Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Fakulta lesnická a dřevařská
Bakalářská práce Etologie a populační dynamika prasete divokého ( Sus scrofa ) na Chotěbořsku
Zpracovatel bakalářské práce: Milan Stýblo Vedoucí bakalářské práce : Ing. Milan Vaněk,CSc. Brno 2006
Prohlášení : Prohlašuji a stvrzuji svým podpisem, že jsem tuto bakalářskou práci na téma Etologie a populační dynamika prasete divokého ( Sus scrofa ) na Chotěbořsku zpracoval samostatně a uvedl jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje bakalářská práce byla zveřejněna v souladu §. 47b Zákona č. 111/1998 Sb. o vysokých školách a uložena v knihovně MZLU v Brně. Zpřístupněna ke studijním účelům v souladu vyhláškou rektora MZLU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací.
V Brně dne ………….
Podpis ………………….
1
Poděkování : Především děkuji panu Františkovi Pradáčovi, mysliveckému hospodáři MS Maleč za poskytnutí cenných informací, materiálů a rad pro zpracování bakalářské práce. Dále děkuji vedoucímu bakalářské práce Ing. Milanu Vaňkovi, CSc. za odborné vedení práce. V neposlední řadě děkuji panu Ing. Stanislavu Pavlíčkovi za překlad textů do anglického jazyka.
2
Abstract Bakalářská práce se zabývá etologií a ekologií prasete divokého ( Sus scrofa ) na Chotěbořsku. V této práci je zkoumáno prase divoké po stránce morfologické, životních nároků a významu v kulturní krajině. Dále je zde sledován vývoj populace na základě statistiky odlovu v průběhu let 2000 – 2005 na území Oblastního plánu rozvoje lesa ( OPRL ) Chotěboř, s bližším určením na oblast bývalé honitby MS Maleč, dnes MS Maleč a soukromé honitby Maleč – Rieger. Dále je zde pojednáno o ochraně zemědělských kultur o zmírňování škod a o jejich odstaňování.
Topic description This bachelor degree dissertation deals with the ethology and ecology of the wild boar (Sus scrofa) in the Chotěboř region. The dissertation analyses the wild boar's morphology, its vital needs as well as its importance in cultivated areas. Attention is also paid to the development of the wild boar's population which is described by means of the statistics of the kills for the years 2000-2005 in the area covered by the Regional Plan of the Forest Development Chotěboř, especially in the hunting ground formerly managed by the Huntsmen's Association Maleč (at present, the part of this hunting ground belongs to the private hunting ground Maleč-Rieger). The dissertation also touches the topic of crops protection as well as damage abatement and prevention.
Klíčová slova prase divoké, populace, hospodářský význam, škody
Key words wild boar, population, economic importance, damage
3
Cíl práce Tato bakalářská práce se zabývá problematikou výskytu S. scrofa v OPRL Chotěboř se zaměřením na bývalou honitbu MS Maleč. Nyní jde o dvě honitby – MS Maleč a soukromou honitbu Maleč – Rieger. Jedná se o změny početnosti populace na daném území. Dále se věnuje bionomii a škodám, které prase divoké způsobuje v zemědělství a jeho významem v lesním hospodářství a v myslivosti. Dále uvádím také možnosti a způsob prevence škod působené prasetem divokým a jejich případné odstraňování.
4
OBSAH 1 Úvod
7
2 Systematické zařazení prasete divokého
8
3 Historie S scrofa
8
4 Morfologická charakteristika
9
4.1 Vývoj chrupu a posuzování věku
10
4.2 Tělesný vývoj
12
5 Etologie S. scrofa
14
5.1 Stopy po hledání potravy
14
5.2 Pobytové znaky a stopy
14
5.2.1 Kaliště a otěrové stromy
15
5.2.2 Exkrementy
15
5.3 Teritoriální chování
15
5.3.1 Tlupy a rodinné tlupy
15
5.3.2 Vedoucí bachyně
16
6 Rozmnožování
17
6.1 Populační vývoj
17
7 Choroby S. scrofy
19
8 Charakteristika studované lokality
21
8.1 Historický vývoj vlastnických vztahů sledovaného území
21
8.2 Poměry geomorfologické
21
8.3 Poměry geologické a pedologické
22
8.4 Poměry hydrologické
22
8.5 Floristické poměry
23
8.6 Věková skladba
23
8.7 Přírodní lesní oblasti
23
8.9. Klimatická charakteristika
24
9 Přírodní podmínky studovaného území
25
9.1 Popis honitby MS Maleč
25
9.2 Popis honitby Maleč Rieger
27
10 Škody působené S. scrofa
29
10.1 V zemědělství
29
10.1.1 Ochrana zemědělských kultur před škodami prasete divokého
5
30
10.2 V lesním hospodářství
31
10.3 V myslivosti
32
11 Statistika výskytu a odlovu prasete divokého na zkoumaném území
33
12 Metodika
37
13 Závěr
38
14 Použitá literatura
40
15 Summary
41
16 Seznam příloh
43
6
1 Úvod Praseti divokému ( Sus scrofa ) se v současné době věnuje stále více pozornosti. V praxi bývá problém s určením jeho užitečnosti nebo škodlivosti. Z pohledu lesního hospodářství se dá o užitečnosti mluvit, likvidují ploskohřbetku smrkovou ( Cephalcia abietis ). Rytím také provzdušňují půdu, napomáhají rychlejší mineralizaci organických látek a usnadňují přirozenou obnovu není také na škodu, když při tom vyryje některé semenáčky dřevin a tím sníží jejich hustotu. V zemědělství je pohled na prase divoké víceméně vyhraněný – v jeho neprospěch. V zimě rozrývají kultury ozimů a hledají zbytky kukuřice ( Zea mays ) či brambor ( Solanum tuberosum ) rychle zaoraných po sklizni. V létě a na podzim decimují lány obilí a kukuřice a páchají zde i značné škody. V mnoha honitbách jsou stavy S. scrofy podstatně větší, než doporučovaných 12 ks na 1000 ha, i přes to, že škody na polích jsou velké a úživnost v lesích je nedostatečná. Důvod je prostý. Tam kde chybí drobná zvěř a ani stavy spárkaté zvěře nejsou odpovídající, je prase divoké jedinou významnější zvěří v honitbě. Proto se myslivci snaží její stavy v zachovat a mnohdy i zvyšovat. Jedinou možností pro snížení škod v zemědělství je vzájemná spolupráce mezi myslivci a zemědělci. S. scrofa je z mysliveckého hlediska velmi zajímaví živočich. Jeho lov je povolen po celý rok a také v noci, kdy se jiná zvěř lovit nesmí. Velice ceněné je i maso prasete divokého. V minulosti se S. scrofa stalo „psancem ve vlastní zemi“, protože po výnosu Marie Terezie z roku 1770, byl chov prasete divokého zakázán a bylo tedy ve volné přírodě téměř vyhubeno. Zůstalo chováno pouze v oborách, které si zakládala šlechta pro lovecké uspokojení. Po 2. světové válce se S. scrofa rozšířil a rozmnožil se do současných stavů.
7
2 Systematické zařazení prasete divokého: Říše: Živočichové (Animalia) Vývojová větev: Druhoústí (Deuterostomia) Kmen: Strunatci (Chordata) Podkmen: Obratlovci (Vertebrata) Třída: Savci (Mammalia) Podtřída: Živorodí (Theria) Nadřád: Placentálové (Placentalia) Řád: Sudokopytníci (Artiodactyla) Podřád: Nepřežvýkavci (Nonruminantia) Čeleď: Prasatovití (Suidae) Druh: Prase divoké – Sus scrofa (Linné, 1758)
3 Historie výskytu S. scrofa Podobně jako ostatní savci bylo i prase divoké kdysi v Evropě daleko hojnější, tak jako je tomu dnes. Původně obývalo celou Evropu, Asii a severní Afriku. V dobách, kdy bylo hojné a pustošili člověku jeho pole, pronásledovali je zemědělci a hubili všemi prostředky. Tak se stalo, že v Anglii, Irsku, Dánsku a ve Skandinávii byl S. scrofa úplně vyhuben. Podobný osud postihl divoké prase v Čechách a na Moravě. Dle Hanzáka ( 1975 ) byl poslední divočák zastřelen v Čechách roku 1801 v Hluboké nad Vltavou. Je zajímavé, že medvěd hnědý ( Ursus arctos ), rys ostrovid ( Lynx lynx ) a divoká kočka ( Felis silvestris ) byli v Čechách vyhubeni mnohem později. Aby šlechta uspokojila své lovecké záliby, začala v 19.stol. zakládat obory, v nichž bylo prase divoké chováno. Udržování obor je velmi nákladné, protože naše lesy mu neposkytovaly dostatek potravy, a proto se muselo přikrmovat. Po druhé světové válce se S. scrofa na svých původních stanovištích v Polsku a Německu velmi rozmnožilo a místy způsobovalo značné škody na polích. Po tomto přemnožení se divoké prase opět objevilo i v našich pohraničních horách a odtud se začalo šířit i do vnitrozemí. Velkou měrou k tomuto stavu přispěl i konec 2. světové války, kdy německá armáda ustupující z tehdejšího Sovětského svazu, tlačila divoká prasata ze Slovenska až k nám a ničila obory s těmito zvířaty. Černá zvěř osídlila nejdříve severní pohraničí a postupem doby se stala součástí všech oblastí na našem území ( Hanzák 1975 ).
8
4 Morfologická charakteristika S. scrofa má zavalité tělo na nízkých nohách. Hlava je klínovitě protáhlá a ukončenou dlouhým a širokým nosem. Krátký mohutný krk přechází ve hřbet a postupně stoupá až do úrovně ramen, kde dosahuje největší výšky. Následně se snižuje a je zakončený řídce osrstěným ocasem se štětičkou delších černých chlupů. Na hlavě má krátké vzpřímené uši a malé oči. Uši se napřimují až ve druhém roce života a do té doby jsou přitisknuty k týlu hlavy. Kůže je dosti tlustá, zvláště v přední části trupu na hřbetě a bocích, u starších samců bývá velmi tvrdá a tvoří, tzv. pancíř. Tělo má pokryté štětinami, na konci rozdvojenými,vytvářejícími na hřbetě, tzv. hřeben. Celkové zbarvení je v letním období šedohnědé a v zimě tmavé. Zbarvení zimní srsti způsobuje hustá, často kudrnatá podsada. Pro převažující tmavé zbarvení je prase divoké myslivci nazýváno „černou zvěří“. Mláďata jsou charakteristicky podélně pruhovaná. Jejich barva je hnědá až rezavá, nebo stříbřitěhnědá se světlými žlutobílými pruhy, které se ztrácejí v srpnu a v září, tj. přibližně při hmotnosti 10kg. Délka těla je 110 až 200 cm a z toho připadá 15 až 40 cm na ocas. Výška v ramenou vzrostlých kanců je až 1 metr. Hmotnost u samců je 50 – 200 kg a u samic 35 – 160 kg. V některých oblastech však může divoké prase dosáhnout ještě větších rozměrů. Např. v Karpatech byli odchyceni jedinci o hmotnosti 350 kg, ale v jižní Evropě jsou sotva poloviční. Je to jeden z důkazů, že v teplejším podnebí dosahuje týž druh menších rozměrů, než v podnebí chladném. U samic je děloha rozeklaná ( uterus bipartitus ). Placentu mají rozptýlenou ( placenta diffusa ) s intimitou epiteliochoriálního spojení (Laštůvka a kol. 2001). Jako jediný z kopytníků úplný chrup 3.1.4.3 / 3.1.4.3. Samci se vyznačují mohutnými špičáky ( canini ). Spodní jsou trojhranné a rostou v mírném ohnutí dopředu a nahoru. Canini horní čelisti ( maxilla ) se ohýbají směrem nahoru a jsou téměř rovnoběžné se špičáky dolní čelisti ( mandibula ). Při růstu a následném pohybu čelistí dochází k vzájemnému otěru obou špičáků o sebe a tím se zuby obrušují, čímž vznikají plošky, jímž se říká úbrus. Po okrajích těchto zubů jsou v místě úbrusu velmi ostré hrany, které při útoku nebo obraně umí prase divoké velice dobře využít. Samec se brání tak, že do soupeře zarazí špičáky a trhnutím hlavy způsobí hluboké zranění. Samice se brání kousáním ( Hromas 2000 ).
9
4.1 Vývoj chrupu a posuzování věku Sele se rodí již s osmi zuby a to se 4 krajními řezáky (2 nahoře a 2 dole) a se 4 tenkými šídlovitými špičáky. Uprostřed vzniká mezera, která umožní bezbolestné uchopení matčina struku. Asi za jeden měsíc se začínají prořezávat vnitřní řezáky ( incisivi ) ( i1 ), zvané klíšťky. Střední řezák ( i2 ) se prořezává asi ve třetím měsíci a dorůstá klíšťky již v měsíci
čtvrtém (kvůli lžičkovitému nabírání potravy). Tím je řada čtyř středových
řezáků vyrovnaná, zatímco „nejstarší“ kraják ( i3 ) nedosahuje ani jejich poloviční délky. Tento stav zůstává až do 10. měsíce života, kdy se mléčný ( i3 ) vyměňuje za trvalý ( I3 ), který ale po celý život zůstává nápadně kratší. Zároveň se mění špičáky. Kolem 15. měsíce se mění klíšťky (I1 ). Zvolna dorůstají a vedle nich trčí dosud mléčné klíšťkovité středáky. Asi po dvou měsících začínají dorůstat trvalé středáky (I2 ). Mléčné zuby jsou výrazné svou tmavší barvou a opotřebením. Na podzim ( říjen, listopad – 19. – 20. měsíc ) jsou všechny řezáky vyměněné, ale I2 ještě několik měsíců dorůstají, takže zubní řada je obloukovitě vypouklá. V posledních měsících lončáka ( leden – březen ) dorůstají střední řezáky do zarovnané řady a blíží se věk dospělosti. Krajáky ( I3 ), jak již bylo řečeno, zůstávají výrazně kratší. U stoliček ( moláry ), rozeznáváme pouze několik aspektů. Třetí premolár je v mléčném chrupu trojdílný, ale v trvalém dvojdílný. Mění se v 15. měsíci, ale může být o několik měsíců opoždění i u normálně vyvinutých jedinců. Poslední molár (M3 ) má také dlouhý interval prořezávání ( 20. – 24. měsíc ). Tento zub se prořezává právě v době, přechází
kdy do
lončák věku
dospívajícího samce a u adultních jedinců nikdy nechybí, i když se u tohoto druhu savce často vyskytuje chudozubost.
Obr. č. 1 : Vývin řezáků S. scrofa do věku 24. měsíců. Mléčné zuby označeny arabskými, trvalé římskými číslicemi. ( podle Wolfa )
10
Stoličky mají široké, se silně rozbrázděnými žvýkacími plochami, na kterých nelze vystihnout žádný pravidelný otěrový vzorec. Dentin je také mnohem tvrdší než u přežvýkavců, takže můžeme nanejvýš odhadovat větší opotřebovanost u velmi starých zvířat. Přes mnoho nepravidelností v chrupu S. scrofa, zajímají nás ty znaky, které mají určitou, přiměřeně stálou hodnotu. Je také faktem, že teprve každoroční předkládání čelistí prasete divokého na chovatelských přehlídkách trofejí umožnilo získávat porovnávací zkušenosti, které v takové míře nebývaly ani specialistům k dispozici. Canini: Odedávna jim byla věnována největší pozornost jako cenné trofeji. U kňourů nazýváme horní klektáky, dolní páráky a u bachyní háky. Ve věku lončáka je možné u spodních špičáků rozeznat pohlaví jen podle velikosti. U samců jsou o něco větší, mívají výraznější oblouk a ostřejší hroty. Zubní kanálek je u obou pohlaví při kořenu zcela otevřený. Zato klektáky se výrazně liší a nelze je zaměnit. Teprve u starších samic se kořen háků zužuje a zubní kanálek se zmenšuje. Totéž je u klektáků, které navíc od 3. roku věku ztrácejí plochost a začínají se vrutovitě vytáčet. K hrubému odhadu nám může posloužit i místo největší šířky háků.
Tabulka č. 1: Určení věku u samic ( Wolf, 1995 ) Věk (roky) 2 3 4 5 6 7 8 9
Největší šířka háků U zubního kanálku Blíže ke středu háku Před obrusnou ploškou Těsně před obrusem Těsně před obrusem U obrusu U obrusu U obrusu
Průměr zubního kanálku Po celou šířku háku 5-6 mm 4 mm 2,5 mm 1,5 mm Do 1 mm Nepatrný Nepatrný
U adultních samců se stále za nejspolehlivější považuje metoda propracovaná Brandtem ( 1961 ), kterou naznačil Peyer ( 1930 ). Měří se šířka páráků v místě tmavé skvrny, kde zub opouští dáseň a asi 1 cm od kořene. Hodnoty se měří s přesností na 0,1 mm a index se vypočítá podle vzorce I = průměr obou zubů na kořeni / průměr obou zubů u obrusné plošky. V 10 letech se obě hodnoty vyrovnají a index je tedy 1,00. K tabulce č.3 bývají pro porovnání připojovány i indexy klektáků, vypočítané podle stejného vzorce. U nich se index vyrovnává v 5. – 6. roce a potom klesá pod hodnotu 1,00.
11
Tabulka č. 2: Určování věku podle Brandtovy metody Párák 1,80 1,50 1,35 1,25 1,17 1,10 1,06 1,04 1,02 1,00
Klekták 1,45 1,25 1,14 1,05 1,00 0,97 0,94 0,92 0,90 0,88
Věk Lončák 2–3 3–4 4–5 5–6 6–7 7–8 8–9 9 – 10 10 +
Tabulka č.3 je stále dobře použitelná, i když se zdá, že spolehlivější je u vyspělých jedinců. Občas se zachytí na přehlídkách méně vyvinuté „zbraně“ od kusů, jejichž celkové posouzení s velkou pravděpodobností svědčí o mladším kusu než ukazuje tabulka č.3. Dubova metoda ( z r. 1952 ), vypadá exaktně a využívá posunu stoličkové řady během života směrem kupředu. Na spodní hraně výběžku jařmového oblouku je zřetelný, tzv. „Dubův trn“. Kolmice spuštěná od tohoto trnu na poslední molár ( M3 ) protíná tento mohutný zub v určité části – v přední u mladších a v zadní u starších. Tato metoda se již za spolehlivou nepovažuje. Navíc je při ní samozřejmé vypreparovat celou lebku ( Kolář 2003 ).
4.2 Tělesný vývoj Sele se rodí s hmotností kolem 1 kg. Ve věku šesti měsíců by mělo mít kolem 15 kg. Až do nejbližší příští říje jsou mláďata úzce vázána na matku. Po dva měsíce jsou odkázána téměř výhradně na mléko, i když se záhy zajímají o rytí matky. Osiřelá selata se mohou připojit k jiné bachyni, zvláště když se znají, ale pokud ještě nejsou schopna se samostatně živit, je jejich osud nejistý. Každé má obsazený „svůj“ matčin struk a vetřelce odhání. V září dosahují selata většinou 12 – 14 kg, ale ze silných dospělých samic i 20 kg. Koncem roku mívají kolem 40, i přes 50 kg. Nejrychleji rostou ve věku 6. – 9. měsíce a v březnu mohou již dosáhnout 70 cm kohoutkové výšky. Hlava však zůstává štíhlá a neúměrně dlouhá. Do kategorie lončáci přecházejí selata 1. dubna následujícího roku. Znamená to, že lončák může mít 14 měsíců (od února), nebo jen 6 měsíců (od září). S tím samozřejmě závisí i jeho vzhled. Může vážit méně než 20 kg (zakrslost v zimě), nebo i 80 kg. Výměna
12
srsti začíná podle oblasti, nečastěji kolem poloviny května. Nejdříve na hlavě a lopatkách. Ocas dosahuje až k patní kosti a objevuje se na něm náznak štětky. Po celé léto jsou lončáci štíhlí, dlouzí, hřbet mají rovný, ale se zřetelným pronesením v zátylí. Hlava je živá, pohyblivá, dlouze protažená s kratšíma ušima. V zimní srsti zmohutní, zdánlivě se zkrátí a na hřbetě jim narůstá hřeben dlouhých osin. Mladší samice jsou v letní srsti dlouhé s rovným hřbetem, ale se znatelnou prohlubní za hlavou, která je dlouze klínovitá. V zimní srsti se jejich vzhled výrazně mění celkovým zakulacením těla, ale stále zůstávají protáhlé s dlouhou hlavou. Vyspělé samice asi od 5. roku věku mohutní v přední části těla a dlouhý hřbet se mírně vyklenuje. V letní srsti má patrnou prohlubeň za hlavou a v bedrech, někdy i propadlost boků, stejně jako vemínko u vodících kusů. I dospělé samice mění srst postupně během května a v tomto období vypadají
„neučesaně“, ale robustně. V zimní srsti dostávají
hranatý vzhled se silným předkem, vyklenutým hřbetem a stále více se podobají samcům, zvláště, když delší pruhy osin pod břichem mohou způsobit dojem střapce. U samců musíme při jejich posuzování vzít v úvahu rozlišení dvou odlišných typů: hranatý, který je robustnější s kratším tělem a hlubokým hrudníkem. Má mohutnou, v čelní partii vyklenutou hlavou, zpravidla tmavšího zbarvení. Druhý typ je nazýván válcovitý, s delším tělem vyššíma nohama, světlým zbarvením. První typ se vyskytuje v horských a podhorských oblastech, druhý v nižších polohách. V našich podmínkách jsou oba typy eventuelně přechodné formy. Dospívající 3 – 4 letí samci dostávají výrazně mohutný předek a hrudní končetiny se zdají kratší. I v letní srsti je patrné vyvýšení v kohoutku a spád hřbetu k zádi. Mizí také mělká prohlubeň v zátylí. V tomto věku již můžeme pozorovat zvlnění horního pysku a někdy probleskující špičáky. Ocas je delší a zejména v zimní srsti porostlý štětkou, dosahuje až pod patní kloub. Většinou je již viditelný i vnější pohlavní orgán. Za adultní bývají samci považováni od 5. roku života. S pojmem dospělost souvisí dokončení osifikace kostry. Nelze ji zaměňovat s pohlavní dospělostí, ve které může být i letošní samec. U starých kňourů se zvýrazňují všechny typické samčí znaky. Těžiště těla je posunuto výrazně kupředu do oblasti pletence předních končetin. Od kohoutku je hřbet k zádi spádný. Zmizela proláklina za hlavou a naopak zmohutněl krk. Hlava je mohutná se zřetelným čelním vyklenutím. Rypák se jakoby zkrátil a zvlnil a většinou jsou viditelné špičáky. Ocas dosahuje hluboko pod patní kloub ( Kolář 2003 ).
13
5 Etologie S. scrofa 5.1 Stopy po hledání potravy Jeho přítomnost lze prokázat několika způsoby a mnohem snadněji než u ostatních druhů spárkaté zvěře. Rytiny prasete divokého vypadají jako trychtýřovité jamky, případně rozryté pruhy. Vyrývá nejen listí a hrabanku, ale intenzivně obrací drny, hroudy a při slídění po hnízdech hlodavců a jimi nahromaděných zásob lesních semen, vyrývají tu a tam do půdy docela hluboké jámy. Takto vyhloubené prohlubně lze snadno rozeznat od trychtýřovitých jamek vyhrabaných jezevcem lesním ( Meles meles L. ) pomocí předních končetin.Celá tlupa divokých prasat razí cestu spíše plošně. Při hledání zbytků úrody a po myšovitých hlodavcích, vyrývají hluboké jámy i na polích. Během léta a časného podzimu je možno tuto činnost zjistit velmi brzy, při pochůzce do hlubších úseků polních lánů. Okrajové pásy nechávají nedotčené ( jako krycí ), čímž máme dojem, že jde o pozemek nepoškozený. Největší škody v současné době činí v kulturách obilí, zvláště kukuřice. I louky a pastviny bývají často destruovány při vyhledávání živočišné potravy a nezřídka okusují i kořínky rostlin ( Happ 2002 ).
5.2 Pobytové znaky a stopy Sus scrofa mívá veliký areál, ve kterém se pohybuje a vyhledává potravu. Při neustálé migraci mezi místy svých aktivit si vytváří postupně stezky ( ochozy ). Ty, které jsou často používané, se nazývají hlavní. Kromě nich existuje větší počet stezek vedlejších, spojující navzájem hlavní, anebo tvoří vnitřní stezky uvnitř úkrytů. Při leteckém pohledu na zimní krajinu s jeho výskytem může síť stezek připomínat žíly patrné na zápěstí ruky. Kromě stezek uvnitř rozsáhlých lesních komplexů, existují ještě takové, které spojují navzájem izolované lesní celky, vzdálené oblasti a krajiny. Prase divoké dobře zná a hojně využívá dálkové stezky spojující navzájem nesouvisející lesní komplexy nejkratšími možnými spoji a pokud možno v co největším krytu lesa. Občas tyto dálkové trasy probíhají v bezlesé krajině i v oklikách, zákrutech a dotýkají se přitom určitých bodů. Můžeme předpokládat, že zde kdysi býval úkryt, tedy les. Tyto dálkové trasy jsou staré desítky let a mohou být využívány i s mnohaletými přestávkami, s přesností několika málo metrů ( Happ 2002 ).
14
5.2.1 Kaliště a otěrové stromy Jsou malé a ne příliš hluboké vodní plochy v krajině, stejně jako mělčí části větších vod, které využívá prase divoké jako kaliště hlavně k tomu, aby se za horkých dnů ochladilo a v průběhu celého roku zbavovalo obtížného hmyzu. V blízkosti takových kalužin se vyskytují otěrové stromy, o které si otírají zbytky bláta z kůže a z dálky je poznáme podle zaschlého bahna. S oblibou si k tomu vybírají jehličnaté stromy, protože vylučují pryskyřici, která slouží ke slepení srsti a následně jako částečná ochrana proti dešti, nebo proti vnikání obtížného hmyzu do srsti ( Happ 2002 ).
5.2.2 Exkrementy Lze jej velmi snadno rozeznat od trusu ostatní spárkaté zvěře. Jeho velikost je přímo závislá na mohutnosti příslušného kusu. Jednotlivé části jsou zpravidla nezávisle na roční době, pevné konzistence a tvarem i zbarvením připomínají sušené fíky. Pouze po intenzivním příjmu jetelotravních směsí, či ovoce mohou exkrementy nabýt kašovité formy. Barva je různá, od hnědé až po zcela černou. Kousky trusu jsou u mladších jedinců spíše jednotlivé a u starších jedinců stlačené do válečků ( Happ 2002 ).
5.3 Teritoriální chování Za normálních okolností nemá S. scrofa těsnější vazbu k teritoriu. Podobně jako ostatní druhy spárkaté zvěře, s výjimkou srnce obecného, se pohybuje ve větším prostoru, který je nezávislý na hranicích honiteb. Přitom se dokázalo, že je při správné myslivecké péči věrné svému stanovišti a svým úkrytům. Rozlohy domovského okrsku tlupy činí podle velikosti a potravní nabídky přibližně 300 až 1000 ha. Překrývání domovských úseků je zcela normální a nevede k soupeření mezi jednotlivými tlupami. Na krmelištích však projevuje zcela neúprosné teritoriální chování, které se objevuje jen u rodinných tlup orientovaných na samice. Netýká se ale samců, kteří ve své úloze zajistit genetickou výměnu na úrovni populací, podnikají rozsáhlé migrace ( Happ 2002 ).
5.3.1 Tlupy a rodinné tlupy Nejedná se o náhodná seskupení jedinců, kteří kromě snadno pozorovatelných vztahů mezi matkou a potomstvem nemají již mezi sebou žádné další vazby. Naopak, jde
15
o seskupení s velmi složitými vzájemnými vztahy a s vyhraněnou vazbou k určitému stanovišti. Žije-li větší počet prasat divokých ve společenství, hovoříme o tlupě, v niž jsou samci i samice. Čistě samčí tlupy mohou vzniknout jako krátkodobá seskupení lončáků odehnaných od tlupy. Pozorovatelné rozdíly ve velikosti jednotlivých příslušníků jsou způsobeny tím, že tlupy jsou složeny z různých rodin. Rodinná tlupa se vždy skládá z několika samic, nejméně ale dvou generací i s jejich současným potomstvem a z mladých, dosud pohlavně nedospělých samců. Trvalými příslušníky rodiny však nezůstávají všichni potomci samičího pohlaví. Jednotlivci, nebo i početné skupiny opouštějí rodinnou tlupu, včetně svých potomků a sami pak vytvářejí nové tlupy. Rodinná tlupa se rozděluje, jestliže dosáhne určitého počtu a potřebný životní prostor a vyžadovaná potrava není k dispozici v dostatečné míře. Jelikož S. scrofa je značně věrný svému stanovišti, velmi často se stává, že nově vzniklé tlupy se potulují ve svém bývalém teritoriu. Mnohdy se skládají pouze z bachyně a letošních selat. Je to zejména v oblastech s malým podílem starých bachyní, nebo v neúživných lokalitách, v nichž není k dispozici dostatek potravy pro početnější tlupu. Jejich množství se snižuje, např. odlovem a nehodami při silničním provozu ( Happ 2002 ).
5.3.2 Vedoucí bachyně V první řadě musíme odlišit pojem vedoucí od vodící bachyně. Vodící je každá, která má vlastní potomstvo. To ale nevylučuje, aby vedoucí bachyně byla zároveň vodící. Tlupy a rodinné tlupy jsou orientovány mateřským směrem a jsou řízeny matriarchálně. Vždy jsou vedeny nejstarší reproduktivní samicí, tj. vedoucí bachyní. Ta synchronizuje a koordinuje chod života celé příbuzenské skupiny, počínaje říjí všech samic rodinné tlupy až ke každodennímu vzorci chování, jako je vyhledávání míst s potravou a volba míst pobytu. Padne-li vedoucí bachyně za oběť lovu nebo když uhyne, např. při silničním provozu, zhroutí se celá sociální struktura. Tato skutečnost se projevuje časově nekoordinovanou říjí, rozením selat a zvýšením škod. Uvedená negativa mohou nastat i v případě, že se vodící bachyně nezúčastní říje, což může být provázeno zásadními poruchami v normálním průběhu života rodiny ( Happ 2002 ).
16
6 Rozmnožování Období říje probíhá od listopadu do ledna. Doba březosti trvá 114 – 118 dní a samice rodí 4 – 10, někdy i více selat do předem připraveného lože vystlaného listím a trávou. Sele se rodí o hmotnosti asi 1 kg a s délkou těla asi 35 cm. Počet selat je závislý na věku, zdravotním a výživném stavu samice. Ta může být oplodněna kdykoliv, za výjimečně příznivých podmínek s dostatkem potravy, i dvakrát do roka. U neoplodněné samice se říje opakuje po třech týdnech. V našich poměrech dochází k oplodnění 30 – 60 % selat samičího pohlaví ve věku 7 – 11 měsíců. Při úrodě žaludů a ostatních semen lesních dřevin až 80 %. To je zaviněno nedostatkem silných dospělých samců. Oplodnění samice je schopen i kňourek ve věku selete, pokud mu v tom nezabrání silnější samec. Samice ve věku selete většinou těžkého samce při páření ( které trvá mnohdy několik minut) neunese a ten se zaměří na bachyně vyspělé. Tzn, že silný samec má mimo reprodukční funkce i velmi významnou roli sociální, poněvadž silný kňour letošní samici neoplodní a mladé kňourky od ní odežene. Protože říje je stimulována říjí vedoucí samice a samotnou přítomností samce, mizí u bachyněk v tlupě příznaky říje brzy potom, co kňour oplodněnou bachyni opustí ( Hromas 2000, Happ 2002 ).
6.1 Populační vývoj Míra reprodukce je u tohoto savce naprosto odlišná v komparaci s ostatními druhy. To je dáno množstvím mláďat , která se v jednom vrhu rodí jedné samici. Toto si můžeme vysvětlit na příkladu srnce obecného ( Capreolus capreolus L. ), který se vyznačuje druhým nejvyšším ročním přírůstkem po praseti divokém. Při výchozím stavu 100 srnců při poměru pohlaví 1:1, činí roční přírůstek 50 mláďat (srnčat). Při 100 ks S. scrofa se během roku zvýší jeho počet o 100 až 200 mláďat v závislosti na potravních a klimatických podmínkách. Rozhodující pro jeho míru rozmnožování je výživa během zimního období, což je dáno především úrodou lesních semen. Žírné roky se již po dvě desetiletí téměř každoročně opakují a přerušují je pouze pozdní mrazy nebo výskyt hmyzích škůdců. Po zimách s nedostatkem potravy se počítá se snížením počtu mláďat asi o jednu třetinu ve srovnání s potravně bohatšími roky. Nastane-li tuhá zima s nedostatkem potravy, poté „nastupují myslivci“, kteří ji dodají buď do krmelišť jako přikrmování nebo na vnadiště. To znamená, že černá zvěř prakticky nezná „dobu nouze“ (období kdy je
17
nedostatek potravy způsobené např., nízkou úrodou, nebo vysokou sněhovou pokrývkou) a přežívají i jedinci, kteří by v rámci přirozeného výběru zimu nepřežili ( Happ 2002 ).
18
7 Choroby S. scrofy Mor prasat Je virové, infekční onemocnění, jehož průběh bývá někdy akutní, někdy chronický. Nemocná zvěř ztrácí pohyblivost, někdy dojde až k ochrnutí zadní části těla. Výkaly bývají průjmovité až krvavé, moč tmavohnědá. Na kůži se objevují drobné krváceniny a ve slepém a tlustém střevě vředovité zduřeniny (butony). Podezření z choroby je nutno okamžitě hlásit veterinární službě, která zařídí další opatření. Úhyn onemocnělých kusů dosahuje až 100%. Ti, co přežijí, jedná se o dospělé jedince, se stávají dalším zdrojem nákazy. Přenáší se přímým stykem, podestýlkou, krmivem a patrně i ptáky. Zjištění nákazy je ze zákona povinno neprodleně ohlásit a jsou nařizována velmi přísná veterinární opatření. K vyšetření se předkládají vnitřní orgány a krev z prvního a následně každého desátého uloveného kusu černé zvěře. Aujeszkyho
choroba,
neboli
Pseudorabies.
Způsobuje ji
virus
z čeledi
Herpesviridae, tj. DNA-virus. Vnímavá jsou všechna zvířata a člověk. Prase je přirozený hostitel a rezervoár viru, ale s vzrustajícím věkem prasat se zvyšuje odolnost vůči onemocnění. Inkubace trvá 2 – 5 dní, výjimečně 3 týdny. Tato nemoc postihuje CNS a dýchací soustavy. Virus je nejenom schopen přežívat v latentním stádiu, je i schopen se přenášet vodou i větrem na vzdálenost 16 – 20 km. Příznaky – těžký dech, horečka, slintavce, nechutenství, zvracení, průjem, třes, nekoordinované, někdy až plovoucí pohyby, ztráta rovnováhy, křeče, smrt. Léčba – zatím ještě neexistuje. Z parazitóz je nejdůležitější tirchinelóza, neboli svalovčitost. Trichinelóza je nebezpečné onemocnění způsobované cizopasnou hlístici zvanou svalovec stočený ( Trichinella spiralis ). Požitím trichinelózního masa po nedokonalé kuchyňské úpravě nebo výrobků uzených za studena může onemocnět i člověk, a to i smrtelně. U člověka vyvolává prudké horečnaté onemocnění, později silné revmatické bolesti a může dojít i ke smrtelné křeči dýchacích svalů. Onemocnění má dvě formy - střevní a svalovou. Vyvíjejí se postupně, a to nejdříve forma střevní, a potom svalová. Ve střevech klade samička živé larvy, které se postupně dostanou do svalů žvýkacích, mezižeberních, bráničních aj., kde se opouzdří. Dostane-li se opouzdřená larva s potravou do dalších hostitelů, cyklus se opakuje. Dospělec žije ve střevě a je to 1,5 až 4,5 mm dlouhý plochý červ. Samičky jsou živorodé. Trchinelóza se zjišťuje mikroskopickým vyšetřením svaloviny bráničních pilířů, popř. mezižeberní svaloviny. Podle zákonných předpisů musí
19
být každá ulovená černá zvěř vyšetřena na trichinelózu veterinárním lékařem. K vyšetření se předkládá část bránice, mezižeberní svalovina, sval předloktí, žvýkací sval a kousek jazyka. V oblastech výskytu trichinelózy se nemá ponechávat střelená škodná ležet v honitbě, protože může být invazním zdrojem po případné konzumaci černou zvěří. Zvěřina trichinelózních divočáků se musí bezpečnou formou zlikvidovat. Využití napadené zvěřiny je možné, protože zárodky Trichinela spiralis jsou náchylné na zvýšenou teplotu. Proto po důkladném tepelném opracování ( 55°C po dobu 15 min ) ji lze konzumovat. Metastrongylsa se vyskytuje zejména v oborních chovech, kde mže působit značné problémy v podobě zánětů průdušek a plic, nejčastěji u mladé zvěře ( Hromas, 2000; Červený, 2003; Rakušan 1979 ).
20
8 Charakteristika studované lokality 8.1 Historický vývoj vlastnických vztahů sledovaného území Obec Maleč je uváděna v roce 1278 jako sídlo vladyky Vintíře z Malče. V 15. století byla tato osada postupně v majetku několika šlechtických rodů. Po smrti hraběte Františka Josefa ze Schönfeldu přešel majetek na jeho dceru Kateřinu provdanou za knížete Jana Adama z Auerspergu. Ten přikoupil statky Modletín a Rušínov od Jana Fridricha Adlera. Auerspergové vlastnili toto až do roku 1862 a již z jejich doby se zachovaly zařizovací dekrety. Od Auerspergů zakoupil revír Maleč v roce 1862 politik JUDr. František Ladislav Rieger. Do roku 1948 vlastnili velkostatek Maleč Bohuslav a Vladimíra Rigerovi. Poté dle zákona 142/1947 byl lesní majetek převzat státem a pod ŘSL Ronov nad Doubravou, později pod Lesní závod Ždírec nad Doubravou a před vydáním v roce 1995 je ve správě státního podniku Lesy České republiky, lesní správy Nasavrky. V roce 1991 započal restituční proces, dle zákona č. 229/1991 Sb. Rozhodnutím Pozemkového úřadu Havlíčkův Brod byl lesní majetek vydán oprávněné osobě paní Doc. Dr. V. Macháčkové – Riegrové v rozsahu ideální poloviny ( Textová část LHP Maleč ).
8.2 Poměry geomorfologické Lokalita Maleč – Rieger tvoří souvislý lesní komplex a několik menších izolovaných částí. Převážně se rozkládá na hřebeni a svazích Železných hor, na jižním i severním úseku. Ty jsou rozbrázděny bočními údolími protkanými potoky ( Stříbrný důl, Dobrá a ještě několik menších sezónních potůčků ). Nejvyšším bodem je Spálava o nadmořské výšce 662 m. Dalším významným bodem je Kubátka ( 609 m n. m. ). Jižní svah spadá příkřeji do úvalu řeky Doubravy, tzv. „Dlouhá mez“ a severní svah mírněji klesá do povodí řeky Chrudimky. ( Textová část LHP Maleč )
21
8.3 Poměry geologické a pedologické Začlenění do geomorfologického systému II C
ČESKOMORAVSKÁ VRCHOVINA Celek: II C - 3 ŽELEZNÉ HORY Podcelek: 3 B-1 SPÁLAVSKÝ HŘBET Okrsek: 1b Klokočovský hřbet
Převážná část lokality Maleč – Rieger se nachází v mladším proterozoiku v oblasti Kutnohorského krystalinika a jeho ekvivalentů. V této části převládají dvojslídné ortoruly, převážně středně zrnité, místy hrubozrnné, plástevnaté, stébelnaté a v některých lokalitách značně hybridní až migmatity. Dále dvojslídné migmatity, se středně zrnité s drobnými polohami středně zrnitých dvojslídných ortorul. Izolované lesy v jižní části jsou v mezozoiku ( křídový útvar ). Podloží tvoří spodní turon se slínovci, vápenitými spongility, vápenitými jílovci s glaukonitem a střední turon se slínovci, jemně písčitými slínovci, často spongilitickými a jemně písčité vápenité spongility. Půdy na rulách a migmatitech jsou převážně kambizemě ( hnědé půdy ), většinou hlinito-písčité až písčito-hlinité s menším obsahem skeletu, slabě až středně bohaté. V turonských křídových usazeninách jsou převážně rendziny ( slinovatky ) ( Textová část LHP Maleč ).
8.4 Poměry hydrologické Potoky pramenící v oblasti Maleč – Rieger jsou na J svahu v povodí řeky Doubravy a na S svahu v povodí řeky Chrudimky. Obě řeky jsou levým přítokem Labe. V této oblasti převládají propustné půdy a vodou ovlivněných je pouze 5 %. V křídovém útvaru na této lokality, na tzv. „Dlouhé mezi“, jsou významná prameniště, jež jsou zdrojem pitné vody pro skupinové vodovody Chotěboř – Havlíčkův Brod a Maleč – Golčův Jeníkov – Čáslav. V uvedené oblasti není kromě Blatnického potoku jiný tok 3. řádu. Nachází se zde několik menších sezónních vodotečí, které slouží pouze v období tání nebo větších dešťů. Většina těchto toků má orientaci po spádnici k Blatnickému potoku nebo přímo k Doubravě. Studované území je součástí těchto povodí:
Labe, ČHP 1 – 00 – 00, správce toku: Povodí Labe, s.p.
Doubrava, ČHP 1 – 03 – 05 – 001, správce toku: Povodí Labe, s.p.
22
Blatnický potok, ČHP 1 – 03 – 05 – 016, správce toku: Zemědělská vodohospodářská správa
Na území této oblasti se nachází 9 rybníků ( do 1 ha ) a 1 o rozloze asi 7 ha ( Stavenovský ). Tento a pět dalších rybníků se nacházejí na území Maleč a tři na území Maleč – Rieger ( Textová část LHP Maleč ).
8.5 Floristické poměry Na převažujících kyselých stanovištích je charakteristický pokryv metličkou křivolakou ( Alvenella flexuosa ). Na svěžích a vlhkých půdách převládá šťavel kyselý ( Oxalis acetosella ), bažanka vytrvalá ( Mercurialis perenis ), mařinka vonná ( Galium odoratum ) a netýkavka nedůtklivá ( Impatiens noli-tangere ). Na vysychavých jižních svazích v nižších polohách se vyskytuje válečka prápořitá ( Brachypodium pinnatum ) ( Textová část LHP Maleč )
8.6 Věková skladba lesních porostů Po kalamitě, která byla v letech 1921 – 1924, způsobena bekyní mniškou ( Lymantria monacha ), je věková skladba abnormální lesních porostů. Silně podnormální jsou mladé věkové stupně - 2. až 6. ( 32 % normálu a 15 porostní plochy ). Silně abnormální plochu má 8. věkový stupeň ( 445 % normálu a 42 % porostní plochy ) ( Textová část LHP Maleč ).
8.7 Přírodní lesní oblasti PLO 16 – Českomoravská vrchovina a PLO 10 – Středočeská pahorkatina 21 Exponované stanoviště nižších poloh: hřbítky, kamenité svahy, opukové břehy; mělčí ohrožená půda, pararendziny, podzolové – rankerové kambizemně 45
Živná stanoviště vyšších poloh: Břidlice, vápenitá opuka, fylit, svor; kambizem,
luvizem 51 Exponovaná stanoviště vyšších poloh: prudké či kamenité svahy, sutě; kambizem – rankerová 53 Kyselá stanoviště vyšších poloh: různé – pískovec, rula, žula, odvápněná opuka; oligotrofní kambizem – podzolovaná, ilimerizovaná
23
55
Živná stanoviště vyšších poloh: břidlice, fylit, svor, vápenitá opuka; mezotrofní –
eutrofní kambizemě 57
Oglejená stanoviště vyšších poloh: plošiny občas zamokřené; oglejené půdy,
pseudoglej; potočiny ( Textová část LHP Maleč ).
8.9 Klimatická charakteristika Posuzované území patří do klimatického okrsku MT 2 a MT 3 podle klimatických regionů ( vyhláška MZem. 327/1998 Sb., příloha č. 1 ), MT 3 ( podle Quitta 1975 ) – s průměrnou roční teplotou 6 – 7°C, ročním úhrnem srážek 650 až 750 mm vodního sloupce. Jedná se o oblast mírně teplou, vlhkou se sumou teplot nad 10°C – 2200 – 2400; s pravděpodobností suchých vegetačních období 5 – 15, s vláhovou jistotou větší než 10. Zima bývá mírně chladná s normálním počtem ledových dnů. Je suchá až mírně suchá s 60 až 100 dny se sněhovou pokrývkou. Přechodná období jsou normálně dlouhá až dlouhá s mírným jarem a podzimem. Léto bývá normální až krátké s dvaceti až třiceti letními dny, mírné až mírně chladné. Klima je ovlivňováno blízkostí řeky Doubravy a Českomoravskou vrchovinou. Tabulka č. 3: Zařazení dle klimatického členění podle Quitta (1975): Klimatická oblast počet letních dnů počet dní s teplotou alespoň + 10 °C počet mrazových dnů počet ledových dnů průměrná teplota v lednu (°C) průměrná teplota v dubnu (°C) průměrná teplota červenci (°C) průměrná teplota v říjnu (°C) počet dnů se srážkami alespoň 1 mm srážkový úhrn ve vegetačním období (mm) srážkový úhrn v zimním období (mm) počet dnů se sněhovou pokrývkou počet zatažených dnů počet jasných dnů ( Textová část LHP Maleč )
MT 2 20 - 30 140 - 160 110 - 130 40 – 50 -3 až -4 6 až 7 16 až 17 6 až 7 120 – 130 450 – 500 250 – 300 80 – 100 150 – 160 40 – 50
24
MT 3 20 – 30 120 – 140 130 – 160 45 – 55 -4 až -5 5 až 6 15 až 16 5 až 6 110 – 120 350 – 450 250 – 300 60 – 100 120 – 150 40 – 50
9 Přírodní podmínky studovaného území Sledované území je myslivecky obhospodařované společenstevní honitbou MS Maleč a soukromou honitbou Maleč – Rieger. Do roku 2002 to byla 1 honitba spravovaná MS Maleč. Studovaném území se vyskytuje ve 4 LVS ( 25 lesních typů ) a 3 LVS. Převažují kyselá stanoviště ( 59 % ) a živná stanoviště ( 26 % ). Nadmořská výška kolísá od 390 m n.m. ( Doubrava u Vísky ) do 650 m n. m. ( Spálava ).
9.1 Popis honitby MS Maleč Nachází se na katastrálních územích Maleč, Hranice u Malče, Jeníkovec, Předboř u Malče, Horní Lhotka a okrajově Rušinov, Čečkovice u Jeřišna a Libice nad Doubravou. Honitba mysliveckého sdružení Maleč se rozkládá na jižním svahu Železných hor a sestupuje
do
údolí
řeky
Doubravy.
Tato
oblast
je
intenzivně
zemědělsky
obhospodařovaná. Z pěstovaných rostlin to jsou převážně kukuřice, řepka olejka ( Brassica rapa ), ječmen ( Hordeum sp. ), pšenice ( Triticum aesivum ), oves ( Avena sativa ), hrách ( Pisum sativum ) a jetel luční ( Trifolium pratense ). Většina z těchto plodin skýtá praseti divokému vhodný úkryt a dostatek potravy po většinu vegetačního období, kdy je v lesích spousta houbařů a zvěř nemá v lesích potřebný klid. Další období, kdy se S. scrofa stahuje z lesů na pole je čas setí zemědělských plodin a na podzim, kdy po sklizni vyhledávají převážně zbytky kukuřice. Součástí této honitby je několik izolovaných lesních porostů nacházejících se ve 3.LVS. Jsou to Hradiště, Hranická a Blatnická. Kramařky a Předbořská obec jsou součástí Železných hor a leží v 3. a částečně ve 4. LVS. Hradiště je osamocený kopec v krajině oválného tvaru, s nadmořskou výškou 482 m a s trvalým lesním porostem o výměře asi 34 ha. Jižní a východní svah je rozdělen cestou, na dvě části. Ve spodní polovině je asi 50 metrů široký pás dubů letních ( Quercus robur ) ve věku 120 let s příměsí mladšího smrku ztepilého ( Picea abies ) a javoru mléče ( Acer platanoides ). Tato část poskytuje praseti divokému dostatek potravy. Nad cestou, až po vrchní plošinu je smrková a borová ( Pinus silvestris ) mlazina ve věku 3 – 20 let. Má plochu asi 5,5 ha a skýtá praseti divokému dostatek klidu po většinu roku. V horní části, která má tvar náhorní plošiny, jsou smrkové porosty ve věku 30 – 80 let. Je zde travnatý palouk o výměře asi 0,5 ha s krytým krmelištěm, často navštěvovaným černou zvěří. Severní svah je rozdělen na dvě části. Východní, kde je desetiletá mlazina smrku 25
a západní, s dospělým porostem dubu letního, lípy srdčité ( Tilia cordata ) a javoru klenu ( Acer pseudoplatanus ). Přilehlé remízky jsou složeny z dubů, jabloní lesní ( Malus sylvestris ) a plodonosných keřů jako jsou slivoň trnka ( Prunus spinosa ), slivoň švestka ( Prunus domestika ), hloh jednosemenný ( Crataegus monogyna ) a růže ( Rosa sp. ). Na většině plochy Hradiště se agresivně rozrůstá ostružník obecný ( Rubus fruticosus ). Tento kopec skýtá praseti divokému dostatek potravy i úkrytu po většinu roku. Pravidelně se zde vyskytuje téměř celé léto, podzim a částečně i v zimě. Koncem zimy a na jaře zde pouze přecházejí skupinky starších jedinců nebo osamocené kusy. Velice výjimečně samice s letošními selaty a tato situace se mění až v létě. Na severní a západní straně jsou hojně navštěvovaná kaliště, ale na jaře a v druhé polovině podzimu pouze občasně a to pouze v nočních hodinách. V létě je zde možné zastihnout je již v době západu slunce, a to s obdivuhodnou přesností. Hranická je smrkový les o rozloze asi 19,7 ha stáří 80 – 100 let rozdělený pozemní komunikací III. třídy. Na východě je vymezen rybníkem Stavenovem, na jižní a západní straně probíhá řeka Doubrava, která je také hranicí MS Maleč. Střední část je již asi 30 let postupně obnovovaná. V této lokalitě se S. scrofa vyskytuje pouze sporadicky. Jedná se o zimní a jarní období, kdy tudy pouze prochází, protože Hranickou v době houbařské sezóny hojně prochází lidé a divočáci zde nemají potřebný klid. Blatnická se nachází na druhém břehu Stavenovského rybníku. Plochu má 15,8 ha a její porostní složení je převážně 30 – 50 letý smrkový les s několika starými dubovými porosty, které jsou v době zrání žaludů prasetem divokým hojně navštěvované. V tomto lese je mokřina zarostlá orobincem úzkolistým ( Typha angustifolia ) a rákosem obecným ( Phragmites australis ). Dochází také do přibližně hektarové, bažinaté rákosiny na břehu Stavenova, kde se často kaliští a má zde i dostatek klidu k dennímu odpočinku. Další lesnatá oblast se nachází severně od obce Maleč. Je již součástí komplexu Železných hor a severní hranicí navazuje honitba Maleč–Rieger. Tento pás lesa se, dle místních názvů, dělí na východní Předbořská obec a západní Kramařky. Předbořská je pás převážně smrkové, 80 leté monokultury s občasnou příměsí borovice lesní, buku lesního ( Fagus sylvatica ) a v nižších partiích s porosty dubu letního a javoru klenu. V bylinném patře je hojná brusnice borůvka ( Vaccinium myrtillus ), která přispívá ke zvyšování úživnosti oblasti. Nachází se zde několik mlazin navštěvovaných prasetem divokým, které sem přichází z hlubších lesů sousední honitby Maleč - Rieger. Předbořskou obcí protéká Blatnický potok, kde je několik frekventovaných kališť.
26
Kramařky je úzký asi 200 m široký pás lesa, na severu vymezený polem a na jihu loukou. Jedná se o les podélně rozdělený silnicí III. třídy. Severní část je smrková, o stáří asi 80 let. Jsou zde 4 mlaziny v 1. věkovém stupni. Dá se říci, že složením a typologií je shodná s Předbořskou obcí, protože obě části jsou prvkem příkřejšího svahu tzv, „Dlouhé meze“. Pod silnicí je porost 80 – 120 let starý s bohatou druhovou dřevinou skladbou. Stromové patro je složené z dubu letního, buku lesniho, javoru klenu, třešně ptačí ( Primus avium ) a občas i smrku. Je zde velké kaliště a asi hektarová neudržovaná smrková mlazina hustě zarostlá břízou bělokorou ( Betula pendula ), janovcem metlatým ( Sarothamnus scoparius ) a ostružiníkem obecným. Kramařky jsou nejkratší a zároveň nejužší spojnicí mezi Předbořskou a západní částí jižních Železných hor. Z tohoto důvodu je zde několik frekventovaných ochozů divokých prasat, které tudy při migraci prochází a ve zdejších mlazinách i zůstávají. Mimo tyto komplexy je v honitbě MS Maleč i síť zarostlých mezí a strání, které umožňují S. scrofa nepozorovaný pohyb po celé honitbě.
9.2 Popis honitby Maleč-Rieger Soukromá honitba Maleč–Rieger se nachází pouze na území Železných hor. Výměra je 562,02 ha. Z toho je 409,04 ha lesa, 146,79 ha zemědělské půdy a 6,19 ha ostatních ploch. Rozkládá se v katastrálních územích Předboř u Malče, Vratkov, Rušínov a Chloumek. Veškeré lesní porosty jsou zařazeny do kategorie lesů hospodářských. Z hlediska vegetační stupňovitosti se území nachází ve 4. bukovém a 5. jedlobukovém lesním vegetačním stupni (LVS). Do 5. LVS spadá asi 87 % území a ostatních 13 % připadá na 4. LVS. Druhová skladba dřevin se výrazně liší od skladby přirozené, kde byl zřejmě dřevinou s dominantním zastoupením buk lesní (přibližné zastoupení 60 %) a značné zastoupení měla jedle bělokorá ( Abies alba ) (30 %). Charakter vtroušené dřeviny se týkal javoru klenu (5 %) a smrku ztepilého (5 %). Z dalších dřevin s minimálním zastoupením šlo např. o jilm horský ( Ulmus glabra ), jasan ztepilý ( Fraxinus excelsior ), břízu bělokorou, borovici lesní, lípu srdčitou, topol osiku ( Populus tremula ) a dub zimní ( Quercus petraea ). V současné dřevinné skladbě dominuje smrk ztepilý ( 75 %), dále buk lesní (10 %), javor klen (5 %), borovice lesní (5 %), modřín opadavý ( Larix decidua ) (3 %) Z vtroušených dřevin je to lípa srdčitá, dub letní, bříza bělokorá, jasan ztepilý, Olše
27
lepkavá ( Alnus glutinosa ) a jedle bělokorá. Z hlediska věkové skladby plošně převažují porosty 8. věkového stupně, staré 71 – 80 let a zaujímají téměř 50 % plochy území. Vysoké zastoupení 8. věkového stupně je následkem kalamitního přemnožení bekyně mnišky ( Lymantria monacha ) ve 20. letech 20. století. Zastoupení ostatních věkových stupňů se pohybuje okolo 5 – 10 %. Minimální věk porostů podle LHP je v současné době 0 let a maximální 157 let. Jejich struktura je homogenní a jsou málo věkově a výškově diferencované, s jednoduchou porostní výstavbou. Na většině plochy převládají smrkové nebo bukové monokultury s malou jednotlivou příměsí jiných druhů dřevin. Mimo tyto monokultury je míšení dřevin skupinové, související s jednotkami prostorového rozdělení lesa, dle porostních skupin. Na území honitby Maleč – Riger se nacházejí čtyry odrostlé mlaziny ve 2. věkovém stupni a šest větších mlazin v 1. věkovém stupni, které skýtají divokému praseti dostatečný úkryt po většinu roku. Pouze v období houbařské sezóny migrují i na značné vzdálenosti do rozlehlých lánů zemědělských plodin v údolí řeky Doubravky. Nalézají tu dostatek klidu i potravy a často zde působí značné škody.
28
10 Škody působené S.scrofa 10.1 V zemědělství V poslední době se škodám věnuje hodně pozornosti. Přes všechna doporučení se zdá, že problémy s nimi nám začínají „přerůstat přes hlavu“. Největší škody působí v zemědělství. Prase divoké páchá škody na zemědělských kulturách ve třech fázích. Největší jsou v období setí kukuřice, kdy tlupa roztažená v rojnici je schopná zlikvidovat celé, mnohdy i několik desítek metrů dlouhé, řádky. Při jejich opakované návštěvě, mohou být škody natolik markantní, že je třeba opakovaně pole osít. Druhým obdobím působení škod S. scrofa je doba, kdy klasy kukuřice dosáhnou mléčné zralosti. V těchto porostech se zdržuje až do jejich sklizně. Třetí období je posklizňové, kdy je pole oseto ozimem. Tyto škody můžeme považovat za sekundární, poněvadž k nim dochází při hledání již zaorané, nejčastěji nedokonale sklizené kukuřice. Z obilovin nejvíce poškozuje kultury pšenice a ovsa. Tyto porosty pravidelně navštěvuje od doby jejich mléčné zralosti až do sklizně. Méně atraktivní jsou pro prase divoké porosty ječmene, pro jejich dlouhé a ostré osiny. Ke škodám také dochází na jaře na jetelištích, kde S. scrofa spásá značné plochy, ale ztráty nejsou tak významné, protože jetel luční má poměrně velkou regenerační schopnost. V poslední době se začíná ve stále větší míře objevovat ničení porostů řepky olejky. Jde o to, že se stále zvyšuje rozsah pěstování této rostliny v našem zemědělství. Prase divoké tak nenachází dostatek jiné atraktivní potravy, protože obiloviny ( především pšenice ) bývají vysévány v okolí vesnic a ani v nočních hodinách zde není dostatečný klid. Dalším důvodem, proč se S. scrofa uchyluje do řepkových polí, je okolnost, že zde má dostatek klidu po celý den. K závažným škodám dochází také na loukách a jetelištích kde, prase divoké vyhledává zejména hraboše polního ( Microtus arvalis ). Tyto porosty pak trpí dvěma škodlivými činiteli a to primárně žírem hraboše polního a sekundárně prasetem divokým, které zde působí jako predátor. Takto vzniklé ztráty jsou často nenapravitelné a jsou trvalého rázu. Jejich obnovení trvá mnohdy i několik let. Při posuzování škod postupujeme podle času poškození. Pokud je porost poškozen v době bezprostředně po osetí, lze požadovat náhradu ve výši nákladů opětovného osetí. Při škodách vzniklých během růstu nebo dozrávání probíhá odhadování až po sklizni
29
a hovoříme pak o uplatňování náhrad ze ztráty na výnosu ( Happ, 2002; Nevoránek, 2004 ).
10.1.1 Ochrana zemědělských kultur před škodami prasete divokého Účinné, ale vždy jen několik dnů, než si na ně S. scrofa zvykne, jsou různé typy zradidel
zvukových,
optických,
pachových,
či
klopýtadel.
Kombinací
zradidel
a odpuzovadel lze dosáhnout 3 – 4 týdenní účinnosti. Poté si na ně prase divoké zvykne a tyto zradidla ztrácejí účinnost. Dalším zavětřovadlem, které se osvědčuje je použití lidských vlasů, které se rozdělují do malých balíčků nebo průmyslově vyráběné přípravky jako jsou např. Hukinol, Lyzol a další. Poměrně efektivní jsou hlídky myslivců s ohni a opakovanými výstřely, ale ani ty někdy nepomáhají, zvláště na rozlehlých polích, v oblastech s velmi vysokým kmenovým stavem prasete divokého. V takovém případě prokáže lepší službu štěkající pes. Nejúčinnější je ovšem spolupráce mezi zemědělci a myslivci. Na zemědělcích je, aby volili vhodný osevní postup ( pro zvěř atraktivní plodiny, dle možností, nezařazovat vedle sebe ) a po sklizni zanechávali na poli co nejméně zbytků. Je důležité, aby v kukuřici zanechávali neoseté pásy, nebo osívali okraje polí nízkými plodinami. Zde lze prase divoké snadno lovit a tím účinně snižovat jeho kmenové stavy. Další způsob je „tzv. odváděcí krmení“. Je to zakládání krmelišť a hlavně jejich udržování v jarním období, kdy zde dojde k nasycení a nemusí vyhledávat potravu v polích. Krmeliště je třeba zakládat již na podzim, aby si na ně prase divoké zvyklo a aby krmná stanoviště pravidelně navštěvovalo. Kromě kukuřice, pšenice, event. ovsa, jako nejatraktivnějších krmiv, lze využít i pevné potravní odpady z domácnosti. Pokud je založíme až na jaře, nesejde se to s požadovaným výsledkem. V jejich okolí by měla vyniknout tzv, zóna klidu o poloměru minimálně 250 m, kde nesmí být S. scrofa žádným způsobem loven, aby mělo pocit klidu a bezpečí. Pro značnou pracnost spojenou se stálým doplňováním odváděcích krmelišť nenašel tento způsob ochrany zemědělských kultur velké rozšíření. Dalším způsobem ochrany zemědělských ploch je zakládání políček v lese, ty se využívají k pěstění plodin, pro prase divoké atraktivní. Pěstují se na nich druhy rostlin, které dozrávají dříve, současně, nebo déle než obdobné plodiny na polích. Tyto políčka lze využít i jako krmeliště v době, kdy jsou ostatní plodiny na polích již sklizeny.
30
Nejdůležitějším způsobem jak zabránit škodám je udržovat kmenové stavy S. scrofy v únosných mezích. K tomu, abychom stavy prasete divokého snížili a současně zajistili jeho dobrou chovatelskou úroveň, musíme odlovit zhruba 4/5 selat, polovinu lončáků a šetřit nadějné samce a dobře založené samice. Naopak intenzivně lovit slabé a později metající bachyňky a jejich selata. Někdy je důležité redukovat i počet dospělých samic a samců. Toto je možné pouze v honitbách s rozlohou lesa větší než 1000 ha, kde má S. scrofa normované stavy, nebo v honitbách, kde to kvůli jeho vysokým stavům nařizuje OMS ( Happ, 2002; Nevoránek, 2004 ).
10.2 V lesním hospodářství Tato otázka je v poslední době dosti diskutovaná a rozděluje odborníky na dva tábory. Jedni se divokých prasat zastávají a druzí mluví v jejich neprospěch. V jehličnatých porostech působí pozitivně tím, že likviduje škodlivý hmyz, jehož část vývoje probíhá v půdě, jako je ,např. ploskohřbetka smrková ( Cephalcia abietis ), můra sosnokaz ( Panolis flammea ), píďalka tmavoskvrnáč ( Bupalus piniarius ). Tím, že S. scrofa dosti migruje a mění stanoviště, současně systematicky prohledává lesní půdu a udává se, že zlikviduje až 75 % housenic populace C. abietis. V lesích, ale i na pasekách vyrývá myšovité hlodavce. Při hledání potravy však nečiní rozdíly mezi živočichy škodlivými. Např. užitečnými a konzumuje např. rejska obecného ( Sorex araneus ) místo norníka rudého ( Clethrionomys glareolus ) a kuklu užitečného krajníka ( Calosoma sp. ) místo můry sosnokaze ( Panolis flammea ). Dále při rytí snižuje hustotu přirozeného zmlazení a tím umožňuje rychlejší růst zbylých semenáčků. Negativněji však působí v listnatých lesích s porosty dubu a buku. Zde prase divoké páchá škody v době zrání semen a snižuje tak možnost přirozeného zmlazení. Naproti tomu velké množství bukvic, nebo žaludů zašlápne do hlíny a umožní jim snadnější klíčení. V ostatních porostech při rytí promíchává vrchní půdní vrstvy s lesní hrabankou, čímž napomáhá provzdušňování a tím i rychlejší mineralizaci zejména na uléhavých půdách. Při vyhledávání potravy jsou někdy vyrývány výsadby lesních dřevin a tím i značně poškozovány. K tomu nejčastěji dochází při vyhledávání hmyzích nebo myšovitých škůdců. V době absolutní nouze může dojít k tomu, že vyrývá sazenice a okusuje jejich kořeny. Stejně tak může okusovat kořeny i starších stromků ( Happ, 2002; Nevoránek, 2004 ).
31
10.3 V myslivosti V oblasti myslivosti umožňuje vyžití i v období, kdy je ostatní zvěř hájená. Stejně tak tomu je v noční době. S scrofa je asanátorem životního prostředí a vítaná je i jeho zvěřina a trofej. Má ovšem i negativní prefační vztah na drobnou zvěř, případně na některé druhy vzácné zvěře ( tetřev hlušec ( Tetrao urogallus ), tetřívek obecný ( Tetrao tetrix ) a jeřábek lesní ( Bonasa bonasia )). Na území OPRL Chotěboř můžeme mluvit pouze o T. tetrix , který byl v roce 2001 vypuštěn v honitbě Statek Doubravka – Nejepín ( dnes MS velkostatek Chotěboř ). Problematický je také jeho vztah k C. capreolus. Tomu škodí především v období jeho rození mláďat, protože když narazí na koloucha, zkonzumuje jej ( Happ, 2002; Nevoránek, 2004 ).
32
11 Statistika výskytu a odlovu prasete divokého na zkoumaném území S.scrofa se v okolí obce Maleč a v přilehlých lesích vyskytovalo již ve středověku, jako zvěř původní. Po vyhlášce vydané Marií Terezií bylo téměř vyhubeno a pouze několik jedinců přežívalo skrytě v nejhlubších částech Železných hor. Teprve s rozvojem zemědělství se začala populační hustota této zvěře postupně zvyšovat. Při porovnání s ostatním územím České republiky nejsou stavy těchto zvířat příliš vysoké ani v dnešní době. Prase divoké se na sledovaném území vyskytovalo v minulém století pouze sporadicky. První kus byl, na dnešním OPRL Chotěboř, uloven v honitbě MS Chotěboř 12.1.1951. Další zmínka o uloveném divokém praseti je v roce 1957 a poté až v 70 letech. Ze statistik odstřelu posledních 20 let usuzuji, že nízký nebo nulový roční odlov není zaviněn extrémně nízkými stavy, ale nedostatečnými znalostmi o ekologii a etologii této zvěře. Další důvod spatřuji v tom, že nebyl dostatek mladých, pro věc zapálených myslivců, kteří by byli ochotni čekat dlouho do noci na tyto „černé rytíře“. Lov byl tedy prováděn pouze při náhodném setkání, nebo při sklizni zemědělských plodin, jako tomu bylo v roce 1985, kdy byli uloveni 3 kňouři a 2 bachyně při sklizni jednoho pole s kukuřicí. Tabulka č. 4: Statistika odlovu MS Maleč z let 1985 – 2002 1985 Kňour Bachyně Lončák Sele
3 2
Celkem
5 1996
1986 1987 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995
1 2
1
3
1
0
0
0
0
0
1
1
2
1
1
2
1997 1998 1999 2000 2001 2002 1
0
0
3
1 1
4
2
1 3 5 0
0
9
Tabulka č. 5: Statistika odlovu MS Maleč v letech 2003 – 1.7.2006 2003 Kňour Bachyně Lončák Sele Celkem
2 2
2004
2005
2006 (do 1.7.)
1 1 1 4
3 8
3 3
7
11
6
33
Tabulka č. 6: Statistika odlovu honitby Maleč – Rieger v letech 2003 – 1.7.2006 2003
2004
Kňour Bachyně Lončák Sele
1 1
1
Celkem
2
2
2006 (do 1.7.)
2005
2 0
2
Graf č. 1: Odlov prasete divokého v MS Maleč ( od roku 2003 MS Maleč + Maleč – Rieger )
20 05
20 03
20 01
19 99
19 97
19 95
19 93
19 91
19 89
19 87
14 12 10 8 6 4 2 0
19 85
ks
Odlov prasete divokého v MS Maleč
Roky Počet ulovených kusů
Graf č. 2: Odlov na území honiteb MS Maleč a Maleč – Rieger
Odlov MS Maleč + Maleč - Rieger 14 12 Odlov - celkem
10
Odlov - selata
8
Odlov - lončáci 6
Odlov - bachyně
4
Odlov - kňouři
2 0 2003
2004
2005
34
2006 (do 1.7.)
Na sledovaném území se intenzivně zemědělsky hospodaří a prase divoké zde nachází velmi příznivé podmínky, které umožňují realizovat jeho vysokou reprodukci. K tomu přispívá i dostatek lesních porostů ( převážně v honitbě Maleč–Rieger ), kde nachází S. scrofa dostatek klidu a životního prostoru. V této oblasti se nenachází stále, ale můžeme pozorovat jeho změny ve výskytu v závislosti na ročním období, nebo podle vlivu antropogenních fektorů, jako jsou žně, houbaření, nebo sezóna letních a zimních sportů. Tím dochází často k migraci z výše položených míst Železných hor do nižších poloh.
35
12 Metodika Tato práce je sestavena na základě studia problematiky prasete divokého na základě literatury, ročních výkazech o honitbách, stavu a lovu, každoročních správ o chovu a lovu spárkaté zvěře a z vlastního pozorování S. scrofa v honitbách obce Maleč. Na základě studia literatury sepsané o těchto zvířatech a z vlastních poznatků o této zvěři byl založen průzkum výskytu populace v honitbách MS Maleč a Maleč-Rieger. Přítomnost S. scrofa byla založena na pozorování pobytových znamení jako jsou stopy, kaliště, exkrementy, škody v zemědělských kulturách, lesních porostech nebo přímým pozorováním prasete divokého. Pozorování jsem vykonával osobně a za pomoci několika členů MS Maleč. Velmi spolehlivé jsou krmeliště, na nichž se dá, při pravidelných obchůzkách, poměrně přesně určit četnost navštívení prasetem divokým. Pobytová znamení prasete divokého na sledovaném území V honitbách MS Maleč a Maleč–Riger dochází ke sledování pohybu prasete divokého na základě stop a pobytových znamení. Ve sledované oblasti se nevyskytuje kromě srnce obecného jiný druh přežvýkavého sudokopytníku jako je jelen evropský ( Cervus eleaphus ) nebo daněk evropský ( Dama dama ), se kterými by se daly splést stopy, i když jsou mezi nimi značné rozdíly. Nejlépe pozorovatelné stopy a stopní dráhy jsou ve sněhu, na měkké hlíně nebo na rozbahněných cestách. Stejně tak jsou dobře patrná místa, kde S. scrofa přechází z jednoho pole do druhého přes silnici. Zde je hlavně po ránu patrná hlína, kterou má nalepenu na nohou a vynosí ji na asfalt. Další z pobytových znamení, kterými lze jednoznačně určit přítomnost prasete divokého v honitbě je kaliště. Z vlastního pozorování mám zjištěno, že kaliště použité max. před 8 – 10 hodinami zůstává zakalené s pěnou na hladině. Přibližně po 24 hodinách je ještě zakalené a asi do 48 hodin je kal ve vodě již usazený, ale jsou zřetelné stopy a „vyválené lavory“ v blátě. Takto lze určovat dobu návštěvy pouze u těch se stojatou vodou. U kališť se stálým přítokem nemůžeme dobu návštěvy objektivně určit, protože se voda velice rychle vyměňuje a kal se tak může vyplavit i do několika málo hodin. Zavádějící může být i déšť, který je schopný vodu zakalit a případné stopy smýt. Dalším identifikačním znakem návštěvy prasete divokého jsou otěrové stromy. Ty se nacházejí v blízkosti kališť a on si na nich otírá kůži. Tyto stromy mívají po jeho návštěvě obnovený nános bláta. Podle toho ovšem nemůžeme bezpečně určit dobu, kdy tu divočáci byli. Pouze
36
pokud je otěr ještě mokrý, lze usuzovat na to, že jejich přítomnost se udála před několika málo hodinami. Dalším znakem, který nám určí pobyt S. scrofa, jsou exkrementy. Ty mají tvar válečků slepených z tmavohnědých až černých a v čerstvém stavu lesklých kousků. Velmi podstatným pobytovým znakem jsou rytiny. Ty prase divoké vytváří při vyhledávání potravy. Na rozdíl od srnčí zvěře, která při vyhledávání žaludů nebo bukvic hrabe pouze ve spadaném listí, divočáci přerývají povrch do větší hloubky a vznikají tak hlubší jámy se směsí listí a hlíny. Velmi spolehlivé jsou krmeliště, na nichž se dá, při pravidelných obchůzkách, poměrně přesně určit četnost navštívení prasetem divokým. Výsledky terénního průzkumu S.scrofa na Malečsku byly konzultovány s odborníky z praxe, především s mysliveckými hospodáři, kteří dobře znají místní podmínky ve svých honitbách.
37
11 Závěr Na základě tématu této bakalářské práce byl zjišťován výskyt a populační dynamika prasete divokého ( S. scrofa ) na Chotěbořsku s bližším zaměřením na bývalou honitbu MS Maleč. Vyhodnocení vývoje populace prasete divokého bylo zkoumáno podle statistik odlovu v OPRL Chotěboř. Jelikož jsou normované stavy vypracovávány pouze pro honitby se zastoupením větším než 1000 ha souvislých lesních porostů, není možné zjistit změny v populaci podle těchto údajů. Velmi problematické je i určování jarních sčítaných stavů, kvůli velké migralitě těchto zvířat. Podle tabulek a grafů uvedených v této práci je možné usuzovat, že populace prasete divokého na Chotěbořsku v posledních letech postupně stoupá. V roce 2005 byl zaznamenán určitý pokles v odlovu. Z toho vyplývá, že početní pokles jedinců žijících v oblasti OPRL, byl zaviněn zvýšeným odlovem adultních jedinců v roce 2004. Velký počet jich byl nahlášen, ale určitě bude mnoho dalších kusů, jež byly uloveny a nenahlášeny do statistik odlovu, nebo byly udány jako lončáci. Trofeje těchto kusů nebudou nikdy ohodnoceny na chovatelské přehlídce trofejí a nebude tedy možné objektivně posoudit kvalitu a skutečný vývoj populace černé zvěře v inkriminované oblasti. Z toho usuzuji, že tímto dochází k rozvracení sociální struktury populace divokých prasat a povede to k ještě větší populační explozi. To znamená, že do říje budou vstupovat i letošní selata a toto vše povede k vyšším skutečným stavům, zhoršení kvality populace a následně i k vyšším škodám na zemědělských plodinách nebo v lesním hospodářství. Na základě velikosti populace v honitbách obce Maleč nejsou škody na zemědělských kulturách natolik markantní, aby bylo třeba podnikat různá ochranná opatření. Nejvíce poškozované jsou kultury kukuřice a to do 5% a řepky olejky do 3%. V této oblasti jsou poměrně malé polní plochy, a navíc kukuřice pěstovaná zdejším zemědělským družstvem je sklízena již v září do silážních směsí, většina divokých prasat odchází do západní části OPRL. V této oblasti hospodaří ZD Vilémov a cílem jejich hospodaření je velkoplošné pěstování kukuřice na zrno, která se sklízí dle počasí obvykle v prosinci až lednu. Do této oblasti se stahuje zvěř ze širokého okolí. Tato skutečnost je zřejmá i z poměrně vysokého ročního odlovu. Po sklizni se S.scrofa vrací zpět do různých částí OPRL.
38
Prase divoké je velmi plastický živočich s širokou ekologickou valencí. Dobře se přizpůsobuje různým životním podmínkám, o čemž svědčí i skutečnost, že se prase divoké vyskytuje od nížin až po horské oblasti.
39
14 Použitá literatura Červený J. a kolektiv 2003, Encyklopedie myslivosti, OTTOVO nakladatelství, s.r.o.,2004 Hanzák J., Veslovský Z. Světem zvířat – Díl I. Savci, Albatros 1975 Happ N. 2002, Myslivecká péče a lov černé zvěře, Víkend 2005 Hromas J. a kolektiv 2000, Myslivost 2000 Kolář Z. Odhad věku hlavních druhů spárkaté zvěře, Myslivost 2003 Kratochvíl J.1966, Použitá zoologie 2 – Obratlovci, SZN Laštůvka Z. a kolektiv Zoologie pro zemědělce a lesníky, Konvol 2004 Lesní hospodářský plán – Maleč Nevoránek Z. Černá zvěř – stálý otazník, Silva Bohemika, 1/2004 Pondělíček J. Vysvětlení a prosba o spolupráci, Myslivost Stráž myslivosti, ročník 53., č. 2/2005 Rakušan C. a kolektiv 1979, Základy myslivosti, SZN Vodňanský M. Reprodukce černé zvěře, Myslivost Stráž myslivosti, ročník 53., č. 2/2005 Bakalářské práce, rok 2005 Roční výkazy o honitbě, stavu a lovu zvěře za rok … - z let 2000 – 2005
40
15 Summary With respect to the topic of this bachelor degree dissertation, the presence and population of the wild boar has been monitored in the Chotěboř region, especially in the hunting ground formerly managed by the Huntsmen's Association Maleč. The population development has been analysed on the basis of the statistics of kills in the area covered by the Regional Plan of the Forest Development Chotěboř. As the recommended numbers of wild boars are available only for areas containing at least 1000 hectares of continuous forests, data of this type could not be used in our population analysis. Counting the wild boars in the spring is also a questionable procedure because these animals tend to migrate a great deal. If we look at the tables and charts of this dissertation, we can assume that the wild boar population in the Chotěboř region has been increasing steadily for several years. In 2005, a certain decrease of kills was recorded. This decrease was clearly caused by intensive hunting for the wild boar's adults in 2004. A large number of kills were reported. There are, however, a lot of wild boars that were killed and were not reported, or were reported as killed in the previous year. Trophies of these wild boars will never be judged at huntsmen's trophy shows, and thus it will not be possible to evaluate the quality and real population development of the wild boar population in the above-mentioned area. I hold the opinion that this situation will disrupt the social structure of the wild boar population and this will lead to even bigger population explosion. It means that this year's young ones will also rut and all of this will lead to even greater population increase and consequently to greater damage to crops or forest areas. As the wild boar population in the hunting grounds round the village of Maleč is not very big, the damage to crops is relatively small. It is not, therefore, necessary to take preventive measures. In addition to this, the fields are relatively small in this area and the maize grown by the local cooperative farm is harvested in September and goes to silage pits. The majority of wild boars, thus, leave for the western part of the area covered by the Regional Plan of the Forest Development Chotěboř. Fields in this part are managed by the Cooperative Farm Vilémov which grows maize in large tracts of land. Their maize is grown for grains and harvested in December or January (depending on the weather). In this area, the game from wide surroundings tends to gather. This is clear from a relatively big numbers of annual kills. After the harvest, wild boars return to individual parts of the area covered by the Regional Plan of the Forest Development Chotěboř.
41
The wild boar is a very flexible animal with wide ecological valency. It adapts oneself easily to various living conditions. This can be proved by the fact that the wild boar can be found in all types of areas, in lowlands as well as in the mountain regions.
42