Rüdiger Bertram ilustrace Heribert Schulmeyer
? kvěle s o t ní já ! Nez ě n jako ý j d á n K o L AN. nuje ní v e M d L m t j O c O věk Čtrná nem C e opravdu e člo é s m ž j y d – al ízrak y ř k Ne, k p c y o me uje h iž vžd . To, že js d t e o l t s a ík ale nejlíp chlap o e n l h h dýna, c n n e o š Te L v edna – ví j li do y e a j k l o c a d y tíh ne vžd nás s ůbec o v t to, že ě a o n r Z t p . s a a u to in vl obylk eho v ou. A j k h a u a l r n y d t a neb dosta ofa z l r e t s íkovi. s u n a d m o e kat v s d jsem mu po MANA je o n d e j OOL t. Pro C ličkos a m šem dí… to ov o tvr t ň o Alesp
Obálka Coolman a já II.indd 1
GGrada Gra da Publishing, a.s. U PPrůhonu 22, 170 00 Praha 7 ttel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 e-mail:
[email protected]
www.grada.cz
Rüdiger Bertram ilustrace Heribert Schulmeyer
It ‛s ma coo n! l,
E, S Ň RA H C EŠ ZA Ž Ů M KDO
13. 10. 2014 11:46:12
Dosud vyšlo: COOLMAN a já COOLMAN a já - Zachraň se, kdo můžeš
Rüdiger Bertram ilustrace Heribert Schulmeyer
Zachraň se, kdo můžeš
komiksový román
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována ani šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
Rüdiger Bertram ilustrace Heribert Schulmeyer
Coolman a já
Zachraň se, kdo můžeš TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE: Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 5682. publikaci Z německého originálu Coolman und ich. Rette sich, wer kann (ISBN 978-3-7891-3186-8), vydaného nakladatelstvím Verlag Friedrich Oetinger, Hamburg, v roce 2011, přeložila Jana Bílková Ilustrace Heribert Schulmeyer Redakční a jazyková úprava Kateřina Klabanová Sazba a zlom Antonín Plicka Zpracování obálky Antonín Plicka Počet stran 176 Vydání 1., 2014 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. Title of the original German edition: Coolman und ich. Rette sich, wer kann text by Rüdiger Bertram, illustrations by Heribert Schulmeyer ISBN 978-3-7891-3186-8 © Verlag Friedrich Oetinger, Hamburg 2011 Czech edition © Grada Publishing, a.s., 2014 Cover Illustration © Heribert Schulmeyer ISBN 978-80-247-4717-0 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-9488-4 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-9489-1 (ve formátu EPUB)
Obsah SOS – Káj v nebezpečí ��������������������������������������������������������� 7 Londýn je far away ��������������������������������������������������������������� 21 Home, sweet home ��������������������������������������������������������������� 36 Na návštěvě u lordů ������������������������������������������������������������ 50 Domino s menhiry ����������������������������������������������������������������� 64 Vnuk Sherlocka Holmese ��������������������������������������������������� 78 Trojice s kormidelnicí ��������������������������������������������������������� 93 Hodina duchů ���������������������������������������������������������������������� 108 Nakonec přece jen Londýn ���������������������������������������������� 124 Audience u královny ���������������������������������������������������������� 140 Konečně domů ��������������������������������������������������������������������� 156 Královské vyhlídky ������������������������������������������������������������� 174
O autorech
Rüdiger Bertram Narodil se v roce 1967 v Ratingenu. Studoval historii, ekonomii a germanistiku a pracuje jako novinář a spisovatel na volné noze. Píše krátké satirické příběhy, scénáře a náměty pro film a tele vizi, především pro komedie a sitkomy. Publikoval již několik úspěšných knih pro děti, z nichž některé ilustroval Heribert Schulmeyer. Heribert Schulmeyer Narodil se v roce 1954 a už jako dítě rád kreslil komiksy, čemuž se věnuje dodnes. Studoval grafiku a ilustraci na odborné škole v Kolíně nad Rýnem, proslavil se komiksy pro dospělé a s velkým úspěchem ilustruje knihy pro děti. Heribert Schulmeyer pracuje mimo jiné také pro oblíbené Vysílání s myškou (Sendung mit der Maus) rozhlasové stanice WDR a je jedním je zakladatelů tzv. papírového divadla (Papiertheater) Kölner Kästchentreffen.
1. kapitola
SOS – Káj v nebezpečí Začneme starým záchranným člunem. Takovým červeným, dřevěným záchranným člunem se dvěma vesly a dírou ve ztrouchnivělém dřevě velkou asi jako palec. Člun pluje vlno bitím v Lamanšském průlivu. Někde mezi Anglií a Francií. Dokážete si to představit? Fajn. Nad člunem krouží hejno racků. Čekají na konec kluka se zvláštním kloboukem na hlavě. Se sinalým výrazem ve tváři sedí v louži na dně loďky a potichu šeptá „SOS“, jako by tím snad mohl přivolat na pomoc královskou flotilu. Máte to? Výborně, takže teď už víte, kdo jsem. Jsem ten kluk v loďce. Říkají mi Káj a klidně bych udělal supům kroužícím nade mnou tu radost a okamžitě bych umřel. Měli jste už někdy mořskou nemoc? Teď nemyslím, že vám bylo trochu nevolno, protože jste se plavili výletní lodí po řece a přejedli jste se při tom buchet. Myslím opravdovou mořskou nemoc.
7
Pokud ne, nemáte ani ponětí, o čem mluvím. Je to horší než průjem, spalničky, plané neštovice, ptačí chřipka, nemoc šílených krav, zarděnky, dýmějový mor a otrava rybami dohromady. Ale to ještě není to nejhorší. Nejhorší je to, že na lodi nejsem sám. Na přídi stojí chlapík s pelerínou a černou maskou na obličeji. Vychutnává si bouři a z plna hrdla vyzpěvuje námořnickou odrhovačku. Výprava velrybářská k břehům Grónska…
Suchozemská kryso!
No tak! Přidej se!
Lepší suchozemská krysa než potrava pro racky.
Tohle je brnkačka. Já už obeplul mys Horn.
8
Nemůžu. Nech mě umřít!
BL U BLM UM
Znáte COOLMANA? Asi těžko, protože kromě mě ho nikdo nevidí. Doprovází mě od mých čtyř let a já bych dal nevím co za to, aby to tak nebylo. Už jsem vyzkoušel všechno, jenom abych se ho zbavil. To mi můžete věřit. Ale COOLMAN je tu pořád, ať se mi to líbí, nebo ne. COOLMAN je můj osud a s tím nic nenadělám. Přestaň mávat! Vidím tě stejně jenom já. Musíme přece přivolat pomoc! Kouřové signály!
Co to tady děláš?
Pálíš nám loď!
Tři důvody, proč nemá cenu rozdělávat oheň: 1. Na oheň je hladina příliš rozbouřená. 2. Dírou nám do loďky proudí voda, takže by plameny stejně hned uhasila. 3. Na trajektu už si dávno všimli, že jsem ze zádi náhle zmizel.
9
Hodili mi přece do vody ten člun, abych se neutopil. Pak se snažili ten obří trajekt obrátit, aby mě vylovili. Je snadnější obrátit mrože ve vaně než takovou obrovskou loď uprostřed moře. To může trvat opravdu dlouho. Mám dost času na to, abych vám povyprávěl, jak jsem se do loďky vlastně dostal. A proč mám na hlavě originální klobouk slavného britského námořního hrdiny, admirála Horatia Nelsona. Ani v jednom není COOLMAN – překvapivě – úplně nevinně. To ale musím vzít pěkně od začátku. Představte si, že se čas vrátil o čtrnáct dní zpátky a já teď sedím na zadním sedadle našeho auta. Máte to? Dobře, a já si radši pospíším, než se loďka definitivně potopí nebo mě mořská nemoc vážně přemůže. O DVA TÝDNY DŘÍV „Bude se ti to líbit. Stoprocentně!“ Máma se ke mně otočí a věnuje mi svůj nejzářivější úsměv. Umí to dobře, je přece divadelní herečka. Stejně jako táta. U obou člověk nikdy neví, jestli to myslí vážně, nebo jestli to je jenom nějaká role. Například role starostlivých rodičů, kterým leží na srdci školní kariéra jejich dětí. A přitom jsou rádi, že budou mít čtrnáct dní pro sebe.
10
Jsme na cestě k parkovišti před školou. Odtud odjíždí autobus, který nás doveze k trajektu. Loď nás dopraví přes Lamanšský průliv do Anglie a pak budeme pokračovat do Londýna. Tam na nás čeká čtrnáct dní prázdnin s výukou angličtiny. Za to vděčím COOLMANOVI. Angličtinářka Maierová řekla, že moje angličtina je awful. COOLMAN tvrdil, že awful znamená fantastická, jedinečná, nepřekonatelná.
To přece taky!
Ale to právě není pravda. Jenomže já mu to celou dobu věřil a při vyučování jsem to s ní nepřeháněl.
11
Moje největší chyba: Příliš často poslouchám COOLMANA, přestože jsem se z toho měl už dávno poučit. Teprve až když jsem z angličtiny dostal pětku, našel jsem si to slovíčko ve slovníku. Tam to stálo černé na bílém: Awful neznamená „fantastický, jedinečný, nepřekonatelný“, ale hrozný, strašný, příšerný. Mojí jedinou útěchou je, že angličtina mojí starší sestry Anti není o nic lepší, a proto jede do Londýna taky. Tak aspoň nemusím jet sám. Jak sám? Já jedu přece taky!
My English is god. Tvoje angličtina je bůh???
A co chceš dělat v Anglii? Neumíš přece vůbec anglicky!
12
Mluvím dialektem. Tomu všichni nerozumí!
Hlasitě si vzdychnu a Anti na zadním sedadle vedle mě se na mě podívá. „Anglie bude skvělá! Ne jako tady, kde věčně svítí sluníčko. V Anglii bude pořád zataženo – a to bude úžasně depresivní,“ pokouší se mě utěšit, protože můj povzdech asi nějak špatně pochopila. Anti se vlastně jmenuje Antigona, ale to jméno se jí nelíbí. Říká si Anti – a to se k ní po pravdě řečeno hodí mnohem víc. Anti zase odvrátí pohled, podívá se z okna a zapne si iPod. To je vidět. Dlouhé, načerno obarvené vlasy, které jí zakrývají obličej a uši, rytmicky poletují nahoru a dolů, tak nahlas si pustila basy. Zřejmě se někdy přihlásím do pořadu „Vsaďte se, že…“. Vsadím se s vámi, že podle poletování jejích vlasů poznám, jakou písničku právě poslouchá. Do televize by si ale Anti musela vzít na sebe něco pozitivnějšího. Jako doplněk k načerno obarveným vlasům nosí výhradně černou barvu – a to vypadá na obrazovce zhruba tak sympaticky, jako kdyby Darth Vader moderoval předpověď počasí. Jedeme kolem domova důchodců a vtom mě napadne, že jsem se úplně zapomněl rozloučit s Adolfem Sekem.
13
„Zastav! Okamžitě zastav!“ zařvu. Táta prudce dupne na brzdu. Asi si myslí, že jsem si zapomněl pas nebo těch dvacet balení celozrnného chleba, co mi máma nabalila, protože v Anglii se k snídani místo chleba toastují lisované hobliny. Adolf Sek bydlí v domově důchodců a svým způsobem je to můj kamarád, přestože mě zpočátku považoval za kapesního zloděje. Ale to teď vyprávět nechci. Otevřeným postranním okýnkem sáhnu po klice. Zevnitř se dveře otevřít nedají, protože naši si myslí, že jízda autem bez dětské pojistky je pro dvanáctiletého kluka příliš nebezpečná.
Počkej na mě!
Co se děje?
Nemůžu otevřít dveře.
Nemám chuť se s COOLMANEM dohadovat. S ním se stejně diskutovat nedá. Takže ještě jednou otevřu dveře, aby mohl vystoupit i COOLMAN. Anti mě zpoza dlouhých čer-
14
ných vlasů pozoruje, jako bych se zbláznil. Nemá o COOLMANOVI ani ponětí, stejně jako naši. A je to tak lepší, protože jinak bych prázdniny nestrávil v Anglii, ale někde na klinice. „Sejdeme se u autobusu,“ houknu a pádím k domovu důchodců. Času mám dost, protože máma si při cestování zásadně nechává bohatou časovou rezervu. Nejradši by vyjela už včera večer a postavila na parkovišti stan, aby měla jistotu, že nepřijedeme pozdě. Běžím přes trávník a otevřeným okýnkem lezu do chodby. Cesta přes vstupní halu domova důchodců je příliš nebezpečná, protože tam jsou krokodýli a číhají na snadnou kořist. Samozřejmě se nechci vyhnout skutečným krokodýlům, ale stoletým vdovám, které tam podřimují na křeslech. Nejenže těmi svými vráskami vážně připomínají plazy, ale používají taky stejnou techniku lovu. Na první pohled vypadají jako mrtvé, ale jakmile se k nim přiblíží mladý návštěvník, vrhnou se na něj a začnou se s obětí mazlit, dokud nešťastníka ze spárů těch kostlivkyň nevysvobodí po hodinách utrpení ošetřovatel. To všechno jsem už zažil. Nemám nejmenší potřebu si to zopakovat. Takže volím trávník a okno jako vždycky. Po mých návštěvách se už v trávníku rýsuje vyšlapaná cestička. Lezu oknem a klepu na dveře, kde bydlí Adolf Sek. Jeho pokoj má číslo 0815. Za chvilku otevře.
15
„Ahoj, hochu, rád tě vidím,“ zdraví mě Adolf Sek. Býval námořníkem, je potetovaný po celém těle a taky má potíže s neviditelným průvodcem. Jmenuje se SUPERVILÉM a COOLMAN ho nemá zrovna v lásce. Cos to říkal, ty zelenáči jeden?
Supervilém je chvástal stará.
KO
Mami!
P
Já už dávno spasil svět, když tys ještě dělal do plenek.
Adolf Sek je jediný, kdo si dokáže představit, co s COOLMANEM musím vytrpět. Bude mi chybět, až budu v Anglii. Teda samozřejmě Adolf Sek, ne COOLMAN. „Chtěl jsem se jenom rychle rozloučit. Jedu na čtrnáct dní do Londýna,“ vybafnu na Adolfa Seka. „No, to je skvělá náhoda, hochu,“ odpoví. „To mi tam můžeš doručit dopis. Počkej chvilku. Hned to bude.“
16
Adolf Sek sáhne po psacím bloku a napíše pár řádků. Pak vloží papír do obálky, stříkne na ni trochu vody po holení a slinou dopis zapečetí. „Hotovo,“ prohlásí, jakmile na obálku dopíše jméno adresáta. „Tohle odevzdáš královně. Ale jenom osobně, hochu. Rozumíš?!“ „Komu?“ Zírám na něj, jako by po mně chtěl, abych v Himálaji doručil pohled Yettimu. „Královně. Copak neslyšíš? Ta přece bydlí taky v Londýně.“ „Proč dopis nepošlete poštou?“ ptám se, protože si nedovedu představit, že by se jen tak dalo zazvonit na dveře Buckinghamského paláce a předat tam dopis. „Ne, ne, ne! To nepřichází v úvahu. To by padnul do rukou někomu z těch jejích tajemníků. Osobně je to mnohem jistější.“ „Ale královna vás přece vůbec nezná!“ „Tak to jsi vedle jak ta jedle, hochu,“ odpoví Adolf Sek a vyhrabe starou fotografii, na které stojí v přístavu vedle mladice ve staromódních šatech. „Prožili jsme spolu románek, když jsem kotvil s lodí v Austrálii, kde právě byla na státní návštěvě. Skoro jsme se vzali, ale nedovolili jí to.“ Váhám, jestli mu mám tu historku věřit, nebo ne. Dáma na fotce nevypadá jako princezna. Na druhé straně, v máminých bulvárních časopisech princezny taky nenosí na hlavě korunu nebo šaty s kanýrem, ale vypadají úplně normálně.
17
*
„Tak ruku na to, hochu!“ A já už vím, jak to uděláme!
To mě dojímá! Musíme mu pomoct!
Ty odvedeš pozornost stráží. A já odevzdám dopis.
A převezmu malou odměnu. To nemůžeme zvládnout. To si piš, že to zvládneme!
18
COOLMAN nedá jinak a Adolf Sek se na mě pořád tak prosebně dívá. Co mi zbývá? Slavnostně mu ji stisknu a pevným hlasem řeknu: „Ruku na to!“ Možná jsem na to přistoupil i proto, že mi jeho historka připomněla Lenu. Lena se mnou chodí do třídy a nějakou dobu jsme spolu vážně chodili.
Tak nějakou dobu, jo? Bylo to přesně…
… pět minut.
Zato to ale bylo velmi intenzivních pět minut. Třebaže jsem Lenu čtyři minuty z celkového času neviděl, protože byla na záchodě. Přesto vím, jak to s člověkem zamává, když mu někdo zlomí srdce. Hrozně. Hrozitánsky to s ním zamává.
19
ŇAM ŇAM!
20
2. kapitola
Londýn je far away S dopisem od Adolfa Seka v kapse dorazím půl hodiny nato na parkoviště u naší školy. Anti už sedí v autobuse a poslouchá hudbu. Vlasy jí poletují, jako kdyby měla na uších místo sluchátek ventilátor. Naši stojí před autobusem a klábosí s ostatními rodiči. Nikdo z nich nevypadá na to, že by během následujících čtrnácti dní svoje děti postrádal. Právě naopak! „Hej, kámo! Tos nečekal, co?“ Někdo mi zezadu poklepe na rameno a další hlas řekne: „To je fakt super! Parádně si to spolu užijeme! Fakt!“ Nemusím se ani otáčet. Vím i tak, že je to Alex s Justinem. Tři důvody, proč nápad s jazykovým kurzem v Londýně ze začátku nevypadal tak marně: 1. Myslel jsem, že budu mít čtrnáct dní pokoj od COOLMANA. 2. Myslel jsem, že se na čtrnáct dní zbavím Alexe a Justina. 3. Myslel jsem, že se čtrnáct dní vyhnu Leně a nějak se s tím vyrovnám.
21
S bodem jedna a dva jsem byl úplně mimo. To jsou přece dva fajn kluci a nejspíš jim to i pálí.
Ti dva nejsou ani fajn, ani jim to nepálí.
Jak se jmenuje hlavní město Anglie? Paříž, kámo. To přece ví každej!
Přesně tak! Paříž zní typicky anglicky.
Neříkal jsem to? Jsou fajn a pálí jim to.
Představte si mentální schopnosti lamy a vydělte je patnácti. Pak zhruba dostanete IQ Alexe a Justina dohromady. Když jsem sem do města přišel a ještě jsem tu nikoho neznal, pohrozila Anti oběma výpraskem, jestli se ke mně nebudou chovat jako kámoši. Myslela to dobře a neměla ponětí, co tím způsobí. Od té doby jsou mi Alex a Justin věčně v patách. Oba dobře vědí, že Anti má černý pásek v karate, a to nejen proto, že se jí tak líbí černá.
22
Alex a Justin mi právě hrdě vyprávějí, že na ten jazykový kurz dostali stipendium pro méně nadané, když nás vedoucí zájezdu začne zahánět do autobusu. Běžím k našim, abych se rozloučil. Máma si naštěstí odpustí pusu na rozloučenou. Určitě se musela dost přemáhat, protože jako herečka si jinak nenechá ujít žádnou příležitost k vystoupení před publikem. Táta mi podá ruku a pohladí mě po vlasech. To je O.K. Když nastoupím do autobusu, Alex a Justin právě vyhánějí dva kluky, protože se lehkovážně usadili v poslední řadě. „Hej, kámo! Držíme ti místo,“ křičí Alex, když mě uvidí stát v uličce. „Tady vzadu je to fakt nejlepší! Můžeš tady suprově střílet po ostatních papírovýma kuličkama!“ volá za mnou Justin a s úšklebkem drží ve vzduchu foukačku. Anti si na sedadlo vedle sebe položila cestovní tašku, takže tam volno není. Nevypadá to, že by mi chtěla místo uvolnit. Vydám se tedy do rukou osudu a jdu dozadu za Alexem a Justinem. Jakmile se posadím, dorazí na parkoviště limuzína a kvičící pneumatiky zastaví přímo vedle autobusu. Auto patří starostovi. Je fajn, že přišel osobně říct místní mládeži „bye-bye“. Jenomže to on v úmyslu nemá. Ani nevystoupí z auta. Přijel jenom proto, aby zavezl dceru na autobus. Nevěděl jsem, že jede taky, takže ze seznamu „Důvodů, proč nápad s ja-
23
zykovým kurzem v Londýně ze začátku nevypadal marně“ škrtnout i bod číslo tři. Lena vyskočí z auta a nastoupí do autobusu.
Podívej se, je tu Lena!
Neříkej.
Ahoj Leno, nechceš si sednout k nám?
Tak jí zamávej!
Buď zticha!
To samozřejmě vůbec není třeba, protože Lena COOLMANA stejně neslyší. Kromě toho by si vedle mě nesedla ani v případě, že by to bylo poslední místo v autobuse a musela by celou cestu stát. Mezi námi je konec. Všechno je pryč. Navždycky. Aniž by mě poctila jediným pohledem, sedne si Lena na sedadlo o dvě řady přede mnou. No výborně! Teď se ještě budu muset celou cestu dívat, jak se jí houpá culík.
24
„Už jsi byl někdy v Londýně, kámo?“ vytrhne mě Alex z myšlenek. Při tom se snaží odlepit zaschlou žvejku ze sedadla před sebou. Jenom doufám, že… Pozdě, protože už ji strčil do pusy a přežvykuje, aby zase změkla. „Nejvíc se těším na Eiffelovku, kámo!“ oznamuje mi Alex s hlasitým mlaskáním. „A na gilotinu! To by bylo, kdyby tam zrovna někoho popravili, až tam budeme,“ dodává Justin. „Nechci vám kazit radost, ale asi si to trochu pletete,“ zkouším je opatrně upozornit na jejich omyl. „Eiffelovka je v Paříži a ani tam už se gilotinou pár let nepopravuje. My jedeme do Londýna.“ „Fakt?“ Justin vypadá zklamaně. „A co je teda v Londýně k vidění, kámo?“ ptá se Alex, protože je mu zřejmě celkem jedno, kam jede. „No třeba Big Ben,“ uvádím ho ochotně do obrazu. „To je rapper, nebo basketbalista?“ zajímá se Alex. „Tak za tím se musíme každopádně zastavit, když je tak slavnej,“ říká Justin. Tady je každá snaha marná!
25
Oni si opravdu mysleli, že s Big Benem se dá mluvit. HAHA! Říkal jsem přece, že nejsou právě nejchytřejší.
Ten Big Ben stejně určitě mluví jenom anglicky. Nerozuměl by jim ani slovo.
Big Ben je zvon!
Víš to jistě?
Odpověď si ušetřím. Řidič autobusu mi to usnadnil tím, že právě pustil hudbu. U dveří byla krabice, kam mohli všichni odevzdat svoje nejoblíbenější cédéčko, aby je řidič mohl pouštět cestou. I já jsem jedno odevzdal. Na cestu jsem si vypálil mix z toho, co poslouchám nejradši. Dívám se z okna na okolní krajinu. Je to sice docela nuda, ale pořád je to podstatně lepší než se dívat na Lenin culík. Alex a Justin se taky nudí – a to věští malér. Začali hrát na ponorky. Alex si drží ruce před očima jako dalekohled a dává rozkazy k vystřelení torpéda: „Novej cíl: třetí řada vpředu, levý sedadlo. PAL!“
26
Justin nabije foukačku a střílí po autobuse jednu navlhčenou papírovou kuličku za druhou jako torpéda. „Zásah, jde ke dnu!“ křičí Alex, kdykoliv se Justinovi podaří někoho zasáhnout. Většina jeho střel míří naštěstí vedle. Přesto raději dělám, jako bych ty dva vůbec neznal, a dál se nezúčastněně dívám z okna. Když dohraje první cédéčko, máme už za sebou sto kilometrů. Řidič pustí další a hned po prvním taktu poznám, že je to to moje. Ale něco tu nehraje. Není to nahrávka, kterou jsem chtěl zkopírovat. Je to … je to … je to … je to absolutní průšvih, TEN NEJNEPŘEDSTAVITELNĚJŠÍ TRAPAS. Z reproduktoru je slyšet, jak někdo brnká pár akordů na kytaru a při tom zpívá písničku, kterou sám složil. Znám tu písničku. Dokonce líp, než bych chtěl, a zní takhle: „Naše láska dlouho netrvala, po pěti minutách se zpřetrhala. Já jsem tě tak miloval a ten konec se mnou zamával. Leno, na kolenou tě prosím, stále tě v srdci nosím: Ještě jednu šanci nám dej, naší lásce přítrž nedělej!“
27
Přídavek! Přídavek!
To bude hit!
Nevím, o čem to mluvíš. V životě jsem tu písničku neslyšel.
Zatím nikdo neví, že z reproduktorů momentálně duní můj hlas. Nahrál jsem tu písničku přes mikrofon na počítač a uložil jsem si to. Bylo to krátce po příhodě s Lenou. Musela se nějak dostat mezi ostatní data na cédéčko. Dokud nikdo neví, že to zpívám já, je moje situace nepříjemná, ale ne beznadějná. „To zpíváš přece ty, kámo!“ zařve Alex tak hlasitě, že to slyší úplně všichni. „No jo. To je náš Káj,“ přidává se k němu Justin a ukazuje na mě prstem. „Potlesk pro Káje!“ Jim oběma se písnička líbí. To ale není žádná známka kvality. Všechny děti v autobuse se na mě se smíchem dívají. I Lena se po mě krátce otočí. Jenomže se jako jediná nesměje, teda kromě Anti. Lena vypadá dost naštvaně a Anti kvůli sluchátkům nic neslyšela. To jsou vážně vyhlídky: Teď budu celou cestu za pitomce, co skládá slaďáky.
28
Schovám se pod mikinu a dělám, jako bych spal. I když v tom hulákání ostatních se snad ani usnout nedá. Teď nemůžeš spát! Musíš rozdávat autogramy!
Ani náhodou. Stejně je to jenom trik, jak mě vylákat z úkrytu. Jenomže já nejsem na hlavu. Prostě zůstanu pod mikinou, dokud smích neustane. Naštěstí mi svítí hodinky. Takže můžu i ve tmě sledovat, kolik je hodin. Po půlhodině smích konečně ustane. Rozhodnu se pro jistotu ještě čtvrt hodiny počkat, než se zase odvážím vykouknout zpod mikiny. Při tom doopravdy usnu a zdá se mi, že COOLMAN se s tou mojí písničkou proslavil. Rádio to hraje pořád dokola a na všech jeho koncertech je vyprodáno. Jakmile COOLMAN vstoupí na jeviště, začnou holky v prvních padesáti řadách ječet nadšením a házet na něho plyšáky. Já mám za úkol nosit mu oblečení a starat se o to, aby měl v šatně
29
vždycky podnos s hromadou cheeseburgerů. Je to spíš noční můra než sen, taky protože COOLMAN sní všechny cheeseburgery sám a nenechá mi ani sousto.
To není sen! Jsem hvězda!
ÍÍÍÍÍ! To je on!
COOLMAN! Za ním!
Káji, probuď se! Zachraň mě!
COOLMANOVO volání o pomoc mě vytrhne ze sna. Stáhnu si mikinu z hlavy, ale okamžitě se zase schovám. Znáte ten pocit, když jedna noční můra plynule přechází v druhou? Problém je jenom v tom, že tohle už není sen. Je to skutečnost a mohla by pro mě a pro ostatní v autobuse znamenat konec.
30
Autobus se dostal na špatnou stranu silnice. Velkou rychlostí se řítí vlevo, a to znamená buď to, že řidič usnul, nebo že dostal infarkt. Možná se mu noha zasekla na pedálu a autobus se teď šíleným tempem řítí po dálnici, jako by ho řídil duch. Nikdo ze spolucestujících si toho zatím nevšiml. Alex a Justin chrápou na zadních sedadlech. Zbytek v klidu podřimuje, poslouchá hudbu nebo hraje karty. Na co ještě čekáš? Musíme je zachránit.
Ale jak?
Já převezmu řízení a ty ho přivedeš k životu umělým dýcháním.
Musíš mi věřit. Já už pár autobusů zachránil!
Nemůžeme se vyměnit?
COOLMAN má pravdu: Teď musím zachránit autobus a jeho posádku před katastrofou. Když se mi to podaří,
31
ostatní možná z vděčnosti a obdivu zapomenou na tu záležitost s písničkou pro Lenu. Vyskočím a utíkám po úzké uličce mezi sedadly, abych se dostal dopředu k řidiči. Snažím se při tom působit klidně, aby v autobuse nevypukla panika. Nebude to hračka, ale musím to nějak zvládnout a dostat autobus zpátky na pravou stranu a zabránit tak hrozícímu neštěstí. Na chvilku – a to se často nestává, vlastně dokonce nikdy – jsem dokonce rád, že je COOLMAN se mnou. Ještě asi tři metry a jsem u řidiče. Zezadu vypadá, jako by byl úplně v pořádku. Možná ho jenom drží pás, takže nemůže bezvládně klesnout na volant. Už jenom dva metry … Najednou mě nějaká ruka chytí za paži.
Hlavně se nenechej zdržovat. Jde o každou vteřinu.
Smyčka
To na mě chobotnice taky zkoušela, když jsem chtěl zachránit Titanic.
Ale někdo mě drží.
32
A nevyplatilo se jí to.
Jenomže mě nechytila chobotnice. Je to Anti. „Kam jdeš?“ ptá se ségra. „Pusť mě!“ křičím. „Bude po nás, když nezachráním autobus!“ Nemůžu za to, když vypukne panika. Anti mě prostě neměla držet. „O čem to mluvíš?“ Moje ubohá, nevědoucí sestra nemá ani ponětí, že jí hrozí smrt. „Řidič je v bezvědomí! Přejeli jsme na špatnou stranu silnice! Brzy se s něčím srazíme!“ Anti hlasitě vzdychne a shovívavě se na mě dívá. „Už nějakou dobu jsme v Anglii. Tady se jezdí vlevo. Neslyšel jsi o tom?“ „Ale … ale … ale …“ V hlavě se mi toho děje nějak moc najednou, než abych ze sebe dokázal vysoukat rozumnou větu. „Prospals přejezd pod mikinou. Nechtěla jsem tě budit.“ Zahanbeně a s ostudou se šourám zpátky na svoje místo. Teď už tu nejsem jenom za pitomce, co skládá slaďáky, ale za pitomce, co skládá slaďáky a chtěl úplně nesmyslně zachránit autobus. Všichni se chechtají, a kdybych byl na jejich místě, chechtal bych se určitě taky. Jenom Lena se nesměje. Soucitně se na mě dívá, a to je snad ještě horší, než kdyby se mi vysmála.
33
Znovu si zalezu pod mikinu a zůstanu tam, dokud nedorazíme do Londýna. V cíli jsme rychleji, než jsem čekal. Průvodce nás nechá vystoupit v díře, kde je podle mě maximálně padesát domů. Jinak jsou tu jen pole, louky a lesy – a taky hrádek na kopci nad vesnicí. Vzal bych jed na to, že Buckinghamský palác to nebude. „Londýn teda není nic moc,“ prohlásí Justin, když vystoupí z autobusu na ulici bez asfaltu. „Taky jsem si to představoval větší. Ale aspoň bude jednodušší najít toho Big Bena,“ přizvukuje Alex. Anti jako první vysloví otázku, kterou mají na jazyku všichni kromě Alexe a Justina: „Kde to jsme?“ „Na předměstí Londýna,“ vysvětluje nám průvodce. „Tady je to mnohem klidnější než ve městě a odtud to do města není daleko.“ Ukáže na modrou směrovku: „London 5 Miles“. Široko daleko není vidět nikoho, kdo by nás přišel vyzvednout. Sedíme na kufrech v prachu cesty a čekáme, až se objeví hostitelské rodiny, u kterých máme bydlet. Ale nikde nikdo. Celá vesnice je tak tichá, jako by ji všechno obyvatelstvo opustilo už před lety. Možná tu poblíž vybuchla jaderná elektrárna a my o tom nevíme, protože jsme seděli v autobuse.
34
„Žádný strach, však oni přijdou,“ uklidňuje nás průvodce a dívá se na hodinky. Protože stejně nemám nic lepšího na práci, jdu ke směrovce s nápisem „London 5 Miles“. Nevím přesně co, ale něco mi na ní nesedí. Dojdu až k ní a vidím, že někdo přebarvil nulu na modro. Super! Takže do města je to jen 0,5 míle.
No a?
Je to PADESÁT mil!
35
Ta nula je ZA pětkou.
3. kapitola
home, sweet home Postupně se přece jen několik Angličanů objeví, ale bohužel stejně nerozumíme tomu, co říkají. Jejich jazyk se angličtině, kterou jsme se učili ve škole, podobá zhruba jako italština finštině. Domorodci mluví dialektem a zní to jako vrčení psa, když mu chce člověk sebrat kost. Většina z nich tak i vypadá. Úsměv se zřejmě do zdejších končin moc nerozšířil. Možná, říkám si, jsou to všechno nevolníci, které si podrobil pán nahoře na hradě a vykořisťuje je. Podobně jako chudáky rolníky v Robinu Hoodovi, protože to byl přece taky Angličan. Uděláme to taky tak.
36
Okrademe boháče.
Přesně! A rozdáme to chudákům.
Jak rozdáme? To bude pro nás!
Dokonce i vedoucí zájezdu má problém zdejším lidem porozumět. Jen stěží nás dokáže přiřadit ke správným rodinám na seznamu. Jakmile jména konečně najde, šourají se vyvolaní chudáci se svěšenou hlavou za hostitelskými rodinami, jako by je Angličanům právě prodali na jednotném evropském trhu s otroky. Jako poslední zůstaneme už jenom my čtyři: já, Lena, Alex a Justin. Anti se poroučela už před půl hodinou. „Jdu se trochu projít,“ řekla a vytratila se. Nejspíš hledá autobusovou zastávku, kde se scházejí teenageři z vesnice, balí si cigarety a popíjejí lahváče. Takovou zastávku najdete všude. Dokonce i v tom největším zapadákově všech zapadákovů a pravděpodobně i ve střední Africe a na severním pólu, kde nejezdí autobusy, ale jenom psí spřežení. Tam posedává eskymácká mládež v tuleních kožešinách, popíjí rybí tuk a čeká, až se setmí, aby mohla nasprejovat graffiti na další iglú. Aspoň tak si to představuju.
37
Tady to září moc bíle!
Hej, to taky uděláme.
Vůbec jsem to nemyslel osobně.
Lena sedí na kufru a je naštvaná. Na mě ale ne. No, možná taky. Kvůli písničce v autobuse. Ale ještě naštvanější je na organizátory pobytu. Před chvílí držela průvodci před nosem smlouvu. Tam stojí černé na bílém, že naše ubytování nebude víc jak pět minut od centra Londýna. Průvodce se jenom soucitně zašklebil a ukázal jí zadní stranu smlouvy, kde bylo drobným písmem napsáno, že údaj s pěti minutami souhlasí. Ale jenom když se letí vrtulníkem. Jediní, kdo ještě nepochopili, v jak beznadějné situaci se nacházíme, jsou Alex a Justin. Hádají se kvůli tomu, jestli je v Londýně McDonald´s, nebo ne. „Tak se rozhlídni kolem, kámo. Tady nemaj ani stánek s kebabem,“ nedá se Alex.
38
„Ale něco přece jíst musej. No vážně, bez McDonald´s a kebabů přece Londýnci vymřou hlady,“ namítá Justin. „Možná proto jsou na tom všichni tak špatně. Maj hlad.“ „Asi máš pravdu. Ještě že jsem si v autobuse všechno nesněd‘.“ Justin vyloví půlku kebabu v igelitu. Dřív, než oběma stihnu vysvětlit, že … 1. tohle není Londýn, 2. obyvatelům Londýna se neříká Londýnci a 3. člověk může klidně přežít i bez hamburgerů a kebabů, … přisviští vesnickou silnicí rolls-royce a zabrzdí těsně před naším autobusem. Konečně! Už si pro nás přijeli! Víš to jistě, že si přijeli pro nás?
A pro koho by asi tak přijeli?
Dveře spolujezdce se otevřou a z auta namáhavě vyleze starší pán. Má na sobě černý oblek, bílé rukavice a vypadá přesně jako lokaj v televizní skeči „Večeře pro jednoho“, na kterou se naši dívají vždycky na Silvestra. Lokaj obejde
39
limuzínu. To chvíli trvá. Nejen kvůli věku, ale taky proto, že je to pořádná štreka. Když konečně dojde na druhou stranu, prudce otevře zadní dveře a vybafne chraplavým hlasem co nejhlasitěji: „Our Lordship, the Earl of Sherwood-Wellington, Duke od South-North-Indian and the Islands of Nocash.“ Z auta vystoupí kluk sotva starší než já. Podívá se na nás, svraští čelo a nesouhlasně zavrtí hlavou. Možná proto, že jsme se před ním všichni okamžitě nevrhli do prachu. „Pryč se šlechtou! Ať žije demokracie!“ mám sto chutí zařvat, protože mi na první pohled nepadl do oka. Ale ušetřím si to, protože jinak bych potom musel Alexovi a Justinovi zdlouhavě vysvětlovat, co to znamená demokracie. A na to by čtrnáct dní v Anglii určitě nestačilo. Jeho lordstvo se ještě jednou opovržlivě podívá na nás kluky a pak se obrátí k Leně. „Tisíckrát prosím o prominutí za mé neodpustitelné zpoždění,“ vysype v perfektní němčině s téměř neznatelným
Uklidni se! Ještě ho rozzlobíš!
40
Máš něco proti?
