Pyreneje 2003
Obsah
Viaje de ida y vuelta
Viaje de ida y vuelta ....................................................................... 3 Velehory Pyreneje ......................................................................... 4 Geologická stavba, podnebí, rostlinstvo, zvířectvo .......... 4 Malý Průvodce .............................................................................. 5 Pico de Aneto - Maladeta ................................................. 5 Aigües Tortes i Sant Maurici ............................................ 5 Villefranche de Conflent, Perpignan, Sète, Avignon ......... 6 Mapa a trasa cesty ......................................................................... 7 Členové výpravy ........................................................................... 8 Expedice Pyreneje 2003 ................................................................ 9 Cesta do Francie .............................................................. 9 Příjezd do Pyrenejí ........................................................ 10 První sedlo, první bouřka .............................................. 12 Valle de Benasque ......................................................... 16 Jezero Creqüeña ............................................................ 20 Výstup na Aragüells ...................................................... 24 Pokus o Aneto ............................................................... 27 Cesta zpod Aneta ........................................................... 32 Pyrenejská cesta ............................................................ 36 Národní park ................................................................. 39 Cesta do Prahy / Odpočinek u moře .............................. 40 Výlet do Avignonu ......................................................... 44 Zastávka ve Strasbourgu ............................................... 46 Návrat domů .................................................................. 46
Pyreneje tvoří nejmonumentálnější horský systém na území Španělska. Rozprostírají se v celkové délce 415 km od Atlantického oceánu ke Středozemnímu moři, s největší šířkou 140 km a nejužšími místy pouze kolem 40 km. O hřeben tohoto pohoří se dělí Francie a Španělsko, přičemž hranice mezi oběma státy přibližně sleduje rozvodí mezi kontinentální a poloostrovní částí. Španělsko má oproti území francouzskému tři nejvyšší pyrenejské vrcholy (Pico de Aneto 3404 m, Pico de Posets 3375 m a Monte Perdido 3355 m) a mnohem krásnější přírodní scenérie. Z celkové délky Pyrenejí tvoří centrální masív Los Pirineos Centrales 170 km dlouhé území od průsmyku Somport k Andoře. V hřebenech vysokých od 2500 do 3500 metrů je na 140 třítisícových vrcholů, mezi nimi hluboká nepřístupná údolí, kaňony a dravé řeky s vodopády. Pyreneje netvoří jednoduchý horský hřeben, ale jednotlivé kresty, které jsou leckdy stočeny kolmo na západovýchodní orientaci pohoří. K přesunutí z jednoho pyrenejského údolí do druhého je často nutné sestoupit desítky kilometrů na jih do nížiny Ebra či do severního podhůří. Na celém území Pyrenejí jsou také tři chráněné národní parky a řada přírodních rezervací. Na začátku srpna jsme sebrali odvahu a na necelých 14 dní odjeli do Pyrenejí, poznat krásné hory a vystoupit také na nějakou tu třítisícovku. Zpáteční cestou jsme pozdravili slunnou jižní Francii se Středozemním mořem. Náš příběh je zaznamenán v tomto deníčku ...
3
Velehory Pyreneje
Velehory Pyreneje Geologická stavba Hlavní hřeben tvoří metamorfované a paleozoické horniny, kratší horská pásma sierras jsou z hornin druhohorních. Čtvrtohorní zalednění dalo pohoří divoký alpský ráz a vymodelovalo rozsáhlá ledovcová údolí. V nejvyšších horských skupinách jsou dodnes malé ledovce, tvořící příkrov nejvyšších pyrenejských vrcholů (Glaciar de Aneto, de Posets, de Monte Perdido aj.) Průsmyky centrální části Pyrenejí jsou málo schůdné – včetně historického průsmyku Roncesvalleského (1057 m). Ledovcová činnost po sobě zanechala řadu rozervaných oblastí s desítkami jezer ledovcového původu (národní park Aigües Tortes i Sant Maurici). S geologickou stavbou také souvisí vznik četných termálních pramenů. Již od nejstarších dob proslula zdejší lázeňská místa (Baños de Benasque, Caldes de Bohí aj.)
Podnebí Pyreneje jsou obrovský masív. Ačkoli nejsou příliš široké, vytvářejí si vlastní vysokohorské mikroklima. Teplota stoupá výrazněji pouze v létě, převážně v bezmračných dnech. Přítomnost jižního slunce je zde citelná. I ve výškách nad 3000 m, nemusí teplota klesnout pod 20°C. V noci na vrcholech přesto mrzne. Sníh přichází do Pyrenejí v listopadu, ale i létě může ve vysokých polohách sněžit. Zima odchází na konci dubna až května, sníh však může ležet někde až do konce června. Nejstabilnější počasí je v srpnu a v září. Pyreneje zachytí ročně v průměru 1500 mm srážek. 4
Rostlinstvo Pyreneje jsou značně odlišné od Alp a dalších evropských pohoří. Zatímco Španělsko jako celek je chudé na lesy, Pyreneje jsou poměrně zalesněné. Horní hranice lesa je ve srovnání se střední Evropou posunuta o 600-800 metrů, což je nejvýš na kontinentu. Až do výše 2800 m nacházíme porůznu keře a zakrslé keříky, většinou bohatě kvetoucí. Mezi nimi prvky centrální alpské a místní vysokohorské flóry. Obrovské výškové rozdíly mezi hlubokými uzkými údolími, jejichž dna se nacházejí v nadmořské výšce pod 1000 m, a okolními štíty, dosahujícími výšek přes 3000 m, vytvářejí jedinečné ekosystémy. Řada rostlin je společná s Alpami i Karpaty. Najdeme zde půvabné drobné narcisy, nepřesahující 10 cm, mezi další patří dryádka osmiplátečná, protěž alpská, jestřábník alpský a další.
Zvířectvo Pyreneje patří společně s Iberským poloostrovem do nejzápadnější části palearktu. Horstvo tvoří významný předěl, který výrazně izoluje poloostrov od ostatní Evropy. Nejtypičtější představitelem fauny je kozorožec (endemický pyrenejský druh). Dalším je ondatra pižmová, obývající břehy horských potoků a vycházející z úkrytu pouze v noci. Spatříme zde rovněž kamzíka, rysa, vlka, medvěda hnědého, daňka skvrnitého aj. Mezi dravými ptáky dominuje orel skalní a několik druhů supů. Plazi jsou zastoupení často vídanou ještěrkou zelenou a užovkou. Z obouživelníků lze zahlédnout mloka. Mezi zvláštnosti patří velký nořní martináč s ostruhami na zadních křídlech, který se díky svému vzhledu stal jedním ze symbolů ochrany přírody ve Španělsku.
Pyreneje 2003
Malý průvodce Pico de Aneto – Maladeta Masív Maladeta se právem nazývá střechou Pyrenejí. Nalezneme zde nejvyšší pyrenejský vrchol Pico de Aneto (3404 m), který krášlí několik okolních ledovců. Klasická cesta na vrchol pyrenejského obra vede ze severu od Refugio de Renclusa. Další dva výstupy z jihu poskytují možnost hodnotnější túry. Výchozími místy jsou Valle de Coronas nebo Ibón de Creqüeña. Klasický výstup začíná v závěru údolí Valle de Benasque na Pleta de la Renclusa (1900 m), postupuje přes Refugio de Renclusa, hřeben Cresta de los Portillones až na ledovec Glaciar de Aneto. Dále JV směrem přes zasněženou planinu horní části ledovce do sedla Collado de Coronas (3198 m). Odtud pěšina stoupá po strmém ledovci na JV až na úzký exponovaný hřebínek slavného jména: Paso de Mahoma (Mohamedův krok). Po jeho překonání dosáhneme vrcholu Pico de Aneto. Výstup na nejvyšší horu je považován za největší zážitek treku v Pyrenejích. Údolí Valle de Benasque je základnou pro lyžařské a horolezecké túry v nejvyšší části centrálních Pyrenejí. Na severovýchodě se rozprostírá masív Maladeta s nejvyšší horou Pico de Aneto a na severozápadě leží druhá nejvyšší oblast Pyrenejí s vrcholem Pico de znak Posets (3375 m). Aragónska
Aigües Tortes i Sant Maurici Národní park Aigües Tortes i Sant Maurici leží v Katalánských Pyrenejích a byl vyhlášen v roce 1955 s rozlohou 105 km2. Tvoří ho soustava asi padesáti jezer ledovcového původu vyzdvižená na náhorní plošině v průměrné nadmořské výšce od 1500 do 2000 m. Mezi jednotlivými kaskádami jezer jsou hřebeny štítů šplhajících až do výšky 3000 m. Jezera tvoří mohutně členěný systém, který odvádí vodu do všech světových stran. Mezi nejznámější a nejnavštěvovanější jezera patří jezera Sant Maurici nebo Estany Llong dlouhé téměř 1 km, nejvýše položené jezero Contraig (2570 m), dále jezera Lladrés, Trescurro, Moncasau, Negre, Tort a mnoho dalších. Přístup k parku z jihu je přes lázně Caldes de Bohí. Jezero Sant Maurici je dosažitelné ze severovýchodu přes městečko Espot. V národním parku je omezen denní počet návštěvníků a je zde zakázáno stanovat.
Mapa španělsko-francouzské hranice 5
Malý průvodce
Villefranche de Conflent
Avignon
Město je obehnáno hradbami z 11. století. Skrze opevnění vedou pouze dvě brány - „Porte de France“ a „Porte d’Espagne“. Najdeme zde úzké uličky s mnoha románskými a gotickými stavbami. Od Perpignanu sem vede úzkokolejná železnice nazývaná „Petit Train Jaune“. Vlaky jsou typické svými otevřenými vagony, které nabízí nádherné výhledy přes vysoké mosty, dravé potoky a hluboké propasti. Trať končí v Bolquére/Eyne - nejvýše položeném nádraží v Evropě.
Říká se o něm, že je to jedno z nejkrásnějších historicky cenných měst v jižní Francii. Význam města stoupá v roce 1309, kdy na nátlak krále Filipa IV. Sličného přesídlil Pont St. Bénézet z Říma do Francie papež Kliment V. Sídlil zde i jeho nástupce Jan XXII. Město pak v roce 1348 dostal do vlastnictví papež Kliment VI. a následně se zde vystřídalo jeho šest nástupců. Jejich přítomnost samozřejmě poznamenala rozkvět města. V roce 1377 se Řehoř XI. rozhodl pro návrat do Říma, aby nebyl vystaven vlivu místního panovníka. Skončilo tak “babylónské zajetí” papežů. Kardinálové však vzápětí zvolili vzdoropapeže, který se uchýlil zpět do Avignonu. Tím začíná období dvojpapežství, tzv. velkého schizmatu. Poslední protipapež opustil město v roce 1403. Prosperitu Avignonu narušila až veliká morová epidemie v roce 1721, kterou přežila pouhá čtvrtina obyvatel. Svůj vztah k papežské kurii si Avignon zachoval až do Velké francouzské revoluce, kdy byl připojen k republice. Mezi hlavní památky patří městské hradby ze 14. století, proslulý avigňonský most - Pont St. Bénézet (kdysi 900 metrů dlouhý), dále Papežský palác (Palais des Papes) - palác a zároveň obdivuhodná pevnost, jejichž skvostné interiéry vzaly za své během revoluce. Městu vévodí „Skála otců“ (Rocher des Doms), s krásnými zahradami a katedrálou Notre-Dame des Doms.
Perpignan Až do 17. století se o město přetahovali Francouzi se Španěly. V letech 1278-1344 byl hlavním městem království Mallorca. Z té doby pochází královský palác Palais des roi de Majorque a celkový, poněkud již španělský ráz města. Nedaleko (severně) leží velmi zachovalá středověká pevnost Fort de Salses.
Sète Ve Středozemí druhý největší francouzský obchodní a hlavní rybářský přístav. Kolem jsou krásné písečné pláže, hlavní je dlouhá přes 15 km. Pro velké množství vodních kanálů a průplavů bývá nazýván též jako „francouzské Benátky“. Navíc zde ústí Canal du Midi, dlouhý 240 km. Kanál vede od řeky Garonne přes Toulouse a umožnil splnit Villefranche de Conflent dávný sen, spojení Středozemního moře a Atlantiku vnitrozemní vodní cestou. 6
Pyreneje 2003
Mapa a trasa cesty Od města Hendays u Atlantického oceánu až na východní výběžek k Banyulsu na pobřeží Středozemního moře lze přejít Pyreneje zhruba za 40 dní. Je možné si vybrat z tras několika obtížností. Lehčí trasa vede podhůřím Pyrenejí, je to klasická cesta G. R. 10 nebo G. R. 11 (Gran Randonnée), trasa H. R. je vedena vyššími partiemi hor (Haute Randonnée). My jsme podnikli okruh údolím Valle de Benasque a oblastí Maladety s Pico de Aneto. Nakonec jsme přidali menší výlet po parku Sant Maurici.
Legenda 1. den 2. den 3. den 4. den 5. den (společně) 5. den (rozdělení) 6. den zjednodušená mapa oblasti Maladeta 7
Členové výpravy
Členové výpravy
Jíťa
Jirka Ali
Šimon Kyblík
Zuzka
Petr
P. P.
Jirka
Kačer
Miriamka
Jarda Zvíře
Červená & Modrá Autíčka 8
Pyreneje 2003
Expedice Pyreneje 2003 Cesta do Francie (pondělí 4. 8. 2003) Sraz byl stanoven v 10 hodin před FEL ČVUT na Kulaťáku. Kačer mě vyzvedl ve tři čtvrtě. Naházeli jsme věci do Forda a vyrazili směrem na Hradčanskou vyzvedávat Mirdu. U FELu už čekala Zuzka, jenže zbytek nikde. Po chvíli jen přišla SMS od Zvířete, že prý „drobné zpoždění“ a abych mu zatím koupil tatranky v Delvitě. Radši jsme počkali až ostatní dorazí. Zaběhl jsem si koupit ještě jeden film, měl jsem celkem čtyři za 790 Kč. Když jsem přišel zpět, už tu byl Kyblík s maminkou a za chvíli i Zvíře s Aloušem a Jíťou. Kyblík dovezl jídlo, které jsme společně nakoupili v Hypernově za 1800 Kč (klasické složení: rýže, těstoviny, k tomu omáčky, salám, cibule, tavené sýry, paštiky a koupili jsme i knackebroty a suchary). Pak ještě zajel pro čerstvý chleba. Zvíře a Kačer zatím cpali věci do aut. Rakev na střechu nebyla, tak se to tam muselo vejít všechno. Byl to trochu logistický oříšek, ale nakonec se to vše srovnalo i s kartónem plechovek Gambrinus. Já se Zuz jsme Zvířeti skočili pro ty tatranky a ještě si mě chuligán poslal pro cigarety. Vyrazili jsme asi v půl 12 ve složení: la voiture A - Zvíře řidič, Kyblík kibic, Zuz a já jako pasažeři, la voiture B - Kačer řidič, Ali navigátor (měl s sebou mapu Francie, zatímco Zvíře zapoměl autoatlas Evropy, Kačer mu radši půjčil svůj), Jíťa a Miriamka jako pasažeři. Brzo jsme dorazili do Plzně a tady nabrali nejlevnější benzín v ČR u známé benzinky ONO (21,50 Kč/l za Natural 95). Na Rozvadově jsme bez nepříjemností překročili státní hranici, jen Zuzce celník naznačil, že by se měla připoutat. Na dnešek bylo v předpovědi
30°C. V autě jsem naměřil 39. Potili jsme se dost parádně, pivo co vzal s sebou Kačer se vůbec nedalo pít, trochu se převařilo. Na odpočívadle na dálnici v Německu jsme nabrali vodu do lahví i když byla označená jako nepitná. Rychle jsme ji pak vyměnili na dalším za vodu snad pitnou. Tak trošku jsme se rozmýšleli kudy přesně jet. Bez pořádné mapy to šlo o něco hůř. Přejeli jsme exit na Norimberk a po mohutné Kačerově signalizaci z druhého vozu jsme zastavili na parkovišti. Museli jsme se asi 10 km vrátit, ale naštěstí to bylo poprvé a naposledy co jsme minuli. Asi v půlce cesty se Kyblík najednou popadl za hlavu a začal si nadávat snad do debilů, či tak nějak. Prý, že zapomněl doma v lednici naši tašku se sýry a věcmi na obědy. V podvečer jsme dojeli do Francie. V našem autě jsme pustili Amélii, ale pak nám ji Ali zločinně sebral na jednom odpočívadle. Jeli jsme kus po dálnici. První péage za Mulhouse stála 2,30 €. Kyblík se ptal paní v budce na nejlepší cestu na Lyon mimo dálnici. Paní nám doporučila exit 7 a po státovce N°83 na Lyon. Ke spokojenosti nám scházelo jen někde vzít benzín, Kačer radši bral ještě v Německu. Sjeli jsme z dálnice. Už se začalo stmívat. Blížila se 10 hodina. Přijeli jsme k pumpě. Zvíře to střihnul přes dvojitou plnou. Ale u pumpy už měli zavřeno, žádný non-stop provoz jako na dálnici. Jsou tam všude automaty na platební karty, ale naše to nebralo. Šimon se ptal jedné francouzky a ta nás poslala na Montbéliard. My jsme ale jeli směr Besancon. V jednom městečku jsme zastavili na náměstí a Šimon se šel poptat místní rodinky postávající před domem, kde najdeme pumpu. Pán tvrdil, že u nonstopu můžeme platit Maestrem. Dojeli jsme kousek zpět k zavřené benzínce, ale Maestro to nevzalo. Vrátili jsme se a Šimon pána přesvědčil, aby jel s námi a zaplatil svou kartou, že mu 9
Expedice Pyreneje 2003
dáme hotovost. Odjeli se Šimonem a Zvířetem. Ostatní zaparkovali na náměstí u kašny a kochali se malebným večerem ve francouzském městečku. Já se Zuz jsme zůstali u domu. Paní domácí si s námi povídala, dozvěděli jsme se, že mají psa Isidora. Francouzština nebyla žádná sláva, ale na něco jsem si vzpomněl. Za chvíli přijeli od benzínky a my pokračovali v cestě. Kousek před Besancon jsme zastavili na docela pěkném odpočívadle. Byl tu záchod, voda, světlo pod lampou a plac na spaní. Bylo čtvrt na dvanáct a byli jsme už dost unavení, tak jsme se rozhodli zde přespat. Dali jsme chladit piva pod vodovodní kohoutek a hřát párky na vařič. Pojedli, popili, popovídali a asi v 1 se uložili pod širák ke spánku. Prý, že budeme vstávat ráno v pět.
Příjezd do Pyrenejí (úterý 5. 8. 2003) V noci bylo dost teplo. Někde nad námi řvalo nějaké zvíře, ale jinak docela klidná noc. Probudil jsem se před šestou. Budíček v pět evidentně neklapl. Začal jsem vylézat ze spacáku a to už otevřel oči i Ali a postupně všichni. Nafotil jsem pár ranních fotek a dostalo se mi nesouhlasného reptání a brblání. Začal jsem vařit čaj a pak jsme všichni vstali, umyli se a nasnídali. Při pakování věcí do auta jsme našli Šimonovu údajně zapomenutou tašku s jídlem. Nejspíš se mu dost ulevilo (a nejen jemu). Vyrazili jsme opět na cestu. Něco po sedmé hodině. Jeli jsme po státovkách na Lyon. Po ránu ještě moc nepražilo slunce, cesta byla příjemná a my projížděli francouzským venkovem. V jednom městečku měli dokonce nějakou slavnost (nebo pouť či trh) a místní měli na nohou dřeváky. Nicméně Zvířecí pokusy zastavit a podívat se do mapy Kačer drahnou dobu ignoroval a tvrdošíjně pokračoval po státovce. Na dálnici jsme se nakonec napojili až kousek za Lyonem a tím jsme docela ušetřili za mýtné. Rozhodli jsme se jet až na Perpignan a odtud po okresce do 10
Pyrenejí, směrem na Foix a Vielhu. Za péage jsme cestou tam zaplatili celkem asi 30 €. Středozemní moře nás uvítalo šíleným vedrem, všude suchá tráva a vyprahlá krajina, v autě se nedalo skoro vydržet. Na čerpadlech jsme sice nabírali vodu do PET lahví, ale pitný režim šel, díky převaření obsahu po deseti minutách jízdy, „do kopru“. Dohodli jsme se, že se cestou stavíme na chvíli u moře. Našli jsme pláž u letoviska Leucate na poloostrově před Perpignanem. Moře bylo krásné i když plné lidí. Zaplavali jsme si a zahráli si kohoutí zápasy. Já jsem byl v moři v trenkách, jelikož jsem si samozřejmě zapomněl plavky. Ale jak poznamenal Zvíře, kdybych si nic nezapomněl, tak by to nebylo ono. Nicméně můj nový model plavek v černém provedení s bílými puntíky
Noc ma odpočívadle u Besancon (bez mravenců)
Pyreneje 2003
se všem moc líbil a kvitovali to s nadšením. Na pláž jsme došli oblečení a tam jsme předvedli super číslo – hromadné převlékání ručníkovou a sukýnkovou metodou. Ještě jsme ztropili malou ostudu při čekání na sprchu pod plavčíkovou věží, ale byla to moc příjemná zastávka . Z pláže jsme jeli nakoupit do místního supermarketu čerstvé pečivo, vínko a sýry na večer. Bordeaux bylo za 1,20 € (takže nádhera). Vzal jsme i láhev Burgundského a k tomu dva kousky sýra. Ještě jsme natankovali plnou a vyjeli jsme po okresce na Foix. Silnice od moře do hor prochází nádherným údolím. Vede kolem říčky Agly přes krásná malá městečka a zařezává se do skalnatých stěn. Cesta byla obklopena spoustou dozrávajících vinic a Šimon neváhal a při první příležitosti poručil zastavit. Šel totiž na pych – přinesl krásné hrozny.
Silnice za Quillon prudce stoupala do horského sedla, cestou do Foix se už stmívalo, minuli jsme La Bastide. Projeli jsme kolem několika majestátných hradů ve tmě pěkně osvětlených. Původní plán pro dnešek jsme nestihli a proto jsme se rozhodli dojet jen někam k St. Girons a tam najít místo pro nocleh. Kousek před St. Girons jsme našli plácek na parkování. Kolem bylo oplocené kukuřičné pole. Rozhodli jsme se tu zůstat a začali vytahovat věci k večeři. V tom jsme zaslechli výstřel. Kus od nás někde z pole. Uvařili jsme, otevřeli vínko a hodovali na sýrech. Výstřel se ozval ještě několikrát. Zjistili jsme, že se opakuje v přesných intervalech. Uložili jsme se pod širák. Miriamka ale hned mumlala, že si dala ewazotku do mraveniště a že tu spát nebude. Kačer ji odbyl, ať si nevymýšlí, ale měla pravda. Celou noc po nás všech lozili mravenci.
„Slunce zapadalo na horizontu přímo před námi a paprsky se odrážely od vápencových skal. Pochutnávali jsme si na hroznovém víně a poslouchali kazetu od Aznavoura, kterou Ali poctivě ukradl druhé posádce na posledním odpočívadle. Les Comédiens jsme na přání hráli asi 5x za sebou. V této báječné náladě vylezl Ali střešním okýnkem ven a strašně si to užíval, stejně jako posléze Jíťa i Miriam, příště to zkusím i já “ -- Jirka V jedné vesničce jsme míjeli starou paní, která na zahradě zalévala záhon hadicí. Šimon neváhal a doběhl k ní s lahví, aby nám nalila vodu. Seběhli jsme se s dalšími (asi osmi) a muselo to vypadat dost komicky, ale paní byla fajn a ochotně nám všechny lahve naplnila. Jen prý říkala, že někde slyšela, že ve světě se za to normálně platí.
Výprava připravena na nástup do stěny 11
Expedice Pyreneje 2003
První sedlo, první bouřka (středa 6. 8. 2003) Výstřely se opakovaly celou noc. Divil jsem se, že tam tomu myslivci pořád chodí nějací králíci či co. Celou noc. Až ráno (vstali jsme v 7) bylo jasné, že je to stroj, který vydává rány, aby plašil ptáky (nebo zloděje?) Ospalí jsme si sbalili věci a začali snídat. Po snídani jsme si s Kyblíkem a Alim zašli do kukuřice. Moc príma. Potom už jsme vyrazili na St. Gaudens. Promotali jsme se skrz město a vydali se směrem na Vielha. Přejeli jsme francouzsko-španělskou hranici a v prvním supermarketu za čarou jsme nakoupili něco chleba. Měli tam spoustu prosciuta – celé kýty, paráda – 8,50 € za kilo. Jeli jsme dál po hlavní silnici. Minuli jsme správnou odbočku na Es Bordes, ale hned jsme to napravili. Najeli jsme na úzkou silnici, klikatící se po straně údolí. Nastoupali jsme auty až do 1400 m n. m. a našli lesní parkoviště kousek od Refugio de Artiga. Na prázdném místě jsme zaparkovali auta, bylo kolem půl jedenácté. Ihned však začali z údolí proudit auta španělských výletníků a během půlhodiny se parkoviště úplně naplnilo. Přijet později, měli bychom s parkováním problémy. Kyblík se postavil jedné slečně před auto a odmítl uhnout, aby si Kačer mohl dát auto hned vedle nás. Hrozně plamenně a (nejspíš) sprostě španělsky nadávala. Přeskupili jsme se a začali rozdělovat jídlo a věci do batohů. Nastoupila pečlivá skládací příprava, nicméně kletry byly i tak těžké jak pytel kamenní. Před jednou hodinou jsme vyrazili. Šli jsme pár kilometrů po silnici k Refugio de Artiga. Silnice končila na paloučku s pramenem, kde jsme nabrali vodu. Místní rodinka i s babičkou si sem vyjela na piknik a pěkně grilovali nějaké masíčko. Poté jsme už trefili správnou cestu a začali stoupat. Chvíli jsme šli lesem a po pár stech metrech se 12
dostali na volné prostranství. Bylo parádní počasí, hodně teplo, honily se nádherné mráčky. Stoupali jsme do sedla Côth de Lunfèrn. Hned na začátku cesty jsem si říkal, že než táhnout teleskopy na batohu, tak že je radši vezmu do ruky. A šlo to hned lépe. Pěšina zpočátku vedla podél potoka, ale voda nebyla moc dobrá, protože všude kolem byla louka poseta kravinci. Asi v půlce stoupání jsme potkali stádo koní (2100 m). Byli malincí a pěkně vypasení, tlustí, každý druhý měl na krku zvonec. Shodli jsme se, že je tu chovají jedině na maso. Vystoupali jsme do Côth de Lunfèrn. Mráčky se honily čím dál víc a začal foukat vítr, tak jsem rovnou vyzkoušel novou fleesku. V sedla jsme si orazili a pojedli chléb se sýrem. Zvířeti konečně po třech dnech došla SMS z Řecka. Jako by ten chlapec pookřál. Mezitím za námi několikrát decentně
Cesta po GR11 údolím Valle de Benasque
Cesta do sedla Côth de Lunfèrn
Pyreneje 2003
zahřmělo. Chybělo nám asi 100 výškových metrů do sedla Port de Picada. Opět začalo být vedro. V sedle na nás ale začaly padat první kapky. Přichystali jsme bundy a pláštěnky, ale pořád ještě jsme si mysleli, že nemá z čeho. Po chvilce už jsme zahlédli masív Maladety s ledovcem, který se pomalu halil do mraků. Za okamžik se začalo blýskat a hnala se pořádná bouřka. Zuzka si natáhla sval na noze, tak se jí šlo dost špatně. Ze sedla jsme klesali velmi pomalu. Jeden blesk byl tak blízko, že jsme slyšeli jak srší. Odhodili jsme batohy a teleskopy a zapadli jsme do ďolíků mezi skalami a rozhodli se chvíli počkali, až přejde to nejhorší. Pršelo jen trošku, ale blýskalo se parádně. Počítali jsme sekundy mezi bleskem a hromem. Za chvíli se bouře trošku uklidnila. Naštěstí. Blesky a mokrá skála nejsou zrovna to pravé. Vyrazili jsme k sestupu. Minuli jsme cestu, která vedla po vrstevnici. Tak jsme se rozhodli sestoupit z asi 2300 m po svahu rovnou dolů. Chvílemi po kamenech, chvílemi po louce. Začali jsme v menším žlebu. Nyní již pořádně pršelo. Nic moc to nešlo a navíc začaly padat kroupy. Prvních 200 metrů bylo nepříjemných, ale společně jsme to zvládli. Zvíře s Kačerem hledali cestu vepředu. My s Alim jsme pomáhali holkám. Kyblík nadával na „nepromokavé“ Madlenčino pončo a jedl z něho kroupy, co mu zůstávaly v ohybu od předního batohu (nesl chvíli dva, když pomáhal Zuzce). Když jsme se napojili na pěšinu, byli jsme něco málo pod 2000 metrů. Přestalo pršet a všude byl mírný opar. Na konci stezky byl za takovým skalnatým valem plácek na stany. Byl by docela pěkný, jen kdyby nebyly všude kravince. Pár jsme jich odkopali, postavili jsme stany
a začali vařit. Zvíře s Kačerem došli k potoku pro vodu. Pěkně smrděla. Jíťa s Alim do ní nacpali dezinfekční tablety a prohlásili ji za pitnou. Za valem vedla uprostřed údolí silnice s trasou GR11. Jezdili po ní auta a trochu jsme se báli, aby nás někdo nepřišel zpokutovat. Najednou, ve chvíli, kdy už jsme měli postavené stany a večeřeli, nad námi přeletěla helikoptéra a my jsme napřed mysleli, že na nás přijdou a vyhodí nás, ale oni letěli k ohni, který jsme viděli na protějším svahu. Pokoušeli se ho uhasit. Ten „ohníček“ vypadal, že si na něm někdo pouze opéká párky, jenže bylo to něco většího. Zalili ho několikrát z vrtulníku a stále hořel. Stmívalo se a vrtulník odletěl, oheň doutnal ještě ráno. Po náročném dnu jsme šli brzy na kutě. Jen Miriamka s Kačerem se bavili a smáli ve stanu a rušili noční klid málem až do rána.
Štěrkovice směrem na Hospital de Benasque 15
Expedice Pyreneje 2003
Valle de Benasque (čtvrtek 7. 8. 2003) Probudil jsem se v půl deváté. Trošku nesměle jsem vykoukl ze stanu, jaké bude počasí. A uvítala mě úplně vymetená obloha. Nad Maladetou bylo úplně čisto. Ostatní začali vylézat ze stanů. Už jsme nikam moc nespěchali. Včera nás viděli z vrtulníku a nechali nás tu přespat. Ráno jsme akorát zjistili, že do Zvířecího stanu přes noc zavítal osobně Rod Stewart . Nasnídali jsme se a asi v půl 11 jsme už měli všechno suché a sbalené. Ještě jsem se nechal od Zuzky ostříhat nůžkami z Jítiny lékárničky. Chtěl jsem původně tento malý rituál stihnout ještě před vstupem do hor, ale nepoštěstilo se. Kačer prohlásil, že jsem vypadal trochu jak Gotfrua Udatný, ale nenechal jsem se tím rozházet. Vzdali jsme původně plánovanou cestu na Tusse do Remuñe a rozhodli se přemístit směrem k jezerům na jižní straně Maladety. Vypravili jsme se podél silnice směrem na Hospital de Benasque. Šli jsme po GR11. Pěkná cesta, téměř po rovině. Potkávali jsme dost lidí, daleko více než včera. Dali jsme menší pauzu u jednoho z mnoha potoků co tekly údolím. Bylo hrozné vedro. Poté jsme došli až k hotelu. Rozhodli jsme se dát si něco k pití. Já si netroufl dát pivo, byl bych po něm utahaný, ale Zvíře si ho dal. Část ostatních si dala chlazenou kolu s ledem. Dost pomohla. Nabrali jsme vodu na toaletě a šli dál směrem na Baños de Benasque. Hned u hotelu jsme minuli pěšinu, tak jsme museli kus po asfaltové silnici a pak uhnout na štěrkovou cestu. U mostu na štěrkovici jsme poobědvali a poté celkem rychle došli k Baños de Benasque. Z dálky vypadá spíše jako pevnost na skále, než jako hotel s bazénem a lázněmi. Nabrali jsme vodu na 16
záchodě a zakoupili pohledy, bohužel měli jen pět známek, tak se na všechny nedostalo. Slečna v recepci říkala Kyblíkovi, že nemáme chodit na Aneto, že tam teď chodí spousta lidí. Tady u Baños končí cesta, musí se jít dolů. Jenže my jsme chtěli zkusit přejít po vrstevnici a napojit se na cestu k jezeru Ibón de Cregüeña. Mělo to být po vrstevnici, ve výšce asi 1700 metrů, ale pěšina co tu vedla za chvíli vypadala dost neschůdně. Navíc se přihnala další bouřka. Zase někdy kolem čtvrté hodiny odpolední. Vrátili jsme se zpátky k Baños de Benasque a sešli dolů po silnici. Asi v půli serpentiny jsme odbočili na další štěrkovici. Tady nás zastihnul déšť. Mokří jsme došli na rozcestí před mostem Puente de Cregüeña. Chtěli jsme nastoupat do 1700 metrů. Tam podle vrstevnic mělo být místo trošku více rovné. Výstup lesem v dešti po kamenech byl dost deprimující. Navíc bylo velké vlhko a tak byl člověk mokrý zvenčí i zevnitř. Zuzka statečně ťapala a já odměřoval nastoupané metry na altimetru. V 1700 byl samozřejmě naprosto nevhodný terén pro stany, tak jsme se rozhodli dojít až do dvou tisíc, tam podle mapy začíná Plato de Cregüeña. Potkali jsme jednoho Francouze. Ptal se na Baños de Benasque a já se zeptal (v angličtině, francouzský rozhovor vypadal asi: „Je n’ai pas compris, english is better“) jestli se dá ve dvou tisících stanovat, a on mi potvrdil, že je tam rovné místo. Asi jsem vypadal dost rozradostněně jeho odpovědí podle toho, jak se na mě smál. Na to jsem učil Zvíře jednu ze tří vět prof. Tvrzské, které jsme si měli na 100% zapamatovat: „Je ne sais pas qu’est-ce que cela veut dire en français.“ Na to Zvíře vyrukoval se svou oblíbenou větou: „Je ne t’aime plus, mon amour.“ Evidentně je připraven na vše. Trochu výše
Odraz na hladině Ibón de Cregüeña
Pyreneje 2003
jsme ještě potkali francouzova bratra s přítelkyní, kteří nás ubezpečili v tom, že nahoře se dá opravdu zastanovat. Ve 2000 metrech opravdu začíná plató jen s mírným stoupáním. Kačer se Šimonem šli jako první. Našli pěkný travnatý plácek na druhém břehu potoka, vedle borovicového háje. Přesně pro čtyři stany. Vysloveně romantické místo. Musel se jen trochu krkolomně přeskákat horský potok. Dal jsem bágl Kačerovi a letěl zpátky pro Zuzajdu. Zvíře šel naproti Jítě a Alimu. Zuz seděla na kameni a vypadala úplně nešťastně. Když jsem říkal, že už je to jen kousíček a že jí vemu bágl, tak říkala, že mi nevěří a dál nejde. No, nakonec jsem ji přesvědčil. Překonali jsme potok a statečně to došla.
Za chvíli přestalo pršet, nad námi se ještě rozešly mraky a byl vidět západ slunce nad protějším hřebenem. Ali se Šimonem neodolali a dopřáli si krátkou lázeň v potoce. Uvařili jsme rýži s čínou. Salám a cibule byly opět nezbytnou surovinou. Po večeři jsme ještě provedli, na Járovo doporučení z rodinných zkušeností, nezbytná protimedvědí opatření – odnesli jsme veškeré jídlo na skálu asi 50 metrů od stanů. Většina lidí šla hned do spacáků, jen s Kyblíkem a Zvířetem jsme zůstali ještě sedět. Neobešlo se to bez všudy přítomného cigárka (Zvířecí zvyk).
„Tentokrát se spinkalo opravdu parádně, drny ostré horské trávy tvořily nadýchanou podložku pod stanem, pěkně měkoučko, skoro jako na vodní posteli “ -- Jirka
„Posledních 300 metrů jsem myslela, že vypustím duši, kdyby tak nepršelo tak si tam snad sednu na kámen a je mi všechno jedno. Peťa pořád říkal, že je to už jenom 50 m. V posledním úseku se musel přeskákat po kamenech potok. Všichni v pohodě, jenom já musela sundat boty i ponožky. Ale pak už spacák a pohoda.” -- Zuzka
„Třebaže pršelo, tak si Zuz asi 300 m před tábořištěm sedla na kámen a bylo jí všechno jedno. Stálo mě to něco přesvědčování, ale došli jsme ” -- PP
Stanování u potoka na Plato de Cregüeña 19
Expedice Pyreneje 2003
Jezero Cregüeña (pátek 8. 8. 2003) Dohodnutý budíček v 6 hodin ráno. Přemáhám se, vykukuju ze stanu a posléze i vylézám. Ostatní se ptají jaké je počasí. Je pod mrakem. Domlouváme se na posunu budíčku o 1 hodinu. Hned jak zalézám zpět do stanu, začíná pršet. Dohodnutý budíček v 7 hodin ráno. Otevírám oči. Dešťové kapky neúprosně bubnují na tropiko stanu. Zavírám oči. Probouzím se v půl deváté… To už bylo relativně hezky a sluníčko začínalo svítit na naše tábořiště. Dnešní plánovaná trasa byla kolem jezera vzhůru do sedla Collado de Cregüeña na jezera Ibons de Coronas. Sbalili jsme stany a nechali sušit mokré věci ze včerejší bouřky. Po spořádání kotlíku vloček ke snídani jsme vyrazili na cestu. Z přibližně 2040
Horský postoj ve svahu 20
metrů jsme začali stoupat lesem. Nic moc cesta, ale za chvíli jsme vstoupili do otevřeného prostoru a začal být hezký výhled na okolní i vzdálené hřebeny. Honily se trochu mráčky, tak na nás sluníčko přímo nepražilo. “Když jsme byli uprostřed výstupu k moréně, předhonila nás u jednoho malého plesa skupinka výletníků. Se Zvířetem jsme šli stále svižně v čele, aby nás nikdo nepředešel. Nakonec nás dostala jedna španělská babí s hůlkama. Odrovnala nás pravidelným hlasitým ťapáním svých hůlek, jejichž rytmu za zády se více než 10 minut nedalo odolávat.“ -- Jirka Dorazili jsme k jezeru Cregüeña do 2600 m. Je nádherně zaříznuté mezi prudkými stěnami. Poobědvali jsme na jeho začátku nad morénou. Podle mapy cesta vede do 2700 metrů a tudy dál po vrstevnici nad jezerem. Když jsme nastoupali do 2700 m, tak nás čekaly jen nepříjemné příkré skalnaté plotny spadající k jezeru. Chvíli to vypadalo, že to půjde přejít, ale nešlo to. Po drobných lapáliích jsme se rozhodli klesnout až k jezeru, Kačer nás svedl na takovou plošinku na břehu. Při cestě dolů jsme potkali první sníh, malinké firnové pole.Ve Zvířecí mapě byla dokonce cesta značená spodem a také nějaké refugio. Když jsme došli na místo onoho „refugia“, jediné co jsme našli byl nouzový úkryt postavený z kamení pod velkými balvany. Chvíli jsme tam koukali a začalo pršet. Štěstí, že jsem již nebyli na skále. Přemýšleli jsme, jestli zůstat v těch úkrytech nebo zkusit postavit stany. Ali s Kačerem našli pár vhodných míst pro stany. Bylo to mezi hromadami šutrů, dost různě a improvizovaně. Jen
Jezero Ibón de Cregüeña
Pyreneje 2003
Kyblík se Zvířetem se rozhodli dostavit jedno refugio. Rozvrhli si pěknou gotickou (či románskou) klenbu. Nakonec se stejně museli schovat do stanu, protože se sílícím dešťem jim tam začalo zatékat. Přišla totiž bouřka v pořadí již třetí. Opět kolem 16 hodiny. Původní dnešní plán opět nebyl naplněn díky počasí. Bouřku jsme prospali ve stanech. Dost se ochladilo. Bouře se asi za dvě hodiny opět uklidnila. Čekalo nás nádherné slunné pozdní odpoledne u jezera. Stany na břehu průzračné vodní plochy obklopené třítisícovkami. Kromě nás tu ještě stanovali dva španělští horolezci, dlouhovlasí typové. Jeden z nich měl na červeném tričku portrét Ernesta Che Guevary. Zvíře se k nim přidružil s mapou, aby vyzvěděl nějaké informace o naší další cestě. Zjistil pár postřehů. Hlavním bylo, že
mačky na ledovci jsou „necesario“ a když povídal, že „mujeras juntos“ maníci se srdečně se smáli. Náš vařící spolek začal přípravu večeře opět později než druhá skupina (vařili bramborovou kaši se sojovými kostkami a omáčkou). Vyrazil jsem se proto podívat kudy vede cesta, kterou zítra půjdeme. Šlo to hezky po kamenech podél jezera. Chtěl jsem původně jít jen kousek, než bude večeře, ale pak mě napadlo, že když se mi jde bez věcí tak krásně, že bych mohl vyjít až do sedla nebo až na Pico de Aragüells, které jsme chtěli dobýt zítra. Dostal jsem se za 35 minut do 2800 m. Ale když jsem viděl, kolik toho ještě zbývá, tak jsem se obrázil na cestu zpět. Málo času a měl jsem hlad. Když jsem přicházel ke stanům, tak jsem potkal Kačera s Alim. Šli mě hledat, prý jsem byl dlouho pryč. Já myslel, že mě vidí přes jezero na svahu, ale bylo to mnohem dál, než jsem myslel. Oni mě neviděli a začali mít strach. Ale bylo tam nádherně. Slunce zapadalo a nad jezerem byly krásné červánky. Měl jsem s sebou Olympus C-50 a OM4 s 21 objektivem a polarizačním filtrem. Nafotil jsem několik fotek. Když jsem se vrátil, ostatní právě hodovali. Mě ukázali ale už jen prázdný kotlík. Schovali mi bramborovou kaši s luncheonmeatem a tvrdili, že všechno snědli. No, zkrátka mě strašně vytrestali. Po večeři jsme se „vyzubili“ v jezeře. Už po setmění jsme ještě chvíli povídali nad prázdnými kotlíky. Místo Zvířecí pohádky na dobrou noc se probíraly následky nadměrné konzumace alkoholu, ale pak už se šlo spát. Budíček jsme dohodli na 6.30, aby měl Kyblík dost času na ranní stolici a aby si potom mohl umýt řiť. Snad bude ráno hezky.
Skalní desky nad jezerem Crequeña 23
Expedice Pyreneje 2003
Výstup na Aragüells (sobota 9. 8. 2003) Vstali jsme a vypravili se na cestu. Měl to být celkem odpočinkový den, ale narazili jsme na několik nesnází, takže náš postup byl pomalejší, než jsme odhadovali. Ali se Zvířetem, Kyblíkem a Kačerem pomáhali Mirdě a Jíťe. Já se staral o Zuz. Šli jsme do sedla Collado de Cregüeña (2905 m). Cesta vedla přes velké balvany na břehu jezera nahoru přes suťové pole a části skal. Sluníčko nádherně svítilo, naštěstí jsme šli po západním svahu, takže na nás přímo nepražilo. Přes několik exponovanějším míst, které jsme díky včerejšímu tréninku již zvládli daleko elegantněji, jsme se vyšplhali až do sedla. Protože jsem se kvůli nestálému počasí obával jestli zvládneme Aneto, tak jsme zpunktoval chlapy, že vylezeme alespoň na Aragüells, ať máme už nějakou
Skupinové foto u jezera Cregüeña 24
třítisícovku v kapse. Sedlo bylo ve velmi úzkém hřebínku. Nechali jsme tady kletry a slečny odpočívat a vydali se nahoru. Vyběhli jsme přímou cestou a asi za 15 minut jsme stanuli na vrcholu (3030 m). Snažil jsem se chytit signál na mobilu, ale nic tam nebylo. Nafotil jsem fotky na 360° panorama a nezapoměl ani na samozřejmou vrcholovou fotku (tentokrát pánská jízda). Chvíli jsme se ještě kochali a potom už běželi dolů. Bylo po jedné hodině a sluníčko stále krásně svítilo, doufal jsem, že nás dneska bouřka snad nepotká. Do sedla jsme už tentokrát seběhli pohodovou pěšinkou. Na Aragüells jsme lezli tak všelijak přes skály a kamení, dost po horolezecku. Ze sedla jsme slézali po suti, mířili jsme k dalším jezerům již přímo pod Anetem. Byla to příjemnější cesta než nahoru i když nohy dostaly dost zabrat. Kyblík s Kačerem si našli středně velký sněhový jazyk a „lyžovali“ v pohorách s teleskopy super-G. My se Zuz jsme se plahočili za nimi. Stoupl jsem na kámen těsně před sněhem a ten se pode mnou krásně otočil. Padl jsem na bok do sněhu hodně klikařsky. Nic se mi nestalo. Ani jsem se neodřel, jen to dost studilo. Potom jsme dorazili k jezeru Ibón de Médio. Ali nám tam našel pěkné místo na stan. Čekala nás noc ve výšce 2750 metrů. Dnešní bouřka nás nepochopitelně minula. K naší nemalé radosti spadlo jen pár kapek. Na druhé straně jezera ústil pěkný vodopád přímo z ledovce pod Anetem. Kluci sebrali prázdné láhve a šli k němu kolem jezera pro čistou vodu. Rozvalili se tam u vodopádu, kde byla trochu něco jako písečná pláž, tím jak voda unáší jemné kamínky ze sutě. Zjistil jsem, že kousek od jezera, kde se otevírá jižní údolí je velmi slabý signál. K radosti všech se po čtyřech dnech daly přijímat i odesílat SMSky. Také jsme se zkusili vykoupat v ledovém jezeru.
Vrcholová z Pico de Aragüells (3030 m)
Pyreneje 2003
Chtěl jsem dát alespoň jedno tempo, ale jen co jsem se ponořil po krk, tak jsem musel vyleťet ven. Bylo to opravdu hrozně studené.Všude kolem jezera byly plácky s všemožnými rostlinkami a kytičkami, dokonce i s motýly a včelami. Šimon se Zvířetem měli stan na pěkném místečku na skále asi deset metrů nad jezerem. Tam jsme uvařili špagety s boloňskou omáčkou, pečeným salámem a cibulí. Bylo toho hodně. Kačer s Alim, kteří byli již po vlastní večeři se ze zbytku ještě pěkně napráskli a stejně ještě zůstalo něco špaget na ráno. „Naše večeře byla také nádherná, nikdo však netušil, jak může olej z rybiček kontaminovat tak nechutným způsobem všechno jídlo, že jsme ho cítili ještě další dva dny “ -- Jirka
Po večeři ještě Kyblík nenápadně uspořádal happening v házení co největších kamenů do jezera. Tentokrát vyhrál Ali, nicméně Kačer drží rekord z loňska z Triglavu, kde poslal do údolí (prý omylem) několikametrákový balvan. Večer jsme dohadovali plán na zítra. Provedeme to následovně: vstaneme už v pět hodin a vyrazíme co nejdříve nahoru do sedla Collado de Coronas (3195 m). Odtud se pokusíme o vrchol Aneta, s tím, že Zvíře s Kačerem a Šimonem přejdou přes severní ledovec na druhou stranu a půjdou přes zbylá údolí na parkoviště k autům. My ostatní se vrátíme ke střednímu jezeru, kde si ráno schováme věci v jednom kamenném refugiu a odtud klesneme do jižního údolí na GR11. Další den se sejdeme v poledne u přehrady Embalse de Paso Nuevo.
Pokus o Aneto (nedelě 10. 8. 2003)
Pohled na jezero Cregüeña a masív Posets z Aragüells (3030 m)
V pět ráno jsem vykoukl ze stanu, svítily hvězdičky a byla čistá obloha. Byla zima, tak jsme zapli stan a balili věci vevnitř. V půl šesté jsem vylezl ven a šel se podívat, co dělají ostatní. Zhruba začali vstávat. Zvíře na mě blikal baterkou. Se Zuz jsme zabalili stan, dali bundy, jídlo a pití do jednoho kletru, ostatní věci do druhého a ten jsem ukryl spolu s jídlem, které nám nechali chlapi, pod pláštěnku do refugia. Vzali jsme na snídani věnečky, houkli na ostatní, že půjdem napřed a vyrazili. Měli jsme před sebou výstup z přibližně 2700 do 3200 m. A potom dál do 3400 na Aneto. Cesta šla pěkně podél jezera po mužicích. Za suťovým přesypem čekal první kousek ledu. Podle mapy se mělo jít přes něj, ale mužiky nás vedli vlevo po suti kolem. Dostali jsme se až ke Glaciar de Coronas. První část byla dost měkká. Okolní vrcholky pomalu začalo zalévat 27
Expedice Pyreneje 2003
ranní sluníčko a skály vystupovaly ze šerého hávu. Po dalším úseku po kamenech nás čekal poslední kousek ledu pod sedlem. Se Zuzkou jsme se drželi vepředu. Našel jsem hliníkovou laťku. Nejspíš výztuhu z batohu. Led byl poněkud tvrdší, tak jsem dělal stupy pomocí výztuhy a kopáním patou. Tady nás došli ostatní. Za ledem už byla jen asi čtyři metry vysoká příkrá skála s pěkným výšvihem, trochu po horolezecku. Kačer s Kyblíkem šli první a hledali nejlepší trasu, první nahoru se dostal Jirka. Šlo to vylézt docela celkem jednoduše. Ali vytáhl lano a odjistil Jíťu a Mirdu.V sedle nás čekal krásný pohled na hranu ledovce Glaciar de Aneto. Byli jsme 3196 m n. m. Bylo půl desáté, docela rychlovka. Nechali jsme kletry v sedle a začali lezt na ledovec. Dole byl hodně tvrdý, protože sem
Výstup na Glaciar de Aneto 28
ještě nesvítilo sluníčko, parádní led. Alimu s Kyblíkem se podařilo udělat pár stupů na začátku a pak už jsme vyšli asi 4 metry po hraně nahoru. Otevřel se nám výhled na celý ledovec a na skupinky lidí stoupajících po něm ze severu. Z horské chaty pod Anetem to sem jsou tři hodiny rychlou chůzí. Všichni měli mačky, většina i cepíny. „V noci byla dost zima. Nějaký chuligán na nás v půl šesté huláká, že se vstává. Venku byla tma a zima. Shodli jsme se s Miriamkou, že nevstáváme, až v šest, že nejsme blázni “ -- Jirka Začali jsme se drápat po cestičce směrem k vrcholu. První metry šly, byl tam spíš sníh. Ale potom to začalo být pěkně namrzlé. První mačkaři nás minuli, za nimi šla další skupinka. Ten nejstarší na nás volal: „You are crazy, I don’t understand.” Měl takový debilní francouzský akcent a klepal si na čelo. Ale měl pravdu. Kdyby nám to ujelo, tak frčíme do údolí. Vrátili jsme se na okraj ledovce a rozhodli se počkat, až to víc nataje a nebude tak klouzat. Měli jsme totiž informace, že na Aneto lezou lidi i v teniskách a že se to dá. Šimon nedočkavě po půl hodině vyrazil za jednou početnou skupinou a v pořádku přešel kus ledovce, který jsme viděli, až ke skalce a po chvíli se vrátil. Za ní prý je rozbředlý sníh a že to jde. Vyrazili jsme tam. S velkým nasazením jsme došli až ke skalce. Vykoukl jsem za ni. Tam byla neuvěřitelná střecha, robředlý sníh, skrz stopy tekly potoky vody. Dolů stejně prudký svah do údolí. Prostě rakev. Volal jsem na Šimona, který už běžel nahoru, že to nejde a opatrně se obrátil a sešel ke skalce. Dost jsem se bál. A nejhorší bylo dostat se zpátky ten kousek, co jsme vyšli. Ali jistil holky lanem, ale proti proudily davy lidí na mačkách, kteří na nich méně či spíše vůbec neuměli, hrozně panikařili.
Pohled na Pico de Aneto (3404 m) od Ibón del Medio
Pyreneje 2003
Kačer šel první a zastavil dole pod největším ledem provoz směrem nahoru, aby jsme mohli sejít všichni. Jenže horní cestou se přihnala jiná skupinka a začala nás šíleně obcházet. Jeden dokonce uklouzl a málem smetl Mirdu. Ali jí musel rychle vytáhnout o kus výš lanem. Až jeden Ital jí pomohl a dovedl ji dolů z nejhoršího místa. Alespoň ty teleskopy nám trochu pomáhaly. Všichni jsme nakonec nějak sešli a dole si začali nadávat. Parádní stres. No, získali jsme cenné zkušenosti a naštěstí se nikomu nic nestalo. Provedli jsou skupinové podvrcholové foto ze sedla a začali se sbírat na cestu zpět. Aneto na nás čeká příště. Kačer se Zvířetem a Kyblíkem ještě pomohli holkám ze sedla po skále zpátky na jižní stěnu, rozloučili se s námi a vyrazili směrem k autům. Mě by se tedy přes ten severní ledovec dolů nechtělo. Ale oni šli. My jsme se vrátili dolů k jezeru. Nahoře jsme viděli také pár zajímavých případů. Dvě holky, každá s jednou mačkou. Člověk, který si připnul rychloupínací mačky na tenisky. Další měl cepín, ale jinak šel ve skejťáckých teniskách. Lidi byli pomalu větším nebezpečím než ledovec samotný. Dorazili jsme k jezeru, vytáhli batohy z refugia a něco málo pojedli. Přicházela další bouřka. Opět něco po 15. hodině. Rychle jsme se sebrali a klesali dolů, pokračovali jsme kolem jezera Ibón Interior k Ibons de Coronas. Tady jsme s Alim vzali holkám batohy. Rozhodli jsme se klesnout až do dvou tisíc na cestu GR11 a tam někde najít místo na zastanování. Sešli jsme k Refugio de Coronas. Tady už jezdí po štěrkovici autobusy s turisty. Měli jsme ještě sílu, tak jsme se rozhodli jít až k přehradě, kde jsme měli mít další den sraz s chlapama, kteří tam dopoledne přijedou.
Ťapali jsme dál a došli jsme až ke Cabaña - Refugio del Quillon. Je to dost ošklivá betonová bouda. Rozhodli jsme se tam zůstat a zastanovat na plošince před refugiem. Museli jsme jen odkopat pár uschlých kravinců. Za refugiem bylo spousta „podpapíráků”. Prostě humus. Najedli jsme se bramborové kaše s gulášovou omáčkou a sojovým masem. Za dnešek jsme nastoupali asi 550 metrů a klesli přes 1400 metrů dolů.
Hřeben na Maldito přes sedlo z Aragüells 31
Expedice Pyreneje 2003
Cesta zpod Aneta (zapsal Kaèer) Po rozloučení s ostatními jsme se vrátili do sedla. Vzali jsme si věci a rychle začali klesat, protože mraky se začínaly honit a po zkušenostech z minula jsme počasí ani trochu nevěřili. Šli jsme kus po vyšlapané cestě. Potom se začala pomalu ztrácet až nakonec vůbec nebyla. Byli jsme uprostřed ledového svahu a museli jsme jít velmi opatrně a pomalu, každý krok musel být perfektní. Led rozrážely potůčky a sem tam nějaké prasklina. Rozhodli jsme se, že než traverzovat celou tu hrůzu, bude lepší jít co nejkratší cestou k první skále, samozřejmě co nejbezpečněji. Asi po 15 minutách jsme byli na pevná skále, což byla velká úleva. Podle Zvířete mapy jsme se rozhodli nejít podle označené stezky (to již stejně nebylo
Pico de Aneto (3404 m) - severní stěna s ledovcem 32
možné), ale krosnout to přímo do údolí, čím si též zkrátíme cestu o jedno sedlo. Sestup byl náročný, klesali jsme po obrovských balvanech a velmi rychle jsme ztráceli výšku. Hůlky se hodily. V jednu chvíli jsme došli na zajímavé místo. Potoky z ledovce se spojovaly na náhorní zelené planině. Meandrovaly a tvořily něco jako obrácenou deltu, která ústila do velkého vodopádu. V té zeleni se pásl dobytek, převážní býci z čehož jsme byli trochu nervózní. Intenzivní zelený nádech nám připomínal spíše Irsko než Pyreneje. Při jednom odpočívání Šimon objevil ztracenou skialpovou lyži. Byla dost zachovalá včetně vázání. Usoudili jsme, že tu není déle než dvě sezóny. Asi o 100 výškových metrů níže jsme našli druhou do páru, ta byla již zničená a zaražená jako kůl mezi kameny. Asi tu někdo zažil pár dost nepříjemných okamžiků. Pod planinou již vedla stezka, kterou sem chodí dobytek, klesalo se již lépe. Cesta vedla podél nespočtu velkých i malých vodopádů. Na jednom místě jsme se však museli dostat na druhou stranu. Znamenalo to přeskočit asi dva metry nad strží z jednoho kamene na druhý. Když jsme po 2,5 hodinách konečně sešli až na GR11 (sestoupili 1400 metrů) a rozhodli se něco málo pojíst, začalo z mraků, které se nám celou dobu od Aneta honily nad hlavami, kapat a po chvíli přišla strašná bouřka. Vše jsme sbalili a začali stoupat do sedla do dalšího údolí. Vítr bičoval déšť. Po několika minutách jsme všichni byli komplet mokří a v goráčových botách měl každý dva soukromé bazénky. Cestou k jezeru Ibón del Salterillo (vystoupali jsme asi 200 metrů) jsme potkali ztracenou ovci. Stála v lijáku a vůbec se nehýbala, ani se nás nebála. Ani když na ni Kyblík dělal „béé“ a jednu ji plácnul, prostě se nehýbala. Stále pršelo a všechny nás
Výprava v sedle Collado de Coronas (3196 m)
Pyreneje 2003
hnala už jen představa, že za pár hodin budeme u auta, u jídla, u čistých šatů. Na moréně posledního jezera nakonec přestalo po 2 hodinách pršet a už jen krápalo. Čekal nás finální sestup přímo k parkovišti, docela nepříjemnou stěnou. Nepříjemnou hlavně proto, že jsme na první pokus netrefili správnou cestu a museli se z hrany vracet traverzem do alespoň trochu schůdného žlebu. V tu chvíli jsme už všechny ty hory proklínali. Za další hodinku jsme byli již na asfaltce. Když jsme došli na parkoviště, čtyři náctileté španělky tu měly dokořán otevřené auto a tančily na makarenu. Znak toho, že civilizaci člověk prostě neunikne. Kluci mě strašili, že až dojdeme k autům (pokud tam budou), že já budu mít propíchané gumy od té cholerické španělky, která chtěla zaparkovat tam kde já. Naštěstí to nebyla pravda. Auta jsme našli a začali jsme překládat věci, dali společně jedno pivínko na posilněnou a po přeskupení jsme se vydali směrem na Vielhu. Vielha je velké středisko zimních sportů. Zde jsme se stavili na kafíčko a malé pivko ve velmi příjemné hospůdce plné místních štamgastů. Bylo něco před osmou hodinou a projížděli jsme 8 km dlouhý tunel pod masívem za Vielhou. Pěkný zážitek – vodopády na stěnách, sem tam urvaný kus betonu nebo nefunkční osvětlení – tomu říkají ve španělsku státní silnice Začali jsme stoupat na Castejón de Sos do údolí Benasque, už se stmívalo. Zvíře s Kyblíkem jeli první a vybrali nádherné místo na spaní. Posečená louka s výhledem na západ slunce v horách. Akorát nás trochu překvapila Lada Niva 1600 4x4 plná místních cikánů, kteří jeli po louce kolem a hlasitě nás zdravili. Asi jeli z práce na statku. Povečeřeli jsme kudrnaté polívky a uložili se pod širák. Do Benasque už je to jen kousek, ráno máme dost času, můžeme se pořádně vyspat.
Ráno nás probudilo sluníčko asi v 9 hodin. Rychle jsme se sbalili a jeli do Benasque. Měli jsme dobrý čas. Stavili jsme se nakoupit čerstvé pečivo a k tomu pár dobrot. Posnídali jsme a po 11 zaparkovali v kempu u přehrady a čekali na ostatní až dorazí. Bohužel nebyl tu signál, nemohli jsme se spojit SMSkou. Umyli jsme se v potoce, vyprali nějaké prádlo a dokonce i oholili mužný vous (až na Zvíře). Povalovali jsme se u vody. V 11.45 mi přišla zpráva od Petra, že jsou u přehrady. Byli jsme zmatení, hned jsme se sebrali a jeli k přehradní hrázi. Tady jsme zjistili, že hráz je stejně zavřená a vrátili se. Tady už na nás čekala Jíťa s Alim. Prý to byl šok. Přicházeli k autům a my jsme jim ujeli před nosem. Nepříjemný pocit. Ještě musíme najít zbytek výpravy.
Vodopády na jednom z mnoha potoků z tajícího ledovce 35
Expedice Pyreneje 2003
Pyrenejská cesta (pondělí 11. 8. 2003) Spali jsme asi do devíti. Nasnídali se a šli dál po GR11 směrem k přehradě. Signál pořád nebyl. Ali s Jíťou zůstávali pozadu. My se Zuz a Mirdou jsme šli napřed. Po asi 5 km jsme došli na křižovatku cest před přehradou. Vůbec jsem nepřemýšlel a zahnul doleva. Asi po 700 m jsem si uvědomil, že přesně nevím, kde je to místo srazu a radši bych se měl mrknout do mapy. Než jsem ji vytáhl, holky ušly kus cesty přede mnou. Volal jsem na mě, aby počkaly, ale zmizely za zatáčkou. Myslel jsem, že tam počkají a vracel se zpátky naproti Alimu, abych se s ním poradil. Ušel jsem kus a Aliho s Jíťou nenašel. Vyrazil jsem tedy pro holky, abychom se vrátili. Ale ty už byly strašně daleko. Chtěl jsem si to zkrátit zkratkou, ale vzešla z toho parádní nábližka. Dost jsem si odřel nohy. Když jsem se dohrabal zpět na GR11 zeptal jsem se skupiny turistů, jestli neviděli dvě holčiny s batohy. Prý sedí 500 m dál. Dorazil jsem k nim a vraceli jsme se po GR11 na křižovatku. To už nám naproti běžel Ali s Kačerem. Tak jsme se úspěšně našli. Holky říkaly, že si myslely, že chytám signál a že jsem tvrdil, že je to rovně před námi, že to nemůžeme minout, tak šly. Ono by to ale bez bloudění nebylo ono. Kluci čekali s auty u kempu u přehrady. Prý měli od Aneta veselou cestu. Dorazili jsme k nim, přebalili si věci, umyli se a dohodli, že přejedeme do národního parku St. Maurici na ta jezera, když je Lukáš Ferkl tak doporučoval. Stavili jsme se ještě na chvíli v Benasque, ale byla právě siesta, všude mrtvo. Jeli jsme spodem přes La Podla, Sort až do Espot. Před Espotem, jsme zastavili na odpočívadle u přehrady Noguera Pallaresa. Bylo tu hrozně prašno, ale alespoň jsme si se Šimonem zaplavali v přehradě. Už v Benasque jsme chtěli ochutnat paellu, ale nenašli jsme nic příhodného. Rozhodli jsme se proto zajít na jídlo v Espotu. Alespoň na tortillu. Vybrali 36
jsme surf bar. Nevím, jestli moc šťastně. Nalili nám pivo za 1,80 € do malých sklenic a za 4,50 € nám udělali buritos. S tabascem měly pořádný říz. A pivečko mi také celkem chutnalo. Espot je celkem pěkné městečko, takové turistické. Organizují tu adrenalinové sporty a vozí lidi na Land Roverech po parku. Měli tu v řadě možná 25 krásných Defenderů. Vůbec Defendery byly v Pyrenejích vidět hodně často. Také byla vidět Lada Niva, ta se objevila pokaždé, když to člověk nejméně čekal. Z hospody jsme došli k autům. Cestou nabrali vodu z kohoutku, možná spíš pítka na ulici. Sjeli jsme po silnici pár kilometrů dolů a našli plácek na spaní. Nicmoc místo na tvrdé hlíně vedle silnice, ale lepší nebylo. Ohřáli jsme fazole a šlo se rychle spát. Se Zuz jsme si ještě dali španělské červené s olivami.
Landrover Defender
Pohled dolů z ledovce Glaciar de Aneto
Pyreneje 2003
Národní park (úterý 12. 8. 2003) Probudili jsme se někdy po osmé. Nikdo na nás naštěstí nepřišel i když jsme zřejmě byli na soukromém pozemku. Naložili jsme věci do auta, připravili dva kletry na cestu do parku a nasnídali se. Měli jsme ještě kus bagety ze včera a pár taveňáků. Dojeli jsme do Espotu a odtud dál na parkoviště na začátek parku St. Maurici. Dostali jsme od zřízence letáček s mapkou a poučením jak se chovat v parku a igelitovou tašku na odpadky. Koukali jsme kolik budeme platit za parkovné. Vypadalo to na 2 eura. Všude bylo spousta aut. Cesta začínala bytelným dřevěným chodníčkem pro vozíčkáře, který po pár stech metrech končil. Měli zbudovaná i důmyslná odpočívadla, vyhýbadla. Za námi už supěla rodinka španělů a vůbec tu bylo všude spousta turistů. Byli jsme všichni docela utahaní a tak trošku otrávení z lidí, tak jsme došli k prvnímu jezeru. Z něho se vyklubala dost ošklivá přehrada. Rozvalili jsme se na trávu na břehu a něco pojedli. Za chvíli jsme utekli před turisty a sluníčkem na druhý břeh. V pravý čas. Vyrojili se lidi z Land Roverů a bylo jich jak mravenců. Malinko jsme hudrovali na Lukáše Ferkla, že nám to tu doporučil, jenže on byl nejspíš na druhém konci parku „bez lidí“. Vyhřívali jsme se na sluníčku a část výpravy hrála na schovku, k velkému pobavení procházejících výletníků. Ideální místo. Nakonec se ještě strhla šišková válka, z které byli Španělé dost vedle. Kolem čtvrté jsme se sebrali k odchodu a vrátili se k autům. Nikdo po nás za parkování nic nechtěl, tak jsme jeli. Cestou jsme ještě poslali pohled Ferklům a Háně (náhodou měli i známky, což byl v celých Pyrenejích vždy velký problém je sehnat, stejně tak jako potom ve Francii).
Vyjeli jsme směr moře. V plánu jsme měli opět pláž u Perpignanu. Jeli jsme podél cesty, kterou jsme kdysi s bráchou a dědou jeli na kole. Parádní serpentiny a dost dlouhé sjezdy. Pro řidiče to ale nebyla pěkná silnice. Úzká asfaltka s mnoha zatáčkami do horských pasů až do výšky 1800 metrů. Nadmořské výšky postupně ubývalo a my se blížili k španělsko-francouzské hranici. Ještě ve Španělsku jsme se stavili v supermarketu, protože jsme se báli, že ve Francii už bude zavřeno. Koupili jsme i olivy a dvě lahve vína na večeři. Natankovali jsme plnou levnějšího španělského benzínu a jeli jsme dál. Cesta ve Francii vedla opět přes nádherná městečka a viděli jsme železnici z roku 1909 s parádním vysutým mostem přes obrovské údolí. Dokonce po ní jel právě vlak.
Jezero Sant Maurici 39
Expedice Pyreneje 2003
Stavili jsme se ve Villefranche de Conflent - velmi zachovalém městečku obehnaném hradbami a s tvrzí na skále vysoko nad ním. Uvnitř vypadá velice starobyle a malebně. Historické domy a uzounké uličky. Prostě nádhera. Tady Zvíře dostal SMS od Niké. Potom s ní chvíli telefonoval a bohužel se musel vrátit do Prahy dřív. Složitá situace. Už za tmy jsme dojeli k pobřeží. Za Perpignanem jsme začali hledat místo na noc. Skončili jsme na plácku pro karavany u zátoky se strašně ošklivou vodou nedaleko místa našeho prvního koupání cestou sem. Karavanisté plnili zásoby vody z kohoutku, ale varovali, že se musí vařit („nur für kochen“). Vzduch byl hrozně horký a vlhký, v první chvíli se nedal skoro dýchat, ale pak si člověk zvykl. Pojedli jsme večeři, nakrájeli sýry, dali kolovat vínko
Jedna z uliček Villefranche de Conflent 40
a salát a začali domlouvat nový plán. Kačerova skupina chtěla zůstat podle původního plánu u moře. Zvíře chtěl jet ráno rovnou do Prahy. Se Zuz jsme přemýšleli, že bychom pár dní zůstali ve Francii a potom nějakým způsobem dojeli. Kyblíka napadlo svézt se s Kačerem, ale to by Zvíře musel jet sám v autě. Nakonec jsme se dohodli na kompromisu. Pojedeme celé auto, zítra lehce zaplaveme, vyjedeme na pár hodin do Avignonu a potom už hned do Prahy. Žádná sláva, ale nejlepší řešení. Snědli jsme olivy, vypili víno a šli spát.
Cesta do Prahy / Odpočinek u moře (středa 13.8.2003) Počasí bylo hrozné, vzduch jako v sauně. Ráno jsme vstali něco před osmou. Druhá skupina ještě spala, zatímco my jsme se nasnídali a sbalili k odjezdu. Potom jsme se rozloučili a vyrazili na pláž. Na stejném místě jako na začátku cesty jsme si zaplavali. Vůbec nikdo tu nebyl. Ani netekla voda, tak jsme se nemohli osprchovat u plavčíkovy věže. Osušili jsme se a zbavili písku, nasedli do auta a vypravili se do Avignonu. Bez komplikací jsme tam dojeli, nechali auto na placeném parkovišti a šli se projít do historického centra. Došli jsme k Papežskému paláci. Cestou jsme si se Zuzajdou koupili zmrzlinu a Šimon šel do McDonalda, že prý tam mají výborný banánový shake. Nicméně ho neměli, tak si tam se Zvířetem alespoň zašli na toaletu. Prohlídku Papežského paláce jsme vzdali, jelikož byla dost drahá a museli bychom dlouho čekat. Šli jsme se podívat na Pont St. Bénézet a potom jsme si v tom hrozném vedru, co bylo, šli radši sednout do kavárny a dali si café au lait. Neodolal jsem a dal si citronový koláč za čtyři a půl euro.
Ledovec Glaciar de Coronas
Pyreneje 2003
Cestou k autu jsme se se Šimonem stavili v knihkupectví, kde si on koupil Malého prince v originále. Na parkovišti pak někoho napadlo přijet k automatu s plechovou popelnicí po vzoru Mr. Beana, abychom dostali novou kartu a zaplatili míň za parkování. Žádná popelnice ale nebyla po ruce, tak jsme zaplatili poctivě 4 €. Vyrazili jsme na cestu s plánem ještě v místním supermarketu koupit víno do Prahy. Po menších lapáliích jsme našli obchod a nakoupili. Já vzal šest lahví asi za 50 €. Měli jsme všechny radosti za sebou, nezbývalo něž vyrazit ku Praze. Už za tmy jsme zastavili a dali se do jídla ještě ze zbylých zásob. Luncheonmeat z konzervy a knackebrot. Když jsme každý (kromě Zuz) pojedli několik kousků, přečetl jsem Zvířeti co ten luncheonmeat obsahuje. Chlapec poněkud pobledl, řekl, že jsem čuně, že mu to čtu, že už to jíst nebude, a že to mám dát co nejdál od něj. Další cesta pokračovala v pořádku, Zvíře se střídal se Šimonem v řízení a my se Zuzkou zase v bavení řidičů, aby udrželi pozornost. Takhle jsme přejeli Německo a během dalšího rána dorazili zpět do Čech. Po pár hodinách jsme byli v Praze ...
Ráno jsme se rozloučili se Zuzkou a Petrem, Zvířetem a Kyblíkem a teprve poté si začali balit věci. Přejeli jsme do městečka Leucate, kde jsme ještě zastihli druhou půlku odjíždějící do Prahy. Na místním tržišti jsme nakoupili bagety a přejeli na na parkoviště těsně vedle pláže. Bylo ještě úplně prázdné. Jíťa s Miriamkou si hned zahráli na špióny, když šly hledat toalety do místního kempu (byly na zvláštní klíček jen ubytovaným). Všichni jsme byli ulepení od mořského vzduchu a spocení z vedra, proto jsme rychle naběhli do vody.
Pláž se plnila jen zvolna, byli jsme rozvalení na osuškách a pěkně si to užívali. Nejvíce ale Ali, který si hrál v písku na bagr, stavař se nezapře. Nakonec se s Jíťi pomocí zahrabal úplně, koukala jen hlava . Slunce pálilo a žízeň byla v té výhni pořádná. Jak je již zvykem, někteří z nás se ani moc nespálili. Já to tentokrát odnesl (neuvěřitelně) pouze se spálenými kotníky. Odpoledne byla na pláži již hlava na hlavě. Vedle nás se usadila francouzská rodinka. Všimli jsme si jich až když tři postarší paní po nás začali divně koukat a hrozně se smát. Smáli se naší mluvě. Bylo pro ně asi neuvěřitelné, jakým zvukomalebným jazykem to mluvíme a velmi se u toho bavili. Když jsme to zjistili, naopak jsme přidali na výrazu i hlasitosti bavili se též . Myslím, že s češtinou ještě neměli tu čest se setkat.
Avignon a Pont St. Bénézet 43
Expedice Pyreneje 2003
Kolem čtvrté jsme se pomalu sbalili a vrátili se k autu. Bohužel jsme v té výhni zapoměli za zadním oknem čtyři jablka – dokonale se za celý den upekla. Auto vonělo po štrůdlu a jablíčka byla pěkně opečena do zlatova (spíš hněda). Vyrazili jsme zpět na státovku a pokračovali přes Narbonne na Béziers. Rozhodli jsme se zkusit na noc najít příjemnou pláž, jeli jsme proto k pobřeží. Již několik kilometrů před městem Sète vedla silnice jen několik metrů od moře. Z dálky se nám pláž docela líbila, ale řekli jsme si, že zkusíme zajet do města a pokud nenajdeme něco lepšího vrátíme se. Doufali jsme, že Sète bude pěkné rybařské městečko, ale moc se nám nelíbilo. Průmyslový přístav byl pěkně hnusný, navíc jsme chytli večerní zácpu. Začalo se stmívat. Silnice za městem vedla kolem doků a na spaní to nevypadalo, vrátili jsme se zpět před Sète.
Zastavili jsme na vzdálenějším konci pláže. Bylo tu stále dost lidí, nejen my jsme chtěli strávit noc na pláži. Miriam se cukala, že se jí ta pláž nelíbí, že se bojí a že radši bude spát v autě. Nicméně se pozastavila nad argumentem, že v autě je hrozné vedro a spát v autě s otevřenými okny je nesmysl. Nakonec jsme ji přesvědčili, když jsme slíbili, že bude spát uprostřed a nikdo ji neukradne. Z podlážek od stanů a karimatek jsme udělali ležení pár metrů od moře a pustili se do večeře. Kousek od nás měla vigvam legrační dvojka, postarší dáma s černým přítelem. Nafukovací matrace, slunečníky, piknikové koše. Paní svého přítele neustále obletovala, nicméně on se přesto tvářil velmi znuděně. Po večeři jsme načali víno a sýry. Bylo jasno a vyšel měsíc. Vlny a hukot moře nás potom všechny postupně uspaly. Velmi příjemný večer a nakonec se na pláži líbilo i Miriamce .
Výlet do Avignonu (čtvrtek 14. 8. 2003)
Pont du Gard 44
Ráno nás probudilo svítání slunce nad mořem. Sbalili jsme se a přejeli pár set metrů na pláž, kde byly sprchy. Vykoupali jsme se a přebalili se na další cestu. Z auta se pomalu začal stávat cestovní karavan. Miriam mě sice už dřívě pomlouvala, že mám hrozně špinavý interiér vozu (cestou do Pyrenejí si totiž zamazala v autě svou apartní bílou sukýnku – olejem, nechápu jak ), nicméně teprve teď se začal tvořit opravdu ten správný nepořádek. Kolem jedenácté jsme zamířili do Avignonu – cíl dne. Jeli jsme opět po státovce a po cestě se stavili u Pont du Garde. Zachovalý římský aquadukt přes údolí s řekou. Turisticky exponované místo, plno lidí a opět pořádný pařák. Mají to tu pěkně vymyšlené - celý komplex s muzeem, knihovnou, výstavami, restaurací. Vše si ovšem
Pyreneje 2003
člověk zaplatí, parkoviště stálo 5 €. Záviděl jsem lidem, kteří sjížděli řeku na kanoích, taky bych si dal říct, pěkné místo. Když jsme přijížděli do Avignonu, počasí se kazilo a začínaly se honit mraky. Zaparkovali jsme u historických hradeb a pokračovali do centra. K pozdnímu obědu jsme každý spořádal bagetu a navrch zmrzlinu. Nádherné historické centrum. Prošli jsme se po hradbách a přes zahrady až k Papežskému paláci. Když jsme po prohlídce města přicházeli zpět k autu, již hřmělo a když jsme vyjeli, začalo pršet. Po cestě jsme se stavili v nákupním centru pro jídlo a pití. Také jsme chtěli nakoupit nějaké dárky domů v podobě lahví francouzského vína. Zašli jsme i do obchoďáku specializovaného pouze na outdoor vybavení a oblečení. Všichni jsme sledovali Aliho proměnu. Nakupování odmítal jako nutné zlo, nicméně již včera neprotestoval a dnes se mu dokonce líbilo . Dále jsme již jeli po dálnici na Lyon. Ale po asi 100 kilometrech se na dálnici utvořila velká kolona. Byli jsme z toho otrávení. Konečně jsme jeli po dálnici a musíme zůstat v zácpě. Náhodou jsme naladili stanici, kde informovali o dopravní situaci a navíc i v angličtině. Dozvěděli jsme se, že se stala nehoda na cestě někde před Lyonem, havarovala cisterna a zrušila povrch dálnice v obousměrech. Zprovoznění je v nedohlednu a úsek se objíždí po státovce. Asi něco opravdu velkého, kilometrové kolony. Rozhodli jsme se zastavit na odpočívadle a uvařit večeři. Naštěstí už nepršelo a také jsem si myslel, že se to potom třeba nějak rozjede. Už za tmy jsme pokračovali dále a moc to nešlo. Po velké anabázi po státovkách jsme o půlnoci dorazili do Lyonu. Najeli jsme na dálnici. Ali řídil a já navigoval, ale bohužel jsem strategickou
odbočku v Lyonu minul. To znamenalo, že jsme museli tunely po okruhu objet celý Lyon znovu a potom správně odbočit. Zdržení asi na hodinu, včetně placení zbytečné péage. Potom jsme se již trefili a pokračovali po N°83 vedoucí na Besancon. Byla temná noc a v dálce se hrozivě blýskalo. V jednu chvíli ohromný blesk udeřil na horizontu přímo do naší silnice, ale krajina kolem nás byla klidná, po bouřce. Scéna hodná Hitchcocka. Bohužel jsme nebyli schopni najít příhodné místo na spaní. Až za Bourg-en-Bresse jsme konečně našli aspoň trochu vhodné odpočívadlo. Rychle jsme postavili stany, navečeřili se a šli spát. Byly čtyři hodiny ráno, byl to dlouhý den.
Katedrála ve Strasbourgu 45
Expedice Pyreneje 2003
Zastávka ve Strasbourgu (pátek 15. 8. 2003) Ráno nás budili nějací Poláci, kteří se posmívali Čechům s obytnou Avií, kteří na odpočívadle také spali. Já jsem vstal až poslední po jedenácté. Oproti včerejšku se citelně ochladilo. Středomoří je pryč. Dnes se jelo báječně, volná silnice a sluníčko sem tam vykouklo z mraků. Měli jsme v plánu navštívit Strasbourg. Přes Besancon jsme dojeli na dálnici a po francouzské straně se po poledni dostali do Strasbourgu. Byl pátek, ovšem státní svátek. Obchody byly zavřené a na ulicích lidí poskrovnu. Zaparkovali jsme u hlavního nádraží a šli do centra. Mají tu moc pěkné tramvaje. Historické centrum je plné uliček s hrázděnými domy. Mezi tím se ještě proplétají vodní kanály s výletními loděmi. Mají tu pěknou katedrálu, ale bohužel se právě opravovala hlavní věž. Opět jsme prověřili místní zmrzlinu. Při odjezdu jsme se ještě zastavili u sídla Evropského parlamentu, rozšířit si obzory - jsme přece Evropani. Po chvilce jsme byli v Německu. Díky rádiu jsme znovu včas odbočili na vedlejší a najeli na dálnici až po pár kilometrech. Vyhnuli jsme se tím pěkné víkendové zácpě. Kolem deváté jsme zastavili na odpočívadle za Baden-Baden. Postavili stany, uvařili večeři a šli spát. Zítra už vyměníme spacák za pořádnou postel.
Návrat domů (sobota 16. 8. 2003) Ráno jsme polámaní vstali asi v 9 hodin. Německá odpočívadla jsem pěkně vybavena a tudíž dnes nebyl problém s toaletou a ani s ranní hygienou. Po bohaté snídani z posledních zásob jsme nasedli a ujížděli na Norimberk. Cesta pěkně ubíhala. 46
Asi 20 km před Norimberkem mě na palubce ukazatel paliva klesnul na červenou hranici. Nevěnoval jsem tomu přílišnou pozornost, protože jsem byl přesvědčen, že v Norimberku nebo za ním určitě natankuji. Moje domněnka však byla lichá. Ani dalších 30 kilometrů za Norimberkem žádná benzínka nebyla. To již ručička klesla na absolutní nulu. Trochu jsme se s Alim začali potit a modlit se za pumpu. Jel jsem z kopce na volnoběh a na dálnici nezvykle pomalu - asi 90. Holkám to díky bohu nepřišlo vůbec podivné a dále se bezstarostně bavily. Naštěstí se objevila cedule Tankstelle 5 km. Po chvilce se v dálce opravdu objevila cedule TOTAL, bylo vyhráno. Když jsem sjížděl na odbočku k pumpě, začalo auto divně cukat. Do protikopce ke stojanu jsme dojeli opravdu již jen na páry. Být to kilometr dál, zajisté jdu pěšky . Skákání ke stojanu probralo holky. Kdyby prý věděly, že nemáme benzín, určitě by nám strašně nadávaly. Takhle nám vynadaly jen trochu. Za hoďku jsme byli na českých hranicích. Pan celník nám sice nechtěl dát razítka, ale vydupali jsme si je. V Plzni jsme se zastavili na pozdní oběd. Domů do Prahy jsme dorazili krátce po šesté ...
sešit vznikl z mladistvého nadšení autorů, kteří by chtěli na tomto místě poděkovat všem svým kamarádům, bez kterých by nemohli podnikat tyto nádherné cesty ... © Petr Lukeš 2003 | PP © Jiří Kacerovský 2003 | MD použitá literatura: Novák, L.: Španělsko, průvodce po horách, Edice Žaket, 1992 Šlégl, Jiří a kol.: Světová pohoří – Evropa, Knižní klub, 1999 zdroje informací Internet: http://www.frankreich-sued.de/ http://www.online-club.de/~enijst/skizzen.htm http://www.ngw.nl/indexgb.htm odkazy na webové stránky: http://pp.mikrofoto.cz/ http://md.ic.cz/ http://ali2.d2.cz/
