A-PDF Merger DEMO : Purchase from to remove the watermark

A-PDF Merger DEMO : Purchase from www.A-PDF.com to remove the watermark

Tento překlad byl vytvořen v rám . v kl Institutu pro vědy o člověku ve V'd ~~ (re. ada~els~ého . programu ten vom Menschen in w· I nJ nstitut fur dle Wissenschafpro střední a , h d í Elen) a podpořen Publikačním projektem vyc 0 n vropu v Oxfordu (Ce t 1 pean Publishing Project /Oxf, d/) E n ra & East Eurov Amsterdamu. or a vropskou kulturní nadací

Poznámky vydavatelů

To, co se v tomto svazku předkládá jako I. část, bylo ukončeno už roku 1945. Jl. část vznikla mezi lety 1946 a 1949. Kdyby byl svoje dílo uveřejnil Wittgenstein sám, tak by byl to, co teď tvoří zhmba posledních 30 stran I. části, většinou vypustil a místo toho by tu byl zpracoval obsah JI. části, s připojením dalšího materiálu. V mkopise jsme se museli všude rozhodovat mezi různými způsoby čtení jednotlivých slov a obratů. Smysl nebyl touto volbou nikdy dotčen.

Státní vědecká knihovna Hradec Králové

J~I~Ull/I1//111111111lilii

11:1014'9110

1993

------·-----L-----1 S:.k~;il VČOG:lcá knihovna H:lADEC t
683598

r; '· .

----·~··-··

-·-~-~---

© Basil Blackwell, Oxford Translation © Jiří Pechar, 1992 © Filosofický ústav AV ČR, 1993 ISBN 80-7007-040-4

...·· ~--·-···-

To, co je místy otištěno na konci stránky pod čarou, bylo napsáno na lístcích, které Wittgenstein vystřihl z jiných spisů a k příslušným stránkám připojil, aniž přesněji udal, kam patří. Slova v dvojitých závorkách jsou Wittgensteinovy poukazy na poznámky at' už v tomto díle, nebo v jiných jeho spisech, které jak doufáme, vyjdou později. Za zařazení posledního úryvku Jl. části na jeho současné místo jsme zodpovědní

my.

G. E. M. Anscombová

G. H. von Wright

Rush Rhees

1952

Pokrok se vůbec vyznačuje tím, že vypadá mnohem větší, než skutečně je.

NESTROY

Předmluva

V tom, co následuje, uveřejňuji myšlenky - sediment filosofických zkoumání -, které mě zaměstnávaly v posledních 16 letech. !lkají se mnoha předmětů: pojmů významu, chápání, věty a logiky, základů matemmtky, slavu vědomí jiného. Seps(ll jsem vš.e~hny .tyto myšlenky jako poznámkJ,~krátkéodštavce. Někdy v delších řetězcích vztahujících se k stejnému předmětu, někdy tak, že přeskakuji v rychlém střídání od jedné oblasti k jiné. - Bylo od počátku mým úmyslem, shrnout toto všechno v nějaké knize, o jejíž formě jsem měl v různých dobách různé představy. Podstatné se mi však zdálo to, že v ní mají myšlenky postupovat od jednoho předmětu k druhému v přirozeném a bezmezerovitém sledu. Po několika nezdařených pokusech, abych své výsledky spojil v ně­ jaký takový celek, jsem nahléd~ že by se mi to nikdy nepodařilo. Že nejlepší, co jsem mohl napsat, by zůstalo vždycky jen filosofickými poznámkami; že moje myšlenky brzy ochromly, když jsem se pokoušel nutit je proti jejich přirozenému sklonu, aby se rozvíjely jedním určitým smlrem. - A to ovšem souviselo s povahou tohoto zkoumání samotného. To nás totiž nutí procestovávat rozlehlou myšlenkovou oblast kffžem krážem všemi směry. - Filosofické poznámky této knihy před­ stavuj{ jakoby množství náčrtů krajiny, které vznikly v průběhu těchto dlouhých a spletitých cest. K stejným nebo skoro stejným bodům se dospívalo vždy znovu z různých směrů a byly načrtávány vždy nové obrazy. Spousta těchto obrazil byla zkreslená nebo necharakteristická, vyznačovala se všemi nedostatky slabého kreslíře. A když se tyto vyřadily, zbyl určitý počet jakž takž odpovídajícfch, které pak musely být častěji sestřiženy a uspořádány tak, aby mohly pozorovateli podat určité vyobrazení krajiny. Takto je tedy tato kniha vlastně jen jakýmsi albem. Až donedávna se věci měly tak, že myšlenky na zveřejnění své práce za svého života jsem se vlastně vzdal. Tato myšlenka byla ovšem čas od času oživována, a to hlavně tím, že jsem musel shledat, že moje výsledky, které jsem předával druhým v přednáškách, skriptech a diskuslch, obíhaly mezi lidmi po mnoha stránkách špatně pochopené, více či méně rozředěné nebo zkomolené. Tím byla popíchnuta moje ješitnost a dávalo mi práci ji zklidnit.

a

9

Před dvěma roky mě však okolnosti vedly k tomu, že jsem znovu pročítal svoji první knihu (,,Logicko-filosofický traktát") a vysvětloval

její myšlenky. Tu mi náhle začalo připadat, že bych měl ony staré myšlenky uveřejnit společně s novými: že těmto posledním se může dostat správného osvětlení jen protikladem k mému staršímu způsobu myšlení a na jeho pozadí. Od té doby totiž, co jsem se před 16 lety začal znovu zabývat filosofií, musel jsem v tom, co jsem uložil v oné první knize, rozpoznat těžké omyly. K nahlédnutí těchto omylů mi pomohla - v míře, kterou jsem sotva s to sám posoudit - kritika, které se mým myšlenkám dostalo od Franka Ramseye, - s nímž jsem je během dvou posledních let jeho života probíral v nesčetných rozhovorech. - Víc ještě než této vždy pádné a jisté kritice vděčím té, které po mnoho let mé myšlenky podroboval neustále jeden z učitelů této unive!Zity, pan P. Sraffa. Tomuto podněcování vděčím za nejdůsažnější z idejí tohoto spisu. Z nejednoho důvodu se to, co tu uveřejňuji, bude stýkat s tím, co dnes píší jiní. - Jestliže moje poznámky nemají na sobě žádnou pečeť, která by je vyznačovala jako mé vlastní, - nechci si na ně také činit nadále žádný nárok jako na své vlastnictví. Předávám je veřejnosti s nejistými pocity. Že by této práci s její nedostatečností a v temnotě této doby mělo být souzeno, aby vrhla světlo do toho či onoho mozku, není nemožné; ale není to ovšem nijak pravděpodobné.

Nechtěl bych svým spisem druhým myšlení uspořit. Nýbrž pokud by to bylo možné, podnítit někoho k vlastním myšlenkám. Byl bych býval rád zplodil dobrou knihu. Nedopadlo to tak; ale je už pryč čas, kdy by mnou mohla být vylepšena.

Cambridge, v lednu 1945

10

I.

část

1. Augustinus v Confessiones 1/8: cum ipsi (maiores homines) appellabant rem aliquam, et cum secundum eam vocem corpus ad aliquid movebant, videbam, et tenebam hoc ab eis vocari rem illam, quod sonabant, cum eam vellent ostendere. Hoc autem eos velle ex motu corporis aperiebatur: tamquam verbis naturalibus omnium gcntium, quae fiunt vultu et nutu oculorum, ceterorumque membrorum actu, et sonitu vocis indicante affectionem animi in petendis, habendis, rejiciendis, fugiendisve rebus. lta verba im variis sententiis locis suis posita, et crebro audita, quarum rerum signa essent, paulatim colligebam, measque iam voluntates, edomito in eis signis ore, per haec enuntiabam. [Když dospělí pojmenovali nějaký předmět a obrátili se přitom k němu, jsem to a chápal jsem, že zvuky, které vydávali, onen předmět označují, protože na něj chtějí ukázat. Tento jejich úmysl vycházel však najevo z pohybu ll~ Ia: ten je jakoby přirozenou řečí všech národů, spočívající v mimice a~ hře _jlČI i v pohybu ostatních údů, přičemž zvuk hlasu naznačuje hnutí duše, když ta po něčem touží, nebo něco má, nebo něco odmítá, nebo před něčím prchá. Takto jsem se postupně učil chápat, jaké věci označují slova umístěná na svých mfstech v různých větách a opakovaně slýchaná, a když si i moje ústa navykla na tyto znaky, vyjadřoval jsem jimi svoji vůli.] viděl

Tato slova nám prezentují, zdá se mi, určitou představu o podstalidské řeči. A sice takovouto: Slova řeči pojmenovávají předměty - věty jsou spojení takových pojmenování. - V této představě řeči spatřujeme kořeny myšlenky, že každé slovo má nějaký význam. Tento význam je slovu přiřazen. Je jím onen předmět, který slovo zastupuje. O rozdílu slovních druhů Augustinus nemluví. Řekl bych, že ten, kdo popisuje učení se řeči takto, myslí především na podstatná jména jako "stůl", "židle", "chléb" a na jména osob, teprve v druhé tudě na jména určitých aktivit a vlastností, a ostatní slovní druhy bere jako něco, co už se nějak najde. Uvaž nyní takovéto použití řeči: Pošlu někoho nakupovat. Dám mu lfstek a na něm jsou znaky: "pět červených jablek". Donese lfstek ke kupci; ten otevře zásuvku, na které je znak "jablka"; pak vyhledá v tabulce slovo "červený" a najde u něho určitý vzotě

13

rek barvy; nyní pak odříkává řadu číslovek - předpokládám, že ji zná nazpaměť - až k slovu "pět" a při každé číslovce vezme ze zásuvky jablko, které má barvu odpovídající onomu vzorku. Takto a podobně se operuje se slovy. - "Jak ví ale, kde a jak má hledat slovo ,červený' a jak si má počínat se slovem ,pět'?" - Inu, předpokládám, že jedná tak, jak jsem to popsal. Vysvětlování má někde svůj konec. - Co je ale významem slova "pět"? - O takovém významu tu vůbec nebyla řeč; jen o tom, jak se slova "pět" používá.

2. Onen filosofický pojem významu má své vlastní místo v určité primitivní představě o způsobu, jakým řeč funguje. Lze ale také říci, že je to představa jakési řeči primitivnější, než je řeč naše. . Mysleme si nějakou řeč, u níž onen popis, jak ho podal Augustmus, souhlasí: Tato řeč má sloužit dorozumění dělníka A s pomocníkem B. A staví něco ze stavebních kamenů; k dispozici jsou ko~tky, sloupy, desky a trámy. B mu má přinášet stavební kameny, a stce v tom pořadí, jak je A potřebuje. K tomuto účelu používají řeči, která je tvořena slovy: "kostka", "sloup", "deska", "trám". A tato slova zavolá; - B přinese ten kámen, který se naučil na toto zavolání přinášet. - Chápej toto jako úplnou primitivní řeč. 3. Mohli bychom říci, že Augustinus popisuje určitý dorozumívací systém; jenomže ne všechno, co označujeme jako řeč, je tímto systémem. A totéž se musí říci v leckterých případech, kdy vyvstává otázka: "Je tento popis použitelný, nebo nepoužitelný?" Odpověď pak zní: "Ano, je použitelný; ale jen pro tuto úzce vymezenou oblast, nikoli pro onen celek, který jsi mínil popsat." Je to, jako kdyby někdo prohlásil: ,,~.Hraf!! spočívá v tom, že se předměty posouvají podle určitých pravidel po nějaké ploše ... " a my mu odpovíme: Zdá se, že máš na mysli j_eskové hry; to ale nejsou všechny l!!Y: Můžeš svoje tvrzení učinit správným, jestliže je výslovně omezíš na tyto hry. -........... 4. Mysli si určité písmo, v kterém by se písmen používalo k označení hlásek, ale také k označení přízvuku a jako interpretačních 14

znamének. (Písmo lze pojímat jako řeč sloužící k popisu zvukových útvarů.) Představ si nyní, že by někdo toto písmo chápal tak, jako kdyby každému písmenu odpovídala prostě jedna hláska a jako kdyby písmena neměla i zcela jiné funkce. Takovémuto přfiiš jednoduchému pojetí onoho písma se rovná právě Augustinovo pojetí řeči.

5. Jestliže se obrátí pozornost na příklad v § 1, začne se možná tušit, do jaké míry obecný pojem významu slov zahaluje fungování řeči mlhou, která znemožňuje jasně vidět. -. Tuto mlhu lze rozptýlit tím, že budeme řečové jevy studovat na primitivních způso­ bech používání řeči, u nichž je možno účel a fungování slov zřetel­ ně přehlédnout.

Takových primitivních forem řeči používá dítě, když se učí mluvit . v žádném vysvětlování, nýbrž v určitém výcviku. Učení řeči nespočívá

6. Mohli bychom si představit, že řeč v § 2 je celou řečí osob A a B; ba dokonce celou řečí nějakého kmene. Děti jsou vychovávány k tomu, aby vykonávaly ty a ty úkony, používaly přitom těch a těch slov, a na slova druhého reagovaly tak a tak. Důležitá část výcviku spočívá v tom, že učící na předměty ukazuje, zaměřuje na ně pozornost dítěte, a pronáší přitom určité slovo; například slovo "deska" při ukázání na tento tvar. (Toto nemíním označovat jako "vysvětlení ukázáním" nebo "definici", protože dítě se zajisté nemůže ještě na pojmenování ptát. Hodlám to označovat jako "učení slovům ukazováním". - Říkám, že toto bude tvořit závažnou část výcviku, protože tomu tak prostě u lidí je; nikoli proto, že by si to nebylo možno představit jinak.) Lze říci, že toto učení slovům ukázáním vytváří asociativní spojení mezi slovem a věcí: Co to však znamená? Nuže, může to znamenat všelicos rOzného; především se však přitom myslí zajisté na to, že dítěti vyvstane na mysli obraz dané věci, když slyší dané slovo. Ale pokud k tomu dochází - je toto účelem slova? - Ano, může to účelem být. - Mohu si myslet takové použití slov (hláskových řad). (Vyslovení nějakého slova je jakoby zmáčknutím určité klávesy na klavíru představ.) Ale v oné řeči z § 2 není účelem slov vzbuzovat

15

představy. (Může se ovšem také shledat, že vlastnímu účelu je to na prospěch.) Jestliže ale toto je účinkem učení ukazováním, mám pak říci, ž~ tímto účinkem je rozumění slovu? Nerozumí snad zvolání "Deska!" ten, kdo podle něho tak a tak jedná? - Ale učení ukázáním k tomuto výsledku zajisté napomohlo; přece však jenom spolu s určitou výukou. Spolu s jinou výukou by bylo totéž učení těmto slovům ukázáním vedlo k zcela jinému rozumění. . "Když spojím tyč s pákou, uvedu brzdu v činnost." - Ano, pokud Je dán celý ostatní mechanismus. Jen spolu s ním je páka brzdnou pákou; a bez opory v něm není už ani pákou, nýbrž může být vším možným, nebo také ničím.

7. V praxi používání řeči (2) jeden účastník provolává slova a druhý jedná podle nich; při vyučování řeči se však setkáme s tímto procesem: učící se předměty pojmenovává. Tj. pronese dané slovo, když učitel ukáže na daný kámen. - Ano, setkáme se tu s cvičením ještě jednodušším: žák pronáší slova, která mu učitel předříkává - v obou případech jde o procesy podobné řeči. . Můžeme si také myslet, ~~~Jý_ prokes.....pQ!!!i'~!ní slov v (2) je _Jednou z oněch her, pomocí nichž se děti učí své mateřSké. řeči. Hodlám tyt:Q hcy .označovat jako ~é hzy" a bovořiLJl_ nějaké

-~~ jak:QQ.řečové hře,

A jako řečové hry by bylo možno označovat i zmíněné pochody pojmenovávání kamenů a opakování předříkávaných slov. Pomysli na některé způsoby používání slov při kolových hrách. Jako ,,řečovou hru" budu označovat ta~wk.k...z_ahrtwjídleč ...J,...čůmosti, s nimiž ie spiat~ ·--· 8. Uvažme určité rozšíření řeči (2). Nechť kromě oněch čtyř slov "kostka", "sloup" atd. obsahuje určitou řadu slov, které se používá tak, jako obchodník v (1) používá číslovek (může to být řada písmen abecedy); dále dvě slova, třeba "tam" a "toto" (protože tím je už přibližně naznačen jejich účel), kterých se užívá ve spojení s ukazujícím pohybem ruky; a konečně určitý počet barevných vzorků. A vydá rozkaz typu: "d - deska - tam". Přitom ukáže pomocníkovi určitý barevný vzorek a při slovu "tam" ukáže na určité místo 16

staveniště.

B vezme ze zásoby desek pro každé písmeno abecedy až po "d" vždy jednu, která má barvu daného vzorku, a přinese ji na mfsto, které A ukazuje. - Při jiných příležitostech vydá A příkaz: .. toto - tam". Při slovu "toto" ukáže na nějaký stavební kámen. Atd.

9. Když se

dítě učí

naučit zpaměti.

této

řeči,

musí se

řadu "číslovek"

a, b, c, ...

A musí se naučit, jak se používají. - Dochází při

této výuce také k učení slovům ukazováním? - Nu, ukazuje se například na desky a počítá se: "a, b, c desky". - Větší podobnost s tím, jak se slovům "kostka", "sloup" atd. učí ukazováním, by mělo učení ukázáním u číslovek, které neslouží k počítání, nýbrž k označení okem postižitelných skupin věcí. Tak se zajisté děti učí používání prvních pěti nebo šesti základních číslovek. Učí se ukázáním také "tam" a "toto"? - Představ si, jak asi by se mohlo učit způsobu jejich používání! Ukazuje se přitom na místa a věci, - ale tady k tomuto ukazování dochází přece i při použití oněch slov, a nikoli jen při učení toho, jak jich používat. -

10. Co tedy nyní označují slova této řeči? - Jak jinak mám ukázat, co označují, než způsobem jejich používání? A ten jsme přece popsali. Výraz "tohle slovo označuje toto" by se tedy musel stát součástí tohoto popisu. Nebo: popisu se má dát forma "Slovo .... označuje .... " Nuže, popis použití slova "deska" je zajisté možno zkrátit tak, že se řekne, že toto slovo označuje tento předmět. To učiníme, jestliže už jde například jen o to, odstranit nedorozumění, že by se slovo .,deska" vztahovalo na onen tvar stavebního kamene, který ve skutečnosti označujeme jako "kostku", - způsob a povaha tohoto .,vztahu", tj. použití těchto slov v ostatních případech, jsou však už známy. A zrovna tak lze říci, že znaky "a", "b" atd. označují čísla; pokud to třeba odstraní nedorozumění, že by "a", "b", "c" hrály v,řeči tu roli, kterou ve skutečnosti hrají "kostka", "deska", "sloup". A lze také říci, že "c" označuje toto číslo, a nikoli ono; když se tím třeba vysvětluje, že písmena mají být používána v pořadí a, b, c, d atd., a nikoli a, b, d, c. 17

Ale tím, že se takto navzájem připodobní popisy použití slov, se nicméně stát navzájem podobnější toto použití samo! Neboť jak vidíme, je zcela a veskrze nestejnorodé. nemůže

ll. Pomysli na nářadí v nějaké skříňce s nářadím: je tu kladivo, kleště, pilka, šroubovák, metr, nádoba na klih, klih, hřebíky a šrouby. - Jak rozdílné jsou funkce těchto předmětů, tak rozdílné jsou funkce slov. (A podobnosti existují tu i tam.) Co nás ovšem mate, je stejnost jejich zjevu, když se se slovy setkáváme jako s tím, co je k nám promlouváno, nebo v písmě a tisku. Neboť jejich použití nevyvstává před námi tak zřetelně. Zvlášť ne, když filosofujeme!

12. Jako když nahlížíme do strojvůdcovské kabiny nějaké lokomotivy: jsou tu ovládací páky, které vesměs vypadají více méně stejně. (To je pochopitelné, protože mají být vesměs ovládány rukou.) Ale u jedné jde o kliku, jejíž poloha může být souvisle měněna (reguluje otvor nějakého ventilu); u jiné jde o vypínač, který má jen dvě účinné polohy, buď na zapnuto nebo na vypnuto; třetí ovládá brzdu, čím silněji se táhne, tím silněji se brzdí; čtvrtá ovládá pumpu, má účinek, jenom pokud se jí pohybuje sem a tam. 13. Když řekneme: "každé slovo řeči něco označuje", neříká se tím zprvu ještě vůbec nic; ledaže bychom přesně vysvětlili, jaký rozdíl si přejeme vyjádřit. (Bylo by zajisté možné, že bychom slova řeči (8) chtěli odlišit od slov ,bez významu', tak jako se vyskytují v básničkách Lewise Carrolla, nebo od slov "holárijá holárí" v něja­ ké písničce.) 14. Představ si, že by někdo řekl: "Všechny nástroje slouží k tomu, aby se něco měnilo. Tak kladivo mění polohu hřebíku, pilka , tvar prkna, atd." - A co mění metr, hrnek na klih, hřebíky? "Naše vědění o délce nějaké věci, teplotu klihu a pevnost bedny." - Získalo by se něco tímto připodobněním výrazu? -

15. Nejpřímější použití má slovo "označovat" snad tam, kde znak je na onom předmětu, který označuje. Předpokládej, že nástroje, kterých A používá při stavění, jsou opatřeny určitými znaky. Jestliže

A takový znak ukáže pomocníkovi, ten mu přinese nástroj, na

kterém je tento znak. Takto, a způsoby více nebo méně podobnými označuje jméno nějakou věc, a tak se také nějaké věci dává určité jméno. - Často se ukáže jako užitečné, jestliže si při filosofování řekneme: Něco pojmenovat, to je cosi podobného jako připevnit k věci lístek s jménem. 16. Jak je to s těmi vzorky barev, které A ukazuje B, - patří ty k řeči? Nuže, jak kdo chce. K slovní řeči nepatří; ale když někomu řeknu: "Řekni slovo ,slovo"', tak budeš i toto druhé ",slovo"' brát přece také ještě jako součást věty: A přitom hraje zcela podobnou roli jako nějaký vzorek barvy v řečové hře (8); je to totiž vzorek toho, co druhý má říci. Je nejpřirozenější, a působí to nejméně zmatku, jestliže vzorky počítáme k nástrojům řeči. • ((Poznámka o reflexívním zájmenu ,,tato věta".)) 17. Budeme moci říci: v řeči (8) máme různé slovní druhy. Neboť funkce slova "deska" a slova "kostka" jsou si navzájem podobnější než funkce slova "deska" a "d". Jak ale slova seskupíme podle druhů, to bude záviset na účelu rozčlenění - a na našem osobním sklonu. Pomysli na různá hlediska, podle kterých lze rozdělovat nástroje na různé druhy nástrojů. Nebo šachové figurky do druhů seskupujících různé z nich. 18. Nenech se mást tím, že řeči (2) a (8) se skládají jen z rozkazů. Jestliže chceš snad říci, že kvůli tomu nejsou úplné, tak si

• Srv. Bemerkungen uber die Grundlagen der Mathematik, s. 385 ad.; Zettel,

I 691.

18

,

19

po~ož otázku, jestli je naše řeč úplná; - jestli byla taková předtím, nez do nf byl zahrnut chemický symbolismus a znaky infinitezimálnfho počtu; neboť to jsou, aby se tak řeklo, předměstí naší řeči. (A při kolika domech nebo ulicích začíná město být městem?) Na naši řeč se lze dívat jako na nějaké staré město: spleť uliček a náměstí, starých a nových domů, a domů s přístavbami z různých dob; a to vše obklopeno množstvím nových předměstí s novými a pravidelnými ulicemi a s uniformními domy.

19. Lze si snadno představit řeč, která by se skládala jen z bitevních rozkazů a hlášení. - Nebo řeč, která se skládá jen z otázek a z výrazů přitakání a popření. A nesčetné jiné. - A představit si určitou řeč znamená představit si určitou životní formu. v Jak tomu je ale s tímhle: je zvolání "Deska!" v příkladu (2) vetou, nebo slovem? - Pokud je slovem, pak přece jen nemá týž ~znam jako stejně zn~jícf slovo naší obvyklé řeči, neboť v § 2 je to prece zvolání. Pokud Je však větou, pak to přece jen nenf eliptická věta "Deska!" naší řeči. - Co se oné první otázky týče, můžeš výraz "Deska!" označit jako slovo i jako větu; možná přiléhavě jako ,degenerovanou větu' (tak jako se hovoří o degenerované hyperbole), a to je právě naše ,eliptická' věta. - Ale ta je přece jen zkrácenou formou věty "Přines mi desku!"* a tato věta se přece v příkladu (2) nevyskytuje. - Ale proč bych neměl naopak označit větu "Přines mi desku!" jako rozvedení věty "Deska!"? - Protože ten, kdo volá "Deska!", míní vlastně: "Přines mi desku!" - Ale jak to vlastně děláš, mínit tohle, když řlkáš "Deska"? Říkáš si snad nezkrácenou větu v duchu? A proč mám k tomu, aby se řeklo, co určitý člověk míní zvoláním "Deska", tento výraz převádět v jiný výraz? A jestliže znamenají totéž, - proč neříci: "když říká ,Deska!', míní ,Deska!"'? Nebo: proč bys nemohl mínit "Deska", když můžeš mínit "Přines mi desku"? - Ale když zvolám "Deska!", tak přece chci, aby mi desku přinesl! - Zajisté, ale spočívá snad to, že

* V češtině bychom vzhledem k rozdílu mezi nominativem a akuzativem museli tuto větu zkrátit na slovo "Desku!" A k nominativu užitému tímto způsobem bychom si museli představit "nezkrácenou" větu třeba v podobě: "Teď přijde deska!" (Pozn. překl.) 20

,tohle chceš' v tom, že si myslíš v kll'fOU říkáš? 20. Ale když tedy

nějaké formě

člověk řekne "Přines

jinou

větu

než tu,

mi desku!", tak se

teď

1dá, jako kdyby mohl tento výraz mínit jako jediné dlouhé slovo:

jako ono jediné slovo "Deska!". - Může tedy být jednou jako jedno slovo, a jednou zas jako čtyři slova? A jak Jl' míněn obvykle? - Myslím si, že budeme mít sklon říci: Onu včl u míníme jako větu o čtyřech slovech, když ji používáme v protikladu k jiným větám, jako ,,Podej mi desku", "Přines mu desku", .. Přines dvě desky" atd.; tedy v protikladu k větám, které obsahují slova našeho příkazu v jiných spojeních. - Ale v čem spočívá takové používání věty v protikladu k jiným větám? Vyvstávají snad tyto věty přitom člověku na mysli? A všechny? A během toho, co tu jednu větu říká, anebo předtím, nebo potom? - Ne! I když takovéhle vysvětlení má pro nás jistou přitažlivost, stačí přece jen, abychom i jen na okamžik uvážili, co asi se opravdu děje, a vidíme, že jsme 1u na nesprávné cestě. Říkáme, že používáme tohoto příkazu v proI ikladu k jiným větám, protože možnost těchto jiných vět v sobě obsahuje naše řeč. Kdo naší řeči nerozumí, nějaký cizinec, který by hyl častěji slyšel, jak někdo dává příkaz "Přines mi desku!", by mohl být toho mínění, že celá tato řada hlásek je jedním slovem a že v jeho řeči odpovídá asi slovu pro "stavební kámen". Kdyby pak sám dával tento příkaz, vyslovil by ho asi jinak, a my bychom řekli: Vyslovuje ho tak podivně, protože ho pokládá za jediné slovo. Ale neděje se v něm tedy při jeho vyslovení právě také něco jiného, - co odpovídá tomu, že tuto větu chápe jako jedno slovo? - Může se v něm dít totéž, anebo také něco jiného. Co pak se děje v tobě, když dáváš takovýhle příkaz? Jsi si vědom toho, že se skládá za čtyř slov, během toho, co ho pronášíš? Samozřejmě, ty ovládáš tuto řeč - v které se vyskytují i tamty jiné věty -, ale je toto ovládání něco, co se ,děje', zatímco tu větu vyslovuješ? - A připustil jsem ovšem, že onen cizinec tu větu, kterou jinak chápe, pravděpodobně jinak vysloví; ale to, co označujeme jako nesprávné chápání, nemusí spočívat v něčem, co provází vyslovování onoho příkazu. Věta není ,eliptická' proto, že by vypouštěla něco, co míníme, když ji vyslovujeme, nýbrž protože je zkrácená - v porovnání s určitým modelem naší gramatiky. - Bylo by tu ovšem možno natotiž

obdobně

mfněn

21

mítnout: "Přiznáváš, že zkrácená a nezkrácená věta mají stejný smysl. - Jaký smysl tedy mají? Cožpak tedy neexistuje pro tento smysl určitý slovní výraz?" - Ale nespočívá stejný smysl vět v jejich stejném použití? - (V ruštině se řekne "kámen červený" místo "kámen je červený"; odpadá pro ně kopule v jejich myšlenkách, nebo si k tomu kopuli přimýšlejí?) 21. Mysli si určito!! řečovou.l!r!-!~. v které B hlásí A na jeho otázku počet desek nebo 'kostek v nějaké hromadě, nebo barvy a tvary stavebních kamenů, které leží tam a tam. - Takové hlášení by tedy mohlo znít: "Pět desek". Co tvoří nyní rozdíl mezi hlášením nebo tvrzením "pět desek" a příkazem "pět desek!"? - Inu, role, jakou vyslovování těchto slov hraje v řečové hře. Bude však nejspíš jiný i tón, kterým budou pronesena, a výraz obličeje, a ještě ledacos dalšího. Ale lze si také myslet, že tón je týž - neboť příkaz a hlášení mohou být proneseny různým tónem a s různým výrazem obličeje - a že rozdíl tkví jedině v použití. (Mohli bychom ovšem slova "tvrzení" a "příkaz" použít také k označení určité gramatické větné formy a určitého přízvuku; tak jako zajisté větu "Není dnes krásné počasí?" označujeme jako otázku, třebaže se jí používá jako tvrzení.) Mohli bychom si myslet řeč, v níž by všechna tvrzení měla formu a tón rétorických otázek; nebo v níž by každý rozkaz měl formu otázky: "Udělal bys to?" Pak se ale nejspíš řekne: "To, co říká, má formu otázky, ale ve skutečnosti je to rozkaz"- tj. má v řečové praxi funkci rozkazu. (Podobně se říká "Uděláš to" nikoli jako proroctví, ale jako rozkaz. Na čem tu záleží, jestli je to jedno či druhé?) 22. Fregeho názor, že v tvrzení je obsažen určitý předpoklad, který je tím, co je tvrzeno, má vlastně základ v možnosti, která existuje v naší řeči, napsat každou tvrdící větu ve formě "Tvrdí se, že je tomu tak a tak." - Ale "Že je tomu tak a tak" není právě v naší řeči žádná věta - není to ještě žádný tah v řečové hře. A jestliže místo "Tvrdí se, že ... " napíšu "Tvrdí se: je tomu tak a tak", pak jsou tu slova "Tvrdí se" právě zbytečná. Mohl~ bychom každé tvrzení napsat docela dobře také ve formě otázky s následným přitakáním; třeba: "Prší? Ano!" Svědčilo by to o tom, že v každém tvrzení je obsažena otázka? 22

('Iověk má zajisté právo, použít nějaké znaménko tvrzení v protikladu například k otazníku; nebo když chce nějaké tvrzení odlišit , ,d nějakého předpokladu. Omylem je jenom, usoudit, že se tedy tvrzení skládá ze dvou aktů, z uvažování a tvrzení (přiřčení pravdivostní hodnoty nebo něco podobného) a že tyto akty provádíme podle znaménka věty, asi jako když zpíváme podle not. Se zpíváním podle not je zajisté srovnatelné hlasité nebo tiché čtení napsané vNy, ale nikoli ,mínění' (myšlení) čtené věty. Fregeho znaménko tvrzení zdůrazňuje začátek věty. Má tedy podobnou funkci jako závěrečná tečka. Odlišuje celou period~ o~ včly uvnitř periody. Když slyším někoho říci "prší", ale nevím, jesth jsem slyšel začátek a konec periody, tak pro mne tato věta není jl'ště žádným prostředkem dorozumění.

23. Kolik ale existuje druhů vět? Snad tvrzení, otázka a rozkaz? - Existuje nespočet takových druhů: nesčetné různé druhy použití všeho toho, co označujeme jako "znaky", "slova", "věty". A tato rozmanitost není nic pevného, jednou provždy daného; nýbrž vznikají nové typy řeči, nové řečové hry, jak můžeme říci, a jiné zastarávají a jsou zapomínány. (Phl5ližný obraz toho nám mohou poskytnout proměny matematiky.)

V~_J"~~.~~~~-VY..~!l.2!!!Je pr~louván!Ječi j~

čásfLurčjté činnosti

nebo určité ztvotní formy. Představ si názorně roz"iiiaiiitost~ na těchto i jiných

přfkladech:

Rozkazovat a jednat podle rozkazu Popisovat nějaký předmět podle vzhledu nebo na základě měření Zhotovovat nějaký předmět podle popisu (výkresu) Referovat o nějakém dění Mysleme si obraz zpodobující boxera v určité bojové po.zici .. Nuže, tento obraz může být použit k tomu, aby se někomu sdělilo, Jak má Nlát, jakou polohu má zaujmout; nebo jakou polohu zaujmout nemá; nebo jak určitý muž tam a tam stá~; ne~o atd. atd. T~nto obraz by hylo možno označit (mluveno chemtcky) Jako větný radtkál. Podobně Hi zajisté Frege představoval "předpoklad". 23

Formulovat domněnky o nějakém dění Zformovat nějakou hypotézu a ověřovat ji Znázorňovat výsledky nějakého pokusu tabulkami a diagramyVymýšlet nějaký příběh; a příběh číst Hrát divadlo Zpívat kolovou píseň Uhadovat hádanky Udělat vtip; vyprávět Řešit nějaký slovní početní příklad Překládat z jedné řeči do druhé Prosit, děkovat, proklínat, zdravit, modlit se. Je zajímavé srovnat rozmanitost řečových nástrojů a způso­ bů jejich použití, rozmanitost slovních a větných druhů, s tím, co o stavbě řeči řekli logikové. (A také autor Logicko-fi/osofického traktátu.) 24. Kdo dost zřetelně nevidí rozmanitost~čo.Yých her.z ten bude mít možná sklon klást otázky, jako je tato: "Co je to otázka?" Je to konstatování, že to a to nevím, nebo konstatování, že si přeji, aby mi druhý řekl .... ? Nebo je to popis mého duševního stavu nejistoty? - A je takovým popisem zvolání "Pomoc!"? Pomysli na to, kolik různých věcí je označováno jako "popis": popis polohy nějakého tělesa udáním jeho souřadnic; popis něja­ kého výrazu obličeje; popis nějakého hmatového vjemu; nějaké nálady. Je ovšem možno místo obvyklé formy otázky použít formy konstatování nebo popisu: "Chci vědět, jestli .... ", nebo "Jsem na pochybách, jestli .... " - ale tím se nestanou ty různé řečové hry ------ ------navzájem o nic bližší. Význam takových možností přeformování, např. všech tvrdících vět ve věty, které začínají klauzulí "Myslím" nebo "Domnívám se" (tedy takříkajíc v popisy mého vnitřního života), se zřetelněji ukáže na jiném místě. (Solipsismus.) 25. Někdy se říká: Zvířata nemluví, protože jim chybí příslušné duchovní schopnosti. A to znamená: "nemyslf, proto nemluvf". Ale: 24

ldt' o to, že právě nemluví. Nebo lépe: nepoužívajf řeči - pokud , •dhlédneme od nejprimitivnějších řečových forem. - Rozkazovat, ptót se, vyprávět, konverzovat patří k našemu přírodopisu právě tak pako chodit, jíst, pít, hrát. · 26. Lidé myslí, že učení se řeči spočívá v tom, že člověk poJIIIt'novává předměty. A sice: lidi, tvary, barvy, bolesti, nálady, •'lsla atd. Jak bylo řečeno - pojmenovávání je něco podobného pako připevnit k nějaké věci tabulku s jménem. Může se to oznao'it jako příprava k používání určitého slova. Ale na co je to pří­ prava?

27. "Věci pojmenováváme a můžeme pak o nich mluvit. Vztahovul se v řeči na ně." - Jako kdyby s aktem pojmenování bylo už di\no to, co dále děláme. Jako kdyby existovalo jen jediné, co se , lliUičf slovy: "o věcech mluvit". Zatímco přece to, co s našimi vt"lumi děláme, je nanejvýš rozmanité. Pomysleme jen na různá tvoh\nf. S jejich zcela rozdílnými funkcemi. Vodu! Pryč!

Au! Pomoc! Krásné! Ne! hl nyní

pořád ještě nakloněn označovat

tato slova "pojmenování

prcdmětu"?

V řečích (2) a (8) se otázky týkající se pojmenování nevyMkytovaly. Pojmenování a příslušný korelát, vysvětlení ukázáním, je, j11k bychom mohli říci, samQstatná řeČQ.'ť_á hra.;. To vlastně znamená: J•me vychováni, vycvi&"ni k tomu, abychom se ptali: "Jak se toto Jmenuje?" - načež pak následuje pojmenování. A existuje také urNtá řečová hra: vynalézat pro něco jméno. Tedy říci: "To se jmenuje .... ", a toto nové jméno pak používat. (Takto poJmenovávají děti např. své panenky a hovoří pak o nich a k nim. l'fltom zároveň uvaž, jak svérázný je způsob používání osobního Jm~na, kterým pojmenovaného voláme!)

25

28. Nějaké osobní jméno, označení barvy, látky, čísla, po- · 10. Bylo by tedy možno říci: Definice ukázáním vysvětlí použití jmenování světového směru atd. můžeme definovat ukázáním. vy1.nam - slova, jestliže je již jasné, jakou roli má v řeči toto Definice čísla dvě: "Tomu se říká ,dvě"' - přičemž se ukáže na dva ·.lovu v(lbec hrát. Jestliže tedy vím, že mi někdo chce vysvětlit slovo ořechy - je dokonale přesná. - Ale jak pak je možné slovo dvě · "'"lu'ujfd barvu, tak mi vysvětlení ukázáním: "Toto se jmenuje takto definovat? Ten, komu se tato definice předkládá, neví pak !••'pil''" k pochopení tohoto slova pomůže. - A toto lze říci, pokud přece, co chceme slovem "dvě" pojmenovat; bude předpokládat, že .... ptitom nezapomíná, že se pak všelijaké otázky váží ještě také slovem "dvě" označuješ tuto skupinu ořechů! - Může toto předpo­ ~ 'lovu "vědět", nebo "být jasné". kládat; možná že to ale předpokládat nebude. Mohl by zajisté také, t"lověk musí už něco vědět (nebo dovést), aby se mohl ptát po když chci této skupině ořechů dát nějaké jméno, toto jméno mylně I'"Jinenování. Ale co musí vědět? chápat jako označení čísla. A zrovna tak dobře by mohl, když vysvětluji nějaké osobní jméno ukázáním, toto jméno chápat jako označení barvy, označení rasy, ba dokonce jako pojmenování urči­ .ll. Jestliže se někomu ukáže šachová figurka krále a řekne se: tého světového směru. To znamená, že definice ukázáním může být .. loje šachový král", tak se mu tím použití této figurky nevysvětlí, v každém případě vykládána tak i jinak. lnlaže by už znal pravidla...h!::Y až na tento poslední bod: tvar figurky krále. Lze si myslet, že se pravidlům hry naučil, aniž mu kdy byla ukázána nějaká skutečná figurka. TVa~figurky tu odpovídá 29. Možná že se řekne: Slovo "dvě" může být definováno ukázá1vuku nebo podobě určitého slova. ním pouze takto: "Toto číslo se označuje slovem ,dvě'." Neboť slovo I .ze si ale také myslet, že se někd~~- ,naučil, aniž se kdy učil, "číslo" tu poukazuje, na jaké místo řeči, gramatiky, tu toto označení m·ho aniž kdy formuloval herní pravidla. Naučil se třeba přihlí­ stavíme. To však znamená, že musí být vysvětleno slovo "číslo", než h'nfm nejprve zcela jednoduchým deskovým hrám a pokračoval bude moci být ona definice ukázáním pochopena. - Slovo "číslo" pak k hrám stále komplikovanějším. Také tomuto člověku by bylo v definici ovšem toto místo vyznačuje; vyznačuje pozici, na jakou možno podat vysvětlení: "To je král" - když se mu např. ukazují slovo stavíme. A můžeme se uvarovat nedorozumění tím, že řekne­ šachové figurky, které mají tvar pro něho nezvyklý. Také toto vyme: "Tato baJVa se jmenuje tak a tak", "Tato délka je jmenuje tak světlení ho naučí, jak figurku používat, jedině proto, že už bylo, a tak", atd. To znamená: někdy se takto nedorozumění předchází. jak bychom mohli říci, připraveno ono místo, na které bylo zaAle cožpak se dá slovo "barva" nebo "délka" chápat jen tak? razeno. Nebo také: Že ho vysvětlení učí, jak figurku použíInu, musíme je právě vysvětlit. - Tedy vysvětlit pomocí jiných slov! A jak je tomu s posledním vysvětlením v tomto řetězci? (Neříkej Bylo by možno k vysvětlení slova "červený" ukázat na něco, co "Žádné ,poslední' vysvětlení neexistuje." To je zrovna tak, jako lrrvené není? To by bylo podobné, jako kdyby někdo někomu, kdo kdybys chtěl říci: "V této ulici neexistuje žádný poslední dům; dá ncovládá češtinu, měl vysvětlit slovo "skromný", a k vysvětlení by se k ní vždycky ještě nějaký přistavět.") ukázal na nějakého arogantního člověka a řekl by "Tenhle skromný To, jestli je v definici slova "dvě" ukázáním slovo "číslo" nutné, nrnf''. To, že takový způsob vysvětlení je mnohoznačný, není žádným záleží na tom, jestli příslušný člověk ji bez tohoto slova chápe jinak, . argumentem proti němu. Špatně pochopeno může být každé vysvět­ než si přeji. A to bude zajisté záležet na okolnostech, za jakých je lcnf. podávána, a na člověku, kterému ji podávám. Zajisté by však bylo možno položit otázku: Máme tohle ještě A to, jak vysvětlení ,chápe', se ukáže v tom, jakým způsobem. označovat jako "vysvětlení"? - Neboť hraje v kalkulu přirozeně vysvětleného slova bude používat. jinou roli než to, co obvykle označujeme jako vysvětlení slova "~er­ vcný" ukázáním; i kdyby takové vysvětlení mělo tytéž praktické dOsledky, tentýž účinek na toho, kdo se učí.

26

27

vat, řekneme jenom tehdy, když toto místo je už připravené. A je v tomto případě připravené nikoli tím, že ten, jemuž vysvětlení podáváme, pravidla už zná, nýbrž tím, že hru už v jiném smyslu ovládá. Věnuj pozornost ještě tomuto případu: Vysvětluji někomu, jak se hrají šachy; a začnu tím, že mu ukážu na určitou figurku a řeknu: "To je král. Může táhnout tak a tak, atd., atd." - V tomto případě řekneme: slova "To je král" (nebo "Tomu se říká ,král'") jsou vysvětlením slova jen tehdy, jestliže už učící se ,ví, co to je figurka nějaké hry'. Jestliže tedy třeba už hrál jiné.~l!~ nebo ,s porozumě­ ním' p1ililížel hř~,!:lruhých - a podobně. Jen pak se také bude moci při učen~opodstatněně zeptat: "Jak se jmenuje tohle?" - totiž tato figurka. Můžeme říci: na pojmenování se ptá smysluplně jen ten, kdo už je s to k něčemu je použít. Můžeme si zajisté také myslet, že dotázaný odpoví: "Urči pojmenování sám" - a nyní by si musel ten, kdo se tázal, na všechno vystačit vlastními silami. 32. Ten, kdo přijede do cizí země, se bude někdy učit řeči tam žijících lidí z příslušných vysvětlení, která mu podají ukázáním; a výklad těchto vysvětlení bude muset často uhádnout, a někdy bude hádat správně, někdy nesprávně. A nyní, myslím, můžeme říci: Augustinus popisuje učení se lidské řeči tak, jako kdyby dítě přišlo do nějaké cizí země a řeči tét země by nerozumělo; to znamená: jako kdyby už určitou řeč mělo, jenom ne tuto. Nebo také: jako kdyby dítě už mohlo myslet, a ještě ne mluvit. A "myslet" by znamenalo něco jako: mluvit sám k sobě. 33. Což ale kdyby někdo namítl: "Není pravda, že člověk mus už nějakou řečovou hru ovládat, má-li pochopit určitou definic· ukázáním, nýbrž musí jenom - samozřejmě - vědět (nebo uhád nout), na co vysvětlující ukazuje! Tedy jestli ukazuje např. na tva nějakého předmětu, nebo na jeho barvu, nebo na počet atd. atd." - A v čem pak spočívá ,ukázat na tvar', ,ukázat na barvu'? Uk na nějaký kousek papíru! - a teď ukaž na jeho tvar, - teď na jeh · barvu, - teď na jeho počet (to zní zvláštně!) - Nuže, jak jsi t

28

udt'lul? - Řekneš, že jsi při ukazování ,mínil' pokaždé něco jiného. 1\

když se zeptám, jak se to děje, řekneš, že jsi na barvu, tvar atd. tcdil pozornost. Teď se ale zeptám ještě jednou, jak se tohle

'•• I ll )ll

'lc' fl'.

l'tcdstav si, že někdo ukáže na nějakou vázu a řekne: "Podívej nádhernou modř! - na tvaru nezáleží." - Nebo: "Podívej na 11·u nádherný tvar! - barva je lhostejná." Je mimo pochybu, že l•udd dělat něco navzájem rozdílného, jestliže se budeš řídit těmito vvhídnutími. Ale děláš vždycky totéž, když zaměříš pozornost na hurvu? Jen si představ různé případy! Chci některé naznačit: .,Je tahle modř stejná jako tamta? Vidíš nějaký rozdíl?" Mícháš barvy a řekneš: "Tahle modř oblohy se dá těžko trefit." .,Bude hezky, je už zase vidět modrou oblohu!" .,Podívej, jak rozdílně působí obě tyhle modře!" .,Vidíš tam tu modrou knihu? Přines ji sem." .,Tenhle modrý světelný signál znamená .... " .,Jakpak se jmenuje tahle modř? - Je to ,indigo'?" Zaměřit pozornost na barvu, to člověk někdy dělá tak, že si ohrysy tvaru zacloní rukou; nebo že pohled nezaměří na kontury vt'ci; nebo že na předmět upřeně zírá a snaží se vzpomenout si, kde u} tuhle barvu viděl. Člověk zaměří někdy pozornost na tvar tím, že ho obkresluje, učkdy zase tím, že mhouří oči, aby barvu neviděl zřetelně atd. atd. <'hci říci: toto a podobné se děje ve chvíli, kdy člověk "zaměřuje pozornost na to a to". Ale ne ní to jenom tohle, co nám dovoluje rrd, že někdo zaměřuje pozornost na tvar, na barvu atd. Tak jako učjaký šachový tah nespočívá jenom v tom, že se nějaká figurka tak u tak posune po šachovnici, - nespočívá však ani v myšlenkách u pocitech táhnoucího, které tah provázejí; nýbrž v okolnostech, které označujeme slovy ..uhrát šachovou partii'\. "řešit nějakou šal.'hovou úlohu" apod. · 1111 111

34. Předpokládej ale, že by někdo řekl: "Dělám pokaždé totéž, když zaměřím pozornost na tvar: sleduji obrysy očima a přitom dtfm .... " a předpokládej, že tento člověk někomu druhému ukázánfm vysvětluje "Tohle se jmenuje ,kruh'", a to tak, že ukáže se v~emi těmito prožitky na nějaký kruhový předmět - nemůže ten druhý toto vysvětlení přece jen interpretovat jinak, i když vidí, že

29

vysvětlující

sleduje tvar očima, a i když cítí, co cítí vysvětlující? To znamená: tato ,interpretace' může spočívat i v tom, jak nyní vysvět­ leného slova bude používat, např. na co ukáže, když se mu přikáže "Ukaž na nějaký kruh!" - Neboť ani výraz "mínit vysvětlení tak a tak", ani výraz "vysvětlení tak a tak interpretovat" neoznačují určitý pochod, který provází podání a vyslechnutí nějakého vysvět­ lení.

35. Existuje ovšem to, co by bylo možno označit jako "charakteristické prožitky" spjaté třeba s ukázáním na nějaký tvar. Například to, že člověk při ukazování obrysy objede prstem nebo pohledem. - Ale zrovna tak jako nedochází k tomuhle ve všech případech, kdy ,míním tvar', zrovna tak nedochází ve všech těchto případech ani k jakémukoli jinému pochodu. - Ale také i kdyby se takový pochod opakoval ve všech, i pak to, jestli bychom řekli "Ukázal na tvar, ne na barvu", by přece jen záleželo na okolnostech - tj. na tom, co se děje před ukázáním a po něm. Neboť slov "ukázat na tvar", "mínit tvar" atd. se neužívá tak jako slov: "ukázat na tuto knihu" (ne na onu), "ukázat na židli, ne na stůl" atd. - Uvaž totiž jenom, jak rozdílný je způsob, jímž se učíme používání slov "ukázat na tuto věc", "ukázat na onu věc", a na druhé straně: "ukázat na barvu, nikoli na tvar", "mínit barvu" atd. atd. Jak bylo řečeno, v jistých případech, zejména při ukazování ,na tvar' nebo ,na počet', existují charakteristické prožitky a způsoby ukazování - ,charakteristické' proto, že se tam, kde je ,míněn' tvar nebo počet, často (ne vždycky) opakují. Ale znáš také něja~a­ rgkterjgický prožitek pro ukazování n1!.21ějakou figurku určité_hcy. jakožto na figurku hry? A přece je možno říci: "Míním to, že slovo ,král' je jméno této šachové figurky, nikoli tohoto určitého kousku dřeva, na který ukazuji." (Znovupoznávání, přání si, vzpomínání si atd.)

36. A děláme tu to, co děláme v tisícerých podobných případech: Protože nemůžeme uvést jednu určitou fyzickou činnost, kterou bychom mohli označit jako ukazování na tvar (v protikladu např. k barvě), tak říkáme, že těmto slovům odpovídá určitá duševní aktivita. 30

kde nás na~e tl'lo. a kde žádné

111111,

~fl

řeč tělo

má k tomu, abychom předpokládali není, tam je, dá se říci, duch.

něja­

I I ('o je vztah mezi jménem a pojmenovaným? - Nuže, co to V' l'odlvcj_J!~_!la řečenou hru {2) nebo na nějako"'-,j.irum! tam je vltll't. v čem asi tento vztah spočívá. Tento vztah může, mezi Hu1oha jinými věcmi, spočívat i v tom, že slyšení jména vyvolá v nu~l mysli obraz pojmenovaného, a spočívá mezi jiným i v tom, I•· jmc.4no je na pojmenovaném napsáno, nebo že je při ukázání na 1"'1 tl ll' nované vyslovováno.

IH. Co ale pojmenovává např. slovo "toto" v řečové hře (B,l. nebo •lovo .. to" při vysvětlení ukázáním :;To se jmenuje .... "? - Jestliže 1'lovčk nechce vyvolat žádnou konfúzi, pak je nejlepší, když vůbec nrhudc říkat, že tato slova něco pojmenovávají. - A je pozoruhodn~. '-t~ právě o slovu "toto" bylo jednou řečeno, že je vlastním jtm"nt'm. Všechno, co jinak označujeme jako "jméno", by jím tedy hylo jen v jakémsi nepřesném, přibližném smyslu. Toto zvláštní pojetí má původ v určité tendenci logiku naší řeči lllthlimovat - jak by se dalo říci. Pravá odpověď na to je: jako ,.Jméno" označujeme velice různé věci; slovo "jméno" charakterizuje utfvání nějakého slova; - ale mezi těmito druhy používání není lrn, který by platil pro slovo "toto". Je zajisté pravda, že často např. při definici ukázáním na pojmenované ukážeme a přitom vyslovíme příslušné jméno. A zrovna luk vyslovujeme např. při definici ukázáním slovo "toto" s tím, že lf.l\roveň ukážeme na určitou věc. A slovo "toto" a určité jméno 11tojf také ve větné souvislosti na stejném místě. Ale pro jméno je právě charakteristické, že bývá vysvětlováno ukazujícím "To je N" (nebo "To se jmenuje ,N'"). Ale vysvětlujeme také: "To se jmenuje ,toto"', nebo "Toto se jmenuje ,toto"'? To souvisí s pojetím pojmenování jako jakéhosi takříkajíc okultního pochodu. Pojmenování se jeví jako určité zvláštní spojení určitého slova s určitým předmětem. - A takové zvláštní spojení 11kutečně existuje, když totiž filosof, aby odhalil, co je spojení mezi jménem a pojmenovaným jako takové, zírá na nějaký předmět před 11cbou a přitom nesčetněkrát opakuje nějaké jméno, nebo také

31

slovo "toto". Neboť filosofické problémy vznikají, když řeč si dopřá­ vá prázdniny. A tehdy si ovšem můžeme představovat, že pojmenování je jakýsi podivuhodný psychický akt, jakoby jakýsi křest určit~ho předmětu. A můžeme takto říkat i slovo "toto" jakoby k nějakému předmětu, oslovovat ho jím - zvláštní způsob užití tohoto slova, který se vyskytuje zajisté jenom při filosofování.

39. Ale proč je tedy možno připadnout na myšlenku, aby se z tohoto slova udělalo jméno, když to zjevně jméno vůbec není? - Právě proto. Neboť člověk je v pokušení vznést proti tornu, co se obyčejně nazývá "jméno", určitou námitku; a tuto námitku lze vyjádřit tak, že jméno má vlastně označovat něco jednoduchého. A bylo by to možno odůvodnit asi takto: Vlastním jménem v obvyklém smyslu je třeba slovo "Nothung". Meč Nothung se skládá z částí spojených vjedno určitým způsobem. Jsou-li spolu spojeny jinak, Nothung neexistuje. Nuže, věta "Nothung má břitké ostří" má nicméně smysl, ať je Nothung ještě celý, nebo už rozbitý. Jestliže je však "Nothung" jméno určitého předmětu, tak když je Nothung rozbitý, tento předmět už neexistuje; a protože by pak tomuto jménu neodpovídal žádný předmět, tak by nernělo žádný význam. Pak by se ale ve větě "Nothung má břitké ostří" vyskytovalo slovo, které nerná žádný význam, a věta by tudíž byla nesmyslem. Jenomže právě smysl má; slovo "Nothung" musí tudíž právě

Jak se to vlastně děje, když se slova "To je modré" míní jednou jako výpověď o předmětu, na který člověk ukazuje - a jednou zas jako vysvětlení slova "modré"? V druhém případě mluvící tedy vlastně míní "To se jmenuje ,modré"' - Je tedy možno slovo "je" mínit jednou jako "jmenuje se" a slovo "modré" jako ",modré"'? a jindy zase mínit slovo "je" skutečně jako "je"? Může se také stát, že někdo z toho, co bylo míněno jako sdělení, vyvodí vysvětlení slova [Poznámka na okraji: Tady tkví určitá pověra, která má závažné důsledky.] Mohu slovem "bububu" mínit "Když nebude pršet, půjdu se projít"? - Jedině v nějaké řeči mohu něco něčím mínit. To ukazuje jasně, že gramatika slova "mínit" není podobná gramatice výrazu "něco si představovat" apod.

32

pfl •lll:tlýzc smyslu zmizet a místo něho musí nastoupit slova, která l"'l"H'Ilovávají něco jednoduchého. Tato slova právem označíme I••~" pn~na ve vlastním smyslu.

10 Promluvme nejprve o tomto bodě tohoto myšlenkového po' luodu: /.c totiž slovo nemá žádný význam, když mu nic neodpovídá. k di'J!ežité konstatovat, že slovo "význam" je používáno v rozl"'''' s duchem řeči, jestliže se jím označuje ona věc, která slovu odpovfdá'. To znamená zaměňovat význam jména s nositelem toltolo jména. Když pan N. N. zemře, říká se, že zemřel nositel I'"'' na, nikoli, že zemřel význam jména. A bylo by nesmyslné takto 111luvit, neboť kdyby toto jméno přestalo mít význam, tak by nernělo ltldný smysl říci "Pan N. N. zemřel".

·ll. V § 15 jsme zavedli v řeči (8) vlastní jména. Předpokládej uynl, í.L' nástroj s jménem "N" je rozbitý. A to neví a udává B znak ,.N" Mú tento znak v tomto případě význam, nebo nemá žádný? ( ·,' má B udělat, když je mu udán tento znak? - O tom jsme ull lll'Ujednali. Bylo by možno se ptát: co udělá? Inu, zůstane ttut>nú bezradně stát, nebo ukáže A ony rozbité kusy. Bylo by tu mo.'no říci: "N" pozbylo významu; a tento Taz ~-vyj~!.?val, j~ I' I o I' na~_,_,!':!" v naší řečové hře n::_t:.){~~tujt: _už žácl_!!L~Q[~gb použití ( h·da~c bychom pro něj stanovili nějaký nový). "N" by mohlo pol hyl významu i tím, že se příslušnému nástroji dá z jakéhokoli dť\vodu nějaké jiné označení a znaku "N" se v řečové hře už dále nrpoužívá. - Můžeme si ale ta~slet určitou d~hodu,"j)'o(fie. níž v ptfpadě, že nějaký nástroj je rozbitý a A udá znak tohoto nástrojr, B má v odpověď na to zavrtět hlavou. -:.. .I..íJrLbY.LJJiikaz_.,.N~~ liiJio by se_fíd... ZD.O.\!.u.. vřazen QQ.ř~~<;>.Y.(.hcy i v případě, že tento ull st roj už neexistuje, a znak "N" má mít význam, i když jeho nolllll•l přestane existovat.

42. Ale mají v oné hře význam třeba i jména, která .2!'.2-~dnj twst ro.Lv.iká,x..použita--o.e.P,ylf\? Předpokládejme tedy, že "X" je· tukový znak, a že A udá B tento znak - .!l!!~i..!3!.~Q.~é znaky by mohly být do řečové hry přij_(lty,a B by také na ně měl"odpovídat 33

třeba zavrtěním hlavou. (To těch dvou.)

by si bylo možno

představit

jako

určitý

druh zábavy

43. Pro velkou třídu případů použití slova "význam" - i když ne pro všechny případy jeho použití - lze toto slovo vysvětliti takto: Význam nějakého slova je způsob jeho použití v řeči. A význam nějakého jména se někdy vysvětluje tím, že se ukáže na jeho nositele. 44. Řekli jsme: věta "Nothung má břitké ostří" má smysl, i když Nothung je už rozbitý. Nuže,je tomu ~ ~roto, ž~_y_tétu ře~gYé ~ějakého jména používá i v nepřítomnosti jeho nositele. Ale můžeme si myslet určitolt]ečovou hru s jmény (tj. se znaky, které bychom jistě také označili jako "jména"), v níž se jmen bude užívat jedině v přítomnosti nositele; v níž tedy mohou být vždy nahrazena poukazujícím zájmenem a poukazujícím posuňkem.

45. Ukazující "toto" nemuze být nikdy bez nositele. Bylo by možno říci: "Pokud existuje nějaké toto, potud má význam i slovo ,toto', ať už toto je něčím jednoduchým, nebo něčím složeným." Ale to právě nijak neznamená, že by toto slovo bylo jménem. Naopak; neboť nějaké jméno se nepoužívá spolu s poukazujícím gestem, nýbrž je takovým gestem jedině vysvětlováno.

46. Jak se to má nyní s tím, že jména v pravém smyslu by měla jednoduchého? Sókratés (v Theaitetovi): "Pokud se totiž neklamu, tak jsem od některých lidí slyšel: pro ony praprvky - mohu-li se takto vyjádřit -, z kterých jsme složeni my i všechno ostatní, neexistuje prý žádný způsob vysvětlení; neboť všechno, co je o sobě a pro sebe, je prý možno jenom označit jménem; jiné určení tu prý není možné, ani to, že to je, ani to, že to není .... Co je o sobě a pro sebe, musíme prý .... pojmenovávat bez jakéhokoli jiného určení. Tím je prý ale dáno, že je nemožné o nějakém praprvku hovořit vysvětlujícím způsobem, neboť pro ten neexistuje prý nic než holé pojmenování; označovat něco

34

""' wdinč svoje jméno. Protože však to, co se skládá z těchto l''''l"vků, je samo smíšeným útvarem, tak se prý i jeho pol'"'·novúní stala v tomto smíšení vysvětlující řečí; neboť její podsta'"" fl" prý smíšení jmen." l!"·mito praprvky byly i Russellovy ,individuals' a moje ,předměty' 1 11111'/atus

logico-philosophicus).

·11. Ale jaké jsou ony jednoduché součásti, z kterých se realita ..~ ladú? - Co jsou jednoduché součásti nějaké židle? - Kusy dře­

v''· z nichž je sestavena? Nebo molekuly, nebo atomy? - "Jednoduché" znamená: nikoli složené. A tady pak záleží na tom: ,. Jakém smyslu ,složené'? Nemá vůbec žádný smysl mluvit o ,ab~olutně jednoduchých součástech židle'. Ncbo: Skládá se můj zrakový obraz tohoto stromu, této židle , Ntstí? A jaké jsou jeho jednoduché součásti? Vícebarevnost je Jr·rfton druh složenosti; jiným druhem je např. složení lomeného nhrysu z přímých úseků. A o úseku nějaké křivky je možno říci, že Jl" složený ze stoupající a klesající větve. Když někomu bez dalšího vysvětlení řeknu "To, co teď vidím pfcd sebou, je složené", tak se mě právem zeptá: "Co míníš slovem .složené'? To může přece znamenat všechno možné!" - Otázka "Je to, co vidíš, složené" má zajisté smysl, jestliže je už stanoveno, ., jaký druh složenosti - tj. o jaké zvláštní použití tohoto slova mú jít. Kdyby bylo stanoveno, že zrakový obraz nějakého stromu 111 {1 být označován jako "složený", jestliže člověk nevidí jen kmen, ulc také větve, tak by otázka "Je tvůj zrakový obraz tohoto stromu jl·dnoduchý, nebo složený?" a otázka "Které jsou jeho jednoduché Noučásti?" měly jasný smysl - jasné použití. A odpovědí na druhou otúzku není přirozeně: "Větve" (to by byla odpověď na gramatickou ot{lzku: "Co se tady nazývá ,jednoduchými součástmi'?"), nýbrž I k ba popis jednotlivých větví. Ale není např. šachovnice něčím zjevně a v absolutním smyslu Nloženým? - Myslíš zajisté na složení z 32 bílých a 32 černých 1•tverců. Ale nemohli bychom např. také říci, že je složena z bílé 11 černé barvy a ze schématu čtvercové sítě? A když tu existují zcela rozdílná pojetí, řekneš i pak ještě, že šachovnice je něčím v absolutním smyslu ,složeným'? c..ftát se mi~P-~'!l~-"1!!~~~-é.i'~?~§ hry "Je tento předmět složený?", je něčím podobným tomu, co - ~ ···----·-··-·--··.

35

udělal jednou jeden chlapec, který měl určit, jestli slovesa v určitých příkladech vět jsou použita v činném, nebo v trpném rodě, a který si lámal hlavu nad tím, jestli např. sloveso "spát" znamená něco činného,

nebo trpného. Slovo "složené" (a zrovna tak tedy i slovo "jednoduché") používáme nesčetnými různými způsoby, různě navzájem příbuznými. (Je barva šachového políčka jednoduchá, nebo je složená z čisté běli a z čisté žluti? A je bělost jednoduchá, nebo se skládá z barev spektra? - Je tato dvoucentimetrová úsečka jednoduchá, nebo se skládá ze dvou dílčích úseček po jednom centimetru? Ale proč ne z jednoho kousku o třícentimetrové délce a z jednoho jednocentimetrového braného v opačném směru?) Na filosofickou otázku: "Je zrakový obraz tohoto stromu složený a jaké jsou jeho součásti?" je správnou odpovědí: "Přijde na to, co rozumíš slovem ,složený'." (A to není přirozeně žádným zodpo- · věděním této otázky, nýbrž jejím odmítnutím.)

48. Zkusme použít metodu § 2 na ono vylíčení věcí v Theaitetovi. Podívejme se na určitou řečovou hru, pro kterou toto vylíčení skutečně platí. Uvažovaná řeč nechť slouží k tomu, aby se jí popisovaly kombinace barevných čtverců na určité ploše. čtverce tvoří komplex na způsob šachovnice. Existují čtverce rudé, zelené, bílé a čern~. Slova řeči nechť jsou (v odpovídajícím pořadí): "R", "Z", "B", "C", a nějaká věta je určitá řada těchto slov. Sestavu čtverců popisují tato slova v pořadí:

OJ [I] [I]

000 000

.... •••

Věta "RRČZZZRBB" např. popisuje tedy sestavu tohoto druhu:

liD O

36

I •Hly _je

věta

komplex jmen, kterému odpovídli

určitý

komplex

1" vk i'1. Praprvky jsou barevné čtverce. "Ale jsou ty něčím jednodu-

' livut?" - Nevěděl bych, co bych v této řečoyé hře m~l p[iro~ utllitt'it sl2Y~!!l ,jednQjjucb~". Za jiných okolností bych však označil I• duoharevný čtverec jako "složený", třeba ze dvou pravoúhlých ''"luhelníků nebo z prvků barva a tvar. Ale pojem složenosti by "'"hl být rozšířen i tak, že menší plocha bude označována jako •,J.,Jcná' z plochy větší a z plochy od ní odečtené. Srovnej ,skládání' ·dl, ,dělení' úsečky bodem ležícím mimo ni; tyto výrazy ukazují, že ''' určitých okolností jsme také nakloněni chápat menší jako vý•.lnlt-k skládání něčeho, co je větší, a větší jako výsledek dělení 111··(·cho, co je menší. Nevím ale, jestli teď mám říci, že obrazec, který naše věta popi~llll'. se skládá ze čtyř prvků, nebo z devíti! Nuže, skládá se ona vť·ta ze čtyř písmen, nebo z devíti? - A co jsou její prvky: druhy plsmen, nebo písmena? Není lhostejné, co z toho dvojího řekneme? knom když se v konkrétním případě uvarujeme nedorozumění!

49. Co to ale znamená, že tyto prvky nemuzeme vysvětlit (tj. popsat), nýbrž pouze pojmenovat? To by mohlo třeba vyjadřovat, ll' popisem určitého komplexu, pokud je v mezním případě tvořen Jt'll jediným čtvercem, je prostě jméno tohoto barevného čtverce. Tady by se mohlo říci - i když to snadno vede k všelijakým lilosofickým pověrám -, že znak "R" nebo "Č" atd. může být jt·dnou slovem a jindy větou. Jestli to ale ,je slovo, nebo věta', dtldí na situaci, v níž je vysloven nebo napsán. Jestliže má např. osoba A popisovat osobě B komplexy barevných čtverců a použije pfitom samotného slova "R", tak budeme moci říci, že toto slovo jt• popisem - větou. Jestliže se ale třeba učí zapamatovat si slova u jejich významy, nebo jestliže učí někoho jiného, jak slova používal, a vyslovuje je spolu s tím, že na čtverečky ukazuje, tak neřek­ nl'me, že to zde jsou věty. V této situaci není např. slovo "R" Júdným popisem; je jím pojmenováván určitý prvek - ale bylo by :r.vláštní, kdyby se tu kvůli tomu řeklo, že prvek může být jedině pojmenován! Pojmenování a popisování nejsou zajisté na téže úrovni: pojmenování je přípravou k popisování.:....Pojmenování není ještě __yjl_g~žádným tahem v řečové bř~. - není jím zrovna tak, jako ~~tahem v šachové hře postay~l}~~~gur~.~~~~
Je možno říci: Pojmenováním nějaké věci se ještě nic neučinilo. Také se o ní nedá říci, že má nějaké jméno mimo příslušnou hru. To také mínil Frege tvrzením, že slovo má význam jedině v souvislosti věty.

50. Co to nyní vlastně znamená, říci o prvcích, že jim nemůžeme ani bytí, ani nebytí? - Bylo by možno říci: Pokud všechno, co označujeme jako "bytí" nebo "nebytí", spočívá v existenci nebo neexistenci spojení mezi prvky, pak nemá žádný smysl hovořit o bytí (nebytí) nějakého prvku; zrovna tak jako pokud všechno, co označujeme slovem "zničit", spočívá v oddělení prvků, tak nemá žádný smysl hovořit o zničení nějakého prvku. Ale bylo by možno namítnout: Prvku nelze bytí přisuzovat, neboť kdyby nebyl, tak by ho nebylo možno ani pojmenovat, a tedy vůbec nic o něm vypovídat. - Uvažme nicméně určitý analogický případ!· O jedné věci platí, že o ní nelze prohlásit, ani že je 1 m dlouhá, ani že není 1 m dlouhá, a tou je vzorový metr v Paříži. - Tím jsme však tomuto metru nepřiřkli ovšem nějakou pozoruhodnou vlastnost, nýbrž vyznačili jsme jen jeho zvláštní roli ve hře měření v metrové míře. - Představme si, že podobným způsobem jako tento vzorový metr by byly v Paříži uchovávány i vzory barev. Takto tedy pak prohlásíme: "sépie" se jmenuje barva, kterou má ona prapůvodní sépie uchovávaná tam za nepřístupu vzduchu. Potom nebude mít žádný smysl říci o tomto vzoru, že tuto barvu má, ani že ji nemá. Můžeme to vyjádřit takto: Tento vzor je nástrojem řeči, jejíž pomocí formulujeme výpovědi o barvách. Není v této hře tím, co je vyjadřováno, nýbrž je prostředkem vyjadřování. - Mráyě. totéž. platí o nějakém prvku v řečové hře (481, když vyslovíme slovo "R", · abychom l1ojím-pojffieři0vali:t(Il!jslll_e této...věci...dali mčitou !Oli v na~í ře.čové hře; je to nyní prostředek vyjadřování. A říci "Kdyby ;;;;jl, nemoh(by- mít žádné jméno", říká nyní právě tak mnoho a tak málo jako: kdyby tat~~istovala, ~bycbom.jj n~mobli v naší řečové hře pouztvat. - To, co zdánlivě musí existovat, patří ~aradigmav naší řečové hře; něco, s čím jsou věci srovnávány. A toto konstatov'án(iritižě ·přéd~tavovat důležité zjištění; je to nicméně jen zjištění týkající se naší řečové hry - našeho způsobu vyjadřování. ------přisoudit

38

1 'ol /l'fi popisy__ř~čqy§ _hn: .. .(48.)._jsem..lekL..že P_.fvají, vytane v duchu vždycky rudý čtverec, když použijí lllttku "R"? 1\hyrhom viděli jasněji, musíme tu, tak jako v nesčetných podobtrv• h případech, soustředit pozornost na jednotlivosti příslušných podtodů; podívat se zblízka na to, co se tu děje.

'12. Jestliže jsem nakloněn brát za skutečnost, že myš vzniká ~1111111plozením z šedých hadrů a z prachu, tak bude dobře, když tyto hadry dobře prozkoumám, abych zjistil, jak se v nich nějaká mv~ mohla schovat, jak se tam mohla dostat atd. Jestliže jsem ale Jlff'svědčen, že myš z těchto věcí vzniknout nemůže, pak bude

tukové prozkoumání asi zbytečné. < 'o se ale ve filosofii takovému pozorování jednotlivostí vzpěčuje, to se musíme teprve naučit chápat. ~3. Nuže, pro naši řečovou hru (48) existují různé možnosti, ri\zné případy, v kterých bychom řekli, že určitý znak pojmenovává v této hře čtverec té a té barvy. Řekli bychom to např., kdybychom vllděli, že lidem, kteří tuto řeč používají, bylo používání příslušných 1.naků vštípeno tím a tím způsobem. Nebo kdyby bylo stanoveno p!scmně, třeba formou tabulky, že tomuto znaku odpovídá tento prvek, a kdyby se této tabulky používalo při výuce této řeči a k rozhodování v určitých sporných případech.

39

Můžeme si však také myslet, že taková tabulka je nástrojem při používání řeči. Popis nějakého komplexu probíhá pak takto: ten, kdo komplex popisuje, má u sebe tabulku a každý prvek komplexu v ní vyhledá a od něho přejde v tabulce k příslušnému znaku (a také ten, komu je popis podáván, může jeho slova přeložit pomocí tabulky v názornou podobu barevných čtverců). Bylo by možno říci, že tato tabulka tu přejímá roli, jakou v jiných případech hrají paměť a asociace. (Příkaz "Přines mi červenou květinu!" neprovádíme obvykle tak, že bychom vyhledali v nějaké tabulce barev barvu označenou jako červená a přinesli potom květinu té barvy, kterou v tabulce najdeme; ale když jde o to, zvolit nebo namíchat určitý tón červeně, pak se stává, že používáme nějakého vzoru, nebo nějaké tabulky.) Jestliže označíme t~ko~_?_U. .!
""

twmč-la

žádný význam." Nemohu si

odříznout větev,

na které

~t•diiiL

llylo hy nyní ovšem možno hned namítnout, že nezničitelnost popis postulovat i sám pro sebe. - Ale to, co odpovídá slo\'i\111 popisu a co tedy nesmí být zničeno, pokud ten je pravdivý, je 111, m slovům dává jejich význam, - bez čehož by žádný význam tll'lltt'la. - Tento člověk je ale přece v jistém smyslu tím, co odl'"vhll\ jeho jménu. Ten však je zničitelný; a jeho jméno svůj vý"""" neztrácí, když je zničen jeho nositel. - To, co jménu odp••vld{t a bez čeho by nemělo žádný význam, je např. určitý vzor, k11·11'ho se ve spojitosti s tímto jménem užívá v řečové hře. 11111~1

54. Pomysleme jen na to, v jakých případech říkáme, že ně'aká se hraje podle mč.@b,Q Qravidla! Pravidlo může být pomůckou při výuce příslušné hře. Ten, kdo se učí, je s ním seznámen a cvičí se v jeho používání. - Nebo je nástrojem~motné. - Nebo: určité pravidlo není používáno ani při vyučování, ani při hře samotné; ani není fixováno v nějakém soupisu pravidel. Člověk se učí této.l_lř~ tím, že přihlíží, jak ji druzí _Jg_gji. Říkáme však, že se _Eraje podle těch a těch pravidel, protože nějaký pozorovatel může tato pravidla vyčíst z praxe této .b-cy, jako jakýsi přírodní zákon, kterým se řídLherni.ú.ko.oy. - Jak ale pozorovatel rozliší v tomto případě chybu hrajících od sprá~ _herníhg úkonu? - Pro to existují příznaky v chování hráčů. Pomysli na charakieřTštické chování toho, kdo opravuje nějaké přeřeknutí. Rozpoznat, že to dělá, by bylo možné, i když jeho řeči nerozumíme.

'lt1. Ale co když k řeči nepatří žádný takový vzor, když si např. hn1 vu, kterou označuje určité slovo, prostě pamatujeme? - "A jestlllr si ji pamatujeme, tak tedy vystupuje před našfm duševním llllkt·m, vyslovíme-li třeba příslušné slovo. Musí tedy být sama u Mlhč nezničitelná, pokud má existovat možnost, že si ji kdykoli prlpnmatujeme." - Ale co je pro nás vlastně kritériem, že si ji ptlpnmatováváme správně? - Jestliže pracujeme s nějakým vzorkrm místo se svou pamětí, tak za určitých okolností říkáme, že vt•m·k svoji barvu změnil a posuzujeme to právě pamětí. Ale nemM.cme za určitých okolností hovořit o zatemnění (například) nuAt'ho vzpomínkového obrazu? Nejsme paměti zrovna tak vydáni 1111 ncmilost jako nějakému vzorku? (Neboť někomu by se mohlo 111l'111 1t říci: "Kdybychom ne měli žádnou paměť, byli bychom vzorku yYlll'lni na milost.") - Nebo třeba nějaké chemické reakci. Pomysli 111, l.e bys měl namalovat určitou barvu "B", a je to barva, kterou Oluvčk vidí, když se spolu sloučí chemické látky X a Y. - Předpo­ kiAdej, že tato barva by ti určitý den připadala světlejší než jindy; nofekl bys tu pak za určitých okolností: "Musím se mýlit, ta barva j11 určitě stejná jako včera"? To ukazuje, že to, co říká paměť, nám no11louží vždy jako nejvyšší rozhodnutí, proti němuž není odvolání.

55. "To, co jména řeči označují, musí být nezničitelné: neboť musí být možno popsat i stav, v němž všechno, co je zničitelné, je zničeno. A v tomto popisu se budou vyskytovat slova; a to, co jim odpovídá, nesmí tedy být zničeno, neboť jinak by tato slo-

být zničeno, ale červeň zničena být a proto je význam slova ,červený' na existenci nějaké eorvené věci nezávislý." - Zajisté, říci, že barva červeň (color, nikoli pigmentum) je roztrhána nebo rozdrcena, nemá žádný smysl.

",~·------

'

'

''

.,

'

h~

40

~7. "Něco červeného může

ncmůže,

41

Ale cožpak neříkáme: "Červeň mizí"? A neupínej se na to, že j můžeme dát vyvstat před svým duševním zrakem, i když nic čer veného už neexistuje! To není nic jiného, než jako kdybys chtěl říci že i pak by pořád ještě existovala nějaká chemická reakce, kter vytváří červený plamen. - Neboť co když už nejsi s to tu barvu s připamatovat? - Jestliže zapomeneme, jaká barva má toto jméno pak toto jméno pro nás ztrácí svůj význam; to znamená, že s ní už určitou řečovou hrJ.l. nemMemlil blit.. A tato situace je pa srovnatelná s tím, že se ztratil vzor, který byl jedním z prostřed • naší řeči.

58. "Jako jméno' chci označovat jen to, co se nemůže vyskytovat ve spojení ,X existuje'. - A z toho plyne, že se nemůže říci ,červeň existuje', protože kdyby červeně nebylo, nemohlo by se o ní vůbe mluvit." - Správněji: Jestliže "X existuje" má vyjadřovat tolik jako:: "X" má význam, - tak to není žádná věta týkající se X, nýbrž věta o našem řečovém úzu, totiž o používání slova "X". Připadá nám, jako kdybychom konstatováním, že slova "červeň, existuje" nedávají žádný smysl, říkali něco o povaze červeně. Že totiž existuje právě ,o sobě a pro sebe'. Stejná myšlenka, - že je to určitá metafyzická výpověď o červeni - nachází výraz i v tom, že třeba řekneme, že červeň je mimočasová, a ještě silněji to možná vyjádří slovo "nezničitelná". Ale slova "červeň existuje" chceme vlastně pojímat pouze jako výpověď: slovo "červeň" má význam. Nebo snad správněji, výpověď: "Červeň neexistuje" jako ",Červeň' nemá žádný význam". Jenomže nechceme říci, že to onen výraz říká, nýbrž že by toto říkat musel, kdyby nějaký smysl měl. Že si ale při pokusu říci to sám odporuje - neboť červeň je právě "o sobě a pro sebe". Zatímco rozpor spočívá možná jen v tom, že tato věta vypadá, jako ' kdyby mluvila o barvě, kdežto po pravdě má říkat něco o používání slova "červený". - Ve skutečnosti však můžeme velice dobře říci, že nějaká barva existuje; a znamená to tolik jako: existuje něco, co má tuto barvu. A první výraz není méně přesný než druhý; zvláště tam ne, kde ,to, co má tuto barvu' není žádným fyzikálním před­ mětem.

w .,Jména označují jen to, co je prvkem skutečnosti. Co se nedá , ull' ll; co při vší proměně zůstává stejné." - Ale co je to? - Za""" o jsme tuto větu říkali, měli jsme to přece už v duchu před -~'~•nu! Dávali jsme už výraz zcela určité představě. Určitému obra"'· klt•rý chceme použít. Neboť zkušenost nám ovšem tyto prvky n••ukazuje. Vidíme součásti něčeho složeného (např. nějaké židle). (tI krune, že opěradlo je částí židle, ale částí, která je sama zase -luh-na z různých kusů dřeva; zatímco noha židle je jednoduchou -~~•u'l\stf. Vidíme také nějaký celek, který se mění Ge zničen), zatím'" j(·ho součásti zůstávají nezměněné. Toto je onen materiál, z kte' I' ho vytváříme onen obraz skutečnosti. hO. Jestliže nyní řeknu: "Moje koště stojí v koutě", je tohle vlastnt' výpověď o násadě a smetáku koštěte? V každém případě by hylo přece možné nahradit tuto výpověď výpovědí udávající polohu nl\sady a polohu smetáku. A tato výpověď je pak přece jakoby dále nnalyzovanou formou první výpovědi. Proč ji ale označuji jako "dále unulyzovanou"? - Inu, jestliže je tam koště, tak to přece znamená, Ir lam musejí být násada a smeták a v určité poloze k sobě navzl\jem; a toto bylo předtím ve smyslu věty jakoby skryto, a v analywvané větě je to vysloveno. Tedy ten, kdo říká, že koště stojí v kouti<, mfní vlastně, že je tam násada a smeták, a že násada vězí ve Nmetáku? - Kdybychom se někoho zeptali, jestli míní tohle, řekl hy nám zajisté, že vůbec nemyslel na násadu zvlášť a na smeták zvll\~ť. A to by byla správná odpověď, neboť nechtěl speciálně mluvit ani o násadě, ani o smetáku. Pomysli si, že bys někomu řekl mlsto "Přines mi koště!" - "Přines mi násadu a smeták, který je k nf připevněn!" - Zdalipak na to nepřijde odpověď: "Chceš koštč'! A proč to vyjadřuješ tak zvláštním způsobem?" - Bude tedy dále analyzované větě lépe rozumět? - Tato věta, dalo by se říci, dosahuje téhož jako věta obvyklá, ale zdlouhavější cestou. - -Xřed- _ "tav si řečovou hru, v níž někdo bude dostávat příkazy, aby přinášel ,lrčité věci složene z více částí nebo aby s nimi pohyboval, a podobll~. A představ si dva druhy, jak se může.J!rát;,_při jednom (a) mají 11ložené věci (koště, židle, stoly atd.) jména jako v (15); při druhém (b) dostanou jména jen jednotlivé části a celek bude popisován jejich pomocí. - Do j'!~.~-IDÍ!Y Je r..ozk.az..o~jruhé hry analyzova: nou formou rozkaz':!.J?~!!!_Ě_Il? Je snad onen příkaz v tomto ob~ ~

42

.....-----··· -~---···

43

sažen a je nyní analýzou z něho vytažen? - Ano, koště je rozebráno, jestliže se oddělí násada a smeták; ale skládá se proto i příkaz přinést koště z odpovídajících částí? @"Ale nebudeš přece popírat, že určitý příkaz v (a) říká totéž jako příkaz v (b); a jak chceš ten druhý označit, ne-li jako analyzovanou formu prvního?" - Ovšemže bych i já řekl, že příkaz v (a) má stejný smysl jako příkaz v (b); nebo jak jsem to vyjádřil dříve: mají stejný výsledek. A to znamená: kdyby mi třeba byl ukázán nějaký příkaz v (a) a byla mi položena otázka "S jakým příkazem v (b) je ve shodě?", tak bych otázku zodpověděl tak a tak. Ale tím není řečeno, že jsme se obecně shodli na tom, jak se má používat výrazu "mít stejný smysl" nebo ,Jilft stejný výsledek". Lze totiž J20ložit otaz~u: 'l jakém př(pa,dě řQ<áme To jsgu jen dvě !~~n~ rOr'lll.Y. téže ho:"? - ~ 62. Mysli si třeba, že ten, komu jsou dávány příkazy v (a) a (b), má předtím, než požadované přinese, nahlédnout do nějaké tabulky, v níž jsou si navzájem přiřazeny jména a obrázky. Dělá nyní totéž, když vykonává nějaký příkaz v (a) a odpovídající příkaz v (b)? - Ano a ne. Můžeš říci: "Smysl obou příkazů je stejný." Řekl bych tu totéž. - Ale není všude jasné, co se má označit jako ,smysl' příkazu. (Zrovna tak je možno o určitých věcech řfci: jejich účel je ten a ten. Podstatné je, že to je lampa, že slouží k osvětlování to, že místnost zdobí, že vyplňuje určité prá~né místo atd., není podstatné. Ale podstatné a nepodstatné není vždy navzájem jasně

64, M~lete si hru..(48) změněnou tak, že v nf jména neoznačují jednobarevné čtverce, nýbrž obdélníky skládající se vždycky ze dvou takových čtverců. Jeden takový obdélník, z poloviny červený a z poloviny zelený, nechť se jmenuje "U"; obdélník z poloviny zelený a z poloviny bílý nechť se jmenuje "V" atd. Nemohli bychom si myslet lidi, kteří by měli jména pro takovéhle barevné kombinace, ale pro jednotlivé barvy nikoli? Pomysli na případy, kdy říkáme: "Tahle barevná sestava (francouzská trikolora třeba) má zcela zvláštní ráz." ~Do daké mít:Y mi!if ZQj!ky této řečové h!I z~p~tře~L~E.~.lýz,y.t Ba do ja é mfry může tato hr$- býtnahrazena hrou (48)? - Je to práv~ná řečová hra; i když s (48) příbuzná. 65. Tady narážíme na velkou otázku, která zůstává v pozadí všech těchto úvah. ~ Někdo by mi totiž mohl namítnout: "Moc si to usnadňuješ! J::!2Y řf o všech mož ' ' •..hrách, a.le"n.i.k.d.e.., js~~l!eř~k1.s.g..Yl~ je",RJJl..tr~Q\.lJllY_..~Sl J~.~...IUl~Je~ .P9.c!S,U1Ul.~.• Co maJÍ všechny tyto aktivity společného, a co z nich dělá řeč, nebo části řeči. Odpustil sis tedy právě tu část zkoumání, s kterou sis svého času nejvíc nalámal hlavu, tu totiž, která se týká obecné formy věty a řeči." A to je pravda. - Místo abych udal něco, co je společné všemu, co označujeme jako řeč, říkám, že těmto jevům vůbec není společné cosi jediného, kvůli čemu pro ně pro všechny užíváme stejného slova, nýbrž že jsou si navzájem mnoha rozdílnými způsoby příbuz­ né. A kvůli této příbuznosti nebo kvůli těmto příbuznostem je všechny označujeme jako "řeči". Chci se pokusit toto vysvětlit.

odděleno.)

66. 63. Výraz, že nějaká věta v (b) je ,analyzovanou' formou určité věty v (a), nás však snadno svádí k mínění, že ona forma je základnější; že teprve ona ukazuje, co tou druhou je míněno atd. Myslíme si třeba: Kdo má jen onu neanalyzovanou formu, ten ji má právě bez oné analýzy; ale ten, kdo zná formu analyzovanou, má takto obojí. - Ale nedá se říci, že pro tohohle se určitý aspekt věci ztrácí zrovna tak jako pro tamtoho?

44

Zaměř např.

pozornost na ty aktivity, které

označujeme

jako

~. Míním ~skové h~ karetní h!:.Y".ffi@.
Co ty všechny mají spoleněfio? - Neříkej: "Něco společného mít musejf, jinak by se jim neříkalo ,hry"' - nýbrž podívej se, jestli je tu něco, co je společné jim všem. - Neboť když se na ně podíváš, neuvidíš sice něco, co by bylo všem společné, ale uvidíš všelijaké podobnosti, příbuznosti, a sice řadu takových podobností a příbuz­ ností. Jak bylo řečeno, neuvažuj, nýbrž dívej se! - Podívej se např. na deskové hry, s jejich rozmanitými příbuznostmi. A teď přejdi ke

45

karetním hrám: tady najde§ mnoh~. co odpuvfdá on~ první třídě, ale hodně společných rysí'l mizf a vyNtupujf zu11e jin~. Jestliže nyní přejdeme k míčovým hrám, ledaco!! společn~ho zí'lstane uchováno, ale mnohé se ztratf. - Jsou vAechny nl\čfm, "co slouž{ zábavě"? Srovnej šachy s mlýnkem. Nebo existuje tu v§ude vyhrávání a prohrávání, nebo soutěžen( hráčí'l? Pomysli nu p1t11iáns. U ....mJ~Q~h ber.__ vyhrávání a prohráván( existuje; ale když dftě házf mfč na zeď i. a zase ho chytá, tak tento rys zmizel. Podfvcj se, jakou roli,..hrap obratnost a štěstf. A jak rozdrtná je obratnost v A1tchu a obratnost v t~n~~u._ Pomysli ny~r .na kolov~ ..ba;. Tady prvek zá.bavy je, ale kohk jtnych charaktensttckých rysí'l zmtzelo! A takto mužeme projít mnohé a mnohé dalšf skupiny her, a vidět, juk se rí'lzné podobnosti vynořují a mizf. -~ A výsledek tohoto pozorován( nynf znf: Vidfme složitou síť podobností, které se navzájem pfekrývajf a kffžf. Podobnosti ve velkém i v malém.

68. "Dobrá; tak je tedy pro tebe pojem čísla vysvětlený jako logický součet oněch jednotlivých navzájem přfbuzných pojmů: základní číslo, racionální číslo, reálné číslo atd., a stejně tak i ,12"._. jem hry jako lo ic ' součet od ovíd 'ícf čí · • ." - Tak tomu nemusí. Neboť pojmu "číslo" mohu takto stanovit pevné hranice, tj. používat slovo "číslo" k označování pevně ohraničeného pojmu, ale mohu ho také používat tak, že rozsah pojmu není vymezen žádnou hranicí. A tak použ!Yilln.~.EI~':~o .~Jak pak je pojem hry ohraničen? Co je ještě hra, a co uihra není? Můžeš uvést, kde je hranice? Ne. Můžeš nějakou hranici stanovit: neboť žádná ještě stanovena nebyla. (Ale to ti ještě nikdy nevadilo, když jsi slovo 4 ,hre:; používal.) "Ale pak ne má používání tohoto slova žádná pravidla;~ kterou s ním hrajeme, je bez pravidel." - Není pravidly omezena všude; ale zrovna tak neexistuje přece žádné pravidlo např. na to, jak vysoko nebo jak silně se smf v tenisu míček vyhazovat, ale tenis je přitom hra a má také pravidla.

----

67. Nemohu tyto podobnosti charakterizovat lépe než slovem "rodové podobnosti"; neboť takto se pfekrývajf a kffžf různé podobnosti vyskytující se u členů nějaké rodiny: vzrí'lst, rysy obličeje, barva očí, chůze, temperament atd. atd. - A řeknu: ,Hry'~ . _yrčitou rodinu. ~ ~ A zrovna tak tvoří určitou rodinu např. druhy čfsel. Proč označujeme něco jako "číslo"? lnu, snad proto, že to má nějakou přímou - příbuznost s lecčím, co se jako čfslo označovalo doposud; a tím to vstupuje, dá se říci, do nepřfmého pffbuzenstvf s jinými věcmi, které nazýváme rovněž takto. A náš pojem čísla rozšiřujeme tak, jako se při spřádání provazu navíjí jedno vlákno na druhé. A pevnost provazu nespočívá v tom, že nějaké vlákno probíhá po celé jeho délce, nýbrž v tom, že se mnohá vlákna navzájem pře­ krývají. Kdyby však někdo chtěl říci: "Všechny tyto úvahy mají tedy něco společného - totiž disjunkci všech těchto společných rysů" -, tak bych odpověděl: tady si jen hraješ se slovem. Zrovna tak by bylo možno říci: něco probíhá celým provazem - totiž bezmezerovité vzájemné přesahování těchto vláken.

46

69. Jak bychom někomu vysvětlovali, co je to.J!!l!.?."..Myslfm, že bychom mu popisova\inlzot..!Jzy, a k popisu bychom mohli připojit: ~~t~rnuble aJ!.odobným věcemJe říká .hf.i". A cožpak my sami víme vfc? Je tosnad tak, že neumíme jenom povědět přesně druhému, co je to hra? - Ale to nenf nevědomost. Hranice neznáme proto, že žádné 'štailoveny nebyly. Jak bylo řečeno, můžeme - k nějakému speciálnímu účelu - určitou hranici stanovit. Ale uděláme snad teprve tím tento pojem použitelným? Naprosto ne! Leda právě pro tento speciální účel. Zrovna tak jako délkovou míru ,1 krok' neudělal použitelnou teprve ten, kdo podal definici: 1 krok = 75 cm. A chceš-li říci: "Ale předtím to přece žádná přesná délková míra nebyla", tak odpovím: dobrá, tak to byla délková míra nepřesná. I když definici exaktnosti jsi mi ještě dlužen. 70. "Ale jestliže je..,.p~jem ,hra' takto neohraničený, tak přece v pravém smyslu nevf(cošTo'V'!m'~hra' míníš." - Jestliže v popisu řeknu: "Země byla zcela pokryta rostlinami" - chceš tvrdit, že nevím, o čem mluvím, dokud nejsem s to podat nějakou definici rostliny?

47

Vysvětlením

toho, co míním, by byla

třeba

kresba a slova

"Při­

rému bude

porozuměno,

jestliže druhý vyhledá a uvidí, co je oněm potom na toto společné obrátit oči,

bližně takhle země vypadala". Řeknu možná také: ,.přesně takhle

obrázkům společné. Může

vypadala". - Byly tam tedy přesně tyto traviny a lfstky v těchto polohách? Nikoli, tohle to neznamená. A v tomto smyslu bych jako přesný neuznal žádný obraz.

ukázat na to. Srovnej s tím: Ukazuji na figury různých tvarů, namalované vesměs stejnou barvou, a řeknu: "To, co mají navzájem společného, se jmenuje ,okr'." A srovnej s tím: Ukazuji mu vzorky různých odstínů modří a řek­ nu: "Barvu, která je jim všem společná, označuji jako ,modř'".

71. Dá se říci, že pojem ,hra' je pojem s rozplývavými okraji. "Ale je rozplývavý pojem vůbec pojmem?" - Je neostrá fotografie vůbec obrazem nějakého člověka? Ba může být neostrý obraz vždycky s výhodou nahrazen obrazem ostrým? Není často právě neostrý obraz tím, co potřebujeme? Frege srovnává pojem s určitým okrskem a říká: nějaký nejasně ohraničený okrsek vůbec nemůžeme označit jako okrsek. To zajisté znamená, že by nám nebyl k ničemu. - Ale je to beze smyslu, když se řekne: "Drž se přibližně tady!"? Představ si, že bych stál s ně­ kým druhým na nějakém náměstí a řekl bych tohle. Přitom bych vůbec nevyznačil nějakou hranici, nýbrž udělal bych třeba rukou pohyb v určitém směru - jako kdybych mu ukazoval na určitý bod. A právě tak asi člověk vysvětluje, co je hra. Uvádí příklady a chce, aby byly chápány v jistém smyslu. - Ale tímto výrazem nemíním, že druhý by měl nyní v těchto příkladech vidět to, co je jim společ­ né a co jsem já - z nějakého důvodu - nedokázal vyslovit. Nýbrž: že má těchto příkladů nyní použít určitým způsobem. Uvádění příkladů tu není nepřímým prostředkem vysvětlení - z nedostatku nějakého lepšího prostředku. Neboť nesprávně pochopeno může být i každé obecné vysvětlení. Takto právě hrajeme tuto hru. (Míním: řečovou hru se slovem "hra".)

72. Vidět to, co je věcem společné. Předpokládej, že někomu ukážu různé pestrobarevné obrázky a řeknu: "Ta barva, kterou vidíš na všech z nich, se jmenuje ,okr'." - To je vysvětlení, kte-

Někdo mi řekne: "Ukaž dětem nějakou hru!" Učím je házet kostkami o peníze, a ten druhý mi říká "Takovouhle hru jsem nemyslel." Musel tedy ve chvíli, kdy mi dával onen příkaz, mít na mysli, že hra v kostky je přitom vyloučena?

48

73. Jestliže mi někdo vysvětluje jména barev tím, že ukazuje na vzorky a říká "Tahle barva se jmenuje ,modrá', tahle ,zelená' .... ", tak je tento případ v mnoha ohledech srovnatelný s tfm, že mi dá do ruky tabulku, na níž stojí pod vzorky barev příslušná slova. I když také toto srovnání může v leckterém ohledu svádět k omylům. - Nyní budeme nakloněni toto srovnání rozšířit: Porozumět vysvětlení znamená mít v mysli určitý pojem vysvětlovaného, tj. jakýsi vzor nebo obraz. Jestliže mi tedy někdo ukazuje různé listy a řekne: "Tohle se jmenuje ,list'", tak se mi v duchu vytvoří pojem tvaru listu, jeho obraz. - Ale jak tedy vypadá obraz listu, který se nevyznačuje žádným určitým tvarem, nýbrž ,Um co je všem tvarům listů společné'? Jaký barevný odstín má ,vzorek v mém duchu', který odpovídá barvě zelená - tomu, co je všem odstínům zeleně společné?

"Ale což by nemohly existovat takové ,obecné' vzory? Třeba schéma listu, nebo vzor čisté zeleně?" - Jistě! Ale to, že toto schéma je chápáno jako schéma, a ne jako tvar určitého listu, a že čtvereček čisté zeleně je chápán jako vzorek toho, co je nějak zelené, a ne jako vzorek pro čistou zeleň - to tkví opět ve způsobu použití těchto vzorků. Polož si otá,zku: Jaký tvar musí mít vzorek zelené barvy? Má být čtyřúhelníkový? Nebo by to byl pak vzorek pro zelené čtyřúhelníky? - Má tedy být tvarován ,nepravidelně'? A co nám brárií, abychom v něm pak neviděli jen vzorek nepravidelného tvaru - tj. abychom ho jako takový nepoužívali? určité

74. Sem patří také myšlenka, že ten, kdo se na tento list dívá jako na vzorek ,tvaru listu obecně', ho vidí jinak než ten, kdo se na 49

něj dívá třeba jako na vzorek pro tento určitý tvar. Inu, zajisté by tomu tak být mohlo - i když ne ní -, neboť to by znamenalo jedině, že podle obecné zkušenosti ten, kdo list vidí určitým způso­ bem, ho potom používá tak a tak, nebo v souladu s těmi a těmi pravidly. Existuje přirozeně vidění něčeho takto a jinak; a existují také případy, v nichž ten, kdo vzorek vidí takto, ho obecně bude používat tímto způsobem, a kdo ho vidí jinak, bude ho používat způsobem jiným. Kdo např. vidí schematický nákres nějaké kostky jako rovinný obrazec skládající se z jednoho čtverce a dvou kosočtverců, ten asi provede rozkaz "Přines mi něco takového!" jinak než ten, kdo tento obrázek vidí prostorově.

naskicovat jemu ,odpovídající' ostrý obrázek. V tamtom je nevymezený červený obdélník; nahradíš ho zřetelným obdélníkem. Samozřejmě - je možno narýsovat více takových zřetelně vymezených obdélníků; které by odpovídaly onomu nezřetelnému. - Jestliže ale v originálu barvy navzájem splývají bez náznaku nějaké hranice, - nebude to pak beznadějný úkol, nakreslit ostrý obrázek odpovídající obrázku rozmazanému? Nebudeš pak donucen říci: "Tady bych mohl nakreslit zrovna tak dobře kruh jako obdélník nebo srdcovitý tvar; všechny barvy přece navzájem splývají. Souhlasí s tím všechno; a nic." - A v této situaci je např. ten, kdo se v estetice nebo etice snaží najít definice odpovídající našim zřetelně

pojmům.

75. Co to znamená: vědět, co je hra? Co to znamená, vědět to a nebýt schopen to říci? Je toto vědění jakýmsi ekvivalentem nějaké nevyslovené definice? Takže kdyby ta byla vyslovena, mohl bych ji uznat za výraz mého vědění? Není moje vědění, můj pojem toho, co je hra, cele vyjádřen právě v těch vysvětleních, která bych byl s to podat? V tom totiž, že popisuji příklady her různého druhu; že ukazuji, jak se v obdobě k nim dají nejrůznějšími možnými způsoby konstruovat jiné hry; že řeknu, že to a to bych stěží už označil jako hru; a tak podobně. 76. Jestliže by někdo vymezil určitou ostrou hranici, tak bych ji nemohl uznat jako takovou, kterou jsem sám také vždycky už chtěl vést, nebo v duchu vedl. Žádnou jsem totiž vést nechtěl. Může se potom říci: jeho pojem není stejný jako můj, ale je s ním příbuzný. A tato příbuznost je jako příbuznost dvou obrázků, z nichž jeden je tvořen neostře ohraničenými barevnými skvrnami, a druhý skvrnami podobně utvářenými a podobně rozvrženými, ale ostře ohraničenými. Příbuznost je tu pak právě tak nepopíratelná jako rozdílnost. 77. A jestliže toto přirovnání rozvineme ještě o něco dál, tak je jasné, že stupeň, do jakého onen ostrý obrázek může být podobný obrázku rozmazanému, závisí na stupni neostrosti tohoto druhého. Neboť představ si, že bys měl k nějakému rozmazanému obrázku 50

Polož si při takové nesnázi vždycky otázku: Jakpak jsme se navýznamu tohoto slova (např. slova "dobrý")? Na jakých příkla­ dech; v jakých řečových hrách? (Uvidíš pak snáze, že slovo musí mít jakousi rodinu významů.)

učili

78. Srovnej: vědět a říci: kolik m je vysoký Mont Blanc jak se používá slova "hra" jak zní klarinet. Ten, kdo se diví, že člověk může něco vědět a nemůže to říci, myslí asi na nějaký případ, jako je onen první. Jistě ne na takový, jako je onen třetí. 79. Obrať pozornost na tento příklad: Když někdo řekne "Mojžíš neexistoval", může to znamenat různé věci. Může tím být řečeno: Izraelité neměli jednoho vůdce, když se vystěhovali z Egypta nebo: jejich vůdce se nejmenoval Mojžíš - nebo: neexistoval žádný člověk, který vykonal všechno to, co bible vypráví o Mojžíšovi nebo atd. atd. - Podle Russella můžeme říci: jméno "Mojžíš" může být definováno různými popisy. Např. jako: "muž, který Izraelity vedl pouští", "muž, který žil v tomto čase a na tomto místě a byl tehdy označován jménem ,Mojžíš"', "muž, který byl jako dítě faraónovou dcerou vyloven z Nilu", atd. A podle toho, jestli při­ jmeme tu nebo onu definici, dostane věta "Mojžíš existoval" jiný smysl, a zrovna tak i každá jiná věta pojednávající o Mojžíšovi. 51

A jestliže nám někdo řekne "N neexistoval", také se zeptáme: "Co tím myslíš? Chceš říci, že .... , nebo že .... , atd.?" Ale jestliže nyní pronesu nějakou výpověď o Mojžíšovi, - jsem vždycky ochoten dosadit za slovo "Mojžíš" jeden z těchto popisů? Řeknu třeba: Slovem "Mojžíš" rozumím muže, který udělal to, co o Mojžíšovi vypráví bible, nebo alespoň hodně z toho. Ale jak hodně? Rozhodl jsem se, kolik z toho se musí ukázat jako nepravdivé, abych svoji větu vzal jako nepravdivou zpátky? Má tedy pro mne jméno "Mojžíš" ve všech možných případech určitý pevný a jednoznačně určený způsob používání? - Není tomu spíš tak, že mám, aby se tak řeklo, k dispozici celou řadu opor a jsem připra­ ven opřít se o jednu, když by mi druhá měla být odňata, a naopak? - Zaměř pozornost ještě na jiný případ. Když řeknu "N zemřel", tak se to s významem jména "N" může mft třeba takto: Věřím, že žil člověk, kterého jsem (1) viděl tam a tam, který (2) vypadal tak a tak (obrazy), (3) udělal to a to a (4) v občanském životě má toto jméno "N". - Na otázku, co rozumím pod jm.énem "~", ~ych vypočítal toto všechno, nebo něco z toho, a při ruzných prOežttostech různě. Moje definice jména "N" by tedy vypadala třeba takto: muž o kterém tohle všechno platí". - Ale co kdyby se nyní něco ; toho ukázalo jako nepravdivé! - Budu ochoten prohlásit v~tu "N zemřel" za nepravdivou, také jestliže se ukáže jako nepravdtvé něco, co se mi zdá být vedlejší? Kde ale je hranice toho, co je vedlejší? - Kdybych byl v nějakém takovém případě podal vysv~t­ lenf jména, tak bych nyní byl připraven toto vysvětlení pozr_němt. Ale to lze vyjádřit takto: Používám jména "N" bez pevneho významu. (Ale to při jeho užívání zrovna tak nevadí, jako není použití nějakého stolu na překážku to, že stojí na čtyřech nohách místo na třech, a že se tudíž za určitých okolností viklá.) Má se snad říci, že používám slovo, iehož význam neznám, ~ že tedy mluvím něco, co nemá smysl? - Říkej, co chceš,_ pokud ti to nezabrání vidět, jak se věci mají. (A pokud to budeš vtdět, ledacos říkat nebudeš.) (Kolísání vědeckých definicí: Co dnes platí za zkušenostně daný průvodní jev jevu A, bude zítra použito k definování "A".)

žádná židle, nýbrž nějaký přelud." - Ale za pár vteřin ji vidíme znovu a můžeme se jí dotknout, atd. - "Tak tam tedy židle přece jen byla a přeludem ,bylo její zmizení." - Ale předpokládej, že nějaký čas nato zmizí znova, - nebo se zdá, že zmizela. Co máme nyní říci? Máš pro takové případy připravená pravidla, - která by stanovila, jestli se něčemu takovému může ještě říkat "židle"? Ale postrádáme snad tato pravidla při používání slova "židle"? A máme snad říci, že s tímto slovem vlastně žádný význam nespojujeme, protože nejsme vybaveni pravidly pro všechny možnosti jeho použití? 81. F. P. Ramsey jednou v rozhovoru se mnou zdůraznil, že logika je ,normativní věda'. Jaká představa mu přitom přesně tanula na mysli, nevím; byla ale nepochybně úzce příbuzná té představě, která se ve mně vynořila teprve později: že totiž ve filosofii užití slov často srovnáváme s hrami, s kalkuly podle pevných pravidel, ale nemůžeme říci, že ten, kdo řeči používá, musí hrát zrovna takovou hru. - Jestliže se ale nyní řekne, že náš řečový výraz se takovým kalkulům pouze přibližuje, tak se tím ocitáme bezprostředně na prahu určitého omylu. Neboť potom to může vypadat, jako bychom v logice hovořili o jakési ideální řeči. Jako kdyby naše logika byla jakoby jakousi logikou pro vzduchoprázdný prostor. - Zatímco logika nepojednává přece o řeči - příp. o myšlení - v onom smyslu, jako přírodní věda pojednává o nějakém přírodním jevu, a bylo by nanejvýš možno říci, že konstruujeme ideální jazyky. Ale tady by slovo "ideální" bylo zavádějící, neboť to zní, jako kdyby tyto jazyky byly lepší, dokonalejší než naše běžná řeč; a jako kdyby bylo zapotřebí logika, aby ten lidem konečně ukázal, jak vypadá správná věta.

Toto všechno se však může objevit v pravém světle teprve tehdy, když získáme víc jasnosti o pojmech chápání, mínění a myšlení. Neboť potom se také stane jasným, co nás může svádět (a co mě kdysi svedlo) k myšlence, že ten, kdo vyslovuje, nebo míní, nebo chápe nějakou větu, provádí tím jakýsi kalkul podle určitých pravidel.

80. Řeknu: "Tam stojí židle." Co když tam jdu a chci ji odtamtud vzít, a ona náhle z mého pohledu zmizí? - "Tak to tedy nebyla

52

53

slovy ,pravidlo, kterým se řídí'? - Hypotézu popisující jeho způsob užívání slov, tak jak ho pozorujeme? Nebo pravidlo, k němuž přihlíží při používání znaků? Nebo to, které nám uvede v odpověď, když se ho ptáme, jaké je jeho pravidlo? - Co ale když pozorování neumožní žádné pravidlo jasně poznat, a otázka žádné nevytáhne na světlo? - Neboť mi sice na moji otázku, co rozumí jménem "N", podal určité vysvětlení, ale byl připraven toto vysvětlení vzít zpátky a pozměnit je. - Jak tedy mám určit pravidlo, podle kterého hraje? Ani on sám je nezná. Nebo správněji: Co tu má ještě označovat výraz "pravidlo, kterým se řídí"?

85. Určité pravidlo je tu jako nějaký ukazatel cesty. - Neponechává žádné místo pro pochybnost o tom, jakou cestou mám jít? Ukazuje, jakou cestou mám jít poté, co jsem ho minul, jestli dál po silnici, nebo po polní cestě, nebo napříč poli? Ale kde je řečeno, v jakém směru mám sledovat jeho pokyn, jestli ve směru ruky, nebo (např.) v opačném směru? - A kdyby tu místo jednoho ukazatele stál celý souvislý řetěz ukazatelů, nebo kdyby tu byly na zemi čáry křídou, - existuje pro ně jen jediný výklad? - Mohu tedy říci, že ukazatel ponechává přece jen určitou možnost pochybnosti. Nebo spíš: někdy ponechává možnost pochybnosti, někdy ne. A to pak už není žádná filosofická věta, nýbrž věta zkušenostní.

83. Nevzejde nám tu určité světlo z analogie řeči s hrou? Může­ me si přece docela dobře myslet, že by se lidé někde na louce bavili hrou s míčem, a to tak, že by začali různé existující hry, některé by ani nedohráli do konce, mezitím by míč bez plánu házeli do výše, navzájem by se žertem honili a házeli míčem po sobě atd. A nyní někdo řekne: Po celou tu dobu hrají ti lidé míčo­ vou hru, a proto se při každém hodu řídí určitými pravidly. A neexistuje také případ, kdy hrajeme a - ,make up the rules as we go along' [vytváříme si pravidla průběžně]? Ba i takový, že je pozměňujeme - as we go along.

86. Nějaká řečová hra jako (2) nechť je hrána s pomocí tabulky. Znaky, které A udává B, nechť jsou nyní znaky psané. B má tabulku; v prvním sloupci jsou písemné znaky používané ve hře, ve druhém obrázky tvarů různých stavebních kamenů. A ukáže B určitý takový písemný znak; B ho vyhledá v tabulce, podívá se na obrázek, který je naproti, atd. Tabulka je tedy určitým pravidlem, kterým se řídí při provádění příkazů. - Vyhledávání obrázku v tabulce se člověk učí praktickým výcvikem, a určitá součást tohoto výcviku spočívá třeba v tom, že se žák učí přejíždět v tabulce prstem zleva doprava; učí se tedy, aby se tak řeklo, vést řadu horizontálních čar. Mysli si, že by se nyní zavedly různé způsoby, jak nějakou tabulku číst, totiž jednou tak, jako tomu bylo ve výše uvedeném případu, podle schématu:

82. Co

označuji

uspokojivě

použití slova jsem řekl, že toto použití není všude pravidly. Ale jak vlastně vypadá hra, která je pravidly všude ohraničena? Jejíž pravidla nepřipouštějí žádnou pochybnost, ucpávají všechny díry, které by si mohla najít? - Nemůžeme si myslet určité pravidlo, které řídí používání pravidla? A pochybnost, kterou takovéto pravidlo odstraňuje - a tak dále? Ale tím není řečeno, že pochybujeme proto, protože určitá pochybnost je pro nás myslitelná. Mohu si docela dobře myslet, že někdo pokaždé, než otevře dveře svého domu, pocítí pochyby, jestli se za nimi nerozevřela propast (a může se jednou i ukázat, že měl se svými pochybnostmi pravdu) - ale kvůli tomu přece jen v podobném případě sám nepochybuji. 84. O

způsobu

ohraničeno

54

jindy zas podle tohoto schématu:

nebo podle nějakého jiného. - Takové schéma nechť je připojeno k tabulce jako pravidlo, jak se jí má používat. Nemůžeme si nyní představit další pravidla k vysvětlení tohoto pravidla? A byla na druhé straně tamta první tabulka bez schématu 55

šipek neúplná? A jsou bez příslušného schématu neúplné ostatní tabulky?

87. Předpokládej, že podám vysvětlení: "Slovem ,Mojžíš' rozumím muže, pokud nějaký takový existoval, který vyvedl Izraelity z Egypta, ať už se tehdy jmenoval jakkoli a ať jinak udělal nebo neudělal cokoli dalšího". - Ale u slov tohoto prohlášení jsou možné podobné pochybnosti jako u jména "Mojžíš" (co označuješ slovem "Egypt", co slovem "Izraelité", atd.?). Ba tyto otázky neskončí, ani kdybychom dospěli k slovům jako "červený", "tmavý", "sladký". "Ale jak mi potom k pochopení pomůže nějaké vysvětlení, když to přece není vysvětlení definitivní? Vysvětlení pak přece není nikdy dokončené; pořád tedy ještě nerozumím - a nikdy neporozumím -, co míní!" - Jako kdyby určité vysvětlení viselo takříkajíc ve vzduchu, když ho nepodpírá jiné vysvětlení. Zatímco vysvětlení se sice může opírat o nějaké jiné, které bylo podáno, ale nějakého dalšího nemá zapotřebí žádné - ledaže bychom je potřebovali my, abychom se vyhnuli nedorozumění. Bylo by možno říci: Vysvětlení slouží k tomu, aby se nedorozumění odstranilo, nebo aby se nedorozumění předešlo - takovému nedorozumění tedy, k němuž by bez tohoto vysvětlení došlo; ale ne každého, které si mohu před­ stavit. Může se snadno zdát, jako by každá pochybnost jenom ukazovala určitou existující mezeru v příslušném základu; takže spolehlivé porozumění je možné jen tehdy, když nejprve pochybujeme o všem, o čem se pochybovat může, a potom všechny tyto pochybnosti odstraníme. Ukazatel je v pořádku - jestliže za normálních podmínek plní svůj účel. .

88. Jestliže někomu řeknu "Zdržuj se přibližně tady!" - nemůže toto vysvětlení naprosto dobře plnit svoji funkci? A nemůže selhat i kterékoli jiné? "Ale není toto vysvětlení přece jen nepřesné?" - Je; proč bychom je nemohli označit jako "nepřesné"? Ale rozumějme jenom dobře, co slovo "nepřesné" znamená! Neboť neznamená totéž co "nepoužitelné". A uvažme přece, co označujeme v protikladu k to56

muto vysvětlení jako vysvětlení "přesné"! Snad vyznačení nějakého kruhu křídou? Tu nás pak hned napadne, že taková čára křídou má určitou šířku. Přesnější by byla tedy hranice určité barevné plochy. Ale má tady taková přesnost vůbec ještě nějakou funkci? Nevyúsťuje v něco zbytečného? A také jsme ještě ani neurčili, co má platit za překročení této ostré hranice; jak, jakými nástroji má být zjištěno. Atd. Rozumíme, co znamená: nařídit kapesní hodinky na přesný čas, nebo nařídit je tak, aby šly přesně. Co ale kdyby se někdo zeptal: Je tato přesnost ideální přesností, nebo jak dalece se jí blíží? můžeme samozřejmě mluvit o měřeních času, při kterých existuje jiná, a jak bychom řekli, větší přesnost než při měření času kapesními hodinkami. Kde slova "nařídit hodiny na přesný čas" mají jiný, i když příbuzný význam, a "určení času podle hodin" je jiným úkonem, atd. - Kdybych nyní někomu řekl: "Měl bys přicházet k obě­ du přesněji; vfš přece, že začíná přesně v jednu hodinu" - dá se říci, že tu o přesnosti vlastně není řeč? - protože někdo může říci: "Pomysli na časové určení v laboratoři nebo na hvězdárně; tam vidíš, co znamená slovo ,přesnost'." "Nepřesné", to je vlastně hana, a "přesné" chvála. A to tedy znamená: nepřesné nedosahuje svého cíle tak dokonale jako přes­ nější. Tu pak tedy záleží na tom, co označíme jako "cíl". Je nepřes­ né, jestliže vzdálenost Slunce od nás neudám s přesností 1 m? a jestliže truhláři neudám šířku stolu s přesností na 0,001 mm? Není dán předem jediný ideál přesnosti; nevíme, co si pod tfm máme představit - ledaže sám stanovíš, co se tak má označovat. Ale bude pro tebe těžké k takovému stanovení dospět; k nějakému, které tě uspokojí.

89. Těmito úvahami se ocitáme na místě, kde vyvstává problém: Do jaké míry je logika něco vznešeného? Zdálo se totiž, že je jí vlastní jakási zvláštní hloubka - všeobecně platný význam. Měla spočívat, zdálo se, v základě všech věd. Neboť logické zkoumání propátrává podstatu všech věcí. Chce dohlédnout věcem na dno a nemá se starat o "tak nebo tak" faktického dění. - Svůj původ nemá v zájmu o fakta přírodního dě­ ní, ani v potřebě postihnout příčinné souvislosti, nýbrž ve snaze pochopit základ nebo podstatu všeho, co může být zkušeností. Ale

57

ne tak, jako kdybychom měli k tomuto účelu vypátrat nové skutečnosti: pro naše zkoumání je spíše podstatn~, že se jím nechceme naučit nic nového. Chceme pochopit něco, co nám už leží nezakryto před očima. Neboť se zdá, že prdvé to v jistém smyslu nechápeme. Augustinus (Conf. XI/14): "quid est ergo tempus? si nemo ex me quaerat scio; si quaerenti explicare velim, nescio." [Co je tedy čas? Jestliže se mě nikdo neptá, vím to; jestliže bych to chtěl dotazujícímu se vysvětlit, nevím.] - Toto by nemohlo být řečeno o nějaké otázce přírodních věd (třeba o otázce týkající se specifické váhy vodíku). To, co víme, když se nás nikdo neptá, ale nevíme už, když to máme vysvětlit, je něco, na co se musíme upamatovat. (A zjevně něco, na co se člověk z nějakého důvodu upamatovává nesnadno.)

se tak stane, má tím být vyjádření plně vyjasněno a naše úloha

90. Je nám, jako bychom museli jevy naskrz prohlédnout: naše zkoumání se však nezaměřuje na jevy, nýbrž jak by bylo možno říci, na ,možnosti' jevů. To znamená, že se upamatováváme na druh výpovědí, které o jevech vyslovujeme. Proto se také Augustinus· upamatovává na různé výpovědi, které lidé pronášejí o trvání událostí, o jejich minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti. (To přiroze­ ně nejsou filosofické výpovědi o čase, minulosti, přítomnosti a budoucnosti.) Naše úvaha je tudíž úvahou gramatickou. A tato úvaha vrhá světlo na náš problém tím, že odstraňuje různá nedorozumění. Nedorozumění, která se týkají způsobu používání slov; vyvolávaná mimo jiné určitými analogiemi mezi vyjadřovacími formami v růz­ ných odvětvích naší řeči. - Některá z nich lze odstranit tím, že se určitá vyjadřovací forma nahradí jinou; to lze označit jako "analyzování" našich vyjadřovacích forem, neboť tento úkon má někdy cosi podobného s rozkladem na části.

bi.

91. Nyní to ale může vypadat, jako kdyby existovalo něco jako definitivní analýza našich řečových forem, tedy jedna jediná úplně analyzovaná forma vyjádření. To znamená: jako kdyby obvyklé vyjadřovací formy byly ve své podstatě ještě neanalyzované; jako kdyby v nich bylo skryto něco, co je třeba vynést na světlo. Jestliže 58

vyřešena.

Dá se to říci také takto: Nedorozumění odstraňujeme tím, že učiníme naše vyjádření exaktnějším: ale to nyní může vypadat, jako

kdybychom se snažili dospět k určitému stavu, k stavu dokonalé přesnosti; a jako kdyby toto bylo vlastním cílem našeho zkoumání. 92. Toto nachází výraz v otázce po podstatě řeči, věty, myšlení. Neboť třebaže se i my ve svých zkoumáních snažíme pochopit podstatu řeči - jejf funkci, její výstavbu -, ne ní to nicméně to, nač je tato otázka zaměřená. Neboť ta nevidí v podstatě něco, co je už volně přístupné pohledu a čemu se uspořádáním dostane přehled­ nosti. Nýbrž něco, co leží pod povrchem. Něco, co spočívá v nitru, co vidíme, když věc prohlédáme, a co má analýza vytáhnout z hlou,Podstata je nám skryta': to je forma, jakou pak bere na sebe náš problém. Ptáme se: "Co je řeč?", "Co je věta?" A odpověď na tyto otázky má být dána jednou provždy; a nezávisle na každé budoucí zkušenosti.

93. Někdo by mohl říci "Věta je to, co je ze všeho nejběžnější", a někdo jiný: "Věta - to je cosi velice podivuhodného!" - A tento druhý nemůže prostě jen hledět, jak věty fungují. Protože mu stojí v cestě formy našeho způsobu vyjadřování týkajícího se vět a myšlení. Proč říkáme, že věta je něco podivuhodného? Jednak kvůli nesmírnému významu, který má. (A to je správné.) Na druhé straně nás však tento význam a určité chybné chápání řečové logiky svádí k domnění, že věta musí realizovat jakýsi mimořádný, ba jedinečný výkon. - V důsledku určitého mylného chápání nám připadá, jako kdyby věta dělala něco zcela zvláštního. 94. "Věta, jaká to podivuhodná věc!": v tom už tkví sublimující povaha celého tohoto pojetí. Tendence předpokládat mezi větným znakem a fakty existenci jakéhosi čistého jsoucna. Nebo také chtít

59

sublimovat větný znak samotný. - Neboť v tom, abychom že tu máme co činit s obyčejnými věcmi, nám rozmanitým způsobem brání naše vyjadřovací formy, které nás pudf honit se za chimérami. očistit,

viděli,

95. "Myšlení musí být cosi jedinečného." Jestliže řekneme, jestliže míníme, že se věci mají tak a tak, naše mínění se nezastavuje někde před daným faktem: nýbrž míníme, že je - tak a tak - to a to. Tento paradox (který má zajisté formu samozřejmosti) se však dá vyjádřit také takto: Člověk může myslet něco, co fakticky není.

96. K onomu zvláštnímu klamu, který tu máme na mysli, se z různých stran přidávají klamy další. Myšlení, řeč se nám pak jeví jako jedinečný korelát světa, jeho obraz. Pojmy: věta, řeč, myšlení, svět se řadí za sebou jako jeden druhému ekvivalentní. (K čemu jsou pak ale tato slova upotřebitelná? Chybí řečová hra, v níž by měla použití.)

97. Myšlení má kolem sebe jakýsi nimbus. - Jeho podstata, logika, představuje určitý řád, a sice apriori daný řád světa, tj. řád oněch možností, které světu a myšlení musejí být společné. Tento řád však musí být, zdá se, nanejvýš jednoduchý. Je před jakoukoli zkušeností; celá zkušenost jím musí být prostoupena; na něm samém nesmí utkvívat žádná zkušenosti vlastní nejasnost nebo nejistota. - Musí být naopak z nejčistšího krystalu. Tento krystal se však nejeví jako nějaká abstrakce; nýbrž jako cosi konkrétního, ba jako to, co je nejkonkrétnější a jaksi nejtvrdší. (Tractatus logico·philosophicus, č. 5. 5563.) Propadáme klamu, že to, co je na našem zkoumání zvláštní, hluboké, pro nás podstatné, tkví v tom, že toto zkoumání usiluje pochopit s ničím nesrovnatelnou podstatu řeči. To znamená řád, který existuje mezi pojmy věty, slova, usuzování, pravdy, zkušenosti atd. Tento řád je jakýsi nad-řád mezi - abychom tak řekli - nad-pojmy. Zatímco přece slova "řeč", "zkušenost", "svět", pokud mají nějaké použití, musejí mít použití zrovna tak nízké jako slova "stůl", "lampa", "dveře".

60

98. Na jedné straně je jasné, že každá věta naší řeči ,je v pořád­ ku, tak jak je'. To znamená, že neusilujeme o nějaký ideál: jako kdyby naše obvyklé, vágní věty neměly ještě žádný zcela bezchybný smysl a jako kdyby dokonalá řeč měla být teprve námi konstruována. - Na druhé straně se zdá jasné: Kde je smysl, musí být dokonalý řád. - Dokonalý řád musí tedy vězet i v nejvágnější větě. 99. Smysl věty - dalo by se říci - může samozřejmě to či ono nechat otevřené, ale věta přesto musí mít jeden určitý smysl. Neurčitý smysl - to by nebyl vlastně vůbec žádný smysl. - To je jako: Neostré ohraničení, to vlastně není vůbec žádné ohraničení. Uvažuje se tu asi takto: Když řeknu "pevně jsem toho muž~ zamkl v pokoji - jenom jedny dveře zůstaly otevřené" - tak JSem ho právě vůbec nezamkl. Je zamčený jen zdánlivě. Člověk by měl sklon tedy prohlásit: "tak jsi tím tedy neudělal vůbec nic". Ohraniče~í, které má nějakou díru, je tak dobré jako vůbec žádné. - Ale Je tohle skutečně pravda? 100. "To přece žádná hra není, jestliže existuje neurčitost v pravidlech." - Ale opravdu to pak není žádná hra? - "No, možná že to budeš označovat jako hru, ale v každém případě to není žádná dokonalá hra." To znamená: je to potom přece znečištěné, a já se zajímám jen o to, co tu bylo znečištěno. - Chci ale říci: Chápeme špatně roli, jakou ideál hraje v našem způsobu vyjadřování. To znamená: Také my bychom to označili jako hru, jenomže jsme ideálem oslepeni, a nevidíme tudíž zřetelně skutečný způsob používání slova "hra". 101. Nějaká vágnost - chce se nám říci - nemůže v logic~ existovat. Žijeme pak v představě, že ideál se ,must' ve skutečnosti dát najít. Zatímco člověk ještě nevidí, jak se v ní najde, a nechápe povahu tohoto "musí". Věříme, že v ní musí vězet; neboť věříme, že ho v ní už vidíme.

61

102. Přísná a jasná pravidla logické stavby věty se nám jeví jako. něco, co existuje v pozadí - skryto v mediu chápání. Vidím je už. ~eď (třebaže skrze určité medium), protože přece znak chápu, něco JÍm míním. 103. Ideál je v našich myšlenkách usazen s neochvějnou pevností.· Nemůžeš z něho nijak vykročit. Musíš vždy znovu zpátky. Žádné. venku vlastně ani neexistuje; proto chybí vzduch k životu. - Odkud se tohle bere? Tato idea nám sedí na nose jako brýle, a to, nač pohlédneme, vidíme skrze ni. Vůbec nepřipadneme na myšlenku odložit je. 104. Člověk věci připisuje to, co je ve způsobu znázornění. Mož-' nost srovnání, která na nás udělá dojem, pojímáme jako zjištění jakéhosi nanejvýš obecného stavu věcí. 105. Jestliže věříme, že onen řád, ideál, musíme najít ve skutečné řeči, jsme pak nespokojeni s tím, co se jako "věta", "slovo", "znak" označuje v obyčejném životě. Věta a slovo, o nichž pojednává logika, mají být něčím čistým a ostře vykrojeným. A nyní si lámeme hlavu nad podstatou toho, , co je ve vlastním smyslu znakem. - Je to snad představa znaku? Nebo představa v přítomném okamžiku? 106. Zde je těžké neztratit hlavu - vidět, že musíme zůstat u věcí každodenního myšlení, a nedostat se na ono scestí, kde se zdá, jako bychom museli popisovat nejjemnější skutečnosti, které přitom se svými prostředky vůbec popsat nemůžeme. Je nám, jako bychom měli uvést prsty do pořádku potrhanou povučinu. 107. Čím důkladněji pozorujeme skutečnou řeč, tím silnějším se stává rozpor mezi nf a naším požadavkem. (Krystalická čistota logiky nevyplynula z mého poznání; nýbrž byla požadavkem.) Rozpor se stává nesnesitelným; je tu teď riziko, že požadavek se stane čímsi 62

prázdným. - Ocitli jsme se na náledí, kde chybí tření, kde tedy podmínky jsou v jistěm smyslu ideální, ale kde právě proto také nejsme s to jít. Jít chceme; pak tedy potřebujeme tření. Zpátky na drsnou půdu!

108. Rozpoznáváme, že to, čemu říkáme "věta", "řeč", není formální jednota, jakou jsem si představoval, nýbrž rodina více či méně navzájem příbuzným útvarů. - Co se ale nyní stane z logiky? Zdá se, že její přísnost se rozplývá. - Nemizí tím ale nado?ro logika celá? - Neboť jak může logika ztratit svoji přísnost? Přtro­ zeně že ne tím, že se na nf něco z jejf přísnosti usmlouvá. - Před­ sudek krystalické čistoty může být odstraněn jedině tak, že obrátíme celé své uvažování jiným směrem. (Dalo by se říci: uvažování musí provést určitý obrat, ale tak, že osou otáčení bude přitom naše .. pravá potřeba.) Filosofie logiky nehovoří o větách a slovech v žádném Jmém smyslu, než jak to děláme v obyčejném životě, když řekneme třeba "tady je napsaná nějaká čínská věta", nebo "ne, to jenom vypadá jako písmo, ale je to ornament" atd. Hovoříme o prostorových a časových fenoménech řeči, nikoli o jakémsi neprostorovém a nečasovém absurdu. [Poznámka na okraji. O určitý fenomén se lze prostě zajímat různým způsobem.] Hovoříme o nf ale tak jako o šachových figurkách, když udáváme příslušná pravidla hry, a ne popis jejich fyzikálních vlastností. Otázka "Co je vlastně slovo?" je analogická otázce "Co je šachová figurka?" 109. Správné bylo, že naše zkoumání nesmějí být zkoumání Zkušenost, ,že se dá v protikladu k našemu předsudku myslet to nebo ono' - ať už to má znamenat cokoli - nás nemohla zajímat. (Pneumatické pojetí myšlení.) A nesmíme vytvářet žádné teorie. V našich zkoumáních nesmí být nic hypotetického. Jakékoli vysvětlování musí odpadnout, a na jeho místo musí nastoupit jedině vědecká.

Faraday, The Chemical history ofa Candle: Water is one individua! thing - it never changes. 63

popis. A to, co skýtá příslušné světlo pro tento popis, tj. co určuje jeho účel, jsou filosofické problémy. Ty ovšem nejsou žádnými problémy empirickými, nýbrž jsou řešeny náhledem do toho, jak naše řeč pracuje, a sice tak, že se tento způsob práce rozpozná: navzdory určitému sklonu chápat ho mylně. Problémy nejsou řešeny prezentováním nové zkušenosti, nýbrž přehledným sestavením toho, co je dávno známé. Filosofie je bojem proti zakletí, v němž náš rozum drží prostředky naší řeči. 110. "Řeč (nebo myšlení) je něco jedinečného" - to se ukazuje jako pověra (nikoli omyl!), která je vyvolávána gramatickými klamy. A tentýž patos se pak zpětně přenáší na tyto klamy samotné, na ony problémy.

111. Problémy, které vznikají špatným chápáním našich řečových forem, majf charakter něčeho hlubokého. Jsou to hluboce zneklidňující problémy; jsou v nás zakořeněny právě tak hluboko jako formy našf řeči, a jejich význam je právě tak veliký jako důležitost našf řeči. - Položme si otázku: Proč pociťujeme nějaký gramatický postřeh jako hluboký? (A toto právě je filosofická hloubka.)

112. Nějaké přirovnání, které se stalo součástí forem, naší řeči, vyvolává určité falešné zdání; to nás znepokojuje: "Takhle tomu' přece není!" - říkáme si. "Ale přece jen tomu takto být musí!"

115. Byli jsme drženi v zajetí určitým obrazem. A z toho jsme se nemohli vymanit, neboť tkvěl v naší řeči, a ta jako by nám ho jen· neúprosně opakovala.

116. Když filosofové používají určitého slova - "vědění", "bytí", "já", "věta", "jméno" - a domnívají se, že postihují podstatu věci, musí si člověk vždy položit otázku: Je toto slovo v ře­ či, kde má své původní místo, skutečně někdy používáno takto? My převádíme slova z jejich metafyzického způsobu užití zpět na jejich užití ve všednodenním úzu. "předmět",

117. Někdo mi řekne: "Tento výraz přece chápeš? Nuže - v tom významu, který znáš, ho užívám i já." - Jako kdyby význam tvořil jakýsi vzdušný obal, který si slovo nese s sebou a uchovává si při kterémkoli způsobu použití. Jestliže např. někdo řekne, že věta "Toto je zde" (přičemž ukazuje před sebe na nějaký předmět) pro něho má smysl, tak by si měl položit otázku, za jakých zvláštních okolností se tato věta skutečně použije. V těch pak smysl má.

118. Odkud bere toto zkoumání svoji závažnost, když se přece zdá, že všechno zajímavé, tj. všechno velké a závažné, jenom likviduje? (Jako by bouralo všechny stavby, takže z nich nechává jen kusy kamene a suť.) Ale to, co bouráme, jsou jen vzdušné zámky, a odkrýváme základ řeči, na kterém stály.

bě.

113. "Je tomu přece takto -" říkám si znovu a znovu sám k soJe mi, jako kdybych musel pochopit podstatu věci, jestliže bych jen dokázal pohled zaměřit zcela ostře na tento fakt, dostat ho přímo do ohniska svého pohledu.

119. Výsledky filosofie jsou odhalením nějaké holé nesmyslnosti a boulemi, které rozum utržil při svém narážení na hranici řeči. Právě tyto boule nám dovolují rozpoznat cenu onoho odhalení.

114. Tractatus logico-philosophicus (4.5): "Obecná forma věty je: Je tomu tak a tak." - To je věta toho druhu, jaké si člověk nesčet­ někrát opakuje. Věří, že znovu a znovu sleduje přírodu samu, a přitom se dává vést jenom formou, skrze niž ji pozorujeme.

120. Jestliže hovořím o řeči (slovu, větě atd.), musím hovořit řečí všedního života. Je snad tato řeč příliš hrubá, příliš materiální na to, co chceme říci? A jak se tedy vytvoří nějaká jiná? - A jak pozoruhodné, že pak s tou naší vůbec něco můžeme svést!

64

65

To, že při svých vysvětlenfch týkajrcrch 11c řeči musíme už používat plnou řeč (nikoli snad n~jakou pfrpravnou, předběžnou), ukazuje už také, že o řeči mohu vypov~dět jen cosi vnějškového. Ano, ale jak nás pak mohou tyto vývody uspokojit? Inu, tvoje otázky byly už přece také formulovány v této fcči; právě v této řeči musely být vyjádřeny, jestliže tu bylo něco k dotazování! A tvoje pochybnosti jsou nedorozuměnrmi. Tvoje otázky se vztahují na slova; o slovech musím tedy hovořit. Říká se: nezáleží na slovu, nýbrž na jeho významu; a na význam se přitom myslí jako na nějakou věc téhož druhu jako slovo, i když od slova rozdílnou. Tady je slovo, tady význam. Peníze a kráva, která se za ně může koupit. (Na druhé straně ale: peníze a jejich užitečnost.)

121. Někdo by mohl soudit: jestliže filosofie hovoří o používání slova "filosofie", tak musí existovat nějaká filosofie druhého řádu. Ale tak tomu právě není; nýbrž tento pfrpad odpovídá případu nauky o pravopisu, V· níž se pojednává i o slovech "nauka o pravopisu", ale to z ní nauku druhého řádu nedělá.

122. Hlavním zdrojem našeho nepochopení je to, že význam slov . nevidíme přehledně. - Naší gramatice se nedostává přehlednosti. Přehledný popis umožňuje pochopení, které spočívá právě v tom, že ,vidíme souvislosti'. Odtud důležitost nacházení a vynalézání mezičlánků.

Pojem přehledného popisu má pro nás základní význam. Ozna- : naši zobrazovací formu, způsob, jak věci vidíme. (Je to ,světový názor'?)

N~chává i matemati~ tak, jak je, a žádný matematický objev ji nemuže dovést dál. NěJaký "vudčí problém matematické logiky" je pro nás problémem matematiky jako každý jiný. 1_25. Věcí filo.sofie nenf řešit rozpor nějakým matematickým, logtcko-matemattckým objevem. Nýbrž jen zpřehlednit onen stav matematiky, který nás zneklidňuje, stav před řešením rozporu. (A to neznamená, že by se tím snad před nějakou nesnází uhýbalo.) . . Základ.ní skutečností tu je, že stanovíme pravidlo pro určitou hru, JeJÍ t~chn.tku, a že když se pak těmito pravidly řídíme, tak to nejde tak, Jak JSme předpokládali. Že se tedy jakoby zamotáváme do svých vlastních pravidel. Právě toto zamotávání se do svých pravidel je tím, čemu chceme porozumět, tj. uvidět to v přehledu. Vrhá to světlo na náš pojem mínění. Neboť v oněch případech to tedy v_ychází jinak, než jsme mínili, než jsme předvídali. Když se např. objeví rozpor, říkáme právě: "Takhle jsem to nemínil." Civilní statut rozporu, nebo jeho statut v civilním světě: to je právě filosofický problém jako takový.

~26. Filoso~ie všechno právě jen staví před oči, a nic nevysvětluje am nevyvozuJe. - Protože všechno tu leží odkryto pohledu, není také co vysvětlovat. Neboť, co snad je skryté, nás nezajímá. Jako "filosofie" by se mohlo také označovat to, co je možné před všemi novými objevy a vynálezy.

čuje

127. Práce filosofa spočívá v tom, že se za určitým účelem vzpomínky snášejí dohromady.

123. Filosofický problém má formu: "Nevyznám se v tom." 124. Filosofie nesmí žádným způsobem porušovat skutečný sob použití řeči, může ho tedy nakonec jedině popisovat. Neboť nemůže podat ani jeho zdůvodnění. Nechává všechno tak, jak to je. 66

způ­

. 128. ~dyby ~ěkd~ cht~l ve filosofii vytyčovat teze, nemohlo by mkdy dojít k dtskust o mch, protože by s nimi byli všichni srozu-

měni.

67

129. Ty aspekty věcí, které jsou pro nás nejzávažnější, zůstá­ vají skryté pro svoji jednoduchost a každodennost. (Člověk to nemůže postřehnout, - protože to má pořád před očima.) Toho, co představuje nejvlastnější základy jeho bádání, si člověk vůbec nepovšimne. Ledaže by někdy upoutalo jeho pozornost právě toto. - A to znamená, že to, co je, jakmile jsme to jen uviděli, tím nejnápadnějším a nejsilnějším, uniká naší pozornosti. 130. Naše jasné a jednoduché řečové hry nejsou předběžnými studiemi k nějaké budoucí reglementaci řeči, - jakoby první aproximací, při níž by se nepřihlfželo k tření a odporu vzduchu. Ře­ čové hry představují spíš srovnávací objekty, které mají dík podobnosti a nepodobnosti vrhnout světlo na to, jak tomu je s naší řečí.

131. Tomu, aby naše tvrzení nebyla nepřiměřená nebo prázdná, totiž uniknout jen tím, že předobraz prezentujeme jako to, čím je, jako srovnávací objekt - takříkajíc jako měřítko; a ne jako předsudek, kterému skutečnost musí odpovídat. (Dogmatismus, do jakého při filosofování tak snadno upadneme.) můžeme

132. Chceme do našeho vědění o způsobu používání řeči zavést k určitému účelu; jeden z mnoha možných řádů; nikoli řád v absolutním smyslu. Za tímto účelem budeme vždy znovu vyzvedávat rozdíly, u nichž naše obvyklé řečové formy způsobí, že je přehlédneme. Tím může vzniknout zdání, jako kdybychom viděli svoji úlohu v reformování řeči. Taková reforma pro určité praktické účely, k vylepšení naší terminologie, aby se předešlo nedorozuměním při praktickém používání, je zajisté možná. Ale to nejsou ty případy, s kterými my máme co dělat. Matoucí nejasnosti, kterými se zabýváme, vznikají, aby se tak řeklo, když řeč běží naprázdno, nikoli když pracuje. řád: řád vytvářený

133. Nechceme systém pravidel pro používání našich slov neslýchaným způsobem zjemnit nebo učinit úplnějším. 68

Neboť jasnost, o kterou usilujeme, je zajisté úplná. Ale to znamená pouze, že filosofické problémy mají úplně zmizet. Nejvlastnější objev je ten, který mě činí schopným filosofování rřerušit, kdy chci. - Ten, který filosofii přináší zklidnění, takže už není bičována otázkami, které uvádějí v pochybnost ji samu. Nýbrž na příkladech je nyní ukazována určitá metoda, a řadu těch­ to příkladů je možno kdykoli přerušit. - Jsou řešeny problémy (odstraňovány nesnáze), nikoli jeden jediný problém. Neexistuje jedna metoda filosofie, ale existují zajisté různé metody představující cosi jako různé terapie.

134. Vezměme větu: "Je tomu tak a tak" - jak mohu říci, že toto je obecná forma věty? - Je to především sama o sobě věta, česká věta*, neboť má podmět a přísudek. Jak se ale tato věta roužívá - totiž v naší každodenní řeči? Neboť jedině odtud jsem ji zajisté vzal. Řekneme např.: "Vysvětlil mi svoji situaci, řekl, že je tomu tak a tak, a že tudíž potřebuje zálohu." Potud lze říci, že ona věta zastupuje nějaké výpovědi. Je používána jako větné schéma; ale to jedině proto, že má strukturu české věty. Bylo by místo ní možno bez dalšího říci také: "Skutečnost je taková a taková" nebo tak a tak se věci mají", atd. Bylo by také možno použít {ako v ~~m­ bolické logice pouze nějaké písmeno, nějakou proměnnou. Ale rísmeno "p" přece nikdo neoznačí jako obecnou formu věty. Jak bylo řečeno: "Je tomu tak a tak" bylo tímhle jen díky tomu, že je samo tím, co se označuje jako česká věta. Ale třebaže to je věta, je používána jen jako větná proměnná. Říci, že tato věta souhlasí (nebo nesouhlasí) se skutečností, by bylo zjevným nesmyslem, a tato věta ilustruje tedy to, že jedním znakem našeho pojmu věty je větný zvuk.

135. Ale cožpak nemáme určitý pojem o tom, co je věta, co rozumíme pod slovem "věta"? - I ano; pokud máme také pojem

* V německém textu čteme ovšem: "ein deutscher Satz", tedy "německá věta". ( Pozn. pře kl.) 69

o tom, co rozumíme slovem "hra". Na otázku, co je věta - ať už máme odpovědět někomu druhému, nebo sobě samým - uvedeme různé příklady a mezi nimi i to, co lze označit jako induktivní řady vět; nuže, tímto způsobem máme právě určitý pojem o větě. (Srov- ' nej pojem věty s pojmem čísla.)

136. Označit výraz "Je tomu tak a tak" za obecnou formu věty je v podstatě, totéž jako vysvětlení: věta je všechno, co může být pravdivé nebo nepravdivé. Neboť místo "Je tomu tak .... " bych byl mohl také říci: "To a to je pravda". (Ale také: "To a to pravda není".) Nyní ale ,p' je pravdivé = p ,p' je nepravdivé = ne-p. A říci, že věta je všechno, co mOže být pravdivé nebo nepravdivé, znamená v podstatě: Jako větu označujeme to, na co v naší řeči aplikujeme kalkul pravdivostnCch funkcí. Nyní se tedy zdá, jako kdyby toto vysvětlení - že věta je všechno, co může být pravdivé nebo nepravdivé - určovalo, co je věta, tím, že říká: Co se hodí ("pasuje")* k pojmu ,pravdivý', nebo na co se hodí pojem ,pravdivý', to je věta. Je tomu tedy tak, jako kdybychom měli určitý pojem o pravdivém a nepravdivém, s jehož pomocí nyní můžeme určit, co věta je a co věta ne ní. Co zapadá do pojmu pravdivosti (jako do nějakého ozubeného kolečka), to je věta.

Ale to je špatný obraz. Je to, jako kdyby někdo řekl "Šachový král je ta figurka, které je možno dát šach". To však přece může znamenat jedině, že v naší šachové hře se dává šach pouze králi. Podobně věta, že pouze nějaká věta může být pravdivá, může znamenat jedině, že predikáty "pravdivé" a "nepravdivé" vypovídáme pouze o tom, co označujeme jako větu. A co je věta, je v jednom smyslu určeno pravidly větné stavby (např. pravidly českého jazyka), v jiném smyslu pak způsobem použit{ daného znaku v řečové hře. A způsob použití slov "pravdivé" a "nepravdivé" může být také • Wittgenstein tu má sloveso "passen" a úvahy o gramatice tohoto slova se . budou v dalším textu ještě vracet (zejména v § 182 a v § 201 ), přičemž ne všude vyhovuje překlad slovesem "hodit se" - naprosto odpovídajícím ekvivalentem by bylo naproti tomu lidové "pasovat k něčemu". (Pozn. překl.)

70

součástí této hry; a pak i tento způsob použití pro nás patří k větě ale nelze říci, že se k ní ,hodí' (že k ní ,pasuje'). Tak jako můžem~ řfci také, že šachování patří k našemu pojmu šachového krále (jako hy vbylo jeho součástí). Říci, že šachování se nehodí k našemu pojmu pěsce, by znamenalo, že hra, v níž se dává šach pěšci, v níž třeba !>rohrává ten, kdo ztratí svoje pěšce, - že taková hra by byla nezaJÍmavá, nebo hloupá, nebo příliš komplikovaná, nebo něco podobného.

137. Jak je to vlastně, když se učíme určovat ve větě podmět otáz~ou "Kdo nebo co ... ?" - Tady jde přece o to, že se podmět .hod1' k této otázce; neboť jak bychom se jinak mohli touto otázkou dovědět, co je podmět? Dovídáme se to podobným způsobem, jako .~e dovíme, které písmeno přijde v abecedě po písmenu ,K', když si abecedu až po ,K' odříkáváme. Nakolik se tu k oné řadě písmen hodilo písmeno ,L'? - A právě natolik by bylo možno říci, že "pr~vdivé" a "nepravdivé" se hodí k větě; a bylo by možno dítě učit rozlišovat v~ty ?d jiných výrazů tím, že se mu řekne: "Zeptej se sama sebe, Jesth po tom můžeš říci ,je pravdivé'. Jestliže se k tomu lat_? slova hodí, pak je to věta." (A právě tak by se mu bylo mohlo říci: Zeptej se, jestli před to můžeš dát slova "Je tomu takto".) 138. Ale cožpak se k smyslu věty, kterou chápu, nemůže hodit význam nějakého slova, jež chápu? Nebo význam určitého slova k ':Ýznamu .~~jakého jiného? - Jestliže ovšem významem je náš zpusob pouzltl daného slova, pak nemá žádný smysl mluvit o tom, že se něco k sobě takto hodí. Když ale nějaké slovo slyšíme nebo pro~ášíme, chápeme jeho význam; postihujeme ho naráz; a co takto postihujeme, je přece něco jiného než ,způsob použití' rozložený v čase!

Musím vědět, jestli určité slovo chápu? Nestává se také že si před~~avuji, že nějak~ slovo chápu (nejinak než jako když si před­

~tavuJ.l, že chápu určttý výpočetní postup), a pak přijdu na to, že JSem Je nechápal? ("Myslel jsem si, že vím, co znamená ,relativní' a ,absolutní' pohyb, ale vidím, že to nevím.")

71

139. Jestliže mi někdo řekne např. slovo "kostka", tak vím, co znamená. Ale cožpak je možné, jestliže je takto chápu, aby mi přitom vyvstal na mysli celý způsob používání tohoto slova? Ano, ale není na druhé straně význam slova určen i tímto způso­ bem používání? A mohou si tato určení odporovat? Může se to, co postihujeme naráz, shodovat s nějakým způsobem použití, hodit se k němu, nebo se k němu nehodit? A jak se vůbec může to, co je pro nás přítomno v určitém okamžiku, hodit k určitému způsobu používání? Co je vlastně to, co nám tane na mysli, když nějaké slovo chápeme? - Není to něco jako jakýsi obraz? Nemůže to být obraz? Nuže, předpokládej, že ti při slyšení slova "kostka" určitý obraz vytane na mysli. Třeba kresba nějaké kostky. Do jaké míry se tento obraz může k určitému způsobu použití slova "kostka" hodit nebo nehodit? - Možná že řekneš: "To je jednoduché; - jestliže mi tento obraz vytane na mysli a já ukážu např. na trojhranný hranol a řeknu, že tohle je kostka, tak se toto použití k obrazu nehodí." - Ale nehodí se opravdu? Zvolil jsem schválně příklad tak, že je zcela lehké představit si určitou projekční metodu, podle níž se tu tento obraz přece jen hodí. Při obrazu kostky bylo ovšem pro nás jisté použití nasnadě, ale tohoto obrazu jsem mohl použít i jinak. (a) "Myslím, že správné slovo je v tomto případě .... ". Neukazuje . to, že význam slova je něco, co nám tane na mysli, a co je jakoby · přesně oním obrazem, kterého tu chceme použít? Mysli si, že bych volil mezi slovy "majestátní", "důstojný", "hrdý", "budící respekt"; není to, jako kdybych volil mezi kresbami, kterými listuji? - Nikoli; to, že se hovoří o výstižném slovu, nijak nesvědčí o existenci jistého · "cosi", které atd. Spíš má člověk sklon hovořit o takovém "cosi", jež:. by bylo něčím na způsob obrazu, právě proto, že může vnímat určité slovo jako výstižné; že volí často mezi slovy jako mezi podobnými, ale přece ne stejnými obrazy; že používá obrazů místo slov nebo . k ilustraci slov; atd. (b) Vidím určitý obraz: představuje starého muže, který stoupá po příkré cestě opřen o hůl. - A jak to? Nemohlo by to takhle vypadat, také když by v tomto postoji klouzal po cestě dolů? Nějaký obyvatel Marsu by ten obraz popsal možná takto. Není třeba, abych vysvět­ loval, proč to my takto nepopfšeme.

72

140. Jakého druhu byl pak ale můj omyl? Ten omyl, který by bylo možno vyjádřit takto: věřil jsem, že mě obraz nutí jen k jednomu určitému způsobu použití. Jak vlastně jsem tomuhle mohl věřit? čemu jsem to tu vlastně věřil? Existuje snad nějaký obraz, nebo něco obrazu podobného, co nás nutí k jednomu určitému způsobu použití, a byl tedy snad můj omyl jakousi záměnou? Neboť bychom mohli mít sklon vyjádřit to také takto: jsme podrobeni nanejvýš určité nutnosti psychologické, ale žádné nutnosti logické. A to pak ovšem naprosto vypadá, jako bychom znali dvojí druh případů. K čemu mířil tedy můj argument? Obrátil pozornost na to (připamatoval nám), že bychom za určitých okolností byli připravení označit jako "použití obrazu kostky" jiný úkon než ten, na který jsme mysleli původně. Naše ,víra, že nás tento obraz nutí k určitému způsobu použití' spočívala tedy v tom, že nás napadl jen onen jeden případ a žádný jiný. "Existuje také jiné řešení" znamená: existuje také něco jiného, co jsem s to označit jako "řešení"; na co bych rovněž použil ten a ten obraz, tu a tu analogii, atd. A podstatné nyní je, abychom viděli, že nám při slyšení slova může vytanout totéž, a že jeho použití může přesto být jiné. A má potom v obou případech stejný význam? Myslím, že na to bychom odpověděli záporně.

141. Ale co když nám nevytane na mysli prostě jen obraz kostky, nýbrž k tomu i příslušná projekční metoda? - Jak si to mám před­ stavit? - Asi tak, že před sebou vidím určité schéma onoho typu projekce. Třeba obraz, který ukazuje dvě kostky spojené navzájem projekčními paprsky. - Ale dovede mě tohle opravdu podstatně dál? Cožpak si potom nemohu myslet také různé způsoby použití tohoto schématu? - Ano, ale což nemohu mít na mysli určitý způ­ sob použití? - Inu ano; jenom bychom si museli lépe ujasnit, jak · používáme tento výraz. Předpokládej, že někomu vyložím různé projekční metody, aby je pak používal; a položme si otázku, v jakém případě řekneme, že má na mysli tu projekční metodu, kterou já míním. Pro tohle uznáváme zřejmě dvojí druh kritérií: Na jedné straně obraz (ať už jakéhokoli druhu), který mu v určitou dobu tane na mysli; na druhé straně pak způsob, jakým této představy v průběhu doby používá. (A není tu jasné, že je veskrze nepodstatné, jestli se 73

tento obraz vznáší před ním ve fantazii, či jestli před ním leží jako kresba nebo jako model, nebo také jestli ho jako model zkonstruuje?) Mohou být obraz a způsob použit( navzájem v neshodě? Inu, mohou být v neshodě potud, že u tohoto obrazu očekáváme jiné použití; protože lidé obecně používají tento obraz tfmto způsobem. Chci říci: Existuje tu určitý normálnf případ a případy abnormální. v normálních případech je pro nás použití slov jasně víme, co je v tom či onom případě třeba říci, nemáme o tom žádných pochyb. Čím abnormálnější je daný případ, tím se to, co tu máme říci, stává pochybnějším. A kdyby se věci měly zcela jinak, než se ve skutečnosti majf, kdyby např. neexistoval žádný charakteristický výraz bolesti, strachu, radosti; kdyby to, co je pravidlem, bylo výjimkou, a to, co je výjimkou, se stalo pravidlem; nebo kdyby se oboje objevovalo přibližně stejně často - tak by tím naše normální řečové hry ztratily svůj smysl. - Procedura spočívající v tom, že se kousek sýra položí na váhu a podle vychýlení váhy se určí cena, by ztratila svůj smysl, kdyby se častěji stávalo, že by se takové kousky bez zjevné příčiny zvětšovaly nebo scvrkávaly. Tato poznámka se stane jasnější, až budeme mluvit o věcech, jako je vztah výrazu k cítění apod. 142.

Jedině

předurčeno;

143. Uvažujeme nyní tento druh řečové hry: B má na příkaz A vypisovat řady čísel tvořené podle určitého zákona. První z těchto řad budiž řada přirozených čísel v desítkovém systému. - Jak se B učí tento systém chápat? - Nejprve se mu předepíší číselné řady a je vybídnut, aby je opisoval. (Nezarážej se nad slovem "číselné řady", není tu použito nesprávně!) A už tady existuje normální a nenormální reakce učícího se. - Při opisování

Co musíme povědět k objasnění významu, chci říci důležitosti pojmu, jsou často neobyčejně všeobecné přirozené skuteč­ nosti. Takové, kterým se právě kvůli jejich všeobecnosti dostává sotvakdy zmínky. nějakého

74

řady

O až 9 mu

třeba

vedeme nejprve ruku; potom však bude záviset na tom, že bude nyní v psaní pokračovat samostatně. - A tady si můžeme např. myslet, že sice číslice nyní samostatně kopíruje, ale nikoli po řadě, nýbrž nepravidelně jednou tu a pak zase tu. A potom tady dorozumění končí. Nebo dělá v pořadí ,chyby'. - Rozdíl mezi tímto a prvním přípa­ dem je přirozeně rozdíl častosti. - Anebo: dopouští se nějaké chyby systematické, píše např. vždycky jen každé druhé číslo; nebo kopíruje řadu O, 1, 2, 3, 4, 5, .... takto: 1, O, 3, 2, 5, 4, .... Tady budeme skoro v pokušení říci, že nám nesprávně porozuměl. Ale všimni si: Neexistuje žádná ostrá hranice mezi chybou nepravidelnou a chybou systematickou. To znamená, mezi tím, co máš sklon označovat jako "nepravidelnou" chybu, a tím, co máš sklon označit jako "systematickou chybu". Systematickou chybu je ho snad možno odnaučit Gako nějak1 zlozvyk). Nebo necháme jeho způsob platit a hledíme ho naučtt normální způsob jako jakousi odrůdu, variaci jeho způsobu. A také tady může schopnost učení se u našeho žáka selhat.

možnost

dorozumění

144. Co vlastně míním, když říkám "tady může schopnost učení se u tohoto žáka skončit"? Sděluji tím nějakou svoji zkušenost? Přirozeně nikoli. (I kdybych byl nějakou takovou zkušenost udělal.) A co tedy chci dosáhnout onou větou? Chtěl bych přece, abys řekl: "Ano, to je pravda, to by bylo také myslitelné, to by se také mohlo stát!" - Ale chtěl jsem snad upozornit na to, že je člověk s to tohle si představit? - Chtěl jsem mu postavit před oči tento obraz, a jeho uznání tohoto obrazu spočívá v tom, že je nyní nakloněn na určitý daný případ hledět jinak: totiž srovnávat ho s touto řadou obrazů. Změnil jsem jeho způsob nazírání. (Indičtí matematikové: "Dívej se na to!") 145. Žák nechť nyní píše řadu O až 9 k naší spokojenosti. A tak tomu bude jedině tehdy, jestliže se mu to daří často, nikoli jestliže to udělá správně v jednom ze sta pokusů. Jdu s ním pak v řadě dál a zaměřuji jeho pozornost na to, jak se první řada opakuje v jednotkách; potom na to, jak se opakuje v desítkách. (.COž znamená pouze, že používám jistých způsobů zdůraznění, že čísla

75

podtrhuji, píšu je pod sebe tím a tím způsobem, a tak podobně.) - A nyní najednou pokračuje v řadě samostatně - nebo k tomu nedojde. - Ale proč to říkáš; tohle je samozřejmé! - Ovšem; chtěl jsem jenom říci: účinek každého dalšího vysvětlení závisí na jeho reakci. Ale předpokládejme nyní, že po určitém učitelovu úsilí pokračuje v řadě správně, tj. tak, jak my to uděláme. Nyní tedy můžeme říci: . daný systém ovládá. - Ale jak daleko musí správně pokračovat v oné řadě, abychom to mohli říci právem? Je jasné, že tu nemůžeš udat žádnou hranici.

146. Jestliže se nyní zeptám: "Pochopil daný systém, když v řadě na sto míst daleko?" Nebo - jestliže v naší primitivní řečové hře o ,chápání' nemám mluvit: Osvojil si onen systém, jestliže v řadě pokračuje správně až potud? - Tady asi řekneš: To, že si někdo systém osvojil (nebo také, že ho pochopil) nemůže spo- · čívat v tom, že v řadě pokračuje až k tomu nebo onomu číslu; toto je jedině použití daného pochopení. Pochopení samo je stav, z kterého pramení správné použití. A na co se tu vlastně myslí? Nemyslí se na vyvozování řady z jejího algebraického výrazu? Nebo aspoň na něco podobného? Ale tady jsme už přece jednou byli. Můžeme si právě představit víc než jeden způsob použití určitého algebraického výrazu; a každý způsob použití může být sice zase algebraicky vystižen, ale to nás samozřejmě nedovede dál. - Kritériem pochopení zůstává způsob použití. pokračuje

147. "Ale jak ten může tímto kritériem být? Když já říkám, že chápu zákon určité řady, tak to přece neříkám na základě zkušenosti, že jsem doposud daný algebraický výraz používal tak a tak! Vím přece v každém případě sám o sobě, že míním tu a tu řadu; je jedno, jak daleko jsem ji skutečně rozvinul." Míníš tedy, že víš, jak se tento zákon řady používá, a to i zcela bez ohledu na nějakou vzpomínku na různé skutečné použití na určitá čísla. A řekneš možná: "Samozřejmě! Vždyť řada je přece nekonečná a ten kousek řady, který jsem mohl rozvinout, je konečný."

76

148. V čem ale spočívá toto vědění? Dovol, abych se zeptal: Kdy vg, jaké je toto použití? Vždycky? Ve dne v noci? Nebo jen když na zákon té řady právě myslíš? To znamená: Znáš ho tak, jako 1.náš také abecedu a násobilku, nebo označuješ slovem ,vědění' jakýsi stav vědomí nebo určitý pochod - třeba myšlení na něco, nebo cosi toho druhu? 149. Když někdo řekne, že znalost abecedy je určitý duševní stav, tak myslí na stav určitého duševního aparátu (asi našeho mozku), pomocí kterého vysvětlujeme projevy tohoto vědění. Takový stav se označuje jako dispozice. Lze ale mít námitky proti tomu, aby se tu hovořilo o nějakém stavu duše, když by pro tento stav mělo existovat dvojí kritérium; totiž také poznání stavby příslušného aparátu bez ohledu na jeho účinky. (Nic by tu nebylo víc matoucího než používat pro protiklad stavu vědomí a dispozice slov "vědomé" a "nevědomé". Neboť ona slovní dvojice zakrývá určitý gramatický rozdíl.)

150. Gramatika slov "vědět" je zjevně úzce příbuzná s gramatikou slov "dovést" (konnen), "být s to". Ale také úzce příbuzná gramatice slova "chápat". (,Ovládat' určitou techniku.)

(a) "Chápat nějaké slovo" - určitý stav. Ale stav duševní? Zasmušilost, vzrušení, bolesti označujeme jako duševní stavy. Všimni si těchto gramatických fakt: Říkáme "Byl celý den zasmušilý." "Byl po celý den ve velkém vzrušení." "Měl od včerejška nepřetržitě bolesti." Říkáme také "Chápu tohle slovo od včerejška". Ale "nepřetržitě"? - Ano, je možno hovořit o tom, že chápání bylo přetrženo. Ale v kterých případech? Srovnej: "Kdy tvoje bolesti přestaly?" a "Kdy jsi přestal to slovo chápat?" (b) Což kdyby se někdo zeptal: Kdy dovedeš hrát šachy? Vždycky? Nebo ve chvíli, kdy děláš nějaký tah? A týká se tato dovednost při každém tahu hraní šachů v jeho celku? - A jak zvláštní, že ,dovést hrát šachy' potřebuje tak krátký čas, a nějaká partie čas o tolik delší.

77

151. Existuje však nyní i takovéto použití slova "vědět": řekneme "Teď to vím!" - A zrovna tak "Teď to dovedu!" a "Teď to chápu!" Představme si tento příklad: A píše řady čísel; B mu přihlíží · a snaží se najít v sledu těchto čísel nějaký zákon. Jestliže se mu to podařilo, tak zvolá: "Teď dovedu pokračovat!" - Tato schopnost, toto pochopení je tedy něco, co se objevuje v okamžiku. Podívejme se tedy na to blíže: Co je to, co se tady objeví? - osoba A napsala čísla 1, 5, ll, 19, 29; tu B řekne, že teď ví, jak dál. Co se tu událo? Mohlo se udát všelicos; např.: zatímco A pomalu psal jedno číslo po druhém, B se zaměstnával tím, že zkoušel aplikovat na napsaná čísla různé algebraické vzorce. Když A napsal číslo 19, zkusil B vzorec a 0 = n2 + n - 1; a příští číslo jeho předpoklad potvrdilo. Nebo také: B nemyslí na vzorce. Přihlíží s jistým pocitem napě­ tí, jak A píše svoje čísla; přitom se mu v hlavě vynořují všelijaké nejasné myšlenky. Nakonec si položí otázku "Jak tu vypadá řada rozdílů?" Shledá, že je to 4, 6, 8, 10, a řekne: Teď dovedu pokračovat.

Nebo se dívá a řekne: "No ano, tuhle řadu znám" - a pokračuje v ní; tak jako by to byl třeba také udělal, kdyby byl A napsal řadu 1, 3, 5, 7, 9. - Nebo neřekne vůbec nic a píše jenom řadu dál. Možná že měl pocit, který lze označit slovy "to je snadné!". (Takovým pocitem je např. pocit lehkého, rychlého zadržení dechu, podobně jako při mírném leknutí.)

152. Ale jsou tyhle pochody, které jsem tu popsal, chápáním? "B chápe systém té řady" neznamená přece prostě jen: napadá ho vzorec "a0 = .... "! Neboť je docela dobře myslitelné, že ho tento vzorec napadne, a on přece nechápe. "Chápe" musí v sobě obsahovat víc než kterýkoli z oněch více nebo méně charakteristických průvodních pochodů nebo projevů pochopení.

153. Pokoušíme se nyní postihnout duševní pochod chápání, který se, jak se zdá, skrývá za oněmi hrubějšími, a právě proto do oka padajícími průvodními jevy. Ale to se nedaří. Nebo správněji řeče­ no, k nějakému skutečnému pokusu o to vůbec ani nedochází. Neboť i za předpokladu, že bych našel něco, co se děje ve všech 78

oněch případech pochopení, - proč by chápání mělo být tímhle?

Ba jak by vlastně mohl být pochod chápání něčím skrytým, když jsem přece řekl "Teď chápu" právě proto, poněvadž jsem chápal? A když říkám, že je něčím skrytým, - jak pak vím, po čem mám pátrat? To je nerozpletitelná motanice. 154. Ale pozor! - jestliže výraz "teď ten systém chápu" neznamená totéž jako "napadá mě vzorec ...." (nebo "vyslovuji pří­ slušný vzorec", "píšu ho" atd.) - plyne snad z toho už, že větu "teď chápu .... ", nebo "teď dovedu pokračovat" používám jako popis nějakého pochodu, který existuje za oním vyslovením vzorce nebo vedle něho? Jestliže něco musí existovat ,za vyslovením onoho vzorce', tak jsou to jisté okolnosti, které mě opravňují říci, že dovedu pokračovat, - když mě napadá příslušný vzorec. Nemysli prostě vůbec na chápání jako na ,duševní pochoď! Neboť toto právě je ten vyjadřovací způsob, který tě mate. Nýbrž zeptej se: v jakém případě, za jakých okolností řekneme vlastně "Teď vím, jak dál"? Myslím tu: když mě napadl příslušný vzorec. - V tom smyslu, v jakém existují pochody (i duševní pochody) pro pochopení charakteristické, chápání žádný duševní pochod ne ní. (Ubývání a zesilování nějakého pocitu bolesti, slyšení nějaké melodie, věty: duševní pochody.) 155. Chtěl jsem tedy říci: Jestliže najednou věděl, jak dál, jestliže začal systém chápat, tak měl možná určitý zvláštní prožíte~ .-. a jestliže mu položíme otázku: "Jak to bylo, co se událo, kdyz JSI ten systém najednou pochopil?", popíše třeba tento prožitek podobně, jako jsme ho výše popsali my - ale to, co ho v našich očích opravňuje, aby v takovém případě řekl, že chápe nebo že vf, jak dál, jsou okolnosti, za jakých takový prožitek měl. 156. To se stane jasnější, jestliže tu připojíme úvahu týkající se jiného slova, totiž slova "čist". Nejprve musím poznamenat, že ke ,čtení' při této úvaze nepočítám chápání smyslu čteného; nýbrž 79

čtení je tu činnost spočívající v tom, že se psané nebo tištěné převá­ dí ve zvuky; ale také psaní podle diktátu, opisování tištěného, hraní z not a podobné činnosti. Způsob používání tohoto slova za okolností našeho normálního života známe přirozeně neobyčejně dobře. Ale roli, kterou toto slovo hraje v našem životě, a tím také onu řečovou hru, v které je používáme, by bylo těžké popsat třeba i jen v hrubých rysech. , Nějaký člověk, řekněme že nějaký Čech, • prošel ve škole nebo doma některou z oněch vyučovacích metod, které jsou u nás běžné, a naučil se při tomto vyučování číst ve svém mateřském jazyce. Později čte knihy, dopisy, noviny aj. Co se nyní děje, jestliže např. čte noviny? - Jeho oči přejíždějí - jak říkáme - tištěná slova a on je vyslovuje, - nebo si je říká jen sám pro sebe; a sice určitá slova tak, že přitom vnímá jejich tištěnou podobu jako celek, jiná poté, co jeho zrak postřeh! první slabiky, některé zase čte slabiku po slabice a to či ono slovo možná i písmeno po písmenu. - Že větu přečetl, bychom řekli i tehdy, když během čtení sice nic neříká ani nahlas, ani sám k sobě, ale je potom s to větu doslova nebo přibližně reprodukovat. - Může na to, co čte, obracet pozornost, nebo také může fungovat - jak bychom mohli říci - jako pouhý čtecí stroj, tím myslím: číst nahlas a správně, aniž by si všímal toho, co čte; možná také, že jeho pozornost je obrácena na něco zcela jiného (takže jestliže se ho někdo zeptá, není s to povědět, co četl). Srovnej nyní s tímto čtenářem nějakého začátečníka. Ten čte slova tím způsobem, že je obtížně slabikuje. - Některá slova však uhádne ze souvislosti; nebo zná čtený text možná už částečně zpaměti. Učitel pak řekne, že slova doopravdy nečte (a v jistých přípa­ dech také, že čtení jenom předstírá). Jestliže myslíme na toto čtení, na čtení začátečníka, a položíme si otázku, v čem čtení spočívá, budeme nakloněni říci, že to je zvláštní vědomá duševní činnost. Řekneme o žákovi také: "Jedině on pochopitelně ví, jestli skuteč­ ně čte, nebo jestli slova pouze říká zpaměti." (O těchto větách "Jedině on ví, ... " budeme muset ještě hovořit.)

Chci však říci: Musíme připustit, že ve vědomí žáka, který ,před­ stírá', že čte některé z tištěných slov, se může - co se týče vyslovení tohoto slova - dít totéž jako ve vědomí cvičeného čtenáře, který je ,čte'. Slovo "číst" se používá jinak, když mluvíme o začátečníkovi, a jinak když mluvíme o cvičeném čtenáři. - Chtělo by se nám ovšem nyní prohlásit: To, co se děje v cvičeném čtenáři, a co v začátečníkovi, když ono slovo vyslovují, nemůže být totéž. A kdyby nebyl žádný rozdíl v tom, co je přímo v jejich vědomí, tak bude rozdíl v nevědomé práci jejich ducha; nebo také v mozku. Chtělo by se nám tedy říci: Tady jsou v každém případě dva rozdílné mechanismy! A právě tím, co se v nich děje, se musí čtení od nečtení lišit. - Ale tyto mechanismy jsou přece jen hypotézy; modely k vysvětlení, k shrnutí toho, co pozoruješ.

157. Uvaž následující případ: Lidé nebo jiné bytosti by námi byli používáni jako čtecí stroje. Budou vycvičeni k tomuto účelu. Ten, který se stará o jejich výcvik, řekne o některých, že už mohou číst, o jiných, že ještě nedovedou. Vezmi případ nějakého žáka, který se doposud patřičně nezapojil: jestliže se mu ukáže nějaké napsané slovo, tak někdy pronese nějaké zvuky, a tu a tam se pak ,náhodně' stane, že tyto zvuky zhruba odpovídají. Někdo třetí žáka v jednom takovém případě slyší a řekne "čte". Ale učitel řekne: "Ne, nečte; byla to jen náhoda." - Předpokládejme ale, že tento žák, když jsou mu nyní předložena další slova, na ně reaguje nadále vždy správně. Po nějaké době učitel řekne: "Teď dovede číst!" - Ale jak tomu bylo s oním prvním slovem? Má učitel říci: "Mýlil jsem se, přece jen to přečetl" - anebo: "Doopravdy číst začal teprve později"? - Kdy začal číst? Které je ono první slovo, jež přečetl? Tato otázka je tu beze smyslu. Ledaže bychom vysvětlili: "První slovo, které někdo ,čte', je první slovo v první řadě 50 slov, která správně přečte" (nebo něco podobného). Jestliže naproti tomu slovo "čtení" používáme k označení určitého prožitku onoho přechodu od znaku k pronášenému zvuku, pak má zajisté smysl mluvit o prvním slovu, které žák skutečně pře­ četl. Může pak třeba říci: "U tohoto slova jsem měl poprvé pocit: ,teď čtu'."

• V originále se pochopitelně mluví o Němci - a podobně je tomu i v ně­ kterých dalších pasážích. (Pozn. překl.)

80

Anebo zase v případě od tohoto odlišném, v případě nějakého stroje, který převádí znaky ve zvuky takovým způsobem asi

čtecího

81

~, jako pianola, by bylo možno ffci: ,.Teprve potom co se stalo se strojem to a to - když ty a ty části byly 11pojeny dráty - začal stroj číst; první znak, který přečetl, byl .... " V případě živého čtecího stroje v~ak ,.čfst" znamenalo: reagovat na písemný znak tak a tak. Tento pojem byl tedy zcela nezávislý na pojmu nějakého duševního nebo jin~ho mechanismu. - Učitel tu také o tom, kdo prodělává výcvik, nemůže řfci: .,Možná že toto slovo už četl". Neboť o tom, co udělal, nemůže být zajisté žádných pochyb. - Ona změna, když žák začal čfst, byla změnou jeho chování; a hovořit o nějakém ,prvnfm slovu v novém stavu' tu nemá žádný smysl.

158. Ale netkví tohle jen v našf přfliš malé znalosti pochodů · v mozku a v nervové soustavě? Kdybychom ty znali důkladněji, viděli bychom, jaké spoje byly výcvikem vytvořeny, a mohli bychom · pak, kdybychom mu viděli do mozku, konstatovat: .,Toto slovo teď · přečetl, teď bylo čtecí spojen( vytvořeno". - A tak tomu zajisté být musí - protože jak bychom si mohli být jinak tak jisti, že nějaké . takové spojení existuje? Tak tomu je zajisté a priori - anebo je to snad jen něco pravděpodobného? A jak pravděpodobné to je? Polož si přece otázku: co vlastně vlš o těchto věcech? - Jestliže to však je a priori, pak to znamená, že to je určitá forma znázornění, · která nám připadá velice samozřejmá.

159. Ale jestliže nad tím uvažujeme, jsme v pokušení říci: kritérium toho, že někdo čte, je vědomý akt čtení, oóc::čit~i"'t ní zvuků z písmen . .,Člověk přece vf, jestli čte, nebo jen ořc::ósltira že čte!" - Dejme tomu, že A chce u B vzbudit domnění, že uu1~a""'1 číst azbuku. Naučí se nějakou ruskou větu zpaměti a říká ji zatímco pohlíží na tištěná slova, jako kdyby je četl. Tady jistě neme, že A ví, že nečte, a že zatímco čtení předstírá, cítí ~·'1 ··x-• toto. Neboť existuje přirozeně spousta pocitů pro čtení chlualk:teris~ tických; není těžké si nějaké takové připamatovat: pomysli na uváznutí, důkladnějšího přihlédnutí, chyby v čtení, větší a navyklosti slovního sledu aj. A právě tak existují pocity ,..h,•r<~lictf>ri"­ tické pro odříkávání něčeho, co se člověk naučil zpaměti. A A nebude mít v našem případě žádný z oněch pocitů, které skutečné

82

charakteristické pro čtení, a bude mít asi tických pro švindlování.

řadu pocitů

charakteris-

160. Mysli si ale tento případ: Dáme někomu, kdo čtení plynně ovládá, číst text, který předtím nikdy neviděl. Předčítá nám ho ale s pocitem, jako kdyby říkal něco naučeného zpaměti (to by mohl být účinek nějaké toxické látky). Řekli bychom v takovém případě, že ten text doopravdy nečte? Platily by tu tedy jeho pocity pro nás jako kritérium toho, jestli čte, nebo nikoli? Nebo zase: Člověku, který je pod vlivem určité toxické látky, se předloží řada psaných znaků, které nemusí patřit k žádné existující abecedě, a on ať vyslovuje v souladu s počtem znaků různá slova, tak jako kdyby tyto znaky byly písmeny, a sice se všemi vnějšími příznaky a pocity čtení. (Podobné zkušenosti máme ve snech; po procitnutí pak člověk třeba řekne: .,Připadalo mi, jako kdybych četl písmena, třebaže to žádná písmena nebyla.") V nějakém takovém případě by ledaskdo byl nakloněn říci, že tento člověk tyto znaky čte. Jiní zase, že je nečte. - Dejme tomu, že tímto způsobem přečetl (nebo interpretoval) určitou skupinu čtyř znaků jako OBEN - pak mu ukážeme tytéž znaky v obráceném pořadí, a on čte NEBO, a takto při dalších pokusech zachovává vždy tutéž interpretaci znaků; tady bychom byli zajisté nakloněni prohlásit, že si ad hoc vytváří určitou abecedu a podle ní pak čte.

161. Uvaž nyní také, že existuje souvislá řada přechodů mezi kdy někdo zpaměti odříkává to, co má číst, a případem, kdy čte každé slovo písmeno po písmenu, aniž mu v tom jakkoli napomáhá uhadování ze souvislosti nebo znalost něčeho nazpaměť. Udělej tento pokus: odříkej číselnou řadu od 1 do 12. A teď se dívej na ciferník svých hodinek a čti tuto řadu. - Co jsi v tomto případě označoval slovem .,číst"? To znamená, co jsi udělal, abys z toho učinil čtem'? případem,

162. Zkusme toto vysvětlení: Někdo čte, jestliže odvozuje reprodukci z předlohy. A slovem ,předloha' označuji text, který čte nebo opisuje; diktát, podle něhož píše; noty, z kterých hraje; atd. atd. 83

Kdybychom nyní např. naučili někoho azbuku a to, jak se každé písmeno má vyslovovat, - a pak mu předložíme nějaký text a on ho čte tfm způsobem, že vyslovuje každé písmeno tak, jak jsme ho to naučili, - potom zajisté řekneme, že vyvozuje zvuk slova z pís-: mového obrazu pomocí pravidla, které jsme mu dali. A toto je jasný případ čtení. (Mohli bychom říci, že jsme ho naučili ,pravi• dl o abecedy'.) Ale proč říkáme, že vyslovená slova z tištěných odvodil? snad víc, než že jsme ho naučili, jak se má každé písmeno slovovat, a že on potom slova nahlas četl? Odpovíme asi: žák chováním ukazuje, že přechod od tištěného k mluvenému provádÍ pomocí pravidla, které jsme mu dali. - Jak se toto může ukazovat, se stane jasnějším, jestliže náš příklad pozměníme v tom smyslu, žák má místo předčítání textu text přepisovat, převádět tištěné' písmo v písmo psané. Neboť v tomto případě mu můžeme dát ve formě tabulky; v jednom sloupci jsou tiskací písmena, druhém písmena psací. A že písmo z tištěného odvozuje, se ...... ,,~ ...J~. tfm, že se dívá do tabulky. 163. Ale co kdyby to dělal, a přitom by přepisoval A vždycky jako b, B jako c, C jako d atd., a Z jako a? - Také tohle ovc:n01m. přece jen označili jako vyvozování podle tabulky. - Mohli oycnorn říci, že ji nyní používá podle onoho druhého schématu v § 86 podle prvního. Také to by bylo zajisté pořád ještě odvozování podle .............1 , které by bylo vyjádřitelné šipkovým schématem bez jakékoli jed-' noduché pravidelnosti. Ale předpokládej, že nezůstane při jednom způsobu t'""''""llr.-il",.." nýbrž mění ho podle nějakého jednoduchého pravidla: jednou transkriboval A jako n, tak bude psát další A jako o, další jako p atd. - ale kde je hranice mezi tímto počínáním a .. .,,,a... ,,.,.., které je zcela bez pravidel? Znamená to ale snad, že slovo "odvozovat" nemá vlastně význam, protože když tento význam pozorně sledujeme, tak se zdá, že ten se rozplývá v nic?

164. V případě (162) jsme viděli význam slova "odvozovat" jasně před sebou. Ale říkali jsme si, že toto je jen zcela speciální případ odvozování, jeho zcela speciální vnější forma; že ta musí odpadnout, jestliže chceme poznat podstatu toho, co odvozování je. Nuž~, tyto zvláštní vnější rysy jsme odečetli: jenomže tu potom zmtzelo odvozování samo. - Abychom našli nejvlastnější artyčok, odstraňovali jsme z něj jeho listy. Neboť (162) byl ovšem určitý speciální případ odvozování, jenomže pod vnějšími rysy tohoto případu nebylo skryto to, co je pro odvozování podstatné, nýbrž tento ,vnějšek' byl jedním případem z rodiny případů odvozování. A takto právě používáme pro určitou rodinu případů i slovo "číst". A pro to, že někdo čte, máme za různých okolností různá kritéria.

165. Ale čtení - chtěli bychom říci - je přece zcela určitý pochod! čti nějakou tištěnou stránku, a můžeš to vidět; děje se tu něco zcela zvláštního a nanejvýš charakteristického. - Nuže, co se tedy děje, když čtu něco tištěného? Vidím vytištěná slova a pronáším slova. Ale to přirozeně není všechno; neboť bych mohl vidět vytištěné a pronášet slova, a přece by to čtení nebylo. Ani tehdy ne, jestliže slova, která pronáším, jsou těmi, která podle dané abecedy 1. oněch tištěných odvozována mají být. - A jestliže říkáš, že čtení je určitý zvláštní prožitek, tak potom zajisté nehraje vůbec žádnou roli, jestli čteš podle nějakého pravidla lidmi obecně uznaného, nebo ne. - V čem tedy spočívá to, co je na prožitku čtení charakteristické? - Tady by se mi chtělo říci: "Slova, která pronášírrl, se vynořují určitým zvláštním způsobem." Nevynořují se totiž tak, jak hy se vynořovala, kdybych si je např. vymýšlel. - Vynořují se sama od sebe. - Ale ani to nestačí; neboť by mě mohly, zatímco hledím na tištěná slova, napadat slovní zvuky, a přesto jsem je proto nečetl. - Tady bych mohl navíc ještě říci, že mě pronášená slova nenapadají ani tak, jako kdyby mě na ně např. něco upomínalo. Nebyl qramatika výrazu: "zcela určité" (ovzduší). Clověk říká "Tento obličej má zcela určitý výraz", a hledá třeba slova, kterými by ho mohl charakterizovat.

84

85

bych např. nakloněn ffci: tištěn~ slovo "nic" mi připamatovává vždycky zvuk "nic". - Nýbrž pronášená slova jako by při čtenf byla najednou sama od sebe tady. Ba nemohu vůbec vidět nějaké tištěné české slovo bez určitého zvláštního pochodu vnitřního slyšení slovního zvuku. 166. Řekl jsem, že pronášená slova se při čtení vynořují ,určitým zvláštním způsobem'; ale jakým způsobem? Není tohle fikce? Dívejme se na jednotlivá pfsmena a dávejme pozor na to, jakým· způsobem se zvuk odpovídající písmenu vynoří. Přečti písmeno A. - Nuže, jakým způsobem se ten zvuk vynořil? - O tom vůbec nic povědět nedovedeme. - Teď napiš malé a latinské abecedy! - Jakým způsobem přicházely ty pohyby ruky při psaní? Jinak než ona hláska v předchozím pokusu? - Díval jsem se na tištěné: písmeno a psal jsem psací písmeno; víc nevím. Teď se podívej na znak

0

a nech si

přitom napadnout nějakou hlásku; vyslov ji.

Mě napadla hláska ,U'; ale nedokázal bych říci, že ve způsobu, jak se tato hláska vynořila, byl nějaký podstatný rozdíl. Rozdíl spočíval v trochu jiné situaci: Řekl jsem si předtím, že si mám nechat napadnout nějakou hlásku; bylo tu jisté napětí, než se hláska vynořila.· A nepronesl jsem hlásku ,U' automaticky, jako při pohledu na písmeno U. Také mi onen znak nepřipadal známý, jako mi připa­ dají známá písmena. Hleděl jsem na něj jakoby s napětím, s jistým. zájmem o jeho tvar; myslel jsem přitom na obrácené sigma. - · Představ si, že bys nyní musel tento znak používat pravidelně jako. písmeno; zvykneš si tedy na to, abys při jeho spatření pronášel určitou hlásku, třeba hlásku ,š'. Můžeme říci víc, než že se po něja­ ké době tato hláska vynořuje automaticky, jestliže hledíme na tento znak? To znamená: při jeho spatření si už nekladu otázku "Co je to za písmeno?" - také si přirozeně neříkám "Chci při tomto znaku pronést hlásku ,š"' - ani "Tento znak mi nějak připomíná hlásku ,š'." (Srovnej s tím myšlenku, podle níž se paměťová vizuální před­ stava odlišuje od ostatních vizuálních představ nějakým zvláštním charakteristickým rysem.)

86

167. Co je nyní pravdy na větě, že čtení je přece ,zcela určitý To přece znamená, že při čtení dochází k témuž určitému pochodu, který rozpoznáváme jako týž. - Ale jestliže jednou čtu tištěnou větu a jindy zas píšu podle morseovky, - vyskytuje se tu skutečně stejný duševní pochod? - Naproti tomu existuje ovšem určitá shodnost v prožitku čtení nějaké tištěné stránky. Neboť tento pochod zajisté shodný je. A je zajisté snadno pochopitelné, že se lento pochod odlišuje třeba od pochodu spočívajícího v tom, že si člověk nechá napadat slova při pohledu na libovolné tahy. - Neboť už pohled na nějakou tištěnou stránku je přece neobyčejně charakteristický, tj. je to zcela speciální obraz: Písmena všechna přibližně stejné velikosti, navzájem příbuzná i co do tvaru a vždy znovu se vracející; slova, která se z velké části stále opakují a jsou nám nesmírně dobře známá, zcela jako důvěrné známé tváře. - Pomysli na nelibost, jakou pociťujeme, když se mění pravopis nějakého slova. (A na ještě hlubší pocity, které vyvolaly otázky způsobu psaní slov.) Samozřejmě, ne každý znakový tvar je v nás hluboko zakotven. Např. nějaký znak logické algebry může být nahrazen jakýmkoli jiným, aniž by to v nás vyvolalo nějaké hluboké pocity. Uvaž, že viděná slovní podoba je nám v stejném stupni důvěrně známá jako podoba slyšená. pochoď?

168. Pohled také přejíždí po tištěné stránce jinak než po nějaké libovolných klikyháků. (Nehovořím tu však o tom, co může být zjištěno pozorováním očních pohybů čtoucího.) Pohled klouže, řekli bychom, obzvlášť bez odporu, aniž někde uvázne; a přesto se z řád­ ky nesesmyká. A v představě probíhá přitom bezděčné mh•vení. A takto je tomu, když čtu češtinu i jiné jazyky; tištěné nebo psané, a v různém písmu. - Co ze všeho toho je ale podstatné pro čtení jako takové? Neexistuje ani jediný rys, který by se vyskytoval ve všech případech čtení! (Srovnej s pochodem při čtení obvyklého tiskacího písma čtení slov, která jsou celá vytištěna velkými písmeny, jako tomu bývá někdy u řešení hádanek.* Jak odlišný pochod! - Nebo čtení našeho písma zprava doleva.) řadě

• Tento příklad je zřejmě ovlivněn specifičností německého pravopisu, kde se substantiva píší vždy s velkým začátečním písmenem. (Pozn. překl.)

87

169. Ale cožpak necftfme, když určitým způsobem zapříčiňováno větu!

čteme, že to, co pronášíme, je obrazy slov? - Přečti nějakou ·

pohledem řadu &8§*§*?13 +%81'§. • a vyslov přitom nějakou větu. Není cftit, že v prvním případě bylo mluvení spojeno s pohlížením na znaky a v druhém probíhá vedle tohoto vidění znaků bez spojení s ním? Ale proč říkáš, že cítíme nějakou příčinnou souvislost? Příčinná . souvislost je přece to, co zjišťujeme pokusy, když např. pozorujeme pravidelný současný výskyt určitých pochodů. Jakpak bych mohl říci,· že to, co je takto zjišťováno pokusy, cft(m? (Je pravda, že příčinnou spojitost nezjišťujeme jedině pozorováním pravidelného současného výskytu.) Spíš ještě by se dalo říci, že cítfm, že písmena jsou důvo­ dem, proč čtu tak a tak. Neboť jestliže se mě někdo zeptá: "Proč čteš takto?" - tak to zdůvodním písmeny, která tu stojí. Ale co to má znamenat, když se řekne, že toto zdůvodnění, které . jsem vyslovil, které jsem myslel, dt(m? Chtěl bych říci: Cítím při čtení jistý vliv písmen na mne - ale necítím nějaký vliv oné řady · libovolných klikyháků na to, co říkám. Srovnejme teď zase některé · jednotlivé písmeno s takovým klikyhákem! Řekl bych také, že když čtu písmeno "i", cítím jeho vliv? Je přirozeně rozdíl, jestli hlásku i vyslovím při pohledu na "i", nebo při pohledu na"§". Tento rozdíl je třeba v tom, že při pohledu na písmeno dochází k vnitřnímu ' slyšení hlásky i automaticky, ba proti mé vůli; a jestliže písmeno přečtu nahlas, v jeho vyslovení je méně úsilí než při pohledu na "§".To znamená - takto tomu je, když dělám tento pokus; ale přirozeně ne, když pohlédnu náhodně na znak "§" a vyslovím· přitom třeba nějaké slovo, v němž se hláska i vyskytuje. - a

teď přejížděj

"

170. Nebyli bychom zajisté nikdy připadli na myšlenku, že při čtení dt(me vliv písmena na nás, kdybychom byli nesrovnávali případ písmen s případem libovolných tahů. A tady pozorujeme ovšem určitý rozdíl. A tento rozdíl vykládáme jako vliv a nepřítomnost vlivu. K tomuto výkladu máme pak sklon obzvláště tehdy, jestliže · čteme úmyslně pomalu, - třeba kvůli tomu, abychom viděli, co se

• Srv. Eine philosophische Betrachtung, s. 182. (Pozn. vyd.)

88

vlastně při čtení děje.

Jestliže se takříkajíc necháváme písmeny zcela záměrně vést. Ale toto ,nechat se vést' spočívá zase jedině v tom, že se na písmena dobře dívám, - že třeba také jisté jiné myšlenky vylučuji. Představujeme si, že jsme si pocitem uvědomovali jakoby spojující mechanismus mezi slovním obrazem a zvukem, který pronášíme. Neboť hovořím-li o prožitku ovlivnění, příčinné podmíněnosti, toho, že se nechávám vést, má to zajisté znamenat, že pociťuji jakoby pohyb páky, která spojuje pohled na písmena s mluvením. 171. Svůj prožitek při čtení nějakého slova bych byl mohl slovy výstižně vyjádřit různým způsobem. Tak bych mohl třeba říci, že mi napsané vnuká příslušné zvuky. - Ale také že písmeno a hláska tvoří při čtení jednotu - jako by byly spolu sloučeny. (Podobné splynutí existuje např. mezi. tvářemi proslulých lidí a zvukem jejich jmen. Připadá nám, že toto jméno je jediným správným výrazem pro tuto tvář.) Když cftfm tuto jednotu, mohl bych říci: ten zvuk v napsaném slovu vidím, nebo slyším. Ale teď si jednou přečti pár vytištěných vět tak, jak to obvykle děláš, jestliže nemyslíš na pojem čtení; a polož si otázku, jestli jsi při čtení měl takové prožitky jednoty, vlivu atd. - Neříkej, že jsi je měl nevědomě! Také se nenechejme svést obrazem, že by se tyto jevy ukázaly "při bližším přihlédnutí"! Jestliže mám popsat, jak nějaký předmět vypadá zdálky, tak se můj popis nestane přes­ nější tfm, že řeknu, co na něm lze postřehnout při bližším přihléd­ nutí. 172. Pomysleme na prožitek toho, že je člověk veden! Položme si otázku: V čem spočívá tento prožitek, když bychom byli např. vedeni po nějaké cestě? - Představ si tyto případy: Jsi na nějakém hřišti, třeba se zavázanýma očima, a jsi někým veden za ruku hned doleva, hned doprava; musíš být pořád zamě­ řen na to, kam tě jeho ruka táhne, musíš také dávat pozor, abys při nějakém neočekávaném zatáhnutí neklopýtl. Anebo také: jsi někým násilně veden za ruku tam, kam nechceš. Nebo: jsi veden svým protějškem při tanci; hledíš být co nejreceptivnější, abys uhodl jeho úmysl a podřídil se nejlehčímu tlaku.

89

Nebo: necháváš se někým vést během procházky; jdete zabráni do rozhovoru; kamkoli jde, jdeš také. Nebo: jdeš polní pěšinou a necháváš se jí vést. Všechny tyto situace jsou si navzájem podobné; ale co je všem těm prožitkům společné?

173. "Ale být veden je přece zcela určitý prožitek!" - Odpověď na to zní: Teď myslíš na nějaký určitý prožitek toho, že jsi veden. Jestliže si chci zpřítomnit prožitek toho, kdo je v jednom z tamtěch předchozích příkladů veden při psaní tištěným textem a tabulkou, tak si představuji, jak oboje ,svědomitě' zkoumá pohledem atd. Předpokládám přitom dokonce určitý výraz obličeje (např. výraz, jaký mívá svědomitý účetní). Na tomto obraze je např. velice podstatná pečlivost; na nějakém jiném zase vyřazení jakékoli vlastní vůle. (Mysli si ale, že věci, které normální člověk dělá s příznaky nepozornosti, by někdo doprovázel výrazem pečlivosti - a proč ne i pocity pečlivosti? Je v tom případě pečlivý? Představ si třeba, že sluha se všemi znaky pečlivosti upustí na zem čajový tác se vším, co je na něm.) Jestliže si zpřítomním nějaký takový určitý prožitek, tak mi připadá jako obecně charakteristický prožitek toho, že je člověk veden (nebo že čte). Teď se ale zeptám sebe sama: Co vlastně děláš? - Díváš se na každý znak, děláš k tomu takovýto obličej, obezřetně píšeš písmena (apod.). - To je tedy prožitek toho, že se necháváš vést? - Tady by se mi chtělo říci: "Ne, to to není: je to něco vnitřnějšího, podstatnějšího." - Je to, jako kdyby všechny tyto více či méně nepodstatné pochody byly zprvu vnořeny do určité atmosféry, která se teď, když se na to důkladně podívám, rozplývá.

•

174. Polož si otázku, jak to děláš, když ,pečlivě' kreslíš úsečku k dané úsečce, - a jindy zase stejně pečlivě v určitém úhlu k ní. V čem spočívá ten prožitek pečlivosti? Tady ti hned přijde na mysl určitý výraz obličeje, určité vzezření - a potom by se ti chtělo říci: "a je to právě určitý vnitřní prožitek". (Čímž jsi už ovšem neřekl vůbec nic.) (Existuje tu souvislost s otázkou po podstatě úmyslu, vůle.) rovnoběžně

90

' · ' · .

.; '

175. Udělej na papíře libovolnou čáru. - A teď ji vedle obkresli, nech se jí vést. - Chce se mi říci: "No ovšem, teď jsem se nechával vést! Ale co se přitom dálo charakteristického? - Jestliže řeknu, co se dálo, tak mi to už charakteristické nepřipadá." Ale teď si všimni tohoto: Zatímco se nechávám vést, je všechno zcela jednoduché, nic zvláštního nepozoruji; ale potom, když si kladu otázku, co se přitom dálo, tak se mi zdá, že to bylo něco nepopsatelného. Potom mi žádný popis nestačí. Nemohu takřka uvěřit, že jsem 'Se jen pozorně díval, tak a tak se tvářil a dělal příslušnou čáru. - Ale cožpak si vzpomínám na něco jiného? Ne; a přece mi připadá, jako kdyby něco jiného být muselo; a sice tehdy, když si přitom říkám slova "vést", "vliv" a podobná taková. "Vždyť jsem se přitom přece nechával vést," říkám si. - Teprve tehdy vystoupí představa onoho éterického, nepostižitelného vlivu.

176. Když na ten prožitek dodatečně myslím, mám pocit, že to, co je na něm podstatné, je ,prožitek určitého vlivu', určitého spojení - v protikladu k jakékoli pouhé současnosti jevů: Zároveň se mi ale nechce jako "prožitek vlivu" označit žádný prožitý jev. (Tady tkví představa, že vůle není žádný jev.) Chtělo by se mi říci, že jsem prožil samotný smysl slova ,protože'*; a přesto nechci žádný jev označit jako "prožitek onoho protože".

177. Chce se mi říci: "Prožívám smysl slova ,protože"'. Ale ne snad z toho důvodu, že si na tento prožitek vzpomínám; nýbrž proto, že se při dodatečném uvažování o tom, co v takovém přípa­ dě prožívám, dívám na to právě médiem pojmu ,protože' (nebo pojmu ,vliv', nebo ,příčina', nebo ,spojení'). - Neboť je ovšem správné říci, že jsem linii nakreslil pod vlivem předlohy: to však nespoČívá prostě v tom, co při kreslení linie pociťuji - nýbrž podle okolností např. v tom, že ji kreslím rovnoběžně s onou druhou; i když pro to, že se člověk nechává něčím vést, není ani tohle obecně podstatné. -

* Výrazu "smysl slova ,protože'" odpovídá v originále samotná zpodstatnělá spojka: "das Weil". (Pozn. překl.) '

...

91

178. Říkáme také: "Vidíš přece, že se jí nechávám vést" - a co vidí ten, který to vidí? Jestliže sám sobě říkám: "Jsem přece veden" - tak k tomu přidám třeba určitý pohyb ruky, vyjadřující akt vedení. - Udělej takový pohyb, jako kdybys někoho vedl určitým směrem, a polož si pak otázku, v čem spočívá u tohoto pohybu to, co mu dává charakter vedení. Neboť nikoho jsi tu přece nevedl. A přesto bys tento pohyb označil rád jako pohyb ,vedení'. V tomto pohybu a pocitu. tedy podstata vedení obsažena nebyla, a přesto tě to nutilo, toto označení použít. Tento způsob vyjádření nám tu vnucuje právě jen jedna jevová forma vedení.

se k našemu případu (151). Je jasné, že bychom že B má právo na základě toho, že ho napadl příslušný vzorec, pronést slova "Teď vím, jak dál" - kdyby zkušenost neukazovala, že existuje určitá souvislost mezi vybavením si vzorce - jeho vyslovením, napsáním - a mezi skutečným pokračováním v dané řadě. A taková souvislost ovšem zjevně existuje. - A nyní by mohl někdo mínit, že věta "Dokážu pokračovat". říká totéž co: "Mám určitý prožitek, který podle zkušenosti vede k pokračování v oné řadě". Ale míní B tohle, když říká, že dokáže pokračovat? Vytanula mu snad přitom tato věta v mysli, nebo je snad ochoten podat ji jako vysvětlení toho, co mínil? Ne. Když se mu vybavil onen vzorec, byla tato slova "Teď vím, jak dál" užita zcela správně: za jistých okolností totiž. Např. jestliže se učil algebru a takové vzorce už dříve používal. - To ale neznamená, že ono prohlášení je jenom zkratkou pro popis všech okolností, které utvářejí jeviště naší řečové hry. - Pomysli na to, jak se ony výrazy "teď vím, jak dál", "teď dokážu pokračovat" aj. učíme používat; v jaké rodině řečových her se učíme jejich použití. Můžeme si také představit případ, že v mysli B se nedálo vůbec nic jiného, než že náhle řekl "Teď vím, jak dál" - třeba s jistým pocitem ulehčení; a že nyní skutečně rozvíjí řadu dál, aniž používá vzorce. A také v tomto případě bychom - za jistých okolností řekli, že věděl, jak dál. 179.

Vraťme

180. Takto se tato slova používají. V tomto posledním případě by bylo zcela mylné označovat tato slova jako "popis určitého duševního stavu". - Spíš by je tu bylo možno označit jako "signál"; a jestli byl užit správně, to posuzujeme podle toho, co tento člověk hude dělat dál. např.

181. Abychom tohle chápali, musíme uvážit také toto: Dejme tomu, že B řekne, že ví, jak dál - když pak ale chce pokračovat, uvázne a nedokáže to: máme pak říci, že tvrzení, že dokáže pokračovat, vyslovil neprávem, anebo spíše že by byl v té chvíli pokračovat dokázal a jenom teď to nedokáže? - Je jasné, že to, co řekneme, bude v různých případech různé. (Promysli si oba druhy případů.)

neřekli,

92

182. Gramatika slov "hodit se k něčemu" ("pasovat k něče­ mu"),* "dokázat" (konnen) a "chápat". Úkoly: 1) Kdy se říká, že válec V pasuje do válcové dutiny D? Jenom pokud V je zastrčen dovnitř D? 2) Někdy se řekne: V přestal pasovat do dutiny D asi v tu a tu dobu. Jaká kritéria používáme v takovém případě pro to, že se to stalo asi v tuto dobu? 3) V čem vidíme kritéria toho, že nějaké těleso v jistou dobu změnilo svoji váhu, když tehdy zrovna neleželo na váze? 4) Včera jsem tu básničku uměl zpaměti; dnes už ji neumím. V jakých případech má smysl otázka: "Kdy jsem ji přestal umět zpaměti?" 5) Někdo se mě zeptá: "Dokážeš (můžeš) zvednout tuhle tíhu?" odpovím "ano". Pak řekne "Udělej to!" a já to nesvedu. Za jakých okolností by se uznalo zdůvodnění: "Když jsem odpovídal ,ano', tak bych to byl dokázal, jedině teď to nedokážu"? Kritéria, která uznáváme pro "pasovat k něčemu", "dokázat" ("moci"), "chápat", jsou mnohem složitější, než by se na první pohled mohlo zdát. Tj. hra s těmito slovy, jejich používání v řečové komunikaci, jíž slouží za prostředky, je komplikovanější • V originále "passen", tak jako v § 136-139. Zde vystihuje význam tohoto slova lépe lidové "pasovat". Podobné problémy jsou se slovem "konnen", které překládám jako "dokázat", ale v § 183 je nutno použít překladu slovesem .,moci". (Pozn. překl.)

93

- role let.

těchto

slov v naší

řeči

je jiná, než jsme v pokušení si mys-

(Právě tuto roli musíme pochopit, abychom rozřešili filosofické paradoxy. A proto obvykle jediná definice nestačí; a tím spíš ne konstatování, že nějaké slovo je ,nedefinovatelné'.)

183. Jak je to ale, - znamenala tedy věta "Teď dokážu pokračovat" v případě (151) totéž jako "Teď mě napadl příslušný vzorec", nebo něco jiného? Můžeme říci, že za těchto okolností má tato věta stejný smysl (plní tutéž funkci) jako ta druhá. Ale také, že obecně obě tyto věty stejný smysl nemají. Říkáme také: " dokážu (můžu) pokračovat, myslím, že znám příslušný vzorec"; tak jako říkáme: "Můžu jít, tj. mám čas"; nebo také: "Můžu jít, tj. jsem už dost silný"; nebo: "Co se týče stavu mé nohy, můžu jít", jestliže totiž tuto podmínku chůze stavíme proti jiným podmínkám. Tady se však musíme chránit toho, abychom se domnívali, že v souladu s povahou případu existuje souhrn podmínek (např. pro to, někdo mohl jít), takže nevyhnutelně platí, že člověk může jít, jestliže jsou všechny splněny. 184. Chci si vzpomenout na určitou melodii, a ta se mi nevybavu- · je; náhle řeknu "Teď už si ji uvědomuji*!", a zazpívám ji. Jak to s tfm bylo, když jsem si ji najednou uvědomil? Nemohla se mi přece v tomto okamžiku vybavit celá! - Řekneš možná: "Je to určitý pocit, jako kdyby teď byla tady" - ale je teď tady? Co jestliže ji nyní začnu zpívat a nebudu vědět jak dál? - Ano, ale což-. pak jsem si v té chvOi nemohl být jistý, že si ji uvědomuji? Tudíž v nějakém smyslu tady právě přece jen byla! - Ale v jakém smyslu? Říkáš zajisté, že melodie je tady, jestliže ji člověk zpívá takt po taktu, nebo ji slyší od začátku do konce svým vnitřním sluchem. Nepopírám přirozeně, že výpovědi, že melodie je tady, může být dán i zcela jiný smysl - např. ten, že bych měl papírek, na kterém je napsaná. - A v čem tedy spočívá jeho ,jistota'; že si ji uvědo~ muje? - Dá se přirozeně říci: Jestliže někdo s přesvědčením pro-

* V originále je tu sloveso "wissen", tedy

94

"vědět". (Pozn. pfekl.)

hlásí, že teď si melodii uvědomuje, tak v tom okamžiku má tuto melodii (nějakým způsobem) v duchu před sebou v jejím celku a toto je vysvětlení slov: "má v duchu melodii před sebou v jejím celku". 185. Vraťme se nyní k našemu příkladu (143). Žák teď ovládá posuzováno podle obvyklých kritérií - celou řadu základních čísel. Nyní ho učíme vypisovat i jiné řady základních čísel a dovedeme ho k tomu, že např. na pokyn, který má formu "+n" vypisuje řady, které mají formu O, n, 2n, 3n atd.; na pokyn "+ 1" tedy řadu základních čísel. - Předpokládáme, že jsme svá cvičení a zkoušky jeho pochopení prováděli v rozmezí do čísla 1000. Nyní necháme jednou žáka, aby v nějaké řadě (třeba "+ 2") pokračoval i přes číslo 1000 - a on napíše: 1000, 1004, 1008, 1012. Řeknu mu: "Podívej se, co děláš!" - Nerozumí nám. Řekneme: "Měl jsi přece připočítávat dvě; podívej, jak jsi tu řadu začal!" Odpoví: "No ano! Cožpak to není správně? Myslel jsem, že takhle to mám dělat." - Nebo předpokládej, že by ukázal na řadu a řekl by: "Pokračoval jsem přece stejným způsobem!" - Nebylo by nám nic platné říci "Ale cožpak nevidíš .... ?" - a opakovat mu dřívější vysvětlení a příklady. - Mohli bychom v takovém případě třeba konstatovat: Tenhle člověk chápe na základě našich vysvětlení ten pokyn spontánně tak, jako my chápeme pokyn: "Přičítej až do 1000 vždycky 2, do 2000 vždycky 4, do 3000 vždycky 6 atd." Tento případ by měl jistou podobnost s případem, kdy by nějaký člověk na ukázání rukou reagoval spontánně tím, že by pohlédl ve směru od špičky prstů k dlani mfsto ve směru ke špičce prstů. 186. "Z toho, co říkáš, tedy vyplývá, že k správnému provádění pokynu ,+n' je třeba na každém stupni nového náhledu - nové intuice." - K správnému provádění! Jak se vlastně rozhodne, co je v určitém bodě správným krokem? - "Správný krok je ten, který je v souhlase s pokynem - tak jak byl tento pokyn míněn." - Ty jsi tedy v době, kdy jsi dával pokyn "+2", mínil, že má po čísle 1000 psát číslo 1002 - a mínil jsi tedy také, že po čísle 1866 má 95

napsat 1868, a po čísle 100034 číslo 100036 atd. - nekonečný počet takovýchto vět? - "Nikoli; mínil jsem, že má po každém čísle, které napíše, psát to, které následuje až jako druhé; a z toho vyplývají vždy na příslušném místě všechny ony věty." - Ale otázkou je právě, co z oné věty na nějakém místě vyplývá. Nebo také - co máme na nějakém místě označovat jako "shodu" s onou větou (a také s míněním, které jsi tehdy té větě dával - ať už toto mínění spočívalo v čemkoli). Správnější než říci, že je v každém bodě nutná určitá intuice, by bylo skoro říci, že je v každém bodě nutné nové rozhodnutí.

187. "Ale já jsem přece už tehdy, když jsem mu ten pokyn dával, že má po 1000 psát 1002!" - Jistě; a můžeš dokonce říci, že jsi to tehdy mínil; jenom se nesmíš nechat mýlit gramatikou slov "vědět" a "mínit". Neboť tím nemínfš přece, že jsi tehdy pomyslel na přechod od 1000 k 1002 - a i kdyby snad na tento přechod, tak · na jiné nikoli. Tvoje "Věděl jsem už tehdy .... " znamená snad: "Kdyby se mě byl tehdy někdo zeptal, které číslo má psát po čísle 1000, tak bych mu byl odpověděl ,1002'." A o tom nepochybuji. Je to předpoklad asi stejného druhu jako tento: "Kdyby byl spadl do · vody, tak bych byl skočil za ním." - V čem tedy spočívalo to, co bylo na tvé myšlence mylné? věděl,

188. Tady bych chtěl nejprve říci: Tvoje myšlenka byla, že ono ' pokynu všechny ony přechody svým způsobem přece už udělalo: že tvoje duše při takovém myšlení letí jakoby napřed a dělá všechny přechody předtím ještě, než k tomu či onomu dospěješ fyzicky. Byl jsi tedy nakloněn použít výrazy jako: "Přechody jsou vlastně · už udělány; i předtím ještě, než je písemně, ústně nebo v myšlenkách udělám." A zdálo se, jako kdyby byly jakýmsi jedinečným způsobem předem určeny, anticipovány - tak jak může skutečnost anticipovat právě jen mínění. mínění

189. "Ale cožpak tedy nejsou ty přechody určeny algebraickým vzorcem?" - V této otázce se skrývá určitá chyba. 96

Používáme výraz: "přechody jsou určeny vzorcem .... " Jak se tohoto výrazu používá? - Můžeme mluvit třeba o tom, že člověk je výchovou (výcvikem) doveden k tomu, aby vzorec y = x2 používal tak, že všichni, jestliže dosadí za x stejné číslo, vypočítají vždycky stejné číslo za y. Nebo můžeme říci: "Tito lidé jsou vycvičení tak, že na pokyn , +3' dělají všichni na stejném stupni stejný přechod. Mohli bychom to vyjádřit takto: Pokynem , +3' je pro tyto lidi pře­ chod od jednoho čísla k dalšímu číslu úplně určen." (V protikladu k jiným lidem, kteří na tento pokyn nevědí, co mají dělat; nebo kteří na něj reagují sice s plnou jistotou, ale každý jiným způso­ bem.) Můžeme na druhé straně postavit proti sobě různé druhy vzorců a k nim příslušné různé druhy použití (různé druhy výcviku). Vzorce určitého druhu (a k nim příslušné způsoby použití) označujeme pak jako "vzorce, které pro dané x určují číslo y", a vzorce jiného druhu jako takové, "které číslo y pro dané x neurčují". (Vzorec y = x2 by patřil k prvnímu druhu, vzorec y =I= x2 k druhému.) Věta "Vzorec .... určuje číslo y" je pak výpovědí o formě vzorce a větu, jako je tato: "Vzorec, který jsem napsal, určuje y" nebo "Tady je vzorec, který určuje y" - je pak třeba odlišovat od věty typu: "Vzorec y = x2 určuje číslo y pro dané x". Otázka "Je tamto vzorec, který určuje y?" znamená pak totéž jako "Je tamto vzorec toho, nebo onoho druhu?" - co si však máme počít s otázkou "Je y = x2 vzorec, který pro dané x určuje y?", není bez dalšího jasná. Tato otázka by mohla být třeba položena žákovi, aby se vyzkoušelo, jestli chápe používání slova "určovat"; nebo by mohlo jít o matematickou úlohu, dokázat v určitém systému, že x má jenom jedinou druhou mocninu. 190. Nyní je možno řfci: "To, jak je vzorec míněn, určuje, jaké je třeba dělat." Co je kritérium toho, jak je vzorec míněn? Třeba způsob a druh toho, jak ho stabilně používáme, jak jsme byli učeni ho používat. Někomu, kdo použil nějaký nám neznámý znak, řekneme napří­ klad: "Jestliže tímhle ,x!2' míníš x2, tak dostaneš pro y tuto hodnotu, a jestliže tím míníš 2x, tak zase onu." - Polož si nyní otázku: Jak to člověk dělá, mínit znakem "x!2" jedno, nebo druhé? Takto může tedy mínění předem určovat. přechody

97

191. "Je to, jako kdybychom mohli veškeré použití slova pojmout naráz." - Jako co například? - Nemůže je člověk - v jistém smyslu - pojmout naráz? A v jakém smyslu toto nemůžeš? - Je to právě, jako kdybychom je mohli ,pojmout naráz' v jakémsi o mnoho přímějším smyslu. - Ale máš pro to nějaký vzor? Ne. Nabízí se nám jen tento vyjadřovací způsob. Jako výsledek křížících se obrazů. 192. Pro tuto nadobyčejně dalekosáhlou skutečnost nemáš žádný vzor, ale jsi sváděn k tomu, používat určitého nad-výrazu. (Dalo by se to označit jako jakýsi filosofický superlativ.) 193. Stroj jako symbol jeho způsobu fungování: Zdá se - mohl bych zprvu říci -, že stroj má svůj způsob fungování už v sobě samém. Co to znamená? - Když stroj známe, zdá se, že všechno ostatní, totiž pohyby, které bude dělat, je už zcela určeno. Hovoříme takto, jako kdyby se tyto části mohly pohybovat jedině tímto způsobem, jako kdyby nic jiného dělat nemohly. Jak je to vlastně - zapomínáme tedy na možnost, že se ohnou, ulomí, roz- , taví atd.? Ano; v mnoha případech na tohle vůbec nemyslf- · me. Používáme nějaký stroj, nebo obraz nějakého stroje jako sym~ bol pro určitý způsob fungování. Seznámíme někoho např. s tímto obrazem a předpokládáme, že z něho odvodí jevy přísluš­ ného pohybu jeho částí. (Tak jako někomu můžeme sdělit určité číslo tím, že mu řekneme, že je to pětadvacáté číslo řady 1, 4, 9, 16, .... )* "Zdá se, že stroj má svůj způsob fungování už v sobě samém" znamená: máme sklon srovnávat budoucí pohyby stroje v jejich určitosti s předměty, které už leží v nějaké zásuvce a které pak vytahujeme ven. - Tak ale nehovoříme, jestliže jde o to, před­ povědět, jaké bude skutečné chování určitého stroje. Tu pak obecně . nezapomínáme na možnost deformace jeho částí atd. - Mluvíme tak ale zajisté tehdy, jestliže se podivujeme nad tím, jak vlastně můžeme stroj používat jako symbol určitého způsobu pohybu, když se přece může pohybovat i docela jinak.

* 98

Tedy řady druhých mocnin členů přirozené číselné řady. (Pozn. překl.)

Mohli bychom říci, že stroj nebo jeho obraz je počátkem určité které jsme se naučili z tohoto obrazu odvozovat. Jestliže ale uvážíme, že stroj by se byl mohl pohybovat i jinak, tak se pak může zdát, jako kdyby ve stroji jako symbolu musel být jeho způsob pohybu obsažen ještě mnohem určitěji než ve skuteč­ ném stroji. Nestačilo by tu, že toto jsou pohyby předem určené na základě zkušenosti, nýbrž musely by vlastně být už - v jakémsi tajuplném smyslu - přítomné. A je zajisté pravda, že pohyb symbolu stroje je předurčen jiným způsobem než pohyb skutečného daného stroje. řady obrazů,

194. Kdypak člověk myslí, že stroj má své možné pohyby už tajuplným způsobem v sobě? - Inu tehdy, když filosofuje. A co nás svádí k tomu, abychom si to mysleli? Způsob, jakým o stroji mluvíme. Říkáme např., že stroj má (že jsou mu vlastní) tyto možnosti pohybu; hovoříme o ideálně pevném stroji, který se může pohybovat jen tak a tak. - Možnost pohybu, co je to? Není to pohyb; ale nezdá se to být ani pouhá fyzikální podmínka pohybu - to třeba, že mezi čepem a ložiskem je určitý volný prostor, že čep do ložiska nezapadá příliš těsně. Neboť toto je sice podle zkušenosti podmínka pohybu, ale bylo by možno představit si věc i jinak. Možnost pohybu má být spíš jakoby stín pohybu samotného. Ale znáš nějaký takový stín? A stínem nerozumím nějaký obraz pohybu, neboť tento obraz by nemusel být obrazem zrovna tohoto pohybu. Ale možnost tohoto pohybu musí být možností právě tohoto pohybu. (Hleď, jak vysoko se tu vzdouvají vlny nějakým

řeči!)

Vlny opadnou, jakmile si položíme otázku: Jak vlastně používáme, když mluvíme o nějakém stroji, slovo "možnost pohybu"? Odkud se pak ale vzaly ty zvláštní představy? Inu, možnost pohybu ti ukazuji třeba pomocí určitého obrazu takového pohybu: ,možnost je tu tedy něco skutečnosti podobného'! Říkáme: "ještě se to nepohybuje, ale má to už možnost pohybovat se" - ,tedy možnost je něco skutečnosti velice blízkého'. Můžeme sice pochybovat o tom, jestli tento pohyb umožňuje ta a ta fyzikální podmínka, ale nikdy nediskutujeme o tom, jestli toto je možnost tohoto nebo onoho pohybu: ,možnost pohybu je tedy k pohybu samotnému v určitém jedinečném vztahu; užším, než je vztah zobrazení k jeho objektu'; 99

neboť o tom, jestli je to obraz toho či onoho objektu, pochybováno být může. Říkáme "Zkušenost ukáže, jestli tohle dává tomu čepu tuto možnost pohybu", ale neříkáme "Zkušenost ukáže, jestli tohle je možnost tohoto pohybu"; ,to, že tato možnost je možností právě tohoto pohybu, není tedy zkušenostní fakt'. Pokud jde o tyto věci, bereme zřetel na náš vlastní způsob vyjadřování, ale nechápeme ho, nýbrž dáváme mu chybný výklad. Když filosofujeme, jsme jako divoši, jako primitivové, kteří slyší způsob vyjadřování civilizovaných lidí, špatně si ho vyloží a pak z jeho výkladu vyvozují nejpodivnější závěry.

slovu rozumíme, a na druhé straně jeho význam spočívá v jeho použití. Není pochyb, že chci teď hrát šachy; ale šachy jsou touto hrou jen díky svým pravidlům (atd.). To tedy nevím, co jsem chtěl hrát, dokud jsem hraní nerealizova/? Nebo jsou naopak v mém aktu tohoto úmyslu všechna pravidla obsažena? Učí mě jedině zkušenost, že po tomto aktu úmyslu následuje obvykle tento způsob hraní? To si tedy nemohu přece být jistý, co hodlám dělat? A jestliže tohle je nesmysl, - co to je za nesmírně pevné spojení, jež existuje mezi aktem úmyslu a tím, co je jím zamýšleno? - Kde je dáno toto spojení mezi smyslem slov "Zahrajme si partii šachu!" a všemi pravidly této hry? - lnu, v soupisu pravidel hry, v učení šachu, v běžné praxi hraní.

195. "Ale já si nemyslím, že to, co teď dělám (při chápání*), určuje budoucí použití kauzálně a v souladu se zkušeností, nýbrž že toto použití je jakýmsi zvláštním způsobem v nějakém smyslu samo přítomno." - Ale ,v nějakém smyslu' tu zajisté je! Na tom, co říkáš, je vlastně nesprávný jen výraz "zvláštním způsobem". Ostatní je správné; a zvláštní se ta věta jeví jedině tehdy, jestliže si k ní člověk představuje jinou řečovou hru, než je ta, v které ji skutečně používáme. (Kdosi mi říkal, že se jako dítě podivoval, že krejčí ,dokáže ušít šaty' - myslel, že to znamená, že šaty jsou vyráběny pouhým šitím tak, že se přišívá jedna niť k druhé.) 196. Nepochopený způsob použití slova je vykládán jako výraz jakéhosi zvláštního pochodu. (Tak jako si lidé myslí čas jako zvláštní prostředí, duši jako zvláštní bytost.) 197. "Je to, jako kdybychom dokázali celé použiti slova pochopit (erfassen) naráz." - Říkáme zajisté, že to tak děláme. Tj. popisujeme zajisté to, co děláme, někdy těmito slovy. Ale na tom, co se děje, není nic podivuhodného, nic neobyčejného. Neobyčejným se to stává, když jsme vedeni k tomu, myslet si, že budoucí vývoj musí už být v aktu pochopení nějakým způsobem přítomen, a že přece přítomen není. - Neboť říkáme, že není pochyb, že tomu a tomu

• V originále: "beim Erfassen". (Pozn. překl.)

100

198. "Ale jak mě může nějaké pravidlo učit, co mám na tomto Cokoli udělám, musí být přece s pravidlem spojeno nějakým výkladem." - Ne, takto by se to říkat nemělo. Nýbrž takto: ·Každý výklad visí spolu s tím, co vykládá, ve vzduchu; nemůže mu sloužit za oporu. Výklady samy význam neurčují. "Dá se tedy s pravidlem spojit všechno, cokoli jen udělám?" Dovol, abych se zeptal takto: Co má vyjádření pravidla - řekněme třeba ukazatel cesty - co dělat s mými počiny? Jaké spojení tady existuje? - Inu, třeba toto: byl jsem nacvičen reagovat na tento znak určitým způsobem, a takto nyní reaguji. Ale tím jsi označil jen jistou kauzální souvislost, vysvětlil jsi jenom, jak k tomu došlo, že se teď podle tohoto ukazatele řídíme; neukázal jsi, v čem vlastně toto "řízení se příslušným znakem" spočívá. Nikoli; naznačil jsem ještě také, že člověk se podle něja­ kého ukazatele řídí jen potud, pokud existuje nějaký stabilní způsob použití, určitý návyk. místě dělat?

199. Je to, čemu říkáme "řídit se pravidlem", něco, co by mohl také jenom jediný člověk jenom jedenkrát v životě? - A toto je přirozeně poznámka vztahující se ke gramatice výrazu "řídit se pravidlem". Není možné, aby se nějakým pravidlem řídil jedinkrát jen jeden člověk. Není možné, aby došlo jen jedenkrát k jednomu jedinému sdělení, aby jen jedenkrát byl dán nebo pochopen rozkaz atd. udělat

101

Řídit se pravidlem, učinit sdělení, dát rozkaz, hrát šachy jsou návyky

(zvyklosti, instituce).

.

.

přesvědčení,

že se

člověk řídí

pravidlem, bylo totéž jako

řídit

se

pravidlem.

Rozumět nějaké větě znamená rozumět určtté řečt. Rozumět

nějaké řeči znamená ovládat určitou techniku.

200. Je přirozeně myslitelné, že v nějakém národě, který hry nezná, dva lidé usednou k šachovnici a provádějí tahy určité šachové partie; dokonce i se všemi dušeními průvodními jevy. ~ ~dyby­ chom my toto viděli, řekli bychom, že hrají šachy. Ale mysh st nyní, že určitá šachová partie je podle jistých pravidel přeložena v řadu úkonů, které nejsme zvyklí asociovat s nějakou hrou - třeba v~ vydávání výkřiků a dupání. A ti dva mají nyní místo toho, aby hráh nám běžnou partii šachu, křičet a dupat; a sice tak, že tyto .~kon~ by se podle vhodných pravidel daly přeložit v šachovou partu: Byh bychom pak ještě nakloněni říci, že hrají určitou hru? A s Jakou oprávněností by to mohlo být řečeno? 201. Náš paradox byl takovýto: nějaké pravidlo by nemohlo určit žádný způsob jednání, protože s pravidlem je možno uvést ve sho~u jakýkoli způsob jednání. Odpověď zněla: Jestliže se dá ka_ždý zpusob jednání uvést s pravidlem ve shodu, pak se dá uvést 1 do roz- , poru s ním. Neexistovala by tudíž ani ~hoda, ani rozp?r. . že tu je určité nedorozumění, ukazuJe se už v tom, ze přt tomto myšlenkovém pochodu výklad pro nás odkazuje na další výklad; . jako kdyby nás každý uspokojil aspoň na okamžik, než p~myslíme na určitý výklad, který je zase za tímto výkladem. Tím totiž ukazujeme, že existuje určité pojetí pravidla, které .není výkladem; nýbrž projevuje se při jednotlivých případech použttí tím, čemu říkáme řídit se pravidlem" a čemu říkáme "jednat v rozporu s ním". " Proto existuje určitý sklon říci, že každé jednání podle pravidla · je výkladem. Slovem "vykládat" by se vš~ měl~ o_zna.~vat pouze to, že se jedno vyjádření pravidla nahrazuJe něJakým Jmým.

203. Řeč je jakési bludiště cest. Přijdeš z jedné strany a vyznáš se tu; přijdeš na totéž místo z jiné strany, a už se tu nevyznáš. 204. Podle toho, jak se věci mají, mohu vynalézt třeba hru, která nikdy nikým hrána nebude. - Zdalipak by ale bylo možné také toto: Lidstvo nikdy žádné hry nehrálo; jednou ale jeden člověk vynalezl určitou hru - která pak ovšem nikdy nebyla hrána? 205. "To právě je na intenci, na duševním úkonu pozoruhodné, že existence návyku, nějaké techniky pro něj není nutná. Že je např. myslitelné, že by dva lidé hráli šachovou partii ve světě, kde se jinak žádná hra nehraje, ba že by hráli i jen začátek určité šachové partie - a pak byli vyrušeni." Není ale hra v šachy definována svými pravidly? A jak jsou tato pravidla přítomna v duchu toho, kdo zamýšlí šachy hrát? 206. Řídit se nějakým pravidlem, toť analogické tomu, být poslušný nějakého rozkazu. Clověk je k tomu vycvičen a reaguje na rozkaz určitým způsobem. Ale co když nyní jeden reaguje na rozkaz a na výcvik takto, a druhý jinak? Kdo má pak pravdu? Představ si, že bys přišel jako badatel do nějaké neznámé země, jejíž řeč by ti byla zcela cizí. Za jakých okolností bys řekl, že tam lidé dávají rozkazy, rozkazy chápou, řídí se jimi, rozkazům se vzpírají atd.? Právě. společný lidský způsob jednání je oním vztažným systémem, pomocf něhož si vykládáme nějakou cizí řeč. 207. Mysleme si, že by lidé v oné zemi vykonávali obvyklé lidské a jak se zdá, používají přitom artikulované řeči. Přihlížíme­ -li jejich počínání, tak je pochopitelné, připadá nám ,logické'. Pokoušíme-li se však naučit se jejich řeči, tak shledáme, že je to nemožné. Neexistuje u nich totiž žádná pravidelná souvislost mluve-

činnosti,

202. Proto je ,řízení se pravidlem' určitá praxe. A být přesvědč;?• že se řídíme pravidlem, není: řídit se pravidle'?. A proto vse ~emuze nikdo pravidlem řídit jen ,soukromě' (,privattm'), protoze Jmak by 102

103

ného, vydávaných zvuků, s jednotlivými počiny; přesto však tyto zvuky nejsou zbytečné; neboť jestliže např. některému z těchto lidí zacpeme ústa roubíkem, tak to má stejné následky jako u nás: bez oněch zvuků vzniká v jejich počinech zmatek - jak bych to asi nejspíš vyjádřil. Máme říci, že tito lidé mají řeč, rozkazy, sdělování atd.? K tomu, co označujeme jako "řeč", tu chybí pravidelnost. 208. Co znamená "rozkaz" a co "pravidlo", vysvětluji tedy "pravidelností"? - Jak vysvětlím někomu význam slov "pravidelný", "shodný", "stejný"? - Někomu, kdo mluví, řekněme, jenom francouzsky, vysvětlím tato slova pomocí odpovídajících slov francouzských. Kdo ale tyto pojmy ještě neovládá, toho budu těmto slovům učit pomocí příkladů a cvičením. - A přitom mu nesděluji méně, než sám vím. Budu mu tedy při tomto vyučování ukazovat stejné barvy, stejné délky, stejné obrazce, nechám ho, aby je vyhledával a vytvářel apod. Povedu ho třeba k tomu, aby na příkaz pokračoval v kreslení urči­ tého opakujícího se sledu ornamentů. - A také k tomu, aby rozvfjel dál určité řady.• Tak třeba aby v řadě ...... pokračoval takto: ............... . Předvádím mu to a on to dělá po mně; a ovlivňuji ho projevy souhlasu, odmítání, očekávání, povzbuzování. Nechávám ho pokračovat, nebo ho zarazím; atd. Představ si, že bys byl svědkem takového vyučování. Žádné by v něm nebylo vysvětlováno pomocí sebe sama, vyučující nedělal žádný logický kruh. Vysvětlovány budou při tomto vyučování i výrazy "a tak a "a tak dále ad infinitum". Může k tomu mezi jiným sloužit i jaké gesto. Gesto, které znamená "pokračuj tak dál!", nebo "a tak dál", má funkci srovnatelnou s ukázáním na nějaký předmět na nějaké místo. Je třeba rozlišovat: takové "atd.", které je zkratkou samotného psaní, od takového, které tímto není. "A tak dále ad infinitum" není vůbec zkratkou psaní. To, že nemůžeme napsat všechna

čísla 7T,

není nějaká lidská nedostatečnost, jak se matematikové domnívají. Vyučování, které chce zůstávat při předvedení příkladů, se liší od vyučování, které přes ně ,ukazuje dál'. někdy

209. "Ale cožpak pochopení nesahá dál než všechny příklady?" - Velice pozoruhodné vyjádření, a zcela přirozené! Ale je tohle všechno? Neexistuje ještě nějaké hlubší vysvětlení, nebo nemusí přece jen být pochopení daného vysvětlení hlubší? Cožpak mám já sám nějaké hlubší vysvětlení? Mám snad víc, než ve vysvětlení dávám? - Odkud se pak ale bere ten pocit, jako bych víc měl? Je to, jako když neomezené vykládám jako délku, která každou délku přesahuje? 210. "Ale skutečně mu vysvětluješ, co sám víš? Nenecháváš ho to, co je podstatné, uhádnout? Dáváš mu příklady, - on ale musí uhádnout jejich tendenci, tedy tvůj úmysl." - Každé vysvětlení, které mohu dát sám sobě, dávám i jemu. - "Uhaduje, co míním" by znamenalo: vynořují se mu různé výklady mého vysvětlení, a on hádá na jedno z nich. Mohl by se tedy v tomto případě zeptat; a já bych mu mohl odpovědět, a také bych odpověděl. ho jakkoli cvičíš v navazování na sled ornamentů, - jak jak má samostatně pokračovat dál?" - No a jak já tohle vím? - Jestliže to znamená "Mám důvody?", pak odpověď zní: důvody mi brzy dojdou. A budu pak jednat bez důvodů. 211.

"Ať

může vědět,

212. Jestliže mi někdo, koho se bojím, přikáže, abych v psaní tak budu jednat rychle a s plnou jistotou, a chybě­ nf důvodů mě nebude rušit. řady pokračoval,

213. "Ale tento • V originále: Progressionen. (Pozn. překl.)

104

způsobem (např.

začátek řady mohl být zjevně vyložen různým pomocí algebraických výrazů) a musel jsi tedy

105

nejprve jeden takový výklad zvolit." - Naprosto ne! Za určitých okolností tu možnost pochyb byla. Ale to neříká, že jsem pochyboval, nebo i jenom mohl pochybovat. (S tím souvisí i to, co by bylo třeba říci o psychologické "atmosféře" nějakého úkonu.) Mohla snad tato pochybnost odpadnout jen díky intuici? Jestliže tato intuice je jakýmsi vnitřním hlasem, -jak vím, jak mám podle ní jednat? A jak vím, že mě nevede špatně? Neboť jestliže ' mě může vést správně, pak mě může také vést špatně. ((Intuice je zbytečná výmluva.)) 214. Jestliže je zapotřebí určité intuice k rozvinutí .... , pak také k rozvinutí řady 2 2 2 2 ....

řady

1234

215. Ale není přinejmenším to, co je stejné, stejné? Zdá se, že pro stejnost máme neomylný vzor v stejnosti určité věci se sebou samou. Chci říci: "Tady přece různé výklady nemohou existovat. Když člověk vidí před sebou nějakou věc, vidí i stejnost." Dvě věci jsou tedy stejné, když jsou takové jako jedna věc? A jak . mám nyní to, co mi ukazuje jedna věc, použít na případ těch dvou? je identická sama se sebou." Neexistuje žádný krásnější příklad neužitečné věty, která je nicméně spojena s určitou hrou představy. Je to, jako kdybychom v představě věc vložili do jejího vlastního tvaru a viděli, že do něho "pasuje"•. Mohli bychom také říci: "Každá věc pasuje do sebe samé." Nebo jinak: "Každá věc pasuje do svého vlastního tvaru." Člověk se přitom dívá na nějakou věc a představuje si, že pro ni byl vy- . hrazen tento prostor a ona že teď do něho přesně zapadá. ,Pasuje' tato skvrna. do svého bílého okolí? - Ale právě tak by . to vypadalo, kdyby místo ní byla nejprve díra, a ona by do ní nyní pasovala. Výrazem "pasuje" tento obraz právě není prostě jen popsán. Není prostě jen popsána tato situace. 216.

"Věc

* Při překladu německého slovesa "passen" užíváme opět lidového výrazu "pasovat", který tu význam postihuje nejpřesněji. (Pozn. překl.) 106

"Každá barevná skvrna přesně pasuje do svého okolí" je trochu o identitě.

specializovanější věta

217. "Jakým způsobem se mohu řídit podle určitého pravidla?" - jestliže to není otázka po příčinách, tak je to otázka, jak zdůvod­ nit to, že na základě tohoto pravidla jednám takto. Jestliže jsem vyčerpal všechna zdůvodnění, tak nyní narážím na tvrdou skálu a na ní se můj rýč ohýbá. Mám pak sklon říci: "Prostě jednám takto." (Vzpomeň si, že někdy požadujeme určitá vysvětlení nikoli kvůli jejich obsahu, nýbrž kvůli formě vysvětlení. Náš požadavek je požadavkem architektonickým; a takové vysvětlení je jakýmsi zdánlivým stavebním prvkem, který nic nenese.) 218. Odkud se bere představa, jako by započatá řada byla viditelným kouskem kolejí neviditelně pokračujících donekonečna? lnu, místo pravidla bychom si mohli myslet koleje. A neomezenému užití pravidla odpovídají nekonečně dlouhé koleje. 219. "Přechody jsou vlastně všechny už učiněny" znamená: nemám už žádnou volbu. Pravidlo, jakmile je jednou orazítkováno určitým výkladem, rýsuje linie své aplikace skrz celý prostor. - Ale kdyby tomu skutečně nějak tak bylo, co by mi to pomohlo? Nikoli; můj popis měl smysl, jedině jestliže měl být chápán symbolicky. - Tak mi to připadá - měl jsem říci. Jestliže se držím pravidla, nevolím. Řídím se pravidlem slepě. 220. Jaký účel má ale ona symbolická věta? Měla vyzvednout rozdíl mezi podmíněností kauzální a podmíněností logickou. 221. Moje symbolické vyjádření bylo vlastně jakýmsi mytologickým popisem používání nějakého pravidla. 107

222. "Linie mi napovídá, jak mám postupovat." Ale to je při- .· jen obraz. A jestliže soudím, že mi napovídá jakoby bez ' odpovědnosti to nebo ono, tak bych neřekl, že se řídím nějakým pravidlem.

už všechno!" - To ale není žádné konstatování o onom kousku řady nebo o něčem, co v něm spatřujeme; nýbrž je to vyjádření toho, že pouze visíme pravidlu na rtech a konáme, a žádného dalšího návodu se nedožadujeme.

223. Člověk nepociťuje, že musí napořád upínat pozornost na : pokyn (našeptávání) pravidla. Naopak. Neočekáváme napjatě, co asi nám teď řekne, nýbrž říká nám pořád totéž, a my děláme, co nám ,

229. Jsem přesvědčen, že v tom kousku řady postřehuji určitou zcela jemnou kresbu, určitý charakteristický rys, který potřebuje už jen ono "atd.", aby byl s to sahat donekonečna.

rozeně

přece

říká.

Člověk by mohl tomu, koho cvičí, říci: "Podívej, dělám pořád

stejnou

věc: prostě

230. "Ta linie mi napovídá, jak mám postupovat": to je jen parafráze prohlášení, že je mou poslednf instancí pro to, jak mám postupovat.

...."

224. Slova "shoda" a "pravidlo" jsou navzájem přl'buzná, jsou to bratranci. Učím-li někoho, jak používat jednoho slova, tak se tím . učí i použití druhého.

231. "Ale vidíš přece .... !" Nu, to je právě charakteristické vyjádkdo se podřizuje přinucující moci pravidla.

ření někoho,

225. Způsob použití slova "pravidlo" je spjat se způsobem používání slova "stejný". (Tak jako je použití slova "věta" spjato s použitím slova "pravdivý".) 226. Předpokládej, že někdo pokračuje v řadě 1,3,5,7, .... tak, že vypisuje řadu 2x + 1. A položil by si otázku: "dělám ale také pořád totéž, nebo pokaždé něco jiného?" Když někdo den po dni slibuje "Zítra tě navštívím" - říká každý den totéž, nebo každý den něco jiného? 227. Mělo by nějaký smysl říci: "Kdyby dělal pokaždé něco jiného, tak bychom neříkali, že se řídí určitým pravidlem"? To žádný smysl nemá.

1

232. Předpokládej, že mi nějaké pravidlo napovídá, jak se jím mám řídit; tj. když sleduji linii očima, tak mi vnitřní hlas říká: "Táhni takto!" - V čem je rozdíl mezi tímto pochodem, tedy tím, že se člověk řídí jakousi inspirací, a mezi tím, že se řídí nějakým pravidlem? Neboť nejsou přece jedno a totéž. V případě inspirace čekám na pokyn. Nebudu s to někoho jiného naučit svoji ,techniku', jak se onou linií řídit. Ledaže bych ho učil určitému umění vyčkávavého naslouchání, receptivity. Ale potom ovšem nemohu požadovat, aby se linií řídil tak jako já. Toto nejsou nějaké moje zkušenosti vztahující se k jednání na základě inspirace a k jednání podle pravidla; nýbrž jsou to poznámky gramatické. 233. Bylo by možné myslet si také, že by se takovýmto způsobem jakémusi druhu aritmetiky. Děti pak dovedou počítat každé svým způsobem, - pokud jen naslouchají vnitřnímu hlasu a řídí se jím. Toto počítání by bylo jakýmsi komponováním. vyučovalo

228. "Nějaká řada má pro nás určitou tvářnost!" - Dobře; ale jakou? Inu onu algebraickou, a tu, která je dána jistým kouskem jejího rozvoje. Nebo má snad jinak ještě něco? - "Ale v tom je 108

109

234. Ale nemohli bychom také počítat tak, jak počítáme (všichni atd.), a přece mít při každém kroku pocit, že jsme vedeni pravidly jako jakousi kouzelnou mocí? Možná plni úžasu nad tím, že se navzájem shodneme? (Třeba s vděčností božstvu za tuto shodu?)

se mu vybaví'? Je pro to potřeba nějaké další kritérium? (Existuje zajisté úkon: vybrat barvu, která se při slovu .... člověku vybaví.) ",Červená' znamená barvu, která se mi vybaví při slyšení slova ,červená"' - to by byla definice. Nikoli snad vysvětlení toho, co je podstata označení slovem.

235. Z toho vidíš jenom, co všechno patří k fyziognomii toho, co slovy "řídit se určitým pravidlem".

240. O to, jestli se postupovalo v souladu s pravidlem, nebo ne, žádný spor (mezi matematiky třeba) nepropukne: Nedojde např. k tomu, že by se kvůli tomu lidé poprali. To patří k onomu lešení, odkud řeč rozvíjí své fungování (když např. podává určitý popis).

shodně

v

běžném životě označujeme

236. Zázrační počtáři, kteří dospívají k správnému výsledku, ale nedovedou povědět jak. Máme říci, že nepočítají? (Určitá rodina případů.)

237. Mysli si, že někdo se řídí určitou linií jako pravidlem takovýmto způsobem: drží kružítko, jehož jeden hrot vede podél této linie-pravidla, zatímco druhým hrotem kreslí linii, která se tímto pravidlem řídí. A zatímco takto popojíždí podél předlohy, mění rozevření kružítka, a to, jak se zdá, s velkou přesností, přičemž stále hledí na předlohu, jako kdyby ona určovala jeho počínání. Ale my, kteří mu přihlížíme, žádnou pravidelnost v tomto rozevírání a zavírání kružítka nevidíme. Jeho způsob, jak se linií řídí, se od . něho naučit nemůžeme. Tady bychom možná skutečně řekli: "Zdá se, že předloha mu vnuká, jak má postupovat. Ale tato předloha není žádné pravidlo!"

238. Má-li mi připadat, jako by pravidlo všechny své důsledky už předem, musejí tyto důsledky pro mne být samozřejmé. Tak samozřejmé, jako je pro mne samozřejmé to, že tuto barvu označuji slovem "modrá". (Kritéria pro to, že toto je pro mne vytvořilo

,samozřejmé'.)

239. Jak má vědět, kterou barvu má vybrat, když slyší "červená"? - Velmi prostě: má vzít tu barvu, jejíž obraz se mu při slyšení slova vybaví. - Ale jak má vědět, která barva to je, ta, ,jejíž obraz 110

241. "Tak ty tedy říkáš, že o tom, co je správné a co chybné, rozhoduje shoda lidí?" - Správné a chybné je to, co lidé říkají; a v řeči se lidé shodují. To není žádná shoda jednotlivých mínění, nýbrž shoda životní formy. 242. K dorozumění se řečí patří nejenom shoda v definicích, nýbrž také (ať to zní jakkoli podivně) shoda v úsudcích. To se zdá logiku rušit; neruší ji to však. - Jedna věc je popsat metodu měře­ ní, a jiná věc zjistit výsledky měření a vyslovit je. Ale to, co označujeme slovem "měřit", je určeno také jistou konstantností výsledků měření.

243. Nějaký člověk může sám sebe povzbuzovat, sám sobě porousebe poslouchat, kárat se, trestat, klást si otázku a odpovídat na ni. Bylo by tedy možno myslet si také lidi, kteří by mluvili jen sami pro sebe. Kteří by doprovázeli své činnosti monology. Nějakému badateli, který je pozoruje a naslouchá jejich řečem, by se mohlo podařit přeložit jejich řeč do naší řeči. (To by ho učinilo schopným jednání těchto lidí správně předvídat, neboť slyší také, jak dělají určitá předsevzetí a rozhodnutí.) Byla by však také myslitelná řeč, v níž by někdo mohl pro vlastní potřebu sepisovat nebo vyslovovat svoje vnitřní prožitky - svoje pocity, nálady atd.? - Cožpak to v naší obvyklé řeči nejsme s to dělat? - Ale tak to nemínfm. Slova této řeči se mají vztahovat na čet,

111

to, o čem může vědět jedině mluvící; na jeho bezprostřední, soukromé pocity. Někdo jiný tedy této řeči nemůže rozumět. 244. Jak se vztahují slova na pocity? - V tomhle není, zdá se, žádný problém; neboť nemluvíme denně o pocitech a nepojmenováváme je? Ale jak se vytváří spojení jména s pojmenovaným? Je to stejná otázka jako: jak se člověk učí významu slov , označujících pocity? Např. významu slova "bolest". Jedna možnost je tato: Slova se spojují s původním, přirozeným výrazem pocitu a nastupují na jeho místo. Dítě se poranilo, křičí; a tu k němu dospělí mluví a od nich se děti učí různým zvoláním a později větám. Dospělí učí dítě novému chování při bolesti. "Ty tedy říkáš, že slovo ,bolest' znamená vlastně křičení?" Naopak, slovní výraz bolesti křičení nahrazuje a nepopisuje je. 245. Jak mohu chtít vstoupit lest?

řečí ještě

mezi výraz bolesti a bo-

246. Do jaké míry jsou moje pocity soukromé? - Inu, jedině já · mohu vědět, jestli skutečně bolesti mám; druhý se to může pouze domnívat. - To je v jednom směru nesprávné, v jiném pak beze smyslu. Jestliže používáme slovo "vědět" tak, jak se normálně používá (a jak jinak bychom je měli používat!), pak to druzí velmi často vědí, když mám bolesti. - Ano, ale přece jen ne s onou jistotou, s jakou to vím já sám! - O mně se vůbec nedá říci (leda žertem), že vím, že mám bolesti. Copak to může znamenat kromě toho, že bolesti mám? Nedá se říci, že druzí se dovídají o mých pocitech jen z mého chování, - neboť o mně samém nelze říci, že bych se o nich doví- · dal*. Mám je. Správné je toto: o druhých má smysl říci, že jsou na pochybách, jestli mám bolesti, ale nikoli říci to o sobě.

• Slovesu "dovídat se" tu odpovídá v originále "lemen". (Pozn. překl.)

Ul

ty můžeš vědět, jestli jsi měl ten úmysl." To by se mohlo říci, jestliže se mu vysvětluje význam slova "úmysl". Znamená to pak totiž: takto je používáme. (A "vědět" tu znamená, že výraz nejistoty je beze smyslu.) 247.

"Jedině

někomu

248. člověk

Věta

"pocity jsou soukromé" je srovnatelná s větou: "Pasiáns hraje sám."

249. Ukvapujeme se snad při předpokladu, že usmívání kojence ne ní přetvářkou? - A na jaké zkušenosti se zakládá náš předpo­ klad? (Lhaní je řečová hra, které se člověk musí učit tak jako každé jiné.) 250. Proč pes nemůže bolesti předstírat? Je na to příliš poctivý? Bylo by možno psa naučit, aby předstíral bolesti? Lze ho možná dovést k tomu, že při určitých přfležitostech zavyje jako v bolesti, aniž bolesti má. Ale k skutečnému předstírání by tomuto chování chyběl pořád ještě správný kontext. 251. Co to znamená, jestliže řekneme: "Opak toho si nemohu nebo: "Jak by to vlastně bylo, kdyby tomu bylo jinak?" - Např. když někdo řekne, že moje představy jsou něčím soukromým; nebo že jedině já mohu vědět, jestli pociťuji bolest; a podobné věci. "Opak toho si nemohu představit" tu přirozeně neznamená: moje představivost na to nestačí. Bráníme se těmito slovy proti něčemu, co nám svou formou předstírá zkušenostní větu, ale ve skutečnosti jde o větu gramatickou. Ale proč říkám "Opak toho si nemohu představit"? Proč neřek­ nu: "To, co říkáš, si nemohu představit"? Příklad: "Každá tyč má nějakou délku". To znamená asi: označujeme něco (nebo toto) jako "délku tyče" - ale není nic, co bychom označovali jako "délku koule". Nuže, mohu si představit, že ,každá tyč má nějakou délku'? lnu, představím si právě nějakou tyč; představit",

113

a to je všechno. Jenomže ve spojení s touto větou hraje tento obraz zcela jinou roli než obraz spojený s větou "Tento stůl má stejnou délku jako tamten". Neboť tady chápu, co to znamená, udělat si obraz něčeho opačného (a nemusí to být obraz představovaný). Obraz ke gramatické větě by však mohl ukazovat leda snad, co označujeme jako "délku tyče". A co by k tomu mělo být opačným obrazem? ((Poznámka o popření nějaké věty a priori.)) 252. Na větu "Toto těleso má jistou rozprostraněnost" bychom mohli odpovědět: "To je beze smyslu!" - máme však sklon odpovědět: "Ovšem!" - Proč? 253. "Druhý nemůže mít moje bolesti." - Co jsou moje bolesti? · Co tu platí jako kritérium identity? Uvaž, co umožňuje v případě . fyzikálních předmětů mluvit o "dvou přesně stejných". Např. říci: "Tato židle není ta, kterou jsi tu viděl včera, ale je přesně stejná." Pokud má smysl říci, že moje bolest je stejná jako jeho, potud můžeme oba mít také stejnou bolest. (Ba bylo by také myslitelné, že dva lidé by pociťovali bolest na stejném - ne pouze obdobném - místě. U siamských dvojčat např. by tomu tak mohlo být.) Viděl jsem, jak se kdosi v diskusi o nějakém předmětu bil v hruď a říkal: "Ale druhý nemůže mít TUTO bolest!" - Odpověď na to zní, že emfatickým zdůrazněním slova "toto" člověk nedefinuje žádné kritérium identity. Emfáze nám jen předstírá, že v tomto případě je nám takové kritérium běžné, ale že na to musíme být upomenuti.

~

l

254. Také nahrazení slova "stejný" slovem "identický" (např.) je : typický výpomocný prostředek ve filosofii. Jako kdybychom hovořili o odstínech významu a jako kdyby tu šlo o to, vystihnout svými , slovy pravý odstín. A o to jde při filosofování jedině tam, kde naší úlohou je psychologicky přesně popsat pokušení použít určitý vyjadřovací způsob. Co jsme v takovém případě ,v pokušení říci', nenf · přirozeně filosofie, nýbrž její nezpracovaný materiál. To, co má tedy např. nějaký matematik sklon řfci o objektivitě a realitě matematic-

I

114

kých skutečností, není filosofie matematiky, nýbrž filosofie měla vyšetřovat. 255. Filosof vyšetřuje rou má léčit. •

nějakou

otázku; jako

nějakou

něco,

co by

nemoc, kte-

256. Jak je tomu nyní s řečí, která popisuje moje vnitřní prožitky a které mohu rozumět jen já sám? Jak označuji svoje pocity slovy? - Tak jak to děláme obvykle? Jsou tedy moje slova pro pocity spjata s mými přirozenými projevy pocitu? - V tom případě moje řeč nenf ,soukromá', není jen moje**. Někdo jiný by jí mohl rozumět tak jako já. - Ale co kdybych neměl žádné přirozené projevy pocitu, nýbrž jedině pocit samotný? A tu pak asociuji prostě jména s pocity a používám těchto jmen v určitém popisu. 257. "Jak by to bylo, kdyby lidé své bolesti neprojevovali (nesténali, nekřivili obličej atd.)? Potom by nebylo možno naučit něja­ ké dítě používání výrazu ,bolest zubů'." - Nu, předpokládejme, že toto dítě je génius a že by pro tento pocit samo vynalezlo nějaké jméno! - Ale pak by ovšem tímto slovem nemohlo dosáhnout toho, aby mu druzí rozuměli. - To tedy to jméno chápe, ale nikomu jeho význam není s to vysvětlit? - Co to ale vlastně znamená, že ,svoji bolest pojmenovalo'? - Jak to udělalo: pojmenovat bolest?! A ať už udělalo cokoli, co to má za účel? - Jestliže se řekne "Dal pocitu jméno", tak se zapomíná, že v řeči musí být už mnohé předem připraveno, aby pouhé pojmenování mělo smysl. A když hovoříme o tom, že někdo dává bolesti jméno, tak tím, co je tu připraveno předem, je gramatika slova "bolest"; ta ukazuje místo, na které se nové slovo vřazuje.

* Slovem "vyšetřovat" překládáme v § 254 a v § 255 výraz "behandeln", který tu slouží k jakési slovní hříčce, jež se v češtině nedá přesně vystihnout, neboť znamená zároveň "pojednávat o něčem", ale i "léčit". Proto přidáváme v § 255 slova "kterou má léčit". (Pozn. překl.) **Výrazem "soukromá řeč" překládáme "private Sprache"; pro větší zřetelnost tu přidáváme slova "není jen moje". (Pozn. překl.)

115

258. Představme si tento případ. Chci si v~st denfk o návratech jistého pocitu. K tomu účelu ho asociuji se znakem "E" a v kalendáři pak ke každému dni, kdy, mám tento pocit, napíšu tento znak. - Chci nejprve upozornit, že definici tohoto znaku nelze vyslovit. - Ale mohu ji přece podat sám jako určitý druh definice ukázáním! - Jak? Mohu na pocit ukázat? - Ne v obvyklém smyslu. Ale vyslovím nebo napíšu znak a přitom na pocit soustředím pozornost . - tak na ni jaksi ukazuji ve svém nitru. - Ale k čemu ta ceremonie? Neboť je to, jak se zdá, právě jen ceremonie! Nějaká definice slouží přece k tomu, aby se význam určitého znaku pevně stanovil. - Nu to se právě děje soustředěním pozornosti; neboť tím si vštípím spojení znaku s příslušným pocitem. - "Vštípím si je" může přece znamenat jedině: tento úkon zptlsobí, že si v budoucnosti na · toto spojení budu vzpomínat správně. Ale v našem případě přece žádné kritérium správnosti nemám. Mohlo by se tu říci: správné je, . cokoli mi jako správné bude připadat. A to znamená jedině, že tu o ,správnosti' nemůže být řeč.

zuje jenom na mne samotného. Použití tohoto slova vyžaduje tedy zdůvodnění, kterému rozumějí všichni. - A nebylo by nic platné říci: nemusí to být žádný pocit; když napíše "E", má prostě něco a víc nemůžeme říci. Ale "mít" a "něco" patří také k obecné řeči. - Takto dospěje člověk při filosofování nakonec tam, kde by mohl vydat už jen neartikulovaný zvuk. - Ale takový zvuk je výrazem jen v určité řečové hře, kterou je pak třeba popsat. 262. Bylo by možno říci: Kdo dal sám sobě soukromé vysvětlení slova, musí si nyní ve svém nitru předsevzít, že toto slovo bude používat tak a tak. A jak učiní toto předsevzetí? Mám před­ pokládat, že techniku tohoto použití vynalézá, nebo že ji už nalezl předem hotovou? určitého

263. "Mohu si

přece

(v nitru)

předsevzft,

že budu v budoucnosti

TOTO označovat jako ,bolest'." - "Ale je také jisté, že jsi si to předsevzal?

259. Jsou pravidla soukromé řeči dojmy pravidel? - Váha, na níž se dojmy váží, není dojmem váhy.

260. "lnu, jsem zkrátka přesvědčen, že toto je opět pocit E." Věříš, že jsi o tom přesvědčen!* Tak by si tedy ten, kdo vepsal znak do kalendáře, nezaznamenal · vůbec nic? - Nepokládej za něco samozřejmého, že si člověk něco zaznamenává, když vpisuje např. do kalendáře nějaké znaky. Zá- . znam má přece určitou funkci; a ono "E" nemá doposud žádnou. (Člověk může hovořit sám k sobě. - Platí o každém, kdo mluví, když není nikdo jiný přítomen, že hovoří sám k sobě?) 261. Jaký máme důvod označovat "E" jako znak pro určitý pocit? "Pocit"je totiž slovo naší obecné řeči, jejíž srozumitelnost se neome-

* V originále je tu ~lauben".

ll6

~ude

(Pozn. pfekl.)

totéž sloveso "glauben": "du glaubst es wohl zu

svůj

Jsi si jistý, že k tomu pocit?" - Zvláštní otázka. -

stačilo soustředit

264. "Jestliže jednou víš, co slovo znáš jeho veškeré použitf."

označuje,

pozornost na

rozumíš mu také,

265. Mysleme si nějakou tabulku, která existuje jedině v naší představě; třeba nějaký slovníček. Pomocí slovníčku může člověk zdůvodnit překlad slova X slovem Y. Máme však také označovat jako zdůvodnění, jestliže do této tabulky budeme nahlížet jenom ve své představě? - "lnu, to je pak právě subjektivní zdůvodnění." Ale zdůvodnění spočívá přece v tom, že člověk se odvolává na určitou nezávislou instanci. - "Mohu však přece stvrzovat jednu vzpomínku odvoláním na nějakou jinou. Nevím (např.), jestli jsem si dobu odjezdu vlaku zapamatoval správně a pro kontrolu si vyvolávám v paměti obraz příslušné stránky jízdního řádu. Nemáme tu stejný případ?" - Nikoli; neboť tento pochod musí pak skutečně vyvolat správnou vzpomínku. Kdyby se představový obraz jízdního řádu nedal sám co do své správnosti ověřit, jak by mohl potvrdit

117

správnost první vzpomínky? (Jako kdyby člověk koupil několik · exemplářů dnešních ranních novin, aby se ujistil, že noviny píšou pravdu.) N ahlížet do tabulky v představě je zrovna tak málo nahlížením : do tabulky, jako by byla představa výsledku nějakého představova- . ného pokusu výsledkem pokusu.

266. Mohu se podívat na hodiny, abych viděl, kolik je hodin. Ale mohu hledět na nějaký ciferník také proto, abych uhadoval, kolik hodin je; nebo mohu k tomuto účelu posouvat ručičky, až mi poloha připadá správná. Obraz hodin může takto sloužit k určení času více než jedním způsobem. (Dívat se na hodiny v představě.) ·

267. Předpokládejme, že bych chtěl statiku mostu, který stavím ve své představivosti, prověřit tím, že nejprve v představě provádím zkoušky odoln011ti s materiálem mostu. To by byla přirozeně před­ stava o tom, čemu se říká prověření statiky mostu. Ale označili bychom to také jako ověření představy určitého statistického uspo-

by bylo možno označit zvuky, kterým nikdo druhý nerozumí, ale kterým se já ,zdám rozumět'.

270. Mysleme si nyní nějaké použití mých deníkových záznamů znaku "E". Udělám tuto zkušenost: Kdykoli mám určitý pocit, ukáže mi manometr, že můj krevní tlak stoupá. Takto budu schopen konstatovat stoupání svého krevního tlaku bez pomoci přístro­ je. Toto je užitečný výsledek. A tady se pak zdá zcela lhostejné, jestli jsem pocit rozpoznal správně, nebo ne. Budeme-li předpo­ kládat, že se při jeho identifikaci ustavičně mýlím, tak to na věci nic nemění. A z toho je už vidět, že předpoklad tohoto omylu byl jen zdáním.(Jako kdybychom otáčeli nějakým knoflíkem, který vypadal, jako kdyby s ním bylo možno u stroje něco nařídit, ale byla to pouhá ozdoba, která nebyla s mechanismem nijak spojená.) A jaký důvod tu máme, abychom "E" označovali jako pojmenování pocitu? Snad způsob, jakým je tento znak používán v této řečové hře. - A proč "určitý pocit", tedy pokaždé stejný? lnu, předpokládáme přece, že jsme pokaždé napsali "E".

řádání?

268. Proč nemůže moje pravá ruka levé ruce darovat peníze? Moje pravice je může vložit do mé levice. Moje pravice může • napsat darovací listinu a moje levice potvrzení o přijetí. - Ale další praktické následky by nebyly následky nějakého darování. Když levice vzala od pravice peníze atd., zeptáme se: "No a co dále?" A tutéž otázku by bylo možno položit, kdyby si někdo podal soukromé vysvětlení nějakého slova; myslím tím, kdyby k sobě pronesl určité slovo a přitom by zaměřil svoji pozornost na určitý pocit.

269. Připomeňme si, že pro to, že někdo určité slovo nechápe, existují jistá kritéria v jeho chování: že mu toto slovo nic neříká, neví, co s ním. A kritéria pro to, že se ,domnívá, že slovu rozumí', že s ním spojuje určitý význam, ale nikoli správný význam. A koneč­ ně kritéria pro to, že slovu rozumí správně. V druhém případě by bylo možno hovořit o subjektivním chápání. A jako ,soukromou řeč' 118

271. "Mysli si člověka, který by nebyl s to podržet v paměti, co slovo ,bolest' znamená - a který tak tudíž označuje pokaždé něco jiného - , ale toto slovo by používal přesto v souladu s obvyklými známkami a předpoklady bolesti!" - tudíž používá je tak jako my všichni. Tady bych chtěl říci: ke stroji nepatří kolečko, kterým lze otočit, aniž se něco jiného pohne spolu s ním.

272. Podstatné na soukromém prožitku není vlastně to, že každý má svůj vlastní exemplář, nýbrž že žádný neví, jestli druhý má také toto, nebo něco jiného. Bylo by tedy možno předpokládat - i když by to byl předpoklad neověřitelný -, že část lidstva má jeden pocit červeně a druhá část jiný pocit.

273. Jak je tomu nyní se slovem "červený" - mám říci, že toto slovo označuje něco, ,co máme před sebou všichni', a že každý by měl vlastně kromě tohoto slova mít ještě jedno k označování svého 119

Nebo je tomu snad spíše takto: slovo "červený" označuje něco, je nám společně známo, a pro každého kromě toho něco, co zná jen on sám? (Anebo lépe snad: co se vztahuje na něco známého jen jemu.)

jako když se na nějakou barvu ,nemohu dosyta vynadívat'. Proto je snazší navodit tento prožitek, jestliže člověk hledí na nějakou svítivou barvu nebo na nějakou barevnou kombinaci, která mu utkví v mysli.

274. K pochopení funkce slova "červený" nám pochopitelně nijak že se toto slovo na něco soukromého "vzta· huje", místo že je označuje; ale pro určitý prožitek při filc1solfov:ánf je to výraz psychologicky výstižnější. Je to, jako kdybych při šení tohoto slova vrhal postranní pohled na onen vlastní pocit, jako kdybych si říkal: však já vím, co tím míním.

278. "Vím, jak se zelená barva jeví mně" - nu, to má smysl! - Zajisté; jaké použití si pro tuto větu představuješ?

275. Podívej se na modř oblohy a řekni sám k sobě "Jak je ta obloha!" - Jestliže to uděláš spontánně - ne s úmysly - , tak ti vůbec nepřijde na mysl, že by tento barevný patřil jen tobě. A nijak neváháš adresovat toto zvolání nělk:OJrnU druhému. A jestliže při těchto slovech na něco ukazuješ, tak je obloha. Tím chci říci: Nemáš onen pocit ukazování na něco v samém, který často ,pojmenování pocitu' provází, když se uv~•7ulil'l o ,soukromé řeči'. Také si nemyslfš, že bys měl vlastně na ukázat nikoli rukou, ale zaměřením pozornosti. (Uvaž, co to zn
namaluje obraz, aby ukázal, jak si třeba představuje scénu na divadle. A nyní řeknu: "Tento obraz má dvojí funkci; sděluje něco druhým, tak jak právě obrazy a slova něco sdělují - ale pro sdělujícího je to také ještě zobrazení (nebo sděle­ ní?) jiného druhu: pro něho je to obraz jeho představy, jak jím to pro nikoho druhého být nemůže. Jeho soukromý vjem tohoto obrázku mu říká, co si představoval; a to v takovém smyslu, v jakém to tento obrázek druhým říkat nemůže." - A jakým právem hovořím v tomto druhém případě o zobrazení nebo sdělování, jestliže tato slova byla v prvním případě správně použita?

276. "Ale cožpak nemíníme alespoň něco zcela určitého, pohlédneme na nějakou barvu a ten barevný vjem uvlllm:;uulcu•c Je to přece vyloženě tak, jako kdybychom barevný vjem z vta.enc~no předmětu odloupávali jako jakousi slupičku. (Tohle by v nás vzbudit podezření.)

281. "Ale neznamená to, co říkáš, že vlastně neexistuje např. žádná bolest bez chování charakteristického pro bolest?" - Znamená to: jedině o žijícím člověku a o tom, co je mu podobné (co se podobně chová), lze říci, že má pocity; že vidí; že je slepý; že slyší; že je hluchý; že je při vědomí nebo v bezvědomí.

277. Ale jak je vůbec možné, že je někdo v pokušení věřit, slovem míní jednou všem známou barvu, - a jednou ,vizuální vjem', který mám já v této chvíli? Jak tu může exislu>va• i jen pokušení k tomu? - Neobracím v těchto případech na stejný druh pozornosti. Jestliže mfnfm (jak se mi chce říci) barevný vjem, který je vlastní mně, tak se do té barvy nořím -

282. "Ale v pohádce může přece i hrnek vidět a slyšet!" (Zajisté; ale může také mluvit.) "Jenomže pohádka jedině vymýšlí něco, co fakticky není; neříká přece něco, co je beze smyslu." - Tak jednoduché to nenf. Je to nepravdivé, nebo je to beze smyslu, jestliže se o nějakém hrnku řekne, že mluví? Máme jasnou představu o tom, za iakých okol-

vlastního pocitu

červeně?

nepomůže, řekneme-li,

určitým

120

přece

279. Mysli si někoho, kdo by řekl: "Vím přece, jak jsem vysoký!" a jako znamení toho by si položil ruku na temeno hlavy!

280.

Někdo

určitou

121

ností bychom o nějakém hrnku řekli, že mluví? (Ani básnický výtvor není bezesmyslný tfm způsobem jako třeba

.t.vaua•.u

nějakého dítěte.)

Ano, říkáme i o neživých věcech, že mají bolesti: např. při s panenkami. Ale toto užití pojmu bolest je druhotné. ~>ř.,.rt.,ir<>u-rnA· si jen případ, že by lidé říkali jedině o neživých věcech, že bolesti; že by litovali jedině panenky! (Když si děti hrají na nici, souvisí jejich hra s jejich znalostí železnice. Děti ""'Jl""'""''-': národa, který železnici nezná, by však mohly tuto hru převzít jiných a hrát ji, aniž by věděly, že se tím něco napodobuje. Bylo možno říci, že tato hra pro ně nemá stejný smysl jako pro nás.) 283. Odkud se v nás bere i jen myšlenka, že určité bytosti, mohou něco cítit? Přivedla mě na to moje výchova tím snad, že obracela na pocity ve mě, a nyní přenáším tuto představu na mimo mne? Rozpoznávám, že je tady (ve mně) něco, co označovat jako "bolesti", aniž bych se dostal do rozporu se územ druhých? - Na kameny a rostliny atd. svoji představu náším. Nemohl bych si myslet, že mám strašné bolesti a že během jejich trvání se ze mne stává kámen? Ba jak vůbec vím, když zavřu oči, jestli se ze mne kámen nestal? - A jestliže se toto stalo, v jaké míře bude platit, že tento kámen má bolest? V jaké míře to bude možno o kameni říci? Ba proč tu má vůbec bolest mít něj nositele?! A může se o tomto kameni říci, že má určitou duši a ta že má bolesti? Co má nějaká duše, co mají bolesti co dělat s kamenem? Jedině o tom, co se chová jako člověk, lze říci, že to má bolesti. Musí se to totiž říci o nějakém těle, nebo chceš-li, o duši, má nějaké tělo. A jak může tělo duši mít?

uchytit, zatímco předtím narážela všude, aby se tak řeklo, na hladkou plochu.

A tak nám i mrtvola připadá zcela nepřístupná bolesti. - Náš postoj k žijícímu není týž jako postoj k mrtvému. Veškeré naše reakce jsou tu odlišné. - Jestliže někdo řekne: "To nemůže být prostě jen v tom, že to, co žije, se tak a tak pohybuje, a mrtvé nikoli" - tak bych ho chtěl upozornit, že právě tady máme před sebou případ přechodu ,kvantity v kvalitu'. 285. Pomysli na rozpoznávání výrazu obličeje. Nebo na popis výrazu obličeje - popis, který nespočívá v tom, že by se udávaly obličejové míry! Pomysli také na to, jak je možno obličej nějakého člověka napodobit, aniž se přitom vlastní obličej vidí v zrcadle.

předměty

284. Podívej se na

nějaký

kámen a mysli si, že má pocity! -

Člověk si řekne: Jak se mohlo vůbec i jen připadnout na myšlenku připisovat pocit nějaké věci?

Mohl by se zrovna tak dobře připisovat - A teď se podívej na zmítající se mouchu, a tady tato nesnáz hned zmizí a zdá se, že zde se bolest může

třeba nějakému číslu!

122

286. Ale není absurdní říci o nějakém těle, že má bolesti? A proč v tom cítíme něco absurdního? V jaké míře je pravda, že bolesti necítí moje ruka, nýbrž já ve své ruce? Co je to vlastně za spornou otázku: Je tím, co cftf bolesti, tělo? - Jak má být rozhodnuta? Jak se projevuje to, že to nen{ tělo? Inu, asi takto: Jestliže někdo má bolesti v ruce, tak to neříká ruka (ledaže to píše), a útěšná slova se neříkají ruce, nýbrž trpícímu; hledíme mu do očí. 287. Jak to, že jsem naplněn soucitem k tomuto člověku? Jak se ukazuje, jaký objekt tento soucit má? (Soucit, dá se říci, je určitá forma přesvědčení, že druhý má bolesti.) 288. Zkamením a moje bolesti trvají dál. - A co kdybych se nyní mýlil a nebyly to už bolesti! - Ale tady se přece mýlit nemůžu; to přece nedává žádný smysl, pochybovat, jestli mám bolesti! - Tj. kdyby někdo řekl "Nevím: je to, co mám, bolest, nebo je to něco jiného?", tak bychom si asi pomysleli, že neví, co české slovo "bolest" znamená, a začali bychom mu to vysvětlovat. - Jak? Možná posuňky, tím, že bychom ho píchli jehlou a řekli "Vidíš, tohleto je bolest." Mohl by tomuto vysvětlení, tak jako při každém jiném 123

vysvětlení nějakého

slova, porozumět správně, chybně, nebo vůbec ne. A jak mu rozumí, to ukáže při používání slova, tak jak se to · děje i v jiných případech. Jestliže by nyní např. řekl: "1 ano, vím, čemu se říká ,bolest', ale jestli tohle, co teď tady mám, jsou bolesti, to nevím" - tak bychom jen potřásli hlavou a museli bychom jeho slova pokládat za podiv- · nou reakci, s kterou si nevíme co počít. (Bylo by to, asi jako kdybychom někoho slyšeli vážně říci: "Vzpomínám si zřetelně, že jsem nějakou dobu před svým narozením věřil, .... ") Onen výraz pochybnosti nepatří k dané řečové hře; ale jestliže · je vyloučen výraz pocitu, příslušné lidské chování, pak se zdá, že pochybovat zase smím. Fakt, že jsem tu v pokušení říci, že ten pocit může být pokládán za něco jiného, než čím je, vyplývá z tohoto: Jestliže si odmyslíme spolu s výrazem pocitu i normální řečovou hru, pak potřebuji pro tento pocit nějaké kritérium identity; a potom by tu existovala i možnost omylu. 289. "Když říkám zdůvodnění pro mne

,Mám bolesti', má to v každém

případě

své

sama." - Co to znamená? Znamená to snad:

"Kdyby někdo druhý mohl vědět, co označuji jako ,bolesti', přiznal by, že toto slovo používám správně"? Používat nějaké slovo bez zdůvodnění neznamená používat je neprávem. 290. Svůj pocit neidentifikuji ovšem pomocí nějakých kritérií, nýbrž používám stejný výraz. Ale tím řečová hra nekončí; tfm začíná.

Ale nezačíná už samotným tím pocitem - který popisuji? Slovo "popisovat" nás tu možná uvádí v omyl. Říkám "Popisuji svůj · duševní stav" a "Popisuji svůj pokoj". Je třeba vybavit si v paměti • rozdílnost příslušných řečových her. 291. To, čemu říkáme "popisy", jsou nástroje pro speciální způsoby použití. Pomysli přitom na nákres nějakého stroje, na · zobrazený průřez, na nárys s příslušnými mírami, jak ho má před sebou mechanik. Jestliže člověk myslí na popis jako na slovní obraz 124

skutečnosti,

tak to má v sobě cosi zavádějícího: myslí třeba jenom na obrazy, tak jak visívají na stěnách bytů, obrazy, které zdánlivě prostě jen vypodobňují, jak nějaká věc vypadá, jaká je. (Tyto obrazy jsou jakoby zproštěné jakékoli funkce*.) 292. Nevěř napořád, že svá slova odečítáš z faktických daností; že tato fakta zobrazuješ podle pravidel slovy! Neboť při použití pravidla v jednotlivém zvláštním případě by ses přece musel obejít bez jakéhokoli vedení. 293. Jestliže sám o sobě říkám, že vím jen z vlastního případu, co slovo "bolest" znamená, - nemusím tohle říci i o druhých? A jakpak mohu tento jediný případ tak nezodpovědným způsobem zobecňovat?

Inu, každý mi o sobě řekne, že ví jedině o sobě samém, co jsou bolesti! - Dejme tomu, že by každý měl krabičku, v které by bylo něco, co označujeme jako "brouka". Nikdo nemůže nikdy nahlédnout do krabičky druhého; a každý říká, že ví jedině z pohledu na svého brouka, co brouk je. - Tu by se pak mohlo zajisté stát, že by každý měl ve své krabičce něco jiného. Ba bylo by možno si před­ stavit, že se nějaká taková věc ustavičně proměňuje. - Ale co kdyby nyní u těchto lidí slovo "brouk" mělo přece jen nějaký způ­ sob použití? - Pak by tedy toto použití nespočívalo v označení věci. Tamta věc v krabičce k řečové hře vůbec nepatří; dokonce ani ne jako jakési něco: neboť krabička by mohla být také prázdná. Ne, touto věcí v krabičce je možno všechno ,vykrátiť; ať je čímkoli, odpadne. To znamená: Jestliže se gramatika výrazu pro pocit konstruuje podle vzoru ,předmět a označení', pak předmět vypadne z úvahy jako irelevantní. 294. Jestliže řekneš, že onen člověk vidí před sebou určitý soukromý obraz, který popisuje, tak jsi pořád ještě udělal jistý před-

*

V originále "sind gleichsam miissig". (Pozn. překl.)

125

poklad o tom, co má před sebou. A to můžeš blíže popsat nebo to . popisuješ. Jestliže přiznáš, že nemáš vůbec žádné tušení, jakého druhu by mohlo být to, co má před sebou - co tě pak pořád ještě svádí k tomu, abys řekl, že před sebou něco má? Není to, jako kdybych o někom řekl: "Něco má! Ale jestli jsou to peníze, nebo dluhy, nebo prázdná pokladna, to nevím"? 295. A co to má být vlastně za větu: "Vím jedině z vlastního: Zkušenostní věta? Ne. - Gramatická? Myslím si tedy: že každý o sobě samém říká, že vf jedině z vlastní bolesti, co bolest je. - Ne že to lidé skutečně říkají, nebo i jen jsou připraveni to říci. Ale jestliže by to nyní každý říkal - mohl by ~o být nějaký druh zvolání. A i jestliže je jako sdělení nic neříkajícf, Je to přece určitý obraz; a proč bychom měli chtít nevyvolávat . v duši takovýto obraz? Mysli si místo slov namalovaný alegorický obraz. Ano, jestliže při filosofování nahlížíme do sebe, podaří se nám dost často uvidět právě nějaký takový obraz. Je to doslova obrazné znázornění naší gramatiky. Ne fakta; nýbrž jakoby ilustrované , řečové obraty. případu .... "?

296. "No ale je tu přece jakési něco, kterým je mé zvolání vyjadbolest provázeno! A kvůli němuž je pronáším. A toto něco je tím, co je důležité - a hrozné." - Komu jen toto sdělujeme? A při jaké příležitosti? . řující

297. Samozřejmě, když se v hrnci vaří voda, tak z hrnce stoupá pára a také z obrazu tohoto hrnce stoupá obraz páry. Ale co kdyby někdo chtěl říci, že v obrazu hrnce se musí také něco vařit? 298. To, že bychom tak rádi řekli "Důležité je tohle" - přičemž bychom sami pro sebe ukázali na svůj pocit -, ukazuje už, jak velice máme sklon říci něco, co žádným sdělením nenf.

126

299. To, že se nemůžeme vyhnout - když se oddáváme filosofickým myšlenkám - tomu, abychom to a .~o říkali, a že k. t~mu, abychom to říkali, neodolatelně tíhneme, niJak neznamená, ze JSme nuceni k určitému předpokladu, nebo že určitý stav věcí bezprostředně nahlížíme nebo o něm víme. 300. K řečové hře se slovy "má bolesti" patří - chtělo by se říci - nejen obraz chování, ale také obraz bolesti: Nebo: .nejenom paradigma chování, nýbrž také paradigma bolesti. - Ř!.~I:. "Obraz bolesti vstupuje do řečové hry spolu se slovem ,bolest Je nedorozuměním. Představa bolesti není žádný obraz, a tato představa také není něčím, co bychom označili jako obraz, v řečové hře nahraditelná. - Představa bolesti zajisté v určitém smyslu do řečové hry vstupuje; jenomže ne jako obraz. 301. Představa není obrazem, ale obraz jí může odpovídat. 302. Jestliže bolest druhého si člověk musí představit podle vzoru bolesti vlastní, tak to není nic tak snadného: protože si mám pod~e bolestí, které cftím, představit bolesti, které necítím. N~má~ totiž v představě přejít prostě jen od jednoho místa bolesti k jtnému. Jako od bolestí v ruce k bolestem v rameni. Neboť si nemám představit, že na nějakém místě jeho těla pociťuji já bolest. (Což by bylo možné.) . . Chování při bolesti může poukazovat na něJaké bolestivé místo - ale trpící osoba je ta, která bolest dává najevo. 303. "Že druhý má bolesti, můžu jedině věřit, ale jestliže je mám já, v{m to." - No ano; člověk se může ~?zhodno~t, že místo "Má bolesti" bude říkat "Věřím, že má bolesti . Ale to Je všechno. - C:o tu vypadá jako vysvětlení nebo výpověď o duševnfc~. pochodech, Je po pravdě jen záměna jednoho řečového o~ratu jtným, který se nám zdá přiléhavějším, pokud právě filosofuJeme. Zkus jednou - v nějakém skutečném případě - pochybovat o úzkosti, o bolesti druhého. 127

304. "Ale uznáš přece, že je rozdíl mezi chováním vyjadřujícím bolest, když tu bolesti jsou, a týmž chováním bez jejich existence." - Jestli uznám? jaký rozdíl by mohl být větší! - "A přesto dospíváš pořád znovu k výsledku, že pocit sám je jakési nic." - To ne.. Není to žádné něco, ale není to ani nějaké nic! Oním výsledkem bylo jedině, že by nějaké nic prokazovalo tytéž služby jako něco, o kterém se nedá nic říci. Zavrhli jsme jen gramatiku, která se nám tu vnucuje. Paradox zmizí jedině tehdy, jestliže se radikálně odpoutáme od představy, že řeč funguje vždy jedním a týmž způsobem, že slouží vždy témuž účelu: přenášet myšlenky - ať ·už jsou to myšlenky o domech, o bolestech, o dobru a zlu, nebo o čemkoli jiném. že např. při vzpomínání je tu pochod." - Proč to vlastně dělá dojem, jako kdybychom chtěli něco popírat? Když člověk řekne "Je tu přitom přece určitý vnitřní pochod" - tak chce pokračovat: "Vždyť to vidíš." A slovem "vzpomínat si" je míněn přece právě tento vnitřní pochod. - Dojem, jako bychom chtěli něco popírat, pochází z toho, že se obracíme proti obrazu ,vnitřní pochoď. Co popíráme, je, že by nám obraz vnitřního pochodu dával správnou představu o použí- . vání slova "vzpomínat si". Ba tvrdíme, že tento obraz se svými rozvětveními nám brání vidět způsob použití tohoto slova tak, jaký je. 305. "Ale

nemůžeš přece popřít,

určitý vnitřní

306. Proč bych měl popírat, že tu je určitý duševní pochod?! Jenomže výraz "Nyní ve mně proběhl duševní pochod vzpomínky na ...." neznamená nic jiného než: "Vzpomněl jsem si teď na ...." . Popírat duševní pochod by znamenalo popírat vzpomínání; popírat, · že si vůbec někdo někdy na něco vzpomíná. 307. "Nejsi přece jenom zamaskovaný behaviorista? Což přece v podstatě, že kromě lidského chování je všechno fikce?" - Mluvím-li o fikci, pak o fikci gramatické.

308. Jak jenom vzniká onen filosofický problém duševních pochoa stavů, a behaviorismu? - První krok je zcela nenápadný. Hovoříme o pochodech a stavech, a jejich povaha pro nás zůstává něčím nerozhodnutým! Budeme o ní možná jednou vědět víc myslíme si. Ale právě tím jsme se ustanovili na určitém způsobu uvažování. Neboť máme zcela určitý pojem o tom, co znamená: poznat blíže určitý pochod. (Rozhodující krok onoho kouzelnického triku je učiněn, a právě ten se nám zdál nevinný.) - A nynf se ono přirovnání, které nám mělo naše myšlenky učinit pochopitelnými, rozpadá. Musíme tedy onen doposud nepochopený proces v ještě neprozkoumaném médiu popřít. A tak se zdá, že jsme popřeli duševní pochody. A přitom je přirozeně popírat nechceme! dů

309. Co je tvým cílem ve filosofii? - Ukázat mouše narážející na sklo cestu ven. 310. Říkám někomu, že mám bolesti. Jeho postoj vůči mně bude pak postojem víry, nevfry, nedůvěry atd. Předpokládejme, že řekne: "To nebude tak zlé." - Není to důkaz toho, že věří v něco, co je za projevem bolesti? - Jeho postoj je důkazem jeho postoje. Mysli si, že je přirozenými zvuky a posuňky nahrazena nejen věta "Mám bolesti", ale i odpověď "To nebude tak zlé"!

311. "Jaký rozdíl by mohl být větší!" - V případě bolestí věřím, že tento rozdíl mohu soukromě předvést sám sobě. Rozdíl mezi ulomeným a neulomeným zubem mohu však předvést každému. Ale k soukromému předvedení si bolesti vůbec vyvolávat nepotře­ buješ, nýbrž stačf, když si je představíš - např. když trochu zkřivíš obličej. A vfš, že to, co si takto předvádíš, jsou skutečně bolesti, a ne např. určitý výraz obličeje? Jak vfš také, co si máš předvést, dříve než si to předvedeš? Toto soukromé předvedení je iluze.

neříkáš

312. Ale nejsou případy zubu a bolestí přece jen zase i podobné? vnímání výrazu obličeje, jak k němu dochází u jednoho

Neboť

128

129

člověka, odpovídá u druhého vnímání bolesti. Sám sobě mohu vnímání obličeje předvést zrovna tak málo, nebo zrovna tak dobře, jako vnímání bolesti. Mysleme si tento případ: Na povrchu věcí tvořících naše okolí (na kamenech, rostlinách atd. atd.) by byly skvrny a pásma, které by v naší kůži při doteku vyvolávaly bolest. (Třeba následkem chemické povahy těchto ploch. To však tu nepotřebujeme vědět.) Tak jako dnes mluvíme o červeně skvrnitém listu určité rostliny, mluvili bychom pak o listu s bolestivými skvrnami. Myslím si, že vnímání těchto skvrn a jejich tvaru by pro nás bylo užitečné, že bychom z něho mohli vyvozovat závěry týkající se důležitých vlastností věcí.

posledního tahu "dát mat".)

nějaké

šachové partie vysoudit, co znamená slovo

317. Matoucí paralela: výkřik jako výraz bolesti - věta jako výraz myšlenky! Jako kdyby bylo účelem věty dát někomu vědět, jak nám je: jenomže ne v žaludku, nýbrž aby se tak řeklo, v našem myšlenkovém ústrojí. 318. Jestliže myslícím způsobem mluvíme, nebo i píšeme - chci tak, jak to obvykle děláme, - tak obecně neřekneme, že bychom mysleli rychleji, než mluvíme; nýbrž myšlenka se tu objevuje neod/oučena od výrazu. Na druhé straně se však mluví o rychlosti myšlenky; o tom, jak nám nějaká myšlenka bleskově proběhne hlavou, jak se nám problémy naráz ujasní atd. Tady je nasnadě položit si otázku: Děje se při bleskovém myšlení totéž jako při mluvení, pokud ne ní bezmyšlenkovité, - jenom způsobem svrchovaně zrychleným? Takže je to, jako kdyby v prvním případě fungování hodinového mechanismu proběhlo naráz, v druhém případě však krok za krokem, brzděno slovy. říci

313. Mohu předvést bolesti, tak jako předvádím červeň, a jako rovnost a křivost a strom a kámen. - To právě označujeme slovem "předvést"*. předvádím

314. Svědčí to o základním omylu v chápání, jestliže mám sklon pozorovat svůj přítomný stav bolesti hlavy, abych si ujasnil filosofický problém pocitu.

315. Mohl by slovo "bolest" chápat ten, kdo bolest nikdy nepocítil? - Má mě o tom, jestli tomu tak je, nebo ne, poučit zkuše- · nost? - A jestliže říkáme "Člověk si bolesti nemůže představit, ledaže je už někdy cítil" - odkud to víme? Jak se dá rozhodnout, jestli to je pravda? 316. Abychom si ujasnili význam slova "myslet", přihlížejme při myšlení sobě samým: To, co tu pozorujeme, bude tím, co slovo znamená! - Ale takto se právě tohoto pojmu nepoužívá. (Podobné by bylo, kdybych chtěl bez znalosti šachů přesným pozorováním

*

319. Vidět nějakou myšlenku bleskově vcelku před sebou nebo ji tak pochopit mohu v témž smyslu, jako ji mohu několika málo slovy nebo rysy zaznamenat. Co dělá z tohoto záznamu shrnutí této myšlenky? 320. Blesková myšlenka může být k vyslovené myšlence v témž vztahu jako algebraická formule k sledu čísel, který z ní rozvinu. Jestliže je mi dána např. určitá algebraická formule, tak jsem si JISTÝ, že budu s to vypočítat její hodnoty pro argumenty 1, 2, 3 až 10. O této jistotě se řekne, že je ,dobře zdůvodněná', neboť jsem se učil s takovými funkcemi počítat atd. V jiných případech zdůvod­ něná nebude, - ale bude nicméně úspěchem ospravedlněna.

V originále "vorfiihren". (Pozn. překl.)

130

131

321. "Co se děje, když člověk náhle pochopí?" - Otázka je špatně položena. Jestliže jde o význam výrazu "náhle pochopit", tak odpovědí není poukaz na nějaký pochod, který těmito slovy označujeme. - Otázka by mohla znamenat: Jaké jsou příznaky toho, že někdo náhle pochopí; jaké jsou charakteristické psychické průvodní jevy náhlého pochopení? · (Neexistuje žádný důvod předpokládat, že člověk cftí např. výrazové pohyby svého obličeje nebo změny dýchání charakteristické pro určité hnutí mysli. I když je začne cítit, jakmile na ně zaměří svoji pozornost.) ((Držení těla.)) 322. To, že tímto popisem není dána odpověď na otázku po . významu daného výrazu, svádí pak k závěru, že chápání je právě určitý specifický, nedefinovatelný prožitek. Zapomíná se však, že tím, co nás musí zajímat, je otázka: Jak srovnáváme na- . vzájem tyto prožitky; co stanovíme jako kritérium totožnosti této události. 323. "Teď vím, jak dál!" je zvolání; odpovídá nějakému přírod- · nímu zvuku, radostnému trhnutí sebou. Z mého pocitu přirozeně neplyne, že neuváznu, jakmile se pokusím pokračovat. - Existují tu případy, v nichž řeknu: "Když jsem říkal, že vím, jak dál, tak tomu tehdy tak bylo." To člověk řekne např., když došlo k nějakému nepředvídanému vyrušení. Ale tím nepředvídaným by nesmělo být , prostě jen to, že jsem uvázl. Bylo by také myslitelné, že by někdo zakoušel vždycky znovu jakési zdánlivé osvícení, - že by zvolal "Teď to mám!" a pak by to nikdy nemohl ospravedlnit skutkem. - Mohlo by mu připadat, jako kdyby význam obrazu, který mu vytanul, hned zase zapomínal. 324. Bylo by správné říci, že tu jde o indukci, a že jsem si zrovna tak jistý, že budu s to v řadě pokračovat, jako jsem si jistý, že tato kniha spadne na zem, jestliže ji upustím? A že kdybych ná~le bez . zjevné příčiny při rozvfjení řady uvázl, nebyl bych překvapeněJŠÍ, než kdyby kniha, místo aby spadla na zem, zůstala viset ve vzduchu? Na to chci odpovědět, že také k této jistotě nepotřebujeme právě 132

žádné důvody. Co by mohlo jistotu víc ospravedlňovat než výsledek?

325. "Jistota, že budu s to pokračovat poté, co jsem měl tento prožitek - např. poté co jsem viděl tuto formuli - se zakládá prostě na indukci." Co to znamená? - "Jistota, že mě oheň spálí, se zakládá na indukci." Znamená tohle, že sám v sobě činím závěr "0 plamen jsem se vždycky popálil, a tedy se to stane i nyní"? Nebo je dřívější zkušenost příčinou mé jistoty, nikoli jejím důvo­ dem? Je dřívější zkušenost příčinou jistoty? - to záleží na systému hypotéz, přírodních zákonů, v kterém jev jistoty nazíráme. Je toto spoléhání zdůvodněné? - To, co lidé uznávají jako zdů­ vodnění, - ukazuje, jak myslí a žijí.

326. Očekáváme toto, a tímto jsme má svůj konec.

překvapeni;

ale

řetěz důvodů

327. "Může člověk myslet, aniž by mluvil?" - A co je myšlení? - No cožpak nikdy nemyslíš? Nemůžeš sám sebe pozorovat a vidět, co se tu děje? To by přece mělo být jednoduché. Nemusíš na to přece čekat jako na nějakou astronomickou událost a činit pak narychlo své pozorování.

328. Nuže, co se ještě označuje slovem "myslet"? Pro co jsme se toto slovo používat? - Jestliže řeknu, že jsem myslel musím mít vždycky pravdu? - Jaký druh omylu tu existuje? Jestlipak existují okolnosti, za kterých by si člověk položil otázku: "Bylo to, co jsem tu dělal, skutečně myšlení? Nemýlím se?" Když někdo během nějakého myšlenkového pochodu provádí určité měření: přerušilo se jeho myšlení, jestliže při měření k sobě nemluví? naučili

329. Jestliže při řeči myslím, tak se mi nevynořují vedle jazykového výrazu ještě také ,významy'; nýbrž nositelem myšlení je řeč sama. 133

330. Je myšlení určitý druh mluvení? Člověku by se chtělo říci, že je tím, co odlišuje myslící mluvení od mluvení bezmyšlenkovitého. - A tu se pak zdá být jakýmsi doprovodem mluvení. Pochodem, který může třeba provázet i něco jiného, nebo probíhat samostatně. Vyslov slova: "To pero je nejspíš tupé. No, jde to s ním." Vyslov je jednou tak, že je myslíš; po druhé bezmyšlenkovitě; potom mysli jen myšlenku samu, bez oněch slov. - Nuže, mohl bych v průběhu určitého jednání špičku svého pera zkoušet, ušklíbnout se, - a pak s gestem rezignace psát dál. - Mohl bych také, když jsem zaměst­ nán nějakým měřením, jednat tak, že ten, kdo mi přihlíží, by řekl, že jsem - beze slov - myslel toto: Jestliže jsou dvě veličiny rovné nějaké třetí, tak jsou navzájem stejné. - Ale to, co tady předsta­ vuje myšlení, není pochod, který musí doprovázet slova, pokud nemají být vyslovena bezmyšlenkovitě. 331. Představ si lidi, kteří by mohli myslet jedině nahlas! (Tak jako existují lidé, kteří jsou s to číst jen nahlas.) 332. Slovem "myslet" označujeme zajisté někdy to, že věta je doprovázena určitým duševním pochodem, ale slovem "myšlenka" neoznačujeme onen průvodní pochod. - Vyslov nějakou větu a mysli ji; vyslov ji s pochopením! - A nyní ji nevyslovuj, a dělej jenom to, čím jsi ji předtím při tom chápavém vyslovení doprovázel! - (Zazpívej tuto píseň s výrazem! A teď ji nezpívej, ale opakuj onen výraz! - A i tady by bylo možno něco opakovat; např. pohyby těla, pomalejší a rychlejší dýchání atd.) 333. "To může říci jen někdo, kdo je o tom přesvědčen." - Jak mu přesvědčení pomáhá, když to říká? - Je tu přítomno vedle pronášeného výrazu? (Nebo je tímto výrazem překryto, tak jako slabší tón tónem silnějším, takže je to, jako by nemohlo už být slyšeno, jestliže je vyjádřeno nahlas?) Co kdyby někdo řekl: "Aby člověk mohl nějakou melodii zpívat zpaměti, musí ji v duchu slyšet a zpívat ji podle toho"?

134

334. "Chtěl jsi tedy vlastně říci ...." - Tímto slovním obratem vedeme někoho od jedné vyjadřovací formy k druhé. Člověk je v pokušení použít obrazu: to, co vlastně ,chtěl říci', co ,mínil', bylo v jeho duchu přítomno, ještě než jsme to vyslovili. To, co nás má k tomu, abychom od určitého vyjádření upustili a místo něj přijali jiné, může být rozmanitého druhu. Abychom to pochopili, je užitečné všimnout si onoho vztahu, v jakém jsou řešení matematických problémů k podnětu a původu položené otázky. Pojem ,rozdělení úhlu na třetiny pomocí pravítka a kružítka', když člověk takové rozdělení hledá, a na druhé straně, když je dokázáno, že neexistuje. 335. Co se děje, když se snažíme - třeba při psaní dopisu najít pro své myšlenky správný výraz? - Tento způsob vyjádření přirovnává zmíněný pochod k pochodu překládání nebo popisování: Myšlenky jsou tu (nejspíš už předtím), a my pro ně hledáme už jen výraz. Tento obraz se pro různé případy hodí více nebo méně. Ale co všechno se tu nemůže dít! - Podávám se určité náladě, a výraz se dostavl. Nebo: mám před sebou v duchu určitý obraz, který se snažím popsat. Nebo: napadl mě určitý anglický výraz, a chci se upamatovat na odpovídající německý. Nebo: udělám určité gesto a ptám se sebe sama: "Jaká slova odpovídají tomuhle gestu?" Atd. Kdyby mi nyní někdo položil otázku "Měl jsi tu myšlenku před­ tím, než jsi měl ten výraz?" - co by se tu muselo odpovědět? A co na otázku: "V čem spočívala ta myšlenka, tak jak tu byla před oním výrazem?" 336. Máme tu před sebou podobný případ, jako když si někdo že nějaká věta s oním zvláštním slovosledem, jaký má němčina nebo latina, nemůže prostě být myšlena tak, jak je dána.* Že člověk ji musí nejprve myslet, a teprve pak seřadí slova do onoho zvláštního slovosledu. (Jeden francouzský politik kdysi napředstavuje,

• Ona slovosledná zvl~tnost, kterou má němčina společnou s latinou, je to, že se tu sloveso klade na konec věty. (Pozn. pfekl.)

135

psal, že charakteristickou vlastností francouzštiny je to, že v ní slova .· následují v takovém pořádku, v jakém je člověk myslí.) 337. Nebyla celková forma věty obsažena v mém úmyslu např. už . tehdy, když jsem ji začínal vyslovovat? Byla tedy přece jen v mé mysli, ještě než jsem ji vyslovil! - Jestliže byla v mé mysli, pak lze '· obecně říci, že v ní nebyla s jiným slovosledem. Ale tady si vy- , tváříme opět klamný obraz o ,zamýšlení', tj. o způsobu používán(: tohoto slova. Úmysl je zakotven v určité situaci, v lidských zvycích a institucích. Kdyby neexistovala technika šachové hry, tak bych nemohl mít v úmyslu hrát šachovou partii. Pokud větnou formu : zamýšlím předem, je to umožněno tím, že umím mluvit česky. · 338. Člověk může přece něco říci, jen když se naučil mluvit. Kdo tedy něco chce říci, musel se k tomu také naučit ovládat určitou · řeč; a je nicméně jasné, že mohl chtít mluvit, a proto ještě nemusel mluvit skutečně. Zrovna tak jako člověk netančí jen tím, že tančit · chce. A když o tom pak člověk přemýšlí, tak mysl sáhne po představě · tančení, mluvení atd.

339. Myšlení není žádný netělesný pochod, který mluvení dává . život a smysl a který by bylo možno od mluvení oddělit, tak asi jako když ďábel sebere se země Schlemihlův stín. - Ale jak to: "žádný netělesný pochod"? Znám tedy nějaké netělesné pochody, ale myšlení není jedním z nich? Ne; k slovu "netělesný pochod" jsem se uchýlil ve své nesnázi, když jsem chtěl význam slova "myslet" primitivním způsobem vysvětlit. Bylo by však možno říci "Myšlení je netělesný pochod", když tím člověk chce rozlišit gramatiku slova "myslet" např. od gramatiky slova ,jíst". Jenomže se takto rozdíl významů jeví pň1iš malý. (Po- · dobně je tomu, když se řekne: číselné znaky jsou předměty skuteč­ né, čísla předměty ne-skutečné.) Nevyhovující způsob vyjádření je . spolehlivým prostředkem k tomu, abychom zůstali zmateni. Je jakoby závorou uzavírající východisko z tohoto zmatení.

136

340. Jak

nějaké

slovo funguje, se nedá uhádnout. Musíme pozoro-

vat jeho způsob používání a z toho se učit.

Nesnáz je však v tom, že je třeba odstranit předsudek, který tomuto učení stojí v cestě. Není to žádný hloupý předsudek. 341. Bezmyšlenkovité a nikoli bezmyšlenkovité mluvení je třeba srovnat s bezmyšlenkovitým a nikoli bezmyšlenkovitým hraním nějaké hudební skladby.

342. William James, aby ukázal, že je možné myšlení bez mluvení, cituje vzpomínku jednoho hluchoněmého, Mr. Ballarda, který píše, že dospěl k myšlenkám o Bohu a o světě ve svém raném mládí, ještě než mohl mluvit. - Co to asi může znamenat! Ballard píše: "It was during those delightful rides, some two or three years before lllY initiation into the rudiments of written language, that I began to ask myself the question: how came the world into being?" ["Právě během těchto rozkošných projížděk, nějaké dva nebo tři roky předtím, než jsem se obeznámil se základy psaného jazyka, jsem začal sám sobě klást otázku: jak vznikl svět?"] - Jsi si jistý, že tohle je správný překlad tvých myšlenek beze slov v slova? - chtěl by se člověk zeptat. A proč tato otázka, která jako by přece jinak vůbec neexistovala - vystrkuje hlavu právě tady? Chci říci, že píšícího klame paměť? - Nevím ani, jestli bych tohle řekl. Tyto vzpomínky jsou zvláštní paměťový jev - a nevím, jaké závěry o vypravěčově minulosti se z nich dají vyvodit!

343. Slova, kterými kovou reakcí.

vyjadřuji

svoji vzpomínku, jsou mou vzpomín-

344. Bylo by myslitelné, že by lidé nikdy nemluvili žádnou slyšitelnou řečí, ale ve svém nitru, v představě by nicméně mluvili sami k sobě? "Kdyby lidé mluvili k sobě samým napořád jen ve svém nitru, tak by nakonec jen dělali trvale to, co dělají někdy i dnes." - Je tedy zcela lehké si to představit; je třeba udělat jen lehký přechod od 137

některých ke všem. (Podobně: "Nekonečně dlouhá řada stromů je prostě řada, která nemá žádný konec".) Naším kritériem pro to, že někdo

·.

mluví sám k sobě, je to, co nám říká, a jeho ostatní chování; a že mluví sám k sobě, říkáme jen o tom, kdo v obvyklém smyslu mluvit mťiže. A neříkáme to také o nějakém papouškovi; a také ne . o nějakém gramofonu.

345. "Co se děje někdy, mohlo by se dát stále" - co by tohle bylo za větu? Byla by to podobná věta jako tato: Jestliže má smysl "F (a)", pak má smysl "(x). F (x)". "Jestliže se může stát, že jeden člověk v jedné hře udělá nesprávný tah, tak by mohlo být, že všichni lidé ve všech hrách dělají jedině nesprávné tahy." - Jsme tedy v pokušení chápat tu nesprávně logiku našich výrazů, nesprávně pojímat způsob použití našich slov. Rozkazů bývá někdy neuposlechnuto. Jak by to ale vypadalo, kdyby rozkazů nebylo nikdy posloucháno? Pojem ,rozkaz' by ztratil svůj účel.

346. Ale nemohli bychom si představit, že by Bůh dal nějakému papouškovi náhle rozum, a ten by nyní mluvil sám k sobě? - Ale tady je důležité, že jsem si k této představě přibral na pomoc představu božstva.

347. "Ale o sobě samém víme přece, co to znamená ,mluvit sám k sobě'. A kdybych byl zbaven orgánů umožňujících mluvit nahlas, tak bych nicméně mohl sám v sobě vést rozhovory se sebou." Vím-li to jenom o sobě samém, pak tedy vím pouze, co já takto označuji, nikoli co tak označuje někdo druhý. 348. "Tito hluchoněmí se všichni naučili jedině posuňkové řeči, ale každý z nich hovoří v nitru sám k sobě zvukovou řečí." Cožpak tomuhle nerozumíš? - Jakpak mám vědět, jestli tomu rozumím?! - Co si mohu s tímto sdělením (pokud to sdělení je) počít? Celá idea rozumění tu dostává podezřelý nádech. Nevím, 138

jestli mám říci, že tomu rozumím, nebo že tomu nerozumím. Chtěl bych odpovědět: "Je to česká věta; zdánlivě zcela v pořádku, - než s ní totiž člověk začne chtít pracovat; je s ostatními větami v určité souvislosti, která nám činí zatěžko říci, že vlastně nevíme, co nám sděluje; každý, kdo filosofováním neztratil pro věci cit, postřehne, že tu něco nehraje." 349. "Ale tento předpoklad má přece jistě dobrý smysl!" - Ano; tato slova a tento obraz mají za obvyklých okolností použití pro nás běžné. - Předpokládáme-li však určitý případ, v němž toto použití odpadá, tak si začneme jakoby poprvé uvědomovat slova a obraz v jejich nahotě. 350. "Ale jestliže předpokládám, že nějaký člověk má bolesti, tak prostě předpokládám, že má totéž, co jsem já tak často měl." - To nás nedovede dál. Je to, jako kdybych řekl: "Víš přece, co to znamená ,Je zde 5 hodin'; pak víš také, co to znamená, že je 5 hodin na Slunci. Znamená to právě, že je tam právě tolik hodin jako tady, když je zde 5 hodin." - Vysvětlení pomocí stejnosti tu nefunguje. Neboť vím sice, že lze 5 hodin zde označit jako "stejný čas." jako 5 hodin tam, ale nevím právě, v jakém případě se má hovořit o stejnosti času zde a tam. Zrovna tak to není žádné vysvětlení, když se řekne: předpoklad, že má bolesti, je právě předpoklad, že má totéž co já. Neboť tato část gramatiky je mi zajisté jasná: že bude totiž řečeno, že kamna mají stejný prožitek jako já, jestliže se řekne: mají bolesti a já mám bolesti. 351. Chtěli bychom přece jen pořád ještě říci: "Pocit bolesti je pocit bolesti - ať ho má on, nebo ať ho mám já; a ať už se jakkoli dovídám, jestli ho někdo má nebo nemá." - S tím bych mohl souhlasit. - A když se mě zeptáš: "Cožpak nevíš, co míním, když říkám, že kamna mají bolest?" - tak můžu odpovědět: Tato slova by mě mohla vést k všelij~kým představám; ale dál jejich užit~čnost nesahá. A něco si představit můžu i při slovech "Na Slunci bylo právě 5 hodin odpoledne" - totiž třeba nějaké pendlovky, které 139

ukH7.Ujf na 5. - Ještě lepši by však byl příklad, když by se výrazů .. nuhoi'e" H .,dole" použilo o zeměkouli. Zde máme všichni zcela zřetelnou představu o tom, co znamená "dole" a "nahoře". Vidím přece, že jsem nahoře; Země je tedy pode mnou! (Neusmívej se nad tfmto příkladem. Je nám sice už na základní škole vštěpováno · že říci něco takového je hloupé. Ale je právě o mnoho snadnějšÍ nějaký problém zakrýt než ho řešit.) A teprve úvaha nám ukazuje,· že v tomto případě se výrazy "nahoře" a "dole" nedají používat . obvyklým způsobem. (Že můžeme např. o protinožcích hovořit jako o lidech "dole pod" naším kontinentem, ale že musíme pak uznat 1 za správné, když oni používají téhož výrazu o nás.)

352. Tady nyní dochází k tomu, že nám naše myšlení provádí zvláštní kousek. Chceme totiž citovat větu o vyloučeném třetím a říci: "Buďto mu takový obraz vytane, nebo ne; třetí případ ne- · existuje." - S tímto zvláštním argumentem se setkáváme i v ji- · ných oblastech filosofie. "V nekonečném rozvoji čísla 1T se skupina ,7777' jedenkrát vyskytne nebo nevyskytne - třetí případ neexi- .· stuje." To je: Bůh to vidí - ale my to nevíme. Co to ale znamená? : - Používáme určitý obraz; obraz viditelné řady, kterou jeden souhrnně vidí a druhý nikoli. Věta o vyloučeném třetím tu říká: Musí to vypadat buďto tak, nebo tak. Neříká tedy vlastně - a to je ovšem samozřejmé - vůbec nic, nýbrž předkládá nám určitý obraz. A problém nyní má být: jestli se skutečnost s tímto obrazem shoduje, nebo nikoli. A nyní se zdá, že tento obraz určuje, co máme dělat a co máme hledat - to však nedělá, protože právě nevíme, jak má být aplikován. Jestliže tu řekneme: "Nic třetího neexistuje", nebo "Nic třetího přece neexistuje!" - tak je tím vyjádřeno, že nejsme s to odvrátit pohled od tohoto obrazu, - který vypadá, jako kdyby v něm problém i jeho řešení musely už být obsaženy, zatímco přece cítíme, že tomu tak není. Zrovna tak když se řekne "Buď tento pocit má, nebo ho nemá!" - tak nám přitom vytane především určitý obraz, který zdánlivě smysl výpovědi už naprosto jasně určuje. "Teď vťš, oč běží" - chtělo by se říci. A právě to přitom ještě neví.

140

353. Otázka po způsobu a možnosti verifikace určité věty je jen zvláštní formou otázky "Jak to míníš?" Odpověď je příspěvkem ke gramatice oné věty.

354. Kolísání, které existuje v gramatice mezi kritérii a symptomy, dává vzniknout zdání, jako by existovaly vůbec jedině symptomy. Říkáme třeba: "Zkušenost učí, že prší, když barometr klesá, ale učí také, že prší, když máme určité pocity vlhkosti a chladu, nebo ten a ten zrakový dojem." Jako argument pro to se pak uvádí, že zmíněné smyslové dojmy nás mohou klamat. Ale nebere se přitom v úvahu, že skutečnost, že nám předstírají déšť, se zakládá na definici.

355. Nejde o to, že naše smyslové vjemy nás mohou klamat, nýbrž o to, že rozumíme jejich řeči. (A tato řeč se zakládá jako každá jiná na dohodě.)

356. Lidé majf sklon říci: "Buďto prší, nebo neprší - to, jak to vím, jak se mi dostalo zprávy o tom, je jiná věc." Ale postavme tedy otázku takto: čemu říkám "zpráva o tom, že prší"? (Nebo se mi také o této zprávě jenom dostalo zprávy?) A co vlastně vyznačuje tuto ,zprávu' jako zprávu o něčem? Není to právě zavádě­ jíc( metafora, když se řekne: "Moje oko mi podává zprávu o tom, že tam stojí židle"?

357. Neříkáme, že pes možná hovoří sám se sebou. Je to proto, že jeho duši tak přesně známe? Inu, bylo by možno říci:. Když člověk vidí chování živého tvora, vidí jeho duši. - Ale říkám také o sobě, že hovořím sám k sobě, protože se tak a tak chovám? na základě pozorování svého chování to neříkám. Ale má to smysl jedině proto, že se takto chovám. - Tak to tedy nemá smysl proto, že to mínlm?

141

358. Ale riení to, co větě dává smysl, naše míněnl? (A k tomu přirozeně patří: Slovní řady beze smyslu nemůže člověk mínit.) A mínění je něco v duševní oblasti. Ale je to také něco soukromého! Je to neuchopitelné něco; srovnatelné jen s vědomím · samotným. Jak by to bylo možno shledávat směšným! vždyť je to jakoby sen naší řeči.

359. Mohl by stroj myslet? - Mohl by mít bolesti? - Nuže, má ' být lidské tělo označeno za nějaký takový stroj? Má přece nejblíže k tomu, aby bylo takovým strojem. 360. Ale stroj přece nemůže myslet! - Je to zkušenostní věta? · Nikoli. Že myslí, říkáme jen o člověku a o tom, co mu je podobné. Říkáme to také o loutce a zajisté i o duchovi. Dívej se na slovo ,.myslet" jako na nástroj!

361. Židle sama pro sebe myslí: .... Kde? V některé ze svých částí? Nebo vně svého těla, ve vzduchu, který je kolem nf? Nebo dokonce na vůbec žádném určitém místě? Ale v čem je pak rozdíl mezi vnitřní řečí této židle a nějaké jiné, která stojí vedle? ;_ Ale jak je tomu pak s člověkem: Kde ten mluví sám k sobě? Jak to přijde, že se tato otázka zdá být beze smyslu; a že není nutné žádné určení místa kromě toho, že k sobě mluví právě tento člověk? Zatímco se zdá, že otázka, kde by mohla sama se sebou mluvit židle, odpověď vyžaduje. - Důvodem je toto: Chceme vědět, jak se tu židle má podobat člověku; jestli je hlava např. na horním konci opěradla, atd. Jak je tomu, když člověk hovoří v nitru k sobě samému; co se tu děje? - Jak to mám vysvětlit? Inu, jedině tak, jak někoho můžeš naučit význam výrazu "mluvit sám k sobě". A jako děti se zajisté učíme tento význam znát. - Jenomže nikdo neřekne, že ten, kdo nás ho učí, nám vykládá, ,co se tu děje'.

142

362. Spíš se nám zdá, jako kdyby ut!llrl v tomto případě žáka na tento význam přivedl - aniž by mu ho prtmo pověděl; že žák je však nakonec doveden k tomu, aby siMJHI'Ivn(· vysvětlení ukázáním dal sám. A v tom spočívá naše iluze. 363. "Když si něco představuji, tak 11e prrn· něco děje!" Nuže,

něco se děje - a k čemu potom vydllvl\m 1.vuky? Proto zajisté, abych o tom, co se děje, podal sdělení. - Ak jukpak se vůbec něco sděluje? Kdy člověk řekne, že je něco sd~lovl'tno'! - Co je řečová

hra sdělování? Chtěl bych říci: vidíš to jako něco pfe11ptfli~ samozřejmého, že člověk může někomu něco sdělit. To znunu."ni't: Jsme tak velice zvyklí na sdělování mluvením, v hovoru, !c 11e nám zdá, jako kdyby celá podstata sdělování spočívala v tom, !c n~kdo druhý pochopí smysl mých slov - něco duševního -, !c ho, ahy se tak řeklo, pojme do svého ducha. Jestliže s tím pak jeAiě něco učiní, tak to už k bezprostřednímu účelu řeči nepatff. Člověk by chtěl říci "Sdělení způsobí, že v(, 'le mám bolesti; je příčinou tohoto duševního jevu; všechno ostatní je pro sdělování nepodstatné". Co je tento podivuhodný jev v~d~nr - s trm si člověk nechává na čas. Duševní pochody jsou práv! n!čím podivuhodným. (Je to, jako kdyby se řeklo: "Hodiny nám udávají čas. Co čas je, není ještě rozhodnuto. A kvůli čemu se čas zjiAťuje - to sem nepatří.")

364. Někdo provede v hlavě nějaký výpočet. Výsledek použije, řekněme, při konstrukci nějakého mostu nebo stroje. - Chceš říci, že k tomuto čfslu vlastně nedospěl počítáním? Že mu snad padlo do klfna třeba po jakémsi druhu snění? Muselo tu přece být počítá­ no, a byio počítáno. Neboť vf, že počítal a jak počítal; a správný výsledek by bez počítání nebyl vysvětlitelný. - Co ale kdybych řekl: ,}'řipadá mu, že počítal. A proč se má správný výsledek dát vysvět­ lit? Není dost nepochopitelné, že mohl beze slova nebo nějakých psaných znaků POČITAT?" Je počítání v představě v jistém smyslu neskutečnější než počítá­ nf na papíře? Je to skutečné - počítání v hlavě. - Je podobné počítání na papíře? - Nevfm, jestli je mám označit jako podob143

né. Je kus bílého papíru s skému tělu?

černými čárami

na

něm

podobným lid-

365. Hrají Adelheid a biskup skutečnou šachovou partii?* Ovšem. Nepředstírají pouze, že nějakou hrají - jak by se to přece v nějaké divadelní hře také mohlo dít. - Ale tato partie nemá např. žádný začátek! - Ale ano, jinak by to nebyla přece žádná ' šachová partie. -

366. Je

počítání

v hlavě

neskutečnější

než

počítání

na

papíře?

-

Člověk má možná sklon říci něco takového; může ale také dospět

k opačnému názoru, jestliže si řekne, že papír, inkoust atd. jsou jen logické konstrukce z našich smyslových dat. "Provedl jsem násobení .... v duchu." - Nevěřím snad takovému • tvrzení? - Ale bylo to skutečně násobení? Nebylo to pouze ,něja­ ké' násobení, nýbrž toto - násobení v duchu. To je bod, u kterého , se dostávám na falešnou cestu. Neboť chci teď říci: Byl to nějaký . duševní pochod odpovídající násobení na papíře. Takže by mělo smysl říci: "Toto dění v duchu odpovídá tomuto dění na papíře." A mělo by pak smysl hovořit o určité metodě zpodobení, podle které představa znaku zobrazuje znak sám. 367. Představový obraz je obraz, který je popisován, když popisuje svoji představu.

369. Někdo by se mohl zeptat: "Jak je to - co se tu děje -, když někdo počítá v duchu?" - A v určitém speciálním případě může odpověď znít: "Sčítám nejprve 17 a 18, pak odečtu 39 .... " Ale to není odpověď na naši otázku. Čemu se říká počítat v duchu, se takovýmto způsobem nevysvětlí. 370. Musíme se ptát, nikoli co jsou představy, nebo co se tu děje, když si někdo něco představuje, nýbrž: jak se slovo "představa" používá. To však neznamená, že chci hovořit jen o slovech. Neboť tak jako je v mé otázce řeč o slovu "představa", je o něm řeč i v otázce po podstatě představy. A říkám pouze, že tato otázka se nedá vysvětlit ukázáním - ani pro toho, kdo si něco představuje, ani pro druhého; ani popisem nějakého pochodu. Na určité vysvět­ lení slova se ptá i ona první otázka; zaměřuje však naše očekávání na nesprávný druh odpovědi. 371. Podstata je vyslovena v gramatice. 372. Uvaž toto: ,,Jediné, co v řeči odpovídá přírodní nutnosti, je pravidlo. To je jediné, co lze z této přírodní nutnosti převést ve větu."

svobodně vytvářené

někdo

368. Popisuji někomu místnost a nechám ho pak podle tohoto popisu a na důkaz toho, že můj popis pochopil, namalovat impresionistický obraz. - Židle, které v mém popisu byly označeny jako zelené, namaluje nyní tmavočervené; kde jsem říkal "žluté", namaluje modré. - To je dojem, jaký se v něm o této místnosti utvořil. A nyní řeknu: "Zcela správně; tak to vypadá."

373. Jakým druhem předmětu něco je, říká gramatika. (Teologie jako gramatika.) 374. Velká obtíž je tu v tom, nepojímat věci tak, jako kdyby člověk něco nemohl. Jako kdyby tu byl určitý předmět, z něhož odvozuji příslušný popis, ale jako bych nebyl v stavu někomu ho ukázat. - A nejlepší, co mohu navrhnout, je zajisté, abychom se pokušení použít tohoto obrazu podvolili: ale abychom pak zkoumali, jak vypadá způsob použití tohoto obrazu.

• Míní se tu scéna z Goethova GiJtze von Berlichingen, ll. jednání, 1. výstup, jde tedy o hraní šachd předváděné v rámci divadelní scény. (Pozn. pfekl.)

144

145

375. Jak někoho učíme, aby si četl potichu sám pro sebe? Jak víme, kdy to umí? Jak ví on sám, že dělá to, co se po něm žádá?

376. Jestliže si v nitru přeříkávám abecedu, co je kritériem toho, že dělám stejnou věc jako někdo druhý, kdo si ji potichu přeříkává? Mohlo by se objevit, že v mém hrtanu a v jeho hrtanu se přitom děje totéž. (A zrovna tak i když oba na stejnou věc myslíme, stejnou věc si přejeme atd.) Ale učili jsme se snad používání slov " a to si potichu přeříkávat" tím způsobem, že bylo ukazováno na · nějaký pochod v hrtanu, nebo v mozku? Není také docela dobře možné, že mé představě hlásky a a jeho představě této hlásky odpovídají různé fyziologické pochody? Otázka zní: Jak srovnáváme představy?

380. Jak poznávám, že červené je toto? - "Vidím, že to je toto; a vím nyní, že toto se jmenuje takto." Toto? - Co?! Jaký druh odpovědi na tuto otázku má smysl? (Jsi zaměřen pořád na nějaké vnitřní vysvětlení ukázáním.) Pro soukromý přechod od viděného k slovu bych nemohl použít žádná pravidla. Tady by pravidla opravdu visela ve vzduchu; protože chybí instituce jejich používání. 381. Jak poznám, že tato barva je červeň? - Určitou odpovědí by tu bylo: "Naučil jsem se česky." 382. Jak mohu zdůvodnit, že si při těchto slovech dělám tuto představu?

377. Nějaký logik možná uvažuje: Stejné je stejné - jak se člověk o stejnosti přesvědčí, je otázka psychologická. (Výška je výška - to, , že ji člověk někdy vidí a někdy slyší, patří do psychologie.) Co je kritériem stejnosti dvou představ? - Co je kritériem čer­ venosti určité představy? Jestliže je to představa druhého, je tímto kritériem pro mne: to, co říká a dělá. A jestliže ji mám já, pak tu 1 pro mne není kritérium vůbec žádné. A co platí pro "červené", platí i pro "stejné".

378. "Dříve než usoudím, že dvě z mých představ jsou stejné, · musím je přece jako stejné rozpoznat." A jestliže se tak stalo, jak budu pak vědět, že moje rozpoznání je popsáno slovem "stejné"? Jedině tehdy, když toto poznání mohu vyjádřit jiným způsobem a někdo druhý mě může naučit, že "stejný" je tu správným slovem. Neboť potřebuji-li pro použití určitého slova nějaké zdůvodnění, tak to musí být zdůvodnění i pro druhého.

Ukázal mi někdo představu modré barvy a řekl, že ona je představou modré barvy? Co znamenají slova "tato představa"? Jak se ukáže na nějakou představu? Jak se ukáže dvakrát na stejnou představu? 383. Neanalyzujeme určitý jev (např. myšlení), nýbrž určitý pojem (např. pojem myšlení), a tudíž použití určitého slova. Takto se může zdát, jako by to, co děláme, bylo nominalismem. Nominalisté se dopouštějí té chyby, že všechna slova vykládají jako jména, a nepopisují tedy skutečně jejich použití, nýbrž podávají, aby se tak řeklo, jen jakýsi papírový poukaz na takový popis.

384. Pojmu ,bolest' jsi se naučil spolu s řečí. 385. Polož si otázku: Bylo by myslitelné, že by se někdo naučil provádět výpočty v duchu, aniž kdy počítal písemně nebo ústně? "Naučit se tomu" znamená zajisté: být přiveden do stavu, že to

379. Rozpoznávám to nejprve jako tohle; a pak se rozpomenu na to, jak to je pojmenováno. - Zvaž: V jakých případech to lze oprávněně říci?

člověk může dělat. A nyní vzniká otázka, co bude platit jako kritérium pro to, že to někdo dělat může. - Je ale možné také to, že nějaký lidský kmen zná jedině počítání v duchu, a žádné jiné? Tady

si musíme položit otázku "Jak to bude vypadat?" - Budeme si to 146

147

tedy muset vypodobnit jako určitý mezní případ. A vyvstává pak otázka, jestli tu ještě budeme chtít použít pojmu ,počítání v duchu' - nebo jestli za takovýchto okolností ztratil svůj účel; protože příslušné jevy tíhnou nyní k jinému předobrazu. 386. "Ale proč sám sobě tak málo důvěřuješ? Vždyť přece jinak víš, co znamená ,počítat'. Když tedy řekneš, že jsi v představě· počítal, tak tomu tak právě bude. Kdybys byl nepočítal, tak bys to neřekl. Zrovna tak: jestliže říkáš, že jsi v představě viděl něco červeného, tak to právě červené bude. Víš přece jinak, co to je • ,červené'. - A dále: Na shodu s ostatními se přece vždycky nespoléháš; neboť často prohlašuješ, že jsi viděl něco, co nikdo druhý neviděl." - Ale vždyť já si důvěřuji - říkám přece bez váhání, že· jsem toto vypočítal v duchu, že jsem si představil tuto barvu. Nesnáz není v tom, že bych pochyboval, jestli jsem si skutečně před­ stavil něco červeného. Nýbrž v tomto: že můžeme jen tak bez dalšího ukázat nebo popsat, jakou barvu jsme si představili, že nám zpodobujíc{ převedení představy ve skutečnost nečiní vůbec žádné . potíže. Vyhlíží snad obojí k nerozeznání stejně? - Ale nějakého · člověka můžu přece také bez dalšího poznat podle kresby. - Ale mohu-li pak položit otázku "Jak vypadá správná představa této barvy?", nebo "Jakou má povahu?"; mohu se tomuhle učit? (Jeho svědectví nemohu přijmout, protože to žádné svědectví nenf. Říká mi to jedině, co má on sklon říkat.)

389. "Představa musí být svému předmětu podobnější než jakýkoli obraz: Neboť ať udělám obraz jakkoli podobný tomu, co má zobrazovat, může to vždycky ještě být obraz něčeho jiného. Ale představě je vlastní, že je to představa tohoto, a ničeho jiného." Člověk by mohl takto dospět k tomu, že bude představu pokládat za jakýsi nad-obraz.

pořád

387. Hluboký aspekt snadno unikne.

390. Bylo by možné si představit, že by nějaký kámen měl vědo­ mí? A jestliže to někdo dokáže - proč to nemá být prostě jen důkazem, že toto pohrávání si s představami pro nás nemá žádný význam?

391. Mohu si možná představit také (i když to není nic lehkého), že každý z lidí, které vidím na ulici, má strašné bolesti, ale že je dovedně skrývá. A je důležité, že si tu právě musím představovat dovedné skrývání. Že si tedy neřeknu prostě jen: "No, jeho duše má bolesti; ale co to má co dělat s jeho tělem!" nebo "to se konec konců nemusí na těle projevit!" - A jestliže si to nyní představuji - co vlastně dělám, co říkám sám k sobě, jak na ty lidi pohlížím? Na někoho se třeba dívám a myslím si "Musí to být těžké, smát se, když člověk má takové bolesti", a všelicos podobného. Hraji jakoby určitou roli, dělám tak, jako kdyby ti druzí bolesti měli. Když to dělám, řekne se asi, že si představuji, ....

392. "Když si představuji, že má bolesti, děje se ve mně vlastně to, ..... " Druhý potom řekne: "Jsem přesvědčený, že si to mohu představit také, aniž bych přitom myslel, ..... " ("Jsem pře­ svědčený, že mohu myslet, aniž bych mluvil.") To nevede k ničemu. Tato analýza kolísá mezi analýzou přírodovědeckou a gramatickou.

jedině

388. "Tady sice nic fialového nevidím, ale jestliže mi dáš pouzdro s barvami, tak ti to v něm můžu ukázat." Jak může člověk vědět, že . to může ukázat, jestliže ..... , že to tedy může rozpoznat, když to uvidí? Jak vím na základě své představy, jak barva skutečně vypadá? Jak vím, že budu moci něco udělat? Tj. že stav, v kterém nyní jsem, je: moci udělat tamto?

148

393. "Když si představím, že někdo, kdo se směje, má ve skuteč­ nosti bolesti, tak si přece nepředstavuji žádné chování odpovídající bolesti, neboť vidím právě opak. Co si tedy představuji?" - Už jsem to řekl. A nemusím si k tomu nutně představovat, že já cítím bolesti. - "Ale jak se to tedy děje: představovat si tohle?" - Kde 149

vlastně (kromě filosofie) použijeme slova "Můžu si představit, že má bolesti", nebo "Představuji si, že .... ", nebo "Představ si,. že ... .!"? Tomu, kdo má hrát určitou divadelní roli, se např. řekne: "Musíš· si tu představit, že tento člověk má bolesti, které skrývá" - a mu už nedáváme žádný návod, neříkáme mu, co má vlastně dělat•.. Proto také ne ní ona analýza ničím k věci. - Přihlížíme pak herci,· který si tuto situaci představuje.

394. Za jakých okolností bychom se někoho zeptali: "Co se v tobě dálo, jak sis tohle představil?" - A jakou nt11nn'"'"'"

vlastně

tu

očekáváme?

395. Existuje nejasnost o tom, jakou roli hraje v našem L..,.,., ........,,.. Do jaké míry totiž zajišťuje smysl nějaké věty.

představitelnost.

máš? Vlastníš to? Ani to nevidíš. Ba nemusel bys o tom vlastně říci ~e to nemá nikdo? Je přece také jasné: jestliže logicky vylučuješ: ze někdo ?ruhý něco má, tak ztrácí také smysl říci, že to máš ty. . Ale co Je pak to, o čem hovoříš? Řekl jsem přece, že ve svém mtru vím, co míníš. Ale to znamenalo: vím, jak člověk míní tento předmět pojímat, vidět, vím, jak ho míní, aby se tak řeklo, pohledem a gesty označit. Vím, jakým způsobem člověk v tomto případě pohlíží před sebe a kolem sebe - a jiné věci. Myslím, že se dá říci: Hovoříš (když např. sedíš v pokoji) o ,vizuálním pokoji'. To, co nemá žádného majitele, je ,vizuální pokoj'. Mohu ho zrovna tak málo vlastnit, jako v něm nemohu chodit, nebo si ho prohlížet, nebo na něj ukázat. V téže míře, v jaké nemůže patřit nikomu dru~ému, nepatří ani mně. Nebo: nepatří mi potud, pokud pro něj chct použít stejné vyjadřovací formy jako pro samotný ten materiální pokoj, v kterém sedím. Při popisu tohoto pokoje nemusí být zmiňován žádný vlastník, nemusf také žádného vlastníka mít. Potom ale může vizuální pokoj nemft žádného vlastníka. "Neboť nemá žádného pána vně sebe a žádného v sobě" - bylo by možno říci.

396. Pro pochopení nějaké věty je to, že si člověk při nf představuje, zrovna tak málo podstatné jako to, že podle nf nakreslí.

397. Místo "představitelnost" je tu možno také říci: Zpod•:>bttel-' nost v určitém prostředku zpodobení. A od takového zpc:>d<>benl může ovšem vést spolehlivá cesta k dalšímu použití. straně se nám může nějaký obraz vnucovat a nebýt vůbec k nému užitku.

398. "Ale jestliže si něco představuji, nebo i skutečně předměty vidím, tak přece mám něco, co můj soused nemá." Rozumím ti. Chceš se rozhlédnout kolem sebe a říci: "Jedině mám přece TOTO." - K čemu tato slova? Nejsou k ničemu telná. - Ba nemůže se také říci: "0 nějakém ,vidění' - a o něčem, co se vyjádří slovem ,mít' - a o nějakém subjektu, ani o já, se tu nedá mluvit"? Nemohl bych položit otázku: o čem hovoříš a o čem říkáš, že to máš jen ty, - do jaké míry 150

Mysli si nějaký obraz krajiny, nějakou fantazijní krajinu a v nf dům - a někdo by se zeptal "Komu patří ten dům?" - Odpovědí na to by ostatně mohlo být: "Sedlákovi, který sedí na lavičce před ním." Ale ten pak např. nemůže do svého domu vejít. 399. Bylo by možno také říci: vlastník vizuálního pokoje by musel přece být svou podstatou stejný s ním; není však v něm, a neexi-

stuje ani žádné

vně.

400. To, co vynašel ten, kdo objevil, jak se zdálo, tento ,vizuální pokoj', - byl nový způsob řeči, nové přirovnání; a bylo by možno také říci: určitý nový pocit.

401. Vykládáš nové pojetí jako vidění určitého nového předmětu. Vykládáš určitý gramatický pohyb, který jsi udělal, jako kvazi-fyzikální jev, který pozoruješ. (Pomysli např. na otázku "Jsou smyslová data stavební látkou světa?") 151

Ale moje vyjádření, že jsi udělal určitý ,gramatický' pohyb, nen( . zcela bez námitek. Nalezl jsi především určité nové pojetí. Tak jako kdybys vynalezl nějaký nový způsob malby; nebo také nějaké nové metrum, nebo nový druh zpěvů. 402. "Říkám sice ,Mám teď tu a tu představu', ale slovo ,mám'' je jenom znakem pro druhého; představový svět je cele vyj v samotném popisu představy." - Míníš tím: ono "mám" je jako "Teď pozor!" Jsi nakloněn říci, že by to mělo vlastně vyjádřeno jinak. Třeba prostě tím, že člověk udělá rukou "'"'"'""ua, a pak popisuje. - Jestliže člověk, tak jako je tomu tady, není kojen s výrazy naší obvyklé řeči (které přece plní to, co plnit tak má V hlavě určitý obraz, který je S obvyklým UUÍ
403. Kdybych slovo "bolest" chtěl používat výhradně k ozntace:Dl toho, co jsem do té doby označoval slovy "moje bolest" a co označovali jako "bolest L. W.", tak by se tfm druhým nestala křivda, pokud by se jen pamatovalo na určitou notaci, kterou výpadek slova "bolest" v ostatních spojeních byl nějak Ostatní jsou pak nicméně litováni, ošetřováni lékařem atd. Pfi1rn7J~ ně by nebylo také žádnou námitkou proti tomuto způsobu vyj vání, říci: "Ale druzí mají přece přesně totéž, co máš ty!" Ale co bych pak měl z tohoto nového způsobu vyjadřování? Ale solipsista přece také nechce žádné praktické výhody, zastává svůj názor!

152

404. "Když řeknu ,mám bolesti', neukazuji tím na určitou osobu, která má bolesti, protože v jistém smyslu vůbec nevím, kdo je má." A to se dá zdůvodnit. Neboť především: neříkám, že ta a ta osoba má bolesti, nýbrž "mám .... ". Nuže, tím nejmenuji žádnou osobu. Zrovna tak ne, jako ji nejmenuji tím, že bolestí sténám. Třebaže druhý z tohoto sténání rozpoznává, kdo bolesti má. Co to vlastně znamená: vědět, kdo má bolesti? Znamená to např. vědět, který člověk v této místnosti má bolesti: tedy ten, který sedí tamhle, nebo který stojí v tamtom koutě, tamten dlouhý se světlými vlasy atd. - Kam tím mířím? K tomu, že existují velice různá kritéria ,identity' určité osoby. Nuže, které je to kritérium, jímž se řídím, když říkám, že já' mám bolesti? Vůbec žádné.

405. "Ale když říkáš ,mám bolesti', chceš přece v každém případě obrátit pozornost druhých na určitou osobu." - Odpověď by mohla znít: Nikoli, chci ji obrátit na sebe. -

406. "Ale chceš přece slovy ,Mám ... .' rozlišovat mezi tebou a druhým." - Dá se to říci ve všech přfpadech? I když prostě jen sténám? A také i jestliže ,chci rozlišovat' mezi sebou a druhým chci tím rozlišovat mezi osobami L. W. a N. N.?

407. Bylo by možno myslet si, že by někdo sténal: "Někdo má bolesti - nevfm kdo!" - načež by lidé spěchali na pomoc jemu, sténajícímu.

408. "Nepochybuješ přece, jestli máš bolesti ty, nebo jestli je má druhý!" - Věta "Nevfm, jestli mám bolesti já, nebo druhý" by byla logickým produktem, a jedním z jeho činitelů by bylo: "Nevím, jestli mám bolesti, nebo jestli je nemám" - a to není žádná věta mající smysl.

153

409. Mysli si, že několik lidí stojí v kruhu, mezi nimi i já. Někdo z nás, jednou ten, podruhé onen, je spojen s póly elektrizačního přístroje, aniž to můžeme vidět. Pozoruji obličeje druhých a pokouším se rozpoznat, který z nás je právě elektrizován. - Najednou řeknu: "Teď vím, který to je; totiž já." V tomto smyslu bych mohl také říci: "Teď vím, kdo cítí rány; jsem to já." To by byl poněkud · zvláštní způsob vyjadřování. - Předpokládám-li tu však, že mohu rány cítit i tehdy, když jsou elektrizováni druzí, tak se potom vyjádření "Teď vím, kdo ...." stává zcela nevyhovujícím. Nepatří k této hře.

410. "Já" nepojmenovává žádnou osobu, "zde" nepojmenovává žádné místo, "toto" není žádné jméno. Ale jsou ve vztahu k jménům. Jména jsou vysvětlována pomocí nich. Je také pravda, že fyzika je charakterizována tím, že tato slova nepoužívá.

411. Uvaž: Jak mohou tyto otázky být použity, a jak se o nich rozhodne: 1) "Jsou tyto knihy moje knihy?" 2) "Je tato noha moje noha?" 3) "Je toto tělo moje tělo?" 4) "Je tento pocit můj pocit?" Každá z těchto otázek má praktické (nefilosofické) způsoby použití. K 2) Pomysli na případy, kdy moje noha je umrtvena nebo ochromena. Za jistých okolností by otázka mohla být rozhodnuta tím, že se konstatuje, jestli v této noze cítím bolesti. K 3) Přitom by bylo možno ukázat na obraz v zrcadle. Za jistých okolností by však mohl člověk ohmatávat tělo a položit tuto otázku. Za jiných okolností znamená totéž jako : "Vypadá moje tělo takhle?"

K 4) Který vlastně je tento pocit? Tj.: jak se tu používá ukazovací zájmeno? Jinak přece než např. v prvním příkladu! Omyly tu zase vznikají z toho, že si člověk namlouvá, že na nějaký pocit ukázuje tím, že na něj zaměří pozornost.

154

412. Pocit nepřeklenutelnosti propasti mezi vědomím a mozkovým procesem: Jak to, že se tohle neprojevuje v uvažování běž­ ného života? Představa této bytostné rozdílnosti je spojena s lehkou závratí, - která vzniká, když provádíme logické umělecké kous~. (Stejná závrať se nás zmocňuje při určitých teorématech teone množin.) Kdy vznikne v našem případě tento pocit? Inu, když např. zaměřím pozornost určitým způsobem na svoje vědomí a s úžasem si přitom řeknu: TOHLE by mělo být vytvářeno nějakým mozkovým procesem! - přičemž si jakoby sáhnu na čelo. - Ale co ~o mů~e znamenat: "zaměřit pozornost na svoje vědomí"? Není prece mc podivuhodnějšího, než že něco takového existuje! To, co jsem takto označil (neboť v běžném životě se ovšem tato slova nepoužívajf) byl určitý akt zírání. Hleděl jsem strnule před sebe - ale nikoli na nějaký určitý bod nebo předmět. Moje oči byly široce rozevřené, moje obočf nebylo staženo (jak tomu většinou bývá, když mě zajímá nějaký určitý objekt). Žádný takový zájem tomuto hledění nepřed­ cházel. Můj pohled byl ,prázdný'; nebo podobný pohledu člověka, který obdivuje osvětlení oblohy a vpíjf do sebe toto světlo. Uvaž nyní, že na oné větě, kterou jsem vyslovil jako paradox (TOTO že je vytvářeno nějakým mozkovým procesem!), vůbec nic paradoxního nebylo. Byl bych ji mohl vyslovit v průběhu nějakého experimentu, jehož účelem bylo ukázat, že světelný efekt, který vidfm, je vyvoláván podrážděním určité části mozku. - Ale v kterém by byla měla všednf a neparadoxní smysl. A moje pozornost nebyla toho druhu, jaký by byl přiměřený onomu experimentu. (Můj pohled by byl ,zaměřený', nikoli ,prázdný'.) 413. Tady máme určitý případ introspekce; ne nepodobný o?~ introspekci, která Williama Jamese vedla k tvrzení, že ,vlastní Já spočívá· hlavně v ,peculiar motions in the head and between the head and throat' [ve ,specifických hnutích v hlavě a mezi hlavou a hrdlem']. A to, co Jamesova introspekce ukázala, nebyl význam slova "vlastní já" (pokud toto znamená něco podobného jako "osoba", "člověk", "on sám", "já sám"), ani nějaká analýza takové bytosti, nýbrž stav pozornosti nějakého filosofa, který pronáší sám pro sebe slovo "vlastní já" a chce analyzovat jeho význam. (A z toho by bylo možno načerpat lecjaké poučení.) 155

. ~14. _Mys!íš, ž~ musíš p~ece tkát nějakou látku: protože sedíš před Jakýmsi - 1 kdyz prázdnym - tkalcovským stavem a děláš pohyby tkaní. 415. To, co podáváme, jsou vlastně poznámky k přírodopisu člověka; ale nikoli nějaké kuriózní příspěvky, nýbrž konstatování fakt, o nichž nikdo nepochyboval a která unikají postřehu jen proto, že je máme stále na očfch. . 416. "Lidé shodně říkají, že vidí, slyší, cítí atd. (i když tu a tam ,Je někdo také slepý a někdo hluchý). Dotvrzují takto o sobě, že mají vědomí." - Ale jak podivuhodné! Komu vlastně něco sdě­ luji, když říkám "Mám vědomí"? Co je účelem toho, že si to ří­ kám, a jak mi může druhý rozumět? - Inu, věty jako "Vi- · dím", "Slyším", "Jsem při vědomí" mají přece skutečně své použití. Lékaři řeknu "Teď už na toto ucho zase slyším"; tomu, kdo se domnívá, že jsem v bezvědomí, řeknu "Jsem zase při vědo­ mf", atd. 417. Pozoruji se tedy a shledávám, že vidím nebo že jsem při vědomí? A k čemu vůbec mluvit o pozorování! Proč neříci prostě "Shledávám, že jsem při vědomí"? - Ale k čemu tady slovo "Shledávám" - proč neřfci "Jsem při vědomí"? - Ale nepoukazuje tu slovo "Shledávám", že na svoje vědomí obracím pozornost? čemuž přece obvykle tak nenf. - Jestliže tomu tak je, pak věta "Shledávám, že ...." neříká, že jsem při vědomí, nýbrž že moje pozornost je zaměřena tak a tak. Ale cožpak to, co mě má k tomu, abych řekl "Jsem zase při vědomí", nenf určitá zkušenost? - Která zkušenost? V jaké situaci to řekneme?

Ne; nikoli v obyčejném smyslu slova. Ale já - tak jak je teď fakticky mám. ·

A

156

bych

neměl

419. Za jakých okolnost{ řeknu, že kmen má nějakého náčelníka? náčelník musí přece mft vědomí. Nesmf přece být bez vědomí!

420. Ale nemohu si myslet, že lidé kolem mne jsou automaty, že žádné vědomí nemajf, i když způsob jejich jednání je stejný jako vždy? - Jestliže si to teď - sám ve svém pokoji, představím, vidím, jak lidé vykonávají své věci se strnulým pohledem (asi jako v hypnotickém stavu) - je to možná představa trochu děsivá. Ale zkus nyní držet se někdy této představy v běžném styku s lidmi, např. na ulici! Řekni si třeba: "Ty děti tam jsou pouhé automaty; všechna jejich živost je jen automatická." A tato slova se buďto stanou pro tebe zcela nic neřfkajícfmi, nebo v sobě vyvoláš třeba nějaký druh děsivého pocitu či něco podobného. Vidět živoucího člověka jako automat je analogické tomu, vidět určitý obrazec jako mezní případ nebo variaci jiného obrazce, např. okenní kříž jako hákový kříž. 421. Zdá se nám paradoxní, že mísíme v jediném sdělení bez ladu a skladu tělesné stavy a stavy vědomí: "Trpěl velkými bolestmi a neklidně sebou házel." To je zcela obvyklé; proč nám to tedy připa­ dá paradoxní? Protože chceme říci, že tato věta pojednává o hmatatelném a nehmatatelném. - Ale je na tom pro tebe něco zvláštního, když řeknu: "Tyto 3 opěry dávají konstrukci pevnost?" Jsou tři a pevnost něčím uchopitelným? - Dívej se na větu jako na nástroj, a na její smysl jako na způsob jejího použití! že v člověku je nějaká duše? Nač věřím, že tato látka obsahuje dva cykly uhlíkových atomů? V obou' případech je v popředí určitý obraz, ale smysl je daleko v pozadí; tj. způsob použití tohoto obrazu se nedá snadno pře­ hledně postihnout. 422.

418. Je to, že mám vědomí, zkušenostní fakt? Ale což se neříká o člověku, že má vědomí a o stromu o kamenu naproti tomu, že žádné vědomí nemají? _:_ Jak by to d~pada­ lo, kdyby tomu bylo jinak? - Byli by lidé všichni bezvědomí? -

např.

vědomí

Nač věřím, věřím-li,

věřím-li

157

423. Jistě, všechny tyto věci se v tobě dějí. - A nyní mě nech jenom pochopit výraz, kterého používáme. - Ten obraz je tady. , A jeho platnost v určitém konkrétním případě nepopírám. Jenom mě nech ještě pochopit použití tohoto výrazu.

427. "Co se dálo za jeho čelem, zatímco jsem mluvil, jsem nevě­ děl." Přitom se nemyslí na pochody v mozku, nýbrž na myšlenkové pochody. Tento obraz je třeba brát vážně. Skutečně bychom rádi nahlédli za toto čelo. A přece míníme jen to, co i jinak míníme slovy: rádi bychom věděli, co si myslí. Chci říci: máme živý obraz - a takový způsob použití, který se zdá tomuto obrazu odporovat,

424. Obraz je tady; a jeho správnost nepopírám. Ale co je jeho použití? Pomysli na obraz slepoty jako určité tmy v duši nebo v hlavě slepce.

a

425. Zatímco se totiž v nesčetných případech namáháme najít obraz, a jestliže se toto podařilo, použití je dáno jakoby samo od sebe, tak tady máme už určitý obraz, který se na každém kroku vnucuje, - ale z nesnáze nám nepomáhá, ta teprve nyní nějaký

při němž

jde o

vyjádření psychična.

428. "Myšlenka, toto zvláštní jsoucno" - ale když myslíme, zvláštní nám nepřipadá. Myšlenka nám nepřipadá jako něco tajemného, pokud myslíme, nýbrž jedině když si jakoby retrospektivně říkáme: "Jak to bylo možné?" Jak bylo možné, že v té myšlence šlo o samotný tento předmět? Připadá nám, jako kdybychom byli v myšlence skutečnost drželi v zajetí.

začíná.

Zeptám-li se např.: "Jak si to mám představit, že tento mechanismus se vejde do tohoto krytu?" - tak může jako odpověď posloužit třeba výkres v zmenšeném měřítku. Mohou mi pak říci: "Vidíš, takhle se do něj vejde"; anebo možná také: "Proč tě to udivuje? Tak, jak to tady vidíš, tak to jde i tam." - Tato poslední slova ovšem už nic nevysvětlují, nýbrž vybízejí mě jen, abych nyní onen obraz, který mi byl dán, použil.

429. Shoda, harmonie myšlenky a skutečnosti spočívá v tom, že když řeknu nesprávně, že něco je červené, tak to nicméně přece jen červené nenf. A jestliže někomu chci vysvětlit slovo "červené" ve větě "Tohle není červené", udělám to tak, že ukážu na něco červeného. 430. "Přilož k tomuto tělesu měřítko; toto měřítko neříká, že

426. Je vyvoláván určitý obraz, který se zdá smysl jednoznačně určovat. Skutečné použití se zdá být něčím ne dost čistým oproti tomu, které nám tento obraz předpisuje. Je tomu tady zase jako v teorii množin: Způsob použití jako by byl uzpůsoben pro něja­ kého Boha, který ví to, co mi vědět nemůžeme; vidí celé nekonečné . řady a nahlédá do vědomí člověka. Pro nás jsou ovšem tyto vyjadřovací formy jakoby jakýmsi ornátem, který na sebe můžeme na.vléci, ale s kterým si nejsme s to mnoho počít, protože nám chybí reálná moc, která by tomuto oděvu dala smysl a účel. Při skutečném použití výrazů děláme jakoby okliky, procházíme vedlejšími uličkami; zatímco před sebou vidíme onu rovnou širokou ulici, ale tu ovšem použít nemůžeme, protože je trvale uzavřená.

158

těleso je tak a tak dlouhé. Spíš je - abych se tak vyjádřil - samo o sobě mrtvé, a není s to vykonat nic z toho, co vykonává myš-

lenka." - Je to, jako kdybychom si byli představovali, že to, co je na živém člověku podstatné, je vnější podoba, a jako bychom tedy zhotovili kus dřeva, který by měl tuto podobu, a se zahanbením pak hleděli na mrtvý špalek, který se živé bytosti ani nijak nepodobá . 431. "Mezi příkazem a provedením je propast. Ta musí být vyplchápáním." "Teprve v chápání je dáno, že máme udělat TOTO. Přfkaz - to jsou přece jen zvuky nebo inkoustové čáry.-" něna

159

kých hovoří všední den, nýbrž "s takovými, které se rychle ztrácejí a jejichž vynořováním a zanikáním jsou ony první přibližně vy-

432. Každý znak se zdá sám o sobě mrtvý. Co mu dává život? Teprve při použití žije. Má pak živoucí dech v sobě samém? Nebo je jeho dechem toto použiti? 433. Jestliže dáme příkaz, tak se může zdát, jako kdyby to poslední, co si tento příkaz přeje, muselo zůstat nevyjádřeno, protože tu je pořád ještě propast mezi příkazem a jeho plněním. Přeji si třeba, aby někdo udělal určitý pohyb, třeba aby zvedl paži. Aby to bylo zcela zřetelné, pohyb mu předvedu. Tento obraz se zdá být nedvojznačný; až na otázku: jak vf, že má tento pohyb udělat? - Jak vf vůbec u jakýchkoli znaků, které mu předkládám, jak jich má použít? - Nynf budu třeba hledět, abych příkaz doplnil dalšími znaky, a to tak, že ukazuji ze sebe na druhého, že dělám povzbudivé posuňky atd. Tady se zdá, jako by příkaz začínal lámaně hledat výraz. Jako kdyby se znak snažil vyvolat v nás nespolehlivými prostředky pochopení. - Ale jestliže ho nyní chápeme, v jakém znaku to

tvářeny".

. • · .

(Augustinus: Manifestissima et usitatissima sunt, et eadem rursus nimis latent, et nova est inventio eorum. [Jsou to věci nanejvýš zjevné a běžné, a na druhé straně přespřfliš skryté, a jejich objev je čímsi novým.]) 437. Jak se zdá, přání vf už, co je vyplní, nebo co by je vyplnilo; myšlenka už vf, co ji činí pravdivou, i když to tu vůbec není! Odkud se bere toto určování toho, co tu ještě nenf? Toto despotické požadování? ("Tvrdost logické nutnosti.")*

věta,

ť

438. "Plán je jakožto plán něco nenasyceného."** (Tak jako přání, očekávání, domněnka atd.) A tím chci říci: očekávání je nenasycené,

protože je

očekáváním

něčeho; víra, mínění je něčím nenasyceným, protože je to míně­ ní, že něco tak a tak je, něco skutečného, něco mimo pochod

činíme?

mínění.

434. Posuněk se pokouší podat nedokáže to.

předobraz

- dalo by se říci -, ale

435. Jestliže někdo položí otázku "Jak to věta dělá, že zobrazu- · je?" - tak by odpovědí mohlo být: "Cožpak to nevíš? Vidíš to přece, když jí používáš." Nic tu přece nenf skryto. Jak to věta dělá? - Cožpak to nevíš? Nic přece nenf schované. Ale na odpověď "Vidíš přece, jak to věta dělá, nic přece není skryté" se člověku chce odpovědět: "Ano, ale všechno plyne tak rychle, a chtěl bych to vidět jakoby rozložené ve větší šíři."

439. V jaké míře lze přání, očekávání, věření atd. označit slovem "nenasycené"? Co je naším předobrazem nenasycení? Je to jakýsi prázdný prostor? A řeklo by se o nějakém takovém prostoru, že je nenasycený? Nebyla ty to také určitá metafora? - Není to, co označujeme jako nenasycení, určitý pocit, - třeba hlad? V určitém vyjadřovacím systému můžeme nějaký předmět popsat pomocí slov "nenasycený" a "nasycený". Jestliže např. stanovíme, že dutý válec budeme označovat jako "nenasycený", a plný válec, který by byl jeho doplňkem jako "jeho nasycení".

436. Tady je snadné ocitnout se v oné slepé uličce filosofování, kdy se věří, že obtížnost úlohy tkví v tom, že námi mají být popsány jakési těžko postižitelné jevy, rychle unikající přítom­ ná zkušenost a podobně. Kde nám obyčejná řeč připadá přfliš hrubá, a zdá se, jako kdybychom tu neměli co dělat s jevy, o ja-

* V originále: "Die Harte des logischen Muss." (Pozn. ** V originále: "unbefriedigt". (Pozn. překl.)

160

překl.)

161

440. Říci "Mám chuť na jablko" neznamená: Věřím, že jablko utiší můj pocit neuspokojení.* Tato věta ne ní žádným vyjádřením přání, nýbrž vyjádřením neuspokojenosti. 441. Jsme od přírody a v důsledku určitého výcviku, výchovy disponováni tak, že za určitých okolností projevujeme různá přání. (Přáním tu není přirozeně sama takováto ,okolnost'.) Otázka, jestli vím, co si přeji, než je moje přání vyplněno, se v této hře nemůže . vůbec vyskytnout. A že něco, co se udá, moje přání umlčí, ne- , znamená, že tato událost přání splňuje. Možná že bych právě nebyl · uspokojen, kdyby moje přání bylo uspokojeno. Na druhé straně je slovo "přáti si" používáno i takto: "Sám nevím, co si přeji." ("Neboť přání nám zakrývají to, co si přeje­ me.") Co kdyby někdo položil otázku: "Vím vůbec, po čem toužím, předtím než toho dosáhnu?" Jestliže jsem se naučil mluvit, tak to vím. 442. Vidím, že někdo zamíří pušku, a řeknu: "Očekávám, že uslyším třesknutí." Výstřel padne. - Jak je to, tohleto jsi očekával? Bylo tedy toto třesknutí už nějak obsaženo v tvém očekávání? Nebo · se tvoje očekávání shoduje s tím, co přišlo, jen po jiné stránce? Je tomu snad tak, že tento zvukový efekt v tvém očekávání obsažen nebyl, a když očekávání bylo splněno, přistoupil k tomu jen jako accidens? - Ale ne, kdyby byl zvukový efekt nepřišel, tak by moje očekávání splněno nebylo; splnilo je to třesknutí; nepřistoupilo k splnění navíc, jako jakýsi druhý host, jenž se při­ družil k tomu, kterého jsem očekával. - Bylo snad to, co nebylo zároveň i v očekávání, na dané události jen jakýmsi accidens, ně­ čím, co bylo osudem přidáno? - Ale co potom nebylo přídavkem? Vyskytlo se vůbec něco z tohoto výstřelu předtím už v mém oče• V souladu s překladem předchozích úvah bychom i zde slovo "Unbefriedigung" měli přeložit jako "nenasycenost", ale tím by se zkreslil smysl této myšlenky: jde zřejmě o kritiku Russellovy teorie, podle níž předmět přání není implicitně dán ,v přání samém, nýbrž je definován tím, co po určité řadě počinů změní výchozí neuspokojení v uspokojení. (Pozn. překl.)

162

kávání? - A co naopak přídavkem bylo? - cožpak jsem neočekával celý ten výstřel? "Třesknutí nebylo tak silné, jak jsem je očekával." - "To to tedy v tvém očekávání třesklo silněji?" 443. "Červeň, kterou si představuješ, přece jistě není tatáž (není to tatáž věc) jako to, co vidíš před sebou; jak můžeš pak říci, že je to to, co sis představoval?" - Ale není tomu podobně ve větách "Zde je červená skvrna" a "Zde není žádná červená skvrna"? V obou se vyskytuje slovo "červená"; toto slovo tedy nemůže vyzn~čovat přítomnost něčeho červeného.

444. Člověk má možná pocit, že ve větě "Očekávám, že přijde" používá slovo "přijde" v jiném významu než v tvrzení "Přijde". Ale kdyby tomu tak bylo, jak bych .mohl hovořit o tom, že moje očeká­ vání bylo splněno? Kdybych chtěl slovo "přijde" vysvětlit, třeba ukázáním, tak by totéž vysvětlení slova platilo pro obě věty. Nyní by se však někdo mohl zeptat: Jak to vypadá, když přijde? - Otevřou se dveře, někdo vstupuje atd. - Jak to vypadá, když očekávám, že přijde? - Chodím sem a tam po pokoji, občas se podívám na hodinky atd. - Ale mezi těmito dvěma dějovými sledy není přece sebemenší podobnost! Jak je pak možno k jejich popisu používat stejných slov? - Ale možná že při přecházení sem a tam říkám: "Očekávám, že vejde". - Nyní tu určitá podobnost je. Ale jakého druhu?! 445.

Očekávání

a

splnění

se navzájem stýkají v řeči.

446. Bylo by komické říci: "Nějaký dějový sled vypadá jinak, jestliže k němu dochází, než když k němu nedochází." Nebo: "čer­ vená skvrna vypadá jinak, když tu je, než když tu není - ale řeč abstrahuje od tohoto rozdílu, neboť mluví o červené skvrně, ať tu je, nebo není."

163

447. Máme tu pocit, jako kdyby k tomu, aby nějaká věta byla negována, ji negujícf věta musela nejprve v jistém smyslu učinit pravdivou. (Tvrzení negujícf věty obsahuje negovanou větu, ale nikoli její · tvrzení.)

448. "Jestliže řeknu, že se mi dnes v noci nic nezdálo, tak mu-. sím přece vědět, kde by se mělo po snu pátrat; tj.: věta ,Něco se mi zdálo', když je jí použito na přítomnou situaci, může být nepravdivá, ale ne beze smyslu." - Znamená to tedy, že jsi pře­ ce něco pocítil, náznak nějakého snu, aby se tak řeklo, který · způsobuje, že si uvědomuješ místo, na němž by se byl sen vysky- , toval? Nebo: jestliže řeknu "Nemám v paži žádné bolesti", znamená to, že mám stfn jakéhosi pocitu bolesti, který mi jaksi naznačuje místo, na kterém by bolest mohla vystoupit? V jaké míře lze říci, že přítomný bezbolestný stav obsahuje mož- · nost bolestí? Když někdo řekne: "Má-li slovo ,bolesti' mít význam, je nutné, , aby člověk rozpoznal bolesti, jestliže vystoupí" - tak je možno · odpovědět: "Není to o nic nutnější než samo to, že člověk rozpoznává nepřftomnost bolestí."

449. "Ale což nemusfm vědět, jak by to bylo, kdybych bolesti měl?" - Člověk se nemůže odpoutat od představy, že užití věty spočívá v tom, že si při každém slovu něco představu-. jeme. Nemyslf se na to, že se se slovy kalkuluje, operuje a že je časem převádíme v ten nebo onen obraz. - Je to, jako kdyby člověk věřil, že třeba písemná poukázka na krávu, kterou mi někdo má vydat, , musí být napořád provázena představou krávy, aby tato poukázka neztratila svůj smysl.

450. Vědět, jak někdo vypadá: být s to si to také: být schopen to napodobit. Musí si to člověk 164

představit

- ale ' aby

představovat,

to napodobil? A není to, že to člověk napodobí, zrovna tak kazné*, jako když si to představí?

prů­

451. Jak je to, když někomu dám příkaz "Představ si tu červený kruh!" - a nyní řeknu: chápat ten příkaz znamená vědět, jak to je, když byl proveden - nebo dokonce: moci si představit, jak to je .... ? 452. Chci říci: "Kdyby někdo mohl vidět očekávání, onen duševní pochod, musel by vidět, co je očekáváno." - Ale tak to zajisté také je: Kdo vidí výraz očekávání, vidí, co je očekáváno. A jak by to mohl vidět jiným způsobem, v jiném smyslu?

453. Kdo by vnímal moje očekávání, musel by bezprostředně vnímat, co je očekáváno. Tj.: nikoli ryvozovat to z onoho vnímaného pochodu! - Ale říci, že někdo vnímá očekávání, nemá žádný smysl. Leda snad ten, že vnímá výraz očekávání. Říci o tom, kdo očekává, že vnímá očekávání, místo že očekává, by bylo stupidním pře­ kroucením výrazu. 454. "Všechno je už v ...."Jak to přijde, že šipka»;) ,. ukazuje? Nezdá se, že v sobě nese už něco, co je mimo ni? "Nikoli, to nedělá ta mrtvá čára; to může jedině psychické, jedině význam." - To je pravdivé i nesprávné. Šipka ukazuje jedině ve svém použití, které z nf dělá cosi živoucího. Toto ukazování nenf nějaký hokus pokus, který může uskutečnit jedině duše.

455. Chceme říci: "Jestliže něco míníme, tak tu není žádný mrtvý obraz (jakéhokoli druhu), nýbrž je to, jako kdybychom někomu kráčeli vstříc." Jdeme vstříc míněnému.

• V originále: "stark", tedy "silné". (Pozn. překl.)

165

456. "Když člověk míní, míní on sám"; podobně jako se člověk sám pohybuje. Člověk sám pádí vpřed, a nemůže tudíž toto pádění zároveň pozorovat. Jistě ne. 457. Ano; mínit je, jako když se jde

459. Říkáme "Příkaz přikazuje toto -" a děláme to; ale také:·' "Příkaz přikazuje toto: mám .... ". Převádíme ho jednou ve větu, jindy v ukázání a jindy ve skutek. zdůvodnění nějakého

jednání jakožto

plnění

příkazu znít takto: "Řekl jsi ,Přines mi žlutou květinu', a tahle·. květina vyvolala nato ve mně pocit uspokojení, proto jsem ji při- ·•

nesl"? Nemusel by tu člověk odpovědět: "Neporučil jsem ti přece, · abys mi přinesl tu květinu, která v tobě na základě mých slov vyvolá nějaký takovýhle pocit!"? 461. Do jaké míry příkaz anticipuje provedení? - Tím, že teď. to, co je později provedeno? - Ale muselo by se přece říci: "co později bude nebo nebude provedeno". A to neříká nic. "Ale i když moje přání neurčuje, co fakticky bude, tak určuje nicméně, aby se tak řeklo, téma určité skutečnosti; ať tato skuteč­ nost přání splňuje, nebo ne." Podivujeme se - dalo by se říci - · nikoli nad tím, že někdo zná budoucnost, nýbrž že vůbec může · předpovídat (správně nebo nesprávně). Jako kdyby pouhá předpověď, lhqstejno, jestli správná nebo nesprávná, předjímala už jakýsi stín budoucnosti; zatímco popravdě o budoucnosti nic neví, a méně než nic vědět nemůže. přikazuje

166

Můžu

ho hledat, není-li tu, ale ne ho

pověsit,

když tu ne-

Někdo by mohl chtft říci: "Ale když ho hledám, musí on přece také být přitom." - Pak ale musí přitom být i tehdy, jestliže ho nenajdu, a také když vůbec neexistuje.

někomu vstříc.

458. "Příkaz přikazuje své vykonání." Tak tedy zná své vykonání, ď ještě než to je tady? - Ale tohle byla gramatická věta a tato věta říká: Jestliže příkaz zní "Udělej to a to!", tak se "udělat to a to" · označuje jako splnění příkazu.

460. Mohlo by snad

462. ní.

463. "Toho jsi hledal? Vždyť jsi nemohl ani vědět, jestli tady je!" - Tento problém však skutečně vzniká při hledání v matematice. Je možno např. položit otázku: Jak bylo možné vůbec hledat dělení úhlu na třetiny? 464. Čemu chci učit, je: od nezjevného nesmyslu přejít k nesmyslu zjevnému. 465. "Očekávání má takovou povahu, že ať přijde cokoli, musí to s ním být ve shodě nebo nebýt ve shodě." Jestliže se nyní člověk zeptá: Je tedy skutečnost očekáváním určena vzhledem k určitému ano a ne, nebo není? - tj. je určeno, v jakém smyslu očekávání bude nějakou událostí - ať se udá cokoli - zodpovězeno: tak musíme odpovědět "Ano; ledaže by výraz, kterým je očekávání vyjádřeno, byl neurčitý, že by třeba obsahoval disjunkci různých možností." myslf? K čemu je to užitečné? - K čemu parní kotel a neponechá sílu jeho stěn náhodě? Je to přece jedině zkušenostní fakt, že kotle, které byly takto propočítá­ ny, tak snadno neexplodují! Ale tak jako by udělal všechno spíš, než aby strčil ruku do ohně, který ho někdy předtím popálil, tak udělá všechno spíš, než aby kotel nepropočítal. - Protože nás však nezajímají příčiny, - řekněme: Lidé fakticky myslf: postupují tímto způsobem např., když konstruují parní kotel. - Nemůže pak takto vyrobený kotel explodovat? I ano. 466. K

čemu člověk

propočítává

167

467. Myslí tedy člověk proto, že se myšlení osvědčilo? - Protože myslí, že myslet je výhodné? (Vychovává své děti proto, že se to osvědčilo?) 468. Jak by se dalo odhalit, proč myslí? 469. A přece se dá říci, že se myšlení osvědčilo. Je teď méně explozí parních kotlů než dřív, od té doby třeba, co síla stěn není už určována podle citu, nýbrž tím a tím způsobem propočítávána.. Nebo od té doby, co se každý propočet jednoho inženýra nechává překontrolovat druhým inženýrem. 470.

Někdy

tedy lidé myslí proto, že se to

475. Když je

člověk

rozpomíná se na tyto

o tom, co mohlo být

k určitému předpokladu, se tu totéž, jako když uvažujeme určité události?

dotázán na

důvody

důvody. Děje příčinami

476. Je třeba rozlišovat mezi předmětem strachu a příčinou strachu. Tak třeba obličej, který v nás vzbuzuje strach nebo okouzlené zanícení (předmět strachu, okouzlení), není proto ještě jejich příči­ nou, nýbrž - dalo by se říci - jejich směrem. 477. "Proč jsi přesvědčen, že se o horkou plotnu spálíš?" - Máš pro toto přesvědčení důvody? A potřebuješ důvody?

osvědčilo.

471. Teprve když potlačíme otázku "proč", začínáme často postře-, hovat nejdůležitější skutečnosti; ty pak v našem zkoumání vedou k určité odpovědi.

478. Jaký mám důvod předpokládat, že můj prst, když se dotkne stolu, pocftf odpor? Jaký důvod k přesvědčení, že tato tužka se nedá skrz moji dlaň prostrčit bezbolestně? - Jestliže se takto ptám, hlásí se stero důvodů, které se stěží vůbec navzájem pustí k slovu. "Už jsem to přece sám nesčetněkrát zakusil; a právě tak často jsem o podobných zkušenostech slyšel; kdyby tomu tak nebylo, bylo by .... ; atd."

472. Povaha přesvědčení o stejnorodosti dění se ukazuje "'"'..."''"'' nejzřetelněji v případě, kdy před očekávaným pociťujeme strach. Nic by mě nemohlo pohnout k tomu, abych strčil ruku do plamene, - i když jsem se přece popálil pouze v minulosti.

že

479. Otázka "Z jakých důvodů jsi o tom přesvědčen?" by mohla znamenat: "Z jakých důvodů to teď odvozuješ Gsi to teď odvodil)?" Ale také: "Jaké důvody mi můžeš pro tento předpoklad dodatečně uvést?"

473. Přesvědčení, že mě oheň popálí, je téhož druhu jako strach, mě popálf. 480. Jakožto "důvody" k nějakému mínění by tedy bylo možno pojímat jen to, co si člověk řekl předtím, než k tomuto mínění dospěl. Výpočet, který skutečně provedl. Jestliže by se nyní někdo zeptal: Jak ale může být dřívější zkušenost důvodem k před­ pokladu, že se později stane to a to? - tak odpovědí je: Jaký máme vlastně obecný pojem o důvodu k nějakému takovému před­ pokladu? Tento druh údajů o minulosti označujeme právě jako důvod k předpokladu, že se to v budoucnosti stane. - A jestliže se skutečně

474. že mě oheň popálí, když do něj strčím ruku: to je jistota. Tj. tady vidíme, co jistota znamená. (Nejenom co znamená slovo "jistota", nýbrž také, jak se tomu s nf má.)

168

169

někdo diví, že hrajeme takovouto hru, tak odkážu na zkušenosti (na to, že se popálené dítě ohně bojí).

účinek

minulé

486. Vyplývá to, že tamhle stojí židle, ze smyslových dojmů, které - Jak může určitá věta být důsledkem smyslových dojmů? Je snad důsledkem vět, které popisují smyslové dojmy'? Nc. - Cožpak ale to, že tamhle stojí židle, nevyvozuji z dojmů, ze smyslových dat? - Nečiním žádný logický závěr! - Někdy ale přece. Vidím např. fotografii a řeknu "Musela tam tedy stát nějaká židle", nebo také "Z toho, co je tu vidět, vyvozuji, že tam stojí židle". To je závěr; ale žádný závěr logického typu. Závěr je pře­ chod k určitému tvrzení; tedy také k chování odpovídajícímu tomuto tvrzení. ,Vyvozování důsledků provádím' nikoli jen v slovech, nýbrž také v jednání. Měl jsem dostatečné důvody tyto důsledky vyvodit? Co se tady označuje jako zdůvodnění? - Jak se slova "zdůvodnění" používá? Popisuj řečové hry! Z těch se dá zjistit také závažnost toho, že něco je zdůvodněné. přijímám?

481. Člověku, který by řekl, že údaje o minulém ho nemohou o tom, že se v budoucnosti něco stane, - bych nerozuměl. Bylo by možno zeptat se ho: co tedy chceš slyšet? Co za údaje označuješ jako důvody pro to, abys o tom byl přesvědčen? Čemu vlastně říkáš "přesvědčit"? Jaký druh přesvědčení očekáváš? Jestliže tohle nejsou žádné důvody, tak co vlastně důvody jsou? Jestliže říkáš, že tohle žádné důvody nejsou, tak přece musíš být s to udat, jak by tomu muselo být, abychom mohli právem říci, že existují důvody pro náš předpoklad. Neboť pozor: důvody tady nejsou věty, z kterých to, co se přijí­ má, logicky plyne. Ale ne snad jako kdyby bylo možno říci: k přesvědčení stačí právě méně než k vědění. - Neboť tady nejde o nějaké přiblížení se k logickým důsledkům. přesvědčit

482. Necháváme se zmást způsobem vyjádření: "Tento důvod je dobrý, neboť činí výskyt události pravděpodobným." Tady to vypadá, jako kdybychom nyní řekli o důvodu něco dalšího, co ho ospravedlňuje jakožto důvod; zatímco ve skutečnosti větou, že tento důvod činí onen výskyt pravděpodobným, není řečeno nic, pokud jí není řečeno to, že tento důvod odpovídá určitému kritériu dobrého důvodu, - ale kritérium samo zdůvodněno není!

487. "Odcházím z této místnosti, protože to poroučíš." "Odcházím z této místnosti, ale ne proto, že to poroučíš." Popisuje tato věta určitou souvislost mého jednání s jeho příkazem? Anebo takovou souvislost vytváří? Je-li pak možno se zeptat: "Odkud víš, že to děláš proto, nebo nikoli proto?" A je snad dokonce odpovědí na to: "Cftfm to"?

488. Jak posuzuji, jestli tomu tak je? Podle indicií?

489. Polož si otázku: 483. Dobrý

důvod

je ten, který tak vyhlíží.

Při

jaké

příležitosti,

za jakým

účelem ~o

říkáme?

Jaké způsoby jednání provázejí tato slova? (Pomysli na zdravení!) V jakých scénách se jich používá; a k čemu? 484. ně dělá

Chtělo

by se

výskyt

pravděpodobným."

říci:

řeklo, skutečně určitý

"Dobrým důvodem je jen proto, že skuteč­ Protože má na událost, aby se tak vliv; tedy jakoby vliv zkušenostně daný.

mě k tomuto jednání vedl tento myšlenkový určitý obraz: např. být při nějakém expevýzkumu doveden výpočtem k nějakému dalšímu ex-

490. Jak vím, že

pochod? - Inu, je to

485. Zdůvodnění zkušeností má svůj konec. Kdyby žádný tak by to žádné zdůvodnění nebylo. 170

nemělo,

rimentálním perimentu. Vypadá to takto - a nyní bych mohl popsat

nějaký

příklad.

171

491. Nikoli: "bez řeči bychom se nernohli navzájem - nýbrž: bez řeči nernůžerne druhé lidi tak a tak ovlivňovat· žeme stavět silnice a konstruovat stroje, atd. A také: Bez po.,užfvállt.· mluvy a písma by se lidé nernohli dorozumět.

snad už je od narození konstituován tak, že na věty české reaguje tak jako normální člověk, když se naučil česky.)

řeči

496. Gramatika neříká, jak řeč musí být konstruována, aby svůj plnila, aby na člověka tak a tak působila. Popisuje pouze používání znaků, ale žádným způsobem toto používání nevysvětluje. účel

492. Vynalézat nějakou řeč by mohlo znamenat vynalézat zákla~ě přírodních zákonů (nebo v souladu s nimi) nějaké 7~ř·f7P.,,Il k _určttérnu účelu; má to ale také druhý smysl, analogický v Jakém mluvíme o vynalezení určité hry. Vypovídám tu něco o gramatice slova "řeč", když ji takto s gramatikou slova "vynalézt". 493. Říká se: "Kohout přivolává slepice svým kokrháním" není tu už základem srovnání s naší řečí? - Nedostane to zcela' jiný aspekt, jestliže si představíme, že kokrhání uvádí slepice v pohyb nějakým fyzikálním působením? Kdyby však bylo ukázáno, jakým způsobem slova "Pojď ke mně!" · na osloveného zapůsobí, takže nakonec jsou za určitých podmínek · inervovány svaly v jeho nohách atd. - ztratila by tím pro nás ona. věta charakter věty? 494. Chci říci: Aparát naší obvyklé řeči, naší slovní řeči, je přede~ vším to, co slovem "řeč" označujeme; a pak i všelicos jiného na základě analogie s nf nebo na základě toho, že to s nf může být · srovnáno. 495. Je jasné, že mohu zkušeností zjistit, že nějaký člověk (nebo zvíře) na určitý znak reaguje tak, jak chci, a na jiný nikoli. že např. nějaký člověk na znak " -+"jde doprava a na znak " +-" doleva; ale že na znak "0--l" nereaguje tak jako na"+-" atd. Ba nepotřebuji si žádný případ vymýšlet, a stačí mi všímat s~ jen onoho faktického případu, že nějakého člověka, který se naučil jen česky, mohu řídit pouze českou řečí. (Neboť na učení se české řeči se tu dívám jako na nastavení mechanismu na jistý způsob ovlivňování; a může nám být jedno, jestli se druhý řeč naučil, nebo jestli

172

497. Pravidla gramatiky lze označit jako "libovolná", pokud tím má být řečeno, že účelem gramatiky je jedině účel řeči. Jestliže někdo řekne "Kdyby naše řeč nerněla tuto gramatiku, tak by tyto skutečnosti nernohla vyjádřit" - tak je na místě položit otázku, co tu slova "mohla by" znamenají. 498. Jestliže řeknu, že příkaz "Přines mi cukr!" a "Přines mi mléko!" má smysl, ale že ho nerná kombinace "Mléko mi cukr", tak to neznamená, že vyslovení tohoto slovního spojení nerná žádný účinek. A jestliže má nyní ten účinek, že druhý se na mne ustrnule zadívá s otevřenou pusou, tak toto spojení kvůli tornu neoznačírn jako příkaz, aby se na mne ustrnule zadíval atd., i kdybych chtěl zrovna tento účinek vyvolat. 499. Říci "Toto slovní spojení nerná žádný smysl" vylučuje dané spojení ze sféry řeči a tím oblast řeči ohraničuje. Jestliže však vedeme určitou hranici, tak to může mít různé důvody. Když udě­ lám kolem nějakého místa plot, nebo čáru, nebo je jakkoli jinak ohraničím, tak to může mít za účel, nepustit někoho ven nebo dovnitř; může to ale také patřit k určité hře, a hranice má být třeba hráči přeskakována; nebo to může naznačovat, kde přestává vlastnictví jednoho člověka a začíná vlastnictví druhého; atd. Jestliže tedy vedu nějakou hranici, tak tím není ještě řečeno, proč ji vedu. 500. Jestliže se řekne, že určitá věta je beze smyslu, tak to neznamená, že její smysl je jakoby nesmyslný. Nýbrž určité slovní spojení se z řeči vylučuje, je staženo z provozu. 173

501. "Účelem řeči je vyjadřovat myšlenky." - Tak je tedy každé věty vyjadřovat nějakou myšlenku. Jakou vyjadřuje tedy např. věta "Prší"? účelem

502. Otázka po smyslu. Srovnej: "Tato věta má smysl." - "Jaký?" "Tato řada slov je větou." - "Jakou?" 503. Jestliže někomu dáváme příkaz, tak je pro mne něčím že mu předložím určité znaky. A nikdy bych To přece jsou jenom slova, a musím proniknout za slova. tak jestliže bych se někoho na něco zeptal, a on mi dá octlno\rP.cr (tedy nějaký znak), jsem spokojen - to bylo to, co jsem uu::JI.ii"'i:IJ - a nenamítám: To je přece jen pouhá odpověď.

dostačujícím,

504. Jestliže se však prohlásí: "Jak mám vědět, co míní, jen jeho znaky", tak řeknu: "Jak má on vědět, co míní, přece také jenom svoje znaky." přece

508. Říkám určitou větu: "Je krásné počasí"; ale slova jsou přece libovolné znaky - dosaďme tedy na jejich místo tyto: "a b c d". Ale nyní nemůžu, když toto čtu, spojovat s tím bez dalšího onen předchozí smysl. - Dalo by se říci, že nejsem navyklý říkat "a" místo "je", "b" místo "krásné" atd. Ale tím nemíním, že snad nejsem navyklý s "a" ihned asociovat slovo "je", nýbrž nejsem navyklý používat "a" namísto "je" - tedy ve významu slova "je". (Neovládám tuto řeč.) (Nejsem navyklý měřit teploty ve stupních Fahrenheita. Proto mi takový teplotní údaj nic ,neříká'.) 509. Co kdybychom se někoho zeptali "V jaké míře jsou tato slova popisem toho, co vidíš?" - a on odpoví: "Těmito slovy to míním." (Díval se třeba na nějakou krajinu.) Proč tato odpověď "Míním to ...." nenf vůbec žádnou odpovědí? Jak člověk slovy míní to, co před sebou vidí? Mysli si, že jsem řekl "a b c" a míním tím: Je krásné počasí. Měl jsem totiž při vyslovování těchto znaků onen prožitek, jaký by normálně měl pouze ten, kdo po léta používal "a" ve významu "je", "b" ve významu "krásné" atd. - Říká pak "a b c": je krásné počasí?

Jaké má být kritérium toho, že jsem měl tento prožitek?

505. Musím příkaz pochopit, dříve než podle něho mohu - Zajisté; jinak bys přece nevěděl, co máš udělat. - Ale od ke konání je tu ovšem zase určitý skok! 506. Roztržitý člověk, který se na příkaz "Vpravo v bok!" doleva, a pak si sáhne na čelo se slovy ,,Ach tak - vpravo v a otočí se doprava. - Co ho napadlo? Určitý výklad? 507. "Nejenomže to říkám, také tím něco míním." - Jestliže uváží, co se v nás přitom děje, když slova míníme (a ne pouze říkáme), tak nám připadá, jako kdyby bylo v těchto přípa­ dech s těmito slovy něco spojeno, zatímco jinak jako by běžela naprázdno. - Jako kdyby zabrala na něco v nás. člověk

174

510. Udělej tento pokus: Zkus říci "Je tady chladno" a mínit přitom "Je tady teplo". Dokážeš to? - A co přitom děláš? A existuje pouze jediný způsob, jak to udělat? 511. Co to vlastně znamená: "odhalit, že určitá výpověď nemá žádný smysl"? - A co znamená toto: "Jestliže tím něco míním, tak to přece musí mít smysl"? - Když tfm něco míním? - Když tím míním co?! - Člověk chce říci: smysluplná věta je ta, kterou může­ me nejenom říci, nýbrž také myslet. 512. Zdá se, jako kdyby se mohlo říci: "Slovní řeč připouští nesmyslné sestavy slov, řeč představ však nepřipouštf nesmyslné 175

představy."

- Tedy také řeč kreslení nepřipouští nesmyslné kresby? , Mysli si, že by to byly kresby, podle kterých se mají modelovat tělesa. Potom některé kresby mají smysl, některé nemají žádný. Co když si představuji nesmyslné slovní sestavy? 513. Uvažuj tuto vyjadřovací formu: "Moje kniha má tolik stran, kolik činí řešení rovnice x3 + 2x - 3 = 0." Nebo: "Počet mých ' přátel je n a n2 + 2n + 2 = 0." Má tato věta smysl? Bezprostřed­ ně se to na ní nepozná. * Na tomto příkladu je vidět, jak se může stát, že něco vypadá jako věta, kterou chápeme, a přitom to přece nedává žádný smysl. (To vrhá určité světlo na pojem ,chápání' a ,mínění'.) 514. Nějaký filosof řekne, že větu "Jsem tady" chápe, něco jí míní, něco myslí, - i když si vůbec nepřipomíná, jak, při jaké příležitosti je tato věta používána. A jestliže řeknu "Růže je i ve tmě červená", tak tuto červeň vyloženě vidíš ve tmě před sebou.

517. Vyvstává otázka: Cožpak se v tom, že určité otázce rozumíme, nemůžeme mýlit? Neboť leckterý matematický důkaz nás právě dovádí ke konstatování, že si nemůžeme představit to, o čem jsme věřili, že si to před­ stavit můžeme. (Např. konstrukci sedmiúhelníka.) Vede nás k tomu, že revidujeme, co pro nás platilo za oblast představitelného. 518. Sókratés k Theaitetovi: "A kdo si představuje, nepředstavuje si snad něco?" - Th.: "Nezbytně." - Sók.: "A kdo si něco předsta­ vuje, nepředstavuje si něco skutečného?" - Th.: "Tak se zdá." A kdo maluje, nemaluje snad něco - a kdo něco maluje, nemaluje něco skutečného? - Nu ano, co je objektem malování? obraz člověka (např.), nebo onen člověk, kterého obraz zpodobuje? 519. Člověk chce říci: příkaz je obraz jednání, které bylo podle něho provedeno; ale také obraz jednání, které podle něj provedeno být má.

515. Dva obrazy růže ve tmě. Jeden je zcela černý; neboť růže je neviditelná. Na druhém je namalována se všemi podrobnostmi a obklopena kolem dokola černí. Je jeden z nich správný a druhý nesprávný? Cožpak nemluvíme o bflé růži ve tmě a o červené růže ve tmě? A cožpak neříkáme také, že se ve tmě nedají od sebe rozeznat? 516. Zdá se jasné, že chápeme, co znamená otázka "Vyskytuje se v rozvoji čísla 1T číselný sled 7777?" Je to věta našeho mateřského jazyka; dá se ukázat, co to znamená, že se v rozvoji čísla 1r vyskytuje 415; a podobné věci. Nuže, tak daleko, jak sahají tato vysvět­ lení, tak dalece se dá říci, že oné otázce rozumíme.

* První rovnice má

"1", druhá reálné řešení nemá. V obou případech tedy věty nedávají smysl: kniha nemdže mft 1 stranu (i jediný list má dvě strany). (Pozn. překl.)

176

řešení

520. "1 jestliže se věta pojímá jako obraz nějakého možného stavu věcí a řekne se, že ukazuje možnost tohoto stavu věcí, tak může přece jen dělat v nejlepším případě to, co dělá nějaký namalovaný nebo plastický obraz, anebo nějaký film; a v každém případě tedy nemůže ukázat, že něco tak a tak nenf. To tedy závisí zcela na naší gramatice, co se označuje jako (logicky) možné, a co ne, totiž právě jen co ona připouští?" - Ale to je přece libovolné! Je to libovolné? - Ne s každým útvarem, který má podobu věty, si víme co počít, ne každá technika má nějaké použití v našem životě, a jestliže ve filosofii jsme v pokušení počítat mezi věty něco zcela neužitečného, tak se to často děje proto, že jsme dostatečně neuvážili, jak se toho používá. 521. Srovnej ,logicky možné' s ,chemicky možné'. Jako che~ic~ možné by se dalo označit třeba nějaké spojení, pro které extstuje strukturní vzorec se správnými valencemi (třeba H-0-0-0-H). Ně177

jaké takové spojení přirozeně nemusí existovat; ale také vzorci H02 nemůže ve skutečnosti odpovídat méně než žádné spojení.

522. Jestliže srovnáváme větu s obrazem, tak musíme uvážit, jestli ji srovnáváme s nějakým portrétem (historickým zpodobením) nebo s žánrovým obrázkem. A obě srovnání mají svůj smysl. Když se dívám na nějaký žánrový obrázek, tak mi něco ,říká', i když ani na okamžik nevěřím (nedomýšlím se), že lidé, které na něm vidím, jsou skuteční, nebo že existovali nějací skuteční lidé v této situaci. Co tedy kdybych položil otázku: "Co mi tedy říká?" říká sám sebe" - mohl bych říci. Tj. to, že mi v jeho vlastní struktuře, v jeho tvarech a barvách. (Co by to znamenalo, kdyby se řeklo "Hudební téma mi říká samo sebe"?)

523. "Obraz mi

něco říká, spočívá

524. Na to, že nám obrazy a vymyšlené příběhy působí potěšení, že zaměstnávají našeho ducha, nepohlížej jako na něco samozřej­ mého, nýbrž jako na podivuhodné faktum. ("Nepohlížej na to jako na něco samozřejmého" - to znamená: Podivuj se tomu tak, jako se podivuješ jiným věcem, které tě znepokojují. Potom problematično zmizí, když budeš takto tu i onu skutečnost brát stejně.) ((Přechod od zjevné nesmyslnosti k nesmyslnosti nezjevné.))

525. "Poté co to řekl, opustil ji tak jako předchozího dne." Chápu tuto větu? Chápu ji tak, jako bych ji chápal, kdybych ji slyšel v průběhu nějakého sdělení? Jestliže tu stojí izolovaně, tak bych řekl, že nevím, o čem pojednává. Přece jen bych ale věděl, jak asi by se tato věta mohla použít; mohl bych pro ni dokonce vymyslit nějakou souvislost. (Celá řada dobře známých cest vede od těchto slov všemi směry.)

526. Co to znamená, chápat nějaký obraz, nějakou kresbu? Také tady existuje pochopení a nechápání. A také t~dy ~o hou v~yto výrazy znamenat všelicos rozdílného. Ob~azem Je _treba nejaké zátiší· část toho mi ale zůstává nepochop1telná: neJSem schopen vidět' tam konkrétní věci, nýbrž vidím jen barevné skvrny na plátně. - Anebo vidím všechno konkrétně, ale jsou to předměty, které neznám (vypadají jako nářadí, ale neznám jejich použití). - ~o~ná ale že ty předměty znám, nechápu však - v jiném smyslu - JeJICh uspořádání.

527. Chápání nějaké věty naší řeči je chápání nějaké~o h~deb~ ního tématu příbuznější, než se soudí. Míním to ale tak: ze chapám řečové věty má mnohem blíže, než se myslí, k tomu, co se obvykle označuje jako chápání hudebního tématu. Proč se má síla tónu a tempo pohybovat právě v této linii? Bylo by možno říci: "Protože vím, co to všechno znamená." Ale co to znamená? To bych říci nedovedl. Pro ,vysvětlení' bych to mohl přirovn~t k něčemu jinému, co má stejný rytmus (míním: stejnou linii). (Rekne se: "Cožpak nevidíš, to je, jako kdyby se vyvozoval nějaký logický záv~r" nve~?~ "To je něco jako vsuvka", atd. Jak se taková srovnání zduvodnuJI. - Tady existují zdůvodnění různého druhu.) 528. Bylo by možno myslet si lidi, kteří by měli něco ne z~ela nepodobného řeči: zvuková gesta, bez slovní zásoby nebo gramatiky. (,Mluvení jazyky')* 529. "Co by tedy byl ale význam těch zvuků?" - Co je význam v hudbě? I když nechci vůbec říci, že by tato řeč zvukových gest musela být srovnávána s hudbou.

* Jako "mluvení jazyky" se označují v Pavlově epištole extatic~é.. projevy, k jakým docházelo v prvokfesťanských církevních shromážděních a JeJIChž zvukový sled neodpovídal žádnému existujícímu jazyku. (Pozn. překl.) 178

179

530. Mohla by také existovat řeč, v jejímž používání ,duše' slov nehraje žádnou roli. V níž nám např. nic nezáleží na tom, jestli se nějaké slovo nahradí libovolně vynalezeným novým slovem.

531. O chápání věty hovoříme v tom smyslu, v němž tato věta může být nahrazena nějakou jinou, která říká totéž; ale také v tom smyslu, že žádnou jinou nahrazena být nemůže. (Právě tak jako nemůže být nahrazeno jiným nějaké hudební téma.) V jednom případě je myšlenka věty to, co je různým větám společné; v druhém něco, co vyjadřují jedině tato slova v těchto pozicích. (Chápání

nějaké básně.)

532. Tak tedy "chápat" tu má dva různé významy? - Chci řfci raději, že tyto způsoby použití slova "chápat" tvoří jeho význam, můj pojem chápání. Neboť slovo "chápat" chci používat pro toto všechno.

533. Jak lze ale v onom druhém případě výraz vysvětlit, zprostředkovat pochopení? Polož si otázku: Jak vedeme někoho k pochopení nějaké básně nebo nějakého tématu? Odpověď na to říká právě, jak se tady smysl vysvětluje.

534. Nějaké slovo slyšet v tomto významu. Jak zvláštní, že něco takového existuje! Takto členěna, takto přfzvukována, takto slyšena je věta počát­ kem přechodu k těmto větám, obrazům, k tomuto jednání. ((Celá řada dobře známých cest vede od těchto slov všemi smě­ ry.))

535. Co se vlastně děje, když se učíme vnímat závěr určité církevnf tóniny jako závěr?

180

536. Říkám: "Tento obličej (který působí dojmem bázlivosti) si mohu myslet také jako obličej odvážný." Tím nemíníme, že si mohu představit, jak někdo s tímto obličejem může třeba někomu druhému zachránit život (to si lze přirozeně představit ke každému obličeji). Hovořím spíš o určitém aspektu obličeje samotného. To, co míním, není také, že bych si mohl představit, že tento člověk může svůj obličej změnit v obličej v obvyklém smyslu odvážný; spíš ale to, že může v takový zcela určitým způsobem přejít. Změněné pojetí nějakého výrazu obličeje je srovnatelné se změněným pojetím nějakého akord~ v hudbě, když ho jednou vnímáme jako přechod v tuto, a pak zase v onu tóninu. 537. Lze říci "čtu v tomto obličeji bázlivost", ale v každém přípa­ se zdá, že bázlivost není s obličejem pouze asociována, zevně spojena; nýbrž strach žije v těch rysech obličeje. Jestliže se rysy trochu pozmění, tak můžeme mluvit o odpovídající změně onoho strachu. Kdyby se nás někdo zeptal: "Jsi s to myslet si tento obličej také jako výraz odvahy?" - tak bychom jaksi nevěděli, jak bychom měli do těchto rysů odvahu umístit. Řeknu pak třeba: "Nevfm, co by to znamenalo, jestliže tento obličej má být odvážným obličejem." Ale jak vypadá řešen( takové otázky? Člověk řekne třeba: "Ano, teď to chápu: ten obličej je, aby se tak řeklo, lhostejný vůči vněj­ šímu světu." Odvahu jsme tedy do něho vinterpretovali. Dalo by se říci, že odvaha se teď zase hodí k tomuto obličeji. Ale co se tu hodí k čemu? dě

538. Příbuzný případ je (i když by se to tak možná nezdálo), jestliže se např. Němec podivuje tomu, že ve francouzštině se doplňkové adjektivum shoduje v rodě se substantivem, a když si to vysvětlf takto: Mfní tfm vlastně "der Mensch ist ein guter". •

je nepřeložitelný, protože v češtině je situace stejná jako ve - ve větě "Ten člověk je dobrý" má adjektivum koncovku odpovídající rodu podstatného jména, k němuž se vztahuje. V němčině bude její překlad znít: "Der Mensch ist gut". Aby Němec pochopil, že se v této poloze může vyskytnout shoda, připamatovává si tedy větu "Der Mensch ist ein guter", která znamená vlastně "Ten člověk je dobrý člověk" nebo " ... je jedním z dob-

* Tento

příklad

francouzštině

181

539. Vidíme obraz, který představuje usmívající se hlavu. Co jestliže úsměv chápu jednou jako úsměv vlídný, jindy zase jako zlý? Není to často tak, že si ho představuji v určitém prostorovém a časovém okolí, které je vlídné nebo zlé? Tak bych si mohl k tomuto obrazu představit, že usmívající se usmívá nad hrajícím si dítětem, anebo také nad mukami nějakého nepřítele. Na tom se nic nemění ani tím, že si i situaci, která je na první pohled roztomilá, mohu ve vztahu k širšímu okolí vyložit zase ještě jinak. Pokud žádné zvláštní okolnosti moji interpretaci nepřevrátf, budu jistý úsměv pojímat jako úsměv vlídný, budu ho jako "vlídný" označovat a odpovídajícím způsobem reagovat. vlastně dělám,

((Pravděpodobnost, častost.))

540. "Není to divné, že má být nemožné, abych si pomyslel, že brzy přestane pršet - i bez instituce řeči a bez celého jejího okolí?" - Chceš říci, že je zvláštní, že bys neměl být s to bez onoho okolí tato slova si říci a mínit je? Předpokládej, že někdo ukáŽe na oblohu a pronese přitom řadu nesrozumitelných slov. Když se ho ptáme, co tím míní, řekne, že to znamená "Bohudíky, brzy pršet přestane". Ba vysvětlí nám, i co jednotlivá slova znamenají. - Předpokládám, že by náhle přišel k sobě a řekl by, že ta věta byla čirý nesmysl, ale jemu se jevila, když ji pronášel, jako věta nějaké jemu běžné řeči. (Ba dokonce jako nějaký obecně známý citát.) - Co mám nyní říci? Nechápal tuto větu, když ji říkal? Nenesla věta celý svůj význam sama v sobě?

542. "Ale pociťoval svá slova právě jako slova nějaké jemu dobře známé řeči." - Ano; určitým kritériem toho je, že toto později prohlašoval. A nyní ovšem neříkej: "Slova nějaké nám běžné řeči jsou právě pociťována zcela určitým způsobem." (Co je výrazem tohoto pocitu?)

543. Nemohu říci: výkřik, smích jsou plné významu? A to znamená zhruba: dá se z nich mnoho vyčíst. 544. Když ze mne mluví touha: "Kdyby přece jen přišel!", tak slovům dává ,význam' tento pocit. Dává ale jejich významy i jednotlivým slovům? Mohlo by se tu však také říci: pocit dává slovům pravdivost. A tady vidíš, jak tu pojmy navzájem splývají. (To připomíná otázku: Co je smyslem nějaké matematické věty?) 545. Jestliže ale člověk řekne ,,Doufám, že přijde" - není to, co tu slovu "doufám" dává význam, příslušný pocit? (A jak je tomu s větou "Už nedoufám, že přijde"?) Pocit dává slovu "doufám" možná jeho zvláštní tón; tj. pocit má svůj výraz v tónu. - Jestliže tu slovu dává jeho význam pocit, tak tady "význam" znamená: to, na čem záleží. Proč ale záleží právě na pocitu? Je doufání pocit? (Rozpoznávací znak.)

541. Ale v čem spočívalo ono chápání a příslušný význam? Pronesl ty zvukové řady třeba rozjařeným hlasem a ukazoval na oblohu, zatímco ještě pršelo, ale už se začínalo rozjasňovat; později uvedl svá slova ve spojení se slovy českými.

546. Mohl bych říci, že slova "Kéž by přece přišel!" jsou takto prosycena mým přáním. A slova z nás mohou bezděčně vyrazit jako nějaký výkřik. Slova může být zatěžko vyslovit: např. taková, kterými se člověk něčeho vzdává, nebo přiznává nějakou slabost. (Také slova jsou činy.)

rých lidí" - tady adjektivum přejímá koncovku mužského rodu, protože tu má funkci přívlastku, i když podstatné jméno, k němuž se váže, je nahrazeno jen samotným neurčitým členem. (Pozn. překl.)

547. Popírání: ,duchovní akť. Popři něco, a pozoruj, co děláš! snad v duchu hlavou? A jestliže tomu tak je - je tento pochod hoden našeho zájmu víc než třeba ten, že se do nějaké věty vpfše znaménko negace? ·

182

Potřásáš

183

548. V čem spočívá rozdíl mezi těmito dvěma pochody: přát si, aby se něco stalo - a přát si, aby se totéž nestalo? Jestliže to člověk chce zobrazit, tak udělá s obrazem události všelicos různého: přeškrtne ho, dá ho nějak do závorky a podobně. Ale připadá nám, že toto je jen jakási hrubá metoda vyjádření. V slovní řeči dokonce používáme znak "ne". To je jako jakási neobratná výpomoc. Míní se: v myšlení už se to děje jinak. 549. "Jak může slůvko ,ne' negovat?!" - "Znak ,ne' naznačuje, že to, co následuje, máš pojímat negativně." Mohlo by se říci: Znak negace je podnětem, aby se něco - eventuálně něco velice komplikovaného - udělalo. Je to, jako kdyby nás znak negace k něčemu podněcoval. Ale k čemu? To se neříká. Jako kdyby stačilo, aby to bylo jen naznačeno; jako kdybychom to už věděli. Jako kdyby vysvětlení bylo nepotřebné, protože věc beztak už známe. 550. Negace je, dalo by se říci, jakési vylučující, odmítající gesto. Ale takové gesto používáme ve velice rozdílných případech! 551. "Je to stejná negace: ,Železo se netaví při 100• C' a ,2 krát 2 není 5'?" Má to být rozhodnuto introspekcí? Tím, že se snažíme vidět, co při obou větách myslíme?

552. Co kdybych se zeptal: Jestlipak se nám, když vyslovujeme "Tato tyč je dlouhá 1 m" a "Tady stojí 1 voják", jasně ukazuje, že oním "1" míníme různé věci, že "1" má různé významy? Neukazuje se nám vůbec nic. - Prones třeba větu jako "Na každém 1 m stojí jeden voják, na každých 2 m tedy 2 vojáci". Na otázku "Míníš oběma těmi jednotkami totéž?" by dotázaný možná odpověděl: "Samozřejmě míním totéž: jeden!" (Přitom zvedne třeba prst.) věty

184

553. Má "1" různý význam, jestliže je jedničky užito jednou pro udání míry, podruhé pro počet? Jestliže se otázka položí takto, tak ji dotázaný zodpoví kladně. 554. Můžeme si snadno myslet lidi s ,primitivnější' logikou, v níž odpovídajícího naší negaci existuje jenom pro některé věty; pro takové třeba, které ještě žádnou negaci neobsahují. Bylo by možno negovat větu "Jde do domu", ale negace negativní věty by byla beze smyslu, nebo má jen platnost opakování první negace. Pomysli na jiné prostředky vyjádřit negaci, než jsou naše: třeba tónovou výšku věty. Jak by tady vypadala zdvojená negace? něco

555. Otázka, jestli pro tyto lidi negace má týž význam jako pro nás, by byla analogická otázce, jestli pro lidi, jejichž číselná řada končí pětkou, číslice "5" znamená totéž jako pro nás. 556. Mysli si řeč s dvěma různými slovy pro negaci, jedno je "X", druhé "Y". Zdvojené "X" dává kladné tvrzení, zdvojené "Y" však zesflenou negaci. Jinak se bude obou slov užívat stejně. - Mají nynf "X" a "Y" stejný význam, když se vyskytují ve větách bez opakování? - Na to by bylo možno dát různé odpovědi.

a) "To, že trojí negace dává zase negaci, musí přece spočívat už v oné jedné negaci, kterou nyní používám." (Pokušení vynalézt určitý mýtus v souvislosti se slovem "znamenat".) Vypadá to zdánlivě, jako kdyby vyplývalo z povahy negace, že dvojitá negace dává kladné tvrzení. (A něco správného na tom je. Co? S obojím souvisí naše povaha.) b) Nemůže být žádná diskuse, o tom, jestli pro slůvko "ne" jsou správná tato pravidla, nebo nějaká jiná (míním tím, jestli jsou přimě­ řená jeho významu). Neboť bez těchto pravidel nemá toto slůvko ještě žádný význam; a jestliže pravidla změníme, tak má potom jiný význam (nebo žádný), a můžeme zrovna tak dobře změnit i slůvko samo. 185

a) Obě slova mají různý způsob použití. Tedy různý význam.* Ale věty, v kterých se vyskytují bez opakování a které jinak znějí stejně, mají stejný smysl.** b) Obě slova mají v řečových hrách stejnou funkci, až na ten jeden rozdíl, který je nezávažnou věcí danou tradicí. Způsobu použití obou slov se učí stejným způsobem, pomocí stejných úkonu, gest, obrazů atd.; a rozdíl jejich použití se k vysvětlení těchto slov připojuje jako něco vedlejšího, jako jeden z rozmarných rysů řeči. Proto řekneme: "X" a "Y" mají stejný význam. c) S oběma negacemi spojujeme různé představy. "X" jako by stáčelo smysl o 180 •. A proto vracejí dvě takové negace smysl do jeho původní polohy. "Y" je jako zavrtění hlavou. A jako člověk zavrtění hlavou druhým zavrtěním neruší, tak také neruší jedno "Y" druhým. A tak i když věty s tou i onou negací vedou prakticky k stejnému výsledku, vyjadřují "X" a "Y" přece rozdílné ideje. 557. V čem to asi spočívalo, když jsem vyslovil dvojí negaci, že jsem ji mínil jako zesílené popření, a ne jako kladné tvrzení? Neexistuje žádná odpověď, která by zněla: "Spočívalo to v tom, že .... " Místo abych řekl "Toto zdvojení je míněno jako zesílení", mohu je za určitých okolností jako zesílení vyslovit. Místo abych řekl "Zdvojení negace je míněno jako její zrušení", mohu např. použít závorky. - "Ano, ale tyto závorky samy mohou přece hrát různé role; neboť kdo říká, že mají být pojímány jako závorky?" Nikdo to neříká. A svoje pojetí jsi přece vysvětlil zase slovy. Co závorky znamenají, spočívá v technice jejich použití. Otázka je: Za jakých okol nos tf má smysl říci: "Mínil jsem .... ", a jaké okolnosti mě opravňují k tomu, abych řekl "On mínil .... "?

na gramatická pravidla, tak ta právě dovolují použití slova "je" v obojí souvislosti. - Ale pravidlem, které ukazuje, že slovo "je" má v těchto větách různý význam, je to pravidlo, které dovoluje nahradit v druhé větě slovo "je" rovnítkem a které toto nahrazení v první větě zakazuje. 559. Bylo by možné hovořit třeba o funkci slova v této větě. Jako kdyby věta byla jakýmsi mechanismem, v vněmž slovo m~ zc~la určitou funkci. Ale v čem tato funkce spocívá? Jak se vyjeVUje? Neboť tu není zajisté nic skrytého, celou tu větu přece vidíme! Funkce se musí ukázat v průběhu kalkulu. ((Bedeutungskorper.))* 560. "Význam slova je to, co je při vysvětlení významu vysvět­ lováno." Tj.: chceš-li pochopit způsob používání slova "význam", tak obrať pozornost na to, co se označuje jako "vysvětlení významu". 561. Není-li pak pozoruhodné, když říkáme, že slovo "je" se používá ve dvou různých významech (jako kopula a jako znak rovnosti), a přitom bych nechtěl říci, že jeho význam je jeho způsob použití: totiž jako kopula i znak rovnosti? Člověku se chce říci, že tyto dva způsoby použití nedávají spolu jeden význam; že ta personální unie představovaná týmž slovem je nepodstatná náhoda.

558. Co to znamená, že ve větě "Růže je červená" má slovo "je" jiný význam než ve větě "Dvakrát dvě je čtyři"? Jestliže se odpoví, že to znamená, že pro obě tato slova platí různá pravidla, tak je třeba říci, že tu máme jen jedno slovo. - A jestliže hledím pouze

562. Ale jak mohu rozhodnout, co je podstatný a co nepodstatný, náhodný rys notace? Je snad v pozadí notace určitá realita, podle níž se řídí její gramatika? Mysleme na podobný případ při hře: dáma se při stejnojmenné hře značí tím, že se dva kameny položí na sebe. A neřekne se v tomto případě, že tato skutečnost, že dáma je tvořena dvěma kameny, je pro hru nepodstatná?

* V originále "Bedeutung". (Pozn. překl.) ** V originále "Sinn". (Pozn. překl.)

* Srv.

186

Philosophische Grammatik, s. 54. (Pozn. vyd.)

187

563. Řekněme: význam určitého kamene (určité figurky) je jeho role ve hře. - Nuže, před začátkem každé šachové partie se rozhoduje losováním, který z hráčů dostane bílé. K tomu účelu ať jeden drží v obou zavřených rukou po jednom šachovém králi a druhý volí nazdařbůh jednu z obou rukou. Budeme nyní chtít počítat k roli šachového krále v šachové hře to, že se ho takto používá k losování? 564. Jsem tedy nakloněn i ve hře rozlišovat mezi podstatnými a nepodstatnými pravidly. Hra, chtělo by se říci, má nejen pravidla, ale i určitý smysl. •

565. K čemu to stejné slovo? V kalkulu přece nemá tato stejnost žádné použití! - Proč se pro oba účely užívá stejných hracích kamenů? - Ale co to znamená "použití této stejnosti"? Cožpak to nenf určité použití, když používám právě stejné slovo?

pravidla. ("Má snad toto pravidlo zabránit tomu, aby člověk táhl bez rozvažování?") 568. Jestliže povahu hry správně chápu - mohl bych říci -, tak tohle k ní podstatně nepatřf. ((Význam jako určitá fyziognomie.)) 569. Řeč je určitý nástroj. Její projevy jsou nástroje. Člověk si nyní myslí třeba, že to, kterých pojmů používáme, nemůže předsta­ vovat žádný velký rozdíl. Jako se dá nakonec fyzika dělat se stopami a couly zrovna tak jako s m a cm; rozdíl je přece jen ve větší nebo menší pohodlnosti. Ale ani to není pravda, jestliže např. výpočty v určitém systému měr by vyžadovaly více času a námahy, než kolik ji můžeme vynaložit. 570. Pojmy nás orientují k zkoumáním. Jsou výrazem našeho zájmu a řídí náš zájem.

566. Tady se nám zdá, jako kdyby použití stejného slova, stejného kamene mělo určitý účel - jestliže stejnost není náhodná, nepodstatná. A jako kdyby účelem bylo to, aby člověk mohl kámen opě­ tovně rozpoznat a vědět, jak s ním hrát. - Je tu řeč o fyzické možnosti, nebo o možnosti logické? Jestliže o logické, tak stejnost kamenů ke hře právě patřf. 567. Hra má být přece určována pravidly! Jestliže tedy nějaké pravidlo hry předepisuje, že k losování před šachovou partií se má používat králů, tak to ke hře podstatně patří. Co by bylo možno proti tomu namítnout? že člověk není s to nahlédnout smysl* tohoto předpisu. Asi jako by nebyl také s to nahlédnout smysl* pravidla, podle kterého by se mělo každým kamenem třikrát otočit, než se s ním táhne. Kdybychom se u nějaké stolní hry setkali s tímto pravidlem, tak bychom se podivili a dělali dohady o účelu

571. Zavádějící paralela: Psychologie pojednává o pochodech v psychické sféře, tak jako fyzika ve sféře fyzické. Vidění, slyšení, myšlení, cítění nejsou předměty psychologie ve stejném smyslu, jako jsou pohyby těles, elektrické jevy atd. předměty fyziky. To vidíš z toho, že fyzik tyto jevy vidí, slyší, přemýšlí o nich, sděluje nám je, a psycholog pozoruje projevy (chování) subjektu. 572. Očekávání je gramaticky určitý stav; jako: být určitého míně­ nf, v něco doufat, něco vědět, něco moci. Ale abychom pochopili gramatiku těchto stavů, musíme položit otázku: "Co platí za kritérium toho, že je někdo v tomto stavu?" (Stav tvrdosti, tíhy, zapadánf do sebe.)

• V originále "Witz". (Pozn. překl.)

188

189

573. Mít určitý názor je jistý stav. - Stav čeho? Duše? Ducha? Inu, o čem se říká, že má nějaký názor? Například o panu N.N. A to je správná odpověď. Člověk nesmí právě od odpovědi na tuto otázku očekávat ještě žádné vysvětlení. Otázky, které pronikají hlouběji, jsou: Co pokládáme v speciálních případech za kritéria toho, že někdo má to a to mínění? Kdy říkáme: dospěl tehdy k tomuto mínění? Kdy zase: změnil své mínění? Atd. Obraz, který nám dávají odpovědi na tyto otázky, ukazuje, co je tady gramaticky bráno jako stav. 574. Určitá věta, a tudíž v jiném smyslu určitá myšlenka může být ,výrazem' věření, doufání, očekávání atd. Ale věření není myšlení. (Poznámka gramatická.) Pojmy věření, očekávání, doufání jsou si druhově méně cizí navzájem než ve vztahu k pojmu myšlení.

578. Polož si otázku: Co to znamená, věřit Goldbachově větě? V čem tato víra spočívá? V pocitu jistoty, když tuto větu vyslovujeme, slyšíme nebo myslíme? (To nás nezajímá.) A co jsou poznávací znaky tohoto pocitu? Nevím také zajisté, jak dalece může být tento pocit vyvoláván větou samotnou. Mám říci, že víra je určité tónové zabarvení myšlenky? Odkud se bere tato představa? lnu, existuje určité tónové zabarvení vyjadřující víru, tak jako určité tónové zabarvení vyjadřující pochybnost. Mohl bych se zeptat: Jak víra do této věty zasahuje?* Podívejme se, jaké má tato víra důsledky, k čemu nás vede. "Vede mě k hledání nějakého důkazu této věty." - Dobrá, teď se ještě podívejme, v čem tvoje hledání vlastně spočívá! Potom budeme vědět, jak se to s vírou v tuto větu má.

579. Pocit 575. Když jsem si sedl na tuto židli, věřil jsem přirozeně, že mě unese. Vůbec jsem nemyslel, že by mohla pode mnou prasknout. Ale: "Navzdory všemu, co dělal, jsem se přidržoval víry, ...." Tady člověk myslf, a eventuálně si vždy znovu vybojovává určitý postoj.

důvěry.

Jak se projevuje v chování?

580.

,Vnitřní pochoď

581.

Očekávání

vyžaduje

vnější

kritéria.

je zasazeno do určité situace, z níž pramení. výbuchu může např. pramenit z určité situace, výbuch dá očekávat.

Očekávání nějakého

576. Dívám se na hořící doutnák, sleduji s největším napětfm, jak hoření postupuje a jak se blíží výbušnině. Nemyslím možná vůbec nic, nebo celou řadu nesouvislých myšlenek. Toto je zajisté určitý případ očekávání.

577. Říkáme "Očekávám ho", když věříme, že přijde, ale jeho příchod nás nijak nezaměstnává. ("Očekávám ho" tu znamená "Byl bych udiven, kdyby nepřišel" - a to neoznačíme jako popis něja­

kého duševního stavu.) "Očekávám ho" říkáme ale také tehdy, když to má znamenat: Nemohu se ho dočkat. Mohli bychom si myslet určitou řeč, která v těchto případech používá důsledně různých sloves. A která zrovna tak používá víc než jedno sloveso tam, kde hovoříme o ,věření', ,doufání' atd. Pojmy této řeči by byly možná pro pochopení psychologie vhodnější než pojmy naší řeči. 190

v nfž se

nějaký

582. Když někdo, místo aby řekl "Očekávám každou chvíli výbuch", zašeptá: "Brzy to přijde", tak jeho slova nicméně nevyjadřují žádný pocit; i když tato slova a tón, kterým jsou pronesena, mohou být určitým projevem jeho pocitu.

583. "Ale vždyť ty mluvíš tak, jako kdyby moje očekávání, doufánf nebylo teď - kdy si myslfm, že doufám. Jako kdyby to, co se

* Slovo "zasahuje" (v originále ,.greift ein") je tu míněno v témž smyslu, v jakém řekneme, že jedno kolo zasahuje svými zuby do ozubení druhého kola, takže je v takovém případě může uvádět v chod. (Pozn. překl.) 191

děje teď,

bylo bez hlubšího významu." - Co to znamená: "Co se má význam" nebo "má hluboký význam"? Co je to hluboký pocit? Mohl by někdo po dobu jedné vteřiny pociťovat hlubokou lásku nebo naději, - ať této vteřině předcházelo nebo po ní následovalo cokoli? - To, co se děje teď, má význam - v tomto okolí. Okolí tomu dává příslušnou závažnost. A slovo "doufat" se vztahuje k určitému jevu lidského života. (Usmívající se ústa se usmívají jedině v lidském obličeji.) teď děje,

584. Jestliže nyní sedím ve svém pokoji a doufám, že N.N. přijde a přinese mi peníze, a jestliže by jedna minuta tohoto stavu mohla být izolována, vypreparována ze své souvislosti: cožpak by pak to, co se v nf děje, nebylo žádné doufání? - Pomysli např. na slova, která třeba v této době pronášíš. Ta teď už nepatří k této řeči. A instituce peněz v nějakém jiném okolí také neexistuje. Královská korunovace je obrazem nádhery a důstojnosti. Vypreparuj jednu minutu tohoto dění z jejího okolí: králi v korunovačním plášti je na hlavu posazována koruna. - V nějakém jiném okolí je ale zlato nejlacinějším kovem, jeho lesk platí za něco obyčejného. Tkanina pláště se dá lacino zhotovit. Koruna je parodif slušného klobouku. Atd.

kávání. Mohu však tatáž slova vyslovit jako výsledek určitého sebepozorování, a znamenala by pak třeba: "Tedy po všem tom, co se událo, ho přece jen očekávám s touhou." Záleží na tomto: Jak se k těm slovům došlo? 587. Má smysl zeptat se "Odkud víš, že toto věříš?" - a je odna to: "Poznávám to introspekcí"? V některých případech něco takového bude možno říci, ve většině případů nikoli. Zeptat se: "Miluji ji skutečně, nenamlouvám si to jenom?" smysl má a příslušný pochod introspekce spočívá v evokování vzpomínek; v evokování představ možných situací a pocitů, které by člověk měl, kdyby .... povědí

588. "Zaobírám se rozhodnutím zítra odcestovat." (Toto se může označit za popis duševního stavu.) - "Tvoje důvody mě nepřesvěd­ čujf. Mám stejně jako předtím v úmyslu zítra odcestovat." Tady budeme v pokušení označit úmysl za určitý pocit. Je to pocit jisté nepovolnosti; nezměnitelného rozhodnutí. (Ale i tady existuje mnoho různých charakteristických pocitů a postojů.) - Někdo se mě

585. Jestliže někdo řekne "Doufám, že přijde" - je to zpráva o jeho duševním stavu, nebo projev jeho naděje? - Mohu to např. pronést sám k sobě. A sobě přece žádnou zprávu nepodávám. Může to být jakýsi povzdech, ale nemusf to povzdech být. Jestliže řeknu "Nemůžu dnes myšlenky na práci soustředit; myslím pořád na jeho příchod" - tak toto bude označeno jako popis mého duševního stavu.

586. "Slyšel jsem, že přijde; očekávám ho už celý den." Toto je zpráva o tom, jak jsem den strávil. - Dospěji při nějakém rozhovoru k výsledku, že se dá očekávat určitá událost, a vyvodím tento závěr slovy: "Musím teď tedy očekávat jeho příchod." Toto lze označit jako první myšlenku, první akt tohoto očekávání. Zvolání "Toužebně ho očekávám!" je možno označit jako akt oče192

zeptá: "Jak dlouho tady zůstaneš?" Odpovím: "Zítra odjíždím; prázdniny mi končf." - Naproti tomu ale: Říkám na konci něja­ kého sporu: "No dobrá; pak tedy zítra odjedu!" Činím určité rozhodnutí. 589. "Rozhodl jsem se k tomu ve svém srdci." A člověk má i sklon ukázat na hruď. Tento způsob vyjadřování je třeba brát z psychologického hlediska vážně. Proč by měl být brán méně vážně než výpověď, že víra je stav duše? (Luther: ,,Víra je pod levou částí hrudi.") přitom

590. Mohlo by být, že význam výrazu "To, co říkáme, vážně mínit" by se někdo učil ukazováním na srdce. Ale pak se musíme zeptat: "Jak se ukáže, že se mu naučil?"

193

591. Mám říci, že ten, kdo má úmysl, prožívá jistou tendenci? Existují určité prožitky tendencí? -, Připomeň si tento případ: Když chce člověk v diskusi naléhavě pronést nějakou poznámku, nějakou námitku, stává se často, že otevře ústa, nabere dech a zadrží ho v sobě; jestliže se pak rozhodne od námitky upustit, tak dech vypustí. Prožitek tohoto pochodu je zjevně prožitkem tendence mluvit. Kdo mě pozoruje, rozpozná, že jsem něco chtěl říci a pak jsem se rozmyslel jinak. V této situaci totiž. - V nějaké jiné by moje chování takto neinterpretoval, ať je v přítomné situaci sebevíc charakteristické pro úmysl promluvit. A existuje nějaký důvod předpokládat, že tentýž prožitek by nemohl vystoupit v nějaké zcela jiné situaci, - v níž nemá co dělat s žádnou tendencí?

592. "Ale když říkáš ,Mám v úmyslu odjet', tak to přece míníš! To, co větu oživuje, je tu právě zase duchovní mínění. Jestliže větu jenom po někom druhém opakuješ, třeba abys zesměšnil jeho způsob řeči, tak ji vyslovuješ bez tohoto mínění." - Když filosofuje- , me, tak se to může někdy takto zdát. Ale vymýšlejme si jen skuteč­ ně různé situace a rozhovory, a uvažujme, jak v nich ona věta bude vyslovena! - "Odhaluji vždycky jistý duševní spodní tón; možná ne vždycky týž." - A když jsi větu opakoval po druhém, tak tu žádný spodní tón nebyl? A jak nyní odlišit tento ,spodní tón' od ostatního prožitku mluvení?

593. Hlavní příčina filosofických nemocí - jednostranná dieta: živí svoje myšlení jen určitým druhem příkladů.

(Nemohu svědectví druhého přijmout, protože to nenf žádné svědectví. Říká mi to jenom, co je nakloněn říkat.) 595. Je pro nás přirozené, vyslovovat tuto větu v této souvislosti; a nepřirozené říkat ji izolovaně. Máme snad říci: Existuje určitý pocit provázející vyslovení každé věty, jejíž vyslovení je pro nás přirozené?

596. Pocit ,známosti' a ,přirozenosti'. Snazší je objevit pocit neznámosti a nepřirozenosti. Nebo: pocity. Neboť ne všechno, co je pro nás neznámé, působí na nás dojmem neznámosti. A tady musíme uvážit, co označujeme jako "neznámé". Nějaký kámen, který vidíme u cesty, poznáváme jako takový, ale možná ne jako ten, který tu vždycky ležel. Člověka třeba poznáváme jako člověka, ale ne jako známého. Existují pocity důvěrné obeznámenosti; jejich projevem je někdy určitý pohled, nebo slova "Ten starý pokoj!" (v kterém jsem před mnoha lety bydlel a který nyní nacházím zase nezměněný). Zrovna tak existují pocity cizoty: Zarazím se; dívám se na příslušný předmět nebo člověka zkoumavě nebo nedůvěřivě; říkám: "Je mi to všechno cizí." - Ale kvůli tomu, že tedy existuje tento pocit cizosti, se ještě nedá říci, že každý předmět, který dobře známe a který nám nepřipadá cizí, v nás vyvolává pocit obeznámenosti. - Míníme jaksi, že místo, které někdy zaujímá pocit cizosti, musí přece být nějak obsazeno. Existuje tu místo pro tuto atmosféru, a jestliže je nezabírá jedna, pak tedy nějaká jiná.

člověk

594. "Ale slova, pokud jsou vyslovena smysluplně, mají přece nejenom plochu, nýbrž také určitou hloubkovou dimenzi!" Děje se přece právě něco jiného, když jsou vyslovena jako smysluplná, než když jsou pouze jen vyslovena. - Jak to vyjádřím, na tom nezáleží. Jestliže řeknu, že mají v prvním případě hloubku, nebo že se při­ tom děje něco ve mně, v mém nitru; anebo že mají určitou atmosféru - vyjde to vždycky nastejno. "Jestliže se v tomhle nyní všichni shodujeme, nebude to tedy pravdivé?" 194

597. Tak jako Němci, který mluví dobře anglicky, uklouznou germanismy, i když neutváří nejprve německý výraz, který by pak překládal do angličtiny, tak jako tedy tento Němec mluví, ~ako kdyby ,nevědomě' pfekládal z němčiny, tak také často myslíme, Jako kdyby naše myšlení mělo za základ určité myšlenkové schéma; jako bychom překládali z jakéhosi primitivnějšího způsobu myšlení, než je náš.

195

598. Když filosofujeme, chtěli bychom hypostazovat pocity tam, kde žádné nejsou. Slouží k tomu, aby nám vysvětlily naše myšlenky. "Tady vyžaduje vysvětlení našeho myšlení určitý pocit!" Je to, jako kdyby na tento požadavek naše přesvědčení reagovalo tím, že ho hledí splnit.

1

způsobem,

že nám zachovává obraz toho, co jsme viděli dříve, nebo nám dovoluje pohlédnout Gako nějakou rourou) do minulosti.

605. A není to zajisté ani tak, jako kdybych předmět srovnával s nějakým vedle stojícím obrazem, nýbrž jako kdyby se s tímto obrazem překrýval. Vidím tedy jedinou věc, a ne věci dvě.

599. Ve filosofii se nevyvozují závěry. "Musí tomu tak přece být!" není žádná věta filosofie. Filosofie konstatuje jenom to, co jí každý

606. Říkáme: "Výraz jeho hlasu bylpravdhý." Jestliže byl falešný, tak si za ním myslíme jakoby nějaký jiný výraz. Dělá navenek tento obličej, v nitru se ale tváří jinak. - To však neznamená, že když je jeho výraz pravdivý, tak že dělá dva stejné obličeje. (("Zcela určitý výraz."))

přizná.

600. Vyvolává všechno, co nám není nápadné, dojem nenápadnosti? Vyvolává všechno obvyklé vždycky dojem obvyklosti? 601. Když hovořím o tomto stolu, - vzpomínám si na to, že se tento předmět nazývá "stůl"?

1

602. Když se mě někdo zeptá "Poznal jsi znovu svůj psací stůl, když jsi dneska ráno vešel do svého pokoje?" - tak bych nejspíš řekl "Ovšemže!" A přece by bylo zavádějící říci, že se tady odehrálo jakési znovupoznánf. Psací stůl mi přirozeně nebyl cizí; nebyl jsem překvapen, že ho vidím, tak jako bych překvapen byl, kdyby tady stál někdo druhý, nebo nějaký odlišný předmět. 603. Nikdo neřekne, že se pokaždé, kdykoli vejdu do svého pokoje, do navyklého okolí, odehrává jakési znovupoznánf všeho toho, co vidím a co jsem stokrát viděl. 604. O pochodech, které se označují jako "znovupoznánf", si děláme snadno falešný obraz; jako kdyby znovupoznánf spočívalo vždycky v tom, že spolu srovnáváme dva dojmy. Je to, jako k~ybych choval obraz nějakého předmětu v sobě a podle něho pak mdentiftkoval určitý předmět jako ten, který je tímto obrazem zobrazen. Zdá se nám, že naše paměť zprostředkuje takto jakési srovnání tfm 196

" ·

607. Jak člověk odhaduje, kolik je hodin? Nemíním však, jak to odhaduje podle vnějších opěrných bodů, podle polohy slunce, světla v místnosti apod. - Člověk si třeba položí otázku "Kolik hodin může být?", na okamžik se zastaví, představí si možná ciferník; myslf si jeden určitý čas, pak zase jiný, a u jednoho nakonec zů­ stane. Tak a podobně to probíhá. - Ale není ten nápad provázen jistým pocitem přesvědčení? A neznamená to, že se nyní shoduje s jakýmisi vnitřními hodinami? - Ne, neodhlížím ten čas z žádných hodin; pocit přesvědčení je tu potud, že říkám určitý čas bez pocitu pochybnosti, s klidem a jistotou. - Ale nezapadá při tomto časo­ vém údaji něco do sebe? - Nic, o čem bych věděl; jestliže tak neoznačuješ to, že uvažování ustane ve svém úsilí, že se zastavíme u určitého čísla. Také bych tu nikdy nebyl mluvil o nějakém ,pocitu přesvědčení', nýbrž řekl bych: chvfli jsem uvažoval a pak jsem se rozhodl v tom smyslu, že je čtvrt na šest. - Podle čeho jsem se ale rozhodl? Možná že bych řekl: "pouze podle pocitu"; to znamená jedině: přenechal jsem to nápadu. - Ale musel jsi se přece na to uhadování času přinejmenším uvést do určitého stavu; a nebereš přece každou představu časového údaje jako udání správného času! - Jak jsem řekl: Položil jsem si otázku "Kolik může být hodin?" Tj. tuto otázku jsem nečetl např. v nějakém vyprávění; ani jsem ji necitoval jako výrok někoho jiného; ani jsem se necvičil ve vyslovování těchto slov atd. Nepronesl jsem ta slova za těchto okol197

i I

ností. - Ale za jakých tedy? - Myslel jsem na svoji snídani a na to, jestli se s ní dnes zpozdím. Takového druhu byly příslušné okolnosti. - Ale cožpak skutečně nevidíš, že jsi přece jen byl v určitém stavu, třebaže nepostižitelném, který je pro odhadování času charakteristický, jakoby v určité pro to charakteristické atmosféře? - Ano, charakteristické tu bylo, že jsem si kladl otázku "Kolik může být hodin?" - A má-li tato věta nějakou určitou atmosféru, - jak mám být s to tuto atmosféru od nf samé odlišit? Nebylo by mě nikdy napadlo, že ta věta má nějaké takové zvláštní ovzduší, kdybych byl nepomyslel na to, jak by ji bylo možno pronést i jinak - jako citát, žertem, jako mluvní cvičení atd. A tady jsem pak chtěl najednou řfci, tu se mi najednou začalo zdát, že jsem ta slova přece jen musel nějak obzvláštně mínit; jinak totiž než v oněch ostatních případech. A vnutil se mi obraz. o zvláštní atmosféře; vidím ji zře­ telně před sebou, - pokud totiž nehledím na to, co podle mé vzpomínky skutečně bylo. A co se týče onoho pocitu jistoty, tak si někdy řeknu "Jsem si jistý, že je .... hodin", a to s více nebo méně jistým přízvukem atd. Jestliže se mě zeptáš na důvod pro tuto jistotu, tak žádný nemám. Jestliže řeknu: odečítám to z jakýchsi vnitřních hodin, - tak je to jen určitý obraz, kterému odpovídá pouze to, že jsem udal tento čas. A účelem obrazu je připodobnit tento případ onomu jinému případu. Vzpíral jsem se tomu, že bych měl uznat oba ty rozdílné případy.

608. Nanejvýš závažná je představa nepostižitelnosti onoho duševního stavu při odhadování času. Proč je nepostižitelný? Není to proto, že to, co je na našem stavu postižitelného, se vzpíráme počítat k tomu specifickému stavu, který postulujeme?

609. Popis určité atmosféry je jisté speciální použití řeči k speciálním účelům. ((Interpretace ,chápání' jako atmosféry; jako duševního aktu. Nějakou atmosféru si lze přikonstruovat ke všemu. ,Určitý nepopsatelný charakter'.))

198

610. Popiš aróma kávy! - Proč to nejde? Chybějí nám slova? A pro co nám chybějí? - Odkud se ale bere myšlenka, že nějaký takový popis musí přece jen být možný? Postrádal jsi někdy takový popis? Pokoušel jsi se snad ono aróma popsat, a nepodařilo se ti to? ((Chtěl bych říci: "Tyto tóny říkají něco nádherného, ale nevím co." Tyto tóny jsou jakési silné gesto, ale nemohu k němu připojit nic vysvětlujícího. Hluboce vážné přikývnuti. James: "Chybějí nám slova." Proč je potom nezavedeme? Jak by se věci musely mít, abychom to mohli učinit?))

611. "Chtění je také jen určitá zkušenost," chtělo by se říci ("vů­ le" také jen "představa"). • Přichází, kdy přichází, a nemohu ji vyvolat. Nemohu vyvolat? - Jako co? Co tedy mohu vyvolat? S čím srovnávám chtění, když toto říkám? 612. O pohybu své ruky např. bych neřekl, že přichází, kdy při­ chází atd. A tady je oblast, v níž má smysl řfci, že se nám něco prostě jen nepřihází, nýbrž že to děláme. "Nepotřebuji čekat, až se moje ruka zvedne, - mohu ji zvednout." A tady stavím pohyb své ruky do protikladu třeba vůči tomu, že se prudké bušení mého srdce utiší.

613. V tom smyslu, v jakém vůbec něco mohu vyvolat (třeba bolesti žaludku tfm, že se přejím), mohu vyvolat i chtění. V tomto smyslu vyvolám chtění plavat tím, že skočím do vody. Chtěl jsem zajisté říci: nemohl bych chtění chtít; tj. nemá žádný smysl hovořit o chtění svého chtění. "Chtění" není jméno pro nějaké jednání, a tedy také ne pro žádné jednání záměrné. A můj nesprávný výraz měl původ v tom, že si člověk chce chtění myslet jako jakési bezprostřední, nekauzální vyvolávání něčeho. Tato představa má však

* Slova uvedená v závorce v uvozovkách připomínají Schopenhauerovo dflo "Svět jako vt'ile a představa", které pojímá svět jako představu, jejíž metafyzickou "příčinou" je vt'ile. (Pozn. překl.) 199

za základ určitou zavádějící analogii; kauzální spojitost se jeví jako něco, co je dáno určitým mechanismem, který spojuje dvě součásti stroje. Spojení může selhat, když je mechanismus narušen. (Myslí se jenom na ty poruchy, jakým je nějaký mechanismus normálně vystaven; ne na to, že třeba ozubená kola náhle změknou, nebo navzájem začnou proHnat atd.) 614. Když rukou "úmyslně" pohybuji, tak nepoužívám k tomu, abych pohyb vyvolal, nějakého prostředku. Takovým prostředkem není ani moje přání. 615. "Nemá-li chtění být nějakým druhem přání, musí být jednáním samotným. Nesmí se před jednáním zastavit." Je-li to jednání, pak je to jednání v obvyklém smyslu slova; tedy: mluvit, psát, jít, něco zvednout, něco si představit. Ale také: snažit se, pokoušet se, usilovat, - abychom promluvili, psali, něco zvedli, něco si před­ stavili atd. 616. Jestliže zvednu ruku, tak tomu nebylo tak, že jsem si přál, aby se zvedla. Úmyslné jednání toto přání vylučuje. Dá se ovšem říci: "Doufám, že ten kruh nakreslím bezvadně." A tím člověk vyjadřuje přání, aby se ruka tak a tak pohybovala. 617. Jestliže prsty určitým zvláštním způsobem propojíme, tak nejsme někdy s to určitým prstem na příkaz pohnout, pokud ten, kdo příkaz dává, na tento prst pouze ukáže - ukáže ho jen našemu oku. Jestliže se ho naproti tomu dotkne, tak jím pohnout můžeme. Tuto zkušenost by bylo možno popsat tak, že nejsme s to cht{t oním prstem pohnout. Tento případ je zcela odlišný od případu, kdy nejsme s to prstem pohnout, protože ho třeba někdo přidržuje. Člověk bude mít nyní sklon popisovat onen první případ takto: nemůžeme pro vůli najít místo, kde by měla zapůsobit, dokud se přikazující prstu nedotkne. Teprve když prst cítíme, může vůle vědět, kde má zapůsobit. - Ale tento způsob vyjadřování je zavádějící. Bylo by možno říci: "Jakpak mám vědět,. kde mám svoji vůli 200

nasadit, jestliže pocit to místo neoznačí?" Ale jestliže tu pocit je, jak vlastně vím, kam mám vůli zaměřit? · To, že prst je v tomto případě jakoby ochromen, dokud v něm necítíme nějaký dotek, ukazuje zkušenost; nedalo se to však nahlédnout a priori. 618. Chtějící subjekt si tu člověk představuje jako něco, co nemá hmotnost (setrvačnost); jako jakýsi motor, který v sobě nemusí překonávat žádný odpor setrvačnosti. A který je tedy jen pohánějí­ cím, a nikoli poháněným. Tj.: Člověk může říci "Chci, ale moje tělo mě nenásleduje" - ale nikoli: "Moje vůle mě nenásleduje". (Augustinus.) Ale v tom smyslu, v jakém je nemožné, aby se mi nezdařilo chtít, se o chtění také nemohu pokoušet. 619. A bylo by možno říci: "Mohu chtít kdykoli právě jen v té míře, v jaké se o to, abych chtěl, nikdy nemohu pokoušet."

620. Konán{ samo vypadá jako něco, co nemá žádný objem zkušenosti. Jako jakýsi nerozprostraněný bod, špička jehly. Vlastním agens se zdá být právě tato špička. A to, co se děje v jevové skutečnosti, jako by bylo jen následkem tohoto konání. Zdá se, že "konám" má zcela určitý smysl, od jakékoli zkušenosti oddělený. 621. Ale nezapomínejme na jednu věc: když ,zvedám ruku', tak se moje ruka zvedá. A vyvstává problém; co je to, co zbude, když od skutečnosti, že zvedám ruku, odečtu to, že se moje ruka zvedá? ((Jsou pak mým chtěním kinestetické pocity?)) 622. Když zvedám ruku, tak se většinou nepokouším ji zvednout.

201

623. "Chci se bezpodmínečně dostat k tomu domu." Jestliže tu však není žádná nesnáz - mohu se pak snažit, abych se bezpodmínečně k tomu domu dostal? 624. V laboratoři, třeba pod vlivem elektrických proudů, člo­ se zavřenýma očima řekne "Pohybuji rukou nahoru a dolů" - třebaže se ruka nepohybuje. "Má tedy speciální pocit tohoto pohybu," říkáme. - Pohybuj při zavřených očích rukou sem a tam. A nyní zkus, zatímco to děláš, namluvit si, že tvoje ruka je bez pohybu a ty máš jen určité zvláštní pocity ve svalech a kloubech! věk

625. "Jak víš, že jsi ruku zvedl?" - "Cítím to." To, co poznáváš, je tedy pocit? A jsi si jistý, že ho znovupoznáváš správně? - Jsi si jistý, že jsi zvedl ruku; není tohle kritérium, měřítko onoho rozpoznávání? 626. "Jestliže tento předmět ohmatávám holí, mám hmatový pocit ve špičce hole, nikoli v ruce, která ji drží." Když někdo řekne "Nemám bolesti tady v ruce, ale v zápěstí", tak je důsledkem to, že lékař zkoumá zápěstí. Jaký rozdíl však plyne z toho, řeknu-li, že cítím tvrdost předmětu ve špičce hole, nebo v ruce? Znamená snad to, co říkám: "Je to, jako kdybych měl konečky nervů v té špičce hole"? Do jaké míry je tomu tak? - Inu, jsem v každém případě nakloněn říci: "Cítím tu tvrdost atd. ve špičce hole". A s tfm souvisí, že se při tomto ohmatávání nedívám na svoji ruku, nýbrž na špičku hole, že to, co cítím, popisuji slovy "Cítím tam něco tvrdého, kulatého" - nikoli slovy "Cítím tlak na špičkách palce, prostřed­ níku a ukazováčku .... " Kdyby se mě třeba někdo zeptal "Co cítfš teď v prstech, které drží ten sondující nástroj?", tak bych mu mohl odpovědět: "Nevím - cítím tam něco tvrdého, drsného." 627. Uvažuj tento popis úmyslného jednání: "Učiním rozhodnutí, že v 5 hodin natáhnu hodiny; a když bije 5, udělá pak moje ruka tento pohyb." - Je tohle správný popis, a není jím spíš tento: 202

" .... a když bije 5, zvednu ruku"? - První popis by bylo možno doplnit takto: "a hle, moje ruka se zvedne, když bije 5." A toto "a hle" je právě tím, co tady odpadá. Neříkám: "Hle, moje ruka se zvedá!", když ji zvedám. 628. Bylo by tedy možné říci, že úmyslný pohyb je charakterizován nepřítomností podivování se. A nyní nechci, aby se kladla otázka: "Ale proč se tu člověk nepodivuje?" 629. Když lidé hovoří o možnosti předvídat budoucnost, zapomínají vždy skutečnost předvídání úmyslných pohybů. 630. Uvažuj tyto dvě řečové hry: a) Jeden člověk dává druhému povel, aby dělal určité pohyby pažemi, nebo aby zaujímal určité postoje (učitel tělocviku a žák}. A jednou variantou této řečové hry je toto: Žák dává povely sám sobě a pak je provádí. b} Někdo pozoruje jisté pravidelné pochody - např. reakce různých kovů na kyseliny - a dělá pak předpovědi o reakcích, jaké v určitých případech budou probíhat. Mezi oběma těmito řečovými hrami je zjevná příbuznost, a také základní rozdílnost. V obou by bylo možno vyslovované slovo označit jako "předpovědi". Srovnej však výcvik, který vede k první technice, s výcvikem pro onu druhou! 631. "Vezmu teď dva prášky; půlhodinu nato budu zvracet." Není žádným vysvětlením, když řeknu, že v prvním případě jsem agens, v druhém pouze pozorovatel. Nebo: že v prvním případě vidím kauzální souvislost zevnitř, v druhém zvnějšku. A mnoho podobného. Ničím k věci není ani říci, že předpověď prvního druhu je stejně málo neomylná jako předpověď druhého druhu. že teď vezmu dva prášky, jsem neřekl na základě pozorování svého chování. Antecedence této věty byly jiné. Míním myšlenky, jednání atd., které k nf vedly. A je jenom zavádějící říci: "Jediným 203

podstatným předpokladem tvého projevu bylo právě tvoje rozhodnutí." 632. Nechci říci: v případě vyjádření vůle, kterým jsou slova "Vezmu prášek", je předpověď příčinou - a její splnění následkem. ~To by mohl snad r.ozhodnout nějaký fyziologický výzkum.) Tolik ~e však pravda: Z vyjádření rozhodnutí můžeme často předpovědět Jednání určitého člověka. Důležitá řečová hra. 633. "Byl jsi předtím přerušen; víš ještě, co jsi chtěl říci?" -

nout. Ale ten, komu sděluji "Jednu chvíli jsem chtěl říci .... ", se tím tyto jednotlivosti nedovídá a nemusí je ani uhadovat. Nemusí např. vědět, že jsem už otevřel ústa, abych promluvil. Může si však ten pochod takto v představě ,vypodobnit'. (A tato schopnost patří k pochopení mého sdělení.) 637. "Vím přesně, co jsem chtěl říci!" A přesto je fakt, že jsem to neřekl. - A přesto to nevypozorovávám na nějakém jiném pochodu, který tehdy proběhl a který mám ve vzpomínce. A nejde také o interpretování tehdejší situace a toho, co jí před­ cházelo. Neboť o ní neuvažuji a neposuzuji ji.

J~stliže to ny~í vím a řeknu to - znamená to, že jsem to už před­

tlm myslel, a Jenom to neřekl? Ne. Ledaže za kritérium toho, že ta myšlenka byla už tehdy hotová, bereš jistotu, s níž v přerušené větě pokračuji. Ale všechno možné, co větě pomáhá dál, už ovšem bylo v oné situaci a v mých myšlenkách. 634. Jestliže pokračuji v přerušené větě a řeknu, že takto jsem v ní předtím chtěl pokračovat, tak je to něco podobného, jako když rozvádím určitý myšlenkový pochod podle krátkých poznámek. A neinterpretuji tedy tyto poznámky? Bylo za oněch okolností možné jen jediné pokračování? Jistě ne. Ale mezi těmito interpretacemi jsem nevolil. Vzpomfnal jsem si, že jsem to chtěl říci. 635. "Chtěl jsem říci ...." - Vzpomínáš si na různé jednotlivosti. Ale ty všechny tento úmysl nijak neukazují. Je to, jako kdyby byl pořízen obrázek nějakého výjevu, ale je z něho vidět jen několik ro~troušených jednotlivostí; tady ruka, tam kousek nějakého obličeJe, nebo klobouk, - ostatní je temné. A nyní je tomu, jako kdybych si byl nicméně zcela jistý, co celý ten obrázek představuje. Jako kdybych to temno mohl číst.

636. Tyto ,jednotlivosti' nejsou irelevantní v tom smyslu, v jakém jsou irelevantní jiné okolnosti, na které si rovněž mohu vzpome204

638. Jak to přijde, že jsem pak přesto nakloněn vidět v tom interpretaci, když říkám "Jednu chvíli jsem ho chtěl oklamat"? "Jak si můžeš být jistý, že jsi ho jednu chvíli chtěl oklamat? Nebyly na to tvoje počiny a myšlenky příliš rudimentární?" Cožpak nemůže být evidence příliš skrovná? Ano, když se na ni podíváme blíž, zdá se mimořádně skrovná; ale není tomu tak proto, že nebereme zřetel na historii této evidence? Jestliže jsem jednu chvíli měl úmysl předstírat druhému, že mi není dobře, tak k tomu bylo zapotřebí určité předhistorie. Popisuje ten, kdo říká "Jednu chvíli .... " skutečně jen určitý okamžitý pochod? Ale onou evidencí, na jejímž základě jsem řekl "Jednu chvíli ....", nebyla ani celá ta historie. určitou

639. chyba.

Mínění,

dalo by se

říci,

se vyvíjí. Ale i v tom

vězí určitá

640. "Tato myšlenka navazuje na myšlenky, které jsem měl kdysi dříve." - Jak to ta myšlenka dělá? Pomocí pocitu návaznosti? Ale jak může pocit skutečně myšlenky spojovat? - Slovo "pocit" je tu velice zavádějící. Ale někdy je možné s jistotou ří­ ci: "Tato myšlenka souvisí s oněmi dřívějšími", aniž jsme přitom 205

" ;lg;

nicméně s to tuto souvislost ukázat. To se podaří možná poz- ;; ději.

641. "Ani kdybych byl pronesl slova "Chci ho teď oklamat", tak by můj tehdejší úmysl nebyl jistější než takhle." - Ale kdybys byl ta slova pronesl, musela by být míněna zcela vážně? (Takto není ani nejexplicitnější výraz úmyslu sám o sobě žádnou dostatečnou evidencí tohoto úmyslu.)

642. "V tom okamžiku jsem ho nenáviděl" - co se tu dálo? to v myšlenkách, pocitech a počinech? A kdybych si nyní předvedl onen okamžik, tak bych se jistým způsobem zatvářil, · pomyslel bych na jisté události, jistým způsobem bych dýchal, vyvolal bych v sobě jisté pocity. Mohl bych si vymyslet určitý rozhovor, určitou scénu, v níž by ta nenávist otevřeně vzplanula. A mohl bych tuto scénu přehrávat s pocity, které by měly blízko k pocitům při skutečné scéně. Přitom mi přirozeně pomůže to, že jsem podobné věci skutečně zažil. Nespočívalo

643. Když se teď stydím za to, co se událo, tak se stydím za onen celek: za ona slova, za ten rozezlený tón atd.

644. "Nestydím se za to, co jsem tenkrát udělal, nýbrž za úmysl, který jsem měl." - A nespočíval ten úmysl také v tom, co jsem dělal? Co zdůvodňuje můj pocit zahanbení? Celá historie toho případu.

645. "Jednu chvíli jsem chtěl .... "Tj. měl jsem určitý pocit, vnitř­ ní prožitek; a vzpomínám si na to. - A nyní si vzpomeň opravdu přesně! Tu se zdá, že se ten ,vnitřní prožitek' chtění zase rozplývá. Místo toho si člověk vzpomíná na myšlenky, pocity, pohyby, a také na souvislosti s dřívějšími situacemi. Je to, jako kdyby člověk změnil nastavení mikroskopu, a to, co je teď v ohnisku, dříve neviděl. 206

J

,

i

646. "Inu, to ukazuje jedině, že sis svůj mikroskop nastavil ~pal­ ně. Měl jsi prohlížet určitou vrstvu preparátu, a vidíš teď jinou." Na tom je něco správného. Ale předpokládej, že si (při jistém nastavení čoček) vzpomínám na jistý pocit; co mě opravňuje řfci, že tento pocit je tím, čemu říkám "úmysl"? Mohlo by být, že by každý z mých úmyslů provázelo (např.) určité svědění. 647. Co je přirozený výraz úmyslu? - Pohleď na kočku, když se blíží k nějakému ptáčkovi; nebo na nějaké zvíře, když chce utéci. ((Spojení s větami o pocitech.)) 648. "Nevzpomínám si už na svoje slova, ale vzpomínám si přes­ ně na svůj úmysl; chtěl jsem ho svými slovy uklidnit." Co mi moje vzpomínka ukazuje, co mi v duchu předvádí? Inu, co kdyby nedělala nic jiného, než že mi vnuká tato slova! A možná ještě i jiná, která

onu situaci líčí ještě přesněji. - ("Nevzpomínám si už na svoje slova, ale vzpomínám si na obecný smysl mých slov.") 649. "Tak tedy ten, kdo se nenaučil žádnou řeč, nemůže jistý druh vzpomínek mít?" Ovšem, - nemůže mít žádné řečové vzpomínky, řečová přání nebo obavy atd. A vzpomínky atd. v řeči nejsou zajisté jen chatrnými popisy skutečných prožitků; cožpak řečová fakta nejsou žádným prožitkem? 650. Říkáme, že pes se bojí, že mu jeho pán napráská; ale ne, že se bojí, že jeho pán mu zítra napráská. Proč ne? 651. "Vzpomínám si, že bych byl tehdy rád zůstal ještě déle." Jaký obraz této touhy se mi vynořuje v mysli? Vůbec žádný. To, .co ve vzpomínce vidím před sebou, nepřipouští žádný závěr vztahující se na moje pocity. A přesto si vzpomínám zcela zřetelně na to, že tu byly.

207

652. "Změřil si ho nepřátelským pohledem a řekl .... " čtenář povídky toto chápe; a nemá v duši žádnou pochybnost. Ty nynť řekneš: "Dobrá, příslušný význam si přimýšlí, uhaduje ho." - Obecně vzato: nikoli. Obecně si nic nepřemýšlí, nic neuhaduje. - Je ale také možné, že ten nepřátelský pohled a ta slova se později ukážou jako předstírání, nebo že čtenář je udržován v pochybnosti o tom, jestli jsou předstíráním nebo nikoli, a že tedy skutečně hádá na určitý možný výklad. - Ale pak hádá především na určitou souvislost. Říká si třeba: ti dva, kteří si tu počínají tak nepřátelsky, jsou ve skutečnosti přáteli atd. atd. (("Jestliže chceš větě rozumět, musíš si k tomu představit přísluš­ ný duševní význam, duševní stavy.")) 653. Mysli si tento případ: Říkám někomu, že jsem šel jistou cestou podle určitého plánu, který jsem si předtím zhotovil. Nato mu tento plán ukážu, a ten je tvořen čárami na papíře; ale nemohu vysvětlit, v jaké míře jsou tyto čáry plánem mého putování, nejsem s to udat druhému žádné pravidlo, jak plán má být interpretován. Šel jsem však zajisté podle oné kresby se všemi charakteristickými známkami čtení z mapy. Mohl bych takovouto kresbu označit jako ,soukromý plán'; nebo onen jev, který jsem popsal, označit jako "řídit se určitým soukromým plánem". (Ale tento výraz by přiroze­ ně mohl být velice snadno chápán nesprávně.) Mohl bych snad nyní říci: "To, že jsem tehdy chtěl jednat tak a tak, čtu jakoby z určitého plánu, i když tu žádný plán nenf"? Ale to neznamená přece nic jiného než: Mám teď sklon říci: "čtu ten záměr jednat tak a tak z jistých duševních stavů, na které si vzpomínám." 654. Naší chybou je to, že pátráme po vysvětlení tam, kde bychom měli dané skutečnosti vidět jako ,prafenomény'. Tj. kde bychom měli říci: je hrána tato řečová hra. 655. Nejde o vysvětlení určité řečové hry našimi prožitky, nýbrž o konstatování určité řečové hry.

jsem měl předtím to a to na to, co je primární! A na pocity atd. jako na určité pojetí, určitou interpretaci řečové hry! Bylo by možno položit otázku: Jak člověk došel k tomu, že pronáší řečové projevy, které označujeme jako "informování o minulém přání", nebo o minulém úmyslu? 656.

přání?

657. Mysleme si, že tento projev by na sebe bral v~dy tuto formu: "Říkal jsem si: ,kdybych jen mohl zůstat déle!"' Učelem takového sdělení by mohlo být, učit druhého, aby znal moje reakce. (Srovnej gramatiku výrazů "mínit" a "vouloir dire".)* 658. Mysli si, že bychom úmysl nějakého člověka vyjadřovali vždy tím, že bychom říkali: "Řekl jakoby sám sobě ,Chci ... .' ." - To je obraz. A nyní chci vědět: Jak se používá výraz "něco jakoby říkat sám sobě"? Neboť neznamená: něco sám sobě říkat. 659. Proč mu chci kromě toho, co jsem udělal, sdělit také ještě svůj úmysl? - Ne proto, že úmysl byl také ještě něčím, co tehdy probíhalo. Nýbrž protože mu tím chci sdělit o sobě něco, co přesa­

'

huje to, co se tehdy dálo. Otvírám mu svoje nitro, když říkám, co jsem chtěl dělat. Nikoli však na základě nějakého sebepozorování, nýbrž formou určité reakce (bylo by to možno označovat také jako intuici). 660. Gramatika výrazu "Chtěl jsem tehdy říci ...." je příbuzná gramatice výrazu "Byl bych tehdy mohl pokračovat". V jednom případě vzpomínka na určitý úmysl, v druhém na určité pochopení.

* Francouzské "vouloir dire" má právě význam "mínit", ale říci".

208

Kvůli čemu říkám někomu, že - Dívej se na řečovou hru jako

(Pozn.

současně i "chtít

překl.)

209

661. Vzpomínám si, že jsem mínil jeho. Vzpomínám si na pochod nebo stav? - Kdy započal; jak probíhal; atd.?

určitý

662. V situaci jen o málo rozdílné by byl místo toho, aby mlčky kývl prstem, někomu řekl: "Řekni N., že má ke mně přijít". Tady se dá říci, že slova "Chtěl jsem, aby N. ke mně přišel" popisují můj tehdejší duševní stav, a také se to zase říci nedá.

663. Když řeknu "Mínil jsem jeho", tak mi může zajisté vytanout v mysli určitý obraz, třeba toho, jak jsem se na něho díval atd.; ale obraz je jenom jako ilustrace k určitému příběhu. Z nf samotné by se většinou nedalo vůbec nic rozpoznat; teprve když člověk příběh zná, ví, co obrázek má vyjádřit.

664. U používání slova by bylo možno rozlišovat ,povrchovou gramatiku' od ,hloubkové gramatiky'. To, co nám z používání urči­ tého slova bezprostředně utkví v mysli, je způsob jeho použití v stavbě věty, ta část jeho užití - dalo by se říci -, kterou člověk může postihnout sluchem. - A nyní srovnej hloubkovou gramatiku třeba slova "mínit" s tfm, co bychom mohli předpokládat na základě jeho povrchové gramatiky. Žádný div, když člověku připadá těžké vyznat se v tom.

665. Mysli si, že někdo by s výrazem bolesti v obličeji ukázal na svoji tvář a řekl by přitom "abrakadabra!" - Ptáme se "Co tím míníš?" A on odpoví: "Míním tím bolesti zubů." - Tady si hned pomyslíš: Jak je možné tímto slovem ,mínit bolesti zubů'? Nebo co to vlastně znamenalo: mínit tím slovem bolesti? A přesto bys byl v jiné souvislosti tvrdil, že duševní činnost mínit to a to je při používání řeči právě tím nejdůležitějším. Ale jak to, - cožpak nemohu říci "Slovem ,abrakadabra' míním bolesti zubů"? Ovšemže; ale to je definice, nikoli popis toho, co se při vyslovení tohoto slova ve mně děje.

210

666. Mysli si, že máš bolesti a současně slyšíš, jak vedle někdo ladí klavír. Řekneš: "Brzy to přestane." Je v tom přece zajisté rozdíl, jestli míníš bolest, nebo ladění klavíru! - Ovšem; ale v čem tento rozdíl spočívá? Uznávám, že v mnoha případech bude danému mínění odpovídat určité zaměření pozornosti, stejně jako často také určitý pohled, gesto nebo zavření očí, které by bylo možné označit jako "pohlížení dovnitř sebe".

667. Pomysli si, že někdo simuluje bolesti a nyní řekne: "Brzy to Nedá se říci, že míní bolest? A přece svoji pozornost na žádnou bolest nesoustřeďuje. - A co jestliže nakonec řeknu "Už přestane:' přestala"?

668. Ale není možné lhát i tak, že člověk řekne "Brzy to pře­ stane" a míní tím bolest, - ale na otázku "Co jsi tím mínil?" odpoví "Ten hluk ve vedlejším pokoji"? V případech tohoto druhu člověk třeba řekne: "Chtěl jsem odpovědět .... , ale rozmyslel jsem si to a odpověděl jsem .... " 669. Člověk může při mluvení vyjádřit vztah k určitému předmětu tím, že na něj ukáže. Ukázání je tu součástí řečové hry. A nám nyní připadá, jako kdyby mluvení o nějakém pocitu bylo dáno tím, že člověk při mluvení na tento pocit zaměřuje pozornost. Ale kde je tu podobnost? Spočívá zjevně v tom, že se může na něco ukázat hleděnfm a naslouchánfm. Ale také ukázán( na předmět, o němž člověk hovoří, může být pro řečovou hru, pro myšlenku, za určitých okolností zcela bezpodstatné.

670. Mysli si, že někomu telefonuješ a říkáš mu: "Tenhle stůl je vysoký", přičemž na stůl ukazuješ prstem. Jakou roli tu hraje ukázání? Mohu snad říci: mfním ten stůl tím, že na něj ukazuji? K čemu toto ukazování, a k čemu tato slova i to, co je eventuálně může ještě provázet? příliš

211

671. A nač tedy vlastně ukazuje vnitřní činnost nasloucháni? Na zvuk, který mi dolehne k uším, a na ticho, jestliže neslyším nic? Naslouchání jaksi hledá nějaký sluchový dojem, a proto nemůže ukázat na něj, nýbrž jedině na místo, kde ho hledá. 672. Jestliže je receptivní zaměření označováno jako ,poukazování' na něco, - pak nikoli na vjem, kterého se nám tím dostane.

673. Duševní zaměření ,neprovází' slova v témž smyslu, jako je provází nějaké gesto. (Podobně jako někdo může cestovat sám, a přece provázen mými přáními, a jako prostor může být prázdný, a přece prozářený světlem.) 674. Jestlipak někdo řekne např.: "Vlastně jsem teď nemínil svoji bolest; moje pozornost na ni nebyla dostatečně zaměřená"? Jestlipak se stane třeba, že si položím otázku: "Copak jsem teď tímhle slovem mínil? Moje pozornost byla rozdělena mezi moji bolest a ten hluk - "?

678. V čem spočívá toto mínění (bolestí nebo ladění klavíru)? Žádná odpověď nepřijde - neboť odpovědi, které se nám na první pohled nabízejí, se nehodí. - "A přece jsem tehdy mínil to, a ne ono." Ano, - teď jsi jen s důrazem opakoval větu, kterou nikdo ne popíral. 679. "Můžeš ale pochybovat, že jsi mínil toto?" - Ne; ale být si jistý, vědět to, také nemohu. 680. Když mi říkáš, že jsi klel a mínil přitom N., tak mi bude jedno, jestli ses přitom díval na jeho obraz, nebo jestli sis ho před­ stavoval, vyslovoval jeho jméno atd. Ty závěry z daného faktu, které mě zajímají, s tím nemají co dělat. Na druhé straně by mohlo být, že mi někdo vyloží, že proklínání je účinné jen tehdy, když proklínající si onoho člověka zřetelně představí nebo vysloví hlasitě jeho jméno. Ale nikdo by neřekl: "Záleží na tom, jak proklínající svoji oběť

míní."

681. Nikdo se 675. "Řekni mi, co se v tobě dálo, když jsi vyslovoval slova ... ?" - Odpovědí na to není "Mínil jsem .... "! 676. "Mínil jsem tím slovem toto" je sdělení, kterého se používá jinak než sdělení o nějaké afekci duše. 677. Na druhé straně: "Když jsi předtím klel, mínil jsi to skuteč­ ně?" To znamená asi tolik jako: "Byl jsi přitom skutečně rozzlobený?" - A odpověď může být dána na základě introspekce, a je často tohoto druhu: "Moc vážně jsem to nemínil", "Mínil jsem to napůl v žertu" atd. Tady existují rozdíly co do stupně. A řekne se ovšem také: "Myslel jsem při tom slově zčásti na

přirozeně

také neptá: "Jsi si jistý, že jsi proklínal

jeho, že spojení s ním tu bylo

vytvořeno?"

To se tedy zřejmě toto spojení dá vytvořit velice snadno, když si jfm člověk může být tak jistý?! Když může vědět, že toto spojení nevede někam vedle. - Jestlipak se mi může stát, že chci psát jednomu člověku, a ve skutečnosti píšu druhému? A jak by k tomu mohlo dojít? 682. "Řekl jsi ,Brzy to přestane'. - Myslel jsi na ten hluk, nebo na svoje bolesti?" Jestliže nyní odpoví "Myslel jsem na to ladění klavíru" - konstatuje tím, že toto spojení existovalo, nebo je těmito slovy vytváří? - Nemohu říci obojí? Jestliže to, co řekl, byla pravda, neexistovalo tu už ono spojení? - a nevytváří přesto určité spojení, které neexistovalo?

něj."

212

213

683. Kreslím nějakou hlavu. Ptáš se: "Koho to má předsta­ vovat?" - Já: "To má být N." - Ty: "Není mu to ale podobné; podobá se to spíš ještě tak M." - Když jsem řekl, že to představuje N., - vytvářel jsem určitou souvislost, nebo jsem o určité souvislosti informoval? Jaká souvislost tu vlastně existovala?

684. Co se dá říci pro to, že moje slova popisují souvislost, která už existovala? lnu, vztahují se na všelicos, co se neobjevilo teprve s nimi. Říkají např., že kdyby se mě byl někdo zeptal, byl bych dal určitou odpověď. A i když je toto jen podmiňovací způsob, vypovídá přece něco o minulosti.

685. "Hledej A" neznamená "Hledej B"; ale když provádím tyto dva příkazy, mohu dělat přesně totéž. Říci, že se přitom musí dít něco jiného, by bylo podobné, jako kdyby se řeklo: věty "Dnes jsou mé narozeniny" a "26. dubna jsou moje narozeniny" se musejí vztahovat na různé dny, protože jejich smysl není stejný.

686. "Ovšemže jsem mínil B; na A jsem vůbec ani nepomyslel!" "Chtěl jsem, aby B ke mně přišel, abych .... " - Všechno toto poukazuje na širší souvislost. 687. Místo "Mínil jsem jeho" se může ovšem někdy říci "Myslel jsem na něho"; někdy také "Ano, hovořili jsme o něm". Ptej se tedy, v čem spočívá ono ,hovořit o něm'!

688. Za určitých okolností lze také říci: "Když jsem mluvil, měl jsem pocit, že to říkám tobě." To bych však neřekl, jestliže jsem tak jako tak hovořil s tebou.

214

689. "Myslím na N." "Hovořím o N." Jak o něm hovořím? Řeknu třeba "Musím dnes navštívit N." Ale to přece nestačí! Tímto N. bych přece mohl mínit různé osoby, které mají toto jméno. - "Musí tedy existovat ještě nějaké jiné spojení mé řeči s N., neboť jinak bych byl přece nemínil JEHO." Jistě, nějaké takové spojení existuje. Jenom ne tak, jak si je představuješ: totiž prostřednictvím určitého duševního mechanismu. (Srovnejme "mínit ho" s výrazem "mířit na něho".) 690. Co když někdy udělám zdánlivě nevinnou poznámku a doprovodím ji kradmým pohledem stranou na někoho; jindy se dívám na zem před sebe a otevřeně hovořím o někom přítomném, při­ čemž vyslovím jeho jméno, - myslím skutečně speciálně na něho, když používám jeho jméno? 691. Jestliže si po paměti kreslím pro sebe obličej N., tak se dá říci, že ho svou kresbou míním. Ale o kterém pochodu, k němuž dochází během kreslení (nebo před ním či po něm) bych mohl říci, že on byl tímto míněním? Neboť by se přirozeně mohlo říci: když ho mínil, tak mířil na něj. Jak to ale člověk dělá, jestliže si v paměti vyvolává obličej druhého? Chci říci, jak si JEJ vyvolává v paměti? přece

Jak ho

přivolává?

692. Je to správné, když někdo řekne: "Když jsem ti udával toto pravidlo, mínil jsem, že máš v tomto případě .... "? I jestliže ve chvíli, kdy pravidlo udával, na tento případ vůbec nepomyslel? Ovšemže je to správné. "Mínit to" neznamenalo právě: myslet na to. Otázka je nyní ale: Jak máme posoudit, jestli někdo mínil toto? - To, že např. ovládal určitou techniku aritmetiky a algebry a že druhému podával obvyklou výuku, jak se má rozvíjet nějaká řada, je takovýmto kritériem.

215

693. "Jestliže někoho učím, jak tvořit řadu .... , tak přece míním že má na stém místě psát .... " - Zcela správně: míníš to. A zjevně, aniž bys na to musel i jen pomyslet. To ti ukazuje, jak rozdílná je gramatika slovesa "mínit" od gramatiky slovesa "myslet". A ne ní nic převrácenějšího než označovat mínění jako určitou duševní aktivitu! Pokud totiž někomu nejde o to, vyvolávat zmatek. (Bylo by možno mluvit také o určité aktivitě másla, když stoupá v ceně; a pokud se tím nebudou vytvářet žádné problémy, tak je to neškodné.)

216

II.

část

I. Nějaké zvíře si můžeme představit rozzuřené, ustrašené, smutné, veselé, polekané. Ale doufající? A proč ne? Pes věří, že jeho pán je za dveřmi. Ale může také věřit, že jeho pán přijde pozítří? - A co v tomto případě nemůže? - Jakpak to dělám já? - Co na to mám odpovědět? Může doufat jen ten, kdo může mluvit? Jen ten, kdo ovládá používání nějaké řeči. Tj. jevy doufání jsou modifikacemi této složité životní formy. (Jestliže se nějaký pojem týká určitého charakteru lidského rukopisu, tak nemá žádné použití ve vztahu k bytostem, které nepíší.)

Slovo "zármutek" nám popisuje určitý vzorek, který se v životním koberci vrací v různých variacích. Kdyby se u nějakého člověka fyzický výraz žalu a radosti střídaly třeba v rytmu odpovídajícím tikotu hodin, tak bychom tu neměli charakteristický průběh ani vzorku žalu, ani vzorku radosti. "Pocítil na vteřinu prudkou bolest." - Proč zní divně: "Pocítil na hluboký zármutek"? Jen proto, že se to stává zřídka?

vteřinu

Ale necítíš zármutek teď? ("Ale nehraješ šachy teď?") Odpověď být přitakávající, ale to nečiní pojem zármutku podobnějším pojmu nějakého pocitu. - Tato otázka byla vlastně otázkou časo­ vou a osobní; nikoli onou logickou otázkou, kterou jsme chtěli položit. může

"Musíš vědět: bojím se." "Musíš vědět: hrozím se toho." Ano, toto lze říci i úsměvným tónem. A chceš mi říci, že to nepociťuje?! Jak to tedy jinak ví? - Ale i jestliže to je určité sdělení, tak to není něco, o čem se dovídá ze svých pocitů.

219

Neboť mysli si pocity vyvolané gesty hrůzy: slova

hrozím se

II.

toh~" jso~ přece ~~ké takovým gestem; a jestliže je pfi vyslovení

slyš1m a citím, patn to k oněm ostatním pocitům. Pročpak má být řečové gesto zdůvodňováno gestem neřečovým?

Svými slovy "Když jsem to slovo slyšel, znamenalo pro mne ... " poukazuje na určitý časový bod a na určitý způsob použití slova. (Co nechápeme, je přirozeně tato kombinace.) A výraz "Chtěl jsem tehdy říci ..." se vztahuje na určitý časový bod a na určité jednání. Hovořím o podstatných významových vztazích* daného vyjádření, abych je odlišil od ostatních zvláštností našeho výrazu. A podstatné jsou u vyjádření ty vztahy, které by nás vedly k tomu, abychom nějaký druh výrazu, který by nám byl jinak cizí, přeložili do této u nás běžné formy. Kdo by nebyl s to říci: slovo "sondern" (česky: "nýbrž", ale také "rozlišovat"; pozn. překl.) může být slovesem i spojkou, nebo kdo by nebyl s to tvořit věty, v kterých je jednou tímto, po druhé oním, ten by nedokázal zvládnout jednoduché školní úlohy. Od žáka však nebude požadováno, aby dané slovo mimo souvislost chápal tak nebo tak, nebo aby referoval o tom, jak je chápal. Slova "růže je červená" jsou beze smyslu, jestliže slovo "je" má význam "rovná se". - Znamená to snad: Jestliže proneseš onu větu a "je" v ní míníš jako znak rovnosti, tak se ti smysl rozpadne? Vezmeme určitou větu a vysvětlíme někomu význam každého z jejích slov; tím se naučí používat je, a tedy používat i onu větu. Kdybychom byli zvolili místo věty nějakou slovní řadu beze smyslu, tak by se ji používat nenaučil. A vysvětlí-li se slovo "je" jako znak rovnosti; tak se nenaučí používat větu "růže je červená". A přesto je i na onom ,rozpadnutí smyslu' cosi správného. Spočí­ vá to v tomto příkladu: Jestliže chce Němec zvolání "Aj, aj!" vyslovit tak, aby něco vyjadřovalo, nesmí přitom myslet na vejce! [Ně-

* V originále je "Beziige", což je výraz, kterým se označuje vztah slova k označované skutečnosti.

220

(Pozn.

překl.)

221

mecký výraz pro vejce "Ei" - vyslov "aj" - se s uvedeným citoslovcem; pozn. překl.]

zvukově

Když řeknu "Pan Němec není žádný Němec", tak míním první slovo "Němec" jako osobní jméno a druhé jako obecné pojmenování. • Nemusí tu tedy při onom prvním slovu v mé mysli probíhat něco jiného než při druhém? (Ledaže bych větu vyslovil jen ,jako papoušek'.) - Zkus mínit první slovo "Němec" jako obecné pojmenování a druhé jako osobní jméno! - Jak to člověk dělá? Když to dělám já, tak samou námahou přivírám oči, jak se snažím vyvolat si u každého z obou slov ten správný význam. - Ale jestlipak si i při obyčejném použití slov vyvolávám v mysli jejich význam?

shoduje

Prožitek významu a prožitek vizuální představy. "Něco se prožívá tu i tam", mohl by někdo říci, "jenom v každém případě něco jiného. Vědomí je předložen - stojí před ním - jiný obsah." Jaký je obsah představového prožitku? Odpovědí je nějaký obrázek nebo popis. A co je obsahem při prožitku významu? Nevím, jak mám odpovědět. - Jestliže má ono vyjádření nějaký smysl, tak ten, že oba pojmy mají k sobě stejný vztah jako ,červené' a ,modré'; a to je nesprávné.

Může člověk pochopení nějakého významu podržet před sebou tak jako nějakou vizuální představu? Jestliže mě tedy náhle napadne určitý význam slova - může tento význam také setrvávat před mou duší?

"Celý plán mi vyvstal v mysli naráz a

zůstal

tak

přede

·

Jestliže větu vyslovím s navzájem zaměněnými významy, tak se mi smysl věty rozpadne. - Nu, rozpadne se mně, ale ne druhému, kterému je toto moje sdělení určeno. Jaká tedy škoda? - "Ale při obyčejném vyslovení té věty se přece odehrává právě něco jiného." - Jiné je při něm to, že se tu neodehrává ono ,vyvolávání si významu'.

mnou po

pět minut." Proč to zní divně? Člověk by řekl: to, co naráz vyvstalo,

a to, co

zůstalo,

nemohlo být totéž.

Zvolal jsem "Teď to mám!" - Bylo to náhlé rozblesknutf: potom jsem mohl ten plán vyložit v jeho jednotlivostech. Co tu mělo zůstat přede mnou? Snad určitý obraz. Ale "Teď to mám" neznamenalo, že mám tento obraz.

Ten, koho napadl určitý význam slova a kdo ho zase nezapomněl, nyní slovo tímto způsobem používat. Koho tento význam napadl, ten ho nyní zná, a nápad byl jen počátkem této znalosti. Jak se potom podobá nějakému pfedstavovému prožitku? může

*

Originál tu používá příkladu se slovem ,Schweizer', tedy ,Švýcar'. (Pozn.

překl.)

222

223

I.

IV.

III.

I

"Věřím,

že trpí." - Věřím také, že není automat? Jen s vnitřním vzpíráním bych mohl toto slovo vyslovit v obou těchto souvislostech. (Nebo je to snad takto: věřím, že trpí; jsem si jist, že není automat? Nesmysl!)

Co činí mou představu o něm představou o něm? Nikoli podobnost obrazu. Pro vyjádření "Vidím ho teď před sebou jako živého" platí stejná otázka jako u představy. Co činí toto vyjádření vyjádřením o něm? - Nic, co spočívá v něm, nebo co je s ním současné (co je za ním'). Chceš-li vědět, koho mínil, zeptej se ho! (Může ale také být, že mi vytanul v duchu určitý· obličej, ba že ho mohu nakreslit, a nevím, které osobě patří, kde jsem ho viděl.) Co kdyby však někdo při představování si, nebo místo představo­ vání si, kreslil; a to třeba i jen prstem do vzduchu. (Mohlo by se to označovat jako "motorické představování si".) Tu by bylo možné položit otázku "Koho to představuje?" A jeho odpověď by rozhodovala. - Je to zcela tak, jako kdyby byl podal nějaký popis slovy, a takový popis slovy tu může právě také být mfsto představy.

Mysli si, že řeknu o nějakém příteli: "Není automat." - Co je tu sdělováno a komu by bylo toto sdělení řečeno? Nějakému člověku,

'l ',

který se s oním druhým setkává za obvyklých okolností? Co by mu to mohlo sdělit! (Nanejvýš ještě tak, že tamten se chová vždy jako člověk, a ne někdy jako stroj.) Věřím že nenf automat," nemá takto bez dalšího J"eště vůbec " ' žádný smysl. Můj postoj k němu je postoj k duši. Nejde u mne o mínění, že má nějakou duši.

Náboženstvf učf, že duše může existovat, když se tělo rozpadlo. Chápu to, co učí? - Ovšemže to chápu - můžu si přitom všelicos představit. Byly přece o těchto věcech namalovány i obrazy. A proč by měl nějaký takový obraz být jen nedokonalou reprodukcí vyslovené myšlenky? Proč by ne měl plnit stejnou funkci jako vyslovené učení? A na funkci tu záleží. Jestliže se nám může vnucovat obraz o myšlence v hlavě, proč potom ne ještě spíš obraz o myšlence v duši? Lidské tělo je nejlepší obraz lidské duše. Jak je tomu ale s nějakým takovýmto výrazem: "Když jsi to říkal, rozuměl jsem tomu v svém srdci"? Přitom mluvící ukazuje na srdce. 224

225

A je to snad tak, že tento posuněk nemíní?! Samozřejmě že jej míní. Nebo je si vědom, že používá jenom určitý obraz? Jistě ne. Není to nějaký obraz, který bychom si sami volili, není to podobenství, a přece je to obrazný význam.

v. Mysli si, že bychom pozorovali pohyh nčjukčho hodu (nupr. ut'ju kého světelného bodu na stínítku). Z toho, juk se tento hml rhovl\, by se daly vyvodit závažné závěry ncjriiznčjMho druhu. Alt' jak rozmanité věci se na tomto chován{ dajr sledovali ·- l>rl\hu hodu a některé z jejích měřených hodnot (např. amplituda a vlnová délka), nebo rychlost a zákon, podle jakého se měnf, nebo počet či poloha míst, na kterých se mění skokem, nebo zakřivení dráhy na těchto místech, a nesčetné další momenty. - A každý z těchto rysů chování by mohl být jediným rysem, který nás zajímá. Mohlo by nám být např. na tomto pohybu lhostejné všechno kromě počtu smyček v určitém časovém úseku. - A jestliže nás nezajímá jen jediný takový rys, nýbrž více těchto rysů, tak nám může zase každý z nich skýtat určitý závěr od všech ostatních odlišný. A tak je to s chováním člověka, s různými charakteristikami tohoto chování, které pozorujeme.

Tak tedy psychologie pojednává o chování, nikoli o duši? O čem referuje psycholog? - Co pozoruje? Není to chování člo­ věka, zejména jeho projevy? Ale v nich neběží o chování. "Pozoroval jsem, že je rozladěný." Je to informace o chování, nebo o duševním stavu? ("Obloha vypadá hrozivě": hovoří se tu o přítomnosti, nebo o budoucnosti?) O obojím; ale nikoli jen vedle sebe, nýbrž o jednom prostřednictvím druhého.

Lékař se ptá: "Jak se cítí?" Sestra řekne: "Sténá." Informace o chování. Ale musí pro ty dva vůbec existovat otázka, jestli toto sténání je skutečně opravdové, skutečně výrazem něčeho? Nemohli by např. udělat závěr: "Když sténá, tak mu musíme dát ještě prášek na utišení bolesti" - aniž by přitom zamlčovali nějaký střední člen? Nezáleží tu na funkci, jakou pro ně tento popis chování má?

226

227

"Ale ti potom právě mlčky dělají určitý pochod naší řečové hry vždycky na

spočívá

předpoklad."

Potom

VI.

nějakém mlčenlivém

předpokladu.

Popisuji určitý psychologický pokus: přístroj, otázky experimentátora, jednání a odpovědi subjektu - a pak řeknu, že toto je určitá scéna nějaké divadelní hry. - Nynf se všechno změnilo. Na vysvětlenou se tedy řekne: Kdyby byl tento pokus stejným způso­ bem popsán v nějaké knize o psychologii, tak by bylo chování chápáno právě jako výraz duševna, protože se předpokládá, že subjekt si z nás nedělá dobrý den, nenaučil se těm odpovědím zpaměti a tak podobně. - Děláme tedy určitý předpoklad? Vyjádřili bychom se skutečně takto: "Činím přirozeně předpo­ klad, že ... "? - Anebo bychom se tak nevyjádřili jenom proto, že druhý to už vf?

Neexistuje předpoklad tam, kde existuje nějaká pochybnost? A pochybnost může zcela chybět. Pochybování má určitý konec. Je tomu tady jako se vztahem mezi fyzikálním předmětem a smyslovými vjemy. Máme tu dvě řečové hry, a jejich vztahy jsou složitého druhu. - Chce-li někdo tyto vztahy převést na jednoduchý vzorec, míří vedle.

Mysli si, že by někdo fekl: ku:1.dt- ntlm dohrt· i'lllllllť slovo, nčjak& knihy např., má v sobě v nuAcm durhu uJ un'ilý opar, určilou ,auru' slabě naznačených způsobí\ poutilf. Tak, jako kdyby byla na nějakém obraze každá z poslnv ohklopt'nalakt- jt·mnými, náznakově načrtnutými výjevy patl'ťcfmi jnkohy jin~ dinlt'nzi, a my bychom tu viděli tyto postavy v jiných souvisloslt·rh. Vt•zmčme jen tento předpoklad vážně! - Tu se pak ukM.t•, 1.t• m·nf s lo intenci vysvětlit. Jestliže je tomu totiž tak, !J.c mo).nosl i pou:1.itf slova nám při mluvení nebo při slyšen( tanou nu mysli, jt•slliže je tomu tak, tak to platí právě pro nás. Ale my se dorozumíváme s druhými, aniž vťme, jestli oni mají takové prožilky. Co bychom odpověděli někomu, kdo hy nám sdělil, že u něho je chápání určitý vnitřní pochod'! - Co bychom mu odpověděli, kdy?y řekl, že schopnost hrát Aachy je u něho vnitřnfm pochodem? - Ze nás nezajímá nic, co se děje v nčm, jestliže chceme vědět, zda dokáže hrát šachy. - A jestliže na to nynf odpoví, že nás to právě přece jen zajímá: - to totiž, zda dovede hrát šachy, - tak bychom ho museli upozornit na kritéria, která by nám jeho schopnost dokázala, a na druhé straně na kritéria ,vnitřních stavů'. Ani kdyby někdo měl určitou schopnost jen tehdy a jen po tu dobu, kdy něco určitého cftf, nebyl by tento pocit onou schopností. Význam nenf prožitek při slyšení nebo vyslovování slova, a smysl věty nenf komplexem těchto prožitků. - (Jak se smysl věty "Pořád ještě jsem ho neviděl" skládá z významů svých slov?) Věta je složena ze slov, a to

stačí.

Každé slovo - chtělo by se říci - muze sice mít v různých souvislostech různou povahu, ale má přece vždycky jednu povahu souhrnnou - určitou tvář. Má pro nás přece jistý osobitý vzhled. - Ale také namalovaná tvář má pro nás svůj osobitý vzhled.* • Slovy "má přece vždycky jednu povahu souhrnnou" J?řekládáme formulaci "es

228

229

J~i .si jistý, ~e. ~xistuje jeden po~it Jestliže*, a ne spíš víc takových pocitu? Zkusil JSI to slovo vyslovit ve velice různorodých souvislostech? Když je na něm např. ve větě hlavní důraz, nebo když je důraz na následujícím slově?

tak, že řekne "Tady je to, jako kdyby byl vyvozován určitý závěr", nebo "Mohl bych říci, ,a tedy ..... "', nebo "mohl bych tu vždycky udělat gesto -" a toto gesto předvede.)

Ale dá se tento pocit od hudební věty oddělit? A přece to není sama; neboť někdo ji může slyšet bez tohoto pocitu.

Mysli si, že bychom našli člověka, který nám o svých pocitech vážících se k slovům řekne, že pro něho patří k slovům "jestliže" a v:,ale" stejný ~ocit. - Měli bychom mu to nevěřit? Asi by nám to pnpadalo podivné. Chtělo by se nám říci: "Nehraje vůbec tutéž hru Jako my". Nebo také: "Je to jiný typ." Nebyli bychom o tom člověku přesvědčeni, že chápe slova jestliže" a "ale" tak, jak je my chápeme, pokud je používá tak jak~ my?

věta

Je takový pocit v tomhle podobný ,výrazu', s jakým je hrána? Říkáme, že tato pasáž v nás vyvolává zcela zvláštní citový prožitek. Předzpěvujeme si ji, a děláme přitom jistý pohyb, máme možná i nějaký zvláštní pocit. Ale tyto průvodní jevy - pohyb, pocit - bychom v jiné souvislosti vůbec nerozpoznali jako takové. Jsou zcela prázdné, mimo ten případ právě, kdy zpíváme tuto pasáž.

Psychologickou roli pocitu Jestliže hodnotíme nesprávně, pokud se na něj díváme jako na samozřejmý korelát určitého významu, musí být spíše viděn v jiné souvislosti, v souvislosti oněch speciálních okolností, za jakých vystupuje.

"Zpívám ji se zcela určitým výrazem." Tento výraz ne ní něco, co se dá od oné pasáže oddělit. Je to jiný pojem. (Jiná hra.)

Nemá člověk nikdy pocit Jestliže, pokud nevysloví slovo "jestliže"? Je to přece v každém případě pozoruhodné, jestliže tento pocit ~olává jen tato příčina. A takto tomu je vůbec s ,atmosférou' něJakého slova: - proč se pokládá za tak samozřejmé, že tuto atmosféru má jen toto slovo?

Oním prožitkem je tato pasáž takto hraná (tak, jak to popis by to mohl jen naznačit).

Pocit Jestliže není pocit, který provází slovo ,jestliže". ·.'

Pocit Jestliže by musel být srovnatelný se zvláštním ,pocitem', jaký v nás vyvolává hudební věta. (Takový pocit člověk někdy popisuje hat doch immer einen Charakter". Věta "Má pro nás přece jistý osobitý vzhled" odpovídá větě "Es schaut uns doch an", a podobný vztah k originálu má i věta následující. (Pozn. překl.)

eventuálně

předvedu;

'\,

Ona od věci neoddělitelná atmosféra - nenf tedy žádnou atmosférou. Co je spolu těsně asociováno, co bylo asociačně spojeno, to se zdá sobě navzájem odpovídat. Ale jak se to zdá? Jak se projevuje to, že se to zdá sobě odpovídat? Snad takto: nejsme s to si myslet, že muž, který má toto jméno, tento obličej, tyto tahy písma, nevytvořil tato díla, nýbrž třeba zcela jiná (díla nějakého jiného velkého muže). Nejsme s to si to myslet? To se o to pokoušíme? -

* V originále: "Wenn-Gefiihl". (Pozn. překl.) 230

231

Mohlo by to být takto: Slyším, že někdo maluje obraz "Beethoven P.ři psaní Deváté symfonie". Dokázal bych si snadno představit, co ast by na takovém obraze bylo vidět. Ale co kdyby někdo chtěl zobrazit, jak by byl při psaní Deváté symfonie vypadal Goethe? Tady bych si nedovedl představit nic, co by nebylo trapné a směšné.

VII.

Lidé, kteří nám po probuzení vyprávějí určité události (že byli tam a tam atd.). Naučíme je výrazu "zdálo se mi", po kterém pak vyprávění následuje. Ptám se jich někdy "zdálo se ti dneska v noci ně­ co?" a dostávám kladnou nebo zápornou odpověď, někdy přijde nějaké vyprávění snu, někdy žádné. To je daná řečová hra. (Vycházel jsem tu z předpokladu, že mně samému se nikdy nic nezdá. Ale ne mám zajisté také nikdy pocity jakési neviditelné přítomnosti a jiní je mají, a mohu se jich na jejich zkušenosti vyptávat.) Musím nyní dělat nějaký předpoklad o tom, jestli ty lidi jejich paměť klamala nebo ne? Jestli skutečně ty obrazy viděli před sebou během spánku, nebo jestli jim to tak přijde jenom po probuzení? A jaký smysl má tato otázka? - A k čemu je?! Ptáme se na tohle někdy, jestliže nám někdo vypráví svůj sen? A jestliže ne, - je tomu tak proto, že jsme si jisti, že ho jeho paměť neoklamala? (A předpokládejme, že by to byl člověk se zcela obzvlášť špatnou pamětí.-)

A znamená to, že je nesmyslné vůbec někdy položit otázku, jestli se sen skutečně odehrává během spánku, nebo jestli je paměťovým jevem probuzeného? Bude záležet na použití této otázky.

"Zdá se, že duch může dávat slovu význam" - není to, jako kdybych řekl: "Zdá se, že u benzolu uhlíkové atomy zaujímají rohy šestiúhelníka"? To není přece žádné zdání; je to určitý obraz. Vývoj vyšších zvířat a člověka, a procitnutí vědomí na určitém stupni. Obraz je asi tento: Svět je přes všechna vlnění éteru, která jím probíhají, temný. Jednoho dne však člověk otevře své vidoucí oko, a udělá se jasno. Naše řeč nejprve popíše najednou určitý obraz. Co se s obrazem má dít, jak se ho má používat, zůstává zahaleno. Je ovšem jasné, že to musí být vypátráno, jestliže člověk chce pochopit smysl naší výpovědi. Zdá se však, jako by pro obraz nutnost této práce nepla-

232

233

tila; poukazuje už na určitý způsob použití. Tím si z nás dělá blázny.

VIII. "0 pohybech a poloze mých údů mě zpravují moje kinestetické pocity." Nechávám svůj ukazovák dělat lehký kývavý pohyb s malým výkyvem. Stěží ho pociťuji, nebo možná vůbec ne. Možná že ho trochu cítím ve špičce prstu jako lehké napínání. (V kloubu vůbec ne.) A tento pocit že mě zpravuje o tom pohybu? - neboť mohu tento pohyb přesně popsat.

"Musíš ho přece právě pociťovat, jinak bys nevěděl (pokud by ses nepodíval), jak se tvůj prst pohybuje." Ale tohle "vědět" znamená jenom: být schopen to popsat. - Směr, z něhož zvuk při­ chází, mohu určit jen proto, že na jedno ucho působí silněji než na druhé; ale necítím to v uších; má to však ten účinek, že ,vím', z které strany zvuk přichází; např. se tím směrem podívám.

Tak je tomu i s představami, že o tom, na kterém místě těla se projevuje bolest, nás musí zpravovat určitý charakteristický rys pocitu bolesti a o době, do níž spadá vzpomínkový obraz, určitý jeho charakteristický rys.

Určitý pocit nás může zpravovat o pohybu nebo poloze určitého údu. (Kdo by např. tak jako normální člověk nevěděl, jestli je jeho ruka napřažená, toho by o tom mohla přesvědčit bodavá bolest v lokti.) - A takto nás může také povaha určité bolesti zpravit o místě zranění. (A zažloutlost nějaké fotografie o jejím stáří.)

i:

!t

Ili

Co je kritériem toho, že smyslový vjem?

mě

o tvaru a

barvě

zpravuje

určitý

234 235

Jaký smyslový vjem? Inu tento; popíšu ho slovy nebo obrazem. A nyní: co .cítíš,. když js?u tvoje prsty v této poloze? - "Jak má člověk vysvětlit něJaký pocit? Je to něco nevysvětlitelného zvláštního." Ale musí být přece možno používání slov učit! '

Hledám nyní rozdíl gramatický. Zkusme nepřihlfžet ke kinestetickému pocitu! - Chci někomu P?.psat vurči~ poci~. a řeknu mu "Udělej takhle, pak ho budeš mít", pn~emz drzí?I pazi neb~ hlavu v určité poloze. Je to nyní popis ~rčitéh? pocitu? A kdy reknu, že ten druhý pochopil, jaký pocit JSe~ miml? - Bude muset podat nato ještě nějaký další popis toho pocitu. A Jakého druhu musí pak tenhle popis být?

Říkám "Udělej takhle, pak ho budeš mft". Nemůže tu být nějaká pochybnost? Nemusí tu nutně být, jestliže je míněn určitý pocit?

IX. Ten, kdo pozoruje vlastní zármutek, jakými smysly ho pozoruje? Nějakým zvláštním smyslem, nějakým, který cítí zármutek? To ho tedy cítí jinak, když ho pozoruje? A který zármutek pak pozoruje: ten, který je tu jen tehdy, když je pozorován? ,Pozorování' nevytváří pozorované. (To je vymezení pojmov~.) Nebo: ,Nepozoruji' to, co vzniká teprve pozorováním. Objekt pozorování je jiná věc.

Určitý dotek, který byl včera ještě bolestný, dnes takový už není. Dnes tu bolest ještě cftím, jen když na ni myslím. (Tj.: za urči­ tých okolností.) Můj zármutek už není stejný jako byl: vzpomínka, která pro mne před rokem byla ještě nesnesitelná, už pro mne dnes taková není. Toto je výsledek pozorování.

řekne, že někdo pozoruje? Přibližně: Když se uvede do situace, aby měl jisté dojmy, takže bude (např.) s to popsat, co se z nich dovídá.

Kdy se

Toto vypadá takto; toto chutná takto; toto je a "takto" musejí být vysvětlovány různě.

cítěno takto. Toto" "

,Pociť v ~ás ~zbuzuje zcela určitý zájem. A k tomu patří např. ,stup~~ P?CJtu', Jeho ,~ísto', přehlušitelnost jednoho pocitu jiným. (Jesthze Je pohyb vehce bolestný, takže bolest na tomto místě každý jiný lehký pocit přehluší, stane se takto nejistým, jestli jsi

tento pohyb skutečně udělal? Mohlo by tě to třeba vést k tomu že by ses o tom přesvědčoval zrakem?) '

příhodné

Ten, kdo by byl vycvičen, aby při spatření něčeho červeného vydal určitý zvuk, při spatření něčeho žlutého jiný zvuk, a tak dále i pro ostatní barvy, ten by tím ještě nepopisoval předměty podle jejich barev. I když by nám k určitému popisu mohl napomoci. Popis je zobrazení určitého rozložení v nějakém prostoru (např. časovém).

Nechávám pohled volně bloudit místností, ten náhle padne na nějaký předmět nápadně červené barvy, a řeknu "Červená!" - tím jsem žádný popis nepodal.

Jsou slova "Bojím se" popisem duševního stavu? 236

237

Řeknu "Bojím se", druhý se mě zeptá: "Co to bylo? Výkřik úzkosti? Anebo mi chceš sdělit, jak ti je? Nebo je to pozorování tvého přítomného stavu?" - Mohl bych mu vždycky dát jasnou odpověď? Nemohl bych mu ji dát nikdy?

Mohl bych takto znázornit i doufání? Sotva. Nebo dokonce víru? Když popisuji svůj duševnf stav (třeba stav strachu), tak to děl~m v určité souvislosti. (Tak jako je určité jednánf jedině v urČité souvislosti experimentem.) Je to něco tak podivuhodného, že použfvám téhož výrazu v různých hrách? A někdy také jakoby mezi dvěma hrami'! A hovořím vždycky s velice určitým úmyslem? - A je snad proto to, co říkám, beze smyslu?

Lze si tu představit věci velice rozdílné, např.: "Ne, ne! Bojím se!" "Bojím se. Musím to bohužel přiznat." "Trochu se pořád ještě bojím, ale už ne tak jako dřív." "V podstatě se pořád ještě bojím, i když si to nechci přiznat." "Trápím sám sebe všelijakými myšlenkami vzbuzujícími strach." "Bojím se, - teď, kdy bych měl být beze strachu!" Ke každé z těchto vět patří specifická intonace, ke každé jiná souvislost. Bylo by možno myslit si lidi, kteří by mysleli jaksi mnohem určitěji než my a tam, kde my používáme jediné slovo, by používali slova různá. Člověk si položí otázku "Co vlastně znamená to ,bojím se', co tím chci docílit?" A žádná odpověď přirozeně nepřijde, anebo nějaká taková, která nepostačuje. Otázka je: "V jakém druhu souvislosti se to vyskytuje?"

Co je strach? Co znamená "bát se"? Kdybych to

·.~

'r.~.

chtěl vysvětlit

Výkřik nenf žádný popis. Ale existují přechody. A sl~va "Bojím se" mohou být nějakému výkřiku bližší nebo vzdáleněJŠÍ. Mohou mu být zcela blfzká, a mohou být něčím, co k němu má zcela daleko. Neříkáme přece nutně o někom, že naříká, už jen proto, že říká, že má bolesti. Slova "Mám bolesti" mohou tedy být nářkem, a také něčím jiným.

Jestlirže je ale toto "Bojím se", i když ne vždy, tak přece jen aspoň někdy, něčfm podobným naříkání, proč má pak být vždy popisem duševního stavu?

jednorázovým ukázáním - tak bych strach zahrál.

238

!I

Problémem je toto: Výkřik, který nijak nelze označit jako popis, který je primitivnější než každý popis, dělá nicméně tutéž službu jako nějaký popis duševního života.

k1,

odpověď nepřijde,

1":

!'l Jestliže se v nějaké pohřební řeči říká "Truchlíme pro našeho ... ", tak to má přece dát výraz našemu truchlení; ne něco přít?mný~ sdělit. Ale v nějaké modlitbě u hrobu by tato slova byla Jakýmsi druhem sdělení.

Žádná jestliže otázku "Co chci docflit?", "Col myslfm?" chci zodpovědět tak, že zopakuji onen projev strachu a přitom dávám na sebe pozor, pozoruji svoji duši jakoby ~;)í. koutkem oka. Mohu se ovšem ale v určitém konkrétním případě ·:~ zeptat "Proč jsem to řekl, co jsem tím chtěl?" - a tuto otázku bych ďÍ1,1 mohl také zodpovědět; ale ne na základě pozorování průvodních jevů mluvení. A moje odpověď by doplňovala, parafrázovala před­ chozí vyjádření. přitom

I

239

I

X.

Jak se vůbec došlo k tomu, používat výraz, jako je "Věřím ... "? Bylo to tím, že na určitý jev (věření) byla obrácena pozornost? Pozorovali snad lidé samy sebe a ostatní, a tak objevili věření? Moorův paradox se dá formulovat takto: Výpověď "Věřím, že je tomu takto" se používá podobně jako tvrzení "Je tomu takto"; a přece se předpoklad*, že věřím, že je tomu takto, nepoužívá podobně jako předpoklad, že tomu takto je.

Tu se zajisté zdá, jako kdyby tvrzení toho, čemu se věřf!

"Věřím"

nebylo tvrzením .

Právě tak: Výpověď "Věřím, že bude pršet" má podobný smysl, tj. podobné použití jako "Bude pršet", ale "Věřil jsem tehdy, že bude pršet" nemá podobný smysl jako "Tehdy pršelo". "Ale ,Věřil jsem' musí přece v minulosti říkat právě to, co ,Vě­ řím' říká v přítomnosti!" - vCl musí přece znamenat pro -1 právě totéž, co vT znamená pro 1! Toto neřfká vůbec nic.

"V podstatě popisuji slovy ,Věřím .. .'vlastní duševní stav, - ale tento popis je tu nepřfmo tvrzením věřeného stavu věcí samotného." - Tak jako za jistých okolností popisuji nějakou fotografii, abych popsal to, čeho snímkem je. Ale pak musím ještě být s to říci, že ta fotografie je dobrým snímkem. Tedy také: "Věřím, že prší, a moje víra je něčím spolehlivým, tedy se na ni spoléhám." - Potom by moje víra byla jakýmsi druhem smyslového vjemu.

• V originálu "Annahme". (Pozn. překl.)

240

Člověk může nedůvěřovat vlastním smyslům, ale ne vlastní víře. Kdyby existovalo nějaké sloveso s významem ,nesprávně věřit', tak by v indikativu přítomného času tvar první osoby byl u něho beze smyslu.

Nedívej se na to jako na něco samozřejmého, nýbrž jako na něco velice pozoruhodného, že slovesa "věřit", "přát si", "chtít" vytvářejí všechny ty gramatické tvary, jaké mají slovesa "krájet", "žvýkat", "běžet".

Řečová hra oznamování může být obrácena tak, že oznamování má příjemce zpravit nikoli o tom, co je předmětem oznámení, nýbrž dát mu informaci o člověku, který oznamuje. Tak je tomu např. když učitel zkouší žáka. (Může se měřit i kvůli tomu, aby se měřítko přezkoušelo.)

Dejme tomu, že bych nějaký výraz - např. výraz "Věřím" zavedl takto: Má předcházet oznamování všude tam, kde oznamování slouží k tomu, aby podalo informaci o oznamující osobě. (K tomuto výrazu se tedy nemusí pojit žádná nejistota. Uvaž, že nejistota tvrzení se dá vyjádřit i neosobně: "Dneska asi přijde".) "Věřím ... , a ne ní tomu tak" by byla kontradikce. "Věřím ... " osvětluje mOj stav. Z tohoto vyjádřeni se dají vyvodit závěry o mém chování. Je tu tedy určitá podobnost s vyjádřeními duševních hnutr, nálad atd.

Jestliže však "vcmm, že je tomu tak" osvětluje můj stav, pak to platí i o tvrzen( "Je tomu tak". Neboť znak "Věřím" to dělat nemů­ že; může to nanejvýš naznačit. Určitá řeč, v které "V!f{m, že je to tak" je vyjadřováno jen tónem tvrzen{ "Je to tak". Mfsto "On věř(" se tam řekne "Je nakloněn řfci ..." a existuje také předpoklad (konjunktiv) "Dejme

241

tomu, že bych byl

nakloněn

atd.", ale nikoli

vyjádření:

"Jsem na-

kloněn říci".

Moorův paradox by v této řeči neexistoval; místo toho by tu ale bylo sloveso, kterému určitý tvar schází. To by nás však nemělo překvapovat. Pomysli na to, že člověk může vyjádřením úmyslu předvídat vlastní budoucí jednání.

Říkám o druhém "Zdá se, že věří..." a druzí to říkají o mně. Nuže, proč to nikdy neříkám o sobě, ani tehdy ne, kdy to druzí o mně říkají právem? - Cožpak sebe sama nevidím a neslyším? Dá se to říci.

"Přesvědčení o sobě člověk cítf, neusuzuje na ně z vlastních slov, nebo z jejich intonace." - Pravdivé je tu toto: Člověk neusuzuje z vlastních slov na vlastní přesvědčení; nebo na jednání, které z tohoto přesvědčení vyplyne.

"Tady se zajisté zdá, jako kdyby tvrzení ,Věřím' nebylo tvrzením toho, co předpoklad předpokládá." - Jsem tedy v pokušení hledat nějaké jiné pokračování slovesa pro první osobu indikativu přítom­ ného času.

Myslím takto: Věření je stav duše. Má určité trvání; a to nezávisle např. na průběhu jeho vyjádření v nějaké větě: Je tedy určitým druhem dispozice věřícího. Tu mně vyjevuje u druhého jeho chování; jeho slova. A sice právě tak vyjádření "Věřím ... " jako jeho prosté tvrzení. - Jak je to nyní se mnou, jak já sám poznávám vlastní dispozici? - Tady bych musel zajisté být s to sledovat tak jako druhý pozorně sám sebe, naslouchat svým slovům, vyvozovat z nich závěry!

Mám k vlastním slovům zcela jiný postoj než druzí. Ono pokračování slovesa pro první osobu bych mohl najít, pokud bych jen mohl říci: "Zdá se, že věřím". 242

Kdybych naslouchal řeči svých úst, tak bych mohl řfci, že mými ústy hovoří někdo druhý. "Soudě podle mého vyjádřen!, včř!m toto." Nuže, daj! se vymyslet okolnosti, v nichž by tuto slovu mělu smysl. A pak by někdo mohl tuké ř!ci "Pr~! a já tomu nevěřím", nebo "Zdá se mi, že moje Ego tomu věř!, ale ncn! tomu tak". Člověk by si k tomu musel konkrčtně představit určité chování, které poukazuje na to, že z mých úst jako hy mluvily dvě bytosti.

Linie jde už v pft'dpok/cJdu jinde, než myslíš. Ve slovech "Předpokládejme, že věř!m ... "předpokládáš už celou gramatiku slova "věřit", obvyklé použitf, které ovládáš. - Nepřed­ pokládáš nějaký stav věd, který máš, aby se tak řeklo, jednoznačně zobrazený před očimu, takže pak můžeš k tomuto předpokladu přidat tvrzení jiné, než je tvrzen! obvyklé. - Nevěděl bys vůbec, co tu předpokládáš (tj. co např. z takového předpokladu vyplývá), kdyby ti už nebylo bHné použit! slova "věřit". Pomysli na výraz "A.fkám ... ", např. bude pršet", což se prostě rovná tvrze nf . .. " znamená přibližně ,.Věř!, že bude říkám ... " neznamená: Předpokládejme,

ve větě "A.fkám, že dnes "Bude ... ". "A.fká, že bude ... ". ,.Předpokládejme, že že dnes bude ...

Různé pojmy se tu navzájem stýkají a běžf kousek cesty pospolu. Nesmí se právě věřit, že všechny linie jsou kruhy.

Uvaž také nemožnou větu: "Asi pršf; ale neprší."* • V originále: "Es dllrfte regnen". ť:esky by to bylo možno vyjádřiti také větou "bude pršet", jestliže by se v ni futurum chápalo jen jako výraz nejisto~ (srv. "Bude trochu nahluchlý"). Tohoto pfekladu ovšem nelze užít, n~bo~ zeJ~éna s dodatkem "ale nepršl" je toto futurum chápáno bezprostředně Jen Jako vypověď o budoucnosti. (Pozn. pfekl.)

243

A tady se musí člověk střežit toho, aby řekl: "Asi prší" znamená že asi prší. - Proč by pak nemělo obráceně toto znamenat ono?

XI.

vlastně: věřím,

Nedívej se na váhavé tvrzení jako na tvrzení váhavosti.

Dvojí použití slova "vidět". Jedno: "Co tam vidíš?" - "Vidím toto" (následuje popis, kresba, kopie). Jiné: "Vidím v těch dvou obličejích určitou podobnost" ten, komu toto sděluji, může třeba ty obličeje vidět zrovna tak zřetelně jako já sám. Závažné je tu: kategorický rozdíl obou ,objektů' vidění. Jeden člověk by mohl oba obličeje přesně nakreslit; druhý by mohl postřehnout na této kresbě podobnost, kterou první neviděl. Pozoruji určitý obličej a najednou postřehnu jeho podobnost s jiným obličejem. Vidím, že se nezměnil; a vidím ho přece jinak. Tuto zkušenost označuji jako "postřehování určitého aspektu". Příslušné příčiny

zajímají psychologa.

Nás zajímá pojem a jeho pozice mezi pojmy nost.

vyjadřujícími

zkuše-

určité

knihy,

Bylo by možné myslet si, že by na více místech byla tato ilustrace:

např. nějaké učebnice,

V příslušném textu je přitom pokaždé řeč o něčem jiném: jednou o skleněné kostce, jindy o převrácené otevřené bedně; jindy zas o drátěné konstrukci, která má tuto formu, a jindy o třech prknech tvořících jakýsi kout. Text podává pokaždé výklad ilustrace.

244

245

Tuto ilustraci můžeme však jednou jako tuto věc a po druhé jako jinou věc také vidět. - Interpretujeme ji tedy, a vidíme ji tak, jak ji inter,pretujeme. Tady by se mohlo možná odpovědět: Popis bezprostřední zkušenosti, vizuálního prožitku, pomocí určité interpretace je popisem nepřímým. "Vidím ten obrazec jako bednu" znamená: mám určitý vizuální prožitek, který podle zkušenosti bývá současný s interpretací obrazce jako bedny nebo s hleděním na nějakou bednu. Ale kdyby tomu bylo takto, tak bych to musel vědět. Musel bych být s to označovat tento prožitek přímo, a nikoli jen nepřímo. (Tak jako o červeni nemusím bezpodmínečně hovořit jako o barvě krve.)

Následujícf obrazec, který jsem převzal z Jastrowa•, bude v mých poznámkách označován jako Z-K hlava. Lze ho vidět jako hlavu zajíce nebo jako hlavu kachny.

A musím rozlišovat mezi ,stálým viděním' svitnutím' určitého aspektu.

určitého

aspektu a ,vy-

Mohlo by být, že mi byl obraz ukázán a že jsem v nikdy nic jiného než zajíce.

Tady je užitečné zavést pojem obrázkového kovým obličejem' např. by byl obrazec

něm neviděl

předmětu.

,Obráz-

Chovám se k němu po mnoha stránkách jako k lidskému obliMohu studovat jeho výraz, reagovat na něj jako na výraz lidského obličeje. Dítě může k obrázkovému člověku nebo k obrázkovému zvířeti mluvit, chovat se k němu tak, jako se chová k panenkám.

čeji.

Mohl bych tedy Z-K hlavu vidět prostě bez dalšího jako obrázkového zajíce. Tj. na otázku "Co je to?", "Co tady vidíš?" bych odpověděl: "Obrázkového zajíce". Kdyby se mě někdo dál vyptával, co že to je, tak bych mu na vysvětlenou ukázal na různé obrázky zajíců, možná i na skutečné zajíce, hovořil bych o životě těchto zvířat, nebo bych je imitoval. Na otázku "Co tady vidíš?" bych neodpověděl: "Vidím to teď jako obrázkového zajíce." Byl bych prostě vjem popsal; nejinak než kdyby moje slova byla: "Vidím tam červený kruh."Přesto by někdo druhý o mně mohl říci: "Vidí ten obrazec jako obrázkového zajíce." Říci "Vidím to teď jako ... "by pro mne mělo zrovna tak málo smyslu jako říci při spatření nože a vidličky: "Vidím to teď jako nůž a vidličku." Toto vyjádření by nikdo nechápal. - Zrovna tak málo jako toto: "Tohle je nyní pro mne vidlička" nebo "Tohle může být také vidlička".

Člověk také to, co u stolu poznává jako příbor, za příbor ,nepokládá'; zrovna tak jako se normálně při jídle nepokouší nebo nesnaží pohybovat ústy.

• Fact and Fable in Psychology.

246

247

Kdo řekne "Teď je to pro mne určitý obličej", toho je možno se zeptat: "Na jakou proměnu narážíš?"

Vidím dva obrázky; na jednom Z-K hlavu obklopenou zajíci, na druhém kachnami. Shodu mezi nimi nepostřehuji. Vyplývá z toho, že vidím pokaždé něco jiného? - Je tu pro nás důvod, abychom tady tohoto výrazu použili. "Viděl jsem to úplně jinak, nebyl bych to byl nikdy poznal!" Nu, toto je zvolánf. A má také určité zdůvodnění.

Nebyl bych býval nikdy pomyslel na to, položit obě ty hlavy takto na sebe, takto je navzájem porovnat. Neboť nasnadě je u nich jiný způsob porovnávání. Tímto způsobem viděná hlava nemá také s hlavou viděnou onfm způsobem sebemenší podobnost - i když jsou shodné. Někdo mi ukáže obrázkového zajíce a zeptá se mě, co to je; řeknu: "To je Z". Nikoli: "To je teď Z". Sděluji to, co vnímám. Někdo mi ukáže Z-K hlavu a zeptá se mě, co to je; tady mohu říci:

"To je Z-K hlava". Ale mohu také na otázku reagovat zcela jinak. - Odpověď, že je to Z-K hlava, je opět sdělením toho, co vnímám; u odpovědi "Teď je to Z" tomu tak nenf. Kdybych byl řekl "Je to zajíc", tak by mi byla ona dvojznačnost unikla, a já bych informoval o vjemu. Změna aspektu. "Řekl bys přece, že se ten obrázek teď zcela

změnil!"

"Vidím teď tohle", mohl bych říci (a ukázat např. na nějaký jiný obrázek). Je to forma, kterou se oznamuje nový vjem. Vyjádření změny aspektu je vyjádřením nového vjemu společně s vyjádřením vjemu nezměněného.

Uvidím náhle rozluštění nějaké skrývačky. Tam, kde předtím byly je teď lidská postava. Můj zrakový dojem se změnil, a poznávám teď, že měl nejen barvu a tvar, ale také zcela určitou ,organizaci'. - Můj zrakový dojem se změnil; - jaký byl předtím, jaký je teď? - Zobrazím-li ho přesnou kopií - a cožpak to není dobré zobrazení? -, tak se žádná změna neukáže. větve,

A jenom neříkej "Můj zrakový dojem přece není kresba, je tohle - co nikomu ukázat nemůžu." - Samozřejmě že to není kresba, ale také nic, co by patřilo k stejné kategorii a co by bylo ve mně.

Pojem ,vnitřního obrazu' je matoucí, protože modelem pro tento pojem je ,vnější obraz'; a přesto si použití obou pojmových označení není navzájem o nic podobnější než použití slov "číslice" a "číslo". (Ano, ten, kdo by chtěl číslo označovat jako ,ideální číslici', mohl by tím způsobit podobný zmatek.)

Kdo skládáním barev a tvarů vytváří ,organizaci' zrakového dojmu, vychází za zrakového dojmu jako z jakéhosi vnitřního před­ mětu. Tento předmět se tím ovšem stává čímsi absurdním; stává se z něho podivně neurčitý výtvor. Neboť podobnost s obrazem je nyní narušena.

Ale co je jiné: můj dojem? můj postoj k němu? - Jsem s to to říci? Popisuji tuto změnu jako vjem, zcela tak, jako kdyby se mi nějaký předmět změnil před očima.

Když vím, že existují různé aspekty schematického zobrazení kostky, mohu druhému, abych se dověděl, co vidí, dát zhotovit kromě kopie ještě i model viděného nebo ho požádat, aby mi takový model ukázal; i když on naprosto neví, nač požaduji dvojí vysvětlení.

248

249

r Při změně aspektu je tomu však jinak. To, co se předtím vedle kopie zdálo být možná charakteristikou zbytečnou, nebo jí i bylo, to se teď stává jedině možným vyjádřením prožitku.

Je správné říci, že má jiný prožitek viděni nd lt'll, kdo pt,•dmt'l hned poznal? Cožpak by někdo nemohl tvar, který se před ním vynoří a je pro

A toto samo už vylučuje srovnání ,organizace' s barvou a tvarem v zrakovém dojmu. Když jsem viděl Z-K hlavu jako Z, tak jsem viděl: tyto tvary a barvy (přesně je reprodukuji) - a kromě toho ještě něco takovéhleho: a přitom ukážu na určitý počet různých obrázků zajíců. To ukazuje rozdílnost daných pojmů. ,Vidění jako .. .' nepatří k vjemu. A proto je něčím jako vidění, a zase ne jako vidění.

Dívám se na nějaké zvíře; někdo se mě zeptá: "Co vidíš?" Odpovím: "Zajíce.'' - Vidím nějakou krajinu; náhle běží kolem zajíc. Zvolám: "Zajíc!" Obojí, oznamující sdělení i zvolání je výrazem vjemu a prožitku vidění. Ale zvolání je tím v jiném smyslu než oznamující sdělení. Unikne nám bezděčně. - Má se k prožitku podobně jako výkřik k bolesti. Ale protože je popisem určitého vjemu, lze je také označit jako myšlenky. - Kdo se na předmět dívá, nemusí na něj myslet; kdo má však onen prožitek vidění, jehož výrazem je zvolání, ten na to, co vidí, také myslí.

něho neznámý, popsat zrovna tak přesně jako já, když tento tvar je

pro mne něčím důvěrně známým? A není toto hledaná odpověď? - Obecně tomu ovšem takto nebude. Také bude jeho popis znít zcela jinak. (Já řeknu např.: "To zvíře mělo dlouhé uši" - on: "Byly tam dva dlouhé výčnělky" a pak je nakreslí.) Potkám někoho, koho jsem po léta neviděl; vidím ho zřetelně, ale nepoznávám ho. Náhle ho poznám, vidím v jeho změněném obličeji jeho obličej dřívější. Věřím, že kdybych mohl malovat, vyportrétoval bych ho teď jinak. Když nyní svého známého rozpoznám uprostřed lidského zástupu, potom co jsem se třeba tímto směrem díval už delší dobu, - je to jakési zvláštní vidění? Je to vidění a myšlení? Nebo jakési sloučení obojího - jak by se mi bezmála chtělo říci? Otázka je: Proč to člověk chce říci? Tentýž výraz, jaký je i oznamováním viděného, je teď zvoláním, kterým se projeví rozpoznání.

vyjádření

A proto se vysvitnutí aspektu jeví jako myšlení.

napůl

jako prožitek

vidění,

napůl

Někdo

vidí náhle před sebou nějaký zjev, který nerozpoznává to být předmět jemu dobře známý, ale v neobvyklé poloze nebo v neobvyklém osvětlení); nepoznávání trvá třeba jen vteřinu.

Co je kritériem prožitku vidění? - Co má kritériem být? Zobrazení toho, ,co je viděno'. Pojem zobrazení viděného, zrovna tak jako pojem kopie, má velice měnlivý rozsah, a spolu s ním má velice měnlivý rozsah i pojem viděného. Oba spolu úzce souvisí. (A to neznamená, že jsou si podobné.)

(může

250

251

. Jak se rozpoznává, že lidé vidí prostorově? - Zeptám se někoho, Jakou polohu má terén (tam před ním), který obhlíží. "Leží takto?" (ukážu to rukou) - "Ano" - "Jak to víš?" - "Není zamlženo, vidím to zcela jasně." - Nejsou uváděny důvody pro domněnku. Je pro. nás zcela přirozené znázorňovat viděné prostorově; zatímco pro rovtnné zobrazení, ať už kresbou nebo slovy, je třeba zvláštního cvičení a jisté výuky. (Zvláštnost dětských kreseb.) Nevidí člověk úsměv, který nerozpoznává jako úsměv, který takto ~echápe, jinak než ten, který ho chápe? - Napodobí ho např. Jtnak.

~řidrž p~ed. sebou kresbu nějakého obličeje v převrácené poloze, a vyraz obličeJe nebudeš s to rozpoznat. Možná že budeš s to vidět, že se usmívá, ale přece ne přesně, jak se usmívá. Nemůžeš úsměv napodobit, nebo popsat přesněji jeho charakter. A přitom může ten převrácený obraz obličej nějakého člověka napodobovat s nejvyšší přesností.

Ob.a,ec a)

9 převrácením je

Tak jako obrazec c)

je

převrácením

Kdo pátrá v nějakém obrazci (1) po určitém jiném obrazci (2), a pak ho najde, ten takto vidí (1) novým způsobem. Nejenomže může podat jiný druh jeho popisu, ale ono postřehnutí bylo novým vizuálním prožitkem. Ale nemusf se přitom stát, že by chtěl říci: "Obrazec (1) vypadá nyní zcela jinak; nemá také žádnou podobnost s tím předchozím obrazcem, i když je s ním shodný!" Existuje tu

obn"ce b)

~~

obrazce d)

Mysli si Z-K hlavu schovanou v spleti čar. Nyní ji najednou na obrázku postřehnu, a sice prostě jako zaječí hlavu. Později se podívám najednou na týž obrázek a postřehuji tutéž linii, ale jako kachnu, a přitom nemusím ještě vědět, že to pokaždé byla tatáž linie. Když pak později vidím, jak se aspekt mění, - mohu říci, že jsou přitom aspekty Z a K viděny zcela jinak, než když jsem je rozpoznával jednotlivě v spleti čar? Ne. Ale proměňování vyvolává určitý údiv, který rozpoznání nevyvolávalo.

(}2~

Ale mezi dojmem, který mám z c a d, je jiný rozdfl - mohl bych říci - než mezi dojmem z a a z b. d vypadá např. uspořádaněji než c. (Srovnej poznámku Lewise Carrolla.) d se dá kopírovat snadno, c obtížně.

nespočet

navzájem příbuzných jevů a možných

pojmů.

Je tedy kopie obrazce neúplným popisem mého vizuálního prožitku? Ne. - Záleží přece na okolnostech, zda a jaká bližší určení jsou nutná. - Neúplným popisem být může; jestliže tu totiž zůstává ještě nějaká otázka. Je přirozeně možno říci: Existují jisté věci, které spadají právě tak pod pojem ,obrázkový zajíc' jako ,obrázková kachna'. A takovou věcí je určitý obraz, určitá kresba. - Ale dojem není zároveň dojmem obrázkové kachny a obrázkového zajíce. "To, co v pravém slova smyslu vidfm, musí přece být to, co .účin~ kem objektu vzniká ve mně." - To, co vzniká ve mně, je pak Jakýst

252

253

druh zobrazení, něco, co by člověk mohl samo zase nazírat mít před sebou; bezmála něco takového jako materializace. ' A tato materializace je něco prostorového a musí se dát cele popsat v prostorových pojmech. Může se např. usmívat (když jde o obličej), ale pojem vlídnosti k jejímu vylíčení nepatří, nýbrž je tomuto vylíčení cizí (i když mu může také sloužit). Zeptáš-li se mě, co jsem viděl, tak budu možná s to nakreslit nějaký náčrt, který to ukáže; ale na to, jak se můj pohled měnil, si ve většině případů vůbec nevzpomenu. Pojem ,vidět' působí zmateným dojmem. Inu, takový je. - Hledím do krajiny; můj pohled těká sem a tam, vidím všelijaký zřetelný a nezřetelný pohyb; toto mi jasně utkví v mysli, tamto jen zcela neurčitě. Jak zcela rozkouskované se nám může jevit to, co vidíme! A nyní se podívej, co znamená "popis viděného"! - Ale to je právě to, co se jako popis viděného označuje. Neexistuje nějaký pravý řádný případ takového popisu - a ostatní je právě ještě nezřetelné čeká ještě na ujasnění, nebo musí prostě být zameteno do kout~ jako odpadek. Je tu p~o nás obrovské nebezpečí: chtít dělat jemné rozdíly. Podobně Je tomu, když někdo chce pojem fyzikálního tělesa vysvětlit z toho, co je ,skutečně viděno'. - Je spíš třeba brát každodennJ řečovou hru tak, jak je, a nesprávná vylíčení označit jako nesprávná. Primitivní řečová hra, které je dítě učeno, žádné zdůvodnění nepotřebuje; potřebují být zamítnuty pokusy o zdů­

vodnění.

Uvažuj nyní jako příklad aspekty trojúhelníka. Trojúhelník

může být viděn: jako trojúhelníková dfra, jako těleso, jako geometrický nárys; jako stojlcf na své základně, zavěšený na svém vrcholu; jako vrch, jako ktrn, jako ~ipka nebo ukazatel; jako pře­ vrácené těleso, které by mělo stát (napf.) na kratšf z obou odvěsen, jako polovičnf kosodélník, a jako všelicos jiného.

"Můžeš přitom myslet jednou na to, jednou na ono, brát to jednou jako to, jednou jako ono, a pak to budeš jednou vidět tak a jindy onak." - Jak tedy? Žádné dalšl určení neexistuje.

Jak je ale možné, že člověk vid( nějakou věc způsobem odpovídajícím určité interpretaci? - Tato otázka to prezentuje jako jakési zvláštní faktum; jako kdyby tu bylo vtěsnáváno do určité formy něco, co jf vlastně neodpovfdá. Ale k žádnému tlačení a vtěs­ návání tu nedošlo. Když se zdá, že pro nějakou takovou formu by mezi ostatními formami nebylo žádné mfsto, tak ji musíš vyhledat v jiné dimenzi. Když tady žádné mfsto nenf, tak je právě v jiné dimenzi. (V témže smyslu nenf také na reálné číselné ose místo pro imaginární čísla. A to přece znamená: použití pojmu imaginárního čísla je nepodobnějšf použiti pojmu čfsla reálného, než jak to ukazuje pohled na výpočty. Musf se sestoupit k způsobům použití, pak onen pojem dostane takffkajfc mfsto netušeně odlišné.)

Co takovéhle vysvětlen{: "Mohu něco vidět jako to, čeho obrazem může být"? To přece znamená: Aspekty při měnění aspektů jsou ty, které by za určitých okolnosti obrazec mohl mít v nějakém obraze stá-

to

le.

Trojúhelník může skutečně v nějakém obraze stát, v jiném viset, v nějakém třetím představovat něco převrženého. - A sice tak, že já jakožto pohlfžejfcf neřfkám "To může představovat i něco pře254

255

vrženého", nýbrž "to sklo se obraz reagujeme.

převrhlo

a je rozbité". Takto na ten

Mohl bych říci, jakou povahu musí mít nějaký obraz, aby toho dosáhl? Ne. Existují např. způsoby malování, které mně nic nesdělují tímto bezprostředním způsobem, ale jiným lidem ano. Myslím, že tu mají svůj podíl i zvyk a výchova. Co to nyní znamená, že kouli na

nějakém

obraze ,vidím vznášet

se'?

Tkví to už v tom, že tento popis je pro mne nejvíce nasnadě, že je pro mne samozřejmý? Ne; takový by mohl být z různých důvodů. Mohl by být např. prostě jen tradičním způsobem popisu. Co je však výrazem pro to, že obraz nejenom např. takto chápu (vím, co má znázorňovat), nýbrž že ho takto vidím? - Takovým výrazem je: "Zdá se, že ta koule se vznášť', "Člověk vidí, jak se vznáší", nebo také, se zvláštní intonací: "Vznáší se!" To je tedy výraz toho, že něco se pojímá jako to a to. Jenomže se nepoužfvá jako takový. Neptáme se tu, co jsou příslušné tento dojem vyvolává.

příčiny,

a co v určitém zvláštním

jiného. Ale jak jinak.

Sl'

o 1om lilo hu pksvt'dt'il'! - To, co vidím, popisuji

Jisté kresby vidinu.• vhly jako obrazce v rovině, jiné vidíme někdy, nebo i vždy proslorovt'. Tady by se nynl rhlt'lo tki: Viwillnf dojem prostorově viděných kreseb je proslorový: jl' I o napf. pro schéma kostky kostka. (Neboť popisem dojmu jl' popis koslky.) A je pak powruhodnť', že u některých kreseb je náš dojem něčím plochým. u nčklcrých nččfm prostorovým. Vyvstává otázka: "Kde to má mft konce?" Když vidím obraz p(Jdfcfho koně, - vím snad jen, že je míněn tento druh pohybu'! Je to pověra, že ho na obraze vidím pádit? A působí nynf i toto můj vizuálnf dojem? Co mi sděluje ten, kdo řekne "Vidím to teď jako ... "? Jaké následky má toto sděleni? K čemu mi je?

případě

Aje to nějaký zvláštní dojem? - "Vidím přece něco jiného, když vidím kouli vznášet se, než když ji vidím pouze ležet." - To znamená vlastně: Toto vyjádření je odůvodněné! (Neboť vzato doslova, je to vlastně jen opakování.)

(A přece můj dojem zároveň také není dojmem koule skutečně se vznášející. Existují různé odrůdy ,prostorového vidění'. Prostorovost fotografie a prostorovost toho, co vidíme v stereoskopu.) "A je to skutečně jiný dojem?" - Abych to mohl zodpovědět, bych si položit otázku, jestli tu skutečně existuje ve mně něco

chtěl

256

Lidé asociují často barvy se samohláskami. Mohlo by být, že u někoho určitá samohláska, jestliže je vyslovena častěji po sobě, svoji barvu měnf. Hláska a je pro něho např. ,teď modrá - teď červená'.

Vyjádření "Vidím to teď jako ..." by pro nás mohlo neznamenat víc než·vyjádření: ,,a je pro mne teď červené". (Ve spojení s fyziologickými pozorováními by se pro nás mohla i tato změna stát významnou.)

Tu mě napadá, že v rozhovorech o estetických objektech bývají používána slova: "Musíš to vidět takhle, tak je to míněno"; "Je~t­ liže to vidíš takhle, vidíš, kde je chyba"; "Musíš ty takty slyšet Jako úvod"; "Musíš to slyšet podle této tóniny"; "Musíš to frá257

zovat takhle" (a to se hraní). Obrazec

může

vztahovat na slyšení

stejně

jako na

..

To

přece

je

viděn!!

V jaké mile je to

viděni'!

"Ten jev vyvolá v člověku ;r.prvu údiv, ale jistě se pro to najde fyziologické vysvčtk·nl." Náš problém ncnl ~.ádným kau;r.álnlm, nýbrž pojmovým problémem.

nějaké

představovat konvexní schod a má být použit k demonstrování nějakých prostorových procesů. Vedeme k tomuto účelu třeba středem obou ploch přímku a. - Jestliže by nyní někdo tento obrazec viděl vždy jen na okamžik prostorově, a i pak jednou jako

má

konkávní, jednou jako konvexní schod, tak by se tím pro něho mohlo stát obtížným náš výklad sledovat. A jestliže se pro něho střídá plošný aspekt s prostorovým, tak tomu zde není jinak, než jako kdybych mu při svém výkladu ukazoval zcela rozdílné před­ měty.

Co to znamená, když při pohledu na výkres z deskriptivní geometrie řeknu: "Vím, že tahle linie se tu zase odkrývá, ale nejsem s to ji tak vidět"? Znamená to prostě jen, že mi chybí obratnost v operování s výkresem, že se v něm tak dobře ,nevyznám'? - Nu, tato obratnost je zajisté jedním z našich kritérií. To, co nás přesvěd­ čuje o prostorovém vidění výkresu, je jistý způsob toho, jak se v něm člověk ,vyzná'. Jistá gesta např., která naznačují prostorové poměry: jemné rozdíly chování. Vidím, že na obrázku šíp zvíře proniká. Zasáhl je do krku a vyčnívá vzadu v týlu. Obrázkem nechť je silueta. - Vid(š ten šíp nebo jenom v(š, že ty kousky mají představovat části šípu? (Srovnej Kohlerův obrazec navzájem se pronikajících šesti-

Kdyby mi byl obrázek prostřeleného zvířete nebo navzájem se pronikajících šestiúhelnrků na okamžik jenom ukázán, a já bych ho měl podle toho popsat, tak by popisem bylo právě to; kdybych ho měl nakreslit tak bych jistě podal velice chybnou kopii, ale ta by ukazovala nějaký druh zvířete prostřeleného šípem, nebo dva šestiúhelníky, které se navzájem pronikají. Tj.: Určité chyby bych neudě­ lal.

První, co mi na tomto obrázku padne do oka, je: jsou to dva šestiúhelníky. Nyní se na ně zadívám a položím si otázku: "Vidí~ je skute~ně jako šestiúhelníky?" - a sice po celou tu dobu, co Je mám . pred očima? (Předpokládá se, že se přitom jejich aspekt neproměnt':) A chce se mi odpovědět: "Nemyslím na ně po celou tu dobu Jako na šestiúhelníky." Někdo mi řekne: "Viděl jsem to okamžitě jako dva šestiúhelníky. Ba tohle bylo všechno, co jsem viděl." Ale jak toto chápu? Myslím, že na otázku "Co vidíš?" by byl ihned odpověděl tímto popisem, také by ho byl nebral jako jeden z více možných. Je to s tím tedy stejné jako s odpovědí "obličej", kdybych mu byl ukázal obrazec:

úhelníků.)

"To přece nenf žádné vidění!" - "To se musí dát pojmově zdůvodnit. 258

přece

je

vidění!"

- Oboje

259

Nejlepší popis, který mohu podat o tom, co mi bylo na okamžik ukázáno, je toto: ... "Dojem byl dojmem vzpínajícího se zvířete." Přišel tedy zcela určitý popis. - Bylo to vidění, nebo to byla myšlenka?

Je s tím třeba srovnat toto: Lidé si někdy věsí na zeď různé sentence. Ale ne poučky mechaniky. (Náš poměr k obojímu.) Od toho, kdo kresbu jako toto zvíře vidí, budu očekávat ledacos jiného než od toho, kdo jedině vf, co má představovat.

Nezkoušej zážitek v

sobě

samém analyzovat!

Mohlo by také být, že jsem obrázek viděl zprvu jako něco jiného, a že jsem si potom řekl "Ale to jsou přece dva šestiúhelníky!" Aspekt by se tedy byl změnil. A dokazuje to nyní, že jsem to skutečně viděl jako něco určitého?

Lepší by bylo možná toto vyjádření: Fotografii, obraz na stěně našeho bytu pojímáme jako samotný ten objekt, který je na nich zobrazen (člověk, krajina atd.). To by být nemuselo. Mohli bychom si snadno představit lidi, by k takovým obrazům tento vztah neměli. Např. lidi, které by fotografie odpuzovaly, protože obličej bez barvy, ba možná i obličej ve zmenšeném měřítku by jim připadal nelidský. kteří

"Je to pravý zážitek zážitek je?

vidění?"

Otázka je: V jaké

míře

to takový

Je tu obtížné vidět, že jde o pojmová určení. Vnucuje se určitý pojem. (To nesmíš zapomínat.) Kdy bych to označil jako pouhé vědění, a žádné vidění? - Třeba když někdo s obrázkem zachází jako s výkresem toho, co má zhotovit, kdyby ho četl jako technickou kopii. (Jemné odstíny chování. Proč jsou závažné? Mají závažné důsledky.)

"Je to pro mne zvíře prostřelené šípem." Jako k tomuhle se k tomu chovám; toto je můj postoj k danému obrazci. Takový je význam toho, že to označujeme jako ,vidění'.

Jestliže nyní řeknu "Portrét pojímáme jako člověka" - kdy a jak dlouho toto děláme? Vždycky, kdykoli ho vůbec vidíme (a pokud ho nevidíme třeba jako něco jiného)? Mohl bych na to odpovědět kladně, a tím bych určil pojem pojímat. - Otázkou je, jestli se pro nás stane závažným ještě i jiný, příbuzný pojem, totiž pojem vidění tak a tak, k němuž dochází j~n tehdy, pokud se obrazem jakožto příslušným předmětem (který Je na něm zobrazen) zrovna zabývám. Mohl bych říci: Nějaký obraz pro mne nežije pořád, co ho vidím. "Její obraz se na mne usmívá ze stěny." To nemusí dělat vždy, kdykoli na něj padne zrovna můj pohled.

Mohu však ve stejném smyslu říci: "Tohle jsou pro mne dva šestiúhelníky"? Nikoli ve stejném smyslu, ale v podobném.

Musíš myslet na roli, jakou v našem životě hrají zobrazení, která mají charakter obrazů (v protikladu k dílenským výkresům). A tady vůbec neexistuje uniformita.

260

Z-K hlava. Člověk si položí otázku: Jak je možné, že oko, tato tečka, se dívá určitým směrem? - ,,Podívej, jak se dívá!" (A přitom se člověk sám takto ,dívá'.) Ale neříkáme to a neděláme to celou tu dobu, co na obraz hledíme. A co je vlastně tohle "Podívej, jak se dívá!" - je to

vyjádření

pocitu?

261

(Neusiluji všemi těmito příklady o nějakou úplnost. Ne o nějakou klasifikaci psychologických pojmů. Mají čtenáři jenom umožnit, aby si dokázal poradit v pojmových nejasnostech.)

A kdo by mohl takto hrát, a v určité situaci by zvolal se zvláštním výrazem "Teď je to dům!" - ten by dal výraz vysvitnutí aspektu.

"Vidím to teď jako ... " má vedle sebe "Pokouším se vidět to jako ... " nebo "Nedokážu to ještě vidět jako ... ". Není však možné, abych se pokoušel vidět konvenční obrázek lva jako lva, zrovna tak jako se nemohu pokoušet vidět F jako písmeno. (Ale mohu se zajisté pokoušet vidět je např. jako šibenici.)

Jestliže by někdo hovořil o Z-K obraze, a jestliže bych ho nyní slyšel mluvit jistým způsobem o zvláštním výrazu této zaječí hlavy, tak bych řekl, že teď vidí ten obraz jako zajíce.

Neptej se přitom sám sebe: "Jak k tomu dochází u mne?" - Ptej se: "Co vím o druhém?"

Jakpak se hraje hra: "Mohlo by to být i tohle"? (Tohle, čfm by obrazec také mohl být - a to je to, jako co může být viděn - není prostě jen nějaký jiný obrazec. Kdo řekne:

• Vidfm

L">-

jako

~

", mohl by

pořád ještě

Výraz hlasu a gesta jsou však stejné, jako kdyby se byl objekt a jako kdyby se nakonec tím či oním stal. Nechávám si opakovaně přehrávat určité téma a pokaždé v pomalejším tempu. Nakonec řeknu "Teď je to správně", nebo "Teprve teď je to pochod", "Teprve teď je to tanec". - V tomto tónu nachází také výraz vysvitnutí příslušného aspektu. změnil

,Jemné odstfny chování'. - Jestliže se moje chápání tématu projeví tím, že je zahvízdám se správným výrazem, tak je to určitý příklad těchto jemných odstínů .

Aspekty trojúhelníka: Je to, jako kdyby se s vizuálním vjemem ocitla v kontaktu nějaká představa a nějakou dobu s ním v kontaktu zůstala.

mínit velice

různé věci.)

Děti hrávají tuto hru: Říkají např. o nějaké bedně, že je teď domem; a ta je nato brána úplně jako nějaký dům. Je do nf vetkán určitý výmysl.

A vidí pak dítě tu bednu jako dům? "Zcela zapomíná, že je to bedna; je to pro ně skutečně dům." (Existují pro to určité příznaky.) Nebylo by potom také správné říci, že ji jako dům vid{?

262

V tom se však tyto aspekty odlišují od konkávního a konvexního aspektu schodu (např.). Také od aspektů obrazce

(budu ho označovat jako "dvojkříž") jakožto bílého pozadí a jakožto černého kříže na bílém pozadí.

kříže

na černém

263

Musíš vzít v úvahu, že popis navzájem se je v každém případě jiného druhu.

vystřídávajících aspektů

(Pokušení říci ., Vidím to takto", přičemž člověk při "to" a "takto" ukáže na totéž.) Eliminuj vždy soukromý objekt tím, že budeš předpokládat, že se ustavičně mění, ale že ty to nepozoruješ, protože tě paměť ustavičně klame. Ony oba aspekty dvojkříže (budu je označovat jako aspekty A) se dají např. sdělovat jednoduše tím, že pozorující střídavě ukazuje na samostatně se vyskytující bílý a samostatně se vyskytující černý kříž.

Ba bylo by možno si myslet, že by toto byla určitá primitivní reakce dítěte předtím ještě, než může mluvit. (Při sdělování aspektu A je tedy ukazováno na jistou část dvojkříže. - Z a K aspekt by se podobným způsobem popsat nedal.)

,Aspekty Z a K vidí' jenom ten, u koho jsou vnitřně dány tvary obou zvířat. Pro aspekty A podobná podmínka neexistuje.

oněch

Z a K hlavu může někdo prostě pokládat za obraz zajíce, dvojza obraz černého kříže, ale trojúhelníkový obrazec sám o sobě nemůže pokládat za obraz převrieného předmětu. K tomu, aby se viděl tento aspekt trojúhelníka, je zapotřebí představivosti. kříž

Aspekty A nejsou aspekty podstatně prostorové; černý kříž na bílém základu není v podstatě černým křížem, který má bílou plochu v pozadí. Bylo by možné vštípit někomu pojem černého kříže na jinobarevném základě, aniž by se mu kdy ukazovaly jiné kříže než kříže namalované na arších papíru. ,Pozadí' tu prostě znamená okolí křížového obrazce. Aspekty A nesouvisí stejným způsobem s možným klamem jako prostorové aspekty kreslené kostky nebo schodu.

264

Schéma kostky mohu vidět jako krabici; - mohu ji však také vidět jednou jako papírovou krabici a jindy jako krabici plechovou? - Co bych k tomu měl říci, kdyby mě někdo ujišťoval, že on ji tak vidět může? - Mohu zde vést určitou pojmovou hranici. Pomysli ale na výraz "pociťovat" při pozorování nějakého obrazu. ("Člověk cítí měkkost té látky.") (Vědění ve snu. "A věděl jsem, že v místnosti byl ... ")

Jak člověk učí nějaké dítě (třeba při počítání) "Teď vezmi oba tyto body dohromady!" nebo "Teď patří dohromady tyhle"? Výrazy "vzít dohromady" a "patřit dohromady" pro něj zřejmě musí mít původně jiný význam než tak nebo tak vidět. - A to je poznámka týkající se pojmů, nikoli vyučovacích metod. Jeden druh aspektů by bylo možno označit jako "aspekty organizace". Jestliže se aspekt mění, tak k sobě patří ty části obrazu, které k sobě předtím nepatřily. Mohu v trojúhelníku vidět teď toto jako vrchol a toto jako základnu - a teď zas jako vrchol toto a jako základnu toto. - Je jasné, že žákovi, který se s pojmem vrcholu, základny atd. prá~ě teprve seznámil, slova "Teď vidím jako vrchol toto" nemohou mc říkat. - To však nemíním jako zkušenostní větu. že to vidí teď tak a tak, by se řeklo jen o tom, kdo je s to obrazci hbitě dát jisté aplikace. Substrátem tohoto prožitku je ovládání určité techniky. Jak zvláštní ale, že toto má být logická podmínka toho, že někdo to a to prožívá! Neřekneš přece, že jedině ten ,má bolesti', kdo je v stavu to a to dělat. - Z čehož plyne, že není možno, abychom tu měli co dělat se stejným pojmem prožitku. Je to jiný pojem, i když příbuzný.

265

Jedině o někom, kdo to a to může, to a to se naučil, to a to ovládá, má smysl říci, že toto prožil. A. j~stliže to zní bláznivě, musíš uvážit, že pojem vidění je tu modtftkován. (Podobná úvaha je často nutná, aby člověk v matematice zahnal pocit závrati.) Hovoříme, užíváme určitých vyjádření, a teprve později získáváme obraz o jejich životě.

Jakpak jsem mohl vidět, že tento postoj je váhavý, dokud jsem nevěděl, že je to postoj, a ne anatomie této bytosti? Ale neznamená to jenom, že tento pojem, který se právě nevztah.uje pouze na něco vizuálního, bych pak nemohl použít k popisu vtděného? - Nemohl bych přesto mít jakýsi čistě vizuální pojem váhavého postoje, bázlivého obličeje?

Takový pojem by pak byl srovnatelný s pojmy ,dur' a ,mol', které mají zajisté jistou pocitovou hodnotu, ale mohou být také použity jedině k popisu vnímané struktury. Přívlastek "smutný", jestliže je ho použito např. o obličeji znázorněném čarami, charakterizuje seskupení čar v oválu. Když je ho použito o člověku, má jiný (i když příbuzný) význam. (To však neznamená, že smutný výraz obličeje by byl snad pocitu smutku podobný!)

Uvaž také toto: červeň a zeleň mohu jenom vidět, ale ne slyšet, - avšak v té míře, v jaké mohu smutek vidět, mohu ho také slyšet. Uvaž jen vyjádření "Slyšel jsem nařfkavou melodii"! A nynf otázku: "Slyší to nařfkánf?"

A jestliže odpovím: "Ne, neslyší je; jenom je pociťuje" - čeho se tím dosáhne? Člověk přece ani nemůže označit nějaký smyslový orgán tohoto ,pociťování'. Někdo by teď chtěl třeba odpovědět: "Ovšemže je slyším!" Někdo zase: "Není to vlastně tak, že bych je slyšel." Dají se ale stanovit pojmové rozdíly.

Na výraz obličeje reagujeme jinak než ten, kdo ho nerozpoznává jako bázlivý (v plném smyslu slova). - Nyní však nechci říci, že zakoušíme tuto reakci ve svalech a kloubech a toto že je ,pociťová­ ní'. - Ne, máme tu určitý modifikovaný pojem pocitu. O někom by bylo možno říci, že je pro výraz v nějakém obličeji slepý. Ale chybělo by proto něco jeho zrakovému smyslu? To ale není ovšem prostě otázka fyziologie. Fyziologické je tu symbolem· pro logické. Co vlastně vnímá ten, kdo pociťuje vážnost Nic, co by se dalo sdělit reprodukcí slyšeného.

určité

O libovolném napsaném znaku - třeba o tomto

melodie? -

;rJ - si

mohu představovat, že je to naprosto správně napsané písmeno ně­ jaké cizí abecedy. Nebo zase, že je to písmeno nepatřičně napsané; a sice nepatřičně na ten či onen způsob: na?"ř. l~da­ byle, nebo s typickou dětskou nemotorností, nebo po uredmcku přikrášlené kudrlinkami. Mohlo by se od spr~vně napsaného ?dlišovat různým způsobem. - A podle toho, jakou takovou ftkcí je pokaždé obklopím, mohu je vidět v různých aspektech. A tady existuje úzká příbuznost s ,prožíváním významu nějakého slova'. Chtělo by se mi říci, že to, co tu vysvitne, zůstane tu jen. potud, pokud trvá určité zvláštní zabývání se pozorovaným objektem. ("Podívej, jak se dívá.") - ,Chtělo by se mi říci' - a je to tak? -

266

267

Polož si otázku: "Jak dlouho mi je něco nápadné?" - Jak dlouho · je mi to nové? V aspektu j~ přítomna určitá fyziognomie, která se potom vytrácí. Je to skoro, J~ko kdyby tu byl obličej, který zprvu napodobuji, a potom beru Jako takový, aniž ho napodobuji. - A není tohle vlastně na vysvětlení dost? - Ale není to příliš mnoho? ...Post~ehoval jsem tu podobnost mezi ním a jeho otcem po ně~ ~?l~k ~mut, pa~ už ne.".- To by se mohlo říci, když se jeho obhceJ m;,?í a kdyz vypadá Jen po několik minut podobný svému otci. Ale muze to také znamenat: Po několika minutách mi jejich podobnost nebyla už nijak nápadná.

"Potom co se ti ta podobnost stala nápadnou, - jak dlouho sis jí byl vědom?" Jak by mohl člověk tuto otázku zodpovědět? "Brzy jsem na ni už dál nemyslel" nebo "Čas od času mě vždy znovu upoutala" nebo "Několikrát mi blesklo hlavou: Jak jsou si podobní!" nebo "Zíral jsem s úžasem na tu podobnost jistě celou minutu." - Tak asi vypadají odpovědi. Chtěl bych položit otázku: "Jsem si prostorovosti, hloubky něja­ kého předmětu (např. této skříně) po tu dobu, co ho vidím, pořád vědom?" Cítím ji, aby se tak řeklo, po celou tu dobu? - Ale polož tu otázku ve třetí osobě. - Kdy bys řekl, že si jí je vědom pořád, a kdy o~ak toho? - Bylo by zajisté možno zeptat se ho, - ale jak sev?~U~l~ na}uto otázku odpovídat? - Ví, co to znamená "nepře­ tmte c1t1t neJakou bolest". Ale to ho tu bude jedině mást Gako to mate i mne). Jestliže nyní řekne, že si je té hloubky vědom stále, - uvěřím mu to? A jestliže řekne, že je si jí vědom jenom čas od času (třeba když o ní hovoří) - uvěřím mu tohle? Bude mi připadat, jako kdyby tyto odpovědi spočívaly na falešném základě. Jinak tomu b~de ale, jestliže řekne, že mu ten předmět připadá někdy plošný, nekdy prostorový.

268

Někdo mi vypráví: "Díval jsem se na tu květinu, ale myslel jsem na něco jiného a její barvu jsem si neuvědomoval." Rozumím tomu? - Mohu si k tomu přimyslet smysluplnou souvislost; pokračovalo by to třeba takto: "Potom jsem ji náhle uviděl a poznal jsem, že to byla ta, která ...... ". Nebo také: "Kdybych se byl tehdy obrátil jinam, nebyl bych mohl říci, jakou barvu měla." . . . "Díval se na ni, aniž ji viděl." - To existuje. Ale co Je krtténem toho? - Existují tu právě různé případy .

Díval jsem se teď vfc na tvar než na tu barvu." Nenech se takovými vyjadřovacími obraty zmást. Především nezačni myslet: "Co se tu asi děje v oku nebo v mozku?" Podobnost se mi stane nápadnou, a tato nápadnost zanikne. . . Byla mi nápadná jen několik minut, pak už ne. Co se tu dálo? - Na co si mohu rozpomenout? Na mysl m1 přichází můj vlastní výraz obličeje, mohl bych ho napodobit. Kdyby byl můj obličej viděl někdo, kdo mě zná, byl by řekl: "Teď ti ~řišl~ na jeho obličeji něco nápadné." - Také mě napadá, co př1 nějaké takové příležitosti říkám eventuálně nahlas, nebo i jen v duchu. A to je všechno. - A je tohle ono vysvitnutí toho, co začalo být nápadným*? Ne. To jsou vnější jevy tohoto vysvitnutí; ale ty jsou tím, ,co se děje'. Je takové vysvitnutí** dívání se + myšlení? Ne. Mnohé z našich pojmů se tu navzájem křížf. (,Myslet' a ,hovořit v představě' - neříkám "hovořit sám k sobě" - jsou různé pojmy.) • "Vysvitnutí toho, co začalo být nápadným" - tímto rozvedeným způsobem tu překládáme samotné slovo "das Auffallen". (Pozn. přeld.)

•• das Auffallen. (Pozn.

překl.)

269

Barvě objektu odpovídá barva v zrakovém vjemu (tenhle piják se mi jeví růžový, a je růžový) - tvaru objektu tvar v zrakovém vjemu Geví se mi pravoúhlý, a je pravoúhlý) - ale to, co vnímám při vysvitnutí aspektu, není nějaká vlastnost objektu, je to vnitřní vztah mezi ním a jinými objekty.

Je to skoro, jako kdyby ,vidění znaku v této souvislosti' bylo jakýmsi dozvukem myšlenky. "Ve vidění doznívající myšlenka" - chtělo by se říci. Mysli si pro ten prožitek nějaké fyziologické vysvětlení. Dejme tomu, že toto: Při pozorování toho obrazce pohled přejíždí po svém objektu znovu a znovu podél určité dráhy. Dráha odpovídá jisté speciální formě oscilace očních bulv při zírání. Může se stát, že nějaký takový druh pohybu přeskočí v jiný a že se oba navzájem střídají (aspekty A). Jisté formy pohybu jsou fyziologicky nemožné; proto nemohu např. schéma kostky vidět jako dva pronikající se hranoly. Atd. Toto nechť je vysvětlení. - "Ano, teď vím, že je to určitý druh vidění." - Zavedl jsi teď nové, fyziologické kritérium v_idění. A to může ten starý problém zakrýt, ale ne rozřešit. U čelem této poznámky však bylo názorně předvést, co se děje, když je nám nabídnuto nějaké fyziologické vysvětlení. Psychologický pojem se vznáší nad tímto vysvětlením nedotčený. A tím se povaha našeho problému stává jasnější.

v obou souvislostech. Nemysli si jen, že snad víš předem, co tu výraz ,.,stav vidění" znamená. Nech se o významu poučit způsobem používání.

Na vidění nám jisté věci připadají záhadné, protože nám dost záhadné nepřipadá vidění jako celek.

Kdo se dívá na nějakou fotografii lidí, domů, stromů, pro toho není bez prostorovosti. Nebylo by pro nás snadné popsat ji jako seskupení barevných skvrn v rovině, ale to, co vidíme v stereoskopu, vypadá prostorově ještě na nějaký jiný způsob.

(Není ani zdaleka

Pojem aspektu je příbuzný pojmu představy. Nebo: pojem ,vidím teď jako .. .' je příbuzný pojmu ,představuji si teď toto'. Nepatří k tomu, že člověk slyší něco jako variaci určitého tématu, fantazie? A přece tím člověk něco vnímá.

"Představ

Nuže, případy, v nichž interpretujeme, se dají snadno rozpoznat. Jestliže interpretujeme, rozvíjíme hypotézy, které se mohou ukázat jako nesprávné. - "Vidím tento obrazec jako ...... " může být právě tak málo verifikováno (nebo jen v témž smyslu) jako "Vidím zářivou červeň". Je tu tedy jistá podobnost v použití slova "vidět" 270

že dvěma očima vidíme splynou, mohli bychom jako

to

může člověk

Vidím opravdu pokaždé něco jiného, nebo jenom interpretuji to, co vidím, různým způsobem? Jsem nakloněn říci to první. Ale proč? - Interpretování je jisté myšlení, jednání; vidění je určitý stav.

něčím samozřejmým,

"prostorově". Když oba zrakové obrazy výsledek očekávat obraz rozmazaný.)

si to takto změněné, a máš tamto druhé." V podávat důkaz.

představě

Vidění

aspektu a představování jsou podřízeny vůli. Existuje si toto!" a příkaz: "Koukej teď vidět ten obrazec takto"; ale ne: "Koukej teď vidět ten list jako zelený!" příkaz: "Představ

Vyvstává nyní otázka: mohli by existovat lidé, kterým by chyběla schopnost vidět něco jako něco - a jak by to pak bylo? Co by to mělo za důsledky? - Byl by tento defekt srovnatelný s barvoslepostí nebo s tím, že člověk nemá absolutní sluch? - Chceme ho 271

označovat

jako "aspektovou slepotu" - a uvážit teď, co by tím mohlo být míněno. (Pojmové zkoumání.) Aspektově slepý nemá vidět, že by se aspekty A střídaly. Nemá ale ani rozpoznat, že dvojkříž obsahuje černý a bílý kříž? Má tedy být neschopen zvládnout úkol: "Ukaž mi mezi těmito obrazci ty, které obsahují černý kříž"? Ne. To má dovést, ale nemá říci: "Teď je to černý kříž na bílém základě!" Má být slepý pro podobnost dvou obličejů? - Ale pak tedy také pro stejnost, nebo přibližnou stejnost? Toto stanovit nechci. (Má být s to vykonávat příkazy typu: "Přines mi něco, co vypadá tak jako tohle!")

Má být neschopen vidět schéma kostky jako kostku? - Z toho by ovšem neplynulo, že by je nemohl rozpoznat jako vyobrazení kostky (např. jako pracovní nákres). Nepřeskakovalo by však pro něho z jednoho aspektu do druhého. - Otázka: Má být s to pokládat je za určitých okolností jako my za kostku? - Jestliže ne, tak bychom to nemohli zajisté označovat jako slepotu. ,Aspektově slepý' bude mít k vyobrazením vůbec jiný vztah než my.

(Anomálie tohoto druhu si dokážeme snadno

představit.)

Aspektová slepota bude příbuzná nedostatku ,hudebního sluchu'.

Důležitost tohoto pojmu spočívá v souvislosti, která existuje mezi pojmy ,vidění aspektu' a ,prožívání významu určitého slova'. Neboť chceme položit otázku: "Co by scházelo tomu, kdo význam slova

neprožívá?" Co by scházelo např. tomu, kdo by nerozuměl výzvě, aby vyslovil slovo ,sondern' a mínil je jako sloveso*? Nebo někomu, kdo necítí,

že pro něho slovo, jestliže je vysloveno desetkrát za sebou, ztrácí svůj význam a stává se pouhým zvukem?

U soudu by např. mohla být projednávána otázka, jak někdo určité slovo mínil. A z jistých skutečností se to dá vyvodit. - Je to otázka úmyslu. Mohlo by však být podobně významné, jak určité slovo - např. slovo "banka" - prožíval? Dejme tomu, že jsem se s někým smluvil na určité tajné řeči~ věž" znamená banku. Řeknu mu "Jdi teď k věži!" - rozumí mt ; jedná podle toho, ale slovo "věž" mu v tomto použití připadá cizí, tento význam se na něm ještě ,neuchytil'. "Když čtu s citem nějakou báseň, nějakou povídku, tak ve ~ně přece probíhá něco, co neprobíhá, jestl~e řá~ky přelétávám J~~ kvůli informaci." - Na jaké skutečnosti narážím? - Věty zneJl jinak. Dbáme na přesnou intonaci. Někdy má nějaké slovo nes~ráv­ ný tón, vystupuje příliš, nebo příliš málo výrazně. Po~tře~UJI to, a obráží se to v mém obličeji. Mohl bych později hovořtt o Jednotlivostech svého přednesu, např. o nesprávnosti tónu. Někdy mi vytane v duchu nějaký obraz, jakoby jakási ilustrace. Ba zdá se, že toto mi pomáhá číst se správným výrazem. A mohl bych uvést j.eště ledacos takového. - Mohu také určitému slovu dát tón, který Jeho význam uprostřed ostatního textu vyzvedne, jako kdyby toto slovo bylo jakýmsi obrazem věci. (A to může být přirozeně podmíněno stavbou věty.)

1'-

Jestliže při výrazném čtení vyslovím toto slovo, je svým znamem zcela naplněno. - "Jak je to možné, když význam Je způsob použití slova?" Nu, můj výraz byl míněn obrazně. Ale ne jako kdybych obraz zvolil, nýbrž vnutil se mi. - Ale obr~né použití slova se nemůže přece s původním dostávat do konfhktu.

• Jde o případ homonymie v němčině: jako sloveso znamená "sondem" odlišovat, jako spojka má význam "nýbrž". (Pozn. překl.)

272

273

Proč

se mi nabízí právě tento obraz, by se možná dalo vysvětlit. (Pomysli jen na výraz "přiléhavé slovo" a na jeho význam.)

Jestliže mi ale věta může připadat jako obraz vytvářený slovy, ba jako obraz mi může připadat i jednotlivé slovo ve větě, tak pak už není tak udivující, když se zdá že nějaké slovo vyslovené izolovaně a bez účelu nese v sobě určitý význam. Pomysli tu na jistý zvláštní druh klamu, který na tyto věci vrhá - Jdu s nějakým známým na procházku po okolí města. V rozhovoru se ukáže, že si představuji, že město leží vpravo od nás. Pro tento předpoklad nemám nejenom žádný důvod, kterého bych si byl vědom, nýbrž zcela jednoduchá úvaha mě mohla pře­ svědčit, že město leží od nás trochu nalevo. Na otázku, proč si tedy představuji město v tomto směru, nejsem zprvu s to dát žádnou odpověď. Neměl jsem žádný důvod myslet si to. I když však nevidím žádný důvod, zdá se nicméně, že vidím přece jen jisté psychologické příčiny. A to jsou jisté asociace a vzpomínky. Např. tyto: Šli jsme totiž podle nějakého průplavu, a jednou v dřívější době jsem za podobných okolností také šel podél nějakého průplavu, a tehdy město bylo vpravo od nás. - Mohl bych se snažit najít příčiny svého neodůvodněného přesvědčení jakoby psychoanalytickou metodou. světlo.

"Ale co je to za zvláštní prožitek?" - Není přirozeně o nic než kterýkoli jiný; je jenom jiného druhu než ty prožitky, které pokládáme za nejzákladnější, jako třeba smyslové vjemy.

ní řekni "Weiche"! ("Ustup!") - a potom "Weiche nicht vom Platz!" ("Neustupuj z místa!") - Provází v obou případech toto slovo stejný prožitek - jsi si tím jistý? Jestliže mi jemné sledování ukazuje, že v oné hře slovo prožívám brzy tak, a brzy tak, - neukazuje mi také, že v prou?u řeči je ~as~o neprožívám vůbec nijak? - Neboť tady ovšem neJd~.? to, ze ~~ i potom míním brzy tak a brzy tak, a že je takto pozděJI 1 vysvětlUJI. Zůstává však potom otázka, proč tedy při této ~ře s proží~áním slov hovoříme také o ,významu' a ,mínění'. - To Je otázka Jmého druhu. - Je charakteristickým jevem této řečové hry, že v této situaci používáme vyjádření: slovo jsme vyslovili v tomv a tom významu -, a že toto vyjádření přejímáme z oné druhé rečové hry. Řekneš, že je to jakýsi sen: na věci to nic nezmění.

Předpokládáme-li, že pojmy ,tučný' a ,hubený' jsou oba dány, byl bys nakloněn říci spíše, že středa je tučná a úterek. hubený, nebo naopak? (Já se přikláním rozhodn~ .k prvnímu.) MaJ~ t~ nyní ..t__~č­ ný'' a "hubený" jiný význam než svuJ obvyklý? - ~aJí Jiné pouz1tí: - Byl bych tedy měl vlastně použít jiných slov? Jistě ne. - Chci tady použít tato slova (s významy, které jsou mi běžné) .. - Neříkám přitom nic o příčinách tohoto jevu. Mohou to být asoc1~ce z m_)'ch dětských dnf. Ale to je hypotéza. Ať bude vysvětlení Jakékoli onen sklon existuje.

zvláštnější

"Je mi, jako kdybych věděl, že město leží tam." - "Je mi, jako kdyby jméno ,Schubert' odpovídalo Schubertovým dílům a jeho obličeji."

Můžeš pro sebe vyslovit slovo "weiche" a mínit je jednou jako imperativ ("ustup!"), jednou jako přídavné jméno ("měkký"). A ny-

274

Na otázku "Co tu vlastně míníš slovy ,tučný' a ,hubený'?" - bych mohl ty významy vysvětlit jedině zcela obvyklým způsobem. Nemohl bych je ukázat na příkladech úterka a středy. Mohlo by se tu hovořit o ,primárním' a ,sekundárním' významu slova. Jenom ten, pro koho toto slovo má onen význam, používá ho i v tomto významu. 275

Jenom tomu, kdo se naučil počítat - písemně nebo ústně -, pomocí tohoto pojmu počítání učinit pochopitelným, co je počítání v duchu. může člověk

Sekundární význam není význam ,přenesený'. Jestliže řeknu "Samohláska e je pro mne žlutá", tak nemíním: ,žlutá' v přenese­ ném významu - neboť to, co chci říci, bych vůbec nemohl vyjádřit jinak než pomocí pojmu ,žlutý'. Někdo mi řekne: "čekej na mne u banky." Otázka: Mínil jsi,

když jsi to slovo vyslovoval, tuto banku? - Tato otázka je téhož druhu jako: "Zamýšlel jsi cestou k němu, že mu to a to řekneš?" Vztahuje se na určitou dobu (na dobu chůze, jako první otázka na dobu mluvení) - ale nikoli na určitý prožitek během této doby. Mínění je zrovna tak málo prožitkem jako zamýšlení. Co je však odlišuje od prožitku? - Nemají žádný prožitkový obsah. Neboť obsahy (např. představy), které je provázejí a ilustrují, oním míněním nebo zamýšlením nejsou.

Úmysl, v kterém se jedná, ,neprovází' jednání, zrovna tak jako myšlenka ,neprovází' řeč. Myšlenka a úmysl nejsou ani ,členěné', ani ,nečleněné', není je možno přirovnat ani k jakémusi jednotlivému tónu, který zaznívá během jednání nebo mluvení, ani k melodii.

Při tom slovu jsme oba mysleli na něho." Předpokládejme, že kaŽdý z nás si přitom řekl v duchu tatáž s_Iov~ - a ~~ to zna~ menat nemůže. - Ale nebyla i tato slova Jen Jakýmsi zarodkem. Musejí přece patřit k určité řeči a k určité souvislosti, mají-li být skutečně výrazem myšlení na onoho člověka.

Ani Bůh, kdyby byl nahlédl do naší duše, by tam byl nemohl o kom jsme mluvili.

vidět,

' I, mysIe I JS! . . na .. ~·?" - Je ses při tom slově na mne podtva tu tedy určitá reakce v tomto časovém b~d~ a ta .Je vysvetlová?,a slovy "Myslel jsem na ..." nebo "Vzpomnel jsem st náhle na ... "Proč

Toto vyjádření vztahuješ na časový bod mluvení. Je v tom rozdíl, jestli je vztahuješ na ten nebo onen ~asový ~?d. Pouhé vysvětlení slova se nevztahuje na neJakou událost v časovém bodě jeho vyslovení. Řečová hra Míním (nebo mínil jsem) toto" (dodatečné vysvětlení slova) je zcela"rozdílná od řečové hry: "Myslel jsem přitom na ..." Tato je příbuzná s hrou: "Připamatovalo mi to ... "

,Mluvit' (ať už nahlas, nebo pro sebe) a ,myslet' nejsou stejnorodé pojmy; i když je mezi nimi nejužší souvislost.

"Vzpomněl jsem si dneska už třikrát, že mu musím napsat." Jakou důležitost má, co se přitom ve mne dálo? - Ale. na druhé straně, jakou důležitost, jaký praktický význam* má mformace sama?·- Dovoluje jisté závěry.

Prožitek při mluvení a úmysl nemají stejný praktický význam.* (Prožitek by mohl snad nějakému psychologovi povědět něco o ,nevědomém' úmyslu.)

Při těch slovech mi přišel na mysl on." - Co je onou původní re:kcí kterou tato řečová hra začíná a která pak může být převe­ dena~ tato slova? Jak dochází k tomu, že lidé použijí těchto slov?

* Slovy "praktický význam" tu překládáme výraz "lnteresse". (Pozn. překl.)

*

v

276

Slovy "praktický význam" překládáme "Interesse". (Pozn. překl.)

277

Původní

reakcí mohl být

určitý

pohled,

posuněk,

ale také

nějaké

slovo.

často pouze říci: "Prostě to ještě nesouhlasí." Jsem neuspokoje-

ný, hledám dál. Konečně se dostaví určité slovo: "Tohle je ono!" Někdy mohu říci proč. Takto tu právě vypadá hledání, a takto nalezení.

"Proč

ses na mne podíval a potřásl hlavou?" - "Chtěl jsem ti naznačit, že jsi ... " Tím nemá být vyjádřeno pravidlo týkající se znaku, nýbrž účel mého jednání. Mínění

není žádný pochod, který provází toto slovo. Neboť žádný

pochod by nemohl mít důsledky, jaké má mínění. (Podobně

periment, důsledky,

by se mohlo myslím říci: Počítání není žádný exžádný experiment by nemohl mít ony specifické které má nějaké vynásobení.) neboť

Existují důležité průvodní pochody při mluvení, které často chymluvení bezmyšlenkovitém a jsou takto charakteristickým znakem. Ale ty myšlením nejsou. bějí při

"Teď to vím!" Co tu probíhalo? - To jsem to tedy nevěděl, když jsem ujišťoval, že teď to vím? Díváš se na to nesprávně. (K čemu slouží tento signál?) A mohlo by se ,vědění' označit za doprovod tohoto zvolání?

Ale ,nepřichází' to slovo, které tě napadá, nějak zvláštním způso­ bem? Dávej přece pozor! - Dávat co nejlépe pozor mi není nic platné. Mohlo by to přece jedině odhalit, co se ve mně teď děje. A jak můžu vůbec na to právě teď obracet pozornost? ~usel bych přece počkat, až mě zase nějaké slovo napadne. Ale co Je tu zajisté zvláštní, je to, že se zdá, jako kdybych nemusel čekat na tyto příležitosti, nýbrž jako bych si to mohl předvést, i když k tomu skutečně nedochází ... A jak? - Hraji to. - Ale co se můžu tímto způsobem dovědět? Co tedy vlastně napodobuji_? ~ ~harakt~ris­ tické průvodní jevy. Hlavně: posuňky, výrazy obličeJe, mtonac1. O nějakém jemném estetickém rozdílu se dá říci mnohé - to je důležitá skutečnost. - Prvním vyjádřením bude ovšem asi: "Toto slovo odpovídá, toto nikoli" - nebo něco toho druhu. Ale nyní mohou být ještě probrány všechny široce rozvětvené souvislosti, na které každé z daných slov poukazuje. Oním prvním úsudkem to právě není vyřízeno, neboť tím, co rozhoduje, je pole příslušného slova.

známá tvář nějakého slova, pocit, že svůj význam do sebe vtělilo, že je věrným obrazem svého významu - mohli by existovat lidé, kterým toto všechno je cizí. (Chyběla by jim citová vazba k jejich slovům.) - A jak se tyto pocity projevují u nás? Tím, jak slova volíme a oceňujeme.

"Mám to slovo na jazyku." Co se přitom děje v mém vědomí? Na tom vůbec nezáleží. Ale ať už se dálo cokoli, to oním vyjádře­ ním míněno nebylo. Zajímavější je, co se přitom dálo v mém chování. - "Mám to slovo na jazyku" ti sděluje: ono slovo, které sem patří, mi vypadlo z paměti, doufám, že na ně brzy připadnu. Onen slovní výraz nevyjadřuje nakonec víc než jisté chování beze slov.

Jak nacházím ,pravé' slovo? Jak volím mezi slovy? Někdy je to zajisté, jako kdybych je navzájem srovnával podle jemných rozdílů jejich vůně: Toto je příliš ..., toto je příliš ... , - tohle je to pravé slovo. - Ale nemusfm vždycky posuzovat, vysvětlovat; mohl bych

James o tom chce vlastně říci: "Jaký je to pozoruhodný prožitek! Slovo tu ještě není, a přece tu zase v jistém smyslu už je, - nebo je tu něco, z čeho může vyrůst jedině toto slovo." - Ale _není to vůbec žádný prožitek. Když je to jako prožitek intr~pretováno, vypa-

Důvěrně

278

279

dá to ovšem zvláštně. Nejinak než úmysl, jestliže je interpretován jako doprovod jednání, anebo -1 jako kardinální číslo. Slova "Mám to na jazyku" jsou právě tak málo výrazem nějakého prožitku jako slova: "Teď vím, jak dál!" - Používáme je v jistých situacích a jsou obklopena chováním zvláštního druhu, a také ně­ kterými charakteristickými prožitky. Zejména po nich často následuje nalezení daného slova. (Polož si otázku: "Jak by to bylo, kdyby lidé slovo, které mají na jazyku, nikdy nenacházeli?") Tiché, ,vnitřní' mluvení není nějaký napůl skrytý jev, jako kdyby bylo vnímáno skrz jakýsi závoj. Není vůbec něčím skrytým, ale jeho pojem nás může snadno zmást, neboť se na dlouhém úseku těsně přibližuje pojmu ,vnějšího' pochodu, aniž se s ním nicméně kryje. (Otázka, jestli jsou při vnitřním mluvení inervovány svaly hrtanu a podobně, může mít velký význam, ale ne pro naše zkoumánf.) Úzká příbuznost, ,vnitřního mluvení' s ,mluvením' má svůj výraz v tom, že to, co bylo vnitřně mluveno, se dá slyšitelným způsobem sdělit a že vnitřní mluvení může být provázeno vnějším jednáním. (Mohu vnitřně zpívat, nebo nehlasně číst, nebo v duchu počítat, a přitom udávat rukou takt.) "Ale vnitřní mluvení je přece jistá činnost, které se musím učit!" Jistě; ale co tu znamená ,činit' a co tu znamená ,učit se'? Dej se o významu slov poučit způsoby jejich použití! (Podobně lze v matematice často říci: O tom, co bylo dokázáno, se dej poučit

Člověk může velice ,zřetelným' způsobem mluvit v představě, když přitom reprodukuje intonaci vět bzučením (při sevřených rtech). Také pohyby hrtanu pomáhají. Ale pozoruhodné je tu právě, že člověk potom onu řeč v představě slyší, a ne že by jenom cítil její skelet v hrtanu. (Neboť by bylo také myslitelné, že by lidé počítali nehlasně pomocí hrtanových pohybů, tak jako se může počítat pomocí prstů.)

Nějaká taková hypotéza, jako že při vnitřním počítání probíhá v našem těle to a to, má pro nás svůJ význam potud, že nám ukazuje jedno možné použití vyjádření "Řekl jsem sám k sobě ...": to totiž, že se z tohoto vyjádření usoudí na fyziologický pochod.

to, co někdo druhý vnitřně mluví, je mi skryto, tkví v pojmu mluvit'. Jenomže ,skryto' je tu nesprávné slovo; neboť jestliže je mi to skryto, tak by to mělo být zjevné jemu samému, musel by to on vědět. Ale nelze říci, že to ,ví', jenom pochybnost, která tu existuje pro mne, pro něho neexistuje.

že

,vnitřně

"Co někdo říká v nitru sám sobě, je mi skryto" by mohlo óvšem také znamenat, že to většinou nemohu uhádnout, ani to vyčíst Gak by zajisté bylo možné) např. z pohybů jeho hrtanu.

"Vím, co chci, co si přeji, věřím, cítím, ..."(atd. se všemi psychologickými slovesy) je buď nesmysl vlastní filosofům, anebo to není soud a priori.

důkazem.)

"Tak tedy když počítám v duchu, nepočítám skutečně?" Ty přece také odlišuješ počítání v duchu od vnímatelného počítání! Ale co je ,počítání v duchu' se můžeš naučit jen tím, že se naučíš, co je ,počítání'; počítat v duchu se můžeš naučit jen tím, že se učíš počítat.

280

"Vím ... " může znamenat "Nepochybuji ... " - ale to neznamená, že slova "Pochybuji ... " by byla beze smyslu, že pochybnost by byla logicky vyloučená.

Vím"

říká člověk

tam, kde

může říci

také

"Věřím"

nebo "Do-

m~ívám se"; kde se může přesvědčit. (Kdo mi však namítne, že se 281

někdy řekne "Musím přece vědět, jestli mám bolesti!", "Jedině ty můžeš vědět, co cítíš" a podobné věci, ten nechť zváží okolnosti

a účel těchto řečových obratů. "Válka je válka!" také nenf pří­ kladem zákona identity.) !e myslitelný případ, kdy bych se mohl přesvědčit o tom, že mám dve ruce. Normálně to však nemohu. "Ale vždyť stačí, když si je jen podržíš před očima." - Jestliže ted' pochybuji, jestli mám dvě ruce, tak potom nemusfm věřit ani svým očím. (Právě tak dobře bych se pak mohl zeptat svého přítele.) S tím souvisí, že např. věta "Země existuje už milióny let" má jasnější smysl než věta: "Země existovala v posledních pěti minutách". Neboť tomu, kdo pronese poslední tvrzení, bych položil otázku: "Na jaká pozorování se tvá věta vztahuje; a jaká pozorování by k nf byla v protikladu?"- zatímco vím, k jakému myšlenkovému okruhu a k jakým pozorováním patří ona první věta. "Novorozené dítě nemá zuby." - "Husa nemá zuby." - "Růže n_emá zuby." - Poslední tvrzení - chtělo by se říci - je přece ZJevně pravdivé! Dokonce jistější, než že zuby nemá husa. - A pře­ ce nenf tak jasné. Neboť kde by růže měla zuby mít? Husa nemá zuby ve svých čelistech. A nemá přirozeně také žádné zuby v kříd­ lech, ale to nikdo, kdo říká, že nemá zuby, svými slovy nemínf. Ba ~o ~?~by• ~ěkdo řekl: Kráva žvýká svoji potravu a tím pak pohnoJí ruz1, ruze tedy má zuby v hubě určitého zvířete. To by absurdní nebylo, poněvadž se předem vůbec neví, kde by se u růže po zubech mělo pátrat. ((Souvislost s ,bolestmi v těle druhého'.)) Můžu vědět, co myslí druhý, ne co myslím já. Je správné říci "Vím, co myslíš", a nesprávné: "Vím, co myslím." (Celý mrak filosofie zkondenzovaný v jednu kapku nauky o řeči.) "Myšlení člověka probíhá uvnitř vědomí v takové nepřístupnosti, že proti nf je každá fyzická nepřfstupnost něčím otevřeně před námi ležícím."

282

Zdalipak by i lidé, kteří by mohli napořád vyčíst to, co druhý sám sobě - třeba z pozorování jeho hrtanu -, měli rovněž sklon použít obrazu o úplné nepřístupnosti? říká nehlasně

Kdybych nerozumějí,

hovořil

nahlas sám k sobě nějakou řečí, které tak by jim byly moje myšlenky skryty.

přítomní

Předpokládejme, že by existoval člověk, který by vždy správně uhádl, co sám k sobě v myšlenkách říkám. (Jak se mu to podaří, je lhostejné.) Ale co je kritériem toho, že to uhaduje správně? Inu, jsem pravdymilovný a doznám, že to správně uhádl. - Ale nemohl bych se zmýlit, nemohla by mě paměť klamat? A nemohla by to dělat pokaždé, kdykoli - bez lhaní - říkám, co jsem si v duchu myslel? - Ale to tedy ovšem vypadá, jako kdyby na tom, ,co probíhalo v mém nitru', vůbec nezáleželo. (Uchyluji se tu k pomocné konstrukci.)

Kritérii pro pravdivost doznání, že jsem myslel to a to, nejsou kritéria pravdivého popisu nějakého pochodu. A význam pravdivého doznání není v tom, že s jistotou správně reprodukuje nějaký pochod. Spočívá spíš v speciálních důsledcích, které se z nějakého doznání dají vyvodit a jejichž pravdivost je zaručováno speciálními kritérii pravdomluvnosti. (Předpokládáme-li, že sny nám mohou poskytovat důležité informace o snícím, bylo by tím, co dává příslušnou informaci, pravdomluvné vyprávění snu. Otázka, jestli toho, komu se sen zdál, neklame vědomí, když po probuzení svůj sen vypráví, nemůže vyvstat, ledaže bychom zavedli zcela nové kritérium pro ,shodu' vyprávění se snem, kritérium, které tu rozlišuje pravdivost od pravdomluvnosti.)

Existuje hra: ,uhadování myšlenek'. Určitou její variantou by bylo: Podám osobě A sdělení v řeči, které B nerozumí. B má uhod-

283

nout smysl to~~to ~dělení. - Jiná varianta: Napíšu větu, kterou druh~. nemuze vtd~t. Musí uhadovat její znění nebo její smysl. - Ještě jtná: sestaVUJI skládanku; druhý mě nemůže vidět, ale uha?uje ča~ od ~asu moje myšlenky a vyslovuje je. Říká napr.: "Kde Jenom Je tenhle kousek!" - "Teď vím, jak to do sebe zapadá!" - "Nemám tušení, co sem patří." - "Obloha je vždycky nejtěžší" atd. - přitom ale není třeba, abych k sobě já hovořil ať už hlasitě, nebo v duchu. '

Lze si myslet uhadování úmyslu, podobné uhadování myšlenek, ale také uhadování toho, co někdo nyní skutečně udělá. Říci "Jenom on může vědět, co zamýšlí" je nesmysl; říci "Jenom on může. vědět, co udělá" je nesprávné. Neboť předpověď, která je ve vyjádření mého úmyslu (např. "Jakmile odbije pět hodin, jdu domů"), se nemusí vyplnit, a druhý může vědět, co se skutečně stane.

Toto všechno by bylo uhadování myšlenek; a jestliže se to ve skutečnosti neděje, tak tento fakt nedělá myšlenku o nic skrytější než fyzický pochod, který člověk nevnímá.

Důležité jsou však dvě věci: Že druhý v mnoha případech moje jednání nemůže předvídat, zatímco já je ve svém úmyslu předvídám. A že moje předpověď (ve vyjádření mého úmyslu) se neopírá o stejný základ jako jeho předpověď mého jednání, a že závěry, které lze z těchto předpovědí vyvodit, jsou zcela rozdílné.

"To, co se děje v nitru, je nám skryto." - Budoucnost je nám skryta. ~ Ale myslí takto astronom, když vypočítává zatmění slunce?

Koho vidím, jak se ze zjevné příčiny svíjí v bolestech, o tom si nemyslím, že jeho pocity jsou mi přesto skryty.

Říkáme také o nějakém člověku, že je pro nás průhledný. Ale

pro tento způsob uvažování je důležité, že nějaký člověk může být

P~? druh~ho úplnou hádankou. To je zakoušeno, když se přijde do ~eJa~é vctzí země se zcela cizími tradicemi; a sice i tehdy, když clovek reč této země ovládá. Nerozumí těm lidem. (A ne proto že neví, co říkají sami k sobě.) Nemůžeme se v nich vyznat.

'

"Nemůžu vědět, co se v něm děje" je především určitý obraz. Je to přesvědčivý výraz určitého přesvědčení. Neudává důvody tohoto přesvědčení. Ty nijak neleží na dlani. Kdyby nějaký lev mohl mluvit, nebyli bychom s to ho chápat.

284

Mohu si být pocitem druhého právě tak jistý jako nějakým faktem. Tím se ale věty "Je těžce sklíčený", "25 x 25 = 625" a "Je mi 60 let" nestávají nástroji navzájem podobnými. Je nasnadě vysvět­ lení, že příslušná jistota je jiného druhu. - Zdá se, že to poukazuje na psychologický rozdíl. Ale jde tu o rozdíl logický.

"Ale nezavíráš právě jen - Jsou mi zavřeny. ·

oči před

pochybností, když jsi si jistý?"

Jsem si méně jistý, že tento muž má bolesti, než že 2 x 2 = 4? Ale je kvůli tomu první jistota jistotou matematickou? - ,Matematická jistota' není žádný psychologický pojem. Druh jistoty je druhem řečové hry.

"Jenom on zná svoje motivy" - to je vyjádření toho, že se na jeho motivy vyptáváme jeho samého. - Jestliže je upřímný, poví nám je; ale k tomu, abych jeho motivy uhadoval, potřebuji víc než upřímnost. V tom je právě příbuznost s případem věděnf.

285

y

. Hleď, a~y bylo patřičně nápadné to, že existuje něco takového Jako naše recová hra: doznávat motiv svého činu. ~evypověditelnou různost všech každodenních řečových her si neJsem s ~o uvědomit, protože šaty naší řeči všechno zestejňují. To, co Je nové (spontánní, ,specifické') je vždycky určitá řečová hra.

O jistotě, o víře by se mohlo někdy říci, že to jsou tónové odstíny myšlenky: a je pravda, že mají výraz v tónu řeči. Nemysli na ně ale jako na ,pocity' při mluvení nebo myšlení! Neptej se: "Co se v nás děje, když jsme si jisti, ... ?", nýbrž: Jak se projevuje ,jistota, že tomu tak je' v jednání člověka? O duševním stavu druhého můžeš sice mít plnou jistotu, ale je to ·~dy jen jistota subjektivní, žádná jistota objektivní." - Tato dvě slova poukazují na rozdíl v řečových hrách.

Co je rozdíl mezi motivem a příčinou? - Jak nachází člověk motiv, a jak příčinu? Může vzniknout spor o tom, jaký je správný výsledek nějakého

Existuje otázka: "Je tohle spolehlivý způsob, jak posuzovat motivy člověka?" Ale abychom se mohli takto ptát, musíme už vědět, co to znamená: "posuzovat motiv"; a to se neučíme tím, že se dovídáme, co je to ,motiv' a co je to ,posuzovat'.

Člověk posuzuje délku tyče a může hledat a najít metodu umožňující posuzovat ji přesněji a spolehlivěji. To, co je posuzováno, je tu tedy - říkáš - nezávislé na metodě posuzování. Co délka je, nedá se vysvětlit pomocí metody určování délky. - Kdo takto myslí, dopouští se chyby. Jaké? - Říci "Výška Mont Blancu závisí

na tom, jakým způsobem se na něj vystupuje" by bylo zvláštní. A úkon ,měřit délku stále přesněji' chce člověk srovnávat s tím že s: přibližu~eT?e stále dokonaleji k určitému objektu. Ale v jis~ch príp~dech Je Jasné, co to znamená "víc se přiblížit k délce objektu", a v Jistých případech to jasné není. Co znamená "určit délku" se člověk neučí tím, že by se učil, co je to délka a co je to určit; nýbrž významu slova "délka" se učí mezi jiným tím právě, že se učí, co je to určování délky. (Proto má slovo "metodologie" dvojí význam. Jako "metodologické zkoumání" lze označit zkoumání fyzikální, ale také zkoumání pojmové.)

výpočtu (např. nějakého delšího součtu). Ale takový spor vznikne zřídka a má krátké trvání. Dá se, jak říkáme, rozhodnout ,s jis-

totou'. Mezi matematiky nedochází obecně k sporu o výsledek nějakého výpočtu. (To je důležitá skutečnost.) - Kdyby tomu bylo jinak, kdyby byl např. některý z nich přesvědčen, že číslo se nepozorovaně změnilo, nebo že jeho nebo druhého klamala paměť atd., - tak by náš pojem ,matematické jistoty' neexistoval. Mohlo by to pak pořád ještě znamenat: "Co je výsledkem něja­ kého výpočtu, nemůžeme sice nikdy vědět, ale takový výpočet má nicméně vždy zcela určitý výsledek. (Ví to Bůh.) Matematika se právě vyznačuje největší jistotou, - i když my máme jen jakýsi její hrubý obraz." Ale chci snad říci, že jistota matematiky se zakládá na spolehlivosti inkoustu a papíru? Ne. (To by byl circulus vitiosus.) - Neřekl jsem, proč mezi matematiky nedochází ke sporu, nýbrž jenom že k sporu nedochází. Je zajisté pravda, že s jistými druhy papíru a inkoustu by se počítat nemohlo, jestliže by totiž podléhaly jistým zvláštním změ­ nám, - ale že se mění, by se mohlo nicméně ukázat zase jen dík

286

287

paměti a srovnáváním přezkoušejí zase ty?

s jinými

prostředky počítání.

A jak se pak

To, co je třeba brát jako takové, co je dáno - dalo by se jsou životní formy.

říci

-

Má smysl říci, že lidé se v úsudcích týkajících se barev vcelku shodují? Jak by to bylo, kdyby tomu bylo jinak? - Tento by řekl, že určitá květina, o které by druhý mluvil jako o modré, je červená, atd., atd. - Ale jakým právem by pak mohla být slova "červený" a "modrý" těchto lidí označována jako naše jména barev'?Jak by se učili ona slova používat? A je vůbec ještě ta řečová hra, které se učí, tfm, co my označujeme jako používání ,jmen barev'? Existují tu zjevně rozdíly stupně.

Tato úvaha musí však platit i pro matematiku. Kdyby neexistovala plná shoda, tak by se lidé také neučili oné technice, které se učíme my. Byla by od naší více či méně rozdílná, případně až k nepoznatelnosti. "Matematická pravda je přece nezávislá na tom, jestli ji lidé poznávají, nebo ne!" - Zajisté: věty "Lidé věří, že 2 x 2 = 4" a "2 x 2 = 4" nemají stejný smysl. Toto je matematická věta a tamto, pokud to má vůbec nějaký smysl, může třeba znamenat, že lidé na tu matematickou větu přišli. Obě věty mají zcela rozdílné použití. - Ale co by nyní znamenalo toto: "1 kdyby všichni lidé věřili, že 2 x 2 je 5, bylo by to přece 4." - Jak by to tedy vypadalo, kdyby tohle věřili všichni lidé? - Inu, mohl bych si třeba představovat, že mají nějaký jiný kalkul, nebo určitou techniku, kterou bychom my neoznačili jako "počítání". Ale bylo by to nesprávné? (Je královská korunovace nesprávná? Bytostem od nás rozdílným by se mohla jevit svrchovaně zvláštní.)

288

Matematika je ovšem v jistém smyslu určitá teorie, - ale přece je zároveň i určité konání. A ,nesprávné tahy' se mohou vyskytovat jen jako výjimka. Neboť kdyby se to, co tak nyní označujeme, stalo pravidlem, tak by tím byla zrušena hra, v níž právě jsou nesprávnými tahy. "Učíme se všichni téže násobilce." To by mohla být zajisté poznámka o vyučování aritmetice na našich školách, - ale také konstatování o pojmu násobilky. ("V koňských dostizích běží koně obecně nejrychleji, jak dokážou.")

Existuje barvoslepost a prostředky, jak ji zjistit. V tom, co o barvách vypovídají ti, kdo byli shledáni normálními, vládne vcelku plná shoda. To charakterizuje pojem výpovědí o barvách. Tato shoda neexistuje obecně v otázce, jestli citový projev je pravý, nebo nepravý. Jsem si jistý, že se nepřetvařuje; ale někdo třetí si tfm jistý nenf. Mohu ho vždy přesvědčit? A jestliže ne, dělá pak nějakou chybu v myšlení nebo v pozorování? Nic zkrátka nechápeš!" - tak říkáme, když někdo pochybuje o ;om, co my rozpoznáváme jasně jako pravé, - ale nemůžeme nic dokázat. Existuje o pravosti vyjádření citu nějaký ,odbornický' úsudek? Také tady existují lidé s ,lepším' a lidé s ,horším' úsudkem. z úsudku lepšího znalce lidí vzejdou obecně vzato správnější prognózy. Lze se znalosti lidí naučit? Ano; někdo se jí naučit může. Ale ne nějakým učebním kursem, nýbrž ,zkušenosti''. - Může přitom být druhý učitelem? Zajisté. Dává mu čas od času správný poukaz. -

289

Takto tu vypadá ,učení se' a ,učení'. -To, čemu se člověk učí, není žádná technika; učí se správným úsudkům. Existují také pravidla, ale ta netvoří žádný systém, a jedině zkušený je dokáže správně používat. Je to tedy jinak než u početních pravidel. Nejtěžší

je tu dát

neurčitosti

správný a nefalšovaný výraz.

"Pravost výrazu se nedá dokázat; člověk ji musí cítit." Dobrá, ale co se nyní s tfmto rozpoznáním pravosti děje dál? Jestliže ně­ kdo řekne "Voila ce que peut dire un coeur vraiment épris"* a jestliže by i dosáhl, aby někdo druhý dospěl k stejnému názoru, - jaké další důsledky to má? Nebo to žádné důsledky nemá, a hra konči tím, že jednomu je po chuti to, co druhému po chuti není? Důsledky zajisté existují, ale jsou difúzního typu. Zkušenost, tedy rozmanité pozorování, může o nich poučit; a člověk je také nemůže formulovat obecně, nýbrž je s to vyslovit správný, plodný soud, konstatovat nějaké plodné spojení jen v případech porůznu roztroušených. A i nejobecnější postřehy tvoří dohromady nanejvýš něco, co vypadá jako trosky nějakého systému. Člověk může být zajisté na základě evidence přesvědčen o tom,

že někdo je v tom a tom duševním stavu, že se Ale existuje tu také ,nezvažitelná' evidence.

např. nepřetvařuje.

K nezvažitelné evidenci patří jemné rozdíly pohledu, gesta, tónu. Můžu rozpoznat pravý pohled lásky, rozlišit ho od pohledu, který je přetvářkou (a přirozeně se tu může vyskytnout ,zvažitelné' potvrzení mého úsudku). Ale mohu být zcela neschopen tento rozdíl popsat. A to ne proto, že mně známé jazyky pro to nemají žádná slova. Proč tedy nezavedu prostě slova nová? - Kdybych byl svrchovaně talentovaným malířem, tak by bylo myslitelné, že bych pravý pohled a pohled, v kterém je přetvářka, na obrazech vypodobnil.

Polož si otázku: Jak se člověk učí tomu, aby získal pro něco A jak se dá takový postřeh použít?

,postřeh'?

Přetvářka je přirozeně jen zvláštním případem toho, že někdo např. produkuje projevy bolesti, a bolesti nemá. Jestliže je toto vůbec možné, pročpak by přitom mělo vždycky jít o přetvářku

tento velice speciální vzorek na pásu života? Dítě se musí mnohému naučit, než je s to se přetvařovat. (Pes nemůže něco předstírat, ale nemůže také být upřímný.) Ba mohl by se vyskytnout přfpad, v němž bychom řekli: "Tenhle člověk

si myslí, že se

přetvařuje."

Otázka znf: Jaké služby prokazuje nezvažitelná evidence? Mysli si, že by existovala nezvažitelná evidence pro chemickou strukturu (vnitřní povahu) nějaké látky, pak by se musela nicméně potvrdit jako evidence jen jistými zvažitelnými důsledky. (Nezvažitelná evidence by mohla člověka přesvědčit o tom, že tento obraz je pravý . . . Ale správnost toho může být potvrzena i dokumentárně.)

• Francouzský citát, česky:" Toť to, co je s to říci srdce opravdově zamilované." (Pozn. překl.)

290

291

XII.

XIII.

Jestliže se tvorba pojmů dá vysvětlit z přírodních skutečností, nemělo by nás potom namísto gramatiky zajímat to, co tvoří její základ v přírodě? - Zajímá nás zajisté i to, jak pojmy odpovídají určitým velice obecným přírodním skutečnostem. (Takovým, které nám kvůli své obecnosti většinou vůbec nejsou nápadné.) Ale náš zájem se neobrací na tyto možné příčiny vytváření pojmů; nezabýváme se přírodní vědou; ani přírodopisem, - protože přírodopisné jevy si můžeme pro své účely i vymyslet.

Jestliže řeknu "Před půlhodinou byl tady" - totiž na základě vzpomínky -, tak to není popis přítomného prožitku. Vzpomínkové prožitky jsou průvodní jevy vzpomínání.

Neříkáme: Kdyby byly ty a ty přírodní skutečnosti jiné, tak by lidé měli jiné pojmy (ve smyslu určité hypotézy). Nýbrž: Kdo věří, že jisté pojmy jsou absolutně správné a že kdo by měl jiné pojmy, neviděl by právě něco, co my nahlížíme, - ten nechť si představí jisté velice obecné přírodní skutečnosti jinak, než jak jsme na ně zvyklí, a stanou se pro něho pochopitelnými jiné způsoby tvorby pojmů, než jaké jsou obvyklé.

Srovnej pojem s určitým způsobem malby: Cožpak i jen náš malby je něčím libovolně zvoleným? Můžeme podle libosti zvolit nějaký jiný? (Např. ten, který byl vlastní Egypťanům.) Nebo tu jde jen o hezké a ošklivé? způsob

292

Vzpomínání nemá žádný prožitkový obsah. - Cožpak se to nedá rozpoznat introspekcí? Neukazuje ta právě, že tu n~ní nic, jestliže se rozhlížím po nějakém obsahu? - To by mohla mcméně ukázat jen případ od případu. A nemůže mi přece ukázat, co slovo "vzpomínat si" znamená, kde by se tedy mělo pátrat po nějakém obsahu! K představě o nějakém obsahu vzpomínání dospívám jen srovnáváním psychologických pojmů. Je to podobné srovnávání dvou her. (Kopaná má branky, vybíjená nikoli.) Jestlipak by byla myslitelná tato situace: Někdo si poprvé v životě na něco vzpomene a řekne: "Ano, teď vím, co je ,vzpomínání', jak to je, když si člověk vzpomíná." - Jak ví, že tento pocit je ,vzpomínání'? Srovnej: "Ano, teď vím, co je to ,zabrnění'!" (dostal třeba poprvé elektrickou ránu). - Ví, že jde o vzpomínání proto, že to bylo vyvoláno něčím minulým? A jak ví, co je to minulé? Pojmu minulého se přece člověk učí tím, že si vzpomíná. A jak bude v budoucnosti zase vědět, jaký je to pocit, vzpomínat si? (Naproti tomu by se dalo možná mluvit o pocitu "Je tomu dávno, moc dávno", neboť existuje určitý tón, určité gesto, které patří k jistým vyprávěním z dávno minulých dní.)

293

XIV.

Zmatenost a prázdnota psychologie není vysvětlitelná tím, že je to "mladá věda"; její stav není srovnatelný např. se stavem fyziky v jejím raném údobí. (Spíš ještě se stavem jistých odvětví matematiky. Teorie množin.) V psychologii totiž existují experimentální metody a pojmová konfúze. (Jako v onom druhém případě pojmová konfúze a metody dokazování.) Existence experimentálních metod vede k víře, že máme prostře­ dek, jak se zbavit problémů, které nás znepokojují; i když problém a metoda se navzájem míjejí, aniž se vůbec setkají. U matematiky je možné zkoumání zcela analogické našemu zkoumání psychologie. To je zkoumáním matematickým právě tak málo jako toto zkoumáním psychologickým. Nepočítá se při něm, nenf to tedy např. logistika. Mohlo by zasluhovat jméno zkoumání ,základů matematiky'.

294

Ludwig Wittgenstein Filosofická zkoumání Z německého originálu Philosophische Untersuchungen obsaženého in: L. Wittgenstein, Werkausgabe, Bd. 1, Frankfurt am Main, Suhrkamp 1989, přeložil Jiří Pechar Obálku navrhla a graficky upravila Hana Blažejová Odpovědná redaktorka Marta Landová Technická redaktorka Marie Vučková Typografie a sazba Martin Pokorný Vydal Filosofický ústav AV ČR, Jilská 1, Praha 1, jako svou 22. publikaci v ediční řadě Základní filosofické texty (svazek 2) Vytiskl Ústav jaderných informací Praha- Zbraslav Vydání první Praha 1993 296 stran