ÚVOD. 1 S jedinou výjimkou ústavy přijaté v roce 1960

ÚVOD Právní úprava státního občanství patří mezi klíčové oblasti vnitrostátní legislativy kaţdého suverénního státu. Česká republika není výjimkou. Některé základní zásady týkající se výkonu státního občanství jsou dokonce výslovně uvedeny v ústavě, ostatní jsou shrnuty v samostatném zákoně o státním občanství. Mimořádný význam institutu státního občanství dokumentuje mimo jiné i historický fakt, ţe na kaţdou novou ústavu přijatou na českém území téměř vţdy bezprostředně navazoval také nový zákon o státním občanství.1 Zůstává proto s podivem, ţe k právní úpravě státního občanství dosud existuje jen velmi skromná odborná literatura, česká i cizojazyčná. O československém a českém státním občanství vyšlo v letech 1923 aţ 2010 celkem šest publikací, z toho pouze dvě v období po roce 1989: České státní občanství od autorů J. Černého a M. Valáška (1996) a Státní občanství: komentář o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky a vybrané související právní předpisy a mezinárodní dokumenty M. Valáška (2006). Dokonce i studentských a vědeckých prací na toto téma je poskromnu. A to navzdory faktu, ţe právní úprava prošla v posledních dvou desetiletích poměrně dynamickým vývojem. Nejvýraznějším rysem změn přijatých v průběhu 90. let 20. století bylo především podstatné rozšíření přípustnosti souběţného výkonu cizího občanství vedle českého. Ambicí této rigorózní práce není popsat historický vývoj a okomentovat současný stav právní úpravy státního občanství v její plné celistvosti, ale jak název napovídá, pouze ve vztahu k přípustnosti souběţného výkonu i jiné státní příslušnosti. Téma dvojího občanství přitom v posledních letech výrazně nabývá na aktuálnosti. A to nejen v důsledku změny v jeho principielním vnímání (jiţ není chápáno jako neţádoucí jev, který omezuje výkon absolutní suverenity státu a vede ke „střetům“ a kolizím, nýbrţ jako jev, který rozšiřuje práva jednotlivce i moţnosti jejich uplatnění). Materiální základna příčin vzniku dvojí či vícenásobné státní příslušnosti se v dnešním globalizovaném světě neustále rozšiřuje. Migrace obyvatelstva, reemigrace, uzavírání smíšených manţelství – to vše vede k rostoucímu počtu osob, které mají faktický, emociální či právní vztah k více státům současně. Globalizační trendy v posledních dvaceti letech naplno zasáhly i Českou republiku. Cílem práce je popsat přípustnost vícenásobného státního občanství podle současné české právní úpravy a také podle dřívějších rakouských, československých a českých právních předpisů platných na území českých zemí (od zaloţení institutu státního občanství v roce 1811), a rovněţ popsat a okomentovat ustanovení právních norem, které s problematikou přímo souvisejí a ze kterých přípustnost (či naopak nepřípustnost) vícenásobného státního občanství vyplývá. Hlavním výstupem práce by pak mělo být vyjmenování kategorií osob, které podle české právní úpravy mají nebo v minulosti měli legálně dvojí občanství.

1

S jedinou výjimkou ústavy přijaté v roce 1960.

1

I. VŠEOBECNÁ ČÁST: Obecně o státním občanství a dvojím občanství 1. Obecně o státním občanství

1.1. Pojem státní občanství

Stát jako subjekt mezinárodního práva je podle většiny učebnic mezinárodního práva veřejného definován čtyřmi znaky:2 (1) geografickým územím (byť nemusí být kartograficky přesně vymezené), (2) stálým obyvatelstvem (bez bliţšího určení), (3) skutečným výkonem vlastní státní moci a zcela svrchované veřejné správy a (4) podle některých autorů také faktickou způsobilostí vstupovat do mezinárodních vztahů.3 Pojmové určení tří ze čtyř znaků mezinárodní subjektivity je relativně jednoduché: (1) geografické území vymezují mezistátní a mezinárodní smlouvy a další normy a obyčeje mezinárodního práva, (3) výkon státní moci je dán aplikací autentického vnitrostátního právního řádu a (4) způsobilost vstupovat do mezinárodních vztahů je vyjádřena alespoň faktickým uznáním za subjekt mezinárodních vztahů ze strany ostatních subjektů.4 Pojem „stálé obyvatelstvo“ (2) představuje sloţitější otázku. V úvahu totiţ připadá více různých výkladů. Pod zmíněným termínem lze například chápat všechny obyvatele trvale usazené na území daného státu čili obyvatelstvo v obecném slova smyslu. V případě vzniku tzv. národních států na historických územních celcích, jejichţ situováním vyústily státoprávní aspirace určitého etnika,5 lze „stálé obyvatelstvo“ dokonce ztotoţnit s určitou národností, která ve státě tvoří většinu. Avšak pro mezinárodní subjektivitu státu má výraz „stálé obyvatelstvo“ odlišný význam: „stálé obyvatelstvo“ je definováno rozsahem osobní působnosti institutu státního občanství, který je zakotven jako soubor právních norem ve vnitrostátním právním řádu. „Stálé obyvatelstvo“ rovná se „státní občané“. Stát bez realizace institutu státního občanství by nemohl být povaţován za stát ve smyslu subjektu mezinárodního práva. Pouhá existence „stálých obyvatel“ přítomných na 2

MALENOVSKÝ, J., Mezinárodní právo veřejné, s. 104-115.

3

Čtvrtou podmínku ovšem někteří autoři, zejména stoupenci deklaratorní teorie, nepovažují za zcela nezbytnou. Stát se podle nich stává subjektem mezinárodního práva pouhou vlastní deklarací. 4

ČEPELKA, Č., ŠTURMA, P., Mezinárodní právo veřejné, s. 51-56.

5


2

území státu by k jeho plné subjektivitě nestačila. Vymezení státních občanů zákonem proto patří mezi prvořadé úkoly kaţdého nově vznikajícího státního útvaru. Státní občanství má hlubší obsah, neţli je pouhá trvalá přítomnost obyvatel na území státu. Jedná se o v zásadě neměnnou konstantní osobní právní vazbu mezi jednotlivcem a státem, která sice vzniká na základě evidentní faktické existenční vazby jednotlivce na stát (např. narozením na území státu, narozením občanům státu nebo víceletým trvalým pobytem ve státě), avšak po svém právoplatném vzniku trvá nepřetrţitě bez ohledu na další pobyt státního občana. Jeho trvalá nepřítomnost na území státu nemůţe být sama o sobě důvodem ke ztrátě či zpochybnění občanství. Na území mezinárodně uznaného státu navíc mohou trvale ţít obyvatelé, kteří nejsou státními příslušníky. Jejich právní vztah ke státu se řídí reţimem, který vnitrostátní právní řád určuje pro cizí státní příslušníky, popřípadě pro osoby bez jakékoliv státní příslušnosti. Podle právních úprav některých států dokonce ani jejich děti, jiţ narozené na území státu, nemusejí automaticky nabývat státní příslušnost. 6

Přesto lze konstatovat, ţe mezi „státními občany“ a „stálými obyvateli státu“ existuje určitá faktická souvislost. Jádro státních občanů tvoří stálí obyvatelé, v zahraničí ţije pouze menší část státních příslušníků. Rovněţ velká většina stálých obyvatel obvykle disponuje státním občanstvím. Naproti tomu mezi státní příslušností a jiţ zmíněnou národností v etnickém významu neexistuje téměř ţádná vazba, ačkoliv právní úpravy některých států definují „státní příslušníky“ jako „příslušníky národa“, nicméně „národa“ chápaného pouze v politickém občanském slova smyslu.7 Právní úpravy některých států navíc umoţňují zjednodušenou proceduru nabývání státního občanství na základě určité etnické příslušnosti, která v daném státě převaţuje.8 Avšak podle kogentních norem mezinárodního práva9 státy nesmí omezovat přístup ke státnímu občanství jednotlivcům z důvodu jejich národnostní či etnické příslušnosti.10 Ta totiţ při určování občanství není aţ na výjimky nijak relevantní. Tzv. historické menšiny, trvale usazené na území státu ve větším počtu po více generací (mnohdy ještě před vznikem státu), mají podle norem mezinárodního práva nárok na státní občanství stejně jako původní domorodné či kočovné obyvatelstvo.11 Státy, které státní

6

O´LEARY, S., TIILIKAINEN, T. H., Overview of Nationality and Citizenship in International Law, s. 111-123.

7


8

Český právní řád tento princip nezná, byť v poválečném období okrajově použil některé jeho prvky ve vztahu k reemigrantům české a slovenské národnosti z Rumunska, Bulharska, Jugoslávie, Maďarska, Francie, Itálie, USA a SSSR. Naopak charakteristický je tento princip např. pro Izrael či Spolkovou republiku Německo 9


10

Nejkřiklavějším příkladem porušení tohoto principu byly prováděcí vyhlášky k německému Zákonu o říšském občanství z roku 1935, které zbavovaly občanství německé Židy a tzv. míšence prvního stupně. 11

Srov. POSPÍŠIL, I., Práva národnostních menšin, s. 78-84.

3

občanství původnímu obyvatelstvu v minulosti odpíraly (např. Jihoafrická republika), byly dokonce vystaveny mezinárodním sankcím. Rovněţ nově vznikající státy v 90. letech 20. století byly mezinárodním tlakem přinuceny k přiznání občanství všem občanům trvale usazeným na jejich území před jejich vznikem bez ohledu na národnostní či etnický původ12. Rozhodující pro vznik (nabytí) státního občanství tedy není ani trvalý pobyt na území státu ani národnost, nýbrţ „trvalá vazba“. Trvalost vztahu mezi jednotlivcem a státem přitom nezůstává pouze formálním poţadavkem.13 Vztah musí být faktický a prokazatelný, jinak by postrádal mezinárodní efektivnost pro uznání občanství před úřady ostatních států.14 Hranici rozměru „trvalého vztahu“ (a současně mezinárodní efektivnosti) státního občanství zřejmě nejvýstiţněji vymezuje rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora z roku 1955 ve věci Nottebohm15: rodilý německý státní občan F. Nottebohm16 získal v roce 1939 skrze ekonomickou investici státní občanství Lichtenštejnska (bez trvalého pobytu), posléze vycestoval do Guatemaly, kde byl během druhé světové války jako „Němec“ internován, vydán do USA a byl mu zabaven majetek. Lichtenštejnsko se po válce obrátilo na mezinárodní soud s ţalobou o protiprávnosti postupu Guatemaly, neboť podle názoru Lichtenštejnska měla Guatemala zacházet s Nottenbohmem jako s lichtenštejnským a nikoliv německým občanem. Avšak mezinárodní soud neshledal vztah dotyčného k Lichtenštejnsku jako „trvalý“ a tudíţ mezinárodně efektivní,17 neboť Nottenbohm získal lichtenštejnské občanství bez předepsané délky pobytu. Zcela jinak by soud zřejmě rozhodl, kdyby se dotyčný narodil lichtenštejnským rodičům nebo kdyby lichtenštejnské občanství získal trvalým pobytem a nikoliv jen ekonomickou investicí bez pobytu (prakticky si státní občanství koupil). Z rozsudku plyne, ţe „pevný základ“ či „trvalost“ právního vztahu mezi občanem a státem musí být zaloţeny na relevantních skutečnostech, které jej potvrzují.

12

Zejména Lotyšsko a Estonsko před vstupem do Evropské unie odmítaly přiznat státní občanství všem příslušníkům ruskojazyčné menšiny a podmiňovaly ho například znalostí úředního jazyka (čili lotyštiny a estonštiny). 13

MALENOVSKÝ, J., Mezinárodní právo veřejné, s. 110.

14

Srov. CASSESE, A., International Law, s. 60-64.

15

Rozhodnutí ve věci Nottebohm bylo natolik přelomové, že ho cituje více odborných publikací. Např.: ČEPELKA, Č., ŠTURMA, P., Mezinárodní právo veřejné, s. 330-331 nebo ČERNÝ, J., VALÁŠEK, M., České státní občanství, s. 19. 16

Dotyčný je v rozsudku uváděn jako Nottenbohm. Pod tímto jménem jeho případ vstoupil ve všeobecnou mezinárodní známost. Avšak ve skutečnosti se rodák z německého Hamburku jmenoval Friedrich Nottenböhm. 17


4

1.2. Normotvorba občanství

Institut státního občanství je souhrnem právních norem vnitrostátního právního řádu.18 Kaţdý stát si sám určuje, kdo jsou jeho občané.19 Článek 1 Haagské úmluvy o některých otázkách střetů zákonů o státním občanství z roku 1930 doslovně uvádí: „Je věcí kaţdého státu stanovit svým zákonodárstvím, kdo jsou jeho státní občané. Toto zákonodárství musí být uznáno jinými státy za podmínky, ţe je v souladu s mezinárodními úmluvami, mezinárodními obyčeji a právními zásadami všeobecně uznanými v oboru státního občanství.“ Většina států světa upravuje své státoobčanské otázky samostatným zákonem o státním občanství, ačkoliv to není nezbytnou podmínkou pro mezinárodní akceptaci jejich právní úpravy. Normy určující státní příslušnost spadají v rámci vnitrostátních právních úprav převáţně do oblasti správního práva.20 Právní úkony související s nabýváním, ztrátou, změnou, ověřením, zjištěním či osvědčením státního občanství se vykonávají v rámci správních řízení a rovněţ případné spory v těchto otázkách řeší správní úseky věcně a místně příslušných soudů, v případě dovolání Nejvyšší správní soud (existuje-li, jako v případě České republiky). Mezinárodní právo normotvorbu státního občanství pouze spoluvytváří a to prostřednictvím několika mezinárodních smluv a deklarací, dále kogentními normami z oblasti všeobecné ochrany lidských práv21 a v neposlední řadě také mezistátními dohodami, které jednotlivé státy uzavírají volně mezi sebou (například o zamezení vzniku dvojího občanství).22 Nejdůleţitějšími prameny mezinárodního a evropského práva pro normotvorbu státního občanství jsou:

 Haagská úmluva o některých otázkách střetů zákonů o státním občanství (1930)23  Konvence o určitých otázkách ohledně sporů ze zákonů o státním občanství (1931)  Všeobecná deklarace lidských práv (1948)24 18

GOLDSMITH, J., POSNER, E. A., The Limits of International Law, s. 74-75.

19

Evropská úmluva o státním občanství přenechává ve čl. 3 veškeré pravomoci v otázce nabývání občanství na jednotlivých státech: „Každý stát podle vlastního práva stanoví, kdo jsou jeho státní občané.“ 20

ROZEHNALOVÁ N., GONSORČÍKOVÁ, M. Vybrané problémy mezinárodního práva soukromého a procesního, 2004, s. 28-44. 21


22

CASSESE, A., International Law, s. 202-212.

23

ONDŘEJ, J., POTOČNÝ M., Obecné mezinárodní právo v dokumentech, s. 34. Ustanovení této zásadní mezinárodní úmluvy se brzy etablovala v obecně respektované normy mezinárodního práva.

5

 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (1950)  Úmluva o postavení osob bez státní příslušnosti (1954)25  Úmluva o státním občanství vdaných žen (1957)26  Úmluva o omezení případů bezdomovectví (1961)  Dohoda o omezení případů vícenásobného státního občanství a o službě v ozbrojených silách v případě vícenásobného státního občanství (1963)27

 Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace (1965)28  Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (1966)29  Úmluva o právním postavení uprchlíků (1967)30  Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen (1979)  Úmluva o právech dítěte (1989)  Smlouva o Evropské unii (1992)  Evropská úmluva o státním občanství (1997)31  Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství (2009)

24

BROWNLIE, I., Basic Dokuments in International Law, s. 192-196.

25

MRÁZEK, J., Dokumenty ke studiu mezinárodního práva, s. 183-184.

26

ONDŘEJ, J., POTOČNÝ M., Obecné mezinárodní právo v dokumentech, s. 35-36.

27

Dohoda mezi členskými zeměmi Rady Evropy.

28


29


30


31


6

1.3. Obsah státního občanství

Státní občanství vytváří pevnou a trvalou právní vazbu mezi jednotlivcem a státem. Státní občanství proto mohou nabývat pouze fyzické osoby a to bez ohledu na svou způsobilost k právním úkonům. Naproti tomu státní příslušnost32 je podle některých autorů odborné literatury33 nadřazeným pojmem státnímu občanství, neboť státní příslušnost mohou narozdíl od státního občanství disponovat také právnické osoby34 a rovněţ vzdušné a námořní prostředky mezinárodní dopravy. Z existence státního občanství vyplývají pro jednotlivce i stát práva a povinnosti předpokládající pevnost a trvalost vztahu.35 Jejich rozsahem je státní občanství privilegováno před ostatními formami právních vztahů mezi jednotlivcem a státem (např. trvalým či dočasným pobytem, krátkodobým turistickým pobytem, dlouhodobým pobytem na základě víz, na základě volného pohybu osob, atd.). Ani státní příslušnost právnických osob nezakládá natolik pevnou a silnou vazbu mezi subjektem a státem jako v případě státního občanství fyzických osob. Ve vnitrostátních právních úpravách naprosté většiny států světa existuje shodně několik oblastí práv a povinností, které se vztahují výhradně na vlastní státní občany: -

Povinnost vojenské sluţby

-

Povinnost zachovávat věrnost státu v cizině

-

Aktivní i pasivní volební právo36

-

Právo na diplomatickou ochranu a právní pomoc v cizině37

-

Právo návratu do státu

-

Ochrana před vydáním do ciziny

-

Setrvání v reţimu osobní působnosti převáţné většiny zákonů státu

32


33

Např. ČERNÝ, J., VALÁŠEK, M., České státní občanství, s. 7.

34

Státní příslušnost právnických osob se určuje podle státu, podle jehož právního řádu vznikly.

35

Srov. CASSESE, A., International Law, s. 60-64.

36

Komunitární právo prosadilo společně s občanstvím Evropské unie novinku v této oblasti: občané členských zemí se mohou zúčastnit komunálních a evropských voleb v jiných členských zemích, pokud v nich jsou trvale usazeni. 37


7

-

Způsobilost k právním úkonům podle právní úpravy státu

Právní řády některých států rovněţ podmiňují výkon mnohých dalších práv státním občanstvím. Například vlastnické právo k nemovitostem nebo výkon některých profesí v reţimu státní sluţby. Jiné ukládají svým občanům pobývajícím v cizině další povinnosti, například daňovou povinnost, ohlašovací povinnost či povinnost návratu na výzvu státu, atd.

1.4. Nabývání občanství z titulu narození

Velká většina fyzických osob nabývá státní občanství při narození a svou státní příslušnost během ţivota z vlastní vůle nemění (např. v důsledku emigrace nebo sňatku s cizincem). Přesto i u těchto osob můţe docházet ke změně státního občanství v důsledku změn ve státoprávním uspořádání či státních hranic čili nezávisle od jejich vůle. Právě u nejčastějšího titulu nabývání státního občanství (narozením) existují mezi právními úpravami jednotlivých států největší rozdíly.38 Ve světě jsou uplatňovány v zásadě39 dva diametrálně odlišné principy nabývání občanství při narození:

 Princip ius sanguinis (tzv. právo krve), tj. státní občanství se nabývá výhradně po rodičích (dříve pouze po otci, dnes po obou z rodičů) bez ohledu na místo (stát) narození

 Princip ius soli (tzv. právo země), tj. státní občanství se nabývá podle státu, na jehoţ území se dítě narodí (předkládá se přitom legální pobyt rodičů a dále pobyt rodičů bez diplomatické imunity40 či výkonu státní sluţby pro vlastní stát)41 Vnitrostátní právní řády upravující otázku nabývání státního občanství naprosté většiny zemí světa obsahují prvky z obou principů, z nichţ ovšem jeden převaţuje nad druhým, coţ je příklad i České republiky, jejíţ zákon o státním občanství je koncipován na základě jednoznačně převaţujícího principu ius sanguinis, ale s určitými prvky ius soli. Pokrevní princip je charakteristický především pro tzv. národní státy, které vznikly v období emancipace národů v etnickém slova smyslu v průběhu druhé poloviny 19. století a

38


39

Právní úpravy některých států se těmto zásadám zcela vymykají, např. nabývání občanství Vatikánu není založeno ani na jednom z principů už proto, že státní občanství Vatikánu nelze z titulu narození vůbec nabýt. 40


41

Podle článku 12 Haagské úmluvy o některých otázkách střetů zákonů o státním občanství z roku 1930 stát uplatňující princip ius soli nemůže pokládat za své občany děti cizinců požívajících diplomatické imunity či vykonávajících na území státu státní službu pro svůj vlastní stát.

8

ve 20. století a ve kterých jedna národnost (byť třeba uměle vytvořená)42 dominuje nad ostatními.43 Na principu ius sanguinis jsou zaloţeny státoobčanské normy právních řádů zejména středoevropských a východoevropských států a dále také Německa, Izraele či například Japonska. Státy, které se etablovaly dříve (v průběhu 18. století či v první polovině 19. století) na území jiţ zavedených historických celků, mnohdy za pouţití titulu uti possidetis,44 postavily své zákonodárství na principu ius soli a pojem „státní občané“ mnohdy ztotoţňují s pojmem „národ“. Ten přitom není chápán v etnickém, nýbrţ občanském slova smyslu. Princip podle místa narození uplatňují mnohé západoevropské země s koloniální minulostí jako Velká Británie, Itálie, Španělsko, dále USA a britská dominia (Austrálie, Kanada) a také velká většina latinskoamerických zemí, z nichţ některé uplatňují princip ius soli v téměř čisté podobě. K nabytí státního občanství z titulu narození dochází bez projevu vůle jednotlivce, dítěte i rodičů, a to u obou zmíněných principů. Nabytí státního občanství z titulu narození se proto podle norem mezinárodního práva nemůţe stát překáţkou k souběţnému nabytí občanství i jiných států ze stejného titulu s výjimkou případů ošetřených mezistátními smlouvami o zamezení vzniku dvojího občanství. V odborné obci se vede diskuse o vnitrostátní i mezinárodní efektivitě obou principů nabývání občanství narozením, přičemţ uplatňování principu ius soli je reflektováno jako účelnější, neboť se více opírá o faktický vztah mezi jednotlivcem a státem, překládá totiţ trvalou přítomnost občana na území státu, zatímco princip ius sanguinis trvalou přítomnost ve státě nevyţaduje a vazba mezi občanem a státem proto můţe být volnější45.

42

Například státní ideologie tzv. čechoslovakismu či prosazování tzv. jugoslávské národnosti v meziválečném období existence mnohonárodního Československa a Jugoslávie. 43


44

Zejména latinskoamerické země při svém vzniku bez výhrad kopírovaly administrativní hranice zavedené na americkém kontinentu v předchozích staletích španělskými kolonizátory. 45

Srov. DE CRUZ, P., Comparative Law in a Changing World, s. 227-239.

9

1.5. Způsoby nabývání občanství během života

Menší část fyzických osob nabývá (mění) státní občanství během ţivota. Je přitom třeba odlišit obnovu výkonu občanství na základě výsledku správního řízení o jeho zjištění (se zpětnou platností od narození) od skutečné změny státního občanství (čili nabytí nového občanství k určitému datu odlišnému od data narození), při čemţ pouze druhý příklad je skutečným nabytím občanství během ţivota.46 Změna občanství je většinou spojena s projevem vůle dotyčné osoby, popřípadě zákonných zástupců (rodičů), se všemi právními důsledky, například v podobě ztráty dosavadního občanství. Ke změně občanství přitom dochází v naprosté většině případů v důsledku emigrace či přesídlení fyzické osoby do jiné země. V případě, ţe nedochází ke změně ve státoprávním upořádání ani ke změně státních hranic, lze během ţivota nabýt nové státní občanství pouze pěti základními způsoby, kterými jsou: 1. Naturalizace – Fyzická osoba získává na základě vlastní ţádosti občanství státu, na jehoţ území se trvale zdrţuje a hodlá tam i nadále setrvávat. Nabytí občanství je spojeno s projevem vůle ţadatele nebo jeho zákonných zástupců. Prostřednictvím naturalizace udělují státní občanství jak státy uplatňující u titulu narození princip ius soli, tak státy s principem ius sanguinis. Avšak země s principem ius soli zpravidla stanovují pro nové občany vstřícnější podmínky. Jen málokdy poţadují legální trvalý pobyt v zemi delší neţ 5 let.47 Naopak u států uplatňujících princip ius sanguinis je obvyklou podmínkou minimálně 5 let pobytu.48 Právní úpravy některých států nepřiznávají naturalizovaným občanům identický rozsah práv jako rodilým občanům. Například nabyté občanství mohou snadněji ztratit. Některé právní řády dokonce nazývají nabytí občanství skrze naturalizaci „propůjčením občanství“, coţ samo o sobě dostatečně vyjadřuje jistou podmíněnost přiznaného občanství, například setrváním ve státě. Známý je příklad Spojeneckých států amerických, ve kterých se naturalizovaný občan nemůţe stát prezidentem unie. Právní úpravy jednotlivých států jsou při naturalizaci rozděleny zejména v otázce poţadavku na vzdání se dosavadního občanství. Zatímco některé kladou jako podmínku vzdání se dosavadního občanství, jiné doklad o propuštění z dosavadního státního svazku nevyţadují.49 2. Ipso facto – Fyzická osoba nabývá nové státní občanství určitým činem spojeným s projevem vůle, ale odlišným od výslovné ţádosti o občanství, například přijetím státního

46


Příklady: USA a Velká Británie 5 let, Kanada 3 roky, Austrálie 2 roky.

48

Příklady: ČR 5 let, Německo 7 let.

49


10

úřadu, veřejné funkce, ustanovením si bydliště.50 Mezinárodní smlouva mezi čelnými mocnostmi spojeneckými a sdruženými a Československem, podepsaná v Saint-Germain-enLay dne 10. září 1919, která vstoupila do československého právního řádu jako smlouva č. 508/1921 Sb., zavazovala Československou republiku, aby uznala ipso facto a bez dalších formalit za československé státní příslušníky všechny rakousko-uherské a německé státní občany s tzv. domovským právem nebo bydlištěm na území nového státu. 3. Sňatek nebo narození dítěte – Fyzická osoba nabývá nové státní občanství v souvislosti s uzavřením sňatku se státním příslušníkem nebo v souvislosti s narozením dítěte, kdy druhým rodičem je státní občan. Je přitom třeba odlišit případy, kdy podle právní úpravy příslušného státu se občanství nabývá automaticky uţ pouhým uzavřením sňatku (popř. narozením dítěte) a kdy uzavření sňatku (narození dítěte) pouze zakládá nárok na udělení občanství, o které je však třeba individuálně poţádat. Mnohdy sňatek či narození dítěte pouze liberalizují naturalizační podmínky, čili zkracují poţadovanou délku trvalého pobytu v zemi. Podstata rozdílu spočívá v projevu vůle, a proto je tento rozdíl velmi podstatný pro právní důsledky, zejména pro zachování dosavadního občanství. 4. Nabytí občanství legitimací, osvojením či nalezením – Nezletilá fyzická osoba nabývá občanství v důsledku projevu vůle zákonného zástupce (např. osvojitele) nebo bez projevu vůle v případě nalezení na území státu. 5. Nabytí občanství reemigrací, resumpcí či skrze národnostní původ – Bývalý státní příslušník, který občanství ztratil v důsledku naturalizace, ipso facto, sňatku či legitimace v jiné zemi, můţe své původní občanství získat zpátky za výhodnějších podmínek neţ ţadatelé procházející obvyklým procesem naturalizace. Liberalizace podmínek je obsaţena buď přímo v právní úpravě, nebo můţe být obsahem mezistátních smluv (například Smlouva o naturalizaci mezi Československem a USA z roku 1928 obsahuje liberalizační ustanovení pro osoby, které se po naturalizaci trvale vrátí do země původu). Právní úpravy některých států navíc umoţňují udělení státního občanství na základě pouhého národnostního původu, pokud je tento původ věrohodně prokázán a je shodný s národností, která ve státě dominuje (v případě tzv. národních států). Tento instrument vyuţívají téměř výhradně státy, které ve výrazné míře uplatňují princip ius sanguinis u titulu narození (např. Německo, Izrael nebo Japonsko). Teoreticky kaţdá osoba německé, ţidovské či japonské národnosti, byť její předkové v minulosti nebyli státními občany, můţe skrze svůj národnostní původ získat německé, izraelské či japonské státní občanství. V uvedených příkladech je nabytí občanství spojeno s projevem vůle a to i v případě nabytí občanství skrze národnostní původ. A téměř vţdy je udělení občanství podmíněno trvalou přítomností ţadatele na území státu.

50

Příkladem může být Rakousko, kde státní občanství automaticky nabývá osoba jmenovaná profesorem na veřejné vysoké škole.

11

1.6. Kontinuita občanství při státoprávních změnách a problematika opce

Fyzická osoba můţe během ţivota změnit státní občanství i bez toho, aby změnila místo svého pobytu. Ke změně občanství totiţ můţe docházet v důsledku změn ve státoprávním upořádání či v důsledku posunu státních hranic. Právě střední Evropa (zvláště pak území bývalého Rakousko-Uherska a Československa) je bohatá na příklady, kdy se státní občanství měnilo v důsledku politických událostí během jedné generace dokonce několikrát. Například obyvatelé Těšínska na severovýchodě České republiky narození před rokem 1918, změnily svou státní příslušnost během ţivota celkem pětkrát a to buď bez projevu vůle, nebo pod zjevným (právně neplatným) nátlakem. Postupně nabyli státní příslušnost rakouskouherskou, československou, polskou, německou, znovu československou a nakonec českou. V mezinárodním právu se prosadila obecně respektovaná zásada, ţe nově vznikající státy přebírají státní občany svého předchůdce (předchůdců), kteří trvale ţijí na teritoriu nově vzniklého státu, a to bez poţadavku projevu vůle čili automaticky (kolektivně). Realizace „převzetí“ občanů je v celku jednoduchá, neboť mezinárodněprávní subjektivita dosavadního stát zaniká. Odlišný případ představuje změna státních hranic mezi dvěma státy (tzv. cese území), kdy si oba zainteresované státy i nadále zachovávají svou mezinárodněprávní subjektivitu čili institut státního občanství ani jednoho ze států nezaniká. Při změně státní hranice je dotčeným obyvatelům zpravidla umoţněna opce.51 Tento instrument se uţíval zejména po skončení první světové války. Na území dnešní České republiky byl v letech 1918 aţ 1938 pouţit celkem čtyřikrát. Na území bývalého Československa v letech 1918 aţ 1945 dokonce sedmkrát. Při opci se dotčení obyvatelé (všichni nebo jen určité národnosti) musí v časově vymezené lhůtě rozhodnout pro občanství jednoho ze států, čili mohou setrvat ve státoobčanském svazku se státem, jehoţ občanství dosud měli, nebo přijmou občanství státu, pod jehoţ státní svrchovanost byli cesí území zahrnuti. V praxi je opce většinou realizována opatřením, kdy je dotyčným obyvatelům dána moţnost optovat pro občanství státu, do něhoţ před změnou hranic náleţeli, a v případě, ţe opce nevyuţijí, nabývají kolektivně občanství státu, na jehoţ území po změně hranic setrvali.52 Opce bývá spojena také s nabídkou vystěhování se do země, jejíţ občanství si optující občan zvolil. Vyuţití moţnosti opce je spojeno s projevem vůle, ačkoliv fyzické osoby jsou před tuto volbu postaveny bez vlastního přičinění. Z tohoto důvodu se při státoprávních změnách v 90. letech 20. století ve východní Evropě od moţnosti opce upustilo a preferoval se moţný vznik dvojího občanství, kterému se v minulosti právě opcí přecházelo.

51


52


12

1.7. Pozbývání státního občanství

Vnitrostátní právní řády jednotlivých tátů vymezují širokou škálu způsobů pozbytí státního občanství, které lze z hlediska právních důsledků, jeţ vyvolávají, rozdělit do dvou kategorií. (1) Pozbývání dosavadního státního občanství v souvislosti s nabytím nového. Podobně jako jsou jednotlivé právní řády rozděleny v principu nabývání občanství narozením (ius sanguinis a ius soli), jsou rozděleny také v základním pojetí úpravy jeho zachování či pozbytí v souvislosti s nabytím nového během ţivota na základě projevu vůle. Zatímco právní řády států uplatňujících v převáţné míře titul ius sanguinis většinou spojují nabytí cizího občanství se ztrátou občanství, právní řády států realizujících princip ius soli jsou tolerantnější a většinou umoţňují jeho zachování, coţ můţe mít za následek vznik dvojí státní příslušnosti v závislosti na právní úpravě druhého státu. V souvislosti s nabytím nového státního občanství během ţivota umoţňují právní řády následující formy zániku dosavadní státní příslušnosti:53

 Propuštění ze státního svazku – Občan můţe o propuštění poţádat pouze na základě příslibu nabytí nového občanství. Ve stanovené lhůtě musí toto občanství skutečně nabýt, v den jeho nabytí ztrácí dosavadní. Pokud nové občanství nakonec nezíská, zůstává mu dosavadní i nadále zachováno. Postup se uplatňuje v případě, kdy právní řád státu, o jehoţ občanství fyzická osoba během ţivota ţádá, předepisuje jako podmínku naturalizace vzdání se dosavadního občanství. Některé právní řády v této souvislosti uplatňují i jiné formy pozbytí občanství, například prohlášením, vzdáním se, apod.

 Nabytí cizího občanství – Fyzická osoba je bez vlastní ţádosti propuštěna ze státního svazku státu, jehoţ právní řád spojuje nabytí cizího občanství během ţivota se ztrátou občanství. Postup se uplatňuje v případech, kdy se příslušný státní orgán dozví o skutečnosti, ţe dosavadní občan získal na základě projevu vůle (vlastní či zákonných zástupců) během ţivota jiné státní občanství (naturalizací, legitimací, osvojením, opcí, atd.). Tento princip není v rozporu s mezinárodními normami, neboť osoba projevila vůli své občanství změnit tím, ţe poţádala o cizí, a po odejmutí občanství navíc nezůstane bez státní příslušnosti. Samostatnou otázku v minulosti představovalo nabývání a pozbývání státní příslušnosti sňatkem, coţ se týkalo téměř výhradně ţen, které podle starších právních úprav mnoha států sňatkem ztrácely dosavadní občanství a současně nabývaly nové po manţelovi bez dalšího samostatného projevu vůle. Pouhý fakt uzavření sňatku měl za následek ztrátu občanství, pokud právní úprava státu manţela umoţňovala nabytí občanství sňatkem. Tato

53

ČEPELKA, Č., ŠTURMA, P., Mezinárodní právo veřejné, s. 334.

13

ustanovení však z právních úprav postupně vymizela, mimo jiné v důsledku uplatňování nových norem mezinárodního práva.54 (2) Pozbývání státního občanství bez vazby na nabytí nového. Podle norem mezinárodního práva55 by právní úpravy států měly dbát na to, aby svými ustanoveními nepřispívaly ke vzniku tzv. bezdomovectví, čili aby nevytvářely právní situace, ve kterých by se fyzická osoba v průběhu ţivota ocitla bez státního občanství.56 Pozbývání občanství by v ideálním případě mělo být vţdy spojeno s nabytím nového. Nicméně v praxi se stále setkáváme s případy, kdy právní úpravy mnohých států připouštějí moţnost pozbytí občanství i bez vazby na nabytí jiného. Naproti tomu zbavení občanství bez projevu vůle občana a bez souvislosti s nabytím nového občanství je porušením kogentních norem mezinárodního práva,57 byť i k takovým případům v minulosti docházelo a dokonce československý právní řád byl jimi ve zvýšené míře poznamenán58. Právní úpravy některých států umoţňují pozbytí občanství bez souvislosti s nabytím nového skrze následující formy: -

prohlášení občana před soudem nebo státním orgánem, ţe se občanství vzdává

-

odebrání občanství státnímu příslušníkovi, který se vystěhoval do ciziny s úmyslem se nevrátit

-

odebrání občanství státnímu příslušníkovi, který porušil „věrnost“ svému státu např. nástupem vojenské sluţby v armádě jiného státu, přijetím státního úřadu v cizí zemi, protistátním trestným činem (např. velezrada, vlastizrada, vojenská zrada, čin proti státnímu zřízení, apod.)

54

Úmluva o státním občanství vdaných žen z roku 1957 a Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen z roku 1979. Úmluva z roku 1957 iniciovala i další změny ve prospěch vdaných žen: možnost zachování občanství i v případě získání cizího na vlastní žádost na základě sňatku, liberalizaci naturalizačních podmínek pro vdané ženy ve státech, kde pouhým sňatkem občanství nenabývají, a dále také odbourání praxe, kdy podle některých právních řádů ženy při rozvodu nově nabyté občanství ztrácely. 55

Zejména Úmluvy o postavení osob bez státní příslušnosti z roku 1954 a Úmluvy o omezení případů bezdomovectví z roku 1961. 56


57

Čl. 15 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 stanoví, že „nikdo nesmí být svévolně zbaven své státní příslušnosti ani práva svou státní příslušnost změnit“. Významné je přitom slovo „svévolně“ čili ne každé zbavení (odebrání) státní příslušnosti odporuje deklaraci. 58

Jednalo se především o Ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, a dále o odebírání občanství z politických důvodů některým emigrantům za komunistického režimu.

14

2. Obecně o dvojím občanství

2.1. Vznik dvojího občanství

Velká většina obyvatel světa disponuje pouze jedním státním občanství, které zpravidla nabývá narozením a během ţivota ho nemění. Přesto existuje menšina osob, které jsou státními občany podle právních úprav dvou či více států současně (tzv. bipolité).59 Vícenásobná státní příslušnost se týká zejména potomků osob s různou státní příslušností a dále osob a potomků osob, které během ţivota trvale přesídlily do jiného státu. Vedle nich pak zbývá ještě malá minorita jednotlivců, kteří v důsledku podobných skutečností nejsou občany ţádného státu (tzv. apolité).60 Hlavními příčinami vzniku dvojího či vícenásobného občanství fyzických osob jsou především (1) odlišné právní úpravy regulující nabývání a pozbývání občanství jednotlivých států (zejména při narození a nabytí nového občanství), (2) pohyb obyvatel mezi státy (trvalá emigrace) a (3) uzavírání smíšených manţelství. Uvedené skutečnosti vytvářejí materiální předpoklady pro změnu státního občanství fyzické osoby během ţivota a mnohdy vedou také ke kolizím právních úprav různých států. Podle vnitrostátních právních předpisů i norem mezinárodního práva si kaţdý stát sám určuje, kdo jsou jeho státní občané. Vázán je pouze kogentními normami mezinárodního práva.61 Nad jejich rámec můţe státoobčanské normy jiných států regulovat nanejvýš mezistátními smlouvami (nejčastěji o zamezení vzniku dvojího občanství). Další prostředky regulace prakticky nemá. V důsledku značně odlišných právních úprav přitom můţe uţ při narození docházet k situacím, kdy dítě současně nabývá státní občanství podle právních úprav dvou či více států a stává se jiţ v okamţiku narození bipolitou.62 Také během ţivota můţe fyzická osoba počet svých státních příslušností rozšířit v důsledku trvalého přesídlení do jiného státu či uzavření sňatku s cizincem, samozřejmě za předpokladu, ţe to právní úpravy všech zainteresovaných států umoţňují. Nejčastější příklady vzniku dvojího (či vícenásobného) občanství: -

narozením, pokud se dítě narodí rodičům, z nichţ kaţdý má odlišné státní občanství, avšak právní řády obou států příslušnosti rodičů jsou v otázce nabývání

59


60


61


62


15

občanství shodně postaveny na zásadě ius sanguinis: dítě nabývá občanství obou rodičů -

narozením, pokud se dítě narodí na území státu, jehoţ právní řád připouští nabytí občanství podle zásady ius soli, avšak alespoň jeden rodič (nebo oba) mají státní příslušnost státu, v jehoţ právní úpravě převaţuje titul ius sanguinis: dítě nabývá občanství země, ve které se narodilo, a dále občanství jednoho nebo obou rodičů se státní příslušností odlišnou od státu narození

-

naturalizací, pokud právní úprava státu, jehoţ občanství je v naturalizačním procesu přiznáváno, nevyţaduje vzdání se dosavadního občanství, a současně právní úprava státu, jehoţ občanství fyzická osoba do okamţiku naturalizace měla, nespojuje nabytí cizího občanství během ţivota na vlastní ţádost s pozbytím občanství, v takovém případě fyzická osoba nabývá novou státní příslušnost při zachování dosavadní

-

sňatkem (nebo narozením dítěte), pokud právní úprava státu jednoho z manţelů umoţňuje nebo usnadňuje nabytí občanství partnerovi, a současně právní úprava státu partnera nespojuje nabytí cizího občanství sňatkem nebo na základě sňatku (či narození dítěte) s pozbytím občanství, v takovém případě fyzická osoba nabývá nové občanství při zachování dosavadního

Pro úplnost je nutné dodat, ţe získání nového občanství během ţivota naturalizací či sňatkem můţe mít u osob s vícenásobnou státní příslušností naopak za následek také ztrátu všech dosavadních státních občanství, jestliţe právní úprava státu, jehoţ občanství nově získává, vyţaduje vzdání se všech předchozích občanství, nebo pokud právní úpravy států, jejichţ občanství osoba dosud měla, spojují nabytí cizího občanství během ţivota na základě projevu vůle se ztrátou občanství. V takovém případě se počet občanství fyzické osoby omezí pouze na jedno a to posledně získané.

2.2. Dvojí občanství v mezinárodním právu

V minulosti byla v politické praxi i právními teoretiky preferována priorita výkonu absolutní státní svrchovanosti před právy jednotlivce63. Aţ do přijetí Všeobecné deklarace lidských práv v roce 1948 jednotlivec nedisponoval prakticky ţádnou mezinárodněprávní subjektivitou.64 Proto i dvojí či vícenásobné občanství bylo chápáno jako neţádoucí jev, který

63


64

DAVID, V. – SLADKÝ, P. – ZBOŘIL, F. Mezinárodní právo veřejné, s. 125-141.

16

zasahuje do státní svrchovanosti, neboť občan státu (ve starším vnímání nástupce poddaného) je současně podřízen i jiným suverénům mezinárodního práva.65 Dokonce ještě ve druhé polovině 20. století mnohé státy citlivě vnímaly praktické důsledky kolizí souběţného výkonu vícenásobné státní příslušnosti jedné fyzické osoby, zejména v otázce výkonu vojenské sluţby, zachovávání věrnosti státu, zastávání veřejných funkcí či výkonu diplomatické ochrany.66 Zejména nedemokratické reţimy usilovaly o absolutní moc nad občanem. Není proto nijak překvapivé, ţe nejvíce dvoustranných mezistátních dohod o zamezení a předcházení vzniku dvojího občanství bylo podepsáno mezi tzv. socialistickými zeměmi východního obloku. Vzniku dvojího občanství se však snaţily předcházet i demokratické země, např. Spojené státy, které uzavíraly mezistátní dohody se zeměmi, ze kterých do USA přicházeli noví emigranti, jejichţ smyslem bylo rovněţ zamezení vzniku dvojího občanství. Kromě toho výkon vícenásobného občanství znesnadňovala také americká legislativa. Podobně postupovala i Spolková republika Německo a další západoevropské země, které i po roce 194867 pokračovaly v praxi z 19. a první poloviny 20. století. Snaha omezit vznik dvojího či vícenásobného občanství dokonce vedla k podpisu několika mezinárodních dokumentů. Mezi nejvýznamnější patří:

 Konvence o určitých otázkách ohledně sporů ze zákonů o státním občanství (1931)68

 Dohoda o omezení případů vícenásobného státního občanství a o službě v ozbrojených silách v případě vícenásobného státního občanství (1963) Výrazně vyšší toleranci k vícenásobnému občanství projevovala i před rokem 1948 bývalá britská dominia a především latinskoamerické země (včetně diktátorských reţimů). Jak jiţ bylo zmíněno v předchozích kapitolách, státy, jejichţ právní úprava nabývání občanství narozením je zaloţena na principu ius soli, mnohem častěji neţ státy s principem ius sanguinis nekladou naturalizovaným občanům podmínku vzdání se dosavadního občanství a rovněţ nabytí cizího občanství nespojují se ztrátou občanství. Zpravidla také kladou zájemcům o občanství mírnější naturalizační podmínky (kratší délku trvalého pobytu v zemi) a pro manţele a děti státních občanů tyto podmínky ještě dále liberalizují. Díky tomu mnohem častěji vystupují v roli států, jejichţ občané běţně mají vícenásobné státní občanství. Nejznámějšími příklady jsou Kanada, Austrálie, Brazílie či Argentina.

65


66


67

Rok přijetí Všeobecné deklarace lidských práv.

68


17

Naopak státy, jejichţ legislativa do nedávné doby výkon dvojího občanství znesnadňovala, a které navíc uzavíraly s jinými státy dohody o zamezení vzniku dvojího občanství, se s jevem vícenásobné státní příslušnosti u svých občanů do zcela nedávné doby ve větší míře prakticky nesetkávaly (např. USA, Německo, ale také ČR a další východoevropské země), neboť k jeho vzniku docházelo u jejich občanů spíše jen výjimečně, nejčastěji při narození dětí ve smíšených rodinách, kdy jeden z rodičů byl cizím státním příslušníkem, jehoţ země se v právní úpravě nabývání občanství narozením drţela titulu ius sanguinis. V posledních desetiletích se mezi právními teoretiky i v mezinárodním právu prosadil nový pohled na dvojí (či vícenásobné) občanství. V souvislosti s rozvojem ochrany práv jednotlivce jako fyzické osoby s částečnou mezinárodněprávní subjektivitou, kterou odstartovalo přijetí Všeobecné deklarace lidských práv (1948), se oslabila dosud neomezená fixní vazba jednotlivce na stát69. Otevřel se prostor pro větší uplatnění práv a svobod jednotlivce bez ohledu na státní suverenitu.70 Nový pohled teoretiků se brzy promítl i do zásadních změn právních úprav mnoha států, které přestaly bránit výkonu dvojího občanství, a zasáhl i do nových mezinárodních smluv a deklarací. Jednalo se o následující mezinárodní dokumenty:

 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (1950)71  Úmluva o státním občanství vdaných žen (1957)  Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace (1965)72  Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (1966)73  Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen (1979) Zřejmě nejvýraznější změnou reflexe, legislativy i reálné politiky v otázce dvojího občanství prošla v posledních dvou dekádách západní Evropa. Prosazování práv jednotlivce na úkor státní suverenity dokonce vyústilo v přijetí Evropské úmluvy o státním občanství (1997), jejíţ ustanovení řeší střet vícenásobného občanství jako přirozený jev, jemuţ se ve své podstatě jiţ nesnaţí bránit. Praktické dopady kolizí státního občanství řeší s ohledem na zájmy jednotlivce a nikoliv státu.74

69


70


71


72


73


74

ALEXY, R., Theorie der Grundrechte, s. 79-84.

18

2.3. Dvojí občanství podle evropské úmluvy z roku 1997

V roce 1997 byla na půdě Rady Evropy přijata Evropská úmluva o státním občanství,75 která z pozice nového přístupu k právům jednotlivce řeší mimo jiné i otázky spojené s existencí dvojího či vícenásobného občanství.76 Ustanovení úmluvy jsou v mnoha ohledech přelomová, neboť mění dosavadní praxi, ve které převaţovalo upřednostňování státní svrchovanosti před právy a svobodami jednotlivce a snaha předcházet vzniku vícenásobného občanství, neţli střety z vícenásobného občanství regulovat ve prospěch jednotlivce.77 V tomto ohledu je úmluva významným dokumentem normotvorby mezinárodního práva, byť zatím pouze v evropském měřítku. Evropská úmluva i nadále ponechává na kaţdém signatářském státu, aby si sám určil, kdo jsou jeho státní příslušníci (čl. 3). Čili přenechává členským zemím volnost ve výběru a uplatnění principů ius sanguinis či ius soli a dalších zásad nabývání či pozbývání občanství v jejich vnitrostátních právních úpravách. Přesto ve čl. 6 zavazuje signatářské země k přijetí určitých korekcí v zákonech o státním občanství, které by usnadnily nabývání občanství (1) manţelkám a manţelům státních příslušníků, (2) dětem státních příslušníků (podle principu ius sanguinis), (3) osobám narozeným a obvykle pobývajícím na území státu a osobám, které obvykle pobývaly na území státu před dosaţením osmnáctého roku ţivota, (4) uprchlíkům, (5) osobám bez státní příslušnosti a dále (6) osobám osvojeným a nalezeným na území státu. Právní úpravy signatářských států dokonce musí zajistit přiznání občanství dětem narozeným na území státu nebo dětem občanů signatářského státu, které by jinak zůstaly bez občanství. Ustanovení v čl. 6 rovněţ liberalizuje naturalizační podmínky pro cizince: poţadovaná délka pobytu v signatářské zemi pro podání ţádosti nesmí být delší neţ 10 let. Podle čl. 6 evropské úmluvy by prakticky nikdo z rodilých obyvatel na území členských zemí neměl zůstat bez státního občanství a všichni cizinci by měli být nejpozději do deseti let integrováni. Pátá kapitola úmluvy (čl. 14 – 17) je přímo věnována vícenásobnému občanství.78 Podle ustanovení obsaţených ve článcích 14 aţ 16 zůstává i nadále v kompetenci signatářských států stanovit si ve svých právních úpravách, jestli osoba, nabývající cizí státní občanství, pozbývá dosavadní či nikoliv. Avšak zavazuje členské státy, aby zachovaly státní

75


76

Pátá kapitola, tj. články 14 – 17, a dále sedmá kapitola, tj. články 21 a 22.

77


78

Název Kapitoly V: Vícenásobné státní občanství (vlastní překlad). J. Mrázek ve své publikaci Dokumenty ke studiu mezinárodního práva na straně 179 přeložil název této kapitoly úmluvy jako Několikeré státní občanství. Výraz „několikeré“ používá i v dalších částech překladu textu tohoto mezinárodního dokumentu. Výraz „vícenásobné“ považuji za plnohodnotné synonymum ve všech možných výkladech, které lépe odpovídá frekventovanější podobně moderní češtiny.

19

příslušnost dětem, které z titulu narození souběţně nabývají občanství i jiného státu, a dále osobám, které uzavřením sňatku automaticky nabyly jiné občanství.79 Články 14 a 15 úmluvy tedy nejsou nijak přelomové a pouze reflektují jiţ zavedený mezinárodní obyčej. Z hlediska výkonu vícenásobného občanství přináší přelomová ustanovení aţ článek 17 a zejména sedmá kapitola80 úmluvy, která upravuje citlivou otázku branné povinnosti při vícenásobném občanství (články 21 a 22). Podle ustanovení čl. 17 musí kaţdý členský stát přistupovat ke svým státním občanům, kteří současně mají i jiné občanství, nediskriminačně čili jako kdyby ţádné jiné občanství neměli.81 Musí jim přiznat všechna práva a povinnosti a k existenci jejich státoobčanské vazby na jiný stát nesmí přihlíţet. Výjimka platí pouze pro uplatňování norem mezinárodního práva soukromého jednotlivých smluvních států v případě vícenásobného občanství a dále pro případy (ne-)uznání diplomatické a konzulární ochrany,82 coţ v praxi znamená, ţe osoba, která má občanství dvou států a trvale bydlí na území jednoho z těchto států, se na území tohoto státu nemůţe domáhat diplomatické ani konzulární druhého státu, jehoţ je rovněţ občanem. Úprava výkonu branné povinnosti, která v minulosti představovala nejváţnější střet při souběhu více státních příslušností, je v evropské úmluvě téměř revoluční. Podle ustanovení dohody osoba s vícenásobnou státní příslušností vykoná brannou povinnost pouze jedenkrát a to ve státě, ve kterém má trvalé bydliště v době, kdy podle zákona příslušného státu můţe být povolána k vojenskému odvodu. Jakmile je v jednom státě odvedena, v dalších státech jiţ nesmí být odvedena znovu. Výjimka, rovněţ ve prospěch práv jednotlivce, je zakotvená ve čl. 21 bodu 3 písm. a): osoba s vícenásobnou státní příslušností se bez ohledu na trvalé bydliště můţe nejpozději do 19. roku ţivota svobodně rozhodnout, ve kterém státě svou brannou povinnost splní. Po dosaţení 19. roku musí vojenskou odvod absolvovat v zemi, kde má trvalé bydliště a kde bude povolána k odvodu. Navíc nemůţe být postiţena ztrátou občanství ani jednoho ze států za tzv. sluţbu v cizím vojsku. V případě, kdy osoba, která jiţ splnila svou brannou povinnost (byla odvedena) v jednom státě, později změní svůj trvalý pobyt a přestěhuje se do jiné signatářské země, jejíţ občanství rovněţ má, bude v tomto druhém státě podléhat záloţní vojenské sluţbě! V případě povinného cvičení záloh či mobilizace by tedy byla odvedena ve druhém státě, odlišném od státu, ve kterém původně splnila svou brannou povinnost! Avšak článek 21, bod 3, písm. g) obsahuje ustanovení, ţe v případě mobilizace v některém ze smluvních států by liberalizační ustanovení celého článku 21 přestala být pro tento smluvní stát závazná. Stát by v takovém případě mohl povolovat k výkonu vojenské sluţby i osoby mladší 19 let s vícenásobným 79

Článek 14 tzv. evropské úmluvy.

80

Název Kapitoly VII: „Branná povinnost při vícenásobném státním občanství.“

81

LERNER, N., Group Rights and Discrimination in International Law, s. 54-61.

82


20

občanstvím v rámci smluvních zemí a zbavit je práva svobodného výběru státu výkonu branné povinnosti. Stejně tak by mohl povolat své občany, kteří splnili svou brannou povinnost v jiném státě, jehoţ občanství rovněţ mají, nebo občany přeřazené během ţivota do vojenských záloh jiného smluvního státu, pokud by se v době mobilizace nacházeli na jeho území.

2.4. Povinnosti státu vůči vlastním občanům s dvojím občanstvím

Ustanovení Evropské úmluvy o státním občanství i obyčeje mezinárodního práva zavazují státy, aby jednaly se svými občany, kteří mají současně občanství i jiného státu, jako kdyby jiné občanství neměli s výjimkou branné povinnosti, diplomatické a konzulární ochrany a vztahů, na které se vztahují normy mezinárodního práva soukromého. Státy jim musí zaručit všechna ostatní práva i výkon povinností, které se vztahují na státní občany s trvalým pobytem na území státu nebo na státní občany trvale pobývajícím v cizině bez přihlédnutí k faktu, ţe mají i jiné státní občanství.83 Mezi základní povinnosti státu vůči vlastnímu občanovi s vícenásobnou státní příslušností patří: -

umoţnit občanovi vstup do země

-

na ţádost mu vystavit cestovní a jiné osobní doklady

-

umoţnit mu výkon aktivního i pasivního volebního práva (můţe být vázáno na podmínku trvalého pobytu ve státě)

-

poskytnout mu diplomatickou a konzulární ochranu84 ve třetích zemích (mimo státy, jichţ je rovněţ občanem)

-

nesmí ho proti jeho vůli vydat do jiné země (ani do státu, jehoţ je rovněţ občanem)

Stát na svém území nemusí a v praxi také neuznává diplomatickou a konzulární ochranu vlastního občana poskytovanou jiným státem, jehoţ občanství rovněţ má. Např. německý diplomat působící v České republice, který by měl německé i české občanství, by se nemohl domáhat obvyklé diplomatické ochrany, pokud by měl na území České republiky trvalý pobyt. Rovněţ vlastník německého a českého občanství by se v případě zadrţení na území České republiky nemohl domáhat pomoci zastupitelského úřadu Spolkové republiky Německo, pokud by měl trvalý pobyt na území České republiky.

83


84


21

Podle obyčejů mezinárodního práva stát na svém území nemusí přihlíţet ke splnění branné povinnost občana vůči jiné zemi, které je rovněţ občanem, a můţe ho povolat k opětovnému splnění branné povinnosti. Avšak podle Evropské úmluvy o státním občanství 85 podepsané členskými zeměmi Rady Evropy tak nemůţe postupovat v rámci signatářských zemí a občana odvedeného v jednom signatářském státě jiţ podruhé odvést nesmí. Můţe ho ovšem převést do vlastních vojenských záloh a povolat ho do své armády v případě mobilizace.

2.5. Nelegální dvojí občanství

V souvislosti s tématem dvojího občanství v mezinárodním právu nelze opomenout problematiku nelegálního výkonu vícenásobné státní příslušnosti. V praxi totiţ můţe docházet k situacím, kdy fyzická osoba, která skrze naturalizaci či sňatkem získá nové státní občanství země, jejíţ právní úprava nestanoví podmínku vzdání se dosavadního občanství, tuto skutečnost neoznámí ve státě, jehoţ občanství dosud měla a jehoţ právní úprava spojuje nabytí cizího občanství se ztrátou dosavadního. V takovém případě sice fyzická osoba můţe realizovat souběţný výkon práv a povinností obou států, však původní občanství poţívá nelegálně. Pokud by se orgány státu původu dozvěděly, ţe osoba nabyla cizí státní příslušnost, občanství by ji zbavily s platností k datu nabytí cizího. Můţe přitom docházet i ke kuriózním situacím jako například ve vztahu Německa a Turecka. Turečtí státní příslušníci získávají naturalizací skrze dlouhodobý trvalý pobyt v Spolkové republice německou státní příslušnost, přičemţ se podle spolkové právní úpravy musí vzdát turecké. Někteří z naturalizovaných občanů po nabytí německého občanství opět poţádají turecké úřady o znovunabytí tureckého. Právní úprava Turecka přitom nevyţaduje vzdání se předchozího (v tomto případě jiţ německého) občanství a rodilým Turkům (čili osobám, které v minulosti měly tureckou státní příslušnost) umoţňuje resumpcí opětovné nabytí občanství za velmi snadných podmínek. Tyto osoby v okamţiku opětovného nabytí tureckého občanství ztrácejí podle spolkové právní úpravy německé občanství. Avšak turecké úřady německou stranu o opětovném přijetí těchto osob do státního svazku s Tureckem neinformují, takţe spolkové úřady se o resumpci svých občanů před tureckými orgány nedozví. Tyto osoby pak mohou v praxi vykonávat obě státní občanství, německé i turecké, přičemţ německé mají nelegálně. Problematika nelegálního dvojího občanství se přitom týká i případů, ve kterých vystupují občané České republiky. Výkon českého občanství (např. vlastnictví či nové vystavení cestovního dokladu České republiky, výkon volebního práva, apod.) je nelegální u osob, které získaly cizí občanství naturalizací ve státě, jeho právní úprava nevyţaduje vzdání se dosavadního občanství, nejčastěji v Kanadě či Austrálii. Existují rovněţ nemnohé případy,

85


22

kdy fyzická osoba nabyla naturalizací české státní občanství (český právní řád stanoví jako podmínku vzdání se dosavadního občanství), ale posléze si bez vědomí českých orgánů resumpcí obnovila původní občanství. Zřejmě existují i situace, kdy občan České republiky nelegálně vykonává cizí občanství, avšak tato skutečnost nemá ţádný vliv na právoplatnost jeho českého občanství, jestliţe nabytím cizího občanství podle české právní úpravy nepozbyl české občanství.

2.6. Nové formy dvojího občanství ve východní Evropě

V právních úpravách států bývalého východního bloku jsou zastoupeny dva zcela odlišné přístupy k problematice dvojího občanství, v obou případech téměř v extrémní podobě86. Většina východoevropských zemí si chrání svou státní suverenitu do té míry, ţe jejich legislativa nepřipouští vznik dvojího občanství během ţivota a snaţí se vzniku dvojího občanství předcházet, čímţ pokračuje v tradici z dob tzv. socialismu. Nicméně po přijetí Evropské úmluvy o státním občanství a vstupu těchto zemí do Evropské unie prošly jejich právní úpravy přeci jen částečnou liberalizací. Vznik dvojího občanství během ţivota, například sňatkem, nově umoţňují. Naproti tomu jiné východoevropské země plně akceptují moţnost dvojího občanství a téměř benevolentně přiznávají své státní občanství osobám trvale usídleným po více generací v cizině (zejména v okolních státech) na základě pouhé národnosti. Jedná se zejména o Ruskou federaci, jejíţ právní řád přiznává ruské občanství bývalým sovětským občanům, kteří se po rozpadu východního bloku ocitli mimo území Ruské federace, avšak jsou ruského původu. O ruské občanství tak mohou ţádat miliony občanů Pobaltí, Ukrajiny, Běloruska, Moldavska, Zakavkazska a pěti středoasijských republik. Podobně postupuje také právní úprava Chorvatska, která přiznává chorvatské občanství všem osobám chorvatského původu na území bývalé Jugoslávie, přičemţ své občanství současně chrání jako „jediné“. Opatření směřuje zejména vůči příslušníkům chorvatské menšiny v nezávislém státě Bosna a Hercegovina, z nichţ velká většina má dvojí státní příslušnost (bosenskou a chorvatskou). Během etnické války v letech 1991 aţ 1995 se Chorvatsko neúspěšně pokoušelo o přímou anexi bosenského území obývaného etnickými Chorvaty. Ještě dále zašly právní úpravy Bulharska a Rumunska, které v duchu dávných historických území aspirací umoţňují nabývání občanství obyvatelstvu sousedních států Makedonie a Moldavska skrze jejich „bulharský“ a „rumunský“ původ, čímţ do určité míry popírají samotnou existenci těchto dvou nezávislých států, neboť si přivlastňují jejich občany. Obyvatelé Makedonie a Moldavska přitom ţádají a získávají bulharské a rumunské občanství bez toho, aby opouštěli území svých domovských států. Podle některých zpráv sdělovacích

86

Srov. DE CRUZ, P., Comparative Law in a Changing World, s. 209-217.

23

prostředků si např. rumunské občanství vyřídila jiţ plná jedna třetina obyvatel Moldavska. Naproti tomu o bulharské občanství v Makedonii není podle aktuálních zpráv přílišný zájem. Bulharsko a Rumunsko jsou narozdíl od Makedonie a Moldavska členskými zeměmi Evropské unie, coţ zvyšuje atraktivitu jejich státní příslušnosti. Ta je obyvateli Makedonie a Moldavska vyuţívá nikoliv k upevnění vazby s Bulharskem a Rumunskem, ale spíše k uplatnění práv občanů členských zemí Evropské unie. Nejnověji se k trendu udělování občanství do zahraničí připojilo také Maďarsko, jehoţ nový zákon o státním občanství z roku 2010 umoţňuje nabývání maďarského občanství osobám narozeným a trvale usazeným v jiných státech oproti prokázání základní znalosti maďarského jazyka a maďarského národního uvědomění, přičemţ uţ samotné podání ţádosti o maďarské občanství je dostatečným projevem poţadovaného národního uvědomění. Podobně jako v ruském, bulharském a rumunském případě také maďarský zákon připouští dvojí občanství těchto osob a občanství jim přiznává „původem“. Jeho platnost od narození ovšem zůstává velmi spornou. Pro analogii mohou poslouţit právní úpravy Spolkové republiky Německo, Izraele a Japonska, které rovněţ umoţňují nabývání občanství skrze pouhý národnostní původ, avšak pouze za předpokladu faktického přerušení vazeb s původním domovským státem, včetně vzdání se občanství. Vyţadují také trvalé přesídlení ţadatelů do Německa, Izraele či Japonska. Německé, izraelské ani japonské občanství na základě národnostního původu se do zahraničí v zásadě nevystavuje, - narozdíl od východoevropských zemí, jejichţ právní řády pojaly udělování státního občanství skrze národnostní původ téměř jako anexi obyvatel sousedních zemí. Přiznávání německého, izraelského a japonského občanství na základě národnostního původu navíc nesměřuje vůči početným komunitám národnostních menšin ţijícím na kompaktním historickém území jako v případě Ruska, Chorvatska a Maďarska, ani vůči všem občanům jiných mezinárodně uznaných států jako v případě Bulharska a Rumunska. Například Německo nepřiznává své občanství obyvatelům Rakouska ani Jiţního Tyrolska v Itálii a to ani v případě jejich přesídlení do Německa a případného vzdání se občanství rakouského a italského. Tito obyvatelé německého původu mohou německé občanství získat pouze skrze obvyklé naturalizační podmínky jako ostatní cizinci. Naproti tomu maďarská, rumunská a bulharská právní úprava (v menší míře také ruská a chorvatská) zasahují do státní suverenity a svrchovanosti sousedních zemí a jejich konečné vyznění vyjadřuje určitý pokus o restauraci dávných „národních říší“ (z nichţ některé v minulosti nikdy neexistovaly) alespoň v mezinárodně přípustném rozsahu osobní (a fakticky i území) působnosti institutu státního občanství.

24

2.7. Osoby bez státní příslušnosti

Jestliţe právní teoretici do zcela nedávné doby povaţovali existenci dvojího či vícenásobného občanství za spíše neţádoucí jev, právní stav fyzických osob bez jakékoliv státní příslušnosti byl vţdycky povaţován za jednoznačně neţádoucí a to především s ohledem na nemoţnost dostatečného zajištění práv a svobod těchto osob. Ţádný ze států světa totiţ nemusí těmto osobám poskytnout diplomatickou ani konzulární ochranu a ţádný stát není povinen je přijmout na své území.87 Ke vzniku tzv. bezdomovectví (tj. stavu bez státní příslušnosti) můţe docházet při narození nebo během ţivota fyzické osoby a to většinou bez projevu vůle.88 Osoby bez státní příslušnosti od narození: -

děti narozené na území státu, jehoţ právní úprava přiznává občanství z titulu narození výhradně na základě principu ius sanguinis, přičemţ oba rodiče jsou občany států, jejichţ právní úprava přiznává státní občanství při narození výhradně podle zásad ius soli

-

děti narozené na území státu, jehoţ právní úprava přiznává občanství z titulu narození výhradně na základě principu ius sanguinis, jejichţ rodiče v okamţiku jejich narození neměli ţádnou státní příslušnost

-

děti, jejichţ státní příslušnost nelze zjistit89

Osoby, které se ocitají ve stavu bez státní příslušnosti aţ během ţivota: -

osoby, které pozbyly dosavadní státní příslušnost, ale nenabyly novou (tomuto stavu se snaţí předcházet mezinárodní dohody)90

-

osoby, které byly zbaveny své dosavadní státní příslušnosti bez nabytí nové (coţ odporuje kogentním normám mezinárodního práva)91

87


88


89

To se týká zejména dětí nalezených na území státu, kterým ovšem právní úpravy většiny států přiznávají své občanství, k čemuž je zavazují i mezinárodní dohody a obyčeje. 90

Zejména Úmluva o postavení osob bez státní příslušnosti z roku 1954, Úmluva o omezení případů bezdomovectví z roku 1961 a Evropská úmluva o státním občanství z roku 1997. 91


25

-

bývalí občané zaniklých států, kteří nenabyli občanství ţádného z nástupnických subjektů (týká se především osob, které jiţ za existence zaniklého státu trvale pobývaly v zahraničí)

Mezinárodní právo se uţ od první poloviny 20. století snaţí vzniku tzv. bezdomovectví předcházet. Ochranné normy zakomponovalo do několika mezinárodních dohod. Mezi nejvýznamnější patří:

 Úmluva o postavení osob bez státní příslušnosti (1954)92  Úmluva o omezení případů bezdomovectví (1961)93  Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (1966)94  Úmluva o právním postavení uprchlíků (1967)95  Úmluva o právech dítěte (1989)  Evropská úmluva o státním občanství (1997)96 Normy přijaté ve vyjmenovaných mezinárodních dohodách zavazují signatářské země k tomu, aby do svých právních úprav začlenily ustanovení, která by efektivně předcházela a bránila vzniku tzv. bezdomovectví. Zejména se jedná o poţadavky na přiznání občanství dětem nalezeným na území státu. Dále by státy měly přiznat své občanství také osobám s faktickým vztahem ke státu (dětem státních občanů, osobám narozeným nebo trvale pobývajících na území státu) v situacích, ve kterých by jinak zůstaly bez občanství (zejména tehdy, kdy v důsledku účinků právní úpravy jiného státu ztrácejí občanství nebo nemají nárok na jeho nabytí navzdory faktickému vztahu k tomuto státu). Právní úprava pozbývání občanství by měla připouštět pozbytí občanství pouze v souvislosti s nabytím cizího nebo alespoň za souběţné existence jiného občanství fyzické osoby. Jako velmi efektivní se jeví návrh, aby právní úprava kaţdého státu obsahovala prvek přiznání občanství při narození podle titulu ius sanguinis (čili po jednom z rodičů) alespoň za situace, kdyby dítě jinak zůstalo bez občanství. Na závěr podkapitoly o osobách bez státní příslušnosti je třeba připomenout, ţe dlouhodobá snaha předcházet vzniku tzv. bezdomovectví a v podstatě tento jev zcela vymýtit za pomoci přijímání nových norem mezinárodního práva v příslušných dohodách vede ve svém důsledku k rozšíření počtu situací, při kterých můţe naopak docházet ke vzniku dvojího 92


93


94


95


96


26

či vícenásobného občanství. Čím více států ve svých právních úpravách liberalizuje nabývání občanství (např. sňatkem nebo nově i podle principu ius sanguinis ve státech s právní úpravou postavenou na titulu ius soli) a současně omezuje výčet moţností pozbytí občanství, tím častěji budou občané různých států nabývat státní příslušnost (nebo jim bude zachována) souběţně podle právních úprav více států.

2.8. Evropské občanství

Smlouva o Evropské unii (tzv. Maastrichtská smlouva) z roku 1992 zavedla jako součást komunitárního práva nový titul: občanství Evropské unie. Jeho obsah upřesňuje tzv. Amsterodamská smlouva z roku 1997 ve článcích 17 a 18. „Občanství Unie nenahrazuje, nýbrţ doplňuje státní příslušnost členského státu,“ zní ustanovení klíčového článku.97 Jedná se o jakousi „evropskou nástavbu“ státního občanství kaţdé členské země. Jako samostatný titul občanství Evropské unie neexistuje.98 Nelze ho srovnávat dokonce ani s republikovým či zemským občanství v rámci federací (např. bývalého Československa) či států se spolkovým uspořádáním ani s kantonálním občanstvím v případě švýcarské konfederace. Takové srovnání by vyznívalo velmi asymetricky. Kaţdý občan členské země Evropské unie zůstává i nadále občanem pouze své země.99 Avšak ze členství země v Evropské unii mu vyplývají určitá občanská práva nad rámec státního občanství členského státu. Jedná se o následující privilegia:

 Právo vstupovat a pobývat na území ostatních členských zemí Evropské unie podle zásad volného pohybu osob

 Aktivní i pasivní volební právo do Evropského parlamentu a dokonce i do komunálních zastupitelstev v jiné členské zemi, pokud v ní občan EU má trvalý pobyt

 Právo na diplomatickou a konzulární ochranu od jiné členské země EU na území třetích zemí, pokud domovský stát nemá na jejich území vlastní diplomatické či konzulární zastoupení100

 Práva vůči institucím Evropské unie: petiční právo, právo obracet se na evropského ombudsmana, právo komunikovat s orgány v EU v rodném jazyce, aj.

97

Článek 17 podle číslování Smlouvy o Evropské unii, které zavedla až Amsterodamská smlouva.

98


99

MALENOVSKÝ, J., Mezinárodní právo veřejné, s. 110.

100


27

 Další rozšířená práva vyplývající ze zásady volného pohybu osob: právo studovat v jiné členské země za stejných podmínek jako místní občané, právo poskytovat sluţby jako osoba samostatně výdělečně činná na území jiných členských zemí, právo na rovné podmínky v zaměstnání, atd. Občanství Evropské unie nelze v ţádném případě povaţovat za dvojí občanství, byť ho tak někteří publicisté s nadsázkou nazývají.

28

II. OBECNÁ ČÁST: České státní občanství (zejména ve vztahu k dvojímu občanství)

3. Institut státního občanství v českých zemích do roku 1948 3.1. Tabulka: Rámcový přehled pramenů právní úpravy

Rakouské státní občanství v letech 1811 aţ 1918 Zákon o státním občanství:

 Všeobecný zákoník občanský z roku 1811101 Platnost od 1. června 1811 do 27. října 1918 (respektive aţ 30. září 1949).

Československé státní občanství v letech 1918 aţ 1949 První ústava:102

 Ústavní zákon č. 121/1920 Sb., Ústavní listina Československé republiky Platnost od 6. března 1920 do 8. května 1948 Zákon o státním občanství:

 Ústavní zákon č. 236/1920 Sb. z 9. dubna 1920, kterým se doplňují a mění dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v Republice československé103 Platnost od 16. července 1920 (respektive 28. října 1918) do 30. září 1949

101

ADAMOVÁ, K. – SOUKUP, L. Prameny k dějinám práva v českých zemích, s. 219-232.

102

Důležitost a význam právní úpravy státního občanství ilustruje fakt, že k zásadním změnám zákonů o státním občanství docházelo téměř vždy v závislosti na změnách ústavy s jedinou výjimkou v roce 1960, - pouze tehdy na novou ústavu nenavazoval nový zákon o občanství. 103

MALÝ, K., Dějiny českého a československého práva do roku 1945. s. 282-290.

29

Československé státní občanství v prvním období nesvobody v letech 1949 aţ 1968 Druhá ústava: 104

 Ústavní zákon č. 150/1948 Sb., ústava Československé republiky Platnost od 9. května 1949 do 10. července 1960 Třetí ústava:105

 Ústavní zákon č. 100/1960 Sb., ústava Československé socialistické republiky Platnost od 11. července 1960 do 31. prosince 1992 (se změnami po roce 1989) Zákon o státním občanství:

 Zákon č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství, novelizovaný zákonem č. 72/1958 Sb., novela předpisů o nabývání a pozbývání československého státního občanství, který byl ovšem velmi stručný a ustanovení původního zákona z roku 1949 příliš neměnil Planost od 1. října 1949 do 31. prosince 1968 (respektive 7. května 1969)

České státní občanství v letech 1969 aţ 1992 Významná změna v ústavním pořádku:

 Ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci Platnost od 1. ledna 1969 do 31. prosince 1992 Zákon o státním občanství:

 Zákon České národní rady č. 39/1069 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky, zákon vycházel z ustanovení československého zákona č. 165/1968 Sb., o zásadách nabývání a pozbývání občanství Platnost od 1. ledna 1969 do 31. prosince 1992

104

Tzv. lidově demokratická ústava nebo také ústava 9. května.

105

Tzv. socialistická ústava nebo také Novotného ústava (podle tehdejšího prezidenta Antonína Novotného, přežívajícího symbolu stalinismu v Československu i po roce 1956. Ústava prohlásila přechod k socialismu v Československu za ukončený a republiku deklarovala jako plně „socialistickou“.

30

České státní občanství od roku 1993 Ústava ČR: Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ústava České republiky Planost od 1. ledna 1993 Zákon o státním občanství:

 Zákon České národní rady č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů Platnost od 1. ledna 1993

Poznámka: Přehled obsahuje pouze základní normy právní úpravy, které vymezovaly jednotlivé etapy jejího vývoje. Na uvedené zákony navazovaly novelizace a další významné právní předpisy, které jsou vyjmenovány v následujících kapitolách o vývoji státoobčanské právní úpravy na území dnešní České republiky v letech 1811 aţ 2010. Tabulka nabízí pouze základní rámcový přehled.

3.2. Geneze institutu státního občanství v českých zemích

Institut státního občanství je relativně mladý instrument úpravy právních vztahů a vzájemných závazků mezi státem a jednotlivcem, byť model „občanství“ znaly v jisté podobě jiţ městské státy v antickém Řecku a zejména pak Římská říše. Pouze „římský občan“ byl v tehdejším chápání „svobodný“, poţíval práv „občana“ a dokonce se mu dostávalo ochrany v provinciích pod správou říše. Cizinci ve sluţbách Říma usilovali o získání „občanství“, neboť pro ně představovalo výhody. Ve středověké Evropě byl princip „římského občanství“ nahrazen univerzálním církevním pojetím podřízenosti všech křesťanů římskému papeţi. Vedle toho ve světské sféře „občanství“ nahradilo poddanství: namísto práv stanovilo pouze absolutní podřízenost. Principy „občanství“ byly obnoveny (a oproti antice byly výrazně modernizovány) aţ na přelomu 18. a 19. století v bezprostřední souvislosti s francouzskou106 a americkou revolucí a samozřejmě také v souvislosti s předchozím zrušením nevolnictví a ještě starší reformací. Poddané nahradili občané, byť zpočátku většinou zůstávali bez politických a občanských práv. Záhy se zrodila snaha připoutat „svobodné občany“ ke státu, jehoţ území obývali, neboť i charakter státních útvarů se změnil. Středověké státy zaloţené na proměnlivých dynastických vztazích, formální podřízenosti papeţi (aţ do reformace v 16. 106


31

století) a na systému lén (mnohdy s nejasnými hranicemi a nepřehlednými dočasnými exteritoriálními územími) byly nahrazeny geograficky a mocensky jasně vymezenými státy v moderním chápání. Současně s nimi vzniklo i „státní občanství“. Institut státního občanství byl v českých zemích zaloţen rakouským Všeobecným zákoníkem občanským (tzv. císařským patentem) z 1. června 1811 a to v paragrafech 28, 29, 30, 92, 160 a 161.107 Zákoník definoval státní občanství jako „plné pouţívání občanských práv“.108 Ustanovení § 28 zakládalo rakouské státní občanství jednoznačně na principu ius sanguinis,109 čímţ se nijak nelišilo od principů uplatňovaných ve střední Evropě v 19. století. Další dva paragrafy, § 29 a 30, upravovaly moţnost nabytí občanství cizinci během ţivota (podle dnešní terminologie se jednalo o podmínky naturalizace). Ukládaly desetiletou lhůtu pobytu, vázanou rovněţ na trestní bezúhonnost a schopnost vlastní obţivy. Principy ius soli nebyly v první právní úpravě nijak zastoupeny. Otázky rakouského státního občanství později upravovaly ještě další zákony a právní normy, které reagovaly na rakousko-uherské vyrovnání v roce 1867 a rovněţ řešily občanstvím vystěhovalců a přistěhovalců.110 Jednalo se následující legislativu:

 Vystěhovalecký patent (tzv. Císařský patent č. 2557/1832 Sb. z. s.)  Dekret dvorské kanceláře z roku 1833 (Sbírka politických zákonů, svazek 61, číslo 20)

 Úmluva o státním občanství mezi USA a Rakousko-Uherskem z roku 1871 (Říšská sbírka zákonů, RGBI č. 74/1871)

 Zákonný článek L/1879, o nabývání a ztrátě uherského státního občanství  Zákonný článek IV/1886, o naturalizaci hromadných repatriantů

Nabývání občanství podle § 28 Všeobecného zákoníku občanského z roku 1811 dodnes zůstává historicky nejtrvalejší právní normou upravující otázky státního občanství, která kdy platila na území českých zemí. Ustanovení „přeţilo“ existenci rakouské monarchie a „přetrvávalo“ v československém právním řádu aţ do roku 1949, neboť československé

107


108

Citace z první věty § 28 Všeobecného zákoníku občanského.

109

Citace ustanovení § 28 zákoníku: „Státního občanství v těchto dědičných zemích jsou účastny rodem děti rakouského státního občana“, uvádělo se v zákoníku. 110


32

státní občanství bylo po roce 1918 odvozeno na základě principů sukcese111 od rakouského. Proto i první československý zákon o státním občanství, ústavní zákon č. 236/1920 Sb. z 9. dubna 1920, kterým se doplňují a mění dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v Republice československé, na ustanovení rakouského zákoníku přímo odkazoval. Rovněţ osvědčení o způsobu nabytí československého státního občanství vystavovaná osobám narozeným v letech 1918 aţ 1949 jiţ za existence Československé republiky výslovně citovala § 28 Všeobecného zákoníku občanského z roku 1811. První právní norma tak platila téměř sto třicet osm let! S rakouským občanstvím112 přímo souvisel také institut domovského práva zaloţený Zákonem domovským z 3. prosince 1863, Říšský zákon číslo 105, týkající se úpravy poměrů domovských.113 Jistá forma domovského práva přitom na území mocnářství existovala jiţ od roku 1804 na právním základě tzv. Konskripčního patentu.114 Podle zásad domovského práva musel mít kaţdý občan monarchie tzv. domovskou příslušnost v některé z obcí státu115. U dětí se domovská příslušnost odvozovala od otce a u manţelek od manţelů. Výkon práva kaţdé oprávněné osoby stvrzoval tzv. domovský list. V praxi byla domovská příslušnost jen velmi obtíţně měnitelná, byť se nositelé domovského práva během ţivota poměrně často stěhovali (domovské právo jim většinou zůstávalo zachováno v obci, ve které se narodili nebo ze které se odstěhovali). Měnit se dala nejsnadněji s nástupem státní sluţby v jiné obci, coţ výslovně uváděl příslušný zákon.116 Institut domovského práva nelze srovnávat s dnešním trvalým pobytem. Obsah práv i povinností byl u domovského práva podstatně širší. Na domovské právo se vázalo především právo sociální pomoci od obce.117 Právo proto náleţelo pouze státním občanům.118 Cizinci trvale ţijící na území monarchie nepoţívali domovského práva v ţádné obci.

111


112


113

Právní úprava domovského práva později prošla novelizací: Zákonem ze dne 5. prosince 1896, číslo 222 Říšského zákoníku, jímž se mění některá ustanovení zákona ze dne 3. prosince 1863, Říšský zákon číslo 105, kterým byly uspořádány záležitosti domovské. 114

Konskripční patent z 25. října 1804, Sbírka politických zákonů, svazek 23, číslo 4.

115

Citace ustanovení § 2 zákona domovského z roku 1863: „Každý občan státní má míti v některé obci právo domovské. Toto právo může mu však jen v jediné obci příslušeti“. 116


117

V 19. století poskytovaly sociální pomoc chudým pouze obce podle svých možností. Základy sociálního státu v českých zemích založil až na konci první světové války poslední rakousko-uherský císař Karel I., který v roce 1917 inicioval založení předlitavského ministerstva zdravotnictví a také prvního ministerstva sociální péče na světě.

33

Sociální reformy zavedené za vlády císaře Karla I. (1916-1918) význam domovského práva oslabily, přesto přetrvávající institut záhy výrazně napomohl při konstituování československého státního občanství v letech 1918 aţ 1920, neboť jasně vymezoval „stálé bydliště“ kaţdého obyvatele monarchie, byť se mnohdy jednalo o „stálé bydliště“ jen ryze formální a úřední (podobně jako v případě současného trvalého pobytu). Za existence Československa ztrácelo domovské právo na významu a spíše jen přeţívalo v právním řádu jako úprava otázky úředně nahlášeného bydliště státních občanů.119 Definitivně bylo zrušeno zákonem č. 147/1948, o zrušení domovského práva. Domovské právo i nadále významnou měrou přispívalo k určování státní příslušnosti ve správních řízeních o osvědčení o občanství. Proto byla při jeho zrušení v § 1 odst. 2 zákona uloţena národním výborům všech obcí povinnost archivovat úplné seznamy všech osob, které k 31. prosinci 1948 poţívaly v obci domovské příslušnosti.120

3.3. Založení československého státního občanství sukcesí

Státní občany nově vzniklé Československé republiky (podle oficiálního názvu Republiky československé) poprvé definoval a vymezoval ústavní zákon č. 236/1920 Sb. z 9. dubna 1920, kterým se doplňují a mění dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v Republice československé s účinností od 16. července 1920 (v částech odkazujících na ustanovení mezinárodních smluv s účinností aţ od okamţiku závaznosti těchto smluv). Okruh státních občanů zákon vymezoval se zpětnou platností od okamţiku vzniku Československa čili od 28. října 1918.121 Paragrafové znění plně korespondovalo se zásadou jediného státního občanství přípustného pro československé občany zakotvenou v § 4 Ústavní listiny Československé republiky z roku 1920 (první československé ústavy).122 V jednotlivých článcích zákon vylučoval moţnost vzniku vícenásobné státní příslušnosti v souvislosti se vznikem Československé republiky. Ve svém nezamýšleném důsledku negací vymezil kromě státních občanů také kategorii tzv. krajanů čili osob českého

118

Citace první věty ustanovení § 2 zákona domovského: „Práva domovského v obci nabýti mohou jedině státní občané.“ 119


120

ČERNÝ, J., VALÁŠEK, M., České státní občanství, s. 41.

121


122

Citace ustanovení § 4 odst. 1 ústavy: „Státní občanství v Československé republice je jediné a jednotné.“

Citace ustanovení § 4 odst. 3 ústavy: „Příslušník cizího státu nemůže býti zároveň příslušníkem Československé republiky.“

34

původu trvale usazených v cizině československého státního občanství.

bez

jakéhokoliv

právního

vztahu

k institutu

Zákon řešil zaloţení československého občanství sukcesí od rakouského a uherského a okrajově také německého institutu státního občanství a tudíţ odkazoval a navazoval na předchozí právní normy rakouské, uherské a německé.123 Tento postup byl plně v souladu s principy sukcese, které prostupovaly celým procesem vzniku samostatné Československé republiky a jejího právního oddělení od Rakousko-Uherska v roce 1918, byť v té době sukcesi států ještě neupravovaly obecně závazné normy mezinárodního práva. Byly spíše zaloţeny jen na mezinárodních obyčejích zakomponovaných do poválečného systému mezinárodních a mezistátních smluv124. Československo tyto principy přijalo jiţ v den svého oficiálního vyhlášení 28. října 1918 v tzv. recepčním zákoně, tj. zákoně č. 11/1918 Sb. z. a n., o zřízení samostatného státu československého, kterým recipovalo v plném rozsahu dosavadní rakousko-uherský právní řad a prozatímně ho ponechávalo v platnosti125 ve snaze předejít právní nejistotě a chaosu.126 K přijetí principů sukcese127 se Československo zavázalo také v mezinárodní Smlouvě mezi čelnými mocnostmi spojenými i sdruženými a Československem, podepsané 10. září 1919 v Saint-Germain-en-Laye.128 Smlouva vstoupila do československého právního řádu jako smlouva č. 508/1921 Sb. V ustanovení článku 1 smlouvy Československo přijalo mezinárodní závazek implementovat do připravovaných československých zákonů ustanovení následujících článků 2 aţ 8 smlouvy, přičemţ články 3 aţ 6 se výslovně týkaly budoucí úpravy otázek státního občanství. V připravovaných zákonech se podle závazku nesmělo odchýlit od smyslu ustanovení těchto článků. Podle článku 3 smlouvy mělo Československo ipso facto a bez jakýchkoliv dalších formalit přiznat své státní občanství všem dosavadním státním příslušníkům rakouským, uherským a německým s bydlištěm129 nebo domovským právem na území nově situovaného

123


124

GOLDSMITH, J., POSNER, E. A., The Limits of International Law, s. 95-98.

125

SCHELLE, K., Organizace československého státu v meziválečném obdob , s. 26-30.

126


127


128


129

K Československé republice byla v roce 1919 připojena také malá část německého území (slezský region Hlučínsko). V Německu přitom tzv. domovské právo neexistovalo. Nahrazovalo ho pouze „bydliště“. Z tohoto důvodu do mezinárodních dohod a později i do vnitrostátních právních předpisů proniklo jako rozhodné kritérium nejen domovské právo pro území bývalého Rakousko-Uherska, ale také bydliště pro bývalé německé území.

35

Československa a podle článku 2 tak mělo učinit bez ohledu na jejich původ a národnost130. Ustanovení smlouvy rovněţ zavazovala Československo, ţe nebude klást překáţky při výkonu práva opce131 u dosavadních rakouských, uherských a německých státních příslušníků, kteří se podle mezinárodních (převáţně mírových) smluv 132 mezi dohodovými mocnostmi a poraţenými státy (Rakouskem, Maďarskem a Německem) budou moci rozhodnout pro přijetí či odmítnutí československého občanství. Tento poţadavek byl postaven na základě uplatnění principu vzájemné reciprocity, neboť podle zmíněných smluv mezi vítěznými mocnostmi a třemi jmenovanými poraţenými státy mohly také osoby československého původu pobývající na jejich poválečném území optovat pro československé občanství133. Za významný lze povaţovat také článek 6 smlouvy, který Československo zavazoval k přijetí určitých, byť omezených prvků principu ius soli v připravovaném zákoně o státním občanství.134 Ustanovení článků smlouvy ze Saint-Germain-en-Laye se o rok později skutečně v plném rozsahu promítla do znění ustanovení zákona č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje Ústavní listina Československé republiky, a především do prvního československého zákona o úpravě státního občanství, jiţ zmíněného ústavního zákona č. 236/1920 Sb. z 9. dubna 1920, kterým se doplňují a mění dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v Republice československé.135

130

Např. národní demokraté, představující nejradikálnější křídlo českých nacionalistů, tehdy vystoupili v Národním shromáždění s požadavkem, aby připravovaný zákon o státním občanství nepřiznával československé občanství osobám německé národnosti (čili českým Němcům). Jednalo se však o okrajové názory, které nebyly v konsensu s hlavním politickým proudem. 131


132


133

Jednalo se o následující smlouvy, jejíchž ustanovení rovněž formovaly znění prvního československého zákona o státním občanství: 1. Mírová smlouva mezi mocnostmi spojenými i sdruženými a Německem, podepsaná ve Versailles dne 28. června 1919, která vstoupila do československého právního řádu jako smlouva č. 217/1921 Sb. 2.

Mírová smlouva mezi mocnostmi spojenými i sdruženými a Rakouskem, podepsaná v Saint-Germainen-Laye dne 10. září 1919, která vstoupila do československého právního řádu jako smlouva č. 507/1921 Sb.

3. Mírová smlouva mezi mocnostmi spojenými i sdruženými a Maďarskem, podepsaná v Trianonu dne 4. června 1920, která vstoupila do československého právního řádu jako smlouva č. 102/1922 Sb. 134

Citace ustanovení článku 6 smlouvy: „Státního občanství československého nabude ipso facto pouhým zrozením na československém území každá osoba, která zrozením nenabývá státního občanství jiného.“ 135


36

3.4. Vymezení státních občanů podle zákona č. 236/1920 Sb.

První zákon o státním občanství, zákon č. 236/1920 Sb. výslovně vymezil dvě formy nabývání československého občanství v souvislosti se vznikem nového státu:

 Ipso facto (podle stálého bydliště, místa narození nebo narození osobám se stálým bydlištěm na území nového státu či nástupem státní sluţby ve prospěch státu)

 Skrze výkon práva opce podle mezinárodních a mezistátních dohod136

Okruh osob, které získaly československé občanství automaticky bez dalších formalit, byl následující: (1) Podle § 1 zákona nabývaly československé státní občanství všechny osoby, které měly v období od 1. ledna 1910 aţ do nabytí účinnosti zákona 16. července 1920 nepřetrţitě domovské právo (nebo bydliště)137 v některé obci na území nově vzniklé Československé republiky, a které měly před vznikem republiky státní příslušnost rakouskou, uherskou nebo německou.138 Bývalí občané rakouští a uherští nabývali československé občanství podle odst. 1 a bývalí občané němečtí podle odst. 2 prvního paragrafu. Děti139 těchto osob narozené po 1. lednu 1910 a rovněţ manţelky těchto osob nabývaly občanství rovněţ bez formalit podle ustanovení § 16 zákona. (2) Dále bylo v § 1 odst. 3 zákona občanství přiznáno také osobám, které sice neměly v roce 1920 bydliště ani domovské právo v ţádné obci na území Československé republiky, avšak narodily se na jeho území místním občanům (rakousko-uherským a v případě Hlučínska německým). Podmínkou ovšem bylo, aby rodiče těchto osob „se doţili“ dne účinnosti zákona čili 16. července 1920 a měli k tomuto datu bydliště či domovské právo na území republiky nepřetrţitě od 1. ledna 1910. Tyto osoby ztrácely československé občanství, pokud podle ustanovení § 4 zákona vyuţily práva opce ve prospěch cizího státu, na jehoţ území ţily.

136


137


138

Jednalo se o obyvatele specifického regionu Hlučínsko (lidově Prajsko od slova Preussen/Prusko) ve Slezsku, které bylo připojeno k Československé republice na základě versailleské mírové smlouvy. Hlučínsko bylo jediným regionem nově vzniklého Československa, které před jeho vznikem nenáleželo k území RakouskoUherska. 139

Pro účel tohoto zákona byly za děti považovány osoby mladší 18 let.

37

(3) Občanství obdrţeli také všichni stálí státní zaměstnanci (s tzv. definitivou)140 pracující po roce 1918 pro Československou republiku, jestliţe byli vázáni domovským právem v kterékoliv obci bývalého Rakousko-Uherska (tedy i mimo území nově vzniklého Československa). Podle ustanovení § 16 ovšem nárok na občanství neměly jejich manţelky ani děti. Na státní zaměstnance, kteří před rokem 1918 měli německé občanství (a neměli bydliště na Hlučínsku), se zákon nevztahoval. (4) V souladu s československým závazkem přijatým v mezinárodní smlouvě ze SaintGermain-en-Laye (smlouva č. 508/1921 Sb.) pronikly do paragrafového znění zákona i některé prvky principu ius soli. Podle ustanovení § 2 nabývaly československé státní občanství automaticky všechny osoby narozené na území Československa, které by jinak zůstaly bez občanství. Druhý okruh představovaly osoby ţijící mimo území Československa, které nabývaly československé občanství rovněţ bez podání ţádosti, avšak aţ po uplynutí lhůty, během které se mohly rozhodnout pro cizí státní občanství, avšak neučinily tak: (5) Československé občanství nabývaly podle ustanovení § 10 osoby, které k 1. lednu 1910 měly domovské právo v některé obci na území pozdějšího Československa, ale později získaly domovské právo v obci na území pozdější Jugoslávie (tehdy Království SrbskoHrvatsko-Slovinského) a po roce 1918 nezískaly jugoslávské občanství (nepoţádaly o něj nebo jejich ţádost byla jugoslávskými úřady zamítnuta). Československé občanství nabývaly bez dalších formalit po uplynutí roční lhůty (vypršela 16. července 1921), během které mohly optovat pro jugoslávské občanství. (6) Podle ustanovení § 11 československé občanství nabývaly také osoby, které v roce 1920 příslušely domovským právem do některé obce na území bývalého Rakousko-Uherska, které se po první světové válce stalo součástí Itálie (tj. Jiţní Tyrolska), avšak nenarodily se tam nebo tam domovské právo získaly jen na základě svého úředního postavení či aţ po 14. květnu 1915 a předtím měli domovské právo v obci na území pozdějšího Československa, jestliţe v roční propadné lhůtě nezískaly italské občanství (nepoţádaly o něj nebo jejich ţádost byla italskými úřady zamítnuta). Československé občanství nabývaly po uplynutí lhůty (opět vypršela 16. července 1921). Autoři Jan Černý a Miloš Valášek ve své publikaci České státní občanství na straně 45 řadí dva výše uvedené způsoby nabytí československého státního občanství u některých osob „československého původu“ s domovským právem v roce 1920 na území poválečné Jugoslávie a Itálie mezi způsoby nabytí občanství na základě opce. Přesné zařazení je ovšem poněkud sporné. Tyto osoby totiţ nabývaly československé občanství bez projevu vůle stát se československými občany pouze tím, ţe opcí nezískaly občanství jiného státu. Za projev vůle stát se československým občanem by sice bylo moţné povaţovat nepodání ţádosti o jugoslávské či italské občanství, avšak československý zákon v § 10 a 11 výslovně uváděl, ţe 140

Úředníci a zřízenci československého státu, státního ústavu nebo státního podniku. Zákon se týkal především osob působících v zájmu Československa v zahraničí a rovněž navrátilců do Československa.

38

československé občanství bez dalších formalit nabývají i osoby, které se svou ţádostí o jugoslávské či italské občanství neuspěly. Z tohoto důvodu připadá v úvahu zařadit tento způsob nabytí československého občanství za automatické formy získání občanství bez dalších formalit. Okruh osob, které podle zákona č. 236/1920 Sb.141 mohly nabýt československé státní občanství pouze skrze výkon práva opce, byl ve srovnání s první kategorií podstatně menší. Týkal se výhradně osob ţijících mimo území Československa. Opci ve prospěch Československa upravoval § 4 zákona na základě principu vzájemné reciprocity, tudíţ umoţňoval výkon práva opce také osobám „cizího původu“ na území Československa v obdobném rozsahu jako osobám optujícím pro československé občanství:142 (1) Osoby, které měly domovské právo původně v některé obci na území pozdějšího Československa (čili osoby „československého původu“), avšak později toto právo nabyly v jiné obci na území bývalého Rakousko-Uherska, avšak mimo teritorium pozdějšího Československa, Rakouska a Maďarska, čili na území poválečného Polska, Rumunska, Jugoslávie a Itálie, a které po skončení první světové války nabývaly podle cizích právních úprav státní občanství polské, rumunské, jugoslávské či italské, mohly podle § 4 odst. 2 zákona optovat pro československé občanství v jednoroční lhůtě (do 16. července 1921). Nárok se přitom netýkal početných českých menšin v Jugoslávii a Rumunsku, jejichţ předkové odešli z českých zemí na počátku 19. století, neboť tyto osoby se na dotyčném území jiţ narodily a nesplňovaly tudíţ podmínku předchozího domovského práva v obvodu pozdějšího Československa. Podle odst. 2 ovšem pro československé občanství mohli optovat například Němci narození v českých zemích, kteří se během ţivota přestěhovali do vyjmenovaných regionů a získali v nich domovské právo. Diskriminaci podle národnosti v duchu závazku vyplývajícího z čl. 2 smlouvy č. 508/1921 Sb. (smlouva se spojenci ze SaintGermain-en-Laye) zákon nepřipouštěl. (2) Osoby „jazykem a rasou Čechoslováci“143 s domovským právem na celém území bývalého Rakousko-Uherska, avšak mimo území Československé republiky, mohly optovat pro československé státní občanství v šestiměsíční lhůtě (do 16. ledna 1921). Ustanovení § 4 odst. 4 zákona neupřesňovalo, zdali optující osoba musela mít někdy v minulosti domovskou příslušnost v obvodu pozdějšího Československa. Ze znění ustanovení ale lze vyvodit, ţe zákon tuto podmínku nestanovil, neboť není v textu obsaţena. Pro československé občanství tudíţ mohl optovat kdokoliv z území bývalého Rakousko-Uherska, kdo se cítil být „jazykem a rasou Čechoslovákem“ a ovládal dobře český nebo slovenský jazyk.

141


142


143

Doslovná citace z ustanovení § 4 odst. 4 zákona. Z použité formulace lze spolehlivě dovodit, že ustanovení zákona se vztahovalo pouze na Čechy, Slováky a Rusíny v úzkém etnickém slova smyslu a nikoliv např. na české Němce a jiné neslovanské národnosti (např. slovenské a podkarpatoruské Maďary).

39

(3) Právo opce pro československé občanství bylo ustanovením § 4 odst. 6 zákona přiznáno také německým občanům „československé národnosti“ bydlícím mimo území Hlučínska,144 a to dokonce i těm, kteří ţili ve třetích zemích mimo území Německa i Československa. Německým občanům byla dokonce poskytnuta prodlouţená dvouletá lhůta pro výkon opce (do 16. července 1922). Zcela zvláštní kategorii představovaly osoby, které získaly domovské právo v některé obci na území pozdějšího Československa aţ po 1. lednu 1910.145 O československé občanství směly podle § 9 zákona poţádat v propadné lhůtě určené vládním nařízením č. 601/1920 Sb. nejpozději do 31. prosince 1921, přičemţ se na ně v okamţiku účinnosti zákona pohlíţelo jako na československé státní občany. Pokud s ţádostí neuspěly, byly s platností od 16. července 1920 povaţovány za cizí státní příslušníky.

3.5. Úprava státoobčanských otázek se sousedními státy

Na vymezení okruhu nositelů československého státního občanství v souvislosti se vznikem Československé republiky se spolupodílely kromě ustanovení zákona č. 236/1920 Sb. také další právní předpisy a mezinárodní smlouvy, které podle zásad reciprocity řešily státoobčanské otázky a upravovaly výkon práva opce u kategorie osob, které měly teoreticky souběţný nárok na dvě státní občanství, avšak musely se rozhodnout pouze pro jedno. Kolizi státního občanství se sousedním Rakouskem řešila tzv. Brněnská smlouva, tj. Smlouva mezi Republikou československou a Republikou rakouskou o státním občanství a ochraně menšin, podepsaná v Brně dne 7. června 1920, která vstoupila do československého právního řádu jako smlouva č. 107/1921 Sb. Rozšiřovala okruh osob, které automaticky získávaly československé občanství nebo pro něj mohly optovat. Podle čl. 3 smlouvy československé státní občanství nabývaly osoby s domovským právem v obvodu poválečného Rakouska, které k 19. červnu 1920 slouţily jako gáţisté nebo poddůstojníci v československé armádě, a dále osoby, které nabyly domovské právo v obvodu Československa na základě ustanovení ve státním úřadě. Rozšíření výkonu práva opce řešil čl. 8. Nově mohly optovat také osoby, které k 10. březnu 1921 splňovaly podmínky nejméně desetiletého bydliště na území Československa a dále osoby s rakouským občanstvím, u kterých byl vyloučen účinek § 1 odst. 3 zákona č. 236/1920 Sb. a které nenabyly do 28. října 1918 domovského práva v obvodu poválečného Rakouska. Úpravu státoobčanských vztahů s Německem řešila Smlouva o státním občanství mezi republikou Československou a říší Německou, podepsaná v Praze dne 29. června 1920, 144

Obyvatelé Hlučínska naopak směli podle ustanovení § 4 odst. 5 zákona optovat pro německé státní občanství a to na základě zásady reciprocity také ve dvouleté lhůtě. 145


40

jenţ vstoupila do československého právního řádu jako smlouva č. 308/1922 Sb. Tato smlouva byla později, 22. července 1936, vypovězena vyhláškou ministerstva zahraničích věcí č. 235/1936 Sb, o výpovědi čl. 13 Smlouvy o státním občanství mezi republikou Československou a říší Německou. V době svého trvání smlouva pouze zajišťovala výkon závazků Německa vyplývajících z mírové smlouvy146 podepsané ve Versailles147 a závazků Československa vyplývajících ze smlouvy se spojenci podepsané v Saint-Germain-en-Laye čili usnadňovala realizaci ustanovení zákona č. 236/1920 Sb. bez toho, aby udělování československého občanství či právo výkonu opce jakkoliv dále rozšiřovala. Československo smlouvu vypovědělo v reakci na vypovězení versailleské mírové smlouvy ze strany Německa v březnu 1936 (tj. oznámení o obnově branné povinnosti v Německu a neomezené výstavě německého vojska, coţ mírová smlouva výslovně zakazovala). Nejsloţitější problematiku představovala úprava státoobčanských otázek se sousedním Polskem. Vztahy se severním sousedem v lednu 1919 poznamenala krátká válka o sporné území na Těšínsku. Územní spory se ovšem vedly také o části slovenských regionů Spišsko a Orava. Na mírových jednáních v Paříţi bylo v roce 1919 nejprve dohodnuto, ţe na sporných územích proběhne plebiscit, ve kterém se obyvatelé sami vysloví k otázce dalšího státoprávního uspořádání.148 Československo s tímto řešením souhlasilo. Plebiscit na sporných územích ve své době předpokládal dokonce i zákon č. 236/1920 v ustanovení § 4. Avšak k lidovému hlasování na Těšínsku nakonec nedošlo. Československo a Polsko se na zvláštních jednáních v Paříţi ve dnech 7. aţ 16. června 1920 (čili krátce před účinností zákona č. 236/1920 Sb.) dohodly, ţe budou respektovat státní hranici navrţenou dohodovými mocnostmi a plánovaný plebiscit se neuskuteční. 28. července 1920 o tom vydaly tzv. Rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži o Těšínsku, Oravě a Spiši, které vstoupilo do československého právního řádu jako vládní vyhláška z 18. prosince 1924 č. 20/1925 Sb., o rozhodnutí konference velvyslanců ze dne 28. června 1920 o Těšínsku, Oravě a Spiši. Součástí právního předpisu byla ve článku III odst. 1 úprava otázek státního občanství na sporných územích. Osoby, které nabyly domovského práva na Těšínsku (a rovněţ na Oravě a Spiši) aţ po 1. lednu 1914 nebo se v těchto regionech usadily po 1. lednu 1908 bez toho, aby tam získaly domovské právo, si do 31. května 1923 mohly poţádat o československé občanství. 29. listopadu 1920 byla v Praze podepsána československo-polská smlouva, která v intencích rozhodnutí konference velvyslanců upravovala otázky státního občanství mezi oběma státy. Avšak smlouva nakonec nebyla ratifikována a nikdy nevstoupila v platnost. Namísto ní byla 23. dubna 1925 ve Varšavě podepsána Smlouva mezi Republikou

146


147

GOLDSMITH, J., POSNER, E. A., The Limits of International Law, s. 168.

148


41

československou a Republikou polskou o otázkách právních a finančních, která vstoupila do československého právního řádu jako smlouva č. 56/1926 Sb. Státoobčanské otázky upravovala v ustanovení čl. 1 odst. 2. Pouze potvrzovala dosavadní úpravu vzešlou z rozhodnutí konference velvyslanců z roku 1920 a nepřinášela ţádné nové právní normy. Regulační význam pro výkon „jediného“ československého státního občanství měly později ještě další právní předpisy přijaté v průběhu 20. let 20. století. Ve vztahu ke Spojeným státům:149

 Úmluva o naturalizaci mezi Československem a Spojeným státy americkými z 16. července 1928, přijatá formou zákona č. 169/1929 Sb., upravující ztrátu československého občanství v případě vystěhování do USA.

 Zákon č. 60/1930 Sbírky zákonů a nařízení, jímž se provádí Úmluva o naturalizaci. Ve vztahu k vystěhovalcům z Československa:

 Zákon č. 71/1922 Sb., o vystěhovalectví, ve znění zákona č. 164/1936 Sb., na jehoţ právním základě bylo moţné vystěhovalce z Československa propustit ze státního svazku Československé republiky na jejich vlastní ţádost. Osoby nepodléhající branné povinnosti mohly být propuštěny bez dalších podmínek v souvislosti s pouhým vystěhováním, podmínkou nebylo ani nabytí cizího občanství. Osoby podléhající branné povinnosti musely nejprve získat doklad o propuštění z branné povinnosti od okresního doplňovacího velitelství. Ustanovení tohoto zákona mohlo vést ke vzniku dvojího občanství u vystěhovalců do států, jejichţ právní řády v souvislosti s nabytím občanství nevyţadovaly propuštění z dosavadního státoobčanského svazku, coţ byl případ řady latinskoamerických zemí. Ve vztahu k některým osobám na Slovensku a Podkarpatské Rusi, převáţně maďarské národnosti:

 Ústavní zákon č. 152/1926 Sb., o udelení štátného občianstva československého niektorým osobám.

Veškeré československé právní předpisy (ústavní zákony, vyhlášky a nařízení) i mezinárodní a mezistátní smlouvy a dohody směřovaly k dosaţení záměru zákonodárce i vlády, aby českoslovenští státní občané v souvislosti se vznikem Československa nabyli pouze jedno státní občanství (československé) a aby se také později (jiţ za existence Československa) v maximální míře předcházelo vzniku dvojího či vícenásobného občanství.

149

ČERNÝ, J., VALÁŠEK, M., České státní občanství, s. 129-130.

42

3.6. Právní úprava nabývání občanství v letech 1920 až 1949

První zákon o československém státním občanství, ústavní zákon č. 236/1920 Sb. z 9. dubna 1920, kterým se doplňují a mění dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v Republice československé, upravoval vedle vymezení okruhu československých státních občanů v souvislosti se vznikem státu rovněţ obecné zásady nabývání a pozbývání státního občanství. Tyto principy byly v zákoně koncipovány v souladu s ústavní zásadou „jediného a jednotného“ československého státního občanství.150 Způsoby nabývání občanství první zákon upravoval podobně jako rakouský Všeobecný zákoník občanský z roku 1811 a další rakousko-uherské právní předpisy čili na základě jednoznačně převaţujícího principu ius sanguinis za pouţití pouze některých prvků principu ius soli.151 Občanství bylo moţné získat čtyřmi způsoby (kromě nabytí v souvislosti se vznikem Československa a výkonu práva opce):152

 Narozením: Podle § 1 zákona č. 236/1920 Sb. se občanství dědilo zásadně po otci, pouze nemanţelské děti ho mohly dědit i po matce. Podle § 2 občanství nabývaly také děti narozené na území státu, pokud by jinak zůstaly bez občanství. Tento princip prakticky neumoţňoval vznik dvojí státní příslušnosti při narození. K jeho vzniku mohlo docházet pouze v případě, pokud se dítě otce s československým státním občanstvím narodilo v zemi, jejíţ právní řád přiznával občanství při narození na základě principu ius soli (coţ se týkalo zejména latinskoamerických států). V letech 1920 aţ 1949 právní řády naprosté většiny států světa odvozovaly státní příslušnost dětí výhradně po otci. Pokud by právní úprava některého státu uţ tehdy umoţňovala nabytí občanství i po matce provdané za cizího občana a státní příslušnice takového státu by se provdala za československého státního občana při zachování své dosavadní státní příslušnosti, mohlo by dítě teoreticky rovněţ nabýt narozením dvojí občanství. Tyto případy se ale v praxi téměř nevyskytovaly.

 Sňatkem:153 Podle § 2 zákona č. 236/1920 Sb. ţena s cizí státní příslušností nabývala československé občanství po manţelovi automaticky bez ohledu na zachování či ztrátu dosavadní státní příslušnosti podle právní úpravy cizího státu, kterého dosud byla občankou. Teoreticky se tak některé cizinky mohly po sňatku s československým státním občanem ocitnout v postavení tzv. bipolity, jestliţe jim původní občanství zůstalo podle právní úpravy jejich domovského státu

150

§ 4 Ústavní listiny Československé republiky z roku 1920.

151


152


153

Nabývání československého občanství sňatkem později řešil samostatný zákon č. 102/1947 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství sňatkem, ve znění vládního nařízení č. 116/1949 Sb.

43

zachováno. Jednalo se o jednu z mála teoretických moţností legálního výkonu dvojí státní příslušnosti před rokem 1949. Avšak právní řády naprosté většiny států světa spojovaly před rokem 1949 se sňatkem své státní příslušnice s cizincem ztrátu státní příslušnosti.

 Udělením: Podle § 3 zákona č. 236/1920 Sb. mohl občanství získat cizinec na základě desetiletého pobytu na území Československa, příslibu přiznání domovského práva v některé obci a podané ţádosti. Naturalizace byla vţdy spojena se ztrátou dosavadní státní příslušnosti.

 Legitimací dítěte: Podle ustanovení § 160 a 161 rakouského Všeobecného zákoníku občanského z roku 1811 nabývalo československé státní občanství také dítě legitimované československým státním občanem (výhradně muţem). V tomto případě by teoreticky mohlo docházet ke vzniku dvojího občanství. Podle československé právní úpravy dítě, které při narození nabylo československé státní občanství a později bylo legitimováno cizím státním příslušníkem, československé občanství ztrácelo. Obdobou úpravu tehdy měla naprostá většina států světa. Ke vzniku dvojího občanství tak mohlo docházet opět jen zcela výjimečně.

Po roce 1945 patřily mezi další důleţité normy také následující právní předpisy: (1) Zákon č. 74/1946 Sb., o udělení státního občanství krajanům vracejícím se do vlasti, který kolektivně uděloval československé státní občanství reemigrantům českého a slovenského původu, kteří se vraceli do Československa z Jugoslávie, Rumunska, Francie a a dalších zemí. Navazoval na něj zákon č.179/1946, o udělení státního občanství krajanům z Maďarska, který se týkal výhradně krajanů slovenské národnosti. Obě úpravy předpokládaly zánik dosavadní státní příslušnosti154 a vylučovaly moţnost vzniku dvojího občanství. (2) Zákon č. 245/1948 Sb., o státním občanství osob maďarské národnosti, který po druhé světové válce vracel občanství velké části neodsunutých slovenských Maďarů. (3) Vládní nařízení č. 76/1948 Sb., o vrácení československého státního občanství osobám národnosti německé a maďarské, s odkazem na § 3 dekretu č. 33/1945 Sb.,155 podle kterého neodsunuté osoby především německé národnosti musely o znovunavrácení československého občanství ţádat a musely skládat státoobčanský slib, čímţ podle německé právní úpravy ztrácely německou státní příslušnost. Ani tato norma nevedla ke vzniku dvojího občanství (4) Dvě mezistátní smlouvy se Sovětským svazem z let 1945 a 1946 o výkonu práva opce pro obyvatele tzv. Zakarpatské Ukrajiny (českého a slovenského původu nebo slouţící

154


155


44

za druhé světové války v československé zahraniční armádě)156 a dále pro volyňské Čechy.157 Uplatněný princip opce rovněţ zcela vylučoval zachování dvojí státní příslušnosti.158

3.7. Možnosti pozbytí občanství v letech 1920 až 1949

Českoslovenští občané pozbývali v letech 1922 aţ 1938 státní občanství nejčastěji v souvislosti s vystěhováním podle ustanovení zákona č. 71/1922 Sb., o vystěhovalectví, ve znění zákona č. 164/1936 Sb. (pomineme-li ještě častější případy pozbytí občanství v souvislosti s výkonem práva opce po roce 1920 v neprospěch Československa, tzv. rezignací na československé státní občanství). Občanství ovšem ztráceli pouze ti vystěhovalci z českých zemí, kteří před samotným vystěhováním sami poţádali o propuštění ze státního svazku. Ti, kteří tak neučinili a fakticky se vystěhovali bez dokladu o propuštění, československé občanství většinou neztratili. Zákonná moţnost pozbytí československého občanství na základě desetileté „nepřítomnosti“ na území státu se totiţ vztahovala pouze na československé občany s domovským právem na Slovensku a Podkarpatské Rusi, neboť se právně opírala o ustanovení § 31 a 32 uherského zákonného článku L/1879 (nikoliv o ustanovení zákona č. 236/1020 Sb. či zákona č. 71/1922 Sb.), který zůstával v platnosti aţ do roku 1949. Čechoslováků s domovským právem v českých zemích se ustanovení netýkalo. Případnou trvalou nepřítomností občanství neztráceli. V důsledku výše uvedených skutečností zřejmě dodnes ţijí na území Brazílie, Argentiny a dalších latinskoamerických zemí osoby českého původu s nárokem na české státní občanství. Jedná se o potomky některých osob, které se před 1. říjnem 1949 vystěhovaly z českých zemí. Čeští vystěhovalci, kteří si před odjezdem do Latinské Ameriky nevyřídili propuštění ze státního svazku podle č. 71/1922 Sb., totiţ československé občanství nikdy neztratili. Úřady naprosté většiny latinskoamerických států po nich při udělení tamního občanství nevyţadovali vzdání se dosavadního občanství. Československé občanství neztráceli ani na základě jakékoliv mezistátní smlouvy jako v případě českých vystěhovalců do USA. Byť Ústavní listina Československé republiky z roku 1920 obsahovala ustanovení o

156

Smlouva mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině ze dne 29. června 1945, která vstoupila do československého právního řádu jako smlouva č. 186/1945 Sb., následovaná ústavním dekretem č. 60/1945 Sb. a vládním nařízením č. 61/1945 Sb. (upravujícím samotný výkon práva opce). 157

Dohoda mezi vládou Československé republiky a vládu Svazu sovětských socialistických republik ze dne 10. července 1946 o právu opce a vzájemného přesídlení občanů české a slovenské národnosti, žijících v SSSR na území bývalé Volyňské gubernie a československých občanů národnosti ukrajinské, ruské a běloruské, žijících na území Československa. 158


45

„jediném a jednotném“ československém občanství, zákon o státním občanství č. 236/1920 Sb. ani další právní předpisy aţ do 30. září 1949 neobsahovaly výslovné ustanovení o ztrátě občanství v souvislosti s nabytím cizího. Lze se proto domnívat, ţe výše uvedení vystěhovalci, kteří odešli do Latinské Ameriky bez dokladu o propuštění ze státního svazku v období od vzniku Československé republiky do září 1949, československé občanství neztratili. Všechny právní úpravy platné od roku 1811 aţ po současnost (rok 2010) navíc umoţňují nabytí československého občanství při narození v cizině po otci a od 1. října 1949 i po matce, čímţ by občanství těchto osob bylo přenositelné i na jejich potomky. Jisté omezení ovšem platí pro přenositelnost občanství pro období od 1. října 1949 do 7. května 1969, kdy podle tehdy platné právní úpravy mohlo československé státní občanství při narození v cizině automaticky získat pouze dítě, jehoţ oba rodině byli v okamţiku jeho narození československými státními občany.159 Přesto se lze domnívat, ţe v řadě latinskoamerických států ţijí různě početné komunity potenciálních českých občanů s dvojí státní příslušností, kteří však o svém českém občanství často nemají nejmenšího tušení. Podle samostatného zákona č. 102/1947 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství sňatkem, občanství ztrácely automaticky ţeny, které se provdaly za cizince bez ohledu na skutečnost, zdali sňatkem nebo v důsledku sňatku nabyly občanství cizího státu. Československé občanství ztrácely do roku 1949 také děti legitimované cizím státním příslušníkem (výhradně muţem). Po nastolení komunistického reţimu v roce 1948 přibyla ještě další moţnost ztráty občanství: zbavení státní příslušnosti na základě soudního rozsudku podle ustanovení § 53 zákona č. 231/1948 Sb., na ochranu lidovědemokratické republiky. Osobám odsouzeným v politických procesech za zločiny velezrady, vyzvědačství, válečného škůdnictví, válečné zrady, prorady a neoprávněného opuštění republiky a neuposlechnutí výzvy k návratu mohl být uloţen jako vedlejší trest ztráta státního občanství. Avšak pozdějším ustanovením § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zákona č. 633/1992 Sb. a zákona č. 198/1993 Sb., byly všechny rozsudky podle zákona č. 231/1948 Sb. zrušeny k datu jejich vydání, včetně vedlejšího trestu pozbytí státního občanství. Institut československého státního občanství regulovaly v letech 1920 aţ 1949 významnou měrou ještě další právní předpisy, které zuţovaly nebo naopak rozšiřovaly okruh státních občanů. K nejvýznamnějším patřil ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, který v roce 1945 odňal státní občanství více neţ třem milionů osob německé a maďarské národnosti, které nabyly státní občanství německé nebo maďarské v důsledku průniku německých a maďarských právních norem na československé území v souvislosti s cizí

159

Ustanovení § 1 zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství.

46

okupací v letech 1938 aţ 1945. Československé občanství tyto osoby ztrácely ke dni, kdy nabyly občanství „nepřátelských států“.160 Podle ustanovení § 1 odst. 2 československé občanství ztratily dokonce i osoby německé a maďarské národnosti, které německé a maďarské občanství během okupace vůbec nenabyly (např. pobývaly v cizině nebo slovenští Němci). Občanství ztrácely ke dni nabytí účinnosti dekretu 10. srpna 1945. Podle ustanovení § 5 dekretu státní občanství ztráceli také Češi, kteří se během války pokoušeli o získání německého občanství (podali si ţádost), avšak neuspěli. Z účinnosti dekretu byli podle ustanovení § 1 odst. 3 vyjmuti pouze Němci a Maďaři, kteří se během okupace nebo krátce před ní (tj. v době tzv. zvýšeného ohrožení republiky) úředně prohlásili za Čechy nebo Slováky, a dále podle ustanovení § 1 odst. 4 také české manţelky Němců (a slovenské manţelky Maďarů) a děti ze smíšených rodin, jestliţe prokázaly, ţe k přijetí německého nebo maďarského občanství byly donuceny „nátlakem“ nebo „okolnostmi zvláštního zřetele hodného“. Ustanovení se týkalo i manţelů Němek a Maďarek. Podle ustanovení § 2 si mohli poţádat o úřední osvědčení o národní spolehlivosti, které jim potvrzovalo zachování československého státního občanství i během okupace nebo si v případě republice lokálních Němců a Maďarů mohli podle § 3 podat ţádost o znovunavrácení československého občanství. V souvislosti s tématem nacistické okupace a druhé světové války je třeba zdůraznit fakt, ţe československý právní řád neuznává a nikdy v minulosti neuznával „právní předpisy“, „zákony“ a všechny další změny v „právním řádu“ na území Československa vydané v období od 30. září 1938161 do 8. května 1945 orgány tzv. druhé republiky (Česko-Slovenska), Protektorátu Čechy a Morava, tzv. první Slovenské republiky a rovněţ německých a maďarských okupačních úřadů. Ţádná právní norma či úprava vydaná vyjmenovanými orgány se nikdy nestala součástí československého právního řádu a byla neplatná uţ od okamţiku svého „vydání“. Československou republiku a její první řád reprezentoval od září 1939 Československý národní výbor v Paříţi a od července 1940 exilová prozatímní vláda

160


161

V prvním období existence československého exilu (v letech 1939 a 1940) se mezi jednotlivými křídly tzv. zahraniční akce vedly zásadní spory o stanovení okamžiku začátku tzv. období nesvobody a od něj odvozené neplatnosti všech právních norem vydaných „domácími“ a okupačními úřady. Hlavní oponent tehdy bývalého československého prezidenta Edvarda Beneše, československý vyslanec v Paříži Štefan Osuský prosazoval v souladu se svou tzv. vyslaneckou teorií právní kontinuity republiky názor, že „nelegitimní stav“ nastal až ve dnech 14. a 15. března 1939 čili okamžikem vyhlášení samostatnosti Slovenska a německé okupace českých zemí. Zasazoval se za uznání tzv. mnichovské dohody, abdikace prezidenta E. Beneše i autonomie Slovenska a Podkarpatské Rusi a připojení části slovenského a podkarpatoruského území k Maďarsku. Osuského tehdy významně podporovala Francie s Velkou Británií, signatářské státy tzv. mnichovské dohody. Kdyby se jeho názor a osobní autorita v letech 1939 a 1940 v rámci československého exilu skutečně prosadily, v čele odboje by zřejmě nestanul Beneš. Prozatímní československá vláda by pravděpodobně usilovala pouze o obnovu tzv. druhé republiky při zachování slovenské a podkarpatoruské autonomie. Nežádala by zrušení tzv. mnichovské dohody a pravděpodobně ani obnovu československého státu v jeho předmnichovských hranicích (snad jedině v rámci nových poválečných mírových dohod).

47

v Londýně162 (nahrazená v dubnu 1945 tzv. košickou vládou Národní fronty Čechů a Slováků). Tzv. prozatímní státní zřízení v londýnském exilu zůstávalo v letech 1939 aţ 1945 jediným zdroje legality a práva v československém zeměpisném prostoru.163

162

EMMERT, F., Druhá světová válka Češi a Slováci, s. 28-29.

163


48

4. Právní úprava v letech 1949 až 1989 4.1. Způsoby nabývání státního občanství podle zákona č. 194/1949 Sb.

Druhá československá ústava z roku 1948, ústavní zákon č. 150/1948 Sb., převzala z ústavní listiny z roku 1920 ustanovení o „jediném a jednotném“ československém státním občanství a vloţila ho do svého § 165.164 V podobném duchu byl zkoncipován i zcela nový zákon o státním občanství, zákon č. 194/1949 Sb., který jiţ neodkazoval na rakousko-uherské právní normy, avšak ponechával v planosti některé dosavadní principy předchozího zákona. Současně zakládal principy nové.165 Mezi nejvýznamnější změny patřilo zakotvení rovnosti muţů a ţen s odkazem na § 1 odst. 2 ústavy166 o rovnosti obou pohlaví v rodině i ve společnosti. Je zajímavé, ţe tato ústavou zaručená rovnost byla zakomponována pouze do ustanovení týkajících se titulu nabytí občanství narozením a nikoliv sňatkem. Nový zákon o státním občanství, který navazoval na novou ústavu, zákon č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství, rozšiřoval moţnosti nabývání státního občanství z titulu narození po matce.167 Zákon se tehdy v tomto konkrétním ohledu zařadil mezi nejpokrokovější v celosvětovém srovnání168. Pokud se dítě narodilo na území Československa, stačilo k automatickému nabytí československého občanství, pokud byl státním občanem jeden z jeho rodičů (lhostejno zda otec či matka). V případě narození v cizině museli být československými občany oba rodiče (nemuseli být ovšem manţeli). Pokud jím byl pouze jeden z nich (opět lhostejno zda otec nebo matka), musel od jednoho roku ţivota dítě poţádat československé úřady o nabytí občanství. O ţádostech rozhodovaly okresní národní výbory, v jejichţ obvodu měl zákonný zástupce ţadatele (rodič dítěte) poslední trvalý pobyt. Pokud se místo posledního trvalého pobytu nedalo zjistit, o ţádosti osob české národnosti rozhodoval Obvodní národní výbor

164

Citace ustanovení § 165 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., ústavy Československé republiky: „Státní občanství je v Československé republice jediné a jednotné.“ 165


166

Citace ustanovení § 1 odst. 2 § ústavního zákona č. 150/1948 Sb., ústavy Československé republiky: „Muži a ženy mají stejné postavení v rodině i ve společnosti a stejný přístup ke vzdělání i ke všem povoláním, úřadům a hodnostem.“ 167

Nabývání občanství z titulu narození upravovalo ustanovení § 1 zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství. 168

Například spolkový právní řád umožňuje nabývání německého státního občanství po matce až u osob narozených po 1. lednu 1975.

49

v Praze 1 a o ţádosti osob slovenské národnosti Městský národní výbor v Bratislavě. U osob, u kterých se nedala určit ani národnost, určilo místní příslušnost ministerstvo vnitra. Zákon současně omezil princip ius soli. Občanství jiţ nenabývalo automaticky kaţdé dítě narozené na území Československa, které by jinak zůstalo bez občanství, ale pouze dítě na území státu nalezené, jehoţ občanství (a většinou ani rodinný původ) zůstával neznámý. Účel změny byl zřejmý: zákonodárce chtěl předejít situaci, ve které by československé občanství nabývaly děti osob zbavených občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb.169 narozené ještě na území Československa, které teoreticky mohly zůstat bez státní příslušnosti i po svém odsunu do Německa, Rakouska či Maďarska. Moţnost nabývání občanství při narození později omezovaly mezistátní smlouvy o zamezení vzniku dvojího občanství uzavřené v letech 1957 aţ 1984 mezi Československém a šesti socialistickými státy (SSSR, Maďarskem, Polskem, Německou demokratickou republikou, Bulharskem a Mongolskem). Ustanovení zákona umoţňovalo vznik dvojího občanství (1) u dětí narozených na území Československa, pokud jeden z rodičů byl státním příslušníkem cizího státu, podle jehoţ právní úpravy dítě rovněţ nabývalo státního občanství, a na dítě se nevztahovala ani jedna z osmi mezistátních smluv o zamezení vzniku dvojího občanství. (2) Děti narozené v cizině, jejichţ oba rodiče byli československými státními příslušníky, mohly dvojí občanství nabýt pouze v případě, pokud se narodily ve státě, jehoţ právní úprava nabývání občanství při narození byla zaloţena na principu ius soli. (3) Teoreticky mohly dvojí občanství nabýt také děti narozené v cizině, jejichţ jeden z rodičů byl československým občanem a druhý cizinec, jestliţe dítě současně nabývalo občanství také podle právní úpravy státu druhého rodiče (cizince) a československé úřady vyhověly ţádosti jeho rodiče s československou státní příslušností o nabytí občanství. Je zřejmé, ţe okruh dětí československých občanů, které při narození nabývaly více státních příslušností, byl relativně velmi malý. Jednalo se spíše jen o okrajový jev, který se vyskytoval spíše jen výjimečně. Nový zákon měnil také nabývání občanství sňatkem.170 Ţeny provdané za československého občana jiţ nenabývaly československé občanství automaticky, ale na základě ţádosti, kterou si musely podat u československých úřadů do šesti měsíců od uzavření sňatku. Občanství nabývaly na základě projevu vůle (podání ţádosti), kdy sňatek pouze zakládal právní předpoklad pro nabytí občanství. Byla-li jejich ţádost o občanství vyřízena kladně, občanství obdrţely ke dni uzavření sňatku. Do ţádosti mohly zahrnout také své děti mladší 15 let. Československé úřady v rámci správního řízení o ţádosti vyţadovaly potvrzení o propuštění z dosavadního státního svazku pro všechny osoby uvedené v ţádosti. V důsledku sňatku proto nemohlo docházet ke vzniku dvojího občanství.

169


170

Nabývání občanství sňatkem upravovalo ustanovení § 2 zákona č. 194/1949 Sb.

50

Uzavírání sňatků v tomto období reguloval diskriminační zákon č. 59/1952 Sb., o uzavírání manželství s cizinci. Kaţdý sňatek mezi československým státním občanem a cizím státním příslušníkem muselo povolit ministerstvo vnitra. V opačném případě se jednalo o manţelství podle tehdejšího československého práva neplatné. Zákon stanovil mírnější podmínky pro udělení občanství cizinci u titulu naturalizace.171 Podmínku pobytu na území Československa zkracoval na pět let. Zachoval ovšem podmínku vzdání se dosavadního občanství. Nicméně tuto podmínku bylo moţné prominout z důvodu „zvlášť zřetele hodného“, tedy v případě, kdy doklad o propuštění z dosavadního svazku s cizím státem nebylo moţné z území Československa získat.172 V takovém případě bylo teoretické moţné, ţe by naturalizovanému československému občanu zůstala současně zachována i dosavadní státní příslušnost, jestliţe právní úprava státu jeho původu nespojovala nabytí cizího občanství (v daném případě československého) na vlastní ţádost se ztrátou občanství. Avšak československé úřady v praxi striktně trvaly na propuštění z dosavadního státního svazku (popř. svazků). Na udělení občanství navíc neexistoval právní nárok, coţ posilovalo pozici správního orgánu. Pokud ţadatel nesplňoval podmínku propuštění, bylo mu československé občanství pouze přislíbeno s podmínkou, ţe ve stanové lhůtě musí doklad o propuštění přeloţit. Na závěr této problematiky je třeba připomenout, ţe ţádosti o udělení československého občanství v letech 1949 aţ 1989 nebyly nijak časté, s výjimkou ţádostí, které si podle ustanovení § 3 dekteru č. 33/1945 Sb. podávaly osoby německé národnosti zbavené občanství zmíněným dekretem.173 Zákon z roku 1949 později doplnil ještě samostatný zákon č. 34/1953 Sb., jímž některé osoby nabývají československého státního občanství,174 který řešil pouze dílčí otázku úpravy státního občanství osob německé národnosti, které nebyly z území Československa nakonec odsunuty (jednalo se především o Němce ţijící ve smíšených rodinách) a kterým do 7. května 1953 nebylo vráceno československé občanství na základě jejich ţádosti podané podle ustanovení § 3 dekretu č. 33/1945 Sb.175 Úřady totiţ mnohé ţádosti neodsunutých Němců odmítly a ponechávaly tyto osoby trvale bez československé státní příslušnosti. Nový zákon navracel československé státní občanství všem Němcům trvale bydlícím na území Československa (čili s domovským právem v některé obci k 31. prosinci 1948), kteří k 7. květnu 1953 československé občanství neměly. Nabývaly ho kolektivně bez projevu vlastní vůle k 7. květnu 1953. Dokonce ani nemusely skládat státoobčanský slib. Vzhledem k tomu,

171

Nabývání občanství z titulu udělení upravovala ustanovení § 3 a 4 zákona č. 194/1949 Sb.

172

Tento případ se týkal především některých politických uprchlíků z Řecka, které Československo na přelomu 40. a 50. let 20. století trvale přijalo na své území. 173


174


175

Dobová terminologie tyto osoby nazývala jako „německé bezdomovce“ (myšleno apolity či bez státní příslušnosti), ačkoliv podle spolkové právní úpravy zůstávaly německým státními občany.

51

ţe problematika těchto osob se neřešila znovunavrácením ani opcí,176 ale pouze kolektivním udělením občanství, zákon přímo zapříčinil vznik dvojího občanství těchto osob, neboť podle platné spolkové právní úpravy tyto osoby zůstaly i po 7. květnu 1953 občany Spolkové republiky Německo! Německé občanství po těchto osobám navíc dědí i jejich potomci.

4.2. Právní úprava pozbývání občanství v letech 1949 až 1968

Právní úpravu pozbývání občanství v období po roce 1949 hluboce poznamenaly nezákonnosti totalitního komunistického reţimu. Některé právní normy týkající se státoobčanských otázek přijímané a prosazované v celém období let 1948 aţ 1989 totiţ byly v příkrém rozporu s mezinárodněprávními závazky tehdejšího Československa, zejména pokud šlo o zbavování občanství osob proti jejich vůli. Zákon o státním občanství z roku 1949 umoţňoval pozbytí občanství třemi způsoby: sňatkem,177 na základě propuštění178 a dále zakládal zcela nový titul odnětí občanství.179 Československá státní příslušnice pozbývala občanství automaticky a bez dalších formalit uzavřením sňatku s cizincem, jestliţe podle právní úpravy státu manţela sňatkem automaticky nabývala jeho státní občanství.180 V ostatních případech ji československé občanství zůstávalo zachováno. Ţena navíc mohla československé úřady poţádat o zachování občanství, přestoţe sňatkem automaticky nabývala občanství jiného státu. Tato právní úprava ovšem pozbyla platnosti 4. července 1962, kdy v československém právní řádu nabyla účinnosti mezinárodní Úmluva o státním občanství vdaných žen,181 kterou Československo spolupodepsalo 3. září 1957.

176


177

Pozbytí občanství v souvislosti se sňatkem upravovalo ustanovení § 5 zákona č. 194/1949 Sb.

178

Pozbytí občanství propuštěním upravovalo ustanovení § 6 zákona č. 194/1949 Sb.

179

Pozbytí občanství propuštěním upravovalo ustanovení § 7 zákona č. 194/1949 Sb.

180

Autoři Jan Černý a Miloš Valášek ve své publikaci České státní občanství na straně 80 uvádí přehled států, podle jejichž právní úpravy manželka sňatkem automaticky nabývala státní občanství. Jednalo se o následující země: Belgie, Finsko, Francie, Irán, Island, Itálie, Libanon, Nizozemí, Spolková republika Německo, Peru, Portugalsko, Rakousko, Španělsko, Švýcarsko, Turecko a Venezuela. 181

Do československého právního řádu vstoupila jako vyhláška ministra zahraničních věcí č. 72/1962 Sb., o Úmluvě o státním občanství vdaných žen.

52

Článek 1 úmluvy182 stanovil, ţe sňatek sám o sobě nemá vliv na státní občanství ţeny provdané za cizince. Ţena tudíţ nemůţe pouhým sňatkem s cizincem automaticky pozbýt svou dosavadní státní příslušnost. Čl. 2183 dále rušil dosavadní praxi rozšířenou v řadě států světa, jejichţ právní řády odvozovaly státní příslušnost vdané ţeny od jejího manţela. Státní příslušnost manţelky se přijetím úmluvy stala zcela samostatným titulem nezávislým na změnách občanství manţela. Ustanovení čl. 3 zakládalo právo ţeny získat státní občanství manţela-cizince na vlastní ţádost za zvláštních (myšleno zvýhodněných) naturalizačních podmínek. Úmluva nezakazovala pozbytí dosavadního občanství ţeny, pokud po sňatku s cizincem poţádala o nabytí státního občanství manţela podle čl. 3. Pokud ovšem státní občanství manţela nabývala automaticky pouhým sňatkem bez vlastní ţádosti, své dosavadní občanství neztrácela. Úmluva otevřela prostor pro výkon nové kategorie dvojího občanství, která zahrnovala i státní příslušnice tehdejší Československé socialistické republiky provdané za cizince pocházející ze států, jejichţ právní řády spojovaly se sňatkem automatické nabytí státního občanství. Propuštěn ze státního svazku mohl být občan pouze na základě vlastní ţádosti, kterou československým úřadům adresoval z ciziny v souvislosti s ţádostí o občanství cizího státu, jehoţ právní úprava podmiňovala nabytí občanství prokázáním propuštění z dosavadního státního svazku, anebo kterou podával v souvislosti s plánovaným vystěhováním se do ciziny ještě z československého území, avšak aţ po vystavení povolení k vystěhování od československého ministerstva zahraničí.184 Odnětí občanství, které stálo v rozporu s mezinárodněprávními Československa, přicházelo v úvahu v následujících případech:

závazky

-

občan se zdrţoval v cizině a vyvíjel „činnost státu nepřátelskou“ nebo jí podobnou

-

občan opustil území Československa nezákonným způsobem

-

občan se zdrţoval v cizině a neuposlechl výzvu k návratu

Občanství ovšem mohlo být na základě problematického ustanovení zákona odňato také osobám, které současně měly i jinou státní příslušnost, a dále osobám, které se zdrţovaly

182

Citace ustanovení čl. 1 úmluvy: „Každý smluvní stát souhlasí s tím, že ani uzavření ani rozvedení manželství mezi jeho příslušníkem a cizincem, ani změna státního občanství manžela během manželství nemohou mít samy o sobě vliv na státní občanství ženy.“ 183

Citace ustanovení čl. 2 úmluvy: „Každý smluvní stát souhlasí s tím, že ani dobrovolné přijetí státního občanství jiného státu jedním z jeho příslušníků, ani zřeknutí se státního občanství jedním z jeho příslušníků nebrání manželce tohoto příslušníka v tom, aby si uchovala své státní občanství.“ 184

Žádosti o propuštění ze státního svazku ještě z území Československa podávali nejčastěji občané německého původu, kteří od spolkových úřadů nejprve obdrželi příslib tzv. přijetí v Německu (popřípadě i udělení německého občanství) a posléze získali od ministerstva zahraničí v Praze povolení k vystěhování.

53

v zahraničí bez platného československého cestovního dokladu déle neţ pět let, coţ slouţilo jako jistá pojistka proti vzniku dvojího občanství u československých státních občanů, která byla v hrubém rozporu s mezinárodněprávními závazky Československa i kogentními normami mezinárodního práva samotného.185 Českoslovenští občané mohli státní příslušnost pozbýt také soudním rozsudkem podle ustanovení trestního zákona č. 86/1950 Sb., který v § 42 dovoloval uloţit jako vedlejší trest ztrátu občanství trestných činů velezrady, vyzvědačství, opuštění republiky, válečného škůdnictví, válečné zrady a vraţdy na ústavním činiteli. Ustanovení nahrazovalo obdobné ustanovení § 53 zákona č. 231/1948 Sb., na ochranu lidovědemokratické republiky, které přestalo platit k 1. srpnu 1950, kdy nabyl účinnosti nový trestný zákon. Veškeré případy pozbytí občanství podle § 42 zákona č. 86/1950 Sb. později zrušilo ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (stejně jako rušilo pozbytí občanství podle § 53 zákona č. 231/1948 Sb. platného v letech 1948 aţ 1950). Pozbytí občanství jako vedlejší trest zcela vypustila novela trestného zákona č. 63/1956 Sb., která měnila a doplňovala trestný zákon č. 86/1950 Sb. Na závěr kapitoly o vývoji právní úpravy v letech 1949 aţ 1968 je třeba uvést, ţe novela zákona ostatním občanství, tj. zákon č. 72/1958 Sb., novela předpisů o nabývání a pozbývání československého státního občanství, právní úpravu zaloţenou zákonem č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství, významněji neměnila. Významnější změny nepřinesla ani třetí československá ústava přijatá v roce 1960, ústavní zákon č. 100/1960 Sb. Za povšimnutí stojí snad jedině vypuštění formulace o „jediném a jednotném“ československém státním občanství z jejího znění.

4.3. Založení českého státního občanství jako primárního titulu v roce 1969

V souvislosti se vznikem československé federace na základě zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, se k 1. lednu 1969 zásadně pozměnil půdorys právní základny státního občanství. Vznikl zcela nový institut republikového občanství (tehdy České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky), který byl podle nové státoobčanské právní úpravy, tj. zákona č. 165/1968 Sb., o zásadách nabývání a pozbývání občanství, primární.186 Společné federální československé státní občanství od něj bylo odvozené187 za uplatnění dvou zásad:

185


186

Podle ustanovení čl. 5 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci.

187

Ustanovení čl. 5 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci.

54

 Kaţdý dosavadní československý státní občan se musel stát občanem jedné z republik, výkon československého občanství bez republikového nebyl moţný. Československé občanství bez vazby na republikové samo o sobě neexistovalo.

 Nikdo se mohl stát občanem současně obou republik.

Zákon č. 165/168 Sb. stanovil pravidla pro určení republikového občanství tak, aby ţádný dosavadní československý občan bydlící na území státu ani kdekoliv v zahraničí své dosavadní československé občanství, nově vázané na republikové, nepozbyl.188 Jednotlivá ustanovení zákona zakládala následující pravidla: -

dosavadní československý státní občan se stal v okamţiku účinnosti zákona čili 1. ledna 1969 občanem té republiky, na jejímţ území se narodil189

-

státní občané narození v zahraničí (např. naturalizovaní občané) nabývali občanství té republiky, na jejímţ území měli k 1. lednu 1969 trvalý pobyt190

-

státní občané narození v zahraničí, kteří k 1. lednu 1969 neměli trvalý pobyt ani v jedné ze dvou republik, nabývali občanství té republiky, ve které měli poslední trvalý pobyt, případně ve které měli poslední trvalý pobyt jejich rodiče191

-

pokud by republikové občanství nebylo moţné určit podle ţádné z výše uvedených zásad, dosavadní československý státní občan si republikové občanství zvolil prohlášením192

-

zákon navíc umoţňoval volnou změnu republikového občanství podle výše uvedených zásad provedenou pouhým prohlášením193, avšak nejpozději do 31. prosince 1969 (např. kaţdý obyvatel Slovenska narozený na Slovensku a s trvalým pobytem na Slovensku si tehdy mohl zvolit české občanství)

-

děti narozené po 1. lednu 1969 nabývaly republikové občanství rodičů194

188


189

Ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 165/1968 Sb., o zásadách nabývání a pozbývání občanství.

190

Ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 165/1968 Sb.

191

Rovněž ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 165/1968 Sb.

192

Ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 165/1968 Sb.

193

Ustanovení § 4 zákona č. 165/1968 Sb.

194

Ustanovení § 6 odst. 1 zákona.

55

-

děti, jejichţ jeden z rodičů měl české a druhý slovenské republikové občanství, nabývaly občanství té republiky, na jejímţ území se narodily, pokud se narodily v cizině, zákonní zástupci jim republikové občanství museli zvolit prohlášením ve lhůtě 6 měsíců od narození195

-

uzavřením smíšeného česko-slovenského sňatku se republikové občanství manţelů neměnilo,196 avšak kterýkoliv z manţelů si mohl ve lhůtě 6 měsíců prohlášením zvolit občanství druhého manţela197

-

zákon umoţňoval změnu republikového občanství kdykoliv později v souvislosti s pouhým přihlášením se k trvalému pobytu ve druhé republice bez jakýchkoliv dalších podmínek, ţadatel ztrácel dosavadní republikové občanství automaticky s nabytím nového198

Na federální zákon o státním občanství č. 165/1968 Sb. navazovaly republikové zákony, které zásady federálního zákona v podstatě jen zopakovaly, byť v odlišném paragrafovém znění:

 Zákon České národní rady č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky

 Zákon Slovenské národní rady č. 206/1968 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství Slovenské socialistické republiky

Navzdory skutečnosti, ţe ustanovení čl. 5 zákona č. 143/1968 Sb. zakládalo republikové občanství jako primární, pouze československé občanství i nadále vystupovalo jako jediný a jednotný mezinárodně uznávaný titul ve vztahu k zahraničí. Česká socialistická republika ani Slovenská socialistická republika se totiţ nestaly subjekty mezinárodního práva.199 Mezinárodněprávní subjektivitu si i nadále podrţela výhradně jen Československá socialistická republika jako společná federace.200

195


196


197


198


199

Pro srovnání: Běloruská sovětská socialistická republika a Ukrajinská sovětská socialistická republika, byť byly součástí Svazu sovětských socialistických republik, požívaly vlastní mezinárodněprávní subjektivity a dokonce měly své vlastní zastoupení v OSN. 200


56

Vzniklou disproporci si záhy uvědomili i zákonodárci a rozhodli se pojetí vztahu mezi federálním a republikovým občanstvím dodatečně pozměnit. 20. prosince 1970 byl schválen ústavní zákon č. 125/1970 Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, který novelizoval zmíněný čl. 5.201 Ustanovení odst. 1 novelizovaného článku vracelo do právního řádu výslovný princip „jednotného“ občanství, který se po 1. lednu 1969 z právní úpravy vytratil.202 Změnila se také zásadní formulace článku: formulaci z roku 1968 „zásady nabývání a pozbývání státního občanství republik stanoví zákon Federálního shromáždění“ nahradila formulace nová: „nabývání a pozbývání československého státního občanství upravuje zákon Federálního shromáždění“, coţ do jisté míry představovalo popření principu republikového občanství jako primárního titulu. Nicméně Federální shromáždění zákon o nabývání a pozbývání československého státního občanství podle novelizovaného článku 5 nikdy neschválilo.203 Osoby, které se staly československými občany za existence československé federace čili v období od 1. ledna 1969 do 31. prosince 1992, nabývaly občanství podle českého zákona č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky nebo slovenského č. 206/1968 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství Slovenské socialistické republiky.

4.4. Nejvýznamnější změny v právní úpravě přijaté v roce 1969

Zásady nabývání a pozbývání občanství České socialistické republiky zakotvené v jednotlivých ustanoveních zákona č. 39/1969 Sb. v principu vycházely z právní úpravy platné do 31. prosince 1968 pro československé státní občanství. Přesto se v nové právní úpravě objevily tři významné změny: (1) Nejvýznamnější změna v oblasti nabývání občanství se týkala ustanovení o nabývání občanství z titulu narození.204 U dětí narozených mimo území státu nově stačilo, aby byl nositelem českého občanství pouze jeden rodič, zatímco podle předchozí právní úpravy museli být nositeli československého občanství oba rodiče. Nové ustanovení ovšem platilo aţ od 8. května 1969.205 Výjimka z této zásady platila pouze pro Slovensko206 a dále pro státy, se

201

V této souvislosti je třeba upozornit na chybu v publikaci Jana Černého a Miloše Valáška České státní občanství, kteří na straně 323 pro srovnání citují původní paragrafové znění klíčového článku 5 zákona č. 143/1968 Sb., avšak v podobě po jeho novelizaci v roce 1970. 202

Znění článku 5 odst. 1 zákona: „Československé státní občanství je jednotné.“

203


204

Titul nabytí občanství narozením upravovalo ustanovení § 8 zákona ČNR č. 39/1969 Sb.

205

Ustanovení § 17 odst. 2 zákona ČNR č. 39/1969 Sb. prodlužovalo účinnost předchozího ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 194/1948 Sb., ve znění zákona č. 72/1958 Sb., pro Českou socialistickou republiku do 7. května 1969, přestože dosavadní zákon samotný byl jako celek zrušen a nahrazen již k 1. lednu 1969.

57

kterými Československo uzavřelo smlouvy o zamezení vzniku dvojího občanství. V těchto případech děti ze smíšených rodin nabývaly občanství pouze jednoho státu. V případě, ţe podle ustanovení zákona č. 165/1968 Sb. nebo podle mezistátní smlouvy, nabývaly slovenské občanství nebo občanství druhého smluvního státu, české občanství narozením nenabývaly. V ostatních případech nabývaly české státní občanství bez ohledu na to, zda současně nabývaly občanství i jiného státu, na jehoţ území se narodily nebo jehoţ státním občanem byl druhý rodič. Ustanovení § 6 zákona ČNR č. 39/1969 Sb. tak značně rozšiřovalo moţnosti legálního výkonu dvojího občanství u osob narozených v cizině.207 (2) Další důleţitá změna se týkala úpravy pozbývání občanství. Podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona ČNR č. 39/1969 Sb. se občanství jiţ neztrácelo uzavřením sňatku s cizincem. Naopak se podle ustanovení § 13 odst. 1 automaticky ztrácelo v případě nabytí slovenského republikového občanství. (3) Ustanovení o pozbývání občanství tzv. odnětím byla z nového zákona původně zcela vypuštěna. Právní úprava vypracovaná v období tzv. pražského jara připouštěla pozbytí občanství pouze propuštěním ze státního svazku208 na základě ţádosti občana podané v souvislosti s úmyslem se z Československa vystěhovat nebo v souvislosti s nabytí cizího státního občanství. Sladění státoobčanské právní úpravy s mezinárodněprávními závazky Československé socialistické republiky patří k téměř neznámým stránkám demokratizačního procesu v Československu v roce 1968. Ostatně projekt federalizace Československa byl jediným z bodů tzv. Akčního programu KSČ z dubna 1968, který se československému vedení z období pražského jara podařilo prosadit i v období nastupující normalizace po sovětské okupaci 21. srpna 1968.209 Avšak po konečném odstavení posledních reformních představitelů z vedení KSČ v září 1969210 a nástupu nového politického kurzu tzv. konsolidace a normalizace,211 byl 206

Dítě narozené na Slovensku, jehož jeden rodič měl české občanství a druhý slovenské, nabývalo podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 165/1968 Sb. pouze slovenské občanství. 207

Ustanovení pochopitelně otevíralo cestu nejen ke dvojímu občanství, ale případně i k vícenásobnému občanství v případech, kdy měl druhý rodič v době narození dítěte více cizích státních příslušností zemí, jejichž právní úpravy umožňovaly nabytí občanství dítětem, nebo v případě, kdy se dítě narodilo ve smíšené rodině, avšak na území třetího státu, jehož právní úprava umožňovala nabytí občanství na základě principu ius soli. 208

Ustanovení § 14 zákona ČNR č. 39/1969 Sb.

209

EMMERT, F., Rok 1968 v Československu, s. 16-17.

210

Na zasedání pléna ÚV KSČ ve dnech 25. a 26. září 1969 byl Alexander Dubček definitivně odvolán z předsednictva ÚV KSČ. Odvolán byl také Josef Smrkovský. ÚV KSČ tehdy definitivně zrušilo slavné Provolání všemu lidu ČSSR! z 21. srpna 1968 a prohlásilo za neplatný tzv. vysočanský (mimořádný) 14. sjezd KSČ ze srpna 1968. Následovalo jmenování nové federální vlády. 211

EMMERT, F., Rok 1968 v Československu, s. 54-57.

58

zákon č. 39/1969 Sb. překotně doplněn zákonným opatřením předsednictva České národní rady č. 124/1969 Sb. zde dne 6. listopadu 1969, kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky. Zákonné opatření předsednictva ČNR doplnilo zákon č. 39/1969 Sb. o nové ustanovení § 14a vracející do státoobčanské právní úpravy titul pozbytí státního občanství odnětím, avšak nikoliv v podobě, která platila do roku 1968. Právní úprava doznala významných změn. Ministerstvo vnitra bylo nově zmocněno odejmout občanství českému občanovi pobývajícímu v cizině,212 a který současně splňoval ještě jednu z následujících podmínek: -

nabyl cizí státní občanství na vlastní ţádost

-

vstoupil bez povolení československých úřadů do cizích vojenských sluţeb

-

vstoupil do organizace, jejíţ činnost je „zaměřena proti státnímu zřízení“ ČSSR

-

nezákonně opustil území Československa

-

neuposlechl výzvy k návrtu z ciziny zpět do vlasti

-

svými činny poškozuje důleţité zájmy ČSSR

Zákonné opatření dále zakládalo moţnost odejmout občanství také osobě, které byla souběţně nositelem i jiného státního občanství (bez ohledu na místo jejího pobytu) a dále osobě, která pobývala dále neţ 5 let v zahraničí bez platného cestovního dokladu ČSSR. Právní norma se ve své podstatné části opět dostávala do příkrého rozporu s mezinárodněprávními závazky tehdejšího Československa. Současně však zavedla ve světě obvyklou zásadu automatického pozbytí občanství213 (bez dalších formalit) v případě nabytí cizího během ţivota na základě projevu vůle. Pozbytí občanství odnětím v souvislosti s výkonem občanství jiného státu sice připouštěla i předchozí právní úprava platná do roku 1968,214 avšak titul automatického pozbytí občanství odnětím v případě nabytí cizího z výslovného projevu vlastní vůle (na ţádost) zakládalo aţ zmíněné zákonné opatření předsednictva ČNR.

212


213


214

Ustanovení § 7 zákona č. 194/1949 Sb. o nabývání a pozbývání československého státního občanství.

59

5. České státní občanství v letech 1990 až 2010 5.1. Změny v právní úpravě v letech 1990 a 1991

Zhroucení komunistického reţimu v Československu v listopadu a prosinci roku 1989 vedlo uţ v následujícím roce k významným, aţ téměř revolučním zásahům zákonodárců do stávajícího právního řádu. Celý systém procházel obdobím četných a zásadních změn uskutečňovaných ve velmi krátkém časovém období, coţ bylo historicky srovnatelné snad jedině s léty po skončení obou světových válek (1918-1920 a 1945-1949).215 Právní normy přijaté v tzv. období nesvobody, tj. od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, sice zůstávaly i nadále v platnosti (podobně jako byly po 28. říjnu 1918 recipovány normy rakouské), avšak bylo nezbyté je urychlenou novelizací uvést do souladu s mezinárodněprávními závazky státu a odstranit z nich nejkřiklavější deformace vzniklé za minulého reţimu. Současně se pracovalo na nových zákonech, které měly novelizované normy postupně nahrazovat. Jejich příprava se ale nakonec protáhla do delšího období, neţ se původně aţ s přílišným optimismem očekávalo. Dokonce i přijetí nové ústavy a zákona o státním občanství se neustále oddalovalo, aţ nakonec bylo spojeno s dalším historickým přelomem v novodobých českých dějinách a totiţ s vyhlášením samostatné České republiky 1. ledna 1993. Problematiku státního občanství upravoval aţ do 31. prosince 1992 zákon České národní rady č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky, doplněný dvěma „restitučními“ zákony, které odstraňovaly z právní úpravy ustanovení stojící v rozporu s mezinárodněprávními závazky státu a alespoň částečně narovnávaly některé deformace vzniklé v období komunistické vlády.216 Největší křivdy u některých titulů pozbývání občanství napravoval zákon č. 88/1990 Sb., kterým se mění a doplňují předpisy o nabývání a pozbývání československého státního občanství,217 s účinností od 29. března 1990, který rušil veškerá rozhodnutí ministerstva vnitra o odnětí občanství emigrantům. Odnětí občanství zákon zpětně měnil na propuštění ze státního svazku, přičemţ dotčeným osobám dával ve lhůtě do 31. prosince 1993 moţnost projevit vůli zachovat občanství. Musely tak učinit písemně před zastupitelským úřadem nebo příslušným správním

215

EMMERT, F., Sametová revoluce, s. 68-71.

216


217

Na federální zákon navazoval o dva dny později také republikový zákon č. 92/1990 Sb., kterým se mění zákon ČNR č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky, ve znění zákonného opatření předsednictva ČNR č. 124/1969 Sb.

60

úřadem v Československu. Osobám, které byly podle právních norem platných v období komunistického reţimu propuštěny ze státního svazku, tentýţ zákon nově poskytoval moţnost poţádat o udělení (znovunabytí) občanství za zjednodušených podmínek. Dne 1. července 1990 nabyl účinnosti druhý zákon, který odstraňoval křivdy a nespravedlnosti komunistického reţimu v oblasti pozbývání státního občanství, a to zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, který rušil všechny soudní rozsudky z období let 1948 aţ 1956 ukládající jako vedlejší trest ztrátu státního občanství, coţ bylo v rozporu s kogentními normami mezinárodního práva i mezinárodněprávními závazky Československa podobně jako odnímání státního občanství.218 Podrobněji je účinkům a rozsahu zákonů č. 88/1990 Sb. a 119/1990 Sb. věnována kapitola 8.4. Obnova občanství ČR podle zákonů č. 88/1990 Sb. a č. 119/1990 Sb. Tyto zákony totiţ zakládaly moţnost legálního výkonu dvojí státní příslušnosti: československé a cizí, nabyté v emigraci. Tituly pozbytí státního občanství odnětím a soudním rozsudkem představovaly v období komunistického reţimu natolik hrubý zásah do práv jednotlivce, ţe se zákonodárci rozhodli vloţit zásadu zákazu zbavení státního občanství proti vůli jednotlivce (chápáno ve smyslu „bez projevu vůle“) přímo do zákonů i samotné ústavy. V únoru 1991 se dočkal opětovné novelizace stěţejní čl. 5 ústavního zákona č. 143/1968, o československé federaci, který formuloval právní předpoklady pro zaloţení institutu českého občanství. Novelizovaný článek zakládal zmíněnou zásadu, ţe „nikdo nemůţe být proti své vůli zbaven státního občanství“.219 Zásada zákazu ztráty občanství proti vůli (bez projevu vůle) fyzické osoby byla později zakomponována i přímo do nové ústavy, do ustanovení čl. 12 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., ústavy České republiky,220 který vstoupil v platnost 1. ledna 1993. Novelizace čl. 5 ústavního zákona č. 143/1968, o československé federaci v únoru 1991 současně obnovovala právní postavení republikového občanství jako primárního titulu, od kterého je federální československé občanství odvozeno. Jak jiţ bylo vysvětleno v kapitole 4.3. Založení českého státního občanství jako primárního titulu v roce 1969 republikové občanství za primární titul ustanovil jiţ v roce 1968 čl. 5 zákona o československé federaci, avšak novelizace tohoto článku v roce 1970 (zákon č. 125/1970 Sb.) vrátila postavení primárního titulu zpět federálnímu občanství, nicméně na tuto novelizaci jiţ nenavazoval nezbytný nový zákon o československém státním občanství a tak se i po roce 1970

218


219

Citace ustanovení čl. 5 odst. 3 novelizovaného zákona.

220

Citace ustanovení čl. 12 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb. (ústavy ČR): „Nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství.“

61

československé občanství určovalo podle zákonů o republikovém občanství,221 čímţ republikové občanství fakticky zůstávalo primárním titulem. Novelizace čl. 5 v roce 1991 tak pouze „legalizovala“ jiţ existující stav. Právní úprava z února 1991 plně reflektovala vývoj ve státoprávním uspořádání Československa. Společný stát se tehdy pozvolna měnil ve volný svazek a směřoval k rozdělení na dva samostatné subjekty mezinárodního práva.222

5.2. Rok 1993: Občanství ČR jako mezinárodně uznávaný titul

Dne 1. ledna 1993 vznikla samostatná Česká republika jako subjekt mezinárodního práva. Poklidný a řízený proces rozdělení společné federace se stal téměř vzorem pro případná podobná dělení mnohonárodnostních států v budoucnosti i v jiných částech světa.224 Rozdělení předcházela politická vyjednávání a vzájemná dohoda o společném postupu, čímţ se předešlo právní nejistotě ve vztahu ke třetím zemím i domácímu obyvatelstvu. Proces byl naplánován na měsíce dopředu, coţ poskytovalo dostatek času na pečlivé přípravy a právní ošetření nejváţnějších průvodních jevů. Díky tomu mohla hned k 1. lednu 1993 vstoupit v platnost i dlouho připravovaná nová ústava: ústavní zákon č. 1/1993 Sb. Ke stejnému datu nabyl účinnosti i zcela nový zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky. 223

Situování institutu českého státního občanství k 1. lednu 1993 jako mezinárodně uznávaného titulu značně usnadňoval a zjednodušoval fakt, ţe toto občanství v té době jiţ plných dvacet čtyři let existovalo jako občanství republikové a to dokonce v postavení primárního titulu, od kterého bylo společné federální občanství odvozeno. Okruh státních občanů České republiky proto nebylo třeba k 1. lednu 1993 znovu vymezovat, neboť nositelé

221

Zákon České národní rady č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky a zákon Slovenské národní rady č. 206/1968 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství Slovenské socialistické republiky. 222

ČEPELKA, Č., ŠTURMA, P., Mezinárodní právo veřejné, 49-50 s.

223

ONDŘEJ, J., POTOČNÝ, M., Obecné mezinárodní právo v dokumentech, 17 s.

224

Například nacionalisté z Vlámského bloku v Belgii již léta hovoří o rozdělení jejich země podle „příkladného československého modelu“.

62

tohoto občanství jiţ téměř čtvrtstoletí v úřední evidenci existovali.225 Z republikových občanů se automaticky stávali občané samostatného státu.226 Přesto zákonodárce musel připustit, ţe fakt rozdělení společné federace a vznik dvou zcela samostatných státních útvarů je natolik zásadní změnou, která se dotkne kaţdodenního ţivota občanů, ţe početným kategoriím občanů rozdělované federace, kteří měli osobní či právní vztah k oběma republikám a svému dosavadnímu republikovému občanství přikládali jen ryze formální význam, bude třeba umoţnit, aby se za této zcela nové situace znovu svobodně rozhodli pro státní občanství jedné z republik a případně své dosavadní občanství změnili. Práva těchto osob ve vztahu k českému občanství upravovala část třetí zákona č. 40/1993 Sb. nazvaná Zvláštní ustanovení o státním občanství České republiky v souvislosti se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky (§ 18 a §19). Kýţená mezistátní smlouva o úpravě státního občanství mezi Českou republikou a Slovenskou republikou tehdy bohuţel nebyla zkoncipována a podepsána, coţ vedlo ke značně odlišným ustanovením v českém a slovenském zákoně o občanství a ke zjevné disproporci v úpravě státoobčanských otázek v právních řádech obou zemí a v konečném důsledku také ke vzniku dvojího občanství českých občanů, kteří po 1. lednu 1993 nabyli slovenské občanství od roku 1999, a zachování principu „jediného občanství“ u převáţné většiny slovenských občanů, kteří po 1. lednu 1993 nabyli české občanství. Otázce změny občanství a vzniku dvojího občanství některých osob podle části třetí zákona č. 40/1993 Sb. je podrobně věnována samostatná kapitola 7. 2. Dvojí občanství ČR a SR v důsledku rozdělení československé federace.

5.3. Právní úprava státního občanství v letech 1993 až 2010

Ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství v zákoně č. 40/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jsou zaloţena na dosud převaţující zásadě „jediného občanství“, byť s významnou výjimkou obsaţenou v novelizaci části třetí v roce 1999 týkající se českých občanů, kteří po 1. lednu 1993 nabyli slovenské občanství. Podle platného zákona lze občanství České republiky nabýt, kromě případů souvisejících s rozdělením československé federace (tj. část třetí zákona), následujícími způsoby:

225


226

Citace ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb.: „Fyzické osoby, které ke dni 31. prosince 1992 byly státními občany České republiky a zároveň státními občany České a Slovenské Federativní Republiky, jsou od 1. ledna 1993 státními občany České republiky.“

63

 Narozením: Podle ustanovení § 3 zákona dítě nabývá státní občanství České republiky, pokud alespoň jeden rodič je v okamţiku jeho narození českým státním občanem. Nerozhoduje přitom místo (stát) narození dítěte. Od 1. ledna 1993 nabývá české občanství i dítě narozené na Slovensku, pokud jeden z jeho rodičů má českou a druhý slovenskou státní příslušnost, coţ podle předchozí právní úpravy227 nebylo moţné. Děti narozené od 1. ledna 1993 ve smíšeném československém manţelství (podle státní příslušnosti, nikoliv národnosti) automaticky nabývají dvojí státní příslušnost ČR a SR.

 Udělením (tj. naturalizací): Podle ustanovení § 7 aţ § 12 můţe ministerstvo vnitra udělit na ţádost státní občanství cizinci nebo osobě bez státní příslušnosti, která (1) splňuje podmínku minimálně pětiletého trvalého pobytu na území České republiky, (2) prokáţe, ţe pozbyla dosavadní státní příslušnost, s výjimkou osob bez státní příslušnosti a osob, kterým byl na území České republiky přiznán statut uprchlíka,228 (3) prokáţe, ţe v posledních pěti letech nebyla pravomocně odsouzena za úmyslný trestný čin a (4) prokáţe znalost českého jazyka. Ministerstvo vnitra můţe ve výjimečných případech jednu z podmínek prominout, včetně podmínky předloţení dokladu o pozbytí dosavadní státní příslušnosti.229 Můţe tak postupovat ale pouze v případech, pokud „právní předpisy státu, jehoţ je (ţadatel) státním občanem, neumoţňují propuštění ze státního svazku, anebo pokud tento stát odmítá vydat doklad o propuštění ţadatele ze státního svazku, nebo by ţadatel podáním ţádosti o propuštění ze svazku mohl vystavit sebe nebo osoby blízké pronásledování (…)“230 a dále také v případě minimálně dvacetiletého pobytu ţadatele na území České republiky. Na přiznání výjimky ani občanství samotného při splnění všech podmínek není právní nárok. Ustanovení § 11 zákona navíc jmenuje případy, kdy lze prominout podmínku pětiletého pobytu. Bez splnění této podmínky můţe být státní občanství České republiky uděleno ţadateli, (1) který se narodil na území České republiky, (2) ţije na území České republiky minimálně 10 let, ale nesplňuje podmínku trvalého pobytu, (3) byl v minulosti českým státním občanem, (4) byl osvojen českým státním občanem, (5) uzavřel sňatek s českým státním občanem a manţelství stále

227

Zákon DNR č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky.

228

Ustanovení § 7 odst. 1 písm. b).

229


230

Citace podstatné části ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) zákona.

64

trvá, (6) jeden z rodičů je českým státním občanem231 a nebo (7) přesídlil na území České republiky na pozvání vlády nejpozději do 31. prosince 1994 (tj. volyňští a kazašští Češi). Pro všechny slovenské občany ţádající o české občanství zase platí výjimka, ţe nemusí prokazovat znalost českého jazyka vzhledem k naprosté srozumitelnosti slověnštiny v českém jazykovém prostředí.

 Jinou formou: Podle ustanovení § 3a zákona lze státní občanství České republiky nabýt také osvojením, podle § 4 určením otcovství a podle § 5 nalezením na území České republiky.

Pozbytí českého státního občanství je podle současné právní úpravy moţné jen dvěma způsoby:

 Prohlášením: Podle ustanovení § 16 zákona se můţe občanství na základě projevu vůle vzdát prohlášením pouze osoba, která trvale ţije v zahraničí a má souběţně vedle českého i cizí státní občanství. Prohlášením se tedy neocitne bez státní příslušnosti. Pokud by se tak přeci jen stalo, prohlášení by bylo neplatné a osoba by zůstávala českým státním občanem.

 Nabytím cizího občanství: Podle ustanovení § 17 zákona pozbývá české státní občanství osoba, která získá cizí státní občanství na vlastní ţádost. České občanství pozbývá automaticky, bez dalších úkonů, okamţikem nabytí cizího. V zákoně se dále výslovně uvádí, ţe státní občanství ale neztrácí osoba, která získá cizí státní občanství narozením nebo sňatkem.232

Ustanovení § 17 zákona vrátilo s platností od 1. ledna 1993 do českého právního řádu zásadu pozbytí státního občanství nabytím cizího, která byla zrušena 29. března 1990 zákonem č. 88/1990 Sb., jímţ pozbývalo platnosti zákonné opatřením předsednictva ČNR č. 124/1969 Sb., jehoţ obsahem bylo ustanovení o odnětí občanství v případě nabytí cizího. Zásadu pozbytí českého státního občanství nabytím cizího v období mezi 29. březnem 1990 a 31. prosincem 1992 ţádná česká právní norma neobsahovala!

231

Z jazykového výkladu ustanovení, ve kterém je sloveso „být“ použito ve tvaru přítomného času „je“, lze jednoznačně dovodit, že ustanovení se týká pouze osob, jejichž rodič s českou státní příslušností je v době podání žádosti stále na živu. Podmínka pětiletého trvalého pobytu tedy nemůže být prominuta osobám, jejichž jeden z rodičů v minulosti byl českým státním občanem, avšak zemřel nebo občanství později pozbyl. 232

Plná citace ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 Sb.: „Státní občan České republiky pozbývá státní občanství České republiky okamžikem, kdy na vlastní žádost nabyl cizí státní občanství s výjimkou, kdy cizí státní občanství nabyl v souvislosti s uzavřením manželství nebo narozením.“

65

Právní úprava zaloţená zákonem č. 40/1993 Sb. prošla v následujících letech řadou novelizací a doplnění. První novelizace zákona o občanství, zákon č. 272/1993 Sb., s účinností od 11. listopadu 1993, dále usnadňovala nabývání českého občanství slovenským občanům v důsledku zániku federace (rozšiřovala okruh oprávněných osob a zjednodušovala podmínky stanovené zákonem s účinností od 1. ledna 1993).233 Novelizace provedená nařízením vlády č. 337/1993 Sb., s účinností od 1. ledna 1994, prodluţovala lhůty, ve kterých mohli slovenští občané za jednodušších podmínek ţádat o české státní občanství. Další novelizace zákonem č. 140/1995 Sb., s účinností od 27. července 1995, zpřístupnila české občanství volyňským Čechům, kteří se vrátili do České republiky na pozvání vlády v letech 1990 aţ 1994. Třetí novelizace zákonem č. 139/1996 Sb., s účinností od 26. dubna 1996, se týkala otázek pozbytí občanství prohlášením podle § 16 zákona a dále rozšiřovala moţnosti nabytí občanství za zvýhodněných podmínek pro některé slovenské občany.234 Významnou novelizaci představoval zákon č. 194/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 2. září 1999, který zcela změnil obsah § 18 v části třetí a vloţil do nového znění odst. 2 naprosto revoluční zásadu: státní občanství České republiky nepozbývá občan, který po 1. lednu 1993 nabyl slovenské státní občanství na vlastní ţádost! Navíc byla právní úprava v roce 1999 doplněna také zvláštním zákonem č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů, jenţ upravoval obnovu státního občanství československých emigrantů se vztahem k území České republiky, kteří pozbyli občanství v emigraci v období od 25. února 1948 do 28. března 1990 podle zdeformovaných komunistických právních norem. Zákonu je podrobně věnována samostatná kapitola 8.5. Průlomový zákon č. 193/1999 Sb. umožňující výkon dvojího občanství. Dva zákony z roku 1999, zákon č. 193 a zákon č. 194, legalizovaly v širokém měřítku výkon dvojí státní příslušnosti u československých emigrantů a českých občanů na Slovensku, přestoţe tyto osoby nabyly cizí státní občanství na vlastní ţádost. Zcela zřetelně tak rušily dosavadní zásadu jediného občanství! Další novelizace některých ustanovení zákona o státním občanství provedené v letech 2002, 2003, 2005 a 2008 jiţ významnější změny nepřinesly. Z výčtu novelizací je zřejmé, ţe právní úprava se v relativně krátkém čase často měnila a doplňovala a vykazovala tak značnou nestálost ve srovnání s právními úpravami

233


234

Podle nového ustanovení v novelizovaném zákoně § 11 odst. 3 mohlo ministerstva vnitra prominout podmínku pětiletého trvalého pobytu žadateli o občanství, kterým měl v den podání žádosti nebo kdykoliv před tím slovenské občanství, a který současně měl přetržitý trvalý pobyt na území České republiky založený ještě za existence společného státu, tedy minimálně od 31. prosince 1992.

66

platnými v předchozích historických obdobích (zejména ve srovnání s vůbec první právní úpravou z roku 1811).

67

6. Mezistátní smlouvy o zamezení vzniku dvojího občanství

6.1. Úmluva o naturalizaci mezi Československem a USA

Československá republika patřila v letech 1918 aţ 1992 mezi státy, jejichţ právní úpravy z principu odmítaly dvojí či vícenásobné občanství a k jeho existenci přistupovaly jako k neţádoucímu jevu. Vzniku dvojího občanství se Československo snaţilo předcházet nejen ustanoveními ve vnitrostátní legislativě, ale také prostřednictvím mezistátních smluv. Za dobu své existenci jich uzavřelo celkem osm. Podle obsahu a doby, kdy vznikly a k jakému účelu slouţily, je lze rozdělit do dvou kategorií a to na (1) úmluvu o naturalizaci s USA z roku 1928235 a na (2) sedm smluv s tzv. socialistickými zeměmi o zamezení vzniku dvojího občanství, které byly podepsány postupně v letech 1957 aţ 1984 (dvě smlouvy byly uzavřeny se SSSR a po jedné s Maďarskem, Polskem, Německou demokratickou republikou, Bulharskem a Mongolskem). K uzavření smlouvy s USA došlo relativně krátce po vzniku Československa. Obě země k tomu vedla naléhavá potřeba smluvně upravit státoobčanské vztahy mnoha tisíc bývalých obyvatel pocházejících z území nově vzniklé Československé republiky, kteří se před i po vzniku samostatného státu vystěhovali do USA. Od poloviny 19. století aţ do konce 20. století přesídlily z českých zemí do USA statisíce osob. Právě jich se úmluva o naturalizaci týkala především, byť podle zásad a obyčejů mezinárodního práva byla smlouva koncipována jako plně reciproční, tudíţ vztahovala se i na bývalé americké občany pobývající na území nově vzniklého Československa.236 Obdobné úmluvy USA podepsaly s celou řadou dalších států, z nichţ přicházeli na americký kontinent ve větším počtu emigranti (např. s Německým císařstvím). Úmluva o naturalizaci mezi Československem a Spojeným státy americkými byla podepsána 16. července 1928 v Praze. Součástí československých právních přepisů se stala 7. prosince 1929, kdy byla publikována formou zákona č. 169/1929 Sb., avšak se zpětnou účinností jiţ od 14. listopadu 1929 (tedy tři týdny před vyhlášením). Prováděcí předpis byl

235


236

Počet bývalých amerických občanů, kteří podle úmluvy o naturalizaci s USA nabyli československé státní občanství, není přesně znám (československé občanství podle zákona č. 236/1920 Sb. získala např. manželka T. G. Masaryka Charlotta, původem Američanka). Mohlo se jednat řádově o desítky až stovky amerických občanů, především z řad české krajanské komunity v USA, kteří po roce 1918 trvale přesídlili do Československa. Faktem ale zůstává, že i většina příslušníků československých legií rekrutovaných z řad české menšiny v USA se po skončení první světové války vrátila zpět do Spojených států. Do Československa přesídlily spíše jen osoby, které se v letech 1915 až 1918 spolupodílely na činnosti československých exilových orgánů v USA a v nově vzniklé republice jim byly nabídnuty vysoké posty ve státní správě (např. Slovák Štefan Osuský). V každém případě se jednalo jen o okrajový jev, který nemohl vyvolat potřebu podpisu úmluvy o naturalizaci mezi Československem a USA. Jediným důvodem k jejímu dojednání byli čeští, slovenští a rusínští vystěhovalci v USA.

68

vydán rovněţ formou zákona č. 60/1930 Sbírky zákonů a nařízení, jímž se provádí Úmluva o naturalizaci. Zákon byl publikován 29. dubna 1930. Navzdory přehledné formulaci všech ustanovení (velmi stručně shrnutých do pouhých čtyř článků) a jasnému prováděcímu předpisu se úmluva jiţ v meziválečném období stala předmětem chybných výkladů, později navíc nebyla z americké ani československé strany zcela dodrţována. Debata o výkladu některých ustanovení pokračovala i po roce 1989 a dokonce po vzniku samostatné České republiky v roce 1993. Některé problematické body musel dokonce řešit Ústavní soud České republiky. Nakonec byla úmluva 20. srpna 1997 zrušena právní normou č. 229/1997 Sb., sdělením ministerstva zahraničních věcí. Podle ustanovení úmluvy občané smluvních států, kteří naturalizací nabyli občanství druhé země, pozbyli ke dni jeho přiznání dosavadní občanství země původu. Podle článku I odst. 3 by toto ustanovení dočasně pozbývalo platnosti, pokud by se jedna ze smluvních stran ocitla ve „válečném stavu“. Po jeho skončení by se platnost ustanovení opět automaticky obnovila. Článek II chránil naturalizované občany před jejich trestním stíháním v zemi původu za nesplnění povinnosti nástupu k vojenské sluţbě. Článek III liberalizoval podmínky návratu naturalizovaného občana zpět do země původu. Pokud by se takový občan opět trvale usadil v zemi původu „bez úmyslu se vrátit“, občanství nabyté naturalizací by ztratil. Ustanovení článku III přitom blíţe specifikovalo pobyt „bez úmyslu se vrátit“ jako pobyt po dobu delší neţ dva roky. Úmluva ovšem neřešila, zdali občan v takovém případě nabýval zpět původní státní příslušnost. To mezistátní úmluva nechávala na právní úpravě příslušné země. Úmluva o naturalizaci vnesla do československého právního řádu novou formu pozbývání československého občanství. Zatímco před účinností úmluvy bylo přípustné pozbytí občanství během ţivota pouze propuštěním ze státního svazku podle § 21 zák. čl. L 1879, nyní přibyla i nová moţnost ztráty občanství naturalizací čili právním aktem jiného státu bez jakékoliv součinnosti československého státu. Ztráta občanství nově nastávala ex lege. Nelze souhlasit s názory, ţe úmluva obsahovala nejednoznačná ustanovení. Problémy se týkaly spíše její aplikace a pouţívání (či spíše nepouţívání) v praxi v nelehkých historických obdobích, kterými Československo ve 20. století procházelo. Hlavní překáţka spočívala v nedostatečné výměně relevantních informací o naturalizovaných občanech mezi USA a Československem, coţ znesnadňovalo pouţívání úmluvy.237 Tento fakt byl podmíněn napjatými vztahy mezi oběma státy v období tzv. studené války v letech 1948 aţ 1989. Povinnost vzájemného informování nebyla kupodivu zakomponována ani do Konzulární úmluvy mezi Československou socialistickou republikou a Spojenými státy americkými podepsané 9. července 1973 v Praze a publikované Vyhláškou ministerstva zahraničních věcí č. 28/1988 Sb. V této úmluvě se československá strana zavázala alespoň k tomu, ţe bude s osobami, které přicestují do Československa za účelem dočasné návštěvy

237


69

s americkým cestovním pasem a platnými československými vízy, zacházet tak, jakoby se jednalo o americké občany, byť by současně mohly být podle československého práva povaţovány i za občany Československa, umoţní těmto osobám dočasným pobyt na území státu a umoţní jim také odjezd ze země bez dalších dokumentů.238

6.2. Otázka retroaktivity úmluvy s USA

Určité nejasnosti vyvstaly ohledně retroaktivity Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojeným státy americkými a formulace ustanovení ve článku I odst. 2, podle kterého se úmluva dotýkala státních příslušníků, „kteří byli anebo budou naturalizováni“ ve druhé smluvní zemi. Z formulace „byli naturalizováni“ lze dovodit zřejmou retroaktivitu ustanovení úmluvy, avšak nelze s jistotou dovodit, zdali se vztahovala pouze na třítýdenní období mezi začátkem účinnosti úmluvy (14. listopadu 1929) a její pozdější publikací ve sbírce (7. prosince 1929)239 nebo rovněţ i na celé období mezi vznikem Československa a nabytím účinnosti úmluvy. Podle metodického výkladu prováděcího předpisu z roku 1930 ztratily podle úmluvy československé občanství všechny osoby naturalizované v USA v celém období let 1918 aţ 1929. Nevzniklo tedy právní vakuum. Pro nepřípustnost zachování československého občanství osobám naturalizovaným v letech 1918 aţ 1929 v USA jednoznačně svědčí vedle ustanovení úmluvy o občanech, kteří „byli naturalizováni“, také další československé právní normy. Úmluva svým obsahem navazovala na podobnou Úmluvu o státním občanství uzavřenou v roce 1871 mezi USA a Rakousko-Uherskem.240 Podle ustanovení článku I odst. 1 této úmluvy ztrácely rakousko-uherské státní občanství osoby, které po pěti letech pobytu v USA získaly americké občanství naturalizací. Platnost tohoto zákona (mezinárodní smlouva byla uveřejněna v rakousko-uherské Říšské sbírce zákonů jako zákon) byla potvrzena československým recepčním zákonem č. 11/1918 Sb. z. a n., o zřízení samostatného státu československého, který recipoval rakousko-uherský právní řád v jeho celistvosti.241 Uţ z tohoto vykladu lze dovodit nepřípustnost zachování československého občanství u osob naturalizovaných v USA, neboť americko-rakousko-uherská smlouva z roku 1871 zůstávala po 28. říjnu 1918 závazná pro nástupnické státy, které vznikly na troskách podunajské

238

Např. ČERNÝ, J., VALÁŠEK, M., České státní občanství, s. 130.

239

V legislativním procesu nebývá příliš obvyklé, aby okamžik účinnosti právní normy předcházel jejímu vyhlášení ve sbírce zákonů. 240

Říšská sbírka zákonů RGBI č. 74/1871.

241

EMMERT, F., Vznik republiky 1918, s. 42-49.

70

monarchie. Československo plně přijalo nástupnictví po Rakousko-Uhersku, byť sukcese států242 v té době ještě nebyla upravena mezinárodními normami.243 Příkladem byl jiţ zmiňovaný recepční zákon. Zachování občanství při nabytí cizího prostřednictvím naturalizace navíc nepřipouštěla ani československá Ústavní listina přijatá v roce 1920. Ustanovení § 4 listiny nedovoluje souběh československého občanství s cizím občanstvím. Lze tedy konstatovat, ţe všichni českoslovenští občané, kteří byli v rozmezí od 28. října 1918 do 14. listopadu 1929 naturalizováni ve Spojených státech amerických, ztratili československé občanství podle § 4 Ústavní listiny a podle čl. 1 Úmluvy o státním občanství mezi USA a Rakousko-Uherskem z roku 1871 a s největší pravděpodobností také podle retroaktivních účinků Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojeným státy americkými z roku 1928.

6.3. Vymezení období pozastavení platnosti úmluvy

Význam Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojeným státy americkými výrazně vzrostl po politických změnách v Československu po roce 1989. Nová právní úprava totiţ podmiňovala uplatnění restitučních nároků v Československu zachováním československého (později českého) občanství,244 čímţ byli českoslovenští emigranti a jejich potomci naturalizovaní v USA v průběhu 20. století z restitucí vyloučeni. Československé občanství tyto osoby ztratily na základě Úmluvy o státním občanství mezi USA a RakouskoUherskem z roku 1871 a později na základě Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy americkými z roku 1928 s jejími retroaktivními účinky od okamţiku vzniku Československé republiky 28. října 1918, a proto jim po roce 1990 občanství nebylo vráceno jako emigrantům usazeným v jiných západních zemí podle ustanovení zákona č. 88/1990 Sb., kterým se mění a doplňují předpisy o nabývání a pozbývání československého státního občanství (podrobněji v kapitole 8.4. Obnova výkonu občanství ČR podle zákonů č. 88/1990 Sb. a č.119/1990 Sb.). Úmluva z roku 1928 obsahovala v článku I odst. 3 klauzuli o dočasné neplatnosti ustanovení smlouvy po dobu, po kterou by se jeden ze smluvních států nacházel ve „válečném stavu“. Československo a USA se během trvání platnosti úmluvy ve „válečném stavu“ skutečně ocitly a to za druhé světové války. Po dobu „válečného stavu“ naturalizované osoby

242


243

Dnes by se podobná otázka řešila podle ustanovení Vídeňské úmluvy o sukcesi států ve vztahu ke smlouvám z roku 1978, podle kterých by zmiňovaná mezinárodní úmluva byla pro nástupnický stát rovněž závazná. 244

Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě, ve znění pozdějších předpisů, shodně podmiňovaly přístup k majetkovým restitucím zachováním českého, respektive československého státního občanství.

71

neztrácely své původní občanství a v případě československých občanů ho dokonce po nich mohli nabývat i jejich potomci narození v tomto období na území USA. Perspektiva zachování československého občanství části emigrantů vedla v 90. letech 20. století k podávání ţalob k českým soudům. K určení okruhu osob, které občanství nepozbyly, bylo potřeba vymezit časový rozsah trvání „válečného stavu“. Touto otázkou se v důsledku ústavní stíţnosti dokonce zabýval Ústavní soud ČR, jehoţ právní názor se nakonec stal závazným výkladem. Z historického hlediska je vymezení trvání druhé světové války jednoznačné. Podle konsensuálního názoru historiků válka („válečný stav“) trvala od 1. září 1939 (zahájení německého vojenského útoku na Polsko) do 2. září 1945 (podpisu bezpodmínečné kapitulace Japonska). Samozřejmě, účast jednotlivých států na „válečném stavu“ mohla být kratší. USA se do války zapojily aţ 8. prosince 1941. Pro československý stát, jeho ozbrojené síly i obyvatelstvo válka naopak skončila o něco dříve, uţ 8. května (popř. 9. května) 1945. Je ovšem moţné, ţe by „válečný stav“ pro účel výkladu úmluvy mohl trvat i déle, dokonce mnohem déle, neţ podle výkladu historiků? Například americká legislativa pro účely posuzování případů emigrace do USA povaţuje dobu, po kterou se USA nacházely ve „válečném stavu“, celé období druhé světové války čili od 1. září 1939 do 2. září 1945, přestoţe prvních patnáct měsíců války Spojené státy zůstávaly oficiálně „neutrální“ a americké ozbrojené síly se nijak nepodílely na válečných operacích. Jedinou americkou účastí na válce bylo schválení a realizace Zákona o půjčce a pronájmu z roku 1941,245 na jejímţ základě USA dodávaly Velké Británii suroviny a materiál pro vedení války. Avšak s Německem i Japonskem v té době stále udrţovaly diplomatický styky. Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí II ÚS 307/97 z 12. listopadu 1997 vymezil dobu, po kterou se Československo nacházelo ve „válečném stavu“, ještě podstatně velkoryseji. Podle jeho výkladu „válečný stav“ trval od 17. září 1938 do 7. května 1957(!), tj. od začátku německé agrese proti Československu aţ po znovunavázání diplomatických styků s Japonskem.246 Za počátek „válečného stavu“ ÚS označil den zahájení koordinovaných útoků Freikorpsu (bojůvek sudetoněmeckých separatistů) na četnické stanice a sídla státních úřadů v československém pohraničí, který část odborné literatury označuje jako „pokus o státní převrat“. Soud se přitom opíral o výklad znaků agrese podle mezinárodní Úmluvy o definici agrese,247 ke které Československo přistoupilo 4. července 1933. Podle článku II bodu 2 úmluvy agrese nemusí být vţdy spojena s aktem vyhlášení války. Pro její zahájení plně

245

Zákon o půjčce a pronájmu (anglicky Lend and Lease Act) přijal americký Kongres 11. března 1941.

246


247

Ve francouzské originálu Conveniton de definition de L´afression.

72

postačuje faktické konání čili vojenský útok, a to nejen cizího státu, ale také organizovaných ozbrojených skupin napojených na cizí stát a konajících na jeho pokyn, coţ by odpovídalo útokům a sabotáţím sudetoněmeckého Freikorpsu na československém území na pokyn nacistického Německa, přičemţ část těchto skupin přešla na československé území z Německa a byla vyzbrojena německými zbraněmi. Podle ustanovení zmíněné úmluvy začala německá agrese vůči Československu skutečně 17. září 1938. V odborné literatuře a dokonce i v přepisech parlamentních rozprav v Poslanecké sněmovně Paramentu České republiky k tématu naturalizační úmluvy s USA se ve značné frekvenci opakuje dezinterpretace, která zcela chybně spojuje datum 17. září 1938 s první všeobecnou mobilizací československé armády. Úmluva neplatila „od 17. září 1938 do 7. května 1957, tj. od první československé mobilizace do navázání diplomatických styků s Japonskem“, uvádějí např. J. Černý a J. Valášek na straně 129 publikace České státní občanství. Tento údaj se pak opakuje i v dalších odborných textech týkající se platnosti úmluvy a podle stenografických záznamů ho opakovali i někteří poslanci vystupující na parlamentních schůzích. Ve skutečnosti první všeobecná mobilizace československé armády byla vyhlášena aţ 23. září 1938 ve 22 hodin na základě Vládní vyhlášky č.183/1938 Sb. z. a n. ze dne 23. září 1938, o vstupu státu do branné pohotovosti. Ve vyhlášce se dále uvádí, ţe Československo vstupuje do „stavu branné pohotovosti“ a nikoliv „válečného stavu“. „Stav branné pohotovosti“ byl o týden později opět odvolán. Za začátek „válečného stavu“ by bylo teoreticky moţné kromě 17. září 1938 určit také další data: 23. září 1938. Den vyhlášení první všeobecné mobilizace československé armády. 30. září 1938. Den, kdy československá vláda akceptovala tzv. mnichovskou dohodu, coţ bylo později označeno za začátek „bezpráví“. Podle pozdějšího výkladu kontinuita Československé republiky v tzv. předmnichovských hranicích i prvorepublikový právní řád zůstaly po 30. září 1938 nedotčeny. Naopak všechny právní akty učiněné od 30. září 1938 „vládou“ v Praze (včetně akceptace tzv. Mnichovské dohody) byly neplatné od samého počátku. 1. září 1939. Den, kdy podle historiků začala druhá světová válka. O dva dny později vyhlásily Velká Británie a Francie válku Německu. Československý prezident Edvard Beneš v ten den zaslal ještě jako „soukromá osoba“ světovým státníkům telegram, ve kterém oznamoval, ţe také „československý lid je ve válečném stavu s Německem“, coţ byla vůbec první proklamace oznamující fakt, ţe Československo je ve válce. 17. listopad 1939. Den vyhlášení druhé všeobecné mobilizace do československé armády podle předválečného branného zákona. Mobilizaci vyhlásil Československý národní výbor v Paříţi (předstupeň prozatímní exilové vlády).248 Po vojenské poráţce Francie 248


73

v červnu 1940 byla mobilizace odvolána a nábor do československé armády ve Velké Británii a na Blízkém východě se prováděl na principu dobrovolnosti.249 Avšak ÚS soud se přiklonil k výběru odvozeného od mezinárodně uznávané definice agrese. V analogii s výše uvedenou argumentací ústavního soudu se nabízí logická úvaha, zdali se Československo nenacházelo ve „válečném stavu“ také v období po 21. srpnu 1968, kdy armády pěti zemí Varšavské smlouvy vstoupily na československé území bez vědomí československé vlády (viz obsah slavného Provolání všemu lidu ČSSR z téhoţ dne, ve kterém vláda označila vstup vojsk cizích států za „porušení mezinárodního práva“), čímţ byla rovněţ naplněna kritéria agrese podle londýnské Úmluvy o definici agrese z roku 1933. Zatímco stanovení prvního dne „válečného stavu“ v rozhodnutí ÚS odpovídá normám mezinárodního práva, určení posledního dne se naopak jeví jako problematické. Skutečně se Československo nacházelo ve „válečném stavu“ aţ do 7. května 1957? Čelilo do tohoto data nepřátelskému útoku, odráţelo agresi cizí země, vedlo válečné operace a především, bylo podle mezinárodního práva oprávněné nadále útočit na japonské cíle? „Válečný stav“ byl fakticky a rovněţ i podle právního výkladu dalších států účastnících se druhé světové války ukončen jiţ 2. září 1945. V období po 2. září 1945 se Japonské císařství nemohlo nacházet s Československem ani ţádným jiným státem světa ve „válečném stavu“, neboť toho dne bezpodmínečně kapitulovalo na všech frontách a jeho ozbrojené síly zastavily veškeré bojové operace. Souostroví obsadila americká vojska a civilní i vojenskou správu nad poraţenou zemí převzaly vítězné spojenecké státy. Stav bez diplomatických styků,250 vzájemného mezinárodního uznání či bez podpisu mírové smlouvy251 nelze automaticky definovat jako pokračování „válečného stavu“, neboť je zde zřejmá absence materiálního obsahu – ţádný stát nemohl po 2. září 1945 vést válečné operace proti Japonsku, neboť by tím porušoval mezinárodní právo a jednalo by se o novou agresi. Pro srovnání: s poraţeným Německem dosud nebyla podepsána mírová smlouva a o jejím podpisu se ani v budoucnu neuvaţuje. Rovněţ argumentační spojení navázání diplomatických vztahů s ukončením „válečného stavu“ nenalézá oporu v normách mezinárodního práva. Celá úvaha ÚS proto zůstává poněkud problematická. Faktem zůstává, ţe ryze formálně byl „válečný stav“ mezi Československem a Japonskem skutečně (výslovně) ukončen aţ Protokolem o obnovení diplomatických styků

249


250


251


74

mezi ČSR a Japonskem, podepsaným 13. února 1957 v Londýně, s účinností od 8. května 1957. Protokol totiţ obsahuje ustanovení o ukončení „válečného stavu“. Ústavní soud ve své právním výkladu připouští zjevnou disproporci, jestliţe se při stanovení začátku „válečného stavu“ drţí materiálního obsahu, zatímco jeho ukončení odvozuje od naplnění striktně formálních náleţitostí a navíc značně odlišně od výkladů legislativy jiných států (např. jiţ zmíněných USA). Rozhodnutí Ústavního soudu ČR z roku 1997, velkoryse vymezující trvání „válečného stavu“, nakonec řady restituentů stejně nijak nezšířilo. Otázkou zachování československého občanství u osob naturalizovaných v USA v době „válečného stavu“ se totiţ o tři roky později zabýval také Nejvyšší soud ČR. V rozhodnutí 23 Cdo 628/2000 se ztotoţnil s právním názorem niţších soudů, podle kterého „válečný stav“ podle ustanovení čl. I odst. 3 naturalizační úmluvy pouze odkládal účinek ztráty československého občanství a nikoliv ţe by rušil samotné důvody k jeho ztrátě. Podle rozhodnutí soudu osoby původem z Československa naturalizované v USA v období mezi 17. září 1938 a 7. květnem 1957 ztratily československé občanství hromadně k 8. květnu 1957. Na československé emigranty naturalizované v USA se ovšem později vztahovalo ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů, kterém jim otevíralo cestu k obnově českému občanství ve zjednodušené proceduře.

6.4. Smlouvy o úpravě dvojího občanství s tzv. socialistickými státy

Vedle Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojeným státy americkými z roku 1928 uzavřelo Československo dalších sedm smluv o zamezení dvojího občanství také se šesti tzv. socialistickými státy bývalého východního bloku. Avšak význam těchto smluv byl nepoměrně menší neţ naturalizační úmluva. Dvoustranné mezistátní dohody totiţ řešily otázky státoobčanských vztahů týkajících se nanejvýš několika tisíc občanů smluvních států (v případě Bulharska a Polska) či spíše jen stovek nebo desítek jednotlivců (jako v případě ostatních pěti zemí). Smlouvy se staly součástí širšího systému obdobně koncipovaných mezistátních dvoustranných dohod uzavíraných mezi státy východního bloku (členských zemí Varšavské smlouvy a Mongolska) za účelem prosazení principu jediného občanství u obyvatel tzv. socialistických států. Smlouvy obsahovaly následující tři zásady: (1) Osoby s dvojím občanstvím smluvních států se ve stanovené lhůtě musely rozhodnout pro občanství pouze jedné země, a pokud tak neučinily, zůstalo jim občanství státu, ve kterém měly v okamţiku vypršení lhůty trvalé bydliště (popř. poslední trvalé bydliště).

75

(2) Dítě občanů dvou smluvních států nabývalo občanství pouze jednoho státu, hraničním určovatelem zpravidla bývalo místo trvalého bydliště rodičů či rodiče, kterému bylo dítě svěřeno do péče. (3) Smluvní státy se vzájemně zavazovaly, ţe své občanství poskytnou občanovi druhého smluvního státu pouze pod podmínkou jeho propuštění z dosavadního státního svazku. Výčet smluv, které s tzv. socialistickými státy podepsalo Československo:252 1. Úmluva mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o úpravě státního občanství osob s dvojím občanstvím, podepsaná 5. října 1957. Nabyla účinnosti 21. července 1957 Vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 47/1958 Sb., v roce 1981 byla nahrazena Smlouvou mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o zamezení vzniku dvojího státního občanství. 2. Úmluva mezi Československou socialistickou republikou a Maďarskou lidovou republikou o úpravě některých otázek státního občanství, podepsaná 4. listopadu 1960. Nabyla účinnosti 19. března 1961 Vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 37/1961 Sb., pozbyla platnosti 17. října 1996 Sdělením ministerstva zahraničních věcí č. 54/2000 Sb. m. s. 3. Úmluva mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou o úpravě otázek týkajících se dvojího státního občanství, podepsaná 17. května 1965. Nabyla účinnosti 16. června 1966 Vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 71/1966 Sb., pozbyla platnosti 20. května 2001 Sdělením ministerstva zahraničních věcí č. 123/2001 Sb. m. s. 4. Smlouva mezi Československou socialisticko republikou a Německou demokratickou republikou o úpravě dvojího státního občanství, podepsaná 10. října 1973. Nabyla účinnosti 31. března 1974 Vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 37/1974 Sb., pozbyla platnosti 3. října 1990 Sdělením ministerstva zahraničních věcí č. 123/1994 Sb. (v souvislosti se zánikem Německé demokratické republiky k tomuto datu). 5. Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Bulharskou lidovou republikou o úpravě dvojího státního občanství, podepsaná 31. května 1974. Nabyla účinnosti 4. dubna 1975 Vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 61/1975 Sb., pozbyla platnosti 4. května 1995 jejím vypovězením ze strany Bulharska. 6. Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o zamezení vzniku dvojího státního občanství, podepsaná 6. června 1980. Nahrazovala Úmluvu mezi Československou 252


76

republikou a Svazem sovětských socialistických republik o úpravě státního občanství osob s dvojím občanstvím z roku 1957, nabyla účinnosti 5. července 1981 Vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 71/1981 Sb., pozbyla platnosti 5. července 2006 Sdělením ministerstva zahraničních věcí č. 73/2006 Sb. m. s. 7. Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Mongolskou lidovou republikou o úpravě dvojího státního občanství, podepsaná 9. července 1984. Nabyla účinnosti 20. listopadu 1985 Vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 96/1985 Sb., pozbyla platnosti 20. listopadu 1995 Sdělením ministerstva zahraničních věcí č. 77/2005 Sb. m. s., avšak výslovně pouze ve vztahu k Ruské federaci, Bělorusku a Kirgizii. Ze členských zemí Varšavské smlouvy, které lze povaţovat za jádro bývalého východního bloku, Československo neuzavřelo smlouvu o zamezení vzniku dvojího občanství pouze s Rumunskem. Všechny smlouvy uzavřené v letech 1957 aţ 1984 byly následně v letech 1990 aţ 2006 opět vypovězeny. Bývalí českoslovenští občané, kteří na základě těchto smluv ztratili státní občanství, jej od roku 1999 mohou opět nabýt ve zjednodušené proceduře podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů, podobně jako v případě bývalých občanů, kteří československou státní příslušnost pozbyli podle naturalizační smlouvy s USA z roku 1928.

77

III. ZVLÁŠTNÍ ČÁST: Nejčastější příklady dvojího občanství českých občanů 7. Přípustnost dvojího občanství ze zákona a podle judikatury ÚS a NSS

7.1. Zákonná úprava přípustnosti dvojího občanství po roce 1993

Současná právní úprava státního občanství České republiky zaloţená zákonem č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů, je i nadále postavena na převaţujícím principu „jediného občanství“, coţ odpovídá historickému vývoji státoobčanské problematiky na českém území i zásadě ius sanguinis uplatňované v titulu nabývání občanství při narození. Výhradnost státního občanství zajišťují dvě základní zásady obsaţené v právní úpravě: (1) České státní občanství se pozbývá při nabytí cizího v průběhu ţivota na vlastní ţádost (kromě výjimek). Tuto zásadu zakládá ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 Sb.253 (2) Cizinec ţádající o udělení českého státního občanství (tzv. naturalizací) musí předloţit doklad o pozbytí dosavadního státního občanství (kromě výjimek). Tuto zásadu zakládají ustanovení § 7 a § 8 zákona č. 40/1993 Sb.

Přesto český právní řád ve stále větší míře připouští i souběţný výkon dvojí či vícenásobné státní příslušnosti (zejména v období od roku 1999), čímţ reflektuje celosvětový trend tomto směru. Práva jednotlivce nabytého částečnou mezinárodněprávní subjektivitou dostávají přednost před dosud nedotknutelnou absolutní svrchovaností státu.254 Výkon dvojího občanství v českém právním řádu umoţňují jednak některé právní normy a dále pak judikatura Ústavního soudu České republiky a Nejvyššího správního soudu rozšiřující jejich výklad. Před tím, neţ přistoupíme k přehledu právních norem a příslušné judikatury, je třeba připomenout základní zásadu, ţe pokud česká právní úprava připouští v některých případech

253

Citace ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 Sb.: „Státní občan České republiky pozbývá státní občanství České republiky okamžikem, kdy na vlastní žádost nabyl cizí státní občanství s výjimkou, kdy cizí státní občanství nabyl v souvislosti s uzavřením manželství nebo narozením.“ 254


78

legální výkon vícenásobné státní příslušnosti, tato legalita se vztahuje pouze na výkon české státní příslušnosti při souběţném výkonu se státní příslušností i jiných států. Výkon cizího občanství, které občan má souběţně s českým, podle právní úpravy dotyčného cizího státu jiţ legální být nemusí! Tuto otázku český právní řád nijak neupravuje a podle norem a zvyklostí mezinárodního práva ani upravovat nemůţe, neboť leţí zcela mimo jeho věcnou, osobní i místní příslušnost.255 Legalitu cizího občanství při souběţném výkonu se státním občanstvím České republiky upravuje výhradně právní řád konkrétního cizího státu.256 (1) Výkon cizího státního občanství souběţně vedle českého je podle českého právního řádu legální ve všech případech, kdy jsou obě občanství (české i cizí) nabyta narozením čili původem po rodičích (byť třeba se zpětnou účinností) nebo podle místa narození u států uplatňujících titul ius soli. Ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 Sb. výslovně uvádí, ţe nabytím cizího občanství na vlastní ţádost se české občanství sice ztrácí, avšak s výjimkou, kdy je cizí občanství nabyto v souvislosti narozením. Tato zásada v českém (respektive československém) právním řadu existovala i před rokem 1993, byť nebyla v zákoně výslovně uvedena. Podle zvyklostí a norem mezinárodního práva české právní normy nikdy nemohly ţádné fyzické osobě „zakázat“, aby v okamţiku narození nabyla i jinou státní příslušnost, případně jí z tohoto důvodu nemohly státní příslušnost nepřiznat, jestliţe splňovala všech zákonné podmínky pro její nabytí. Tuto problematiku by Česká republika mohla řešit jedině prostřednictvím dvoustranných mezistátních smluv s jinými státy o zamezení vzniku dvojího občanství. Zásada, ţe český (respektive československý) státní občan mohl při narození nabýt státní příslušnost i podle právní úpravy jiného státu a mít tudíţ legálně dvojí státní příslušnost, platila v právním řádu na území českých zemí vţdy, tedy uţ od roku 1811. (2) Ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 Sb. jmenuje další výjimku, kdy je povolen souběţný výkon českého a cizího občanství, nabytí cizího občanství v souvislosti s uzavřením sňatku. Původně bylo ustanovení zákona vykládáno v nejuţším moţném výkladu, tedy tak, ţe se vztahuje pouze na situace, kdy k nabytí cizího občanství dochází automaticky pouhým sňatkem bez podání vlastní ţádosti, coţ se v právních úpravách jiných států v současné době objevuje jen zcela výjimečně. Tato zásada přitom platila v českém právním řádu od 4. července 1962, kdy Vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 72/1962 Sb. vstoupila v Československu v platnost mezinárodní Úmluva o státním občanství vdaných žen z roku 1957, která chránila ţeny ze smluvních států před pozbytím původního občanství,257 pokud sňatkem automaticky nabyly občanství manţela. Judikát Nejvyššího správního soudu ze dne 30. května 2007, 1 As 62/2006-82, ovšem výklad ustanovení zákona rozšířil na všechny případy, kdy právní úprava státu cizince liberalizuje podmínky pro udělení občanství manţelovi nebo manţelce na právním základě 255

ČEPELKA, Č., ŠTURMA, P. Mezinárodní právo veřejné, Úvod.

256


257


79

uzavření sňatku, tedy i v případě, kdy samotným uzavřením sňatku s cizincem český státní občan cizí občanství sice nenabývá, avšak sňatek zakládá právní důvod k tomu, aby si o státní občanství manţela nebo manţelky u úřadů přísluního státu poţádal. Pokud tak učiní a získá cizí státní občanství na vlastní ţádost, avšak na základě sňatku jako právního důvodu k jeho nabytí, české státní občanství podle judikátu Nejvyššího správního soudu nepozbývá! (3) Legální výkon dvojí státní příslušnosti je podle ustanovení § 13 písm. b) zákona č. 40/1993 Sb. 258 moţný také v případě, kdy český rodič získá během ţivota cizí státní občanství v souvislosti s narozením svého dítěte. Právní úpravy některých států259 totiţ umoţňují, aby druhý rodič dítěte státního občana, který má cizí státní příslušnost (v tomto případě českou), nabyl z titulu narození společného dítěte jeho státní občanství. Podle české právní úpravy platné od 1. ledna 1993 české státní občanství neztrácí. (4) Současný zákon č. 40/1993 Sb. připouští formou moţné výjimky pro výkon dvojího občanství dokonce i u naturalizovaných cizinců, kteří nabyli české státní občanství udělením na vlastní ţádost podle ustanovení § 7 a § 8 zákona, avšak pouze v případě splnění jednoho z následujících předpokladů: -

jedná se o osobu v právním postavení uprchlíka na území České republiky

-

právní předpisy státu ţadatele o české občanství neumoţňují propuštění ze státního svazku

-

příslušné správní úřady státu ţadatele o české občanství odmítají vydat doklad o propuštění ze státního svazku

-

ţadatel o české občanství by podáním ţádosti o propuštění z dosavadního státního svazku mohl vystavit sebe nebo osoby blízké pronásledování

-

ţadatel o české státní občanství pobývá na území České republiky minimálně dvacet let

Česká právní úprava umoţňuje souběţný legální výkon vícenásobné státní příslušnosti také v dalších dvou případech, které jsou podrobněji zpracovány jako samostatná témata v následujících kapitolách: (5) Podle ustanovení § 18 zákona č. 40/1993 Sb., ve znění zákona č. 194/1999 Sb., české státní občanství nepozbývá občan, který po 1. lednu 1993 získal volbou nebo udělením na vlastní ţádost slovenské státní občanství.

258

Citace ustanovení § 13 písm. b) zákona č. 40/1993 Sb.: „Státní občanství České republiky se pozbývá nabytím cizího státního občanství (§ 17) s výjimkou případů, kdy k nabytí cizího státního občanství dojde v souvislosti s uzavřením manželství nebo narozením dítěte.“ 259

Např. Francie, Austrálie, Argentiny, aj.

80

(6) Bývalí čeští (respektive českoslovenští) státní občané a jejich děti mladší 18 let, kteří pozbyli státní příslušnost v emigraci v období od 25. února 1948 do 28. března 1990 podle komunistických zákonů nebo podle mezistátních smluv o zamezení vzniku dvojího občanství, mohou české státní občanství opětovně nabýt prohlášením nebo udělením podle ustanovení zákona č. 88/1990 Sb., automaticky podle ustanovení zákona č. 119/1990 Sb. nebo prohlášením podle zákona č. 193/1999 Sb., nemusí při obnově českého státního občanství předkládat doklad o pozbytí cizího občanství nabytého v emigraci, čímţ se rovněţ otevírá prostor pro legální výkon dvojí či vícenásobné státní příslušnosti těchto osob.

Neupraveno zákonem zůstává nabytí cizího občanství během ţivota bez ţádosti ipso facto v případech odlišných od nabytí občanství sňatkem nebo z titulu narození dítěte. K automatickému nabytí cizího státního občanství ipso facto dnes ale u českých státních občanů dochází jen zcela výjimečně. Například vysocí hodnostáři římskokatolické církve, kterým je Svatou stolicí udělen titul kardinála, jeţ je spojen s právem volit papeţe, nebo papežského nuncia (tj. vyslance) nabývají ipso facto státní občanství Vatikánu. V některých státech (nejen latinskoamerických) zase čeští občané mohou automaticky nabýt státní občanství přijetím veřejného úřadu, vstupem do ozbrojených sil nebo do diplomatických sluţeb státu. Rovněţ český občan, který by byl jmenován profesorem na veřejné vysoké škole v sousedním Rakousku, by se podle tamní právní úpravy stal ke dni jmenování ipso facto rakouským státním občanem. Otázka zachování českého občanství těchto osob není předmětem současné české právní úpravy. V minulosti bylo těmto osobám občanství odnímáno podle zdeformovaných komunistických zákonů.

7.2. Dvojí občanství ČR a SR v důsledku rozdělení československé federace

Rozdělení československé federace na dva samostatné státy, Českou republiku a Slovenskou republiku, k 1. lednu 1993 nedoprovázel podpis mezistátní smlouvy o vzájemné úpravě otázek státního občanství, byť se řada právníků i zákonodárců z obou států shodovala v názoru, ţe smlouva by byla v dané situaci velmi potřebná a uţitečná a předešla by moţným disproporcím. Ty se záhy v problematice státního občanství České republiky a Slovenské republiky skutečně objevily. Práva českých občanů s trvalým pobytem na Slovensku ve vztahu ke státoobčanským právním úpravám obou států nebyla totoţná s obdobnými právy slovenských občanů v České republice. Český zákon o státním občanství č. 40/1993 Sb., s účinností od 1. ledna 1993, zaváděl dva tituly pozbývání občanství:260 (1) prohlášením a (2) nabytím cizího (automaticky), slovenský zákon č. 40/1993 Z.z., s účinností od 15. února 1993, připouštěl titul pouze jeden: 260


81

propuštěním na vlastní ţádost. Odlišné byly také úpravy týkající se nabytí občanství volbou v zákonných lhůtách po rozdělení společného státu. Pouze v otázce nabývání občanství se právní řády obou států alespoň v prvních pěti letech shodovaly: nabytím cizího občanství během ţivota na vlastní ţádost se původní ztrácelo (to platilo i ve vzájemném vztahu ČR a SR). Vztah slovenských občanů v České republice a českých občanů na Slovensku k institutu českého státního občanství upravovala část třetí zákona č. 40/1993 Sb., nazvaná Zvláštní ustanovení o státním občanství České republiky v souvislosti se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky (§ 18 a §19), ve znění pozdějších předpisů, koncipovaná bez ambice dosaţení reciprocity a konsenzu s ustanoveními slovenského zákona č. 40/1993 Z.z. Podle právní úpravy platné do roku 1999 čeští státní občané s trvalým pobytem na Slovensku, kteří si po 1. lednu 1993 zvolili slovenské občanství podle slovenského zákona nebo slovenské občanství nabyli na vlastní ţádost, ztráceli české. Naprosto zásadní změnu ovšem přinesla novelizace zákonem č. 194/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Nový zákon zcela změnil znění § 18. Nově zformulovaná ustanovení odst. 1 a odst. 2 uvedeného paragrafu se zřejmou retroaktivitou zachovávala české státní občanství osobám, které české občanství měly k 31. prosinci 1992 a po 1. lednu 1993 si buď zvolily slovenské občanství v zákonné lhůtě od 1. ledna do 31. prosince 1993 podle slovenského zákona č. 40/1993 Z.z. (odst. 1)261 nebo slovenské občanství po 1. lednu 1993 nabyly na vlastní ţádost (odst. 2). Těmto osobám zákon nově umoţňoval legální výkon dvojího občanství. Týkal se všech osob, které získaly slovenské občanství v období od 1. ledna 1993. Novelizací zákona česká právní úprava vůbec poprvé výslovně připouštěla zachování českého státního občanství při nabytí cizího (byť pouze slovenského) na vlastní ţádost. Ustanovení § 18 odst. 2 představovalo natolik významnou změnu v dosavadní praxi, ţe si zaslouţí plnou citaci: „Státní občan České republiky, který měl k 31. prosinci 1992 státní občanství České a Slovenské Federativní Republiky, nepozbude nabytím státního občanství Slovenské republiky státní občanství České republiky.“ Nové ustanovení bylo natolik přelomové, ţe si ho některé české správní orgány chybně vyloţily a po 2. září 1999 vydávaly osvědčení o zachování českého státního občanství pouze osobám, které nabyly slovenské občanství volbou v zákonné lhůtě podle slovenského zákona v průběhu roku 1993, zatímco osobám, které nabyly slovenské občanství na vlastní ţádost kdykoliv v období od 1. ledna 1993, osvědčení o zachování českého občanství odmítaly vydat. Nové znění § 18 si totiţ vyloţily tak, ţe ustanovení odst. 2 se vztahuje pouze 261

Citace ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 194/1999 Sb.: „Fyzická osoba, která měla k 31. prosinci 1992 státní občanství České a Slovenské Federativní Republiky a která nabyla volbou státní občanství Slovenské republiky v době od 1. ledna 1993 do 31. prosince 1993, se pokládá za státního občana České republiky, pokud neprokáže, že toto občanství podle tohoto zákona pozbyla po provedení volby občanství Slovenské republiky.“ Pozbytím občanství po provedení volby občanství SR je míněno nabytí ještě dalšího cizího občanství po okamžiku nabytí slovenského.

82

na osoby, které si zvolily slovenské občanství podle ustanovení odst. 1. Avšak Nejvyšší správní soud se ve svém rozhodnutí 7 A 37/2001-54 přiklonil k podstatně liberálnějšímu, širšímu a také logičtějšímu výkladu, ţe ustanovení odst. 2 se vztahuje na všechny osoby, které po 1. lednu 1993 nabyly slovenské občanství. Novelizací vznikla výrazná disproporce ve vztahu k právnímu postavení slovenských občanů s trvalým pobytem na území České republiky, kteří ve své velké většině mohli i nadále mít pouze jedno státní občanství, slovenské nebo české. Slovenští občané s trvalým pobytem na území České republiky mohli v souvislosti se zánikem společného státu nebo v období po něm nabýt české státní občanství následujícími způsoby:262 -

změnou (občanství) podle ustanovení ještě z doby společné federace, tj. podle § 10 odst. 2 zákona ČNR č. 39/1996 Sb.

-

volbou v zákonné lhůtě podle § 18 a § 18a nebo zvláštním udělením v zákonné lhůtě podle § 19 nového zákona č. 40/1993 Sb., ve znění zákona č. 272/1993 Sb.

-

obvyklým udělením podle § 7 zákona č. 40/1993 Sb.

Asi 65.000 slovenských občanů ţijících na území České republiky si ještě v průběhu roku 1992 v očekávání rozdělení společného státu podalo ţádost o změnu (tj. udělení) českého občanství podle ustanovení § 10 odst. 2263 tehdy platného zákona ČNR č. 39/1969 Sb., podle kterého mohli slovenští občané získat české občanství na základě pouhého trvalého pobytu na území České republiky bez jakýchkoliv dalších podmínek. Dokonce se od nich nevyţadovala ani ţádná minimální délka pobytu. O udělení českého republikového občanství mohl dosavadní nositel slovenského republikového občanství poţádat třeba i ve stejný den, kdy mu byl přiznán trvalý pobyt na území České republiky. Vyřizování většiny ţádostí podaných podle právní úpravy platné za existence společného státu se protáhlo aţ do období po 1. lednu 1993. Jelikoţ nový zákon č. 40/1993 Sb. platný od 1. ledna 1993 nijak neupravoval otázku, jak tyto ţádosti za platnosti nového zákona dále řešit, byla ještě v průběhu roku přijata novela v podobě zákona č. 272/1993 Sb. s účinností od 11. listopadu 1993, která stanovila, ţe ţádosti podané do 31. prosince 1992 se i po 1. lednu 1993 vyřizují podle právní úpravy platné v den podání ţádosti čili podle ustavení § 10 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. platného do 31. prosince 1992.264 Všechny osoby, které

262


263

Citace ustanovení § 10 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb.: „Státní občanství republiky lze udělit státnímu občanu Slovenské socialistické republiky, který je na území republiky přihlášen k trvalému pobytu.“ 264


83

nabyly české státní občanství podle uvedeného zákona, automaticky pozbyly občanství Slovenské republiky. Avšak většina osob se slovenským občanstvím ţijících k 1. lednu 1993 na území České republiky svou republikovou příslušnost včas nezměnila a o české občanství se začala zajímat aţ v okamţiku, kdy si v plné míře uvědomila realitu rozdělení federace. Právě jim byla určena zvláštní ustanovení v nově přijatém zákoně o státním občanství č. 40/1993 Sb. v části třetí v § 18 a § 19, která stanovila osmnáctiměsíční lhůtu265 od okamţiku rozdělení společného státu, po kterou český zákon ve výrazné míře liberalizoval podmínky pro nabývání českého občanství dosavadními slovenskými občany. Do 30. června 1994 mohli Slováci, ţijící na území České republiky v okamţiku rozdělení společného státu, nabývat české občanství za výrazně příznivějších a měkčích podmínek neţ ostatní cizinci. Téměř čtvrt milionu Slováků si do poloviny roku 1994 vyřídilo české občanství podle uvedených ustanovení. Nejčastější variantu představovalo získání českého občanství volbou podle ustanovení § 18 odst. 1. Prohlášení o volbě mohla v období od 1. ledna 1993 do 30. června 1994 učinit kaţdá osoba, která splňovala následující podmínky: -

jednalo se o občana Slovenské republiky s trvalým pobytem na území České republiky k 1. lednu 1993

-

v době podání ţádosti měla trvalý pobyt na území České republiky minimálně dva roky

-

nebyla v posledních pěti letech pravomocně odsouzena za úmyslný trestný čin

-

předloţila doklad o propuštění ze státního svazku Slovenské republiky266 a prohlásila před českými úřady, ţe se vzdává slovenského občanství267

Výkladem pojmu „trvalý pobyt“, uvedeného v zákoně, se uţ v roce 1994 zabýval Ústavní soud České republiky, který v nálezu č. 207/1994 Sb. dospěl k závěru, ţe „trvalým 265

Původní lhůtu prodlužovalo nařízení vlády č. 337/1993 Sb.

266

Pokud příslušné orgány Slovenské republiky doklad o propuštění ze státního svazku do tří měsíců oprávněné osobě nevystavily, podmínka se považovala za splněnou. 267

Prohlášení slovenského státního občana před českými správními orgány o tom, že se vzdává slovenského občanství, zůstávalo pochopitelně zcela neúčinné a nemohlo mít žádný vliv na zachování či ztrátu jeho slovenského občanství, neboť toto občanství mohl pozbýt pouze podle slovenské právní úpravy a právním úkonem vykonaným před příslušnými slovenskými orgány či podle případné mezistátní smlouvy, která však mezi Českou republikou a Slovenskem podepsána nebyla. Od účinnosti slovenského zákona o státním občanství č. 40/1993 Z.z. 15. února 1993 se zmíněné (právně neúčinné) prohlášení přestalo ze strany českých úřadů vyžadovat.

84

pobytem“ v tomto případě nelze chápat úřadně nahlášenou adresu, ale místo, na kterém se osoba skutečně zdrţuje. Občanství ČR volbou tak mohly podle uvedeného zákona nabýt i osoby se slovenským občanstvím, které sice nebyly na území České republiky úředně přihlášeny k trvalému pobytu, ale fakticky ţily na území státu minimálně dva roky, coţ mohly prokázat například zaměstnáním, školní docházkou dětí a dalšími skutečnostmi. Podle ustanovení § 18 odst. 2 zákona mohl české občanství nabýt volbou také slovenský občan s trvalým pobytem ve třetí zemi (čili mimo území ČR a Slovenska), který měl před svým odchodem do zahraničí poslední trvalý pobyt na území České republiky nebo alespoň jeden z jeho rodičů byl českým státním občanem. Současně ale musel splňovat podmínku pozbytí slovenského občanství a trestní bezúhonnosti.268 Podle dalších ustanovení § 18, § 18a a § 19 zákona, včetně novelizovaných ustanovení s účinností od 11. listopadu 1993 a pozdějších doplnění a úprav, mohly ve lhůtě do 30. června 1994 české občanství nabýt prohlášením nebo udělením také následující osoby se slovenským občanstvím k 1. lednu 1993:

268

-

podle ustanovení § 18 odst. 4 samostatně dítě mladší 15 let, za kterého prohlášení podali rodiče s trvalým pobytem na území České republiky, byť třeba sami byli bez českého občanství269

-

podle ustanovení § 18a přijatého novelizací, prostřednictvím zákona č. 272/1993 Sb., mohl učinit prohlášení o volbě občanství slovenský občan, který v roce 1993 dosáhl věku 60 let (čili narodil se nejpozději 31. prosince 1933), nebo slovenský občan, který v roce 1993 dosáhl věku 54 let (čili narodil se nejpozději 31. prosince 1939) na území Slovenské republiky, avšak jeden z jeho rodičů se narodil na území České republiky. V obou případech musel ţadatel splňovat podmínku minimálně dvouletého trvalého pobytu na území České republiky (a také obvyklou podmínku trestní bezúhonnosti), avšak nemusel předkládat doklad o propuštění ze státního svazku Slovenské republiky, - tyto osoby podle slovenského zákona o státním občanství č. 40/1993 Z.z. neztrácely slovenské občanství nabytím českého, neboť slovenský zákon aţ do své zásadní novelizace s účinností od 17. července 2010 neobsahoval ustanovení o automatickém pozbytí občanství v případě nabytí cizího (čímţ byl liberálnější neţ český), - těmto osobám byl podle právní úpravy obou států umoţněn legální výkon dvojího občanství

-

podle ustanovení § 19 mohlo být ve lhůtě do 30. června 1994 uděleno občanství slovenskému občanovi s trvalým pobytem na území České republiky, jehoţ

V posledních pěti letech nesměl být pravomocně odsouzeny za úmyslný trestný čin.

269

Autoři Jan Černý a Miloš Valášek ve své publikaci České státní občanství na straně 118 uvádějí svoji domněnku, že podávání samotného prohlášení o volbě občanství pro osobu mladší 15 let podle ustanovení § 18 odst. 4 není omezeno zákonnou lhůtou (tedy do 30. června 1994) a lze ho podávat kdykoliv i po uplynutí této lhůty.

85

manţel nebo manţelka měl české občanství, nebo slovenskému občanovi ve věku 15 aţ 17 let s trvalým pobytem na území České republiky, jehoţ jeden z rodičů měl české státní občanství, - v obou případech musel ţadatel splňovat podmínku předloţení dokladu o propuštění ze státního svazku Slovenské republiky, avšak nemusel splňovat ostatní podmínky (např. minimální dvouletý trvalý pobyt či pětiletou trestní bezúhonnost)

Zvláštní kategorii osob představovali občané, kteří k 31. prosinci 1992 měli státní občanství České a Slovenské Federativní Republiky, avšak jejich republikové občanství se nedalo určit (coţ se týkalo jen velmi malého počtu osob). České státní občanství si mohli zvolit prohlášením podle ustanovení § 6 zákona č. 40/1993 Sb., coţ vylučovalo moţnost vzniku dvojí státní příslušnosti s výjimkou případů, kdy v okamţiku prohlášení měli kromě československého i jiné státní občanství.270 Z výše uvedeného výkladu vyplývá, ţe v důsledku rozdělení československé federace vznikly tři kategorie osob s dvojím státním občanstvím, České republiky a Slovenské republiky:

270

(1)

Děti narozené po 1. lednu 1993 ve smíšených rodinách nebo smíšeným párům, kdy jeden rodič má české a druhý slovenské státní občanství.

(2)

Čeští občané k 31. prosinci 1992, kteří v období od 1. ledna 1993 nabyli slovenské státní občanství volbou nebo skrze naturalizaci.

(3)

Slovenští občané k 31. prosinci 1992, s minimálně dvouletým trvalým pobytem na území České republiky, kteří ve lhůtě od 11. listopadu 1993 do 30. června 1994 nabyli české občanství prohlášením podle ustanovení § 18a zákona č. 40/1993 Sb., přijatého novelizovaným zákonem č. 272/1993 Sb. (tj. slovenští občané narození do 31. prosince 1933 a slovenští občané narození do 31. prosince 1939 s alespoň jedním českým rodičem)


86

8. Dvojí občanství některých emigrantů

8.1. Emigrace a státní občanství

S tematikou českého státního občanství a dvojího občanství úzce souvisí problematika emigrace. Česká novověká historie je s fenoménem vystěhovalectví úzce spjata, byť ne v takové míře jako historie některých sousedních zemí, například Polska či Slovenska. České území zasáhly dvě významné vystěhovalecké vlny ještě před samotným zaloţením institutu státního občanství rakouským Všeobecným zákoníkem občanským v roce 1811,271 další dvě vlny následovaly v období poslední etapy existence podunajské monarchie a minimálně tři další se dostavily po vzniku Československa,272 z toho dvě v období politické nesvobody v letech 1948 aţ 1989.

 V pobělohorském období v 17. století odcházela do emigrace významná část české elity kvůli politické a náboţenské nesvobodě. Jednalo se zejména o šlechtu, vzdělané městské vrstvy a představitele českobratrské církve. České komunity, které se tehdy situovaly na území Pruska (např. v Berlíně nebo v dnešní polské Lodţi) později zanikly a zcela splynuly s německým okolím.

 Na přelomu 18. a 19. století odcházeli obyvatelé mnoha středočeských obcí a vesnic jako zemědělští kolonisté do oblastí podél jiţní hranice rakouské monarchie, stále vylidněných po válkách s osmanským Tureckem. České rolnické rodiny směřovaly i na území pod správou carského Ruska. Osidlovaly uvolněné prázdné území a zakládaly zcela nové vesnice, které si dodnes uchovaly ryze český ráz. Daly vzniknout dnešním kompaktním českým krajanským komunitám v chorvatské západní Slavonii, srbské Vojvodině, na rumunském Banátu, ve volyňské části Ukrajiny a v Moldavsku. Tito krajané si dodnes udrţují nejen národní povědomí, ale také český jazyk. Malá území, která ve východní a jihovýchodní Evropě obývají, mají podobu českých jazykových „mini-enkláv“.

 V průběhu celého 19. století Češi odcházeli za pracovními příleţitostmi a později i za studiem a státní sluţbou do rakouských zemí, ve kterých se trvale usazovali (zejména ve Vídni) a získávali tam domovské právo.273 Kdysi velmi početná a vlivná krajanská komunita v Rakousku začala po roce 1918 rychle ztrácet na významu. Část Čechů se po vzniku vlastního státu navíc vrátila zpět do českých zemí.

271


272

V klasifikaci a přesném vymezení počtu emigračních vln nepanuje v obci historiků vzájemná shoda.

273


87

 Ve druhé polovině 19. století a zejména na přelomu 19. a 20. století odcházeli obyvatelé českých zemí ve větší míře také do Spojených států amerických a několika států latinské Ameriky (zejména Brazílie a Argentiny) za novými pracovními příleţitostmi. Část z nich odešla také do severní Francie, kde nalézala práci v tamních uhelných dolech. Odchody do těchto zemí pokračovaly i v meziválečném období v první polovině 20. století. Motivace těchto vystěhovalců zůstávala jednoznačně ekonomická. Převaţovali mezi nimi mladí muţi, coţ přispívalo k jejich rychlé asimilaci v novém prostředí. Přesto ještě za první světové války fungovala ve Spojených státech velmi vlivná a dobře organizovaná krajanská komunita s centrem v Chicagu. Podporovala československý zahraniční odboj, avšak do nově vzniklého Československa se z USA nakonec vrátili jen jednotlivci.

 Hromadné odchody Čechoslováků do zahraničí v období obou světových válek (1914-1918 a 1939-1945) nelze zařadit mezi emigrační vlny, přestoţe se v zahraničí dočasně ocitly za první světové války statisíce osob 274 a za druhé světové války další desetitisíce. Tito dočasní emigranti se v cizině podíleli na zahraničním československém odboji, převáţně vojenském, a po skončení válek se opět vrátili do vlasti. Jednalo se pouze o přechodnou emigraci, která v zahraničí nezanechala významnější komunity.

 Specifickým případem zůstává emigrace československých občanů ţidovského původu do Palestiny a později Izraele v období druhé světové války a po roce 1945. Emigraci Ţidů začala uţ v roce 1939 organizovat nacistická Ústředna pro židovské vystěhovalectví v Praze v rámci nacistického plánu tzv. nucené emigrace Židů.275 V letech 1939 aţ 1941 odešly z českých zemí pod nátlakem desetitisíce československých občanů. Většina z nich nalezla útočiště na území Palestiny, která se tehdy nacházela pod britskou mandátní správou. Další desetitisíce je následovaly po skončení druhé světové války a zaloţení státu Izrael v roce 1948.276

 Významná

emigrační vlna následovala po převzetí politické moci v Československu komunistickou stranou v roce 1948. Jádro emigrace tehdy tvořili příslušníci středních a vyšších vrstev společnosti, zejména hospodářská, politická a společenská elita země. Většina exulantů chápala svůj odchod ze země

274

Ve velké většině se jednalo o rakousko-uherské válečné zajatce, kteří v Rusku, Itálii nebo Francii vstoupili do zahraničních jednotek československé armády, tzv. československých legií. Tyto osoby z území pozdější Československé republiky neemigrovaly ani se nevystěhovaly. V zahraničí pobývaly pouze jako vojenské osoby (nejprve rakousko-uherské, později československé). Proto je lze jen stěží označit byť jen za pouhé exulanty. 275

Tzv. nucená emigrace představovala první fázi pronásledování a persekuce českých Židů německým nacistickým okupačním režimem, která předcházela tzv. konečnému řešení židovské otázky čili genocidě československých občanů židovského původu na území českých zemí v letech 1941 až 1945. 276

EMMERT, F., Osudové osmičky, s. 32-48.

88

pouze jako dočasný a věřila, ţe se bude moci v dohledné době opět vrátit do svobodné vlasti. Emigrantskou vlnu asi 60.000 osob charakterizoval vysoký stupeň organizace v českých krajanských spolcích v zahraničí a v prvním období také snaha o vytvoření exilového politického ústředí. Záhy se příslušníci této emigrační vlny relativně snadno začlenili do společností zemí, na jejichţ území nalezli útočiště.

 Poslední velká emigrační vlna zasáhla české země po roce 1968, kdy v reakci na ukončení demokratizačního procesu tzv. pražského jara a sovětskou okupaci 21. srpna upustilo území Československa více neţ 100.000 občanů. Přetrvávala aţ do konce 80. let 20. století. Mezi emigranty převaţovali zejména mladé rodiny a mladí lidé s vyšším, mnohdy vysokoškolským vzděláním, kteří v zahraničí hledali lepší ţivotní podmínky a svobodnější prostředí. Odcházeli s úmyslem se do Československa jiţ nevrátit. Usazovali se nejen v USA, ale také v zemích západní Evropy a v britských dominiích (Kanadě, Austrálii, Jihoafrické republice).277

 Vlna odchodů do zahraničí se zvedla také po politických změnách v Československu v roce 1989. Přesto ji však nelze označit za vystěhovaleckou vlnu srovnatelnou s předchozími, neboť naprostá většina občanů odešla do zahraničí pouze za prací s úmyslem se po čase opět vrátit do vlasti. Mnozí z nich sice pobývají v cizině jiţ řadu let (zejména v USA), avšak často bez patřičných povolení či zcela nelegálně. Jen malá část občanů ČR se po roce 1989 v cizině trvale usadila a nabyla cizí státní příslušnost. Pro období po roce 1990 je charakteristický spíše zcela jiný fenomén týkající se státoobčanských vztahů směrem k cizím státům: uzavírání sňatků s cizinci (zejména ze strany českých ţen), coţ mnohdy vede ke vzniku dvojího občanství u českých občanů pobývajících na území České republiky (u manţelek a dětí těchto cizinců). Emigranti odcházející ve dvou velkých vlnách z území Československa v období politické nesvobody v letech 1948 aţ 1989 tvoří mezi vystěhovalci z českých zemí specifickou skupinu, která si prakticky jako jediná z výše uvedených kategorií exulantů a jejich potomků uchovala vztah k institutu českého státního občanství, zatímco ostatní jsou z nároku na české státní občanství vyloučeny a v případě snahy o jeho získání by byly podrobeny běţným naturalizačním podmínkám určeným pro cizince. Česká právní úprava nezná, narozdíl od právních úprav některých jiných států, titul nabývání státní příslušnosti skrze pouhou „národnost“ v etnickém slova smyslu.278 Příslušník české krajanské komunity z rumunského Banátu či z amerického Chicaga (v případě, ţe jde o

277

Jihoafrické republika v té době byla bývalým britským dominiem. Své státoprávní svazky s Velkou Británií zpřetrhala v 1961. 278

Nabytí státního občanství skrze národnostní původ a předchozí přijetí ve státě umožňují např. právní úpravy Německa, Japonska nebo Izraele. Další státy dokonce umožňují přiznání státního občanství na základě „národnosti“ i do zahraničí (např. Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko).

89

potomka starší vystěhovalecké vlny) nemůţe české státní občanství získat za zjednodušených podmínek, byť se tyto osoby mnohdy vyznačují vysokým stupněm národního povědomí a v případě zmíněného příkladu rumunských Čechů dokonce dokonale ovládají český jazyk. Stávající právní úprava a rovněţ rozhodnutí českých soudů umoţňují obnovu státního občanství pouze některým emigrantům a jejich potomkům ze dvou zmíněných vystěhovaleckých vln po roce 1948 a 1968. Přístup k českému občanství jim otevřel zákon č. 88/1990 Sb., novela předpisů o nabývání a pozbývání československého státního občanství, dále zákon č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů279 a rovněţ několik judikátů Ústavního soudu České republiky a Nejvyššího správního soudu. Pro úplnost problematiky emigrace a vystěhovalectví z českých zemí je třeba připojit ještě velmi krátký exkurz do oblasti přistěhovalectví. České země zaznamenaly v novodobých dějinách pouze jednu významnější přistěhovaleckou vlnu a to po roce 1945 v souvislosti s osidlováním českého pohraničí, kdy ovšem téměř veškeré nové (nečeské) obyvatelstvo přicházelo ze Slovenska (bylo přitom nejen slovenského, ale také maďarského a rómského původu). Mozaiku jen okrajově doplňovali čeští krajané vracející se z Ukrajiny, ze zemí jihovýchodní Evropy (Jugoslávie, Rumunska a Bulharska) a Francie. Československo přijalo na své území také menší počet Řeků (asi 3.000 osob), později Bulharů a Vietnamců. Počet přistěhovalců se začal dramaticky zvyšovat také v období po roce 1989, kdy se na českém území situovaly zcela nové etnické komunity Rusů, Arménů, Albánců, Arabů nebo Číňanů. Imigranti přicházejí také ze Slovenska, Ukrajiny a balkánských zemí. Přesto zůstává otázkou, zdali lze současný trend příchodu nových obyvatel označit za druhou přistěhovaleckou vlnu. Česká republika mezi přistěhovalecké země zatím zřejmě ještě nepatří, ale lze očekávat, ţe se mezi ně v souvislost s rostoucí ţivotní úrovní i v souvislosti s problémy se stárnutím populace brzy zařadí.

8.2. Čeští občané a krajané v zahraničí

Státní občanství České republiky je jeho současnými i bývalými nositeli relativně vysoce ceněno a zkušenost příslušných správních úřadů nabytá v průběhu posledních dvaceti let zřetelně ukazuje, ţe o zachování či obnovu českého občanství je mezi osobami českého původu trvale ţijícími v zahraničí (stejně jako u osob s dvojím občanstvím ţijících na území ČR) značný zájem a to nikoliv jen ze sentimentálních důvodů, ale také na základě motivů ryze praktických. Zejména po vstupu do Evropské unie v roce 2004 se Česká republika situovala do pozice stabilizovaného, ekonomicky úspěšného státu s dobrými podmínkami pro běţný občanský ţivot, coţ zvýšilo její atraktivitu před bývalými občany či českými občany trvale usazenými v cizině, popřípadě před občany souběţně vlastnící i občanství cizího státu.

279


90

Občanství České republiky je vnímáno jako výhoda a jistota. Jeho nositelé podle dosavadních zkušeností jednoznačně upřednostňují jeho zachování. Při perspektivě nabytí cizího občanství se často zajímají o moţnost ponechání si českého a případný předpoklad jeho ztráty bývá zásadním důvodem, proč na získání cizího občanství rezignují. V 90. letech 20. století se nemalý počet českých a československých emigrantů naturalizovaných v jiných státech pokoušel o získání potvrzení o zachování českého či československého občanství (osoby, kterým bylo občanství odňato) nebo o jeho obnovu (osoby propuštěné ze státního svazku) kvůli své účasti na restitucích na území Československa, které byly ze zákona podmíněny českým státním občanstvím.280 V posledních letech přibyly podobné ţádosti také v souvislosti s plánovaným návratem části emigrantů zpět do České republiky. O návrat projevuje zájem především střední a starší generace z emigrační vlny po roce 1968, která nyní dosahuje důchodového věku. Do České republiky se chtějí vrátit zejména kvůli lepšímu a podstatně levnějšímu přístupu ke kvalitní zdravotní péči a sociálním sluţbám, které budou ve stáří potřebovat. Podle dostupných informací ţije v zahraničí více neţ milion a půl osob českého původu, z nichţ ovšem pouze menší část disponuje českým státním občanstvím, - z nichţ další významná část nemá platné občanské či cestovní doklady České republiky nebo po svém narození v cizině nebyla nahlášena českým zastupitelským úřadům ani na zvláštní matrice na Úřadě městské části Brno-střed281 a tudíţ nefiguruje mezi registrovanými českými občany. Odborná terminologie striktně rozlišuje mezi „českými občany“ v zahraničí a „českými krajany“ v cizině, přičemţ základním dělítkem zůstává zachování státní příslušnosti nebo právního nároku na občanství. Existuje přitom také početná kategorie osob, u kterých zachování občanství zůstává sporné, nebo o svém občanství nevědí. Osoby českého původu trvale usazené v zahraničí lze rozdělit do čtyř kategorií podle jejich vztahu k institutu českého státního občanství: 1. Čeští státní občané s platnými cestovními či občanskými doklady České republiky, popřípadě bez platných dokladů, které jim české zastupitelské úřady mohou vystavit bez předchozího ověření jejich státního občanství, neboť o zachování jejich občanství není ţádných pochybností. Jedná se téměř výhradně o občany České republiky, kteří opustili území státu aţ po roce 1989. 2. Osoby, kterým české státní občanství zůstalo zachováno nebo ho získaly při narození v cizině, avšak skutečnost zachování či nabytí občanství je před

280

Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě, ve znění pozdějších předpisů, shodně podmiňovaly přístup k majetkovým restitucím zachováním českého, respektive československého státního občanství. 281

Zvláštní matrika vystavuje rodné listy českým občanům narozeným v zahraničí, jestliže nemají na území České republiky bydliště. Sídlí na Úřadu městské části Brno-střed s působností pro celé území České republiky a s celosvětovou působností pro české občany trvale usazené v zahraničí.

91

vystavením cestovních nebo občanských dokladů nezbytné nejprve zjistit ve správním řízení282 a potvrdit vydáním osvědčení o státním občanství.283 Pokud tyto osoby české zastupitelské či správní úřady samy nekontaktují a nezískají osvědčení o státním občanství, nemůţe k nim být přistupováno jako ke státním občanům, byť jimi fakticky jsou. 3. Bývalí českoslovenští státní občané, kteří státní občanství ztratili, avšak mohou ho opětovně nabýt za zjednodušených podmínek podle ustanovení zákona č. 88/1990 Sb., novely předpisů o nabývání a pozbývání československého státního občanství, nebo podle zákona č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů. Do této kategorie patří především emigranti (a jejich potomci), kteří odešli do ciziny v období politické nesvobody v letech 1948 aţ 1989. 4. Osoby českého původu bez českého státního občanství a bez moţnosti jeho znovuzískání za zjednodušených podmínek podle ustanovení podle zákonů č. 88/1990 Sb. a č. 193/1999 Sb. Jedná se zejména o (1) emigranty a jejich potomky, kteří opustili území českých zemí před vznikem Československé republiky, (2) dále o osoby, které ztratily československé státní občanství podle Ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské,284 a (3) rovněţ o osoby naturalizované po roce 1920 v zahraničí, na které se nevztahují ustanovení zákonů č.88/1990 Sb. a č. 193/1999 Sb285 čili naprostá většina emigrantů a jejich potomků, kteří odešli z Československa před rokem 1948.

Pro zachování či zjednodušenou obnovu českého státního občanství emigrantů a jejich potomků je rozhodující především skutečnost, podle kterého ustanovení dříve platné právní úpravy státní občanství v souvislosti s emigrací pozbyli.

282


O zachování občanství emigrantům rozhodovaly v nejednom případě české soudy, zejména Ústavní soud ČR a Nejvyšší správní soud. 284

Osoby, které ztratily československou státní příslušnost podle ustanovení § 1 dekretu č. 33/19945 Sb., nelze považovat za emigranty, neboť státní příslušnosti byly zbaveny ještě za pobytu na území Československa se zpětnou platností ke dni nabytí německého nebo maďarského občanství nebo nejpozději v den účinnosti dekretu 10. srpna 1945. Osoby německé národnosti opouštěly území českých zemí nedobrovolně v pozici osob, které československé státní občanství v době opuštění československého území již neměly. Proto také nefigurují v žádné statistice o emigraci z českých zemí či z území Československa. 285

Nárok na české státní občanství prakticky nemají potomci emigrantů ze starších vystěhovaleckých vln ani příslušníci českých krajanských komunit ve východní a jihovýchodní Evropě.

92

8.3. Právní úprava pozbytí a obnovy občanství emigrantů před rokem 1948

Historicky nejstarší kategorii osob českého původu usazenou v zahraničí představují potomci emigrantů z prvních dvou novověkých vystěhovaleckých vln: pobělohorské v 17. století a kolonizační z přelomu 18. a 19. století. Tito emigranti odcházeli z českých zemí v období ještě před zaloţením samotného institutu státního občanství v roce 1811. Z tohoto důvodu občanství vázané k území českých zemí nemohli pozbýt, neboť ho nikdy neměli. Osoby, které odcházely do emigrace v následujícím období platnosti Všeobecného zákoníku občanského, pozbývaly v letech 1811 aţ 1918 rakouské státní občanství v souvislosti s nabytím cizího podle jednoho ze tří následujících právních předpisů:

 Ustanovení § 32 Všeobecného zákoníku občanského z roku 1811  Vystěhovaleckého patentu (tzv. Císařského patentu č. 2557/1832 Sb. z. s.)  Úmluvy o státním občanství mezi USA a Rakousko-Uherskem z roku 1871286

Za existence Československé republiky a platnosti ústavního zákona č. 236/1920 Sb., kterým se doplňují a mění dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v Republice československé, pozbývali v období od 18. října 1918 do 1. října 1949 státní občanství vystěhovalci z českých zemí, kteří:287 -

byli propuštěni ze státního svazku podle § 1 zákona č. 71/1922 Sb., o vystěhovalectví, ve znění zákona č. 164/1936 Sb.

-

ztráceli občanství v okamţiku naturalizace za občany USA podle Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojeným státy americkými z roku 1928 nebo podle Úmluva o státním občanství mezi USA a Rakousko-Uherskem z roku 1871

Československý právní řád umoţnil výše uvedeným kategoriím vystěhovalců a jejich potomkům znovunabytí státního občanství, avšak pouze ve výjimečných historických obdobích podle zvláštních právních předpisů s krátkodobými lhůtami pro uplatnění nároku. Navíc znovunavrácení občanství vţdy spojoval se ztrátou dosavadní cizí státní příslušnosti a také s podmínkou trvalého přesídlení zpět do Československa, coţ zcela zamezovalo moţnost

286

Říšská sbírka zákonů, RGBI č. 74/1871.

287

Ve výčtu nejsou uvedeny ženy, které ztrácely československé občanství v souvislosti se sňatkem s cizincem, neboť tento titul pozbytí státního občanství nebyl vázán na vystěhování se do ciziny. Nelze ho proto považovat za jeden ze způsobí pozbytí občanství emigranty.

93

vzniku dvojí státní příslušnosti. Vystěhovalci (a jejich potomci) z období před rokem 1948 mohli československé občanství (opětovně) nabýt podle pěti právních předpisů:

 Ustanovení § 4 odst. 4 ústavního zákona č. 236/1920 Sb., kterým se doplňují a mění dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v Republice československé, podle kterého mohly v roce 1920 nabýt československé státní občanství prostřednictvím výkonu práva opce288 osoby „jazykem a rasou Čechoslováci“ usazené na celém území bývalého RakouskoUhreska, coţ se týkalo i potomků českých zemědělských kolonistů na území Chorvatska, Srbska a Rumunska. Další ustanovení zákona č. 236/1920 Sb. umoţňovala udělení státního občanství prakticky všem osobám českého původu usazeným na území bývalého Rakousko-Uherska a Německa, pokud v letech 1920 aţ 1922 optovaly pro československé občanství.289

 Zákon č. 74/1946 Sb., o udělení státního občanství krajanům vracejícím se do vlasti, podle kterého bylo občanství vráceno osobám české a slovenské národnosti, které se po skončení druhé světové války vrátily do Československa v rámci státem organizované repatriace. Jednalo se zejména o příslušníky české menšiny v Rakousku, Jugoslávii, Rumunsku a Bulharsku a dále o osoby, které se vrátily do vlasti z Francie a dalších zemí, do kterých odešly v 19. století nebo v první polovině 20. století jako ekonomičtí vystěhovalci.

 Zákon č. 179/1946 Sb., o udělení státního občanství krajanům z Maďarska, který se však týkal téměř výhradně jen příslušníků slovenské menšiny v Maďarsku.

 Dohoda mezi vládou Československé republiky a vládu Svazu sovětských socialistických republik ze dne 10. července 1946 o právu opce a vzájemného přesídlení občanů české a slovenské národnosti, žijících v SSSR na území bývalé Volyňské gubernie a československých občanů národnosti ukrajinské, ruské a běloruské, žijících na území Československa, podle které bylo uděleno československé státní občanství příslušníkům české menšiny usazené na přelomu 18. a 19. století na západoukrajinské Volyni, kteří se po roce 1945 vrátili zpět do Československa.

 Ustanovení § 11 odst. 1 písm. g) zákona č. 140/1995 Sb. novelizující zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, které promíjelo podmínku obvyklého pětiletého trvalého pobytu při udělení státního občanství České republiky osobám, které do 31. prosince 1994 přesídlily do České republiky na pozvání vlády, coţ se opět týkalo volyňských Čechů, kteří se v letech 1990 aţ 1994 vrátili do České republiky z Ukrajiny a také Kazachstánu, kam byla část z nich ve 40. a 50. letech z Ukrajiny vystěhována. 288


289

Problematika je podrobně zpracována v kapitole 3.3. Vymezení státních občanů podle zákona č. 236/1920.

94

8.4. Právní úprava pozbytí občanství emigrantů po roce 1948

Jak jiţ bylo podrobně vysvětleno v předchozích kapitolách,290 v tzv. období nesvobody v letech 1948 aţ 1989 pronikly do československé právní úpravy státního občanství výrazné deformace dotýkající se zejména titulu pozbývání občanství, z nichţ některé se dokonce dostaly do rozporu s mezinárodněprávními závazky tehdejšího Československa. Připomeňme si je ve stručném přehledu. Emigranti a vystěhovalci (a také některé oběti politických procesů v letech 1948 aţ 1956) pozbývali v období komunistického reţimu státní příslušnost na základě následujících ustanovení právní úpravy:

 Pozbytí státního občanství na základě soudního rozsudku -

v období od 14. října 1948 do 31. prosince 1956

-

podle ustanovení § 53 zákona č. 231/1948 Sb., na ochranu lidovědemokratické republiky, a později (od 1. srpna 1950) podle § 42 trestního zákona č. 86/1950 Sb.

-

výše uvedené právní normy umoţňovaly uloţit jako vedlejší trest ztrátu občanství za trestné činy velezrady, vyzvědačství, válečného škůdnictví, válečné zrady, prorady, vraţdy na ústavním činiteli a také za trestný čin neoprávněného opuštění republiky a neuposlechnutí výzvy k návratu (nepovolená emigrace)

 Odnětí státního občanství -

v období od 1. října 1949 do 31. prosince 1989 (teoreticky aţ do 28. března 1990) s výjimkou období od 1. ledna do 9. listopadu 1969

-

podle ustanovení § 7 zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství, ve znění zákona č. 72/1958 Sb. (do 31. prosince 1968), a později (od 10. listopadu 1969) podle § 14a zákona ČNR č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství ČSR, ve znění zákonného opatření předsednictva ČNR č. 124/1969 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 39/1969 Sb.

-

výše uvedené právní normy umoţňovaly ministerstvu vnitra, aby odňalo státní občanství osobě pobývající v cizině, která opustila Československo nelegálně, nebo legálně, ale neuposlechla výzvy k návratu, nebo která v zahraničí vyvíjela „nepřátelskou činnost“ proti Československu a jeho státnímu zřízení, vstoupila do cizích vojenských sluţeb, poškozovala v zahraničí státní zájmy Československa

290

Zejména v kapitolách 4.2. Právní úprava pozbývání občanství v letech 1949 až 1968 a 4.4. Nejvýznamnější změny v právní úpravě přijaté v roce 1969.

95

nebo podle právní úpravy platné od listopadu 1969 nabyla cizí státní občanství na vlastní ţádost

 Pozbytí občanství propuštěním ze státního svazku na vlastní ţádost v souvislosti s nabytím cizího občanství či úmyslu se vystěhovat -

v období od 25. února 1948 do 31. prosince 1989 (teoreticky aţ do 28. března 1990)

-

podle ustanovení § 1 zákona č. 71/1922 Sb., o vystěhovalectví, ve znění zákona č. 164/1936 Sb., později (od 1. října 1949) podle ustanovení § 6 zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství, ve znění zákona č. 72/1958 Sb., a ještě později (od 1. ledna 1969) podle ustanovení § 14 zákona České národní rady č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky

 Kromě výše uvedených norem emigranti a vystěhovalci pozbývali československé státní občanství v tzv. období svobody také podle mezistátních dohod o zamezení vzniku dvojího občanství, zejména podle Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojeným státy americkými z roku 1928.291

8.4. Obnova výkonu občanství ČR podle zákonů č. 88/1990 Sb. a č. 119/1990 Sb.

Narovnání křiv způsobených komunistickým reţimem emigrantům a obětem politických procesů v oblasti státního občanství, zejména pak pozbývání občanství proti vůli a bez projevu vůle nositele občanství, patřilo mezi prvořadé úkoly zákonodárců po politických změnách v listopadu a prosinci roku 1989. Jak bylo vysvětleno v předchozích kapitolách, nový zákon o státním občanství byl přijat aţ k 1. lednu 1993. V prvních letech po pádu komunistického reţimu i nadále platil zákon ČNR č. 39/1969 Sb. Náprava křivd se však řešila bezprostředně přijetím zvláštních zákonů, které platnou právní úpravu doplňovaly a odstraňovaly z ní ustanovení stojící v rozporu s kogentními normami mezinárodního práva i mezinárodněprávními závazky Československa.292 Dne 29. března 1990 nabyl účinnosti významný federální zákon č. 88/1990 Sb., kterým se mění a doplňují předpisy o nabývání a pozbývání československého státního občanství, následovaný o dva dny později také českým republikovým zákonem č. 92/1990 Sb., kterým se

291


292


96

mění zákon ČNR č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky, ve znění zákonného opatření předsednictva ČNR č. 124/1969 Sb. Dva nové zákony, koncipované ve stejném duchu a s totoţným záměrem, první na federální a druhý na republikové úrovni, vypustily z dosavadní právní úpravy nejvýraznější deformaci v oblasti pozbývání státního občanství přijatou v období komunistického reţimu a dokonce se pokusily v omezené míře částečně restituovat původní právní stav osob, které tato deformace postihla. Oba zákony ve svých článcích I shodně rušily titul pozbytí občanství odnětím podle ustanovení § 14a zákona ČNR č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství ČSR, ve znění zákonného opatření předsednictva ČNR č. 124/1969 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 39/1969 Sb., podle kterého bylo české státní občanství odnímáno ministerstvem vnitra emigrantům v období od 10. listopadu 1969293 do 31. prosince 1989 (teoreticky aţ do 28. března 1990). Federální zákon č. 88/1990 Sb. navíc v prvním článku rušil i titul odnětí československého občanství podle § 7 zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství, ve znění zákona č. 72/1958 Sb., podle kterého pozbývali občanství emigranti v období od 1. října 1949 do 31. prosince 1968. Podle ustanovení čl. II odst. 1 federálního zákona č. 88/1990 Sb. se všechna správní rozhodnutí o odnětí státního občanství vydaná ministerstvem vnitra podle výše uvedených právních předpisů v období od 1. října 1949 do 31. prosince 1989 (teoreticky aţ do 28. března 1990294) rušila se zpětnou účinností od okamţiku jejich vystavení. Avšak dotčené osoby se nestávaly automaticky opět státními občany. Od účinnosti nového federálního zákona, čili od 29. března 1990, se na ně pouze nově pohlíţelo jako na osoby, které byly ze státního svazku propuštěny. Současně jim ale byla poskytnuta lhůta (do 31. prosince 1993), ve které mohly před československými správními orgány učinit písemné prohlášení, ţe si přejí zůstat státními občany. Pouze za splnění této podmínky jim československé občanství zůstalo zachováno nebo jim bylo obnoveno. Novelizovaná právní úprava otevřela cestu ke dvojímu občanství některých emigrantů, kteří byli v období od 1. října 1949 do 31. prosince 1989 zbaveni občanství proti své vůli odnětím, v emigraci nabyli cizí státní občanství a v období mezi 29. březnem 1990 a 31. prosincem 1993 projevili vůli zůstat československými (respektive českými) občany, čímţ byli vyňati z účinnosti právních důsledků jejich propuštění ze státního svazku podle ustanovení čl. 1 zákona č. 88/1990 Sb.

293

První den účinnosti Zákonného opatření předsednictva ČNR č. 124/1969 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 39/1969 Sb. 294

V období mezi 1. lednem a 28. březnem 1990 nebylo československé státní občanství na základě interních pokynů na ministerstvu vnitra již nikomu odňato, přestože to zákon nadále umožňoval. Ani v prosinci roku 1989 se tato praxe proti emigrantům již nepoužívala.

97

Vyuţití práva přihlásit se v zákonné lhůtě o zachování československého státního občanství mělo zásadní vliv na nabytí či nenabytí československého občanství potomků těchto osob z titulu narození, pokud se tito potomci narodili v zahraničí aţ po okamţiku odnětí občanství jejich předkům (nejčastěji rodičům) podle právní úpravy platné za komunistického reţimu. Pokud bychom se drţeli pouze výkladu zákona č. 88/1990 Sb., pozice potomků emigrantů k československému státnímu občanství by teoreticky zůstávala následující: (1) Potomci emigrantů, kterým bylo československé státní občanství odňato a kteří po 29. březnu 1990 poţádali v zákonné lhůtě o jeho zachování, mohli nabývat občanství z titulu narození za předpokladu, ţe splňovali obvyklé podmínky dané právní úpravou platnou v den jejich narození295, neboť se na jejich české rodiče mělo ve smyslu ustanovení čl. 1 zákona č. 88/1990 Sb. pohlíţet jako na osoby, které státní příslušnost nikdy neztratily. (2) Naproti tomu potomci emigrantů, kterým bylo československé státní občanství odňato, ale nepoţádali v zákonné lhůtě o jeho zachování, občanství z titulu narození nenabývali, neboť na jejich rodiče se ve smyslu ustanovení čl. 1 zákona č. 88/1990 Sb. pohlíţelo jako na osoby, které státní příslušnost pozbyly propuštěním ze státního svazku s účinností ode dne, kdy jim byla podle zrušené právní úpravy platné v období komunistického reţimu státní příslušnost odňata. V okamţiku narození potomků tudíţ státními občany jiţ nebyly. Avšak okruh potomků emigrantů, kteří při narození v cizině nabývali československé státní občanství, se ale nakonec ukázal jako relativně dosti úzký. Záhy po vydání zákona č. 88/1990 Sb. totiţ vystala sloţitá právní otázka zachování „nepřerušené kontinuity“ československého občanství u emigrantů, kterým sice bylo občanství za komunistického reţimu odňato, ale kteří by československé státní občanství v souvislosti s emigrací ve stejném období pozbyly „i jinak“, například propuštěním státního svazku v souvislosti s nabytím cizího státního občanství, coţ se týkalo valné většiny z nich. Mimořádně citlivou otázku definitivně vyřešil aţ nález Ústavního soudu ČR z roku 1998, sp. zn. I. ÚS 157/98, který těmto osobám nepřiznal zachování „nepřerušené kontinuity“ jejich československého státního občanství. Pokud si v zákonné lhůtě podaly ţádost o zachování československého občanství, občanství jim bylo bez dalšího „obnoveno“. Nicméně se na ně pohlíţelo jako na osoby, které v mezidobí mezi „odnětím/propuštěním ze státního svazku“ a jeho „obnovou prohlášením“ občanství neměly a tudíţ jejich potomci narození v tomto mezidobí po nich československé občanství nabývat nemohli. Nabývat ho však mohou jejich potomci narození v cizině od okamţiku, kdy si občanství prohlášením v zákonné lhůtě „obnovili“.

295

U osob narozených v zahraničí v období od 8. května 1969 k nabytí státního občanství z titulu narození stačilo, pokud byl jeden z rodičů českým státním občanem. U osob narozených před tímto datem museli mít československé občanství v okamžiku narození oba rodiče.

98

Zákon č. 88/1990 Sb. se ve svých ustanoveních neomezoval pouze na nápravu křivd způsobnou některým emigrantům odnětím občanství.296 Ustanovení čl. II odst. 3 písm. a) zákona otevíralo cestu ke znovunabytí československého občanství za zjednodušených podmínek také emigrantům, kteří byli v období od 1. října 1949 do 31. prosince 1989 ze státního svazku propuštěni na vlastní ţádost v souvislosti s vystěhováním nebo nabytím cizího státního občanství. Ti ovšem museli o udělení československého (českého) občanství ţádat (rovněţ ve lhůtě mezi 29. březnem 1990 a 31. prosincem 1993). Zákon přitom neřešil otázku, zdali si mohou ponechat občanství, které mezitím nabyli v emigraci. Avšak ustanovení čl. II odst. 3 písm. b) výslovně zakazovalo udělit občanství v případech, kdyby to bylo v rozporu s mezinárodněprávními závazky Československa297. Otázka vzniku dvojího občanství u těchto osob po opětovném udělení československého občanství zůstávala otevřená. Československá právní úprava mu nekladla překáţky. Pokud o opětovné udělení občanství poţádali emigranti naturalizovaní ve státech, jejichţ právní úprava státního občanství nespojovala nabytí jiného občanství (v tomto případě československého) na vlastní ţádost se ztrátou občanství, mohlo u nich docházet ke vzniku legálního výkonu dvojí či vícenásobné státní příslušnosti. Jiţ zmíněný nález ÚS z roku 1998 stavěl do stejné pozice osoby, kterých se týkalo ustanovení č. II odst. 3 zákona (tj. emigranti, kteří byli podle komunistických zákonů propuštěni ze státního svazku), a osoby, na které se vztahovalo ustanovení čl. I a čl. II odst. 1 (tj. emigranti, kterým bylo podle komunistických zákonů občanství odňato), avšak československé státní občanství by v souvislosti s emigrací pozbyly „i jinak“. V meziobdobí mezi „odnětím/propuštěním ze státního svazku“ a „obnovou“ občanství skrze prohlášení či udělení československé státní občanství nevlastnili a nemohli ho po nich během tohoto období nabývat jejich děti narozené v zahraničí. Ustanovení zákona č. 88/1990 Sb. se navíc podle čl. II odst. 3 písm. b) nevztahovala na emigranty, kteří byli ze státního svazku propuštěni podle zdeformovaných komunistických zákonů, avšak kteří později získali občanství v USA skrze naturalizaci. Ti totiţ československé občanství i nadále ztráceli podle Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojeným státy americkými z roku 1928 platné aţ do 20. srpna 1997. Československé občanství podle úmluvy ztráceli v den nabytí amerického občanství. Československé občanství ovšem nemohli získat zpět ani emigranti naturalizovaní v USA, kterým bylo československé občanství odňato, přestoţe zákon č. 88/1990 tuto otázku výslovně neupravoval. Přednost před československým vnitrostátním právem totiţ v tomto případě měla sama mezistátní úmluva.

296


297

Citace ustanovení čl. II odst. 3 písm. b) zákona č. 88/1990 Sb.: „Státní občanství nelze podle bodu 3 písm. a) udělit, pokud by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky, které Československá socialistická republika převzala.“

99

K nápravě některých křivd v oblasti pozbývání státního občanství z období minulého reţimu slouţil vedle zákona č. 88/1990 Sb. také zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, přijatý v dubnu 1990 s účinností od 1. července téhoţ roku. Českoslovenští občané, kteří v období od 14. října 1948298 do 31. prosince 1956299 pozbyli státní příslušnost soudním rozsudkem podle ustanovení § 53 zákona č. 231/1948 Sb., na ochranu lidovědemokratické republiky, nebo podle ustanovení § 42 trestního zákona č. 86/1950 Sb. (coţ byla další forma odebírání občanství proti vůli občana stojící ve zřejmém rozporu s kogentními normami mezinárodního práva,300 týkala se zejména politických vězňů a osob odsouzených v politických procesech k trestu smrti), se dočkali zrušení tohoto rozhodnutí podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Od účinnosti zákona o soudní rehabilitaci 1. července 1990 se na ně pohlíţelo jako na osoby, které státní občanství nikdy neztratily. O zachování či obnovu občanství nemusely ţádat. Fakt zachování občanství i s jeho nepřerušenou kontinuitou trvání měl své právní důsledky i pro jejich potomky narozené v zahraničí, kteří automaticky nabývali československé státní občanství z titulu narození, pokud splňovali obvyklé podmínky dané právní úpravou platnou v den jejich narození. To se týkalo zejména potomků emigrantů, kteří v období mezi 14. říjnem 1948 a 31. prosincem 1956 pozbyli občanství z rozhodnutí lidovědemokratického soudu, který je v nepřítomnosti odsoudil za trestný čin nepovoleného opuštění republiky a neuposlechnutí výzvy k návratu. Nicméně pokud osoby, na které se zákon č. 119/1990 Sb. vztahoval, získaly v průběhu emigrace občanství USA, československé občanství pozbyly podle dvoustranné úmluvy o naturalizaci. Avšak aţ ode dne naturalizace. V časovém období mezi vynesením (později zrušeného) rozsudku a naturalizací zůstávaly podle zákona č. 119/1990 československými státními občany.

298

Začátek účinnosti zákona č. 231/1948 Sb., na ochranu lidovědemokratické republiky.

299

Poslední den platnosti trestného zákona č. 86/1950 Sb., který byl následujícího dne 1. ledna 1957 nahrazen zcela novým trestním zákonem č. 63/1956 Sb., který již neobsahoval ustanovení o pozbytí státního občanství jako vedlejším trestu za některé trestné činy „proti státu“. 300


100

8.5. Průlomový zákon č. 193/1999 Sb. umožňující výkon dvojího občanství

Právní úprava státního občanství podle „restitučních“ zákonů301 č. 88/1990 Sb. a 119/1990 Sb. a rovněţ podle zcela nového zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky se v převaţující míře stále drţela dosavadní zásady výkonu jediného státního občanství českých občanů, byť u některých kategorií osob výslovně či nepřímo umoţňovala výkon dvojího občanství.302 Stávající právní úprava se po roce 1993 stala předmětem sílící kritiky ze strany části emigrantů ţijících v USA, kterým neumoţňovala opětovné nabytí občanství a také ze strany části bývalých českých občanů ţijících na Slovensku, kteří si po rozdělení společného státu z praktických důvodů zvolili slovenskou státní příslušnost, neboť výkon dvojí státní příslušnosti jim nebyl neumoţněn. Ze strany zájmových skupin i části zákonodárců vzešlo v 90. letech několik zákonodárných iniciativ směřujících k přijetí další právní normy, která by nevyřešené otázky dodatečně upravovala a moţnosti výkonu dvojího občanství rozšiřovala. Ve stejném období, v letech 1993 aţ 1999, Československo postupně vypovídalo dohody o zamezení vzniku dvojího občanství, včetně Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojeným státy americkými z roku 1928, která pozbyla platnosti k 20. srpnu 1997 právním předpisem č. 229/1997 Sb., sdělení ministerstva zahraničních věcí. Vypovídání smluv naznačovalo obrat v dosavadním principielním chápání státního občanství jako institutu pokud moţno „jediného“ a výhradního, ve kterém je dvojí či vícenásobné občanství vnímáno jako neţádoucí jev, kterému je třeba předcházet. V českém právním prostředí i v prostředí zákonodárců a výkonné moci se naopak začal prosazovat přístup zcela opačný, upřednostňující práva jednotlivce před autoritou státu, coţ bylo v souladu s celosvětovým trendem. Výsledkem bylo v roce 1999 přijetí dvou zákonů, novelizačního a zvláštního, které přinášely změny ve státoobčanské problematice vskutku revoluční a přelomové.303 Otevřely prostor pro legální výkon dvojího občanství v dosud nepoznané míře. Zatímco dosavadní právní normy upravující státní občanství chránily především zájmy státu a jeho svrchovanost nad občany a snaţily se zachovat princip českého občanství jako jediného občanství, nové dva zákony upřednostnily osobní práva jednotlivců a povýšily je nad zájmy státu. V obdobném

301

Termín „restituční“ je myšlen ve vztahu k některým kategoriím emigrantů, kterým jmenované zákony vracely nebo umožňovaly opětovně nabýt československé státní občanství. 302

„Výslovně“ podle ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 40/1993 Sb. v případě českých občanů, kteří po 1. lednu 1993 nabyli slovenské občanství, nepřímo podle ustanovení zákonů č. 88/1990 Sb. a č. 119/1990 Sb., které po bývalých občanem při obnově jejich státního občanství nevyžadovaly doklad o pozbytí cizího občanství nabytého v emigraci, čímž jim umožňovaly výkon dvojího občanství. 303

Srov. VALÁŠEK, M., Státní občanství: komentář o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky a vybrané související právní předpisy a mezinárodní dokumenty.

101

duchu později (po roce 2003) rozhodoval také Nejvyšší správní soud, který svou judikaturou ještě dále rozšířil prostor pro legální výkon dvojí či vícenásobné státní příslušnosti českých občanů. První z uvedených zákonů byl zákon č. 194/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů, který umoţnil výkon dvojího občanství českým občanům, kteří po 1. lednu 1993 nabyli slovenské občanství. Tomuto zákonu, který neměl dopad na emigranty, je věnována kapitola 7. 2. Dvojí občanství ČR a SR v důsledku rozdělení československé federace. Dne 29. července 1999 schválil Parlament České republiky druhý, zvláštní zákon č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů, který později prošel dvěmi nepříliš významnými novelizacemi v zákoně č. 320/2002 Sb. a zákonem č. 46/2006 Sb. Zvláštní zákon nabyl účinnosti 2. září 1999. Podle ustanovení § 1 zákona mohl české státní občanství opětovně nabýt na základě vlastního prohlášení o státním občanství České republiky, jehoţ náleţitosti upravovaly další části zákona, kaţdý bývalý český (respektive československý) občan, který v období od 25. února 1948 do 28. března 1990 pozbyl státní občanství na základě propuštění ze státního svazku (ve smyslu zákona č. 88/1990 Sb. byly za propuštěné občany povaţovány také všechny osoby, kterým bylo občanství odňato) nebo v souvislosti s nabytím cizího státního občanství v zemi, se kterou mělo Československo uzavřeno smlouvu o zamezení vzniku dvojího občanství, coţ se týkalo v první řadě Spojených států amerických.304 Ustanovení § 2 dále umoţňovalo, aby kaţdý bývalý občan do prohlášení zahrnul i své děti mladší 18 let, které české či československé občanství nikdy neměly, neboť se narodily aţ po té, co jejich rodič české (respektive) československé občanství pozbyl. Zákon se přitom musel vypořádat s otázkou vztahu k institutu slovenského občanství, neboť aţ do 31. prosince 1968 existovalo pouze jednotné československé občanství, jehoţ jednotný institut Čechy a Slováky nijak nerozlišoval. Zákon se totiţ vztahoval i na osoby, které opustily území Československa a pozbyly občanství před 1. lednem 1969. V zásadě se vycházelo z právní fikce, jaké republikové občanství by taková osoba k 1. lednu 1969 nabyla, pokud by předtím československé občanství nepozbyla. Současně zákon vycházel vstříc i osobám se vztahem k českým zemím, které by se podle právní fikce staly slovenskými občany, případně slovenské občanství v minulosti po určitou dobu skutečně vlastnily. Podle ustanovení § 7 zákona nemůţe prohlášení o státním občanství České republiky podat osoba, která ke dni nabytí účinnosti zákona (tedy ke 2. září 1999) měla slovenské státní občanství. Avšak podle ustanovené § 6 je k prohlášení naopak zmocněna osoba, která by se k 1. lednu 1969 podle tehdy platných zákonů sice stala slovenským občanem nebo se jím po 1. lednu 1969 skutečně stala, avšak slovenské občanství před 28. březnem 1990 pozbyla propuštěním ze státního svazku nebo naturalizací v USA, jestliţe rodiče této osoby měli nebo

304


102

by podle právní fikce měli k 1. lednu 1969 české občanství nebo pokud tato osoba měla před emigrací trvalý pobyt na území České republiky. Taková osoba ovšem nesměla mít v době prohlášení slovenské občanství. Bývalí občané opětovně nabývali státní občanství okamţikem vystavení osvědčení o státním občanství (podle ustanovení § 8). Pro mezidobí mezi okamţikem pozbytí občanství propuštěním ze státního svazku nebo v souvislosti s nabytím cizího a jeho opětovným nabytím prohlášením platilo, ţe státními občany nebyli! Právní kontinuita jejich občanství byla po uvedené období přerušena. Proto jejich potomci narození v tomto období po nich automaticky nemohli nabývat občanství. Nicméně, jak jiţ bylo zmíněno, děti mladší 18 let mohly být do prohlášení i přesto zahrnuty. Pro vystavení osvědčení o státním občanství zákon nevyţadoval předloţení dokladu o pozbytí dosavadního státního občanství nabytého v emigraci, čímţ podobně jako v případě zákonů č. 88/1990 Sb. a č. 119/1990 Sb. otevíral cestu k výkonu dvojího občanství. Otázka další legality občanství nabytého v emigraci zůstává plně na právní úpravě státu, jehoţ občanství emigrant v letech 1948 aţ 1990 nabyl. Právní úpravy některých států nespojují nabytí cizího (v tomto případě českého) občanství se ztrátou státní příslušnosti. U dalších zůstává na právní úpravě, jejím výkladu a případné judikatuře, zda obnovu původního občanství u naturalizovaných občanů pouhým prohlášením spojují s pozbytím občanství. Jediná výjimka ohledně předloţení dokladu o propuštění ze státního svazku byla v ustanovení § 6 odst. 2 zákona adresována osobám, které před odchodem do emigrace měly občanství Slovenské socialistické republiky, avšak podle ustanovení § 6 odst. 1 mohly i přesto vydat prohlášení o státním občanství České republiky (čili byli českého původu po rodičích nebo podle místa posledního trvalého pobytu). Těmto osobám zákon uloţil povinnost předloţit společně s prohlášením úřední potvrzení, ţe nejsou občany Slovenské republiky. V ustanovení § 5 zákona byla bývalým občanům poskytnuta pětiletá lhůta na podání prohlášení (čili do 2. září 2004). Novelizace tohoto ustanovení provedená zákonem č. 46/2006 Sb. tuto lhůtu opětovně obnovovala s účinností od 5. června 2005 a to bez časového vymezení. Prohlášení tedy lze dosud podávat. Nová právní norma ve srovnání se zákony č. 88/1990 Sb. a č. 119/1990 Sb. značně rozšiřuje kategorii osob, které si mohou obnovit výkon českého státního občanství. Má přímý dopad na nemalý počet emigrantů naturalizovaných v tzv. době nesvobody ve Spojených státech. Prohlášení o státním občanství však mohou podávat i ostatní čeští emigranti naturalizovaní v období mezi 25. únorem 1948 a 28. březnem 1990 v západoevropských státech, bývalých britských dominiích (Kanadě, Austrálii a na Novém Zélandu), v latinskoamerických státech, v Jihoafrické republice a ve všech ostatních státech světa. Za zvláštní pozornost stojí bývalí českoslovenští občané, kteří se v období druhé světové války nebo po jejím skončení vystěhovali na základě svého ţidovského původu do Izraele. Také na ně se ustanovení zákona v plné míře vztahuje a to nejen na ty, kteří nabyli izraelské občanství aţ po roce 1950 na základě tzv. práva návratu. Vzhledem k tomu, ţe stát Izrael byl vyhlášen 14. května 1948 (čili aţ po 25. únoru 1948) a s tímto datem je také

103

spojeno zaloţení státního občanství tohoto státu305, všichni dosud ţijící vystěhovalci z Československa s izraelským občanstvím mohou podat prohlášení o státním občanství České republiky podle zákona č. 193/1999 Sb., neboť izraelské občanství nabyli aţ po 25. únoru 1948, přestoţe na území Palestiny odešli uţ během druhé světové války nebo dokonce uţ v roce 1938, kdy emigrace československých Ţidů na území pozdějšího Izraele začala. K prohlášení podle zákona č. 193/1999 Sb. jsou oprávněny dokonce i osoby naturalizované v zákonem vymezeném období ve státech bývalého východního bloku, včetně zemí, se kterými mělo Československo uzavřeny smlouvy o zamezení dvojího občanství. Je zajímavé, ţe z uplatnění tohoto práva jsou poněkud nepochopitelně vyloučeni bývalí slovenští občané českého původu (ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1), kteří v období do 28. března 1990 pozbyli slovenské občanství podle jedné ze sedmi dohod o zamezení vzniku dvojího občanství se šesti státy bývalého východního bloku. Ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) totiţ jasně hovoří pouze o „bývalém občanu Slovenské socialistické republiky, který tohoto občanství pozbyl propuštěním ze státního svazku nebo naturalizací ve Spojených státech amerických v období od 25. února 1948 do 28. března 1990.“ Osoby, které tohoto občanství pozbyly v důsledku působnosti ostatních sedmi mezistátních dohod o zamezení vzniku dvojího občanství, v zákoně v pozici oprávněných osob zřetelně chybí. Naproti tomu v ustanovení § 1 odst. 1 téhoţ zákona je okruh oprávněných osob obecně vymezen osobami, „které pozbyly státní občanství Československé republiky (…) nebo České republiky v období (…) propuštěním ze státního svazku nebo v souvislosti s nabytím státního občanství jiného státu, s nímţ měla nebo má Česká republika uzavřenu smlouvu upravující otázku zamezení vzniku dvojího státního občanství.“ Pro zřejmou disproporci, proč jsou oprávněné osoby vymezené v ustanovení § 6 odst. 1 (čili bývalí či fiktivní slovenští občané českého původu či se vztahem k českému území) naturalizovaní před 29. březnem 1990 v šesti socialistických státech306 (SSSR, NDR, Maďarsku, Polsku, Bulharsku a Mongolsku) „diskriminováni“ před oprávněnými osobami vymezenými v ustavení § 1 (čili Češi bez jakéhokoliv vztahu ke slovenskému občanství), autor tohoto textu nenalezl ţádné relevantní vysvětlení. V případech propuštění ze státního svazku či naturalizace v USA se jim totiţ dostává rovného postavení při obnově českého státního občanství prohlášením. Proč tomuto tak není i v případě naturalizace v šesti bývalých socialistických státech, zůstává otázkou. K působnosti zákona je třeba ještě připomenout, ţe se nevtahuje na osoby propuštěné ze státního svazku nebo naturalizované v USA a rovněţ na osoby, které pozbyly státní občanství v důsledku šesti dohod o zamezení vzniku dvojího občanství platných k 29. březnu 1990, které české státní občanství pozbyly aţ v období od 29. března 1990.307

305

CASSESE, A., International Law, s. 42.

306


307


104

Výkladem ustavení § 2 odst. 1 zákona č. 193/1999 Sb., které umoţňuje zahrnout do prohlášení i děti mladší 18 let, se v roce 2009 zabýval Nejvyšší správní soud. Ve svém rozhodnutí 1 As 26/2009-69 připustil moţnost, aby prohlášení o státním občanství České republiky za děti mladší 18 let podle § 2 zákona podala oprávněná osoba samotně i po té, co předtím sama na základě prohlášení získala příslušné osvědčení a opět se stala občanem. Na straně některých správních orgánů České republiky se totiţ před rokem 2009 objevil chybný výklad, podle kterého mohou prohlášení za děti mladší 18 let podávat pouze „bývalí občané“ a nikoliv osoby, které si občanství mezitím prohlášením jiţ obnovily. Avšak Nejvyšší správní soud se ve svém rozhodnutí s touto doslovnou interpretací ustanovení § 2 odst. 1308 zákona, ve kterém se skutečně hovoří o „bývalých občanech“, neztotoţnil.

308

Citace ustavení § 2 odst. 1 zákona č. 193/1999 Sb.: „Bývalý občan může do prohlášení učiněného podle § 1 zahrnout i fyzickou osobu mladší 18 let (dále jen "dítě"), i když se nejedná o bývalého občana.“

105

9. Dvojí občanství některých „neodsunutých“ osob a jejich potomků Poznámka: Následující kapitola Dvojí občanství některých „neodsunutých“ osob a jejich potomků je přepracovaným a doplněným textem mého odborného článku Přetrvávající dvojí občanství jako důsledek průniku německého občanství do českých zemí v letech 1938 až 1945, který byl publikován v recenzovaných časopisech Právní rozhledy č. 5/2010 a Správní právo č. 2/2010. Článek byl upraveným a doplněným výňatkem klíčových statí mé bakalářské práce na téma Dvojí občanství jako důsledek průniku německého občanství do českých zemí v letech 1938 – 1945, kterou jsem obhájil v roce 2008 na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Dvakrát přepracovaný a doplněný text přesto obsahuje četné formulace, věty, souvětí či dokonce i odstavce shodné s textem mé bakalářské práce. Zachována zůstává také koncepce zpracování, argumentace, posloupnost myšlenek i některé poznámky pod čarou.

9.1. Přesah německého občanství do dnešní ČR

V souvislosti s německou nacistickou okupací v letech 1938 aţ 1945 došlo k průniku institutu německého státního občanství (tehdy nazývaného jako „říšské občanství“) do českých zemí. Více neţ tři a půl milionu předválečných československých občanů (ve velké většině německé národnosti a jejich rodinných příslušníků) bylo tehdy zahrnuto do státoobčanského svazku Velkoněmecké říše. Drtivá většina drţitelů „říšského občanství“ byla následně, v letech 1945 a 1946, z českých zemí odsunuta. Avšak statisíce dalších v obnovené Československé republice zůstaly a do roku 1953 se různými způsoby opět staly československými občany. Forma nabytí německého občanství během okupace a způsob poválečné obnovy československého občanství dodnes zůstávají podstatnými a někdy dokonce rozhodujícími skutečnostmi, ke kterým se přihlíţí v nejrůznějších soudních a správních řízeních (např. restituce, započítávání důchodu, vystavení osvědčení o občanství, atd.).309 Avšak důsledky průniku německého občanství do českých zemí během okupace jsou ještě závaţnější: dodnes totiţ zakládají důvody ke vzniku dvojího občanství u osob narozených a trvale ţijících na území České republiky a to dokonce i u poválečné generace, včetně té nejmladší. Nejedná se přitom pouze o obyvatele malého území Hlučínska ve

309

ROZEHNALOVÁ N., GONSORČÍKOVÁ, M. Vybrané problémy mezinárodního práva soukromého a procesního, 2004, s. 28-44.

106

Slezsku, které před vznikem Československé republiky v roce 1918 náleţelo k pruskému a později německému státu, ale o občany pocházející z celého území České republiky. Příčinou vzniku dvojího občanství je zahrnutí právních aktů spojených s udělováním německého občanství během války do současného právního řádu Spolkové republiky Německo a rovněţ vzájemná kolize a překrývání právních norem upravujících nabývání občanství České republiky a SRN.310 Z pohledu dnešních spolkových zákonů totiţ mnozí z „neodsunutých“311 svoji německou státní příslušnost, nabytou v letech 1938 a 1945, nikdy neztratili. Naopak, tuto příslušnosti po nich mnohdy nabývají i jejich potomci. Pokud potomci „neodsunutých“, kteří jsou občany České republiky a narodili se a trvale ţijí v České republice, dnes podstoupí u Spolkového správního úřadu správní řízení ve věci zjištění (tj. ověření) své německé státní příslušnosti, obdrţí v případě kladného výsledku osvědčení o spolkovém občanství z titulu narození a mohu si poţádat o vystavení německého cestovního pasu či jiného státoobčanského dokladu. Rovněţ jsou dodatečně zaneseni do registru německých státních občanů. Kladným vyřízením ţádostí o zjištění německé státní příslušnosti přitom neztrácejí české občanství, neboť obě občanství tyto osoby nabývají z titulu narození (podle německé terminologie původem/abstammung) čili v souladu se zákony obou zemí i Evropskou úmluvou o státním občanství z roku 1997. Dvojí občanství „neodsunutých“ a jejich potomků dnes představuje velmi častou formu dvojího občanství, ve které vystupují čeští občané. Nárok na dvojí občanství z tohoto titulu mají minimálně desítky tisíc lidí. Tisíce z nich si německé občanství jiţ skutečně vyřídily (zejména z oblasti Hlučínska, Těšínska a dalších slezských a severomoravských regionů). Avšak většina oprávněných osob o svém nároku na dvojí občanství neví, neboť v ostatních regionech České republiky není tomuto tématu nevěnována srovnatelná publicita ani pozornost veřejnosti. Nelze opomenout ani zlehčovat mimořádně citlivý historický kontext a zatíţené vztahy obou zemí v minulosti: Nacistická okupace českých zemí trvala pouhých šest let. Přestavovala hluboký zásah do státní integrity Československé republiky. Spolková republika Německo, vázaná výsledky postupimské konference z roku 1945, povaţuje tzv. mnichovskou dohodu za neplatnou od samého začátku. Přesto se spolkový právní řád v některých

310


311

Termínem „neodsunutými“ jsou míněni všichni předváleční českoslovenští občané, kteří v letech 1938 až 1945 sice nabyli „říšské občanství“ (bez ohledu na národnost a vlastní vůli), ale v letech 1945 a 1946 nebyli odsunuti, zůstali v obnoveném Československu a v letech 1945 až 1953 si obnovili československou státní příslušnost nebo jim byla obnovena či uznána její nepřerušená kontinuita.

107

státoobčanských otázkách i nadále opírá o právní akty, které na Mnichovskou dohodu přímo navazují a odkazují na ni.312 Stojíme proto před znepokojujícími otázkami: „Přeţívají“ snad ve spolkovém právním řádu normy a akty přijaté v období nacionálního socialismu, které přímo odkazují na ztrátu československé samostatnosti v letech 1938 a 1939? Proč jsou tyto akty stále účinné ve vztahu k České republice a současným českým občanům narozeným a trvale ţijícím na českém území, jestliţe obdobné normy a akty přijaté ve stejném období vůči Rakousku nebo Francii a jejich občanům německého původu nebyly po válce spolkovou republikou potvrzeny a uznány? Nepřipomíná tato situace pověstný „dvojí metr“?

9.2. Právní úprava nabývání a pozbývají německého občanství

K pochopení vzájemného překrývání a přeshraniční účinnosti českých a spolkových právních norem je nezbytné nejprve krátce vysvětlit základní principy nabývání a pozbývání německého občanství podle současné spolkové právní úpravy. Právní řád Spolkové republiky Německo přistupuje k otázce nabývání státního občanství narozením na převaţující zásadě ius sanguinis čili po rodičích, podobně jako český právní řád. Státního občana definuje dokonce sama německá ústava (Základní zákon) z roku 1949, byť poněkud neurčitě. Podle článku 116 odst. 1 ústavy je státním občanem kaţdý „Němec“. Ústava tak zakládá právo na německé občanství i osobám německého národnostního původu, jejichţ předkové opustili území dnešního Německa ještě před jeho vznikem.313 Podmínky pro nabytí německého občanství narozením určuje Zákon o říšském a státním občanství z roku 1913 (RGB1.S.583), ve znění pozdějších předpisů, především Zákona o úpravě státoobčanských otázek314 z roku 1955, Druhého zákona o úpravě státoobčanských otázek315 (BGB1. I 1956, 431) z roku 1956, a dále ve znění zvláštních zákonů upravujících státoobčanské otázky z let 1974 (BGB1./S.3714), 1975 (BGB1.S.685), 1977 (BGB1./S.1101), 1993 (BGB1./S.1062), 1999 (BGB1./S.1618) a konečně ve znění

312

Jedná se zejména o Smlouvu mezi republikou Česko-Slovenskou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb. (RGB2.S.895) z 22. listopadu 1938 a Nařízení o získání německé státní příslušnosti pro bývalé československé občany německého původu (RGB1.S.815) z 20. dubna 1939. 313

KLOKOČKA, V., WAGNEROVÁ, E., Ústavy států Evropské unie 1. díl, s. 281.

314

V německé originále Gesetz zur Regelung von Fragen der Staatsangehörigkeit.

315

V německé originále Zweites Gesetz zur Regelung von Fragen der Staatsangehörigkeit.

108

Zákona o státním občanství316 (StAG) z roku 2007. Všechny zákony tvoří jednotný celek vycházející z původního zákona z roku 1913. Podle ustanovení obsaţených v RGB1.S.583 (1913) nabývalo aţ do roku 1974 německé občanství narozením kaţdé manţelské dítě, jehoţ otec byl německým státním příslušníkem, a dále kaţdé nemanţelské dítě narozené svobodné matce, která byla německou státní příslušnicí, pokud by jinak zůstalo bez občanství. Tuto právní úpravu upřednostňující nabývání občanství po otci bez ohledu na místo (stát) narození později potvrdily i všechny následující právní úpravy do roku 1956. Výraznější změny přinesly aţ BGB1./S.3714 (1974) a BGB1./S.1618 (1999). Ustanovení zakotvená v BGB1./S.3714 (1974) zrušila diskriminující opatření, které omezovalo moţnost nabývat státní příslušnost pouze po otci a rozšířilo ji v plné míře i na matky. Děti narozené po 1. lednu 1975 tak mohou nabývat německou státní příslušnost po otci i po matce. Nabývání německého občanství narozením upravuje v současné době ustanovení § 4 StAG z roku 2007. Zásada pozbytí německého občanství nabytím cizího na vlastní ţádost je v RGB1.S.583 (1913), ve znění pozdějších předpisů (včetně nejaktuálnějšího StAG), definována v § 25 zcela jednoznačně. Vychází přímo z ústavy: Německé občanství ztrácí ten, kdo získá cizí občanství na vlastní ţádost nebo se občanství zřekne.317 Ke ztrátě německého občanského dochází ke dni, kdy dotyčná osoba nabude cizí občanství a skládá státoobčanský slib cizí země. V otázkách nabývání státního občanství narozením a jeho ztráty z důvodu nabytí cizího z vlastní vůle si jsou současné právní řády Spolkové republiky Německo a České republiky velmi podobné. Oba upřednostňují převaţující princip nabývání občanství ius sanguinis a umoţňují souběţný výkon dvojího občanství, pokud jsou obě občanství získána z titulu narození.318 Shodují se i v praxi, ţe ke ztrátě občanství dochází v případě nabytí cizího projevem vlastní vůle.

316

V německé originále Staatsangehörigkeitsgesetz.

317

Grundgesetz der Bundesrepublik Deutschland, 1949, čl. 16, odst. 4.

318

DE CRUZ, P., Comparative Law in a Changing World, s. 262-266.

109

9.3. Průnik německého občanství do českých zemí v letech 1938 až 1945

V souvislosti s nástupem nacionálních socialistů k moci v Německu v roce 1933 došlo v německém právním řádu v následujících letech k velmi výrazným změnám v právní úpravě státního občanství: (1) Okruh německých občanů byl nejprve zúţen o osoby ţidovského původu319 a (2) následně značně rozšířen o Rakušany a osoby německého původu na územích anektovaných nebo okupovaných nacionálně-socialistickým Německem v letech 1938 aţ 1943.320 Některé změny ve státoobčanských otázkách nebyly po skončení války uznány a byly prohlášeny za neplatné od samého počátku.321 Jiné zákony o občanství přijaté v období nacionálního socialismu byly naopak v poválečných právních úpravách Spolkové republiky Německo potvrzeny. Jednalo se především o akty kolektivního přiznávání a udělování německého občanství na anektovaných územích na východ od Německa, coţ se týká i území dnešní České republiky.322 Je třeba zdůraznit, ţe německé občanství bylo v letech 1938 a 1939 přiznáno československým občanům německého původu (nebo členům smíšených rodin i rodilým Čechům na Hlučínsku a Těšínsku) „původem“ čili podle ustanovení Zákona o říšském a státním občanství z roku 1913 (RGB1.S.583). To je velmi důleţitý moment. Všechny německé právní normy z let 1938 aţ 1945 totiţ definovaly nově registrované německé občany jako „rodilé Němce“ na základě jejich skutečného či domnělého německého původu čili s platností od narození. A to přesto, ţe s výjimkou obyvatel malého Hlučínska nikdy předtím německými občany oni ani jejich předkové nebyli! Tento výklad v plné míře převzala i poválečná právní úprava, zejména pak Zákon o úpravě státoobčanských otázek z roku 1955. Anexe českého území nacistickým Německem probíhala v letech 1938 aţ 1939 postupně, ve třech fázích, čemuţ odpovídal i počet tehdejších zákonných opatření rozšiřujících okruh německých občanů. Jako první se pod okupační správu dostalo české pohraničí (tzv. Sudety),323 včetně malého území Hlučínska ve Slezsku. Jeho postoupení si Německo vynutilo v tzv. Mnichovské dohodě. Po vojenském obsazení území a jeho faktickém

319

EMMERT, F., Holocaust, s. 14-18.

320

Jako první bylo v březnu 1938 anektováno území Rakouska a jako poslední v červenci 1943 italské území Jižního Tyrolska. 321

Za neplatný byl prohlášen v první řadě Zákon o říšském občanství z roku 1935, který zbavoval práv a později i přímo občanství osoby židovského původu (jeden z tzv. norimberských rasových zákonů). 322

EMMERT, F., Češi ve wehrmachtu, s. 181-192.

323

Termín Sudety je keltského původu (v doslovném překladu znamená Kančí les). Původně se jím označovala pouze oblast Jeseníků. Teprve až na počátku 20. století jím představitelé českých Němců začali označovat celé území českého pohraničí obývaného Němci.

110

připojení k Německu byla 20. listopadu 1938 podepsána mezistátní Smlouva mezi republikou Česko-Slovenskou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce s účinností od 26. listopadu 1938, která měnila státoobčanské poměry na celém obsazeném území. Do spolkového právního řádu vstoupila jako RGB2.S.895. Její účinnost potvrdil i poválečný spolkový Zákon o úpravě státoobčanských otázek (1955). Naproti tomu součástí československého právního řádu se nikdy nestala, přestoţe byla vládou tzv. druhé republiky přijata v podobě zákona č. 300/1938 Sb, o otázkách státního občanství s Německem. Veškeré právní akty a normy vydané domácími orgány na československém území od 30. září 1938 byly československou prozatímní exilovou vládou v Londýně324 prohlášeny za neplatné od samého počátku včetně smlouvy s Německem z 20. listopadu 1938.325 Do státoobčanského svazku s Velkoněmeckou říší vstoupil podle smlouvy kaţdý, kdo měl k 10. říjnu 1938 domovské právo na území připojeném na základě tzv. Mnichovské dohody k Německu a jehoţ předkové ţili na tomto území před 1. lednem 1910. Osobám české národnosti byla dána moţnost optovat pro československé státní občanství. Protoţe v otázkách státního občanství části obyvatel panovaly v následujících měsících nejasnosti (zejména ve smíšených rodinách), proběhlo v květnu 1939 v obsazeném pohraničí sčítání lidu organizované německými okupačními úřady. Prakticky se ale jednalo jen o soupis německého obyvatelstva. V důsledku nacistické okupace českého vnitrozemí 15. března 1939, proniklo německé státní občanství i do zbytku českého teritoria (s výjimkou malého území Těšínska.326 20. dubna 1939 vstoupilo na území Protektorátu Čechy a Morava327 v platnost Nařízení o získání německé státní příslušnosti pro bývalé československé občany německého původu,328 kterým nabývali německé občanství všichni Němci a členové smíšených rodin ţijící v českém vnitrozemí. Rozhodujícím kritériem pro určení národnosti v tzv. protektorátu se opět staly výsledky z československého sčítání lidu v letech 1910 a 1930. Všichni, kteří se při jednom z těchto sčítání přihlásili k německé národnosti, museli v následujících týdnech vyplnit Dotazník zjišťující národní příslušnost v Protektorátu. Ostatní obyvatelé (Češi a Ţidé), tento dotazník nevyplňovali. Na základě výsledků „dotazníkové akce“ vznikl registr německých občanů v Protektorátu Čechy a Morava. Německé občanství tehdy obdrţeli i Češi ţijící v manţelství s Němci, přestoţe se v dotazníku přihlásili k české národnosti.

324


325


326

Těšínské Slezsko se v období od října 1938 do září 1939 nalézalo pod polskou okupací.

327


328

Do spolkového právního řádu vstoupilo jako RGB1.S.815. Jeho účinnost byla potvrzena spolkovým Zákonem o úpravě státoobčanských otázek z roku 1955.

111

V následujících letech byla i rodilým Čechům dána moţnost získat „říšské občanství“ skrze tzv. poněmčení. Procedura spočívala v prokazování německých předků a dobrovolném vstupu do německého vojska. Podle zvláštního nařízení státního tajemníka na úřadu říšského protektora Karla Hermanna Franka z dubna 1939 mohla občanství ve výjimečných případech získat i osoba bez německých předků, pokud „dostatečně prokázala vůli, stát se příslušníkem národa“ (podmínkou byl rasový přezkum a vstup do německých ozbrojených sil). V roce 1939 bylo většině ţádostí o „říšské občanství“ vyhověno kladně. Mezi ţadateli převaţovali Češi se vzdálenými německými předky. Avšak od roku 1940 německé úřady většinu českých ţádostí o udělení „říšského občanství“ zamítly jako „neopodstatněné“.329 Část Němců na území tzv. protektorátu získala „říšské občanství“ také podle druhého nařízení z 6. června 1941.330 Německá nacistická okupace českých zemí byla završena v říjnu 1939, kdy německá armáda v rámci vojenského taţení proti Polsku obsadila Těšínsko. Malý region ve Slezsku byl totiţ v říjnu 1938 nejprve postoupen Polsku, které si toto československé území se smíšeným nebo národnostně indiferentním obyvatelstvem nárokovalo uţ od roku 1918. Nyní měla tvrdou politiku „popolšťování“ nahradit neméně tvrdá „germanizace“. Zatímco v okupovaném pohraničí se Češi směli i nadále hlásit k české národnosti, na Těšínsku byla národnostní kategorie „Češi“ úředně zrušena. Obyvatelé se při policejní registraci v prosinci 1939 mohli přihlásit pouze k německé, polské331 nebo „slezské“ národnosti. Většina Čechů se přihlásila ke „slezské“. Nacionální socialisté následně prohlásili všechny „Slezany“ za součást „jednotného německého národa“. Od března 1941 do března 1942 probíhal na Těšínsku tzv. národní soupis Němců a Slezanů na tzv. Volksliste,332 zavedený nařízeními ze 4. března 1941333 a 31. ledna 1942.334 Do Volksliste mohl být zapsán kaţdý, kdo byl německého nebo „slezského“ (tj. českého) původu.335 Více neţ 60 % obyvatel 329

BRANDES, D., Češi pod německým protektorátem, s. 317-345.

330

Do spolkového právního řádu vstoupilo jako RGB1.S.308. Jeho účinnost byla potvrzena spolkovým Zákonem o úpravě státoobčanských otázek z roku 1955. 331

Přihlášení se k polské národnosti bylo spojeno s uvalením zvláštní daně na „odstranění válečných škod“v okupovaném Polsku. 332

Tzv. Volksliste byly hromadné úřední seznamy se zaspanými občany, nikoliv jednotlivá osvědčení o zápisu, která se vystavovala zapsaným občanům jako osvědčení o občanství. V odborné literatuře se občas objevují podobné dezinterpretace vzniklé z chybného překladu z němčiny. Die Liste znamená seznam či soupis a nikoliv jednotlivý list. 333




112

Těšínska, - před rokem 1938 převáţně české národnosti, se nechalo do Volksliste zapsat.336 Skrze tento akt zapsané osoby nabývaly německé občanství.

9.4. Poválečné potvrzení platnosti udělení občanství ve spolkovém právním řádu

Některé akty udělení německého občanství na územích anektovaných během války byly po roce 1945 ve spolkovém právním řádu potvrzeny a jiné nikoliv. Zjednodušeně lze konstatovat, ţe Spolková republika Německo potvrdila v roce 1955 platnost udělení německého občanství během války pouze na území leţícím na východní straně tehdejší „ţelezné opony“, zatímco na západní straně prohlásila všechny tyto akty za neplatné. Spolkový Zákon o úpravě státoobčanských otázek z roku 1955 a Druhý zákon o úpravě státoobčanských otázek z roku 1956 anulovaly všechny akty udělení německého občanství v letech 1938 aţ 1945 občanům Rakouska, Lucemburska, Itálie, Francie a Belgie. Současně stejné dva zákony v plné míře potvrdily akty kolektivního udělení německého občanství německým obyvatelům předválečného Československa, Polska, Slovinska a Ukrajiny. Převaţoval v poválečných úpravách spolkového právního řádu politický zájem? Německo se tehdy potýkalo s problémem vnitřního rozdělení na Spolkovou republiku Německo a Německou demokratickou republiku. Nemenší problém představovalo také 12 milionů německých uprchlíků a odsunutých z východoevropských a středoevropských zemí, kteří se po roce 1945 ocitli na území Spolkové republiky Německo. Drtivá většina z nich buď měla německé občanství ještě z období před rokem 1937, nebo ho získala právě v letech 1938 aţ 1945. V zájmu rychlé integrace uprchlíků a odsunutých do poválečné německé společnosti se jevilo jako nejjednodušší řešení potvrdit těmto osobám platnost jejich německého občanství, přestoţe jim bylo uděleno v období nacionálního socialismu v důsledku válečných agresí a územních anexí. Rakousko a západoevropské země tehdy byly z toho okruhu vyřazeny zřejmě také proto, ţe z jejich území ţádní uprchlíci ani odsunutí do Německa nepřicházeli. V poválečném potvrzení platnosti německého občanství, uděleného obyvatelům německého původu na bývalých okupovaných územích východně od Německa, lze spatřovat také významné humanitární gesto. Příslušníci německých národnostních menšin ve východoevropských státech s komunistickými reţimy tehdy čelili obrovské materiální chudobě v důsledku konfiskace majetku a také útlaku a asimilaci. To, ţe je spolková vláda i

336

Obdobný soupis německých občanů na tzv. Volksliste probíhal také na území okupovaného Polska (Horní Slezsko a Generální Gouvernement) a na Ukrajině. Rovněž v Polsku byli k přijetí německého občanství přinuceni především ti, kteří se předtím přihlásili ke slezské národnosti.

113

nadále povaţovala za německé občany, později umoţnilo jejich legální přesídlení do Německa se souhlasem komunistických vlád (v 60. a 70. letech 20. století). První spolkový Zákon o úpravě státoobčanských otázek přijatý 22. února 1955 potvrdil německé občanství osobám „německé národnosti“, které občanství nabyly kolektivním udělením v letech 1938 aţ 1945 na okupovaném území českých zemí, části Slovinska, litevského města Klaipeda a Ukrajiny. Ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) zákona potvrzovalo platnost občanství osobám, které ho nabyly na území československého pohraničí (tzv. Sudet) podle Smlouvy mezi republikou Česko-Slovenskou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce z 20. listopadu 1938 (RGB2.S.895). Ustanovení § 1 odst. 1 písm. c) zákona potvrzovalo platnost občanství osobám, které ho nabyly na území tzv. Protektorátu Čechy a Morava podle nařízení z 20. dubna 1939 (RGB1.S.815) a nařízení z 6. června 1941 (RGB1.S.308). Ustanovení § 1 odst. 1 písm. d) zákona potvrzovalo platnost občanství osobám, které ho nabyly na území Těšínska zápisem do tzv. Volksliste podle nařízení ze 4. března 1941 (RGB1.S.118) a nařízení z 31. ledna 1942 (RGB1.S.51). Ustanovení § 1 odst. 2 zákona dále výslovně potvrzovalo platnost udělení občanství také manţelkám a dětem těchto osob. Spolkový správní úřad vydal v roce 1955 společně s účinností zákona i lhůtu, během které se fyzické osoby, které s potvrzením svého německého občanství uděleného v letech 1938 aţ 1945 nesouhlasily, mohly tohoto občanství vzdát. Všem ostatním bylo i bez dalšího projevu vůle potvrzeno. Kolektivní potvrzení německého občanství se vztahovalo i osoby, které po roce 1945 nebyly ze svých domovských států odsunuty a které v roce 1955 nadále setrvávaly na území Československa, Polska, Jugoslávie či Sovětského svazu. Z okruhu těchto německých občanů zřejmě ţádný nevyuţil práva odmítnout potvrzení občanství ve lhůtě stanovené spolkovým zákonem, - jednak pro neinformovanost a dále také pro technickou nemoţnost navázat styk s úřady Spolkové republiky Německo. Naprostá většina těchto osob navíc v roce 1955 vůbec netušila, ţe podle spolkových zákonů de iure zůstává německými občany.337

337


114

9.5. Obnova československé státní příslušnosti po roce 1945

Za vznikem dvojího občanství u kategorie „neodsunutých“ osob ovšem nestojí pouze spolkový Zákon o úpravě státoobčanských otázek z roku 1955. K jeho situování v poválečném „právním vakuu“ v nemenší míře přispěl také způsob obnovy československého občanství těchto osob realizovaný československou stranou, který lze z dnešního pohled označit za nedůsledný a nedomyšlený. Podle ustanovení § 25 StAG ztrácí německé občanství kaţdý občan, který získá cizí projevem vlastní vůle čili na vlastní ţádost (buď vlastní, nebo jednoho z rodičů v případě nezletilých dětí). Pokud však německý občan získá cizí občanství jinou formou neţ projevem vlastní vůle, například „původem“ nebo kolektivním udělením, německé občanství mu zůstává zachováno a podle § 4 StAG dokonce přechází i na jeho potomky narozené v cizině a to bez ohledu na to, jestli je rodič v okamţiku narození dítěte drţitelem německých státoobčanských dokladů či nikoliv. Uţ nyní lze vyslovit závěr, ţe pokud by československé úřady po květnu 1945 trvaly na tom, aby si všichni „neodsunutí“ drţitelé „říšského občanství“ poţádali o znovunavrácení československého, ke vzniku dvojí občanství by dnes nemohlo docházet, protoţe by tímto aktem po roce 1945 všichni ţadatelé ztratili německé občanství. Či-li, nejen německé právní normy obsaţené v Zákonu o říšském a státním občanství z roku 1913 (RGB1.S.583) a Zákona o úpravě státoobčanských otázek z roku 1955 umoţňují vznik dvojího občanství. Ve stejné míře ke vzniku tohoto fenoménu přispěly také československé právní normy upravující po roce 1945 obnovu československého občanství. Jejich autoři si ve své době moţnost vzniku dvojího občanství zřejmě vůbec nepřipouštěli: Německo bylo v roce 1945 rozděleno na čtyři okupační pásma a aţ do roku 1949 jako stát neexistovalo. Osoby pobývající na československém území, které tehdy měly pouze německé občanství, nebyly povaţovány za „německé občany“, ale pouze za „německé bezdomovce“ bez jakéhokoliv občanství.338 Úřady v obnovené Československé republice nejprve prohlásily všechny státoobčanské akty učiněné v českých zemích během německé okupace za neplatné od samého počátku. Záhy však do státoobčanských otázek samy velmi výrazným způsobem zasáhly a v podstatě uznaly skutečnost udělování „říšského občanství“ předválečným československým občanům a vyvodily z ní důsledky obsaţené v Ústavním dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské.339 Zde je třeba připomenout, ţe Rakousko, Belgie, Itálie ani Francie obdobné právní akty na svém území také nikdy neuznaly, avšak drţitele „říšského občanství“ z řad svých předválečných občanů německé národnosti kolektivně nepostihly ztrátou občanství. I v této skutečnosti lze spatřovat moţné dílčí důvody, které v roce 1955 přispěly

338


339


115

k tomu, ţe spolkový Zákon o úpravě státoobčanských otázek uznal kolektivní udělení německého občanství během války pouze Němcům ve východní Evropě, zatímco Němcům v západní části kontinentu ho nepotvrdil. V reflexi na oznámení výsledků postupimské konference vítězných mocností, na které byl schválen transfer německého obyvatelstva ze zemí střední a východní Evropy do okupačních pásem v Německu, nabyl 10. srpna 1945 účinnosti zmíněný dekret č. 33/1945 Sb. Autoři dekretu při koncipování paragrafového znění přistoupili na princip striktního dělení obyvatel tehdejšího Československa podle národnosti340 a nikoliv státní příslušnosti během okupace. Němci (ve smyslu národnostního původu) byli dekretem postiţeni kolektivně bez ohledu na přijetí či případného odmítnutí „říšského občanství“, naopak Češi ze smíšených rodin (zejména české manţelky a děti Němců), kteří byli během okupace rovněţ zahrnuti mezi nositele „říšského občanství“, mohli počítat se značnou shovívavostí. Ustanovení dekretu obsaţená v § 1 odst. 1341 zbavovala československého občanství všechny osoby německé národnosti, které během německé nacistické okupace obdrţely „říšské občanství“, a to k datu, kdy toto občanství nabyly. Němci z pohraničí ztráceli československé občanství zpětně k 10. říjnu 1938, Němci ve vnitrozemí k 16. březnu 1939 a Němci na Těšínsku k 26. říjnu 1939. Podle § 1 odst. 2342 byli československého občanství zbaveni také slovenští Němci nebo Němci ţijící v cizině, kteří „říšské občanství“ za okupace vůbec nezískali. Ti ztráceli československé občanství k 10. srpnu 1945. Ustanovení § 5 zbavovalo občanství také Čechy, kteří se z vlastní vůle pokoušeli o „poněmčení“ a to i v případě, ţe jejich ţádost o „říšské občanství“ byla zamítnuta. Osobám zbaveným československého občanství byl zkonfiskován majetek a byly zařazeny do odsunu z Československa.343 Ne všechny ale nakonec byly skutečně odsunuty. Z účinnosti dekretu o zbavení československého občanství byl vyňat nemalý okruh osob:

340

Národnost byla posuzována podle výsledků sčítání lidu v roce 1930.

341

Citace ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb.: „Českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační moci nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské, pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti československého státního občanství.“ 342

Citace ustanovení § 1 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb.: „Ostatní českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské pozbývají československého státního občanství dnem, kdy tento dekret nabývá účinnosti.“ 343

Dnem 10. srpna 1945, kdy nabyl účinnosti dekret č. 33/1945 Sb., je datován začátek tzv. organizovaného odsunu německého obyvatelstva z českých zemí. Organizovanému odsunu předcházel tzv. divoký odsun, který neměl žádný právní rámec.

116

(1) Podle § 1 odst. 3344 československé občanství zůstalo zachováno těm Němcům, kteří se během okupace na policejních přihláškách přihlásili k české národnosti, případně optovali pro česko-slovenské nebo protektorátní občanství. Ustanovení se týkalo osob, které se v roce 1930 přihlásily k německé národnosti, avšak v letech 1938 aţ 1945 se prohlašovaly za Čechy bez ohledu na to, zda obdrţely „říšské občanství“ či nikoliv. (2) Podle § 1 odst. 4345 zůstalo československé občanství zachováno také Čechům, kteří byli za německé okupace donuceni k přijetí „říšského občanství“, avšak nadále se v době okupace na policejních přihláškách prohlašovali za Čechy. To se týkalo především českých členů smíšených rodin a dále českých rodin na Hlučínsku a Těšínsku. (3) Také ustanovení obsaţená v § 2 mírnila dopad dekretu. Z jeho účinnosti byli vyjmuti Němci, kteří bojovali v československých zahraničních jednotkách, podíleli se na domácím odboji nebo byli vězněni z politických či rasových důvodů. Všechny osoby, které během okupace obdrţely „říšské občanství“, ale mohlo se na ně vztahovat některé z ustanovení o vyjmutí z účinnosti dekretu č. 33/1945 Sb. o zbavení československého občanství,346 si mohly v půlroční lhůtě od 10. srpna 1945 do 10. února 1946 podat u okresního národního výboru ţádost o vystavení osvědčení o národní spolehlivosti (de facto potvrzení o zachování československého občanství). Aţ do okamţiku vyrozumění byly povaţovány za československé občany.347 Kladným vyřízením ţádosti a vystavením Osvědčení o národní spolehlivosti jim byla potvrzena nepřetrţitá kontinuita jejich československého státní příslušnosti během celé nacistické okupace: o československé občanství tedy přijetím „říšského“ nepřišly a nemusely ţádat o jeho znovunavrácení. Osvědčení se opíralo u ustanovení § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb.348

344

Citace ustanovení § 1 odst. 3 dekretu č. 33/1945 Sb.: „Tento dekret se nevztahuje na Němce a Maďary, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky (…) přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky.“ 345

Citace ustanovení § 1 odst. 4 dekretu č. 33/1945 Sb.: “Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v této době přihlásili za Němce nebo Maďary, jsouce donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, neposuzují se podle tohoto dekretu jako Němci nebo Maďaři, schválí-li krajský národní výbor osvědčení o národní spolehlivosti, které vydá příslušný okresní národní výbor (okresní správní komise) po přezkoumání uvedených skutečností.“ 346


347

ŠEBESTÍK, J., LUKEŠ Z., Příručka pro národní výbory: Přehled předpisů o Němcích a osobách považovaných za Němce. Praha: Ministerstvo vnitra II. odbor, 1946. 348

Citace ustanovení § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb.: „Žádost o zjištění, že československé státní občanství zachovává, lze podati do šesti měsíců od počátku účinnosti tohoto dekretu u místně příslušného okresního národního výboru (okresní správní komise), anebo bydlí-li žadatel v cizině, u zastupitelského úřadu. Rozhoduje o ní krajský národní výbor na návrh okresního národního výboru. Tyto osoby jest až do vyřízení žádosti považovati za československé státní občany, vydal-li jim okresní národní výbor (okresní správní komise) nebo zastupitelský úřad osvědčení o okolnostech, uvedených v předchozím odstavci.“

117

„Neodsunutí“, kteří si obnovili výkon československého občanství touto cestou, německé občanství neztratili! Spolkový Zákon o úpravě státoobčanských otázek z roku 1955 nepovaţuje podání ţádosti o osvědčení za projev vůle stát se cizím občanem. Ţadatelé totiţ ţádali pouze o potvrzení, ţe jiţ občany cizího státu jsou. Podobně chápe i současný český právní řád ţádosti českých občanů o zjištění německého občanství. Skrze osvědčení o národní spolehlivosti nabývaly československé občanství i děti ze smíšených rodin, narozené během německé nacistické okupace a to se zpětnou platností k datu narození. Po roce 1945 jim byly vystaveny nové československé rodné listy. Naproti tomu téměř všechny osoby, které se před válkou a během ní hlásily k německé národnosti, byly podle ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb. zbaveny československého občanství. Více neţ 95 % z nich bylo v letech 1945 a 1946 odsunuto do Německa. Avšak pokud ţily ve smíšených rodinách, kde ostatní rodinní příslušníci získali osvědčení o národní spolehlivosti, směly většinou v obnovené Československé republice zůstat, přestoţe její občanství ztratily. Společně s nimi v Československu zůstaly asi tři tisíce Němců, kteří získali od ministerstva hospodářství výjimku z odsunu z důvodu profese (jednalo se zejména o lékaře, důlní inţenýry či konstruktéry). Po skončení tzv. transferu (odsunu) k 31. prosinci 1946 zůstalo na československém území asi 200.000 osob německé národnosti zbavených československého občanství. Zavedl se pro ně nový právní termín: „němečtí bezdomovci“.349 Jelikoţ se předpokládalo, ţe jiţ v Československu zůstanou, byla jim dána moţnost podat si ţádost o znovunavrácení předválečného československého občanství podle ustanovení § 3 dekretu č.33/1945.350 U německých manţelek československých občanů uţ sám dekret v ustanovení § 4 odst. 2 doporučoval shovívavost.351 Ţádosti o znovunavrácení československého občanství posuzovalo ministerstvo vnitra. Pokud ţadatelům vyhovělo, dotyční museli skládat státoobčanský slib a k datu jeho sloţení ztráceli podle spolkového Zákona o úpravě státoobčanských otázek z roku 1955 německé občanství s odkazem na ustanovení § 25 Zákona o říšském a státním občanství z roku 1913.

349


350

Citace ustanovení § 3 dekretu č. 33/1945 Sb.: „Osoby, které pozbyly československého státního občanství podle § 1, mohou do šesti měsíců ode dne, který bude určen vyhláškou ministra vnitra, otištěnou ve Sbírce zákonů a nařízení, žádati u místně příslušného okresního národního výboru (okresní správní komise) nebo zastupitelského úřadu o jeho vrácení. O takovéto žádosti rozhodne podle volné úvahy krajský národní výbor na návrh okresního národního výboru; nesmí jí však vyhověti, jestliže žadatel porušil povinnosti československého státního občana. Pokud vládním nařízením nebude stanoveno jinak, platí i pro tyto případy všeobecné předpisy o nabývání československého státního občanství.“ 351

Citace ustanovení § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb.: „Žádosti podle § 3, které podají manželky a nezletilé děti československých státních občanů, jest posuzovati blahovolně. Až do rozhodnutí o nich jest žadatele považovati za československé státní občany.“

118

Ještě počátkem roku 1953 se na československém území stále nacházely tisíce „německých bezdomovců“, kteří nezískali ani osvědčení o národní spolehlivosti ani neuspěli s ţádostí o znovunavrácení československého občanství a nebo si tuto ţádost vůbec nepodali. 24. dubna 1953 byl vydán zvláštní zákon č. 34/1953 Sb., jímž některé osoby nabývají československého státního občanství, podle kterého se všichni neodsunutí Němci, kteří ztratili československé občanství podle ustanovení dekretu č.33/1945 Sb., opět stali československými občany k 7. květnu 1953 a to kolektivně bez projevu vlastní vůle.352 Tyto osoby podle spolkové právní úpravy německé občanství neztratily.

9.6. Kolize norem české a německé právní úpravy

Z podrobného vysvětlení v předchozích kapitolách vyplývá závěr, ţe vznik dvojího občanství České republiky a Spolkové republiky Německo umoţňuje především spolkový Zákon o úpravě státoobčanských otázek z roku 1955, který potvrdil platnost německého občanství velké většině osob v českých zemích, které v letech 1938 aţ 1945 nabyly v důsledku nacistické okupace „říšské občanství“. Zmíněný zákon potvrdil přetrvávající právní účinnost Smlouvy mezi republikou Česko-Slovenskou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb. z 22. listopadu 1938 (RGB2.S.895), Nařízení o získání německé státní příslušnosti pro bývalé československé občany německého původu z 20. dubna 1939 (RGB1.S.815) a několika dalších normativních právních aktů, které přímo odkazují na akty směřující proti československé státnosti. Spolková republika Německa se přitom při svém vzniku v roce 1949 zavázal dodrţovat všechny závěry postupimské konference, které prohlásily veškeré akty spojené s územní anexí Německa vůči Československu za protiprávní a neúčinné. Spolkový zákon z roku 1955 navíc přejal interpretaci zákonných norem z období okupace, které všechny osoby německého původu v českých zemích chápaly ve smyslu ustanovení § 3 zákona o říšském a státním občanství z roku 1913 (RGB1.S.583) jako německé občany „původem“. Spolkový správní úřad353 dnes vystavuje osobám, které se narodily v Československu před 22. listopadem 1938, německou státoobčanskou listinu, ve které je označuje za německé občany „původem“ či-li s platností od narození. Ustanovení Zákona o úpravě státoobčanských otázek z roku 1955 potvrdila platnost německého občanství pouze osobám, které ho během válečného období získaly ve východní Evropě, zatímco na územích západní Evropy ho prohlásila za neplatné. Nerovný přistup lze vysvětlit politickým zájmem (politické rozdělení Evropy do dvou bloků), humanitárními důvody („neodsunutí“ Němci ve východní Evropě byli znaveni občanství a majetku,

352


353


119

v západní Evropě nikoliv) a snahou o integraci uprchlíků, kteří přicházeli ve velkém počtu z východní Evropy, zatímco ze západní Evropy nepřicházeli vůbec. Vznik dvojího občanství ovšem umoţňují také československé právní normy, obsaţené v dekretu č. 33/1945 Sb. a zákoně č. 34/1953 Sb., které umoţnily hromadnou obnovu československé státní příslušnosti „bývalým říšským občanům“ bez výslovné ţádosti o její znovunavrácení. Bez existence těchto dvou československých právních norem by dnes ke vzniku dvojího občanství rovněţ nemohlo docházet. Na závěr je třeba připomenout fakt, ţe text Ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské354 byl formulován z nacionálních pozic. Snaţil se postihnout a zbavit občanství především Němce, avšak Čechy ze smíšených rodin z účinnosti dekretu vyjímal. Statisíce osob si tak v letech 1945 a 1946 mohly obnovit československé státní občanství skrze pouhou ţádost o osvědčení o národní spolehlivosti, které jim s odkazem na § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. potvrzovalo nepřerušenou kontinuitu československého občanství během celé německé nacistické okupace. Nemusely ţádat o znovunavrácení československého občanství a podle dnešních spolkových zákonů tak nikdy neztratily německou státní příslušnost nabytou během okupace. Pro úplnost je nutné uvést, ţe části z nich nebylo německé občanství potvrzeno podle spolkového Zákon o úpravě státoobčanských otázek z roku 1955, protoţe se v roce 1939 hlásily k české národnosti. Nicméně kombinace právních účinků spolkového Zákona o úpravě státoobčanských otázek z roku 1955 a ustanovení § 2 odst. 2 československého dekretu č. 33/1945 Sb. dodnes umoţňují výkon dvojího občanství minimálně u desítek tisíc „neodsunutých osob“ a jejich potomků. Ke vzniku dvojího občanství samozřejmě přispěl i zákon č. 34/1953 Sb. z roku 1953 o kolektivním udělení československého občanství všem „německým bezdomovcům“, podle kterého nabylo československé občanství dalších několik tisíc „neodsunutých“ osob německé národnosti. 355

354


355


120

ZÁVĚR Z rozboru ustanovení právních předpisů o státním občanství, platných na území českých zemí v minulosti (před rokem 1990), jednoznačně vyplývá, ţe dvojí či vícenásobné státní občanství ve své době zůstávalo jen okrajovým jevem, pro jehoţ častější vznik neexistovaly materiální předpoklady a nepřála mu ani legislativa. Aţ do 90. let 20. století bylo vícenásobné občanství vnímáno jako neţádoucí jev, který zasahuje do absolutní svrchovanosti státu a vytváří střety a kolize norem různých právních úprav. Právě Československo patřilo mezi státy, které se vzniku dvojího občanství snaţily předcházet a jeho výkonu ve své legislativě bránily. První dvě československé ústavy z let 1920 a 1949 výslovně definovaly československé občanství jako „jediné“. Rovněţ právní normy obsaţené v zákonech a zákonných opatřeních platných aţ do března roku 1990 chránily státní občanství na základě zásady jeho výhradnosti a výlučnosti. Ostatně, převaţující princip „jediného“ občanství zůstává v české právní úpravě zachován dodnes. První zákon o státním občanství přijatý v roce 1920 ve svých ustanoveních důsledně dbal na to, aby v souvislosti se vznikem Československa nikdo nemohl nabýt občanství více nástupnických států bývalého Rakousko-Uherska a Německa. Otázka státního občanství osob „cizího původu“ na území Československa a „československého původu“ na ostatním území bývalé podunajské monarchie a Německa se proto řešila výhradně opcí. Zákon z roku 1920 přejal stěţejní normu z rakouského Všeobecného zákoníku občanského z roku 1811, která výrazným způsobem brání vzniku dvojího občanství (a která je v českém právní řádu obsaţena dodnes): udělení státního občanství během ţivota skrze tzv. naturalizaci je spojeno s podmínkou pozbytí dosavadního občanství. Ţádná vnitrostátní právní úprava ovšem nikdy v minulosti nemohla zabránit tomu, aby dítě československého státního občana (do roku 1949 pouze otce) narozené na československém území nenabývalo z titulu narození občanství i jiného státu podle cizí právní úpravy. Rovněţ děti „československého původu“ narozené v zahraničí mohly z titulu narození nabývat dvojí státní příslušnost, jestliţe vedle československé státní příslušnosti nabývaly v okamţiku narození i příslušnost jiného státu (např. po druhém rodiči nebo podle zásady ius soli). Československé občanství přitom děti narozené v zahraničí nabývaly v jednotlivých historických etapách za následujících podmínek:

 Děti narozené do 30. září 1949 v případě, pokud jejich otec byl v den jejich narození československým státním příslušníkem.

 Děti narozené od 1. října 1949 do 7. května 1969 v případě, pokud v den jejich narození byly československými státními příslušníky oba rodiče.

 Děti narozené od 8. května 1969 v případě, pokud alespoň jeden z rodičů byl v den jejich narození českým (respektive) československým státním občanem.

121

Od roku 1962 byl výkon vícenásobné státní příslušnosti podle československé právní úpravy umoţněn také ţenám, které sňatkem automaticky nabyly státní občanství manţela – cizince. Od roku 1993 je moţný legální výkon i případech, kdy je cizí občanství nabyto automaticky v souvislosti s narozením dítěte. Uţ prvorepubliková legislativa se snaţila chránit ústavní princip československého občanství jako „jediného občanství“ tím, ţe zbavovala občanství osoby, které se vystěhovaly do zahraničí. V roce 1928 byla podepsána tzv. naturalizační úmluva s USA, která vylučovala moţnost vzniku dvojího občanství u československých emigrantů v USA.356 Státní občanství emigrantů do ostatních zemí řešil zákon o vystěhovalectví z roku 1922. Přesto tehdejší právní úprava připouštěla, zřejmě neúmyslně, moţnost vzniku dvojího občanství u vystěhovalců z českých zemí, kteří si před svým odchodem do zahraničí nepoţádali o propuštění ze státního svazku a úřady států, ve kterých byli později naturalizováni, po nich tento doklad nevyţadovaly. Na základě „desetileté nepřítomnosti na území státu“ totiţ československé občanství pozbývat nemohli, neboť příslušné zákonné ustanovení bylo recipováno do prvorepublikového právního řádu z uherských právních norem a tudíţ se vztahovalo pouze na osoby s domovským právem na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Ještě zřetelnější nedůslednost se objevuje v československé právní úpravě po roce 1945, kdy některým osobám,357 které během nacistické okupace v letech 1938 aţ 1945 nabyly německé státní občanství, bylo československé občanství buď uznáno za nepřerušené podle ustanovení dekretu č. 33/1945 Sb. nebo jim bylo kolektivně vráceno bez vlastní ţádosti podle zákona č. 34/1953. Vzhledem k tomu, ţe spolkový právní řád v roce 1955 uznal v plném rozsahu platnost aktů kolektivního udělení německého občanství v období okupace na území českých zemí, došlo tak ke vzniku dvojího občanství u desítek tisíc „neodsunutých“ československých občanů, kteří během války měli tzv. říšské občanství (tj. neodsunutí Němci, jejich české manţelky a děti ze smíšených rodin). Zatímco před rokem 1989 si německé státoobčanské doklady vyřizovaly pouze osoby, které se na základě svého německého původu rozhodly pro legální vystěhování do tehdejšího tzv. západního Německa, od roku 1990 si výkon německého občanství vyřizují i tisíce oprávněných osob trvale ţijící na území České republiky. Nejedná se přitom pouze o samotné nositele tzv. říšského občanství během okupace, ale také o jejich potomky – děti a vnoučata. Československá právní úprava platná v období komunistického reţimu se i nadále snaţila uţ v samotné zásadě bránit vzniku dvojího občanství, zejména u emigrantů. Do československých zákonů tehdy pronikly normy, které stály v příkrém rozporu s mezinárodněprávními závazky státu i s kogentními normami mezinárodního práva.

356

Později Československo uzavřelo mezistátní smlouvy o zamezení vzniku dvojího občanství také se šesti státy tzv. východního bloku. 357

Jednalo se řádově o statisíce osob.

122

Ministerstvo vnitra mohlo emigrantům občanství odnímat i proti jejich vůli, jestliţe opustili území Československa nelegálně, neuposlechli výzvy k návratu nebo v zahraničí vyvíjeli „nepřátelskou činnost“ proti Československu a jeho tzv. státnímu zřízení. Zásadní změnu ve vnímání občanství přinesla aţ obnova demokratického zřízení v Československu na podzim roku 1989. Veškeré právní normy, které v období let 1949 aţ 1989 umoţňovaly odnímání občanství, byly zákonem č. 88/1990 Sb. v březnu roku 1990 zrušeny a akty odnímání byly kolektivně pozměněny na propuštění. Zákon navíc propuštěným osobám umoţnil obnovu československého občanství v zákonné lhůtě a to bez poţadavku vzdání se občanství nabytého mezitím v emigraci, čímţ česká právní úprava vůbec poprvé rozšířila prostor pro legální výkon vícenásobné státní příslušnosti nad rámec mezinárodních zvyklostí (tj. u titulu narození či nabytí občanství automaticky sňatkem).358 V průběhu 90. let 20. století se změnil pohled na problematiku vícenásobné státní příslušnosti a to nejen v České republice. V roce 1997 byla na půdě Rady Evropy přijata přelomová Evropská úmluva o státním občanství, která střet občanství poprvé řešila v prospěch jednotlivce. Ačkoliv základní rámec české právní úpravy, vycházející z posledního zákona o státním občanství přijatého v roce 1993, je i nadále postaven na princip „jediného občanství“, přesto český zákonodárce i soudy moţnosti legálního výkonu dvojího státního občanství v posledních jedenácti letech velmi výrazně rozšířili. Dokonce bych se odvaţoval konstatovat, ţe současná česká právní úprava stojí na hraně mezi principem upřednostnění „jediného občanství“ a principem běţné přípustnosti více státních příslušností českých občanů. V roce 1999 byly přijaty dva přelomové zákony č. 193/1999 Sb. a č. 194/1999 Sb. První z nich umoţnil legální výkon dvojí státní příslušnosti všem emigrantům, kteří nabyli cizí státní příslušnost v tzv. období nesvobody (včetně emigrantů naturalizovaných v USA), a jejich dětem mladším 18 let.359 Výkon českého občanství si podle uvedeného zákona mohou obnovit bez podmínky vzdání se cizího. Druhý zákon umoţnil legální výkon dvojího občanství českým občanům, kteří po 1. lednu 1993 nabyli slovenské občanství. K rozšíření základny pro výkon vícenásobné státní příslušnosti přispěl také judikát Nejvyššího správního soudu (1 As 62/2006-82) z roku 2007, který svým závazným výkladem rozšířil zákonnou normu zachování českého občanství v případě nabytí cizího sňatkem i na případy, kdy je cizí občanství získáno sice na základě sňatku jako právního důvodu, avšak na vlastní ţádost. Podle současné platné právní úpravy je výkon dvojího občanství přípustný formou výjimky ještě v několika dalších případech:

358

Zákon ovšem nezahrnoval emigranty naturalizované v USA.

359

To se týkalo i případů, kdy tyto děti samy československými státními občany v minulosti nikdy nebyly.

123

-

u naturalizovaných osob, které při ţádosti o udělení českého občanství nemohly z objektivních důvodů předloţit doklad o propuštění z dosavadního státního svazku (právní řád státu jejich původu takový postup nezná nebo příslušný úřad odmítá doklad vydat)

-

u naturalizovaných osob, které v okamţiku podání ţádosti o české občanství měly přiznaný statut uprchlíka na území ČR nebo které by ţádostí o propuštění z dosavadního státního svazku mohly sebe nebo své blízké vystavit pronásledování v zemi původu

-

u naturalizovaných osob, které v okamţiku podání ţádosti o české občanství pobývaly na území ČR minimálně dvacet let

-

bývalí slovenští občané, kteří nabyli české občanství prohlášením v zákonné lhůtě od 11. listopadu 1993 do 30. června 1994 podle ustanovení § 18a zákona č. 40/1993 Sb. (tj. slovenští občané narození před 1. lednem 1934 a slovenští občané narození před 1. lednem 1940 s alespoň jedním českým rodičem)

124

ÚVOD. 1 S jedinou výjimkou ústavy přijaté v roce 1960

Recommend Documents