21
WWW.RESPEKT.CZ ROČNÍK XVI. V 23.— 29. 5. 2005 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ
Beneš se vrací
13
Vyhnání z Havany 3, 5 Moc ochrany ženám škodí 4 Kdo chtěl zabít Berdára 6
SK 39 Sk; DE 2,10 €; AT, BE 2,30 €
Zpráva o úrodě v Cannes 22
2
KOMENTÁŘE EDITORIAL
Vážené čtenářky, vážení čtenáři, možná už z médií víte, že týdeník Respekt se umístil v hodnocení tuzemské Unie vydavatelů jako druhý nejlepší zpravodajský a společenský časopis loňského roku a získal první cenu v kategorii titulní stránka za kresbu Pavla Reisenauera z loňského čísla 31 – Al-Káida pánem světa. Také asi víte, že majoritního vlastníka tohoto listu Karla Schwarzenberga vyhostil minulý týden Castrův režim z Kuby a neumožnil mu navštívit tamní velké shromáždění opozice. Co asi nevíte, je, že naše kolegyně Hana Čápová onemocněla chřipkou, a nemohla proto dokončit slíbené téma o Slovensku. Díky za pochopení. Jako náhradu jsme se rozhodli zařadit téma o Edvardu Benešovi. Dále si v čísle přečtete například komentář k letošní vládní zprávě o boji s korupcí nebo zprávu fotografa Tomkiho Němce o tom, jak ho minulý týden vyprovodili z Havany. Přejeme inspirativní čtení.
23.–29. KVĚTEN 2005 V RESPEKT 21
Kudy se vydá Německo Schröder a Stoiber nebojují o Beneše, ale o svou zemi né vlastenectví. Ten mu to také hned v Praze vrátil, když hovořil o „samozvaných prorocích“, kteří kážou „nepřijatelná poselství“. Beneš tak posloužil hlavně jako munice pro vnitroněmecký politický zápas.
Na reformy je Merkelová
Jaroslav Spurný
VE HVĚZDÁCH Před pětašedesáti lety se v Leningradě narodil Josif Brodskij. V sedmačtyřiceti letech získal Nobelovu cenu za literaturu (1987), před devíti lety zemřel v USA, kam emigro-
Klasik z Benátek severu val počátkem 70. let. Byl pohřben v Benátkách – připomínaly mu rodné město a nacházel v nich během svých každoročních návštěv výrazné stopy (západo)evropské kultury, určující pro jeho poezii i eseje a dramata. Brodskij totiž ve své poezii ctil ruské literární zázemí v obsáhlém rozpětí od Děržavina a Puškina až po Marinu Cvetajevovou a Annu Achmatovovou, s níž se počát-
Oběť nacismu a kancléř po letech pokání. (Tomáš Kosta a Gerhard Schröder, Terezín, 17. květen.) FOTO ČTK
J
J. Brodskij: nejnadanější z básníků své generace. FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP kem 60. let i osobně stýkal, zároveň však byl napojen i na tradice „cizích“ poetik. R. Frost, R. M. Rilke, T. S. Eliot nebo W. H. Auden tvořili zásadní část jeho literárního rodokmenu a kontextu, v řeči při udílení Nobelovy ceny je nazval stíny, které jej stále provázejí. Tak jako ve svém básnickém vnímání propojoval různé kulturní světy, byl Brodskij i jakýmsi nadstranickým guru uvnitř ruské situace. Na jedné straně precizní klasik filozofujících básnických obrazů se znalostí tradičních veršových vzorů, na druhé straně ironický aktér undergroundu, který byl souzen za příživnictví a v mládí údajně plánoval ozbrojený únos letadla. Za svého jej považují jak experimentátoři poválečné avantgardy, tak i kultivovaní představitelé tradičnějšího básnictví včetně těch, kteří působili v oficiální sovětské kultuře. Ve veřejné sféře bylo jméno emigranta, jenž přednáší na amerických univerzitách a je mu odporný jakýkoli totalitarismus, samozřejmě až do perestrojky tabuizováno. Ani po zániku SSSR Brodskij do Ruska nikdy nepřijel. Kromě úcty a zájmu vyvolával mezi svými krajany i nevoli a odpor (za nedostatek patriotismu ho agresivně kritizoval Solženicyn, býval i předmětem antisemitských výpadů), nesporně je ale uznáván za jednoho z největších světových básníků – přinejmenším druhé poloviny dvacátého století. Tomáš Glanc Autor je rusista.
e to už pomalu rituál: jakmile nastoupí nový český premiér, vzápětí přijede do Prahy spolkový kancléř. Bylo to tak s Vladimírem Špidlou, Stanislavem Grossem a minulé úterý s Jiřím Paroubkem. Je dobře, že už jsou zapomenuty chmurné chvíle, kdy se kvůli prostořekosti Miloše Zemana česko-německé vztahy zkomplikovaly natolik, že kancléř návštěvu zrušil. Přesto stejně jako všechny předchozí návštěvy Gerharda Schrödera i tu dnešní doprovázely otázky minulosti. Odhalení sochy Edvarda Beneše, odsudek bavorského premiéra Edmunda Stoibera, pro změnu jeho odsudek z úst Schrödera i českých politiků, kancléřova účast v Terezíně, ale zároveň jeho hluchota k bezbariérovému otevření německého pracovního trhu – tyto věci tvořily kolorit návštěvy. Mají něco společného? Mají a jde to daleko nad rámec vzpomínek na válečné i poválečné dění. Jde o emancipaci Německa, o níž se sice hovoří už nějaký ten rok, ale právě nyní se završuje. Německo se blíží době, kdy už nebude ani zlé, ani hodné, ale prostě německé. I pro Čechy by dnes měla být mnohem důležitější německá debata o kapitalismu než umělé vyvolávání strašáků z velkého souseda. Spolková republika se již emancipovala jako mocnost. Bude se po letech luxusu úspěšně emancipovat též jako tržní společnost do nepohody? To nás Evropany musí zajímat.
Je mi líto, Paroubku Německou politiku vůči Praze a její vnímání u nás lze charakterizovat příměrem z policejního výslechu – kdy jeden vyšetřovatel vystupuje jako „hodný“ a druhý jako „zlý“. V takové situaci každý logicky preferuje toho hodného, aniž by si uvědomil, že onen „hodný“ i „zlý“ se snaží dobrat téhož. Proto také nelze Schrödera považovat za „hodného“ obhájce Edvarda Beneše a Stoibera za jeho „zlého“ nepřítele. Německo po válce prošlo dlouhou etapou sebezpytování i pokání a teprve poté přistoupilo k emancipaci. Ta spočívá mimo jiné v tom, že i Němci se dnes hlásí k roli obětí druhé světové války – ať už jde o oběti kobercových náletů, uprchlíky před frontou či poválečné vyhnance. Proto v rámci své emancipace nelibě nesou, když je umravňuje někdo, kdo takovým sebezpyto-
váním neprošel. To je také společný jmenovatel „hodných“ a „zlých“ Němců, něco, z čeho neustoupí ani Schröder, ani Stoiber. Jak v tomto světle nazírat „kauzu Beneš“ z minulého týdne? Jistě, odhalením sochy Edvarda Beneše se tento stát hlásí k první polovině 20. století, navzdory tomu, že je už rok v EU. Den před příjezdem Gerharda Schrödera byl adorován politik, který zůstává symbolem českého ohrazování se vůči Německu i etnického inženýrství. Za války to jinak než černobíle nešlo: buď my, nebo oni. Ale šedesát let poté? Představme si, že v létě, při desátém výročí operace Bouře, která etnicky vyčistila Krajinu od Srbů, by Chorvati vztyčili sochu prezidenta Tudjmana a tvrdili by, že vlastně nedělají nic jiného než Češi s Benešem, takže jaképak překážky na cestě do EU. Když si ale odmyslíme povyk z poslaneckého klubu ČSSD, nic moc kontroverzního se v praxi nestalo – až na některé důležité detaily. Socha Edvarda Beneše byla vztyčena před Černínským palácem, tedy úřadem, s nímž byl první ministr zahraničí samostatného Československa bytostně spjat a v němž si získal renomé Masarykovy opory. Kdyby stála na Hradě, vázala by se k Benešovi-prezidentovi, autorovi mnoha neblahých dekretů včetně těch, které umožnily odsun československých Němců a části Maďarů. Jenže datum odhalení bylo nešťastné. Kdyby se tak stalo 31. května, v den Benešových narozenin, rozruch by byl mnohem menší. Odhalit ji ovšem na Svatodušní svátky, kdy se tradičně koná Sudetoněmecký sněm, to byla cílená symbolika Beneše-exorcisty. Stoiber pak prostě v Augsburgu před svým publikem nemohl mlčet. Řekl ale něco nehorázného? „Je to pokus o provokaci... a budu litovat, objeví-li se tam český premiér, neboť to bude prohřešek proti dobrému sousedství.“ Jiří Paroubek se tam skutečně objevil, což – vzhledem k tomu, že byl členem socialistické strany, Benešovy dědičky – mohlo mít logiku. Nicméně v projevu ocenil Benešovu autoritu „zvláště za druhé světové války“. U politiků, kteří považují odsun za nedílnou součást války, je to na Svatodušní pondělí symbolika zcela jednoznačná. Stoiber se tak přes tvrdé výrazivo ukázal jako dobrý odhadce, co se českého národovectví týče. Jenže je evidentní, že Stoiber nemířil ani tak na Paroubka, jako na kancléře Schrödera, jehož v Augsburgu kritizoval za vlaž-
Právě tento dnešní zápas je mnohem důležitější než historie, protože ovlivňuje i nás. Podívejme se tedy na pár odlišností mezi tamními konzervativci a socialisty. Vláda Gerharda Schrödera se v zahraniční politice obrací na malé státy daleko více, než když se Kohlův kabinet soustředil na Francii, Itálii, Británii a z východu akceptoval pouze velké Polsko. Schröder jako by napodoboval Willyho Brandta a jeho Ostpolitik. To je jedna z příčin jeho častých návštěv u nás. Souvisí s německou emancipací, neboť Spolková republika se už necítí pouze zemí západoevropskou, ale prostě evropskou. Časy, kdy hranice EU běžela po Odře a Nise, jsou pryč. Pravda, Stoiber je méně vstřícný a hájí zájmy odsunutých Němců jednak z titulu své funkce (Bavorsko je jejich patronskou zemí), ale i emočně (jeho manželka se narodila u Karlových Varů). V praxi by však podrazy nedělal. Jeho poslanci sice v Evropském parlamentu hlasovali proti našemu vstupu do Unie, ale prakticky žádné kroky proti naší integraci nepodnikl. Zůstává tak spíše u rétoriky. Beneš pro něj není jen bývalý český lídr, ale též socialista. V lidech, kteří odsun stále schvalují, vidí exkomunisty, revanšisty nechtějící smíření, ale konfrontaci. A vyhrají-li konzervativci napřesrok volby, kancléřkou bude nejspíše Angela Merkelová, rodem „enderačka“, tudíž nám relativně blízká, a rezort zahraničí se zřejmě vrátí liberálům z FDP, kteří budou chtít dokázat, že nejsou na stejné lodi jako Stoiber. Takže revoluce v zahraniční politice Německa se nejspíše konat nebude. Společensky Stoiber není reformátor. Názory na německý sociální systém a sociálně tržní hospodářství, kterými teď provokuje šéf sociálních demokratů Franz Müntefering, razil sám již dříve: zachovat navyklé standardy, ať na to máme, nebo ne. Stoiber ovšem nereprezentuje německé konzervativce. Merkelová hovoří v opačném duchu. Například při loňské návštěvě Prahy se nechala slyšet, že je prý ostuda, když tým německých expertů připravil daňovou reformu pro Slovensko, místo aby ji prosadil doma. Německá realita vypadá tak, že zatímco konzervativci dříve hájili německé zájmy na německém území, dnes se internacionalizují a otevírají světu, byť si váží vlastenectví. Naproti tomu pro sociální demokraty je vlastencem ten, kdo platí v Německu daně. V praxi pak vystupují spíše jako obranáři, o čemž se Jiří Paroubek přesvědčil ze Schröderovy neochoty zrušit sedmiletou omezovací lhůtu pro zaměstnávání českých pracovníků.
Proč jsou média jiná? Na závěr se ještě zastavme v Česku. Je zajímavé, jak národovectví tuzemských politiků kontrastuje s pojetím česko-německých vztahů v médiích. Poslanci nikoli opoziční KSČM, ale vládní ČSSD vyzvali ministra Cyrila Svobodu, aby na Stoiberovu kritiku Beneše reagoval. Svoboda racionálně odpověděl, že pro něj je partnerem spolková vláda. Nato si Schröder reakci se Stoiberem vyřídil sám. Přitom v nejčtenějších českých novinách Martin Komárek píše, že Stoiberův postoj je ve srovnání s českým národoveckým evropštější a modernější. Český moderní postoj by prý měl vypadat takto: „Němci způsobili válku, ale vyhnání nebylo jejím nutným důsledkem. Benešovy dekrety jsou v rozporu s principy práva.“ Odkud takový nepoměr? Proč si média udržují nadhled a míří proti většinovému názorovému proudu, i když jde o tak emoční věci? Čeští národovci by řekli, že je to kvůli německým vlastníkům, jenže těm nejde o politiku, nýbrž o náklad, o zisk – a ten by jim měl zajistit soulad s většinovým míněním. Možné vysvětlení tohoto kontrastu skýtá určitý vedlejší účinek Česko-německé deklarace z roku 1997, která zapovídá zatahovat věci z minulosti do politiky. Na otázku, co si myslí o odsunu, tak od politika zaznívá standardní odpověď, že tento problém vyřešila deklarace. Praxe ale ukazuje, že ze sporných otázek toho moc nevyřešila, jen je elegantně přikryla. Odsun a komplikované česko-německé vztahy tak mají lépe vyřešeny historici, politologové a novináři. Ti posledně jmenovaní už před lety po opatrném našlapování zjistili, že kontroverzní téma a přiznání i české části odpovědnosti neodhání čtenáře. Nyní už jen zbývá, aby si stejným poznáním prošli i politici, kteří se stále bojí, že jim vstřícnost k Němcům odežene voliče. Zbyněk Petráček
Q
KOMENTÁŘE
RESPEKT 21 V 23.–29. KVĚTEN 2005
Vyhnání z Havany
S
Evropané prohrávají s Castrem
E
vropská unie rozvíjí dialog s diktátorem Castrem a evropský komisař Luis Michel si libuje, jak skvěle nová politika evropské pětadvacítky funguje. O pár týdnů později tentýž Castro vykazuje bez zákonného důvodu ze země diplomaty EU, ministři zahraničí dotčených zemí si povolávají na kobereček kubánské velvyslance a komisař Michel je překvapen a hluboce zarmoucen. Evropský model měl údajně přimět osmasedmdesátiletého diktátora věznícího v děsivých podmínkách několik stovek politických odpůrců k jejich propuštění po dobrém. Teď je v troskách. Castro si dělá, co chce, a vzkazuje do Evropy: Trhněte si nohou.
Fidelovi s láskou Většinový majitel tohoto listu Karel Schwarzenberg si minulý týden zalétal na dopravních linkách mezi Evropou a Karibikem jinak, než původně předpokládal. A nebyl sám. Fidel Castro spolu s ním nezákonně vyhostil také německého poslance Arnolda Vaatze, dvě španělské senátorky a novináře. Již o pár dní dříve nevpustili Kubánci na své území dva polské europoslance. Castro otevřeně porušil své vlastní zákony, a to jenom proto, aby hrstce Evropanů zabránil v účasti na shromáždění několika stovek opozičních delegátů na zahradě domu jednoho z nich. Shromáždění přitom nebylo nezákonné a upřímně řečeno se od něj jen stěží dalo očekávat vítězné tažení davu na kasárna Moncada. Místo toho se mělo mluvit o demokracii, svobodných volbách a právu na svobodu slova, tedy tématech, kterým ostřílený diktátor stejně nerozumí. K pochopení Castrovy teatrální akce je zapotřebí vrátit se kousek zpátky. Loni na podzim sedělo již více než rok v režimních celách 75 opozičníků odsouzených dohromady na 1454 let a Evropská unie, největší obchodní partner Kuby, se kvůli tomu s tropickou diktaturou oficiálně nebavila. To sice nebránilo davům evropských turistů proudit na karibské pláže a plnit vůdcovu pokladnu potřebnými devizami, ani to podnikatelům ze starého kontinentu oficiálně nebrzdilo byznys, přesto však většina států Unie v čele se Španělskem došla k závěru, že typickým politickým stylem Evropy je – na rozdíl od Spojených států – řešit věci po dobrém. Diplomatické embargo mělo být zrušeno a tyran následně v laskavém dialogu přemluven, aby své vězně pustil z kobek. Také Castro ukázal vlídnou tvář a několik vážně nemocných nepřátel revoluce skutečně z vězení vytáhl. Pak se ale v průběhu jednání vzepřely některé země Unie s Českem v čele a výsledkem bylo zrušení diplomatických sankcí „pouze“ s podmínkou – dialog měl do léta přinést konkrétní výsledky v podobě propuštěných vězňů, nebo se všechno zase vrátí na začátek. Taková drzost služebně nejstaršího diktátora planety nesmírně rozlítila. Oficiálně sice ve hře pokračoval a výše zmíněný komisař Michel odjížděl z březnové
inspekce optimisticky naladěn, Castro však od té doby už nikoho nepropustil a komisaři ve skutečnosti nic konkrétního neslíbil.
Noví kamarádi Víkendové kroky Fidela Castra je obtížné interpretovat jinak než jako odplatu a arogantní vzkaz celé Evropské unii i s její slavnou politikou dialogu. Vliv Evropanů na Kubě totiž upadá. Během jara stačil Castro jednat s čínským prezidentem Chu Ťin-tchaem i svým venezuelským přítelem Hugem Chávezem a obchodní smlouvy, které z přátelských setkání vzešly, jsou více než uspokojivé. Číňané hodlají investovat půl miliardy dolarů do zprovoznění niklových dolů a následně odkoupit celou kubánskou produkci této suroviny. A to je jenom jeden ze šestnácti nových čínských kontraktů – další investice půjdou do telekomunikací a rozvoje turistického ruchu. Venezuelané zase hodlají rozšířit kšefty s komunistickým tyranem na jednu miliardu dolarů ročně, přičemž hlavním artiklem zůstává venezuelská ropa prodávaná na Kubu za polovinu běžné ceny. Ale co je hlavní: kamarádi přijíždějí na Kubu skutečně jenom za obchodem a nekomplikují Castrovi život. Političtí vězni je nezajímají a podmínky si nekladou – naopak. Čínský prezident popřál „hrdinskému kubánskému lidu“, aby úspěšně vytrval na cestě budování socialismu, a Chávez prohlásil, že těsné obchodní pouto je protiváhou amerických snah o vy-
Krásný multi svět V Evropě teď vládne překvapené zděšení. Obhájit vřelé vztahy s arogantním diktátorem, který na nás dělá dlouhý nos, kdy se mu zachce, teď bude hodně těžký oříšek i pro takové Španělsko. Koketérie s Castrem dává navíc dobře čitelný příklad toho, jak bude vypadat multipolární svět bezzásadových koalic, který si Evropané tolik přejí. Protiváha Americe? To se v případě Kuby skutečně povedlo! Evropané podrazili opozici a nezískali vůbec nic. Castra bojkotující Američané sice vězněné politické oponenty na svobodu také nedostali, ale aspoň se za svůj postoj nemusejí stydět a neztratili díky němu sympatie kubánských disidentů. A co teď v Evropě dál? Vrátit se zase zpátky na začátek a dát jasně najevo, že o dodržování lidských práv se nesmlouvá. Morální podpora vězněným disidentům je k nezaplacení a konkrétní pomoc těm, kteří jsou na svobodě, jakbysmet. Q
K tématu viz též článek na str. 5.
cience fiction se opět o krok přiblížila k realitě, napsala minulý týden agentura Reuters. Uvedla tak zprávu o tom, že prestižní londýnská nemocnice Panny Marie odstartovala pozoruhodný experiment. K lůžku nemocného tam postavili metr a půl vysokého robota, s jehož pomocí mohou lékaři s pacientem udržovat vizuální kontakt a rozmlouvat i v momentě, kdy se nacházejí v jiné místnosti, jiném městě či dokonce v jiné části světa. Dálkově ovládaný automat snímá kamerou ošetřovaného a ten zase na oplátku vidí na obrazovce tvář toho, kdo o něj pečuje.
Robot u Panny Marie Skeptici sice mohou namítnout, že je to krok, který hrozí ještě prohloubit odosobnění, jež dnes do značné míry vládne ve stále „bezkontaktnějším“ světě moderní medicíny. A jejich obavy stojí za to nebrat na lehkou váhu. Již dnes totiž řada pacientů „hlasuje nohama“, když dobrovolně opouští čím dál špičkověji vybavené ordinace a svěřuje se raději do péče těch, kteří jsou na tom technologicky sice hůře, zato však na nikom nešetří časem a chápavým individuálním přístupem. Jak skvělými novinkami ale mohou zprávy o stále těsnějším propojování telekomunikačních a lékařských technologií být, názorně před dvěma roky ukázala první operace provedená na dálku – špičkový kanadský chirurg Mehrtan Anvari při ní ze své domovské nemocnice v Hamiltonu prostřednictvím internetu obsluhoval speciální operační přístroje, jež byly zavedeny do těla pacientky v nemocnici vzdálené čtyři sta kilometrů. Naděje na prvotřídní péči se tak rázem otevírá i před lidmi, kteří žijí v odlehlých částech světa, kde je potřebných specialistů a zkušených operatérů zoufalý nedostatek. Josef Greš
Tentokrát to Ester Kočičková ve své rozhlasové show skutečně nedomyslela. A trestní oznámení, kterým vyhrožují poslanci KSČM za její výrok – „svým dětem na otázku, co jsou komunisté, říkám, že komunisti jsou prasata“ –, je třeba přivítat. Za prvé kvůli prasatům samotným. Ty nevinné duše nemají s naším přetahováním nic společného
Zkusme je už nezrazovat, komisaři. (Desítky kubánských disidentů hlasují o programu historického setkání v Havaně, 20. května 2005.) FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP
Vždyť přece uplácet je tak snadné Podle čerstvé vládní zprávy se v Česku stala korupce běžnou součástí života. Jako by boj s ní už nestál politikům ani veřejnosti za námahu. Když se mluví o korupci v Čechách, často se připomíná tragikomický případ z třicátých let. Tehdy se na českoněmecké hranici stavěla pověstná linie obranných betonových bunkrů. A stavěla se i v čase, kdy už Němci obsadili Rakousko, takže nebylo nic snazšího než opevnění z jihu obejít. Mimo jiné šlo o obrovskou betonářskou zakázku, kterou patrně nebylo jednoduché zrušit – i když peníze byly tak zoufale potřeba jinde. Šlo o korupci? Historik Jan Tesař, odborník na první republiku, míní, že ano, a dodává, že prvorepublikové Čechy měly v tomto směru velmi špatné jméno. Teď jsme o sedm desítek let dál, korupce ale jako by byla českým prokletím. Přesněji řečeno korupčnická pověst. Na celosvětově sledovaném žebříčku Transparency International se Česko propadá rok od roku níže mezi balkánské nebo jihoamerické republiky. A správci země sice proti úplatkářství už léta bojují tvrdými slovy, prakticky zatím ale nebyli schopni – nebo ochotni – vybavit zemi ani základními nástroji protikorupčního odporu. Jen máloco je přitom pro svobodnou společnost tak smrtonos-
tvoření volné obchodní zóny v regionu a bude příkladem pro celý zbytek Latinské Ameriky.
Jiří Sobota, Markéta Pilátová M. Pilátová je spolupracovnicí Respektu.
3
né jako korupce. Utváří v lidech dojem, že o úspěchu nerozhodují schopnosti a poctivá hra, ale naopak zkaženost a ochota podrazit ostatní, najít si zadní cestičku a potřebné výhody si prostě načerno koupit. Samotný úspěch se pak ale nutně stává podezřelou věcí, jehož nositel nedokázal nic obdivuhodného, naopak zřejmě podstatněji než jiní obešel zákony, morálku, předpisy. Na politické rovině se pak korupčnický fatalismus projevuje nedůvěrou v autoritu a tušením špinavostí za každým stranickým či mocenským rohem. To samozřejmě podvazuje kvalitu života a demokratický systém – platné zákony přestávají být důležité, podstatné je dosáhnout bezohledně svého cíle. Vzato selským rozumem: jak má vlastně postupovat stát, který takovému vývoji propadá a chce ho zastavit? Odpověď by asi snadno našel každý manažer střední firmy. Je třeba vytvořit tým schopných lidí, dát jim peníze, čas, potřebné zázemí, zahraniční pomoc. A spolehnout se na to, že vymyslí, jak s hydrou bojovat. Český problém je, že přes všechny řeči tu zatím nic podobného nevzniklo ani náznakem.
Kdo je tady prase, kočičko
Proč Otázka tudíž může znít i trochu provokativněji: Je vůbec možné ve zkorumpované zemi přimět zkorumpované politiky, aby s korupcí bojovali? Možné to jistě je, k tomu máme dostatek vzorových příkladů. Třeba teď ze Slovenska, kde v rámci nových pravidel boje proti korupci soudce, právník a další dostávají za braní úplatku doživotní zákaz povolání. Takových příkladů je celá řada a je už trapné pořád je opakovat. Recepty jsou snadné, vyzkoušené, jde jen o politickou vůli, jako například u veřejných zakázek. Všichni, kdo se o ně ucházejí, potichu řeknou, že se uplácí. Dávno už také víme, jaké řešení by pomohlo (maximální průhlednost, žádné tajnosti). Přesto politici dokola omílají svoje fráze o obchodním tajemství. Proč? Protože to mají v Česku zatím snadné: na opravdový souboj s úplatkářstvím tady chybí viditelná společenská objednávka. Až osmdesát procent lidí přiznává v průzkumech skutečnost, že jim nedělá problém dosáhnout svých záměrů úplatkem – protože to je jistější a pohodlnější cesta než soutěž či dokonce souboj s neochotným či nepoctivým úředníkem. Teprve až se tyhle počty rozpoznatelným způsobem změní, až místo šeptandy začnou otevřené střety či soudní spory, přijde v boji s korupcí opravdový zlom. Což má tu výhodu, že nikdo nemusí čekat, až se rozhoupou „ti nahoře“. V tomhle zápase je opravdu důležitý jeden každý hráč. Jaroslav Spurný, Marek Švehla
Q
a zdejší zvyk používat je jako synonymum nejhorší myslitelné špatnosti by bylo dobré zpochybnit. Soud je k tomu dobrá příležitost. Jeho jediným možným výsledkem totiž může být verdikt, že komunisté nejsou prasata – a samozřejmě naopak. Vedle prasat by pak proces mohl být důležitý i pro ty z nás, včetně Ester Kočičkové, kteří popularitu a mocenské ambice zdejších rudých sledujeme se znechucením v hlavě a mrazením v zádech. Otázka, co komunisté opravdu jsou, má v českých podmínkách bez pochyby důležitost. A přesnou, vtipnou, inspirativní odpověď na ni potřebujeme. Že se i tak duchaplný člověk jako paní Kočičková zmohl jenom na tak ubohou definici, je ostuda. To opravdu ani v první lize neumíme říct „dětem“ o komunistech nic chytřejšího? Jestli ne, tak potěš pánbůh – za chvíli tu budou zas. Protože si o nich namlouváme čistou lež. Prase v současném Česku je opovrhovaný „nečistý“ tvor, trpící pro náš blahobyt v lágrech velkochovů – tedy pravý opak běžného úspěšného bolševika. Hodí-li se vůbec na někoho zvířecí přirovnání paní Kočičkové, pak to nejsou komunisté, ale v životní situaci paradoxně spíš jejich oběti. A o tom by taky mohl být ten soud.
Ke korupci viz též článek na str. 4. Ivan Lamper
4
ČESKÁ REPUBLIKA
23.–29. KVĚTEN 2005 V RESPEKT 21
Co to čtete, princi? Slova, slova, slova Zpráva o korupci na vládním stole
J
e to smyčka, která svírá svobodnou českou společnost stále citelněji a podle varovných hlasů ji může zaškrtit. Korupce. Kabinet Jiřího Paroubka teď dostal na stůl aktuální zprávu, jak to s ní vypadá a čím ji porazit. Autorům na to všechno stačily tři strany textu. To je ale málo.
Plnění plynoucích opatření I pro zkušené luštitele úředních listin je čtení zprávy značným utrpením. Tu je pro ilustraci pár ukázek jazyka vládních expertů. „V roce 2004 byly plněny úkoly plynoucí z loňské, vládou schválené Zprávy o korupci v ČR v roce 2003 a to jak v oblasti legislativních opatření tak z oblasti organizačních opatření,“ začíná zpráva o plnění úkolů. Dobrá, jde o úvod, teď to přijde, řekne si občan. A pak to opravdu přijde: „V rámci bodu A. 8, návrh řešící problémy kolem vyřizování stížností bude třeba vymezit okruh stížností, na něž se nevztahuje nový právní řád a stanovit zásady pro jejich vyřizování.“ Nebo: „Nově byla upravena i působnost správního řádu na postupy správních úřadů při rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, což má vést ke zpřehlednění rozhodovacích procesů.“ Možná zmíněné věty skutečně znamenají pokrok v boji proti korupci, čtenář ale nemá šanci pochopit jaký. Podklady pro zprávu dodaly například ministerstvo vnitra, Nejvyšší kontrolní úřad, BIS a Úřad vlády, žádný konkrétní odkaz na jejich nálezy ale v dokumentu není. Autoři zprávy dále odkazují na řadu výzkumů veřejného mínění, na návrhy protikorupčních opatření od takových organizací jako Světová banka, Interpol, OECD a desítka dalších,
ale návrhy těchto institucí ani výzkumy nejsou Naši realisté součástí vládního reportu. Nicméně v jedné z příloh se dočteme o výzkumech vnímání korupce Boj proti korupci vyhlásila a tradici každoročních aspoň rámcově. Třeba to, že dvě třetiny občanů zpráv zahájila vláda Miloše Zemana v roce 1999. Česka tvrdí, že s korupcí je to v tuzemsku stále První sociálnědemokratický kabinet nešel zrovna horší, že máme zkorumpovanou policii a další příkladem – jeho éra je dodnes proslulá především státní úřady, že se případy korupce nevyšetřu- vysoce podezřelými kšefty typu dálnice D47 či stíjí, nebo se zametají pod koberec. hačky gripen, jejichž pravděpodobPodle názoru občanů jsou v Česnou zkorumpovanost později konku nejzkorumpovanější institucí statovala i policie. „Stav se od té doby výrazně nezměnil, stále evidupolitické strany, následuje poliPodle názoru jeme desítky podezřelých zakázek,“ cie a pak zákonodárné sbory. To občanů říká šéfová české pobočky Transpavše rámuje pravidelný průzkum -rency Adriana Krnáčová. „A neremezinárodní nevládní organizace jsou nejvíce gistrujeme ani viditelnou vůli politiTransparency International, podle ků tento stav jakkoli změnit.“ nějž už řadu let jako jediná evropzkorumpovány Příklady této nevůle? Tak třeba ská země v žebříčku korupce vytrpolitické strany. ministr vnitra František Bublan stáhl vale klesáme: z 25. místa v roce 1996 na 51. dnes – mezi Surinam A z toho důvodu je návrh na uzákonění agentů provokatérů, kteří by měli právo iniciovat skrya Salvador. té kontrolní uplácení úředníků a poliTyto průzkumy a rozbory vláda boj proti korupci cistů. „Vzbudilo by to velké politické nijak neanalyzuje ani nekomentumarný. diskuse. Nemělo cenu s tím jít do je. A svůj konkrétní slib boje proti sněmovny, zákon by nebyl přijat,“ tvrkorupci omezila na dotažení dvou dí ministr. Ale vždyť politické diskuse zákonů. První – tzv. úpadkový – a prosazování zákonů v parlamentu by měl zamezit umělým bankrojsou přece součástí jeho práce. „Jsem tům, při kterých jsou tunelovány realista, nesehnal bych dost hlasů,“ říká suše Bublan. zdravé firmy (nejznámějším případem této praxe je kauza soudce Jiřího Berky a jeho společníků), Předsedovi lidovců Miroslavu Kalouskovi zase neprodruhý – o střetu zájmů – by měl zabránit takové- šel návrh, který měl při schvalování rozpočtu zamemu podnikání politiků a úředníků, které by moh- zit poslancům prosazování dotací pro lokální a často nepochopitelné akce (symbolem je slavná osmdesátilo vyvolávat podezření, že zneužívají své funkce milionová dotace na akvapark pro malou vesnici, která k osobnímu prospěchu. Schválení obou norem slibovala ovšem i loňská „protikorupční“ zpráva, nemá vodu), které přinášely politikům v jejich regionu nicméně pro neshody členů kabinetu o jejich zně- hlasy voličů. A když parlament přece jen schválil zákon o zveřejnění platů manažerů velkých společností (ktení jsou stále přepracovávány.
rý měl zabránit přemrštěným odměnám a zprůhlednit řízení firem), zrušila ho na přání několika vlivných ředitelů po třech měsících ODS novelou vsunutou do jiného zákona, který s problematikou vůbec nesouvisel. V tomto výčtu by se dalo pokračovat velmi dlouho. Třeba až k zákonu o „neprůhlednosti“ veřejných zakázek, který byl loni novelizován, ale přes výhrady Evropské unie, Světové banky a dalších institucí zůstaly podmínky výběru vítězné firmy tajné.
Bude líp Co vlastně vede politiky k tomu, že jeden z nejpalčivějších problémů této země tak přehlížejí? „Pokud zde existuje, a průzkumy to prokazují, nezanedbatelná část voličů, která toleruje nebo uplatňuje korupční chování, nelze se divit, že jsou politici vůči problému neteční,“ říká Jan Herzmann ze společnosti Factum Invenio. „Věkový průměr lidí ve vysoké politice je padesát pět let. Prožili většinu života v komunismu, nesou si s sebou tehdejší klientelistické návyky a korupce je pro ně samozřejmostí,“ vysvětluje Adriana Krnáčová. „Jde taky zřejmě o stranické kasy, čím víc peněz, tím viditelnější předvolební kampaň, a pak i ti slušní asi uvažují pragmaticky,“ dodává. Mírný vládní optimismus, že je v boji proti korupci aspoň něco dobré, když bylo loni odhaleno daleko více trestných činů souvisejících s korupcí než rok předtím, sdílí i ředitelka Transparency: „Z výzkumů i našich zkušeností vyplývá, že lidi začínají být na škodlivost korupce citlivější. To, jak vnímali kauzu Gross nebo jak čím dál hlasitěji poukazují na podivné praktiky samospráv, je příslib.“ Jaroslav Spurný, Silvie Blechová
Q
Příliš ochrany ženám škodí V debatě o rodinné politice nové vlády ministr financí Bohuslav Sobotka minulý týden z obrazovky slíbil, že bude usilovat o prodloužení mateřské dovolené z dosavadních tří let na tři a půl roku. Rozhovor s matkou dvou dětí, členkou bankovní rady České národní banky Michaelou Erbenovou (37) odkrývá úskalí tohoto zdánlivě bohulibého projektu. Před časem jste publikovala text, který se týkal mateřské dovolené a nízké porodnosti, napsala jste v něm mimo jiné, že míra rozmnožování je na pováženou. Pořád si to ještě myslíte? Z materiálního pohledu na věc je dneska mnohem jednodušší mít děti než dřív. Nebyly mikrovlnky, krásné lehké skládací kočárky, výtahy v metru… to je velký rozdíl oproti éře komunismu. Vedle toho stojí možnosti seberealizace, které jsou ve srovnání s nabídkou před dvaceti lety strašně široké. Pokud bych to chtěla vyjádřit jako ekonom, tak dnes jsou daleko vyšší náklady v obětovaných příležitostech. Pro člověka, jako jsem já, který se chce realizovat profesně, nebyla perspektiva za komunismu moc velká a vypadnout na dva tři roky z praxe a pak se tam vrátit nebyl žádný problém. A teď to problém je? Teď je to problém velmi významný. Jak kvůli oprávněnému tlaku zaměstnavatelů, kteří mají normální motivaci, co za komunismu chyběla, tak kvůli tomu, že v řadě oborů jde vývoj rychle dopředu, takže objektivně se kvalifikace ztrácí a žena je najednou úplně vyloučená. Hodně organizací zabývajících se ženskými právy u nás i v Evropě začíná propagovat pracovní pružnost jak na straně zaměstnavatelů, tak na straně žen. Co konkrétně získá zaměstnavatel, když dá práci ženě s dětmi, přinese mu to skutečně nějaké výhody? Každá pracující žena je manažerka, musí umět hospodařit s časem, dělat věci včas a tehdy, kdy se dělat mají, nemůže je odkládat na večer, protože večer prostě vaří večeři a čte pohádku. Takže když je práce, tak pracuje, musí umět dělat víc věcí současně, uvažovat o více věcech najednou, musí umět naslouchat, protože s dětmi se neustále musí bavit a neustále hledat „ratio“ v jejich nesmyslných otázkách, a to jsou všechno uni-
verzální návyky, které člověku hrozně pomáhají v profesní kariéře. Čili pracující matka je ten správný model? Pracující matka je normální model. Vždycky to byl normální model, ženy měly širší rodinu, ale měly taky víc práce, než máme my, pole, hospodářství, to ve všech kulturách existovalo, nikdy to nebylo tak, že matka byla jenom a výhradně pro dítě. Měla by být prodloužena mateřská dovolená, jak o tom debatují politici, nebo by měla být podle vás kratší? Jako ekonom a člověk působící v určitých manažerských pozicích, který občas stojí před otázkou, zda zaměstnat, nebo nezaměstnat mladou ženu, jsem přesvědčená o tom, že přílišná míra ochrany zákoníkem práce ženám škodí. Prostě proto, že z nich dělá drahou pracovní sílu a zaměstnavatel si stokrát rozmyslí, jestli takovou potencionální matku vůbec přijme. To vytváří v ženách dojem, že když mají děti, tak jsou nezaměstnávatelné, a ten kruh se točí pořád dokola. Extrémní ochrana v tomto případě neprospívá ani zaměstnanosti ani porodnosti, když něco, tak spíš škodí. Mateřská by neměla být jen krátká, ale kompenzace platu by se měla zvýšit. A to radikálně, neboť pro lépe placené ženy je to dnes výrazná materiální ztráta. Bankovní rada své platy zveřejňuje, máme je ve výroční zprávě, když se na to podíváte, tak já jsem přišla během mateřské téměř o milion korun.
Co by se ještě mělo pro ženy s dětmi udělat, kromě zkrácení mateřské dovolené? Zlepšit předškolní péči. To dnešní soukolí kolem školky, která striktně zavírá o půl páté, neexistence jeslí a podobně, to je nastavené na předpoklad, že žena je několik let s dítětem doma. Kdyby ten předpoklad neexistoval, tak se i to soukolí přizpůsobí. Když rozhodujete na nějakém pracovním konkurzu vy sama o tom, jestli přijmout mladou ženu, která dříve či později odejde na mateřskou dovolenou, berete to v potaz? Ptáte se například, jak dlouho budou chtít být na mateřské dovolené? Když se do téhle situace dostanu, tak tyhle věci nezohledňuji. Neumím říct, jestli mi to někdy podvědomě netikalo v hlavě, určitě ale prvopláno-
Michaela Erbenová: Pracující matka je normální model.
vě tyhle otázky nepadaly, mimo jiné proto, že když tahle situace nastane, tak většinou buď ta žena na mateřskou odejde a pak se vrátí rychle, nebo to společně nějak vyřešíme, protože sama z vlastní
FOTO GÜNTER BARTOŠ
zkušenosti vím, že to řešitelné je, když žena chce, aby to řešitelné bylo. Markéta Pilátová
Q
ČESKÁ REPUBLIKA
RESPEKT 21 V 23.–29. KVĚTEN 2005
5
Sebrali mě a byl jsem na to sám Fotograf Tomki Němec píše o své deportaci z Havany
Ú
terý 10. 5. 2005 Při obědě čtu v novinách o chystaném setkání disidentů v Havaně, někdy okolo 20. května. Rozhoduju se okamžitě. Pojedu. Je to 9 let, kdy jsem tam byl naposledy. Problém je, že musím zařídit tunu věcí. Nemám peníze na letenku, mám rozbité dva foťáky někde v servisu v Německu. Večer volám Tomášovi do Člověka v tísni, že chci odletět a že rád vezmu nějakou pomoc pro ty nebožáky, co je Castro dusí. Středa 11. 5. V Člověku se dozvídám podrobnosti o chystané disidentské schůzce. Mám docela divný pocit. Nejsem žádný Mašín, ačkoli bych chtěl. V hlavě se mi honí různé scénáře. Dozvídám se, kdy si mám vyzvednout peníze a léky, které povezu potřebným na Kubu. Už není cesty zpět. Píšu na všechny strany, kde sehnat letenku co nejlevněji, nebo zadarmo. Jenže zadarmo nic není. Mám stres jako bejk. Čtvrtek 12. 5. V 9 ráno žádám o vízum na kubánské ambasádě. Bába se ujišťuje, že budu turista. No jak jinak, to víš, že budu. Hrabe se v nějaký složce, otáčí se zády, abych nic neviděl. Jsem na seznamu? Tolikrát jsem už hanobil v médiích jejich komandanta. Složka je tenká, ale zavírá ji v půlce. Uf. Přítelkyně Káča mi moc nevěří, že pojedu. Když vidí vízum, začíná o mne mít strach. Zatím dobrý. Pátek 13. 5. Píšu do Paříže a Vídně svým agenturám, že budu na Kubě. Žádná odezva. Potvrzuji cestovce datum odletu na úterý ráno. Chci tam být pár dní předem. V Člověku dostávám léky a peníze pro rodiny odsouzených Kubánců a peníze pro sebe na částečné pokrytí nákladů. Dostávám instrukce, adresy, mapy. Jak si to zapamatuju? Nevím pomalu, jak se jmenuju já. Úterý 17. 5. Jsou čtyři ráno. Vstávám a táhnu se na letiště. Vážím tunu. Nenávidím ty foťáky. Léků bych se už taky rád zbavil. Odbavení, sedám do letadla. Směr Paříž. V Paříži to stíhám. Boeing 747 je plnej. Odlítám v jednu po poledni. Snažím se být v klidu, ale má fantazie pracuje. Chvíli se těším, chvíli ne. Jsem fotograf, nejsem kurýr. Proč si to komplikuju? Co když mě seberou někde v provincii, nedomluvím se španělsky. Budu na to sám. Sedačka je mi malá. Tlačí mě zadek. I hlava. Přistáváme na José Martí okolo 18. hodiny místního času. V hale dus-
no, ticho. První rentgeny zavazadel. Procházím rámem bez bot a opasku. Tady je to i po příletu. Co kdybych něco vezl? Do fronty a hezky čekat, než se na mne dostane řada. Trvá to věčnost. Vybral jsem si přepážku č. 12, mé šťastné číslo. Fízlové korzujou halou. Zatím dobrý. Za přepážkou sedí hezká mulatka. Tváří se hrozně. Snažím se být milý. Ne, nemluvím španělsky. Yes, I do. Ne, nejsem tu poprvé. Dávno, před devíti lety. Přichází fízl. Kouká s mulatkou chvíli na mě, chvíli do pasu. Ano, rezervaci ubytování mám – tady. Casa Particular, tady je licenční číslo, státem registrované soukromé ubytování. Vízum je turistické, platné. Pas je ok. Tak proč se tak dívaj?! V odraze skla vidím monitor počítače. Hledaj. Připadá mi, že monitor nic neukazuje. Mé povolání… no, jsem laborant. Ne, nemám potvrzení o zaměstnání, to my už nemáme. Ano, mám fotoaparát, ne, nejsem novinář, no ano, rád fotím… Ne, opravdu, já nejsem novinář. Fízl mizí a za chvíli se vrací. Mulatka se poprvé usměje. Má hubu od ucha k uchu a říká mi – Jste fotograf. Dveře za přepážkou se otvírají. Vítejte na Kubě. Jdu pro zavazadla. Je teplo a vlhko. Ještě nevyjely mé batohy a je tu chlap v civilu, na něco se ptá. No entiendo Espanol. Opravdu nemluvím španělsky. Jo pas, tady ho máš. Chce, abych s ním někam šel. Naznačuju, že si počkám na zavazadla. Už jedou. Alespoň to. Musím jít do kouta. Vyplnit formulář o dovozu zboží. Žádné nemám. Fízlů přibývá, turistů ubývá. Za chvíli jsem v hale sám a kolem 17 chlapíků. Telefonují, mluví do vysílaček. Když chci vědět, o co jde, říkají Moment. Jím jablko a jsem trochu nervózní. Po půl hodině je mi jasné, že bych se měl zbavit kontaktních adres. Udělám to. Na záchod jdu sám, ale hned někdo vchází za mnou. Dveře k záchodu jsou krátké. Stačí se nahoře naklonit. Říkám si, jestli bych mu dal pěstí, jestli bych byl ten frajer. Ruce se mi třesou. VH – Oswaldo Payá, ten a ten a ta a ta, adresy mizí ze seznamu, drobné kousky za mého fiktivního hekání mizí v záchodové míse. Tak, soudruzi, a teď mi polibte prdel! Vracím se do haly. Fízlů neubylo. Táhnou mne zpátky k rentgenům. Znova filtrují má zavazadla. Brašna s foťáky je hitem číslo jedna. Projede 6x. Filmy budou dobrý na vyhození. Poté dorazí chlapík, mluví dobře anglicky a říká, abych ho následoval. Ptám se proč. Odpověď nedostávám. Odvede mne v doprovodu dalších dvou do odletové haly. Tam pochopím, že mne budou deportovat. Ptám se znovu, co bude. Nemáte správné
Velká daňová válka v Čechách Řadě podnikatelů zamával spor s finančním úřadem s existencí jejich firem. Nic špatného neděláme, tvrdí úřad. Dvě stě podnikatelů z Podbořanska se vzbouřilo proti místnímu finančnímu úřadu. Vyměřil jim totiž milionové doplatky na daních a oni sepsali petici vyjadřující názor, že to je šikana, která je zničí. Úřad naopak říká: Sloužíme veřejné kase a ctíme zákon. Celková výše zatajených daní je v Česku odhadována na čtyřicet miliard jen pro rok 2003, a stát se samozřejmě snaží ke „svým“ penězům dostat. Podbořanská přestřelka dobře ilustruje dvě otázky této Velké daňové války. Jak zajistit, aby v ní padlo co nejmíň nevinných obětí – a jak je vůbec poznat?
Důchod v ohrožení „Vyzvali mne, abych dokázal skutečné příjmy. Já tvrdím, že jsem měl vše v daňovém přiznání. Nemůžu dokázat něco, co se nestalo. To bych musel finančnímu úřadu navrhnout výslech všech občanů republiky a všech cizinců, kteří v daném roce projeli naším městem, aby dosvědčili, že mi nedali nějaký příjem, který bych zatajil. A tak si sami podle těch svých pomůcek spočítali, kolik jsem mohl vydělat, a doměřili mi daň,“ zlobí se podbořanský podnikatel Leo Peterka, iniciátor petice a podnikatel ve stavebnictví. Místní finanční úřad mu přikázal doplatit daň ve výši 14,6 milionu korun za
poslední léta. Šokovaný Peterka odmítl, začal vše konzultovat s daňovými poradci a postupně zjišťoval, že podnikatelů s podobnými problémy je tu víc. Vyšlo najevo, že na Podbořansku, kde je jedna z nejnižších průměrných mezd v republice (14 848 korun) a patnáctiprocentní nezaměstnanost, žijí podle finančního úřadu možná až stovky nepoctivých podnikatelů, kteří zatajili milionové příjmy, a je třeba jim úředně odhadnout daň. Řadě těch, na které pešek dopadl, to pořádně zamávalo s existencí. „Mám exekuci na důchod. A to jsem v životě neměl konflikt se zákonem,“ říká rozechvěle jeden ze signatářů petice Miroslav Čech. Po listopadu 1989 začínal s manželkou v cukrárně, pak přešel na prodej vín. Loňská daňová kontrola mu doměřila 350 tisíc korun dlužných daní a manželce čtvrt milionu. Pan Čech skončil s podnikáním. A ještě jeden příklad. „Doměřili mi za použití pomůcek 800 tisíc korun,“ říká člen petičního výboru František Reindl, majitel podbořanské prodejny stavebnin. Po zamítnutém odvolání postoupil svou při loni v létě Krajskému soudu v Ústí nad Labem a od té doby čeká na proces. Zároveň na něj podal podbořanský finanční úřad trestní oznámení pro krácení daně. Kriminálka nechala udělat audit Reindlova účetnictví a posudek České znalecké
Kde jste, pane ministře? (T. Němec s přítelkyní Káčou.)
vízum. A jaké mám mít? To správné, odpovídá kamenný ksicht. Oponuji, že vízum mám v pořádku, leč končí zmačkáno v jeho ruce. Volám mobilem do Prahy, do Člověka, tam říkají, že o mé deportaci dají zprávu ČTK. Snažím se od svého fízla dozvědět důvod. Je jak z kamene. Ptám se, jestli má rád to, co dělá, kolik mu platěj a jestli je komunista. Začne vykřikovat, že zemře za Fidela, bude-li to třeba, že je šťastný a hrdý na to, co dělá… Odvedou mne do letadla. Air France má pochopení. Pro mne i pro ně. Ach ti frantíci. Stevard je prima chlap, pas mi dají až v Paříži na imigračním, poté co si mne prověří. Zpátky letí asi 60 Čechů, co tu byli na výletě s Čedokem. Ve tři odpoledne,18. 5. jsem na Ruzyni. Dozvídám se o vyhoštěných Polácích. Káča je šťastná, když jí volám. Máma i táta taky. Čtvrtek 19. 5. Žádný novinář se neozývá. Dívám se na web na Gazetu Wyborczu. Obrovský titulek – Poláci na černé listině Castrova režimu. Volám do Člověka, ujišťují mne, že zprávu o mém vyhoštění ČTK dávali.
společnosti konstatoval, že všechno až na drobné nedostatky bylo průkazné, zatímco výpočty podbořanského finančního úřadu „nejsou zcela přehledné“. Šéfka podbořanského finančního úřadu Slavěna Pilatová je jako reklama na vstřícného úředníka: s úsměvem přijímá novináře a s trpělivostí podrobně vysvětluje průběh daňového řízení, v němž finanční úřad sahá po pomůckách. „Pro nás je to mnohem složitější cesta, ale nechceme svou práci odbývat,“ říká paní ředitelka. Konkrétní případy s ní ale probírat nelze. „Musím zachovávat mlčenlivost. Kdybych se vyjádřila k jednotlivým záležitostem, porušila bych zákon.“ A není jí divné, že se v jednom koutě republiky sebere tolik podpisů proti jejímu úřadu? „Právní řád petici umožňuje a ti lidé možnosti využili, co k tomu říct víc.“ O posudku České znalecké paní ředitelka neví, protože jí ho zatím nikdo neukázal.
Exodus Podbořanští petičníci rozeslali svou stížnost počátkem roku na řadu adres. Odpovědí přišlo poskrovnu. „Z ministerstva financí nám napsali, že daňové věci jsou důvěrné, že petiční výbor není daňový subjekt, takže s námi nebudou o jednotlivostech komunikovat,“ říká Leo Peterka. „Pracovníci ministerstva financí provedli loni šetření na Finančním úřadě v Pod-
Pomůžou nám pomůcky Pokud finanční úřad dojde při kontrole k závěru, že účetnictví podnikatele není průkazné a že plátce daně nevykazuje vše, vyzve jej, aby „prokázal všechny skutečnosti“. Podnikatel musí zapátrat v účetnictví a předložit, co finančnímu úřadu chybí.
FOTO IVAN KUŤÁK
Pátek 20. 5. V ranních zprávách je hvězdou Karel. Vyhostili ho taky, jako všechny. Prohlášení stíhá prohlášení. První muž české diplomacie hovoří o absolutně nepřípustném chování Castrova režimu. Mluví o senátorovi, europoslancích, politicích… Jen nemluví o tom, že o dva dny dřív byl bez udání důvodů vyhoštěn český občan, nepolitik, který je pod ochranou České republiky – ačkoli informace o tom má. Připadám si blbě. Jako kdybych si chtěl dělat jméno, být viděn nebo slyšen. Ale vlastně ano, chtěl bych, aby mi můj ministr, kterého mám jinak v oblibě a jako jednomu z mála politiků věřím, řekl, že občané České republiky jsou a budou chráněni, a aby trval na vysvětlení od kubánských úřadů, proč českého občana bez důvodu vyhostili, šikanovali a připravili o jeho finanční prostředky. Večer to na ČT 1 ministr Svoboda probírá znovu. O občanech nepadlo ani slovo. Tomki Němec, Praha 21. 5. 2005 Autor je fotograf.
Q
bořanech. Z něho vyplývá, že použití pomůcek bylo oprávněné,“ sděluje mailem mluvčí ministerstva Marek Zeman. Ombudsman Otakar Motejl pozval v březnu petiční výbor do Brna, aby se s problematikou seznámil. Jeho úřad však může reagovat jen na konkrétní podněty jednotlivých živnostníků, a až dosud nedostal ani jediný. „Věc je složitá, ombudsman se může zabývat případy, které neřeší soud,“ vysvětluje Peterka, který už přesvědčoval drobné živnostníky, aby se na ombudsmana obrátili. Odhaduje, že s finančním úřadem se chce soudit asi deset podbořanských podnikatelů. „Hodně jich rezignovalo, na soud nemají. Je to drahé. Stát se může soudit donekonečna, nic ho to nestojí. Ale hodina právníka, který se ve věci vyzná, stojí podnikatele čtyři tisíce.“ Zatímco část podbořanských petičníků se chce se státem soudit, někteří řeší problém prozaicky: přehlašují sídla firem do jiných lokalit. A tak pod peticí najdeme jména podnikatelů známých z Podbořanska, ale jejich firmy nyní sídlí v Praze, Chomutově, Mostě, na Kladně. „To je logické,“ říká jeden z nich, jenž si nepřeje být jmenován. „Když v Podbořanech udělám milionový obrat, okamžitě mne začnou dusit. Když udělám milionový obrat v Praze, jsem pro ně drobný podnikatel.“ David Hertl Autor je spolupracovníkem Českého rozhlasu.
Úředníci to posoudí a stanoví daňovou povinnost. Problém nastane, když finanční úřad některé důkazy předložené podnikatelem odmítne. V tom případě mají úředníci možnost – a povinnost – stanovit daň sami. Třeba tím, že podnikatele porovnají s jinými podobnými ve městě, zváží rozsah jeho podnikání, obvyklé marže v lokalitě… Pomůckami mohou být také listinné doklady, daňové spisy jiných daňových subjektů, znalecké posudky a výpovědi svědků v jiných daňových věcech.
Q
6
ČESKÁ REPUBLIKA PŘIPOMEŇME SI
Boj severočeského sedláka Jana Rajtera (70) proti mexickému koncernu Nemak, který se rozhodl postavit Rajterům za humny obří továrnu produkující toxický odpad, trvá už čtyři roky a jde v něm o hodně: investorovi o velké zisky, státu o pracovní místa a panu Rajterovi o dílo vzešlé z celoživotní dřiny. Dosud vše nasvědčovalo, že zemědělec je odsouzen k porážce. Teď však již téměř odepsanému bojovníkovi svitla nečekaná naděje: získal na svou stranu Nejvyšší správní soud. Komunisty léta pronásledovaný sedlák si
23.–29. KVĚTEN 2005 V RESPEKT 21
Kdo chtěl zabít Berdára Motiv udávaný šéfem Telecomu vzbuzuje pochybnosti
Rajter versus Nemak po listopadu na stará kolena splnil v Havrani u Mostu svůj sen o založení rodinné zemědělské farmy. Před čtyřmi roky mu ale zasadil ránu plán firmy Nemak postavit v těsném sousedství Rajterových polí fabriku na hliníkové hlavy do motorů. Mexičané sem přišli potom, co v roce 1999 museli po masivních protestech Plzeňanů, kteří se báli rakovinotvorných dioxinů, upustit od svého záměru postavit tovární haly v západočeské metropoli. V severních Čechách vyšel záměr bezezbytku. Komunální politici slíbili Nemaku pozemky. Těžbou zdevastovaná mostecká krajina skýtala k umístění průmyslové zóny hned několik variant, Mexičanům se ale nejvíc zalíbily parcely v Havrani, která patří k poslední místní zachovalé zemědělské oblasti. Lokální administrátoři jim je bez odmlouvání přiklepli. „Peníze má investor a on se také rozhoduje, kde chce stavět,“ vysvětlil v roce 2001 rozhodnutí mostecký místostarosta Bořek Valvoda. A na ruku šla investorům i vláda: navzdory protestům Jana Rajtera i ombudsmana Otakara Motejla a v rozporu s právem vyňalo ministerstvo životního prostředí požadované pozemky ze zemědělského půdního fondu. Sedlák zorganizoval mezi sousedy úspěšnou petici žádající, aby o stavbě rozhodlo místní referendum. Za to si vysloužil útok od tehdejšího premiéra Zemana i předsedy sněmovny Klause, kteří jej v televizi nazvali „ekoteroristou“ – a havraňský starosta protiprávně odmítl referendum vypsat. Za jeho verdikt se pak postavil Rychetského Ústavní soud, k němuž se sedlák Rajter obrátil; s donebevolajícím odůvodněním, že nemohou svým rozhodnutím „nahradit politickou vůli samosprávy“. Nemak vycítil podporu a ohlásil desetinásobnou expanzi továrny. To by byl definitivní Rajterův konec: plodiny z takových polí by nikdo nekupoval. Do kouta zahnaný zemědělec a jeho zástupce Pavel Franc z Ekologického právního servisu se obrátili do Brna na Nejvyšší správní soud a ten jim dal teď za pravdu: zrušil rozsudek, kterým ústecký soud zamítl sedlákovu žalobu na povolovací verdikt ministerstva životního prostředí, a nařídil její nové projednání. „Je to zlomový okamžik,“ říká Pavel Franc. Brněnští soudci totiž podle něj dali svým rozhodnutím jasně najevo, že stavební povolení, na jehož základě Nemak továrnu vybudoval, bylo uděleno v naprostém rozporu se zákonem. A ústecký soud teď bude muset tento verdikt vzít v potaz. „Zatím se však u nás ještě nestalo, že by si někdo troufl nařídit zbourání už hotových budov, byť se ukázalo, že byly postaveny nezákonně,“ říká Franc. Šance, že se alespoň podaří odvrátit plánované desetinásobné rozšíření továrny, ovšem podle mínění Ekologického právního servisu citelně vzrostly. Josef Greš
Gabriel Berdár: Útok trvá. FOTO ČTK
N
a zprávy o útocích a střelbě na podnikatele s podivnou pověstí a napojením na kriminální polosvět si už zdejší veřejnost zvykla. Pokus zabít špičkového manažera bez zločinecké skvrny na pověsti je novinkou. A to, že napadený manažer poté zadržel domnělé pachatele a předal je policii, je naprostá premiéra. Nicméně okolnosti útoku na šéfa Českého Telecomu Gabriela Berdára, otázka, zda policii předal skutečné zločince, neznámý motiv činu, Berdárova střelba a další okolnosti vyvolávají otázku, co a proč se vlastně stalo. Odpověď na všechny pochyby je ve veřejném zájmu, Gabriel Berdár je vysoce postaveným státním zaměstnancem a tvrdí, že vražedný útok na něj vyprovokovala snaha prosadit zákon o zveřejnění příjmu manažerů.
Závist, co se neodpouští První část příběhu, přepadení Gabriela Berdára, zachytily bezpečnostní kamery, o druhé – zadržení údajných pachatelů a střelbě – vypovídají čtyři zúčastnění shodně (viz rámeček Setkání v polích). Tím ale jasnost celého příběhu končí; zbytek se zaplétá v protichůdných prohlášeních právníků obou stran i samotných protagonistů události. Není jasné, jestli byl útok na Berdára pokusem o loupež, zastrašením nebo dokonce vražedným napadením. Příběh je navíc zarámovaný do zprvu velmi amatérského přístupu policie k poskytování informací a posléze jejího tradičního mlčení. Ředitel Telecomu Gabriel Berdár (39) je schopným a velmi tvrdým manažerem. V každém ze svých předešlých angažmá – například u společnosti Xerox či Dell Computers – propustil stovky lidí, v Telecomu dokonce přes tisíc, tvrdě vyžadoval pracovní morálku, prý rád rozkopával zavřené dveře do kanceláří podřízených. To vše se o něm
Setkání v polích Bezpečnostní kamery zachytily vjezd Berdárova auta branou na parkoviště. Je na nich vidět, jak Berdár s přítelkyní vystupují, přítelkyně odchází po schodech do domu a Berdár ke kufru auta. V ten okamžik vběhnou na dvůr dva nebo tři muži, jeden z nich praští Berdára tyčí po hlavě. Gabriel Berdár zavrávorá, zvedá ruku na obranu a pachatel jej bije tyčí do zvednuté ruky. Berdár se skulí ze svahu, zvedá se a běží do domu, kde má
Zveřejněte plat
Muž, který měl sen. FOTO IBRA IBRAHIMOVIČ
Koncem loňského roku schválila sněmovna zákon o zveřejnění platu manažerů. Záměrem bylo zabránit vyplácení horentních platů ve firmách, které mají špatné hospodářské výsledky, nebo dokonce krachují. Poslanci to také považovali za nástroj, jak zlepšit a zprůhlednit kontrolu vedení podniků jejich akcio-
dá najít v dobovém tisku. Kdo a proč by ho chtěl zabít? Motivů je celá řada, od loupeže po pomstu. Nicméně šéf Telecomu od začátku trvá na tom, že byl napaden kvůli „zveřejnění informací o platech manažerů Telecomu“. Jako pravděpodobný motiv to podává i jeho právník Pavel Virág: „Mohlo jít o závist, úspěch se v Česku neodpouští,“ říká. Možné je samozřejmě všechno, nicméně ani mediální databáze, ani policejní pamětníci tady žádnou vraždu či pokus o ni ze závisti zatím nikdy nezaznamenali. A právě zjevná nelogičnost Berdárova vysvětlení spojená s úporností, s jakou na něm od počátku trvá a protlačuje ho do médií, vyvolaly otázku: Nesnaží se šéf Telecomu opakovaným upozorněním na nesmyslný motiv něco zakrýt? „Ne,“ říká na to Berdárův advokát. „Motivů mohlo být opravdu hodně a vyjádření pana Berdára je nutné chápat v širším kontextu.“ Co na Berdárovu verzi říká policie? „K případu se do konce vyšetřování nebudeme vyjadřovat,“ odpovídá tisková mluvčí policie Středočeského kraje Soňa Budská.
Kdo se trochu spletl Takto mlčenlivá nebyla policie od počátku. Šéf středočeské kriminálky Milan Kapek dal čtyři dny po incidentu krátký rozhovor MF Dnes. „Vypadá to, že se asi pan Berdár malinko spletl. Byli to asi jen domnělí pachatelé,“ komentoval v něm rány z revolveru, kterými Berdár po přepadení cestou do nemocnice zadržel vůz. Díky této policejní pobídce se média celkem přirozeně začala soustředit na Berdárovu střelbu. Podezření vyvolané Kapkovým výrokem podpořil ostatně i samotný šéf Telecomu. Noviny totiž zveřejnily tvrzení jednoho ze zadržených mládenců, že mu volal Berdárův právník a nabízel „nějakou satisfakci za to, když se událost nebude rozmazávat“. „Byli
v trezoru revolver. Útočníci mizí, přítelkyně volá policii, která přijíždí až za hodinu, protože nemohla dům najít. Policisté krátce vyslechnou Berdára i jeho přítelkyni a odjíždí hledat pachatele. Berdár s přítelkyní nasedají do auta, jedou do nemocnice. Kilometr od domu potkají na polní cestě škodovku, podle Berdára v ní sedí útočníci. Vyskakuje z auta, střílí deset ran, většinu prý do země, jedna kulka možná trefuje pneumatiku. Škodovka prudce couvá, po chvíli skončí v příkopu a Gabriel Berdár pistolí drží v šachu osádku schovanou za autem do příjezdu policie.
náři a zaměstnanci. Zákon ale platil jen pár měsíců, v dubnu propašovali poslanci ODS do jiné normy novelu zákona, která nutí firmy zveřejnit pouze částku, kterou vyplatily souhrnně všem členům vedení, a navíc se týká jen firem, které jsou obchodovány na kapitálovém trhu. Některé firmy příjmy mezitím zveřejnily. Telecom ne. Například Gabriel Berdár vydělal loni v Telecomu podle neoficiálních informací dvacet milionů korun.
to naopak oni, kdo mluvil o odškodnění, zeptejte se advokáta,“ ozval se Berdár. Pan Virág ale mládencům opravdu volal. „Slyšel jsem totiž, jak si policisté vyprávěli, že ti dva kluci budou asi chtít odškodné. Tak jsem chtěl zjistit, o co jde. Číslo jsem si opsal z policejního protokolu,“ říká Pavel Virág. Jména policistů, kteří si o odškodném vyprávěli, nezná. A odškodné prý hochům taky nenabízel, jen jim řekl, že pokud je policie vyloučí jako pachatele, mohli by se případně dočkat omluvy – jestli je pravda, že o to žádají. Jestli slova Milana Kapka o Berdárově střelecké „zmýlené“ platí i dnes, není možné zjistit – policie už mlčí. „Nechápu, že šéf kriminálky mohl něco takového říct,“ říká pobouřeně advokát Virág. „Jak mohl vědět, že se můj mandant opravdu spletl? Už tehdy si výpovědi obou mladíků odporovaly a jejich alibi bylo průstřelné. Byly zajištěny různé stopy, jejich analýza bude hotová bůhvíkdy. Navíc na kameře je jasné, že jeden z útočníků má maskáče a pan Račko na sobě měl při zadržení maskáče, na nichž byla krev. I to je ve spisu,“ říká advokát Virág. „Navíc: ještě předtím, než pan Berdár střílel, vypověděli on i jeho přítelkyně, že se před domem tak týden nazpět pravidelně objevovala béžová škodovka. Pan Berdár měl právo si myslet, že jde o pachatele, kteří budou pokračovat v útoku, protože ti mladíci jeli v béžové škodovce,“ říká Virág. To by samozřejmě do jisté míry čin šéfa Telecomu vysvětlovalo. Ale slova advokáta se nedají ověřit. „Celé je to nesmysl, my jsme pana Berdára neznali, netušili jsme, že je to nějaký ředitel Telecomu. Prostě jsme jeli z herny, po polních cestách, protože jsem vypil tři piva a chtěli jsme se vyhnout policajtům,“ říká jeden ze dvojice, Vladimír Račko. Gabriel Berdár a jeho právník jsou přesvědčeni, že útok neskončil ranami u domovních vrat a pozdějším pokusem vrahů dokonat dílo na polní cestě – pokračuje podle nich dál, jen se „vyměnili útočníci a fyzické napadení vystřídal psychický útok ve vybraných médiích“. Média prý místo toho, aby se věnovala vražednému útoku na šéfa Telecomu, zkreslují jeho sebeobranu. Jaká média má na mysli, nechce říct. Což je problém, protože všechny seriózní sdělovací prostředky dělaly v Berdárově případě jen svou práci. Nikdy nezpochybnily, že šéf Telecomu přežil brutální útok. Ovšem pátraly a dodnes pátrají po tom, zda vůbec mohla stát za útokem taková věc, jako jsou zveřejněné příjmy manažerů, zda oběť pozdější střelbou zadržela pravé viníky, nebo naopak ohrozila nevinné občany. Média se také snažila vysvětlit, že důvodem zveřejnění manažerských platů není „závist“, ale prostě potřeba průhlednosti (viz rámeček Zveřejněte plat) a třeba i rozklíčování toho, kolik dostal Gabriel Berdár a další manažeři Telecomu za to, že pod jejich vedením stoupla cena jedné akcie za rok a půl z dvou set šedesáti na čtyři sta čtyřicet korun. Jak si vlastně dvě desítky lidí ze špičky Telecomu rozdělily tři sta šedesát milionů korun na odměnách – a jak byly upraveny platy zaměstnanců. Jaroslav Spurný
Q
RESPEKT 21 V 23.–29. KVĚTEN 2005
INZERCE
7
8
EKONOMIKA TŘIKRÁT NA OKRAJ
Na internetu zuří další bitva – Americká asociace nahrávacího průmyslu žaluje šest serverů, jež umožňují pomocí technologie Bit Torrent stahovat filmy a seriály. Asoci-
Filmoví lupiči, akcionáři pláčí a dvakrát vyvlastnění ace zablokovala několik vyhledávacích serverů, na nichž se překvapeným stahovačům objevilo sdělení „můžeš kliknout, nemůžeš se schovat“. Prezident asociace se sice pochlubil, že se jim tak podařilo zpomalit nelegální stahování, ale opak je pravdou: šest zavřených serverů okamžitě nahradil několikanásobek nových. Je vidět, že producenti vydělávající miliardy jsou sice při výrobě filmů schopni používat nové technologie, ale s jejich nástupem na síti se neumějí vypořádat. Že to jde, přitom ukázal třeba Apple – zavedl systém placeného stahování za nižší cenu iTunes a získal miliony klientů. Ostatně i nářky, že stahování krátí
Hvězdné války 3: před týdnem premiéra a už jsou na webu. FOTO IMDB
zisky autorům, neplatí. Příkladem může být kultovní sci-fi série Imperium Galactica: ta se po letech vrátila na obrazovky – nejdříve ovšem ve Velké Británii, kde ji fandové ihned umístili na web. Když pak byla o měsíc později obnovená premiéra v USA, překonala sledovanost seriálu své staré rekordy – a zřejmě jen díky „reklamě“ na webu. Německá snaha přimět manažery akciových společností ke zveřejnění jejich příjmů odpovídá snaze české, nicméně výsledky se liší. Ještě loni se Němci spoléhali na etický kodex (Corporate Governance Kodex) obsahující 72 doporučení směřujících k tomu, aby akciovky zveřejnily nejen celkovou sumu odměn za představenstvo, ale i konkrétní podíly. „Nechali jsme představenstvům dva roky na to, aby tento dobrovolný závazek dodržovala, nicméně třetina z nich to odmítá,“ prohlásila spolková ministryně spravedlnosti Brigitte Zypriesová, a navrhla nový zákon, jenž v případě tajení platů umožní dát pokutu „v relevantní výši“, prý v řádu tisíců eur. Ministryně se zaštiťuje ochranou akcionářů. Jenže pokuty mají platit nikoli provinilí manažeři, nýbrž „jejich“ společnosti. Takže opět: Akcionáři, plačte. Tuzemští zákonodárci měli v minulém týdnu na stole dva zákony o vyvlastnění – vlastníků půdy a drobných akcionářů. Snahu o sebrání majetku vysvětlují škodlivostí malých vlastníků – ať již v tom, že zdržují výstavbu veřejně prospěšných staveb (v prvním případě), či často brání majoritním akcionářům v rozvoji firem (v tom druhém). Zatímco první návrh neprošel, když jej ve čtvrtek zamítla Poslanecká sněmovna, druhý o den později v rámci novely obchodního zákoníku podepsal prezident – přesto, že umožňuje vyvlastnění za nevýhodných podmínek, kdy znalce ceny určí a platí majoritní vlastník. Jak takové posudky většinou dopadají, je známo. Nutno říci, že obojí vyvlastnění je špatné – ale paradoxně prošlo to, které nahrává víc soukromým vlastníkům. – JK –, – ZP –, – MP –
23.–29. KVĚTEN 2005 V RESPEKT 21
Agrární komunismus Unie Evropa odmítá změny své zemědělské politiky
F
rancouzi brnkají architektům evropské ústavní smlouvy na nervy. Mají-li pravdu průzkumy veřejného mínění, hrozí, že brzy udělají z historicky první evropské ústavy balík starého papíru. Hnací silou francouzské eurofobní koalice jsou sedláci. Do akce proti „nadvládě Bruselu“ se ženou ti samí, kteří v nedávných dnech, jako každý rok touto dobou, sepisovali žádosti o dotace ze společné evropské kasy.
Řekové proti Holanďanům
Společná zemědělská politika je také skvělým příkladem vnitřního rozdělení Evropské unie. Záleží pochopitelně na tom, zda ta která země na CAP vydělává a kolik. K jejím odpůrcům patří Británie, Nizozemsko, Dánsko, Švédsko a Rakousko. Zastánci jsou Francie, Itálie, Španělsko, Portugalsko a Řecko. Nové členské země, jako je Česká republika, se zatím podle očekávání kloní spíše na stranu zastánců placeného plýtvání, nebo proti němu alespoň Od hladu k plýtvání nevystupují tak vehementně jako zmínění kritici. Případné námitky rozptyluje příliv financí do Evropská unie uděluje farmářům podpory v rámpostsocialistického zemědělství, byť skromnějci tzv. společné zemědělské politiky (CAP). Idea ší než ten, který plyne na západ společného unijního přístupu od českých hranic. Na vstupu do k zemědělství vznikla už v padesátých letech minulého století Unie čeští a moravští zeměděla měla zajistit, aby hladová pováci loni vydělali 12 miliard korun. Důležitější než lečná Evropa dosáhla potravinové Česko má relativně méně zemědělců (jen 4,5 % práceschopnésoběstačnosti. Tento cíl byl splorat je nyní umět něn. Základních potravin, napřího obyvatelstva) než Maďarsko dobře vyplňovat klad obilí, hovězího masa, másla (5,5 %) a zejména Polsko (27 %) nebo cukru je v Evropě od první a jejich názory na agrární politiku žádosti. poloviny sedmdesátých let dostaEvropské unie se zatím liší podle tek. V dalším desetiletí se již Unie odvětví. Čeští mlékaři, kteří mohpotýkala s nadprodukcí a přebyli po vstupu do EU začít vyvážet tečné obilí či hovězí se muselo do sousedních zemí s vyšší cenodraze skladovat a vyvážet. vou hladinou, si polepšili. Naopak Do současné podoby přivedly společnou země- pěstitelé zeleniny, brambor a ovocnáři čelí levnější dělskou politiku hlavně silné proagrární lobby konkurenci z Polska. Nespokojení jsou čeští obilz jižních států EU. Hlas francouzských, řeckých či náři, kterým opakovaná dobrá sklizeň naplnila italských farmářů prosperujících už desetiletí jen sýpky zásobami, s nimiž si nevědí rady, a Brusel díky tučným evropským dotacím je notoricky sil- jim pomáhá s odbytem jen váhavě. ný a pod jeho vlivem jako by se někdy zapomínalo, Poslední vážný pokus o přiškrcení zemědělže v Evropě, například v Nizozemsku, působí také ských podpor podkopal francouzský prezident Jacekonomicky zcela soběstační rolníci. ques Chirac v říjnu 2002. S německým kancléřem Gerhardem Schröderem se dohodl, že náklady na „Evropská unie horentně dotuje pěstování nesmyslných zemědělských plodin, třeba tabá- společnou zemědělskou politiku v nové, rozšířené Evropské unii do roku 2013 nevzrostou. ku v Řecku, který si pak v Evropě nikdo nekoupí První komentáře tehdy dohodu německo-frana musí se vyvážet do Ruska,“ říká bývalý evropcouzského tandemu vítaly jako bezmála průlomoský komisař pro vnitřní trh Frits Bolkestein. Navzdory dlouholetým snahám o seškrtání ast- vou. Brzy ale vyšlo najevo, že Chiracovi se podařilo zmrazením výdajů především zachránit pohodlnou ronomických částek, které tečou zemědělcům budoucnost dotovaným zemědělcům ze starých v EU do kapes, celkově „zemědělská“ položka stále ještě ukrajuje přes čtyřicet procent unijní- členských zemí na několik let dopředu. Ve spolupráci s jižními státy francouzsko-německý tandem ho rozpočtu a radikální reforma není v dohledu. prosadil, že objem dotací zůstane stejný a příspěvky Pro srovnání, podpora průmyslu nedosahuje ani farmářům z nových členských zemí přitom porostou desetiny této částky.
Jste blbec, tak plaťte, šéfe Zdejší zaměstnanci se dočkali: kniha přezdívaná Bible flákačů konečně vychází česky a zhroucení kapitalismu je jen otázkou času. Útlý spisek francouzské ekonomky Corinne Maierové Lenosti, buď pozdravena! by asi loni v létě sotva vyvolal takový rozruch, kdyby autorčin zaměstnavatel neztratil nervy. Státní energetický moloch Electricité de France zkrátka neunesl, že žena, která od něj pobírá mzdu, se v knize otevřeně vysmívá firemní praxi a zaměstnance nabádá k „aktivní neangažovanosti“. S prostořekou ekonomkou zahájilo EdF disciplinární řízení („její loajalita vůči firmě opakovaně selhala“), případu se chopily světové deníky a bestseller byl na světě. A zdaleka ne jen ve Francii – také první český náklad v počtu pěti tisíc kusů je po týdnu na pultech zcela rozebrán.
Finalizuji follow-up Corinne Maierová pro své dílko vynalezla přiléhavé žánrové označení. Eflet, tedy napůl esej, napůl pamflet, přesně vytyčuje prostor, v němž se autorka pohybuje – od brilantních postřehů nad novodobými absurditami kapitalismu až po nactiutrhačné komentáře a podvratné vize o zhroucení celého systému. Pokud vám teď v hlavě začala blikat varovná kontrolka, můžete ji s klidem vypnout. Na Marxe sice dojde, ale Maierová s ním kamarádit nebude. Světová média si z této příručky lenosti hojně vybírají závěrečná doporučení, jež mají odradit zaměstnance od naivní snahy pracovat a naučit je bezstarostně přežívat v záhybech kožichu libo-
volné velké firmy. V mnohém zajímavější jsou ale úvodní pasáže, v nichž Maierová prostředí firmy výstižně a nemilosrdně pitvá. Vlajkou, štítem i mečem moderního manažera je jazyk, kterým mluví. Nejde o řeč, kterou ho naučila maminka, škola nebo televize, ale o její důmyslně inovovanou odnož. Základním principem manažerského novojazyka je halit jednoduchou realitu do co možná nejsložitějších slov: firma nikdy věci nezačíná ani nekončí, ale „inicializuje“ a „finalizuje“, mezitím je stihne ještě „optimalizovat“ a „pilotovat“. Pěstuje si výrazy jako controlling, packaging a benchmarking, z nichž některé prý Maierová nepochopila ani po letech praxe. Zapeklitá mluva chce podle ní především udělat mocný dojem na nezasvěcence, vytvořit iluzi, že se ve firmě skutečně pracuje na něčem důležitém. Jazyk zpráv a schůzí se vždy snaží potlačit jakoukoli osobitost mluvčího, má být neutrální a vědecký, aby budil zdání, že promluvil systém sám. Obzvláštní fantazii osvědčuje firma při vynalézání eufemismů. Tak například, řekne-li vám váš šéf, že „finalizuje follow-up projektu fúze a checkuje down-sizing“, můžete si pomalu začít balit fidlátka, protože se bude propouštět. Našinec, hýčkající si stále ještě nesamozřejmou svobodu, bývá alergický na srovnávání krvavých diktatur s vcelku nevinnými absurditami současnosti, rozparáděná Maierová jej ale svou analýzou přiměje trochu slevit. Jazyk firmy se v jejím podání jazyku totality opravdu podobá. Slova pozbyla obsah, točí
jen postupně. Pro začátek tak dostávají jen čtvrtinu přímých dotací vyplácených na západě. Po zmíněné dohodě již neměl naději na úspěch ani reformní plán připravený tehdejším zemědělským komisařem Franzem Fischlerem – odložen byl například chystaný návrh na snižování přímých dotací. Systém tak zůstal v podstatě stejný a zbyl prostor jen pro menší „pohotovostní“ zásahy. Naposledy současná komisařka EU pro zemědělství Mariann Fischerová-Böllová francouzským a španělským vinařům oznámila, že hodlá skoncovat s přebytky vína, které se každý rok musí za několik desítek milionů eur destilovat na alkohol pro energetické a technologické účely. Zda se jí podaří prosadit, aby Francouzi zlikvidovali část svých vinic, se ukáže příští rok. Nicméně již letos francouzská vláda očekává protesty vinařů.
Námět pro eurorealisty V dobré polovině Evropy tak stále platí, že šikovný sedlák není ten, který spoléhá na vlastní úsudek, vyzná se na trhu a reaguje na konkurenci, ale ten, který se umí ohánět za stolem při vyplňování žádostí. Zůstane to tak do roku 2013? Znalci bruselského zákulisí tipují, že ano. Přitom není nutné jen tak čekat. Rozhodnutí z roku 2002 stanoví výdajové stropy na kapitolu zemědělství, ale neuzavírá možnost nastavit celou zemědělskou politiku zásadně jinak. CAP totiž už dávno nezajišťuje jen potravinovou soběstačnost, ale financuje také péči o krajinu, motivuje obyvatelstvo k životu na venkově a podporuje chudé regiony. Tyto cíle by mohly být ze společné zemědělské politiky vyčleněny a převedeny částečně do jiných rozpočtových kapitol a částečně přímo do pravomoci jednotlivých členských zemí. V této souvislosti je trochu s podivem, že čeští „eurorealisté“ s Václavem Klausem v čele, kteří se tolik zabývají kritikou evropské ústavní smlouvy, nezavadí ani slůvkem o společnou zemědělskou politiku. Uspíšit její reformu by přitom Evropě prospělo mnohokrát víc než diskuse o údajné ztrátě svrchovanosti, která má členským zemím přijetím ústavy hrozit. Petr Dudek Autor je redaktor BBC.
Q
se v kruhu a goebbelsovské „my nekomunikujeme, abychom něco sdělovali, ale abychom dosáhli určitého účinku“ jako by opravdu přežilo pád Berlína i Moskvy a zdárně zapouští kořínky na seminářích manažerů nového střihu.
Sbohem, firmo Výčet absurdit, které tahle anarchistka ve státních službách posbírala, zdaleka nekončí u hovorů nad ranní kávou. Maierová sžíravě glosuje ochotu většiny zaměstnanců kdykoli sklopit uši před sebevětší pitomostí, důvěru manažerů v draze placené poradce a vymýšlení nesmyslných „strategií rozvoje“, diskriminaci ukrytou za povinnými úsměvy i nedotknutelná tabu firmy, jakým je například přiznání, že do práce chodíte kvůli penězům. Není divu, že po takhle ostré kanonádě autorka dochází k jedinému možnému závěru – prolhaný, demotivující a stále méně výkonný svět firmy se musí (podobně jako komunismus) jednoho dne zhroutit. A protože z pozice zaměstnance se proti tomu nedá absolutně nic dělat (vítězí vždy firma), hlavní je se nepředřít a pečovat o vlastní duševní pohodu. Nesmíme zapomínat, že čteme provokativní pamflet, takže pouštět se do exaktního ověřování či vyvracení závěrů by byla zbytečná a vzhledem k rozmanitosti autorčiných výstřelů vlastně i nemožná práce. Podle statistik OECD, kterými svou recenzi knihy doprovodil list Financial Times, se Maierová rozhodně nemýlí při popisu velkého úpadku pracovní morálky, jenž postihl Evropu a Francii obzvlášť. Důsledky nám jistě do haléře propočítají jinačí mozky, tahle kniha nemá větší ambice než nám přátelsky poradit, abychom svou profesní existenci nebrali tak smrtelně vážně. Ostatně neodmyslitelnou přidanou hodnotou, která z humoristického spisku teprve dělá tu pravou bibli flákačů, zůstává příběh šaramantní dámy, jež se bez zábran vysmála svým šéfům („ti blbci, které denně potkáváte“), vyhrála zastrašovací disciplinární řízení a dál do toho hloupého, k zániku předurčeného podniku dochází předstírat práci. To chce zkrátka styl. Petr Třešňák
Q
EKONOMIKA
RESPEKT 21 V 23.–29. KVĚTEN 2005
9
Takový normální rizikový fond Správci státního majetku prodělali miliony – a ještě hrozí arbitráží
M
inisterstvo pro místní rozvoj řeší zapeklitý problém, který může skončit u londýnské arbitráže: osud takřka půl miliardy korun, které zemi darovala Evropská unie na rozvoj podnikání – většina investic přitom skončila fiaskem a z peněz zbyla zhruba polovina. Arbitráží přitom nehrozí investor, ale paradoxně firma, která se o veřejné peníze starala a velkou část projedla.
Unie pomáhá Zpočátku to vše vypadalo pohádkově: Unie darovala Česku 430 milionů korun, aby prostřednictvím státem zřízené Nadace pro rozvoj regionů založilo dva fondy na podporu zajímavých projektů a firem. Většinu peněz, přes 300 milionů, dostal do vínku Regionální podnikatelský fond (RPF). Ten si vybral tři desítky projektů, jež se měly stát ukázkou podpory drobného a středního podnikání. Unie také doporučila správce fondů, který se měl o svěřené peníze starat a vybírat investice: byl to Holanďan Gijsberg Boot a jeho firma Czech Venture Partners. Princip byl jednoduchý stejně jako u běžných fondů rizikového kapitálu: fond nadějné firmě půjčí na rozvoj několik milionů výměnou za podíl v podniku a po několika letech tento svůj zhodnocený podíl prodá dalšímu investorovi. Vše zpočátku fungovalo jako na drátku – nebo se aspoň zdálo. „Dostávali jsme pravidelné hodnocení a úspěšnost fondu byla jedna z nejvyšších v Evropě,“ vzpomíná tehdejší náměstek ministra pro místní rozvoj Jiří Durčok, pod něhož v letech 1999 až 2002 nadace, a tedy i fond spadaly. Správci fondu tak dostávali roční odměnu za správu (běžná 2,5 procenta ročně z investovaných peněz a třicet procent z případného zisku) přes deset milionů korun.
Naúčtujeme zisk
Správce Boot: Říkáte, že jsme prodělali přes sto milionů? Ale těch 35 milionů byste nám za to přesto mohli dát. FOTO LUDVÍK HRADILEK
Počátkem roku 2003 se to ale zadrhlo: na ministerstvo přišel nový náměstek Petr Forman a začal se o výsledky fondu zajímat blíž. Nechal prověřit účetnictví a zjistil, že fond místo vykazovaného zisku třináct procent ročně hospodařil se ztrátou a jen za jeho správu si jeho správce určoval, kam se bude investovat, ale také kontroloval Boot vyinkasoval přes sto milionů – třetinu z investova- plnění a doporučoval si odměnu. Na vině je podle posudných peněz. Správce navíc i při vysoké ztrátě inkasoval ků ale i nezájem ministerstva o kontrolu, když se s tímto stavem a takovou „kontrolou“ spokojilo. odměny za dosažený zisk, jehož dosáhl účetními triky. Náměstek Forman proto v roce 2003 se správcovPříklad? V roce 1997 vložil fond 80 milionů korun do dřevozpracující firmy SteelTile. Jenže po dvou letech se skou firmou okamžitě rozvázal smlouvy a nechal poslat investice ukázala jako ztrátová, a RPF ji proto z většiny fondy do likvidace. Proč se to dřív nekontrolovalo? odepsal a hodnotu svého vkladu přecenil na 20 milionů „Nenašel jsem nikoho, kdo by to měl na starosti,“ krčí korun. V roce 1999 pak RPF tuto investici – tedy pohle- rameny Forman. „Nikdo mi to nepředal, dozvěděl jsem dávku vůči SteelTile – vložil do další firmy, ovšem opět se o tom náhodou, když jsem našel doklady v bedně za 80 milionů korun. Vtip transakce byl ve vyúčtování: na chodbě.“ Samotného Durčoka výsledek překvaputím, že odepsanou pohledávku vložil za její původní hod- je. „Každý rok se dělal audit, nikdy nebyl problém,“ diví notu, účetně vytvořil zisk 60 milionů korun – a správ- se. „A při svém odchodu jsem vše řádně předal,“ dodává, ce si ihned vyplatil odměnu za dosažený zisk ve výši 30 i když pak připouští, že na protest proti novému mladéprocent, tedy 18 milionů korun. Jinými slovy: papírově mu ministrovi (do funkce totiž místo Petra Lachnita přišel Pavel Němec) položil funkci a odešel ze dne na den navýšil hodnotu, aby si mohl vyplatit provizi. SteelTile v roce 2002 zbankrotovala. „Byla to ama- a jen předal seznam komisí, kde je třeba jej nahradit. térština. Tu firmu řídili sami zaměstnanci, pokud tam byl nějaký investor, tak se vůbec nestaral, co se tam děje,“ Ještě mi dlužíte! shrnuje konkurzní správkyně Hana Klimešová. Pro fond to znamená jediné: uvedených 80 milionů už neuvidí Advokátní kancelář Jaromíra Bláhy, která dělala pro a navíc správci zaplatil odměnu za dosažený zisk dalších Němcovo ministerstvo právní audit, sice konstatovala, 18 milionů. „Je to neobvyklé. Prémie se normálně vyplá- že „v rámci nadace i fondů docházelo opakovaně k pocejí až z čistého zisku, který přinesou investorům. Tedy rušování zákona“ a „nadace byla založena bez jakýchpoté, co se vrátí investice,“ kroutí hlavou předseda České koli kontrolních mechanismů a došlo k řadě pochybení asociace rizikového kapitálu Jaroslav Horák. odpovědných pracovníků MMR“. I když mohlo podle Část viny podle posudků, které si ministerstvo necha- Bláhy dojít některými transakcemi k trestnímu jednání, lo udělat, nesou diletantské smlouvy, které stát uzavřel „doložení možných porušení zákona by bylo vzhledem se správcem fondů – Czech Venture Partners totiž nejen k velmi nepřehledné dokumentaci velmi obtížné“ – takINZERCE
že ministerstvo ani nepodalo trestní oznámení. Případ by proto možná zapadl, kdyby jednatel správcovské firmy Boot nepožadoval 35 milionů jako doplatek za své služby a nezačal hrozit arbitráží. „Ty fondy byly úspěšné, dosáhli jsme zisku 310 milionů korun,“ odmítá jakoukoli kritiku Boot (mimochodem: nedávno získal do správy fondy České spořitelny). Kde tedy uvedené peníze jsou a proč se vrátilo pouhých 200 ze 430 milionů – jak popisuje i audit, který si zadalo ministerstvo? „Tento audit neznáme,“ krčí rameny, ale seznámit se s dokumentem a případně vyvrátit jeho argumenty nechce. Ale zpět k hrozící arbitráži. Forman do ní chtěl jít, ale – loni v létě přišel na ministerstvo Jiří Paroubek,
Formana odvolal a zadal nový posudek – a ukázalo se, proč se Boot cítí silný v kramflecích a dovolí si nárokovat další peníze. Nový posudek (vypracoval jej právník Miroslav Jansta) došel k tomu, že smlouvy z poloviny devadesátých let o správě fondů byly tak špatně sepsané a ministerstvo navíc při likvidaci fondů postupovalo tak nešťastně, že není vyloučen Bootův úspěch v arbitráži. Jak bude ministerstvo postupovat, zatím není jasné. „Nyní se tím zabýváme a na základě analýzy přijmeme příslušná opatření,“ říká mluvčí ministerstva Radka Burgetová.
Miliarda ročně
utvořené z veřejných peněz nejsou nejvhodnější. A nejen proto, že soukromý vlastník své investice většinou kontroluje lépe než stát. „Vytlačují soukromé investory, investují do věcí, které jsou až příliš rizikové, do nichž by soukromý kapitál nešel,“ říká. V Česku se přitom chystá další fond ze státních peněz – jeho objem by měl být čtyři sta milionů korun a zaměří se na malé začínající firmy zejména v moderních technologiích. Podle Petry Kursové z CzechInvestu – ten právě část peněz do fondu dodá – bude ovšem státní podíl maximálně poloviční a zbytek dodá soukromý investor. „Nejméně pět procent by přitom měl dát i správce fondu, aby byl k jeho výsledkům motivován,“ říká Kursová.
Rizikový kapitál proinvestuje ročně v Česku zhruba miliardu korun. „V průměru desetina investic končí bankrotem – ale ty zbylé úspěšné v portfoliu fondů dávají průměrný roční zisk až dvacet procent,“ říká předseda Asociace rizikového kapitálu Jaroslav Horák, podle něhož jsou opravdu výjimečné případy, kdy investice rizikového kapitálu skončí tak hlubokým prodělkem jako v případě uvedených fondů. Horák sám soudí, že uvedený případ ukazuje, že rizikové fondy
Marek Pokorný
Q
10
ZAHRANIČÍ
23.–29. KVĚTEN 2005 V RESPEKT 21
Pomsta za třiadvacet mučedníků Uzbekistán zažil krveprolití, ale k revoluci má ještě daleko
N
a minulé dny Murat nezapomene do konce života. Když šel předminulý pátek do práce na andižanském finančním úřadě, zněla z města střelba. „Ty to nevíš? Ve městě se bojuje!“ přivítal ho kolega. Posléze se vyjasnilo, že dav asi sta lidí zaútočil nejdřív na kasárna, kde vzal zbraně, a potom na místní věznici. Přemohli ostrahu, rozbořili bránu a vysvobodili své příbuzné – a též 23 prominentních místních obchodníků, kteří čekali na soud za údajnou spolupráci s islámskými fundamentalisty. S nimi se ven dostalo dalších asi 2000 vězňů, zčásti těžkých kriminálníků s rozsudky za vraždy a loupeže (některé policie chytila či se přihlásili sami, větší část je zatím na svobodě). Potom se útočníci uchýlili do budovy místní správy, kam vzápětí dorazila armáda a vojska ministerstva vnitra. Co se dělo pak, už Murat pořádně neví. V centru města se na protest shromáždilo několik tisíc lidí, někdo říká, že to byli další příbuzní a známí těch, kteří útok začali. Pak do lidí začali střílet vojáci, Murat slyšel, že útočníci přesvědčili dav, aby je schoval mezi sebe, a obklopeni ženami a dětmi se pokusili prorazit. V tom okamžiku létaly kulky na vše, co se hýbalo. Raněné pak prý vojáci dobíjeli „kontrolními výstřely“, aby bylo co nejmíň svědků. Víkend Murat proseděl doma, a když se v pondělí začal do ulic města vracet život, zašel do práce. Protože vedoucí prohlásil směnu za dobrovolnou, sebral se a s rodinou odjel domů, k rodičům do Termezu na jihu země. Stejně se zachovali i někteří jeho sousedé. A protože policie začala vzápětí zatýkat ty, kteří měli s nepokoji něco společného, vystrašení lidé začali utíkat do sousedního Kyrgyzstánu, který ovšem uzavřel hranici, což mělo za následek další nepokoje. Co se vlastně v osudný pátek 13. května a několik následujících dnů ve Ferganské kotlině dělo? Podle uzbeckých úřadů šlo o další z nájezdů islámských teroristů. Opozice, média a mezinárodní organizace se sice nemohou shodnout na příčinách, počet obětí však byl podle nich mnohem vyšší, než uvádějí oficiální údaje, kolem 750, včetně žen i dětí. Murat dává za pravdu spíše druhým, s tím, že obětí prý bylo ještě více.
Mezi akranity a byznysmeny Kdo za útokem stojí a proč se zvrhl v masový protest? Podle uzbeckého prezidenta Isloma Karimova šlo o dlouhodobě plánovanou akci, koordinovanou s radikály v Kyrgyzstánu a v Afghánistánu. Ruský ministr zahraničí Igor Ivanov dokonce hovoří o „účasti tálibánů“. To by ale možná vypadalo věrohodně tak před čtyřmi lety – nyní je afghánský Tálibán v odboji, má dost práce ve vlastní zemi a v posledních měsících je v defenzivě. Malé možnosti ovlivňovat dění v zemi má i torzo Islámského hnutí Uzbekistánu, vedené Tohirem Juldaševem, které v minulosti navázalo kontakty se skupinou Usámy bin Ládina. Jeho
zbytky našly exil u paštunských kmenových vůdců v západním Pákistánu, odkud je to do Uzbekistánu ještě dál. Uzbecké orgány a prezident přišli s teorií, že nepokoje rozpoutala sekta akramitů, jež se počátkem 90. let odštěpila od hnutí Hizb-u Tahrir (usiluje o celosvětový islámský chalifát, odmítá ale násilí). Kdo ale akramité jsou, nikdo pořádně neví: Rádio Svoboda a server www.centrasia.ru citují Sajatžona Zajnabitdinova z andižanské lidskoprávní organizace Apelacija, podle něhož jde ctitele učení Akrama Juldaševa. Ten byl v 80. letech členem skupiny Hizb-u Tahrir, v roce 1992 vystoupil s provoláním Cesta osudu, které ovšem obsahuje jen etická, ne politická prohlášení. V roce 1999 byl Juldašev odsouzen na 17 let za účast na teroristických aktech v Taškentu. Třiadvacet byznysmenů, u nichž vše začalo, skutečně u soudu přiznalo, že Juldaševův spisek znají a více méně ctí jeho etická pravidla. Nicméně existenci nějaké sekty akramitů označili za výmysl vyšetřovatelů. V příhraničním Andižanu to navíc nebyla první vzpoura, frustrace a sociální nespokojenost je tu větší než v jiných částech země. Ferganská kotlina má sice mimořádně úrodnou půdu, zemědělci však na ní musí povinně pěstovat bavlnu, aby dostáli státnímu plánu a Uzbekistán se udržel na pátém místě v žebříčku producentů. „Stát stanovil kvóty a platí nízké výkupní ceny, lidé pak pracují od rána do večera na poli a dostanou za to deset dolarů,“ říká jeden z místních farmářů. Kromě zemědělství živí Ferganu také velká automobilka v joint venture s Jižní Koreou – řada podniků však byla v minulých letech zavřena. Zbývá malé příhraniční obchodování s Tádžikistánem a Kyrgyzstánem. V minulých letech však stát tuto příležitost legislativně značně zkomplikoval. Nepokoje se vyostří vždy, když se úřady snaží proti obchodníkům zasáhnout, naposledy loni v září.
Jsem ochoten urvat hlavy Sociální nespokojenost a to, že Fergana je tradičně konzervativním islámským regionem, způsobily výbuch a odsudek režimu – například u taškentského památníku odvahy položila skupina obyvatel metropole květiny „na památku stovek obětí Andižanu“. Místní média o tom neinformovala. Prezentují jen oficiální verzi událostí a v této napjaté situaci přinášejí zprávy o vyrobené oceli a ekonomických úspěších. Stále však fungují daleko otevřenější ruské televizní kanály a značně rozšířený internet. „Podívejte se na Kyrgyzii, jejich prezident je chápavý člověk, a když to u nich v březnu vypuklo, raději to hned zabalil. To Karimov neudělá. A přitom národu už došla trpělivost,“ předpovídá taškentský inženýr ekonomie Azíz. Kyrgyzie ovšem není Uzbekistán. I tam nepokoje začaly ve Ferganské dolině, ve městech Džalalabád a Oš, ani ne 50 kilometrů od Andižanu. I tam hrála významnou roli frustrace z chudoby. Zásadní rozdíl je ale v tom, že Karimov má na
Nové Evity přicházejí V Latinské Americe se dostává do obecného povědomí nová generace političek, které spojuje demokracie, polemičnost a úspěchy u voličů. Stála u semaforu v centru Bogoty a naprosto konsternovaným řidičům rozdávala kondomy. S lehkým francouzským přízvukem je nabádala: „Musíte se chránit před korupcí.“ Mladá a každým coulem úspěšná kolumbijská politička Ingrid Betancourtová (44) vystudovala Politický institut v Paříži, kde strávila celé mládí. S diplomem se vrátila do Kolumbie a v roce 1994 se po vtipné volební kampani stala poslankyní. O čtyři roky později získala senátorské křeslo. Založila stranu Zelený kyslík a vytáhla za ni také do prezidentského boje před třemi lety, kdy kandidovala proti současnému prezidentovi Álvaru Uribemu. Nadějná politička však byla unesena levicovou guerillou FARC (Revoluční ozbrojené síly Kolumbie) a v zajetí je dodnes. FARC dnes vězní téměř 3000 lidí. Ingrid Betancourtová však měla jakési pochybné štěstí, protože v témž roce guerilla zavraždila její kolegyni senátorku Marthu Catalinu
Danielsovou, když se pokoušela vyjednávat o návratu zajatců. Smutný příběh ze země, která se může pochlubit přítomností žen v politice. Žen, které svých politických úspěchů nedosahují zaštítěny příjmením svých manželů, jak svého času činily nejslavnější „vůdkyně“ – sexuální katolicko-socialistický symbol Eva Perónová či demokraticky zvolená prezidentka Nikaraguy Violetta Barrios de Chamorro vládnoucí po mírových dohodách se sandinisty.
Castro jí to nezapomene V Latinské Americe se dnes navzdory veškerému klopýtání přes pozůstatky studené války odehrává spousta přechodů k demokracii započatých na konci 90. let. Tyto nové demokracie – namátkou: chilská, kolumbijská, nikaragujská, brazilská, argentinská či mexická – mají překvapivě na mnoha politic-
Mrtví jsou hned pohřbíváni, ale co se stalo, nikdo neví. (Andižan, 14. květen.) FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP
rozdíl Akajeva k dispozici obrovský bezpečnostní aparát (kolem půl milionu příslušníků). A na rozdíl od intelektuála Akajeva nemá zábrany ho použít, aby rebelii udusil už v zárodku. Příznačný je jeho výrok z roku 1999: „Jsem ochoten urvat
kých postech ženy se silnými vizemi, jimž přitakává nezanedbatelné množství voličů. Jsou většinou ve středních letech, mají kratší účes, melír či platinový přeliv a jejich záměry se nedají dost dobře ignorovat ani přehlédnout. Například bývalá starostka největšího latinskoamerického města, osmnáctimilionového São Paula, sexuoložka Marta Suplicyová ještě jako poslankyně v roce 1995 navrhla v tehdejší silně katolické brazilské společnosti nepředstavitelné uzákonění homosexuálních sňatků. Návrh sice dodnes neprošel, ale zajistil Suplicyové obrovskou mediální popularitu a po zvolení prezidenta Inácia Luly da Silva, do jehož Strany pracujících patří, také starostování v São Paulu. Další bez diskuse zajímavá žena úřadovala ještě před rokem v prezidentském paláci v Panamě. Mireya Elisa Moscosová (59), bývalá bytová dekoratérka, dokáže doběla rozpálit nejen UNICEF, ale také kubánského diktátora Fidela Castra. Tato pravicová politička nejen úspěšně privatizovala, bojovala proti chudobě a zlepšovala vzdělání, ale vyhlásila také boj dětské kriminalitě. Pro nezletilé, nájemné vrahy a překupníky drog (sicarios) navrhla plán nazvaný Tvrdá ruka. Měl zahrnovat až dvacetileté tresty za těžké delikty. Proti Tvrdé ruce se ohradil UNICEF s odvoláním na Konvenci o právech dítěte, a protože byl plán navržen těsně před koncem volebního období, příliš se mu nedaří. Panamská prezidentka však dotáhla do konce jiný záměr, který způsobil poprask na mezinárodní scéně. Propustila totiž čtveřici bojovníků proti Castrovi, kubánských „Mašínů“, v čele s Luisem Posadou Carrilesem. Skupina byla v Panamě odsouzena za plánovaný atentát na Castra v roce 2000. Mireya Moscosová udržovala během celého svého prezidentování
hlavy dvěma stovkám lidí, obětovat jejich životy, abych zachoval mír a klid v republice.“ Ivan Lavrov, Taškent Autor je ruský novinář.
Q
v letech 1999–2004 velmi dobré vztahy se Spojenými státy a měsíc před odchodem do prezidentského důchodu propustila tyto symboly proticastrovské nekompromisní opozice na svobodu. Castro přerušil s Panamou diplomatické styky a na adresu Moscosové nešetřil svou vyhlášenou výřečností.
Chile čeká na prezidentku K dalšímu ženskému prezidentování se schyluje v Chile. Před necelým měsícem seděly miliony Chilanů před televizními obrazovkami, ale nesledovaly fotbalový zápas: národ byl lapen do osidel jednoho z nejsledovanějších pořadů v dějinách místní televize – duelu mezi dvěma možnými prezidentskými kandidátkami. Bývalá ministryně zdravotnictví a obrany, dětská lékařka Michelle Bacheletová (53) se utkala se Soledad Alvearovou (55), někdejší ministryní zahraničí. Letos v červenci se rozhodne, která z nich bude kandidovat za socialisty proti pravicovému kandidátovi Joaquínu Lavínovi. V průzkumech veřejného mínění s převahou vede Michelle Bacheletová, dcera generála letectva umučeného Pinochetovou juntou, před konzervativnější katolickou právničkou Alvearovou. Rozvedená korpulentní dáma se třemi dětmi, zastánkyně potratů a odpůrkyně eutanazie, má velký morální kredit. Po Pinochetově puči byla stejně jako otec vězněna a prožila si bití a mučení. Dnes se snaží zejména o reformu zdravotnictví a patří k političkám, které nechtějí zapomenout na minulá bezpráví a zároveň se snaží o novou polemickou politiku. Markéta Pilátová
Q
ZAHRANIČÍ
RESPEKT 21 V 23.–29. KVĚTEN 2005
11
Thaksin ve stopách Mahathira Thajská vláda se opírá o armádu a média
T
hajský premiér Thaksin Shinawatra je „vůdcem, který má naspěch“, tvrdí Kavi Chongkittavorn, redaktor časopisu The Nation a jeden z nejotevřenějších Thaksinových kritiků. Chongkittavorn upozorňuje, že bývalý malajský premiér Mohamad Mahathir a singapurský Lee Kuan Yew, k nimž je někdy Thaksin přirovnáván jako potenciální „benevolentní diktátor“, měli desítky let na to, aby od základu přebudovali své státy. Thaksin má pouze dvě čtyřletá volební období, z nichž druhé začalo 14. března. Usiluje však o totéž a armáda a média představují dvě otěže, jimiž Thajsko řídí. Kontrola nad těmito dvěma rozhodujícími pilíři společnosti umožnila Thaksinovi vést, jak to nazvali profesoři Duncan McCargo a Ukrist Pathmanand v závěru své nové knihy Thaksinizace Thajska, „nejsilněji autoritářskou vládu, jakou Thajsko za posledních třicet let mělo“.
Ať krize trvá věčně Thaksin obsadil klíčové posty v armádě svými blízkými, zejména z dob působení v policejní akademii, a to prakticky bez ohledu na jejich profesionální schopnosti. Během jediného roku jmenoval do klíčových pozic v armádě více než 35 svých bývalých kolegů. Nejkontroverznější nominací bylo jmenování bratrance Chaisita Shinawatry vrchním velitelem armády. Chaisit je širokou veřejností považován za osobu zodpovědnou za nezvládnutí konfliktu s muslimy na jihu země. Právě situace na jihu, kde za posledních 14 měsíců zahynulo více než 600 lidí, představuje pro Thaksina největší nebezpečí a je prubířským kamenem jeho kontroly nad armádou. Tato oblast byla jediným regionem, kde Thaksin ve volbách 16. února utrpěl zdrcující porážku. „Účast výrazně přesáhla 70 %, z čehož vyplývá, že voliči v této oblasti se stále považují za součást thajského státu, avšak jednoznačně odmítají Thaksina a stranu TRT,“ uvedl dr. Thitinan Pongsudhirak z univerzity v Chulalongkornu. Také v oblastech na severu roste napětí mezi obyvateli, neboť téma „etnických čistek“ buddhistů na jihu se v důsledku rostoucího počtu zavražděných buddhistických učitelů, soudců, profesorů a vládních představitelů postupně stává předmětem běžné konverzace.
Bai v provincii Narathiwat, vyvolaly široký odpor Thaksin sice prohlašuje, že vítá vytvoření proti vládě. „výboru národního usmíření“ a projekt mapy cesty Odvolání několika generálů v důsledku událostí k míru vypracovaný opozičními demokraty, známý jako „Pattanská deklarace“, avšak jeho prohlá- v Tak Bai bylo veřejností vnímáno jako nedostatečné a jako výsměch obyvatelům jižních provincií usilujíšení jsou vnímána jako účelová. V Thaksinových návrzích naopak hraje klíčo- cím o spravedlnost. Přemrštěný rozpočet armády je vou roli mnohem častěji vojenská síla než mož- předmětem ostré kritiky již od přijetí ústavy v roce 1997, ale v důsledku pokračujících aktivit povstalnost kompromisu. Jedním z takových návrhů bylo ců existuje podpora pro jeho udržování v současné rozdělení nejjižnějších oblastí země na areály, výši, nebo dokonce pro jeho další zvýšení. přičemž oblasti s nejvyšším stupněm nebezpečí Redaktor Chongkittavorn jde ještě o krok násilností by byly označeny jako „červené zóny“ dále a tvrdí, že Thaksin „by byl nejraději, kdya neměly by možnost využívat prostředky státní by krize na jihu země trvapodpory na rozvoj. Liberálla věčně, neboť by odvední tisk tento návrh přirovPremiér Thaksin: „Služba la pozornost od ostatních nal k postoji, jaký Rusko zaujímá k Čečensku, když problémů, jako je napřívlasti je důležitější než kolektivně trestá celé vesniklad zneužívání pravomoci ce sympatizující s povstal- každodenní odesílání zpráv. členů vlády“. Toto tvrzení ci. Jak poznamenal Pairat by se mohlo zdát přehnané, Přemýšlejte, než učiníte pokud by se netýkalo téhož Pongpanich, zahraniční něco, co poškodí vlast.“ miliardáře ve funkci předseredaktor thajsky vydávaných dy vlády, který se v květnu novin Matichon, Thaksinův 2004 snažil koupit fotbalonávrh navázat prostředky vý klub FC Liverpool ve zřejstátní podpory na projekt mé snaze odpoutat pozorrozdělení oblasti vyslal signál, že „vesnice v červených zónách nemají přežít“. nost veřejnosti od jednání parlamentu o vyslovení nedůvěry vládě. Poradci premiéra Thaksina následně od návrhu na rozdělení oblasti na zóny ustoupili. Mezitím se situace na jihu země dál zhoršuje. Vy inzerci nedostanete Dr. Zachary Abuza, profesor politologie a mezinárodních vztahů na Simmons College v Bos- Thaksin je známý svou jízlivostí vůči médiím a netonu, na nedávné regionální konferenci v Manile vybíravými výpady na adresu svých kritiků. Zdá se, prohlásil, že povstalci z jihu Thajska jsou pod- že nezná nebo přinejmenším neuznává zásadu porováni regionálními teroristickými skupinami, svobodného tisku jako základního prvku demozejména skupinou Jemaah Islamiyah. Jako důkaz kratické společnosti, o čemž svědčí i tento jeho uvedl použití technicky propracovaných bomb výrok: „Dnes je služba vaší vlasti důležitější než v automobilech a taktická opatření povstalců a va- každodenní odesílání zpráv. Přemýšlejte, než učiroval před bombovými útoky, které by mohly pro- níte něco, co poškodí vaši vlast.“ niknout až do hlavního města. Thaksinovy metody ovládání médií jsou již Thaksin svou jízlivou rétorikou ohledně kon- nyní sofistikovanější než pouhé zastrašování novifliktu pouze přilil olej do ohně a jeho výroky rov- nářů a jejich nucení k poslušnosti, přestože ani něž vedly ke zhoršení vztahů se sousedními mus- těchto postupů se nevzdal. limskými státy, zejména s Malajsií, která nebude Thajská asociace novinářů označila rok 2001, nečinně přihlížet pokračujícímu násilí ze strany první, kdy byl Thaksin u moci, za „rok zastrašovávlády na muslimech – etnických Malajcích. Inci- ní médií“. Tehdy odkoupila Thaksinova obchodní denty, jako byl ten v Krue Se Mosque v provin- společnost Shin Corp nezávislou televizní síť iTV cii Pattani, kde bylo zabito 106 lidí, nebo zabi- a okamžitě propustila dvacet z jejích nejotevřenětí 78 protestantů, kteří převážně zemřeli udu- ji vystupujících redaktorů. Díky kontrole nad iTV, šením v přeplněných nákladních vozech v Tak vládou provozovanými sítěmi a většinou rozhla-
sových sítí vedl vysílací monopol strany Thai Rak Thai k téměř úplnému zániku nezávislé žurnalistiky v těchto médiích. V případě tisku je Thaksinova moc téměř absolutní. V únoru 2004 byl odvolán šéfredaktor deníku The Bangkok Post a podle převažujících názorů se tehdy jednalo o krok vyvolaný vládním tlakem v důsledku kritického postoje redakce. Vláda sice může tvrdit, že s odvoláním šéfredaktora neměla nic společného, ale zřejmým faktem je, že chcete-li získat reklamu od nějakého z mnoha podniků vlastněných premiérem Thaksinem nebo jeho příznivci, měli byste se vládě raději podřídit. Zdá se, že takzvanému „centru pro monitorování médií“, které údajně provozuje strana Thai Rak Thai v úřadu tiskového mluvčího vlády, neunikne skoro nic. Novinové články a sloupky jsou zde označovány jako „podporující“, „kritické“, „zavádějící“ nebo „nepřátelské“. Jediným, kdo zatím přežil tažení premiéra Thaksina za ovládnutí médií, je skupina The Nation Group, do níž patří anglicky vydávaný deník The Nation a thajsky vydávaný Krungthep Thurakit, jež oba nadále zaujímají vůči premiérovi kritický postoj. Avšak investoři napojení na ministra dopravy a generálního tajemníka strany TRT Suriju Jungrungpeangkita nedávno odkoupili většinový podíl ve skupině The Nation Group, takže existují obavy, že nezávislost deníku bude ohrožena. V redakci se zatím nic nezměnilo. Ale vezmete-li do ruky výtisk a porovnáte počet reklam s inzercí v deníku The Bangkok Post, bude vám jasné, že finanční situace The Nation není nijak růžová. Jeden z redaktorů, který si nepřál být jmenován, si postěžoval na to, že The Nation je nyní označován jako „opoziční tisk“. Také se kriticky vyjádřil o premiéru Thaksinovi, zejména o jeho postoji k situaci na jihu země, ale řekl, že se obává „možnosti, že bychom zahnali sami sebe do kouta reakčními postoji redakce“. Prohlásil, že má „větší obavy o thajskou žurnalistiku než o to, co by mohl Thaksin způsobit thajské demokracii“. Ironií samozřejmě je, že to, co Thaksin dělá s thajskou žurnalistikou, dělá i s thajskou demokracií. Jeremy Hurewitz, Thajsko Autor je americký novinář.
Q
Noviny vyrážejí do války Informace týdeníku Newsweek způsobila v muslimském světě nepokoje, které musel řešit Bushův tým. „Víte, kdy vypukne další krize nebo konflikt? Až CNN klesne sledovanost.“ Tak zní frekventovaný americký vtip. Zpravodajský týdeník Newsweek jistě nechtěl svým článkem o znesvěcování Koránu ve věznici na základě Guantánamo zažehnout další antiamerické nálady v muslimském světě kvůli nákladu, ale stalo se. Následná omluva šéfredaktora již život nikomu nevrátí, a ani se jí nedostalo v arabských médiích takového prostoru, jaký mělo původní sdělení.
Důvěra v média poklesla Bushův tým musel řešit problém, za který nenesl odpovědnost. Při demonstracích v Afghánistánu zemřelo 17 osob včetně amerických vojáků. Protesty se rozšířily i do Pákistánu a částečně i do Indie. Když Pentagon potvrdil, že k žádnému znesvěcování Koránu na kubánské základně nedochází, a utajovaný zdroj Newsweeku prohlásil, že si již svými informacemi není tak jist, Bílý dům přiměl vedení redakce, aby se veřejně omluvilo, což následně šéfredaktor Mark Whitaker učinil. Následkem toho opět poklesla důvěra Američanů v média, která je přitom v posledních letech mimořádně nízká. Zatímco skandál deníku New York Times z roku 2003, kdy reportér Jayson Blair odevzdával částečně vymyšlené reportáže, byl vnímán jako osobní pochybení jednoho z redaktorů, současná aféra Newsweeku je přirovnávána k zářijovému útoku televize CBS proti prezidentu Bushovi, když v pořadu 60 minut redaktoři tvrdili, že se
záměrně vyhýbal vojenské službě. Vedení CBS se následně za nepodložené obvinění omluvilo a hlavní moderátor Dan Rather odešel do důchodu. Obě aféry však utvrdily veřejnost USA v názoru, že zpravodajství médií není objektivní a nahrává určitému názoru. Tento postoj zastávají lidé na obou stranách politického spektra. Většina republikánských voličů se domnívá, že hlavní média slouží liberálům a intelektuální elitě z New Yorku či Bostonu. Jejich blogy po chybě Newsweeku celou aféru vykreslovaly jen jako další důkaz tohoto přesvědčení. Naproti tomu levicoví Američané obviňují rozhlasové talkshow z vymývání mozků, podněcování k nacionalismu a náboženskému fanatismu. Některé liberální webové stránky i po omluvě Newsweeku nadále hledaly důkazy, že ke znesvěcování Koránu dochází, a omluvu nebraly vůbec v potaz. Pravda se nachází někde uprostřed. Zajímavou studii o objektivitě novinářských výstupů nazvanou Market for the News nedávno publikovali dva ekonomové z Harvardu. „V době vysoké konkurence na mediálním trhu zvyšují názorově podbarvené články zákazníkovu loajalitu. Časopisy si právě tímto způsobem udržují pevnou čtenářskou základnu. Neobjektivnost nemá politickou, ale především ekonomickou dimenzi,“ tvrdí autoři.
Irák: rebelie trvá Aféra Newsweeku též obnovila diskusi, zda je správné nadále držet 150 000 vojáků v Iráku.
Ať už to byla zpráva, nebo lež, v muslimském světě to vře. FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP
Nadšení následující po lednových volbách už vyprchalo a komentátoři se opět začínají ptát, má-li smysl zůstávat v zemi, kde jsou američtí vojáci zákeřně vražděni téměř každý den. Pečlivě utajovaná návštěva ministryně zahraničí Riceové v Bagdádu si kladla též za cíl dostat do TV zpravodajství i jiné obrázky než teroristické útoky. Riceová se snažila nejen ocenit novou vládu, ale vyzývala premiéra Ibrahíma Džaafarího, aby do ní zahrnul i představitele sunnitů. Bushova administrativa si totiž od ustavení demokraticky zvolené vlády slibovala větší legitimitu u irácké veřejnosti, ale k její malé radosti počet teroristických útoků neklesá ani poté. Specialisté CIA na analýzu povstaleckých technik si lámou hlavu nad pokračující nelogičností v chování iráckých sebevrahů, kteří stále častěji útočí proti vlast-
nímu obyvatelstvu a vzbuzují v něm vůči svým akcím rostoucí odpor. V Bushově zahraničněpolitickém týmu i v amerických médiích bude pokračovat diskuse na téma: Co dál s Irákem a jak zabránit, aby nepřerostl v nový Vietnam? Zatím američtí představitelé vyzývají k pokračování v nastoleném směru, dalším krokem by mělo být vytvoření návrhu irácké ústavy. Doufají, že se Džaafarího vládě s americkou vojenskou podporou podaří teroristické útoky zastavit a že už nikdo nebude přilévat olej do ohně protiamerických nálad, tak jak to dokázal Newsweek. Jakýkoli jiný scénář si totiž dnes ve Washingtonu jen málokdo dovede představit. Michal Sedláček Autor je novinář.
Q
SVĚT KOLEM / O KOM SE MLUVÍ
O
sm měsíců po teroristickém útoku na školáky v severoosetském Beslanu se jediný přeživší a chycený pachatel ocitl před soudem. Před tribunálem v severoosetské metropoli Vladikavkazu čelí Čečenec Nur Paša Kulajev obvinění z terorismu, držení rukojmích a vraždy, za což ho
Spravedlnost pro Beslan podle očekávání čeká nejvyšší možný trest v Ruské federaci – doživotí. Nicméně celá věc se nerýsuje až tak jasně, jak by se dalo předpokládat, už proto, že hodnověrných informací o průběhu přepadu a záchranné akce je pomálu. Jisté je, že 1. září komando 32 ozbrojenců obsadilo základní školu. Teroristé vzali přes tisíc rukojmích a tři dny je drželi bez jídla a vody v tělocvičně. Poté se ruské ozbrojené složky odhodlaly k akci, která však probíhala dost chaoticky, a zamíchali se do ní i místní obyvatelé. Výsledkem bylo přes 330 zabitých rukojmích, z toho asi polovina dětí. Kulajev se skryl v davu místních lidí, byl však poznán a hro-
Ani Američané nenaučili uzbeckého aparátčíka vládnout
S
tředoasijští vládci mají jeden společný rys: navenek působí jako dobrotiví předsedové kolchozů, na které spadla povinnost řídit celou zemi, a oni pro to udělají maximum. Vědí, že s národem musí mluvit lidově, občas zdůraznit tradice a tvářit se jako prostý člověk. A při setkání s cizinci realisticky zodpovědět i otázky, jež nejsou zrovna příjemné. Přitom jsou si vědomi, že neustále musí hrát divadlo a lhát tak, aby to vypadalo důvěryhodně. Uzbecký prezident Islom Karimov toto umění ovládá dokonale. Na tiskovce k událostem ve Ferganské dolině trpělivě zodpovídal dotazy zahraničních novinářů, přirovnával situaci k „boji demokracie s religiózní zabedněností“ s tím, že odpovědí bude „další demokratizace a budování občanské společnosti“. Asi nejblíže má Karimov k turkmenskému prezidentovi Saparmuradu Nijazovovi, ale uzbecká despocie má skrytější podobu. Portréty Karimova nezaplavují ulice a jeho jméno nenese každý kolchoz. Režim staví na heslech zákonnost a ústava, kde všechny legislativní normy jsou vzorovými dokumenty posvěcenými experty ze Západu. V praxi je však nikdo neuplatňuje a dění v zemi řídí prezident svými dekrety.
Perestrojka je zlo!
Kulajev čeká na doživotí. FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS
zilo mu lynčování davem. Zachránili ho příslušníci speciálních jednotek, kteří začali střílet nad hlavy horlivých samosoudců. Loňská role Kulajeva není jasná ani dnes. Podle jedné agenturní zprávy jeho obhájce tvrdí, že jeho mandant nikoho nezabil, prý střílel jen do vzduchu. Podle jiné agenturní zprávy se prý Kulajev přiznal k podílu na útoku s tím, že zabil jediného člověka. Jisté je, že Kulajev bude odsouzen, můžeme klidně vsadit na jeho doživotí. Ale ruské justici velkou reklamu nedělá. V Německu sice ještě nezakázali kouření na veřejných místech, ale minulý týden tam propukla ještě zásadnější debata: jde o to, jestli nezakázat cigarety jako takové. Karl-Heinz Florenz (CDU), předseda zdravotního výboru Evropského parlamentu, prohlásil v rozhovoru doslova toto: „Cigarety, tak jak jsou dnes nabízeny, jsou obecně nebezpečným vražedným nástrojem a musí okamžitě zmizet z trhu.“ Příčinou jsou karcinogenní přísady, které výrobci do cigaret dávají. Jeho návrh podpořila a dokonce obohatila mluvčí pro drogovou politiku parlamentní frakce konzervativců Gerlinde Kaupaová (CSU): „Proč se máme zdržovat karcinogenními přísadami a nezakážeme cigarety jako takové?“ Naproti tomu spolková ministryně ochrany spotřebitelů Renate Künastová (Zelení) ohlásila, že na internetu zveřejní seznam dotyčných přísad podezřelých z karcinogenních účinků. S kritikou se celá akce setkala pouze u liberálů a CDU. Mluvčí FDP pro otáz-
Německý boj ky spotřebitelů Gudrun Koppová řekla: „Paní Künastová by měla tyto látky nejprve nechat prozkoumat a až poté zveřejnit.“ Pokud totiž není známo, jaké účinky ta či ona látka má, nepovede publikovaný seznam k větší osvětě, nýbrž pouze ke znejistění spotřebitelů. Ačkoli naprosto otevřeně říká, že kouření je škodlivé, nynější kampaň označuje za „značný aktivismus“. Dotyčný expert CDU Andreas Storm zase tvrdí, že všeobecný zákaz kouření je nesmysl a neodpovídá názoru jeho frakce. Konzervativci by se měli soustředit na osvětu, především na školách. – ZP –
23.–29. KVĚTEN 2005 V RESPEKT 21
Pseudodemokrat Karimov
,
12
Karimovovo mládí se v lecčems podobá mládí jeho turkmenského protějšku Turkmenbašiho. Oba vyrostli v sirotčinci, vystudovali a poté se dali na dráhu komunistických aparátčíků. Islom Abduganijevič Karimov se narodil 30. ledna 1938 v Samarkandu, brzy osiřel a díky péči státních výchovných zařízení vystudoval hned dvě vysoké školy, strojní inženýrství a ekonomii. V roce 1960 začal pracovat jako inženýr v závodě Tašelmaš, o šest let později už seděl ve Státní plánovací komisi Uzbecké SSR. Bezkonfliktní život aparátčíka v instituci, která za nic moc nezodpovídala, ho vynesl až do funkce zástupce předsedy. To už byla 80. léta a Karimov si dával pozor, aby se nezamíchal do neustálých klanových půtek ve vedení republiky. V roce 1983 sedí ve vládě Uzbecké SSR, s nástupem Gorbačovovy perestrojky následuje pád do úřadu oblastního tajemníka v Kaškadarji. Karimov byl zapřísáhlým odpůrcem Gorbačovových reforem a perestrojku kritizoval, jak mohl (oproti tomu Turkmenbaši patřil k nadějným perestrojkovým kádrům). Gorbačovovo chápání perestrojky ovšem v Uzbekistánu tvrdě narazilo na místní zvláštnosti. Rozsáhlá obměna kádrů, která měla zlikvidovat už tehdy značně rozšířenou korupci, naopak vyvolala další klanové rozmíšky. V roce 1989 sáhl Gorbačov po Karimovovi jako po smírném řešení. Do čela země se dostal málo charismatický inženýr a byrokrat, který nikomu nevadil, nikomu nic neprovedl a každému hráči na uzbeckém poli dával naději, že ho bude moci snadno kontrolovat. Nový tajemník se ale ukázal schopnějším, než okolí očekávalo. „V té době se stále častěji ozývaly hlasy volající po větší autonomii místních struktur vůči centrálním orgánům, a toho Karimov dovedl mistrně využít,“ píše v knize Střední Asie mezi východem a západem český vědec Slavomír Horák. Do státního aparátu
opět dosadil kádry odstraněné za Gorbačovovy perestrojky a poslední srpnový den roku 1991 v atmosféře všeobecného rozpadu sovětského impéria vyhlásil samostatný Uzbekistán. V novém státě dostál Karimov pověsti ctitele brežněvovských pořádků. V prosincových volbách roku 1991 vítězí s 86 %, pozorovatelé upozorňují na rozsáhlé podvody. Protivládní demonstrace využívá k tomu, aby se zbavil opozice. Demokratická strana Birlik neprošla povinnou přeregistrací a musela svou činnost ukončit. Stejně dopadla Islámská strana obrody s širokou podporou ve Ferganské kotlině. Přitom ještě krátce po svém zvolení Karimov při návštěvě Fergany hlásal, že islám bude jedním ze základních pilířů nového státu. Traduje se, že se dokonce pomodlil s islamistickými vůdci Tohirem Juldaševem a Džumabojem Chodžijevem alias Namangháním, budoucími hlavami ozbrojené opozice, kteří se později stali státními nepřáteli číslo jedna. Po brežněvovsku se pak zbavil protivníků z řad soupeřících klanů: dosadil je na různé posty, zcela bezvýznamné. V polovině 90. let si Karimov konečně vyjasňuje, jaký stát chce z Uzbekistánu mít. Jeho myšlenkou je moderní, sekulární režim po vzoru Turecka, nikoli orientovaný na Rusko. Ovšem s ekonomikou zatím stále po sovětském vzoru, aby nedošlo k tak prudkým sociálním otřesům jako v Rusku, Kazachstánu a Kyrgyzstánu. Dobře také ví, že v popularitě může těžko soupeřit se zakladatelem moderního Turecka Mustafou Kemalem Aktatürkem, a tak si vládnutí pojišťuje po svém. Z původně čtyřletého mandátu se cestou zmanipulovaných voleb a referend nakonec vyklubalo zatím patnáct let ve funkci. Další prezidentské volby by se měly konat v prosinci 2007.
Islamisté jako záchrana Koncem 90. let se situace obrací a sousedé Uzbekistánu se začínají vzmáhat, zatímco centrálně řízená uzbecká ekonomika nestačí s dechem. Lidé frustrovaní chudobou se bouří, režim odpovídá represemi. Za hranice Uzbekistánu se dostávají zvěsti o zatýkání vesnických tajemníků: provinili se tím, že byli příliš oblíbení u svých lidí. Místo aby režim naštvaný národ uklidnil ekonomickými úlevami, naopak omezuje oblíbené malé příhraniční obchodování, při kterém však státu unikají daně. V roce 1999 se na území Uzbekistánu poprvé objevují ozbrojenci – islamisté, kteří pronikají ze sousedního Tádžikistánu do Ferganské doliny a prohlašují se za bojovníky za svobodu. Skupina Džumaboje Namangháního a Tohira Juldaševa, bývalých Karimovových spojenců, se přejmenovala na Islámské hnutí Uzbekistánu (IMU). U části nespokojeného místního obyvatelstva nachází podporu. V únoru 1999 vybuchují v Taškentu nálože. Karimov obviňuje islamisty a v televizním vystoupení získává po dlouhé době u národa body, když útočníky emotivně vyzývá, aby si to vypořádali s ním a neterorizovali pokojné obyvatele. Islamisté tak paradoxně zachránili Karimovův režim pro dalších několik let. Uzbecký prezident využil situace a pohotově
se stylizoval do role bojovníka proti mezinárodnímu terorismu. Vstříc mu vyšly Spojené státy, když údajného zosnovatele útoků, IMU, pohotově připsaly na seznam teroristických organizací.
Ruším, co jsem zrušil... Další velká chvíle uzbeckého diktátora přichází po 11. září 2001. Karimov jako vstřícné gesto otevřel vzdušný prostor pro přelety amerických vojenských letadel a Bushova administrativa ví, že z toho lze získat ještě daleko víc. V Uzbekistánu se k velké nevoli Ruska objevují americké vojenské jednotky a v Chanabádu na jihu země vzniká vojenská základna. Devátého prosince pak Karimov otevírá „Most družby“ přes řeku Amudarju, strategicky nejlepší spojení do Afghánistánu (kvůli Tálibánu byl tři roky zatarasen). A to za přítomnosti amerického ministra zahraničí Colina Powella, který mu přivezl oficiální pozvání do Bílého domu. Návštěva se uskutečnila v březnu 2002 a organizátoři si dali pozor, aby hosta nerozladili dotěrnými otázkami novinářů na lidská práva (v zápisu z tiskové konference z 12. 3. je dotazů poskrovnu a na toto téma ani jediný). Nicméně tlak ze strany Bílého domu tu je a nese určité výsledky: Uzbekistán zavedl konvertibilitu měny, spustil některé ekonomické reformy a částečně uvolnil vízový režim pro cizince. V oblasti lidských práv však jde spíše o změny virtuální, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Například s velkou slávou ohlášené zrušení cenzury v květnu 2002: v uzbecké ústavě z roku 1992 je totiž jasně uvedeno, že „cenzura je nepřípustná“. V praxi se ovšem nezměnilo nic. Média zůstávají stejně propagandistická jako dřív a o andižanských událostech informují jen mlhavě, v souladu s oficiálními stanovisky. A jaká je Karimovova budoucnost? Soudě podle toho, jak v televizi hovořil o nedávných převratech na Ukrajině, v Gruzii a Kyrgyzstánu a snažil se dokázat, že se situací v jeho zemi to nemá nic společného, má strach. Ani jeho největší spojenec, Američané, se k andižanským událostem dlouho jasně nevyjádřili. Na rozdíl od svého souseda, svrženého kyrgyzského prezidenta Askara Akajeva, však má Karimov k dispozici rozsáhlý bezpečnostní aparát a neváhá ho využít. Jenže zprávy o stovkách mrtvých se šíří jako blesk a prezident ztrácí poslední zbytky podpory. Jeho frázím o demokracii už věří jen málokdo, a to i na dosud věrném venkově. Ivan Lavrov, Taškent
Q
Islom Abduganijevič Karimov Narozen 30. ledna 1938 v Samarkandu, vystudoval strojní inženýrství a ekonomii; 1966 – v uzbecké Státní plánovací komisi; 1983 – ve vládě Uzbecké SSR; 1989 – prvním tajemníkem strany v Uzbecké SSR; 1990 – 24. března prezidentem Uzbecké SSR; 1991 – 31. srpna vyhlašuje samostatný Uzbekistán; 2001 – po 11. září spojencem USA proti terorismu; 2005 – doma čelí nepokojům.
TÉMA
RESPEKT 21 V 23.–29. KVĚTEN 2005
Zvláštní mladík: puritán, samotář, člen S. K. Slavie...
„Žasnul bys, jak nás ve Francii nikdo nezná!“ (Paříž 1906.)
13
V září 1915 Beneš odjíždí do emigrace rozbít monarchii. FOTO ARCHIV
Beneš se vrací Na podstavci sochy by mohlo být: Zasloužil se o stát i o jeho zničení
Edvard Beneš se po sedmdesáti letech vrátil na ministerstvo zahraničí. Sice jen jako bronzová socha, ale vášně budí stejné, jako když tam docházel coby člověk z masa a kostí. Ostatně se zdá, že právě tohle – vyvolat rozruch – autoři nápadu chtěli. Benešovo zpodobení nebylo vztyčeno před Černínským palácem jako pocta dávno mrtvému velikánovi, ale jako symbol stále vyznávaného obrazu světa. Přes všechny řeči o evropanství totiž určuje českou diplomacii stále – a stále víc – strach z Němců. Proto zdejší politici pořád dokola skloňují Benešovo jméno a jeho nositele nařizují oslavovat zákonem jako náš společenský a národní vzor. Pojďme se tedy podívat do dramatické doby, kdy ještě živý Beneš určoval směr této země a vlastně celé Evropy.
B
udoucí československý prezident Edvard Beneš se narodil v Kožlanech, v chudém zemědělském kraji západních Čech. Měl osm sourozenců a historici jej popisují jako přitloustlé dítě trávící většinu času nad učením, někdy na rybách. Zbytek času pomáhal rodičům v obchodě, cihelně nebo na poli. Matka doufala, že se stane knězem, malého Eduarda (Edvard se začal podepisovat až později) ale víc láká svět jeho dvou starších bratrů – učitelů, kteří tráví čas mezi volnomyšlenkáři a socialisty. Vztah k víře má spíš vlažný a nikdy už to nemá být jiné. Ve dvanácti letech se stěhuje do Prahy – studovat gymnázium. Bydlí v domě svého bratra, v té době už člena Masarykovy realistické strany. Jeho byt je plný knih a politických příruček socialistického ražení, jejichž četbou tráví Eduard čas. Nepije, nekouří, o dívky se nezajímá. Vede puritánský, osamělý život. Ožívá jen při návratu do rodných Kožlan, kde hraje divadlo, chodí na tancovačky. Učitelé ho znají ale také jako rebela, který se vysmívá konzervativním názorům starších lidí. Nedbá toho, že škola zakazuje studentům, aby holdovali fotbalu, zlomí si při jednom utkání nohu, dostává dvojku z chování a je potrestán ztrátou stipendia. Jako dvacetiletý vstupuje na univerzitu, studuje v Praze a Paříži, cestuje po Evropě. Aby si na to vydělal, posílá reportáže do Práva lidu a dalších periodik. O Německu tu píše jako o „říši násilí a moci“, v Anglii je „strašná situace a také život“, neboť „pijí velmi silný alkohol“ (Beneš je zapřísáhlý abstinent). Zato Paříž v sobě obsahuje „synthesi moderní civilizace, jejímž nositelem Francie jest“. Mladý reportér Francii obdivuje – především jako velký národní stát. A stíhá jej zde také pocit méněcennosti. „Žasnul bys, kdybys viděl, jak se zde dívají na Čechy – či vlastně nedívají – vůbec nikdo nás nezná, o nás nic neví. A kdo nás zná, zná nás jen jako ubožáky, bídné byrokraty,“ píše z Paříže bratrovi. Když se vrací do Čech, má v kapse právnický diplom univerzity v Dijonu. V té době se už mimořádně nadaný mladík sblížil s profesorem T. G. Masarykem. Masarykovi je padesát osm, Benešovi dvacet čtyři. Ani jeden z nich tehdy netuší, jak úzký vztah má mezi nimi do budoucna vzniknout.
Pomazán prozřetelností V letech před první válkou Benešova hvězda stoupá strmě vzhůru. „Byl pilný, trochu upjatý a spoléhal sám na sebe; tyto povahové rysy mu zůstaly až do konce života,“ píše anglicko-český historik Zbyněk Zeman ve své benešovské monografii z roku 2000. Beneš se sice silně cítí Čechem, chce ale čerpat vlivy odjinud, a učí se proto jazyky. Považuje se za člena vznikající české střední třídy, která usiluje o společenskou emancipaci. Praha je tehdy dvoujazyčné město, společenský i ekonomický život je tu přísně rozdělen. Beneš jako jeho vrstevníci citlivě vnímá, že se Němci cítí politicky i hospodářsky nadřazeni, názory Masaryka a dalších kolegů jej ale drží při zemi. „Někteří z českých intelektuálů – například Hubert Gordon Schauer a Tomáš Garrigue Masaryk – věděli, že by Češi byli mnohem dál, kdyby se nemuseli tolik snažit, aby se stali nebo aby zůstali Čechy,“ píše o tom Zeman. „Když Schauer své přesvědčení zveřejnil, výbuch hněvu vlastenců ho nakonec dohnal až k sebevraždě.“ Od roku 1909 je Beneš šťastně ženatý s Hanou Vlčkovou. Učí francouzštinu a národohospodářství na pražské obchodní akademii. Rok před válkou získává právo vyučovat na filozofické fakultě, stále více se zaměřuje na mezinárodní politiku a diplomacii. Rakousko-uherská monarchie se netěší všeobecné vážnosti, ani Beneš si ale před vypuknutím války nedokáže představit její zánik. Všichni evropští politici totiž oceňují její stabilizační roli v národnostně pestrém území mezi Ruskem a Německem. Výbuch bojů a nejistota ale všechno mění: budoucí prezident si uvědomil, že „silokřivky evropské politiky se radikálně mění a že by tato změna mohla být k neprospěchu Čechů“ (Zbyněk Zeman). Na podzim 1914 dochází na schůzky radikálů kolem Masaryka, který Beneše před odjezdem do švýcarského exilu v prosinci 1914 jmenuje svým zástupcem. Oba muži pak kolem sebe budují tajnou odbojovou organizaci, známou jako Maffie. Beneš se v ní stará o zahraniční styky. Šlo o nebezpečný podnik, jehož aktéři riskovali své životy. Beneš se ale nebál. „Měl téměř mystickou víru ve své poslání,“ píše Zeman. „Tolik sebedůvěry se v českém prostředí našlo jen málokdy.“ V roce 1938 Beneš odchází do exilu za svým starším kolegou a oba zahajují osamělou politickou kampaň. Evropské politiky ještě vůbec nenapadá, že by Rakousko-Uhersko mohlo zaniknout.
Masaryk s Benešem, zástupci neznámého národa uprostřed Evropy, ale vidí svůj úkol demontáže monarchie jasně.
Svoboda (ne)přijde z Ruska Masaryk se usadil v Londýně, Beneš v Paříži. A hned začal se svou misí: psal články do novin a přesvědčoval vlivné Francouze, že jej potřebují jako zdroj informací o situaci v Rakousku-Uhersku. „Jeho individualita nebyla tak výrazná jako Masarykova nebo Štefánikova, jeho osobnost postrádala důrazu, jen málokoho dokázal okouzlit,“ píše Zeman. „Dobře o tom věděl a počal svoji politickou budoucnost zakládat na jiných kvalitách, na střízlivém úsudku a na vyrovnaném pohledu na události.“ Jeho hlavním úkolem bylo proniknout do pařížských politických kruhů. Když se mu to povedlo, musel zaujmout pozornost západních vlád. V tom mu pomohl vznik českých legií v Rusku, kde se padesát tisíc českých vojáků stalo respektovanou vojenskou silou. Dalším úkolem bylo přesvědčit západní politiky o nevyhnutelnosti zániku Rakouska-Uherska. Vedle toho bylo třeba přesvědčovat i politiky v Praze, kteří plány na zánik monarchie považovali za nereálné. Napřed čekali, že osvobození přijde z Ruska, později se chtěli dohodnout na nějaké formě pokračování Rakouska. Až do podzimu 1918 tak opravdu nebylo jasné, jestli monarchie přežije, či ne. Její pád proměnil kampaň hrstky intelektuálů v jednu z nej-
14
TÉMA
23.–29. KVĚTEN 2005 V RESPEKT 21
Jeden protektorát ještě neskončil a je založeno na další. Podpis smlouvy mezi ČSR a SSSR, Moskva. 12. 12. 1943. FOTO ČTK
Červenec 1946. Nová vláda u prezidenta. Některé tváře vzbuzují hrůzu. FOTO ČTK
úspěšnějších politických misí historie. Benešova role v ní byla klíčová, což Masaryk stvrdil výrokem „bez Beneše bychom republiku neměli“.
Pudové zavržení V novém státě obsadil Beneš křeslo ministra zahraničí. Bylo mu třicet čtyři, v cizině i doma měl výtečnou pověst. V listopadu 1918 byl jediným politikem nástupnického státu monarchie, který byl pozván na zahájení mírové schůzky států Dohody. Člověk se dnes jen těžko vžívá do úkolů, které tehdy musel ministr zahraničí řešit. Republika měla územní spory se všemi sousedy, malý respekt spojenců, legie v Rusku bojující proti bolševikům, nevyřešené spory s třímilionovou německou menšinou. Mladý Beneš ale svoji práci obdivuhodně zvládal. Přitom to ani v domácím prostředí neměl snadné. Hned po prvních volbách se šéfům stran nelíbilo, že je nestraník, a snažili se jej nahradit. TGM se za něj vždy postavil. Beneš musel svůj rezort nejprve vystavět – do roku 1918 v Praze žádné ministerstvo zahraničí nebylo. Nerad přijímal lidi delegované politickými stranami, nezaměstnal ani zástupce menšin kromě Slováků. O jeho zásadovém přístupu svědčí historka s kamarádem ze studií Aloisem Jirákem, který přišel za Benešem se žádostí, aby mu za úplatek zařídil povolení k vývozu cukru. Beneš jej pozval do kanceláře a po zopakování nabídky přiběhli z vedlejší místnosti policisté, kteří úplatkáře zatkli. Jirák pak žádal marně prezidenta o milost. Jako ministr navázal na svůj předchozí život a zahraniční politiku státu postavil na spolupráci s Francií. Jeho politika vůči Německu byla naopak nedůvěřivá, tvrdá; už tehdy jako by se zakládalo na jeho pozdější snahu německý „problém“ jednou provždy vyřešit. „Musíme se bránit velmi energicky proti jakémukoli opakování pangermánské politiky,“ prohlásil Beneš na podzim 1919 a podporoval Francouze v jejich snaze co nejvíc Německo oslabit. Zeman k tomu píše: „Čeští politici byli překvapeni a omámeni svým triumfem a nenaučili se zachovat v čase vítězství velkomyslnost. Málokdo si v Praze dokázal uvědomit, že budoucnost demokracie ve střední Evropě závisí na jejím přežití v Německu.“ Čeští a němečtí diplomaté později vzpomínali na léta neustálého napětí, incidentů, konfliktů a diplomatických protestů. Podle Waltera Kocha, německého diplomata v Praze, byly česko-německé vztahy poznamenány „vzájemným pudovým zavržením“. Byla v tom ale značná dávka iracionality. Beneš budoval spojenectví s Francií, s níž jsme nesousedili a měli malou obchodní výměnu, naproti tomu na německé ekonomice nový stát závisel: obchod s Německem tvořil 40 % českého dovozu a 25 % vývozu. Ministr zahraničí měl značně kritický vztah i k dalšímu sousedovi – Polsku, patrně největší nedůvěru si ale spolu s Masarykem udržoval vůči Leninovu Rusku: české legie bojovaly proti bolševikům, vláda v Praze přijala čtyřicet tisíc ruských uprchlíků, většinou příslušníků elity, která se tu připravovala na návrat k moci.
Beneš věnoval hodně energie tomu, aby nový stát zajistil proti nebezpečím. Nabídl spojenectví Srbsku a Rumunsku, rozvíjel vztahy s Francií a Británií, kde dokonce pomáhal s jejich vzájemným sblížením. Hlavní bezpečnostní záruky nám ale měla poskytnout Francie, což bylo bez společné hranice a při obranném založení francouzské vojenské doktríny značně problematické. Edvard Beneš považoval zahraniční politiku za nejdůležitější disciplínu politické činnosti. Během sedmnácti let v úřadě se stal velmi známým. Šéf britské mise v Moskvě, později obchodní atašé v Praze Bruce Lockhart meziválečné Čechy chválil, a to „zejména kvůli obdivu k jejich vůdcům“. Na Benešovu adresu prohlásil: „Žádný státník Evropy neovládá dnes své řemeslo tak dobře.“ Tehdejší Benešovo Československo si ale rozhodně nelze idealizovat. Problém byl především ve vztahu k německé menšině, který se Beneš ani moc nesnažil kultivovat. Poučné jsou v tomto ohledu dojmy prvního šéfa britské ambasády v Praze Cecila Goslinga, o kterých referuje Z. Zeman: „Masaryk mu učaroval, Gosling ale z okouzlení brzy vystřízlivěl. Bez úspěchu se snažil přimět vládu k větší toleranci vůči německé a maďarské menšině. Nakonec ho československé vnitřní poměry tak znechutily, že zdejší korupci ukvapeně srovnával s tou nejhorší v Jižní Americe – v neprospěch Prahy.“ Podobně smýšlel další britský diplomat – Georgie Clerk. Vadil mu šovinismus, netolerantnost a paličatost Čechů. Kritizoval Beneše za neochotu shodnout se s „feudálními“ sousedy Polskem a Maďarskem. „Kdykoli Beneš hovoří o Maďarsku, vždy je patrné, že cosi v jeho nitru touží pokořit Maďarsko při každé vhodné příležitosti,“ prohlásil. Jiný britský diplomat, nástupce Clerka Ronald Macleay komentuje situaci v Československu v roce 1928, tedy tři roky po vítězství pravice v parlamentních volbách a první účasti českých Němců na vládě takto: „Čeští Němci si nemohou na svůj nový stát příliš stěžovat. Naproti tomu chování k maďarské menšině hraničí s mezinárodním skandálem.“
vali, aby koalice poslala do parlamentu oba kandidáty – Beneše i Němce –, a volné hlasování by pak ukázalo, kdo má větší podporu. Beneše to pobouřilo. „Já se přece nenechám zvolit proti národnímu kandidátu komunisty a henleinovci,“ komentoval návrh. „Na to jsem příliš velkým vlastencem.“ Cítil však, že se mu vítězství vzdaluje, a začal se ucházet o podporu i v místech, jichž se dosud raději stranil. Pozval si k sobě slovenského nacionalistu Andreje Hlinku, a když neuspěl, vyrazil na námluvy ke komunistům. Ti vytušili příležitost k získání oficiální legitimity: dosud byli považováni za extremistickou partaj a všichni se s nimi odmítali bavit. Největším lákadlem byla slíbená amnestie pro jejich politické předáky, kteří se ukrývali v Moskvě. Nakonec získali amnestii čtyři dny před volbami, aby se mohli dostavit do sněmovny a volit Beneše. Že došlo k dohodě mezi Benešem a KSČ, se před veřejností tajilo, protože by to vyvolalo skandál. Málo se také ví, že Beneš se tehdy vydal dokonce za henleinovci se slibem, že pokud ho podpoří, zabrání případným návrhům na zákaz jejich strany. Henlein se však rozhodl volbu bojkotovat. Protože se vláda nedokázala shodnout na kandidátovi, podala demisi. Hrozila krize, neboť levicové strany hodlaly vytvořit menšinovou vládu a rozpustit Henleinovu SdP, což silně podporovali komunisté tušící v tom pro sebe hladkou cestu k moci. V tuto chvíli projevil Edvard Beneš chladný rozum a jednoznačně to odmítl jako hrozbu „neodvratné politické srážky, která by za vážné mezinárodní situace znamenala ohrožení státu“. Situaci zdárně vyřešil Masaryk, když demisi vlády odmítl přijmout. Tři dny nato na lánském zámku prohlásil v abdikační řeči: „Za svého zástupce doporučuji doktora Beneše. Pracoval jsem s ním v zahraničí i doma a znám ho. Mám plnou důvěru, že vše půjde dobře.“ Situace se pro Beneše začala obracet k lepšímu. Vatikán důrazně doporučil jeho volbu hlinkovcům a s veřejnou podporou přišli také komunisté. Nakonec otočili i agrárníci: profesor Němec se rozhodl kandidaturu stáhnout. Beneš získal ze 440 platných lístků 340. Takové podpoře se netěšil ani TGM.
Za Hlinkou, Gottwaldem a Henleinem
Dávám vám čtyři léta
Pětatřicátý rok naznačoval velké změny. Přiblížil se okamžik, který mnohým připadal nemyslitelný – odchod otce zakladatele. Masarykovi bylo 85 let, byl nemocný a jemu i jeho nejbližším docházelo, že situace v Německu a v Sudetech vyžaduje, aby se do čela státu postavil někdo mladší a rozhodnější. TGM nepochyboval o tom, že to musí být Beneš. Jenže v tehdejší republice se jednoduše nevyjednávalo ani o obsazení parlamentních funkcí, natož o té prezidentské. Beneše jednoznačně nominovaly jen obě socialistické strany ve vládě a lidovci. Naopak nejsilnější agrárníci se rozhodli nasadit nepolitického kandidáta – známého botanika, profesora a bývalého senátora Bohumila Němce. Někteří vládní politici navrho-
Za necelý půlrok po volbě nového prezidenta, 7. 3. 1936, porušila Hitlerova armáda Versailleskou smlouvu, páteř poválečného evropského uspořádání, a vpochodovala do demilitarizovaného Porýní. Francie a Velká Británie nechtěly podstupovat nějaký vážnější konflikt a nacistický režim slavil první velké mezinárodní vítězství. Zde je třeba připomenout Benešův skvělý instinkt. V roce 1932, po tzv. odzbrojovací konferenci, která odsouhlasila Německu právo na zbrojení, prohlásil před československou generalitou: „Dávám vám čtyři léta. Krize přijde asi v letech 1936 nebo 1937. Republika musí být do té doby vyzbrojena.“ V roce 1936 se začíná bortit Benešova zahraniční politika. Už v březnu píše náš velvyslanec
v Anglii Jan Masaryk: „Dlužno pochybovati o tom, že by veřejné mínění dovolilo, aby byl poslán jediný britský voják na ochranu bezpečnosti některého ze států střední a východní Evropy.“ Stejně tak se už ukazoval nezájem Francie, která se soustředila na budování obranného valu na hranici s Německem. V tutéž dobu Rakousko podepsalo s Německem smlouvu, ve které se zavázalo plnit pokyny svého většího souseda. Navzdory Benešově prognóze brala však armáda, vláda i veřejnost zřetelné hrozby se šokujícím nezájmem. „Teprve 30. 4. 1936 přichází zákon na obranu státu, měsíc nato zákon o půjčce na obranu – a koncem léta 1936 je zahájena stavba opevnění, netřeba snad ani dodávat, že horečně. To znamená, že práce začaly právě v té době, kdy by se byly měly chýlit ke konci dle nejurgentnějšího alarmu z r. 1932,“ píše historik Jan Tesař v knize „Mnichovský komplex“. Dávat veškerou vinu za mnichovské události Benešovi je tedy nesmysl. ČSR zkrátka nebyla připravena a odpovědnost nese celá politická a armádní elita.
Nejtěžší měsíc Ale nepředbíhejme. Německo po úspěchu v Porýní dává stále hlasitěji najevo, že nyní je hlavním cílem jeho zájmu Československo, respektive tamní třímilionová německá menšina. Hitlerova propaganda vysílá do světa zprávy o tom, že Němci žijí v Benešově zemi pod nesnesitelným útlakem, což je dost přehnané tvrzení. V Sudetech sice existuje větší nezaměstnanost než jinde v zemi a Němci jsou diskriminováni při úředních jednáních, ale rozhodně se nedá mluvit o tom, že jsou pronásledováni „jako štvaná zvěř“, jak prohlásil Hitler. (Nehledě na to, že architekt norimberských rasových zákonů, které byly vydány roku 1935, mohl být jen stěží pokládán za obhájce menšin v jiných státech.) Nicméně zejména Angličané dospěli k závěru, že pokud diktátorovi pomohou získat, co chce, uklidní se a přestane je znepokojovat. Společně s Francouzi proto spustili ostudný nátlak na Beneše a československou vládu. Září roku 1938 byl bezesporu pro Beneše nejtěžší měsíc v životě. Zpočátku to nevypadalo tak špatně, Hitler svým projevem v Norimberku z 10. září vyprovokoval v Sudetech velké nepokoje, ale československá armáda během chvíle zjednala klid. Henleinova SdP byla zakázána, její vůdci uprchli do Německa. Potom ale vstoupil do hry britský premiér Chamberlain, který zuřícímu Hitlerovi slíbil, že Londýn zajistí Německu cokoli z jeho požadavků vůči Československu, pokud vůdce slíbí, že dál už v Evropě nebude chtít nic. Hitler kývl. Osmnáctého září se Chamberlain sešel s francouzským premiérem Daladierem a dohodli se, že Beneše přimějí k vydání pohraničních území. Beneš hledal cestu, jak do jednání zasáhnout, ale jeho velvyslanci neměli najednou nikam přístup. Přímou výzvu, aby ČSR vydala Sudety, vláda odmítla. Beneš se okamžitě začal zajímat o případnou pomoc Sovětského svazu, jenže Moskva si hrála s českým prezidentem na schovávanou. Když chtěl například vědět, jestli
TÉMA
RESPEKT 21 V 23.–29. KVĚTEN 2005
přijdou na pomoc, i když Francie a Británie zůstanou doma, Sověti neodpověděli, protože si prý velvyslanec špatně přeložil otázku... Jedenadvacátého ve dvě hodiny ráno přišli britský a francouzský velvyslanec znovu na Hrad: ČSR se musí návrhu na vydání Sudet podrobit, jinak bude válka a nikdo republice nepřijde na pomoc. Beneš svolal zasedání vlády, kde se návrh začal znovu projednávat. Prezident odmítl, aby kabinet o návrhu hlasoval, a stejně tak se nechtěl zabývat apelem ministra Petra Zenkla, který upozorňoval, že podle ústavy může kapitulaci země projednávat a schválit jen parlament. „Byl sice demokraticky zvoleným prezidentem, ale v stávající situaci všichni ostatní, členové vlády i parlamentu, pouze čekali na jeho rozhodnutí,“ píše historik Igor Lukeš. Neskutečná tíha odpovědnosti se tak stále silněji přesouvala na jednoho muže. Naděje přišla s třiadvacátým zářím, kdy Beneš obdržel depeši, že jednání mezi Hitlerem a Chamberlainem selhala, Francie a Británie netrvají na odevzdání Sudet a nadále nebudou stát proti československé mobilizaci. Ta také byla ještě téhož večera vyhlášena. Byl to poslední světlý okamžik. Hrad se mění k nepoznání, všichni cítili úlevu, že konečně přišla chvíle, kdy se budou moci bránit. Ta úleva netrvala dlouho. Sedmadvacátého vystoupil v rozhlase Chamberlain a řekl Britům: „Je hrůzně neskutečné, že bychom teď měli kopat zákopy a zkoušet si plynové masky proto, že v jedné vzdálené zemi zuří hádka mezi lidmi, o kterých nic nevíme.“ O dva dny později se v Mnichově scházejí zástupci Velké Británie, Francie, Itálie a Německa k jednání o postoupení Sudet Hitlerovi. Je podepsán mnichovský diktát. V jediném okamžiku se hroutí vše, co Beneš dvacet let budoval. Politici, veřejnost a zejména armáda se cítí zrazeni. Okamžitě se hledá viník a jeden je samozřejmě na ráně. Lidé si začali uvědomovat, že složili svou odpovědnost i naděje do člověka, který selhal. Brzy nato Beneš abdikoval a odletěl do Anglie. Odtud svým blízkým napsal, že přistoupil na Mnichov jen proto, aby zachránil, co šlo, a umožnil tak „připravit se na boj příští za lepších podmínek, než kdybychom padli nyní hned a sami“. Po odletu do exilu se Beneš stal pro většinu médií 2. republiky symbolem zrady a podlosti. „Do vědomí veřejnosti měl být vtisknut obraz E. Beneše jako charakterového devianta, hrabivého zločince a agenta cizorodé demokracie a ,zednářské humanity‘ – zrádce republiky a veřejného nepřítele Československa č. 1,“ konstatuje v knize „O autoritativní národní stát“ historik Jan Rataj.
Rus je s námi Píše se leden 1942. Němci táhnou na Moskvu, v Praze panuje poměrně klid. Diskriminace a počínající deportace židovských a romských spoluobčanů většinovou veřejnost příliš nevzrušují a do atentátu na Heydricha zbývá ještě bezmála půlrok. Prezident Beneš právě v exilu dokončil memorandum pro britskou vládu, v němž poprvé zmiňuje možnost drastického „omezení počtu“ německého obyvatelstva na českém území. Mělo se to udělat výměnou českého pohraničí za jiné území v Německu, obývané Slovany, a z části i odchodem Němců z českého území. Odchod by měla doprovázet finanční pomoc vysídlencům a také mezinárodní kontrola. Odsun by se prý týkal především nacistů. „Věc našich Němců je pro mě
INZERCE
lečný zákaz některých politických stran je příznanyní věcí Mnichova vůbec,“ prohlásil Beneš. „Je to kem nedůvěry v demokracii, a uvádí, že pro své třeba odčinit definitivně a plně.“ Detaily plánu se hlavní cíle – zachování předmnichovských hranic do konce války ještě mnohokrát změní. Podstata a odsun sudetských Němců – našel bezvýhradale v Benešově hlavě a v programu exilové vlády nou podporu jen u Sovětů. Podivuje se také nad zůstává a vlastně jen sílí. Britové se k takovým představám stavěli rezer- Benešovým argumentem, že německý národ, který vyvolal dvě světové války, „zasluhuje opravdu velivovaně, Češi ale pro svůj plán získali velkého kého národního úpadku na celé století“. Benešospojence – Stalina. Britové Beneše varují, ale on va politika podle časopisu vychází z reality, že se si kladný vztah ke Stalinovi nedá vymluvit. Jeho zklamání z Mnichova je veliké a hledá novou opo- východní Evropa stává ruskou sférou vlivu. „Nikdo ru bezpečnosti pro poválečné Československo. přitom neví, jakou roli bude Československo v téA Stalin – na rozdíl od Britů či Američanů – horli- to éře hrát a jakými metodami hodlají Rusové svůj vliv uplatňovat.“ vě přitakává na dvě Benešovy podmínky: zachovat Na kritiku Západu reagoval Beneš ještě usipředmnichovské hranice a zbavit se maximálního počtu Němců. Britové Beneše tlačí do spoluprá- lovnější obhajobou Stalina. „Obdivuji Stalina jako muže, který, ač vyrostl ve světoznámou osobnost, ce s Polskem, to naopak vadí Rusům a Stalinovi se nicméně stal bodrým, upřímným a ochotným a Čechům je bližší jeho postoj. „Všechny hrozby bolševismem a bolševickým Ruskem jsou směš- vyjít vstříc,“ prohlásil v rozhovoru pro deník Dainé báchorky,“ prohlašuje Beneš 2. března 1943. ly Express. Jenže to už se blížil střet s realitou. Po osvo„Máme s Ruskem o své samostatnosti a jednotbození Podkarpatské Rusi připomněl Beneš svůj nosti svého území pevnou dohodu.“ Beneš nemá požadavek na zachování hranic a žádal Stalina, aby také nic proti Stalinovým plánům nechat si po tam směl opět instalovat československou správálce Pobaltí, část Polska a Balkánu. Stvrdit tuto politickou vstřícnost má i Benešova první návště- vu. Stalin mu vzkázal, že je nutné „respektovat přání tamních lidí“, a území zabral. „Naší touhou va v Moskvě na podzim 1943. Se Stalinem a jeho je osvobození Československa z nacistického jha, ministrem zahraničí Molotovem probíral odsun vše ostatní je vedlejší,“ řekl Němců, byl potěšen srdečpo srážce s první imperiální nou atmosférou přijetí. Stalin zradou prezident Beneš. jej několikrát ubezpečil, že se Sedmého června 1948 Po návratu do Prahy zrunevměšuje do vnitřních zálepodepsal Edvard Beneš šil Beneš řadu politických žitostí jiných států. Beneš se v přátelské atmosféře Kremstran, především agrárníabdikaci. O několik týdnů lu chová uvolněně, patrně ky, osvědčený „pilíř“ první později umírá. Bylo mu republiky, a zbytek nechal neskrývá nic ze svých plánů. Třeba pokud jde o majetky svázat v Národní frontě. 64 let. Zůstalo po něm tak vyhnaných Němců: Budou se Složení nové vlády se promuset znárodnit, podotýká, jednalo dopředu při prezisložité politické dědictví, že neboť jejich rozdělení mezi dentově návštěvě Moskvy v něm nemáme jasno dodnes. v březnu 1945. V čerstvě Čechy by způsobilo zlou krev. Po Češích naopak bude chtít, poválečné Praze začal vládaby přinesli podobnou oběť nout prostřednictvím dekrea přijali široké znárodnění tů – náhražek zákonů nečeského majetku. Nebude to -existujícího parlamentu. snadné, ale právě znárodnění německého majet21. června 1945 přichází prezident s dekretem ku se má stát povelem k socializaci státu. Zby- o konfiskaci majetku „Němců, Maďarů, zrádců něk Zeman k tomu píše: „Aby dosáhl svého – to a kolaborantů“, který vedle sebe poprvé postavil jest naprostého zabezpečení Československa vůči kategorii politických provinilců a kategorii národní. Německu –, byl ochoten vydat československé V říjnu podepisuje dekret o znárodnění, stát přebíhospodářství Sovětům jako rukojmí a reorgani- rá 600 bank a tři tisíce podniků, které zaměstnávazovat ho způsobem, jenž by odpovídal sovětským jí kolem šedesáti procent dělníků. Administrativa zájmům a ulehčil spolupráci mezi oběma státy.“ se plní lidmi bez kvalifikace. Všude je cítit chuť po V Moskvě Beneš ostatně vyslovuje přesvědčení, že pomstě, ale vláda pro uklidnění vášní skoro nic se komunisté stanou po válce nejsilnější stranou nedělá. Naopak pomsta na Němcích se stává cesu nás. Slibuje jejich vůdci Gottwaldovi minister- tou, jak získat sympatie voličů: v Praze se koná stva obrany a vnitra v poválečné vládě a souhlasí veřejná poprava, v Sudetech se dějí zvěrstva, vznis jeho plánem na vznik národních výborů, které kají internační tábory, tentokrát pro Němce. Tomu se pak staly jedním z hlavních nástrojů postupné všemu předchází Benešův projev na brněnské radbolševizace státní správy. nici ze 17. května: podle hlavy našeho státu se Po návratu z Moskvy se podle pamětníků vrá- Němci stali lidsky nesnesitelným národem, který tila Benešovi dobrá nálada a starý optimismus. se Čechům jeví jako veliká lidská nestvůra. Radoval se z toho, že se mu dostalo „plné podNásledovalo vyhnání zhruba 2,2 milionu Němců pory Sovětského svazu dokonce i s tím, aby velká z českých zemí. Tento akt způsobil vylidnění, ktečást vinné menšiny opustila republiku“, spokoje- ré nemělo obdobu ani v nejvíce válkou postižených ně sděloval kolegům. zemích, a větší škody na majetku, než jaké měla na svědomí.
Velká lidská nestvůra Reakce na tento vývoj byly na Západě rozpačité. Jako příklad lze uvést vizionářský text z března 1944 v týdeníku The Economist. V článku nazvaném „Obrací se Československo na východ?“ týdeník poznamenává, že Benešův plán na pová-
Kdo byl Edvard Beneš Edvard Beneš po návratu do ČSR slíbil, že ustoupí z politického života. Růst vlivu a moci komunistů ho brzy donutil splnit slib dřív a podstatněji, než si jistě přál. Když se situace na začátku roku 1948
15
začala vyostřovat, nabídli demokratičtí ministři demisi a doufali, že tak vytvoří tlak na komunistické členy vlády. Beneš jim slíbil, že demisi nepřijme, ale k jejich zděšení nakonec ustoupil tlaku komunistů a demise přijal. Tím se otevřela cesta k bolševickému převratu. Jeho nejbližší přítel a ministr spravedlnosti Prokop Drtina se pokusil o sebevraždu. Když se probral v nemocnici, zoufale zašeptal: „Jen kdybych ho mohl pochopit…“ Sedmého června 1948 podepsal Edvard Beneš abdikační listinu. Jako důvod rezignace je uveden zdravotní stav. Prezident byl skutečně nemocen a běh událostí nemoc uspíšil. 29. srpna je raněn mrtvicí, už popáté, o šest dní později umírá. Bylo mu 64 let. Zůstalo po něm tak složité politické dědictví, že v něm nemáme jasno dodnes. „Beneš byl slabý člověk, dobrý sekretář, jinak nic. A na takového muže bylo vloženo rozhodování o budoucím morálním profilu českého národa – musel rozhodnout, a rozhodl pro malost,“ píše filozof Jan Patočka v knize „Co jsou Češi“. Zajímavý protinázor předkládá historik Jan Tesař. Beneš podle něj v žádném případě nebyl zbabělec, jen si uvědomil, že politické a armádní elity nejsou vyzrálé a jednotné, obrana země je chatrná, takže v případě konfliktu by se všechno sesypalo a národ by prošel vážným traumatem ze své naprosté neschopnosti. Místo toho Beneš prý obratně vypracoval mýtus o zemi, která byla skvěle připravena na obranu, chtěla se rvát o svůj osud, ale zrada všech okolo jí to neumožnila. Beneš je tragická postava československých dějin. Jeho povaha ho nutila být v centru pozornosti, snažil se budit dojem, že v rukou pevně drží chod událostí. Převedl na sebe větší díl odpovědnosti, než jaký mu náležel. Za konec demokracie v Československu v roce 1938 nesl stejnou odpovědnost jako vláda či armáda. Na příchodu komunistické totality se podílel mnohem aktivněji. Podle názoru Ferdinanda Peroutky, zaznamenaného v jeho stati „Byl Edvard Beneš vinen?“, je za Benešovou důvěrou ke Stalinovi touha po návratu na politické výsluní. Český politik si dokonce dělal ambice, že se stane prostředníkem mezi Východem a Západem, protože uvěřil tomu, že se Stalin chce vydat cestou demokracie. Důsledek této neuvěřitelné slepoty byl fatální: prezident neváhal svěřit zásadní nástroje pro řízení republiky komunistům se všemi důsledky, které to přineslo. „Londýnská emigrace stála sice v řadě těch, kteří vítězili proti Hitlerovi, ale na druhé straně prohrála téměř všechno, co se dalo prohrát,“ říká Peroutka. „Tvářila se, jako by přinášela domů svobodu. V pravdě přivezla téměř dokonalou komunistickou revoluci.“ Erik Tabery, Marek Švehla
Text čerpá z práce historika Zbyňka Zemana – Edvard Beneš: Politický životopis, a cituje i z následující literatury: Jan Tesař, Mnichovský komplex; Ferdinand Peroutka, Byl Edvard Beneš vinen?; Antonín Klimek, Velké dějiny zemí koruny české, svazek XIII a XIV; Igor Lukeš, Československo mezi Stalinem a Hitlerem; Jan Rataj, O autoritativní národní stát; Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky; Václav Černý – Paměti I (1921–1938) a Paměti II (1938–1945); Jan Patočka, Co jsou Češi.
Q
16
ROZHOVOR
23.–29. KVĚTEN 2005 V RESPEKT 21
Tady je slyšet crack S malířem Milanem Kuncem o ráji v Praze, rychlosti a Tescu o půlnoci jsou naštvaní, ale daří se jim líp než před patnácti lety. Porovnám-li situaci s Německem, vidím, že tady je mnohem lepší energie. I v Čechách se ale stalo, co jinde: s masovým nástupem computerů, nekonečného počtu televizních kanálů, mobilních telefonů a internetu se svět nečekaně změnil. Nejdůležitější veličinou se stala rychlost a lidé už nemají na nic čas. Proto taky ten chorobný kult mládí, které je díky médiím a reklamě symbolem dynamiky a rychlosti. Pesimisté si stěžují, že rychlost a mládí čím dál tím víc vytěsňují z našeho života zkušenost jako hodnotu. Minulost představovala až donedávna závazek, důležité pouto, naši kotvu. Dnešní společnost ji často považuje za přítěž. Rychlost jako první hodnota nám byla vnucena modernou a Spojenými státy, které neměly vlastní minulost, a proto ji tam přistěhovalci nahradili rychlostí. Chtěli pádit rychle dopředu, aby plochu, kterou sebrali indiánům, zalidnili. V Evropě je všechno jinak: tady je krajina zalidněna, Evropané jsou unavení svou minulostí, kterou musí neustále tahat s sebou, a díky tomu jsou nepružní. Teď jsme trochu ve střetu a uvidíme, co se z něho vyklube.
FOTO GÜNTER BARTOŠ
Milan Kunc se narodil roku 1944 v Praze. Studoval na Akademii výtvarných umění v Praze a (po emigraci v roce 1969) v Düsseldorfu. Řadu let pracoval v Římě a New Yorku, žil v Toskánsku a v Kolíně nad Rýnem; loni se natrvalo vrátil do Prahy. Ve své vlasti je málo znám, ve světě měl však desítky výstav a je zastoupen v mnoha významných muzeích a soukromých sbírkách. Založil umělecký směr „Ost-Pop“, formuloval ideu „trapného realismu“, byl členem malířské skupiny „Normal“, která zazářila v New Yorku a západní Evropě koncem 70. let. Restrospektiva skupiny je součástí II. pražského bienále, které od konce týdne představuje českým zájemcům současné světové malířské trendy.
S
tudoval jste v ateliéru Josepha Beuyse. Jeho jméno bývalo pro Evropu podobným pojmem jako jméno Andyho Warhola pro USA. Jaký byl? Němci si z něho udělali mystika a on tu roli přijal jako Warhol, i když mezi jejich estetikou jsou celé světy. Byl to ale především velký srandista. Proč ho vyhodili z Akademie? To se v Německu nedělá, tam je přece profesura na doživotí. Protože porušil numerus clausus: přijímal nové a nové žáky. Nakonec nás v jeho ateliéru bylo kolem 400, taky spousta flákačů, a všichni pobírali stipendium. I tohle byla od Beuyse provokace – provokoval vším, co dělal, i tím vyhazovem si udělal reklamu. Byl stejně jako Warhol mediální umělec: v tomhle uměl být brilantní a markantní. Pokud jde o provokace, zdá se, že jste byl dobrým Beuysovým žákem. Když někdo emigruje z východní země, má problém s asimilováním a musí se zviditelnit. Výtvarné umění byla pro to dobrá cesta. Navíc se psal
rok 1968, v Německu zrovna probíhala levá studentská revoluce, a do toho jim zcela nepohodlně vpadlo Pražské jaro s letní koncovkou – ruské tanky jim přejely ideály. Moji kolegové byli většinou maoisté nebo i stalinisté a velice obdivovali všechno, co přicházelo z Východu a bylo levé. Stavěli se proti kapitalistům, ačkoli rodiče skoro všech byli podnikatelé... A já jim najednou z jejich vysněného ráje odešel, což nemohli pochopit. Zlobil jsem je, říkal jsem jim, že jsem utekl ke kapitalistům, abych mohl nakupovat. Oni nevěděli, jak se mnou komunikovat. Byli velice naštvaní. To mě zase utvrzovalo v tom, jak jsem to všechno viděl, a zlobil jsem je ještě víc. Jak jste „to všechno viděl“? Stejně jako dneska. Podle mě vidění světa určují módy, které lidi válcují a usměrňují je, aby společnost „hladce fungovala“. Pokoušel jsem se vždycky jít proti tomu. Tak jsem například dělal performance na ulici v Moskvě, bylo to před nepovedenou olympiádou v roce 1980. Převlékl jsem se za nadšeného stalinistu z Ukrajiny, snažil jsem se vypadat jako funkcionář z provincie, který přijel do města: na hrudi jsem měl samé Leniny, Staliny a různé odznaky s hvězdami. V tomhle převleku se mě nikdo nedovolil oslovit, lidé se mi i pohledy vyhýbali a nikdo se mnou nechtěl nic mít. Stal jsem se nedotknutelným!
Element navíc Všude, počínaje pražskou AVU a konče New Yorkem, o vás bylo hodně slyšet, provokoval jste. Teď jste se v šedesáti vrátil do Čech a skoro nikdo o tom neví. Už nechcete provokovat? Je to složitější. V roce 1992 jsem měl velkou výstavu na Hradě v Belvederu. V prvním patře jsem vystavil klasické obrazy, v druhém jsem naaranžoval socialistickou instalaci. Připomínala rekonstrukci silnice: přivezli jsme hromady písku, postavil jsem tam maringotku, do níž jsem vylepil své fotografie, a stál tam klavír, na kterém hrál muzikant první takty Čajkovského koncertu B-moll. Podél stěn stály otlučené figuríny a držely štíty s Coca-Colou, McDonaldem a srpem a kladivem z roku 1979. Jaká byla reakce? V té době mé věci vůbec nikdo nechtěl vidět. Zjistil jsem, že jsem tu něco jako element navíc. Vysvětluju si to tak, že jsem předváděl střet dvou zkušeností a česká společnost měla jen jednu zkušenost. Socialismus v druhé fázi, to byl poklidný způsob gumování mozků. A takhle vygumované hlavy jsou najednou konfrontovány s boomem konzumu. To je velké střetnutí dvou světů, z nichž ten druhý je přirozenější. Chuť po konzumu je věčná. Proto je západní svět řízen médii, reklamou a nakupováním. Tím si chce získat Východ a vede se mu to! Co vás v Praze tak zklidnilo, že už neprovokujete? Stará kultura. Ale je tu ještě jiná věc: je tady slyšet crack. Crack? Střetnutí s jinou dobou, s tou novou zkušeností, s níž se lidé chtějí vyrovnat. Pro Česko je velmi složité udržovat krok se sytými zeměmi. Lidé
Proč jste před časem do Spojených států utekl, když vám tak vadí jejich „rychlost“? Jel jsem do New Yorku, to bylo v 80. letech místo, kde člověk musel a měl být, to bylo město, kde se prezentovala kulturní Evropa americkým způsobem. Tehdy mělo umění všude otevřené dveře. Galerie rostly ze země jako houby: na Manhattanu se otevíraly i čtyři galerie týdně. Amerika sice žila z Evropy, ale nakonec si jako každá velká civilizace cokoli, co přišlo odjinud, přivlastnila a manifestovala to jako svoje umění. A navíc – umění se kupovalo, já tehdy na vernisážích prodával celé výstavy najednou. Když se nekupuje, umělci sedí u piva a nadávají na Národní galerii a na Knížáka. Chovají se jako na hřbitově. Ten New York už neexistuje? V 90. letech se to změnilo a profesně se New York proměnil ve hřbitov. Ve staré Evropě není „hřbitov“? Evropa byla vždycky inovativní a zároveň hřbitovem. Má dlouhou tradici, takže člověku se zdá, že je tu všechno hotové, a lidé jsou z tohoto pocitu frustrovaní. Podívejte se třeba na média v Čechách, máte pocit, že lidé už nechtějí nic vědět, jenom se bavit. Konzum a tolik bulváru v televizi nebo v novinách jsou znakem rezignace. Podstatnou otázkou je, jak se má konzum ke svobodě a co svoboda a demokracie opravdu je! Jaké potřeby lidé skutečně mají? Zeptáte-li se na to, skoro nic se nedozvíte, protože už si dávno přejí úplně jiné věci, než si ve svém nitru přáli včera. Televize, časopisy a noviny jim neustále diktují, co si mají přát. Já bych řekl, že na začátku 21. století jsme se dostali do nového středověku: žijeme v diktatuře mediálně-ekonomické, která má stejnou moc, jako ve středověku měla katolická církev. To tvrdí i někteří historici a filozofové: struktura dnešní společnosti je prý středověká, místo center vládne počítačová, televizní, mobilní a internetová síť (ve středověku to byla síť měst a obchodních cest), vzdělanost opouští veřejný prostor a stěhuje se na univerzity, do církví, občanských sdružení, jako kdysi do klášterů. A na Západě i do některých prestižních médií. V Čechách je problém, že tu existuje skoro jen bulvár. Tady se snaží být vše pádivě ekonomické a každá činnost musí hned vynášet peníze. Takhle to bylo na Západě a hlavně ve Spojených státech do třicátých let. Jak na tohle všechno chcete jako malíř reagovat? Možná přestanu vůbec reagovat na evidentní nesmyslné projevy společnosti a budu se zabývat jen pěknými věcmi – což je dnes možná ta největší provokace. To zní skoro „postmoderně“. Ale ne. Postmoderna je jen omílání věcí, které se vynalezly ve 20. století. Když už, tak by se dalo říct, že moje obrazy jsou antimoderní. Mimochodem, malířství je médium, které jde proti času, což mi vyhovuje. Rád bych se dopátral hlouběji toho, co vás – i když jste všude ve světě úspěšný – přivedlo zpět do Čech, tedy z center na periferii? Periferie a provincie jsou dnes velmi dobrá místa. Všechno, co je na okraji, může být zároveň avant-
gardou. Okraj je pro mě na začátku 21. století nejlepším místem. Stačí se podívat na Prahu, kolik tu žije cizinců a proč: dá se tu snadno a skoro bez konkurence podnikat, je tu velmi levně, je tu velmi dobrá životní úroveň, všechno se dostane. V Praze si lidé mohou ještě pořád připadat jako v ráji. Není pro vás ráj tím největším kýčem? Vždyť sama Praha je kýč: samá věžička a mezi těmi špičkami se to hemží auty jako mravenci. To je přece absurdní kýč: automobily ve středověku. Jedno je ale pravda: Praha má – možná právě proto – úžasnou atmosféru. Historický kýč Prahy je asi dobrou kulisou k modernímu životu. A příliv cizinců přináší do Prahy, jako kdysi do Ameriky a dneska třeba do Berlína, novou důležitou energii. Co mi tu chybí, a co mě v 70. letech pomáhalo v emigraci utvářet, jsou skutečně kvalitní média, jako byly tehdy v Německu Stern, Der Spigel, Die Zeit a spousta dalších. Němci byli dobře informovaní o celém světě a hlavně o sobě. Dozvídali se konečně podstatné informace o své minulosti, a to tady skoro vůbec neexistuje. S jinou falší, kromě mediální, se v Praze nesetkáváte? Já bych to takhle přímo nenakrojil, ale když sem člověk přijede, hned si všimne unikátního počtu obchodů se sklem a porcelánem. Václavské náměstí už není funkční, je prezentací suvenýrového Západu. Je to San Marino. Konzumní turistické muzeum. Muzeum kýče. Tento stav je vyvolán konzumní nenasyceností místních lidí. Metrákoví chlapíci i o půlnoci jako fascinovaní bloudí na Zličíně Tescem s prázdnými nákupními vozíčky. Tesco funguje jako moderní katedrála, která nabízí potěšení z konzumu jako útěchu. A přesto jste se vrátil? Ano, protože jsem se v Německu nudil. V Praze se dá znovu žít, a proto jsme se tu usadili. Proč tak nelichotivě mluvíte o médiích? Protože média jsou tím hlavním vagonem, na kterém se vozí hloupá reklama, která vnucuje lidem potřeby: politické, materiální i sexuální. Člověk, vidíte to hodně na politicích, je už jejich produktem, a ne jenom spotřebitelem. Proto najdete na mých obrazech tak často obrazovky, telefony jako symboly doby.
Totální zácpa Kde může zájemce v České republice něco od vás vidět? V Karlíně na II. pražském bienále. Budou tam představeny poslední světové malířské tendence. Jsou tu vystaveny taky práce naší skupiny Normal. Po pětadvaceti letech poprvé! O skupinu se začali zajímat mladí italští kritici, kteří zjistili, že naše práce byly na svou dobu velice radikální. Ke skupině patřil Jan Knap, který se mnou studoval u Richtera, a pak odešel do USA. Dnes žije na Moravě. A Peter Argermann, který se mnou studoval u Beuyse, později žil rovněž v USA, dneska je profesorem na Akademii v Norimberku. Třetí jsem já. Nemáte trému? Jsem hodně zvědavý, jak se tyhle obrazy budou jevit v úplně novém kontextu. Jaká je podle vás vůbec situace současného umění? Řekněme si to takhle: Z 20. století toho asi zase tak moc nezbude, ale zároveň jsme ho ještě celé nestrávili: prožíváme zažívací periodu. Momentálně vládne totální zácpa. Myslím si, že situace umění a pozice umělců je dána i dalším faktem: o umění je čím dál tím menší zájem. Chybí odezva, která by umělce nasměrovávala. Navíc umění už není doménou pro revolucionáře. Umělci dnes hrají skoro poslední housle ve společenském orchestru, v němž vládne chaos. Jako žánr mu dominuje koláž. A největšími kolážemi jsou média, v nichž pár dnů vévodí 11. září, pak ptačí chřipka, auto nebo milion, které můžete vyhrát, když si noviny předplatíte. Do takhle postavených novin by se asi už Joseph Beuys těžko dostal. Teroristickému útoku nebo možnosti vyhrát milion se dá jen těžko konkurovat. To nezní moc optimisticky. Ale ne. Nemyslím, že to bude trvat dlouho. Předešlé století bylo převážně analytické, my můžeme očekávat nějakou syntézu 20. století a ta by mohla být zajímavá. Karel Hvížďala Autor je novinář a spisovatel.
Q
RESPEKT 21 V 23.–29. KVĚTEN 2005
INZERCE
17
18
CIVILIZACE
KALEIDOSKOP Američanka Sharon Saarinenová ve svých 38 letech stále nemohla počít dítě. Odcestovala proto na soukromou reprodukční kliniku v libanonském Bejrútu. Tam jí místní specialisté odebrali vajíčko; „omladili“ je tím, že do něj vstříkli cytoplazmu (buněčný obsah bez jádra) jiné, mladší ženy; pak je ve zkumavce oplodnili spermií manžela a nakonec je Sharon implantovali zpět do hormonálně připravené dělohy.
23.–29. KVĚTEN 2005 V RESPEKT 21
Sebevražda měst a vesnic Českou krajinu požírá sídelní kaše
Dítě s trojím genomem a zlatý věk reprodukční turistiky A hle, klientka otěhotněla a bez problémů porodila zdravou dceru. Příběh se šťastným koncem, co na tom komu může vadit? Podle úvodníku únorového vydání prestižního lékařského časopisu The New England Journal of Medicine je problém a potenciální nebezpečí v tom, že narozené dítě má v sobě geny tří lidí: matky, otce a ženy, která poskytla cytoplazmu k omlazení vajíčka. I v cytoplazmě jsou totiž geny buněčných organel – mitochondrií, které se podílejí jak na lidském vývoji, tak na vzniku a průběhu nemocí. Celá věc je ale zajímavá ještě z jednoho hlediska. Sharon nevážila cestu do dalekého Bejrútu proto, že tamní experti by byli lepší než ti američtí, nýbrž prostě proto, že popsaná procedura ve Spojených státech nesmí být prováděna. Jak ve zmiňovaném článku konstatuje profesorka na Harvard Business School v Bostonu Debora Sparová, celý případ tak upozorňuje na fakt, že vedle potratového byznysu a potratové turistiky začíná kvést i jejich opak: byznys a turistika reprodukční. Američanky míří za léčbou a zakázanými způsoby oplodnění do Mexika a dalších zemí, Němky si kupují vajíčka pro oplodnění spermiemi svých mužů ve Španělsku (a v případě, že takto počaté dítě zdárně donosí, dostává se novorozeně do dosud neznámé situace „pater certus, mater incerta“ – tedy otec jistý, matka nejistá). A třeba australské lesby zase shánějí po celém světě sperma zdravých mužů, aby si mohly nechat oplodnit své vajíčko, počít svoje (geneticky jen napůl) dítě a starat se pak o ně se svou partnerkou. V historii bylo plození dětí čistě soukromou záležitostí, na niž vrchnost nijak nedohlížela ani do ní nezasahovala předpisy. Jen některé církve dávaly morální omezení. Doba a možnosti však pokročily a v Americe dnešních dnů, tedy v zemi osobní svobodě zaslíbené, se v posledních letech do těchto intimních záležitostí vkládá stále častěji stát. Přesněji řečeno mnohé státy Unie a každý trochu jinak, čímž výrazně přispívají k rozkvětu reprodukčního byznysu. Zatímco totiž někde se vajíčka přenášet a prodávat smějí, jinde je něco takového postaveno mimo zákon. Manažeři reprodukčních zařízení v liberálních státech pak připouštějí, že rozdíly v paragrafech jim hrají do karet – až třetina jejich klientů přichází odjinud. Něco takového se však netýká jen obchodu s vajíčky, ale také genetické diagnostiky, která umožňuje už v oplozeném zárodku o pouhých osmi buňkách odhalit případné genetické poruchy, jež by vedly k donošení těžce nemocných dětí. V Brazílii, Španělsku a Itálii šli ale s touto technikou ještě dále: začali ji používat i k selekci „žádoucího pohlaví“ budoucího dítěte. Co na to říci? Že je to pokrok oproti časům, kdy k potratům dětí nechtěného pohlaví docházelo až poté, co sonografické vyšetření dokázalo určit, zda má plod vaginu nebo penis? Co je někde zakázáno, je zkrátka jinde dovoleno, a tak zatímco někteří lidé podnikají cesty do zahraničí a platí nemalé peníze, aby se dítěte zbavili, jiní neváhají totéž dělat kvůli opaku. Vratislav Schreiber Autor je endokrinolog.
Pro Američany „městská mlhovina“, pro Němce „sídelní kaše“. Pro Čechy představují satelitní městečka kýženou svobodu, ve skutečnosti jde ale jen o bezohledné ničení krajiny i sociálního prostředí. FOTO LUDVÍK HRADILEK
S
otva se vesnice, města a celá zdejší krajina začaly vzpamatovávat z komunistické devastace, postihla je neblahá nemoc. Dorazila k nám ze Severní Ameriky a západní Evropy, které zachvátila už před půl stoletím. Řeč je o nenasytném požírání volné krajiny městem a o přeměně příměstských vesnic v beztvará předměstí bez ducha, identity a fungujících sociálních vazeb.
Zelené vdovy Američané navyklí romanticky navečer pozorovat svá předměstí z automobilových vyhlídek o nich někdy poeticky hovoří jako o „městské mlhovině“. Pořádkumilovní Němci naopak užívají pro tento nový typ zástavby, který není ani vesnicí ani městem, hanlivého výrazu „sídelní kaše“. Tak či onak jde o místa, jež svým obyvatelům přinášejí většinou klidné, relativně bezpečné a poměrně čisté životní prostředí. Nejen oni sami, ale spolu s nimi i celá společnost však za tuto výsadu draze platí ztrátou volné krajiny, chudnutím městských center a růstem dopravních problémů. A je tu ještě jedna věc – americká krajina je rozlehlá a „městská mlhovina“ z ní pořád zabírá jen velmi malý díl. Středoevropský prostor je ale menší, hustě osídlený, a proto se rozlévání „sídelní kaše“ do krajiny všude viditelně projevuje, ničí její kultivovaný ráz a tím i identitu. U nás je celý proces v podstatě na začátku, takže by stále ještě bylo možné využít amerických a evropských zkušeností a vyvarovat se nejhorších chyb. Nezdá se však, že bychom k něčemu takovému směřovali. Společenské klima přeje stavbám na zelené louce a atmosféře, v níž si ve venkovském prostředí každý může stavět, prakticky kde chce a co chce. Na první pohled to možná vypadá jako kýžená svoboda. Ve skutečnosti se však jedná o bezohledné drancování krajiny a ničení sociálního prostředí, jež venkov po dlouhá léta utvářelo a činilo charakteristickým. Suburbie momentálně rostou jenom ve Středočeském kraji ve zhruba šedesátce vesnic a také v těsné blízkosti desítek dalších menších sídel o pár domech. Co si lidé, kteří se tam stěhují, od nového prostředí slibují a co je tam opravdu čeká? Je to hlavně ruch a znečištění automobilovou dopravou, co žene bohatší obyvatele měst na venkov. Člověk má někdy dojem, že města se rozhodla spáchat něco jako sebevraždu, při níž po automobilové intoxikaci vyhánějí své nejmajetnější občany do přilehlých vesniček, a odsuzují se tak k chudnutí. Zatímco pro městská sídla je exodus majetných vrstev a podnikatelů jednoznačnou ztrátou, obcím jejich příchod bohužel zpravidla nepřináší žádné zvláštní výhody. Nově příchozí sice přispívají k osídlování vylidněného venkova, bohužel však v drtivé většině případů přicházejí bez svých podnikatelských základen. Vesnicím, jejich oživení a rozvoji by přitom
přítomnost malého a středního podnikání velmi pomohla a mohla by nastartovat i tolik potřebnou obnovu venkova. Lidé do satelitních městeček často přicházejí, protože chtějí žít ve svém a snad si i vynahradit dlouhý stísněný život u rodičů. Patrné je to zejména z téměř nepochopitelné dispozice parcel: bývají malé a dům zpravidla stojí v jejich středu, takže na obou jeho stranách je to k plotu sotva pár metrů. Kdyby přitom domy stály v rozích přilehlých parcel, vzniklo by pro zahradu u každého z nich mnohem více prostoru. Jenže pocit, že „žiju uprostřed svého“, by pak byl oslaben. Studenti ČVUT, kteří obcházejí suburbie a vyptávají se obyvatel, jak se jim tam žije, zaznamenávají pravidelně velmi charakteristické příběhy. Po přistěhování do nového domu se u příchozích dostavuje nadšení. Sen je splněn. Nastává fáze plánování – jak dům zařídit a jak upravit zahradu. Po dvou třech letech se začne ukazovat, že mnoho domů je postaveno rychle a nekvalitně – například mají velké tepelné ztráty či neprakticky členěné vnitřní prostory. Lidé se stydí přiznat, že trochu naletěli. Začíná jim vadit, že nemají kam jít na vycházku, kde se zastavit na kus řeči se sousedy, kam zajít na kávu. A také to, že si s sebou na venkov vzali i určité městské neduhy, před nimiž chtěli utéci: než by nastartovali auto a jeli hledat místo k zaparkování poblíž oblíbené restaurace, sedí raději doma u televize. Ještě horší je situace mladých žen s malými dětmi, kterým se přezdívá zelené vdovy. Sedí doma a čekají, až se navečer vrátí z práce unavený muž. Do města na nákup, do kavárny za kamarádkou nebo na dětské hřiště to je daleko a je to současně otázka dalšího auta. Vysněný život se mění ve stereotyp a po pěti šesti letech tito lidé nezřídka přiznávají: „Kdybychom věděli, do čeho jdeme, už bychom to znovu neudělali.“
Evoluce plotů Developeři, kteří satelity staví a prodávají, lákají své zákazníky nejenom na líbivé domy z mezinárodních katalogů, ale také na klidný život ve volné krajině. Pokud se však projekt zdaří, pak vedle dvou tří řad domů zpravidla rychle vyroste celé městečko pospojované sítí všelijak zatočených cest a pozemků obehnaných plotem. Obyvatelka jedné takové lokality si před časem posteskla: Bylo to tady krásné, ale teď mi to na kole trvá deset minut, než se vůbec propletu z naší kolonie na okraj, do lesa, k vodě, ke vsi. Zvláštním rysem těchto bezduchých sídel je evoluce plotů. Klasická česká vesnice má plaňkové ploty s tyčkami tak daleko od sebe, aby se protáhla kočka, ale pes už ne. Žijete-li tam, dohlédnete přes tři zahrady. Na jednu stranu vám soused vidí do talíře, výměnou za to ale máte pocit prostoru, opticky vám patří daleko více okolí. Na moderní suburbii je vidět, jak rok od roku jsou
ploty, případně zdi, vyšší a hustší a dříve prostupný prostor se mění na systém zelených cel, jakýchsi zahradních vězení. Pokud ve Středočeském kraji srovnáme kapacitu všech připravovaných „satelitů“ s poptávkou po tomto způsobu bydlení, zjistíme, že asi polovina a možná ještě více suburbanizačních projektů vůbec nenajde kupce. To bude mít značný dopad na řadu vesnic, kde výstavba již probíhá. Na co by měl starosta „obce s městečkem za zády“ pamatovat? Především na fakt, že developerské firmy se orientují v džungli právních předpisů nesrovnatelně lépe než průměrný právník, o vedení malých obcí nemluvě. Snadno tak může dojít na jeden z několika nepříznivých scénářů. V našich končinách totiž není výjimkou vesnice, která za nemalý peníz ze svého napjatého rozpočtu postavila přístupové komunikace a natáhla inženýrské sítě, projekt se však nakonec neuskutečnil a pravděpodobně už nikdy neuskuteční. Nezřídka se lze setkat i s dalším typem podvodu: developeři sice satelit postavili, původní firma, která radnici slíbila výměnou za snadno získané pozemky třeba zdravotnické středisko nebo opravu školy a cest, však ihned po dokončení projektu zkrachovala a její nástupkyně už se k daným slibům nehlásí. Developer také může zbankrotovat, rozestavěné domy či volné pozemky převezme jako zástavu za dluhy banka a tím se celý proces výstavby na dlouhé roky zastaví. Lidé, kteří přišli o veškeré peníze, se pak bezmocně chodí dívat na své postupně rozkrádané stavby, které by rádi svépomocí dokončili, ale ty už patří někomu jinému. Najít varovné příklady nedá velkou námahu, stačí připomenout osud Velkých Přílep, které proslavil nechvalně proslulý H-Systém.
Vsi bez návsí Existují ovšem i způsoby, jak postavit důstojnou a funkční suburbii. Měla by mít především rozumnou velikost a být co nejpečlivěji napojena na starší zástavbu. Projektant by pak měl pamatovat na nějaké nové centrum, třeba prostranství se zvoničkou, malým obchodem a klubem, který funguje jako místo setkávání i jako hospoda a kde je možné uspořádat obecní slavnost. Stojí také za to pečlivě opatrovat veřejné cesty kolem potoka či rybníčku lemované ovocnými stromy a nové komunikace vést tak, aby co nejúsporněji navazovaly na původní síť. V mnoha nejenom evropských, ale také amerických státech se vracejí k ochraně volné krajiny a regionálnímu plánu územního rozvoje, který vymezuje zastavitelné a nezastavitelné plochy. Co se týče výstavby ve volné krajině, je bohužel Česko liberálnější (spíše však lhostejnější) než samotná Země svobody. Miroslav Baše, Václav Cílek M. Baše je architekt, V. Cílek je geolog.
Q
CIVILIZACE
RESPEKT 21 V 23.–29. KVĚTEN 2005
19
Vzdělaný jako Číňan Životní úroveň v Říši středu prudce roste, stejně rychle se ale šíří i negramotnost
J
sme lidé osvobození komunismem,“ zpívá z plných plic špalír ušmudlaných dětí seřazených na dvorku základní školy v horské vesnici Fang na západě východočínské provincie Ťiang-si. Ve třídách visí obrazy Mao Ce-tunga a děti memorují marxistické texty z dvacet let starých učebnic. Čínský ekonomický zázrak se zatím téhle vesnice ani nedotkl. O modernizaci školství, důrazu nově přeneseném z memorování na kreativitu a samostatné myšlení, nových barevných učebnicích, počítačích a zahraničních učitelích angličtiny se lidé na čínském venkově doslýchají jen z rádia či televize. Z rozpočtu centrální čínské vlády šlo totiž v roce 2004 do školství pouze 2,3 % hrubého domácího produktu. Podle statistiky UNESCO se tím Čína řadí na 145. místo na světě – za Ugandu. A třebaže se Pekingská univerzita v nedávno zveřejněném žebříčku zařadila mezi padesátku nejprestižnějších vzdělávacích ústavů světa, negramotnost v zemi rychle narůstá. Ubývá škol, učitelů i žáků. Podle humanitární organizace World Vision dnes ve venkovských oblastech západočínských provincií Ning-sia, Kan-su, Čching-chaj dokončí povinnou devítiletou docházku jen polovina dětí.
Past chudoby Z vnějších zdí zmiňované školní budovy křičí bílým štětcem psané slogany – „Chlapci a dívky jsou rovnoprávní!“. V tmavé nevytopené třídě se mezi čtyřiceti chlapci tísní na židličkách u plesnivé zadní stěny jen osm holčiček. „U nás ve vesnici vám každý řekne, že posílat holku do školy je škoda peněz. Já s tím nesouhlasím, ale mám ještě syna. Dvě děti přece ve škole neudržím. A dcera aspoň pomůže doma,“ vysvětluje rolník I-ping. Poněkud lépe je na tom rodina Čan Ťia, která si může dovolit posílat do školy dvě děti díky tomu, že otec odešel za lépe placenou prací na stavbě v Šanghaji. Odchodem za prací do boha-
tých východočínských měst řeší tíživou ekono- a západní Číny tato změna ve financování způsomickou situaci většina sousedů Čan Ťia. V celé bila téměř krach základního školství. Zdejší vládČíně pak více než sto milionů lidí. Manžel Čan ní zastupitelstva peníze na školství prostě nemají, Ťia přijíždí domů jednou ročně při příležitosti a tak přišla hned v roce 1985 s nápadem chyběoslav čínského Nového roku. Přiváží kolem čtyř jící finance vybírat od rodičů formou povinných „finančních darů“. tisíc našetřených jüanů (kolem Na povinnou devítiletou škol10 000 Kč), které pak většinou ní docházku svých dětí tak před stačí nejen na pokrytí výdajů za rokem 2000 ve formě různých školu pro dceru a syna, ale také Pekingská na drobné opravy domu. Přespoplatků přispívali v komunisuniverzita je sice to si Čan Ťia stěžuje: „Nejde jen tické Číně téměř z poloviny rodio školné. Platit se musí taky daň če. A to navzdory velkým slovům mezi padesátkou za vzdělání a všechny ty nepoministerstva školství o tom, že nejprestižnějších chopitelné poplatky za kdovíco – povinná devítiletá docházka musí poplatek za učebnice, poplatek za zůstat zdarma jako forma sociální škol světa, na papír, poplatek za teplo, poplatek péče. Pro venkovské obyvatelstvo za zkoušku, poplatek za čaj... pak potýkající se i tak s existenčními chudém venkově samozřejmě musíme koupit školproblémy způsobenými obrovale dokončí ní potřeby, oblečení, doprava do skou nezaměstnaností a nízkými školy taky něco stojí...“ platy na venkově byly tyto částzákladní vzdělání Někdy odchází za prací do ky výrazným, leckdy nezvládnuměsta celá rodina. Ani tak však telným zásahem do rodinného jen polovina dětí. není vzdělání dětí vyřešeno – děti rozpočtu. V roce 2000 bylo městským mají právo na vzdělání pouze a okresním zastupitelstvům zakáv místě trvalého bydliště, které záno od lidí vybírat poplatky a bylo většina přistěhovalců ve městech zrušeno na padesát různých daní vyřízené nemá. Podle poznatků čínského sociologa Sie Ťing-jüa absolvu- a poplatků. Centrální vláda stanovila nejvyšší možné školné na 160 jüanů. Situace se ovšem je povinnou devítiletou školní docházku pouze nijak zvlášť nezlepšila – někde poplatky tajně 15 % z dětí přistěhovalců. Číňané ovšem vnímají vybírají dál. Jinde se rodiče nakrátko zaradovali, vzdělání svých dětí jako jediný způsob, jak setřást neboť je to zbavilo obrovského finančního břemeúděl chudoby. Proto většina rodin volí dnes velmi typický model rozdělené rodiny – rodiče vydělá- ne. Ovšem jen do chvíle, kdy zkrachovala místní vají peníze ve městech a jednou za rok navštěvu- škola nebo začali stávkovat učitelé, jimž již několik měsíců nebyl vyplacen plat. jí své děti, které kvůli škole zůstávají na venkově „Spousta škol tu teď podniká,“ říká paní učiv péči prarodičů. telka Liou ze školy ve Fangu. „Třeba pronajímaV roce 1985 byla v Číně zodpovědnost za jí své budovy nebo zakládají výrobny drobného základní školství přenesena z centrální vlády na zboží, prodávají úrodu ze školních polí obděláokresní a městská vládní zastupitelstva. Dnes Peking financuje základní školství pouze ze 2 %, vaných dětmi a tak si vydělávají na vlastní provoz a učitelské platy. O tom neštěstí ve Fang-linu se zatímco na okresní vládu připadá něco přes 9 % tu ještě pořád mluví.“ Případ z roku 2001 šokoa na městskou 88 %. Na chudém venkově střední
val celou Čínu. V základní škole ve městě Fang-lin ve východočínské provincii Ťiang-si tehdy přišlo ve školní továrničce na výrobu pyrotechniky o život asi šedesát zaměstnanců – žáků této základní školy.
V zemi lidových učitelů Ránu pod pás uštědřila centrální vláda také milionům tzv. „lidových učitelů“. Na rozdíl od „státních učitelů“ se jedná o lidi často jen se základním vzděláním a se zcela chybějící pedagogickou kvalifikací, kteří byli školami zaměstnáni v době akutního nedostatku učitelů v době po kulturní revoluci. Čínská vláda v rámci zkvalitňování školství tuto kategorii učitelů v roce 1994 formálně zrušila s tím, že by se část učitelů měla rekvalifikovat na jiné profese a část si doplnit vzdělání a stát se „státními učiteli“. Paní učitelka Liou však ví o situaci „lidových“ učitelů své. Byla nejprve propuštěna, ale možnost doplnit si vzdělání ve vesnici uprostřed ťiang-siských hor nenašla. „Jenže pak neměli dost učitelů, tak mě zase vzali. Ale za méně peněz a vždycky zas přijdou s tím, že mi to zase musí snížit.“ Současných 200 jüanů měsíčně – většinou vyplacených o několik měsíců později – jí na živobytí samozřejmě nestačí, a tak spěchá po vyučování na další směnu – doma chová kuřata a na malém pozemku pěstuje zeleninu. Úroda stačí právě tak pro rodinu, je ale nezbytně nutnou náhradou za často i půl roku nevyplacený učitelský plat. Paní Liou také již dávno nebere svůj učitelský úvazek příliš vážně – když je na poli hodně práce, svěřuje výuku své sedmdesátileté matce. Také manžel a syn paní Liou dříve pracovali ve škole. Poté co jim byl radikálně snížen plat, odešli za lépe placenou prací na stavbách v Šanghaji. Podobně dnes v Číně vzdávají učitelskou kariéru statisíce učitelů. Petra Červená, Ťiang-si Autorka vystudovala čínskou literaturu na UP v Olomouci.
Q
INZERCE
Děkan Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích podle § 77 zák. č. 111/98 Sb. vypisuje
Jak může stát podporovat umění?
Pozvánka na diskusní fórum pro odbornou veřejnost Prezentace a diskuse nad návrhem připravované Koncepce účinnější podpory umění 2007– 2013 25. května 2005 od 13.00 –16.00, Konírna Nosticova paláce MK ČR, Maltézské nám. 1, Praha 1 Diskusní fórum se bude zabývat otázkami typu: Co znamená umění pro naši společnost? Co by měl stát podporovat? Jakým způsobem může stát podporovat umění? Jaká je role českého umění v evropském a světovém kontextu? Návrh koncepce naleznete na www.koncepceumeni.cz, kde se též můžete zapojit do debaty o budoucí roli umění v naší společnosti. Prosíme o potvrzení Vaší účasti na e-mail:
[email protected] nebo na tel.: 224 809 118, 119.
Institut aplikované psychoanalýzy pořádá cyklus přednášek na téma:
Psychoanalýza – její význam a vývoj Přednášky budou probíhat v Městské knihovně v Praze, Mariánské nám. 1, ve dnech 9., 16., 23. a 30. června 2005 v čase od 19 do 21 hod. Přednáší renomovaní čeští psychoanalytici: – PhDr. O. Marlinová, – MUDr. I. Růžičková, – doc. MUDr. V. Mikota, CSc, – doc. PhDr. J. Kocourek, PhD. Cena vstupenky za večer je 200 Kč, studenti 150 Kč. Zájemci nechť se hlásí na sekretariátu Institutu – tel. 233 340 305 /p. Houfková/. „Prodej lístků i před přednáškou na místě.“
VÝBĚROVÉ ŘÍZENÍ na obsazení místa
vysokoškolského učitele pro obor anglický jazyk Požadavky: ukončené magisterské studium oboru Nástup: 1. 9. 2005 nebo dle dohody Písemné přihlášky přijímá do 15. 6. 2005 personální oddělení PF JU, Jeronýmova 10, 371 15 České Budějovice. Přihlášky je nutné doložit dotazníkem, životopisem, doklady o vzdělání a získání vědeckých a vědeckopedagogických hodností a seznamem vědecké a publikační činnosti. Informace: tel. 387 773 034, 387 773 033; e-mail: fl
[email protected]
20
DISKUSE
23.–29. KVĚTEN 2005 V RESPEKT 21 INZERCE
Obrana plesnivých zlodějů Proč by farmaceutické firmy neměly ustupovat vládám
V
elké farmaceutické společnosti jsou oblíbeným terčem. Kritici jim především vyčítají, že se snaží profitovat z lidských nemocí. Jak ohavné. Jenže jaksi zapomínají dodat, že díky „hanebné“ snaze o dosažení zisku už byly zachráněny stovky milionů lidských životů.
Meloun nad zlato
Bez šťastného nálezu na peorijské tržnici by lidé možná dodnes předčasně umírali na dnes již banální choroby. Neumírají, protože věda a průmysl dokázaly využít biodiverzity plísní k masové produkci penicilinu. Naskýtá se otázka: Jestliže plesnivý meloun z tržnice dokázal takový zázrak, jaké poklady asi čekají na své objevení v druhově nepředstavitelně bohatých tropických pralesech Jižní Ameriky, Asie a Afriky?
Vezměme si penicilin. Každý ví, že jej objevil Ale- Pozor na biopiráty xandr Fleming v roce 1929 díky zapomenuté Petriho misce, na níž se usadila plíseň. Tím ovšem Není sporu o tom, že biodiverzita si zaslouží příběh teprve začíná. Flemingův penicilin byl ochranu – když pro nic jiného, tak přinejmennestabilní, slabý a v klinické praxi bezcenný. Trva- ším kvůli sobecké snaze člověka o prodloužení lo deset let, než Australan Howard svého života. Objevuje se ale jiný Florey a židovský uprchlík z Něproblém. Země s nejbohatší přímecka Ernst Chain vyvinuli techrodou zpravidla patří mezi chudé Farmaceutické nologii, která poskytovala jeho čisstáty, které navíc často trpí vážtou formu. Nebyli ovšem schopni nými politickými problémy. Patří koncerny jsou vyrobit dost účinné látky. mezi ně i ochrana intelektuálníV tomto momentě vstupuje na ho vlastnictví a nejistota ohledně terčem kritiky za scénu farmaceutický průmysl. Tři majetkových práv vůbec. Politici „hanebný profit“ velké společnosti (Abbot, Merck z tropických zemí větří příležia Pfizer) poskytly Floreymu a Chatost, jak se obohatit na účet bohaz lidských nemocí. inovi peníze a laboratoře. Výzkumtých západních firem. Objevuje se ný tým se usadil v americké Peorii myšlenka, že státy by měly získat Jejich „nemravná“ (Illinois), kde byly k dispozici neopatentová práva k lékům, které snaha už ale mezené zdroje kukuřičného sirubyly vyvinuty na základě rostlinpu pro pěstování penicilinové plíszachránila miliony ných či živočišných druhů nalezeně. Narazil však na další omezení: ných na jejich území. lidských životů. Zdravý rozum říká, že tato myšpůvodní Flemingův kmen Penilenka je nesmyslná ze své samotcillium notatum nebyl schopen né podstaty. Kdyby se některý člen vyprodukovat dost účinné látky městské rady Peoria City anebo ani v nejlepších podmínkách. Vědci tedy začali experimentovat s dalšími dru- vlády státu Illinois dožadoval patentových práv k penicilinu, bylo by to jednoduše směšné. Když hy plísní. V roce 1943 pak objevila laborantka však stejná myšlenka napadne politika z chudé Mary Huntová (přezdívaná „Plesnivá Mary“) na tržišti meloun porostlý „pěknou zlatavou plísní“. země, zní úplně jinak. Ihned vzbudí zájem orgaŠlo o Penicillium chrysogenum, který dával dvě- nizací, které se snaží zlepšit životní podmínky stěkrát více penicilinu než původní vzorek. S po- v zaostalých zemích. Uprostřed dobrých úmysmocí rentgenových paprsků (což byla vlastně hru- lů pak absurdita myšlenky, že vlády by měly mít bá forma genetické modifikace) byl pak vypěsto- práva na farmaceutické patenty, úplně zaniká. Tento přístup prosazuje organizace Like Minded ván vzorek, který byl tisíckrát produktivnější než ten původní Flemingův. Mega-diverse Countries (LMMC), která sdruVelké farmaceutické firmy a genová manipulace žuje 17 vesměs chudých států. Tato organizace tudíž přispěly k prodloužení průměrného lidského se snaží legálně potlačit „biopirátství“, čímž se věku zhruba o dvě desítky let v průběhu bezpre- rozumí činnost, kterou kdysi v Peorii prováděla cedentně krátké doby. Díky antibiotikům je nyní „Plesnivá Mary“. míra úmrtnosti na nakažlivé choroby ve vyspěObhájci tohoto přístupu například tvrdí, že lých zemích téměř zanedbatelná. Do popředí se Madagaskar by měl mít podíl na ziscích z léků dostává rakovina. Úmrtí na zhoubné nádory bývala proti rakovině (Vincristine a Vinblastine), ktepřed sto lety poměrně vzácná, protože většina lidí ré vyvinula firma Eli Lilly s použitím alkaloidů zemřela na některou nakažlivou chorobu mnohem pocházejících z madagaskarské rostliny Catarandříve, než nádor v jejich organismu stačil vůbec thus roseus. Příběh obou léků je velmi podobný vzniknout. Největším strašákem byla tuberkulóza, vývoji penicilinu: náhodný objev následovaný léty která pomalu zabíjela lidi bez rozdílu věku. intelektuálního úsilí a obrovských investic. Eli Lil-
DOPISY Izrael není Írán Ivana Doležalová ve své recenzi Idyla jako stvořená pro vraždu (Respekt č. 18/2005) přinejmenším přehání a zcela jistě zjednodušuje, když tvrdí, že „izraelská ortodoxní společnost nedovoluje ženě rozvod bez souhlasu manžela, přičemž muž může ženu bít, ubližovat dětem“, a že je tedy na stejné úrovni jako například společnost íránská. Z tohoto ztotožnění úrovně lidských práv v Izraeli a Íránu (které plyne i z dalších výroků recenzentky, viz „bezpráví a zvěrstva“ zmiňovaná v úvodu recenze) bych usuzoval spíš na autorčinu potřebu připisovat co nejvíce zla Izraeli než na rozhodnutí napsat objektivní recenzi. Její srovnání je stejně zavádějící, jako kdyby někdo po shlédnutí dokumentu o českých sociálních pracovnicích (státních zaměstnancích), které odebírají děti z českých rodin, chtěl srovnávat a klást na roveň práva dětí v ČR a v některých zemích rovníkové Afriky, kde žoldnéři samozvaných prezidentů (taky státní zaměstnanci) verbují děti do svých gangů. Zatímco v průměrné „izraelské ortodoxní rodině“ (dosti dobře nechápu autorčin výraz „izraelská ortodoxní společnost“; izraelská společnost je totiž ze čtyř pětin sekulární a ortodoxní společnost zase není jen izraelská) jsou muži rovnocennými partnery svých žen, a pokud tomu tak není, pak ženě, která se manželovi vzepře, hrozí v nejhorším případě neúspěch u soudu a útrpný život, v průměrné íránské rodině jí hrozí zcela běžně smrt. Viktor Cháb, Praha
Nejen odboráři Reaguji na článek Dráhy opět na křižovatce (Respekt č. 19/2005). Marek Hudema v něm, krom jiného, píše: „Momentálně drahám finančně ‚pomáhají‘ i odboráři. Díky tomu, že se jednotlivé svazy mezi sebou nedohodly, není uzavřena kolektivní smlouva a dráhy ušetří každý měsíc okolo sta milionů korun (odboráři pracují podle zákoníku práce a nemají nárok například na týden dovolené navíc, zkrácenou pracovní dobu či mimořádné příplatky).“ Podle zákoníku práce však nepracují pouze odboráři, ale všichni zaměstnanci drah. Možná se vám to zdá jako nepodstatná maličkost. Právě podobné maličkosti však vytvářejí veřejný obraz, podle něhož co zaměstnanec ČD, to automaticky odborář nehorázně vyhrožující stávkou. Proto stojí za to připomenout, že ne každý drážní zaměstnanec je odborářem. Pavel Rychnovský,
[email protected]
Dejte prostor dobrým zprávám Dokud jsem ještě patřila do obecně neoblíbené kategorie politiků, nespokojenému lidu jsem připomínala, že by se měl rozhlédnout po našich městech a hlavně vesnicích a uvědomit si, jak mnohé z nich rozkvetly, jak si sebe hledí, jak o sebe dbají, kolik už do sebe vložily peněz a úsilí, kolika z nich stálo za to získat znak a obnovit domovskou hrdost. Co je ještě víc imponující, jsou akce, které se na řadě míst zrodily díky obětavým a osvíceným lidem. V Nymburce kupříkladu před dvěma týdny proběhl již desátý ročník festivalu pro děti předškolního věku. Tři
ly získává z prodeje obou léků kolem 100 milionů dolarů ročně. Není to však nezasloužený zisk spadlý z nebe. Vývoj byl velmi nákladný a oba léky jsou velmi účinné. Například Vincristine pomohl zvýšit pravděpodobnost přežití dětské leukemie z 5 až 25 procent na více než 80 procent. Jakou zásluhu na tom nesou madagaskarští politici? Vynaložili nějaké úsilí, přispěli penězi nebo intelektem? Nikoli: byli zaměstnáni bojem o moc, který vyvrcholil šestiměsíční občanskou válkou v roce 2002. Od té doby se sice situace stabilizovala a životní podmínky obyvatel o něco zlepšily. Vytváří to však nějaký argument pro nároky na intelektuální vlastnictví k lékům vyvinutým firmou Eli Lilly?
Dobrý kontrakt Aby nedošlo k mýlce: tím se nechce říci, že by bohatý Západ neměl pomáhat chudým zemím. Zejména farmaceutické firmy by mohly pomoci opravdu hodně. Madagaskar trpí vysokou dětskou úmrtností. V této zemi s hrubým domácím produktem ve výši 290 dolarů na hlavu umírá 13,5 % dětí před dosažením pěti let věku. Hlavními zdravotními problémy jsou podvýživa, červi v zažívacím ústrojí, nedostatek jódu a další choroby, které by na Západě byly považovány za banální. Mohly by licenční poplatky od farmaceutických firem zlepšit tuto neradostnou situaci? Uvažujme. Co je hlavní příčinou chudoby? Ve většině zemí jsou to desítky let špatné vlády a mizerného hospodaření. Dostaly by se peníze za případné licenční poplatky skutečně k těm nejchudším? Zkušenosti s desítkami let finanční podpory chudých zemí ze strany Světové banky a dalších mezinárodních organizací svědčí o opaku. Snadno dostupné peníze ničí finanční disciplínu a oddalují ekonomické reformy potřebné pro zvýšení životní úrovně. Farmaceutický průmysl by nicméně přesto mohl (a měl) přispět k zlepšení životní úrovně nejchudších lidí. Uvažujme o kontraktu: firmy získají možnost využití potenciálního bohatství skrytého v biodiverzitě přírodního prostředí chudých zemí, přičemž na oplátku poskytnou dodávky běžných léků za výhodné ceny a současně podpoří rozvoj výzkumu a vývoje v příslušných zemích. Toto řešení by bylo výhodné pro všechny: pro firmy, vlády, i chudé lidi trpící těžkými, avšak snadno léčitelnými nemocemi. Bylo by mnohem lepší než nucené „znárodňování“ patentových práv ke genetickému materiálu tropické fauny a flóry (včetně plísní), o což někteří politici usilují. Pavel Kohout Autor je analytik PPF.
Q
mladé ženy si před deseti lety vymyslely, že by mohly uspořádat setkání pro předškoláky, kde by děti mohly předvést, jak jsou šikovné a co všechno se už naučily. Festival byl úspěšný, a od prvního pokusu se opakuje každý rok. Stále s větší a větší účastí. Do Nymburka na Mateřinku (tak se akce jmenuje) přijíždějí i děti azylantů. Pokud si příští rok budete chtít spravit náladu, přijeďte do Nymburka. Setkáte se tam s dobrou zprávou: Máme chytré děti a osvícené učitele, najde se jich hodně. Vůbec by neškodilo, kdyby naše sdělovací prostředky věnovaly aspoň maličký prostor dobrým zprávám. Těch zneklidňujících a pohoršujících je víc než dost. Jaroslava Moserová-Davidová, Praha 7
Respekt má trauma z víceletých gymnázií V komentáři nazvaném Trauma, které trvá (Respekt č. 17/2005) Hana Čápová opět zpochybňuje – tak jako v několika svých předchozích článcích – víceletá gymnázia. Budiž, je to její názor a má na něj právo. Je však poněkud přehnané tvrdit, že k výuce nadaných dětí „není potřeba žádná pedagogika“ a že si kvůli vysokému zájmu o prestižní gymnázia tamní učitelé „žijí jako v bavlnce“. Česká společnost si za poslední půlstoletí zvykla na průměrnost a snaha o zrušení výjimečných ústavů je legitimním pokusem o návrat k této tradici. Myslím ovšem, že by Respektu čas od času neuškodil i jiný pohled na tuto problematiku. Není přece třeba stále dokolečka opakovat jen jedno stanovisko. Matěj Chytil, Praha
KULTURA
RESPEKT 21 V 23.–29. KVĚTEN 2005
21
Máchův kraj před popravou Litoměřická výstava hledá duši Českého středohoří
P
outník s kloboukem a holí stoupá kamenitou cestou mezi žlutými poli vstříc hoře Kletečné. Kresba slavného romantického malíře Caspara Davida Friedricha vznikla sice počátkem 19. století, přesto si poměrně nerušené putování k dominantě Českého středohoří může turista dopřát i dnes. Kurátor Jiří Zemánek si ale Friedrichovo dílo jako titulní obraz své výstavy Ze země přes kopec do nebe… nevybral proto, aby diváka zlákal k bezstarostným toulkám. Romantická idyla tu skrývá temnou předzvěst. Tenhle výlet už si neplánujte: za pár let se přímo středem Friedrichovy kresby požene dálnice.
Němci jdou na jih Dvaapadesátiletý kunsthistorik Jiří Zemánek nepatří k příliš známým tvářím české výtvarné scény, svými posledními projekty ale prokazuje nezaměnitelný styl. Nekřiklavé, zato vnitřně prožité koncepty spojuje s duchem i aktuálními problémy konkrétního místa a zároveň je vzpíná k metafyzickým přesahům. Ukázala to především výstava a konference Divočina: příroda, duše, jazyk, kterou uspořádal v roce 2002 na zámku Klenová u Klatov. Na pozadí aktuálního souboje o podobu šumavského národního parku se prostřednictvím prací desítek výtvarníků vydal na výpravu do duše dnešního Západoevropana hledajícího v krajině i svém nitru pozůstatky divokosti a jejich nenahraditelný smysl. Hluboké lesy, nedaleké obydlí Josefa Váchala i mediální spor dřevorubců s ekology o nedotknutelnost divočiny vytvořily výstavě ideální kontext. Současná expozice v Severočeské galerii v Litoměřicích s podtitulem O chůzi, poutnictví a posvátné krajině je vlastně logickým pokračováním: prales tu nahradila hora, boj o kůrovce dálnice D8 a divočinu lidského nevědomí pak meditace poutníka na cestě. Zapřísáhlí pragmatici, jimž slovo spiritualita zavání středověkem, mohou výstavu s úspěchem číst jako prozaickou zprávu o tom, jak se vyvíjelo téma krajiny ve výtvarném umění – i když kurátor má evidentně vyšší cíl. Zemánek chce krajinu představit jako živou bytost, jež pro lidi odedávna představovala duchovní autoritu, a ne pouze objekt libovolného využívání. Výchozí bod pro výpravu do Českého středohoří a krajiny vůbec představuje romantismus. Technický pokrok chytil vítr do plachet, lidstvo se vytrhlo z přírody a rozervaní mladíci, jimž nebyl celospolečenský trend po chuti, se vydali opačným směrem. Spolu s romantickými tuláky máchovského střihu se zrodila také turistika. Výstava zachycuje romantické poutě prostřednictvím jemných Máchových črt, kreseb krkonošských turistů v podání Antonína Karla Balzera či olejů Josefa Mánesa, nejobjevněji ovšem působí prezentace německých romantiků. České kopce pro ně měly příchuť jižní exotiky, s malířským stojanem se je vydávali zdolávat až z Drážďan a pro našince bude překvapení, že mnohá plátna z ruky světoznámého malíře Caspara Davida Friedricha našla předobraz na svazích mezi Litoměřicemi a Ústím nad Labem.
Příště pojedeme autem, pánové. (Výprava tajné organizace BKS do Českého středohoří.)
S nástupem moderny romantismu s jeho idyličností a patosem odzvonilo, základní chápání krajiny v duchovním slova smyslu se ale tolik nemění. Zatímco Friedrich ve své malbě nacházel symbolickou podobu mezi věžemi kostela a horami na obzoru, umělec a mystik František Drtikol nechává skály volně přecházet v bohyně a ženské tělo mění v obzor. A když se surrealista Jindřich Štyrský probudí po neklidném snu, kreslí horu jako ženské přirození (Freud pro tentokrát promine), bytost, jež dává okolí život. Krajina je dál posvátný prostor, v němž se prolíná lidské, přírodní a božské. Proměnila se jen imaginace.
Umění suiseki Ze století, kdy se planeta stala pro lidstvo pouze velkododavatelem surovin, vychází umění na výstavě se ctí, což je zřejmě dáno Zemánkovým výběrem. Vědomí celistvosti a vzájemných vztahů ani jistá religiozita nevyprchaly, svůj vztah ke krajině sou-
Nejsem Johnny Cash a mám rád punk Jezdit s kytarou a hrát píseň prastarou může fungovat i v dobách laptopové hudby. Taková produkce ale musí sálat jak roztopená kamna. William Whitmore zatopit umí. „Vyrůstal jsem na dřevěnejch kládách na naší farmě v Iowě. Bydlím tady dodnes. Takový místo se podepíše na tvým vnímání světa. Koukáš se, jak se život kolem odehrává v přirozených cyklech, a o životě a smrti přemýšlíš jinak než ve městě. Musíš makat, starat se o zvířata, občas je i zabít, když přijde ta chvíle. Mám život na vesnici rád.“ Sedmadvacetiletý farmářský synek William Elliott Whitmore, který tuto neděli zahraje v pražském klubu 007, zní z desek i na koncertech skutečně neuvěřitelně autenticky. Nějakou šťastnou náhodou se mu daří smířit mladé posluchače s něčím tak americky konzervativním a uspávajícím, jako je country.
Bez klobouku a bez Bible Zpívá o dálnicích, vybělených kostech, věznicích, noční obloze, prachu v očích, kopání
vlastního hrobu, odchodech a návratech, tragické lásce a myšlenkách na smrt. To všechno před rozdováděným publikem z betonového města, které ještě před chvílí pogovalo při zběsilé punkové kapele. Teď všichni zmrazeně pozorují chlápka s banjem a tak trochu zmateně se nechávají zamotávat do romantiky, kterou by za jiné konstelace odměnili nejspíš vztyčeným prostředníkem. Letošní Whitmoreova deska Ashes To Dust by mohla s úspěchem zaznít v slavném filmu bratří Coenů Bratříčku, kde jsi? Hudba, kterou k němu poskládal T-Bone Burnett, byla poklonou a zároveň satirou na všechny dřevní písňové formy Ameriky od gospelu přes spirituál až k blues a právě country. Whitmoreovo hraní není ale komedie ani retro. Za motto desky si vybral citát od Samuela Becketta: „Když jsi po
časní umělci jen posunuli do civilnější osobní polohy a jeho ztvárnění obstarávají subtilnější prostředky. Duchovní zážitky, jež výtvarník Karel Malich prožil na Kameneckém kopci, si podle všeho nezadají s Drtikolovými vizemi, ale přesto převedeny do abstraktních kreseb zůstávají střídmé. Jemná ironie a nadhled doprovází na toulkách Františka Skálu a Martin Zet svůj vandr po Himálajích zprostředkuje jen sérií jednoduchých náčrtků siluet. Dobrovolná skromnost prosazovaná ekology jako by ovládla i paletu výtvarných prostředků, rozmáchlá estetická gesta umělci odložili, snad proto, že mají na paměti, co dokázala rozmáchlá gesta politiků a bagrů. Nenápadnou, ale trefnou pointu má výstava v exponátech Karla Šeráka. Tento umělec se zabývá zenbuddhistickou technikou suiseki – sbíráním kamenů podle určitého estetického a energetického klíče. Nalezené kameny jsou považovány za živé a duševně očišťující. Úvahy o konci umění bývají dobrou kavárenskou kratochvílí už od dob, kdy Marcel Duchamp vystavil pisoár, respekti-
FOTO BKS
ve Andy Warhol namaloval konzervu Campbellovy polévky, ale návštěvníka litoměřické galerie napadne, že ten pravý konec nastává až nyní: člověk vzal do galerie kámen, aby mu slavnostně vrátil právo na život.
Na kopci Vernisáž výstavy končí a před galerií se shlukuje část návštěvníků, kteří nechtějí propást poslední bod programu: večerní výstup na nedaleký vrch Radobýl. Jsou tu kunsthistorici z Prahy, místní publikum i aktivisté z Hnutí Duha. Slunce ozařuje krajinu široko daleko a ekologové z vrcholu kopce ukazují zájemcům, kudy povede dálnice na obřích betonových nohách. Možná je člověk z pohledu do duše Středohoří přecitlivělý, ale ta informace se v idylickém západu slunce zdá téměř nesnesitelná. Petr Třešňák
Q
DNA rokenrolu
na rozdíl od blues a hip hopu, téměř bez výjimek bílí pro bílé. Mnozí posluchači současných hudebních trendů country považují za hudbu pro vidláky, přetékající nostalgií a zatuchlostí. A to i přes zajímavé pokusy o vzájemné sblížení, jako byly třeba poslední desky Johnnyho Cashe, na nichž předělával Beatles, Stinga či Nine Inch Nails, nebo naopak rockové variace countryových šablon v podání Johna Whitea z White Stripes. V českém prostředí z country často zbývá jen hraní si na poslední kovboje a jakási knedlíková jižanskost, patlající dohromady rodeo, estetiku pivních břich a masově konzumovaných hitů o toulavých džínách. Ostatně – poslechnout si čas od času v rádiu country hitparádu Top 40 je zážitek, který netrénovaný posluchač nemůže bez ohnivé vody ve zdraví přežít. Z tohoto pohledu jsou Whitmoreovi skutečně bližší John Lee Hooker nebo Robert Johnson. Ne náhodou bývá také oblíben v kruzích přísahajících na sólové desky Marka Lanegana (ex-Screeming Trees), jednoho z posledních mohykánů s rozervanou a zbitou chlapskou duší, jež se nepřestává sisyfovsky zvedat z bahna. Přesvědčit se ostatně můžete už tuto neděli na vlastní uši. Whitmoreovi nebudou koncert rozjíždět ani Fešáci ani Věra Martinová, ale chebští punks Esgmeq. Uslyšíte samu DNA rokenrolu v jakémsi pravěkém stadiu křížení. Možná že kdysi dávno country takhle opravdu znělo.
Country je v Americe s přistěhovalci domestikovaná lidová hudba Anglie a Irska. Hrají ji,
Tomáš Weiss Autor je spolupracovníkem Respektu.
krk ve sračkách, jediná věc, která ti zbývá, je zpívat.“ Nejenže to tak Whitmore myslí – patetických zoufalců má zrovna country požehnaně – ale ono to tak skutečně zní. Takže předsudky pro dnešek stranou. Whitmore nemá ani kovbojský klobouk ani ostruhy, z jeho kožené bundy neplandají třásně a neovíjí ho opasek z nábojnic. Není to pobožný střelec s Biblí proklatě nízko ani nevolí šerifa Bushe, jak je v kraji zvykem. „Naše rodina křesťanství nikdy moc nedala, u nás byla vždycky živá spíš indiánská víra v sounáležitost člověka a přírody,“ říká Elliott. Hudební grunt získal z bluesových a countryových nahrávek svého dědečka. „V patnácti jsem ale začal pročítat skejťácký časopisy a zajímat se o muziku, co hráli třeba hardcoreoví Minor Threat nebo hiphopoví Public Enemy. Zajímala mě ta energie a hlavně texty.“ A tak Whitmore poslouchal garážové kapely a v několika místních si i zahrál. Jedné slavnější dělal řidiče a při tom si skládal svoje písničky, se kterými občas před nechápajícím publikem, čekajícím na svoji dávku punkové smršti, vystoupil jako předjezdec. Potetovaný chlap v černé košili a s baseballovou čepicí na hlavě zpíval drsným waitsovským hlasem o světě, co jde na levačku, a ze všeho nejvíc připomínal staré bluesmany. Divoké mládeži nakonec tahle zemitost vůbec nebyla proti srsti.
Q
22
KULTURA
23.–29. KVĚTEN 2005 V RESPEKT 21
Pozdní pře Alexandra Solženicyna Kontroverzní traktát o Židech v ruské revoluci vychází česky ale určitá vyčítavost. Obdiv k židovské zdatnosti, střídmosti, inteligenci i organizačnímu talentu se tu mísí s bolestnou nedůvěrou k cizorodému živlu, který se v době rozvratu domohl privilegovaného postavení a dvě desetiletí pak pomáhal pustošit svatou Rus. Ve třicátých letech postihly stalinské represe také židovské revolucionáře, intelektuály a byrokraty, Solženicyn ovšem neváhá zdůrazňovat, že i v mučednické slávě chtěli mít privilegia. Když vydal Jeden den Ivana Děnisoviče, svou první slavnou knihu o životě v gulagu, reagovali prý bývalí židovští političtí vězni pobouřeně hlavně na skutečnost, že si za hrdinu vybral docela obyčejného nevzdělaného Rusa, který v lágru pouze živočišně přežívá – příběhy vězněných inteligentů by přece byly mnohem zajímavější. Pro Solženicynův odstupňovaný soucit jsou charakteristické zejména pasáže o represích a lágrech, v nichž jako by kádroval a hierarchizoval i lidské utrpení. Na mravním vrcholu jsou masy bezejmenných rolníků, k nimž se řadí pravoslavné duchovenstvo a bezpartijní technická inteligence. S hlubokou úctou se zmiňuje také o tradičních židovských obcích, o rabínech i drobných obchodnících ze štetlů na Ukrajině i v Bělorusku, ale osud odpadlíků typu Trockého či Zinovjeva jej rozhodně nedojímá. Židovský personál revoluce, který se posléze ocitl v jejím soukolí, stíhá jízlivostí, které se nevyhnou ani umučení umělci jako Isaac Babel nebo Vsevolod Mejerchold.
Vadná koncepce
Solženicyn umí působivě vyprávět, ale s koncepcí se trochu seknul.
V
závěrečné poznámce k obsáhlému spisu Dvě stě let pospolu o dějinách rusko-židovských vztahů vysvětluje Alexandr Solženicyn, proč se rozhodl dílo sepsat. Chtěl prý využít zajímavý faktografický materiál, který mu zbyl po monumentálním Ruském kole, k historické črtě o Židech v únorové i říjnové revoluci, ale při práci si uvědomil, že problém nelze pochopit bez souvislosti s tím, co předcházelo a co následovalo. K původně zamýšlené tematice, tedy k jádru své knihy, se tak dostal až na začátku druhého svazku. V Rusku vyšel dvoudílný Solženicynův opus v letech 2001 a 2002, český překlad následoval po třech letech – letos tak přichází nakladatelství Academia se závěrečným dílem.
Podprahové signály Téma židovského angažmá při nastolení i upevnění komunistické diktatury je dráždivé – hesla o židobolševismu, jimiž se oháněl Hitler, dodnes patří k základní výbavě neonacistických kraválistů. I proto si Solženicyn nemůže stěžovat na kritický nezájem. Vážné výhrady vyvolal už předchozí
FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS
svazek o předrevolučním období, který se vracel až k roku 1772, kdy se ruské impérium při prvním dělení Polska zmocnilo rozlehlých území osídlených Židy. Výtky se týkaly jednak stylu a pojetí práce, jež navenek vyvolává dojem celkem solidní historické syntézy, ale v podstatě je vášnivě zaujatým traktátem, jednak vlastního obsahu. Solženicyn zde s fakty zachází dost účelově, aby umenšil podíl ruského lidu i pravoslavného samoděržaví na bestiálních pogromech v předrevoluční éře. Druhý svazek, který je v podtitulu vymezen léty 1917–1995, pojednává období od únorové revoluce, jež Židy plně zrovnoprávnila, až do jejich masového exodu v době stagnace a rozkladu komunistické moci v závěru minulého století. Práce s fakty se zde jeví ještě problematičtěji než v předchozím díle, neboť v sovětské éře byla skutečnost systematicky skrývána či zkreslována a její odhalování vyžaduje schopnost číst mezi řádky a porovnávat výpovědi svědků, kteří obvykle nejsou tak úplně důvěryhodní. Klíčem k zašifrované realitě tu je především autorova osobní zkušenost s režimem. Historik se tak dostává rovněž do pozice svědka, ale zároveň i soudce, který vyhod-
V Cannes se letos urodilo Letošní filmový festival se od těch předešlých lišil především chladným počasím a nedostatkem skandálů. Filmům samotným to nijak neuškodilo. Nejostřeji sledovaná soutěž na světě dala jako obvykle přednost osvědčeným osobnostem autorského filmu. Cannes má zkrátka svůj elitní klub privilegovaných členů, kteří jsou do arény vpuštěni prakticky pokaždé, když dokončí další dílo – záleží pak hlavně na tom, jestli je hodno jména svého autora, anebo je jen matným odleskem jeho bývalé slávy. Až na výjimky lze letos konstatovat spíš to první.
Profesor Trier kritizuje Svou úroveň i uměleckou nezávislost si obdivuhodným způsobem udržuje guru amerického nezávislého filmu Jim Jarmusch. V nejnovějším snímku Broken Flowers (Zlomené květy) vypráví
svým typickým způsobem, s osobitým humorem a filmařským minimalismem příběh stárnoucího Dona Juana, který se jednoho dne z anonymního dopisu dozví, že má někde v Americe syna. Vydává se proto napříč Spojenými státy za svými bývalými milenkami, aby si v tom udělal jasno. V hlavní roli září hollywoodský komik Bill Murray. Další z velkých autorů současného světového kina Lars von Trier uvedl v Cannes snímek Manderlay navazující obsahově i formálně na předchozí Dogville. Jeho hlavní hrdinka Grace (ztvárněna tentokrát Bryce Dallas Howardovou) se dostane společně s gangem svého otce na jižanskou plantáž Manderlay, kde ještě stále vládne otroctví, oficiálně zrušené před sedmdesáti lety. Grace se
nocuje věrohodnost jiných výpovědí. Jeho výklad událostí je jedinečný a má jistě svou historickou cenu, nelze jej však brát úplně vážně. Posuzován musí být kriticky, a to zejména s ohledem na autorovy osobní sympatie i animozity. Solženicyn se navíc pokouší dopátrat něčeho, co se dost dobře nedá korektně definovat, totiž židovského podílu na zločinech režimu. I když se opakovaně zříká antisemitských sklonů a na řadě míst dává výmluvně najevo, že viny váží nanejvýš spravedlivě, neubráníme se při častém uvádění „typických“ židovských jmen, fyziologických rysů a povahových vlastností nepříjemného pocitu, že čteme nějakou tiskovinu z éry protektorátu nebo stalinského účtování s „kosmopolity“. V argumentaci, hypotézách ani v závěrech přitom nepřekročí míru, jež by čtenáře přiměla knihu štítivě odložit, naopak, jeho hlas chvílemi působí jako ztělesněné svědomí lidstva. Text nicméně vysílá k podvědomí jakési podprahové signály, které snad ani nelze rozumově vyhodnotit. Solženicynovo vnímání ruského židovství rozhodně není jednoznačně nepřátelské, spíš ambivalentní. Nevane z něj nenávist ani pohrdání,
rozhodne dát černochům svobodu, ti ale nevědí co s ní a v závěru by se nejraději vrátili zpátky do minulosti. Snímek je opět pojatý jako brechtovské drama. Herci se pohybují ve velkém studiu v jen stroze naznačených dekoracích, všechno ostatní Trier ponechává na fantazii diváka. Nejvěrnější fanoušci jistě dánskému géniovi odpustí nejen to, ale i jeho filozofické moralizování. Tezovitá a tendenční kritika Spojených států však náležitě rozčílila většinu amerických novinářů. Časopis Variety dokonce udělil von Trierovi, jenž mimochodem v USA nikdy nebyl, titul „samozvaný profesor amerických dějin“. Zajímavá je kariéra další z velkých postav amerického nezávislého filmu Guse Van Santa. Po radikálně nezávislých začátcích koketoval jedno období s Hollywoodem, až se nakonec znovu našel v minimalistickém filmovém vyprávění, které kritici srovnávají se snímky manifestu Dogma. Jeho nejnovější opus Last Days (Poslední dny) se inspiroval smrtí Kurta Cobaina, i když se autoři z právních důvodů přímé paralele s tragédií frontmana skupiny Nirvana vyhýbají. Zdůrazňují to ale tak zarputile, že je vše jasné. Na plátně sledujeme jeden ospalý trip v zanedbaném pseudogotickém domě někde v Oregonu, jehož ústřední postavou je muzikant jménem Blake, ztvárněný s naprostou přesvědčivostí poměrně neznámým Michaelem Pittem. Film nechce ohromovat lacinou senzačností smrti jedné rockové hvězdy, fascinující a novátorský je hlavně způsob, jakým zachycuje to, co tragédii předcházelo.
Svou pozdní při vede starý spisovatel s vášnivou opravdovostí a rozmachem. Podivný text, který vytvořil, má svou působivost i hodnotu, zato koncepce je vadná. Ruské Židy nelze rozhodně chápat jako nějakou kolektivní bytost, vždyť tu jde o několik milionů lidských osudů, jejichž skutečný smysl nedokáže postihnout žádná statistika. Také židovští autoři, které hojně cituje na podporu svých názorů, nehovoří za celek, ale sami za sebe, a Solženicynova koláž z jejich výroků je krajně svévolná. Solženicynův obraz dějin je do značné míry beletristickou fikcí, románem o dramatickém soužití dvou násilně typizovaných hrdinů v hlavních rolích. Čtenář si matně vzpomene, že takové zobecněné postavy požadovali po romanopiscích ideologové socialistického realismu, tedy směru, který by měl Solženicyn rázně odmítat, a to nejen jako antikomunista, ale především jako křesťan. Právě křesťanství nás totiž už dva tisíce let učí, že každá lidská bytost, ať už Rus nebo Žid, je jedinečná. Každá se svobodně rozhoduje mezi dobrem a zlem. Viktor Šlajchrt
Q
Alexandr Solženicyn: Dvě stě let pospolu. Dějiny rusko-židovských vztahů v letech 1917–1995, vydala Academia, Praha 2005, 438 str.
Úspěšný rok Superlativy sluší také snímku 34letého Mexičana Carlose Reygadase Batalia en el cielo (Boj na nebesích), příběhu zločinu a trestu ze současného Mexico City. Hlavní hrdina, řidič armádního generála Marcos, unese s manželkou kvůli výkupnému dítě, které nedopatřením zemře. Pronásledovaný výčitkami svědomí se Marcos svěří generálově dceři, jež se s ním, snad z lítosti, vyspí. Další tragédie je neodvratná… Naprosto odcizená vize světa, kde lidský život nemá žádnou cenu, moderní způsob vyprávění, porušující všechna tabu, sex bez naděje a vina bez rozhřešení – to všechno obsahuje nejradikálnější snímek soutěže. Jako jediný debut byl do letošní soutěže pozván snímek The Three Burials of Melquiades Estrada (Tři pohřby Melquiada Estrady) režírovaný hollywoodskou hereckou hvězdou Tommy Lee Jonesem. Výběrová komise ale později zjistila, že Jones již jeden film, i když pouze televizní, natočil, takže jej možnosti ucházet se o Zlatou kameru pro nejlepší prvotinu zbavila. Nutno ale říct, že při výběru asi nerozhodovalo jen jméno režiséra: příběh o nedopatřením zastřeleném ilegálním mexickém dělníkovi Estradovi, jehož tělo chce jeho nejlepší přítel tajně převézt zpátky do Mexika, velice přesně postihuje atmosféru života na jihu Texasu a stvrzuje, že letošní festival byl mimořádně úspěšný. Štefan Uhrík, Cannes Autor je filmový dramaturg a publicista.
Q
SCÉNA
RESPEKT 21 V 23.–29. KVĚTEN 2005
HUDBA
DIVADLO
TELEVIZE
23
KULTURNÍ TIP Ještě před dvěma lety byli přátelé a spolupracovníci, dnes nemohou jeden druhému přijít na jméno a pronásledují se v médiích tvrdými útoky. Šéfredaktor uměleckého časopisu Flash Art Giancarlo Politi a ředitel Národní galerie Milan Knížák společně v roce 2003 připravili první ročník podniku s názvem Prague Bienale – vel-
První bienále startuje
Koho na začátku roku zaujala nová deska The Way Up brilantního amerického kytaristy Pata Methenyho, jistě si položil otázku, kdy se mu podaří slyšet tenhle projekt živě. Příležitost budeme mít právě toto pondělí, kdy Pat Metheny Group přijíždí v rámci svého čtyřměsíčního světového turné do velkého sálu pražské Lucerny. Metheny samozřejmě předvede materiál z posledního alba: rozsáhlou hodinovou kompozici, která hýří barvami, virtuozitou, hymnickými melodiemi, brazilskými vlivy a nezapře inspiraci hudbou známého amerického minimalisty Steva Reicha. Kromě Methenyho a jeho zpěvného kytarového syntezátoru se na koncertě dostane ke slovu výrazný klavírista Lyle Mays, skvělý basista Steve Rodby, mexický bubeník Antonio Sanchez a pár výborných multiinstrumentalistů.
Film 8 a ½ Federica Felliniho (ČT 2, 26. 5., 21.45) je považován za jeden z nejlepších filmů v historii. Dá se to tušit už podle děl, která ho v autorově filmografii obklopují: následoval v roce 1963 po slavném snímku Sladký život a nedlouho po něm stvořil italský velikán svůj Satyricon. 8 a ½ je nazván prozaicky podle tehdejšího počtu režisérových snímků. Dílo nebo spíše tvůrčí proces umělce stojí také v centru jeho zájmu. Je to vlastně částečná Felliniho autobiografie. Do centra děje je postaven režisér (Marcello Mastroianni), který řeší tvůrčí trable. Všichni jej pronásledují a čekají, jaké zlaté vejce z něj zase vypadne, zatímco mistr se svíjí a vytáčí až do momentu, kdy přijde na to nejjednodušší řešení.
Pokud jste si oblíbili poslední desku Björk Medúlla, kterou islandská diva utkala pouze ze zvuků lidského hlasu, nenechte si ujít koncert rakouské vokální kapely Bauchklang, který bude tuto sobotu v pražském Paláci Akropolis. Šest Rakušanů zvládá bez samplerů nebo gramofonů jen svými hlasy styly jako drum’n’bass, reggae, hip hop nebo elektroniku. Zhruba šest let fungující sextet hlasových specialistů je vlastně rozdělen na dvě tria – jedno se stará spíše o rytmiku a basové zvuky, druhé o sóla, rap nebo zpěvné pasáže.
„Nedělám věci proto, aby se daly tesat do kamene,“ svěřuje se v jedné písni na své předloňské desce známý irský zpěvák Van Morrison. Na albu s názvem Magic Time, které vyšlo minulý týden u Geffen Records, Morrison dodává: „Dbám jenom na to, co uspokojí mou duši.“ Letos šedesátiletý zpěvák, jenž má za sebou čtyřicetiletou dráhu, vskutku již netlačí na pilu. Cítí se dobře v bluesovém žánru říznutém soulem, jazzem a trochou country. A i když to není žádný okouzlující elegán, jeho koncerty v sobě stále skrývají kus poezie. Ostatně přesvědčte se sami. ČT 2 připravila na páteční večer pořad Van Morrison: Live in Basel (27. 5., 23.45).
– JP –
– JP –
Ženská emancipace v naší společnosti postupuje. Kromě nové ženské politické strany to dokazuje i stoupající počet tvořivých umělkyň. Tuto neděli se o pokračujícím trendu můžeme přesvědčit v pražském Divadle Na zábradlí, kde bude uvedena premiéra hry Barbíny dramatiček Ivy Volánkové a Valerie Schulczové. „Prvorozené dcery dávných sufražetek“ nám prý přinesou „tsunami ženství“. Na prknech českých divadel pomalu zapouští kořeny slovenský dramatik Viliam Klimáček. Po hře Hypermarket v pražském Národním a „představení pro bubny a šicí stroj“ Mária Sabína pro Divadelní společnost Petra Bezruče připravuje nyní českou premiéru své hry Povídky z fastfoodu v ostravském Národním divadle moravskoslezském. V malém bufetu u slovenských hranic se setkává několik „malých hrdinů“. Jejich tlachání má podtitul „to nejlepší na smrti“. Premiéra hry je tuto sobotu. Divoké masakry německého civilního obyvatelstva těsně po druhé světové válce patří k temným místům naší historie. Čelem se k tomuto národnímu traumatu postavil mladý český dramatik Miroslav Bambušek. Tuto sobotu startuje v lounském divadle Multiprostor jeho dvouletý projekt Perzekuce. Premiérovou akcí bude scénický dokument pojednávající o masakru v nedalekých Postoloprtech.
kolepé mezinárodní přehlídky výtvarných děl s podtitulem Periferie se stávají centrem. Pozitivní přijetí ovšem nezabránilo zásadnímu rozkolu obou partnerů, a po dvou letech tak Praha uvidí výstavy dvě: ta Politiho nazvaná Prague Bienale 2 začíná tento čtvrtek v bývalé tovární hale v Karlíně (Karlin Hall), konkurenční podnik Národní galerie odstartuje 14. června a k jeho programu se ještě vrátíme. Na co se tedy můžeme těšit v Karlíně? Italský organizátor sází na malbu. Nejvíce z více než dvou set zúčastněných umělců se objeví v hlavní sekci Rozšířená malba či prezentaci v současnosti mimořádně ceněné Lipské malířské školy. Představí se také Nové perspektivy v čínské malbě, současné Kinetické umění a obzvlášť slibně působí přehlídka latinskoamerických tvůrců, kteří se věnují sociálně a politicky angažovanému umění. A protože tuzemská výtvarná obec je dnes polarizovaná jako nikdy předtím, není divu, že v sekci Česká a slovenská nová scéna našli útočiště z velké části umělci, kteří vzhledem ke své antipatii ke Knížákovi nemají chuť ani možnost vystavovat pod křídly Národní galerie: Jiří David, David Černý, Václav Stratil nebo Jiří Příhoda. Také menší sekce vypadají slibně. Dvojice kurátorů Karel Císař a Vít Havránek ve spolupráci s výtvarníkem Jánem Mančuškou vytvořila výstavu Definice každodennosti, na níž se objeví třeba díla Markéty Othové nebo Jaspera Alvaera, a zvláštní prostor bude mít také současné polské umění. – PT –
– JP –
MIMOCHODEM CO SE DĚJE VE SVĚTĚ
Od dětství mám slabost pro cestovatele A. V. Friče, kaktusáře, etnografa a spisovatele dobrodružných románků. Někdy si představuji, jak by asi tuto nevšední osobnost pojednal Jindřich Chalupecký, kdyby ho napadlo zařadit ji do své galerie českých expresionistů vedle
Paraguay: poslední exil Roa Bastose Nedávno byly vlajky v celé Paraguayi po tři dny spuštěny na půl žerdi. Malá země proslavená jezuitskými misiemi a vleklými diktaturami se oddávala smutku za svého věčně vyháněného krajana, spisovatele Augusta Roa Bastose, autora jedné z nejdůležitějších latinskoamerických knih Já nejvyšší. Roa Bastos prožil jako syn indiánského zaměstnance cukrovaru sladké dětství. Světlo světa spatřily upřené oči a velký nos klasika v hlavním městě Asunciónu. Potom se však rodina stěhovala za prací do malé vesnice Iturbe, kde se dosud jen guaraníjsky mluvící Augusto setkal ve škole se španělštinou. Vesnická idyla skončila na počátku třicátých let, kdy se krajem přehnala krutá paraguaysko-bolivijská válka o strategické pralesní území Chaco. Bastosovi táhlo na patnáctý rok a spolu se skupinkou kamarádů se plný vlasteneckého zápalu vykradl ze školních vrat a přihlásil do války jako ošetřovatel. Násilí, zlo a moc pak už nikdy jeho život ani jeho tvorbu neopustily. „Celá historie Paraguaye je zamořena obrovským repertoárem kolektivních zkušeností a zážitků, v nichž převládá násilí,“ napsal později o své zemi. Po válce se pokouší studovat filozofii, psát první básně, povídky a divadelní hry. Nikdo však o ně nestojí a studia také nejsou přesně to pravé. Když honoráře nepřicházejí, nastupuje za bankovní přepážku jako úředník. Literatura však není věc, která by se dala jen tak lehce pověsit na hřebík. Roa Bastos ve čtyřicátém druhém roce vydává divadelní hru Zatímco přichází den a konečně si ho všimnou i vydavatelé. Dává vale bankovní jistotě a nastupuje do redakce největšího asunciónského deníku El País. Za druhé světové války odjíždí do Evropy a Afriky jako válečný
Zmrzlé kaktusy
Celý život na útěku před totalitou.
FOTO GLOBE MEDIA / REUTERS
zpravodaj a dva roky píše z Británie. Po návratu Alfreda Stroessnera. Dva roky před svým dalším, se stává šéfredaktorem deníku, tvoří další diva- tentokrát dvacetiletým exilem ve Francii stihl Roa delní hry a odjíždí do Buenos Aires jako kulturní Bastos ještě v Argentině vydat svou klíčovou knihu atašé. V roce 1947 však začíná jeho několikaná- Já nejvyšší, která dodnes přináší mnoho odpověsobné vyhnání ze země – k moci se totiž dostal dí na otázky týkající se latinskoamerických totalit. diktátorský prezident Morínigo, který prohlásil, Bastos přesvědčivě vystihuje diktátorské režimy že chce Bastose dostat živého, nebo mrtvého. prostřednictvím příběhu osvícence Josého GaspaV Argentině pak prožil třicet literaturou a mizérií ra Rodrígueze Francii, který vládl v Paraguayi v denaplněných let. Pracoval v nepřeberném množ- vatenáctém století. Francia tehdy mladou republiství zaměstnání, od pošťáka a hlídače v hodino- ku uzavřel před světem, průmysl nahradil zeměvém hotelu přes zpěváka tanga až po filmového dělstvím, vyhnal inkvizici a vládl tvrdou, zakrvácescenáristu. Filmové vidění světa hrálo v jeho poz- nou pokrokovou rukou. dějších románech velkou roli podobně jako třeba V osmdesátých letech se Bastos pokoušel vráfotografie u Julia Cortázara. „Vždycky jsem snil tit domů, byl však Stroessnerem vyhoštěn. Žít o tom, že moje slova dosáhnou kvality zrakového v Paraguayi začal teprve v roce 1996. Bylo mu vjemu, snad proto, že jsem pořád v hloubi duše téměř osmdesát, demokratický stát mu zamítl vesničan,“ řekl o svých literárních ambicích člo- žádost o penzi a poslední léta přežil díky milodavěk, který dal Hispáncům moderní vizi prolínání rům přátel. Pořádal literární dílny pro guaraníjguaraní a španělštiny. ské děti a o svém nepřetržitém útěku prohlašoval: V polovině sedmdesátých let začíná v Argenti- „Alespoň jsem viděl kus světa.“ ně řádit vojenská junta. Jenže Paraguay se mezitím stala zemí ještě horšího pravicového diktátora Markéta Pilátová Q
Weinera, Klímy, Demla a Haška. Všichni patřili ke stejné generaci a všem byla terénem divočina, byť pouze Frič znal i tu skutečnou. Psal sice bezelstně staromilsky, ale životními gesty plně souzněl s literárními výstřednostmi, jaké duch času diktoval jeho múzičtějším vrstevníkům. K téže generaci náležel i dr. Edvard Beneš, který se v divočině nevyznal, zato byl doma v kuloárech, úřadovnách a salónech mezinárodní politiky. Dobře to vystihuje jeho socha od Karla Dvořáka, jež byla nedávno odhalena před Černínským palácem: je uměřená, elegantní, veskrze civilizovaná. Právě Frič zahlédl jinou Benešovu tvář. Hned po vzniku Československa se s vlasteneckým zápalem pustil do víceméně amatérské diplomacie v Latinské Americe, jenže se s Benešem, jenž řídil rezort zahraničí, záhy nepohodl a nějaký čas jej pak ostře napadal v letákové tiskovině s názvem Očista. Když vášeň opadla, vydal se opět za oceán sbírat sukulenty, ministr však nezapomněl. Nejspíš. Zásah jeho dlouhých prstů se nedá prokázat, avšak čtyřiapadesát beden vzácných tropických rostlin, které Frič v listopadu 1923 poslal z Hamburku do Prahy, dorazilo až v lednu. Mezitím je někdo na dráze nebo na celnici rozbalil a nechal stát ve vánici, takže vše pomrzlo. Z této ztráty se cestovatel do smrti finančně nevzpamatoval. Když jsem v májovém podvečeru s úctou obcházel Dvořákovu sochu státníka, připadala mi až nespravedlivě dobrá. Jiní velikáni mají v Praze mnohem horší pomníky. Napadlo mne, jak zajímavě by ji doplnil expresionisticky pojednaný pomník zmrzlých kaktusů. Viktor Šlajchrt
24
MINULÝ TÝDEN
Za účasti českých vyslanců se ve Varšavě konal 3. summit Rady Evropy. Noviny přinesly zprávu o krvavém potlačení revoluce v Uzbekistánu. Evropská komise povolila Česku zvýšit poplatky za průjezd kamionů přes naše území. Německý kancléř Gerhard Schröder navštívil Terezín a v tamním památníku se poklonil obětem holocaustu. Město Jihlava koupilo v dražbě za šest milionů korun tamní kostel Povýšení sv. Kříže. Býk zavřený v kravíně v Uhřínovicích přitiskl jednoho ze svých věznitelů k železnému hrazení kóje a vážně ho zranil. Každého z nás se ta věta dotkla osobně, a proto jsme se rozhodli podat trestní oznámení, komentoval šéf poslaneckého klubu KSČM Pavel Kováčik satirický pořad Českého rozhlasu, v němž Ester Kočičková alias doktorka Slizková poradila rodičům, jak mají odpovídat svým dětem na otázku „A kdo je to komunista?“, takto: Já svému dítěti a svým psům říkám, že komunisti jsou prasata. Šéf Radiožurnálu Jan Pokorný po komunistické stížnosti oznámil, že se komunistům co nejdříve omluví a napříště bude satirický pořad Kočičkové „bedlivěji kontrolovat“. Po půlročním vyjednávání podepsalo vedení
23.–29. KVĚTEN 2005 V RESPEKT 21
Českých drah kolektivní smlouvu s odbory. Z brněnského kardiocentra byl propuštěn do domácího ošetřování krnovský truhlář Jan Chalupa (51), který zde nedávno v unikátní transplantaci získal zároveň nové srdce, ledviny i játra. O 46 milionů korun se oproti původním předpokladům prodražila oprava Baťova mrakodrapu ve Zlíně. V Kersku se sešli ctitelé geniálního spisovatele Bohumila Hrabala. Koukáme, kůň – a úplně sám. Tak jsme ho hned pro jistotu zajistili, popsal jeden ze dvojice hlídkujících policistů, co se stalo, když s kolegou narazili v Polné na volně se procházejícího poníka. Kroměřížská studentka Zuzana Tvarůžková získala v arizonském Phoenixu první cenu v mezinárodní vědecké soutěži pro studenty v kategorii botanika. ČEZ zahájil zkoušky, jak by v pecích jeho elektráren hořelo zrní. Zemřela Stella Zázvorková. Na svou funkci šéfa finančního odboru krajského zastupitelstva rezignoval v Brně Petr Fridrich (ODS), kterého ochranka přistihla při krádeži dámského parfému v obchodním domě Carrefour; Fridrich se poté zhroutil a musel být hospitalizován v brněnské psychiatrické léčebně. Statistikové zveřejnili zprá-
vu, že Češi loni prohráli v hazardu rovných dvacet miliard korun. Dohromady 70 tisíc korun vynesla veřejná sbírka vyhlášená Českým svazem ochránců přírody na pomoc chilskému národnímu parku Torres del Paine, který nešťastnou náhodou zapálil český turista a způsobil zde škodu za 100 milionů. V bývalém pracovním lágru Vojna u Příbrami byl otevřen památník připomínající zločiny a zvůli komunistického režimu. Čeští hokejisté vyhráli ve Vídni mistrovství světa v ledním hokeji. V brněnské hale Vodova předváděli své bojové umění a schopnost rozbít hlavou desku mniši z čínského kláštera Šaolin. Po kontrole Nejvyššího kontrolního úřadu vyšlo najevo, že vedoucí pracovníci státního podniku Ředitelství silnic a dálnic si nechávali platit zahraniční výlety od firem, kterým pak přidělovali stavební zakázky. Tento způsob byl s ohledem na limitované státní prostředky zvolen proto, aby se podařilo udržovat základnu znalostí a vědomostí zaměstnanců, zejména v odborných oblastech, vysvětlilo chování svých lidí ministerstvo dopravy v interním dokumentu určeném vládě; když česká pobočka organizace Transparency
International označila takové chování za „typickou ukázku korupce“, ministerstvo slíbilo, že s podobnou praxí skončí. Nový generální ředitel vězeňské služby Luděk Kula varoval úřady, že zdejší věznice jsou přeplněné o pět procent nad stanovenou mez 18 200 osob a mělo by se uvažovat o stavbě dalšího kriminálu. Britská Barclay’s Bank oznámila, že bude financovat opravy panelových domů v České republice. Vinou neznámé technické závady se na silnici třetí třídy ve Sloupu v Čechách u České Lípy cestou na pole vzňal traktor. Před budovou ministerstva zahraničí v Praze byla odhalena socha Edvarda Beneše, československého prezidenta, který svými dekrety nařídil poválečné vyhnání zdejších občanů německého a maďarského původu a konfiskaci všeho jejich majetku; proti soše vznesly protest bavorská a maďarská vláda. Tým rakouských a amerických vědců došel po průzkumu kostí k názoru, že nejstarší evropský Homo sapiens žil před třiceti tisíci let v Mladečských jeskyních nedaleko moravské Litovle.
[email protected]
Q
INZERCE
adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 759, 224 934 441 e-mail:
[email protected],
[email protected] respekt on-line: www.respekt.cz předplatitelský servis: 800 100 634 (zelená linka)
Ročník XVI. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory:
[email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Řízením redakce pověřen: Marek Švehla. Zástupce šéfredaktora: Jaroslav Spurný. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika (
[email protected]): Eliška Bártová, Silvie Blechová, Hana Čápová, Jan Kovalík. Ekonomika: Marek Hudema (vedoucí), Marek Pokorný. Zahraničí: Zbyněk Petráček. Téma: Jiří Sobota. Civilizace: Josef Greš. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí). Dtp a grafická úprava: (
[email protected]): Mario Chromý, David Němec, Jakub Němeček. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Foto: Ludvík Hradilek. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: (
[email protected]): Milan Greguš, Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: (
[email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: MAFRA, a. s., Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 22. 5. 2005, © Copyright, R-PRESSE, spol. s r. o.