kamenných kvádrů obrostlých břečťanem. Erunis div nepadaly oči z důlků, když projížděli úzkými uličkami lemovanými dvoupatrovými domy. Ve městě byla spousta lidí – dětí, žen, mužů i starců, a přes ulice přecházela spousta stráží. Erunis byla prý jako malá jednou v Ressmutu, ale vůbec si na to nepamatovala, a od té doby nikdy ve městě nebyla. Podle toho, co říkali Sinron i Arandil, byl Litsön, do kterého měli namířeno, dvakrát větší než Yellon. Město bylo velmi rušné. Všechen ten klapot kol, skřípění otevíraných dveří, pláč malých dětí a štěkání psů tvořilo dohromady něco jako malý orchestr. Takový, po kterém vás rozbolí hlava, pokud na to nejste zvyklí.
„Ukážu vám ten nejlepší hostinec ve městě!“ ozval se před nimi Sinronův hlas, Sinron musel skoro křičet a stejně by ho Erunis přeslechla, kdyby se u toho nesnažil gestikulovat rukama. Potlačila přitom nutkání se uchechtnout a místo toho si vyměnila šibalský úsměv s Arandilem. „Vznešený pane, neměl byste malou almužnu pro jednu stařenu, kterou bída vyhnala na ulici?“ Postarší žena v otrhaných šatech žebračky a se šátkem na hlavě přistoupila s rukama v prosebném gestu k Arandilovu koni. Asi ho považovala za knížete. Ale to už jí Arandil podal dvě stříbrné mince a vyzval ji, aby mu ustoupila z cesty. Žena tak učinila a Erunis ještě zaslechla tiché: „Děkuji mnohokrát, Vznešený.“ Se žebráky se Erunis již setkala. Iveris je často vyháněla z hostince, aniž by jim dopřála byť jen suchý skrojek chleba. To se zdálo dívce nefér a jednou darovala malému chlapci velký povidlový koláč. Iveris se to nikdy nedozvěděla, ale Erunis vždy zahřálo u srdce, sotva si vzpomněla na chlapcův vděčný pohled. Chlapec jí pak pověděl, že má ještě maličkou sestřičku a že od doby, kdy jim tatínek odešel do nebe, je často trápí hlad. Erunis si byla tehdy jistá, že udělala správnou věc. „Tak jsme tady,“ oznámil jim Sinron. Hostinec byl opravdu hezký. Zděný dům obložený tmavým dřevem a s červenými okenicemi. Na otevřeném prostranství postávalo pár lidí, ale jinak tu byl klid. Jediný hluk sem tlumeně doléhal z blízkého náměstí. Domy v této části města byly větší a zdobenější, než ty, které doposud mohli spatřit. Byla to čtvrť bohatých lidí. „Tady se vás nebude nikdo na nic vyptávat,“ začal zase Sinron. „Elfové tu jsou v bezpečí. Hostinský se jmenuje Niklich. Když mu řeknete, že vás sem posílá kapitán Norllen, bude se k vám chovat o to uctivěji a možná se i něco zajímavého dozvíte. Jen doufám, že tu historku o tom, jak ze země vykopal sudy plné vína, už nevypráví. Vloni jsem ji slyšel šestkrát a letos jsem tam ještě ani nepáchl. Pro jistotu, víte.“ „Dobře, díky za upozornění,“ poděkoval Arandil a natáhl k vojákovi ruku. Ten pochopil a ruku mu krátce stiskl. Nastal čas na rozloučení. „Bylo mi ctí, elfí poutníci.“ „Himya mi alassë,“ pousmál se Arandil při elfím pozdravu a obřadně si přiložil ruku k čelu. „Hodně štěstí,“ zablekotala Erunis první, co ji napadlo a potřásla si se Sinronem rukou. „Hodně štěstí i tobě, Erunis, a šťastnou cestu bez nechtěných pronásledovatelů,“ odvětil Sinron. „Sbohem,“ řekli všichni tři najednou, jako by si četli myšlenky. Potom vyprskli smíchy. Loučení s úsměvem na tváři je prý nejlepší loučení. 10. KAPITOLA: V LITSÖNU „Nikdy jsem neviděla tolik vody,“ žasla Erunis při pohledu na Stříbrné jezero. Stáli na vyvýšeném pahorku, odkud měli úžasný výhled na město i třpytící se jezero. Kdesi v dáli na obzoru se rýsovaly hory. Tam někde prý leží elfské země... Ale nejdříve musí najít obchodníka Martura. Jenže kde by ho měli v tak velkém městě hledat? Sotva sjeli z pahorku a znovu se napojili na hlavní silnici, náhle bylo všude kolem plno lidí. Většina z nich byli obchodníci, kteří měli s sebou plné povozy zboží. Mířili na podzimní trhy do Litsönu. Teď mohli postupovat jen pomalu. Erunis se rozhlížela, jestli někde nezahlídne pana Martura, ale po čase to vzdala a místo toho sledovala, jak se větve stromů, které lemovaly silnici, pohupují ve větru. Většina z nich byla bez listí. To leželo rozdupané mezi kopyty koní. U brány do města stály stejně jako v Yellonu stráže, které vybíraly měďák za volný vstup. Litsön bylo velké město. Ulice byly rovné a lemovaly je čisté, upravené domy se zahradami. Za ploty často hlídali psi od nejmenších křížených voříšků až po vlčáky, kteří své okolí pozorovali skoro přísným pohledem, jež naznačoval, že jsou připraveni hájit své obydlí stůj co stůj. Když se dostali na tržiště, zjistili, že dál se prostě nedostanou. Tím ohromným množstvím lidí by se na koních projíždělo jen těžko. Museli proto odbočit na blízké náměstí, kde doufali, že najdou slušný hostinec, kde by přečkali, dokud by se jim nepodařilo najít obchodníka. Ale ten na sebe nenechal dlouho čekat, a ačkoli nemohl tušit, že za ním Erunis sama přijede se svým společníkem, v podstatě našel on je. Erunis zrovna poprvé zahlédla přímo Radnici, když se za ní ozvalo nezaměnitelným hlasem: „Erunis!“ A pak už jen uviděla starého pána, jak na ni mává. To už i Arandil otočil svého Saëla a zařadil se za Tingila. „Rád tě zase vidím, děvče. A kdopak je tvůj elfí společník?“ usmíval se pan Martur a vůbec nevypadal překvapeně, jak by se dalo očekávat, možná spíš malinko zvědavě. „Jmenuje se Arandil, pane,“ odvětila Erunis. „Potěšení je na mé straně,“ kývl hlavou obchodník. „Pojeďte za mnou, bydlím tady nedaleko.“ Nasedl na svého hnědáka, který měl k sedlu připevněny přeplněné brašny.
Že by s sebou všude vozil čaje? napadlo Erunis. Konečně něčeho docílili. Po týdnech zdlouhavé cesty se setkali s obchodníkem a on teď Erunis poví pravdu o její minulosti. Poprvé ji však přepadl strach z toho, co by se mohla dozvědět. Co když se dozví něco děsivého a bude si vyčítat, že byla tak zvědavá? Na takové myšlenky naštěstí neměla dost času, neboť najednou stáli před velkým domem. Tingil zastavil, aniž by mu zamyšlená dívka musela dávat pokyn. V duchu si vyhubovala za svou nepozornost. Koně nechali ve stáji a pak vešli do domu bohatě zdobeným hlavním vchodem. Ocitli se v předsíni, ze které vedla spousta dveří a dvě schodiště do vyšších poschodí. Obchodník zatahal za provázek u dveří a místností se rozlehl cinkot zvonku. V okamžiku se objevila služebná. Nejspíš byla vyrušena z práce v kuchyni, neboť měla dlouhé rukávy vyhrnuté nad lokty a ruce si spěšně otírala o zástěru. „Přejete si, pane?“ „Nilo, přichystej večeři pro mě i mé hosty, budeme jíst ve velkém sále.“ „Ano, pane,“ uklonila se služebná a ještě než odešla, zvědavě přejela očima oba pánovy hosty. Sotva se za ní zavřely dveře, odvedl je obchodník do útulného salonku, kde si uložili věci. Erunis mu pak vyprávěla o své cestě. „To je vskutku zajímavý příběh,“ prohodil zamyšleně obchodník a promnul si holou bradu. „Ale dříve, než zodpovím tvé otázky, Erunis, pojďme se najíst.“ A nezvykle mrštně na staršího člověka vstal z pohodlného křesla a pokynul jim do velkého sálu, kde již kuchařky přichystaly lákavou hostinu. Obchodník se posadil rádoby do čela stolu s Erunis po pravé a Arandilem po levé straně. „Tak se dáme do toho, jen jezte a pijte, co hrdlo ráčí,“ pobídl je pan Martur, ačkoli to nebylo třeba. Na chvíli se rozhostilo ticho rušené jen cinkáním příborů. Jakmile si však Erunis ukrojila třetí porci jablečného koláče, už to nevydržela a zeptala se: „Pane Marture, co jste mi to tenkrát chtěl říct? A odkud znáte můj přívěšek?“ Obchodník odložil lžičku a pohlédl na dívku. „Patřil tvé babičce.“ „Mé…?“ „Ano, babičce z matčiny strany. Jmenuje se také Erunis a stále žije na jednom vzdáleném panství na východě. Tvá matka Elanes tam bydlí také, ačkoli by byla mnohem šťastnější jinde. Její srdce totiž zůstalo na severu. Znal jsem ji, když byla ještě mladší a plná energie. Dnes už je jen otrokem své matky, i když se její vůli nepodvolí. Tvá babička nebo Erunis, jak chceš, se ji snaží přesvědčit, aby se znovu vdala, jedině tak prý jí v závěti odkáže rodinné dědictví. Pocházíš z bohatého rodu, Erunis, a tvá babička si myslí, že peníze jsou všechno. Nikdy nechápala Elanesinu lásku ke tvému elfskému otci. Nenávidí elfy a brání tvé matce, aby k nim utekla.“ „Znal jste i mého otce?“ zeptala se Erunis. „Ne, nikdy jsem ho neviděl. Ale zemřel dřív, než ses narodila. Padl ve válce, to je všechno, co mi Elanes řekla. Je mi to líto.“ Erunis si prohlížela své složené ruce na klíně. Arandil si povzdechl. „Tehdy jich padlo mnoho, zpívá se o tom spousta písní.“ A tichounce zanotoval: „Chvalme je a zpívejme těm hrdinům, co padli v boji proti Jižanům, jen díky jejich odvaze, nevisí naše hlavy na provaze.“ „Ano, tak to tehdy bylo,“ potvrdil Martur. „Je to dost morbidní,“ podotkla Erunis. „Aspoň víš, co by se stalo s elfy, kdyby prohráli,“ řekl Arandil. „Chtěla bych vidět svou mámu,“ vychrlila náhle Erunis. „Čekal jsem to,“ usmál se zamyšleně obchodník. „Myslím, že by to šlo, ale tvá babička se to nesmí dozvědět. Elanes tě tehdy zachránila, když tě zanesla do Donovy. Ale mohlo to být kamkoli jinam. Netuším, proč zrovna na západ a proč zrovna do této vesnice.“ „Jak je to daleko?“ „Přes tři týdny cesty. Je to kousek od Belbunu. Pojedu s vámi, neboť moje obvyklá pouť obchodníka právě začíná,“ majestátně uhodil pěstí do stolu, až zadrnčelo sklo. „Možná byste se se mnou a mými lidmi mohli zdržet i déle. V Eriadoru totiž vypukla morová epidemie. U všech rohatých, to nám ještě scházelo!“ Erunis si vyměnila znepokojený pohled s Arandilem. Nezmínili se obchodníkovi o Safírovém kameni. „Je to vážné?“ chtěl vědět Arandil. „Objevilo se prý pár nakažených ve Zlatém lese, to bylo před dvěma dny. Nákaza nejspíš přišla přes moře. Další zprávy zatím nepřišly. Snad si s tím vy elfové nějak poradíte. Slyšel jsem o Kameni, který má elfský král a který dokáže léčit.“ „V tom případě myslím, že s vámi nemohu jet do Belbunu,“ oznámil Arandil. „To o léčivém Kameni je pravda, jenže se ztratil a dlouhá léta se po něm pátralo. Bylo to i mým posláním. Tehdy v Borovém lese ho našla Erunis
ve skřetím doupěti. A když jsou teď elfové ohroženi, musím se vydat co nejdříve ke králi, aby se všichni s pomocí Safírového kamene zase uzdravili.“ Mezitím, co vysvětloval, vytáhl Safírový kámen na světlo, aby jej ukázal Marturovi. Obchodník si Kámen uznale prohlížel a přikývl. „Dobrá tedy, tvé poslání se zdá být velmi důležité. Dám ti na cestu všechno, co budeš potřebovat. Kdy chceš vyrazit?“ „Jen co bude vše připraveno.“ „Dám pokyny čeledínovi a zatím vás tu nechám, abyste se rozloučili,“ rozhodl obchodník a v tu ránu byl pryč. „Moc rád bych s tebou jel dál, Erunis, ale ve Zlatém lese žije moje rodina, příbuzní i mí přátelé a já se bojím, aby už stejně nebylo moc pozdě, než dorazím,“ omlouval se napjatě Arandil a bylo vidět, že se přemáhá, aby nezačal z obav přecházet sem tam po místnosti. „Neomlouvej se, na tvém místě bych udělala to samé. Věřím ale, že všechno dobře dopadne. Uvidíš,“ utěšovala ho dívka a Arandil k ní pocítil příval vděčnosti. Věděl, že mu bude chybět. „Slib mi jednu věc,“ zaprosila Erunis, „že se pro mě vrátíš a pak budeš mým průvodcem v elfských zemích.“ Elf se zasmál. „Domluveno.“ Za chvíli už stáli před domem a Erunis Arandila naposledy objala. „Himya mi alassë,“ snažila se napodobit elfův přízvuk. Elfština přece měla být jejím rodným jazykem! „Himya mi alassë,“ potvrdil elf a pak popohnal Saëla do ulice, kde se vzápětí ztratili v davu. „My vyrazíme hned zítra. Pojď, ukážu ti pokoj, kde budeš spát,“ řekl pan Martur a nabídl jí rámě. Erunis si připadala jako dáma z vyšší společnosti a vůbec k tomu nepotřebovala nadýchané hedvábné šatičky. Přede dveřmi pokoje jí obchodník popřál dobrou noc, přestože bylo teprve krátce po západu slunce. Omluvil se jí s tím, že musí zařídit potřebné věci před zítřejším odjezdem a odkázal ji na služebnou Nilu, kdyby cokoliv potřebovala. Erunis se rozhlédla po svém pokoji. Byla to útulná místnost, které dominovala postel s nebesy se světle modrým povlečením. Nalevo i napravo od postele se nacházelo okno do ulice, ale jelikož byla ve druhém poschodí, viděla také střechy litsönských domů. Dále stála v pokoji pěkná, jednoduše řezaná skříň z dubového dřeva, stůl se židlí a vana na koupání. Dvě malé lampy visely na zdi, další pak u stolu. Dřevěnou podlahu nezakrýval koberec, ale u postele ležela huňatá kožešina, do které by se daly příjemně zabořit nohy. Erunis popošla k posteli, sedla si a prohlížela si jemné květinové vzorky na závěsech. Ale poté přistoupila k oknu. Modré okenní závěsy byly roztažené, aby do pokoje mohlo pronikat světlo z ulice. Lidé venku rozžíhali lampy, zatímco obloha přecházela z tmavě nachové barvy do šedavé modři. Brzy byly ulice téměř vylidněné a tehdy zavládl večerní klid. Sotva začaly vykvétat první hvězdy, přišla Nila s dvěma velkými kbelíky horké vody, aby se Erunis mohla okoupat. „Pán Vám vzkazuje, že zítra za východu slunce máte čekat na molech Stříbrného jezera. Nemusíte se bát, já Vás tam zavedu,“ řekla klidně dívka, která mohla být jen o pár let starší než Erunis. Temně rudé vlasy jí neposlušně vypadávaly zpod šátku a její ruce hovořily o tvrdé práci. Nila si však nikdy na nic nestěžovala, všechnu práci vykonávala s pokorou, jak si Erunis stačila všimnout. „Potřebujete ještě něco?“ zeptala se Nila, sotva nalila vodu do vany, aniž by si všimla, že ji elfská dívka pozoruje a sympatizuje s ní. „Děkuji, to je vše,“ usmála se Erunis a propustila ji s tím, že už má jít domů. Bylo to báječné vykoupat se zase jednou v teplé vodě, pomyslela si Erunis, když v měkkém županu ulehla do postele s nebesy.
11. KAPITOLA: SNY Té noci měla Erunis velmi neobvyklý sen. Podobal se jejím snovým představám z dětství. Ve svém snu se znovu setkala se svou pomyslnou sestrou. Když se probudila, sice si nemohla vybavit její tvář, ale získala silný pocit, že přece jen existuje. Rozhodla se, že se zeptá obchodníka, jestli o ní neví. Probudila se ještě za tmy, jak byla zvyklá vstávat v Donově. Ulice se znovu pozvolna zaplňovaly lidmi. Mnoho služek a čeledínů bylo na cestě za prací nebo šli s košíkem na trh, aby koupili chybějící suroviny na slavnostní hostiny svých pánů. Jak obloha zlátla, Erunis znovu spatřila v dálce vrcholky neznámých hor a pohoří v elfských zemích. Naposledy zívla a pak si oblékla šaty na cestu. Nakonec si připnula plášť a do podpaží vzala svou tašku. Zkontrolovala, zda je vše v pokoji na svém místě, od ustlaných peřin a polštářů po již zhaslé lampy. Na schodišti potkala Nilu a společně se vydaly k jezeru. Nila toho moc nenamluvila. Erunis se dozvěděla, že bydlí se svými rodiči a pěti sourozenci v malém domečku u jižních hradeb města a že její rodina není moc bohatá, a proto musela do služby už v patnácti letech.
Bránou z města, opačnou než Erunis včera přijela s Arandilem, prošly bez povšimnutí. Cesta za městem byla namrzlá, a proto jim půda křupala pod nohama. Za půl hodiny rychlé chůze se dostaly k jezeru, jež se táhlo daleko do všech stran. Průzračně čistá voda odrážela sluneční paprsky, až hladina vypadala jako tekuté světlo. „Tady jsme, Erunis!“ ozval se napravo hlas pana Martura. Byl obklopen pěticí lidí, kteří po dívce zvědavě pokukovali. Byly mezi nimi dokonce i dvě ženy s vlasy sotva na ramena a rozhodně nevypadaly jako nějaké uhlazené přepudrované dámy. „To jsou mí přátelé, kteří pojedou s námi,“ vysvětloval obchodník a představil je jako Thailema, Cundura, Moriona a ženy jako Rassenis a Helin. Nato se všichni přesunuli na loďku s malou kajutou, rozloučili se s Nilou a odrazili loďku od břehu. Do rozvinuté bílé plachty se opřel vítr ze západu a nesl je lehce po jezeru, aniž by museli veslovat. Erunis se často nakláněla přes palubu, jako by snad mohla nahlédnout do hlubokého dna. Tu a tam se šplouchnutím vyskočila z vody rybka a stejně rychle zase zmizela. Jezero bylo jako zrcadlo, jednu dobu zlaté jako samo slunce a pak zase azurově modré jako nebe. Po nějaké době, když už byli daleko od břehu, se Erunis udělalo zle z neustálého houpání na vlnách a musela si přiznat, že už to není taková zábava jako na začátku. *** Když po dvou dnech zakotvili na nejjižnějším břehu jezera, Erunis se ulevilo. Tam už na ně čekali jejich koně, dokonce byl mezi nimi i Tingil, který se s dívkou náležitě přivítal. Vydali se cvalem dál. Další den přišly těžké sněhové mraky ze severu, zakryly oblohu a okamžitě se prudce ochladilo. Foukal ledový severák, který je šlehal do tváří, a každé odkryté místečko na tělo bylo cítit. Z nebe se sníh jen sypal, až rozsáhlá rovinatá krajina získala třpytivý nádech. Každý den zastavovali na večer v nějakém hostinci nebo přespávali u Marturových přátel a starých známých. Všichni k ní byli moc milí, ale přesto se Erunis ve společnosti samých dospělých necítila dobře. Pořád mluvili jen o strastech života, přáli si, aby se sešli zase příští rok, nebo se po večerech dlouho do noci bavili o politice. Erunis často myslívala na Arandila. Přemítala, kde teď asi je a jestli na ni také vzpomíná, tak jako ona na něj. Od oné noci v Litsönu se jí stále zdály sny o její sestře, přestože stále neukázaly její tvář. Obchodník jí nebyl schopen říct, jestli má nějakého sourozence a tak Erunis stále nedočkavěji vyhlížela Belbun. Jejich cestu ještě prodloužila sněhová kalamita, která byla v této části země v listopadu dosti neobvyklá. Celé tři dny zůstali v malé zapadlé vesničce u řeky Dally. Erunis měla mizernou náladu, dokud jí Helin nenabídla, že ji naučí hrát šachy. Když konečně čtvrtého dne ráno vysvitlo slunce a ledová krajina se zase zatřpytila, opustili Dallienu a pokračovali ve své cestě na východ. Erunis na sněhu objevila svou novou schopnost, totiž že se ve sněhových závějích nepropadá tak hluboko jak by normálně měla. Jako by se její elfské schopnosti probouzely postupně. Nikdy dřív si toho nevšimla a to mívali v Donově pořádné nadílky sněhu! Vzpomněla si na své trable s kouzly a jak jí Arandil jednoho večera v Modrém hvozdu předvedl drobné kouzlo na rozdělání ohně. Jakékoliv pokusy o kouzlení jí však v lidských zemích zakázal, neboť by to mohlo mít neblahé následky. Navíc naučit se kouzlit prý není záležitost jednoho večera. Postupem času se Erunis spřátelila i s jejich ostatními společníky. Pan Martur jejich družinu čas od času opustil, aby vyřídil nějakou „čajovou zakázku“ a když nechtěla být sama, zapojovala se do jejich rozhovorů. Nejradši měla Helin a jejich společné šachové turnaje, které se opakovaly den co den. Bylo to přesně na den čtyři týdny, co vyjeli z Litsönu, když stanuli na kopci, odkud byl výhled na celé belbunské údolí. Těsně u úpatí kopce, jen pár desítek metrů pod nimi, se rozprostíral starodávný hrad Belbun. Jeho tři věže postavené z velkých kamenných kvádrů vypadaly, jako by je někdo posypal cukrem. Z mnoha komínů vycházel kouř a po vysokých hradbách procházely stráže. „Náš cíl leží ještě o kousek dál. Jen pět mil odtud se nachází Erunisino panství Veliena,“ prohlásil Martur. „Nemá tak vysoké věže jako Belbun, takže ho odsud nevidíme. Přesto musíme být opatrní a nesmíme zapomenout, že se to tvá babička nesmí dozvědět, Erunis. Pojedu napřed a pokusím se najít Elanes. Pokud bych se musel zdržet, počkejte na mě u mostu. Vy víte, u kterého,“ otočil se na Thailema, který přikývl. Počkali, dokud nebyl obchodník z dohledu a pak se pomalým tempem pustili po úbočí kopce. Museli přitom dávat pozor, aby se nepřiblížili příliš k okraji stezky a nestrhli přitom lavinu. Objeli Belbun ze tří stran a tady dole hrad vypadal temněji, když ho neosvětlovaly sluneční paprsky, které se nedostaly přes hustě nasázené borovice. Po cestě nikoho nepotkali, což bylo podle Thailema dobré znamení. U druhého mostu, kde měli čekat, si Erunis nasadila pro jistotu kápi a ostatní následovali jejího příkladu, aby prý nepůsobili moc nápadně. Nečekali dlouho a obchodník byl zpátky. Jeho tajuplný úsměv svědčil o úspěchu. Vydali se pomalu za ním a za první zatáčkou se jim naskytl dech beroucí pohled na Velienské panství. Byl to velký dům, ne-li zámek s mnoha věžičkami a s upravenou zahradou.
Stále skrytí mezi nízkými smrky se kochali tou nádherou. Pak jim obchodník objasnil svůj plán. Že zavede Erunis k bočnímu vchodu do spíže a pak ji doprovodí až k Elanes, která ovšem ještě netuší, že za ní přijela její dcera. Dívka v mžiku seskočila z Tingila, popadla jen svou malou taštičku a následovala Martura lesem, dokud se před nimi znovu neobjevila Veliena. Škvírou ve dřevěných dveřích vykukovala nějaká služka, a když je spatřila, ostražitě zkontrolovala okolí a mávla na ně, že je vzduch čistý. Ve spižírně to vonělo ledasčím a museli jste dávat pozor na hlavu, abyste se nepraštili hlavou o velké kusy šunky zavěšené na háčcích u nízkého stropu. Jako duchové se mihli prázdnou kuchyní, která byla nesmírně rozlehlá. Služka je vedla bočním schodištěm nahoru do komnat paní Elanes. Otevřela jim dveře, uklonila se a pak za nimi zavřela. Bylo slyšet její tiché cupitání dolů. Erunis se rozhlédla. Stáli v nějaké chodbě, jejímiž velkými okny sem pronikalo denní světlo. Po pravé straně se nacházely dvoje dveře a chodba končila velkým vstupem do nějakého sálu. Obchodník jí naznačil, aby šla právě tam. Kamenná zem odrážela její tiché, váhavé kroky. Zastavila se na prahu místnosti a pan Martur ji předešel. Na druhé straně sálu seděla u klavíru žena. Hrála tesklivou melodii. Oblečena byla prostě, ale i kdyby si na sebe navlékla celou hromadu šperků, stále by tím největším byly její vlasy. Vypadaly jako ty Erunisiny, až na to, že žena je měla zvlněné do prstýnků a na temeni sepnuté stříbrnou sponou. „Tak jsme tady, Elanes,“ pronesl laskavě starý pán. Elanes přestala hrát a vstala tak prudce, že převrhla drobnou stoličku, na které seděla. Erunis si odepnula svůj plášť a ve světle mnoha svící se zatřpytil přívěšek, který měla zavěšený na krku. 12. KAPITOLA: ELANESIN PŘÍBĚH „Erunis!“ vykřikla Elanes a přikryla si rukou ústa. Oči jí zvlhly. „Mami!“ vydechla dívka a obě si padly do náruče. (Pan Martur se sám pro sebe usmál a vytratil se potichoučku z místnosti, aniž by si toho někdo všiml.) Po chvíli vzala Elanes dceřin obličej jemně do rukou a zadívala se jí do očí. „Podobáš se svému otci,“ zašeptala. Vypadalo to, že chce říct ještě něco, ale pak jen potřásla hlavou. S tichým povzdechem na ni znovu pohlédla. „Musím ti toho hodně říct. Já… doufám, že mě pochopíš. Posaď se.“ Ukázala na křesílka potažená bílou kůží. „Víš… před dvaceti lety,“ začala smutně vyprávět Elanes, „to probíhaly tvrdé boje mezi lidmi a elfy. Byla to zlá doba a nikdo nebyl v bezpečí. Bojovalo se všude. Bylo mi tehdy devatenáct. Nechtěla jsem sedět doma, zatímco můj otec i můj strýc bojovali ve válce. Moje dobrodružná duše toužila po dobrodružství a i přes zákazy své matky jsem často vyjížděla na koni z Velieny a zkoumala okolí. Jednoho dne mě zajali elfové a zavedli mě do svého tábora. Chovali se ke mně hezky, přestože jsem byla jejich zajatkyně. Změnilo to můj tehdejší názor na elfy, a ačkoli by se mi možná podařilo jim utéct, dál jsem přebývala v táboře a pomáhala jim v kuchyni. Bylo mi jedno, jestli se to matka dozví, protože už tehdy jsme se často nepohodli a já jí čas od času dělala naschvály. Pak jsem ovšem potkala tvého otce. Byla to láska na první pohled, jak se říká. Na čas se vzdal svého rytířského postavení a vzal mě s sebou do Eriadoru a do Zlatého lesa. Představil mě své rodině a já byla tehdy ještě víc překvapena elfí laskavostí. Další rok se konala svatba a rok nato se mi narodila první dcera, tvá sestra Alnëss…“ „Takže já mám vážně sestru?“ zaradovala se Erunis. Elanes vyprávěla dál. „Po pěti letech jsem se odhodlala vydat zpátky do Velieny. Jela jsem sama a hodně narychlo, protože jsem se chtěla brzy vrátit do Eriadoru. Matka mě přijala chladně, oznámila mi, že jsem mrcha a pověděla mi o smrti mého otce i mého strýce. Tušila jsem, že můj otec zemřel, protože na rozdíl od matky by se mě vydal hledat. Hrdě jsem jí odpověděla, že ji zde nebudu obtěžovat svou přítomností a že se hodlám vrátit do Zlatého lesa za svým Anárionem a za svou dcerou. Když zjistila, co jsem provedla, dala mě pod zámek a hlídala mě jako ostříž. Bylo by mi mnohem milejší, kdyby se mě vzdala, jí ale dělalo radost pomyšlení, že mě má v hrsti. Křičela jsem na ni, ať mě pustí, jenže se mi akorát vysmála a prohlásila, že nesnese mít v rodině elfa, když nějaký jiný elf zabil jejího manžela. Válka však ještě neskončila. V poslední vítězné bitvě elfů za svobodu padl tvůj otec. Dostala jsem tehdy dopis o jeho smrti. To už jsem věděla, že jsem znovu těhotná a mé matce se to doneslo brzy. Chtěla mé dítě zabít hned, jak se narodí, ale to jsem nemohla dopustit a tak jsem jednoho večera zabalila své věci a utekla. Chtěla jsem tě zanést, co nejdál, aby tě nemohla vypátrat a zamířila jsem proto na západ, kde jsem věděla, že budeš v bezpečí. Hledala jsem jistou vesnici. Donovu. Prý tam žila jedna z dcer mého strýce a tak jsem si řekla, že budeš nevědomky blízko své vlastní rodině. Nato jsem se vrátila zpátky sem, abych to své matce řekla, a od té doby jsem jejím vězněm. Upřímně, už to tady nesnáším.“
13. KAPITOLA: ODHALENÍ „Víš, jak se jmenuje ta dcera tvého strýce, o které jsi mluvila?“ zeptala se Erunis s neblahým tušením. „Myslím, že Iveris, a její sestra Allic bydlí… „ „… v Ressmutu,“ doplnila ji Erunis a vyprávěla svůj příběh. Nakonec se musela zasmát. Jaká to byla ironie osudu? Tak Iveris, Teilon, Nécon, Allic… to jsou její vzdálení příbuzní! „A co moje sestra? Stále žije ve Zlatém lese?“ Elanes vážně přikývla. „Celá ta léta mi píše dopisy a doufá, že se jednoho dne vrátím…“ Elanes se zahleděla do země, jako by si prohlížela špičky svých drobných střevíčků. „Odpustíš mi, Erunis?“ Erunis neváhala. „Ano, maminko,“ a zkoušela, jak to slovo chutná. Elanes vypadala, že se jí velmi ulevilo a blaženě se usmála. Znovu svou dceru objala a Erunis se zdálo, jako by její máma omládla o několik let. „Nechceš se porozhlédnout po mých pokojích?“ navrhla Elanes a ukázala na přivřené dveře, kterých si dívka předtím ani nevšimla. „Páni!“ podivovala se, když vstoupila do prvního pokoje. Pokoji, stejně jako sálu, dominoval velký krb s rodinným erbem, který Erunis nosila na přívěšku. Čisté bílé zdi byly ozdobeny velkými obrazy, které znázorňovaly exotické krajiny Jižního moře. Uprostřed pokoje stál stůl se dvěma židlemi a zemi pokrýval drahý koberec. Druhý pokoj byl naproti tomu přeplněný šatními skříněmi a šuplíky se šperky. Když Elanes otevřela první skříň, Erunis užasle vydechla. Dosud neviděla tak nádherné šaty. Z plátna, kůže, kašmíru, hedvábí… A ty barvy! Světlounce modrá, temná modř, meruňková, ohnivě rudá, béžová, dokonce i tyrkysová. Elanes jen mávla rukou a znechuceně skříň zase zavřela. Ze šperků se Erunis nejvíce líbila elfská čelenka a prstýnek s modrým kamínkem ve tvaru hvězdy. Třetím pokojem byla ložnice. Postel s nebesy byla samozřejmostí, stejně tak měkký koberec a drahý nábytek. Okno na západ ukazovalo, kolik uběhlo času od doby, kdy sem s obchodníkem dorazili. „Věř mi, že po všech těch letech by ti to už krásné nepřipadalo,“ řekla Elanes, protože podle dívčiných pohledů a jejího mlčení uhádla, na co myslí. „Ale chápu, že po tom, co jsi žila na půdě, ti to musí připadat jako pohádka.“ Na chvilku jako by jí obličej zakryl stín. Ale trvalo to jen vteřinu. „Jak dlouho tu s tebou můžu zůstat?“ vyptávala se Erunis. „A pojedeš s námi do Eriadoru?“ Elanes se nadechla k odpovědi, ale náhle se zarazila, protože se na chodbě ozval nějaký povyk. Za okamžik vběhl do místnosti zadýchaný pan Martur. „Erunis! Elanes! Jsme prozrazeni, musíme zmizet! Honem!“ „Na to už je pozdě,“ ozval se za ním chladný hlas a do místnosti vstoupila postarší žena. Její přísný výraz ulpíval na Elanes. „Přece sis nemyslela, drahá dcero, že tě tu nechám bez dozoru. Ne. Moje věrná služebnice viděla, jak k Velieně míří sedm lidí. Jenže ke mně jich přišlo jen šest. Nejsem hloupá a řeknu ti, že tohle jsem už dlouho očekávala. Až za tebou přijede tvá druhá dcera. A vida…“ Žena si ostřížím zrakem prohlížela Erunis, která její dlouhý pohled nevydržela a dělala, jako by ji zrovna zaujaly odřené špičky jejích laciných bot. Žena se jí vůbec nezamlouvala. Byla podobná Elanes, ale takovým temnějším způsobem. Jako anděl a ďábel. „Je tak úchvatná,“ řekla žena posměšně. „Zničila sis život, má dcero, ale ty si to nikdy nepřiznáš, viď? Budeš se zastávat každého elfího usmrkánka. A přitom tehdy stačilo tak málo! Pořád to ale ještě můžeš napravit.“ Elanes se vzpamatovala z prvotního šoku a nyní vypadala unaveně. „Moje máma už si vybrala,“ ozvala se znenadání Erunis. „Proč ji nenecháte jít? Nežijeme snad ve svobodné zemi?“ „Nemluv, když nejsi tázána!“ okřikla ji žena zprudka. „Proč ji nenechám jít? Cha! A s kým? S tebou?“ a smála se jako bláznivá. „Ano,“ rozhodla Elanes. „Odejdu se svou dcerou. Nemůžeš mi přikazovat, co mám nebo nemám dělat! Jsem dospělá, pokud sis toho ještě nevšimla. Vlastně jsem to měla udělat už dávno!“ Žena se chystala hájit, ale Elanes byla odhodlaná domluvit. „Pochop mě konečně, matko, že nejsem jako ty! Raději budu chudá, ale šťastná, než se topit ve zlatě a skomírat. Neprovdám se proto za nějakého boháče, jak si to pořád maluješ.“ „Nikam nepůjdeš. To je příkaz!“ vřískla žena. „Už mě nezajímají tvoje příkazy!“ hulákala Elanes. „Už tolik let mi pořád něco přikazuješ, nutíš mě dělat věci, které nechci!“ „Jsem tvá matka!“ durdila se žena. „A matky chtějí pro své dcery jen to nejlepší!“ „Jenže ty jsi mě nikdy neměla ráda a nemáš mě ráda ani teď,“ namítla nyní klidně Elanes. „Víš, když jsem byla malá, snažila jsem se ti zavděčit. Ale to se mi nedařilo a já už chápu proč. A taky vím, že jsi i mého tátu nikdy plně nemilovala. Vzala sis ho jen pro peníze. Nechápu, jak s tebou mohl vydržet. Jsi tak bezcitná!“ „Jak se opovažuješ?!“
„Tobě totiž nevadila tak jeho smrt, ale to, že jsi kvůli tomu přišla o společenské postavení. Jako králova milenka by ses vysoko nedostala, co?“ „Dost! Ty o tom vůbec nic nevíš!“ zařvala žena, ale znělo to i trochu váhavě. Elanes se chladně usmála. „Neboj se, táta věděl, že ho podvádíš.“ „To s tím nemá nic společného.“ „Tvůj sen ztroskotal a tak sis ho převedla na mě. Ale já znovu říkám, že nejsem ty!“ „Dobře,“ pokývala žena hlavou. Její krátké tmavé kudrliny byly ne nepodobné vrabčímu hnízdu. Oči jí vztekle jiskřily. „Pak tedy vypadni. Vypadni a už se nevracej! Slyšíš? Tak jdi! Už nejsi moje dcera!“ V místnosti se rozhostilo nepříjemné ticho. Erunis i obchodník, kteří stáli stranou, se dívali z jedné ženy na druhou. Elanes pečlivě studovala výraz své matky, jako by se ujišťovala, jestli to myslí vážně. Pak přikývla. „Půjdu,“ oznámila jí, otočila se a sáhla pod polštář, odkud vytáhla drobnou truhlici zabalenou v cestovním elfském plášti. Druhé ženě se zúžily nenávistně oči. „… a už se nevrátím. Jak si přeješ, máti,“ dokončila Elanes a v doprovodu Erunis a obchodníka spěšně opustila pokoj, aniž by se ohlédla. Když scházeli schodiště, Elanes za sebou hlasitě bouchla dveřmi. Dole u schodů se rozdělili, neboť Elanes trvala na tom, že si ze stáje vezme svou starou dobrou kobylku. Pak se všech osm vydalo zase na cestu. Erunis se naposledy ohlédla na Velienu, sídlo svých předků, a spatřila Elanesinu matku stát na balkoně jako ďáblovu sochu, jež rudě osvětlují paprsky zapadajícího slunce. 14. KAPITOLA: PŘÍTEL Z ERIADORU Erunis se den za dnem stále nedočkavěji dívala na sever. „Jak je to daleko do elfských zemí?“ obrátila se na obchodníka. „Elfí hranice jsou nedaleko, ale do Zlatého lesa je to více než měsíc cesty,“ odpověděl obchodník a dál bafal dýmku. To nevadí, řekla si v duchu Erunis. Když jsem se dostal až sem, dojedu ještě dál. A cesta opravdu ubíhala rychle. Nejdříve jeli na koních do krásného města Mahaësu, které stále neslo tisíce let starý elfí název. Erunis si mohla připadat ve městě skoro jako doma, neboť tam, byť z menšiny, žili také elfové. Jakmile obchodník zařídil, aby je jejich koně počkaly u Essemské zátoky, nastoupili na loď a plavili se po řece Haës, jejíž koryto bylo několik set metrů široké. Proud byl silný, a čím více se blížili oceánu, o to víc byl rychlejší. Pro Erunis to byla pouť o hodně veselejší, než její předchozí putování z Litsönu. Se svou mámou po boku si byla jistá, že už jí nic nechybí. Avšak ještě někdo jí scházel, ale to si neuvědomila, dokud ho zase nespatřila. Když totiž konečně měli před sebou předhůří Allsenských hor a řeka se vlila do Velkého oceánu, seděla tak Erunis na útesech a poslouchala křik racků, pro ni tak neznámý. Dole pod ní se vlny tříštily o útesy s ohlušujícím burácením. Dívka hleděla do dalekých dálav a přemýšlela o neznámých zemích, které leží někde za Velkým oceánem. Přemýšlela o Eriadoru, o životě, jež ji tam čeká. A tu si na něj zase vzpomněla. Slíbil jí, že elfskými zeměmi budou projíždět společně. Jenže kde je teď? Erunis si povzdechla. Když tu se náhle zdálo, jako by se po vodě něco pohybovalo… nebo snad připlouvalo? Je to loď, uvědomila si překvapeně. Kdo by v tomto nečase chtěl plout po rozbouřeném oceánu? Už z dálky mohla usoudit, že takovou loď nikde neviděla. Byla celá bílá, a ač se to zdálo nemožné, vypadalo to, jako by zářila. Ladně si prorážela cestu zpěněnými vlnami. Sotva se přiblížila ještě víc, dal se rozeznat její labutí tvar. „To jsou elfové!“ vykřikla Helin zcela zbytečně. Všichni se seběhli na pláž, aby se s vítanými cizinci přivítali. Když byla loď už méně než třicet metrů od břehu, z paluby se spustila bílá kotva a loď se lehce zastavila. Zdála se větší, než předtím, a na stěžni se dala rozeznat vlajka s modrou labutí a třemi rudými hvězdami na bílém pozadí. Za chvíli na pláži zastavil malý člun, ze kterého vystoupili čtyři elfové a jedna elfka. „Arandile!“ zaradovala se Erunis. „Jak ses sem dostal?!?“ Elf se však jen výmluvně ohlédl a Erunis se překvapeně nadechla. Její máma propukla ve šťastný pláč a objímala se s elfkou, která se též neubránila slzám. Erunis pohlédla zase na elfa a ten přikývl. Cizí elfka se k ní otočila. Její průzračně modré oči si ji zkoumavě prohlížely. Pak se usmála. „Jsem Alnëssm tvoje sestra, Erunis…“ „Já vím, zdálo se mi o tobě, ale vždycky, když jsem se probudila, jsem si nepamatovala tvou tvář…“ řekla Erunis. Ano, teď už se jí vše vybavilo. I ten sen, kdy tancovala s nějakou dívkou na louce. To byla taky Alnëss. Světle hnědé kudrnaté vlasy, jasné modré oči… „Umím navštěvovat živé bytosti ve snech,“ prozradila Alnëss. „Je to moje nejoblíbenější oblast magie. Každý se dříve nebo později na něco zaměří. Jsem zvědavá, co si vybereš ty.“
„Jak víš, že neumím kouzlit?“ „Protože pak bys se mnou dokázala komunikovat. Takhle to byl jen takový sen.“ „Asi se toho budu mít hodně co učit,“ zapochybovala Erunis. „Neboj, budeme ti všichni pomáhat,“ uklidňovala ji Alnëss. „Tady Maëldon ti taky pomůže. Maëldone, představuji ti svou sestru Erunis,“ otočila se Alnëss na právě příchozího elfa, který předtím přivazoval člun k silnému kmeni borovice. (Erunis si konečně prohlédla i ostatní elfy.) „My už se známe,“ oznámil jí Maëldon. „Odkud?“ podivila se Alnëss. „Z Donovy,“ řekli jedním hlasem Maëldon a Erunis. Nejdřív vypadali trochu zaraženě, ale pak se rozesmáli. Arandil se trošku zakabonil. „Aha,“ Alnëssina tvář se vyjasnila. „To je možné, Maëldon se se svými přáteli pořád někde toulá.“ Dlouze se zahleděla na svou sestru. „Ach, Erunis, jsem tak šťastná, že už plácám nesmysly. Tak dlouho jsem čekala, až se konečně sejdeme. I ty, maminko… Myslím, že všechno zlé už je za námi.“ Všechny tři se objali. Elfové, obchodník i jeho přátelé se jen usmívali. Za dlouhou chvíli, která se zdála jako věčnost, se ozval Maëldon: „Vítr se obrací, je čas vyrazit.“ Všichni souhlasili. Arandil však pohlédl na Erunis: „Vím, že je to ode mě sobecké, když jsi teď konečně našla svou rodinu, ale dovol mi prosím, abych mohl splnit svůj slib. Chci ti ukázat svou zemi. Slibuji, že se budu chovat jako ten nejlepší průvodce,“ spiklenecky mrkl. Tak se tedy ještě jednou rozdělili. Dali jim na cestu nějaké zásoby, Arandil přivolal svého koně Saëla, který se s Erunis radostně přivítal. „Ve Zlatém lese si tě zamlouvám já,“ dodala ještě Alnëss sestře, než nasedla do člunu. Arandil s Erunis pak z útesů sledovali, jak bílá labuť mizí v dáli na obzoru. Až zmizel i poslední stěžeň, nasedli na své koně. „Jako za starých časů?“ zeptala se Erunis. „Hmm…“ zamyslel se Arandil, „ještě tak staré nejsou.“ A vydali se cvalem vpřed. Ještě toho dne se dostali k úpatí Allsenských hor. Hranice elfských zemí již byly nedaleko. Utábořili se v malé jeskyňce, kde také rozdělali oheň. Arandil vyprávěl, jak cestoval ke králi, aby mu předal Safírový kámen. „Bylo to právě včas,“ řekl. „Králi se podařilo všechny nakažené zase uzdravit. A teď je Kámen bezpečně ukrytý… Ve Zlatém lese jsem našel tvou sestru a hned jsme se vydali na cestu. Král nám půjčil svou nejrychlejší loď a díky pár kouzlům jsme přijeli včas.“ „To jsem ráda, že jsou všichni v pořádku,“ poznamenala Erunis. Další den odpoledne přijeli k hranicím. Po zemi se táhla zářivá modrá čára, která se lehce vlnila sem tam. Přímo před nimi stála nějaká dřevěná cedule zabodnutá na dřevěném kůlu. ERIADOR – stálo tam elfsky i obecnou řečí. „Vítej doma,“ zakřenil se elf a překročil čáru tak klidně, jako by tam ani nebyla. Erunis se trochu ošívala a představovala si, jak dlouhá ta čára musí být. Jistě to bude několik stovek mílí. Zatím nepotkali jediného elfa. Krajina byla tichá a celá bílá – lesa, louky i hory. Tu a tam z oblohy spadlo pár drobných vloček sněhu, jindy vyšlo sluníčko, aby sněhovou posypku proměnilo v zářivé démanty. Někdy bylo slyšet z dálky krákající vrány, které nezbedně cupitaly po sněhu se zobáky vysoko zdviženými a zanechávaly za sebou zamotané obrazce svých stop. V noci bývala velká zima, ale Erunis s Arandilem se vždy schovali v nějaké jeskyňce, kterých bylo v horách plno. Dokonce i Tingil se Saëlem mohli stát u stěny s hlavami skloněnými, což byla jejich nejoblíbenější poloha ve spánku. Podle legendy nechala většinu těchto jeskyní zařídit elfí královna Kistha, která podle všeho ráda cestovala a podporovala všechny cestovatele a dobrodruhy. Kistha vládla před tři sta lety. Arandil se snažil dívku naučit elfskému jazyku. Erunis byla nadšená žákyně. Místo na pergamen, který neměli, psala elfí abecedu do sněhu a neustále se elfa ptala, jak se řekne to a zase ono. Jednoho jasného mrazivého večera se dívali na hvězdy (elfsky eleni) a na měsíc (Isil), jenž byl zrovna v úplňku. Noční obloha se zdála být jiná než v lidských zemích. Erunis věděla, že to není možné, ale přesto hvězdy zářily jasněji a vesele na ni mrkaly, jako by říkaly: „Vítej.“ Elf jí ukázal souhvězdí Velkých bratrů, Vítězství, Orla i Zajíce. Víc už nestihl, neboť oblohu protla padající hvězda a to je čas si něco přát. Dlouho oba mlčeli, ztraceni ve svých myšlenkách, zatímco dole v údolí bublal vyvěrající pramínek řeky Yldavy. Té se drželi po zbytek cesty do hlavního města. Řeka protékala krásným podhorským údolím, kde ve sněhu kvetly světlounce modré kytičky. „To jsou sněženky,“ vysvětlil Arandil. „Ne takové ty bílé zvonečky, co kvetou časně zjara. Tohle jsou pravé sněženky.“
Brzy dorazili do prvních vesnic a elfích domečků na samotě. Chatrče byly dřevěné a jejich vyšší patra byla často stavěna na stromech. Vypadala jako stany, jež někdo zavěsil na větve stříbrošedých borovic. Každý domek měl svoji zahrádku, na které často stál sněhulák. Elfské děti se se smíchem koulovaly a dospělí lovili ryby v řece. Když se před nimi objevilo hlavní město Eriadoru, Dewidh, Erunis překvapeně zjistila, že není obehnáno žádnou zdí ani kamennými hradbami. Štíhlé šedé borovice i jedličky byly vysoké přes třicet metrů a kolem jejich kmenů vedly dřevěné vyřezávané schody do dalších pater domů. Město osvětlovaly magické lampy, které vydávaly měkké narůžovělé světlo. Poutníci tu byli vítáni. Erunis vyzkoušela všechny elfí pozdravy, kterým se dosud naučila. Elfové jí s úsměvem odpovídali. Tak přišli po cestičkách postupně k tomu největšímu a nejkrásnějšímu domu. Arandil si vyměnil pár slov se strážci a na Erunisiny tázavé pohledy neodpovídal. „Můžete jít dál, král vás přijme,“ ozvalo se zprava. Stál tam vysoký elf s dlouhými blonďatými vlasy, které se zdály být téměř bílé, jenže tak starý být určitě nemohl. Vedl je dobře osvětlenou chodbou lemovanou nejrůznějšími květinami ke schodišti a pak nahoru, snad úplně do vrchní koruny stromu. Erunis napočítala 110 schodů. Nyní stáli všichni tři vedle sebe na nejvyšším a největším podlažím ve městě, které obepínalo devatenáct kmenů borovic. Podlaha z bílého dřeva se ani jednou nezakymácela, jak se Erunis obávala, ale jen tiše vracela ozvěnu jejich kroků. „Vítej Erunis, dcero Elanes a Anáriona, a vítej i ty Arandile, rytíři Eriadoru,“ ozval se zvučný hlas z druhého konce podlaží. Blonďatý elf se uklonil a odešel. Nejdřív byl vidět jen tmavý stín, ale pak zpoza jednoho kmenu vyšel vysoký elf se zlatou korunkou na hlavě. Měl bystré, medově hnědé oči zasazené v pochmurné tváři, kterou lemovaly spletené tmavé, až skoro černé vlasy. Neměl vousy jako žádný elf. Na hrudi se mu skvěl přenádherný zářící šperk s modrou labutí a červenými hvězdami, jež nebyly nic jiného než ten nejčistší safír a rubíny. Elfí král byl oblečen jednoduše, ne jako vyšňoření lidští králové, jež na sobě nesli snad několik kilo zlata a drahých kamenů. Možná i díky tomu si také získal dívčiny sympatie. „Arandil mi o tobě hodně vyprávěl,“ řekl král, „o tvé cestě za svobodou.“ Erunis nevěděla, co na to říct. Cesta za svobodou? V jistém smyslu ano. Elfské země jsou nazývány svobodnými. „Podobáš se svému otci,“ promluvil zase král, zatímco si ji prohlížel. „Byl to můj nejlepší přítel už od dětství. Vyrůstali jsme ve stejné vesnici i číst a psát jsme se učili spolu. Když nám bylo tolik co tobě, často jsme utíkali z domova a pak jsme běhali po lese nebo šplhali po horách. Tvůj otec se nebál snad ničeho. V každé bitvě se bil neohroženě v prvních liniích. Nakonec ho zdolal nešťastný šíp… Nechť odpočívá v pokoji.“ Král smutně zavrtěl hlavou a začal něco hledat po kapsách. Nakonec vytáhl malý zlatý klíček. „Tvůj otec ti tu něco zanechal. Je načase, abys to dostala zpět.“ „Mně, pane?“ podivila se Erunis. „Vždyť nemohl vědět…“ „Svým dětem,“ upřesnil král. „Své dceři Alnëss i svému nenarozenému dítěti. Alnëss už svůj podíl dostala. Teď jsi na řadě ty.“ Král přistoupil k malému stolku, na kterém stála truhlice z bílého dřeva. Pak ji odemčel. Na modrém hedvábí se tam skvěl stříbrný prstýnek zdobený žlutým listem. „To je znak vévody ze Zlatého lesa,“ podotkl král. Vedle prstýnku ležel zapečetěný dopis a medailon. „Ten je pro Elanes. Vyřiď jí prosím, že jsme ho opravili. Snad se nebude zlobit. Ještě tu byl jeho deník, ale ten ztratil Anárion sám.“ POPIS?? „Ale já už ho mám!“ zvolala nadšeně Erunis, protože si na něco vzpomněla. Po chvilce hledání ho vyštrachala ze své tašky. „Ano, to je on,“ potvrdil král. „Odkud ho máš?“ „Z domu mých příbuzných, u kterých jsem žila,“ odpověděla Erunis. A to zrcadlo zase patřilo mé babičce, dodala si v duchu. Jen by mě zajímalo, jak se tam dostalo. „Pak je to znamením, že tě tvůj otec na tvých cestách provázel.“ Arandil jen užasle přikývl. 15. KAPITOLA: NOVÝ DOMOV Když se Erunis po X??? týdnech cesty konečně dostala do Zlatého lesa, okamžitě si to místo zamilovala. Zdálo se jí, že stromy tam mají duši. Jako by viděli i slyšeli všechno co živí tvorové. Jakmile zavál vítr, jejich žlutozlaté listy, které v zimě neopadají, se začaly lehounce třepotat a bal přitom nápadný tichý šelest. A pak se to stalo. Jeden z kmenů stromů začal slabě zářit a vzápětí z něj vyběhla poloprůsvitná zářivá dívka. Nebo spíš lesní víla? V
dlouhých měděných vlasech měla zapletené zlaté lístky a na hlavě korunku z větviček. Byla bosa, ale její nožky se nedotýkaly země, a na sobě měla světle zelené roucho. Jakmile si povšimla dvou elfů, tanečním krokem odhopsala pryč. Neustále přitom zvedala hlavu k nebi, až se její postava málem ztrácela v přílivu paprsků. „Kdo to byl?“ zeptala se Erunis. „Dryáda, stromová víla. Je jich tu plno,“ řekl tiše Arandil. Ani však šeptat nemusel. Ve větvích šveholily sýkorky, o kousek dál ťukal datel a v mlází něco chroupal zajíc. Šli pořád dál po vyšlapaných cestičkách a koně vedli za sebou. Tingil byl nezbedný. Zajímaly ho rostlinky, které rostly ze sněhu, nejvíce pak, jestli jsou k jídlu. Arandil se náhle zastavil. Erunis nejdřív nechápala proč, ale potom před sebou spatřila první domečky. Byly všechny dřevěné, ale žádný neměl podlaží na stromech. Z komínů se často kouřilo. A hned u toho prvního domku stály s úsměvem„Mami! Alnëss!“ vykřikla Erunis a běžela jim vstříc. Obě je objala. Alnëss se přitom nechala slyšet, že nehodlá být uškrcena, a tak je zase hned po chvíli pustila. Mezitím došel Arandil s koňmi. Sundal jim sedla, ohlávky, zavazadla a něco podal Erunis. Přitom řekl: „Teď už můžou běhat volně.“ Tingil jako na znamení vesele zařehtal, vztyčil se na zadní a pak dvěma rychlými skoky zmizel v lese. Saël ho cvalem následoval. Erunis se musela smát a Arandil se smál taky. Nato se prozatím rozloučili s tím, že Arandil jí další den ukáže, kde bydlí jeho rodina. „Tak pojď už!“ zvolala nadšeně Alnëss, otevřela vrátka nízkého plotu a vedla ji po kamenné cestičce lemované sněženkami, ohnivkami a zelenými jehličnatými keři. Domeček byl tak akorát – ani malý, ani velký. Měl křížová okna a podle všeho hnědou střechu, ale ta nebyla pod sněhem vidět. Erunis vstoupila do malé předsíňky, kde si odložila kabát. Na stěně viselo zrcadlo. Dívka už v sobě nepoznávala tu starou Erunis, která žila v hostinci v jedné zapadlé vesničce jménem Donova. Tahle Erunis byla elfkou ze svobodných zemí, ale nebylo to poznat jen podle elfských šatů, jež dostala v Dewidhu. Měla za sebou dlouhou, namáhavou cestu a měla svou vlastní rodinu. Elanes jí jemně položila ruku na rameno a postrčila ji dál. Ocitly se v útulném pokoji s krbem, před kterým ležel koberec, a na něm stálo pět pohodlných křesel. Na oknech visely záclonky se vzory listů. Hned vedle se nacházela kuchyň s jídelním stolem, komora a malá koupelna s vanou, umyvadlem a zrcadlem. Z místnosti s krbem vedly nahoru schody do podkroví, kde se nacházely čtyři pokoje. Tři pro Elanes, Alnëss a Erunis, zatímco ten poslední byl pro hosty. Erunis měla ten s výhledem do vesnice. Elanes i Alnëss ji nechaly, aby se zabydlela a šly připravit jídlo. Dívka se nejdříve posadila na postel. Byla tak unavená, že by nejraději usnula, ale místo toho vysypala obsah svého zavazadla. Šaty, které jí zůstaly, si pověsila do skříně. Hřeben a vyřezávanou kravičku si uložila na poličku nad postel, kde již byla žlutá vázička s kytičkou ohnivek (to jsou ty červené kytičky). Památky na tatínka – prstýnek, dopis i knížku si dala na čestné místo do šuplíku pod oknem. Slíbila si přitom, že si dopis i knížku brzy přečte. Arandil už ji toho z elfštiny naučil spoustu. Nakonec vzala svůj luk, ale nevěděla, co s ním, tak ho jen položila na komodu. Obloha za okny se šeřila a elfové rozžíhali narůžovělé lampy. Erunis si všimla, že má podobnou lampičku u postele, ale nevěděla, jak se rožíná. Rozhodla se, že půjde dolů. Domem se linula vůně bramborové polévky a dýňového koláče, které měly k večeři. Alnëss ji naučila jednoduché kouzlo, které lampu rozsvítí. Erunis z toho byla nadšená. Po večeři si u krbu vyprávěly staré elfské legendy a příběhy. Erunis předala Elanes medailonek a ta jen řekla: „Ach!“ Když ho otevřela, na jednom obrázku byla sama Elanes a za ní Anárion. Šťastně se usmívali. Erunis tak poprvé spatřila svého otce. Neudržela se a vytryskly jí slzy. Zatímco jí stékaly po tvářích, Alnëss ji mlčky objala a podala jí vlastní kapesník. Elanes byla rozrušená a vypadalo to, že okolí absolutně nevnímá. Pohladila obrázek svého muže. Na druhém obrázku byla Erunis se svou sestrou Alnëss. Erunis zauvažovala, jak ji mohli namalovat, když ji předtím nikdy neviděli. Asi to bylo kouzlo. Elanes zaklapla medailon a pověsila si ho na krk. „Pojďte ke mně,“ zašeptala a rozpřáhla náruč. Stékaly jí slzy štěstí, zatímco objímala své dvě dcery. Erunis té noci spala klidně a ráno se cítila po dlouhé době odpočatá. Po snídani přišel Arandil a našel Erunis, jak si vesele zpívá písničku, jenž sám zpíval kdesi daleko v Zeleném hájku. Ve vteřince byla teple oblečená a společně se vydali přes vesnici, která byla jejich domovem. Jich obou.
Arandil bydlel skoro na opačné straně vesnice. Jejich domek byl o něco větší. Erunis se seznámila s jeho rodinou. „Tohle je moje máma Ninya, můj táta Vanyon, moje sestra Carmen a její muž Soron,“ říkal Arandil, ale pak se zarazil s podezřením v očích. „Kde je Ilya?“ Carmen se výmluvně podívala z okna. „Pojď!“ řekl Arandil a vzal Erunis za ruku. Vyběhli ven a zamířili do lesa. „Zdá se, že ses jim zalíbila,“ podotkl Arandil. „Vážně?“ chtěla vědět Erunis. „Určitě. Protože táta vždycky když… Támhle je!“ ukázal náhle elf kamsi dopředu. A opravdu. Mihla se tam malá postavička s dlouhými tmavými vlasy. „To je tvoje nezbedná sestřička?“ ptala se Erunis. „Nezbedná je slabé slovo,“ zakroutil hlavou Arandil. „Ilyo!“ zkusil to, ale elfka už jim mizela z dohledu. „Uvidíš, co všechno dokáže. Pomůžeš mi ji krotit?“ zeptal se naoko vážně. Erunis přikývla. „Dobře. Ilyo!“ zkusil to znovu, ale zase bez účinku. Nezbývalo jim nic jiného, než běžet za ní.
EPILOG O patnáct let později… Bylo jaro. Zlatý les zezelenal a skoro se proměnil v louku kytiček. Vzduch sladce voněl a sluníčko svítilo s příslibem tepla. Erunis uvila dva věnečky z pampelišek. Jeden položila na hrob svého táty a druhý na hrob své mámy. Byly to už čtyři roky co je Elanes opustila. Několik let měla podlomené zdraví a jedné zimní noci poklidně odešla. Erunis věřila, že za to mohla smrt jejího milovaného, ze které se nikdy pořádně nevzpamatovala a taky k tomu přispěla Elanesina matka, když ji týrala. Tak jako tak je teď určitě ráda, že se na Druhém břehu zase setkala se svým Anárionem. Erunis pospíchala domů. Alnëss už s ní nebydlela. Provdala se za Maëldona, toho elfa, kterého kdysi neustále popichovala, a nyní žila v Dewidhu. Doma ji čekal její dvouletý syn Tedian. Tedy její a Arandilův. Už se učil mluvit. Sotva vešla do kuchyně, volal: „Aja! Aja!“ což je elfsky ahoj. „Aiya,“ usmála se Erunis a vzala syna do náručí. „Přišel ti dopis, Erunis,“ řekl Arandil. „Přinesla ho poštolka. Od koho, to nevím.“ Podal jí obálku. Bylo tam její jméno. Ale kdo by jí měl psát? Sotva ho otevřela, vykulila oči. „Milá sestřičko, nejdražší Erunis, stala se mi taková zvláštní věc. Jednou, když jsem přišel domů, našel jsem ve svém pokoji poštolku. Seděla na krbu a sledovala obrázek naší rodiny. Víš přece, který, ten, co ti je tam šest let? Když jsem přišel blíž, zdálo se, že mě snad očekávala, ale copak něco takového poštolky dělají? Hned ve mně vzklíčilo podezření. Jenže ona si zase prohlížela náš obrázek. Pak mi došlo, že se dívá na tebe. Sotva jsem vyslovil tvé jméno, podívala se zase na mě a já jsem pochopil. No a tak ti píšu… Již nežiji v hostinci v Donově, ale bydlím v Ressmutu. Představ si, že jsem se oženil s Lissií, přesně jak si předpověděla. Máme dceru Tarwen a syna Almona. Nechtěla bys nás někdy navštívit? Se svou rodinou? Ale nechci se vnucovat, vím, že máš svůj život. Přeji ti však, abys byla nadále šťastná, a to i kdybychom se už nikdy nepotkali. Doufám, že mi brzy napíšeš. Tvůj Nécon“ „Páni,“ divila se Erunis. „Co tam píšou?“ zajímal se Arandil a Erunis mu dala přečíst dopis. Poštolka stále seděla na okně. Vyčkávavě. Erunis popadla pergamen, pero a inkoust, aby Néconovi napsala dopis o své cestě za svobodou.
