Jiří Novák VÚLHM, v.v.i., VS Opočno
[email protected]
Ročník 3 Přednáška 1
Program: 1. Tématický plán předmětu, požadavky ke zkoušce 2. Hospodaření v lesích pod vlivem imisí • Úvod do problematiky, • Působení imisí na lesní dřeviny • Pásma ohrožení, stupně poškození
A-PDF MERGER DEMO
VošL Trutnov - PĚSTOVÁNÍ LESŮ
Tématický plán předmětu Zimní období HOSPODAŘENÍ V LESÍCH POD VLIVEM IMISÍ (18 hodin) Úvod do problematiky imisí, pásma ohrožení, stupně poškození Působení imisí na lesní dřeviny Obnova porostů pod vlivem imisí Výchova porostů pod vlivem imisí Porosty náhradních dřevin (PND) – funkce PND – výchova PND – přeměny ZAKLÁDÁNÍ A PÉČE O SMÍŠENÉ POROSTY (6 hodin) Současné trendy a praxe v zakládání smíšených porostů Péče o mladé smíšené porosty Péče o dospělé smíšené porosty ZVYŠOVÁNÍ PRODUKČNÍCH MOŽNOSTÍ LESA (9 hodin) Kvantita, kvalita a bezpečnost produkce současných porostů Opomíjené domácí a introdukované dřeviny Trvale udržitelná produkce lesů OZELEŇOVÁNÍ VEŘEJNÝCH PROSTRANSTVÍ (3 hodiny) Současná praxe ozeleňování Technologie ozeleňování (výroba sad. materiálu, výsadba)
1 2
Pěstování lesa v imisních oblastech (exkurze) Práce s horskými porosty (praktické ukázky) Hospodaření v lesoparku, návrhy. příklady opatření (exkurze)
3 3 3
Praktická cvičení I (9 hodin)
2 1 3 3 3 3 3 2 2 2 3 3 3
Požadavky ke zkoušce, zdroje informací Zkouška po ukončení zimního období bude mít písemnou a ústní část. Doporučená studijní literatura a užitečné odkazy: Bezecný, P. a kol.: Pěstování lesů. Zem. nakl. Brázda 1992, 376 s. Korpel, Š. a kol.: Pestovanie lesa. Príroda Bratislava 1991, 472 s. Lesnická odborná a vědecká periodika: Lesnická práce, Lesu Zdar,
Journal of Forest Science, Zprávy lesnického výzkumu, Lesnický průvodce... Aktuální ČSN, zákony, vyhlášky
Seznam vyučujících: Ing. Jiří Novák, Ph.D.
[email protected]
Ing. Dušan Kacálek, Ph.D.
[email protected]
Ing. Jan Leugner
[email protected]
Ing. Jiří Souček, Ph.D.
[email protected]
VÚLHM, v.v.i., Výzkumná stanice Opočno Na Olivě 550, 517 73 Opočno http://www.vulhm.opocno.cz
Silvarium - lesnicko-dřevařský server http://www.silvarium.cz VÚLHM, v.v.i., Výzkumná stanice Opočno http://www.vulhm.cz, http://www.vulhm.opocno.cz ÚHÚL http://www.uhul.cz LDF MZLU v Brně - Ústav zakládání a pěstění lesů http://www.ldf.mendelu.cz/ http://195.178.75.154//projekty/pestovani/ucebnitext/ FLD ČZU v Praze – Katedra pěstování lesů http://www.fld.czu.cz/cs/?r=3408 Lesy ČR http://www.lesycr.cz/cs/ Lesnická práce http://lesprace.silvarium.cz/ Lesu Zdar http://www.lesycr.cz/lesuzdar/ Lesnický průvodce http://www.vulhm.cz/?did=77&lang=cz Zprávy lesnického výzkumu http://www.vulhm.cz/?did=81&lang=cz Journal of Forest Science http://www.cazv.cz/static.asp?str=les_cz&ch=54&ids=764
Úvod do problematiky imisí
Úvod do problematiky imisí (upr. zdroj: http://referaty.superstudent.cz/chemie/imise-smog-kysele-deste-1068.html)
Ve spodní části atmosféry, v troposféře, dochází neustále k řadě chemických procesů, kterých se účastní tzv. stopové plyny. Ačkoli jsou koncentrace těchto látek ve vzduchu velmi nízké, mají (samy nebo produkty jejich reakcí) značný vliv na živé organismy, se kterými se dostávají do styku. Většina stopových plynů v atmosféře pochází z přirozených zdrojů, u některých z nich se ale v tomto století ve značné míře podílejí na jejich produkci lidská činnost v průmyslu, dopravě a zemědělství (např. oxid dusný, oxid siřičitý, oxid uhelnatý, uhlovodíky a chlorované sloučeniny). Díky vysokému obsahu kyslíku v atmosféře jsou chemické reakce látek emitovaných do troposféry téměř výlučně oxidační. Iniciaci těchto dějů zprostředkuje sluneční záření. Konečnými produkty reakčních mechanismů bývají zpravidla kyseliny sírová, dusičná a chlorovodíková, oxid uhličitý, voda a v případě dostatečně vysoké koncentrace oxidu dusného ze spalovacích motorů také ozón (hlavní součást fotosmogu).
Výsledné produkty a jejich účinky na živé organismy a na majetek se nazývají imise a místo jejich působení je značně závislé na momentální povětrnostní situaci. Za normálního počasí teplý vzduch stoupá z ohnisek znečištění vzhůru a většina škodlivin je unášena vzdušnými proudy do té doby, než jako součást deště nebo sama zvolna klesne a uloží se na zemský povrch (zpravidla na horských hřebenech). V případě inverzního počasí jsou spodní vrstvy vzduchu chladnější než vrstvy vyšší a nedochází proto k žádnému promíchávání a koncentrace škodlivých látek a produktů jejich reakcí v místě jejich původu stále narůstá. Okyselení půdy a vodních toků se projevuje v oblastech, kde je nedostatek vápníku, který by rozpuštěné kyseliny neutralizoval. Nejvíce škod ovšem působí imise oxidu siřičitého, které způsobují škody na lesních porostech. Od poloviny sedmdesátých let příčiny a rozsah škod přesáhly daleko za přirozenou úroveň a začalo velkoplošné umírání lesů, především ve Střední Evropě a v Severní Americe. Tato novodobá poškození lesa se vyznačují kontinentálním rozsahem (nejsou omezena regionálně), rychlým šířením, postižením všech hlavních druhů dřevin a dlouhodobým přetrváváním.
V současné době je ve Střední Evropě do různého stupně poškozena více než polovina lesních porostů, v posledních letech se přitom projevuje lehké zlepšení u jehličnatých stromů a stav se všeobecně zhoršuje u stromů listnatých. Příčiny lesních škod jsou různorodé a často se v účincích vzájemně posilují (tzn. že vliv při současném působení je silnější než součet jednotlivých vlivů - tato vlastnost se nazývá synergismus). Jednotlivé faktory lze rozřadit do několika skupin: a) účinek antropogenních emisí škodlivin do ovzduší. Listy a jehličí zachytávají z atmosféry částečky prachu a molekuly škodlivin, především oxidu siřičitého, oxidů dusíku a ozónu. Slouží tak vlastně jako filtry škodlivých látek, při dlouhodobém působení vyšších koncentrací škodlivin ovšem v listech dochází k porušování buněčných membrán, odumírání buněk a tkání a k poruchám mechanismu průduchů a dýchání. b) okyselení lesní půdy. Vápenaté a hořečnaté ionty, nezbytné k růstu stromů, se při nízkém pH nadměrně uvolňují a následně vymývají z půdy. Jejich místo zastupují ionty hlinité, které jsou pro rostliny (zvláště pro jemný kořenový systém) jedovaté.
• c) klimatické příčiny. Suchá léta, mrazivé zimy a silný vítr poškozují zdravotní stav stromů. Les se z těchto poškození zpravidla rychle zotaví, pokud ovšem nebyl už předtím oslaben působením plynných škodlivin nebo kyselým deštěm - klimatické škody pak působí synergicky a mohou být rozsáhlé a trvalé. • d) nákazy a hmyz. Působí podobně jako klimatické škody, tedy synergicky s poškozením z imisí. • Většina škodlivin se do ovzduší uvolňuje při spalování fosilních paliv. Kouřové plyny obvykle obsahují kromě dusíku, oxidu uhličitého a vodní páry také proměnlivá množství oxidů síry, dusíku, oxid uhelnatý, uhlovodíky, chlorovodík a pevné podíly, tzv. popílek (který se skládá z oxidů hliníku, křemíku, vápníku, železa, sodíku atd.). Všechny tyto škodliviny lze ze spalin do jisté míry odstranit, za tímto účelem byla vyvinuta řada různých technologických procesů.
Zdroj: Zpravodaj ochrany lesa. Supplementum, 2005, VÚLHM
Zdroj: Zpravodaj ochrany lesa. Supplementum, 2005, VÚLHM
Zdroj: Zpravodaj ochrany lesa. Supplementum, 2005, VÚLHM
S dlouhodobou imisní zátěží souvisí tzv. karenční jevy, vyvolané deficiencí živin nebo i stopových prvků. Tento problém, často kombinovaný s nepříznivými povětrnostními vlivy, postihuje především smrkové porosty a označuje se běžně jako žloutnutí. Projevuje se diskolorací a předčasným opadem jehličí, což často vede k celkové vysoké defoliaci. Touto formou poškození nejvíce trpí smrkové porosty na chudých kyselých stanovištích.
Zdroj: ČHMÚ
Zdroj: ČHMÚ
Zdroj: ČHMÚ
Zdroj: ČHMÚ
Souhrn - Imisní zátěž Pod vlivem imisí jsou v současnosti všechny lesy v ČR Imisemi poškozeno 60 % výměry smrkových a borových porostů. V posledním desetiletí došlo k výrazné změně imisní situace spočívající v:
! poklesu emise hlavní znečišťující látky - SO2 ! přetrvávání vysoké zátěže dalších polutantů, především depozice N
Očekávaná regenerace většiny lesních ekosystémů je jen velmi pozvolná především v důsledku narušeného půdního prostředí a je velmi pravděpodobné, že problémy se zdravotním stavem lesních porostů budou pokračovat.
Působení imisí na lesní dřeviny
Zdroj: www.uhul.cz/zelenazprava/2004/5.php
Kyselé látky • Mezi antropogenními imisemi v ovzduší převažují kyselé sloučeniny SO2 a NOx. Kyselinotvorné imise v rostlinách vyvolávají změny v koloběhu živin a vody. K poškození rostlin dochází jednak přímo ovlivněním asimilačních orgánů (jehlic a listů), kdy vznikají různá nekrotická poškození, ale i nepřímo – přes půdní prostředí. Odhaduje se, že až 70 % kyselých depozic vstupuje do půdy, kterou ochuzují vyplavováním živin. Zejména pak hořčík a draslík jsou přemísťovány do spodních půdních horizontů, kde jsou již pro kořeny dřevin nedostupné. Mladé smrkové porosty vystavené imisím proto trpí žloutnutím jehličí, které neobsahuje dostatečné množství hořčíku. V silně kyselých půdách se zároveň uvolňuje hydroxid hlinitý, který je toxický pro kořeny, mykorhizní houby a mnohé další půdní mikroorganismy. Tyto půdní změny vyvolávají úbytek jemných kořenů a zhoršení jejich celkové funkčnosti, což ztěžuje příjem vody a živin, kterých je v půdách horských poloh (kde nejčastěji imise působí) většinou nedostatek. Narušení kořenového systému také výrazně ovlivňuje statickou stabilitu stromů. Upr. podle Špulák (2005) - http://krkonose.krnap.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=7377&Itemid=3
Dusík • Negativně na zdravotní stav lesních porostů působí také zvýšené ukládání dusíku, který je základním stavebním prvkem bílkovin, a proto ovlivňuje tvorbu biomasy. Tato depozice může mít v příznivých teplotních a srážkových podmínkách pozitivní vliv na stav porostů. Působením sucha a nízkých teplot však dochází k výrazným stresům. V konečném důsledku pak letorosty dřevin dostatečně nevyzrávají a mají menší podíl pozdního dřeva. Takovéto porosty (zejména pak smrkové) jsou podstatně méně ekologicky i staticky stabilní (trpí mrazem, zimním vysycháním, zlomy atd.). Ozon • V posledních letech, na rozdíl od ostatních imisních složek, vykazuje silně zvýšené hodnoty ozon (hodinové koncentrace nad 80 µg.m-3 vzduchu), a to převážně po celé vegetační období. Hodinová maxima dosahují až 200 µg.m-3. Při nich již dochází k silnému akutnímu poškození asimilačního aparátu. Při spolupůsobení fyziologického sucha mohou poškozovat listy a jehličí již koncentrace nad 65 µg.m-3. Charakteristické příznaky poškození ozonem – listové chlorózy Upr. podle Špulák (2005) - http://krkonose.krnap.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=7377&Itemid=3
Pásma ohrožení, stupně poškození
Pásma ohrožení lesů pod vlivem imisí podle Vyhl. Mze č. 78/1996
Pásmo ohrožení je území s obdobnou dynamikou zhoršování zdravotního stavu lesních porostů charakterizované stupněm poškození těchto porostů imisemi. Stupeň poškození lesního porostu je určen podílem středně a silně poškozených stromů z celkového počtu stromů v lesním porostu.
Stupeň poškození jednoho stromu (smrk) Stupeň poškození jednoho stromu
Popis poškození
Defoliace koruny
0
Nepoškozený strom
0
1
Slabě poškozený strom
1 – 25
2
Středně poškozený strom
26 – 50
3
Silně poškozený strom
51 – 75
4
Odumírající strom
76 – 100
5
Odumřelý strom
100
Stupeň poškození porostu (smrk) Stupeň poškození porostu
Stupeň poškození jednoho stromu Popis poškození
0
1
2 a větší
3 a větší
Maximální podíl z celkového počtu stromů v porostu v %
0
Nepoškozený porost
100
0/I
Porost s prvními symptomy poškození
99
20
I
Slabě poškozený porost
■
■
32*
5*
II
Středně poškozený porost
■
■
84*
30*
III a
Silně poškozený porost
■
■
■
50
III b
Velmi silně poškozený porost
■
■
■
70
Odumírající nebo odumřelý porost
■
■
■
100
IV
0 0
* pro zařazení do stupně poškození postačí dosažení jedné z uvedených hodnot
Podle dynamiky zhoršování zdravotního stavu se lesy zařazují do těchto pásem ohrožení: ! do pásma ohrožení A se zařadí lesní pozemky s porosty s výrazným imisním zatížením, kde poškození dospělého smrkového porostu se zvýší průměrně o 1 stupeň během 5 let, ! do pásma ohrožení B se zařadí lesní pozemky s porosty s výrazným imisním zatížením vpříznivějších podmínkách, kde poškození dospělého smrkového porostu se zvýší průměrně o 1 stupeň během 6 až 10 let, ! do pásma ohrožení C se zařadí lesní pozemky s porosty s imisním zatížením, kde poškození dospělého smrkového porostu se zvýší průměrně o 1 stupeň během 11 až 15 let, ! do pásma ohrožení D se zařadí lesní pozemky s porosty s nižším imisním zatížením, kde poškození dospělého smrkového porostu se zvýší průměrně o 1 stupeň během 16 až 20 let. Do tohoto pásma se zahrnují i takové lesní pozemky s porosty, kde je vliv imisí patrný, ale dynamiku zhoršování zdravotního stavu lesních porostů zatím nelze přesně definovat.
V oblastech, kde se v okruhu 2 km smrkové porosty nevyskytují, se tyto lesy zařazují do pásem ohrožení podle rychlosti rozpadu dospělých (porost po ukončení výchovy) borových porostů nebo listnatých porostů, přičemž: !do pásma ohrožení A se zařadí lesní pozemky s porosty, kde v dospělých borových nebo listnatých porostech ročně odumře více než 20 % původního počtu stromů, !do pásma ohrožení B se zařadí lesní pozemky s porosty, kde v dospělých borových porostech ročně odumře 10 až 20 % původního počtu stromů; v dospělých listnatých porostech ročně odumře 5 až 20 % původního počtu stromů, !do pásma ohrožení C se zařadí lesní pozemky s porosty, kde v dospělých borových porostech ročně odumře 2 až 10 % původního počtu stromů; v dospělých listnatých porostech ročně odumře 2 až 5 % stromů, !do pásma ohrožení D se zařadí lesní pozemky s porosty, kde v dospělých borových nebo listnatých porostech ročně odumře do 2 % původního počtu stromů.
VošL Trutnov PĚSTOVÁNÍ LESŮ Jiří Novák VÚLHM, v.v.i., VS Opočno
[email protected]
Program: Výchova lesních porostů pod vlivem imisí
Ročník 3 Přednáška 2
Obsah přednášky 1. Principy výchovy porostů pod vlivem imisí ! ! !
Princip individuálního výběru, Princip zlepšení růstových podmínek Princip vzájemného krytí
2. Tvorba „modelu výchovy“ 3. Popis modelů výchovy pro smrk pod vlivem imisí 4. Zásady výchovy porostů náhradních dřevin 5. Rekapitulace
Principy výchovy smrkových porostů pod vlivem imisí Výchova smrkových porostů pod vlivem imisí se zakládá na třech hlavních principech:
" individuálního výběru tolerantnějších stromů (Ranft 1968), " zlepšení růstových podmínek a snížené kompetice pro ponechané tolerantnější stromy (Tesař 1976, Chroust 1978, 1991, Becker 1989), " vzájemného krytí (Slodičák 1990, Chroust 1991, Balcar 2000).
Princip individuálního výběru využívá poznatků o individuální
toleranci stromů, která se projevuje tím, že poškození v porostu není na všech stromech stejnoměrné. Část jedinců je zpravidla poškozena silně a část relativně méně poškozených stromů může i ve značně poškozeném porostu po určitou dobu přežívat. Je-li porost založen s dostatečnou hustotou (4 - 5 tis. sazenic na 1 ha), zbývá i po postupném odstranění jedné poloviny až tří čtvrtin jedinců stále ještě dostatečný počet relativně nejtolerantnějších stromů pro vytvoření porostu.
V lesnické praxi se vylišily dva základní přístupy výběru:
"Výběr negativní, při kterém se odstraňuje zpravidla růstově
zaostávající a méně kvalitní, popřípadě hospodářsky nežádoucí porostní složka. Většinou se jedná o zásahy podúrovňové, v mladých porostech zejména listnatých a smíšených může být negativní výběr prováděn také v úrovni.
"Výběr pozitivní, při kterém je uvolňována a podporována
nejvhodnější porostní složka, zpravidla cílové nebo elitní stromy odstraněním stromů, které jim v růstu překážejí.
Princip zlepšení růstových podmínek, tj. efekt úpravy
porostního prostředí (ekologický princip) spočívá ve změně růstových podmínek po výchovných zásazích. Odstraněním části stromů se sníží konkurence v korunové části i rhizosféře a do porostu se dostává větší množství srážek. Větší přísun slunečního záření spolu s vyšší nabídkou vláhy příznivě působí na lesní půdu a zlepšují funkční účinky celého lesního ekosystému.
Princip vzájemného krytí se zakládá na poznatku, že stromy v
porostu, které si vzájemně konkurují, si současně poskytují ekologický kryt a ochranu proti přímému působení imisí. Experimentálně byly tyto poznatky doloženy v Orlických horách, kde se po silném výchovném zásahu v 18leté smrkové mlazině v pásmu ohrožení imisemi B zvýšil přísun imisí ke korunám v průměru o 20 %. Podobné výsledky byly získány i ve starších (ca 25letých) smrkových porostech v pásmu ohrožení imisemi C, ve kterých byl navíc zjištěn vyšší obsah síry v asimilačních orgánech intenzivněji probíraných porostů (Chroust 1991).
Princip vzájemného krytí je ve zdánlivém protikladu s ekologickým principem, protože proředění porostu a uvolnění korun je spojeno s rizikem většího průniku škodlivin do porostu a tudíž snížením efektu vzájemného krytí. Zvýšené imisní zatížení po rozvolnění zápoje v mladém věku, kdy jsou lesní dřeviny velmi vitální, však většinou nepůsobí výrazné škody ani růstové deprese. Potvrzují to výsledky řady experimentů s výchovou smrkových porostů pod vlivem imisí v pásmech ohrožení C, B i A, v 5., 6. i 7. lesním vegetačním stupni, ve kterých byl shodně zjištěn příznivý vliv silných výchovných zásahů v mladém věku na přírůst i zdravotní stav porostů. Tyto experimenty ukázaly, že vzhledem k rychlému růstu mlazin cílových dřevin i porostů náhradních dřevin se průnik imisí snižuje až do zapojení korun. V pozdějším věku, kdy již vitalita stromů klesá, je další porušování zápoje riskantní a je opět potřebné snižující se vitalitu stromů vyrovnávat efektem vzájemného krytí.
Cílem výchovy smrkových porostů pod vlivem imisí je především prodloužení životnosti stromů hlavního porostu, a tím i životnosti celých porostů. Výchova je založena na jednom velmi silném výchovném zásahu ve fázi mlazin, při horní porostní výšce 5 m. Při tomto zásahu se nejprve negativním výběrem odstraní silně poškozené stromy ze všech stromových úrovní, včetně stromů předrůstavých (za silně poškozené se považují jedinci se ztrátou olistění 40 % a více). Potom se z porostu odstraní také stromy středně poškozené (ztráta olistění 20 - 30 %) z podúrovně, resp. z úrovně a zásah se dokončí tradičním podúrovňovým způsobem na doporučovanou hustotu.
Velmi silné výchovné zásahy lze provést ve všech pásmech ohrožení za předpokladu, že poškození porostu nepřekročilo II. stupeň, případně zůstane-li po vyznačení zásahu v porostu
požadovaný počet úrovňových a předrůstavých stromů s olistěním 70 % a více. Plné dlouhodobější uvolnění relativně tolerantnějších jedinců v maximální míře stimuluje jejich tloušťkový přírůst, a tím se zvyšuje také odolnost porostu vůči škodám sněhem (většina smrkových porostů pod vlivem imisí je současně rovněž ohrožována sněhem).
Další výchovné zásahy jsou slabší, odstraňují se při nich zejména stromy podúrovňové se ztrátou olistění 20 - 30 % a více a také stromy úrovňové v případě, že jejich ztráta olistění přesáhla 40 %. V silněji poškozovaných porostech nabývají zásahy charakteru zdravotního výběru, tj. negativního výběru
zaměřeného na odstranění silně odlistěných (ztráta olistění 60 % a více) a jinak poškozených stromů, popř. stromů odumřelých.
Porostní výchova se v imisních oblastech diferencuje podle: •pásem ohrožení, stupňů poškození, •stanovištních podmínek. Věk porostů byl nahrazen horní porostní výškou, která lépe vystihuje současné růstové trendy smrkových porostů a umožňuje lépe načasovat zejména nejdůležitější první výchovný zásah. Předpokladem kvalitního provedení výchovných zásahů je včasné řádné rozčlenění porostů na pracovní pole s cílem vytvořit podmínky pro kvalifikovaný výběr nejtolerantnějších jedinců a pro následnou kontrolu. Ve všech pásmech ohrožení imisemi je nutné věnovat zvláštní péči přimíšeným tolerantnějším dřevinám, které je třeba uvolňovat (např. bříza, jeřáb, jíva aj.). V porostních okrajích je intenzita zásahů menší než uvnitř porostu aby byl co nejméně narušen porostní plášť tvořící bariéru proti přímému pronikání imisí do porostu.
Modely výchovy Pojem „model výchovy“ v současném pojetí začal být používán a uplatňován v Německu a v Rakousku koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let minulého století. (Abetz 1969, Johann, Pollanschütz 1974, 1980, 1981, aj.) Prakticky souběžně zavedl tento termín do lesnické praxe v českých zemích Chroust (1973, 1976). V souhrnné podobě byly u nás modely výchovy poprvé publikovány v periodiku VÚLHM - v Lesnickém průvodci (Pařez, Chroust 1988). Bezprostředně poté byla vydána známá a lesnickou praxí používaná monografie „Provozní systémy v lesním plánování“ (Plíva, Žlábek 1989). V současné době jsou původní modely výchovy upřesňovány a precizovány na základě vyhodnocení dlouhodobých probírkových ploch VÚLHM. Na základě nových poznatků byly v roce 2000 zveřejněny modely výchovy pro hlavní porostní typy (včetně porostů náhradních dřevin) v imisních oblastech diferencované podle pásem ohrožení na webových stránkách VÚLHM VS Opočno (www.vulhm.opocno.cz)
Model porostní výchovy lze charakterizovat jako ucelený výchovný program, jako soustavu instrukcí pro uskutečnění výchovných sečí od prvého výchovného zásahu až do ukončení výchovy. Bývá vyjádřen v tabulkové, resp. grafické podobě. Každý model výchovy obsahuje: "celkový počet zásahů, "určuje začátek výchovy, "intenzitu zásahů, "způsob výběru, "délku pěstebního intervalu.
Modely porostní výchovy jsou vypracovány pro všechny hlavní hospodářské dřeviny. Dále jsou diferencovány podle CHS a s ohledem na ohroženost porostů a výchovné cíle.
Modely výchovy pro smrkové porosty
-1
N . 1 ha 4000 3500 3000 2500 2000 1500 1000 500 0
bo n. 7(2 2)
CHS 45, 55
bon.
+1(3
6)
CHS 57, 39, 59, (79) 0
5
10
15
20
25
30
35
h o (m) -1
N . 1 ha 4000 3500 3000 2500 2000 1500 1000 500 0
bon . 7( 22)
CHS 73 bon. +1(36 )
CHS 43, 53 0
5
10
15
20
25
30
h o (m)
35
Výchovné programy pro smrkové porosty v pásmu ohrožení imisemi D diferencované podle ohrožení abiotickými škodlivými činiteli s údaji o počtu stromů z růstových tabulek Černý, Pařez, Malík (1996) pro 1. a 7. bonitu.
-1
N . 1 ha 5000 4500 4000 3500 3000 2500 2000 1500 1000 500 0
bon
. 7(
22)
CHS 51, 53,(43) bon. + 1(36)
CHS 55, 57, 59, (45) 0
5
10
15
20
25
30
35
h o (m) -1
N . 1 ha 5000 4500 4000 3500 3000 2500 2000 1500 1000 500 0
CHS 71, 73
bon. +
CHS 75, 77, 79 0
5
10
15
1(36)
bon . 7( 22)
20
25
30
35
h o (m)
Výchovné programy pro smrkové porosty v pásmu ohrožení imisemi C diferencované podle hospodářských souborů s údaji o počtu stromů z růstových tabulek Černý, Pařez, Malík (1996) pro 1. a 7. bonitu.
-1
N . 1 ha 5000 4500 4000 3500 3000 2500 2000 1500 1000 500 0
bon
. 7(
22)
CHS 51, 53 bon.
CHS 55, 57, 59 0
5
10
15
20
25
30
35
h o (m)
-1
N . 1 ha 5000 4500 4000 3500 3000 2500 2000 1500 1000 500 0
+1(3 6)
CHS 71, 73 bon.
CHS 75, 77, 79 0
5
10
15
+1(36 )
bon . 7(2 2)
20
25
30
35
h o (m)
Výchovné programy pro smrkové porosty v pásmu ohrožení imisemi B diferencované podle hospodářských souborů s údaji o počtu stromů z růstových tabulek Černý, Pařez, Malík (1996) pro 1. a 7. bonitu.
-1
N . 1 ha 5000 4500 4000 3500 3000 2500 2000 1500 1000 500 0
bon .
2)
CHS 51, 53, (43) bon. + 1(36)
CHS 55, 57, 59, (45) 0
5-1
N . 1 ha 5000 4500 4000 3500 3000 2500 2000 1500 1000 500 0
7(2
10
15
20
25
30
35
h o (m)
CHS 71, 73 bon. + 1(36)
CHS 75, 77, 79 0
5
10
15
bon . 7(2 2)
20
25
30
35
h o (m)
Výchovné programy pro smrkové porosty v pásmu ohrožení imisemi A diferencované podle hospodářských souborů s údaji o počtu stromů z růstových tabulek Černý, Pařez, Malík (1996) pro 1. a 7. bonitu.
Výchovné programy pro smrkové porosty v pásmech ohrožení imisemi Pásmo ohrožení imisemi
LVS
Modelový počet jedinců na 1 ha
h100 (m)*
SLT
5
Po zásahu
10
Po zásahu
12,5
Po zásahu
15
Po zásahu
17,5
Po zásahu
20
Po zásahu
C 3. – 6. 3I, 3K, 4A, 5A, 4K, 5K, 5N, 6K, 6N, 6Y
B 7. – 8.
7S, 7O, 3S, 4S, 7P, 7V, 5S, 6S, 7K, 7N, 7G, 7T, 3O, 5O, 8K, 8Z 8G, 7R, 6G, 6R 8R
3. – 6. 4A, 5A, 6A, 5K, 5N, 6K, 6N, 5Y, 6Y
3S, 4S, 5S, 6S, 3O, 5O, 6V, 6G, 6R
A 7. – 8.
6.
7S, 7O, 7K, 7N, 7P, 8S, 8K, 8N, 6K, 6N, 8V, 7G, 7Y, 7Z, 6Y 8G, 8T, 8Y, 8Z 7R, 8R
7. – 8. 6S
8V, 8G, 7K, 7N, 8T, 7R, 8K, 8N, 8R, 7S, 7Y, 8Z 8S
1800 1500 2200 1700 2000 1800 2500 1900 2200 1800 2700 2100 1000 1900 1200
1200 2200 1200 1400
1400 2300 1600 1800
1000 700 900
1500 1100 1200 900
1700
Závěr
Předložené modely výchovy byly sestaveny s přihlédnutím k empirických zkušenostem celých generací lesníků, zejména však byly konkretizovány na základě exaktních poznatků z dlouhodobě sledovaných experimentálních porostů. Nejedná se přitom o uzavřený proces, jednotlivé modely jsou a budou dále upřesňovány tak, jak bude stoupat úroveň našeho poznání. Komplexní poznatky o všech modelech výchovy diferencovaných podle dřevin a stanovištních podmínek lze získat na webových stránkách VÚLHM – VS Opočno (www. vulhm.opocno.cz). Modely určují zejména hlavní trend, základní pravidla postupů výchovy, které je třeba v jednotlivých případech přizpůsobit nejen specifikům stanovištních podmínek, ale i konkrétním porostním poměrům a dané antropické zátěži.
Zásady výchovy PND
Výchovu porostů náhradních dřevin je nutné diferencovat podle jejich funkčnosti a hospodářského cíle. Z hlediska plnění funkcí byly PND rozděleny do čtyř kategorií (Slodičák 1999): !Porosty geneticky kvalitní, které plní funkce ekologické i produkční, popř. u kterých je předpoklad splnění těchto funkcí v budoucnosti. !Porosty zpravidla geneticky nekvalitní, které plní funkce ekologické, avšak neplní a není předpoklad plnění funkce produkční. !Porosty, které neplní funkce ekologické ani produkční a u kterých není předpoklad jejich plnění v budoucnosti. !Porosty náhradních dřevin, které nemají opodstatnění (menší porostní části v příznivějších imisně ekologických poměrech).
Výchova porostů SMP Výchova porostů SMP se zakládá na poznatku, že se jedná o slunnou dřevinu, která nesnáší zastínění. Při výchozí hustotě ca 2,5 tisíc sazenic na jeden hektar jsou porosty při horní porostní výšce 5 m (věk 15 - 20 let) již značně diferencovány (výčetní tloušťka se pohybuje od 2 do 15 cm). Přes nízkou kvalitu porostů (vrškové zlomy a vývraty, časté je poškození mrazem, poruchy výživy provázené žloutnutím asimilačního aparátu) zakrytí porostní plochy korunovými projekcemi přesahuje 90 %, a proto lze v takových porostech zahájit výchovu a přeměny.
SMP jako náhradní dřevina má nízkou hospodářskou hodnotu a relativně omezené další funkční účinky (zejména vliv na lesní půdu) S výchovou a přeměnami je potřebné začít v době, kdy porosty dosáhnou maximální očekávané funkční účinnosti spočívající především ve vytvoření příznivějšího mikroklimatu pro vnášení cennějších cílových dřevin.
Optimální doba pro zahájení výchovy - v době zapojování porostů,
tj., na většině stanovišť, v průběhu druhého věkového stupně.
" Výchovné zásahy jsou selektivní, podúrovňové s negativním výběrem. " V nesmíšených porostech SMP v příznivějších růstových poměrech lze využít i schematického výběru v řadách. " Vzniklé mezery se doplňují cílovými dřevinami odpovídajícími stanovišti. " Při zásazích se podporují přimíšené cílové dřeviny (SMZ, BK, MD). " Další výchovné zásahy se opakují v souladu s potřebami přeměn.
Výchova BR porostů Výchovu březových porostů je nutné zahájit nejpozději ve fázi, kdy dosahují maximálního ekologického účinku, tj. v době zapojování porostů. Kladný efekt výchovy lze očekávat pouze ve fázi „progrese“, která je charakterizovaná nárůstem biomasy porostu. Později, kdy se porost dostane do fáze „regrese“ a postupně se rozpadá (nárůst biomasy je menší, než její odpad), lze výchovné zásahy doporučit pouze jako součást přeměn (v porostech, kde je při obnově reálné použití cílových dřevin) nebo jako součást rekonstrukcí (v porostech, kde se předpokládá dlouhodobější existence PND).
Obecně lze v březových porostech a v porostech, kde bříza převládá, doporučit úrovňové zásahy s pozitivním výběrem. Existují pro to přinejmenším dva velmi dobré důvody: !Úrovňové zásahy s pozitivním výběrem minimálně narušují zápoj porostu a tím vytvářejí příznivější růstové poměry pro postupnou obnovu cílovými, hospodářsky i ekologicky vhodnějšími dřevinami, což je hlavním cílem PND. !Oproti celoplošným podúrovňovým zásahům s negativním výběrem jsou úrovňové zásahy méně pracné a finančně méně nákladné.
V březových porostech první kategorie, tj. v porostech geneticky kvalitních, které plní funkce ekologické i produkční, popř. u kterých je předpoklad splnění obou funkcí v budoucnosti, je možné v méně exponovaných polohách v závislosti na hospodářském cíli použít také podúrovňové zásahy s negativním výběrem. (Předpokládá se využití produkční funkce a zvýšené náklady na výchovu budou ekonomicky zdůvodnitelné). Lze ho využít také v březových porostech kategorie 4, tj. v porostech v příznivějších imisně ekologických poměrech, kde PND nemají opodstatnění V březových porostech kategorie 2, tj. porostech geneticky nekvalitních, avšak s dostatečnou hustotou stromů, jsou nejvhodnější úrovňové zásahy s pozitivním výběrem. Tento způsob výchovy nejméně narušuje ekologické funkce (vytváření porostního klimatu, akumulace živin v ekosystému, koloběh živin atd.). Produkční funkce se v těchto porostech neuvažuje. V březových porostech kategorie 3, které neplní funkce ekologické ani produkční a u kterých není předpoklad jejich plnění v budoucnosti, se porostní výchova nepředpokládá. Další prořeďování takových porostů či jejich částí by jen dále zhoršilo jejich zbytkové funkční efekty. Tyto PND, mají-li své opodstatnění, je potřebné rekonstruovat s využitím krycího efektu jednotlivých stromů a skupin.
Výchova MD porostů Modřínové porosty lze považovat v 6. LVS za cílové a v 7. LVS za přechod mezi porosty náhradními a cílovými. Nejsou navrhovány do přeměn a rekonstrukcí, proto je třeba jim věnovat náležitou pěstební péči. Modřín potřebuje světlo a vzduch, proto výchova musí být včasná, intenzivní a provedená v hlavní úrovni. V geneticky nekvalitních porostech je při včasném prvním zásahu vhodné uplatnit negativní výběr v úrovni. Pozdější zásahy se provádějí pozitivním výběrem. Protože modřín nedostatečně kryje půdu, je žádoucí držet dřeviny, které by vytvořily bohatou spodní etáž, popřípadě je doplnit podsadbou. V 7. LVS je potřebné udržet alespoň 30 % příměs břízy, nebo ještě lépe jeřábu. V 6. LVS a níže je žádoucí vytvoření spodního patra podsadbou buku. Vzhledem k různému způsobu založení porostů, jejich rozdílnému vývoji, hustotě, rozdílnosti směsí dřevin a jejich vzájemných vztahů je nutno k vlastnímu výchovnému zásahu, zejména ve složitějších směsích, přistupovat individuálně případ od případu.
Modřínové porosty geneticky kvalitní, plnící všechny funkce lesa včetně funkce produkční
Výchova těchto porostů je zaměřena na udržení a zlepšení mimoprodukčních funkcí a rovněž na zvýšení kvality produkce. Počátek výchovy → výška 2 – 3 m, věk 7 – 10 let - výchovné zásahy úrovňové s negativním výběrem + rozčlenění porostu (šetří se přimíšené dřeviny)
Další zásah → výška 5 – 7 m, ve věku přibližně 15 let - opět úrovňový zásah ovšem s kladným výběrem. Porosty lze již od II. věkové třídy podsazovat bukem, popřípadě jedlí. Pěstební opatření směřují k vytvoření smíšených porostů s modřínem v nadúrovni a s BK, JD a SMZ v úrovni a podúrovni.
Modřínové porosty, plnící pouze funkce mimoprodukční
Většinou na stanovištích pro modřín nevhodných. Pěstebním cílem je zde zachování a prohloubení ekologických funkcí a zvýšení stability porostů vůči abiotickým škodlivým činitelům a imisím. Po rozčlenění rozsáhlejších porostů → výchova negativním výběrem v úrovni, při němž se odstraní nejvíce poškozené stromy. Mezery se doplňují SMZ, BŘ, OL, popř. JŘ. Pěstební zásahy směřují k vytvoření smíšeného porostu s co nejvyšším ekologickým účinkem. Další úrovňové výchovné zásahy s pozitivním výběrem se opakují v 5 – 10 letých intervalech a jsou zaměřeny na podporu individuálně nejtolerantnějších a vitálních jedinců v porostní směsi.
VošL Trutnov PĚSTOVÁNÍ LESŮ Jan Leugner VÚLHM, v.v.i., VS Opočno
[email protected]
Ročník 3 Přednáška 3
Program: Současná praxe ozeleňování Technologie ozeleňování
Umění tvorby zahrad, parků a skladby krajiny patří k těm oborům lidské činnosti, které se snaží uspořádat vnější svět pro blaho člověka.
Užívá k tomu prvky živé i neživé přírody za přispění děl stavebně-technických i uměleckých.
V rámci navrhovaných výsadbových opatření nesmí dojít k poškození či zmenšení kvality krajinotvorných prvků kulturní krajiny. Těmito krajinotvornými prvky rozumíme především: A – Morfologie terénu, modelace a reliéf terénu B – Vegetace, stromy, keře, rozptýlená zeleň, živé ploty, stromořadí lesní porosty, pole, louky, okrasné a komponované výsadby C – Přírodní systémy, geologické a hydrologické prvky, přírodní společenstva, místní klimatické podmínky D – Liniové prvky, komunikace, silnice, cesty, stezky E – Vodní prvky F - Drobná architektura v krajině G – Prostorové a urbanizované uspořádání krajiny, prostorová scéna, výhledy, průhledy, krajinné prostory
Metodické principy při navrhování a realizaci výsadeb v rámci krajinotvorných programů: 1. Musí být respektováno měřítko, prostorové uspořádání daného území (panoramatické pohledy, historický charakter a struktura krajinotvorných prvků) 2. Zásahy do krajiny, jako například teréní úpravy při budování infrastruktury musí být v souladu s historickým charakterem krajiny. 3. Musí být stanoven způsob výsadeb a obhospodařování pozemků tak aby nedošlo k náhlým a nevratným změnám v prostorových kulisách. 4. Veškeré zásahy, úpravy a opatření je možné provádět jen na základě zpracovaného regulativu. 5. Obnova či rekonstrukce již zaniklých výsadeb proběhne za použití především původních zjištěných druhů a kultivarů dřevin
Zpracování analytických materiálů příslušných regulativů pro zvláště cenná území: 1. Zpracovat inventarizaci území 2. Provést detailní historický průzkum 3. Provést analýzu letokruhů před odstraněním a výměny výsadby Při výsadbách nesmí docházet k následujícím chybám: 1. 2. 3. 4. 5.
Realizovat výsadby bez důkladné analýzy Realizovat výsadby bez potřebné dokumentace Nesmí být zničeny stávající prvky Nesmí dojít k realizaci výsadby v rozporu s měřítkem krajiny Musí být používány původní druhy dřevin
Technologie výroby okrasných rostlin 1. Generativní způsob 2. Vegetativní způsoby -hřížení - dělení - řízkování - roubování - in-vitro technologie
Generativní způsob: -Výsev osiva do substrátu, následné školkování popř. dopěstování v kontejnerech -Výsev přímo do obalů a sadbovačů
Vegetativní způsoby rozmnožování Hřížení – běžné u smrku Dělení - Půdokryvné rostliny Řízkování – jarní - letní - podzimní (zimní) Roubování
Jakostní ukazatele školkařských výpěstků Všeobecné ukazovatele Dřeviny, které jsou uváděny do oběhu musí splňovat příslušné normy ( ČSN 464902-1 Výpěstky okrasných dřevin, ČSN 482113 Sadební materiál lesních dřevin)
Příloha č.2 k vyhlášce č. 29/2004 Sb.
– Parametry výsadbyschopného sadebního materiálu obvyklé obchodní jakosti Semenáčky
Číselný znak Rozpětí výšky nadzemní části (cm)
Sazenice
Poloodrostky
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
10-14
15-25
26-50
51-80
15-25
26-35
36-50
51-70
51-80
81-120
Tloušť- Max. ka a) věk b)
Tloušť Max. ka a) věk b)
Tloušť- Max. ka a) věk
Tloušť- Max. ka a) věkb)
Tloušťka a)
Max. věk
Tlouš ť-ka a)
Max. věk
Tloušť Max. -ka a) věk
Tloušťka a)
Max. věk
Tloušťka a)
Max věk b)
Tloušť -ka a)
Max. věk b)
borovice černá (BOC)
3
2
-
-
-
-
-
-
borovice kleč (KOS)
-
-
-
-
-
-
-
-
borovice lesní (BO)
3
2
4
2
-
-
-
-
4
3
douglaska tisolistá (DG)
-
-
3 c)
2
-
-
-
-
-
jedle bělokorá (JD)
-
-
-
-
-
-
-
-
jedle obrovská (JDO)
-
-
-
-
-
-
-
modřín opadavý (MD)
-
-
3
1
4
2
smrk ztepilý (SM)
-
-
4 c)
2
-
buk, duby, habr (BK, DB, HB)
-
-
-
-
5 d)
lípy (LP)
-
-
-
-
6
javory, jasany, jilmy (JV, JS, JLM)
-
-
-
-
olše, břízy, jeřáb (OL, BR, JR)
-
-
-
-
a)
3
6
4
8
4
-
-
5
-
-
-
-
-
-
5
3
6
3
7
4
-
-
-
4
3
5
3
7
4
-
-
5
5
6
6
7
6
8
7
-
-
-
-
-
6
4
7
5
8
5
-
-
-
-
-
-
4
3
5
3
6
4
7
4
8
5
-
-
-
-
-
5
5
6
5
7
5
8
5
10
5
2
-
-
4
2
5
4
6
4
7
4
9
5
11
6
2
-
-
-
-
7
3
8
4
9
4
10
5
11
6
4
2
-
-
4
2
5
4
6
4
7
4
9
5
10
6
3
2
4
3
-
-
4
2
5
3
6
3
7
3
10
4
nejmenší tloušťka kořenového krčku v mm
b
) při pěstování sadebního materiálu z 8. a 9. lesního vegetačního stupně lze zvýšit maximální věk o 1 rok
c)
pouze krytokořenné semenáčky
d)
při výšce nadzemní části do 35 cm se připouští tloušťka kořenového krčku 4 mm
4
2
5
b)
4
Dřevina
Tabulka 2 Parametry kořenového systému u výsadbyschopného standardního sadebního materiálu
SM
Sadební materiál
sazenice poloodrostky
BO
semenáčky sazenice
MD
poloodrosky semenáčky sazenice poloodrostky
POZNÁMKY
JD
sazenice
DG
poloodrostky sazenice
1
poloodrostky DB,BK semenáčky
2
JV, JS sazenice
jemné kořeny jsou kořeny slabší než 1mm
u sazenic a poloodrostků délka kůlového kořene plus délka pozitivně geotropicky rostoucích panoh
poloodrostky
Minimální poměr Minimální podíl Délka Výška objemu kořenového objemu jemných kůlového nadzemní systému k objemu kořenů v objemu kořene2 celého koř. nadzemní části části (cm) systému1 (%) (KS:NČ) (cm)
26-35 36-50 51-80 81-120 10-14 15-25 15-35 36-50 51-80 15-25 26-50 26-50 51-80 81-120 15-35 36-50 51-80 26-35 36-50 51-80 26-35 36-50 15-35 36-50 51-80 81-120
1:2 1:3 1:4 1:5 1:4 1:4 1:3 1:5 1:5 1:2 1:3 1:2 1:3 1:4 1:2 1:3 1:5 1:2 1:3 1:4 1:1 1:2 2:1 1:1 1:1 1:2
50 30 30 20 40 20 40 20 20 40 20 30 30 20 25 20 20 50 30 30 10 5 30 25 30 15
10-14 15-20 15-20 15-20 15-20 10-14 15-20 15-20 15-20 26-34 15-20 15-20 15-20 15-20 15-20 15-20 15-20 15-20 15-20 15-20 15-20 26-34
Příloha č. 5 k vyhlášce č. 29/2004 Sb. Nepřípustné vady sadebního materiálu
Vady bránící tomu, aby byly rostliny Abies považovány za odpovídající obvyklé Picea obchodní jakosti a) mladé rostliny s nezaceleným poraněním + 1 ) b) Deformace kmínku (silné zakřivení) 2) + c) Sadební materiál s více kmínky2) d) Kmínek s několika terminálními výhony (výhony s více terminály) 2) e) Kmínek a větve nedostatečně vyzrálé
Kritéria musí být posuzována vzhledem k danému druhu lesní dřeviny a vzhledem ke vhodnosti sadebního materiálu pro účely zalesňování. Pozn.: + vyřazuje rostlinu z obvyklé obchodní jakosti.
+ + +3)
Larix
+
Pinus
+
Pseutvrdé měkké Populus dotsuga listná-če listná-če sp. +
+
+
+ + +
+ + +3)
+
+ +
+
+
+ + +4)
f) Kmínek bez zdravého terminálního +3) +3) +3) +3) pupene g) chybějící nebo nedostatečné větvení + + h) silné, životnost snižující poškození jehlic + + + nejmladšího ročníku i) poškozený kořenový krček6) + + + + + + +5) 6 j) poškozený kořen ) + + + + + + +5) k) Hlavní kořen silně deformovaný2) + + + + + + l) chybějící nebo silně poškozené2) jemné + + + + +7) + kořeny m Sadební materiál vykazující vážné + + + + + + + ) poškození škodlivými organismy + + + + + + + n) fyziologické poškození v důsledku vyschnutí, přehřátí, výskytu plísní apod. 2 ) 1 ) S výjimkou řezných ran po odstranění nadbytečných výhonů nebo dvojitých vrcholů, poranění větví a ran způsobených při odběru řízků )2 Detailní popis viz platná ČSN 48 2115 (vztahuje se k výsadbyschopnému sadebnímu materiálu) )3 Pokud nebyly rostliny odebírány ze školky během vegetačního období )4 S výjimkou klonů Populus deltoides angulata a balzámových topolů a jejich hybridů )5 S výjimkou sazenic topolů a stromových vrb zastřižených ve školce 6 ) S výjimkou prýtových řízků )7 S výjimkou Quercus rubra L.
Jakostní ukazovatele listnatých okrasných dřevin: 1. Keře – lehké opadavé – prostokořenné – musí mít nejméně 2 výhony třídí se podle výšky a počtu výhonů Použití výsadba ve volné krajině, součást protierozních opatření v břehových porostech 2. Standardní keře opadavé v kontejnerech 3. Špičáky a keřové tvary stromů Špičáky - stromky bez koruny jednou přesazené (lehké špičáky) od velikosti 125-150 cm dvakrát přesazované Použití v plošných liniových i skupinových výsadbách, izolační pásy podél vodotečí Keřové tvary stromů – vícekmenné stromy s kmeny založenými 50 – 250 cm od země
4. Pyramidy Stromy pyramidálním vzrůstem nebo záměrně pěstovaným obrostem 5. Vysokokmeny Stromy s kmenem a korunou (dvakrát nebo třikrát přesazované)
U listnatých dřevin se před výsadbou i po výsadbě provádí řez,a je podmínkou pro splnění požadavků na korunu listnatých které jsou: 1. Pravidelně stavěná podle růstových vlastností druhu 2. Odpovídá tloušťkou kmene 3. Druhově specificky rovné prodloužení kmene 4. Další vyvětvování je možné 5. Žádné přeslenité větvení, žádné vidlice 6. Terminální výhon jakožto prodloužení kmene se při přesazování zásadně nezkracuje nebo jen výjimečně zastřihuje do jednoletého dřeva 7. Tvarovací řez se provádí nejpozději v předposledním vegetačním období
Zakládání dřevin v krajině 1. Příprava stanoviště 2. Doba výsadby 3. Hloubení jamek 4. Manipulace se sazenicemi 5. Předvýsadbový řez 6. Zálivka 7. Kotvení 8. Ochrana proti zvěři 9. Ochrana proti buřeni
Zvláštní způsoby zakládání zeleně: 1. Výsev semen 2. Píchání řízků dřevin 3. Pokládka proutí
Pěstování dřevin v krajině 1. Období výchovy (3-10 (15) let) – ochrana tvorba kvalitního habitu 2. Období dospívání a dospělosti – průklest, tvarování, ochrana 3. Období stárnutí a stáří – pěstební péči směřujeme k obnově kondice stromu
VošL Trutnov PĚSTOVÁNÍ LESŮ Jiří Novák VÚLHM, v.v.i., VS Opočno
[email protected]
Program: Porosty náhradních dřevin (PND) - funkce
Ročník 3 Přednáška 4
Porosty náhradních dřevin (PND) vznikly v sedmdesátých a osmdesátých letech v imisemi silně poškozené oblasti Krušných a Jizerských hor, na lokalitách, kde nebylo možné nahradit rozpadající se převážně smrkové monokultury vhodnými dřevinami cílovými (POLENO 1994, SLODIČÁK 1999, MZLU LDF 2001 aj.). Cílem zakládání PND bylo zachování kontinuity lesních porostů, plnících alespoň nejdůležitější ekologické funkce v dané oblasti (funkce půdoochranné a vodohospodářské). Vzhledem k předpokládané nižší stabilitě a omezenému plnění produkčních i mimoprodukčních funkcí (v porovnání se dřevinami cílovými) nebyly PND již od počátku považovány za definitivní řešení nastalé situace, ale za přípravnou fázi pro založení stabilních lesních ekosystémů, druhově odpovídajících aktuálním růstovým podmínkám při respektování původní dřevinné skladby (KUBELKA ET AL. 1992, MAUER, TESAŘ 2005).
PND by proto měly vytvořit i příznivější růstové poměry pro postupnou obnovu lesa cílovými, hospodářsky i ekologicky vhodnějšími dřevinami. Přeměny PND jsou však vzhledem k jejich věkové struktuře, relativně velké výměře, nestejné kvalitě a zejména vzhledem k velmi složitým imisním a ekologickým poměrům problémem dlouhodobým. Až do fáze přeměn je však nutno PND stabilizovat a zachovat jejich funkčnost (SLODIČÁK ET AL. 2000). Jako náhradní dřeviny pro obnovu lesních porostů byly vybrány lesní dřeviny potenciálně schopné růst na stanovištích silně narušených lidskou činností a to hlavně znečištěním prostředí a odlesněním rozsáhlých ploch, protože zde nebyl předpoklad úspěšné obnovy porostů dřevinami podle původního lesního hospodářského plánu. Byly zde sázeny jak domácí dřeviny s pionýrskou růstovou strategií, tak i dřeviny introdukované, hlavně neopadavé jehličnany. Od porostů listnatých dřevin byl očekáván příznivý vliv na půdu a rychlé zalesnění volných ploch, jehličnany měly do určité míry nahradit ztráty na dřevní produkci a lépe zabezpečovat některé funkce mimoprodukční (MATERNA 1978).
Dřeviny PND Dřevina BR SMX MD JR BO OL JV TP VR
Lat. název
Betula sp. Picea introd. Larix decidua Sorbus aucuparia Pinus sp. Alnus sp. Acer sp. Populus sp. Salix sp.
Termín náhradní dřevina Náhradní dřevina je dřevina introdukovaná či dřevina domácí, pokud je její podíl v porostní skladbě vyšší než požadovaný pro zajištění cílové druhové skladby. Termín náhradní dřevina vznikl z důvodu praktické potřeby v době, ve které se hledala náhrada za imisemi ohrožené dřeviny cílové. Náhradními dřevinami byly tedy dřeviny, které se vysazovaly náhradou za smrk a byly jednorázově použity k zalesnění imisních kalamitních holin. Předpokládala se u nich zvýšená odolnost vůči imisím i nepříznivým klimatickým podmínkám velkých odlesněných ploch. PND mají v daných podmínkách výrazně nižší produkci, nebo zužitkovatelnost, než dřeviny cílové (hospodářské) skladby, nebo dřeviny přirozené skladby. Zpravidla také hůře plní ekologické funkce, jsou však jako mezičlánek nezastupitelné. Nutno zdůraznit, že termín „náhradní dřevina“ je dán funkčním uplatněním (dočasným), nikoliv druhem dřeviny. I dřevina vysazená jako náhradní, může mít své využití v cílové druhové skladbě a může být považována za cílovou. Naopak, (pro vyšší podíl v porostní skladbě než požadovaný) může být náhradní dřevinou i smrk ztepilý.
Vliv jednotlivých ND pro zlepšení půdního a růstového prostředí Meliorační účinky porostů náhradních dřevin (Slodičák et al. 2007) Pro souhrnné zhodnocení melioračních účinků všech deseti studovaných dřevin byla orientačně použita klasifikační metoda, při které bylo hodnoceno osm základních charakteristik (pH v H2O, pH v KCl, celková sorpční kapacita, stupeň sorpční nasycenosti a přístupné živiny – fosfor, draslík, vápník, hořčík) Testované dřeviny byly zařazeny do pěti následujících skupin: I. II. III. IV. V.
Dřeviny s velmi dobrými melioračními účinky: osika + buk, jíva. Dřeviny s dobrými melioračními účinky: buk. Dřeviny s uspokojivými melioračními účinky: bříza. Dřeviny bez melioračních účinků: borovice lesní, dub červený. Dřeviny zhoršující svým opadem kvalitu humusu: sm (ztepilý, pichlavý, omorika), vejmutovka.
Smrk pichlavý má podstatně nižší funkční potenciál ve srovnání s břízou i s ostatními využitelnými dřevinami (PODRÁZSKÝ 1997, ULBRICHOVÁ ET AL. 2004). Půdoochranný potenciál je u SMP zanedbatelný a půdotvorný proces dokonce negativní, protože smrk pichlavý se vyznačuje degradujícím vlivem na lesní půdy. Z hlediska vlivu na půdní prostředí jsou proto za vhodné považovány bříza, olše a jeřáb. Půdotvorné schopnosti jeřábu jsou však podstatně nižší než u břízy (ULBRICHOVÁ, PODRÁZSKÝ 2002). Pozitivní vliv olše zelené na svrchní vrstvy půdy (PODRÁZSKÝ, ULBRICHOVÁ 2003, BALCAR 2005). Byl zjištěn značný potenciál lesních dřevin při obnově holorganických vrstev na zalesněných zemědělských a buldozerovou přípravou devastovaných lokalitách východního Krušnohoří (PODRÁZSKÝ, REMEŠ 2006). Jako vhodné byly potvrzeny olše šedá a bříza bradavičnatá, jako méně účinné smrk ztepilý a modřín opadavý a nejméně vhodným se jevil smrk pichlavý.
Tvorba růstového prostředí Odstraněním dospělých porostů v imisních oblastech se výrazně změnily mikro- a mezoklimatické podmínky jednotlivých oblastí, které přímo ovlivňují i schopnost přirozené regenerace lesních společenstev na těchto lokalitách. Bylo zjištěno, že náhradní porosty mohou snížit nebezpečí výskytu kritických minimálních teplot, což má značný význam zejména pro jejich použití jako krycích dřevin pro obnovu buku. Výsledky šetření v PND (FOJT 1981, 1984, 1988) ukazují, že odrostlejší porosty jeřábu a břízy již plní mimoprodukční funkce - příznivě ovlivňují některé bioklimatické faktory. Například sněhová pokrývka v nich leží o 1 - 2 týdny déle než na volné ploše, o 3 - 6 týdnů mají kratší dobu s promrzlou půdou a půda nepromrzá tak hluboko. Obě dřeviny tlumí rychlost větru a odvívání sněhu. Porost břízy snižuje rychlost větru v průměru o 24 %, porost jeřábu o 11 %. Intercepce kapalných srážek při plném olistění břízy činí 29 %, u jeřábu 21 % množství z volné plochy.
Využití PND jako ekologického krytu pro výsadbu cílových dřevin citlivých k mikroklimatickým stresům (BALCAR, KACÁLEK 2003, 2006, BALCAR ET AL. 2004, SLODIČÁK ET AL. 2005): • Ve vyšších polohách území (CHS 02, 71, 73) vystavených klimatickým stresům se blízkost jedinců stávajícího porostu na vývoji (růstu a zdravotnímu stavu) dosazovaných bukových sazenic projevila jednoznačně pozitivně. • Vyšší účinnost ekologického krytí vykazoval smrk pichlavý než dřeviny opadavé - bříza bělokorá a jeřáb ptačí. Avšak i tyto dřeviny měly pozitivní vliv, pokud se buk vysazoval do jejich zapojených skupin. Ukázalo se, že pro úspěšný vývoj bukových kultur je ekologický kryt existujícím porostem náhradních dřevin prospěšný a zřejmě pro počáteční odrůstání nezbytný. • Ekologický kryt spočíval v tlumení teplotních extrémů, přezáření a snížení rychlosti vzdušného proudění. Sazenice vysazené k severní části korun SMP měly lepší prosperitu, tj. nižší mortalitu a větší výškové přírůsty než sazenice vysazené z jižní strany. • V nižších polohách území (CHS 53) neměla blízkost jedinců stávajícího porostu vliv na vývoj bukových sazenic v prvních letech po výsadbě, později se projevilanegativně zpomalením růstu. Ekologický kryt zde nebyl potřebný, naopak zástin, projevující se sníženým přístupem světla, byl limitujícím růstovým faktorem mikroklimatu.
Ročník 3 Přednáška 5
Program:
Obnova porostů pod vlivem imisí
VošL Trutnov PĚSTOVÁNÍ LESŮ Dušan Kacálek VÚLHM, v.v.i., VS Opočno
[email protected]
Obnova porostů pod vlivem imisí Zákon č. 289/1995 Sb. O lesích § 10 Lesy pod vlivem imisí (1) Lesy pod vlivem imisí se zařazují do čtyř pásem ohrožení. Pásma ohrožení stanoví ministerstvo právním předpisem (Vyhláška č. 78/1996 Sb.). (2) Na lesy hospodářské pod vlivem imisí, zařazené do dvou nejvyšších pásem ohrožení, se vztahuje osvobození od daně z nemovitostí stejně jako na lesy uvedené v § 7 a 8. Pásmo ohrožení je území s obdobnou dynamikou zhoršování zdravotního stavu lesních porostů charakterizovaného stupněm poškození lesních porostů. Stupeň poškození lesního porostu je určen podílem středně a silně poškozených stromů z celkového počtu stromů v lesním porostu.
Pásma podle poškození smrkových porostů A – výrazné imisní zatížení - zhoršení o jeden stupeň během 5 let; B – výrazné imisní zatížení - zhoršení o jeden stupeň během 6 – 10 let; C – zhoršení o jeden stupeň během 11 – 15 let; D – nižší imisní zatížení - zhoršení o jeden stupeň během 16 – 20 let. Pokud v okruhu 2 km nejsou smrkové porosty, zařazuje se porost do následujících pásem ohrožení: Pásma podle poškození borových a listnatých porostů A – výrazné imisní zatížení - ročně odumře více než 20 % původního počtu stromů v dospělých porostech; B – výrazné imisní zatížení – ročně odumře 10 – 20 % v borových a 5 – 20 % v listnatých dospělých porostech z původního počtu; C – ročně odumře 2 – 10 % v borových a 2 – 5 % v listnatých dospělých porostech z původního počtu; D – ročně odumře do 2 % jedinců v borových a listnatých porostech z původního počtu stromů.
Co jsou imise? V našich podmínkách se jedná látky (zejména plyny) v atmosféře pocházející z antropogenních spalovacích procesů (oxidy síry, dusíku, fluor, uhlovodíky). Tyto látky působí negativně přímo na organismy nebo na jejich životní prostředí. V případě lesních porostů byla jedním z nejkritičtějších období osmdesátá léta 20. století. V minulosti zejména oxid siřičitý způsoboval odumírání rozsáhlých, zejména horských smrkových lesů. V horských polohách působil značné škody vzhledem k souběhu s drsnějšími klimatickými a stanovištními podmínkami, které znesnadňovaly obnovu poškozených lesů.
V závislosti na koncentracích cizorodých látek, dlouhodobosti působení a synergismu s dalšími vlivy může docházet buď k akutním nebo chronickým projevům poškození lesních porostů imisemi. Vzhledem k prokazatelnému poklesu zatížení oxidy síry jsou dnes akutní příznaky poměrně vzácné. Převládá chronické zatížení porostů v důsledku přetrvávajících depozic oxidů síry a dusíku. To ovšem neznamená, že by nebezpečí bylo již zažehnáno!!! Po výrazném snížení koncentrací oxidu siřičitého představují depozice antropogenních látek pravděpodobně největší riziko pro zdravotní stav lesních ekosystémů např. v Krušných horách (Slodičák et al. 2007). Je tomu tak z několika důvodů: • Na rozdíl od znečištěného ovzduší, které působí přímo na dřeviny se vliv kyselých depozic v půdě kumuluje. • Úroveň depozic závisí mj. na úhrnech srážek – nejvyšší zatížení je tak ve vyšších nadmořských výškách, kde jsou zároveň přirozeně chudé a k okyselování citlivé půdy. • Pod lesními porosty je depozice látek vyšší než na volné ploše, protože v nich dochází k zachytávání látek v korunové vrstvě. Tento efekt se bude s odrůstáním porostů na bývalých imisních holinách zvyšovat. Celkově lze tedy předpokládat relativní nárůst zatížení lesních půd. • V současné době začíná převládat depozice dusíku nad depozicí síry. To do jisté míry podporuje růst dřevin a zvyšuje tak tlak na půdu a nerovnováhu ve výživě porostů.
Vývoj emisí SO2 v SV Čechách a úrovně exhalačních těžeb v Krušných horách (Slodičák et al. 2007)
V současnosti limitní hodnota průměrné koncentrace oxidu siřičitého v západním Krušnohoří z hlediska ohrožení vegetace - 20µg.m-3 za zimní období, zde není překračována. Přesto do budoucna nelze zcela vyloučit nárůst aktuálních koncentrací za nepříznivých meteorologických podmínek, který by mohl vést k lokálnímu poškození lesních porostů. Ve východním Krušnohoří je sice také nepravděpodobný vznik rozsáhlých přímých poškození způsobených touto škodlivinou, chronické ovlivňování vitality dřevin zde však nelze zcela vyloučit. Na zdravotním stavu porostů v Krušných horách se bude velmi pravděpodobně negativně projevovat vliv ozonu. K výskytu viditelných škod bude zřejmě docházet nepravidelně a spíše na listnatých dřevinách, negativně však bude ovlivněna odolnost proti dalším abiotickým i biotickým stresovým faktorům. Vliv ozonu by se mohl negativně projevit i na produkci porostů. Nejvýznamnějším faktorem ovlivňujícím dlouhodobě zdravotní stav lesních porostů zůstává úroveň depozic. Z výsledků překročení kritických dávek pro kyselou depozici vyplývá, že na 87 až 90 % území PLO Krušných hor pokračuje acidifikace jehličnatých porostů, která je vyvolána v průměru z 36 % antropogenními emisemi SO2 a NOx ze zahraničí a z 54 % antropogenními emisemi z území České republiky. Z výsledků překročení kritických dávek pro depozici dusíku vyplývá, že na 96 % území PLO Krušné hory probíhají procesy eutrofizace smrkových porostů. Projevy překročení kritických zátěží se nemusí projevovat akutním poškozením porostům. Jde o překročení míry zátěže, která je dlouhodobě udržitelná z hlediska vlastností lesní půdy. Přesto je nutné sledovat chemické složení a míru narušení půdního prostředí. Zejména v období největšího nároku porostů na živiny ve věku 40 - 60 let může dojít k prudkému zhoršení zdravotního stavu porostů. Těmto situacím je nutno předcházet vhodnými postupy biologické a chemické meliorace (vápnění).
Porosty náhradních dřevin V důsledku vysoké zátěže znečištěním ovzduší a působením komplexu dalších stresů abiotického i biotického původu (sucho, sníh, hmyz aj.) došlo k silnému poškození až odumírání lesních porostů, většinou smrkových monokultur. Na nově vzniklých kalamitních holinách s nepříznivými růstovými podmínkami (drsné mikroklima, znečištění ovzduší, degradace půdy) byly jako „náhradní“ vysazovány (i vysévány) dřeviny s předpokládanou vyšší tolerancí k aktuálním stresům prostředí a schopností tvořit lesní porosty. Byly zde použity jak domácí dřeviny s pionýrskou růstovou strategií (jeřáb, bříza, olše, modřín, vrba aj.), tak i dřeviny introdukované, hlavně neopadavé jehličnany (smrk pichlavý, smrk omorika, kleč horská, borovice blatka, borovice pokroucená aj.). Největší rozlohy PND jsou v Krušných horách (zhruba 36 tis. ha), dále pak v Jizerských horách, kde jejich rozloha činí ca 5 tis ha.
Cílem zakládání PND bylo zachování kontinuity lesních porostů, plnících alespoň nejdůležitější ekologické funkce - především funkce půdoochranné a vodohospodářské. Od porostů listnatých dřevin byl očekáván příznivý vliv na půdu a rychlé zalesnění volných ploch, jehličnany měly do určité míry nahradit ztráty na dřevní produkci a lépe zabezpečovat některé funkce mimoprodukční, což bylo později doloženo i výsledky experimentálních šetření. Vzhledem k předpokládané nižší stabilitě a horšímu plnění produkčních i mimoprodukčních funkcí v porovnání se dřevinami cílovými nebyly PND již od počátku považovány za definitivní řešení nastalé situace, ale za přípravnou fázi pro založení stabilních lesních ekosystémů, druhově odpovídajících aktuálním růstovým podmínkám při využití původní dřevinné skladby.
VošL Trutnov PĚSTOVÁNÍ LESŮ Dušan kacálek VÚLHM, v.v.i., VS Opočno
[email protected]
Program: Přeměny PND
Ročník 3 Přednáška 6
Porosty náhradních dřevin – přeměny Zákon o lesích, § 46, odst. 1, písm. e: Opatření k obnově porostů s nevhodnou nebo náhradní dřevinnou skladbou (rekonstrukce nebo přeměna porostu). Přeměny jsou pěstební opatření, při kterých jsou lesní porosty měněny tak, aby svými parametry (druhovou skladbou, prostorovou a věkovou strukturou) lépe odpovídaly požadavkům na ně kladeným (plnění produkčních i mimoprodukčních funkcí). Většinou jde o změnu druhové skladby umělou (případně přirozenou) obnovou. K cílové druhové skladbě odpovídající plnění požadovaných funkcí v daných růstových podmínkách dochází buď přímým zaváděním dřevin požadovaných pro optimální druhovou skladbu, nebo volbou přechodné či biomeliorační druhové skladby, mající za cíl usnadnění přeměn z technického, ekonomického případně biologického hlediska (revitalizace a stabilizace narušených ekotopů). Při přeměnách porostů nevhodné druhové skladby se jedná v podstatné míře o porosty náhradních dřevin (dále PND), které vznikly během sedmdesátých a osmdesátých let v imisemi silně poškozovaných horských a podhorských oblastech.
Kategorizace porostů náhradních dřevin (PND) a důvody pro jejich přeměny Důvodem k přeměnám PND je nedostatečné plnění požadovaných produkčních i mimoprodukčních funkcí. V extrémních případech nastává v důsledku nevhodné druhové skladby i degradace stanoviště (eroze, zhoršení půdních podmínek, zamokření, vznik mikroklimaticky extrémních holin). Porosty nejsou stabilní, lze u nich očekávat zhoršení zdravotního stavu, rozpad a ztrátu funkčnosti. Kategorizace PND a jejich směsí s dřevinami cílovými je podkladem pro stanovení stupně naléhavosti přeměn, které by měly být brány v úvahu při časovém rozvržení pěstebních postupů, které přeměny zahrnují. Hlavním kritériem pro kategorizaci je plnění požadovaných funkcí lesních porostů. (Například požadavky na funkčnost porostů v nejvíce zastoupených cílových hospodářských souborech v přírodní lesní oblasti dále PLO - Krušné hory) Podle plnění požadovaných funkcí a lesopěstebních možností přeměn druhové skladby na cílovou je navrhováno třídění PND do následujících kategorií:
1. Porosty plnící požadované a porostotvorné funkce včetně funkce dřevoprodukční - porosty se zastoupením náhradních dřevin (ND) do 30 %, u kterých lze předpokládat vytvoření cílového porostního typu standardními pěstebními metodami (běžná výchova zaměřená na podporu kvalitních jedinců). 2. Porosty ND, které plní požadované a porostotvorné funkce, ale neplní funkci dřevoprodukční. Pro vytvoření cílového porostního typu vyžadují regeneraci půdních podmínek (např. porosty na stanovištích degradovaných buldozerovou přípravou, vyžadujících půdní úpravy – rozhrnutí valů a meliorační opatření). 3. Porosty ND, které plní požadované a porostotvorné funkce, ale neplní funkci dřevoprodukční nebo ji plní jen částečně. Pro vytvoření cílového porostního typu úprava půdních podmínek není nutná. 4. Porosty ND, které požadované funkce dostatečně neplní, často porosty silně poškozené s očekávanou nestabilitou i v budoucnosti (např. BR). 5. Porosty ND plnící dostatečně požadované funkce na stanovištích, kde se s dřevoprodukční funkcí nepočítá (lesy ochranné).
Pořadí naléhavosti přeměn Při přeměnách porostů se doporučuje využívat porostního prostředí, které dosavadní porosty vytvořily, pracovat na malých plochách a další plochy přiřazovat až po zajištění nově vysázených. V souvislosti s velkou rozlohou porostů určených k přeměnám a potřebě tvorby různověkých porostů mohou přeměny trvat i několik desítek let. Proto bude nutno při plánování a umisťování prvků přeměn brát v úvahu dvě hlediska. Jednak naléhavost (danou stavem porostu) a za druhé potřebu vytvořit určitou věkovou a prostorovou strukturu cílových porostů do budoucna. Z toho vyplývá, že bude nutno začít umisťovat přeměny i do nižších stupňů naléhavosti. Cílem stanovení pořadí naléhavosti je vyjádření důležitosti přeměn podle různých porostních a stanovištních podmínek jako podklad pro prostorové a časové uspořádání prací při přeměnách. Při stanovení naléhavosti přeměn byla brána v úvahu hlavně tato hlediska: • rizika ohrožení lesa podle současného stavu (nevratného narušení ekosystému), • plnění požadovaných funkcí současné i očekávané a kvantita ztrát v případě nedokonalého plnění funkcí (zvláště dřevní produkce) a • možnosti přeměny standardními pěstebními postupy výchovou.
1. pořadí naléhavosti přeměn: Porosty, které svou nestabilitou ohrožují některé významné ekologické funkce. Jsou to především PND v ochranných lesích s důležitou protierozní funkcí, která není plněna z důvodu poškození a výrazného snížení zakmenění současných porostů (kategorie 4). Jedná se hlavně o porosty nepůvodní břízy. 2. pořadí naléhavosti přeměn: Porosty rozpadající se – vzniká povinnost obnovy lesního prostředí i podle legislativy. Ostatní porosty kategorie 4, ve kterých je naléhavá potřeba přeměny v nejbližším decenniu z důvodu aktuálního narušení porostního prostředí. 3. pořadí naléhavosti přeměn: Porosty v poměrně dobrém stavu, které přeměnou druhové skladby z ND na dřeviny cílové budou plnit cenné produkční funkce (příznivá stanoviště 6. lesního vegetačního stupně (LVS) a nižších LVS). Do této skupiny by měly být zahrnuty porosty ND a jejich směsi s cílovými dřevinami (CD) (kategorie 2 a 3), které nelze přeměnit na porosty CD výchovou. Vzhledem k očekávaným vyšším ztrátám na produkci dřeva jsou do 3. pořadí naléhavosti řazeny porosty na stanovištích v CHS 51, 55, 57 s nadprůměrným až průměrným produkčním potenciálem (podle Oblastního plánu rozvoje lesů – OPRL), kde je roční ztráta na produkci podle orientačních kalkulací zpracovaných na fakultě lesnické a dřevařské při ČZU v Praze (Šišák et al. 2006) odhadována na ca 7 až 15 tis. Kč/ha. Při stanovení naléhavosti přeměny by měl být rovněž zvážen aktuální stav porostu, pokud lze od odkladu očekávat vyšší výnos z vytěžené dřevní hmoty, například u modřínových porostů.
4. pořadí naléhavosti přeměn: Porosty ND, které přeměnou na porosty CD budou plnit do určité míry produkční funkce (méně příznivá stanoviště 5. až 8. LVS). Do této skupiny by měly být zahrnuty porosty ND a směsi ND s CD (kategorie 2 a 3), které nelze přeměnit na porosty CD výchovou a není zde očekávána tak vysoká ztráta na produkci dřeva, jako v kategorii předchozí. Jedná se o porosty na stanovištích řazených do CHS 53, 59, 71, 73, 75, 77, 79 s průměrným až podprůměrným produkčním potenciálem (OPRL), kde je roční ztráta na produkci odhadována na ca 3 až 11 tis. Kč/ha (Šišák et al. 2006). Při stanovení naléhavosti přeměny by měl být rovněž zvážen aktuální stav porostu pokud lze od odkladu očekávat vyšší výnos z vytěžené dřevní hmoty, např. u modřínových porostů. 5. pořadí naléhavosti přeměn: Porosty, které požadované porostotvorné funkce plní, u kterých se však neočekává, že by i po přeměně na cílovou druhovou skladbu mohly plnit funkce dřevoprodukční (ochranné lesy na nepříznivých stanovištích). Jsou to porosty kategorie 5 na stanovištích řazených do CHS 01 a 02, ve kterých je produkční potenciál podprůměrný, velmi nízký až nevyužitelný (OPRL). 6. pořadí naléhavosti přeměn: Směsi ND a CD ve kterých lze přeměny dosáhnout výchovou ve prospěch CD. V porostech této skupiny (kategorie 1) by přeměna druhové skladby od náhradních dřevin ke dřevinám cílovým měla proběhnout v rámci standardních pěstebních postupů výchovou.
Doporučení alternativních druhových skladeb při přeměnách Vzhledem k současnému narušení prostředí (znečištění ovzduší včetně kyselých depozic, degradace půdních podmínek), které přechod na cílovou druhovou skladbu (CDS) znesnadňují, jsou při přeměnách porostů navrhovány i nepřímé postupy přes alternativní druhové skladby (DS). Celkem jsou doporučovány tři druhové skladby: Navrhovaná CDS je považována za optimální, ale její dosažení lze na řadě stanovišť očekávat až v delším časovém horizontu (1 – 2 obmýtí). Vzhledem k narušení půdního prostředí a pokračující kyselé depozici bude potřebné na řadě stanovišť po přechodnou dobu docílit biomeliorační DS. Od biomeliorační DS se očekává snížení podkorunových depozic ve srovnání s jehličnatými porosty, a především maximální meliorační efekt. Za současné situace (vysoké stavy zvěře) je možné biomeliorační CDS dosáhnout přímou výsadbou pouze při vysokých nákladech na péči o nové kultury (celoplošná ochrana). Nutnou podmínkou je i zajištění dostatečného množství sadebního materiálu odpovídající kvality (genetický původ). Alternativou přímé cesty k biomelirační DS je výsadba přechodné DS, jejíž výhodou je především nižší potřeba sadebního materiálu požadované kvality a neceloplošná ochrana proti zvěři (na 1 ha dvě 10 – 15 arové oplocenky jako východiska obnovy). Biomeliorační DS je při této alternativě dosaženo až v následné generaci přirozenou obnovou vysoce kvalitních melioračních a zpevňujících dřevin (MZD) a vznikem porostů s optimální (nestejnověkou) porostní strukturou. Od řízkovanců BK použitých při zakládání přechodné DS je, kromě zachování požadovaných genetických vlastností, očekáván i časnější nástup plodnosti, než u sazenic generativního původu.
Postupy při přeměnách Přeměny PND na porosty dřevin cílových (tj. dřevin u kterých se počítá s optimálním plněním funkcí lesa a stabilitou lesních ekosystémů) jsou doporučovány proto, že: a) růstové podmínky se na většině území zlepšily – v průběhu 90. let pokleslo imisní zatížení a stávající PND jsou schopné poskytnout nově zakládaným kulturám cílových dřevin ekologický kryt pro první (kritické) stadium růstu, b) pozitivní vliv stávajících PND na odrůstání nově zakládaných kultur je dočasného charakteru, po překonání optimální výšky (ca 2 až 4 m) se snižuje a kromě toho i zdravotní stav dřevin může vykazovat sestupnou tendenci, někdy i s výraznou dynamikou (např. úhyn březových porostů a defoliace smrku pichlavého). Postupy přeměn podle současného vzrůstu přeměňovaných porostů Při přeměnách lesních porostů v horských oblastech je doporučováno využití příznivého ovlivnění růstového prostředí současnými porosty, a proto zde bývá použito metod prosadeb a podsadeb. Za příznivý vliv stávajících porostů je považováno zvláště tlumení klimatických extrémů a ochrana půdy před erozí, vysychání a zamokření. V závislosti na ekologických nárocích nově vysazovaných dřevin a současném stavu přeměňovaných porostů jsou při prosadbách a podsadbách uplatňovány i clonné a maloplošné holosečné obnovní prvky.
Pěstebně-technologické postupy přeměn PND Předkládané návrhy postupů přeměn počítají výhradně s přeměnami obnovou. Proto jsou při stanovení postupů uvažovány porosty se zastoupením ND zpravidla nad 30 %. Kromě ohledu na významně odlišné ekologické (klimatické) poměry ve vyšších a nižších polohách území zohledňují doporučení dále: a) převládající zastoupení dřevin v přeměňovaných porostech: smrkových a borových exot ve skupinách PND a jejich směsí bříz, jeřábu a modřínu a jejich směsí kleče a blatky b) vysazované dřeviny: • stinných cílových listnáčů (buku, javoru klenu) a jedle bělokoré, • smrku ztepilého, • slunných (pionýrských) listnáčů (jeřáb, bříza, osika, olše, vrby), • kleče horské.
Na základě dosavadních poznatků lze doporučení pro lesnickou praxi shrnout do následujících bodů: • Je třeba podrobněji diferencovat pěstební postupy při přeměnách PND ve vyšších polohách podle území (od 7. LVS výše) a upřesnit technologické postupy při použití cílových listnáčů, smrku ztepilého nebo pionýrských listnáčů a kleče; • Zároveň podrobněji diferencovat pěstební postupy při přeměnách PND podle imisního zatížení a stavu půd. Pro lokality s vyšší zátěží se doporučuje postup k základní (optimální) CDS přes tzv. přechodnou biomeliorační DS, která by po přechodnou dobu stabilizovala nově vznikající lesní ekosystémy a napomohla k regeneraci narušených podmínek prostředí; • Diferencovat postupy kultivace buku, klenu a jedle pro vyšší a nižší polohy zájmového území. Ve vyšších polohách se jejich úspěšné odrůstání neobejde bez ekologického krytí. V nižších polohách (od 6. LVS níže), kde dřeviny stávajících porostů mají větší dynamiku růstu a buk, klen a jedli stíněním spíše omezují, je naopak třeba nové výsadby aplikovat do větších mezer a je možné doporučit i holosečné (skupinové, násečné) obnovní prvky; • I pro přeměny PND jsou navrhovány alternativní DS, a to základní (optimální) pro dané stanoviště, přechodná biomeliorační, mající za cíl regenerovat případně stabilizovat narušené lesní ekosystémy, a přechodná přípravná tj. v daných podmínkách umožňující ekonomicky nejvýhodnější přechod z dosavadního stavu na základní, případně biomeliorační DS; • Podle růstových podmínek lze příměs slunných (pionýrských) listnáčů v přeměňovaných porostech zajistit podporou přirozeného zmlazení; • Snížit normované hektarové počty sazenic buku, klenu a jedle při prosadbách PND ve vyšších SLT (od 7. LVS výše) o 20 – 30 %, v nižších SLT (od 6. LVS níže) o 40 - 50 %. (OPRL doporučuje při přeměnách PND prosadbami snížení hektarového počtu o 25 %).
© Ing. J. Vondra
© Ing. J. Vondra
© Ing. J. Vondra
VošL Trutnov PĚSTOVÁNÍ LESŮ Jiří Novák VÚLHM, v.v.i., VS Opočno
[email protected]
Program: Výchova PND
Ročník 3 Přednáška 7
Výchovu porostů náhradních dřevin je nutné diferencovat podle jejich funkčnosti a hospodářského cíle. Z hlediska plnění funkcí byly PND rozděleny do čtyř kategorií (Slodičák 1999): ¾Porosty geneticky kvalitní, které plní funkce ekologické i produkční, popř. u kterých je předpoklad splnění těchto funkcí v budoucnosti. ¾Porosty zpravidla geneticky nekvalitní, které plní funkce ekologické, avšak neplní a není předpoklad plnění funkce produkční. ¾Porosty, které neplní funkce ekologické ani produkční a u kterých není předpoklad jejich plnění v budoucnosti. ¾Porosty náhradních dřevin, které nemají opodstatnění (menší porostní části v příznivějších imisně ekologických poměrech).
Výchova porostů SMP Výchova porostů SMP se zakládá na poznatku, že se jedná o slunnou dřevinu, která nesnáší zastínění. Při výchozí hustotě ca 2,5 tisíc sazenic na jeden hektar jsou porosty při horní porostní výšce 5 m (věk 15 - 20 let) již značně diferencovány (výčetní tloušťka se pohybuje od 2 do 15 cm). Přes nízkou kvalitu porostů (vrškové zlomy a vývraty, časté je poškození mrazem, poruchy výživy provázené žloutnutím asimilačního aparátu) zakrytí porostní plochy korunovými projekcemi přesahuje 90 %, a proto lze v takových porostech zahájit výchovu a přeměny.
SMP jako náhradní dřevina má nízkou hospodářskou hodnotu a relativně omezené další funkční účinky (zejména vliv na lesní půdu)
S výchovou a přeměnami je potřebné začít v době, kdy porosty dosáhnou maximální očekávané funkční účinnosti spočívající především ve vytvoření příznivějšího mikroklimatu pro vnášení cennějších cílových dřevin.
Optimální doba pro zahájení výchovy - v době zapojování porostů,
tj., na většině stanovišť, v průběhu druhého věkového stupně.
Výchovné zásahy jsou selektivní, podúrovňové s negativním výběrem. V nesmíšených porostech SMP v příznivějších růstových poměrech lze využít i schematického výběru v řadách. Vzniklé mezery se doplňují cílovými dřevinami odpovídajícími stanovišti. Při zásazích se podporují přimíšené cílové dřeviny (SMZ, BK, MD). Další výchovné zásahy se opakují v souladu s potřebami přeměn.
Výchova BR porostů Výchovu březových porostů je nutné zahájit nejpozději ve fázi, kdy dosahují maximálního ekologického účinku, tj. v době zapojování porostů. Kladný efekt výchovy lze očekávat pouze ve fázi „progrese“, která je charakterizovaná nárůstem biomasy porostu. Později, kdy se porost dostane do fáze „regrese“ a postupně se rozpadá (nárůst biomasy je menší, než její odpad), lze výchovné zásahy doporučit pouze jako součást přeměn (v porostech, kde je při obnově reálné použití cílových dřevin) nebo jako součást rekonstrukcí (v porostech, kde se předpokládá dlouhodobější existence PND).
Obecně lze v březových porostech a v porostech, kde bříza převládá, doporučit úrovňové zásahy s pozitivním výběrem. Existují pro to přinejmenším dva velmi dobré důvody: ¾Úrovňové zásahy s pozitivním výběrem minimálně narušují zápoj porostu a tím vytvářejí příznivější růstové poměry pro postupnou obnovu cílovými, hospodářsky i ekologicky vhodnějšími dřevinami, což je hlavním cílem PND. ¾Oproti celoplošným podúrovňovým zásahům s negativním výběrem jsou úrovňové zásahy méně pracné a finančně méně nákladné.
V březových porostech první kategorie, tj. v porostech geneticky kvalitních, které plní funkce ekologické i produkční, popř. u kterých je předpoklad splnění obou funkcí v budoucnosti, je možné v méně exponovaných polohách v závislosti na hospodářském cíli použít také podúrovňové zásahy s negativním výběrem. (Předpokládá se využití produkční funkce a zvýšené náklady na výchovu budou ekonomicky zdůvodnitelné). Lze ho využít také v březových porostech kategorie 4, tj. v porostech v příznivějších imisně ekologických poměrech, kde PND nemají opodstatnění V březových porostech kategorie 2, tj. porostech geneticky nekvalitních, avšak s dostatečnou hustotou stromů, jsou nejvhodnější úrovňové zásahy s pozitivním výběrem. Tento způsob výchovy nejméně narušuje ekologické funkce (vytváření porostního klimatu, akumulace živin v ekosystému, koloběh živin atd.). Produkční funkce se v těchto porostech neuvažuje. V březových porostech kategorie 3, které neplní funkce ekologické ani produkční a u kterých není předpoklad jejich plnění v budoucnosti, se porostní výchova nepředpokládá. Další prořeďování takových porostů či jejich částí by jen dále zhoršilo jejich zbytkové funkční efekty. Tyto PND, mají-li své opodstatnění, je potřebné rekonstruovat s využitím krycího efektu jednotlivých stromů a skupin.
Výchova MD porostů Modřínové porosty lze považovat v 6. LVS za cílové a v 7. LVS za přechod mezi porosty náhradními a cílovými. Nejsou navrhovány do přeměn a rekonstrukcí, proto je třeba jim věnovat náležitou pěstební péči. Modřín potřebuje světlo a vzduch, proto výchova musí být včasná, intenzivní a provedená v hlavní úrovni. V geneticky nekvalitních porostech je při včasném prvním zásahu vhodné uplatnit negativní výběr v úrovni. Pozdější zásahy se provádějí pozitivním výběrem. Protože modřín nedostatečně kryje půdu, je žádoucí držet dřeviny, které by vytvořily bohatou spodní etáž, popřípadě je doplnit podsadbou. V 7. LVS je potřebné udržet alespoň 30 % příměs břízy, nebo ještě lépe jeřábu. V 6. LVS a níže je žádoucí vytvoření spodního patra podsadbou buku. Vzhledem k různému způsobu založení porostů, jejich rozdílnému vývoji, hustotě, rozdílnosti směsí dřevin a jejich vzájemných vztahů je nutno k vlastnímu výchovnému zásahu, zejména ve složitějších směsích, přistupovat individuálně případ od případu.
Modřínové porosty geneticky kvalitní, plnící všechny funkce lesa včetně funkce produkční Výchova těchto porostů je zaměřena na udržení a zlepšení mimoprodukčních funkcí a rovněž na zvýšení kvality produkce. Počátek výchovy → výška 2 – 3 m, věk 7 – 10 let - výchovné zásahy úrovňové s negativním výběrem + rozčlenění porostu (šetří se přimíšené dřeviny) Další zásah → výška 5 – 7 m, ve věku přibližně 15 let - opět úrovňový zásah ovšem s kladným výběrem. Porosty lze již od II. věkové třídy podsazovat bukem, popřípadě jedlí. Pěstební opatření směřují k vytvoření smíšených porostů s modřínem v nadúrovni a s BK, JD a SMZ v úrovni a podúrovni.
Modřínové porosty, plnící pouze funkce mimoprodukční Většinou na stanovištích pro modřín nevhodných. Pěstebním cílem je zde zachování a prohloubení ekologických funkcí a zvýšení stability porostů vůči abiotickým škodlivým činitelům a imisím. Po rozčlenění rozsáhlejších porostů → výchova negativním výběrem v úrovni, při němž se odstraní nejvíce poškozené stromy. Mezery se doplňují SMZ, BŘ, OL, popř. JŘ. Pěstební zásahy směřují k vytvoření smíšeného porostu s co nejvyšším ekologickým účinkem. Další úrovňové výchovné zásahy s pozitivním výběrem se opakují v 5 – 10 letých intervalech a jsou zaměřeny na podporu individuálně nejtolerantnějších a vitálních jedinců v porostní směsi.
Ročník 3 Přednáška 8
Program: 1. Opomíjené domácí a introdukované dřeviny
VošL Trutnov PĚSTOVÁNÍ LESŮ Jan Leugner VÚLHM, v.v.i., VS Opočno
[email protected]
Pseudotsuga menziesii (MIRBEL) Franco - douglaska tisolistá Syn. Pseudotsuga douglasii (Sab.) Carr., Pseudotsuga taxifolia (Lamb.) Britt. Pinaceae Lindl. – borovicovité Původ. Pobřežní oblasti západní části Severní Ameriky – západní okraj USA a jihozápadní část Kanady. Severní hranice dosahuje na ostrově Vacouver - 52°s.š. v Britské Kolumbii, areál dále pokračuje na jih asi 2200 km podél pacifického pobřeží až do Kalifornie (oblast Yosemitského národního parku). Východní hranice rozšíření je ohraničena přibližně hřebeny pohoří Kaskád a Sierra Nevada. Vertikální rozložení 0-2300 m n.m. V Evropě poprvé vysazena v roce 1827, na území ČR v roce 1842 v Chudenicích.
Charakteristika. Vysoký až velmi vysoký strom, v pralesích dorůstá 55-100 m výšky a 1-3 m v průměru. Koruna zprvu kuželovitá, ve stáří zaokrouhlená, nahoře nepravidelně zploštělá. Kmen dlouhý, válcovitý, u starších stromů přirozeně vyvětvený. Borka u mladých jedinců hladká s pryskyřičnými puchýřky, u starých stromů korkovitá, silně rozbrázděná v silné podélné červenohnědé hřebeny, oddělené hlubokými prasklinami. Tloušťka kůry může dosahovat 15-30 i více cm. Letorosty žlutohnědé až hnědé, s roztroušenými krátkými chlupy nebo až lysé. Pupeny lesklé, kaštanově hnědé, jemně pryskyřičnaté, s typickým vřetenovitě zašpičatělým tvarem. Jehlice na větvičkách spirálovitě uspořádané, leskle zelené,15-35 mm dlouhé, na horní straně s podélnou rýhou, vespod se 2 pruhy bělavých průduchových řad. Báze jehlice, na rozdíl od jedlí, je stažena do krátkého řapíku. Rozemnuté jehlice mají velmi příjemnou citrusově balzámovou vůni, vytrvávají na větvích až 5-8 let. Samčí šištice podlouhlé, válcovité, 12-23 mm dlouhé, oranžově žluté, samičí konické, zelené nebo purpurové. Šišky nerozpadavé, hnědé, krátce stopkaté, dole visící, 5-10 cm dlouhé, asi 3 cm široké. Semenné šupiny okrouhlé, celokrajné, asi 2 cm široké. Výrazné zpět neohnuté podpůrné trojcípé šupiny vyčnívají ze šišky. Semena trojhranné, asi 7 mm dlouhé, křídlaté. Kvete v květnu až červnu, šišky dozrávají koncem první vegetační sezóny. Dožívá se 500-1000 let.
Roste v oblastech s přímořským klimatem, s mírnou vlhkou zimou a chladným relativně suchým létem, s malým kolísáním teplot a krátkým mrazivým obdobím. Srážky soustředěny na zimní měsíce. V Kaskádovém pohoří klima o něco drsnější. K zastínění zprvu poměrně tolerantní, v době dospívání na světlo středně náročná. Oblibuje hluboké, hlinité živinami dobře zásobené půdy, propustné a dobře provzdušněné, s pH 5-6. Doprovodní dřeviny na Pacifickém severozápadu jsou Thuja plicata, Tsuga heterophylla, Picea sitchensis, Abies grandis, Abies procera, Quercus garryana, Alnus rubra. V pohoří Sierra Nevada roste hlavně s Abies concolor a Pinus ponderosa, v pobřežní části Kalifornie především s Sequia sempervirens a s Lithocarpus densiflorus. V oblastech s častými katastrofickými požáry vytváří i čisté nesmíšené porosty na úkor ostatních dřevin. Silná borka v dolní části starších kmenů a na hlavních kořenech, a taky schopnost vytvářet adventivní kořeny jsou hlavními faktory, které umožňují douglasce přežít druhy proti ohni hůře vybavené. Bez ohně by v podstatě byla v oblasti přirozeného areálu postupně nahrazena dřevinami tolerantnějšími k zástinu.
Význam v Americe Patří k nejvýznamnějším severoamerickým koniferám, produkující jedno z nejlepších užitkových dříví. Po sekvojích nejvyšší americký druh zvaný „monarchou lesů Pacifického severozápadu“. Státní dřevina Oregonu (USA). Dřevo pryskyřičnaté, velmi kvalitní, s bělí do 5 cm silnou a s jádrem nažloutlým hrubě vláknitým, nebo jemně žilkovaným načervenalým. Využívané pro různé účely, zejména jako stavební a konstrukční, vhodné také na stavbu mostů, na telegrafní tyče a železniční pražce, na okenní rámy, papír a pod. Pěstuje se i na plantážích vánočních stromků s rotací 4-7 let, kvůli dosažení žádaného tvaru je však nutné každoročné zastřihávání pupenů. Původní obyvatelé kromě dřeva, které sloužilo ke stavbě obydlí, jako palivo i k výrobě nářadí, využívali také pryskyřici jako těsnící a spojovací materiál, také však k výrobě mastí podporujících hojení ran. Obzvláště velkou oblibu mělo dřevo douglasky u původních obyvatel oblasti Polynézie, zejména domorodců ostrova Hawai, kteří dováželi plavením douglaskové kmeny a stavěli z nich válečné kanoe. Dřevo také využívali k výrobě harpun, kopí a také užitkových předmětů pro domácnost.
Význam v Evropě Velmi úspěšně introdukovaný taxon do mnoha lesních oblastí mírného pásma. V lesích střední a západní Evropy, včetně ČR je douglaska nejčastěji pěstovanou a nejlépe osvědčenou cizí jehličnatou dřevinou. V ČR na ploše asi 4000 ha (0,2 % rozlohy našich lesů). Současný pravděpodobně nejvyšší strom v Evropě je přes 65 m vysoká douglaska tisolistá rostoucí ve Velké Británii. V Německu je rovněž nejvyšším stromem 60 m vysoká u Ebersbach am Neckar. Své uplatnění našla v Evropě také jako významná soliterní parková dřevina. Rekordmani. Nejvyší : douglaska součastnosti má výšku 100,5 m v E.Fork Brummit Creek v Coos County ve státu Oregon
Abies concolor (Gordon at Glendenning) Hildebr. – jedle ojíněná Pinaceae Lindl.- borovicovité Původ. Západní část Severní Ameriky: hory západní a jihozápadní část USA a severozápadního Mexika.(600-3400m n.m. Do ČR poprvé introdukována v r.1845. Charakteristika. Statný strom, 25-58(61) m vysoký, 0,5-1,65(2,71) m v průměru kmene, s kuželovitou, v dospělosti kopulovitou korunou. Borka světle šedá, v mládí s pryskyřičnými puchýřky, ve stáří podélně rozbrázděná. Letorosty lesklé, žlutavě zelené až olivové , nejdříve s málo výraznými rezatě hnědými chlupy, později olysalé. Starší větve šedozelené až červenohnědé. Zimní pupeny oválné až kulaté, žlutavé až světle hnědé, silně pryskyřičnaté. Jehlice řídce a nepravidelně rozestálé, lehce srpovitě zakřivené, odstálé,4-7 cm dlouhé, 2,5-3 mm široké, na vrcholu tupě přišpičatělé, po obou stranách šedavě modrozelené až šedé, s nevýraznými pruhy vespod (vypadají stejně na obou stranách). Samčí šištice na jednoletých výhonech, válcovité, 12-20 cm dlouhé, s růžově červenými prašníky, samičí šištice asi 3,5 cm dlouhé. Šišky válcovité až eliptické, 7-12 cm dlouhé, 3-3,5 cm široké, zelenavé nebo nafialovělé. Semenné šupiny 2,5-3 cm dlouhé, 3-3,5 cm široké, podpůrné šupiny kratší, ze šišky nevyčnívají. Semena klínovitá asi 8-12 cm dlouhá se skoseným křídlem. Kvete od začátku května do poloviny června, šišky dozrávají od konce září do října.
Roste v oblastech s dlouhou zimou, se srážkami 510-890 mm ročně, hlavně ve vegetačním období. Nejlépe se jí daří na středně hlubokých , bohatých, vlhkých ale dostatečně provzdušněných písčito- až jílovitopísčitých půdách na severní expozici bez ohledu na mateřskou horninu, dovede také vegetovat i na suchých, mělkých nevyvinutých půdách, dokonce i na sterilních skalních substrátech. Dožívá se kolem 300 i víc let. Abies concolor byla v USA až do roku 1962 z hlediska kvality dřevní hmoty považována za nežádoucí druh. Dnes má její dřevo ve své domovině všestranné využití, nejčastěji jako stavební dříví a na překližky. U nás je v sadovnictví nejčastěji používanou introdukovanou jedlí s řadou kultivarů, oceňovanou hlavně pro svou vysokou dekorativnost
Abies nordmanniana (Steven) Spach – jedle kavkazská Pinaceae Lindl. – borovicovité Původ. Severozápadní okraj Malé Asie (Rusko, Arménie, Turecko). Západní část Malého a Velkého Kavkazu, Pontské pohoří. Vertikální rozmezí 400-2200 m n.m. První introdukce v Evropě uváděná z roku 1840, na území ČR poprvé vysazená na Sychrově v r. 1845 (v ČR ji A.M. Svoboda dokládá už z roku 1840). Nazvaná podle ruského botanika finského původu Alexandra D. Nordmanna. Charakteristika. Vysoký strom, dorůstající 30-50 m a 1,5-2(3) m v průměru kmene. Koruna jehlancovitého s velmi pravidelným větvením, u solitér sahající až k zemi. Borka šedá až šedohnědá, u starších jedinců podélně rozbrázděná. Letorosty žlutozelené nebo světle hnědé, krátce tmavě chlupaté. Pupeny vejčité, zašpičatělé, hnědé, kryté slabě kýlnatými šupinami, bez pryskyřice (podobné jako u Abies alba). Jehlice na spodní straně větviček uspořádané hřebenitě, na svrchní straně směřující dopředu, hustě kryjí větvičku. Jsou 20-35 mm dlouhé, 2-2,5 mm široké, na konci zaokrouhlené nebo vykrojené, svrchu tmavě zelené, lesklé, vespod s 2 bílými pruhy. Samčí šištice červené, samičí zelenožluté až načervenalé. Šišky podobné jako u druhu Abies alba, 10-18 cm dlouhé. 3-5 cm široké, válcovité, nezralé zelené, zralé hnědé, hojně pryskyřičnaté. Semenné šupiny klínovité, celokrajné, podpůrné šupiny vyčnívají. Kvete v květnu, šišky dozrávají během října.
Roste převážně v oblastech podnebí oceánického ladění, optimální srážky jsou zde 800-2400 mm, snáší i horské chladné klima vysokých poloh. Toleruje hluboký zástin, dobře však roste i na osluněných plochách. Pod podrostem vydrží v zástinu mimořádně dlouhou dobu. Vyžaduje dostatečnou vláhu, zvláště dostatečnou relativní vlhkost vzduchu. Je citlivá na vysoké letní teploty a silné mrazy. V oblasti původního výskytu se jí nejlépe daří ve vlhkých úzkých soutěskách, na hlubších bohatších půdách s kyselou i zásaditou reakcí Na Kavkaze roste často v nesmíšených porostech, ve smíšených porostech ji doprovází nejčastěji smrk východní Picea orientalis, buk východní Fagus orientalis Pinus sylvestris. Na vlhčích místech roste také s Acer trautvetteri, Carpinus caucasica, Taxus baccata, Tilia caucasica, Rhododendron ponticum, Viburnum opulus, Euonymus latifolius, kolem horní hranice lesa se Sorbus caucasigena, Populus tremula. Dožívá se 500-700 let. Použití. Dřevo jedle kavkazské má v její domovině má vzhledem k vysokým porostním zásobám velký národohospodářský význam. Je méně kvalitní než dřevo tamních jehličnatých dřevin, proto se využívá především jako zdroj vlákniny. V západní Evropě roste velmi dobře, v ČR patří j nejčastěji vysazovaným parkovým dřevinám, cení se především atraktivní, pravidelná a hustá tmavozelená koruna. Pěstuje se hojně na vánoční stromky a poskytuje také ozdobný klest. Poměrně odolná vůči imisím, někdy trpí suchem. Rekordman Největší roste v Rusku na Kavkaze u řeky Mzymta. Dosahuje 78 m výšky a 360 cm v průměru kmene.
Pinus strobus L. – borovice vejmutovka Pinaceae Lindl. – borovicovité Původ. Východní číst Severní Ameriky (sv. USA až jv. Kanada). Centrem rozšíření jsou jižní a severovýchodní části Appalačského pohořía oblast Velkých jezer. Atlantiku se areál dotýká mezi 40°-50°s.š. v oblasti od New York přes Boston a New Foundland. Roste ve vertikálním rozložení 0-1510 m n.m. Do Evropy ji přivezl roku 1605 kapitán G. Weymouth, ke skutečné úspěšné introdukci došlo až o 100 let později na panství vikomta Weymoutha v Anglii. Z území ČR jsou doloženy první údaje z roku 1812 na Hluboši. Charakteristika. Vysoký strom, dorůstající asi 50 m výšky a kolem 1,5 m v průměru kmene. Koruna v mládí kuželovitá, později široká až deštníkovitě rozložená s vodorovně odstálými větvemi. Kmen přímý, rovný, v mládí s hladkou šedozelenou lesklou borkou, později podélně rozbrázděnou, tmavou. Dřevo je měkké, s pryskyřičnými kanálky, jádrové narůžovělé nebo červenavě hnědé, běl bledožlutá až bílá, poměrně úzká. Jehlice po 5 ve svazečcích, rovné, měkké, tenké, namodrale zelené, 5-14 cm dlouhé, na okrajích jemně pilovité, na hřbetní straně zelené, na obou bocích s řadami průduchů. Šišky dosti dlouze stopkaté (stopky 5-24 mm dlouhé), převislé, úzce válcovité8-20 x 3-4 cm velké, světle hnědé. Semenné šupiny klínovité, uspořádané ve šroubovici, kožovité, hladké, s málo vyniklými štítky s pupkem na konci. Semena hnědá, na břišní straně srostlá s křídlem. K opylování dochází v květnu až červnu, k samotnému oplodnění až za 13 měsíců po opylení, šišky dozrávají 2. rokem a otvírají se v srpnu a ž září. Dožívá se 200-450 roků.
Původní areál je rozložen v mírném teplém, převážně humidním podnebí. Roční srážky zde kolísají od 510 po 2030 mm. Roste téměř na všech půdách v rámci svého areálu. Nejlépe se jí daří na dobře propustných písčitých půdách střední až nízké úrodnosti, kde jí tamní listnaté dřeviny nemohou konkurovat. Je středně tolerantní k zastínění. Roste dobře i na půdách s převažujícími jemnozrnnými částicemi. Mnohdy se chová jako pionýrská dřevina, výborně se zmlazuje na písčitých stanovištích, také na zemědělské půdě i na plochách po požárech. Největší a nejrychleji rostoucí konifera v severovýchodní části Severní Ameriky, současně jedna z nejproduktivnějších a nejcennějších. Státní dřevina Maine a Michigan (USA). Dřevní zásoby před příchodem „bílého muže“ v tamních pralesích sou odhdovány na 3,4 miliardy m3 kulatiny. Na území USA byla 300 let považována za nejlepší jehličnaté dřevo. Až do Americké revoluce (1775-1783) mělo britské Královské loďstvo vyhrazeno právo na veškeré americké vejmutovkové dřevo vhodné na lodní stožáry. Ve 2. polovině 19. století značně poklesly zásoby dřeva pilařsky velmi ceněné vejmutovky. To vyvolalo tlak na zvýšené zalesňování touto dřevinou. Nevýhodné cenové relace sadebního materiálu v Americe způsobily, že koncem 19. století se sazenice vejmutovky musely dovážet i z Evropy, aniž byly zpracovány a praktikovány fytokaranténní předpisy. S těmito sazenicemi se do Ameriky zavlekla i rez vejmutovková
Využití Snadno opracovatelné dřevo střední pevnosti se používá v širokém rozsahu především jako dříví stavební, vláknina, také k výrobě překližek, nábytku i zápalek, pro dřevomodelářské účely. Vejmutovka poskytuje také dehet (white pine tar), který má antiseptické účinky. Dřevina vhodná pro zalesňování holých ploch, pro krajinářské a sadovnické účely i pro plantáže vánočních stromků.
Vejmutovka u nás a problémy s ní. V mírném pásmu patří mezi nejčastěji pěstované americké dřeviny, v Evropě nejčastěji v Německu a Česku. V ČR ještě před 20 lety bylo odhadem asi 2000 ha redukované lesní plochy. Dnes je to dřevina u nás spíše nežádoucí. Jednak zvyšuje možnost škod napadením rzí vejmutovkovou (v některých zemích se proto úplně přestala pěstovat), ale především se chová jako nebezpečná invazní dřevina vytlačující původní taxony. V chráněných oblastech Labské pískovce i Českosaské Švýcarsko, kde je velmi vitální, se spontánně zmlazuje v různých společenstvech, od kulturních smrčin a bořin až po cenné reliktní bory, vzácné bory s vlochyní, skalní společenstva a keříčková společenstva s rojovníkem a šichou. Vejmutovka se tu velmi rychle šíří celým skalním městem a jeho okolím a přerůstá a vytlačuje původní druhy, včetně borovice lesní. Zde se prokázala její nižší náročnost na živiny, výšku pH, ve srovnání i s velmi nenáročnou a skromnou borovicí lesní. Úspěšná invaze může také být podpořena eutrofizací dusíkem a znečištěním ovzduší kouřovými plyny k nimž je borovice lesní méně tolerantní.
Pinus jeffreyi Grev. Et Balf. – borovice Jeffreyova Syn. Pinus deflexa Torrey, Pinus ponderosa ssp. jeffreyi (Balfour) Murray, Pinaceae Lindl. – borovicovité Původ. Západní část Severní Ameriky. Na severu zasahuje do jihozápadní části Oregonu po Douglas County, na východě do západní Nevady, na jihu do Kalifornie a na okraj mexické Baja California. Vertikální rozmezí 60-3050 m. n m. V Evropě poprvé vysazená v roce 1853, na území ČR na Hluboké v roce 1865. Charakteristika. Strom středních až větších rozměrů, dorůstá 30-60 m do výšky a 60150 (250) cm v průměru kmene. Koruna kuželovitá až kulovitá, poměrně řídká. Borka skořicově hnědá, zprvu hladká, později rozpraskávající v široké desky, během vegetačního období s citrónově vanilkovou vůní. Letorosty až do 2 cm široké, bělomodře ojíněné, starší větvičky šedohnědé. Pupeny podlouhle vejčité, až 25 mm dlouhé, rezatě hnědé, nesmolnaté. Jehlice po 3 ve svazečku, 12-25 cm dlouhé, 1,5-2 mm široké, namodrale zelené, nelesklé, na okraji ostré, po rozemnutí citrusově vonící, na větvičce vydrží 4-7 let. Samčí šištice válcovité, žluté nebo rezavě červené, 20-35 mm dlouhé, samičí vyrůstají poblíž terminálu, jsou tmavě rezavě hnědé, stopkaté, vejčitého tvaru. Šišky kratičce stopkaté, kuželovitě vejčité, 14-26(30) cm dlouhé, 5-8 cm široké (zavřené), světlohnědé barvy. Štítky semenných šupin jehlancovitě vystouplé s příčným ostrým kýlem a pupkem nesoucím štíhlý zakřivený osten. Při opadu šišek na větvi zůstávají bazální semenné šupiny. Semena podlouhle vejčitá, téměř 3hranná, s asi 3 cm křídlem. Kvete v červnu až červenci, samčí šištice koncem první vegetační sezóny dosahují sotva 1/5 velikosti dospělé šišky. Oplodnění probíhá asi 13 měsíců po opylení, mladá šiška pak rychle dorůstá, plné velikosti dosahuje koncem léta 2. roku, šišky se rozevírají během září až října. Dožívá se 400-500 let.
V oblasti původního výskytu roste dobře v různých teplotních režimech, snáší chladné zimy. Srážky se ve větší části jejího původního areálu vyskytují převážně v zimě, jejich roční hodnoty kolísají od 200-1520 mm. Je poměrně dobře odolná vůči suchu. Má velmi široký edafický rozsah, roste na různých podkladech a na jakékoli dobře propustné půdě, většinou však na štěrkovitých a písčitohlinitých půdách. V severní části areálu i na velmi suchých, mělkých a téměř neplodných půdách. Svým hlubokým kůlovým kořenem a silnými bočními kořeny je velmi dobře ukotvená, na velmi mělkých půdách vytváří až 30 m dlouhé podpovrchové kořeny. Je světlomilná, netolerantní k zastínění, přesto se příležitostně obnovuje i pod přestárlými porosty. Dřevo je poměrně tvrdé, houževnaté a pryskyřičnaté, se světle červenavý jádrem a žlutavě bílou bělí. Používá se ke stavebním i truhlářský účelům. Ve střední Evropě pěstována jako okrasná solitérní parková dřevina atraktivní svým dlouhým namodralým jehličím a velkými šiškami, používá se také při rekultivacích. U nás poměrně citlivá na pozdní jarní mrazy. Současná největší žijící Pinus jeffreyi nazývaná „Smoky Jack“ roste v Kalifornii v Yosemite National Park. Je vysoká 57 m, v průměru kmene dosahuje 227 cm, její objem je 116 m3.
Další introdukované dřeviny • • • •
Abies grandis Picea pungens Abies koreana Pinus nigra
Opomíjené domácí dřeviny • Taxus bacata • Cerasus avium (Prunus avium) • Duschekia alnobetula
Ročník 3 Přednáška 9
VošL Trutnov PĚSTOVÁNÍ LESŮ
Program: Kvantita, kvalita a bezpečnost produkce současných porostů
Jiří Novák VÚLHM, v.v.i., VS Opočno
[email protected]
V posledním období získává převahu v lidské činnost pojem trvale udržitelný rozvoj (sustainable development). Jde o takový rozvoj, který uspokojuje potřeby současnosti aniž by přitom omezil možnost příštích generací uspokojovat jejich vlastní potřeby. Transformováno na lesní hospodářství jde o rozvoj označovaný jako trvale udržitelné hospodaření v lesích (sustainable management of forests). V lesnictví nejde o nový princip rozvoje. Tento princip je již aplikován od středověku formou ustanovení lesních řádů a více než 250 let je relativně přesně formulován i vědecky jako princip trvalosti produkce dřeva. Tato nejznámější definice trvalosti zní: „ Výše těžby dřeva musí být v lesním
hospodářství regulována tak, aby na příští generace zůstal aspoň takový podíl, jaký si přisvojuje generace současná“ (Hartig 1808).
Potřeby a požadavky současnosti, které může uspokojovat les a lesní hospodářství, jsou četné a velmi různorodé a s vývojem společnosti se pochopitelně mění. Dříve se na první místo kladlo dřevo a ostatní produkty lesa. V současné době zaujímají v zásadě rovnocenné postavení obecně prospěšné funkce lesa, které v určitých podmínkách mohou být prvořadé. Při zajišťování všech uvedených úkolů a cílů je nutno pracovat s maximální úsporností. V moderním lesním hospodářství a zejména v pěstování lesa platí proto tři základní principy hospodaření (Poleno et al. 2005): Princip společenské užitečnosti, jehož realizace zajišťuje takový stav lesa, který umožňuje jak nejvyšší možnou kvantitu a kvalitu produkce, tak i optimální ekologickou a environmentální prospěšnost pro lidskou společnost.
Princip trvalosti (či trvalé udržitelnosti), který sleduje zachování trvalosti a stálosti lesních ekosystémů, jejich biodiverzitu, odolnost, vitalitu a regenerační kapacitu a z nich vyplývající schopnost plnit v současnosti i budoucnosti všechny žádoucí funkce. Princip hospodárnosti, který sleduje dosažení všech provozních cílů s nejnižšími možnými náklady tak, aby vytvořené hodnoty byly v optimálně příznivém poměru k vloženým hodnotám. V tomto principu je zahrnuta i přednost hodnotové produkce před produkcí masovou. Při uplatňování uvedených cílů a základních principů hospodaření hraje významnou roli pěstování lesů. Připadá mu zejména důležitá integrující úloha, což znamená plánovitě a cílevědomě usměrňovat na ekologickém základě všechny procesy a životní projevy v lesních ekosystémech.
Mezi možnosti zvyšování produkce patří: ¾ introdukce cizokrajných produkčně zajímavých (kvalitou či kvantitou) dřevin ¾ úprava kvality vyvětvováním stromů – tj. odstraňování suchých nebo i živých větví na stojících stromech. Vyvětvování se uplatňuje v intenzivním hospodářství, vyžaduje značnou péči, protože nesprávné provedení může způsobit velké škody, nehledě ke značným nákladům, které se tím proplýtvají. Vyvětvování je důležitý výchovný zásah, kterým je možno zlepšit jakost stromů - především má vést k tvorbě bezsukého kmenu, podnícení výškového přírůstu, větší plnodřevnosti, zmenšení nebezpečí poškození sněhem, omezení vzniku požárů atd. U nás se vyvětvování uplatňovalo místně již koncem předminulého století a v uplynulém století u dubových výstavků, později i u jiných dřevin.
Vliv výchovy na kvantitu a bezpečnost produkce
Smrk ztepilý (Picea abies (L.) Karst.) je nejdůležitější dřevinou používanou v lesnictví ve střední Evropě. Kromě pozitiv, spočívajících hlavně v objemu a kvalitě produkce a jednoduchosti pěstování, kultivace smrku může přinášet i některá negativa, především nížší stabilitu a předpokládanou degradaci půdy.
Druhová skladba lesních porostů v ČR je sice pestrá, ale výrazně v ní dominuje několik hlavních hospodářských dřevin: smrk ztepilý (55 %), borovice lesní (18 %), dub (5,9 %) a buk (5,4 %). Z dalších dřevin je ještě významný podíl modřínu (3 %), který je však dřevinou převážně přimíšenou a většinou netvoří souvislejší porostní komplexy. Významný je dále podíl břízy (2,6 %) používané v rozsáhlejších komplexech porostů náhradních dřevin v oblastech se silným vlivem imisí jako dřevina pionýrská, často ve směsi se smrkem pichlavým. Biologické vlastnosti uvedených dřevin vyžadují rozdílné přístupy ve výchově, které se musejí dále diferencovat podle stanoviště.
Vlastnosti hlavních hospodářských dřevin a jejich směsí
Smrkové porosty
Smrkové porosty Smrk ztepilý je a do budoucna zůstane nejdůležitější hospodářskou dřevinou. Pěstuje se téměř ve všech stanovištních podmínkách, od lužních lesů po 8. LVS. Rozmanitost přírodních podmínek však vyžaduje diferenciaci pěstebních postupů i hospodářských cílů. Nejdůležitější vlastnosti SM:
•dobrá růstová reakce na uvolnění v průběhu téměř celé doby obmýtní. •Mimo zápoj si udržuje přímý vzrůst a souměrnou korunu. •V uměle založených smrkových porostech převládá tzv. pionýrská strategie růstu, tj. tendence k velmi rychlému růstu v mládí s kulminací
tloušťkového přírůstu již ve věku 10 - 15 let a výškového přírůstu ve věku 20 - 30 let. V tomto období vyžaduje smrk dostatek růstového prostoru k vytvoření souměrného stabilního kmene a mohutného kořenového systému. Ke splnění tohoto cíle je potřebná co největší hmota asimilačních orgánů vyvinutá koruna.
Pro výchovu smrkových porostů vzniklých z přirozené obnovy je důležitá doba a způsob odclonění následného porostu. Při předčasném odclonění (počínající výšková diferenciace) převládnou v následném porostu jedinci s pionýrskou strategií růstu a další pěstební péči je nutné provádět stejně jako v porostech z umělé obnovy. Je-li následný porost postupně uvolňován až po jeho výrazné výškové diferenciaci, vzniká šance na automatizaci biologických procesů a následná pěstební péče může být minimalizovaná. Principy výchovy takovýchto porostů spočívají především v umožnění jejich vývoje ve volném zápoji z mládí. K docílení tohoto stavu lze použít různé prostředky - nižší počty sazenic při výsadbě, časné a často se opakující slabší zásahy nebo velmi silné zásahy v době zapojování porostu, které smrk dobře snáší bez újmy na budoucí kvalitě i kvantitě produkce. Nižší hustota smrkových porostů v počátečních fázích však není nutná v oblastech, kde je ohrožení abiotickými činiteli a imisemi slabé. Určitý stupeň ohrožení je však třeba předpokládat na většině stanovišť optimálních pro pěstování smrku (5. - 8. LVS).
Borové porosty
Borové porosty Borovice lesní je přizpůsobivá stanovištním podmínkám a na živiny a vodu málo náročná. Vytváří hospodářsky významné porosty v několika původních oblastech (jihočeská, severočeská, severovýchodočeská, západočeská, středočeská a jihomoravská). Výchova borových porostů je ve srovnání s výchovou smrkových porostů odlišná, zejména pro biologické vlastnosti borovice (odlišná stavba korun, slunné jehličí atd.). Reakce na výchovné zásahy je pomalejší než u smrku a celkově méně výrazná. Při zásazích velké intenzity může dojít k dlouhodobějšímu poklesu přírůstu i k určité celkové ztrátě objemové produkce. Cílem výchovy porostů borovice je proto především zvýšení jejich kvality. Vzhledem k tomu, že borové porosty rostou převážně mimo oblast výskytu mokrého sněhu a rovněž vzhledem k hlubšímu kořenovému systému borovice jsou škody abiotickými činiteli v těchto porostech méně
významné než v porostech smrkových.
Bukové porosty
Bukové porosty Buk je typická stinná dřevina s pozdějším vyvrcholením přírůstu, tj. s klimaxovou růstovou strategií. Nepodléhá příliš škodám způsobovaným abiotickými činiteli. Z kladných pěstebních vlastností je důležitá schopnost reagovat zvýšeným přírůstem na uvolnění v druhé polovině doby obmýtí, aniž by vytvářel kmenové výstřelky a schopnost udržovat vhodnou strukturu porostu přirozeným prořeďováním. Mezi negativní vlastnosti patří náchylnost k rozrůstání korun do šířky po silnějším uvolnění. Nevhodnou vlastností je též sklon k vytváření neprůběžné osy a vidlice. Zanedbání výchovy, s výjimkou prvního zásahu zaměřeného na odstranění nekvalitních předrostků, nemá u buku výraznější dopad na kvalitu ani stabilitu porostu (v období, kdy škodí sníh je buk zpravidla bez listí a vůči větru je dobrou ochranou hluboký kořenový systém, jehož kvalita je však při umělé obnově přímo závislá na dodržení správného postupu při zalesňování). Hlavním cílem je zvyšování kvality, tj. včasné odstranění hospodářsky nevhodné složky z porostu. Opakování zásahu a délka pěstební periody záleží na přírodních podmínkách, hospodářském cíli, porostní struktuře a síle zásahu. Zásah musí být dostatečně silný, aby podstatně zlepšil jakostní složení hlavního porostu a současně neohrozil porostní strukturu.
Dubové porosty
Dubové porosty Dub je světlomilnou dřevinou. Výškový přírůst kulminuje velmi brzo (podobně jako u borovice) pokles přírůstu je však pomalejší. Při uvolnění má podobně jako borovice tendenci ke košatění, vzniká nebezpečí vytváření vlků. Obecně je velmi odolný proti škodám větrem. V posledních letech je poškozován tracheomykózou. Výše uvedené vlastnosti dubu určují způsob výchovy. Doba prvního zásahu v nárostech nebo mlazinách záleží zejména na množství a vývoji přimíšených dřevin. Co nejdříve (do věku 10 let) je potřebné redukovat rychleji rostoucí příměsi břízy, javoru, olše a jasanu, které předrůstají dubovou kulturu. V čistých dubových kulturách se začíná s výchovou ve věku 20 let (horní porostní výška 7 m), kdy lze rozpoznat tvarové a růstové vlastnosti stromků. V mládí je výběr negativní, odstraňují se předrostlíky, později, při horní porostní výšce 15 m, se přechází na pozitivní výběr, tj. pěstování jednotlivých stromů.
Zanedbání výchovy má zásadní vliv na kvalitu produkce dubových porostů. Vliv výchovy na stabilitu je v případě dubových porostů druhořadý.
Smíšené porosty
Smíšené porosty Při výchově smíšených porostů je nutné obdobně jako u porostů stejnorodých respektovat vlastnosti dřevin a stanovištní poměry. Směsi dřevin s rozdílnými nároky (např. buk a smrk) je proto nevhodné zakládat jednotlivým smíšením. Výchova porostních směsí smrku a buku je závislá zejména na způsobu založení porostu. Při vhodnějším skupinovém smíšení se obě dřeviny vychovávají odpovídajícím specifickým způsobem, tj. smrkové skupiny v mládí silně, později slabě a skupiny buku v mládí méně s individuálním uvolněním ve věku pozdějším. Problémy výchovy porostních směsí jsou mnohem komplikovanější a vyžadují vyšší lesnickou odbornost a cit, než výchova porostů stejnorodých. Zanedbání výchovy může mít i ve smíšených porostech nepříznivé následky. Smíšené porosty smrku a buku jsou sice odolnější vůči větru, avšak odolnost vůči sněhu je závislá pouze na individuální statické stabilitě každého jednotlivého stromu. V oblastech ohrožovaných sněhem může tedy nerespektování požadavků smrku na volný růst v mládí vést ke snížení jeho odolnosti vůči sněhu s následnými polomy.
Výchova a produkce
Efekt výchovných zásahů na produkci lesních porostů je v podstatě trojí. Jedná se o vliv na: • celkový objem produkce (tj. kvantitu) spočívající především v dodatečné produkci z předmýtních těžeb, • kvalitativní stránku produkce (tj. technické parametry kmenů, hmotnatost, sukatost, atd.), • bezpečnost produkce, tj. její trvalost spočívající především ve schopnosti porostů odolávat škodlivým činitelů (biotickým či abiotickým). Vliv výchovy na kvantitu produkce byl předmětem lesnických studií v minulém a předminulém století s obecným závěrem, že celkový objem produkce nelze výchovou významné zvýšit (s výjimkou již zmíněné předmýtní výtěže).
Velmi významným se ale ukázal vliv výchovy na kvalitu produkce a to u všech hospodářských dřevin. Kromě kvantitativní a kvalitativní stránky je součástí produkce lesních porostů také její bezpečnost. Tento parametr produkce je obzvláště významný ve smrkových porostech, které jsou produkčně velmi cenné avšak současně patří vzhledem k svým biologickým vlastnostem a některým zažitým pěstebním chybám k nejméně stabilním. Do skupiny účinných pěstebních opatření zvyšující bezpečnost produkce smrkových porostů patří, dnes již v lesnické praxi dostatečně známé, intenzivní první výchovné zásahy. Jejich příznivý vliv na přírůst i zdravotní stav smrkových porostů byl již experimentálně doložen (Tesař 1976, Chroust 1991, Slodičák 1992).
Udržování volného zápoje v mladých smrkových porostech má navíc
kladný efekt na individuální odolnost jedinců vůči sněhu a větru (Pařez 1972, Chroust 1980, Slodičák 1987). Důležitost prvních výchovných zásahů v mladých smrkových porostech je tedy všeobecně známá. Otázkou zůstává intenzita zásahů a následný dlouhodobý vývoj takto pěstovaných porostů. Experimentální řešení uvedené problematiky výchovy provádějí pracovníci VÚLHM, v.v.i. – VS Opočno na dlouhodobě sledovaných (desítky let) výzkumných řadách ve smrkových porostech, které byly založeny v jednotlivých lesních oblastech České republiky. Pro účely této práce byl vyhodnocen dlouhodobý vliv silných podúrovňových zásahů na objem, kvalitu a bezpečnost produkce ve smrkových porostech experimentální řady Vítkov v Nízkém Jeseníku.
Evropský experiment IUFRO s výchovou smrkových porostů Cílem je vyjasnit vliv výchovy (případně jejího vynechání) a navrhnout ekonomičtější postupy. Údaje z revizí v letech 1971, 1978, 1982, 1985, 1990, 1995 a 2001 mohou být vyhodnoceny z hlediska Vítkov Machov CZ-13 CZ-14 stability.
0-5% výchovní svah, nadm. V. 600 m, 5. LVS Průměrný roční úhrn srážek 687 mm průměrná roční teplota 7.3 oC.
Experiment Vítkov CZ - 13
Popis a lokalizace experimentu Koncem šedesátých let byl na XIV. IUFRO – Kongresu v Mnichově iniciován pokus s cílem vyjasnit význam výchovy smrku a snížit (optimalizovat) náklady na její provádění. V roce 1971 byla k tomuto účelu zřízena mezinárodní pracovní skupina S 1.05.05 a podle jednotné metodiky bylo založeno celkem 29 výzkumných sérií po celé Evropě. Součástí tohoto celoevropského experimentu se v České republice stala pokusná série: Vítkov CZ-13 nacházející se v lesní oblasti 29 Nízký Jeseník na území LS Vítkov, nadmořská výška 600 m, SLT 5S, HS-53 Smrkové hospodářství kyselých stanovišť vyšších
-1
N . ha 3000
Vítkov CZ - 13
2500
1
2000
5
1500
3- 4
1000
2
500 0
0
5
10
15
20
25
30
35
h dom (m)
Výchovné programy sledované na srovnávacích plochách evropského pokusu s výchovou smrku IUFRO Vítkov CZ - 13 (1- kontrolní plocha bez zásahu, 2plocha s intenzívní výchovou v mladém věku, tj. redukce počtu stromů na 1200 při hdom 10 m, další snížení počtu stromů na 900 při hdom 12,5 m a na 700 stromů při hdom 15 m, 3 - 4-plochy s intenzivnější výchovou v pozdějším věku, tj. s redukcí z 1200 na 900 stromů při hdom 20 m a další redukcí na 700 stromů při hdom 22,5 m, na ploše 5 se předpokládá tzv. komerční probírka, při které se k zásahu přistupuje až tehdy, kdy je možné vytěžit 60 m3 dřeva na stromech silnějších než 12 cm).
Výsledky
120
++ → p>0.01
h/d
h/d
110
1
mean stem
100
++
90
++
++
3
++
80
++ 70
++
2
++
60 0
10
20
Age
30
40
50
90
h/d
85
1
h100/d100
80 3 75 70
2
65 60 0
5
10
15
20
Age
25
30
35
40
40
d (cm), h (m)
2 3
35
d100
30
1 3 2 1
25
h100
20 15 10 5 0 0
5
10
15
20
Age
25
30
35
40
45
800
600
400
h/d
N.ha-1
1 h/d1
2 h/d2
3 h/d3
1978
100
80
15 years
60
200
40
0
20 6
7
8
9
10 11 12
13 14 15 16
Diameter degree (cm)
17 18 19
400
h/d
N.ha-1
350
2001
300
38 years
1 hd1
2 hd2
3 hd3
180 160 140
Diameter degree (cm)
47
45
43
41
39
37
35
33
31
20 29
0 27
40
25
50
23
60
21
100
19
80
17
150
15
100
13
200
11
120
9
250
800 1 700
V
600
+1(36)
celkem 2
3
V(m )
500
3,4
400
5
300
2 5 3,4
200
1
100
V Cílové stromy
0 0
5
10
15 hdom
20
25
30
Srovnávací plochy
Horní porostní výška (m) 10 12,5
1
Počet (ks.ha-1) Hmota (m3.ha-1) v (m3)
2
Počet (ks.ha-1) Hmota (m3.ha-1) v (m3) Počet (ks.ha-1) Hmota (m3.ha-1)
3, 4 5
v (m3) Počet (ks.ha-1) Hmota (m3.ha-1) v (m3)
* * * 1335 45,5 0,03 1297 37 0,03 * * *
* * * 295 27 0,09 * * * 860 63 0,07
15
20
* * * * * * 210 * 36 * 0,17 * * 295 * 55 * 0,19 615 * 54 * 0,09 *
22,5 * * * * * * 178 64 0,36 215 95 0,44
Předmýtní Zásoba Z+pmt1 těžba h dom h dom celkem 24 m 24 m * * * 1840 108,5 * 1770 156 * 1690 212 *
2090 720 0,34 670 507 0,76 710 488 0,69 625 333 0,53
* * * 2510 615,5 * 2480 644 * 2315 545 *
Závěr
¾Všechny varianty s výchovou měly na experimentální porosty stabilizující efekt spočívající v odstranění labilnější složky a ve stimulaci tloušťkového přírůstu ponechaných stromů vedoucího ke zlepšení jejich statických vlastností. ¾Nejpříznivější štíhlostní koeficient středního kmene byl zjištěn v porostech varianty 2 s intenzivní výchovou v mládí (78 při hdom 24 m). ¾Srovnání klasických způsobů výchovy, tj. variant 2 a 3 (resp. 4) vyznívá z hlediska předmýtní produkce ve prospěch variant s odloženým druhým a třetím zásahem (3 a 4), kde je sice současná zásoba o ca 19 m3 nižší než na variantě 2, vytěženo zde však bylo o téměř 50 m3 dřeva více (předmýtní těžba celkem 156 m3, z toho 55 m3 s průměrnou hmotnatostí 0,19 a 64 m3 s hmotnatostí 0,36). Průměrná hmotnatost stromů těžených ve druhém a třetím zásahu na variantě 2 dosáhla pouze 0,09 a 0,17 m3.
¾Z hlediska současné zásoby v experimentálních porostech vyznívá hodnocení jednoznačně příznivě pro variantu 2, kde je při hdom 24 m akumulováno 507 m3 dřeva, tj. o 19 m3 více než na variantách 3 a 4 s klasickou výchovou a o 174 m3 více než na variantě 5 s komerční výchovou. ¾Největší zásoba je při hdom 24 m na kontrolní ploše bez výchovy (720 m3), průměrná hmotnatost je zde však pouze 0,34 m3, tj. menší než poloviční ve srovnání s plochou 2, kde dosahuje rekordních 0,76 m3. ¾Provedené rozbory potvrzují, že volba horní porostní výšky hdom (200 nejsilnějších stromů na 1 ha) jako řídícího kritéria experimentu umožňuje porovnání porostů na různých stanovištích a následně zobecnění poznatků a jejich aplikaci v praxi.
VošL Trutnov PĚSTOVÁNÍ LESŮ Jiří Novák VÚLHM, v.v.i., VS Opočno
[email protected]
Program: • Zakládání a péče o smíšené porosty • Přehled hospodářských souborů a podsouborů
Ročník 3 Přednáška 10+
I když v přirozených poměrech existovaly porosty nesmíšené, nebyly nikdy tak jednolité, jak je vytváří člověk v monokulturách. Přirozené nesmíšené porosty bývají vždy více či méně věkově i prostorově (i když "skrytě") diferencovány. Ve smíšených porostech podle biologických vlastností dřevin a podle stanovištních poměrů bývá směs dřevin jednotlivá nebo ve skupinách (to se ale může během vývoje měnit). Plecí seč se uplatňuje v mlazině smíšené ze dřevin různé hospodářské hodnoty. Jedná se tedy především o úpravu druhové skladby ve prospěch dřevin hospodářsky cennějších. Odstraňují se hlavně netvárné stromky dřevin podružných, které utlačují dřeviny hlavní. V porostech, kde podružné dřeviny rychleji rostou a předstihují dřeviny hlavní, umisťuje se seč plecí v největší míře v nadúrovni mlaziny. Z velkého počtu možných změn druhové skladby a tvaru lesa mají největší význam přeměny nevhodných porostů nesmíšených (monokultur) na porosty smíšené, dále převody pařezin na lesy vysokokmenné a převody pasečných lesů na lesy výběrné.
Výtahy z materiálu – Poleno et al. 2007 - Pěstování lesů
Zakládání smíšených porostů nebo podsadby melioračních dřevin jsou prvním předpokladem pro zlepšení situace tvorby humusu. V řadě případů je však stav porostů spojen s natolik narušenou, nedostatečnou nebo nevyváženou výživou, zpravidla spojenou i s dalšími nepříznivými změnami v lesních půdách, že samotná úprava druhové skladby nestačí již k nápravě. Tato situace se projevuje především snížením zásob bázických kationtů hořčíku a vápníku v lesních půdách a jejich zhoršeným příjmem kořenovým systémem dřevin. V těchto případech je stav lesního humusu nutno kladně ovlivnit vápněním a hnojením. Příliš pomalý rozklad jehličí je možno urychlit také vytvořením příznivějších podmínek pro život půdních mikroorganismů – úpravou intenzity světla, tepla a vláhy v porostech. Je možno také aerobní procesy zlepšit prokypřením humusových vrstev a svrchní vrstvy půdy, čímž se i mechanicky zlepší zasakovací schopnost lesních půd.
Výtahy z materiálu – Poleno et al. 2007 - Pěstování lesů
Experimentálně (Duchafour 1982, Wesemael 1992; v ČR zejména Kantor 1989, Prudič 1972, Podrázský 1997 aj.) bylo příznivé působení smíšených porostů na tvorbu a transformaci organické půdní hmoty a na výsledek této transformace – na formu humusu a na dynamiku živin. Toto příznivé působení je vyvoláno především intenzivním příjmem živin, vytvářením příznivé formy opadu s vyššími zásobami prvků, biogenním transportem látek a vyšší biologickou aktivitou půdy, tj. transportním působením půdní fauny. Činnost půdní bioty s odpovídající strukturou a množstvím biomasy je podmínkou pro vznik vysoce kvalitního humusu. Stav půdy a vývoj humusu odpovídá sice vždy lokálně specifické situaci, přesto však se potvrzuje možnost předpokládaného všeobecného vývojového trendu půdní geneze. Je zřejmé, že smrkové monokultury v nižších vegetačních stupních nemohou splňovat požadavky trvale udržitelného hospodaření v lesích, poněvadž již v půdě pod první generací smrkové monokultury dochází za jednu dobu obmýtní k výrazným degradačním změnám.
Výtahy z materiálu – Poleno et al. 2007 - Pěstování lesů
Jako smíšené označujeme porosty, na jejichž skladbě se podílejí dvě nebo více dřevin, jsou prostorově uspořádány tak, že společně vytvářejí vhodné ekologické poměry a žádná z dřevin nedosahuje 90 % zastoupení. Smíšené porosty jsou náročným objektem lesního hospodářství i významným prvkem krajinotvorným. Názory na jejich přednosti a nevýhody ve srovnání s porosty nesmíšenými a zejména na jejich praktickou použitelnost v moderním lesním hospodářství se značně různí. V poválečném období nastala určitá renesance názorů GAYERových (1886), vycházející z ne zcela správného předpokladu, že lesní porosty v přírodních lesích byly vždy smíšené, také stále se zvyšující objem živelních a hmyzích kalamit bývá zjednodušeně přičítáno pouze na vrub nesmíšených porostů. Časté jsou diskuse na vliv nesmíšených porostů jehličnatých (a zejména smrkových) na stav půdy a ostatních faktorů přírodního prostředí. Zejména z nelesnických kruhů (NOIRFALISE 1967, DORST 1971 aj.) je často požadováno radikální snížení ploch jehličnatých lesů a jejich nahrazení porosty smíšenými. Aby bylo možno fundovaně odpovědět na otázku oprávněnosti existence smíšených lesních porostů, jejich předností i nevýhod, k tomu je třeba podrobit na konkrétních stanovištích jak smíšené tak i nesmíšené porosty celé řadě exaktních šetření a na jejich základě vyjádřit a zhodnotit především (POLENO 1979): - růstový proces a potenciální produkci, - bezpečnost a trvalost produkce, - vliv na mimoprodukční funkce lesa a na životní prostředí člověka. - ekonomickou efektivnost a racionálnost produkce.
Výtahy z materiálu – Poleno et al. 2007 - Pěstování lesů
Otázka, zda smíšené porosty mohou poskytovat vyšší přírůst než prostorově oddělené porosty nesmíšené se stejnými podíly dřevin, nelze z publikovaných výsledků šetření zodpovědět (zejména pro porosty smrkové s vysokou produkcí, poněvadž každá dřeviny je produkčně slabší). Pro srovnávané smrko-borové porosty se přesto v literatuře uvádějí pozitivní výsledky (KENNEL 1965, NÜSSLEIN 1993 aj.). Vyšší přirůstavost smíšených porostů se odvozuje z lepšího využívání porostu (nadzemního i podzemního), z příznivého ovlivňování půdy bukem a zlepšeného teplotního režimu. U smíšených porostů hraje významnou roli rozdílnost nároků na světlo u jednotlivých dřevin, která může přispět k vyšší intenzitě asimilačního procesu a k větší produkci dřeva, tzv. aditivní přírůst. Zjednodušeně je možno tuto skutečnost vyjádřit tak, že část produkce biomasy, připadající zejména v porostech slunných dřevin na přízemní bylinnou a trvaní vegetaci, se v důsledku přimísení stinné dřeviny převede na vyšší produkci dřeva. Dnes se však ukazuje, že eventuálně (pravděpodobně nepatrné) zvýšení objemové produkce není pro lesní hospodářství rozhodující. Dnes jde více o hodnotovou produkci, o druhovou diverzitu a o zhodnocení ochranných, rekreačních a dalších mimoprodukčních funkcí lesa. Samozřejmé je, že směs dřevin musí být realizovatelná z důvodů stanovištních, pěstebních a ekonomických.
Výtahy z materiálu – Poleno et al. 2007 - Pěstování lesů
Informace z okruhu ekologického výzkumu poskytují také dosud ještě nejasný obraz. Četná šetření naznačují lepší situaci ve výživě smíšeného porostu. Humusová forma a acidita půdy jsou ve smíšeném porostu příznivější než v nesmíšeném, přičemž o kvantitativní úrovni zlepšení se objevují rozdílné názory. Hluboce propracovanou práci v tomto směru publikoval ROTHE (1997). Byl v ní hodnocen smíšený porost smrku s bukem a proti němu nesmíšený porost smrkový a bukový. Příznivě se projevilo působení bukové příměsi na stav půdy snížením acidity (i když účinek byl nižší než plošný podíl buku). Na kyselých stanovištích musí být bukový podíl vysoký, aby bylo možno dosáhnout významný efekt. Při hodnocení látkového a vodního režimu nebyly zjištěny žádné přednosti smíšeného porostu na množství a kvalitu zásakové vody. Za odlišných podmínek prokázal na území České republiky KANTOR (1981) příznivější efekty. Důležité je ROTHovo zjištění, že dosahované efekty jsou o to příznivější čím maloplošnější a homogennější je rozdělení dřevin ve směsi. Existuje zcela obecná představa o četnosti dřevin v porostu (tj. o diverzitě), která vede k významnému zvýšení statické stability a příznivě ovlivňuje humusové a půdní poměry. Často se tak předpokládá, že lesní ekosystémy s vysokou biodiverzitou mají i větší ekologickou stabilitu, to znamená jejich vyšší odolnost vůči pronikavým změnám (rezistence) a snazší návrat k rovnováze po utrpěné poruše (resilience). Četná novější šetření však ukazují, že takovéto souvislosti zcela obecně neexistují. Pro ekologickou stabilitu jsou rozhodující rozdílné vlastnosti ekosystému. Rezistence je zpravidla ovlivněna vnitřními regulačními a kontrolními mechanismy, kapacitou purfovitosti půdy, hlubším kořenovým systémem jako ochranou proti suchu a vývratu, takže vysoká druhová diverzita se může projevit příznivě. Resilience je však naproti tomu závislá více na rychlém obnovení látkové výměny a není proto vázána na druhovou četnost (HARRISON 1979). Zdá se dokonce, že druhově chudé ekosystémy se rychleji vracejí k rovnováze než druhově bohaté (KING- PALM 1983). Výtahy z materiálu – Poleno et al. 2007 - Pěstování lesů
Úspěšnost přestavby smrkových monokultur na porosty smíšené závisí do značné míry na kapitálu, který je nezbytný na úhradu s přestavbou spojených více nákladů vlastníků a správců lesa. Tyto zvýšené náklady jsou zatížením pro přítomnost, ale i nadějí pro budoucnost (BURSCHEL 1990). Stanovišti odpovídající smíšené porosty by měly přispívat k udržení zdravotního stavu lesa, k zachování přirozených růstových podmínek i udržení jejich produkční schopnosti a ke zvýšení stability porostů. K mobilizaci přirozené růstové a produkční potence lesa je bezpodmínečně požadován odklon od holosečí. Na jejich místo nastupuje hospodaření s každým jednotlivým stromem, které je diferencováno podle biologických požadavků dřevin a přizpůsobováno jejich individuální mýtní zralosti. Obnova lesů se uskutečňuje v největší možné míře přirozenou cestou a výchova probíhá v polostínu mateřského porostu nebo aspoň výstavků. Uplatňování výběrných principů s tendencí trvalosti těžeb v každém jednotlivém porostu vede k dlouhým obnovním dobám a k trvalosti podstaty lesa. Tento přírůstu odpovídající trvalý postup těžeb, ve spojení s přirozenou obnovou lesa, má vést k trvale tvořivému lesu (Dauerwald), což je forma lesa stojící mezi podrostně obhospodařovaným pasečným lesům a lesům výběrným. Místo normálních zásob, které představují minimum pro trvalost produkce, se požaduje optimální výše porostních zásob, která by umožnila nejvyšší možnou hodnotovou trvalou produkci. Výtahy z materiálu – Poleno et al. 2007 - Pěstování lesů
Specifika výchovy smíšených porostů (Slodičák, Novák 2007) Při výchově smíšených porostů je nutné obdobně jako u porostů stejnorodých respektovat vlastnosti dřevin a stanovištní poměry. Směsi dřevin s rozdílnými nároky (např. buk a smrk) je proto nevhodné zakládat jednotlivým smíšením. Pro úspěšný vývoj buku je nutné včasné odstranění předrostů a hustý zápoj v mládí. Naopak ve starším věku snese buk vzhledem ke své odolnosti vůči větru uvolnění korun, na které reaguje světlostním přírůstem. Pro stabilizaci smrku je bezpodmínečně nutný vývoj ve volném zápoji v mládí a ochrana proti větru hustým zápojem ve druhé polovině doby obmýtní.
Výchova porostních směsí smrku a buku je proto závislá zejména na způsobu založení porostu. Při vhodnějším skupinovém smíšení se obě dřeviny vychovávají odpovídajícím specifickým způsobem, tj. smrkové skupiny v mládí silně, později slabě a skupiny buku v mládí méně s individuálním uvolněním ve věku pozdějším. V případě méně vhodného jednotlivého smíšení je nutno co nejdříve (při horní výšce 3 - 4 m) vybrat určitý počet (200 - 300 ks na 1 ha) nejkvalitnějších jedinců smrku a ty individuálně úplně uvolnit. Zbytek porostu se ponechá bez zásahu a vytvoří prostředí pro vývoj buku a smrk zde plní funkci výplňové dřeviny.
Tak jak bylo naznačeno na příkladě smrku a buku, problémy výchovy porostních směsí jsou mnohem komplikovanější a vyžadují vyšší lesnickou odbornost a cit, než výchova porostů stejnorodých. Zanedbání výchovy může mít i ve smíšených porostech nepříznivé následky. Smíšené porosty smrku a buku jsou sice odolnější vůči větru, avšak odolnost vůči sněhu je závislá pouze na individuální statické stabilitě každého jednotlivého stromu. V oblastech ohrožovaných sněhem může tedy nerespektování požadavků smrku na volný růst v mládí vést ke snížení jeho odolnosti vůči sněhu s následnými polomy.
Přehled hospodářských souborů a podsouborů (Viewegh 2003 – Klasifikace lesních rostlinných společenstev – skriptum ČZU) 13 – přirozená borová stanoviště podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 0N charakteristika ekotopu: pískovcové oblasti na svazích, v úžlabinách a roklích podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 0C charakteristika ekotopu: ostrůvkovitě na hadcích – hadcové rendziny hlinité až jílovitohlinité podsoubor c: - zahrnuje „SLT“ 0M a 0K charakteristika ekotopu: v oblastech písčitých sedimentů pískovců; půda písčitá, podzolovaná podsoubor d: - zahrnuje „SLT“ 0O, 0P a 0Q charakteristika ekotopu: v oblastech písčitých sedimentů, převážně na zvlněných plošinách; půda písčitá, podzolovaná a oglejená podsoubor e: - zahrnuje „SLT“ 1M charakteristika ekotopu: v teplých oblastech na mírně zvlněných štěrkopískových terasách; půda je písčitá a často podzolovaná 19 – lužní stanoviště podsoubor a: - zahrnuje „LT“ 1U1 a 1U2 charakteristika ekotopu: v každoročně zaplavovaných úvalech řek v teplých oblastech; půda písčitá až hlinitá; trvale vlhká až mokrá podsoubor b: - zahrnuje „LT“ 1L9 a „SLT“ 1L, 2L a případně částečně i 3L a 5L charakteristika ekotopu: každoročně zaplavované snížené úvaly řek s jílovitohlinitými sedimenty s vlhkou půdou; občasně zaplavovaných, mírně vyvýšených částech úvalů řek v teplých oblastech s písčitohlinitou a hlinitou čerstvě vlhkou půdou; údolní nivy řek a větších potoků v pahorkatině (až do podhůří) s hlinitou až písčitohlinitou čerstvě vlhkou půdou podsoubor c: - zahrnuje „SLT“ 3U charakteristika ekotopu: na aluviích a mírně vyvýšených terasách potoků na styku s přilehlými humusem obohacovanými kamenitými svahy 21 – exponovaná stanoviště nižších poloh podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 1N, 2N, 2Me a 2Ke charakteristika ekotopu: v nižších polohách na příkrých , někdy kamenitých svazích, často nad vodními toky a na hřebenech podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 3Me, 4Me, 3Nm a 4Nm charakteristika ekotopu: ve středních polohách na příkrých, někdy kamenitých svazích, často nad vodními toky a na hřebenech podsoubor c: - zahrnuje „SLT“ 2Se, 2Be, 2De, 1A a 2A charakteristika ekotopu: na příkrých, někdy kamenitých svazích a na zahliněných sutích, často nad vodními toky a na hřebenech podsoubor d: - zahrnuje „SLT“ 1C, 2C (část 3C) charakteristika ekotopu: na mírných až příkrých svazích, hřebenech a kupách, na středně bohatém až bohatém podloží; půda je suchá až vyprahlá 23 – kyselá stanoviště nižších poloh podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 1I, 1K, 2M, 2I a 2K charakteristika ekotopu: v nižších polohách na svazích, kupách, hřbetech a na zvlněných plošinách, někdy s hlinitými překryvy podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 3M, 4M, 3Im, 3Km a částečně 5M
charakteristika ekotopu: ve středních (až vyšších) polohách, na svazích, kupách, hřbetech i na zvlněných plošinách, někdy s hlinitými překryvy podsoubor c: - zahrnuje „SLT“ 1Sc charakteristika ekotopu: na rovinách a mírně zvlněných plošinách říčních teras s písčitými až hlinitopísčitými překryvy podsoubor d: - zahrnuje „SLT“ 2Sc a částečně 1C, 2C a 3C charakteristika ekotopu: na svazích, hřbetech a plochých vyvýšeninách na plošinách; půda bývá písčitá až hlinitopísčitá, mírně vlhká 25 – živná stanoviště nižších poloh podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 1S, 1H, 1B, 1D, 2S, 2H, 2B a 2D charakteristika ekotopu: v okrajových částech úvalů, na plošinách, svazích a plochých hřbetech, někdy s překryvy spraše či sprašové hlíny podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 1W a 2W charakteristika ekotopu: na svazích a jejich táhlých úpatích na hlinitých, převážně čerstvě až mírně vlhkých půdách na bazických a karbonátových horninách podsoubor c: - zahrnuje „SLT“ 1V a 2V charakteristika ekotopu: na mírně zvlněných plošinách, úpatích svahů, v plochých úžlabinách, často v blízkosti vodních toků; půda je vlhká až mokrá podsoubor d: - zahrnuje „SLT“ 1O a 2O charakteristika ekotopu: na mírně zvlněných plošinách a v mírných terénních pokleslinách; půda je hlinitá až jílovitohlinitá, střídavě vlhká 27 – oglejená chudá stanoviště nižších a středních poloh podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 1P, 1Q a částečně i 0Q, 0P a 0O charakteristika ekotopu: na plošinách a v mírných terénních pokleslinách; často na štěrkopískových terasách s chudšími hlinitými až písčitými překryvy podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 2P, 3P, 2Q, 3Q, 4Q a 5Q charakteristika ekotopu: na mírně zvlněných plošinách až plochých vyvýšeninách na kyselých horninách s překryvy hlinitými až jílovitohlinitými 29 – olšová stanoviště na podmáčených půdách podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 1T a „LT“ 1T9 charakteristika ekotopu: v plochých terénních pokleslinách, v plochých úžlabinách, často poblíž potoků a pramenišť; od nížin do vyšší polohy; půda je trvale zamokřená, povrch půdy bývá zrašelinělý podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 1G charakteristika ekotopu: v trvale zamokřených pokleslinách v nivní rovině, poblíž rybníků a vodních toků (zarůstající ramena řek, tůně) podsoubor c: - zahrnuje „SLT“ 3L a 5L charakteristika ekotopu: od pahorkatin po hory na potočních aluviích a kolem pramenišť; půdní voda je mírně pohyblivá, mírně okysličená 31 - vysýchavá a sušší acerózní a bazická stanoviště středních poloh podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 3Ac, 3Aw, 5Ac, 4Aw, 5Ac, 5Aw a částečně i 3W, 4W a 5W charakteristika ekotopu: na hřebenech a kamenitých až balvanitých svazích, na exponovaných stanovištích; na neutrálních až bazických a karbonátových horninách; půda je převážně mírně vlhká, s příznivým rozkladem nadložního humusu podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 3C, 4C a 5C – částečně pak i 3We, 4We a 5We
charakteristika ekotopu. na převážně slunných svazích, hřbetech, terénních vyvýšeninách na neutrálních až bazických a karbonátových horninách (na příkrých svazích) 35 – živná bazická stanoviště středních poloh nemá podsoubory – zahrnuje „SLT“ 3W, 4W a 5W charakteristika ekotopu: na svazích, hřbetech, v plochých svahových úžlabinách na bazických a karbonátových horninách; půda je hluboká, hlinitá, čerstvě vlhká 39 – podmáčená chudá stanoviště podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 0T a OGt charakteristika ekotopu: v plochých pokleslinách a úžlabinách na plošinách s nepříznivými odtokovými poměry; půda je převážně písčitá, dospod mokrá podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 2T, 3T, 5T a částečně i 6T charakteristika ekotopu: v plochých pokleslinách na plošinách s nepříznivými odtokovými poměry; půda dospod těžká, mokrá podsoubor c: - zahrnuje „SLT“ 3R a 5R charakteristika ekotopu: v pánvích a ve velmi plochých úžlabinách na chudých přechodných rašelinných půdách a zrašelinělých půdách dospod mokrých 41 – exponovaná stanoviště středních poloh podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 3N, 4N, 3Ke a 4Ke charakteristika ekotopu: na kamenitých svazích a hřebenech, na příkrých až srázných svazích na kyselém podloží; půda je převážně čerstvě vlhká podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 3F, 4F, 3Se, 4Se, 3Be, 4Be, 3De, 4De, 3A a 4A charakteristika ekotopu: na kamenitých a příkrých svazích, případně na hřebenech; na kyselém a živném podloží (!!!!) s humózní čerstvě vlhkou půdou 43 – kyselá stanoviště středních poloh podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 3K, 4K, 3Sc, 4Sc, 3I a 4I charakteristika ekotopu: na svazích, zvlněných plošinách, hřbetech a kupách, na úpatích mírných svahů, často s překryvy sprašových a svahových hlín; půda je převážně hlinitá, čerstvě až mírně vlhká, někdy uléhavá podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 4Km, 5Km, 5M, 4Im a 5Im charakteristika ekotopu: horní části svahů, na plošinách a úpatích mírných svahů, na hřbetech a kupách s mělčími půdami, převážně hlinitými a živinově chudšími, někdy uléhavými 45 – živná stanoviště středních poloh nemá podsoubory: - zahrnuje „SLT“ 3S, 4S, 3B, 4B, částečně 5H, 4H, 3D a 4D charakteristika ekotopu: na svazích, hřbetech, zvlněných plošinách, v plochých svahových úžlabinách, v táhlých úpatích svahů s hlinitými až písčitohlinitými půdami 47 – oglejená stanoviště středních poloh podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 3V, 4V a 3O charakteristika ekotopu: v plochých svahových úžlabinách, na plošinách, táhlých úpatích svahů, často s potůčky a prameništi; půda je převážně vlhká, někdy střídavě vlhká podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 4O charakteristika ekotopu: na mírně zvlněných plošinách, plochých úpatích svahů v plochých úžlabinách; půda je písčitohlinitá až jílovitohlinitá, střídavě vlhká, dospod ulehlá podsoubor c: - zahrnuje „SLT“ 4P (částečně i 3P)
charakteristika ekotopu: na mírně zvlněných plošinách, mírných vyvýšeninách, případně v nevýrazných pokleslinách; půda je písčitohlinitá až jílovitohlinitá, střídavě vlhká, ulehlá 51 – exponovaná stanoviště vyšších poloh podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 5N, 5Me a 5Ke charakteristika ekotopu: kamenité svahy a hřebeny; příkré až srázné svahy na kyselém podloží ve vrchovinách podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 6N, 6Me a 6Ke charakteristika ekotopu: kamenité svahy a hřebeny; příkré až srázné svahy na kyselém podloží v nižší hornatině podsoubor c: - zahrnuje „SLT“ 5F, 5Se, 5Be, 5De a 5A charakteristika ekotopu: kamenité svahy, hřebeny, příkré až srázné svahy, svahové úžlabiny; živné podloží ve vrchovinách podsoubor d: - zahrnuje „SLT“ 6F, 6Se, 6Be, 6De a 6A charakteristika ekotopu: kamenité svahy, hřebeny, příkré až srázné svahy a svahové úžlabiny, živné podloží v nižších hornatinách podsoubor e: - zahrnuje „SLT“ 5U charakteristika ekotopu: vlhké rokliny, úžlabiny, potoční terasy, vodou obohacená úpatí svahů; někdy s kameny na povrchu 53 – kyselá stanoviště vyšších poloh podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 5K a 5I charakteristika ekotopu: svahy, zvlněné plošiny, hřbety, táhlé mírné svahy; ve vrchovině podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 6M, 6K a 6I charakteristika ekotopu: hřbety, mírné táhlé svahy, zvlněné plošiny s hlinitými překryvy v nižší hornatině 55 – živná stanoviště vyšších poloh podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 5S, 5B, 5H, 5D a částečně i 5W a 5U charakteristika ekotopu: svahy a jejich táhlá úpatí, zvlněné plošiny, ploché svahové úžlabiny (někdy rokliny) na hlinitých až písčitohlinitých půdách ve vrchovině podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 6S, 6B, 6H a 6D charakteristika ekotopu: svahy a jejich táhlá úpatí, zvlněné plošiny a ploché svahové úžlabiny s hlinitými až písčitohlinitými půdami v nižší hornatině 57 – oglejená stanoviště vyšších poloh podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 5Va a 6Va charakteristika ekotopu: kamenité a balvanité ploché svahové úžlabiny, často s potůčky a prameništi podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 5V charakteristika ekotopu: ploché svahové úžlabiny, často s potůčky a prameništi, na bazích svahů a aluviálních terasách podsoubor c: - zahrnuje „SLT“ 5O a 6O charakteristika ekotopu: plošiny, plochá úpatí svahů, ploché úžlabiny s hlinitými překryvy, pro vodu špatně propustné podsoubor d: - zahrnuje „SLT“ 5P, 6P a částečně 5Q a 6Q charakteristika ekotopu: plošiny, plochá úpatí svahů, široké ploché úžlabiny s hlinitými překryvy pro vodu špatně propustné 59 – podmáčená stanoviště středních a vyšších poloh
podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 0G9 charakteristika ekotopu: terénní poklesliny a ploché úžlabiny na písčitých až jílovitopísčitých půdách shora zrašelinělých podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 2G, 3G, 3Vg a 4Vg charakteristika ekotopu: terénní poklesliny a ploché úžlabiny, ploché baze svahů, blízkost pramenišť a potůčků podsoubor c: - zahrnuje „SLT“ 5G, 6G, 5Vg a 6Vg charakteristika ekotopu: terénní poklesliny, ploché (svahové) úžlaviny, potoční aluvia, úpatí svahů v blízkosti pramenišť a potůčků podsoubor d: - zahrnuje „SLT“ 4R a částečně 3R, 5R a 6R charakteristika ekotopu: pánve a velmi ploché úžlabiny s mezotrofními rašelinnými půdami, částečně na chudých přechodných rašeliništích 71 – exponovaná stanoviště horských poloh podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 7N, 7Me, 7Ke a částečně 8N, 8Me a 8Ke charakteristika ekotopu: kamenné svahy, hřbety a hřebeny, příkré až srázné svahy s kyselým podložím podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 7F, 7Se, 7A a částečně 8F, 8Se a 8A charakteristika ekotopu: kamenité svahy, hřbety a hřebeny, příkré až srázné svahy s živným podložím 73 – kyselá stanoviště horských poloh nemá podsoubory – zahrnuje „SLT“ 7M a 7K, částečně též i 8M a 8K charakteristika ekotopu: svahy, hřbety, kupy, náhorní plošiny 75 – živná stanoviště horských poloh nemá podsoubory – zahrnuje „SLT“ 7S a 7B, částečně i 8S charakteristika ekotopu: svahy, hřbety, náhorní plošiny, ploché svahové úžlabiny 77 – oglejená stanoviště horských poloh podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 7V, 7O, 7P a 7Q charakteristika ekotopu: ploché svahové úžlabiny s potůčky a prameništi, úpatí svahů, ploché úžlabiny a poklesliny, vyvýšené aluviální terasy podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 8V, 8O a 8P charakteristika ekotopu: ploché svahové úžlabiny s potůčky a prameništi, úpatí svahů, vyvýšené aluviální terasy, plošiny, velmi mírně skloněné svahy, ploché úžlabiny a poklesliny; půda někdy na povrchu zrašelinělá 79 – podmáčená stanoviště horských poloh podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 6T, 7T, 7G, 7Vg a částečně i 6G charakteristika ekotopu: poklesliny náhorních a podsvahových plošin, široké úžlabiny, často poblíž potoků a pramenišť podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 8Q, 8T, 8G a 8Vg charakteristika ekotopu: náhorní plošiny, velmi mírné svahy, terénní poklesliny a úžlabiny, často v blízkosti rašelinišť a pramenišť; půda na povrchu často zrašelinělá podsoubor c: - zahrnuje „SLT“ 6R a 7R charakteristika ekotopu: v pokleslinách náhorních plošin a v plochých úžlabinách na přechodné až vrchovištní rašelinné půdě 01 – mimořádně nepříznivá stanoviště
podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 0X charakteristika ekotopu: mělké půdy rendzin na srázných skalnatých svazích a hřebenech podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 0Z, 0Y, 0N a 0C charakteristika ekotopu: nevyvinuté půdy na skalách a balvanitých sutích, hřebenech, svazích a v soutěskách podsoubor c: - zahrnuje“SLT“ 0Mz a 0Qz charakteristika ekotopu: vyvýšeniny tvořené extrémně chudými sedimenty podsoubor d: - zahrnuje „SLT“ 1X, 2X, 3X a 4X charakteristika ekotopu: karbonátové a bazické horniny na vrcholcích, hřebenech a svazích suchých oblastech, sutě krasových oblastí podsoubor e: - zahrnuje „SLT“ 1Z a 2Z charakteristika ekotopu: mělké nevyvinuté půdy, vrcholy kup, hřebeny a příkré svahy, sutě podsoubor f: - zahrnuje „SLT“ 3Y, 4Y, charakteristika ekotopu: mělké nevyvinuté půdy na hřebenech a příkrých balvanitých až suťovitých svazích podsoubor g: - zahrnuje „SLT“ 5Z, 6Z, 5Y a 6Y charakteristika ekotopu: mělké nevyvinuté nebo slabě vyvinuté půdy na hřebenech, příkrých balvanitých až suťovitých svazích podsoubor h: - zahrnuje „SLT“ 7Z, 7Y a 8Y charakteristika ekotopu: mělké a slabě vyvinuté půdy na hřebenech, náhorních plošinách a svazích, často suťovitých podsoubor i: - zahrnuje „SLT“ 1J charakteristika ekotopu: skalnaté hřebeny, příkré balvanité a suťovité svahy se skalisky, někdy i strže (rankery a rendziny) podsoubor j: - zahrnuje „SLT“ 3J charakteristika ekotopu: skalnaté hřebeny, příkré balvanité a suťovité svahy se skalisky, někdy i strže (rankery a rendziny) podsoubor k: - zahrnuje „SLT“ 5J charakteristika ekotopu: skalnaté hřebeny, příkré balvanité a suťovité svahy se skalisky, někdy i strže (rankery a rendziny) podsoubor l: - zahrnuje „SLT“ 6L charakteristika ekotopu: aluviální náplavy horských potoků a řek v okolí pramenišť podsoubor m: - zahrnuje „SLT“ 0R charakteristika ekotopu: chudá, mělce rozložená rašeliniště v pánvích a v úžlabinách se špatnými odtokovými poměry podsoubor n: - zahrnuje „SLT“ 0Rt charakteristika ekotopu: chudá, mělce rozložená rašeliniště v pánvích a v úžlabinách se špatnými odtokovými poměry podsoubor o: - zahrnuje „SLT“ 8R charakteristika ekotopu: špatně rozložené vrchovištní rašeliniště v horských polohách podsoubor p: - zahrnuje „SLT“ 9R charakteristika ekotopu: špatně rozložené vrchovištní rašeliniště v horských polohách 02 – vysokohorské lesy pod hranicí stromové vegetace podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 8N, 8F a 8A charakteristika ekotopu: kamenité a balvanité svahy, hřbety a hřebeny podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 8M, 8K, 8S charakteristika ekotopu: na hřbetech, náhorních plošinách a svazích podsoubor c: - zahrnuje „SLT“ 8Z
charakteristika ekotopu: vrcholové plošiny a svahy v nejvyšších horských polohách se zakrslým vzrůstem stromů 03 – lesy v klečovém lesním vegetačním stupni podsoubor a: - zahrnuje „SLT“ 9K charakteristika ekotopu: plošiny, zaoblené hřbety a svahy v nejvyšších horských polohách na přechodu ke klečovému vegetačnímu stupni podsoubor b: - zahrnuje „SLT“ 9Z charakteristika ekotopu: plošiny, mírné a příkré svahy, rokle a úžlabiny, hřebeny nad horní stromovou hranicí