BĚLOŠI V SUBSAHARSKÉ AFRICE PO ROCE 1960

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA KATEDRA GEOGRAFIE

Lukáš PECH

BĚLOŠI V SUBSAHARSKÉ AFRICE PO ROCE 1960 PŘÍSPĚVEK KE STUDIU ZMĚN RASOVÉ STRUKTURY OBYVATELSTVA

Bakalářská práce

Vedoucí práce: RNDr. Miloš Fňukal, Ph.D.

Olomouc 2006

Prohlašuji, že jsem zadanou bakalářskou práci vypracoval samostatně a že jsem uvedl veškerou použitou literaturu.

Olomouc, 4. května 2006

............................................................

Děkuji RNDr. Miloši Fňukalovi, Ph.D. za vstřícný přístup, věcné připomínky a odborné vedení bakalářské práce.

Vysoká škola: Univerzita Palackého

Fakulta: Přírodovědecká

Katedra: Geografie

Školní rok: 2004/05

ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE student

Lukáš PECH obor Mezinárodní rozvojová studia Název tématu:

Běloši v subsaharské Africe po roce 1960 Příspěvek k studiu změn rasové struktury obyvatelstva Zásady pro vypracování:

Cílem bakalářské práce je analýza změn rasové struktury obyvatelstva subsaharské Afriky v období po roce 1960. Student provede kompilaci všech relevantních statistických zdrojů a publikací týkajících se postavení obyvatelstva evropského původu v jednotlivých afrických zemích se zvláštním zřetelem k případům aktivní snahy o regulaci jeho podílu (mosambické nařízeni 20-24, rasově determinovaná pozemková reforma v Zimbabwe, apartheid v JAR apod.). Na základě získaných poznatků provede student analýzu přístupů k řešení dané problematiky a jejich vlivu na demografickou dynamiku zkoumaného jevu. Základní struktura práce: 1. 2. 3. 4. 5.

Úvod Cíl práce Metody zpracování Vymezení zkoumaného území Statistický přehled změn rasové struktury obyvatelstva subsaharské Afriky (SA) podle jednotlivých zemí 6. Případové studie aktivního ovlivňování podílu evropského obyvatelstva v SA 7. Analýza přístupů k řešení dané problematiky a jejich vlivu na demografickou dynamiku zkoumaného jevu 8. Diskuse a závěr 9. Resumé (v angličtině) 10. Seznam literatury 11. Případné přílohy Bakalářská práce bude zpracována v těchto kontrolovaných etapách: konkretizace osnovy (září 2005), rešerše dostupné literatury, sestavení bibliografie k tématu (listopad 2005), zpracování 5. kapitoly (únor 2006), zpracování 6.-7. kapitoly (květen 2006), formulace závěrů, dokončení a odevzdání práce (červen 2006), tvorba grafických příloh (průběžně).

Rozsah grafických prací: v rozsahu úměrnému zadání Rozsah průvodní zprávy: do 50 stran textu (vč. příloh) + BP v elektronické podobě Seznam odborné literatury: 1. teoretické práce a metodologie, např.: Dacík, T.: Člověk a rasa. Brno: CERM, 2001. 130 s. Dacík, T.: Rasy a rasismus. Brno: CERM, 2000. 74 s. Chalupová, D.: Národnostní, náboženská a rasová diferenciace země. Brno: CERM, 1999. 29 s. Wolf, J.: Člověk a jeho svět. II., Lidské rasy a rasismus v dějinách a v současnosti. Praha: Karolinum, 2000. 223 s.

2. statistiky, ročenky apod., např.: Los', B. V.: Demografičeskije processy v stranach Azii i Afriki : vzaimosvjaz' global'nych i regional'nych tendencij: naučno-analitičeskij obzor. Moskva: INION RAN, 1995. 35 s. Mitchell, B.R.: International historical statistics. Africa, Asia & Oceania 1750-1993. Basingstoke: Macmillan, 1999. 1113 s. + internetové servery (UNESCO, UN, http://www.joshuaproject.net/ apod.) a materiály národních statistických úřadů

3. knižní publikace zaměřené na problematiku etnické a rasové struktury obyvatelstva subsaharské Afriky, mezietnické vztahy a dějiny oblasti, např.: Berman, B. et all: Ethnicity & democracy in Africa. Oxford: J. Currey; Athens: Ohio University Press, 2004. 336 s. Davidson, B.: The black man's burden : Africa and the curse of the nation-state. London: James Currey, 1992. 355 s. DeLancey, M. W.: Handbook of political science research on sub-Saharan Africa: trends from the 1960s to the 1990s. Westport: Greenwood Press, 1992. 427 s. Gedlu, M.: Subsaharská Afrika : problémy demokracie, nacionalismu a mezinárodních vztahů. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 1998. 119 s. Hyden, G. et all: African perspectives on governance. Trenton, N.J.: Africa World Press, c2000. 323 s. Lemon, A.: Apartheid: A geography of separation. Westmead: Saxon House, 1976. 261 s. Noin, D.: La population de l'Afrique subsaharienne. Paris: UNESCO, 1999. 79 s. Rothchild, D.: Managing ethnic conflict in Africa : pressures and incentives for cooperation. Washington: Brookings Institution Press, c1997. 343 s.

4. dostupné časopisy (Mezinárodní politika, Noviny AI, časopis Společnosti přátel Afriky) a zdroje na internetu. Vedoucí bakalářské práce: RNDr. Miloš Fňukal, Ph.D. Datum zadání bakalářské práce: červen 2005 Termín odevzdání bakalářské práce: červen 2006

vedoucí katedry

vedoucí bakalářské práce

6

OBSAH 1. ÚVOD................................................................................................................................7 2. CÍL PRÁCE .......................................................................................................................8 3. METODY ZPRACOVÁNÍ................................................................................................9 4. VYMEZENÍ ZKOUMANÉHO ÚZEMÍ .........................................................................10 5. RASY A RASISMUS......................................................................................................11 5.1 Rasa............................................................................................................................11 5.2 Rasismus ....................................................................................................................13 6. STATISTICKÝ PŘEHLED ZMĚN RASOVÉ STRUKTURY ......................................16 7. PŘÍPADOVÉ STUDIE ...................................................................................................22 7.1 Mozambik ..................................................................................................................22 7.2 Angola........................................................................................................................28 7.3 Kongo.........................................................................................................................31 7.4 Pobřeží slonoviny ......................................................................................................36 7.5 Zimbabwe ..................................................................................................................37 7.6 Jihoafrická republika..................................................................................................41 7.6.1 Apartheid ............................................................................................................41 7.6.2 Protiakce černých obyvatel.................................................................................44 7.6.3 Zhroucení režimu apartheidu ..............................................................................46 8. ANALÝZA PŘÍSTUPŮ K ŘEŠENÍ DANÉ PROBLEMATIKY...................................48 9. ZÁVĚR ............................................................................................................................50 10. SHRNUTÍ ......................................................................................................................51 11. SUMMARY...................................................................................................................53 12. SEZNAM LITERATURY.............................................................................................55 13. PŘÍLOHY ......................................................................................................................59

7

1. ÚVOD V současné době je již možné, hlavně díky neustálému rozšiřování internetových připojení a zkvalitňování služeb poskytovatelů internetu, si na celosvětové síti přečíst, nebo alespoň nahlédnout, do velkého množství knih a novinových článků. Dnes již digitalizace zasáhla i knižní odvětví a každý větší vydavatel nám umožňuje v elektronické podobě si vyhledat, když ne rovnou aktuální, tak alespoň archivní čísla svých časopisů a knih. Myslím si, že již bylo napsáno mnoho prací, věnujících se ovlivňování počtu evropského obyvatelstva v různých zemích Afriky. A to ať už se snahou Evropany ze země vypudit, nebo je naopak přilákat. Dostupné jsou podrobné informace o jihoafrickém apartheidu či o Mugabeho pozemkové reformě, nenalezl jsem však ještě nějakou komplexnější analýzu, která by se souhrnně věnovala právě tématu evropských obyvatel a jejich působení v nějakém větším geografickém celku, vyjma jednoho státu. Proto jsem se rozhodl, že se o podobnou analýzu pokusím.

8

2. CÍL PRÁCE Hlavním cílem bakalářské práce je zachytit a popsat změny rasové struktury obyvatelstva v rámci subsaharské Afriky od konce 50. let minulého století až po současnost. Práce je zaměřena na porovnání a analýzu statistických údajů, týkajících se postavení a počtu obyvatelstva evropského původu z konce 50. let minulého století (do roku 1960) až po rok 2005, v jednotlivých subsaharských zemích. Rok 1960 byl vybrán záměrně, aby údaje o počtu tzv. bílého obyvatelstva nebyly ovlivněny politickými a ekonomickými změnami vyvolanými dekolonizací v regionu. Dále se na několika konkrétních případech pokusím ukázat, jak se projevovaly v čase vládní snahy o regulaci podílu evropského obyvatelstva v jednotlivých zemích (např. mozambické nařízení 24/20, rasově determinovaná pozemková reforma v Zimbabwe, rasově segregační systém apartheidu v JAR a další). Na základě získaných poznatků bude proveden rozbor přístupů k řešení dané problematiky a bude popsán jejich vliv na demografickou dynamiku zkoumaného jevu.

9

3. METODY ZPRACOVÁNÍ Při psaní bakalářské práce jsem použil analýzu a kompilaci získaných informací. Před samotným psaním jsem si opatřil a poté nastudoval podklady o daném tématu. Pro získání těchto informací jsem používal různé zdroje, elektronické i klasické tištěné. Při zpracování kapitoly o rasách a rasismu jsem čerpal z knih, které se zabývají především rasovou problematikou a národnostním složením obyvatelstva Země. Cenným zdrojem informací se mi stala kniha Josefa Wolfa Lidské rasy a rasismus v dějinách a v současnosti, ve které se zabývá v historické retrospektivě projevy a formami rasismu. K vypracování následující kapitoly, která se zabývá statistickým přehledem změn rasové struktury, mi jako základní zdroje posloužily především kniha The Stateman’s year-book 1960 a webové stránky s národnostní a etnickou tématikou Joshua Project. Z nich jsem získal v prvé řadě statistická data, jenž mi byla předlohou pro následující vypracování tabulek a map. Zde jsem použil také kartografickou metodu, kdy jsem pomocí kartogramu zakresloval do mapy údaje o počtu bělošského obyvatelstva u jednotlivých zemí. K tomu jsem použil program ArcView GIS 3.3 od firmy ESRI. Další kapitola se zabývá konkrétními případy aktivního ovlivňování podílu evropského obyvatelstva. Informace pro tuto kapitolu jsem čerpal především z knihy Nejnovější dějiny Afriky od Karla Laciny a z dalších knižních publikací, které se věnují historii jednotlivých zemí. Dalšími zdroji mi byla periodika jako Mezinárodní politika či Týden a dále články volně dostupné na internetu, věnující se tématu bělošské populace v zemích subsaharské Afriky.

10

4. VYMEZENÍ ZKOUMANÉHO ÚZEMÍ Africký kontinent lze rozdělit na několik regionů. J. Anděl – R. Mareš (1999) rozdělují Afriku na 6 oblastí: severní Afrika, Sahel, západní Afrika, střední Afrika, východní Afrika a jižní Afrika. Region subsaharské Afriky bývá vymezován různě. Mnoho autorů ji popisuje pouze jako Afriku černou (např. Šindler, P. – Bičík, I., 1994), či černošskou (např. Häufler, V., 1957). P. Šindler – I. Bičík (1994) ji vymezují jako území ležící jižně od Sahary. J. Potůček (2004) vymezuje oblast subsaharské Afriky jako státy, které se nacházejí jižně od 20. rovnoběžky, tedy bez regionu severní Afrika. Ta je řazena k oblasti Blízkého Východu, ke kterému má kulturně velmi blízko. Pro účely této práce bylo přejato vymezení Subsaharské Afriky podle P. Šindlera – I. Bičíka (1994).

11

5. RASY A RASISMUS 5.1 Rasa Název rasa (plemeno) je antropologický pojem a lze jej definovat jako skupiny lidí s podobnými tělesnými znaky a vlastnostmi, které vznikly během dlouhého historického vývoje lidstva (Wolf, J., 2000). Termín rasa je nejčastěji odvozován od arabského slova ras (hlava) (Wolf, J., 2000). Různé rasy se vytvářely vlivem odlišných fyzickogeografických podmínek, různých způsobů ekonomické činnosti a odlišného způsobu výživy. Vliv měla i kulturní vyspělost a celková civilizační úroveň. Dlouhodobý vliv vytvořil určité současné charakteristické znaky, které se staly dědičnými (Chalupová, D., 1999). V posledním statisíciletí se uskutečnily na Zemi četné migrace, stěhování a rozšiřování lidstva, které se zprvu soustředily do tří hlavních geograficky vzdálených oblastí s dosti odlišnými přírodními podmínkami. A protože na Zemi existují celkem tři velká zeměpisná pásma, musely v každém vzniknout rozdílné lidské skupiny. Jde o mírné a studené pásmo v Evropě, subtropické a mírné pásmo v Asii a tropické a subtropické pásmo v Africe. V těchto nových podmínkách se lidé přizpůsobovali barvou kůže příslušnému oslunění, tvarem nosu co nejvýhodněji příslušné vlhkosti a teplotě. Podobně se utvářely i další vlastnosti, charakterizující dnešní lidská plemena a menší skupiny uvnitř plemen (Wolf, J., 2000). Člověk však má jednotný původ. Současné lidské rasy jsou nedílnou součástí jediného druhu dnes žijícího člověka Homo sapiens sapiens. Lidské rasy reálně existují. Lidé jsou „bílé“, „žlutohnědé“ nebo „černé“ pleti a mají nejen různou barvu kůže, očí a vlasů, ale mají i velmi různorodé tělesné vlastnosti (Wolf, J., 2000), kromě obličejových rysů, forem ochlupení, jich jsou další desítky – od utváření kostry až k rozdílům ve složení ušního mazu a biochemických pochodů v organizmu (Chalupová, D., 1999).

12 Nejnápadnějším znakem lidských ras je barva pleti, což je obvykle považováno za hlavní rozlišovací znak (Chalupová, D., 1999). Není však nejdůležitější lidskou vlastností a dokonce ani nerozhoduje o jeho plemenné či rasové příslušnosti. Barva lidské pleti v podstatě závisí na množství kožního barviva v kůži (pigmentu) (Wolf, J., 2000). Důkazem toho, že barva kůže není jediným rozhodujícím znakem plemenné příslušnosti, mohou být afričtí Křováci. Jejich pleť není černá ani nijak tmavá, ale světlehnědá až nažloutlá a přece jsou příslušníky negroidního plemena. V Číně a Indii bychom mohli nalézt skupiny výrazně temně hnědé pleti, které nepatří k negroidům, nýbrž k rase europoidní (Wolf, J., 2000). U dnešního člověka rozlišujeme 3 rasy1: 1. plemeno euroasijské (europoidní) - bílé Je rozšířené původně v Evropě a Malé a Přední Asii, na Kavkaze a v severozápadní Indii (Wolf, J., 2000). Představuje na 40 % z celkového počtu lidí. Pokožka není jen tradičně bílá, ale někdy přechází až do bronzové, či hnědavé. Vlasy se vyskytují od světlých až po černé, rovné i zvlněné, čelo strmé nebo ustupující, obličej ortognátní, oči světlé (šedé, zelené) až tmavé (hnědé), nos úzký i širší, konkávní, rovný či konvexní, rty převážně úzké. Hlava se vyskytuje od krátké (brachycephalie) až po dlouhou (dolichiocephalie) (Dacík, T., 2000). 2. plemeno asijsko-americké (mongoloidní) - žlutohnědé Zaujímalo většinu asijské pevniny a ostrovy v jihovýchodní Asii, patří sem i původní obyvatelé Ameriky (Wolf, J., 2000). Představuje 50 % z celkového počtu lidí. Pokožka má světlou až bronzovou barvu se zlatavým nádechem. Vlasy jsou zpravidla černé, tvrdé a rovné, vousy vyvinuty slabě nebo vůbec a vyčnívající lícní kosti dávají obličeji jistou plochost. Oči jsou hnědé, oční štěrbina středně široká nebo úzká, přičemž vnější koutek je výše než vnitřní. Silně vyvinutá horní krycí řasa oka přečnívá nad dolní (epicantus). Nos je spíše sedlový, širší a málo vystupující (jedině Indiáni mají nos orlí). Hlava je kratší, většinou středně dlouhá (mesocefalní) (Dacík, T., 2000). 3. plemeno ekvatoriální (negroidní) - černé Centrum rozšíření je v Africe, na jih od Sahary, a zahrnuje i některé malé negroidní skupiny v jihovýchodní Asii (Wolf, J., 2000). Černá rasa představuje 10 % z celkového počtu 1

Viz Příloha č. 1: Hlavní lidské rasy a jejich představitelé

13 lidstva. Typická je pro ni tmavá barva pleti, vlasů a očí, zvlněné nebo kadeřavé vlasy, úzké lícní kosti, široký nos, vyčnívající čelisti (prognathia) a u některých vysoká postava (např. Niloté jsou vůbec nejvyšší lidé). Ovšem mohou se vyskytovat i nápadné odchylky. Hlavy jsou převážně dlouhé (Dacík, T., 2000).

5.2 Rasismus Pojem rasa byl v minulosti často zaměňován a slučován s pojmem národa. Oba tyto pojmy ale musíme přesně odlišovat, neboť směšováním, nebo i špatným výkladem lze nejčastěji dojít k rasistickému závěru – k rasismu. A právě na vědomém a záměrném směšování pojmů rasa a národ byly založeny celé řady rasových teorií. Rozdíl je ale ten, že rasa je pojmem přírodovědeckým, biologickým a vztahuje se pouze na tělesné vlastnosti. Národ je pojem kulturní, historický a vztahuje se na společenský vývoj skupin – národů. Národ jako historicky vzniklá pospolitost území, řeči, hospodářského života a kultury může zahrnovat různé lidské skupiny, protože pro vznik a stanovení národa nejsou rozhodující tělesné znaky. Ale na složení národa se mohou podílet různé rasové typy a smíšené populace, nelze tedy žádný národ označit za čistou rasu (Wolf, J., 2000). Když se začínají zaměňovat pojmy biologické a přírodovědné (např. typ, rasa a plemeno) s pojmy historickými a společenskovědními, jako např. jazyk, řeč, či národ, tehdy začínají rasové problémy. Rasismus představuje v lidské společnosti již velmi starý fenomén. Vznikl již ve staré otrokářské společnosti, kde měl ospravedlnit podrobení a utiskování otroků a obhájit zotročování jedněch národů nad druhými. Jednalo se většinou o podrobení malého národu nad velkým, nebo uplatnění síly většiny proti slabší menšině, která byla často doprovázená nenávistí a odporem. Rasistické názory a ideologie byly od té doby používány k ospravedlňování politiky a společenského řádu rasistických států. Ale teprve v novověku nabyl rasismus své nejhrůznější podoby a stal se i teoretickou základnou k násilnému ovládání jedněch národů nad druhými a také důvodem k vyhlašování válek (Wolf, J., 2000). Podstatou rasismu je určitá nenávist člověka k člověku. Vzniká z nedostatku tolerance, pochopení a porozumění. Je důsledkem zjednodušených představ lidí, ale může být i výsledkem tuposti a nepochopení, výsledkem primitivních ideologií a líbivých polopravd.

14 Vždy ale závisí na ignorování vědecky dokázaných argumentů nebo jejich zkreslování a přizpůsobování jiným účelům. Základem rasistických teorií a doktrín je zpravidla myšlenka o fyzické a psychické nerovnosti lidských ras, případně o závislosti dějin lidské společnosti a kultury na rozdílech mezi rasami a národy. Rasismus vyzdvihuje určité etnické a jazykové skupiny lidí, kteří jsou přesvědčeni, že oni jsou ti jediní vyvolení a všichni ostatní jsou pro ně méněcenní a nežádoucí. Tyto teorie záměrně ignorují, že lidské rasy jsou si rovnocenné, což bylo vědecky a historicky prokázáno a je to tudíž nezpochybnitelné (Wolf, J., 2000). Rasismus byl nejprve odůvodňován různými rozdíly všude v přírodě. Měl hlavně ospravedlnit jednání otrokářů a různých vládců, zvláště pak v autokracii, monarchii a totalitních státech. Poskytoval tak právo k utlačování jedněch druhými. A to kdekoliv a kdykoliv. Zpravidla byl rasismus založen na chybách a omylech. Vycházel z nevědeckých a falešných představ a názorů jednotlivců či skupin a považoval je za to jediné správné, a to proto, že vyhovovaly politice zastánců těchto teorií. Opíral se o nevědecké teorie o rasové méněcennosti lidí na světě. V podstatě šlo o učení nenávisti vůči lidem jiné rasy. Dále byl založen na směšování rasy a národa, nebo na směšování faktů a předsudků o těchto pojmech (Wolf, J., 2000). Nejnebezpečnější rasové teorie a projevy rasismu se objevily v podobě agresivních ideologií na konci 19. a v průběhu 20. století především v Itálii, Německu, Japonsku a Jihoafrické republice. Dnešní věda však na základě různých poznatků prokazuje, že všechny rasové skupiny (za splnění jistých podmínek, což může být v praxi problém) mají šanci dosáhnout stejného úspěchu, ať už jde o dosažení vzdělání, kultury apod. (Dacík, T., 2000). Z formulací článků Všeobecné deklarace lidských práv zcela zřetelně vyplývá, že rasová diskriminace je nejen krajně nehumánní, ale také nežádoucí konfliktní prvek moderní, harmonicky se rozvíjející společnosti, obzvláště snažící se navázat přátelství a spolupráci s ostatními národy (Dacík, T., 2000).

15 V roce 1966 Organizace spojených národů vydala deklaraci proti rasismu2. Vědci a politikové z celého světa prohlásili rasismus za jednu z největších překážek světového míru a bezpečnosti lidstva. Nyní jsou po celém světe postupně odstraňovány všechny formy a projevy rasismu.

2

Viz Příloha č. 2: Deklarace UNESCO o rase a rasových předsudcích

16

6. STATISTICKÝ PŘEHLED ZMĚN RASOVÉ STRUKTURY OBYVATELSTVA SUBSAHARSKÉ AFRIKY PODLE JEDNOTLIVÝCH ZEMÍ Zde uvádím přehled zemí subsaharské Afriky s celkovým počtem obyvatel a hlavně s údaji o počtu bělošského obyvatelstva. Údaje jsou z konce 50. let 20. století (viz Tabulka č. 1) a z roku 2005 (viz Tabulka č. 2). Bohužel u prvního případu se mi nepodařilo vyhledat všechny údaje, a proto u některých zemí chybí buď celkový počet bělochů, nebo celkový počet obyvatel. U údajů z roku 2005 jsem ještě pro doplnění provedl výpočet podílu bělochů na celkovém počtu obyvatel. To samé jsem bohužel nemohl vypracovat u údajů z konce 50. let, neboť, jak jsem již zmínil, nenalezl jsem všechny potřebné údaje. Konec 50. let (respektive rok 1960) byl vybrán záměrně, aby údaje o počtu bělošského obyvatelstva nebyly ovlivněny politickými a ekonomickými změnami vyvolanými dekolonizací v regionu a aby mohla být provedena analýza, jaký vliv toto postupné osamostatňování jednotlivých zemí mělo na demografickou skladbu obyvatelstva uvedených států. Tyto vlivy jsou na konkrétních případech uvedeny v následující kapitole. Nejvíce bělošských obyvatel je tradičně v zemích, kde se nachází početné skupiny arabského obyvatelstva. Mezi tyto země patří především dnešní Súdán, Čad, Mali, Niger aj. V období koncem 50. let žilo (s ohledem na získané informace) nejvíce bělošských obyvatel v Jihoafrické unii, Jižní Rhodesii a Belgickém Kongu. Naopak nejméně obyvatel evropského původu žilo na Sv. Tomáši a Princovu ostrovu, v Basutsku a na Zanzibaru3. V roce 2005 žilo nejvíce bělochů v Súdánu, Jihoafrické republice, Nigeru a Čadu4. To je však ovlivněno četnými skupinami arabského obyvatelstva. Když tyto země vyloučíme a zaměříme se hlavně na obyvatele evropského původu, na prvních místech budou Jihoafrická republika, Demokratická republika Kongo a Zambie. Naopak nejméně bělochů žije v Lesothu, na Sv. Tomáši a Princovu ostrovu a na Seychelách. Jestliže se zaměříme na podíl bělochů na celkovém obyvatelstvu, tento podíl nedosahuje u většiny států ani jed-

3 4

Viz Příloha č. 3: Počet Evropanů v subsaharské Africe na konci 50. let 20. století

Viz Příloha č. 4: Počet bělošských obyvatel a jejich podíl na celkovém obyvatelstvu v subsaharské Africe roku 2005

17 noho procenta. Největšího podílu dosahuje Súdán (19,60 %), Niger (12,26 %) a Čad (11,15 %). A nejmenšího naopak Guinea (0,02 %), Burundi (0,06 %) a Lesotho (0,13 %). Kdybych měl srovnat vývoj počtu obyvatel od konce 50. let až k současnosti, tak jeden z největších nárůstů obyvatel jsem zaznamenal u Jihoafrické republiky a naopak jeden z největších odlivů bělošských obyvatel u Zimbabwe. Pokud vynechám arabské obyvatelstvo, tak nejvíce jsou v dnešní subsaharské Africe zastoupeny národy bývalých kolonizátorů, tzn. Britové, Francouzi, Portugalci, a to především ve svých bývalých koloniích. Dále se zde objevují ve větší míře řecké, německé, španělské a italské menšiny. Největší počet Britů (viz Tabulka č. 3) se nachází na území JAR, Zambie a Nigérie. Francouzi (viz Tabulka č. 4) žijí ve velké míře v Demokratické republice Kongo, Senegalu a JAR. Nejvíce portugalských občanů (viz Tabulka č. 5) se nachází v JAR, Angole a Mozambiku. Nejvíce Řeků (viz Tabulka č. 6) žije v JAR, Demokratické republice Kongo a Tanzanii. Největší počet německých občanů (viz Tabulka č. 7) žije v JAR, Namibii a Tanzanii. Španělská menšina (viz Tabulka č. 8) je nejvíce zastoupena v Rovníkové Guineji a Angole. Nejvíce Italů (viz Tabulka č. 9) žije na území JAR a Zambie.

18 Tabulka č. 1: Přehled počtu obyvatel subsaharské Afriky na konci 50. let ÚZEMÍ NA KONCI 50. LET Angola Basutsko (Lesotho)6 Bečuánsko (Botswana) Belgické Kongo Britský Kamerun Čad Dahome (Benin) Etiopie Gabon Federace Nigérie Francouzské Somálsko (Džibutsko) Francouzský Kamerun Francouzský Súdán (Mali) Gambie Ghana Guinea Horní Volta (Burkina Faso) Jihoafrická unie (JAR) Jihozápadní Afrika (Namibie) Jižní Rhodesie (Zimbabwe) Kapverdy Kolonie a protektorát Keňa (Keňa) Kongo Libérie Madagaskar Mauritius Mozambik Niger Pobřeží slonoviny Protektorát Ňasko (Malawi) Protektorát Uganda (Uganda) Protektorát Somálsko Ruanda-Urundi (Rwanda; Burundi) Senegal Severní Rhodesie (Zambie) Seychely Sierra Leone Somálsko Středoafrická republika Súdán Sv. Tomáš a Princův ostrov Svazijsko Tanganika Togoland (Togo) Zanzibar

CELKOVÝ POČET EVROPANŮ N. A. 247 3 173 112 759 N. A. 4 880 N. A. N. A. N. A. N. A. 4 000 16 382 7 400 N. A. 9 7709 4 568 3 700 3 067 000 49 612 215 000 2 909 66 400 N. A. 6 00011 69 50812 N. A. N. A. 3 040 14 100 6 700 9 000 N. A. 7 105 N. A. 72 000 N. A. 1 000 2 33116 N. A. N. A. 152 5 919 20 598 1 277 507

CELKOVÝ POČET OBYVATEL

SČÍTÁNÍ OBYV./ODHAD5

4 145 266 641 674 N. A. 13 540 1827 1 430 000 2 576 2008 1 713 000 18–20 000 000 420 709 35 300 000 67 300 3 223 000 3 708 000 31 490 4 911 00010 510 777 3 226 000 14 673 000 418 104 2 860 000 148 331 6 450 000 794 577 2 500 000 5 070 806 613 888 5 738 911 2 410 00013 3 214 100 N. A. 5 678 900 600 00014 4 689 06515 2 269 000 N. A. 43 149 2 500 000 1 263 58417 1 177 166 10 262 536 60 159 237 041 N. A. 1 089 87718 299 111

Zdroj: Steinberg, S., H., 1960 5

Jestliže není neuvedeno, jestli jde o odhad, či sčítání obyvatel, potom tyto údaje chyběly. V závorce je uvedena země po vyhlášení nezávislosti. 7 Afričané 8 Afričané 9 Ne-Afričané 10 Odhad z roku 1959 11 Evropané a Američané 12 Francouzi 13 Afričané 14 Kočovné obyvatelstvo 15 Afričané 16 Italové 17 Afričané 18 Afričané 6

Údaje z roku 1950 N.A. Sčítání z roku 1956 Údaje z 31. prosince 1958 Odhad z roku 1953 Údaje z roku 1957 Údaje z roku 1957 Odhad z roku 1958 Údaje z 1. ledna 1959 Odhad z roku 1959 Odhad z 1. ledna 1959 Údaje z 31. prosince 1957 Údaje z roku 1957 Odhad z roku 1958 Sčítání z roku 1948 Sčítání z roku 1950 Údaje z roku 1957 Odhad z roku 1959 Sčítání roku1951 Odhad z 30. ledna 1959 Sčítání z 15. prosince 1950 Odhad z roku 1959 Údaje z 1. ledna 1959 N. A. Údaje z roku 1958 Odhad z roku 1958 Údaje z roku 1950 Údaje z 31. prosince 1956 Údaje z roku 1958 Sčítání z roku 1956 Odhad z roku 1958 Odhad (rok neuveden) Údaje z roku 1958 Údaje z roku 1957 Sčítání z 8. května 1956 Odhad z roku 1959 Odhad z roku 1956 Údaje z 31. prosince 1958 Údaje z 1. ledna 1959 Sčítání z let 1955–56 Sčítání z roku 1950 Sčítání z roku 1956 Sčítání z roku 1957 Údaje z konce roku 1955 Sčítání z roku 1958

19 Tabulka č. 2: Přehled počtu obyvatel subsaharské Afriky roku 2005 ZEMĚ

Angola Benin Botswana Burkina Faso Burundi Čad Demokrat. republika Kongo Džibutsko Eritrea Etiopie Gabon Gambie Ghana Guinea Guinea-Bissau Jihoafrická republika Kamerun Kapverdy Keňa Komory Kongo Lesotho Libérie Madagaskar Malawi Mali Mauritius Mauretánie Mozambik Namibie Niger Nigérie Pobřeží slonoviny Rovníková Guinea Rwanda Senegal Seychely Sierra Leone Somálsko Středoafrická republika Súdán Sv. Tomáš a Princův ostrov Svazijsko Tanzanie Togo Uganda Zambie Zimbabwe

CELKOVÝ POČET BĚLOCHŮ 91 600 21 600 12 000 55 400 4 200 1 086 800 448 700 142 400 276 100 301 200 35 600 4 100 50 900 1 900 8 900 5 028 500 170 600 9 600 117 200 3 800 35 400 2 400 66 600 49 500 30 000 193 700 84 900 57 500 44 400 175 200 1 711 300 360 400 78 900 13 630 12 200 200 600 3 600 45 200 74 300 132 900 7 103 400 2 500 27 900 162 600 12 300 200 500 178 700 93 200

PODÍL BĚLOCHŮ NA CELKOVÉM POČTU OBYVATEL (%) 0,57 0,26 0,68 0,42 0,06 11,15 0,78 17,96 6,27 0,39 2,57 0,27 0,23 0,02 0,56 10,60 1,05 1,89 0,34 0,48 0,89 0,13 2,03 0,27 0,23 1,43 6,81 1,87 0,22 8,63 12,26 0,27 0,43 2,70 0,13 1,72 4,44 0,81 0,90 3,29 19,60 1,59 2,70 0,42 0,20 0,69 1,53 0,71

POČET EVROPANŮ*) 77 21 3 5

300 600 000 900 500 8 600 295 100 18 800 2 100 31 500 34 600 2 000 48 700 0 5 800 1 157 100 29 100 9 600 65 100 2 600 34 900 200 3 600 39 000 29 800 11 700 2 400 11 500 44 200 25 000 7 400 112 300 24 900 13 130 2 900 117 900 3 300 2 200 300 24 200 24 000 2 500 7 200 89 600 4 300 28 900 133 900 59 100

CELKOVÝ POČET OBYVATEL 15 941 000 8 439 000 1 765 000 13 228 000 7 548 000 9 749 000 57 549 000 793 000 4 401 000 77 431 000 1 384 000 1 517 000 22 113 000 9 402 000 1 586 000 47 432 000 16 322 000 507 000 34 256 000 798 000 3 999 000 1 795 000 3 283 000 18 606 000 12 884 000 13 518 000 1 245 000 3 069 000 19 792 000 2 031 000 13 957 000 131 530 000 18 154 000 504 000 9 038 000 11 658 000 81 000 5 525 000 8 228 000 4 038 000 36 233 000 157 000 1 032 000 38 329 000 6 145 000 28 816 000 11 668 000 13 010 000

Zdroj: Joshua Project, 2006 Všechny uvedené údaje jsou z roku 2005 a jedná se o odhad. *) Počet příslušníků evropských národů (nejsou započítáni Indové, Američané a autochtonní bělošská etnika – Afrikánci, Arabové apod.)

20

Tabulka č. 3: Přehled počtu Britů v jednotlivých zemích roku 2005. ZEMĚ Jihoafrická republika Zambie Nigérie

POČET OBYVATEL 211 000 109 000 106 000

Zdroj: Joshua Project, 2006 Všechny uvedené údaje jsou z roku 2005 a jedná se o odhad.

Tabulka č. 4: Přehled počtu Francouzů v jednotlivých zemích roku 2005. ZEMĚ Dem. republika Kongo Senegal Jihoafrická republika

POČET OBYVATEL 139 000 115 000 84 000

Zdroj: Joshua Project, 2006 Všechny uvedené údaje jsou z roku 2005 a jedná se o odhad.

Tabulka č. 5: Přehled počtu Portugalců v jednotlivých zemích roku 2005. ZEMĚ Jihoafrická republika Angola Mozambik

POČET OBYVATEL 527 000 67 000 31 000

Zdroj: Joshua Project, 2006 Všechny uvedené údaje jsou z roku 2005 a jedná se o odhad.

Tabulka č. 6: Přehled počtu Řeků v jednotlivých zemích roku 2005. ZEMĚ Jihoafrická republika Dem. republika Kongo Tanzanie

POČET OBYVATEL 74 000 54 000 21 000

Zdroj: Joshua Project, 2006 Všechny uvedené údaje jsou z roku 2005 a jedná se o odhad.

Tabulka č. 7: Přehled počtu Němců v jednotlivých zemích roku 2005. ZEMĚ Jihoafrická republika Namibie Tanzanie

POČET OBYVATEL 47 000 15 000 8 200

Zdroj: Joshua Project, 2006 Všechny uvedené údaje jsou z roku 2005 a jedná se o odhad.

21

Tabulka č. 8: Přehled počtu Španělů obyvatel v jednotlivých zemích roku 2005. ZEMĚ Rovníková Guinea Angola

POČET OBYVATEL 13 000 6 800

Zdroj: Joshua Project, 2006 Všechny uvedené údaje jsou z roku 2005 a jedná se o odhad.

Tabulka č. 9: Přehled počtu Italů v jednotlivých zemích roku 2005. ZEMĚ Jihoafrická republika Zambie

POČET OBYVATEL 6 100 5 500

Zdroj: Joshua Project, 2006 Všechny uvedené údaje jsou z roku 2005 a jedná se o odhad.

22

7. PŘÍPADOVÉ STUDIE AKTIVNÍHO OVLIVŇOVÁNÍ PODÍLU EVROPSKÉHO OBYVATELSTVA V SUBSAHARSKÉ AFRICE Ke konci 50. let minulého století se na africkém kontinentu začalo dít mnoho změn. Touha po samostatnosti jednotlivých zemí byla stále silnější a národní hnutí za nezávislost dávala své přání utlačovatelům jasně najevo. Jak dekolonizace postupovala, přibývaly i snahy nově vzniklých afrických vlád řešit, co si počít s bělošskými usedlíky. Ve většině zemí se je snažily vypudit, někde naopak usilovaly o jejich další setrvání. To mělo v jednotlivých zemích značný vliv nejen na demografickou strukturu, ale také na hospodářství apod. V této části se pokusím na konkrétních případových studií několika zemí přiblížit, co vlády k těmto snahám vedlo a jaký vliv to mělo na celkový chod země.

7.1 Mozambik Po revoluci v Portugalsku (roku 1926) se začala nová vláda zajímat více o svá území v Africe a zahájila oživování ekonomiky. Nastala výstavba silnic a stále více Afričanů bylo nuceno pracovat pro Evropany. Portugalci se snažili asimilovat původní obyvatelstvo příslibem stejných práv, když přestoupí na křesťanství a přijmou evropskou kulturu. Touto koncepcí se sociální vývoj v Mozambiku a stejně tak i v Angole lišil od francouzských a britských kolonií. Hlavním cílem bylo udržet hospodářské a politické pozice pomocí nových místních afrických měšťanů, kteří byly ochotni spolupracovat s Portugalci. Systém se nazýval „assimilado“ nebo „civilizado“ a umožňoval prakticky každému Afričanovi za splnění určitých podmínek stát se „civilizovaným“. Nejdůležitější bylo prospět ve zkoušce z portugalštiny, stát se oddaným římským katolíkem, prokázat se určitým finančním postavením, odříci se kmenových zvyklostí a žít evropským způsobem. Assimilado získal plná občanská práva, ale také i povinnosti. Ve skutečnosti však nebyl ve stejném postavení jako bílí Portugalci. Assimilado musel mít u sebe neustále občanský průkaz, aby mohl prokázat, že je plnoprávným občanem. Evropané se prokazovali jednoduše barvou pleti. V roce 1950 jich bylo v Mozambiku asi 4 tisíce, v roce 1965 už 35 tisíc a krátce před získáním nezávislosti na 95 tisíc. Ačkoliv rasová segregace nebyla v Mozambiku úředně zavedena, tento zákon ji zaváděl do praxe (Zeman, J., 1981).

23 Záměrně byl podporován růst počtu bílých osadníků. Souběžně s programem asimilace byla uskutečňována akce dosídlování zámořských provincií. Byly prováděny nábory a novým příchozím byly poskytovány velkorysé finanční podpory. Zvýhodňováno bylo především zemědělství, kde hospodářská stavení, nejnutnější stroje a základní stav dobytka obdrželi kolonisté od státu zdarma. Přistěhovalecká rodina obdržela kolonát se 100 ha, z nichž část byla zavlažována, dále 20 krav, 40 prasat, slepice atd. Náklady na přesídlení rodiny se pohybovaly v průměru kolem 30 000 USD. V šedesátých letech zaznamenalo přistěhovalectví neobvyklý růst a počet Evropanů se silně zvyšoval. I když druhá velká portugalská kolonie v Africe – Angola skýtala svým průmyslovým rozvojem více pracovních příležitostí, počet Portugalců se v Mozambiku několikanásobně zvýšil. Největší přiliv byl z chudých zemědělských oblastí metropole, Azorských ostrovů a také z Brazílie. Portugalské plány uvažovaly o osídlení údolí řeky Zambezi jedním milionem Evropanů. Nejvíce imigrantů se usadilo v údolí Limpopa, kde byla postavena přehrada a kde byly zúrodněny dosud nevyužité půdy. Silně osídlená byla Njanská vysočina, kde se pěstovala káva, čaj, a tabák. Kolonizační akce však znamenala, že tisíce Afričanů byly nuceny opustit úrodnou půdu a přestěhovat se do chudších a méně úrodných oblastí (Zeman, J., 1981). V praxi se však asimilace příliš nepodařila a většina nevzdělaných domorodců byla posílána dále na těžkou práci. V roce 1951 byl statut Mozambiku změněn na zámořské území. Byl to první krok k postupnému osamostatňování. Portugalci si však nad územím ponechali kontrolu. Na počátku 60. let, kdy okolní státy byly již nezávislé, začaly sílit snahy o úplnou nezávislost (The Columbia Encyclopedia, 2005). Řada evropských institucí požadovala, aby se Portugalsko oblasti Mozambiku vzdalo. Vedle nacionalistického hnutí se objevuje v zemi levicové komunistické hnutí. Obě se spojují v roce 1962 do antikoloniální skupiny FRELIMO19, pod vedením proamerického a prozápadního Eduarda Mondlana. Poté co Portugalci odmítli dát území nezávislost, začala v září 1964 guerrilová válka vedená FRELIMO proti Portugalcům a bílým Jihoafričanům. Jistý obrat nastal po roce 1969, kdy byl dosavadní černošský vůdce Eduardo Mondlane zavražděn (obdržel výbušninu v podobě knihy). Ve vedení FRELIMO ho nahradil Samora Moises Machel a pod jeho vedením v hnutí výrazně převládlo levicové komunistické křídlo.

19

Front for the Liberation of Mozambique

24 Začátkem 70. let vedla FRELIMO, která měla 7 tisíc vojáků, tvrdé boje s Portugalci, jejichž armáda v zemi čítala 70 tisíc mužů20. Mezi bílými Mozambičany se dokonce začaly šířit krajní myšlenky, aby Portugalsko vystoupilo ze Severoatlantické aliance a vytvořilo společně s Jihoafrickou republikou a Rhodesií Jihoafrický pakt – SATO21, protože prý Mozambik potřebuje vojenskou ochranu více než mateřská země (Zeman, J., 1981). Boje byly ukončeny vojenským převratem v Portugalsku v roce 1974. Za červnových jednáních téhož roku v Lusace navrhli portugalští kolonisté referendum o vytvoření koaliční vlády se zastoupením všech politických stran. Navíc se bílí usedlíci pokoušeli rozdělit Mozambik na dva státy, severní pro Afričany a jižní pod vládou Evropanů. Došlo i k pokusu o ozbrojený převrat, avšak po několika dnech ztroskotal. Dne 20. září převzala moc přechodná vláda. Z jejích 9 členů bylo 6 z FRELIMO a 3 členové zastupovali portugalské Hnutí ozbrojených sil. Účast Fronty ve vládě vyvolala hromadný útěk evropských usedlíků, přestože hnutí zdůrazňovalo, že nebude uplatňovat ve vztahu k bílé menšině jakákoliv rasistická měřítka (Lacina, K., 1987). Nová portugalská vláda, která preferovala osamostatnění všech kolonií v Africe, nakonec dosáhla po jednání s FRELIMO oboustranné dohody o příměří a byla sepsána smlouva o vyhlášení nezávislosti. Nezávislost na Portugalsku získala země 25.června 1975 a prezidentem byl zvolen S. M. Machel. Ve vládě již nezávislého Mozambiku se ministrem vnitra stal vysoce postavený představitel FRELIMO, Armando Guebuza. S ním je spojeno nařízení, které je známé jako "24/20". Podle tohoto nařízení měli portugalští usedlíci, kteří nesouhlasili s vládou africké většiny, 24 hodin na to, aby opustili zemi a bylo jim dovoleno vzít si s sebou maximálně 20kg zavazadlo (Prášil, V. – Jelínek, P., 2005). Jeden portugalský obchodník, který prožil v Mozambiku celý svůj život prohlásil, že poté, co FRELIMO převzalo moc, byli zatýkáni lidé, kteří se provinili pouze tím, že vedli vlastní firmu a bylo jim vyhrožováno okamžitým vypovězením ze země. Aby ti co byli ve vězení, neopustili zemi s prázdnýma rukama, snažili se zlepšit svoji situaci za pomocí směrnice "24/20", čili prodali svůj majetek policii, nebo doložili, jaké nemovitosti vlastnili během koloniální éry. Jakmile deklarovali své

20

Přitom v celé Africe bylo rozmístěno na 160 000 portugalských vojáků. Při srovnání s počtem obyvatelstva mělo Portugalsko v Africe pětkrát více vojáků než Spojené státy ve Vietnamu. Až na strážní jednotky a jednu divizi pod velením NATO byla celá portugalská armáda v Africe. Je zajímavé, že v Mozambiku byl vždy větší počet vojáků než v Angole a platí to i o vojenské výzbroji. Vojenská služba byla prodloužena na 4 roky (kromě základního výcviku musel každý voják v Portugalsku sloužit minimálně 2 roky v zámoří). Postupně byli povoláni všichni muži ve věku mezi 18–45 roky (Zeman, J., 1981).

21

Southern Africa Treaty Organisation

25 jmění a předali něco z jejich majetku policii, tak si mohli bývalí obchodníci začít rychle balit kufry (Pitcher, A., 2002). Poté byl vydán zákon (the Intervention Act) zabraňující návratu uprchlíkům. Bylo stanoveno, že každému, kdo se nacházel mimo území Mozambiku po dobu delší než 90 dní, bude státem zabaven podnik. Zákon byl namířen hlavně proti těm, co v prvních měsících nezávislosti vyčkávali, co se bude dál dít. Ten, kdo nepřijal mozambické státní občanství, nebyl nadále vítán. Toto zní stěží jako „obranná opatření“, zavedená v momentu krize. Místo toho jsou to kroky v procesu vedoucímu k „destrukci soukromého sektoru“, tak jak to nevybíravě uvádí vládní dokument z roku 1976 (Pitcher, A., 2002). Po získání nezávislosti se mozambická černošská většina radikalizovala. Rozhořela se rasová nenávist proti bělošským farmářům a obchodníkům a nastal obrovský odliv naprosté většiny Evropanů ze země. Přitom ještě na počátku roku 1975 bylo v Mozambiku okolo 250 000 Portugalců. Někteří z nich byly vyhnáni novou vládou, někteří uprchli ze strachu z perzekuce. S sebou odnesli i know-how a technologie, což se projevilo na zhoršení ekonomické situace. Některé zdroje uvádějí, že po červnu 1975 nezůstalo v celé zemi více než 5 inženýrů (Wikipedia, 2006). Citelný byl nedostatek lidí schopných obsadit řídící místa, a velká část produkce schopného hospodářství tím byla odsouzena k zániku. Číst a psát uměli jenom ti nejmladší, a tak nebyl výjimkou devatenáctiletý šéf výzkumného ústavu nebo osmnáctiletý ředitel střední školy (Kasl, J., 2000). Také zemědělství se nacházelo v obtížné situaci. Opuštění farem portugalskými osadníky a rozpad distribuční sítě vedly k poklesu produkce exportních plodin v letech 1974–76 o 40 procent. Státní statky nebyly příliš úspěšné, a to přes rozsáhlé investice ve formě mechanizace (Jelínek, P., 200). Nepokoje si vyžádaly několik desítek tisíc obětí. Vláda nedokázala zadržet jak rasové potyčky, tak nástup komunisticky smýšlejících skupin v zemi, které postupně přebíraly všechny důležité vládní posty.

26 V roce 1977 se zmocnila vlády již plně marxistická komunistická frakce ve FRELIMO a založila socialistický stát, znárodnila průmysl, zrušila soukromé vlastnictví22. To se nelíbilo černošským rasovým nacionalistickým skupinám a ani Jihoafrické republice, která se obávala rozšíření komunistického hnutí do země. Od roku 1977 vypukla krvavá občanská válka mezi komunistickou vládou včetně hnutí FRELIMO a povstaleckými jednotkami tvořenými jihoafrickými ANC23, rhodeskými ZANU24 a nacionálním hnutím RENAMO25. To mělo za následek vojenskou invazi Rhodesie v roce 1979. Pronikající vojska zničila komunikační infrastrukturu, zemědělská centra a hlavní dopravní koridory. Během bojů bylo zabito mnoho civilistů (The Columbia Encyclopedia, 2005). Když v roce 1980 získalo Zimbabwe nezávislost, začala RENAMO využívat jihoafrický apartheid, který se snažil přinutit Mozambik přijímat vyhoštěné černošské disidenty. Zároveň se JAR snažila dokázat světu na příkladu civilní války v Mozambiku, že většinová černošská vláda nutně nepřináší zemi mír a prosperitu (Bureš, O., 2003). V roce 1984 pak byla podepsána dohoda (the Incomati accord) s Jižní Afrikou o vzájemném příměří. Mozambická vláda však záhy obvinila Jižní Afriku z nedodržování podmínek a válka pokračovala (The Columbia Encyclopedia, 2005). Během občanské války požádala komunistická vláda Sovětský svaz o vojenskou pomoc a podporu. Na 3. sjezdu komunistické strany FRELIMO prezident Samora Machel přiznal ekonomické problémy země způsobené občanskou válkou a navrhl ukončení bojů a provedení řady ekonomických reforem. V roce 1986 však S. Machel zemřel při pádu vládního letadla za dosud neobjasněných okolností a všechny jeho navrhované reformy byly zrušeny. Novým prezidentem se stal Joaquim Alberto Chissano. Po ukončení sovětské pomoci v roce 1989, byla situace komunistické vlády prakticky neudržitelná a zahájila mezivládní jednání s povstaleckými skupinami a hnutím RENAMO. V ekonomických otázkách navá-

22

Znárodňování bylo ovšem také vynucené okolnostmi – po masovém odchodu Portugalců byly mnohé podniky opuštěny a jejich převzetí státem mělo zabránit zastavení provozu. Důraz se kladl na vytvoření moderního průmyslu (Jelínek, P., 2000). 23

African National Congress

24

Zimbabwe African National Union

25

Na konci koloniální války v Mozambiku používali Portugalci zvláštní oddíly, naverbované mezi Mozambičany, kteří po vojenském výcviku a indoktrinaci bojovali proti svým krajanům. Tato komanda se dopouštěla brutality na obyvatelstvu, včetně mučení a masových poprav. Příslušníci těchto jednotek se obávali represí ze strany vítězného FRELIMO, a uprchli proto do Rhodesie, jejíž vláda jim poskytla materiální zabezpečení, výcvikový tábor a vysílačku na šíření propagandy. Takto podle P. Jelínka (2000) vzniklo RENAMO (Mozambique National Resistance Movement).

27 zala jednání s Portugalskem a Jihoafrickou republikou o stabilitě v regionu. To vedlo k následným prodemokratickým ústavním změnám v roce 1990 (Armády ve světě, 2005). V listopadu byla přijata ústava, na jejímž základě byl zaveden pluralitní systém a další občanské svobody. Dne 4. října 1992 byla po dvou letech vyjednávání uzavřena mírová dohoda, kterou podepsali Joaquim Alberto Chissano, oficiální prezident Mozambiku, a Alfonso Dhlakama, představitel opozičního hnutí RENAMO. Součástí této mírové dohody bylo také ujednání o zřízení mírové mise OSN v Mozambiku (United Nations Operation in Mozambique ONUMOZ), která sehrála významnou úlohu při implementaci dojednaného mírového plánu. Co se výsledků operace týče, bývá mise ONUMOZ uváděna jako jedna z nejúspěšnějších mírových operací OSN vůbec. Např. ve spolupráci s pracovníky Vysokého komisariátu OSN pro uprchlíky (UNHCR) se podařilo do ukončení hlavní části mise v říjnu 1994 umožnit repatriaci 75 % vnitřních běženců a více než 1 milionu uprchlíků ze zahraničí. Smlouva mezi vládou a povstaleckým hnutím RENAMO z října 1992 ukončila 16 let trvající ozbrojený konflikt. Válečné škody činí nejméně 15 miliard dolarů. V letech 1977 až 1992 v Mozambiku v důsledku bojů a hladomorů zahynulo přes jeden milion obyvatel. 26

Ekonomika byla totálně zdevastována a země byla plná minových polí (Bureš, O., 2003). Dne 27. října 1994 se v Mozambiku konaly první svobodné parlamentní a prezidentské volby, kterých se zúčastnily všechny hlavní politické frakce v zemi. V mnoha okrscích odvolilo více než 90 % registrovaných voličů. Vítězem prezidentských voleb se stal oficiálně prezident J. A. Chissano. Parlamentní volby rovněž vyhrála dosavadní vládní strana FRELIMO. Na průběh voleb dohlíželo přes 2 300 pozorovatelů ze zahraničí, kteří následně potvrdili jejich klidný průběh a regulérnost. Chissanova vláda se snažila v zemi vybudovat fungující tržní ekonomiku. Zprivatizovalo se velké množství státních společností, byly učiněny kroky k zastavení inflace, stabilizaci měny a nastartování ekonomického růstu. Ve volbách v roce 1999 vyhrál pouze o 4 % opět Chissano a jeho strana. Avšak Alfonso Dhlakama, kandidát RENAMO, označil výsledky za falešné a dožadoval se přepočítání hlasů. Nejvyšší soud nakonec jeho žádost zamítl. To

26

Podle odhadů se dnes nachází v zemi stále téměř jeden milion min. Jejich odstraňování je ale tak nákladné, že se neobejde bez mezinárodní pomoci.

28 vedlo RENAMO k bojkotu Národního shromáždění téměř po celý rok 2000 a protestní demonstrace vyvrcholily četnými násilnostmi ve středním a severním Mozambiku. Dnes má Mozambik nového prezidenta. Po osmnácti letech v úřadě odstoupil Joaquim Chissano. Dne 1. prosince 2004 se konaly další volby, v nichž zvítězil kandidát FRELIMO Armando Guebuza (již zmíněný v souvislosti s nařízením "24/20"), avšak mezinárodní pozorovatelé zpochybňují regulérnost těchto voleb (The Columbia Encyclopedia, 2005). Vzhledem k neuspořádané politické situaci a katastrofálnímu stavu hospodářství zůstal podíl bělochů na obyvatelstvu Mozambiku od událostí v letech 1974–1977 trvale velmi nízký.

7.2 Angola Na počátku padesátých let měla Angola něco přes čtyři miliony obyvatel (Klíma, J., 2003). Asimilace27 dosáhlo pouze 0,75 % černochů a pouze 0,36 % angolských černochů umělo číst a psát. Jak do země postupně přibývali běloši, začal vznikat ekonomický rasismus. Běloch dostal za srovnatelnou činnost asi třikrát více než černoch. Přitom pouze 14 % bělochů mělo středoškolské vzdělání a 20 % jich nebylo ani gramotných. Pracovní síly se dodávaly podle požadavků soukromníků nebo společností a skandální byla vysoká úmrtnost při nápravných pracích. Černošské čtvrti (musseques) v Luandě, Bengule či Lobitu trpěly nedostatkem vody a byly v nich katastrofální hygienické podmínky. Bohužel, správa se s tím nesnažila moc dělat (Klíma, J., 2003). Roku 1951 se ze všech portugalských kolonií staly tzv. zámořské provincie a z Angoly se stala Portugalská západní Afrika. Angolská provincie delegovala do lisabonského parlamentu tři poslance, vždy pravidelně bělochy. Ve všech pevninských afrických provinciích se udržovala většina obyvatelstva v neplnoprávném postavení necivilizovaných domorodců (tzv. indígenas), a to v době, kdy v severní Africe již začal dekolonizační proces (Klíma, J., 2003). Lisabonská vláda předpokládala, že rozpadu impéria zabrání povznesením zanedbaného zámoří. Proto začaly v Luandě růst nové čtvrtě, v Lobitu vyrostl moderní přístav, začaly se 27

Viz Mozambik

29 provádět průzkumy těžby ropy na pobřeží. Angola dostala dotaci přes 2 mld. escudů a započala industrializaci. Byla postavena první cementárna, vybudována první hydroelektrárna na řece Dande. Hospodářský vzestup doprovázely kulturní úspěchy symbolizované profesionálním divadlem Teatro Avenida, Angolskou kulturní společností nebo tvorbou angolského spisovatele Óscara Ribase (Klíma, J., 2003). Roku 1955 žilo v Angole již 109 tisíc bělochů, což tvořilo pouhé 2,5 % populace. Avšak jejich farmy obhospodařovávaly 1 400 000 hektarů zemědělské půdy, zatímco 97 % černošského obyvatelstva hospodařilo na 1 800 000 hektarech (Klíma, J., 2003). Dramatický vývoj v sousedním Belgickém Kongu v letech 1959–60 zaktivizoval angolské studenty a inteligenci. Začaly postupné demonstrace proti koloniálním autoritám a od roku 1961 se ze severu začaly šířit rolnické nepokoje (Lacina, K., 1987). V březnu 1961 rozpoutali Bakongové divoké krvelačné řádění, kdy pobíjeli všechny bělochy klacky a mačetami a brutálně pobíjeli všechny černé katolíky, Nekonžany a domnělé přisluhovače kolonialistů. Koncem srpna téhož roku zrušil ministr pro zámoří Statut domorodců, a tak si byli všichni obyvatelé portugalské říše rovni před zákonem. Byly zrušeny mzdové preference bělochů, školství bylo převzato z rukou církve a byla zahájena alfabetizace (Klíma, J., 2003). Když Portugalsko odmítlo pokračovat v dekolonizaci, zformovala se postupně tři hnutí usilující o nezávislost: Lidové hnutí za osvobození Angoly (MPLA), Národní osvobozenecká fronta Angoly (FNLA) a Svaz pro úplnou nezávislost Angoly (UNITA) (Lacina, K., 1987). To donutilo Portugalce, aby do roku 1973 poslali do Angoly 55 tisíc vojáků (Lusofonia aberta, 2006). Veškeré další nepokoje a násilnosti byly krvavě potlačeny. Podle J. Klímy žilo roku 1973 v Angole téměř šest milionů černochů a přes 350 tisíc bělochů (jiné zdroje však odhadují až 500 tisíc Evropanů28). Investice do země v posledních desetiletích proudily a učinily ze země jednu z hospodářsky nejúspěšnějších zemí subsaharské Afriky. Domácí ekonomika, kultura a bytová výstavba se neustále rozvíjely. Volby do místního Zákonodárného shromáždění 19. 2. 1973 preferovaly bělochy a se skutečnou demokracií neměly mnoho společného. Po revoluci v Portugalsku nová hlava státu generál António de Spinola uznal 11. června 1974 právo zámořských portugalských území na samostatnost. 28

Viz např. http://www.bartleby.com/65/an/Angola.html

30

Dne 11. července 1974 byl v Luandě zavražděn bílý taxikář, což vyprovokovalo pogrom. Ozbrojení běloši stříleli v černošských čtvrtích a černoši na to odpovídali útoky na bělochy. UNITA v čele s Jonasem Savinbim podpořila postupnou dekolonizaci a 14. června byla podepsána dohoda s Portugalci o zastavení bojů. Po složitém jednání se podařilo zastavit válečné akce dohodou s FNLA z 15. října a s MPLA 21. října téhož roku (Klíma, J., 2003). Poté pod dohledem Portugalců zasedla přechodná vláda. Angolští běloši se ovšem obávali, že je postihne perzekuce. K převratu zmobilizována Fronta angolského odporu (FRA), ale pokus o jednostrannou bělošskou nezávislost rozmetala 23. 10. 1974 spolupráce portugalské armády s revolučními oddíly. Převrat tak skončil dříve, než vlastně začal. To jen urychlilo exodus desetitisíců bělochů ze země (Klíma, J., 2003). Po 14 letech guerillové války se národní strany 15. ledna 1975 podle alvorské dohody usnesly na vytvoření společné prozatímní vlády, jejímž prezidentem se stal Agostinho Q. Neto. Téměř okamžitě však vypukla občanská válka mezi MPLA, UNITA a FNLA. Každé z osvobozeneckých hnutí disponovalo vlastními ozbrojenými silami a kontrolovalo určitá území29. V jižní Angole najímala UNITA dokonce bílé žoldnéře (Lacina, K., 1987). V létě 1975 z angolských přístavů utíkali do Evropy poslední běloši. Angola tím ztratila většinu odborníků, kteří navíc před svým odchodem zničili část technických zařízení. Klíčový problém v nedostatku pracovníků se projevoval ve všech výrobních odvětvích. Zejména však v produkci kávy, bavlny a cukrové třtiny, které tvořily před vyhlášením nezávislosti nejdůležitější položky vývozu. Mladá republika utrpěla velké lidské a materiální ztráty. Některé průmyslové podniky byly natolik zničeny, že nebyly již obnoveny. V letech 1976–77 byl znárodněn majetek bílých uprchlíků, včetně obytných domů, čímž se částečně řešily bytové potíže ve větších městech (Lacina, K., 1987). Do února 1976 se podařilo vládě MPLA za pomoci kubánských expedičních sborů získat kontrolu nad velkou částí země. Zatímco se Zairem se v roce 1978 podařilo uzavřít příměří, UNITA, podporována Jižní Afrikou, představovala na jihovýchodě země nadále ohrožení vlády MPLA. Výdaje na občanskou válku pohlcovaly téměř 50 % celého národ-

29

Početná bílá menšina žijící v kolonii si založila vlastní ozbrojenou organizaci Spojený odpor Angoly (RUA), do níž vstoupili i někteří Afričané (Lacina, K., 1987).

31 ního důchodu, takže vláda v Luandě začala usilovat o dialog i s Jihoafrickou republikou. Když se ve druhé válce soupeřící strany úplně vyčerpaly, sedly si za jednací stůl. V dohodě, ve které měly úlohu zprostředkovatele USA, Kuba přislíbila, že stáhne svá vojska a JAR na druhé straně zaručila nezávislost Namibie (Lusofonia aberta, 2006). Historie války je nepřehledná a nikdy by nebyla tak dlouhá, kdyby Angola nedisponovala obrovskými zásobami nerostného bohatství. MPLA ovládala ropná pole, UNITA kontrolovala diamantová naleziště. Dodávky zbraní byly z celého světa, Československo nevyjímaje. Neslavně se proslavily české miny, které vyskočí ze země a po aktivaci vybuchnou až v úrovni hlavy dospělého člověka. Válka byla plná zvratů a porušených příměří (Jirát, P., 2006). V květnu 1991 byla podepsána mírová smlouva mezi vládnoucí stranou MPLA a UNITA. Uzavření smlouvy zavedlo mimo jiné i pluralitní politický systém. V září 1992 se konaly první svobodné parlamentní a prezidentské volby. Zvítězil v nich José Eduardo dos Santos a jeho vládní strana MPLA. 20. listopadu 1994 byla podepsána v Lusace mírová smlouva o ukončení občanské války v Angole (Lusofonia aberta, 2006). V současné době dochází v rámci mezinárodní humanitární a rozvojové pomoci k mírnému nárůstu počtu evropských odborníků. Mezi nejviditelnější organizace působící v Angole patří např. britská HALO Trust, která pomáhá při odminování a likvidaci nevybuchlé munice. Podobně jako v Mosambiku byla v letech 1974–1975 místní bělošská komunita nenávratně zničena.

7.3 Kongo V roce 1955, kdy v celé Africe stoupaly požadavky na nezávislost, publikoval belgický profesor Antoine van Bilsen „30letý plán“ za zvětšení samosprávy Konga. Tento plán byl nadšeně přijat většinou Belgičanů, kteří předpokládali, že belgická vláda v Kongu potrvá ještě dlouhou dobu (The Columbia Encyclopedia, 2005).

32 Jenže se začaly rozvíjet protibelgické nálady a nacionalismus. Symbolem tohoto nacionalismu se stalo hnutí ABAKO30, které už v roce 1956 vydalo manifest žádající okamžitou nezávislost. Vedl jej Joseph Kasavubu a bylo složené z příslušníků etnika Kongo. Zastáncem jiného přístupu byla druhá významná strana - Konžské národní hnutí MNC31. Jeho vůdce Patrice Lumumba proklamoval teritoriální celistvost Konga (The Columbia Encyclopedia, 2005). Důležitým faktorem pro budoucnost Konga byly také separatistické tendence Katangy. Provincie byla průmyslovou základnou s bohatými zásobami nerostných surovin a s velkým podílem evropského obyvatelstva. V lednu roku 1959 propukly nepokoje, které vyústily v ničení evropského majetku. Rostoucí počet demonstrací a manifestací hrozil přerůst ve všeobecné povstání. Jejich účastníci požadovali samostatnost, omezení a odstranění nezaměstnanosti a snížení cen (Lacina, K., 1987). Belgická vláda na ně reagovala prohlášením, že cílem její politiky se stává samostatnost Belgického Konga. Současně s tím začalo plánování budoucího ústavního pořádku nového státu a bylo dohodnuto datum 30. 6. 1960 jako oficiální den získání nezávislosti Konžské republiky. V květnu 1960 se konaly volby, které v celonárodním měřítku vyhrálo MNC. Předsedou vlády se tak stal Patrice Lumumba, prezidentem pak Joseph Kasavubu. Situace byla ale značně nepřehledná, několik provincií odmítlo uznat autoritu federální vlády a dožadovaly se samostatnosti všemi dostupnými prostředky. Armáda se nacházela na pokraji vzpoury a v celé zemi panoval naprostý chaos. Belgie svou bývalou kolonii na nezávislost v podstatě nijak nepřipravila a občanská válka na sebe nenechala dlouho čekat (Bureš, O., 2002). Ke střetům došlo již 5. července, kdy se vzbouřilo zhruba 25 tisíc konžských vojáků proti belgickým důstojníkům. Dne 10. července vydalo ministerstvo zahraničních věcí Velké Británie prohlášení, že se britští občané cítí být v Kongu ohroženi (Lacina, K., 1987). Dne 11. července formálně vyhlásila svou nezávislost Katanga v čele s Moisesem Tshombem. Vypukly zde útoky na belgické civilní obyvatelstvo a Belgie jako odpověď poslala do Konga dvě roty výsadkářů k ochraně svých občanů a také legitimních zájmů. Lumumba to označil za neoprávněnou agresi a proto se hned 12. července obrátil na Radu bezpečnosti OSN s prosbou o vyslání mírových jednotek za účelem stabilizace situace v zemi. Rada bezpečnosti OSN tuto pomoc schválila a vyzvala Belgii, aby své vojáky odvolala.

30

Association des Bakongo

31

Mouvement National Congolais

33 Mise ONUC32 byla zřízena na základě rezoluce č. 143 Rady bezpečnosti OSN. Původním mandátem ONUC bylo dohlížet nad poklidným odchodem belgických občanů a pomoc federální vládě s udržováním pořádku v zemi. Později byl ONUC mandát rozšířen o ochranu územní celistvosti a politické nezávislosti Konga, prevenci občanské války a o dohled nad ochodem všech cizích vojenských poradců mimo misi OSN. Proto bylo poprvé v historii mírových operací OSN Radou bezpečnosti schváleno použití síly vojáky OSN. Modré přilby se tak poprvé staly aktéry konfliktu a to na straně vlády, což bylo mnohými experty ostře kritizováno jako popření základních principů mírových operací OSN, tj. principů nestrannosti a použití síly pouze v sebeobraně. Situaci se za účasti 19 tisíc vojáků OSN podařilo stabilizovat až po dlouhých měsících tvrdých bojů, když se v únoru 1963 největší separatistická provincie Katanga připojila zpět k federálnímu Kongu. Mise ztratila celkem na 250 vojáků, čímž se z ní stala nejkrvavější mírová mise OSN. Oficiálně skončila 30. června 1964. Konflikt v Kongu se však ONUC vyřešit nepodařilo (Bureš, O., 2002). V červenci 1964 proběhlo celostátní referendum, ve kterém byla schválena nová ústava a do čela vlády byl postaven Moises Tshombe. Ten se usmířil s prezidentem Kasavubuem, jenž zformoval tzv. Konžskou demokratickou frontu, která v hojné míře využívala i služeb profesionálních bílých žoldáků. Spojenectví obou politiků bylo však jen dočasné, a když se blížilo datum nových prezidentských voleb, přešlo do otevřené roztržky. Toho využil 24. listopadu 1965 generál Joseph Désire Mobutu a provedl úspěšný vojenský převrat. Kasavubu byl poté přinucen rezignovat (Lacina, K., 1987). Mobutu nastolil vojenský režim, opírající se především o podporu USA, kterou si zajistil tím, že se zapojil do vojenských operací, vedených proti sousední, Sověty podporované, Angole. Pomocí represí se Mobutově vládě podařilo ještě v roce 1966 potlačit veškerá povstání a separatistická hnutí. V říjnu následujícího roku pak byl zlomen i odpor bílých žoldáků, kteří prakticky beztrestně řádili ve Východní provincii (Lacina, K., 1987). Mobutu spojil funkce prezidenta a premiéra a soustředil tak do svých rukou veškerou moc. Tento krok legalizovala nová ústava z 24. června 1967, která ustavila i jednokomorový

32

Organisation des Nations Unies au Congo

34 parlament. Současně byl zaveden systém jedné politické strany – Lidového revolučního hnutí (MPR33). Hlavním znakem Mobutovy politiky byla snaha o tzv. „Africkou autenticitu”, o návrat k africkým kořenům. Proto se měl počátkem 70. let nový zairský národ formovat na základě všestranného zdůrazňování afrických tradic a kultury. Republika byla v srpnu 1971 přejmenována na Zair. Změněna byla i mnohá jiná geografická jména připomínající belgickou koloniální minulost. Např. města Léopoldville, Stanleyville a Elisabethville byla přejmenována na Kinshasa, Kisangani a Lubumbashi, z řeky Kongo se stala řeka Zair. V duchu afrického autentismu byla vedena kampaň za změny osobních jmen z evropských na africká. Za příklad si měli všichni vzít samotného prezidenta, který se přejmenoval na Mobutu Sese Seko Kuku Ngbendu wa za Banga. Takové pojetí zairizace, k níž Mobutu nemilosrdně nutil i ostatní, narazilo na odpor křesťanských misií a poté se stalo zdrojem konfliktu mezi zairskou vládou a Vatikánem. V rámci obnovování tradičních kultur, se zvláštním důrazem na uznávání a rozvíjení kultur předků, bylo ženám nařízeno odložit evropský oděv a nosit výhradně oděv africký (Lacina, K., 1987). Roku 1973 se Mobutu pokusil snížit nezaměstnanost a znárodnil soukromý majetek cizinců a podniky zahraničních společností, ačkoliv zůstal závislý na kolísajících světových cenách mědi. V roce 1974 vyhnal Mobutu ze země veškeré evropské investory, ale roku 1977 se je snažil přilákat zpět do země. Avšak neúspěšně. To do značné míry zdevastovalo ekonomiku země a vláda zápasila se vzrůstající aktivitou politické opozice. To vedlo k etnickým konfliktům a mezi lety 1975 a 1978 k pokusům o puč (The Columbia Encyclopedia, 2005). Vzpoura v provincii Shaba (1978) byla brutálně potlačena. Mobutův režim soustředil proti povstání značné množství příslušníků ozbrojených sil a do provincie bylo přemístěno za podpory USA i na 1 500 vycvičených marockých výsadkářů. Dokonce sem přišla i část belgických a francouzských vojáků. Nasazeny byly francouzské vrtulníky a letouny Mirage (Lacina, K., 1987). Když podpora USA po roce 1989 náhle skončila, měl Mobutu hodně práce udržet se u moci. Opoziční síly postupně získaly vojenskou převahu a v roce 1997 dobyly hlavní město

33

Mouvement Populaire de la Révolution

35 Kinshasu. Mobutu byl svržen a presidentem se stal opoziční předák Laurent Kabila, který zemi vrátil název Demokratická republika Kongo. Tím boje ovšem neskončily. Spory o moc mezi bývalými opozičními spojenci odstartovaly nové kolo občanské války. Právě v této době se do bojů přímo vložilo několik okolních států a občanská válce v Kongu se začalo říkat První africká světová válka. Vládu presidenta Kabily podpořily Zimbabwe, Angola a později i Namibie a Čad, zatímco Uganda, Rwanda a Burundi podpořily síly opozice. V červenci roku 1999 byla sice podepsána dohoda o příměří - tzv. Lusaka Ceasefire Agreement, ani jedna strana ji však nikdy příliš nedodržovala. Rada bezpečnosti OSN se situací v Kongu začala opět aktivně zabývat od nové eskalace konfliktu v srpnu 1998. Účast cizích armád byla rezolucí č. 1243 v dubnu 1999 označena za odporující Chartě OSN a v červenci 1999 bylo schváleno vyslání prvních pozorovatelů OSN v rámci nové mírové mise MONUC34. Tato mise měla za úkol zejména monitorovat dodržování Lusaka Ceasefire Agreement, dohlížet nad oddělením, odzbrojením a rozpuštěním vojenských sil všech povstaleckých skupin, zajistit distribuci humanitární asistence a monitorovat dodržování lidských práv (Bureš, O., 2002). Situace se opět vyhrotila v lednu 2001 poté, co byl president Kabila zabit, údajně svým bodyguardem. Novým konžským presidentem byl jmenován jeho syn Joseph Kabila. Ten okamžitě zahájil politický dialog se svými politickými i vojenskými nepřáteli a vyzval OSN, aby v zemi rozmístila mírové jednotky. Zanedlouho poté se ze země začala stahovat ugandská a rwandská vojska, boje však i nadále pokračovaly. Ze země se pomalu začala stahovat i vojska Angoly, Namibie a Zimbabwe. Dne 17. prosince 2002 byla v jihoafrické Pretorii podepsána mírová dohoda, podle které byla sestavena přechodná Vláda národní jednoty. Mezitím však propukly další kmenové boje na severovýchodě země, kam OSN vyslalo mírové sbory, aby situaci uklidnily. V roce 2003 vydala OSN zprávu, v níž 4,5letý ozbrojený konflikt v Kongu, do nějž bylo nějakým způsobem zapojeno více než 12 afrických států, označila za nejhorší od dob 2. světové války. Válka si vyžádala kolem 3,3 milionu lidských životů (The Columbia Encyclopedia, 2005).

34

Mission des Nations Unies en République Démocratique du Congo

36

7.4 Pobřeží slonoviny Když získalo Pobřeží slonoviny v roce 1960 nenásilně nezávislost, byla to do určité míry zásluha jeho prvního prezidenta Félixe Houphouët-Boigny. Ten v roce 1944 založil první odborovou organizaci pěstitelů kakaa, protože koloniální úřady protěžovali francouzské majitele plantáží, kterých byla asi jedna třetina. Jeho vliv postupně stoupal a roku 1946 byl zvolen do francouzského parlamentu. V roce 1956 se stal ve francouzské vládě dokonce ministrem kolonií. Byl do té doby vůbec prvním Afričanem, který stanul v evropské vládě (Wikipedia, 2006). Houphouët-Boigny se vydal opačnou cestou než řada jiných afrických politiků. Jejich snaha většinou vedla k omezení nebo úplnému odstranění vlivu Evropanů v té které zemi. Ne však Houphouët-Boigny. Ten naopak podporoval setrvání Francouzů v zemi. Věřil totiž, že lze stabilitu země zajistit pomocí silné organizace a administrativy založené na byrokratických francouzských institucích. Mnoho z nich v zemi skutečně zůstalo a podporou Houphouët-Boignyho autoritativního režimu a mocensko-politického monopolu přispělo k efektivitě soukromého i veřejného sektoru ekonomiky (Řehák, V., 2003). V šedesátých letech se Pobřeží slonoviny podílelo 40 % na celkovém vývozu zemí západní Afriky. Ekonomice se dařilo a země se zařadila vedle Brazílie a Kolumbie mezi nejvýznamnější producenty kávy. V roce 1979 dosáhla v produkci kakaa dokonce světového prvenství. Také se stala největším africkým vývozcem ananasů a palmového oleje. Bylo to především zásluhou francouzských odborníků, kteří vše řídili. Ne nadarmo je dobový hospodářský rozmach země označován jako „Slonovinový zázrak“ (Ivoirian miracle). V zemi působili francouzští úředníci, kvalifikovaní odborníci, inženýři, technici, poradci, ale i učitelé. Počet Francouzů v zemi vzrostl z 10 až na 50 tisíc (v polovině 80. let35). Po dvacet let udržovala ekonomika ročně téměř 10% tempo růstu, což bylo nejvíce z afrických zemí, které nevyvážely ropu (Wikipedia, 2006). Prezident Houphouët-Boigny vládl tvrdou rukou. Svobodný tisk neexistoval, povolena byla jen jedna politická strana – Demokratická strana Pobřeží slonoviny (PDCI36). Pokud se vyskytovaly projevy nespokojenosti s režimem, byly brzy a rychle potlačeny. Vláda dávala demonstrativně najevo, že většina domácího obyvatelstva za ní stojí a připisovala 35

Dnes je počet Evropanů v zemi ještě o něco vyšší.

36

Parti Démocratique de la Côte d’Ivoire

37 veškerou nespokojenost cizincům. V studentském protestním hnutí se poté skutečně začal rozšiřovat nacionalismus a to se odrazilo v tom, že z abidjanské univerzity byli vyloučeni všichni cizinci (Lacina, K., 1987). V oblasti zahraniční politiky se Pobřeží slonoviny postavilo proti sjednocovacím tendencím a jistou dobu bojkotovalo nově vzniklou Organizaci africké jednoty. Sám HouphouëtBoigny podporoval separatisty, jako např. M. Tshombeho v Zairu nebo O. Ojukwu v Nigérii. Pobřeží slonoviny patřilo k 4 africkým zemím, které oficiálně uznaly Biafru. Houphouët-Boigny spolu s ghanským prezidentem K. A. Busiou upustili od všeobecného nesouhlasu vůči apartheidu a začali spolupracovat s rasistickým režimem Jihoafrické republiky (Lacina, K., 1987). Počátkem 80. let začala hospodářská krize. Ceny komodit začaly klesat, zahraniční dluh naopak stoupal a kriminalita s korupcí nabíraly na síle. Hospodářský zázrak byl definitivně u konce. O Vánocích roku 1999 proběhl v zemi státní převrat a uvrhl zemi do nestability, která vyvrcholila občanskou válkou v druhé polovině roku 2002 (Řehák, V., 2006). Od roku 2003 v zemi působí francouzský kontingent v současné době čítající přibližně 2 500 vojáků. Nejprve sloužil k ochraně a následné evakuaci francouzských státních příslušníků, ale přes některé protesty a nařčení z vměšování se vnitřních záležitostí v zemi zůstal a hraje významnou roli při ochraně pásma oddělujícího obě strany konfliktu (Wikipedie, 2006). Ten probíhá mezi severem a jihem a zahrnuje v sobě etnické, náboženské, ekonomické i politické otázky (Řehák, V., 2006). Koncem 50. let minulého století v zemi žilo kolem 14 tisíc bělochů (Steinberg, S., H., 1960) a díky politice prezidenta Houphouët-Boignyho jejich počet neustále narůstal. V dnešní době se celkový počet bělošských obyvatel ustálil na současných 80 tisíc (Joshua Project, 2006).

7.5 Zimbabwe V 70. letech minulého století měla Rhodesie jednu z nejvyšších životních úrovní na světě a potravinami zásobovala takřka celou subsaharskou Afriku. Na druhé straně Rhodesie upí-

38 rala domorodému obyvatelstvu volební právo (Lipták, R., 2002) a vytvořila v zemi systém podobný jihoafrickému apartheidu. Podstatnou vinu na tom mělo zhruba 220 tisíc bělochů, kteří zde v té době žili (Georgiev, J., 2001). Podle R. Liptáka (2002) se bílí farmáři, kteří v Rhodesii37 (a posléze v Zimbabwe) hospodařili již od 90. let 19. století, řadili k nejkvalifikovanějším na světě a britský časopis The Economist jim statisticky přisoudil 3,5krát vyšší zemědělskou produktivitu než Evropskou unií dotovaným francouzským farmářům. V roce 1980 se po sice zmanipulovaných, ale již všerasových volbách dostal k moci Robert Mugabe a jeho Africký národní svaz Zimbabwe (ZANU38). Z Rhodesie se stalo Zimbabwe a ze země odešlo do sousední Jihoafrické republiky na 160 tisíc bělochů (Lipták, R., 2002). Farmáři žijící na území Rhodesie zpravidla již v druhé či třetí generaci a srostlí s půdou zemi neopustili. Mugabeho vláda se sice přihlásila k budování socialismu, ale sám prezident si moc dobře uvědomoval, že vyvlastnění velkých hospodářství a následný odchod bělošských farmářů by nepochybně zhoršilo hospodářskou situaci. Proto vláda odmítla přistoupit k znárodnění půdy, kde zhruba 4720 bílých farmářů zajišťovalo soběstačnost země. Zemědělská půda, z velké většiny v rukou právě těchto farmářů, se podílela 35 % na exportních příjmech Zimbabwe a byla přímým zdrojem obživy pro 70 % populace (Georgiev, J., 2001). Mugabe byl v roce 1988, kdy se Zimbabwe mění na prezidentskou republiku, zvolen prezidentem a v roce 1996 se nechal ve funkci hlavy státu potvrdit i na další funkční období (Georgiev, J., 2001). Při převzetí moci Mugabem v roce 1980 patřilo Zimbabwe k nejbohatším státům v Africe. Posléze se hospodářství začalo hroutit, měna padá, vzrůstá zločinnost, ruší se nemocnice a dokonce i za základní vzdělání se musí platit. Prezident Mugabe má ale vysvětlení: nemůže za to on, ale bílí farmáři. Vládní strana ZANU-PF39, razí svéráznou ekonomickou teorii. Jestliže běloši mají farmy a jsou bohatí, stačí potom, aby se tyto farmy předaly černochům a ti budou logicky též bohatí. A protože je jich mnohem víc, bude tím pádem mnohem bohatší celé Zimbabwe (Vičar, Z., 2000). 37

Viz Příloha č. 5: Rozdělení půdy v Rhodesii (1979)

38

Zimbabwe African National Union

39

Zimbabwe African National Union – Patriotic Front vznikla v roce 1988 sloučením ZANU a ZAPU (Africký lidový svaz Zimbabwe – Zimbabwe African People’s Union).

39

V roce 1992 měl Zákon o nabytí půdy40 usnadnit přerozdělování zemědělské půdy bílých farmářů, kteří jí vlastnili 70 % v zemi, černošským bezzemkům. To vyvolalo bouřlivé protesty vedené Unií komerčních farmářů (CFU41), ve které dominují převážně běloši. Realizace reformy byla ale zastavena nedostatkem vládních financí (The Columbia Encyclopedia, 2005). I když počet bělochů v zemi poklesl na přibližných 100 tisíc lidí (2001), stále jde o jednu z největších bílých komunit v Africe, která navíc produkovala na 90 % zemědělské produkce

země.

Zámožní

běloši

představují

snadný

cíl

útoků,

ale

protože

neoddiskutovatelným faktem zůstává, že v podstatě celou zemi živí, považuje je většina černošského obyvatelstva za nutné zlo (Georgiev, J., 2001). Bělochy nemají moc v lásce ani veteráni občanské války, kteří mají pocit nedostatečného ocenění vlastních zásluh z doby boje za odstranění bělošské nadvlády v 70. letech. S tichou podporou Mugabeho vzali počátkem roku 2000 iniciativu do vlastních rukou. Nepokoje se tehdy rozšířily zejména v okrese Macheke, kde po vraždě farmáře Davida Stevense počátkem dubna uprchlo na 80 bílých farmářů i s rodinami do bezpečí. Brzy poté následovalo další týrání majitelů farem i jejich zaměstnanců (Georgiev, J., 2001). Velká Británie byla ochotna, pod podmínkou dobrovolného předání a transparentnosti celého procesu, poskytnout určitou finanční pomoc zimbabwské vládě při výkupu zemědělské půdy. Někteří farmáři byli dokonce připraveni k odprodeji, mnozí však byli s půdou generačně spoutáni, cítili podporu svých zaměstnanců a chtěli raději zůstat (Georgiev, J., 2001). Neúspěch domácí hospodářské politiky měl zakrýt před volbami obratně načasovaný návrh na vyvlastnění půdy bílých farmářů, který nebral ohledy na skutečnost, že dávají práci nejméně 400 tisícům obyvatel země. Mugabe zveřejnil programové prohlášení své strany ZANU-PF a oznámil, že nebude požadovat po veteránech, aby se stáhli ze zabraných farem. Dále prohlásil, že bílí obyvatelé jsou svobodní a zemi mohou z vlastní vůle kdykoliv opustit. Vyjádřil svou vůli změnit platný zákon, podle něhož nelze zabírat půdu bez poskytnutí náhrady. Takovýto právní předpis byl v květnu 2000 skutečně přijat. Na jeho 40

Land Acquisition Act

41

Commercial Farmers Union

40 základě se přesouvala odpovědnost za odškodnění farmářů na bývalou koloniální metropoli, přičemž pouhým prohlášením o vyvlastnění mohlo do konce června téhož roku dojít k zabavení 841 předem vytypovaných farem. V této době zřídil předák veteránů z občanské války Chenjerai Hunzvi, přezdívaný Hitler, samozvaný výbor k přerozdělování půdy a vyzval vládu k vyhoštění držitelů britských pasů s tím, že pokud neodejdou ze země, půjdou v takovém případě alespoň do země (Georgiev, J., 2001). Podle J. Georgieva (2001) měla Mugabeho snaha o vyvlastnění bělošských farem posloužit ke dvěma účelům. V první řadě šlo o to, zalíbit se voličům před parlamentními volbami. Další skutečností je, že zabavenou půdu nedostali ani tak černošští bezzemci, jako spíše vládní elity. Není třeba říkat, že Mugabeho funkcionáři a tajná policie nemají s pěstováním tabáku a kukuřice žádné zkušenosti (Lipták, R., 2002). A jak dodává R. Klekner (2005), Mugabe rozdal farmy přátelům, ale nenaučil je pracovat. Roku 2001 je země kvůli vládnímu zabírání zemědělské půdy na pokraji ekonomického kolapsu a hladomoru. Zkonfiskované „bílé“ farmy rychle pozbývají prosperity a chátrají. Prezident však vysvětluje pokles ekonomiky tím, že celý proces je příliš pomalý, bílí se nechtějí své půdy vzdát a vedou tak zemi záměrně do krize (Vičar, Z., 2000). V roce 2002 dostali bílí farmáři od vlády ultimátum. Podle něj mělo své pozemky do 8. srpna téhož roku opustit a přenechat černošským bezzemkům na 2 900 farmářů, kteří se doposud vyhnuli konfiskaci půdy. Po vypršení ultimáta hrozilo těm, kteří nařízení nerespektovali, dvouleté vězení. Odejít se rozhodla jedna třetina (Lipták, R., 2002). Během dubna a května téhož roku zaznamenal imigrační úřad u londýnského letiště Heathrow příchod téměř poloviny z 25 tisíc zimbabwských držitelů britských pasů. Dalších zhruba 10 tisíc bělochů v té době zamířilo do JAR, kde jsou naopak vzhledem ke své kvalifikaci vítáni (Lipták, R., 2002). Bílá populace se rychle tenčí a netvoří dnes už ani jedno procento všech obyvatel. Prezident Mugabe však stále tvrdí, že válka za osvobození od útlaku bílých ještě neskončila. V současnosti nacházejí zimbawští farmáři nový domov v sousedních afrických zemích. Zambie, která před několika lety čelila hladomoru, v roce 2004 poprvé od roku 1978 exportovala více obilí, než dovezla. Produkce tabáku se díky dvěma stovkám přistěhovalců ze Zimbabwe zvýšila o sto procent. Díky zkušenostem a nadšení, které s sebou přinesli bělošští farmáři, začíná Zambie vzkvétat. O vyhnané zimbabwské farmáře projevily oka-

41 mžitě zájem také další africké země. Jde hlavně o Mozambik, Malawi, Botswanu a především tři tisíce kilometrů vzdálenou Nigérii. Prezident Olusegun Obasanjo se je rozhodl přilákat bezplatným pronájmem jednoho tisíce hektarů půdy a půjčkami ve výši až jednoho milionu dolarů. Obasanjo počítá s tím, že pro začátek se na březích Nigeru usadí zhruba dvě stovky bílých zimbabwských farmářů a pokud jejich know-how přinese dobré výsledky, hodlá pozvat další (Klekner, R., 2005). V současné době je zhruba 70 % obyvatel Zimbabwe bez práce a polovina populace nemá co jíst. Prezident Mugabe přiznal, že země čelí vážnému nedostatku potravin. V zápětí však odmítl, že by za to mohla vládní pozemková reforma (Klekner, R., 2005).

7.6 Jihoafrická republika 7.6.1 Apartheid Po druhé světové válce se v Jihoafrické unii se začal vyostřovat postoj bělošské menšiny vůči Afričanům a ostatním národnostním a etnickým skupinám. Roku 1947 vznikla pod hlavičkou Národní strany (NP42) koncepce odděleného vývoje jednotlivých ras. Autoři v ní odkazovali na Bibli a pokoušeli se dokázat nezbytnost zachování čistoty ras. Někteří nacionalisté dokonce doporučovali vysídlit černošské obyvatelstvo za hranice unie. V březnu 1948 vyšel programový dokument Politika Národní strany vůči barevným, kde bylo objasněno, že apartheid43 je založen na křesťanských zásadách spravedlnosti a míru (Lacina, K., 1987). Dne 26. května 1948 se konaly v Jihoafrické unii první poválečné parlamentní volby, v nichž zvítězila Národní strana. Svou předvolební kampaň zaměřila hlavně na tzv. „černé nebezpečí“, kterým zastrašovala veřejnost. Kritizovala vládu, že se nestará o zchudlé bělochy a farmáře a že nadržuje černochům.Odsuzovala také snahy o reformy, které by vedly k zrovnoprávnění černochů s bílými usedlíky a požadovala přísné vymezení hranic mezi bílými a barevnými. (Zimák, A., 2003).

42 43

National Party

Termín apartheid je afrikánský výraz pro oddělený vývoj a byl poprvé veřejně použit 6. března 1943 v novinách Die Burger (Lacina, K., 1987).

42 V letech 1950–58 působil ve vládě Národní strany jako ministr pro záležitosti domorodců Henrik F. Verwoerd. Byl to především on, kdo vypracoval většinu apartheidních zákonů44 proti černochům, míšencům a Indům. Zákon o registraci obyvatelstva45 rozděloval obyvatele na čtyři rasové skupiny: bělochy, barevné (míšence), Indy a černochy. Mezirasová manželství a sexuální styky byly postaveny mimo zákon46 a pokud byl jeden z manželů zařazen mezi bělochy a druhý mezi míšence, byli nuceni se rozejít. Doslova všude se začaly objevovat cedule a nápisy „jen pro bělochy“. Neběloši nesměli používat autobusy vyhrazené pro bílé, jejich vagony ve vlacích, divadla, kina, restaurace, kavárny, hotely, školy, sportoviště, pláže, toalety a dokonce měli i jiné lavičky v parcích. Ve veřejných budovách, např. na poštách, byly odděleny vchody a oddělená schodiště (Zimák, A., 2003). Vláda zesílila kontrolu nad přílivem černochů do měst, kde museli bydlet v nuzných sídlištích vzdáleni od městských center. Osady byly bez jakýchkoliv služeb, jen s dlouhými řadami přízemních domků (Zimák, A., 2003). Zákon o stanovení území pro jednotlivé skupiny obyvatelstva47 umožňoval vymezit oblasti k obchodní činnosti nebo k bydlení jen pro určité rasové skupiny. Pokud černoši nebyli v pracovním, nebo nájemném poměru u bílých zaměstnavatelů, měli žít ve vytvořených rezervacích48 - tzv. bantustanech (Hulec, O., 1997). Stálé bydliště v městských sídlištích směli mít jen ti černoši, kteří se tam narodili, žili po dubu 15 let nebo tam pracovali deset let pro stejného zaměstnavatele. Všichni ostatní byli přesídleni do bantustanů. Všichni černoši obdrželi zvláštní průkazy, ve kterých byly vypsány všechny důležité údaje. Tyto průkazy museli mít ve městech neustále při sobě, jinak byli zatčeni. Bez zvláštního povolení nesměli města ani navštívit na déle než 72 hodin (Zimák, A., 2003). Opozice v parlamentu se snažila přijetí rasistických zákonů zabránit, neměla však početní převahu. Nezabránila ani vzniku Zákona o bantuských představitelích49. Tento zákon v nich zakázal dosavadní sytém kmenové samosprávy a zavedl nový třístupňový systém náčelnických hodností (Hulec, O., 1997). Verwoerd poukazoval na to, že kmenové zřízení

44

Všechny hlavní apartheidní zákony viz např. Lacina, K. a kol.: Nejnovější dějiny Afriky. Praha: Svoboda, 1987. 45

Population Registration Act

46

Zákon o zákazu smíšených manželství (Prohibition of Mixed Marriages) a dodatek k Zákonu o nemorálnosti (Imorality Act) 47 Group Areas Act 48

Viz Příloha č. 6: Černošské rezervace, stav k rokům 1913 a 1936

49

Bantu Autorities Act

43 je přirozenou domorodou demokracií, kdežto volby jsou bělošskou novotou a jsou cizí černošským tradicím (Zimák, A., 2003). Když se Verwoerd stal v roce 1958 ministerským předsedou, v projevu v parlamentu oznámil, že vláda nemůže nebrat ohled na vývoj v Africe a ve světě a proto udělí bantustanům samosprávu a později plnou samostatnost (Zimák, A., 2003). Přeci jenom veškerá zákonná opatření směřovala k tomuto cíli. Na počátku roku 1961 se vyostřil konflikt mezi jihoafrickou vládou a Velkou Británií, která režim v unii několikrát kritizovala. Dne 5. října 1960 bylo vyhlášeno referendum, v němž se nadpoloviční bělošská většina vyslovila pro vyhlášení republiky (Lacina, K., 1987). V roce 1961 se Jihoafrická unie naposledy zúčastnila zasedání Britského společenství a o dva měsíce později, dne 31. května 1961, byla vyhlášena Jihoafrická republika (Hulec, O., 1997). V první polovině 60. let bylo zesíleno úsilí o zatlačování černých Afričanů do nehostinných rezervací. Více než polovina černochů, která trvale žila a pracovala v oblastech vyhrazeným bělochům, tam byla považována za přechodné obyvatele s příslušností k jedné z deseti domovin50 (homeland), do nichž byly soustředěny jednotlivé rezervace. Vláda prohlašovala, že vytvořením domovin zajistila černošským národům právo na sebeurčení a že černoši nemají v JAR žádná politická ani hospodářská práva, protože nejsou jejími státními příslušníky. Černošské obyvatelstvo se tak tísnilo v domovinách, kde většina obyvatel žila v horších životních podmínkách než jejich předchůdci před příchodem Evropanů v polovině 17. století (Zimák, A., 2003). V roce 1963 byla samospráva nejdříve udělena domovině Xhosů, Transkei. Byl to velice odvážný krok, neboť počátkem 70. let se příslušnost k Transkei vztahovala na 1 834 000 lidí, z nichž pouze 42 tisíc bylo zaměstnáno na území tohoto bantustanu. Ostatní byli nuceni hledat práci v bělošské zóně. Poté jihoafrická vláda systematicky pokračovala v budování bantustanů, o nichž bylo zřejmé, že podle velmi střízlivých odhadů budou schopny zabezpečit minimální obživu nanejvýš 2 milionům Afričanů (Lacina, K., 1987). Koncem 60. let došlo k dalšímu zintenzivnění vládních snah o budování bantustanů. Afričané měli být přemístěni do 10 bantustanů vytvořených z 81 rezervací. Zároveň byly 50

Termín bantustan byl později nahrazen termínem domovina, ale jednalo se o totéž.

44 zveřejněny plány na postupné přesídlení do rezervací pro více než 4 miliony Afričanů, kteří do té doby žili v bělošské zóně. Tyto plány byly dále upřesněny v roce 1973, kdy jihoafrický parlament přijal další zákonné ustanovení předpokládající přeměnu rezervací v bantustany s údajnou vlastní samosprávou. Na jeho základě bylo veškeré africké obyvatelstvo rozděleno na samostatné národy, které měly být soustředěny teď již jen 9 bantustanech51. Jednalo se o: Transkei (bantustan Xhosů), Bophuthatswana (bantustan Tswanů), Kwazulu (bantustan Zulů), Basotho-QwaQwa (bantustan Jižních Sothů), Lebowa (bantustan Severních Sothů), Vendaland (bantustan Vendů), Gazankulu-Sharagash (bantustan Taktů), Ciskei (bantustan Xhosů) a Swazi (bantustan Swaziů) (Lacina, K., 1987). V roce 1976 vláda udělila samostatnost Transkei, v roce 1977 byla vyhlášena samostatnost Bophuthatswany, třetím nezávislým bantustanem se stal roku 1979 Vendaland a v roce 1981 byla vyhlášena samostatnost Ciskei. To i přes to, že její předseda vlády nezávislost několikrát odmítl a v referendu se pro ni vyjádřilo pouhých 15 % obyvatelstva. Samostatnost domovin kromě vlády JAR žádný jiný stát neuznal (Zimák, A., 2003). Vláda Jihoafrické republiky podložila prosazování své bantustanizační politiky tvrzením, že JAR není multirasovou, avšak multinárodní zemí, v níž žije 12 národů (9 afrických, bělošský, míšenecký a indický) a že svým programem umožňuje 9 národům sebeurčení. V tomto pojetí se měla stát JAR většinovým státem ovládaným 4,5 milionu bělochů a obydleným ještě míšeneckou a indickou menšinou. Afričané se mají stát občany nezávislých bantustanů. Odpor proti apartheidu by se jevil jako vnitroafrický a vláda JAR by s ním neměla nic společného (Lacina, K., 1987). Celkem bylo v letech 1960–1983 vysídleno z měst a venkova přes tři a půl milionu černochů a téměř milion míšenců a Indů. Mnohá stará sídliště, kde černoši a míšenci žili po generace, vláda zrušila a čtvrtě vyhradila bělochům (Zimák, A., 2003). Šlo hlavně o dělníky na bílých farmách, obyvatele tzv. „černých skvrn52“, dále rodiny dělníků žijících v černošských čtvrtích blízko domovin a tzv. „nadbytečné lidi“ (surplus people) z městských oblastí (Wikipedia, 2006). 7.6.2 Protiakce černých obyvatel Již brzy po vítězství Národní strany ve volbách začali dávat Afričané svůj nesouhlas a relativně konzervativní Africký národní kongres (ANC53) začal jednat. V roce 1949 zpracovali

51 52 53

Viz Příloha č. 7: Černošské bantustany a „nezávislé černošské státy“ (1986) Jednalo se o oblasti vlastněné Afričany, ale byli obklopené bílými farmami. African National Congress

45 program, který nejprve hlásal otevřený odpor ve formě stávek, akty veřejné neposlušnosti a protestní pochody. Tyto občasné nepokoje, s občasným krvavými a násilnými potyčkami, probíhaly celá padesátá léta. V červnu roku 1955 se konal v Kliptownu poblíž Johannesburgu Kongres lidu. Zúčastnilo se ho několik organizací, včetně Indického kongresu a ANC (Zimák, A., 2003). Byla zde přijata Charta svobody, první společný program demokratických sil v dějinách JAR54. V roce 1959 mnozí členové vystoupili z ANC, který považovali za málo aktivní a založili Panafrický kongres (PAC55). První na programu PAC byly série protestů proti zákonům o průkazech. Dne 21. března 1960 se tisíce černochů shromáždilo před policejní stanicí v Sharpeville, kde protestovaly proti požadavku nosit u sebe povinně průkazy. Někteří policisté doslova ztratili nervy a ačkoliv měli nařízeno střílet jen na rozkaz, během několika okamžiků zastřelili 69 lidí a několik stovek zranili, včetně desítek žen a dětí (Zimák, A., 2003). Všechny oběti byly černé pleti a většina z nich byla střelena do zad. Po celé zemi propukly v následujících týdnech protestní stávky a nepokoje. Fotografie zastřelených, otištěné v novinách po celém světě, vyvolaly protesty milionů lidí. Sharpeville se stal symbolem brutality apartheidu, který dosud nikdy předtím nebyl tak odsuzován. Rada bezpečnosti OSN požadovala po vládě JAR, aby zavedla rasovou rovnoprávnost (Zimák, A., 2003). Po této události změnil ANC taktiku a začal s násilnými protesty. Začal používat klasické teroristické postupy, jako zastrašování, vraždy, sabotáže, ale také pokojné protestní akce a spotřebitelské bojkoty. V několika příštích letech jejich bomby vybuchovaly v restauracích, nákupních střediscích, kinech a před vládními budovami. Přes 18 tisíc lidí bylo zatčeno, včetně velké části vedení ANC a PAC a obě organizace byly postaveny mimo zákon. V červenci 1963 byli zatčeni řadoví členové, ale i významní vůdci protiaparthedních bojových organizací. Osm vedoucích ANC, včetně Nelsona Mandely, Waltera Sisula a Govana

54

Charta vycházela z lidských práv, zakotvených v demokratických ústavách a v Deklaraci lidských práv OSN. Prohlašovala, že Jižní Afrika patří všem, kdo v ní žijí. Požadovala rovnoprávnost před zákonem, svobodu pohybu, shromažďování, náboženství, projevu a tisku, stejná politická, hospodářská a občanská práva pro všechny občany JAR bez zřetele na rasu, volební právo pro všechny dospělé, právo na práci a na členství v odborech, čtyřiačtyřicetihodinový pracovní týden, stanovení minimální mzdy, stejnou mzdu za stejnou práci pro všechny pracující a podporu v nezaměstnanosti, bezplatnou zdravotní péči a povinné bezplatné školní vzdělání (Zimák, A., 2003). 55

Pan Africanist Congress

46 Mbekiho, bylo za organizování sabotáží a revolučního spiknutí odsouzeno po tzv. rivonském procesu na doživotí (Zimák, A., 2003). Během 70. let vzdor proti režimu nabíral znovu na síle a rostlo napětí i mezi středoškoláky a ve školství vůbec. Situace se zvlášť vyhrotila, když ministr pro bantuské školství nařídil, aby byla do škol jako vyučovací jazyk u některých předmětů zavedena místo angličtiny afrikánština. Tento jazyk byl pro černošské děti i učitele jazykem jejich utlačovatelů. Proti tomuto opatření se zvedla vlna odporu a protestních akcí. Studentská rada johannesburgského sídliště Soweto svolala na 16. června 1976 demonstraci (Zimák, A., 2003). Během pochodu směřujícího na stadion v Orlandu, začala policie střílet do zástupu studentů. Celý svět obletěla fotografie zabitého třináctiletého chlapce Hectora Petersona, kterého spolužák nese v náručí do bezpečí, sledován plačící Hectorovou sestrou56. Policejní zásah vyvolal vlnu násilí téměř ve všech černošských sídlištích po celé zemi. Násilí pak pokračovalo i v dalších letech (Hulec, O., 1997). 7.6.3 Zhroucení režimu apartheidu Nespokojenost černochů dále vzrůstala a jak v průběhu 80. let rostl počet útoků na policejní stanice a další vládní instituce, byl roku 1985 vyhlášen výjimečný stav po celé zemi. Ten trval ještě dalších 5 let. Média byla cenzurována a roku 1988 bylo zadrženo 30 tisíc lidí bez soudního příkazu a tisíce z nich bylo mučeno (Wikipedia, 2006). Bothova vláda se snažila apartheid modernizovat, aniž by samozřejmě utrpěla nadvláda bělochů. Aby mohli černoši pokrýt naléhavou potřebu kvalifikovanějších pracovníků v průmyslu, byly odvolány zákony o průkazech a bělochům přestala být vyhrazena některá zaměstnání. Vláda povolila černošské odbory, které se staly též politickou silou. Dále bylo nutné zvýšit úroveň černošského školství a černoši museli mít přístup i na dosud bělošské polytechniky. Průmyslníkům se nevyplatilo zvyšování kvalifikace sezónních dělníků, kteří po čase odešli, a proto bylo nutné povolit černochům trvalý pobyt v sídlištích u bělošských měst. Bělochům již nebyly vyhrazeny některé kategorie hotelů, restaurací, vlaků a autobusů. Byly povoleny vícerasové politické strany, sportovní utkání týmů různých ras a další (Zimák, A., 2003).

56

Viz Příloha č. 8: Studentské povstání na sídlišti Soweto, 16. června 1976

47 V roce 1989 se prezidentem stal Frederik Willem de Klerk. Jeho vláda začala postupně uvolňovat apartheidní omezení. Roku 1990 byl z vězení po 27 letech propuštěn Nelson Mandela a stal se vůdcem nově zlegalizovaného ANC. Následně byl zrušen zákonný aparát apartheidu. V březnu 1992 se konalo referendum a jeho výsledek umožnil vládě vyjednávat s ANC a dalšími černošskými organizacemi o návrhu nové ústavy (The Columbia Encyclopedia, 2005). V roce 1993 byla prozatímní ústava dokončena a tím skončila téměř tři staletí trvající nadvláda bělošské menšiny na jihu Afriky. Jihoafrická republika se stala jednotným suverénním a demokratickým státem. Zakotvila v sobě veškerá lidská práva pro všechny obyvatele bez rozdílu rasy, náboženství a pohlaví, včetně volebního práva pro občany starší 18 let (Hulec, O., 1997). První všerasové volby se konaly v roce 1994 a v zemi od té doby vládne levicově a panafricky orientovaný ANC, který zastupuje především zájmy domorodé africké většiny. Prvním černošským prezidentem země se stal Nelson Mandela. Po převzetí moci černošskou většinou stoupla výrazně kriminalita a vily majetnějších bílých obyvatel připomínají nedobytné pevnosti. Například během posledních deseti let bylo zabito na 2 tisíce bílých farmářů, kteří stále vlastní kolem 80 % zemědělské půdy (Moynahan, B., 2006). Mnoho lidí má strach, avšak přesto nedošlo k žádnému výraznějšímu odlivu bělošského obyvatelstva. Otázkou ovšem zůstává, jaký vliv bude mít pozemková reforma. Do roku 2014 se vláda chystá přerozdělit asi jednu třetinu zemědělské půdy vlastněné bělochy. Viceprezidentka Phumzile Mlambo-Ngcuka se nechala slyšet, že se vláda může nechat inspirovat v sousedním Zimbabwe, kde mají s přerozdělováním půdy již značné zkušenosti. Desetiprocentní menšina obyvatel evropského původu ztratila v posledních letech své dřívější politické výsady a její podíl na politické moci se po zavedení rovného hlasovacího práva snížil na úroveň, která odpovídá jejímu počtu (Emmert, F., 2002).

48

8. ANALÝZA PŘÍSTUPŮ K ŘEŠENÍ DANÉ PROBLEMATIKY A JEJICH VLIVU NA DEMOGRAFICKOU DYNAMIKU ZKOUMANÉHO JEVU Z předchozí kapitoly lze vyvodit, že přístupy k řešení problematiky bělošských menšin mohou být celkem tři: pozitivní, negativní a neutrální. Všechny tyto postoje měly víceméně zásadní vliv na ekonomiku daných zemí. Při pozitivním vládním přístupu existuje určitá snaha bělochy v zemi udržet a pobízet další k příchodu. Neutrálně se k bělošským menšinám přistupovalo pouze v zemích, kde de facto vládly. Nebyly tudíž ani vyhánění, ani se zde neobjevovaly výrazné snahy přilákat další. Negativním postojem je míněno úsilí bělochy za každou cenu ze země vyhnat, protože byli vnímáni jako původci roků nesvobody a všeho zlého. Positivně se k bělošským menšinám stavěl např. prezident Pobřeží slonoviny Félixe Houphouët-Boigny, který podporoval setrvání bělošských menšin v zemi a usiloval o příchod dalších. To mělo za následek narůstající počet bělošských menšin v zemi, nejvíce bylo Francouzů. Mezi nimi byli kvalifikovaní technici, inženýři, úředníci apod. Ti se za to prezidentovi odměnili prosperující ekonomikou, jednou z nejúspěšnějších v západní Africe té doby. Jako neutrální by se dal označit přístup např. Jižní Rhodesie, či Jihoafrické unie (později Jihoafrické republiky). To bylo ovlivněno samozřejmě tím, že zde byly u moci nejpočetnější bělošské menšiny v Africe a jejich počet se měnil jen pozvolna. Největší náhlý přesun byl vyvolán v roce 1980, když se dostal již v Zimbabwe (dříve Jižní Rhodesie) k moci Robert Mugabe. Do Jihoafrické republiky tehdy prchlo na 160 tisíc bělochů (Lipták, R., 2002). V JAR ovšem docházelo k silné diskriminaci původního afrického obyvatelstva. Jihoafrická vláda zavedla řadu diskriminačních zákonů a měla v úmyslu veškeré černošské obyvatelstvo násilně přesídlit do tzv. bantustanů a těm posléze udělit plnou samostatnost. To bylo zdůvodněno tím, že jak po africkém kontinentu dochází k postupné dekolonizaci jednotlivých kolonií, jihoafrická vláda dává v souladu s tímto procesem nezávislost africkému obyvatelstvu na svém vlastním území. Avšak šlo naopak o formu kolonialismu, kde se černošské obyvatelstvo mělo stát velmi levnou pracovní silou v bělošských firmách a domácnostech. K tomu naštěstí nedošlo a roku 1994 se po prvních všerasových volbách dostala k moci černošská většina a z JAR se stal demokratický stát. To nezpůsobilo žádnou

49 větší emigrantskou vlnu a v současné době žije v Jihoafrické republice jedna z největších bílých komunit v Africe. Ve většině zemí se po vyhlášení nezávislosti k bělošské menšině postavili odmítavě. Například v Mozambiku bylo vyhlášeno nařízení "24/20", podle kterého měli portugalští usedlíci během 24 hodin opustit zemi a vzít si s sebou mohli maximálně 20kg zavazadlo (Prášil, V. – Jelínek, P., 2005). V Zimbabwe vlastnilo zhruba 4500 bílých farmářů na osm tisíc farem. Farmy začali obléhat prezidentovi váleční veteráni a při násilném prosazování vládní pozemkové reformy zabili jedenáct bílých farmářů a zbili stovky černošských zemědělských dělníků (Lipták, R., 2002). Bělochy se snažili vypudit i v jiných zemích, někde se rozhořela rasová nenávist a černošské obyvatelstvo na ně pořádalo doslova hony. Docházelo k zabírání evropského majetku, jinde běloši utíkali sami, aby se vyhnuli perzekuci apod. Země tak ztrácely naprostou většinu kvalifikovaných odborníků, kteří s sebou odnesli i know-how a technologie, což mělo za následek značné zhoršení ekonomických situací v postižených zemích. Například po vyhlášení nezávislosti Konga v roce 1960 zůstalo v zemi pouhých 12 lidí s vysokoškolským vzděláním (Kysučan, L., ústní informace, 2006).

50

9. ZÁVĚR Obsahem jednotlivých kapitol jsou informace o historickém vývoji a současném stavu počtu bílých obyvatel na území subsaharské Afriky. Když vynechám úvod a metodologii, tak první z kapitol vymezuje zkoumané území. Poté následuje část zabývající se obecně rasovou problematikou a rasismem. Práce pokračuje kapitolou se statistickým přehledem změn rasové struktury obyvatelstva subsaharské Afriky podle jednotlivých zemí. Součástí této kapitoly jsou i zpracované tabulky a v oddílu s přílohami i mapy. Další část je zaměřena na případové studie aktivního ovlivňování podílu evropského obyvatelstva. Jedná se konkrétně o situace v zemích: Mozambik, Angola, Kongo/Zair, Pobřeží slonoviny, Zimbabwe a Jihoafrická republika. Závěrečnou kapitolou bakalářské práce je analýza přístupů k řešení dané problematiky a jejich vlivu na demografickou dynamiku zkoumaného jevu. V této části se lze dočíst, že tyto přístupy mohou být celkem tři: positivní, negativní a neutrální. Obecně se dá říci, že se do subsaharské Afriky běloši vracejí. Ve většině zemí se dá zpozorovat nárůst obyvatelstva evropského původu. Jak tyto země postupně přechází na tržní ekonomiku, snaží se přilákat zahraniční investice. To doprovází i příliv bělošského obyvatelstva. K nárůstu počtu bílých odborníků dochází i v rámci v rámci mezinárodní humanitární a rozvojové pomoci.

51

10. SHRNUTÍ Hlavním cílem bakalářské práce je zachytit a popsat změny rasové struktury obyvatelstva v rámci subsaharské Afriky od konce 50. let minulého století až po současnost. Práce je zaměřena na porovnání statistických údajů, týkajících se postavení a počtu obyvatelstva evropského původu z konce 50. let minulého století (do roku 1960) až po rok 2005, v jednotlivých subsaharských zemích. Dále na několika konkrétních případech ukazuji, jak se projevovaly v čase vládní snahy o regulaci podílu evropského obyvatelstva v jednotlivých zemích a jaké to mělo následky. Nejvíce bělošských obyvatel je tradičně v zemích, kde se nachází početné skupiny arabského obyvatelstva, jako např. Súdán, Čad, Mali, Niger aj. V období na konci 50. let žilo nejvíce bělošských obyvatel v Jihoafrické unii, Jižní Rhodesii a Belgickém Kongu. Naopak nejméně obyvatel evropského původu žilo na Sv. Tomáši a Princovu ostrovu, v Basutsku a na Zanzibaru. Roku 2005 žilo nejvíce bělochů v Súdánu, Jihoafrické republice, Nigeru a Čadu. To je však ovlivněno početnými skupinami arabského obyvatelstva. Když tyto země vyloučíme a zaměříme se hlavně na obyvatele evropského původu, na prvních místech budou Jihoafrická republika, Demokratická republika Kongo a Zambie. Naopak nejméně bělochů žije v Lesothu, na Sv. Tomáši a Princovu ostrovu a na Seychelách. Přístupy k řešení problematiky bělošských menšin mohou být celkem tři: positivní, negativní a neutrální. Všechny tyto postoje měly víceméně zásadní vliv na ekonomiku daných zemí. Positivně se k bělošským menšinám stavěli v zemích, kde si uvědomovali vliv bělochů na chod země. Např. v Pobřeží slonoviny podporovali setrvání bělošských menšin v zemi, což mělo za následek, že ekonomika této země byla v 70. letech 20. století jednou z nejúspěšnějších v západní Africe. Jako neutrální by se dal označit přístup např. Jižní Rhodesie, či Jihoafrické republiky. To bylo ovlivněno samozřejmě tím, že zde byly u moci nejpočetnější bělošské menšiny v Africe a jejich počet se měnil jen pozvolna.

52 Ve většině zemí se po vyhlášení nezávislosti k bělošské menšině postavili odmítavě. To lze vypozorovat např. v Mozambiku, Angole, Kongu, či Zimbabwe. Rozhořela se rasová nenávist a docházelo k zabírání evropského majetku, někde běloši utíkali sami, aby se vyhnuli perzekuci apod. Země tak ztrácely kvalifikované odborníky, což mělo za následek značné zhoršení ekonomických situací v těchto zemích. Dá se obecně říci, že se do subsaharské Afriky běloši vracejí. Ve většině zemí se dá zpozorovat nárůst obyvatelstva evropského původu. Jak jednotlivé země postupně přechází na tržní ekonomiku, snaží se přilákat zahraniční investice. To doprovází i příliv bělošského obyvatelstva. K nárůstu počtu bílých odborníků dochází i v rámci v rámci mezinárodní humanitární a rozvojové pomoci.

Klíčová slova subsaharská Afrika, rasa, rasismus, bělošské obyvatelstvo, nařízení 24/20, pozemková reforma, apartheid

53

11. SUMMARY The main aim of this thesis is to take down and describe changes of the racial structure of the population in the framework of Sub-Saharan Africa from the end of the fifties till now. The work focuses on comparison of the statistic data about position and number of European population from the end of the fifties till 2005 in several Sub-Saharan countries. Then I demonstrate on some concrete cases how government tried to regulate the rate of European population in individual countries and I talk about consequences of this act. Most white inhabitants live in countries where are large populations of Arabians, like for example in Sudan, Chad, Mali and Niger. In period at the end of the fifties most white inhabitants lived in the Union of South Africa, South Rhodesia and Belgian Congo. On the contrary the smallest number of European inhabitants lived on the S. Tomé and Principe, in Basutoland and in Zanzibar. In 2005 most of the white inhabitants lived in South Africa, Niger and Chad. This has been affected by large populations of Arabian inhabitants. When we separate these countries out and we focus just on population with European origin, in the first place will be South Africa, Democratic Republic of the Congo and Zambia. On the contrary the smallest number of white inhabitants lives in Lesotho, on the S. Tomé and Principe and on the Seychelles. There are three accesses to resolution of problems of white minorities: positive, negative and neutral. All these attitudes have had more or less a fundamental influence on the economies of the named countries. A positive attitude towards white minorities have had countries where they have realized the influence of the white people on the motion of the country. For example in Ivory Coast they have kept the white minorities in the country and after this the economy of this country boomed and was one of the most successful economies in West Africa in the seventies of the 20th century. South Rhodesia and South Africa have a neutral attitude towards the white population. The reason for that is the largest white minorities in Africa have been in the government and their number changed very slowly.

54 In most countries there has been a negative attitude towards the white minorities after the proclamation of independence. We can see it for example in Mozambique, Angola, Democratic Republic of the Congo or Zimbabwe. Racism came into existence and European properties have been taken. Somewhere white people ran away by theirselfs to avoid persecution etc. Countries lost qualified specialists this way and the consequence of this act was that the economy situation became worse in this countries. In general we can say that white people are coming back to Sub-Saharan Africa. In most countries the population with European origin is increasing. As several countries go over to market economy they are trying to attract investors from abroad. This is connected with a flood of white inhabitants. Number of white specialists increases because of the international humanitarian and developing help too.

Key words Sub-Saharan Africa, race, racism, white inhabitants, order 24/20, land reform, apartheid

55

12. SEZNAM LITERATURY Africa Historical Maps. Perry-Castañeda Map Collection. UT Library Online. [online]. Poslední revize 28. 11. 2005 [cit. 2006-04-04]. URL: AMOSU, A.: Mozambique: Frelimo's Future Presidential Candidate Sets Out His Stall. AllAfrica.com. [online]. © 2006, poslední revize 16. 7. 2002 [cit. 2006-03-17]. URL: ANDĚL, J. – MAREŠ, R.: Starý svět - Asie, Afrika. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1999. Angola. The Columbia Encyclopedia, Sixth Edition. [online]. © 2001-05 [cit. 2006-03-17]. URL: Armády ve světě [online]. [cit. 2006-01-27]. URL: BUREŠ, O.: Kongo - nejkrvavější mise. Infoservis společnosti Člověk v tísni při České televizi, o.p.s. [online]. Poslední revize 18. 12. 2002 [cit. 2006-03-18]. URL: BUREŠ, O.: Mozambická mise fungovala. Infoservis společnosti Člověk v tísni při České televizi, o.p.s. [online]. Poslední revize 28. 1. 2003 [cit. 2006-03-17]. URL: Congo, Democratic Republic of the. The Columbia Encyclopedia, Sixth Edition. [online]. © 2001-05 [cit. 2006-03-19]. URL: Côte d'Ivoire. Wikipedia, the free encyclopedia. [online]. © 2005, poslední revize 11. 4. 2006 [cit. 2006-04-12]. URL: DACÍK, T.: Rasy a rasismus. Brno: CERM, 2000.

56 Democratic Republic of the Congo. Wikipedia, the free encyclopedia. [online]. © 2005, poslední revize 17. 3. 2006 [cit. 2006-03-19]. URL: EMMERT, F.: Jižní Afrika: Získají Afrikánci vlastní stát? Mezinárodní politika, únor 2002, roč. 26, č. 2. GEORGIEV, J. Mugabeho hra s ohněm v Zimbabwe. Mezinárodní politika, únor 2001, roč. 25, č. 2. HÄUFLER, V.: Afrika. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1957. History of Mozambique. Wikipedia, the free encyclopedia. [online]. © 2005, poslední revize 22. 2. 2006 [cit. 2006-03-17]. URL: History of South Africa in the apartheid era. Wikipedia, the free encyclopedia. [online]. © 2005, poslední revize 17. 4. 2006 [cit. 2006-04-20]. URL: HULEC, O.: Dějiny Jižní Afriky. Praha: Lidové noviny, 1997. CHALUPOVÁ, D.: Národnostní, náboženské a rasové diferenciace Země. Brno: CERM, 1999. JELÍNEK, P.: Mosambické bolesti a naděje. Mezinárodní politika, květen 2000, roč. 24, č. 5. JIRÁT, P.: Znovuzrozená Angola. Infoservis společnosti Člověk v tísni při České televizi, o.p.s. [online]. Poslední revize 2. 2. 2006 [cit. 2006-03-08]. URL: Joshua Project - People Groups by Country. [online]. Poslední revize 16. 11. 2005 [cit. 2005-11-25]. URL:

57 KASL, J.: Mosambik - Ráj i peklo v jedné zemi. Koktejl, leden 2000, roč. 9. č. 1. KLEKNER, R. Tady jsou běloši vítáni. Týden, březen 2005, roč. 12, č. 12. KLÍMA, J.: Angola, Praha: Libri, 2003. LACINA, K. a kol.: Nejnovější dějiny Afriky. Praha: Svoboda, 1987. LIPTÁK, R. Poslední facka za impérium. Týden, srpen 2002, roč. 9, č. 34. LIPTÁK, R. Zimbabwe: Socialismem k hladomoru. Týden, červenec 2002, roč. 9, č. 27. Lusofonia aberta. [online]. [cit. 2006-03-09]. URL: MARLIN-CURIEL, S.: Rave New World. Trance-Mission, Trance-Nationalism, and Trance-scendence in the "New" South Africa. The Drama Review. [online]. 2001, roč. 45, č. 3 [cit. 2006-05-12]. URL: MOYNAHAN, B.: Farms of fear. Times Online. [online]. © 2006, poslední revize 2. 4. 2006 [cit. 2006-05-01]. URL: Mozambique, country, Africa. The Columbia Encyclopedia, Sixth Edition. [online]. © 2001-05 [cit. 2006-03-17]. URL: PITCHER, A.: Transforming Mozambique: The Politics of Privatization, 1975-2000. Cambridge: Cambridge University Press, 2002. Pobřeží slonoviny. Wikipedie, otevřená encyklopedie. [online]. © 2005, poslední revize 10. 4. 2006 [cit. 2006-04-12]. URL: POTŮČEK, J.: Konflikty subsaharské Afriky. [online]. © 2005, poslední revize 8. 11. 2004 [cit. 2006-04-14]. URL:

58 PRÁŠIL, V. – JELÍNEK, P.: Volební rok na jihu Afriky. Mezinárodní politika, duben 2005, roč. 29, č. 4. ŘEHÁK, V.: Pobřeží slonoviny: etnický konflikt? Mezinárodní politika, září 2003, roč. 27, č. 9. S African white farm to be seized. BBC News. [online]. © 2006, poslední revize 23. 9. 2005 [cit. 2006-05-01]. URL: South Africa. The Columbia Encyclopedia, Sixth Edition. [online]. © 2001-05 [cit. 2006-04-20]. URL: STEINBERG, S., H. (edit.): The Stateman’s year-book 1960. London: MacMillan & Co LTD, 1960. ŠINDLER, P. – BIČÍK, I.: Černá Afrika - Nejchudší část světa? In Regionální zeměpis II. Nakladatelství české geografické společnosti, 1994. Thematic Maps. Perry-Castañeda Map Collection. UT Library Online. [online]. Poslední revize 9. 1. 2006 [cit. 2006-05-05]. URL: VIČAR, Z. Soumrak bílých v černé Africe. Týden, září 2000, roč. 7, č. 37. Vyhnat všechny bílé. Týden, srpen 2001, roč. 8, č. 34. WOLF, J.: Člověk a jeho svět II., Lidské rasy a rasismus v dějinách a v současnosti. Praha: Karolinum, 2000. ZEMAN, J. a kol.: Mosambik. Praha: ČTK, 1981. ZIMÁK, A.: Jihoafrická republika. Praha: Libri, 2003. Zimbabwe, country, Africa. The Columbia Encyclopedia, Sixth Edition. [online]. © 2001-05 [cit. 2006-04-21]. URL:

59

13. PŘÍLOHY Příloha č. 1:

Hlavní lidské rasy a jejich představitelé

Příloha č. 2:

Deklarace UNESCO o rase a rasových předsudcích

Příloha č. 3:

Počet Evropanů v subsaharské Africe na konci 50. let 20. století

Příloha č. 4:

Počet bělošských obyvatel a jejich podíl na celkovém obyvatelstvu v subsaharské Africe roku 2005

Příloha č. 5:

Rozdělení půdy v Rhodesii (1979)

Příloha č. 6:

Černošské rezervace, stav k rokům 1913 a 1936

Příloha č. 7:

Černošské bantustany a „nezávislé černošské státy“ (1986)

Příloha č. 8:

Studentské povstání na sídlišti Soweto, 16. června 1976

60

PŘÍLOHA Č. 1 HLAVNÍ LIDSKÉ RASY A JEJICH PŘEDSTAVITELÉ

Zdroj: Wolf, J., 2000

61

PŘÍLOHA Č. 2 DEKLARACE UNESCO O RASE A RASOVÝCH PŘEDSUDCÍCH Paříž, září 1967 1. „Všechny lidské bytosti se rodí svobodné a sobě rovné ve své důstojnosti a ve svých právech“. Tato demokratická zásada všeobecně prohlášená se ocitá v nebezpečí všude tam, kde jsou vztahy mezi lidskými skupinami poznamenány nerovnostmi rázu politického, ekonomického, sociálního nebo kulturního. Mezi překážkami, které se stavějí proti uznání rovnosti a důstojnosti všech lidských bytostí, vystupuje rasismus jako zvláště nebezpečný. Stále ještě řádí v dnešním světě. Pokud zůstává sociálním jevem prvořadé důležitosti, musí upoutávat pozornost všech, kteří studují vědní obory zabývající se člověkem. 2. Rasismus brzdí rozvoj svých obětí, kazí ty, kteří ho praktikují, dělí národy uvnitř jich samotných, zostřuje mezinárodní napětí a ohrožuje světový mír. 3. Experti, kteří se sešli v Paříži v září 1967, konstatovali, že rasistické doktríny jsou prosty jakéhokoliv vědeckého opodstatnění. Znovu potvrdili návrhy přijaté na mezinárodní schůzce konané v Moskvě v roce 1964, která opět přezkoumala biologická hlediska deklarací o rase a rasových rozdílech z let 1950 a 1951. Obracejí zvláště pozornost k následujícím bodům: a) Všichni lidé žijící v naší době patří ke stejnému druhu a jsou stejného původu. b) Dělení lidského rodu na „rasy“ je částečně konvenční nebo násilné a nevyjadřuje žádnou posloupnost jakéhokoliv typu. Četní antropologové zdůrazňují důležitost lidské proměnlivosti, ale jsou přesvědčeni, že rozdělování na „rasy“ je předmětem pouze velmi omezeného vědeckého zájmu a je dokonce spojeno s nebezpečím, že povede k nesprávnému zevšeobecňování. c) Za nynějšího stavu biologických znalostí nemůžeme uvádět kulturní realizace národů v souvislosti s rozdíly v genetickém potenciálu. Rozdíly mezi realizacemi různých národů se zcela vysvětlují jejich kulturní historií. Zdá se, že národy dnešního světa mají stejné biologické potenciály, které jim umožňují dosáhnout jakéhokoliv stupně civilizace. 4. Rasismus hrubě falšuje vědecké poznatky týkající se biologie člověka. Lidské problémy, u nichž jsou zdůrazňovány takzvané „rasové“ vztahy, mají tedy základ spíše sociální než biologický. Je to právě rasismus, který vytváří základní problém. Projevuje se antisociálními ideemi a činy opírajícími se o klamný názor, že diskriminující vztahy mezi skupinami jsou ospravedlnitelné z hlediska biologického. 5. Skupiny obvykle hodnotí své charakteristiky na základě srovnání s charakteristikami jiných skupin. Rasismus neprávem tvrdí, že věda poskytuje základ k hierarchizaci skupin ve funkci psychologických a kulturních charakteristik, které jsou neměnitelné a vrozené. Snaží se tak ukázat, že existující rozdíly nevyplívají z násilí, aby udržel nynější vztahy mezi skupinami. 6. Když byl demaskován klamný charakter těchto doktrín, rasismus nachází stále nové strategie, aby ospravedlnil nerovnost skupin. Zdůrazňuje, že neexistují sňatky mezi skupinami, což vyplývá částečně z rozdělení, které sám vytvořil. A odtud se bere argument na podporu tvrzení, že neexistence takových sňatků vyplývá z rozdílů charakteru biologického. Když se mu nepodaří prokázat biologický základ rozdílů mezi skupinami, obrací se k jiným ospravedlněním: k božskému úmyslu, rozdílům kulturním, nerovnostem mezi úrovněmi vzdělání nebo jakékoli jiné doktríně, která může sloužit k tomu, aby se přetrvá-

62 vání rasistického přesvědčení zamaskovalo. Tak mnoho problémů, které nastoluje rasismus v dnešním světě, vyplývá nejen z jevů všeobecně známých, ale také z jednání těch, kteří uplatňují rasovou diskriminaci, aniž to chtějí přiznat. 7. Rasismus má historické kořeny. Není to jev obecný. Existují četné společnosti a kultury současného světa, které jsou jím málo poznamenány, a dlouhá období lidských dějin byla rasismu zcela prosta. Mnoho forem rasismu mělo za základ podmínky vytvořené dobytím, snahu ospravedlnit otroctví černých a rasovou nerovnost, která z toho vzešla na Západě, a stejně tak i koloniální vztahy. Mezi jinými příklady funguje antisemitismus, který hrál zvláštní roli tam, kde Židé sloužili jako obětní beránci a krize, ke kterým dochází v mnoha společnostech. 8. Antikolonialistická revoluce XX. století vytvořila nové možnosti pro odstranění přízraku rasismu. V řadě zemí kdysi závislých dostali lidé dříve považovaní za podřadné poprvé svá politická práva v celé platnosti. Pro vyvrácení základů rasismu učinila mimoto mnoho i účast dříve závislých zemí na práci mezinárodních organizací na základě rovnosti. 9. V jistých společnostech existují ovšem případy, kdy skupiny obětí rasistických praktik samy ve svém boji za svobodu využívají doktrín, které jsou poznamenány rasistickými hledisky. Tento postoj je druhotný jev, reakce vyplívající z hledání osobnosti člověka, kterou mu teorie a praktiky rasistů až do té doby upíraly. Ať až je to cokoliv, ony nové formy rasistické ideologie, které vyplývají z tohoto dřívějšího útlaku, nemají žádné biologické ospravedlnění. Jsou produktem politického boje a nemají vědecké opodstatnění. 10. K vyvrácení základu rasismu nestačí, když biologové odhalí jeho lživou povahu. Je třeba ještě, aby psychologové a sociologové ukázali jeho příčiny. Sociální složení je stále důležitým činitelem. Nicméně se i uvnitř jedné a téže sociální struktury může stát, že stupeň rasismu, který charakterizuje jednání jedinců, se značně mění podle jejich individuality a jejich speciální situace. 11. Výbor expertů přijal následující závěry, které se týkají sociálních příčin rasových předsudků: a) Ekonomické a sociální příčiny rasismu se objevují zejména v koloniálních společnostech, kde se vytvářejí podmínky s velkou nerovností moci a majetku, dále v určitých městských oblastech, kde se vytvořila ghetta, jejichž obyvatelé jsou zbaveni rovnoprávnosti ve volbě zaměstnání, v možnosti bydlení, v politickém životě, ve vývoji a řízení justice, stejně jako v četných společnostech, kde ekonomické a sociální úkoly, nepříznivě posuzované etikou jejich členů nebo považované za úkoly, které jsou pod jejich důstojnost, jsou přesunovány na skupinu odlišného původu, která je zesměšňována, haněna a trestána, protože se těchto úkolů ujímá. b) Zvláště odchylní k přijetí a k projevování rasových předsudků mohou být jedinci zasažení určitými komplexy osobnosti. Někdy uchovávají a přenášejí rasové předsudky malé skupiny, společnosti a sociální hnutí určitého typu. Ovšem kořeny těchto předsudků se ustalují v sociálním a ekonomickém systému, který je vlastní té které společnosti. c) Rasismus má často kumulativní účinek. Diskriminace zbavuje určitou skupinu rovnoprávnosti a staví ji tak před řadu problémů. Často se tato skupina bouří proti svému údělu, což vede k nové rekonstrukci rasové teorie. 12. Základní cesty boje s rasismem vyžadují změnit sociální situaci, která umožňuje vznik předsudků, zabránit těm, kteří jsou vychováváni v předsudcích, aby jednali podle svého přesvědčení, a konečně bojovat proti klamným názorům samým.

63 13. Nemůžeme popřít, že základní změny sociální struktury, které mohou usnadnit likvidaci rasových předsudků, vyžadují někdy řešení politického rázu. Ale rovněž je jasné, že určité politické instituce, jako školství a jiné prostředky ekonomického a sociálního rozvoje, orgány informací a právní řád mohou být okamžitým a účinným způsobem mobilizovány, aby k této likvidaci přispívali. 14. Škola a ostatní prostředky ekonomického a sociálního pokroku mohou být při dostatečném počtu nejúčinnějšími činiteli lepšího porozumění a uskutečňování všech možností člověka. Mohou také být všemi způsoby využívány pro zachování diskriminace a nerovnosti. Je tedy důležité, aby prostředky všech zemí byly v oblasti výchovy a na poli ekonomicko-sociálním využívány následujícími způsoby: a) Školy musí pečovat o to, aby jejich učební osnovy obsahovaly vědecké poznatky o rase a o jednotnosti lidstva a aby nebyly činěny urážlivé rozdíly mezi některými národy ani v učebnicích, ani ve vyučovacích hodinách. b) I. Uvážíme-li, že znalosti, které mají být obsahem vzdělání klasického i odborného typu, nabývají rostoucí důležitosti úměrně s procesem technologického rozvoje, musí být školské prostředky i ostatní prostředky dány celé k dispozici všem skupinám populace bez omezování a diskriminace. II. Kromě toho je v případech, kdy některé skupiny mají z historických příčin nižší úroveň vzdělání a životní úroveň, je společnost povinna bedlivě učinit potřebná opatření, aby čelila tomuto stavu věcí. Tato opatření musí tak, jak je to jen možné, usilovat o to, aby tato omezení, udržující se v chudém prostředí, nebyla přenášena na děti. Vzhledem k významné úloze učitelů při využití učebních osnov je třeba věnovat mimořádnou pozornost výchově učitelů, je třeba naučit učitele rozpoznávat, do jaké míry byli vychováni v předsudcích, které mohou být rozšiřovány v jejich společnosti, a vést je k tomu, aby se těchto předsudků zbavili. 15. Státní orgány a jiné zainteresované složky musí věnovat mimořádnou pozornost zlepšování úrovně bydlení a pracovních možností nabízených obětem rasismu. Tato opatření nejenže vyvažují účinky rasismu, ale mohou ještě kladným způsobem přispět ke změně postojů a chování rasistů. 16. I když informační prostředky nabývají rostoucí důležitosti v šíření znalostí a porozumění, jejich možnosti nejsou ještě plně známy. Soustavné výzkumy sociálního využití těchto prostředků jsou nezbytné pro hodnocení jejich vlivu na formování postojů a jednání v oblasti rasových předsudků a rasové diskriminace. Vzhledem k tomu, že informační prostředky ovlivňují širokou veřejnost, velmi rozmanitou ve stupni vzdělání a sociální úrovni, mohou hrát v zostřování nebo odstraňování rasových předsudků hlavní roli. Odborníci v šíření informací musí napomáhat porozumění mezi skupinami a mezi národy. Nesmějí předkládat o jiných národech zkreslený výklad, který je zesměšňuje. Musí se při stylizování zpráv rovněž vyvarovat toho, aby nezdůrazňovali rasový původ osob z nějakého důvodu, který nemá přímou souvislost s událostmi. 17. Jedním ze základních prostředků k zajištění rovnosti mezi jedinci a jedním z nejúčinnějších nástrojů boje proti rasismu je právní řád. – Všeobecné prohlášení lidských práv přijaté 10. prosince 1948, stejně jako mezinárodní smlouvy a dohody, které od té doby vstoupily v platnost, mohou účinně přispět k boji proti každému bezpráví rasistického původu jak na poli mezinárodním, tak v měřítku mezinárodním. – Národní zákonodárství je prostředek, který účinně staví mimo zákon rasistickou propagandu a činy založené na rasové diskriminaci. Mimoto musí všeobecná politika,

64 vyjádřená v tomto zákonodárství, spojovat nejen soudy a soudce pověřené péčí o jeho respektování, ale také všechny státní orgány na jakékoliv státní úrovni a jakéhokoliv typu. – Nelze předpokládat, že zákonodárství může okamžitě odstranit předsudky; nicméně, protože umožňuje ochranu obětí činů založených na předsudcích a protože nastoluje morální příklad podepřený vážností soudů, může časem nakonec dosáhnout i změnu postojů. 18. Etnické skupiny, které jsou oběťmi diskriminace v jakékoliv formě, jsou někdy přijímány a tolerovány vládnoucími skupinami za podmínky, že se zcela zřeknou své kulturní svébytnosti. Je třeba zdůrazňovat potřebu povzbudit tyto etnické skupiny, aby si udržovaly své kulturní hodnoty. Budou tak moci lépe přispívat k obohacení celkové kultury lidstva. 19. V dnešním světě pramení rasové předsudky a rasová diskriminace z historických a sociálních jevů, ale někteří se snaží je neprávem ospravedlňovat na základě autority vědy. Všem odborníkům ve vědách biologických i sociálních, filosofům a badatelům, kteří pracují v příbuzných odvětvích, proto přísluší dbát o to, aby výsledky jejich výzkumů nebyly zneužity těmi, kdo chtějí propagovat rasové předsudky a podporovat diskriminaci.

Tato deklarace byla vypracována komitétem pro teorii rasy a rasových předsudků, který se sešel v Paříži (sídle OSN) ve dnech 16.–26. září 1967. V komitétu přijali účast: Georges Balandier, Univ. Paříž, Francie Jean Hiernaux, Univ. Brusel, Belgie G. F. Děbec, Ústav etnogr. (Moskva) AV SSSR Muddathir Abdel Rahim, Univ. Chartúm, Súdán Celio de Oliveira Borja, Univ. Buanabara, Brazílie Lloyd Braithwaite, Univ. Západní Indie, Jamajka Leonard Broom, Univ. Texas, USA J. Djordjevič, Univ. Bělehrad, Jugoslávie C. L. Ferguson, Univ. Harvard, USA Dharam P. Ghai, Univ. Keňa Lois Guttman, Hebr. univ., Izrael A. Kloskowska, Univ. Lodž, Polsko Kéba M’Baye, prezident Nejvyššího soudu, Senegal Mariano R. Solveira, univ. Havana, Kuba Hisashi Suzuki, univ. Tokio, Japonsko Romila Thapar, univ. Dillí, Indie John Rex, Warwick. univ. Warwick, Velká Británie G. H. Waddington, univ. Edinburg, Velká Británie Zdroj: Dacík, T., 2000

65

PŘÍLOHA Č. 3 POČET EVROPANŮ V SUBSAHARSKÉ AFRICE NA KONCI 50. LET 20. STOLETÍ

0

450

900

1 800

Počet Evropanů 0 - 10 000 10 001 - 50 000 50 001 - 150 000 150 001 - 500 000 více než 500 000

Zdroj dat: Steinberg, S., H., 1960 (upraveno)

2 700

3 600 Kilometers

66

PŘÍLOHA Č. 4 POČET

BĚLOŠSKÝCH OBYVATEL A JEJICH PODÍL NA CELKOVÉM OBYVATELSTVU

V SUBSAHARSKÉ AFRICE ROKU 2005

0

450

900

Počet bělochů 0 - 10 000 10 001 - 50 000 50 001 - 150 000 150 001 - 500 000

1 800

2 700

3 600 Kilometers

Podíl bělochů na obyvatelstvu 0 - 0,25% 0,26 - 0,5% 0,51 - 1% 1,01 - 10%

více než 500 000

více než 10% státy nejsou součástí subsaharské Afriky

Zdroj dat: Joshua Project, 2006 (upraveno)

67

PŘÍLOHA Č. 5 ROZDĚLENÍ PŮDY V RHODESII (1979)

Zdroj: Perry-Castañeda Map Collection, 2006

68

PŘÍLOHA Č. 6 ČERNOŠSKÉ REZERVACE, STAV K ROKŮM 1913 A 1936

Zdroj: Hulec, O., 1997

69

PŘÍLOHA Č. 7 ČERNOŠSKÉ BANTUSTANY A „NEZÁVISLÉ ČERNOŠSKÉ STÁTY“ (1986)

Zdroj: Perry-Castañeda Map Collection, 2006 (upraveno)

70

PŘÍLOHA Č. 8 STUDENTSKÉ POVSTÁNÍ NA SÍDLIŠTI SOWETO, 16. ČERVNA 1976

Zdroj: Marlin-Curiel, S., 2001