Kdo vyhrává v kasinech 13

6

respekt.cz Ročník XVIII. V 5.—11. 2. 2007 Cena: 25 Kč V předplatné ČR 20 Kč

Mobilem k rakovině 3 V Důležitý obchod pro ODS a ČSSD 3 Estonsko, náš vzor? 9 V Česká eurošestka proti Angele 5 13

SK 39 Sk; DE 2,30 €; AT, BE 2,50 €

Kdo vyhrává v kasinech

komentáře VE HVĚZDÁCH Vrátit, co bylo ukradeno? Na to kývne každý konzervativec. Jenže nejkonzervativnější instituci Evropy, švýcarským bankám, trvalo kývnutí pěkně dlouho a přišlo až ve vrcholně vypjaté atmosféře. Před deseti lety, 5. února 1997, ohlásila tamní „velká trojka“ založení fondu pro oběti holocaustu. Nebyl to konec všech sporů. Byla to však neklamná známka globální změny. Rozhodování už nemají v rukou pouze vlády a bankovní domy, ke slovu se hlásí veřejný tlak. Uchovávaly majetky úplně všech. Podnikatelských dříčů, zlodějských zbohatlíků i genocidníků – v mnoha případech

Bankám navzdory tedy obětí i jejich vrahů. Tak fungovalo know-how švýcarských bank. Bylo spjaté s jejich kamennou neměnností, bankovním tajemstvím a vyhovovalo všem – od bankéřů přes komunistické bossy až po africké či latinskoamerické kleptokraty. Jenže s pádem železné opony se objevuje výraz restituce – a netýká se jen postkomunistického světa. Co je s obsahem účtů, jejichž majitelé skončili v plynových komorách? Tak se ptají přeživší potomci, zejména v USA. Na mediální scéně se na podzim 1996 objevují výrazy jako „spící konta“ (bankami de facto ukradené vklady) a nedoložené nároky, na právní scéně pak advokát Edward Fagan a institut hromadných žalob. Švýcarsko propadá mentalitě obležení, nám dosti povědomé. „Jde o tiskovou kampaň proti švýcarským bankám a proti Švýcarsku,“ tvrdí ministr zahraničí Flavio Conti. Profesor filozofie z curyšské univerzity Georg Kohler prohlašuje Švýcary za oběti. Prezident Jean-Pascal Delamuraz hovoří o „vydírání výkupného“. A velvyslanec v USA Carlo Jagmetti shrnuje situaci jako „válku, kterou Švýcarsko musí vést a vyhrát“. To už je moc i na mentalitu ohrožení a v lednu 1997 Jagmetti odstupuje. Přichází hodina malého člověka, nočního hlídače v bance UBS. Její vedení navzdory zákazu nechává skartovat citlivou dokumentaci a nenápadný Christoph Meili si několik svazků odnese domů. Stačí pak jeden telefonát a materiál se přes místní židovskou obec dostává k policii a do médií. Hotovo? Zdaleka ne. Meili je vyhozen ze zaměstnání a úředně vyšetřován kvůli porušení bankovního tajemství, součásti zákona. Vzápětí získává politický azyl v USA jako jediný švýcarský občan v historii. Až pak se věci zásadně mění k lepšímu. Prezident Delamuraz se písemně omlouvá za své předchozí výroky, studenti pořádají sbírky pro oběti holocaustu, švýcarský parlament na pět let pozastavuje zákon o bankovním tajemství. Cesta ke zmíněnému 5. únoru je volná. V červenci 1997 švýcarské banky předkládají seznam „spících kont“ a již v prosinci jsou první z nich vyplácena. Individuální odškodnění a důraz na jednotlivce dnes působí jako samozřejmost, ale nebylo tomu tak automaticky. Můžeme to srovnat s česko-německou deklarací. Vždyť v ní se hovoří o „výstavbě léčebných ústavů“, zatímco k výplatám pro konkrétní postižené zbýval ještě rok a půl jednání. Při 10. výročí právě tohle nikdo nepřipomněl.

5.–11. únor 2007 V RESPEKT 6

Medvěd se teď chce líbit

Rusko sčítá zisky a ztráty z nedávného střetu se Západem

Č

í je to vina, že obraz Ruska na Západě dosáhl v poslední době tak rekordně nízkého či přímo katastrofálního hodnocení? Na toto téma jsou v Kremlu i na Západě zásadně protichůdná vysvětlení. Obě strany svalují vinu jedna na druhou a jsou připraveny trvat na vlastní pravdě. V podstatě se už dá hovořit o nové verzi studené války – válce image.

Vydařená válka V této válce image se Kreml považuje za oběť agrese, přičemž západní zpravodajské služby hrají roli jejích nejaktivnějších agentů. Dá se navíc též říci, že Západ vypustil na Rusko smečku malých, mladých a zuřivých psů – svých nových spojenců z řad bývalých republik a satelitů Sovětského svazu: spustili štěkot, jejich pán stojí opodál a spokojeně si mne ruce. Kreml je, když to shrneme, rozčilený a podobně jako dítě do hloubky duše uražený. Neudělal nic špatného! Jak to, že nic špatného! – rozčiluje se zase Západ. – A kdo pomocí plynu podráží nohy sousedům: Gruzínsku, Ukrajině a nyní i Bělorusku? Kdo proti těm stejným Gruzíncům pořádá etnické čistky? Kdo zavraždil nezávislou novinářku Politkovskou a před očima celého světa otrávil Litviněnka? Kdo ohrožuje demokratické svobody v Rusku? Kdo hraje dvojsmyslnou roli v Íránu? A kdo v evropských lyžařských střediscích? Vzpomeňme nedávný skandál ruského oligarchy Michajla Prochorova, který si ve francouzských Alpách v Courchevel zřídil odporně honosný bordel. Kreml bod po bodu odmítá všechna obvinění. Sousedům neubližoval – to je čistě obchodní otázka, navíc na územích, která spadají do zóny politických zájmů Ruska. Vraždy se svedou na odpůrce Kremlu a byly zřejmě objednány politickou emigrací. A tak dále, v tomto duchu, až po bordel v Courchevel. Zároveň je Kreml ochotný udělat vše pro to, aby se jeho obraz vylepšil. Vynakládá miliony dolarů na uskutečnění velkolepých opatření. Podle neoficiálních informací vyčlenil 15 milionů na doprovodný program pro vytvoření pozitivního image země k zasedání G 8 v Petrohradě, které se konalo v roce 2006. A právě před pár dny schválil 11 milionů dolarů na rehabilitaci Gazpromu po jeho vydařené válce s Lukašenkem, která tak vylekala spotřebitele plynu v Evropě. V průběhu této propagandistické kampaně se svět zřejmě znovu přesvědčí, že Rusko není jen Gazprom, ale i úžasný tenis, úžasní hudebníci, úžasný balet, úžasné krasobruslení a také vlast Kandinského, Dostojevského, Rachmaninova a Pasternaka. A takovéto Rusko opravdu existuje a s takovým Ruskem se nikdo nepře. Ale proč se celou dobu za toto velké Rusko schovávat?

Neúplatná garda Nynější spor o image má dvě základní příčiny – politickou a mentální, spojenou s historickými hodnotami ruského lidu. Ještě ke konci Jelcinovy vlády přišlo zklamání ze Západu jako nevěrného a podezřívavého přítele a v Kremlu se začalo uvažovat o vytvoření národní ideje Ruska. Putin zahájil epochu pořádku – Rusko ji sku-

Češi v Davosu

Zbyněk Petráček

Přijetí Meiliho v Izraeli. foto čtk

Když při jednom z prvních koaličních jednání o nynější vládě zmínili Bursíkovi zelení poprvé téma boje proti globálnímu oteplování, budoucí ministr průmyslu Martin Říman v rozčilení odešel z místnosti. Poslouchat takové bludy, či je dokonce mít v programovém prohlášení vlády bylo ještě nedávno pro politika ODS těžko představitelné. Teď je globální oteplování a snaha omezit vliv člověka na něj jedním z hlavních témat ekonomického fóra v Davosu (a také internet nebo světová chudoba) a čeští politici u toho nejsou. Proč by také měli být? Ještě nedávno měli premiéra, který říkal, že počítač je přece od slova počítat, a kdo to nechápe, je debil. Teď mají prezidenta, který považuje nevládní organizace – motor boje proti chudobě – za škůdce demokracie a podle něhož jsou vědecké hypotézy o vlivu lidí na globální změnu klimatu – dnes už plnohodnotná agenda světových lídrů – „nejhorším omylem lidstva“. Od konce kuponové privatizace a odchodu Havla už Česko zkrátka nepatří mezi místa, odkud se čeká nějaká inspirace. Máme staromódní socialisty

O koho se teď v nouzi opřít? (Putin s Prochorovem) foto profimedia.cz

tečně potřebovalo. Rusko zatoužilo získat zpět ztracený status velké a autoritativní země, což bylo zřejmě trochu předčasné, ale příliv ropných dolarů, zrod střední třídy a rozvoj konzumní společnosti přesvědčily moc o tom, že je to v jejích silách. V Rusku se nikdy nežilo tak bohatě jako nyní – což je možná spíš štěstí než opravdový výdobytek, ale je to fakt, a obyvatelstvo drtivou většinou podporuje Putina. Vše by nebylo tak špatné, kdyby Putin našel možnost, jak se opřít o demokratickou elitu Ruska, která vznikla při perestrojce, on však podle všeho právě ji viní z jelcinovského chaosu a ztráty prestiže země. A tak v zoufalém zápase s oligarchií, mafií, korupcí, ve snaze překonat morální, sociální a ekonomickou krizi stavěl na těch, které považoval za neúplatnou gardu – na svých soudruzích z KGB. A kromě nich

držící se zuby nehty starých klišé, jako že školné na vysokých školách brání chudým studovat, že platit u lékaře je nelidské nebo že byt je zvláštní druh nárokového zboží, jehož cena se musí regulovat. Vedle toho máme směšně zaťatou pravici, která radši obhajuje pohodlí lobbistů, než by řešila vážné, vědou podložené výzvy. Spor kolem globálního oteplování je dnes nejkřiklavějším příkladem. Autor těchto řádek měl učitele fyziky, jemuž jeden ze studentů při hodině rezignovaně oznámil, že nerozumí, jak funguje elektřina. „To je těžké, vy si potřebujete umět všechno představit. Prostě tomu musíte uvěřit,“ odpověděl učitel. Politici ODS jsou ve stejné pozici. Chtějí si vliv lidské aktivity na klima ověřit, sáhnout si na něj, protože je jim teď protivné jen tak na radu nějakých vědců nastoupit do lodi mezi ekologické aktivisty a další „sociální inženýry“, kterými se bůhvíproč naučili pohrdat. A protože na tenhle vliv si nejde jen tak sáhnout (dokonce ani když si na sjezdovce sundáme rukavice), budou se Davosy a další debaty o osudu světa dál odehrávat bez hmatatelnější české účasti.

stavěl ještě na pravoslavné církvi jako na možné mravní obrodě. Takže se nelze divit, že v Rusku čím dál více převládají protizápadní síly, které touží po znovuzrození ruského impéria. A tak narůstá nacionalismus, víra v jedinečnost ruského ducha – čili v podstatě nový mesianismus a nová utopie založená na starých snech o svaté Rusi. Ruský kult šílené modlitby a šíleného hýření, tedy ideál Rasputina, kterého chtějí dnes někteří zástupci církve kanonizovat, spojení kláštera s restaurací, vášnivá služba vlasti a zároveň rozkoš z beztrestné moci – to jsou ctnosti, nad kterými dnes váhá nejedna vysoce postavená ruská duše. Nelze se divit, že v takovéto situaci vzniká ostrý konflikt s umírněným racionalistickým Západem, který se přirozeně nevypočitatelného Ruska bojí a ochraňuje jeho nejbližší sousedy. Slabost dnešní ruské politiky nespočívá v tom, že by špatně bránila národní zájmy, ale v tom, že některé ruské ideály jsou nekonvergentní, nepřeložitelné do jiných jazyků. Pokud si někteří ruští nacionalisté myslí, že nás Západ nenávidí za to, že jsme světci, a tamti jsou od ďábla, tak to již výrazně připomíná nacionalismus. Je jasné, že tichý stratég Putin by v ideálním případě protigruzínské pogromy, které pořádá policie, ani vraždy odpůrců nepotřeboval. A pokud vektor ruské politiky nabírá nacionalistický protizápadní charakter, znamená to, že si Putin myje ruce, že na Západě je třeba hledat permanentní spiknutí proti Rusku a samotní Rusové musí popřít všechny lidské hodnoty a připravit se na to, že místní spodina bude považovat za povinnost vraždit ty, kteří se jí nelíbí.

Čekání na novou generaci Rusko je unavené z poučování Západu a Západ je unavený z ruských skandálů. Válka image je forma hlubokého vzájemného zklamání, které dokáže překonat jen nová generace ruských politiků. © Viktor Jerofejev Autor je ruský spisovatel.

Marek Švehla (V ČR distribuuje Projekt fórum.)

Q

komentáře

RESPEKT 6 V 5.–11. únor 2007

Jak se vyhnout izolaci

EDITORIAL

Bez dohody velkých stran bude výhled země v ohrožení

A

ť už jste volili sociální demokracii či občanské demokraty nebo ne, obě tyhle strany jsou i na vaší straně. Respektive, pokud nebudou, ztratíte na tom především vy. A neztratíte málo.

už nic nebrání zvednutí stavidla populismu. Ferdinand Peroutka ve dvacátých letech o československých socialistech napsal, že hledají „v náladě muže na ulici často poučení o tom, co mají dělat“. Zdá se, že tuto taktiku opět uplatňují.

Proč nezahánět ČSSD

Čekání na Brity

Stále zřetelněji se ukazuje, že dělicí čára mezi politickými stranami nepovede ani tak kolem reforem, jako kolem zahraniční politiky. A minulost dokázala, že ta se dělá bez pomoci opozice velmi těžko. Ať už šlo o vstup do NATO, Evropské unie, rozhodování o pomoci při řešení krize v Jugoslávii či Iráku – všude bylo zapotřebí opozice. Někde přímo při podílu na hlasování, jinde čistě pro to, aby z tématu nedělala nebezpečné politikum. To hrozí u zahraničních otázek velmi často. Vidíme to i nyní, kdy se řeší velké otázky, jako je vztah k evropské ústavě, energetice či pomoc při budování protiraketového deštníku Spojených států. Česko se dostalo do svěráku dvou extrémů, které zastávají nejsilnější politické strany. Na jedné straně je to odpor občanských demokratů k evropské ústavě a na druhé nechuť sociálních demokratů k radarové stanici USA na českém území. V pátek odpoledne sociální demokraté vydali zprávu, že se obávají, že „jednostranné budování protiraketové obrany může mít za následek eskalaci globálního napětí“, zároveň ale prohlašují, že budou „prosazovat, aby o této otázce rozhodli občané České republiky ve všelidovém hlasování“. To nedává smysl – pokud se obávám, že nějaký krok může vést až k válce, nenechám přece rozhodnutí na veřejnosti, která na to bude mít čas maximálně mezi nákupem a telenovelou. Ke všemu dělat politiku podle Putinova Ruska znamená vzdát se svéprávnosti. Kdybychom to dělali i v minulosti, tak by byl i nadále Varšavský pakt a nebyli bychom členem NATO. Kde tedy hledat onu chybějící logiku? Socialisté se cítí (a možná i právem) naprosto odtržení od možnosti rozhodovat, a tudíž jsou i odtržení od odpovědnosti. Stačí si jen prozkoumat vývoj postoje ČSSD k otázce radarové základny v Česku – byla to ostatně ona, kdo začal s Američany vyjednávat, dokonce dokud měl Jiří Paroubek vyhlídku na to, že se může znovu stát premiérem, stále naznačoval, že by nebyl proti. Teď mu naděje splaskly, tak

Populismem se vyznačovala kdysi v ještě opoziční roli ODS a to vůči Evropské unii. Dnes jsou její vyjádření o poznání mírnější, neslýcháváme řeči o Jaltě či ose zla. Nicméně extrémní cesta se zdá i nadále našlápnuta – ústava je problém a víc k tomu neřekneme. Jan Macháček v Hospodářských novinách připomněl komentář z prestižních Financial Times od Wolfganga Münchaua, kde se píše: „Česká vláda také zpozdila vstup do eurozóny, ale mnohem důležitější je, že Češi jsou agresivně nepřátelští vůči evropské ústavě. Prezident Klaus už není v tomto směru izolován a vláda plně podporuje jeho postoje.“ Podobně se vyjadřují i německá média. Pravda je, že jestli budou Češi blokovat jakákoli jednání o ústavě, nebude to znamenat nic jiného než postupnou izolaci země. Řeči o tom, že je drzost nerespektovat odmítnutí ústavy Francií a Nizozemskem, neplatí. Není drzostí nerespektovat vůli většiny Unie, která už ústavu schválila? Právě těchto osmnáct zemí se už ozvalo a budou slyšet stále silněji. A po nějakých úpravách textu (je téměř naprosto nereálné, že by vzniklo zcela nové znění) se může stát, že bude souhlasit i Francie s Nizozemskem. Na co se budeme vymlouvat potom? Stačí si promluvit s několika zahraničními diplomaty, aby si člověk uvědomil, že uvažování členských zemí se zásadně mění – už se nebude donekonečna čekat na rozhodnutí dvou či tří zemí. Navíc, zatímco u Francouzů či Holanďanů snad každý tuší, proč řekli ne, českému odporu není moc rozumět. Získat oficiálně vysvětlení, o co zdejší vládě vlastně jde, je nadlidský úkol. Teprve v politických kuloárech se začnou rýsovat nějaké detaily – vláda prý dělá ramena, protože chce získat co nejlepší vyjednávací pozici, aby měla kde ustupovat. Rozhodně ale údajně nenastane situace, že by Češi zůstali jako jediní proti. A to ze dvou příčin: Když budou souhlasit Britové, není důvod, aby se drželo stranou i Česko, a hlavně jsou tu zelení, kteří v případě nedohody s Evropou okamžitě odcházejí z vlády.

Je už dlouholetou tradicí, že ODS odvíjí svůj vztah k EU podle Velké Británie. Zřejmě si nevšimla rozdílu mezi oběma zeměmi, a velká ramena se tak mohou záhy pěkně svěsit. Každopádně vzkaz pro kancléřku Merkelovou zní: Chcete-li souhlas Česka, získejte Británii. Pokud jde o zelené, chvíli se zdálo, že je téma Unie přestalo zajímat, a to přesto, že mají šéfa výboru pro evropské záležitosti ve sněmovně a ministra zahraničí. Karel Schwarzenberg evidentně nechává agendu na svém kolegovi z ODS Alexandru Vondrovi, který má na starosti evropské záležitosti a nechce se mu do střetu. Nicméně Evropa, jak je vidět i z článku časopisu The Economist, který jej označil za hvězdu vlády, k němu vzhlíží. On má být tím sametovým hlasem z Prahy, který jen nesyčí. Rozhodně nepůjde hrát dlouho tichou poštu. Už proto, že jeho mlčení začíná vadit zeleným, kteří jej nominovali a už tento týden budou chtít debatovat s koaličními partnery o postoji k Unii.

Vyměněné role „Skutečnost, kdy vládní pozice vůči tzv. evropské ústavě není podporována napříč politickým spektrem, ale prosazována pouze aktuální (navíc nejmenší možnou) vládní většinou, považujeme za velmi vážnou.“ To nejsou slova Paroubka, ale Mirka Topolánka z léta 2004, kdy Špidlova vláda nejtěsnější většinou ve sněmovně prosadila svůj pohled na evropskou ústavu. Situace se opakuje, jen hráči se vyměnili. Proč tento ping-pong nezkusit změnit? Třeba tím, že by na ministerstvu zahraničí měla i sociální demokracie svého náměstka a byla tak u zdroje informací a rozhodování. Když se pak vlády vymění, nedojde k velkému zemětřesení. Zní to jako utopie, v politice to tak většinou nechodí. Ale i pokusy se počítají. A pakliže by vláda našla přístup k ústavě, který by se opřel o shodu demokratických stran, byla by to revoluce. Stejně tak, když by socialisté upustili od šíleného návrhu na referendum o základně a jednali s kabinetem. Sedmiměsíční krize byla o tom, jak od sebe udržet šibaly z ODS a ČSSD. Následující „stabilita“ by mohla být o tom, jak dát tyto strany v zahraniční politice dohromady. Erik Tabery

Q

Vážené dámy a pánové, titulní téma nového Respektu je ze světa, o němž noviny až tak často nepíší a vlastně mu ani nikdo moc nerozumí. Ze světa kasin a peněz kolem nich, který rozhodně stojí za vaši pozornost. Dále se věnujeme tématu evropské ústavy – jednak zjišťujeme, jaký na ni má dnešní vláda vlastně názor. V rubrice Rozhovor pak přinášíme názory předního německého politologa. Na straně šest doporučuji reportáž Jáchyma Topola o českém městě duchů a v rubrice Zahraničí text o dilematu nad dalším osudem bývalých teroristů z RAF. V Kultuře nepřehlédněte článek o nových nápadech Leonarda da Vinciho české alternativy Františka Skály a jeho přátel. Inspirativní čtení přeje Marek Švehla

glosy Dlouhá léta jsem se divila, proč je v Česku tolik billboardů, na kterých se více či méně nahá žena válí na kapotě auta. Teď jsem to konečně pochopila. Klíčem k porozumění byl nový plakát, kterým chce kosmetická firma Avon podporovat boj proti rakovině prsu. Je na něm vidět muž s miminkem a na první pohled je jasné, že ti dva si se sebou nevědí rady. Muž neví, proč dítě

Něco tu chybí pláče. Miminko neví, proč mu ten bezcitný mizera konečně nedá lahvičku, která stojí na stole hned vedle. Poselství obrazu je jednoznačné: Tady chybí máma. Jen maminka totiž může vědět, že i malý člověk potřebuje nějaké jídlo. A jen maminka tuší, že se miminku musí čas od času měnit plenky. Trapnou situaci si ale muž na plakátě zavinil sám: zapomněl totiž stroj, který mu miminko porodil, včas objednat na kontrolu. A teď je bohužel pozdě – maminka zemřela. A stejně tak asi i manželé žen, které se nahé válejí po autech. I ony očividně nevědí, co s pozůstalostmi partnera. Kéž by ho včas přihlásily do autoškoly! Anneke Hudalla

Haló, tady onkologie Saháte často po mobilním telefonu? Nemusí to být bez rizika. Nejnovější vědecká studie totiž naznačila, že ten, kdo se bez mobilu neobejde už celá léta, má důvod ke znepokojení. Vědci se zaměřili na pacienty s mozkovými nádory zvanými gliomy. Zkoumali několik tisíc nemocných a pro kontrolu i zdravých lidí, tedy dostatečně velký vzorek populace. Pomocí dotazníků zjišťovali, jak dlouho a jak často dotazovaní používají mobil. Souvislost mezi telefonováním a nádory objevili u respondentů, jejichž nepostradatelným společníkem je přenosný telefon už deset a více let. Výsledky mezinárodní studie, na níž se podíleli badatelé z pěti evropských zemí, se okamžitě staly terčem kritiky. Některé hlasy poukazují na to, že autoři výzkumu nenašli ve svých datech nic varovného, dokud nezohlednili, u kterého ucha respondenti obvykle telefon drží – nádory se častěji vyskytují právě v inkrimininované části hlavy. Když se vás ovšem někdo zeptá, jestli tisknete mobil častěji k pravému nebo k levému ušnímu boltci, může vás paměť ošálit a vaše odpověď nebude odpovídat skutečnosti – zvlášť pokud víte, že jste nemocní, a podvědomě se snažíte najít vysvětlení. Jiní kritici namítají, že objevená statistická souvislost může být dílem náhody. Účinky elektromagnetických vln na živou tkáň jsou podle nich známy již dlouho a nevyplývá z nich nic varovného. Také Světová zdravotnická organizace (WHO) nejnovější výzkum oficiálně nekomentovala a její stanovisko se nemění: není znám žádný mechanismus, kterým by mobilní telefony mohly ohrožovat lidské zdraví.

Volání zrychluje reakce Přesto nelze výsledky bádání mezinárodního týmu, publikované ve vědeckém časopise International Journal of Cancer, odbýt mávnutím ruky. Přibývá totiž poznatků, které naznačují, že s mobily to nemusí být tak jednoduché. Například v roce 2004 se objevily práce biologa Dariusze Leszczynského působícího ve Finsku, z nichž vyplývá, že záření z mobilního telefonu ovlivňuje důležité buňky tvořící stěny krevních vlásečnic. A ne zrovna příznivě: buňky se smršťují a ochranná bariéra zabraňující tomu, aby do mozku pronikaly škodlivé látky, kvůli tomu může slábnout. Jinou překvapivou věc zjistili lékaři již o rok dříve: lidé reagují na podněty rychleji, mají-li u ucha mobilní telefon. Ne že by to opravňovalo řidiče, aby telefonovali za jízdy; studie, na níž se podíleli i čeští výzkumníci z 1. lékařské fakulty UK, nicméně ukázala, že telefon záhadným způsobem ovlivňuje činnost mozku. Proč a jak? To zatím přesně nevíme. Určitý mechanismus, který se na tom může podílet, ale vědci znají: je to teplota. Při dvacetiminutovém telefonickém rozhovoru, kdy si člověk tiskne mobil přímo k hlavě, se mozková tkáň ohřeje asi o 0,1 stupně Celsia. Pro současnou lékařskou vědu to není důvod ke znepokojení – riziko by prý hrozilo teprve tehdy, kdyby teplota stoupla o celý stupeň. Co když se ale

v budoucnu přijde na to, že mozku nesvědčí ani mnohem jemnější ohřátí? Vyloučit to nelze. Právě tady vstupují do hry studie, jež nehledají přímo fyzikální mechanismus, kterým by mobily škodily, ale snaží se nalézt statistickou souvislost mezi nemocemi a telefonováním. Jednou z nich je i ta zmíněná v úvodu. Tvoří součást širšího projektu zvaného Interphone, na němž se podílí 13 zemí. Zatím není jasné, kdy budou výsledky celého tohoto mamutího výzkumu zveřejněny. Dílčí poznatky ale známe už dnes: zdá se, že kromě velmi nebezpečných gliomů by mobily mohly zvyšovat i riziko nezhoubných nádorů sluchového nervu, způsobujících hluchotu.

Kritických deset let

Kardinál Miloslav Vlk se za šestnáct let v čele katolické církve vyprofiloval jako velmi opatrná a nevýrazná osobnost. Letos v květnu mu bude 75 let a podle vatikánských pravidel musí nabídnout abdikaci. Je proto potěšující, že se na závěr svého působení rozhoupal k razantnějšímu kroku a domluvil se s ministerstvem vnitra na zřízení komise historiků, která by prozkoumala nejtemnější část nedávné katolické minulosti – spolupráci kněží se Státní bezpečností.

Vlkův závěr

Samozřejmě lze namítnout, že existují desítky vědeckých prací, které žádnou souvislost mezi telefonováním a nádory nenašly. Je tu ale jeden důležitý faktor: čas. Výzkumníci se dosud nezaměřovali na ty z nás, jejichž důvěrný vztah s mobilním telefonem trvá už 10 a více let. Projekt Interphone naznačil, že právě touto kategorií uživatelů by se badatelé měli zabývat. Může totiž existovat kritická časová hranice, po jejímž překročení se případná souvislost mezi mobily a nádory mozku statisticky projeví. Deset let telefonování bude brzy mít za sebou většina dospělých obyvatel západního světa, proto je důležité, aby se ve výzkumu pokračovalo. A co doporučit těm, kteří nechtějí na oficiální výsledky čekat? V Británii se před časem diskutovalo o tom, že by rodiče měli omezit telefonování u dětí – nedospělý organismus je totiž nejcitlivější. Dětem i dospělým pak mohou pomoci hands-free sady, které umožňují nedržet mobil přitisknutý k hlavě – zároveň bychom jej ale neměli při telefonování nechávat ani v přední kapse kalhot, protože si lze představit, že by to nemuselo svědčit pohlavním buňkám. Možná se časem ukáže, že současné výsledky projektu Interphone jsou jen statistickou fluktuací. Než k tomu však dojde, měly by vlády výzkum všemožně podporovat. Aby se mobil co do nebezpečnosti nestal cigaretou 21. století.

Pozdě, ale přece. Sedmnáct let po revoluci není ideální doba pro odhalení, kdo z kněží udával tajné policii. Kardinál měl přitom k razantnějšímu vystoupení příležitostí víc než dost. Neslaně nemastně se choval při skandálu kolem katolické teologické fakulty, prošpikované v druhé polovině 90. let agenty tajné policie, záznam v análech StB mu nevadil u ostravsko-opavského biskupa Františka Lobkowitze a mladé nespokojené kněze volající po očistě nikdy nepodpořil. I tak ale může mít dnešní Vlkova aktivita smysl. Veřejná debata na téma spolupráce s StB v Česku vázne na tom, že agenti soudně vymáhají vyškrtnutí ze svazků a svou minulost zapírají. Žádná sebereflexe se nekoná. Spolupracovníky StB přitom nelze značkovat podle jednoho mustru jako provinilce nebo oběti, jejich příběhy jsou komplikované. A také poučné, pokud do nich nahlédneme hlouběji, což historická komise slibuje. Sebereflexe kněží by mohla pro naše ohlížení za minulostí znamenat čerstvý vítr.

Martin Uhlíř

Petr Třešňák

Q

česká republika


Hollywood už to nespraví Po stopách antiamerikanismu v Čechách

C

o vadí Čechům víc – radary, nebo Amerika? Ta hádanka se dostala na pořad dne po vzrušené veřejné debatě o návrhu USA postavit v Česku radarovou základnu. Je tu něco jako antiamerikanismus? „Stejně jako předchozí Velký bratr i tenhle nový Velký bratr z nás dělá pitomce,“ píše anonymní přispěvatel na diskusním fóru aktualne.cz. „Hodně lidí teď tady volá na pomoc Michaela Kocába,“ popsal pro MF Dnes náladu lidí ve své obci Josef Hála (KSČM), starosta Jinců, kde se uvažuje o zřízení základny.

Proměna jedné tchyně Jeremy Druker, Američan, který žije od roku 1992 v Praze a vede tu časopis Transitions, pozoruje zřetelnou proměnu u své české tchyně. „Dneska to má úplně opačně než před deseti lety. Tehdy byla velmi proamerická a teď je naštvaná na Ameriku, protože čte v novinách o zabitých civilistech v Iráku a dává Americe za vinu globální oteplování,“ vypráví Druker. Jeho čeští kamarádi z basketbalu mu prý často posílají elektronickou poštou anekdoty zesměšňující George Bushe. „Ale na mě nikdo nepříjemný kvůli tomu, že jsem Američan, za ta léta nikdy nebyl a není ani dneska,“ dodává novinář, který neopomene připomenout, že ani on při pohledu na současnou americkou zahraniční politiku není neutrální: „Jsem demokrat z New Yorku.“ Pokud jde o základnu, hlavním zdejším strachem není podle Drukera obava z Ameriky, ale snaha nerozzlobit Rusko nebo potenciálního jaderného agresora, třeba Severní Koreu. Volič republikánů a rodák z Colorada Peter Baumgartner pracuje v Praze v Rádiu Svobodná Evropa, jezdí často do Německa a vidí velký rozdíl mezi atmosférou tam a v Česku. „V Německu poznáte antiamerikanimus na vlastní kůži. Lidé přenášejí svůj negativní názor na americkou zahraniční politiku i na jednotlivé Američany a jsou dost nepříjemní. Něco takového se mi tu ještě nestalo.“ Podle Baumgartnera Čechům – alespoň těm, s nimiž se zná – vadí víc to, že USA po nich chtějí víza, než cokoli jiného. Jeremy Druker vzpomíná, že na začátku 90. let při setkáních s Čechy spíše ze žertu říkával: „Nejsem Němec, jsem Američan.“ Na žebříčcích popularity „národů“ se Američané v těch letech pravidelně objevovali na prvním místě o výrazný skok před Němci. Dnes je všechno jinak: ze srovnání dvou žebříčků „vztahu české veřejnosti k jiným zemím“ z let 1994 a 2006 zjistíme, že sympatie k USA jdou jako u jediného zkoumaného státu dolů, takže Německo je dnes (alespoň podle loňského výzkumu STEM) oblíbenější než Amerika. „Tyto kritické postoje veřejného mínění nelze vykládat jako antiamerikanismus,“ míní Jan Červenka z CVVM. „Současné rozdělení české společnosti v souvislosti s americkou zahraniční politikou jde napříč politickými tábory a váže se zejména na konkrétní postoje k válce v Iráku.“

Nebýt kolečkem Ze sedmnácti filmů, které právě v této době dávají v pražském multiplexu Anděl, je třináct ame-

Jeden den v životě

Čtvrtek po úplňku Dnešní den pro mě začíná výjimečně brzy. Budím se kolem druhé hodiny ranní a cítím, že už nastal ten správný čas. Již včera odpoledne miminko, které jsem si po devět měsíců v sobě hýčkala, dalo zřetelně najevo, že si pro start do nového života zvolilo první letošní úplněk. Začínám přecházet po místnosti a seznamuji se se silami, které mě začínají pohlcovat. Tím budím Aleše a společně připravujeme vše potřebné. Věci pro miminko jsou nachystané už od včerejška, takže jen budujeme měkké pohodlné hnízdo v blízkosti kamen a pořádně roztápíme. Aleš dezinfikuje nůžky a vyváří gumu na podvázání pupečníku, přináší misku na placentu a nepromokavé podložky. Možná se to zdá brzy, ale protože v tom velkém okamžiku bude pomáhat pouze on, je nutné nachystat vše s předstihem.

rických. Z jednoho z nich, nazvaného Apocalypto, který je podle recenze v Lidových novinách alegorií o konci civilizace, „kde jsou potraty legální, eutanazie na postupu a šoubyznys pořádně krvavý“, se právě vrací mladík s vlasy do culíku, překladatel z angličtiny na volné noze Jan Balach. „Hollywood nestačí pokrýt trhliny ve veřejném názoru na Ameriku, které způsobila její politika a válka v Iráku,“ prohlašuje návštěvník kina. „I můj názor na USA je poškozený a už se nespraví,“ dodává. Jan Balach je přesvědčen, že z Ameriky pochází to, co se mu vůbec nelíbí. „Proklamují orientaci na individualitu, ale ve skutečnosti jde o to, aby lidi vydělávali peníze a nosili je do nákupních středisek, aby byli jen kolečky v systému,“ říká. A důvod, proč se Ameriky bát, tkví podle něj v jejím bohatství. „Mají víc peněz než my, větší kupní sílu, americké filmy jsou natočené v desetinásobném rozpočtu ve srovnání s evropskými, takže si koupili naši pozornost, koupili si všechna média, vnutili nám, co máme kupovat a jíst,“ říká Balach. Co ho ale nutí podle takového diktátu žít, když– jak představil sám sebe na počátku rozhovoru – je svobodomyslný člověk, který dělá, co chce, a baví se, jak chce? „Ale já jsem taky zmanipulovaný!“ pozvedá Jan Balach trochu hlas. „Podívejte se, informací je tolik, že člověk nestačí ověřovat, která je správná a která ne.“ Ale pokud jde o válku v Iráku, věří, že si umí na webu najít ty správné informace. Jedinou pozitivní věc, kterou je Jan Balach ochoten Americe přiznat, jsou američtí expatrioti, které zná z Prahy. „Mám mezi nimi pár přátel. Ale to nejsou typičtí Američani, to jsou dobrodruzi,“ vysvětluje. Proti radarové základně Jan Balach překvapivě nic nenamítá, nebo spíš – jak říká – „nemá jasné stanovisko“. „Nějaký druh obrany by měl existovat, nebezpečí hrozí stoprocentně a to z jakékoli země, kde mohou vyrobit jadernou bombu,“ říká a přítelkyně v černém si ho odvádí pryč. Právě odpor k radarové základně spojuje lidi, převážně mladších ročníků, kteří se hlásí k iniciativě Ne základnám. Ta si dala na záhlaví své webové stránky tučným písmem zvýrazněný citát poslance ČSSD Lubomíra Zaorálka „Není hodný radar, není zlá raketa“. V iniciativě lze najít různé škály levicového zabarvení – od pacifistů až po Komunistický svaz mládeže oslavující Stalina – i vztahu ke Spojeným státům. „Já mám Ameriku rád a mám tam spoustu přátel,“ tvrdí při schůzce v pražské restauraci jeden z mluvčích iniciativy Jan Tamáš (30), předseda Humanistické strany. V USA strávil celkem dva studijní roky – jeden na střední škole v Louisianě a druhý na univerzitě nedaleko New Yorku. Pije kokakolu a poslouchá americký hip hop, ale ví, že „politika USA jde špatným směrem a jedním z příkladů je válka v Iráku“. A to je podle něj dostatečný důvod k tomu, aby byl proti základně.

Ta radost nebýt zmanipulovaný. foto globe media / reuters

Prapor „antiamerikanismu“ tady netřímá jen levicová mládež, ale i uznávaní intelektuálové. Filozof Václav Bělohradský v jednom svém

článku tvrdí, že americká poválečná zahraniční politika byla jednou „z největších katastrof 20. století“. Geolog Václav Cílek v lednovém rozhovoru pro Lidové noviny prohlásil, že americké vědecké zprávy „jsou blbé“, protože „jsou prostě přehnané“. „Americké vědecké studie čtu často a na nedůvěryhodné interpretace tam narážím častěji než v jiných studiích,“ vrací se k interview týden poté Cílek. Z hlavy příklad nezná, ale později v emailu jeden posílá. „Nějaká studie o globálním oteplování uvede, že dojde k oteplení o 2 až 4°C, ale studie, která z ní vychází, napíše, že hrozí oteplování až o 4° C, což už je posun do tropického nebo subtropického pásma,“ píše Cílek, jinak též zastánce teorie globálního oteplování. Má-li formulovat nějakou obavu, kterou si ve spojitosti s Amerikou vybaví, krátce se rozhovoří o křesťanském fundamentalismu. „Může být stejně nebezpečný jako ten islámský.“ Když v září v roce 2001 padla newyorská Dvojčata, několik českých intelektuálů se rozhodlo vnést do diskusí o zločinu a trestu odlišný tón: nemohou si za ten útok Američané sami? Svou troškou do mlýna přispěl i religionista Ivan Odilo Štampach, který atentát označil za úder „na symboly arogance a moci“. „Na tom výroku trvám i teď, stejně jako na tom, že to byl hrozný čin,“ říká Štampach. Na Spojených státech mu nejvíc vadí současné „arogantní prosazování politických cílů pod rouškou ochrany lidských práv“. Poté ale prohodí: „Ale já Ameriku jako takovou vlastně odmítat nemůžu, protože můj otec byl americký voják, který osvobozoval Plzeň.“

Podle amerikanisty Miloše Caldy mají Češi „možná schválně“ krátkou paměť. Ale ani ti, co „dějiny nezažili“, si často nejsou jisti tím, jestli mají sdílet vděčnost (části) starší generace. „Těžko říct. Že by tenhle systém byl lepší, to se takhle říct nedá,“ říká student filozofie a člen redakce časopisu Solidarita Jan Májíček na otázku, jak hodnotí přínos Ameriky k pádu komunismu. Zato pamětník Calda si mýlku nepřipouští. „Pokud dnes někdo mluví o tom, že Američané po Rusech převzali roli Velkého bratra, musím se tomu jenom smát. Vím, co si mohla dovolit předlistopadová rusistika a jak dnes vypadají diskuse na amerikanistice,“ říká. „Jsme tu hodně kritičtí, někdy až nekriticky.“ Politoložka Vladimíra Dvořáková, která mimo jiné vyučuje na pražské VŠE obor americký politický systém a pražským americkým studentům přednáší o politice ve střední Evropě, vidí za poklesem popularity Ameriky také způsob, jakým o životě za velkou louží referují zdejší média. Zatímco před rokem 89 noviny a televize na téma USA přinášely prakticky jen negativní zprávy, dnes podle Dvořákové převažují bizarnosti. „Jak běžná média ukazují feminismus? Tím, že zveřejnění praštěné prohlášení nějaké americké feministky o tom, jak tu o Velikonocích týráme ženy. O feminismu nebo o americkém soudním systému se většinou už nic hlubšího nedočtete. Spíš se objeví zpráva o ženě, která chce milion dolarů za kočku uvařenou v mikrovlnce. To určitě na mínění o Američanech nechá stopy.“

Kromě nás je v chaloupce, kterou jsme si pro porod našeho čtvrtého dítěte vybrali, ještě naše přítelkyně Jitka – paní domácí, její dvouletý synek a naše tři starší děti. Jejich největším úkolem je nyní nevyrušovat, a přestože se všechny děti budí taky hodně brzy, Jitka svou náročnou úlohu splnila na výbornou a nedočkavou smečku hlídá skvěle. Síly potřebné k otevření cesty na svět rychle nabírají na intenzitě. Aleš tiše a trpělivě vše sleduje a neúnavně plní všemožná má přání. Ta mají zkraje ještě podobu vět – „Prosím, podej mi trochu čaje“, ale s postupujícím časem se mění na strohá hesla: „Vodu. Židli. Větší. Menší. Teplo. Zima,“ až se úplně proměňují v téměř neartikulované zvuky. Aleš ale není žádný otec začátečník, byl přítomen narození všech našich dětí a také dva předchozí porody už jsme si užili doma, takže si snadno poradí i s velmi nesrozumitelnou informací a obdivuhodně o mě pečuje. Před pátou už víme, že brzy budeme znát odpověď na naši hádanku, zda holka, nebo kluk. Aleš mě citlivě povzbuzuje, do toho si já několikrát zařvu a.... je to syn! Máme Jakuba! Vmžiku přibíhají starší děti a s novým bráškou se vítají, nejstarší Matěj neskrývá slzy dojetí. Radost a štěstí naplnily celou chaloupku. Krátce po porodu se s Jakubem přesouváme do postele ve vedlejší místnosti, abychom si

vychutnali první společné okamžiky. Ode dneška nejsme jeden, ale dva oddělené životy. A vše se dnes točí okolo nás. Připadám si jako královna s malým princem. Dnes celý den vůbec nic nemusím. Jitka s Alešem se o vše postarají. Uklidí, uvaří, ohlídají děti. Já se snažím trochu usnout, ale moc se mi to nedaří. Jednak se u naší postele stále střídají starší děti, které už se nového sourozence nemohly dočkat a pořád si jej prohlížejí, zpívají mu a vyprávějí. Ale hlavní, co mi nedá spát, je veliké rozrušení mísící se s úžasem nad dokonalostí přírody, která vytvořila zázrak narození nového človíčka. Znovu a znovu si v mysli přehrávám okamžiky na rozbřesku dnešního dne. Vybavuji si i jednotlivé detaily. Včetně meluzíny, kvílející v komíně. Protože se blíží víkend, ještě dopoledne Aleš odchází na matriku oznámit narození syna. Vrací se společně s paní matrikářkou, která se ochotně snaží vyřídit vše co nejrychleji, abychom se mohli brzy zase přesunout domů. Přináší mi dokumenty k podpisu až do postele. To se stal asi další zázrak. Po předchozích porodech nás na matrikách čekaly pouze problémy a velká neochota úředníků při vyřizování formalit k získání rodného listu. Že by se skutečně blýskalo na lepší časy? Začíná česká společnost porod konečně vnímat jako přirozenou součást lidského života? Přála bych to z celého

srdce všem rodinám, které se pro porod doma rozhodnou. Čas plyne. V poklidném pomalém rytmu se nese i zbytek dnešního dlouhého a krásného, přestože náročného dne. Královna a princ stočeni do klubíčka večer usínají ve šťastném objetí pod starostlivou ochranou svých nejbližších.

Kočka v mikrovlnce

Vladimír Ševela

Kateřina Minková inzerce

Q

Q

česká republika


Třes se, Angelo

Pražští politikové jdou rozhodovat o budoucnosti Evropy

D

en, kdy bude muset Topolánkův kabinet říct, jak dál s kontinentální ústavou, se blíží a v Evropě je očekáván s napětím. Pražská vláda je totiž považována za jejího čelného kritika. Takže tu je zpráva, jak se rodí zdejší příspěvek o budoucnosti Evropy.

Sedm zvědavých „Dámy a pánové jsem vám k dispozici,“ obrací se na poloprázdný sál v jednom z malostranských paláců německý velvyslanec Helmut Elfenkämper. Je úterý, sedm hodin večer a pravidelná schůze poslaneckého výboru pro evropské záležitosti je v plném proudu. Dnešní téma: budoucnost evropské ústavy. V místnosti vládne ospalá atmosféra. Nakonec dostává německý host dva dotazy k ústavě: dáváte přednost využití stávajícího textu ústavy, nebo by se měl vytvořit nový? Myslíte si, že Unie může mít jednu ústavu, která by byla pro všechny společná? Velvyslanec pečlivě s důrazem na každé slovo odpovídá. Mimo tazatelů ale u přítomných moc neboduje, ostatní si povídají nebo dávají přednost práci na počítači. Že ústava není kdovíjaké terno napovídá pohled do prezenční listiny. Ze 17 členů výboru jich dorazilo sedm. Podobný nezájem není – pokud jde o euroústavu – ve sněmovně ojedinělý. Narazit mezi poslanci a ministry na někoho, kdo by pro konstituční téma hořel – ať už v jakémkoli směru –, dá velkou práci. Čas ale neúprosně letí. Kancléřka Angela Merkelová si „oživení“ unijní ústavy (viz box) vytkla jako prioritu německého předsednictví EU. Z jízdního řádu, který Němci sepsali, vyplývá, že na začátku dubna budou chtít po zemích, které ústavu dosud neschválily (osmnáct států text ratifikovalo, dva odmítly a na postoj sedmi zbylých včetně Česka se čeká), aby konkrétně řekly, jaké její části jim ve stávajícím textu vadí a proč a jaké ne. Na základě

Co je evropská ústava Konstituci sepsal v roce 2003 Konvent, shromáždění 105 politiků z tehdy stávajících a budoucích členských států Unie. Před třemi lety ji pak schválil Evropský parlament, paralelně probíhala její ratifikace v jednotlivých zemích Unie. Ústava nahrazuje dosavadní spletenec evropských smluv a vybavuje Unii jedním uceleným textem, kterým by se měla řídit. Cílem je především zprůhlednit fungování Unie a odstranit tzv. demokratický deficit unijních institucí (dává například více pravomocí přímo volenému Evropskému parlamentu hlavně v oblasti kontroly společného rozpočtu sedmadvacítky, odtajňuje jednání unijních ministrů nebo umožňuje občanům EU přímo ovlivňovat tvorbu společných pravidel), zpružnit její akceschopnost (třeba v boji s terorismem, závažnou kriminalitou a korupcí nebo v oblasti zahraniční politiky), zjednodušit přijímání unijní legislativy a umožnit další rozšiřování Unie.

shromážděných postojů pak kancléřka navrhne, jak dál: jestli vytvořit novou smlouvu, nebo přesvědčovat nespokojence, aby schválili tu stávající.

Terazky je analýz dost Zdejší postoj k ústavě dává dohromady šest lidí – premiér Mirek Topolánek (ODS), zvláštní premiérův tajemník pro ústavu Jan Zahradil (ODS), ministr pro evropské záležitosti Alexandr Vondra (ODS), jeho náměstek Jiří Šedivý, ministr zahraničí Karel Schwarzenberg a prezident Václav Klaus. Všichni se jednou nad ústavou (a také dalšími zahraničněpolitickými tématy) sešli na konci ledna, aniž by ale řekli, na čem přesně se dohodli. „Budu o tom informovat, až to uznám za vhodné a užitečné,“ říká k ústavě premiér Mirek Topolánek (ODS). Mlčí i zmocněnec Zahradil a Schwarzenbergova mluvčí Zuzana Opletalová jen stručně vzkazuje: „Ptejte se u místopředsedy vlády pro evropské záležitosti, ti to mají na starosti.“ Na Vondrově úřadě se dnes konstituci věnují dva lidé – kromě samotného vicepremiéra ještě jeho náměstek Šedivý. „Máme obecnější představu, co je pro Česko vyhovující a co ne a proč,“ říká posledně jmenovaný. „Ale nebudeme to jakkoli dopředu prezentovat, protože nebudeme dopředu dalším zemím odkrývat karty, to bychom pak nic neprosadili.“ Diskrétnost je pochopitelná, na internetových stránkách německého předsednictví o ni ostatně „před formulací přijatelné shody“ žádá i německá kancléřka. Problém je ale v tom, že není jasné, jak ke svému názoru na to, které části konstituce jsou pro Česko hrozbou (a v čem konkrétně) a které ne, Šedivý s Vondrou dospěli. Nechali si například vypracovat nějaké podkladové analýzy? Jestliže ano, kdo je sepsal, co v nich je a jsou veřejně dostupné? „Samozřejmě vycházíme z analýz, mají nyní dílčí charakter. Specifikovat je nebudu, část věcí jsou neveřejné materiály a zbytek nenosím v hlavě,“ říká Šedivý. „Ano, analýzy máme, některé z nich mají ale interní povahu, takže o nich nebudu nic sdělovat,“ říká ministr Vondra. Vedle zmíněných „dílčích analýz“ má být důležitým podkladem pro Vondrovo a Šedivého rozhodnutí studie, jejíž vypracování Šedivý před dvěma týdny dohodl se svým domovským Ústavem mezinárodních vztahů. Dokument by měl podrobně odpovědět na otázku, co je v ústavě pro Česko hrozba a co ne. Pracuje na něm jedenáct lidí, které vybral šéf ústavu Petr Drulák. „Snažil jsem se sestavit tým tak, aby v něm byli lidé s různými názory na ústavu. Člověk od prezidenta, od pana Zaorálka, někdo z našeho ústavu, z parlamentního institutu nebo z ministerstva zahraničí,“ říká ředitel Drulák. Názory většiny členů komise jsou ale i pro zasvěcenější pozorovatele značně nečitelné, až na výjimky se totiž nikdo z Drulákova týmu v médiích k ústavě v posledním roce nevyjadřoval (v otevřené databázi tuzemského tisku jsou k dispozici na téma ústava jen dva články dvou členů komise). Na základě Drulákovy zprávy a zmíněných tajných analýz a případných konzultací s experty koaličních stran na EU navrhne Vondrův úřad vládě několik variant, jaké zaujmout k ústavě stanovisko. Postoj, který kabinet následně schválí,

Ministerstvo nášlapných min Správci české kultury obhlížejí krajinu po bitvě a hledají poučení z vládnutí kumštýřů. Hoří, mělo by se začít hasit, ale siréna pořád nikde. Tak by se dala charakterizovat situace na ministerstvu kultury. V jeho čele se od začátku devadesátých let vystřídalo jedenáct ministrů, za posledního půl roku dokonce hned čtyři: Jandák, Štěpánek, Třeštíková a Jehlička. Výsledkem jejich vlády se zatím zdá být jen úpadek úřadu a obrovská kupa restů. Za úřadování divadelního režiséra Pavla Dostála se zdálo, že jediným problémem ministerstva kultury je nedostatek peněz. Ostatní potíže dokázal ministr úspěšně tlumit svým šarmem. Jako úřad plný průšvihů se začalo ministerstvo jevit s příchodem herce Vítězslava Jandáka. Ten začal rozsáhlé personální změny a rozdával trestní oznámení na všechny strany. Není divu, že Jandákův následník, další herec Martin Štěpánek už popisuje své čtyři

měsíce ve funkci jako „procházku minovým polem“. Helena Třeštíková tajuplným odstoupením temnou auru ministerstva jenom posílila, takže současný ministr Václav Jehlička říká už předem, že je zvědav, „kde je na něj nastražená jaká past“. Husté atmosféře odpovídají i nevalné aktivity úřadu. Příklad za všechny: Přímo zázraky se čekají od peněz z EU, které by měly přijít na konkrétní projekty. Ministerstvo kultury se má ucházet v letech 2007–2013 o zhruba sedm miliard korun (přibližně celý roční rozpočet). Když ovšem přijdete do kanceláře Aleše Grofa, ředitele odboru strukturálních fondů, který má peníze z EU na starosti, čeká vás nemilé překvapení. „Jsem tady v podstatě sám, k ruce mám jenom dvě asistentky,“ říká Grof, vzděláním stavební inženýr, kterého na ministerstvo stáhl ještě Jandák ze soukromé sféry.

bude premiér tlumočit německé kancléřce jako naši oficiální „ústavní“ pozici.

ODS proti všem Názory stran na ústavu jsou všeobecně známé. Zástupci ODS jsou největší kritici současné konstituce, kterou by chtěli pohřbít a sepsat úplně znovu. Až dosud se ale jejich výhrady pohybovaly spíše v obecné rovině – stávající ústava prý ohrožuje Česko v tom, že podle ní budou „bruselští byrokraté“ diktovat místním vládám, co se jim zlíbí, aniž by to mohli občané jednotlivých zemí nějak ovlivnit. Nový text by proto měl podle ODS omezení národní suverenity zabránit. Bližší zkoumání ale ukazuje, že řada obav má poněkud chatrné základy. „Třeba v oblasti daní,“ odpovídá místopředseda zahraničního výboru za ODS Tomáš Dub na otázku, kde vidí v ústavě riziko pro Česko. „Budou nám třeba moci zvýšit zdanění a my budeme muset platit více než dnes, a to pro nás bude nevýhodné.“ V konstituci ale stojí, že právě v oblasti daňové politiky zůstává národním vládám právo veta. Místopředseda výboru pro evropské záležitosti Petr Krill (ODS) vidí možnou hrozbu ústavy ve dvou konkrétních věcech: „Brusel nám bude moci proti naší vůli měnit sazby za trestné činy či měnit délku pracovního týdne,“ říká. I v těchto dvou případech se ale poslanec mýlí, ústava takové pravomoci bruselským úředníkům nedává. Na rozdíl od ODS by lidovci současný text ústavy nepřepisovali. „Není ideální, ale lepší není možné dojednat,“ říká jejich zahraničněpolitický expert a ministr legislativy Cyril Svoboda. Zároveň by ale „ještě zhruba tak pět let“ nepokračovali v jeho dalším schvalování. „V některých zemích to podle našeho názoru nemá šanci projít,“ říká Svoboda. „A jak do toho sáhneme, Evropa se totálně rozhádá a to bude jedině špatně.“

Zelení a sociální demokraté by naopak vzali současný text a nabídli by ho, třeba v mírně osekané podobě, opět ke schválení. „Nevidíme tam nic, co by Česko nějak poškozovalo,“ říká šéf evropského výboru dolní sněmovny Ondřej Liška (zelení). A shodný názor má i šéf zahraničního výboru za ČSSD Jan Hamáček.

Nevzdávají to Zcela stranou jsou v české debatě o budoucnosti Evropy a naší role v ní mimopolitické elity – a většině z nich to očividně vadí. „Ústavu potřebujeme, umožní vytvořit mezi lidmi pocit evropské identity. To zabrání válčení tak jako v minulosti. Byl bych rád, kdyby politici do debaty zapojili širší veřejnost včetně nás,“ říká šéf České lékařské komory Milan Kubek. Podobně to vidí i šéf Svazu průmyslu a dopravy ČR Jaroslav Míl, který nedávno Respektu řekl: „Před referendem o vstupu do EU s námi politici hodně komunikovali a žádali nás, abychom to podpořili, ale dnes se nediskutuje ani o euru, natož o ústavě. Debatu politici nevedou ani mezi sebou.“ Alespoň trochu skomírající debatu se pokoušel nastartovat se svými lidmi před Vánoci šéf think tanku Europeum David Král. „Pozvali jsme odborníky, hosty ze zemí, kde ústavu také ještě neschválili, a české politiky, abychom je informovali o všem, co s ústavou souvisí, a aby se na základě toho mohli v budoucnu rozhodovat. Z politiků nepřišel ani jeden,“ říká Král. „Ale nevzdáváme to. Debatu o ústavě se budeme pokoušet rozproudit dál.“ Ondřej Kundra

Q

Jaký názor by měli Češi prosazovat? Debata na www.respekt.cz.

Délku pracovního týdne ubráníme. foto günter bartoš

Ještě větší překvapení je, když pan Grof začne ukazovat již rozpracované projekty. Místo záplavy inspirace na možné projekty v obcích a městech prezentuje pouze velmi obecné údaje o možném novém zřizování institucí typu Národní centrum tradičních lidových řemesel. Na otázku, jestli se třeba nechystá jako projekt obnova industriální kulturní památky vysokých pecí stojících v Ostravě, by pan Grof nejraději neodpovídal. Uvažovalo se prý o tom, ale Jandák akci nakonec nedoporučil, protože by na sebe mohla stáhnout ze strukturálních fondů příliš mnoho peněz. Na personálním oddělení ministerstva tvrdí, že jeho odbor měl být dávno posílen na osm lidí. „Probíhaly organizační změny a na rozšíření nakonec nedošlo,“ vysvětluje Grof a dodává, že ministr Štěpánek si na něj za celé čtyři měsíce ve funkci neudělal čas.

Bez paměti Ministerstvo je umrtvené v mnoha dalších oblastech. Čeká se na nový památkový zákon. Dostál se v památkách jak známo moc nevyžíval, takže památkáři se stále řídí zákonem z osmdesátých let, za což sklízí posměch hlavně u stavařů, kteří „svůj“ nový zákon mají. Ten přitom památkářům pěkně přistřihuje pérka. Musí zrychlit rozhodování a hlavně už mohou vydat jen jedno odborné rozhodnutí (nesmí verdikt jako dřív revidovat), což znamená, že nás chyba může lehce připravit o hodnoty. Zákonů schází spousta – audiovizuální, podpora kinematografie, smlouva s Vatikánem.

Úřad také nebyl schopen vyhodnotit starou Dostálovu kulturní politiku, strategický dokument, ve kterém se určují cíle ministerstva v podpoře kultury. Již letmý pohled do dokumentu ukazuje, že jeho naplňování pořádně kulhá (nejde jen o pověstné jedno procento z rozpočtu, ale třeba o nové grantové podmínky pro nezávislé umění, schválení daňových úlev pro podnikatele podporující kulturu či program podpory muzeí a galerií). Nesplnění cílů, legislativní a jiná zklamání se dají číst i ve tvářích a v hlasech úředníků. Úřad je podle nich mimořádně rozoraný, nestabilní, bez kontinuity a paměti, permanentně tady bojuje každý s každým. Boj se svádí o vnitřní rozdělení rozpočtu, což podle Yvonny Kreuzmannové, poradkyně jednoho z náměstků, neprobíhá po jakékoli koncepční debatě nad tím, kde je peněz třeba. „Rozhodují ostřejší lokty. Kdo je tady déle, ten dostane víc peněz. Úplně chybí transparentnost rozpočtu,“ říká Kreuzmannová, která lobbuje hlavně za peníze na granty pro živé umění. Nový ministr Václav Jehlička se jako dlouholetý starosta Telče a čestný předseda sdružení měst a obcí České dědictví UNESCO nejlépe orientuje v památkové péči. V té, zdá se, zastává poměrně neortodoxní postoje a je například pro větší spolupráci památkářů a architektů. Chystá se přebudovat strukturu úřadu a přivést novou krev, podrobnosti ale zatím zveřejnit nechce. Jaroslav Pašmik

Q

česká republika Připomeňme si Za zdmi českých ústavů žije nejvíc lidí v přepočtu na obyvatele na světě. O nutné změně, která by zemi více přiblížila civilizovanému světu, se mluví už od začátku 90. let, letos by konečně mohla přijít. Češi se totiž loni vydali moderní cestou, ovšem objevily se na ní nečekané komplikace. Změnu rozběhla změna zákona o sociálních službách schválená vloni v létě. Podle ní mají lidé s postižením a nebo senioři odkázaní na cizí pomoc od letošního roku dostávat peníze od státu (podle stupně postižení či „nemohoucnosti“ jde o částky od dvou do jedenácti tisíc korun) přímo na ruku a mohou se sami rozhodnout, jak s nimi naloží: vyberou si, od koho budou pomoc požadovat a komu za ni zaplatí. Namísto v ústavu mohou zůstat doma a pomáhajícím může být někdo z rodiny či do domácnosti docházející terénní sociální pracovník.


Národní pevnost v pasti Je jen jeden plán, jak zachránit živý Terezín

Ústavy ještě stojí To bylo dosud velmi složité. Například rodiče starající se o postižené děti byli podle starého zákona odkázáni pouze na omezené výdělky z domácí práce – pokud chtěli peníze od státu, nemohli docházet do zaměstnání. Teď to mají dovoleno a z nových a vyšších dávek si navíc mohou zaplatit asistenta. Neosobní ústavní péče má postupně vyklízet pozice individuálnímu přístupu a službám šitým na míru. Nový zákon tedy od ledna platí, stát uvolnil na přímé platby lidem s postižením devět miliard, ale revoluce zatím nezačala. První dávky mají přijít až teď v únoru, úřady totiž dostaly zcela nový software, který zatím nefunguje, jak by měl. Pohled do ústavu říká, že exodus se zatím nechystá. „Nevím o nikom, kdo by odcházel z ústavu nebo si někoho odtud bral domů,“ říká vedoucí odboru sociální pomoci Krajského úřadu Olomouckého kraje Zbyněk Vočka a stejně reagují i oslovení lidé z pražských organizací zdravotně postižených. Podle Vočky zatím jen málo lidí tuší, že existuje i jiná možnost než „pobytová služba“. „Ale to se určitě brzy změní,“ dodává úředník. V nejbližších týdnech mají všechny krajské úřady vybrat po jednom větším ústavu, který projde, jak říká Vočka, „procesem svého zrušení“. Jeho pracovníci se rozptýlí do terénních služeb a budou za svými klienty docházet domů nebo do menších alternativních zařízení. Důležitější než toto administrativní rozhodnutí ale bude tlak zdola. A že se už něco děje, je zřejmé třeba při návštěvě poradny pro lidi s postižením v pražském Karlíně. Neustále tu drnčí telefony a lidé se ptají, co mají v nové situaci dělat. Téměř nikdo ale nemá jasnou představu o tom, co s penězi podnikne. Ukazuje se, že ti, kteří chtějí změnu, zatím nemají své peníze komu nabídnout. „Čekáme, co bude,“ říká Bohunka Zikmundová z Mladé Boleslavi, která pečuje o dceru, jež je od narození upoutána na vozíčku. Potřebuje stálou péči, ale pokud ji má, může studovat vysokou školu. „Na Karlově univerzitě fungovala asistenční služba, ale ta ke konci roku skončila a nikdo neví, co bude dál.“ Paní Zikmundová se zatím marně pídí po organizaci, která by takovou asistenční službu nabízela. „Tahle situace je přirozená, nejdřív musí vzniknout poptávka,“ říká předseda Národní rady zdravotně postižených ČR Václav Krása. Mezi potenciálními klienty zatím koluje několik fám. Například, že neziskové organizace poskytující sociální služby nedostanou letos od státu žádné peníze (protože stát investoval miliardy do přímých dávek postiženým lidem), a proto zaniknou nebo jejich služby výrazně zdraží. Stát však pro neziskové organizace vyčlenil i letos přibližně stejnou částku jako loni – více než jednu miliardu, takže jejich zánik ani výrazné zdražení by hrozit nemělo. Přestože stát stále favorizuje příspěvkové organizace, tedy ústavy a domovy důchodců – dostanou necelých šest miliard –, vyšší kartu mají v rukou „klienti“. Záleží tedy na nich, komu větší část ze svých devíti miliard svěří. „Poměr se určitě bude měnit ve prospěch neziskového sektoru,“ věří Krása. Vladimír Ševela

Brusel pomůže, rozjezd ale budou muset Češi zvládnout sami. (Žižkova kasárna, leden 2007) foto günter bartoš

J

e mrazivé ráno, z autobusu je cárem mlhy vidět červená zeď mohutných pevnostních valů. Do Terezína autobus vjíždí kolem Národního památníku, dlouhých řad pomníčků obětí druhé světové války. Podivnou atmosféru města návštěvník vycítí okamžitě. Pevnost z 18. století určitě není šitá na míru těm asi patnácti stovkám dnešních obyvatel. Obrovské a prázdné náměstí skoro jako téměř všechny stavby v tomhle městě, upomíná na kasárenský dvůr. Na domech jsou tabulky připomínající ničivou povodeň, která město zasáhla před čtyřmi lety. Je tu jen pár obchodů, textil, uzeniny a bazar. Bazarů vzhledu železářství je tu víc, ale kšeft mají jen v létě, kdy Terezínem proudí davy turistů. Terezín je ve světě pojem, mimo Prahu s jeho proslulostí žádné české město soupeřit nemůže. Je to ale temná sláva, tohle město za války sloužilo jako stroj k mučení a zabíjení. Bývalé ghetto, kde za války zahynulo třicet tisíc Židů a odkud jich bylo osmdesát tisíc odvezeno transporty do vyhlazovacích táborů na východě, se už dávno stalo poutním místem Evropy.

Přijeďte si zastřílet! Připomenout si hrůzy holocaustu sem jezdí lidé z celého světa, školní třídy, zájemci o historii i ti, kdo třeba hledají stopy příbuzných, kteří ghettem prošli. „Každý rok přijde asi 300 000 návštěvníků,“ říká Vojtěch Blodig, historik z Muzea ghetta. Poctu obětem teroru tu instalacemi ve vězeňských kobkách vyjádřili před lety umělci jako Jiří Sozanský či Zdeněk Beran. Proslulost Terezína samozřejmě přitahuje i parazity, kteří chtějí z tohoto místa těžit. Známý je případ terezínské střelnice. „Přijeďte si zastřílet do Terezína!“ lákal německy turisty anonymní náhončí na webu. K reklamě na střelnici byly připojeny snímky poprav z Malé pevnosti, kde byli za války pobíjeni odbojáři. „Začaly nás najednou bombardovat telefony, e-maily, to pobouření bylo obrovské. Z české i německé strany. Všichni brali reklamu jako výsměch obětem,“ říká Vojtěch Blodig. „Ale myslím, že ji nikdo nepovažoval za naši terezínskou ostudu, spíš za ojedinělý čin nějakého provokatéra.“ Střelnici v odlehlém koutě hradeb kdysi zřídila armáda. Bez problémů tu fungovala desítky let. Jediná reklama ale dokázala rozlítit veřejnost natolik, že její provozování bylo dál neúnosné. „Armáda darovala objekt městu. Pod podmínkou, že město samo už nesmí střelnici provozovat,“ vysvětluje Blodig, jak si Terezínští s náhle proslulou střelnicí poradi-

li. Byl tu i další podivný pokus o komercializaci. „Pro některé lidi má tohle místo snad jakousi zrůdnou přitažlivost. Obrátil se na nás třeba pan Rosenberg, prý pornoherec,“ kroutí hlavou muzejník. „Chtěl v ghettu natáčet soft porno. Žádost jsme zamítli, snad tu ale natáčel ilegálně.“ Žádný zákon či jasný systém, jak bránit podobným zneužitím míst, jako je Terezín, neexistuje. „Takový zákon není ani třeba v Německu. A ani to není potřeba,“ uvažuje historik, který v Muzeu ghetta pracuje už patnáct let. „Hrůzy druhé světové války jsou pro starší i střední generaci natolik živé, že lze prostě rozhodnout citem. S ojedinělými pokusy si poradíme sami,“ říká Blodig za asi dvacetičlenný tým badatelů, kteří v Muzeu ghetta pracují. A pro jistotu kontrolují i filmy – většinou výchovné či historické –, které tu natáčejí štáby snad všech národností. Přesto – rok od roku, desetiletí po desetiletí se druhá světová válka a s ní hrůzy masového vyhlazování posouvají dále do historie a jsou stále méně srozumitelné. Nejezdí do Terezína školní třídy okukovat mučírny gestapa se stejným zápalem, který věnují hladomornám na středověkých hradech? „Nemyslím, že bychom byli muzejníci pokrytí prachem střežící skanzen. Přibližně od roku 2000 se počet studentů středních a vysokých škol, kteří k nám jezdí, ztrojnásobil. Se svými třídami k nám pravidelně jezdí spousta inteligentních učitelů z celých Čech. A také díky neklidu světa, problémům s přistěhovalectvím, rasismem, terorismem i třeba popíráním holocaustu je tohle – bohužel – pořád živé místo,“ říká o bývalém terezínském ghettu Vojtěch Blodig.

Když padají cihly Terezín má ale vážnější problém než šílené pokusy o komercializaci, které vždy zaručeně přitáhnou mediální pozornost. Tohle město se totiž pomalu a tiše rozpadá. A je to vidět téměř na každém kroku. Kousek od náměstí jsou Žižkova kasárna, obrovská barokní budova, projektovaná pro tisíce vojáků. Teď tu deset let po odchodu armády sídlí jen tlupa polodivokých koček, vymlácenými okny je vidět zdemolované místnosti, rozbitým chodníkem před kasárnami se dere tráva. „Minulých dvě stě dvacet let tu sídlila armáda a provoz města financoval stát,“ vysvětluje starosta Jan Horníček. „Stát se staral o kanalizaci, chodníky, vodovod i o sekání trávy, což je naše další specifikum. K městu patří hradební systém s 36 hektary zeleně. Nemáme ani na to je posekat. Na celý

provoz města máme směšných 30 milionů.“ Přičemž ostraha a pojištění pouze Žižkových kasáren přijde město ročně na tři miliony. „Město je památková rezervace, takže tu nemůžeme stavět. Tady žádné supermarkety nevyrostou. Byla tu Kovovýroba, Fruta, to je všechno pryč. Lidé jezdí za prací, kdo může, tak se stěhuje. Město se vylidňuje.“

Oživit město Jak z téhle pasti? Radnice má zpracovaný ambiciózní Europrojekt, díky kterému by se z pevnostního města měl stát mezinárodní univerzitní kampus. Počátky práce na Europrojektu spadají do roku 2002. „Pak nás ale strašně zbrzdila povodeň,“ vzpomíná bývalá starostka Růžena Čechová. „Po odchodu armády před deseti lety se Terezín ocitl na křižovatce. Co bude s městem dál? S lepším nápadem než vybudovat tu kampus nikdo nepřišel,“ tvrdí veteránka Europrojektu. „Soukromníci o budovy po armádě zájem nemají a navíc – nechceme riskovat, že by na půdě ghetta někdo provozoval třeba kasino či jiný pochybný podnik. Studenti město oživí. A nechat město vylidnit a udělat tu skanzen? Jsme proti.“ Loni v létě byla na pomoc Terezínu vytvořena Vládní koordinační skupina. Nemá rozhodovací pravomoc, ale podle jejího člena Josefa Beneše doporučí vládě poskytnout Terezínu peníze na rozjezd revitalizačních projektů. „Europrojekt díky povodním, ale i současnému bezvládí trochu zamrzl. Chceme ho rozhýbat,“ říká Beneš. Zda by v Terezíně byly fakulty třeba Karlovy či Purkyněho univerzity, anebo jestli tu vyroste zbrusu nová Univerzita evropského sjednocení, ještě není jasné. „Na to je ještě pár let čas,“ dodává dnešní starosta. „Prvním krokem musí být rekonstrukce budov.“ Na místě dnešní poničené barokní Jízdárny vidí starosta koncertní a přednáškový sál. „A tady,“ sekne Horníček prstem do letecké mapy města, „bude místo kasáren studentská ubytovna. Tak pro tisícovku lidí. Pietní místa zůstanou samozřejmě zachována,“ říká na dotaz, zda by přece jen nebylo trochu podivné, kdyby studenti svým hlaholem plnili kupříkladu bývalé ubikace vězňů. Celý projekt revitalizace Terezína je spočítán na 7 miliard. „Z fondů EU můžeme získat až sedmdesát procent částky. Stát ale musí připravit dotační tituly, do kterých mohou obce přihlašovat svoje projekty. To se dosud nestalo. Ministerstva nezačala pracovat. Zatím tu chodím a koukám, jak padají cihly.“ Jáchym Topol

Q


inzerce

7

před 15 lety / ekonomika před 15 lety


Jak překonat propast Úspěch v globální soutěži není možný bez žen

L

Na začátku února 1992 psal Respekt o smělém cíli „dostihnout západní Evropu co nejrychleji“. Bylo jasné, že je potřeba, „aby čs. ekonomický růst byl trvalý a rychlejší, než je tempo, kterým roste západní Evropa. Chci-li někoho dohnat, musím se logicky pohybovat rychleji než on. V porovnání s Asií roste naštěstí ekonomika ES poměrně pomalu, řekněme tak o dvě a půl procenta ročně. Chce-li Československo dostihnout za patnáct let ekonomickou úroveň západních zemí, která je zhruba třikrát tak vyšší, musí růst průměrnou

Česká ruleta rychlostí 10,3 % ročně, a to celých patnáct let. Není to vyloučené, ale zkušenosti jiných zemí ukazují, že to je dosti obtížné. Zatím se to dlouhodobě podařilo jen několika zemím Asie: Japonsku, Koreji a Singapuru.“ Nakonec se obtížnost úkolu ukázala nad naše síly, Česko(slovensko) se středoevropským tygrem tak docela nestalo. Dnes se mluví o tom, že takové Španělsko doženeme přibližně za dalších patnáct let (v případě růstu 5 % ročně). Takhle dlouhou trať ale autor článku „Jako kasino v Monte Carlu“ z roku 1992 nemohl dohlédnout, a tak vytyčuje tři základní předpoklady, které povedou ke kýženému výsledku. Prvním předpokladem je samozřejmě privatizace. „Neméně klíčová je ale marketizace, tedy vytvoření trhů tam, kde doposud neexistují. Zahrnuje to nutný start a rozvoj trhu s byty a nemovitostmi, pružný trh práce i trh energie, který racionálně započte sociální náklady ekologického ohrožení z určitých energetických zdrojů.“ Dnes je jasné, že tuzemští reformátoři tyto další dva pilíře přehlédli: napadlo by zastánce trhu s byty před patnácti lety, že i v roce 2007 budou mnozí politici úspěšně hájit jeho regulaci? V jiném textu se píše o „ohromném trumfu“, který má „malé Československo“ v rukou a díky němuž „za pár let budeme možná ... prorážet na trhy, o jakých se nám ani nesnilo“. Řeč byla o Vietnamu. „Ve Vietnamu dlouhodobě pracovaly dva tisíce čs. odborníků, ti tu postavili 42 velkých závodů... Odhaduje se, že téměř 30 000 Vietnamců rozumí česky. A hlavní trumf: Československo jako jediná země provedlo kompletní geologický průzkum Vietnamu a Laosu a vlastní údajně dokumentaci.“ Další naděje pisatel vkládal do vietnamských disidentů, kteří by se ve své staré vlasti podle něj měli brzy dostat k moci. „Doufejme, že si tito lidé budou z Československa pamatovat těch několik soukromých nadšenců, kteří jim dnes pomáhají tisknout opoziční časopis, překládají jejich texty, shánějí jim sály k setkání.“ Vietnam však zatím volí čínskou cestu kapitalismu s komunistickou tváří a tamní soudruzi dnes raději než s Čechy obchodují s někdejšími nepřáteli: Američany či Francouzi. Respekt 6/1992

oni v létě týdeník The Economist slavnostně označil „ženskou sílu“ za hnací motor světové ekonomiky. Má-li se však stát evropská ekonomika konkurenceschopnější a inovativnější, nestačí, aby ženy houfně vstupovaly na trh práce. Chceme-li plně využít ženského talentu, musí ženy ve větší míře zastávat také vrcholové pozice, a to jak ve veřejném, tak i v soukromém sektoru. Ženy v západní Evropě již dávno překonaly rozdíly ve vzdělání a dostaly se na úroveň svých mužských protějšků. Na univerzitách dnes ženy převyšují muže nejen počtem, ale i studijními výsledky – pozoruhodné je, že to platí i pro obory jako matematika, fyzika a informatika. Studijní úspěchy žen však zatím nevedly k jejich většímu zastoupení v nejvyšších funkcích. V Evropě je procentuální zastoupení žen ve správních radách firem i nadále jednociferné a totéž platí o nejvyšších vládních a akademických funkcích. Zatímco ve Spojených státech se ženy podílejí na vedení firem téměř dvaceti procenty, v kontinentální Evropě je poměr žen a mužů ve správních radách jedna ku dvaceti nebo ještě méně. V oblasti vědy je situace jen o málo lepší. Pouze každý desátý profesor v Evropě je žena. V USA vyznívá i tento poměr lépe pro ženy: na amerických univerzitách působí více než 20 % žen-profesorek. V době, kdy jsou Čína a Indie na vzestupu a evropská populace stárne, si Evropa nemůže dovolit mrhat drahocenným lidským kapitálem. První silné poválečné ročníky již dosáhly důchodového věku a ve většině koutů Evropy se počet práceschopného obyvatelstva začne brzy snižovat. Chce-li Evropa pokrýt náklady na stárnutí populace a udržet si pozici hospodářské mocnosti, musí podstatně zvýšit celkové zapojení obyvatel do trhu práce. Nejenže otcové mohou a musí převzít větší roli při výchově dětí; řadu domácích prací může bez nejmenších problémů převzít také trh. Jak poznamenali ekonomové Ronald Schettkat a Richard Freeman, ženy orientované na kariéru nemusí nutně pracovat více hodin týdně než ženy pracující na částečný úvazek nebo v domácnosti. Místo toho mají sklon najímat si na činnosti, jako je nakupování, vaření a úklid, někoho jiného. Budou-li ženy v Evropě pracovat více hodin a zastávat kvalitnější pozice, povede to k oživení poptávky po službách, jako je úklid nebo péče o děti, čímž se sníží nezaměstnanost mezi málo kvalifikovanými zaměstnanci. Tato zvýšená nabídka vysoce kvalitní ženské práce navíc nepovede ke zvýšení nákladů na zdravotní péči a důchody – na rozdíl od imigrace pracovní síly. Ženy tyto dávky pobírají tak jako tak, ať už setrvávají v domácnosti anebo vykonávají placenou práci mimo domov.

Norsko hrozí rozpuštěním Jelikož lidé žijí déle a mají méně dětí, zabírá výchova a péče o potomky rodičům méně času než dříve. Ženy by tak měly být schopny aspirovat

Pozor, Číňan nikdy nespí. foto profimedia.cz / corbis

na špičkové pozice bez nutnosti obětovat vlastní plodnost a jejich úspěch by zároveň povzbudil ženy v nižších funkcích, poněvadž manažerky mívají tendenci zavádět personální politiku ohleduplnější vůči ženám a samy přitom sloužit jako silné vzory. Překážky v profesním růstu vzdělaných žen v Evropě nejsou projevem přímé diskriminace, ale mají kořeny v podnikové kultuře, genderových předsudcích a stereotypech. Skupinová dynamika brání správním radám skládajícím se výlučně z mužů, aby mezi sebe přijali i ženy, přestože by jednotliví členové takové rozhodnutí sami za sebe podpořili. Ženy, které přece jen dosáhnou na vyšší pozice, jsou navíc vzhledem ke svému menšinovému postavení náchylné spadnout do začarovaného kruhu viditelnosti a zranitelnosti. Dokud budou ženy vnímány jako slabší pohlaví, budou muži i ženy promítat do příslušné kandidátky vlastní pocity zranitelnosti. Takovou vyřazující skupinovou dynamiku lze překonat pouze dosažením určité kritické míry žen ve vysokých funkcích. Pokud bychom to dokázali, mělo by to obrovské výhody. Výzkumy ukazují, že firmy s větším podílem žen ve vyšším managementu jsou ziskovější než ty, v jejichž čele stojí žen málo. Diverzifikovaný management znamená lepší management. Začleňování většího počtu žen do vrcholových funkcí ve veřejném i soukromém sektoru od základu mění rozhodovací proces, poněvadž ženy mají sklon snižovat význam formalit a komunikovat přímo, čímž překonávají organizační blokády.

Účet a šifrovací tabulky, prosím I v Česku budou možná jednou zákazníci vědět, za co při obědě utratili své peníze. „Účty píšeme ručně odjakživa a nikdo si na to ještě nestěžoval,“ prohodí vousatý číšník z pražské restaurace Velryba a otočí se zpátky k hostům na baru. Není důvod mu nevěřit, obecně to ale s placením v českých lokálech příliš růžové není. Podle České obchodní inspekce vyvázla při loňských kontrolách bez poskvrnky jen asi polovina restaurací a podezřelá čísla na rukou psaných šmírácích nebyla mezi prohřešky žádnou výjimkou. To dilema, co potom následuje, zažil téměř každý, kdo běžnou českou restauraci někdy navštívil: mám chtít po nevrlém číšníkovi vysvětlení nesrozumitelných čísel, nebo to vzdát, zaplatit a rezignovaně odejít? Každému, kdo nezná taje kultury českého pohostinství, to vlastně musí připadat jako záhada: proč v každém krámě, kde nechám třeba jen pár drobných, dostanu účet, který se málem nevejde do peněženky, a v restauraci ani po obědě za několik

set korun nic? Přesněji řečeno kus papíru s klikyháky, který je úplným výsměchem tomu, co by splňovalo představy o moderní ochraně spotřebitelů. Co s tím? Jeden recept proti hospodskému okrádání a kamuflování účtů řeší politici už skoro devět let a říká se mu povinné zavedení registračních pokladen. Ty dnes v Česku povinné nejsou, obchody, hospody či taxikáři jen musí na požádání předložit daňový doklad. Téměř všichni to řeší účtem z kasy, jen v restauracích a hospodách se píše postaru účet rukou na papír. Minulá vláda zákon o povinném zavedení pokladen prosadila. Hlavní argument: snížení daňových úniků, hlavně u trhovců. Ministerští úředníci možnou úsporu už před lety spočítali zhruba na jednu miliardu. Zákon ale ještě nezačal platit (má se tak stát od ledna 2008) a nová koalice pod vedením ODS jej chce zrušit. Její argument: na paragrafy by

Rozhodná strategie ve prospěch žen by tak v Evropě vytvořila nový impulz a umožnila jí soutěžit se Spojenými státy a Asií. Na počátku letošního roku schválilo Norsko zákonnou úpravu, která vyžaduje, aby obě pohlaví byla ve všech správních radách firem zastoupena nejméně čtyřiceti procenty členů. Firmám, které nesplní tato nová genderová pravidla – jež se vztahují i na veřejný sektor –, hrozí, že budou soudním příkazem rozpuštěny. Také španělský premiér José Zapatero nedávno navrhl podobné standardy pro rovnováhu pohlaví v podnikatelské sféře i politice. Norsko dalo ostatním skvělý příklad, který by měla následovat celá Evropa, protože je to nejlepší cesta, jak přesáhnout kulturu rasové předpojatosti a stereotypů, jež v mnoha firmách a institucích stále převládá. Přizpůsobit se však musí také ženy. Faktem zůstává, že vrcholové funkce vyžadují více než dva pracovní dny v týdnu a neshodují se časově se školní výukou. Převzetí zodpovědnosti, jež dlouho náležela pouze mužům, vyžaduje, aby se ženy zbavily úkolů, které jim až dosud bránily postupovat z nízko hodnocených funkcí vzhůru. Heleen Meesová Autorka je ekonomka a právnička žijící v New Yorku.

Q

© Project Syndicate, 2007. www.project-syndicate.org

doplatili drobní živnostníci. Kasu by si totiž musel pořídit i poslední stánek se suvenýry, fungující jen pár měsíců v roce. „Přitom neexistuje žádná studie o tom, že by se díky pokladnám výběr daní skutečně zvýšil,“ shrnuje rétoriku současné vlády ekonom Miroslav Ševčík. Jenže na druhou stranu v nejjednodušší verzi lze kasu pořídit už od šesti tisíc korun, tedy žádné drama. Co se studií týče, s Ševčíkem souhlasí i experti ze sousedního Slovenska. Tam zákon o povinných registračních pokladnách schválili už v roce 1995, zatím ale studie o lepším výběru daní chybí. Naprostá většina protestů proti pokladnám však utichla ve chvíli, kdy povinnost začala platit, takže ani Dzurindovi liberálové se je nesnažili po svém příchodu k moci zrušit. Na straně protivníků stojí i skutečnost, že evropských zemích není tato povinnost obvyklá. Kasy s nesmazatelnou pamětí musí mít v rámci EU jen sousední Poláci, Maďaři, Řekové, Italové a právě Slováci. Co se přijímání samotného zákona týče, je ale české téměř devítileté dobrodružství zřejmě unikátem. Českou specialitou jsou ostatně také nesrozumitelné účtenky v restauracích. Jenže zákon tenhle zlozvyk zřejmě nevyřeší. Jde o věc kultury. Už dnes obvykle restaurace registrační pokladnu mají (jinak majitel ztrácí přehled nad pohybem peněz v podniku) a stejně dál píší vyúčtování rukou na kus papíru. „Povinnost nic neřeší,“ míní ekonom Ševčík. „Lidé si zkrátka musí vybírat takový podnik, kde se cítí příjemně.“ – TS –, – MŠ –

diskuse


Je pro nás Estonsko vzorem?

ekonomický rozvoj. Zatímco český vývoz stojí na automobilovém průmyslu a strojních a elektronických zařízeních, estonský na reexportu smontovaných elektronických a telekomunikačních zařízení, dřevě a nábytku. Tato odvětví jsou daleko citlivější na konkurenci zemí s levnou pracovní silou, neboť jsou náročná na práci a více se spoléhají na jednotlivé kontrakty se zahraničními zákazníky než na dlouhodobé investice. Pokud se podnikatelské prostředí a politická situace na východ od EU stabilizuje, skandinávští zákazníci se mohou snadno přeorientovat tam. Česká exportní odvětví jsou kapitálově náročnější a stojí na investi-

cích s dlouhodobou návratností. Přesun na východ je sice také pravděpodobný, ale bude to postupný proces, který dává více prostoru pro rozvoj služeb s vyššími nároky na lidský kapitál. Další výhodou kapitálově náročných odvětví je, že vytváří lépe placená místa pro pracovníky, kteří vytváří poptávku po službách zaměstnávajících mnoho dalších. Obdivovatelé Estonska poukazují na překotný rozvoj informačních technologií a dalších sofistikovaných služeb, které exportní statistiky zatím neumí zachytit. Tvrdí, že estonská budoucnost stojí na nové ekonomice, zatímco visegrádský model uvízl v industriálním věku. Dostupné informace však naznačují, že Estonsko a ostatní pobaltské země mají rozvinutější služby jen v oblasti logistiky, především proto, že přes ně proudí ruské komodity na západ. Rozvoj ostatních odvětví nové ekonomiky je přinejmenším srovnatelný a rozhodně nenaznačuje, že by tyto obory nahradily chybějící průmysl. Navíc ani irský hospodářský zázrak, s nímž je Estonsko také srovnáváno, nikdy nestál jen na informačních technologiích. Tradiční průmyslové a chemické výrobky tvořily vždy alespoň dvě třetiny irského exportu. Nakonec i Skype, vydávaný za symbol estonského úspěchu, ukazuje, že ve strategických rozhodnutích nadnárodních firem hraje Praha stejnou roli jako Tallin. Skype založili v Tallinu Švéd s Dánem, kteří přinesli technologii umožňující zdarma nebo velmi levně telefonovat kamkoli na světě. Firma sídlí v Lucembursku, marketing řídí z Londýna a v Tallinu, stejně jako

ské reformy ze stolu s tím, že se dají uskutečnit jen v nevyspělé demokracii. Je úplně legitimní, pokud politik, intelektuál či volič preferuje méně radikální změny i za cenu toho, že jeho životní úroveň neporoste až tak rychle. Zvláště legitimní je to pro zemi jako Česko, která z globálního hlediska patří mezi bohaté. Není ale v pořádku, když tuto svou vůli po větším klidu i za cenu nižšího růstu zastírá zdánlivě objektivními příčinami, proč reformy nejsou možné a vlastně z demokratického hlediska ani vhodné. Téměř stejný reformní tah a následnou hospodářskou dynamiku zaznamenávají už několik let Litva a Lotyšsko. Nedávno se k nim přidalo Slovensko a v minulém desetiletí bylo ve stejné kategorii Irsko. V Irsku ani na Slovensku žádní Rusové bez pasů nejsou a mnoho jich není ani v Litvě. V Estonsku a Lotyšsku, kde Rusů bez občanství hodně je, pokračuje liberální hospodářská politika i navzdory změnám vlád, navzdory účasti levice na moci a postup-

ném získávání občanství ze strany ruské menšiny. Teorie o vztahu estonských reforem k občanským právům proto jako vysvětlení neobstojí. Druhým zásadním omylem je tvrzení, že „struktura exportu malých otevřených ekonomik vypovídá hodně o předpokladech pro budoucí ekonomický rozvoj“ a Česko je ve výhodě, protože jeho exportní odvětví, jako například auta a stroje, „jsou kapitálově náročnější a stojí na investicích s dlouhodobou návratností“. O budoucím ekonomickém rozvoji vypovídá zejména celková konkurenceschopnost ekonomiky, která se může projevovat v libovolném odvětví. Vzdělaní lidé, dobrá infrastruktura, makroekonomická stabilita či vhodné podnikatelské prostředí mohou udržet konkurenční výhodu a pomoci prosperitě země bez ohledu na strukturu odvětví hospodářství. Dánsko má velmi sofistikované a globálně úspěšné potravinářství, Finsko zase dřevařský průmysl. Ani jedna země nemá sil-

Nejen na stránkách Respektu bylo pobaltské Estonsko dáváno za příklad dobré transformace, ze které by si ostatní země měly brát příklad. Zde přinášíme debatu mezi odpůrcem a zastáncem této myšlenky. Estonsko je považováno za vítěze nevyhlášené soutěže o nejlepší model postkomunistického kapitalismu. Analytikům stačí vysoké tempo růstu, liberální reformy a Skype k závěru, že pobaltská ekonomika je na nejlepší cestě dohnat a předehnat rostoucí, ale pomalu reformující Čechy či Slovince (viz Respekt č. 8/2006 a č. 1/2007). Bližší pohled však naznačuje, že estonská ekonomika nestojí jen na odvětvích orientovaných do budoucnosti, a navíc, že liberální reformy umožnila značně neliberální politika. Inspiraci musíme hledat jinde. Struktura exportu malých otevřených ekonomik vypovídá hodně o předpokladech pro budoucí

P

olemiky tohoto typu lehce upadnou do výměny protiargumentů a protiprotiargumentů, které zajímají jen do sebe zaklíněné autory a čtenářům toho moc nedají. Proto se pokusím ve své reakci na článek pana Kudrny poukázat spíše na dva jeho omyly, které se často vyskytují (nejenom) v české diskusi o hospodářské politice. Ještě předtím však zmíním dvě estonské výhody vůči České republice, které nezpochybnil: výrazně nižší míru korupce a dlouhodobou udržitelnost veřejných financí. Ty samy o sobě by stačily na to, abychom pobaltskou zemi považovali za hvězdu postkomunistických států. Prvním a zásadním omylem je připsat schopnost razantně reformovat nedostatečné demokracii. Zdeněk Kudrna vztahuje estonský úspěch k upření volebního práva chudší a reformami více postižené ruské menšině. V českých podmínkách nejde o nový argument. Prezident Klaus ještě před dvěma roky smetl sloveninzerce / vzdělávání

v Praze, má vývojová centra. Když firmu koupil americký gigant eBay, tak ze zaplacených dvou a půl miliardy dolarů bylo jen málo vyplaceno v Tallinu. Za pověst technologicky vyspělé země tak Estonsko vděčí spíše veřejné kampani, která připojila všechny školy, úřady a další veřejná místa k internetu. Na rozdíl od českého Internetu do škol efektivně a bez nařčení z korupce. Nicméně je faktem, že estonští politici prosadili reformy, o kterých se v ostatních postkomunistických zemích nanejvýš jen diskutuje. Našli tedy recept, který by bylo možné použít i jinde? Odpověď je spíše záporná, neboť tamní ekonomický liberalismus do značné míry stojí na neliberální politice. Na začátku transformace Estonci neudělili občanství, a tudíž hlasovací právo Rusům, kteří tvořili téměř 30 procent populace. Většina z nich pracovala ve zkrachovalých sovětských fabrikách a žila v regionech, kam se zahraniční investice dlouhodobě nehrnou. Transformace na ně dopadla velmi tvrdě a dodnes se potácí v sociálních problémech a na hranici chudoby. Pokud bychom chtěli zopakovat estonskou reformní strategii, museli bychom na začátku transformace odebrat hlasovací právo všem voličům z Moravy a dodnes jej nevrátit nikomu z Ostravska. Českou politiku by to jistě posunulo blíže k liberálním reformám, avšak mimo demokratické mantinely. Zdeněk Kudrna Autor je ekonom.

Q

né postavení v automobilovém průmyslu. Naopak, nejvíce automobilů ve starých zemích vyrábí Belgie, která patří spíše k evropskému hospodářskému průměru. Na závěr jen připomenutí jednoho faktu: to, že Estonsko předběhne z hlediska životní úrovně ČR, není věcí dlouhodobé a nejisté perspektivy, ale tří či čtyř let. Otázkou dnes je, zda se bude Tallin Praze dále vzdalovat, anebo ne. Má význam diskutovat o tom, zda stačí mírný pokrok, anebo zda se česká ekonomika chce opět vzepnout ke zrychlení tempa i za cenu bolestivých změn a obětování některých jiných cílů. Snaha tvrdit, že estonské hrozny jsou kyselé, na tom nic nezmění a nemá význam s ní ztrácet čas. Stejně nemá smysl konejšit se planou nadějí, že česká ekonomika zrychlí sama od sebe. Miroslav Beblavý Autor je ředitelem Institutu pro dobře spravovanou společnost v Bratislavě.

Q

10 zahraničí


Nemilosrdní žádají o milost

Zaslouží si věznění teroristé propuštění? Ta otázka hýbe Spolkovou republikou

„C

tím, miluji a absolutizuji život. Proto mě žádná okolnostmi formovaná svoboda, touha či lidská identifikace nepřimějí, abych zranil či zabil člověka.“ Těmito důvody odmítl službu v armádě. Ale už brzy poté se ocitne v roli, která úctu k životu zcela popírá a vypadá jako v akčním béčku. Po vstupu do místnosti náš muž sleduje, jak bankéř Jürgen Ponto hledá vázu pro květiny donesené návštěvníky, a sám zatím vytáhne pistoli. Ponto stačí hlaveň rukou odvrátit, ale za střelce zaskočí parťačka. Vypálí do šéfa Dresdner Bank pět ran a je dokonáno. Jenže tohle není klasický mord. Oba protagonisté, Christian Klar a Brigitte Mohnhauptová, patří k Frakci rudé armády (RAF) a v Německu se schyluje k „horkému podzimu“ 1977. Tohle už není ani klasický politický terorismus, s jakým se Evropa seznámila v 19. století. „Ofenziva“, jak své tažení nazývá sama RAF, pokračuje dalšími atentáty a vyústí v únos letadla do Somálska a vraždu pilota. Spisovatel Friedrich Delius později připomíná: „Byla to první událost od roku 1945, kdy si žádný dospělý západní Němec nemohl říci, mě se to netýká, já jsem bez viny.“ O rok dříve totiž RAF ve spolupráci s palestinskými teroristy unesla letadlo do Ugandy a Němci poprvé od druhé světové války selektovali cestující na Židy a Nežidy. Uběhlo třicet let a Německo je uprostřed zásadní debaty. Klar a Mohnhauptová mají za sebou rozsudky doživotí a čtvrtstoletí kriminálu, před sebou pak důchodový věk a vyhlídku na milost, respektive propuštění na podmínku, podepřenou zákonem i jimi podanou žádostí. Propustit, či nepropustit, to je otázka. Konkrétně o Mohnhauptové má soud rozhodnout začátkem února. Klar by vzhledem ke svému trestu přišel na řadu až napřesrok.

S nadějí svobody ... Téma terorismu, účinné obrany proti němu, ale i souvisejícího ohrožení občanských svobod přerůstá v politikum všude na světě, Německo nevyjímaje. Ba právě naopak. Zrovna ve čtvrtek vydalo státní zastupitelství v Mnichově zatykače na 13 agentů CIA, kteří se před třemi lety podíleli na únosu německého občana Khalida al-Masrího do jedné z tajných věznic. Jenže případné vydání těchto podezřelých je věcí především „těch nahoře“, to musí vyjednat Berlín s Washingtonem, možná se samotným Bílým domem. Naproti tomu o osudu domácích, již odsouzených a vězněných teroristů rozhodují samy německé orgány, justice i postoje pozůstalých. Takže žádné handrkování s CIA, ale vlastní reflexe. I proto má Frankfurter Allgemeine Zeitung na svém webu už dva týdny diskusní box se sugestivním titulem „Právo před milostí“. Proto maga-

Revolučním terorem chtěli vnutit státu svá vlastní pravidla,teď se domáhají vlády zákona tohoto státu. (Brigitte Mohnhauptová na počátku 70. let, Christian Klar po zatčení v roce 1982) foto čtk

zín Der Spiegel umístil téma RAF na titulní stranu („Milost pro nemilosrdné“). Názory na propuštění odsouzených se skutečně liší a mezi jejich nositeli můžeme jen těžko vést přesné ideové rozhraní. Mezi stoupence milosti pro Mohnhauptovou patří bývalí spolkoví ministři vnitra Gerhart Baum a spravedlnosti Klaus Kinkel (oba liberální FDP), k odpůrcům například bádenský ministr spravedlnosti Ulrich Goll (rovněž FDP). Obecně lze říci, že proti milosti se staví konzervativci a pozůstalí, i když důvody jsou v jednotlivých případech různé. Právě zmíněný Goll uvádí jeden dosti prvoplánový: vězně, jako je Klar, je třeba „redukovat na to, čím jsou, totiž na zločince“. Naproti tomu Klaus Kinkel zná téma, o kterém mluví, poněkud důvěrněji. Ještě jako spolkový ministr vězeňkyni Mohnhauptovou navštívil, aby ji přiměl k deklarovanému vystoupení z RAF, ona s ním však odmítla sedět u jednoho stolu. I konzervativní FAZ ale oceňuje, že Kinkelova „smiřovací iniciativa“ z roku 1992 uspěla alespoň u jiných teroristů. Klar s Mohnhauptovou byli špičkami tzv. druhé generace RAF, naproti tomu třetí generace v 80. letech byla už spíše odvarem a čtvrtá již vůbec nevznikla – celá RAF se na jaře 1998 sama rozpustila.

Modrá vítězí, oranžová pláče Odchod ukrajinského ministra zahraničí to doložil i formálně: Janukovyč poráží reformátora a revolučního lídra Juščenka. Už na první pohled působí Boris Tarasjuk jinak, než je obvyklá představa ukrajinského ministra. Odpovídá nevyhýbavě, ale diplomaticky: Ukrajina chce do EU i NATO. „Náš cíl, členství v Alianci a Unii, je od roku 2003 dán zákonem o národní bezpečnosti,“ říkal v půli ledna v Praze. Při své cestě do Česka nic zásadního nevyjednal ani nepodepsal, a stejně skončila skandálem. Ukrajinský premiér Viktor Janukovyč ho zažaloval, že ji podnikl nezákonně. „Tarasjuk poškozuje zájmy státu a škodí mezinárodní pověsti Ukrajiny,“ uvedl úřad premiéra s poukazem na slova o NATO a EU. Tarasjuka, jednoho ze dvou ministrů, které jmenuje přímo prezident Viktor Juščenko, totiž předtím parlament ovládaný Janukovyčovou Stranou regionů odvolal, ale Juščenko ho jmenoval znovu. Dva týdny poté podal Tarasjuk demisi opět, tentokrát už sám. Janukovyč totiž použil i další páky, například zastavil přísun peněz do pokladny ministerstva, takže ukrajinští diplomaté po celém

světě zůstali v lednu na mizině. Juščenko demisi jednoho z posledních dvou „oranžových ministrů“ vlády přijal s tím, že jméno nástupce oznámí do dvou týdnů. „Právo navrhnout nového ministra je samozřejmě právem prezidenta Juščenka,“ nechal se slyšet blahosklonně Janukovyč. Nedodal, že je to asi naposledy, kdy šéfa diplomacie jmenuje prezident.

Už nevládne prezident Spor o šéfdiplomata byl důležitou, ale ne poslední bitvou ve válce mezi prezidentem a premiérem. K objasnění jejího pozadí je třeba se vrátit o dva roky zpátky, do doby oranžové revoluce. Jednou z částí tehdejší dohody bylo, že Ukrajina se změní z prezidentské republiky (téměř) ruského typu v parlamentní demokracii. Juščenko tak sice mohl být zvolen prezidentem, ale s omezením. Během roku se vzdá velké části pravomocí a jeho „oranžoví“ a Janu-

Nyní Kinkel podporuje odborné posudky, jež byly na Mohnhauptovou a její společenskou nebezpečnost vypracovány. Odsouzená se prý změnila už tím, že si sama požádala o milost, čímž de facto navázala komunikaci se státem. „Kdo seděl a pykal 24 let,“ říká Kinkel, „musí mít nějakou šanci na návrat do společnosti.“ Jeho názor se právně opírá o třicet let starý nález Spolkového ústavního soudu. Ten dospěl k závěru, že lidská důstojnost vězně je zachována pouze tehdy, má-li před sebou dotyčný perspektivu konce života na svobodě. Od té doby existuje trest doživotí ve Spolkové republice jen formálně a soudy při jeho vynesení stanoví minimální lhůtu skutečného trestu. Ta v případě Mohnhauptové činila 24 let a vyprší 26. března. Takže nyní soud rozhodne o tom, co dál. (Před Klarem se rýsuje až 3. leden 2009.)

... ale i s pokáním Justice je v Německu samozřejmě nezávislá, ale nefunguje ve vakuu. Takže hlas veřejnosti má silné slovo i v nynější kauze. Možnost propuštění daná ústavním soudem totiž nefunguje automaticky, ale předpokládá určitou protihod-

kovyčovi „modří“ si to rozdají znovu na jaře 2006 v parlamentních volbách o skutečnou vládu nad Ukrajinou. Už před volbami se však „proreformní“ síly rozpadly. Takže i když na první pohled celkově zvítězili „oranžoví“, skutečné vavříny si odnesla Strana regionů. Blok bývalé premiérky Julie Tymošenkové (BLJUT) dostal přes 22 % a mohl s Naší Ukrajinou a socialisty vytvořit proreformní vládu. Ale jednání se táhla dlouhé měsíce. Výsledkem byla nakonec „antikrizová koalice“, do níž se Stranou regionů vstoupila Juščenkova Naše Ukrajina spolu se socialisty a nepříliš vlivnými komunisty. Už 20. října však pět Juščenkových ministrů podalo demisi a Janukovyč zahájil tvrdé tažení za přechod moci do rukou své vlády. Opět využil rozporů mezi „oranžovými“ a dohodl se s odstavenou Tymošenkovou na obchodu: její Blok podpoří ústavní zákon omezující kompetence hlavy státu výměnou za „zákon o opozici“. A jím i opozice získá podíl na parlamentních a kontrolních funkcích. Prezident sice „zákon o kabinetu ministrů“, který mu bere i právo jmenovat šéfa diplomacie zmíněné v souvislosti s Tarasjukem, vetoval, ale parlament ho znovu přehlasoval. Protože jsme však na Ukrajině, kde není nic jednoduché, druhá verze zákona se lišila od té původní. Juščenko se také obrátil k Ústavnímu soudu, protože tvrdí, že nové rozdělení pravomocí je v rozporu s platnou ukrajinskou ústavou.

notu u odsouzeného. Ten by měl doložit adaptaci, nápravu, projevit lítost, pokání, spolupráci se státem. Právě tyto věci vyznívají v případě Mohnhauptové a Klara dosti nejednoznačně. Klar je považován za psychicky i fyzicky labilního. Na vězeňské vycházky chodí jen s přísnou ostrahou, totéž platí, když občas navštěvuje svou starou matku. Proto působí trochu překvapivě, že už má domluvený civilní rekvalifikační džob – místo kulisáka ve slavném divadle Berliner Ensemble. Slíbil mu ho sám šéf souboru Claus Peymann. Mohnhauptová působí vyrovnaněji, ale o pokání prý nemůže být řeč. Přinejmenším o něm neslyšeli zástupci celkem 34 obětí RAF, což je dosti silný argument. Pod pokáním si totiž nelze představit slova typu „Já už to nikdy neudělám“, ale spíše účinnou spolupráci na dosud nevyšetřených činech. Kdo vypálil vražednou střelu, když na místě zůstala pouze mrtvá oběť a pachatelé mlčí? Některé z těchto otázek jsou stále otevřené. Za všechny to snad vyjádřila vdova po zavražděném šéfovi Dresdner Bank: „Komu máme odpustit? Paušálně RAF, bandě vrahů? To po nás vážně nemůžete chtít!“ Zbyněk Petráček

Q

Kam se hýbnou eurodveře

neznamená, že se zcela přeorientuje zpět na Rusko. Už v září sice premiér Janukovyč šlápl na brzdu, pokud jde o rychlou integraci Ukrajiny do Severoatlantické aliance. „Zatím budeme usilovat o rozšíření spolupráce s NATO,“ uvedl při své návštěvě Bruselu. Summit Aliance v Rize pak mohl jen konstatovat, že vstup Ukrajiny závisí na úsilí, které bude ochoten Kyjev vyvinout. Zatímco NATO bylo přes názor prezidenta Juščenka odloženo na neurčito, integrace do EU, která Rusku nevadí, se přece jen posunuje kupředu. Zde není problém jen v připravenosti Ukrajiny, jež má podle odborníků před sebou nejméně dvacetiletou cestu, ale také ve stavu Unie. Ta se po zamrznutí ústavy ocitla v jakési celoevropské křeči, a byť vstup Ukrajiny do EU nečiní většině Evropanů problém, nahlas o něm nikdo mluvit nechce. Ve smlouvě o spolupráci, která se má v příštích dnech projednávat v Bruselu, tak nebude ani zmínka o možnosti budoucího členství Ukrajiny. „Nová dohoda nijak nepředjímá další vývoj ve vztazích mezi EU a Ukrajinou,“ zní kompromisní formulace, na níž se 22. ledna dohodli ministři zahraničí Unie. Což znamená, že v této chvíli nejsou evropské dveře pro Ukrajinu otevřené. Stejně tak se lze dívat na boj o moc, který nyní vrcholí mezi prezidentem Juščenkem a premiérem Janukovyčem. V této chvíli Juščenko a s ním i poslední zbytky „oranžových“ prohrávají. Zda je to však definitivní ztráta „evropské“ Ukrajiny, to by bylo předčasné tvrdit.

Prezident už zřejmě svoji hru prohrál a Ukrajina bude parlamentní republikou. To však

Luboš Palata Autor je redaktorem Lidových novin.

Q

zahraničí


11

Druhá zima v Kašmíru

Zemětřesení přineslo překvapivou šanci k obnově země

V

Kašmíru už jsou pastviny opět plné dobytka. Nedávný Íd (muslimská obdoba Vánoc) měl opět slavnostní nádech a na ulicích už vidíme smějící se tváře. Ve městech vládne čilý ruch, prodavači se snaží upoutat na svůj krámek neuvěřitelně kýčovitými ozdobami a výlohy jsou přeplněné novým zbožím. Na první pohled nepoznáme, že před rokem a půl zemětřesení o síle 6,8 Richterovy škály zdevastovalo hlavně pákistánskou část Kašmíru a zanechalo 75 tisíc mrtvých. Teprve po důkladnější prohlídce objevíme za spravenými obchůdky ruiny a neodklizené sutiny ze spadlých domů. Jak se s katastrofou vyrovnali místní obyvatelé a jaké výzvy jim přinesla?

Kráva nás živí Hajátovi vzalo zemětřesení vše, co potřeboval k životu. Dům, dobytek, blízkou školu pro děti a kus zemědělské půdy, která skončila spolu s utrženým svahem hluboko v rokli. Přesto patří k těm šťastnějším. Ani on, ani jeho žena, ani jedno z jeho deseti dětí nepřišli o život. První zima byla pro něj bojem o přežití. V jednom stanu, který dostal od humanitární organizace, a v jednom narychlo stlučeném přístřešku z vlnitého plechu ji přečkal plně odkázaný na potravinovou pomoc. Potraviny a nezbytné materiály byly distribuovány pákistánskou armádou, Červeným křížem a nevládními organizacemi. Peníze přišly skrze agentury OSN, přes dary pákistánské vládě i přímo od nevládních organizací – z jejich vlastních zdrojů i veřejných sbírek. Dnes, uprostřed druhé zimy, je Hajátova situace o poznání lepší. Jemu samotnému a několika jeho dětem se podařilo najít práci. Haját pracuje pro nevládní organizaci jako kuchař. Bydlení je pořád problémem, ale jeho přístřešek z vlnitého plechu, kamení a hlíny vypadá po roce přece jen o něco lépe. Po ročním kutilském snažení se shelter proměnil v sice nepěknou, ale obyvatelnou chatu, ne nepodobnou objektům, jaké známe z okolí Prahy či zahrádkářských kolonií. Haját si mohl pořídit mnohem lepší bydlení. Jako mnoho dalších obdržel od státu finanční náhradu, která měla stačit na dům, ale rozhodl se

jinak. Obdržené peníze směnil na místním bazaru za krávu a drůbež. Pokládá zrovna krávu za dobrou investici? „Hezký a velký dům je dobrý, ale kráva nás živí,“ krčí rameny Haját. Tuto železnou logiku pochopíte, strávíte-li s vesničany více času. Kašmířan pobývá většinu dne venku – na pastvě, na poli, ve městě na bazaru – a domů doráží jen na noc. Takže na žebříčku Hajátových priorit dům přední místo nezabírá. Většina venkovanů klade na první místo každodenní obživu, domácí zvířectvo a nemálo Kašmířanů dodá i školu. Ve městech je to trochu jinak, jak potvrzuje podnikatel z Baghu, pan Šukát: „Odhlédneme-li od smrti, jež zasáhla všechny stejně, tak vesničanům spadly hliněné domky za 300, nanejvýš 500 dolarů. Já jsem ale jako podnikatel přišel během půl minuty o tři hotely, dílny a několik obchodů. Potřebuje-li někdo systémovou pomoc, tak to jsou živnostníci, kteří musí opět rozjet své živnosti, což se vzápětí odrazí na celém regionu.“ Pan Šukát tím nemyslí ani přímé finanční náhrady jako spíše výhodně úročené podnikatelské úvěry, systém pojištění proti katastrofám a masivní vládní investice do infrastruktury v regionu.

Už jsme na příjmu Nemálo Kašmířanů ale utratilo vládní náhrady i za opravdu zbytné statky. V městečku Bagh se počet motorek a ojetých aut zvýšil alespoň trojnásobně a mobilních telefonů se prodaly desetitisíce. Zvláště mobil se stal novodobým symbolem statusu jednotlivce ve společnosti. Před zemětřesením znal mobilní telefon jen ten, kdo jezdil často do Islámábádu, Ráwalpindí nebo jinam do centrálního Pákistánu. V Kašmíru, a hlavně v oblastech kolem linie kontroly, která rozděluje Kašmír na svobodnou a okupovanou část (tohle názvosloví je stejné v Indii i Pákistánu, ale vždy s opačnými znaménky), byly GSM sítě tabu. Pákistánská vláda povolila zasíťovat Kašmír až po zemětřesení kvůli komunikaci s postiženými oblastmi a trojice největších operátorů se opravdu předvedla. Dnes není v Kašmíru města, kde by mobil nefungoval.

Pro Kašmířany se nově nabytá možnost „být na příjmu“ stala otázkou bytí a nebytí. Obrovský byznys s mobily potvrzuje i další podnikatel z Baghu, Inam. „Nejdříve jsem v Ráwalpindí koupil pět telefonů pro sebe a rodinu, ale všechny jsem po příjezdu s velkým ziskem prodal ještě na autobusovém stanovišti. Tak jsem se do Ráwalpindí rovnou vrátil a přivezl jsem jich dvacet. Během půl hodiny byly opět pryč. Nakonec jsme jich dovezli šest náklaďáků.“ Po katastrofě z října 2005 zůstaly samozřejmě jizvy. Ačkoli lze říci, že akutní fáze pomoci už skončila, obnova regionu potrvá roky. Jen v okrese Bagh spadlo nebo bylo výrazně poškozeno 905 škol. Během roku 2006 se podařilo – většinou nevládním organizacím včetně Člověka v tísni – otevřít sotva stovku z nich, nepočítáme-li školy stanové. Většinou jde o montované stavby, kritérium stálé školy nesnese ani jedna. Ty nejsmělejší plány počítají s třemi až pěti roky, kdy by mělo být znovu postaveno na 40 % těch snáze přístupných škol. Podobná situace vládne ve zdravotnictví a infrastruktuře.

Region se otevírá Na mezivládním poli proces sbližování Pákistánu a Indie ustrnul. Už neplní tak často prezidentské projevy jako v měsících po katastrofě. Nicméně smlouvy o nových hraničních přechodech, o vzájemném využívání letišť a přístavů pro dodávky ze třetích zemí už platí a zatím nikdo nemluví o jejich rušení. Mnohem více výzev přineslo zemětřesení přímo v Kašmíru, zejména při loňských volbách. Možná i díky nenávistnému tažení radikálních stran a mulláhů proti mezinárodním nevládním organizacím, které v oblasti pomáhaly, lidé své hlasy odevzdali umírněnějším stranám a radikálové se vůbec nedostali do provinčního parlamentu. Tento posun od radikalismu je třeba vnímat i skrze fakt, že před zemětřesením byl celý region jako vojenská zóna pro cizince uzavřen. Dnes je pohyb po Kašmíru relativně volný a mnohem více se ukazuje, že armádě nesloužil ani tak jako válečné předpolí, ale jako obhajoba pro její nemalé výdaje.

Konkrétní práce čeká města a městečka, která živelně vyrostla podél větších řek a dopravních cest bez jakékoli infrastruktury. Pákistánské a kašmírské úřady mají jedinečnou šanci řídit jejich obnovu. Naprostá většina z nich neměla ani před zemětřesením žádný odpadní systém, rozvody vody, elektřiny či telefonní kabely byly kladeny naprosto spontánně a nyní je téměř nemožné je opravit. Ačkoli světová média se plní snímky chudých vesničanů stojících před svými polozbořenými domy z vlnitého plechu, opravdovou šanci na výrazný pokrok mají kašmírská města. Podaří se tuto výzvu alespoň zčásti uchopit za správný konec? Uvidíme. Ale začít musíme alespoň správným pojmenováním. David Ševčík, Bagh Autor je šéfem mise Člověka v tísni v Pákistánu. Jeho reportáž přímo po zemětřesení najdete v Respektu č. 51/05 (archiv na www.respekt.cz). Q

Pět za pět ve slovenských Bratislava vyrukovala s precedentem: tamní justice odsoudila komunálního politika za úplatek, o který si pouze říkal. Na začátku kauzy, v lednu 2004, napsal Pavol Bielik, starosta bratislavské čtvrti Rača, na kus papíru číslici 5 a list ukázal podnikateli Pavolu Kollárovi. Ten situaci vyhodnotil jasně: za to, aby mohl v Rače začít s výstavbou, žádá od něho starosta 5 % z výše zakázky – shodou okolností 5 milionů korun. Obrátil se tedy na policii. Na konci kauzy je verdikt Speciálního soudu z minulého týdne: Bielik dostal 5 let vězení nepodmíněně, sedmiletý zákaz veřejné činnosti a pokutu půl milionu korun. Bielik se ihned odvolal, takže definitivní slovo bude mít až Nejvyšší soud. Ale i bez znalosti této koncovky je případ „pět za pět“ významný a přelomový.

Noční můrou KDH Korupce v komunální sféře není na Slovensku ojedinělá a ani částka 5 milionů nepatří k nejvyšším. Bielik je ale prvním veřejným činitelem, který byl odsouzen za úplatek, který nedostal, „pouze“ si o něj říkal. Podle názoru Speciálního soudu si Bielik od Kollára peníze nepřevzal jen z jednoho důvodu: někdo mu prozradil, že věc je v rukou policie. Soud vzal v úvahu především Kollárovo svědectví, které společně se záznamy odposlouchávaných telefonů (včetně Kollárova) prý dostatečně dokládá, že se Bielik chystal částku přijmout. Absence dokonaného činu ale není jedinou zajímavostí této kauzy. Bielik byl zakládajícím

členem – a v době, kdy měl korumpovat, i šéfem krajské rady – tehdy vládního Křesťanskodemokratického hnutí (KDH). Právě to kvůli němu zažilo krušné časy. Předsednictvo KDH po vypuknutí kauzy zjistilo, že podle vlastních stanov nemá jinou možnost než Bielika slušně vyzvat k odchodu. Jenže krajská rada svého předsedu podržela, a tak vedení KDH muselo čekat až do sněmu v říjnu 2005. Teprve na něm prošla změna stanov, která předsednictvu po vznesení obžaloby umožnila pozastavit Bielikovo členství – až do právoplatného rozsudku. Bielik tak více než rok fungoval jako noční můra svých spolustraníků, kteří ve vládě Mikuláše Dzurindy hlásali „nulovou toleranci“ a nesmiřitelný boj s korupcí (součástí tohoto boje byl i vznik Speciálního soudu, který teď Bielika odsoudil). Navíc se na ministerstvu vnitra, které vedl Bielikův stranický kolega Vladimír Palko, již v srpnu 2004 záhadně („technickou chybou“) ztratilo osm nahrávek odposlechů z vyšetřovaného případu. Před totální blamáží zachránila KDH i samotného Palka jen skutečnost, že zůstaly uchované přepisy odposlechů a mohly být začleněny do vyšetřovacího spisu. A aby toho nebylo málo, v březnu 2006 se do případu vložila tajná služba SIS. Agentka s krycím jménem Kováčová se snažila získat informace o probíhajícím procesu od soudního úředníka. Ten to však nahlásil, soud povolal Kováčovou jako svědkyni – a díky televizním kamerám se provalila její totožnost. Shodou okolností šlo o manželku jiného vysokého funkcionáře SIS, který má sám máslo na

Spíše než o Pavola Bielika (vlevo) jde o osud Speciálního soudu. foto čtk

hlavě: je podezřelý, že v rámci kontrarozvědky kupčil s podklady pro bezpečnostní prověrky.

Speciálně na 100 % Bielikův případ tak obsahuje všechny ingredience potřebné pro výbušnou kauzu: únik informací z policie, vysoké politické angažmá hlavního podezřelého, nepochopitelnou ztrátu odposlechů a dodnes nevysvětlený pokus tajné služby o manipulování soudem. Především je tu však precedens, že k samotnému převzetí úplatku nedošlo. Speciální soud zatím vykázal ve 114 odvolacích řízeních stoprocentní skóre – ani jednou neprohrál. I proto bude zajímavé, jak se Nejvyšší soud postaví k odvolání v takto precedentním případě. Koncovka bude mít zásadnější význam spíše kvůli Speciálnímu soudu než kvůli Bielikovi.

Nový ministr spravedlnosti Štefan Harabin, člen Mečiarova HZDS, se od svého nástupu do funkce netají tím, že chce Speciální soud zrušit. Podle jeho názoru nemá tato zvláštní instituce, postavená mimo běžnou hierarchii soudnictví, oporu v ústavě. Ne náhodou podobně argumentoval před soudem i Bielik. Od loňských voleb tak Speciální soud každou kauzou bojuje o své přežití. Zastánci poukazují na jeho jedinečnost i užitečnost – a případ Bielik představuje jen další v řadě argumentů v jejich prospěch. Jenže odpůrci čekají na chybu, skutečnou či domnělou. Stane se takovou záminkou kauza „pět za pět“? To je teď v rukách Nejvyššího soudu. Peter Javůrek, Bratislava Autor je spolupracovníkem Respektu.

Q

12 Svět kolem / O KOM SE MLUVÍ

S

lovenský Ústav paměti národa (ÚPN) má po půl roce opět šéfa. Předsedou jeho správní rady parlament až na čtvrtý pokus zvolil historika Ivana Petranského (30). Plachý a dosud neznámý Petranský přichází z historického ústavu Matice slovenské a už dnes je jasné, že Jána Langoše nahradit nedokáže. Nominant nacionalistů si váží prezidenta válečného tzv. Slovenského štátu Jozefa Tisa a 14. března chodí se Slovenskou pospolitostí, dnes již zakázanou organizací vyholenců, vznik tohoto státu oslavovat. „Vidím ho jako člověka, který je v mnoha směrech rozporuplný. Ano, za mnoho věcí je možné si ho vážit a mnohé věci je možné mu vyčítat,“ řekl o prezidentovi státu, který se chtěl s Židy vypořádat

Místo Langoše matičník

První muslim Madžádala Izraelští Arabové mají svého ministra

V

ýměna odstoupivšího ministra stranickým kolegou, navíc v okrajovém rezortu. Ve většině fungujících demokracií je to běžný krok, ale v Izraeli důvod pro menší politické zemětřesení, alespoň na partajní úrovni. Tak by se dala stručně uvést zajímavá kauza veřejného života židovského státu. Připomněla totiž, že skoro pětinu jeho občanů tvoří izraelští Arabové. A Ghálib Madžádala, nový ministr (prozatím) bez portfeje, je prvním arabským muslimem v izraelské vládě. Nám to pak může připomenout rok 1929, kdy v Praze získal ministerské křeslo Ludwig Czech jako první vládní zástupce pětinové menšiny německých občanů Československa.

Perecovi k ruce

Ivan Petranský čeká na zadání. f oto čtk

„po křesťansku“ a desetitisíce jich poslal do likvidačních táborů. Slovenská národní strana (SNS) našla Petranského až po půl roce. Její předchozí kandidáti, hlavně ze Svazu protikomunistického odboje, naráželi pro své ještě horší výroky. Též oslavovali 14. březen, mimochodem i s arcibiskupem Jánem Sokolem. V archivu arcibiskupství krátký čas pracoval i Petranský. Bylo to v době, kdy se pro něho nenašlo místo v historickém ústavu Slovenské akademie věd. Když v tajných volbách původní kandidáti neuspěli, už téměř zoufalá SNS se obrátila na Matici slovenskou, zda jí může někoho doporučit. A vedení Matice ukázalo na mladého Petranského. Té Matice, která v minulosti organizovala převoz ostatků luďáckého politika válečného státu Konštantína Čulena na národní hřbitov v Martině. Té Matice, která vyznamenala Jozefa Mikuše za ochranu lidských práv. Mikuš se v roce 1944 stal vysokým úředníkem Tisova režimu a Slovenské národní povstání považoval za národní katastrofu. Již uvedená Slovenská pospolitost označuje Matici za svého spojence. To je konec, říkají již dnes někteří zaměstnanci Ústavu paměti národa o jeho budoucnosti. Více jich ale chce vyčkat na to, jak se Petranský zachová – zda si bude jen užívat vysoký plat, nebo plnit politické objednávky. SNS totiž touží mimo jiné po tom, aby ÚPN prozkoumal období horthyovského Maďarska. Nyní ústav pracuje především na zločinech období komunismu a „Slovenského štátu“. Mečiarovo HZDS chce ústav zrušit nebo alespoň začlenit pod Slovenskou akademii věd. SNS i Petranský se tváří, že ústav bude fungovat nadále. Nový šéf též prohlásil, že je pro pokračující zveřejňování svazků StB. A nelíbí se mu, že politické strany, například Ficův Směr, stále jmenují do funkcí vysoké agenty StB. Zda to bude stačit, aby ústav přežil do příští volby (2013), je sporné. Opoziční kandidát, poslanec KDH a někdejší disident František Mikloško, ve volbě neuspěl, ač mu vyjádřili podporu i někteří koaliční poslanci. Paměť národa ale nestojí za krizi mezi třemi vládními spojenci, kterou by Mikloškovo zvolení vyvolalo. Jsou přece důležitější věci. Například budování sociálního státu. Monika Žemlová, Bratislava Autorka je redaktorka deníku SME.


Čekal to málokdo, ale na první pohled nevinný posun v ministerském křesle vyvolal spory i v samotné vládní koalici. Kolo ostrých reakcí na Madžádalovo jmenování spustila Esterina Tartmanová, předsedkyně poslanců strany ruských přistěhovalců Israel Beitenu. Prohlásila, že jmenování muslima izraelským ministrem „je útok na sionismus a na charakter Izraele jako židovského státu“. Taková reakce není u nacionalisticky laděných „Rusů“ překvapivá – vždyť sám jejich šéf Avigdor Lieberman často mluví o výměně arabských území v Izraeli za bloky židovských osad na Západním břehu Jordánu. Problém je v tom, že Israel Beitenu je součástí vlády (Lieberman je ministrem pro strategické otázky), stejně jako levicová Strana práce, která Madžádalu do funkce nominovala. Výroky proti Madžádalovi vyvolaly odpor, labouristé je označili za rasistické a nedůstojné, ale většina opozice zůstala u kritiky šéfa Strany práce Amira Perece s tím, že je to jen jeho další pokus posílit vlastní pozici před primárkami. Labouristé měli nakonec postaráno i o zábavu: na jednom z jejich mítinků se násilím chopil mikrofonu delegát Šakíb Šanán a dožadoval se rovněž nějakého postu pro svoji drúzskou komunitu, když už jej mají i Arabové. Rozporné reakce jen potvrzují stav vládní koalice. Její součástí je vše možné od levice přes zástupce ortodoxní židovské komunity a důchodců až po pravici. Mnoho kroků je tudíž podrobeno tvrdé diskusi a ne vždy se daří najít konsenzus. Preference veřejnosti se navíc naklánějí zpět k pravicovému Likudu, a to zejména kvůli korupční aféře premiéra Ehuda Olmerta a nespokojenosti s vedením letní války s Hizballáhem. Izraelská média se tak jen hemží kritickými komentáři – mluví se o rozkolu uvnitř kabinetu, kterému se Olmertovi nedaří zabránit. Bez ohledu na všechny neshody se ovšem dá říci, že jmeno-

vání Gháliba Madžádaly do vlády je malou výhrou pro levicové zastánce dialogu s Palestinci a emancipace menšin.

Arabem v Izraeli Zatímco se izraelští politici přeli, reakce veřejnosti na jmenování prvního arabského muslima ministrem byly spíše pozitivní. A to neplatí jen pro soukmenovce z arabské komunity. Madžádala sice není prvním izraelským nežidovským politikem na tak vysokém postu – drúz Saláh Tárif měl v roce 2001 rovněž funkci bez portfeje –, přesto oživil diskusi o postavení arabské menšiny v Izraeli. Příběh Gháliba Madžádaly je jedním z milionů, které ilustrují složitou mozaiku vztahů Izraele s Palestinci, potažmo s celým arabským národem. Dnešní ministr pochází z městečka Baká al-Garbía poblíž tzv. zelené linie, tedy hranice mezi palestinským autonomním územím a Izraelem. Až do vzniku židovského státu tvořili arabskou komunitu ve Svaté zemi, tehdy pod britskou mandátní správou, jen Palestinci. Teprve nakba, katastrofa, jak Arabové přezdívají první izraelskoarabskou válku, přivodila již skoro šedesát let známé rozdělení na Palestince a izraelské Araby. Válka, kterou chtěly arabské státy zabránit vzniku Izraele, vyhnala mnoho palestinských Arabů do okolních zemí, do pásma Gazy nebo na Západní břeh Jordánu. Na počátku jich bylo přes 700 tisíc, nyní – při započtení jejich potomků – registruje OSN kolem čtyř milionů uprchlíků. Neodešli ale zdaleka všichni. Právě ti, kteří zůstali na území Státu Izrael, tvoří dnes bezmála pětinu jeho občanů. A jako izraelský Arab se narodil i Ghálib Madžádala. Nicméně vleklým konfliktem se vytvořila zvláštní společenská trhlina. Byly rozděleny velké rodiny, zpřetrhány příbuzenské i sousedské vztahy. Izraelští Arabové začali žít ve zcela jiných podmínkách než palestinští uprchlíci v Jordánsku, Libanonu či Sýrii. Rozdíly se projevují dodnes i v takových oblastech, jako je možnost svobodného pohybu – izraelští Arabové se na Západní břeh nebo do Gazy podívat mohou a mají i běžný cestovní pas, jejich krajané z palestinských území se však do Izraele prakticky nedostanou. Obě komunity se tedy vyvíjely samostatně, přesto jsou spojenými nádobami. Po každé izraelsko-arabské válce sice následovala vlna uprchlíků zejména z palestinských území, ale v samotném Izraeli probíhala poklidná integrace a soužití s většinovou společností. To se projevovalo i na volebních preferencích – většina izraelských Arabů hlasovala právě pro levicovou, byť sionistickou Stranu práce. S nástupem první intifády na konci 80. let, a zejména druhé intifády po roce 2000 se ovšem situace změnila.

Na severu Izraele, v těch oblastech, kde Arabové tvoří většinu obyvatel, propukly v rámci solidarity s Palestinci v „teritoriích“ dokonce násilné nepokoje, bouřili se i arabští studenti Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. Navíc se neočekávaně posunuly volební preference. Stále větší oblibu začaly získávat arabské nacionalistické strany preferující solidaritu s Palestinci na úkor integrace do Státu Izrael a jeho společnosti.

Režisér z Nazaretu Přístup izraelských politiků k arabské menšině nebyl nikdy příliš jednotný. Zatímco jedni se jí zastávají, druzí mluví o sudu s prachem a bijí na poplach. Není se čemu divit, zvlášť při pohledu na index populačního růstu ve většině arabských zemí. Životní podmínky jsou odstupňované. Pro srovnání poslouží HDP na hlavu. Pro židovský sektor v Izraeli se uvádí 19 tisíc dolarů, pro arabský 6750 dolarů a pro autonomní Palestinu 1500 dolarů. Takže izraelští Arabové jsou na tom asi třikrát hůře než tamní Židé, ale čtyřikrát lépe než Palestinci. Nicméně podobně jako oni trpí nezaměstnaností, hlavně mládež, a společenskou dezintegrací. Proto také někteří z nich v posledních letech spolupracují s teroristy na násilných útocích proti státu, ve kterém žijí. Možná i z toho vyplývá, že podle průzkumů považuje 60 % Izraelců arabskou komunitu za bezpečnostní riziko. Stát Izrael se snaží tyto poměry zlepšovat. Loni například vláda provedla reformu, na jejímž základě se zvýšil počet pracovních míst pro Araby a Etiopany ve státní správě. Dalším – spíše restriktivním – opatřením je kritizovaný zákaz slučování rodin, mající zajistit, aby si izraelské Arabky nebraly Palestince z „teritorií“. I proto kritizují izraelské postupy mezinárodní lidskoprávní organizace – mluví se o diskriminaci na pracovním trhu, těžších podmínkách ve věznicích či nerovném přístupu k ilegálním arabským stavbám ve srovnání s židovskými osadami. Izraelští Arabové tedy představují pro Izrael dilema: Podporovat arabskou komunitu na všech možných frontách, tedy i politicky, a snad si ji jednou zcela usmířit a integrovat, nebo ji udržovat na pětinové proporci jako nechtěnou menšinu? Ghálib Madžádala je příklad první, příběhy mnoha obyčejných lidí zase druhé varianty. Přes nevyjasněný přístup se daří najít i pozitivní případy soužití – někteří již vůbec neřeší, zda jsou Arabové, či Židé, a považují se zkrátka za Izraelce. Mýtus o neúspěšných Arabech pak boří třeba příběhy arabské miss Izraele Rany Raslanové nebo režiséra filmu Paradise Now Abú Assada, pocházejícího ze severoizraelského Nazaretu.

Co změní veterán? Ghálib Madžádala se po část svého dosavadního života snažil změnit stav věcí a zapojit arabskou minoritu do veřejného života. Ač je profesí obchodník, profiloval se jako typický labourista – sociálně orientovaný aktivista Histadrutu (odborového hnutí) působil i v mládežnické organizaci Noar HaOved. Nelze mu tedy upřít snahu jít příkladem a integrovat se do občanské společnosti. Nemluvě o jeho angažmá v dialogu mezi Židy a Araby či o působení v mnoha parlamentních výborech pro veřejné záležitosti. Zda se mu bude dařit i ve vládě, ukáže čas. Pravděpodobně se ale bude snažit využít šance a zajistit své komunitě výraznější roli v izraelské politice tak, aby proporčně co nejvíce odpovídala počtu jejích příslušníků. I když těžko předpokládat, že změní něco zásadního, což svými nedůvěřivými výroky potvrzují i jeho soukmenovci ze strany Balad i skutečnost, že ministr neovládá hebrejštinu a domluví se jen arabsky a anglicky. Otázkou také zůstává, nakolik Madžádala splní naděje izraelských a do jisté míry i palestinských Arabů. Ve Straně práce propuká po neúspěších vlády boj o moc a největší šance u voličů má vracející se veterán Ehud Barak. K Madžádalovi ho nic neváže, ale je znám jako izraelský politik, který Arabům a Palestincům zvlášť nabídl zatím nejvíce – až 97 % „teritorií“ před sedmi lety v Camp Davidu. Tehdejší naděje ovšem zmařil Jásir Arafát a druhá intifáda. Filip Moravec Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky. Ghálib Madžádala Narodil se 5. dubna 1953 v Baká al-Garbía; 2004 – poslancem Knesetu; 2007 – ministrem izraelské vlády bez portfeje.

Q

téma


13

Dnes večer už to musí padnout! Hlavně aby nepřišel Novotný. foto profimedia.cz / corbis

Cinknutý svět hazardu

V českých kasinech se hraje o víc, než se zdá

Kasina, herny, svět bohatství i velkých proher. Myslíme si, že to známe jen z filmů, ve skutečnosti je ale Česko rájem hazardu, zemí s největším počtem zaregistrovaných heren na světě. Loni Češi prosázeli sto miliard korun a gangsteři ve zdejších hernách proprali další miliardy získané zločinem. I když se politici brání, je nejvyšší čas toto prostředí změnit.

P

an Václav hraje ruletu už dvacet let. Před rokem 1989 vyjel občas za hranice, aby si mohl vsadit, párkrát navštívil jedinou tehdejší tuzemskou hernu v hotelu Pupp v Karlových Varech. Počátkem 90. let se v Česku s kasiny roztrhl pytel, dnes je jich 160 a pan Václav zná úplně všechna. Teď sedíme v kavárně v centru Prahy, pan Václav má krk zamotaný do vybledlé šály, na bradě neholené strniště a jeho kalhoty i svetr určitě pamatují lepší časy. Možná dobu, kdy využíval své vysokoškolské vzdělání, nebo alespoň pozdější taxikaření. „Pište si Rudolf, Jitka, Daniel, Ilja... To je parta, se kterou jsem chodil hrát. Prohráli jsme za patnáct let asi padesát milionů korun,“ říká Václav nevzrušeným hlasem. Koho reprezentují ta jména? „Podnikatele, vysokoškolského učitele, právníka,“ říká hráč a popisuje, komu co dnes členové „party“ dluží, kdo z nich má zastavený dům či exekuci na firmu. „Split“, „roh“, „tucet“ a „sousedi“. Názvy kombinací, na které parta sázela, jsou pro laika nesrozumitelné. „Podívejte se na internet, tam jsou pravidla vysvětlená,“ říká Václav. Postupně s přáteli vypracoval systém (viz box Čtyři stovky na sousedy, bejby), který měl všem zajistit neprůstřelnou výhru. Ale nezajistil. Podle hráče proto, že zdejší rulety jsou „cinknuté“. „Když vsázíme v ruletě menší sumy, vyhráváme,“ říká Václav. „V okamžiku, kdy jdeme s penězi nahoru, začneme prohrávat – to je přece důkaz!“ Nad logikou gamblera se člověk musí pousmát, ale dokumenty, které nám vzápětí podá, jsou výmluvné. Pan Václav a jeho přátelé si pečlivě a dlouho zapisovali své sázky a prohry ve skutečné ruletě. Třeba padesát her po sobě, kdy nepadl ani vsazený „tucet“, ani „sousedi“. Soudní znalci z oboru matematiky vypočítali, že pravděpodobnost tak dlouhé řady her, při nichž by kulička neskončila v chlívečku zaručujícím Václavovi výhru, je jednou za čtyřicet miliard let – při jedné hře počítané na jednu vteřinu. „Existuje jediné vysvětlení, hra nebyla regulérní,“ píší ve svých závěrech znalci.

Majitelé rulet se nad tím posudkem usmívají. „Výmluvy nešťastníků,“ říká lakonicky jeden z placmistrů Casina Royal Rastislav Prusák. Kde je pravda, se dá ověřit pouze tak, že by pan Václav prohrál další statisíce ve společnosti notáře a právníka, kteří by ověřili a stvrdili vsazená a kuličkou vybraná čísla. To se ovšem stane jen stěží a pravdu, zda Václava a podobné nešťastníky zničil podvod, či slepá náhoda hazardu, se prostě nedozvíme. Ostatně v příběhu, o který jde, jsou tyhle osudy vlastně banalitou. V tuzemských hazardních hrách se ročně oficiálně protočí sto miliard korun, neoficiálně možná dvakrát víc. I letmý zájemce brzy z expertních a policejních zpráv zjistí, že tuzemská kasina a herny jsou velmi často podezřelé z praní špinavých peněz, že provozovny ovládají nezřídka gangsteři a korupčníci. Při jistém zjednodušení se dá říci, že za všechno může jeden z prvních zákonů, které byly schváleny po pádu totality. V zemích Evropské unie či NATO povolení hazardu neobyčejně hlídají a vymýšlejí spousty zábran, protože bezpečnostní instituce už předložily desítky analýz, které prokazují, že v mnoha hernách a kasinech se perou zisky z těch nejhorších zločinů, jako je prodej drog, obchod se sexem, nejtěžší loupežná přepadení, nebo že se skrze hry financuje mezinárodní teror. Česká norma umožňuje zdejším králům hazardu vydělávat peníze způsobem, o kterém se jim třeba v proslulém Las Vegas může jen zdát. A všechny pokusy zákon změnit skončily v minulých letech ve vládě nebo u zákonodárců neúspěchem. Pátrání po příčinách tohoto neúspěchu je zajímavější a často i víc vzrušující než chvíle čekání, zda kulička spadne na to správné místo.

Kdo dělá Abutbulovy? V českých kasinech se každoročně prosází přes deset miliard korun, na hracích automatech padesát, na dalších sázkách zhruba třicet až čtyřicet miliard. Policisté odhadují, že z prosázených peněz pochází minimálně polovina z trestné činnosti.

Experti popisují dva zásadní způsoby praní špinavých peněz. Za prvé: jste gangster, co vydělal, dejme tomu, deset milionů na prodeji drog. Stačí znát majitele kasina (podle policie jsou distributoři drog často provázaní s partami vlastnícími kasina), který vám za provizi – údajně kolem pěti procent „prané“ částky – vydá doklad, že jste své drogové miliony vyhráli v kasinu. Pak jen zaplatíte poplatek z výhry a ze svých špinavých korun máte zcela legální, vzorné oběživo. Nebo obráceně: jako majitel kasina vlastníte také přes prostředníky síť nevěstinců. Účetně nepřiznanou sumu za prostituci „prohrajete“ ve vlastním kasinu – tedy v dokladech uvedete, že ji někdo prohrál, protože zákon nenutí v Česku zjišťovat totožnost hráčů. Zaplatíte daň ze zisku, navíc zmenšenou o povinný odvod na „veřejně prospěšné účely“ (k tomu stačí mít – a většina provozovatelů kasin ji také má – založenou svoji vlastní nadaci, kam se „prospěšné“ peníze odvádějí) a jakýkoli finanční kontrolor je bezmocný. Navíc český zákon ukládá povinnost schraňovat dokumenty o výhrách a prohrách maximálně tři měsíce. Takže si stačí vzpomenout, kdy byla v kasinu poslední kontrola, a můžete vypisovat antidatované účty jak na běžícím pásu. Když jsou starší než tři měsíce, nemusíte je nikomu ukazovat. A údajné výhry tedy ani zavádět do účetnictví. Vypadá to jednoduše? Taková je česká realita. A přitom situaci by spíš odpovídala nejvyšší obezřetnost. Stačí zapátrat po majitelích kasin. Tak třeba Casino Club Twenty One. Majitelem je společnost Arigon CS, a to není nikdo jiný než lidé ze známé solomonské mafie řízené slavným Sevou Mogilevičem. Přestože většina gangsterů z vedení kasina byla po slavném zátahu v restauraci U Holubů před téměř dvanácti lety vyhoštěna (lhůta vyhoštění uplynula před dvěma lety), kasino přežilo a dnes je možné vidět za barem třeba Konstantina Karata, jednoho z hlavních Mogilevičových mužů, bosse, kterého FBI už roky považuje za světovou jedničku v praní zločinných zisků. Na pražském Václavském náměstí napočítáte sedm kasin, zhruba tolik, kolik je jich v celém

14 téma


Jak říká Vlasta – jde o sport, o euro a o děti. (Šéf Synotu Valenta) f oto euro

Rakousku. Třeba kasino Jalta. Stačí se podívat do obchodního rejstříku a zjistíte, že oficiální představitelé kasina figurují v řadě firem s dalším ruským mafiánem Andrejem Korpliakovem, po němž česká policie pátrá kvůli podezření z organizace dvojnásobné vraždy. V dalším seznamu najdete jako odpovědného šéfa kasina Safeta Bojiče. Jméno tohoto muže se objevuje v několika firmách klanu Václava Kočky, jedné z nejvýznamnějších rodin tuzemského podsvětí. Další tuzemská kasina patří nezjistitelným firmám, kde přes šňůru majitelů skončíte na Kypru. Jiná patří Izraelcům ruského původu. Když byl před čtyřmi lety v Praze zastřelen Felix Abutbul, Izraelec, boss rodiny podnikající v hazardu, který si předtím odseděl deset let v britském vězení za únos, začala se policie konečně „ruletovým“ podnikáním aspoň trochu vážně zabývat. Několik informátorů policie tehdy popsalo, co se v kasinech rodiny Abutbulů děje. Že jsou vlastně jen zástěrkami další trestné činnosti a perou se přes ně zisky z prostituce. Pátrání po špinavých penězích tehdy převzal Útvar pro odhalování organizovaného zločinu. Po pár měsících ale kvůli kompetenci předal záležitost finanční policii, odboru, který pátrá po penězích, jimiž se financuje terorismus a organizovaný zločin. Na konci minulého roku byla finanční policie rozpuštěna a zjistit, kdo v pátrání pokračuje, není možné. „Takové informace nepodáváme,“ říká tisková mluvčí protikorupční policie Alena Modráč-

Čtyři stovky na sousedy, baby Václavův systém není složitý. První, druhý či třetí tucet jsou čísla, která na plátnu rulety dělí sázky na čísla od jedné do dvanácti a dál až do konečné šestatřicítky. Když spadne kulička do správné přihrádky, vyhrajete dvakrát víc, než jste vsadili. Pan Václav a jeho přátelé sázeli navíc i na „sousedy“. Tedy jednotlivě na čísla, která na kolotoči rulety s vsazeným tuctem sousedí. Na tucet se vsadí třeba dvanáct tisíc, na sousedy necelých čtyři sta korun. Když hráči nepadne správný tucet, má docela velkou šanci, že možnou výhrou

Rien ne va plus, je tu FBI V Evropě je provozování heren a kasin regulováno daleko přísněji než v České republice. Třeba ve Švédsku jsou dnes čtyři kasina. Mohou je provozovat jen neziskové společnosti, tok peněz je přísně kontrolován a zisk se investuje pouze do veřejně prospěšných akcí. V Irsku jsou hazardní hry zakázány, ve Velké Británii je povolování dáno jasnou dohodou centrální vlády a místních samospráv, herny často

Bez úlevy se nehneme. (Poslanec Šustr) foto čtk

ková. Sem část detektivů z finanční policie přešla. Kdo případ vyšetřuje, se nepodařilo zjistit ani přes neoficiální kontakty u policie. Naše zdroje jsou přesvědčeny, že spis už skončil někde v trezoru.

Když přijde poslání Než začneme pátrat po tom, jak je to vůbec možné, proč se naši politici a úředníci nesnaží změnit systém, který vyhovuje podvodníkům a gangsterům, zůstaňme ještě chvíli u života „na prahu herny“. Zdeněk (28) si točí na prst nečesané dlouhé vlasy a pije rychlými doušky kafe. Před měsícem jej propustili z psychiatrické léčebny, kde strávil rok na ochranné léčbě. Začalo to, když mu bylo šestnáct. Na hracích automatech prohrával studentské kapesné. Časem mu tato suma nevystačila na víc než na den za blikající bednou, a tak začal krást peníze rodičům. Když mu bylo osmnáct a trpěl zoufalým nedostatkem peněz, nabídl mu kamarád z baru dobrý kšeft. Prodá pár dávek pervitinu a bude za vodou. Nebyl, pár tisíc, které tak měsíčně vydělal, prohrál na automatech zase za den, dva. Pak už dávky neprodával, začal si píchat sám. Když jej distributoři, kterým neplatil za drogy, poprvé zmlátili do bezvědomí, šel dobrovolně na léčení. Vrátil se, vydržel měsíc, pak se to opakovalo, drogy, automaty – vždy před odchodem z domova stačil ukrást pár cenností. Předloni skončil v kriminálu, přepadl dvanáctiletou dívku, dal jí pár ran pěstí a ukradl mobil. Jako nesvéprávný byl převezen zase na psychiatrii.

Loni opustil rodný Hodonín a žije v Praze. „Jsem čistý, nehraju a nic si nepíchám,“ říká Zdeněk. Potřebuje pomoc při hledání práce. Je to ale beznadějné. Touží dělat recepčního v hotelu nebo třeba dispečera cest kamionů. Už je ale mimo realitu. Žije na ulici, bez dokladů. Není šance, že by ho do takového zaměstnání někdo přijal. A „k lopatě“ prý nechce. Ale ani tam by neměl šanci. „Potřebuju dvě stovky na jídlo,“ říká na konci schůzky. Dostane je a odchází. Nemá dlouhou cestu. Padesát metrů od kavárny je herna s nenápaditým názvem Las Vegas. Dvě stovky prohraje Zdeněk za půlhodinu. Podle statistiky ministerstva financí hodí měsíčně do každého z registrovaných padesáti dvou tisíc tuzemských automatů svou výplatu šest hráčů. To je přes 300 tisíc lidí měsíčně, za rok v těchto statistických počtech utratí jednu výplatu skoro každý výdělečný člověk. Alarmující číslo: v Německu je to v přepočtu třikrát méně, v Rakousku dvakrát, stejně tak na Slovensku. „Proč to, sakra, nikoho nezajímá?“ ptá se senátor Josef Novotný ze strany SNK Evropští demokraté, který loni napsal s dalšími kolegy novelu zákona, kterým se hazard v Česku řídí. Zákon Senátem neprošel. „Nejprve mi všichni říkali – to je strašné, to musíme změnit, ale při hlasování pak návrh zařízli, hlavně senátoři z ODS,“ kroutí hlavou Novotný. Než se dostaneme k důvodům senátorského NE, popišme, proč a jak se Josef Novotný k problematice dostal.

na jedno číslo (kde se vyplácí pětatřicetinásobek sázky) se mu vsazené peníze vrátí. S podobnými „zaručenými“ systémy přichází do heren a kasin řada návštěvníků – a končí v podobném minusu jako Václav a spol. Devadesát osm procent kasinových hráčů jsou muži. V posledních letech se to ale mění. Herny zůstávají sice doménou mužů, ale rozmáhá se hazard na internetu a do něj investují už ze třetiny ženy, nebo dokonce děti. Tak třeba stačí zadat na Googlu jednoduché slovo ruleta. První kolonka zve do „casinalasvegas“. Stručná pravidla, virtuální nabídka padesáti tisíc korun a můžete sázet. Ke svému překvapení vyhráváte. Pár tisíc korun. Nahoře nad ruletou blikají slova „klikněte sem“. Teď už nejde o pomyslné peníze.

Když se zaregistrujete a dáte do hry povinných sto dolarů, dostanete bonus dalších čtyři sta. Když je prohrajete, musíte je samozřejmě splatit. Nemám kartu na zaregistrování, tak se vracím do reality. Tuto kartu ale mají desítky tisíc dětí. Baby card, student card a další. Stačí napsat svou identifikaci. I když dítě prohraje sto dolarů, má otevřený účet na další peníze. Podle zprávy amerického ekonoma Johna Dowlese prohrály děti předloni ve Spojených státech na miliardu dolarů. Hru na internetu zakázal loni na podzim americký Kongres: žádná americká firma už nesmí na tamním internetu nabízet sázky a sázení blokuje příslušný úřad. O podobném kroku uvažuje i Evropská unie.

existují jako soukromé kluby nebo jsou umístěny v něčem, co se nazývá rodinná zábavní centra. Na kontrole financí se podílí ve velké míře samospráva. Ve Francii existuje složitý systém, ale v podstatě jsou tam hazardní hry zakázány. Několik kasin provozuje stát, peníze jdou do státního rozpočtu, navíc tyto herny jsou většinou provozovány mimo města, a tudíž jsou méně přístupné. V Praze 1 je – podle senátora Novotného, který ukazuje příslušnou statistiku – v přepočtu na jeden kilometr čtvereční více kasin a heren než v Las Vegas. Tento statistický údaj ale kulhá. Každý, kdo navštívil hernu v Las Vegas, nebo

aspoň její pobočku na povoleném místě v Nevadě, ví, že jen jeden sál má víc hracích automatů, rulet či karetních stolů než celé centrum Prahy dohromady. Nicméně i ve Vegas jsou přísné zákony, které mapují toky zisků i majitele kasin. Zatímco v Česku může dostat povolení k provozování kasina každý mafián, stačí, když má čistý trestní rejstřík, v USA nevznikne proti výhradám FBI či dalších bezpečnostních institucí ani jedno kasino. Stačí, aby se kdokoli z žadatelů mihl kolem organizovaného zločinu nebo teroru. U většiny vyšších sázek – nad dva tisíce dolarů – je nutné znát totožnost hráče. Údaje o výhrách i prohrách se ukládají po tři roky.

Někdy v roce 1994 sháněl známého a našel jej v herně v centru Bystřice nad Pernštejnem, městě, kterému právě starostoval. „Seděl za tou bednou a vůbec nevnímal, co říkám,“ vzpomíná Novotný. „Říkal jsem si – co se to děje, co pro něj ta bedna znamená? Nebyl sám, všichni tam seděli, u bedny zvětralé pivo a zajímaly je jen ty točící se obrázky ukazující výhru nebo naopak.“ Když tenkrát bystřický starosta vyšel ven na vzduch, uvědomil si, že narazil na problém. A že jeho posláním je ho vyřešit. A brzy k tomu jako šéf radnice dostal šanci. V jeho městě najednou začala růst drobná kriminalita. Z pár desítek trestných činů a přestupků ročně jich byly najednou stovky. „Šlo o drobnosti, krádeže ve školách, úřadech, mizely věci v obchodech, kradly se mobilní telefony a tak,“ vysvětluje Novotný. Policie pár pachatelů dopadla a Novotný se dozvěděl, že jde většinou o místní gamblery. Novotný zjistil, že se ve městě uchytila asi desítka heren; začal se o věc zajímat a našel, že podle zákona může město herny zavřít. Hazard se totiž nesmí provozovat blízko škol, úřadů a třeba i kostelů. A když si Novotný na mapě Bystřice namaloval kolem těchto institucí ochranné kruhy, najednou viděl, že herny nemohou být nikde. Tak je vyhláškou zakázal. Ve městě klesla kriminalita na původní úroveň jednoho dvou trestných činů měsíčně. Před čtyřmi lety Josef Novotný odešel z bystřické radnice a stal se senátorem. Herny se pak do města vrátily. „Jeho“ vyhláška sice stále platí, ale v hernách jsou místo dosavadních „výherních hracích přístrojů“ bedny s názvem „interaktivní loterijní terminály“. V podstatě jde o totéž, ale do jejich instalace už nemá město co mluvit, schvaluje ji příslušný „loterijní“ odbor ministerstva financí. „Co mám dodat. Loni bylo v Bystřici spácháno zase přes stovku přestupků a trestných činů,“ říká Novotný. Těžko se pouštět do analýz, jak hazard škodí české společnosti. Existuje velmi málo podkladů. Tak třeba v Česku je ročně léčeno několik desítek závislých gamblerů. Z toho lze jen stěží udělat celostátní problém. Nicméně například primář na bohnické psychiatrii Karel Nešpor je přesvědčen, že to „není odpovídající číslo“, protože spousta okresů se touto nemocí vůbec nezabývá. Zmíněná ministerská analýza vyčísluje různé úniky financí na odvodech a daních na dvě až tři miliardy ročně. Policie mluví o desítkách miliard a hlavně o tom, že provozovatelé hazardu jsou prakticky bez výjimky spojeni s organizovaným zločinem a úplatky.

Prostě slabiny Po sedmnácti letech je prakticky nemožné se dopátrat, jak vznikl po revoluci zákon o hazardu a proč se stal normou, kterou měli poslanci potřebu projednávat jako jednu z prvních ve svobodném Česku už v červnu 1990. Ale snadněji by se snad dalo objevit, proč nebyl nikdy zmíněný zákon novelizován – hlavně v posledních letech, kdy nás Evropská unie důrazně upozorňuje na to, že zákonu chybí paragrafy bránící praní špinavých peněz a financování terorismu. A také že omezuje svobodu obcí, které dnes nemohou vykázat podstatnou část hazardu ze svého území, protože o licencích a povoleních rozhoduje převážně ministerstvo financí. Prostá evidence mediálních článků z posledních deseti let dokazuje, že špatný zákon dlouho nevzrušoval nejen politiky, ale ani veřejnost a novináře. Nikoho neznepokojoval fakt, že ředitelem kasina Happy Day se po svém odchodu z čela BIS v roce 1998 stal Karel Vulterin. Že přechází na druhý břeh, do světa praní špinavých peněz, do podniku, spojeného s mocným tuzemských klanem Kočků. Vulterina nahradil ve funkci Jiří Růžek, o němž už tehdy bylo známo, že v jeho domě na Václavském náměstí sídlí další pobočka Happy Day. A to samé kasino se dostalo do zájmu médií v roce 2001, protože vůdce teroristických útočníků na americká Dvojčata Muhammad Atta strávil část své krátké pražské návštěvy nedlouho před útokem v další herně Happy Day. Tato Attova pražská návštěva je považována FBI za jednu z klíčových při přípravě teroristického útoku, Atta se zde mohl setkat s nějakým organizátorem akce, ale dodnes se to nepodařilo potvrdit. No a čerstvě se v médiích připomíná, že osminu domu na pražském náměstí Míru, ve kterém sídlí kasino, vlastní současný místopředseda vlády a ministr životního prostředí Bursík. Nejde ani tak o to, podezřívat tyto muže z kontaktů na podsvětí, sami vysvětlují, že za angažmá mohou spíše okolnosti. „Kasino sídlilo v domě, který vlastním, ještě předtím, než jsem jej získal, a má smlouvu na řadu let, nemůžu s tím nic dělat,“ říká Růžek. „Se svým minimálním podílem na domě mohu sice s provozováním kasina nesouhlasit, ale to je tak všechno,“ říká zase Bursík. Ale samotný fakt, že to málokomu vadí a že společensky významní pánové neměli potřebu se vzdát podílu na podezřelém obchodu, je alarmující. V médiích se také dočteme o přípravě několika novel, kterými se pokusili vlády nebo zákonodárci situaci změnit. Před třemi lety to byla Špidlova vláda. Připravila novelu, která měla dát při rozhodování o hernách daleko větší pravomoc obcím. Novela se ale nedostala ani do parlamentu. Proč? „Nebudu se vyjadřovat k vnitropolitickým věcem,“ říká dnes Špidla. Zpravodajem zákona byl tehdy Vlastimil Tlustý. A hlasoval pro jeho zamítnutí. Stejnou roli měl o dva roky později,

téma

ReSPeKT 6 V 5.–11. únor 2007

1

Psi štěkají, ale naše videoterminály jsou tu pro vás dál. (Šéf Sazky Hušák) foto tomkI němec

kdy zákon předložila Paroubkova vláda. Ani tehdy zákon neprošel do prvního čtení. Zákon se přitom zdaleka netýkal jen kasin. Jde v něm o loterie, videoterminály nebo kurzové sázky a tuto oblast v Česku ovládají především firmy Sazka a Synot. A nedávno byly v médiích publikovány informace o společném podnikání rodiny Vlastimila Tlustého s majitelem Synotu Ivem Valentou. „Ty zákony měly prostě slabiny, nebyly legislativně v pořádku,“ vysvětluje Tlustý své dvojnásobné NE pro komplikace hazardu. „Společné finanční vazby nehrály v mém rozhodování žádnou roli,“ dodává. Ale těžko to nechat na jen Tlustém, zákon v obou případech zamítli poslanci napříč všech stran. Proti byl třeba lidovecký poslanec Ladislav Šustr, člen dozorčí rady Sazky. On a jeho kolegyně Michaela Šojdrová naopak prosadili loni na jaře zákon, který dává loterijním společnostem daňové úlevy. A tím pádem i většině heren. „Přináší to prospěch sportu, na který je většina peněz z loterií odváděna,“ říká Šojdrová. Budiž, ale proč mají prospěch i herny a špinavé peníze? „Tam nejde o výrazné částky,“ říká Šojdrová. „Kasin se to netýká a určitě jsme nikomu neumožnili prát peníze.“

Vrzáňův šťastný den Zkusme to znovu a jinak. Předloňská Paroubkova novela zákona o hazardu byla uváděna jako zásadní přelom. „Proti návrhu protestují téměř všechny firmy v oboru, to je důkazem, že zákon je dobrý a evropský,“ tvrdil tehdejší ministr financí Bohuslav Sobotka.

Stručně řečeno, norma chtěla, aby investice do kasin a všechny finanční operace kolem nich, včetně evidence výher a proher, byly pod kontrolou. Aby vznikla povinnost zveřejňovat majitele kasin a aby se při udělování licencí přihlíželo k bezpečnostním rizikům, která s sebou nesou kasina v rukou gangsterů. Obce mohly zakazovat existenci kasin a dalších hazardních provozoven na svém území. Jak už bylo řečeno, ani tento zákon se nakonec do sněmovny nedostal. Poslanci všech stran jej nepustili ani do prvního čtení. „Bylo to loni na jaře, poslanci projednávali smršť zákonů a tento prostě odmítli,“ krčí rameny Sobotka. Proti zákonu hlasoval třeba jeho stranický kolega a „expert na loterie“ Karel Šplíchal. „Nebyl na něj čas,“ tvrdí. „Měli jsme důležitější texty, třeba zákon o památkové péči, školský zákon, pár daňových.“ To jsou bezesporu významné normy. Ale nástroj omezující praní špinavých peněz a finanční podporu terorismu, jednu z věcí, která přednostně zajímá celý civilizovaný svět? „Tak jsme se dohodli,“ končí Šplíchal rozhovor. Senátor Josef Novotný na tu lhostejnost – podle svých slov – jen zíral. Setkával se s vyléčenými i recidivujícími gamblery, evidoval nově licencované herny a kasina a nakonec se rozhodl. Na podzim loňského roku s několika kolegy navrhl v Senátu zákon, který měl trh s hazardem na území republiky jednou provždy změnit. Prosazoval nejen kontrolu peněz majitelů heren, ale i hráčů. Každý z nich musel po příchodu do kasina prokázat totožnost, zpřísnila by se evidence výher i proher. Také navrhoval sloučení zákonů o hracích automatech a terminálech.

Inzerce

12. 2. 2007 | 19. 3. 2007 Pro bližší informace o příloze kontaktujte prosím inzertní oddělení. Tel.: (+420) 226 216 777 Fax: (+420) 226 216 799 E-mail: [email protected] Web: http://www.respekt.cz/inzerce-prilohy.php

„Všichni kolegové mi klepali na rameno a tvrdili, o jak zásadní zákon jde,“ říká senátor Novotný. „Jenže při hlasování před Vánocemi byla nakonec přítomna necelá polovina senátorů a ti hlasovali proti. Se sklopenými hlavami,“ tvrdí Novotný. Novotný se domnívá, že schvalování zákona bylo prostě špatně načasováno. „Ministrem financí byl Vlastimil Tlustý. Tak třeba jeho prvním krokem v úřadu bylo, že propustil Pavla Němce, šéfa loterijního odboru, a na jeho místo dosadil člověka, který byl předtím manažerem kasina Happy Day,“ vysvětluje Novotný. „To je přece absurdní. Dá se vyloučit nějaký střet zájmů?“ ptá se. Navíc úředník Němec těsně před svým odvoláním nařídil odebrat licence několika kasinům a také kontrolu ve dvou největších společnostech Happy Day a Banco Casino. „Kontroly neproběhly jen proto, že přehodnocuji jejich systém,“ říká Němcův nástupce Petr Vrzáň. Jak? „To bych prozradil své plány a mohl bych někoho varovat,“ dodává bývalý manažer z Happy Day. Vraťme se k zákonu. „Nikdy jsem nezažil takový tlak,“ říká senátor. Přicházely mu dopisy od škol a sportovních klubů či organizací, že je jeho zákon připraví o peníze. Dopisy většinou tvrdily, že bez peněz od Synotu nebo Sazky se neobejdou a že utrpí bohulibé projekty. Podle Novotného jsou právě Sazka a Synot společnostmi, které lobbovaly pro neschválení zákona – jsou hlavními provozovateli zmíněných videoterminálů, které začínají na trhu vytlačovat mechanické automaty, a zákon navrhoval, aby o jejich provozování rozhodovaly obce. Tím by obchodníci s hazardem

nejednali už při povolování terminálů s jedním centrálním úředníkem, ale se stovkami jeho protějšků v samosprávách. Jako ve všech předchozích případech i tady senátoři vysvětlují svůj nesouhlas údajnou špatnou kvalitou zákona. „Nebyl dotažený,“ říká například Tomáš Jirsa z ODS. „Nebyl dobrý a já se budu snažit pracovat na lepším,“ slibuje jeho stranický kolega Josef Pavlata. „Tu novelu je dobré ještě promyslet,“ doplňuje je bývalý ministr Tlustý. „Jak, to vám teď neřeknu, ale nebyl to zákon, který by počítal třeba s přechodem na euro a zase by se musel měnit.“ Senátor Novotný se nevzdává. Organizuje schůzku měst, která jsou proti hazardu a nepovolují v obcích aspoň to, co podle zákona nemusí dovolit – hrací automaty. Policie a tajné služby senátora zároveň upozorňují na jedno zásadní bezpečnostní riziko. Ruští poslanci na sklonku minulého roku rozhodli, že tamní kasina a herny se z měst odstěhují do čtyř zvláštních zón. Třeba do Kaliningradské oblasti nebo na Dálný východ. „Už jsme zaregistrovali zájem některých tamních firem o vstup na náš trh,“ tvrdí představitelé tuzemských tajných služeb. „Může jim v tom zabránit asi jen změna zákona,“ dodávají. Ministerstvo financí obdrželo za poslední dva měsíce desítku nových žádostí o otevření kasin. „Kolik povolení dáme, nevím, ale musíme se řídit zákonem,“ říká šéf dozoru Vrzáň. A zákon, jak známo, je velmi benevolentní. Jaroslav Spurný

Q

16 ROZHOVOR


Německo nechce být největší slon S Andreasem Maurerem o stavu Unie, národních státech a parlamentu

Rozhodování v Radě ministrů úplně neprobíhá podle jednoduchých pravidel většiny a menšiny, vždycky se tam snaží dojít k co největší shodě, a když se hledání plného konsenzu příliš zkomplikuje, jako je tomu teď, udělá se daleko míň práce, než by bylo zapotřebí. Totéž vlastně platí i pro Evropskou komisi. Tvrdit, že Unie může fungovat i na základě Smlouvy z Nice, je nesmysl. V Radě ministrů čeká více než třicet rozhodnutí, o kterých nelze hlasovat, protože si vyžadují jednomyslnost – a této jednomyslnosti nelze dosáhnout. Evropská ústava počítá s tím, že při rozhodování už nebude stačit jen většina hlasů v radě, ministři budou muset reprezentovat většinu obyvatel EU. Sám jste řekl, že Německo není zrovna důvěryhodným příkladem evropské integrace, protože často sleduje čistě národní zájmy. Proč by tedy Češi měli souhlasit s takovým systémem hlasování? Nerozumím tomu, proč se čeští politici vůbec dvojitou hlasovací většinou zabývají. Pro menší státy se totiž nic moc nezmění. Už dneska platí, že pokud chce malý stát rozhodnutí zablokovat – a o to tady jde –, musí si hledat hodně spojenců. A možnost budovat přechodné koalice a blokovat by zůstala i podle nové ústavy. Skutečný rozdíl přinese dvojitá hlasovací většina jen v poměru mezi velkými státy, jako jsou Německo, Francie a Velká Británie, tam by Německo získalo větší váhu. Za druhé se mění poměr mezi velkými a středními státy, jako jsou Polsko a Španělsko. Není proto náhodou, že zrovna Polsko proti zavedení dvojité hlasovací většiny protestovalo nejvíce. Většina malých států proti dvojitému hlasování nic nemá. Z jejich pohledu jsou mnohem problematičtější jiné novinky, se kterými ústava počítá.

Foto čtk / michal půr

Andreas Maurer se narodil roku 1965 v Koblenci. Vystudoval politologii, evropské právo, sociologii a sociální psychologii ve Frankfurtu nad Mohanem a v Bruggách. Je autorem četných vědeckých prací na téma evropských institucí, byl poradcem na mezivládních konferencích, které vypracovaly smlouvy z Amsterodamu a Evropskou ústavu. Od roku 2003 vede pracovní skupinu EU v berlínské Nadaci věda a politika, což je nejdůležitější německý think tank pro zahraniční politiku. Andreas Maurer je ženatý a má dvě děti.

U

ž delší dobu nás média a občas i politici přesvědčují o tom, že Evropská unie je v krizi: ústava neprošla, směrnice se schvalují strašně pomalu, Unie se neshodne na společné energetické politice. Má to všechno nějaký společný důvod? Existují tři základní problémy, které ovlivňují fungování celé Unie. Tak za prvé: pravidla rozhodování byla nastavena pro šest až devět států. Už dřív bylo složité dospět ke společným rozhodnutím, teď je to ještě těžší. Není to ale vina nových členských států. Ty se v Radě ministrů chovají velmi konstruktivně a tvrdit, že brání účinnému rozhodování, je hloupost. Naopak: jsou to spíš větší státy, které využívají rozšíření EU k tomu, aby vystupovaly konfrontačně. Dnes jsou to především Německo a Velká Británie, kdo rozhodnutí častěji než dřív blokuje. Čím to je? Souvisí to s druhou společnou příčinou problémů EU: členské státy si čím dál víc uvědomují, že jim Unie zužuje prostor pro samostatné rozhodování. V roce 1986 všichni podepsali smlouvu o vnitřním trhu, ale až nyní pociťují, co vlastně znamená – omezuje jednání národních ministerstev. Zhruba 80 % všech „národních“ zákonů není nic jiného než aplikace evropských pravidel. To můžeme vnímat pozitivně, jako důkaz síly Evropy. Ale také negativně, protože se právě tady ukazuje, jak malý vliv dnes má národní politika. Když se na to podíváte očima národního ministra, je jasné, proč politici rádi říkají, že „Evropa má příliš velké kompetence“, nebo nadávají na „bruselskou byrokracii“ a na „bruselské úředníky“, kteří údajně nemají jinou radost než obtěžovat členské státy stále novými a novými pravidly. Mimochodem: od poloviny 90. let proud pravidel z Bruselu klesá. A ten třetí kardinální problém? Týká se Evropské komise, která jako by se poslední roky rozpadala. Ještě nedávno se prezentovala jako celek a všichni komisaři se hlásili ke společným rozhodnutím, i když třeba osobně byli proti. Dnes se často stává, že den po jednání vystupují v médiích se svým odlišným míněním. V důsledku toho se z komise stává roztříštěná instituce, kterou jednotlivé členské státy snadno využívají. I tady je dobré zdůraznit, že tu nejsou na vině komisaři z nových členských zemí. Naopak – chtějí ukázat, že jsou skuteční Evropané. Jak to ukazují? Například polská komisařka Danuta Hübnerová by snadno mohla zdvednout polsko-ruský spor

kolem obchodu s masem na úroveň komise. Neudělala to. Někdo může říct, že nehájila polské zájmy. Ale to není jejím úkolem. Význam komise v průběhu posledních padesáti let spočíval v jejím zvláštním charakteru: neplnila funkci vlády, neměla se zabývat správou, ale dělala prostředníka mezi ostatními politickými institucemi. Špatné je, že dnes čím dál tím víc ztrácí svou legitimitu. Jakou roli v tom hrají postoje vlád v Praze a Varšavě, které zcela otevřeně zdůrazňují „národní zájmy“? Zdůrazňování role národních států začalo už před vstupem Čechů a Poláků do EU. Často se na ně všechno svádí – ale podle mého ten problém nezavinili, nanejvýš ho posilují. Danuta Hübnerová a Vladimír Špidla patří k těm komisařům, kteří svůj politický domov vidí v Bruselu a hájí evropské zájmy. Takže by dnes asi Václav Klaus a Mirek Topolánek těžko volili Špidlu na post komisaře. Ale ani dnes by tam nemohli poslat zapřisáhlého euroskeptika, to by Evropský parlament, který musí s komisaři souhlasit, nikdy nedovolil. Podle mého Česká republika a Polsko spíš reagují na to, co v EU pozorují: totiž skupinu větších států jako SRN, Itálie a Španělsko, které sice tvrdí, že chtějí evropskou integraci zachránit, ale současně se v běžné politice snaží konkrétním integračním krokům zabránit. Jako v tyto dny paní Merkelová, která odmítla iniciativu Evropské komise na snížení emisí z aut, aby chránila německý automobilový průmysl. Tady nejde o nic jiného než o čistě německé hospodářské zájmy. A tak není divu, že státy jako Česká republika a Polsko reagují svým způsobem na politiku, která podle nich sleduje německou dominanci.

Být českým politikem Hodně českých politiků si myslí, že evropská ústava je zbytečná, protože prý EU funguje i bez ústavy, na základě Smlouvy z Nice... Nemají nakonec pravdu? Takový názor může zastávat člověk, který vidí jen čistě formální aspekty fungování Unie. Samozřejmě: Rada ministrů pravidelně zasedá, o něčem rozhoduje a tak dále. Stačí se ale podívat za kulisy. Na běžném zasedání rady se dnes setkává více než dvě stě osob. Ti lidé se osobně už neznají, dokonce ani ministři neznají navzájem svá jména, komunikují přes obrazovky. A tak může klidně dojít k trapasu, který se povedl zástupcům Velké Británie, když předsedala Unii: omylem důvěrně jednali s někým jiným, než měli a chtěli...

Co třeba? Například by se zrušilo „rotující předsednictví“, ústava by zavedla stálého prezidenta, voleného na dva a půl roku. Počítá se také s tím, že Evropská komise by měla maximálně patnáct členů. Tam samozřejmě nastane otázka, jak země, která nemá „svého“ komisaře, může ovlivnit směr vývoje. To jsou věci, proti nimž bych protestoval, kdybych byl českým politikem.

Ať je ten systém pružný Předsedat EU představuje velkou zátěž a odpovědnost. Navíc předsedající země nemůže účinně hájit vlastní zájmy. Neměly by menší země být rády, když se zbaví takového břemene? Samozřejmě, že to je pro menší státy velká zátěž, na druhou stranu mají tu výhodu, že se jejich úředníci znají a nemusí se pořád koordinovat. V Německu dnes máme osm tisíc úředníků, kteří se nezabývají ničím jiným než EU, a každý z nich má na všechno svůj názor. Často slyšíme, že menší země nemají na tu funkci potřebné kapacity, ale empirický důkaz neexistuje: poslední předsednictví Lucemburska bylo úspěšné, zatímco poslední francouzské předsednictví, kterému vděčíme za Smlouvu z Nice, bylo velká katastrofa. Čeho by se podle vás měli Češi během svého předsednictví vyvarovat? Neměli by chtít využít předsednictví k prosazování vlastních zájmů. Tuto možnost předsedající země do určitě míry má, protože stanovuje jednací agendu. A když máte k určitému tématu velmi jasný vlastní postoj, je lépe toto téma posunout do agendy příštího předsednictví. Německo například nechce, aby se už nyní mluvilo o legální migraci, protože Berlín je spíš odpůrcem společného řešení této otázky. Bylo by složité splnit roli předsedy a zároveň hájit vlastní zájem. Tak ať to udělají Portugalci, kteří přijdou do čela EU po nás. Co říkáte požadavku místopředsedy vlády Alexandra Vondry, aby se v ústavě jasně definovaly kompetence Bruselu? Zdá se to být logické. Tou otázkou se konference, která připravovala ústavu, zabývala přes tři měsíce. A všichni se mohli přesvědčit, jak je složité jasně definovat: tohle přísluší EU, tohle má dělat stát, tohle region a tohle obec. Představa, že můžete jako s břitvou vymezit jednotlivé kompetence, udělat nějaký seznam, je naivní, v globalizovaném světě není politika tak strnulá. Představme si, že by už dnes platila evropská ústava. Pak bychom například zjistili, že s pro-

ROZHOVOR / inzerce


blémem energetické politiky nemůže Unie nic dělat, protože v době, když vznikla ústava, energetika se nezdála být tématem pro EU – a proto není na seznamu „bruselských kompetencí“. Kdyby teď někdo, možná Češi, Poláci a Britové, chtěli, aby se o to Unie postarala, musela by se změnit celá ústava, musela by se svolávat nová mezistátní konference, trvalo by to všechno velmi dlouho. Proto je mnohem smysluplnější udržovat systém pružný a rozhodovat podle souvislostí o tom, do čí kompetence určitá záležitost spadá. Otázka příslušnosti není jen právní, ale především politický problém, protože v první řadě jde o to, na jaké úrovni se problém řeší nejúčinněji. A to se v kontextu globalizace také změní. Můžete být konkrétnější? Tak například dneska si může Německo ještě dovolit říct, že ho problém migrace moc nepálí, protože se týká hlavně Španělů a Portugalců. Ale kdyby třeba vypukla za pár let v Rusku občanská válka, hned budeme i my volat na pomoc EU. Jenže zase: migrace by nebyla na seznamu „bruselských kompetencí“ – a musela by se svolávat nová mezivládní konference, aby ten seznam změnila.

Proč je EU pro Německo tak důležitá Letos se poprvé na předsednictví Unie podílejí tři země: Německo, Portugalsko a Slovinsko se shodly na společném pracovním programu na osmnáct měsíců. K čemu to je dobré? Mělo by to zaručit větší kontinuitu práce EU. A mám dojem, že to ty tři země berou velmi vážně. Samozřejmě jejich program je spíš směsicí velmi různých návrhů a cílů. Ale například pokud jde o justici a vnitro, shodly se všechny tři země na velmi konkrétních opatřeních. V programu jsou jasné odpovědi na otázku, čeho chceme dosáhnout během příštího roku a půl. Platí to i pro evropskou ústavu: pokud všechno poběží dobře, může Německo v červnu předložit nejen plán dalších jednání, ale také hrubý návrh dokumentu, jímž se mezivládní konference může zabývat během portugalského předsednictví. A díky společnému předsednictví se Německo a Portugalsko už nyní mohou navzájem informovat a koordinovat svou práci. Jak probíhala v Německu debata o tom, čemu budou Němci v čele EU dávat přednost? Myslím si, že se Německo na žádné předsednictví nepřipravovalo tak intenzivně a dlouho. První konzultace s Evropskou komisí proběhly už v roce 2005, v zemi vznikl na ministerstvu zahraničí koordinační štáb, který zpracoval hrubý plán, potom se zapojily spolkové země a ministerstva. Návrhy byly hotové už v létě 2006, přičemž mezi vládou a ostatními institucemi nebyly žádné rozpory. Jediný problém vznikl ve chvíli, kdy mělo dojít k určení priorit. Vláda se rozhodla, že každá koaliční strana bude moci určit dvě priority, hlavní linii předsednictví ale stanovila kancléřka, do toho nesměl mluvit nikdo. A všichni to akceptovali. Je to především Merkelové předsednictví. Na rozdíl od České republiky panuje v Německu velmi široký konsenzus v tom, že další prohloubení integrace je žádoucí, že ústavu potřebujeme. Proč je vlastně EU pro Němce tak důležitá? Protože jsme na ní závislí. Sedmdesát procent našeho exportu, na který jsme tak hrdí, jde do zemí Unie. K tomu by snad stačila zóna volného obchodu. Proč Německo potřebuje úzkou politickou spolupráci? O zónu volného obchodu nemá většina menších států zájem, protože tam by neměly žádný politický vliv. V zóně by Německo mělo automaticky dominantní postavení, platilo by, že my Němci jsme prodavači a vy ostatní zákazníci. Malé státy by se určitě snažily takový mechanismus nějak narušit, podkopat – a měly by pravdu. EU je tedy něco jako historický směnný obchod: Němci potřebují malé státy. Ale nejen oni, také Francie a Velká Británie mají určitou představu o tom, jak musí být Evropa organizována, aby držela německou přesilu pod kontrolou. A s tím Němci souhlasí.

Co je k tomu vede? Ten souhlas samozřejmě souvisí s německými dějinami. Ale také s tím, že němečtí občané vnímají politickou Unii jako projekt, ve kterém nejde o to nahradit NATO, ani nejde jen o obchod a hospodářství: důležitou roli tu hraje volný pohyb osob, společná azylová politika, životní prostředí, opatření proti rasismu – cokoli. A to vysvětluje, proč německé elity integraci podporují – a proč nebyly příliš nadšené z evropské politiky Gerharda Schrödera, který se během prvních let svého vládnutí choval jako slon v porcelánu. Samozřejmě můžeme artikulovat vlastní zájem – ale je otázka, jak to dělat. Od založení Evropských společenství v roce 1957 se německá evropská politika vždycky snažila tyto zájmy prosazovat společně s menšími státy, nebo dokonce jejich prostřednictvím. To je přece lepší, než v Bruselu vystupovat jako největší slon a prohlašovat: Já chci tohle a tohle. To nefunguje. Stejně vám ostatní budou říkat: To je hezké, ale my chceme něco jiného. I v Německu je ale stále častěji slyšet, že integrace ohrožuje demokracii. V televizi nebo v novinách se málokdy debatuje s nějakým poslancem Evropského parlamentu, nýbrž vždycky jen s členy národního parlamentu. A ti rádi říkají: No, za tohle a tohle my nemůžeme, to nám určil Brusel. Proto už není jasné, kdo vůbec nese politickou odpovědnost za zákony, kterými se všichni musíme řídit... My jsme dnes svědky zcela základní změny západoevropských společností. Když interpretujete EU jako politickou entitu ve stavu zrodu, pak je jasné, že tady probíhá celá řada bitev kolem nového politického systému, který tady pomalu vzniká. Na jedné straně se všichni němečtí politici vlastně shodují na tom, že je nutné EU, a především Evropský parlament ještě posílit, tedy kompetence Bruselu dále rozšiřovat. Zároveň si ale poslanci Spolkového sněmu uvědomují, že díky pokračující integraci mají stále menší vliv. A poněvadž každý politik touží po znovuzvolení, musí se nějak zviditelnit – a k tomu se kritika EU výborně hodí. V Německu jsme to už jednou zažili, v roce 1871, když vznikla Německá říše. Tenkrát si sice všichni byli vědomi, že politická rozhodnutí nyní padají v říšské radě, zájem veřejnosti však i nadále patřil pruskému sněmu. A trvalo velmi dlouho, než všichni dokázali akceptovat, že starý sněm, který dlouhá desetiletí reprezentoval centrum státní moci, tento úkol v novém, větším politickém celku už neplní. Dneska němečtí poslanci říkají: my samozřejmě víme, že Evropský parlament je důležitější než Spolkový sněm – ale je stále ještě hodně daleko.

Záleží jen na poslancích Jakou roli budou podle vás hrát národní parlamenty členských států v budoucnosti? Podívejte se na klasické funkce parlamentu: zákonodárství, kontrola vlády, komunikace, informace. Tu první funkci už dneska převzal Evropský parlament a národní parlamenty by se měly víc starat o kontrolu a informace, musí hlídat, co jejich vlády vlastně v Bruselu dělají a tuto kontrolu zveřejňovat. V dnešní Evropě se politika tvoří na několika úrovních – a v takovém systému se může stát, že úroveň, která byla důležitá před sto lety, dnes už tak důležitá není. Jenže novým členským zemím se asi velmi těžko přistupuje na myšlenku, že zrovna jejich národní parlamenty, konečně svobodné, mají být tou úrovní, která už není důležitá... Samozřejmě, že parlamenty nových členů pociťují omezení vlivu intenzivněji než Spolkový sněm – my jsme si za ta dlouhá desetiletí na převod kompetencí už zvykli. Je pochopitelné, že protestují, protože si chtějí zachovat vliv. Na druhé straně mají trochu jednodušší práci, protože vlády v jejich zemích jsou hodně nestabilní. V České republice, kde jsou mandáty rozdělené asi padesát na padesát, je vláda úplně závislá na benevolenci parlamentu. A to je přece výborným předpokladem k tomu, aby parlamenty v evropské politice sehrály velmi silnou roli. Jestli tuto svou sílu skutečně využijí, to ovšem záleží jen a jen na vůli poslanců a stran. Anneke Hudalla, Berlín

Q

17

18 civilizace Můj oblíbený web Je zima a vám se už možná zastesklo po českém ptactvu, které zčásti odletělo do teplých krajů, zčásti se schovává před nepřízní počasí. Když otevřete webové stránky České společnosti ornitologické, můžete se opeřenci pokochat i v únoru. Zjistíte třeba, že se na území našeho státu lze setkat hned se 403 ptačími druhy, dozvíte se, k čemu je kroužkování

www.cso.cz ptactva, jak ptáky chránit a čím je v zimě (ne)přikrmovat. Aktuální informace denně přináší fórum milovníků ptactva, kteří si sdělují podrobnosti ze svých pozorování – dozvíte se například, kam si zajet prohlédnout hejna vzácných severských hostů pěnkav jíkavců nebo pestrobarevných brkoslavů severních. Ty si můžete prohlédnout i v sekci Fotogalerie. V rubrice Slovníky lze pak zjistit, jak zní jejich název v třinácti světových jazycích včetně esperanta, abyste si chybějící obrázky mohli najít v mezinárodních databázích. Stránky jsou určeny široké veřejnosti i odborníkům. Nabízejí mnoho odkazů na literaturu, vědecké konference a zdroje z oblasti výzkumu ptactva. A chcete-li si o ptácích nejen číst, ale také je slyšet, stačí navštívit http://www.rozhlas.cz/hlas/ portal/, tedy stránky Českého rozhlasu, konkrétně projektu Hlas pro tento den. Kateřina Kadlecová Autorka je spolupracovnice Respektu.

Možná jste si toho už všimli. Síť mění způsob, jakým zacházíme s informacemi, ovlivňuje náš hudební vkus nebo třeba spotřebitelské návyky. Ekonomové mluví o druhém velkém boomu internetového byznysu, který by podle předpovědí neměl splasknout tak náhle jako ten první na přelomu minulého století. Změna totiž tentokrát nepřichází shora, ale zdola. Novou podobu internetu začínají vytvářet jeho uživatelé a velcí hráči webu se jim snaží vyjít vstříc.

Provokatérka Danah Americká socioložka Danah Boydová se již několik let systematicky věnuje nejdynamičtěji se vyvíjející součásti současného internetu – sociálním sítím, jako je například mladými Američany vyhledávaný MySpace nebo profesní LinkedIn. Výsledky svého zkoumání stylově zveřejňuje na svém blogu http://www.zephoria.org/thoughts. Boydová ráda provokuje. Ve svých článcích například tvrdí, že e-mail je pro dnešní teenagery už mrtvé médium. Zamýšlí se nad tím, co vede mladé lidi k navazování virtuálních přátelství a k tomu, že zveřejňují i ty nejintimnější detaily vlastních životů. Jako každý správný blog obsahují stránky i její osobní postřehy a odkazy na zajímavé články. Blog je otevřený i vašim komentářům. David Grossmann Autor je spolupracovníkem Respektu. (Více o Danah Boydové v Respektu č. 5/07 v rubrice Téma)


Oko nemocného organismu

Esej o překážkách, které brání sjednocení Evropy

S

oučasná snaha o sjednocení Evropy není historicky prvním pokusem, lidé se o něco takového pokoušeli již dvakrát: poprvé od 12. století, kdy se sjednocujícím prvkem stalo křesťanství. Podruhé k tomu došlo v 18. století v době osvícenství, kdy Evropu začal spojovat racionalismus. Oba předešlé pokusy byly založeny na společně respektovaných hodnotách. Otázka, kterou dnes nelze obejít, tedy zní: Proč hned po druhé světové válce, kdy se začalo pracovat na třetím projektu sjednocené Evropy, se o společném kulturním a hodnotovém systému skoro vůbec nehovořilo? První, kdo se bezprostředně po válce zmínil o možnosti založení Spojených států evropských, byl sir Winston Churchill. Jeho výzva, která by nutně vedla k definování společných hodnot, však nebyla vyslyšena. Po válce bylo těžké hovořit o evropských hodnotách, protože Adolf Hitler zdiskreditoval všechny pojmy, s nimiž by se dalo pracovat („nová Evropa“, „nový evropský řád“). Jeho protibolševické tažení se uskutečňovalo pod praporem fašizující se „sjednocené“ Evropy. Druhý důvod, proč to nešlo, bylo špatné svědomí koloniálních mocností. V koloniích se vše zaštiťovalo jménem evropské civilizační mise. Především levice a zastánci liberálního středu po válce z těchto příčin myšlenku společných evropských hodnot příliš nevítali. Pravice trvala na křesťanských hodnotách, zakladatelé Evropského společenství (francouzský ministr zahraničí Robert Schuman, německý kancléř Konrad Adenauer a italský ministerský předseda Alcide De Gasperi) byli křesťanští demokraté. Zároveň si ale pravice udržovala vůči křesťansky pojaté evropské identitě odstup. To byl hlavní důvod, proč se zrodilo nejprve Evropské společenství uhlí a oceli (v roce 1950) a v roce 1957 pak EHS, Evropské hospodářské společenství. Evropská unie byla založena až v roce 1992 v Maastrichtu. Jak se v posledních letech ukazuje, slabost Evropské unie spočívá právě ve způsobu jejího vzniku: EHS se o evropské hodnoty nezajímalo a vymezovalo se jen vůči komunistické Evropě. Jeanu Monnetovi, francouzskému politikovi, který je pokládán za tvůrce myšlenky jednotné Evropy, se sice připisuje výrok „Kdybych měl začít znovu, začal bych kulturou“, zůstalo ale jen u povzdechnutí.

Evropa není jen ocel První, kdo na absenci společných evropských hodnot důrazně upozornil, byl v roce 1983 český spisovatel Milan Kundera v eseji Únos střední Evropy. Vzápětí se k němu přidali i další Středoevropané – polský básník Czesław Miłosz, maďarský spisovatel a esejista György Konrád a jiní. Přišli s myšlenkou, že Evropa není jen EHS, ale především hodnoty a kulturní dědictví. Tito muži tvrdili, že střední Evropa, protože víc cítí své ohrožení, je už jedinou částí světadílu, která si společné hodnoty uvědomuje a chrání je. Vystoupení středoevropských intelektuálů bylo velmi důležité. Podle francouzského politologa Jacquese Rupnika by dokonce bez této diskuse nemuselo sjednocení po roce 1989 proběhnout tak hladce. Jen díky ní bylo možné začít tvrdit: sdílíme společné základy a jdeme stejným směrem. Jaké tedy mohou být ony společné hodnoty? Evropa dala světu myšlenku práva jednotlivce, myšlenku občanských, lidských a demokratických práv, právního státu. Po rozpadu kolonií též toleranci a otevřenost. Právě o tom, jestli tyto hodnoty definované intelektuály ještě platí, se dnes v Evropě vede debata. Existují dva proudy: konzervativní a liberální. Konzervativci tvrdí, že je třeba se vrátit ke křesťanským hodnotám. Druhý, liberální proud, je dědicem osvícenství, racionalismu, moderní demokracie; moderní Evropa je podle něj postavena na myšlence svobodného ducha, nikoli ducha podřízeného náboženským diktátům. Pro Evropu je typické oddělení církve od státu (dualismus) a později i médií od státu (dělba moci). Jak říká Jiří Gruša, poslední privatizace se týká národnosti. Problém národnosti, národních zájmů zasluhuje bližší pozornost. Kvůli odlišné tradici si my Středoevropané některé pojmy vykládáme jinak než obyvatelé jiných států sjednocené Evropy. Suverenitu jsme získali teprve před sedmnácti lety a těžko se jí, byť i jen částečně, zbavujeme. Nedorozumění začíná již u pojmu národ. Ve Francii a Anglii dal stát (tedy smlouva-ústava) vzniknout národu (předtím existovali jen Bretonci, Provensálci, Pařížané atd., být Francouzem znamenalo přijmout druhou identitu). Naopak Němci a Východoevropané představují národy definované lingvisticky a někdy i kulturně a nábožensky, tedy

Kdybych měl začít znovu, začal bych kulturou. (Jean Monnet v New Yorku, 50. léta) foto profimedia.cz

de facto citově: krví a půdou. Nejprve se emancipovaly národy, které až poté hledaly politický útvar. Ve staré Evropě zní zvláštně, vstupujeme-li do Evropské unie a urputně se definujeme jako národní stát. Chováme se tak právě v době, kdy národní státy, které EU zakládaly, vyčerpaly určité možnosti (třeba na poli ekologie, v obraně proti terorismu či kriminalitě) a snaží se zavést princip sdílené suverenity. My bojujeme za uznání národního státu, zatímco ostatní hledají v EU řešení problémů, na které už ani ten největší a nejbohatší národní stát nestačí. Proto Angela Merkelová hovoří o bližší spolupráci s USA a někteří futuristé uvažují o zavedení eurodolaru.

S vámi se nebavíme Další problémy máme s pojmy ústava a právní stát. Konstitucionalismus totiž znamená, že vládnout nemají lidé, ale zákony. Doktrína právního státu říká, že všechny státní a vládní orgány jsou vázány právem, musejí jednat pouze podle práva a nesmějí dělat nic, co jim zákon nepovoluje. Jenže náš problém je v tom, že rakouský právní řád i se státní správou, které převzala první republika po roce 1918, byl sice dost moderní, ale nebyl to náš, český právní stát. Česká politika proto vynaložila většinu svého úsilí, aby se vymezila vůči tomuto „cizímu“ státu. A vlastně to děláme dodnes: hledáme díry v zákonech, místo abychom se podřizovali jejich duchu. Žehráme na soudcokracii. Důležité také je, že místo parlamentu vládla za první republiky tzv. Pětka, tedy politické strany bez krajní levice a pravice. Pětka oslabovala demokracii, a tedy i demokratickou debatu. Zabydlely se věty: s vámi se nebavíme, protože jste krajní levice, s vámi se nebavíme, protože jste krajní pravice (Rupnik). Politici z těchto stran vždy předem věděli, že budou ve vládě a často i jaká jim připadnou ministerstva. Takhle se zase zrodila tradice prorůstání stranického a státního aparátu. Za rudé totality se ještě prohloubila. Důsledky cítíme dodnes, projevují se v tom, že Česká republika v mnohém funguje jinak než západní demokracie. Ministr v demokratických zemích garantuje směr svého rezortu, obsazuje si svůj kabinet, ale fungování ministerstva musí být na něm nezávislé (většinou je řídí státní sekretář).

Ministr nemá rozhodovat o kariérním postupu svých podřízených, k tomu je určen kariérní řád a zákon o státní službě. Evropská unie po nás proto tento zákon vyžaduje, a ačkoli jsme ho slíbili, dodnes neexistuje. Podle Rupnika bychom dokonce mohli říci, že Evropská unie nyní supluje roli Rakouska-Uherska – v tom smyslu, že navazuje na myšlenku právního státu. Jenže právě proto k právnímu státu máme někdy stejně odmítavý vztah, jaký tu panoval vůči Rakousku-Uhersku a později vůči RVHP a socialismu. Tohle všechno by naši politici měli vědět a měli by na duchovní konvertibilitě se starou Evropou pracovat, když už Evropská unie udělala tu chybu, že proces připojení nových členů nezačala budováním právních států a definováním společných hodnot. Pracují-li ale naši politici levně „se stereotypními obrazy toho druhého v nás“ a aktivně se neúčastní debaty o evropských hodnotách (jen EU odmítají), zrazují pod rouškou národních zájmů naše šance na to, abychom vývoj v Evropě ovlivnili a obstáli v ostřejším konkurenčním prostředí globalizované společnosti. Také bychom mohli říci: Každý, kdo vyzývá k veřejné diskusi o evropském uspořádání, ale zároveň Evropskou unii z principu odmítá, je pokrytec, který sleduje jen své osobní zájmy a národ je mu lhostejný: chce zůstat žít v meziprostoru mezi totalitou a demokracií. I nynější třetí pokus o sjednocení může samozřejmě selhat, důsledky by ale tentokrát mohly být pro Evropu fatální, protože v globalizovaném světě i sjednocená Evropa s půl miliardou lidí nepředstavuje nijak velký celek. Mohla by se za nějaký čas stát jen skanzenem, muzeem, turistickou atrakcí. Evropský vnitřní konflikt lze již víc než tisíc let popsat jako střet mezi tendencemi usilujícími o sjednocení a uniformitu a silami prosazujícími rozdělení a různorodost. Také bychom mohli říci s klasiky: dějiny problému „smysl integrace“ jsou starší než dějiny pojmu „smysl integrace“. Minulost je velikánské tělo a přítomnost jeho oko. Otázka je, jestli na nemocném těle může být zdravé oko. Karel Hvížďala Autor je novinář a spisovatel.

Q

civilizace / inzerce


19

Služky Latinské Ameriky

Ženy od Argentiny po Mexiko už nechtějí být otrokyněmi v domácnosti

„J

istě, všechny se chceme vdát,“ říká o latinskoamerických ženách dvacetiletá studentka Gimera Romerosová z Buenos Aires. Na rozdíl od své matky, která nedokončila střední školu a vdávala se těhotná v osmnácti, si však Gimera chce ještě před svatbou najít zaměstnání. Banální příběh? V očích Evropanky nebo Američanky možná, ale v Latinské Americe začaly ženy takhle přemýšlet teprve nedávno. V 90. letech tu končilo období vojenských diktatur. S demokracií vtrhly do tradičních katolicko-patriarchálních modelů nové možnosti vzdělání, ale také ženské časopisy, kde se otevřeně rozebírá jak dosáhnout orgasmu, antikoncepční pilulky, seznamování přes internet, plastické operace a další, dříve nevídané „nehoráznosti“. Všechno tohle se neobešlo bez společenských otřesů. Ty nejsou na první pohled viditelné, ale přinášejí kromě emancipace také nevídanou míru domácího násilí.

Děti musejí k příbuzným „Od předkolumbovských dob až do doby velmi nedávné převládal v Latinské Americe patriarchální společenský model. Muž zodpovědný za finanční zabezpečení rodiny ženu respektoval, ale také v rámci rodiny plně kontroloval,“ píše ve své knize Matky a machové německá hispanistka a historička Barbara Potthastová z univerzity v Kolíně nad Rýnem. V Latinské Americe a zemích Karibiku se však tento tradiční model, zejména v chudých rodinách, dnes mnohdy zvrtává v jakousi formu nedobrovolné emancipace, nazývanou „šéfky rodin“. Taková „šéfka rodiny“ se může jmenovat třeba María. Žije kdekoli v Latinské Americe. Je jí kolem čtyřicítky, má tři nebo i pět dětí. Rodiče pracovali v zemědělství, v továrně nebo prodávali na ulici. María se vdávala brzy. Jenže teď její muž odešel neznámo kam, neměl práci a upil se nebo je s jinou. Ocitla se v nelehké životní situaci a musí ji řešit. Pří-

jem její domácnosti je však oproti domácnostem, kde zůstal jediným živitelem muž, mnohem nižší. Výdělky latinskoamerických žen dosahují jen 68 procent příjmů mužů. A to při stejném pracovním zařazení a počtu odpracovaných hodin. Platí to nejen u lidí s nižším vzděláním; vzdělaná Latinoameričanka, která si v lavicích odseděla například 13 a více let, vydělává jen 72 % toho, co nosí domů muži s podobným vzděláním a praxí (v ČR je to přibližně 70–81 %, situace u nás tedy není o mnoho lepší). Vraťme se však k Maríe, co jí odešel muž a doma hlady křičí pět dětí. Je teď nedobrovolnou „šéfkou rodiny“ a potřebuje sehnat peníze a zaměstnání. Má jen základní školu, a protože rodila děti, neměla čas, aby si udělala maturitu nebo se vyučila. Prostitutkou se však stát nechce. Zbývá tedy jediné přijatelné východisko. To dnes volí 12 milionů Latinoameričanek (celkem žije v Latinské Americe 278 milionů žen).

Matky proti diktaturám Zbožnění tradiční mateřské role, nazvané v Latinské Americe podle Panny Marie „marianismo“, dává ženám nejen velkou moc v rámci rodiny, ale také v různých hnutích odporu. Např. argentinská asociace Matek z Májového náměstí, jejímž symbolem je bílý šátek kolem krku, bojuje už třicet let proti zločinům vojenské junty. Stejně tak Dámy v bílém na Kubě, matky a příbuzné vězněných kubánských disidentů, které se snaží na mezinárodní scéně upozorňovat na těžkou rodinnou situaci. Castrova tajná policie si proti nim netroufla otevřeně zakročit a stejně zdrženlivá byla na konci sedmdesátých let i vojenská diktatura v Argentině.

inzerce / vzdělávání

STIPENDIUM DR. ALFREDA BADERA

pro výzkum malířství 17. století na rok 2007

Dr. Alfred Bader, americký chemik, podnikatel, sběratel a mecenáš vypisuje patnáctý ročník svého stipendia na podporu výzkumu evropského malířství 17. století. Stipendium je určeno pro postgraduální studenty (v doktorandských programech) dějin umění mladší 35 let z České republiky a je poskytováno prostřednictvím Uměleckohistorické společnosti v českých zemích. Přihlášku s požadovanými doklady je třeba odeslat nejpozději do 31. března 2007. Podrobnější informace o podmínkách soutěže, formuláře přihlášek i informace o Dr. Baderovi a jeho stipendiu najdete na www.dejinyumeni.cz/Bader.

Liga lidských práv hledá pro svou brněnskou kancelář pedagoga do projektu „Rovný přístup romských žáků k plnohodnotnému základnímu vzdělávání“. • Požadujeme: ukončené VŠ vzdělání (min. Mgr.) pedagogického směru | základní znalosti práva a školské legislativy | ochota cestovat v rámci JMK | schopnost samostatné práce | organizační schopnosti | analytické myšlení | tvůrčí přístup | komunikativnost a umění prezentace • Nabízíme: netradiční, atraktivní a tvůrčí práci, rozvíjející osobnost pracovníka | práci na HPP | 5 týdnů dovolené | odpovídající finanční ohodnocení | práci v mladém a vstřícném kolektivu | supervizi, rozvoj a odborné vedení • Výhodou jsou: praktické zkušenosti s andragogikou | zkušenost práce s Romy a romskými dětmi • Náplň práce: monitorování případů diskriminace ve vzdělávaní na ZŠ | lektorství problematiky diskriminace pro věkově diferencované skupiny | informační a osvětová činnost v otázkách diskriminace pro ředitele a učitele ZŠ | vypracování konkrétních aktivit týkajících se problematiky diskriminace pro žáky ZŠ | lobbying | samostatná, odborná literární činnost Termín nástupu: březen 2007 Termín výběrového řízení: středa 21. 2. 2007 V případě Vašeho zájmu zašlete prosím nejpozdějí do 19. 2. 2007 kontaktní osobě přihlášku v elektronické formě včetně strukturovaného životopisu a motivační dopisu na téma Diskriminace v základním vzdělávání v ČR (o max. rozsahu 2 stran).

Kontaktní osoba: Michal Čermák, [email protected], tel.: 777 621 227

Projekt je financován z prostředků Evropské unie.

María tedy zamíří do luxusnější čtvrti ve velkém městě, aby se stala služebnou, pracovnicí v domácnosti či chůvou. Pokud je z venkova, svěří děti rozsáhlému příbuzenstvu a posílá mu peníze. Často se s dětmi vidí jen párkrát do roka. Povolání služebné je dnes nejrozšířenější profesí latinskoamerických žen. Ať už žije naše María v kterékoli zemi, pracuje nejspíš načerno. Zaměstnavatel jí neplatí zdravotní ani sociální pojištění (ze statistik vyplývá, že například v Argentině je zaměstnáno v domácnostech asi 900 tisíc pomocnic, přičemž jen pět procent zaměstnavatelů tyto pracovnice legalizuje). María tedy získala práci u bohaté rodiny. Tráví jí asi 70 hodin týdně, v přepočtu za pět až sedm tisíc korun měsíčně. Průměrný plat se přitom například v Chile pohybuje přibližně kolem 14 000 Kč, podle chilského zákoníku práce je pracovní norma 45 hodin týdně. Přesto se María snaží zaměstnavatelům vyhovět – jen tak může její syn snít o tom, že se za dva roky dostane na průmyslovku. „Když služebná začne se zaměstnavatelem mluvit o svých právech, prostě ji vyhodí,“ uvádí peruánská univerzitní profesorka Teresa Ojeda, autorka knihy Domácí vězení, pojednávající o nejrozšířenějším ženském zaměstnání v Latinské Americe. Přestože služebné často nemají vlastní odbory, situace se v posledních letech přece jen mění k lepšímu. V nejrůznějších zemích má pobočky například vzdělávací organizace Centro María Immaculada (Centrum Neposkvrněné Panny Marie), zaměřená právě na služebné. Ročně ji navštíví až 3000 žen. Organizace pomáhá nejen se zprostředkováním práce; vysvětluje také ženám i jejich zaměstnavatelům, že mají dodržovat dva dny volna, které mohou ženy využít třeba ke vzdělávání.

Podrážděný „macho“

hrdě Chilanka Elizabeth Peñaloza, a hlásí se tak k nové ikoně Latinoameričanek, současné chilské prezidentce Michelle Bacheletové. Elizabeth se prý prezidentce podobá svým odhodláním změnit věci k lepšímu. Pracuje sice třicet let jako služebná, ale začala cvičit jógu a dodělává si maturitu na zdravotní škole. Dalším vzorem je také současná bolivijská ministryně spravedlnosti Casimira Rodríguezová. Ta sloužila v rodinách od svých 13 let, přesto se jí podařilo vystudovat. Založila také mezinárodní odbory služebných a před třemi lety v parlamentu prosadila nový zákon, zaručující jejich základní práva. Naší Maríe se podařilo získat práci, studuje na zdravotní škole, a dokonce si našla nového manžela. Happy end to ale není; muž, podrážděný její samostatností, ji totiž začal bít. „Latinskoamerický macho ztratil svou tradiční roli a jeho nejistota často provokuje agresivitu a násilí,“ tvrdí německá badatelka Barbara Potthastová. Například v kolumbijské Bogotě okusilo, jak chutná domácí násilí, 40 % žen a každá čtvrtá vyvázla s těžkým zraněním. Podobné to je i v Argentině a v Brazílii – až do minulého roku považovaly zdejší zákony domácí násilí za prohřešek lehčí než účast v pouliční rvačce. Ženy v Latinské Americe se nejen chtějí vdát, touží i po vzdělání a finanční nezávislosti. Jen tradiční „macho“ přístup mužů jim to pořád komplikuje. „No konečně vypadáš jako ženská,“ poznamenal „latino“ kolega, kterého téměř neznám. „Prosím?“ Nechápala jsem, kam míří. „Nechala sis narůst dlouhé vlasy,“ konstatoval spokojeně. Poté mne poučil o demokracii v Čechách, posledních finančních operacích firmy Petrobras a ke konci svého monologu konstatoval, že bych přece jen měla začít jíst brazilské hovězí. V tu chvíli jsem si byla jistá, že Latinoameričanky mají před sebou ještě pořádný kus cesty.

Ženám pomáhají také pozitivní vzory, jimiž se mohou inspirovat. „Říkají mi Bacheletka,“ tvrdí

Martkéta Pilátová Autorka je hispanistka, působí v São Paulu.

Q

20 kultura


Národ padajících květů

Kotrmelce japonských dějin na fotografiích Shomeie Tomatsu

Výbuch jaderné bomby? Z jistého úhlu pohledu je to stejná událost jako šumění borovic. foto shomei tomatsu

P

o bůhvíkolikátém bombardování si Shomei Tomatsu řekl, že už do krytu utíkat nebude. Bylo mu sotva patnáct a vyrůstal v Nagoje, centru japonského leteckého průmyslu, které si americké bombardéry obzvlášť oblíbily – do konce války tu stihly srovnat se zemí devět domů z deseti. Shomeiovi už ty každodenní úprky do podzemí lezly na nervy. Stejně jako všudypřítomné řeči o velkém japonském národu a nutnosti sebeobětování, stejně jako ty podivné školní hry, při nichž museli žáci dřevěnými puškami útočit na slaměnou figurínu amerického vojáka. Už se nechtěl přizpůsobovat, měl toho dost. A tak ležel na chvějící se podlaze bytu a otevřeným oknem sledoval burácení bombardérů, déšť padajících pum, záblesky výbuchů a rachot sesouvajících se domů. A věděl, že jednu věc nesmí nikdy nikomu říct: že mu tohle divadlo zkázy připadá svým způsobem krásné.

V troskách Vzpomínka dnes šestasedmdesátiletého fotografa naznačuje, jak rozporuplné a plné kotrmelců jsou moderní japonské dějiny. Shomei Tomatsu se stal jejich kronikářem, jedním z nejlepších, jaké země vycházejícího slunce má. Galerie Rudolfinum je nyní po New Yorku a San Francisku další zastávkou, kam dorazila fotografova bilanční retrospektiva nazvaná Kůže národa (potrvá do 15. 4.). Pokud by vám Japonsko připadalo jako příliš vzdálené téma, nenechte se mýlit. Tomatsuova

práce je nejen úchvatným svědectvím o zemi, která během dvou dekád prožila přerod, na nějž jiné národy potřebovaly století. Ale také inspirací, jak intenzivně se k rodné hroudě může umělec vztahovat, aniž by se stal národovcem nebo naopak pohrdlivým skeptikem. Zima, hlad a voda hnijící v kráterech po bombách – tak vypadalo Japonsko pár měsíců po kapitulaci. A fyzický stav císařství přesně odpovídal sutinám, v nichž se ocitla japonská identita. Dospívající Shomei měl co dělat, aby si na polích za městem nakradl něco k jídlu, ale nemohl si nevšimnout, v jaké bezradnosti se generace jeho rodičů nachází. Rétorika sebeobětování, iluze velkého národa a tradiční japonské ctnosti ležely v troskách a nic je nenahradilo. Jen hlad a bída. Až když se zklidnila panická obava, že vítězové války zemi vydrancují a znásilní zdejší ženy, jeden vzor pro budoucnost se začal rýsovat: oni bohatí a žoviální Američané, do jejichž slaměných figurín se před pár lety děti učily střílet. S vidinou ekonomické prosperity se Japonsko vydalo na cestu modernizace po americkém vzoru. Dospívající Shomei Tomatsu začal fotografovat na letecký špionážní film, který jeho starší bratr přivezl jako válečnou kořist z Číny. Nejprve ho okouzloval surrealismus, ale brzy se přeorientoval na černobílý dokument. Zážitek poválečného Japonska se stal osudovým východiskem jeho kariéry. Proměna země, napětí mezi starým a novým, deziluze – tohle všechno Tomatsu zaznamenává v cyklech o poválečné bídě, amerikaniza-

ci, následcích jaderného bombardování Nagasaki nebo později v dokumentech o ekonomickém zázraku či undergroundové subkultuře z tokijské čtvrti Šindžuku, jejíž sexuální průmysl a šokující alternativní umění ukazovaly komplikovanější tvář nového Japonska než účetní uzávěrky firem Sony a Toyota.

Třešňové květy Jako většina krajanů má i Shomei Tomatsu k proměně země vášnivě ambivalentní vztah. Říká se, že Američané přivezli do Japonska demokracii a žvýkačku: na jedné straně hodnotu osobní svobody, která po staletích kolektivistické tradice působila jako živá voda, na druhé straně jednoduchou kulturu úspěchu, která v zemi zenových klášterů, čajových obřadů a jemné etikety působila jako cosi primitivně buranského. Láska a nenávist vůči okupantům a jejich hodnotám jsou stejně tak fotografovým námětem jako vnitřním prožitkem. Navzdory obecné nejistotě se Shomei Tomatsu od začátku profiluje jako svobodný a vnitřně sebejistý umělec. Fotografování dává všechno – mnoho let prožije jako asketický tulák bez domova, potloukající se od penzionu k penzionu. Bytostně ho zajímá minulost a společenská situace země, ale lhostejně se staví k tzv. událostem, jež přitahují reportéry. Svědectví o důsledcích války a následné proměně hledá ve tvářích stárnoucích lidí, v únavě nebo zdánlivě nevýznamných detailech, ve smetí naplaveném na pláži.

Krásné černošky a trocha toho vraždění

Tyran v sukních Poslední skotský král, celovečerní debut Skota Kevina Macdonalda, soupeří o celou řadu cen BAFTA (nejlepší britský film roku). Fantastický výkon v hlavní roli

podává Forest Whitaker: za roli Idiho Amina už získal Zlatý glóbus a kandiduje na Oscara. Film vznikl podle bestselleru Gillese Fodena. Ten se inspiroval skutečným příběhem Brita, který stál po Aminově boku: jako spolupracovník, obdivovatel a nakonec vězeň. Lékař Nick Garrigan odjede léčit chudé do Ugandy, kde probíhá převrat a lidé radostně vítají usměvavého prezidenta Amina. Ten si Nicka vybere, aby se stal jeho osobním lékařem a reformoval zdravotnictví. Je přece Skot a Skotové jsou nejlepší. Garrigan se nechá zahrnout blahobytem a nedbá na varování Angličanů. Měl je poslouchat: Amin se mění v paranoidní monstrum, až lékař jednoho dne zjistí, že mu tajná policie sebrala pas. Když se pak zaplete s jednou z Aminových žen, jde mu o život. Následně v Ugandě přistane unesené letadlo z Izraele a Garrigan dostane šanci. V závěrečné honičce s přestřelkou na letišti se mu dostane ušlechtilé záchrany a může odletět a svědčit o Aminových krutostech.

Petr Třešňák

Q

genickými prvky: africká krajina, hudba, vúdú, krásné černošky a trocha strachu. O Aminovi se nedozvíme nic, s výjimkou epizody, v níž vypoví ze země Asijce. V tu chvíli už ale ve filmu nejde o diktátora, ale o Nickův románek s jeho ženou.

Prodávat, nebo svítit

Film Poslední skotský král sbírá jednu cenu za druhou, ale nepříjemně zjednodušuje dějiny. Prezident Idi Amin má na svědomí až půlmilionu lidských životů, statistika zahrnuje pouze mrtvé z dob jeho hrůzovlády v Ugandě v letech 1971–1979. Ze svých zločinů se Amin nezodpovídal a zemřel poklidně v exilu v roce 2003, když mu bylo osmdesát let. Zlo přitahuje mimo jiné pro svou groteskní masku: Hitlerovy skřetovské manýry, Heydrichova upřímná láska k hudbě. Idi Amin zbožňoval vše skotské, jako samozvaný prezident pořádal přehlídky mužů v kiltech za zvuku dud a sám sobě udělil titul „skotský král“. I z toho důvodu o něm od roku 1974 vzniklo nejméně sedm hraných filmů, poslední z nich tento týden dorazí do českých kin.

Odkaz bombardování Nagasaki ukazuje záběry zjizvených tváří postižených žen, které dožívají v zapomenutí, ale i lehce rozmáznutým detailem kapesních hodinek, které se zastavily přesně ve vteřině výbuchu. Do dokumentu vnáší surrealistické principy a divák občas až žasne, jakou míru tvůrčí svobody si oproti většině západních dokumentaristů své generace dovolí. Společenskou proměnu předvádí mnohoznačně, jako nějaký vybroušený drahokam, který nám dává poznat jen jeden svůj aspekt a při sebemenším pohybu mění barvu. Asijské umělecké a filozofické tradici je relativita a téma plynutí času vlastní – z jistého úhlu pohledu se šumění borovic zdá být stejnou událostí jako výbuch jaderné pumy. Moderní historie má ovšem přesně opačná měřítka. A Shomei Tomatsu vyniká v umění tyto neslučitelné póly smířit, poodhalit spodní proudy společenských sil na pozadí obyčejnosti, jež je přesahuje. Když pak na konci své tvůrčí kariéry vytváří cykly fotografií odhozených zbytků plastů nebo mušlí v písku, vypadají jako hieroglyfy šifrující stará japonská trápení. A série krásných vyprázdněných záběrů třešňových květů by mohla být vzpomínkou na to, že právě metaforou padajících květů nazývala japonská společnost své sebevražedné piloty kamikadze. Starý fotograf sice dnes říká, že to tak není. Ale kdo ví.

Kilt mám, teď ještě vyhnat Asijce. epro respekt R

Hlavní problém filmu je, že s výjimkou výkonu Foresta Whitakera je mrtvý, umělý a že je takový úmyslně. Není to politický film ani drama o tyranovi, ale obyčejný thriller na lákavé téma s foto-

Postkoloniální svět nabízí velká témata. Zejména Afrika je jich plná. Jenže nic nebylo a není tak jednoduché, jak velí schéma filmového trháku. Jen tak namátkou: Kdo Amina podporoval a proč? Nakolik byl zneužit mocnějšími a kdy se jim vymkl z rukou? Jak s tím souvisela studená válka? Byl takový Nick Garrigan jen jeden? Není tajemstvím, že Američané i Britové podporovali Amina, Mobuta a další tyrany jako hráz proti komunistům – byla za studené války jiná cesta? Dá se to ospravedlnit? Není tohle všechno základ pro daleko větší, hlubší a zajímavější příběh, než jaký Kevin Macdonald nabízí ve svém filmu? William Shakespeare by asi řekl, že je. Jenže ten neinvestoval šestnáct milionů dolarů jako producenti Posledního skotského krále, kteří se rozhodli všechno zjednodušit, aby tomu každý rozuměl. Většina diváků opravdu na Amina zapomněla nebo o něm ani neslyšela, a je tedy dobré jim ho připomenout. Otázkou zůstane, zda je tohle důkaz zdravé audiovizuální politiky, anebo spíš cynismu. Stará židovská anekdota praví: Kohn si stěžuje Roubíčkovi, že mu prodal vagon svíček, které nemají knot. Roubíček na to – Řeknou, chtějí prodávat, anebo svítit? Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka a scenáristka.

Q

kultura

ReSPeKT 6 V 5.–11. únor 2007 Inzerce

1

Hledání Orwellova odkazu

Ve Francii vyšel brilantní rozbor literátova díla

N

edávno se v českých knihkupectvích objevil překlad obsáhlé biografie George Orwell od Gordona Bowkera. Britský publicista a spisovatel v ní na pěti stech stranách vyčerpávajícím způsobem mapuje životní pouť světově proslulého autora. Shodou okolností nyní ve Francii vyšel daleko kratší, ale brilantní esej belgického kunsthistorika a sinologa Simona Leyse s názvem Orwell ou l’horreur de la politique (Orwell aneb Hrůza z politiky). Jde v ní vlastně o jedinou otázku: proč ve škole poměrně průměrný, nedostudovaný, zpočátku svízelně píšící novinář a spisovatel dokonale rozpoznal – na rozdíl od tolika západních intelektuálů – příčiny i podstatu totalitního systému, aniž by do nacistického Německa či Sovětského svazu vůbec někdy zavítal? Mimoto se Simon Leys zamýšlí nad tím, zda je pro nás Orwellův odkaz stále aktuální, když už obě totalitní monstra zmizela v temnotách dějin.

Izolace v internátu

NEJLEPŠÍ CENY! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1 www.levneknihy.cz

nacismus

alessanda minerbiová

139Kč

Při dešifrování Orwellovy (1903–1950) záhady vychází Leys ze tří základních fenoménů, jež determinovaly jeho život: nešťastný původ, originální literární vlohy a zážitky z občanské války ve Španělsku. Eric Blair alias Orwell pocházel z horní vrstvy střední třídy, leč finanční prostředky odpovídající tomuto postavení rodina fatálně nevlastnila. „Největší krutostí vnucenou dítěti je umístění ve škole, kde jsou ostatní spolužáci zjevně bohatší. Pocitu méněcennosti a zároveň nadřazenosti druhých tak nelze uniknout,“ vzpomínal na tuto životní fázi. Proměnila se mu v osobní frustraci, kterou léčil převleky za nejbídnější dělníky a sestupy do nejnižších sfér londýnské i pařížské společnosti. Avšak ani tam neobjevil „vzájemnou humánní solidaritu“, ale jiný způsob lidské klasifikace, na základě hrubé síly. I proto se jeho životní vírou stala vize socialismu, což dle Leyse v Orwellových publikacích a článcích paradoxně dodnes nerozpoznali levicoví francouzští intelektuálové, vnímající autora Farmy zvířat jako jakýsi konzervativní relikt studené války. Orwellův duchovní vývoj pak dovršila práce na knize The Road to Wigan Pier o otřesných existenciálních podmínkách dělnických rodin na průmyslovém severu Anglie. Orwell přitom marxismus zavrhoval a „profesionálními“ socialisty pohr-

dal. Základními hodnotami mu byly spravedlnost a svoboda, kterou dle jeho názoru „straničtí doktrináři a progresisti pohřbili pod horou žvástů“. Pro vývoj budoucího politického spisovatele, jak se tituloval, byly velmi důležité i dojmy z až despotických podmínek v internátě, jež ho později inspirovaly k myšlence Velkého bratra. Leys to dokládá výňatkem z dopisu literátova přítele Toska Fyvela: „Orwell mně několikrát říkal, že jedině školnímu internátu nepřizpůsobené dítě může ve svobodné Anglii zakusit ekvivalentní prožitek izolace, kterou zažívá jedinec vzdorující totalitní společnosti.“

Zpočátku takový neohrabaný Zásadní roli v Leysově analýze hraje samotný způsob Orwellova psaní. Začínal těžce a neohrabaně, postupně se však dopracoval ke krystalicky čistě srozumitelnému projevu, v němž sdělovaný obsah – na rozdíl od mnoha píšících intelektuálů – stvrzují autorovy životní postoje. Už dávno před Trumanem Capotem a Normanem Mailerem proměnil žurnalismus v umění: s pomocí obrovské empatie a představivosti vytvářel z nashromážděných vlastních životních zkušeností a fragmentů svědectví druhých nesmírně sugestivní obraz totalitní reality. Záměrně přeháněl a tím se přesně trefil do černého. Posledním motivem, který v Leysově knize dotváří Orwellovu lidskou i spisovatelskou integritu, jsou jeho zážitky ze Španělska. Provádění fašistické i republikánské politiky v praxi, účelové vraždění, ideologická manipulace stalinistů, ale i následné potíže s publikováním svědectví v Anglii, kde Orwell narážel na nezájem vydavatelů, politiků i intelektuálů, ovlivňovaných agenty Kominterny. Jak si hořce postěžoval Arthuru Koestlerovi: „Historie se zastavila v roce 1936, konfrontovaná s totalitní lží.“ Někdejší politický spisovatel bude proto až do konce života politiku nenávidět. Ovšem nezaměnitelně orwellovsky: „Jistou prioritu politice musíme přiznat, ale jen z toho důvodu, aby byly lépe chráněny nepolitické hodnoty.“

Může to přijít kdykoli A jaký je odkaz George Orwella současné, případně budoucí Evropě a vůbec celému světu? Po vydání svého klíčového románu 1984

Smrt liberálům a jejich velkoměstům! Gibson svou apokalyptickou vizi konce moderní společnosti demonstruje na příkladu dávných Mayů. Je Mel Gibson extrémní pravičák, bigotní křesťan s antisemitskými sklony, závislý na alkoholu? Je násilí, které ve svých filmech explicitně zobrazuje, společensky nepřijatelné a souzní reálie v jeho snímcích dostatečně s historickou nebo antropologickou skutečností? Ponechme tyto problematické otázky stranou a soustřeďme se na jeho mimořádně konzistentní filmovou řeč. O Gibsonovi nám sama o sobě řekne dost.

Vpád agresorů Ve svém novém snímku Apocalypto předkládá příběh naivního indiána žijícího v přirozeném prostředí džungle. Film je tak jako Gibsonovo Oscary ověnčené Statečné srdce (1995) uvozen krátkou sladkobolnou sekvencí na téma rodina, klidný život sám pro sebe a moudrost starců. Tato idyla je následně ve více než patnáctiminutové scéně doslova utopena v krvi. Jednoho dne do vesnice vpadnou „vyspělejší“ Mayové, kteří nejdříve zapálí chýše indiánů. Pak následují souboje s překvapenými muži prokládané útoky na ženy a děti. Hlavní hrdina svou milou sice zdánlivě zachrání, když ji spustí i se synem do hluboké skalní průrvy, ale nezůstane nespatřen a musí zlikvidovat silného bojovníka, který si jeho manévru všiml. Jakmile to udělá, běží bojovat po boku svých bratrů a otce.

Gibson zde vůbec poprvé používá místo klasického celuloidu digitální obraz, což znamená, že už ve filmu není tolik promyšlených zpomalování, velkých celků bitevního pole a kamera spíš roztřeseně těká z akce na akci. Více než téhle změny si ale divák všímá děje. Neustále se bojí, kdy bude kdo prozrazen a koho z těch milých lidí zohaví agresoři nejdříve. Na konci této části hlavní hrdina nechtíc upozorní na svého otce, a pak se stále dívá směrem k oné průrvě, kam schoval rodinu. Očím útočníků to neunikne a Gibson tak divákovi vyčerpává nervy až do samé krajnosti.

Dlouhé, fyzicky až nepříjemné V další části filmu sledujeme pochod nelidsky svázaných domorodců do mayského města, kam je hrdina odvlečen za účelem obětování. Všichni se musejí přebrodit přes prudký tok řeky v místě, kde jim rozbouřená voda sahá až po krk. Gibson vykresluje dobu, kdy podle něj neměl život žádnou cenu, a soustředí se proto na co nejautentičtější zachycení primitivní divokosti. Mayské město pak ukazuje jako hnusný pelech neřesti, úpadku a bývalé vznešenosti reprezentované komplikovanějšími oděvy, stavbami a jinou sociální diferenciací místní společnosti. Kvůli téhle pasáži, která podle odborníků neodpovídá historické realitě, byl Gibson

Socialismu řekněme ano, marxismu ne. foto profImedIa.cz

prohlásil: „Nemyslím si, že mnou popsaná společnost nezbytně vznikne, ale věřím, že může nastat kdykoli. Totalita totiž nepřichází z vnějšku, někde z neznáma, ale je přímo v nás. Kdo nikdy nepoznal chuť něco nebo někoho ovládat? Stačí jen hrstka organizovaných a ke všemu odhodlaných darebáků, jimž zbytek společnosti skočí na lep, neboť blížící se nebezpečí nevidí, poněvadž si ho ani nedokáže představit.“ Nedávným pádem fašismu a komunismu tedy tohle orwellovské riziko zdaleka nezmizelo. Technokracie, islamismus, ale třeba i konzumní společnost za každou cenu mohou jednou opět nabrat podobu totální dominance člověka nad člověkem. Jaroslav Formánek

Q

ve světě nejvíc kritizován. Dokonce i potomky dávných Mayů. Jenže tady nejde o věrný portrét mayské civilizace. S městem mají problém všechny postavy Gibsonových dosavadních filmů, včetně Ježíše v Umučení Krista (2004): vždy je to místo zrady a pokoření spravedlivého hrdiny, je to režisérův oblíbený motiv zdůrazňující jeho příklon ke konzervativním hodnotám, které podle něj právě město zásadně ohrožuje: lidé v něm totiž mohou svobodně a bez dohledu svých pozorných sousedů dělat věci, kterými on pohrdá a nejraději by je zakázal. Proto Gibson úpadek mayské civilizace připodobňuje k odhození veškerého kulturního a vědeckého zázemí, které nahrazuje primitivní násilí, drogy a všeobecný rozklad. Třetí část snímku už je žánrově klasickou „útěkovou“ záležitostí. Hrdinovi se podaří z města prchnout. Pronásledovatelé jsou silní a mají přesilu, ale on je v džungli doma. Sledujeme tedy jeho rafinované způsoby maskování, nastražení pastí atd. Gibson ho snímá tak, aby to vypadalo, že zemře během pěti následujících vteřin, což opět divákovi připraví intenzivní, dlouhý, fyzicky až nepříjemný zážitek.

Autorský ideolog Na internetu nyní najdeme desítky článků od antropologů, kteří jsou způsobem prezentace mayské kultury v Apocalyptu zděšeni. O autenticitě příběhu můžeme pochybovat, ale milionům diváků, kteří na film chodí, je to úplně jedno – od zachycených událostí je na to, aby je to pálilo, dělí až příliš velká historická vzdálenost. Pochybovat o ideologické zabarvenosti Gibsonových filmů bychom ale neměli. Nezaměnitelně autorským filmařem je jen díky svému konzistentnímu odporu k liberálním postojům, respektive k moderní společnosti, který se na diváka snaží – velmi podle – přenést právě náročným emocionálním efektem zobrazených násilných scén. Přemysl Martínek Autor je programový ředitel Febiofestu.

Q

22 kultura co se děje ve světě „V Česku je puč! Jsou tam rebelové a hrozí občanská válka!“ – těmito slovy varuje před návštěvou České republiky pracovník cestovní kanceláře hrdinu malajsijského filmu Než se zase zamilujeme. Natočil ho minimalistický režisér James Lee, proslulý snímkem Má nádherná pračka, v němž smutný, opuštěný muž zírá půlku filmu do rotujícího bubnu pračky. Také hrdina Leeovy novinky je zasmušilý, má problémy v práci, a navíc mu zmizela manželka. Zaměstnavatel proto nesoustředěnému Changovi nařídí, aby si vzal dovolenou. Chang chce jet do Prahy, města svých snů. Jenže jsou v ní rebelové. A tak nejede nikam. Je jedním z desítek filmových ztracenců, kteří nevědí, kam se vrtnout.

Ztracenci a vojáci v Rotterdamu Podivní hrdinové jsou v asijské kinematografii na vzestupu. V jiném – a velmi dobrém – malajsijském filmu Láska dobývá vše přijede mladičká Ah Ping do hlavního města Kuala Lumpur, aby tu pomáhala tetě v pouličním baru. Spíš se ale poflakuje po městě. Všimne si jí John, šíbr, který se pohybuje na trhu s textilem. Dívku pronásleduje, a pak jí věcným tónem vyzná lásku. Dívka mu věří. Jednou potkají Johnova přítele, pasáka. John dívce vypráví, že si onen pasák našel sotva plnoletou partnerku, pak zmizel a dívka jej musela vykoupit vlastním tělem, aby ho „zachránila“. Za několik dní se ztratí i John. Snímek Láska dobývá vše dostal Zlatého tygra, hlavní cenu filmového festivalu v Rotterdamu, jehož šestatřicátý ročník skončil v neděli. V podstatě šlo o variaci na malý laciný digitální videofilm, natočený z ruky na ulici. Těch se letos v Rotterdamu urodilo opravdu hodně. V jednom z takových dvouminutových filmů sledujeme filipínskou herečku, jak jde podél plotu vojenské zóny Suezského průplavu. Film natočil Filipínec Khavn De La Cruz, prorok nových digitálních technologií a loňský host jihlavského festivalu dokumentárních snímků. Celá Asie je dnes krátkých digitálních filmů plná a začínají je připomínat i ty celovečerní. Někteří filmaři tomu říkají zkoumání hranic žánru. Zatím to vypadá, že tímto zkoumáním brzy dojde k jakési dekompozici příběhu i obrazu, že se filmy stanou jen sledem akcí, světel a stínů. Druhým dominantním jevem na rotterdamském festivalu byla přítomnost angažovaných snímků, jejichž autoři jsou fascinováni politikou a dramatickými světovými událostmi: válkou v Iráku, konfliktem na Blízkém východě, hladem v Africe. Britský snímek Marka Mundena Kainovo znamení vypráví na základě podrobných výpovědí britských vojáků po návratu z Iráku třeba o tom, jaké je to chodit po ulici, kde každá pohozená plechovka může být bomba. Ve filmu pak skupina vystresovaných mladičkých vojáků chytí dva irácké překupníky a mučí je v šerém sklepení. Hned po světové premiéře v Rotterdamu získal snímek nově založenou cenu pro film, ve kterém o něco jde (Movie That Matters Award). Radovan Holub Autor je filmový publicista.

Víte, o co nám jde? foto iffr


O krok blíž ke konci světa

Sdružení B. K. S. odtajnilo svou hřbitovní poezii

N

Je v tom prazvláštní kombinace dekadentní noblesy Karla Hlaváčka, hrůzné filozofie Ladislava Klímy i groteskního nadhledu J. H. Krchovského. Ani jeden prvek přitom nepřevládá. Když už máte pocit, že poetice přicházíte na kloub, že asi přece jen půjde o svého druhu humoresku, proroci konce světa vás vyvedou z omylu zvoláním „shnij, shnij a zemři“. Kolem B.K.S. zkrátka bude i po Kalotách panovat velké tajemství.

a pódium se šourá trio pochmurných postav v černých oblecích, v ruce žmoulají papíry podobně nažloutlé barvy, jakou mají jejich nezdravé obličeje, a do ticha začnou pronášet verše plné makabrózních obratů. Přihlížející kupodivu neprchají. Kdyby k nim podobnou řečí promlouval lékař, naskákaly by jim osypky, tady ale větám líčícím smrt a tělesný rozklad jako to nejlepší, co nás jednou – snad už brzy – čeká, naslouchají s blaženým výrazem. Jsme v Týnské literární kavárně v Praze, kde se právě koná jedno z velmi řídkých veřejných vystoupení zdejší umělecké legendy – tajného uměleckého sdružení B.K.S. (Bude konec světa). Spolek vznikl v polovině 70. let a až dosud se mu dařilo zachovat kolem sebe auru tajemství: o svých aktivitách mlčí nebo je filtruje přes svou dezinformační Podkomisi pro útlum publicity. Nyní onu tmu poněkud prosvítil vydáním svazku své „odtajněné poezie“ s názvem Kaloty.

Hlavně nebýt sám

Shnij, shnij a zemři Mezi pěticí autorů knihy najdeme i Dr. Škábu Sklabinského, známého také jako Škarohlíd. Pod pseudonymem se skrývá muž mnoha tváří a profesí, Ferda Mravenec českého umění, výtvarník František Skála (1956). Členem B.K.S. je už od počátku, později stál i u vzniku dalších uskupení, které se staly u intelektuální části kulturního publika kultovní záležitostí: vokálního tria Tros Sketos, revivalového tanečního orchestru MTO či výtvarného sdružení Tvrdohlaví. I tyhle party se tak jako B.K.S. tvářily, že jim nejde jen o zábavu. Jenže kdo by jim to věřil. Napomádovaní chlapíci jazzově sketující Werichovo moudro Když už člověk jednou je..., toporní zpěváci vystupující se šlágry normalizační pop music, výtvarníci, jejichž výstavy byly jedním velkým happeningem. Tady šlo prostě vždycky hlavně o recesi. U B.K.S. o ni nejde. Vážně. Smrtelně vážně. Poslední z jejich sjezdů se konal před pěti lety v londýnském kostele, který Skála proměnil v kryptu s podivuhodnými zbraněmi rozvěšenými po stěnách. Jak byl kostel vyzdoben, záhadou není – po skončení sjezdu měli do chrámu přístup i civilisté, kteří si mohli prohlédnout památky na setkání. O jeho náplni ale účastníci mlčí. Když jeden výtvarný časopis publikoval informaci o vynášení rakví z krypty doprovázeném striptýzem B.K.S., členové spolku to popřeli, ale s žádnou svojí verzí podoby obřadu nepřišli. Z pár zveřejněných fotografií Skálových slavnostních dekorací (zvířecí – nebo snad lidské? – kosti, gymnastické kruhy, předměty na pomezí mezi erotickou pomůckou a smrtícím nástrojem) si člověk může udělat jen představu, že se zde dělo něco hodně podivného. A právě díky tomuhle důslednému mlžení vznikají tak přitažlivé legendy a pověsti o B.K.S. Nynější vydání svazku Kaloty je proto v historii spolku přelomovým počinem. Pomocí zveřejněných básní se dá totiž rozklíčovat alespoň obsah neformálních setkáních členů B.K.S., takzvaných blizen. Ty se konají při výročních událostech, jakými jsou oslavy narozenin zasvěcenců. Soudě podle odtajněných básní, půjde o zasmušilé večír-

událost v divadle

Nebeského past na humanisty Rakouský spisovatel, básník a dramatik Ernst Jandl (1925–2000) je znám českému čtenáři od sklonku 80. let, kdy mu zde vyšla první kniha experimentálních básní a textů Mletpantem. Následovaly ji tituly Rozvrzaný mandl a Experimentální hry, které napsal s uměleckou a životní partnerkou Friederike Mayröckerovou. Šlo o skvělé překlady Josefa Hiršala, Bohumily Grögerové, Zuzany Augustové či Věry Koubové. Opravdovým teatrálním vstupem Jandlova díla do českého prostředí byla ale až jeho hra Z cizoty. Před třemi lety si podmanila publikum Divadla Na zábradlí nápaditou režií Jana Nebeského a skvostnými hereckými výkony Aloise a Davida Švehlíkových a Marie Málkové. Jandl je tvůrcem přísného, přes všechny špílce precizně vystavěného díla, které stojí převážně na jazyku a jeho formálních možnostech, především ve smyslu jeho deformování. Jandlova výpověď o samotě, bolesti, krachu a zplanění morálních hodnot je neobvykle silná. Přesto bývá kvůli svým groteskním

Svět je tak velký, jak velcí jste vy. (Skála a jeho Cílek) f oto Günter bartoš a František skála

B.K.S. jsou tak jako jejich dekadentní předchůdci fascinováni tajemným životem v zšeřelých hvozdech, kde se pod stromy prohánějí duchové a podezřelé bytosti z mechu a kapradí. „Jsme sami v těchto svatých místech,/ jen ježek šustí břečťanem,/ já vím to dávno zcela jistě,/ věčně že spolu s vámi zůstanem,“ píše v Kalotách Jirek Zlobin-Levi Ostrowid. Pro jeho kolegu Škábu, respektive Skálu se tento svět skrytý očím běžného smrtelníka stal nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Potvrzuje to i jeho nedávno vydaná knížka pro děti Jak Cílek Lídu našel. Cílek je drobný chlapík, kterého škarohlídi vypudili z nory, a proto hledá, kde by mu sluníčko svítilo do postele. Pod třešní si postaví domeček z klacíků, kochá se východem slunce, prochází se po lese a náhodou narazí na tetu Lídu, stvoření z mechových bobulí, které umí uzdravovat a k němuž se může v budoucnu vracet, aby nebyl na tom širém světě úplně sám. Cílek je šťastný, postaví se na prašivku, rozhoupe ji a zpívá si poněkud psychedelickou houbovou písničku, „houbí, houbí písničku zelenobílou, houbí, houbí prstýnek na noze s dírou“. Skála příběh ilustruje fotografiemi. Podoba Cílka vychází z autorových proslulých přírodních sošek, které před patnácti lety vytvořil při pobytu ve Spojených státech, kam odjel za odměnu jako laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého: hlavička je vyrobená z mořské řasy, která jí dodává roztomilý a zároveň poněkud děsivý výraz. Ve snímcích pak Skála využívá efektní optické triky jako pohled z vnitřku Cílkova domku do prosluněného lesa či záběr na lesní ruch přes jeho rozostřené rameno. „Každý má svět velký podle toho, jak velký je sám,“ mudruje Cílek, když kráčí lesem, aby nakonec došel tam, kde túru začal. V tom se jeho výšlap podobá Skálovu komiksu Velké putování Vlase a Brady. Tak jako oni putuje Cílek nevědomky v kruhu, aby zjistil, že veškerý půvab světa spočívá v tom získat si takové přátele, se kterými vám nebude smutno. Kteří vám pomůžou se vyrovnat i s pohledem na odpornou hromádku z bodlin a čelisti malého ježečka, kterou vám do cesty vyvrhnul nějaký špatně trávící dravec. V poselství Cílkova příběhu by se dal najít i smysl B.K.S.: sežeňte si kamarády, se kterými vám bude fajn, a pojmenujte se třeba Bude konec světa. Pak vám bude jedno, kdy skutečně přijde. Jan H. Vitvar

ky, při nichž se gratulanti předhánějí v ódách na chřadnoucí oslavence: „Zažloutlá bělma pokrytá mušinci,/ chuchvalce vlasů po skráních klouzají,/ klapací zuby na gumičce visí./ Berlička drátěná poslouží našinci,/ aby za přítelem odbelhal potají,/ bodře mu popleskal zátylek lysý.“

postupům řazen k experimentujícím umělcům, což v očích mnoha snižuje závažnost jeho tvorby. Jan Nebeský (1953) je patrně nejméně pietní český režisér. Díla vyjímá z jejich stereotypních interpretací a překládá je do jiných souvislostí i míst. V Ibsenově Divoké kachně tak zasadil drama do prostředí nádražních toalet a malou dcerku nechal v Divadle v Dlouhé zahrát postarší herečkou. I do Jandlovy hry Z cizoty vstoupil s notnou dávkou imaginace, v inscenaci obě hlavní postavy oblékl do chlupatých kostýmů. Ačkoli mají literát a divadelník téměř opačné vlastnosti – Jandl je mistrem řádu a logiky, Nebeský tvůrcem chaosu a perzifláže –, ve vidění světa a humoru se v dramatu Z cizoty výtečně doplnili. Nebeského snaha obrátit šokem Jandlovo dílo naruby neskončila jako samoúčelný vtip či zábava pro několik vybraných intelektuálů, ale podporovala divákův dojem z naprosto živelného divadla. Plným právem se tak hra v roce 2004 stala v Cenách Alfréda Radoka inscenací roku. Po úspěchu se Nebeský nyní rozhodl k Jandlovi vrátit, na prknech Divadla Komedie zpracoval jeho dramolet Humanisti. Očekávaná událost ale působí rozpačitě. Krátkou jednoaktovku se totiž režisér rozhodl doplnit o apendix složený z drobných kusů jeho jiných děl. Možná že ze strachu, aby divák nebyl zaskočen krátkou délkou představení, možná že z touhy autora v neortodoxní scénické koláži z rozhovorů, textů a komentářů více představit. Samotný happening tohoto formátu by Jandl uvítal, sám podobné akce inicioval i se jich účastnil. Jenže expe-

Q

Kaloty, Společnost pro Revolver Revue, 113 stran; František Skála: Jak Cílek Lídu našel, Meander, 72 stran.

riment by možná fungoval samostatně, v sousedství dramoletu však postrádá své opodstatnění. Ale k samotné hře. Dva nadutí rakouští intelektuálové (profesora historie hraje Jan Kačer, umělce Milan Stehlík) jsou schopni pro obranu němčiny, tradic i své – patrně nacistické – minulosti stvořit bizarní zárodky totalitních ideologií. Tito dva hašteřiví „vzdělanci“, kteří ani neumějí používat vlastní jazyk – vyjadřují se pouze v infinitivech –, jsou obrazem mravního selhání intelektuálů, jejichž postoje mohou vést k totalitě jakéhokoli druhu. Zde Nebeský poněkud přecenil svou obrazotvornost. Drama, které by mohlo fungovat i v rozhlasovém provedení, přehlušil jevištními nápady, které odvádějí pozornost od toho hlavního, a tím je ve hře jazyk. Nerespektoval ani Jandlovy režijní poznámky, které herce nabádají k civilní vážnosti a varují je před jevištní komikou. Naopak: z humanistů udělal klauny s červenými nosy a jejich herecký projev vedl k patetické nadsázce. Oproti jiným Nebeského dílům zde podpora tragické grotesknosti textu ještě větší groteskou působí neadekvátně. Navíc představení narušuje muž v provokativně pestrém kostýmu, z něhož se vyklube nacistický kat, který střílí z luku po stěnách, aniž by to mělo jasný smysl. Nebeského pasti na diváky většinou fungují, tentokrát ale sklaply naprázdno. Lukáš Jiřička Autor je redaktorem časopisu HIS Voice.

Q

scéna / dopisy


kulturní tIP

né půdě. Příběh o manželích Vránových s velkým ohlasem vyšel na sklonku předloňského roku, nynější český překlad doprovázejí ilustrace Jiřího Sopka. Ivan Martin Jirous: Magorovy labutí písně, Torst, 96 stran Nedlouho po Jirousově vyznamenání Seifertovou cenou se dvaašedesátiletý básník dočkal samostatného vydání poezie, kterou v 80. letech složil ve věznicích v Litoměřicích, Ostrově a Valdicích. „Služební psi na dvoře vyjí/ a Radim slaví eucharistii./ Slova písně Ó svatý Michaeli/ linou se z cely./ Kalich je lžíce a hostie jsou z veky./ Pán Bůh je s námi po všechny věky.“ Z Valdic básně ven vynesl na motácích Jiří Gruntorád, po revoluci se staly páteří svazku sebrané Jirousovy poezie, který v Torstu vyšel pod názvem Magorova Summa. Nynější knížka nabízí i ukázku úsporného vězeňského rukopisu prostřednictvím jeho faksimilí.

Lukáš Beran, Vladislava Valchářová: Pražský industriál, ČVUT, 303 stran; Eva Dvořáková, Benjamin Fragner, Tomáš Šenberger: Industriál-paměť-východiska, Titanic, 245 stran Rozšířené vydání šest let starého průvodce po pražských industriálních památkách obsahuje 358 hesel: architektonicky i kulturně nesmírně vzácné továrny, vozovny, tiskárny, nádraží, sklady, vodárny či elektrárny na území hlavního města. Jde o cenný výstup projektu Registr průmyslového dědictví, kterému na ČVUT už několik let šéfuje teoretik Benjamin Fragner. Ten je spoluautorem neméně pozoruhodné knihy, která vyšla souběžně s průvodcem (ČVUT slaví 300. výročí svého vzniku, tak zřejmě nepůjde o náhodu): obrazová publikace na snímcích Pavla Friče přibližuje aktuální stav pecí, těžních věží, mlýnů, jatek nebo pivovarů, které Fragner se svými kolegy našel v české a moravské krajině. Budoucnost řady z nich je přitom velmi nejistá.

Knihy Magdalena Drosteová: Bauhaus 1919–1933, překlad Michaela Váňová, Slovart, 96 stran Publikace se zabývá dějinami revoluční umělecké školy, kterou Walter Gropius založil v německém Výmaru a která si své nejslavnější období zažila po přestěhování do Dessau. Město bylo na konci války téměř kompletně vybombardované, až právě na unikátní funkcionalistický komplex školy a přilehlých profesorských ateliérů. Dessau není zase tak daleko od českých hranic, aby si při jeho návštěvě nestálo za to připomenout, že jméno Bauhas neoznačuje jen síť levných obchodů pro kutily. Aldous Huxley: Vrány z Hruškovic, překlad Ivana Pecháčková, Meander, 42 stran Huxley (1894–1963) napsal jen jednu knížku pro děti: o Vánocích roku 1944 ji věnoval pětileté neteři. Jenže na rukopis se úplně zapomnělo do doby, než byl nedávno náhodou nalezen na jed-

dopisy Opravovat by se měly nejen památky Poutní komplex v Mariánských Radčicích (Služba na staveništi boha, Respekt č. 4/07) je nepochybně barokním architektonickým skvostem. Jezdím sem už dlouhá léta – učaroval mi zdejší genius loci vytvořený z působivých uměleckých kvalit stavby ve spojení s narušenou okolní krajinou „na konci světa“. Nelze ovšem souhlasit s některými prezentovanými výroky. Současný tristní stav střech ambitu, kaplí i unikátních maleb není dědictvím komunismu, nýbrž neodpovědné polistopadové správy oseckého kláštera. Právě v té době tehdejší správci zanedbali opravy střech i maleb loretánské litanie v ambitech a zároveň nedostatečně zabezpečili kostel i faru před řáděním zlodějů. Naopak: v době „zlé“ normalizace dostal kostel s ambity kompletní vnější omítky a vnitřní výmalbu, o areál bylo velmi dobře pečováno a stal se i záchranou pro mnohé pískovcové plastiky z okolních obcí, které musely ustoupit těžbě uhlí. Novému faráři přeji, aby úspěšně pokračoval v obnově jak hmotné, tak duchovní. Nevím ovšem, zda si vystačí se žehráním na přetrvávající komunismus v myslích lidí a na jejich konzumeristické chování. Lidé jdou sice mnohdy za pozlátkem a povrchností, ale také dokážou vycítit hlubší a opravdovou duchovní nabídku. To by si měl především uvědomit, aby se neopravovaly jen

Arnošt Lustig: Od rána do večera a jiné povídky, Knižní klub, 496 stran Výbor obsahuje dvanáct povídek osmdesátiletého doyena české literatury, ve kterých se vesměs ohlíží za svými chmurnými zážitky z časů nacistického protektorátu.

Zdeněk Beran: Retrospektiva, Národní galerie Praha, 1. 2.–8. 4. Malíř vycházející z někdejších Somráků se letos dožívá sedmdesáti let, jeho dlouholetý kolega z pražské AVU Milan Knížák mu k výročí připravil retrospektivu. Průkopník českého informelu je znám především svými bizarními objekty ze 70. let.

Televize Norman Foster staví „Okurku nakládačku“, ČT 2, 6. 2., 23.55 Časosběrný švýcarský dokument ze stavby 370metrové kancelářské budovy, která se v roce 2004 stala novou dominantou Londýna. Učená pře (aneb Můj pohlavní život), ČT 2, 8. 2., 21.30 Jedenáct let stará komedie francouzského režiséra Arnauda Desplechina se odehrává v prostředí nevyrovnaných univerzitních intelektuálů, kteří pro samé „řešení“ života nemají na samotný život čas.

Hudba Výstavy Charta 77 a její doba, doba a její charta, Národní muzeum, Praha, 24. 1.–25. 3. Původní text Charty zabavený prvním signatářům policií, rekvizity bytového divadla Vlasty Chramostové, revoluční svetr Václava Havla, dobové snímky disentu od Ivana Kyncla. To vše obsahuje výstava připravená k 30. výročí Charty 77, prezentovaný materiál většinou pochází z archivu Československého dokumentačního střediska 1948–1989, které je od roku 2003 součástí Národního muzea. Stanislav Holý: Kresby a litografie, Galerie výtvarného umění v Náchodě, 26. 1.–18. 3. Průřez tvorbou Stanislava Holého (1943–1998), autora nezapomenutelného plyšového kvarteta Jů, Hele, Muf a Harry Šoumen, které bylo v 80. letech v Československu populárnější než duo Bolek a Lolek.

Skrytý půvab byrokracie: Předvoj armády monster, Guerilla Records Alternativní soubor udělal od svého debutu Nic se nestalo pořádný krok směrem kupředu: kapela konečně pochopila, že být alternativní nutně neznamená preferovat zvuk a melodie, ze kterých polovina lidí ohluchne a zbytek zešílí. Novinka se dá poslouchat bez jakéhokoli zdravotního nebezpečí, některé písně by se dokonce daly s drobným přivřením očí pouštět snad i ve veřejnoprávním rozhlasu. Nicméně o svou vroucnou naléhavost, s jakou se ve skladbách pouští do kritiky nebezpečí technokracie, kapela rozhodně nepřišla. Na desce k tomu Skrytému půvabu byrokracie slouží slova, která si vypůjčil od skutečně pestré směsice autorů: Michala Ajvaze, Williama Burroughse, Jiřího Dědečka i Hannah Arendtové.

Daniel Hanzlík: Zahrada, Galerie Die Aktualität des schönen, Liberec, 31. 1.–23. 2. Šestatřicetiletý absolvent pražské VŠUP na sebe na výtvarné scéně upozornil svými Zářiči, barevnými obrazy, které vyvolávají optický efekt podobný pohledu do rozsvícených zářivek. V liberecké galerii své téma dále rozpracovává. Michal Macků: Fotografie, uhlotisky, skleněné geláže, Galerie Caesar, Olomouc, 6. 2.–1. 3. Michal Macků (1963) patří k nejoriginálnějším a zároveň nejméně nápadným českým fotografům. Důsledný autoportrétista využívá techniku narušování povrchu negativu, která ve výsledku vyvolává dojem, že sledujeme záznam potrhaného lidského těla. Autor se občas objevuje i na zahraničních přehlídkách a je zařazován do knižních fotografických přehledů, v Česku však téměř nevystavuje.

památky, ale také mezilidské vztahy a naděje v srdcích v intencích křesťanské zvěsti. Mgr. Martin Šístek, Teplice

Nechme fakultám právo vybrat si S mnohými názory pana Petra Matějů (rozhovor Hned jak se vrátím z Antarktidy v Respektu č. 4/07) na reformu českého vysokého školství souhlasím, mnohé mně však naopak znějí dosti podivně: nekritický obdiv k australskému způsobu financování vysokých škol, představa vysoké školy jen jako firmy snažící se o co největší zisk a učící studenty, jak co nejvyšších zisků dosáhnout atd. Nejvíc mne ale překvapuje, že nositel jednoho z 25 nejlepších mozků světa – jak v rozhovoru sám sebe pan Matějů označuje – uvádí své názory velmi jednostranně, bez reflektování názorů jiných. Je například velmi snadné označit neochotu fakult zapojit se do způsobu přijímacího řízení pomocí zdánlivě spasitelných testů firmy SCIO na studijní předpoklady jako snahu nechat si prostor pro manipulaci s výsledky, tedy pro protekci a korupci. Mělo by se ale také říci, že „klasické“ přijímací řízení mnohých škol (bohužel ne všech) testuje kromě znalostí také vhodnost uchazeče k danému oboru, a především hlubší zájem o něj, mnohé také (ale ne výhradně) testují nezbytné základní obecné studijní předpoklady, ať už formou separátního testu či začleněním vhodných otázek z oboru.

Vždy mě udivovali maturanti prohlašující, že se zároveň hlásí na biologii, práva, psychologii a ekonomii. Při testech studijních předpokladů jako jediné formě přijímacího řízení se tito studenti bez motivace k oboru stanou na českých vysokých školách normou. Nechme jednotlivým fakultám právo vybrat si studenty podle jejich uvážení – mnohé vyžadují, aby student měl o vybraný obor opravdový zájem – a to je dobře! Ty, které si své studenty vyberou nemoudře, na to samy doplatí (a s nimi i celá společnost).

mimochodem „Neprodal bys mi dvě cigarety?“ oslovil mě v kavárně básník Petr Halmay. Skoro jsem se urazil: „Tady je samozřejmě máš, ale cigarety zásadně neprodávám.“ Solidarita. To slovo zní stejně krásně jako soudruh, bližní spjatý osudem. Ve starých překladech Julese Verna jsem si vychutnával, jak „Cyrus Smith a jeho soudruzi“ společně čelili nástrahám na pustém ostrově, kam je vrhl společný osud. Jenže komunismus s tím slovem zatočil. Nevím, nevím, ani solidarita nemá své jisté. Vzájemná solidarita je krásný výraz spontánních sympatií menšiny, těch zaháněných do defenzivy. I desetimilionová Solidarność byla menšinou proti válci státostrany. A také ženská solidarita vyjadřuje vzájemnost, která je většinová jen statisticky. Na vzájemnou solidaritu si vzpomenu vždy, když se doslechnu o dalším kroku proti kuřákům.

Cigarety neprodávám Je to opravdu zlotřilá a bezohledná menšina. V Evropě otravuje životy většiny už půl tisíciletí, v Americe ještě mnohem déle. Však právě tam ofenziva proti ní také začala. Ale proč ji vyčleňuje ze společnosti paušálně? Proč této menšině nenechá alespoň malou část náleven, kde by si pospolitě mohla – po vzájemné dohodě, mezi sebou a pouze sama sobě škodíc – ničit zdraví? Nevíme, prý kvůli rovnosti pracovních šancí. Už je to dávno, kdy jsem poprvé četl reportáž z americké protikuřácké ofenzivy. Dodnes si ale pamatuji, co reportéra New Yorkeru, deklarovaného nekuřáka, zaujalo nejvíce: kuřáci se pod ostrakizujícím tlakem většiny sami vzdávali své solidarity a začínali se považovat za méněcenné. Vzdávali se té krásné vzájemné sympatie jedním gestem překonávající přehrady třídní, názorové, etnické, genderové, jazykové i náboženské. A teď přichází Francie, její volnost, rovnost, bratrství. Od 1. února tam platí zákaz kouření ve veřejných prostorách, od ledna 2008 se rozšíří i na bary a hospody. Jak Francouzi zareagují? Převáží volnost, rovnost, nebo bratrství? Na mysl přichází starý výrok: „V Anglii je dovoleno vše, co není zakázáno. V Německu je zakázáno vše, co není dovoleno. Ve Francii je dovoleno i to, co je zakázáno. V Rusku je zakázáno i to, co je dovoleno.“ Že by šance pro bratrství, pro solidaritu? Vždyť právě z Francie zaznívá nejsilněji hlas, že Evropa není Amerika. Uvidíme. Samozřejmě vím, že kouřením ohrožuji jiné. Tam, kde to vadí, nekouřím či tam vůbec nelezu. Ale tu vzájemnou solidaritu ostrakizovaných si ne a ne nechat vzít. Žijeme v etnicky téměř homogenní společnosti, kde stát se z vlastní volby menšinou – Romem, Židem – je de facto nemožné. Chci-li si užít pocit menšiny, její vzájemnosti, mám svůj tabakismus. Jak bude vypadat vzájemná solidarita, až správný a zdravý způsob života zvítězí? Až tu bude jen většina těch, co mají vždy jasno, těch zdatných, úspěšných, dynamických, asertivních, s opiem tabáku i náboženství srovnaných lidí? Nevím. Patřím k těm, kteří pochybují, hřeší a přemýšlejí o tom, kouří. Jak napsal můj kamarád, hříšník Jirka Peňás: „Proč je to tak všechno? Ach, to kdyby jeden věděl.“ Zbyněk Petráček

Lukáš Kratochvíl, Praha 5

Osobně mám obavu Pokud bych měl odpovědět na otázku, zda jíst, či nejíst maso klonovaných zvířat (debata k článku Klony na talíři, Respekt č. 3/07), osobně mám obavu z toho, že nějaký ten klon se nepovede – zkrátka že výsledkem klonovacího procesu nebude 100procentní kopie, ale něco geneticky pozměněného. Žádná technologie není úplně spolehlivá, krom toho technologická zařízení ovládají lidé a ti jsou často líní dodržovat i základní bezpečnostní opatření... Jinými slovy: mám obavu z genetických manipulací, ať už záměrných či učiněných omylem – tady lze opravdu těžko odhadnout všechny důsledky, které to může mít. Ondřej Bouda

23

24 minulý týden

Po varování meteorologů přišel znovu silný vítr. Statistikové oznámili, že letošní leden byl nejteplejším lednem za poslední půlstoletí. Miloš Forman přivezl do Prahy Goyovy přízraky. Do počítačů vtrhly Windows Vista. Tlačí na nás policie – buď prý zmizí stromy, anebo se bude omezovat rychlost, vysvětlila zaměstnankyně Ředitelství silnic a dálnic ČR Marie Tesařová, proč její firma zahájila rozsáhlou akci s cílem vykácet všechna stromořadí podél českých silnic. Pod heslem stínového ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka (ČSSD) „Není hodný radar, není zlá raketa“ demonstrovaly po celé zemi stovky občanů proti žádosti americké vlády, aby Česko povolilo americkým spojencům postavit na svém území vojenskou základnu pro radar zaměřující eventuální rakety vypálené proti USA, Západu či Izraeli zeměmi jako Írán nebo Severní Korea. Polská chemička Dwory koupila Kaučuk Kralupy. Na rakovinu plic zemřel v Hradci Králové polepšený pašerák heroinu Radek Hanykovics. Do Městské knihovny v Praze se vrátil poslední ze vzácných tisků poničených povodní v roce 2002. Ve Kbelích přistály nové airbusy pro vládní


letku za 3 miliardy korun. Kvůli dluhům z hudebního podnikání a celkové opuštěnosti se na zahradě své vily v Jevanech zastřelil známý veterán zdejší pop music Karel Svoboda. Pokud to bylo Karlovo rozhodnutí, musíme to s úctou respektovat, komentovala jeho skon populární zpěvačka Lucie Bílá. Sklárny Bohemia zahájily velké propouštění. Městský soud v Praze rozhodl, že hrabě František Oldřich Kinský je českým občanem; svým rozhodnutím soudci zrušili předchozí verdikt ministerstva vnitra, které v roce 2004 rozhodlo, že Kinský není českým občanem, a zrušilo tak předchozí verdikt obvodního úřadu pro Prahu 1, jehož úřednice v roce 2001 rozhodla, že hrabě Kinský je českým občanem; za tento výrok byla úřednice obviněna tehdejší smluvně-opoziční reprezentací ze snahy zradit národ, protože Oldřich Kinský žádá v restitučních sporech návrat rozsáhlého kdysi rozkradeného rodového majetku. Nepříznivé počasí zbrzdilo start provozu nové české polární stanice v Antarktidě. V Bušanovicích vyrostla největší sluneční elektrárna ve východní Evropě. V Táboře se rozhodli přestavět autobusové nádraží. Vlašim-

ské ekoncentrum ochránců přírody uspořádalo pro zájemce kurz stavby krmítka pro ptáky. Necítím se vinen, ale přiznávám, že jsem jednal neprofesionálně – spíš jako otec zbitého syna než jako strážník, zareagoval brněnský strážce zákona Pavel Trenz u soudu na dvouletý trest vězení, který dostal od krajského soudu za to, že loni z brněnského centra unesl nezletilého romského chlapce, zavezl jej do lesa a tam jej bitím, výhrůžkami popravou a výstřely kolem hlavy nutil k přiznání, že den předtím spolu s jinými zbil Trenzova synka; chlapci se po více než hodině podařilo uprchnout a později vyšlo najevo, že je zcela nevinen; přesto soud první instance Trenze za mučení romského dítěte lehce pokáral podmínkou. V Pohořelicích na Břeclavsku se degustovalo kyselé zelí. Noviny přinesly zprávu, že Jane Fondová už zapomněla na boat people a zase před Bílým domem protestuje proti válce – tentokrát v Iráku. Před Fakultní nemocnicí Olomouc zemřel bez ošetření těžce nemocný bezdomovec. Zdražily dopisy do Evropy. Češi a Poláci ženou svůj euroskepticismus do takového extrému, že si tím hluboce

odcizují zbytek Evropské unie; největší nedorozumění východní Evropy je v tom, že chápe Unii jako statické místo, kam stačí vstoupit a je hotovo, Unie se však po celou svou historii neustále mění a tento proces bude pokračovat, citovaly Hospodářské noviny názor, kterým komentátor Finacial Times Wolfgang Münchau reagoval na snahy prezidenta Václava Klause a ministra zahraničí Alexandra Vondry zahnat Česko do co největší izolace v Evropské unii. Vyšlo najevo, že havrani po hádce či pranici v hejnu hledají stejně jako člověk zkonejšení něžnými dotyky u svých blízkých. Neznámý pachatel poškodil Kalvárii na Karlově mostě v Praze, když ze sochy Ježíše Nazaretského odlomil část nápisu „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů“. Vědci z Mezinárodního panelu pro klimatické změny při OSN varovali světovou veřejnost, že na odvrácení startu již nezvladatelných projevů globálního oteplování má lidstvo posledních deset let. Cestovky oznámily, že kdo si nepospíší, tomu za pár dnů zdraží letní dovolená. [email protected]

Q

inzerce

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt.cz: www.respekt.cz, www.respekt.eu předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634

Ročník XVIII. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Šéfredaktor: Martin M. Šimečka. Zástupci šéfredaktora: Marek Švehla, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání: Kateřina Ducháčková Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika: Silvie Blechová, Anneke Hudalla, Jan Kovalík, Ondřej Kundra, Kateřina Mahdalová, Tomáš Pavlíček, Tomáš Sachr, Jaroslav Spurný, Vladimír Ševela, Jáchym Topol. Zahraničí: Zbyněk Petráček, Jiří Sobota. Téma: Petr Třešňák. Civilizace: Martin Uhlíř. Kultura: Jaroslav Formánek, Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Jan H. Vitvar. Dtp a grafická úprava: ([email protected]): Adam Gratz, David Němec. Kresby: Pavel Reisenauer. Fotoprodukce: Kateřina Malá. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Respekt.cz: Aleš Balcar, Adam Javůrek. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Černík, Iva Pantůčková, Helena Štiková (vedoucí) – tel. 224 934 586, fax 226 216 799. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: Tiskárny MAFRAPRINT Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Design: Mowshe. Uzávěrka: 4. 2. 2007, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.

Kdo vyhrává v kasinech 13

Recommend Documents