Kdo si přečte všechny řádky, dostane se do pohádky, doví se, co ještě neví. Tomu, kdo jen trochu sleví, kdo vynechá dvě tři slova, tomu se moc věcí schová a bude musit číst znova.
AlencinaCitanka_2016.indd 7
27.09.16 15:06
AlencinaCitanka_2016.indd 8
27.09.16 15:06
Alenka a svět Jeden, dva, tři, čtyři, pět. Pět poschodí má veliký bílý dům. A ve čtvrtém poschodí bydlí Alenka. Ráno se slunce dívá domu do oken. „Svět je krááásný,“ zpívá si Míša. Míša je Alenčin bratr. Chodí už do školy. Do první třídy. Po ránu si v koupelně vždycky zpívá. Míša si v koupelně víc zpívá a míň se myje. Alenka smí do koupelny až po Míšovi. Alenka má dost času. Nechodí ještě do školy. Alenka se myje dlouho. Učí mýdlo plavat v umyvadle, a mýdlo plavat nechce. Ne a ne. Vždycky se potopí. „Světe, zboř se,“ říká maminka na chodbě, „Míša si umyl sám uši.“ Potom přijde do koupelny babička. V umyvadle je voda bílá jako mléko, ale jako mléko nechutná. Voda je bílá od mýdla. „Svět to neviděl,“ řekne babička. Vytáhne mýdlo z vody, opláchne Alence ruce a postrčí ji k ručníku. Alenka si pomalu osušuje ruce a myslí na ten svět. Copak to asi jen svět je? Je krásný – zpívá si Míša. Dá se zbořit. Jinak by přece maminka neříkala: Světe, zboř se. A svět má asi také oči. Jinak by babička neříkala: Svět to neviděl. „Maminko,“ běží Alenka do kuchyně, „maminko, maminko, co je to svět?“ Míša snídá, má plná ústa rohlíku s máslem a huhňá: „Teda, ta naše Alena má ale otázky.“ „Co jsi chtěla vědět?“ zeptá se maminka. Chystá Míšovi do školy svačinu. „Co je to svět?“ „Svět?“ „Míša zpíval, že je krásný.“ „Kdo?“ „Přece svět.“ „To má pravdu.“
AlencinaCitanka_2016.indd 9
9
27.09.16 15:06
10
AlencinaCitanka_2016.indd 10
„A dá se svět zbořit? A má oči?“ Míša vyprskne. Ještě štěstí, že už dojedl. „Míšo, nesměj se Alence,“ okřikne ho maminka, „když chce vědět, co je svět, musíme jí to vysvětlit. Svět,“ řekne maminka, „to je všechno kolem nás. Lidé, domy, stromy, hory, řeka...“ „Hvězdy a měsíc a slunce a oblaka,“ řekne babička. Právě se vrátila z koupelny. „Auta a rakety,“ řekne Míša. „Kočky a pejskové taky?“ zeptá se Alenka. „A krokodýlové,“ řekne Míša. „Všechna zvířátka,“ ujišťuje babička, „i kamení i květiny.“ „A co paní Popelková?“ zkouší Alenka babičku. Paní Popelková roznáší v ulici poštu. „I paní Popelková,“ přikyvuje babička, „i my patříme do světa. Všechno, co vidíš, je svět.“ „Já se nevidím,“ řekne Alenka. „Tak se postav před zrcadlo,“ poradí Alence Míša. Hm. To by šlo. Míša na všechno přijde. Je to asi tím, že už chodí do školy. A jakou má školní brašnu! Žlutou se sklíčky. Alenka také dostane školní brašnu. Ale až k Vánocům. „Míšo, pospěš si!“ volá maminka. „Vždyť pospíchám,“ říká Míša, ale moc nepospíchá. Teprve když Míša odejde do školy, jde Alenka snídat. Sedí u stolu s maminkou a babičkou. Sedí a nejí. „A skříň je taky svět? A stůl je taky svět? A co rohlík? Rohlík je taky svět?“ Alenka se ptá a ptá, dokud jí maminka neporadí, aby víc jedla a míň mluvila. Po snídani jde Alenka do pokoje, kde má ve skříňce svoje hračky. Jen otevře dvířka skříňky, už jí vypadne medvěd Medoušek. „Ty můj chudáčku,“ řekne Alenka, „neuhodil ses? Nebudeš mít bouli? Počkej, já ti pofoukám záda.“
27.09.16 15:06
S Medouškem si Alenka sedne do křesla. Za oknem je vidět domy sídliště a mezi domy modré pruhy oblohy. Tak tohle je svět, přemýšlí Alenka. „Medoušku, víš, co je svět?“ hladí Alenka medvídka. „To jsem si mohla myslet, že nevíš. Svět je všechno, co vidíš. Tamhleta moucha je taky svět. A ty, Medoušku, jsi svět taky.“ Medoušek se tváří učeně. Jako vždycky, když mu Alenka vypráví. To by tak hrálo, aby holčičky byly učenější než medvídkové. „Tak co, Alenko, půjdeme do světa?“ vejde maminka do pokoje. Maminka dneska nejde do práce. Má volno. „Medouška mám vzít s sebou?“ „Jak chceš, Alenko.“ Alenka chce. Často brává Medouška s sebou do města. Ale dneska poprvé ho vezme s sebou do světa.
AlencinaCitanka_2016.indd 11
11
27.09.16 15:06
O Medouškovi
12
AlencinaCitanka_2016.indd 12
Alenka něco umí, ale to je její tajemství. To tajemství se jmenuje: mluvení se zavřenou pusou. Pusa se zavře, nahlas není nic slyšet, jenom se v puse pohybuje jazykem, jak se říkají slova. Opravdu, slyšet není nic. Medvěd Medoušek mluví také se zavřenou pusou. Proto ho není slyšet. Jinak se s Medouškem ani mluvit nedá. Alenka jde s maminkou do města, Medouška nese v náručí. To se Medouškovi líbí. Nerad chodí pěšky. Alenka ho učila chodit, ale Medouškovi se nechtělo. Vždycky upadl a dělal, jako že si ublížil. Jednou si dokonce řekl, aby mu Alenka zavázala koleno. Totiž, neřekl si o to nahlas. Mluvil se zavřenou pusou. Tou řečí, která je Alenčino tajemství. A tak jde Alenka s maminkou do města a nahlas neříká nic. Zato se zavřenou pusou toho napovídá moc. „Medoušku, dávej pozor, teď půjdeme okolo školy, kam chodí Míša.“ Medoušek se rozhlíží a vidí veliký dům s červenou střechou. Dům má hodně oken. Míša chodí do třídy hned vedle vchodu do školy. To už Medoušek zná. „Chtěl bys taky chodit do školy?“ zeptá se Alenka medvídka se zavřenou pusou. „Nechtěl,“ řekne Medoušek stejně jako Alenka, aby ho nikdo neslyšel, jenom Alenka. „Ale Medoušku, to by ses nenaučil číst a psát.“ „Já nepotřebuju číst a psát.“ „No tohle,“ řekne Alenka, jako říká maminka, když se diví. „Ale to z tebe vyroste docela hloupý medvěd.“ „To je to nejlepší,“ řekne Medoušek a oči se mu smějí. „Jen když bude dost medu.“ „To je s tebou práce,“ vzdychne si Alenka. „Když do školy nechceš, tak nechoď. Až odejdu do školy, budeš doma sám.“ „Maminko,“ řekne Alenka nahlas, „že může Medoušek se mnou chodit do školy?“
27.09.16 15:06
„Co tě napadá,“ řekne maminka. „Do školy se nosí brašna s tím, co je třeba k učení. Medvídci k učení nejsou třeba.“ Alenka zavře pusu a řekne Medouškovi, aby maminka neslyšela: „Nic si z toho nedělej. Vždycky když se ze školy vrátím domů, budu ti o škole povídat. A sama tě naučím číst a psát. A když budu ve škole, můžeš spát.“ Medoušek je spokojený. To je nápad! Medvídkové ze všeho na světě nejraději spí. A už je tu mlékárna. Sem chodí Alenčina maminka pracovat. Prodává za pultem mléko, housky a sýry. Dnes prodává
AlencinaCitanka_2016.indd 13
13
27.09.16 15:06
14
AlencinaCitanka_2016.indd 14
paní Bártová. V krámě právě nikdo není. Maminka se dá s paní Bártovou do řeči a paní Bártová podá Alence karamelku. „Děkuju,“ řekne Alenka pěkně nahlas. „Ať ti dá paní Bártová tamhletu sklenici s medem,“ navádí medvídek se zavřenou pusou Alenku. To se rozumí, že Medoušek chce med pro sebe. Protože medvídkové mají kromě spaní med ze všeho nejraději. „To tak,“ řekne Alenka se zavřenou pusou, „aby ses upatlal jako posledně, když jsem ti dala lžičku medu. Maminka tě musela umýt v umyvadle.“ „Tak co, Alenko, taky budeš prodávat?“ zeptá se Alenky paní Bártová. „Nejdřív se musí naučit počítat,“ řekne maminka. „Já umím,“ brání se Alenka, „jedna, dvě, tři, čtyři, pět,“ zamyslí se a počítá dál, „šest, sedm, osm, devět, deset...“ „Osmnáct, padesát, tisíc,“ řekne medvídek tajnou řečí. „Počítat umíš,“ řekne paní Bártová, „tak pojď mamince prodávat.“ Alenka jde za pult, posadí Medouška na desku stolu a prodává. Maminka chce deset rohlíků, mléko a jogurt. Alenka dá mamince rohlíky do sáčku a nesplete se ani o jeden. Opatrně donese mléko a jogurt. Maminka chce zaplatit korunou. „No tohle,“ řekne Alenka, „asi jste z laciného kraje,“ a paní Bártová se dá do smíchu. Do krámu přijde nějaká stará paní: „Copak, copak, dneska máte novou pomocnici?“ „To víte,“ řekne paní Bártová, „musíme si pomáhat, viď, Alenko,“ a pohladí Alenku po vlasech. Alenka jde s maminkou zpátky domů a cestou si zase povídá s Medouškem. Tou svou tajnou řečí. „Vidíš,“ povídá Alenka medvídkovi, „kdyby ses nenaučil počítat, ani bys nemohl prodávat, ani kupovat. Každý by tě ošidil.“
27.09.16 15:06
„Ále,“ brání se Medoušek, „já nic prodávat ani kupovat nechci. Půjdu do lesa a udělám si chaloupku z mechu.“ „Ale až vyrosteš, dřív ne,“ řekla Alenka. „To se rozumí, až vyrostu.“ Ještě štěstí, že takoví medvídkové nerostou.
AlencinaCitanka_2016.indd 15
27.09.16 15:06
Jak si zvířátka pomáhala
16
AlencinaCitanka_2016.indd 16
Jakže to je? Máme si pomáhat? A znáte pohádku, jak si pomáhala zvířátka? Dva králíčkové šli na procházku a cestou si povídali. Měli králičí starosti. „Co myslíš, králíčku, bude letos hodně zelí? Já zelí moc rád.“ „A to já chodím na jetel k potoku. Tam roste nejsladší jetel.“ „Jetel, to je dobrý oběd,“ povídá první králíček, „jetel k obědu, zelí k večeři, to by bylo něco.“ Králíčkové šli, povídali si, a najednou jeden z králíčků zmizel. Zčistajasna se ztratil. „Copak, copak?“ rozhlíží se první králíček, „kampak se mi poděl kamarád?“ Rozhlíží se a rozhlíží, a co to vidí? Králičí uši. Jen tak tu stojí králičí uši, jako by rostly ze země.
27.09.16 15:06
„Ať mě prožene liška, jestli tohle nejsou králičí ouška. Je to ale pořádek – králičí ouška bez králíčka. Kdo to kdy viděl? A co kdybych ty uši vzal s sebou? Třeba se budou hodit. Kdoví, třeba je nějaký králíček ztratil a teď je hledá a pláče.“ A králíček chtěl ty uši vzít, ale jak na ně sáhl, ozvalo se pod těmi oušky: „Au, au, kdo mě to tahá za uši?“ Králičí ouška patřila králíčkovi, který se ztratil. Ale on se neztratil, spadl do jámy a z jámy mu koukaly jenom uši. „Ale, ale, ty jsi mě polekal,“ zaprskal králíček, který do jámy nespadl. „A jak jsem se polekal já, když jsem do jámy spadl,“ zanaříkal králíček v jámě. „Tak jsem se polekal, že jsem ztratil řeč a nemohl jsem ani křičet.“ „Polekal ses a já se polekal také. A teď je konec lekání. Vylez ven a budeme se zase procházet.“ „Když já nemůžu vylézt. Nejde to. Potřebuju pomoc.“
AlencinaCitanka_2016.indd 17
27.09.16 15:06
„Počkej, podám ti packu.“ Králíček se nahnul nad jámou, natáhl packu, ale nedosáhl. „To je zlé, to je horší, to je nejhorší,“ povídá, „asi tam budeš muset, králíčku, zůstat.“ „Já nechci zůstat v jámě, mně se tady nelíbí,“ naříkal králíček, z kterého byly vidět jenom uši. „Zavolej pomoc, ať mi někdo pomůže.“ Králíček, který byl nahoře, vyskočil na kámen a volal na všechny strany: „Králíček spadl do jámy, kdopak nám ho zachrání? Jsme tady pod strání, hned za lesem, pospěšte, zvířátka, pospěšte sem.“
18
AlencinaCitanka_2016.indd 18
První přiběhla kozička, která se pásla na louce. Přiběhla s náručí trávy. „Milý králíčku, jenom buď statečný,“ volala, „ničeho se neboj. Tady jsem ti přinesla náruč trávy, kterou mám nejradši. Snad ti s ní udělám radost.“ A koza hodila trávu králíčkovi do jámy. Pak přiběhla slepice a už zdálky kdákala: „To je neštěstí, to je neštěstí, ale ničeho se, králíčku, neboj. Podívej, přinesla jsem ti klásky, ty mám nejradši, a ještě ti klásky přinesu. V kláscích je plno zrníček.“ Slepice vysypala klásky králíčkovi do jámy a běžela pro nové, aby mu udělala radost. „Děkuju, děkuju,“ děkoval králíček v jámě. A jak zvířátka nosila dárky, bylo z králíčka vidět pořád víc a víc. Stál na trávě a na kláscích a už mu bylo vidět oko a za chvíli i čenich. Tu se přihnalo prasátko: „Nic se neboj, králíčku, nic se neboj,“ volalo. „Naházím ti do jámy bukvice. Ty mám nejradši. Naházím ti jich do jámy, kolik budeš chtít.“
27.09.16 15:06