S nadějí
Prolog
„Oh, bože.“ ásledující ticho se jí v uších rozpínalo tak silně, až ji z toho bolely. Dívala se na něj a bylo jí do breku, protože on po tom zaklení jen mlčel. Zíral někam do prázdna, vůbec ne na ni; jako by byl jejím rodičem a přemýšlel, co s nezvedenou dcerou, která se dostala do situace bez východiska. Rozplakala se. Jako by nevěděla, co jiného dělat; jako by si chtěla zkrátit tu chvíli, než si on v hlavě všechno probere; jako by jediné, co ji tvořilo, byla jen zoufalost. On se teď právě potácel někde v krajině zoufalství a asi se teprve rozhodoval, jaká následující reakce bude nejlepší. S výdechem se dovolal některého z bohů, kterým snad věřil, a uzavřel se do sebe. Vzpomínky, pocity a myšlenky na možný důsledek této situace mu v hlavě dohromady tvořily nepřehledný chumel nejistoty, vzteku a překvapení. evěděl, jestli se zoufale smát, nebo vztekle brečet. Oh, bože. Když je vám okolo padesáti a ráno se vzbudíte vedle své podřízené, jež spí ve značně pocuchaném stavu a s ledabyle staženou sukní zachumlaná ve vašem saku a vy si uvědomíte, že kromě té příšerné kocoviny máte kalhoty napůl žerdi, je patrné, že se v noci stalo něco, co zahrnovalo sex. On tento závěr tehdy oddaloval; nebylo mu dvacet a nebyl ani Diozzo. Místo toho ho napadlo, že když se včera potáceli tím deštěm, úplně namol, že si možná chtěli sundat ty mokré šaty, ale v půli usnuli. ebo se tak pomuchlali vrcením ve spánku. apadalo ho cokoliv a vůbec nic si nepamatoval. Stále byl ochotný věřit tomu, že spolu nesouložili, že to nebylo technicky možné. Ona se probrala chvíli po něm se stejně nechutným bolehlavem, pokud mohl soudit, a jakmile si sama sebe uvědomila, nápadně zbledla. Chvíli zírala vyděšeně, pak najednou začala rudnout. Její zděšení bylo enormní. Takže souložili. Její výraz to dokazoval, zjevně si vzpomínala. ebyl si jistý, jestli je to pro ni štěstí, nebo smůla. ebyl si jistý, jak se k tomu postaví. ebyl si ani jistý, jak se k tomu postaví on sám. akonec se k sobě postavili zády. Dohodli se, že se to nikdy nestalo; nic to vlastně neznamenalo a důkazy o tom neexistovaly. Až doteď. Oh, bože. Současně s tím, jak se vzpomínkami dostal až k realitě, začal vnímat její tiché štkaní. Tenkrát, to ráno, jí bylo taky do breku – kromě toho, že vypadala s tou kocovinou hrozně – a teď před ním i plakala. Připadalo mu, jako kdyby pokaždé, když se k ní přiblíží, začala brečet. „Oh, bože,“ zaklel znovu nahlas, „Kate, přestaň plakat,“ vyzval ji pokusem o něco, co měl být pevný tón. Znělo to ale spíš, jako kdyby si zmučeně povzdechl. Zvedla k němu oči; zlostně a hrozivě se třpytily za clonou slz. echápala, proč zrovna on zní tak zmučeně. Znovu vrátila obličej do dlaní. „Tohle se nemělo stát,“ vzlykla znovu. „Ale stalo,“ prohlásil Gibbs a teď to znělo přesně tak pevně, jak to znít mělo. atáhl své ruce a stáhl jí ty její z obličeje, aby její mokré dlaně sevřel ve svých. „A jsme v tom spolu, Kate. Zvládneme to.“ Stejně nebyla cesta zpátky; byli v průšvihu a na obou ležel stejný díl viny. A i kdyby byla vina snad nerovná, bylo to fuk. a cestě bylo dítě a na tom jediném teď záleželo.
1. kapitola: oci s Gibbsem
Kate Todd mlčky sledovala, jak se skrz okno po stropě prohánějí stíny, když měsíční světlo probleskovalo skrz kymácející se větve stromu, který stál kus od domu. Nemohla spát. Ne, že by to byl nějak ojedinělý jev. Stále ještě v noci občas vstávala k malé dceři a častěji se jí stávalo, že prostě jen tak nemohla usnout. Ležela v posteli a hleděla chvíli do stropu, chvíli z okna, chvíli na spícího Gibbse, pokud netrávil noc v suterénu. A hrozně se vrtěla. Jako právě teď. Tohle byla jedna z těch nocí, kdy se ji Jethro rozhodl poctít svou přítomností v ložnici. Co se týče nespavosti, neměli si oni dva co vyčítat. Rozdíl byl jedině v tom, že ona ten problém začala mít od toho, co se stala matkou a vlastně asi už v době, kdy se k němu nastěhovala. On trpěl nespavostí snad odjakživa; byla přesvědčená, že v tom sklepě díky tomu stačil postavit už celou flotilu kocábek. Často se ale stávalo, že se míjeli. O nocích, které ona probděla, on tvrdě spal, nebo byl v suterénu, kam za ním nechodila, protože byla raději v patře, kde spala malá Hope. A o nocích, kdy spala klidně ona, on její lehké spaní většinou rušil převalováním a funěním, které nakonec stejně vyústilo v jeho odchod dolů, k té dřevěné milence. Pak se stávalo, že oba nemohli spát současně, ale to jen výjimečně. To pak věnoval všechnu pozornost jí a pak ji k ránu nechával v posteli samotnou, aniž by se příliš vyspal. Buď se vracel k lodi, protože pokud nemohl spát, neusnul ani na chvilku, ať dělal cokoliv, nebo odcházel rovnou do práce. Jenže vzhledem k tomu, že byl celý den v práci a případy, kdy se setkali v posteli, nebo kdekoliv jinde v domě, se jí začínaly zdát tím vzácnější, čím déle jen seděla s malou doma, měla pocit, jakoby spolu ani nežili. Jako by vždycky přišel jen, když potřeboval tělesnou blízkost, a ona se cítila osamělejší a osamělejší. Ačkoliv ani náhodou nebyla odříznutá od světa – to vůbec ne; Abby a Ducky je chodili navštěvovat velice často a i s Tonym a McGeem byla v kontaktu, i když oni dva se tak často na Gibbsovo posvátné území nepouštěli; i při návštěvách Abby a Duckyho, které k sobě Gibbs pouštěl nejblíže, vrčel jako zastrašený pes, jemuž do teritoria lezou neustále jiní, a stahoval se na poslední bezpečné místo, tedy do suterénu – cítila se jako nic; neužitečná a odstrčená na vedlejší kolej. Začínala chápat frustraci všech žen, které kdy žily po Gibbsově boku. Dokonce začínala chápat i tu, která na Gibbse vzala golfovou hůl; někdy totiž ta frustrace přerostla až ve vztek, kdy byla v pokušení vzít žehličku a jít ho dolů umlátit, jen aby ji vůbec vzal na vědomí. Ale on, jakoby v sobě snad měl nějaký senzor, vždycky její napětí vycítil; pak ji objímal, naslouchal, jednal s ní, jako kdyby ona a Hope byly jediným zájmem jeho života. Jenže ani tyhle jeho slabé chvilky, kdy vylezl z té své zpropadené nedůvěřivé ulity – ve které se schovával dokonce i před ženou, která s ním přes tři roky žila a porodila mu dceru – nedokázaly vynahradit to moře nezájmu, kdy si počínal citově naprosto neohrabaně. Ani fakt, že se celá tahle emoční neohrabanost při sexu ztrácí, už ji neutěšoval. Občas, ale jen občas na ni přicházely dokonce i stavy, kdy záviděla Hope, že jí věnoval víc pozornosti a že pokud byl doma a dokázal svou mysl odpoutat od právě probíhajícího případu, točilo se okolo ní všechno, co udělal. Nepustil ji z rukou, byla to tatínkova holčička. Kate měla pocit, jakoby pro něj existovaly čtyři věci, které opravdu miloval – dcera, které se snažil věnovat, co nejvíc to šlo; práce, zvlášť pokud vyšetřoval nějaký závažnější případ; loď, ke které se chodil schovat a snad se jí i svěřoval; a konečně ona. A to pravděpodobně v tomto neměnném pořadí. Právě ale v těch případech, které si nosil v hlavě z práce a které vždycky do jejich vztahu přinášely ještě větší odloučení – hlavně díky jeho posedlosti, která ji děsila ještě v době, kdy nebyl jakýkoliv milostný vztah s ním ani divokým snem – spatřovala Kate jistou sobeckou radost; když ho případ naprosto pozřel a na konci vyplivl vyčerpaného a zachmuřeného, tak tehdy se nechodil schovávat sám se svými myšlenkami dolů, ale v zájmu touhy zaplašit všechno nepříjemné a bolestivé, co by mu současnost mohla přinést z jeho nejasné minulosti, se uchýlil do její náruče; usínal jako dítě, vystrašené ze tmy, s hlavou v jejím klíně, nebo na prsou, a nechal ji, namísto toho zatraceného suterénu, aby ho chránila před světem. Pak prostě jen ležela, cuchala mu vlasy, a buďto starostlivě a zúčastněně přemýšlela, jak tohle jeho duševní trápení, které bez pochyb prožíval, zmírnit či zaplašit, nebo zcela sobecky vymýšlela stupidní teorie a konspirace, jak zařídit, aby tu spolu takhle leželi co nejdéle. Jenže on se nakonec stejně vždycky zvedl, nabroušený sám na sebe za svou slabost, a odešel dolů do suterénu k té prokleté lodi. Kate se občas přistihla, že se zálibně dívá na sirky. Odfrkla si a znovu sebou na posteli hodila; díky všem těm myšlenkám ji podvědomě posedla touha zařídit, aby se nevyspal ani on. Nečekala, že se jí to povede; když usnul, spal tak tvrdě, že by vedle něj mohla věšet Tonyho za nohy do průvanu a šťouchat ho do žeber paralyzérem a s Gibbsem by to ani nehnulo. Teď se ale vedle ní ozvalo podrážděné zavrčení. „Jestli sebou hodíš ještě jednou, tak tě k té posteli přivážu,“ zahrozil unaveně. „Aspoň trocha vzrušení,“ zamumlala do polštáře uštěpačně.
„To jsi neřekla,“ ozval se Gibbs po chvilce ospalého uvažování. „Ale jestli na tom trváš, já se novým věcem nebráním,“ dodal poťouchle. „Oh, spi dál!“ zavrčela teď ona a nahmatala jeho pobavený obličej, aby ho vmáčkla do polštáře. Zachechtal se, nicméně se přisunul k ní, objímaje ji okolo pasu – hlavně aby omezil její vrcení – a za chvilku začal znovu pravidelně oddechovat. Tím jediným důvodem, proč ho občas nevynesla v zubech, byl fakt, že nechrápal. Tím hlavním důvodem, proč o tom i přesto uvažovala, byl fakt, že by občas vyšlo nastejno, kdyby sdílela život s DiNozzem. Možná by na tom byla i líp. *** Ráno Kate zastihlo naprosto nevyspalou, jak se dalo čekat. Vzbudila se dokonce i dřív, než obvykle, kdy usínala až k ránu, a Jethro už byl nade vší pochybnost pryč. Poznala to podle toho, že Hope byla s ní v posteli. Vždycky, když Gibbs ráno vstával, Hope už byla vzhůru; ten Jethrův zvyk vstávat kolem páté ranní jí zřejmě věnoval v genetické výbavě. Takže se o ni postaral, než se vypravil, a pak ji odnesl do postele ke Kate, protože přestože se malá vzbouzela s ním, za chviličku už zase drtila očka a usínala na každém rovném povrchu. Takže pokud Kate našla ráno Hope vedle sebe, znamenalo to, že Jethro je pryč. V opačném případě byli oba dole a podnikali kořistnická tažení na kuchyň. Hope byla klidnější, když se sem tam vzbudila a neviděla okolo sebe jen prázdný pokoj, protože po otcově odchodu už nespala zdaleka tak tvrdě, jakoby se cítila méně v bezpečí. A dokud byla s Kate v posteli, byla tiše a nechala Kate spát; v opačném případě dělala ve svém pokoji takovou neplechu, až se třásl dům. Kate pohladila dceru po světlých vláscích a pousmála se, když děvčátko hned otevřelo oči. Letmým pohledem se ujistila, že oči malé jsou stále stejně průzračně modré, jako když se narodila, a jako každé ráno si nad tím povzdechla. Měla by se smířit s tím, že holčička je dcerou svého otce. Možná tu byla šance, že jí ztmavnou vlásky, nebo že časem získá některé její rysy, ale zatím všechno, co bylo vidět, pocházelo od Gibbse. Ale stejně ji zítra zkontroluje znovu. Vstala z postele a oblékala si župan, zatímco dcerka si protírala oči a zvědavě na ni koukala. „Mami?“ protáhla vážně. „Hm?“ odvětila Kate. „Je tatínek hodnej?“ položila Hope hloubavě otázku, která jí zjevně tížila srdíčko už pár hodin. Kate se na zlomek vteřiny zamyslela. Hodný? Ne. Kladná osobnost? Asi ano. „Proč by nebyl? Jistěže je,“ odvětila se vší samozřejmostí. „Proč se vůbec ptáš?“ „Nosí pistol,“ zadrmolila malá něco, co považovala za pádný argument, a vylezla z postele, capkajíc ke dveřím z ložnice. Kate ji odchytila a natáhla na ještě zahřáté bosé nožky huňaté ponožky, a zatímco jí oblékala malý fialový župánek, Hope se ozvala znovu. „Mami?“ broukla. „Ano?“ odpověděla Kate podezřívavě, očekávajíc další tolik oblíbenou dětskou ‚proč‘ otázku. „Můžu mít balevný kloužky?“ Kate se na to jen úlevně pousmála, protože Hope se svým mudrlantstvím a přechytralou hlavičkou dokázala někdy připravit horké chvilky i Jethrovi, a přikývla. Cestou dolů si znovu v hlavě přehrávala včerejší úvahy. Ráno po každé probdělé noci, kdy usínala chvíli před tím, než Gibbs odcházel a většinu noci přemýšlela – téměř pokaždé o tom samém – byla rozhodnutá, že s jejich soužitím něco udělá. Nikdy ale ne tak pevně, jako dnes. Věděla, že když na něj bude spěchat, může snadno skončit jako ty tři před ní. Taky věděla, že starého psa už novým kouskům nenaučí. Ale nemohla takhle žít. Ne, když věděla, že ona se pro něj stala samozřejmostí; všechno, co udělala, jakoby předem čekal. Zatímco on… jediné, co ohledně něj považovala za samozřejmost bylo, že se večer vrátí domů. V kolik to ale bude, v jaké náladě přijde a jestli jeho přítomnost bude cítit vedle sebe, nebo ji bude vnímat jen jako proužek světla pod dveřmi do suterénu, to si mohla jen domýšlet. Nebyl tu žádný systém, podle kterého se mohla řídit. Přišlo jí, jako by dál žil ten svůj v podstatě poustevnický život, Hope do něj vpustil a ji v něm jen toleroval. Kate unikl bolestivý povzdech, když si ten závěr znovu připomněla. Chtěla jen, aby ji přijal a trochu se jí přizpůsobil, copak chtěla od svého partnera tak moc? Její problém byl, že ona ho postrádala i v tu hloupou noc, kdy věděla, že je jen dvě patra pod ní, zatímco on… Chtěla pro něj být nepostradatelná, a pokud už byla, chtěla, aby jí to dal najevo. Ale jak na to?
Zadívala se na Hope, která si s broukáním právě stavěla květinovou louku, jak to ráda nazývala, z ovocných kroužků. Aspoň, že už se odnaučila patlat po stole ty už rozměklé v mléce. Když si všimla, jak ji matka ztrápeně pozoruje, vyložila si to jako pokárání za válení jídla po stole a oslnila ji úsměvem jakoby složeným z perliček, mezi kterými byly povážlivé mezery. A Kate se v tu chvíli zrodil v hlavě plán.
2. kapitola: Zachovejte paniku!
„Dva kovbojové, jež si chtějí vydělat hlídáním – “ Tonyho procítěné vyprávění bylo přerušeno Ziviným pohrdlivým výkřikem. „Zkrocená hora!“ zvolala. „Dobře, to bylo lehký,“ uculil se na ni Tony přes jejich stoly, „jen tě nechci vyřadit hned v prvním kole,“ prohlásil shovívavě. „To bylo čtvrté,“ vložil se do toho McGee, který se doposud věnoval své klávesnici a jen napínal uši, „a dost mě zaráží, že zrovna ty máš přehled o tomto typu filmů, Tony.“ „Pro tvou informaci, Zelenáči,“ začal Tony ze široka a ušklíbl se na něj, „ty první tři byly jen na zkoušku,“ ošil se Tony, když Ziva výsměšně zachrochtala – nebo se chrochtavě zasmála? – a zamračil se na ni, „a co se týče tvé přihlouplé poznámky, díval jsem se na to kvůli Anne Hathaway.“ „Manželce Shakespeara?“ podivil se Gibbs, který si to jako obvykle rázně namířil ke svému stolu s kelímkem kafe v ruce. „To je herečka, šéfe,“ upřesnil McGee, rychle se vraceje ke své práci. „Prorazila dívčí slaďárnou Deník princezny,“ dodal Tony. „Roztomilý film, moc se mi líbil,“ reagovala Ziva, na což na ni Tony i McGee zůstali zírat s otevřenou pusou a šokem v očích. „To si děláš legraci,“ zhodnotil Tony. „Ne, proč? I děvče jako já potřebuje trochu romantiky,“ pokrčila rameny Ziva a sladce se usmála na Tonyho s nevinností sobě naprosto nevlastní. „To je pravděpodobnější, že si dobrovolně vrazím hřebík do oka, než tomu uvěřím,“ ušklíbl se Tony, dělaje nad jejím culením znechucenou grimasu. „Vzhledem k tomu, že už bys měl být stejně slepý, to nebude taková škoda,“ přidala se Abby, jež právě nakráčela do jejich kanceláře. Tony už se chtěl ohradit, že zaprvé tohle už jednou – dobře, nejednou – použila Kate a zadruhé, že on stále nechápe, co to znamená, když jej – stejně, jako Zivu a McGeeho – zaujala Abbyina společnost. Gibbse taky. A v očích se mu objevilo podezření. „Koukni, Gibbsi, co nám tu poslíček nechal,“ zakřenila se Abby a dovedla Hope skoro až k jeho stolu; mladá žena na svých pěticentimetrových platformách, jež cupitala stejně, jako její sotva tříletá společnice, vypadala poněkud praštěně. McGee, Tony a Ziva povstali v úžasu, co se bude dít. Malá Gibbs se tu ještě v životě neobjevila. Tony dobře věděl, proč ji i Kate Gibbs tolik střežil; při počtu nepřátel, které si týdně nadělal, by bylo nanejvýš riskantní podložit mýtus o své rodině hmotným důkazem. Teď tu ten důkaz ale byl a nehodlal se držet nijak zpátky; Hope se Abby vyškubla, ještě než ji Abby svým groteskním způsobem stihla dovést až k otci, a doběhla k jeho stolu sama. Napřed na něj rozesmátě koukla přes jeho desku, stojíc na špičkách a držíc se jí rukama, aby vůbec viděla přes stůl, a pak, stále se zajíkajíc klokotavým dětským smíchem a výskotem, stůl oběhla a skočila Gibbsovi na klín. Gibbs zaregistroval, jak celá hala ztichla; nebylo to tak často, aby se tu ozývalo rozjívené dítě, a ještě divnější bylo, že se ozývalo z jejich kanceláře. Pohlédl na Abby a pokynul jí, aby přišla blíž. „Co se stalo?“ zeptal se pak podezřívavě, protože Abby měla čertíky v očích. „Naprosto nic,“ odvětila, „prostě přišla Kate a nechala ti tady Hope, protože nechtěla čekat, až se vrátíš. Říkala, že jede za rodinou. O Hope se prý umíš postarat ukázkově a k ničemu jinému ji prý stejně nepotřebuješ.“ Gibbsovy oči se na to rozšířily děsem, který Abby způsobil horké chvilky při přemáhání, aby nevyprskla škodolibým smíchem. „Jak odjela za rodinou?“ vydechl Gibbs zoufale. „Asi autem,“ pokrčila rameny Abby, „a na týden. No nic, mám práci, Gibbsi. Přijdu vás zkontrolovat.“ Cvrnkla Hope do nosu, na což se malá zase hlasitě rozesmála, a odcupitala pryč. Gibbs za ní konsternovaně a šokovaně zíral, neschopen pohybu, než si zase uvědomil to příšerné ticho a pozornost snad všech, kdo byli tou dobou v budově. „Nějaký problém?“ otočil se proto dost hlasitě ke svému týmu, který zíral stejně, jako všichni ostatní. Ti tři rychle zakroutili hlavou a vrátili se do práce; zároveň s tím Gibbs slyšel, jak hladina hluku v hale vystoupala zpět na svou obvyklou úroveň. Pohlédl na dcerku, jež mu zatím míchala papíry na stole a zvedala a pokládala telefon; její dětská fantazie jí nakazovala, aby za otce zodpovědně převzala práci, zatímco on se bude bavit s její velkou kamarádkou Abby. Zatímco přemýšlel, o co tu vlastně jde, zaznamenal, že se ze sluchátka, jež se, vedené pádnou dětskou ručkou, blížilo k vidlici, ozývá něčí hlas. Rychle telefon Hope vypáčil z ruky a ohlásil se, zjevně potěšený tím, že to Hope ani nijak moc nerozzlobilo a místo toho zajala jeho myš. „Gibbs,“ ohlásil se a se znepokojením poslouchal ředitele na druhém konci drátu. „Ano, pane, hned jsem tam,“ řekl pak a položil telefon, usilovně přemýšleje, komu svěřit Hope, protože by nerad dráždil ředitele, dokud sám neví, o co jde a jak moc je to vážné.
Rozhlédl se po kanceláři; rozhodně se mu nechtělo svěřovat dceru ani jednomu z těch tří delikventů. Navíc – svěřit ji McGeemu, Hope si s ním bude dělat, co chce a nakonec si ho osedlá, aby se na nebohém agentovi projela po celé hale; svěřit ji Zivě, tak než se vrátí, bude malá z jejího výcviku buď v slzách, nebo místo své malé sladké holčičky najde plně akreditovaného nájemného zabijáka; svěřit ji Tonymu… Co by si chuděrka mohla odnést z Tonyho společnosti? Nechtělo se mu na to ani pomyslet. Gibbs nevěřil svému štěstí, když se do jejich kanceláře naloudal Ducky, i když stejně sklesle, jako Ijáček z Medvídka Pú. Duckyho rozpoložení teď Gibbse ani za mák nezajímalo, rychle vyskočil a strčil dceru jedinému spolehlivému muži do náruče. „Pohlídej ji, musím za ředitelem. Hned jsem zpátky.“ A odspěchal dřív, než mohl Ducky cokoliv namítnout. „Když se na něj tak někdy dívám,“ povzdechl si Ducky, nadhazuje si Hope pohodlněji v náručí, „tak nevím, jestli jsi to opravdu vyhrála, drahá Hope.“ Hope vážně přikývla, ačkoliv ne zcela úplně rozuměla, co jí Ducky vlastně říká, a znovu se rozesmála tak hlasitě, že její smích na chvíli opět celou halu konsternoval. *** Gibbs vztekle přecházel kolem dokola. Popáté za poslední tři minuty vytočil číslo Kate, ale nikdy se nedočkal odpovědi. Telefon pořád jen tupě vyzváněl. Byl nervózní jako tygr v kleci; skousl by, že s ním Kate ztratila trpělivost a utekla na chvíli pryč – věděl, že se vrátí. Ten fakt, že se mu místo slz a nadávek rozhodla uštědřit lekci, byl dobré znamení; lepší, než ty baseballové pálky a golfové tyče či parohy, kterých se dočkal od předešlých třech partnerek. Jenže ho znervózňovalo, že nebyla v dosahu. Ať se stalo cokoliv, Kate telefon vždycky zvedla, i když mu třeba jen nadala do bastarda a hned to položila – pointa byla, že to vždycky zvedla. A když s ním nechtěla mluvit, telefon vypnula. Ale nikdy, nikdy ho nenechala jen tak zvonit. Naposledy vytočil její číslo a se stejným neúspěchem to vzdal. Nelíbilo se mu to, ani trochu. S povzdechem se vracel zpátky do kanceláře, kde Hope právě tančila s Duckym; on ji držel za obě ruce a ona stála na Tonyho stole. McGee, DiNozzo a Ziva stáli kolem stolu v kolečku a tleskáním jim dělali hudbu. Gibbs měl pocit, že kdyby to neviděl, tak by tomu nevěřil. Hope prostě vždycky dokázala, aby ze sebe všichni okolo ní dělali blbečky jen pro její potěšení. Hope si ho všimla. „Tatí!“ protáhla a Gibbs odhadl, že celá hala už si na její hlasité projevy zvykla, takže to nevypadalo, že je tentokrát zaujala. Ostatní čtyři si ho ale všimli; Ziva, McGee a Tony rychle zajeli za svoje stoly a předstírali práci, což Tonymu šlo extrémně těžko vzhledem k tomu, že mu po všech papírech Hope dupala. Ducky se rozloučil s Hope, poplácal Gibbse po rameni – zjevně tušil, co se stalo – a vrátil se zpátky dolů. Jakmile Gibbs přistoupil blíž k Tonyho stolu, Hope k němu okamžitě s andělským výrazem natáhla ruce a obtočila se okolo jeho krku jako liána. Gibbs ji s povzdechem zvedl z Tonyho stolu, který se – snaže se vypadat stejně roztomile jako pytel odložených štěňat – jal oprašovat otisky botiček ze svých hlášení. Gibbs si ho dál nevšímal, místo toho se znovu ponořil do dohadů, jak se dostat z této svízelné situace. Tentokrát to byla Abby, kdo mu ulehčil. Přišla do kanceláře se svou zcela originální kabelčičkou a culila se na Gibbse už z dálky. „Mohla bych půjčit Hope na oběd?“ zeptala se spořádaně a jedním okem mrkla na holčičku. Gibbs by normálně asi něco namítal – i když spíš proto, že se to naučil od Kate, která úzkostlivě dbala na to, co dcerka jí – ale dnes měl jiné starosti, než hlídat jídelníček Hope. Byl toho názoru, že tělo Hope si s tím poradí samo a Abby jí nic špatného nedá. „Chceš jít s Abby na oběd, Hope?“ „Chci,“ přikývla Hope, seskočila z jeho klína a chytila se Abby za ruku. Gibbs pohlédl vážně na Abby a nadechl se, ale Abby ho umlčela zdviženým prstem. „Neříkej nic, Gibbsi! Já vím! Jsem zodpovědná,“ ujistila ho, načež se zakřenila. „Náš oběd a všechna podávaná jídla zůstanou Kate utajena.“ „Hodná holka,“ pochválil ji Gibbs a usmál se, když mu Hope poslala rozmáchlý vzdušný polibek. Za chvíli Abby s poskakujícím dítětem zmizela ve výtahu. Gibbs se znovu v plně profesionálním módu otočil ke stolu Tonyho a Zivy. „DiNozzo, ředitel potřebuje spolehlivou eskortu. Vezmi si to se Zivou na starost, dole vám řeknou víc.“ „Jasně, šéfe,“ přitakal Tony, rychle popadl svoji zbraň, odznak a spolu s Zivou se vypařili, dělajíce obličeje na McGeeho, který měl tu čest zůstat sám s Gibbsem v jedné z jeho nevyzpytatelných nálad. „McGee?“ oslovil Gibbs posledního člena týmu. „Ano, šéfe!“ odpověděl briskně McGee, rozhodně nechtěl nic riskovat. „Něco od tebe potřebuji,“ zvedl se Gibbs a přešel až za jeho záda, ukazujíc prstem na monitor. „Zaměř mobil Kate.“ „Šéfe?“ vykulil oči McGee a odvaha ho trochu opustila, když do něj Gibbs zabodl pohled. „Já jen, nic mi do toho není, ale – “
„McGee…“ povzdechl si Gibbs, když pochopil, že mladík čelí morálnímu problému. „Mám pocit, že se něco stalo. Můžeš mi zjistit, kde se Kate teď nachází?“ „Zkusím to,“ souhlasil McGee podmračně. „Potřebuji, aby vyzváněla.“ Gibbs kývl a vytočil číslo Kate, netrpělivě sleduje McGeeho ruce a obličej, aby odhadl, jak je úspěšný, ačkoliv věděl, že to McGeeho musí asi dost znervózňovat. Po pár minutách se McGee konečně zatvářil trochu spokojeně, pak se nadechl a obličej se mu rozzářil – Gibbs byl v ten okamžik u něj – ale pak se McGee nechápavě zamračil a jeho obličej zase pohasl. „Mám ji, šéfe, ale je to divný,“ poznamenal nejistě a ukázal Gibbsovi pulsující červený bod na síťovém schématu, které po pár dalších úderů klávesnice překryl mapou a místo přiblížil. „Třeba jen píchla u lesa…“ nadhodil. „To určitě,“ zahuhlal Gibbs a poklepal McGeeho po rameni. „Pojď se mnou.“ „A kam?“ zděsil se McGee; představa, jak bude muset sám čelit vášnivé partnerské hádce těch dvou, mu naháněla upřímnou hrůzu. „Pojedeme se tam podívat,“ odsekl Gibbs netrpělivě, když si za svým stolem bral pouzdro se zbraní a odznak. „Tudy cesta k rodině Kate nevede ani náhodou a Kate jim slíbila, že přijede,“ osvětlil po chvilce neochotně. McGee už se na nic neptal a následoval šéfa. Dumání, jímž se zabývali spolu se Zivou a Tonym – co znamená celá ta akce s Hope – ustoupilo do pozadí před obavami o Kate. Gibbs ji znal dobře, a pokud měl důvod obávat se on, měli všichni ostatní právo začít panikařit.
3. kapitola: Rozpoutalo se peklo
V autě bylo hrobové ticho, rušené jen McGeeho zběsilým tlukotem srdce, protože Gibbs řídil. Tim začínal chápat, že Gibbs zjevně cítí, že se děje něco opravdu špatného, protože za celou tu dobu, co se svým šéfem pracoval, nikdy se jeho řízení tak nepodobalo velkolepému pokusu o sebevraždu, jako právě teď. Tim se neodvažoval říct ani slovo, koutkem oka jen pokaždé zalétl ke Gibbsovi, aby oči následně zavřel a začal si znovu přeříkávat motlitbu. Nebyla tu šance, aby to přežil; pokud ho nezabije tahle jízda, pak ho zabije cokoliv, co řekne, protože Gibbsův výraz vzbuzoval pocit, že podívá-li se mu do očí, okamžitě zemře. „Tady doprava, šéfe!“ vykníkl McGee slabým hláskem na poslední chvíli, takže Gibbs škubl volantem tak prudce, že McGee i přes pás naletěl ramenem na dveře a chvíli měl pocit, že se mu ruka zarazila mezi žebra. Laptop mu sklouzl a s řachnutím dopadl na zem, kde se ještě překotil, když se Gibbs vyhnul zatoulané kočce. „Zvedni to, McGee!“ zahřměl Gibbs. „Kde to sakra je?“ McGee zaúpěl, když se přes pás skláněl ke svým nohám, a nahmatal laptop s obavami, aby fungoval. Přístroj byl naštěstí nepoškozený a on vytřeštil oči na monitor. „Tady!“ zařval ve stejnou chvíli, kdy mu došlo, že to dělat neměl. Gibbs dupl na brzdu, Timovi se zařízl pás do břicha tak mocně, že mu v důsledku málem vyletěly oči z důlků, a narazil si bradu o laptop. Gibbs už byl pryč. Tim se pomalu odpásal a nevěřícně očima sledoval Gibbse. Nebylo to ani tak v šéfově tváři, ta byla kamenná, ale spíš v jeho pohybech. Zoufalství. Gibbs se otáčel jako korouhvička a ve chvíli, kdy se McGee vyškrábal u auta, Gibbs už vytahoval telefon a přikládal ho k uchu. Ozvalo se tlumené vyzvánění. McGee i Gibbs se začali rozhlížet; Tim sotva stačil poznat, že to jde ze srázu pod nimi, když se Gibbs už sypal z kopce dolů. McGee zahlédl v listí stopy kol auta a sevřelo se mu hrdlo. Pomalu se pustil za Gibbsem a sotva se propletl pár stromy, uviděl zadek auta Kate. Podklouzla mu noha a na zadku sjel zase o pár metrů níž, aby viděl, že předek je napasovaný do stromu, dveře u řidiče jsou otevřené a jejich okno je vymlácené. Rychle vstal, vzápětí zakopl a jen o chlup stačil ovlivnit svou dráhu, aby nepoškodil stopy, které snad mohli najít, protože Kate zjevně v autě nebyla. Tim vstal, oprášil se a ohlédl, aby spatřil Gibbse, jak vytahuje u listí zvonící mobil. McGee se na něj přestal dívat, když odhadl výraz v jeho tváři. Místo toho se opatrně sklonil k otevřeným předním dveřím auta Kate, aby nahlédl dovnitř. Airbag byl splasklý. Očima pozorně prohlížel každý kousíček sedadla a dveří, aby něco, cokoliv našel. Když se natahoval, ztratil rovnováhu a ruka mu zajela do mezery mezi rámem dveří a sedadlem. Ušklíbl se a cukl rukou, když nahmatal něco vlhkého a lepkavého. Došlo mu to, až když ruku vytáhl. Prsty měl od krve. Gibbsova ruka ho uchopila za zápěstí, až se vyděsil. Vzhlédl, aby viděl, jak Gibbs konsternovaně hledí na pramínek krve, stékající z McGeeho dlaně na jeho prsty. Gibbs se pak rozhlédl, zalétl očima k rozbitému bočnímu okénku a pár pramínkům krve, které se vpily do plyše na dveřích, a McGeemu došlo, na co myslí. „Volej tým, McGee,“ řekl pak Gibbs mdle, pustil ho a vydal se rychle směrem, kde našel mobil Kate. Tim se díval na jeho vzdalující se záda a věděl jistě, že Kate z toho auta neodešla sama. Že nespíš ani ta nehoda nebyla nehoda, soudě podle tmavých škrábanců na stříbrné metalíze jejího auta. Neodešla sama, byl to únos a Gibbs to musel vědět stejně, jako on. A přesto šel dál, jako by doufal, že ji najde. McGee pohnul rukou, aby vylovil mobil z kapsy, ale znovu si uvědomil, že má prsty od krve. Zasakroval a zajel si tedy do kapsy čistou dlaní, dávno vytáčeje přes rychlou volbu Tonyho číslo. Ruka s telefonem se mu třásla. *** „Říkám ti, že se něco děje!“ prohlásil Tony, když se před ním a před Zivou výtahové dveře otevřely, a vyšel, krče nos, jako by snad to něco doslova cítil. „A já ti neodporuji, Tony, tak proč mi to pořád opakuješ?“ vyprskla nechápavě Ziva, kterou už tohle jeho filmové chování opět rozčilovalo. „Protože to nebereš na vědomí!“ namítl Tony a rozhodil rukama. „Ty to necítíš, to napětí? Něco se stane.“ „Tony…“ „A v hlavní roli bude Katie, Gibbs a malá, roztomilá a velice, velice zákeřná – “ „Tony – “ „ – princeznička Hope. Ano, přátelé, máme tu velkou rodinnou show a – “ „Tony!“ zařvala konečně Ziva a vrazila mu pohlavek, aby se vzpamatoval.
„Co?“ vypěnil Tony, silně podrážděný už z faktu, že Ziva jeho umělecký projev vůbec neocenila a dovolovala se tvářit jako při mučení. „Zvoní ti mobil,“ zavrčela Ziva, obrátila oči v sloup a usedla ke svému stolu, kde se počítáním v duchu do deseti pokoušela uklidnit. Tony se na ni ošklivě zašklebil a vytáhl telefon, taktéž protáčeje oči, když spatřil ‚McŠprt‘ na displeji. „Co je, McTroubo?“ štěkl. „Teď ne, Tony,“ zaúpěl McGee na druhém konci, „něco se stalo.“ „Já to věděl!“ zvolal Tony náhle nadšeně. „Ale kde sakra jsi?“ zamračil se pak, když si konečně uvědomil, že jsou se Zivou v kanceláři sami. „Hledali jsme s Gibbsem Kate,“ odpověděl McGee a nadechl se, aby pokračoval, ale Tony mu to nedovolil. „Co se stalo?“ vyhrkl lačně. „McGee, nenatahuj mě! Dostal Gibbs facku? Proto jsi tak v šoku?“ „Sklapni, Tony!“ zařval McGee do telefonu tak hlasitě a dopáleně, až Tony na chvilku strnul. „ech mě sakra domluvit. ěco se stalo Kate. ašli jsme její auto, sjelo ze silnice, je nabourané a v autě je krev. Mobil ležel o podál. Zřejmě únos, Gibbs chce, abyste přijeli a zajistili místo činu.“ „To si děláš srandu…“ vydechl Tony zaraženě a šokovaně zároveň. „Co Gibbs?“ zeptal se pak opatrně. „evím,“ odpověděl McGee se stejnými obavami v hlase. „ěkam odešel, ale asi dvakrát radostí skákat nebude. Být vámi, pohnu kostrou.“ „Jasně,“ kývl Tony a sklapl telefon. „Co se stalo?“ zeptala se Ziva. „Je zle. Kate asi unesli. Pohni, dělej!“ popoháněl ji a sám už byl v půli cesty k výtahům. „Co? Co se stalo?“ ptala se zmateně Ziva a doháněla ho. Podařilo se jí to až těsně před tím, než se výtahové dveře otevřely. „Nic moc nevím, ale bojím se o tom přemýšlet,“ odvětil Tony a pak se navzdory situaci zakřenil. „Ne,“ zavrčela výhružně Ziva, „neříkej to znovu.“ „Já nic říct nechtěl,“ namítl Tony naoko uraženě, ale culil se dál. Ziva na něj po očku koukala, jakoby stále čekala, až to přijde. Teprve až když se dveře výtahu v suterénu otevřely a Tony byl před ní dál, než na vzdálenost kopance, nevydržel to. „Já ti říkal, že se něco semele!“ „Tony!“ *** Gibbs se pomalu vracel zpátky k místu, kde našli auto Kate. Dole u cesty našel stopy pneumatik; rozhodl se tam poslat Zivu, jakmile dorazí. Na jiné stopy nenarazil; bláto bylo ztvrdlé a většinu země pokrývalo listí. Unesli ji, o tom nebylo pochyb. A seznam ‚kdo?‘ byl kilometr dlouhý. Na ‚proč?‘ nezáleželo. Kate byla pryč, unesli ji a to, když od něj utíkala. Všechno bylo naprosto špatně. Zatřepal hlavou. Nemohl si teď dovolit čímkoliv se rozptylovat. Teď šlo o to Kate najít. Pak se může kát; pak může padnout na kolena; pak teprve může zpytovat svědomí. Teď se musel soustředit na práci. Jeho práce je jediné, co mu může Kate vrátit. Potom, co mu ji odehnala. Blbost. Může si za to sám. Zase. Všechno je jen jeho vina. Zase. Soustřeď se! Museli ji odnést, pravděpodobně byla v bezvědomí, pokud ta krev v autě byla z tržné rány na hlavě, nebo ji do bezvědomí museli přivést. Fakt, že by šla dobrovolně, byl nepravděpodobný. Nakonec to byl i fakt, že by byla po nárazu při vědomí. Bože, tohle bylo motání se dokolečka. Neměl jedinou, ani tu nejmenší stopu. Netušil, kde je Kate, s kým je, jak jí je… Doufal, že její zranění není vážné. A i kdyby bylo, Kate byla silná. A měla pro co žít. A věděla přece, že on ji najde, i kdyby to mělo být to poslední, co udělá. Věděla to? Možná, že ji tak dokonale otrávil, že se vzdala veškeré naděje. Možná, že ji udusil. Věděl, že to umí. Jeho povaha je pro každý jeho vztah toxická. „Šéfe!“ Tony stál asi dva metry před ním a nejistě na něj koukal. Zjevně nevěděl, co má čekat. „Tony?“ opáčil Gibbs. Tony na něj zůstal chvíli zaraženě hledět, evidentně nevěděl, co si o tom myslet. Gibbs nezněl agresivně a řekl mu křestním jménem, navíc to neznělo ani jako urážka. V mladším agentovi byla malá dušička.
„Já,“ odkašlal si nervózně, „skončili jsme. Máme fotky, důkazy jsme zajistili, ale byly to jen dva špačky od cigarety a zapalovač. Můžeme už začít vytahovat auto?“ oznámil mu, když společně došli až k McGeemu, Zivě a několika dalším technikům. Gibbs souhlasně kývl a otočil se na Zivu. „Zivo, dole u cesty jsou otisky pneumatik.“ Ziva mávla foťákem. „Jdu na to,“ usmála se na Gibbse povzbudivě a pospíšila si. Tony se mezitím vypařil k technikům a začali vytahovat zpátky na cestu auto Kate. Gibbs se otočil na McGeeho, který se v tu chvíli proklínal, že nebyl dost rychlý a neschoval se do nějaké králičí nory. Nebyl si, stejně jako Tony, jist, co může od Gibbse čekat, když mu někdo před nosem právě vyfoukl něco, co si Gibbs hlídal jako kvočna mladé. „Abby nevolala?“ zeptal se místo toho Gibbs mírně. McGee na ten tón až zamrkal, jak byl v šoku. „Uh, ne, šéfe,“ odpověděl poslušně, „ale volal Ducky, znepokojilo ho, že jsme naprosto všichni pryč.“ Gibbs se zarazil. „Abby se ještě nevrátila?“ zeptal se. McGee polkl. „Podle všeho ne, šéfe,“ odpověděl nejistě. Nerad by dal Gibbsovi zavádějící informaci, ale stejně tak věděl, že za odpověď ‚nevím‘ by dostal nejméně stejný trest. „To ne,“ vydechl Gibbs až téměř zoufale a v příštím okamžiku už se hnal nahoru do kopce kolem zkoprnělých techniků tak pružně, že by mu každý o polovinu mladší mohl závidět. Tony vytřeštěně pohlédl na McGeeho, ale když viděl, že ho Zelenáč nevnímá, slezl za ním dolů. „Co se stalo?“ vyhrkl zrovna, když se shora i přes hučení navijáku, který posouval auto Kate nahoru, ozvalo zapištění brzd Gibbsova auta. McGee polkl. „Jen jsem mu řekl, že podle toho, co Ducky říkal, Abby s Hope se ještě nevrátily z oběda.“ Tony na něj zíral s výrazem ve tváři tolik podobným tomu Gibbsovu, že McGee téměř čekal obdobnou reakci. Tony ale nakonec jen prudce vydechl. „Ty si myslíš,“ polkl nervózně, „že dostali i Hope?“ „Já doufám, že ne,“ zašeptal McGee, jakoby se to bál vyslovit nahlas. „Ale kdo to sakra může dělat?“ zavztekal se potom bezmocně. „Nevím,“ sykl Tony a z nepochopitelného důvodu to znělo až varovně, „ale je v našem zájmu co nejdřív to zjistit, protože,“ povzdechl si, „jak jednou začne Gibbs srážet hlavy…“ Nemusel ani dokončit. McGee na chviličku zavřel oči, raději se připravuje na nejhorší. Už viděl, jaké to je, když Gibbsovi někdo bral to, na čem mu záleželo. Dokázal si představit, co by asi nastalo, kdyby mu někdo bral, co je mu opravdu drahé. Ale co se stane, když někdo ohrozí to, co je Gibbsovi vůbec nejdražší… „Mám to,“ oznámila Ziva, když došla, snažíc se znít optimisticky. Navzdory tomu, že byla Mossad, považovala za nutné nemyslet hned na to nejhorší. A když už, tak to brát s cynickým nadhledem, což se díky Mossadu pro změnu naučila. Tony a Tim se ale tvářili, jakoby se zrovna dozvěděli, že jim rodina právě pomřela na choleru. „Děje se něco? Kde je Gibbs?“ „Řekni jí to ty,“ prohlásili Tony a McGee unisono, a aniž by se nad vzájemně se negujícími výroky pozastavili, vrátili se každý k rozdělané práci. A Ziva toho dne zdaleka ne poprvé toužila někomu řádně nakopat zadek.
4. kapitola: Federální zločin
„A co je tohle?“ ukázala Hope upatlaným prstíkem na Abbyin spektrometr. „To je major Spektrometr,“ oznámila jí pyšně Abby, „pomáhá mi při mé práci.“ „A tohle?“ ukázala zase Hope, hned pouštějíc z hlavy to, co jí Abby řekla. Abby si pomyslela, že Hope je trochu jako Gibbs – existuje jen to, co ji zrovna zajímá, a na zbytek kašle. Nebo Gibbs je tak trochu jako tříleté dítě? Výsledek je stejný. „Hope!“ Abby odlepila pozornost od té ze svých zvětšenin smrtelných zranění na stěně, na kterou Hope právě ukazovala, a otočila se na Gibbse stejně, jako malá. Jeho výraz obě vyplašil. „Gibbsi? Stalo se něco? Hope je v pořádku,“ dodala Abby rychle, když viděla, kam směřuje Gibbsův pohled. Gibbs se vehnal s napjatým výrazem ve tváři do její laboratoře, popadl holčičku do náruče a pevně ji přitiskl k sobě. Hope vesele vypískla; ačkoliv byla nejprve naprosto zmatená jeho prudkým projevem náklonnosti, hned ji napadlo, že je to nějaká nová hra, a začala tátovi mačkat krk. Celkem rychle ji to ale přestalo bavit. „Díky bohu,“ zamumlal Gibbs, hladíc Hope – která se teď vší svou dětskou silou snažila vymanit z jeho náruče jako podrážděná kočka – po světlých vláskách. „Gibbsi?!“ vyjekla Abby znovu, založila ruce v bok a se sveřepým výrazem žádala vysvětlení. Když Gibbs stále zíral do prázdna a jeho lehce rozmazlená dceruška se začala v jeho náručí vztekat, gothka si ještě dupla. „Dnes ne, Abby…“ zamumlal Gibbs unaveně. Až teprve teď si plně dovolil, aby k němu krom myšlenek na to, co se děje, dolehly i emoce tím vyvolané. Když držel Hope v náručí a věděl, že ona i Abby jsou v pořádku, když si dovolil otevřít srdce té radosti, dostavilo se tam i to, co mozek dávno věděl; s Kate už takové štěstí mít nemusí. Položil škubající se Hope znovu dolů na zem; malá se na něj ošklivě podívala a vystrkujíc uraženě spodní ret, utekla skrz posuvné dveře do Abbyiny kanceláře. „Gibbsi,“ začala znovu Abby, cítíc svoji příležitost, „co se to – “ „Kate unesli,“ konstatoval jednoduše Gibbs. Abby zůstala bez dechu, jen na něj třeštila oči. „Ale jak, Gibbsi? To přece… To je Kate! Nemohli ji jen tak unést, to by nedovolila, co Hope? – Gibbsi, najdeš ji, že ano? – Kate určitě neunesli, ne! To tě jen chce vytrestat za to, že jsi tak mizerný – “ „Abby!“ přerušil ji Gibbs, přistoupil k ní a pevně ji chytil za paže. „Uvidíš fotky z místa činu.“ „Ale – “ Abby hodlala začít rozvíjet další zoufalou teorii jen, aby vyvrátila, co se jí Gibbs snažil namluvit, ale on jí to nedovolil. „Nepotřebuji, abys panikařila. Potřebuji, aby ses soustředila a zaboha nic neříkala Hope. Myslím, že tady dole bude nejbezpečněji.“ „Ty myslíš,“ polkla Abby s malou dušičkou, „že půjdou i po naší malé Hope?“ „Nevím,“ přiznal Gibbs bez okolků, ale musel se pousmát nad jejím přivlastněním Hope. Očima zalétl skrz skleněné dveře k dcerce, která zjevně něco objevila, chtěla to vyzkoušet a teď zkoumala, jestli vzduch čistý. Když zjistila, že se na ni táta dívá, zazubila se na něj úsměvem po mamince a začala nevinně tančit na místě. „Aw, Gibbsi,“ zamumlala Abby, než si stoupla i přes své platformy na špičky a pevně Gibbse objala. „Neboj se, najdeme Kate v pořádku. A ona to ví taky; ví, že bys ji nikdy neopustil.“ Gibbs jí váhavě objetí oplatil, znovu si uvědomuje, jak Abby vždycky dokonale vycítí, když obejmout potřebuje. Doufal jen, že má pravdu. Možná, že Kate nic z toho neví, ničemu z toho nevěří. Nikdy jí to neřekl. Abby se od něj odtáhla, spokojeně si přikyvujíc pro sebe, i když se jí oči trochu leskly, a zhluboka se nadechla, než se na Gibbse nejistě uculila a energicky prohlásila: „Tak, kde mám svoje důkazy?“ *** „Agente Gibbsi,“ pozdravil ředitel Morrow a vstal, když Gibbs vešel do místnosti. „Slyšel jsem, co se stalo,“ konstatoval a nechal Gibbse, ať to vysvětlí. „Nemám, co víc k tomu říct, pane. Netuším, před čím stojíme,“ odpověděl popravdě Gibbs. „Nevím, jak se k tomu mám postavit, abych byl upřímný,“ přiznal Morrow a znovu se posadil. „Caitlin Todd stále je agentem NCIS, i když v záloze, nicméně – “ „Ale je mou ženou,“ namítl rozhořčeně Gibbs. „Já nepředám případ do rukou nějakého břídila, co ani nebude vědět, co s důkazy. Abby má všechno zajištěné v laboratoři, auto k prověření v garáži – “ „Nicméně,“ zahřměl Morrow, když zjistil, že přes vzteklého Gibbse se ke slovu jen tak nedostane, „únos je federální zločin.“ „Nepředám pří – “ začal znovu Gibbs, neschopen dál krotit svůj vztek. Byl v něm, byl v něm dlouho a on zatím neměl, kde by ho uvolnil. Tohle asi nebylo to nejvhodnější místo, ale nedalo se to zastavit; stavidla už jednou povolila.
„Ahoj, Gibbsi,“ přerušil ho hlas za ním. Gibbs se otočil a dle předpokladu spatřil v křesle u stolu sedět Fornella. Věděl, že k tomu dojde už, když Morrow zmínil federální zločin. Znovu se otočil na ředitele. „Se vší úctou, pane,“ zdůraznil, „Kate Todd patří k NCIS a stále ještě může vědět několik utajených informací. Navíc je moje přímá rodina.“ „Nejste ani manželé, agente Gibbsi, podle práva – “ namítl Morrow jemně, ale přesto mu nebylo dovoleno to dokončit. „Je matka mé dcery, sakra!“ vykřikl Gibbs a rozrušením mu naběhla žíla na krku. „A právě proto,“ vložil se do toho Fornell, vstal a postavil se vedle Gibbse, „jsem tady já.“ „Nepotřebuji tebe,“ odsekl Gibbs, „potřebuji pracovat.“ „Není to o tom, co potřebujete vy, agente Gibbsi,“ prohlásil pevně Morrow, „jste do této záležitosti osobně zainteresován, takže odmítat nabízenou pomoc je to poslední, co si můžete dovolit.“ „ucenou pomoc,“ zavrčel Gibbs, rozezleně měře oba muže pohledem, a vyběhl z kanceláře s prásknutím dveří. „Agente Fornelle – “ začal Morrow, ale Fornell ho přerušil zvednutím ruky. „Vím, jak na něj, pane řediteli,“ ujistil Morrowa, pokývl hlavou na rozloučenou a vyšel z místnosti o mnoho spořádaněji, než Gibbs. Ředitel si povzdechl, doufaje, že bude Fornell opatrný, a znovu se vrátil k práci. *** „Co to děláš, Tony?“ ptal se McGee rozhořčeným šepotem. „Nechci, abych byl první, kdo dostane Gibbsovým vztekem do obličeje,“ ohradil se Tony s odkazem na dva agenty FBI, co postávali u výtahu, a dál se v podřepu blížil do kanceláře. „DiNozzo!“ ozvalo se vztekle před ním a než se Tony stačil napřímit, dostal pohlavek. „Ano, šéfe?“ reagoval Tony a prudce vyskočil, stoje před zuřícím Gibbsem téměř v pozoru. „Důkazy jsou u Abby?“ štěkl Gibbs, stále se ještě na Tonyho dívaje křivě. „Sama jsem je tam odnesla,“ odvětila poněkud důvěryhodnější Ziva. „Máš Fornella za zadkem, šéfe,“ poznamenal Tony nejistě, když viděl, kdo se blíží. „Jo, toho jsem si kupodivu všiml, DiNozzo,“ odsekl Gibbs. „Co kdybys místo chytrých postřehů radši – “ „Tvořím seznam všech tebou uvězněných a propuštěných, šéfe!“ ozval se McGee, který během střetu Gibbse s Tonym stihl zaplout za svůj stůl a začít pracovat. „Stahuji záznamy z kamer z dnešního dopoledne, třeba najdu auto, které agentku Todd sledovalo,“ doplnila Ziva, která sama už také seděla u svého stolu a Tonyho škodolibě nechávala jeho osudu. Gibbs rozhodil rukama, hledě na Tonyho. Ten rychle těkal očima, co by vymyslel. „A já,“ polkl nejistě, „já zaměstnám ty dva trouby od FBI.“ „Tak pohni,“ schválil to Gibbs, když spatřil Fornella na dohled, a než stihl Fornell pořádně otevřít pusu, Gibbs už mu zase utíkal. Prošel okolo dvou agentů, kteří tam stále zevlovali a byli tím Gibbsovi trnem v oku víc, než kdyby se pletli jeho týmu do práce, a vběhl do výtahu. Těsně před tím, než se dveře zavřely, vplula tam Fornellova ruka a dveře se znovu otevřely. Fornell se pozval dovnitř. Výtah nestačil ani o moc popojet, když ho Gibbs zastavil. Otočil se k Fornellovi čelem. „Co víš?“ „Páni, a já si myslel, že přede mnou opravdu jen utíkáš,“ odfrkl si Fornell s předstíraným údivem. „Tobiasi,“ povzdechl si Gibbs, „pokud je tu něco, co bych měl vědět, sem s tím. Je to tvoje poslední šance, jak uchránit jakýkoliv zájem, který bys v tom mohl mít.“ Poslední větu zavrčel, protože mu jednak docházela trpělivost, která jakoby mizela přímo úměrně tím, čím déle byla Kate pohřešovaná, a protože potřeboval dát najevo, jak se mu tento Fornellův alibismus nelíbí. „Předem chci říct, že jsem nikdy nezamýšlel nechat to zajít tak daleko,“ prohlásil Fornell. Gibbsovy oči se rozšířily šokem nad tou upřímností a nezmohl se ani na další výbuch vzteku, čehož Fornell využil. „Ještě než se mě pokusíš zabít, Gibbsi… Bylo to nutné, podařilo se nám díky tomu dostat ze zajetí dva naše důležité agenty. Byl to dobrý odchod, až – “ „Až na to, že teď jde o život Kate. Kdo to je?“ Ke Gibbsovi konečně dorazil jeho oprávněný vztek. „Gibbsi – “ „Kdo, Fornelle?“ štěkl Gibbs podruhé. „Jim Garth,“ odpověděl Fornell.
„To ne!“ Gibbs zalapal po dechu. „Jak jste mohli?! Víš, co udělal té rodině? Mám ti to připomenout?!“ Gibbs vztekle praštil do ovládacího panelu výtahu a ten se s poskočením znovu rozjel. Dal tak jasně najevo, že s Fornellem nechce dál mluvit. Fornell se ale přes něj natáhl a výtah znovu zastavil. „Měli jsme ho pod kontrolou, než nám do doby před týdnem zmizel.“ „Před týdnem?!“ zvolal Gibbs znovu vztekle; Fornell věděl, že jak už jeho vztek jednou uvolnil, nebude brát konce. „To jste mu dali opravdu dost času připravit se! Bože, víš, jak mu to pálí? Týden? Za tu dobu bude mít dost času svrhnout vládu!“ „Uklidni se!“ okřikl ho Fornell v upřímném šoku. Zdálo se mu, že v Gibbsově hlase zaznívá i panika. „Já se nechci uklidnit, sakra! Tys ho nechal běžet, aby mi unesl ženu!“ odsekl Gibbs vztekle. „Není to tvoje žena,“ namítl Fornell ve chvíli, kdy Gibbs znovu pustil výtah. „Běžte s tím všichni do háje,“ odsekl Gibbs, nemaje sílu se dál vztekat, a proběhl dveřmi sotva, co se otevřely. Fornell nějak neměl odvahu ho dál následovat. Přišlo mu víc, než podivné, vidět Gibbse takhle šílet. Jistě, věděl dobře, jak moc se Gibbs dokáže rozčílit a jak moc ho dokáže rozzuřit, když mu někdo bere, co je jeho. Ale tohle… Fakt, že spolu on a Caitlin Todd žijí, přičítal Hope; děcku, které bylo střežené víc, než prezidentova dcera. Ale občas, ve chvílích jako tato, ho napadlo, jestli si Gibbs svou podřízenou k sobě jenom šikovně nepřipoutal, jestli to celé náhodou neplánoval. U něj je možné naprosto všechno.
5. kapitola: Výčitky a vzpomínky
Suterénem se ozývaly pravidelné zvuky, jak se ruční nástroje třely o pružné dřevo. Gibbs pracoval pečlivě a vypadal zaujatě tím, co dělal, ale jeho myšlenky byly roztěkané, mysl nesoustředěná a oči každou chvíli sklouzly od práce ke klubíčku ve starém křesle, jež stálo na opačné straně od schodů v rohu místnosti a dopadalo tam jen lehké světlo od lampy na stole. Když byla Kate ještě těhotná, noci byly teplé a ona nechtěla být sama nahoře, sedávala v tom křesle ona. V té části těhotenství, kdy už na jeho nátlak nepracovala, ale bříško jí stále nepřekáželo, brávala si knížku a seděla s nohama pod sebou, vedle křesla starou lampu. Když byla potom v posledním trimestru a nemohla najít polohu, která by jí vyhovovala, neustále se v křesle vrtěla, knížku odhazovala a většinou skončila u toho, že ho jen pozorovala. Ze začátku mu to vadilo, nemohl si zvyknout a cítil se jako u zkoušky, ale pak ho to přešlo. Po čase mu dokonce její oči i chyběly a bezpečně poznal, kdy usnula, protože ho její oči opustily. Neměl rád, když mu tu dole Kate usnula. Musel ji potom budit a to dělal nerad, rád se na ni díval, když spala a to dokonce, i když neměla klidné spaní, házela sebou a párkrát mu ve spánku dala pěknou ťafku. Gibbs si z toho vždycky vzal, že na ni příště nemá zírat a že jen může být rád, že ho mlátí jen omylem a ještě ze spánku. Ale při příští příležitosti se na ni znovu díval. Teď mu bylo jedno, že Hope, která se uvelebila v tom křesle dnes, usnula. Byla lehká jak peříčko a navíc se ani nevzbudila, když ji brával do náruče. Kate se vzbudila pokaždé. Potřeboval přemýšlet a manuální práce mu v tom vždycky pomáhala, takže nemohl být nahoře v domě. Hope by ale líp bylo v postýlce a nechtěl, aby se nachladila. Kate by mu pěkně dala. Vyběhl proto rychle nahoru pro deku a v rekordním čase byl zpátky. Očima znovu přejel suterén; prozkoumal každičký kout, a když shledal, že sem nevklouzl vetřelec, pozvolna přešel k Hope a pečlivě ji zabalil do deky. Hope se na chviličku probrala, zamžourala na něj a zmateně se rozhlédla kolem. Gibbs jí pohotově strčil do náruče plyšového medvídka, kterého objala a uvelebila se, než znovu zavřela očka. Gibbs ji ještě chvíli pozoroval, lehce ji hladě po pomačkané tvářičce, a pak se zvedl, znovu míře k lodi. Sotva se pohodlně postavil a vzal do ruky hoblík, jeho ucho zaslechlo něco, co většina ostatních lidí snadno přeslechne. Jeho prsty sjely z nástroje na opracování dřeva a vyšplhaly po rukojeti osobní zbraně. „Klid, Gibbsi,“ doporučil mu příchozí a Gibbs se uvolnil. Znovu se chopil hoblíku a začal pracovat. „Co tady chceš? Máš vyšetřovat federální zločin,“ utrousil štiplavě. „Hledáme Gartha a tys sbalil svůj otrokářský bič a vyklidil pole, takže to jde pomalu,“ odsekl Fornell a překonal posledních pár schodů, než stanul na betonu a vydal se s rukama v kapsách ke Gibbsově lodi. „Hope byla trochu neklidná,“ vysvětlil Gibbs. „Jo, já vím,“ uchechtl se škodolibě Fornell, „udělala představení pro celý Navy Yard. Požární siréna by jí mohla závidět.“ „Zase takový řev to nebyl,“ zavrčel podrážděně Gibbs. „Byl,“ odporoval agent FBI. „Je pěkně rozmazlená.“ Gibbs k němu zvedl oči a nadechl se, ale nakonec si jen povzdechl. „To je vina Kate…“ zamumlal a vztekle mrštil s hoblíkem potom, co mu ruka sjela a vytvořila na dřevě nerovnost. Nástroj zařinčel o ostatní a přepadl přes kraj stolu, kde ho zachytila Fornellova ruka a potichu vrátila na desku. Agent FBI se otočil ke křeslu, ve kterém zaznamenal v chumlu přikrývek spící děvčátko. Malá se ani nepohnula, dál klidně oddechovala, přestože Gibbs na stole rachotil se sklenicí na špendlíky a zavíral a otevíral zásuvky, jako by byl v suterénu nejméně sám. „Fialový medvídek s obojkem s ostny?“ pronesl Fornell do toho rámusu. „Abby,“ houkl Gibbs na vysvětlenou věda, že Fornell má na mysli medvídka, co Hope objímala, a vrátil se ke stolu s jednou sklenicí od šroubů, hrnkem a láhví skotské. Nalil do obou nádobek a Fornell si pospíšil, aby mu vyfoukl hrnek. Gibbs to nekomentoval a vzal si sklenici, aby ji vyprázdnil na ex. „Spí jako do vody hozená,“ komentoval Fornell, když Gibbsova sklenice ťukla o dřevo a s Hope to ani nehnulo. On sám se svého hrnku ani netknul. „Spaní má po mně,“ souhlasil Gibbs. „Ten ječák taky,“ přisadil si Fornell. Gibbs protočil oči. „Ne, ten má po Kate,“ odsekl. „Pořád mi to nedává smysl,“ řekl po chvilce Fornell s pohledem upřeným na zlatavou tekutinu v hrnku, jakoby zvažoval, jestli se zeptat a zároveň, jestli se napít. Položil netknutý hrnek na stůl a upřel pohled na Gibbse.
„Co konkrétně?“ zeptal se Gibbs s povzdechem. Netušil, kam tenhle celý rozhovor vedl, a začínal z něho být unavený. „Považoval jsem Kate Todd za inteligentní a ona si udělá dítě s tebou,“ rýpl si Fornell. „Já tě taky považoval za ne úplně blbého a ty sis vzal mou druhou ženu,“ chytil Gibbs smeč. „Nic nového mi neneseš?“ Fornell zakroutil hlavou. „Jsem si jistý, že tvůj tým by dal spíš vědět tobě a můj nic nemá, ale – “ „Překvapivě,“ utrousil suše Gibbs, ale Fornell nevzrušeně pokračoval dál. „ – ale my ji najdeme, Gibbsi.“ „To vím i bez tebe,“ utřel ho Gibbs. „Dobrou noc,“ doporučil mu odchod a schovávaje láhev s pitím, vypil Fornellův netknutý příděl, načež pokračoval k spící dceři. „Dobrou. Zůstanu tady a pohlídám tě,“ odpověděl Fornell. Gibbs se ani nezarazil. „Nezůstaneš,“ odvětil a vzal Hope do náruče. Ani se nezavrtěla, jen pohnula hlavou, opírajíc ji o tátovu hruď, a něco nesrozumitelného zahuhlala. Gibbsovi cukl koutek. To mluvení ze spaní má taky po Kate. „No tak, Gibbsi, máme psychopata na útěku. Může se stát cokoliv,“ namítl Fornell. Gibbs už stoupal po schodech ven ze suterénu. „Dík za připomenutí,“ odsekl. „A jestli si potřebuješ vyčistit svědomí, můžeš zůstat před domem a vrčet a štěkat,“ dodal pak a zmizel ve dveřích do předsíně. *** „Kate!“ Spěchala dál; vypadalo to, že jde jen, aby se trochu uklidnila, že nemá ani určitý cíl. Když na ni zavolal, nezastavila se, ale zpomalila a zahlédl, jak se zhluboka nadechla. Dobře, byla vytočená, ale to zvládne. „Kate, no tak.“ Přidržel si ji za loket, a když ji došel, otočil ji k sobě. Skoro se až zarazil tím pohledem, který mu věnovala. Dobře, možná to nezvládne. Možná radši počká, až se vyzuří. „Bylo to nebezpečné,“ obhájil se ne zrovna chytře. „Je to moje práce, Gibbsi!“ namítla rozezleně. ěkolik lidí se po nich otočilo. Gibbs si nervózně olízl rty a rozhlédl se, aby zjistil, že nejbližší soukromé místo bude výtah. „Musíme si promluvit.“ „Souhlasím,“ zavrčela Kate a zamířila k výtahu sama od sebe. epouštěl svou ruku z jejího lokte, jakoby se bál, že se mu na poslední chvíli vyškubne a uteče, ale Kate nic takového neudělala. Sama vešla do výtahu jako první a založila ruce na prsou. Když udělala tohle gesto, Gibbs si uvědomil, že její břicho začíná být vidět víc, než bylo žádoucí. Skutečně byl nejvyšší čas. Sotva výtah trochu popojel, jejich ruce se srazily na ovládacím panelu. „Kate, takhle už to dál nejde,“ spustil, než stačila otevřít pusu. „Musíme udělat nějaká opatření a ty volné svetry nestačí. Co přijde za měsíc, za dva? Začneš chodit převlečená za dýni?“ „Oh, no skvělé, takže já nedostanu od šéfa kartáč za to, že jsem dělala svou práci, ale za to, že jsem s ním těhotná,“ odsekla Kate vztekle. „ejde o to, že jsi se mnou těhotná, jde o to, že jsi zachraňovala nějakého cvoka a každá z těch kulek tě mohla zabít!“ bránil se Gibbs, nevědomky zvyšuje hlas. Její tvrdohlavost ho ubíjela. „Je to moje práce!“ zopakovala znovu rozhořčeně Kate. „Byla, Kate,“ povzdechl si Gibbs ztrápeně. „Je čas se stáhnout, nemůžeš dál předstírat, že se nic neděje.“ Kate k jeho údivu zjihla. „Já vím,“ povzdechla si a založila ruce na prsou. „A když jsem to udělala a uvědomila si, co se mohlo stát…“ Gibbs vzal Kate za ramena a přitiskl ji k sobě, opíraje bradu o její hlavu. Lehce hladil její ramena a paže a cítil, jak se o něj Kate uvolněně opřela. Fakt, že trochu cítil její vyboulené bříško, mu jen potvrdil, co je třeba udělat. „Měla by ses konečně přestěhovat ke mně.“ „Přestěhovat k tobě?“ zopakovala Kate nechápavě, ale nezvedla hlavu z jeho hrudníku. „Ty nechceš?“ opáčil Gibbs, ale nezněl nijak znepokojeně. Věděl, že jeho dům je svou polohou a velikostí mnohem lepší volba, než malý byteček Kate. A nehodlal bydlet od svého dítěte přes půl města. „Spíš mě to překvapuje,“ odvětila Kate a zvedla hlavu, aby se mu podívala do očí. „emluvili jsme o tom,“ reagovala se samozřejmostí na jeho nechápavý výraz. Lehce ji pohladil po tváři. „Je nejvyšší čas začít,“ usoudil pak a znovu ji pevně objal, déle si už raději nepřipomínaje tu hrůzu, která ho zachvátila, když se Kate vehnala do přestřelky. *** Probral se s trhnutím; jeho prsty se pevně sevřely okolo rukojeti zbraně téměř ve stejné chvíli, kdy jeho hlava prudce vylétla z polštáře.
Gibbs tiše zaklel a rychle unavenýma očima prozkoumal tmu. Přímo před ním v postýlce klidně spala Hope a jeho instinkt mu napovídal, že nikdo další v místnosti není. Přetočil se na záda, aby mohl v případě potřeby pohodlněji vyskočit, a zaposlouchal se do ztichlého domu. Nikde nic, jen před domem někdo potichu zavřel dveře auta. Fornell skutečně zůstal hlídat. Gibbsovy rty se stočily do malého úsměvu a trochu lépe se na gauči uvelebil. Ten rozkládací a na něj příliš vkusný kus nábytku byl z bytu od Kate. Když byla Hope maličká, Kate nevěřila dětským chůvičkám a tak tu občas spávala. Navykla si na to stejně, jako si Gibbs navykl na nocování v suterénu, pokud ona nebyla v ložnici. Pak měl pocit, že dál už to takto nejde, a pro oba nastalo velké zvykání zpátky na ložnici. Nevěděl, jestli to vlastně k něčemu bylo, on to stejně nedodržel. A pár společných nocí vztah nedělá, stejně jako dítě ho automaticky nezaručí. Tohle celé byla jeho vina. Kate utíkala, protože on byl mizerný partner. Kdyby nebylo jeho chování, útočník by nikdy nedostal příležitost ji unést. Ducky měl pravdu. Nestačilo jen Kate přestěhovat k sobě. Jemu možná její přítomnost stačila, on nepotřeboval mluvit, nebo něco podnikat. Ale Kate byla mladá, viděla to trochu jinak. Proklouzávala mu mezi prsty. Bože, ti všichni okolo měli pravdu. Vždyť oni spolu byli vlastně jen kvůli Hope. Hope je svedla dohromady a on neuměl té příležitosti, které mu neplánované dítě dalo, využít lépe, než jen chováním se ke Kate jen jako k pravidelné milence. Byla mu něčím mnohem větším, ale neuměl to dát najevo a ona to díky tomu možná nevěděla. A možná už se to ani nikdy nedozví.
6. kapitola: Probuzení
Kdo nikdy nezažil to, co zažívala právě teď ona, mohl s klidným srdcem říct, že je Jethro Gibbs naprosto nedůvěřivý, nebezpečný a vždy nedostupný člověk. Ale když tu teď ležela vedle něj s hlavou podepřenou a dívala se na něj… Jako by všechny jeho temné stránky – věci, co o něm nevěděla a nikdy vědět nechtěla – zmizely. ikdy nebyly. Spal tak klidně, ruce rozhozené kolem sebe a ve tváři vypadal tak nevinně, až tomu nebylo možné věřit. Kate měla teorii, že snad všichni vypadali nevinně, když spali. Až na Tonyho. Ten se tvářil úchylně, i když spal. Ale Jethro… Člověk měl až pocit, že by ho měl chránit, že kolem něho musí právě obemknout své ruce a zabránit tak naprosto všemu, co by mohlo rušit jeho spánek. Když se dívala do jeho tváře, měla pocit, že na světě není nic klidnějšího. A v tu chvíli měla jistotu, že jí naprosto důvěřuje. Prostě tu ležel v poloze, ze které by se nemohl účinně ubránit ani on, nahý a úplně klidný. ebylo to jako, když složil zbraň před ozbrojeným šílencem s vědomím, že ona tu svou má připravenou. e, tohle bylo jiné. Bylo to hlubší. Chtělo se jí hladit ho po vlasech, po hrudníku, dotýkat se jeho kůže; chtělo se jí položit hlavu na jeho impozantní hruď a položil dlaň tam, kde má srdce. A chtělo se jí spát. Jenže ještě víc než to všechno se chtěla dál na něj dívat a hlídat jeho sny. „Co děláš?“ Skoro až nadskočila, když si uvědomila, že má otevřené oči. Udělal to zase. ikdy nepřijde na to, kdy spí a kdy už je vzhůru. „Jen se dívám,“ opáčila. „emůžeš spát?“ Bylo to tam zase. Ta starost v jeho hlase, která ji vždycky přesvědčovala, že mu na ní záleží. ikdy to neřekl přímo, ale ona věděla, že to tam je. Že jí osud – ebo alkohol? – nemohl vybrat lepšího otce pro její dceru. „e, já jen…“ Zakroutila hlavou, posunula se na posteli a přivinula se k němu, pokládajíc hlavu na jeho rameno, rty se lehce otírajíc o jeho krk, a dlaň posunula tam, kde měl srdce. Cítila, jak tluče. Gibbs posunul ruku z jejího ramene, kam ji automaticky položil, a zajel jí prsty do vlasů, dokonale je cuchaje. Vždycky, když to udělal, Kate se zachvěla a vyskočila jí husí kůže. Jeho hruď se lehce zatřásla, jak potlačil spokojené zachechtání. Slabě ho udeřila do hrudi, na což se zachechtal nahlas. „Víš ty vůbec něco o romantice?“ zeptala se frustrovaně. „ěco jsem o ní slyšel, ale moc mě to nezaujalo,“ opáčil on. „Tak ses obhajoval u rozvodu?“ rýpla si Kate. etušila, jak rychle se pod ním ocitla. Byla to další z věcí, kterým nikdy nepřijde na kloub. ikdy se mu nezrychlil tep, ani nezaznamenala napnutí svalů. Prostě byl najednou v pohybu, zaskočil ji naprosto nepřipravenou a ohromenou. Chvíli se díval dolů do její tváře, než se sklonil a lehce ji políbil. „Vím, že jsi unavená,“ zašeptal. „Ale musíš se probudit.“ Kate se zamračila. e, tohle nebyla vzpomínka. „Cože?“ svraštila obočí cítíc, jako by tíha jeho těla z toho jejího mizela. „Probuď se, Kate!“ *** S trhnutím zvedla hlavu, rychle se rozhlížejíc po místnosti, než si uvědomila, že jeho výkřik byl skutečně jen výplod její fantazie, dozvuk snu. Pak to přišlo. Slabě zasténala a chytila se za hlavu, tulíc se při té tepavé bolesti do klubíčka. Sotva si lebku stiskla, propukla řezavá bolest v ruce. Dělaly se jí mžitky před očima, nemohla pořádně vidět. Zůstala chvíli ležet v klubíčku, tiskla zuby k sobě a snažila se přes hučení v hlavě něco slyšet. Až teprve po pár minutách byla schopná se konečně soustředit na něco jiného, než na migrénu, hluk v hlavě a poskakující žaludek. Tohle bylo horší, než těhotenství. Úspěšně se posadila a rozhlédla kolem. V místnosti bylo přítmí, vlastně jediné světlo byl proužek pár zubatých slunečních paprsků, prvních toho dne, prosvěcujíc skrz upatlané okénko nahoře u stropu. Takže byla ve sklepě – nic, co by nevěděla předem. Rozhlížela se dál. Přímo naproti staré postele, na které seděla, byly schody vzhůru a dveře. Ty už od pohledu a přes šero naznačovaly, že budou slušně bytelné, snad ani nemělo cenu snažit se dostat k nim. Vedle postele stál stolek, stejně jako postel vmontovaný do země, a kousek od něj plechový kyblík. Kate se otřásla. Všechno jí to připomínalo to sklepení, kde ten vyšinutý mariňácký farář držel svoje nevěsty. Pohnula rukou a řetěz zacinkal. Naprosto všechno. Bože, tohle byl pravděpodobně standardní model. Když bude přivázaná, může spát a může čůrat. Nemůže utéct, ale může křičet. Nepochybovala o tom, že ji nikdo neuslyší.
Vztekle zaškubala s řetězem, ale bylo jí to vcelku k ničemu, krom toho, že ji ruka znovu ostře zabolela. Zoufale se snažila přinutit svůj mozek ke spolupráci. Vybavovaly se jí jen střípky a úryvky, doprovázené silnou, až nesnesitelnou bolestí hlavy. Mnula si poraněnou ruku; přes profesionálně uvázaný obvaz lehce prosakovala růžová díky tomu, jak škubala za pouta. Telefon zvoní. Tupý náraz, volant neposlouchá. Airbag v obličeji. Vyražené okénko, dveře nejdou otevřít. Prostrkuje ruku, aby to zkusila zvenčí. Něčí prsty se pevně obtáčejí okolo jejího zápěstí a smýkají její kůži přes střepy. Dveře se prudce otevírají. Tma. Kate sykla a přejela si přes obličej a nateklé oko. Tu modřinu si předtím ani neuvědomila. Až najde toho, kdo ji takhle zřídil, zřídí ho víc. Obličej jí musí hrát všemi barvami. Napřed airbag, pak pěst. Byl to muž, to věděla jistě. Mezi rukávem černé bundy a lemem kožených rukavic byl kousek kůže s dlouhými tmavými chloupky. Pokud tohle byla žena, Kate se nedivila, že se dala na dráhu zločinu. Musela být příšerně frustrovaná. Ospale se pousmála té myšlence. Polkla a uvědomila si, že začíná mít žízeň a je jí zima. Nemělo smysl přemýšlet, proč je tady, ani proč ji unesli. Sama na nic nepřijde. Už nepracovala, byla přece jen matka. Něčí přítelkyně. Bože, Gibbs. To on musí být jediný důvod, proč je tady. Někdo chce ublížit jemu. Kate se znovu trochu přiopile usmála. Musela mít otřes mozku, to někde v hloubi duše věděla. Přesto se usmívala tak nějak upřímně. Nemůžou Gibbse dostat. On má to nejcennější u sebe. Má Hope. *** Hope měla oči dokořán, když seděla v sedačce vzadu v autě. Zvykla si, že když táta ráno odchází, uloží ji k mámě do postele. Dnes byla mámina postel prázdná; to viděla, když se vymotala z kabátku, do kterého ji táta soukal poněkud méně profesionálně, než máma, a utekla ke dveřím ložnice, zmatená z toho, proč se obléká. Takže dneska místo spánku seděla v sedačce, sotva se pomalu rozednívalo, a někam s tátou ujížděla. Přestávaly se jí tyhle výlety líbit. Chtěla maminku. Gibbs zalétl očima do zpětného zrcátka, když Hope vzadu začala natahovat. Začínalo to být vážně lepší a lepší. Neměl vůbec nic, žádné dobré zprávy a pochyboval, že mu má kdo co nového sdělit. Navíc nejen, že i kdyby chtěl, tak nemá Hope komu svěřit, nemohl si být jistý nikým mimo budovu NCIS, ať to byl přítel, nebo ne. Zaparkoval na svém místě a rychle se přemístil k dozadu k Hope, aby jí utřel palcem slzičky. Hope k němu zvedla uplakanou tvářičku a klepající se bradu, když se snažila být statečná. „Já chci maminku,“ zafňukala. „Maminka odjela za prázdniny,“ domlouval jí Gibbs. „Jela za babičkou, víš? Vrátí se za chvilku, neboj se. Zatím si zase budeš hrát s Abby, dobře?“ Hope přikývla, snažíc se před tátou vypadat silně. Vždycky měla pocit, že když je jednou za čas s ní, nesmí ho zklamat. Chodil tam dolů, místo aby byl s maminkou, protože ho máma určitě nějak rozzlobila. Ona, Hope, ho ale nerozzlobí. Ona ne. Hope si drtila očka, zatímco ji Gibbs sukoval ze sedačky. Než zamkl auto, Hope ve svém červeném kabátku byla na půli cesty ke vchodu. Dohnal ji a chytil za ruku, aby se mu neztratila. Hlídač u vchodu je oslnil širokým úsměvem, významně se dívaje na Gibbse. Byl jeden z těch, kteří věděli něco o malém děvčátku, ale nic víc. Hope se na něj zakřenila také, protože už dávno zjistila, že je to nejjednodušší způsob, jak donutit okolí, aby dělalo, co ona chce, a o chvilku později se ze špiček snažila dosáhnout na tlačítko u výtahu. Gibbs ji zvedl a ukázal, které stisknout, načež po třetím zmáčknutí nenechavého prstíku zase Hope sundal dolů a nechal holčičku, aby se na něj rozpustile křenila. Byl ochotný podstoupit to riziko, že ji rozmazlí zase o chlup víc, potřeboval jen, aby byla šťastná a tudíž klidná. „Ploč jsme nejeli k babičce všichni?“ zeptala se Hope. „Protože tvoje babička mě nemá ráda,“ odvětil Gibbs popravdě. Matka Kate ho skutečně nenáviděla a stačily jí k tomu pouhé dva důvody; byl o dobrých patnáct let starší, než její dcera, a nepožádal Kate o ruku, když ji přivedl do jiného stavu. Gibbs to nikdy neřešil a teď se tím nehodlal zabývat prostě proto, že měl jiné starosti. Momentálně dumal nad tím, že ředitel přítomnost malé asi zrovna dvakrát neuvítá, ale jelikož neměl jiné východisko, musel to riskovat.
Hope, které ani nepřišlo, že by ji otec při odpovědi ošidil, si pamatovala cestu, kudy šla minule k Abby, takže Gibbse za ruku začala táhnout přímo tím směrem. Jediný z Gibbsova týmu, komu věnovala svou milostivou pozornost, byla Ziva. Sladce se na ni usmála, než s Gibbsem zahnuli za roh. „Vypadá to, že tu někdo vyhrál hlavní cenu,“ poznamenal Tony, pokládaje telefon, který si k uchu přiložil ve chvíli, kdy spatřil Gibbse. „Jen žárlíš, protože tě další dítě naprosto ignoruje a tím znovu podkopává tu teorii, že tě děti milují,“ opáčila Ziva, něco zaujatě vpisujíc do počítače. „Ta teorie už neexistuje,“ ozval se McGee. „Sklapni, McTupoune,“ štěkl Tony naštvaně. „Děti mě přímo zbožňují.“ *** „Ducky? Kde je Abby?“ zeptal se Gibbs, cítě průšvih. V laboratoři totiž nenašel gothku, ale patologa, hrbícího se nad mikroskopem. „Musela něco vyřídit, Jethro. – Á, Hope! Moje malá princezna je zde.“ Hope za tu lichotku odměnila Duckyho širokým maminčiným úsměvem, který měla rezervovaný jen pro něj. „Takže Abby tu není,“ zkonstatoval Gibbs, jemuž se dle Duckyho odhadu otáčely kolečka v hlavě rychleji, než DiNozzovi větřícímu pizzu. Jethro zcela jistě uvažoval, kam zase šoupnout to nebohé dítě. „Hope,“ promluvil Ducky rozvážně, „chtěla by sis se mnou udělat malou exkurzi po této budově?“ Hope nadšeně přikývla a Gibbs se k Duckymu naklonil. „Nevím, jestli patologie je – “ „Důvěřuj mi, Jethro,“ doporučil mu důrazně Ducky, „ujišťuji tě, že Hope neuvidí nic, co by jí uškodilo a přitom neupustí tuto budovu.“ „Díky, Ducky,“ poklepal ho Gibbs po rameni a už ho nebylo. Ducky se podíval na svou svěřenkyni jako prvého dne, kdy mu byla vražena do náruče, a chvíli přemýšlel, kam ve skutečnosti s ní. Pak se k děvčátku, které našlo zábavu v přehazování zkumavek, sklonil. „Hope, znám jeden takový stroj, který je plný sušenek.“ „Ano!“ tleskla Hope a popadla ho za ruku. „Půjdeme tam! Jako Dolotka! Ze země Oz! Znáš?“ „Popravdě, jednoho šamana z Austrálie jsem znal, ale obávám se, milá Hope, že to není příběh pro tvoje uši.“ *** Kate vzbudily dva hádající se rozčilené hlasy. Přestože, jakmile se trochu zorientovala, už hučení v hlavě pominulo, docela přestala bolet a byla schopná vnímat lépe, než prve, nezvládla rozeznat jediné slovo. Ať se snažila, jak chtěla, nebyla schopná své vnímání vylepšit, dokonce ani, když potichu slezla z postele a pokusila se dostat ke dveřím, jak jen – omezená pouty a řetězem – mohla. Byl to muž a žena, tím si byla jistá. Ten muž byl pravděpodobně ten, co ji vytlačil ze silnice a unesl. Ale ta žena? Vypadalo to, že agresorem je ona. Nebo on? Teď on doráží, ona ječí. Prásk. Kate zatrnula krev v žilách. Ozval se tupý náraz těla na podlahu. Prásk. Prásk. Kate zacouvala zpátky na postel, neschopná dýchat. Se staženým hrdlem poslouchala, jak se otočil klíč v zámku a cvakla klika. Dveře se s vrznutím otevřely.
7. kapitola: Mrtvý jako Tonyho mobil
„Pravděpodobně to mám!“ zvolala Ziva do ponurého ticha kanceláře. „Co?“ probral se Tony z letargie. „Pravděpodobně?“ vyštěkl Gibbs. „Určitě,“ opravila se Ziva a rychle popadla ovladač od velké plazmy, aby tam ukázala kousek záznamu z bezpečnostní kamery. „Toto auto jelo za agentkou Todd v bezpečné vzdálenosti celou dobu, dokud neodbočila z hlavní třídy mimo, a připojilo se za ni dvě ulice za výjezdem z Navy Yardu. Není to žádný silný důkaz, ale mohl by to být náš únosce, pokud ji nezačal pronásledovat až mimo ka – “ „Jméno?“ přerušil ji Gibbs. „Tasha Browning, ulice – “ „Se mnou,“ přerušil ji Gibbs tentokrát, jako by ten údaj dávno znal, a popadl kabát a zbraň. Ziva kývla, rychle sprintovala ke svému stolu a vzala si věci. „McGee, na co jsi přišel?“ zahřměl Gibbs po cestě na Tima, krčícího se u svého stolu. „Na nic, šéfe, myslel jsem – “ „Nemysli!“ štěkl Gibbs a zastavil se u Tonyho stolu. „Pojď blíž,“ vyzval Tonyho, jež se na židli instinktivně odsunul, když se k němu šéf přiblížil. „Já pracuji!“ vyhrkl Tony. „Pojď sem,“ zavrčel Gibbs znovu. Tony se postavil, zůstávaje stát v bezpečné vzdálenosti. Gibbs zvedl ruku a zakýval ukazováčkem; Tony se zatvářil nedůvěřivě, ale přiblížil se, když Gibbs výhružně blýskl očima. Gibbs nespustil ruku, dokud se s Tonym skoro nedotýkali nosy. „Tony, ty si jdi pro práci k Duckymu. Řekne ti co a jak.“ Tony, který nevěděl, že Hope hlídá Ducky a ne Abby, kývl, aniž by tušil, s čím souhlasí. „Ručíš mi za ni životem, DiNozzo, je ti to jasné?“ „Naprosto, šéfe,“ přikývl Tony, načež se jeho oči rozšířily, když si uvědomil, o co jde. Polkl, znovu kývl a pak konečně sledoval, jak Gibbs se Zivou odchází. „Ale ne…“ zaskuhral a klesl na svou židli. „Sklapni, McChytráku!“ osočil se na McGeeho, tentokrát ale zcela neprávem. McGee se totiž příliš dusil škodolibým smíchem, než aby byl schopen cokoliv trefného poznamenat. A po těchto slovech se Tonymu, jenž skřípal zuby, začal smát nahlas. *** „Proč jsi probůh nechal řídit ji?“ zaskuhral Fornell dopředu, vmáčknutý bezmocně v zadní sedačce. Ziva, jež měla ruce pevně na volantu a vzdalovala svoje oči od vozovky častěji, než by si oba agenti FBI vzadu přáli, zachytila koutkem oka Gibbsův spokojený škleb a uculila se taky. „Něco v nepořádku?“ houkla do zadu. Fornell neodpověděl, protože pochopil, o čem toto celé je, ale ozval se druhý agent. „Asi budu zvracet.“ „Z okýnka,“ nakázal mu Gibbs. „Mimochodem, my se taky neflákali. Ta Browning je snoubenka Garthova mrtvého bratra, všechny stopy vedou zase k němu,“ pochlubil se Fornell, ačkoliv věděl, že Gibbs už to ví. „Nenávidím toho chlapa,“ zamumlal Gibbs. „On tebe zjevně taky,“ zabrblal Fornell, stejně jako předtím Gibbs si to neschopen odpustit, ale zároveň doufaje, že to zůstane jen u něj. „Mluvil jsem o tom bratrovi, ten to všechno zavinil,“ odsekl Gibbs. „Neměl jsi mu ustřelit hlavu,“ nenechal se zahanbit Fornell. „Takže,“ vložila se do toho Ziva, jelikož hádka by ničemu nepomohla a ten holobrádek vzadu byl příliš chlap na to, aby se do toho vložil, „je dost možné, že Garthovi auto půjčila, dokonce je to pravděpodobnější, než krádež. Chtěla se pomstít také, nebo ne?“ rozvedla jinou teorii. „Jistě,“ odsekl Fornell, „proč ne?“ Gibbs se nadechl, aby ho poslal na nějaké nelichotivé místo, ale Ziva zatočila příliš prudce i na něj a tak se veškerá debata v autě na chvilku zastavila. „Garth tam ale pravděpodobně nebude,“ pokračovala ve své snaze Ziva neúnavě, „došel k tomu, že tam ho budeme hledat nejdříve.“
„Ten mizera je zatraceně chytrý,“ přitakal Fornell. „V tom autě pravděpodobně nebude jediná stopa.“ „Aspoň z Browning dostaneme něco o něm,“ vyjádřil naději Gibbs. „Pokud se o ni ještě nepostaral,“ dodal pesimisticky Fornell a Gibbs na to tentokrát nic neodsekl, přestože mu to radila jeho čerstvá zášť, kterou si vypěstoval během Fornellových tupých poznámek o Kate. To, co Fornell řekl, ho samo o sobě pohltilo s přílišnými obavami. Pokud se Garth postaral o Browning, jakmile ji nepotřeboval… Co když se postaral už i o Kate? „Jsme na místě,“ oznámila Ziva a zabrzdila. Gibbs si i přes své obavy nemohl pomoct a neušklíbnout se tomu zelenáči od Fornella. Ten byl skutečně zelený naprosto, ale naprosto celý. Gibbs vyrazil k hezkým dřevěným dveřím se zlatým číslem pod skleněnou výplní a několikrát zazvonil. Už podle stylu, jakým dráždil zvonek, muselo být obyvatelům jasné, že nepřišel v míru. Fornell stál kus za ním a přemýšlel, jestli by nebylo lepší jít jako první. Browning neuvidí Gibbse ráda. Ziva provokativně mrkala na druhého agenta FBI, který se po její jízdě stále dával do pořádku, ruku – stejně jako mladík – připravenou volně na své zbrani. Stát se mohlo cokoliv. Gibbs zazvonil znovu a Fornell ho ode dveří odstrčil právě ve chvíli, kdy se otevřely a ve škvíře se objevil pohledný obličej Tashy Browning. Bystré oči rychle přejely všechny návštěvníky a se vzteklým zalesknutím se odvrátily od Gibbse. „Co chcete?“ vyštěkla na Fornella. Fornell se ji pokusil ohromit odznakem, Gibbs to ani nezkoušel. Slečna Browning si příliš dobře pamatovala muže, který jí zastřelil snoubence. „Fornell, FBI. Jde nám o vaše auto, slečno Browning.“ „A o toho, komu jste mu půjčila,“ dodal Gibbs. Browning se ušklíbla. „Copak, přejel vám s ním psa, agente Gibbsi?“ sykla nepřejícně. Gibbs to nehodlal komentovat, jeho myšlenky na to byly příliš mimo. Svíral ruce v pěst a jeho oči se fixovaly někam dozadu skrz škvíru, na kterou Browning otevřela dveře, jako by tam čekal útočníka. „Jim Garth je důvodně podezřelý z únosu, takže pokud jste mu svoje auto skutečně půjčila, musíme si to ho prohlédnout,“ vložil se do toho znovu Fornell. Browning jako by zlomek sekundy uvažovala, nakonec se ale vrátila zpět do domu, zavírajíc za sebou dveře, a po chvilce se s jemným vrčením začala otevírat garáž. Ziva a agent FBI se k ní přiblížili, poctivě prověřujíce od začátku, zda-li je vzduch čistý, ale auto bylo prázdné a v garáži stála jen Browning se založenýma rukama na prsou a nenávistným výrazem. Oba tedy sklopili zbraně, Ziva se okamžitě poroučejíc do auta pro výbavu. Gibbs si mezitím natáhl latexové rukavice, napřahuje jednu ruku k majitelce auta. Ta mu do ní spustila klíče, věnujíc mu dlouhý pohled, kterého si Gibbs ale nevšímal. Fornell v garáži rozsvítil právě, když Gibbs odemkl auto. Ziva otevřela dveře na straně spolujezdce a podala Gibbsovi jednu z baterek, které držela. „Kdy jste mu to auto půjčila?“ slyšeli promluvit Fornella. „Předevčírem,“ odvětila Browning neochotně. „Kdy ho vrátil?“ pokračoval Fornell. „On ho nevrátil, jeho přítelkyně ho přivezla. Aspoň tak se představila. Dnes ráno, asi okolo šesté. Vzbudila mě.“ „Jak vypadala?“ Gibbs přejel prsty přes převrácená vlákna na čalounění sedadla řidiče. „Někdo čistil krev, možná?“ nadhodila Ziva, nenechávajíc se rušit Fornellovým výslechem. Gibbs vnímal trochu pomaleji, protože Fornella a Browning řádně poslouchal. „Asi. Tady se opřeš, když otevíráš kufr a nesedíš v autě. Luminol,“ nakázal Zivě, která kývla a sklonila se ke kufru s výbavou. Sám si otevřel kufr auta a přešel do zadu, nechávaje vražedný pohled majitelky auta zcela bez povšimnutí. Prudce otevřel kufr a tiše zaklel. Fornell i Ziva se k němu otočili; Fornell nechal Browning plavat, naznačuje mladšímu agentovi FBI, aby ji pohlídal, a pospíšil si ke Gibbsovi. Ziva k němu přistoupila z druhé strany. „Haló,“ poznamenal Fornell suše, dívaje se na zkroucené tělo v kufru auta. Natáhl ruku a pokusil se na krku najít tep jen, aby se ujistil, že tam skutečně není. „Jim Garth, předpokládám,“ nezůstala pozadu Ziva, odložila luminol a přichystala si foťák, který jí visel na krku. Gibbs zaklel, ale nebylo mu rozumět, protože zároveň s tím si odfrkl jako rozzuřený hřebec, a Ziva i Fornell sledovali, jak se zaťatými pěstmi a rty pevně semknutými k sobě rázně vzdaluje. „Myslím, že bude rozumné zavolat tým,“ poznamenal Fornell k Zivě a vrátil se k výslechu Browning. Ziva kývla značně nepřítomně, starostlivě se dívajíc za mizejícím Gibbsem, zatímco lovila mobil. *** „Hope, vylez…“ lákal Tony nejlépe, jak uměl. „Mám tu pro tebe sušenky; sladký, křupavý, s čokoládou… Co?“
„Nevylezu!“ odsekla Hope, jež si dál seděla na patách pod stolem, kde by se jí náramně líbilo, pokud by si Tony konečně dal odchod. Nedůvěřivě na Tonyho našpulila pusu. „Už mě z nich bolí bžíško,“ dodala se šklebem. „Dobře, tak tu mám džus. Pomerančový, moc dobrý. Jenom už prosím vylez z pod toho stolu.“ „Nechci!“ použila Hope své oblíbené slovo, založila ručky na prsou a s ošklivým mračením vystrčila uraženě spodní ret, až se Tony té – jindy nepatrné – podoby s Gibbsem lekl. „Hope, prosím, nedělej mi to ještě těžší,“ škemral. „Podívej,“ zkusil to politicky, „ty nemáš ráda mě, “ – až se málem urazil, jak souhlasně se na toto Hope zatvářila – „a já nemám rád tebe,“ dokončil proto docela upřímně. Sotva to vyslovil, Hope na něj vytřeštila oči a začala se jí klepat brada. Tonyho oči se rozšířily ve zlověstném tušení, co přijde dál. „Ne, promiň, Hope, mám tě rád, mám tě moc rád, byl to jen hloupý vtip. Jen žertuji, vidíš? Usmívám se.“ Tony udělal přitroublý obličej, který měl být omluvným přívětivým úsměvem. „Tak nezlob strejdu Tonyho a vylez ven.“ „Nechci, DiNozzo!“ vzkřikla Hope uraženě a hodila po Tonym balíček žvýkaček, kterým ji uplatil, aby se pustila Duckyho. Žvýkačky zasáhly agenta do oka a on se zaskučením sedl na zadek, mne si postižené místo. „Ty jeden mrňavej…“ Včas se zarazil a zafuněl, zíraje zdravým okem křivě na svou malou protivnici. Zpod stolu na něj zíraly dvě zákeřně se lesknoucí modré oči. „Vylez ven!“ „Ne!“ „Vylez!“ „Nechci!“ „Já to řeknu tátovi,“ zvolal Tony zoufale. „Já taky,“ odsekla Hope, špulíc na Tonyho pusu. Tony zalapal po dechu a protáhl obličej, doznávaje, že jeho zoufalý tah nevyšel. Byl si zcela jistý, kdo z nich dostane od Gibbse na budku. „Tady přestává všechna legrace, Hope. Vylez,“ zkusil to tentokrát vážně, jako by domlouval dospělému. „Ne,“ trvala na svém Hope ve vší své roztomilosti. To Tonyho rozzuřilo. „Pojď sem, ty jeden mrňavej rarachu!“ Natáhl se pod stůl jak útočící pes, rozhodnutý Hope popadnout a vynést ji pod paží jako balík. Hope byla ale odhodlaná plně bránit své teritorium; když ji Tony popadl za rameno, zahryzla se mu do hřbetu ruky, vypískla, když Tony zraněnou rukou ucukl, vyjekl a instinktivně sevřel její druhé rameno, a zaryla nehty do hřbetu jeho druhé ruky, šťouchajíc ho drobným ukazováčkem do zdravého oka. Tony zaúpěl, jako kdyby mu někdo zařízl spodky, a zběsile ustupuje, padl nazad, dokonávaje její dílo ránou do zátylku o židli. „Tak tady přestává všechno!“ polkl rozzuřeně. „Souhlasím,“ ozval se hlas nad ním. Tony rychle zvedl oči od toho dívčího Damiena a zarazil se mu dech v krku při pohledu na ředitele. Začal se rychle škrábat na nohy, přidržuje se stolu a židle. Místo pevné desky ale uchopil jen papíry a jelikož židle byla na kolečkách, zachránily ho od pádu jen dvě silné mužské ruce na jeho límci. „Díky, pane,“ vydechl vděčně Tony. „Můžete mi sakra říct, co děláte pod stolem v mé kanceláři, agente DiNozzo?“ zavrčel Morrow. „Něco se mi sem zakutálelo,“ pokusil se o nevinný úsměv Tony věda, že je už stejně chodící mrtvý muž. Pokud ho hned teď nevyhodí Morrow oknem, jak Hope najde, tak ho zcela jistě popraví Gibbs. Morrow ho pustil a jal se dívat pod stůl, přicházeje nebezpečně blízko teritoriu Hope. „Být vámi, nedotýkal bych se jí. Škrábe, kouše a šťouchá,“ varoval ho Tony. Ředitel ho sjel pohledem a dřepl si, aby viděl pod stůl na děvčátko se světlými vlásky a průzračně modrýma očima. Začínal mít tušení, o koho jde. Tony s poděšením konstatoval, že Morrow zjihl. „Pojď sem, malá. Jak se jmenuješ?“ promluvil ředitel na Tonyho mučitelku a Hope nejen, že vylezla zpod stolu poslušně jako beránek, dokonce se jí leskla očka. Tony si odfrkl; no jistě, teď on bude ten tyran. „Hope Gibbs,“ odpověděla kuňkavě. „Ale, ale,“ pokýval hlavou Morrow. Jeho podezření se potvrdilo. Pohlédl na agenta DiNozzu, jenž měl obě oči zarudlé a vystavoval na obdiv své zraněné ruce, snaže se trumfnout Hope v její dětské nevinnosti. Hope svůj výraz ale dovedla tak k dokonalosti, že i roztomilé štěně, co právě počůralo koberec a tvářilo se nanejvýš provinile, vedle ní vypadalo jako stará pouliční směska trpící prašivinou. „Copak se ti stalo?“ zeptal se s potlačovaným úsměvem ředitel. „Maminka je plyč, tatínek nemá čas, Abby nemá čas, Ducky nemá čas a on mi žíká ‚mlňavej lalachu‘,“ zabodla prstík do vzduchu směrem k místu, kde stál Tony. „To od něho není hezké,“ uznal Morrow. Zaznamenal koutkem oka, jak se Tony na Hope pitvoří a ústy naznačuje ‚žalobníčku!‘. „Můžete jít, agente DiNozzo,“ oznámil mu; jedno dítě na něj bylo dost. „Ale já musím – “
„Můžete jít, agente DiNozzo,“ zopakoval Morrow důrazněji. Tony se tedy otočil k odchodu, vyhlašuje Hope pohledem válku. Ta se na něj usmála ale tak nevinně, že mu z toho přeběhl mráz po zádech. Zanechal tedy rychle ředitele jeho osudu a seběhl po schodech dolů, uchyluje se do bezpečí kanceláře. „Uvidíme, kdo bude mít poslední slovo, ty skřete,“ hudlal pro sebe. McGee, jež zaslechl jeho slova, propukl v smích, když ho viděl. „Tady někdo dostal klepec od tříleté holky,“ pochechtával se mu. „Jen se směj, Zelenáči,“ zavrčel Tony zákeřně. „Ale zároveň se modli, abychom Kate našli včas a na tebe hlídání malé Chucky nevyšlo.“ „Tony, problém s ní máš jen ty. Abby s ní vychází naprosto skvěle – “ „Protože je v hloubi duše stejná trapička, jako Hope,“ prohlásil Tony. „ – a Ducky si taky nikdy nestěžuje, naopak.“ „Tys ho neviděl, když jsem ho od Hope vysvobozoval. Byl zničený a oči se mu třpytily propukajícím šílenstvím.“ „Jasně, jasně,“ protočil McGee oči v sloup a vzal telefon, který už stačil dvakrát zazvonit. „Zivo? ... A co se sta – ... A Kate? Sakra… Kdo se mu diví? … Rozumím, hned jsme tam. Jo, řeknu mu to. Zatím,“ rozloučil se McGee a ještě, než položil sluchátko, stačil si přes rameno přehodit batoh. „Co?“ vyhrkl Tony nejistě na náhle vážného McGeeho. „Našli Gartha v autě Browning. Mrtvého,“ odvětil McGee. „A co Kate?“ reagoval okamžitě Tony. „Ani stopa,“ odvětil McGee a viděl v Tonyho tváři stejné zklamání, sklíčenost a beznaděj, jakou sám cítil. „A cos měl komu říct?“ reagoval Tony naposledy, přes rameno batoh a v ruce bundu. „Ziva ti vzkazuje, že si máš okamžitě zapnout mobil,“ odvětil McGee na cestě k výtahu. „To půjde dost těžko,“ ušklíbl se Tony, „Hope mi s ním utekla na dámy a spláchla ho tam. Normálně ho zabila.“ McGee se začal smát, věda, že tím riskuje Tonyho hněv. „Tak proto sis byl převléct tu mokrou košili.“ „Povedlo se jí ho úplně spláchnout a já se hrabal v záchodě jako… Všechny ostatní,“ polkl a rozhlédl se okolo, snášeje hihňání a významný pohled ostatních agentek, které si posílaly zprávu o tom, jak byl agent DiNozzo skoro celý ponořený v záchodové míse na dámských záchodcích a Hope mezitím nevinně postávala ve dveřích dělajíc, že se za svoji neschopnou chůvu stydí, „se na mě teď dívají divně a smějí se mi,“ dokončil a pohlédl na McGeeho, který se opíral o stěnu výtahu a slzel smíchem. „Mimochodem,“ vzpamatoval se McGee, když vyfasoval pohlavek a kolega ho počastoval zraněným výrazem, „kde je vůbec Hope?“ „Hlídá ji ředitel,“ pokrčil Tony rameny jakoby nic. McGee na něj zíral s otevřenou pusou, dokud se výtah nezavřel.
8. kapitola: Téměř beze stopy
„Smrt nastala asi okolo deváté ranní; Garth obdržel celkem tři výstřely, ale smrtelný byl už ten první, který přeťal krční tepnu. Ty zbývající dva už byly jen tak pro jistotu, pokud mohu soudit.“ „Vrah střílel dobře, ale nebyl zvyklý zabíjet,“ usoudila Ziva. „Možná to byl jeho komplic a chtěl si to dál dělat už jen po svém,“ nadhodil McGee. „Divil bych se, kdyby Garth spolupracoval s někým tak neprofesionálním,“ poznamenal Fornell, poukazuje na Duckyho diagnózu. Tony se pomalu vzdálil, uchovávaje si ty informace v hlavě. Kráčel za Gibbsem, který stál opřený předloktími o střechu auta, kterým se Zivou přijeli, a zíral kamsi do prázdna. Tony věděl, že to vyrušení se nebude Gibbsovi líbit a on ho sám nepříliš rád rušil, ale tohle celé se muselo někam hnout. Gibbsův stav a jeho neobvyklé chování v mladším agentovi vyvolávalo beznaděj. „Šéfe?“ oslovil Gibbse. „Hm?“ „Ducky říká, že Gartha někdo zastřelil okolo deváté ráno, asi to nebyl profesionál. Fornell pochybuje, že to byl komplic. A na jeho těle ani v autě se nenašlo nic dalšího, co by nás mohlo zavést ke Kate. Jakoby to vyčistil někdo, kdo dobře věděl, kde budeme hledat.“ Gibbs to mlčky vzal na vědomí, neřekl na to ani slovo. „Nicméně,“ polkl Tony, „v pneumatikách jsme našli nějaké zbytky zeminy, možná Abby něco najde.“ „Díky, Tony,“ řekl Gibbs tentokrát. Tonyho obočí vylétlo do oblak, bystré oči pod ním se zatřpytily a málem vypadly z důlků. Srdce se mu sevřelo. „Šéfe…“ Tony náhle nevěděl, jak to dál zformulovat. „Běž pomoct zabalit,“ nasměroval ho Gibbs tentokrát o něco více svým stylem a méně ztraceně. „Jasně, šéfe,“ přitakal Tony a rychle se vzdaloval. „A DiNozzo?“ ozval se za ním náhle Gibbs. Tony se zastavil, zaskřípal zuby, mlčky zaklel a otočil se ke Gibbsovi. Teď to přijde, byl si jistý. „Ano, šéfe?“ zeptal se nonšalantně. „Kdo hlídá Hope?“ *** Její podpatky neúprosně rozdíraly povrch starých dřevěných prken, když Kate přecházela po prostoru, který jí byl vymezen řetězem na ruce, stejně nervózně, jako lev v kleci. Pořád se v myšlenkách vracela k okamžiku, kdy se chviličku po výstřelech otočil klíč v zámku a dveře do jejího vězení se otevřely. A pořád nebyla schopná vybavit si třeba jen nejmenší detail. Dveře se totiž otevřely jen na skulinku a Kate oslepilo slunce, které svítilo návštěvníkovi za zády. Neměla šanci vidět té osobě do obličeje, a čím víc si to v hlavě přehrávala, pokoušela si to vybavit, tím víc jí detaily splývaly v jedno a ona už si zpětně nebyla ani jistá, jestli to byl muž, nebo žena. Znovu se pokusila utřídit si fakta. Ten, kdo ji unesl, byl určitě muž. Podle všeho to byl profesionál; leccos se mu sice nepovedlo, ale hádala, že ta trocha krve a spoušť byly součástí plánu. Nahoře se hádali určitě dva lidé, muž a žena. Ten muž byl tedy podle všeho profesionál a výstřely se ozvaly tři. Napadený padl k zemi hned po první a nebyly slyšet žádné citoslovce bolesti – Bolest. Kate cítila, jak se její hlava znovu ozývá. – takže byl ten někdo nejspíš mrtvý, nebo umíral hned po prvním zásahu. Pokud by střílel ten muž, ten profesionál, pak by nevystřelil ještě dvakrát. Kus siluety ve slunečním světle, jak si Kate svůj ranní zážitek pojmenovala, začínal dostávat ženské obrysy. K tomuto vždycky dospěla; měla hypotézu, se kterou by potřebovala dál pracovat. Tady ale nebylo nic víc ke zpracování. Měla svázané ruce. Doslova. Kate si povzdechla. Zakručelo jí v břiše. Co když už zapomněla, jak se pracuje s informacemi, indiciemi, důkazy? Co když už je naprosto nemožná, hloupá? Pár let bude ještě naprosto nesnesitelnou a aktivní matkou Hope a pak jedinou prací, která bude odpovídat jejímu intelektu a kterou si bude schopná najít, bude prodavačka v supermarketu. Gibbs jí bude pohrdat… jestli už to nedělá. Možná ji tu prostě nechá.
Kate se zlomeně posadila zpět na kraj postele, zahrnujíc si pramen vlasů za ucho. Zavřela pálící oči. Seděla úplně tiše v tom ticho okolo. To jen v jejím nitru všechno křičelo. *** Gibbs energicky vešel do kanceláře sekretářky ředitele. Věděl, že nejlepší obranou byl vždycky útok, přestože uvnitř byl trochu na pochybách – ředitel se ho nelekne. První, co ho zaujalo, byl fakt, že ředitelova sekretářka nebyla na svém místě. Následovalo zjištění, že zpod jejího stolu se ozývá hihňání a šeptání. To hihňání okamžitě poznal, tudíž stůl pomalu obešel a nahlédl pod něj. Stella, sekretářka ředitele NCIS, seděla vedle jeho malé potvůrky a v něčem listovaly. Hope si ho všimla jako první. „Tatí!“ vypískla, vylezla zpod stolu a chytila ho za ruku, zklamaná, že ji nevytáhl hned do náruče. „Agente Gibbsi,“ zamumlala Stella a vylezla zpod stolu stejně po čtyřech, jako Hope. Gibbs jí podal ruku, aby se mohla pohodlněji zvednout. Stella ji s děkovným úsměvem přijala, a jakmile stála, upravila si sukni a zahrnula za ucho rudé prameny vlasů uvolněné z drdolu. „Nezlobila?“ zeptal se Gibbs Stelly, dívaje se přitom ale na dcerku, která nakrčila nos a nespokojeně svraštila obočí, zjevně uražená myšlenkou, že by si o ní táta mohl myslet něco takového. „Ne, agenta DiNozzu pěkně prohnala, ale z ředitele měla vítr a tak tu sekala dobrotu,“ ujistila ho Stella a s až mateřský úsměvem srovnala prsty Hope na hlavičce pár neposedných vlásků. Děvčátko se na ni uculilo. „Yeah,“ zamumlal Gibbs. „Mohla bys – “ „Jasně, ředitele s ní stejně neobměkčíš,“ popíchla ho Stella. „Hej, Hope, co naše rozdělaná práce?“ otočila se na holčičku. Hope se chvíli dívala na Stellu, pak na otce a nakonec Gibbsovu ruku pustila a vlezla znovu pod stůl. Gibbs se pousmál, neschopen skrýt pobavení. „Já si jen něco vyřídím, dobře?“ promluvil k Hope. „Nespěchej,“ nechala se slyšet Hope a odmávla ho jako francouzská komteska svého sluhu. Gibbs pozvedl obočí a Stella si překryla ústa rukou, aby se nesmála nahlas. Gibbs si nad tím jen povzdechl, lehce klepl na dveře ředitelovy kanceláře a vešel dovnitř. „Agente Gibbsi,“ přivítal ho Morrow, „něco nového?“ „Máme Gartha, pane,“ odpověděl popravdě Gibbs, „zastřeleného v kufru auta jeho skoro švagrové. Ona má alibi, po Kate ani stopy. Pátráme po ženě, která Gartha patrně zastřelila,“ shrnul ve zkratce Gibbs. „Musím říct, že to byl trochu šok, najít ve své kanceláři pod stolem malou holku spolu s jedním ze zvláštních agentů, který – ač je o třicet let starší – nebyl schopný ji odtamtud dostat.“ Gibbs nedokázal potlačit škleb nad tou představou. Vzpomněl si na Kate, jak pokaždé, když se měla Hope setkat s týmem, ji při oblékání očkovala: ‚A kdyby Tony řekl cokoliv, co se ti nelíbí, klidně ho prašť, kopni nebo cokoliv dalšího – on je totiž nemocný, říká se tomu zastydlá puberta a léčí se to touhle terapií.‘ „Agente Gibbsi?“ zamračil se Morrow na Gibbsův stále se rozšiřující úsměv. „Nevěřím nikomu zvenčí, pane, nerad bych, aby Hope opouštěla budovu, dokud nebudeme vědět, jaké povahy byl únos Kate.“ „To chápu,“ připustil Morrow, pozorně Gibbse zkoumaje. Nevyčetl v něm ale nic, tak jako obvykle. „Nicméně by bylo lepší svěřit ji někomu, kdo ji zvládá, pokud tu nebudete.“ „Pokusím se,“ slíbil Gibbs. Morrow pomalu kývl a cukl mu koutek, když zaslechl z vedlejší místnosti dětský chechot, až řehot. Gibbs se nutil zůstat vážný a myslí mu prokmitlo, že Hope zdědila po Kate ty nejnebezpečnější zbraně – kouzelný úsměv a nakažlivý smích. „Je to skvělé dítě,“ prohodil Morrow ke Gibbsovi, „jen je trochu rozmazlená.“ Gibbs na to neřekl ani slovo, jakoby ho ani neslyšel, a Morrow svraštil obočí; nestávalo se často, že by Gibbs byl takto roztěkaný, duchem nepřítomný. Napadlo ho už dříve, že rozmazlenost Hope bylo dílem matčiny výchovy – jemná a emocí plná agentka Todd k tomu měla vždycky sklony – a časté absence otce. Možná, že agent Gibbs prostě procházel tím obdobím ztráty; nevěděl, co pro něj Kate Todd znamenala, dokud mu ji někdo nevzal. Gibbs odešel z kanceláře Morrowa jako v mrákotách. Sedla na něj tíseň podivně intenzivní – možná kvůli vzpomínkám, možná proto, jak se na něj Morrow díval – a začala ho z těch myšlenek bolet hlava. Vyzvedl Hope beze slova, podrážděný tou mateřskostí, se kterou se k ní Stella, jeho bývalá milenka, chovala. Bývalá milenka… To nebylo to správné označení pro někoho, s kým strávil jednu noc a ještě v době, kdy tu nepracovala. Nebylo to jako s Kate… Sakra, proč o tom vůbec přemýšlí? Proč ho to napadlo? Paranoia, Gibbsi, paranoia. To je ono; paranoia je provaz, strach a tíseň jsu uzel a všichni okolo za to tahají, aniž by si to uvědomovali. „Tati?“ pípla Hope nejistě, když Gibbs prudce udeřil do ovládacího panelu výtahu. Potřeboval na chvilku vydechnout, na chvilku se srovnat, než bude schopný jít dál. Neměl stopu, neměl se o koho opřít, začínal podezírat všechny. „Co je s maminkou?“
Hope měla oči velké a dívala se na něj se vší vážností. Gibbs chvíli uvažoval, jak se to k ní dostalo. „Jela k babičce, Hope, už jsem ti to řekl.“ Povzdechl si, když se na něj Hope dívala nedůvěřivě, a dřepl si k ní, chytaje ji za drobné paže. „Poslyš, teď tu musíš ještě chvilku zůstat, ale jak něco vyřeším, půjdeme domů a všechno bude, jak bylo.“ „Ty mi lžeš,“ obvinila ho Hope a vystrčila spodní ret, vraštíc obočí a čílko jako sám ďábel. „Slyšela jsem pana žeditele, jak žíkal, že se agentka Todd ztlatila. Agentka Todd je máma a vím, že je to plavda, plotože se lekl, když zjistil, že ho slyším,“ vychrlila ze sebe a v očích se jí blýskala dětská trucovitost. „Nesmíš věřit všemu, co ti kdo řekne, Hope. Jenom se mamince nemůžu dovolat, to je všechno.“ „Nevěžím ti,“ odsekla Hope. „Já ti ale nelžu, Hope,“ namítl Gibbs. „Lhal jsi mi, že s maminkou je všechno v požádku, a já nebudu věžit všemu, co mi žekneš.“ Gibbs tak tak udržel svou ruku, aby se nevymrštila a neuštědřila mu pohlavek. Místo toho se kousl se do jazyka a zhluboka nadechl, než hodlal pokračovat. Jeho dcera byla rozmazlená, trucovitá a vychytralá – jak tohle Kate celé dny vydrží? Jak se tohle vůbec stalo? „Dobře, když jsi taková, tak si jdi trucovat někam pod stůl. Nebudu s tebou mluvit, když mi nic nevěříš.“ Hope se na něj ještě chvilku dívala jako deset čertů, ale když ji pustil, pozvedl vyzývavě obočí a vstal, natahuje ruku k panelu výtahu, z očí se jí jako na povel začaly koulet slzy jako hrachy a jako klíště se omotala během Gibbsovy nohy. „Já chci být s tebou, já už budu hodná. Nezlob se na mě jako na maminku,“ fňukala mu do nohavice. Gibbs se okamžitě shýbl a vzal ji do náruče, nijak nepřemýšleje nad tím, jestli Hope opět zneužila svého kouzla, nebo pláče skutečně upřímně. „Proč si myslíš, že se zlobím na maminku?“ zeptal se znepokojeně. „Já nevím, odjela pžece plyč a tebe to rozčílilo,“ vysvětlila Hope, pevně se k němu tisknouc. „Maminka mě nerozčílila, Hope, maminka odjela k babičce, protože já naštval ji,“ vysvětlil. „Čím jsi ji naštval?“ zamračila se Hope a pozorně mu hleděla do obličeje. „Nebyl jsem hodný,“ odpověděl po dlouhé úvaze Gibbs. Hope na něj chvíli pozorně hleděla, dokonce přestala pofňukávat – byla příliš zaměstnaná usilovným přemýšlením. Nakonec se zatvářila velice vážně, snad i trochu káravě. „To z tebe ale Santa nebude mít ladost,“ poznamenala. Gibbs se zachechtal a přivinul ji k sobě. „Ne, to nebude…“ zamumlal do jejích vlásků a pak znovu spustil výtah.
9. kapitola: Přímo před očima
„Něco nového?“ zeptal se Gibbs, jakmile vešel do kanceláře. Hope se ho držela způsobně za ruku a netrhala se, ani neutíkala, když se zastavil, což bylo pro všechny překvapení. „Od Browning máme popis i nákres Garthovy přítelkyně,“ promluvil Fornell dřív, než to stihl kdokoliv z Gibbsova týmu. Ziva si proto zase sedla a vydechla, McGee zavřel pusu a Tony, který se nechystal stejně nic říct, se dál choulil za svým stolem se slunečními brýlemi na očích a křivě se díval na Hope. Fornell zamával s nákresem Gibbsovi před očima a Gibbs po něm chňapl, aby si ženu prohlédl. Nic moc z ní nezůstalo; dle sestřihu měla evidentně paruku a na očích velké sluneční brýle. „Blond?“ pozvedl obočí Gibbs. „Platinová,“ kývl Fornell. Gibbs si povzdechl; učebnicový předpis ženského maskování. Hodil papír na svůj stůl a nechal Hope, aby ho obešla a vylezla si na židli. „Něco dalšího?“ „Říkala, že se nijak nepředstavila, vyřídila pozdravy od Gartha a vrátila jí klíče. Nikde žádné otisky, samozřejmě – ani v autě, ani na Garthovi…“ Fornell pokrčil rameny. „Jsme na mrtvém bodě.“ „Ne tak docela,“ ozval se McGee, „napadlo nás totiž, že pokud měl Garth komplice, pravděpodobně se někde sešli, než do toho spolu šli.“ „Jeho přítelkyně je sice pečlivá, nicméně zjevně nováček. Je pravděpodobné, že by volila veřejné místo,“ přidala se Ziva. „A podle Fornellových agentů… Tedy pokud jim můžeme věřit,“ poznamenal Tony přemýšlivě a blýskl takzvaně omluvným úsměvem po Fornellovi a jeho mužích, „neopustil město od toho, co ho ztratili. Je to sice takzvaná nedůvěryhodná stopa, ale mohli bychom mít v DC štěstí.“ „Tak co tu ještě děláte?“ rozhodil Gibbs rukama. Všichni tři kývli, popadli svoje věci a spěchali k výtahu. „Vy dva taky,“ naznačil Fornell netrpělivě na dva agenty za sebou, nechávaje je tak napospas Tonymu, jež si na někom potřeboval zvednout ego. Gibbs se vrátil za svůj stůl, zvedaje Hope a posazuje ji na svůj klín. Hope se ale mezitím zalíbil pohled na Zivin opuštěný stůl. Kdyby tam seděla, mohla by být jako Ziva. Aspoň na chviličku. Slezla z tátova klína a namířila si to přímo ke stolu; ve chvíli, kdy se uvelebila na židli a začala Zivě přehazovat papíry, Fornell chtěl něco podotknout o nadšení a David, pak si ale všiml, že Gibbs ho stejně nevnímá. Seděl u svého stolu a díval se na portrét pravděpodobně jediného člověka, který věděl, kde je Kate. Fornell si povzdechl, pomalu přešel přes místnost a opřel se o McGeeho stůl, zakládaje ruce na prsou. Sledoval Gibbse, jak se opřel ve své židli a ukazováčkem si přejel přes rty. Fornell měl pocit, že jediné, co ho teď vyvede ze zamyšlení je občasný zvuk od Hope. Gibbs věděl, že ho Fornell pozoruje, ale nijak ho to nerušilo. Zíral na ten nákres a cítil, jakoby někde vevnitř věděl, kdo ta žena je. Bylo to jako odpověď na podstatnou otázku, která jednu chvíli poskakovala na jeho jazyku v druhou si ji nebyl schopen vybavit. Nebyl schopen vyvolat znovu ten pocit, který měl, když tu ženu viděl poprvé a přesto věděl, že ten pocit je podstatný. Byly to ty její rty. Někde je viděl. Připadaly mu jako lahvička sprchového gelu Kate, která stála na jejich vaně; vídal ji každý večer, ale přesto kdyby mu někdo ukázal podobnou, nebyl by si schopen vybavit, proč je mu tak povědomá. Ta žena mu připomíná někoho, koho vídá každý den. Od vedlejšího stolu se ozvala rána a Hope vypustila upřímné ‚ups!‘, překrývajíc si oběma drobnýma ručičkami pusu, když se dívala na pohromu, kterou způsobila. Gibbs se sklonil a pozvedl obočí, když zjistil, že Hope vysypala pikslu s pastelkami. Kde sakra vzala v Zivině stole pastelky? A na co vůbec kreslila? Gibbs se jen trochu nadzvedl, stejně jako Fornell, aby viděli na stůl, ale jak Hope viděla, že se o ni zajímají, hned jim nadšeně ukázala obrázek, který kreslila. Gibbs nemusel moc přemýšlet, aby mu došlo, že je to hlášení o posledním případu a Fornell se škodolibě ušklíbl, protože věděl, že ho důstojník David dodělala chvíli před tím, než se vrátil Gibbs od ředitele. Hope čekala, že dostane pochvalu, ale ničeho se nedočkala. Zamračila se. „Mohla bych to jít ukázat Stelle?“ „Někdy jindy, Hope,“ zamračil se Gibbs. Z nějakého důvodu se mu vůbec nelíbila Hope ve společnosti Stelly, ačkoliv nedokázal přesně říct proč. „Přemýšlel jsem o tom, kdo by měl zájem unést tvou přítelkyni a nepožadovat výkupné,“ ozval se Fornellův hlas přímo za Gibbsem. Gibbs se ohlédl, ale Hope se nezdála, že by něco slyšela – jediné, co z ní bylo vidět, byla rytmicky se pohybující botička, jelikož si opět vlezla pod stůl a tam si zpívala nějakou dětskou odrhovačku – buď jí to připadalo pohodlnější, než pastelky vyskládat na stůl, nebo prostě jen trucovala. „To jsme dva,“ ujistil ho unaveně Gibbs.
„Nepřemýšlel jsi o tom, že ten někdo třeba neměl zájem tě zranit? Třeba… si jen čistil cestu. Uvolňoval místo,“ navrhl Fornell. Gibbs na něj chvíli zkoumavě hleděl, aby zjistil, jestli to Fornell myslí vážně, a pak se zachechtal. „To jistě,“ poznamenal kysele, „takže podle tebe to je nějaká šílená ženská?“ „Diane tě chce zabít ještě teď,“ poznamenal Fornell. „Tebe taky,“ odsekl Gibbs. „Uznávám, že ona nebyla dobrý příklad, ale nebyla jediná. Gibbsi, máš prostě talent ženský kolem sebe přivádět k šílenství. Třeba jedna zešílela natolik, že s tebou chce žít,“ pokrčil Fornell rameny. Gibbs tu urážku přešel a neřekl ani slovo, takže Fornell pokračoval. „Možná to byla nějaká bývalá milenka, nebo některá, která třeba chtěla být milenka, nebo – “ „Kde je Hope?“ přerušil ho Gibbs, zvedl se a přešel k Zivinu stolu, ale všude okolo něj bylo prázdno. Obrázek, který Hope kreslila, zmizel s ní. Fornell se začal taktéž rozhlížet okolo a spatřil malou Gibbs, jak kolem udivených agentů rázuje po schodech nahoru do prvního patra. „Tam je,“ ukázal prstem. Gibbs vzhlédl a rozběhl se ke schodům za dcerou; Hope byla patrně přesvědčená, že jen Stella ocení její obrázek. Ve chvíli, kdy Gibbs dorazil na první odpočívadlo, Hope už byla nahoře a volala na Stellu, která se právě vracela do ředitelovy kanceláře. Stella k ní dřepla a pousmála se na ni. Gibbs zůstal stát a sledoval její pusu. Stella. To její mateřské chování k Hope. Ty její zatracené rty. Její pohled tehdy, když spustil svoje ‚jen jedna noc nic neznamená‘ etudu. Gibbs sevřel ruce v pěst. Buďto se právě zbláznil, nebo našel Garthova vraha. „Hope!“ křikl na dítě a bral schody po dvou. Hope se lekla, když slyšela Gibbsův hlas, a v očích se jí objevilo provinění. Gibbs už byl u ní a Hope se na něj dívala trochu vystrašeně svýma velkýma očima. Nebylo to tak často, kdy se na ni táta zlobil, nebo křičel. Vlastně to nedělal skoro nikdy; snažila se, aby to nemusel dělat. Nechtěla ho zlobit, když se rozhodl být s ní. „Chtěla mi jen ukázat obrázek, snad se tak moc nestalo,“ zastávala se jí Stella. Gibbs se na ni nedíval, díval se na Hope. Věděl, že pokud má pravdu, zatlačit Stellu ke zdi nepomůže. Musí ji donutit, aby ho dovedla ke Kate sama. „Na něčem jsme se domluvili,“ řekl dceři vážně. Hope provinile nakrčila čílko. „Omlouvám se,“ zahuhňala a zamířila po schodech zase dolů. „Nezlob se na ni, Gibbsi,“ zkusila to znovu Stella, „asi se jí jen stýská.“ „Ty už to taky víš?“ zabručel Gibbs. Stella pokrčila rameny. „Jsem přece sekretářka ředitele,“ odvětila se samozřejmostí. „Kdybych mohla nějak pomoct…“ „Vlastně,“ Gibbs se rozhlédl kolem, vzal Stellu za loket a zatáhl ji za roh, skláněje se k ní blíž, „nemáme žádnou stopu a já tu nemůžu Hope mít. Nerad bych ji svěřil někomu, koho neznám, a tobě můžu věřit… snad.“ „Jistěže můžeš,“ sdělila mu vážně Stella; ve tváři její radost poznat nebyla, ale z očí ji nedokázala dostat. „Ráda Hope pohlídám. Gibbsi,“ oslovila ho rychle, když Gibbs po jejím souhlasu kývl a chystal se odejít, „doufám, že se Kate brzy najde.“ Gibbs na to s lehkým úsměvem kývl a spěchal osvobodit Hope od Fornella. Srdce mu zběsile tlouklo a ruce ho svědily; tohle bylo málo. Měl Stellu vyprovokovat tak, aby hned jela za Kate. Potřeboval mít Kate zpátky hned teď. Spěchal dolů ze schodů a jen z jediného pohledu Fornell poznal, že Gibbs něco ví – nebo že je přesvědčen, že něco ví. Otevřel pusu, aby se na něco zeptal, ale Gibbsovi zazvonil mobil. Fornell tedy místo toho Hope oddělal z dosahu Zivina hlášení a vytáhl pár čistých papírů ze Ziviny tiskárny. Hope ho odměnila úsměvem a s jasnou představou se pustila do obrázku pro tátu. „DiNozzo?“ „Šéfe, jedna číšnice,“ Gibbs protočil oči, když slyšel Tonyho tón, „viděla Gartha s nějakou ženou. Měla platinově blond mikádo, ale neměla sluneční brýle. Popsal nám ji docela dobře a shoduje se s naším původním nákresem a – “ „K věci,“ přerušil ho Gibbs. „Tohle byla ta věc,“ odvětil trochu nejistě Tony, „krom toho, že mi ta ženská tak trochu připomíná Stellu, víš, ředit – “ „Vraťte se hned zpátky, Tony. Sejdeme se v kavárně na rohu.“ „Ale šéfe – “ Gibbs neslyšel, co se Tony chystal říct dál, prostě mobil zaklapl a strčil do kapsy. „Hej, Hope, dáme si horkou čokoládu?“ Hope vytřeštila očka na tu nabídku, ale pak se široce zakřenila od ucha k uchu, potěšená, že se na ni táta nezlobí, a přikývla. Seskočila ze židle a cpouc si papíry a dvě pastelky do kapsičky, následovala tátu. Fornell si pospíšil za nimi a obracel oči v sloup; nejpozději za pár vteřin mu musí Gibbs všechno vysvětlit. ***
„Šéfe?“ Tony se Zivou a McGeem v patách přiběhli ke stolu, kde – dle Tonyho – seděla velice zajímavá společnost; Gibbs a Fornell seděli naproti sobě a popíjeli kafe, na Gibbsově klíně seděla Hope, kreslila si a srkala z malého kelímku pravděpodobně čokoládu – i když, napadlo Tonyho, klidně to mohlo být i kafe – a celé to působilo dojmem, jakoby ti dva byli starý páreček venčící vnučku. „Co se šklebíš, DiNozzo?“ zamračil se Gibbs. „Nic, nic, šéfe,“ polkl Tony, neschopen dostat tu příšernou představu z hlavy. Bože, jak ho jen tohle mohlo napadnout? To je zvrhlé! „Podělíš se konečně, Gibbsi?“ ozvala se Ziva, když zjistila, že DiNozzo opět ukazuje svou nervovou labilitu, o které byla vnitřně už dlouho přesvědčená, a podala Gibbsovi nákres Garthovy společnosti. Gibbs o to jen zavadil okem, věděl už svoje. Přistrčil to Hope a ta si okamžitě začala vymalovávat. Ziva se zamračila na ty pastelky. „Garthův komplic je pravděpodobně slečna Andrews, říká to Gibbsův instinkt. Ředitel nám dá vědět, kdy odejde,“ oznámil Fornell a s ohledem na Hope nezmiňoval Stellino křestní jméno. „Budeme ji sledovat,“ navázal Gibbs. Tým zamrkal. „Ale proč zabila Gartha?“ zeptal se McGee, nedávalo mu to vůbec smysl. „Garth to chtěl pravděpodobně povznést na trochu vyšší úroveň,“ začal Fornell, „a slečna Andrews chtěla jen odklidit… překážku,“ dokončil zase s ohledem na Hope. Tony se nadechl a pak vydechl, zamračil se, znovu se nadechl a než stihl promluvit, předběhla ho Ziva. „Takže slečně Andrews šlo o tebe, Gibbsi?“ zeptala se s pozvednutým obočím. Gibbs ji sjel pohledem. „Za jak dlouho asi – “ „Za půl hodiny,“ přerušil Gibbs Tonyho, „nesmíme vzbudit podezření, takže chci, abychom už byli v autě.“ „A co Hope?“ zeptal se McGee. „Ty zůstaneš s ní, McGee,“ odvětil jednoduše Gibbs. McGee polkl – po zralé úvaze se obával, že by mohl dopadnout jako Tony. Už chtěl namítnout, že Ziva by dělala chůvu ráda, když se ozvala sama Ziva. „Nemohla bych já, Gibbsi?“ zeptala se. Hope rychle velkýma očima vzhlédla ke Gibbsovi a pohledem ho prosila. „Fajn,“ připustil Gibbs. Hope se rozzářila jako Polárka na jasném nebi. „Nakreslila jsem ti obrázek,“ pochlubila se Hope a podala Zivě zmačkané hlášení. Ziva se rozzářila a hodlala ho pochválit, pak si ale všimla, na čem si Hope hrála a její obličej zmrzl. McGee málem poprskal Tonyho bundu, když se pokoušel skrýt smích. Ziva si všimla, že Gibbs hledí do její tváře pobaveně a čeká, co bude; Hope taktéž, ale v její tváři nebyl ani kousek škodolibosti nebo přetvářky, jen čirá zvědavost a očekávání. „To je krásné, Hope, díky,“ řekla konečně Ziva a usmála se na ni. Hope se vesele a spokojeně zakřenila. Gibbs protočil oči; tak Hope už si obtočila okolo prstu i Mossad. Nakonec přenechal Hope Zivě, slíbil dceři, že se brzy vrátí a spolu s Fornellem a zbytkem odešel. Tony se škodolibě na Zivu šklebil, míře ke dveřím pozadu, než si narazil záda o futro dveří. Pak se otočil, tvář zkřivenou bolestí, a koutkem oka zachytil Fornella a Gibbse vedle sebe. Ta myšlenka, která se mu vloudila do hlavy, když vešel do kavárny, se znovu vrátila a Tony ji nemohl dostat z hlavy, ani když s ní pořádně zatřásl. Ziva má pravdu – zjevně potřebuje oraz.
10. kapitola: S láskou a s nadějí
Gibbs bubnoval rukama do volantu. Doufal, že tohle je poslední semafor, než odbočí z města; měl by být. Celé to šlo na jeho vkus moc jednoduše a moc pomalu. Myšlenkami už byl u Kate a jeho mysl mu dopřávala plejádu těch nejhorších scénářů, které dokázal vykonstruovat. Nebylo to zrovna příjemné; při své práci neměl o náměty nouzi. Kolona se konečně pohnula a za chvíli skutečně vyjeli na odlehlou silnici, kterou Gibbs moc dobře poznával. Gibbs nespokojeně mlaskl; v té krajině bylo příliš zatáček na pohodlné sledování a blíž se držet nemohli. Fornell, jež seděl na sedadle spolujezdce, zaznamenal, jak Gibbs pevně sevřel volant, až mu zbělely klouby, když projížděli kolem místa, kde bylo nalezeno auto Kate. Gibbs oči pevně fixoval na vozovku a zarytě mlčel. Fornell si povzdechl; nechtěl vědět, co bude, pokud Todd nenajdou živou a zdravou. Je zvláštní, že nejen Gibbs si neuvědomil, co pro něj Kate znamená, než ji měl ztratit. Všichni okolo nejspíš prožívali stejné prozření. Ta malá zjevně nebyla důvodem, proč jsou ti dva spolu; byla jen příčinou, jak se k sobě ti dva dostali. Svět je někdy opravdu šílený. Gibbs prudce zabrzdil a zasakroval, čímž Fornella probral z myšlenek. Ocitli se na křižovatce a Gibbs Stellu zjevně ztratil. Zíral z jedné cesty na druhou a snažil se zoufale vydedukovat, která je ta správná. Fornell se k němu přidal. „Napravo, šéfe,“ ozval se zezadu McGee, „Abby našla na koberečcích v autě jezerní vodu. Nejbližší jezero leží, když pojedeme – “ McGee nestihl dokončit, protože Gibbs sešlápl plyn a vydal se cestou, kterou mu radil. Tim zachytil pohled Tonyho, který mu zjevně přál, aby měl pravdu, protože jinak ho Gibbs rozcupuje jako králíka. Po další čtvrt hodině, kdy Gibbs začal ztrácet trpělivost, se přehoupli přes kopec a uviděli to jezero. Kousek od něj mezi stromy velká chata s kamennými základy. Gibbs zpomalil, nepřeje si nikoho vyrušit. Auto Stelly stálo zaparkované na příjezdové cestě. „Neměli bychom tam jet s autem, uslyší nás,“ poznamenal Fornell. „Každá minuta je teď drahá,“ namítl Gibbs, ale nerozjel se, uvažoval. „Můžem popojet ještě o kus,“ navrhl Tony, vykláněje se z okýnka. Gibbs tohle moc dobře věděl; sešlápl proto plyn, ale neřešilo to úplně jeho dilema. Nakonec zvítězil zdravý rozum a on zabrzdil. „Kate bude s největší pravděpodobností dole ve sklepě. Tony a McGee zajistí dům, já a Fornell přímo do sklepa.“ Nečekal, až mu to potvrdí, a vystoupil z auta. *** Kate vzhlédla ke dveřím, když znovu uslyšela, jak se otevírají. Seděla klidně na posteli s rukama v klíně; už nevěděla, co dělat, nad čím přemýšlet. Nebyla si ani schopná uvědomit, jak dlouho tu byla. Den? Dva? Víc? Čekala, že se zase někdo objeví jen ve dveřích a pak je zavře, ale tentokrát to tak nebylo. V úžasu – nebo spíš čirém šoku – zírala na ženu, která vstoupila. Takže se nezmýlila, ještě uměla myslet jako agentka, problesklo jí hlavou, než ji znovu ochromil šok. „Slečna Andrews?“ vyhrkla. „Ale proč?“ „Jen jsem vám přinesla něco k jídlu, Kate, musíte být zesláblá,“ drmolila Stella s tácem v rukou a sestupovala po schodech za ní. „Já vás nechci zabít, nikdy jsem nechtěla, ale on chtěl, tak musel jít. Nepochopil, že potřebuji jen trochu pomoct,“ ospravedlňovala se dál a položila tác před Kate. Kate si všimla, že se nepřiblížila za hranici, kterou značila délka jejího řetězu. Také zjevně nebyla ozbrojená. „Proč, Stello?“ zopakovala znovu. „To kvůli Gibbsovi?“ Dávno věděla, že je tu kvůli Gibbsovi, ale když viděla Stelliny zrzavé vlasy, všechno dostávalo trochu jiný rozměr. Snad ji přeřízl ještě před tím, než spolu začali žít. Kate protočila oči; v hlavě slyšela svou vlastní matku, jak ji za takový výraz kárá. „Podívejte, Stello, jestli chcete Gibbse, vezměte si ho. Vždyť jsem od něj utíkala, mám ho plné zuby. Myslíte si, že žít s ním je nějaký med? Fajn, je váš. Se vším tím mlčením, změnami nálad, vrčením a neposloucháním. Jeho si klidně vezměte, ale nechte mě jít k Hope.“
Slyšeli tlumený hovor, ale nemohli najít, odkud vychází. Gibbsovi celkem rychle došlo, že se tu někde nachází skryté dveře do suterénu, ale nebyl schopný vyčistit si hlavu. Věděl jistě, že před chvilkou slyšel mluvit Kate.
„Kate, já vás nechci zabít, ale nebuďte taková,“ zašeptala Stella. Kate otevřela ústa; ta ženská se dívala jako Hope, která právě pochopila, že táta nepřijde nahoru k večeři, jak slíbil. Jakoby si toho Gibbse, o kterém mluví Kate, nechtěla sloučit s tím, kterého měla v hlavě.
„Jsem jen upřímná. Jestli myslíte, že jste pro něj dost dobrá… Jestli víte, co potřebuje –“ Kate obličejem naznačila a Stella zrudla, přesně jak Kate očekávala. „ – v posteli. Tahle část je pro Gibbse důležitá… Co důležitá,“ Kate se afektovaně a trochu zoufale zasmála, „ta je nejdůležitější. Jestli si myslíš, že Gibbs má city, pak se pleteš. Gibbs se buď baví, nebo nebaví.“ „O co se to snažíte?“ nechápala Stella. Kate zaskřípala zuby. Věděla jistě, že Stella není ozbrojená a že ji tyhle její řeči rozčilují, tak proč se jí sakra ještě nepokusila jednu vrazit? Musí existovat něco, co jí rozpálí do běla, co ji donutí přestat se bát o sebe a pokusí se Kate umlčet. Olízla si rty.
Gibbs cítil, že za ním stojí jak Fornell, tak Tony a McGee, kteří stihli prohledat malou chatu. Věděl, že někde před ním jsou ty dveře, i když je v šeru neviděl. Ale najednou se nedokázal pohnout. Slyšel slova Kate a nedokázal si vysvětlit, proč mu tak ublížila. Logický rozum mu správně napovídal, že blafuje, že jen získává čas, nebo se snaží Stellu vyprovokovat. Ale přesto ho odpověď na Stellinu otázku zajímala víc, než bylo zdrávo. Kate mlčela. Gibbs na chvíli pevně semkl víčka a otočil se na Tonyho. „Baterku,“ šeptl trochu ochraptěle. Tony poslechl, nesnaže se vyřešit, co se to v Gibbsovi děje tentokrát, a když Kate znovu promluvila, snažil se narozdíl od ostatních aspoň neposlouchat.
„Snažím se to pochopit,“ odpověděla Kate Stelle, „snažím se pochopit, proč jsem vlastně tady. Myslíš si, že když mě zavřeš sem, Gibbs na mě zapomene? Omyl; jsem teď jeho případ. Pokud jsi chtěla, aby se o tebe opravdu zajímal, měla jsi unést sebe. Jeho práce je totiž to, pro co Gibbs skutečně žije – jeho zatracená práce, jeho zpropadená loď a Hope. Nikdy se nedostaneš výš, než ony tři.“ „Tohle není pravda,“ zakroutila hlavou Stella a trochu vztekle. Znovu lehce zrudla. „Byl takový… něžný.“ „Oh, to on je. Když chce být něžný, většinou ale nechce. Ale o tom se můžeš přesvědčit sama; pusť mě ven, já ho pošlu k čertu, jak jsem stejně měla v plánu, a odvezu si Hope. Pak už ti jen stačí zařídit jeho vyhazov, podpálit suterén a máš ho celého pro sebe.“ „To jsou jen kecy,“ odsekla Stella. „Já vím, co je v Jethrovi ve skutečnosti, jen ostatní to – “ „To jsi skutečně tak blbá, nebo to jenom hraješ? Říkám ti, že v něm nic není. Jdi a podívej se na Gibbse – to, co uvidíš, to dostaneš,“ vykřikla Kate. Okamžitě ucítila na tváři facku; kůže byla bleskově v jednom ohni. Kate ale neměla čas to vnímat. Popadla Stellu za ruku, kterou ještě zrzka nestačila stáhnout, přitáhla ji k sobě blíž, strkajíc ji na postel. Stella ji neobratně nakopla, ale Kate byla jedním skokem na ní, udeřila ji kolenem do žaludku a uštědřujíc jí facku, získala přesně tolik času, aby jí stihla omotat prsty okolo hrdla a pevně stisknout. „Udělala jsi něco Hope? Ublížila jsi jí, nebo Jethrovi?“ štěkla. „Já… pusť…“ zachraptěla Stella. Kate zírala na její rudnoucí obličej, ale jakoby si ani neuvědomovala, jak silně mačká. Děsilo ji pomyšlení, že Stella možná sama vycítila, že Hope má pro Gibbse vždycky prioritu a pokusila se ji odstranit. „Mluv, nebo tě uškrtím na tom řetězu!“ křikla Kate znovu. Stella otevřela ústa a vytřeštila oči a Kate mimoděk ještě stiskla, aniž by si uvědomila, že vytouženou odpověď oddaluje. Chtěla Stellu zabít za to, že se pokusila ohrozit její rodinu; za to, že ji tu zavřela samotnou jen s myšlenkami a vzpomínkami. Byla unavená, hladová, hlava jí třeštila, částečná pravda vlastních slov bolela, protože milovala, a byla naprosto zoufalá. Najednou měla pocit, že nezvládne víc, že omdlí, jen zoufalost ji držela na Stelle. A pak tu byly ty mužské ruce, objevující se okolo ní a pokoušející se jemně odstranit její ruce ze Stellina krku. Udeřilo do ní, že Stella měla kumpána, ale pak si vzpomněla na ty výstřely… ty výstřely… Kate, přemýšlej. „Hope je v pořádku, Katie, pusť ji. No tak.“ Gibbsův hlas. Kate se úlevně usmála, povolila stisk a opřela se o muže za sebou. Silné ruce ji zvedl ze Stelly a přetočily ji. Zamrkala mu unaveně do tváře. „Gibbsi…“ zamumlala, než se propadla do černé prázdnoty, prsty svírajíc Gibbsův kabát. *** Ziva, Abby, Hope a Ducky seděli u stolu a zírali na čtyři mobily položené vprostřed stolu. Nevěděli, jestli budou volat na Zivin, Abbyin nebo Duckyho, takže pro jistotu měli všechny. Hope tak přesně netušila, o co jde, a celé se jí to zdálo trochu jako nějaká hra, takže k nim přidala svůj průhledný mobil plný bonbónů, kterým ji Ziva obdarovala, a čekala taky. Jako první zazvonil Abbyin mobil. Abbyina ruka se vymrštila, ale zastavila se těsně nad ním; najednou měla strach, co uslyší. Ziva tolik strachu neměla, mnohem víc v ní převládalo napětí a zvědavost. Popadla malý černý přístroj těsně před Duckym, plynulým pohybem ho rozevřela a připlácla k uchu. „Mluv, McGee,“ vyhrkla. „Z-zivo? Kde je Abby?“ vybreptl McGee zmateně. „Já se ptala první,“ odsekla Ziva, „tak jak to dopadlo?“
„Máme Kate, je živá a bude i zdravá, je jen hladová, unavená a trochu potlučená z té autonehody. Doktor ale říká, že to je jen otřes mozku a na ruce jen na dva stehy, žádné vážnější zranění nemá,“ odpověděl McGee. Ziva se ulehčeně usmála; ne, že by Kate Todd tak moc znala, ale věděla moc dobře, že byla skvělý agent, a kdyby se jí něco stalo, trápilo by ji to kvůli týmu a hlavně Gibbsovi s Hope. Takhle to ale bylo všechno v pořádku; Ziva ukázala na Duckyho a Abby zdvižený palec. Abby zavýskla a chňapla po svém mobilu, ale Ziva uhnula a odskočila od stolu. „A co slečna Andrews?“ „Kate ji trochu pocuchala… Vlastně, když jsme přijeli, tak jsme zachraňovali spíš Stellu, ne Kate,“ odpověděl McGee, zjevně tou vzpomínkou pobaven. „Takže šťastný konec?“ poznamenala Ziva spíš řečnicky. V hrudi se jí rozlilo příjemné teplo; od toho, co byla u NCIS, ho cítila pokaždé na dobrém konci případu. „Případu určitě,“ poznamenal McGee zamyšleně. „Musím jít, tak za dvě hodiny se uvidíme,“ rozloučil se a položil to. Ziva se vrátila ke stolu; napůl čekala, že si to od Abby slízne, ale ta byla moc zaneprázdněná šťastným tulením s Hope. Ziva se nad tím začala usmívat stejně, jako Ducky, a vrátila mobil na hromádku. *** Kate seděla v jedné z těch hloupých nemocničních košil zabalená do deky a pokoušela se do sebe natlačit sendvič, který byl absolutně bez chuti. Po tom, co cítila tak velký hlad, teď nebyla schopná sníst skoro ani sousto. Chtěla vidět Hope, ale Gibbs jí převyprávěl, kolik práce jim všem dalo uchránit Hope před pravdou, takže od toho nakonec upustila. Seděla teď s hlavou opřenou o Gibbsovo rameno a cítila, jak ji lehce hladí po paži. „Mrzí mě to,“ zašeptala náhle, tisknouc se ke Gibbsovi ještě blíž. „Tohle jsem rozhodně neplánovala.“ „Já vím, že ne,“ ujistil ji Gibbs, „s největší pravděpodobností to tak úplně neplánovali ani Stella s Garthem – prostě čekali, až budeš sama.“ „Byl to celé hloupý nápad,“ zamumlala Kate do jeho ramene. Gibbs ji pohladil po vlasech. „Byl,“ poznamenal mdle, „ale myslím, že jsem pochopil pointu,“ řekl potom tiše. Kate chvíli mlčela, pak odložila sendvič a nahmatala jeho ruku, aby propletla jeho prsty se svými. „Slyšel jsi toho dost, viď?“ zeptala se smutně. „Aha,“ přitakal Gibbs. „Ne všechno byla pravda,“ řekla po chvilce Kate, protože cítila, že by měla něco říct. „To je v pořádku, Kate,“ ujistil ji Gibbs. „Patří mi to.“ „Vlastně jen to o práci a o lodi – “ Kate se zarazila a vzhlédla k němu. „Cos to řekl? Tobě něco spadlo cestou na hlavu?“ zamračila se nechápavě. Gibbs se uchechtl. „Jo,“ poznamenal, „nejspíš,“ dodal. „Je to v pořádku, Kate, neomlouvej se za to. Já to zvládnu,“ ujistil ji. Kate chvíli, jakoby v jeho očích něco hledala, pak to ale vzdala. Znovu se cítila hrozně unavená, ale teď trochu jinak. Teď byla tak nějak lehčí. Gibbs se sklonil a lehce ji políbil na rty, znovu ji pevně objímaje. Bylo to nejvýstižnější, co dokázal. Chtěl říct, že ji miluje, ale zaseklo se to někde na půli cesty. Kate se na něj usmála, když se jejich rty oddělily, a znovu se o něj opřela. Chtěla říct, že ho miluje, ale nesebrala k tomu odvahu. Takže tam seděli společně v nemocničním pokoji; dva milenci, rodiče zdravé a krásné holčičky, a doufali, že ten druhý ví, co vzájemně cítí. Jako to bylo s nimi vždycky.
Epilog
„Co tu děláš?“ Trhla sebou, když uslyšela Jethrův hlas za sebou. Stál opřený o zábradlí na schodech do suterénu a pozoroval ji. „emůžu spát,“ odvětila Kate, „a pořád musím přemýšlet, tak mě napadlo, že možná pochopím, co pro tebe ta loď znamená.“ Gibbs přešel k ní a pokrčil rameny. „Je to jen nástroj,“ prohlásil, „manuální práce mi pomáhá přemýšlet, nebo nemyslet. Buďto jen zaměstnávám ruce, nebo se soustředím jen na to dřevo. ic složitějšího v tom není,“ ujistil ji. Kate pokrčila rameny a sedla si mezi dvě žebra lodi na stůl pod ní; nohy se jí míhaly kousek nad podlahou. Bříško ještě pořád nebylo dost velké, aby jí bránilo v pohybu. „Mám pocit, že v tom něco dalšího musí být…“ řekla upřímně. „Je to zvyk,“ ujistil ji Gibbs, „v každém předešlém vztahu byla ta loď nakonec to jediné, co mi zůstalo. Chodím k ní, protože jí věřím,“ vysvětlil. „Mně nevěříš?“ zeptala se Kate. „Vždycky jsem ti věřil,“ ujistil ji Gibbs. „Vždyť říkám, že je to zvyk,“ povzdechl si a posadil se do mezery mezi žebry napravo od Kate. „Zvládneme to, Gibbsi?“ zeptala se po chvilce nejistě Kate. Když cítila, jak dítě pod jejím srdcem roste; když občas cítila, jak se hýbe… Chvílemi měla pochybnosti. Cítila, že ona a Gibbs jsou příliš rozdílní, než aby kdy mohli vytvořit natolik stabilní pár a domov, který dítě potřebovalo. Poslední dobou ji často svíral strach; strach, který nedokázala vytěsnit a který rostl zároveň s dítětem v ní. Chvílemi měla pocit, jako by tohle všechno měl být jen podivný sen a ona čekala, až se probudí a všechno bude, jako dřív. „Jistěže to zvládneme. Vždyť přece…“ odmlčel se. Chtěl jí říct, že ji miluje, aby ji povzbudil a protože to tak už nějakou dobu cítil, ale nešlo to. „Co?“ vzhlédla k němu Kate. „Věříme si, víš?“ dokončil Gibbs trochu neohrabaně a natáhl ruku, aby propletl její prsty se svými. Kate se pousmála, zírajíc na jejich spojené ruce. „Jistě,“ přikývla upřímně, „věříme si.“ Seděli tam v nočním tichu; Kate stále přemýšlivě zírala na jejich propletené prsty, Gibbs nepřítomně na můru, která sem někudy vletěla a teď se třepotala nebezpečně blízko osamělé žárovky u stropu. Kate si povzdechla do ticha; měla pocit, že už by mu mohla říct, co pro ni znamená. Že už by mu mohla říct o té lásce, kterou k němu cítí. O moment později se jí to ale zase zdálo příliš brzy. evěděla, na co čekala. Doufala jen, že až – nebo možná jestli – tu takhle budou sedět tak za dva, tři roky, ona mu to řekne. ebo on jí, pokud to bude cítit. ebo možná ještě dřív, až se narodí malá. Sklonila hlavu a zamyšleně pohladila lehce vystouplé bříško přes župan. Hladila svou dceru, svou naději. Svoji malou Hope.
