A-PDF Merger DEMO : Purchase from www.A-PDF.com to remove the watermark
1
2
Obsah SHRNUTÍ ERAGONA, ELDESTA, BRISINGRA ............................................................................................. 5 DO TRHLINY ............................................................................................................................................. 8 PÁD KLADIVA ......................................................................................................................................... 13 STÍNY NA OBZORU ................................................................................................................................. 15 KRÁLOVSKÁ KOČKA ............................................................................................................................... 17 PO BOJI .................................................................................................................................................. 20 VZPOMÍNKY MRTVÉHO ......................................................................................................................... 22 CO JE TO ZA CHLAPA?............................................................................................................................ 24 CENA SÍLY............................................................................................................................................... 28 HRUBĚ DO SVĚTLA................................................................................................................................. 32 UKOLÉBAVKA ......................................................................................................................................... 36 UNAVENÍ BEZ ODPOČINKU.................................................................................................................... 40 TANEC S MEČI ........................................................................................................................................ 43 ŽÁDNÁ ČEST, ŽÁDNÁ SLÁVA, JENOM PUCHÝŘE A SMUTNÁ MÍSTA ...................................................... 47 POŽÍRAČ MĚSÍCE.................................................................................................................................... 49 FÁMY A PSANÍ ....................................................................................................................................... 53 AROUGHS .............................................................................................................................................. 56 DRAS-LEONA.......................................................................................................................................... 62 HOD KŮSTKAMI ..................................................................................................................................... 65 MŮJ PŘÍTEL, MŮJ NEPŘÍTEL................................................................................................................... 70 OHNIVÁ MOUKA.................................................................................................................................... 74 PRACH A POPEL ..................................................................................................................................... 80 BEZVLÁDÍ ............................................................................................................................................... 87 THARDSVERGÛNDNZMAL ..................................................................................................................... 90 CESTA VĚDĚNÍ........................................................................................................................................ 95 S UPŘÍMNOSTÍ ..................................................................................................................................... 103 OBJEV................................................................................................................................................... 107 ROZHODNUTÍ....................................................................................................................................... 110 POD KOPCEM A KAMENEM ................................................................................................................. 114 KRMIT BOHA........................................................................................................................................ 121 NEVĚŘÍCÍ NA ÚTĚKU ............................................................................................................................ 125 HLAS ZVONU........................................................................................................................................ 131 OSTNATÁ SKRÝŠ ČERNÝCH ŤUHÝKŮ .................................................................................................... 132 KLADIVO A HELMA............................................................................................................................... 135 3
A STĚNY SPADLY .................................................................................................................................. 136 NA BŘEZÍCH JEZERA LEONA ................................................................................................................. 140 SLOVO JEZDCE ..................................................................................................................................... 144 SHROMÁŽDĚNÍ KRÁLŮ......................................................................................................................... 149 LABYRINT BEZ KONCE .......................................................................................................................... 154 ÚLOMKY, POLOVIDĚNÍ A NEJASNÁ ŘEČ .............................................................................................. 157 NEZODPOVĚZENÉ OTÁZKY .................................................................................................................. 161 ODJEZD ................................................................................................................................................ 166 MUKA NEJISTOTY................................................................................................................................. 169 Síň Věštkyně ........................................................................................................................................ 174 NA KŘÍDLECH DRAKA ........................................................................................................................... 178 DOTEK JEHO RUKY, ZVUK JEHO HLASU ............................................................................................... 184 MALÉ POVSTÁNÍ .................................................................................................................................. 189 KORUNA SNĚHU A LEDU...................................................................................................................... 194 VRTÁLEK............................................................................................................................................... 200 MEZI RUINAMI..................................................................................................................................... 205 SNALGLÍ PRO DVA................................................................................................................................ 209 SKÁLA KUTHIAN ................................................................................................................................... 213
4
SHRNUTÍ ERAGONA, ELDESTA, BRISINGRA
N
a počátku zde byli draci: hrdí, divocí a nezávislí. Jejich šupiny byly jako drahokamy a každý kdo na ně pohlédl, propadl zoufalství, neboť jejich krása byla ohromná i strašlivá.Po nesčetné věky draci žili v Alagaësii sami. Potom bůh Helzvog stvořil statné a tvrdé trpaslíky z kamene z pouště Hadarak. Tyto dvě rasy spolu hodně bojovaly. Poté do Alagaësie přes stříbrné moře připluli elfové. Elfové se připojili do války proti drakům, ale byli silnější než trpaslíci a málem se navzájem vyhubili. A tak bylo uzavřeno příměří. Mezi draky a elfy byla podepsána smlouva. V tomto spojení byli stvořeni dračí jezdci, kteří udržovali mír v celé Alagaësii po tisíce let. Poté připluli do Alagaësie lidé, rohatí Urgalové a Ra’zakové, noční lovci a pojídači lidského masa. A lidé se také připojili k smlouvě s draky. Pak mladý dračí jezdec, Galbatorix, zradil svou vlastní rasu. Zotročil černého draka Šruikana a přesvědčil třináct dalších jezdců, aby ho následovali. Těch třináct byli nazváni Křivopřísežníci. Galbatorix a Křivopřísežníci svrhli jezdce a vypálili jejich město na ostrově Vroengard. Zabili každého draka, kromě svých. Zbyla jen tři vejce: jedno červené, jedno modré a jedno zelené. Z každého draka, ze kterého mohli, vzali srdce srdcí – Eldunarí které drží jejich sílu a mysl mimo tělo. A po dva a osmdesát let Galbatorix vládl mezi lidmi. Křivopřísežníci zemřeli, ale on se svou silou spousta draků ne. Nikdo nemohl doufat, že ho dokáže porazit. V osmdesátém třetím roce jeho vlády jeden muž ukradl z jeho hradu modré vejce. Vejce přešlo do ochrany těch, kteří pořád vzdorovali Galbatorixovi, těch, kteří jsou známí jako Vardenové. Elfka jménem Arya přenášela vejce mezi Vardeny a elfy, v naději, že se vejce vylíhne. V tomto stylu uběhlo dvacet pět let. Poté, jak Arya putovala do elfského města Osilon, ji a její společníky přepadla skupina urgalů. S urgaly byl také stín Durza: čaroděj, posedlý duchy, které přivolal, aby mu sloužili. Po smrti křivopřísežníků se stal Galbatorixovým nejobávanějším sluhou. Urgalové zabili Aryiny společníky, ale než ji Stín stihl zajmout, poslala kouzlem vejce ke člověku, o kterém si myslela, že se o něj dokáže postarat. Ale její kouzlo se nevydařilo. A tak se stalo, že Eragon, patnáctiletý sirotek, našel v dračích horách vejce. Vzal vejce zpět na farmu, kde vyrůstal se svým strýcem Gerem a jediným bratrancem Roranem. Vejce se pro něj vylíhlo a Eragon draka vychoval. Pojmenoval ji Safira. Poté Galbatorix poslal dva Ra´zaky, aby našli a přinesli vejce. Ra´zakové zabili jeho strýce Gera a spálili farmu. Eragon se Safirou se vydal pomstít svého strýce. Spolu s nimi putoval i vypravěč Brom, který kdysi býval dračím jezdcem za doby pádu jezdců. Právě k Bromovi se Arya snažila poslat modré vejce. Brom toho Eragona hodně naučil ohledně mečířství, magie a cti. Také dal Eragonovi meč Zar´roc, který kdysi patřil Morzanovi, prvnímu a nejmocnějšímu z křivopřísežníků. Ra´zakové zapříčinili Bromovu smrt, při jejich dalším setkání a Eragon se Safirou unikli jen díky pomoci mladíka Murtagha. Během jejich cest, Stín v Gil´eadu zajal Eragona. Eragonovi se podařilo uniknout a vysvobodit Aryu z vězení. Arya byla otrávená a těžce zraněná, a tak ji Eragon s Murtaghem vzali k Vardenům, kteří žijí společně s trpaslíky v Beorských horách. Arya se zde uzdravila. Eragon také požehnal chudému dítěti, Elvě, aby byla ochranou proti neštěstí. Eragon neměl tak rozsáhlé znalosti starověkého jazyka a nevědomky ji proklel. Její kletba ji nutila, aby lidi okolo sebe, ochraňovala před utrpením. Brzy na to Galbatorix poslal na trpaslíky velkou armádu Urgalů a v bitvě, která následovala, Eragon zabil stína Durzu. Ale Durza zasadil Eragonovi strašlivou ránu přes celá záda, která Eragonovi způsobovala velké bolesti, ačkoliv se mu jí Vardenští léčitelé snažili zahojit. Ve své bolesti uslyšel hlas, který mu řekl: Přijď ke mně Eragone a já ti odpovím na všechny tvé otázky. Tři dny na to byl Vardenský vůdce Ažihad zabit skupinou urgalů pod vedením dvojčat, dvou kouzelníku, kteří Vardeny zradili Galbatorixovi . Dvojčata také unesla Murtagha zpátky ke Galbatorixovi, ale všichni ostatní si mysleli, že je mrtvý a Eragona to velmi zarmoutilo. Vůdcem Vardenů se stala Nasuada. Z trpasličího města Tronjheim Eragon, Safira a Arya putovali na sever do lesů Du Weldenvarden, kde žijí elfové. Spolu s nimi putoval také Orik, synovec trpasličího krále Hrothgara. 5
V Du Weldenvarden se Eragon seznámil s Oromisem a Glaedrem, posledním svobodným jezdcem a drakem, kteří žili v utajení, aby mohli vychovat novodobé jezdce. Také se potkali s královnou Islanzadí, Aryinou matkou. Zatímco Oromis a Glaedr cvičil Eragona a Safiru, Galbatorix poslal své Ra´zaky se skupinou vojáků do Carvahallu, tentokrát proto, aby zajali jeho bratrance, Rorana. Schoval se jim a byli by ho nenašli, pokud by nebylo řezníka Slouna, který zabil strážné a tím dovolil Ra´zakům vstoupit do vesnice, kde by mohli zajmout Rorana. Roran si myslel, že je v bezpečí, ale Ra´zakové zajali Katrinu. Slounovu dceru a Roranovu milou. Poté Roran přesvědčil ostatní vesničany, aby s ním odešli. Společně cestovali přes dračí hory po pobřeží Alagaësie na jih do Surdy, která je stále nezávislá na Galbatorixovi. Jizva na Eragonových zádech ho stále trápila, ale během oslav Pokrevní přísahy mu ji draci vyléčili. Mimo to Eragon získal sílu a rychlost elfa. Následně se Eragon a Safira připojili k Vardenům v Surdě, kam je Nasuada přestěhovala, aby zahájila útok proti Galbatorixovi. Také se k nim připojili urgalové, kteří tvrdili, že jim Glabatorix zahalil mysl a teď se mu chtějí pomstít. Eragon také znovu potkal Elvu, která díky kouzlu vyrostla z batolete do čtyřletého dítěte neuvěřitelnou rychlostí. Její pohled byl zoufalý, protože cítila všechnu bolest všech lidi v její blízkosti. Nedaleko od hranic Surdy na hořících pláních Eragon, Safira a Vardenové svedli velkou krvavou bitvu s Galbatorixovými vojsky. Uprostřed bitvy se k Vardenům připojil Roran s vesničany, stejně tak jako trpaslíci, kteří pochodovali z Beorskýh hor. Náhle se z východu vzedmula postava oděná v nablýskaném brnění, která jela na třpytivém červeném drakovi, a kouzlem zabila krále Hrothgara. Eragon se Safirou ihned začali bojovat s jezdcem. Zjistili, že tím jezdcem je Murtagh, který je nyní zavázán Galbatorixovi neporušitelným slibem. Stejně tak jako jeho drak, Trn, který je druhým vylíhnutým mládětem ze tří vajec. Murtagh porazil Eragona a Safiru s pomocí síly Eldunarí, které mu dal Galbatorix. Ale Murtagh je nechal jít, protože si pořád pamatoval na jejich bývalé přátelství. Murtagh řekl Eragonovi o tom, že jsou bratři a jejich otec byl Morzan a jeho družka Selena jejich matka. Murtagh vzal Eragonovi jeho meč Zar´roc , meč jejich otce. Trn poté odletěl z Hořících plání následován Galbatorixovými vojsky. Po skončení bitvy Eragon s Roranem letěli k temné věži z kamene, Helgrindu, která sloužila Ra´zakům jako jejich skrýš. Společně zabili jednoho z Ra´zaků a oba jejich odporné rodiče, Lethrblaka, a zachránili Katrinu. V jedné z cel Eragon našel slepého a napůl mrtvého Slouna. Eragon zvažoval, zdali má Slouna zabít, ale zamítl to. Místo toho Slouna uložil do hlubokého spánku a Roranovi a Katrině řekl, že je mrtvý. Pak požádal Safiru, aby Rorana a Katrinu odnesla zpět k Vardenům, zatímco on zabije zbylého Ra´zaka. Sám Eragon našel a zabil posledního Ra´zaka, vysvobodil Slouna, a utekl z Helgrindu. Náhodou objevil Slounovo skutečné jméno ve starověkém jazyce, jazyce pravdy a síly. Eragon přinutil řezníka, aby mu přísahal ve starověkém jazyce, že už nikdy neuvidí Katrinu a poslal ho samotného žít k elfům. Ale neřekl mu, že pokud bude litovat svého činu, tak mu elfové vrátí zrak zpět. Arya se vydala hledat Eragona a našla ho v půli cestě k Vardenům. Ve Vardenském táboře se Eragon dozvěděl, že dvanáct elfů, které poslala královna Islanzadí, dorazilo do Vardenského ležení. Jejich vůdce je elf Blödhgarm. On a jeho skupina má ochraňovat jeho a Safiru. Eragon potom odstranil tolik kletby z Elvy, kolik byl schopen. Neodstranil ji úplně, ale Elva už nebyla nucena cítit bolest ostatních a nemusela jim od ní pomáhat. Roran si vzal Katrinu za ženu, která dokonce otěhotněla. Eragon se po dlouhé době cítil šťastně. Potom Murtagh, Trn a skupina vojáku zaútočili na Vardeny. S pomocí elfů byl Eragon se Safirou schopni je zadržet. Ale ani Eragon ani Murtagh nebyli schopni porazit jeden druhého. Byla to těžká bitva, protože Galbatorix očaroval vojáky tak, aby necítili bolest. Pro Vardeny to znamenalo velkou ztrátu. Poté Nasuada poslala Eragona mezi trpaslíky, aby reprezentoval Vardeny, během jejich volby nového krále. Eragonovi se nechtělo odejít, protože Safira musela zůstat a ochraňovat Vardeny, ale nakonec odešel. 6
Roran se dal do služeb Vardenů, povýšili ho, protože se ukázal jako dobrý vůdce a bojovník. Zatímco byl Eragon u trpaslíku, sedm z nich na něj poslali vražedný útok. Vyšetřování ukázalo, že to byl klan Az Sweldn rak Anhûin. Shromáždění klanů pokračovalo a Orik byl zvolen, aby nastoupil na místo svého strýce. Na korunovaci se Safira připojila k Eragonovi, potom splnila svůj slib a zcelila Hvězdný safír, který zničila, když Eragon bojoval se stínem Durzou. Potom se Eragon se Safirou vrátili do Du Weldenvarden. Oromis odhalil Eragonovi pravdu o Eragonově původu. Eragon není Morzanův syn, ale Bromův, ačkoliv mají stejnou matku Selenu. Oromis s Glaedrem Eragonovi také vysvětlili vše ohledně Eldunarí, které drak může vyvrhnout i během svého života, ale musí to být učiněno s největší opatrností, protože kdokoliv drží Eldunarí, ho může využít, aby draka ovládal. Eragon se také rozhodl, že potřebuje meč, aby nahradil chybějící Zar´roc. Vzpomněl si na radu kočkodlaka Solembuma, kterou obdržel při jeho cest s Bromem. Eragon šel ke stromu Menoa, který má své vědomi. Promluvil ke stromu a strom souhlasil, že se vzdá zářoceli za výměnu bezejmenné ceny. Potom elfí kovářka Rhunön, která ukovala všechny meče pro jezdce, pracovala s Eragonem na jeho novém meči. Meč byl modrý a Eragon ho pojmenoval Brisingr – „oheň.“ Čepel pokaždé vzplála ohněm, když vyslovil jeho jméno. Poté Glaedr svěřil své srdce srdcí Eragonovi a Safiře a oni se vrátili k Vardenům, zatímco Glaedr a Oromis se připojili ke zbytku elfů a zaútočili na severní část Království. Při obléhání Feinsteru Eragon a Arya potakli tři nepřátelské kouzelníky, z nichž jednoho před jejich očima přeměnili ve stína Vrauga. S Eragonovou pomocí ho Arya zabila. Zatímco bojovali, Oromis a Glaedr zápasili s Murtaghem a Trnem. Galbatorix převzal kontrolu na Murtahgovým tělem a Murtaghovou paži Oromise zabil a Trn zabil Glaedrovo tělo. I když Vardenové slavili vítezství, Eragon se Safirou truchlili nad ztrátou svého učitele. Vardenové stále postupují hlouběji do Království směrem k hlavnímu městu, Urû’baenu, v němž sedí Galbatorix hrdý, sebevědomý a pohrdavý se svou silou mnoha draků.
7
DO TRHLINY
S
afira zařvala, a vojáci před ní se rozutekli. „Za mnou!“ zařval Eragon. Zvedl Brisingr nad hlavu, dost vysoko, aby jej všichni mohli vidět. Modrý meč se zářivě a duhově zaleskl, jasný oproti zdi z balvanů barvy černých mračen budovy. „Za Vardeny!“ Okolo něj prosvištěl šíp; vůbec jej nevnímal. Vojáci, shromáždění na úpatí štěrkového svahu, na kterém Eragon se Safirou stáli, mu odpověděli jediným, sborovým zvoláním: „Vardenové!“ Oháněli se svými vlastními zbraněmi a postupovali vpřed, škrábali se na zřícené kamenné bloky. Eragon se k mužům obrátil zády. Na opačné straně hromady se rozkládalo nádvoří. Tísnilo se na něm okolo dvou set královských vojáků. Za nimi se tyčil vysoký, temný hrad s úzkými škvírami pro okna a několika čtvercovými věžemi, z nichž nejvyšší měla zářící lucernu v jednom z vyšších pokojů. Eragon věděl, že někde uvnitř toho hradu je Lord Bradburn, vládce Belatony – města, o jehož dobytí se Vardenové snaží už několik dlouhých hodin. S výkřikem Eragon seskočil ze sutin směrem k vojákům. Muži ucouvli, ačkoliv stále nechávali svá kopí a píky namířené na rozeklanou díru, kterou Safira prorazila do vnější zdi hradu. Eragonův pravý kotník se zvrtl, jak dopadal na zem. Padl na koleno a rukou s mečem se opřel o zem. Jeden z vojáků využil příležitost, vylezl z formace a pokusil se zabodnout svoje kopí do Eragonova nechráněného krku. Eragon odrazil výpad mávnutím dlaně, a švihl Brisingrem rychleji, než by dokázal kterýkoliv člověk nebo elf. Vojákova tvář se stáhla strachem, když si uvědomil svoji chybu. Pokusil se utéct, ale než se mohl pohnout dál než o několik palců, Eragon vyrazil vpřed a probodl ho. Safira skočila do nádvoří hned za Eragonem, z tlamy jí ještě šlehaly žluté a modré plameny. Eragon se skrčil a napjal nohy, jak dopadla na dlážděnou zem. Dopad otřásl celým nádvořím. Mnoho kousků skla, které tvořily velkou, barevnou mozaiku na přední straně hradu, se vysypalo z rámů a za stálého otáčení popadaly na zem. Nad tím vším se v budově otevřel pár okenic. Elfka Arya doprovázela Safiru. Její dlouhé černé vlasy divoce povlávaly okolo její špičaté tváře, jak vyrazila z haldy kamení. Pruhy rozstříknuté krve měla přes ruce a krk, sražená krev zašpinila i čepel jejího meče. Přistála na kameni s jemností laně. Její přítomnost Eragona povzbudila. Neexistoval nikdo další, koho by měl radši v boji po boku jeho a Safiry. Byla, alespoň si to myslel, perfektní spolubojovník. Vrhl na ni letmý úsměv, a Arya odpověděla vlídně, v jejím výrazu byla divokost a radost. V bitvě její umírněné chování mizelo, a bylo nahrazováno otevřeností, kterou jen zřídkakdy projevovala jinde. Eragon se skrčil za svým štítem, když se mezi nimi objevila zvlněná stěna z modrého ohně. Zpoza okraje svého štítu sledoval, jak Safira zaplavila vojáky přívalem plamenů, které je sice olizovaly, ale vůbec nezraňovaly. Řada lučištníků na cimbuří hradní věže vypálila na Safiru salvu šípů. Žár nad ní byl tak pronikavý, že hrstka šípů se ještě ve vzduchu vznítila a rozpadla na popel, zatímco ochranná kouzla, která Eragon umístil okolo Safiry, odklonila jejich zbytek. Jeden zatoulaný šíp se s dutým zvukem odrazil od Eragonova štítu, a nechal v něm promáčklinu. Sloupec plamene náhle obalil tři z vojáků, a zabil je tak rychle, že ani neměli čas vykřiknout. Ostatní vojáci se shlukli uprostřed toho pekla, ostří jejich kopí a pík odrážela záblesky jasného modrého světla. Ač se mohla snažit, nedokázala Safira sežehnout přeživší. Nakonec svůj pokus vzdala a sklapla své čelisti s konečným cvaknutím. Nepřítomnost ohně zanechala nádvoří nečekaně tiché. Eragon si pomyslel, tak jako už několikrát předtím, že ať už dal vojákům jejich ochranná kouzla kdokoliv, musel to být zkušený a mocný kouzelník. Byl to Murtagh? Přemýšlel. Pokud to byl on, proč tady s Trnem nejsou, aby chránili Belatonu? Copak se Galbatorix nestará o kontrolu nad svými městy? Eragon běžel kupředu a jediným úderem Brisingru usekl vršky tuctu kopí stejně snadno, jako kdysi usekával klásky ječmene. Sekl nejbližšího vojáka přes hruď, prosekl jeho kroužkové brnění stejně snadno, jako by to byla nejtenčí látka. Vytryskl proud krve. Potom Eragon probodl dalšího vojáka v řadě a udeřil muže nalevo svým štítem, čímž jej odhodil na tři jeho spolubojovníky a všechny je srazil k zemi. 8
Reakce vojáků se Eragonovi zdály pomalé a neohrabané, jak tančil skrze jejich řady a beztrestně je srážel k zemi. Safira se vrhla do šarvátky po jeho levici – vyhazovala vojáky do vzduchu svými obřími tlapami, bodala je ostnatým ocasem, kousala je a zabíjela je potřesením hlavy – zatímco po jeho pravici se Arya mihotala v pohybu, každé zhoupnutí jejího meče zvěstovalo smrt dalšímu služebníku království. Když se Eragon otočil, aby se vyhnul páru oštěpů, spatřil srstí pokrytého elfa Blödgharma těsně za sebou, spolu s dalšími jedenácti elfy, jejichž úkolem bylo chránit jeho a Safiru. Dále vzadu se Vardenové hrnuli do nádvoří skrze trhlinu ve vnějším opevnění hradu, ale vyhýbali se útoku; bylo příliš nebezpečné jít kamkoliv poblíž Safiry. Ani ona, ani Eragon, ani elfové nepotřebovali pomoc při likvidaci vojáků. Bitva brzy rozdělila Eragona a Safiru, zanesla je na opačné konce nádvoří. Eragon se ničeho nebál. I bez jeho ochran byla Safira více než schopná sama porazit skupinu dvaceti či třiceti lidí. Oštěp prorazil Eragonův štít a škrábl ho na rameni. Otočil se na toho, kdo jej vrhl, velkého, zjizveného muže, kterému chyběl spodní přední zub, a rozběhl se mu vstříc. Muž s úsilím tasil dýku zpoza svého opasku. Na poslední chvíli se Eragon zatočil, napjal paže a hruď, a vrazil rameno do jeho hrudníku. Síla nárazu odhodila vojáka nazpět o několik sáhů, kde se zhroutil a chytil za srdce. Poté dopadla sprcha černě opeřených šípů a zabila nebo zranila většinu vojáků. Eragon se střelám vyhýbal a kryl se štítem, i přestože si byl jistý, že jej jeho magie ochrání. Vymstilo by se mu, kdyby to neudělal; nikdy si nemohl být jistý, kdy nepřátelský zaříkávač vypálí očarovaný šíp, který by mohl proniknout skrz jeho ochrany. Na Eragonových rtech se mihl trpký úšklebek. Střelci nad nimi si uvědomili, že jejich jedinou nadějí na vítězství je nějak zabít Eragona a elfy, bez ohledu na to, kolik z jejich řad bude muset padnout. Příliš pozdě, pomyslel si Eragon s pocitem zadostiučinění. Měli jste opustit královské vojsko, než bylo příliš pozdě. Příval rachotících šípů mu dal šanci si na chvilku odpočinout, což uvítal. Útok na město začal za svítání, a spolu se Safirou byl po celou tu dobu v přední linii. Jakmile salva šípů ustala, Eragon si přehodil Brisingr do levačky, sebral jeden z oštěpů vojáků, a vrhl jej na lučištníky čtyřicet stop nad ním. Jak Eragon zjistil, vrhat oštěpy je těžké bez soustavného cvičení. Nepřekvapilo ho tedy, když minul muže, na nějž mířil, ale překvapilo ho, že minul celou řadu lučištníků na ochozu. Oštěp nad nimi proplul a rozbil se o hradní zeď nad nimi. Střelci se smáli a pošklebovali se, a ukazovali sprosté posunky. Rychlý pohyb v Eragonově periferním vidění upoutal jeho pozornost. Všiml si, jak Arya právě vrhla svůj oštěp na lučištníky; probodl hned dva, stojící těsně vedle sebe. Potom Arya ukázala na muže svým mečem a pronesla: „Brisingr!“ a oštěp se obalil smaragdově zeleným ohněm. Lučištníci se stáhli od hořících těl a jako jeden muž prchali z ochozu a zaplňovali schodiště, vedoucí do vyšších poschodí hradu. „To není fér,“ řekl Eragon. „Nemůžu to kouzlo použít, ne bez toho, aby můj meč plál jako vatra. Arya se na něj zadívala s lehkým náznakem pobavení. Boj pokračoval dalších několik minut, po nichž se zbývající vojáci buď vzdali, nebo pokusili o útěk. Eragon nechal pět mužů před sebou utéct; věděl, že se nedostanou daleko. Po rychlém ohledání těl, roztroušených okolo něj se ujistil, že jsou doopravdy mrtví, se podíval zpět přes nádvoří. Někteří z Vardenů otevřeli brány ve vnější zdi a nesli beranidlo přes ulici vedoucí k hradu. Ostatní se shromažďovali v nepravidelných liniích, připraveni vejít do hradu a postavit se vojákům uvnitř. Mezi nimi stál i Eragonův bratranec Roran, který si při vydávání rozkazů svému oddílu pomáhal svým všudypřítomným kladivem. Na vzdáleném konci nádvoří se Safira krčila nad těly mužů, které zabila, a okolo ní byl naprostý chaos. Kapky krve se lepily na její drahokamové šupiny, rudé tečky v kontrastu s modrou barvou jejího těla. Pohodila hlavou a vítězně zařvala, a přehlušila celé město zuřivostí svého řevu. Potom Eragon uslyšel rachocení kol a řetězů, následované skřípěním otevíraných těžkých dřevěných dveří. Zvuky upoutaly pohledy všech na hradní bránu. S dutým bum se brána rozdělila a otevřela. Hustý oblak kouře z loučí uvnitř se vyvalil ven a donutil nejbližší Vardeny rozkašlat se a zakrýt si tváře. Odněkud z šeré chodby se ozvalo bubnování okovaných kopyt proti dláždění; potom se jezdec na koni vyřítil z oblaku kouře. V jeho levé ruce držel jezdec cosi, o čem si Eragon zprvu myslel, že je to obyčejné jezdecké kopí, ale vzápětí si všiml, že je 9
vyroben z podivného zeleného materiálu a má ostnaté ostří v neznámém vzoru. Matný lesk obklopoval špičku kopí, znamení přítomnosti magie. Jezdec přitáhl otěže a nasměřoval svého koně na Safiru, která se vzepjala na zadní, a připravovala se na smrtící úder svou pravou přední tlapou. Eragona se zmocnily obavy. Jezdec byl příliš sebejistý, a to kopí příliš tajemné. Přestože ji její ochrany měly ubránit, Eragon si byl jist, že Safira je ve smrtelném nebezpečí. Nedostanu se k ní včas, uvědomil si. Upřel svoji mysl směrem k jezdci, ale muž byl tak soustředěný na svůj úkol, že si ani nevšiml Eragonovy přítomnosti, a jeho nepolevující soustředěnost bránila Eragonovi získat víc než jen povrchní přístup do jeho vědomí. Když se stáhl do sebe, Eragon si vzpomněl na půltucet slov starověkého jazyka a složil jednoduché kouzlo, aby zastavil koně v trysku. Byl to zoufalý čin – protože Eragon nevěděl, zda jezdec nebyl čarodějem sám nebo jestli nepoužil nějaké postupy na ochranu proti útoku kouzlem – ale Eragon nechtěl jen nečinně stát, pokud byl Safiřin život v ohrožení. Eragon se zhluboka nadechl. Připomněl si správnou výslovnost několika obtížných zvuků ve starověkém jazyce. Potom otevřel ústa, aby vyřkl kouzlo. Jakkoliv mohl být rychlý, elfové byli přece rychlejší. Než stačil pronést jediné slovo, ozval se za ním hluboký zpěv, překrývající se hlasy tvořící nesourodou a neutichající melodii. „Mäe--,“ pokusil se říct, a potom zaúčinkovala elfská magie. Mozaika před koněm se zavlnila a posunula, a střípky skla plynuly jako voda. V zemi se otevřela velká trhlina, doširoka rozevřená puklina nejisté hloubky. S hlasitým výkřikem se kůň vrhl do jámy a zřítil se k zemi, přičemž si zlomil obě přední nohy. Jak kůň a jezdec padali, muž v sedle se zaklonil a vrhl zářící kopí směrem k Safiře. Safira nemohla utíkat. Nemohla se vyhnout. Takže švihla tlapou proti letícímu kopí, ve snaze srazit jej stranou. Ale minula – jen o píď – a Eragon jen s hrůzou sledoval, jak se kopí zabořilo sáh nebo víc do její hrudi, těsně pod klíční kostí. Pulzující závoj hněvu se snesl na Eragonův zrak. Sahal po každém zdroji energie, který měl k dispozici – jeho těle; safíru v hrušce svého meče; dvanácti diamantům v opasku Belota Moudrého okolo jeho pasu; a obrovské zásobárně uvnitř Arenu, elfského prstenu na jeho pravé ruce – jak se připravoval zničit jezdce, bez ohledu na riziko. Ale zastavil se, když se objevil Blödgharm a přeskočil přes Safiřinu přední nohu. Elf přistál na jezdci jako vlk lovící jelena, a srazil muže na svou stranu. S hrubým škubnutím hlavy Blödgharm rozerval mužův krk svými dlouhými bílými zuby. Výkřik všepohlcující beznaděje se ozval z okna vysoko nad otevřeným vchodem do hradu, následován ohnivým výbuchem, který vymršťoval kamenné bloky zevnitř budovy, balvany přistávající mezi nastoupené Vardeny, lámající končetiny a celá těla jako suché větvičky. Eragon ignoroval kameny dopadající na nádvoří a utíkal k Safiře, sotva si byl vědom toho, že jej Arya a jeho stráže doprovází. Ostatní elfové, kteří byli blíže, už okolo ní pobíhali a zkoumali kopí, trčící z její hrudi. „Jak těžce—je –,“řekl Eragon, příliš rozrušený na to, než aby dokončoval věty. Toužil mluvit se Safirou pomocí své mysli, ale dokud mohli být nepřátelští kouzelníci v okolí, netroufal si vystavit jí svou mysl, jinak by nepřátelský zvěd mohl ovládnout jeho tělo. Po zdánlivě nekonečném čekání, řekl Wyrden, jeden z elfů: „Můžeš děkovat osudu, Stínovrahu; kopí minulo velké žíly a tepny v jejím krku. Zasáhl jen sval, a sval dokážeme vyléčit.“ „Můžete to odstranit? Je to nějak očarované, aby to zabránilo—,“ „Postaráme se o to, Stínovrahu.“ Vážní jako kněží shromáždění před oltářem, všichni elfové, vyjma Blödgharma, položili své dlaně na Safiřinu hruď a, jako když si šepot větru pohrává s vrbovými větvemi, zpívali. Zpívali o teple a růstu, o svalu a šlachách a proudící krvi, a o dalších tajemnějších věcech. S obrovským vypětím vůle Safira dokázala stát nehnutě v průběhu zaříkávání, ačkoliv se jí tělo křečovitě sevřelo každých pár sekund. Z rány na její hrudi stékal čúrek krve. Jak se Blödgharm přesunul vedle Eragona, ten na něj vrhl pohled. Krev slepila srst na jeho bradě a krku, a ztmavila její odstín z půlnoční modři na tmavě černou. „Co to bylo?“ zeptal se Eragon, zatímco pozoroval ještě stále tančící plameny v okně vysoko nad nádvořím. 10
Blödgharm si olízl rty a ukázal svoje jakoby kočičí drápy, než odpověděl. „V okamžiku, kdy zemřel, jsem byl schopen vstoupit do vojákovy mysli, a skrze ni, do mysli kouzelníka, který mu pomáhal.“ „Zabils toho kouzelníka?“ „Abych byl přesný, donutil jsem jej zabít se. Normálně bych se neuchýlil k tak extravagantní ukázce, ale byl jsem... rozzuřený.“ Eragon postoupil vpřed, a potom sledoval sám sebe, když Safira vydala dlouhý, hluboký sten, jak – bez jakéhokoliv dotyku – začalo kopí vyklouzávat z její hrudi. Víčka se jí chvěla a několikrát se zprudka, mělce nadechla, jak se z jejího těla vynořilo posledních šest palců kopí. Ostnatá čepel, se svou matnou aurou smaragdového světla, dopadla na zem a odrazila se od dláždění, zněla spíše jako porcelán než jako kov. Když elfové přestali zpívat a stáhli své ruce od Safiry, Eragon vyrazil k jejímu boku a dotkl se jejího krku. Chtěl ji pomoct uvolnit se, říct jí, jak moc se o ni bál, a spojit svou mysl s tou její. Namísto toho se spokojil s pohledem do jednoho z jejích blyštivých modrých očí a zeptal se: „Jsi v pořádku?“ Ta slova zněla nicotně v porovnání s hloubkou jeho citu. Safira odpověděla jediným mrknutím, potom sklopila hlavu a pohladila jeho tvář jemným závanem teplého vzduchu z jejích nozder. Eragon se zasmál. Poté se otočil k elfům a řekl: „Eka elrun ono, älfya, wiol förn thornessa,“děkoval jim ve starověkém jazyce za jejich pomoc. Elfové, kteří se zúčastnili léčení, včetně Arye, se poklonili a položili pravou ruku na hruď v gestu respektu typickém pro jejich rasu. Eragon si všiml, že víc než polovina elfů, přidělených k jeho a Safiřině ochraně byli bledí, slabí, a nejistí na nohou. Stáhněte se a odpočiňte si, řekl jim. Pokud zůstanete, jen se necháte zabít. Běžte, to je rozkaz! Ačkoliv si byl Eragon jist, že odcházejí neradi, sedm elfů odpovědělo pouhým: „Jak si přeješ, Stínovrahu,“ a stáhli se z nádvoří přes těla a suť. Zdáli se být vznešení a důstojní, dokonce i na pokraji sil. Poté se Eragon připojil k Arye a Blödgharmovi, kteří se zabývali kopím s podivným výrazem ve tvářích obou z nich, jak si nebyli jistí, jak by měli reagovat. Eragon si podřepl vedle nich, opatrně, aby nedovolil žádné části svého těla dotknout se té zbraně. Zíral na jemné linky, vyryté okolo základu čepele, rýhy, které se mu zdály povědomé, přestože si nebyl jist proč; na zelenou násadu, vyrobené z materiálu, který nebyl ani kov ani dřevo; a opět na jemnou záři, která mu připomínala lucerny bez ohně, které elfové a trpaslíci používali k osvětlení svých chodeb. „Myslíš, že je to Galbatorixova práce?“ zeptal se Eragon. „Možná se rozhodl, že nás se Safirou radši zabije, než zajme. Možná, že věří, že jsme se pro něj stali skutečnou hrozbou.“ Blödgharm se nevesele usmál. „Radši bych se neobelhával takovými představami, Stínovrahu. Nejsme pro Galbatorixe víc než jen malá nepříjemnost. Pokud by si skutečně přál tebe nebo kohokoliv jiného mrtvého, stačí mu jen vyletět z Uru’baenu a otevřeně nás napadnout v bitvě, a my bychom před ním padli jako suché listí před zimní vánicí. Koneckonců, Galbatorixe jen tak něco neodchýlí z jeho cesty. Možná je šílený, ale také lstivý, a především odhodlaný. Pokud si přeje tě zotročit, tak se toho cíle bude držet s posedlostí, a nic mimo pudu sebezáchovy jej od toho neodradí. „V každém případě,“ řekla Arya, „tohle není Galbatorixova práce; je naše.“ Eragon se zachmuřil. „Naše? Tohle nevyrobili Vardenové.“ „Ne Vardenové, ale nějaký elf.“ „Ale—,“ zastavil se, a snažil se najít rozumné odůvodnění. „Žádný elf by nesouhlasil s prací pro Galbatorixe. Radši by zemřeli, než--,“ „Galbatorix s tím neměl nic společného, a i kdyby měl, sotva by dal tak vzácnou a mocnou zbraň muži, který ji neuhlídá lépe. Ze všech zbraní na celé Alagaësii je tahle ta úplně poslední, kterou si Galbatorix přeje, abychom měli.“ „Proč?“ S náznakem zapředení v jeho hlubokém, sytém hlase, řekl Blödgharm: „Protože, Eragone Stínovrahu, tohle je Dauthaerth.“ „A jmenuje se Niernen, to znamená Orchidej,“ řekla Arya. Ukázala na rýhy v čepeli, rýhy, o nichž si Eragon uvědomil, že jsou to skutečně stylizované glyfy z elfského unikátního systému psaní-rytí, zdvojené tvary, zakončené dlouhými, jakoby trněnými špicemi. „Dauthaerth?“ Když se na něj Arya a Blödgharm nevěřícně podívali, Eragon se skrčil, zahanben nedostatkem ve svém vzdělání. Frustrovalo ho, že zatímco vyrůstali, měli elfové možnost celá desetiletí studovat mezi největšími vzdělanci své rasy, zatímco jeho strýc Gero jej ani nenaučil písmena, protože to pokládal za nedůležité. „Mohl jsem zatím číst jen v Ellesméře. Co to je? Bylo to ukováno během pádu Jezdců, aby to mohlo být použito proti Galbatorixovi a Křivopřísežným?“ 11
Blödhgharm potřásl hlavou. „Niernen je mnohem, mnohem starší.“ „Dauthaerthy,“ řekla Arya, „se zrodily ze strachu a nenávisti v posledních letech naší války s draky. Naši nejzkušenější kováři a zaklínači je vykovali z materiálů, které už neznáme, očarovali je kouzly, která si už nepamatujeme, a pojmenovali je, všech dvanáct, po nejkrásnějších květinách – tak hrozné spojení, jaké nikde jinde nebylo – protože jsme je stvořili pro jediný účel: vyrobili jsme je, aby zabíjely draky.“ Eragona přemohlo zhnusení, jak sledoval zářící kopí. „A zabíjely?“ „Ti, kteří tam byli, říkají, že dračí krev pršela z nebes jako při letním lijáku.“ Safira sykla, dlouze a ostře. Eragon se na ni na chviličku ohlédl a koutkem oka zahlédl, že Vardeni ještě stále drží pozice před hradem a čekají na něj a Safiru, aby se znovu ujali čela útoku. „Předpokládalo se, že všechny Dauthaerthy byly zničeny nebo nenávratně ztraceny,“ řekl Blödgharm. „Zřejmě jsme se mýlili. Niernen se musel dostat do rukou Waldgraveovy rodiny, a ti jej museli schovávat zde v Belatoně. Hádám, že když jsme se dostali skrz městské hradby, odvaha Lorda Bradburna selhala a rozkázal, aby přinesli Niernen z jeho zbrojnice aby zastavil tebe a Safiru. Galbatorix bude bezesporu rozčílen k nepříčetnosti, pokud se dozví, že se tě Bradburn pokusil zabít.“ Ačkoliv si byl Eragon vědom nutnosti pokračovat, jeho zvědavost jej ještě nepustila. „Dauthaerth nebo ne, ještě pořád jsi nevysvětlil, proč by Galbatorix nechtěl, abychom to měli.“ Ukázal na kopí. „Co dělá Niernen nebezpečnějším než tamten oštěp, nebo dokonce než Bris-,“ zastavil se, než vyslovil celé to jméno, „než můj vlastní meč?“ Byla to Arya, kdo mu odpověděl. „Nemůže být normálně zničen, nemůže být spálen, a je naprosto nedotknutelný magií, jak ses sám přesvědčil. Dauthaerthy byly stvořeny, aby je neovlivnila žádná dračí kouzla, a totéž platí i pro jeho nositele – strašlivá vyhlídka, pokud by mu byla dána síla, složitost a nepředvídatelná povaha dračí magie. Galbatorix mohl ochránit Šruikana a jeho samého tolika ochranami, jako nikoho jiného v celé Alagaësii, ale je možné, že Niernen projde jeho ochranami, jako kdyby vůbec neexistovaly. Eragon porozuměl, a byl nadšený. „Musíme--.“ Přerušilo jej zaskřípění. Ten zvuk byl pronikavý, řezavý a roztřesený, jako když kov skřípe o kámen. Eragonovi se z něj rozdrkotaly zuby a uši si zakryl rukama. Otočil se, aby našel jeho zdroj. Safira pohodila hlavou. I přes okolní hluk slyšel, jak zoufale kňučí. Dvakrát přelétl očima nádvoří, než si všiml nepatrného obláčku prachu, který se zvedal u zdi hradní věže od asi stopu široké praskliny, jež se objevila pod začernalým, zčásti rozbitým oknem, kde Blödhgarm zabil kouzelníka. Jak skřípot přibýval na síle, Eragon se odvážil sundat ruku z jednoho ucha, aby ukázal na prasklinu. „Podívej!“ zavolal na Aryu, která přikývla, že rozumí. Znovu si zakryl ucho. Zvuk zničehonic utichl. Eragon chvíli vyčkával, potom pomalu spustil ruce a na chvíli zatoužil, aby neměl tak citlivý sluch. V následujícím okamžiku se prasklina ještě více rozevřela. Zvětšovala se, dokud nebyla široká několik stop, a rychle se šířila dolů po zdi. Trhlina jako blesk zasáhla kamenný svorník nade dveřmi věže, otřásla jím a zasypala zemi u vchodu sprškou kamínků. Celý hrad zaskřípal a od rozbitého okna směrem ke zlomenému svorníku se přední zeď hradní věže začala naklánět. „Utíkejte!“ zakřičel Eragon na Vardeny, ačkoli se muži už rozprchli na obě strany nádvoří a zoufale se snažili dostat pryč od vratké zdi. Eragon udělal krok vpřed, pátral zrakem v tlačenici bojovníků a hledal Rorana. Nakonec ho zahlédl uvězněného za poslední skupinou mužů u dveří. Vztekle na ně něco křičel, ale jeho slova v tom zmatku nebyla slyšet. Pak se zeď pohnula, o několik palců se sesula a naklonila se ještě víc. Zasypávala Rorana kameny a on pod jejich vahou ztratil rovnováhu a klopýtl dozadu pod převis dveří. Když se Roran napřímil, jejich oči se střetly a Eragon v bratrancově tváři spatřil záblesk strachu a bezmoci, rychle následovaný odevzdaností, jako by Roran věděl, že nemá šanci dostat se včas do bezpečí. Roranovi přelétl přes ústa pokřivený úsměv. A zeď se zřítila.
12
PÁD KLADIVA
N
ééé! Zařval Eragon, když se zachovalá stěna s burácivým třeskem zřítila a pohřbila Rorana včetně pěti dalších mužů pod dvacet stop vysokou hromadou kamení a zaplavila dvůr mrakem černého dýmu. Eragonův řev byl hlasitý, jeho hlas rozbitý a uhlazený, vínem chutnající krev pokryla zezadu jeho hrdlo. Nadechl se a dvakrát zakašlal. „Vaetna,“ zalapal po dechu, a mávl rukou. Se zvukem šelestu hedvábí se hustý šedý prach roztrhal, když odcházel, střed nádvoří se vyjasnil. Zaujatý nad Roranem, Eragon sotva pocítil, co si z něj silné kouzlo vzalo. „Ne, ne, ne, ne, ne“ říkal si Eragon. Nemůže být mrtvý. Nemůže, nemůže, nemůže…. Jakoby to opakováním mohl změnit, Eragon si tuto větu stále opakoval, ale pokaždé, když to zopakoval, stávalo se to méně pravděpodobné a více modlitbou k celému světu. Před ním Arya a ostatní bojovníci Vardenů zastavili a protírali si oči dlaněmi. Mnoho z nich bylo shrbených, jakoby čekali na úder; ostatní zaplnily mezery v čele. Suť z budov se přelila do středu podlahy a zakryla mozaiku. Dvě a půl místnosti ve druhém podlaží věže a jedna ve třetím podlaží, místnost kde tak násilně zemřeli mágové, stála odkrytá živlům. Byty a jejich uspořádání se ve slunečním světle jevily špinavé a pobořené. S tuctem vojáků, ozbrojených kušemi, ustupovalo od místa, kde byli. S hodně strkáním a tlačením se hnali přes dveře v dalekém konci místnosti a zmizeli v temnu věže. Eragon zkoušel odhadnout váhu některých kusů v hromadě suti; musejí mít stovky liber. Jestli on, Safira a elfové budou pracovat společně, byl si jistý, že posunou kameny s pomocí magie, ale úsilí by je zanechalo slabé a zranitelné. Navíc by to zabralo obrovské množství času. Na moment Eragon zapřemýšlel nad Glaedrem, zlatý drak byl dost silný na to, aby pohnul s hromadou najednou, ale Eragon nechtěl ztrácet čas, než by se dostal ke Glaedrovu eldunarí. V každém případě Eragon věděl, že nebude možné přesvědčit Glaedra aby s ním mluvil a o to méně aby mu pomohl osvobodit Rorana a ostatní muže z hromady suti. Eragon si vytáhl z mysli obrázek Rorana jak se objevil těsne před záplavou kamení a prach ho schoval z výhledu, když stál pod okapem dveří do věže, a okamžitě věděl, co má dělat. „Safiro pomoz jim!“ Eragon řval, když odhazoval štít. Za ním, uslyšel Aryu říkat něco ve starověkém jazyce, krátké fráze, které mohly být „Schovejte to!“ Pak zakašlala a běžela k němu s mečem v ruce připravená k boji. Když dosáhl základu suti, Eragon vyskočil tak vysoko jak jen mohl. Přistál jednou nohou na svažující se ploše bloku a pak skočil znovu, skákáním z bodu na bod jako horská koza odrolující stěnu rokliny. Nerad riskoval narušení bloků, ale lezení po hromadě byla nejrychlejší cesta k jeho cíli. S jedním posledním skokem, Eragon dosáhl okraje druhého podlaží, potom se rozběhl přes místnost. Strčil do dveří přímo před ním s takovou sílou, že vyrazil petlici i panty a nechal dveře volně viset ve stěně. Eragon sprintoval dolů chodbou. Jeho šlépěje a dýchání zněly v jeho uších podivně ztlumeně, jako by je měl naplněné vodou. Zpomalil, když zatáhnul za dveře blízko vchodu. Přes ně viděl studovnu s pěti ozbrojenými muži ukazujících na mapu, jak se dohadují. Nikdo z nich Eragona nezpozoroval. Běžel dál. Běžel kolem rohu a srazil se s vojákem jdoucím proti němu. Eragonovi se žlutě a červeně zablesklo před očima, jak narazil čelem do mužova štítu. Přilnul k vojákovi a oba se pohnuli tam i zpět přes chodbu, jako pár opilých tanečníků. Voják zaklel, když se pokoušel znovu získat rovnováhu. „ Co s tebou je ty mizerný-“ řekl, a potom uviděl Eragonovu tvář, a vykulil oči. „Ty!“ Eragon zatnul ruku v pěst a praštil muže do břicha, přímo pod jeho hrudní koš. Rána zasáhla muže do bránice. „Já,“ souhlasil Eragon zatímco muž upadal na zemi do bezvědomí. Eragon pokračoval dolů chodbou. Jeho vždy rychlý puls působil zdvojeně od doby, kdy vstoupil do věže; cítil se, jakoby z něj mělo jeho srdce vyskočit. Kde to je? Myslel zběsile když uviděl ještě další prázdnou místnost. 13
Konečně, na konci špinavého průchodu, zahlédl točité schody. Bral schody po pěti, Bez ohledu na vlastní bezpečí sestoupil až do prvního poschodí, zastavil se jen, aby si z cesty odklidil vystrašeného lukostřelce. Schody skončily a on se ukázal ve vysoké klenuté místnosti, připomínající katedrálu v Dras-Leoně. Otočil se dokola, aby nashromáždil dojmy z celé místnosti, štíty, zbraně a červené praporečky pověšené na stěnách; úzká okna se uzavírají pod stropem; pochodně namontované v tepaných stojanech; prázdné krby; dlouhé stoly zařazené po obou stranách sálu a stupínek v čele místnosti, kde starý, vousatý muž stál před vysokým trůnem. Eragon byl v hlavním sále hradu. Hodilo se mu, že mezi ním a dveřmi, které vedly do věže, bylo padesát nebo více vojáků. Zlatá nit v jejich tunikách a jejich pohyby naznačovaly, že jsou překvapení. „Zabte ho!“ zavelel starý muž, znělo to spíše vystrašeně než důstojně. „Kdokoliv ho zabije, dostane třetinu odměny! Tak slibuji!“ Strašné zklamání se rozlilo uvnitř Eragona, když se měl zase zpozdit. Vytasil meč z pochvy, pozvedl ho nad hlavu a zařval: „Brisingr!“ Ve vzduchu se objevily záblesky modrých plamínků a začaly skákat po čepeli, a rozběhli se ke špičce meče. Horko z ohně zahřálo Eragonovi dlaně, ruce a stranu jeho obličeje. Pak Eragon snížil pohled směrem k vojákům. „Pohyb“ zařval. Vojáci zaváhali, potom se obrátili a prchli. Eragon pospíchal vpřed a ignoroval opozdilce, kteří byli stále v dosahu jeho hořícího meče. Jeden muž klopýtl a spadl přímo před něj; Eragon ho přeskočil, a ani se při tom nedotkl střapce na jeho helmě. Jak Eragon běžel, plamínky vlály za jeho mečem jako hříva koně. Nahrbil ramena, a prošel kolem dvoukřídlých dveří, vedoucích do hlavního sálu. Byl zklamaný, když uviděl další chodbu s místnostmi plnými vojáků, právě tak jako výbavy, kladky, ozubená kola a další mechanismy na spouštění a vyzvedávání obrovské brány do věže a potom se co nejrychleji rozběhl skrz právě padající mříž a běžel na místo, kde předtím stál Roran, když stěna věže spadla. Mřížoví se ohlo, když do něj Eragon narazil, ale ne natolik aby se zlomilo. Překvapeně ucouvl. Opět nasál energii z diamantů v opasku Belota Moudrého a směřoval ji do Brisingru, po vyprázdnění drahokamů dosáhl Brisingr téměř nesnesitelné intenzity plamene. Unikl mu tichý výkřik, když udeřil mečem do mříže. Vyprskly žluté a oranžové jiskry, které dělaly dírky do jeho tuniky a rukavic a štípaly ho na holé kůži. Část roztaveného železa se dotkla špiček jeho bot. Se škubnutím je setřásl. Třikrát sekl do mříže a udělal do ní díru dost velkou na to, aby jí mohl projít. Kus mříže, který odpadl, zůstal na zemi rozžhavený do běla a osvětloval okolí svým měkkým světlem. Eragon nechal Brisingr uhasnout a pokračoval otvorem v mřížích. Zahnul vlevo, potom vpravo a zase vlevo jak se střídalo natočení chodby, cesta byla navržena tak, aby zpomalila každého, komu se podaří vniknout do věže. Když proběhl poslední zatáčku, Eragon spatřil jeho cíl; Trosky zúžené předsíně. Dokonce i s jeho elfským zrakem dokázal rozeznat v temnotě jen některé tvary, protože padající kamení uhasilo pochodně na stěnách. Slyšel nějaký podivný hluk a rvačku, jako kdyby si nějaká nemotorná příšera dělala cestu kamením. „Naina,“ řekl Eragon. Bezcílné modré světlo osvětlilo prostor. A před ním, pokrytý špínou, popelem, krví a potem, se svými zuby odhalil hrůzu nahánějící pohled, se objevil Roran, zakotvený s vojákem nad kostrami dvou dalších. Voják v důsledku náhlého světla uskočil a Roran využil jeho rozptýlení, otočil se, vytasil vojákovu dýku a řízl ho s ní do krku. Voják ho dvakrát kopnul a pak odešel do prázdnoty. Se zrychleným dechem, Roran zvedl jeho tělo, krev mu skapávala z prstů. Podíval se na Eragona podivným strnulým výrazem. „To byla doba“ stačil říct, než se mu oči obrátily v sloup a omdlel.
14
STÍNY NA OBZORU
A
by mohl Eragon chytit Rorana, než se zřítí na zem, upustil Brisingr, ač se mu do toho moc nechtělo. Přesto rozevřel dlaň, meč zarachotil o kameny a Eragon chytil Rorana do náruče. „Je těžce zraněný?“ zeptala se Arya. Eragon sebou trhl, překvapený, že Arya s Blödhgarmem stojí vedle něj. „Myslím, že ne.“ Několikrát pohladil Roranovy tváře a setřel z nich prach. V ledově modré záři Eragonova kouzla se zdál Roran vychrtlý, kolem očí měl temné stíny a rty měl nachově rudé, jako obarvené šťávou z bobulí. „No tak, probuď se.“ Po několika vteřinách se Roranova víčka zaškubala a on je otevřel a zmateně se podíval na Eragona. Eragona zaplavil pocit nevýslovné úlevy. „Na chvíli jsi omdlel,“ vysvětlil. „Aha.“ Je naživu! Řekl Eragon Safiře a riskoval krátký okamžik kontaktu. Cítil její velikou radost. Dobrá. Zůstanu tady a budu pomáhat elfům přesouvat kameny od budovy. Jestli mě budeš potřebovat, zavole, a já si k tobě najdu cestu. Roranovo brnění zazvonilo o Eragona, když mu pomáhal na nohy. „A co ostatní?“ zeptal se Eragon a ukázal na hromadu suti. Roran zavrtěl hlavou. „Jsi si jistý?“ „Nikdo tam nemohl přežít. Já jediný jsem vyvázl, protože...protože jsem byl částečně chráněn okapem.“ „A ty? Jsi v pořádku?“ zeptal se Eragon. „Co?“ Roran se zamračil, vypadalo to, jako by si myslel, že se ho to netýká. „Jsem v pořádku... možná mám zlomené zápěstí. Není to nejhorší.“ Eragon střelil významným pohledem po Blödhgarmovi. Elfovy rysy ztvrdly mírnou nelibostí, ale přešel k Roranovi. „Pokud mohu...“ Natáhl ruku k Roranově zraněné paži. Zatímco Blödhgarm pracoval na Roranovi, Eragon zvedl Brisingr, a pak spolu s Aryou hlídali vstup, kdyby vojáci opovážlivě zahájili útok. „Tak, hotovo,“ řekl Blödhgarm. Odstoupil od Rorana, který zakroutil zápěstím, aby otestoval kloub. Spokojený Blödhgarmovi poděkoval, spustil ruku a přehlédl sutí zasypanou podlahu, kde je jeho kladivo. Pak si poupravil brnění a podíval se ke vchodu. „Měl jsem sesadit pána Bradburna,“ řekl zdánlivě klidným tónem. „Myslím, že už to tu držel příliš dlouho a měl by být uvolněn od jeho povinností. Souhlasíš s tím, Aryo?“ "Souhlasím," řekla. "Tak pojďme najít toho starého břichatého blázna, rád bych mu dal kladivem na pamětnou za všechny, co jsme dnes ztratili." "Před pár minutami byl v hlavním sále," řekl Eragon. "Ale pochybuji, že tam zůstal a čeká na váš návrat." Roran přikývl. "Tak si ho budeme muset najít." A s tím vykročil kupředu. Eragon ukončil osvětlovací kouzlo a spěchal za bratrancem, s Brisingrem v pohotovosti. Arya s Blödhgarmem ho následovali tak těsně, jak jen to spletité chodby dovolovaly. Místnost, která vedla k průchodu, byla opuštěná, stejně jako hlavní sál hradu, kde jediným důkazem o tuctech vojáků a úředníků, kteří tam přebývali, byly přilby, kutálející se tam a zpět ve stále menších kruzích. Eragon s Roranem běželi kolem mramorového pódia, Eragon musel zpomalit, aby Roran nezůstal pozadu. Vyrazili dveře nalevo od pódia a po schodech se hnali dál. V každém poschodí se zastavili, aby mohl Blödhgarm párat myslí po stopách lorda Bradburna, ale nic nenašel. Jakmile dosáhli třetího poschodí, Eragon uslyšel zvuky splašeného úprku a uviděl houští oštěpů, které se zabodávaly do oblouku před Roranem. Jeden řízl Rorana do tváře, druhý jej poranil na stehně a skropil jeho koleno krví. Ten zařval jako raněný medvěd, odrazil oštěpy svým štítem a snažil se protlačit ten poslední kousek na konec schodiště. Muži zběsile křičeli. Za Roranem si Eragon přehodil Brisingr do levé ruky, natáhl se přes svého bratrance, uchopil jeden z oštěpů a vytrhl jej ze sevření toho, kdo jej držel. Otočil ho a mrštil do mužů namačkaných v průchodu. Někdo vykřikl a v hradbě mužů se objevila mezera. Eragon to celé znovu zopakoval a jeho hody záhy snížily počet vojáků dostatečně na to, aby byl Roran schopný je krok za krokem přinutit k ústupu. Jakmile bylo jasně vidět, že Roran vyhrál, dvanáct zbývajících vojáků roztroušených po celém odpočívadle lemovaném balustrádami hledali místo na to, aby mohli máchat meči. Roran znovu zařval a skočil po nejbližším vojákovi. Odrazil mužův meč, překonal jeho obranu a udeřil muže do helmy, která zazvonila jako železná pánev. Eragon se rozběhl po odpočívadle a přišpendlil ke zdi pár vojáků, kteří stáli vedle sebe. Pak je srazil na zem a zneškodnil je jedinou ranou Brisingrem. Někdo po něm mrštil sekeru, která se v letu otáčela. Sklonil se a dalšího muže přehodil přes zábradlí na další dva, kteří se ho snažili vykuchat kopími. 15
Poté se Arya s Blödhgarmem vrhli mezi muže, tiší a smrtící. Díky jejich elfské ladnosti vypadali spíše jako umělci, ne jako bojovníci v tomto špinavém boji. Uprostřed řinčících zbraní, zlomených kostí a usekaných rukou a nohou ti čtyři dorazili všechny zbylé vojáky. Tento boj jako vždy Eragona rozveselil; bylo to jako šok, když na vás někdo vychrstne kbelík studené vody, a zanechalo to v něm pocit, že tohle se nevyrovná žádné jiné činnosti. Roran se sehnul, opřel se rukama o kolena a lapal po dechu, jako by právě dokončil závod. „Mám?“ zeptal se Eragon a ukázal na Roranovy rány na obličeji a na stehně. Roran několikrát vyzkoušel, jestli se udrží na zraněné noze. „To může počkat, pojďme nejdřív najíd Bradburna.“ Eragon se ujal vedení, vrátili se zpět na schodiště a pokračovali ve výstupu. Konečně po dalších pěti minutách hledání zjistili, že se pán Bradburn zabarikádoval v největší místnosti v nejzápadnější věži pevnosti. S pomocí kouzel Eragon, Arya a Blödhgarm zbořili zátaras z nábytku za dveřmi a rozrazili je. Jakmile Roran vstoupil do pokoje, vysoce postavení vojáci a členové hradní stráže, kteří se shromáždili před pánem Bradburnem, zbledli a mnozí z nich se začali třást. K Eragonově úlevě museli zabít jen tři strážce, protože zbytek upustil zbraně a štíty na podlahu jako symbol kapitulace. Pak Arya přistoupila k pánu Bradburnovi, který celou dobu mlčel. „Nařídíte teď svým jednotkám, aby se vzdaly? Zůstalo jich pouze několik, ale vy jim stále můžete zachránit život.“ „Neřekl bych jim to, ani kdybych mohl,“ odvětil Bradburn hlasem plným takové nenávisti, jízlivosti a výsměchu, kolik by si Eragon nikdy nedokázal představit. „Nedostane se vám ode mě žádných ústupků, elfko. Nevzdám se svých mužů kvůli takovým špinavým a nepřirozeným bytostem, jako jste vy. Smrt by byla lepší. A nemyslete si, že mě oklamete svými medovými slovy. Vím o vašem spojenectví s urgaly a radši bych věřil hadu než osobě, která se dělí o chleba s takovými monstry.“ Arya přikývla a položila ruku na Bradburnův obličej. Zavřela oči a oba na chvíli znehybněli. Eragon rozprostřel svou mysl a ucítil souboj vůlí, který mezi nimi zuřil. Arya pracovala na cestě přes Bradburnovu obranu k jeho vědomí. To trvalo asi minutu, ale nakonec získala kontrolu nad lidskou myslí a prozkoumala jeho vzpomínky, načež narazila na uzavřenou část mysli. Pak promluvila ve starověkém jazyce, vrhla na něj spletité kouzlo určené k obcházení těchto zábran a uspala ho. Když skončila, Bradrurn zavřel oči a zhroutil se jí do náruče. „Ona ho zabila!“ vykřikl jeden ze strážců a mezi lidmi se šířily další výkřiky strachu. Jakmile se je Eragon pokusil přesvědčit o opaku, zaslechl jednu z vardenských trubek, jejíž zvuk se rozléhal v dáli. Brzy zazněla další trubka, tentokrát mnohem blíž, a pak další a další. Pak zachytil útržky něčeho, o čem by přísahal, že to je provolávání díků, které přicházelo z nádvoří. Zmateně si vyměnil pohled s Aryou, pak se otočil a vyhlédl ven z okna. Na západ a na jih se rozprostírala Belatona, velké a prosperující město, jedno z největších v království. V blízkosti hradu byly impozantní kamenné stavby s šikmými střechami a arkýřovými okny, zatímco vzdálenější domy byli ze dřeva a sádry. Některé z dřevěných domů během boje shořely. Dým naplnil vzduch hnědým oparem, který štípal do očí a do krku. Na jihozápad, jednu míli za městem, byl tábor Vardenů. Dlouhé řady šedých kruhových stanů v zákopech lemovaných několika zářivými cvičišti s vlajkami. Kolem se na holé zemi táhly stovky mrtvých a raněných. Léčitelské stany už byly přeplněné. Na severu, za doky a skladišti se rozprostíralo jezero Leona tu a tam posetá zpěněnými ostrůvky. Nad tím vším se rozprostírala hradba černého mračna. Postupovala od západu k městu a hrozila, že celé město zahalí do hustého deště. V hlubinách bouře se sem a tam míhala modrá světla a hromy burácely jako rozzuřené šelmy. Ale Eragon nikde nezpozoroval důvod toho zmatku, který přitáhl jeho pozornost. Spolu s Aryou spěchali k oknu, ze kterého bylo vidět přímo na nádvoří. Safira, muži a elfové právě dokončili odklízení suti od věže. Eragon zapískal, a když Safira vzlétla, zamával jí. Její zubaté čelisti se pootevřely v úsměvu a vyslala k němu obláček světlého kouře. „Hej! Co je nového?“ vykřikl Eragon. „Jeden z Vardenů stojící na hradební zdi zvedl ruku a ukázal k východu. „Stínovrahu! Podívej! Přicházejí kočkodlakové! Přicházejí kočkodlakové! Eragona zamrazilo na zádech. Sledoval směr, kam ukazovala mužova ruka, a po chvíli na východě opravdu uviděl spousty malých temných postav, vycházející zpoza kopce několik mil od druhého břehu řeky Jiet. Některé postavy šly po čtyřech, jiné po dvou, ale byli příliš daleko na to, aby mohl Eragon s jistotou poznat, jestli jsou to doopravdy kočkodlakové. „Můžou to být oni?“ zeptala se udiveně Arya. „Já nevím... Brzy zjistíme, co jsou zač.“
16
KRÁLOVSKÁ KOČKA
K
de jsi byl?" dožadoval se Gero, jeho tvář vypadala krutě ve světle svíček. „Koně potřebovali přenést dovnitř." ,, Eragon dělal to nejlepší pro to, aby potlačil jeho živé sny, když stál na stupínku v hlavní hale hradu, přímo na pravo od trůnu Lorda Bradburna. Položil levou ruku na jílec Brisingru, který byl zasunutý v pochvě, a zaujal vhodnější postoj a doufal, že si nikdo nevšimne jeho vyčerpání. Na druhé straně trůnu stál Jörmundur, držící jeho helmici v ohbí levé paže. Vlasy na spáncích měl prošedivělé; ostatní měl hnědé, a vše měl stažené dozadu v dlouhém copu. Jeho tvář nesla prázdný, horlivý výraz člověka, který má rozsáhlé zkušenosti s čekáním na ostatní. Eragon si všiml tenké rudé čáry na jeho pravém spodním chrániči, zřejmě od nějakého zranění, ale Jörmundur neprojevil žádnou známku bolesti. Mezi nimi stála Nasuada, oděná v zelenožlutých šatech, které nosila vždy, když nenosila stříbřité válečné roucho, které bylo vhodnější pro praxi státnictví. I ona byla poznamenána válkou, což dokazovalo bíle lněné vlákno omotané kolem její levé paže. Tlumeným hlasem, takže jen Eragon a Jörmundur slyšeli, Nasuada řekla: „Pokud ale získáme jejich podporu…“ „Jenže co budou chtít na oplátku?“ zeptal se Jörmundur. „Naše pokladnice jsou téměř prázdné, a naše budoucnost nejistá.“ Ačkoliv sotva pohybovala rty, řekla: „Možná nechtějí nic moc z nás oproti možnosti zaútočit na Galbatorixe.“Odmlčela se. „Ale pokud ne, budeme muset najít jiné prostředky jak je přesvědčit, kromě zlatých do našich řad.“ „Mohla bys jim darovat sudy smetany,“ řekl Eragon, který vyvolal smích v Jörmundurovi a jemný smích v Nasuadě. Jejich konverzaci ukončily tři trumpety znějíci mimo hlavní sál. Poté páže s šedožlutými vlasy, oblečené v tunice s Vardenským symbolem—bílý drak, který zvedá nahoru meč ukazující směrem dolů na fialové pole—pochodovalo přes otevřenou bránu na konci sálu, udeřilo na podlahu ceremoniální tyčí , a s tenkým zpěvavým hlasem oznámilo: „Jeho nejvznešenější královská výsost, Grimrr Půlpacka, Král Kočkodlaků, Pán Osamělých Míst, Vládce Dosahující Noci,a Ten, Kdo Kráčí Sám.“ Podivný titul: Ten, Kdo Kráčí Sám, řekl Eragon Safiře. Ale zasloužený, hádala bych, odpověděla, a on cítil její pobavení,i když jí neviděl ve tvrzi hradu, ve které byla stočená. Páže ustoupilo stranou, a bránou vstoupil Grimrr Půlpacka , který táhl čtyři další Kočkodlaky,kteří seděli kousek za ním na velkých chlupatých packách. Čtvrtý připomínal Solembuma, dalšího Kočkodlaka viděl Eragon na masce zvířete: těžká ramena a dlouhé končetiny, s krátkými,tmavými manžetami na jeho krku a kohoutku, střapcové uši, a černé, sklopené ocasy, které ladně mávaly ze strany na stranu. Nicméně, Grimrr Půlpacka hleděl tak jinak než ostatní tvorové, které Eragon kdy viděl. Na to, že měl zhruba čtyři stopy do výšky, byl stejně vysoký jako trpaslík, ale nikdo si ho nemohl splést s trpasíkem, nebo dokonce s člověkem. Měl malou, špičatou bradu, široké lícní kosti, a pod nimi nešpičaté obočí,šikmé zelené oči lemované křídlovitými řasami.Ve předu, mu jeho černé rozcuchané vlasy vysely nízko do čela, zatímco po stranách a vzadu mu visely až po ramena, kde ležely hladké a lesklé,stejně jako hřívy jeho společníků. Eragon nedokázal uhodnout, jak je starý. Jediné oblečení, které na sobě Grimrr měl, byla hrubá kožená vesta a bederní rouška z králičí kůže.Tucty lebek nebo zvířat–ptáci, myši a další malá zvěř–byly vázány na přední straně vesty a rachotily proti sobě když se pohyboval. Opouzdřená dýka vyčnívala v úhlu zpod opasku jeho bederní roušky.Četné jizvy, tenké a bílé, pokrývaly jeho oříškově hnědou kůži, jako škrábance na hodně používané židli nebo stole.A jak uvádělo jeho jméno,chyběly mu dva prsty na levé ruce;vypadaly, jako by byly ukousnuty. Navzdory křehkosti v jeho obličeji, nebylo pochyb, že Grimrr je muž, ne vzhledem k těžkým, šlachovitým svalům na jeho ramenech a hrudník, úzkosti jeho hrudníku a otáčivé síle jeho kroku když kráčel po celé délce haly směrem k Nasuadě. 17
Zdálo se, že žádný z kočkodlaků si nevšiml, že se lidé seřadili na každé straně jejich cesty, koukajíc na ně, dokud Grimrr nepřišel do úrovně bylinkářky Angely, která stála vedle Rorana a šila oválné ponožky s šesti jehlami najednou. Grimrr přihmouřil oči, když uviděl bylinkářku, a jeho vlasy se zavlnily a zježily, stejně jako jeho čtyři strážci. Jeho rty se od sebe odtáhly, aby odkryly dvojici zakřivených, bílých tesáků, a k údivu Eragona, pronesl krátké, hlasité zasyčení. Angela vzhlédla od ponožky, její výraz byl drzý a malátný. “ Píp píp,”řekla. Na moment si Eragon myslel, že na ní kočkodlak zaútočí. Grimrrův strakatý krk, obličej a chřípí zčervenaly a hleděl mlčky na ni. Ostatní kočkodlaci se pokrčili, připraveni vyskočit, uši se jim přitiskli k hlavám. Přes celou halu Eragon slyšel čepele tasené z jejich pochev. Grimrr zasyčel znovu, poté se odvrátil od bylinkářky a pokračoval dál. Když poslední kočkodlak prošel kolem Angely, provedl skrytý výpad na linii nitě, která vysela z jehly, stejně, jako by mohla domácí kočka. Safiřino zmatení bylo stejné jako Eragonovo. Čí čí? zeptala se. Pokrčil rameny, ale zapomněl, že ho nemohla vidět. Kdo ví, proč Angela říká nebo dělá různé věci? Na konec Grimrr předstoupil před Nasuadu. Zastavil se a zcela nepatrně sklonil hlavu, ukazujíc tím jeho největší důvěru, i aroganci, což byla jediná vlastnost koček, draků, a některých žen z urozených rodů. „Paní Nasuado,“řekl. Jeho hlas byl překvapivě hluboký, více podobný nízkému, chrchlavému řevu divokých samců, který se podobal vysokému tónu chlapce. Nasuada sklonila hlavu. „Králi Půlpacko. Jste velmi vítán u Vardenů, vy a celá Vaše rasa. Musím se omluvit za nepřítomnost krále Orrina; nemohl tu být aby vás přivítal jak si přál, protože oni jeho jezdci jsou nyní zaneprázdněni obranou západního křídla z kontingentu Galbatorixova vojska.“ „Samozřejmě, paní Nasuado,“ řekl Grimrr. Jeho špičaté zuby se blýskaly, když mluvil. „Nikdy se nesmíte postavit zády svým nepřátelům.“ „I tak... Za co vděčíme nečekanému potěšení z této návštěvy, Vaše Výsosti? Kočkodlaci byli vždy známí svou tajemností a jejich samotářstvím, kromě zbylých konfliktů věků, zejména po pádu Jezdců. Jeden by dokonce mohl říct, že jste se stali více mýtem než skutečnosí za uplynulé století. Proč jste se tedy najednou rozhodli ukázat?“ Grimrr zvedl pravou ruku a ukázal na Eragona zahnutým prstem, zvýšený nehtem připomínající dráp, šokující Eragona z jeho posledních živých snů, ve kterých se objevil Urgal, trpaslík, and a pár mečů vyrobených z ledu. „Kvůli němu,“zavrčel kočkodlak. „Nikdy nezaútočil na nějakého lovce, dokud nám neukázal svou slabinu, a Galbatorix nám jí ukázal: nedokáže zabít Eragona Stínovraha nebo Safiru Zářivou Šupinu. Dlouho jsme čekali na tuto příležitost, abychom se jí chopili. Galbatorix se naučí strachu a nenávidět nás, a nakonec, uvědomí si rozsah své chyby a uvědomí si, že my jsme zodpovědní za jeho zkázu. A ochutná, jak sladká bude pomsta, sladká jako vnitřnosti delikátního mladého kance.“ „Čas přišel, člověče, pro každou rasu, včetně kočkodlaků, postavit se společně a ukázat Galbatorixovi, že nezlomil naši vůli k boji. Rádi bychom se přidali k vaší armádě, paní Nasuado, jako svobodní spojenci, a pomoct vám docílit toto.“ Co si Nasuada myslela, nedokázal Eragon říct, ale pro sebe byl ohromen kočkodlakovou řečí stejně, jako Safira. Po krátké pause, Nasuada řekla: „Vaše slova zní nejvíce příjemně v mých uších, Vaše Výsosti. Ale předtím, než budu moci přijmout Vaši nabídku, mám na Vás pár otázek, jestli jste ochoten.“ S ovzduším neotřeseným lhostejností, Grimrr mávl rukou . „Jsem. “ „Vaše rasa byla tak tajemná a nepolapitelná, musím přiznat, že jsme o Vaší Výsosti neslyšela do dnešního dne. K tomu přičtěme fakt, že jsem ani nevěděla o tom, že vaše rasa má vůdce.“ „Nejsem král jako vaši králové,“řekl Grimrr. „Za největší úkol preferují kočkodlaci kráčet sami, ale vždy si musíme vybrat vůdce, který nás bude vést, když jdeme do války.“ „Vidím. Mluvíte za celou svou rasu, nebo jen za ty, kteří cestují s vámi?“ Grimrrova hruď se zvětšila, a jeho výraz se stal, je-li to možné, ještě více samolibý. „Mluvím za všechny svého druhu, paní Nasuado,“zapředl. „Každý zdatný kočkodlak v Alagaësii, kromě těch, kteří ošetřují, přišli bojovat sem. Je nás tu málo, ale nikdo se nemůže vyrovnat naší zuřivosti v boji. A můžu 18
také velet jedno-tvárným, i když nemohu mluvit za ně, protože jsou stejně hloupí jako ostatní zvířata. Přesto, udělají to, na co se jich zeptáme.“ „Jedno-tvární?“ zeptala se Nasuada. „Znáte je jako kočky. Ti, kteří nedokáží měnit podobu jako my.“ „A vy jim velíte?“ „Ano. Obdivují nás… To je přirozené.“ Pokud to, co říká, je pravda, pronesl Eragon k Safiře, mohou se kočkodlaci ukázat neuvěřitelně cenní. Poté Nasuada řekla: „A co žádáte výměnnou za Vaši pomoc, Králi Půlpacko?“ Podívala se na Eragona a usmála se, poté dodala: „Můžeme Vám darovat tolik smetany, kolik chcete, ale za to Naše zdroje jsou omezené. Pokud si Vaši válečníci myslí, že budeme platit za jejich problémy, bojím se, že budou zklamaní.“ „Smetana je pro koťata, a zlato pro nás nemá žádnou cenu,“ řekl Grimrr. Zatímco mluvil, zvedl pravou ruku a prohlížel si nehty upřeným pohledem. „Naše požadavky jsou tedy: Každý dostane dýku, se kterou by mohl bojovat, pokud nebudeme nějakou mít. Každý z nás musí mít brnění vyrobené přímo na míru, jedno, když budeme stát na dvou a druhé když budeme na čtyřech. Nepotřebujeme žádnou další výzbroj než toto: žádné stany, žádné deky, žádné stoly, žádné vidličky. Většina z nás si přislíbí obyčejnou kachnu, tetřevy, kuře nebo podobné ptáky za den, a každý druhý den, mísa čerstvě nasekaných jater. I když jsme si nevybrali jíst toto, jídlo bude pro nás vedlejší. Pokud vyhrajete tuto válku, pak ten, kdo se stane další král nebo královna—a všichni, kdo budou tento titul požadovat— bude držet vycpaný polštář vedle jeho trůnu, na čestném místě, pro sezení jednoho z nás, pokud si budeme přát.“ „Smlouváte jako trpasličí zákonodárci,“řekla Nasuada suše. Naklonila se k Jörmundurovi, a Eragon slyšel, jak šeptá: „Máme dostatek játra a by jsme je všechny uživili?“ „Myslím, že ano,“ Odpověděl Jörmundur stejně tichým. „Ale záleží na velikosti misky.“ Nasuada se narovnala ve svém sedadle. „Dva sety brnění na jednoho je příliš mnoho, Králi Půlpacko. Vaši válečníci se budou muset rozhodnout, jestli budou bojovat jako kočky nebo jako lidé, a poté se řídit rozhodnutím. Nemůžu si dovolit vybavit je pro oba případy.“ Pokud měl Grimrr ocas, Eragon si byl jistý, že s ním škubl. Během toho jen změnil svou pozici, jako by nebylo snadné stát na jednom místě moc dlouho. „Velmi dobře, paní Nasuado.“ „Je tu ještě jedna další věc. Galbatorix má špiony a vrahy úplně všude. Proto, jako podmínku vstupu k Vardenům, musíte souhlasit, že nám jeden z našich čarodějů prozkoumá vzpomínky, takže se můžeme ujistit, že Vás Galbatorix nekontroluje.“ Grimrr popotáhl. „Nejste tak hloupá, Pokud někdo má odvahu číst naše myšlenky, nechte je, Ale ne jí,“a pokřiveně poukázal na Angelu. „Nikdy jí.“ Nasuada zaváhala, a Eragon viděl, že se chce zeptat proč, ale ovládla se. „Budiž. Jakmile pošlu pro kouzelníky, vyřešíme tuto záležitost bez prodlení. V zavislosti na tom, co najdou—a pokud to bude nic nepříznivého, jsem si jistá—je mi ctí vytvořit alianci mezi Vámi a Vardeny, Králi Půlpacko.“ Po jejích slovech, všichni lidé v sále vypukli v jásot a začali tleskat, včetně Angely. Zdálo se, že dokonce i elfové mají radost. Kočkodlaci nereagovali, s výjimkou toho, že sklopili uši, protože měli zlost na hluk.
19
PO BOJI
E
ragon zasténal a sklonil se v Safiřině sedle. Zapřel se rukama o kolena a pak se začal spouštět po jejím šupinatém boku, dokud se neocitl na zemi, kde si konečně protáhl nohy. "Mám hlad!" postěžoval si podrážděně. Nalézali se se Safirou na nádvoří hradu, stranou od těch, kteří se z něj snažili odklidit sutiny a mrtvá těla, nakládajíc obojí bez rozdílu na vozy, stranou od procesí lidí vcházejících do zdemolovaných budov, či je naopak opouštějících. Mnoho z nich se zúčastnilo Nasuadiny audince s králem Půlpackou a nyní je čekal návrat k povinnostem. Blodhgarm stál se čtveřicí elfů jako vždy nedaleko, vyhlížejíc možné nebezpečí. "Hej!" ozval se výkřik. Eragon vzhlédl a zjistil, že k němu z hradní věže míří Roran následován Angelou, za níž vlála příze, jak se snažila skoro poloběhem udržet rychlost s Roranovým rázným krokem. "Kde jsi byl až doteď?" zeptal se Eragon poté, co Roran zastavil naproti němu. "Bylo potřeba pomoci zajistit město a zorganizovat zajatce." "Ach tak…" Eragon se zamyšleně rozhlédl po rušném nádvoří, než se pohledem vrátil k Roranovu pohmožděnému obličeji. "Bojoval jsi výtečně." "To ty také." odpověděl Roran. Eragon přesunul svou pozornost směrem k Angele, která byla opět zabrána do pletení. Prsty se jí míhaly tak rychle, že nebyl s to pochytit, co vlastně dělají. "Píp píp?" zeptal se. Na tváři se jí objevil raráškovský výraz a zakroutila hlavou, až se jí kudrlinky na hlavě roztančily. "To je na dlouhé vyprávění"- odvětila -"snad jindy." Eragon přijal její vytáčky bez mrknutí oka, vlastně ani neočekával, že by mu odpověděla přímo. To dělala opravdu málokdy. "A Ty teď míříš kam, Eragone?" Vložil se zpátky do hovoru Roran. Místo něj odpověděla Safira: "Teď si půjdeme sehnat něco k jídlu." A poté šťouchla Eragona čumákem a jeho ovanul závan horkého vzduchu, jak vydechla. "To zní jako skvělý nápad." přikývl Roran, "uvidíme se večer v táboře." Už byl na odchodu, když se ještě jednou otočil se slovy: "Vyřiď Katrině, že ji miluji." Angela zastrčila pletení do prošívané brašny, která jí visela u pasu a řekla: "Tak myslím, že se také vzdálím. Nejen, že se mi ve stanu vaří lektvar, na který musím dohlédnout, ale také bych se ráda poohlédla po jednom kočkodlakovi." "Po Grimrrovi?" "Ale vůbec ne - hledám jednu starou přítelkyni, Solembumovu matku. Ani nevím, jestli je ještě naživu, ale doufám, že ano." Poté zvedla ruku k čelu, spojila prostředníček a palec a najednou nečekaně radostným hlasem dodala: "Brzy na viděnou!" a spěchala pryč. "Naskoč," řekla Safira a vstala, nechávajíc tak Eragona bez opory. S námahou se jí vyšplhal do sedla. Poté Safira, se zvukem připomínajícím zašustění kůže o kůži, roztáhla svá velikánská křídla. Tím jediným tichým pohybem vytvořila takový poryv větru, že se vzduch rozvířil jako vlnky na jezeře. Na celém nádvoří nezůstal jediný člověk, který by se po ní neohlédl. Když byla Safiřina křídla rozprostřená, viděl Eragon síť fialkových žilek probíhajících blánou jejího křídla, pulsující návaly horké krve rozháněné údery jejího obrovského srdce. Svět se kolem Eragona zatočil, když Safira prudkým odrazem vyskočila z nádvoří až na vršek hradeb, kde chvíli balancovala na cimbuří, drtíc svými ohromnými pařáty kameny. Eragon se pořádně chytil Safiřina krčního ostnu a pokusil se získat rovnováhu. Svět se znovu zhoupl, jak se Safira odrazila od hradeb. Štiplavý zápach zasáhl Eragonův nos a oči ho začaly nesnesitelně pálit, jak Safira vletěla do clony kouře, která se táhla kolem Belatony jako plášť bolesti, zloby a smutku. Safira dvakrát prudce mávla křídly a už se vynořili z kouřové clony do jasného slunečního svitu. Začala prudce stoupat nad požáry posetými ulicemi, dokud nedosáhli potřebné výšky a začala v kruzích plachtit nechávajíc se nadnášet teplými vzdušnými proudy. Ačkoliv byl Eragon k smrti unaven, vychutnával si ten skvostný pohled. Valící se bouřková mračna jako by chtěla pohltit celou Belatonu. Po okrajích, kde je prosvěcovalo slunce, zářily briliantovým leskem, kdežto inkoustově zbarvené mraky byly dále ke středu tak husté, že je nebylo možno prohlédnout, pokud je zrovna neprorazil blesk. O kousek dál zaznamenal blyštivé hladiny jezer a malé 20
zelenající se farmy roztroušené po krajině, ale s impozantností hradby bouřkových mraků se rovnat nemohly. Tak jako vždy, i nyní byl vděčný za to privilegium moci si prohlížet svět z této výšky, protože si byl vědom, jak málo lidí mělo kdy tu neuvěřitelnou šanci létat na drakovi. Safira lehce změnila polohu křídel a začala pomalu krouživě sestupovat k řadě šedivých stanů, které tvořily Vardenský tábor. Ze západu se přiřítil silný poryv větru, který předznamenával bezprostředně se blížící bouři. Eragon se v sedle přikrčil a pevněji se chytl Safiřina krčního trnu. Už viděl, jak se tráva pod ním vlní a její stébla se sklánějí pod mocí sílící vichřice. Míhající se tráva mu připomínala srst nějaké veliké zelené příšery. Koně začali splašeně ržát, když Safira prolétla nad paloučkem vyhrazeným pro její přistávání. Eragon se napřímil v sedle, když sklonila křídla, udělala obrátku a začala přistávat. Síla prudkého dopadu ho přesto málem vyhodila ze sedla. "Promiň," omlouvala se Safira, "snažila jsem se o co nejhladší přistání." "To já vím." Ještě než stačil sesednout, uviděl Eragon, jak k němu pospíchá Katrina. Vlasy barvy mědi jí ve větru divoce poletovaly kolem tváří, jak se k nim blížila přes mýtinu a když jí poryv přilepil šaty k tělu, byla už znát oblina jejího rostoucího bříška. "Co je nového?" zeptala se a každý rys její tváře prozrazoval obavy. "Slyšela jsi o kočkodlacích?" Jen přikývla. "Pak víš všechny novinky, které stojí za zmínku. Roran je v pořádku a mám Ti vyřídit, že Tě miluje." Katrinin výraz změkl, ale přesto bylo vidět, že obavy z ní zcela nespadly. "Takže mu nic není?" prsty její pravé ruky se samovolně přesunuly na prsten na levém prsteníčku - jeden ze dvou prstenů, které sám Eragon očaroval tak, aby Rorana s Katrinou varovali, když se jeden z nich dostane do nebezpečí. "Zdálo se mi, že cítím něco zlého, asi před hodinou. Tolik jsem se bála, že…“ Eragon ji přerušil: "Roran Ti o tom jistě sám poví. Má pár škrábanců a podlitin, ale jinak je skutečně v pořádku. Nicméně musím přiznat, že mě málem vyděsil k smrti." Stopy starostí na Katrinině obličeji zintensivněly. Poté se s velkým vypětím usmála a řekla: "Aspoň, že jste pro teď oba v pořádku." Otočila se a odešla. Když osaměli, vydali se Eragon se Safirou do jednoho ze stanů blízko ohňů, které sloužily jako jídelna. Jen co se usadili, začali nedočkavě nabírat maso a posilňovat se medovinou, zatímco stanovými tyčemi cloumala vichřice a z nebe se valily spousty vod. Když se Eragon poprvé zakousl do plátku pečeného vepřového boku, zeptala se Safira: "No, není to výborná lahůdka?" "Mhmm…" jen zabručel Eragon s plnou pusou a po bradě mu stekla mastná šťáva.
21
VZPOMÍNKY MRTVÉHO
G
albatorix je šílený a proto nepředvídatelný, ale ve svém uvažování má také mezery, které by obyčejný člověk neměl. Jestli je najdeš, Eragone, pak ho možná ty a Safira dokážete porazit.“ „ Brom s vážným obličejem sklonil svou dýmku. „Doufám že ano. Mým největším přáním je, abyste se Safirou prožili dlouhé a plodné životy, osvobozeni od strachu z Galbatorixe a Království. Přál bych si, abych vás mohl ochránit od veškerého nebezpečí, které vás ohrožuje, ale bohužel, není to v mých schopnostech. Vše, co mohu udělat, je poskytnout vám radu a naučit vás to, co mohu, dokud jsem ještě tady….Můj synu. Ať už se ti stane cokoliv, věz, že tě miluji, stejně jako tě milovala tvá matka. Nechť hvězdy nad tebou bdí, Eragone, synu Broma.“ Jak vzpomínka bledla, Eragon otevřel oči. Strop stanu se nad ním pod krupobitím deště právě začínající bouřky prohnul dovnitř, visící jako prázdný měch na vodu. Kapka vody spadla ze založených pláten, narazila do Eragonova pravého stehna, promočila mu kamaše a zastudila ho na kůži pod nimi. Věděl, že by měl jít utáhnout stanová pomocná lana, ale zdráhal se zvednout z lůžka. A Brom ti nikdy o Murtaghovi nic neřekl? Nikdy se nezmínil, že Murtagh a já jsme nevlastní bratři? Safira, zkroucená u stanu, řekla, To, že se zeptáš znovu, nezmění mou odpověď. Jenže proč by to neřekl? Proč? Musel vědět o Murtaghovi. Nemohl to nevědět. Safiřina odpověď byla zdráhavá. Bromovy důvody byly vždy jen jeho, ale kdybych musela hádat, myslím, že považoval za důležitější říct ti, jak tě má rád, a dát ti rady, které mohl, než strávit čas řečmi o Murtaghovi. Mohl mě alespoň varovat! Jen pár slov by stačilo. Nemůžu s jistotou říct, co ho vedlo, Eragone. Musíš přijmout fakt, že o Bromovi existují nějaké otázky, na které nikdy nebudeš schopen odpovědět. Věř v jeho lásku v tebe a, co se toho týče, nenech se tím zatěžovat. Eragon hleděl dolů na své palce. Pro lepší srovnání je přiložil k sobě. Jeho levý palec měl na druhém kloubu méně vrásek, než ten pravý, zatímco na pravém palci měl malou klikatou jizvu, na jejíž původ se nemohl rozpomenout, ačkoliv k ní musel přijít od Agaetí Blödhren-Oslavy Pokrevní Přísahy. Děkuji, řekl Safiře. Od pádu Feinsteru skrze ni třikrát viděl a slyšel Bromovu zprávu a pokaždé si všiml nějakého detailu Bromovy řeči nebo pohybu, který mu dříve unikl. Ta zkušenost ho uklidňovala a uspokojovala, naplňovala přání, které ho po celý život trápilo: znát jméno svého otce a vědět, že se o něj zajímal. Safira vzala jeho díky se srdečným pocitem uspokojení. I když se Eragon najedl a poté asi hodinu odpočíval, jeho únava plně nezmizela. Ne že by to očekával. Ze zkušenosti věděl, že plně se zotavit z vyčerpávajících následků dlouhé, vleklé bitvy, může zabrat týdny. Jak se Vardenové blíží k Urû’baenu, on a všichni ostatní v Nasuadině armádě mají stále méně času na zotavení před další konfrontací. Válka je opotřebuje, dokud nebudou krvaví, otlučení a stěží schopni boje, a právě tehdy budou pořád ještě muset čelit Galbatorixovi, který na ně bude čekat v klidu a přepychu. Pokusil se o tom tolik nepřemýšlet. Další kapka dopadla na jeho nohu, studená a tvrdá. Podrážděný shodil nohy z hrany lůžka a vzpřímeně se posadil, poté přešel k troše hlíny v jednom rohu a pokleknul vedle ní. “Deloi sharjalví!” pronesl, stejně jako několik dalších vět ve starověkém jazyce, které byly nezbytné pro odstranění pastí, které předchozí den nastražil. Hlína začala kypět jako voda přicházející k varu, a ve vystřelující, vířící fontáně kamínků, hmyzu a červů se objevila okovaná truhla, stopu a půl dlouhá. Když byla v dosahu, Eragon truhlu uchopil a uvolnil kouzlo. Země se naposled zachvěla. Postavil truhlu na nyní pevnou hlínu. “Ládrin,” zašeptal, a mávnul rukou kolem zámku bez klíčové dírky, který zajišťoval petlici. Ten se s cvaknutím otevřel. Slabá zlatá záře naplnila stan, když zvedl víko skříňky. Bezpečně uložené, uvnitř sametem potaženého vnitřku truhly spočívá Glaedrovo Eldunarí-dračí srdce srdcí. Velký, drahokam připomínající, kámen temně zářil jako skomírající uhlík. Eragon uchopil Eldunarí oběma rukama- nepravidelné, ostré hrany zahřívající jeho dlaně- a zahleděl se do pulsujících hlubin. Galaxie drobných hvězdiček vyryté ve středu kamene, I když jejich pohyby byly pomalejší a 22
zdálo se, že jich je o hodně méně, než když Eragon kámen spatřil poprvé v Ellesméře, když jej Glaedr odprostil od svého těla a svěřil do Eragonovy a Safiřiny péče. Ta podívaná Eragona jako vždy fascinovala; byl by se klidně posadil a neustále se měnící strukturu pozoroval po celé dny. Měli bychom to zkusit znovu, řekla Safira a on souhlasil. Společně se, se svými vědomími natáhli ke vzdáleným světlům, směrem k moři hvězd, které reprezentovalo Glaedrovo vědomí. Plavili se skrze chlad a temnotu, poté žár a zoufalství a lhostejnost tak nesmírnou a úchvatnou, že zrazovala jejich vůli ode všeho jiného, než od zastavení a pláče. Glaedr…Elda, křičeli znovu a znovu, ale nepřišla žádná odpověď, lhostejnost byla stale stejná. Nakonec se stáhli zpět, neschopni už snášet tu zdrcující tíhu Glaedrova utrpení. Když se Eragon vrátil zpět do sebe, uvědomil si, že někdo klepe na přední stanovou tyč, a potom uslyšel Aryu říct: “Eragone? Můžu vstoupit?” Popotáhl a zamrkal, aby si pročistil oči. “Jistě.” Ponuré, šedé světlo ze zamračené oblohy na něj dopadlo, když Arya odstrčila stranou vstupní plachtu. Pocítil nenadálou bolest, když jeho oči potkaly ty její– zelené, sešikmené a nečitelné – a bolestná touha ho naplnila. „Nastala tam nějaká změna?” zeptala se a klekla si k němu. Namísto brnění na sobě měla tu samou černou koženou halenku, kalhoty a tenké boty, jako když ji zachránil v Gil’eadu. Její vlasy byly po mytí mokré a spadaly jí dolů na záda v dlouhých, těžkých pramenech. Voněla po drceném borovém jehličí, jako ostatně často, a Eragon zauvažoval, jestli k vytvoření oné vůně použila kouzlo nebo jestli to byla její přirozená vůně. Rád by se jí na to zeptal, ale neodvážil se. V odpověď na její otázku zakroutil hlavou. “Mohu?” Ukázala na Glaedrovo srdce srdcí. Eragon poodstoupil. “Prosím.” Arya uchopila Eldunarí po obou stranách a poté zavřela oči. Zatímco seděla, Eragon měl příležitost zkoumat ji s otevřeností a intenzitou, která by jinak byla urážlivá. V každém ohledu se zdála být ztělesněním krásy, i když věděl, že někdo by mohl podotknout, že má příliš dlouhý noc, nebo že jsou její tváře příliš ostře řezané, anebo že jsou její uši příliš špičaté, nebo její paže příliš svalnaté. S ostrým nádechem Arya odtrhla ruce od srdce srdcí, jako kdyby ji spálilo. Pak sklonila hlavu a Eragon uviděl, že se jí slabě třese brada. „On je ten nejvíce nešťastný tvor, jakého jsem kdy potkala.... Přála bych si, abychom mu mohli pomoci. Nemyslím, že najde cestu ze tmy sám.” „Myslíš...” Eragon zaváhal, nechtějíc vyslovit nahlas své podezření, potom však pokračoval: „Myslíš, že se zblázní?” “Možná už se stalo. Jestli ne, tančí na úplné hraně šílenství.” Smutek obestřel Eragona, když se oba podívali na zlatý kámen.Když byl nakonec konečně schopen opět promluvit, zeptal se: “Kde je Dauthdaert?”“Schovaný v mém stanu, stejně jako jsi sty schoval Glaedrovo Eldunarí. Mohu ho sem přinést, pokud chceš, nebo ho mohu střežit, dokud ho nebudeš potřebovat.”“Nech si ho. Nemohu ho s sebou nosit, jinak by se Galbatorix mohl dozvědět o jeho existenci. Navíc, bylo by nemoudré uložit tolik pokladů na jedno místo.”Přikývla. Bolest uvnitř Eragona zesílila. “Aryo, já - “ Zarazil se, když Safira uviděla jednoho ze synů kováře Horsta – Albriecha, pomyslel si, ačkoliv kvůli deformaci Safiřina vidění bylo těžké odlišit ho od jeho bratra, Baldora – běžícího ke stanu. Toto vyrušení Eragona osvobodilo, protože nevěděl, co chtěl říct. “Někdo přichází,” oznámil a zaklapl víko truhly. Hlasité, mokré kroky byly slyšet z venkovního bláta. Poté Albriech, protože to byl Albriech, zakřičel: “Eragone! Eragone:” “Co?” “Matčiny porodní bolesti právě začaly.” Otec mě poslal, abych ti to řekl a abych se zeptal, jestli s ním počkáš, kdyby něco šlo špatně a bylo potřeba tvých magických schopností. Prosím, jestli můžeš - “ Cokoliv dalšího řekl už Eragon neslyšel, jak pospíchal zamknout a zahrabat truhlu. Poté si přes ramena přehodil plášť a zrovna se zabýval přezkou, když se Arya dotkla jeho paže a řekla: “Mohu tě doprovodit? S tímhle mám nějaké zkušenosti. Pokud mě tvoji lidé nechají, mohu jí porod ulehčit.“
23
CO JE TO ZA CHLAPA?
R
oranových nohou se drželo bláto. Pokaždé když zvedl nohu, zpomalovalo jeho postup, a jeho unavené nohy hořely námahou. Cítil, jakoby se mu země snažila stáhnout boty, každý pohyb byl pro něj těžký. Bláto bylo hluboké a velmi kluzké, podklouzlo pod jeho patami pokaždé, když nejvíce potřeboval stabilitu. Stálý průchod místa lidmi, zvířaty a povozy proměnil prvních šest stop povrchu v neprůchodný marast. Kolem okraje cesty, kudy se jde přímo k ležení Vardenů, zůstávaly skvrny ušlapané trávy, ale Roran očekával, že drny brzy zmizí. Roran se vůbec nepokusil vyhýbat blátu, už se více nestaral, zda jsou jeho šaty čisté. Navzdory tomu, že byl tak unavený, bylo pro něj lehčí držet se v jedné linii, než si vybírat cestu po jednotlivých ostrůvcích trávy. Když se klopýtal dopředu, vzpomínal na Belatonu. Od Nausaudiného setkání s kočkodlaky byl vyslán velet na severozápadní čtvrti města a dělat to nejlepší, co mohl, aby ustanovil kontrolu nad kvadrantem. Přidělení lidé stavěli barikády v ulicích, hledali domy pro vojáky a zabavovali zbraně. Byl to obrovský úkol a on doufal, že splní co je třeba, obávaje se, že v městě může vypuknout znovu otevřený boj. Doufám, že tihle idioti to dokážou během noci bez toho, aby se dali zabít. Jeho levý bok pulzoval a přinutil ho syknout. Zatracený zbabělec. Někdo na něj střelil kuší ze střechy budovy. Zachránilo ho jen velké štěstí; jeden z jeho mužů, Mortenson, si stoupnul před něj právě v tu chvíli, kdy útočník vystřelil. Hrot prošel skrz Mortensona ze zad do břicha a ještě měl dost síly, aby Roranovi uštědřil ošklivé modřiny. Mortenson zemřel na místě a útočník unikl. Pět minut poté nějaký druh exploze, zřejmě magické, zabila dva z jeho mužů potom, co vstoupili do stáje prozkoumat neznámý hluk. Z toho, co Roran pochopil, byly tyto útoky ve městě běžné. Není pochyb o tom, že spousta z pachatelů byli Galbatorixovi agenti, ale obyvatelé Belatony byli také za útoky zodpovědní; muži a ženy, kteří nedokázali nečinně přihlížet, zatímco útočící armáda převzala kontrolu nad jejich městem. Bez ohledu na to, jak čestné byly záměry Vardenů. Roran mohl soucítit s lidmi, kteří cítili, že mají bránit své rodiny, ale zároveň jim nadával, že jsou tak hloupí, že nepoznají, že se jim Vardenové snaží pomoci a ne ublížit. Poškrábal se na bradě, zatímco čekal, až trpaslík odtáhne těžce naloženého poníka z cesty, a pak úderně pokračoval dál. Jak se blížil k jejich stanu, viděl Katrinu, jak stojí nad vanou horké mýdlové vody a drhne zkrvavené obvazy na valše. Měla vyhrnuté rukávy nad lokty, vlasy svázané do chaotického drdolu a tváře zčervenalé od námahy, ale nikdy mu nepřipadala krásnější. Byla jeho komfort - komfort a útočiště - a jenom vidět ji mu pomohlo zmírnit bolest z hlubokých podlitin, která ho svírala. Všimla si ho, okamžitě přestala s mytím a běžela k němu, sušíc si růžové ruce o přední část šatů. Roran zakolísal, když se na něj vrhla a sevřela mu hrudník. Jeho bok zahořel bolestí a on krátce zavrčel. Katrina se odtáhla a zamračila se: „Ublížila jsem ti?“ „Ne… ne, jenom to trochu bolí.“ Nechtěla ho vyslýchat, tak ho objala znovu a jemněji, se slzami v očích. Držel ji kolem pasu a políbil, nepopsatelně vděčný za její existenci. Katrina přehodila jeho levou ruku přes svoje rameno, dovolil jí podepřít ho a odvést k jejich stanu. S povzdechem se Roran sesunul na pařez, který jim sloužil místo židle, a který Katrina umístila vedle malého ohniště, jež vybudovala na ohřívání vody a nad nímž se teď vařil guláš. Katrina naplnila misku gulášem a podala mu ji. Poté ze stanu přinesla hrnek piva a talíř s polovinou bochníku chleba a kusem sýra. „Potřebuješ ještě něco?“ zeptala se nezvykle chraptivě. Roran neodpověděl, ale pohladil ji po tváři. Rozechvěle se usmála a položila svou ruku na jeho. Pak se vrátila k mytí a začala drhnout s novým elánem. Roran se na jídlo dlouho díval, než vzal sousto do úst. Byl stále napjatý a pochyboval, že uklidní svůj žaludek. Po pár soustech chleba se jeho chuť k jídlu vrátila a začal jíst guláš s nadšením. Když byl hotov, položil talíře na zem a pak se posadil zahřívaje své ruce nad ohněm, když dopíjel poslední doušky piva. 24
„Slyšeli jsme lomoz, když spadla brána,“ řekla Katrina, ždímajíc obvazy do sucha. „Neudrželi ji příliš dlouho.“ „No… je dobré mít draka na své straně.“ Roran se díval na její břicho, když přehazovala obvazy přes provizorní prádelní šňůru, která spojovala vrcholy jejich a sousedního stanu. Kdykoliv si vzpomněl na dítě, které nosila - dítě které vytvořili oba dva - pocítil obrovský pocit hrdosti, ale bylo to zabarvené úzkostí, protože nevěděl, jak by mohl doufat, že svému dítěti poskytne bezpečný domov. Až katrina porodí, má v úmyslu opustit ho a jít do Surdy, kde by mohla vychovat jejich dítě v relativním bezpečí. Nemůžu ji ztratit. Podruhé už ne. Katrina namočila další obvaz. „A bitva ve městě?“ zeptala se a vířila vodou. „Jak to šlo?“ „Museli jsme bojovat o každý roh, dokonce i Eragon měl co dělat. Zranění mluvili o balistech (zbraň), kteří měli přidělaná kola. „Ano,“ navlhčil si Roran jazyk pivem a začal popisovat, jak se Vardenové dostali skrz město a přes překážky, se kterými se setkali po cestě. „Ztratili jsme příliš mnoho mužů, ale to mohlo být mnohem horší. Jormundur a kapitán Martland naplánovali útok dobře.“ „Jejich plán by nefungoval tak dobře, nebýt tebe a Erogona. Vy osvobozujete nejstatečněji.“ Roran se pousmál. „Ha, a víš, proč to tak je? Ani jeden muž z deseti nechce doopravdy zaútočit. Eragon to nevidí, je vždy v čele bitvy a najíždí do vojáků před ním. Ale já to vidím. Většina mužů se drží zpátky a nebojuje, dokud nejsou zahnáni do kouta, Nebo mávají rukama kolem a dělají velký hluk, ale doopravdy nedělají nic.“ Katrina vypadala zděšeně: „Proč to tak je? Jsou to zbabělci?“ „Já nevím, myslím že to ani ne, oni jenom nemohou snést pohled na muže, podívat se mu do tváře, a poté ho zabít. Vypadá pro ně snadně zabít vojáka, co se k nim otočí zády. Takže čekají na ostatní, až udělají to, co oni nemohou. Čekají na lidi, jako jsem já.“ „Myslíš že Galbatorixovi muži jsou stejně neochotní?“ Roran pokrčil rameny: „Možná jsou, ale nemají jinou možnost, než poslechnout Galbatorixe. Když jim poručí, aby bojovali, tak bojují.“ „Nasuada by mohla udělat to samé. Mohla by nechat svoje kouzelníky seslat kouzla, aby zajistili, že nikdo nebude odbývat své povinnosti.“ „Jaký by pak byl rozdíl mezi ní a Galbatorixem? Vardenové by to v žádném případě nepřijali.“ Katrina nechala svého prádla, apřišla ho políbit na čelo. „Jsem ráda, že děláš to, co děláš,“ zašeptala, vrátila se ke kádi a začal drhnout další pruh špinavého prádla na valše. „Cítila jsem něco z mého prstenu, předtím… myslela jsem, že se ti možná něco stalo.“ „Byl jsem vprostřed bitvy. Nebylo by překvapující, kdybs cítila bodnutí každých pár minut.“ Odmlčela se, s rukama stále ve vodě. „Tohle se nikdy předtím nestalo.“ Roran vypil džbánek piva a snažil se oddálit nevyhnutelné. Doufal že jí ušetří podrobností jeho neštěstí v zámku, ale bylo jasné, že by neměla klid, dokud by neznala všechny detaily. Kdyby se pokusil přesvědčit ji o něčem jiném, představovala by si to mnohem horší, než to bylo. Kromě toho bylo zbytečné lhát, protože tahle novinka se mezi Vardeny brzy rozšíří. Tak jí to řekl. Dal jí stručný popis a snažil se, aby pád zdi zněl spíš jako menší nepříjemnost, než že ho to téměř stálo život. Stále mu přišlo těžké popsat svůj zážitek, mluvil váhavě, hledal správná slova. Když skončil, odmlčel se; trápily ho vzpomínky. „Aspoň nejsi zraněný,“ řekla. Vzal za trhlinku na okraji džbánku. „Ne, nejsem.“ Zvuk tekoucí vody přestal. Cítil, jak se na něj upírají její oči. „Čelil si velkému nebezpečí už dříve,“ řekla. „Ano…. Myslím.“ Její hlas změkl: „Co je špatně?“ Když neodpověděl, pokračovala: „Není nic tak strašného, aby si mi to nemohl říct. To víš, Rorane.“ Okraj jeho pravého palce se znovu zachytil okraje džbánku. Několikrát si promnul kůži mezi palcem a ukazováčkem. „Když padala ta zeď, myslel jsem, že zemřu.“ „Každý by si to myslel.“ „Ano, ale tady jde o to, že bych si to nemšl myslet.“ Úzkostlivě se na ni podíval. „Ty to nechápeš? Vzdal jsem to. Když jsem si uvědomil, že nemohu utéct, přijal jsem to pokorně jako jehňátko, co vedou k řezníkovi, já….“ nemohl pokračovat, upustil džbánek a zakryl si obličej dlaněmi. Otok v krku 25
mu ztěžoval dýchání. Ucítil Katrininy prsty, které mu položila na ramena. „Vzdal jsem se,“ zavrčel, zuřivý a znechucený sám sebou. „Prostě jsem přestal bojovat pro tebe… pro naše dítě,“ dusil slova. „Pšt,“ zašeptala. „Nikdy předtím jsem to nevzdal. Ani jednou… ani tehdy, když tě unesli Razaci.“ „Já vím, že ne.“ „Tento boj musí skončit. Nemůžu takhle dál… nemůžu.“ Zvedl hlavu a zděsil se, když viděl, jak tam stojí a má slzy na krajíčku. Vstal, objal ji a pevně ji držel. „Promiň,“ šeptal. „Promiň, promiň, promiň… už se to nikdy nestane, nikdy, slibuji.“ „Nestarám se o to,“ řekla tlumeným hlasem do jeho ramene. Její odpověď ho ohromila. „Vím, že jsem slabý, ale moje slovo je pořád něco, co za to stojí, co pro tebe něco znamená.“ „To není, co jsem mela na mysli,“ odtáhla se od něj a vyčítavě se na něj podívala. „Víš, že jsi někdy blázen, Rorane?“ Pousmál se. „Já vím.“ Sepjala ruce za jeho hlavou. „Ani mě by nic jiného nenapadlo, kdyby ta zeď padala. Jediné na čem záleží, je to, že jsi naživu…. Nebylo nic, co jsi mohl udělat, když ta zeď padala, že ne?“ Zavrtěl hlavou. „Pak se nemáš za co stydět. Pokud bys ji mohl zastavit, nebo utéct, to bys ztratil můj respekt. Ale ty jsi udělal vše, cos mohl, a pak, když už jsi nemohl udělat nic víc, tak ses smířil se svým osudem. A je zbytečné se tím trápit. To, co si udělal, je moudré, a ne slabé.“ Sklonil se a políbil ji na čelo. „Děkuji ti.“ „A pokud jde o mě, jsi ten nejodvážnější, nejsilnější a nejlaskavější člověk v celé Alagaesii.“ Teď jí políbil na ústa. Usmála se za krátké rychlé uvolnění nahromaděného napětí. Stáli spolu, kymáceli se a jakoby tančili na melodii, kterou mohli slyšet jen oni. Pak ho Katrina hravě stiskla a šla dokončit praní, on se usadil na pařez a poprvé od té doby, co bitva začala, byl navzdory svým četným bolestem spokojený. Roran pozoroval muže, koně a občas trpaslíka nebo urgala, procházející kolem jejich stanu, všímal si jejich zranění a stavu jejich výzbroje. Snažil se odhadnout všeobecnou náladu mezi Vardeny. Jediný závěr byl, že všichni potřebují pořádný spánek a jídlo, všichni a speciálně urgalové potřebují být od hlavy až k patě vykartáčovaní a umytí mýdlovou vodou. Také pozoroval Katrinu a viděl, jak její počáteční dobrá nálada opadala a začínala být podrážděná. Pořád s malým úspěchem kartáčovala a drhla několik skvrn. Její tvář potemněla úšklebkem a začala vydávat tiché zvuky frustrace. Nakonec, když udeřila chuchvalcem látky o valchu a postříkala bublinkovou vodou několik stop okolí, opřela se o káď a rty měla pevně stisknuté. Roran se zvedl z pařezu a vydal se k ní. „Nech mě to udělat,“ řekl „Nehodilo by se to,“ zamumlala. „Nesmysl, jdi si sednout a já to dokončím. Běž.“ Zavrtěla hlavou. „Ne, ty bys měl odpočívat, ne já, navíc to není práce pro muže.“ Výsměšně si odfrkl. „Kdo to nařídil? Co je mužská a co ženská práce? Je jenom jedna práce, a to ta, co se musí udělat, hotovo. Teď si běž sednout, budeš se cítit lépe, když nebudeš muset stát.“ „Rorane, já jsem v pořádku.“ „Nebuď hloupá.“ Pokusil si jí jemně odstrčit pryč od kádě, ale ona odmítala ustoupit. „Není to správné,“ namítla. „Co si lidé pomyslí?“ Ukázala na muže, kteří spěchali v zabláceném pruhu cesty kolem jejich stanu. „Ať si myslí, co chtějí, vzal jsem si tebe, ne je. Pokud věří, že jsem míň chlap, protože ti pomáhám, pak jsou to blázni.“ „Ale…“ „Ale nic. Pohyb. Kšc. Ať už jsi odtud pryč.“ „Ale…“ „Nebudu se hádat. Pokud si nechceš jít sednout, tak tě tam donesu a svážu, abys nedělala kravál.“ Zmatený výraz vystřídalo mračení: „Vskutku?“ „Ano. Teď jdi!“ Neochotně vyklidila pozici u kádě, a on udělal podrážděný zvuk. „Tvrdohlavý, není-liž pravda?“ 26
„Mluv za sebe. Mohla bys učit i mezka! Já ne. Já nejsem tvrdohlavý,“ rozepnul si pásek, sundal drátěnou košili a pověsil ji na přední tyč stanu, pak si stáhl rukavice a vyrhnul rukávy tuniky. Vzduch byl chladný a obvazy ještě chladnější - byly o to studenější, jak dlouho ležely na valše, ale to nevadilo, protože voda byla teplá a prádlo brzy také. K jeho zápěstí stoupaly pěnivé hromady duhových bublin, zatímco tlačil a tahal prádlo po celé délce valchy. Ohledl se a byl rád, že Katrina odpočívá na pařezu nejlépe, jak někdo mohl odpočívat na takovém drsném místě. „Nechceš heřmánkový čaj?“ zeptala se. „Gertruda mi ráno dala čerstvé větvičky. Můžu udělat šálek pro oba.“ „Rád si dám.“ V družném mlčení, které mezi nimi vzniklo, Roran pokračoval v mytí zbytku prádla. Práce ho ukolébala do příjemné nálady a on si užíval, že dělá rukama něco jiného než švihání svým kladivem. Být si s Katrinou tak blízko ho naplňovalo hlubokým pocitem uspokojení. Byl uprostřed ždímání posledního kousku prádla a u Katriny na něj čekal čerstvě nalitý čaj, když někdo zakřičel jejich jména z rušné cesty. Trvalo chvíli, než si Roran uvědomil, že to byl Baldor, utíkající k nim skrz bláto, kličkující mezi muži a koňmi. Měl na sobě koženou zástěru a těžké dlouhé rukavice k loktům, které byly potřísněné od sazí a byly tak opotřebované, že prsty byly tvrdé, hladké a lesklé jako leštěný želví krunýř. Pruh roztrhané kůže mu stahoval dozadu tmavé rozcuchané vlasy a ukazoval vysoké zamračené čelo. Baldor byl menší než jeho otec Horst a jeho starší bratr Albriecht, ale oproti jiným byl obrovský a svalnatý - výsledek toho, že trávil celé dětství pomáháním v Horstově kovárně. Žádný z nich dnes nebojoval - zruční kováři byli hodně cenní na to, aby bojovali v bitvě ačkoliv by si Roran přál, aby jim to Nasuada dovolila; pro něj to byli nadaní bojovníci a Roran věděl, že s nimi muže počítat i za těch nejhorších okolností. Roran odložil prádlo a osušil si ruce; přemýšlel, co by mohlo být v nepořádku. Katrina se zvedla z pařezu a připojila se k němu u kádě. Když Baldor dorazil k nim, museli čekat několik sekund, než popadl dech. Pak jim ve spěchu řekl: „Pojďte, rychle! Matka právě šla do práce a…“ „Kde je?“ zeptala se Katrina ostrým tónem. „V našem stanu.“ Přikývla. „Budeme tam tak rychle, jak budeme moci.“ S vděčným výrazem se Baldor otočil a sprintoval pryč. Když Katrina vcházela do stanu, Roran vylil obsah kádě na ohniště a uhasil ho. Hořící dřevo syčelo a praskalo pod proudem vody a místo kouře zaplnila vzduch oblaka páry, plnící vzduch nepříjemným zápachem. Strach a vzrušení zrychlil Roranovy pohyby. Doufám, že neumře, pomyslel si a vzpomínal na řeči, které slyšel o ženách jejího věku a příliš dlouho trvajícím těhotenství. Elain byla vždycky hodná na něj i Eragona, záleželo mu na ní. „Jsi připravený?“ Zeptala se Katrina, když se objevila ve vchodu stanu a vázala si modrý šátek kolem hlavy a krku. Popadl pás a zavěšené kladivo. „Připraven, pojďme.“
27
CENA SÍLY
T
udy, paní. Tohle už nebudete potřebovat. Sbohem.“ S jemným šelestem spadl poslední kousek plátna z Nasuadina předloktí, když Farica „ odstranila obvazy. Ty nosila ode dne, kdy s náčelníkem Fadawarem zkoušeli svou odvahu ve zkoušce dlouhých nožů. Nasuada dlouze zírala na roztrhanou tečkovanou tapiserii, než k ní Farica přišla. Potom se obrnila a pomalu sklonila pohled. Od té doby, co vyhrála zkoušku dlouhých nožů, se odmítala podívat na svá zranění. Vypadala tak strašně, když byly ještě čerstvá, že nemohla snést pohled na ně, dokud se skoro neuzdravily. Jizvy byly asymetrické. Na levém předloktí jich měla šest a na pravém tři. Každá z jizev byla asi 8 centimetrů dlouhá rovná až na spodní vpravo, kdy zaváhala a nůž se stočil a zanechal jizvu téměř dvakrát tak delší než ostatní. Kůži kolem jizev měla růžovou a svraštělou, ale jizvy samotné byly jen o něco světlejší než zbytek její kůže, za což byla vděčná. Obávala se, že by mohly být bílé a stříbrné, což by je ještě více zviditelňovalo. Byly ale o něco výš než zbytek kůže, takže to vypadalo, jako by měla pod kůží hladké ocelové tyče. Nasuada u sebe poznávala známky rozdvojení. Otec ji naučil vše o zvycích jejich lidí už v dětství, ale celý svůj život strávila mezi Vardeny a trpaslíky. Jedině rituál putujících kmenů a pár dalších byly spojeny s jejich náboženstvím. Nikdy netoužila zvládnout Bubnující tanec, účastnit se náročného Volání jmen nebo a to po čem toužila snad ze všeho nejmíň, bylo účastnit se zkoušky dlouhých nožů. A teď tady stála, pořád mladá a krásná, ale již s devíti velkými jizvami na předloktí. Mohla by nařídit, aby jí některý z Vardenských mágů jizvy odstranil, ale tím by přišla o své vítězství a Putující kmeny by ji neuznaly za vůdkyni. I když litovala, že nemá hladké a jemné ruce přitahující pohledy mužů, byla na své jizvy pyšná. Byly důkazem její odvahy a oddanosti Vardenům. Všichni, kdo na ni pohlédnou, poznají velikost jejího charakteru a to pro ni znamenalo víc než vzhled. „Co tomu říkáš?“ zeptala se a natáhla ruce směrem ke králi Orrinovi, stojícímu u otevřeného okna, koukajícího domů na město. Orrin se otočil a zamračil se. Měl si vyměnit brnění už dříve za tenkou červenou tuniku a roucho zdobené bílým hermelínem. „Je to nepříjemné na pohled,“ řekl a obrátil se zpět k městu. „Zvykej si, že je to nevhodné pro slušnou společnost.“ Nasuada koukala na své ruce ještě chvíli. „Ne, myslím, že nechci.“ Zatáhla za krajkové manžety svých rukávů a srovnala si je. Pak propustila Faricu, přešla luxusní koberec vyrobený trpaslíky a připojila se k Orrinovi, zkoumajícímu bojující město. Byla ráda, když uviděla, že všechny požáry až na dva u západní stěny, byly už uhašeny. Potom přesunula pohled na krále. Na krátkou chvíli, než Vardenové a Surdové zaútočili na Říši, viděla v Orrinově obličeji růst nadšení, ale to zmizelo za zamračeným výrazem. Zpočátku se jí ta změna líbila, protože cítila, že se chová vážněji, ale jak se válka vlekla, začala postrádat jeho horlivé diskuze o přírodní filosofii stejně jako jeho vtipy. Když na to vzpomínala, uvědomila si, že vždycky rozjasnily celý den i když jí občas připadaly otravné. A navíc, tato změna z něj tvořila nebezpečného soupeře. Zvlášť když měl takovou náladu, dokázala si celkem snadno představit, jak se pokouší nahradit ji jako vůdce Vardenů. Byla bych šťastná, kdybych si jej vzala? přemýšlela. Orrin byl celkem hezký, jeho nos byl úzký, ale jeho čelisti byly silné, rty měl jemně řezané, ale výrazné. Roky vojenského výcviku mu pěkně vytvarovaly tělo. Byl také inteligentní a i jeho charakter byl většinou příjemný. Nicméně kdyby nebyl králem Surdy a kdyby neznamenal tak velké ohrožení jejího postavení a nezávislosti Vardenů, nikdy by o tom nepřemýšlela. Byl by dobrým otcem? Orrin položil ruce na úzký parapet a opřel se o něj. Bez toho, aby se na ni podíval, řekl, „musíš zrušit smlouvu s Urgaly.“ Toto prohlášení ji zarazilo. „Proč bych to měla udělat?“ „Protože nás ohrožují. Muži, kteří by se jinak přidali na naši stranu, nás obviňují ze spojení s netvory a odmítají odložit zbraně, když přijdeme k jejich domovům. Galbatorixův odpor jim připadá správnější než naše spojenectví s Urgaly. Obyčejní lidé nerozumí tomu, proč jsme se s nimi spojili. Neví také, že Galbatorix Urgaly taky využívá nebo že je lstí donutil napadnout Tronjheim pod vedením Stínu. Tohle jsou věci, které nedokážeš vysvětlit vyděšenému farmáři. Jediné co dokáže pochopit je, že tvorové, 28
kterých se bojí celý svůj život, jdou směrem k jeho domovu vedeni velkým, vrčícím drakem a jezdcem, který vypadá víc jako elf než jako člověk.“ „My ale potřebujeme pomoc Urgalů,“ řekla Nasuada. „Máme příliš málo válečníků.“ „Nepotřebujeme je tak moc jako jiné věci. Vždyť víš, že mám pravdu. Proč bys jim jinak zakázala účastnit se bitvy o Belatonu? Proč jsi jim zakázala navštívit město? Držet je dál od bitevního pole nestačí, Nasuado. Jejich slova se dále šíří celou zemí. Jediné co můžeš udělat pro zlepšení situace, je ukončit to dřív, než napáchají více škody.“ „Nemůžu.“ Orrin se k ní naštvaně otočil. „Muži umírají jen proto, že ses rozhodla přijmout pomoc Garzhvoga. Mí muži, tví muži, muži celé této Říše … jsou mrtví a pohřbíváni. Toto spojenectví si nezaslouží jejich oběti ani mou podporu. Nechápu, proč to pořád popíráš.“ Nemohla snést jeho pohled. Příliš silně jí připomínal vinu, která jí v noci bránila usnout. Místo toho soustředila svůj pohled na kouř stoupající z věže na okraji města. Pak pomalu řekla, „Odmítám to, protože doufám, že udržení našeho spojení s Urgaly zachrání více životů, než stojí… jestli porazíme Galbatorixe ---“ Orrin nevěřícně vykřikl. „Není to vůbec jisté,“ řekla, „já vím. Ale musíme počítat i s možnostmi. Jestliže jej porazíme, potom bude na nás, abychom pomohli naší rase vzpamatovat se z války a vytvořit novou silnou zemi zpět z popelu Říše. A součástí tohoto procesu bude povinnost zajistit, abychom po stovkách let sporů měli konečně mír. Nebudu svrhávat Galbatorixe jen proto, aby nás pak Urgalové mohli napadnout, až budeme nejslabší. „To mohou i tak. Udělali to i předtím“ „Dobře, co jiného bychom měli dělat?“ řekla rozzlobeně. „Musíme je zkrotit, čím více je zapojíme do tohoto plánu, tím méně pravděpodobné pak bude, že by se otočili proti nám.“ „Řeknu ti co dělat,“ zavrčel. „Zažeň je, zruš smlouvu s Nar Garzhvogem a pošli jej pryč. Jestli tuto válku vyhrajeme, pak můžeme uzavřít novou smlouvu, kde si budeme moci klást podmínky. A nebo ještě líp, pošleme Eragona se Safirou a skupinou mužů, aby je zlikvidovali jednou provždy, jak to jezdci měli udělat už před staletími.“ Nasuada na něj dívala s nedůvěrou. „Jestliže zruším naši dohodu s Urgaly, budou tak naštvaní, že na nás zaútočí hned. A nemůžeme bojovat s Urgaly a Říší současně. To by bylo bláznovství. Když se moudří elfové, draci i jezdci všichni rozhodli tolerovat existenci Urgalů i když je mohli jednoduše zničit, měli bychom následovat jejich příklad. Věděli, že by bylo špatné zabít všechny Urgaly a to bys měl vědět i ty.“ „Jejich moudrost. Jako kdyby jim jejich moudrost někdy přinesla něco dobrého. Dobře, necháme pár Urgalů naživu, ale zabijeme jich tolik, aby se neodvážili opustit své území alespoň na sto let!“ Zřejmá bolest v jeho hlase a strnulé rysy jeho tváře Nasuadu zmátly. Ještě intenzivněji jej zkoumala a pokoušela se objevit důvod jeho prudkosti. Po chvíli řekla to, co se jí zdálo zřejmé. „Koho jsi ztratil?“ zeptala se. Orrin sevřel ruce v pěst a pomalu, váhavě je přesunul z parapetu, jako by ho chtěl rozbít svou silou, ale neodvážil se. Poplácal parapet ještě dvakrát, než řekl „Přítele, se kterým jsem vyrůstal v Borromeově hradě. Nemyslím, žes ho někdy potkala. Byl jedním z poručíků v mé armádě.“ „Jak zemřel?“ „Jak se dalo očekávat. Právě jsme přijeli ke stájím u západní brány a snažili jsme si je zabrat pro sebe, když jeden z čeledínů vyběhl ze stájí a bodnul jej vidlemi. Než jsme se zbavili čeledína, křičel nesmysly o Urgalech a o tom, jak se nikdy nevzdá. Nemohlo mu to nijak pomoct. Musel jsem jej zabít.“ „To je mi líto,“ řekla Nasuada. Klenoty v Orrinově koruně se zaleskly, když kývl, že rozumí. „Vím, že je to bolestivé, ale nesmíš nechat smutek, aby ovládl tvé rozhodování. Není to jednoduché, já vím, ale musíš být silnější, než jsi, pro dobro tvých lidí.“ „Být silnější než jsem,“ řekl kyselým, posměšným hlasem. „Ano, žádá se po nás víc než po ostatních lidech, ale musíme se snažit být lepší než ostatní, abychom dokázali, že jsme hodni zodpovědnosti. Urgalové mi zabili otce, pamatuješ? Ale ani to mě neodradilo od uzavření smlouvy, která může pomoci Vardenům. Nic mi nezabrání dělat to, co je správné pro můj lid a pro naši armádu, nezáleží, jak moc to bude bolet.“ Zvedla své ruce a ukázala mu své jizvy znovu. 29
„To je tedy tvá odpověď? Nezrušíš smlouvu s Urgaly?“ „Ne.“ Orrin přijal zprávu z nezvyklým klidem. Poté uchopil oběma rukama parapet a vrátil se k pozorování města. Na prstech měl čtyři velké prsteny. Jeden nesl královskou pečeť Surdy vyrytou do ametystu, druhý měl jelení parohy s větvičkou jmelí v ráně, odložené nad harfou naproti které byl obraz vysoké, opevněné věže. „Alespoň jsme nenarazili na žádné vojáky, kteří necítí bolest,“ řekla Nasuada. „Myslíš smějící se mrtvé,“ zamumlal Orrin a použil název, který se rozšířil mezi Vardeny. „Ano i ne, Murtagh ani Thorn mě neznepokojují.“ Nějakou dobu nikdo nepromluil. Potom se zeptala, „Jak šel tvůj pokus včera v noci? Byl úspěšný?“ „Byl jsem moc unavený, abych to zkoušel. Místo toho jsem šel spát.“ „Aha“ Po chvíli oba přistoupili ke stolu u zdi. Byl pokrytý horami listů papíru, tabulkami a svitky. Nasuada zkoumala skličující obraz a povzdechla. Ještě před hodinou a půl byl stůl úplně prázdný. Soustředila se na všechny důležité zprávy zahrnující čísla zajatců, které Vardeni zajali při obsazení Belatony, se jmény důležitých osob napsanými červeným inkoustem. Probírali to s Orrinem když Farica přišla, aby jí sundala obvazy. „Nevidím žádnou cestu z téhle změti,“ přiznala. „Mohli bychom vybrat stráže mezi místními muži. Tak bychom tu nemuseli nechávat tolik vlastních válečníků.“ Zvedla tu zprávu. „Možná, ale takové muže, jaké potřebujeme, bude složité najít a naši mágové jsou přepracovaní… „ „Objevil už Du Vrangr Gata způsob, jak zlomit přísahy ve starověkém jazyce?“ když odpověděla, že ne, zeptal se, „Udělali už vůbec nějaký pokrok?“ „Není to praktické. Dokonce jsem se už zeptala i elfů, ale ani ti neměli víc štěstí než my.“ „Jestli to brzo nevyřešíme, prohrajeme válku,“ řekl Orrin. „Tohle je jediná možnost, která nám zbývá.“ Nasuada si třela spánky. Před odjezdem z ochrany trpaslíků ve Farthen Dûr a v Tronjheimu, se snažila předpovědět každý problém, který by mohl Vardenům hrozit. Ten, se kterým se teď setkali, ji zastihl úplně nepřipravenou. Tento problém se poprvé objevil po bitvě na Hořících Pláních, kde bylo zřejmé, že všichni důstojníci Galbatorixovy armády i hodně obyčejných bojovníků přísahalo svou věrnost Říši ve starověkém jazyce. S Orrinem rychle přišli na to, že těmto mužům nebudou nikdy moci důvěřovat dokud Galbatorixe a Říši neporazí a možná ani potom. Nechtěli mužům, kteří chtěli dezertovat, dovolit, aby se přidali k jejich armádě kvůli strachu z toho, jaký by přísaha mohla mít vliv na jejich chování. Nasuada nebyla příliš znepokojena touto situací. Vězni byli v každé válce a ona už se dohodla s králem Orrinem, že je odvede zpět do Surdy, kde budou stavět silnice, lámat kameny, kopat kanály a dělat další těžké práce. Takhle to probíhalo, než se zmocnili města Feinster, kde pochopili velikost problému. Galbatorixovi agenti se rozšířili ve městě a požadovali slib věrnosti po důstojnících i po obyčejných lidech. Nasuada věděla, že je všechny neodhalili. Ty co odhalili, nechala zatknout a uvěznit, aby nerozvrátili Varden. Najít lidi, kterým by mohla věřit a kteří by chtěli s Vardeny spolupracovat bylo těžší, než si Nasuada představovala. Kvůli množství lidí, kteří přísahali, musela ve Feinsteru nechat dvakrát tolik vojáků, než očekávala. A navíc s tolika zatčenými bylo město ochromené, takže musela nechat převézt zásoby z jiných částí Vardenu, aby lidé nehladověli. Nemohla tuto situaci udržovat dlouho, protože se to zhoršovalo, když obsadili Belatonu. „Smůla, že trpaslíci ještě nedorazili,“ řekl Orrin. „Mohli bychom využít jejich pomoc.“ Nasuada souhlasila. Teď bylo mezi Vardeny jen několik set trpaslíků. Většina se vrátila do Farthen Dûr pohřbít svého krále Hrothgara a čekala tam na zvolení nového krále. Což se jí teď vůbec nehodilo. Snažila se je přesvědčit, aby jmenovali regenta po dobu války, ale trpaslíci byli tvrdohlaví. Rozhodli se vrátit a vykonat obřad a opustili Vardeny v půlce tažení. V každém případě, už si stihli zvolit nového krále, Hrothgarova synovce Orika a přicházeli přes rozsáhlé pláně severně od Surdy, někde mezi jezerem Tüdosten a řekou Jiet. 30
Nasuadu napadlo, jestli by byli schopni bojovat hned po příchodu. Trpaslíci byli odolnější než lidé, ale strávili více než poslední dva měsíce na cestách a to by unavilo každého. Pomyslela si, že musí být unavení z toho, jak je kolem nich pořád ta stejná krajina. „Už máme tolik vězňů. A jestli dobijeme Dras – Leonu …“ potřásla hlavou. Najednou Orrin ožil, „Co kdybychom Dras – Leonu úplně obešli?“ prošel pár papírů, než našel velkou mapu Alagäesie kreslenou trpaslíky. Položil ji na hromadu věcí na stole, což jí dalo neobvyklý tvar. „Podívej.“ Prostředníkem sledoval linku z Belatony do hlavního města Říše Urû’baenu. „kdybychom prošli tudy, nemusí se přiblížit k Dras – Leoně. Bude sice složitější překročit celou rozlohu najednou, ale můžeme to zvládnout. Nasuada o jeho návrhu nemusela přemýšlet, už zvažovala možnosti. „Riziko je příliš velké. Galbatorix pořád může zaútočit s vojáky, které má v Dras – Leoně. A není jich tam málo. Pokud by naši špioni měli pravdu, mohli bychom být napadeni ze dvou stran zároveň. Neznám rychlejší způsob jak prohrát bitvu nebo celou válku. Musíme obsadit Dras – Leonu.“ Orrin souhlasil. „Potřebujeme naše muže zpět z Aroughs. Abychom mohli bojovat, potřebujeme každého válečníka.“ „Já vím, chci se jen ujistit, že obléhání skončí nejpozději do týdne.“ „Myslím, že pokus tam nepošleme Eragona, tak to nestihneme.“ „Ne, mám jiný plán.“ „Dobře, do té doby, co budeme dělat s vězni?“ „To co předtím: stráže, ploty, zámky. Možná bychom také mohli svázat zajatce pomocí kouzel a omezit tak jejich pohyb, abychom je nemuseli hlídat tak moc. Jinak nevidím žádné řešení, s výjimkou zabití spousty z nich. Raději bych ---“ Snažila se představit, co může udělat, aby porazila Galbatorixe. „Raději bych nevyužívala taktové drastické opatření.“ „Dobře.“ Orrin se naklonil nad mapu a zkoumal linky vybledlého inkoustu, spojující trojúhelník Belatony, Dras-Leony, a Urû’baenu. Tak zůstal, než Nasuada promluvila. „Je tady ještě něco, čemu bychom měli věnovat pozornost? Jörmund čeká na rozkazy a Rada Starších požádala o mou účast.“ „Bojím se.“ „Čeho?“ Orrin mávl rukou nad mapou. „Toho, že to bylo už od začátku nedomyšlené. Že naše síly a našich spojenců, jsou rozptýlené. Kdyby to Galbatorixovi došlo, může nás zničit tak jednoduše, jako Saphira stádo ovcí. Celá naše strategie závisí na tom, jestli se nám podaří setkat se s Galbatorixem, Eragonem, Saphirou a tolika kouzelníky, kolik jich můžeme shromáždit. Jen malá část kouzelníků patří mezi nás a nebudeme schopni získat další, dokud se nedostaneme do Urû’baenu a nesetkáme se s armádou královny Islanzadí. Než se nám to povede, zůstáváme bezbranní vůči útokům. Riskujeme strašně moc, když se spoléháme na to, že Galbatorixova arogance ho udrží tak dlouho, než se kolem něj uzavře naše past. Nasuada sdílela jeho obavy, ale bylo důležitější posílit jeho důvěru, protože kdyby jeho rozhodnutí sláblo, mohlo by to podkopat morálku jeho mužů. „Nejsme úplně bezbranní,“ řekla. „Už nejsme. Máme Dauthdaert a s ním si myslím, že bychom byli schopni zabít Galbatorixe a Shruikana, pokud by opustili Urû’baen.“ „Snad.“ „Kromě toho, není dobré dělat si starosti. Nemůžeme urychlit příchod trpaslíků ani rychlost vlastního pokroku směrem k Urû’baenu. Takže nechci, aby ses touto situací znepokojoval. Vše, co můžeme dělat, je snažit se přijmout svůj osud se vším, co může přijít. Druhá možnost je dovolit Galbatorixovi, aby ovládl naši mysl, ale to neudělám. Nedovolím, aby měl nade mnou takovou moc.“
31
HRUBĚ DO SVĚTLA
Z
azněl vysoký a pronikavý výkřik téměř nelidské hlasitosti. Eragon byl napjatý. Většinu dne strávil sledováním bojujících a umírajících mužů, on sám jich spoustu zabil. Slyšel Elaininy výkřiky bolesti. Zvuky, které vydávala, byly tak děsivé, že začal přemýšlet o tom, jestli vůbec přežije porod. Vedle něj a sudu, který mu sloužil jako židle, dřepěli Albreich a Baldor. Sbírali potrhaná stébla trávy mezi svými botami. Jejich silné prsty roztrhali důkladně každý kousek listu a stonku, než začali tápat po dalších. Pot na čele se jim leskl a jejich oči byly tvrdé zlostí a zoufalstvím. Občas se podívali na sebe, občas se zadívali na stan, kde byla jejich matka. Ale většinou sledovali zem a ignorovali své okolí. O pár metrů dál seděl Roran na svém sudu, který ležel na boku a kolébal se, kdykoli se Roran pohnul. Podél blátivé cesty stálo několik desítek lidí z Carvahallu. Byli to muži, přátelé Horsta a jeho synů, nebo jejich ženy, které pomáhaly léčitelce Gertrudě pečovat o Elaine. Za nimi se tyčila Safira. Její krk byl klenutý jako luk. Špičkou ocasu škubala, jako kdyby byla na lovu a svým rubínově červeným jazykem máchala dovnitř a ven. Ochutnávala ze vzduchu veškeré vůně, které by mohly poskytnout informace o Elaine nebo o jejím nenarozeném dítěti. Eragon si třel bolavé sval na levém předloktí. Čekali už několik hodin a začínalo se stmívat. Předměty vrhaly dlouhé černé stíny na východ. Vypadalo to, jako by se snažily dotknout obzoru. Vzduch se ochladil. Komáři a jiný hmyz z nedaleké řeky Jiet kroužili kolem nich sem a tam. Ticho prořízl další výkřik. Muži byli rozpačití. Dělali gesta k odvrácení neštěstí a tiše si šeptali to, co bylo určeno pouze pro ty nejbližší. Ale Eragon je slyšel s naprostou jasností. Šeptali si o potížích s Elaininým těhotenstvím. Někteří prohlašovali, že pokud nebude rodit brzy, bude příliš pozdě pro ni i dítě. Jiní říkali věci jako "Těžké pro muže ztratit manželku, i v těch nejlepších časech, obzvlášť teď a tady“ nebo "Je to škoda, je to…" Někteří z nich z Elaininých problémů obviňovali Ra'zaky anebo události, které nastaly během cesty k Vardenům. A pár mužů zamumlalo nedůvěřivé poznámky o Arye, jestli bude schopná pomoci s narozením dítěte. "Je to elf, a ne člověk," řekl tesař Fisk. "Měla by se držet se svým druhem, ne se vměšovat tam, kde jí nikdo nechce. Kdo ví, co doopravdy chce, ne? " Tohle všechno a ještě víc Eragon slyšel, ale zakryl své reakce a udržel svůj klid, protože věděl, jak by to bylo pro vesničany nepříjemné, pokud by věděli, jak ostrý se jeho sluch stal. Sud pod Roranem zaskřípal, když se naklonil dopředu. "Myslíš, že bychom měli…?" "Ne," řekl Albriech. Eragon si omotal svůj plášť blíž. Chlad mu začal pronikat do morku kostí. Neodejde, dokud neskončí Elainino utrpení. "Podívejte," řekl Roran s náhlým vzrušením. Albriech a Baldor se otočili. Na druhé straně Katrina vystoupila ze stanu. Nesla svazek špinavých hadrů. Když vyšla, plachta stanu se opět zavřela. Eragon zahlédl Horsta a jednu z žen z Carvahallu. Nebyl si jistý, kdo seděl na kraji Elainina lůžka. Všichni sledovali Katrinu, která téměř běžela k ohni, kde Fiskova manželka Isolda a Nolla vyvařovaly hadry pro další použití. Sud pod Roranem znovu zaskřípal, když Roran změnil svou pozici. Eragon čekal, že se pustí za Katrinou, ale Roran zůstal tam, kde byl, stejně jako Albriech a Baldor. Oni, a zbytek vesničanů, sledovali Katrininy pohyby bez mrknutí oka. Eragon se zašklebil, když Elaine vydala další výkřik, který prorazil vzduch. Křik o nic méně horší než ten předchozí. Pak se plachta stanu otevřela znovu, když se ven vyřítila neupravená Arya. Vlasy jí vlály kolem obličeje, když utíkala ke třem Eragonovým elfím strážcům, kteří stáli ve stínu za nedalekým stanem. Několik okamžiků naléhavě mluvila s jedním z nich. Byla to Invidia, elfí žena s úzkým obličejem. Pak spěchala zpátky do stanu. Eragon ji rychle dohonil. "Jak to jde?" Zeptal se. "Špatně." "Proč to trvá tak dlouho? Nemůžeš jí pomoci s porodem rychleji? " Aryin výraz, který byl už tak napjatý, se stal ještě napjatější. "Mohla jsem. Zpívala jsem dítěti, aby přišlo na svět v první půlhodině, ale Gertruda a ostatní ženy mě pouze nechaly dělat ty nejjednodušší kouzla." 32
"To je absurdní! Proč? " "Protože je magie děsí, já je děsím." "Tak jim řekni, že jim neublížíš. Řekni jim to ve starověkém jazyce a nebudou mít jinou možnost, než ti věřit." Zavrtěla hlavou. "Bylo by to jenom horší. Myslely by si, že jsem se je snažila okouzlit proti jejich vůli a poslaly by mě pryč." "Jistě Katrina. Ona je důvod, proč jsem byl schopen udělat ta kouzla, která jsem udělal." Elaine znovu zakřičela. "Nenechají tě alespoň zmírnit její bolest?" "Ne víc, než už jsem zmírnila." Eragon se otočil směrem k Horstovu stanu. "Je to tak," zavrčel mezi zaťatými zuby. Její ruka ho sevřela kolem levé paže a držela ho na místě. Zmateně se podíval zpět na Aryu, hledajíc vysvětlení. Zavrtěla hlavou. "Ne," řekla. "Jedná se o zvyky starší než sám čas. Když je porušíš, naštveš a uvedeš do rozpaků Gertrudu a další ženy z vesnice a popudíš je proti sobě. " "Je mi to jedno!" "Já vím, ale věř mi. To nejrozumnější, co teď můžeš udělat, je počkat s ostatními." Aby to zdůraznila, pustila jeho ruku. "Nemůžu jen tak stát a nechat ji trpět!" "Poslouchej mě. Je lepší, když zůstaneš tady. Pomohu Elaine, jak jen můžu. Slibuju, ale nechoď tam. Jen způsobíš spory a zlost, které tady nejsou zapotřebí. Prosím." Eragon zaváhal a pak zasyčel odporem. Rozpřáhl ruce, když Elaine znovu zakřičela. "Fajn," řekl a naklonil se k Arye. "Ale ať se stane cokoli, nenech ji nebo dítě zemřít. Je mi jedno, co budeš dělat, ale nenech je umřít." Arya si ho měřila s vážným pohledem. "Já bych nikdy nedovolila, aby přišla o dítě," řekla a pokračovala dál ke stanu. Když zmizela v Horstově stanu, Eragon se vrátil na místo, kde Roran, Albriech a Baldor seděli a klesl zpět na svůj sud. "No?" Zeptal se Roran. Eragon pokrčil rameny. "Dělají vše, co mohou. Prostě musíme být trpěliví. To je všechno." "Zdá se, jako kdyby se nám báli říct trochu víc,"řekl Baldor. "Výsledek je stejný." Barva slunce se změnila. Stalo se oranžové a rudé, jako kdyby se blížil konec světa. Několik potrhaných mraků zůstalo na západu. Zbytky bouře na obloze, která měla odfouknout minulost, nabyla podobné odstíny. Hejna vlaštovek jim létaly nad hlavami. Hledajíc potravu v podobě můr, much a dalšího hmyzu, poletujícího kolem. Postupem času se Elaininy výkřiky mírnily. Ustupovaly. Křičení z plných plic vystřídalo tiché sténání, z kterého Eragona mrazilo v zádech. Víc než cokoli jiného si přál, aby ji mohl osvobodit od jejího trápení, ale nedokázal se přinutit ignorovat Aryinu radu, aby zůstal tam, kde je. Byl neklidný. Kousal si pošramocené nehty a zabýval se krátkým, strnulým rozhovorem se Safirou. Když se slunce dotklo země, rozprostřelo se po obzoru, jako obří rozklepnutý žloutek. Netopýři se začali míchat mezi vlaštovky, mávali svými kožovitými, slabými křídly. Jejich pronikavý skřek Eragonovi téměř způsobil ostrou bolest. Pak Elaine zakřičela tak, že to přehlušilo všechny ostatní zvuky okolí. Ozval se takový výkřik, který Eragon doufal, že nikdy neuslyší. Následovalo krátké, ale hluboké ticho. To skončilo, když se ze stanu ozval hlasitý brek novorozence, oznamující příchod nového člověka na svět. Při tomto zvuku se Albriech a Baldor začali smát, stejně jako Eragon a Roran, a několik mužů provolávalo slávu. Jejich radost netrvala dlouho. Když jásot přestal, ženy ve stanu vydaly pronikavý a srdcervoucí zvuk, který Eragona smrtelně vyděsil. Věděl, co znamená jejich nářek. Co znamenal vždycky. Stala se ta nejhorší tragédie. "Ne," řekl nevěřícně, když seskočil ze sudu. Ona nemůže být mrtvá. Nemůže být… Arya to slíbila. Jakoby v odpověď na jeho myšlenky, Arya rozevřela plachtu od stanu a běžela k němu, plula po zemi s neuvěřitelně dlouhými kroky. "Co se stalo?" Zeptal se Baldor když u nich zpomalila. 33
Arya si ho nevšímala a řekla: "Pojď Eragone." "Co se stalo?" zvolal Baldor zlostně, a sáhl po Aryině rameni. V bleskurychlém pohybu ho chytila za zápěstí a zkroutila mu ruku za záda. Donutila ho, aby stál shrbený jako mrzák. Jeho tvář byla zkřivená bolestí. "Pokud chceš, aby dítě tvojí matky přežilo, pak zůstaň stranou a nepřekážej." Pustila mu ruku a hodila ho k zemi do náruče Albriechta. Pak se otočila, a vykročila zpátky ke stanu. "Co se stalo?" Zeptal se Eragon, když se k ní připojil. Arya se k němu obrátila se žhnoucíma očima. "Dítě je zdravé, ale narodilo se s rozštěpem rtu." Eragon pochopil důvod smutného křiku žen. Dětem s prokletím rozštěpu bylo jen zřídka dovoleno žít. Bylo příliš těžké je nakrmit. I v případě, že je rodiče mohli nakrmit, tyto děti trpí a jsou nešťastné. Straní se, jsou zesměšňovány a nedokážou si najít vhodného partnera pro manželství. Ve většině případů a je to tak lepší pro všechny, se tyto děti rodí mrtvé. "Musíš ji uzdravit, Eragone," řekl Arya. "Já? Ale nikdy jsem… Proč ne ty? Víš o léčení víc, než já. " "Kdybych změnila dítěti vzhled, lidé budou říkat, že jsem ho ukradla a nahradila jiným. Já vím, jaké příběhy se vypráví o mé rase, Eragone. Až příliš dobře. Udělám to, když budu muset, ale dítě za to bude trpět navždy. Jsi jediný, kdo ji může zachránit před takovým osudem." Sevřela ho panika. Nechtěl být zodpovědný za život jiné osoby, byl již zodpovědný za příliš mnoho. "Musíš ji uzdravit," řekla Arya. Její tón byl silný. Eragon si vzpomněl, jak moc si elfové cení svých dětí. Stejně tak, jako děti jiných ras. "Pomůžeš mi, když budu potřebovat?" "Samozřejmě." „Stejně jako já,“ řekla Safira. "Máš pravdu," řekl Eragon a uchopil Brisingr. Jeho mysl se vyjasnila. "Udělám to!" S Aryou v patách šel ke stanu a odkryl těžkou plachtu. Kouř ze svíčky ho pálil v očích. Pět žen z Carvahallu stálo u zdi. Jejich nářek ho udeřil, jako fyzický úder. Potácely se, jako v transu a slzy se jim kutálely po oblečení a vlasech. Horst stál u konce postele. Dohadoval se s Gertrudou. Jeho tvář byla červená, oteklá a lemovaná vyčerpáním. Na druhé straně postele stála buclatá léčitelka a držela svazek hadříků na hrudi. Eragon předpokládal, že je v něm dítě, ale nemohl vidět jeho tvář. Kroutilo se, brečelo a vydávalo pěkný hluk. Gertrudiny kulaté tváře se leskly potem a vlasy se jí lepily k obličeji. Její nahé předloktí bylo polité různými tekutinami. V čele postele klečela Katrina na kulatém polštáři a otírala Elaine čelo vlhkým hadříkem. Eragon Elaine poznal jen stěží. Její tvář byla vyhublá, měla tmavé kruhy pod očima. Z očí jí tekly potoky slz a pak mizely pod zamotanými kadeřemi jejích vlasů. Její ústa se otevírala a zavírala. Sténala nesrozumitelná slova. Zakrvavená plátna kryla zbytek jejího těla. Ani Horst ani Gertruda si Eragona nevšimli, dokud nedošel přímo k nim. Eragon od té doby, co odešel Carvahallu hodně vyrostl. Ale i tak byl Horst ještě o hlavu vyšší. Jakmile se na něj podívali, jiskřička naděje rozzářila kovářův nešťastný výraz. "Eragon!" Přitiskl mu těžkou ruku na rameno a opřel se o něj, jako kdyby všechno zlé pominulo. "Už to víš?" Nebyla to opravdová otázka, ale Eragon stejně přikývl. Horst se podíval na Gertrudu rychlým a ostrým pohledem. Potom pohodil svým plnovousem ze strany na stranu, jak se mu klepaly čelisti a jeho jazyk se objevil mezi rty, když si je nervózně olízl. "Můžeš… můžeš pro ni něco udělat? Půjde to?" "Možná, budu se snažit." řekl Eragon. Natáhl ruce. Po chvíli váhání, Gertruda uložila teplý svazek do jeho náruče, pak ucouvla. V záhybech látky byl zavrtán maličký a svraštěný obličej holčičky. Její kůže byla tmavě červená, oči měla oteklé, a zdála se být zamračená, jako by se zlobila, jak s ní zachází. Její nejvýraznější rys, naneštěstí, byla velká mezera, která vyčnívala z její levé nosní dírky do středu horního rtu. I přes to byl její malý růžový jazyk vidět. Ležel jako měkký, vlhký slimák, který se občas zaškube. "Prosím," řekl Horst. "Existuje nějaký způsob, jak bys mohl…“ Eragon sebou trhl, když uslyšel nářek žen. "Nemůžu tady pracovat," řekl 34
Když se otočil k odchodu, Gertruda za ním promluvila: „Půjdu s tebou. Jeden z nás, kdo ví, jak se starat o dítě, musí zůstat s tebou." Eragon nestál o Gertrudinu společnost, zatímco se bude snažit napravit dívce tvář. Chtěl jí to říct, ale potom si vzpomněl, co Arya říkala o zvycích. Někdo z Carvahallu, někdo kdo má důvěru všech vesničanů, musí potvrdit svědectví o změně děvčátka, aby mohl později ujistit vesničany, že dítě je stále stejná osoba, jako předtím. "Jak si přeješ," řekl a potlačil své námitky. Dítě se mu svíjelo v rukou a žalostně plakalo, když vystoupil ze stanu. Na druhé straně cesty stáli shromáždění vesničani a všichni se rázem postavili. Albriech a Baldor se chtěli vydat k Eragonovi. Jakmile zavrtěl hlavou, rázem se zastavili a zůstali tam, kde byli a dívali se za ním s bezmocnými výrazy. Arya a Gertruda zaujaly pozice po boku Eragona. Jakmile vešli do tábora a zamířili k jeho stanu, země se jim zachvěla pod nohama, když je Safira následovala. Bojovníci na cestě rychle ustoupili stranou, aby je nechali projít. Eragon se snažil, aby byly jeho kroky co nejplynulejší, aby netlačil dítě. Silné, těžké aroma lpělo z dívenky, jako vůně lesa v teplém letním dni. Už téměř dosáhli svého cíle, když Eragon spatřil čarodějné dítě, Elvu, jak stojí mezi dvěma řadami stanů vedle cesty. Měla slavnostní tvář, když se na něj dívala svýma velkýma fialovýma očima. Měla na sobě černé, fialové šaty s dlouhým závojem z krajky, který měla přehozený přes hlavu. Odhalilo tak stříbřitou značku na čele ve tvaru hvězdy, podobnou jako jeho gedwëy ignasia. Neřekla ani slovo, ani se ho nesnažila zpomalit nebo zastavit. Přesto, Eragon pochopil její varování. Její přítomnost byla jeho pokáráním. Už jednou si hrál s osudem dítěte. A mělo to neblahé následky. Nemohl si dovolit udělat takovou chybu znovu, a to nejen kvůli škodě, kterou způsobí, ale i proto, že kdyby to udělal, Elva se stane jeho úhlavním nepřítelem. I přes všechnu svou moc se jí Eragon obával. Její schopnosti nahlédnout do lidských duší. Vědět o všech lidech to, co je bolí a trápí. A její předvídatelnost, když se někdo někomu snaží ublížit, jí dělá jednu z nejnebezpečnějších bytostí v celé Alagaësii. Ať se stane cokoliv, pomyslel si Eragon, když vešel do jeho temného stanu, nechci zranit toto dítě. A najednou cítil velké odhodlání, dát jí šanci žít život, který by jí jinak okolnosti nedovolily.
35
UKOLÉBAVKA
S
komírající sluneční paprsky pronikaly do Eragonova stanu. Všechno tu vypadalo jako z kamene. S jeho elfským viděním snadno rozpoznal tvar věcí, ale věděl, že tohle Gertruda nedokáže, a tak řekl: „Naina hvitr un böllr,” a umístil malé, plující vzduchem zářící světélko, na vrchol stanu. Tlumená bílá koule nevytvářela znatelné teplo, avšak osvětlovala prostor jako jasná lucerna. Při kouzlení se vyhnul slova brisingr, aby se nezapálil čepel svého meče. Za sebou zaslechl, jak se Gertruda zarazila, otočil se a spatřil ji, jak zírá na světlo a drží tašku, kterou si s sebou přinesla. Její známá tvář mu připomněla domov a Carvahall a najednou pocítil nečekané bodnutí stesku po domově. Pomalu k němu sklopila zrak. „Jak jsi se změnil,“ řekla, „myslím, že ten chlapec, kterého jsem jednou pozorovala, jak bojuje s horečkou, je pryč.“ „Stále mě znáš,“ odpověděl. „Ne, tomu nevěřím.“ Její výrok ho zasáhl, ale nemohl si dovolit o něm přemýšlet, tak ho vytlačil ze své mysli a šel na své lůžko. Něžně, tak něžně jako nikdy, přesunul novorozence z jeho paží na přikrývku, opatrně, jako by byl ze skla. Dívka na něj zamávala zatnutou pěstí. Usmál se a dotknul se jí špičkou pravého ukazováčku, takže začala tiše brebentit. „Co hodláš dělat?“ zeptala se Gertruda, jak si sedala na osamělou stoličku vedle stěny stanu. „Jak ji vyléčíš?“ „Nejsem si jistý.“ Hned poté si Eragon všiml, že Arya je do stanu nedoprovodila. Zavolal její jméno a o chvilku později mu odpověděla zvenku, její hlas byl zastřený tlustou látkou, která je rozdělovala. „Jsem tady,“ řekla, „a tady počkám. Kdybyste mě potřebovali, vyšlete myšlenky v mém směru a já přijdu.“ Eragon se nepatrně zamračil. Zvykl si mít ji během akce po ruce, aby mu pomohla, když nevěděl a opravila, když udělal chybu. No, nevadí. Pořád se jí můžu na cokoli zeptat, když budu chtít. Tohle je jediná cesta, aby Gertruda neměla podezření, že Arya má cokoliv společného s tou dívkou. Byl zasažen bezpezčnostními opatřeními, které Arya přijala, aby se vyhnula podezřením, že dívka byla podvržené dítě, a jeho zajímalo, jestli už byla někdy obviněná z krádeže dítěte. Rám lehátka zaskřípal, jak si na něj čelem k nemluvněti pomalu lehl. Jeho zamračený výraz se prohloubil. Skrze něj cítil, jak Safira pozoruje dívku podřimující na pokrývkách, zdánlivě netečnou k světu. Její jazyk se leskl skrz prasklinu rozdělující její horní ret. Co si myslíš? Zeptal se. Jdi na to pomalu, ať si náhodou nekousneš do ocasu. Souhlasil s ní, ale pak se rošťácky zeptal: Už se ti to někdy stalo? Myslím kousnout se do ocasu? Zůstala tiše opodál, ale on zachytil kratičký záblesk vjemů, směs obrazů – stromy, tráva, sluneční svit, Dračí hory – tak jako nasládlá vůně rudých orchidejí a náhlý bolestivý, ostrý pocit, jako by jí dveře náhle přibouchly ocas. Eragon se pro sebe potichu zasmál, pak už se však soustředil na skládání kouzla, které by vyléčilo dívku. Zabralo mu to pěknou chvíli, skoro půl hodiny. On a Safira strávili většinu času procházením starodávných vět znovu a znovu, zkoumajíc a debatujíc každé slovo a frázi – a dokonce jeho výslovnost – aby si zajistili, že kouzla udělají, co mají v úmyslu, nic víc. Uprostřed jejich tiché konverzace se Gertruda přesunula do svého sedadla a řekla: „Vypadá stejně jako vždy. Práce jde špatně, že ano? Přede mnou nemusíš skrývat pravdu, Eragone; vypořádala jsem se už s mnohem horšími věcmi.“ Eragon zvednul obočí a mírným hlasem řekl: „Práce ještě nezačala.“ Gertruda se zaraženě posadila zpět. Ze své tašky vyndala žluté klubíčko, napůl hotový svetr a pár nablýskaných pletacích jehel z břízy. Její prsty se pohybovaly s nacvičenou rychlostí, hbitě a zručně, jak začala plést. Stálé cvakání jejích jehel uklidňovalo Eragona; během jeho dětství slyšel ten zvuk často, měl ho spojený se sezením kolem kuchyňského krbu za chladných podzimních večerů, kdy naslouchal historkám dospělých, zatímco ti kouřili dýmku či vychutnávali točené tmavě hnědé pivo po vydatné večeři.
36
Nakonec, když on a Safira byli přesvědčeni, že kouzla jsou bezpečná a Eragon si byl jistý, že jeho jazyk neklopýtne na žádném z cizích slov starodávného jazyka, Eragon načerpal spojené síly obou jejich těl a připravil se na použití prvního z kouzel. Potom zaváhal. Když elfové používali magii k růstu stromu nebo květiny podle jejich přání či ke změně svého těla, potom vždy, aspoň co věděl, formovali kouzlo do písně. Zdálo se vhodné, aby on udělal to samé. Ale byl seznámen pouze s několika z mnoha elfských písní a žádnou z nich by nedokázal dobře – či aspoň dostatečně – napodobit, aby byl zachován komplex nádherných melodií. Tak místo toho vybral melodii z nejhlubšího místa jeho paměti, píseň, jež mu jeho teta Marian zpívala, když byl ještě malý, píseň, kterou ženy z Carvahallu zpívávaly jejich dětem od nepaměti, když je přikryly pod peřiny na dlouhý noční spánek: ukolébavku. Tóny byly jednoduché, snadné k zapamatování a měly uklidňující efekt, který, jak doufal, nemluvně uklidní. Začal tiše a hluboce, nechával slova plynout pomalu pryč, zvuk jeho hlasu se šířil stanem jako teplo ohně. Než použil kouzlo, sdělil dívce ve starodávném jazyce, že je přítel, že to s ní myslí dobře a že by mu měla věřit. Jako v odpověď se ve spánku pohnula a její napnutý výraz roztál. Pak Eragon zazpíval první z kouzel: jednoduché zaklínadlo skládající se ze dvou krátkých vět, které opakoval znovu a znovu jako modlitbu. A kolem malé růžové pukliny, kde se setkávaly dvě části dívčina rozděleného rtu, se to začalo mihotat, jako by se dosud skrytý tvor hýbal pod povrchem. To, o co se snažil, mělo daleko k jednoduchosti. Kosti dítěte, stejně jako kosti každého novorozence, byly křehké a chrupavčité, odlišné od kostí dospělých a odlišné od všech kostí, které kdy spravoval za časů u Vardenů. Musel být opatrný, aby nezaplnil mezeru v její puse kostí, masem a kůží dospělého, jinak by tyto části nerostly společně se zbytkem jejího těla. Když spravoval mezeru v jejím horním patře a dásních, musel posunout, narovnat a upravit kořínky toho, co se mělo stát jejími dvěma předními zuby, něco, co nikdy předtím nezkoušel. Další problém byl, že dívku nikdy nespatřil bez jejího znetvoření, takže si nebyl jistý, jaký tvar její rty a ústa mají mít. Vypadala jako každé jiné dítě, které viděl:kulatá, baculatá a bez tvaru. Obával se potom, že jí mohl dát obličej vypadající dobře v tu chvíli, avšak cizí a nehezký, jak léta uplynou. Takže pokračoval opatrně, dělal pouze malé změny a po každé z nich přestal, aby zhodnotil výsledek. Začal s těmi nejhlubšími vrstvami dívčina obličeje, kostmi a chrupavkami, a pomalu se dostával k vnějším vrstvám, po celou dobu zpívaje. V určitou chvíli Safira začala mručet spolu s ním z místa, kde ležela, její hluboký hlas rozvibroval vzduch. Světelná koule, kterou vytvořil, se rozjasňovala a tlumila v závislosti na hlasitosti jejího mručení, což Eragon shledal nesmírně zajímavým a rozhodl se na to zeptat Safiry později. Slovo za slovem, kouzlo za kouzlem, hodina za hodinou se noc vlekla, třebaže Eragon nevěnoval času pozornost. Když dívka plakala hladem, nakrmil jí trochou energie. On a Safira se snažili vyhnout dotyku její mysli s jejich – nevěděli, jak by kontakt mohl ovlivnit její dětské vědomí – ale stejně se o ni tu a tam otřeli; Eragonovi se její mysl zdála mlhavá a nezřetelná, jako moře nekontrolovaných pocitů, které omezily všechno ostatní na světě na bezvýznamné. Za ním Gertrudiny jehly pokračovaly ve cvakání. Pozvolna, pomalu se trhlina v dívčiném horním patře a jejích dásních pojila v jeden neporušený celek, dvě strany kočičího rtu se stmelily dohromady – její kůže se vlnila jako tekutina – a její horní ret se postupně tvořil v bezchybný růžový oblouk. Eragon si dlouho dělal starosti s tvarem jejího rtu, až nakonec Safira řekla: Je hotovo. Nech to být. A on byl donucen přiznat, že už dívčin vzhled nemůže nijak vylepšit, jen zhoršit. Potom nechal ukolébavku doznít. Jazyk měl suchý a těžký, hrdlo vyschlé. Zvedl se z dětské postýlky a napůl se nad ni přikrčil, příliš vysílen, aby stál rovně. Kromě osvětlení ze světelné koule pronikala stanem ta samá záře, která ho provázela na začátku. Nejdřív byl zmatený – slunce už jistě zapadlo! – ale pak si uvědomil, že jas přicházel z východu, nikoli ze západu, a pochopil. Není divu, že mé tělo je tak rozbolavělé. Proseděl jsem zde celou noc! A co já? řekla Safira. Mé kosti bolí stejně jako tvé. Její přiznání Eragona překvapilo; sotva kdy přiznala své nepohodlí, ať už jakkoliv nesmírné. Bojování si na ní vyžádalo větší oběť, než bylo zpočátku patrné. Jakmile dospěl k tomuto závěru a Safira ho postřehla, mírně se stáhla z jeho mysli a poznamenala: Unavená či ne, pořád můžu rozdrtit tolik vojáků, kolik na nás Galbatorix pošle. 37
Já vím. Jakmile Gertruda schovala pletení zpátky do tašky, stoupla si a přišourala se k postýlce. „Nikdy bych nevěřila, že uvidím takové věci,“ řekla, „Nejmíň ze všech od tebe, Eragone Bromssone.“ Pátravě na něj pohlédla. „Brom byl tvůj otec, že ano?“ Eragon přikývl: „To byl.“ „Nějak to do sebe zapadá.“ Eragon to téma nechtěla dál rozvíjet, tak jen pokrčil rameny a zhasnul světýlko jednou rychlou myšlenkou. Všude okamžitě padla tma a východní záře se zvýraznila. Jeho oči si zvykly na změnu rychleji než Gertrudiny; mrkala, mračila se a kroutila hlavou ze strany na stranu, jako by si nebyla jistá, kde stojí. Jak ji Eragon zvedal na pažích, cítil dívčino teplo a její váhu. Nebyl si jistý, jestli jeho únava byla způsobena spíš kouzly, které použil, nebo dobou, kterou probdil. Pohled mu sklouzl na dívku a najednou se cítil ochranářsky. Zamumlal: “Sé ono waíse ilia.” Budiž jsi šťastná. Nebylo to kouzlo, ne patřičné, avšak on doufal, že ji ochrání před neštěstím, které už postihlo tolik lidí. Kdyby v tom selhalo, doufal aspoň, že jí dodá úsměv. A taky že dodalo. Široký úsměv rozzářil její drobný obličej a dívka s velkým nadšením řekla: “Gáá!” Eragon se také usmál, pak se otočil a vykročil ven. Jak se otevřel vchod, spatřil malý dav semknutý v půlkruhu kolem stanu, někteří stáli, někteří seděli, někteří byli v podřepu. Většinou rozeznal lid z Carvahallu, avšak Arya a ostatní elfové tam byli také – poněkud stranou od ostatních – stejně jako několik vardenských bojovníků, jejichž jména neznal. Zahlédl Elvu skrývat se za nejbližším stanem, její černá krajka jí padala do obličeje, skrývajíc ho tak. Ta skupina, uvědomil si Eragon, musela čekat celé hodiny a on nevycítil nic z jejich přítomnosti. Byl sice v dostatečném bezpečí se Safirou a elfy na stráži, to však nebyla omluva pro to, aby se stal pohodlným. Musím se víc snažit, řekl si pro sebe. V čele zástupu stál Horst a jeho synové, všichni ustaraní. Horstovo čelo se zkroutilo, když pohlédl na balíček v Eragonově náruči, otevřel pusu a chtěl něco říci, avšak nevydal ze sebe ani hlásku. Bez okázalosti přikročil Eragon až ke kováři a natočil dívku tak, aby mohl vidět její tvář. Na okamžik Horst zkameněl, avšak potom se jeho oči začaly lesknout a jeho výraz se změnil na tak radostný a úlevný, že to nemohlo být pokládáno za smutek. Když předával dívku Horstovi, řekl Eragon: „Mé ruce jsou příliš potřísněné krví na tuto práci, ale jsem rád, že jsem byl schopný pomoci.“ Horst se dotkl dívčina rtu špičkou ukazováku a zakroutil hlavou. „Nemůžu tomu uvěřit… Nemůžu tomu uvěřit.“ Podíval se na Eragona. „Elain a já jsme navždycky tví dlužníci. Kdybys-“ „Není tu žádný dluh,“ odvětil vlídně Eragon, „Udělal jsem pouze to, co by udělal každý, kdyby měl tu možnost.“ „Ale vyléčil jsi ji ty a jsem vděčný pouze tobě.“ Eragon zaváhal a pak sklonil hlavu na znamení, že přijal Horstovu vděčnost. „Jak ji pojmenuješ?“ Kovář se zářivě zahleděl na svoji dceru: „Pokud s tím bude Elain souhlasit, možná bychom ji mohli pojmenovat Hope.“ „Hope… To je dobré jméno.“ „A jak je Elain?“ „Je unavená, ale v pořádku.“ Potom už se Albriech a Baldor nakupili kolem svého otce a zírali na jejich novou sestru, jako předtím Gertruda – která se vynořila ze stanu krátce po Eragonovi – a jakmile nesmělost zmizela, připojil se k nim i zbytek vesničanů. Dokonce i skupina neobvyklých bojovníků se natlačila k Horstovi, natahujíc krky, aby aspoň letmo dívku zahlédli. Po chvíli elfové rozvinuli své dlouhé hole a také se přiblížili. Jakmile to spatřili, ustupovali lidé rychle z cesty k Horstovi, aby ji uvolnili. Kovář ztuhnul a vysunul čelist jako buldok. Jeden po druhém se elfové skláněli a zkoumali dívku, občas šeptajíc slovo či dvě ve starověkém jazyce. Nezdálo se, že by si všimli nebo jim byly nepříjemné upřené pohledy vesničanů. Když už v řadě zbyli pouze tři elfové, vyskočila Elva z místa za stanem, kde se ukrývala, aby se zúčastnila závěru procesu. Nemusela čekat dlouho a už byla řada na ní, aby předstoupila před Horsta. Přestože zdráhavě, snížil kovář ruce a ohnul se v kolenou, ale i tak byl mnohem vyšší než Elva, načež 38
si stoupla na špičky. Eragon zadržel dech, když se díval na dříve zohyzděné dítě, neschopen uhádnout její reakci skrz závoj. Po pár vteřinách Elva znovu došlápla na paty. Úmyslně vybrala cestu, která vedla kolem Eragonova stanu. Několik metrů před ním se zastavila a otočila se k němu. Sklonil hlavu a pozvedl jedno obočí. Stroze, krátce kývla a pokračovala v cestě. Jak ji Eragon sledoval odcházet, přikradla se k němu Arya. „Měl bys být pyšný na to, cos dokázal,“ zamumlala, „Dítě je zdravé a má dobrou podobu. Dokonce ani naši nejzkušenější kouzelníci se nemohou rovnat tvým znalostem starověkého jazyka. Je to skvělé, cos té dívce dal – obličej a budoucnost – a jsem si jistá, že na to nezapomene… Nikdo z nás nezapomene.“ Eragon zpozoroval, že ho všichni elfové pozorují s nově nalezenou úctou – ale obdiv a uznání od Aryi pro něj znamenalo nejvíce. „Měl jsem nejlepší učitele,“ odpověděl stejně tichým hlasem. Arya neodporovala jeho vyjádření. Společně sledovali vesničany, jak krouží kolem Horsta a vzrušeně povídají. Aniž by z nich spustil oči, naklonil se Eragon k Arye a řekl jí: „Děkuji ti za pomoc, Aryo.“ „Nemáš zač. Byla bych nedbalá, kdybych nepomohla.“ Horst se nakonec otočil a nesl děťátko do stanu, aby Elain mohla spatřit jejich novorozenou dcerku, ale zástup lidí nejevil známku, že by se chtěl rozejít. Když už měl Eragon plné zuby podávání rukou a zodpovídání otázek, rozloučil se s Aryou a vklouzl do svého stanu, kde za sebou pečlivě uzavřel vchod. Pokud nebudeme pod útokem, pro příštích deset hodin nechci nikoho vidět, dokonce ani Nasuadu, sdělil Safiře, jak sebou hodil do lehátka. Řekneš to prosím Blödhgarmovi? Samozřejmě, odvětila, odpočívej, maličký, tak jako já. Eragon vydechl a přehodil si ruku přes obličej, aby zamezil rannímu světlu proniknout k jeho očím. Jeho dech se zklidnil, jeho mysl se začala toulat a brzy už ho nové zvuky a obrazy jeho bdělých snů pohltily – skutečné, ale zdánlivé; živé, ale průhledné, jako by byly vyrobené z barevného skla – a alespoň na chvíli byl schopen zapomenout na povinnosti a trýznivé události minulých dnů. V jeho snech se ozývala ukolébavka, pouze jako šepot ve větru, stěží slyšitelná, napůl zapomenutá, ukolébala ho do spánku se vzpomínkami na jeho domov, kde zažíval dětský klid.
39
UNAVENÍ BEZ ODPOČINKU
D
va trpaslíci, dva muží a dva Urgalové – členové Nasuadiny osobní stráže, Temných jestřábů – stáli před pokojem v hradu, kde Nasuada zřídila velitelství. Zírali na Rorana plochýma, prázdnýma očima. Roran se na ně díval stejně bezvýrazně. Byla to hra, kterou už spolu hráli dříve. Přes jejich nedostatek emocí Roran věděl, že byli velmi zaneprázdněni vymýšlením nejrychlejšího a nejúčinějšího způsobu, jak ho zabít. Věděl to, protože právě tak on přemýšlel o nich, stejně jako to dělal vždycky. Musel bych ustoupit, jak nejrychleji by to šlo… trochu je roztáhnout po místnosti, rozhodl se. Muži by po mně šli jako první; jsou rychlejší než trpaslíci, a zpomalili by tak urgaly za nimi. Musel by jim nějak vzít ty jejich halapartny. Nebylo by to lehké, ale myslím, že bych to zvládl – minimálně jednomu. Mohl bych po nich hodit kladivem. A když budu mít tu halapartnu, mohl bych si je udržet od těla. Trpaslíci nebudou takový problém, za to urgalové budou. Hnusný bestie to jsou… Kdybych použil tenhle sloupek, mohl bych– Železné dveře, které stály mezi dvěma řadami strážců, zaskřípaly, jak se otevřely. Stál mezi nimi světle oblečený poslíček a oznámil hlasitěji než bylo nutné: „Paní Nasuada vás očekává.“ Několik strážců sebou cuklo a na okamžik zaváhalo. Roran se na ně usmál, když kolem nich procházel do pokoje za jejich zády. Věděl, že díky jejich sebemenšímu zaváhání by byl schopen zabít nejméně dva z nich ještě než by stihli pozvednout své zbraně. Tak příště, pomyslel si. Pokoj byl prostorný, obdélníkový a jen skromně dekorovaný: na podlaze ležel příliš malý kobereček; úzký, na zdi po jeho levici visel moly prožraný gobelín; a jedno jediné okno bylo po jeho pravé straně. Kromě toho pokoj postrádal jakékoli zdobení. Do jednoho koutu místnosti byl strčený dlouhý, dřevěný stůl, zasypaný hromadou knih, svitky a jinými listy papíru. Několik masivních židlí – čalouněných, s koženým vázáním s řadami skvrnitých mosazných připínáčků – stálo okolo stolu, ale Nasuada, ani tucet lidí kolem ní se na ně neposadilo. Jörmundur v hloučku nebyl, ale Roran věděl, kdo jsou ti válečníci: pod velením některých z nich bojoval, jiné viděl během bitvy nebo o nich slyšel od mužů z jeho oddílu. „ – a nezajímá mě, jestli mu to způsobí bolest!“ vykřikla a hlasitě bouchla pravou rukou o stůl. „ Jestli nebudeme mít ty podkovy a vše ostatní, mohli bychom naše koně rovnou sníst za všechno to dobré, co pro nás udělali. Řekla jsem to dost jasně?“ Jako jeden, muži ke kterým mluvila, souhlasně odpověděli. Zněli nějak vystrašeně, až rozpačitě. Roranovi se zdálo divné i působivé, že si Nasuada, ačkoli byla žena, dokázala získat takový respekt svých válečníků, respekt, který cítil on sám. Byla jedna z těch nejodhodlanějších a nejinteligentnějších lidí, které kdy poznal. A byl přesvědčen, že by uspěla a nezáleželo by na tom, komu se narodila. „Teď jděte,“ řekla Nasuada a jak osm mužů procházelo kolem něj, pokynula mu ke stolu. Trpělivě čekal, zatímco namočila brk do lahvičky s inkoustem a naškrábala několik vět na malý svitek papíru, pak ho podala jednomu poslíčkovi a řekla: „Pro trpaslíka Narheima. Tentokrát se ujisti, že dostaneš jeho odpověď než se vrátíš, jinak tě nechám sloužit a uklízet Urgalům.“ „Ano, má paní!“ řekl kluk a odběhl napůl zděšený jeho vyhlídkami. Nasuada se začala probírat hromadou papírů na stole před ní. Bez toho, aby vzhlédla, řekla: „Odpočinul sis, Rorane?“ Uvažoval, proč ji to zajímá. „ Ne zcela.“ „To je nemilé. Byl jsi vzhůru celou noc?“ „Částečně. Elain, žena našeho kováře, včera porodila, ale-“ „Ano, vím o tom. Mám to tedy brát tak, že jsi si šel lehnout dřív než Eragon vyléčil to dítě?“ „Ano, byl jsem příliš unavený.“ „No alespoň máš rozum.“ Natáhla se přes stůl, vzala jiný list papíru a pečlivě ho prohlédla, než ho přidala na hromadu. Se stejně věcným tónem řekla: „Mám pro tebe úkol, Kladivo. Naše síly v Aroughs narazili na silný odpor – větší, než jsme předpokládali. Kapitánovi Brigmanovi se nepodařilo vyřešit situaci a my ty muže potřebujeme. Proto tě posílám do Aroughs, abys nahradil Brigmana. Kůň na tebe čeká u jižní brány. Pojedeš nejrychleji jak budeš moct do Feinsteru a z Feinsteru pak do Aroughs. Každých deset mil na vás budou čekat noví koně odtud až po Feinster. Poté už si budeš muset hledat koně na vlastní pěst. Očekávám, že budeš v Aroughs nanejvýš za čtyři dny. Jakmile doženeš ostatní, 40
měl bys přibližně… do tří dnů obsadit město. Podívala se na něj: „Ode dneška za týden chci, aby nad Aroughs visel náš prapor. Nezajímá mě jak to uděláš, Kladivo, prostě to chci mít hotové. Pokud selžeš, nebudu mít jinou možnost než tam poslat Eragona a Safiru, což nás tu zanechá značně nechráněné v případě, že zaútočí Murtagh nebo Galbatorix.“ A pak by Katrina byla v ohrožení, pomyslel si Roran. V žaludku se mu usadil nepříjemný pocit. Jízda do Aroughs během pouhých čtyř dní je strašně náročná, zejména když vzal v potaz, že byl celý rozbolavělý a měl plno modřin. Navíc nutnost zajetí města v tak krátké době byla směsice mizérie s šílenstvím. Když tohle všechno zvážil, došel k závěru, že vyhlídka této mise byla stejně atraktivní, jako boj s medvědem se svázanýma rukama za zády. Poškrábal se na tváři. „Nemám dost zkušeností s obléháním,“ řekl. „Minimálně ne s takovýmhle. Mezi Vardeny musí být někdo jiný, kdo by se na to hodil víc. Co Martland Rudovous?“ Nasuada udělala odmítavé gesto. „Nemůže jet tryskem jen s jednou rukou. Měl by sis víc věřit, Kladivo. Jsou jiní, kteří mnohem víc rozumí válčení, to je pravda – muži, kteří byli uprostřed válečného pole déle než ty, muži, kteří měli instrukce od největších válečníků generace jejich otců – ale když se pozvednou meče a začne bitva, nezáleží tolik na zkušenost, ale na tom, zda dokážeš vyhrát, a zdá se, že to ti jde. Navíc, jsi šťastlivec.“ Odhrnula papíry a opřela se o ruce. „Dokázal jsi, že umíš bojovat. Dokázal jsi, že dokážeš plnit rozkazy… když se ti zamlouvají, o to jde.“ Překonal nutkání shrbit se, protože si vzpomněl na bolestivé rány doběla rozžhaveným bičem, které dostal za trest, když neuposlechl kapitána Edrica. „Dokázal jsi, že umíš vést své bojovníky. Takže, Rorane Kladivo, uvidíme jestli jsi připravený na něco víc, co ty na to?“ Polkl. „Ano, má paní.“ „Dobře. Povyšuji tě po tu dobu na kapitána. Jestli v Aroughs uspěješ, může ti být tento titul udělen na trvalo, nebo alespoň dokud neukážeš, zda si nezasloužíš ať už vyšší nebo nižší titul.“ Jak se její pohled stočil zpět ke stolu, začala se přehrabovat mezi svitky a hledat jeden, který byl zjevně někde dole. „Děkuju.“ Nasuada odpověděla tlumeným nejasným zvukem. „Kolika mužům budu velet v Aroughs?“ zeptal se. „Dala jsem Brigmanovi tisíc válečníků, aby zajali město. Z nich bude připraveno k boji ne více než osm set.“ Roran skoro zaklel nahlas. Tak málo. Jako kdyby ho slyšela, Nasuada řekla odměřeným hlasem: „Mysleli jsme, že obrany Aroughs nebude tak těžké překonat.“ „To vidím. Můžu si sebou vzít dva nebo tři muže z Carvahallu? Jednou si řekla, že náš necháš sloužit společně, pokud– “ „Ano, ano“ – mávla rukou – „Vím, co jsem řekla.“ Našpulila rty, když to zvažovala. „Dobře, vem si sebou koho chceš, pokud budeš schopen odjet do hodiny. Dej mi vědět kolik mužů s tebou pojede, abych mohla zajistit odpovídající počet koní, kteří na vás budou čekat po cestě. „Můžu si vzít Carna?“ zeptal se na kouzelníka, po jehož boku bojoval už několikrát. Zastavila se a chvíli očima zírala do prázdna. Pak, k jeho úlevě, přikývla a začala se znovu prohrabovat ve změti pergamenů. „Ah, tady to je.“ Vytáhla srolovaný pergamen, převázaný koženým řemínkem. „Mapa Aroughs a jeho okolí, stejně jako větší mapa Fernmarkovy provincie. Navrhuji, abys je obě pořádně prostudoval.“ Podala mu svitek, který si zastrčil za tuniku. „A tady,“ řekla, když mu podávala obdélníkový, přeložený kus pergamenu zapačeťený rudým voskem „je tvé pověření a“ – druhý obdélník, tenčí než byl předchozí – „tady jsou tvé rozkazy. Ukaž je Brigmanovi, ale nedovol, aby si je nechal. Pokud si vzpomínám, nikdy ses neučil číst, že?“ Pokrčil rameny „Na co? Umím počítat a přemýšlet stejně jako každý. Můj otec říkával, že učit nás číst by nedávalo větší smysl než učit psa chodit po zadních: zábavné, ale nestojí za tu námahu.“ „Ano, s tím bych mohla souhlasit, pokud bys zůstal farmářem. Ale nestalo se tak.“ Ukázala na kusy pergamenu, které držel v náručí. „Na jednom z těchto pergamenů může být příkaz k tvé popravě. Tím jsi omezován, Kladivo. Nemůžu ti nechat posílat vzkazy bez toho, aby ti je druzí museli číst, a když budeš potřebovat napsat ty mně, nebudeš mít na výběr a budeš muset věřit jednomu ze svých poddaných, že napíše opravdu to, co říkáš. Tak s tebou budou moci lehce manipulovat. A to tě dělá 41
nedůvěryhodným. Pokud chceš, abys pokračoval i nadále ve službách Vardenů, navrhuji ti, aby sis našel někoho, kde tě bude učit. Teď jdi; mám na starosti jiné věci, které vyžadují mou pozornost.“ Luskla prsty a jeden z poslíčků k ní přiběhl. Položila mu ruku na rameno a sklonila se, aby mu viděla do tváře a řekla: „Chci, abys sem ihned přivedl Jörmundura. Najdeš ho někde kolem hlavní ulice, kde byly–“ v půli vysvětlování se zarazila a zvedla obočí, jak si všimla, že Roran ještě neodešel. „Ještě něco, Kladivo?“ zeptala se. „Ano, než odejdu, chtěl bych vidět Eragona.“ „A to proč?“ „Většina ochranných kouzel, které mi dal před bitvou, zmizela.“ Nasuada se zamračila a pak řekla poslíčkovi,“Na hlavní ulici, kde byly spáleny ty tři domy. Víš, které místo myslím? Dobře, tak běž.“ Poplácala chlapce po zádech a narovnala se, když vyběhl z místnosti. „Bylo by lepší, kdybys za ním nechodil.“ Její prohlášení Rorana zmátlo, ale zůstal zticha, protože očekával vysvětlení. Toho se mu sice dostalo, ale strohého: „Všiml sis, jak byl Eragon unavený, když dorazili Kočkodlakové?“ „Sotva se udržel na nohou.“ „Přesně. Je už moc slabý, Rorane. Nemůže ochraňovat tebe, mě, Safiru, Aryu a kdo ví koho ještě a přitom dělat to, co musí. Musí mít energii, kterou bude potřebovat v boji s Murtaghem a Galbatorixem. A čím blíž jsme Uru‘baenu, tím je důležitější, aby byl připraven jim čelit kdykoli, ve dne v noci. Nemůžeme dovolit, aby ho všechny obavy a jiná rozptýlení, oslabovaly. Bylo od něj šlechetné, že uzdravil to dítě, ale jeho čin by nás mohl stát válku!“ „Bojoval jsi bez ochranných kouzel když Ra‘zakové napadli tvou vesnici. Jestli ti záleží na tvém bratranci, jestli ti záleží na porážce Galbatorixe, musíš se znovu naučit jak bojovat bez ochranných kouzel.“ Když skončila, Roran pokýval hlavou. Měla pravdu. „Ihned odjedu.“ „To oceňuji.“ Roran se otočil a dlouhými kroky šel ke dveřím. Jak překročil práh, Nasuada zavolala, „A, Kladivo?“ Zvědavě se podíval zpátky. „Zkus nespálit Aroughs na popel, dobře? Města je trochu těžké znovu postavit.“
42
TANEC S MEČI
E
ragon znuděně bubnoval patami o balvan, na kterém seděl a nemohl se dočkat, až bude pryč. On, Safira a Arya – stejně jako Blödhgarm a ostatní elfové – posedávali na břehu hned vedle cesty, která se táhla na východ od města Belatona: východně přes zralá pole, zelenající se úrodu, přes široký kamenný most, který se klenul přes řeku Jiet a pak okolo nejjižnějšího bodu jezera Leona. Tam se cesta rozdělila, jedna zatáčela doprava k Hořícím pláním a Surdě, zatímco ta druhá se stáčela na sever k Dras-Leoně a nakonec k Urû’baenu. Tisíce mužů, trpaslíků a urgalů se motaly před východní bránou Belatony, stejně jako uvnitř města samotného, hádali se a křičeli, jak se Vardenové snažili zorganizovat do soudržné jednotky. K nesourodému bloku pěších bojovníků se přidala jízda krále Orrina – spousta vyhazujících a funících koní. Za bojovou částí armády se táhl zásobovací konvoj: míli a půl dlouhá řada vozíků, nákladních vozů a ohrad na kolech, obklopená obrovským stádem rohatého dobytka, který Vardenové vzali s sebou ze Surdy, doplněné o zvířata, které si Vardenové přisvojili od farmářů, které míjeli. Ze stáda a zásobovacího konvoje se ozývalo bučení volů, hýkaní mul a oslů, kejhání hus a ržání a řehtání tažných koní. Bylo toho dost na to, aby si chtěl Eragon zacpat uši. „Myslel bych si, že v tomhle budeme lepší, když zvážím, kolikrát jsme to už dělali,“ řekl Safiře, když seskakoval z balvanu. Safira si odfrkla. „Měli by mě nechat, abych se do toho vložila, mohla bych je trochu vyděsit a popohnat tam, kde mají být ani ne za hodinu a pak bychom tu nemuseli tolik plýtvat časem.“ Ta myšlenka ho pobavila. „Ano, jsem si jistý, že bys mohla. Ale buď opatrná na to, co říkáš, nebo tě Nasuada přinutí to opravdu udělat.“ Pak se Eragonova mysl stočila zpět k Roranovi, kterého neviděl od té noci, kdy uzdravil Horstovo a Elainino dítě a přemýšlel, jak se jeho bratranec má a bál se o něj, když ho nechal tak daleko za sebou. „Zatracený blázen,“ Eragon zamručel, když si vzpomněl, jak Roran odešel, aniž by Eragona nechal obnovit jeho obranná kouzla. „Je to zkušený lovec,“ zdůraznila Safira „Nebude tak pošetilý, aby se nechal chňapnout kořistí.“ „Já vím, ale nikdy nevíš… Zkrátka by měl být opatrný, to je vše. Nechci, aby se z něj znovu stal mrzák nebo hůř, aby byl zabalený do rubáše.“ V Eragonovi se usadila pochmurná nálada, pak se otřásl a začal se pohupovat na nohách, neklidný a dychtivý dělat něco fyzicky, radši než trávit dalších několik hodin sezením na Safiře. Vždy sice uvítal možnost s ní letět, jen kdyby se nemuseli držet v těch samých 12 mílích celý den, kroužící jako sup nad ploužícím se vojskem. Sami by on a Safira mohli doletět k Dras- Leoně pozdě odpoledne. Eragon odklusal pryč od cesty na relativně rovný pás trávy. Tam, ignorujíce pohledy od Aryi a dalších elfů, vytáhl Brisingr a zaujal základní pozici, kterou ho jako první tak dávno naučil Brom. Zhluboka se nadechl a přikrčil se do nízkého postoje, přičemž cítil strukturu země přes podrážky bot. S krátkým, tvrdým výkřikem máchnul mečem okolo hlavy a zase dolů se šikmým úderem, který by rozdvojil jakéhokoli muže, elfa nebo urgala, bez ohledu na jejich brnění. Zastavil meč méně než palec nad zemí a podržel ho tam, čepel se nepatrně zachvěla v jeho sevření. Na zeleném pozadí trávy se modrý kov zdál intenzivní, skoro neskutečný. Eragon se znovu nadechl a udělal výpad dopředu, bodajíce do vzduchu, jako by to byl smrtící nepřítel. Jednu po druhé procvičoval základní pohyby boje s mečem a zaměřoval se ani ne tak na rychlost a sílu, jako na přesnost. Když byl příjemně zahřátý z tréninku, podíval se na svou stráž, která stála v půlkruhu a v přiměřené vzdálenosti od něj. „Nechce si se mnou někdo na pár minut zabojovat?“ zeptal se zvýšeným hlasem. Elfové se na sebe podívali, jejich výrazy nečitelné, dokud jeden elf, Wyrden, nevystoupil vpřed. „Já ano, Stínovrahu, pokud tě to potěší. Nicméně bych tě požádal, aby sis vzal svou helmu po dobu boje.“ „Souhlasím.“ Eragon vrátil Brisingr do pochvy a pak se rozběhl k Safiře a vydrápal se jí na bok, kde si rozřízl bříško levého palce o jeden z jejích ostnů. Měl na sobě tuniku, holení brnění a chrániče na předloktí, ale helmu uložil do jedné ze sedlových brašen tak, aby ji Safira nevytrousila. 43
Když našel helmu, uviděl kazetu, která obsahovala Glaedrovo srdce srdcí, zabalené do pokrývky a opatrně uložené na dně sedlové brašny. Eragon sáhl dolů, dotkl se zauzlovaného balíčku, tiše projevil úctu tomu, co zůstalo z majestátného zlatého draka, potom zavřel sedlovou brašnu a sklouzl ze Safiřina hřbetu. Eragon si nasadil čapku a helmu, jak kráčel zpět k elfům. Olízl si krev z palce, pak si natáhl ochranné rukavice a doufal, že rána nebude moc krvácet. Oba použili stejné kouzlo a umístili tenké bariéry na ostří svých mečů - neviditelné, aby se svými meči nezranili. Vzduch se lehce zachvěl, jak kouzlo probíhalo. Také snížili obranná kouzla, která je chránila před fyzickým nebezpečím. Potom on a Wyrden zaujali pozice naproti sobě, přikrčení a s pozvednutými čepelemi. Eragon zíral do elfových černých, upřených očí, stejně jako Wyrden upíral oči na něj. S očima stále na svém oponentovi, se Eragon pokusil o palec posunout na Wyrdenovu pravou stranu, kde by měl mít pravoruký elf větší potíže se bránit. Elf se pomalu pohnul do strany, drtíc trávu pod svýma nohama, jak se stále udržoval čelem k Eragonovi. Po několika dalších krocích se Eragon zastavil. Wyrden byl moc ostražitý a zkušený na to, aby ho mohl oslabit, nikdy ho nenachytá vyvedeného z rovnováhy. „Pokud ho ovšem nedokážu vyrušit ze soustředění,“ pomyslel si. Ale než se mohl rozhodnout jak postupovat, Wyrden naznačil pohyb směrem k Eragonově pravé noze, jako kdyby ho chtěl bodnout do kolena, ale pak v polovině úderu změnil směr, otočil zápěstím a paží a ohnal se po Eragonovi po hrudi a krku. Přestože byl elf rychlý, Eragon byl rychlejší. Změna ve Wyrdenově držení těla prozradila jeho úmysl, Eragon ustoupil o půl kroku, zatímco pokrčil loket a zvedl meč nad hlavu. „Ha!“ zařval Ergaon, jak se jejich meče zkřížily. Ostří vydala pronikavý clank, jak se setkala. S úsilím Eragon odrazil Wyrdena, ale vzápětí k němu přiskočil, aby ho zasypal sérií zuřivých úderů. Několik minut bojovali na trávě. Eragonovi se povedlo uštědřit elfovi první škrábnutí na boku, stejně jako druhé, ale pak byl jejich duel vyrovnanější, když elf začal předvídat Eragonovu strukturu útoku a obrany. Eragon měl zřídka možnost se vyzkoušet proti někomu stejně rychlému nebo silnému jako byl Wyrden, a tak si užíval boj s ním. Jeho potěšení nicméně vyprchalo, když mu elf zasadil čtyři rány: jednu na jeho pravé rameno, dvě přes žebra a velmi rychlý zásah přes břicho. Rány pálily, ale zraněná pýcha víc. Dělalo mu starosti, že byl elf schopen proniknout za Eragonovu obranu tak lehce. Kdyby byli bojovali doopravdy, Eragon věděl, že by byl schopen Wyrdena porazit v prvních několika výměnách, ale to, pomyslel si, bylo moc snadné. „Neměl jsi ho nechat, aby takhle tvrdě udeřil,“ poznamenala Safira. „Ano, to si uvědomuji,“ zavrčel. „Chceš, abych ho za tebe přemohla?“ „Ne, ne dnes.“ Byl rozmrzelý. Eragon sklonil čepel a poděkoval Wyrdenovi za souboj. Elf se poklonil a řekl: „Nemáš zač, Stínovrahu,“ pak se vrátil na místo mezi své druhy. Eragon umístil meč na zem vedle svých bot – něco co by nikdy neudělal, kdyby byl vyroben z obyčejné oceli – a odpočíval, zatímco sledoval muže a zvířata strkající se v omezeném prostoru cesty, která vedla z obrovského kamenného města. Nepokoje v řadách značně slábly, a tak předpokládal, že nebude dlouho trvat, než dají rohy znamení, že se Vardenové přibližují. Mezitím stále nic nedělal. Podíval se na Aryu, která stále stála vedle Safiry. Pomalu se usmála. Opřel si Brisingr o rameno a přišoural se k Arye a pokynul rukou směrem k jejímu meči. „Aryo, a co ty? Zkřížili jsme meče jen jednou ve Farthen Dûru.“ Usmál se, jak mávl Brisingrem. „Jsem teď o něco lepší než tehdy.“ „To jsi.“ „Tak co na to říkáš? Vrhla na Vardeny kritický pohled a pak pokrčila rameny: „Proč ne?“ Jak šli k pásu trávy, řekl: „Nebudeš mít možnost mě porazit tak lehce jako předtím.“ „Tím jsem si jistá.“ Arya si připravila meč, pak se postavili tváří v tvář, asi 30 stop od sebe. Eragon, plný sebejistoty, rychle vykročil a už dopředu věděl, kam ji hodlá zasáhnout: její levé rameno. 44
Arya držela svou pozici, aniž by se mu pokusila vyhnout. Když byl méně než 4 yardy od ní, usmála se na něj, teplým, brilantním úsměvem, který tak zvýraznil její krásu, že Eragon zaváhal a jeho myšlenky se proměnily ve zmatek. Linie oceli se zableskla směrem k němu. Opožděně zdvihl Brisingr, aby odvrátil úder. Otřes mu proběhl paží, jak špička meče sklouzla po něčem pevném – jílec, čepel nebo maso, nebyl si jistý, ale cokoliv to bylo, věděl, že špatně odhadl vzdálenost a jeho reakce ho nechala nechráněného vůči útoku. Než mohl udělat něco víc než zpomalit svou prvotní rychlost, jiný úder odhodil jeho paži s mečem ke straně, potom ho zasáhla svíravá bolest, jak mu Arya uštědřila ránu, a poslala ho k zemi. Eragon zavrčel, jak přistál na zádech s vyraženým dechem. Zíral na nebe a snažil se nadechnout, ale byl úplně ztuhlý a nemohl dostat vzduch do plic. Před očima se mu objevily červené tečky a na pár nepohodlných minut si myslel, že ztratí vědomí. Pak se ale jeho svaly uvolnily a s hlasitým zalapáním se nadechl. Když se mu trochu pročistila hlava, pomalu se postavil zpět na nohy s Brisingrem, který použil jako oporu. Opíral se o meč, stál shrbený jako starý muž, zatímco čekal, až bolest v břiše poleví. „Tys podváděla,“ procedil přes zatnuté zuby. „Ne, využila jsem slabosti svého protivníka. To je rozdíl.“ „Ty myslíš… že to je slabost?“ „Když bojujeme tak ano. Přeješ si pokračovat?“ Odpověděl zvednutím Brisingru, odešel zpět tam, kde prve začali bojovat a pozvedl meč. „Dobře,“ řekla Arya a zaujala stejnou pozici jako on. Tentokrát byl Eragon ostražitější, jak se k sobě přibližovali a Arya nestála na tom samém místě. Opatrně přistupovala, jasně zelené oči stále upřené na něm. Cukla sebou a Eragon sebou cukl také. Uvědomil si, že zadržoval dech, a tak se nutil do klidu. Další krok vpřed, pak Eragon máchl mečem vší silou a umem. Arya zablokovala jeho úder mířící na žebra a odpověděla bodnutím směrem k jeho nechráněnému podpaží. Tupý okraj jejího meče sklouzl přes hřbet jeho volné ruky a odřela jeho ochrannou rukavici, kterou odrazil čepel. V ten moment byl Aryin trup nechráněný, ale byli u sebe moc blízko na to, aby ji Eragon mohl efektivně zasáhnout. Místo toho se vrhl dopředu a udeřil ji do hrudní kosti, s úmyslem, poslat ji k zemi stejně, jako to udělala jemu. Arya rychle uskočila z cesty a meč prošel místem, kde před chvílí stála. Bez toho, aby pořádně věděl, jak se to stalo, přistihl se, jak stojí nehybně s jednou Aryinou rukou obtočenou kolem jeho krku a studeným, očarovaným ostřím přitisknutým ke spodní straně čelisti. Zpoza něj mu Arya zašeptala do pravého ucha: „Mohla bych ti useknout hlavu stejně snadno, jako utrhnout jablko ze stromu.“ Pak si uvědomila její stisk a odstrčila ho. Naštvaný se otočil a uviděl, že na něj Arya už čeká, její meč připravený a výraz odhodlaný. Eragon se oddal svému hněvu a vymrštil se po ní. Vyměnili si čtyři údery, každý horší než ten předchozí. Arya udeřila první, máchla směrem k jeho noze. Eragon se uhnul a ohnal se napříč k jejímu pasu, ale ona uskočila a zablokovala spodní úder s klamnou jednoduchostí. Pak postoupila dopředu a s dotekem tak jemným, jako dotekem křídel kolibříka, vyrazila mečem proti jeho žaludku. Arya na závěr úderu zaujala pozici, její obličej pouhé palce od jeho. Její čelo se lesklo a tváře měla červené. S přehnanou péčí se od sebe odvrátili. Eragon si narovnal tuniku a pak si dřepl vedle Aryi. Jeho bojovná zuřivost vyprchala a zanechala ho soustředěného, jestli ne až uvolněného. „Nerozumím tomu,“ řekl potichu. „Stal ses až moc zaměřeným na boj s Galbatorixovými vojáky. Nemůžou doufat, že by s tebou mohli soupeřit, takže riskuješ, což by jinak znamenalo tvou zkázu. Tvé útoky jsou příliš předvídatelné – neměl bys spoléhat na hrubou sílu – a podceňuješ svou obranu.“ „Pomůžeš mi?“ zeptal se. „Budeš se mnou cvičit, když budeš moct?“ 45
Přikývla. „Samozřejmě. Ale pokud nebudu moci, jdi za Blödhgarmem pro instrukce. Je stejně zkušený s mečem jako jsem já. Trénink je jediný lék, který potřebuješ, cvič s vhodnými soupeři.“ Eragon jí zrovna chtěl poděkovat, když ucítil přítomnost vědomí jiného, než Safiry, které naléhalo na jeho mysl, obrovské a děsivé a plné hluboké melancholie: smutek tak silný, že se Eragonovo hrdlo sevřelo a barvy světa se zdály ztratit svůj třpyt. A pomalým, hlubokým hlasem, jako kdyby mluvení bylo tak těžké, skoro nesnesitelných rozměrů, zlatý drak Glaedr řekl: „Musíš se učit…abys viděl, na co se díváš.“ Pak se přítomnost rozplynula, nechávaje za sebou černou prázdnotu. Eragon se podíval na Aryu. Zdála se být stejně zasažená, jako byl on sám, také slyšela Glaedrova slova. Za ní si Blödhgarm a ostatní elfové mumlali mezi sebou, zatímco z okraje cesty Safira natahovala krk, jak se snažila podívat na sedlové brašny přivázané na jejím krku. Všichni to slyšeli, uvědomil si Eragon. Spolu se on a Arya zvedli ze země a přiběhli k Safiře, která řekla: „Neodpoví mi, kdekoliv byl, vrátil se a nebude poslouchat nic kromě svého zármutku. Tady, podívejte.“ Eragon spojil svou mysl s její a s Aryinou, a pak se všichni tři sáhli svými myšlenkami ke Glaedrově srdci srdcí, kde leželo skryté v sedlových brašnách. Co zůstalo z draka, bylo silnější než předtím, ale jeho mysl byla stále uzavřena vůči vnější komunikaci, jeho vědomí bez energie, lhostejný, stejně jako od té doby, co mu Galbatorix zabil jezdce, Oromise. Eragon, Safira a Arya se snažili vzbudit draka z jeho otupělosti. Nicméně Glaedr je zarytě ignoroval. Bral je na vědomí asi tak, jako když spícího medvěda v jeskyni otravuje bzučící moucha. Přesto si Eragon nemohl pomoci, aby si nemyslel, že Glaedrova lhostejnost není nakonec tak úplná, jak se zdálo. Přinejmenším si ti tři přiznali porážku a vrátili se zpět do svých myslí. Jak se Eragon vrátil k sobě, Arya řekla: „Možná, kdybychom se mohli dotknout jeho Eldunarí?“ Eragon vrátil Brisingr do pochvy, pak vyskočil na Safiřinu pravou přední nohu a vytáhl se do sedla a posadil se na hřebínek mezi jejími rameny. Otočil se a začal pracovat na přezkách sedlových brašen. Rozvázal jednu z přezek a rozepínal další, když zazněl ostrý zvuk z rohu z čela Vardenů, znamenající příchod. Při tom signálu obrovský vlak mužů a zvířat zavrávoral a jejich pohyby, zprvu váhavé, se staly plynulejšími a sebejistějšími s každým krokem. Eragon se podíval dolů na Aryu, rozpolcený. Vyřešila za něj jeho dilema pouhým mávnutím ruky a slovy: „Dnes, promluvíme si dnes. Leťte! Leťte s větrem!“ Eragon rychle zavázal sedlové brašny, vklouzl nohama do řad řemínků na každé straně sedla a pevně je utáhl tak, aby nespadl. Pak se Safira přikrčila a s radostným řevem skočila přes cestu. Muži pod ní se sehnuli a ztuhli a koně ze strachu uskočili, když otevřela svá obrovská křídla a vzlétla z tvrdé, nepřátelské země nahoru, do hladkého prostoru nebe. Eragon zavřel oči a naklonil hlavu vzhůru, rád, že konečně opouštěli Belatonu. Po týdnu stráveném ve městě s ničím na práci kromě jídla a odpočinku – na čemž Nasuada trvala – byl dychtivý do pokračování v jejich cestě k Urû’baenu. Když Safira vyletěla výš, stovky stop nad vrcholy a věže města, řekl: „Vzpamatuje se Glaedr, co myslíš?“ „Nikdy už nebude takový, jaký byl“ „ Ne, ale je stále naděje, že najdeme způsob jak obejít jeho zármutek. Potřebuji jeho pomoc, Safiro. Je tolik věcí, které dosud nevím. Bez něho nemám, koho jiného bych se na ně zeptat.“ Na moment se odmlčela, jediný zvuk byl zvuk jejích křídel. „Nemůžeme na něj spěchat,“řekla. „Byl zraněn tím nejhorším způsobem, jakým jen drak nebo jezdec může být. Než bude moct pomoct tobě, mě nebo komukoliv jinému, musí se rozhodnout, že chce žít. Dokud to neudělá, naše slova k němu neproniknou.“
46
ŢÁDNÁ ČEST, ŢÁDNÁ SLÁVA, JENOM PUCHÝŘE A SMUTNÁ MÍSTA
Z
vony honců za nimi sílily, smečka psů prahnoucí po krvi je pronásledovala. Roran pevněji sevřel otěže a sklonil se ke krku cválajícího válečného oře, bušení koňských kopyt, hlasité jako hromy, rozrývalo zem. On a jeho pět mužů - Carn, Mandel, Baldor, Delwin a Hamund - ukradli čerstvé koně ze stáje hradu ani ne půl míle vzdáleného. A majitelům se krádež nelíbila. Zburcovali hradní stáže a krátce po Roranově útěku za nimi vyrazilo deset pronásledovatelů vedených loveckými psy. "Tam!" vykřikl Roran a ukázal po produ řeky na úzký pás bříz vyčnívající z okolních kopců. Na jeho pokyn muži odklonili koně z dobře udržované cesty a zamířili mezi stromy. Nerovná země zpomalila jejich překotné tempo jen mírně. Spěchali navzdory riziku, že by mohl kůň zapadnout do díry a zlomit si nohu nebo shodit jezdce. Bylo to nebezpečné, ale nerovná cesta stíží jejich pronásledování. Roran zarazil koni ostruhy do slabin a vykřikl: „Hyjé!“ tak hlasitě, jak jen to šlo při jeho prachem ucpaném krku. Kůň poskočil kupředu a krok za krokem zmenšoval vzdálenost od Carna. Roran věděl, že jeho kůň brzy dosáhne bodu, kdy už bude příliš unavený na to, aby ze sebe vydal takovou rychlost, i kdyby jej Roran sebevíc kopal ostruhami nebo šlehal otěžemi. Roran nenáviděl, když musel být krutý na zvířata, ale nechtěl přesedat na náhradního koně, protože by to mohlo znamenat neúspěch jejich výpravy. Když dojel ke Carnovi, Roran vykřikl: „Nemůžeš naši cestu zakrýt kouzlem?“ „Nevím jak!“ odpověděl Carn, sotva slyšitelně přes nápor větru a hluk cválajících koní. „Je to příliš složité!“ Roran zaklel a podíval se přes rameno, psi právě doběhli k nejbližší zatáčce na silnici. Zdálo se, že letěli nad zemí a jejich dlouhá štíhlá těla se při skoku mohutně natahovala. Dokonce i z této vzdálenosti rozeznával Roran jejich rudé jazyky a bílé tesáky. Když dojeli ke stromům, Roran zabočil a rozjel se zpět do kopců. Zůstal však dostatečně blízko břízam, aby jej kryly, aniž by jej při jízdě šlehaly větvemi a tak daleko, aby na něj nepadaly kameny. Ostatní udělali totéž. Křičeli na koně, aby nezpomalovali a hnali je do svahu. Po své levici zahlédl Roran Mandela, který se hrbil nad svou klisnou a ve tváři měl zuřivý výraz. Mladší muž na Rorana za poslední tři dny zapůsobil svou vytrvalostí a odvahou. Od té doby, kdy Katrinin otec, Sloun, zradil Carvahall a zabil Mandelova otce, Byrdu, se zdálo, že se Mandel snaží vyrovnat každému muži z vesnice a zdatně bojoval v posledních bitvách mezi královstvím a Vardeny. Roran se řítil k silné větvi. Sklonil se, ale slyšel a cítil, jak se větve lámou o jeho přilbu. Utrhané listí spadlo dolů na Rorana, jeden list se mu na chvíli zachytil pod okem, než jej vítr odnesl dál. Kůň dýchal čím dál namáhavěji, zatímco se řítili k horám. Roran se pod paží ohlédl dozadu a viděl, že smečka psů je vzdálena méně jak čtvrt míle. Několik dalších minut a jistě koně doběhnou. Sakra, pomyslel si Roran a přejel pohledem sem a tam přes husté stromy po jeho pravici, a travnatých kopcích po levici, hledal něco – cokoliv –, kde by se pronásledovatelům mohli ztratit. Úprkem měl tak zamlženou mysl, že málem minul. Dvacet metrů před ním byla křivolaká stezka jelenů, která křížila jejich cestu a pak mizela mezi stromy. „Prr!...Prr!“ zakřičel Roran, opřel se ve třmenech a zatáhl za otěže. Valach zpomalil do klusu, když tu na protest pohodil hlavou a snažil se utrhnout si něco trávy. „Ale ne. Ne!“ zavrčel Roran a zatahal za otěže silněji. „Honem!“ zavolal na své druhy, obrátil koně a zmizel v houští. Vzduch pod stromy byl vlahý, skoro až chladný, a to byla vítaná úleva od horka po dlouhém úprku. Na chvilku si užíval ten pocit, než kůň začal klopýtat dolů ke břehu potoka. Spadané listí a větévky praskaly koním pod nohama. Aby Roran nespadl z koně, ležel mu skoro úplně na zádech a držel se jen pevně sevřenými koleny. Když se dostali na dno propasti, podkovy klapaly po kamenitém dně potoka a voda stříkala Roranovi až na kolena. Na druhé straně Roran zastavil a ohlédl se po ostatních. Jeli dolů mezi stromy, namačkaní na sebe. Nad nimi, u vstupu do křoví, zaslechli štěkající psy. Budeme se muset zastavit a bojovat, uvědomil si Roran. Zaklel a znovu pobídl koně. Jeli měkkou, mechcem porostlou, sotva znatelnou stezkou. Nedalekko od potoka byla zeď z kapradí a za ní mělká průrva. Roran si všiml spadlého stromu, který by mohl sloužit jako provizorní zátaras, pokud by se přetáhl na správné místo. Jenom doufám, že nemají luky a šípy, pomyslel si. Zamával na své muže. „Tady!“ Škubnutím otěžemi řídil koně do průrvy a pak sklouzl ze sedla, ačkoli mi připadalo, že k němu přimrzl. Ve chvíli, kdy se jeho nohy dotkly země, 47
podlomily se mu kolena, a kdyby se neopřel o koně, spadl by. Ušklíbl se, přitiskl čelo na koňský bok a lapal po dechu, zatímco čekal, až třes nohou ustoupí. Muži kolem něj naplnili vzduch pachem potu a cinkáním postrojů. Koně se třásli, hrudníky se jim zdouvaly a od tlam jim ukapávala žlutá pěna. „Pomoz mi,“ řekl Roran Baldorovi a ukázal na spadlý strom. Uchopili kmen s zvedli jej nad zem. Roran skřípal zuby a záda měl stažená bolestí. Jízda na koni v plném trysku a k tomu jen tři hodiny spánku na každých dvanáct hodin strávených v sedle, nebylo divu, že se cítil slabý. Stejně tak bych mohl jít do bitvy opilý, nemocný a nebo kdybych nebyl úplně při smyslech, uvědomil si Roran, pustil kládu a napřímil se. Ta myšlenka ho rozrušila. Šest mužů se postavilo před koně, vytáhli zbraně a sledovali kapradinovou zeď. Okolo průrvy zněl křik lovců a štěkot psů stále hlasitěji. Roran se napjal a zvedl kladivo do výše. Poté uslyšel zpěvavé zvuky starověkého jazyka pocházející od Carna proložené štěkotem psů. Moc obsažená v těch větách zježila Roranovi vlasy v zátylku. Kouzelník pronesl několik slov, mluvil tak rychle, že to ostatním splývalo do nicneříkajcího blábolení. Jakmile skončil, mávl na Rorana a ostatní a napjatě zašeptal: „K zemi!“ Roran klesl na zadek bez jakéhokoli zaváhání. Nebylo to poprvé, co zalitoval, že nemůže kouzla používat on sám. Ze všech dovedností, které mohl bojovník mít, žádná z nich nebyla vhodnější, mohl by přetvářet svět jen s pomocí své vůle a několika slov. Kapradiny před ním zašustily a zatřásly se, po chvíli se v nich objevila černá špička čenichu s rozechvělým chřípím. Delwin zasyčel a pozvedl meč, aby psu setl hlavu, ale Carn na něj houkl a mávl na něj, aby sklonil ostří. Pes svraštil čelo a v očích se mu objevil zmatený výraz. Znovu očichal vzduch, oblízl si nos rudým jazykem a vycouval. Jak psí hlava zmizela za listy, začal Roran, který do té doby dech zadržoval, znovu dýchat. Podíval se na Carna a doufal, že to vysvětlí, ale ten jen zavrtěl hlavou a dal si prst před rty. O pár vteřin později další dva psi nahlédli do průrvy a stejně jako první pes se po chvíli stáhli. Brzy začali kňučet, protože nemohli přijít na to, kam jim kořist zmizela. Jak čekali, Roran si všiml, že jsou jeho legíny na vnitřních stranách stehen skvrnité. Dotkl se skvrn a prsty se mu zašpinily od krve. Každá skvrna označovala prasklý puchýř. A to nebyly jediné puchýře - další cítil na rukách v místech, kde svíral otěže, na patách, a na dalších nepříjemných místech. Znechuceně si otřel prsty o zem. Podíval se na své muže a podle toho, jaké nepohodlí viděl v jejich tvářích, když se pohybovali, a jak zkrouceně drželi meče, poznal, že jsou na tom podobně. Ale přesto lépe než on. Roran se rozhodl, že při další zastávce na spaní požádá Carna, aby mu rány vyléčil. Pokud je ale kouzelník příliš unavený, Roran by radši snášel bolest, než aby přinutil Carna vynaložit všechny své síly, ještě než dojedou k Aroughs. Roran měl podezření, že kouzelníkovy dovednosti se jim při dobývání města budou hodit. Přemýšlel o Aroughs a volnou rukou si sáhl na hruď, aby se ujistil, že tam stále ještě má tajné příkazy, které nemohl číst, a kterými jej pověřila komise. Byly tam. Po několika dlouhých, napjatých minutách začal jeden pes štěkat u stromů proti proudu potoka. Ostatní se vrhli za ním a hrdelně vrčeli, čímž dávali najevo, že jsou na stopě nějaké kořisti. Když zvuky utichly, Roran se narovnal a rozhlédl se po stromech a keřích v okolí. „Vzduch je čistý,“ řekl stále ještě tlumeně. I ostatní se už postavili. Hammund, vysoký a rozcuchaný, který měl u úst hluboké vrásky, přestože byl jen o rok starší než Roran. Otočil se na Carna, zamračil se a řekl: „ Proč jsi to nemohl udělat už dřív, místo toho, abychom se málem polámali v křoví a na tom kopci?“ Ukázal směrem k potoku. Carnu odpověděl stejně naštvaným tónem. „Protože mě to napadlo až teď. Proto. Vzhledem k tomu, že jsem nás všchny právě zachránil před roztrháním, bys mohl prokázat trochu vděčnosti!“„Jo ták, jsem si myslel, že zatímco jsi se vezl na koni, měl jsi dost času na vymýšlení těch svých kouzel a kdo ví co ještě...“ Roran se obával, aby jejich spor nepřerostl v daleko větší záležitost, a tak mezi ně raději vstoupil. „Dost,“ řekl. Pak se obrátil na Carna. „Skryje nás tvoje kouzlo před strážemi?“Carn zakroutil hlavou. „Muži se nedají zmást tak lehce jako psi.“ Vrhl pohrdavý pohled na Hammunda. „Alespoň většina ne, mohu schovat nás, ale ne cestu, kudy jsme proběhli.“ Ukázal na polámané kapradí a otisky koňských kopyt v hlíně. „Budou vědět, že tu jsme, jestli nezmizíme dřív, než nás uvidí. Psi běželi jiným směrem, mohli by je zmást...“ „Do sedel!“ zavelel Roran. Se směsicí kleteb a špatně skrývaných stenů vylezli muži zpět na koně. Roran se naposled rozhlédl po místě kde zastavili, aby se ujistil, že tu nic nezapoměli a pak navedl svého válečného oře do čela skupiny a pobídl jej ostruhami. Poté společně vyrazili ze stínu stromů a pryč od průrvy, jejich zdánlivě nekonečná cesta k Aroughs pokračovala. Co budou dělat, až dorazí k městu? Roran neměl tušení.
48
POŢÍRAČ MĚSÍCE
E
ragon se procházel po vardenském táboře a kroutil rameny ve snaze rozhýbat ztuhlost, která byla výsledkem odpoledního cvičného boje s Aryou a Blodhgarmem. Vystoupil na malé návrší, které se, jako osamělý ostrůvek, tyčilo nad mořem stanů. Založil ruce v bok a vychutnával si pohled, který se mu naskytl. Před ním se rozkládala jemně se vlnící hladina jezera Leona, od níž se odrážely poslední paprsky zapadajícího slunce, připomínající oranžové tlumené světlo loučí. Silnice, po níž se ubírala vardenská vojska k Dras-Leoně, vedla při pobřeží a byla tvořena kamennou dlažbou spojenou maltou. Eragon se od Jeoda dozvěděl, že její historie sahá ještě daleko před Galbatorixovu zradu a Pád Jezdců. Čtrt míle na sever viděl světla malé rybářské vesničky, jejíž obyvatelé, jak tušil, jistě nebyli zrovna nadšeni představou cizí armády téměř na prahu svých dveří. Co se musíš naučit je, abys viděl podstatu věcí, ne jen jejich povrch... Od chvíle, kdy opustili Belatonu, Eragon zvažoval tuto Glaedrovu radu ze všech stran. Za celou dobu však nebyl schopen rozluštit, jaký jinotaj se pod ní skrývá, tak se rozhodl interpretovat ji doslova. Začal tedy usilovně prohlížet zhola vše, co se dostalo do jeho zorného pole, bez ohledu na to, jak malé, či zdánlivě nepodstatné to bylo a následně pochopit podstatu. Namáhal se, ale přesto měl na jazyku hořkou pachuť porážky. Kdykolik vzhlédl, zavalilo ho takové množství dojmů a rozličných detailů, že nebyl schopen je všechny obsáhnout. Navíc byl rozladěn i faktem, že nedokázal zodpovědět některé otázky, jako například proč ze tří komínů v rybářské vesničce nestoupá žádný kouř. Nicméně navzdory pocitům marnosti mu toto jeho cvičení přineslo i pozitivní výsledky - Arya ho už nedokázala hravě porazit, kdykoliv zkřížili meče, což ale neznamenalo, že by se snad jejím schopnostem blížil, či je snad překonával. Nebyl nikdo, kdo by ho naučil jak ji porazit, protože zatím nepoznal nikoho, kdo by se jí rovnal. "Možná má Arya pravdu," pomyslel si, "a jediné, co potřebuji je tréninkem získat zkušenosti. Ale získat zkušenosti vyžaduje čas - celé moře času a to je právě to, čeho mám nejméně. Už jsme u bran Dras-Leony a pak už zbýva jen Uru-Baen. Mám nanejvýš pár měsíců, než budu muset čelit Galbatorixovi se Šruikanem." Povzdechl si a promnul si spánky, pokoušejíc se přesunout mysl k méně znepokojivým myšlenkám. Pokaždé, když upadl do tohoto rozpoložení, ho napadaly tisíce pochybností a pokaždé se jeho úzkost jen prohlubovala. Zabrán do svých úvah pokračoval Eragon dolů z kopce. Bezcílně se proplétal mezi stany, a čím déle se procházel, tím víc se mu do duše vracel klid. Muži, kteří byli ještě na nohou, mu ustupovali z cesty a zdravili ho pěstí zkříženou přes hruď a často jejich geto doprovázelo tiché: "Stínovrahu!". Na něž Eragon odpovídal lehkým zdvořilým pokývnutím hlavy. Asi čtvrt hodiny se procházel, zastavoval a zase dával do pochodu, zatímco mu v hlavě vířily myšlenky. Najednou ho ze zasnění vyrušil vysoko posazený ženský hlas, který něco zaujatě vysvětloval. Přemožen zvědavostí se dal vést zvukem ženina hlasu, až došel ke stanu, který stál stranou všech ostatních, u paty stařičké pokroucené vrby - jediného stromu, který armáda ušetřila osudu paliva táborových ohňů. A tam, pod baldachýnem z větví, se mu naskytl velice zvláštní pohled. Kolem malého plápolajícího ohýnku tu sedělo v půlkruhu dvanáct urgalů, včetně Nar Gazhvoga jejich velitele. Po tvářích jim tančily stíny, které jen podtrhávaly jejich děsivost a zdůrazňovaly jejich klenutá čela, široké lícní kosti a masivní čelisti, stejně jako jejich rohy, jež rašily z čela a stáčely se po obou stranách hlavy. Všichni byli neozbrojení a bez brnění. Na nahých hrudích měli z řemínků spletené pásy uvázané křížem od ramenou k pasu a na předloktích jen kožené chrániče. Kromě Nar Garzhvoga tu seděli ještě tři další kullové a v poměru s jejich neuvěřitelnými rozměry vypadali ostatní Urgalové nepatřičně malincí. Mezi nimi, ale i na jejich klínech, zahlédl Eragon několik tuctů kočkodlaků v jejich zvířecí formě. Mnozí z nich seděli přímo u ohně, naprosto klidní a nehybní, měli nastražené uši se střapečky na koncích a naslouchaly vyprávění. Ostatní se povalovali okolo, či odpočívali v náručích některých urgalů.K Eragonovu úžasu zahlédl jednoho kočkodlaka - vlastně kočkodlačici - stočenou do klubíčka a podřimující dokonce mezi rohy jednoho z Kullů. Přední tlapka jí visela dolů a zatínala drápky do Kullova čela. Kočkodlaci byli ve srovnání s obrovskými a surovými 49
Urgaly tak drobouncí, ale přesto kdyby si měl Eragon vybrat, komu by raději čelil v boji, volba by padla na Urgala. Kočkodlaci byli pro něj naprosto nepředvídatelní, narozdíl od přímého bojového stylů Urgalů. Na druhé straně ohně, na složené dece před stanem, který nemohl patřit nikomu, než jí, seděla bylinkářka Angela. Před ní ležela kupka koudele, z které hbitými prsty spřádala tenounké vlákno, následně ho namotávajíc na vřeteno. Kočkodlaci i Urgalové ji se zatajeným dechem poslouchali. K Eragonovým uším se doneslo: "ale byl příliš pomalý. Zuřivý divoký králík zakoulel rudýma očima, vrhl se na Horda a rozerval mu hrdlo. Poté odpelášil k lesu a bohužel také ze zaznamenané historie. Tak, jako tak" - Angela se naklonila blíž k posluchačům a ztlumila hlas - "pokud budete někdy putovat těmito kraji, můžete narazit na čerstvě zabitého jelena, nebo Feldunosta, který vypadá jako ožižlaný tuřín. Okolo bude jistě spousta stop nezvykle velkého králíka. Sem tam se ztratí nějaký bojovník z Kvothu a za čas je nalezen s rozervaným hrdlem. Rozervané hrdlo je něco jako navštívenka zuřivého králíka." Znovu se pohodlně usadila a pokračovala ve výkladu: "Terrin byl zdrcen ztrátou svého přítele a chtěl zabijáckého králíka vystopovat, ale trpaslíci potřebovali jeho pomoc. Vrátil se tedy zpět do pevnosti, kde po tři dny a noci pomáhal bránit hradby, dokud jim téměř nedošly zásoby a nezbyl snad žádný nezraněný bojovník. Konečně, čtvrtého dne za rozbřesku, kdy už se vše zdálo ztraceno, se protrhala mračna a daleko na horizontu Terrin zahlédl hromoblak draků v čele s Mimringem. Pohled na draky vyděsil obléhatele natolik, že zahodili zbraně a prchli do divočiny." Angela se ušklíbla: "Samozřejmě, obyvtele pevnosti Kvoth tato událost natolik rozradostněla, že slavili jako šílení. Když Mimring přistál, pohlédl na něj Terrin s velkým překvapením - jeho šupiny byly totiž čiré a průsvitné jako diamanty. Říká se, že se to přihodilo jeho letem příliš blízko ke slunci, když musel přeletět vršek Beorských hor, aby stihl přivést posily včas. Žádný jiný drak nikdy tak vysoko nevyletěl. Od té doby byl Terrin znám jako hrdina bitvy o Kvoth, jeho drak jako Mimring Briliant a oba žili šťastně až do smrti. Pravda je, že se později začalo šuškat, že se Terrin bojí králíků, což mu vydrželo až do vysokého věku. Tak tohle se SKUTEČNĚ stalo v Kvothu!" Když Angelina slova dozněla, kočkodlaci začali hlasitě příst a Urgalové tiše souhlasně mručeli. "Vyprávěla jsi dobrý příběh, Uluthrek." pronesl Garzhvog hlasem znějícím jako lavina. "Děkuji." "Já to slyšel jinak." Vložil se do hovoru Eragon a vystoupil ze stínu. Angela se usmála a odvětila: "Těžko se dá očekávat od trpaslíků, že uznají, že se nad nimi smiloval králík. Krčil ses ve stínu celou dobu?" „Jen chvilku." přiznal Eragon. "Pak jsi propásl tu nejlepší část příběhu, ale dnes večer se nehodlám opakovat. Příliš mi vyschlo v krku při té dlouhé řeči." Pod Eragonem se zlehka zachvěla země, jak se začali Urgalové pomalu zvedat, což s nelibostí nesli kočkodlaci, někteří dokonce mňoukali na protest, když byli pokládáni na zem. Jak se tak Eragon rozhlížel po shromáždění bizardních rohatých tváří kolem ohně, musel potlačit nutkání sáhnout po meči. Ačkoli s Urgaly bojoval, cestoval, lovil a některým dokonce procházel paměť, nemohl se stále zbavit jisté odtažitosti. V hlavě měl srovnáno, že jsou nyní spojenci, ale v morku kostí to cítil naopak. Příliš dobře si vybavoval, jaký děs kolem sebe šířili, když bojovali. Garzhvog vyndal něco z brašny připevněné na opasku, natáhl svou velikánskou ruku přes oheň a podal to Angele, která odložila předení a přijala předmět do dlaní. Byl to hrbolatý modrozelený krystal, který se třpytil jako právě napadený sníh. Angela si ho zastčila do záhybu šatů a zvedla ze země vřeteno. Garzhvog jí řekl: „Někdy musíš navštívit náš tábor a vyslechnout naše příběhy. Máme sebou vypravěče - je opravdu dobrý. Když vypráví příběh o NarTulkhuovu vítězství u Stavarosku, tep se ti zrychlí jako při zápase rohů na rohy s nejsilnějším z nepřátel." „To si umím předtavit jen těžko - nemám totiž rohy." usmála se Angela. „Každopádně mi bude ctí, poslechnout si ten příběh společně s vámi. Co třeba hned zítra večer?" Obrovský Kull potěšeně pokýval hlavou. Eragona přemohla zvědavost: Nar Garzhvogu, kde je vlastně ten Stavarosk? Nikdy jsem o takovém místě neslyšel." Urgalové se neklidně zavrtěli a Garzhvog sehnul hlavu jako býk: „Co je to za triky, Ohnivý meči? Proč nás tak urážíš?" dožadoval se. „Hledáš záminku, abys mě mohl vyzvat na souboj?" Zaťal pěsti v nezaměnitelném významu. Eragon volil slova obezřetně: „Nemyslel jsem tím naprosto nic zlého, Nar Garzhvogu. Má otázka byla upřímná, opravdu jsem ještě o Stavarosku neslyšel." Překvapený šepot prolétl řadami Urgalů: „Jak je to možné?" Udiveně se zeptal Garzhvog. „Copak si všichni lidé nevyprávějí o našem největším triumfu? Nezní snad vašimi síněmi od severních plání po Beorské hory 50
písně o největší bitvě našich druhů? Když ale nikde jinde, pak spoň u Vardenů toto musí být známo!" Angela si oddechla, a aniž zvedla oči od předení, vyzvala Eragona: „Jen jim to řekni." V koutku mysli cítil Eragon Safiřinu přítomnost při jejich rozepři a věděl, že je připravená vyrazit mu na pomoc, pokud bude boj nevyhnutelný. Velmi opatrně volil slova: „Opravdu si nemyslím, že se mi kdy o tom někdo zmínil, ale přidal jsem se k Vardenům teprve přednedávnem, a.." "Drajl!" zaklel Garzhvog. „Ten bezrohý zrádce ani nemá kuráž přiznat vlastní porážku! Je to zbabělec a lhář!" „Kdo? Galbatorix?" Zeptal se Eragon obezřetně. Několik kočkodlaků zasyčelo při zmínce králova jména. Kull přikývl. „Aye. Když uchvátil vládu, pokusil se vyhladit celou naši rasu. Poslal na svahy obrovskou armádu. Jeho vojáci vypalovali naše vesnice, pálili naše těla a za nimi zůstávala jen spoušť. Bojovali jsme. Nejprve s nadšením, posléze s beznadějí, ale nevzdali jsme se. Bylo to to jediné, co se dalo dělat. Nebylo kam uniknout, kde se schovat. Kdo mohl ochránit náš lid, když byli dračí Jezdci zničeni? Nicméně se na nás usmálo štěstí. Do našeho čela se postavil mocný válečník jménem Nar Tulkhqa. Byl kdysi zajat lidmi a strávil mnoho let bojem proti nim. Naučil se, jak myslí. Jen díky svým znalostem se mu povedlo sjednotit všechny naše kmeny pod své vedení. Vlákal Galbatorixovu armádu do pasti v úzké úžlabině Dračích hor, kde jsme se na ně sesypali z obou stran. Země byla nasáklá krví a vrstva mrtvých těl byla silnější, než výška dospělého Kulla. Do dneška, když zabloudíš do průsmyku Stavarosk, uslyšíš pod nohama křupat kosti, a kusy brnění a mečů najdeš za každým keříkem." "Tak to jste byli vy!" vykřikl Eragon. Co pamatuji se vypráví, že král přišel o polovinu své armády na svazích Dračích hor, ale nikdo mi nebyl schopen říci jak nebo proč." "Bylo to rozhodně víc, než polovina, Ohnivý meči." Garzhvog se vypjal a vydal hrdelní mručivý zvuk a pak dodal: „A my se teď musíme postarat, aby se o našich tehdejších vítězství všichni dozvěděli. Najdeme vaše pěvce a naučíme je naše písně pojednávající o Nar Tulkhqovi a ujístíme se, že je budou zpívat často a nahlas." Rychle pokývnul hlavou, sám spokojen se svým záměrem - což bylo působivé gesto, vezme-li se v úvahu velikost té hlavy - a poté se s rozloučením: "Nashledanou Ohnivý meči, nashledanou Uluthrek." rozběhl pryč, následován svými bojovníky do tmy. Angela se za Eragonovými zady zasmála. „Co?" otočil se na ni. Znovu se usmála. „Jen jsem si představila výraz toho chudáka, do jehož stanu se sesype osm Urgalů a čtyři Kullové celí žhaví poučit ho o urgalské kultuře. Dost by mě překvapilo, kdybychom ho za chvíli neuslyšeli ječet." A znovu se rozesmála. Pobaven, Eragon si přisedl k ohni a rozhrábl klackem uhíky. Vtom mu na klíně něco přistálo, a když se podíval dolů, zjistil, že se mu na nohách uvelebila bílá kočkodlačice. Chtěl ji pohladit, ale v poslední chvíli se zarazil a zeptal se: „Mohu?" Škubla ocasem, ale jinak jeho otázku naprosto ignorovala. Doufaje, že právě nedělá pořádnou hloupost, začal ji Eragon něžně škrábat na krku. Hluboké hlasité předení naplnilo noční vzduch. "Líbíš se jí." poznamenala Angela. Z neznámého důvodu to Eragona hluboe potěšilo. "Kdo je a jak se jmenuje ?.. Totiž.. Jak se jmenujete?" Vrhl rychlý omluvný pohled na kočku na svém klíně, protože se obával, jestli ji neurazil. Angela se tiše zasmála a řekla: „Jmenuje se Lovkyně Stínů, nebo spíš tak nějak by se přeložilo její jméno z jazyka Kočkodlaků." Je to Grimrrova družka, takže v určitém ohledu by se dalo říct, že je vlastně královna." Předení zesílilo. "Ó jistě." Odvětil Eragon. "A kde je vlastně Solembum?" "Má napilno - nahání jednu dlouhovousou krásku poloviny jeho věku. Chová se jako hloupé kotě. Ale co, každý se čas od času zblázní." Angela odložila plné vřeteno, vzala si novou kupku koudele a začala příst nanovo. „Vypadáš, jako bys měl zvědavostí puknout, Stínovrahu." řekla. „To je tím," odpověděl „že pokaždé, když se setkáme, jsem z Tebe jen zmatenější a zmatenější. "Pokaždé? To je od Tebe trochu absolutistické, ale co - pokusím se být sdílnější. Tak se ptej." Skeptický k její zdánlivé otevřenosti Eragon uvažoval, co by se rád dozvěděl. Nakonec se zeptal: Hromoblak draků? Jak jsi to…" "Hromoblak je jediný správný termín pro skupinu draků. Kdybys někdy viděl taovou skupinu v plném letu, jiný název by Tě ani nenapadl. Když Ti nad hlavou přeletí deset, dvanáct draků, způsibí to takovou ozvěnu, že Ti bude připadat, že sedíš uprostřed obřího bubnu. Mimo to - jak jinak bys chtěl 51
skupině draků říkat? Hejno - jako hus? Nebo snad stádo? Smečka? Nene. Nic z toho neodpovídá záři a děsu, který taková skupina působí... Ačkoliv počkej. Děso-zář..? To zní pěkně... Ale ne. Doopravdy je to hromoblak, což bys věděl, kdyby se Tvůj výcvik nezužoval jen na máchání mečem a naučení se pár slovíček ve Starověkém jazyce. "Určitě je to přesně tak." dobíral si ji, ale skrz stálepřítomné spojení se Safirou cítil, že slovní spojení "hromoblak draků" se jí doopravdy zamlouvá a i on sám musel uznat, že je to trefné označení. Chvíli přemýšlel, než ho napadla další otázka: „Proč Tě Nar Garzhvog nazýval Uluthrek?" „Tohle jméno mi dali Urgalové již velmi dávno, když jsem cestovala mezi jejich kmeny." "A co to vlastně znamená?" „Požírač měsíce." "To je poněkud zvláštní jméno,"podivil se Eragon. "Jak jsi k němu přišla?" "Snědla jsem měsíc, samozřejmě, jak jinak?" Eragon se zachmuřil a soustředil se jen na laskání kočičího kožíšku na svém klíně. Po chvíli se obrátil na Angelu s další otázkou: „Proč Ti dal Garzhvog ten kámen?" "Výměnou za příběh, to snad bylo zřejmé." „Ale co to je?" „Kus kamene. To jsi doopravdy nepoznal?" Zasmála se a dodala: „Opravdu bys měl trochu víc sledovat, co se kolem Tebe děje. Pokud se nepoučíš, mohl by Ti někdo vrazit nůž do zad a s kým by sis pak vyměňovala šibeniční humor?" Odhodila si vlasy z obličeje. „Tak pokračuj, tahle hra na pravdu mě začíná bavit." Eragon udiveně zdvihl jedno obočí a jistý si tím, že mu zas přímo neodpoví se zeptal: "Co mělo znamenat Píp píp?" Bylinkářka se málem zajíkala smíchy a někteří kočkodlaci jako by se také usmívali. Lovkyně Stínů však vypadala rozladěně a zaťala drápky do Eragonova stehna, až bolestí zamrkal. "Tak poslouchej," řekla Angela stále se ještě smějíc. „Když už Tě zajímá zrovna tohle, tak je to vlastně stejně dobrý příběh jako kterýkoliv jiný. " "Před pár lety jsem putovala po okraji Du Weldenvarden, daleko na západě, mnoho mil od obydlených krajů a právě tam jsem se poprvé potkala Grimrra. Tehdy byl ještě pouze náčelníkem malého kmene kočkodlaků a ještě měl všechny packy vpořádku. Každopádně.. když jsem se s ním setkala, tak si hrál s malým ptáčetem drazda, které vypadlo z hnízda. Neměla bych námitky, kdyby ho chytil a snědl, konec konců, to je pro kočky jaksi přirozené, ale on ho mučil. Tahal ho za křidélka, oždiboval mu ocas, nechal ho trochu poodběhnout, jen aby ho v zápětí znovu chytil." Angela nakrčila nos znechucením. "Já mu říkala, že tohle by dělat neměl, ale on jen zavrčel a dál si mě nevšímal. Já opravdu špatně snáším, když mě někdo ignoruje. Tak jsem mu ptáče sebrala a seslala na Grimrra kouzlo, kvůli kterému následující týden pípal jako zpěvný pták." "On pípal?!" vykřikl Eragon. Angela přikývla. "Nikdy v životě jsem se tak nenasmála. Všichni kočkodlaci se mu vyhýbali celý ten týden." „Žádný div, že Tě nenávidí." "No a co? Když si čas od času neuděláš pár nepřátel, stane se z Tebe zbabělec, nebo ještě něco horšího. Mimoto, vidět jeho reakci bylo k nezaplacení. Byl tak hrozně rozčílený!" Kočkodlačice na jeho klíně znovu zaťala drápy. Eragon se zašklebil a navrhl: "Co takhle změnit téma?" "Hmm." Než mohl navrhnout další směr konverzace, hlasitý výkřik, přicházející odněkud z nitra tábora proťal vzduch, několikrát se odrazil v ozvěně, až dozněl do ztracena. Eragon a Angela se na sebe podívali a vyprskli smíchy.
52
FÁMY A PSANÍ
J
e pozdě,“ řekla Safira, když se Eragon šoural k jejich stanu, vedle kterého ležela Safira stočená do klubíčka, třpytící se jako hromada azurových uhlíku v mdlém světle pochodně. Prohlížela si „ ho jedním okem. Sklonil se k její hlavě a na několik minut přitiskl své čelo na její, zatímco objímal její ostnatou čelist. „Ano, to je,“ řekl konečně. „A ty si musíš odpočinout, po tom celodenním létání ve větru. Běž spát, uvidíme se ráno.“ Ještě jednou na něj povzbudivě mrkla. Uvnitř stanu Eragon rozsvítil malou svíčku pro pohodlí. Pak si sundal boty a sedl si na lůžko s nohama zkříženýma. Zpomalil dýchání a dovolil mysli, aby se otevřela a vyrazila ven, aby se dotkla všeho živého okolo něj, od červů a jejich hmyzu v zemi, k Safiře a Vardenským vojákům i k těm několika zbývajícím rostlinám nedaleko od něj. Dlouhou chvíli tam seděl, na nic nemyslel, vědom si tisíce pocitů, ostrých i jemných a nesoustředil se na nic jiného, než na neustálé nádechy a výdechy jeho plic. Z dálky slyšel mluvit muže, kteří stáli okolo ohně na hlídce. Noční vzduch nesl jejich hlasy dál, než zamýšleli, dost daleko na to, aby jeho ostrý sluch zaslechl jejich slova. Mohl také cítit jejich mysli a mohl číst jejich myšlenky, ale místo toho si zvolil respektovat jejich nejniternější soukromí a pouze poslouchat. Hluboký hlas jednoho z nich povídá: „- a způsob, jakým na tebe zírají, jako kdybys byl nejnižší z nejnižších. Většinou ti ani neodpoví, když se je na něco přátelsky zeptáš. Prostě se otočí a jdou pryč.“ „Jo,“ řekl druhý muž. „A ty jejich ženy – krásné jako sochy a dvakrát tak svůdné.“ „To proto, že jsi jenom ošklivý mizera, Sverne, proto.“ „To není moje chyba, můj táta měl ve zvyku svádět dojičky, kdykoli to šlo. Mimo to, ty máš co říkat, s tím tvým ksichtem by z tebe mohly děti mít noční můry.“ Hluboký hlas válečníka zavrčel, pak někdo zakašlal a Eragon slyšel syčení, jak se vlhkost vypařovala, když někdo hodil poleno do ohně. Třetí mluvčí vstoupil do konverzace: „Elfové se mi nelíbí stejně jako vám, ale potřebujeme je, abychom vyhráli tuhle válku.“ „A co když se pak otočí proti nám?“ zeptal se muž s hlubokým hlasem. „Slyšte, slyšte,“ přidal se Svern. „Podívej, co se stalo v Ceunonu a Gileadu. Všichni ti muži, všechna jejich síla a Galbatorix je stále nemůže zastavit, aby se nehrnuli přes hradby.“ „Možná se nesnaží,“ navrhl ten třetí. Následovala dlouhá pauza. Pak muž s hlubokým hlasem řekl: „Teď je to výjimečně nepříjemné…Přesto, ať už se snaží nebo ne, nevidím způsob, jak bychom mohli elfy držet zpátky, pokud se rozhodnou, že vyhlásí jejich stará teritoria. Jsou rychlejší a silnější, než jsme my a na rozdíl od nás, u nich umí kouzlit každý. „Jo, ale my máme Eragona,“ odporoval Svern. „Mohl by je zatlačit zpět do lesů sám, kdyby chtěl.“ „On? Ts! Vypadá spíš jako elf na to, aby měl svou krev a maso. Počítal bych s jeho loajalitou asi tak stejně jako s urgalí.“ Třetí muž znovu promluvil: „Všimli jste si, že je vždycky čerstvě oholen a nezáleží na tom, jak brzy ráno rozbijeme kemp?“ „Určitě používá místo břitvy kouzla.“ „Jde to zkrátka všechno proti přirozenému řádu světa, víš. To a všechna ta ostatní kouzla, která se tu povalují všude kolem. To se ti akorát chce, někde se schovat a nechat kouzelníky aby se pozabíjeli mezi sebou bez toho, abychom se do toho vměšovali.“ „Nezdá se mi, že by sis stěžoval, když léčitel použil kouzlo místo kleští, aby ti vyndal šíp z ramene.“ „Možná, ale ten šíp mě nikdy nemusel zasáhnout, kdyby nebylo Galbatorixe. A je to on a ta jeho magie, co způsobil tenhle binec.“ Někdo zachrápal. „To je pravda, ale vsadím poslední měďák na to, že Galbatorix negalbatorix, stejně bys skončil se šípem trčícím ti z ramene. Jsi moc namyšlený na to, abys dělal něco jiného, než bojoval.“ „Eragon mi u Feinsteru zachránil život, víš,“ řekl Svern. 53
„Jo, a jestli nás budeš tou historkou nudit ještě jednou, nechám tě čistit hrnce celý týden.“ „No, ale on…“ Na chvíli zavládlo ticho, které bylo vyrušeno, až když si ten muž s hlubokým hlasem povzdechl. „Musíme najít způsob, jak se bránit. To je ten problém. Jsme vydáni na milost elfům, kouzelníkům – našim nebo jejich – a každému podivnému tvorovi, který bydlí v téhle zemi. Všechno je to fakt pro někoho jako Eragon, ale my nejsme takoví šťastlivci. Co potřebujeme je - “ „Co potřebujeme,“ řekl Svern, „jsou Jezdci. Ti dají svět do pořádku.“ „Pfff. S čím, s draky? Nemůžeš mít Jezdce bez draků. Mimo to stejně se nebudeme moct bránit, to je to, co mě trápí. Nejsem dítě, které se schovává za máminu sukni, ale kdyby se tu v noci objevil Stín, není nic, čím bychom mu zabránili, aby nám oddělil hlavy od těla.“ „To mi připomíná, slyšeli jste o Lordu Barstovi?“ zeptal se třetí muž. Svern vydal souhlasný zvuk. „Slyšel jsem, že si pak snědl srdce.“ „O čem to mluvíte?“ zeptal se voják s hlubokým hlasem. „Barst - “ „Barst?“ „Vždyť víš, ten hrabě co má půdu nad Gileadem - “ „Není to on, kdo navedl své koně schválně přímo do Ramru - “ „Jo, to je on. Nicméně on teda šel do vesnice a nařídil všem mužům, aby se připojili ke Galbatorixově armádě. Samý kecy jako obvykle. Jenomže ti muži odmítli a zaútočili na Barsta a jeho vojáky.“ „Odvážné,“ řekl muž s hlubokým hlasem. „Blbé, ale odvážné.“ „No, Brast byl na ně ale moc chytrý, měl rozestavěné lukostřelce kolem celé vesnice, ještě než vešel dovnitř. Vojáci zabili půlku mužů a rozdrtili zbytek. Teda žádné překvapení. Pak si Barst vzal toho vedoucího, chlapa co ten boj začal, chytnul ho za krk a holýma rukama mu utrhl hlavu! „Ne.“ „No jo, jako kuřeti. A co horšího, nařídil, aby jeho rodinu upálili zaživa!“ „V tom je nějaký trik.“ „Mohla by v tom bejt kouzla?“ zeptal se muž s hlubokým hlasem. „No já nevím, on byl vždycky silnej – silnej a chytrej. Když byl mladší, říkalo se, že zabil vola jedinou ranou pěstí.“ „Mně to zní jako magie.“ Voják s hlubokým hlasem zabručel, ale nic neřekl. Po tom se muži roztrousili na své hlídky a Eragon už od nich nic víc neslyšel. Kdykoli jindy by ho jejich konverzace rozčílila, ale díky meditaci zůstal po celou dobu klidný a ačkoli mu to dalo práci, zapamatoval si celý jejich rozhovor, aby ho mohl patřičně zvážit později. Když si konečně srovnal myšlenky, cítil se uvolněný a klidný. Eragon uzavřel svou mysl, otevřel oči a pomalu rozmotal ztuhlé nohy. Pohyb plamene svíčky ho přiměl, chvilku na něj zírat, uchvácený jeho křivkami. Pak vyšel ven k Safiřiným sedlovým brašnám tam, kde je nechal naposledy a vyndal z nich brko, kartáč, lahvičku inkoustu a listy pergamenu, které na Jeodovi vyžebral před několika dny, stejně jako si vzal kopii Domina abr Wyrda, kterou mu starý učenec dal. Vrátil se na lůžko a umístil těžkou knihu co nejdál od něj, aby zmenšil šanci, že ji pocáká inkoustem. Položil si pergamen na kolena, jako podnos a vyhladil list na nerovném povrchu. Ostrý zápach mu naplnil nos, když odšrouboval lahvičku a ponořil do ní brk. Dotkl se hrotem pera okraje lahvičky, aby odstranil přebytečný inkoust a pak opatrně udělal první tah. Brko vydávalo mdlý, škrábavý zvuk, když psal runy jeho jazyka. Když to dokončil, porovnal to s úsilím předchozí noci, aby viděl, jak se jeho rukopis zlepšil – jenom trošku – stejně jako to porovnal s runami v Domia abr Wyrda, kterou používal jako vzor. Ještě třikrát přepsal abecedu, dával pozor především na tvary, se kterými měl největší potíže. Pak začal sepisovat své myšlenky a pozorování, které zahrnovaly denní události. Cvičení bylo užitečné nejen proto, že mu poskytovalo spolehlivý způsob, jak si mohl procvičovat písmo, ale také proto, že mu pomáhalo lépe porozumět všemu, co viděl a dělal celý den. Bylo to namáhavé, ale on si psaní užíval, protože našel výzvu, která ho podněcovala. Také mu to připomnělo jeho hodiny s Bromem, kdy ho starý vypravěč učil význam každého písmene, které dávaly Eragonovi pocit blízkosti k otci, které se mu jinak nedostávalo. 54
Potom, co řekl všechno, co si přál říct, umyl brk dočista, pak ho vyměnil za kartáček a vzal si jiný list pergamenu, který už byl napůl pokrytý řádkami glyfů starověkého jazyka. Psát elfským způsobem, Liduen Kvaedhí, bylo těžší, než psát jeho jazykem, protože glyfy byly složité a měly plynulé tvary. Nicméně vytrval v tom ze dvou důvodů: potřeboval si udržet dobrou znalost písma. A kdyby měl někdy něco napsat ve starověkém jazyce, myslel, že by bylo moudré to napsat tak, aby tomu většina lidí nebyla schopna porozumět. Eragon měl dobrou paměť, ale i tak, se přistihl, jak začíná zapomínat mnoho z kouzel, kterým ho učil Brom a Oromis. Proto se rozhodl, že si vytvoří slovník, kam zapíše každé slovo, které znal ve starověkém jazyce. Ačkoliv to těžko mohla být nějaká průkopnická myšlenka, až donedávna by hodnotu takového souhrnu neocenil. Pracoval na slovníku ještě několik dalších hodin, načež vrátil psací potřeby do sedlových brašen a vytáhl truhlu, která obsahovala Glaedrovo srdce srdcí. Snažil se probudit starého draka z jeho mrákot, stejně jako už tolikrát předtím a stejně, jako tolikrát předtím neuspěl. Eragon to nicméně odmítl vzdát. Seděl vedle otevřené truhly a nahlas předčítal Glaedrovi z Domia abr Wyrda o trpasličích obřadech a rituálech – s některými byl Eragon již obeznámen – dokud nepadla nejchladnější a nejtmavší část noci. Pak Eragon odložil knihu, zhasl svíčku a lehl si na lůžko, aby si odpočinul. Toulal se fantastickými vizemi jeho bdělých snů. Když se první paprsek světla objevil na východě, vstal a začal celý ten cyklus znova.
55
AROUGHS
B
ylo dopoledne, když Roran a jeho muži přijeli ke skupině stanů u cesty. Tábor se oběvil jako šedý, nejasný opar, který smazal z Roranova výhledu většinu barev. Míli na jih leželo město Aroughs, ale on byl schopný rozeznat jen základní rysy – ledovcově býlé hradby, zavřené brány a čtyři masivní kamenné věže. Držel se přední části sedla, protože když vbíhali do tábora, koně byli blízko kolapsu. Vychrtle vyhlížejíci cklapec k němu hned přiskočil, vzal jeho klisnu za otěže a tahal za ně, dokud se úplně nezastavila. Roran se zadíval na chlapce, nebyl si jistý, co se právě stalo, a po dlouhé chvíli zachraptěl, "Přiveď ke mně Brigmana." Chlapec bezeslova odstartoval ke statanům a svýma bosýma dohama zvířil prach. Roranovi připadalo, že čeká víc jak hodinu. Klisny nekontrolovatelně oddechovaly, a jemu hučela krev v uších. Když se podíval na zem, vypadala, jako by se stále ještě pohybovala, jako ustupující tunel. Někde zacinkaly ostruhy. Poblíž se shromáždil tucet bojovníků, opírajících se o štíty a kopí, tvářili se zvědavě. Z druhé strany tábora k Roranovi kulhal ramenatý muž v modré tunice, opíraje se o kopí jako o hůl. Měl plnovou, ale horní ret měl oholen, leskl se mu potem, ale jestli z horka, nebo z bolesti, to Roran nemohl říct. „Ty jsi Kladivo?“ zeptal se. Roran souhlasně zavrčel. Překonal bolest z neustálého sezení v sedle, sáhl do tuniky a podal Brigmanovi poničenou stránku pergamenu, který obsahoval Nasuadiny rozkazy. Brigman přelomil voskovou pečeť a začetl se do vzkazu. Pak se zamračil a podíval se na Rorana s nic neříkajícím výrazem. „Čekali jsme tě,“ řekl. „Jeden z Nasuadiných kouzelnických mazlíčků mě kontaktoval před čtyřmi dny, a řekl, že už jste vyrazili. Nečekal jsem, že dorazíte tak brzy.“ „Nebylo to lehké,“ řekl Roran. Brigmanův holý horní ret se ztočil. „Ne jsem si jistý, že nebylo... pane.“ Podal mu zpět pergamen. „Moji muži jsou ti k službám, Kladivo. Už jsme zahájili útok na zadní bránu. Možná bys chtěl převzít velení?“ Otázka zněla ostře jako dýka. Svět se kolem Rorana zakymácel a on se musel pevněji chytit sedla. Byl příliš unavený na slovní přestřelky, to věděl jistě. „Nejspíš si nejdřív jeden den odpočinu, řekl. „Zbláznil jsi se?! Jak si myslíš, že asi dobyjeme město? Trvalo nám celé dopoledne připravit útok, a já teď mám čekat až se vyspíš, a točit palci mlýnek. Nasuada od nás očekává, že obléhání bude u konce během několika dní. U Angvarda, chci to už mít hotové!“ „Řekneš mužům, ať zastaví,“ řekl Roran tak potichu, aby jej slyšel jen Brigman, „něbo tě nechám pověsit za kotníky a zbičovat za porušení nařízení. Nehodlám vést nějaký útok, dokud si pořádně neodpočinu a neobhlídnu situaci.“ „Jsi blázen, to jsi! To by...“ „Pokud neumíš držet jazyk za zuby, vrazím ti jednu tady a teď.“ Brigmanovi se zachvělo chřípí. „V tvém stavu? Neměl bys šanci.“ „Mýlíš se,“ řekl Roran. Myslel to vážně. Nebylo mu jasné, jak to vý tak jistě, ale byl přesvědčený, že tu sílu by v sobě našel. Brigman vypadal, jako by sváděl boj sám se sebou. „Dobrá,“ odplivl si. „nebylo by dobré, kdyby nás ostatní viděli válet se v hlíně. Bude to tak, jak chceš, ale nejsem zodpovědný za tu ztrátu času. Teď je to tvoje věc, ne moje.“ „Jako vždycky,“řekl Roran s hrhlem napjatým bolestí, když seskakoval z koně. „Stejně jako ty jsi zodpovědný za ten nepořádek, kterým jsi ohledně obléhání napáchal.“ Brigman nakrabatil čelo, a bylo na něm vidět, že Rorana začal nenávidět. Roran si přál, aby býval použil diplomatičtější odpověď. „Tvůj stan je támhle.“ Stále ještě bylo ráno, když se Roran probudil. Měkké světlo rozptýlené po stanu mu zvedlo náladu. Na okamžik si myslel, že spal jen pár minut. Pak si uvědomil, že na to se cítí až příliš odpočatě. Rozčileně zaklel, když si uvědomil, že zaspal celý den. 56
Na sobě měl jen tenkou deku, v teplém jiýním podnebí to stačilo, navíc měl na sobě ještě oblečení a boty. Odkryl se a pokusil se posadit. Uniklo mu přidušené zasténání, jak se protahoval, připadalo mu to, jako by se mu celé tělo trhalo. Nechal toho, znovu si lehl a lapal po dechu.Počáteční šok brzy ustoupil, ale zanechal za sebou celou řadu míst, která pulzovala bolestí, některá hůř než jiná. Trvalo mu několik minut, než nabral dost sil. S velikým úsilím se převalil na bok a přehodil nohy přes okraj lůžka. Zadržel dech, a pokusil se vykonat zdánlivě nemožný úkol – postavit se. Když se postavil, kysele se usmál. Tohle bude zajímavý den. Když vyšel ven ze stanu, ostatní už na něj čekaly. Vypadali vyšerpan a jejich pohyby byli stejně strnulé, jako jeho vlastní. Roran pokynul na obvaz na Delwinobě předloktí, kam se hostinský řízl nožem. „Bolí to ještě?“ zeptal se. Delwin pokrčil rameny. „Není to tak zlé. Jestli bude třeba, mohu bojovat.“ „Dobře.“ „Co máš v plánu jako první?“ zeptal se Carn. Roran se podíval na vycházející slunce, odhadl, kolik času ještě zbývá do poledne a řekl: „Pojďme se projít.“ Vydali se ze středu tábora, nahoru a dolů mezi stany., kontrolovali stav jednotek a jejich vybavení. Čas od času se zastavil a některého vojáka se na něco zeptal, než se vydal dál. Většina mužů vypadala unaveně a sklíčeně, ale mnohu z nich se nálada trochu zlepšila, když ho viděli. Roranova cesta skončila na jižním okraji tábora, přesně jak měl v plánu. Tam se on a ostatní zastavili a pohlédli na impozantní stavbu – Aroughs. Město bylo postaveno ve dvou stupních. První byl nízky a široký, obsahoval většinu městských budov, zatímco druhá, menší část byla na nejvyšším místě města a hyli tam i nejvyšší budovy v celém okolí. Zeď ohraničovala obě části. Na vnější zdi bylo viditelných pět bran. Dvě z nich byli otevřené a vedly jimi cesty – jedna ze severu, druhá z východu - zbylé tři brány byli obtékány kanály, které tekly na jih do města. Na druhé straně Aroughs bylo rozboužené moře, do kterého kanály pravděpodobně ústily. Jestě že nemají vodní příkopy, pomyslel si Roran. Severně orientovaná brána byla poškrábaná a zjizvená od beranidel, zem před ní byla udupaná a rozdrásaná, v čemž Roran rozeznával stopy boje. Tři katapulty a čtyři balisty byli stejného tipu, jaké Roran poznal na Dračím Křídle a dvě zchátralé obléhací věže stály před vnější zdí. Hrstka mužů dřepěla vedle válečných strojů, kouřila\ dámky a hrála kostky. Stroje vypadaly žalostně nedostatečně ve srvnání s obrouvskou masou města. Nízká rovinatá krajina okolo Aroughs se skláněla k moři. Zelená pláň byla posetá stovkami farem, které se skládali z dřevěného plotu, a alespoň jedné doškované chatrče. Luxusní statky stály jen sem a tam: skládaly se z kamenného panství a byli obehnány vlastní vysokou zdí, Roran předpokládal, že mají i vlastní stráže. Nebylo pochyb o tom, že patřili Aroughské šlechtě a možná i některým obchodníkům. „Co tomu říkáš?“ zeptal se Carna. Kouzelník zakroutil hlavou, oči ještě unavenější než obvykle. „Mohli bysme taky obležet horu, a bylo by to pro nás lepší.“ „Přesně,“ poznamenal Brigman přicházeje k nim. „Roran si nechal vlastní názor pro sebe, nechtěl, aby ostatní viděli, jak ho to odradilo. Nasuada se zbláznila, jestli si myslí, že můžeme dobýt Aroughs s pouhými osmi sty muži. Kdybych měl osm tisíc a Eragona se Safirou v první linii, pak bych si mohl být jistější. Ale takhle to nejde... Přesto věděl, že musí najít způsob, jak to dokázat, už kvůli Katrině, když nic jiného. Aniž by se na něj podíval, řekl Roran Brigmanovi: „Pověz mi něco o Aroughs.“ Brigman několikrát zakroutil jeho kopím a zabušil jeho pažbou do země, než odpověděl. „Galbatorix to předvídal, věděl to, takže město bylo zazásobeno potravinami ještě předtím, než jsme odřízli silnice vedoucí do zbytku království. Vody, jak vidíš, nemají nedostatek. I kdybychom odklonili kanály, určitě mají několik pramenů ve městě. Mohli by si myslet, že vydrží až do zimi, ale vsadil bych se, že jim bude dřív opravdu špatně z jezení tuřínu ještě předtím, než si vechno vyříkáme a všechno bude dokonáno. Galbatoris také obsadil Aroughs značným počtem vojáků – více než dvounásobkem toho, co máme my - více, než je u něj obvyklé.“ „Jak to všechno víš?“ 57
„Informátor. Nicméně nemá přílišnou zkušenost s vojenskou strategií a dodává nám přehnaně jisté hodnocení Arouhgských slabých stránek.“ „Aha.“ „Taky nám slíbyl, že by byl schopný zajistit vniknutí malé skupinky mužů do města pod rouškou tmy.“ „A?“ „Čekali jsme, ale neobjevil se. Následujcí ráno jsme viděli, že je jeho hlava naražená na zábradlí. Je tam pořád, u východní brány.“ „Tak je to tedy. Jsou ještě nějaké další brány, krom těhle pěti?“ „Ano, tři. Do doků vedou vodní brány, jsou dostatečně široké na to, aby jimo naráz protekly všechny všechny tři kanály. Vedle ní je další brána, na suchu, pro muže a koně. Pak je tu ta další, také na zemi, ne ve vodě, až támhle na konci,“ ukázal na západn stranu města, „stejná jako ty ostatní.“ „Může být nějaká z nich proražena?“ „Trvalo by to. Na břehu nenáme dostatečný manévrovací prostor, nebo jsme na dosah lučišníkům a oštěpařům. Kvůli tomu jsou nám tyhle brány k ničemu, a ta západní stejně tak. Postavení země je kolem celého města stejné, s výjimkou pobřeží, tak bych se rozhodl soustředit útok na nejbližší bránu.“ „Z čeho jsou vyrobeny?“ „Z železa a dubu. Jestli je neprorazíme, budou stát ještě stovky let.“ „Chrání je nějaká kouzla?“ „Nevím, zatím nebylo nic vidět. Nasuada nepovažovala za nutné poslat nějakého ze svých kouzelníků s námi. Halstead má...“ „Halstead?“ „Pán Halstead, vládce Aroughs. Už jsi o něm musel slyšet.“ „Ne.“ Následovala přestávka, Roran cítil Brigmanovu nelibost k jeho neinformovanosti. Pak pokračoval. „Halstead sám je kouzelník, průměrné, nažloutle vyhlížející stvoření, viděli jsme jej na vrcholku hradeb, mumlal si do vousů a snažil se nás trefit kouzlem. Zdál se úplně neschopný, protože se mu moc nedařilo, s výjimkou dvou mužů, kteří obsluhovali beranidlo, co se mu podařilo zapálit.“ Roran si vyměnil pohled s Carnem, kouzelník se zdál ještě ustaranější než jindy, ale Roran se rozhodl, že tu bude lepší probrat v soukromí. „Bylo by jednoduší prorazit vodní brány?“ zeptal se. „Kde si myslíš že jsi? Podívej se, jak je zapuštěná do zdi, nenechali skoro ani škvírku. A co víc, nad nimi jsou poklopy ve stropě, odkud by na nás mohli lít vroucí olej, házet balvany nebo zapálené šípy na kohokoli tak hloupého, že by tam vlezl.“ „Ty brány nemohou být úplně utěsněné, jinak by zamezili průtoku vody.“ „V tom máš pravdu. Pod povrchem je mříž ze dřeva a kovu, dostatečně velká na to, aby vodě nebránila v průtoku.“ „Vidím. Jsou brány vždy zasunuté do vody? I když Aroughs není obléháno?“ „V novi uřčitě, ale věřím, že za dne by mohly být některé otevřeny.“ „Mhm, a co zdi?“ Brigman přešlápl. „Žula, hladká a leštěná, zapadá na sebe tak přesně, že ani ostří nože se mezi bloky nevejde. Trpasličí práce, nejspíš ještě před pádem jezdců. Taky bych hádal, že stěny jsou obalné drtí, ale to nemohu říct najistotu, protože jsme vnější zdi dosud nerozbili. Sahají nejméně dvanáct stop pod zem, pravděpodobně i víc, což znamená, že pod nimi nemůžeme vykopat tunel, aji je nijak zespodu porušit.“ Vykroče vpřed, Brigman ukázal na panství na severu a západě. „Většina šlechticů se schovala v Aroughs, ale nechali venku muže na ochranu svého majetku, dělají nám problémy, napadají nám špehy, kradou koně a tak podobně. Obsadili jsme dva statky, ale,“ úkázal na pár kouřových sloupů několik mil daleko, „ale udržet je nám dělalo mnohem větší problémy, než za co to stálo, tak jsme je podpálili. Bohužel, nemáme dost mužů k zajištění pořádku.“ Pak promluvil Baldor. „ Proč ty kanály podtékají Aroughs? Nevypadá to, že jsou používány pro zalévání.“ „Tady mnoho vody nepotřebuješ, chlapče, o nic víc, než potřebuje seveřan ve sněhu v zimě. Zůstat suchý je větší problém.“ 58
„Tak k čemu slouží?“ zeptal se Roran. „A kde se vzaly? Neůžete očekávat že uvěřím, že je ta voda čerpána z Jiet mnoho mil mil odtud.“ „To sotva,“ ušklíbl se Brigman. „Tam, severně od nás jsou v močálech jezera, je to poloslaná nezdravá voda, ale lidé odtud jsou na to zvyklí. Jeden kanál vede vodu zbažin asi tři míle, tam se rozděluje na tři, které zde vidíte. Protečou řadu mlýnů, které melou pro město mouku. Rolníci dovezou po sklizni obilí do mlýnů, po semletí jsou pytle mouky naloženy na čluny a doplaveny do Aroughs. Je to šikovný způsob, jak dostat i jiné zboží, jako dřevo a víno, z panských domů do města.“ Roran se podrbal na zátylku a pokračoval ve zkoumání Aroughs. Zaujalo ho, to co Brigman řekl, ale nebyl si jistý, jak by jim to mohlo pomoci. „Je něco zajímavého v okolní krajině?“ zeptal se. „Jen břidlicový lom, dál na jihu pobřeží.“ Zavrčel, zatímco přemýšlel. „Chci navštívit mlýny,“ řekl, „ ale nejdřív chci slyšet tvou zprávu o všem co se tady dělo pod tvým velením, a chci vědět, jak dobře jsme zaopatřeni, od šípů po sušenky.“ „Když mě budeš následovat... Kladivo.“ Další hodinu strávil Roran jednáním s Brigmanem a dalšími dvěma pobočníky, poslouchal a ptal se, když líčili každý z útoků, jež na město vedli, stejně jako třídění dodávek zásob, zanechaných bojovníkům pod jeho velením. Aspoň že máme dostatek zbraní, pomyslel si Roran, když spočítal mrtvé. Přesto ale, i když Nasuada nestanovila časovou lhůtu, neměli dost jídla pro koně a muže, na déle jak týden strávený obléháním Aroughs. Mnoho faktů a údajů, které mu Brigman a jeho posluhovači sdělili, pocházelo z textů na svitcích pergamenu. Roran se snažil skrýt skutečnost, že on sám neuměl rozluštit řádky hranatých černých značek, a tak požadoval po ostatních mužích, aby mu to četli, ale dráždilo ho, že byl vydán na milost druhých. Nasuada měla pravdu, uvědomil si. Musím se naučit číst, jinak nemohu poznat, jestli mi někdo lže, když mi říkají, že na pergamenu stojí to či ono... Možná mě to naučí Carn, až se budeme vracet k Vardenům. Čím více se Roran dozvídal o Aroughs, tím více začínal chápat brigmanovu nepříjemnou situaci; obsazení města byl náročný úkol a nikde nebylo k nalezení jednoduché řešení. Přes jeho odpor k tomu muži, myslel si, že kapitán dělal to nejlepší, co se za daných okolností dělat dalo. Roran věřil, že selhal ne proto, že by byl neschopný velitel, ale proto, že postrádal dvě věci, díky kterým Roran znovu a znovu vyhrával: odvahu a představivost. Po skončení prohlídky jel Roran se svými pěti společníky a s Brigmanem na obhlídku kolem Aroughských hradeb, byli blízko, ale stále ještě v bezpečné vzdálenosti. Sezení v sedle bylo pro Rorana neskutečně bolestivé, ale nestěžoval si. Jak jejich koně klapali na dlážděné silnici podél tábora a začali klusat směrem k městu, Eoran si viml, že občas, když udeří kopyta do země, tak vytvoří zvláštní zvuk. Vzpoměl si, že podobný zvuk je obtěžoval běhěm posledního dne jejich cesty. Když se podíval dolů, všiml si, že ploché kameny, které tvořily povrch cesty, vypadají jako kdyby byly pokryté nepravidelnou pavučinou stříbrných žilek. Roran zavolal na Brigmana a zeptal se ho na to, načež Brigman zavolal: „Malta je tu jen pro chudé, používají to tu k udržení kamenů na místě.“ Roranova první reakce byla nedůvěra, ale Brigman vypadal, že to myslí vážně. Připadalo mu neskutečné, že tady kov používají k upevňování silnic. Tak klusali po kamenné cestě dál k městu. S velkou pozorností sledovali Aroughskou obranu. Ale to, že byli k hradbám blíž neposkytlo Roranovi nic nového, jenom ho to utvrdilo v myšlence, že Aroughs je nedobytné. Přijel se svým koněm k Carnovi. Kouzelník pozoroval Aroughs se skelným výrazem, jeho rty jako by potichu mumlaly sami pro sebe. Roran počkal, než s tím přestal, a pak se ho tiše zeptal: „Jsou na branách použit nějaká kouzla?“ „Myslím že jo,“ Carnův hlas byl také tlumený, „Ale nejsem si jistý kolik, a co by měli způsobovat. Budu potřebovat víc času k zodpovězení těchto dráždivých otázek.“ „Proč je to tak těžké?“ „Doopravdy není, většina kouzel se dá snadno odhalit, pokud se je někdo nesnaží skrýt a dokonce i tak po sobě zanechávají magické stopy, pokud viš, co hledat. Obávám se, že jedno z kouzel slouží k tomu, aby nám zabránilo útočit na bránu kouzly. Je li tomu tak, a já si myslím že je, tak pokud bych ta 59
kouzla spustil, kdo ví, co se stane? Mohl bych se ti před očima rozpustit, což je osud, kterému bych se rád vyhnul, pokud to jenom trochu jde.“ „Chceš tu zůstat, zatímco my budeme pokračovat dál?“ Carn zavrtěl hlavou. „Nemyslím si, že by bylo rozumné nechat vás nehlídané, když jsme tak daleko od tábora. Vrátím se po západu slunce, a uvidím, co se pak bude dát dělat. Kromě toho by pomohlo, kdybych byl k bráně blíž, ale já nemám odvahu tam jít, dokud jsem strážím na očích.“ „Jak chceš.“ Když byl Roran spokojen, že zjistil všechno, co o městu zjistit mohl, zavedl ho Brigman k nejbližším mlýnům. Byli takové, jaké je Brigman popsal. Voda z kanálů tekla přes tři po sobě jdoucí přepady, dvacet stop od sebe vzdálených. Na úpatí každého bylo vodní kolo s kbelíky. Voda stříkala do kbelíků a tak kolo poháněla. Kola byla propojená nápravama do tří stejných budov, které stály za sebou podél terasovitého břehu, v nich byly velké mlýnské kameny potřebné k výrobě mouky pro Aroughské obyvatelstvo. Ačkoli kola byla v pohybu, Roran si řekl, že jsou odpojená od mlýnského zařízení uvnitř, protože odtamtud neslyšel žádné rachotící kameny při otáčení na místě. Seskočil z koně u nejbližšího mlýna a vydal se cestou mezi budovami, s pohledem upřeným na stavidla, které byli nad přepady a kontrolovali množství vody vpuštěné ke kolům.Byli otovřená, ale pod každým mlýnským kolem byla hluboká kaluž vody. Zastavil se v půli kopce, nohu si položil na trvnatý břeh, zkřížil paže a bradu si opřel o hruď, zatímco přemýšlel, jak by mohl dobrýt Aroughs. Věděl, že existuje nějaký trik nebo strategie, pomocí kterégo by mohl město dobýt jako zralou tykev, ale jemu stále unikal. Přemýšlel, dokud ho to nezačalo unavovat a pak se vydal k mlýnským kolům a šplouchající vodě. Byli to uklidňující zvuky, ale trnem neklidu bylo, že mu to připomínalo Demptonův mlýn v Therinsfordu, kde pracoval v den, kdy Ra´zakové vypálili jeho dům a jeho otce při mučení smrtelně zranili. Roran se snažil vzpomínky ignorovat, ale zůstávali v něm a uzlovali mu střeva. Kdybych se svým odchodem počkal jen pár hodin, mohl jsem ho zachránit. Pak si jeho praktičtější část odpověděla. Ano, a Ra´zakové by mě zabili dřív, než bych stihl zvednout ruku. Bez Eragona, který by mě chránil, bych byl stejně bezmocný jako novorozeně. Tichým krokem se k němu na okraji kanálu připojil Baldor. „Ostatní se tě ptají, jestli už jsi se rozhodl ohledně plánu?“ „Mám nápady, ale ne plán. A ty?“ Baldor stejně jako Roran zkřížil ruce na prsou. „Můžeme čekat, Nasuada pošle Eragona se Safirou na pomoc.“ „Pche.“ Na chvíli se díval na nekonečný pohyb vody pod nimi. Pak Baldor řekl: „Co se jich zeptat, jestli se nevzdají? Možná budou mít takový strach, když uslyší tvé jméno, že otevřou brány, padnou nám k nohám a budou prosit o milost.“ Roran se krátce zasmál. „Pochybuju, že se moje jméno dostalo až k Aroughs. Ještě...“ prohrábl si vousy, „možná by to stálo za pokus, když už nic jiného, mohlo by je to vyvest z rovnováhy.“ „A jestli proniknem do města, můžeme je udržet s tak malým počtem lidí?“ „Možná, možná ne.“ Chvíli mlčeli, pak se ozval Baldor. „Došli jsme dost daleko.“ „Jo.“ Znovu bylo jediným zvukem kolem nich otáčení mlýnských kol. Nakonec Baldor řekl: „Tady asi není tak velké tání, jako doma. Jestliže ano, tak by kola byla způli pod vodou, až by přišlo jaro.“ Roran zavrtěl hlavou, „Na tom nezáleží, stavidly jde určit, kolik vody poteče na kola, aby se netočila příliš rychle.“ „A jakmile by voda přesáhla hladinu stavidla?“ „Do té doby už je mletí dokončeno, a v každém případě se kola dají odpojit od mlínských kamenu, zvednout stavidla a...“ Roran se odmlčel, když mu myslí probleskly vzpomínky, celé jeho tělo zalilo teplo, jako kdyby vypil jedním douškem džbánek medoviny. Mohl bych? Pomyslel si divoce. Mohlo by to opravdu fungovat, nebo... Na tom nezáleží, měli bychom to skusit. Co víc bychom mohli udělat? Vystoupal na střed bariéry, která přehrazovala prostřední rybník a uchopil dráty které ovládaly šroub 60
ke zvedání a spouštění stavidla. Byl zatuhlý a těžce se s ním pohybovalo i když se zapřel rameny a celou svou vahou. „Pomoz mi,“ řekl Baldorovi, který zůstal stát na břehu a pozoroval ho se zmateným zájmem. Baldor opatrně došel k místu, kde stál Roran. Společně se jim podařilo stavidlo zavřít. Poté, ač Roran neodpovídal na jeho otázky, to udělali stejně i s vrchním a spodním stavidlem. Když byli všechny tři pevně zavřené, Roran se obrátil na Carna, Brigmana a ostatní, pokynul jim, aby slezli z koně a shromáždili se kolem něj. Poklepal na hlavu svého kladiva, zatímco čekal, najednou se cítil strašně netrpělivý. „No?“ dožadoval se Brigman, jakmile k němu došel. Roran se každému z nich podíval do očí, aby si zajistil jejich pozornost, a pak řekl: „Jo, to je to co uděláme.“ Začal rychle mluvit, intenzivně jim celou půlhodinu vysvětloval, co ho napadlo v tom jediném, osvíceném okamžiku. Jak mluvil, Mandel se začal usmívat, v obličejích obvykle vážnějších Baldora, Delwina a Hamunda se také objevil nadšený výraz, jak jim svůj smělý plán popisoval. Jejich reakce Rorana rozradostnila. Hodně si vážil jejich důvěry a byl rád, že může počítat s jejich podporou. Jedinou obavu měl z toho, že se něco pokazí, a že Katrinu zanechá napospas nepříznivé době. Naopak Carn nevipadal, že by mu moc věřil. To Roran čekal, ale kouzelníkovy pochyby byli mírné vzhledem k Brigmanově reakci. „Ty ses zbláznil!“ vykřikl, když Roran skončil. „To nebude nikdy fungovat!“ „Vem to zpátky,“ řekl Mandel a skočil po Brigmanovi se zaťatými pěstmi. „Proč Roran vyhrál víc bitev, než jsi kdy vyhrál ty, a on vyhrál bez tolika bojovníků kolem tebe, kterým jsi rozkazoval“ Brigman zavrčel a jeho horní ret se zavlnil jako had. „Ty malé štěně! Udělím ti takovou lekci, na jakou nikdy nezapomeneš.“ Roran zatlačil mandela zpět, aby mladší muž nemohl zaútočit na Brigmana. „Bacha!“ zavrčel. „Vzpamatuj se.“ s nevrlým pohledem se Mandel přestal bránit, ale pořád se na Btigmana mračil, a ten se mu naoplátku posmíval. „Je to výstřední, plán, to je pravda,“ řekl delwin, „ale takové plány nám už v minulosti dobře posloužili.“ Ostatní Carvahallští muži mu přizvukovali. Carn přikývl. „Možná to bude fungovat, a možná taky ne. Nevím. V každém případě budeme mít na své straně moment překvapení, a musím přiznat, že jsem spíš zvědavý, co se bude dít. Nic takového jsme dřív nezkoušeli.“ Roran se pousmál. Brigmanovi řekl: „Pokračovat jako předtím by teď bylo šílené. Máme jen dva a půl dne k obsazení Aroughs, a tak musíme extrémě zariskovat.“ „To je možné,“ zamumlal Brigman, „ale je to směšný podnik, který bezdůvodně zabije mnoho dobrých mužů, jen abys ukázal svou chytrost.“ Jeho úsměv se rozšířil, když se k němu Roran vydal, až je dělilo jen pár palců. „Nemusíš se mnou souhlasit, stačí mi to, co už jsi řekl. Nyní se řídíš mími rozkazy, né snad?“ Vzduch mezi nimi zhoustl a ohřál se od jejich dechu a těl. Brigman zaskřípal zuby a sevřel kopí ještě pevněji, ale pak zaváhal a vycouval. „K čertu s tebou,“ řekl. „Na chvíly budu tvým psem, Kladivo, ale brzy si to vyřídíme, jen se budeš divit, a budeš muset přehodnotit své rozhodnutí.“ To bude jen tak dlouho, než obsadíme Aroughs, pomyslel si Roran, to je mi jedno. „Do sedel!“ vykřikl. „Máme práci a málo času. Ryhle, rychle, rychle!“
61
DRAS-LEONA
S
afira stoupala, stejně jako Slunce, výš a výš po obloze a Eragon tak mohl ze sedla na jejím hřbetě vidět Helgrind, který se rozprostíral na okraji severního horizontu. Cítil, jak se v něm zvedá vlna odporu, když spatřil vzdálenou špičku skály vyčnívající z okolní krajiny jako rozeklaný zub. Bylo tu tolik nepříjemných vzpomínek souvisejících s Helgrindem a on si jen přál, aby ho mohl zničit. Vidět tu prázdnou šedou věž, jak padá k zemi. Safira byla k temné kamenné věži víc netečná než on, přesto se ani jí nelíbilo být v její blízkosti. Během večera dorazili na místo. Helgrind už se nacházel za nimi, zatímco Dras-Leona ležela před nimi vedle jezera Leona, na kterém kotvil tucet lodí a člunů pohupujících se na hladině. Nízké a rozlehlé město bylo tak hustě zastavěné a tak nehostinné, jak si Eragon pamatoval. Stejné byly jeho těsné, křivé uličky i špinavé chatrče nacpané jedna na druhou u žluté zablácené zdi, která vedla okolo centra města. A za touto zdí se tyčila silueta obrovské katedrály – černé a jízlivé – kde kněží Helgrindu prováděli svoje hrůzné rituály. Proud uprchlíků se vláčel po cestě na sever. Lidé se snažili utéct do Teiru nebo Urû’baenu, kde mohli nalézt alespoň dočasné bezpečí před neúprosným postupem Vardenů. Eragonovi se Dras-Leona hnusila. Byla tak zlá. Když ji poprvé navštívil, tolik zatoužil ničit. Mnohem víc než dříve u Feinstru nebo Balatony. Chtěl toto místo zpustošit ohněm a mečem, chtěl si dopřát hrozné, nepřirozené energie, které by tak byly k dispozici. Chtěl se podvolit tomu barbarskému nutkání a nechat za sebou jen díru plnou kouře a popela nasáklého krví. Pro chudé a zmrzačené obyvatele Dras-Leony měl pochopení, byl však přesvědčen o zkorumpovanosti města. Bylo by mnohem lepší ho zbourat a znovu vystavět bez poskvrny zvráceného náboženství Helgrindu. Jak snil o stržení katedrály s pomocí Safiry, napadlo ho, jestli má vůbec náboženství kněží praktikujících sebepoškozování nějaké jméno. Jeho studium starověkého jazyka ho naučilo chápat význam jmen – ve jméně byla síla, jméno znamenalo pochopení – a dokud nebude jméno tohoto náboženství znát, nebude moct plně vnímat jeho skutečnou podstatu. Ve slábnoucím světle se Vardenové usadili na obdělávaných polích jihovýchodně od Dras-Leony. Půda se zde zvedala až do mírné plošiny, která jim poskytovala ochranu a posilovala jejich postavení vůči nepříteli. Muži byli unavení z pochodu, ale Nasuada přikázala postavit tábor, stejně jako všechny válečné stroje, které s sebou přinesli ze Surdy. Eragon se vrhl do práce s vůlí. Připojil se k týmu mužů, kteří, s použitím prken spojených dlouhými lany, srovnávali pole pšenice a ječmene. Bylo by rychlejší použít kosu nebo kouzlo, ale strniště, které by potom zůstalo, by mohlo být nebezpečné a nepříjemné, když by se po něm chodilo, natož kdyby se na něm mělo spát. Zpevněné stonky oproti tomu tvořily měkký a pružný povrch, jemný jako každá matrace a daleko lepší, než jakým byla holá zem, na kterou byli zvyklí. Eragon, spolu s ostatními muži, pracoval téměř hodinu, než připravili dostatek místa pro stany Vardenů. Potom pomáhal při výstavbě obléhací věže, která probíhala pod dozorem několika trpaslíků zůstávajících s Vardeny. Eragonova neobvykle velká síla mu umožňovala manipulaci s trámy, na kterou by jinak bylo zapotřebí několika mužů a tak díky němu práce pokračovala mnohem rychleji. I Safira pomáhala. Zuby a drápy vyhloubila v zemi hluboké příkopy a z hromady zeminy vytvořila opevnění kolem tábora. Za několik minut tak dokázala to, co by mohly desítky mužů dělat celý den. S pomocí ohně a svého mohutného, rychlého ocasu srovnala se zemí stromy, ploty, zdi a domy v blízkosti tábora – vše, v čem by se mohli ukrývat jejich nepřátelé. Představovala hrůzostrašný obraz zkázy probouzející úzkost i v těch nejodvážnějších duších. Byla už hluboká noc, když Vardenové konečně dokončili svoje přípravy a všichni – muži, trpaslíci i Urgalové – mohli jít spát. Zatímco Eragon odcházel do svého stanu, vyhýbajíc se lidem, meditoval, jak měl ve zvyku, dokud jeho mysl nebyla zcela jasná. Místo procvičování krasopisu strávil několik dalších hodin přezkoumáváním kouzel, o nichž si myslel, že je bude následující den potřebovat a vymýšlel nová řešení problémů, které sužovaly Dras-Leonu. 62
Až když se cítil zcela připraven na bitvu, propadl se do snění, které bylo rozmanitější a energetičtější než obvykle, neboť navzdory meditaci ho ovládlo vzrušení z blížící se akce, které mu nedovolilo se plně uvolnit. Vždycky pro něj bylo čekání v nejistotě tou nejtěžší částí všech bitev. Přál si, aby už byl ve víru boje, kde nebyl čas myslet na to, co všechno by se mohlo stát. Safira byla stejně neklidná jako on. Zachytil útržky jejích snů, které zahrnovaly kousání a trhání – těšila se na zuřivé potěšení z boje. Její vzrušení ho do jisté míry ovlivňovalo, ne ale natolik, aby mohl zapomenout na svoje obavy. Ráno přišlo brzy. Až příliš brzy. Vardenové se shromáždili před nechráněnými okraji Dras-Leony. Na jejich armádu byl impozantní pohled, ale Eragonův zájem byl soustředěn na vroubkaté meče, promáčknuté přilby a potlučené štíty, stejně jako na slabě opravené trhliny ve vycpaných tunikách a drátěných košilích. Pokud uspějí v dobytí Dras-Leony, měli by být schopni nahradit část svého vybavení, jako to udělali ve Feinsteru nebo v Belatoně. Nemohli ovšem nahradit muže, kteří toto vybavení používali. Čím déle se to vleče, řekl Eragon Safiře, tím snazší bude pro Galbatorixe nás porazit, až dorazíme do Urû'baenu. Pak se nesmíme zpozdit, odpověděla. Safira, s Eragonem na hřbetě, stála vedle Nasuady, oděné v plné zbroji, která seděla na svém vznětlivém černém koni Bouřlivákovi. Kolem nich stálo v uspořádaném seskupení dvanáct elfích strážců a stejný počet Nasuadiných strážců – Temných jestřábů, jejichž počet byl po dobu bitvy zdvojnásobený. Elfové šli pěšky, odmítali jet na koních, které si sami nevychovali a nevytrénovali. Oproti nim všichni Temní jestřábi, stejně jako Urgalové, na koních jeli. Asi deset metrů vpravo od nich, stál král Orrin a jeho vybraná družina bojovníků, z nichž každý měl na helmě připevněné barevné pero. Narheim – velitel trpaslíků – a Garzhvog byli oba se svými vojáky. Nasuada a Orrin na sebe krátce kývli a tryskem vyrazili pryč od hlavní části Vardenů – směrem k městu. Eragon se musel zachytit ostnu na Safiřině hřbetě, když ona ostře vyrazila za nimi. Zastavili se těsně předtím, než vešli mezi zchátralé budovy. Na Nasuadin signál vyrazili dva poslové, nesoucí Vardenskou a Surdskou vlajku, dále do úzké uličky, která se táhla bludištěm chatrčí až k jižní bráně Dras-Leony. Eragon se zamračil, když sledoval posun jednotek. Město bylo nepřirozeně prázdné a tiché. V celé Dras-Leoně nebylo vidět ani živáčka – ani na cimbuří, kde měly být umístěny stovky Galbatorixových vojáků. Ve vzduchu je cítit zlo, řekla Safira a nepatrně zavrčela, čímž upoutala Nasuadinu pozornost. Na úpatí zdi vyvolal Vardenský hlasatel silným hlasem, který se nesl celou cestu zpět k Eragonovi se Safirou: „Buďte zdrávi! Ve jménu paní Nasuady, vládkyně Vardenů, a krále Orrina ze Surdy, stejně jako ve jménu všech svobodných obyvatel Alagaësie, vás vybízíme. Otevřete svoje brány, abychom mohli poslat vzkaz vašemu pánu – Marcu Táborovi. Bude to tak lepší pro vás všechny – pro každého muže, každou ženu i každé dítě, kteří v Dras-Leoně jsou. “ Zpoza zdi se ozval muž, kterého nebylo možné vidět, a odpověděl: „Tyto brány se neotevřou, vyřiďte vaši zprávu z místa, na kterém stojíte.“ „Vyřídíte nás vzkaz panu Táborovi?“ „Ano.“ „Pak mu doporučujeme, aby probíral záležitosti města raději v soukromí komnat, než na prostranství, kde je může slyšet každý.“ „Od vás žádné rozkazy poslouchat nebudeme, jste jen sluhové. Rychle vyřiďte vaši zprávu nebo ztratím trpělivost a naplním vaše těla šípy.“ Na Eragona udělalo dojem, že hlasatel nedával najevo, že by ho zastrašování jakkoliv vyvedlo z míry a bez váhání pokračoval. „Jak si přejete. My nabízíme panu Táborovi i všem obyvatelům Dras-Leony mír a přátelství. Mezi vámi a námi není žádný spor, tohle se týká jen Galbatorixe. Pokud ale nebudeme mít na výběr, budeme 63
s vámi bojovat. Copak už nemáme nic společného? Mnozí z nás kdysi žili v Říši, než nás Galbatorix krutě vyhnal z našich zemí. Jen proto jsme ji opustili. Všichni jsme příbuzní, krví i duchem. Přidejte se k nám a my vás osvobodíme z rukou toho tyrana, který sídlí v Urû'baenu. Měli byste naši nabídku přijmout. Naši muži zajistí bezpečí panu Táborovi a jeho rodině, stejně jako každému, kdo je nyní ve službách Království, přestože si nikdo nebude moct uchovat svoje postavení, pokud složil přísahu, která nemůže být zrušena. Pokud vám vaše přísahy nedovolí nám pomoct, alespoň nám nebraňte zvednout brány a složte své meče. Slibujeme vám, že pak se nestane nic zlého. Ale zkuste nás uvěznit a my vás smeteme jako plevel, neboť nikdo nemůže vzdorovat síle naší armády, zvlášť když je s námi Eragon Stínovrah a drak Safira.“ Když Safira zaslechla svoje jméno, zvedla hlavu a děsivě zařvala. Eragon zahlédl vysokou, zahalenou postavu, která vyšplhala na cimbuří a dívala se odtamtud přes hlasatele na Safiru. Přimhouřil oči, ale tvář rozeznat nedokázal. K muži se připojily další čtyři, černě oděné, postavy, v nichž Eragon poznal kněze Helgrindu – chyběly jim předloktí, dva z nich byli bez nohou a poslední neměl ruku ani nohy a byl nesen svými společníky na malých nosítkách. Zahalený muž zaklonil hlavu a rachotivě se zasmál. Jeho smích burácel hromovou silou. Pod ním se hlasatelům začali plašit koně, a přestože se je hlasatelé snažili uklidnit, postavili se na zadní a snažili se utéct. Eragonovi se sevřel žaludek a tak pevněji sevřel jílec Brisingru , připraven ho vytasit v každou chvíli. „Nikdo nemůže odolávat vašim silám,“ řekl muž a jeho hlas se rozléhal mezi budovami. „Myslím, že o sobě máte až příliš vysoké mínění.“ S obrovským burácením vyskočil z ulic na střechu domu Trn – obrovská, třpytící se, červená masa – a drápy se zaryl do trámu střechy. Roztáhl svá obrovská křídla, otevřel tlamu, vypustil ze sebe plamen a Murtagh se jim posmíval: „Smeťte zdi, jak chcete, ale Dras-Leonu nikdy nedobijete. Trn a já jsme tu proto, abychom ji bránili. Pošlete své nejlepší válečníky a kouzelníky v boji proti nám, ať zemřou. Všichni zemřou, to slibuji. Není člověka, který by nám mohl vzdorovat. Ani ty nemůžeš… bratře. Schovejte se zpátky do svých úkrytů, než bude pozdě a modlete se, ať se s vámi Galbatorix nevypořádá sám. V tom případě by totiž smrt a utrpení byli vaší jedinou odměnou.“
64
HOD KŮSTKAMI
„
P
ane, pane! Brána se otevírá!“Roran vzhlédl od mapy, kterou studoval, když do jeho stanu
se Roran. Zmocňoval se ho vražedný klid. “Buď konkrétní.” Roran odložil prut, pomocí vběhl jeden z táborových strážců. Ve tváři byl rudý a těžce oddechoval. „Která brána?” Zeptal
kterého měřil vzdálenosti na mapě. „Ta, co je k nám nejblíže, pane… na cestě, ne na kanále.“ Roran vyběhl ze stanu a směřoval přes tábor k jeho jižnímu okraji. Přitom si z opasku vytahoval kladivo. Tam obrátil svůj pohled na Aroughs. Ke svému zděšení viděl z města vyjíždět stovky jezdců na koních. Jejich jasně zbarvené vlajky vlály ve větru, když se vojáci seřadili do široké formace před černým jícnem městské brány. Rozsekají nás na kousky, pomyslel si Roran zoufale. V táboře zůstalo jen asi sto padesát jeho mužů, z toho mnozí byli zraněni a neschopni boje. Všichni ostatní byli ve mlýnech, které navštívil předchozího dne, nebo v lomu na břidlici ještě dále k pobřeží. A nebo podél břehů nejzápadnějšího kanálu, kde hledali nákladní čluny, které budou potřeba, když vyjde jejich plán. Žádný z těch vojáků se nestihne vrátit včas, aby mu pomohl odrazit jezdce. Když posílal muže na tyto výpravy, byl si vědom toho, že tím bude celý tábor zranitelný, pokud by došlo k protiútoku. Doufal, že obyvatelé města budou příliš zastrašeni jejich předchozími útoky na městské zdi, než aby se pokusili o nějaký odvážný čin. A také doufal, že vojáci, které nechal v táboře, by každého vzdáleného pozorovatele dokázali přesvědčit, že hlavní skupina jeho bojovníků se stále nachází v táboře. Ta první domněnka, jak se zdá, byla s největší pravděpodobností chybná. Nebyl si úplně jistý, zda obránci města Aroughs prohlédli jeho trik, ale množství jezdců, shromážděných u brány města napovídal, že prohlédli. Kdyby vojáci a jejich velitelé očekávali nápor Roranovy armády v plné síle, museli by vyslat nejméně dvakrát tolik jednotek. V každém případě teď bylo potřeba vymyslet způsob, jak odvrátit jejich útok a zachránit muže před jistou smrtí. Baldor, Carn, a Brigman se seběhli se zbraněmi v rukou, Carn si v rychlosti oblékal kroužkovou košili. Baldor se zeptal: „ Co budeme dělat?” “Není nic, co bychom mohli dělat,” řekl Brigman. “Celou expedici jsi svou lehkovážností odsoudil ke zkáze, Kladivo. Musíme uprchnout – teď – dříve než ti prokletí jezdci budou až tady.” Roran plivl na zem. “Ustoupit? My neustoupíme. Tito muži nemohou odejít po svých a i kdyby mohli, neopustím naše raněné.“ „Nerozumíš tomu? Tady jsme prohráli. Kdo zůstane, bude zabit – a nebo ještě hůř – zajat.“ „Nech toho, Brigmane! Nehodlám sklopit uši a utéct!” „Proč ne? Abys nemusel přiznat, že jsi selhal? Protože doufáš, že zachráníš něco ze své cti v poslední, zbytečné bitvě? Opravdu? Nevidíš, že tím způsobíš Vardenům ještě větší škody?” U paty města pozvedla jízda své meče a kopí nad hlavu a s ryčením, které bylo slyšet i na tu dálku, pobídli své koně a se hřměním se hnali přes svažité pláně k tábořišti Vardenů. Brigman shrnul svou řečnickou tirádu: „Nedovolím, abys zmařil naše životy kvůli své pýše. Zůstaň si, jestli musíš, ale—” „Ticho!” zařval Roran. „ Zavři klapačku, nebo ti jí zavřu já! Baldore, sleduj ho. Pokud udělá něco, co se ti nebude líbit, ať pocítí špičku tvého meče“ Brigman byl rudý vzteky, ale udržel jazyk za zuby, když Baldor vytáhl meč a namířil ho na Brigmanovu hruď. Roran odhadoval, že má asi pět minut, aby se rozhodl, jakou strategii zvolí. Pět minut, na kterých tolik záleží. Zkusil si představit, jak by mohli zabít nebo poranit dostatek jezdců, aby se stáhli, ale téměř okamžitě tuto možnost zavrhl. V okolí nebylo místo, kam by mohli blížící se kavalerii zahnat, aby tam jeho muži byli ve výhodě. Země byla moc plochá a moc prázdná na takové manévry. Nemůžeme vyhrát, když budeme bojovat, takže –Co když je zastrašíme? Ale jak? Ohněm? Oheň je stejně ničivý k přátelům i k nepřátelům. A vlhká tráva by jen doutnala. Kouř? Ne, to by také nepomohlo. Pohlédl na Carna. „Uměl bys vykouzlit obraz Safiry, aby řvala a vyfukovala oheň, jakoby tu doopravdy byla?“ Kouzelníkovy vpadlé tváře pobledly. Zavrtěl hlavou, v očích panický výraz. „Možná, nevím. Nikdy jsem to nedělal. Musím vytvořit její obraz po paměti, možná to ani nebude vypadat jako živé stvoření.“ Ukázal hlavou směrem k jezdcům, kteří teď jeli tryskem. „Oni poznají, že je něco špatně.“ 65
Roran zatnul nehty do dlaní. Čtyři minuty uběhly. „Musíme to zkusit“ zamumlal. „Potřebujeme je rozptýlit, zmást….“ Pohlédl na oblohu, doufal, že uvidí třeba neprůhlednou oponu deště, jak se blíží k táboru, ale bohužel, na nebi plul pouze pár roztáhlých oblaků vysoko nad obzorem. Zmatek, nejistota, pochyby… Čeho se lidé bojí? Neznáma, věcí, kterým nerozumí, to je ono. V okamžiku Roran vymyslel půl tuctu řešení, jak podkopat sebevědomí nepřátel, každé divočejší než to předchozí, dokud nedošel k myšlence tak jednoduché a tak odvážné, že se zdála perfektní. Mimo to, na rozdíl od ostatních nápadů, vyžadoval tenhle nápad účast pouze jedné další osoby - Carna. “Nařiď mužům, aby se schovali ve stanech!” křičel už za běhu. „A řekni jim, ať jsou zticha; až do útoku nechci slyšet jediné pípnutí.“ Roran zapadl do nejbližšího stanu, který byl prázdný, vytáhl kladivo z opasku a z hromady lůžkovin na zemi si vzal špinavou vlněnou pokrývku. Pak zašel do jídelny a z hromady dřevěných bojovníků, které používali jako židle, si vybral jedno poleno. S polenem v jedné ruce a přikrývkou přehozenou přes druhé rameno sprintoval Roran z tábora k menší hromadě asi třicet metrů před stany. „Doneste mi kůstky na hraní a roh medoviny!” zavolal. “A stolek s mapami! A pospěšte!“ Za sebou uslyšel splašené kroky a cinkání výstroje, jak se muži rychle snažili ukrýt ve stanech. V táboře se rozhostilo tajuplné ticho, byli slyšet pouze muži, kteří Roranovi nesli požadované vybavení. Roran nemarnil čas ohlížením. Na vrcholu hromady postavil poleno svisle na širší konec a zavrtěl s ním, aby se ujistil, že se pod ním nebude viklat. Když byl spokojen s jeho stabilitou, posadil se na něj a přelétl pohledem uhánějící pole útočících jezdců. Čekal asi tři minuty, než dorazili. Skrz dřevo, na kterém seděl, cítil dusot koňských kopyt – ten pocit sílil každou vteřinou. „Kde jsou ty kosti a medovina?“ křičel, aniž by spustil oči z kavalerie před sebou. Rychlým pohybem ruky si uhladil plnovous a popotáhl lem své tuniky. Ze strachu si přál mít na sobě raději kroužkovou košili, ale chladnější, mazanější část jeho mysli ho upozornila, že v nepřátelích vzbudí zlé tušení spíš to, že tady sedí bez brnění, úplně klidný. Stejná část jeho mysli ho také přesvědčila, aby nechal kladivo za opaskem, takže to bude vypadat, že se v přítomnosti vojáků cítí v bezpečí. „Omlouvám se,” řekl Carn a stěží popadal dech, jak utíkal k Roranovi společně s mužem, který nesl skládací stolek z Roranova stanu. Postavili stolek před Rorana a přehodili přes něj přikrývku. Pak Carn podal Roranovi roh s medovinou a kožený pohárek s obvyklými pěti kůstkami. „Běžte, vypadněte odsud,” řekl. Carn se otočil k odchodu, ale Roran ho chytil za ruku. “Uměl bys zařídit, aby se okolo mě tetelil vzduch jako za chladných dní kolem ohně?” Carnovy oči se zúžily. “Možná, ale k čemu—” “Prostě to udělej, jestli to zvládneš. A teď se jdi schovat!” Vyzáblý kouzelník se běžel schovat zpátky do tábora. Roran zatřásl kůstkami v pohárku, vysypal je na stolek před sebou a začal si hrát sám se sebou. Vyhazoval kůstky do vzduchu, napřed jednu, pak dvě, tři a tak dál, a chytal je na hřbetu ruky. Jeho otec, Gero, se často bavil podobnou hrou, když po dlouhých letních večerech v údolí Palancaru sedával na staré rozviklané židli a kouřil dýmku. Někdy hrál Roran s ním, ale většinou prohrál. Gero hrál nejradši sám se sebou. Roran se snažil vypadat klidně, přestože mu srdce bilo jako o závod a ruce se mu potily. Jestli má tenhle manévr nějakou šanci na úspěch, musí vystupovat s nezlomitelným sebevědomím, bez ohledu na skutečné emoce. Pohled soustředil pouze na kůstky, odmítal vzhlédnout, i když se jezdci stále víc a víc přibližovali. Zvuk zvířat běžících tryskem sílil a sílil, až byl přesvědčený, že ho snad přejedou. Jak zvláštní smrt, pomyslel si a vážně se usmál. Pak pomyslel na Katrinu a na jejich nenarozené dítě a nalezl útěchu v tom, že i když zemře, jeho krev bude žít dál. Nebyla to taková nesmrtelnost, jakou se pyšnil Eragon, ale byla to také nesmrtelnost svého druhu a to bude muset stačit. V posledním momentě, když byla kavalerie jen pár metrů od stolečku, někdo vykřikl “Hej! Hej vy! Zastavte koně. Říkám, zastavte koně!“ Zacvakaly přezky, zavrzaly kožené řemeny a přední řada zvířat zdráhavě zastavila. Roran měl stále oči skloněné dolů.
66
Usrkl kořeněné medoviny, pak znovu hodil kůstkami a dvě z nich chytil na hřbetě ruky, kde se pohupovaly na vystupujících šlachách. Závan čerstvě rozorané půdy, teplý a uklidňující, ho zaplavil společně s pachem zpěněných koní. „Buď zdráv, kamarádíčku!” řekl tentýž muž, který předtím nařídil vojákům zastavit. „Buď zdráv, povídám! Kdo jsi, že tady sedíš takhle po ránu, popíjíš a užíváš si hru, jako bys neměl nic na práci? Nezasloužíme si laskavé uvítání ostrými meči? Kdo jsi, ptám se!“ Pomalu, jakoby téměř nezaznamenal přítomnost vojáků, jako by nebyli vůbec důležití, zdvihl Roran pohled od stolečku na malého vousatého muže v nápadné helmě s peřím v sedle ohromného černého válečného koně. „Já nejsem ničí kamarádíček, a určitě ne tvůj,” řekl Roran a ani se nemusel snažit zakrýt opovržení, že byl osloven tak familiárně. „Kdo jsi, mohl bych se zeptat, že tak hrubě přerušuješ moji hru?” Dlouhá pruhatá péra připevněná na helmici malého muže se zatřepotala a rozkývala, když se podíval na Rorana, jakoby to bylo podivné zvíře, které střetl při lovu. „Tharos Rychlý je mé jméno, kapitán stráží. Přestože jsi hrubý, musím přiznat, že by mě mrzelo, kdybych zabil tak troufalého muže a nedozvěděl se jeho jméno.“ Aby svým slovům dodal důraz, sklopil Tharos své kopí, které do té doby mířilo na Rorana. Tři řady jezdců byly namačkány těsně za Tharosem. Mezi nimi zpozoroval Roran hubeného muže se zahnutým nosem. Obličej i ruce měl vyzáblé a holé až po ramena – to bylo typické pro kouzelníky z řad Vardenů. Teď začal doufat, že se Carnovi podařilo zařídit tetelící se vzduch, ale neodvážil se otočit hlavu, aby se podíval. „Kladivo je mé jméno,“ řekl. Jediným hbitým pohybem sebral všechny kůstky, vyhodil je do vzduchu a tři z nich chytil na hřbet ruky. „Roran Kladivo, a Eragon Stínovrah je můj bratr. Možná že jste slyšeli o něm, když ne o mě. Záchvěv znepokojení se šířil mezi muži a Roranovi se zdálo, že Tharos na okamžik vyvalil oči. „Působivý argument, ale můžeme si být jisti, že je to pravda? Každý muž se bude vydávat za někoho jiného, když mu to pomůže.” Roran vytáhl kladivo a praštil s ním o stolek. Ozvalo se tlumené žuchnutí. Pak, jakoby tam vojáci nebyli, se vrátil zpátky ke své hře. Znechuceně zamručel, když dvě kostičky spadly z hřbetu jeho ruky, protože prohrál kolo. „Aha” řekl Tharos a odkašlal si. „Máš skvělou pověst, Kladivo, i když někteří lidé namítají, že ty historky jsou přehnané. Je pravda, že jsi sám porazil tři sta mužů ve vesnici Deldarad v Surdě?“ „Nikdy jsem nezjistil, jak se to místo jmenovalo, ale jestli to byl Deldarad, pak ano, zabil jsem tam mnoho mužů. Bylo to ale jen sto devadesát tři a bojoval jsem se svými muži po boku.“ „Jen sto devadesát tři?” opakoval Tharos užasle. „Jsi příliš skromný, Kladivo. Takovým vítězstvím si vyslouží hrdina místo v mnoha písních a příbězích.“ Roran pokrčil rameny a zvedl roh s medovinou k ústům. Předstíral, že polyká, protože si nemohl dovolit zatemnit úvahy silným trpasličím odvarem. „Bojuji proto, abych vyhrál, ne abych prohrál… Dovol, abych ti nabídl pití, jako válečník válečníkovi,“ řekl a natáhl ruku s rohem ke Tharosovi. Malý válečník zaváhal a jeho oči se na sekundu zatoulaly k čaroději, který stál za ním. Potom si navlhčil rty a řekl: „Možná to takhle udělám.“ Tharos sesednul z koně, podal své kopí jednomu z ostatních vojáků, sundal si rukavice a přešel ke stolu, kde od Rorana obezřetně přijal roh. Přičichl si k medovině a obrátil ji do sebe. Pera na jeho helmě se zachvěla, jak se zašklebil. „Není to tvé oblíbené?“ zeptal se Roran pobaveně. „Přiznávám, že tyto horské nápoje jsou pro můj jazyk příliš tvrdé,“ řekl Tharos a vrátil roh Roranovi. „Upřednostňuji vína z našich polí; jsou teplá a jemná a neotupují tolik smysly.“ „To je pro mě sladké jako matčino mléko,“ zalhal Roran. „Piju ráno, v poledne i v noci.“ Oblékaje si znovu své rukavice se Tharos vrátil k boku svého koně, vyhoupl se do sedla a vzal si zpátky své kopí od vojáka, který mu ho chvíli držel. Znovu pohlédl na křivonosého čaroděje za sebou, jehož pokožka, jak si Roran všiml, nabyla během chvíle, kdy byl Tharos na zemi, mrtvolného vzhledu. Tharos si změny na svém kouzelníkovi také musel všimnout, jelikož jeho vlastní chování začalo být napjaté. „Máš mé díky za tvou pohostinnost, Rorane Kladivo,“ řekl nahlas, aby to mohli slyšet všichni jeho vojáci. „Snad budu mít brzy tu poctu tě bavit za zdmi Aroughs. Pokud ano, slibuji ti, že ti budu podávat ta nejlepší vína z držav mé rodiny a možná tě s nimi budu schopen odstavit od toho barbarského mléka, které u vás máte. Myslím, že shledáš naše víno doporučeníhodné. Necháváme jej 67
zrát v dubových sudech měsíce a někdy i roky. Byla by škoda, kdyby přišla celá práce na zmar, sudy byly otevřeny a víno vyteklo do ulic a zabarvilo je červenou krví našich hroznů.“ „To by skutečně byla ostuda,“ odpověděl Roran, „ale někdy se nevyhneš troše rozlitého vína při uklízení stolu.“ Jak držel roh, převrátil jej vzhůru nohama a vylil zbytek medoviny, která v něm zůstala, na trávu před sebou. Tharos zůstal chvíli zcela nehybný – dokonce i pera na jeho helmě byla v klidu – poté se zuřivým zavrčením škubnutím otočil svého koně a zařval na své muže: „Utvořte formaci! Říkám, utvořte formaci…. Yah!“ A s konečným výkřikem pobídl svého koně pryč od Rorana a následován zbytkem svých vojáků hnal koně tryskem, jak se obracel zpátky k Aroughs. Roran zachovával předstírání arogance a lhostejnosti, dokud nebyli vojáci dostatečně daleko; potom vydechl a položil si lokty na kolena. Slabě se mu třásly ruce. Fungovalo to, pomyslel si pobaveně. Uslyšel, jak k němu utíkají muži z tábora, a podíval se přes rameno, načež uviděl Baldora a Carna, jak se k němu blíží následováni alespoň padesáti bojovníky, kteří se skrývali mezi stany. „Dokázal jsi to!“ vykřikl Baldor, když přišli blíž. „Dokázal jsi to! Nemůžu tomu uvěřit!“ smál se a poplácal Rorana po rameni tak silně, že by ho to dokázala srazit ke stolu. Ostatní muži se kolem něj shromáždili, smáli se a chválili ho přehnanými frázemi, chvástajíc se, že pod jeho velením obsadí Aroughs bez jediného padlého muže a zlehčovali odvahu a povahu obyvatelů města. Někdo mu do ruky strčil teplou, poloviční slupku od vína, na kterou Roran zíral s nečekaným odporem a podal ji muži po jeho levici. „Vytvořil jsi nějaká kouzla?“ zeptal se Carna. Jeho slova byla v povyku oslav sotva slyšitelná. „Cože?“ Carn se naklonil blíže a Roran zopakoval svou otázku, načež se kouzelník usmál a energicky přikývl. „Ano. Zařídil jsem, aby se vzduch tetelil, jak jsi chtěl.“ „A napadl jsi jejich zaklínače? Když odtud odjížděli, vypadal velmi slabě.“ Carnův úsměv se rozšířil. „Byla to jeho vlastní práce. Snažil se zlomit iluzi, kterou si myslel, že jsem vytvořil – proniknout závojem tetelícího se vzduchu, aby viděl, co je za ním – jenže nebylo nic, co by mohl zlomit, takže celou svou sílu vyplýtval zbytečně.“ Roran se uchechtl a úsměv přešel v dlouhý záchvat smíchu, který překřičel nadšený povyk a nesl se po polích k Aroughs. Několik minut si dovolil užívat si obdivu svých mužů, dokud neuslyšel varovný křik jedné z hlídek, rozestavěných po okraji tábora. „Ustupte stranou! Nechte mě se povívat!“ řekl Roran a vyskočil na nohy. Vojáci poslechli a on od západu spatřil osamělého muže, ve kterém poznal jednoho ze skupiny, kterou poslal prozkoumat břehy kanálů, jak se žene přes pole k jejich táboru. „Ať přijde sem,“ poručil Roran a vytáhlý rusovlasý šermíř odběhl, aby jezdce odchytil. Zatímco čekali na mužův příjezd, Roran zvedl kotníkové kůstky a jednu po druhé je upustil do koženého vaku. Při dopadu kosti udělaly uspokojivý zvuk. Jakmile byl válečník v doslechu, Roran zvolal: „Hej ty! Je vše v pořádku? Byli jste napadeni?“ K Roranově otravě zůstal muž potichu, dokud nebyl pouze několik yardů daleko, kde seskočil z koně a předstoupil před Rorana ztuhlý a rovný jako borovice, která rostla bez slunce. „Kapitáne, pane!“ zvolal hlasitě. Po bližším pohledu si Roran uvědomil, že muž byl vlastně spíš ještě chlapec – tentýž, který převzal jeho otěže, když poprvé přijel do tábora. To zjištění však neukojilo Roranovu frustrovanou zvědavost. „Takže o co jde? Nemám celý den.“ „Pane! Hamund mě poslal, abych vám vyřídil, že jsme našli všechny čluny, které potřebujeme, a že stavíme sáně, abychom je přesunuli na druhý kanál.“ Roran přikývl. „Dobrá. Potřebuje nějak pomoct, aby je sem dostal včas?“ „Pane, ne, pane!“ „To je vše?“ „Pane, ano, pane!“ „Nemusíš mě pořád oslovovat pane, stačí jednou. Chápeš?“ „Pane, ano – um, ano, p – ehm, chci říct, ano, samozřejmě.“ 68
Roran potlačil úsměv. „Vedl sis dobře. Sežeň si něco k jídlu a vrať se ke skupině, abys mi pak mohl dát zprávu, co už mají hotovo.“ „Ano, pa – pardon, pane – to je, já ne... Já už tedy půjdu, kapitáne.“ Na tvářích se mu objevily dvě karmínové skvrny, jak se zakoktával. Sehnul hlavu v rychlé úkloně, pak pospíchal zpátky ke svému koni a odklusal ke stanům. Návštěva zanechala Rorana v mnohem vážnější náladě, neboť mu připomněla, že i přesto, jaké měli štěstí a odročili střet vojáků s meči, byla tady stále spousta práce a veškeré úkoly, které před nimi stály, by mohly skončit obklíčením, pokud by to nezvládli. Řekl vojákům: „Vraťte se všichni zpátky do tábora! Chci, ať až do setmění kopou dvě roty příkop okolo tábora; ti žlutobřiší vojáci by si to mohli rozmyslet a rozhodnout se zaútočit, a já chci být připraven.“ Několik mužů zaúpělo nad představou kopání příkopů, ale zdálo se, že zbytek bere jeho rozkazy dobře. Carn potichu řekl: „Nechceš je před zítřkem příliš unavit.“ „Já vím,“ odpověděl Roran také slabým hlasem, „ale tábor potřebuje opevnění a pomůže jim to nemyslet na špatné věci. Navíc nezáleží na tom, jak strhaní mohou zítra být, bitva jim dodá novou energii. Vždycky to tak je.“ Den Roranovi plynul rychle, když se soustředil na nějaký aktuální problém, nebo se zabýval intenzivní duševní námahou, a když byla jeho mysl volná na zvažování jejich situace, plynul pomalu. Jeho muži pracovali dobrovolně – tím, že je zachránil před vojáky, získal jejich loajálnost a oddanost tak, jak by to slova nikdy nedokázala – ale bylo víc než zřejmé, že i přes jejich námahu nebudou schopni za tu krátkou dobu, která zbývala, přípravy dokončit. Během pozdního rána, odpoledne a časného večera v Roranovi rostl pocit beznaděje a proklínal se, že se rozhodl pro tak komplikovaný a ambiciózní plán. Měl jsem od začátku vědět, že na tohle nemáme dost času, myslel si. Ale bylo příliš pozdě vymýšlet nové schéma. Jejich jediná možnost byla snažit se o co nejvíc a doufat, že nějak obrátí chyby jeho neschopnosti ve vítězství. Když přišel soumrak, osvítila jeho zachmuřenost jiskra optimismu, když náhle začaly jít přípravy nečekaně rychle. A o několik hodin později, když už byla úplná tma a hvězdy jim jasně svítily nad hlavou, zjistil, že stojí vedle mlýnů, které se táhly podélně, téměř se sedmi sty jeho mužů a všechny potřebné přípravy pro obsazení Aroughs do konce následujícího dne byly hotové. Roran se krátce zasmál úlevou a pýchou a s trochou nedůvěry zíral na objekt jejich dřiny. Potom pogratuloval vojákům kolem něj a pobídl je, aby se vrátili do svých stanů. „Teď odpočívejte, dokud můžete. Útočíme za svítání!“ A muži přes jejich zjevné vyčerpání jásali.
69
MŮJ PŘÍTEL, MŮJ NEPŘÍTEL
T
u noc byl Roranův spánek lehký a on se často probouzel. Bylo pro něj nemožné úplně se úplně uvolnit, ne když si uvědomoval důležitost nadcházející bitvy a to, že by snadno mohl být v průběhu boje zmrzačen, tak jako mnohokrát předtím. Tyto dvě myšlenky tvořily linii chvějícího se napětí mezi jeho hlavou a začátkem páteře, linku, která ho pravidelně probouzela z jeho temných, divných snů. Výsledkem toho bylo, že se rychle probudil, když se zvenčí jeho stanu ozval jemný, dutý zvuk. Otevřel oči a zíral na plachtu nad svou hlavou. Vnitřek stanu byl sotva viditelný, a to jen díky tenké linii oranžového světla z pochodně, které dovnitř pronikalo škvírou ve vchodu do stanu. Vzduch na jeho kůži se zdál být studený a mrtvý, jako kdyby byl pohřben v jeskyni hluboko v podzemí. Ať už bylo hodin, kolik chtělo, bylo pozdě, velmi pozdě. I noční zvířata už se vrátila do svých doupat a šla spát. Nikdo nebyl vzhůru, s výjimkou hlídek, a ty nebyly nikde poblíž jeho stanu. Roran se snažil dýchat tak pomalu a mělce, jak jen dokázal, jak se snažil zachytit jakékoliv další zvuky. To nejhlasitější, co slyšel, byl tlukot jeho vlastního srdce, který se zesiloval a zrychloval, jak se linka napětí v něm chvěla jako prasklá struna loutny. Uběhla minuta. Potom další. A potom, právě když už si začínal myslet, že není proč se plašit, a bušení v jeho tepnách začalo ustávat, přes přední část stanu padl stín a zakryl světlo, které sem proudilo zvenčí. Roranův tep se v tu chvíli ztrojnásobil, a srdce mu bilo tak, jako kdyby běžel vzhůru po boku hory. Kdokoliv tam byl, nemohl přijít, aby ho obviňoval z útoku na Aroughs, ani aby ho o něčem informoval, protože takový by neváhal zavolat jeho jméno a vtrhnout dovnitř. Ruka v černé rukavici – jen o odstín tmavší než okolní šero – vklouzla do vstupní štěrbiny a sevřela provázek, který držel stan zavřený. Roran otevřel ústa, aby vyhlásil poplach, ale potom si to rozmyslel. Bylo by pošetilé zbavit se momentu překvapení. Mimoto, pokud by si příchozí všiml, že byl zpozorován, mohl by zpanikařit, a panika by jej učinila ještě nebezpečnějším. Svou pravou rukou Roran opatrně vytáhl svou dýku zpod stočeného pláště, který používal jako polštář a schoval zbraň vedle svého kolene, do záhybu v pokrývce. V témž okamžiku chytil okraj pokrývek svou druhou ruku. Okraj zlatavého světla zvýraznil siluetu vetřelce, když vklouzl do stanu. Roran si všiml, že muž má na sobě koženou zbroj, ale žádné pláty nebo kroužky. Potom látka zakrývající vchod opět spadla a opět je zahalila tma. Beztvářná postava se kradla směrem, kde Roran ležel. Roran cítil, že už už omdlí z nedostatku vzduchu, jak se snažil omezit své dýchání natolik, aby to vypadalo, že stále spí. Když byl vetřelec na půl cesty k lůžku, Roran strhl své přikrývky, hodil je přes toho muže a s divokým výkřikem se k němu vrhl, přičemž vytáhl dýku, aby jej mohl bodnout do břicha. „Zadrž!“ vykřikl muž. Překvapený Roran zadržel svou ruku, a oba spadli na zem. „Přítel! Jsem přítel!“ O zlomek vteřiny později Roran zasténal, když pocítil dva tvrdé údery do levé ledviny. Bolest ho málem odzbrojila, ale donutil se odkutálet se od toho muže, jak se snažil se od něj nějak oddělit. Roran vyskočil na nohy, a potom se opět vrhl na útočníka, který se stále snažil osvobodit se z přikrývek. „Zadrž! Jsem tvůj přítel!“ vykřikl muž, ale Roran mu na to už podruhé neskočil. A dobře udělal, protože jak se vrhl na vetřelce, muž zachytil jeho pravou ruku s dýkou švihnutím přikrývkami, a potom po Roranovi sekl nožem, který vytáhl ze své koženice. Přes Roranovu hruď přeběhlo slabé zaškubání, ale bylo tak jemné, že mu nevěnoval pozornost. Roran zaryčel a trhl za přikrývku tak tvrdě, jak jen mohl, přičemž podrazil muži nohy a vrhl ho proti jedné straně stanu, která se na ně převrhla a uvěznila je pod těžkou vlnou. Roran setřásl zatočenou deku ze své ruky a poté se začal po hmatu plazit temnotou v mužově směru. Tvrdá podrážka dopadla na Roranovu levou ruku a ochromila špičky jeho prstů. Roran se vrhl vpřed a chytil muže za kotník, jak se mu snažil postavit čelem. Muž vykopl jako králík a Roranův stisk povolil, ale Roran znovu jeho kotník sevřel a zmáčkl jej přes hrubou kůži, zarýval svoje prsty do šlachy na patě, až muž řval bolestí. 70
Ještě než se mohl vzpamatovat, vrhl se Roran k mužově tělu a přišpendlil jeho ruku s nožem k zemi. Roran se pokusil zabodnout svou dýku muži do boku, ale byl příliš pomalý; soupeř si našel jeho pas a stiskl ho v železném sevření. „Kdo jsi?“ zavrčel Roran. „Jsem tvůj přítel,“ řekl muž, a jeho dech na Roranově tváři byl horký. Voněl po víně a svařeném moštu. Potom zasáhl Rorana třikrát v rychlém sledu do žeber. Roran praštil čelem proti vrahovu nosu, a s hlasitým křup jej zlomil. Muž vrčel a házel sebou, ale Roran jej nepustil. „Ty...nejsi můj přítel,“ řekl Roran, a zamručel, když se zvedal na pravé paži a pomalu vedl čepel směrem k mužovu boku. V tom všem napětí si Roran sotva všiml lidí, kteří křičeli vedle spadlého stanu. Nakonec se mužova ruka zkroutila, a s náhlou lehkostí zajela čepel dýky skrz koženici a do měkkého, živého masa. Muž se začal svíjet. Tak rychle, jak jen dokázal, jej Roran bodl ještě několikrát, a potom ponořil dýku do jeho hrudi. Skrz jílec dýky cítil Roran jakoby ptačí údery jeho srdce, jak se samo krájelo na kusy o čepel ostrou jako břitva. Ještě dvakrát sebou muž zatřásl a cukl, a potom vzdal veškerý odpor a prostě ležel a lapal po dechu. Roran ho stále držel, když z něj život vyprchával, jako kdyby držel v objetí milenku. Přestože se jej muž pokusil zabít, a přestože Roran o něm nic jiného nevěděl, nemohl si pomoct, ale cítil se k němu velmi blízko. Byla tu další lidská bytost – další živoucí, myslící stvoření – jehož život se skončil kvůli tomu, co udělal. „Kdo jsi?“ zašeptal. „Kdo tě poslal?“ „Málem...málem jsem tě zabil,“ řekl muž, a zněl podivně spokojeně. Potom vydal dlouhý, dutý sten, jeho tělo znehybnělo, a už nebyl. Roran nechal spadnout svou hlavu na mužovu hruď a lapal po dechu, a třásl se od hlavy až k patě, jak šok z útoku týral jeho končetiny. Lidé z něj začali stahovat látku, která na něm ležela. „Dostaňte to ze mě!“ řval Roran, a spustil levou ruku, už nebyl dál schopen snášet těžkou váhu vlny, ani temnotu, ani stísněný prostor, ani dusný vzduch. V látce nad ním se objevila škvíra, jak se někdo prořezával vlnou. Skrz ni dovnitř vstoupilo teplé, třepotající se světlo pochodně. Zběsilý, aby utekl svému vězení, Roran vyskočil na nohy, popadl kraje škvíry a vyšvihl se ze zborceného stanu. Vrávoral před světlem, na sobě nic než spodní prádlo, a zmateně se rozhlížel. Stál tam Baldor, a také Karn, Delwin, Mandel, a deset dalších válečníků, a všichni drželi meče a sekery v pohotovosti. Žádný z těch deseti nebyl úplně oblečen, až na dva, ve kterých Roran poznal noční hlídku. „Bohové,“ vykřikl někdo, a otáčející se Roran uviděl jednoho z deseti bojovníků, nahlížejícího do stanu, a odkrývajícího tělo mrtvého vraha. Mrtvý muž byl nevýrazné velikosti, s dlouhými, střapatými vlasy staženými do ohonu, a s koženou páskou přes levé oko. Jeho nos byl zmáčknutý a zlomený – Roranem – a krev pokrývala spodní část jeho oholené tváře. Ještě více krve měl na hrudi, na boku, a na zemi vedle něj. Zdálo se jí až moc, z jednoho člověka. „Rorane,“ řekl Baldor. Roran nadále zíral na vraha, neschopen se zbavit toho pohledu. „Rorane,“ řekl Baldor znovu, a hlasitěji. „Rorane, poslouchej. Jsi zraněný? Co se stalo? ...Rorane!“ Starost v Baldorově hlase konečně upoutala Roranovu pozornost. „Co?“ zeptal se. „Rorane, jsi zraněný?!“ Proč by si to myslel? Zmateně se Roran podíval dolů, na sebe. Jeho vlasy byly odzhora dolů slepené krví, zatímco stříkance krve pokrývaly jeho paže a špinily i svrchní část jeho kalhot. „Jsem v pohodě,“ řekl, přestože měl problémy to vůbec vyslovit. „Zaútočili ještě na někoho jiného?“ Místo odpovědi Delwin a Hamund ustoupili a odkryli prudce padající tělo. Byl to mladík, který mu dříve nosil zprávy. „Ah!“ zaúpěl Roran, a naplnila jej lítost. „Co tu dělal?“ Jeden z bojovníků vystoupil vpřed. „Byl jsem s ním ve stanu, Kapitáne. Vždycky si musel někde v noci ulevit, páč pil moc čaje. Jeho matka mu řekla, že ho to ochrání před nemocí... . Byl to dobrej chlap, Kapitáne. Nezasloužil si být podříznutý ze zálohy nějakým plížícím se zbabělcem.“ 71
„Ne, to nezasloužil,“ zamumlal Roran. Kdyby tam nebyl, byl bych už mrtvý. Pokynul směrem k vrahovi. „Jsou tady někde ještě nějací neuvázaní zabijáci?“ Muži na sebe navzájem pohlédli a zavrtěli hlavami; potom Baldor řekl: „Nemyslím.“ „Zkontrolovali jste to?“ „Ne.“ „Tak to zkontrolujte! Ale snažte se nevzbudit všechny ostatní; potřebují jejich spánek. A zajistěte, aby před stany všech velitelů odteď stála hlídka.“... Měl jsem na to myslet už předtím. Roran zůstal stát tam, kde byl, a cítil se tupě a hloupě, když Baldor vydal několik rychlých rozkazů a všichni až na Karna, Delwina a Hamunda zmizeli. Čtyři z válečníků popadli pochroumané chlapcovy ostatky a odnesli ho pryč, aby jej pohřbili, zatímco zbytek se vydal prohledávat tábor. Když došel k vrahovi, Hamund šťouchl do jeho nože špičkou boty. „Musel jsi ty vojáky vystrašit víc, než jsme si ráno mysleli.“ „Musel.“ Roran se zachvěl. Byla mu zima po celém těle, hlavně na ruce a nohy, které měl jako led. Karn si toho všiml a přehodil a podal mu deku. „Tady,“ řekl Karn, a přehodil ji Roranovi přes ramena. „ Přisedni si k jednomu z hlídkových ohňů. Přinesu ti teplou vodu, aby ses mohl umýt, jo?“ Roran přikývl, nedůvěřoval už svému jazyku. Karn jej začal odvádět, ale než mohli ujít víc než několik kroků, kouzelník náhle zastavil, a donutil Rorana také zastavit. „Delwine, Hamunde,“ řekl Karn, „přineste mi polní lůžko, soudek medoviny, a pár obvazů, tak rychle, jak jen to půjde. Hned, pokud můžete.“ Ohromení muži se rozeběhlo za svou prací. „Proč?“ zeptal se zmatený Roran. „Co se stalo?“ S chmurným výrazem ukázal Karn na Roranovu hruď. „Pokud nejsi zraněný, tak co je tohle, smím-li vědět?“ Roran se koukl, kam Karn ukazoval, a všiml si, že schovaná mezi vlasy a krví na jeho hrudníku, se mu rozbíhal dlouhý, hluboký řez, který začínal vprostřed jeho pravého prsního svalu, táhl se přes hrudní kost, a končil přesně pod jeho levou bradavkou. V nejširším místě měla rána přes čtvrt palce, a nepřipomínala nic než bezertá ústa, roztažená doširoka ve zlověstném úsměvu. Nejhrozivější na ráně ale bylo, že byla úplně bez krve, ze zářezu nevytekla ani kapka. Roran mohl jasně vidět tenkou vrstvu podkožního tuku a pod ní temně rudou barvu svého svalu, který byl zbarven stejně, jako plátek syrové zvěřiny. Jakkoliv mohl být zvyklý na hrůzostrašná zranění od mečů, oštěpů a dalších zbraní, která způsobovaly na mase a kostech, přesto byl Roran tím pohledem znepokojen. V průběhu bojů proti království protrpěl mnohá zranění – to největší, když jeden z Ra’zaků kousl do jeho pravého ramene, když unášeli Katrinu z Carvahallu – ale nikdy předtím neutrpěl takové obrovské a prapodivné zranění. „Bolí to?“ zeptal se Karn. Roran zavrtěl hlavou, aniž by vzhlédl. „Ne.“ Se staženým krkem, a srdcem – které ještě od toho boje nepřetržitě uhánělo – dvakrát tak rychlým, bijícím tak rychle, že nebylo možné odlišit jeden úder od toho dalšího. Byl ten nůž otrávený? Pomyslel si. „Rorane, musíš se uklidnit,“ řekl Karn. „Myslím, že tě dokážu vyléčit, ale jen si to znesnadníš, když mi tady omdlíš.“ Chytil ho za rameno a vedl jej zpátky k lůžku, které Hamund právě vytáhl ze stanu, a Roran si poslušně sedl. „Jak se mám asi uklidnit?“ zeptal se s krátkým, ostrým smíchem. „Dýchej zhluboka a představuj si, že se s každým výdechem noříš do země. Věř mi; bude to fungovat.“ Roran udělal, co mu bylo řečeno, ale ve chvíli, kdy potřetí vydechl, jeho zauzlené svaly povolily, a z rány vytryskla krev přímo do Karnova obličeje. Kouzelník ucukl a zaklel. Čerstvá krev se vylévala po Roranově břiše, horká proti jeho holé kůži. „Teď to bolí,“ řekl, zatínaje zuby. „Oi!“ zakřičel Karn, a mávl na Delwina, který k němu běžel, s náručí plnou obvazů a dalších věcí. Jak vesničan odložil hromádku věcí na jeden konec lůžka, Karn popadl svazek plátna a zatlačil ho do Roranovy rány, a zastavil tím na chvíli krvácení. „Lehni si,“ poručil. Roran to udělal, a Hamund přinesl Karnovi stoličku, který se posadil, zatímco stále držel svazek na ráně. Uvolnil si ruku, luskl prsty a řekl: „Otevři medovinu a podej mi ji.“ Když mu Delwin podal 72
soudeček, Karn se zahleděl přímo na Rorana a řekl: „Musím vyčistit ránu, než ji můžu magicky zacelit. Rozumíš?“ Roran kývl. „Dej mi něco ke skousnutí.“ Uslyšel zvuk rozepínaných přazek, a pak mu Delwin nebo Hamund dal mezi zuby široký meč, a on se do něj plnou silou zakousl. „Dělej!“ řekl jak nejlépe uměl přes překážku v jeho ústech. Než měl Roran čas reagovat, Karn oddělal svazek z jeho hrudi a ve stejné chvíli mu nalil medovinu do rány, umyl přitom krev, vlasy a další špínu z rány. Jak medovina dopadla, Roran vydal přidušený sten a napjal záda, a pevně se chytil okrajů lůžka. „Tak, hotovo,“ řekl Karn, a dal soudeček stranou. Roran se zahleděl na hvězdy, každý sval v těle se mu chvěl, jak se snažil ignorovat bolest, když mu Karn dal ruce na ránu a začal mumlat věty ve starověkém jazyce. Po několika sekundách, přestože se Roranovi zdály spíše jako minuty, pocítil nesnesitelné svrbění v hrudi, jak Karn zaceloval zranění způsobené vrahovým nožem. Svrbění se plazilo nahoru, směrem k jeho kůži, a kudy prošlo, tam bolest ustala. Přesto byl ten pocit tak nepříjemný, že se mu chtělo škrábat se až na živé maso. Když tomu byl konec, Karn vzdychl a svalil se s hlavou v dlaních. Ve snaze donutit vzpírající se končetiny dělat to co chce se Roran posadil na okraji lůžka. Přejel si rukou po své hrudi. Vyjma chlupů byla dokonale jemná. Celistvá. Neposkvrnění. Přesně taková, jaká byla, než se jednooký muž vkradl do jeho stanu. Magie. „Jděte spát,“ řekl a mávl na ně, „Za pár hodin vyrážíme, a potřebuju, abyste byli odpočatí a ve střehu. „Jsi si jistý, že budeš v pořádku?“ zeptal se Delwin. „Ano, ano,“ zalhal. „Díky za vaši pomoc, ale teď běžte. Jak si mám asi odpočinout, když nade mnou vy dva lítáte jako slepice?“ Potom co odešli, Roran si promnul tvář, sedl si a zadíval se na své třesoucí se a zakrvácené ruce. Cítil se vyždímaný. Prázdný. Jako kdyby udělal práci za celý týden za pouhých pár minut. „Budeš pořád schopen bojovat?“ zeptal se Karna. Kouzelník pokrčil rameny. „Ne tak dobře jako dříve - ale byla to cena, kterou bylo nutné zaplatit. Nemůžeme jít do boje, aniž bys nás vedl.“ Roran se neobtěžoval se s ním hádat. „Měl by sis odpočinout. Úsvit není daleko.“ „A co ty?“ „Já se umyju, najdu si nějaké oblečení, a potom se sejdu s Baldorem a podívám se, jestli nevyslídil nějaké další Galbatorixovy vrahy.“ „Ty si nepůjdeš lehnout?“ „Ne.“ Aniž by chtěl, poškrábal se na hrudi. Zastavil se, když si uvědomil, co dělá. „Ani předtím jsem nemohl spát, a teď...“ „Rozumím.“ Karn pomalu vstal ze stoličky. „Budu ve svém stanu, kdybys mě snad potřeboval.“ Roran se na něj díval, jak těžce odcházel do temnoty. Když už ho neviděl, zavřel Roran oči a myslel na Katrinu, jak se snažil se uklidnit. Jak sbíral poslední malé zbytky sil, zašel do svého zbořeného stanu a hrabal v něm, dokud nenašel své oblečení, zbraně, zbroj, a čutoru. Celou tu dobu se opatrně vyhýbal pohledům na vrahovo tělo, přestože občas jeho část zachytil. Nakonec Roran poklekl a vytáhl svou dýku z těla. Čepel se vyprostila s kluzkým zvukem kovu proti kosti. Hrubě s dýkou zatřásl, aby se zbavil krve, a uslyšel několik kapek, dopadajících na zem. V chladném tichu noci se Roran pomalu připravoval na bitvu. Potom vyhledal Baldora – který ho ujistil, že se nikdo další přes stráž nedostal – a prošel táborem, zatímco si znovu procházel každičký detail nadcházejícího útoku na Aroughs. Potom našel půlku studeného kuřete od večeře, sedl si, a zatím co jej ohlodával, zíral na hvězdy. Přesto, nezávisle na tom co dělal, se jeho mysl znovu a znovu vracela k pohledu na mladého muže, ležícího před jeho stanem. Kdo rozhoduje o tom, že jeden muž má zemřít, zatímco druhý má přežít? Můj život nemá o nic větší cenu než ten jeho, ale přesto je on ten pohřbený, zatímco já si mohu užít alespoň několik dalších hodin nad zemí. Je to náhoda, namátková a krutá, nebo to má nějaký účel a smysl, i kdyby byl mimo naše chápání?
73
OHNIVÁ MOUKA
T
ak jak se ti to líbí, mít sestru?” zeptal se Roran Baldora, když jeli bok po boku směrem k nejbližší řadě mlýnů v šeru, které předchází svítání. “ “Není tu nic moc k “líbení”, že? Myslím jako, není ji tu zatím zrovna moc, jestli mě chápeš. Je malá jako kotě.” Baldor zatáhl za otěže když se jeho kůň pokusil zahnout ke kousku svěží trávy rostoucí u stezky. “Je to zvláštní mít dalšího sourozence - bratra nebo sestru - po tak dlouhé době.” Roran přikývl. Pootočil se v sedle tak, aby se podíval za rameno a mohl si pro jistotu ověřit, že kolona šesti set padesáti mužů, kteří je následovali a šli po svých, drží krok. Před mlýny Roran sesedl a přivázal svého koně ke kůlu před nejmenší ze tří budov. Jeden z vojáků zůstal vzadu, aby eskortoval zvířata zpět do tábora. Roran přešel ke kanálu a sešel po dřevěných schodech v bahnitém břehu, které ho přivedly na okraj vody. Pak nastoupil na poslední ze čtyř člunů, které byly v řadě. Čluny více připomínaly surové rafty než lodě s plochým dnem, kterými vesničané jeli podél pobřeží z Nardy k Teirmu, za což byl Roran vděčný, protože to znamenalo, že neměly ostré přídě. To relativně ulehčilo připevnění čtyř člunů, konec ke konci, pomocí prken, hřebíků a lan, tvoříc jednu pevnou konstrukci dlouhou téměř pět set stop. Desky nařezané břidlice, které muži na Roranův pokyn přitáhli ve vozech z dolu, ležely na přídi vedoucího člunu, stejně jako po stranách člunu prvního i druhého. Na horní části břidlice naložili pytle mouky, kterou našli uloženou v mlýnech, dokud se z nich nepostavila zeď do úrovně pasu. Tam, kde břidlice v druhém člunu končila, zeď pokračovala, poskládaná jenom z pytlů: dva metry široká a pět vysoká. Obrovská hmotnost břidlice a hustě zabalené mouky, spolu s váhou člunů samotných, sloužila k přeměně celé plovoucí konstrukce do masivního, vodního beranidla, o kterém Roran doufal, že bude schopné prorazit bránu na druhém konci kanálu, jako by byla vyrobena z množství prohnilých klacků. I kdyby brána byla chráněná pomocí magie, čemuž Carn nevěřil, Roran si byl jistý, že žádný kouzelník, kromě Galbatorixe, není natolik silný, aby zastavil čluny, jakmile se začnou pohybovat po proudu. Hromady kamení a mouky by dodatečně poskytovaly ochranu proti kopím, šípům a jiným střelám. Roran se opatrně přesunul z pohybující se paluby až na na příď vedoucího člunu. Opřel svoje kopí a štít o hromadu břidlice, a pak se otočil, aby viděl jak se bojovníci hrnou do koridoru mezi stěnami. Každý muž, který nastoupil, tlačil těžce naložené čluny hlouběji a hlouběji do vody, dokud se nevznášely jen pár centimetrů nad hladinou. Carn, Baldor, Hamund, Delwin, a Mandel se připojili k Roranovi. Všichni nevěřícně souhlasili - rozhodli se být na nejnebezpečnějším místě plovoucího voru. Pokud se Vardenům má podařit prorazit do Aroughs, bude potřeba vysoká míra štěstí a dovednosti, a žádný z nich nebyl ochoten svěřit úkol někomu jinému. U zadní části člunů Roran zahlédl Brigmana stojícího mezi muži, kterým nedávno velel. Po incidentu z předchozího dne, při kterém Brigman téměř neposlechl, ho Roran zbavil všech zbývajících pravomocí a vykázal jej do jeho stanu. Nicméně Brigman prosil, aby se mohl připojit k finálnímu útoku na Aroughs a Roran neochotně souhlasil; Brigman to uměl s čepelí a každý meč mohl rozhodnout v nacházejícím boji. Roran ještě stále uvažoval, jestli udělal správné rozhodnutí. Byl si docela jist, že muži byli teď loajální k němu, ne k Brigmanovi, ale Brigman byl jejich kapitánem mnoho měsíců, a taková pouta se jen těžko zapomínají. I když se Brigman nesnažil působit potíže ze své pozice, tak byl ochotný a schopný ignorovat rozkazy, alespoň když pocházely od Rorana. Pokud mi dá nejmenší důvod k nedůvěře, na místě ho probodnu, pomyslel si Roran. Toto uvažování mělo jeden háček. Pokud by se Brigman obrátil proti němu, bylo by to s největší pravděpodobností v takovém zmatku, že by si ho Roran ani nevšiml, dokud by nebylo příliš pozdě. Když byli všichni, až na šest mužů, nasoukaní ve člunech, Roran přiložil ruce k ústům a zakřičel: "Uvolněte je!" Dva muži stáli na samém vrcholu hráze, která zpomalovala a zadržovala průtok vody kanálem z bažin na sever. Dvacet metrů pod nimi bylo první vodní kolo a bazén pod ním. V přední části bazénu byla druhá hráz a na ní stáli dva muži. Dalších dvacet metrů pod nimi bylo druhé vodní kolo a druhý ještě hlubší bazén. Na druhém konci bazénu byla poslední hráz a poslední dvojice mužů. A u základu 74
poslední hráze bylo třetí a poslední vodního kolo. Od toho pak proud vody mířil až k Aroughs. Do hrází byla vestavěna tři stavidla. Roran trval na tom, aby byla s Baldorovou pomocí uzavřena už během jeho první návštěvy mlýnů. Během posledních dvou dnů se skupiny mužů oháněli lopatami, krumpáči, nořili se pod stoupající vodu a podkopávali zábrany odspodu, až byly vrstvy udusané zeminy téměř připraveny povolit. Pak vyjezdili dlouhé, tlusté koleje do bahna kolem stavidel. Roran při pohledu na to sevřel pytel mouky. Pokud by jejich načasování bylo jen o pár sekund špatné, následovala by katastrofa. Téměř minutu se nic nedělo. Pak se zlověstným duněním povolilo nejvyšší stavidlo. Hráz se provalila ven. Země praskala, rozpadala se a obrovský jazyk kalné vody dopadl na mlýnské kolo pod ním a roztáčel ho rychleji, než kdykoliv stavitelé zamýšleli. Jak se hráz zhroutila, lidé stojící na vrcholu skočili na břeh; jen pár centimetrů je dělilo od zkázy. Když jazyk vody dopadl do hladkého černého bazénu pod vodním kolem, vystříkl do výšky deseti metrů. Náraz poslal několik metrů vysokou vlnu pěny plnou rychlostí směrem k další hrázi. Když ji uviděl prostřední pár vojáků, opustili svá místa a také skočili do bezpečí pevné půdy pod nohama. Ještě že tak udělali. Když vlna udeřila, pramínky tenké jako jehly vyskočily kolem rámu dalšího stavidla, které pak vyletělo z jeho upevnění jako by do něj kopl drak a vířící obsah bazénu smetl to, co zbylo z hráze. Zuřící proud narazil do druhého vodního kola s ještě větší silou, než do toho předchozího. Dřeva zasténala a zlomila se pod náporem, a Rorana poprvé napadlo, že jedno nebo více kol může povolit. Kdyby k tomu došlo, představovalo by to vážné nebezpečí jak pro jeho muže, tak pro čluny, a tak by mohl v konečném důsledku ukončit útok na Aroughs před tím, než vůbec začal. "Odsekněte nás!" vykřikl. Jeden z mužů prosekl provaz, kterým byli poutáni ke břehu, zatímco jiní se sklonili, aby vzali tři metry dlouhé tyče, které pak strčili do kanálu a tlačili na ně ze všech sil. Těžce naložené čluny se vydaly želvím tempem dopředu. Pohybovaly se mnohem pomaleji, než by Roran chtěl. I když se lavina vody řítila přímo na ně, oba muži, stojící na nejnižší hrázi, dál tahali za trámy vložené do oslabeného valu. Zlomek vteřiny před tím, než se lavina přes ně převalila, se hráz otřásla a prohnula, a muži z ní seskočili. Voda prorazila díru v hliněné přehradě stejně snadno, jako by byla vyrobena z promočeného chleba a udeřila do posledního vodního kola. Dřevo se roztříštilo s tak hlasitým a ostrým zvukem, jako když se láme led, a kolo se vychýlilo ven o několik stupňů, ale k Roranově úlevě nepovolilo. Pak se s hromovým burácením vodní sloup roztříštil o úpatí terasovitého kopce s takovou silou, že vznikla hustá mlha. Závan studeného větru udeřil Rorana do obličeje; více jak 200 metrů po proudu. "Rychleji!" Křičel na muže kormidlující čluny, když se bouřlivý objem vody vynořil ze okrajů mlhy a hnal se dolů kanálem. Povodeň je předběhla s neuvěřitelnou rychlostí. Když se srazila se zádí čtyř spojených člunů, celé plavidlo poskočilo dopředu a mrštilo Rorana i vojáky směrem k zádi. Mnoho jich srazilo k podlaze. Některé pytle s moukou spadly do kanálu nebo se provalily dovnitř proti mužům. Když stoupající voda zvedla poslední člun několik desítek centimetrů nad ostatní, plavidlo dlouhé téměř sto padesát metrů se začalo stáčet do strany. Pokud by tento vývoj pokračoval, Roran věděl, že by brzy zůstali zaklíněni mezi břehy kanálu, a pak o několik okamžiků později by síla proudu roztrhla čluny od sebe. "Držte nás rovně!" Zařval, když se zvedal z pytlů mouky, které na něj spadly. "Nedovolte, abychom se otočili!" Na zvuk jeho hlasu, vojáci chvátali odtlačit težkopádné plavidlo od svažujících se břehů do středu kanálu. Poskakujíc na vrcholu hromady břidlice na přídi, Roran vykřikoval pokyny a společně úspěšně řídili čluny dolů záhyby kanálu. “Dokázali jsme to!” zvolal Baldor s hloupým úsměvem na tváři. “Ještě nejásej,” varoval Roran. “Před námi je ještě dlouhá cesta.” Něž se dostali na úroveň jejich tábora, vzdáleného o míli od Aroughs, na východě nebe změnilo barvu na slámově žlutou. S rychlostí, jakou se pohybovali, by dosáhli města před tím, než se slunce ukáže na obzoru. Stíny které pokrývaly krajinu jim pomůžou skrýt se před pozorovateli postavenými na hradbách a věžích. I když je nárazová vlna vody už předstihla, čluny stále ještě nabíraly rychlost, protože mezi nimi a 75
městem, ležícím pod mlýny, nebyl jediný kopec nebo pahorek, který by mohl zpomalit jejich postup. "Poslouchejte," řekl Roran, přikladajíc si ruce k ústům a zvýšil hlas tak, aby ho všichni muži slyšeli. "Můžeme spadnout do vody, když narazíme do vnější brány, takže buďte připraveni plavat. Dokud nebudeme na pevnině budeme tvořit snadný terč. Jakmile budeme na břehu, máme jediný cíl: prorazit cestu až k vnitřní stěně než se vzpamatují a zavřou brány, protože pokud by je zavřeli, tak nikdy nedobijeme Aroughs. Pokud se nám podaří zdolat tu druhou stěnu, mělo by být snadné najít lorda Halsteada, a přinutit ho ke kapitulaci. Pokud tak neudělá, opevníme se v centru města, pak se přesuneme ven, po jednotlivých ulicích, dokud celé Aroughs nebude pod naší kontrolou. " "Pamatujte si, že budeme v přečíslení více než dva na jednoho, takže se držte blízko svého štítového / stínícího partnera a dávejte si pozor celou dobu. Netoulejte se sami a nenechte se oddělit od zbytku skupiny. Vojáci znají ulice lépe než my, a zaútočí ze zálohy tam, kde to nejméně čekáte. Pokud se ocitnete sami, miřte do centra, protože tam budeme.“ "Dnes uštědříme mohutný úder pro Vardeny. Dnes dobudeme čest a slávu, o které většina lidí sní. Dnes ... Dnes jsme vyryjeme naše značky na tváři historie. To, čeho dosáhneme v příštích několika hodinách, bude opěvováno bardy za sto let. Myslete na své přátele. Myslete na své rodiny, své rodiče, své ženy a své děti. Bojujte statečně, neboť bojujete pro ně. Bojujeme za svobodu! " Muži buráceli v odpovědi. Roran je nechal nabudit se do šílenství, pak zvedl ruku a řekl: "Štíty!" a jako jeden muž, se všichni přikrčili, zvedli štíty a kryli sebe i své společníky, až to vypadalo jako by střed provizorního beranidla byl oblečen v lusčitém brnění vytvořeného pro končetinu obra. Spokojený Roran seskočil z hromady břidlice a podíval se na Carna, Baldora a další čtyři muže, kteří cestovali s ním od Belatony. Nejmladší, Mandel, vypadal vystrašeně, ale Roran věděl, že jeho nervy nepovolí. “Připraveni?”- zeptal se a všichni mu kladně odpověděli. Pak se Roran se zasmál, a když Baldor naléhal o vysvětlení, řekl: "Kdyby mě můj otec viděl!" A Baldor se smál také. Roran stále bystrým okem pozoroval hlavní vlnu. Poté, co vstoupí do města, si vojáci mohou všimnout, že něco není v pořádku a můžou vyhlásit poplach. Chtěl, aby bili na poplach, ale ne z tohoto důvodu, a tak, když to vypadalo, že vlna za pět minut dorazí do Aroughs, pokynul na Carna a řekl: “Vyšli signál." Kouzelník přikývl a skrčil se, jeho rty se rozpohybovaly, jak tvořil podivné tvary starověkého jazyka. Po chvíli se narovnal a řekl: "Hotovo." Roran se podíval směrem na západ. Na pláni před Aroughs stály Vardenské katapulty, balisty a obléhací věže. Obléhací věže stále stály bez hnutí, ale všechny ostatní válečné stroje se pustily do akce. Vrhaly své šípy a kameny obloukem do výšky k původně bílým zdem města. A věděl, že padesát jeho mužů na opačné straně města už také troubí na trubky, vykřikuje válečné pokřiky, střílí ohnivé šípy, a dělá všechno co může, aby upozornili na sebe bránící vojáky a aby to vypadalo, že daleko větší síla se pokouší zaútočit na město. Rorana se zmocnil hluboký klid. Nadešel čas se připojit k bitvě Brzy muži zemřou. Mohl by být jedním z nich. Toto vědomí mu dávalo jasnost myšlení a zmizely všechny stopy po vyčerpání, spolu se slabým třasem, který ho trápil od útoku na jeho život před několika málo hodinami. Nic nebylo tak osvěžující jako boj, ani jídlo, ani smích ani ruční práce ani láska a ačkoli ho nenáviděl, nemohl popřít sílu jeho přitažlivosti. Nikdy nechtěl být bojovníkem, ale bojovníkem se stal, a byl odhodlaný, aby byl lepší než všichni před ním. V podřepu Roran nakoukl mezi dvěma břidlicovými deskami s ostrými hranami na rychle se blížící bránu, která blokovala jejich cestu. K povrchu vody a trochu níže, protože voda stoupla, byla brána z masivních dubových desek, tmavě zabarvených věkem a vlhkostí. Věděl, že pod povrchem je mříž ze železa a dřeva, podobající se padací mříži, přes kterou mohla voda volně téct. V horní části by bylo velmi obtížné ji nějak poškodit, ale usoudil, že dlouhá doba, po kterou byla mříž ponořená ji vespod oslabila, a pokud by se podařilo část vyrvat, prolomení dubových prken nahoře by bylo mnohem jednodušší. Proto nařídil namontovat dvě tlusté tyče vespod prvního člunu. Protože byly pod vodou, narážely do dolní poloviny brány a příď narážela do té horní. 76
Byl to chytrý plán, ale netušil, zdali bude opravdu fungovat. "Pomalu," zašeptal spíš pro sebe než někoho jiného když se blížili k bráně. Několik bojovníků blízko zádi plavidla nepřestávalo čluny tyčemi řídit, ale zbytek zůstal skrytý pod lesklým krunýřem ze štítů. Tlama oblouku, který vedl k bráně, se objevila před nimi jako vchod do jeskyně. Jak kování lodě vklouzlo do stínů oblouku, Roran spatřil obličej vojáka, kulatý a bílý jako měsíc v úplňku, naklánějící se přes okraj zdi, více než třicet stop nad nimi, a zírající dolů na čluny s výrazem zděšeného údivu. V tu chvíli se už čluny pohybovaly příliš rychle, Roran jen pronikavě zaklel a už se řítili do chladného, temného průjezdu, který mu pohled na vojáka zakryl. Čluny narazily do brány. Síla nárazu hodila Rorana ke zdi z břidlice, za kterou dřepěl. Jeho hlava se odrazila od kamene, a i když měl na sobě helmu a zbrojní čepici, tak mu pořádně zvonilo v uších. Paluba se otřásla a zvedla, a on i přes hukot v uších slyšel praskání dřeva, lámání a skřípění kroutícího se kovu. Jedena z desek sklouzla dozadu a spadla na něj. Při tom se mu otřela o paže a ramena. Popadl desku za okraje a zuřivě ji vší silou poháněnou vztekem hodil přes palubu, kde se rozbila o stěnu chodby. V šeru, které je obklopovalo, bylo obtížné zjistit co se děje. Všechno se zmateně houpalo a hluk se mohutně odrážel od okolních stěn. Když se voda přelila přes jeho nohy, uvědomil si, že čluny jsou plné vody. Vůbec neuměl říci jestli vydrží se vznášet nebo klesnou ke dnu. "Dejte mi sekeru," vykřikl a dal si ruku za záda. "Sekeru, dejte mi sekeru!" Jak člun poskočil půl stopy dopředu, zapotácel se a téměř přepadl přes palubu. Brána se trochu prohnula dovnitř, ale stále ještě pevně držela. S časem by možná nepolevující tlak vody protlačil čluny přes bránu, ale on si nemohl dovolit čekat až příroda bránu zničí. Ve chvíli, kdy Roranovi někdo vtiskl hladkou rukojeť sekery do natažené ruky, objevilo se nad nimi ve stěně šest zářících obdélníků, jak bránící vojáci snímali kryty z podlahových otvorů. Obdélníky zablikaly a na čluny začaly se sykotem dopadat šípy z kuší, přidávající hlasité rány do vřavy všude kolem, jak narážely do dřeva. Někde poblíž zařvali nějací muži. "Carne!" Zakřičel Roran. "Udělej něco!" Roran ponechal kouzelníka jeho věcem a začal se plazit se přes házející se palubu a přes hromady břidlice směrem k přídi člunu. A loď poskočila dopředu ještě několik centimetrů. Další ohlušující zasténání vyšlo ze středu brány a paprsky světla pronikly přes praskliny v dubových prknech. Jeden ze šípů prosvištěl po desce vedle Roranovy pravé ruky takovou silou, ze za sebou nechal stopu železa. Roran zdvojnásobil svou rychlost. Právě když se dostal na úplný předek člunu, zvuk znějící jako propichování, strouhání a trhání spojené dohromady jej přinutil zacpat si rukama uši a stáhnout se zpátky. Převalila se přes něj velká vlna která ho na chvíli oslepila. Zamrkal, aby si vyčistil zrak a uviděl jak se část brány zřítila do kanálu. Konečně měli čluny dost místa aby propluly do města. Příď voru se ale zasekla o zbývající části brány, svezla se po nich a nasměrovala vor do míst kde ještě před chvílí měli svoje těla a hlavy. Roran bez váhání udělal kotoul dozadu a vpadl do zákopu z břidlice . "Hlavy dolů!" - zařval, a přikryl se svým štítem. Čluny sklouzly dopředu, pryč z dosahu smrtícího krupobití šípů, do obrovské kamenné místnosti osvětlené pochodněmi namontovanými na zeď. Na druhém konci místnosti, tekla voda v kanálu skrz další spuštěnou bránu, tato měla mříže od shora dolů. Skrz mříže, z části železné z části dřevěné, mohl Roran vidět budovy v samotném městě. Roztažené po obou stranách místnosti bylo kamenné přístaviště pro nakládání a vykládání nákladu. Kladky, lana a prázdné sítě visely ze stropu a jeřáb byl upevněn na vysokém kamenném podstavci uprostřed dřevěného mola. Na obou koncích místnosti, pokryté plísní, byla umístěna schodiště a chodníky nad hladinou, diky kterým mohl kdokoliv projít suchou nohou. Zadní schodiště také umožňovalo přístup do místností pro stráže nad tunelem, kterým čluny vjížděly dovnitř. Roran odhadoval, že stejné schodiště povede i k horní části městských stráží, včetně zídky, kde předtím viděl vojáka. Vlna frustrace zalila Rorana, když spatřil spuštěné brány. Doufal, že se jim podaří proplout přímo do 77
hlavní části města, a vyhýbat se tak uvězněním na vodě přes stráže. “No teď už s tím nic nenaděláme” - pomyslel si. Za nimi se karmínově odění vojáci vyřítili z strážnice na chodník, kde si klekli a v přípravě na další salvu začali napínat své kuše. “Támhle!”, zakřičel Roran mávajíce rukou k dokům po jejich levé straně. Vojáci se znovu chopili tyčí a popohnali jejich propletené čluny k okraji kanálu. Desítky a desítky šípů, které vyčnívali z jejich štítů dávaly skupině vzezření ježka. Jak se čluny blížily k přístavu, dvacet bránicích vojáků tasilo meče a běželo po schodech dolů k chodníku zastavit Vardeny dříve, než se mohli vylodit. “Pohněte!”- zařval. Šíp se zabořil do jeho štítu, hrot ve tvaru diamantu prorazil palec a půl hustou vrstvu dřeva a teď vyčníval těsně nad jeho předloktím. Zastavil se s vědomím, že jej dělí jen pár sekund od toho, než na něj vystřelí více střelců. Pak Roran skočil na přístaviště, ruce, pro zlepšení rovnováhy, ze široka roztáhl. Těžce dopadl jedním kolenem na podlahu, a měl jen čas vytáhnout své kladivo z opasku, než se u něho objevili vojáci. Roran je přivítal s pocitem úlevy a divoké radosti. Už měl dost z přípravy, plánování a obav z toho, co mohlo přijít. Konečně tu byli upřímní nepřátelé - a ne plíživí vrazi - takoví, se kterými šlo bojovat a zabíjet. Souboj byl krátký, divoký a krvavý. Roran během několika prvních sekund zabil nebo zmrzačil tři vojáky. Pak se Baldor, Delwin, Hamund, Mandel a jiní připojili k němu a donutili vojáky couvnout pryč z vody. Roran nebyl žádný šermíř, a tak se nesnažil šermovat se svými oponenty. Místo toho je nechal narážet do jeho štítu kolik se jim zachtělo, zatímco on na oplátku používal svoje kladivo na rozbíjení jejich kostí. Čas od času se musel vyhnout ráně nebo výpadu, ale snažil se vyhnout delší výměně s jedním bojovníkem, kdyby někdo odhalil, že šermovat neumí, brzy by to pro něj mohlo být osudným. Nejužitečnější manévr, který objevil, nebyla umně provedená otáčka mečem nebo komplikované klamání tělem, které by musel léta nacvičovat. Ne, jeho trik bylo využít příležitosti a udělat, co protivník nejméně očekává. Roran se vyprostil z vřavy a rozběhl se ke schodům, které vedly ke chodníku, kde klečeli střelci a stříleli na muže lezoucí ze člunů. Roran vyběhl schody po třech a máchnutím kladiva udeřil prvního střelce přímo do obličeje. Další voják v řadě už z kuše vystřelil, tak ji položil a při ústupu se natahoval po jílci svého krátkého meče. Vojákovi se podařilo částečně vytáhnout meč z pochvy předtím, než ho Roran zasáhl do hrudi a rozdrtil mu žebra. Jedna z věcí, kterou měl Roran rád na bojování s kladivem byla ta, že nemusel věnovat příliš pozornosti tomu, jaký typ zbroje má jeho protivník. Kladivo, jako každá tupá zbraň, způsobovala zranění podle síly dopadu, ne pronikáním a řezámím do masa. Ten jednoduchý přístup mu vyhovoval. Třetí voják na chodníku na něj stihl vystřelit šíp před tím, než udělal další krok. Tentokrát hrot prorazil polovinou jeho štítu a téměř ho bodl do hrudi. Držíc si smrtící hrot daleko od těla se Roran rozběhl na střelce a rozmáchl se na jeho rameno. Voják použil svoji kuši ke zablokování útoku, takže Roran okamžitě pokračoval ranou štítem, který srazil křičícího a mlátícího vojáka přes zábradlí lávky. Manévr doleva ale nechal Rorana zcela nekrytého, a když obrátil svou pozornost na pět vojáků, kteří ještě byli na chodníku, zahlédl, že tři z nich mu míří přímo na srdce. Vojáci vystřelili. Ale těsně předtím, než ho šípy probodly, se otočily do prava a poletovaly po zčernalé zdi, jako obrovské zuřivé vosy. Roran věděl, že to byl Carn, kdo ho zachránil, a tak se rozhodl, že najde nějaký způsob, jak kouzelníkovi poděkovat, jakmile se dostanou mimo smrtelné nebezpečí,. Zbývajícím vojákům dal co proto. S hrozivou zuřivostí se oháněl kladivem jako by zatloukal hřebíky. Pak zlomil šíp od kuše, který mu probodl štít a otočil se aby viděl jak bitva pod ním probíhá. V ten moment se poslední voják v docích zhroutil na krví pokrytou zem. Jeho hlava se odkutálela pryč od těla a spadla do kanálu, kde se ve víru bublin potopila. 78
Zhruba dvě třetiny Vardenů se vylodilo a shromažďovali se do formace na břehu. Roran už otevíral pusu, aby přikázal vojákům posunout se dál od kanálu, aby ostatní muži, kteří byli stále na člunech měli více místa na vystupování. V tom se rozrazili dveře na levé straně zdi a dovnitř se začala prodírat horda vojáků. Zatraceně! Odkud se berou! A kolik jich ještě je?! Když Roran vystartoval směrem ke schodům, aby pomohl svým mužům odrazit nově přibíhající vojáky, Carn, který stál u čela vorů, zvedl ruce, ukázal na přibíhající vojáky a vykřikl několik ostrých podivných slov ve starověkém jazyce. Na jeho zvláštní příkaz vylétly z vorů dva pytle mouky a jedna tabule břidlice a narazily přímo do těsně semknuté řady vojáků, z nichž šest porazily. Pytle se roztrhly po třetím, čtvrtém nárazu a oblaky slonovinově bílé mouky zavalily vojáky, slepé a dusící se. O vteřinu později u zdi za vojáky náhle vzplanulo světlo a vyrazila obrovská vířící ohnivá koule, oranžová a plná černých sazí, a našla si cestu skrze oblaky mouky. Bílý prach spolkla s nevídanou nenasytností a se zvukem připomínajícím stovky vlajek plácajících v silném větru. Roran se přikrčil za svůj štít a cítil jak mu sálající žár olizuje nohy a holou kůži na jeho tvářích. Jak ohnivá koule vzplála jen několik metrů od chodníku, žhavá zrníčka se přeměnila na popel, který pomalu klesal dolů jako černý umrlčí déšť vhodný snad jen na pohřeb. Jakmile temná záře ochabla, opatrně zvedl hlavu. Horký pramen páchnoucího kouře ho zaštípal v nose a podráždil mu oči, a najednou si Roran uvědomil, že mu hoří vousy. Zaklel, upustil kladivo a rukama malé plamínky uhasil. “Hej!”, zakřičel na Carna. “Zapálil jsi mi vousy! Koukej bejt opatrnější nebo ti napíchnu hlavu na kůl!” Většina vojáků ležela schoulena na zemi, popálené obličeje v dlaních. Jiní sebou škubali v hořícím oblečení a nebo naslepo mávali zbraněmi v kruzích, jak se snažili odrazit případný útok ze strany Vardenů. Roranovi vlastní muži unikli pouze s menšími popáleními - většina mužů stála mimo dosah ohnivé koule - ačkoliv po neočekávaném požáru zůstali zmatení a neklidní. “Přestaňte tady zírat jako smyslů zbavení a vrhněte se na ty šmátrající darebáky, než se vzpamatují!” nařídil a kladivem třísknul do zábradlí, aby si opravdu získal jejich pozornost. Ve chvíli, kdy se Roran dostal ke schodům, Vardenští pobili téměř tři čtvrtiny obránců a početně je již převyšovali. Nechal těch pár zbývajících vojáků jeho schopným válečníkům a proklestil si cestu k velkým dvojitým dveřím na levé straně kanálu. Dveře dost široké pro dva vozy vedle sebe. Cestou se dostal ke Carnovi, který seděl na základně jeřábu a jedl z koženého pouzdra, které měl vždy u sebe. Roran věděl, že váček obsahuje směs sádla, medu, drcených hovězích jater, jehněčího srdce a lesní plody. Jednoho dne mu Carn dal kousek ochutnat, vtipkoval o tom, ale věděl, že i malý kousek by vystačil těžce pracujícímu muži na celý den. Všiml si kouzelníkova vyčerpání. “Můžeš pokračovat?” Zeptal se. Carn přikývnul. “Potřebuju ještě chvíli... Ty šípy v tunelu, ty pytle s moukou a ten kus břidlice...” Dal si do úst další sousto. “Bylo toho trochu moc najednou.” Uklidněný Roran se otočil aby odešel, ale Carn ho chytil za paži. “Neudělal jsem to” řekl a v jeho očích se pobaveně zajiskřilo. “Tvoje vousy. Musely vzplanout od pochodně.” Roran něco zabručel a pokračoval k východu. “Zformujte se!” zakřičel a udeřil do štítu plochou stranou svého kladiva. Baldore, Delwine, jdete se mnou. Ostatní za nás! Štíty připravit, vytáhnout meče, natáhnout luky! Halstead pravděpodobně ještě neví, že jsme ve městě, takže nenechte nikoho útéct, aby ho nevaroval... Připraveni? Dobrá, za mnou!” Společně s Baldorem, který měl tváře a nos rudé od exploze, sundali barikádu ze dveří a otevřeli je. Ukázal se jim vnitřek Aroughs.
79
PRACH A POPEL
T
ucty velkých, hrubě omítnutých budov stály ve shlucích okolo brány ve vnější zdi města, kudy kanál vtékal do Aroughs. Všechny z nich – chladné a zlověstné, s prázdným pohledem svých černých oken – se zdály být skladišti nebo zásobárnami, což v kombinaci s brzkou ranní hodinou znamenalo, že je nepravděpodobné, aby si někdo všiml střetnutí Vardenů se strážemi.Roran neměl v úmyslu postávat okolo a zjišťovat, zda je to jisté.Mlhavé paprsky světla nového dne se vodorovně rozprostíraly skrze město, zlatily vršky věží, ochozy, kupole a šikmé střechy. Ulice a průchody byly zahaleny ve stínech stříbrné barvy, a voda v kamenném korytě byla temná, ponurá a zakalená krvavými pruhy. Vysoko nahoře zářila osamělá putující hvězda, nenápadná a jasnou modří lemovaná jiskra, protože slunce už zakrylo všechny ostatní klenoty nočního nebe.Vardenové postupovali vpřed, a jejich kožené boty se odíraly o dlážděnou ulici. Někde v dáli zakokrhal kohout. Roran je vedl skrze změť domů směrem ke vnitřní zdi města, ale ne vždycky vybíral tu nejjasnější nebo nejpřímější cestu, aby tak snížil šance, že na někoho v ulicích narazí. Ulice, po kterých šli, byly úzké a šeré, někdy měli dokonce problémy vidět, kam vlastně šlapou. Odtokové stružky plnila špína. Odporný zápach jej donutil přát si otevřená pole, na která byl zvyklý. Jak vůbec někdo může žít v takových podmínkách? Podivoval se. Ani prasata se nebudou válet ve vlastní špíně. Dále od přehrazující zdi se budovy změnily na domky a krámky – vysoké, prosvětlené, s bílými zdmi a kovanými znameními na dveřích. Za zabedněnými okny Roran občas zaslechl zvuk hlasů nebo cinkání nádobí, nebo skřípot židle po dřevěné podlaze. Dochází nám čas, pomyslel si. Jen pár dalších minut a ulice se budou hemžit obyvateli Aroughs. Namísto odpovědi na tuto předpověď vykráčeli z průchodu před nimi dva muži. Oba z měšťanů nesli na ramenou vahadla, na nichž byla zavěšena vědra s čerstvým mlékem. Muži se překvapeně zastavili, když spatřili Vardeny, a mléko jim vyšplíchlo z věder. Jejich oči se rozšířily, a jejich ústa se otvírala, jak se už už chystali něco zakřičet. Roran se zastavil, a totéž udělal i voják za ním. „Pokud zakřičíte, zabijeme vás,“ řekl jemným, přátelským hlasem. Muži se začali třást a pomalu se snažili ustoupit. Roran vykročil vpřed. „Pokud budete utíkat, zabijeme vás.“ Aniž by spustil oči ze dvou vystrašených mužů, vyslovil Karnovo jméno, a když kouzelník přispěchal k němu, řekl: „Uspi je pro mě, prosím.“ Kouzelník rychle odříkal formulku ve starověkém jazyce, zakončenou slovem, které Roranovi znělo jako slytha. Dva muži se bezhlesně zhroutili k zemi, a jejich vědra se při dopadu na dlažbu převrhla. Mléko teklo po dláždění, a tvořilo drobnou síť bílých žilek, než vteklo do odtoku na okraji cesty. „Odtáhněte je na stranu,“ řekl Roran, „kde nebudou vidět.“ Jakmile válečníci odtáhli dva bezvědomé muže z cesty, poručil znovu Vardenům postupovat kupředu, a Vardenové zrychlili svůj postup a spěchali směrem k vnitřnímu opevnění. Než však ušli víc než sto kroků, však za jedním rohem střemhlav vběhli do hloučku čtyř vojáků. Tentokrát Roran neznal slitování. Přeběhl prostor, který je dělil, a zatímco se vojáci stále snažili zorientovat se, zabořil plochou čepel svého kladiva do krku vedoucího vojáka. Podobně i Baldor podřízl jednoho z ostatních vojáků, švihnutím tak prudkým, že by se mu jen málo mužů vyrovnalo; byla to síla zocelená léty těžké práce v otcově kovárně. Zbývající dva vojáci vykřikli na poplach, otočili se, a začali utíkat. Roranovo rameno přeletěl šíp odněkud zpoza něj, zabodl se do zad jednoho z vojáků a srazil jej k zemi. O zlomek vteřiny později Karn vyštěkl: „Jierda!“ a krk posledního z vojáků se zlomil se zvučným křupnutím, a on se zhroutil dopředu a zůstal ležet uprostřed cesty. Voják se šípem v zádech začal křičet: „Vardenové jsou tady! Vardenové jsou tady! Bijte na poplach, Va—,“ Roran se vrhl k muži, vytáhl dýku a bleskurychle mu podřízl hrdlo. Očistil čepel o mužův plášť, potom se postavil a řekl: „Jdeme, hned!“ Jako jeden utíkali Vardenové ulicemi směrem ke vnitřní zdi Aroughs. Když už jim chybělo pouhých sto kroků, Roran se zastavil v uličce za domem a zvedl ruku jako znamení svým mužům, aby čekali. Poté se pomalu přesunul podél boku domu až k rohu a nahlédl okolo něj na padací mříž ve vysoké zdi. Brána byla zavřená. Nalevo od ní byla ale malá branka dokořán otevřená. Dokonce, jak se díval, jeden voják z ní vybíhal směrem k západnímu okraji města. Roran sám sebe proklel, jak zíral na branku. Nehodlal se vzdát, ne teď, když už se dostali tak daleko, ale jejich pozice byla riskantní, a nepochyboval o tom, že mají už jen pár minut, než skončí doba nočního klidu a o jejich přítomnosti budou všichni vědět. Stáhl se za bok domu a svěsil hlavu, jak usilovně přemýšlel. „Mandele,“ řekl, a luskl prsty. „Delwine, Karne, a vy tři.“ Ukázal na trojici drsně vyhlížejících válečníků – starších mužů, kteří už jen svým věkem museli mít zkušenosti s vyhráváním bitev. „Půjdete se mnou. Baldore, ty velíš zbytku. Pokud se nevrátíme, dostaňte se do bezpečí. To je rozkaz.“ Baldor 80
kývl, s chmurným výrazem ve tváři. Spolu se šesti vybranými válečníky obešel Roran hlavní třídu vedoucí k bráně, než dorazili k odpadkům pokrytému základu zdi sklánějící se zdi, možná padesát stop od hlavní třídy. Na obou věžích brány byl postaven voják, ale v této chvíli neviděli ani jednu, a tak pokud by nevystrčili hlavu přes cimbuří, nebyli by schopni vidět Rorana a jeho spolubojovníky přicházet. Šeptem Roran řekl: „Jakmile budeme za branou, ty, ty a ty,“ – ukázal na Karna, Delwina a jednoho z ostatních válečníků – „dostaňte se ke strážnici na druhé straně tak rychle, jak jen to půjde. Vezmeme si tu bližší. Dělejte, co musíte, ale otevřete tu bránu. Může tam být jenom jedno kolo k otevření, nebo budeme možná muset spolupracovat, abychom ji otevřeli, takže si nemyslete, že tam můžete jen tak nakráčet a umřít mi tam. Připraveni?… Teď!“ Za běhu tak tichého, jakého byl jen schopen, se Roran vrhl podél zdi a prudkou otočkou vklouzl do branky. Před ním byla dvacet kroků dlouhá komnata, která se otvírala do velkého náměstí se stupňovitou fontánou uprostřed. Dobře oblečení muži pobíhali sem a tam přes náměstí, mnoho z nich mělo v rukou svitky. Roran je ignoroval a místo toho se otočil k zavřeným dveřím, které odemkl rukou a potlačil nutkání je vykopnout. Za dveřmi byla špinavá strážnice s točitým schodištěm ve zdi. Vyběhl nahoru po schodech a po jediné otáčce se ocitl v pokoji s nízkým stropem, kde pět vojáků kouřilo a hrálo kostky okolo stolu vedle velkého rumpálu s řetězy silnými jako jeho paže. „Zdravím!“ řekl Roran hlubokým, rozkazovačným hlasem. „Mám pro vás velmi důležitou zprávu.“ Vojáci váhali, ale potom vstali, odstrkujíc přitom lavice, na nichž seděli. Dřevěné nohy zaskřípaly, jak se posouvaly po podlaze. Byli ale příliš pomalí. Přestože váhali jen krátce, jejich zaváhání bylo vším, co Roran potřeboval, aby překonal vzdálenost mezi ním a vojáky, než stihli vytáhnout zbraně. Roran zařval, jak se vrhl doprostřed nich, rozháněl se svým kladivem a zahnal pět mužů do kouta. Potom Mandel a dva další válečníci po jeho boku tasili blyštivé meče. Společně udělali se strážnými krátký proces. Když Roran překročil svíjející se tělo posledního z vojáků, odplivl si na zem a řekl: „Nevěřte cizincům.“ Boj zaplnil místnost mnoha odpornými puchy, které se zdály tlačit na Rorana jako tlustá, těžká přikrývka z toho nejnepříjemnějšího materiálu, jaký si jen dokázal představit. Stěží byl schopen dýchat, aniž by se mu zvedal žaludek, tak si zakryl nos a ústa okrajem svého pláště ve snaze odfiltrovat tak některé zápachy. Čtyři z nich šli k rumpálu, opatrně, aby neuklouzli na loužích krve, a chvíli zkoumali, jak vlastně funguje. Roran se otočil, zvedl své kladivo, jak uslyšel kovové cinknutí a hlasitý skřípot otevírající se padací brány, následované klapotem kroků, jak voják scházel z věžové brány nad nimi. „Taurine, co se to pro všechno na světě –,“ vojákův hlas se zarazil v jeho hrdle a zastavil se na půl cesty ze schodů, jak spatřil Rorana a jeho družinu, a také zmasakrovaná těla v rohu. Voják pro Roranově pravici po něm vrhl oštěp, ale voják se přikrčil a oštěp zasáhl zeď nad ním. Voják zaklel a škrábal se zpět nahoru po čtyřech, než zmizel za rohem. O vteřinku později se padací brána otevřela s dutým bum dokořán, a potom zaslechli vojáka troubit na roh a křičet zoufalá varování k lidem na náměstí. Roran se zakabonil a vrátil se k rumpálu. „Nechte ho jít,“ řekl, zatímco schovával kladivo za opasek. Opřel se o paprsčité kolo, používané ke zvedání a spouštění mříže a tlačil tak silně, jak jen mohl, napínal přitom každý sval. Ostatní muži přidali svou sílu k té jeho, a kolo se začalo velmi pomalinku otáčet, západkové kolo na straně rumpálu přitom hlasitě klapalo. Síla, potřebná k otáčení kola, se po pár vteřinách zmenšila, což Roran připisoval týmu, který poslal do druhé strážnice. Nezdržovali se s úplným zvednutím mříže; po asi půlminutě tvrdé dřiny a pocení k jejich uším dolehly zuřivé válečné pokřiky Vardenů, jak muži čekající venku proběhli branou na náměstí. Roran pustil kolo, a potom opět vytáhl voje kladivo s ostatními v zádech. Venku ze strážnice spatřil Karna a Delwina jak vystupují z druhé strany brány. Ani jeden z nich nevypadal zraněný, ale Roran si všiml, že chybí starší válečník, který je doprovázel. Zatímco čekali na Roranovu skupinu, Baldor a zbytek Vardenů se zformovali do tvrdého bloku z mužů v půlce náměstí. Stáli těsně vedle sebe v pěti řadách, a jejich štíty se překrývaly. Jak kráčel směrem k nim, spatřil Roran velký kontingent vojáků, vystupujících zpoza budov na opačné straně náměstí. Tam se postavili do obranné formace, s vystrčenými kopími a píkami, takže připomínali dlouhý, nízký jehelníček plný jehel. Odhadl, že jich tam je asi sto padesát – počet, který mohli jeho válečníci zcela jistě překonat, ale za cenu ztrát na životech i na čase. Jeho nálada se ještě zhoršila, když ten samý kouzelník s hákovitým nosem, kterého viděl předchozího dne, vyšel před linie vojáků a rozpřáhl své ruce nad hlavu, s tmavým zábleskem okolo obou rukou. Roran toho o magii znal od Eragona dost na to, aby věděl, že blesky jsou spíš na předvádění než na co jiného, ale předvádění nepředvádění, nepochyboval o tom, že nepřátelský zaříkávač byl nesmírně nebezpečný. Karn přispěchal do čela bojovníků pár vteřin po Roranovi. Společně ještě s Baldorem hleděli na kouzelníka a řadu vojáků 81
nastoupených proti nim. „Můžeš ho zabít?“ zeptal se Roran tiše, tak, aby jej muži neslyšeli. „Budu to muset zkuset, no ne?“ opáčil Karn. Otřel si ústa hřbetem ruky. Pot mu skrápěl tváře. „Pokud chceš, můžeme se na něj vrhnout. Nemůže nás zabít dřív, než odstraníme jeho ochrany a vrazíme mu meč do těla.“ „To nevíš… Ne, tohle je moje zodpovědnost, a budu se s ní muset vypořádat.“ „Můžeme ti alespoň nějak pomoct?“ Karn se nervózně pousmál. „Mohli byste na něj vystřelit nějaké šípy. Jejich odrážení by ho mohlo oslabit natolik, že udělá chybu. Ale cokoliv uděláš, nepleťte se mezi nás...nebylo by to bezpečné, pro tebe, ani pro mě.“ Roran si přehodil kladivo do levé ruky, a položil Karnovi ruku na rameno. „Budeš v pořádku. Nezapomeň, není zas tak vychytralý. Přelstils ho předtím, přelstíš ho zas.“ „Já vím.“ „Hodně štěstí,“ řekl Roran. Karn pokývl, a potom vykročil směrem k fontáně uprostřed náměstí. Sluneční paprsky dosáhly sloupce tančící vody, která se leskla jako hrsti diamantů hozené do vzduchu. Čaroděj s hákovitým nosem také vykročil směrem k fontáně, kráčel stejně pomalu jako Karn, dokud od sebe nebyli jen dvacet stop, kde se oba zastavili. Z Roranovy pozice se zdálo, že si Karn se svým soupeřem povídá, ale byli příliš daleko, než aby slyšel, co říkali. Potom oba zaklínači ztuhli, jako kdyby je někdo bodnul dýkou. To bylo to, nač Roran čekal: znamení, že soupeří pomocí svých myslí, příliš koncentrovaní, než aby se soustředili na své okolí. „Lučištníci!“ vyštěkl. „Jděte támhle a tam,“ a ukázal na obě strany náměstí. „Prošpikujte toho zrádného psa tolika šípy, kolika jen zvládnete, ale neopovažujte se trefit Karna, nebo vás předhodím Safiře k snědku. Zaživa.“ Vojáci se neobratně přeskupili, jak se dvě skupiny lučištníků vydaly přes náměstí, ale přesto žádná z Galbatorixových rudě oděných jednotek neporušila formaci, aby zaútočila na Vardeny. Musí té zrádné kobře hodně důvěřovat, uvažoval znepokojeně Roran. Tucty hnědých, husími brky opeřených šípů za točení a svištivých zvuků letěly k nepřátelskému kouzelníkovi, a na moment Roran doufal, že možná budou schopny jej zabít. Pět stop od háko-nosého muže se však každá střela zastavila a spadla k zemi, jako kdyby v plné rychlosti narazila do zdi. Roran se zahoupal na patách, příliš napjatý, než aby zůstával klidně stát. Nesnášel pouhé čekání a nicnedělání, zatímco jeho přítel byl v nebezpečí. Navíc, každý další okamžik dával lordu Halsteadovi větší možnost zjistit co se děje, a odpovědět efektivním protiútokem. Pokud se Roranovi muži měli vyhnout rozdrcení královskými vojsky v přesile, museli nechávat své nepřátele mimo rovnováhu, v nejistotě, co udělají příště. „Do střehu!“ řekl a otočil se ke svým válečníkům. „Uvidíme, jestli něco zvládneme, zatímco Karn bojuje o naše přežití. Obklíčíme ty vojáky. Půlka z vás půjde se mnou; druhá bude následovat tady Delwina. Nemůžou bránit každou uličku, takže Delwine, ty a tví muži se propracujete za ty vojáky, potom se otočíte a zaútočíte na ně zezadu. My je zaměstnáme zepředu, takže se nebudou moct bránit. Pokud někteří budou chtít utíkat, nechte je. Stejně by trvalo příliš dlouho je zabít. Jasné? ... Jdeme, jdeme, rychle!“ Muži se rychle rozdělili na dvě skupiny. Ve vedení své skupiny vyběhl Roran po pravém konci náměstí, zatímco Delwin udělal to samé na levé straně. Když byly obě skupiny mužů téměř na úrovni fontány, spatřil Roran, jak se nepřátelský zaříkávač koukl jeho směrem. Bylo to to nejmenší mrknutí, pouze letmé, ale rozptýlení, ať už zamýšlené nebo ne, se zdálo mít okamžitý efekt na Karnův souboj s ním. Když hákonosý muž upřel svůj pohled zpět na Karna, úšklebek na jeho tváři se změnil v bolestnou grimasu, a na jeho krku začaly nabíhat žilky, a celá jeho hlava zrudla, jako kdyby byla tak plná krve, že se už už musí rozdělit ve dví. „Ne!“ zavyl muž, a potom vykřikl něco ve starověkém jazyce, čemu Roran nerozuměl. O zlomek vteřiny později Karn také něco vykřikl, a na okamžik jejich hlasy splynuly ve strašlivou směs hrůzy, ničení, nenávisti a hněvu, a Roran kdesi hluboko uvnitř pocítil, že souboj se nějak strašně zvrhl. Karn zmizel v záblesku modrého světla. Potom bílá, kulatá skořápka zarářila z místa, kde stál, a roztáhla se přes celé náměstí, než Roran stačil mrknout. Svět zčernal. Na Rorana tlačil nesnesitelný žár, a všechno okolo něj se točilo a převracelo, jak se propadal do beztvarého prostoru. Kladivo mu vypadlo z ruky, a v jeho pravém koleni mu vybuchla bolest. Potom jej něco tvrdého zasáhlo do úst, cítil, jak mu praskl zub, a ústa se mu naplnila krví. Když to konečně přestalo, zůstal ležet tam, kde byl, na břiše, příliš omráčený, než aby se hýbal. Postupně se mu vracely smysly, a viděl jemný, šedozelený povrch dlažebního kamene pod sebou, a 82
cítil olověnou maltu, obklopující kámen, a celé jeho tělo si začalo uvědomovat všechny modřiny a šrámy. Jediný zvuk, který byl s to slyšet, byl tlukot jeho vlastního srdce. Trochu krve z jeho úst a krku mu vtekla do plic, jak začal znovu dýchat. Zoufale lapající po vzduchu se zpříma posadil, a vykašlával černý hlen. Viděl, jak jeden z jeho řezáků vyletěl ven a odrazil se o dlažbu, bíle se leskl mezi plivanci krve. Chytil jej a prohlédl si ho; konec řezáku se zdál být uštípnutý, ale kořen se zdál nedotčený, a tak olízal zub dočista a vstrčil ho zpátky do mezery mezi dásněmi, a zašklebil se, jak narazil na živé maso. Opatrně se zvedl ze země na nohy. Něco ho odhodilo proti dveřím jednoho z okrajových domů náměstí. Jeho muži byli rozptýleni všude okolo, ruce a nohy nakřivo, helmy pryč, meče vytržené z rukou. Znovu byl Roran vděčný, že používá kladivo, protože někteří z Vardenů se při dopadu kouzla probodli, nebo své sousedy. Kladivo? Kde je moje kladivo? Pomyslel si hned potom. Rozhlížel se po zemi, až dokud nespatřil rukojeť své zbraně trčící zpod nohou blízkého válečníka. Uvolnil jej, a potom se rozhlédl po náměstí. Vojáci, stejně jako Vardenové, byli rozházení po zemi. Z fontány nic nezbylo, až na nízkou hromádku suti, z níž voda nepravidelně vystřikovala. Vedle ní, tam, kde předtím stál Karn, ležela zčernalá, svrasklá mrtvola, jejíž kouřící končetiny byly pevně sevřené, jako u mrtvého pavouka, a celá ta věc byla tak ožehnutá a zjizvená, že bylo sotva poznat, že to kdy bylo živé, nebo dokonce člověkem. Nevysvětlitelně stál hákonosý kouzelník stále na stejném místě, přestože z něj exploze otrhala vnější oděv, takže neměl nic než spodní prádlo. Rorana sevřel nekontrolovatelný hněv, a bez myšlenky na sebezáchovu se řítil doprostřed náměstí, odhodlaný zabít toho kouzelníka jednou provždy. Kouzelník s holou hrudí stál na místě, i když se Roran rychle blížil. Zvedaje svoje kladivo, Roran přešel do sprintu a vydal válečný pokřik, který však sám sotva slyšel. Ale přesto kouzelník neudělal nic pro to, aby se bránil. Ve skutečnosti si Roran uvědomil, že čaroděj se nepohnul ani o milimetr od té exploze. Jako kdyby tu stála socha toho muže a ne on sám. Kouzeníkova zdánlivá neměnnost navzdory Roranovu příchodu lákala Rorana k ignorování mužova nezvyklého chování – nebo nedostatku – a jednoduše praštění jej po hlavě, než se vzpamatuje, jakéže podivné zmámení se ho to chopilo. Navzdory tomu, Roranova ostražitost zastavila jeho touhu po pomstě a přiměla ho zabrzdit ani ne pět stop od kouzelníka. Byl rád, že to udělal. Zatímco zdálky vypadal kouzelník normálně, o něco blíže si Roran všiml, že jeho kůže je svraštělá a vrásčitá jako u muže trojnásobku jeho věku, a že získala drsný, kožený vzhled. Kůže také stále více tmavla, vteřinu po vteřině, jako kdyby celé jeho tělo bylo ožehnuto mrazem. Mužova hruď se zvedala a klesala a oči se mu protáčely v důlcích, až nebylo vidět nic než bělmo, ale jinak se zdál neschopen pohybu. Jak to Roran pozoroval, mužovy paže, krk a trup sesychaly, a jasně odhalovaly jeho kosti – od klíční kosti zahnuté jako luk až po vpadlé sedlo jeho boků, kde visely jeho útroby jako prázdný měch na vodu. Jeho rty se stahovaly dozadu, víc než mohlo být možné, až za jeho žluté zuby, zatímco jeho oční bulvy splaskly, jako kdyby jim došla krev, až se zcela ztratily v okolním mase. Mužův dech – vyděšený, vysoký a pištivý – poté zeslábl, ale neustal zcela. Zděšený Roran si poodkročil. Cítil něco kluzkého pod svýma nohama a shlédl, aby zjistil, že stojí na zvětšující se louži vody. Nejprve si pomyslel, že je z rozbité fontány, ale uvědomil si, že tekla zpod nohou ochromeného kouzelníka. Roran zaklel, naplněný odporem, a uskočil na suchý kus země. Když pozoroval vodu, uvědomil si, co vlastně Karn udělal, a jeho hrůza se ještě zvětšila. Zdálo se, že Karn seslal kouzlo, které z kouzelníkova těla vytahovalo každičkou kapku vody. Po pouhých několika dalších vteřinách kouzlo zmenšilo muže na nic než kostru zabalenou v obalu z tvrdé černé kůže, zabalenou stejně, jako kdyby byla ponechána v poušti Hadarak, vystavená stovce let větru, slunce a písečných přesypů. Přestože byl zcela jistě mrtev, nepadl k zemi, protože jej Karnova magie držela vzpřímeného: zlověstná, šklebící se kostra se děsivostí rovnala těm nejhorším věcem, které kdy Roran viděl ve svých snech nebo na bojišti – což bylo většinou obojí stejné. A potom se povrch mužova rozloženého těla zachvěl, jak se rozpadl na jemný šedý prach, který padal k zemi v celých oblacích a zůstával ležet na vodě na dlažbě, jako popel z lesního požáru. Svaly a kosti brzy následovaly, potom zkamenělé orgány, a když se rozpadly i poslední zbytky hákonosého kouzelníka, zůstala po něm jen hromádka prachu v kaluži vody, která jej kdysi držela naživu. Roran se ohlédl po Karnově těle, a stejně rychle zase obrátil svůj zrak jinam, neschopen unést ten pohled. Alespoň že ses mu pomstil. Potom odložil myšlenky na padlého přítele, protože byly příliš bolestivé, než aby v nich prodléval, a namísto toho se začal soustředit na ten nejbližší problém: vojáky na jižním konci náměstí, kteří se už pomalu zvedali ze země. 83
Roran si všiml, že Vardenové se zvedají také. „Oi!“ zařval. „Za mnou! Už nikdy nebudeme mít lepší šanci než teď.“ Ukázal na několik mužů, kteří byli zjevně zranění. „Pomožte jim a nechte jim místo uprostřed formace. Nikoho tu nenecháme. Nikoho!“ Jeho rty a ústa pulzovaly, zatímco mluvil, a hlava ho bolela, jako kdyby celou noc propil. Vardenové se shromáždili za zvukem jeho hlasu a pospíšili si na pomoc. Jak se muži řadili do širokého zástupu za ním, Roran zaujal své místo na samém čele formace, mezi Baldorem a Delwinem, kteří měli oba krvavé šrámy od výbuchu. „Karn je mrtev?“ zeptal se Baldor. Roran pokývl a zvedl svůj štít, zrovna tak jako ostatní muži, a tak vytvořili pevnou, zvenčí neprostupnou zeď. „Potom musíme doufat, že Halstead nemá ještě jiného kouzelníka někde schovaného,“ zamumlal Delwin. Když byli všichni Vardenové na místě, zařval Roran: „Pochodem v chod!“ a válečníci začali kráčet přes zbytky nádvoří. Možná proto, že jejich vedení nebylo tak efektivní jako Vardenské, anebo proto, že je výbuch zasáhl více, královští vojáci se nevzpamatovali tak rychle a tak byli stále neuspořádaní, když doprostřed nich vtrhli Vardenové. Roran se přikrčil a zaklonil, když se mu oštěp zabodl do štítu, umrtvil jeho paži a pouhou svou vahou ji táhl dolů. Otočil se a máchnul kladivem před štítem. To se odrazilo od násady oštěpu, která se odmítala pustit štítu. Voják před ním, možná právě ten, který vrhl oštěp, využil možnosti se rozběhnout a máchnout Roranovi mečem po krku. Roran začal zvedat štít, spolu se zabodnutým oštěpem, ale byl příliš těžký a neohrabaný, než aby se s ním mohl bránit. Takže namísto toho použil svoje kladivo, a ohnal se s ním po dopadajícím meči. Ale čepel meče pro něj bylo téměř nemožné spatřit, a tak si načasoval kryt špatně a meč svým kladivem minul. Zemřel by, nebýt toho, že jeho lokty odklonila plochu meče několik palců stranou. Pruh ohně se zařízl do Roranova pravého ramene. Rozeklané údery blesku se mu rozběhly po boku, a před očima se mu jasně žlutě blýskalo. Jeho pravé koleno se podlomilo a on spadl napřed. Kámen pod ním. Nohy a ruce okolo něj, které mu blokovaly cestu, takže se nemohl odkutálet do bezpečí. Jeho celé tělo se zdálo ztuhlé a zmrtvělé, jako kdyby byl uvězněn v medu. Příliš pomalu, příliš pomalu, myslel si, jak se snažil osvobodit svoji ruku ze štítu a dostat se zpět na nohy. Pokud by zůstal na zemi, někdo by ho probodl, nebo pošlapal. Příliš pomalu! Potom uviděl, jak se voják před ním zhroutil a chytil se za břicho, a o vteřinu později už ho někdo táhl za límec jeho zbroje a vytáhl ho zpět na nohy. Byl to Baldor. Roran pootočil krkem a pohlédl na místo, kam jej voják zasáhl. Pět trhlin v jeho kroužkové košili se otevíralo, ale jinak to zbroj zadržela. Přestože mu z rány vytékala krev, a bolest svírala jeho krk a paži, nemyslel, že by ho to zranění ohrozilo na životě, ale ani se nezastavil, aby to zjistil. Jeho paže stále fungovala – alespoň natolik, aby pokračoval v boji – a to bylo všechno, co ho v tu chvíli zajímalo. Někdo mu podal náhradní štít. S úšklebkem si ho nasadil na ruku a pokračoval v útoku se svými muži, a nutil tak vojáky ustoupit poděl široké ulice, která vedla z náměstí. Vojáci se brzy rozprchli tváří v tvář ohromující přesile Vardenů, a utíkali do spleti uliček a průchodů, které ústily do hlavní ulice. Potom se Roran zastavil a poslal padesát svých mužů zpátky k bráně, aby ji chránili před jakýmikoliv nepřáteli, kteří by je chtěli následovat do srdce Aroughs. Většina vojáků ve městě byla postavená na vnější zdi, aby odráželi případné dobyvatele, a Roran se s nimi netoužil střetnout v otevřené bitvě. Bylo by to sebevražedné, vzhledem k počtu Halsteadových jednotek. Vardenové už potom čelili jen malému odporu, jak postupovali vnitřním městem až k velkému, dobře zařízenému paláci, kde sídlil Lord Halstead. Prostorné nádvoři s umělým jezírkem – kde plavaly husy a bílé labutě – stálo před palácem, a leželo několik úrovní nad zbytkem Aroughs. Palác byl nádherný, zdobená budova s oblouky, podloubími, a velkými balkóny určenými k tanci a zábavám. Narozdíl od hradu v srdci Belatony byl rozhodně postaven spíše k potěšení, než k obraně. Museli předpokládat, že se přes jejich zdi nikdo nedostane, uvažoval Roran. Několik tuctů stráží a vojáků se neorganizovaně rozběhlo proti Vardenům, jakmile si jich všimli, po celou tu dobu řvali válečné pokřiky. 84
„Zůstaňte ve formaci!“ zavelel Roran, když se jejich směrem muži rozeběhli. Minutu či dvě plnily nádvoří zvuky řinčících zbraní. Husy a labutě kejhaly na poplach a tloukly do hladiny křídly, ale žádná se neodvážila opustit pohodlí jezírka. Vardenům netrvalo dlouho poradit si s vojáky a stážemi. Poté vzali útokem vchod do paláce, který byl bohatě zdoben obrazy na zdech a stropech – zrovna tak jako zlacenými lištami, vykládaným nábytkem, a vzorovanou podlahou – Roranovi dalo zabrat to všechno vnímat najednou. Hodnota celé farmy, na které vyrůstal, by se nevyrovnala hodnotě jediné židle v té obrovské hale. Skrze otevřené dveře spatřil tři služebné utíkat další dlouhou chodbou tak rychle, jak jim jen sukně dovolovaly. „Nenechte je utéct!“ zařval. Pět šermířů se oddělilo od hlavního voje Vardenů a vyrazilo za ženami, chytili je, než doběhli konce chodby. Ženy vydávaly přerušované výkřiky a zuřivě sebou házely a škrábaly své uchvatitele, jak je muži táhli zpět tam, kde čekal Roran. „A dost!“ zařval Roran, když byli před ním, a ženy se přestaly vzpouzet, ačkoliv stále fňukaly a sténaly. Nejstarší z nich třech, statná žena se šedivými vlasy staženými do zamuchlaného drdolu a nesoucí na opasku klíče, vypadala nejrozumněji, a tak se jí Roran zeptal: „Kde je Lord Halstead?“ Žena si odfrkla a zvedla bradu. „Dělejte si se mnou, co chcete, sire, ale svého pána nezradím. Roran k ní přistoupil, až od sebe byli jen na krok. „Poslouchej mě, a poslouchej dobře,“ zavrčel. „Aroughs padl, a ty i všichni ostatní v tomhle městě jste mi vydáni na milost. Nemůžeš nic udělat, abys to změnila. Řekni mi, kde je Halstead, a necháme tebe a tvé společnice jít. Nemůžeš ho zachránit před zkázou, ale můžeš zachránit sebe.“ Jeho roztrhané rty byly hrozně napuchlé, sotva dokázal, aby mu bylo rozumět, a s každým slovem mu od úst odletovaly kapičky krve. „Na mém osudu nezáleží, sire,“ řekla žena, stejně odhodlaná jako jakýkoliv válečník. Roran zaklel a bouchl kladivem o štít, a třesk se rozlehl po celé hale. Žena sebou při tom zvuku trhla. „Copak ses pomátla? Copak ti Halstead stojí za život? Nebo království? Nebo Galbatorix?“ „Nevím nic o Galbatorixovi nebo království, sire, ale Halstead byl vždy laskavý k nám služebníkům, a nechci ho vidět pověšeného takovými, jako jste vy. Hnusný, nevděčný hnůj, to jste.“ „Vskutku?“ pohlédl na ni nahněvaně. „Jak dlouho si myslíš, že bys udržela jazyk za zuby, kdybych nechal své muže, aby z tebe pravdu vytloukli?“ „Nikdy mě nedonutíte promluvit,“ prohlásila, a on jí věřil. „A co ony?“ pokývl hlavou směrem k ostatním ženám, z nichž nejmladší nemohlo být více než sedmnáct. „Opravdu je necháš rozsekat na kusy, jen abys zachránila svého pána?“ Žena si pohrdavě odfrkla a řekla: „Lord Halstead je ve východním křídle paláce. Jděte támhletou chodbou, skrz Žlutý sálek a a květinovou zahradu Lady Galiany, a najdete ho zcela jistě.“ Roran podezřívavě naslouchal. Její kapitulace se zdála příliš rychlá a příliš odevzdaná, v kontrastu s jejím předchozím odporem. Zatímco mluvila, si také všiml, že ostatní dvě ženy reagovaly s překvapivým výrazem a ještě nějakou další neidentifikovatelnou emocí. Zmatení? Uvažoval. V každém případě nejednaly tak, jak by od nich čekal, kdyby stříbrovlasá žena právě vydala jejich pána do rukou nepřátel. Byly příliš tiché, příliš odevzdané, jako kdyby něco skrývaly. Z nich dvou byla dívka méně zkušená v zakrývání vlastních pocitů, a tak se Roran obrátil na ni, s veškerou surovostí, jakou jen mohl mít. „Ty tam, ona lže, že ano? Kde je Halstead? Pověz!“ Dívka otevřela ústa a mlčky zavrtěla hlavou. Snažila se od něj vycouvat, ale jeden z válečníků ji držel na místě. Roran k ní přiskočil, narazil jí svůj štít na hrudník, čímž jí vyrazil dech, a opřel se o ni svou vahou, čímž ji stiskl mezi něj a muže za ní. Zvedl své kladivo a přiložil jí ho k tváři. „Jsi dost hezká, ale těžko bys hledala někoho jiného než starce, aby se o tebe postaral, kdybych ti vyrazil přední zuby. Sám jsem dneska zub ztratil, ale vrátil jsem si ho. Vidíš?“ A roztáhl rty do něčeho, o čem si byl jistý, že je nechutnou napodobeninou úsměvu. „Nechám si ale tvoje zuby, takže nebudeš moct udělat to samé. Bude z nich skvělá trofej, no ne?“ A hrozivě mávl kladivem. Dívka vzlykla: „Ne! Prosím, sire, já nevím. Prosím! Byl ve svých komnatách, na schůzce se svými kapitány, ale potom on i s Lady Galianou šli k tunelu směrem do doků, a...“ „Tharo, ty bláhová!“ zařvala matrona. „Čeká tam na ně loď, ale nevím, kde je teď, ale prosím, nebijte mně, nevím už nic jiného, sire, a...“ „Jeho komnata,“ vyštěkl Roran. „Kde je?“ Vzlykající dívka mu to prozradila. 85
„Nechte je jít,“ řekl, když skončila, a tři ženy prudce vyrazily ze vchodu, s klapotem jejich těžkých kramfleků o naleštěnou podlahu.“ „Roran vedl Vardeny skrz obrovskou budovu podle dívčiných informací. Mnoho napůl oblečených mužů a žen je míjelo, ale žádný z nich se nezastavil k boji. Palác se otřásal rozkazy a vřeštěním tak hlasitě, až měl chuť si prsty zacpat uši. Na půl cesty k cíli se ocitli v atriu se sochou velkého černého draka uprostřed. Roran uvažoval, zda to má být Galbatorixův drak Šruikan. Jak míjeli sochu, zaslechl Roran zadrnčení a potom ho něco zasáhlo do zad. Padal na kamennou lavičku vedle cesty a zachytil se jí. Bolest. Agónie zabraňující dokonce i myslet, taková, s jakou se doposud nesetkal. Bolest tak intenzivní, že by si radši usekl ruku, aby to zastavil. Cítil se jako kdyby se mu do zad vypalovaly doruda rozžhavené pohrabáče. Nemohl se hýbat... Nemohl dýchat... I ten nejmenší pohyb mu způsoboval mučivou bolest. Padaly na něj stíny, a slyšel křičet Baldora s Delwinem, potom Brigmana, a všech lidí, kteří něco říkali, i když mu to nedávalo žádný smysl. Bolest se náhle znásobila, a on zařval, což to jen zhoršilo. Z koutků jeho sevřených očí mu tekly slzy. Potom k němu promluvil Brigman: „Rorane, máš v zádech šíp. Snažili jsme se toho střelce chytit, ale utekl.“ „Bolí...,“vzdychl Roran. „To protože ten šíp trefil jedno z tvých žeber. Jinak by prošel přímo skrz. Měl jsi štěstí, že nebyl ani o píď výš, ani níž, a že minul páteř a lopatku. „Vytáhněte ho,“ procedil skrze zatnuté zuby. „Nemůžeme; šíp má ostnatou hlavici. A nemůžeme ho ani protlačit na druhou stranu. Musí být vyříznut. Mám s tím nějaké zkušenosti, Rorane. Pokud mi s nožem věříš, můžu to udělat tady a teď. A nebo, pokud bys byl radši, ti můžeme najít léčitele. Někde v paláci přece jeden nebo dva musí být.“ Přestože se mu nelíbila představa, že se svěří Brigmanovi do rukou, Roran už nemohl snést tu bolest, a tak řekl: „Udělej to tady...Baldore...?“ „Ano, Rorane?“ „Vem si padesát mužů a najděte Halsteada. Ať se stane cokoliv, nesmí uniknout. Delwine...zůstaň tu se mnou.“ Proběhl krátký rozhovor mezi Baldorem, Delwinem a Brigmanem, z nějž Roran slyšel jen pár útržkovitých slov. Potom velká část Vardenů opustila atrium, které náhle znatelně ztichlo. Na brigmanovo naléhání přinesl tým válečníků židle z pokoje poblíž, a rozdělala oheň na štěrkem sypané cestě vedle sochy. Do ohně umístili špičku dýky, o které Roran věděl, že ji Brigman použije na vypálení jeho rány v zádech potom, co vyjme šíp, jinak by vykrvácel. Jak ležel na lavičce a otřásal se, soustředil se Roran na ovládání svého dechu, na pomalé, mělké nádechy, aby zmírnil bolest. Bylo to velmi obtížné, a vytěsnil z mysli všechny ostatní myšlenky. Co bylo a co možná bude, na tom nezáleželo, jen na pomalých nádeších a výdeších jeho nosních štěrbin. Málem omdlel, když ho čtyři muži zvedli z lavičky a položili ho na břicho na zem. Někdo mu do úst nacpal koženou rukavici, což ještě zhoršilo bolest jeho rozpraskaných rtů, zatímco drsné ruce sevřely obě jeho ruce i nohy, úplně je natáhly a přidržovaly je na jednom místě. Roran se ohlédl, a spatřil Brigmana, jak se nad ním naklání, v ruce zahnutý lovecký nůž. Nůž začal klesat, a Roran opět zavřel oči a tvrdě se zakousl do rukavice. Nadechl se. Vydechl. A potom se pro něj čas a vzpomínky zastavily.
86
BEZVLÁDÍ
R
oran shrbeně seděl na okraji stolu a bez zájmu hleděl na drahými kameny vykládaný pohár. Bylo už po setmění, okázalou ložnici osvětlovaly pouze dvě svíce stojící na stolku a uhasínající oheň v krbu, házející mihotavé odlesky na velikánskou postel s nebesy. Bylo naprosté ticho, až na příležitostné zapraskání hořícího dřeva. Mírný vánek si pohrával se záclonami v otevřeném okně a Roran mu nastavil tvář, vděčný za chladné pohlazení jeho horečkou rozpáleného čela. Z okna měl výhled na celé Arough. Tu a tam viděl zářit tečky strážních ohňů, ale jinak bylo město tiché a nehybné, jeho obyvatelé byli schováni ve zdánlivém bezpečí svých domovů. Vítr ustal a Roran znovu přiložil k ústům pohár s vínem. Rychle ho naklonil ve snaze nalít si obsah přímo do krku a vyhnout se tak polykání. Kapka vína skanula do rány na jeho spodním rtu. zaťal pěsti a zadržel dech, dokud nával bolesti nepolevil. Poté položil pohár na stůl, hned vedle talíře nedotčeného chleba s jehněčím a poloprázdné lahve vína. Zahleděl se na zrcadlo postavené na stole mezi svícemi. Odrážel se v něm stále jen jeho k smrti unavený, zhmožděný a zakrvácelý obličej s ohořelou polovinou vousů na pravé straně. Odvrátil zrak. Jistě, že by ho kontaktovala, kdyby mohla. Do té doby mu zbývalo jen čekat. Na spánek neměl pomyšlení, bolelo ho celé tělo. Znovu vzal do ruky pohár a pohrával si jím, jak čas ubíhal. O mnoho později se povrch zrcadla začal čeřit jako stříbrná hladina a Roran zamžikal očima, aby zaostřil pohled svých unavených očí. V zrcadle se náhle objevila Nasuadina vážná tvář. "Zdravím Tě, Rorane!" řekla svým pevným zvučným hlasem. "Paní Nasuado." odpověděl Roran a vzpřímil se u stolu nejvíc, jak dokázal. "Byl jsi zajat?" "Ne." "Pak musí být Karn mrtev, či vážně zraněn" "Byl zabit v souboji s protivníkovým kouzelníkem." "To mě opravdu mrzí.. Byl to dobrý člověk a sotva si můžeme dovolit ztrácet kouzelníky z toho mála.." na chvíli se zarazila a pak dodala: "A co Arough?" "Město jsme dobyli." Nasuada překvapeně zdvihla obočí: "Opravdu? Jsem doopravdy ohromená.. Šlo vše podle plánu? Jak probíhal boj?" Co nejméně namáhajíc zranění v obličeji začal Roran vyprávět co se událo od jeho příjezdu do Arough, včetně popisu návštěvy jednookého vrahave svém stanu, dál o prolomení hrází a prebití se městem až k sídlu Lorda Halsteada a nakonec o Karnově boji s druhým okuzelníkem. Pak ještě připojil, kterak byl střelen šípem do zad a následně mu ho musel Brigman vyříznout: "Měl jsem štěstí, že jsem byl poblíž, odvedl dobrou práci. Kdyby ho nebylo, nebyl bych schopen pokračovat, dokud by se o mě nepostaral léčitel." V duchu se zachmuřil, když si vybavil hroznou bolest, jak si šíp propaloval cestu jeho tělem. "Doufám, že jste našli nějakého léčitele, aby Ti pomohl!" "Aye, o něco později jsme jednoho objevili, ale byl to nekouzelník." Nasuada se ve svém křesle opřela a chvíli si ho upřeně prohlížela. Pak řekla: Jsem upřímně udivena, že po tom všem, co máš za sebou jsi stále schopen stát na nohou a vést se mnou tento rozhovor. Lidé z Carvahallu jsou skutečně z tvrdého materiálu." Roran, jako by ji neslyšel, pokračoval: "Zanedlouho po vpádu jsme obsadili město, zbývá jen málo míst, kde jsou ještě možné nepokoje. Ukázalo se, že když prolomíte nepřátelské řady a ovládnete střed města, vojáci se bez větších protestů vzdají." "A co Lord Halstead? Zajmuli jste ho?" "Pokoušel se utéci jen s pár strážemi, když zjistil, že jsme prolomili obranu města. Když zjistil, že nás se svými muži početně nepřevýší, zabarikádovali se ve vinném sklepě.." Roran pohladil prstem jeden z rubínů vsazených do poháru v jeho ruce a dodal na vysvětlenou: "Nevzdali se, ale já jsem se rozhodl, že zničit celou tu místnost i s jejím obsahem by byla zatracená škoda, tudíž jsem nechal ke dveřím přistavit hrnce s olejem a zapálit..." "Pokoušel ses je vykouřit ven," hádala Nasuada. Roran pomalu přikývl. "Většina vojáků se dostala ven, ale Halstead tam byl příliš dlouho. Poté, co byl sklep vyvětrán, našli ho na zemi zadušeného." 87
"Ach, to je smůla.." "Byla s ním i jeho dcera, Galiana." V hlavě stále viděl její štíhlé něžné tělo oděné do šatů levandulové barvy s kanýrky a mašlemi.. Nasuada se zmaračila. "Kdo vystřídal Halsteada na místě hraběte z Fenmarku?" "Tharos Rychlý." "Je to ten samý muž, který proti vám včera vedl výpravu?" "Ano, to je on." Tharose k Roranovi přivedli odpoledne. Ten malý vousatý chlapík byl očividně otřesený, ale nezdálo se, že by měl nějaké vážnější zranění. Od posledního setkání byla změna jen v tom, že mu na hlavě neseděla helma s okázalým chocholem. Roran - ležíc na podložce na břiše, aby příliš nenamáhal zranění - k němu pronesl: "Myslím, že mi dlužíte láhev vína." "Jak jsi to dokázal?!" vyštěkl zoufale Tharos. "Tohle město je nedobytné, jeho hradby může probořit snad pouze drak. A co škody jste napáchali. Nemůžeš být pouhý člověk..." jeho hlas selhal. "Jak reagoval na smrt své sestry a svého otce?" zaptala se Nasuada. Roran pomalu zvedl ruku k čelu. Měl ho celé zpocené a horké, tak si ho otřel rukávem. Otřásl se. Navzdory tomu, že se potil mu byla zima, obzvláště se mu vkrádal chlad do rukou a nohou. "Nezdálo se, že by ho zpráva o smrti otce příliš zasáhla, ale co se týč sestry.." Roran se zamračil při vzpomínce na Tharův zmučený výraz, když mu sdělil zpávu o smrti Galiany. "Řekl mi, že pokud se mu někdy naskytne šance mě zabít, rád jí využije. Pobídl jsem ho, aby si pospíšil, než mě zabije rána na zádech..." "..Rorane? Rorane!" S mírným překvapením Roran shledal, že Nasuada křičí jeho jméno. Znovu na ni zaostřil zrak a usilovně se snažil přinutit jazyk k pohybu. Nakonec se mu to podařilo a s námahou ze sebe dostal: "Tharos vlastně není právoplatným dědicem hraběcího titulu, je nejmladší ze sedmi Halsteadových synů, nicméně Ti prchli jako zbabělci, nebo se někde skrývají. Takže titul prozatím připadl jemu. Každopádně zprostředkoval setkání mezi námi a Radou Starších. Bohužel, bez Karna nejsem schopen s jistotou posoudit, kdo z rady byl přinucen přísahat Galbatorixovi a kdo ne.. Předpokládám, že šlechtici a vojáci ano, ale je nemožné zjistit, kdo dál." Nasuada se kousala zadumaně do rtu. "Jakpak to vyřešit... Aha, už to mám. Nejbližší město od Arough je Dauth. Požádám Paní Alarice - jistě jsi se s ní setkal - aby k vám poslala někoho zběhlého ve čtení v myslích. Většina šlechticů si někoho takového drží v blízkosti, takže by neměl být takový problém můj požadavek splnit. Musím Tě ale varovat, že před naší cestou na Hořící Pláně král Orrin povolal každého kouzelníka, o kterém se doslechl, takže ten, koho vám Paní Alarice pošle bude sotva schopen něčeho víc, než jen nahlížení do mysli. Bez náležitých kouzel jen těžko zabráníme Galbatorixovi v odvetném úderu. Zatímco Nasuada hovořila, Roran se zadíval na láhev vína nastole. "To by mě zajímalo, jestli Tharos to víno otrávil?" pomyslel si. Byl ale tak unaven a zraněn, že ho nevzrušila ani tato myšlenka. Poté obrátil svou pozornost zpět k Nasuadě zrovna včas aby jí slyšel říkat: "Doufá, že máš své muže pod kontrolou a že v Arough neprobíhá žádné rabování, plenění, či jiné bezpráví na tamním obyvatelstvu?" Roran už nebyl skoro schopen zformulovat souvislou odpověď, ale opět se opanoval: "Nejen já, ale každý muž z mého oddílu si je vědom toho, že je nás tu příliš málo na to, aby se vyváděli nějaké rošťárny, protože jakékoliv příležitosti by vojáci království jistě využili k opětovnému převzetí města." "Štěstí v neštěstí, řekla bych.. Jaké jsou naše ztráty na životech?" "Čtyřicet dva mužů." Na čas se oba odmlčeli. Za chvíli ale Nasuada prolomila ticho otázkou: "Měl Karn nějakou rodinu?" Roran pokrčil rameny: "Vlastně ani nevím. Pocházel odněkud ze severu, myslím.. Nicméně nikdy nepřišla řeč na věci, které byly předtím.. Myslím před tímhle vším.. Nějak se to nezdálo důležité." Rorana náhle zaškrábalo v krku, což ho přinutilo ke kašli. Další záchvaty kašle přicházely znovu a znovu, dokud se nesklonil tak, že se čelem dotkl chladného dřeva stolu. Zašklebil se pod návaly bolesti, které vystřelovaly z jeho zad, ramene a rozbitých úst. Křeče byly tak silné, že převrátil pohár a zbytek vína se vylil. Jak se pomalu vzpamatovával, Slyšel Nasuadu říkat: Rorane, okamžitě si nech zavolat léčitele, aby Tě vyšetřil. Vypadáš hrozně a myslím, že bys měl být v posteli.." "Ne!" Roran si odplivl, než se na ní podíval. "Léčitel udělal, co mohl a já nejsem mimino, o které se 88
musí někdo stále starat." Nasuada zaváhala, ale pak odpověděla: "Dělej, jak myslíš." "Co bude teď?" zeptal se. "jsem tady hotov?" "Bylo mým záměrem povolat Tě zpět, jakmile bude Arough dobyto, ale myslím si, že nejsi ve stavu absolvovat cestu až do Dars-Leony v jednom kuse. Takže bys měl nejspíš vyčkat..." "Ale já nechci čekat" zavrčel Roran. Přiblížil se k zrcadlu, až od něj byl obličejem sotva pár centimetrů a dodal: "Nerozmazluj mě, Nasuado. Jsem schopen jízdy a to rychlé. Jediný důvod, proč jsem sem byl poslán bylo zničit hrozbu, kterou Arough pro Vardeny znamenalo. Ta hrozba je pryč, to já ji odstranil, a vážně nestojím o to tu zůstat trčet, zraněn, nebo nezraněn, když má žena a nenarozené dítě jsou sotva míli daleko od města, kde se zdržuje Murtagh se svým drakem!" Nasuadin hlas dostal velitelský tón: "Do Arough jsi jel proto, že jsem Tě tam poslala JÁ!" Pak pokračovala mírnějším hlasem: "Každopádně Tvým důvodům rozumím. Můžeš se vrátit, pokud jsi toho schopen, Nicméně nevidím žádný důvod, proč bys měl uštvat koně k smrti, ale ani se loudat. Rozvaž si vše dobře. Opravdu nerada bych vysvětlovala Katrině, že jsi vypustil duši na cestě... Ještě něco - kdo Tě nahradí na místě velitele?" "Kapitán Brigman." "Proč zrovna on? Nebyly s ním nějaké potíže?" "Pomáhal udržet přední linii, když jsem byl postřelen. Neměl jsem v tu chvíli nejčistší hlavu.." "Umím si to představit.", skočila mu do řeči Nasuada. "..byl to on, kdo přiměl vojáky neztrácet hlavu a pokračovat a zastupoval mě i po dobu, kdy jsem uvázl v tomhle mizerném hradě. Je tu jediný, kdo má dostatečné zkušenosti. Bez něj bychom kontrolu nad Arough nikdy nepřebrali. Muži ho uznávají, je dobrý v plánování a organizování, jsem si jist, že řízení města zvládne na výbornou." "Pak tedy Brigman," souhlasila Nasuada a pak se spár slovy otočila k někomu v místnosti, koho v zrcadle nebylo vidět. Pak se obrátila znovu na Rorana: "musím se Ti přiznat, že jsem si ve skutečnosti nemyslela, že dokážeš Aroughs dobýt. Vypadalo to beznadějně, tak krátkém čase a s tak malým oddílem a navíc bez pomoci Jezdce, nebo jeho draka.." "Tak proč jsi mě sem vlastně poslala?" "Protože jsem musela nejdřív zkusit jakoukoliv jinou možnost kromě vyslání Eragona tak daleko a také pro Tvůj zvláštní zvyk překonávat všechna očekávání a uspět tam, kde všichni selžou, nebo se vzdají. Když se má udělat nemožné, pak se to spíš stane pod Tvým dohledem, což se právě prokázalo." Roran si zlehka povzdechl a pomyslel si:"A jak dlouho budu vyzývat osud, než mě dožene, stejně jako Karna?" "Klidně se ušklíbej, jestli chceš, ale nemůžeš popřít svůj úspěch. Dnes jsi pro nás získal velké vítezství, Kladivo.. O, vlastě kapitáne Kladivo, měla bych říci. Tuto šarži jsi si více než zasloužil a jsem Ti nesmírně vděčná za to, co jsi vykonal. Ovládnutím Arough jsi nás ochránil před nutností bojovat na dvou frontách a rozdělit tak síly, což by téměř jistě skončilo naší definitivní porážkou. Všichni Vardenové jsou Ti dlužni a já Ti slibuji, že Tvá oběť i oběť Tvých mužů nebude nikdy zapomenuta." Roran se pokoušel najít slova, ale ta nepřicházela. Ještě dvakrát se nadechl, než byl konečně schopen promluvit pohnutým hlasem: "Ujistím se, že se Tvá slova dostanou ke všem mužům. Jsem si jist, že to pro ně bude unamenat opravdu hodně!" "To udělej. Nyní se s Tebou musím rozloučit. Je už pozdě a Ty jsi zraněný, zdržela jsem Tě již příliš dlouho." "Počkej ještě!" Zavolal Roran. "Prosím Tě, řekni mi, jak jde obléhání Dars-Leony?" Podívala se mu do očí a její tvář byla najednou bezvýrazná. "Je to zlé a zatím se nezdá, že se to zlepší. Hodil by ses nám tu, Kladivo. Pokud to tu rychle nevyřešíme, pak vše pro co jsme bojovali, bude ztraceno."
89
THARDSVERGÛNDNZMAL
N
ic ti není,“ řekl Eragon podrážděně. „Přestaň si dělat starosti. Stejně s tím už nemůžeš nic dělat.“ „ Safira zavrčela a pokračovala ve studování svého odrazu v jezeře. Otočila hlavu ze strany na stranu a pak mocně vydechla a vypustila oblak kouře, který byl unášen větrem po vodě jako malý, ztracený bouřkový mrak. „Jsi si jistý?“ zeptala se a koukla na něj. „Co když už nenaroste?“ „Drakům rostou šupiny pořád. To přece víš.“ „Ano, ale já ještě nikdy žádnou šupinu neztratila!“ Ani se neobtěžoval skrývat úsměv. Věděl, že by stejně vycítila jeho pobavení. „Neměla bys být tak rozrušená. Nebyla moc velká.“ Natáhl se a našel prázdné místo ve tvaru diamantu na levé straně jejího čumáku, kde byl objekt jejího zděšení ještě nedávno zasazen. Mezera ve třpytivém brnění nebyla větší, než konec jeho palce a asi palec hluboká. Na dně mezírky byla vidět její modrá kůže. Zvědavě se dotkl její kůže koncem malíčku. Byla teplá a jemná, jako břicho telete. Safira si odfrkla a odtáhla se od něj. „Přestaň, to šimrá!“ Zasmál se a seskočil do vody z kamene, na kterém seděl, a užíval si ten pocit. „Možná, že nebyla moc velká,“ řekla, „ale každý si všimne, že zmizela. Jak by také nemohli? Stejně jako by nikdo nepřehlédl hroudu země na čistě bílé sněhové pokrývce hory.“ Protočila oči a pokusila se ještě jednou natočit tak, aby na sebe viděla v odrazu hladiny a našla malou, tmavou dírku nad nosem. Eragon se zasmál a cákl po ní vodu. Pak, aby ji trochu utišil, řekl: „Nikdo si toho nevšimne, Safiro. Věř mi. A kdyby ano, budou to považovat za zranění v bitvě a budou se tě o to více bát.“ „Myslíš?“ Vrátila se ke zkoumání svého odrazu v jezeře. Voda odrážela její šupiny jako třpytivé uspořádané duhové flíčky. „Co když mě tam zasáhne voják? Čepel by mnou prošla jako nic. Možná bych měla požádat trpaslíky, aby mi jako prozatímní náhradu udělali kovový plát, který by tu oblast pokryl, dokud mi šupina nedoroste.“ „To by vypadalo neobyčejně směšně.“ „Vážně?“ „Mm-hm.“ Přikývl a tak tak se nezačal smát znovu. Safira si odfrkla. „Nevidím důvod, proč by sis ze mě měl dělat srandu. Jak by ses bavil ty, kdyby ti ta srst, co máš na hlavě, začala vypadávat nebo bys ztratil jeden z těch tvých směšných kousíčků, kterým říkáš zuby? Bezpochyby by sis tím nedělal hlavu, že?“ „Bezpochyby,“ souhlasil. „Ale mimo to, zuby nedorůstají.“ Odrazil se od skály a vyškrábal se na břeh, kde nechal boty. Našlapoval opatrně, aby se nezranil o kamení nebo větve, které se povalovaly všude kolem. Safira ho následovala a svými drápy přitom drtila jemný písek. „Mohl bys kouzlem ochránit jenom to místo?“ řekla, když si obouval boty. „To bych mohl. Chceš, abych to udělal?“ „Ano, prosím.“ Zpaměti vymyslel kouzlo, zatímco si šněroval boty, pak umístil dlaň pravé ruky nad prohlubeň v jejím čumáku a zamumlal nezbytná slova ve starověkém jazyce. Mdlá modrá záře vycházela zpod jeho ruky, jak směřoval kouzlo na Safiřinu kůži. „Tak,“ řekl, když kouzlo dokončil, „teď už se nemusíš ničeho bát.“ „Kromě toho, že stále nemám svou šupinu.“ Poplácal ji po čelisti. „No tak pojď, ty. Musíme se vrátit do tábora.“ Společně odešli od jezera a šplhali po strmém, rozpadajícím se břehu. Eragon používal odkryté kořeny stromů jako úchyty pro ruce. Na vrcholku se jim naskytl ničím nerušený výhled na Vardenské ležení asi půl míle na východ, stejně jako na severní tábor, roztroušený kolem Dras-Leony. Jediné známky života uvnitř města byly pramínky kouře, které stoupaly z komínů mnoha domů. Jako vždy ležel Trn rozvalený nad jižní bránou, vyhřívající se v jasném odpoledním světle. Červený drak vypadal, jako kdyby spal, ale Eragon věděl ze zkušenosti, že ve skutečnosti sledoval Vardeny a v momentě, kdy by se kdokoli přiblížil k městu, by se vzbudil a varoval Murtagha a ostatní uvnitř. Eragon vyskočil na Safiru a společně odletěli k Vardenům klidným tempem. Když dorazili, sklouzl na zem a vedl Safiru táborem, který byl tichý a působil ospalým dojmem díky tichým mumlajícím hlasům válečníků, kteří vedli konverzaci s nehybnými praporky, které vysely 90
v dusném vzduchu. Jediná stvoření, která se zdála být imunní vůči obecné letargii, byli polodivocí psi, kteří běhali táborem a neustále čenichali, jak hledali zapomenuté zbytky jídla. Několik z nich si znuděně olizovalo škrábance na čumácích a na bocích, což byl výsledek honění zelenookých kočkodlaků, jako kdyby snad byli jako ostatní kočky. Když to udělali, jejich bolestné zakňučení upoutalo pozornost celého ležení a muži se smáli psům, utíkajícím od kočkodlaka, s ocasy staženými mezi nohama. Vědom si pozornosti, kterou na sebe Safira a Eragon přilákali, Eragon zdvihl bradu a narovnal ramena a nasadil rázný krok ve snaze zanechat dojem důležitosti a energie. Muži potřebovali vidět, že byl stále plný sebedůvěry a že nedovolil, aby ho všudypřítomná nuda, která pohlcovala celé ležení, přinutila klesnout na mysli„Kéž by Murtagh a Trn odletěli,“ pomyslel si Eragon. „Stačilo by, kdyby byli pryč na jeden den a stihli bychom dobýt město.“ Doteď se obléhání Dras-Leony jevilo jako mimořádně klidné. Nasuada odmítla zaútočit na město, jak řekla Eragonovi. „Horko těžko jsi Murtagha porazil naposledy - nebo si nevzpomínáš, jak ti probodl bok? - a slíbil, že příště bude silnější, pokud mu zase zkřížíš cestu. Murtagh je dost věcí, ale nevypadá na lháře.“ „Síla není všechno, když přijde na souboj kouzelníků,“ poznamenal Eragon. „Ne, ale není to ani nic zanedbatelného. Navíc teď, když si získal podporu kněží z Helgrindu, podezřívám je, že nejeden z nich je kouzelník. Nebudu riskovat, že bys čelil Murtaghovi v bitvě, i kdybys s sebou měl Bloghdarmovy kouzelníky. Dokud neodlákáme Murtagha s Trnem nebo je nezajmeme nebo jinak nezískáme výhodu nad nimi, nepůjdeme k Dras-Leoně. Eragon protestoval tím, že je nepraktické, aby se tady zdržovali, a jestli nedokážou porazit Murtagha s Tnem, jak si můžou troufnout na Galbatorixe? Ale Nasuada zůstala neoblomná. Spolěčně s Aryou, Blodgharmem a kouzelníky z Du Vrangr Gata plánovali, kuli a hledali způsob, jak získat tu výhodu, o které Nasuada mluvila. Ale každý nápad, který zvažovali, měl trhliny, protože buď vyžadoval více času nebo zdrojů, které Vardenové neměli k dispozici, nebo jiným způsobem vždycky krachnul a nepodařilo se jim nalézt odpověď na vyřešení otázky jak zabít, chytit nebo odlákat Murtagha s Trnem. Nasuada dokonce zašla za Elvou a poprosila ji, zda by nemohla použít svou schopnost – která jí dovolovala vycítit bolest ostatních lidí, stejně jako bolest, kterou měli v brzké době cítit – aby mohli porazit Murtagha nebo nějak proniknout do města. Stříbrovlasá dívka se jen zasmála a poslala ji zpět s úšklebky a posměšky. „Nejsem vázána věrností ani tobě, ani komukoli jinému, Nasuado. Najdi si jiné dítě, které za tebe bude vyhrávat války. Já to nebudu.“ A tak Vardenové čekali. Jak dny neúprosně plynuly, Eragon sledoval, jak jsou muži čím dál víc mrzutější a nespokojenější a Nasuada se tím víc bála. Armáda, jak Eragon zjistil, byla vyhladovělá a nenasytná zvířata brzy zahynou, pokud se jim nedá pořádně nažrat, což zahrnovalo obrovskou spoustu potravy, aby se zaplnily tisíce žaludků. Když pochodovali do nového území, obstarávání zásob pro armádu byla jednoduchá záležitost - zabavili jídlo a jiné nezbytnosti 1idem z podrobeného území a odebrali další potřeby okolním vesnicím. Jako mor kobylek, zanechávali Vardenové holou půdu z jejich držení, půdu zbavenou téměř všeho, čeho je třeba na podporu života. Jakmile se přestali přesunovat, brzy vyčerpali zásoby jídla, které byly po ruce, a byli nuceni existovat na pouhých zásobách, které si sem přinesli ze Surdy a několika měst, která dobyli. Ale ať byli Surdané sebeštědřejší, ať byla zajatá města sebebohatší, jídla nebylo dost, aby na něm vydrželi o moc déle. Ačkoliv Eragon věděl, že válečníci byli oddaní jejich věci, nepochyboval, že pokud budou čelit vyhlídce pomalé a mučivé smrti hladem, neudělají nic jiného, než že nechají Galbatorixe, aby si škodolibě vychutnal jejich porážku, a většina mužů si raději zvolí útěk do nějakého vzdálenějšího kouta Alagaesie, kde by mohli žít v bezpečí před Královstvím. Ten moment sice ještě nepřišel, ale rychle se blížil. Strach z takového osudu, tím si byl Eragon jistý, držel Nasuadu v noci vzhůru, takže vypadala den ze dne ztrhanější a kruhy pod jejíma očima byly jako malé smutné úsměvy. Kvůli těžkostem, kterým čelili v Dras Leoně, byl Eragon rád, že se jim Roran v Aroughas vyhnul a nebyli tam stejně zabřednutí, jako oni tady. To jenom zvýšilo Eragonovu úctu a uznání vůči tomu, co jeho bratranec udělal v jižním městě. Je odvážnější muž, než jsem já. Nasuada by s tím nesouhlasila, ale Eragon byl odhodlaný. Jakmile se Roran vrátí, což by - pokud to půjde dobře - mělo být během několika dnů, znovu ho opatří novými ochrannými kouzly. Eragon už tak ztratil dost členů rodiny kvůli království a Galbatorixovi a nehodlal dopustit, aby se to stalo i Roranovi. Zastavil, aby nechal projít trojici hádajících se trpaslíků. Trpaslíci neměli helmy, ani jiná označení, ale Eragon věděl, že jsou z Durgrimst Ingeitum, díky korálkům vpleteným do jejich vousů – módu, kterou on sám ještě mezi Ingeitem neviděl. O čem se trpaslíci hádali, bylo pro něj záhadou – nerozuměl více 91
než jen několika slovům jejich hrdelního jazyka – ale téma bylo evidentně velmi důležité, soudě podle jejich zvýšených hlasů, přehnaných výrazů a faktu, že si ani jeden z nich nevšiml ani Eragona, ani Safiry, kteří stáli u cesty před nimi. Eragon se usmál, když kolem nich procházeli: shledal jejich zaujetí jaksi komickým, navzdory jeho evidentní vážnosti. K úlevě všech Vardenů přišla před dvěma dny armáda trpaslíků, vedena jejich novým králem Orikem. To a Roranovo vítězství u Aroughs se stalo hlavním tématem většiny konverzací, které zněly táborem. Trpaslíci skoro zdvojnásobili velikost Vardenských spojených sil a značně tak zvýšili šance Vardenů, na to, aby se dostali k Urû’baenu a Galbatorixovi, pokud vymyslí, jak zavést Murtagha s Trnem do slepé uličky. Když on a Safira procházeli táborem, uviděl Eragon Katrinu, jak sedí před stanem a plete oblečení pro své nenarozené dítě. Pozdravila ho mávnutím a zvoláním: „Bratranče!“ Eragon jí odpověděl stejně, což se stalo jejich zvykem od její svatby. Poté, co si on a Safira vychutnali poklidný oběd – což zahrnovalo značné množství trhání a křupání ze Safiřiny strany – vrátili se na kousek jemné, sluncem zalité trávy vedle Eragonova stanu. Nasuada nařídila, aby byl tento kousek půdy zůstal vždy k dispozici Safiře, což Vardenové dodržovali se skoro až nábožným zanícením. Tam se Safira schoulila do klubíčka, aby si mohla zdřímnout v poledním teple, zatímco Eragon si přinesl Domia abr Wyrda z jeho sedlových brašen, pak se uvelebil pod převisem jejího levého křídla, v částečně zastíněné prohlubni mezi vnější linií jejího krku a šlachovitou přední nohou. Světlo, které prosvítalo jejím složeným křídlem, stejně jako pableskující odlesky jejích šupin, zbarvily jeho kůži podivným nafialovělým odstínem a pokrýval stránky knihy hustými zářícími tvary, díky kterým mu dělalo čtení úzkých, hranatých run trochu potíže. Ale jemu to nevadilo: potěšení z prostého sezení se Safirou mu nahrazovalo všechny nepříjemnosti. Společně seděli hodinu a půl, dokud Safira nestrávila její oběd a Eragon nebyl unavený z luštění složitých vět mnicha Heslanta. Pak se šli potulovat táborem a kontrolovali ochrany a příležitostně vyměnili kouzlo za hlídku, které byly umístěné podél celého ochranného pásma. U východního kraje brány, kde se shromáždil hlouček trpaslíků, došli k trpaslíkovi, který dřepěl vedle vědra plného vody, rukávy měl vyhrnuté nad lokty a modeloval jakousi kouli ze země velkou jako jeho pěst. U nohou měl louži bláta a klacek na promíchání. Ten pohled byl tak neuvěřitelný, že uběhlo několik chvil, než si Eragon uvědomil, že ten trpaslík je Orik. „Derundann Eragone. Safiro,“ řekl Orik, aniž by vzhlédl. „Derundann Oriku,“ řekl Eragon, opakujíc tradiční trpasličí pozdrav a dřepnul si na druhé straně louže. Díval se na trpaslíka, který pokračoval ve vylepšování kontur koule, vyhlazoval a tvaroval její vnější linie pravým palcem. Pokaždé Orik popadl hrst suché hlíny a rozprskl ji přes nažloutlý kulatý předmět ze země a pak jemně smetl přebytky. „Nikdy jsem si nemyslel, že uvidím krále trpaslíků skrčeného na zemi, jak si hraje v louži bláta jako dítě,“ řekl Eragon. Orik rozzlobeně řekl: „A já si nikdy nemyslel, že na mě bude zírat Jezdec a drak při dělání Erothknurl.“ „A co to je ta Erothknurl?“ „To je Thardsvergûndnzmal.“ „Thard - ?“ Eragon to vzdal v půlce slova, neschopen si zapamatovat konec slova, natož ho snad vyslovit. „A to je?“ „Něco, co se jeví jiným, než to doopravdy je.“ Orik zvedl kouli země. „Jako tohle. To je kámen ze země. Nebo spíš bude, až ho dodělám.“ „Kámen ze země…je kouzelný?“ „Ne, je to mé umění. Nic víc.“ Když Orik odmítl vysvětlovat dále, Eragon se zeptal: „Jak se to dělá?“ „Když budeš trpělivý, tak to uvidíš.“ Po chvíli Orik a řekl: „Nejdřív si musíš najít zem.“ „Těžký úkol, pravda.“ Orik se na něj podíval zpod hustého obočí. „Některé druhy půd jsou lepší než jiné. Třeba s pískem by to nefungovalo. Hlína musí mít částečky různých velikostí, aby tak mohla držet dobře u sebe. Také je potřeba v ní mít nějakou zeminu, jako má takhle. Ale nejdůležitější je tohle -“ řekl a položil ruku na hromádku země, která ležela mezi trsy udusané trávy „ – v hlíně musí být i dost prachu. Vidíš?“ Zvedl ruku a ukázal mu jemnou vrstvu prachu, která mu ulpěla na dlani. 92
„Proč je to tak důležité?“ „Ah,“ řekl Orik a promnul si nos, na kterém tím zanechal bělavou šmouhu. Rukama nepřestával třít kouli, zatím co ji otáčel, aby zůstala symetrická. „Když máš dobrou hlínu, navlhčíš ji a zamícháš, jako když smícháváš vodu a mouku, dokud nemáš pěkné bláto.“ Pokývl hlavou k louži u svých nohou. „Z toho bláta pak uděláš kouli, jako je takhle, jo? Pak ji budeš mnout a vyždímáš z ní poslední kapku vody. Pak uděláš kouli perfektně zaoblenou. Když začneš cítit, že je to lepkavé, uděláš to, co já: nasypeš přes to suchou hlínu, aby zevnitř vytáhla co nejvíc vlhkosti. Tohle budeš dělat, dokud nebude koule dost suchá na to, aby držela svůj tvar, ale ne dost tvrdá na to, aby popraskala. Moje Erothknurl je skoro v té fázi. Když ji mám takovou, vezmu ji do svého stanu a nechám ji na slunci na značnou chvíli. Světlo a teplo z ní vytáhne vlhkost ještě víc, pak přes ni hodím znova hlínu a pak ji očistím. Po třech, čtyřech opakování bude moje Erothknurl stejně tvrdá, jako je úkryt Nagra.“ „To všechno jen proto, abys měl kouli suchého bláta?“ řekl Eragon, zmatený. Safira jeho údiv sdílela. Orik vzal do ruky další hrst hlíny. „Ne, protože to ještě není konec. Pak začne ten prach být konečně užitečný. Vezmu ho a obrousím jím vnějšek Erothknurl, dokud se nevytvoří tenká jemná skořápka. Pak nechám kouli v klidu a počkám, až bude další vlhkost prosakovat prachem, pak zase prach, počkám, prach, počkám, prach, počkám a tak dál.“ „A jak dlouho to zabere?“ „Dokud se už prach nebude držet Erothknurl. Skořápka je to, co ji dělá krásnou, co dává kouli její brilantní lesk, jako kdyby byla z uhlazeného mramoru. Bez jakéhokoli leštění, broušení a žádných kouzel – pouze tvým srdcem, hlavou a rukama – uděláš kámen ze země. Křehký kámen, to je pravda, nicméně kámen. „ I přes Orikovo přesvědčování, Eragon nevěřil, že by bláto u jeho nohou mohlo být proměněno v to, co Orik popisoval, bez použití magie. „A proč jednu z nich děláš, Oriku trpasličí králi?“ Zeptala se Safira. „Teď, když si vládce tvého lidu, musíš mít mnoho věcí k řešení.“ Orik zavrčel. „Momentálně nemám nic na práci. Moji muži jsou připraveni k bitvě, ale tady není žádná bitva, ve které bychom mohli bojovat, a nebylo by pro ně dobré, kdybych je obskakoval jako slepice svá kuřata. Ale ani nechci sedět sám ve stanu a dívat se jak mi roste vous. Proto ta Erothknurl“ Pak utichl, ale Eragonovi se zdálo, že něco Orika trápí, a tak držel jazyk za zuby a čekal, jestli Orik neřekne něco dalšího. Po minutě si Orik odkašlal a řekl: „Byly doby, kdy jsem mohl pít a hrát kostky s ostatními z mého klanu a vůbec nezáleželo na tom, že jsem byl Hrothgarův adoptovaný dědic. Stále jsme si mohli povídat a společně se smát bez toho, abychom se cítili trapně. Nežádal jsem žádné laskavosti, ani jsem žádné neprojevoval. Ale teď je to jiné. Mí přátelé nemůžou zapomenout, že jsem jejich král a já nemůžu ignorovat to, jak se jejich chování změnilo vůči mně.“ „To se dalo čekat,“ zdůraznil Eragon. Chápal Orikovu tíživou situaci, kterou si sám zažil, když se stal Jezdcem. „Možná. Ale to, že jsem to věděl, mi to moc neulehčuje.“ Orik se rozčileně zamračil. „Ach, život je podivný, někdy je to krutá cesta… Obdivuji Hrothgara jako krále, ale často se mi zdál až příliš strohý k těm, se kterými jednal, ačkoliv k tomu neměl důvod. Teď lépe rozumím tomu, proč byl takový, jaký byl.“ Orik vzal do dlaní kouli země, zíral na ni a mračil se. „Když se setkal s Grimstborith Ganellem v Tarnagu vysvětlil ti význam Erothknurl?“ „Nikdy je nezmínil.“ „Předpokládám, že ti říkal o jiných záležitostech, které jsi potřeboval vědět… Stále ale jako jeden z Ingeita a jako adoptovaný knurla, bys měl znát důležitost a význam Erothknurl. Není to jenom způsob, jak zaměstnat mysl, zabít čas a vytvořit zajímavý dárek na památku. Ne. Průběh vytváření kamene ze země je posvátný. Díky němu, znovu potvrzujeme naši víru v Helzvogovu sílu a nabízíme mu naši úctu. Člověk by se měl zhostit tohoto úkolu s úctou a za jasným účelem. Výroba Erothknurl je způsob vyjádření naší zbožnosti a bohové nebývají vlídnými k těm, kteří vykonávají jejich rituály lehkovážným způsobem… Z kamene k masu, z masa k zemi a ze země znovu ke kameni. Kola se točí a my nevidíme nic, jen kousek věčnosti.“ Až pak Eragon konečně postřehl hloubku Orikova znepokojení. „Měl sis s sebou vzít Hvedru,“ řekl. „Dělala by ti společnost a ty bys nebyl tak zachmuřený. Nikdy jsem tě neviděl tak šťastného, jako když jsi s ní.“ Vrásky kolem Orikových očí se prohloubily, když se usmál. 93
„Ano, ale ona je grimstcarvlorss Ingeita a nemůže opustit své závazky jenom proto, aby mi tento čas zpříjemnila. Navíc bych nemohl být v klidu, kdyby byla poblíž Murtagha a Trna, nebo hůř Galbatorixe a jeho zpropadeného černého draka.“ Eragon se pokusil Orika povzbudit, a tak řekl: „Připomněls mi jednu hádanku, na kterou už teď znám odpověď. Trpasličí král sedí na zemi a tvoří kámen ze země. Nejsem si jistý, jak ta hádanka původně zněla, myslím, že to bylo nějak takhle: Silný a zavalitý, třináct hvězd nad jeho čelem živý kámen sedí, přeměňuje mrtvou zem v mrtvý kámen. Nerýmuje se to, ale nemůžeš čekat, že složím vhodný verš za takovou chvilku. Dokážu si představit, že taková hádanka by byla velmi těžká pro většinu lidí.“ „Humph,“ řekl Orik. „Ne pro trpaslíka. I naše děti by ji ihned rozluštily.“ „Stejně tak drak,“ řekla Safira „Asi máš pravdu,“řekl Eragon. Pak se Orika zeptal na všechno, co se stalo mezi trpaslíky od té doby, co opustili Tronjheim kvůli jejich druhé výpravě za elfy. Eragon neměl příležitost s Orikem mluvit od té doby, co jeho armáda přišla na pomoc Vardenům, a tak dychtivě naslouchal, jak si jeho přítel vedl od jeho nástupu na trůn. Orik vypadal, že mu nevadí vysvětlovat intriky trpasličí politiky. Pomalu, jak mluvil, se jeho výraz rozjasňoval a celý obživl. Strávil skoro hodinu popisováním hašteření a manipulace, která se rozpoutala mezi trpasličími klany, když shromažďovali armádu a připravovali se na připojení k Vardenům. Klany byly vzpurné a Orik měl potíže získat si jejich poslušnost. „Je to, jako když se pokoušíš hnát houf hus,“ řekl Orik. „Vždycky se snaží prosadit si svou, dělají u toho nesnesitelný hluk a ukousnou ti ruku při první příležitosti, která se jim naskytne.“ Během Orikova vyprávění se Eragon rozhodl zeptat na Vermûnda. Často dumal nad tím, co se stalo s trpaslíkem, který se ho pokusil zabít. Byl rád, když věděl, kde jsou jeho nepřátelé, obzvlášť nepřátelé tak nebezpeční, jako byl Vermûnd. „Vrátil se do jeho rodné vesnice Feldarast,“ řekl Orik. „Tam, předpokládám, sedí a pije a rozčiluje se nad tím, co mohlo být. Ale nikdo ho teď neposlouchá. Trpaslíci z Az Sweldn rak Anhûin jsou pyšní a tvrdohlaví. Ve většině případů zůstali věrní Vermûndovi bez ohledu na to, co ostatní trpaslíci dělají nebo si myslí, ale pokusit se zabít hosta je neprominutelná urážka. A ne všichni z Az Sweldn rak Anhûuin tě nenávidí tak, jako Vermûnd. Nemůžu uvěřit, že jsou ochotní zůstat odříznutí od zbytku jejich druhu, jen aby chránili svého grimstborith, který ztratil i ten poslední kousek cti. Bude to trvat roky, ale oni se jednou obrátí proti němu. Už teď jsem slyšel, že se mnoho z jejich klanu vyhýbá Vermûndovi tak, jako se zbytek trpaslíků vyhýbá Az Sweldn rak Anhûuin.“ „Co si myslíš, že se s ním stane?“ „Přijme nevyhnutelné a odstoupí nebo mu někdo jiný nalije do medoviny jed nebo ho jednou někdo bodne mezi žebra. Tak nebo tak, už není pro tebe hrozbou jako vůdce Az Sweldn rak Anhûin.“ Mluvili dál dokud Orik nedokončil prvních několik fází v tvarování jeho Erothknurl a byl připraven dát ji sušit na kus hadru vedle jeho stanu. Orik se zvedl na nohy, sesbíral kyblík i klacek a řekl: „Oceňuji, že jste ke mně tak laskaví a naslouchali jste mi, Eragone. Stejně jako ty, Safiro. Jakkoli se to zdá být podivné, jste jediní, kromě Hvedry, se kterými mohu mluvit otevřeně,“ pokrčil rameny. „Bah.“ Eragon také vstal. „Jsi náš přítel, Oriku, ať už jsi král trpaslíků nebo ne. Vždy jsme rádi, když si s tebou můžeme promluvit. A víš, že se nemusíš bát, že bychom něco řekli ostatním.“ „Ano, to vím, Eragone.“ zamžoural na něj Orik. „ Účastníš se na tvorbě dějin a přesto ses nedal chytit do těch všech intrik kolem tebe.“ „ Ty mě nezajímají. Kromě toho jsou důležitější věci, kterými se teď musíme zabývat.“ „To je dobře. Jezdec by vždy měl stát stranou od všech. Jak bys jinak mohl soudit věci po svém? Nikdy jsem neocenil Jezdcovu nezávislost, ale teď ano, i když ze sobeckých důvodů.“ „Nestojím úplně stranou,“ řekl Eragon. „Jsem vázaný přísahou k tobě i Nasuadě.“ Orik pokýval hlavou. „To je pravda. Ale přesto nejsi jeden z Vardenů – ani jeden z Ingeita. Ať je to jak chce, jsem rád, že ti mohu věřit. Konec konců jsme nevlastní bratři, ne? A bratři si navzájem hlídají záda.“ „Ano, to by měli,“ pomyslel si Eragon, ačkoli to neřekl nahlas. „Nevlastní bratři,“ souhlasil a poplácal Orika po rameni.
94
CESTA VĚDĚNÍ
P
ozději odpoledne, kdy se zdálo stále méně pravděpodobné, že Království zahájí útok z DrasLeony v několika málo zbývajících hodinách slunečního svitu, šli Eragon se Safirou trénovat na pole na zadní straně tábora Vardenů. Tam se Eragon setkal s Aryou, jako to dělal každý den od příchodu do města. Zeptal se jak se má a ona odpověděla stručně – od svítání uvázla na únavné konferenci s Nasuadou a králem Orrinem. Pak Eragon vytasil svůj meč, Arya ten její a zaujali pozice proti sobě. Rozhodli se, že budou používat štíty, aby byli blíže skutečnému boji a použili v souboji řadu nových prvků. Každý z nich kroužil krátkými, hladkými kroky, pohybovali se jako tanečníci po nerovném terénu, cítili půdu pod nohama a nikdy se nepodívali dolů nebo jeden na druhého. To byla Eragonova nejoblíbenější část jejich soubojů. Bylo tam něco hluboce důvěrného, asi pohled do Aryiných očí, bez mrknutí oka, bez váhání a že je její pohled upřen na něj se stejnou mírou zaměření a intenzity. Mohlo by to být nepříjemné, ale on si užíval pocit propojení, který se mezi nimi vytvořil. Arya zahájila první útok a v rámci rozpětí sekundy Eragon zjistil, že stojí shrbený v trapném úhlu s jejím mečem přitisknutým na levé straně krku a bolestně ho tahá za kůži. Eragon tak zůstal dokud Arya nepovolila tlak a umožnila mu postavit se. „To bylo nedbalé.“ řekla. „Jak můžeš být lepší než já?“ zavrčel, daleko od spokojenosti. „Protože,“ odpověděla a předstírala pohled na jeho pravé rameno, což mu umožnilo zvednout svůj štít a vyskočit zpět v obavě, „mám už více než sto let praxe. Bylo by divné, kdybych nebyla lepší než ty, nemyslíš? Měl bys být hrdý, že se ti podařilo mě vůbec škrábnout. Málokdo to dokáže.“ Brisingr zasvištěl vzduchem, jak Eragon udeřil na její stehenní brnění. Ozval se hlasitý kovový zvuk, jak zastavila ránu svým štítem. Odpověděla chytrým krouceným bodnutím, které ho chytilo za jeho meč a vystřelilo ledové jehly do jeho paže, ramena a lebky. Trhla sebou, on se uvolnil, usilujíc o dočasnou úlevu. Jedním z problémů bojů s elfy bylo, že kvůli jejich rychlosti a síle mohli útočit z mnohem větší vzdálenosti než kterýkoli člověk. Proto, aby se chránil před Aryou, se musel pohybovat téměř sto stop od ní. Před tím, než mohl překonat vzdálenost mezi nimi, po něm s vlajícími vlasy dvěma dlouhými kroky skočila Arya a Eragon se zhoupl za ní, zatímco byla ještě ve vzduchu. Obrátila se ale tak, že jeho meč prolétl kolem jejího těla, aniž by se ho dotkl. Potom zasunula okraj svého štítu pod jeho a trhla, takže měl hruď zcela nechráněnou. Rychle jak jen mohla, zvedla meč a znovu ho přitiskla k jeho krku, tentokrát pod bradu. V této pozici ho držela. Její velké, hluboko posazené oči byly jen pár centimetrů od jeho. V jejím výrazu byla divokost a soustředěnost a on nejistě vyložil, že si chce dát pauzu. Zdálo se, že se po Aryině tváři mihl stín, když snížila meč a ustoupila pryč. Eragon se poškrábal na hrdle. „Jestli toho tolik víš o mečích,“ řekl, “tak proč mě to nemůžeš naučit líp?“ Její smaragdové oči zaplály ještě větší silou. „Já se snažím,“ řekla, „ale problém není tady.“ Napřáhla meč proti jeho pravé paži. „Problém je tady.“ Poklepala na jeho helmu a kov zacinkal o kov. „A já nevím, jak jinak tě naučím to, co se potřebuješ naučit, kromě ukazováním ti tvých chyb znovu a znovu až do jejich vymazání.“ Ještě jednou zaklepala o jeho přilbu. „I kdyby to znamenalo, že budeš samá modřina, dokud se tak nestane.“ Nepřestávala ho porážet s pravidelně raněnou hrdostí mnohem víc, než si byl ochoten přiznat dokonce ani Safira - a to mu způsobovalo pochyby, jestli chce být někdy schopný zvítězit nad Galbatorixem, Murtaghem, nebo jakýmkoli jiným skutečným soupeřem, který by měl takovou smůlu, že by jim čelil v souboji bez pomoci Safiry, nebo svých kouzel. Eragon kroužil dál od Aryi, dusajíc na místo asi deset metrů daleko. „Nuže?“ řekl skrz zaťaté zuby. „Pak můžeme začít.“ A usadil se v nízké prohlubni, jelikož se připravoval na další nápor. Arya přimhouřila oči do štěrbiny, která dala její tváři zlověstný vzhled. „Tak dobře.“ Vrhli se na sebe, oba vykřikly své pokřiky a polem se rozléhaly zvuky zuřivého střetnutí. Zápasu odpovídal zápas, kdy bojovali, dokud nebyly unavení, zpocení a pokrytí křídovým prachem a Eragon ukazoval mnoho podlitin. A stále pokračovali v pohybu proti sobě se zamračeným odhodláním, které 95
až doposud v jejich soubojích chybělo. Ani jeden z nich nechtěl ukončit jejich brutální, zraňující zápas a ani jeden z nich to nenabídl. Safira je sledovala ze strany pole, kde ležela natažená na trávě. Po většinu času si držela své myšlenky pro sebe, aby zamezila rušení Eragona, ale občas pozorovala jeho a Aryinu techniku, aby našla něco užitečného. Také on tušil, že zasáhla víc než při jedné příležitosti, aby ho chránila před zvláště nebezpečnou ranou, neboť se jeho nohy a ruce v nějakých chvílích pohybovaly mírně rychleji, než by měly, nebo dokonce o něco dříve, než měl v úmyslu se pohnout sám a když se tak stalo, měl pocit šimrání v koutku mysli, jak se Safira vměšovala do některých částí jeho vědomí. Požádal jí, aby přestala. Musím být schopen to udělat sám Safiro, řekl. Nemůžeš mi pomoci pokaždé, když to budu potřebovat. Můžu to zkusit. Já vím. Cítím to stejným způsobem jako ty. Ale tohle je můj výstup na horu, ne tvůj. Sevřela koutky rtů. Proč lézt, když můžeš letět? Už nikdy nikam na těch vašich malých a krátkých nohách. To není pravda a ty to víš. Kromě toho, kdybychom letěli, bylo by to za vypůjčená křídla a nezískáme tím nic, než malé vzrušení z nezaslouženého vítězství. Vítězství je vítězství a mrtvý je mrtvý, nicméně je toho dosaženo. Safiro…, řekl varovně. Maličký. Přesto ho - k jeho úlevě - nechala, ačkoliv pokračovala v bedlivém sledování. Společně se Safirou se elfové, kteří ji a Eragona hlídali, shromáždili na okraji pole. Jejich přítomnost Eragona znervózňovala - nesnášel, když byl někdo jiný než Safira nebo Arya svědkem jeho nezdarů, ale věděl, že elfové by nikdy nesouhlasili s návratem do stanů. V každém případě jim sloužili k jednomu přínosnému účelu, kromě jeho a Safiřiny ochrany: udržet ostatní bojovníky stranou, aby se netoulali s Jezdcem. Blödhgarmovi zaklínači neudělali nic pro odrazení ostatních, ale jejich přítomnost byla velmi dostačující pro zastrašení nežádoucích diváků. Čím déle Eragon bojoval s Aryou, tím byl frustrovanější. Dva z jejich zápasů vyhrál – a sotva se zoufalými triky, které uspěly spíš díky jeho štěstí než díky schopnostem a v opravdovém souboji by se nikdy nepokusil přestat starat o svou vlastní bezpečnost - ale s výjimkou těchto ojedinělých vítězství ho Arya stále porážela s překvapivou snadností. Nakonec vztek a frustrace v Eragonovi přetekly a všechny smysly ho opustily. Inspirován způsoby, které mu přinesly několik úspěchů, Eragon zvedl pravou ruku a chystal se hodit Brisingr po Arye, i když se mu mohla vyhnout. Právě v tom okamžiku se další mysl dotkla Eragonova vědomí a on okamžitě pochopil, že nepatří ani Arye, ani Safiře, ani žádnému z ostatních elfů. Byla mužská a nepochybně to byl drak. Eragon ucouvl před kontaktem a připravil své myšlenky, aby mohl odrazit útok, kdyby to byl Trn. Ale před tím, než vůbec mohl, se v jeho vědomí rozlehl ohromný hlas, jako hora pod vlastní hmotností: Dost, řekl Glaedr. Eragon ztuhl a klopýtl krok vpřed přes jeho spletené nohy, jak zastavil hod Brisingrem. Viděl nebo vycítil Aryu, Safiru a reakci Blödhgarmových zaklínačů, kde se mísilo překvapení, a věděl, že také zaslechli Glaedra. Dračí mysl stejně mocná jako předtím – stará, nevyzpytatelná a potrhaná žalem. Ale poprvé od Oromisovy smrti v Gil´eadu měl Glaedr nutkání udělat něco jiného, než jímat hlouběji ve svém soukromém utrpení. Glaedr – elda! Řekli Eragon se Safirou ve stejnou chvíli. Jak se máte – Jste v pořádku – Opravdu – Ostatní také mluvili – Arya, Blödhgarm a dva z elfů, které Eragon nedokázal určit – a jejich hlasy se střetly v nesrozumitelných neshodách. Dost, opakoval Glaedr. Zněl unaveně a podrážděně. Opravdu chcete nechtěnou pozornost? Najednou všichni zmlkli, když čekali, co dalšího zlatý drak řekne. Eragon se vzrušeně podíval na Aryu. Glaedr nemluvil ihned, ale čekal pár minut a jeho přítomnost silně zasahovala proti Eragonovu vědomí, i když si byl Eragon jistý, že to udělal i s ostatními. 96
Pak, zvučným a autoritativním hlasem Glaedr řekl, Tohle zašlo už dost daleko. … Eragone, ty ani nevíš, jak dlouho zápasíš. Meč v Galbatorixových rukách není ten, kterého by ses měl bát nejvíc, ani meč v ústech, ale meč v jeho mysli. Jeho největší talent spočívá v jeho schopnosti vetřít se do nejmenší části vašeho bytí a v síle přesvědčit vás, abyste udělali to, co on chce. Namísto těchto rozepří s Aryou je třeba se soustředit na zlepšení ovládnutí svých myšlenek, které jsou stále žalostně nedisciplinované. … Proč se pak stále ještě tolik snažíš? Řada odpovědí skočila do popředí Eragonovi mysli: že miluje zkřížení čepelí s Aryou, že by chtěl být nejlepší bojovník s mečem – nejlepší na světě, pokud to je možné, že cvičení mu pomáhalo uklidnit nervy a utvářet jeho tělo a mnohé dalších důvodů. Snažil se potlačit změť myšlenek, aby si zachoval alespoň nějakou ochranu soukromí a aby Glaedrovi zabránil v přístupu k nechtěným informacím, což potvrzovalo názor draka o jeho nedostatečné kázni. Nebyl však zcela úspěšný a z Glaedra vytryskl slabý záchvěv zklamání. Eragon vybral jeho nejsilnější argumenty. Jestliže udržím Galbatorixe svou myslí – i když ho nemůžu porazit – pokud ho lze jen držet, pak to ještě může být rozhodnuto mečem. V každém případě, král není naším jediným nepřítelem: je tady Murtagh a kdo ví jaké jiné druhy mužů nebo stvoření má Galbatorix ve svých službách. Nebyl jsem sám schopen porazit Durzu ani Varauga, dokonce ani Murtagha. Vždy jsem měl pomoc. Ale nemohu se spoléhat na Aryu, Safiru nebo Blödhgarma, aby mě zachránili pokaždé, když se dostanu do potíží. Musím být s mečem lepší, a přesto se zdá, že nemůžu udělat pokrok bez ohledu na to, jak moc se snažím. Varaug? Zeptal se Glaedr. To jméno jsem nikdy neslyšel. Pak Eragon Glaedrovi řekl o dobytí Feinsteru, jak on a Arya zabili novorozeného stína i jak Oromise a Glaedra potkala smrt při boji nad Gil’eadem. Eragon poté shrnul činnosti Vardenů, neboť si uvědomil, že Glaedr měl o nich málo znalostí. Eragon vylíčil všechno za několik minut, během nichž elfové stáli zmražení na poli a zírali kolem sebe nevidoucíma očima. Jejich pozornost se obrátila, aby se mohli soustředit na rychlou výměnu myšlenek, obrazů a pocitů. Následovalo dlouhé ticho, jak Glaedr vstřebával, co se dozvěděl. Když znovu promluvil, zněl trochu pobaveně: Jsi přehnaně ambiciózní, je–li tvým cílem beztrestně zabíjet Stíny. I nejstarší a nejmoudřejší z jezdců by váhali zaútočit na Stína. Ty jsi již přežil setkání se dvěma z nich, což je o dva víc než většina. Buď vděčný, že máš takové štěstí a nechme to tak. Snažit se porazit Stína je jako snažit se vyletět výš než je slunce. Ano, odpověděl Eragon, ale naši nepřátelé jsou stejně silní jako Stín, nebo možná ještě silnější a Galbatorix si mohl vytvořit další a tím zpomalit náš postup. Používá je nedbale, bez povšimnutí k ničení, které by mohly způsobit po celé zemi. Ebrithil, řekla Arya, on má pravdu. Naší nepřátelé jsou extrémně smrtící …, jak dobře víte – dodala mírným tónem – a Eragon není na potřebné úrovni. Chceme–li zvládnout to, co leží před námi, musí dosáhnout převahy. Já jsem ho naučila to nejlepší, co jsem mohla, ale ovládnutí musí pocházet z nitra, ne zvenčí. Její obrana zahřála Eragona u srdce. Stejně jako před tím, Glaedr reagoval pomalu. Ani Eragon si neovládá své myšlenky, jak by měl. Žádná z těchto schopností, ať duševní či fyzické, je na jejich použití sám, ale z těch dvou je duševní síla mnohem důležitější. Člověk může vyhrát bitvu proti zaklínačům a šermířům jen svou myslí. Tvé tělo a mysl by měly být v rovnováze, a kdyby sis měl vybrat kterou z nich trénovat, měl by sis vybrat svou mysl. Aryo … Blödhgarme … Yaelo … vy víte, že to je pravda. Proč si nikdo z vás nevzal na starost Eragonovu výuku v této oblasti? Arya vrhla očima k zemi, jako potrestané dítě, srst na Blödhgarmových ramenou se zavlnila a zježila a stáhl rty a tím odhalil své ostré bílé tesáky. Byl to Blödhgarm, kdo nakonec odpověděl, mluvíc zcela ve starověkém jazyce, jako první řekl. Arya je zde jako velvyslanec našeho lidu. Já a moje skupina jsme tady na ochranu životů Safiry Zářivé Šupiny a Eragona Stínovraha, a už to je obtížný a náročný úkol. Všichni jsme se snažili pomoci Eragonovi, ale tohle není místo pro trénink Jezdce, ani se nemůžeme pokusit, když ani jeden z jeho právoplatných učitelů není naživu a přítomen … i v případě že učitel zanedbával své povinosti. Temné mraky hněvu se shromáždili v Glaedrovi, jako masivní hromová budova na obzoru. Eragon se vzdálil od Glaedrova vědomí, ostražitý vůči dračímu hněvu. Glaedr již nebyl schopen nikomu fyzicky ublížit, ale stále byl neuvěřitelně nebezpečný a neměl by ztrácet kontrolu a ohánět se svojí myslí, 97
nikdo z nich by neodolal jeho síle. Blödhgarmova necitlivost Eragona původně šokovala – nikdy neslyšel elfa takhle mluvit před drakem – ale po chvíli přemýšlení si uvědomil, že Blödhgarm to udělal, aby se Glaedr nevrátil do krunýře utrpení. Eragon obdivoval elfovu odvahu, ale napadlo ho, jestli bylo urážení Glaedra nejlepší přístup. Určitě to nebyl nejbezpečnější plán. Vlající bouře je zvětšovala a osvětlovala krátkými, bleskovými záblesky, jak Glaedrova mysl přeskakovala od jedné myšlenky ke druhé. Překračujíc své meze, elf zavrčel, opět ve starověkém jazyce. Mé činnosti tě nemusí zajímat. Nedokážeš si ani představit, co jsem ztratil. Kdyby nebylo Eragona a Safiry a mé povinnosti vůči nim, už dávno bych zešílel. Tak mě neobviňuj z nedbalosti, mě, Blödhgarme, syne Ildrid. Pokud si nepřeješ sám změřit síly s posledním ze starých. Pokud si přeješ znovu sám prověřit poslední vznešené staré. Odkrývajíc zuby ještě víc, Blödhgarm zasyčel. Za to Eragon postřehl náznak uspokojení v elfově obličeji. K Eragonovu zděšení, Blödhgarm přitlačil a řekl. Pak neobviňuj za vaši neschopnost nás, starý. Celá naše rasa truchlí za vaši ztrátu, ale nemůžeš čekat, že podpoříme tvoji sebelítost, když jsme ve válce s největším nepřítelem naší historie – téhož nepřítelem, který zničil téměř každého vašeho druhu a kdo zabil vaše Jezdce. Glaedrův hněv byl vulkanický. Černý a hrozný trýznil Eragona s takovou silou, že měl pocit, jako by se část jeho bytosti rozlomila jako plachtoví ve větrné bouři. Na druhé straně pole si všiml mužů, kteří upustili zbraně a drželi si hlavy bolestí. Moji sebelítost? Řekl Glaedr, páčíc ze sebe každé slovo a každé slovo znělo jako vyjádření zkázy. V zákoutích dračí mysli Eragon cítil něco nepříjemného, něco co mohlo být příčinou velkého smutku a lítosti. Pak promluvila Safira a její duševní hlas prořízl Glaedrovi vířící emoce jako nůž projíždějící vodou. Mistře, řekla. Mám o tebe starosti. Je dobré vědět, že jsi znovu při síle. Nikdo z nás se ti nevyrovná a my potřebujeme tvou pomoc. Bez vás nemůžeme doufat, že porazíme Království. Glaedr zlověstně zaduněl, ale ani neignoroval, nepřerušoval, nebo jí urážel. Ostatně její chvála ho, zdá se, uspokojovala. Konec konců, jak Eragon uvažoval, draci jsou citliví na jednu věc, na lichocení, jak si byl u Safiry vědom. Bez možnosti Glaedrovi reakce, Safira řekla. Vzhledem k tomu, že už nemůžeš používat křídla, dej mi možnost nabídnout se jako náhradu. Vzduch je klidný, obloha jasná a byla by radost létat vysoko nad zemí, výš než doletí i orlové. Poté, co jsi tak dlouho uvězněn v srdci srdcí musíš toužit nechat všechno tohle za sebou a pocítit proudy vzduchu proudit pod tebou ještě jednou. Černá bouře uvnitř Glaedra trochu opadla, i když zůstala obrovská a hrozivá, potácejíc se na pokraji znovuobnovení. To … by bylo potěšující. Pak se spolu brzy proletíme. Ano, Mistře? Ano, mládě. Je tu něco, na co bych se tě nejprve zeptala. Ptej se. Pomůžeš Eragonovi s jeho šermováním? Můžeš mu pomoci? On není tak dobrý, jak by měl být a já nechci ztratit svého Jezdce. Safira setrvala důstojně, ale tón jejího hlasu způsobil Eragonovi chvění v hrdle. Vlající bouře se zhroutila uvnitř sebe sama a zanechala za sebou jen holou šedou krajinu, ze které se dělalo Eragonovi nevýslovně smutno. Glaedr se odmlčel. Zvláštní, napůl vidět zvolna se pohybující se útvary podél okraje krajiny – masivní skály, které neměl Eragon nejmenší chuť poznat zblízka. Tak dobře, řekl konečně Glaedr. Budu dělat co mohu pro tvého Jezdce, ale až budeme hotovi na tomto poli, musí mě dovolit učit ho, jak já uznám za vhodné. Dohodnuto, řekla Safira. Eragon viděl Aryu a ostatní elfy se uvolnit, jako by zadržovali dech. Eragon ustoupil od ostatních v okamžiku kdy Trianna a několik dalších kouzelníků, kteří sloužili Vardenům se s ním spojili a každý chtěl vědět, co právě cítili ve svých myslích a co tak rozčílilo lidi a zvířata v táboře. Trianna přehlušila ostatní a řekla. Jsme pod útokem Stínovrahu? Je to Trn? Nebo Šruikan? Její panika byla tak silná, že Eragon chtěl odhodit svůj meč a štít a utéct do bezpečí. Ne, všechno je v pořádku, řekl klidně, jak to jen šlo. Glaedrova existence byla stále tajemstvím pro většinu Vardenů, včetně Trianny a kouzelníků, kterým odpovídal a Eragon chtěl, aby to tak zůstalo, aby se o zlatém drakovi nedozvěděli Královští špioni. Lhaní při komunikaci s jinou osobou bylo krajně 98
obtížné – vzhledem k tomu, že bylo téměř nemožné, aby se předešel přemýšlení o věcech, které chtěl, aby zůstaly skryté – takže Eragon mluvil je tak krátce, jak to jen šlo. Elfové a já používáme magii. Vysvětlím to později, ale není třeba se bát. Poznal, že jeho ujištění je zcela nepřesvědčilo, ale neodvážil se ho podrobněji vysvětlit a popřál jim sbohem před odříznutím jejich myslí ze svého vnitřního oka. Arya si musela všimnout změny v jeho chování, neboť přešla k němu a tichým hlasem se zeptala, „Je všechno v pořádku?“ „Ano,“ odpověděl Eragon také šeptem. Kývl směrem k mužům, kteří přebírali své zbraně. „Musel jsem jen odpovědět na pár otázek.“ „Aha. Neřekl jsi jim, kdo –„ „Samozřejmě, že ne.“ Zaujměte pozice jako předtím, zarachotil Gleadr, Eragon s Aryou se oddělili a ušli dvacet stop v obou směrech. Věděl, že to může být chybou, ale nemohl vydržet a tak Eragon řekl. Mistře, opravdu mě naučíš to, co potřebuji vědět před tím, než dorazíme do Urû'baenu? Zbývá nám málo času a já – Mohu tě to naučit hned, když mě budeš poslouchat, řekl Glaedr. Ale budeš muset poslouchat víc, než kdy předtím. Poslouchám, Mistře. Přesto si Eragon nemohl pomoci: přemýšlel, jak může drak něco vědět o boji s meči. Glaedr se mohl učit od Oromise stejně jako Safira od Eragona, ale i přes tyto sdílené zážitky, Glaedr nikdy nedržel meč sám – jak by taky mohl? Glaedr vyučoval Eragona v šermu stejně, jako by Eragon učil draka, jak prolétnou stoupajícími teplými proudy. Eragon to mohl udělat, ale nebyl schopen to vysvětlit stejně jako Safira, protože jeho znalosti byly z druhé ruky a ani sebevětší rozjímání by nepřekonalo tuto nevýhodu. Eragon si své pochybnosti nechával pro sebe, ale něco z nich muselo proniknout přes Glaedrovu obranu, protože drak vydal pobavený zvuk – nebo spíš napodobil pomocí své mysli, protože návyky těla je těžké zapomenout – a řekl. Všechny velké bitvy jsou stejné, Eragone, stejně jako jsou stejní všichni velcí bojovníci. Po určitou hranici nezáleží na tom, jak vládneš mečem, pařátem, zubem nebo ocasem. To je pravda, musíte být schopní se zbraní, ale někdo s časem a náklonností může získávat odborné znalosti, chce–li dosáhnout geniality, ačkoli to si to žádá umění. To vyžaduje představivost a uvážlivost a tyto kvality sdílí i největší bojovníci, i když se na povrchu jeví zcela odlišně. Glaedr na okamžik ztichl, pak řekl. Co jsem teď říkal? Eragon ani nemusel přestat uvažovat. Že se musím naučit vidět podstatu věcí, ne jen jejích povrch. A snažil jsem se, Mistře. Opravdu. Ale stále to není vidět. Podívej se na Aryu. Proč byla ona schopna porážet tě znovu a znovu? Protože ti rozumí, Eragone. Ona ví, kdo jsi a jak myslíš a to jí umožňuje tě porazit. Proč tě Murtagh porazil na Hořících Pláních, i když nebyl zdaleka tak rychlý nebo silný jako ty? Protože jsem byl unavený a – A jak se mu podařilo tě zranit na boku, když jste se naposledy setkali a přesto ty jsi byl schopen udělat mu jen škrábanec na tváři? Řeknu ti to, Eragone. Nebylo to proto, že jsi byl unavený. Ne, bylo to proto, že ti rozumí, Eragone, ale ty nerozumíš jemu. Murtagh ví víc než ty a proto má nad vámi víc síly, stejně jako Arya. A Glaedr stále mluvil. Podívej se na ni, Eragone. Podívej se na ni dobře. Ona rozumí, kdo jsi, ale vidíš i ty ji? Rozumíš jí natolik jasně, abys byl schopen ji porazit v bitvě? Eragon pohlédl Arye do očí a našel v nich kombinaci odhodlání a obrany, jako by ho vyzývala, aby otevřeně zpochybnil její tajemství, ale byl v nich také strach, co by se stalo, kdyby to udělal. V Eragonovi vytryskly pochybnosti. Znal ji opravdu tak dobře, jak si myslel? Nebo jen přesvědčil sám sebe k záměně vnější za vnitřní. Popustili jste v sobě větší množství zloby než byste měli. řekl Gleadr tiše. Hněv má své místo, ale tady vám to nepomůže. Cesta bojovníka je cesta vědění. Pokud znalosti požadují vztek, pak buďte naštvaní, ale ztrátou trpělivosti žádné znalosti nezískáte. Jestli se o to pokusíte, vaší jedinou odměnou bude bolest a zklamání. Místo toho je potřeba, abyste se snažili být klidní, i když vám stovka dravých nepřátel šlape na paty. Vyprázdněte svou mysl a nechte ji stát jako klidný bazén, který odráží vše kolem, ale zůstává nedotčen okolím. Pochopení k vám přijde touto prázdnotou, když v sobě nemáte nerozumné obavy o vítězství a 99
porážce, životu a smrti. Nemůžete předvídat všechny možnosti a není možné zaručit úspěch pokaždé, když budete čelit nepříteli, ale tím, že vše uvidíte a zvážíte, se můžete bez váhání přizpůsobit všem změnám. Takže, podívej se na Aryu, podívej se pořádně a pak udělej to, co ti přijde nejsprávnější. A jakmile jsi soustředěný, nedovol žádné z tvých myšlenek, aby tě rozptýlila. Mysli bez myšlení, tak budeš jednat instinktivě a ne rozumově. Jdi a zkus to! Eragon se chvilku soustředil, aby dal dohromady všechno, co ví o Arye: co má ráda, co nerada, její návyky a manýry, důležité okamžiky v jejím životě, čeho se bojí a v co doufá a to nejdůležitější: Její temperament, ten který diktoval její přístup k životu... a k boji. Všechno zvážil, a z toho se pokusil vytáhnout podstatu její osobnosti. Byl to obtížný úkol, zvlášť když mu neustále v mysli vyvstával její obraz tak, jak si ji obyčejně představoval - jako překrásnou ženu, kterou obdivoval a po které toužil. Snažil se ji představit si ji jako osobu, kterou doopravdy byla, kompletně, nezávisle na jeho vlastních snahách, potřebách a přáních. Shromáždil všechny souvislosti, které jen mohl během té krátké chvíle, přestože se obával, že jeho pozorování byla dětská a příliš zlehčená. Potom dal stranou svou nejistotu, ukročil vpřed a zvedl svůj meč a štít. Věděl, že Arya bude čekat něco nového, a tak začal souboj tak, jako už dvakrát předtím: šikmým sekem na její pravé rameno, aby tak odlákal její ruku se štítem a mohl zaútočit na nechráněný bok. Léčka ji nemohla oklamat, ale nechávala ji v nejistotě, o co se vlastně snaží, a čím déle ji mohl udržet v nejistotě, tím lépe. Malý, hrubý kámen se pohnul pod patou jeho pravé nohy. Přenesl váhu na stranu tak, aby udržel rovnováhu. Pohyb vyvolal téměř nerozeznatelný zádrhel v jeho jinak hladkém postupu. Arya si však této nepravidelnosti všimla a skočila na něj s naléhavým pokřikem na svých rtech. Jejich meče se střetly navzájem, jednou, dvakrát. Pak se Eragon otočil a mající náhlé, hluboce zakořeněné přesvědčení, že se Arya chystá udeřit znovu na jeho hlavu, bodl při prsou tak rychle, jak jen mohl. Byl zaměřený na její hrudní kost s tím, že toho bude muset nechat, pokud by máchla po jeho hlavě. Jeho intuice byla správná, ale odhad byl špatný. Bodl tak rychle, že Arya neměla příležitost uhnout rukou a jílec jejího meče odrazil tmavě modrou špičku Brisingru, který neškodně proplachtil kolem její tváře. Vzápětí se svět kolem Eragona naklonil a v jeho zorném poli se objevily rozptýlené záblesky červených a oranžových jisker. Zavrávoral, klesl na jedno koleno a objema rukama se opřel o zem. Jeho uši naplnilo tlumené burácení. Ten zvuk postupně ustoupil, a v tom okamžiku Glaedr řekl: Nesnaž se pohybovat rychle, Eragone. Nesnaž se pohybovat pomalu. Pohybuj se ve správný okamžik a tvoje rána nebude ani příliš rychlá, ani pomalá, ale bude bez námahy. Načasování je v bitvě všechno. Je nutné věnovat velkou pozornost tomu, v jakém rytmu se pohybují těla tvých soupeřů: kde jsou silní a kde slabí, kde ztuhlí a kde pružní. Shodni se s jejich rytmem, poslouží to tvému záměru a zmate je to budeš si moct průběh bitvy tvarovat, jak se ti zlíbí. To bys měl správně pochopit. Ulož si to do paměti a později se nad tím víc zamysli. A teď to zkus znovu! Zíraje na Aryu se Eragon vrátil zpět na nohy, potřásl hlavou, aby si ji vyčistil, a stejně, jako to dělal už stokrát, zaujal obrannou pozici. Z jeho šrámů a modřin vystřelila nová vlna bolesti, díky čemu se cítil jako starý muž. Arya si odhodila vlasy a usmála se na něj, přičemž ukázala své pevné, bílé zuby. To gesto na něj nemělo žádný vliv. Byl soustředěný na útok a ona ho nemohla na stejný trik nachytat podruhé. Ještě předtím, než jí úsměv začal mizet ze rtů, už sprintoval kupředu, Brisingr držel stranou a nízko, zatímco zaútočil štítem. Jak doufal, pozice jeho meče způsobila, že si Arya myslela, že do ní chce vrazit a tak proti němu preventivně zaútočila: sečná rána, která by ho trefila do klíční kosti, kdyby dopadla. Eragon se přikrčil pod úderem, nechajíc ho odrazit se od štítu a pozvedl Brisingr vzhůru a dokola, jako by ji chtěl seknout přes nohy a boky. Zablokovala ho štítem a odstrčila ho pryč, až mu vyrazila vzduch z plic. Následovala krátká přestávka, když kroužili každý jinam, jak oba hledali vhodné příležitosti. Vzduch mezi nimi byl plný napětí, jak si on prohlížel ji a ona jeho, jejich pohyby byly rychlé a trhavé z nadbytku energie v jejich žilách. Napětí se přerušilo, jako se skleněná tyčka rozdělí na dvě. Udeřil na ni a ona ho odrazila, jejich meče se pohybovaly s takovou rychlostí, že byly téměř neviditelné. Jak si vyměňovaly rány, Eragon na ní neúnavně udržoval svůj pohled, ale také se snažil – jak radil Glaedr – pozoroval rytmy a vzory jejího těla, přičemž si také vzpomněl, kdo byla a jak pravděpodobně bude jednat a reagovat. Chtěl vyhrát a měl pocit, jako by měl prasknout. A přesto, navzdory všemu úsilí, ho Arya zaskočila s reverzním úderem hruškou do žeber. Eragon se zastavil a složil přísahu. 100
To bylo lepší, řekl Glaedr. Mnohem lepší. Tvé načasování bylo téměř dokonalé. Ale ne úplně. Ne, ne úplně. Stále jsi příliš rozzlobený a tvoje mysl je stále příliš přeplněná. Udrž si věci, které je třeba si pamatovat, ale nenech je odvést tvou pozornost od toho, co se děje. Najdi v sobě místo klidu a nech přes sebe přelít obavy světa, aniž bys byl odnesen s nimi. Měl by ses cítit jako když tě Oromis poslal poslouchat myšlenky tvorů v lese. Pak jsi si vědom všeho, co se kolem tebe děje, ale dosud jsi nebyl zaměřený na jakýkoli detail. Nedívej se Arye do očí. Tvůj výběr je příliš úzký, příliš podrobný. Ale Brom mi řekl – Je mnoho způsobů využití očí. Brom měl ty své, ale nebyl zaměřený na techniku ani na velké bitvy. Strávil většinu svého života bojem jeden na jednoho, nebo proti malým skupinám a to odráží jeho zvyky. Lepší je vidět široce, než příliš úzce a dovolit nějakým vlastnostem místa nebo situace tě nevědomě polapit. Rozumíš mi? Ano mistře. Tak ještě jednou a tentokrát se uvolni a rozšiř své vnímání. Eragon znovu posoudil své znalosti o Arye. Když se rozhodl o plánu, zavřel oči, jeho dech se zpomalil a upadl hluboko do sebe. Jeho strach a úzkost z něj postupně vyprchala, zanechávajíce za sebou hlubokou prázdnotu, která zničila bolest z jeho zranění a dala mu pocit neobvyklé jasnosti. Přesto však neztratil zájem o vítězství a vyhlídka porážky ho již neznepokojovala. Co bylo, to bylo a on nechtěl zbytečně bojovat s rozhodnutím osudu. „Připraven?“ zeptala se Arya, když znovu otevřel oči. „Připraven.“ Zaujali své výchozí pozice a pak zůstali nehybně stát, jak každý z nich čekal na útok toho druhého. Slunce bylo napravo od Eragona, což znamenalo, že pokud bude moci nasměrovat Aryu opačným směrem, sluneční světlo bude v jejích očích. Zkoušel to předtím, bez úspěchu, ale teď si vzpomněl na způsob, jak by mohl být schopný poradit si sám. Věděl, že je Arya přesvědčená, že ho porazí. Byl si jistý, že ona neignorovala jeho schopnosti, ale jakkoli si byla vědoma jeho dovedností a jeho touhy, vyhrávala většinu jejich soubojů. Tyto zkušenosti jí ukázaly, že se dá snadno porazit, dokonce i intelektuálně by mohla vědět více. Její důvěra byla proto také její slabostí. Předpokládá, že je s mečem lepší než já, řekl si sám pro sebe. A to také asi je, ale já její předpoklady můžu využít proti ní. Pokud má nějakou slabinu, bude to tato. Přiblížil se pár stop kupředu a usmíval se na ní, dokonce i když se usmívala ona na něj. Její tvář zůstala překvapivě prázdná. O chvilku později na něj vystartovala, jako by se s ním hodlala vypořádat a srazit ho k zemi. Odskočil dozadu, mírně doprava tak, aby si ji začal vést do směru, jaký chtěl. Arya zastavila několik yardů od něj a zůstala nehybná jako zvíře chycené na pasece. Pak před sebou nakreslila mečem půlkruh, zatímco jej sledovala. Měl podezření, že když je sledoval Glaedr, tak byla Ary odhodlanější podat lepší výkon. Šokovalo ho, když jemně, jako kočka, zavrčela. Stejně jako před tím úsměv, i vrčení pro něj byla znepokojivá zbraň. A fungovalo to, ale jen částečně, protože takové pohyby očekával, ne-li právě ty. Arya překročila jedním plynulým pohybem vzdálenost, která je dělila, a vyslala na něj těžké, okrouživé rány, které blokovaly jeho obranu. Nechal její útok bez protiútoku, její rány byli příliš silné a jemu nezbývalo nic víc, než se bránit. S každým hlasitým, bolestivým nárazem do jeho paže ustoupil víc vpravo, čas od času klopýtl, aby vzbudil dojem, že ho zatlačuje. Ale stále zůstával klidný a vyrovnaný - prázdný. Věděl, že vhodná chvíle přijde ještě dřív, než se tak stalo, a jakmile ta chvíle nastala, jednal bez myšlenek a bez váhání, aniž by se snažil být rychlý nebo pomalý, pouze se snažil rozvinout potenciál toho jediného, perfektního okamžiku. Jakmile k němu začala Arya přerušovaným obloukem sestupovat, otočil se napravo, uhnul čepelí a zárověň si slunce dostal přímo za záda. Silným nárazem zarazil špičku meče do země. Arya natočila hlavu, aby si ho udržela v zorném poli, a udělala tu chybu, že se podívala přímo do slunce. Zamžourala a její zorničky se změnili na malé, tmavé skvrny. 101
Zatímco byla zaslepená sluncem, Eragon bodl Brisingrem pod její levou ruku a ťal ji do žeber. Mohl by ji zasáhnout na šíji - a to by měl, pokud by bojovali doopravdy - ale zdržel se, taková rána by ji mohla zabít, a ještě tupým mečem. Arya vypustila ostrý výkřik, když se jí Brisingr dotkl a ustoupila o několik kroků dozadu. Stála s rukou přitisknutou na boku a obočí měla zkřivené bolestí, hledíc na něj s podivným výrazem. Výborně! Zakokrhal Glaedr. A znovu! Eragon cítil chvilkový záblesk spokojenosti; potom uvolnil své emoce a vrátil se do svého původního stavu oddělené bdělosti. Když se Aryina tvář rozjasnila a ona sklonila ruku, ona a Eragon opatrně kroužili okolo sebe, dokud nestáli tak, že jim slunce nesvítilo do očí, a na tom místě začali znovu. Eragon si rychle všiml, že s ním Arya zacházela s větší opatrností, než dříve. Většinou by se mu to líbilo a inspirovalo ho to k agresivnějšímu útoku, ale odolal pokušení, protože se mu zdálo jasné, že mu to dělá schválně. Pokud by její návnadu spolkl, brzy by se jí ocitl na milost, jako to bylo tak často předtím. Souboj trval pouze pár vteřin, ale bylo to dost dlouho na to, aby si vyměnili příval ran. Štíty popraskaly, kusy drnů prolétávaly nad zemí a meč zvonil o meč, neboť plynuli z jednoho postoje do druhého a jejich těla se kroutily ve vzduchu jako dva sloupy kouře. Na konci byl výsledek stejný jako na začátku. Eragon proklouzl okolo Aryiny ochrany s trochou obratné práce nohou a pohybem zápěstí, který vyústil v to, že sekl napříč Aryinou hrudí od ramene po klíční kost. Arya po ráně zavrávorala a zhroutila se na jedno koleno, kde zůstala, mračila se a těžce oddechovala přes nozdry. Její tváře neobvykle zbledly, s vyjímkou karmínových skvrn, které se objevily vysoko na obou tvářích. Znovu! Nařídil Glaedr. Eragon a Arya to splnili bez otázek. Se dvěma vítězstvími se Eragonova únava zmenšila, ačkoli mohl říct, že pro Aryu byl opak pravdou. Další zápas neměl žádného jasného vítěze; Arya se sebrala a podařilo se jí překazit všechny Eragonovy triky a pasti a stejně tak jemu ty její. A bojovali, dokud nakonec nebyli oba tak unavení, že ani jeden z nich nebyl schopen pokračovat, stáli a opírali se o meče, které byly příliš těžké, těžce oddychovali a pot kapal z jejich tváří. Znovu, řekl Glaedr tichým hlasem. Eragon se zašklebil, jak vytáhl Brisingr ze země. Čím byl vyčerpanější, tím těžší pro něj bylo udržet svou mysl nepřeplněnou a nevnímat stížnosti jeho bolavého těla. Také zjistil, že je stále obtížnější udržet si dobrou náladu a vyhnout se té mizerné, která ho obvykle trápí, když si potřeboval odpočinout. Naučit se řešit tuto výzvu, předpokládal, bylo součástí toho co se ho Glaedr snažil naučit. Jeho ramena už ho pálila natolik, že nebyl schopen dál před sebou držet meč a štít. Místo toho je Eragon nechal viset u pasu a doufal, že je v případě potřeby pozvedne dostatečně rychle. Arya udělala to samé. Přišourali se k sobě napodobujíc dřívější eleganci. Eragon byl naprosto vyčerpaný, ale přesto se odmítal vzdát. Svým způsobem tomu zcela nerozuměl, zdálo se, že jejich zápasení bylo i něco víc, než jen zkouška zbraní, byla to zkouška toho, kdo byl: o jeho charakteru, síle a odolnosti. Připadalo mu, že to ani nebyl Glaedr, kdo ho zkoušel, ale spíš Arya. Bylo to, jako by od něj něco chtěla, jako by chtěla, aby něco dokázal... nevěděl co, ale byl odhodlaný zhostit se toho, jak nejlépe mohl. Bude bojovat tak dlouho, jak dlouho bude ona ochotna, bez ohledu na to, jak moc bolestivé to bylo. Do jeho levého oka mu sjela kapka potu. Zamrkal a Arya na něj s křikem zaútočila. Ještě jednou se střetli v jejich smrtícím tanci a ještě jednou bojovali na mrtvém bodě. Únava je učinila neohrabanými, ale přesto se pohybovali zároveň s hrubou harmonií, která jim bránila v získání vítězství. Nakonec stáli tváří v tvář s meči zaseknutými o záštity, tlačíc na toho druhého s tou trochou síly, co jim zůstala. Pak, jak tam stáli a bezvýsledně se snažili navzájem přemoci, řekl Eragon tichým, divokým hlasem. “Pochopil... jsem.... tě.” Arye se v očích objevily zářivé jiskry a stejně rychle pak zmizely.
102
S UPŘÍMNOSTÍ
G
laedr je přiměl, aby zdvojnásobili své bojové úsilí. Každý duel byl kratší, než ten předchozí a všechny skončily remízou, což zlatého draka znepokojovalo víc, než Eragona s Aryou. Nejprve byl rozhodnutý nechat je bojovat tak dlouho, dokud se zcela jasně neprojeví, kdo z nich je lepší šermíř, ale po skončení posledního střetu byli oba natolik vyčerpaní, že se svalili do trávy bok po boku a lapali po dechu tak, že Glaedr musel uznat tento postup nerozumným, ne-li dokonce pro oba zhoubným. Když se konečně vzpamatovali natolik, aby se vyškrábali na nohy, zavolal je zlatý drak do Eragonova stanu. Nejdříve si, pomáhaje si Safiřinými zásobami energie, vyléčili nejvážnější zranění a pak se vydali za Vardenským zbrojířským mistrem vyměnit zničené a zprohýbané štíty za jiné, což ochotně učinil, ale neodpustil si poučení o tom, kterak se svým vybavením lépe zacházet. Když se vraceli, uviděli před stanem čekat Nasuadu s její obvyklou společností strážců. "No, už bylo načase," přivítala je ledově chladným hlasem. "Pokud už jste pro dnešek skončili s krájením se navzájem na nudličky, musíme si promluvit." a bez dalších okolků zmizela ve stanu. Blödhgarm a ostatní elfští zaklínači utvořili kruh kolem Eragonova stanu, což bylo Nasuadiným strážcům očividně proti srsti. Eragon s Aryou následovali Nasuadu mlčky do stanu. K jejich překvapení do stanu pod jedním ze stanových dílců strčila dovnitř hlavu i Safira a vzduch byl náhle nasycen vůní pečeného masa a kouře. Náhlé zjevení Safiřina šupinatého čumáku vyvedlo na chvíli Nasuadu z rovnováhy, ale hned se vzpamatovala. Otočila se k Eragonovi a položila mu otázku: "To, co jsem cítila byl Gleadr, že?" Eragon těkl pohledem ke vchodu, doufajíc, že stráže jsou dostatečně daleko, aby slyšeli cokoliv z jejich rozhovoru, a pak přisvědčil. "Věděla jsem to!" vykřikla spokojeně. Poté její výraz znejistěl, když pokračovala: "Mohla bych s ním mluvit, nebo je to dovoleno pouze Jezdci, či Elfovi?" Eragon zaváhal a podíval se na Aryu, aby mu poradila. Nakonec odpověděl: "Nejsem si jistý. Ještě se zcela nezotavil a možná nebude ochoten..." "Odpovím na Tvé otázky, Nasuado, dcero Adžihada," rezonoval Gleadrův hlas v jejich hlavách. “Ale nemrhej zbytečně naším časem. Je toho mnoho, co se musí Eragon naučit, aby mohl čelit výzvám, které ho v blízké budoucnosti čekají." Eragon do tohoto okamžiku neviděl Nasuadu ohromenou. "Kde je...?" zeptala se zmateně a rozpřáhla při té otázce ruce. Eragon ukázal z zablácenému balíku ležícímu u postele. Nasuada překvapeně zvedla obočí, poté přikývla a formálně se před Gleadrovým Elundarí poklonila. Aby vyhověla zásadám zdvořilosti se Glaedra zeptala, jakému se těší zdraví a zda-li by mu nemohli být Vardenové čímkoliv nápomocni. Na první otázku (jejíž položení Eragona poněkud znejistělo) odpověděl, že je v pořádku a oceňuje její starost, ale od Vardenů že nepotřebuje nic: "Již nepotřebuji jíst, pít, ani spát, nebo alespoň ne tak, jak to chápete vy. Celou náplní mých dní a zároveň jediné, v čem se vyžívám, je rozjímání jak porazit Galbatorixe." Nasuada si povzdechla: "Tak tomuhle rozumím, je to i mé největší přání. Ještě se Tě musím zeptat," pokračovala, "zda Tě nenapadá nějaká schůdná cesta, jak dobýt Dras-Leonu, aniž bychom ztratili nepřijatelné množství mužů a abychom nenaservírovali Eragona se Safirou Království v dárkovém balení." Pak pokračovala vysvětlováním konkrétních plánů a situací, jimž by se ráda vyhnula. Gleadr po chvíli odpověděl: "Obavám se, že na Tvé otázky prozatím nemám jednoznačnou odpověď a ani žádné snadné řešení, Nasuado. Budu o tom přemýšlet, ale momentálně mě žádná cesta nenapadá. Kdyby byli Murtagh s Trnem pouze sami za sebe, nebyl by takový problém podrobit si jejich mysli, ale Galbatorix je vybavil takovým množstvím Elundarí, že ani s Eragonem, Safirou a elfskými zaklínači není vítězství jisté." Nasuada chvíli mlčela, zjevně zklamaná, poté Gleadrovi poděkovala, že jí věnoval čas k rozhovoru, poklonila se a měla se k odchodu. Opatrně obešla Safiřinu hlavu položenou na zemi a byla pryč. Eragon se na svém kavalci konečně trochu uvolnil a otřel si dlaně o kolena - protože je, stejně jako celý zbytek těla - pokrývala vrstva špíny a bláta. Arya se posadila na trojnožku a vděčně přijala měch s vodou, který jí Eragon podával. Když mu ho vrátila, také si dopřál pár rychlých loků. Jejich šermování 103
ho naprosto vyčerpalo a byl hladový jak vlk. Studená voda jen povzbudila hlasité protesty jeho žaludku a doufal, že je Glaedr nebude už déle zadržovat. Slunce zapadalo a on si toužil dopřát pořádnou dávku horkého jídla, než Vardenský kuchař uhasí ohně na noc. Bylo mu jasné, že v opačném případě zase skončí u pojídání oschlého chleba a plátku sušeného masa s plesnivým ovčím sýrem a pokud by měl hodně štěstí, možná by zbylo i pár koleček cibule, což je stěží vábivá představa. Jakmile se Eragon s Aryou usadili, Gleadr k nim začal mluvit o zásadách souboje myslí. S těmi byl již Eragon obeznámen, nicméně poslouchal pozorně a cokoliv si Gleadr vyžádal, udělal bez jediné stížnosti, či námitky. Brzy se posunuli od teorie k praxi. Gleadr začal testovat Eragonovo obrnění mysli, vzájemně hledali skuliny a s narůstající silou se pokoušeli alespoň na chvíli dosáhnout převahy a proniknout do mysli protivníka. V průběhu souboje Eragon ležel na zádech s očima zavřenýma a veškerou svou energii směřoval proti tlaku, který na něj Gleadr vynakládal. Předchozí námaha ho zcela vyčerpala a otupěla, zatímco Gleadr byl odpočinutý a nesmírně mocný, což dávalo Eragonovi jen mizivou šanci na něco jiného, než zoufalou snahu zabraňovat drakovu vpádu do mysli. Vedl si sice nadmíru dobře, ale bylo mu zcela jasné, že by nebyl vítěz, pokud by šlo o skutečný souboj. Gleadr ho naštěstí šetřil, ale připomínal mu: "Musíš se připravit na to, že až budeš čelit Murtaghovi, nebo samotnému Galbatorixovi, tak bude tvé vyčerpání pravděpodobně stejné, jako teď." Ještě další dva útoky a Gleadr se přesunul z role utočníka do role nadmíru výřečného pozorovatele. Na jeho místo nastoupila Arya, která byla sice stejně vyčerpaná, jako on sám, ale Eragon velmi brzy shledal, že se mu může v souboji myslí přinejmenším rovnat. Nijak ho to ale nepřekvapilo, protože měl ještě v živé paměti, že když se jejich mysli poprvé střetly po útěku z Gil’eadu, málem ho zabila. Glaedr soustředěně kroužil kolem její mysli, ale ani on nedokázal najít sebemenší skulinu v železné obraně obklopující její vědomí. Její sebeovládání se zdálo být mezi elfy poměrně běžným rysem. V tomto ohledu vynikal, jak si Eragon pamatoval, v první řadě Oromis, kterého z rovnováhy nevyvedlo snad nikdy nic. Eragon shledal, že je elfské sebeovládání jak vrozené, tak je zároveň důsledkem nekompromisní výchovy a také používáním starověkého jazyka, ve kterém není možné lhát a zároveň odemyká možnost objevu použití kouzla s každým nově pochyceným slovem, což samo o sobě nutí toho, kdo jím mluví si dávat velký pozor, aby mu neunikl ani jediný zbloudilý pocit a nedošlo ke katastrofě. Proto je u Elfů perfektní sebeovládání pravidlo, nikoliv výjimka, jak je tomu u ostaních ras. Eragon s Aryou soupeřili v myslích ještě několik minut. On se pokoušel uniknout jejímu nepolevujícímu stisku a ona se snažila vklouznout pod jeho zábrany a proniknout do jeho mysli a podrobit si ji. Několikrát se střetli, ale Eragonovi se pokaždé povedlo uniknout, protože věděl, že pokud podlehne a jen trochu poleví, prohraje. Po celou dobu mentálního zápasu vnímal podivnou tesknou melodii, která se prolínala Aryiným vědomím. Ta hudba ho vábila, aby opustil své tělo a vydal se do pavučiny tajemých tónin střídajících se se zemitými akordy. S radostí by podlehl okouzlujícím tónům, nebýt Aryiných útoků a vědomí, že málokterému člověku se podaří vrátit do původního stavu, pokud se příliš oddají kouzlu a tajům elfské mysli. On by snad dokázal uniknout bez zranění, vzhledem k tomu, že je jezdec, ale byl to risk, který by podstupoval jen naprostý hlupák. Slyšel o Garvenovi - bývalém členu Nasuadiny osobní stáže, který se pro vstupu do Blödhgarmovy mysli stal blekotajícím snílkem. Eragon tedy zatnul zuby a odolával ze všech sil pokušení. V tu chvíli vstoupili do jejich potyčky Glaedr se Safirou. Chvíli bojovali s Aryou, chvíli s Eragonem. Glaedr řekl: "Zářivá Šupino, i tvé schopnosti je nutno prohlubovat, stejně jako Eragonovy." Safiřina účast zcela změnila výsledky jejich zápasu. Když byla na Eragonově straně, dokázali spolu, ač ne snadno, překonat Aryu pokaždé, a dokonce si ji ve dvou případech i podrobili. Nicméně pokud Safira bojovala na Aryině straně, jejich společné spojení myslí dopadlo na Eragona tak tvrdě, že se ani nepokoušel bránit a namísto toho se stáhl do nejzazšího koutku vědomí, kde se krčil jako zraněné zvíře, odříkával verše básničky a čekal na odliv hrozivých mentálních sil, které se na něj valily. Nakonec Glaedr rozhodl, že zkusí bojovat Eragon se Safirou proti němu a Arye, aby si přiblížili boj dvou jezdců a a jejich draků v reálném zápase. Po několik namáhavých minut se zdál být boj nerozhodný, ale po chvíli se projevila Glaedrova zkušenost a vychytralost spolu s Aryinou nekompromisní zběhlostí, což už bylo na Safiru s Eragonem moc a nezbylo jim nic jiného, než uznat porážku. V tu chvíli pocítil Glaedrovu nespokojenost, což ranilo jeho city. "Zítra si povedeme lépe, mistře.", řekl. Gleadrova nálada ještě více potemněla. I on se najednou zdál být z jejich duelu 104
vyčerpaný. "Vedla jste si rozhodně dobře, mláďata", řekl, "Víc bych nepožadoval, kdyby nám byly okolnosti lépe nakloněny a vy byli pod mým vedením ve Vroengardu za dávných časů. Tak jako tak se zdá nemožné, abyste se naučili všechno, co je třeba v pár dnech, kdy jiní na to měli léta. Čas nám ubíhá jako voda mezi prsty a ten náš již brzy vyprší. Chce to roky, desetiletí i staletí, vycvičit se v mistrovském umění mentálního souboje a i po těch staletích je stále ještě možnost se zlepšit. A to ještě není vše, co je třeba zvládnout. Musíte zjistit spoustu věcí sami o sobě, o svých nepřátelích a o tom, jak se vlastně točí svět." Poté se se zlostným zavrčením odmlčel. Eragon odpověděl: "Pak nám nezbývá, než se naučit vše, co se dá a nechat osud, ať rozhodne. Mimo to, Galbatorix měl sice stovky let na trénink, ale také stejný čas neměl protivníka a učitele, jako jsi ty. Jistě za tu dobu něco zapomněl a já jsem si jistý, že s tvou pomocí se nám podaří ho porazit." "Tvůj jazyk začíná být pěkně ostrý, Eragone Stínovrahu." odfrkl si Glaedr potěšeně. Propustil je, aby se najedli a odpočinuli si a stáhl se z jejich myslí. Eragon si byl jistý, že na ně zlatý drak stále dohlíží, přesto v něm však jeho náhlá zjevná nepřítomnost v hlavě probudila pocit nezvyklé prázdnoty. Končetinami mu projel chlad, až se zatřásl. On, Safira a Arya seděli v potemnělém stanu a nikdo se neměl k hovoru. Eragon se přemohl a řekl: "Zdá se, že se mu daří lépe.." hlas se mu z dlouhého nepoužívaní zadrhl, tak se natáhl pro měch s vodou. "Myslím, že mu tohle pomáhá," řekla Arya, "že mu pomáhá Tě učit, mít nějaký cíl, nějaký smysl. Jinak by ho jeho neskutečný zármutek zabil. Každopádně ho neskonale obdivuji za to, jak to všechno zvládá, že má vůbec sílu žít. Je to neuvěřitelné. Není moc těch, ani draků, ani lidí, ani elfů, kdo ustál ztrátu, jako je tato." "Brom to dokázal. " Povzdech si Eragon. "Ano a byl proto naprosto stejně pozoruhodný." Safira se do toho vložila: "Jak myslíte, že bude Glaedr reagovat, pokud porazíme Galbatorixe? Bude chtít pokračovat dál, nebo se rozhodne svůj život ukončit?" Aryiny zorničky se zúžily, jak jí do očí dopadlo světlo, když otočila hlavu k Safiře: "tohle ukáže pouze čas. Je tu samozřejmě i možnost, že po Galbatorixově porážce už Glaedr neuvidí ve své existenci bez Oromise žádný smysl." "Nemůžeme ho to nechat prostě vzdát!" vykřikl Eragon. "Rozhodně ne!" přidala se Safira. Aryin pohled ztvrdl: "Tohle rozhodnutí musí být na něm, pouze na něm samotném." "Jistě," souhlasil Eragon, "ale my mu můžeme dát poznat, že život stále ještě může stát za to." Arya chvíli přemýšlela a pak řekla: "Nechci, aby zemřel, to si nepřeje žádný z Elfů, ale představa mučení v každé vteřině je stejně tak bolestná. Nebylo by jen pochopitelné, kdyby hledal pokoj a cestu ven?" Ani Eragon, ani Safira neměli co na to odpovědět, protože věděli, že má pravdu. Po chvíli si začali všichni tři povídat o událostech uplynulého dne, aby utekli od předchozího tématu. Nakonec Safira vytáhla hlavu ze stanu a stočila se do klubíčka se slovy: "nemám to ráda, když mám hlavu pod plachtou, jako liška v králičí noře a nevidím, jestli se kolem mě někdo neplíží. Svrbí mě z toho šupiny.“ Eragon očekával, že se zvedne i Arya, ale k jeho velkému překvapení zůstávala sedět a zdálo se, že jí vyhovuje jejich povídání o kdečem. On sám byl natolik dychtivý být v její společnosti, že ho ani nenapadlo si stěžovat. Jeho dřívější hlad se rozplynul a bylo mu jasné, že by ani nejšťavnatější kus pečeně nevyměnil za další chvíli strávenou s ní. Tma kolem nich houstla, tábor pomalu utichal a jejich konverzace hladce plynula. Eragon pociťoval zvláštní závrať vyvolanou na jedné straně vyčerpáním po náročném dni a vzrušením na straně druhé. Bylo to skoro jako by se opil medovinou a zdálo se mu, že i Aryina odtažitost jako by se vypařila. Mluvili o všem - O Gleadrovi, o jejich soubojích, o obléhání Dras-Leony a možnostech, které se jim nabízely, ale také o méně znepokojivých i běžných věcech. Arya popisovala krásu jestřába při lovu na okraji jezera, povídali si o Safiře, o ročních obdobích a že dny se zkracují a ve vzduchu je cítit zima. Ať však hovořili o čemkoliv, vždy se nakonec vrátili k jednomu tématu. K tomu, které měli neustále v myslích. Co je čeká v Uru´Baenu a jaké uvítání jim nachystá Galbatorix. Když snad už posté probírali všechny královy tajmené magické pasti a způsoby, jak se jim vyhnout, vzpomněl si Eragon pojednou na Safiřinu otazku o Glaedrovi. "Aryo?" 105
„Ano?“ Odpověděla a to slovo z jejích úst znělo jako ptačí trylek. "Co bys nejraději dělala, až bude tohle všechno za námi?" Pokud to tedy přežijeme, pomyslel si. "A co Ty?" vyhnula se přímé odpovědi. Eragon se zamyslel a sevřel rukojeť Brisingru. "Vlastně ani nevím. Zatím jsem ani neměl čas o tom moc přemýšlet. Každopádně se domluvíme se Safirou,ale napadlo mě, že se vrátíme do údolí Palancar. Mohl bych postavit na úpatí hor dračí halu. Sice bychom tam nebyli většinu času, ale pořád by to byl domov, měli bychom se prostě kam vracet z našich cest po Alagaesii." pak se pousmál: "Nemyslím si, že bychom trpěli nečinností ani v případě, že by byl Galbatorix po smrti. Ale přesto, stále jsi neodpověděla na můj dotaz. Co bude s tebou, pokud tuhle válku vyhrajeme? Musíš mít nějakou představu, přeci jenom jsi měla více času promyslet si to, víc, než jsem měl já." Arya si přitáhla jednu nohu k tělu a opřela si hlavu o koleno. Její bledý obličej lehce zářil v potemnělém stanu jako měsíc na bezmračné noční obloze. "Strávila jsem větší část života mezi lidmi a trpaslíky, než mezi Alfakyn"- použila výraz pro elfy ve starověkém jazyce- "docela jsem si na to zvykla, takže u toho nejspíš setrvám a dál budu pro matku vykonávat funkci velvyslankyně. Nechci se vrátit do Ellesméry. Děje se tam toho tak málo. Celá staletí uplynou, aniž si toho všimneš, zatímco jen sedíš a hledíš na hvězdy. Pro to, že jsem odešla z Ellesméry jsem měla samozřejmě jiný důvod. Přála jsem si vrátit světu rovnováhu. Sám jsi řekl, že porážkou Galbatorixe povinnosti nekončí a bude mnoho co napravovat a já budu u toho." "Hmmm." zabručel Eragon. To nebylo zrovna to, co si přát slyšet, ale Arya tím aspoň nedala najevo, že by se již po dobytí Uru´Baen nikdy neměli vidět. Pokud si všimla Eragonovy nespokojenosti, nedala to na sobě znát a pokračovali tedy ještě několik minut v rozhovoru. Když se nakonec zvedla k odchodu, Eragon rychle vztáhl ruku, aby ji zadržel. Stejně rychle ji však spustil, aby Aryu neurazil. Místo toho zašeptal: "Počkej ještě… " vlastně ani nevěděl, co doufá, že se stane, tep se mu zrychlil a do tváří se mu nahrnula krev. Arya se na okamžik zastavila ve vchodu do stanu: "Dobrou noc, Eragone." popřála, aniž by se otočila a odešla.
106
OBJEV
D
alší tři dny utekly Eragonovi rychle a stejně tak Vardenům, kteří zůstali v letargii. Obléhání Dras-Leony pokračovalo beze změny, i když je Trn někdy vyrušil, jak opustil své obvyklé místo nahoře, před přední branou a přesunul se o několik stop napravo. Po mnoha dohadech a po poradě Safiry s Nasuadou a jejími rádci došli k závěru, že Trn přesídlil jen z jednoduchého důvodu a ten byl pohodlí - ostatní části opevnění byly poněkud plošší a širší. Mezitím Eragon trávil rána a večery studováním s Glaedrem a odpoledne zápasením s Aryou a několika dalšími elfy. Jeho souboje s elfy nebyli tak dlouhé nebo namáhavé jako jeho předchozí s Aryou – ještě aby ne, když každý den tvrdě trénoval - ale jeho setkání s Glaedrem byly intenzivnější, něž kdy dříve. Starověký drak nikdy nepolevil ve snaze o zlepšení Eragonových dovednosti a znalostí a nedovolil mu žádné chyby nebo vyčerpání. Eragon s potěšením zjistil, že byl konečně schopný držet stejný krok s elfy, ale bylo to tak psychicky náročné, že pokud jeho koncentrace ustala jen na okamžik, skončil s mečem bodnutým do žeber nebo přitisknutým k hrdlu. Na hodinách s Glaedrem dělal to, co by bylo za normálních okolností považováno za hodný pokrok, ale vzhledem k situaci byli oba, on i Glaedr frustrovaní tempem jeho učení. Druhý den, během dopolední lekce Eragon myšlenkami sdělil Glaedrovi: „Mistře, když jsem poprvé přišel k Vardenům, ve Farthen Duru, dvojčata testovala mé znalosti o starověkém jazyce a magii obecně.” “Už jsi to řekl Oromisovi. Proč mi to teď opakuješ?” “Napadlo mě ... Dvojčata mě požádala, abych přivolal pravou podstatu stříbrného prstenu. Tehdy jsem nevěděl jak. Arya mi to později vysvětlila: jak s pomocí starověkého jazyka můžete vyčarovat podstatu nějaké věci nebo bytosti. Přesto jste o tom Oromis a ty nikdy nemluvili, a mě by zajímalo ... proč ne?” Zdálo se, že si Glaedr povzdechl. “Vyvolání pravé podstaty objektu je obtížný druh magie. Abys to dokázal, musíš o tom objektu pochopit vše podstatné. A ještě musíš odhadnout skutečné jméno osoby nebo zvířete. Navíc to má v praxi malý význam. A je to nebezpečné. Velmi nebezpečné. Kouzlo může být strukturováno jako pokračující proces, který může skončit kdykoliv. Buď se ti podaří svolat skutečnou podobu objektu... nebo se ti to nepodaří a zemřeš. Oromis neměl žádný důvod k tomu, aby ses pokoušel o něco tak riskantního. Tvoje studium nedosáhlo ani takové úrovně, abychom se o tom mohli bavit.” Eragon se otřásl, když si uvědomil, jak naštvaná musela být Arya na dvojčata, když chtěli, aby přivolal pravou podstatu prstenu. Pak řekl: “Rád bych to zkusil teď.” Eragon na sobě cítil Glaedrovu plnou pozornost. „Proč?“ „Potřebuji vědět, jestli mám tu správnou úroveň porozumění. I když jen na jednu drobnost.” Znovu: “Proč?” Neschopný vysvětlit to slovy, Eragon vlil svou změť myšlenek a pocitů do Glaedova vědomí. Když skončil, Glaedr na chvíli mlčel, vstřebávajíc tok informací. “Předpokládám správně, začal drak, že toto chceš přirovnat k porážce Galbatorixe? Myslíš si, že když to zvládneš udělat a budeš žít, pak bys měl být schopný porazit krále?” “Ano.” Řekl Eragon s úlevou. Byl schopen formulovat svůj úmysl tak jasně, jako drak. Bylo to přesně ono. “A jsi rozhodnut zkusit tohle?” “Ano, Mistře.” Může tě to zabít. Připomněl mu Glaedr. “Já vím.” Eragone! Vykřikla Safira. Její slábnoucí myšlenky mu zněly v mysli. Letěla vysoko nad táborem, sledujíc možné nebezpečí, zatímco on studoval s Glaedrem. Je to příliš nebezpečné. Nedovolím to. “Musím to udělat,” odpověděl tiše. K Safiře, ale i Eragonovi, Glaedr řekl: Pokud na tom trvá, bude nejlepší, ať se o to snaží tam, kde ho mohu sledovat. Jestliže jeho znalosti selžou, mohu mu být schopný poskytnout potřebné informace a zachránit ho. 107
Safira zavrčela. Rozzlobený, trhavý zvuk, vyplnil Eragonovu mysl. Poté, mimo stan, Eragon slyšel strašný nápor vzduchu a překvapené výkřiky mužů a elfů, jak se vrhla k zemi. Přistála s takovou silou, že stan a všechno, co v něm bylo se zatřáslo. O pár vteřin později strčila hlavu do stanu a zamračila se na Eragona. Lapala po dechu, a vítr z jejich nozder mu rozcuchaval vlasy a oči slzely ze zápachu spáleného masa. Jsi hloupější než Kull, řekla. “Ne víc než ty.” Její rty se zkroutily v náznaku zavrčení. Proč čekáme? Pokud to musíš udělat, tak ať to máme z krku! Co budete chtít vyvolat? Zeptal Glaedr. Musí to být něco důvěrně známého. Eragon nechal svůj pohled bloumat po vnitřku stanu, pak se podíval dolů na safírový prsten, který nosil na pravé ruce. Aren ... Jen zřídka si sundal prsten, který dostal od Ajihada. Byl od Broma. Prsten se stal součástí jeho těla, stejně jako jeho ruce a nohy. Strávil hodiny jen jeho sledováním. Naučil se nazpaměť každou křivku nebo fasetu, a když zavřel oči, mohl vyvolat obraz, který byl dokonalou reprodukcí skutečného předmětu. Ale přes to vše, bylo toho mnoho, co o prstenu nevěděl - jeho historii, jak ho elfové vyrobili a také, jaká kouzla mohou nebo nemohou být do něj vložena. Ne…ne Aren. Pak se jeho pohled sklouzl z prstenu na hrušku Brisingru. Meč stál opřený u rohu jeho lůžka. “Brisingr," zamumlal. Tlumené záblesky vycházely z čepele a meč se posunul o půl palce z pochvy, jako by se ze zdola tlačily jazýčky ohně, které vyskočily z úst pochvy, olizujíc spodní část rukojeti. Plameny zmizely a meč se zasunul zpět do pochvy, když Eragon rychle ukončil neúmyslné kouzlo. Brisingr, pomyslel si, naprosto jistý tím, co si zvolí. Rhunöninou dovedností bylo vytváření mečů, ale byl to on, kdo ovládal nástroje a byl spojen s myslí elfí kovářky při výrobě. Pokud existoval nějaký předmět na světě, který znal a rozuměl mu skrz naskrz, byl to jeho meč. Jsi si jistý? zeptal se Glaedr. Eragon přikývl a pak se zarazil, když si vzpomněl, že ho zlatý drak nemůže vidět. “Ano, Mistře ... Jen otázku:. Je Brisingr pravé jméno mého meče a pokud ne, musím znát pravé jméno, aby to kouzlo fungovalo?” Brisingr je jméno ohně, jak sám dobře víš. Pravé jméno tvého meče je nepochybně něco mnohem složitějšího, ačkoli by docela dobře mohlo zahrnovat Brisingr. Pokud chceš, můžeš odkazovat na meč jeho pravým jménem, ale můžeš stejně snadno říct Meč a dosáhnout stejného výsledku. Dosáhneš toho tak dlouho, jak si budeš udržovat patřičné znalosti ve své mysli. Název je pouze označení pro poznání a nemusíš použít pravé označení, abys využil znalostí. To je jemný rozdíl, ale důležitý. Rozumíš tomu?” “Rozumím.” Tak ukaž, zda správně. Eragonovi chvíli trvalo, než se plně soustředil. Pak našel podstatu v koutku své mysli a sáhl přes tělo k zásobě energie. Směroval tuto energii do mluveného slova a zároveň přemýšlel o všem, co věděl o meči. Řekl jasně a zřetelně: “Brisingr!” Eragon cítil náhlý odliv energie. Znepokojen, se pokusil promluvit, pokusil se pohnout, ale kouzlo jako by ho přivázalo na místě. Nemohl ani mrknout ani dýchat. Na rozdíl od dřívějška, nevzplanul meč v pochvě, vlnil se, jako odraz ve vodě. Pak se ve vzduchu, blízko zbraně, zjevil průhledný objekt: perfektní, zářící podoba Brisingru, bez pochvy. Stejně jako na meči samotném Eragon nikdy nenašel jedinou vadu, duplikát plující před ním byl ještě dokonalejší. Bylo to, jako by viděl myšlenku meče. Myšlenku, ve kterou ani Rhunön se všemi svými zkušenostmi s kovy, nemohla doufat. Jakmile se objekt stal viditelným, Eragon byl opět schopen dýchat a pohybovat se. Udržoval kouzlo po několik vteřin, aby mohl obdivovat krásu vyvolání, a poté nechal kouzlo vyklouznout ze svého soustředění a průhledný meč pomalu zmizel v zapomnění. Bez jeho přítomnosti se zdál vnitřek stanu nečekaně temný. Teprve po chvíli si Eragon znovu uvědomil, že Safira a Glaedr tlačí na jeho mysl, sledujíc s vytrvalou pozorností každou myšlenku, která proplula jeho myslí. Oba draci byli tak napjatí, že měl Eragon pocit jejich doteku. Hádal, že kdyby strčil do Safiry, by byla tak překvapená, že by se překvapeně otočila. A kdybych do tebe strčila já, nezbylo by z tebe nic jiného, než flek, podotkla. 108
Eragon se usmál a padl na lůžko. Unavený. Ve své mysli uslyšel nějaký zvuk, jako když se vítr žene přes osamělou planinu. Glaedr se uvolnil. Vedl sis dobře, Stínovrahu. Glaedrova chvála Eragona překvapila. Starý drak rozdal pouze pár komplimentů od doby, kdy začal učit Eragona. Ale raději to už znovu zkoušet nebudeme. Eragon se zachvěl a promnul si ruce, snažíc se rozptýlit chlad, který se mu vloudil do končetin. “Souhlasím, Mistře.” Nebyl to zážitek, který by chtěl opakovat. Přesto cítil hluboký pocit uspokojení. Bezpochyby dokázal, že je alespoň jedna věc, kterou může udělat tak, jak to nezvládne nikdo jiný v celé Alagaësii A to mu dalo naději. Ráno třetího dne se Roran vrátil k Vardenům, spolu se svými společníky unavený, zraněný a s oblečením opotřebovaným cestováním. Roranův návrat vzbudil mezi Vardeny povyk - jemu i ostatním se dostalo přivítání rovného hrdinů - ale brzy se vzduch nad Vardeny znovu prosytil nudou. Eragonovi se ulevilo, že Rorana zase vidí. Věděl, že je jeho bratranec v bezpečí, protože ho párkrát nazíral, když byl pryč. Nicméně, vidět ho osobně ho osvobodilo od úzkosti, kterou si dříve neuvědomoval. Roran byl jedinou rodinou, kterou měl, Murtagh se nepočítal. A Eragon nemohl snést pomyšlení, že by ho ztratil. Nyní, když viděl Rorana zblízka, byl šokován jeho vzhledem. Čekal, že Roran a ostatní budou unavení, ale Roran vypadal mnohem vyčerpaněji, než jeho společníci. Vypadal, jako kdyby během cesty zestárl o pět let. Jeho oči byly červené a pod nimi měl čérné kruhy, čelo vrásčité a pohyboval se strnule, jako by byla každá buňka v jeho těle pokryta modřinami. Jeho vousy byly napůl sežehnuty ohněm. Pět mužů, o jednoho méně, než byl jejich původní počet, šli nejprve navštívit léčitele Du Vrangr Gata, který jim zahojil rány. Poté podali hlášení Nasuadě v jejím pavilonu. Nasuada všechny pochválila za jejich statečnost a propustila všechny, kromě Rorana. Zeptala se ho na podrobný popis jeho cesty do a z Aroughs, stejně jako na ovládnutí města samotného. Vyprávění trvalo nějakou dobu, a jak Nasuada , tak Eragon, který zde byl jako její pravá ruka, napjatě naslouchali Roranovu hlášení. Když skončil, Nasuada překvapila oba oznámením, že Roran bude pověřen velením jednoho z Vardenských praporů. Eragon očekával, že toto povýšení Rorana potěší. Místo toho viděl, jak se vrásky v bratrancově tváři prohlubují a jeho obočí se spojilo zamračenou grimasou. Roran neřekl žádnou námitku nebo stížnost, jen se uklonil a řekl svým drsným hlasem: "Jak si přejete, paní Nasuado." Později Eragon zašel i s Roranem k jeho stanu, kde už na ně čekala Katrina. Přivítala se s Roranem v tak zjevném zobrazení emocí, že Eragon musel v rozpacích odvrátit oči. Všichni tři společně se Safirou povečeřeli, ale Eragon a Safira se omluvili, jakmile mohli. Bylo zřejmé, že Roran neměl energii pro další společnost a Katrina si přála, aby ho měla jen pro sebe. On i Safira putovali do tábora v prohlubujícím se soumraku. Náhle Eragon uslyšel někoho za sebou křičet, "Eragone! Eragone! Počkejte chvíli!" Otočil se a spatřil hubenou, vytáhlou postavu učence. Jeod k nim právě běžel s prameny vlasů létajících kolem jeho hubené tváře. V jeho levé ruce držel otrhaný kousek pergamenu. "Co se děje?" Zeptal se Eragon se strachem. "Tohle," vykřikl Jeod s zářícíma očima. Zvedl pergamen a zatřásl s ním. "Znovu jsem to dokázal, Eragone! Našel jsem cestu!" Ve slábnoucím světle se jizva na jeho hlavě objevila překvapivě světlá oproti jeho opálené pokožce. "Co jsi znovu dokázal? Co si našel za cestu? Zpomal, nedává to smysl! " Jeod se nenápadně rozhlédl kolem, pak se naklonil k Eragonovi a zašeptal: "Všechno to čtení v knihách a hledání v nich se vyplatilo. Objevil jsem tajný tunel, který vede přímo do Dras-Leony!"
109
ROZHODNUTÍ
V
ysvětli mi to znovu,“ řekla Nasuada. Eragon netrpělivě přešlápl, ale držel jazyk za zuby. ,, Z hromady svitků a knih před ním vytáhl Jeod tenký svazek vázaný v červené kůži a začal svůj příběh už potřetí: „Někdy před pěti sty lety, jak nejlépe můžu říct…“ Jörmundur ho přerušil pohybem ruky. „Nechte si své kvalifikace. Víme, že je to spekulace.“ Jeod začal znovu: „Před pěti sty lety, královna Forna poslala Ersta Graybearda do Dras-Leony, nebo spíše na místo, které se mělo stát Dras-Leonou.“ „A proč ho poslala?“ Zeptala se Nasuada, zatímco si pohrávala s okrajem rukávu. „Trpaslíci byli ve středu války klanů a Forna doufala, že by mohla získat podporu našich tím, že pomůže králi Radgarovi při plánování a výstavbě opevnění pro Aroughs.“ Nasuada rolovala a žmoulala látku mezi prsty. „A pak Dolgrath Halfstave zabil Fornu.“ “Ano. A Erstu Graybeardovi nezbývalo nic jiného, než se vrátit do Beorských hor tak rychle, jak jen mohl, aby bránil svůj klan od krutých Halfstaveských predátorů. Ale-„ Jeod zvedl prst, a pak otevřel červenou knihu „Než odešel, zdálo se, že Erst chce začít svou práci. Král Radgar, hlavní poradce lorda Yardleyho, napsal ve svých vzpomínkách, že Erst začal vypracovávat plány kanalizace pod centrem města, které ovlivňovaly, jak se bude stavět opevnění.“ Ze svého místa na opačném konci stolu, který vyplnil prostředek Nasuadina pavilonu, Orik přikývl a řekl: „To je pravda. Musíte zjistit, kde a jak je rozložena váha a určit, na jakém typu půdy to stojí. V opačném případě máte odpovědnost za případné závaly.“ Jeod pokračoval: „Samozřejmě, Dras-Leona nemá podzemní kanalizace, takže jsem předpokládal, že něco jako Erstovy plány nebylo nikdy uskutečněno. Nicméně, několik stránek dále Yardley říká…“ podíval se dolů přes svůj nos do knihy, a četl: „...A ve sledu mnohdy politováníhodných událostí výtržníci spálili mnoho domů a utekli s rodinnými poklady. Vojáci byli pomalí a nereagovali rychle, protože byli v podzemí, kde měli pracovat jako obyčejní rolníci.“ Jeod sklidil knihy. „A teď, co vykopávali? Nemohl jsem najít žádné další zmínky o podzemní činnosti v okolí Dras-Leony, do-” odložil červené vazby, vybral další knihu, tentokrát masivní, dřevem obloženou velmi tlustou. „Náhodou jsem si prohlížel ‘Činy Taradasu a jiná tajemství okultních jevů’, který zaznamenával během věků mužů, trpaslíků a nejstarších skřítků." „Je to dílo plné chyb, " řekla Arya. Stála na levé straně stolu a opírala se o obě ruce nad mapou města. „Autor toho o mé rase věděl jen málo, a to, co nevěděl, si vymyslel.“ „To je možné,” odpověděl Jeod, „ale věděl hodně o lidech, a to je to, co nás zajímá.” Jeod otevřel knihu v blízkosti středu. „Při jeho vyšetřování strávil Othman nějaký čas v této oblasti. Hlavně studoval Helgrind a podivné události s ním spojené, ale tohle říkal o Dras-Leoně: ‘Lidé z města si také často stěžují na podivné zvuky a vůně linoucí se z pod jejich ulic a podlah, a to zejména v noci, které já připisuji duchům a jiným záhadným bytostem.‘“ Jeod zavřel knihu. „Naštěstí byl Othman důkladný a označil umístění zvuků na mapě Dras-Leony, kde, jak můžete vidět, tvoří téměř rovné čáry přes starou část města.“ „A ty si myslíš, že to má co dělat s tunelem,“ řekla Nasuada. Bylo to konstatování, ne otázka. „Správně,“ řekl Jeod a kýval při tom hlavou. Král Orrin, který seděl vedle Nasuady a zatím mluvil jen málo, promluvil: „Dosud jsi nám, Jeode, neukázal nic, jak dokážeš, že to je tunel. Není-li to on, můžeme se klidně dostat do sklepa, katakomb nebo jiné komory, která vede k budově výše. A i kdyby to byl tunel – nevíme, kde končí. Může to být kdekoliv mimo Dras-Leonu. Kam to povede? Snad k srdci paláce? A co víc, v první řadě je podle vlastního uvážení, že stavba tohoto hypotetického tunelu nebyla nikdy dokončena.“ „Vzhledem k jeho tvaru se zdá nepravděpodobné, že by to mohlo být něco jiného, než tunel, Vaše Veličenstvo,“ řekl Jeod. „Sklepy nebo katakomby by nikdy nebyly tak dlouhé a úzké. Jestli to bylo dokončeno… víme, že nikdy nebyl použit k zamýšlenému účelu, ale taky víme, že to trvalo až do Othmanovy doby, což znamená, že tunel, průchod, nebo jak-tomu-chcete-říkat musel být dokončen do určitého stupně, jinak by ho prosakovaná voda zničila už před lety. „A co východ? Nebo vstup? Pokud tam nějaký je?“ zeptal se král. Jeod zašátral mezi stohy svitků před ním. Konečně vytáhl mapy Dras-Leony, které ukazovaly okolní krajinu. 110
„Tím si nejsem jistý, ale pokud vede z města, tak by měl končit někde tady,“ zabodl prst na místě poblíž východní strany města. Většina budov u zdí, které chránily srdce Dras-Leony, se nacházela na západní straně města – u jezera. To znamenalo, že místo, kam Jeod ukazoval, byla prázdná země blíže k centru Dras-Leony. „Ale nemohu to přesně určit, aniž bych se na to podíval osobně.“ Eragon se zamračil. Myslel si, že Jeodův objev bude jistější. „Zasloužíš si poblahopřát ke svému výzkumu, Jeode,“ řekla Nasuada. „Je možné, že prokážeme Vardenům velkou službu.” Zvedla se z křesla s vysokým opěradlem a šla se podívat na mapu. Lem jejích šatů šustil, jak se vlekl po zemi. „Vyšleme-li někoho, riskujeme, že varujeme Království. Za předpokladu, že existuje tunel, je možné, že nás na druhé straně bude čekat Murtagh s Trnem.“ Podívala se na Jeoda. „Jak široký ten tunel může být a kolik by se tam vešlo mužů?“ „To nemohu posoudit. To by mohlo být –“ Orik si odkašlal a řekl: „Země je tu z měkké hlíny a pravděpodobně je tu i spousta bahna. Všechny podmínky pro tunelování jsou hrozné. Pokud měl Erst trochu rozumu, neplánoval by udělat jen jeden široký tunel, který by odnášel z města odpad; umístil by vedle sebe několik menších tunelů, aby snížil pravděpodobnost zavalení. Hádám, že žádný z nich nebude širší než jeden yard.“ „Příliš úzké, to je tak pro jednoho muže,“ řekl Jeod. „Příliš úzké, to je tak pro jednoho knurla,“ připojil se Orik. Nasuada se vrátila na své místo a dívala se na mapu nepřítomnýma očima, jako by se dívala na něco v dáli. Po chvíli ticha Eragon řekl: „Já bych mohl jít ten tunel hledat. Umím se krýt magií; hlídky mě nikdy nezpozorují.“ „Možná,“ zamumlala Nasuada. „Ale pořád se mi nelíbí představa, že tam ty nebo někdo jiný půjde. Je příliš vysoká pravděpodobnost, že si tě Království všimne. Co když nás sleduje Murtagh? Dokázal bys ho oklamat? Víš vůbec, čeho je teď schopný?“ Zavrtěla hlavou. „Ne, musíme jednat, jako by tunel existoval a naše rozhodnutí tomu uzpůsobit. Pokud se to změní, nebude to pro nás vůbec příjemné, ale v případě, že tam tunel je, mohlo by nám to umožnit dobýt Dras-Leonu jednou pro vždy.“ „Co tím máte na mysli?“ zeptal se král Orrin opatrně. „Něco troufalého, něco… nečekaného!“ Eragon si odrfkl. „Pak byste to možná měli probrat s Roranem.“ „Já Roranovu pomoc při plánování nepotřebuji.“ Nasuada utichla a všichni v místnosti včetně Eragona čekali, co se bude dít. Konečně se pohnula a řekla: „Tohle: pošleme malý tým bojovníků, kteří otevřou brány zevnitř.“ „A jak to zařídíme?“ zeptal se Orik. „Už tak by bylo docela obtížné, kdyby měli čelit stovkám vojáků na bojišti, ale v podstatě jsi zapomněla, že je tam taky obrovský chrlící ještěr, který odpočívá blízko a bude se zajímat o někoho tak hloupého, kdo by se snažil otevřít brány. A to ani neberu v potaz Murtagha.“ Ve chvíli ticha Eragon řekl: „Já to můžu udělat.“ Ta slova měla okamžitý, mrazivý dopad na celou konverzaci. Eragon očekával, že Nasuada jeho návrh okamžitě zamítne mávnutím ruky, ale překvapilo ho, když jej zvažovala. Pak ho překvapila ještě víc a řekla: „Výborně.“ Všechny argumenty, které Eragon stavěl, se rozpadly, a díval se na Nasuadu s obdivem. Stan vybuchl ve zmatku překrývajících se hlasů, jak všichni začali mluvit najednou. Arya řekla zvýšeným hlasem: „Nasuado, nemůžete dovolit, aby byl Eragon takto ohrožen. Bylo by to nespravedlivé. Pošli místo něj nějaké Blödhgarmovy kouzelníky; vím, že by chtěli pomoct, a jsou právě tak silní, jako jakýkoliv jiný válečník – včetně Eragona.“ Nasuada zavrtěla hlavou: „Nikdo z Galbatorixových mužů se Eragona neodváží zabít – ani Murtagh, ani královi kouzelní mazlíčci, dokonce ani nikdo z obyčejných vojáků. Měli bychom to využít v náš prospěch; kromě toho, Eragon je náš nejsilnější kouzelník a otevření brány bude jistě vyžadovat spoustu síly. Má z nás největší šanci na úspěch.“ „Co když ho i přes to chytí? Nemůže se Murtaghem měřit, to vy víte!“ „Budeme muset rozptýlit Murtaghovu a Trnovu pozornost, abychom dali Eragonovi příležitost udělat, co musí.“ Arya zvedla bradu. „A jak? Jak je chcete rozptýlit?“ 111
„Budeme dělat, že útočíme na Dras-Leonu z jihu. Safira bude podpalovat budovy a zabíjet vojáky na hradbách. Trn a Murtagh nebudou mít jinou možnost, než je pronásledovat, už jen proto, že se tam objeví Eragon se Safirou. Blödhgarm a jeho kouzelníci mohou vyčarovat napodobeninu Eragona, tak jako kdysi. Dokud se Murtagh nedostane příliš blízko, naši lest neodhalí.“ „Jsi si tím jistá?“ „Jsem.“ Aryina tvář zvrdla. „Pak budu Eragona doprovázet.“ Eragonem projela vlna úlevy. Doufal, že by mohla jít s ním, ale nevěděl, jestli se má zeptat, a bál se, že by odmítla. Nasuada si povzdechla. „Jsi dcera Islanzadí. Nerada bych, abys tam šla; pokud bys tam zemřela… Vzpomínám si, jak tvoje matka reagovala, když si myslela, že tě Durza zabil. Nemůžeme si dovolit ztratit podporu tvých lidí.“ „Moje matka...“ Arya sevřela rty a zaskřípala zuby. Uklidnila se a začala znovu: „Mohu vás ujistit, paní Nasuado, že neopustí Vardeny, i kdyby se mi něco stalo. Budu Eragona doprovázet, a právě tak dva Blödhgarmovi kouzelníci.“ Nasuada zavrtěla hlavou. „Ne, jen jeden. Murtagh je obeznámen s počtem elfů, kteří chrání Eragona. Pokud si všimne, že dva nebo více chybí, mohli by mít podezření. V každém případě bude Safira potřebovat co nejvíce pomoci, aby se držela od Murtagha dál.“ „Tři lidé jsou málo. Budeme muset Eragona chránit, když se bude snažit otevřít brány.“ „Dobrá, může s vámi jít jeden z Du Vrangr Gata.“ Arya se zasmála tak, až to znělo jako výsměch. „Nikdo z vašich kouzelníků není dost silný a zručný. Budeme v přesile sto ku jedné, nebo ještě něco horšího. Potřebujeme pouze elfy nebo jezdce.“ „Nebo Stíny,“ zabručel Orik. „Nebo Stíny,“ připustila Arya. Eragon ji nechtěl podráždit ještě víc, a tak jen dodal: „Musíme vzít dva kouzelníky z Blödgharmových řad. Mezi Vardeny se nenajde nikdo vhodnější.“ „Vážně? A co jsem potom já, nakrájený játra?“ Všichni se překvapeně otočili a podívali se, jak z rohu v zadní části stanu vystoupila Angela. Eragon ani neměl tušení, že tam je. „Co je ovšem zvláštní,“ řekla bylinkářka, „kdo by se chtěl srovnávat s nasekanými játry? Pokud máte na výběr orgán, proč si nevybrat třeba žlučník? Je mnohem zajímavější, než játra. Nebo třeba nasekané…“ Pousmála se. „Dobře, tohle není důležité.“ Zastavila se před Aryou a podívala se na ni. „Budeš něco namítat, když se připojím? Nejsem sice členem Vardenů, ale pořád jsem ochotná všem pomáhat.“ Eragon byl překvapen, když Arya sklonila hlavu a řekl: „Samozřejmě, moudrá. Nechtěla jsem vás urazit – bude mi ctí, když půjdete s námi.“ „Dobře!“ zvolala Angela. „Je ujednáno, pokud vám to nevadí,“ směřovala svá slova k Nasuadě. Všichni byli poněkud zmatení, ale Nasuada jen zavrtěla hlavou: „Pokud si to Eragon s Aryou přejí, nevidím důvod, proč bys nemohla. Stejně nechápu, proč to chceš.“ Angela pohodila kadeřemi. „Čekáte, že vysvětlím každé své rozhodnutí? No dobrá… uspokojím vaši zvědavost. Řekněme, že mám něco proti kněžím z Helgrindu a ráda bych jim udělala nějakou neplechu. A mimoto, pokud se do toho vloží Murtagh, mám v rukávu pár triků, jak Blödhgarm to vrátit.“ „Měli bychom požádat Elvu, aby šla s námi,“ řekl Eragon. „Pokud někdo může pomoci vyhnout se nebezpečí…“ Nasuada se zamračila. „Naposledy, když jsem s ní mluvila, vyjádřila svůj postoj velmi jasně. Nebudu se před ní sklánět a plazit, abych ji přesvědčila.“ „Promluvím s ní,“ řekl Eragon. „Já jsem ten, na koho se zlobí, a já jsem ten, kdo by se měl zeptat.“ Nasuada přestala žmoulat své zlaté šaty, prsty si prohrábla vlasy a pak náhle řekla: „Jak chcete. Nelíbí se mi vaše myšlenka poslat dítě - i když obdařené jako Elva - do bitvy. Každopádně doufám, že je schopná se o sebe postarat sama.“ „Do doby, než ji přemůže bolest lidí kolem ní,“ řekla Angela. „Posledních pár bitev jsem ji našla stočenou v klubíčku a byla sotva schopna dýchat a hýbat se.“ Nasuada zklidnila své prsty a zadívala se na Eragona s vážným výrazem. „Je nepředvídatelná. Pokud se rozhodne jít, dej na ni pozor, Eragone.“ 112
„Dám,“ slíbil. Když Nasuada začala s Orrinem a Orikem diskutovat o otázkách logistiky, Eragon ustoupil stranou, protože neměl moc čím přispět. V soukromí své mysli natáhl své myšlenky až k Safiře. Takže? Co si myslíš? Byla jsi strašně potichu. Myslel jsem, žes chtěla něco říct, když Nasuada navrhovala vpád do Dras-Leony. Nic jsem neříkala, protože jsem neměla co říct. Je to dobrý plán. Ty s ní souhlasíš?! Už nejsme hloupá mláďata, Eragone. Naši nepřátelé jsou možná hrůzostrašní, ale to jsme my také. Je čas jim to připomenout. Nevadí ti, že budeme od sebe? Samozřejmě, že vadí, zavrčela. Kamkoliv jdeš, nepřátelé se na tebe hrnou jako mouchy na maso. Každopádně už nejsi tak bezmocný, jako kdysi. Já? Bezmocný? řekl s předstíraným pobouřením. Jenom trochu. Ale tvé kousnutí je už mnohem silnější, než dříve. To tvé také. Mmmm… jdu na lov. Protáhnu si křídla po okolí, ještě jsem neměla příležitost se najíst. Leť bezpečně, řekl. Jakmile Eragon ucítil, že její přítomnost se od něj vzdaluje, obrátil svou pozornost zpátky k rozhovoru, protože věděl, že jeho a Safiřin život bude záviset na rozhodnutí Nasuady, Orrina a Orika.
113
POD KOPCEM A KAMENEM
E
ragon zavrtěl rameny, jak se snažil pohodlně srovnat drátěnou košili pod tunikou, která skrývala jeho zbroj. Temnota se rozprostírala všude kolem nich, těžká a skličující. Silná vrstva mraků zahalila měsíc a hvězdy. Bez červeného světla, které držela Angela ve své dlani, by ani Eragon a elfové nebyli schopni nic vidět. Vzduch byl vlhký. Jednou nebo dvakrát Eragon cítil pár studených kapek deště dopadnout na svou tvář. Elva se jen zasmála a odmítla, když požádal o její pomoc. Přel se s ní dlouho a tvrdě, ale bezúspěšně. Safira dokonce musela zakročit. Slétla dolů do stanu, kde kouzelné dítě přebývalo, a přiblížila svou obrovskou hlavu jen několik centimetrů od dívky, pohledem Elvu donutila zadívat se do jednoho z jejích briliantových, nemrkajících očí. Elva neměla odvahu se rozesmát, ale na svém odmítnutí trvala. Její neústupnost Eragona frustrovala. Přesto si nemohl pomoci a obdivoval se síle jejího charakteru. Říci ne oběma, jak Jezdci, tak drakovi, nebyla maličkost. Ve svém krátkém životě vydržela už takové množství nezměrné bolesti, že ji to do jisté míry utvrdilo natolik, jak to můžeme spatřit jen u těch největších bojovníků. Vedle něho si Arya připnula dlouhý plášť ke krku. Eragona zahaloval ten samý. Stejně jako Angelu a černosrstého elfa Wyrdena, kterého Blödhgarm určil jako jejich společníka na cestě. Pláště byly třeba jako ochrana, před nočním chladem a k ukrytí jejich zbraní před kýmkoliv, koho by mohli ve městě potkat. Jestli se tak daleko dostanou. Nasuada, Jörmundur a Safira je doprovodili na okraj tábora, kde nyní postávali. Mezi stany nastal shon. Vardeny, trpaslíky a Urgaly plně zaměstnávaly přípravy na postup. „Nezapomeňte,“ řekla Nasuada, které od úst odletovaly obláčky páry. „Jestli se vám nepodaří dorazit k branám do úsvitu, najděte si místo, kde se do zítřejšího rána ukryjete, my to poté zkusíme znovu.“ „My si možná nebudeme moct dovolit přepych čekání.“ řekla Arya. Nasuada si promnula ruce a přikývla. Vypadala nezvykle znepokojeně. „Já vím. Tak nebo tak, my budeme připraveni na útok, jakmile nám dáte znamení bez ohledu na denní dobu. Vaše bezpečí je přednější než zajetí Dras-Leony. Pamatujte na to.“ Její pohled se během hovoru upřel k Eragonovi. „Měli bychom vyrazit,“ řekl Wyrden, „noc stárne.“ Eragon na moment přitiskl své čelo k Safiře. Dobrý lov, řekla jemně. Tobě taky. Neochotně se oddělili a Eragon se přidal k Arye a Wyrdenovi. Ti následovali Angelu z tábora k východnímu okraji města. Nasuada a Jörmundur jim zašeptali hodně štěstí a sbohem, jak kolem nich procházeli. A potom všechno ztichlo, s výjimkou zvuků jejich dechu a našlapování jejich bot. Angela ztlumila světlo ve své dlani až do takové míry, že Eragon mohl dohlédnout jen na své nohy. Musel napnout všechen svůj zrak, aby spatřil kameny a větve, které ležely v cestě. Šli v tichosti téměř hodinu, najednou se na místě bylinkářka zastavila a zašeptala: „Podle mého nejlepšího úsudku jsme tu. Jsem docela dobrá v rozeznávání vzdáleností, ale můžeme být mimo o více než 300 metrů. Je těžké si být jistá v téhle tmě.“ Nalevo od nich se půl tuctu světýlek vznášelo nad horizontem. Jediný důkaz, že byli někde blízko DrasLeony. Světla jim připadala tak blízko, že je mohli sebrat ze vzduchu. Všichni se shromáždili kolem Wyrdena, který poklekl a stáhl si rukavici z pravé ruky. Jak položil dlaň na holou zem, Wyrden začal prozpěvovat zaříkávadlo, které se naučil od trpasličího kouzelníka. Toho jim poslal Orik, aby je naučil odhalovat podzemní komory na jejich misi. Zatímco elf zpíval, Eragon upřeně hleděl do tmy. Poslouchal a díval se po nepřátelích. Dopad kapek deště na jeho tváře zintensivněl. Doufal, že se počasí zlepší, než bitva začne. Jestli vůbec začne. Někde v dálce zahoukala sova a on sáhl po Brisingru, v půli se zastavil a sevřel pěst. „Barzul!" zaklel a použil přitom Orikovu oblíbenou nadávku. Byl víc nervózní než obvykle. Vědomí, že se právě může znovu utkat s Murtagem a Trnem, jednotlivě nebo společně, ho znervózňovalo. Jistě to prohraju, jestli to takhle se mnou půjde dál, přemýšlel. A tak zpomalil své dýchání a zahájil první z mentálních cvičení k ovládnutí svých emocí, která ho Glaedr naučil. Starý drak nebyl nadšený misí, když mu o ní Eragon řekl. Ale ani nebyl proti. Po prodiskutování různých možností, Glaedr řekl: Vyvaruj se stínů, Eragone. Neznámé věci číhají na temných místech. 114
Což Eragon nepovažoval za moc povzbuzující prohlášení. Jednou rukou si otřel nahromaděné kapky z tváře a druhou nechal blízko jílce svého meče. Kůže jeho rukavice byla teplá a jemná na dotek. Pak svěsil ruku a zahákl palec za opasek meče, opasek Belotha Moudrého, vědom si váhy dvanácti bezchybných diamantů skrytých uvnitř. Toho rána zašel do dobytčích ohrad, kde kuchaři zabíjeli ptáky a ovce pro armádní snídani. On tak přenášel energii umírajících zvířat do drahokamů. Nenáviděl, když to musel dělat. To když natáhl svou mysl ke zvířeti, které mělo stále hlavu na svém místě. Zvířecí strach a bolest se staly jeho vlastní, a jak vklouzlo do prázdnoty, cítil se, jako by umíral on sám. Byla to strašná, hrůzu-nahánějící zkušenost. Kdykoliv mohl, zašeptal slova ve starověkém jazyce ve snaze zvířata utěšit. Někdy to pomohlo, jindy ne. Nicméně zvířata by zemřela v každém případě a on potřeboval energii. Nesnášel tuhle práci, která ho přiměla cítit se zodpovědným za jejich smrt. Cítit se nečistý. Nyní byl spokojený, že byl opasek trochu těžší než předtím, zatížený energii tolika zvířat. I kdyby byly diamanty bezcenné, Eragon by shledával opasek cennější než zlato, pro všechny ty životy, které ho naplnily. Jakmile Wyrden přestal zpívat, Arya se zeptala: „Našel jsi to?“ „Tudy,“ odpověděl Wyrden a vstal. Úleva a znepokojení se Eragonovi prohnalo hlavou. Jeod měl pravdu! Wyrden je převedl přes cestu a řadu malých kopců, dolů přes mělký úvoz, schovaný v záhybech krajiny. „Vstup do tunelu by se měl nacházet tady,“ řekl elf a ukázal na západní břeh. Bylinkářka přidala na světlu na tolik, aby mohli prohledat okolí. Eragon, Arya a Wyrden začali v rojnici s holemi v rukách pročesávat celý břeh. Eragon si dvakrát narazil holeň o pahýl spadlých bříz, nucen spolknout bolest. Přál si mít svou výstroj, ale okolnosti ho donutily zanechat ji v táboře, společně se svým štítem, protože mohli vzbudit přílišnou pozornost ve městě. Dvacet minut prohledávali okolí, procházeli břeh nahoru a dolů, od začátku do konce. A konečně Eragon zaslechl cinknutí kovu a Arya zvolala, „tady.“ Všichni se seběhli k místu, kde stála. Arya odtáhla stranou porost a odhalila tak kameny vyzděný tunel, metr a půl vysoký a metr široký. Zrezlá kovová mříž uzavírala otvor v zemi. „Podívejte,“ řekla Arya a ukazovala na zem. Eragon rozeznal cestu vedoucí z tunelu. I při tajemném červeném světle bylinkářky mohl říct, že cesta byla používána. Jeden nebo více párů noh, musel používat tunel pro tajný vstup nebo opouštění DrasLeony. „Měli bychom postupovat s opatrností,“ zašeptal Wyrden. Angela si povzdechla. „Jak asi jinak si plánoval postupovat? S vyhravajícími trumpetami a vyvolávajícími heroldy? Skutečně.“ Elf ustoupil bez odpovědi. Ale zdál se jasně rozladěný. Arya s Wyrdenem sejmuli mřížování a opatrně vstoupili do tunelu. Oba vykouzlili vlastní světlo. Zářivé koule se vznášely nad jejich hlavami, jako malá rudá slunce, ačkoliv vydávaly jen tolik světla, jako hrst uhlíků. Eragon zůstal pozadu a řekl Angele: „Proč se k tobě elfové chovají s takovým respektem? Zdá se, jakoby se tě báli.“ „Nezasloužím si snad takový respekt?“ Zaváhal. „Přijde den, kdy mi o sobě budeš muset vyprávět.“ „Co tě k tomu vede?“ S tím se kolem něho protáhla a vstoupila do tunelu. Její plášť se vlnil, jako křídla Lethrblaky. Se zavrtěním hlavy ji Eragon následoval. Malá bylinkářka se nemusela ohýbat, aby se vyhnula narážení hlavy do stropu. Ale Eragon se musel hrbit jako starý muž s revmatem, stejně jako oba elfové. Po většinu času byl tunel prázdný. Pěkná vrstva nahromaděné špíny pokrývala podlahu. Pár klacíků a kamenů, a dokonce svlečená hadí kůže, byly nahromaděny blízko vstupu do tunelu. Chodba byla cítit vlhkou slámou a můřími křídly. Eragon a ostatní šli co nejtišeji, ale v tunelu se zvuky rozléhaly. Každý náraz a skřípnutí se ozývalo, naplňuje tak vzduch množstvím překrývajících se zvuků, které se zdály, jako by šepot a vzdech oživly svým vlastním životem. Zvuky v Eragonovi vzbudily pocit, že jsou obklopeni davem přízraků, které sledovaly každý jejich pohyb. Tolik pro plížení se někomu za zády a v zamyšlení nakopl kámen, který odskočil od stěny tunelu s hlasitým BUCH , které se stonásobně rozneslo celým tunelem. 115
„Omlouvám se,“ procedil mezi zuby, když se na něho všichni ohlédli. Ironický úsměv mu zahrál na rtech. Alespoň víme, co způsobuje ty neznámé zvuky pod Dras-Leonou. Bude to muset Jeodovi říct na zpáteční cestě. Když ušli pěkný kus cesty tunelem, Eragon se zastavil a zadíval zpět ke vstupu, který už byl ztracen v temnotě. Šero se zdálo být skoro hmatatelné, jako těžký přehoz omotaný kolem světa. V kombinaci s blízko posazenými stěnami a nízkým stropem se v něm usadil pocit sklíčenosti a sevření. Obyčejně mu nevadilo být v uzavřených prostorech, ale tunel mu připomněl souboj v hrubě-tesaných chodbách v Helgrindu, kde bojoval s Roranem s Ra’zaky. Jen těžko příjemná vzpomínka. Zhluboka se nadechl a vydechl. Právě když se chystal pokračovat dál, zahlédl záblesk dvou velikých očí. Zářila ve stínu, jako pár měděných měsíčních kamenů. Sáhl po Brisingru a už meč povytáhl o několik centimetrů z pochvy, když Solembum vystoupil z temnoty a přešel kolem něho na tichých tlapkách. Kočkodlak zastavil na okraji světla. Zastříhal černýma špičatýma ušima s čelistí pootevřenou v cosi, co vypadalo jako výraz pobavení. Eragon se uvolnil a potvrdil přítomnost kočkodlaka úklonem hlavy. Mohlo mě to napadnout. Kamkoliv šla Angela, Solembum ji následoval. A znovu Eragon zapřemýšlel o bylinkářčině minulosti: Jak si mohla jen zasloužit jeho věrnost? Jak se zbytek skupiny vzdaloval, stíny znovu zakryly Solembuma. Schovaly ho tak z Eragonova dohledu. S vědomím, že mu kočkodlak hlídá záda, Eragon následoval skupinu. Předtím, než skupina opustila tábor, je Nasuada seznámila s přesným počtem vojáků ve městě, s jejich rozestavěním, službách a denním režimu. Také jim dala detaily o Murtagových komnatách, co jedl a dokonce i o jeho náladě předešlého dne. Její informace byly neuvěřitelně přesné. Když se jí zeptali, usmála se a vysvětlila jim, že od doby, kdy Vardeové dorazili, pro ně kočkodlaci špehují uvnitř DrasLeony. Jakmile se Eragon a jeho společníci objevili ve městě, kočkodlaci je doprovodili k jižním branám. Ale nikdy by neodhalili svou vlastní přítomnost Království, pokud to bylo jenom možné. Jinak by nemohli nadále poskytovat Nasuadě informace tak efektivně. Nakonec, kdo by si pomyslel, že neobvykle velká kočka, polehávající kolem, byla vlastně nepřátelský špeh? Když si Eragon přehrával Nasuadiny instrukce, přišel na to, že jednou z největších Murtagových slabostí je, že stále musí spát. Jestliže ho nechytíme nebo nezabijeme dnes, příště až se setkáme, by nám mohlo pomoci, kdyby se nám ho podařilo probudit uprostřed noci – a po několik takových nocí, pokud by to jen šlo. Tři nebo čtyři dny bez dobrého spánku a nebude ve stavu k boji. Pokračovali stále tunelem, který byl tak rovný, jako šíp. Nikde se neohýbal, nezahnul. Eragon zaregistroval slabé stoupání podlahy – to by dávalo smysl, protože byl tunel navržen k odvodu odpadu ven z města – ale nebyl si úplně jistý. Po nějaké době začala zemina pod jejich nohama měknout a lepit se jim na boty, jako mokrý jíl. Voda skapávala ze stropu. Občas dopadla na Eragonův krk a sjela mu dolů po páteři, jako dotek studeného prstu. Jednou uklouzl v kaluži bahna. Když se rukou zachytil zdi, byla pokrytá slizem. Uběhlo už neurčité množství času. Mohli v tunelu strávit už celou hodinu, možná i deset. Nebo možná jen několik minut. Ať už to bylo jakkoliv, Eragonův krk a ramena bolela ze stálého ohýbání. A unavovalo ho dívat se na stále stejného půl metru růžového kamene. Nakonec zpozoroval, že se ozvěny protahují a prodlužuje se i čas jejich opakování. Brzy nato se tunel otevřel do veliké obdélníkové místnosti s vyvýšeným, polo klenbovým stropem přes skoro čtyři a půl metru vysokým v jeho vrcholu. Místnost byla prázdná, s výjimkou hnijícího sudu v jednom rohu. Naproti nim stály tři oblouky vedoucí do tří místností, malých a tmavých. Kam dál vedly Eragon neviděl. Skupina se zastavila a Eragon si s bolestivou grimasou ve tváři pomalu narovnal záda. „Tahle část v plánu Ersta Šedovouse nebyla,“ řekla Arya. „Kterou cestou bychom měli jít?“ Zeptal se Wyrden. „Není to snad jasné?“ Řekla bylinkářka. „Tou levou. Je to vždycky ta nalevo.“ A ještě než to dořekla, k ní začala kráčet. Eragon si nemohl pomoci. „Vlevo z kterého směru? Kdybychom přicházeli z druhé strany, levá-“ „Levá by byla pravá a pravá levou, ano, ano,“ odpověděla bylinkářka. Její oči se narovnaly. „Občas jsi až příliš chytrý pro tvoje dobro, Stínovrahu… Dobrá tedy, zkusíme to po tvém. Ale neříkej, že jsem tě 116
nevarovala. Až tu budeme bloudit po celé dny až do konce našich dnů.“ Eragon by vlastně raději zvolil ten prostřední oblouk, což se zdálo být tou nejlepší variantou, která by je vyvedla k ulicím města, ale nechtěl se s bylinkářkou hádat. Tak nebo tak najdeme už brzy schody, pomyslel si. Nemůže tu přece být tolik místností pod povrchem Dras-Leony. Se světlem vysoko nad hlavou je Angela začala vést. Wyrden s Aryou ji následovali zatímco Eragon zůstával vzadu. Místnost, do které vstoupili pravým obloukem, se zdála být větší, než si mysleli. Rozšířila se do stran na šest metrů, při otočení pokračovala o dalších několik metrů, načež skončila u koridoru hustě osázeného prázdnými svícny. Na konci koridoru byl malý pokoj se třemi oblouky, každý z nich vedl do dalšího pokoje s více oblouky a tak do nekonečna. „Kdo je postavil a proč?“ Eragon přemýšlel celý zmatený. Všechny pokoje co viděly, byly opuštěné a nevybavené. Jediné věci, které uvnitř našli, byla dvounohá stolička, které se při doteku boty rozpadla na kusy a hromádka rozbitých hrnků ležících v koutě pod závojem pavučin. Angela nikdy nezaváhala nebo se nezdála být zmatená při výběru směru, kterým jít. Bez chyby, vždycky určila cestu vpravo. Eragon by protestoval, kdyby věděl o nějaké lepší alternativě, než byla její metoda. Bylinkářka se zastavila, když vstoupili do kruhové místnosti se sedmi stejně velkými oblouky umístěnými dokola. Sedm koridorů, včetně jednoho, kterým právě prošli, se rozbíhalo oblouky dál. „Označ, kterým jsme sem přišli, jinak se dokonale ztratíme,“ řekla Arya. Eragon přistoupil ke oblouku a špičkou Brisingrova jílce udělal čáru v kamenné stěně. Když tak učinil, nakoukl do temnoty, kde hledal stín Solembuma, ale nespatřil ani jeho jediný fousek. Eragon jen doufal, že se kočkodlak neztratil někde v bludišti místností. Skoro se už svou myslí natáhl, aby ho našel, když odolal nutkání Kdyby ho někdo jiný ucítil tápat kolem, mohl by pak upozornit Království na jejich přítomnost. „Aaaa!“ zvolala Angela a stíny se kolem Eragona pootočily, jak se bylinkářka natahovala na špičkách, aby pozvedla své světlo, jak nejvíce dokázala. Eragon spěchal centra místnosti, kde stála ona a Arya s Wyrdenem. „Co je to?“ Zeptal se. „Strop, Eragone,“ zamumlala Arya. „Podívej se ke stropu.“ Udělal, co mu řekla. Ale uviděl pouze staré plísní pokryté bloky kamene, zvrásněné tolika prasklinami, že se zdálo neuvěřitelné, že se nezbortil už dříve. Najednou se jeho pohled zaostřil a on zalapal po dechu. Linie nebyly praskliny, ale hluboko vyryté runy – jejich celé řady. Byly drobně uspořádané, s ostrými úhly a rovnými nožkami. Plíseň a řada století zakryla část textu, ale většina z něho byla čitelná. Eragon se s runy potýkal nějakou dobu, ale rozeznal jen několik slov a ty byly napsány jinak než byl zvyklý. „Co to znamená?“ Zeptal se. „Je to v trpasličím jazyce?“ „Ne,“ odpověděl Wyrden. „To je jazyk tvých lidí, ale jak se vyslovoval a psal před dávnou dobou a velmi specifický dialekt. Ten horlivce Toska.“ Jméno zaznělo Eragonovi v hlavě. „Když jsme s Roranem vysvobodili Katrinu, zaslechli jsme kněží z Helgrindu zmínit se o Toskově knize.“ Wyrden přikývl. „Slouží jako základ jejich náboženství. Tosk nebyl první, kdo Helgrindu toto nabídl. Ale byl první, kdo své přesvědčení a praktiky sepsal a mnoho dalších ho od té doby následovalo. „A tohle“ – elf ukázal rukou – „je historie Tosky, od narození po jeho smrt. Skutečná historie, kterou jeho následovníci nikdy nesdíleli s nikým mimo jejich sektu.“ „Mohli bychom se z toho tolik naučit,“ řekla Angela, nepouštějíc oči ze stropu. „Jen kdybychom měli dost času…“ Eragon byl překvapený jejím nadšením. Arya se podívala na sedm koridorů. „Jen pár minut, ale čti rychle.“ Když Angela a Wyrden pročítali runy s takovou lačností, Arya přešla k jednomu oblouku a polohlasem začala zpívat zaklínadlo pro hledání a objevení. Když skončila, s napjetím chvíli čekala a pak se přesunula k dalšímu oblouku. Eragon se na runy díval o chvíli déle. Pak se vrátil ke vstupu do koridoru, který je sem přivedl a opřený o zeď čekal. Chlad kamenů prostupoval do jeho ramene. Arya se zastavila před čtvrtým obloukem. Nyní se už známý rytmus jejího recitovaného kouzla zvedal a klesal, jako jemný povzdech větru. Znovu nic. 117
Slabé svrbění, na zadní straně jeho pravé ruky, přimělo Eragona podívat se dolů. Obrovská bezkřídlá kobylka seděla na jeho rukavici. Hmyz byl tak hrozný: černý a baňatý, s ostnatýma nohama a masivní, jakoby kostěnou hlavou. Její krunýř zářil jako olej. Eragon se otřásl. Naskočila mu husí kůže, zatřásl rukou a odhodil kobylku do tmy. Dopadla se slyšitelným „bum.“ Pátá chodba nepřinesla Arye nic nového. Stejně jako ty předešlé čtyři. Obešla vstup, kde stál Eragon a postavila se před sedmý oblouk. Ještě dřív, než mohla začít se svým kouzlem, se ozval hrdelní křik. Zvuk se odrážel chodbami, zdánlivě ze všech směrů najednou. Pak bylo slyšet zasyčení, dopad a pištění, ze kterého se Eragonovi postavily všechny vlasy na hlavě. Angela se otočila. „Solembum!“ Jako jeden muž, všichni vytasili své ostří. Eragon se stáhl do středu místnosti, pohledem těkal z jednoho oblouku na druhý. Jeho gadwëy ignasia svrběla a brněla jako bleší kousnutí – bezcenné varování, protože mu nedokázala říct, odkud přichází nebo co nebezpečím je. „Tudy,“ volala Arya, běžící k sedmému oblouku. Bylinkářka odmítla ustoupit. „Ne!“ Prudce zašeptala. „Musíme mu pomoct.“ Eragon si všiml, že v rukách svírá krátký meč se zvláštně barevnou čepelí, která zářila jako drahokam. Arya se zamračila. „Když Murtagh zjistí, že jsme tady, budeme-“ Stalo se to tak rychle a potichu, že by to Eragon nikdy nezjistil, kdyby se zrovna nedíval správným směrem: půl tuctu dveří schovaných ve stěnách tří rozdílných chodeb se otevřelo a asi třicet černě oděných mužů vyrazilo k nim s meči v ruce. „Letta!“ Zakřičel Wyrden a muži se v jedné skupině srazili dohromady. A ti v první řadě narazili hlavami do zdi. Nato zbytek útočníků přepadl přes ně a už nezbýval čas na další kouzla. Eragon jednoduše odrazil bodnou ránu a se zpětným obloukovým úderem usekl útočníkovu hlavu. Jako všichni ostatní, muž měl šátek uvázaný kolem obličeje, jen jeho oči byly vidět. Šátek se zatřepetal, když se otáčející hlava snášela k zemi. Eragonovi se ulevilo, když ucítil Brisingr projít vrstvou masa a krve. Na chvíli se bál, že by jejich protivníci byli chráněni kouzly či brněním – nebo hůř, že by byli něčím jiným než lidmi. Prošpikoval dalšího muže skrz žebra a právě se otáčel k vyřízení jeho dalších dvou útočníků, když meč, který tam neměl být, prolétl vzduchem k jeho hrdlu. Jeho obrany ho zachránily před jistou smrtí. Přesto s čepelí jen kousek od svého krku, si Eragon nemohl pomoci a klopýtavě ustoupil. K jeho překvapení, muž, kterého právě probodl, tam stále stál. Krev stékající po jeho boku, na vzdory zřejmé ráně, kterou mu Eragon právě zasadil. Hrůza pohltila Eragona. „Necítí bolest,“ vykřikl ve chvíli, kdy zběsile odvracel meče ze tří rozdílných směrů. Jestliže ho někdo slyšel, nedali mu to najevo. Neztrácel víc času mluvením, ale soustředil se na boj s muži před ním. S důvěrou ve své společníky, že mu kryjí záda. Eragon se vrhal, odrážel a uskakoval, švihaje Brisingrem, jako kdyby nevážil víc než proutek. Běžně by mohl zabít kteréhokoliv muže na místě. Ale fakt, že byli odolní vůči bolesti, znamenal, že je musel buď setnout, probodnout srdce nebo s nimi bojovat tak dlouho, dokud ztrátou krve neupadnou do bezvědomí. Jinak se ho útočníci neustále snažili zabít, bez ohledu na vlastní zranění. Množství útočníků to dělalo obtížným, vyhnout se všem jejich ranám a vracet údery. Mohl se přestat bránit a nechat za sebe pracovat jeho ochrany. To by ho ale mohlo unavit právě tak rychle, jako máchání Brisingrem. A jelikož nemohl přesně předvídat, kdy ho jeho ochrany zradí – a ty jednou musí, jinak by ho zabily – a věděl, že je může potřebovat i později, bojoval právě tak obezřetně a opatrně, jako kdyby stál proti mužům, jejichž meče ho mohly zabít jedinou ranou. Více černě zahalených bojovníků proudilo ze schovaných dveří v chodbách. Shlukli se kolem Eragona a tlačili ho zpět svou přesilou. Rukama zavěšení za jeho novy a ruce, hrozíc mu tak znehybněním. „Kverst,“ zařval, používaje jeden z dvanácti smrtících slov, která ho Oromis naučil. Jak tušil, kouzlo neúčinkovalo: muži byli chránění před přímým kouzelnickým útokem. Rychle si připravil kouzlo, které na něho jednou použil Murtag: „Thrysta vindr!“ To byla oklika, jak překvapit muže. Jelikož je nemohl přímo napadnout, tak tlačil vzduch proti nim. V každém případě to fungovalo. 118
Skučení větru naplnilo chodbu, chňapajíc po Eragonových vlasech a plášti a posílaje muže nejblíže k němu zpátky do jejich krajanů. Uvolil se mu tak tři metry široký prostor před ním. Jeho síla se tomu úměrně snížila, ale ne natolik, aby ho to zneschopnilo. Otočil se, aby viděl, jak si na tom stojí ostatní. Nebyl jediný, kdo našel cestu, jak obejít jejich obrany. Blesky, jako prodloužení Wyrdenovi pravé ruky, se obmotaly kolem bojovníka, který měl tu smůlu a postával před elfem. Svítící energické kabely vypadaly téměř jako tekuté, jak se svíjely kolem své oběti. I přesto se stále více mužů tlačilo do místnosti. „Tudy!“ volala Arya a utíkala k sedmé chodbě – té kterou neměla možnost prozkoumat před přepadením. Wyrden ji následoval, stejně jako Eragon. Angela zůstávala na chvostu, kulhajíc a svírajíc si krvácející ránu na rameni. Za nimi černě odění muži zaváhali a na chvíli sebou v komnatě jen tak mleli. Pak je s ohromujícím výkřikem následovali. Jak Eragon utíkal chodbou, snažil se složit variantu z jeho starých kouzel, která by mu umožnila zabít muže místo ho jen odstranit z cesty. Rychle jedno zkomponoval a měl ho připravené k použití, jakmile uvidí větší skupinu útočníků. Kdo jsou? Divil se. Kolik jich tam asi je? Před nimi spatřil otvor, kterým zářilo slabé nafialovělé světlo. Měl právě tak dostatek času se zamyslet nad jeho zdrojem, když vtom bylinkářka hlasitě zakřičela a objevil se matný oranžový záblesk, zuby skřípající náraz a vzduch naplnil zápach síry. Eragon se otočil, aby spatřil pět mužů, jak vláčejí bylinkářku dveřmi, které se otevřely ve stěně chodby. „Ne!“ zakřičel, ale než je mohl zastavit, dveře se stejně neslyšně zavřely a stěna se zdála být dokonale pevná jako dřív. „Brisingr!“ zakřičel a jeho meč vzplanul. Přiložil jeho hrot proti zdi a pokusil se kamenem projít , v úmyslu otevřít dveře. Kámen byl silný a jen pomalu tál. Brzy tak zjistil, že by musel použít daleko více energie, než byl ochotný obětovat. Pak se vedle něho objevila Arya. Přiložila ruku na místo, kde dřív byly dveře a zamumlala, „Ládrin.“ Otevřít. Dveře zůstaly neústupně zavřené, ale Eragon byl zahanben, že na to nepomyslel jako první. Jejich pronásledovatelé byli nyní tak blízko, že jim nezbývalo než s nimi bojovat. Eragon chtěl použit kouzlo, které sestavil, ale chodba byla příliš úzká. Jen pro dva bojovníky útočící najednou. Nemohl by zabít ostatní, kteří jsou skrytí z dohledu. Tak se rozhodl, že bude lepší ponechat kouzlo v tajnosti, a užít ho v situaci, kdy bude moci vymazat většinu bojovníků najednou. S Aryou setnuli dva vedoucí muže a pak zaútočili na další pár, který překračoval jejich těla. V rychlém sledu zabili dalších šest mužů, ale zdálo se, jako by jich nebyl konce. „Tudy!“ zakřičel Wyrden. „Stenr slauta!“ vykřikla Arya a po celé délce chodby – jen pár metrů před místem, kde stála – explodovala kamenná stěna do vzduchu a odkryla průchod. Krupobití ostrých úlomků zapříčinilo, že se zahalení muži museli přikrčit a váhat. Více jak jeden z nich padl na zem zmrzačený. Společně Eragon a Arya následovali Wyrdena, který utíkal k východu na konci chodby. Elf byl už jen devět metrů od něho. Pak tři… Pak jeden a půl… A najednou houští ametystových hrotů vystřelilo z otvorů v podlaze a stropu, zachytávaje tak Wyrdena mezi nimi. Elf vypadal, jako když letí středem chodby. Hroty méně než pár centimetrů od jeho kůže, jak jeho ochrany odrážely krystalové trny. Pak projel délkou každého hrotu praskavý výboj energie a ostré špičky se rozzářily bolestivě zářivým světlem a s nepříjemným zvukem zapadly do sebe. Wyrden zařval a v křečích sebou mlátil. Potom jeho světlo zhaslo a on se už nepohnul. Eragon se klopýtavě zastavil před hroty a nevěřícně se díval. Během celých svých zkušeností z bitev, nikdy nebyl přítomen smrti elfa. Wyrden, Blödhgarm a ostatní z jejich kohorty byli tak dokonalí, že Eragon věřil, že jediná možná cesta jak zemřou, je rukou Galbarorixe nebo Murtaga. Arya vypadala stejně ohromeně. Vzpamatovala se ale rychleji. „Eragone,“ řekla s naléhavostí v hlase, „Prosekej nám cestu Brisingrem.“ On porozuměl. Jeho meč na rozdíl od toho jejího, byl odolný proti jakékoliv černé magii, kterou hroty 119
obsahovaly. S širokým nápřahem švihl mečem, jak nejvíce mohl. Půl tuctu hrotů se rozpadlo pod Brisingrovou adamantovou hranou. Ametyst vydával zvonivý tón, když se rozlomil a když střepy dopadly na zem, zacinkal jako led. Eragon postupoval po pravé straně chodby. Dával pozor, aby nerozbil ty hroty, zbrocené krví, které držely Wyrdenovo tělo. Znovu a znovu švihal a prosekával si cestu skrz třpytivé houští. S každým úderem poslal létající střepy ametystu vzduchem. Jeden z nich ho řízl do levé tváře. On ucuknul, překvapen a znepokojen, že jeho ochrany selhaly. Zubaté vršky rozbitých hrotů ho donutily postupovat pomalu. Pahýly na zemi mu mohly jednoduše propíchnout boty, kdežto ty nahoře hrozily pořezáním hlavy a krku. I přesto dokázal projít ke vzdálené straně houští s pouze jediným šrámem na pravém lýtku, který ho pálil, kdykoliv na ně přenesl váhu. Černě zahalení válečníci je téměř dostihli, když pomáhal Arye projít posledních pár řad hrotů. Jakmile byla volná, prošli otvorem k fialovému světlu, Eragon s úmyslem otočit se a čelit jejich útočníkům tváří v tvář a zabít každého jednoho, v odplatě za Wyrdenovu smrt. Na druhé straně otvoru byla tmavá, mohutně vystavěná komnata, která mu připomínala jeskyně pod Tronjheimem. Veliký kruhový vzor vykládaný kameny – mramorem a chalcedonem a leštěným hematitem – umístěný ve středu podlahy. Kolem okraje vzorového disku stál hrubý, jako pěst veliký ametyst usazený ve stříbrném límci. Každý kus fialového kamene jemně zářil – zdroj světla, který viděli z chodby. Naproti disku, před zadní stěnou stál veliký černý oltář, pokrytý zlatým a purpurovým suknem. Pilíře a svícny lemovaly oltář společně se zavřenými dveřmi na obou stranách. Všechno tohle Eragon spatřil, když vrazil do pokoje, v krátkém okamžiku než si uvědomil, že ho jeho kinetická energie zanese skrz prstenec ametystů a disk. Zkoušel se zastavit, odchýlit, ale pohyboval se příliš rychle. Zoufalý udělal jedinou věc, kterou mohl: skočil směrem k oltáři, doufaje, že překoná disk jediným skokem. Když plul přes nejbližší ametystové kameny, jeho poslední pocit byla lítost a jeho poslední myšlenka byla na Safiru.
120
KRMIT BOHA
P
rvní věc, které si Eragon všiml, byl rozdíl v barvách. Kamenné pilíře u stropu vypadaly bohatší než předtím. Detaily, které byly zamlžené, se zdály ostré a živé, zatímco jiné byly nápadně matné. Pod ním byla ještě zřejmější přepychová povaha vzorovaného disku. Chvíli mu trvalo pochopit důvod změny: Aryina červená trpasličí lucerna již neosvětlovala místnost. Místo toho světlo vycházelo ze světélkujících krystalů a hořící svíčky ve svícnu. Teprve pak si uvědomil, že má něco nacpaného v ústech, bolestně mu to do široka roztahovalo čelisti, a že visel za zápěstí v řetězech namontovaných na stropě. Pokusil se pohnout, ale zjistil, že má kotníky připevněné ke kovové smyčce v podlaze. Otočil se na místě a viděl Aryu vedle sebe, svázanou a pověšenou stejným způsobem. Stejně jako on i ona měla roubík v ústech a hadr uvázaný kolem hlavy, aby držel roubík na místě. Už byla vzhůru, pozorovala ho a on viděl, jak se jí ulevilo, když nabyl vědomí. Proč ještě neutekla? Pak: Co se stalo? Jeho myšlenky byly těžké a pomalé, jako by byl opilý vyčerpáním. Podíval se dolů a viděl, že byl zbaven zbraní i brnění a byl oblečený jen v kalhotách. Pás Belota Moudrého byl pryč, stejně jako náhrdelník, který mu dali trpaslíci a který každému zabránil ho nazírat. Vzhlédl a uviděl, že elfský prsten Aren byl taky pryč. Sevřel ho dotek paniky. Pak ujišťoval sám sebe vědomím, že není bezmocný, a to tak dlouho, jak mohl čarovat. Kvůli roubíku by ale kouzlo musel vyslovit bez jediné hlásky, což bylo o něco nebezpečnější než běžné metody – kdyby se jeho myšlenky během procesu zatoulaly, mohl by vybrat nevhodná slova – ale ne tak nebezpečná, jako kdyby nepoužil starověký jazyk, což bylo opravdu nebezpečné. V každém případě by bylo potřeba jen malé množství energie, aby se osvobodil, a on si byl jistý, že to může udělat bez větších potíží. Zavřel oči a shromáždil své zdroje k přípravě. Jak to udělal, uslyšel řinčení Aryiných řetězů doplněné tlumenými zvuky. Ohlédl se a viděl, jak vrtí hlavou. Zvedl obočí v mlčenlivé otázce: Co je to? Ale nebyla schopna udělat nic víc než zavrčet a dál vrtět hlavou. Eragon frustrovaně natáhl svoji mysl k té její - očekávaje sebemenší náznak vniknutí někoho jiného – ale ke svému znepokojení cítil jen měkký, nepatrný tlak kolem něj, jako by byla jeho mysl zabalena v žocích vlny. Panika v něm se začala znovu ozývat, i přes jeho snahu získat nad tím kontrolu. Zdrogovaný nebyl. Tím si byl jistý. Ale nevěděl, co jiného kromě drogy by mu bránilo dotýkat se Aryiny mysli. Mohlo to být kouzlo, ale nepodobalo se to kouzlům, která znal. On a Arya na sebe chvíli zírali, pak Eragonovo oko pohlédlo nahoru a spatřil řádky krve na jejím předloktí, jak jí pouta seškrábala kůži. Hněv ho pohltil. Popadl řetěz nad ním a trhl s ním tak tvrdě, jak jen mohl. Články držely, ale on se odmítl vzdát. V návalu vzteku škubal znovu a znovu, bez ohledu na škody, které si sám způsobuje. Nakonec se zastavil a jen tak visel, zatímco mu horká krev kapala ze zápěstí na zadní stranu krku a ramen. Rozhodnutý uniknout se ponořil do proudu energie ve svém těle a zaměřil kouzlo na své okovy a duševně vykřikl: Kverst malmr du huildrs edtha, mar frëma né thön eka threyja! Zařval do roubíku a každý nerv v jeho těle byl sežehnut bolestí. Neschopný udržet koncentraci neudržel kouzlo a ukončil ho. Bolest zmizela hned, ale nechala ho bez dechu a srdcem bušícím tak rychle, jako by právě skočil z útesu. Už měl zkušenost s podobnými záchvaty, kterými trpěl, než mu draci uzdravili jizvu na zádech během Agaetí Blödhren. Jak se pomalu vzpamatovával, viděl, jak na něj Arya upírá svůj starostlivý výraz. Musela se o kouzlo pokusit sama. Jak se to mohlo stát? Dva z nich svázaní a bezmocní, Wyrden mrtvý, bylinkářka Angela zajata neb zabita a Solembum pravděpodobně leží zraněný kdesi v podzemním bludišti, i když černě odění bojovníci kočkodlaka nezabili. Eragon to nemohl pochopit. On, Arya, Wyrden a Angela byla schopná a nebezpečná skupina v celé Alagaësii. A přesto neuspěli, a on a Arya teď byli vydáni na milost a nemilost svých nepřátel. Pokud nemůžeme uniknout … Vyhýbal se myšlení. Více než cokoli jiného si přál, aby se mohl spojit se Safirou, kdyby jen měl jistotu, že je stále v bezpečí a pohodlí v její společnosti. Protože s ním byla 121
Arya, cítil se neuvěřitelně sám, a to ho znervózňovalo ze všeho nejvíc. Navzdory bolesti v zápěstí pokračoval a zatáhl za řetěz přesvědčen, že když to bude dělat dost dlouho, může to fungovat a odtrhne se od stropu. Snažil se přetočit, protože by bylo jednodušší je rozbít, ale pouta kolem kotníků mu stále bránila, aby se otočil. Rány na jeho zápěstí ho nakonec donutily skončit. Pálily jako oheň a on se bál, že by se mu pouta zařezala do svalů, kdyby pokračoval. Také se bál, že by ztratil příliš mnoho krve, protože rány už nyní hodně krvácely, a on ani nevěděl, jak dlouho tam Arya čeká. Nebylo možné říci, kolik je hodin, ale usoudil, že byli zajatci nanejvýš pár hodin, vzhledem k tomu, že necítil potřebu jíst, pít, nebo si ulevit. Kdyby se to změnilo, pak se se jejich potíže ještě zvětšily. Kvůli bolesti v zápěstí se Eragonovi zdálo, že každá minuta trvá nesnesitelně dlouho. Občas na sebe on a Arya zírali ve snaze komunikovat, ale jejich úsilí vždy selhalo. Dvakrát mu rány ztvrdly natolik, že riskoval a škubnul za řetěz znovu, ale bezvýsledně. Z větší části on a Arya vydrží. Pak, když Eragon začal přemýšlet, jestli někdy někdo přijde, uslyšel cvaknutí železných zvonů odněkud z tunelů a chodeb. Vzápětí se dveře na obou stranách rozlétly. Eragonovy svaly se napjaly v očekávání. Upřel oči na dveře stejně jako Arya. Uplynula zdánlivě nekonečná minuta. S neomaleným nepříjemným vyzváněním začaly zvony opět znít a místnost plnila rozzuřená ozvěna. Dveřmi vpochodovali tři novicové - mladí muži odění ve zlatých šatech, z nichž každý nesl rám, na kterém visely kovové zvony. Za nimi následovalo čtyřiadvacet mužů a žen, z nichž ani jeden neměl všechny končetiny. Na rozdíl od svých předchůdců mrzáci nosili pláště z tmavé kůže na míru, aby odpovídaly jejich individuálním zraněním. Jako poslední vešla šestice otroků s nosítky, na kterých byla opřena ve svislé poloze opilá, bezzubá a zdánlivě bezpohlavní postava, nejvyšší kněz Helgrindu. Od jeho hlavy rostl na tři a půl metru vysoký hřeben, který způsobil, že se postava kněze jevila jestě více zdeformovaná. Kněží a novicové se sami umístili po okraji vzorovaného disku, zatímco otroci opatrně snesli nosítka na oltář v čele místnosti. Pak tři dokonalí hezcí mladí muži zatřásli zvony ještě jednou, čímž vznikla disharmonická melodie, a v kůži odění kněží začali skandovat krátkou frázi tak rychle, že si Eragon nebyl jistý, co říkají. Mezi změtí slov zachytil jména tří vrcholů Helgrindu: Gorm, Ildaa a Padlý Angvara. Velekněz pohlédl na něj, pak na Aryu, s očima jako kusy obsidiánu. „Vítejte v síni Tosk,“ řekl a jeho povadlá ústa překroutila slova. „Už dvakrát jste napadli naše vnitřní svatyně Dračích Jezdů. Nebude mít možnost tak učinit znovu… Galbatorix nám nahradí vaše životy a posílá vás do Urû'baenu. Věří že vás může donutit, abyste mu sloužili. Sní o vzkříšení Jezdců a obnovení rasy draků. Řekl jsem mu, že jeho sny jsou bláznovství. Jste příliš nebezpeční a my nechceme vidět, jak draci ožívají. Všeobecně se věří, že uctíváme Helgrind. To je lež, řekneme ostatním pravou podstatu našeho náboženství. Neuctíváme Helgrind, uctíváme jeho obyvatele, to jim jsme obětovali naše těla a krev. Ra’zakové jsou našimi bohy, Dračí Jezdci – Ra’zakové a Lethrblaka.“ Strach prolezl Eragonem jako nemoc. Nejvyšší kněz na něj plivl a sliny mu volně stékaly na dolní ret. „Neexistuje žádné mučení tak strašné jako váš zločin, Jezdče. Zabil jsi naše bohy, ty a ten tvůj prokletý drak. Za to musíš zemřít.“ Eragon bojoval proti jeho slovům a snažil se křičet přes roubík. Kdyby mohl mluvit, mohl by hrát o čas tím, že jim řekne, jaká byla poslední slova ra’zaků, nebo vyhrožovat, že se jim Safira pomstí. Ale jejich věznitelé neprojevili žádný sklon k odebrání roubíku. V odporném gestu se nejvyšší kněz usmál ukazujíce svoje šedé dásně. „Už neunikneš, Jezdče. Krystaly zde byly očarovány, aby chytily každého, kdo by se pokusil znesvětit náš chrám nebo ukrást naše bohatství, dokonce jeden takový, jako jste vy. Ani tam je nikdo nezachránil. Dva z vašich společníků jsou mrtví – ano, dokonce i ta vlezlá čarodějnice – a Murtagh neví nic o vaší přítomnosti zde. Dnes je den tvé záhuby, Eragone Stínovrahu.“ Nejvyšší kněz pak ze sebe se zvrácenou hlavou dozadu vyrazil příšerný, klokotavý sykot. V temných dveřích na levé straně oltáře se objevili čtyři otroci s holou hrudí. Na svých bedrech nesli plošinu se dvěma velkými mělkými pohárovitými výstupky ve středu. Uvnitř výstupků ležel pár oválných předmětů, z nichž každý byl půl palce dlouhý a půl palce široký. Objekty byly modročerné a vyrobené z pískovce. Eragonovi se zdálo, že se čas zpomalil. To nemohou být…, pomyslel si. Safiřino vejce však bylo hladké a 122
žilkované jako mramor. Ať už ty věci byly cokoliv, nebyla to dračí vejce. Ty možnosti ho vyděsily ještě víc. „Protože jsi zabil staré jedince,“ řekl kněz, „je jen příhodné, že budete potravou pro jejich znovuzrození. Nezasloužíte si tak velkou čest, ale potěší to staré jedince a my se ve všem snažíme plnit jejich touhy. Jsme jejich věrnými služebníky a oni našimi krutými a neúprosnými pány: tři tváře boha – lovci lidí, pojídači masa a konzumenti krve. To jim nabízíme naše těla za naše přestupky v naději na zasvěcení do tajů tohoto života a v naději na rozhřešení. Jak Tosk napsal, tak bude.“ V souzvuku v kůži odění kněží opakovali: „Jak Tosk napsal, tak bude.“ Nejvyšší kněz přikývl. „Staří jedinci vždy hnízdili na Helgrindu, ale v době mého otce Galbatorix ukradl jejich vejce a zabil jejich mláďata a přinutil je přísahat mu věrnost, dokud jejich linie nebude zcela vymýcena. Vyhloubené tunely a jeskyně, které od té doby používají, aby nám, jejich obětavým služebníkům, daly svá vejce, abychom je sledovali a starali se o ně, dokud bude potřeba. To jsme udělali, a nikdo z nich nás nemůže vinit za naše služby.“ „Ale modlíme se, aby byl Galbatorix jednou svržen, neboť by nikdo neměl ty staré vázat proti jejich vůli. Je to ohavné.“ Znetvořené stvoření si olízlo rty a k Eragonovu znechucení viděl, že část jeho jazyka je vyříznuta nožem. „Ty, tebe taky chceme odstranit, Jezdče. Draci byli největší nepřátelé Starých. Bez nich a bez Galbatorixe by nikdo nikde nezastavil hodování Starých. Jak nejvyšší kněz mluvil, čtyři otroci nesoucí plošinu ji opatrně spustili z ramenou na vzorovaný disk několik kroků před Eragona a Aryu. Když skončili, sklonili hlavy a odešli dveřmi, kterými přišli. „Kdo by mohl žádat o něco víc, než krmit boha morkem kostí?“ zeptal se nejvyšší kněz. „Radujte se, oba dva, pro dnešek přijměte požehnání Starých a pověst vašich hříchů musí být očištěna a vy můžete vstoupit do posmrtného života s duší čistou jako novorozené dítě.“ Pak nejvyšší kněz a jeho následovníci obrátili své tváře ke stropu a začali odříkávat zvláštní podivně znějící píseň, které Eragon stěží porozuměl. Přemýšlel, jestli v nářečí byl Tosk. Občas, když něco slyšel, myslel si, že slyší slova starověkého jazyka – pozměněný a zneužitý, ale stále starověký jazyk. Když groteskní shromáždění dokončilo další refrén „Jak Tosk psal, tak bude“, tři novicové zatřásli zvony v náboženské extázi horlivosti a zdálo se, že výsledná hlasitost rámusu snížila strop. Novicové třásli zvony, i když odcházeli z místnosti. Odešlo i čtyřiadvacet nižších kněží, a pak přenesli do zadní části průvodu svého beznohého pána jeho pivem naolejovaní otroci. Dveře se za nimi zavřely se zlověstným bum a Eragon slyšel, jak těžká závora zapadla na své místo na druhé straně. Otočil se na Aryu. Výraz v jejích očích naznačoval zoufalství a on věděl, že neměla ponětí jak uniknout, stejně jako on. Opět pohlédl vzhůru a zatáhl za řetěz, který držel pomocí své největší síly, tak jak to jen dokázal. Rány na jeho zápěstí se znovu otevřely a zasypaly ho kapky krve. Vejce nalevo před nimi se začalo houpat, a pak z něj jen nepatrně vycházelo slabé klepání jako z maličkého kladiva. Eragona se zmocnil hluboký pocit hrůzy. Ze všech způsobů smrti, jaké si dokázal představit, byl být sněden zaživa Ra’zacem zdaleka ten nejhorší. Pak prudce trhl řetězem s novým odhodláním a skousl roubík, aby mu pomohl vydržet utrpení. Následná bolest mu způsobila mžitky před očima. Vedle něj se Arya kroutila stejně, bojujíc ve smrtelném tichu o své osvobození. A stále se ozývalo tap-tap z modročerné skořápky. To je k ničemu, uvědomil si Eragon. Přestal trhat řetězem. Jakmile tuto skutečnost přijal, začalo být zřejmé, že je nemožné vyhnout se bolesti mnohem větší než nyní. Jedinou otázkou bylo, zda jeho zranění budou násilná, nebo zda si je bude moci vybrat. Když nic jiného, musím zachránit Aryu. Studoval železné pásy kolem zápěstí. Pokud bych si zlomil palce, možná se mi stáhnou ruce. Pak bych alespoň mohl bojovat. Možná bych mohl vzít kousek Ra’zakovy skořápky a použít ji jako nůž. S něčím na řezání by mohl uvolnit i nohy, ačkoli byla ta myšlenka děsivá, pro tuto chvíli si jí nevšímal. Vše co musím udělat je dostat se ven z toho kruhu z kamení. Byl by schopný používat magii a pak mohl zastavit bolest a krvácení. To, co zvažoval, by trvalo jen několik minut, ale věděl, že to budou nejdelší minuty jeho života. Zhluboka se nadechl v přípravě. Levá ruka jako první. Než mohl začít, Arya vykřikla. Otočil se na ni a pronesl němý výkřik, když spatřil zlomené prsty na její pravé ruce. Její kůže byla roztrhlá podél ruky k nehtu a ukázala se bílá kost uprostřed nachového svalu. Arya klesla a vypadala, že na chvíli ztratila vědomí; pak se vzpamatovala a 123
trhla rukou ještě jednou. Eragon na ni vykřikl, když její ruka vyklouzla z kovových pout a strhávala z ní kůži a maso. Ruka jí klesla k boku schovaná z jeho dohledu, ačkoli viděl krev, která se rozstříkla po podlaze u jejích nohou. Slzy zastřely jeho oči a volal její jméno do roubíku, ale zdálo se, že ho neslyší. Chtěla ten proces zopakovat, ale ztuhla, když se otevřely dveře nalevo od oltáře a jeden z noviců v zlatém rouchu vklouzl do místnosti. Když ho Arya spatřila, zaváhala, i když věděla, že Eragon vytáhne svou ruku při sebemenším náznaku nebezpečí. Mladý muž se podíval úkosem na Aryu, potom se opatrně vydal do středu vzorovaného disku, a s obavami pohlédl na vejce, která se houpala tam a zpět. Mladík byl drobný s velkýma očima a jemnými rysy; zdálo se zřejmé, že byl vybrán pro tuto pozici kvůli svému vzhledu. „Tady,“ zašeptal mladík. „Přinesl jsem tohle.“ Vytáhl ze záhybů hábitu dláto a dřevěnou palici. „Když vám pomůžu, musíte mě vzít s sebou. Já to tu déle nevydržím. Nesnáším to. Je to strašné! Slib mi, že mě vezmeš s sebou!“ Ještě před tím, než domluvil, Eragon kývl na souhlas. Když se mladík začal blížit k němu, Eragon zavrčel a pokynul hlavou směrem k Arye. Trvalo několik vteřin, než novic pochopil. „Oh, Ano,“ zamumlal mladík a přešel k Arye. Eragon zaskřípal zuby v hněvu na pomalost mládí. Drsné skřípání pilníku brzy přehlušilo narážení uvnitř kymácejícího vejce. Eragon sledoval jak nejlépe mohl, zatímco jejich rádoby zachránce řezal část pout nad Aryinou levou rukou. Udržuj pilník ve stejném článku, ty blázne! Eragon zuřil. Novic zvažoval, jestli neměl použit pilník už předtím, a Eragon pochyboval, že by mladík měl sílu nebo výdrž, aby přeřezal alespoň malý kus železa. Arya zplihle visela, zatímco novic pracoval, její dlouhé vlasy jí zakrývaly tvář. Třásla se v pravidelných intervalech a padající krev z poraněné ruky nepřestávala téct. K Eragonově hrůze se zdálo, že pilník nedělá žádné šrámy na poutech. Kterýkoli magií chráněný kov byl příliš silný pro něco tak prostého jako pilník k přeříznutí. Novic se rozčílil, vypadal mrzutý ze svého nedostatečného pokroku. Pozastavil se a otřel si čelo, pak zamračený zaútočil na pouta znovu, mlátil lokty, hruď se mu vzdouvala a rukávy jeho pláště divoce vlály. Neuvědomuješ si, že to nebude fungovat? pomyslel si Eragon. Zkus dláto připoutat kolem jejích kotníků. Mladík pokračoval jak jen mohl. Ostré praskání se ozvalo přes celou místnost a Eragon viděl tenkou puklinu na vrcholu temného postaveného vejce. Prasklina se prodloužila a z vnějšku se rozšiřovala jako pavučinové vlákno. Vteřinu potom se vejce začalo kolébat a ozvalo se další ťuk – ťuk, které se spojilo s první formou šíleného rytmu. Novic zblednul a pilník pak klesl pryč od Aryi. Roztřeseně kroutil hlavou. „Omlouvám se…. Omlouvám se. Je příliš pozdě.“ řekl se zkroucenou tváří a z očí se mu valily slzy. „Omlouvám se.“ Eragonův strach vzrostl, jakmile mladík vytáhl dýku ze záhybů svého roucha. „Nic jiného se nedá dělat,“ řekl téměř jako kdyby mluvil k sobě. „Nic jiného …“ Popotahoval a pohnul se směrem k Eragonovi. „Je to to nejlepší.“ Jak mladík přistoupil, Eragon přetrhl svá pouta snažíce se vytáhnout jednu z rukou ven z pout. Železné okovy byly příliš těsné a podařilo se mu tím seškrábat více kůže ze zápěstí. „Omlouvám se,“ zašeptal mladík, zastavil před Eragonem a napřáhl dýku. No! Křičel Eragon ve své mysli. Kus zářivého ametystu se vyřítil ven z tunelu, kterým přinesli Eragona a Aryu do místnosti. Zasáhl novice zezadu do hlavy a padal proti Eragonovi. Eragon sebou trhl, když ucítil, jak mu přes žebra přejelo ostří dýky. Poté se mladík skácel a zůstal ležet v bezvědomí. Z hlubin tunelu se vynořila malá kulhající postava. Eragon pozoroval, jak se postava sunula do světla, a viděl, že to není nikdo jiný než Solembum. Eragonem projela úleva. Kočkodlak byl ve své lidské podobě a byl nahý až na otrhanou bederní roušku, která vypadala, jako by byla z roztrhaného oblečení jeho protivníků. Jeho špičaté černé vlasy se tyčily téměř až ke konečkům a vydal divoké zavrčení svými zohyzděnými rty. Několika kusy látky zakryl předloktí, jeho levé ucho viselo ze strany jeho hlavy a pruh kůže mu na hlavě chyběl. Nesl krví potřísněný nůž. A pár kroků za kočkodlakem přicházela bylinkářka Angela. 124
NEVĚŘÍCÍ NA ÚTĚKU
T
o je idiot,” ulevila si Angela, jak spěchala k vzorovanému disku na podlaze. Krvácela z několika ran a škrábanců, a ještě více krve na sobě mělo její oblečení, Eragon však předpokládal, že nebyla její. Jinak se zdála nezraněna. „Všechno, co měl udělat, bylo
- tohle!” Zamávala svým mečem s průhlednou čepelí nad hlavou a udeřila hruškou meče do jednoho z ametystů, které lemovaly disk. Krystal se roztříštil s divným lupnutím, jako výboj statické elektřiny, a světlo, které vydával, zablikalo a vytratilo se. Ostatní krystaly stále zářily. Angela bez pauzy přistoupila k dalšímu kusu ametystu a rozbila ho tak, jako ten předchozí, a tak dále. Nikdy v životě nebyl Eragon tak vděčný za to, že mohl někoho vidět. Střídal pohledy mezi bylinkářkou a rozšiřujícími se trhlinami na horní části prvního vejce. Ra´zac už téměř našel svoji cestu ven; skutečně to tak vypadalo, neboť skřípání a klepání bylo čím dál tím silnější. Mezi kusy skořápky a hustou bílou membránou viděl Eragon zobákovitou hlavu Ra´zaka, který slepě tlačil proti ní. Rychle, rychle, pomyslel si Eragon, když kus velký jako jeho ruka spadl z vejce a zarachotil o podlahu jako deska z pálené hlíny. Membrána se protrhla a mládě Ra´zaka vystrčilo hlavu z vejce, odhalujíc svůj fialový jazyk, když proneslo triumfální výkřik. Sliz kapal z krunýře a celou komoru prostoupila houbovitá vůně. Eragon ještě jednou zatahal za svá pouta, ale bylo to marné. Ra´zac znovu zaječel a snažil se vymanit ze zbývající části vejce. Vytáhl jednu drápatou paži, ale v tom se nevyvážené vejce naklonilo na jednu stranu a rozlilo nažloutlou tekutinu přes vzorovaný disk. Groteskní mládě leželo na boku, na chvíli ochromeno. Pak se probudilo a dostalo se na nohy, kymácejíc a nejistě, klapajíc zobákem jako rozrušený hmyz. Ra´zacův hluboký hrudník vypadal, jako by jeho žebra byla na vnější straně jeho těla, a ne uvnitř. Končetiny toho stvoření byly tenké a hrbolaté, jako jsou hole, a jeho pas byl užší než člověka. Každá noha se navíc zpětně ohýbala v kloubu, věc, kterou Eragon dosud nikdy neviděl, ale která odpovídala znepokojující chůzi Ra´zaků. Jeho krunýř se jevil měkký a tvárný, na rozdíl od těch vyspělejších Ra´zaků, s nimiž se Eragon setkal. Avšak nebylo pochyb o tom, že časem ztvrdne. Ra´zac naklonil hlavu, jeho obrovské, vystouplé oči chytaly paprsky světla, a zamrkal, jako kdyby právě objevil něco vzrušujícího. Pak se pokusil o krok směrem k Arye… a další… a pak další, jeho zobák se blížil ke kaluži krve z jejích nohou. Eragon vykřikl do svého roubíku, doufajíc, že odvrátí stvoření, ale ten mu nevěnoval nic víc než jen letmý pohled, ignoroval ho. „Teď!" zvolala Angela a rozbila poslední z krystalů. Dokonce i střepy ametystu poletovaly po podlaze, Solembum skočil k Ra´zakovi. Kočkodlak v rozmazané podobě se ve vzduchu zmenšoval, zkrátily se mu končetiny, zmenšila hlava, objevila se mu kožešina a on přistál na všech čtyřech. Ra´zak zasyčel a drápal Solembuma, ale kočkodlak se vyhnul úderu, a rychleji než může oko vidět, plácl Ra´zaka jednou ze svých velkých, těžkých tlap. Ra´zakův krk se zlomil s křupnutím, a stvoření letělo přes celou místnost a přistálo zkroucené v hromadě, kde sebou ještě několik sekund škubalo. Solembum zasyčel, jeho jedno zraněné ucho bylo přitisknuté proti jeho lebce; pak se vysoukal z bederní roušky, která byla ještě svázaná kolem boků a šel sedět a čekat na další vejce. „Co sis to udělala?" řekla Angela, když spěchala k Arye. Arya unaveně zvedla hlavu, ale nesnažila se odpovědět. Třemi rychlými tahy své bezbarvé čepele bylinkářka prořízla zbývající Aryina pouta, jakoby kov nebyl tvrdší nežli sýr. Arya padla na kolena a přepadla, a přitiskla si zraněnou ruku na břicho. Svojí druhou rukou si roztrhla roubík. Pálení v ramenou Eragona opustila, když ho Angela osvobodila a on byl nakonec schopný snížit ruce. Vytáhl si látku z úst, a chraplavým hlasem řekl: „Mysleli jsme si, že jsi mrtvá." „Budou se muset víc snažit, pokud mě chtějí zabít. Spousta z nich jsou flákači." Stále přepadlá začala Arya říkat svá kouzla pro léčení a obvazování. Její slova byla jemná a napjatá, ale nikdy váhavá nebo špatná. 125
Zatímco ona pracovala na nápravě svých zranění na ruce, Eragon si uzdravil ránu na svých žebrech stejně jako rány na zápěstí. Pak ukázal na Solembuma a řekl: „Uhni." Kočkodlak švihl ocasem, ale udělal, co mu Eragon řekl. Eragon zvedl pravou ruku a řekl: „Brisingr!" Kolem druhého vejce vybouchl pilíř modrých plamenů. Stvoření uvnitř křičelo: hrozně, nadpozemským zvukem, spíše jako skřípění kovu, než křik jakéhokoli člověka či zvířete. Přimhouřil proti horku oči, a s uspokojením sledoval, jak vejce spálil. Když přestal křik, zhasl plamen. To ticho bylo později nečekaně kompletní, když Arya skončila její zaklínání a všechno bylo v klidu. Angela jako první způsobila rozruch. Šla k Solembumovi a stála nad ním, mumlala ve starověkém jazyce, když mu spravovala ucho a další zranění. Eragon poklekl vedle Aryi a položil ji ruku na rameno. Podívala se na něj, pak poodkryla své tělo, aby mu ukázala svoji ruku. Kůže na dolní třetině jejího palce, stejně jako podél vnějšího okraje dlaně a přes hřbet její ruky, byla lesklá a jasně červená. Nicméně sval pod ní vypadal zdravě. „Proč jsi nedokončila léčení?" zeptal se. „Pokud jsi příliš unavená, můžu-" Zavrtěla hlavou. „Poškodila jsem nějaké nervy… a nedokážu je opravit. Potřebuji Blödhgarmovu pomoc, je zručnější v manipulaci s tělem." „Můžeš bojovat?" „Když budu opatrná." Na chvíli pevně sevřel její rameno. „Co jsi udělala-" „Udělala jsem pouze to, co bylo logické." „Většina lidí by neměla sílu... Snažil jsem se, ale moje ruka byla příliš velká. Vidíš?" A zvedl svoji ruku nad tu její. Přikývla, pak uchopila jeho ruku a pomalu vstala. Eragon postupoval s ní, připraven jí kdykoli poskytnout stálou oporu. „Musíme najít naše zbraně," řekl, „stejně jako můj prsten, můj pásek a náhrdelník, který mi dali trpaslíci." Angela se zamračila. „Proč pásek? Je kouzelný?" Když Eragon zaváhal, protože nevěděl, zda jí má říct pravdu, Arya řekla: „Ty asi neznáš jméno tvůrce, moudrá, ale při svých cestách jsi určitě musela slyšet o pásu z dvanácti hvězd." Bylinkářčiny oči se rozšířily. „Ten pás? Ale já myslela, že byl ztracen před více než čtyřmi stoletími a zničený během-" „Obnovili jsme ho," řekla Arya rozhodně. Eragon toužil klást bylinkářce další otázky, ale ona jen řekla: „Vidím... Nicméně si nemůžeme dovolit ztrácet čas prohledáváním každé místnosti v tomto podzemí. Jakmile si kněží uvědomí, že jste utekli, budeme jich mít v patách celou smečku." Eragon pokynul směrem na zem a řekl: „Možná by nám on mohl prozradit, kam dali naše věci." Klesajíc do dřepu, umístila bylinkářka dva prsty na mladíkovu krční žílu, a nahmatala puls. Potom mu dala facku do tváře a stáhla mu víčka. Novic zůstal volný a bez hnutí. Zdálo se, že nedostatek jeho reakcí bylinkářku obtěžuje. „Okamžik," řekla, a zavřela oči. Její obočí zkroutilo lehké zamračení. Chvilku tak zůstala, pak s náhlou rychlostí vyskočila nahoru. „To je trochu egocentrický chudák. Není divu, že ho jeho rodiče poslali, aby se připojil ke kněžím. Překvapuje mě, že se s tím tak smířili." „Ví něco užitečného?" zeptal se Eragon. „Jen cestu na povrch." Ukázala na dveře nalevo od oltáře, stejné dveře, kterými kněží vstoupili a odešli. „Je úžasné, že se vás pokusil osvobodit; mám dojem, že to je poprvé v životě, co udělal něco ze své vlastní vůle." „Musíme ho přivést k nám." Eragon to řekl nerad, ale byla to jeho povinnost. „Slíbil jsem, že to uděláme, když nám pomůže." „Snažil se vás zabít!" „Dal jsem své slovo." Angela si povzdechla a obrátila oči v sloup. Obrátila se k Arye a řekla: „Nemyslím si že je možné ho nějak přesvědčit co?" 126
Arya zavrtěla hlavou a pak hodila mladého muže na rameno bez zjevného úsilí. „Budu ho nosit," řekla. „V tom případě,“ řekla bylinkářka Eragonovi, „Měl by sis tohle vzít, protože to vypadá, že ty a já musíme zvládnout všechen boj. „Podala mu svůj krátký meč, a začala vytahovat dýku s rukojetí z drahokamů ze záhybů svých šatů. „Z čeho je vyroben?“ zeptal se Eragon, když se díval přes průsvitné ostří meče, a všiml si, jak se do něj chytá a odráží světlo. Látka mu připomínala diamant, ale nedokázal si představit, že by někdo udělal zbraň z drahokamu; navíc množství energie potřebné k udržení kamene bez zlomení by brzy vyčerpala každého normálního kouzelníka. „Ani kámen, ani kov," řekla bylinkářka. „Ačkoli pozor, Je nutné dbát zvýšené opatrnosti při manipulaci. Nikdy se nedotýkej jeho okrajem něčeho, o co pečuješ nebo čeho si vážíš, jinak budeš litovat. Podobně: nikdy nestav meč proti něčemu, co bys mohl potřebovat - nohu, například." Eragon opatrně držel meč dál od těla a řekl: „Proč?" „Protože," řekla bylinkářka s evidentní chutí, „to je nejostřejší čepel v dějinách. Žádný jiný meč nebo sekera nebo nůž nemůže odpovídat horlivosti jeho okraje, a to ani Brisingr. To je konečné ztělesnění všech řezavých nástrojů. Tento-" odmlčela se na důraz „je typickým zástupcem nakloněné roviny… Budete se všude snažit najít stejné. Může to proniknout jakoukoli věcí nechráněnou kouzlem a mnoho věcmi, které chráněny jsou. Zkus to, pokud mi nevěříš." Eragon se rozhlédl po něčem, co by mohl použít k testování meče. Na konci přistoupil k oltáři a otočil čepelí v jednom rohu kamenné desky. „Ne tak rychle!" zvolala Angela. Průhledný kotouč prošel čtyři palce kamene, jako by žula nebyla těžší než pudink, pak pokračoval dolů k jeho nohám. Eragon vyjekl a skočil zpátky, sotva se mu podařilo zastavit jeho ruku, než se pořezal. Roh oltáře se odrazil o krok dále a pak padal s klapáním ke středu místnosti. Ostří meče, uvědomil si Eragon, může být velmi dobře diamant. To by nebylo třeba tolik ochran, jak předpokládal, protože by se jen zřídka setkával s větším odporem. „Tady," řekla Angela. „Radši si vezmi toto." Odepnula pochvu meče a podala mu ji. „Je to jedna z mála věcí, které tím ostřím nemůžeš zničit." Chvíli trvalo, než Eragon mohl něco říct, potom, co si téměř odřezal prsty. „Má ten meč jméno?" Angela se zasmála. „Samozřejmě. Ve starověkém jazyce je jeho jméno Albite, což znamená přesně to, co si myslíte. Ale já upřednostňuji název Tinkledeath, zvonění smrti." „Tinkledeath." „Ano. Kvůli zvuku, který dělá, když na něj klepneš." Dokázala to špičkou nehtu a usmála se na výsledné pronikavé vědomí, že probodl temné komory jako sluneční paprsek. „Tak co, půjdeme pryč?" Eragon zkontroloval, aby na nic nezapomněli; pak přikývl a zamířil k levým dveřím a otevřel je tak tiše, jak jen mohl. Za vchodem byla dlouhá, široká chodba osvětlená pochodněmi. Na hlídce byli dvě řady stráží, jedna na každé straně chodby. Dvacet černě oděných bojovníků, kteří je přepadli dříve. Pohlédli na Eragona a natáhli se pro své zbraně. Kletba proběhla Eragonovi myslí. Skočil dopředu, měl v úmyslu zaútočit dříve, než mohli bojovníci sebrat své meče a spojit se do bojové formace. Měli mezi sebou pouze pár metrů, nicméně, se u každého muže objevil náznak pohybu: měkké, rozmazané stíny, jako pohyb vlající vlajky na okraji jeho zorného pole. Dvacet mužů bez hlesu ztuhlo a upadlo na zem. Ani jeden z nich už nežil. Eragon zpomalil a zastavil dříve, než narazil do těl. Každý z mužů byl bodnut do oka tak čistě, jak to jen šlo. Otočil se, aby se zeptal Aryi a Angely, jestli nevědí, co se stalo. Avšak slova se mu zadrhla v hrdle, když uviděl bylinkářku. Byla opřená o zeď, těžce oddychovala, a rukama si objímala kolena. Její pleť byla smrtelně bledá a její ruce se třásly. Z dýky jí kapala krev. Eragona naplnila úcta a strach. Cokoliv bylinkářka udělala, přesahovalo jeho chápání. „Moudrá,” řekla Arya a také se zdála být nejistá, „jak jsi to dokázala?” Bylinkářka se tiše zasmála mezi jednotlivými nádechy a řekla: „Použila jsem trik. Naučila jsem se ho od svého mistra Tengy před mnoha lety. Kéž by mu tisíc pavouků hryzalo uši.“ 127
„Ano, ale jak jsi to udělala?” trval na svém Eragon. Takový trik by se mi hodil v Urû’baenu. Bylinkářka se znovu zachichotala. „Co je čas, když není pohyb? A co je pohyb, když není teplo? A nejsou teplo a energie jen různé názvy pro jednu stejnou věc?” Odlepila se od stěny, přistoupila k Eragonovi a pohladila ho po tváři. „Když pochopíš důsledky, tak pochopíš, jak jsem to udělala. Dnes už nebudu schopná použit toto kouzlo znovu bez toho, aniž bych si ublížila, proto neočekávejte, že zabiju každého, když potkáme skupinu lidí.“ Eragon těžce překonával svojí zvědavost, ale přikývl. Svlékl tuniku a kabát jednoho z padlých mužů. Poté, co si oblékl toto oblečení, vedl je skrz halu ke vzdálenému východu. V komplexu místností a chodeb už na nikoho nenarazili. Nenašli ani žádné stopy po svých ztracených věcech. I když byl Eragon rád, že se vyhnul pozornosti, nepřítomnost i jen obyčejných sluhů ho zneklidňovala. Doufal, že on a jeho společníci nespustili alarmy a neupozornili kněze na svůj útěk. Na rozdíl od opuštěných komnat, které viděli před přepadením, ty, které míjeli nyní, byly plné tapisérií, nábytku a podivných strojků vyrobených z mosaze a křišťálu, jejichž účel použití si Eragon nedovedl představit. Mnohokrát se zastavil, neboť knihy ho lákaly, aby zůstal a prozkoumal je. Odolal tomu pokušení, neměli čas číst zatuchlé staré spisy, ať byly sebevíce zajímavé. Angela vždy vybírala cestu, když bylo více možností volby. Ale i tak byl Eragon v čele skupiny. Držel drátem obalenou rukojeť tak silně, až se mu začala námahou klepat ruka. Brzy dorazili na konec chodby, která končila schodištěm, které se postupným stoupáním zužovalo. Na schodech stáli po obou stranách dva novici. Každý držel stojan se zvonky, jak to už Eragon předtím viděl. Rozeběhl se proti nim, přičemž se snažil jednoho novice bodnout do krku dříve, než začne křičet nebo zvonit zvonky. Druhý ale měl dost času udělat obojí, než na něho Solembum skočil a povalil ho na zem. Celou chodbu naplnil jeho křik, když ho Solembum začal škrábat do tváře. „Rychle!” vykřikl Eragon, když běžel po schodech nahoru. Na konci schodiště byla samostatná stěna, deset stop široká, pokrytá ornamenty a rytinami. Eragonovi se zdála být známá. Vyhnul se jí a vešel do paprsků narůžovělého světla takové intenzity, že zmateně zaváhal. Zdvihl pochvu Tinkledeathu a zakryl si jí oči. Ani ne pět stop od něho ležel na nosítkách velekněz a z jeho hrudi kapala krev. Další z kněží – žena, které chyběly obě ruce, klečela na druhé straně nosítek a chytala krev do zlaté číše, kterou svírala mezi svá předloktí. Oba dva s úžasem zírali na Eragona. Eragon se podíval za ně do dáli a viděl jakoby v sérii záblesků: Masivní žebrované sloupy stoupající ke klenutému stropu, který se ztrácel ve stínu. Ve stěnách byla okna z mozaiky - okna vlevo hořela světlem z vycházejícího slunce, zatímco ta vpravo byla nudná a bez života. Stály mezi nimi bledé sochy a řady žulových lavic pokryté skvrnami a končící až u vchodu do hlavní lodi. První čtyři řady byly zaplněny křídlem knězů, kteří byli oděni v černé kůži, jejich tváře byly otočené vzhůru a ústa otevřený v písni jako mnoho mláďat prosících o potravu. Eragon si opožděně uvědomil, že stál ve velké katedrále Dras-Leony, na druhé straně oltáře, před kterým kdysi dávno s úctou poklekl. Bezruká žena upustila kalich a stála, rozhazujíc rukama, aby ochránila velekněze svým tělem. Za ní Eragon uviděl modré pouzdro Brisingru, které leželo poblíž čela nosítek, a myslel si, že vedle zahlédl i Aren. Dřív, než se stačil rozběhnout za svým mečem, na něj naběhli z obou stran oltáře dva strážci, sekající po něm gravírovanými kopími, ozdobenými červeným chocholem. Eragon se vyhnul prvnímu strážci a rozsekl rukojeť mužova kopí, posílajíc ostrou čepel vzduchem. Pak Eragon rozetnul muže na polovinu; Tinkledeath prošel skrz jeho maso a kosti s šokující lehkostí. Eragon se zbavil druhého strážce stejně rychle jako prvního, pak se otočil čelem k páru, který k němu přicházel zezadu. Bylinkářka se k němu přidala, mávala svou dýkou a někde nalevo od něj prskal Solembum. Arya se držela zpátky, aby se nepřipletla do boje, mladého muže měla stále přehozeného přes rameno. Krev, vytékající z převrženého poháru, pokryla podlahu kolem oltáře. Stráže uklouzly v kaluži a zadní muž upadl a srazil k zemi i svého společníka. Eragon se posouval k nim - nezvedal nohy nad podlahu, aby neztratil rovnováhu - a dříve, než stráže mohly reagovat, oba dva zabil. Byl s bylinkářčiným mečem ostražitý, když jeho čarovné ostří prořízlo oba muže jako nic. 128
Eragon si byl vědom toho, jak Velekněz křičel - jakoby z velké dálky. „Zabijte ty nevěřící! Zabijte je! Nenechte ty rouhače uniknout! Musí být potrestáni za své zločiny proti Starým.” Sněm kněžích začal hučet a dupat nohama a Eragon ucítil, jak se jejich mysli drápají do jeho, jako když smečka vlků trhá unavenou srnku. Ponořil se hlouběji do sebe, odrážel útoky pomocí technik, které trénoval pod Glaedrovým vedením. Bylo těžké se bránit tolika nepřátelům, a proto se obával, že své obrany dlouho neudrží. Jeho jedinou výhodou bylo, že kněží byli neorganizovaní a v panice na něj útočili každý samostatně. Jejich kombinovaná síla by ho určitě přemohla. Pak se ho dotklo Aryino vědomí - známá, uklidňující přítomnost mezi skupinou nepřátel, kteří se snažili odhalit jeho vnitřní já. S úlevou se jí otevřel a spojili své mysli, tak jako by to udělal se Safirou, a na chvíli se jejich identity smíchaly a on ztratil schopnost rozlišit, odkud pocházely jejich sdílené myšlenky a pocity. Společně podnikli výpad spojenou myslí na jednoho z kněžích. Muž se snažil uniknout jejich sevření, jako když se ryba snaží proklouznout mezi prsty, ale oni zpevnili sevření a odmítli ho nechat uniknout. Odříkával strojenou, zvláštně sestavenou frázi ve snaze zbavit se vědomí; Eragon odhadoval, že to byl útržek z Knihy Tosku. Knězi chyběla disciplína a jeho koncentrace byla brzy rozptýlena, když si pomyslel: Nevěřící jsou příliš blízko k Mistrovi. Musíme je zabít dříve, než - Počkat! Ne! Ne! Eragon a Arya využili knězovy slabosti a rychle si podmanili mužovy myšlenky. Jakmile si byli jisti, že proti nim nebude moci provést protiúder ani myslí ani tělem, Arya poslala kouzlo, které podle knězových myšlenek obejde jeho obrany. Ve třetí řadě kostelních lavic muž zařval a vznítil se plamenem, zelený oheň šlehal z jeho uší, úst a očí. Plameny zapálily oblečení několika kněží, kteří mu byli na blízku, a hořící muži a ženy se zmítali a divoce pobíhali, čímž dále rušili útoky na Eragona. Praskání plamenů připomínalo větve lámající se v bouři. Bylinkářka seběhla od oltáře a pohybovala se mezi kněžími, přičemž bodala svou dýkou sem a tam. Solembum jí byl těsně v patách a dodělával ty, které srazila na zem. Pak bylo pro Eragona a Aryu jednoduché proniknout do myslí svých nepřátel a převzít nad nimi kontrolu. Společnou prací zabili další čtyři kněží a pak se zbytek sněmu zhroutil a rozptýlil. Někteří prchali přes vestibul, který, jak si Eragon pamatoval, vedl do převorství vedle katedrály. Jiní se krčili za lavicemi a rukama si chránili hlavu. Šest kněží se nesnažilo ani utéct ani schovat, ale vyrazili proti Eragonovi, ohánějíce se zahnutými noži v každé ruce, která komu ještě zbyla. Eragon máchl po první kněží dříve, než na něj mohla zaútočit. Otrávilo ho, že žena byla chráněna obranou, která zastavila Tinkledeath půl stopy od jejího krku, pak se mu meč protočil v ruce a po ruce mu proběhl náraz. Levou rukou Eragon máchl po ženě. Z nějakého důvodu kouzlo nezastavilo jeho pěst a tak ucítil, jak kosti jejího hrudníku povolily, když jí odrazil a ona s rozepjatýma rukama vletěla do lidí, co stáli za ní. Zbývající kněží se vyprostili a pokračovali v útoku. Eragon postoupil dopředu, čímž odrazil nemotorný úder předního kněze; pak - s výkřikem „Ha!” - zaměřil pěst na mužova střeva a odrazil ho mezi lavice, kde dopadl s nechutným křupnutím. Eragon zabil následujícího muže podobným způsobem. Zelenožlutá šipka se zahrabala do krku kněze po jeho pravici a to už tam byl Solembum, jako žlutohnědá skvrna, která přistála vedle něj a pustila se do další skupiny. Zůstal už jen jeden následovník Toska, který před ním stál. Arya volnou rukou chytla ženu za její koženou róbu a hodila ji třicet stop přes lavice. Čtyři novici zvedli veleknězova nosítka a zamířili si to rychlým klusem k východní straně katedrály, kde byl přední vchod do katedrály. Jak je viděl unikat, Eragon zařval a skočil na oltář, přičemž shodil talíř a kalich. Odtud skočil k tělům padlých kněží. Lehce přistál a sprintoval směrem k novicům. Čtyři mladí muži zastavili, když uviděli Eragona u dveří. „Otočte se!“ křičel velekněz. „Otočte se!“ Jeho sluhové poslechli, jen proto, aby se mohli utkat se za nimi stojící Aryou - která měla přes rameno přehozeného jednoho z nich. Novicové vyjekli, otočili se na stranu a sprintovali mezi řadami lavic. Než stačili uběhnout více než několik stop, Solembum se postavil ke konci lavic a zlehka k nim kráčel. Kočkodlakovy uši byly připlácnuté k jeho lebce a z jeho neustálého tichého vrnění Eragonovi mravenčilo za krkem. Blízko za ním šla Angela, kráčela katedrálou směrem od oltáře, s dýkou v jedné ruce a zelenožlutým oštěpem ve druhé. Eragon se podivil, kolik zbraní s sebou měla. K jejich cti neztratili novicové odvahu chránit svého mistra. Na místo toho čtyři z nich zařvali a utíkali k Solembumovi ještě rychleji, nejspíš proto, že kočkodlak byl nejmenší a nejbliž z jejich protivníků, a protože věřili, že bude nejsnažší jej přemoct. 129
Mýlili se. Jediným svižným pohybem se Solembum přikrčil a skočil z podlahy na jednu z lavic. Ihned poté vyskočil proti jednomu ze dvou vedoucích noviců, kteří byli nejblíže. Jak kočkodlak letěl vzduchem, Velekněz zakřičel něco ve starověkém jazyce - Eragon to slovo nepoznal, ale nepochybně znělo jako jedno z elfského jazyka. Ať už bylo kouzlo jakékoliv, zdálo se, že na Solembuma nemá žádný vliv. Ačkoliv Eragon viděl Angelu klopýtnout, jako by byla napadena. Solembum se srazil s novicem, na kterého skočil. Mladý muž se svalil na podlahu a křičel. Zbytek noviců zakopl o tělo svého druha a mnoho z nich spadlo na hromadu; Velekněze vyklopili z jeho nosítek na jednu z lavic, kde leželo stvoření a kroutilo se jako larva. Eragon se s nimi střetnul o moment později, třemi rychlými údery zavraždil všechny novice; ušetřil toho, jehož krk držel Solembum sevřený mezi čelistmi. Když si byl Eragon jistý, že jsou muži po smrti, otočil se s úmyslem vyřídit Velekněze jednou pro vždy. Jak vystartoval proti postavě bez končetin, napadla ho další mysl. Zkoumala a svírala jeho nejdůvěrnější část, jak se snažila ovládnout jeho mysl. Brutální útok donutil Eragona zastavit a soustředit se na vlastní obranu před vetřelcem. Koutkem oka zahlédl Eragon Aryu a Solembuma, kteří se také zdáli být znehybněni. Bylinkářka byla jedinou výjimkou. Na chvíli se zastavila, když útok začal, ale pak pokračovala pomalými šouravými kroky k Eragonovi. Velekněz zíral na Eragona a jeho hluboce posazené oči ohraničené tmavými kruhy hořely nenávistí a vztekem. Kdyby to stvoření mělo ruce a nohy, Eragon byl přesvědčený, že by se mu pokusilo vyrvat srdce holýma rukama. Jak to bylo, Eragon napůl očekával, že se kněz vykroutí z lavice a začne jej kousat do kotníků. Jak se Angela přibližovala, útok na jeho mysl nabýval na intenzitě. Velekněz - neboť to musel být velekněz, kdo to měl na svědomí - byl mnohem schopnější, než jakýkoliv z jeho posluhovačů. Zabývat se mentálním útokem na čtyři různé lidi najednou a být všem čtyřem vážnou hrozbu, byl pozoruhodný výkon. Obzvlášť, když nepřáteli byli elf, Dračí Jezdec, čarodějnice a kočkodlak. Velekněz měl jednu z nejimpozantnějších myslí, se kterou se kdy Eragon setkal; kdyby nebylo pomoci jeho spojenců, Eragon předpokládal, že by útoku stvoření podlehl. Kněz dělal věci, se kterými se Eragon nikdy dříve nesetkal, jako bylo omotávání Eragonových zbloudilých myšlenek k Aryiným a Solembumovým a svázáni je do takového uzlu zmatení, že Eragon chvíli ztratil cestu ke své vlastní identitě. Konečně se Angela dostala do prostoru mezi lavicemi. Vybrala si cestu kolem Solembuma - který se krčil vedle zavražděných noviců s naježenými chupy - pak opatrně překročila mrtvoly tří noviců, které Eragon zabil. Jak se přibližovala, Velekněz sebou začal mrskat jako chycená ryba v pokusu posunout se po lavici dál. Ve stejnou chvíli tlak na Eragonovu mysl zmírnil, ačkoliv ne natolik, aby riskoval pohyb. Bylinkářka se zastavila, když dorazila k veleknězi, který Eragona překvapil, když vzdal svou snahu a s těžkým oddechováním ležel na sedačce lavice. Na minutu na sebe stvoření se zapadlýma očima a malá žena s tvrdým výrazem ve tváři zírali a probíhal mezi nimi neviditelný souboj vůlí. Potom sebou Velekněz trhnul a na Angeliných rtech se objevil úsměv. Upustila svůj nůž a ze svých šatů vytáhla dýku s čepelí barvy načervenalého svítání. Jak se vrhla na Velekněze, tiše zašeptala: „Měl bys znát mé jméno, prostořeký. Kdybys jej znal, nikdy by ses neodvážil nás napadnout. Nech mě ti jej prozradit...” Její hlas se ještě ztišil, takže jej Eragon nemohl slyšet, ale jak mluvila, Velekněz zblednul, se svraštělými ústy otevřenými a zkroucenými do kulatého černého oválu, z jeho hrdla vyvstávala nelidská díra a celá katedrála se rozezněla jeho vytím. „Oh, mlč už!” zvolala bylinkářka a zarazila svou soumrakem zbarvenou dýku do veleknězovy hrudi. Čepel se rozžhavila do běla a zmizela se zvukem vzdáleného dunění hromu. Okolí rány zazářilo jak uhlí při spalování dřeva a pak se kůže i s masem začaly rozpadat na jemnou tmavou sazi, která se sesypala do rány. S přiškrceným zachrčením ustalo jeho vytí stejně náhle, jako začalo. Kouzlo rychle pohltilo to, co z něj zbylo, a zanechalo jen hromádku černého prachu, která odpovídala obrysu knězovy hlavy a trupu. “A spánembohem” přikývla pevně Angela. 130
HLAS ZVONU
E
ragon sebou trhl, jakoby se právě vzbudil z noční můry. Teď, když už nemusel bojovat s veleknězem, si začal postupně uvědomovat, že zvon převorství vyzváněl – hlasitým, naléhavým tónem, který mu připomněl, jak ho při jeho první návštěvě Dras-Leony, tehdy ještě s Bromem, pronásledovali katedrálou ra‘zaci. Murtagh a Trn tu budou co nevidět, pomyslel si. Musíme se jim vyhnout. Zasunul do pochvy Tinkledeath a podal ji Angele. „Tady,“ řekl. „Tohle chceš asi zpátky.“ Pak odtáhl mrtvoly noviců stranou, až odkryl Brisingr. Jakmile se jeho ruka obtočila kolem jílce, projela jím úleva. Ačkoli byl meč bylinkářky dobrý a nebezpečný, nebyla to jeho zbraň. Bez Brisingru se cítil nechráněný, zranitelný – stejný pocit ho zaplavoval kdykoli se museli se Safirou rozdělit. Ještě chvíli mu trvalo, než našel svůj prsten, který se zakutálel pod jednu z lavic, a jeho náhrdelník, který byl obtočený kolem jedné z rukojetí katafalku. Mezi hromadou těl našel také Aryin meč, což ji velmi potěšilo. Ale po jeho pásu, pásu Belota Moudrého, nebyla ani stopa. Eragon se podíval pod všechny lavice okolo, dokonce doběhl zpátky k oltáři a hledal okolo něj. „Tady není,“ řekl nakonec zoufale. Otočil se k osamocené zdi, která byla vchodem do podzemních komnat. „Museli ho nechat v tunelech.“ Podíval se směrem k převorství. „Nebo možná…“ zaváhal nerozhodně nad dvěma možnostmi. Zamumlal kouzlo, které mělo najít pás a dovést ho k němu, ale jediného výsledku, kterého docílil, byl obraz hladké šedé prázdnoty. Jak se obával, byla okolo pásu ochranná kouzla, která ho chránila před nazíráním nebo jiným druhům zásahu, stejná jako ta kolem Brisingru. Eragon zavrčel a udělal krok směrem ke zdi. Zvon zazněl hlasitěji než předtím. „Eragone,“ zvolala Arya z druhého konce katedrály, přeskakující mezi rameny bezvědomých noviců. „Musíme jít.“ „Ale–“ „Oromis by to pochopil. Nebyla to tvá chyba.“ „Ale–“ „Nech ho být! Ten pás už se jednou ztratil. Najdeme ho znovu. Ale teď musíme leťet. Rychle!“ Eragon zaklel, otočil se a běžel za Aryou, Angelou a Solembumem k přední části katedrály. Ze všech věcí, musel ztratit zrovna… Zdálo se skoro jako svatokrádež nechat tu ten pás, když tolik tvorů muselo zemřít, aby ho naplnili energií. Kromě toho měl neblahé tušení, že by tu energii mohl potřebovat ještě než den skončí. Hned jak Eragon a bylinářka otevřeli těžké dveře, které vedli z katedrály ven, začal svou myslí hledat Safiru, o které věděl, že krouží nad městem a čeká, dokud se jí neozve. Čas schovávání už dávno skončil a Eragon se dávno přestal zajímat o to, jestli Murtagh nebo jiný kouzelník vycítí jeho přítomnost. Brzy ucítil známý dotyk Safiřina vědomí. Jakmile se jejich mysli znovu prolnuli, jistá úzkost v Eragonově hrudi zmizela. Co ti trvalo tak dlouho? vykřikla Safira. Cítil její obavy a věděl, že zvažovala sestup nad Dras-Leonu a trhání budov na kousky ve snaze ho najít. Zaplavil ji svými vzpomínkami a sdělil ji vše, co se stalo od doby, kdy se odloučili. Zabralo to několik sekund, během kterých on, Arya, Angela a kočkodlak opustili katedrálu a sbíhali svažité vstupní schody. Bez zastavení, aniž by dal Safiře možnost si urovnat jeho pomíchané vzpomínky, Eragon řekl, Potřebujeme odvést pozornost – hned! Pochopila jeho plán a Eragon cítil, jak se spustila střemhlavým pádem dolů. A řekni Nasuadě, ať zaútočí. Budeme u jižní brány za několik minut. Jestli tam Vardenové nebudou, až jí otevřeme, nevím, jak jinak utečeme.
131
OSTNATÁ SKRÝŠ ČERNÝCH ŤUHÝKŮ
S
tudený vlhký ranní-vítr-nad-hladinou svištěl Safiře kolem hlavy, když se snášela k městu-kdemají-krysy-hnízdo, napůl osvětlenému vycházejícím sluncem. První sluneční paprsky dopadaly na smradlavé-dřevěné-skořápkové-budovy a stíny na západní straně jim dodávaly majestátní vzhled. Vlk-v-podobě-Eragona, kterého vezla na zádech na ní něco vykřikl, ale hladový vítr trhal jeho slova, takže mu nerozuměla. Začal se jí ptát pomocí své mysli-plné-písní, ale ona nečekala až dokončí otázku. Namísto toho mu řekla o Eragonově situaci a požádala ho, aby upozornil Nasuadu, že je čas jednat. Safira nechápala, jak by mohl Blödhgarm, převlečený za Eragona, někoho zmást. Nevoněl jako partner-její-duše-a-jejího-srdce, a jeho myšlenky se nepodobaly Eragonovým. Nicméně všichni dvounožci byli jeho vzhledem uchváceni, a byli to právě dvounožci, které se tím snažili oklamat. Na levé straně města-kde-mají-krysy-hnízdo se rýsoval jiskřivý tvar Trna, ležícího na cimbuří nad jižní bránou. Zvedl hlavu a ona poznala, že ji viděl, jak se řítí ke kosti-lámající-zemi. Přesně tak, jak to očekávala. Její city k Trnovi byly příliš komplikované, aby bylo možné je shrnout několika slovy. Kdykoliv na něj pomyslela, byla zmatená a nejistá, a na to rozhodně nebyla zvyklá. Teď, v bitvě, se ale nenechá tím namyšleným mládětem porazit. Když se ostré střechy a tmavé komíny začaly zvětšovat, roztáhla křídla o trochu víc. Klesala pomaleji. Cítila stoupající tlak na hrudník, ramena a svaly křídel. Asi sto stop nad skupinkou budov zase vyrazila vzhůru a roztáhla křídla do plné šíře. Bylo k tomu zapotřebí hodně síly, na moment měla pocit, že jí vítr křídla snad roztrhá. Švihla ocasem, aby udržela rovnováhu a pak kroužila nad městem, až objevila ostnatou-skrýš-černých-ťuhýků, kde se scházeli kněží-šílení-po-krvi k obřadům. Stáhla křídla a posledních pár stop padala dolů. Nakonec s hromovým zaburácením přistála na střeše katedrály. Musela zatnout drápy do tašek na střeše, aby nesklouzla dolů na ulici. Pak pohodila hlavou a zařvala z plných plic, jako by chtěla vyzvat na souboj celý svět. Na věži budovy vedle ostnaté-skrýše-černých-ťuhýků zvonil zvon. Ten zvuk jí připadal nesnesitelný. Otočila krk a vyfoukla tím směrem modrožlutý plamen. Věž nechytla plamenem, protože byla z kamene, ale vzplála lana a trámy, které držely zvon. Za pár vteřin se zvon zřítil do nitra věže. To ji potěšilo, stejně jako dvounožci-s-kulatýma-ušima, kteří s křikem utíkali. Ona byla drak. Bylo jedině správně, že se jí všichni bojí. Jeden dvounožec se zastavil na kraji náměstíčka před ostnatou-skrýší-černých-ťuhýků. Slyšela, že na ní poslal kouzlo, jeho hlas zněl jako vyděšená malá myška. Eragonovy ochrany kouzlo odvrátily – alespoň si to myslela, protože necítila ani neviděla žádný rozdíl. Vlk-v-podobě-Eragona toho kouzelníka zabil. Cítila, jak se Blödhgarm zmocnil kouzelníkovy mysli a přepral myšlenky toho dvounožce-s-kulatýma-ušima. Nakonec Blödhgarm zamumlal jedno slovo ve starém-magickém-elfím-jazyce, dvounožec-s-kulatýma-ušima padl k zemi a z otevřených úst mu kapala krev. Pak jí vlk zaklepal na rameno a řekl: „Připrav se, Zářivá Šupino, už přicházejí.“ Viděla, jak se Trn vyhoupl nad střechami, s malou tmavou figurkou na hřbetě – Eragonovým-nevlastním-bratremMurtaghem. Ve světle ranního slunce Trn zářil skoro tak jasně jako ona. Její šupiny byly samozřejmě čistější než jeho, protože si na tom dala dnes obzvlášť záležet. Nedokázala si představit, že by letěla do bitvy a nevypadala skvěle. Její nepřátelé se jí musí nejen bát, musí ji i obdivovat. Uvědomovala si, že je marnivá, ale na tom nezáleželo. Žádná jiná rasa nedosahuje vznešenosti a majestátnosti draků. A taky byla poslední dračí samička a tak chtěla, aby jí byl každý okouzlen a dobře si ji zapamatoval. Jestli draci navždy vyhynou, dvounožci o nich musí vyprávět s úctou, respektem a obdivem. Když Trn vystoupal asi tisíc stop nad město-kde-mají-krysy-hnízdo, Safira se rozhlédla kolem sebe, aby se ujistila, že partner-jejího-srdce-a-její-duše-Eragon není nikde v okolí ostnaté-skrýše-černýchťuhýků. Nechtěla ho omylem zranit v následujícím boji. Byl to tvrdý bojovník, ale byl malý a snadno by ho rozmáčkla. Stále se snažila rozluštit ty temné-bolestivé-vzpomínky, které s ní Eragon sdílel, ale vyrozuměla z nich jen tolik, že kdykoliv se s partnerem-jejího-srdce-a-její-duše-Eragonem od sebe rozdělili, on vždycky skončil v problémech. Eragon by s tím samozřejmě nesouhlasil, ale jeho poslední neúspěch pouze potvrzoval její teorii. Cítila zvláštní uspokojení z toho, že měla pravdu. 132
Jakmile Trn dosáhl dostatečné výšky, otočil se a spouštěl se k ní, šlehajíc plameny z otevřené tlamy. Ohně se nebála – Eragonovy ochrany si s ním poradily – ale Trnova obrovská hmotnost a síla by snadno vyčerpaly veškerá kouzla, která ji měla chránit před fyzickým nebezpečím. Aby se kryla před útokem, přikrčila se a nalepila se co nejtěsněji ke katedrále. Otočila přitom krk a chňapla po Trnově bledém břiše. Zaplavila ji vířící stěna plamenů, dunící a burácející jako mocné vodopády. Plameny byly tak jasné, že instinktivně zavřela vnitřní oční víčka, stejně jako by to udělala pod vodou. Pak už ji plameny neoslepovaly. Oheň brzy ustoupil a Trn už znovu stoupal do vzduchu. Špičkou tlustého žebrovaného ocasu ještě stihl švihnout Safiru do blány pravého křídla. Rána byla bolestivá a krvácela, ale ne moc silně. Raději nemyslela na to, zda jí to bude vadit v letu. Trn se k ní spouštěl znovu a znovu, snažil se ji vylákat do vzduchu. Safira se ani nepohnula, takže se po několika pokusech unavil a přistál na druhém konci ostnaté-skrýše-černých-ťuhýků. Obrovská křídla měl roztažená pro udržení rovnováhy. Celá budova se otřásla, když Trn dopadl na všechny čtyři, a zářivé-skleněné-obrazy-v-oknech ve zdi pod ním se roztříštily a s cinkotem dopadaly na zem. Trn byl větší než ona zásahem rozbíječe-vajecGalbatorixe, ale ona se nenechá zastrašit. Je mnohem zkušenější než Trn, a navíc trénoval ji Glaedr, který byl větší než oni oba s Trnem dohromady. A také si byla jistá, že Trn by si nedovolil ji zabít….ani si nemyslela, že by chtěl. Červený drak vrčel a postupoval dopředu, pařáty přitom zarýval mezi tašky na střeše. Taky zavrčela a ucouvla několik stop až měla ocas těsně namáčknutý na základnu špičatých věží, které vyrůstaly jako zeď před ostnatou-skrýší-černých-ťuhýků. Trnovi cukalo ve špičce ocasu, bylo jasné, že se chystá ke skoku. Nabrala vzduch do plic a zahalila ho přívalem třepotavých plamenů. Jejím hlavním úkolem teď bylo zajistit, aby Trn ani Murtagh nepoznali, že na ní nesedí Eragon. Buďto mohla zůstat v dostatečné vzdálenosti od těch dvou, aby nedokázali číst myšlenky vlka-v-podobě-Eragona, nebo mohla útočit tak často a divoce, že k tomu nebudou mít příležitost. To bude těžké, protože Murtagh je zvyklý bojovat z Trnova hřbetu dokonce i když se ve vzduchu divoce otáčí. Pořád ale byli blízko u země a to byla její výhoda. Ona dává přednost útoku. Vždy útoku. „A to je všechno, co dokážeš?“ křičel na ni Murtagh magicky-zvýrazněným hlasem zevnitř zářivé koule z plamenů, které neustále měnily tvar. Když vyfoukla z tlamy poslední plamínky, skočila Safira po Trnovi. Plnou silou ho udeřila do hrudníku a jejich krky se propletly, hlavami bili o sebe, jak se oba snažili zakousnout tesáky do krku toho druhého. Síla nárazu odstrčila Trna z ostnaté-skrýše-černýchťuhýků, mával kolem sebe křídly, lomcoval Safirou až oba spadli na zem. Přistání bylo tak silné, že rozlomilo dláždění a rozechvělo domy v okolí. V Trnově levém ramennímkloubu-křídla něco zakřupalo a jeho hřbet se nepřirozeně prohnul, jak se Murtaghovy ochrany snažily, aby ho drak nerozmačkal. Safira slyšela, jak Murtagh pod Trnem nadává a rozhodla se, že je nejvyšší čas zmizet než naštvaní dvounožci-s-kulatýma-ušima začnou útočit kouzly. Vyskočila, odrazila se nohou od Trnova břicha a přistála na špičce domu za červeným drakem. Budova byla příliš chatrná, aby ji udržela, a tak znovu vzlétla, a jen aby se neřeklo, zapálila řadu budov. Oni si s tím poradí, pomyslela si a spokojeně sledovala, jak plameny hladově užírají stavby ze dřeva. Otočila se zpět k ostnaté-skrýši-černých-ťuhýků, zasunula drápy pod střešní tašky a začala vytrhávat střechu, stejně jako si poradila se střechou Durzova hradu v Gil’eadu. A teď byla větší. A silnější. Kamenné bloky jí připadaly lehoučké jako by Eragonovi připadaly oblázky. Uvnitř konali svoje obřady kněží-šílení-po-krvi, a ti zranili partnera-jejího-srdce-a-její-mysli-Eragona, zranili elfku-Aryu, mladoutvář-starou-mysl-Angelu a kočkodlaka Solembuma a mnoho dalších – a zabili Wyrdena. Na oplátku byla Safira rozhodnutá ostnatou-skrýš-černých-ťuhýků úplně zničit. Za pár vteřin už ve střeše budovy zela obrovská díra. Safira naplnila vnitřek budovy dávkou plamenů, pak zasekla drápy na koncích mosazných píšťal varhan a strhla je ze zadní stěny katedrály. S kovovým zvukem se zřítily dolů na kostelní lavice. Trn zařval a vystartoval z ulice do vzduchu nad ostnatou-skrýš-černých-ťuhýků a zůstal tam viset na místě, přičemž ztěžka máchal křídly. Jeho černá silueta byla proti zdi plamenů vystupujících z domů za ním úplně nevýrazná. Jen jeho průsvitná křídla svítila oranžově a rudě. Vrhl se na ní svými vroubkovanými pařáty. Safira vyčkávala na poslední možnou chvilku; pak uskočila do strany, dostala se pryč z ostnaté-skrýše-černých-ťuhýků a Trn narazil hlavou do základny hlavní věže katedrály. 133
Vysoká-kamenná-ostrá-špice se zatřásla tím nárazem a na jejím úplném konci se ozdobná-zlatá-tyč převážila a padala více než čtyři sta stop dolů na náměstí. Se zoufalým řevem se Trn pokoušel narovnat. Jeho zadní nohy sjely do díry, kterou Safira vytrhala ve střeše, a tak musel šmátrat po jednotlivých taškách, aby se vyškrábal ven. Zatímco se o to snažil, Safira vyletěla před vchod do ostnaté-skrýše-černých-ťuhýků a připravila se na opačnou stranu věže, než kam Trn narazil. Soustředila svoji sílu a pak dupla na věž pravou přední nohou. Sochy a vyřezávané dekorace se pod úderem její nohy zachvěly; obláčky prachu jí vlétly do nosu; a úlomky kamene a malty padaly dolů na náměstí. Věž držela, tak udeřila znovu. Trnův zoufalý řev ještě zesílil, když si drak uvědomil, co Safira dělá, a snažil se za všech sil osvobodit. Na třetí pokus vysokákamenná-špice praskla u základny a mučivě pomalu padala dozadu, až dopadla na střechu. Trn jen stihl zuřivě zavrčet, než na něm přistála hromada trosek věže a svrhla ho zpět dovnitř do zničené budovy, kde ho pohřbila pod sutinami. Zvuk rozbíjející se věže se nesl ozvěnou po celém městě-kdemají-krysy-hnízdo jako dunící hrom. Safira si odfrkla, tentokrát s pocitem vítězství. Trn se ze sutin brzy vydrápe, ale do té doby je jí vydán na milost. Naklonila křídla a několikrát obletěla ostnatou-skrýš-černých-ťuhýků. Když míjela bok budovy, zhoupla se na žlábkované pilíře, které podpíraly zdi, a ničila je jeden po druhém. Kamenné bloky padaly k zemi s nepříjemným duněním. Když odstranila všechny opěrné pilíře, začaly se uvolněné zdi houpat a vybulovat. Trnova snaha dostat se ven jen zhoršila situaci a po chvilce zdi povolily. Celá stavba se zřítila s burácením jako lavina a k obloze se vyvalil ohromný oblak prachu. Safira se nadmula pýchou z triumfu; pak přistála na zadních nohách hned vedle hory trosek a začala barvit kamenné bloky proudem toho nejpálivějšího ohně, který dokázala vytvořit. Plameny bylo jednoduché odrazit kouzly, ale odrážet skutečný žár vyžadovalo mnohem víc úsilí a energie. Nutila Murtagha vydávat mnohem více sil, aby sebe a Trna uchránil před uvařením zaživa, ještě navíc k tomu, co už vydával, aby ho Trn nerozmačkal svými zády. Doufala, že to dostatečně vyčerpá jeho rezervy, aby Eragon a dvounožci-s-kulatýma-ušima měli šanci ho porazit. Zatímco chrlila oheň, elf na jejích zádech vrhal kouzla. Nevěděla přesně, o jaká kouzla šlo, vlastně se o to nestarala. Věřila tomu dvounožci. Cokoliv dělal, bylo určitě užitečné. Safira uhnula dozadu, když bloky uprostřed sutin vybuchly a pak se Trn s řevem vydrápal z trosek. Jeho křídla byla pomuchlaná, jako když někdo přišlápne křídla motýlovi. Několik šrámů na nohou a na hřbetě mu krvácelo. Zlostně na ni pohlédl a zavrčel, rudé oči plné válečné zuřivosti. Bylo to poprvé, co ho opravdu naštvala a viděla, že měl sto chutí jí roztrhat na kousky a ochutnat její krev. Dobře, pomyslela si. Možná nebyl až takový zbitý-vystrašený-podvraťák, jak si myslela. Murtagh sáhl do pouzdra na opasku a vytáhl malý kulatý předmět. Ze zkušenosti Safira věděla, že je magický a že ho použije, aby vyléčil Trnovy rány. Bez váhání vzlétla do vzduchu a snažila se nabrat výšku dřív, než ji Trn bude moci pronásledovat. Párkrát máchla křídly a pak se podívala dolů. Vyrazil za ní zuřivým tempem, vypadal jako obří-rudýkrahujec-s-ostrými-drápy. Otočila se ve vzduchu a připravovala se na útok, když v hloubce své mysli uslyšela Eragona: Safiro! Zpozorněla, dokončila obrátku až směrem k jižní obloukové-bráně města, kde cítila Eragonovu přítomnost. Přitáhla křídla k tělu tak těsně, jak jen to šlo, a v prudkém úhlu klesala k oblouku. Trn za ní vyrazil, jak klesala okolo něj. Věděla, že ji sleduje, ani se nemusela dívat. Tak se ti dva řítili na tenkou zeď města-kde-mají-krysy-hnízdo a svištění chladného ranního-vzduchu-nad-hladinou znělo Safiře v uších jako vytí zraněného vlka.
134
KLADIVO A HELMA
K
onečně!“ pomyslel si Roran, když zazněly Vardenské rohy, oznamující postup. Podíval se k Dras-Leoně a letmo zahlédl Safiru, jak se řítí k temné mase budov, její šupiny „ byly oslňující v ranním světle. Pod ní se Trn prohnul, jako by byl nějaká obrovská kočka, co se vyhřívá na slunci a vyrazil, aby ji mohl rychle pronásledovat. Roranem projela vlna energie. Konečně nastal čas bitvy a on se nemohl dočkat, aby už byla za ním. Odstrčil od klády, na které seděl a doklusal ke zbytku mužů, kteří se shromažďovali do široké obdélníkové formace. Roran se rozhlédl po vojácích a kontroloval, zda jsou připraveni. Čekali skoro celou noc a muži byli unavení, ale věděl, že strach a vzrušení jim brzy pročistí mysl. Roran byl stejně unavený, ale nevěnoval tomu pozornost. Může spát, až bitva skončí. Do té doby je jeho hlavní cíl udržet vojáky a sebe naživu. Přál si, aby si mohl dopřát hrnek teplého čaje, aby trochu ulevil svému žaludku. K večeři snědl něco zkaženého a od té doby měl křeče a žaludeční nevolnost. Přesto to nepohodlí nebylo tak hrozné, aby ho odradilo od boje. Nebo v to aspoň doufal. Spokojený s postavením mužů si Roran nasadil helmu a snažil se ji přetáhnout přes prošívanou vojenskou čapku. Pak vzal své kladivo a protáhl levou ruku popruhy svého štítu. „Na tvůj rozkaz,“ řekl Horst, když k němu šel. Roran přikývl. Vybral si kováře jako jeho zástupce, rozhodnutí, které Nasuada přijala bez námitek. Nikoho jiného než Eragona, by neměl raději po svém boku. Bylo to od něj sobecké, to věděl - Horst měl novorozené dítě a Vardenové ho potřebovali kvůli jeho kovářskému umění a dovednostem - ale Roran nemohl přijít na nikoho jiného, kdo by se na tuhle pozici hodil líp. Horst se nezdál nějak zvlášť potěšený svým povýšením, ale ani z něj nebyl nešťastný. Místo toho odešel s tím, že zorganizuje Roranův prapor s klidnou jistotou a způsobilostí a Roran věděl, že to zvládne. Rohy zazněly znovu a Roran pozvedl kladivo nad hlavu. „Vpřed!“ vykřikl. Stoupl si k prvním řadám a tak, jako další stovky mužů vykročil, doprovázen z každé strany čtyřmi dalšími Vardenskými prapory. Zatímco válečníci poklusávali přes otevřené pole, které je oddělovalo od Dras Leony, zvuk poplachu se rozezněl městem. Zvony a rohy zazněly o okamžik později a brzy bylo celé město naplněno rozzlobeným křikem obránců, kteří se svolávali. Na rozruchu ve městě byl nejhorší hlasitý řev a nárazy z centra města, kde spolu bojovali dva draci. Příležitostně uviděl Roran jednoho nebo druhého, jak se objevili nad budovami, jejich šupiny jasné a třpytivé, ale většinou jim byli schováni za budovami. Rychle se přibližovali k bludišti zchátralých budov, které obklopovaly město. Úzké, temné ulice připadaly Roranovi zlověstné a hrozivé. Pro vojáky království by bylo jednoduché - stejně jako pro obyvatelé Dras-Leony - aby je přepadli ze zálohy mezi stáčejícími se průchody. Boj v tak stísněných prostorách by byl ještě brutálnější a zmatenější než obvykle. Jestli k tomu dojde, Roran věděl, že jenom pár jeho mužů by vyvázlo bez újmy. Jak se pohybovali ve stínech pod okapy mezi první řadou budov, těžký pocit znepokojení se usadil v Roranových vnitřnostech, zhoršující jeho nevolnost. Olízl si ret a vůbec se necítil dobře. „Eragon by si měl raději pospíšit a otevřít bránu,“ pomyslel si. „Jestli ne…uvízneme tu jako stádo jehňat, čekající v ohradě na poražení.“
135
A STĚNY SPADLY
Z
vuk bortících se zdí přinutil Eragona zastavit a ohlédnout se zpět. Mezi dvěma vrcholky vzdálených domů uviděl jen prázdné místo, kde původně stála ostnatá věž katedrály. Z místa se vyvalil sloupec prachu stoupající až k mrakům, jako pilíř z bílého kamene. Eragon se pousmál, hrdý na Safiru. Když přišlo na rozsévání chaosu a ničení, draci byli ti nejlepší. Jen do toho, pomyslel si. Rozdrť je na prach! Pohřbi jejich svatá místa pod hromady kamene! Pak se otočil a pokračoval v poklusu dolů temnou, klikatou, kamennou ulicí s Aryou, Angelou a Solembumem. Na ulici se pomalu objevovali skupinky lidí: obchodníci otevírající své obchody, noční hlídači na cestě do svých postelí, opilí šlechtici končící jejich hýřivou noc, pobudové spící ve výklencích domů, společně s vojáky přebíhajícími neorganizovaně k městským hradbám. Všichni tito lidé, včetně těch co utíkali, jen nevěřícně hleděli ke katedrále, jak se zvuky dvou bojujících draků šířily městem. Každý – od nejchudších žebráků po nejotrlejší vojáky a bohatě oděné šlechtice – vypadal vyděšeně a nikdo z nich nevěnoval Eragonovi a jeho společníkům přílišnou pozornost. Jaké štěstí, pomyslel si Eragon, že on a Arya vypadají při běžném pohledu jako obyčejní lidé. Na Eragonovo naléhání Arya odložila bezvládné tělo novice v uličce daleko od katedrály. „Slíbil jsem mu, že ho vezmeme s námi,“ vysvětloval Eragon, „ale nikdy jsem neřekl jak daleko. Může se odtud už dostat sám.“ Arya přikývla a vypadala, že se jí ulevilo při odložení váhy jeho těla. Jak všichni čtyři spěchali dolů ulicí, Eragonem projel podivný pocit známosti. Jeho poslední návštěva Dras-Leony skončila velmi podobnou situací: utíkal mezi špinavými, blízko postavenými budovami, doufaje, že dorazí k jedné z bran města dřív, než ho Království najde první. Jen tentokrát, se mohl obávat více než jen Ra’zaků. Znovu se zadíval ke katedrále. Vše co měla Safira udělat, bylo udržet pozornost Murtaga a Trna na dalších pár minut, a pak už by bylo pro oba příliš pozdě zastavit Vardeny. Jenomže minuty v bitvě mohou být jako hodiny a Eeragon velmi dobře věděl, jak rychle se může váha moci přehoupnout. Vydržte! Pomyslel si, ale neodvážil se myšlenku Safiře poslat. Bál se, aby ji nevyvedl z koncentrace nebo neudal svojí pozici nepříteli. Jen o trochu déle! Ulice se stále více zužovaly, jak se přibližovali k hradbám a převislé budovy, většinou domy, zakrývaly všechno kromě úzkého proužku modré oblohy. Odpad jen nehybně stál v korytech kanalizace podél základů budov; Eragon s Aryou použily své rukávy, aby si zakryli nosy a ústa. Zápach neměl patrně žádný vliv na bylinkářku, ovšem Solembum zavrčel a rozladěně švihl ocasem. Mihnutí na střeše upoutalo Eragonovu pozornost, ovšem cokoliv to bylo, zmizelo dřív, než se tam podíval. A tak s upřeným pohledem vzhůru pokračoval v běhu. A po chvíli si začal všímat určitých zvláštností: bílá skvrna na komínu pokrytém sazemi; podivné obrysy na ranní obloze; malá oválná skvrna, velikosti mince, zářící jako plameny ve stínech. S podivem zjistil, že jsou hřebeny střech lemované desítkami kočkodlaků, ve všech jejich zvířecích formách. Kočkodlaci přeskakovali ze střechy na střechu a pozorovali Eragona a jeho společníky, jak se proplétají šerým bludištěm města. Eragon věděl, že by se jim tato nepolapitelná stvoření neuráčila pomoci, jedině za těch nejzoufalejších okolností. Přáli si udržet svojí spolupráci s Vardeny před Galbatorixem v tajnosti tak dlouho, jak jen to bude možné. I přesto to bylo povzbuzující, mít je tak nablízku. Ulice skončila na křižovatce s dalšími pěti možnými směry. Po poradě s Aryou a bylinkářkou pokračovali ve stejném směru. Třicet metrů před nimi se ulice prudce stáčela a vyústila na prostranství před jižní bránou města. Eragon se zastavil. Stovky vojáků stály v šiku mezi nimi a bránou. Než se začaly ozývat rozkazy od velitelů, projela šikem vlna zdánlivé zmatenosti. Zlatem vyšívané tuniky vojáku zazářily, jak spěchali sem a tam. Přítomnost vojáků Eragona vyděsila, ale ještě více ho zděsil pohled na obrovskou hromadu sutin zakrývající bránu a bránící Vardenům její vyražení a vstupu do města. Eragon zaklel. Val byl tak obrovský, že by bylo zapotřebí skupiny padesáti mužů a několik dní na to, aby ho odklidili. Safira by mohla vyhrabat bránu za několik minut, ale Murtagh a Trn jí tuhle možnostnikdy nedají . Potřebujeme znovu odvrátit jejich pozornost, pomyslel si. Ale jak, to nevěděl. Safiro! Zvolal a poslal myšlenku k ní. Slyšela ho, tím si byl jistý, ale neměl čas jí situaci vysvětlit, protože právě v ten moment jeden z vojáků zastavil a ukázal na něho a jeho společníky. „Rebelové!“ 136
Eragon vytasil Brisingr z pochvy a vyrazil kupředu, dřív než si mohli ostatní vojáci všimnout vojákova varování. Neměl jinou možnost. Ustoupit by znamenalo zanechat Vardeny na milost Království. Kromě toho, nemohl nechat Safiře samotné val i vojáky. S válečným výkřikem se vrhl do boje, s Aryou po boku. Dohromady se prosekávali davem překvapených vojáků. Na několik okamžiků byli muži tak překvapení, že ani nepoznali kdo je útočníkem, tedy než je Eragon probodl. Vlny šípů se snášely dolů na náměstí od lučištníků postavených na cimbuří. Nemálo střel se odrazilo od Eragonových ochran. Zbytek zabil nebo zranil královi vlastní muže. I přesto, že byl tak rychlý, Eragon nemohl odrazit útoky všech mečů, kopí a dýk. Cítil, jak mu s překvapující rychlostí ubývá sil, jak ho jeho kouzla chránila před útoky. Jestliže se nebude schopen se vymanit z obklíčení, boj s vojáky ho unaví na tolik, že nakonec nebude moci bojovat. S hrozivým válečným výkřikem se zatočil v kruhu, s Brisingrem vytaseným v úrovni pasu, a pokosil tak vojáky v jeho dosahu. Zářivá modrá čepel projela kostmi a kůži, jako kdyby byly z papíru. Krev skapávala z hrotu v dlouhých, zatočených, rudých stuhách, které se pak rozdělovaly v zářící kapky, jako perly. Vojáci, které zasáhl, se svalili a drželi za břicha, ve snaze uzavřít své rány. Každý detail se zdál být jasný a ostrý, jako by vyřezaný z krystalů skla. Eragon mohl rozeznat jednotlivé vousy na tváři šermíře, který stál před ním. Mohl spočítat kapky potu pod jeho očima a mohl ukázat každou skvrnu, oděrku a trhlinu na jeho výstroji. Hluk boje byl tak silný, že zraňoval jeho citlivý sluch, ale i přesto byl Eragon klidný. Nebyl imunní vůči obavám, které ho tížily předtím, ale nemohly ho vyvést z míry tak snadno. A proto bojoval tak dobře. Dokončil svůj obrat a chystal se k výpadu proti šermíři, když Safira přeletěla nad jeho hlavou. S křídly přitaženými těsně k tělu vlála jako listí ve vichřici. Jak přelétávala, náraz větru zcuchal Eragonovi vlasy a přitiskl ho k zemi. Vzápětí se přehnal Trn s vyceněnými zuby a ohněm šlehajícím z jeho otevřené tlamy. Oba draci přeletěli do vzdálenosti osmi set metrů za blátivé zdi Dras-Leony a pak se s prudkým obratem vraceli zpět.Z poza zdí Eragon uslyšel hlasité jásání. Vardenové musí být téměř za branami. Najednou ho na předloktí začalo pálit, jako kdyby na něho dopadl horký olej. Zasyčel a zaklepal rukou, ale bolest přetrvávala. A pak uviděl kapku krve vsakující se do jeho tuniky. Vzhlédl k nebi. Musí to být dračí krev, ale nemohl přijít na to, kterého z nich. Jak se draci přibližovali, Eragon využil vyrušení a zabil další tři vojáky. Nato se ostatní muži vzpamatovali a boj pokračoval. Voják se sekerou předstoupil před Eragona a začal se připravovat k úderu. V polovině nápřahu jím ze zadu projel Aryin meč a téměř ho rozdělil vedví. S rychlým přikývnutím jí Eragon poděkoval. S nevyřknutým souhlasem se postavili zády k sobě a bojovali společně. Mohl cítit, jak Arya lapá po dechu, stejně těžce jako on. I když byli silnější a rychlejší než většina lidí, stále měli limity vytrvalosti a zdrojů energie. Už zabili desítky, ale stovky vojáků zůstávaly a on věděl, že posily jsou na cestě. „Co teď?“ zakřičel a odvrátil útok kopí na jeho stehno. „Kouzlo!“ zavolala Arya. Jak Eragon odrazil vojákův útok, začal pronášet jakékoliv kouzlo, na které si vzpomněl, které by mohlo zabít jejich nepřátele. Další poryv větru rozcuchal jeho vlasy a překryl ho studený stín, jak nad nimi Safira zakroužila ve snaze zpomalit svou rychlost. Roztáhla křídla a začala klesat na cimbuří. Ještě než mohla přistát, Trn ji dohnal. Červený drak se snesl a vypustil z tlamy plamen dlouhý přes třicet metrů. Safira jen frustrovaně zařvala a rychlými mávnutími křídel se zvedala k obloze, aby nabrala výšku. Oba draci ve spirále stoupali k obloze. Jeden druhého nelítostně kousali a drápali ve snaze uletět. Vidět Safiru v takové nebezpečí jen posílilo Eragonovu motivaci. Zvýšil rychlost, s jakou pronášel kouzla ve starověkém jazyce až do té míry, že věděl, že se nepřeřekne. Bez ohledu na to co on nebo Arya zkoušeli, žádné kouzlo nemělo na vojáky efekt. Pak se rozezněl Murtagův hlas oblohou: „Tito muži jsou pod mojí ochranou, bratře!“ Eragon vzhlédl a spatřil Trna, jak prudce klesá k náměstí. Náhlá změna ve směru červeného draka zastihla Safiru nepřipravenou. Stále se vznášela vysoko nad městem, tmavý modrý stín oproti světlé modré obloze. Oni ví, pomyslel si Eragon a strach nalomil jeho předešlý klid. Sklonil svůj zrak a pohlédl na dav před sebou. Víc a víc vojáků přibíhalo z obou stran Dras-Leoniných zdí. Bylinkářka byla zatlačena ke zdi jednoho z krajních domů. Házela skleněné lahvičky jednou rukou a druhou mávala svým mečem Tinkledeathem. Když se lahvičky rozbily, unikala z nich zelená pára. Každý voják, který se páry nadechl, upadl k zemi, chytal za krk a mlátil sebou, jak mu na kůži vyrůstaly hnědé houby. Za ní se na zahradní zdi krčil Solembun. Kočkodlak využíval svého vysokého postavení a 137
sekal vojáky do obličeje, nebo jim shazoval přilby, jakmile se snažili přiblížit k bylinkářce. Oba, on in Angela, vypadali zbídačeně, a Eragon věděl, že nemohou vydržet o moc déle. Nic co Eragon viděl, mu nedávalo naději. Obrátil svůj pohled ke zvětšujícímu se obrysu Trna ve chvíli, když červený drak roztáhl křídla, aby je naplnil vzduchem a zpomalil tak svůj sestup. „Musíme odejít!“ volala Arya. Eragon zaváhal. Bylo by jednoduché přenést Aryu, Angelu, Solembuma a jeho samotného přes hradby města, kde Vardenové čekají. Ale když ustoupí, Vardenům nijak nepomůžou. Jejich armáda si nemůže dovolit dále čekat. Za několik dalších dní jim dojdou zásoby a muži začnou dezertovat. Eragon věděl, že jakmile se to stane, už nikdy nesjednotí všechny rasy proti Galbatorixovi. Trnovo tělo a křídla vymazalo oblohu z dohledu, překrývajíc vzduch stínem a ukrývajíc Safiru z dohledu. Kapky krve o velikosti Eragonovi pěsti stékaly z Trnova krku a nohou. Nejeden voják křičel bolestí, jak na něho dopadaly. „Eragone! Teď!“ volala Arya. Chytila ho za ruku a táhla. Ale on pořád stál a nechtěl ustoupit a přiznat porážku. Arya ho zatáhla silněji, aby ho donutila vrátit se v myšlenkách do reality. Jak se vzpamatoval, pohledem sjel na třetí prst pravé ruky, kde spatřil Aren. Doufal, že použije energii obsaženou v prstenu v den, kdy se utká s Galbatorixem. Bylo to jen malé množství v porovnání s energií, kterou král jistě nashromáždil během dlouhých let své vlády. Ale byl to největší zdroj energie, kterou Eragon měl a on věděl, že už nebude mít možnost nashromáždit podobné množství před tím, než Vardenové dorazí k Uru´baenu. Pokud se jim to podaří. A také, to byla jen jedna z mála věcí, které mu Brom zanechal. A pro oba tyto důvody se mu nechtělo jen tak lehce použít jeho sílu. Nicméně ho nenapadala žádná jiná alternativa. Rozsah energie v Arenu Eragonovi vždycky připadal obrovský. Teď však přemýšlel, jestli to bude stačit na to, co chtěl udělat. Periferním viděním zahlédl Trna, jak se k němu snáší s drápy o velikosti muže a malá část jeho vědomí začala křičet a nutit ho, aby se otočil a utíkal dříve, než ho to monstrum sežere zaživa. Eragon se zhluboka nadechl a pak se v mysli natáhl k cennému zdroji energie v Arenu a zakřičel: „Jierda!“ Proud energie, který jím procházel, byl obrovský, větší než cokoliv, co kdy Eragon zažil. Bylo to jako ledová řeka, která pálila a štípala s nesnesitelnou silou. Pocit byl zároveň nesnesitelný i vzrušující. Na jeho povel se obrovská hromada suti blokující bránu do města vznesla k obloze v pevném sloupu zeminy a kamení. Val zasáhl Trna do boku, zlámal mu tak křídlo a odhodil řvoucího draka za hranice Dras-Leony. Pak se masa rozletěla po nebi a utvořila veliký hřib zakrývající jižní polovinu města. Náraz, s jakým se hromada vznesla, zatřásl náměstím, až všichni popadali na zem. Eragon dopadl na ruce a kolena a tak zůstal, nespouštěl zrak z oblohy a pokračoval v kouzlu. Když začala energie v prstenu vyhasínat, zašeptal, „Ganga Raehta!“ Jako list zachycený ve vichřici, se hromada přesunula doprava, směrem k přístavu a jezeru Leona. Eragon pokračoval v přesouvání valu od středu města tak dlouho, dokud mohl udržet kouzlo. Když už jím procházel jen poslední zbytek energie, kouzlo ukončil. S nezvykle tichým zvukem se hromada začala bortit dovnitř. Těžké kusy, kameny, kmeny stromů a hroudy zeminy, padaly rovnou k zemi a rozvířily tak hladinu jezera. Oproti tomu se menší kusy vznášely ve vzduchu a vytvořily tak veliký hnědý oblak, který pomalu plul více na západ. Kde byla dříve hromada, tam byl nyní obrovský kráter. Zborcené kamenné ostění vytvářelo otvor ve tvaru otevřených úst s vylámanými zuby. Brána do města byla otevřená, rozbořená a rozbitá na kusy. K neopravení. Skrz rozvalenou bránu viděl Eragon proudit masu Vardenů do ulic města. Oddechl si a dovolil, aby mu hlava klesla vyčerpáním. Fungovalo to, pomyslel si překvapen výsledkem. Potom se pomalu postavil na nohy, s vědomím, že nebezpečí ještě nepominulo. Jak se vojáci pomalu zvedali na nohy, valili se Vardenové do města s válečným pokřikem a s rytmickým boucháním mečů o štíty. Nato se z nebe snesla Safira a co zprvu vypadalo jako předem vyhraná bitva, se proměnilo v úprk o holý život. Eragon zahlédl Rorana v moři mužů a trpaslíků, ale ztratil ho z dohledu dříve, než ho mohl na sebe upozornit. Arya…? Eragon se otočil a byl vyděšený, že ji nenašel po svém boku. Rozhlédl se po okolí a brzy jí spatřil v centru náměstí. Byla obklíčená asi dvaceti vojáky. Muži jí drželi za ruce na nohy s velikým vypětím sil, jak se jí snažili odtáhnout odtud. Arye se podařilo uvolnit jednu ruku a praštila jednoho muže do brady s takovou silou, že mu zlomila vaz. Ale než se jí podařilo útok zopakovat, zastoupil jí cestu jiný voják a tak jí v tom zabránil. Eragon se k ní rozběhl. Ve svém vyčerpání nechal ruku, která svírala meč, klesnout příliš nízko. Hrot Brisingra se zachytil o drátěnou košili padlého vojáka a meč mu z ruky vypadnul. Se zacinkáním dopadl na zem. Eragon zaváhal. Nevěděl, jestli se má vrátit, ale pak 138
uviděl, jak dva vojáci útočí na Aryu dýkami a zdvojnásobil svou rychlost. V momentu, kdy k ní doběhl, setřásla Arya dva ze svých útočníků. Muži s roztaženýma rukama vyrazili, ale než ji stačili chytit, zasáhl Eragon jednoho z nich do boku a holou rukou mu rozdrtil žebra. Druhý voják zaútočil mečem na Eragonův hrudník. Eragon zachytil čepel holýma rukama, vytrhl ji z vojákova sevření, zlomil ji vedví a probodl ho jeho vlastní zbraní. Během pár vteřin leželi všichni útočníci mrtví nebo zranění na zemi. Ty, které Eragon nezabil, setla Arya. Poté Arya řekla: „Byla bych je porazila všechny sama.“ Eragon v předklonu s rukama na kolenou chytal dech. „Já vím…“ Posunkem ukázal na její pravou ruku, tu kterou si poranila, když se jí snažila uvolnit z kovových pout. Držela ji zkroucenou a opřenou o svůj bok. „Přijmi to, jako moje díky.“ „Hořký dar.“ řekla ale s drobným úsměvem na rtech. Většina vojáků utekla z náměstí. Ti, kteří tu zůstali, byli vyrovnáni podél zdi domů a drženi v rukách Vardenů. V momentě, kdy se Eragon rozhlížel, viděl jak skupinky Galbatorixových vojáků odhazují zbraně a vzdávají se. Společně s Aryou našel svůj meč a pak pokračovali k žluto- hnědé zdi, kde si našli docela čisté místo na zemi. Tam se posadili a pozorovali Vardeny, jak vstupují do města. Safira se k nim brzy připojila. Čenichem se otřela o Eragonovu tvář, který se zasmál a podrbal jí na čumáku. Se zavrněním řekla: Ty jsi to dokázal. My jsme to dokázali, odpověděl. Na jejím hřbetě Blödhgarm uvolnil popruhy, které poutaly jeho nohy k jejímu sedlu, a sklouzl dolů po jejím boku. Na krátkou chvíli byl Eragon vyveden z míry, když spatřil sám sebe. Okamžitě mu problesklo hlavou, že se mu nelíbí, jak se mu kroutí vlasy na spáncích. Blödhgarm použil nezřetelné slovo ve starověkém jazyce. Nato se jeho obrysy zavlnily, jakoby v horkém vzduchu a byl znovu sám sebou: vysoký, osrstěný, žlutooký, s dlouhýma ušima a ostrými zuby. Nevypadal jako ani elf, ani jako člověk. Ale v jeho napjatém, tvrdém výrazu Eragon vycítil bolest a vztek dohromady. „Stínovrahu,“ řekl a uklonil se oběma Arye a Eragonovi. „Safira mi řekla o osudu Wyrdena.“ „Já…“ Než mohl dokončit větu, zjevilo se deset zbývajících elfů pod Blödhgarmovým velením v mase Vardenů a spěchalo k nim s meči v ruce. „Stínovrahu!“ volali. „Argatlame! Zářivá šupino!“ Eragon je přivítal, a i když byl příliš unavený, odpověděl na všechny jejich otázky, i přesto, že by raději nedělal vůbec nic. Hlasité zařvání přerušilo jejich hovor. Přikryl je temný stín, a když Eragon vzhlédl, spatřil Trna – zhojeného a zase celého – vznášejícího se v proudu vzduchu vysoko nad nimi. Eragon zaklel a s vytaseným Brisingrem se vyškrábal na Safiru, zatímco Arya, Blödhgarm a ostatní elfové utvořili obrannou formaci kolem ní. Jejich kombinovaná síla byla ohromující, ale jestli bude stačit k porážce Murtagha, to Eragon nevěděl. Jako jeden muž, Vardenové hleděli k nebi. Stateční mohou být, ale i ten nejstatečnější před drakem ustoupí. „Bratře!“ Volal Murtagh tak hlasitě, že si Eragon musel zakrýt uši. „Pomstím se ti za to, co jsi provedl Trnovi! Vezmi si Dras-Leonu, pokud chceš. Pro Galbatorixe nic neznamená. Ale nevidíš nás naposledy Eragone Stínovrahu, to přísahám.“ S tím se Trn otočil a mířil na sever, kde brzy zmizel v kouři, který se valil z hořících domů vedle rozbořené katedrály.
139
NA BŘEZÍCH JEZERA LEONA
E
ragon kráčel sešeřelým táborem se zatnutými zuby a zaťatými pěstmi. Posledních pár hodin strávil jednáním s Nasuadou, Orikem, Aryou, Garzhvogem, králem Orinem a jejich různými poradci. Znovu probírali události toho dne a pokoušeli se odhadnout současnou pozici Vardenů. Ke konci setkání ještě kontaktovali královnu Islanzadí, aby ji informovali, že Vardenové dobyli Dras-Leonu a také o Wyrdenově smrti. Eragonovi nečinilo potěšení vysvětlovat královně, jak jeden z jejích nejstarších a nejsilnějších kouzelníků zemřel. Královna také nebyla nadšená, když se tu zprávu dozvěděla. Její první reakcí byl smutek, to ho překvapilo. Nemyslel si, že znala Wyrdena tak dobře. Po rozhovoru s Islanzadí byl Eragon ve špatné náladě, protože ho utvrdil v tom, že k Wyrdenově smrti došlo náhodou a úplně zbytečně. Kdybych šel první já, napíchl bych se na ty bodce sám, přemýšlel po cestě přes tábořiště. Nebo to mohla být Arya. Safira věděla, co chtěl dělat, ale vrátila se na místo před jeho stanem, kde normálně spala. Jak řekla, Kdybych tady pobíhala mezi řadami stanů, nemohli by Vardenové kvůli mně spát a oni si zaslouží odpočinek. Jejich mysli přesto zůstaly propojené a on věděl, že bude stát po jeho boku, jakmile ji bude potřebovat během několika vteřin. Aby si zachoval noční vidění, vyvaroval se Eragon blízkosti táborových ohňů a pochodní, které plály před mnoha stany. Ale prozkoumal každou světlou skvrnu, aby odhalil svou kořist. Jak lovil, zdálo se mu, že by mu mohla úplně uniknout. Jeho pocity k ní zdaleka nebyly přátelské a to by jí mohlo pomoci vycítit jeho pozici a vyhnout se mu, kdyby chtěla. Určitě si ale nemyslel, že by byla zbabělá. Přes své mládí byla jednou z nejdrsnějších lidí, které potkal. Ať už mezi lidmi, elfy nebo trpaslíky. Nakonec uviděl Evu sedět před malým nenápadným stanem, kde pletla kočičí pelíšek ve světle zhasínajícího ohně. Vedle ní seděla její opatrovnice, Greta, s párem dlouhých dřevěných pletacích jehlic v křivých rukách. Na chvilku se Eragon zastavil a díval se. Stará žena vypadala mnohem spokojenější, než kdy dříve a on zaváhal, zda ji smí vyrušit z jejího vnitřního klidu. Pak Elva pronesla: „Neztrácej nervy, Eragone. Když už jsi došel takhle daleko.” Její hlas zněl zvláštně tlumeně, jakoby brečela, ale když vzhlédla, byl její pohled nelítostný a vyzývavý. Greta vypadala polekaně, když Eragon vyšel na světlo; posbírala klubko a jehlice a poklonila se: „Zdravím tě, Stínovrahu, mohu ti nabídnout něco k jídlu nebo, či k pití?” „Ne, děkuji.” Eragon zastavil před Elvou a zíral dolů na drobnou dívku. Ona se na něj na moment také zadívala a pak se vrátila k pletení smyčky mezi prsty. Její fialové oči měly stejnou barvu jako ametystové krystaly. kterými kněží v Helgrindu zabili Wyrdena a pomocí kterých uvěznili jeho a Aryu. Při tom pomyšlení ho zvláštně zamrazilo. Eragon poklekl a chytil smyčku z vlny přesně uprostřed, čímž zastavil Elvin pohyb. „Vím, co chceš říct” řekla. „Možná ano,” zabručel, „ale já to stejně musím říct. Zabila jsi Wyrdena - zabila jsi ho stejně jistě, jako bys ho probodla vlastní rukou. Kdyby jsi šla s námi, mohla jsi ho varovat před tou pastí. Mohla jsi varovat všechny z nás. Viděl jsem, jak Wyrden zemřel. Viděl jsem také, jak si Arya utrhla polovinu ruky, kvůli tobě. Kvůli tvému hněvu. Kvůli tvé tvrdohlavosti. Kvůli tvé pýše... Můžeš mě nenávidět, jestli chceš, ale nedovol, aby kvůli tomu někdo trpěl. Pokud chceš, aby Vardenové prohráli, pak se přidej ke Galbatorixovi a tím to skonči. Tohle opravdu chceš?” Elva pomalu zavrtěla hlavou. „Pak nechci znovu slyšet, že jsi odmítla pomoci Nasuadě jen ze zlomyslnosti, nebo dojde mezi námi dvěma ke zúčtování, Elvo Farseer, a pak rozhodně nevyhraješ.” „Nikdy bys mě nedokázal porazit” zamumlala, ale její hlas byl plný emocí. „Možná bys byla překvapená. Máš cenný talent, Elvo. Vardenové potřebují tvojí pomoc, teď více než kdy předtím. Nevím, jak bychom mohli porazit krále v Uru’baenu, ale když budeš na naší straně - když použiješ svoje schopnosti proti němu - mohli bychom mít šanci.“ Elva bojovala sama se sebou. Pak přikývla a Eragon uviděl, že pláče, slzy se jí valily z očí proudem. Neměl z toho radost, ale cítil určitou míru uspokojení, že ji jeho slova tolik zasáhly. „Omlouvám se,” zašeptala. Pustil vlnu a postavil se. „Tvoje omluvy nám Wyrdena nevrátí. Snaž se a možná odčiníš svou chybu.“ Kývl na Gretu, která byla po celou dobu jejich konverzace potichu a odešel ze světla, zpět do temnoty mezi stany. 140
„Udělal jsi to dobře,“ řekla Safira. „Odteď už bude jednat jinak, myslím.“ „V to doufám.“ Pokárání Elvy bylo pro Eragona neobvyklým zážitkem. Pamatoval si, že ho Brom a Gero kárali za jeho chyby, ale když se teď nacházel v pozici kárajícího, cítil se … zvláštně … dospělejší, zralejší. „Tak jde život“, pomyslel si. Pomalu prošel táborem, vychutnával si chladný větřík, který se zvedal od jezera skrytého mezi stíny. *** Po dobytí Dras-Leony trvala Nasuada překvapivě na tom, aby Vardenové nezůstávali v noci ve městě. Své rozhodnutí nikomu nevysvětlila. Eragon však odhadoval, že je tak nedočkavá vydat se znovu na cestu do Uru’baenu, kvůli dlouhému zdržení v Dras-Leoně. A také možná nemá chuť zdržovat se ve městě, kde číhají Galbatorixovi zvědové. Když Vardenové zabezpečili ulice, Nasuada určila přesný počet bojovníků, kteří zůstanou ve městě pod velením Martlanda Rudovousého. Pak Vardenové opustili Dras-Leonu a pochodovali na sever podél pobřeží blízkého jezera. Po cestě mezi Dras-Leonou a Vardeny jezdili tam a zpátky proudy poslíčků, jak si Nasuada s Martlandem vyměňovali názory na rozmanité problémy s vládou nad městem. Ještě než Vardenové odešli, vrátili se Eragon se Safirou a Blödgharmovými kouzelníky do rozpadlé katedrály, aby vynesli Wyrdenovo tělo a našli pás Belotha Moudrého. Během několika minut Safira odtlačila haldu kamení, která blokovala vstup do podzemních místností a Blödhgarm s ostatními elfy mohli odnést tělo. Ale ať se dívali sebelíp a zkoušeli sebelepší kouzla, nikde nemohli najít Eragonův pás. Elfové vynesli Wyrdena na svých štítech až za město k pahorku poblíž zátoky. Tam ho pohřbili za zpěvu několika bolestných žalozpěvů ve starověkém jazyce - písně tak smutné, že i Eragon bez zábran plakal a všichni ptáci a zvěř v doslechu se zastavila a poslouchala. Stříbrnovlasá elfka Yaela poklekla u hrobu, z pouzdra na svém pásu vyndala jeden žalud a zasadila ho přímo nad Wyrdenovu hruď. Pak dvanáct elfů, včetně Aryi, zpívali tomu žaludu, který ihned zakořenil a vystrčil výhonky, které se hned začali růstem vlnit vzhůru, snažíce se dosáhnout k nebi jako roztažené dlaně. Když elfové skončili, na místě hrobu stál listnatý, dvacet stop vysoký dub s dlouhými shluky zelených květů na konci každé větve. Eragon si pomyslel, že to byl nejkrásnější pohřeb, který kdy viděl. Líbil se mu mnohem víc než trpasličí způsob pohřbívání mrtvých do tvrdého a studeného kamene hluboko pod zemí. Líbila se mu ta myšlenka, že něčí tělo poskytuje výživu pro strom, který bude žít další stovky let. Kdyby musel zemřít, rozhodl se, že by chtěl, aby nad ním rostla jabloň, aby jeho přátelé a rodina mohli jíst ovoce, které se zrodilo z jeho těla. Ta myšlenka ho báječně pobavila, i když je trochu morbidní. Během prohledáváni katedrály a vynášení Wyrdenova těla zaujala Eragona ještě jedna věc z doby, kdy byl zajat. S Nasuadiným svolením prohlásil za svobodného každého otroka. Osobně navštívil jednotlivá panství a burzy a osvobodil mnohé muže, ženy a děti, které tam byli v řetězech. Tento čin mu dodal uspokojení a doufal, že výrazně zlepší životy lidí, které propustil. Když se blížil ke svému stanu, uviděl Aryu, že na něj čeká před vchodem. Eragon zrychlil svůj krok, ale než ji mohl pozdravit, někdo zařval: „Stínovrahu!” Eragon uviděl jedno z Nasuadiných pážat, které k nim klopýtalo mezi stany. „Stínovrahu,” opakoval chlapec, který sotva popadal dech a teď se ukláněl Arye. „Paní Nasuada by byla ráda, kdybys zítra po ránu, hodinu před rozbřeskem, přišla do jejího stanu na jednání. Co jí mám odpovědět, paní Aryo?” „Můžeš jí říci, že budu u ní, kdykoliv si bude přát.” odpověděla Arya a lehce sehnula hlavu. Páže se znovu uklonilo a pak se otočilo na patě a vyběhlo zpět do směru, ze kterého přišlo. „Je to znepokojující, když jsme teď dva, kdo zabil Stíny.” pronesl Eragon se slabým úsměvem. Arya se také usmála, ačkoliv pohyb jejích rtů byl v panující tmě téměř neviditelný. „Byl bys raději, kdybych nechala Varauga žít?” „Ne, to rozhodně ne.” „Mohla jsem si ho nechat jako otroka, aby mi sloužil.” 141
„Teď mě škádlíš,” řekl. Pobaveně se usmála. „Možná bych ti tedy měl říkat Princezno - Princezna Arya.” řekl to znovu a vychutnával si každé slovo. „Tak mi nesmíš říkat,” odpověděla teď už vážně. „Nejsem princezna.” “Jak to? Tvoje matka je královna. Jak bys mohla nebýt princezna? Její titul je dröttning, tvůj je dröttningu. Jeden znamená ‘královna’ a druhý -” „Druhý neznamená princezna,“ řekla. „Není to přesné. Ve tvém jazyce pro to není slovo.” „Ale kdyby tvoje matka měla zemřít, či rezignovat na trůn, bylo by na tobě, abys ji zastoupila jako vládkyně svého lidu, nebo ne?” „To není tak jednoduché.” Nezdálo se, že by mu Arya chtěla něco dále vysvětlovat, tak Eragon řekl: „Chtěla bys jít dovnitř?” „Chtěla.” odpověděla. Eragon roztáhl vchod do svého stanu a Arya vstoupila dovnitř. Po krátkém pohledu na Safiru, která ležela schoulená poblíž a zhluboka oddechovala ze spánku, Eragon následoval do stanu. Došel k lucerně visící na kůlu uprostřed stanu zamumlal: „Istalrí.”. Záměrně nepoužil slovo brisingr, aby nezapálil svůj meč. Následný plamen zaplnil interiér teplým, klidným světlem, které prostě vybavený stan měnilo na celkem útulný. Posadili se a Arya řekla: „Našla jsem tohle mezi Wyrdenovými věcmi a myslím, že bychom si to mohli vychutnat společně.” Z boční kapsy svých kalhot vytáhla vyřezávanou dřevěnou lahvičku velikosti Eragonovy ruky. Podala mu ji. Eragon odzátkoval lahev a očichal hrdlo. Zvedl obočí, když ucítil silnou sladkou vůni likéru. „Je to faelnirv?” Jmenoval se tak nápoj, který elfové vyráběli z bezinek a podle Nari také z měsíčních paprsků. Arya se zasmála a její hlas zněl jako dobře zakalená ocel. „To ano, ale Wyrden k tomu ještě něco přidal.” „Aha?” „Listy rostliny, která roste ve východní části Du Weldenvarden, na březích jezera Röna.” Zabručel. „Znáš jméno té rostliny?” „Asi ano, ale to není důležité. Pokračuj, napij se. Bude se ti to líbit, věř mi.” A znovu se zasmála, což ho zarazilo. Nikdy ji neviděl takovou, jako dnes. Vypadala lekhomyslná ,až dětinsky bláznivá, a Eragon si překvapeně uvědomil, že už je trochu připitá. Eragon zaváhal a zapřemýšlel, jestli ho Glaedr sleduje. Pak pozvedl lahvičku ke rtům a polkl lok faelnirvu. Likér chutnal jinak, než byl zvyklý; měl silnou pižmovou chuť podobnou vůni lasice nebo kuny. Eragon se zašklebil a snažil se polknout, jak se mu zvedal žaludek, když si faelnirv propaloval cestu jeho hrdlem. Usrkl ještě jednou, tentokrát mnohem méně a pak podal lahev zpět k Arye, která se také napila. Uplynulý den byl plný krve a hrůzy. Strávil celý den souboji, zabíjením a málem se nechal zabít, a potřeboval uvolnění, potřeboval zapomenout. Napětí, které cítil, bylo příliš hluboko, aby mu pomohly běžné mentální techniky. Potřeboval ještě něco jiného. Něco mimo něj, stejně jako násilí, kterého se účastnil, bylo především vnější, nikoliv vnitřní. Když mu Arya vrátila láhev, polkl velký doušek a zakuckal se, nemohl si pomoci. Arya zdvihla obočí a obdařila ho zamyšleným, skoro rozpustilým pohledem. „Co tě tak pobavilo?” „Tohle … my … fakt, že jsme stále naživu, a oni-” ukázal směrem k Dras-Leoně „- nejsou. Život mě pobavil, život a smrt.” V břiše už se mu začínal rozlévat teplý pocit a špičky uší ho brněly. „Je příjemné být naživu.” řekla Arya. ál si podávali lahev jeden druhému, až byla celá prázdná, načež Eragon vstrčil zátku zpátky do hrdla láhve. Tento úkol vyžadoval několik pokusů, jeho prsty byly teď nemotorné a neohrabané. Lůžko se pod ním houpalo jako paluba lodi na moři. Prázdnou lahev podal Arye a když si ji vzala, chytil ji její pravou ruku a otočil ji na světlo. Kůže byla znovu jemná a bez poskvrnky, po zranění ani stopy. „Blödgharm tě uzdravil?” zeptal se Eragon. Arya přikývla a on ji pustil. „Téměř, už mohu svoji ruku znovu plně používat.” Převedla mu to několikerým otevřením a zavřením dlaně. „Ale pořád mám část kůže u kořene palce, kde nemám cit.”Ukázala na to místo levým ukazováčkem. Eragon natáhl ruku a jemně se dotkl té oblasti. „Tady?” „Tady,” řekla a posunula ruku trochu víc doprava. „A Blödhgarm nebyl schopen s tím nic dělat?” 142
Zavrtěla hlavou. „Zkoušel několik kouzel, ale nervy se odmítly znovu spojit.” řekla s pohrdavým gestem. „Nemá to žádný vliv. Pořád můžu používat meč a natahovat luk. A na tom záleží.” Eragon zaváhal a pak řekl, „ Víš jak jsem ti vděčný za to, co jsi udělala – co jsi chtěla udělat? Jen je mi líto, že ti zůstala na ruce permanentní značka. Kéž bych tě toho mohl nějak uchránit .” „Nemusíš se kvůli tomu cítit špatně. Je nemožné projít životem bez jizev. Ani by to nemělo být možné. Zraněními, které za život nasbíráme, pak poměřujeme své pošetilosti a úspěchy.” „Angela říkala něco podobného o nepřátelích, že kdo si nenadělá nepřátele, je buďto zbabělec nebo něco horšího.” Arya přikývla. „Tak to je pravda.” Pokračovali v rozhovoru a smáli se až do noci. Faelnirv na ně působil stále silněji, místo aby jeho účinky postupně slábly. Eragona obestíral euforický závoj a všiml si, že stíny ve stanu tančily a zvláštní blikající světélka. Taková, jaká normálně vidí, když zavře v noci oči, proplouvaly jeho zorným polem. Špičky jeho uší byly doruda rozpálené a kůže na krku ho svědila a brněla, jako by mu tam pochodovali mravenci. Také některé zvuky se zajímavě zesilovaly. Rytmické bzučení jezerního hmyzu, například, nebo praskání pochodní uvnitř jeho stanu; dominovali jeho sluchu až do bodu, kdy už nedokázal rozlišit žádný další zvuk. Byl jsem otráven? divil se. „Co se děje?”zeptala se Arya, když si všimla jeho znepokojení. Olízl si rty, které mu neuvěřitelně vyschly, až to bolelo, a řekl jí, co cítil. Arya se zasmála a natáhla se dozadu. Oči měla těžké a víčka napůl zavřená. „Tak to má být. Pocity odezní se svítáním. Do té doby se uvolni a vychutnej si je.” Eragon se sebou chvíli bojoval, když přemýšlel, jaké kouzlo by mohl použít k očištění své mysli, pokud by to samozřejmě pomohlo, ale pak se rozhodl, že bude Arye věřit a následoval její radu. Když se svět kolem něj zalomil, uvědomil si Eragon, nakolik je závislý na svých smyslech při určování toho, co je skutečné. Byl by přísahal, že tam ta blikající světýlka skutečně byla, přestože rozumová část jeho mysli věděla, že to bylo pouze přelud vyvolaný účinky faelnirvu. Dál s Aryou konverzovali, ale jejich konverzace byla stále méně souvislá a smysluplná. Eragon byl ale přesvědčen, že cokoliv řekli bylo životně důležité, přestože nebyl schopen vysvětlit, proč a ani si nebyl schopen uvědomit, o čem vlastně ještě před chvílí mluvili. Po chvilce uslyšel hluboký hrdelní zvuk trubky odněkud z tábora. Nejprve ho napadlo, že si představuje rytmické tóny, ale pak uviděl, že Arya také zvedla hlavu a otočila se ve směru hudby, jakoby to také slyšela. Eragon nevěděl, kdo nebo proč hraje. Bylo mu to jedno. Bylo to jako kdyby se melodie objevila z temnoty noci, jako vánek, stejně osamělá a bezmocná. Poslouchal s hlavou zvrácenou dozadu a s přivřenými víčky, zatímco jeho mysl byla plná obrazů, vyvolaných faelnirvem, kterým píseň dodávala tvar. Postupně se melodie stávala čím dál divočejší a její dříve žalostné tóny se stávaly naléhavějšími, zatímco se dostávali do tak rychlého, komplikovaného a neodbytného, tak “znepokojujícího”, že se Eragon začal bát o bezpečnost hudebníků. Hrát tak rychle a s takovou dovedností nebylo přirozené, dokonce ani pro elfa. Vroucí tón hudby Aryu rozesmál, nelenila a postavila se na nohy, kde zvedla ruce do vzduchu. Dupla nohou a tleskla - jednou, dvakrát, třikrát - a k Eragonově úžasu, začala tančit. Její pohyby byly zpočátku pomalé, ale brzy se její tempo začalo zvyšovat, dokud se nepřizpůsobilo rytmu hudby. Píseň brzy vyvrcholila, pak začala postupně ztrácet na intenzitě, jak se varhany znovu rozezněly a rozptýlily tóny melodie. Ale dříve, než hudba skončila, Eragon pocítil náhlé svědění a měl nutkání se poškrábat na pravé dlani. Ve stejném okamžiku ucítil bodnutí v podvědomí, jako by ho chtělo varovat před nebezpečím. O sekundu později zařval drak nad jeho hlavou. Eragona polil studený strach. Řev nepatřil Safiře.
143
SLOVO JEZDCE
E
ragon popadl Brisingr a pak s Aryou vyběhli ze stanu. Venku Eragon zavrávoral a padl na kolena. Zdálo se mu, jakoby se pod ním kousek propadla zem. Svíral trs trávy jako oporu a čekal, až ta závrať zeslábne. Vzhlédl a musel přivřít oči. Světlo, vrhané pochodněmi bylo bolestivě jasné; plameny před ním tančily jako ryby v moři, jakoby vyplouvaly z olejem nasáklých hadrů pochodní. Rovnováha je pryč, pomyslel si Eragon. Nemohu věřit tomu, co vidím. Musím vyčistit svou mysl. Musím – Zaznamenal stín pohybu. Přikrčil se. Safiřin ocas se prohnal těsně nad ním, minula jeho hlavu jen o několik palců, pak srazila jeho stan a rozlámala dřevěné stanové tyče jako suché větvičky. Vztekle zavrčela a máchla do prázdna, jak se snažila dostat na nohy. Pak celá zmatená přestala. Maličký, co – Přerušil ji zvuk podobný silné vichřici a z černočerné oblohy se snesl Trn, rudý jako krev a zářící jako milion pohyblivých hvězd. Přistál poblíž Nasuadina stanu a země se zachvěla pod tou tíhou. Eragon uslyšel křik Nasuadiných stráží; pak Trn máchl pravou přední tlapou a polovina hlasů rázem utichla. Z lanové konstrukce, kterou měl červený drak na zádech, seskočilo několik desítek vojáků a hnali se dopředu. Bodali do stanů a poráželi stráže, které se k nim vrhaly. Rohy troubily na poplach po celém tábořišti. V tu chvíli k nim dolehly zvuky boje poblíž vnějších obranných hlídek – druhý útok ze severu - pomyslel si Eragon. Kolik vojáků tam mají? Ptal se v duchu. Jsme obklíčeni? Panika v něm rostla tak rychle, že téměř přebila jeho rozum a býval by se vydal slepě do noci. Jen vědomí, že za jeho reakci může faelnirv, ho udržela na místě. Zašeptal kouzlo pro rychlé hojení, doufal, že by mohlo vyrovnat účinky likéru, ale bezúspěšně. Byl trochu zklamaný, ale opatrně se postavil, pozvedl Brisingr a přidal se k Arye. Stáli bok po boku, když se na ně hnalo pět vojáků. Eragon si nebyl jistý, jak by je oni dva s Aryou mohli porazit. Ne v tomhle stavu. Muži nebyli dál než dvacet stop od nich, když Safira zavrčela a udeřila ocasem o zem. Vojáci popadali. Eragon – který cítil, co se Safira chystala udělat – chytil Aryu, a ona se chytila jeho. Vzájemným podpíráním se jim podařilo zůstat stát. V tu chvíli Blödhgarm a druhý elf Laufin vyběhli z bludiště stanů a pobili těch pět vojáků dříve, než se stihli zase postavit na nohy. Další elfové jim byli v patách. Jiná skupina vojáků, čítající přes dvacet mužů, běžela směrem k Eragonovi a Arye, skoro jako kdyby přesně věděli, kde je hledat. Elfové utvořili řadu před Eragonem a Aryou. Ale dříve než byli vojáci na dosah mečů, rozletěly se dveře jednoho ze stanů a Angela zařvala na vojáky. Vojáci nechápali, co se děje. Bylinkářka měla na sobě červenou noční košili, kudrnaté vlasy rozcuchané a v každé ruce jeden hřeben na vlnu. Hřebeny byly skoro tři stopy dlouhé a na obou koncích měly dvě řady ocelových zubů. Zuby byly delší než Eragonovo předloktí a byly ostré jako jehly – věděl, že kdo se o ně píchne, může zemřít na otravu krve z nečištěné vlny, na kterou se používaly. Dva vojáci padli, jak Angela zaryla hřebeny do jejich boků. Zuby projely jejich kroužkovou košilí jako nic. Bylinkářka byla skoro o stopu menší než někteří vojáci, ale nejevila jedinou známku strachu, když mezi nimi proplouvala. Naopak, byla ztělesněním zuřivosti, v očích měla odhodlaný výraz, vlasy jí divoce vlály a do toho řvala z plných plic. Vojáci utvořili kolem Angely kruh, takže ji Eragon ztratil z dohledu. Na moment se obával, že by ji mohli přemoci. Pak se odněkud z tábora zjevil Solembum, vydal se směrem ke skupině vojáků. Uši měl přitisklé k hlavě. Další kočkodlaci ho následovali: dvacet, třicet, čtyřicet – celá smečka a všichni ve své zvířecí podobě. Nocí zazněla kakofonie prskání, mňoukání a výkřiků, když kočkodlaci zaútočili na vojáky. Srazili je k zemi a zarývali do nich drápy a zuby. Vojáci se bránili, jak nejlépe uměli, ale s velkými chlupatými šelmami se nemohli měřit. Celá ta událost od doby, co se objevila Angela až po souboj s kočkodlaky proběhla takovou rychlostí, že Eragon stěží mohl jakkoliv reagovat. Když se kočkodlaci vrhli na vojáky, zamrkal a olízl si vyprahlé rty. Všechno okolo mu připadalo jako ve snu. Pak Safira řekla: Rychle, na můj hřbet, a přikrčila se, aby na ní vylezl. „Počkej,“ řekla Arya a položila dlaň na jeho ruku. Zamumlala několik vět ve starověkém jazyce. 144
V následujícím okamžiku uviděl Eragon zase reálný svět a získal plnou kontrolu nad svým tělem. Vděčně se na Aryu podíval, odhodil pochvu Brisingru mezi zbytky svého stanu a vyšplhal Safiře po pravé přední noze. Usadil se do obvyklé pozice na konci jejího krku. Bez sedla se ostré hrany šupin zarývaly do vnitřní strany jeho stehen. Ten pocit si moc dobře pamatoval z doby jejich prvního letu. „Potřebujeme Dauthdaert,“ zakřičel dolů na Aryu. Kývla hlavou a běžela ke svému stanu, vzdálenému několik set stop, na východní straně tábora. Nějaké další vědomí, ale nikoliv Safiřino, se snažilo dotknout Eragonovy mysli, proto se ponořil do svých myšlenek, aby se chránil. Pak si uvědomil, že to je Glaedr a dovolil zlatému drakovi proniknout skrz jeho ochrany. Budu ti pomáhat, řekl Glaedr. V těch slovech Eragon cítil obrovskou pěnící nenávist k Trnovi a Murtaghovi. Zuřivost, která se zdála dostatečně mocná, aby spálila celý svět na popel. Spojte se mnou své mysli, Eragone, Safiro. Ty také, Blödhgarme, a ty, Laufine a všichni ostatní vašeho druhu. Dovolte mi, abych se díval vašima očima a poslouchal vašima ušima, pak vám budu moci poradit, co máte dělat a v pravou chvíli vám půjčit svoji sílu. Safira vyrazila kupředu, částečně letěla, částečně plachtila nad střechami stanů směrem k obrovské postavě Trna. Elfové je následovali a po cestě zabili každého vojáka, který se jim připletl do cesty. Safira měla výhodu výšky, protože Trn byl stále ještě na zemi. Zatočila k němu – měla v úmyslu přistát na jeho zádech a stisknout čelisti okolo jeho krku – ale jak ji červený drak uviděl přilétat, odfrkl a otočil se směrem k ní. Krčil se jako malý psík, když čelí většímu hafanovi. Eragon si ještě všiml, že Trnovo sedlo je prázdné, pak se drak otočil a udeřil Safiru svou silnou svalnatou přední nohou. Těžká tlapa rozrazila vzduch s hlubokým svistem. V tom šeru vypadaly jeho drápy řekvapivě bělostné. Safira se stočila na bok, aby se vyhnula úderu. Země a nebe se roztočily okolo Eragona a on se najedou díval nahoru na tábor, kde Safira roztrhla něčí stan špičkou svého křídla. Síla obrátky s Eragonem trhla, a odtáhla ho od Safiry. Cítil, jak její šupiny kloužou pod jeho nohama. Zatnul stehna a pevněji sevřel osten před sebou, ale Safiřin pohyb byl příiš prudký, aby se udržel. Sevření povolilo a on se ocitl ve vzduchu. Nevěděl, kde je nahoře a kde dole, ale i když padal, pevně se držel Brisingru a ujistil se, že ostří nesměřuje k jeho tělu. S ochranými kouzly nebo bez nich, meč ho vždycky mohl zranit díky Rhunönovu kouzlu. Maličký! “Letta! zakřičel Eragon a s cuknutím zastavil ve vzduchu, méně než deset stop nad zemí. I když se svět pod ním ještě několik okamžiků nepřestával točit, koutkem oka spatřil Safiřin blýský obrys, jak kolem něj zakroužila, aby ho zachránila. Trn zařval a pokropil řady stanů mezi ním a Eragonem vrstvou bílých horkých plamenů, které šlehaly k nebesům. Následoval mučivý výkřik mužů, kteří byli ve stanech upáleni. Eragon zdvihl ruku, aby si chránil obličej. Kouzla ho chránila před vážným zraněním, ale to vedro bylo velmi nepříjemné. Jsem vpohodě, neotáčej se, řekl nejen Safiře, ale i Glaedrovi a elfům. Musíš je zastavit. Potkáme se u Nasuadina stanu. Cítil Safiřin nesouhlas, ale změnila směr a pokračovala v útoku na Trna. Eragon povolil kouzlo a dopadl na zem. Přistál jemně na špičkách a hned vstartoval mezi hořící stany. Mnohé se bortily k zemi, pokaždé se sprškou oranžových jiskřiček. Dým a zápach spálené vlny stěžovaly Eragonovi dýchání. Kašlal a slzely mu oči, takže pořádně neviděl dolů. Několik set stop před ním zápasila Safira s Trnem jako dva obři. Eragon pocítil zvířecí strach. Co to dělal, proč běžel směrem k nim? K páru zuřivě propletených obrů, vždyť každý z nich je větší než dům – a v Trnově případě větší než dva. A každý vybavený drápy, tesáky a ostny, které byly větší než Eragonovo celé tělo. I když původní nával strachu ustoupil, stále v něm zůstávala trocha úzkosti Doufal, že Roran s Katrinou jsou v bezpečí. Jejich stan byl na druhé straně tábořiště, ale Trn a jeho vojáci se mohli kdykoliv vydat jejich směrem. „Eragone!“ Arya běžela dlouhými skoky mezi hořícími sutinami, v levé ruce třímala Dauthdaert. Vyřezávané kopí obklopoval jemně zelený oblak, viditelný i mezi oslňujícími plameny. Vedle ní klusal Orik, který prorážel ohnivé jazyky plamenů, jakoby to byly jen obláčky páry. Trpaslík neměl košili ani helmu. Držel pouze starověké válečné kladivo Volund v jedné ruce a malý kulatý štít v druhé. Oba konce kladiva byly ušpiněné od krve. Eragon je uvítal zdvihnutím ruky a radostným výkřikem. Byl rád, že má přátele po boku. Arya ho doběhla a podávala mu kopí, ale Eragon zavrtěl hlavou: „Nech si ho!“ Budeme mít lepší šanci zastavit Trna, pokud ty budeš mít Niernen a já Brisingr. 145
Arya přikývla a stiskla kopí ještě pevněji. Poprvé Eragona napadlo, zda by jako elfka dokázala zabít draka. Pak opustil tyhle myšlenky, pokud u Aryi bylo něco jisté, pak to, že vždycky udělá, co je potřeba, bez ohledu na obtížnost toho úkolu. Trn zasekl drápy Safiře pod žebra. Eragon zalapal po dechu a společným poutem pocítil její bolest. Z Blödhgarmovy mysli se dozvěděl, že elfové bojují poblíž draků. Ani oni se neodvážili přiblížit k Safiře a Trnovi, aby nebyli ušlapáni obrovskými tlapami. „Támhle“ řekl Orik a ukázal kladivem na skupinu vojáků postupující mezi zničenými stany. „Nech je“ řekla Arya. „Musíme pomoct Safiře.“ Orik zabručel: „No tak jo, jdeme.“ Všichni tři vyrazili dopředu, ale Eragon s Aryou brzy nechali Orika daleko za sebou. Žádný trpaslík nebyl schopný s nimi udržet krok, dokonce ani tak silný a schopný jako Orik. „Pokračujte!“ volal Orik za nimi. „Doběhnu vás, jak nejrychleji umím!“ Když Eragon uhýbal kusu hořící látky, která se vznášela ve vzduchu, spatřil Nar Garzhvoga mezi skupinou deseti vojáků. Rohatý Kull vypadal zvláštně v narudlém světle plamenů, s vyceněnými tesáky a se stíny na hustém obočí byl krutý a nemilosrdný. Holýma rukama zvedal vojáky ze země a trhal jim končetiny, jako by Eragon otrhával pečené kuře. Pár kroků před nimi končily spálené stany. Na druhé straně plamenů bylo všechno v jednom zmatku. Blödhgarm a dva jeho kouzelníci čelili čtyřem mužům v černých róbách, Eragon v nich viděl kouzelníky království. Nikdo z mužů ani z elfů se nepohnul, přestože jejich tváře ukazovaly obrovské napětí. Desítky vojáků ležely mrtvy na zemi, ale pár z nich se ještě pohybovalo. Měli tak vážná zranění, že museli být imunní vůči bolesti. Neviděl zbytek elfů, ale cítil jejich přítomnost na druhém konci Nasuadina stanu, který stál uprostřed toho zmatku. Smečky kočkodlaků honily vojáky tam a zpět po pasece okolo stanu, král Půlpacka a jeho společník Stínolovec vedli dvě z těchto smeček, Solembum vedl třetí. Poblíž Nasuadina stanu stála také bylinkářka v souboji s velkým statným mužem – bojovala svými hřebeny, on s kyjem v jedné a cepem v druhé ruce. Vypadalo to, že síly jsou vyrovnané přes všechny rozdíly v pohlaví, váze, výšce, rozsahu a vybavení. Eragona překvapilo, že uviděl Elvu, jak sedí na sudu. Zázračná dívka měla ruce založené na prsou a vypadala smrtelně nemocná. Ona se také účastnila bitvy, i když svým vlastním jedinečným způsobem. Před ní stál tucet vojáků a Eragon viděl, že ona k nim rychle promlouvá, aniž by hýbala ústy. Jak mluvila, každý voják reagoval jinak. Jeden stál na místě jako zařezaný, neschopen pohybu; jiný ztuhl a zakryl si obličej dlaněmi; další si klekl a probodl si hrudník dlouhou dýkou; jeden odhodil všechny zbraně a utíkal přes tábor; a další z nich blábolil jako blázen. Nikdo z nich proti ní nepozvedl svůj meč a nikdo z nich nezaútočil na nikoho jiného. Nad tou vší melou se vznášely dvě živoucí hory – Safira a Trn. Zvedli se od Nasuadina stanu a létali v kruzích, poráželi stany řadu za řadou. Špičky plamenů jim šlehaly z nosu a mezerami mezi šavlovitými zuby. Eragon zaváhal. Směsice zvuků a pohybů byla tak zmatená, nebyl si jist, kde ho teď potřebovali nejvíc. Murtagh? Zeptal se Glaedra. Musíme ho najít, jestli je tady. Necítím jeho mysl, ale je těžké to poznat, když je tu tolik lidí a magie na jednom místě. Díky mentálnímu spojení věděl Eragon, že zlatý drak má mnohem víc práce než jen rozprávět s ním. Glaedr současně naslouchal myšlenkám Safiry a elfů a navíc pomáhal Blödhgarmovi a jeho dvěma společníkům v mentálním souboji proti kouzelníkům království. Eragon si byl jist, že budou schopni kouzelníky porazit, stejně jako si byl jist, že Angela a Elva se ubrání samy. Safira už byla na několika místech raněná a horkotěžko dokázala Trnovi bránit v útoku na zbytky tábora. Eragon sklouzl pohledem na Dauthdaert v Aryině ruce a pak zpět na masivní siluety draků. Musíme ho zabít, pomyslel si s těžkým srdcem. Pak jeho oči spočinuly na Elvě a v hlavě se mu vylíhla nová myšlenka. Dívčina slova byla mnohem účinější než jakákoliv zbraň. Každý, dokonce i Galbatorix, by podlehl. Kdyby se dostala k Trnovi, mohla by ho zahnat zpátky. Ne! Zavrčel Glaedr. Ztrácíš čas, maličký. Běž za svým drakem – teď! Potřebuje tvou pomoc. Musíš zabít Trna, ne ho zastrašit, aby uletěl! Je zlomený, a nemůžeš ho nijak zachránit. Eragon si vyměnil pohledy s Aryou. „Elva by byla rychlejší,“ řekl. „My máme Dauthdaert—“ „Příliš nebezpečné. Příliš obtížné.“ 146
Arya zaváhala, pak přikývla. Společně vyběhli za Elvou. Dříve než k ní doběhli, uslyšel Eragon tlumený výkřik. Otočil se a hrůzou zkameněl – Murtagh právě vycházel z Nasuadina stanu a vláčel Nasuadu za zápěstí. Měla rozcuchané vlasy, na tváři ošklivý škrábanec a žluté šaty na několika místech potrhané. Nakopla Murtagha do kolene, ale noha se jí odrazila kouzlem, které Murtagha chránilo. Přitáhl si ji blíž ostrým trhnutím a zbavil ji vědomí jednou ranou do spánku pomocí hrušky Zar’rocu. Eragon s křikem vyrazil k nim. Murtagh se na něj podíval jen letmo. Pak vrátil meč do pochvy, přehodil si Nasuadu přes rameno, klekl si na jedno koleno a sklonil hlavu, jako by odříkával modlitbu. Eragona vyrušily jehličky bolesti od Safiry, pak vykřikla: Pozor, on mi unikl! Eragon se drápal přes hromady mrtvých těl směrem k Murtaghovi. Zariskoval a pohlédl vzhůru. Trnovo lesklé břicho a sametová křídla zastínila polovinu hvězd na obloze. Červený drak v lehkých kroužcích klesal dolů, jako obrovský těžký list. Eragon seskočil po straně a odkutálel se za stan, snažil se udržet od draka dostatečnou vzdálenost. Do ramene se mu zabořil kámen, jak drak přistál. Bez zpomalování natáhl Trn pravou přední nohu a sevřel ohromnou tlapu kolem Murtagha a Nasuady. Drápy se zabořil do země, a když zvedl ty dva, zůstala po nich jen několik stop hluboká jáma. S triumfálním zaburácením a kostirozechvívajícím duněním mávajících křídel nabral směr od tábora. Z místa kde spolu předtím zápasili, se zvedla Safira a začala je pronásledovat. Stužky krve jí vytékaly ze stop po zubech a drápech po celých nohou. Byla rychlejší než Trn, ale i kdyby ho dostihla, Eragon si nedokázal představit, jak by dokázala zachránit Nasuadu, aniž by ji při tom zranila. Závan vzduchu mu načechral vlasy, jak kolem něj prosvištěla Arya. Vyběhla na navršené sudy a vyskočila. Odraz ji vynesl vysoko do vzduchu, výš, než kam by kterýkoliv jiný elf mohl vyskočit bez pomoci.Natáhla se, chytila Trna za ocas a houpala se na něm jako přívěšek na řetízku. Eragon pokročil půl kroku dopředu, jakoby ji chtěl zastavit, pak zaklel a zavrčel. „Audr!“ Kouzlo vylétlo k obloze jako šíp z luku. Vyhledal Glaedra a starý drak mu poskytl dostatek energie, aby udržel stoupání. Eragon pálil energii bez rozmyslu, nedbaje na cenu, chtěl pouze dosáhnout na Trna dřív, než se něco hrozného stane Nasuadě nebo Arye. Když byl na úrovni Safiry, viděl, že Arya už šplhá po Trnově ocasu. Přidržovala se ostnů jeho páteře pravou rukou, používala je jako příčky na žebříku. Levou rukou zapichovala Dauthdaert do Trnova těla a pomáhala si tím výš a výš. Trn se kroutil a otáčel a chňapal po ní, jako kůň, kterého otravuje moucha, na niž nedosáhne. Pak rudý drak přitáhl křídla a nohy a se vzácným nákladem přitisknutým k hrudníku se pustil přímo k zemi ve spirále smrti. Dauthdaert se vytrhl s Trnova masa a Arya se k němu musela vyklonit, protože se držela ostnu jenom pravou rukou – svou slabou rukou, kterou si zranila v katakombách pod Dras-Leonou. Prsty brzy povolily a ona spadla z Trna, ruce a nohy vytrčené jako paprsky kola. Nepochybně bylo výsledkem jejího kouzla, že se otáčení zpomalilo, až ustalo, stejně jako pád, zničeho nic zase stoupala vzhůru k noční obloze, osvětlená pouze jasem Dauthdaertu, který stále držela. Eragonovi připadala jako velká zelená vážka. Trn opět roztáhl křídla a otočil se směrem k ní. Ona otočila hlavou, aby se podívala na Safiru; a pak se obrátila ve vzduchu a přenesla se Trnovi tváří v tvář. Před Trnovými čelistmi vyskočilo zlé světýlko těsně předtím, než se vyvalil nekonečný proud plamenů a zahalil Aryu. Bylo vidět, jako plameny olizují její siluetu. V té době už byl Eragon necelých padesát stop od ní – dostatečně blízko, aby horko ovanulo i jeho tváře.Plameny ustaly a Eragon uviděl, jak Trn nechal Aryu a snažil se k ní otočit co nejrychleji zády tak, aby neztratil svůj náklad. Švihl ocasem rychleji, než by ona vůbec stihla pomyslet na únik. „Ne!“ zakřičel Eragon. Ozvalo se křupnutí, když Aryu šlehl Trnův ocas. Odkoplo ji to do tmy, jako když vystřelí z praku a Dauthdaert jí vypadl z ruky. Jeho světlo brzy zesláblo, jak oba dva zmizeli v hloubce. Eragon měl pocit, že se mu kolem těla utahují železné pásy a snaží se ho zbavit dechu. Trn mizel v dálce, ale Eragon by ho stále ještě mohl předhodit, kdyby si od Glaedra vzal víc energie. Jejich spojení ale sláblo a Eragon nemohl doufat, že by se mu podařilo porazit Murtagha s Trnem bez pomoci ve vzduchu. Murtagh měl přece k dispozici mnohem více Eldunarí než on. Eragon zaklel, ukončil kouzlo, které ho drželo ve vzduchu a střemhlav se vrhl za Aryou. Vítr mu svištěl v uších, trhal mu vlasy a oblečení na kousky, kůži na tvářích mu tlačil k lebce a oči se mu zúžily na tenké štěrbiny. Nějaký hmyz mu narazil do krku, ale bolelo to, jakoby dostal kamenem. Během pádu hledal myslí Aryino vědomí, ale cítil jen záblesk bytí někde pod sebou, když pod ním vyrazila Safira. Šupiny měla matné v záři hvězd. Otočila se hlavou dolů a předníma tlapama se natáhla pro malý tmavý předmět. 147
Bolest projela vědomím, kterého se Eragon dotkl a pak všechny myšlenky zmizely a on už nic necítil. Mám ji, maličký, řekla Safira. „Letta“ vykřikl Eragon a zastavil se. Podíval se znovu za Trnem, ale viděl jen temnotu a hvězdy. Z východu uslyšel dvakrát tlumené máchnutí křídly, ale jinak bylo úplné ticho. Přeletěl pohledem tábor Vardenů. Sem tam byly vidět záplaty oranžového ohně a stoupající dým. Stovky stanů ležely zmuchlané v blátě a s nimi bůhví kolik mužů, kterým se nepodařilo utéct, než je Trn se Safirou pošlapali.To ale nebyly jediné oběti útoku. Z výšky nemohl Eragon vidět přímo těla, ale věděl, že vojáci jeho armádě uštědřili hluboké rány. Eragon ucítil v puse chuť popela. Třásl se na celém těle, v očích slzy nenávisti. Strach a pocit marnosti mu zamlžily oči. Arya byla zraněná – možná dokonce mrtvá. Nasuada byla pryč, zajatá a brzy bude vydaná na milost Galbatorixovým nejšikovnějším mučitelům. Eragona zaplavila beznaděj. Jak teď mohou pokračovat dál? Jak by mohli doufat ve vítězství, když je nepovede Nasuada?
148
SHROMÁŢDĚNÍ KRÁLŮ
K
dyž Safira přistála v táboře Vardenů, Eragon se spustil po jejím boku a běžel k trávě, kde jemně uložil Aryu. Elfka ležela tváří dolů, ochable a bez hnutí. Když ji Eragon přetočil, její oči se pootevřely. "Trn ... Co je s Trnem?" Zašeptala. Utekl, řekla Safira. "A... Nasuada? Zachránil jsi ji? " Eragon sklopil hlavu a odmítavě s ní zavrtěl. Po Aryině tváři přeběhl stín smutku. Zakašlala, trhla sebou a posadila se. Z koutku jejích úst tekl pramínek krve. "Počkej," řekl Eragon, "Nehýbej se.” Pohlédl na Blödhgarma. "To není potřeba." Arya se chytila jeho ramene, zvedla se na nohy a opatrně se narovnala. Její dech se zastavil, jak se její svaly natáhly, a Eragon uviděl bolest, kterou se snažila skrýt. "Jsem jen pohmožděná, ne zlámaná. Moje ochrany mě ochránily před nejhorším z Trnových úderu." Eragon byl sice na pochybách, ale akceptoval její názor. Co teď? Zeptala se Safira, přicházejíc blíže k nim. Ostrý pižmový pach její krve dráždil Eragona v nose. Eragon se ohlédl dokola na plameny a poničený tábor. Znovu myslel na Rorana a Katrinu a přemýšlel, jestli přežili útok. Co teď? Okolnosti odpověděly na jeho otázku. Z kouře vyběhlo několik zraněných vojáků a zaútočilo na něj a Aryu. Než se s nimi Eragon vypořádal, dorazilo ještě osm elfů. Poté co je Eragon přesvědčil, že není zraněný, elfové se začali věnovat Safiře a trvali na tom, že jí vyléčí kousnutí a škrábance od Trna, i když věděli, že by to Eragon nejraději udělal sám. Jelikož léčba vyžadovala několik minut, Eragon nechal Safiru s elfy a spěchal zpět uličkami mezi stany k místu nedaleko Nasuadina stanu, kde Blödhgarm a ostatní elfští kouzelníci byli stále semknutí v myšlenkovém souboji se zbývajícími čtyřmi nepřátelskými mágy. Poslední kouzelník klečel na zemi, čelo měl opřené o kolena a ruce kolem krku. Místo, aby přidal své vědomí k neviditelnému souboji, Eragon došel ke kouzelníkovi, chytil ho za rameno a křikl: "Ha!" Kouzelník se zachvěl, lekl se a vyrušení dovolilo elfům překonat jeho zábrany. Eragon to věděl, protože muž se křečovitě povalil, oči se mu protočily a z úst se mu valila žlutá pěna. Brzy přestal dýchat. Eragon krátce řekl Blödhgarmovi a dvěma zbývající elfům, co se stalo Aryi a Nasuadě. Blödhgarmova srst se zježila a jeho žluté oči žhnuly hněvem. Ale jediná poznámka, kterou řekl, byla ve starověkém jazyce: "Temné časy jsou před námi, Stínovrahu." Pak poslal Yael, aby našla Dauthdaert z místa, kde spadl. Společně Eragon, Blödhgarm a Uthinarë, elf, který zůstal s nimi, procházeli táborem, shromažďoval a zabíjeli zbývající vojáky, kteří uprchli před zuby kočkodlaků a meči mužů, elfů, trpaslíků a urgalů. Použili magii, aby uhasili některé větší požáry, které zhasly stejně jednoduše, jako plamen svíčky. Celý ten pocit ohromení a hrůzy sevřel Eragona a táhl ho dolů jako hromadu promočené ovčí vlny a těžko dokázal myslet na něco jiného než smrt, porážku a selhání. Cítil, jakoby se svět okolo něj rozpadal - jakoby se všechno, o co se Vardenové snažili, odvíjelo rychle a nemohl udělat nic, aby získal kontrolu. Pocit bezmoci oslabil jeho vůli dělat něco jiného, než sedět v koutě a poddat se utrpení. Přesto však odmítl vyhovět nutkání, protože pokud ano, pak by mohl také být mrtvý. Proto pokračoval v práci spolu s elfy i navzdory svému zoufalství. Jeho náladu nezlepšilo ani to, když se ozval Glaedr a řekl: Kdybyste mě poslouchali, mohli jsme zastavit Trna a zachránit Nasuadu. A možná jsme neměli, řekl Eragon. Nechtěl o tom více diskutovat, ale musel dodat: Dovolil jsi, aby mrak hněvu zatemnil tvůj zrak. Zabití Trna nebylo jediným řešením, ani bys neměl chtít tak rychle zabít jednoho ze zbývajících z tvého druhu. Nemysli si, že mě můžeš poučovat, mládě! odsekl Glaedr, nemůžeš porozumět tomu, co jsem ztratil. Rozumím víc než dost, odpověděl Eragon, ale Glaedr už opustil jeho vědomí a Eragon si pomyslel, že ho už neslyšel. Eragon právě uhasil jeden oheň a blížil se k dalšímu, když ho Roran doběhl a popadl za rameno. "Jsi zraněný?" 149
Eragon pocítil úlevu, když viděl svého bratrance živého a zdravého. "Ne," řekl. "A Safira?" "Elfové právě ošetřili její rány. Co Katrina? Je v bezpečí?" Roran přikývl a jeho postoj se trochu uvolnil, ale jeho výraz byl stále utrápený. "Eragone," řekl a přiblížil se, "co se stalo? Co se děje? Viděl jsem Jörmundura běhat jako slepici s useknutou hlavou a Nasuadiny stráže zachmuřené jako smrt a nikdo mi nic nechce říct. Jsme stále v nebezpečí? Zaútočí Galbatorix? " Eragon se rozhlédl kolem, a pak vzal Rorana stranou, kde je nikdo nemohl slyšet."Nikomu to neřekneš. Alespoň teď ne," varoval ho. "Máš mé slovo." Několika krátkými větami Eragon shrnul Roranovi situaci. Dokud neskončil, Roranův výraz byl stále více a více zoufalý. "Nemůžeme Vardeny rozpustit!" řekl. "Samozřejmě, že ne. To se nestane, ale král Orrin se možná bude snažit převzít velení, nebo - "Eragon se ztišil, když skupina bojovníků prošla kolem. Pak řekl: "Budeš při mě stát, že? Možná budu potřebovat tvou pomoc." "Mou pomoc? Nač bys potřeboval moji pomoc? " "Celá armáda tě obdivuje, Rorane, dokonce i urgalové. Ty jsi Kladivo, hrdina Aroughs, a tvůj názor má váhu. To by mohlo být důležité " Roran byl chvíli zticha, a pak přikývl. "Udělám vše, co bude v mých silách." "Zatím jen dávej pozor na vojáky," řekl Eragon a vykročil k ohni, což byl jeho zamýšlený cíl. O půl hodiny později, když v táboře znovu nastal klid a pořádek, posel informoval Eragona, že si Arya vyžádala jeho okamžitou přítomnost ve stanu krále Orika. Roran a Eragon si vyměnili pohledy, a pak vyrazili do severozápadní části tábora, kde si většina trpaslíků postavila své stany. "Není jiná možnost," řekl Jörmundur. "Nasuadino přání je naprosto jasné. Ty, Eragone, musíš zaujmout její místo a vést Vardeny jejím jménem." Tváře všech uvnitř stanu byly přísné a neústupné. Tváře těch dvojnožců, jak by je nazvala Safira, to Eragon věděl, byly zamračené a plné stínů. Jedině Safira se nemračila - její hlava byla prostrčená ve vchodu, aby se mohla podílet na shromáždění - ale její rty byly ohrnuté, jakoby by se chystala zavrčet. Rovněž byl přítomen král Orrin, purpurový plášť přikrýval jeho noční róbu; Arya, která vypadala otřeseně ale odhodlaně; král Orik, který si na sebe našel košili z kroužkovaného brnění; král kočkodlaků Grimrr Půltlapka, který měl ovázané rameno, kde ho pořezal meč; Nar Garhzvog, shrbený, aby neuhodil svými rohy do stropu, a Roran, který stál u zdi stanu a poslouchal jednání bez jakéhokoli komentáře. Nikdo jiný nesměl vstoupit do stanu. Žádné stráže, rádci, služebníci, dokonce ani Blödhgarm nebo ostatní elfové. Venku před vchodem stála stráž dvanácti mužů, trpaslíků a urgalů - jejichž úkolem bylo zabránit komukoliv narušit setkání nehledě na nebezpečí. Na tkaninu, z níž byl stan zhotoven, bylo použito nespočet narychlo vržených kouzel, které měly zabránit jakémukoliv odposlechu, jak normálními metodami, tak i díky magii. "Nikdy jsem to nechtěl," řekl Eragon dívaje se dolů na mapu Alagaësie, roztaženou uprostřed stanu. "Nikdo z nás," řekl král Orrin ostrým tónem. Od Aryi bylo moudré, pomyslel si Eragon, aby se setkání konalo v Orikově stanu. Král trpaslíků byl znám tím, že byl velkým podporovatelem Nasuady a Vardenů - ale stejně tak to byl i Eragonův vládce a nevlastní bratr - ale nikdo ho nemohl obvinit, že by chtěl Nasuadinu pozici, aniž by ho lidé akceptovali jako náhradu. Arya tímto posílila Eragonovo postavení a podkopala jejich kritiku, aniž si všimli, že ho podporuje nebo že by je napadla. Eragon musel uznat, že byla daleko lepší v manipulaci než on nebo kdokoliv jiný. Jediným rizikem bylo to, že by si ostatní mohli myslet, že Orik je jeho pánem, ale bylo to riziko, které byl ochoten podstoupit za Orikovu podporu. "Nikdy jsem to nechtěl," zopakoval, pak pozvedl svůj pohled, aby se podíval do pozorných očí kolem něj. "Ale teď, po tom co se stalo, přísahám na hroby všech, jež jsme ztratili, že udělám vše, co je v mých silách, abych jednal podle Nasuadina příkladu a dovedl Vardeny k vítězství nad Galbatorixem a královstvím." Snažil se působit sebejistě, ale pravdou bylo, že obludnost této situace ho vyděsila, a 150
neměl vůbec ponětí, zda se hodil pro tuto roli. Nasuada byla působivě schopná a bylo troufalé si vůbec pomyslet, že by zvládl i jen polovinu z toho, co ona. "Velmi chvályhodné, jsem si jist," řekl král Orrin, "avšak Vardenové vždy pracují se svými spojenci, s muži ze Surdy; s naším přítelem králem Orikem a trpaslíky z Beorských hor; s elfy a nyní v poslední době i s urgaly vedenými Nar Garzhvogem a kočkodlaky. "Kývl směrem ke Grimrrovi, který mu krátce pokývl. "Nebylo by dobré, aby nás lidé na veřejnosti viděli jeden s druhým nesouhlasit, že?” "Samozřejmě." "Určitě," řekl král Orrin. "Budete tedy pokračovat v diskusi o důležitosti této záležitosti, i když ji provedla Nasuada?" Eragon zaváhal, ale než stihl odpovědět, Orrin zrekapituloval rozhovor: "Všichni z nás" - pokynul směrem k ostatním ve stanu - "jsme riskovali hodně v tomto dobrodružství a všichni oceníme, když nám nikdo nic nebude diktovat. Ani kdybychom s tím souhlasili. Upřímně řečeno, navzdory tvým četným úspěchům, Eragone Stínovrahu, jsi stále mladý a nezkušený a nezkušenost může mít katastrofální následky. Zbytek z nás má výhodu v tom, že jsme mnoho let vedli naše vojska nebo sledovali ostatní, jak je řídí. Můžeme ti pomoci jít správným směrem a možná spolu nalezneme cestu, jak se zbavit Galbatorixe.” Vše co Orin řekl, byla pravda, pomyslel si Eragon - on byl mladý a nezkušený a potřeboval rady ostatních - ale nemohl připustit, aby vypadal slabý. Proto odpověděl, "buď v klidu, protože tě ujišťuji, že s tebou budu konzultovat vše, když to bude nutné, ale moje rozhodnutí jako vždy zůstanou mými." "Promiň mi, Stínovrahu, ale tomu se dá těžko uvěřit. Tvůj blízký vztah s elfy "- Orrin se podíval na Aryu -" je běžně znám. Navíc si adoptovaný člen klanu Ingeitum, a tedy si podřízený vůdci klanu, což je král Orik. Možná se mýlím, ale vypadá to pochybně, že by tvá rozhodnutí byla jen tvými. " "Nejprve si mi říkal, ať poslouchám své spojence. Teď, abych neposlouchal. Možná bys chtěl, abych poslouchal jen tebe samotného, není tomu tak?" Eragonův hněv narůstal, jak mluvil. "Já bych preferoval, aby tvá rozhodnutí byla nejlepší pro zájmy našich lidí a ne jiné rasy!" "Vždy byla," zavrčel Eragon. "A i budou. Dlužím svou oddanost Vardenům i klanu Ingeitum, ale i Safiře a Nasuadě a samozřejmě i mé rodině. Mnozí si na mě dělají nárok stejně jako na vás, Vaše Veličenstvo. Mým hlavním záměrem je porazit Galbatorixe a království. To vždy bylo, a i když zde bude konflikt mezi mými loajalitami, tak si vybereme tu, která má přednost. Pochybujte o mých rozhodnutích, když musíte, ale nepochybujte o mých motivech. A byl bych vám vděčný, kdybyste se zdržel tvrzení, že jsem zrádce vlastní rasy!" Orrin se zamračil, krev se mu nahrnula do obličeje a chystal se něco odseknout, ale hlasité BANG ho přerušilo, když Orik praštil kladivem Volund o svůj štít. "Dost bylo hloupostí!" Zvolal Orik a zamračil se. "Bojíš se o prasklinky v podlaze, přičemž celá hora se nám chystá spadnout na hlavu!" Orrinovy vrásky se prohloubily, ale nepokračoval více v daném tématu. Místo toho vzal číši vína ze stolu a posadil se do křesla, odkud se zachmuřeně mračil na Eragona. Myslím, že tě nenávidí, řekla Saphira. Nebo nenávidí co já představuji. Tak či onak jsem pro něj překážka, kterou bude muset strpět. "Otázka, která je před námi, je jednoduchá" řekl Orik. "Co budeme dělat, když je Nasuada pryč?" Položil kladivo na stůl a přejel si rukou po hlavě. "Můj názor je, že situace je stejná jako ráno. Pokud nepřiznáme porážku a nezažádáme o mír, máme jen jednu možnost: napochodovat do Urû'baenu tak rychle, jak nás naše nohy ponesou. Nasuada sama se nikdy nechystala bojovat s Galbatorixem. To připadá vám "pokýval směrem k Eragonovi a Safiře -" a elfům. Nasuada nás dovedla daleko a bude nám velmi chybět, ale nepotřebujeme ji, abychom pokračovali. Naše cesta připouští malou odchylku. Dokonce i když byla s námi, neviděl jsem ji dělat nic jiného. Musíme jít do Urû'baenu, to je konec všeho." Grimrr si hrál s malým černým nožíkem, zdánlivě lhostejný ke konverzaci. "Souhlasím," řekla Arya. "Nemáme jinou možnost." Nad nimi se sklonila velká Garzhvogova hlava, což způsobilo, že se stíny rozběhly po stěnách stanu. "Trpaslík mluvil dobře. Urgralgra zůstanou s Vardeny tak dlouho, dokud bude Ohnivý meč náčelníkem. Společně s ním a Ohnivým jazykem budeme vybírat dluh krve, kterou nám ten bezrohý zrádce Galbatorix dluží." Eragon se mírně posunul - nepohodlně. 151
"To je všechno dobré a správné," řekl Orrin, "ale já jsem ještě neslyšel, jak máme porazit Murtagha a Galbatorixe, když se dostaneme do Urû'baenu. "Máme Dauthdaert," řekl Eragon "spolu s ním můžeme -" Král Orrin mávl rukou. "Ano, ano Dauthdaert. Nepomohl ti zastavit Trna a neumím si představit, že by ti Galbatorix dovolil přijít s ním do jeho nebo Shruikanovy blízkosti. Dokonce to nemění fakt, že ses stále nevyrovnal tomu zrádci. Hrome, Stínovrahu, ty dokonce nepředstavuješ problém ani pro svého bratra a on je jezdcem ještě kratší čas než ty! " Poloviční bratr, pomyslel si Eragon, ale držel jazyk za zuby. Neuměl najít způsob, jak by vyvrátil Orrinovy argumenty; všechny byly opodstatněné a zahanbovaly ho. Král pokračoval: "Šli jsme do války, protože jsme si mysleli, že najdeš způsob, jak vydržet Galbatorixovu mimořádnou sílu. To nám Nasuada slíbila a ujistila nás. A teď se máme postavit nejsilnějšímu mágovi v historii a nejsme o nic blíže k jeho porážce, než když jsme začali. " "Šli jsme do války," říkal Eragon potichu, "protože to bylo poprvé od pádu jezdců, co jsme měli i zanedbatelnou šanci svrhnout Galbatorixe. Ty to víš. " "Jakou šanci?" Zakřenil se král. "Jsme loutky, my všichni, tančící podle toho, jak Galbatorix píská. Jediný důvod, proč jsme se dostali tak daleko, je, že on nás nechal. Galbatorix nás chce dostat do Urû'baenu. On nás chce dostat k sobě. Kdyby se staral o to, aby nás zastavil, tak by přiletěl k hořícím pláním a rozdrtil nás tehdy a tam. Ale když tě jednou bude mít v dosahu, tak jednoduše udělá toto: zničí nás. Ovzduší ve stanu nabíralo na napětí. Opatrně, řekla Safira Eragonovi - opustí svazek, pokud ho nepřesvědčíš. Arya vypadala stejně znepokojená. Eragon položil své ruce na stůl a na chvilku se zamyslel. Nechtěl lhát, ale musel najít způsob, jak oživit v Orrinovi naději. Což bylo těžké pro něj samotného, protože on jí také moc neměl. Je tohle to, jak bylo Nasuadě celou tu dobu, kdy nás shromažďovala a přesvědčovala, abychom šli dál, i když jsme neviděli žádnou jasnou cestu? "Naše pozice není až tak ... nejistá, jak jsi ji vylíčil, "řekl Eragon. Orrin odfrkl a napil se z poháru. "Dauthdaert je hrozba pro Galbatorixe," pokračoval Eragon, "to je naše výhoda. Bude se ho bát. Proto ho alespoň trochu můžeme přinutit udělat to, co chceme my. I když ho nemůžeme použít, abychom ho zabili, můžeme zabít Shruikana. Sice nejsou spojení jako jezdec a drak, ale Shruikanova smrt by ho stále zranila na duši. " "To se nikdy nestane," řekl Orrin. "Ví, že máme Dauthdaert, a proto udělá nezbytná opatření." "Možná ne. Pochybuji, že ho Murtagh nebo Trn poznali." "Oni ne, ale Galbatorix ano, když si projde jejich vzpomínky." A bude vědět i o Glaedrově existenci, pokud mu o ní už neřekli, řekla Safira Eragonovi. Eragonova nálada ještě více poklesla. Nenapadlo ho to, ale měla pravdu. Tolik k naději, že ho překvapíme. Už nemáme žádné tajemství. Život je plný tajemství. Galbatorix nemůže předpovědět, jak s ním budeme bojovat. V tom ho přinejmenším můžeme zmást. "Který z oštěpů smrti jsi našel, ó Stínovrahu?" Zeptal se Grimrr s naoko unuděným hlasem. "Du Niernen-Orchidea." Kočkodlak zamrkal a Eragon měl pocit, že byl překvapen, ale jeho výraz byl prázdný jako vždy. "Orchidea? Je to on? Jak zvláštní, najít takovou zbraň v dnešních časech, konkrétně přesně tuto zbraň" "Proč?" Zeptal se Jörmundur. Grimrrův malý růžový jazýček přejel po jeho zubech. "Niernen je pověstný." Než stihl Eragon získat z kočkolaka více informací, ozval se Garzhvog a jeho hlas zněl jako broušení kamenů. "Co je to za kopí smrti, o níž mluvíš, Ohnivý meči? Je to oštěp, který poranil Safiru v Belatone? Slyšeli jsme o něm příběhy, ale byly zvláštní." Eragon si opožděně vzpomněl, že Nasuada neřekla ani urgalům ani kočkodlakům, čím Niernen ve skutečnosti byl. No, pomyslel si. Nedá se nic dělat. Řekl Garzhvogovi o Dauthdaerte, a pak trval na tom, aby každý ve stanu složil přísahu ve starověkém jazyce, že nebudou o oštěpu mluvit s nikým bez dovolení. Trošku mrmlali, ale nakonec každý 152
souhlasil, dokonce i kočkodlak. Možná nemělo smysl skrývat kopí před Galbatorixem, ale Eragon považoval za dobré, pokud o Dauthdaerte lidé ve všeobecnosti nebudou vědět. Když poslední z nich dokončil svou přísahu, Eragon zrekapituloval diskusi . "Takže, za prvé máme Dauthdaert, a to je víc než předtím. Za druhé nechystám se čelit Murtaghovi a Galbatorixovi zároveň, nikdy jsem to neměl v plánu. Když dorazíme do Urû'baenu, vylákáme Murtagha z města, a pak ho obklíčíme. Když to bude nutné, i s celou armádou - spolu s elfy - a zabijeme nebo zajmem ho jednou provždy." Podíval se dokola do každé tváře a snažil se na ně zapůsobit silou svého přesvědčení. "Za třetí - a tomu musíte věřit hluboko v srdcích - Galbatorix není nezranitelný, jakkoli je silný. Možná vyčaroval tisíce a tisíce ochran, aby se ochránil, ale navzdory jeho chytrosti a vědění jsou kouzla, které ho umí zabít, pokud je vymyslíme. Možná vymyslím kouzlo, které bude jeho koncem, nebo nějaký elf či člen Du Vrangr Gata. Galbatorix vypadá nedotknutelný, já vím, ale stále je tu nějaká slabina, vždy je nějaká trhlina, do které můžete strčit čepel nože a bodnout nepřítele. " "Pokud staří jezdci neuměli najít jeho slabinu, jak to dokážeme my?" Zeptal se král Orrin. "Možná nevíme. Nic není jisté v životě a ještě méně ve válce. Ale když ho spojené síly kouzelníků pěti ras nedokážou porazit, pak se musíme smířit s tím, že nám Galbatorix bude vládnout tak dlouho, jak jen bude chtít, nic to nezmění. " Ticho protlo stan, krátké a hluboké. Pak Roran předstoupil. "Chtěl bych mluvit" Eragon viděl na ostatních, jak si vyměnili pohledy. “Řekni, co chceš Kladivo" řekl Orik přes Orrinovu velkou nechuť. "Jde o toto: mnoho krve bylo prolito a mnoho slz vyplakáno, abychom se vrátili zpět. Byla by to urážka pro ty, co zemřeli, a pro ty, co si pamatují mrtvých. Toto je možná bitva mezi bohy" Eragonovi připadal zcela vážný, když toto říkal - "ale já budu bojovat, dokud mě bohové nezničí, nebo já nezničím je. Drak může zabít najednou deset tisích vlků, ale když deset tisíc vlků najednou zaútočí, mohou zabít draka." To je nepravděpodobné, odfrkla si Saphira v soukromí její a Eragonovy spojené mysli. Roran se usmíval bez humoru. "A my máme draka na naší straně. Rozhodněte se, jak chcete, ale já jdu do Urû'baenu a budu čelit Galbatorixovi, i kdybych měl jít sám." "Ne sám," řekla Arya "Vím, že mluvím za královnu Islanzadí, když řeknu, že můj lid bude s tebou." "Rovněž i můj," zahřměl Garzhvog. "I náš," potvrdil Orik. „I náš" řekl Eragon tónem, kterým doufal, že odradí nesouhlas. Pak se po krátké pauze tito čtyři otočili ke Grimrrovi. Kočkodlak zavětřil a řekl, „Předpokládám, že tam budu i já." Prohlédl si své ostré drápy. „Někdo musí nenápadně proniknout přes nepřátelské linie a určitě to nebudou trpaslíci dunící kolem ve svých železných botách.“ Orik nadzvedl obočí, ale i když se cítil uražený, zakryl to šikovně. Orrin vypil ještě dva poháry, pak si utřel ústa hřbetem ruky a řekl: „Výborně, jak si přeješ; pokračujeme do Urû'baenu." Jeho pohár byl prázdný, tak se natáhl za lahví před ním.
153
LABYRINT BEZ KONCE
E
ragon i všichni ostatní strávili zbytek času na shromáždění diskuzí o praktických věcech: komunikací – kdo měl komu odpovídat; přidělováním služeb, změnami v obraně tábora, a hlídkami, které mají zabránit Trnovi nebo Shruikanovi v tom, aby se znovu přiblížili. Také tím, jak sehnat nové vybavení pro ty, jejichž majetek byl zničen nebo spálen během útoku. Shodli se také, že oznámení o tom, co se stalo Nasuadě, odloží do dalšího dne. Pro bojovníky bylo důležité, aby si před svítáním co nejvíce odpočinuli. Jedinou věcí, o které se nebavili, byl pokus o osvobození Nasuady. Bylo jisté, že jedinou cestou k osvobození Nasuady, bylo dobytí Urû’baenu. Než tam však dojdou, může být s velkou pravděpodobností mrtvá, zraněná nebo připoutaná ke Galbatorixovi přísahou ve starověkém jazyce. Proto se tomuto tématu vyhýbali, jako by bylo zakázané. Přesto byla neustále přítomna v Eragonových myšlenkách. Pokaždé, když zavřel oči, viděl, jak ji Murtagh udeřil a potom, jak ji Trnova šupinatá tlapa obklopí, a jak s ní červený drak odlétá do noci. Při této vzpomínce se cítil ještě více nešťastný, ale nemohl ji dostat z mysli. Když se shromáždění rozešlo, Eragon naznačil Roranovi, Jörmundurovi a Aryi, aby šli s ním. Ve stanu se jich pak zeptal na radu ohledně plánů na další den. „Rada starších ti bude dělat potíže, tím jsem si jistý,“ řekl Jörmundur. „Nejsi pro ně v politice tak dobrý, jako Nasuada, a proto se toho budou snažit využít.“ Dlouhovlasý bojovník vypadal od útoku nepřirozeně klidně, tak moc, že ho Eragon podezíral, že je na pokraji vzteku nebo slz, nebo možná obojího. „To nejsem,“ řekl Eragon. Jörmund naklonil hlavu. „Nicméně je třeba, abys byl silný. Mohu ti trochu pomoci, ale záleží na tobě, jak se budeš chovat. Pokud jim dovolíš, aby ovlivnili tvé rozhodnutí, budou si myslet, že Vardeny vedou oni, ne ty.“ Eragon zamyšleně zíral na Aryu a Safiru. „Nebojte se,” řekla jim Safira. „Nikdo nebude lepší než Eragon, dokud jej budu hlídat.” Když jejich menší, druhé setkání skončilo, počkal Eragon, až Arya i Jörmund odejdou a chytil Rorana za rameno. „Myslel jsi to vážně, že to bude bitva bohů?“ Roran na něj zíral. „Já jsem… Ty, Murtagh a Galbatorix jste příliš silní pro jakéhokoli normálního člověka. To není správné. Není to fér. Ale je to tak. My ostatní jsme jako mravenci pod vašimi botami. Máš vůbec představu, kolik mužů už jsi zabil bez pomoci?“ „Příliš mnoho.“ „Přesně tak. Jsem rád, že jsi tady, a že bojuješ za nás. A jsem také rád, že tě mohu brát jako svého bratra ve všem, kromě jména. Ale přál bych si, abychom se nemuseli spoléhat na Jezdce, elfy nebo nějaký jiný druh kouzelníků, abychom vyhráli tuto válku. Nikdo by neměl být vydán na milost jediné osobě. Ne takhle. To destabilizuje celý svět.“ Pak Roran vyšel ze stanu. Eragon klesl na lůžko a cítil se, jako by jej někdo udeřil do hrudi. Chvíli tak seděl, potil se a přemýšlel, dokud ho myšlenky nedonutily vstát a pospíchat ven. Když opouštěl stan, šest Nočních jestřábů vyskočilo na nohy, aby jej mohli doprovázet, kamkoli půjde. Eragon jim naznačil, aby zůstali na místě. Protestoval, ale Jörmundur trval na tom, že Nasuadiny stráže se přidají k elfům a budou jej chránit. „Nikdy nemůžeme být dost opatrní,“ řekl. Eragon nebyl rád, že je kolem něj ještě více lidí, ale byl donucen s tím souhlasit. Prošel kolem stráží a pospíchal na místo, kde ležela stočená Safira. Otevřela jedno oko, a když se přiblížil, zvedla křídlo, aby si mohl vlézt pod něj a opřít se o její teplé břicho. „Maličký,“ řekla a začala jemně vrnět. Eragon se k ní posadil, poslouchal její vrnění a jemné šustění vzduchu, který proudil sem a tam jejími mohutnými plícemi. Za ním se zvedalo a klesalo její břicho. Kdykoli jindy by mu její přítomnost stačila k uklidnění, ale dnes ne. Jeho mysl se odmítala zpomalit, puls rychle pokračoval a ruce a nohy měl nepříjemně teplé. Nechával si své pocity pro sebe, aby nerušil Safiru. Byla unavená ze svých dvou soubojů s Trnem, a tak brzo upadla do hlubokého spánku. Její vrnění zanikalo ve všudypřítomném zvuku jejího dechu. Jeho myšlenky mu nedopřály ani trochu odpočinku. Pořád dokola se vracel k tomu stejnému, nemožnému a nezvratnému faktu, že je vůdce Vardenů. On, nejmladší člen chudé farmářské rodiny, byl najednou vůdcem druhé největší armády v Alagaësii. Už jen to, že se to stalo, bylo neskutečné, jako by si s ním osud pohrával a lákal jej do pasti, která jej zničí. Nikdy to nechtěl, nikdy to nehledal, ale teď to na něj prostě spadlo. 154
Co si Nasuada myslela, když mě vybrala jako svého nástupce? přemýšlel. Vzpomněl si na důvody, které mu vyjmenovala, ale ty neznamenaly vůbec nic pro zmírnění jeho pochybností. Opravdu věřila, že mohu zaujmout její místo? Proč ne Jörmund? Je s Vardeny celá desetiletí a ví také o hodně víc o řízení a strategii. Eragon také přemýšlel, kdy se Nasuada rozhodla přijmout nabídku Urgalů na spojenectví. I přes všechnu tu nenávist a smutek, které existovaly mezi těmito dvěma rasami, i přesto, že to byli právě Urgalové, kdo zabil jejího otce. Mohl bych to udělat i já? Myslel si, že ne, přinejmenším ne tehdy. Mohl bych tato rozhodnutí dělat teď, když je potřebujeme k poražení Galbatorixe? Nebyl si jistý. Snažil se uklidnit. Zavřel oči a soustředil se na počítání svého dechu ve skupinkách po desíti. Bylo těžké udržet pozornost, když ho každých pár sekund rozptylovala nějaká další myšlenka, takže zapomínal počítat. Časem se však jeho tělo uvolnilo, a aniž si to uvědomil, přesunul se pod duhové představy živých snů. Viděl hodně věcí, některé ponuré a znepokojující, když jeho sny zobrazovaly události předchozího dne. Další byly hořkosladké, vzpomínky na to, co už bylo, nebo co si přál, aby bylo. Potom, stejně nečekaně jako se mění vítr, se jeho sny vlnily a stávaly se tvrdší a závažnější, jako by byly skutečností, stačilo jen natáhnout ruku a dotknout se. Vše kolem něj zmizelo a Eragon spatřil jiné prostředí, v jiném čase. Takové, které bylo zároveň cizí i známé, jako by ho kdysi hodně dávno viděl a ono se pak proměnilo ve vzpomínku. Otevřel oči, ale obrazy zůstaly a zakrývaly jeho okolí, a tak věděl, že nemá očekávat žádný normální sen: Rozprostírala se před ním temná a prázdná planina, přerušená jen jedním proužkem vody, pomalu se pohybující k východu, jako stuha tepaného stříbra zářícího v úplňku… Na bezejmenné řece plula loď, vysoká a pyšná, s čistě bílými plachtami, které byly zvednuté a připravené. Řady bojovníků držící kopí a mezi nimi procházejí dvě zahalené postavy, jako nějaké procesí. Cítil vůni vrb a topolů a také procházejícího smutku… Potom se ozval úzkostný výkřik, záblesk šupin a zmatek pohybů, které vše zakryly. A pak už nic, jen ticho a tma. Eragonův pohled se vyjasnil a byl zase pod Safiřiným křídlem. Vydechl, ani si neuvědomil, že zadržoval dech a třesoucí se rukou si utřel slzy z očí. Nechápal, proč ho vidění tak silně zasáhlo. Byla to předtucha? přemýšlel. Nebo snad něco, co se děje právě teď? Je to pro mě důležité? Nemohl už znovu usnout. Jeho obavy se vrátily, útočily na něj a kousaly jej v mysli, jako kdyby tam měl krysy. Každé kousnutí, jako by ho nakazilo plíživým jedem. Nakonec vylezl zpod Safiiřina křídla a dával pozor, aby ji neprobudil. Vrátil se do svého stanu. Stejně jako předtím, se Temní jestřábi zvedli, když jej uviděli. Jejich velitel, zavalitý muž s křivým nosem, šel Eragonovi naproti. „Potřebuješ něco, Stínovrahu?“ zeptal se. Eragon si matně vzpomínal, že jeho jméno je Garven, a že Nasuada mu o něm řekla, že ztratil své smysly poté, co byla jeho mysl prozkoumána elfy. Muž vypadal dost dobře, přestože jeho pohled byl trošku zasněný. Přesto Eragon předpokládal, že Garven byl schopný plnit své povinnosti, jinak by jej Jörmundur nikdy nenechal vrátit se na své místo. „Teď ne, kapitáne,“ odpověděl Eragon tichým hlasem. Udělal další krok vpřed a zastavil se. „Kolik Temných jestřábů bylo dnes večer zabito?“ „Šest, pane. A ostatní to sledovali. Budeme na několik dní oslabeni, než najdeme vhodné náhradníky. A navíc budeme muset získat další lidi. Chtěli bychom zdvojnásobit síly okolo tebe.“ Úzkostný výraz překryl Garvenův jinak zasněný pohled. „Nezachránili jsme ji, Stínovrahu. Jestli nás bude víc, možná --“ „Nikomu z nás se to nepodařilo,“ řekl Eragon. „ A kdyby vás tam bylo víc, více by vás zemřelo.“ Muž zaváhal, a pak s nešťastným výrazem přikývnul. Zklamal jsem ji, pomyslel si Eragon, když se skláněl ke svému stanu. Nasuada byla jeho vůdce, bylo jeho povinností ochránit ji, dokonce víc, než Temní jestřábi. A teď, když potřebovala jeho pomoc, nebyl schopný ji zachránit. Najednou pro sebe prudce zaklel. Jako její poddaný, měl hledat způsob, jak ji zachránit a nedělat nic jiného. Ale také věděl, že by nechtěla, aby kvůli ní opustil Vardeny. Raději by trpěla a zemřela, než aby dovolila, aby její nepřítomnost způsobila újmu ve věci, které věnovala život. 155
Eragon znovu zaklel a začal přecházet sem a tam. Jsem vůdce Vardenů. Teprve teď, když už byla pryč, si Eragon uvědomil, že Nasuada byla víc, než jen velitel. Byla jeho přítelkyní a cítil stejnou touhu ochránit ji, jako často cítil u Aryi. Kdyby se pokusil, mohlo by to znamenat pro Vardeny prohru ve válce. Jsem vůdce Vardenů. Myslel na všechny lidi, za které byl teď zodpovědný: Rorana a Katrinu, zbytek vesničanů z Carvahallu; stovky bojovníků, se kterými už bojoval a mnoho dalších; trpaslíky; kočkodlaky; a dokonce i Urgaly. Teď byli všichni pod jeho velením a záleželo na jeho rozhodnutích. Musely být správné, aby dokázali porazit Galabatorixe. Zvýšil se mu puls, což způsobilo, že se jeho vidění rozostřilo. Přestal přecházet a chytil se tyče ve středu stanu. Potom si otřel pot z čela a horního rtu. Přál si, aby si mohl s někým promluvit. Zvažoval, že probudí Safiru, ale nakonec to zavrhl. To, aby si odpočinula, je důležitější, než poslouchání jeho stížností. Nechtěl ani zatěžovat Aryu nebo Glaedra s problémy, které nemohli vyřešit. A pochyboval, že by našel soucitného posluchače v Glaedrovi po jejich poslední výměně názorů. Eragon pokračoval ve svém monotónním okruhu: tři kroky dopředu, otočit se, tři kroky zpět a znovu se otočit. Ztratil pás Belotha Moudrého. Dovolil Murtaghovi a Trnovi unést Nasuadu a navíc vedl Vardeny. Pořád dokola mu těch pár myšlenek procházelo myslí, a každé opakování jeho pocit úzkosti ještě zvyšovalo. Cítil se, jako by byl v bludišti bez konce, kde na každém rohu čekají neviditelné příšery, chtějící se na něj vrhnout. Navzdory tomu, co řekl na setkání s Orikem, Orrinem a dalšími, neviděl možnost, jak by Vardenové a jejich spojenci mohli Galbatorixe porazit. Ani bych nebyl schopný zachránit Nasuadu, i kdybych měl volnost, běžel za ní a zkusil to. Stoupala v něm hořkost. Úkol, který měl před sebou, vypadal beznadějně. Proč to muselo padnout zrovna na nás? Zaklel a kousnul se do tváře, až už nemohl snést tu bolest. Přestal přecházet, přikrčil se k zemi a ovinul ruce kolem krku. „To se nemohlo stát. To se nemohlo stát,“ šeptal a kolébal se ze strany na stranu. „Nemohlo.“ Ve svém zoufalství byl Eragon už jen kousek od toho, začít se modlit ke Gûnterovi, bohu trpaslíků, tak, jako to už víckrát v minulosti udělal, aby se zbavil zodpovědnosti a nechal své problémy v rukou někoho většího, než je on sám. To mu pomůže statečně přijmout jeho osud - stejně jako osudy těch, které miluje - jako kdyby byl osud zodpovědný za to, co by se mohlo stát. Ale Eragon se nedokázal přimět vyslovit modlitbu. Byl zodpovědný za jejich osudy, ať se mu to líbilo nebo ne, zdálo se nesprávné přenést tuto odpovědnost na boha, či jen představu o bohu. Problém byl v tom, že se necítil schopný udělat to, co bylo třeba. Věděl, že by mohl vést Vardeny, tím si byl dost jistý. Ale ohledně toho, jak obsadit Urû’baen a zabít Galbatorixe, se cítil ztracený. Neměl potřebnou sílu na poražení Murtagha, natož krále a zdálo se vysoce nepravděpodobné, že přijde na způsob,bjak proniknout jeho magickými štíty. Zdálo se rovněž nepravděpodobné, že by dokázal ovládnout jejich mysli, byť jen tu Galbatorixovu. Eragon si zkřížil ruce v týle, zabodl své nehty do kůže a poškrábal se. Šílíc, zatímco promýšlel všechny možnosti, které jej napadaly, bez ohledu na to, jak bláznivé byly. Potom si vzpomněl na radu, kterou dostal od Solembuma v Teirmu, už před nějakou dobou, když mu kočkodlak řekl: “Poslouchej pozorně, řeknu ti dvě věci: Když přijde čas a budeš potřebovat zbraň, podívej se pod kořeny stromu Menoa. Pak, když už se všechno bude zdát ztracené a ty nebudeš mít dostatek sil, jdi ke skále Kuthian a vyslov své jméno, abys otevřel Pevnost duší. To, co mu řekl o stromu Menoa, bylo pravdivé: Eragon pod ním našel zářocel, kov, který potřeboval k výrobě čepele pro svůj meč. Co se týče té druhé rady od kočkodlaka, Eragon pocítil novou naději. Až nebudu mít dostatek sil a vše se bude zdát ztracené - tak, jako je to nyní, pomyslel si Eragon, ale neměl tušení, kde by mohly být, nebo co vůbec jsou. Už se na to tolikrát ptal Arye i Oromise, ale oni mu nikdy nebyli schopni dát odpověď. Pak Eragon rozprostřel svou mysl okolí a prohledal všechny v táboře, dokud neobjevil ten nezaměnitelný pocit vyvolávající kočkodalkovu mysl. Solembume, řekl. Potřebuji tvoji pomoc! Přijď prosím do mého stanu. Po chvíli zachytil neochotný souhlas pocházející od kočkodlaka a ukončil kontakt. Pak už jen seděl ve tmě... a čekal. 156
ÚLOMKY, POLOVIDĚNÍ A NEJASNÁ ŘEČ
U
plynulo více než čtvrt hodiny, než se chlopeň Eragonova stanu pohnula a Solembum prošel dovnitř, přičemž byly jeho tlapky na zemi téměř neslyšné. Žlutohnědý kočkodlak prošel okolo Eragona aniž se na něj podíval, vyskočil na své lůžko a uvelebil se, přičemž si začal lízat chloupky mezi drápy jeho pravé packy. Stále bez pohledu na Eragona řekl: Nejsem pes, abych přicházel a odcházel na tvůj povel, Eragone. „To jsem si o tobě ani nikdy nemyslel,“ odpověděl Eragon. „Ale potřebuji tě, a je to naléhavé.“ Mmh. Zvuky Solembumova jazyka se ještě zesilovaly, jak se soustředil na chlupatou dlaň své nohy. Promluv tedy, Stínovrahu. Co ode mě chceš? „Chviličku.“ Eragon se postavil a došel k bidlu, na kterém visela jeho lucerna. „Teď ji zapálím,“ varoval Solembuma. Potom Eragon promluvil slovo ve starověkém jazyce, a nad knotem lucerny ožil plamen, který naplnil stan hřejivým, třepotavým jasem. Eragon i Solembum zamhouřili oči, aby přizpůsobili své oči tomu jasu. Když už světlo nebylo tak nepříjemné, Eragon se posadil na svou stoličku nedaleko lůžka. Kočkodlak, se kterým se rozpakoval mluvit, ho sledoval ledově modrýma očima. „Neměly tvoje oči jinou barvu?“ zeptal se. Solembum jednou mrkl, a jeho oči se změnily z modrých na zlaté. Potom se vrátil k očistě packy. Co chceš, Stínovrahu? Noc je časem činů, ne jen posedávání a rozhovorů. Špička jeho ocasu se houpala ze strany na stranu. Eragon si olízl rty, v naději celý nervózní. „Solembume, řekl jsi mi, že až se všechno bude zdát ztraceno a moje síla bude nedostatečná, měl bych jít ke skále Kuthian a otevřít Pevnost duší.“ Kočkodlak se uprostřed olizování zastavil. Ah, tohle. „Ano, tohle. A potřebuji vědět, cos tím myslel. Pokud existuje něco, co nám může pomoci proti Galbatorixovi, potřebuji o tom vědět hned – ne později, ne tehdy, až rozluštím tuhle nebo támhletu hádanku, ale hned. Takže, kde najdu skálu Kuthian, a jak otevřu Pevnost duší, a co najdu uvnitř?“ Solembumovy černé, zašpičatělé uši se maličko ohnuly dozadu, a drápy na pacce, kterou si čistil, se napůl vysunuly. Nevím. „Ty nevíš?!“ zvolal nevěřícně Eragon. Musím opakovat všechno, co řeknu? „Jak můžeš nevědět?“ Nevím. Eragon se naklonil dopředu a uchopil Solembumovu velkou, těžkou packu. Kočkodlakovy uši se sklopily, syknul a stočil ruku dovnitř, přitom zaseknul drápky do Eragonovy ruky. Eragon se mírně usmál a ignoroval bolest. Kočkodlak byl silnější, než předpokládal, skoro dost silný, aby ho stáhl ze stoličky. „Žádné další hádanky,“ řekl Eragon. „Potřebuji pravdu, Solembume. Kde jsi sehnal tu informaci, a co má znamenat?“ Srst okolo Solembumovy páteře se zježila. Někdy jsou hádanky pravdou, ty tvrdohlavý člověče. A teď mě pusť, nebo ti seškrábu tvář a tvé vnitřnosti hodím havranům. Eragon ještě chvilku držel, ale potom pustil Solembumovu packu a zaklonil se zpátky. Pevně chytil svoji ruku, aby otupil bolest a zastavil krvácení. Solembum na něj pohlédl očima zúženýma do štěrbin, veškeré předstírání nestrannosti bylo to tam. Řekl jsem, že nevím, protože, i přesto co si můžeš myslet, já nevím. Netuším, kde by mohla být skála Kuthian, ani jak otevřeš Pevnost duší, ani co by v ní mohlo být. „Řekni to ve starověkém jazyce.“ Solembumovy oči se ještě více zúžily, ale zopakoval to i v jazyce elfů, a potom Eragon věděl, že mluví pravdu. Eragona náhle napadalo množství otázek, sotva věděl, na jakou se zeptat jako první. „Jak ses tedy dozvěděl o skále Kuthian?“ Opět se Solembumův ocas zhoupl ze strany na stranu a srovnal záhyby v pokrývkách. Naposledy, já nevím. Ani nikdo z mého druhu. „A jak tedy...?“ Eragon umlkl, přemožen zmatením. 157
Nedlouho po pádu Jezdců se mezi mým národem objevilo nové přesvědčení, že když nalezneme nového Jezdce, který by nesloužil Galbatorixovi, měli bychom mu říct, co jsem řekl tobě: o stromu Menoa a skále Kuthian. „Ale...odkud se ta informace vzala?“ Solembumovy vousky se zachvěly, jak obnažil zuby v nepříjemném úsměvu. To nemůžeme říct, snad jen to, že kdokoliv nebo cokoliv je za to zodpovědný, myslel to dobře. „Jak to můžeš vědět?“ zvolal Eragon. „Co když to byl Galbatorix? Mohl se snažit vás obelstít. Mohl se lstí pokoušet zajmout mě a Safiru.“ Ne, řekl Solembum, a jeho drápky se zaťaly do deky pod ním. Kočkodlaci se nedají obelstít tak snadno jako kdokoliv jiný. Galbatorix za tím nestojí. Tím jsem si jistý. Kdokoliv chtěl, abys měli tuhle informaci, byl ten samý, kdo pro tebe nachystal tu zářocel. Udělal by to snad Galbatorix? Eragon se zamračil. „Nezkoušeli jste zjistit, kdo za tím stojí?“ Zkoušeli. „A?“ Selhali jsme.Kočkodlak si prohrábl srst. Jsou dvě možnosti. Buďto byly naše vzpomínky změněny proti naší vůli a jsme pěšáky nějaké podlé bytosti. Anebo jsme se změnou souhlasili, ať už z jakéhokoliv důvodu. Možná jsme dokonce ty vzpomínky sami vymazali. Zdá se mi příliš těžké a ohavné, aby se nám někdo hrabal v myslích. Kdyby se to týkalo několika z nás, to bych pochopil. Ale celá naše rasa? Ne. To je nemožné. Ale proč by vám, kočkodlakům, měla být svěřena tahle informace? Protože, předpokládám, jsme vždycky byli přáteli Jezdců a přáteli draků... Jsme pozorovatelé. Posluchači. Poutníci. Kráčíme sami v temných koutech světa, a pamatujeme si, co bylo dříve. Solembumův pohled uhnul stranou. Pochop tohle, Eragone. Nikomu z nás se ta situace nelíbila. Dlouho jsme se přeli o to, zda to nezpůsobí víc škody než užitku, kdybychom tu informaci předali, až ta chvíle přijde. Nakonec bylo rozhodnutí na mě, a já se rozhodl ti to říct, protože se zdálo, že potřebuješ veškerou možnou pomoc. Co s ní uděláš, je už na tobě. „Ale co bych měl udělat?“ řekl Eragon. „Jak mám asi najít skálu Kuthian?“ To ti nemohu říct. „Tak k čemu mi ta informace je? Zrovna tak jsem o ní vůbec nemusel slyšet.“ Solembum jednou mrkl. Je jedna věc, kterou ti mohu říct. Možná to nic neznamená, ale možná ti to ukáže cestu. „Co? Co to je?“ Když jen počkáš, řeknu ti to. Když jsem tě poprvé viděl v Teirmu, měl jsem zvláštní pocit, že právě ty bys měl dostat knihu Domia abr Wyrda. Dalo mi práci to zařídit, ale já jsem mohl za to, že ti ji Jeod dal. Kočkodlak zvedl druhou packu a po zběžném ohledání si ji začal olizovat. „Měl jsi v posledních několika měsících nějaké další divné pocity?“ zeptal se Eragon. Jen nutkání sníst malou červenou houbu, ale dost rychle to přešlo. Eragon zamručel a ohnul se, aby vyndal knihu zpod své postele, kde ji nechával spolu se zbytkem psacích potřeb. Zíral na velký, v kůži vázaný svazek, než ho otevřel na náhodné straně. Jako obvykle mu změť runových znaků na první pohled velký smysl nedávala. Jen v případě, že se soustředěně snažil, jich rozluštil hned několik: ...což, pokud je Taladorous důvěryhodný, by znamenalo, že hory samotné byly důsledkem kouzlení. Což je samozřejmě absurdní, protože... Eragon nespokojeně zavrčel a zavřel knihu. „Na tohle nemám čas. Je příliš velká, a já jsem příliš pomalý čtenář. Už jsem se probral několika kapitolami, ale nevšiml jsem si ničeho, co by mělo co dělat se skálou Kuthian nebo Pevností duší.“ Solembum se na něj na okamžik zadíval. Mohl bys požádat někoho, aby ti ji přečetl, ale jestliže je v Domia abr Wyrda ukryto tajemství, můžeš být ten jediný, kdo jej může odhalit. Eragon odolával pokušení zaklít. Vstal ze židle a začal zase chodit dokola. „Proč jsi mi o tom všem neřekl už dřív?“ Nezdálo se mi to důležité. Buď by moje rada ohledně pevnosti a skály pomohla, nebo ne, a znát původ té informace – nebo spíš vědět, že nevím – by...nic...nezměnilo! „Ale kdybych věděl, že to má co dělat s Domia abr Wyrda, strávil bych více času jejím čtením.“ 158
Ale nevíme, jestli to s tím má co dělat, řekl Solembum. Jeho jazyk vyklouzl z úst a olízl vousky na obou jeho tvářích a zjemnil je. Kniha možná nemá nic společného se skálou Kuthian ani s Pevností duší. Kdo to ví s jistotou? Kromě toho, už jsi ji četl. Opravdu bys strávil víc času čtením, kdybych ti řekl, že mám ten pocit – a řekl to tobě, a nikomu jinému – znamenala by ta kniha pro tebe víc? Hmm? „Možná že ne...ale stejně jsi mi to řekl.“ Kočkodlak zasunul svoje přední drápky pod prsa a neodpovídal. Eragon se zakabonil, sevřel knihu a měl pocit, jako by ji chtěl roztrhnout vejpůl. „Tohle nemůže být všechno, na něco jsi musel zapomenout.“ Je toho hodně, ale nic z toho, alespoň myslím, se k tomuhle nevztahuje. „Na všech svých cestách po Alagaësii, s Angelou nebo bez ní, jsi nikdy nenarazil na nic, co by tuhle záhadu mohlo vysvětlit? Nebo na něco, co by bylo užitečné proti Galbatorixovi?“ Našel jsem tebe, ne snad? „To není vtipné,“ mračil se Eragon. „No tak, musíš přece vědět něco víc.“ Nevím. „Tak přemýšlej! Pokud nenajdu nějakou pomoc proti Galbatorixovi, potom prohrajeme, Solembume. Prohrajeme, a většina Vardenů, včetně kočkodlaků, zemře.“ Solembum opět sykl. Co ode mne čekáš, Eragone? Nemůžu vymyslet pomoc tam, kde žádná není. Přečti si tu knihu. „Budeme u Uru’baenu, než bych ji mohl dočíst. Ta kniha by stejně dobře nemusela existovat. Solembumovy uši se opět sklopily. To není moje chyba. „Nezajímá mně, jestli je. Já jen chci zabránit tomu, abychom skončili mrtví nebo zotročení. Přemýšlej. Musíš vědět ještě něco!“ Solembum vydal hluboké, poskakující zamručení. Nevím. A— „Musíš, jinak jsme odsouzeni k záhubě!“ Dokonce i když Eragon vyslovil ta slova, spatřil změnu na kočkodlakovi. Solembumovy uši se otáčely, až byly vzpřímené, jeho vousky se uvolnily, a jeho pohled se zjemnil a ztratil ostrost. Ve stejnou chvíli se kočkodlakova mysl neobvykle vyprázdnila, jako kdyby jeho vědomí bylo zastaveno nebo odstraněno. Eragon se v nejistotě zastavil. Potom cítil, jak Solembum říká, s myšlenkami tak bezbarvými jako louže vody pod zimním, zataženým nebem: Kapitola čtyřicet sedm. Strana tři. Začni druhým odstavcem. Solembumův pohled se zaostřil a jeho uši se vrátily do původní polohy. Co? řekl se zjevným otrávením. Proč na mě tak zíráš? „Cos to zrovna řekl?“ Řekl jsem, že už nic dalšího nevím. A tamto— „Ne, ne, ta druhá věc, to s tou kapitolou a stranou.“ Nehraj si se mnou. Nic takového jsem neřekl. „Ale řekl.“ Solembum si ho několik vteřin prohlížel. Potom, s přehnaně klidnými myšlenkami, řekl: Řekni mi přesně, co jsi slyšel, Dračí Jezdče. Tak mu to Eragon zopakoval tak přesně, jak jen dokázal. Když skončil, kočkodlak na chvíli ztichl. Na to si nepamatuju, řekl. „Co si myslíš, že to znamená?“ Znamená to, že bychom se měli podívat, co je na třetí straně sedmačtyřicáté kapitoly. Eragon váhal, a potom přikývl a začal listovat stránkami. Mezitím si vzpomínal na tu konkrétní kapitolu; byla to jedna z těch, které byly věnované událostem po odtržení Jezdců od elfů, následované krátkou válkou s lidmi. Eragon si přečetl začátek oddílu, ale zdálo se, že tam není víc než suchý výčet mírů a vyjednávání, a tak si to nechal na jindy. Brzy našel tu správnou stránku. Sledoval řádky run prstem a pomalu a hlasitě četl: ...ostrov je úžasně teplý, v porovnání s pevninskými oblastmi ve stejné poloze. Léta jsou často chladná a deštivá, ale zimy jsou jemné a zdaleka nedosahují brutálních teplot Páteře, což znamená, že by se zde dalo pěstovat po velkou část roku. Především je půda bohatá a úrodná – výhoda sopek, které čas od času vybuchují a pokrývají ostrov tlustou vrstvou popela – a lesy byly plné vysoké zvěře, kterou draci rádi lovili, včetně mnoha druhů, které jinde v Alagaësii nežijí. 159
Eragon se zastavil. „Nic z toho se nezdá relevantní.“ Pokračuj ve čtení. Mračící se Eragon pokračoval dalším odstavcem: Bylo to tam, ve velkém kráteru uprostřed Vroengardu, kde Jezdci postavili svoje dalece proslavené město, Dorú Areaba. Dorú Areaba! Jediné město v historii navržené pro draky, a zároveň i pro elfy a lidi. Dorú Areaba! Místo magie a výuky dávných tajemství. Dorú Areaba! To samotné jméno jako by se chvělo vzrušením. Nikdy předtím žádné takové město nebylo, a nikdy už znovu nebude, protože nyní je ztraceno, zničeno – srovnáno se zemí uzurpátorem Galbatorixem. Budovy byly navrženy v elfském stylu – s nějakým vlivem lidských Jezdců v pozdějších letech – ale z kamene, ne ze dřeva; dřevěné budovy, což musí být čtenáři jasné, neobstojí v sousedství bytostí s drápy jako břitva a schopností chrlit oheň. Nejpozoruhodnější věc na Dorú Areabě byla však jeho velikost. Každá ulice byla široká tak, aby alespoň dva draci mohli vzpřímeně projít, a s několika výjimkami byly pokoje a chodby dostatečně velké, aby skrze ně mohli procházet draci jakékoliv velikosti. Důsledkem tohoto byla Dorú Areaba veliká a rozlehlá, plná budov takových rozměrů, že by ohromily i trpaslíka. Zahrady a fontány byly ve městě běžné, díky elfské nezměnitelné lásce k přírodě, a bylo tam i mnoho věží mezi paláci a baštami Jezdců. Na vrcholcích obklopujících město umístili Jezdci strážní věže a pozorovatelny – aby hlídaly před útoky – a více než jeden drak a Jezdec měli jeskyni vysoko v horách, kde žili stranou od zbytku svého řádu. Starší, větší draci byli často zaujati tímto způsobem, protože často měli radši samotu, a život nad povrchem kráteru jim zjednodušoval vzlet. Zklamaný Eragon přerušil četbu. Popis Doru Areaby byl dost zajímavý, ale četl jiný, podrobnější popis města Jezdců, když byl v Ellesméře. Také mu vadilo, že nemohl rozluštit natěsněné runy, což bylo zdlouhavé i v nejlepších případech. „Tohle je bezúčelné,“ řekl, a pokládal knihu. Solembum se tvářil stejně otráveně, jako se Eragon cítil. Ještě se nevzdávej. Přečti si další dvě strany. Pokud ani tam nic nebude, potom můžeš přestat. Eragon se nadechl a souhlasil. Běžel prstem po stránce, dokud nenašel, kde skončil, a odtud znovu začal číst: Město obsahovalo mnohé zázraky, počínaje Zpívající fontánou Eldimírim až po křišťálovou pevnost Svellhjall a pokoje pro draky samé, ale přes všechnu tu nádheru věřím, že největším pokladem Doru Areaby byla její knihovna. Ne, jak by si někdo pomyslel, pro její zajímavou stavbu – protože byla vskutku zajímavá – ale protože v průběhu staletí Jezdci nashromáždili jednu z nejrozsáhlejších zásobáren vědomostí na celé zemi. V čase pádu Jezdců s ní soupeřily pouze tři knihovny – Ilirejská, Ellesmérská a Tronjheimská – a žádná z těchto tří neobsahovala tolik informací o účincích magie jako ta v Doru Areabě. Knihovna byla na severozápadním okraji města, poblíž zahrad, které obklopovaly Moraetovu věž, známou též jako skálu Kuthian... Eragonův hlas se mu zastavil v krku, jak zíral na to jméno. Po chvíli znovu začal číst, ještě pomaleji: ...známou též jako Skálu Kuthian (viz kapitola 12), a nepříliš vzdálená od vysoké stolice, kde vůdci Jezdců zasedali, když se s nimi přijeli poradit různí králové a královny. Pocit úžasu a strachu se zmocnil Eragona. Někdo nebo něco chtěl, aby se dozvěděl právě tohle, a stejná osoba mu umožnila najít zářocel pro svůj meč. Ta myšlenka byla strašidelná, a teď, když Eragon věděl, kam jít, nebyl si jistý, že chce. Co, pomyslel si, na ně čeká na Vroengardu? Bál se nad tím přemýšlet, aby si nedělal naděje, které nebyly splnitelné.
160
NEZODPOVĚZENÉ OTÁZKY
E
ragon hledal v Domia abr Wyrda až našel jeho odkaz ve dvanácté kapitole. K jeho zklamání vše nasvědčovalo tomu, že byl Kuthian jedním z prvních jezdců, který prozkoumal ostrov Vroengard. Zavřel knihu, zůstal sedět a zíral na ni. Prohlížel si její hřbet pokrytý reliéfem. Na lůžku seděl Solembum a mlčel také. „Myslíš si, že v kryptě duší jsou duchové?“, zeptal se Eragon. „Duchové nejsou duše mrtvých.“ „Ale co jiného by měli být?“ Solembum se postavil a protáhl se. Vlna pohybu se hnala přes jeho tělo od hlavy až k ocasu. „Když něco zjistíš, rád bych věděl, co jsi objevil.“ „Myslíš, že Safira a já bychom měli odejít?“ „Nedokážu říct, co byste měli dělat. Pokud je to past, tak většina z mé rasy zemře nebo budou zotročeni a Vardenové se mohou klidně vzdát, protože nikdy nepřelstí Galbatorixe. Pokud ne, pak to může být příležitost k nalezení pomoci tam, kde jsme si mysleli, že žádná není. Musíte se rozhodnout sami, zda je to šance a zda stojí za to. Pokud jde o mě, mám už dost záhad.“ Seskočil z lůžka a přešel k východu ze stanu, kde se zastavil a podíval se na Eragona. „V Alagaësii je mnoho podivných sil. Viděl jsem věci, které se vymykají víře. Smršť světla točící se v jeskyni hluboko pod zemí. Muže, kteří nestárli. Kameny, které mluvily. Stíny, které se samy plazily. Pokoje, které byly větší uvnitř, než zvenku vypadaly a tak dále. Galbatorix není jediná síla na světě, se kterou je třeba počítat. Dokonce ani nemusí být nejsilnější. Pečlivě si vyber, Stínovrahu, a pokud se rozhodnete jít, běžte zlehka.“ A potom kočkodlak vyklouzl ze stanu a zmizel ve tmě. Eragon se nadechl a otočil se zpět. Věděl, co má dělat. Musí jít do Vroengardu. Ale nemohl toto rozhodnutí učinit, aniž by se poradil se Safirou. Díky jemnému šťouchnutí do její mysli ji probudil. Když ji ujistil, že je vše v pořádku, podělil se s ní o své vzpomínky na návštěvu Solembuma. Její údiv byl tak velký jako ten jeho. Když skončil, řekla, že se jí nelíbí myšlenka hrát loutku komukoli, kdo okouzlil kočkodlaky. „Ani mě ne, ale jakou máme jinou možnost? Pokud je za tím Galbatorix, pak budeme v jeho rukou. Ale pokud tu zůstaneme, pak tím uděláme úplně to stejné, jako kdybychom přišli do Urû'baenu. Rozdíl je v tom, že tady máme Vardeny a elfy. To je pravda.“ Chvilku bylo mezi nimi ticho. Pak Safira řekla, že souhlasí. „Souhlasím s tím, že bychom měli jít. Potřebujeme delší drápy a ostřejší zuby, pokud chceme vyzrát nad Galbatorixem a Shruikanem a ještě k tomu nad Murtaghem a Trnem. Kromě toho, Galbatorix od nás očekává, že se nahrneme přímo do Urû'baenu v naději na záchranu Nasuady. A pokud je zde ještě jedna věc, která se mi příčí, tak je to dělání věcí, které naši nepřátelé očekávají.“ Eragon přikývl. „A pokud je to past?“ Za stanem se ozvalo lehké zavrčení. „Potom musíme každého naučit, aby měli strach z našich jmen, i kdyby to měl být sám Galbatorix.“ Usmál se. Poprvé od únosu Nasuady, pocítil cílevědomé směřování. Bylo tu něco, co mohli udělat. Prostředek, jakým by mohli ovlivnit chod událostí, místo toho aby jen seděli jako pasivní pozorovatelé. „Tak dobře,“ zamumlal. Arya dorazila do jeho stanu pár sekund poté, co ji kontaktoval. Její rychlost ho zmátla, dokud mu nevysvětlila, že hlídkovala s Blödhgarmem a dalšími elfy, kdyby se Murtagh a Trn vrátili. Spolu s ní se Eragon spojil s myslí Glaedra a přemluvil ho, aby se přidal do jejich rozhovoru, ačkoli nevrlý drak neměl náladu mluvit. Jakmile všichni čtyři, včetně Safiry, byli spojeni myšlenkami, Eragon to nevydržel. „Vím, kde je skála Kuthian!“ „Co je to za skálu?“zabručel Glaedr svým kyselým tónem. „Název se mi zdá povědomý, ale nevím odkud.“, řekla Arya. Eragon se lehce zamračil. Oba dva ho před tím slyšeli mluvit o Solembumově radě. Věděl, že na to nemohli zapomenout, ale i přes to Eragon zopakoval příběh svého setkání se Solembumem v Teirmu. Potom jim řekl o kočkodlakovu posledním zjevení a přečetl jim příslušnou část z knihy Domia ABR Wyrda. Arya si zastrčila pramen vlasů za jedno ze svých špičatých uší. Potom řekla jak svou myslí, tak svým hlasem: „A jak se jmenuje to místo?“ „Je to Moraetova věž neboli skála Kuthian," řekl Eragon stejným způsobem. Na půl vteřiny kvůli její otázce zaváhal. "Je to dlouhý let, ale" 161
„V případě, že Eragon a já odletíme okamžitě,“skočila mu do řeči Safira. "Můžeme se dostat tam a vrátit zpět ještě předtím, než dorazí Vardenové do Urû'baenu.“ „Tohle je naše jediná šance. Později už nebude čas.“ „Kudy byste chtěli letět?“ Zeptal se Glaedr. "Co… co tím myslíš?" „Přesně to, co jsem řekl.“Glaedr zavrčel, část jeho mysli ztmavla. „Pro všechny případy bys nám měl říct, kde se ta záhadná věc ... nachází.“ „Já vím!" Řekl Eragon zmatený. „Je to na ostrově Vroengard!“ „Konečně přímá odpověď.“ Arya se zamračila a svraštila čelo. "Ale co budeš na Vroengardu dělat?“ „Já nevím," řekl Eragon, jeho nálada stoupala. Uvažoval, zda to stálo za to konfrontovat Glaedra za jeho poznámky. Drak vypadal, že popichování Eragona je jeho záměr. „Záleží na tom, co najdeme. Jakmile tam budeme, pokusíme se otevřít skálu Kuthian a odhalit tajemství, které obsahuje. Pokud je to past…“ pokrčil rameny. „Pak budeme bojovat.“ Aryin výraz se změnil ustaráním. „Skála Kuthian… to jméno má vážný význam, ale nemohu říct, proč se to odráží v mé mysli. Jako píseň, kterou jsem kdysi znala, ale od té doby jsem ji zapomněla.“ Zavrtěla hlavou a dala si ruce ke spánkům. „Hm, teď je to pryč….“ Vzhlédla. „Odpusťte mi, o čem jsme to mluvili?“ „O letu do Vroengardu,“ řekl Eragon pomalu. "Ach, ano… ale za jakým účelem? Jste zde zapotřebí, Eragone. V žádném případě. Jet tam nemá cenu.“ „Ano,“ řekl Glaedr. „Je to mrtvé a opuštěné místo. Po zničení Doru Araeba se jen málo z nás, kteří unikli, tam vrátilo hledat něco, co by nám pomohlo, ale červi už všechny ruiny dokonale vyčistili.“ Arya přikývla. „A to je pro tebe teď nejdůležitější? Nechápu, jak můžeš věřit, že opuštění Vardenů teď, když jsou nejzranitelnější, by mohlo být moudré. A proč? Podívat se na konec Alagaësie bez příčiny a důvodu? Myslela jsem si o vás lepší věci…. Nemůžeš odejít jen proto, že se ti nelíbí tvoje nové postavení, Eragone.“ Eragon oddělit svou mysl od Arye a Glaedra, a naznačil Safiře, aby udělala to samé. „Oni si to nepamatují!“ „Oni si to nemůžou pamatovat! Je to kouzlo. Hluboká magie, stejně jako kouzlo, které skrylo jména draků, kteří zradili jezdce. „Ale na skálu Kuthian jsi snad nezapomněla, ne?“ „Samozřejmě, že ne,“ řekla svou myslí se zeleným zábleskem dotčeně. „Jak bych mohla, když jsme tak těsně spojeni?“ Závrať Eragona sevřela, když si představil důsledky. Aby to bylo účinné, kouzlo by muselo vymazat vzpomínky každého, kdo ví o skále na prvním místě a také vzpomínky někoho, kdo o ní slyšel nebo četl později. Což znamená, že… celá Alagaësie je v područí tohoto okouzlení. Nikdo nemůže uniknout jeho dosahu. Až na nás. A kočkodlaky. A pravděpodobně, Galbatorixe. Eragon se zachvěl. Měl pocit, jako by mu pavouci z ledových krystalků lezli nahoru a dolů po páteři. Velikost takového podvodu ho ohromila a cítil se malý a zranitelný. Vplout do mračna myslí elfů, trpaslíků, lidí, draků, bez náznaku podezření, bylo tak těžké, až pochyboval, že by toho mohlo být dosaženo úmyslným použitím dovedností. Raději věřil, že to bylo provedeno instinktem. Takové kouzlo bylo příliš komplikované utvořit ze slov. Věděl, kdo byl zodpovědný za manipulaci myslí každého z Alagaësie, a proč. Kdyby to byl Galbatorix, tak se Eragon obával, že měl Solembum pravdu a porážka Vardenů bude nevyhnutelná. „Myslíš si, že to byla práce draků, jako to bylo se zažehnáním jejich jmen?“ Zeptal se Safiry. Safira pomalu odpověděla. „Pravděpodobně. Kromě toho ti Solembum řekl, že je v Alagaësii mnoho sil. Dokud se nedostaneme do Vroengardu, nebudeme to vědět jistě. Když to však uděláme…“ Eragon si prohrábl vlasy. Náhle se cítil mimořádně unavený. „Proč to všechno musí být tak těžké?“ 162
„Protože každý chce jíst, ale nikdo nechce být sněden.“ Řekla Safira. Ponuře si odfrkl. Přes rychlost, se kterou si on a Safira mohli vyměňovat myšlenky, trval jejich rozhovor příliš dlouho na to, aby si toho Arya a Glaedr nevšimli. „Proč jste nám uzavřeli svou mysl?“ Aryin pohled směřoval k jedné stěně stanu. Nejblíže k místu, kde ležela stočená Safira v temnotě. "Děje se něco?" „Vypadáte rozrušeně,“dodal Glaedr. Eragon potlačil úšklebek. „Možná proto, že jsme.“ Arya ho sledovala s obavami, když šel k lůžku a sedl si na kraj. Nechal ruce viset ochablé a těžké mezi nohama. Na chvíli se odmlčel, když přecházel z jeho rodného jazyka do jazyka elfů, načež řekl: „Věříte mně a Safiře?“ „Ano,“ odpověděl Arya, a to i ve starověkém jazyce. „Stejně jako já,“ řekl Glaedr. „Mám jim to říct já, nebo to uděláš ty?“ Zeptal se rychle Eragon Safiry. „Chceš-li jim to říct ty, tak jim to řekni.“ Eragon se podíval na Aryu. Potom k oběma promluvil ve starověkem jazyce. "Solembum mi řekl název místa, místa ve Vroengardu, kde Safira a já můžeme najít někoho, nebo něco, co nám pomůže porazit Galbatorixe. Nicméně, je to jméno pod kouzlem. Pokaždé, když Vám to jméno řeknu, brzy na něj zapomenete.“ Slabý výraz šoku se objevil na tváři Aryi. „Věříš mi?“ „Věřím,“ řekla pomalu Arya. „Věřím, že věříš tomu, co říkáte.“ Glaedr zavrčel. „Ale nemusí to tak bezpodmínečně být.“ "Jak jinak bych to mohl dokázat? Nebudete si pamatovat jméno toho místa, ani to, jestli jsem se s vámi podělil o své vzpomínky. Mohli byste se zeptat Solembuma, ale k čemu by to bylo dobré?“ „K čemu? Za prvé, můžeme si ověřit, že jste nebyli podvedeni a oklamáni, něčím, co vypadalo jako Solembum. A pokud jde o kouzlo, je tu způsob, jak prokázat jeho existenci. Svolat kočkodlaky. Pak uvidíme, co se dá dělat.“ „Uděláš to?“ Zeptal se Eragon Safiry. Věděl, že příchod kočkodlaků bude pravděpodobnější, pokud se jich zeptá Safira. O chvíli později ucítil, jak hledá svou myslí po celém táboře, a pak cítil dotek vědomí Solembuma proti Safiře. Poté, co si Safira a kočkodlak vyměnili krátký rozhovor beze slov, Safira oznámila, že je na cestě. Všichni čekali mlčky. Eragon se díval dolů na své ruce, když si sestavoval seznam zásob, kterých bude potřeba na cestu do Vroengardu. Když Solembum odstrčil klapky do stanu a vstoupil, Eragon byl překvapený. Přišel ve své lidské podobě: byl to mladý chlapec, s tmavýma drzýma očima. V levé ruce držel pečenou nohu husy, kterou ohlodával. Kroužkem tuku měl potažené rty a bradu a nahou hruď měl potřísněnou kapkami roztavené mastnoty. Jak žvýkal kousky masa, pokynul svou ostrou, špičatou bradou směrem ke skvrně špíny, kde leželo Glaedrovo srdce srdcí. „Co ode mě chceš, polykači ohně?“ zeptal se. „Chci vědět, jestli jsi ten, za koho se vydáváš!“ Řekl Glaedr dračím vědomím. Zdálo se, že jím obklopuje Solembuma. Tlačil se dovnitř jako hromady černých mraků kolem hořícího ohně, ale vítr lomcoval s plamenem. Dračí síla byla ohromná, a z osobní zkušenosti Eragon věděl, že jen málo osob mohlo doufat, že mu dokážou odolat. S kloktavým zakňučením Solembum vyplivl sousto masa a uskočil dozadu, jako kdyby šlápl na zmiji. Zůstal stát, kde byl a třásl se úsilím. Své ostré zuby měl vyceněné, a díval se zuřivým pohledem. Eragon položil preventivně ruku na jílec Brisingra. Plamen byl tlumený, ale stále tam byl: do běla rozžhavený světelný bod uprostřed moře vířícího hřmění. Po chvíli se bouře zklidnila a mraky se stáhly, i když nezmizely úplně. „Omlouvám se, kočkodlaku,“ řekl Glaedr. „Ale musel jsem mít jistotu.“ Solembum zasyčel a vlasy na hlavě měl načechrané a ježaté, jako květy bodláku. „Kdybys měl pořád ještě své tělo, starče, uřízl bych ti za to ocas.“ 163
„Ty, kočičko? Nemůžeš udělat víc, než mě trošku poškrábat.“ Solembum opět zasyčel, a pak se otočil na podpatku a vydal se ke vchodu. Ramena měl shrbená blízko k uším. „Počkej,“ řekl Glaedr. „Řekl jsi Eragonovi o tom místě na Vroengardu, o tom tajemném místě, které si nikdo nemůže pamatovat?“ Kočkodlak se odmlčel, a aniž by se otočil, vrčel a netrpělivě se oháněl husí nohou nad hlavou. „Ano, řekl“. „A řekl jsi mu, na jaké stránce v Domia ABR Wyrda najde polohu tohoto místa?“ „Vypadá to tak, ale nepamatuji si na to. Ale doufám, že to, co je na Vroengardu vám ožehne vousy a spálí tlapky.“ Vchod do stanu se silně zarachotil, když Solembum plácl plachtu stranou. Potom se jeho malá postavička ztratila ve tmě, jako kdyby nikdy neexistoval. Eragon se postavil a špičkou boty odkopával zbytky nedojedeného masa ze stanu. „Neměl bys na něj být tak hrubý," řekl Arya. „Neměl jsem na vybranou,“ řekl Glaedr. „ Opravdu?“ „Mohl ses ho zeptat na svolení.“ „A dát mu příležitost se připravit? Už se stalo, nech to být, Aryo.“ „Nemůžu. Jeho pýcha je poznamenaná. Měl by ses s ním pokusit usmířit. Bylo by příliš nebezpečné, mít kočkodlaky za nepřátele.“ „Ještě nebezpečnější, je mít za nepřítele draka. Nech to být.“ Ustaraný Eragon si vyměnil pohled s Aryou. Trápil ho Glaedrův tón a Aryu nejspíš taky. Ale Eragon se nemohl rozhodnout, co s tím má udělat. „Teď, ty Eragone.“ Řekl zlatý drak. „Dovolíš mi, abych prozkoumat tvoje vzpomínky na rozhovor se Solembumem?“ „Jestli chcete, ale… proč? Stejně to nakonec zapomenete.“ „Možná. Možná ne. Uvidíme.“ Glaedr promluvil k Arye. „Odděl svou mysl od těch našich, a neumožni Eragonovým vzpomínkám nakazit tvoje vědomí.“ „Jak si přeješ, Glaedr-Elda.“ Když Arya mluvila, hudba jejích myšlenek byla stále vzdálenější. O chvíli později její tajemný zpěv vybledl do ticha úplně. Pak Glaedr obrátil svou pozornost k Eragonovi . „Ukaž mi to,“ přikázal. Eragon potlačil svou úzkost a vrátil se myslí zpět tam, kde Solembum poprvé dorazil do stanu. Pečlivě si vybavil vše, co se mezi nimi stalo poté. Glaedrovo vědomí se spojilo s Eragonovým tak, že drak s ním mohl prožít všechny vzpomínky. Byl to znepokojující pocit. Cítil, jako by on a drak byli dva obrazy vyražené na stejné straně mince. Když skončil, Glaedr trochu ustoupil z Eragonovi mysli a potom se otočil k Aryi. „Kdybych zapomněl, co se stalo, zopakuj mi tyhle slova. Andumë a Fíronmas na kopci utrpení. To je místo na Vroengardu… Vím o něm. Nebo jsem kdysi věděl. Bylo to něco důležitého, něco, co …“ Dračí myšlenky se na chvíli zakabonily, jakoby se vrstva mlhy navanula přes kopce a údolí jeho bytí. „Dobrý?“ zeptal se Eragon. Znovu k němu získal předchozí strohý přístup. „Proč jsme přestali? Eragone, ukaž mi své vzpomínky.“ „Už jsem to udělal“ Když se Glaedr začal tvářit nedůvěřivě, Arya řekla: "Glaedře, pamatujte si. Andumë a Fíronmas na kopci utrpení.“ „Jak… Glaedr nakousl větu a pak zavrčel s takovou silou, až Eragon skoro čekal, že okolo zarachotí. „Sakra. Nesnáším kouzla, která se vměšují s jednou pamětí. Jsou tou nejhorší formou magie, a to vždy vede k chaosu a zmatku.“ „Co znamená fráze, kterou jste použil?“ Zeptala se Safira. „Nic, nikdo to neví kromě mě a Oromise. Ale to byl účel. Nikdo to neví, dokud jim to neřeknu.“ Arya si povzdechla. 164
„Takže to kouzlo je skutečné. Předpokládám, že budete muset jít do Vroengardu. Ignorovat něco takového by bylo bláznovství. Když už nic jiného, musíme vědět, kdo je pavoukem uprostřed téhle sítě.“ „Půjdu také,“ řekl Glaedr. „Kdyby se vám někdo pokusil ublížít, nebudou čekat, že budou muset bojovat se dvěma draky namísto jednoho. A v každém případě budete potřebovat průvodce. Vroengard se stal nebezpečným místem od doby zničení jezdců a já bych nechtěl, abyste se stali kořistí nějakého zapomenutého zla.“ Eragon zaváhal, když si všiml Aryina toužebného pohledu. Uvědomil si, že by s nimi nejspíš nejraději šla sama. „Safira poletí rychleji, pokud ponese pouze jednoho člověka,“ řekl tichým hlasem. „Já vím,“ řekla. „Jen jsem vždycky chtěla navštívit domov jezdců.“ „Jsem si jistý, že navštívíš. Jednoho dne určitě.“ Přikývla. „Jednou.“ Eragonovi chvíli trvalo, než nashromáždil svou energii a přemýšlel o všem, co je třeba udělat dříve, než on, Safira a Glaedr budou moci odejít. Pak se zhluboka nadechl a vstal z lůžka. „Kapitáne Garvene!“ Zavolal. „Mohl byste se k nám prosím připojit?“
165
ODJEZD
N
ejdříve Eragon poslal ve vší tichosti jednoho Nočního sokola ke Garvenovi, aby vyzvedl zásoby na cestu do Vraengardu. Safira se po porážce Dras-Leony nasytila, necpala se, jinak by byla moc pomalá a příliš těžká, kdyby bylo třeba bojovat, jak se také stalo. Přece jen se najedla dost na to, aby doletěla do Vroengardu bez zastávky. Ale až tam jednou budou, Eragon věděl, že si bude muset jídlo na ostrově nebo v jeho okolí najít sama, z čehož měl obavy. Vždycky dokážu doletět zpátky s prázdným žaludkem, ubezpečila ho, ale on si tím nebyl tak jistý. Poté Eragon vyslal běžce, aby mu přivedl do stanu Jörmundera a Blödhgarma. Když přišli, zabralo Eragonovi, Arye a Safiře další hodinu, než jim vysvětlili situaci, a než je přesvědčili, že ta cesta je nezbytná. Jak se zdálo, bylo nejjednodušší vyhrát nad Blödhgarmem, ale Jörmunder hlasitě protestoval. Nepochyboval o věrnosti Solembumových informací, ani nezpochybňoval jejich naléhavost- v těchto dvou bodech přijal Eragonovu výpověď bez výhrad- ale, jak dokládal s rostoucí prudkostí, Vardeny by zničilo, kdyby se jednou probudili a zjistili, že Nasuada byla unesena, a že neznámo kam zmizeli i Eragon se Safirou. „Navíc se neodvažujeme nechat Galbatorixe, aby přemýšlel nad tím, že jsi nás opustil.“ řekl Jörmunder. „Ne, pokud jsme tak blízko Urû'beanu. Mohl by poslat Murtagha s Trnem, aby tě zastavili. Nebo by využil příležitosti zničit Vardeny jednou pro vždy. To nemůžeme riskovat.“ Jeho námitky musel Eragon uznat, byly oprávněné. Po spoustě jednání nakonec dospěli k řešení: Blödhgarm a dva další elfové by vytvořili zvlášť zjevení Eragona a zvlášť Safiry, zrovna jako vytvořili to Eragonovo, když se šel do Beorských hor podílet na volbě a korunovaci Hrotgarova nástupce. Obrazy by vypadaly jako úplně živé, dýchající, myslící kopie Eragona a Safiry, jen jejich mysl by byla prázdná, a kdyby je někdo pozoroval, lest by byla odhalena. Následně by také obrazy Safiry a Eragona nemluvily. Elfové by mohli fingovat Eragonovu řeč, bylo by ale lépe se tomu vyhnout, pro případ, že by nějaká odchylka výslovnosti upozornila posluchače, že něco není, jak se zdálo. Ta omezení přeludů znamenají, že budou nejlépe fungovat na dálku, a že lidé, kteří mají důvod setkávat se s Eragonem a se Safirou osobně- tak jako král Orrin a Orik- by brzo zjistili, že něco nesedí. Tak Eragon nařídil Garvenovi vzbudit všechny Noční sokoly a přivést je pokud možno nenápadně za ním. Když se celá společnost shromáždila před stanem, vysvětlil Eragon té pestré skupině mužů, trpaslíků a Urgalů, proč se Safirou odcházejí, záměrně vynechal detaily a neprozradil cíl cesty. Potom vysvětlil, jak se elfové chystají skrýt jeho nepřítomnost, a nechal muže přísahat v prastarém jazyce. Věřil jim, ale jeden nemohl být nikdy příliš opatrný, když šlo o Galbatorixovy špehy. Posléze Eragon a Arya navštívili Orrina, Orika, Rorana a kouzelnici Trianu. Vysvětlili jim situaci stejně, jako Nočním sokolům a ode všech získali přísahu mlčenlivosti. Král Orrin, jak Eragon čekal, dokázal být velmi neústupný. Vyjádřil svůj hněv nad Eragonovým a Safiřiným návrhem cesty do Vroengardu a proklínal ten nápad. Zpochybňoval Eragonovu statečnost, zpochybnil cenu Solembumových informací a hrozil, že stáhne svoje vojska, jestli bude Eragon pokračovat v jeho bláznivém vedlejším plánu zavádějícím směrem. Stálo je to více než hodinu pohrůžek, lichotek a přemlouvání, než ho obměkčili, a dokonce i pak se Eragon bál, že by mohl své slovo vzít zpět. Návštěvy Orika, Rorana a Triany proběhly rychleji, přesto se Eragonovi zdálo, že rozhovorem s nimi ztratili oba bezdůvodně mnoho času. Netrpělivost ho dohnala k úsečnosti a neklidu; chtěl odejít a každá další minuta jenom zvyšovala nutkavý pocit. Jak s Aryou obcházel osobu po osobě, byl si Eragon také skrz své spojení se Safirou vědom jemného rytmického elfího zaříkání, které podkreslovalo cokoliv, co Eragon slyšel, jako proužek lyšácky tkané látky, ukryté pod povrchem světa. Safira zůstala u jeho stanu a elfové kroužili okolo ní, ruce rozpažené, vzájemně se dotýkali jen konečky prstů, a přitom zpívali. Cílem jejich dlouhého složitého kouzla bylo shromáždění vizuálních informací, které budou potřebovat pro vytvoření věrné náhrady Safiry. Bylo dost těžké napodobit tvar elfa nebo člověka; ještě těžší byl drak, zvlášť kvůli přirozeným refrakčně světelným vlastnostem jejích šupin. Ale i tak, jak Eragonovi řekl Blödhgarm, nejkomplikovanější část iluze bude vytvoření působení Safiřiny váhy na její okolí pokaždé, když její zjevení vzlétne nebo přistane. 166
Když nakonec Eragon a Arya dokončili svoje pochůzky, noc ovšem přenechala svoje cesty dnu a ranní slunce viselo píď nad horizontem. V jeho světle se škody vzniklé v tábořišti během noci zdály dokonce horší. Eragon by byl teď raději se Safirou a Glaederem odešel, ale Jörmunder trval na tom, že ještě alespoň jednou pozdraví Vardeny jako jejich nový vůdce (z věty není jasné, jestli je nový vůdce E. nebo J., ale následující text je pro Eragona). Takže brzy potom, jakmile se shromáždila armáda, Eragon vylezl na jeden z vozů a rozhlížel se po vzhlížejících tvářích- některé lidské, některé ne- a přál být si kdekoliv jinde, jen ne tady. Eragon požádal předtím Rorana a ten mu řekl, „Vzpomeň si, že nejsou tví nepřátelé. Nemusíš se jich bát. Chtějí tě mít rádi. Mluv jasně, mluv čestně a ať uděláš cokoliv, nech si svoje pochybnosti pro sebe. Tak nad nimi vyhraješ. Budou vystrašení a zmatení, až jim povíš o Nasuadě. Dej jim jistotu, kterou potřebují a budou tě následovat do samotných bran Urû'beinu.“ I přes Roranovo povzbuzení se Eragon před projevem cítil znepokojeně. Sotva kdy předtím mluvil k velkým davům a nikdy víc jak pár řádků. Jak se díval na sluncem opálené a bitvami unavené válečníky před sebou, rozhodl se, že by raději sám bojoval se stovkami nepřátel, než aby veřejně vystupoval a riskoval odmítnutí ostatních. Až do chvíle, než otevřel ústa, si Eragon nebyl jistý, co chtěl říct. Jak jednou začal, zdálo se, že slova prýští sama od sebe, ale byl tak napjatý, že si nedokázal zapamatovat mnoho z toho, co řekl. Řeč odezněla a jediné co cítil, bylo horko. Nářek bojovníků, když se dozvěděli o Nasuadině osudu, nesourodé povzbuzování, když je vyzíval k vítězství a všeobecné burácení davu, když skončil. S úlevou seskočil dolů z vozu k Arye a Orrikovi, kteří čekali vedle Safiry. Jakmile to udělal, vytvořila jeho stráž okolo nich kruh, zaštítili je před davem a drželi zpátky ty, kteří si s ním přáli mluvit. „Velmi dobře, Eragone!“ řekl Orrik a poplácal ho po rameni. „Co je?“ zeptal se Eragon omráčeně. „Bylo to velmi výmluvné,“ řekla Arya. Eragon pokrčil zaskočeně rameny. Děsilo ho, když si vzpomněl, že Arya znala většinu vůdců Vardenů, a on si nemohl pomoci a nevzpomenout si, že Ajihad nebo jeho předchůdce Deynor by na té řeči zapracovali mnohem lépe. Orik ho zatahal za rukáv. Eragon se sehnul k trpaslíkovi. Hlasem sotva dost hlasitým, aby ho dav slyšel, řekl, „Doufám, ať jsi našel cokoliv, že to za ten výlet stojí, kamaráde. Dávej pozor, ať se nezabiješ, jasné?“ „Pokusím se.“ K Eragonovu údivu ho Orik vzal za předloktí a zatáhl ho do hrubého objetí. „Kéž nad tebou Gûntera bdí.“ Když od sebe odstoupili, natáhl Orik ruku a popleskal dlaní Safiru po boku. „A ty taky Safiro. Bezpečné cesty vám oběma.“ Safira odpověděla hlubokým mručením. Eragon vyhledal pohledem Aryu. Najednou se cítil trapně, neschopný vymyslet nic, dokonce ani tu nejobyčejnější odpověď. Krása jejích očí ho stále uchvacovala; zdálo se, že vliv, který na něj měla, se nikdy nezmírní. Pak si vzala jeho hlavu do dlaní a políbila ho jednou formálně na obočí. Eragon na ni ohromeně zíral. „Guliä waíse meh ono, Argetlam.“ Štěstí tě provázej, Stříbrná ruko. Když ho pustila, chytil její ruce do svých. „Nic špatného se nám nestane. Nedovolím to. I kdyby na nás Galbatorix čekal. Když budu muset, budu trhat hory holýma rukama, ale slibuju ti, chystáme se v pořádku vrátit.“ Než mohla odpovědět, pustil její ruce a vyšplhal se na Safiřin hřbet. Dav začal znovu jásat, když ho viděli usadit se v sedle. Zamával jim a oni znásobili svoji snahu dupáním nohou a boucháním do štítů jílci svých mečů. Eragon si všiml Blödhgarma a dalších elfů shromážděných v těsném chumlu, napůl ukrytých za blízkým velkým stanem. Kývl na ně a oni kývli v odpověď. Plán byl prostý: On se Safirou vzlétnou jako by zamýšleli obhlídnout oblohu a prozkoumat zemi vepředu- jak to normálně dělali, když byla armáda na pochodu- ale po pár kruzích nad táborem vlétne Safira do mraku a Eragon pronese zaklínadlo, které ji učiní neviditelnou těm, kteří ji pozorují ze země. Pak Elfové vytvoří prázdný přízrak, který 167
zaujme Eragonovo a Safiřino místo, zatímco budou pokračovat na své cestě, a bude to onen přízrak, který přihlížející spatří vynořit se z mraků. Snad nikdo nepozná rozdíl. S lehkostí danou praxí upevnil Eragon popruhy kolem svých nohou a zkontroloval, zda jsou sedlové vaky za ním řádně upevněné. Speciálně se věnoval tomu nalevo, protože v něm- důkladně zavinutá do oblečení a pokrývek- byla zabalená sametem vykládaná truhla s Glaedrovým dokonalým srdcem srdcí, Eldunarím. Vzlétněme, řekl starý drak. Vstříc Vroengardu! Prohlásila Safira, a svět okolo Eragona se naklonil a propadnul, jak se odlepila od země a závany vzduchu s ním lomcovaly, jak mávala svými masivními netopýřími křídly a řídila dráhu vzletu výš a výš oblohou. Eragon se chytil pevněji krčního výstupku před ním, sklonil hlavu proti větru a zadíval se na vyleštěnou kůži svého sedla. Zhluboka se nadechl a pokusil se nestarat se o to, co leží za nimi a co před nimi. Nemohl s tím teď nic dělat, mohl jen čekat- čekat a doufat, že Safira dokáže doletět do Vroengardu a zpět dřív, než Impérium znovu napadne Vardeny. Doufat, že Roran a Arya budou v pořádku, že bude ještě nějak schopen zachránit Nasuadu, a že cesta k Vroengardu byla správné rozhodnutí, protože čas, kdy bude nakonec muset čelit Galbatorixovi, se blíží.
168
MUKA NEJISTOTY
N
asuada otevřela oči. Bezmyšlenkovitě pohlédla na dlaždice, na které dopadal stín z klenby, byly natřeny složitými hranatými vzory červené, modré a zlaté. Nakonec posbírala síly, aby se podívala dál. Svítící oranžová záře vycházela ze zdroje někde nad ní. Světlo bylo silné jen tak, aby odhalilo osmiúhelníkový tvar místnosti, ale ne natolik, aby zahnalo stíny, které se držely v rozích nahoře i dole. Polkla, ale v krku měla sucho. Ležela na hladkém, tvrdém a nepříjemně chladném povrchu; na patách a prstech na nohou cítila, že je to kámen. Chlad se jí plížil až do morku kostí, a to bylo to, co způsobilo, že si uvědomila, že jediné co má na sobě, je tenká bílá košile, ve které spala. Kde to jsem? Vzpomínky se jí najednou vrátily, bez smyslu nebo pořadí: Nežádoucí síla řítící se do její mysli s téměř fyzickou intenzitou. Zalapala po dechu a pokusila se posadit vzpřímeně – aby mohla rychle utéct, kdyby měla možnost – ale zjistila, že se nemůže pohnout o víc jak zlomek palce. Kolem zápěstí a kotníků měla polstrovaná pouta a silný kožený opasek jí držel hlavu pevně na desce a bránil jí, aby se zvedla nebo hlavou otočila. Napnula se v poutech, ale byly příliš pevné na to, aby je mohla rozbít. Vydechla, uvolnila se a znovu zírala do stropu. Puls v uších cítila jako kladivo, jako šílené bubnování. Její tělo prostoupilo teplo, spálilo jí tváře, ruce a nohy, měla pocit, jako by byly plné roztaveného loje. Tak takhle zemřu. Na okamžik ji zahalilo zoufalství a sebelítost. Sotva začala žít a teď už je u konce, u nejodpornějšího a nejubožejšího možného způsobu konce. Nejhorší bylo, že nedokázala nic z toho, v co doufala. Žádná válka, žádná láska, neporodila dítě, neprožila celý život. Jejími potomky byly jen válka, mrtvoly a zničené karavany; pamatovala příliš mnoho lstí, přísahy přátelství a věrnosti, nyní ne víc než maškarády slibů; zábrany, popudlivost a až příliš zranitelná armáda vedená jezdcem mladším, než je ona sama. Připadalo jí to jako špatná památka na její jméno. A vzpomínky bylo to jediné, co jí teď zůstalo. Byla poslední svého rodu. Až zemře, nebude už nikdo, kdo by pokračoval v jejím rodu. Ta myšlenka ji bolela a spílala si za to, že neměla děti, dokud mohla. „Je mi to líto,“ zašeptala, když se jí v mysli objevila tvář jejího otce. Pak se sebrala a odehnala zoufalství. Jediné, co za dané situace měla, bylo sebeovládání, a nehodlala se vzdát kvůli pochybnému potěšení z oddávání se pochybám, obavám a lítosti. Stále byla pánem svých myšlenek a pocitů, nebyla úplně bezmocná. Byla to ta nejmenší svoboda – vláda v její mysli – ale byla za to vděčná a vědomí, že i o to možná brzy přijde, ji ještě víc odhodlala k tomu, aby ji začala používat. V každém případě má ještě jednu poslední povinnost: ubránit se výslechu. Kvůli tomu se musela na sebe plně soustředit. V opačném případě by ji rychle zlomili. Zpomalila dech, soustředila se na pravidelný dech, nechala ten pocit, aby vytlačil všechny ostatní. Když ucítila, že už je v klidu, pustila se do rozhodování o tom, na co je bezpečné myslet. Tolik věcí bylo nebezpečných - pro ni, pro Vardeny, pro jejich spojence nebo pro Eragona a Safiru. Nesměla myslet na ty věci, musela se vyvarovat myšlenkám, které by mohli dát informace jejímu vězniteli, které od ní chtěli. Místo toho si vybrala pár myšlenek a vzpomínek, které se zdály neškodné, a snažila se ignorovat všechny ostatní, které na ni dorážely, snažila se sama sebe přesvědčit, že všechno, co je a co vždy byla, je jen těchto pár myšlenek. V podstatě se pro sebe pokoušela vytvořit novou, jednoduší identitu tak, že kdyby jí kladli otázky, mohla by odpovědět čestně, namísto lhaní. Byla to nebezpečná technika, protože musela uvěřit svému vlastnímu podvodu, a až by byl konec, mohlo by být obtížné získat zpět její vlastní osobnost. Pak by neměla naději na záchranu nebo osvobození. Všechny možnosti, v něž by se odvážila doufat, by jí zmařili její věznitelé. Gokukara, dej mi sílu vydržet zkoušku přede mnou. Hlídej si své malé sovičky, ať, kdybych měla zemřít, mě bezpečně vyvedou z tohoto místa...aby mě bezpečně dostaly k mému otci. 169
Její pohled bloudil po vydlážděném prostoru a studoval jej do větších detailů. Uhodla, že je v Urû’baenu. Bylo logické, že Murtagh s Trnem ji vzali tam, to by vysvětlovalo elfský vzhled místnosti. Elfové postavili velkou část Urû’baenu, město nazvali Ilirea, buď před jejich válkou s draky – dávno, velmi dávno – nebo se po založení Království Jezdců stalo hlavním městem a oni tam byli často přítomni. Tak jí to řekl otec. Sama o městě nic nevěděla. Stále ale mohla být i někde jinde; třeba někde, kde to také patřilo Galbatorixovi. Ta místnost ani nemusela být taková, jakou ji vnímala. Zkušený kouzelník mohl manipulovat se vším, co viděla, cítila a slyšela, mohl by narušit celý svět okolo ní způsobem, že by to ani nepostřehla. Ať už se jí stalo cokoli – co se jí kdy zdálo, že se stane – neměla by dovolit, aby byla podvedena. I kdyby Eragon právě teď rozbil dveře a osvobodil by ji, ona by stále věřila, že je to lest jejích věznitelů. Neodvažovala se důvěřovat svým smyslům. Ve chvíli, kdy ji Murtagh odvlekl z tábora, se svět stal lží a nedalo se poznat, kdy skončí a jestli k tomu vůbec dojde. Jediné, čím si mohla být jistá, bylo to, že existuje. Všechno ostatní bylo podezřelé, dokonce i její vlastní myšlenky. Jakmile odezněl počáteční šok, pocítila nudu z čekání. Neměla žádný způsob k zjišťování času, jen hlad a žízeň, a hlad zeslaboval její sílu. Snažila se od sebe oddělovat hodiny počítáním, ale nudilo ji to, a vždy zapomněla, kde skončila, když se dostala k desítkám tisíců. Přes jistou hrůzu, kterou očekávala, si přála, aby si její únosci pospíšili a ukázali se. Na konci minuty vykřikla, ale v odpověď jí přišla jen žalostná ozvěna. Nudné světlo za ní nikdy nezakolísalo, nikdy nezšedlo, předpokládala, že je to bezplamenná lucerna podobná těm, co používali trpaslíci. Záře jí ztěžovala usínání, ale nakonec ji spánek přece jen přemohl a ona vyčerpáním usnula. Vyhlídka na snění ji děsila. Když spala, byla nejzranitelnější a obávala se, že by její podvědomí mohlo propustit mnoho informací, které se snažila udržet skryté. Nicméně měla v této věci jen malý výběr. Dříve či později musela usnout a snažit se zabránit tomu by jí ještě přitížilo. Tak spala. Ale její odpočinek byl trhavý a neuspokojivý, a když se probudila, byla stále unavená. Vylekalo ji bouchnutí. Někde za sebou slyšela, jak se zvedla západka, vrzly dveře, a otevřely se. Zrychlil se jí tep. Pokud mohla říct, uplynul den od jejího prvního probuzení. Byla bolestně žíznivá, jazyk jí připadal oteklý a lepkavý a celé tělo ji bolelo, protože bylo tak dlouho v jedné poloze. Kroky na schodech. Po kamenech se šouraly boty s měkkou podrážkou... Zastavily. Kovové cinkání. Klíče? Nože? Něco horšího?... Pak kroky pokračovaly. Už se blížily k jejímu zornému poli. Blíž... Blíž... Do zorného pole jí vstoupil tlustý muž v šedé tunice, nesoucí tác s velkým výběrem potravin: Sýr, chléb, maso, víno a voda. Sklonil se a položil tác ke stěně, pak se otočil a zamířil k ní krátkým, rychlým a přesným krokem. Téměř elegantně. Lehce sípal, opřel se o hranu desky a zadíval se na ni. Jeho hlava byla jako tykev: Baňatá nahoře, baňatá dole, úzká uprostřed. Byl hladce oholen a z velké části plešatý, výjimkou byl pruh tmavých, krátce ostříhaných vlasů, který měl okolo lebky. Horní část čela měl lesklou, masité tváře červené a jeho rty byly šedé jako jeho tunika. Jeho oči byly všední: hnědé a blízko posazené. Mlaskl jazykem a ona viděla, že zuby, kterých se jazyk dotkl, jako čelisti kleští vyčnívají dál od zbytku obličeje, čímž mu dělají mírný, ale znatelný předkus. Z jeho teplého, vlhkého dechu byl cítit pach jater a cibule. V jejím hladovém stavu jí ten zápach připadal odporný. Byla si plně vědoma toho, když přejížděl pohledem po jejím těle, že si ji v mysli svléká. Připadala si zranitelná, jako by byla hračka nebo mazlíček pro jeho potěšení. Hněv a ponížení jí na tváři vytvořily rudé skvrny. Rozhodla se nečekat na jeho záměr a pokusila se promluvit, zeptat se ho na vodu, ale její hrdlo bylo příliš vyprahlé, jediné, čeho byla schopná bylo zaskřehotání. Šedý muž nesouhlasně zamlaskal a k jejímu překvapení začal rozepínat její pouta. V okamžiku, kdy byla volná, posadila se na desce a napnutou pravou ruku vymrštila k mužově krku. Chytil ji ve vzduchu za zápěstí, zdánlivě bez námahy. Zavrčela a bodla prsty druhé ruky po jeho očích. Znovu ji chytil za zápěstí. Kroutila se dopředu a dozadu, ale jeho stisk byl příliš silný, dost silný na to, aby jí zápěstí zlomil. Bylo to, jako by je měla uzavřená v kameni. 170
Zklamaně se vrhla vpřed a zakousla se do mužova pravého předloktí. Horká krev jí vytryskla do úst, slaná, s příchutí mědi. Dusilo ji to, ale stále muže hryzala a krev jí vytékala ústy. Mezi zuby a na jazyku cítila mužovy svaly, jak natahuje předloktí, jako hady pokoušející se uniknout z pasti. Nicméně nedokázal zareagovat ihned. Když ruku konečně uvolnil, odtáhla obličej a plivla mu krev do tváře. Přesto si muž udržel prázdný výraz, žádný záblesk jakékoliv známky bolesti či vzteku. Znovu zakroutila pažemi, poté otočila boky a vykopla mu do žaludku. Než ale mohla rána dopadnout, pustil její levé zápěstí a tvrdě ji udeřil do obličeje. Bíle se jí zablesklo před očima, kolem ní propukla nehlučná exploze. Její hlava sebou trhla na stranu, zuby jí scvakly a dolů po zádech jí z lebky vystřelila bolest. Když se jí zrak navrátil, seděla a zírala na muže, ale už se nepohnula k dalšímu útoku. Pochopila, že je mu vydána na milost... Pochopila, že k tomu, aby ho přemohla, by potřebovala najít něco, čím by mu podřízla krk nebo ho bodla do oka. Pustil jí druhé zápěstí a hmátl do tuniky pro matně bílý šátek. Otřel si tvář, stíraje každou kapku krve a slin. Pak si šátek uvázal kolem zraněného předloktí a zuby přidržoval druhý konec šátku. Trhla sebou, když natáhl ruku a chytil ji za paži, jeho velké, tlusté prsty jí obepínaly ruku. Vzal ji z popelavě zbarvené desky, podlomily se jí nohy, když se dotkly země. Visela v jeho sevření jako panenka, ruce v nepřirozeném úhlu zkroucené nad hlavou. Vytáhl ji na nohy a tentokrát ji držel, pomáhal jí k chůzi, když ji vedl kolem malých bočních dveří, které nemohla vidět, dokud ležela na zádech. Vedle nich bylo krátké schodiště, které vedlo k druhým, větším dveřím – stejným, kterými vstoupil žalářník. Byly zavřené, ale uprostřed měly malou kovovou mříž, skrz kterou zahlédla dobře osvětlený gobelín, visící na hladké zdi. Muž otevřel boční dveře a odvedl ji do úzké komnaty. K její úlevě odešel a ji tam nechal o samotě. Hledala v holých prostorách cokoliv, co by mohla použít jako zbraň nebo k útěku. K jejímu zklamání ale našla jen prach, hobliny a zlověstné suché skvrny od krve. Tak čekala, a když z vedlejší komnaty vyšel šedě oblečený muž, potila se, aby ji nevzal znovu ke kamenné desce a nepřivázal ji zpět. Jak se blížil, začala kolem sebe kopat, byla by radši, aby ji znovu praštil, než aby ji zpátky přivázal. Přes všechno své úsilí ho ale nedokázala zastavit ani zpomalit. Jeho ruce byly pod jejími údery jako ze železa a dokonce i jeho břicho se nezdálo měkké, když do něj udeřila. Manipuloval s ní stejně snadno, jako by byla malé dítě. Zvedl ji na desku, přitiskl ramena ke kameni a pak zamkl pouta kolem zápěstí a kotníků. Nakonec vytáhl kožený pásek na čelo a připoutal ho, ale ne příliš pevně, aby jí nezpůsobil bolest. Čekala od něj, že půjde a sní svůj oběd – nebo večeři, nebo co to bylo za jídlo – ale místo toho nabral talíř, odnesl jej k ní a dal jí napít ředěného vína. Bylo těžké pít vleže, takže musela polykat rychle, jakmile jí stříbrný kalich přitiskl k ústům. Pocit ředěného vína stékajícího jejím vyprahlým hrdlem přineslo chladivou úlevu. Když byl kalich prázdný, odložil jej, ukrojil kus chleba a sýra a přidržel jej u ní. „Jak...“ řekla a hlas konečně reagoval na její příkazy. „Jak se jmenuješ?“ Muž na ni bez emocí hleděl. Jeho čelo zářilo jako vyleštěná slonovina ve světle bezplamenné lucerny. Přistrčil k ní chleba a sýr. „Kdo jsi?... Je tohle Urû’baen? Jsi také vězeň jako já? Mohli bychom si navzájem pomoci, ty a já. Galbatorix není vševědoucí. Společně bychom mohli najít způsob, jak uniknout. Může se to zdát nemožné, ale není, slibuji.“ Pokračovala v mluvení tichým, klidným hlasem a doufala, že říká něco, čím by si buď získala mužovy sympatie, nebo něco, co by ho zaujalo v jeho vlastním zájmu. Věděla, že může být přesvědčivá – dlouhé hodiny vyjednávání ve jménu Vardenů k její spokojenosti – ale její slova zřejmě neměla na muže žádný vliv. Až na jeho dech by mohl být mrtvý, jak tam stál a podával jí chléb a sýr. Napadlo ji, že je hluchý, ale pak si uvědomila, že zareagoval, když jej žádala o vodu, tak to zavrhla. Mluvila, dokud nevyčerpala všechny možné argumenty, a když přestala, aby si vymyslela další, muž jí přitiskl chléb se sýrem na rty a držel ho tam. Rozzuřeně ho chtěla odstrčit, ale ruka se jí ani nepohnula a muž se na ni dál díval prázdným nezaujatým pohledem. Zježily se jí vlasy na zátylku, když si uvědomila, že to není přetvářka, že muže opravdu nezajímá, co mu říká. Byla by to pochopila, kdyby ji nenáviděl, kdyby měl zvrácené potěšení z jejího mučení nebo 171
kdyby byl otrokem neochotně provádějícím Galbatorixovy příkazy, ale nic z toho se nezdálo pravděpodobné. Byl lhostejný, bez sebemenší špetky empatie. Mohl by ji, o tom nepochybovala, zabít stejně rychle, jako by mohl rozdrtit mravence. Tiše zanadávala, že je to nezbytné, a otevřela ústa a dovolila mu, aby jí dovnitř vložil jídlo a navzdory tomu cítila nutkání zakousnout se mu do prstů. Krmil ji. Jako dítě. Rukama jí do úst opatrně vkládal kousky jídla, jako by šlo o duté skleněné koule, které by se mohly každým pohybem roztříštit. Nashromáždil se v ní hluboký odpor. Odpor k tomu být vůdcem největší aliance v historii Alagaësie. Ne. Ne, nic takového neexistovalo. Byla dcerou svého otce. Žila v prachu a horku Surdy, mezi ozvěnami hlučného volání obchodníků v ulicích rušného tržiště. To je vše. Neměla důvod být hrdá, důvod nesnášet její pád. Přesto nenáviděla muže tyčícího se nad ní. Nesnášela, že trval na tom, že ji bude krmit, když se mohla najíst sama. Nesnášela, že Galbatorix, nebo ten, co dohlíží na její zajetí, se jí snaží zbavit důstojnosti. A nenáviděla, že v tom do určité míry uspěli. Byla rozhodnutá, že toho muže zabije. Kdyby mohla splnit alespoň jednu věc ve svém životě, chtěla by, aby byl její žalářník po smrti. Alespoň malý kousek spokojenosti. Ať to stojí cokoliv, najdu si způsob. Ta myšlenka ji potěšila, zbytek jídla snědla s chutí a představovala si, jak by mohla způsobit mužovu smrt. Když dojedla, muž sebral podnos a odešel. Slyšela, jak se jeho kroky vzdalují, jak otevírá a zavírá dveře, zachřestění zámku, a pak těžký, temný zvuk dopadající závory přes vnější dveře. Znovu byla sama, nedalo se nic dělat. Jen čekat a vymýšlet způsoby vraždy. Chvíli se bavila tím, že sledovala stopu jedné z čar namalované na stropě a snažila se najít začátek a konec. Ta barva se jí líbila, protože jí připomínala vztah s jednou osobou, na kterou se ale vůbec neodvážila myslet. Ve chvíli, kdy už byla příliš znuděná sledováním linek a sny o pomstě, zavřela oči a upadla do neklidného polospánku, ve kterém se jí zdálo, jako by čas běžel zároveň rychleji i pomaleji, než je obvyklé. Když se muž v šedém vrátil, byla skoro ráda, což byla pro ni reakce, kterou považovala za slabost. Nebyla si jistá, jak dlouho čekala – a ani si být jistá nemohla, jestli jí to někdo neřekne – ale věděla, že to byla kratší doba než předtím. Přesto jí čekání připadalo nekonečné. Měla strach z toho, že by stále musela zůstat připoutaná a izolovaná – i když ne ignorovaná, to určitě ne – pro stejné krátké protažení. Ke svému zděšení se cítila vděčná, že ji muž přišel navštívit znovu dřív, než očekávala. Ležela nehybně na plochém kusu kamene tolik hodin, že to bylo bolestivé. Ale odepření kontaktu s jinými živými tvory, dokonce s jedním těžkopádným a odporným žalářníkem, bylo mučení samo o sobě a byl to daleko těžší rozsudek, než dokázala unést. Když jí muž uvolnil hlavu, poznala, že má zahojenou ránu na předloktí; pleť byla hladká a růžová jako prasátko. Vyhýbala se boji, ale na cestě na toaletu předstírala, že spadne, v naději, že se dostane dost blízko k tácu a že by si mohla vzít nůž, který muž používal ke krájení jídla. Nicméně se ukázalo, že tác je příliš daleko a bylo příliš složité přitáhnout se k němu, aniž by si toho muž všiml. Její trik byl neúspěšný, a tak se přinutila v klidu následovat mužovo počínání. Potřebovala ho přesvědčit, že se vzdala, potom by mohl být neopatrný. Zatímco ji krmil, sledovala jeho prsty. Předtím byla příliš naštvaná na to, aby tomu věnovala pozornost, ale teď už byla klidnější a uvědomila si, že jsou velmi zvláštní. Jeho nehty byly tlusté a vysoce klenuté, posazeny hluboko do masa, a bílé měsíce kůže byly velké a široké. Rozhodně ne úplně odlišné od ostatních mužů a trpaslíků, se kterými jednala. Když s nimi jednala?... To si nepamatovala. To, čím se jeho nehty lišily, byla péče. Pěstování, jak se zdálo, byl pravý popis. Staral se o ně jako o vzácné květiny. Zahradník jim věnoval dlouhé hodiny péče. Kůži měly čistou a elegantní, bez známek natrhnutí, zatímco nehet sám byl rovně střižený – ani příliš dlouhý, ani příliš krátký – a hrany lehce zkosené. Konečky nehtů byly leštěné, až se leskly jako glazovaná keramika, a kůže kolem nich vypadala, jako by se do ní vtíral olej nebo máslo. 172
Až na elfy nikdy neviděla člověka s tak dokonalými nehty. Elfové? Podrážděně setřásla ty myšlenky. Žádné elfy nezná. Ty nehty byly záhadou, zvláštností v jinak zřetelném prostředí. Tajemství, které chtěla vyřešit, ač to bylo marné zkoušet. Přemýšlela, kdo je za ty nehty zodpovědný. Byl to ten muž? Zdál se příliš náročný a nedokázala si představit, že by měl manželku, dceru, sluhu nebo kohokoli z jeho okolí, kdo by věnoval tolik pozornosti špičkám jeho prstů. Samozřejmě si uvědomila, že se může mýlit. Mnoha bitvami zjizvený veterán – ponurý, málomluvný muž, jehož láskou jsou ženy, víno a válka – ji překvapil některými částmi svého charakteru. Byl v rozporu s jeho vnější maskou: talent pro řezbářství, tendence zapamatovat si romantické básně, láska k honům nebo vášnivá oddanost rodině, zůstali skryty od zbytku světa. Před mnoha lety ji JörOdehnala tu myšlenku dřív, než stihla pokračovat. V každém případě, otázka, ke které se stále vracela byla jedna: Proč? Na motivaci nemohla přijít, i když šlo o takovou malou věc, jako o nehty. V případě, že jsou jeho nehty dílem někoho jiného, bylo o ně pečováno s velkou láskou nebo s velkým strachem. Ale pochybovala, že to byl ten případ, nějak se jí to nezdálo. Pokud o ně ale pečoval muž sám, bylo množství možných vysvětlení. Možná jsou nehty způsobem, jak mít alespoň malou kontrolu nad svým životem. Nebo snad cítil, že jsou jedinou jeho částí, která je, nebo by mohla být atraktivní. Nebo snad o ně pečoval, aby zahnal nervozitu, trik, který sloužil ke zkrácení dlouhých hodin. Ať už je to pravda nebo ne, skutečnost byla taková, že někdo nehty stále čistil, zdobil a leštil olejem, a to nebyla náhoda nebo nepozornost. Pokračovala v přemýšlení, zatímco jedla, ale sotva vnímala chuť. Občas, když vzhlédla, hledala v mužově tváři klíč nebo cokoliv, ale vždy bez úspěchu. Když ji nakrmil posledním kouskem chleba, odstrčil se od kamenné desky, zvedl tác a odvrátil se. Dožvýkala a polkla chléb tak rychle, jak jen to šlo, aniž by se udusila, a pak ochraptělým a skřípavým hlasem řekla: „Máte hezké nehty. Jsou velmi... lesklé.“ Muž se zastavil v půli kroku a jeho velká, těžkopádná hlava se začala otáčet směrem k ní. Na chvíli si myslela, že ji znovu udeří, ale pak se jeho šedé rty zkroutily a on se na ni usmál, ukazuje horní a dolní řadu zubů. Potlačila zachvění, vypadal, jako by se chtěl zakousnout do hlavy kuřete. Stále se stejným znepokojujícím výrazem pokračoval muž z jejího zorného pole a během několika sekund slyšela, jak se dveře její cely zavřely. Na rty se jí vplížil úsměv. Pýcha a marnivost jsou slabiny, kterých by mohla využít. Pokud existovala jediná věc, ve které si byla jistá, byla to schopnost ovlivnit ostatní svou vůlí. Muž jí dal malou oporu, ne víc než prst, spíš nehet, ale to bylo vše, co potřebovala. Teď může začít šplhat.
173
Síň Věštkyně
K
dyž ji muž navštívil potřetí, Nasuada spala. Zvuk rozražených dveří ji probudil, s tlukoucím srdcem sebou trhla. Pár sekund jí trvalo, než si vzpomněla, kde je. Když se jí to podařilo, zamračila se a zamrkala, aby si pročistila oči. Kéž by si je mohla protřít. Ještě víc se zamračila, když se na sebe podívala a uviděla malé vlhké místo na svých lehkých šatech, tam, kam jí při jídle ukáplo víno zředěné vodou. Proč se vrátil tak brzy? Srdce jí pokleslo, když jí muž obešel s širokým měděným roštem plným uhlí, který postavil u jejích nohou jen pár stop od kamenné desky, kde ležela. Na uhlících ležela tři dlouhá železa. Čas, kterého se obávala, nakonec nadešel. Pokoušela se zachytit jeho pohled, ale muž se na ni odmítal podívat. Místo toho vzal z váčku na opasku křesadlo a zapálil hrst suchého troudu uprostřed roštu. Jakmile vyšly jiskry a kouř, zazářil troud jako koule rozžhavených drátů. Muž se sehnul, svraštil rty a foukl do vznikajícího ohně, jemně, jako když matka políbí dítě, a jiskry se proměnily v čerstvé plameny. Několik minut pečoval o oheň, sestavil několik palců tlusté lůžko z uhlí, kouř stoupal vysoko nahoru ke stropní mřížce. Sledovala to, morbidně fascinovaná, neschopná odtrhnout pohled, přestože věděla, co ji čeká. Ani jeden z nich nepromluvil, jako by se oba příliš styděli za to, co se chystá, aby si to vůbec připustili. Znovu zafoukal do uhlíků, pak se otočil, jako by šel k ní. Nevzdávej se, řekla si a ztuhla. Zatnula pěsti a zadržela dech, jak se k ní muž přibližoval… blíž… blíž… Závan vzduchu lehký jako peříčko jí ovanul obličej, když ji přešel a dál naslouchala jeho odeznívajícím krokům, když vyšel do schodů a opustil místnost. Jemně si oddechla a pomalu se uvolnila. Zářící uhlíky přitahovaly její pohledy jako magnety. Tlumená narezlá záře se šplhala po železných tyčích vykukujících z roštu. Olízla si rty a přemýšlela, jak příjemný by byl doušek vody. Jeden uhlík vyskočil a rozletěl se na dva kusy, jinak byl v místnosti klid. Ležela tu, neschopná bojovat nebo utéct, a snažila se nemyslet. Přemýšlení by jenom oslabilo její rozhodnutí. Cokoliv se má stát se stane a její strach a úzkost to nemohou změnit. V chodbě před místností zazněly další kroky: tentokrát skupina lidí, někteří z nich pochodovali do rytmu. Dohromady vytvářeli přemíru chraplavých ozvěn, takže bylo nemožné odhadnout počet přicházejících lidí. Procesí se zastavilo u dveří, uslyšela mumlavé hlasy, a pak do místnosti vstoupily dva páry klapavých kroků- vycházejí z jezdeckých bot s tvrdou podrážkou, odhadovala. Dveře se zabouchly. Kroky stále rozvážně pokračovaly dolů ze schodů. Někdo umístil na okraj jejího zorného pole vyřezávanou dřevěnou židli. Sedl si na ni nějaký muž. Byl velký, ne tlustý, jen měl široká ramena. Okolo nich mu visel dlouhý černý plášť. Vypadal těžce, jakoby vzadu přecházel v kroužkové brnění. Světlo uhlíků a luceren bez ohně pozlatilo jeho tvar, další rysy ale zůstaly ukryté v temnotě. Stíny přesto nezakryly obrysy řady ostrých výběžků koruny, které mu seděly nad obočím. Srdce se jí zastavilo. Pak si opět vybojovalo své předchozí divoké tempo. Druhý muž, oblečený v tmavě červené vestě a přiléhavých kalhotách, vše lemované zlatou nití, přešel k roštu a zády k ní prohrábl uhlíky železnou tyčí. Muž na židli si postupně zatahal za všechny prsty rukavic, a pak si je stáhl z rukou. Jeho ruce pod nimi měly barvu zašlého bronzu. Když promluvil, měl nízký bohatý a rozkazovačný hlas. Kdejaký bard s takovým libozvučným nástrojem mohl své jméno mistrovsky proslavit po celé zemi. Kůže ji při tom zvuku brněla; jako by ji místo slov omývala teplá vlna vody, hladila ji, obluzovala ji, svazovala. Došlo jí, že naslouchat mu, bylo stejně nebezpečné, jako naslouchat Elvě. „Vítej v Urû'beanu, Nasuado, dcero Ažihadova,“ řekl muž na židli. „Vítej zde, v mém domově, mezi těmito prastarými hromadami kamene. Už je to dlouho, co nás svou návštěvou poctila taková 174
významná návštěva, jako ty. Moje síly byly zaměstnány jinde, ale ujišťuji tě, že od teď už si nedovolím zanedbávat své hostitelské povinnosti.“ Nakonec se do jeho hlasu vkradla hrozivá melodie, jako když kočka vytáhne drápy. Nikdy osobně Galbatorixe neviděla, slyšela jenom popis a studovala kresby, ale účinek, který na ni měla jeho řeč, byl tak hluboký, tak silný, že nepochybovala, že byl učiněný král. Jak v jeho přízvuku, tak ve výslovnosti, bylo něco navíc, jakoby jazyk, který používal, nebyl jazykem, se kterým vyrůstal. Byl tam jemný rozdíl, ale jakmile ho postřehla, nemohla ho přehlédnout. Možná, říkala si, že se jazyk změnil za ty roky od chvíle, co se narodil. Tohle vysvětlení se zdálo nejobstojnější, jeho způsob řeči jí připomínal- Ne, ne, nic jí nepřipomínal. Naklonil se a ucítila, jak se jeho pohled do ní zavrtává. „Jsi mladší, než jsem očekával. Věděl jsem, že jsi nedávno dosáhla plnoletosti, ale i tak, jsi pouhé dítě. Většina lidí mi dnes připomíná děti: vyvádějící, pyšné, lehkomyslné děti, které nevědí, co je pro ně dobré- děti, které potřebují vedení těch starších a moudřejších.“ „Jako jsi ty?“ řekla hlasem plným pohrdání. Slyšela, jak se tiše zasmál. „Byla bys raději, aby nám vládli elfové? Jsem jediný našeho druhu, kdo je může udržet v mezích. Podle nich by dokonce i naši nejstarší kmeti byly považováni za nezkušené mladíky, nezpůsobilé pro odpovědnost dospělých.“ „Podle nich bys tak dopadl ty.“ Nevěděla, kde se vzala její odvaha, ale cítila se silná a vzpurná. Ať už ji král potrestá nebo ne, byla odhodlána říct, co měla na mysli. „Ach, ale já mám v sobě víc než jen má léta. Patří mi vzpomínky stovek dalších. Život za životem: lásky, nenávisti, boje, vítězství, porážky, dokončené lekce, chyby a omyly- všechny jsou uloženy v mojí mysli, šeptají svou moudrost do mých uší. Pamatuji si věky. V celé zaznamenané historii nebyl nikdo jako já, dokonce ani mezi elfy.“ „Jak je to možné?“ zašeptala. Posunul se na židli. „Nemysli, že mi můžeš něco předstírat, Nasuado. Vím, že Glaedr dal své srdce srdcí Eragonovi a Safiře, a že je tam, s Vardeny, ještě pořád. Ty víš, o kom to mluvím.“ Potlačila záchvěv strachu. Skutečnost, že Galbatorix s ní hodlal probírat takové věci- že byl s to se zmínit, třeba jenom náznakem, o zdroji své síly- ji bralo i tu pramalou naději, že by kdy zamýšlel ji pustit. A pak obsáhl gestem rukavicemi místnost. „Než budeme pokračovat, měla bys vědět něco o historii tohoto místa. Když se elfové poprvé odvážili do této části světa, objevili skalní trhlinu vrytou hluboko do srázu, který se vypínal nad okolními širými pláněmi. Sráz byl cenné strategické místo při obraně před útokem draků, ale pukliny si vážili z úplně jiného důvodu. Čirou náhodou objevili, že díky výparům vycházejícím z trhliny ve skále, měli při spánku v její blízkosti větší šanci zachytit záblesk budoucích událostí. A tak, asi před dvěma a půl tisícem let, postavili elfové nad onou trhlinou tuto místnost, a věštkyně tu žila po celá staletí, dokonce i potom, co elfové opustili i poslední zbytek Ilirea. Sedávala tam, kde teď ležíš a míjeli jí století při snění o tom všem co se dělo a co se mohlo dít. „Časem vzduch ztrácel svoje účinky a věštkyně a její učednice odcestovaly. Kdo byla a kam šla, to s jistotou nemůže říct nikdo. Neměla jméno, jenom titul věštce, a některé příběhy mě vedou k víře, že nebyla ani elf, ani trpaslík, ale něco úplně jiného. Ať to bylo jak chce, v průběhu jejího pobytu se této síni začalo říkat, jak se dalo očekávat, Síň Věštkyně, a je to tak až dodnes - a teď jsi věštkyně ty, Nasuado, dcero Ažihadova.” Galbatorix rozpráhl ruce. “Tohle je místo, kde má být řečena pravda... a slyšena. V těchto zdech nebudu tolerovat žádné lži, ani ty nejmenší. Kdokoli spočívá na tom tvrdém bloku kamene, stane se novým věštcem, a protože mnozí zjistili, že ta role se těžko přijímá, nakonec to odmítli. Ty se nebudeš lišit.” Nohy židle zaškrábaly o podlahu, a pak ucítila Galbatorixův teplý dech u ucha. Vím, že to pro tebe bude bolestivé, Nasuado, bolestivé až k zbláznění. Budeš muset zničit sama sebe, než se mi tvá hrdost podřídí. Pohybovala čelistí dozadu a dopředu, snažila se rozhodnout, jak odpovědět. Pak skrz sevřené zuby řekla: “Nikdy ti neřeknu to, co chceš vědět!” Pomalý hluboký smích zaplnil místnost. “Špatně jsi mě pochopila; nevzal jsem si tě sem, protože hledám informace. Není nic, o čem by se dalo říct, že to už neznám. Počet a uspořádání tvých vojáků, stav vašich zásob, lokace zásobovacích karavan, jakým způsobem chcete oblehnout tuto citadelu, 175
povinnosti Eragona a Safiry, jejich návyky a schopnosti, vím o Dauthdaert, které jste získali v Belatoně, dokonce i o síle čarodějného dítěte Elvy, kterou jsi držela po svém boku, to všechno vím a ještě víc. Mám ti citovat číselné údaje?... Ne? Dobrá. Moji špioni jsou početnější a lépe umístění, než jste si mysleli, a zároveň mám i jiné způsoby, jak shromažďovat informace. Nemáš přede mnou žádné tajemství, Nasuado, vůbec žádné, a proto je zbytečné trvat na tom, že budeš držet jazyk za zuby.” Jeho slova ji zasáhla jako údery kladivem, ale snažila se nenechat se jimi zviklat. “Proč tedy?” “Proč jsem tě vzal sem? Vzhledem k tomu, má drahá, že máš dar velení, a to je mnohem víc smrtící než kouzla. Eragon pro mě není hrozbou, ani elfové, ale ty... jsi jsi svým směrem nebezpečnější než oni. Bez tebe budou Vardenové jako slepý býk, budou frkat a vztekat se a půjdou vpřed bez ohledu na to, co se jim postaví do cesty. Pak je v jejich bláznovství chytím a zničím. Ale zničení Vardenů není důvod, proč jsem tě unesl. Ne, ty jsi tu proto, že se ukázalo, že si zasloužíš mou pozornost. Jsi divoká, vytrvalá, ambiciózní a inteligentní - to jsou vlastnosti, které u svých služebníků oceňuji nejvíc. Přál bych si, abys stála po mém boku jako můj přední poradce a generál mé armády, tak se dostanu k realizaci závěrečné části mého velkého plánu, na kterém pracuji už skoro sto let. Do Alagaësie vstoupí nový řád a já bych chtěl, abys byla jeho součástí. Od chvíle, kdy poslední z Třinácti zemřel, jsem hledal někoho, kdo by byl schopný převzít jejich místo. Až do nedávné doby bylo mé úsilí marné. Durza byl užitečný nástroj, ale byl Stín a měl některá omezení: kupříkladu nedostatečný zájem o svou vlastní ochranu, kdybych měl jmenovat. Ze všech kandidátů, které jsem zkoušel, byl Murtagh první způsobilý a první, kdo přežil test, který jsem mu uložil. A ty budeš další, tím jsem si jistý. A Eragon třetí.” Hrozně ji to děsilo, když ho poslouchala. To, co navrhoval, bylo ještě horší, než si dokázala představit. Vínově oděný muž u koše s ohněm ji vyděsil tím, že strčil jednu z železných tyčí do ohně takovou silou, že špičkou udeřil proti spodní měděné míse. Galbatorix pokračoval v mluvení: “Můžeš žít, máš šanci dosáhnout víc, než jsi kdy měla u Vardenů. Přemýšlej o tom! V mých službách bys mohla pomoci roznést mír po celé Alagaësii a byla bys můj hlavní architekt k uskutečnění těchto změn.” “Raději bych se nechala pokousat tisícem zmijí, než ti sloužit.” A plivla do vzduchu. Jeho smích se ještě jednou odrážel po celé místnosti, zvuk člověka, který se nebál ničeho, dokonce ani smrti. “To se ještě uvidí.” Trhla sebou, když ucítila dotek jeho prstu na vnitřní straně lokte. Pomalu opsal kruh, a pak sklouzl dolů k první z jizev na jejím předloktí a zastavil se na vrcholu první jizvy. Prstem na ni třikrát poklepal, než pokračoval k dalším jizvám, a pak zase zpět, jako na valše. Porazila jsi soupeře při Zkoušce Dlouhých Nožů,” řekl Galbatorix, “A s více řezy než kdo jiný v minulosti před tebou. To znamená, že oba jste měli mimořádně silnou vůli a byli jste schopni přerušit běh vaší představivosti - protože příliš aktivní představivost dělá z mužů zbabělce, ne nadbytek strachu, protože většina jim uvěří. Ale ani jedna z těchto vlastností ti teď nepomůže. Naopak, budou překážkou. Každý má hranici, ať už fyzickou, nebo duševní. Jedinou otázkou je, jak dlouho trvá dosažení toho bodu. A ty se tam dostaneš, to ti slibuji. Síla ten moment může oddálit, ale ne odvrátit. Stejně budeš v mé moci. Tak proč zbytečně trpět? Nikdo nezpochybňuje tvou odvahu, tu už jsi celému světu dokázala. Poddej se mi teď. Není žádná hanba přijmout nevyhnutelné. Chceš-li pokračovat, budeš se muset podrobit mukám bezdůvodně, ale uklidníš svůj smysl pro povinnost. Uchláchol svou povinnost a slož mi přísahu ve starověkém jazyce a dřív, než uplyne hodina, budeš mít tucet služebníků, kterým můžeš přikazovat, budeš mít šaty z hedvábí a damašku, vlastní síně k bydlení a místo u mého stolu, až budeme večeřet.” Odmlčel se a čekal na odpověď, ale ona sledovala čáry na stopě a odmítla promluvit. Prst na její paži pokračoval v průzkumu, pohyboval se od jizev k zápěstí, kde pevně tlačil na žíly. “Dobrá. Jak si přeješ.” Tlak na zápěstí zmizel. “Murtaghu, pojď, ukaž se. Jsi neslušný k našemu hostu.” Ach ne, ještě on, pomyslela si a náhle pocítila veliký smutek. U ohniště se muž pomalu otočil a, ačkoli měl přes horní část obličeje masku, veděla, že je to Murtagh. Jeho oči se ztrácely ve stínech, ale jeho ústa a čelisti měly ponurý výraz. “Murtagh byl poněkud zdrženlivý, když vstoupil do mých služeb, ale od té doby se ukázal jako dobrý a pokojný student. Má talent svého otce, že? “Ano, pane,” řekl Murtagh, jeho hlas byl hrubý. 176
“Překvapil mě, když na hořících pláních zabil starého krále Hrothgara. Nečekal jsem, že se proti svým bývalým přátelům obrátí s takovou horlivostí, ale náš Murtagh je plný vzteku a krvežíznivosti, to je. Rozerval by Kullovo hrdlo holýma rukama, pokud mu dám šanci, a to udělám. Nic tě teď nepotěší víc, než zabíjení, že?” Murtaghovy svaly na krku se napjaly. “Ne, pane.” Galbatorix se tiše zasmál. “Murtagh Králobijec... Je to dobré jméno, jméno pro legendy, ale nikomu by ses neměl snažit se zavděčit, pouze mně.” Pak promluvil k ní: “Nikdy jsem nezanedbal jeho výuku v jemném umění přesvědčování, což je důvod, proč je tu dnes se mnou. Má ve svém umění několik zkušeností, ale žádnou praxi, a je nejvyšší čas, aby zvládl i to. Existuje nějaký lepší způsob, jak se učit, než tady s tebou? Byl to Murtagh, kdo mě přesvědčil, že jsi vhodná pro to, stát se mým nejnovějším žákem.”, jako kdyby obr brnkal na struny reality, a Ucítila podivný pocit zrady. Navzdory tomu, co všechno se stalo, snažila se o Murtaghovi přemýšlet v dobrém. Pátrala v jeho tváři po vysvětlení, ale stál ztuhlý a tvář držel odvrácenou, aby z jeho výrazu nemohla nic vyčíst. Potom král pokynul směrem ke koši s ohněm a konverzačním tónem řekl: “Vezmi si železo.” Murtaghovy ruce se zkroutily do pěstí, nicméně se ani nepohnul. Slovo zvonilo Nasuadě v uších jako velký zvon. Zdálo se, že i samotný svět vibruje při jeho znění, jako kdyby obr brnkal na struny reality a ty poté vibrovaly. Na okamžik měla pocit, jako kdyby padala a vzduch před ní se vlnil jako voda. Přes jeho energii si nepamatovala písmena, která slovo tvořila, ani jazyk, kterým bylo slovo řečeno, prošlo její myslí a za sebou zanechalo jen vzpomínku na jeho účinky. Murtagh se otřásl, pak se otočil, uchopil železnou tyč a váhavým pohybem ji vytáhl z koše. Do vzduchu vylétly jiskry, jak železná tyč vyjela z uhlí, několik třpytivých uhlíků se ve spirále sneslo k zemi jako semínka borovice. Konec tyče zářil jasně žlutým světlem, viděla, jak tmavl až na barvu červeného pomeranče. Světlo horkého kovu se odráželo na Murtaghově poloviční masce, což mu dodávalo groteskní nelidský vzhled. Sama sebe viděla zkreslenou v jeho masce, měla kostrbatý trup a obraz tenkých nohou tvořil křivky podél Murtaghovy tváře. Bylo to marné, ale nemohla si pomoct a snažila se vymanit z pout, zatímco k ní kráčel. “Nerozumím tomu,” řekla Galbatorixovi s předstíraným klidem. “Nepoužiješ proti mě svou mysl?” Ne že by to chtěla, ale radši by se bránila útoku jeho vědomí, než vydržet bolest železa. “Na to bude čas později, bude-li to potřeba,” řekl Galbatorix. “Pro tuto chvíli jsem zvědavý na to, jak statečná doopravdy jsi, Nasuado, dcero Ažihadova. Kromě toho nechci abych tě svou myslí musel přinutit přísahat mi věrnost. Chci, abys to udělala sama ze své svobodné vůle a s tvými schopnostmi. “Proč?” zaskřehotala. “Protože by mě to potěšilo. Teď se ptám naposled, podvolíš se mi?” “Nikdy.” “Budiž. Murtaghu?” Tyč se k ní přiblížila, špička jako obří zářivý rubín. Nedali jí nic ke skousnutí, takže nezbývalo nic jiného, než křičet, a osmibokou síní se rozlehl zvuk jejího utrpení, až její hlas vyhnal všechnu temnotu z rohů.
177
NA KŘÍDLECH DRAKA
E
ragon zvedl hlavu, zhluboka se nadechl, a pocítil úlevu, jak z něj spadla část starostí. Jízda na drakovi rozhodně nebyla klidná, ale fyzická blízkost se Safirou byla pro oba dva velmi uklidňující. Rovněž neměnný zvuk a pohyb jejích křídel mu pomáhal odpoutat pozornost od černých myšlenek, které ho pronásledovaly. Přes nezbytnost jejich cesty a celkově nejisté situace byl Eragon rád, že byl od Vardenů daleko. Nedávné krveprolití v něm zanechalo pocit, že už dávno není sám sebou. Od té doby, co se přidal k Vardenům ve Feinsteru, trávil většinu času bojem nebo čekáním na boj. Takové vypětí ho již unavovalo, zvláště po násilnostech a hrůzných událostech v Dras - Leoně. Na straně Vardenů zabil několik set vojáků, z nichž jen pár mělo malou šanci mu nějak ublížit. Přestože jeho činy byly opodstatněné, vzpomínky na ně ho znepokojovaly. Nechtěl, aby každý boj byl zoufalý a každý oponent silově vyrovnaný. Nebo snad lepší, to zdaleka ne. Ale stejně si při snadném vraždění takových mas připadal spíš jako řezník, než jako válečník. Začínal věřit, že smrt je zhoubná věc. Čím víc se s ní setkával, tím víc ho zbavovala jeho samého. Toho, čím ve skutečnosti byl. Ale teď, samotný jen se Safirou a Glaedrem, přestože zlatý drak se po jejich odchodu stáhl do sebe, se Eragonovi všechno vracelo do normálu. Nejlépe se cítil sám nebo v malé skupině. Nerad trávil čas ve městě nebo dokonce v táboře, jako byl ten Vardenů. Narozdíl od většiny lidí se nebál divočiny. Přestože pustá krajina byla krutá, měla určitou krásu a ladnost, které nebylo možno dosáhnout uměle. Eragona povzbuzovala. Nechal se unášet Safiřiným letem a po zbytek dne se chystal sledovat ubíhající krajinu. Z tábora Vardenů na březích jezera Leona se Safira vydala přes širokou vodní plochu, pak zatočila mírně na severozápad a vystoupala tak vysoko, že Eragon musel použít kouzlo, aby se ochránil před chladem. Jezero vypadalo jako záplatované. Zářivé a jasné v místech, kde vlny odrážely sluneční světlo směrem k Safiře, ponuré a šedé tam, kde byl stín. Eragona nikdy neunavilo sledovat stále se měnící světelné odrazy, nic na světě se tomu nevyrovná. Krahujci, jestřáby, husy, kachny, špačci a další ptáci často prolétali pod nimi. Většina z nich si Safiry nevšímala, ale několik jestřábů vystoupalo v kruzích až k ní a na chvilku je doprovázeli, jako by v nich bylo víc zvědavosti než strachu. Dva z nich byli tak odvážní, že náhle zatočili až před ní, pár stop o jejích dlouhých, ostrých zubů. V mnoha ohledech Eragonovi tito urputní dravci se žlutými zobáky a zahnutými drápy připomínali Safiru. Ta myšlenka jí potěšila, protože ona jestřáby také obdivovala. Nikoliv pro jejich vzhled, ale spíš pro jejich lovecké schopnosti. Pobřeží před nimi se postupně slévalo do mlhavě purpurové linky, až úplně zmizelo. Přes půl hodinu viděli jenom ptáky a mraky na obloze a rozlehlou hladinu zčeřenou větrem, pokrývající celý povrch země, kam jen dohlédli. Pak se před nimi kousek nalevo začala na horizontu objevovat silueta pohoří, pro Eragona vítaný pohled. Přestože to nebyly hory jeho dětství, stále patřily do stejného pohoří. Když je uviděl, cítil se o kousek blíž k domovu. Hory se zvětšovaly, až se před nimi sněhem pokryté vrcholky tyčily jako zborcená cimbuří hradní zdi. Po tmavě zelených úbočích se valily desítky bílých potoků, které si hledaly cestu mezi prasklinami v zemi, až se slily ve velké jezero v úpatí hor. Na pobřeží a v jeho okolí bylo půl tuctu vesnic. Díky Eragonovu kouzlu si však lidé pod ním jejich přítomnost neuvědomili, když nad nimi Safira přelétla. Když shlédl na vesničany, zabolela Eragona myšlenka na to, jak malý a izolovaní tam jsou, a zpětně také jak malý a izolovaný byl Carvahall. V porovnání s velkými městy, která Eragon navštívil, mu vesnice připadaly jen jako shluky chatrčí, dobrých tak pro nejubožejší žebráky. Mnozí muži a ženy, kteří tam žili, se nikdy nedostali dál než několik málo mil od svého rodného domu a žijí tak celý život. Ve světě ohraničeném malým kouskem země. Pomyslel si, jaký to je omezený život. A přesto uvažoval, zda by nebylo lepší zůstat na jednom místě a sžít se s ním jak nejlépe to jde, než se neustále toulat po celé zemi. Bylo snad široký rozhled, ale mělké znalosti lepší než úzký rozhled ale hluboké znalosti? Nebyl si jist. Pamatoval si, že mu Oromis jednou řekl, že celý svět může být nalezen v nejmenším zrnku písku, pokud ho budeme dostatečně dopodrobna studovat. Hřbet nebyl nejvyšší částí Beorských hor, přesto se hladké vrcholky tyčily tisíce stop nad Safirou, když se mezi nimi proplétala podél roklí plných stínů a údolí, která rozdělovala pohoří. Sem tam musel 178
prudce stoupnout, aby odkryla holý sněhový průsmyk. Pokaždé, když se Eragonův obzor zase rozšířil, připadaly mu hory jako stoličky, vyrůstající z hnědavých dásní země. Jednou Safira plachtila nad obzvláště hlubokým údolím, na jehož dně viděl Eragon zelenou travnatou mýtinu, přes kterou se jako barevná stužka vinul malý potůček. A po okrajích mýtiny spatřil něco, co by mohly být domy - nebo možná stany; těžko říct - schované pod převisem bohatých větví silných smrků, pokrývajících úbočí sousedních hor. Skrz mezeru mezi větvemi prosvítal jediný plamínek ohně, jako drobný kousek zlata mezi vrstvami černých jehliček. Připadalo mu, že zahlédl osamělou postavu ztěžka kráčející směrem od potůčku. Postava byla podivně objemná a její hlava se zdála nepomněrně velká ke zbytku těla. Myslím, že to byl Urgal. Kde? zeptala se Safira a byla z toho cítit její zvědavost. Na mýtině za námi. Sdílel s ní tu vzpomínku. Kéž bychom měli čas otočit se a podívat. Chtěl bych poznat, jak žijí. Odfrkla si. Horký dým, který vyfoukla z nosu, se stočil kolem jejího krku směrem k němu. Možná by nepřijali s povděkem, kdyby u nich bez varování přistál drak s jezdcem. Zakašlal a zamrkal, jak mu z očí vyhrkly slzy. Nevadilo by ti? Neodpověděla, ale proužek dýmu z jejích nozder postupně vymizel a vzduch kolem něj se pročistil. Nedlouho poté získaly hory pro Eragona známý tvar, pak se před nimi otevřela široká proláklina a dříve něž si to uvědomili, už míjeli průsmyk do Teirmu - stejný průsmyk, kudy jeli s Bromem dvakrát na koni. Byl přesně takový, jak si ho pamatoval: západní rameno řeky Toark stále rychle a silně plynulo do vzdáleného moře, rozbrázděná vodní hladina připomínala ocas bílé klisny hlavně v místech, kde překážky zastoupily vodě cestu. Krutá cesta, kterou s Bromem absolvovali podél řeky, byla stále bledá. Prašná cestička stěží silnější, než stezka pro zvěř. Byl si jist, že poznává i skupinu stromů, kde se zastavili na jídlo. Safira zatočila k západu a pokračovala po proudu řeky, až hory ustoupily svěžím, deštěm zavlažovaným polím, kde upravila kurs více na sever. Eragon nezpochybňoval její rozhodnutí; nikdy se nestalo, že by ztratila směr, dokonce ani v bezhvězdné noci v hloubce pod Farthen Dûrem. Slunce bylo nízko nad horizontem, když opustili Hřbet. Pomalu se snášel soumrak a Eragon se začal zabývat myšlenkami, jak chytit, zabít nebo obelstít Galbatorixe. Pak i Glaedr vystoupil ze své izolace a přidal se k němu. Společně něco přes hodinu probírali různé strategie a procvičovali útoky a obrany svých myslí. Safira se také účastnila procvičování, ale většinou neúspěšně, protože se během letu těžko soustředila na cokoliv jiného. Když skončili, Eragon chvíli pozoroval studené bílé hvězdy. Pak se zeptal Glaedra, Mohla by Pevnost duší obsahovat Eldunarí, která jezdci ukryli před Galbatorixem? Ne, odpověděl Glaedr bez váhání. Je to nemožné. S Oromisem bychom o tom věděli, kdyby Vrael schválil takovýto plán. A kdyby nějaké Eldunarí přece jen zůstalo ve Vroengardu, určitě bychom je našli, když jsme se na ostrov vrátili, abychom ho prohledali. Ukrýt živé stvoření není tak lehké, jak si možná myslíš. Proč ne? Když se ježek sbalí do kuličky, neznamená to, že se stane neviditelným, že? Mysli jsou na tom stejně. Můžeš ochránit své myšlenky před ostatními, ale tvá existence bude stále rozeznatelná pro toho, kdo bude v té oblasti hledat. Určitě, ale kouzlem bys mohl Kdyby naše smysly ovlivňovalo kouzlo, bývali bychom to věděli, protože přesně proti tomu jsme měli obrany. Tedy žádné Eldunarí, uzavřel Eragon smutně. Bohužel, ne. Dál letěli potichu a sledovali dorůstající měsíc, který se vyhoupl nad vrcholky Hřbetu. V jeho světle vypadala zem jako odlitá z cínu a Eragon se bavil myšlenkou, že je to ohromná socha, kterou trpaslíci vytesali a schovali v jeskyni tak rozlehlé, jako Alagaësie sama. Eragon cítil Glaedrovo potěšení z letu. Stejně jako Eragon se Safirou uvítal starý drak příležitost nechat za sebou všechny starosti na zemi, i když jen nakrátko a volně se proletět po obloze. Safira promluvila jako první. Mezi pomalým, těžkým mácháním křídly řekla Glaedrovi, Vyprávěj nám příběh, Ebrithil. 179
Jaký příběh bys chtěla slyšet? O tom, jak jste s Oromisem byli chyceni křivopřísežníky a jak jste unikli. Eragonův zájem okamžitě vzrostl. Vždy byl zvědavý, jak se to tehdy seběhlo, ale nikdy nesebral dost odvahy, aby se na to Oromise zeptal. Glaedr se na chvilku odmlčel, a pak začal vyprávět. Když se Galbatorix s Morzanem vrátili z divočiny a zahájili kampaň proti našemu řádu, zpočátku jsme si neuvědomovali vážnost té hrozby. Znepokojovalo nás to, samozřejmě, ale ne více, než kdybychom objevili, že se zemí potlouká Stín. Galbatorix nebyl zdaleka první jezdec, který zešílel, přestože byl první, kdo získal takového následovníka, jako byl Morzan. To samo nás mělo varovat před nebezpečím, kterému jsme čelili, ale pravda je zřejmá, až při zpětném pohledu. Tehdy nás nenapadlo, že by Galbatorix získával další následovníky, nebo že by se o takovou věc mohl pokoušet. Zdálo se absurdní, že by kdokoliv z našich bratří snadno podlehl jeho jedovatému šepotu. Morzan byl stále ještě novic; jeho slabost byla pochopitelná. Ale ti, kdo už byli plnohodnotnými jezdci? Nikdy jsme nezpochybňovali jejich věrnost. Až když byli v pokušení, odhalilo se, do jaké míry jsou jejich slabosti a zášť schopny svést je z cesty. Někteří se chtěli pomstít za staré křivdy; jiní věřili, že z titulu naší moci, si drakové a Jezdci zasluhovali vládnout celé Alagaësii; a jiní, to mě nejvíc bolí, se pravděpodobně pouze kochali myšlenkou, že svrhnou stávající řád a budou si užívat, jak je napadne. Starý drak se odmlčel a Eragon z jeho mysli pocítil starověkou zlobu a smutek. Pak Glaedr pokračoval: Události v té době byly …. zmatené. Věděli jsme málo. Zprávy, které se k nám dostaly, byly tak přikrášlené dohady a pověstmi, že se jim nedalo věřit. Oromis a já, jsme narozdíl od ostatních začali tušit, že se děje něco mnohem horšího, než jsme očekávali. Snažili jsme se přesvědčit několik starších draků a Jezdců, ale nesouhlasili s námi a naše obavy nebrali v potaz. Nebyli naivní, ale staletí klidu jim zamlžila zrak a neviděli, že svět se kolem nás proměnil. Znechucení nedostatkem informací, jsme s Oromisem odletěli do Ilirey zjistit, co to jde na vlastní pěst. Vzali jsme s sebou dva mladší jezdce. Oba byli elfové a zdatní bojovníci, kteří se nedávno před tím vrátili z průzkumů v severní části Hřbetu. Bylo to částečně jejich přispěním, že jsme se vydali na tuhle expedici. Jejich jména vám možná budou povědomá. Jmenovali se Kialandi a Formora. “Aha,” řekl Eragon, když se mu všechny informace spojily. A asi po jednom a půl dni cesty, jsme zastavili u Edur Naroch, strážní věži postavené starými, aby strážila Stříbřité Lesy. Bez našeho vědomí navštívili Kialandi a Formora tu věž už před námi a zavraždili tři elfské správce, kteří tam drželi službu. Pak umístili past na kameny kolem věže. Past, do které jsme se chytili, jakmile se moje drápy dotkly trávy na návrší. Bylo to chytré kouzlo; naučil je to Galbatorix sám. Proti takovému kouzlu jsme se neměli jak bránit, protože nám nezpůsobovalo žádnou újmu, jen nás drželo a zpomalilo, jako kdyby nám med zalepil těla i mysli. V téhle léčce míjely minuty, jako vteřiny. Kialandí, Formora a jejich draci se kolem nás míhali rychleji, než kolibříci; zdáli se nám jen jako tmavé šmouhy těsně na hranici viditelnosti. Když byli hotoví, propustili nás. Použili desítky kouzel. Ta, která nás držela na místě, kouzla, která nás oslepovala a kouzla, po kterých Oromis oněměl, aby mu co nejvíce ztížili možnost bránit se magií. Jak už jsem říkal, jejich kouzla nám nezpůsobovala žádnou újmu, ale neměli jsme proti nim obrany. Jakmile to bylo možné, napadli jsme Kialandího, Formoru a jejich draky spojenou myslí a oni pak napadli nás. Po několik hodin jsme s nimi bojovali. Ta zkušenost byla … nebyla příjemná. Byli slabší a méně vzdělaní než my s Oromisem, ale byli dva na každého z nás a měli s sebou srdce srdcí draka jménem Agaravel - jehož jezdce oni dva zabili - a její síla se přidala k jejich. Nakonec jsme byli tvrdě donuceni se bránit. Objevili jsme, že jejich záměrem bylo donutit nás, abychom pomohli Galbatorixovi a křivopřísežníkům vstoupit do Ilirei nepovšimnuti. Tak by mohli překvapit Jezdce nepřipravené a zmocnit se Eldunarí, které tehdy tlouklo ve městě. Jak jste unikli? zeptal se Eragon. V té době začalo být jasné, že je nedokážeme porazit. Oromis se rozhodl zariskovat a použít magii, abychom se osvobodili, přestože věděl, že tím vyprovokuje Kialandího a Formoru, aby na nás také zaútočili. Byl to zoufalý manévr, ale pro nás jediná šance. Aniž bych věděl o Oromisově plánu, zaútočil jsem na naše protivníky a snažil se je zranit. Oromis čekal přesně na takovou příležitost. Už dlouho znal jezdce, který vyučoval Kialandího a Formoru v magii a velmi dobře znal Galbatorixův zvrácený způsob přesvědčování. Byl proto schopen odhadnout, jakým způsobem budou směřovat svá kouzla, a kde by s největší pravděpodobností mohla vzniknout 180
skulinka. Oromis měl jen několik sekund, aby začal jednat. Jakmile se chystal použít magii, Kialandí a Formora si to uvědomili a v panice začali vrhat svá kouzla. Oromisovi se nás podařilo osvobodit až napotřetí. Jak přesně se mu to povedlo, to vám nedokážu říct. Pochybuji, že tomu sám rozuměl. Prakticky nás přenesl o palec dál, než kde jsme stáli. Jako když Arya poslala moje vejce z Du Weldenvarden až do hor?zeptala se Safira. Ano i ne, odpověděl Glaedr. Ano, přenesl nás z jednoho místa na druhé, aniž bychom se posunuli mezilehlým prostorem. Ale nejen, že změnil naši pozici, ale také změnil podstatu našeho masa. Přeorganizoval ji tak, že už jsme dál nebyli tam, kde předtím. Mnoho nejmenších částeček našich těl je možné prohodit, aniž by to mělo nějaký zhoubný efekt, a tak to udělal s každým svalem, kostí i orgánem. Eragon si povzdechl. Takové kouzlo bylo nejvyššího řádu, malý zázrak magické zručnosti, který jen několik kouzelníků v minulosti dokázalo provést. Eragon byl unešen, ale nemohl si pomoci, aby se nezeptal. Jak to mohlo fungovat?Pořád bys byl ta stejná osoba jako předtím. Byl a nebyl. Rozdíl byl v tom, kdo jsme byli předtím a potom. Byl jen drobný, ale byl dostačující, aby učinil kouzla , kterými nás Kialandí s Formorou svázali, nepoužitelná. Jaká kouzla použili, když si všimli, co Oromis dělá? zeptala se Safira. Eragonovi se vybavila vzpomínka na Glaedra, jak si přerovnává křídla, jakoby už byl unaven, že dlouhou dobu seděl ve stejné pozici. První kouzlo, Formořino, nás mělo zabít, ale naše ochrany je odrazily. Druhé kouzlo, které seslal Kialandí … to byla jiná káva. Bylo to kouzlo, které se Kialandí naučil od Galbatorixe, a ten od duchů, kteří posedli Durzu. To vím, protože jsem byl v kontaktu s Kialandího myslí, když splétal tohle kouzlo. Bylo to ďábelsky chytré kouzlo, které mělo Oromisovi zabránit v použití energie, která byla kolem něj, tedy aby mu zabránilo kouzlit. Tobě Kialandí udělal totéž? Byl by to udělal, ale bál se, že by mě to buď zabilo nebo oslabilo spojení s mým srdcem srdcí. Takže by vytvořil dvě nezávislé verze mojí osoby, které by si musel podrobit. Draci jsou závislí na magii, dokonce ještě více, než elfové. Bez ní bychom brzy zemřeli. Eragon cítil, jak Safiřina zvědavost narostla. Stalo se to vůbec někdy? Poškodilo se spojení mezi drakem a drakovým eldunarí, když bylo drakovo tělo stále naživu? Stalo, ale to je příběh pro jinou chvíli. Safira ustoupila, ale Eragon tušil, že se na to chystá zeptat znovu při nejbližší příležitosti. „Ale Kialandiho kouzlo nezabránilo Oromisovi použít magii, že?” Ne úplně. Mělo, ale Kialandi udělal kouzlo, i když nás Oromis přemístil z místa na místo. A tak jeho efekt byl trochu zmírněný. Částečky z tohoto kouzla v něm zůstaly navždy. To mu dovolovalo dělat jen základní kouzla, navzdory úsilí našich nejmoudřejších léčitelů. „Proč tomu jeho ochrany nezabránily?” Glaedr působil, jakoby si povzdechl. Nikdo předtím nic podobného neudělal, Eragone. A z těch co jsou ještě naživu, to ví jen Galbatorix. Kouzlo bylo připoutané k Oromisově mysli, ale nemělo účinkovat přímo. Místo toho mělo účinkovat na energii okolo něho, nebo na jeho spojení s ní. Elfové studovali magii dlouho, ale ani oni nedokážou pochopit, jak hmotný a nehmotný svět funguje. Je to hádanka, která nebude nikdy vyřešena. Možná, a to se zdá být logické, duchové vědí o hmotném a nehmotném světě více než my. Pokud bereš v úvahu to, že jsou ztělesněním nehmotného a hmotnou podobu získávají jako stín. Ať je pravda jakákoliv, výsledek byl tento: Oromis vrhl kouzlo a osvobodil nás. Bylo toho ale na něj moc a přišel na něho záchvat, první z mnoha. Nikdy už nebyl schopný vrhnou tak silné kouzlo. Dokonce potom trpěl slabostí, která by ho zabila, kdyby nebyl tak schopný v magii. Tato slabost byla v něm, když nás Kialandri a Formona chytili. Když nás přesunul a vyměnil částečky našich těl, tak tu chorobu spustil. Jinak by se po mnoho roků neprojevila. Oromis spadl na zem, bezmocný jako mládě, i když se Formona a její drak, hnusná hnědá věc, na nás rozběhli. Přeskočil jsem Oromise a zaútočil. Kdyby věděli, že je zmrzačený, tak by toho využili a zaútočili na jeho mysl a podrobili si ho. Musel jsem se jich nějak zbavit, dokud se Oromis nevzpamatuje… Nikdy jsem nebojoval tak tvrdě jako tehdy. Byli 181
proti mně čtyři, pět pokud počítáš Agaravel. Oba dva mého druhu, hnědý a Kialandiho fialový, byli menší než já. Avšak jejich zuby byli ostré a drápy rychlé. Moje zuřivost mi dávala větší sílu, než normálně a oběma dvěma jsem způsobil vážná zranění. Kialandi byl dostatečně drzý, aby přišel dost blízko a já jsem ho chytil svými drápy a hodil na jeho vlastního draka. Glaedr vydal pobavený zvuk. Jeho magie ho před tím neochránila. Jeden ze hřbetových ostnů fialového draka ho bodnul. Možná bych ho mohl tehdy zabít, kdyby mě hnědý nepřinutil stáhnout se. Museli jsme bojovat téměř pět minut, než jsem slyšel křičet Oromise, že musíme utéct. Rozvířil jsem prach ve tvářích svých nepřátel, vrátil se k Oromisovi, popadl ho do pravé přední tlapy a dal se na útěk z Edur Naroch. Kialandí a jeho drak nás nemohli následovat, ale Formora a hnědý mohli, a taky to udělali. Chytili nás méně jak míli od strážní věže. Několikrát jsme se přiblížili, potom letěl hnědý pode mnou, uviděl jsem Formoru, jak se chystá svým mečem zaútočit na mou pravou nohu. Snažila se mě přinutit, abych upustil Oromise, myslím, nebo ho snad chtěla zabít. Otočil jsem se abych se vyhnul ráně, a místo mé pravé nohy mi její meč uřízl levou. Vzpomínky, které prošly Glaedrovou myslí, byly těžké, chladné a šel znich štípavý pocit, jako by Formořina čepel byla ukována z ledu a nikoli z ocele. Ten pocit dělal Eragonovi špatně od žaludku. Polkl a sevřel přední část sedla, vděčný, že Safira je v bezpečí. Bolelo to méně, než si možná myslíte, ale věděl jsem, že bych nemohl dál bojovat, takže jsem se otočil a vyrazil k Ilirei tak rychle, jak jen to bylo možné. Vítězství Formory bylo svým způsobem její nevýhoda, protože bez zátěže své nohy jsme se tam dostali mnohem rychleji než hnědý drak, a unikli jsme. Oromis dokázal zastavit krvácení, ale nemohl udělat nic víc, a byl moc slabý, aby kontaknotal Vraela nebo jiné Starší Jezdce a varoval je před Galbatorixovými plány. Jakmile Kialandí a Formora podaly zprávu Galbatorixovi, věděli jsme, že okamžitě na Ilireu zaútočí. Kdyby čekal, akorát by nám dal čas na posílení našich pozic, a on byl silný, takže překvapení hrálo na jeho straně. Když jsme dorazili do Iliirei, byli jsme zklamáni pohledem na těch zbývajích pár z našeho řádu; během naší nepřítomnosti se další vydali hledat Galbatorixe nebo se poradit s Vraelem na Vroentgardu osobně. Zbytek jsme přesvědčili o číhajícím nebezpečí a požádali jsme je, aby varovali Vraela a ostatní Starší draky a Jezdce. Nemohli uvěřit tomu, že by Galbatorix měl tolik potřebných sil na napadnutí Ilirei - nebo že by se vůbec odvážil něco takového udělat - ale nakonec jsme je přiměli vidět pravdu a rozhodli se přemístit Eldunárí na Vroentgard, abychom je ubránili. Zdálo se to jako rozumný krok, ale měli jsme je poslat do Ellesméry. Nebo jsme tam alespoň měli nechat Eldunárí, která již byla v Du Weldenvarden. Přinejmenším, by některé unikly z Galbatorixových spárů. Ale nikdo z nás ani nepomyslel na to, že by mohla být ve větším bezpečí mezi elfy, než na Vroentgardě, centru našeho řádu. Vrael nařídil, aby každý drak a jezdec, kteří byli pár dní od Ilirey, přispěchal na pomoc městu, ale já a Oromis jsme se obávali, že už by mohlo být příliš pozdě. A také jsme nebyli ve stavu, abychom mohli bránit Ilireu. Takže jsme nashromáždili potřebné zásoby a se dvěma zbývajícími učenci - Bromem a dračicí, co se jmenovala jako ty, Safiro - opustili město přímo té noci. Myslím, že jste už viděli fairth, kterou stvořil Oromis v době našeho odjezdu. Eragon nepřítomně přikývl, když vzpomínal na obraz krásného města plného věží, ležícího na úpatí útesu, které bylo osvětlené září podzimního měsíce v úplňku. A proto jsme nebyli v Ilireji, když Galbatorix s Křivopřísežníky o pár hodin později zaútočili.A je to také důvod, proč jsme nebyli ve Vroentgardu, když zrádci porazili armádu složenou ze všech našich sil a srovnali se zemí Doru Araeba. Z Ilirey jsme letěli rovnou do Du Weldenvarden s nadějí, že by elfští léčitelé mohli vyléčit Oromise z jeho choroby a navrátit mu schopnost používat magii. Když jsme se dozvěděli, že nemohou, rozhodli jsme se tam zůstat, protože to v tu chvíli vypadalo, jako bezpečnější řešení, než letět zpět na Vroengard s našimi vlastními zraněními a padnout do léčky během cesty. Navzdory tomu s námi Broma a Safira nezůstali. I přes naše naléhání, aby to nedělali, se připojili do boje - a byla to tahle bitva, ve které zemřela tvá jmenovkyně, Safiro... A nyní víte, jak nás Křivopřísežníci polapili a jak jsme unikli. Po nějaké chvíli, se Safira ozvala: Děkujeme za příběh, Ebrithil. Nemáš zač, Bjartskular, ale nikdy mě nežádej, abych ti jej vyprávěl znovu. Když se měsíc blížil k vrcholu, Eargon uviděl skupinu tlumených oranžových světel plovoucích ve tmě. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že jsou to pochodně a lucerny v Teirmu, na míle daleko. A vysoko nad ostatními světly se na sekundu objevil jasně zářivý žlutý bod, jako obrovské oko. Poté zmizelo a znovu se objevilo, jako kdyby na něj mrklo. Teirmský maják svítí, řekl jim oběma. 182
Je to proto, že se blíží bouře, řekl Glaedr. Safira přestala mávat křídly a Eragon ucítil, jak pomalu klesají k zemi. Trvalo to ještě půl hodiny, než se dostali k zemi. Pro tu chvíli Teirm nebyl ničím víc, než jen slabou září na jihu a světlo majáku nebylo jasnější, než hvězdy. Safira přistála na prázdné pláži pokryté zbytky dřeva, dovlečenými z moře. Ve svitu měsíce se jemný písek jevil téměř bílý a šedočerné vlny zuřivě narážely na pobřeží, jako by se každou chvíli oceán snažil pohltit zemi. Eragon se osvobodil z popruhů poutajících jeho nohy a sklouzl přes Safiřin hřbet, vděčný za příležitost protáhnout si svaly. Vnímal vůni slané vody, zatímco scházel po pláži přímo k velkému kusu dřeva s pláštěm, který za ním vlál ve větru. Když se k němu dostal, otočil se a vydal se zpět k Safiře. Posadila se tam, kde ji zanechal a dívala se na moře. Pozastavil se, přemýšleje, jestli mu chce něco sdělit - protože v ní cítil velké napětí - ale když zůstala mlčet, tak se otočil na patě a zase běžel k naplavenému dřevu. Bude mluvit, až bude připravená. Eragon běhal tam a zpátky, dokud se nerozehřál a nezačaly se mu motat nohy. A přes to, se po celou dobu Safíra dívala na ten jeden bod v dálce. Jak se Eragon vrhl na kousek trávy vedle ní, Glaedr řekl, Bylo by pošetilé se snažit. Eragon pozdvihl hlavu a nebyl si jistý, ke komu drak mluvil. Vím, že to dokážu, řekla Safíra. Nikdy dříve, si ve Vroengardu nebyla, řekl Glaedr. A pokud se objeví bouře, může tě to odnést daleko na širé moře, nebo hůř. Nejeden drak zahynul kvůli svému arogantnímu sebevědomí. Vítr není tvůj přítel, Safiro. Může ti pomoct, ale může tě i zničit. Nejsem mládě, abych nebyla poučena o větru! Ne, ale stále jsi moc mladá a já si nemyslím, že by jsi na to byla připravená. Ale jiná cesta může být moc dlouhá! Možná, ale raději se tam dostat bezpečně, než vůbec. “O čem to mluvíš?” zeptal se Eragon. Písek pod Safiřinou přední tlapou vydal skřípavý šelestivý zvuk, jak si protahovala drápy, zarývajíce je hluboko do země. Musíme se rozhodnout, řekl Glaedr. Odtud může Safira letět přímo do Vroengardu nebo severně podél pobřeží, dokud nedosáhne bodu pevniny, který bude nejblíže k ostrovu. A potom, právě potom, odbočit na západ a přeleťet moře. Která cesta bude rychlejší? Zeptal se Eragon, ačkoliv již tušil odpověď. Poletíme přímo, řekla Safira. Ale jestli to dokáže, tak bude celou dobu nad vodou. Safira se naježila. Není to dál, než sem od Vardenů nebo se snad mýlím? Ale teď jsi mnohem více unavená, kdyby se tam vyskytla bouřka... Pak jí obletím! řekla a zaburácela, uvolňujíce množství modrých a žlutých plamenů z jejích nozder. Oheň se objevil v Eragonově zorném poli a zanechal za sebou blikající světélka. “Au! Teď nic nevidím.” Promnul si oči, jak se snažil uniknout oslnění. Může být přímá cesta opravdu tak nebezpečná? Ano může, zaburácel Glaedr. O kolik času by to zabralo víc, když by jsme letěli poděl pobřeží? Půlku dne, možná trochu víc. Eragon si poškrábal strniště na bradě, když zíral na odporné množství vody. Pak pohlédl nahoru na Safiru a polohlasně řekl, "Jsi si jistá, že to dokážeš?" Otočila krkem a upírala na něj pohled svým obrovským okem. Její zornička se rozšířila, až byla téměř kruhová, ale byla tak velká a černá, že měl Eragon pocit, jako by do ní mohl zalézt a zmizet úplně. Tak jistá, jak jen mohu být, řekla. Přikývl a prohrábl si rukou vlasy, zatímco se snažil privyknout na tu myšlenku. Tím pádem máme šanci... Glaedře, když bude potřeba, dokážeš jí vést? Umíš jí pomoci? Starý drak chvíli mlčel; pak překvapil Eragona hučením v jeho hlavě tak, jako když si Safíra brouká, když je šťastná nebo se směje. Velmi dobře. Pokud máme pokoušet osud, nebuďme zbabělci. Půjdeme přes moře. Po ukončení sporu Eragon opět vylezl na hřbet Safiry, která za sebou jediným skokem nechala pevnou zem a vzlétla nad vlny. 183
DOTEK JEHO RUKY, ZVUK JEHO HLASU
A
ggghhh!“ „Budeš mi přísahat věrnost ve starověkém jazyce?“ „ „Nikdy!“ Jeho otázka a její odpověď se mezi nimi staly rituálem. Volání-a-odpověď, jakou mohou použít děti při hře, až na to, že v téhle hře prohrála, i kdyby zvítězila. Tyto rituály byly to jediné, co umožňovalo Nasuadě udržet si zdravý rozum. Díky nim si uspořádala svět – byla kvůli nim schopna přežívat z jedné chvíle na druhou, dávaly jí něco, čeho se mohla držet, když jí všechno ostatní vzali. Rituály myšlení, rituály činů, rituály bolesti a úlevy: staly se kostrou, na které visel její život. Bez nich by byla ztracená, ovce bez pastýře, věřící zbavený víry… Jezdec bez svého draka. Naneštěstí jejich konkrétní rituál končil pokaždé stejně: dalším dotykem rozžhaveného železa. Křičela a kousla se do jazyka a krev jí zaplnila ústa. Kašlala a snažila se vyčistit si hrdlo, ale bylo v něm příliš mnoho krve a ona se začala dusit. Plíce jí pálily z nedostatku vzduchu, linie na stropě se vlnily a rozostřily a pak její paměť skončila, nebylo tam nic, dokonce ani tma. Následně na ni Galbatorix mluvil, zatímco se železo nahřívalo. Také to se stalo jedním z jejich rituálů. Vyléčil jí jazyk – alespoň si myslela, protože to byl on a ne Murtagh – proto, jak řekl: „K ničemu by to nevedlo, kdybys nemohla mluvit, nebo snad ano? Jak jinak bych zjistil, kdy budeš připravena mi sloužit?“ Jako vždycky se král posadil až na úplný okraj jejího zorného pole, takže jediné, co z něj mohla vidět, byl zlatě ojíněný stín, tvar částečně skrytý pod dlouhou těžkou kápí, kterou nosil. „Víš, potkal jsem tvého otce, když byl ještě služebníkem správce Endurielova majetku,“ řekl Galbatorix. „Řekl ti o tom?“ Zachvěla se a pocítila, jak jí z koutků prosakují slzy. Nenáviděla poslouchat ho. Jeho hlas byl příliš mocný, příliš svůdný; zanechával ji toužící udělat cokoliv by si přál, jen aby vyslovil maličký střípek chvály. „Tehdy jsem si ho téměř nevšímal. Proč bych měl? Byl to sluha, nikdo významný. Enduriel mu dával spravedlivý díl svobody, aby mohl lépe zařídit záležitosti pozemků – příliš mnoho, jak se později ukázalo.“ Král udělal lhostejné gesto a světlo ukázalo jeho štíhlý pařát místo ruky. „Enduriel byl vždy příliš shovívavý. To jeho drak byl ten mazaný; Enduriel dělal to, co se mu řeklo… Jaký zvláštní, zábavný sled událostí osud nachystal. Myslet si, že muž, který se staral, aby byly moje boty zářivě vyleštěné, zmizel, aby se stal mým nejúhlavnějším nepřítelem hned po Bromovi. A teď jsi tady, jeho dcera, která se vrátila do Uru’baenu a chystá se vstoupit do mých služeb, stejně jako předtím tvůj otec. Jak ironické, nemyslíš?“ „Můj otec utekl, a když to udělal, málem zabil Durzu,“ řekla. „Žádné z tvých kouzel a přísah ho nedokázaly spoutat o nic víc, než ty budeš schopen spoutat mě.“ Myslela, že se Galbatorix mohl zamračit. „Ano, to bylo docela nešťastné. Durza z toho byl tou dobou docela rozladěný. Zdá se, že rodiny usnadňují lidem změnit, kým jsou, a tedy i jejich skutečná jména, což je důvod, proč si teď vybírám do svých služeb pouze prosté a svobodné lidi. Nicméně se velice pleteš, pokud si myslíš, že vyklouzneš ze svých pout. Jediný způsob, jak opustit Síň Věštce, je přísahat mi věrnost nebo zemřít.“ „Potom zemřu.“ „To je velmi krátkozraké.“ Králův zlatavý stín se k ní naklonil. „Nikdy jsi nezvážila myšlenku, Nasuado, že svět by byl horší, kdybych nesvrhnul Jezdce?“ „Jezdci udržovali mír,“ řekla. „Ochraňovali celou Alagaësii před válkou, morem… před hrozbou ze strany Stínů. Za dob hladomoru nosili jídlo těm, kdo strádali. Jak je tohle místo bez nich lepší?“ „Protože s jejich službami byla spojena také určitá cena. Zrovna ty bys měla vědět, že všechno na tomhle světě musí být zaplaceno, jedno jestli zlatem, časem nebo krví. Nic není bez své ceny, dokonce ani Jezdci ne. Obzvláště Jezdci ne. Souhlasím, udržovali mír, ale také potlačovali rasy téhle země, elfy a trpaslíky právě tak, jako lidi. Co se vždycky říká ve chvalozpěvech o Jezdcích, když básníci naříkají nad jejich odchodem? Že jejich vláda trvala tisíce let a během toho vychvalovaného ‚zlatého věku’ se kromě jmen králů a královen, kteří si domýšlivě a pohodlně seděli na svých trůnech, změnilo jen pár věcí. Oh, bylo tady pár varovných 184
signálů: tady Stín, támhle nájezd Urgalů, potyčka mezi dvěma trpasličími klany kvůli dolu… ale nic, co by je zajímalo. Takže řád věcí zůstal vlastně úplně stejný, jaký byl, než jezdci dosáhli důležitosti.“ Uslyšela cinknutí kovu o kov, jak Murtagh prohrábl uhlí v krbu. Přála si vidět mu do tváře, aby mohla uhodnout jeho reakci na Galbatorixova slova, jenže jak bylo jeho zvykem, stál k ní zády a zíral do uhlíků. Podíval se na ni, jen když musel přiložit do běla rozžhavený kov na její tělo. To byl jeho částečný rituál, který, jak tušila, potřeboval stejně, jako ona potřebovala ty své. A Galbatorix stále mluvil: „Nepřipadá ti, že si na tobě zasedl ten největší ďábel? Život je změna, ale Jezdci ji potlačovali a země ležela v nejisté dřímotě, neschopna zaštěrkat řetězy, které ji poutaly, neschopna postoupit nebo se vrátit, jak příroda zamýšlela… Neschopna stát se něčím novým. Na vlastní oči jsem viděl svitky v trezorech ve Vroengardu a zde, v trezorech Ilirey, s podrobně popsanými objevy – kouzelnickými, mechanickými a z každé sféry přírody a filosofie – objevy, které Jezdci drželi v tajnosti, neboť se báli, co by se stalo, kdyby se tyto věci staly všeobecně známými. Jezdci byli zbabělci, spjati se starým způsobem života a starým způsobem myšlení, rozhodnuti bránit je do posledního dechu. Byla to od nich pravda, jemná tyranie, ale přesto tyranie.“ Začal se smát a vypadal skutečně pobaveně. „Takové pokrytectví! Odsuzuješ mě pro to samé, o co usiluješ. Kdybys mohla, zabila bys mě právě tady, jak teď sedím, bez nejmenšího zaváhání, jako bych byl jen prašivý pes.“ „Ty jsi zrádce; já ne.“ „Já jsem vítěz. Na konec stejně na ničem jiném nezáleží. Nejsi tak odlišná, jak si myslíš, Nasuado. Chceš mě zabít, neboť věříš, že moje smrt bude pro Alagaësii zlepšení a protože ty – která jsi stále ještě téměř dítě – věříš, že dokážeš vést Království lépe, než já. Díky tvé aroganci, by tebou měli všichni opovrhovat. Ale já ne, já tomu rozumím. Vztáhl jsem ruku proti Jezdcům ze stejných důvodů a udělal jsem správně.“ „Pomsta s tím nemá nic společného?“ Tušila, že se usmál. „Možná mi to poskytlo prvotní inspiraci, ale ani nenávist ani pomsta nebyly tím, co mě vedlo. Obával jsem se toho, kým se Jezdci stali, a byl jsem přesvědčený – a stále jsem – že jen pokud odejdou, budeme schopni prosperovat jako rasa.“ Na chvíli jí bolest ze zranění znemožnila promluvit. Potom zvládla zašeptat: „Pokud to, co říkáš, je pravda – a já nemám žádný důvod ti věřit, ale pokud je – pak stejně nejsi lepší než Jezdci. Zničil jsi jejich knihovny a shromáždil jsi jejich zásoby znalostí, a přesto jsi žádné nesdílel s nikým jiným.“ Posunul se k ní blíž, až cítila nad uchem jeho dech. „To proto, že jsem roztroušené skrz kupy jejich tajemství objevil náznak větší pravdy, pravdy, která by mohla poskytnout otázku na jednu z nejzapeklitějších otázek v historii.“ Přeběhl jí mráz po zádech. „Jakou… otázku?“ Zabořil se zpět do své židle a škubnul okrajem svého pláště. „Otázka, jak může král nebo královna prosadit zákony, které ustanovili, když jsou nad nimi ti, kteří umějí používat kouzla. Pak jsem si uvědomil, kam ty náznaky směřují, odložil jsem stranou všechno ostatní a soustředil se na hledání pravdy, odpovědi, protože jsem věděl, že to má prvořadou důležitost. To je důvod, proč jsem si tajemství Jezdců nechával pro sebe; byl jsem zaneprázdněn svým pátráním. Otázka na tento problém musí být zodpovězena, než dovolím, aby se ostatní objevy staly všeobecně známými. Svět už je místo plné potíží a je lepší uklidnit vody, než je znovu rozvířím… Hledání informace, kterou jsem potřeboval, mi zabralo téměř sto let, a teď, když ji mám, použiji ji k přetvoření celé Alagaësie. Magie je největší nespravedlnost na světě. Nebylo by to tak nespravedlivé, kdyby ta schopnost byla přiřknuta pouze slabým – pak by to byla kompenzace za šanci nebo okolnosti, o které byli okradeni – ale ona není. Silní jsou právě tak schopni používat magii, a navíc mají větší moc. Stačí se jen podívat na elfy, abys poznala pravdu. Ten problém se nedotýká pouze jedinců; kazí to vztahy mezi rasami. Pro elfy je snazší udržovat v jejich společnosti řád, protože téměř většina elfů umí kouzlit, a tudíž je jen málo z nich vydána na milost ostatním. Co se toho týče, mají štěstí, ale už to není tolik šťastné pro nás, trpaslíky, dokonce ani pro proklaté Urgaly. Můžeme žít v Alagaësii jen proto, že nám to elfové dovolují. Kdyby chtěli, mohli by nás smést z povrchu zemského stejně snadno, jako smete záplava mraveniště. Ale teď už ne, ne, dokud jsem tu já, abych proti nim zakročil. Ne, ale dokud existovali Jezdci, byli jsme závislí na jejich dobré vůli a není dobré, abychom se spoléhali na jiné, když jde o naše bezpečí. Jezdci začínali jako prostředek k udržení míru mezi elfy a draky, ale ke konci se jejich hlavním úkolem stalo prosazovat právní řád skrz na skrz zemí. Nicméně na 185
tento úkol neměli, stejně jako moji vlastní čarodějové, Černá Ruka. Ten problém je příliš dalekosáhlý, než aby s ním mohla bojovat jedna skupina. Můj vlastní život je toho dostačujícím důkazem. I kdyby existovala spolehlivá skupina kouzelníků, kteří by byli dostatečně zkušení, aby hlídali všechny čaroděje v Alagaësii – připraveni zasáhnout při sebemenším náznaku zneužití – stále bychom byli závislí právě na těch, jejichž sílu bychom se snažili zkrotit. Nakonec by země nebyla o nic bezpečnější, než je teď. Ne, abychom mohli vyřešit tento problém, musíme se soustředit na mnohem hlubší, základnější úroveň. Předkové věděli, jak by to bylo možné udělat, a teď to vím i já.“ Galbatorix se posunul na židli a ona z jeho oka zachytila ostrý záblesk světla, jako z lucerny usazené hluboko v jeskyni. „Mohl bych to zařídit tak, aby žádný kouzelník nebyl schopen zranit jinou osobu, ať už člověka, trpaslíka, nebo elfa. Nikdo by nebyl schopen kouzlit, dokud by neměl povolení, a byla by povolena pouze kouzla neškodná nebo prospěšná. Dokonce i elfové by byli poutáni tímto předpisem, a mohli by se naučit vybírat svá slova pečlivěji, nebo nemluvit vůbec.“ „A kdo bude udělovat toho povolení?“ zeptala se. „Kdo by rozhodoval, co je povoleno a co ne? Ty?“ „Někdo musí. Byl jsem to já, kdo rozpoznal, co je potřeba, kdo objevil tyto prostředky a kdo je realizuje. Vysmíváš se tomu nápadu? Dobrá, zeptej se tedy sama sebe, Nasuado: byl jsem špatný král? Buď upřímná. Podle standardu mých předchůdců jsem nebyl nepřiměřený.“ „Byl jsi krutý.“ „To není totéž… Ty jsi vedla Vardeny; chápeš potíže velení. Jistě sis uvědomila, jakou hrozbu představuje magie pro stabilitu jakékoliv říše. Abych ti dal příklad, strávil jsem více času vymýšlením kouzel, která by uchránila mince říše proti padělání, než nad jakoukoliv jinou částí mých povinností. A stále se bezpochyby někde najde vychytralý kouzelník, který našel způsob, jak má kouzla obejít, a je zaneprázdněn vyráběním vaků olověných mincí, se kterými může balamutit šlechtu i prosté občany. Proč jinak si myslíš, že jsem byl tak opatrný, když jsem omezoval používání magie skrz na skrz Královstvím?“ „Protože je pro tebe hrozbou.“ „Ne! Úplně se mýlíš! Není pro mě hrozbou. Nic a nikdo není. Nicméně, čarodějové jsou hrozbou pro správné fungování této říše, a to bych neměl tolerovat. Kdybych jednou spoutal všechny kouzelníky zákony země, představ si ten mír a prosperitu, která by zavládla. Žádný muž ani trpaslíků už by se více nebál elfů. Jezdci už by více nemohli vymáhat na ostatních svou vůli. Ti, co neumějí používat kouzla, už by nikdy více nebyli zneužíváni těmi, kdo to umí… Alagaësie se přetvoří a s nově nalezeným bezpečím vybudujeme ještě úžasnější zítřek, kterého bys mohla být součástí.“ Zírala na linie na stropě a snažila se ho ignorovat. Příliš mnoho z toho, co řekl, bylo podobné tomu, co si sama myslela. Měl pravdu: magie byla nejničivější síla na světě, a kdyby mohla být omezená, Alagaësie by byla lepším místem. Nenáviděla, že neexistovalo nic, co by mohlo Eragona zastavit odModrá. Červená. Vzory prolínajících se barev. Pulzování jejích popálenin. Zoufale se snažila soustředit na cokoliv jiného, než… než nic. Všechno, na co byla schopna myslet, bylo nic, neexistovalo to. „Nazýváš mě zlým. Proklínáš mé jméno a snažíš se mě svrhnout. Ale uvědom si toto, Nasuado: Nebyl jsem to já, kdo tuto válku začal, a nejsem zodpovědný za ty, kteří jejím výsledkem přišli o život. Já tohle nechtěl, to ty. Byl bych spokojený, kdybych se věnoval svým studiím, ale Vardenové trvali na krádeži Safiřina vejce z mého trezoru, a ty a tví lidé jste zodpovědní za veškerou krev a utrpení, které následovalo. Nakonec, vy jste ti, kdo řádí po celé zemi a vypalují a plení, jak se jim zlíbí, ne já. A přesto máte troufalost tvrdit, že já jsem ten špatný! Kdybyste šli do domů obyčejných rolníků, řekli by vám, že jsou to Vardenové, koho se nejvíce bojí. Vyprávěli by, jak vzhlížejí k mým vojákům a hledají u nich ochranu a jak doufají, že Království Vardeny porazí a vše bude zase jako dřív.“ Nasuada si navlhčila rty. Ačkoli věděla, co by ji její troufalost mohla stát, řekla: „Připadá mi, že proti tomu příliš protestuješ… Pokud by blaho tvých poddaných byla tvá hlavní starost, vyletěl bys čelit Vardenům už před týdny, místo abys nechal armádu volně se potulovat za tvými hranicemi. Ledaže by sis nebyl tak jistý svou silou, jak předstíráš. Nebo je to tvůj strach, že ti elfové Uru’baen vezmou, zatímco budeš pryč?“ Jak se stalo jejím zvykem, mluvila o Vardenech, jako by o nich nevěděla víc, než jakýkoliv náhodný občan Království. Galbatorix se posunul a nejspíš se chystal odpovědět, ale ona ještě neskončila. „A co Urgalové? Nemůžeš mě přesvědčit, že tvůj důvod pro vyhubení celé rasy je jen pro zmírnění tvé bolesti nad smrtí tvého prvního draka. Nemáš na to odpověď, Lamači přísah? Pak se se mnou bav o dracích. Vysvětli, proč jsi jich zabil tolik, že jsi je odsoudil k nevyhnutelnému zániku? A na konec, 186
vysvětli tvé špatné zacházení s Eldunarí, která jsi zajal.“ Ve svém vzteku si dovolila jedno uklouznutí: „Ohnul jsi je, zlomil a spoutal ke tvé vůli. Na tom, co děláš, není nic správného, jen sobeckost a nekonečný hlad po moci.“ Galbatorix se na ni dlouhou, nepříjemnou chvíli v tichosti díval. Pak uviděla, jak se jeho obrys změnil, když zkřížil ruce. „Myslím, že železa by teď měla být dostatečně horká. Murtaghu, kdybys mohl…“ Sevřela zápěstí, zarývajíc si nehty do kůže a její svaly se i přes její největší úsilí udržet je v klidu začaly třást. Jedna ze železných tyčí škrábla o okraj krbu, jak ji Murtagh uvolnil. Otočil se k ní a ona si nemohla pomoct než zírat na hrot rozžhaveného kovu. Potom se podívala do Murtaghových očí a uviděla vinu a odpor k sobě samému, který zračily, a přemohl ji pocit hlubokého zármutku. Potom už neměla sílu na přemýšlení, a tak padla zpátky do svých otřepaných rituálů, kterých se držela pro své přežití, stejně jako se mohl topící se muž držet kusu dřeva. Když Galbatorix s Murtaghem odešli, byla v příliš velkých bolestech, než aby mohla dělat něco jiného, než jen bezduše zírat na vzory na stropě, zatímco se snažila nebrečet. Potila se a třásla se zimou zároveň, jako by měla horečku, a nebyla schopna soustředit se na jakoukoliv jednu věc déle, než pár sekund. Bolest z jejích popálenin neustupovala, jak by to bylo, kdyby se pořezala nebo pošramotila; ve skutečnosti se tepající bolest v jejích zraněních zdála být čím dál horší. Zavřela oči a soustředila se na zpomalení dechu, jak se snažila uklidnit své tělo. Když ji Murtagh s Galbarotixem navštívili poprvé, byla mnohem víc statečná. Nadávala a vysmívala se jim, a dělala všechno, aby je svými slovy zranila. Nicméně ji Galbatorix Murtaghovým prostřednictvím nechal za její drzost trpět a ona brzy ztratila chuť k otevřené vzpouře. Železo jí učinilo plachou; dokonce i při vzpomínce na něj se chtěla stočit do těsného klubíčka. Během jejich druhé, zatím poslední návštěvy, toho před svým nerozvážným výbuchem řekla jen tak málo, jak jen bylo možné. Snažila se zkoušet Galbatorixova tvrzení, aby jí ani on ani Murtagh nemohli lhát. Dělala to kladením otázek ohledně vnitřních záležitostí Království, věcí, které pro ni zjistili její špehové, ale Galbatorix neměl žádný důvod se domnívat, že je zná. Z toho, co byla schopna rozpoznat, jí Galbatorix s Murtaghem říkali pravdu, ale nehodlala věřit ničemu, co král řekl, když neměla žádnou možnost si jeho tvrzení ověřit. Pokud jde o Murtagha, nebyla si až tolik jistá. Pokud byl s králem, nedávala jeho slovům žádnou váhu, ale když byl sám… Několik hodin po jejím prvním, mučivém setkání s králem Galbatorixem – když naposledy upadla do dlouhého, neklidného mělkého spánku – Murtagh přišel do Síně Věštce sám, měl zakalené oči a páchnul po pití. Postavil se vedle kamene, na kterém ležela, a zíral na ni s tak zvláštním, mučivým výrazem, že si nemyla jistá, co se chystá udělat. Nakonec se otočil zády, došel k nejbližší zdi a sklouznul na podlahu. Tam seděl s koleny u hrudi, jeho dlouhé rozcuchané vlasy mu zakrývaly téměř celou tvář a z roztržené kůže na kloubu jeho pravé ruky mu čišela krev. Po chvíli, která se zdála jako několik minut, sáhl do kapsy své vínové vesty – nosil stejné oblečení, jako dříve, i když bez masky – a vytáhl malou kamennou lahev. Několikrát se napil a pak začal mluvit. On mluvil, ona poslouchala. Neměla na výběr, ale nedovolovala si věřit tomu, co říkal. Alespoň ze začátku. Z toho, co věděla, bylo vše, co udělal, jen přetvářka vytvořená, aby získal její důvěru. Murtagh jí začal vyprávět nejspíš překroucený příběh o muži jménem Tornac, který byl zapletený do nehody na koni a nějaké radě, kterou mu Tornac dal ohledně toho, jak by měl správný muž žít. Nebyla schopna určit, jestli byl Tornac kamarád, služebník, vzdálený příbuzný nebo nějaká kombinace z těchto možností, ale ať už to byl kdokoliv, bylo zřejmé, že pro Murtagha hodně znamenal. Když svůj příběh zakončil, řekl Murtagh: „Galbatorix vás chtěl nechat zabít… Věděl, že vás Elva nebude hlídat, jak to měla ve zvyku, a rozhodl se, že je to ideální příležitost nechat vás zavraždit. Dozvěděl jsem se o jeho plánu náhodou; stalo se to, když dával rozkazy Černé Ruce.“ Murtagh zavrtěl hlavou. „Je to moje vina. Přesvědčil jsem ho, aby vás radši přivedl sem. Líbilo se mu to; věděl, že sem Eragona nalákáte mnohem rychleji… Byla to jediná možnost, jak jsem ho mohl zadržet, aby vás nezabil. Omlouvám se… Omlouvám se.“ A schoval tvář do dlaní. „Já vím,“ Chraplavým hlasem řekl:. „Odpustíte mi?“ Neodpověděla. Jeho odhalení ji ještě více znepokojilo. Proč by se staral o zachránění jejího života a co očekával na oplátku? 187
Murtagh dobrou chvíli nic dalšího neřekl. Potom, zatímco se u něj střádaly návaly pláče a šíleného smíchu, jí pověděl o výchově na Galbatorixově dvoře, o nedůvěře a závisti, které jako Morzanův syn čelil, o šlechtě, která se jeho prostřednictvím snažila získat přízeň krále, a o touze po matce, na kterou si sotva pamatoval. Dvakrát zmínil Eragona a nadával mu pro bláznivou přízeň osudu. „Nevedl by si tak dobře, kdyby byly naše role opačné. Ale naše matka se rozhodla vzít do Carvahallu jeho, ne mě.“ Odplivl si na podlahu. Celá příhoda jí připadala sentimentální a sebelítostivá a jeho slabost v ní probouzela jen opovržení, dokud jí nevylíčil, jak ho Dvojčata unesla z Farthen Duru, jak s ním během cesty do Uru’baenu špatně zacházeli a jak ho Galbatorix zlomil, když přijeli. Některá z prožitých utrpení, které popisoval, byla horší, než ta její, a pokud byla pravdivá, dávala jí trochu sympatie nad jeho nešťastným osudem. „Trn byl mou zkázou,“ přiznal nakonec Murtagh. „Když se pro mě vylíhl a my se spojili…“ zatřepal hlavou. „Miluji ho. Jak bych nemohl? Miluji ho právě tak, jako Eragon miluje Safiru. Ve chvíli, kdy jsem se ho dotknul, jsem byl ztracen. Galbatorix ho použil proti mně. Trn byl silnější, než já. Nikdy se nevzdal. Jenže já nemohl snést pohled na to, jak trpí, takže jsem přísahal králi věrnost, a pak…“ Murtaghovy rty se zkřivily zhnusením. „Potom se Galbatorix zmocnil mé mysli. Dozvěděl se o mně všechno a naučil mě mé skutečné jméno. A teď jsem jeho… jeho navždy.“ Pak si opřel hlavu o zeď a zavřel oči Nasuada pozorovala, jak se mu po tvářích řinou slzy. Nakonec se postavil, a když šel ke dveřím, zastavil se vedle ní a položil jí ruku na rameno. Všimla si, že jeho nehty byly čisté a upravené, ale nestaral se o ně zdaleka tak dobře, jako její žalářník. Zašeptal několik slov ve starověkém jazyce a po chvíli ucítila, jak její bolest ustoupila, přestože její rány vypadaly stále stejně. Když svou ruku sundal, řekla: „Nemohu ti odpustit… ale chápu to.“ Načež přikývl a odklopýtal pryč, zanechávajíc ji přemýšlející, zda-li právě nenašla nového spojence
188
MALÉ POVSTÁNÍ
J
ak Nasuada ležela na desce, potila se a třásla, každá část těla ji bolela, zjistila, že si přeje, aby se Murtagh vrátil, aby ji aspoň trochu osvobodil z jejího utrpení. Když se konečně dveře osmiboké síně otevřely, nemohla potlačit svou úlevu, ale její úleva se obrátila v trpké zklamání, když uslyšela kroky svého žalářníka, jak sestupoval po schodech, které vedly do místnosti. Stejně jako předtím jí podsadité úzké paže omyly zranění vlhkým hadrem. Když jí uvolnil pouta, aby si mohla dojít na záchod, zjistila, že je příliš slabá, a nepovedl se jí žádný pokus u chopení nože u podnosu s jídlem. Místo toho se spokojila s poděkováním za mužovu pomoc, podruhé pochválila jeho nehty, které byly ještě lesklejší než předtím a které jí chtěl určitě ukázat, stále držel ruce ve vzduchu, kde je mohla vidět. Poté co ji nakrmil a odešel, se snažila usnout, ale přes neustálé bolesti z jejích zranění si jen zdřímla. Prudce otevřela oči, když uslyšela závoru na dveřích a otevírání. Znovu ne! Pomyslela si a začala v ní vyvěrat panika. Ne tak brzy! Nevydržím to... Nejsem dost silná. Pak se pokusila udržet svůj strach na uzdě a řekla si: Ne. Neříkej takové věci, nebo jim začneš věřit. Ale přesto, že byla schopna zvládnout své vědomé reakce, nemohla zastavit své srdce, které jí bušilo dvojnásobnou rychlostí. Místností se rozlehl zvuk jednoho páru kroků, a pak se v jejím zorném poli objevil Murtagh. Neměl masku a jeho výraz byl vážný. Nejprve ji uzdravil, aniž by si na to musela počkat. Pocítila úlevu, když přestala cítit bolest, úleva byla tak intenzivní, až to skoro hraničilo s extází. Za celý život nezažila ani zdaleka tak příjemný pocit, jako ukončení utrpení. Mírně z toho pocitu vydechla. “Děkuju ti.” Murtagh přikývl, pak přešel ke zdi a sedl si na stejné místo jako předtím. Minutu ho sledovala. Kůže na jeho kloubech byla znovu hladká a celá, tvářil se střízlivě a na tváři měl ponurou grimasu. Jeho oděv byl prve v pořádku, ale teď byl potrhaný, roztřepený a záplatovaný a všimla si něčeho, co vypadalo jako několik řezů v na jeho rukávu. Byla zvědavá, jestli bojoval. “Ví Galbatorix, kde jsi?” zeptala se nakonec. “Možná, ale pochybuju o tom. Je zaneprázdněný hrátkami s jeho oblíbenými konkubínami. Buď to, a nebo spí. Je právě střed noci. Mimoto jsem použil kouzlo, aby nás nikdo nemohl odposlouchávat. Mohl by to zlomit, kdyby chtěl, ale to bych měl poznat.” “Co když se to dozví?” Murtagh pokrčil rameny. “Zjistí to, jak víš, když se pokusí prolomit mou obranu.” “Tak ho nenech. Jsi silnější než já, nemáš nikoho, koho by mohl ohrozit. Můžeš se mu ubránit... Narozdíl ode mě. Vardenové se rychle blíží, stejně jako elfové ze severu. Pokud vytrváš ještě pár dní, je tu šance... je tu šance, že tě možná osvobodí.” Znovu pokrčil rameny. “...Tak mi pomoz utéct.” Z hrdla se mu vydral hrubý smích. “Jak? Nemohu bez Galbatorixova svolení udělat o moc víc, než nazout si boty.” Mohl bys uvolnit má pouta a při odchodu bys mohl zapomenout zavřít dveře.” Horní ret se mu stočil do úšklebku. “Venku stojí dva muži a v tomto oddělení je nařízeno varovat Galbatorixe, jestli vězeň vykročí ven, a u nejbližší brány jsou stovky stráží. Mela bys štěstí, kdyby ses dostala na konec chodby, jestli vůbec.” “Možná, ale přesto bych to ráda zkusila.” “Jen by ses nechala zabít.” “Tak mi pomoz. Pokud bys chtěl, můžeš najít způsob, jak je všechny oklamat.” “Nemůžu. Přísaha mi nedovolí použít proti němu kouzlo.” “A co na stráže? Pokud bys je udržel dost dlouho na to, abych se dostala k bráně, nebo se skryla ve městě. A nevadilo by, kdyby Galbatorix...” “Je to jeho město. Kromě toho by si tě mohl najít kouzlem. Jediný způsob, jak se dostat do bezpečí, je být dostatečně daleko odtud, než se spustí poplach, a to bys nezvládla ani na hřbetě draka.” “Musí existovat způsob!” 189
“Kdyby byl...” Kysele se usmál a podíval se dolů. “Je zbytečné nad tím uvažovat.” Otráveně sklouzla na několik okamžiků pohledem ke stropu. “Tak mě alespoň pusť z pout.” Podrážděně vydechl. “Jen ať se můžu postavit,” řekla. “Nesnáším ležení na tomto kameni, bolí mě oči, když se dívám dolů na tebe.” Zaváhal, pak se jedním ladným pohybem postavil na nohy, přešel k desce a začal rozepínat polstrovaná pouta kolem zápěstí a kotníků. “Nemysli si, že bys mě mohla zabít,” řekl tichým hlasem. “Nemohla.” Jakmile byla volná, ustoupil, znovu se posadil na zem a zíral do dálky. Pomyslela si, že je to pokus dát jí trochu soukromí, a tak si sedla a spustila nohy přes okraj desky. Její košile byla na cucky - propálená na desítkách míst - a to zrovna moc dobře nezakrývalo její tělo, ne že by ji to dobře krylo už na začátku. Mramorová podlaha jí chladila chodidla, když přešla k Murtaghovi a posadila se vedle něj. Objala se pažemi ve snaze zachovat si soukromí. “Byl Tornak opravdu tvým jediným přítelem, když jsi vyrůstal?” zeptala se. Murtagh se na ni stále nedíval. “Ne, ale byl nejvíc mým otcem, co jsem kdy poznal. Učil mě, utěšoval mě... nadával mi, když jsem byl příliš arogantní, a ochránil mě před tím, aby se ze mě nestal blázen, jak se pamatuji. Kdyby byl naživu, praštil by mě za mou hloupost, že jsem se tak opil.” “Říkal jsi, že zemřel během tvého útěku z Urû’baenu?” Odfrkl si. “Myslel jsem si, že jsem chytrý. Podplatil jsem jednoho strážného, aby nás branou pustil ven. Chystali jsme se z města vyklouznout pod rouškou tmy a Galbatorix by musel pouze předpokládat, kde nás najde, a to už by bylo příliš pozdě na to, nás chytit. Myslím, že to věděl od samého začátku. Jak, to si nejsem jistý, ale myslím, že mě sledoval po celou dobu. Když jsme s Tornakem prošli branou, našli jsme na druhé straně vojáky čekající na nás... Měli rozkázáno chytit nás nezraněné, ale my jsme bojovali a jeden z nich zabil Tornaka. Nejlepší šermíř království byl zabit nožem do zad.” “Ale Galbatorix tě nechal uniknout.” “Nemyslím si, že čekal, že budeme bojovat. Kromě toho byla tu noc jeho pozornost zaměřena jinam.” Zamračila se, když viděla, jak se na Murtaghově tváři objevil podivný poloviční úsměv. “Počítal jsem dny,” řekl. “Bylo to, když byli Ra´zakové v údolí Palancar a hledali Safiřino vejce. Tak vidíš, Eragon ztratil pěstouna v téměř stejnou dobu, v jaké jsem ztratil já svého. Osud má krutý smysl pro humor, co myslíš?” “Ano, myslím... Ale pokud tě Galbatorix mohl sledovat, proč tě nechytil a nevrátil do Urû’baenu? “Myslím, že si se mnou hrál. Šel jsem na panství muže, o kterém jsem si myslel, že mu můžu věřit. Mýlil jsem se, jak jsem zjistil později, když mě sem přivedla Dvojčata. Galbatorix věděl, kde jsem, a věděl. že jsem stále ještě naštvaný kvůli Tornakově smrti, takže byl spokojený, že mě má z krku, zatímco lovil Eragona a Broma... překvapil jsem ho, myslím; odešel jsem, a když se dozvěděl o mém zmizení, byl jsem už na cestě do Dras-Leony. To je důvod, proč šel Galbatorix do Dras-Leony, víš? Nebylo to kvůli potrestání Lorda Tábora kvůli jeho chování, ale určitě proto, aby mě našel. Ale přišel pozdě. V době, kdy přišel do města, jsem se už setkal s Eragonem a Safirou a vyrazili jsme do Gil´eadu.” “Proč jsi odešel?” zeptala se. “Eragon ti neřekl? Protože...” “Ne, ne Dras-Leonu. Proč jsi opustil své dědictví? Byl jsi v bezpečí, ne? Tak proč jsi odešel?” Murtagh byl chvíli potichu. “Chtěl jsem se pomstít Galbatorixovi a udělat si své jméno vedle otcova. Celý můj život se na mě lidi dívali jinak, protože jsem Morzanův syn. Chtěl jsem, aby mě respektovali pro moje skutky, ne jeho.” Nakonec se na ni podíval, letmý pohled koutkem jednoho oka. “Myslím, že jsem dostal to, co jsem chtěl, ale osud má zase krutý smysl pro humor.” Byla zvědavá, jestli se o Galbatorixův soudní dvůr staral ještě někdo, ale rozhodla se, že by bylo nebezpečné se do tohoto tématu pouštět. Místo toho se zeptala: “Kolik toho Galbatorix opravdu ví o Vardenech?” “Všechno, pokud tak mohu říct. Má víc špiónů, než si myslíte.” Přitiskla si ruce na břicho, jak se jí zkroutila střeva. “Znáš nějaký způsob, jak ho zabít?” 190
“Nůž. Meč. Šípy. Magie. Běžným způsobem. Problém je, že má kolem sebe příliš mnoho ochranných kouzel, pro každého a cokoli, co by mu chtělo uškodit. Eragon má obrovské štěstí; Galbatorix ho nechce zabít, a tak může na krále zaútočit několikrát. Ale i kdyby ho Eragon mohl napadnout stokrát, nenašel by způsob,, jak překonat Galbatorixovu obranu.” “Každá hádanka má řešení a každý člověk má své slabiny,” stála si na svém Nasuada. “Má rád nějakou svou konkubínu?” Odpověď vyčetla z výrazu Murtaghovy tváře. Potom řekl: “Bylo by tak špatné, kdyby Galbatorix zůstal králem? Svět, který si představuje, je dobrý svět. Pokud porazí Vardeny, celá Alagaësie bude konečně v míru. Skoncuje se zneužíváním magie, elfové, trpaslíci a lidé už dál nebudou mít důvod se nenávidět. A co víc, jestli Vardenové prohrají, Eragon a já můžeme být společně, jako by bratří měli být. Ale pokud vyhrají, bude to znamenat moji a Trnovu smrt. Bude muset.” “Oh. A co já?” zeptala se. “Pokud Galbatorix vyhraje, mám se stát jeho otrokem, abych plnila jeho příkazy?” Murtagh odmítl odpovědět, ale viděla, jak zatnul šlachy zezadu na rukou. “Nemůžeš se vzdát, Murtaghu.” “Jakou mám jinou možnost!” vykřikl a sál naplnila ozvěna. Stála a dívala se na něj. “Můžeš bojovat. Podívej se na mě... Podívej se na mě!” Neochotně zvedl pohled. “Můžeš najít způsob, jak na něj. To je to, co můžeš udělat. I když ti tvé sliby umožní jen to nejmenší povstání, může to pro něj být zkáza.” Znovu se ho pro efekt dotázala. “Jakou máš jinou možnost? Můžeš žít s pocitem bezmoci po celý zbytek života. Můžeš nechat Galbatorixe, aby z tebe dělal netvora. Nebo můžeš bojovat!” Roztáhla paže, aby byli vidět všechny její popáleniny. “Baví tě ubližovat mi?” “Ne!” vykřikl. “Tak bojuj, sakra! Buď musíš bojovat, nebo ztratíš všechno, co jsi. Stejně jako Trn.” Přitiskla se k zemi, když vyskočil na nohy mrštný jako kočka a přistoupil k ní, až od sebe byli jen pár palců. Svaly na čelisti se mu nahromadily a zauzlily, když se na ni mračil a těžce dýchal nosem. Poznala ten výraz, protože ho viděla už mnohokrát. Vypadal jako člověk, jehož pýcha byla uražena, a který se chtěl vrhnout na osobu, která ho urazila. Bylo nebezpečné na něj dál tlačit, ale věděla, že už žádnou další šanci nedostane. “Pokud se mi podaří dál bojovat,” řekla, “stejně tak můžeš i ty.” “Zpět na kámen,” řekl drsným hlasem. “Vím, že nejsi zbabělec, Murtaghu. Je lepší zemřít, než žít jako otrok pro někoho takového, jako je Galbatorix. Přinejmenším bys mohl dosáhnout něčeho dobrého a tvé jméno by mohlo být pamatováno s trochou laskavosti poté, co bys byl pryč.” “Zpět na kámen,” zavrčel, popadl ji za ruku a táhl ji zpět k desce. Nechala ho, aby ji položil na popelavou desku a připevnil jí pouta kolem zápěstí, kotníků a hlavy. Když skončil, díval se na ni temnýma a divokýma očima, linie jeho těla byla napnutá jako šňůra. “Musíš se rozhodnout, jestli jsi ochotný riskovat svůj život, abys zachránil sám sebe,” řekla. “Sebe a Trna taky. A musíš se rozhodnout teď, dokud je ještě čas. Zeptej se sám sebe: Co by chtěl Tornak, abys udělal?” Bez odpovědi Murtagh natáhl pravou ruku a položil ji na horní část jejího hrudníku, oproti její kůži měl dlaň horkou. V šoku z kontaktu se jí zadrhl dech. Potom, sotva hlasitěji než šeptem, začal mluvit ve starověkém jazyce. Jak mu ze rtů vycházela podivná slova, její obavy byli stále silnější. Zdálo se, že mluvil minuty. Necítila žádný rozdíl, když zastavil, ale to nebylo ani dobré ani špatné znamení, když šlo o magii. Chladný vzduch ji mrazivě zastudil přes díry na hrudníku, když Murtagh zvedl ruku. Ustoupil a začal od ní odcházet ke vchodu do komnaty. Už se na něj chystala zavolat a zeptat se, co s ní udělal, když se zastavil a řekl: “To by tě mělo ochránit před bolestí z většiny zranění, ale budeš muset předstírat něco jiného, jinak Galbatorix zjistí, co jsem udělal.” A odešel. “Děkuju ti,” zašeptala do prázdné místnosti. Delší dobu strávila přemýšlením o jejich rozhovoru. Zdálo se nepravděpodobné, že Galbatorix poslal Murtagha, aby si s ní promluvil. Nepravděpodobné nebo ne, stále to byla možnost. Také zjistila, že je zmatená z toho, jestli je Murtagh v srdci dobrý člověk nebo špatný. Vzpomínala na krále Hrotghara 191
který pro ni byl jako strýc, když vyrůstala - a jak ho Murtagh zabil na Hořících pláních. Pak si vzpomněla na Murtaghovo dětství a mnoho těžkostí, kterým čelil, a jak nechal Eragona a Safiru jít, přestože by je mohl snadno přivést do Urû'baenu. Avšak i v případě, že byl Murtagh kdysi čestný a důvěryhodný, věděla, že jeho vynucené otroctví, ho možná poškodilo. Nakonec se rozhodla, že musí ignorovat Murtaghovu minulost a rozhodne se podle jeho činností v součastnosti - pouze podle nich. Dobrý, špatný nebo kombinace, byl potenciální spojenec a ona potřebovala jeho pomoc, jestli se odtud chtěla dostat. Ale pokud by se ukázal špatný, pak by na tom byla hůř, než doposud. Ale pokud by byl opravdu dobrý, pak by mohla být schopna uniknout z Urû’baenu a to za to riziko stálo. Bez bolesti spala dlouho a hluboce, poprvé od jejího příjezdu do hlavního města. Vzbudila se s pocitem větší naděje, než dřív a znovu začala sledovat čáry namalované na stropě. Tenké modré čáry, které následovala, ji dovedly k malému bílému tvaru na rohu dlaždice, který předtím přehlédla. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že ta bledá část odpovídá místu, kde se dlaždička odlupovala. Ten pohled ji rozveselil, protože zjistila, že je vtipné - a trochu uklidňující - vědět, že Galbatorixova perfektní síň není zas až tak dokonalá, a že i přes všechnu jeho domýšlivost, nebyl vševědoucí a neomylný. Když se dveře do komnaty znovu otevřely, byl to její žalářník a přinášel, jak hádala, její polední jídlo. Zeptala se ho, jestli se může jako první najíst, dříve, než ji nechá vstát, protože má větší hlad, než cokoliv jiného, což bylo zcela nepravdivé. K jejímu uspokojení souhlasil, ačkoli neřekl ani slovo, jen se usmál jeho odporným afektovaným úsměvem a usadil se na kraji desky. Když ji do úst vložil lžíci teplé kaše, její mysl závodila s časem, jak se snažila vymyslet plán pro každou situaci, protože věděla, že má jen jednu šanci na úspěch. S napjatými nervy měla potíže polykat to nevýrazné jídlo. Přesto se jí to podařilo, a když byla miska prázdná, a když se napila, připravila se. Muž jako vždy umístil podnos k protější zdi, blízko místa, kde seděl Murtagh a asi tři metry od toalety. Jakmile byla odpoutaná, sklouzla z bloku kamene. Muž s hlavou tvaru tykve se natáhl, aby ji vzal za levou ruku, ale ona ruku zvedla a nejsladším hlasem řekla: “Už mohu stát sama, díky.” Její žalářník zaváhal, ale pak se usmál a znovu dvakrát zcvaknul své zuby, jako by chtěl říci: "Dobře, mám z tebe radost!” Vydali se k toaletě, ona vepředu a on trochu více vzadu. Když udělala třetí krok, schválně stočila svůj pravý kotník a klopýtla šikmo přes celou místnost. Muž zakřičel a pokusil se ji chytit - cítila jeho tlusté prsty, jak hmátly naprázdno kus nad jejím krkem - ale byl příliš pomalý a ona se vyhnula jeho sevření. Dopadla na tác a rozbila džbán - ve kterém bylo stále slušné množství ředěného vína - a nechala dřevěné misky rachotit po podlaze. Přesně jak chtěla, přistála s pravou rukou pod sebou a jakmile ucítila podnos, začala prsty hledat kov lžíce. "Ach!” vykřikla, jako by ji to bolelo a podívala se na muže a dělala všechno pro to, aby vypadala rozmrzele. "Možná jsem na to nakonec ještě nebyla připravená,” řekla a omluvně se na něj usmála. Palcem se dotkla rukojeti lžíce, a tak ji chytila, zatímco ji muž za druhou ruku zvedal. Prohlédl si ji a znechuceně zvrásnil nos, když objevil její vínem nasáklou košili. Zatímco ji zvedal, vklouzla rukojetí lžíce do lemu svého oděvu. Pak zvedla ruku, jako by chtěla ukázat, že si nic nevzala. Muž zavrčel, popadl ji za druhou ruku a vyrazil s ní k záchodu. Když vstoupila, odšoural se zpět k tácu a mumlal si něco pod vousy. Ve chvíli, kdy zavřela dveře, vytáhla lžíci z košile a umístila ji mezi rty a přidržela ji, zatímco si zezadu z hlavy, kde byly nejdelší, vytrhla pár vlasů. Pohybovala se nejrychleji, jak dokázala. Přidržela jeden konec vytržených vlasů mezi prsty levé ruky, a pak válela uvolněné prameny po stehnech dlaní pravé ruky do jediného provázku. Trochu zchladla, když si uvědomila, že provázek je příliš krátký. Naléhavě zašmátrala, zauzlovala konce a pak položila provázek na zem. Vytrha si další kadeř vlasů a smotala je, dokud z nich nezískala provázek, který navázala stejně, jako ten první. Věděla, že má jen pár sekund. Klekla si na koleno a svázala dva prameny k sobě. Poté vzala lžíci, kterou měla v ústech a uvázala si ji úzkým provázkem z vlasů kolem své levé nohy, kde zůstala schovaná pod oblečením. 192
Musela si ji dát na levou nohu, protože Galbatorix vždy seděl napravo od ní. Postavila se a zkontrolovala, jestli je lžíce skryta a udělala pár kroků, aby se ujistila, že jí lžíce nevypadne. Nevypadla. Ulehčeně si povzdechla. Teď bylo výzvou vrátit se do kobky bez toho, aby si žalářník uvědomil, co udělala. “Lžíce,” procedila mezi zuby, jako kdyby to byl kus převařené brambory. Zvedla bradu a ukázala zpět na toaletu. Žalářník se zamračil ještě víc. Vstoupil na toaletu a pozorně prozkoumal stěny, podlahu, strop a všechno ostatní předtím, než ztěžka odešel. Zaskřípal zuby a poškrábal se na obrovské hlavě s ne zrovna spokojeným a poněkud žalostným výrazem - pomyslela si Nasuada - protože ztratil lžíci. Zacházel s ní laskavě, neboť věděl, že takové provokující gesto, ji udiví a naštve. Překonala pokušení ucuknout, když se k ní přiblížil a položil jí mohutné ruce do vlasů, kde hledal lžíci. Když ji nenašel, nechal hlavu spadnout. Chytil ji za ruku a vedl ji k podstavci, kde ji opět svázal řemeny. Poté s ponurým výrazem zvedl podnos a odešel z komnaty. Nasuada vyčkala, dokud si nebyla stoprocentně jistá, že už odešel, pak natáhla prsty levé ruky a centimetr po centimetru nadzvedávala okraj svých šatů. Když ucítila dotek konce lžíce na svém ukazováčku, úsměv jí prozářil obličej. Nyní měla zbraň.
193
KORUNA SNĚHU A LEDU
K
dyž na zvlněnou vodní hladinu dopadly první bledé sluneční paprsky a ozářily hřebeny průsvitných vlnek - které zářily jako vytesané z křišťálu - Eragon se probral z denního snění a pohlédl na jihozápad. Byl zvědavý, co nové světlo odhalí za mraky v dálce. Ten pohled byl znepokojující - mraky zabíraly skoro polovinu horizontu a největší z hustých sloupovitých oblaků dosahoval výšky, jako vrcholky Beorských hor, vyšší, než by Safira dokázala přeletět. Bezmračnou část oblohy nechali za sebou a i ta se ztratí z dohledu, jakmile je blízká bouře sevře do své náruče. Měli bychom ji proletět skrz, řekl Glaedr a Eragon ucítil Safiřinu nervozitu. Proč ji nezkusíme obletět okolo? zeptala se. Díky Safiře Eragon ucítil, jak Glaedr zkoumá strukturu mraků. Nakonec zlatý drak pronesl: Nechci, aby ses příliš odchýlila od našeho směru. Pořád je před námi daleká cesta, a kdyby tě opustily síly Tak ti půjčím moje, abychom se udrželi ve vzduchu. Hm. I tak bychom měli být obezřetní ve své lehkovážnosti. Znám podobné bouře z dřívějška. Je větší, než si myslíš. Abychom se jí vyhli, musela bys letět daleko na západ, až bychom odletěli za hranice Vroengardu a trvalo by další den, než bychom mohli zase přistát na pevné zemi. Vzdálenost do Vroengardu není tak velká, řekla. Ne, ale vítr nás bude zpomalovat. Navíc, mé instinkty mi říkají, že se bouře táhne celou cestu, až k ostrovu. Tak nebo tak, stejně musíme proletět skrz. Určitě ale nemusíme letět přímo jejím srdcem. Vidíš tu proluku mezi dvěma menšími sloupovými oblaky tamhle na západě? Ano. Leť tam a možná pak najdeme bezpečnou cestu mezi mraky. Eragon pevně sevřel přední část sedla, když Safira trhla levým ramenem a zatočila na západ, směrem k proluce označené Glaedrem. Zazíval a protřel si oči, když srovnala let; pak se otočil a z brašny za sebou vytáhl jablko a několik proužků sušeného hovězího. Byla to slabá snídaně, ale měl jen malý hlad. Po velkém jídle se mu navíc v sedle dělalo nevolno. Jak ranní svit postupoval, ukázalo se, že mraky byly mnohem dál, než se jim původně zdálo, a že Glaedr správně připomněl, že bouře je mnohem větší, než si Eragon a Safira původně mysleli. Začal vát lehký protivítr, což Safiře stížilo let, ale stále postupovala dost rychle. Už jim zbývalo jen pár mil od kraje bouře, když Safira překvapila Eragon a Glaedra prudkým klesáním, až k vodní hladině. Když doklesala, zeptal se Glaedr, Safiro, co máš v úmyslu? Jsem zvědavá, odpověděla. A chtěla bych nechat svá křídla chvilku odpočinout, než se zanoříme do mraků. Klouzala nad vlnami a její odraz na hladině a stín před ní kopírovaly každý její pohyb, jako dva duchové. Jeden tmavý a jeden jasný. Pak stočila křídla na hrany a se třemi rychlými máchnutími zpomalila a přistála na hladině. Vějíře vody se rozprskly po obou stranách jejího krku, jak potopila hrudník do vln a Eragona pokropily stovky kapiček. Voda byla studená, ale po takové době v řídkém vzduchu, byl tento příjemně teplý - tak teplý, že si Eragon rozepnul kabát a svlékl rukavice. Safira složila křídla a klidně plula na hladině. Kývala se nahoru a dolů na vlnách. Eragon spatřil několik chomáčů hnědých chaluh napravo od nich. Rostliny měly větve jako kartáč a podél stonků měly malé měchýřky velikosti angreštu. Daleko nad jejich hlavami, tam, kde předtím byla Safira, uviděl Eragon pár albatrosů s černě lemovanými křídly, jak utíkají před masivní stěnou mraků. Ten pohled ještě zesílil jeho nepříjemné pocity; mořští ptáci mu připomněli dobu, kdy viděl smečku vlků utíkat podél stáda srnek, všichni se snažili dostat z dosahu lesního požáru. Kdybychom měli rozum, řekl Safiře, obrátili bychom. Kdybychom měli rozum, opustili bychom Alagaësii a nikdy se nevrátili, přidala se ona. Prohnula krk, namočila čumák do mořské vody, pak zatřásla hlavou a několikrát vyplázla tmavě červený jazyk, jako kdyby ochutnala něco odporného. Najednou Eragon ucítil z Glaedra záblesk paniky, a pak zlatý drak v myšlenkách zařval: Nahoru! Hned teď, rychle! Vzlétni! Eragon se naklonil dopředu, pevně sevřel kraj sedla, aby ho náhlé stoupání nevyhodilo vzad. Safiřino mávání křídly vyhodilo do vzduchu tolik kapiček, že Eragona nastalá mlha napůl oslepila. Příčinu Glaedrova náhlého vyburcování musel hledat pomocí mysli. 194
Z hlubin pod nimi, se cosi zvedalo k Safiřiným nohám mnohem větší rychlostí, než Eragon považoval za možné. Cítil něco studeného a obrovského ... a poháněného neuvěřitelným, neukojitelným hladem. Zkusil to vystrašit, zkusil to otočit nazpět, ale stvoření bylo neznámé a nepřátelské. Nezdálo se, že by zaznamenalo jeho snahu. V podivných tmavých komůrkách jeho mysli, spatřil vzpomínky na nekonečné roky osamocení v ledovém moři, strávené lovením a bytím loven. V Eragonovi narůstala jeho vlastní panika, nahmatal jílec Brisingru hned, jak se Safira osvobodila se sevření vody a začala stoupat do vzduchu. Safiro! Rychle! tiše zakřičel. Pomalu nabírala rychlost a výšku, a pak za ní vytryskla fontána bílé vody. Eragon uviděl pár lesklých šedých čelistí na vrcholku vodního sloupce. Čelisti byly dostatečně široké, aby jimi prošek kůň i s jezdcem a blýskaly se v nich stovky bílých zubů. Safira si uvědomovala, co viděl a prudce sebou trhla do strany, aby unikla otevírající se tlamě, přičemž špičkou křídla prořízla vodní hladinu. V příštím okamžiku Eragon uslyšel a ucítil, jak stvoření sklaplo své čelisti. Zuby ostré jako jehly, minuly Safiřin ocas jen o vlásek. Když obluda spadla zpátky do vody, ukázalo se i její tělo. Hlava byla dlouhá a hranatá. Nad očima měla kostěné výrůstky a z každého výrůstku rostl úponek připomínající lano. Podle Eragonova odhadu, byly nejméně šest stop dlouhé. Krk zvířete mu připomínal obřího hada. Trup vypadal hladký na omak a svalnatá kůže neuvěřitelně tuhá. Pár veslovitých ploutví vyrůstal po stranách z jejího hrudníku a teď naprázdno mávaly ve vzduchu. Stvoření přístálo na boku a za vteřinu vystřelil k obloze druhý, ještě mohutnější sloupec vody. Těsně před tím, než se za obludou zavřely vlny, pohlédl Eragon do jejího oka na vrcholu hlavy, černého, jako kapka téru. Nenávist, kterou tam spatřil - čistá zášť, zuřivost a pocit marnosti v jejích očích - zatřásla Eragonem a on zatoužil po poušti Hadarac. Protože pouze tam si mohl být jist, že bude z dosahu této hladové starověké příšery. S bušícím srdcem povolil sevření Brisingru a prudce dopadl do sedla. “Co to bylo?” Nidhwal, řekl Glaedr. Eragon svraštil čelo. Nepamatoval si, že by v Ellesméře něco takového četl. A co je to Nighwal?! Vyskytují se vzácně a moc se o nich nemluví. Jsou v moři něco, jako Fanghurové ve vzduchu. Oba druhy jsou bratranci draků. I přes větší rozdíly ve vzhledu, k nám mají Nidhwalové blíž, než vřeštící Fanghur. Jsou chytří a jejich hrudník má podobnou strukturu, jako Eldunarí, což jim umožňuje zůstat po velmi dlouhou dobu v obrovské hloubce. Umí chrlit oheň? Ne, stejně jako Fanghurové často používají sílu svojí mysli k ochromení kořisti, na což už doplatil nejeden drak. Snědli by svůj vlastní druh! řekla Safira. Podle nich spolu nemáme nic společného, odpověděl Glaedr. Ale oni opravdu požírají svůj vlastní druh, proto jich je na světě tak málo. Je jim jedno, co se děje mimo hranice jejich zájmů, a proto dosud každý pokus rozumně si s nimi promluvit, skončil neúspěšně. Je podezřelé, že se s jedním z nich potkáváme takhle blízko u břehu. Dříve se zdržovali ve vzdálenosti několika denního letu od pobřeží, tam, kde je moře nejhlubší. Zdá se, že od pádu Jezdců se stali odvážnějšími a nebo zoufalejšími. Eragon se znovu otřásl, když si uvědomil pocit z Nidhwalovy mysli. Proč jste mě ty nebo Oromis o nich nic nenaučili? Je toho tolik, co jsme tě ještě nenaučili, Eragone. Náš čas byl omezený, a tak bylo nejlepší, tě co nejlépe vyzbrojit proti Galbatorixovi, ne zahltit informacemi o každé temné obludě, která brázdí neprozkoumané oblasti Alagaësie. Jsou ještě další takové věci jako Nidhwal, o kterých nevíme? Ano, pár jich je. Řekneš nám o nich, Ebrithil? zeptala se Safira. Uzavřu s vámi dohodu, Safiro a Eragone. Počkejme jeden týden a pokud ještě budeme naživu a budeme se těšit z naší svobody, s největší radostí strávím následujících deset let vyprávěním o každém jednotlivém druhu, co znám. Včetně brouků, kterých je celá řada. Ale do té doby, se soustřeďmě pouze na úkol, který leží před námi. Souhlasíte? Eragon se Safirou zdráhavě přikývli, a pak už o tom nemluvili. 195
Protivítr zesílil do divoké vichřice, jak se přibližovali k začátku bouřky, což Safiru zpomalilo natolik, že letěla jen poloviční rychlostí. Sem tam jí otřásl mocný nápor větru a párkrát jí dokonce úplně zastavil ve vzduchu. Vždy věděli, že se blíží další nápor, podle stříbřitého šupinatého odrazu na hladině. Od úsvitu se mraky pouze zvětšily a vysoko, poblíž Safiry, byly děsivé.Vespod byly tmavé a dofialova, se záclonou vytrvalého deště, která spojovala bouři s mořem, jako průsvitná pupeční šňůra. Navrchu měly mraky barvu zašlého stříbra a úplné vrcholky byly oslnivě bílé a vypadaly pevné, jako úbočí Tronjheimu. Na severu, nad centrem bouře, tvořily mraky obří plochou kovadlinu, klenoucí se nad vším ostatním, jako by sami bohové měli v úmyslu vykovat nějaký zvláštní a hrozivý nástroj. Safira vyletěla vysoko nad dva bílé vyboulené sloupy mraků - vedle nich, vypadala jen jako smítko - a moře zmizelo z dohledu za hradbou mraků, které připomínaly polštářky. Protivítr zeslábl a vzduch zdrsněl, točil se kolem nich do všech směrů. Eragon stiskl zuby, aby se mu přestaly klepat a žaludek mu poskočil, když se Safira spustila dobrých šest stop dolů, a pak stejně rychle vystoupala dalších dvacet stop vzhůru. Glaedr se zeptal, Už si někdy letěla skrz bouři, tedy mimo tu událost, kdy jsi byla chycena v bouřce mezi údolím Palancar a Yazuacem? Ne, řekla Safira krátce a usmála se. Glaedr vypadal, že tuhle odpověď očekával, protože jí bez zaváhání začal vysvětlovat úskalí letu úchvacující krajínou oblaků. Hledej známky pohybu a všímej si formací okolo sebe, řekl. Podle nich budeš moci odhadnout, kde je vítr nejsilnější a směr, kterým vane. Mnoho z toho, co pověděl, Safira již věděla. Jak ale Glaedr hovořil, jeho klidné vystupování uklidnilo oba, jak Eragona, tak i Safiru. Kdyby cítili strach nebo neklid v mysli starého draka, tak by je to přinutilo pochybovat o nich samotných. A možná toho si byl Glaedr vědom. Zatoulaný, větrem rozervaný útržek mraku zakryl Safiře cestu. Místo, aby ho obletěla, vrhla se přímo skrz. Propíchla ho jako zářící modré kopí. Obklopil je šedý opar, zvuk větru utichl a Eragon zamžoural a zastínil si oči dlaní, aby lépe viděl. Pak vystřelili z mraků a na Safiřině těle ulpěly miliony drobných kapiček, takže zářila, jakoby její blýskavé šupiny zdobily diamanty. Jejich další let nebyl zrovna klidný; v jednu chvíli letěla vyrovnaně, za okamžik jí divoký vítr odtlačil do boku nebo neočekávaný vzestupný poryv zvedl jedno křídlo a poslal ji smykem do opačného směru. Eragon se cítil mizerně, že může jen sedět na jejím hřbetě, když ona vzdoruje turbulencím. Bylo to unavující, navíc věděl, že ještě zdaleka nejsou u cíle, a že ona nemá jinou možnost, než pokračovat dál. Asi po hodině nebo dvou ještě nebyli z nejhoršího venku. Glaedr řekl: Musíme se vrátit. Dostala ses tak daleko na západ, jak to bylo ještě rozumné, ale pokud se máme utkat s veškerou zlobou téhle bouře, měli bychom to udělat hned, dřív než budeš ještě více vyčerpaná. Beze slova zamířila Safira na sever směrem k rozlehlému útesu sluncem prozářených mraků, tyčících se v srdci obrovské bouře. Když se přibližovali ke zvrásněnému čelu útesu - což byla největší jednolitá masa, kterou Eragon kdy spatřil, mnohem větší než Farthen Dur - modré blesky ozařovaly prolákliny uvnitř útesu, jak šplhaly směrem nahoru k vrcholu mraku. O vteřinu později zatřásl úder hromu celou oblohou tak silně, že si Eragon musel zakrýt uši dlaněmi. Věděl, že ho jeho obrany uchrání před úderem blesku, ale stále měl obavy z odvážné cesty mezi praskajícími blesky plnými energie. Pokud měla Safira strach, skryla to před ním. Cítil jen její odhodlání. Zrychlila údery křídel a o několik minut později dorazili k čelu útesu, a pak se do něj ponořili a mířili do centra bouře. Obklopil je šedý a beztvarý soumrak. Jako by zbytek světa přestal existovat. Mraky znemožňovaly Eragonovi odhadnout jakoukoliv vzdálenost za Safiřiným nosem, křídly i ocasem. Byli prakticky slepí a pouze stálý tlak na jejich těla jim umožňoval rozlišit, kde je dole, a kde nahoře. Eragon otevřel svou mysl a dovolil svému vědomí, aby se rozpínalo, jak daleko to půjde, ale nenašel jediný živý organismus mimo Safiry a Glaedra, dokonce ani jediného zbloudilého ptáčka. Naštěstí si Safira udržela svůj smysl pro orientaci; nikdy se neztratí. Tím, že Eragon pátral po známkách života jak rostlin, tak živočichů všude kolem sebe, si mohli být jisti, že nenarazí do nějaké hory. Eragon také použil kouzlo, které ho naučil Oromis. Kouzlo, které ho neustále informovalo o výšce, kterou si udržovali nad vodní hladinou - nebo nad povrchem země. Od chvíle, kdy se zanořili do mraku, začala se na Eragonově kůži akumulovat všudy přítomná vlhkost a vsakovala se do jeho vlněného oblečení, které bylo čím dál těžší. Byla to nepříjemnost, kterou by mohl ignorovat, kdyby nešlo o takovou kombinaci vody a mrazivého větru, která brzy vysaje z jeho 196
těla poslední zbytky tepla a zabije ho. Z toho důvodu použil ještě jedno kouzlo, které zbavovalo všech kapiček vzduch kolem něj, stejně jako - na její žádost - vzduch před Safiřinýma očima, protože se jí v nich srážela vlhkost a nutila ji neustále mrkat. Směrem ke středu bouře vítr k Eragonovu překvapení slábl. Eragon v tom smyslu utrousil poznámku směrem ke Glaedrovi, ale starý drak zůstával vážný. To nejhorší, máme ještě před sebou. Pravdivost jeho slov se ukázala, jakmile do Safiry zespodu udeřil prudký poryv větru a vynesl ji tisíce stop výše, kde byl příliš řídký vzduch na to, aby mohl Eragon řádně dýchat a mlha zamrzala v nespočet maličkých krystalů, které jej bodaly v nose a na tvářích a blánu Safiřiných křídel jako nože, ostré jak břitva. Safira přitiskla křídla k bokům a střemhlav se vrhla vpřed, jak se snažila uniknout vzdušnému proudu. Po několika sekundách, se tlak zespodu vytratil, aby ho nahradil stejně silný proud, který ji vymrštil směrem k vlnám strašlivou rychlostí. Jak padali, ledové kdystalky tály a vytvářely široké, kulovité kapky, které vypadaly, jako by bez váhy se vznášely podél Safiry. Poblíž se rozzářil blesk - strašidelná modrá záře naskrz závojem mraků - a Eragon vykřikl bolestí, jak kolem nich zahřměl hrom. Jak mu stále zvonělo v uších, odtrhl z okraje svého pláště dva malé kousky látky, sroloval je a zastrčil si je do uší tak hluboko, jak to jen šlo. Safira se vyprostila z větrného proudu až kousek od spodního okraje mraků. Jakmile to udělala, popadnul ji druhý proud a držel ji jako gigantická ruka a tlačil ji k obloze. Poté Eragon ztratil pojem o čase. Divoký vítr byl příliš silný, aby mu Safira vzdorovala, neustále stoupala a klesala v cirkulujícím vzduchu, jako kousky naplavenin, chycené ve vodním víru. Udělala malý pokrok - pouhých několik mil draze zaplacených obrovskou námahou, kterou udržovala - ale pokaždé, když se vyprostila z jednoho spoutávajícího proudu, zjistila, že je chycena v dalším. Pro Eragona bylo zahanbující zjištění, že on, Safira a Glaedr, byli proti bouřce bezmocní a přes veškerou jejich sílu nemohli věřit, že by se mohli měřit se sílou živlů. Vítr Safiru málem dvakrát strhl do tříštících se vln. V obou případech, ji proudy strhly od spodní strany bouře do deštivých poryvů, které bušily do moře vespod. Když se to stalo podruhé, Eragon se podíval Safiře přes rameno a na okamžik si myslel, že spatřil dlouhý tmavý obrys Nidhwala, odpočívajícího pod vzdouvající se vodou. Nicméně, když přišel další blesk, obrys byl pryč a Eragon uvažoval, jestli ho jen nešálily stíny. Nakonec začalo světlo blednout a Eragona postihlo zoufalství. Většinu dne strávili zmítáním se v bouřce, která stále nevykazovala žádné známky toho, že by polevovala a ani Safira se nezdála být nijak blíže jejímu okraji. Když zapadlo slunce, Eragon si neviděl ani na špičku nosu a neexistoval žádný rozdíl mezi tím, když byly jeho oči otevřené, a když byly zavřené. Bylo to, jako by kolem něj a Safiry byla napěchovaná kupa černé vlny a tma se skutečně zdála být tak těžká, jako by to byla skutečná látka, která na ně tlačila ze všech stran. Každých pár sekund rozřízl tmu další blesk, někdy byl skrytý za mraky, někdy proletěl skrz jejich zorné pole, zazázřil jasností tuctu sluncí a zanechával vzduch chutnající po železu. Po žhnoucí zářivosti nejbližších výbojů, se tma zdála dvakrát tak tmavá a Eragon se Safirou byli střádavě oslepeni světlem a totální tmou, která následovala. Ať už byly blesky jakkoliv blízko, nikdy nezasáhly Safiru, ale z neustálého víření hromu bylo Eragonovi i Safiře špatně. Eragon nedokázal říci, jak dlouho takhle pokračovali. Poté, v určitém bodě noci, Safira vlétla do proudu stoupajícího vzduchu, který byl mnohem větší a silnější, než kterýkoliv, se kterým se předtím setkali. Jakmile je srazil, Safira s ním začala bojovat ve snaze uniknout, ale síla větru byla tak velká, že dokázala sotva udržet svá křídla v rovině. Nakonec naštvaně zařvala a ze chřtánu vychrlila proud ohně, který osvětloval malou plochu okolních krystalů, které se třpytily jako drahokamy. Pomozte mi, řekla Eragonovi a Glaedrovi. Sama to nezvládnu. Tak ti dva spojili své mysli, Gleadr poskytl energii, kterou potřebovali a Eragon zakřičel: “Gánga fram!” Kouzlo pohánělo Safiru vpřed, ale stále příliš pomalu, neboť létat proti větru, bylo jako plavat přes řeku Anoru během nejvyššího bodu jarního tání. Ačkoli Safira horizotálně postupovala, proud jí nepřestával strhávat závratnou rychlostí nahoru. Brzy si Eragon uvědomil, že se mu zkracuje dech, dokud zůstávali chyceni proudem větru. Tohle trvá příliš dlouho a stojí nás to příliš mnoho energie, řekl Glaedr. Ukonči to kouzlo. 197
AleUkonči to kouzlo. Neosvobodili by jsme se, než byste oba dva ztratili vědomí vyčerpáním. Budeme se muset nechat unášet větrem, dokud nebude tak slabý, aby Safira mohla uniknout. Jak? Zeptala se, zatímco Eragon dělal, co mu řekl Glaedr. Vyčerpání a pocit prohry, které zakalily její mysl, přiměly Eragona se o ni strachovat. Dokonce i ty? Prasknu jako kousek horkého skla hozeného do sněhu. Příště musíš vytvořit kouzlo tak, abys nashromáždil vzduch kolem tebe a Safiry a držel ho tam, abys mohl stále dýchat. Ale musí to také umožnit unikání vydýchaného vzduchu, jinak by ses udusil. Formulace kouzla je složitá a ty nesmíš udělat žádné chyby, takže mě pozorně poslouchej. Funguje to jakoKdyž Glaedr odříkal nezbytné fráze ve starověkém jazyce, Eragon mu je zopakoval, a když byl drak spokojen s jeho výslovností, Eragon vytvořil kouzlo. Potom pozměnil část svého kouzla, jak mu nařídil Glaedr, takže byli chráněni před chladem. Poté čekali, zatímco je vítr vynášel výše a výše. Minuty ubíhaly a Eragon začínal uvažoval, jestli se někdy zastaví, nebo jestli se budou řítit vzhůru, dokud nedosáhnou měsíce a hvězd. Napadlo ho, jestli takhle nevznikají padající hvězdy: pták nebo drak nebo nějaká jiná pozemská bytost vynesená nahoru nezadržitelným větrem a vržena k obloze s takovou rychlostí, že se rozhořela, jako šípy při obléhání. Pokud ano, hádal, že on, Safira a Glaedr, vytvoří nejzářivější a působivější padající hvězdu v historii, pokud bude někdo dostatečně blízko, aby viděl jejich zánik tak daleko na moři. Úpění větru pozvolna sláblo. Dokonce i kosti otřásající hřemění hromu se zdálo tlumenější, a když si Eragon vyndal z uší kousky látky, byl ohromen poklidným tichem, které je obklopovalo. Stále slyšel v pozadí slabé ševelení, jako zvuk malé lesní říčky, ale kromě toho bylo ticho, požehnané ticho. Jak povyk zuřivé bouřky blednul, všimnul si také, že vzrůstalo napětí, které způsobovala jeho kouzla ne tak moc z kouzla, které je chránilo před rozptýlením jejich telesného tepla příliš rychle, ale z kouzla, které sbíralo a stlačovalo atmosféru před ním a Safirou, aby mohli naplnit své plíce jako obvykle. Z nějakého důvodu, se energie potřebná k uržení druhého kouzla v poměru s tím prvním zvyšovala a on brzy pocítil příznaky, které značily, že je kouzlo na pokraji toho, aby z něj vytáhlo i tu poslední zbývající životní sílu: chlad v jeho rukou, nepravidelný tlukot srdce a nesmírný pocit netečnosti, který byl nejspíše nejvíce znepokojujícím znakem vůbec. Pak mu Glaedr začal pomáhat. Eragon s úlevou cítil, jak z něj spadlo břemeno, když jej zaplavila drakova síla, nával horka jako při horečce, která z něj vyplavila otupělost a on znovu nashromáždil energii v jeho končetinách. A tak pokračovali. Safira konečně zjistila, že se vítr zeslabuje - mírně, ale přece - a začala se připravovat, že ze vzdušného proudu vytetí . Než to stačila udělat, mraky nad nimi se ztenčily a Eragon zahlédl několik třpytících se bodů: hvězdy, bílé a stříbřité a jasnější, než kterékoliv, jež viděl dříve. Eragon viděl celou bouřku, jak ležela dole pod nimi a rozporostírala se přinejmenším stovky mil každým směrem. Její střed vypadal jako klenutá, houbovidě vypadající kupole, vyhlazená brutálními bočními větry, které se zmítaly od západu k východu a hrozily, že svrhnou Safiru z její nejisté pozice. Mraky poblíž i dále byly mléčné a zdály se být téměř světélkující, jako by v nich bylo světlo. Vypadaly nádherně a neškodně klidné, neměnné formace, jež nezobrazovaly nic z násilí uvnitř. Pak si Eragon všimnul oblohy a zalapal po dechu, neboť obsahovala mnohem více hvěz, než si myslel, že vůbec existuje. Červené, modré, bílé, zlaté, ležely rozsypané po nebeské klenbě, jako hrsti blyštivého prachu. Souhvězdí, která znal, tam stále byla, ale nyní byla mezi tisíci slabších hvězd, které spatřil poprvé v životě. A nejen, že se hvězdy zdály být zářivější, ale prázdnota mezi nimi vypadala tmavší. Bylo to, jako kdyby pokaždé, když se dříve podíval na hvězdy, byl před jeho očima závoj, který mu bránil vidět pravou nádheru hvězd. Zíral na působivý výjev několik minut, ohromen nádhernou náhodnou, nepoznanou povahou mihotajících se světel. Až když konečně sklonil pohled, připadalo mu, že na fialově zabarveném horizontu, bylo něco zvláštního. Namísto moře a oblohy střetávajících se v přímé čáře - jak by měly a vždycky předtím to tak bylo - střet mezi nimi, se stáčel jako okraj nepředstavitelně velikého kruhu. Byl to tak zvláštní pohled, že Eragonovi trvalo půl tuctu sekund, než pochopil, co viděl. A když to pochopil, kůže na temeni mu začala brnět a cítil se, jako by mu vyrazili dech. “Svět je kulatý,” zašeptal. “Obloha je bezvýznamná a svět je kulatý.” Vypadá to tak, řekl Glaedr, ale zdál se právě tak ohromen. Slyšel jsem o tom vyprávět divokého draka, ale nikdy jsem si nemyslel, že to uvidím osobně. K východu barvil kousek obzoru nádech slabě žluté, 198
který byl předzvěstí návratu slunce. Eragon hádal, že pokud by si Safira udržela pozici ještě další čtyři nebo pět minut, uviděli by svítání, ačkoliv by to stále bylo hodiny před tím, než teplé, život dávající paprsky, dosáhnou vody pod nimi. Safira tam ještě chvíli balancovala. Všichni tři, se na chvíli zastavili mezi hvězdami a zemí a letěli v tichém stmívání, jako bezmajetní duchové. Byli na pustém místě. Ani součást oblohy, ani část světa pod nimi - malý kousek procházející pomezím rozedělujícím dvě nekonečnosti. Pak se Safira naklonila dopředu a napůl letěla, napůl padala k severu, neboť vzduch zde byl tak řídký, že se její křídla neměla o co opřít, jakmile opustila proud stoupajícího vzduchu. Jak se řítila dolů, Eragon řekl: Kdybychom měli dostatek drahokamů a uskladnili v nich energii, myslíš, že bychom dokázali vyletět až na měsíc? Kdo ví, co je možné? Řekl Glaedr. Když byl Eragon dítě, Carvahall a údolí Palancar, bylo to jediné, co znal. Samozřejmě slyšel o Království, ale nikdy mu nepřipadalo reálné, dokud skrz něj nezačal cestovat. Ještě později, se jeho duševní obraz světa rozšířil na celou Alagaësii a neurčitě i o území, o kterých četl. A nyní si uvědomil, že to, o čem si myslel, že je obrovské, bylo jen malou částečkou něčeho mnohem většího. Bylo to, jako by se jeho úhel pohledu změnil během několika sekund, z mravenčího, na orlův. Přimělo ho to přehodnotit a přetřídit … všechno. Válka mezi Vardeny a Královstvím, vypadala bezvýznamně v porovnání se skutečnou velikostí světa a Eragon si pomyslel, jak nepodstatné byli bolesti a starosti, jež trápili lidi, když se na to díval z výšky. Řekl Safiře, kdyby každý mohl vidět to, co jsme viděli my, možná by ve světě bylo méně boje. Nemůžeš očekávat, že se z vlků stanou ovce. Ne, ale ani vlci nemusí být krutí k ovcím. Safira brzy klesla zpět do temnoty mraků, ale podařilo se jí vyhnout jinému cyklu stoupání a klesání vzduchu. Místo toho plachtila po mnoho mil a přelétala mezi slabšími bouřkovými proudy, aby si tak ušetřila energii. O hodinu nebo dvě později, se mlha rozestoupila a oni vyletěli z obrovského množství mraků, které tvořily střed bouře. Klesli, aby zespod podlétli nehmotné hromady, které se postupně slučovaly v prošívanou přikrývku, která jejich zrakům zakrývala vše, s jedinou vyjímkou samotné hlavy kovadliny. V době, kdy se slunce konečně objevilo nad obzorem, ani Eragon nebo Safira, neměli dost energie věnovat velkou pozornost svému okolí. Ani tam nebylo nic, co by poutalo jejich pozornost. Byl to Glaedr, kdo řekl, Safiro, tady na pravo. Vidíš to? Eragon zvedl hlavu ze založených rukou a snažil se přivyknout jasu. Několik mil na sever, vyrůstal z mraků prstenec hor. Vrcholy byly potaženy sněhem a ledem a dohromady vypadaly jako starobylá zubatá koruna, ležící na vrstvě mlžného oparu. Východně orientované štíty zářily ve světle ranního slunce, zatímco dlouhé modré stíny halily západní stranu a táhly se do dálky, kde se zužovaly, jako temné dýky na zvlněné sněhově bílé planině. Eragon se narovnal ve svém sedle a těžko mohl uvěřit, že by jejich cesta mohla být u konce. Podívej, řekl Glaedr, Aras Thelduin, oheň hory, která střeží srdce Vroengardu. Leť rychle Safiro, zbývá už jen kousek.
199
VRTÁLEK ytili ji na křižovatce mezi dvěma stejnými chodbami lemovanými sloupy, pochodněmi a nachovými praporky s křivolakým zlatým plamenem, který byl Galbatorixovým znakem. Nasuada popravdě v únik ani nedoufala, ale nemohla nebýt zklamaná ze svého neúspěchu. Když nic jiného, doufala aspoň, že dojde dál, než ji chytí. Vzpírala se jim celou cestu, když ji vojáci táhli zpět do komnaty, která byla jejím vězením. Muži na sobě měli hrudní pláty a chrániče předloktí, ale přesto se jí podařilo vážně zranit některé z nich poškrábáním obličeje a pokousáním rukou. Vojáci vykřikli naprostým zděšením, když vešli do Síně Věštce a uviděli, co udělala svému žalářníkovi. Dali si dost dobrý pozor, aby nešlápli do kaluže krve, když ji nesli na kamenný podstavec, kde ji spoutali řemeny k zemi a pospíchali pryč. Nechávajíce ji osamotě s mrtvolou. Křičela s pohledem na strop a převrátila se rozzuřená sama na sebe, že to nedokázala udělat lépe. Ještě vzteklá zběžně pohlédla na tělo ležící na zemi a okamžitě odtrhla pohled. Ve smrti jí připadal pohled toho muže obviňující a ona to nemohla vidět. Potom co ukradla lžičku, strávila spoustu hodin dřením okraje držadla proti kameni. Lžička byla vytvořena z měkkého železa, takže jí netrvalo vytvarovat ji moc dlouho. Myslela si, že prvními, kdo ji navštíví, budou Galbatorix s Murtaghem, ale byl jím žalářník, který ji přinesl něco, co mohlo být pozdní večeři. Začal jí sundávat pouta, aby ji doprovodil na záchod. Ve chvíli, kdy jí uvolnil levou ruku, jej bodla pod bradu naostřeným koncem lžíce, pohřbívaje ji v záhybech jeho dvojité brady. Muž příšerně zapištěl pronikavým hlasem, který připomínal kvičení selete vedeného na porážku, zakýval se, otočil se třikrát dokola, přičemž mával pažemi ve vzduchu, aby nakonec padl k zemi, kde zůstal ležet mlátíce patami kolem sebe nepřiměřeně dlouhou dobu. Trápilo ji, že ho zabila. Nemyslela si, že by ten muž byl padouch - nebyla si tím jistá - ale bylo to tak jednoduché, že měla dojem, že jej využila. Přesto udělala, co bylo třeba udělat, i když jí to připadalo nesnesitelné, ale byla přesvědčená, že její činy byly oprávněné. Zatímco muž ležel na zemi a svíjel se v agónii, ona se uvolnila ze zbytků pout a slezla z podstavce. Poté, mu s ocelovými nervy vyrvala lžičku z krku, - jako kdyby oddělala zátku ze soudku vína - takže vytryskla sprška krve a potřísnila jí nohy, takže s potlačenými nadávkami uskočila zpět. Zbavit se dvou strážců před Síní Věštkyně bylo snadné. Vojáka po pravé ruce zaskočila a zabila stejným způsobem, jako žalářníka a vytáhla mu dýku z opasku. Pak zaútočila na zbývajícího strážce, přestože se ji snažil zranit kopím. Na krátké vzdálenosti jasně převládala dýka a dříve, než měl strážce příležitost utéct nebo zavolat o pomoc, jej pomocí dýky rozpárala. Po boji moc daleko nedošla. Ať už to bylo Galbatorixovými kouzly nebo měla prostě smůlu, vběhla přímo do náruče skupině pěti vojáků, kteří si ji rychle a snadno podmanili. Tak, jako pokaždé, se zastavil na okraji jejího zorného pole, a tam zůstal stát. Vysoká tmavá postava s hranatým obličejem - rysy, které byly viditelné. Viděla, jak k ní otočil hlavu a pozoroval scénu, pak se chladným hlasem zeptal: “Jak se to stalo?” Jeden voják s chocholem na přilbě přiběhl před Galabatorixe a poklekl s nataženou lžící: ”Pane, našli jsme to zabodnuté v jednom z mužů, kteří hlídali venku.” Král si od něj vzal lžíci a prozkoumal ji. “Chápu.” Pak přesunul pohled na ni. Sevřel konec lžíce a bez znatelného úsilí ji ohýbal, dokud se nezlomila vejpůl. “Věděla jsi, že nemůžeš utéct a přesto ses o to pokusila. Nedovolím ti zabíjet mé muže jen proto, abys mě naštvala. Nemáš právo jim brát život. Nemáš právo udělat cokoliv, pokud ti to nedovolím” vynesl rozsudek a vyhodil kousky kovu na zem. Pak se otočil a vyrazil ze Síně Věštkyně s těžkým pláštěm vlajícím za ním. Dva z vojáků odstranili žalářníkovo tělo, pak uklidili síň od jeho krve a nadávali jí, dokud to neuklidili. Poté, co ji opustili a ona byla zase sama, povzdechla si a některé napětí z končetin jí zmizelo. Přála si, aby se mohla najíst. V této chvíli, když ji přešlo vzrušení, zjistila, že je hladová. Horší bylo, že měla podezření, že bude muset čekat hodiny, dokud jí nepřinesou další jídlo, za předpokladu, že se ji Galbatorix nerozhodl potrestat vynecháním jídla. Její úvahy o chlebu, pečeni a vysoké sklenici vína neměly dlouhého trvání, když uslyšela znovu zvuk mnoha bot v chodbě u své cely. Překvapená se snažila mentálně připravit na nepříjemnosti, které mají přijít, protože to bude nepříjemné, tím si byla jistá. Dveře síně se rozlétly a dva páry kroků se rozlehly osmibokou místností, když Murtagh a Galbatorix zamířili k ní. Murtagh se posadil tam, kde býval obvykle, ale bez ohniště. Složil ruce na prsou, opřel se o zeď a zíral na podlahu. Jak mohla vidět pod stříbrnou poloviční maskou, neutěšil ji, jeho obličej vypadal ještě tvrdší, než obvykle a tvar úst k ní vysílal chlad a strach do morku kostí.
Ch
200
Místo sezení, jak bylo jeho zvykem, si Galbatorix stoupl ke straně její hlavy, kde mohla jeho přítomnost víc cítít, než vidět. Roztáhl přes ni své dlouhé pařátovité ruce, v nichž držel malou krabičku, kterou zdobily řady vyřezávaných linek, tvořící symboly starověkého jazyka. Nejvíce děsivé byly slabé škrábavé zvuky, které zněly jako škrí-škrí a vycházeli zevnitř, měkké, jako škrábání myší, ale ne méně zřetelné. Bříškem palce otevřel Galbatorix posuvné víčko. Pak sáhl dovnitř a vytáhl něco, co vypadalo jako velký, slonovinově zbarvený červ. Stvoření bylo téměř tři palce dlouhé, na jednom konci mělo malá ústa, kterými udělalo stejné škrí-škrí které slyšela dříve a vyjádřilo tím svou nelibost ke světlu. Bylo baculaté a svraštělé a pokud mělo nějaké nohy, byly tak malé, že nebyli vidět. Hrabavý červ začal vrtat, hrabat a nabyl na objemu, jak jej Galbatorix upustil na holou kůži její pravé paže, těsně pod loktem. Trhla sebou, jak na ní to nechutné stvoření přistálo, bylo těžší, než vypadalo a jeho spodní strana se na ní přichytila něčím, co bylo cítit jako stovky malých háčků. Vrtálek ještě na chvíli kvílel, pak svraštil tělo a popolezl po její ruce o několik palců výš. Kroutila se ve svých poutech v naději, že červa setřese, ale ten se jí stále držel. Opět popolezl. A znovu, teď ho měla na rameni, háčky ji svíraly a šťouraly jí do kůže jako dotek bodláků. Koutkem oka viděla, jak vrtavý červ zvedl hlavu bez očí a natočil se směrem k jejímu obličeji, jako by zkoušel vzduch. Jeho malá ústa se otevřela a ona viděla, že má za horními i dolními rty ostrá řezavá kusadla. Škrí-škrí, udělal červ. Škrí-škrí. “Tam ne,” řekl Galbatorix a řekl slovo starověkým jazykem. Když to vrtálek uslyšel, oddálil se od hlavy Nasuady, která pocítila jistou úlevu a znovu se dal do sestupu po její paži. Málo věcí ji děsilo. Dotek žhavého železa ano. Pomyšlení, že by ji mohl Galbatorix vládnout navěky, ji děsilo. Smrt ji samozřejmě také děsila, přestože ne proto, že by se bála konce své existence, ale bála se nechat rozdělané věci, které doufala, že ještě dokáže vyřešit. Avšak představa červa vrtálka, který ji škrábe, ji děsila mnohem víc, než cokoli do té doby. Každý sval jejího těla, jakoby se třásl a hořel a cítila zoufalou touhu utéct, zmizet. Dostat co možná největší vzdálenost mezi sebe a tuhle příšeru, protože na vrtálkovi bylo něco hluboce znepokojivého. Nepohyboval se, jak by se dalo očekávat. Malá oplzlá ústa, která jí připomínala dětská a ten zvuk, co vydával, ten hrozný zvuk, v ní vyvolával instinktivní odpor. Červ se zastavil ve výši lokte. “Škrí, škrí!” Pak se jeho zavalité tělo bez končetin smrštilo a poskočilo čtyři, pět palců do vzduchu. Poté se po hlavě vrhlo k vnitřní části lokte. Jakmile vrtálek dopadl, rozdělil se do tuctu malých, jasně zelených stonožek, které se jí hemžili po paži, dokud si každý nevybral místo pro zanoření svých čelistí do jejího těla a razilo si cestu její kůží. Ta bolest byla příliš velká na to, aby ji unesla. Bojovala se svými pouty a křičela do stropu, ale svým mukám nemohla uniknout ani v tu chvíli. Ani v zdánlivě nekonečném čase poté. Železo bylo bolestivější, ale brala by raději jeho dotek. Horký kov byl neosobní, neživý a předvídatelný. Všechno, co vrtálek nebyl. Větší utrpení bylo vědět, že příčinou její bolesti je stvoření, které se jí prokousávalo. A co bylo horší, bylo uvnitř jí samé. Nakonec ztratila svou hrdost a sebekontrolu a křičela k bohyni Gokukaře o slitování, poté se začala zajíkávat jako malé dítě neschopná zadržet příliv slov, které vycházely v proudech z jejích úst. Slyšela, jak se Galbatorix smál. Vidět, jak se bavil na účet jejího utrpení, jí dalo důvod nenávidět ho ještě víc. Zamrkala, pomalu přicházejíc k sobě. Během pár okamžiků si všimla, že Galbatorix s Murtaghem odešli. Nemohla si vzpomenout na jejich odchod, musela být v bezvědomí. Bolest byla menší než dříve, ale stále intenzivní. Rozhlédla se po svém těla a hned se zrychlujícím se tepem odvrátila zrak. Na místě, kde byly předtím mnohonožky - nebyla si jistá, jestli mohou být ještě považovány za červy - měla kůži nateklou a pruhy podlitin označovaly cesty, kterými se vydali červi pod povrchem její kůže, a každý ten pruh jí nesnesitelně pálil. Bylo to, jako kdyby jí zbičovali zapředu bičem s kovovými zakončeními. Ptala se sama sebe, jestli v ní vrtálkové zůstávají, neaktivní, zatímco tráví svoji potravu. Nebo snad byli v úplné proměně, jako když se larvy přeměňují na komáry, a vrátí se v ještě horší podobě. Nebo možná - a tahle jí připadala jako nejhorší možnost ze všech - nakladli dovnitř vajíčka, brzy se jich narodí “víc” a udělají si z jejího těla hostinu. Zachvěla se a vykřikla strachem a zoufalstvím. Zranění jí znemožňovaly udržet vědomí Ztrácela a nabývala vidění, a byla překvapená, když se přistihla, jak pláče, což ji znechutilo, ale nemohla přestat, bez ohledu na to, jak se snažila. Pro rozptýlení zkoušela mluvit sama se sebou - především o hloupostech - aby se dala na jiné myšlenky. Pomohlo to, i když jen z části. Věděla, že ji Galbatorix nechtěl zabít, ale obávala se, že ve svém vzteku 201
zašel dál, než zamýšlel. Třásla se a celé její tělo bylo v jednom ohni, jako by ji pobodaly stovky včel. Pevná vůle ji mohla pomáhat jen tak dlouho; nezáleželo na tom, jak byla rozhodnutá, existovala hranice toho, co její kostra dokázala snést a ona cítila, že už byla dávno za tím bodem. Něco hluboko uvnitř ní se zdálo být zlomeno a ona už si nebyla více jistá, že se dokáže ze zranění zotavit. Dveře komnaty se se skřípotem otevřely. Přiměla své oči zaostřit pohled, jak se snažila zjistit, kdo se blížil. Byl to Murtagh. Podíval se na ni, jeho rty se zkřivily, jeho nosní dírky se rozšířily a mezi obočím se mu objevila vráska. Zpočátku si myslela, že je rozhněvaný, ale pak si uvědomila, že je jen ustaraný a smrtelně polekaný. Síla jeho zájmu ji překvapila, věděla, že na ni pohlíží s jistou zálibou - proč by jinak Galbatorixe přesvědčil, aby ji držel naživu? - ale netušila, že se o ni bude starat tak moc. Zkoušela jej uklidnit úsměvem. Nebylo to ale to nejlepší, neboť jakmile to udělala, Murtagh zaťal zuby, jak se snažil ovládnout. „Zkus se nehýbat,“ řekl, zvedl své ruce nad ni a začal něco mumlat ve starověkém jazyce. Jak bych mohla, pomyslela si. Jeho magie brzy zabrala a od zranění ke zranění její bolest slábla, ale nezmizela úplně. Zmateně se na něj zamračila a on řekl, „Je mi líto, ale nemohu udělat nic víc. Galbatorix by věděl jak, ale já na to nestačím.“ „Co…. co tvá Eldunarí?“ zeptala se. „Určitě mohou pomoci.“ Zakroutil hlavou. „Všichni ti draci jsou mladí, nebo byli, když jejich těla zemřela. Věděli tenkrát jen málo o magii a Galbatorix je nic nenaučil…. Omlouvám se.“ „Jsou ty věci stále ve mně?“ „Ne! Ne, nejsou. Galbatorix je odstranil, když jsi omdlela.“ Její úleva byla hluboká. „Tvoje kouzlo nezastavilo bolest.“ Zkoušela neznět vyčítavě, ale nemohla zabránit hněvu proudit do jejího hlasu. Zašklebil se. „Nejsem si jistý proč. Mělo by. Cokoliv to stvoření je, nezapadá do obrazu normálního světa.“ „Víš odkud to je?“ „Ne. Viděl jsem to dnes poprvé, když to Galbatorix přinesl ze svých vnitřních komnat.“ Na moment zavřela oči. „Nech mě vstát.“ „Jsi si jis…“ „Nech mě vstát.“ Beze slova jí rozepnul pouta. Postavila se na nohy a pohupovala se vedle desky, zatímco čekala, až ustoupí pocit mdla. „Tady,“ řekl Murtagh, podávajíc jí svůj plášť. Vzala ho a přehodila přes sebe, jak kvůli studu, tak kvůli teplu a aby se nemusela dívat na spáleniny, strupy, puchýře a podlitiny, jež jí hyzdily tělo. Murtagh se k ní přidal a oba dva seděli zírajíce na protější stěnu. Proti své vůli se rozbrečela. Po chvíli ucítila, jak se dotknul jejího ramene a odtáhla se. Nemohla si pomoct. Zranil ji v posledních dnech více, než kdokoliv jiný kdy dříve a ačkoliv věděla, že to nechtěl udělat, nedokázala zapomenout, že to byl on, kdo svíral horké železo. Přes to, když viděla, jak jej její reakce ranila, ustoupila, natáhla se k němu a chytla jej za ruku. Jemně její prsty sevřel, pak jí obtočil ruku kolem ramen a přitáhl si ji blíž k sobě. Chvíli vzdorovala, ale pak se v jeho objetí uvolnila, položila hlavu na jeho hruď a nepřestávala plakat, její tiché vzlyky se rozléhaly prázdnou místností. O několik minut později ucítila, že se pod ní pohnul, jak řekl: “Najdu cestu, jak tě osvobodit, přísahám. Pro mě a Trna je příliš pozdě, ale pro tebe ne. Dokud nesložíš Galbatorixovi přísahu, stále je tu šance, že tě z Uru’baenu dostanu.” Pohlédla na něj a usoudila, že řekl přesně to, nač myslel. “Jak?” zašeptala. “Nemám tušení,” přiznal s uličnickým úsměvem. “Ale udělám to. Ať to bude stát cokoliv. Musíš mi ale slíbit, že se nevzdáš - ne, dokud to nezkusíme. Souhlasíš?” “Nemyslím, že tu věc dokážu snést znovu. Pokud to na mě znovu položí, dám mu cokoliv bude chtít.” “Nebudeš muset; nemá v úmyslu toho tunelujícího červa použít znovu.” “...Co má v plánu?” Murtagh byl víc než minutu potichu. “Rozhodl se začít ovlivňovat co vidíš, slyšíš a cítíš. Pokud to nebude fungovat, pak tě bezprostředně napadne svou myslí. Nebudeš mu schopna vzdorovat, pokud to udělá. Nikdo to nedokázal. Ale než na to dojde, jsem si jistý, že tě budu schopen zachránit. Jediné, co musíš udělat, je vydržet bojovat ještě dalších pár dnů. Jen to - jen dalších pár dnů.” “Jak bych mohla, když nebudu moci věřit svým smyslům?” 202
“Je jeden pocit, který neumí simulovat.” Murtagh se otočil, aby na ni viděl zepředu. “Dovolíš mi dotknout se tvé mysli? Nepokusím se číst tvé myšlenky. Chci jen, abys věděla, jaký je dotek mé mysli, abys jej mohla rozpoznat v budoucnu.” Zaváhala. Věděla, že to byl rozhodující okamžik. Buď se rozhodne mu věřit nebo odmítne a možná ztratí svou jedinou šanci vyhnout se tomu, že se stane Galbatorixovým sluhou. Stále zůstávala ostražitá před poskytováním přístupu k její mysli. Murtagh se jí mohl snažit uklidnit, aby snížila své ochrany a on se mohl snáze dostat k jejímu vědomí. Nebo možná doufal, že nashromáždí nějaké informace protékající jejími myšlenkami. Pak si pomyslela: Proč by se Galbatorix uchyloval k takovým trikům? Mohl by obě tyhle věci udělat sám. Murtag má pravdu; nebudu mu schopna vzdorovat... Pokud přijmu Murtaghovu nabídku, může to znamenat mou zkázu, ale pokud odmítnu, má zkáza je nevyhnutelná. Ať už tak, či tak, Galbatorix mě zlomí. Je to jen záležitost času. Murtagh přikývl a přivřel oči. V tichu své mysli, si začala opakovat útržek verše, což dělávala, když chtěla ukrýt své myšlenky nebo bránit své vědomí před narušiteli. Soustředila se na to celou svou mocí, rozhodnutá odrazit Murtagha, pokud to bude nutné a zároveň rozhodnutá nemyslet na žádné z tajemství, které bylo její povinností střežit. Neupraveno korekturou, aby se neztratil smysl: V El-harím žil muž, muž se žlutýma očima. Řekl mi: “Vyvaruj se šepotu, neb šepot lže. Nebojuj s démony temnot, nebo tvou mysl označí; Neposlouchej duchy hloubek, neb tě chytí i když spíš.” Pro nadšence nechávám i anglickou verzi s rýmy: In El-harím, there lived a man, a man with yellow eyes. To me, he said, “Beware the whispers, for they whisper lies. Do not wrestle with the demons of the dark, Else upon your mind they’ll place a mark; Do not listen to the shadows of the deep, Else they haunt you even when you sleep.” Když se o ni opřelo Murtagovo vědomí, popotáhla a začala recitovat verše ještě rychleji. K jejímu překvapení, jí jeho mysl připadala povědomá. Podobnosti mezi jeho vědomím a - ne, nemohla říct čím, ale ty podobnosti byly velmi výrazné, jako byly výrazné i rozdíly. Největší mezi rozdíly byl jeho vztek, který ležel ve středu jeho bytí, jako studené černé srdce - sevřené a bez pohybu - s žílami nenávisti vinoucími se zamotat do zbytku jeho mysli. Ale jeho zájem o ni zastiňoval jeho vztek. Vidět to ji přesvědčilo, že je jeho starost nefalšovaná, neboť předstírat něčí vnitřní osobnost bylo neskutečně těžké a ona nevěřila, že by ji Murtagh dokázal klamat tak přesvědčivě. Dodržel slovo a nepkoušel se nořit hlouběji do její mysli a po několika vteřinách se stáhnul a ona zůstala se svými myšlenkami opět sama. Murtagovy oči se otevřely a on řekl: “Tak. Budeš schopna mě rozpoznat, když se k tobě znovu natáhnu?” Přikývla. “Dobrá. Galbatorix umí dělat spoustu věcí, ale ani on nedokáže napodobit pocit mysli jiného člověka. Pokusím se tě varovat, než začne ovlivňovat tvé smysly a spojím se s tebou, až přestane. Takhle tě nebude moci zmást, abys rozlišila, co je reálné, a co ne.” “Děkuji,” řekla, neschopna vyjádřit plný rozsah jejího vděku v tak krátké frázi. “Naštěstí máme nějaký čas. Vardenové jsou jen tři dny odtud a elfové se rychle blíží ze severu. Galbatorix je pryč, aby dohlížel na konečné umístění obránců Uru’baenu, a aby probíral strategii s lorgem Brastem, jenž velí armádě, kterou je teď obsazené město.” “Ne ty?” zeptala se. “Galbatorix má se mnou jiné plány, ačkoliv se s nimi ještě nesvěřil.” “Jak dlouho bude zaneprázdněn svými přípravami?” 203
“Zbytek dneška a celý zítřek.” “Myslíš, že mě můžeš osvobodit, než se vrátí?” “Nevím. Nejspíš ne.” Padlo mezi ně ticho. Potom řekl: “Teď mám na tebe otázku já: Proč jsi zabila ty muže? Věděla jsi, že se z pevnosti nedostaneš. Bylo to jen abys naštvala Galbatorixe, jak tvrdil?” Povzdechla si a zvedla se z Murtaghovy hrudi, takže seděla vzpřímeně. S určitou neochotou stáhnul ruku z jejích ramen. Odfrkla si a pohlédla mu zpříma do očí. “Nemohla jsem jen ležet a nechat ho, ať si se mnou dělá, co chce. Musela jsem udělat protiútok; musela jsem mu ukázat, že mě nezlomil, a chtěla jsem mu ublížit, jakkoliv bych mohla.” “Takže to byla zášť!” “Částečně. Co z toho?” Očekávala, že vyjádří zhnusení nebo její skutky odsoudí, ale místo toho jí věnoval hodnotící pohled a jeho rty se zkroutily do malého, chápavého úsměvu. “Pak říkám, že sis vedla dobře,” odpověděl. Po chvíli mu jeho úsměv opětovala. “Mimo to,” řekla, “stále tu byla šance, že bych molha uniknout.” Pohrdavě si odfrkl. “A draci by mohli začít jíst trávu.” “I tak jsem to musela zkusit.” “Chápu to. Kdybych mohl, udělal bych totéž poté, co mě sem Dvojčata poprvé dovlekla.” “A teď?” “Stále nemůžu a i kdybych mohl, jaký by to mělo smysl?” Na to neměla žádnou odpověď. Následovalo ticho a pak řekla: “Murtaghu, pokud nebude možné mě odsud osvobodit, pak chci tvůj slib, že mi pomůžeš osvobodit se... jiným způsobem. Nežádala bych... Nenakládala bych na tebe takové břímě, ale tvá pomoc by ten úkol zjednodušila a možná nebudu mít možnost to udělat sama.” Jeho rty se zúžily a ztvrdly, jak mluvila, ale nepřerušil ji. “Ať se stane cokoliv, nedovolím si stát se Galbatorixovou hračkou, která skáče, jak on píská. Udělám cokoliv, úplně cokoliv, abych se takovému osudu vyhnula. Dokážeš to pochopit? Mám tedy tvoje slovo?” Sklopil pohled, zatnul pěsti a jeho dýchání přestalo být pravidelné. “Máš.” Murtagh byl mlčenlivý, ale nakonec se jí znovu povedlo přimět ho, aby se otevřel a zabíjeli čas mluvením o věcech pramalého významu. Murtagh jí pověděl o změnách, které udělal na sedle, jež mu dal Galbatorix pro Trna - změny, na které byl Murtagh zaslouženě hrdý, a které mu umožňovaly stoupat a klesat rychleji, stejně jako vytáhnout meč s menším nepohodlím. Ona mu pověděla o nákupních ulicích v Aberonu, hlavním městě Surdy, a jak jako malá často utíkala své chůvě, aby je mohla prozkoumat. Její nejoblíbenější obchodník, byl muž kočovných kmenů. Jeho jméno bylo Hadamanara-no Dachu Taganna, ale on trval na tom, aby jej oslovovala jeho křestním jménem, což bylo Taganna. Prodával nože a dýky a vždycky vypadal potěšen, že jí může ukázat své výrobky, i když si nikdy žádný nekoupila. Jak ona a Murtagh mluvili, jejich rozhovor se stával snazší a uvolněnější. Navzdory jejich nepříznivým okolnostem zjišťovala, že si povídání s ním užívá. Byl chytrý a vzdělaný a říkal jízlivé vtipy, které oceňovala, zvláště pak při její současné nepříznivé situaci. Murtagh vypadal, že si jejich rozhovor užívá stejně tak, jako ona. Přesto přišel čas, kdy oba uznali, že by bylo bláznivé pokračovat v mluvení kvůli strachu z toho, že by byli přistiženi. Vrátila se tedy na desku, kde si lehla a dovolila mu, aby ji znovu připoutal k nemilosrdnému kusu černého kamene. Když se chystal odejít, řekla: “Murtaghu?” Zastavil se a otočil se k ní. Na chvíli zaváhala, pak sebrala odvahu a zeptala se: “Proč?” Věděla, že chápal význam: Proč ona? Proč ji chránil a proč se ji snažil osvobodit? Tušila odpověď, ale chtěla ho slyšet to vyslovit. Velmi dlouhou chvíli na ni zíral a poté řekl hlubokým, drsným hlasem: “Ty víš proč.”
204
MEZI RUINAMI
H
usté šedé mraky se rozestoupily a Eragon ze svého místa na zádech Safiry uviděl vnitřek Vroengardu. Před nimi bylo obrovské miskovité údolí, obehnané strmými horami, které vypadaly, jako by byly prostrčeny vrcholkem mraků. Stráně hor pokrýval hustý les smrků, borovic a jedlí, stejně jako předhůří vespod, jako armáda pichlavých vojáků pochodující dolů z vrcholů. Stromy byly vysoké a truchlivé a dokonce i z té vzdálenosti Eragon dokázal vidět chloupky mechů a lišejníků, které visely z jejich mohutných větví. Po stranách hor, se držely útržky mlhy a na několika místech údolí, padaly ze stropu mračen závoje deště. Z hor vytékal tucet nebo více řek, které se toulaly zelenající půdou, dokud se nevlily do širokého, klidného jezera poblíž středu údolí. Kolem jezera ležely pozůstatky města Jezdců, Dorú Araeby. Budovy byly ohromné - veliké prázdné sály, tak enormních rozměrů, že by mnohé z nich dokázaly obklopit celý Carvahall. Každé dveře byly jako ústa veliké neprozkoumané jeskyně. Každé okno bylo vysoké a široké, jako brána hradu a každá zeď byla vyložený útes. Tlustý porost břečťanu obháněl kamenné bloky a tam, kde nebyl břečťan, byl mech, což způsobilo, že budovy zapadly do okolní krajiny a vypadaly, jako by samy vyrostly ze země. Kousek odkrytého kamene se zdál být světle okrový, ačkoliv byly viditelné i skvrny červené, hnědé a temně modré. Jako u všech elfích staveb byly budovy ladné a plynulé a protáhlejší než trpastličí nebo lidské. Byly ovšem také pevně autoritativní, což budovy v Ellesméře postrádaly; v některých z nich, Eragon postřehl podobosti s domy v údolí Palancar a vzpomněl si, že první lidští jezdci pocházeli právě z té části Alagaësie. Výsledkem byl unikátní architektonický styl, ne úplně elfský a ne zcela lidský. Téměř všechny budovy byly zničeny, některé více, než jiné. Zkáza vyzařovala z každého bodu poblíž jižního okraje města, kde se do země nořil široký kráter, více než 30 stop hluboký. Březový hájek rostl v proláklině a jeho stříbřité listy vlály ve větru, který vanul všemi směry. Otevřené prostory města byly pokryté plevelem a keři a kolem každé dlaždice rostla tráva.V zahradách Jezdců, které byly chráněny budovami před explozí, která zdevastovala město, stále rostly květy v tlumených barvách, které dávaly dohromady složité umělecké vzory, které nepochybně utvářely díky nějakému dávnozapomenutému kouzlu předků. Celkově mělo kruhové údolí zpustošený vzhled. Pohleďte na ruiny města, které bývalo naší pýchou a slávou, řekl Glaedr. Eragone, musíš vytvořit další kouzlo. Jeho znění je následující - a vyslovil několik vět ve starověkém jazyce. Bylo to zvláštní kouzlo mělo komplikovanou a spletitou strukturu a Eragon moc dobře nevěděl, k čemu je. Když se zeptal Glaedra, k čemu slouží, drak mu odpověděl: Je tu jed,ve vzduchu, který dýcháš, na zemi, po které chodíš, v jídle, které bys mohl sníst, či ve vodě, kterou bys mohl vypít. Kouzlo nás vůči němu ubrání. Jaký... jed? Zeptala se Safira s myšlenkami tak pomalými, jako bylo její mávání křídel. Eragon skrz Glaedra viděl obraz kráteru poblíž města, když drak pokračoval s vysvětlováním: Během bitvy s Křivopřísežníky, se jeden z našich, elf jménem Thuviel, zabil použitím magie. Nikdy nám nebylo jasné, jestli to byl úmysl nebo nehoda, ale výsledkem byla, jak vidíte, nebo spíš nemůžete vidět, konečná exploze, která proměnila toto místo v neobyvatelnou krajinu.U těch, co zůstali, se velmi brzy objevili kožní nemoci a vypadávání vlasů, a mnoho z nich později zemřelo. Dotyčný, Eragone, použil kouzlo, které požadovalo jen málo energie. Jak by mohla jedna osoba, ať elf nebo ne, způsobit tolik škody? I v případě, že mu pomohl Thuvielův drak, mě nenapadá, jak by to bylo možné,ledaže by byl jeho drak velký jak hora. Jeho drak mu nepomohl, řekl Glaedr, jeho drak byl mrtvý. Ne, Thuviel si svou zkázu způsobil sám. Ale jak? Jediným možným způsobem: Přeměnil své maso v energii. Sám se proměnil v ducha? Ne. Ta energie byla bez myšlenky nebo stavby, a když se jednou uvolnila, proudila ven, dokud nezmizela. Neuvědomil jsem si, že jediné tělo obsahuje tolik síly. Není to všeobecně známé, ale i to nejmenší smítko hmoty se rovná velikému množství energie. Hmota, jak se zdá, je pouze zmražená energie. Rozpusť ji a uvolníš povodeň, které málokdo odolá... 205
Říká se, že ta exploze tady, byla slyšet až tak daleko, jako je Teirm, a že oblak kouře, jenž následoval, vystoupal až k Beorským horám. Zabil Glaeruna ten výbuch? Zeptal se Eragon, zmiňujíce se o jednomu z Křivopřísežníků, o kom věděl, že zemřel na Vroengardu. Ano. Galbatorix a zbytek Křivopřísežníků byli varováni, a tak byli schopni se ochránit, ale mnoho z našich vlastních lidí nebylo tak šťastných, a tak zemřeli. Jak Safira klouzala dolů ze spodní strany nízkých mraků, Glaedr jí přikázal, kam letět, takže změnila kurs a obrátila se směrem k severozápadní části údolí. Glaedr pojmenoval každý z vrcholků hor, kolem kterých letěli: Ilthiaros, Fellsverd a Nammenmast, spolu s Huildrim a Tírnadrim. Pojmenoval také mnohé ze statků a zřícených věží a dal něco z jejich historie Eragonovi a Safiře, ačkoli pouze Eragon, věnoval pozornost starému drakovi. V rámci Glaedrova vědomí, Eragon ucítil prastarý žal, který ožíval.Utrpení nebylo takové jen kvůli zničení Doru Araeby, ale hlavně kvůli smrti Jezdců, téměř vyhynutí draků a ztrátě tisíce let znalostí a moudrosti. Vzpomínka na to co bylo – společnost kdysi sdílená s ostatními členy jeho řádu – jen zhoršila Glaedrovu osamělost. To spolu s jeho bolestí, vytvořilo náladu prázdnou jako pustina a Eragon začínal cítit totéž. Ustoupil trochu od Glaedra, ale stále byl ve chmurném a melancholickém údolí - jako by sama země byla smutná z pádu Jezdců. Čím Safira letěla níž, tím byly objevené budovy větší. Jak se jejich skutečné velikosti zvýraznily, Eragon si uvědomil, že to, co četl v Domia abr Wyrda, nebylo přehnané: největší z nich byly tak obrovské, že by v nich Safira mohla létat. Na pokraji opuštěného města, si začal všímat obrovských bílých kostí na zemi: kostry draků. Ten pohled ho naplňoval odporem a přesto se nedokázal podívat jinam. Co ho zasáhlo, byla hlavně jejich velikost. Jen pár draků bylo menších, než Safira, ale většina byla mnohem větší. Největší, kterou viděl, byla kostra se žebry. Hádal, že byla nejméně osmdesát metrů dlouhá a asi patnáct široká. Samotná lebka – obrovská, divoká věc pokrytá zarudlými lišejníky, jako hrubá plocha kamene – byla delší a vyšší, než hlavní část Safiřinýho těla. Dokonce i Glaedr, když byl jestě ve svém těle, by byl myličký vedle zabitého draka. Tam leží Belgabad, největší z nás všech, řekl Glaedr, když si všiml věci, která zaujala Eragonovu pozornost. Eragon se matně rozpomínal na jméno z jednoho příběhu, které četl v Ellesméře; Autor napsal, že Belgabad byl přítomen v bitvě, a že zahynul v bojích. Kdo byl jeho jezdec? Zeptal se. Neměl žádného Jezdce. Byl to divoký drak. Po staletí žil sám v ledové zemi na severu, ale když Galbatorix a Forsworn začali zabíjen náš druh, přiletěl nám pomoci. Byl to vždycky největší drak? Vždy? Ne. Ale v té době ano. Jak našel dostatek jídla? V tomto věku a při jejich velikosti. tráví draci většinu času v tranzu, snějíc o tom, co se děje v jejich fantazii, ať už o otáčení hvězd nebo o Vzniku, a nebo dokonce o něčem tak malém, jako pohyb motýlích křídel.Také už mám pocit takového lákadla klidu, ale cítím, že jsem potřebný, a proto zůstanu. Znáš...Belgabad? zeptala se Safira a procedila to mezi “zuby”. Potkal jsem ho, ale neznal jsem se s ním. Divocí draci se - podle pravidla - nepřátelili s těmi z nás, kteří byli spojeni s Jezdci.Dívali se nás tak, že jsem příliš krotcí a nevyhovující, když jsme se my dívali na ně, tak se nám zdálo, že se příliš řídí svými instinkty, ale zároveň jsme je za to občas obdivovali.Také si musíte zapamatovat, že nemají svůj vlastní jazyk a to mezi námi vytvořilo větší rozdíl, než si možná myslíte.Jazyk se mění způsobem, který lze jen těžko vysvětlit.Divocí draci sice mohli komunikovat stejně efektivně, jako trpaslíci nebo elfové, ale oni to dělali sdílením vzpomínek, obrazů a pocitů, ale žádných slov.Pouze ti mazanější z nich, se rozhodli naučit se tento nebo jiný jazyk. Glaedr se odmlčel a pak dodal, Pokud si dobře vzpomínám, Belgabad byl vzdálený předchůdce Raugmara Černého, a Raugmar, jak jsem si jist Safiro, byl pra-pra-pra-dědečkem tvojí matky, Vervady. V jejím vyčerpání byla její reakce pomalá, ale nakonec se jí zkroutil krk a opět se podívala na obrovskou kostru. Musel to být velmi dobrý lovec, když dorostl takových rozměrů. 206
Pak tedy...Jsem ráda, že jsem jeho krve. Počet kostí roztroušených po zemi Eragona ohromil.Eragon nedokázal pochopit rozsah bitvy ani kolik draků tam najednou bylo.Pohled obnovil jeho nenávist ke Galbatorixovi a Eragon opět přísahal, že uvidí krále mrtvého. Safira klesla přes pás mlhy a ta se jí převalovala přes konečky křídel jako maličké víry vsazené do nebe. Pak se pole přiblížilo a ona přistála s těžkou ranou.Její pravá přední noha se jí zabořila a ona se naklonila na stranu a spadla na rameno a hruď. Díky tomu, jak zapadla do země, by se Eragon nabodl na osten těsně před sebou, nebýt jeho ochran. Jakmile klesla k zemi, ležela bez hnutí vyčerpáním. Pak se pomalu otočila na svých nohách, složila křídla a přikrčeně se usadila.Popruhy na sedle zaskřípaly, když se pohnula. Zvuk nepřirozeně hlasitě prostupoval tichým prostředím vnitrozemí ostrova. Eragon povolil popruhy kolem nohou a seskočil až na zem.Byla mokrá a měkká a on klesl na jedno koleno, jak se jeho boty zabořily do vlhké země. “Zvládli jsem to,” řekl překvapeně. Kráčel na úrovni Safiřiny hlavy a když snížila krk, aby se mu mohla podívat do očí, přitiskl jí ruce na její dlouhou hlavu a přitiskl svoje čelo na její čenich. Děkuji, řekl. Slyšel, jak se jí zavřeli víčka, a pak jí začala vibrovat hlava, když si jí zastrčila pod hruď. Po chvíli ji Eragon opustil a vrátil se zpět ke sledování okolí.Pole, kde Safira přistála, bylo na severním okraji města.Kusy popraskaného zdiva—některé kusy byly velké dokonce jak Safira—ležely povalené na trávě; Eragon se ulevilo, že se nemuseli žádnému vyhýbat. Pole se svažovalo vzhůru, pryč z města, až ke kraji nejbližšího podhůří, které bylo zakryté lesem.V místě, kde se pole a kopce setkaly, bylo vsazeno rovné dlážděné náměstí a na vzdálené straně náměstí, byla masivní hromada kamenů, která se táhla více než půl kilometru na sever. Budova by byla jednou z největších na ostrově a určitě jednou z nejvíce zdobených. U náměstí byly kamenné bloky, které tvořily hradby. Eragon si všiml desítek skládaných sloupů, stejně jako vyřezávaných panelů révy a květin, a celé řady soch, z nichž většině chyběla nějaká část těla, jako by o ni přišli v boji. Tady leží Velká knihovna, řekl Glaedr. Nebo spíš to, co z ní zbylo potom, co to zde Galbatorix vyplenil. Eragon se pomalu otočil, když prohledával okolí.Na jih od knihovny, viděl slabé řady opuštěných stezek zarostlých travou.Cesty vedly od knihovny do jabloňového háje, který zakrýval výhled, ale za stromy byl nosník z kamene přes dvě stě osmdesát centimetrů vysoký, přes který rostlo několik pokroucených jalovců. Jiskra vzrušení se Eragonovi vytvořila na hrudi. Byl si jistý, ale stejně se zeptal, je to ono? Je to Skála Kuthian? Cítil, jak Glaedr použil jeho oči, aby se podíval, a pak drak řekl, Připadá mi to zvláštně povědomé, ale nemohu si vzpomenout, kdy jsem to mohl vidět dříve... Eragon nepotřeboval žádné další potvrzení."Pojďme!" řekl. A po pás se brodil ve vysoké trávě k nejbližší cestě. Tady nebyla tráva tak silná a on pod nohami ucítil dlažební kostky, namísto deštěm nasáklé země.Se Safirou poblíž spěchal dolů po cestě a společně kráčeli ve stínu jabloňového háje.Oba našlapovali opatrně, stromy vypadaly ve střehu a bděle, a něco na nich bylo jaksi zlověstného, jakoby čekali, až je polapí roztříštěnými drápy. Eragon si bezvýznamně oddechl, když se vynořil z lesíku. Skála Kuthian stála na kraji velké paseky, v níž rostly zamotané shluky růží, bodláky, maliny a bolehlav. Za kamennou řadou, stála řada jedlí, které se rozšířily přes celou cestu zpět, až k hoře, která se tyčila vysoko nad nimi. Rozzlobené klábosení veverek se odráželo z lesa, ale samotná zvířata nebyla vůbec vidět. Tři kamenné lavice - jejichž polovina byla skrytá pod vrstvami vinné révy a popínavých rostlin - byly umístěny ve stejné vzdálenosti okolo mýtiny. Stranou byla vrba, jejíž větve sloužily jako altánek, kde si Jezdci mohou sednout a kochat se výhledem; ale v posledních sto letech, narostl kmen příliš tlustý na to, aby do prostoru prolezl jakýkoli člověk, elfači trpaslík. Eragon se zastavil na okraji mýtiny a zíral na Skálu Kuthian.Vedle něj, Safira dosedla a klesla na břicho, otřásajíc zemí tak, že ho přiměla pokrčit kolena, aby udržel rovnováhu. Promnul jí rameno, a pak se jeho pohled vrátil zpět na věž skály. Vzedmul se v něm nervózní pocit očekávání. Otevřením svojí mysli, hledal v okolí a za stromy 207
každého, kdo by mohl čekat na to, aby je napadl. Jediné žijící bytosti, které cítil, byly rostliny, hmyz, krtci, myši a podvazkový had, který tam žil na mýtině. Potom začal skládat kouzlo, které, jak doufal, umožní najít všechny magické pasti v této oblasti. Předtím, než poskládal více než pár slov, Glaedr řekl, Počkej. Ty a Safira, jste nyní na tohle příliš unavení. Nejdřív odpočívejte; zítra se můžeme vrátit a uvidíme, co můžeme objevit. Ale... Oba dva jste v takovém stavu, kdy se nedokážete bránit, kdybychom museli bojovat. Ať už máme najít cokoli, určitě to tu bude i ráno. Eragon zaváhal, a pak neochotně ukončil kouzlo. Věděl, že má Glaedr pravdu, ale neměl chuť čekat tak dlouho, když ukončení jejich pátrání bylo na dosah ruky. Velmi dobře, řekl a šplhal zpět na Safiru. S unaveným huff se zvedla na nohy, pak se pomalu otočila a ploužila se přes háj jabloní. Těžký dopad jejích kroků zatřásl suchými, volnými listy z klenby stromu, z nichž jeden přistál Eragonovi na klíně. Zvedl ho a už se chystal ho zahodit, když si všiml, že list měl jiný tvar, než by tomu mělo být: zuby podél hrany byly delší a širší, než na kterémkoli listu z jablka, který kdy viděl a žilky tvořily zdánlivě náhodné vzory, místo pravidelné sítě linek, jak by očekával. Zvedl jiný list, který byl stále ještě zelený. Stejně jako jeho suchý bratranec, měl ten čerstvý list větší zoubkování a zmatenou mapu žilek. Od té bitvy tady, už věci nebyly stejné jako dřív, řekl Glaedr. Eragon se zamračil a zahodil listy. Znovu slyšel rachot veverek a opět se mu nepodařilo vidět nějakou mezi stromy a ani nebyl schopen vycítit je svojí myslí, což ho znepokojovalo. Kdybych měl šupiny, z tohohle místa by mě začaly svrbět, řekl Safiře. Z jejích nozder se zvedl malý obláček kouře, když si pobaveně odfrkla. Z lesíka šla na jih, než dorazila k jednomu z mnoha potoků, který vytékal z hor: tenký bílý potůček, který bublal tiše, jak dopadal na svoji postel z hornin. Tam se Safira otočila a sledovala vodu proti proudu na chráněnou louku, poblíž začátku stále zeleného lesa. Tady, řekla Safira a klesla k zemi. Vypadalo to jako dobré místo k táboření a Safira nebyla v takovém stavu, aby mohla dál hledat, takže Eragon souhlasil a sesedl. Na chvíli se odmlčel a prohlédl si údolí, pak se vrátil, aby ze Safiry sundal sedlo a brašny, načež zavrtěla hlavou, stáhla ramena, pak stočila svůj krk a začala se kousat na té straně hrudi, kde se o ní třely popruhy. Bez dalšího zdržování se schoulila v trávě, zastrčila si hlavu pod křídla a ocas stočila kolem sebe. Nebuďte mě dřív, než se nás něco pokusí sežrat, řekla. Eragon se usmál a pohladil ji na ocase a pak se otočil, aby se znovu podíval po údolí. Stál tam dlouhou dobu, sotva přemýšlel, spokojeně pozorovat a existovat bez jakéhokoli usilí vyloudit význam světa kolem něj. Nakonec si přinesl svou pokrývku, kterou položil hned vedle Safiry. Budeš na nás dávat pozor? zeptal se Glaedra. Budu hlídat. Odpočívej a nedělej si starosti. Eragon přikývl, i když věděl, že ho Glaedr nemohl vidět, ponořil se pod deky a nechal se unášet do objetí svých vlastních snů.
208
SNALGLÍ PRO DVA
K
dyž se Eragon probudil, bylo už pozdní odpoledne. Na obloze se tu a tam protrhly mraky, mezerami prosvítaly na zem úzké paprsky světla a tančily na střechách polorozpadlých domů. Ani tento úkaz však nedokázal změnit celý ráz údolí, stále vypadalo stejně nehostině a nepřátelsky, ale přesto v záplavě světla jaksi majestátně. Poprvé za celou dobu Eragon pochopil, proč si řád Jezdců vybral za své útočiště právě tento ostrov. Zívl, protáhl se, vrhl pohled na Safiru a zlehka se dotkl její mysli, aby si ověřil, že stále spí. Plamen jejího vědomí žhnul sotva jako uhasínající uhlík, uhlík, který se může rozhořet plamenem stejně, jako navěky zhasnout. Ten pocit Eragona rozrušil natolik, že omezil jejich duševní spojení pouze na tenounké vlákno, aby si byl jistý, že je v bezpečí a nic jí nehrozí. V lese za ním se začaly haštěřit dvě veverky. Jen se zamračil nad sérií jejich skřeků, protože mu připadaly příliš ostré, rychlé a pištivé, jako by to ani nebyly veverky, ale někdo, kdo se snaží jejich švitoření příliš hlasitě napodobit. Z té myšlenky ho začala brnět hlava. Následující hodinu jen ležel, zaposlouchaný do zvuků lesa a pozoroval plynoucí oblaka. Najednou se mračna zace zcelila a celá obloha potemněla a k zemi se pomalu začal snášet sníh, halící pohoří před ním do bílého pláště. Eragon vstal a vyslal směrem ke Glaedrovi myšlenku: "Půjdu nasbírat ještě nějaké dřevo na oheň, za chvíli jsem zpět." Dostal Gleadrovo povolení, vykročil tedy z údolí směrem k lesu a našlapoval co nejopatrněji, aby nevzbudil Safiru. Jakmile se ocitl mezi stromy, zrychlil tempo. Kolem cesty hned na začátku lesa se válela spousta spadaných větví, ale Eragon měl v úmyslu si trochu protáhnout nohy a také chtěl přijít na kloub těm podivným skřekům, které slyšel předtím. Panovalo bezvětří a vzduch byl mrazivý a páchl po tlejícím dřevě, pryskyřici a houbách, jako v nějaké jeskyni. Mech a lišejníky ovíjející větvoví podél cestičky budily dojem pásu potrhané krajkoviny, špinavého, vodou nasáklého krajkoví zašlé krásy. Tento pás obepínal cestičku a znemožňoval vidět dál než padesát stop jakýmkoliv směrem. Eragon uzpůsobil směr své chůze podle bublání nepříliš vzdáleného potůčku, aby se po cestě zpět neztratil. Teď, když se přiblížil k lesním velikánům, se mu zdálo, že na rozdíl od stromů doma či v Du Weldenvarden mají namísto štětiček o třech bodlinách štětičky tvořené bodlinami sedmi. Přemýšlel, jestli ho šálí zrak v ubývajícím světle, nebo zda doopravdy ve větvích zahlédl jakési temné stíny všecičko na těchto stromech, od popraskyných vystupujících kořenů, až po šišky obřích rozměrů, budilo zdání strohé přesnosti a nevlídnosti. Tyto jehličnany jakoby se chystaly vytáhnout kořeny ze země a zaútočit na město v údolí pod nimi. Eragon se zachvěl a obnažil ostří Brisingru. Nikdy se neocitl v lese, který by byl sám o sobě tak hrozivý. Jako by ze stromů sálal skrytý hněv a touha servat mu maso z kostí. Jak si Eragon razil cestu vpřed, odhrnul z cesty žlutý visící lišejník a uvědomil si, že za celou dobu nezahléd žádné stopy vysoké zvěře ani vlků, či medvědů. Tak blízko u vody měly být vyšlapané cestičky k napajedlům. Jediným vysvětlením bylo, že se zvěř této části lesá vyhýbá. "Ale proč?" dumal. Bezmyšlenkovitě položil nohu na kmen spadlý přes cestu a propadl se až po kotník do ztrouchnivělého dřeva a mechu. V ten okamžik ho začalo svědit Gedwey ignasia na dlani a zaslechl sbor podivných skřeků. Půl tuctu červovitých larev velikosti palce od něj začalo s protesty odskakovat. Staré instinkty ho zadržely a zastavil, jakoby šlápl na hada. Ani nemukl. Nedýchal, když si prohlížel tlusté obscénně vypadající larvy, které právě prchaly. Ve stejnou chvíli jeho mysl zabloudila do časů jeho výcviku V Ellesméře, ale nemohl si na nic o nich vzpomenout. Glaedře! Co je to? A ukázal drakovi larvy. Jaké je jejich jméno ve starověkém jazyce? K Eragonově ohromení Glaedr odpověděl: Neznám je. Nikdy předtím jsem je neviděl a ani jsem o nich neslyšel. Je to něco nového pro Vroengard a i pro Alagaesii. Nedovol jim se tě dotknout. Mohou být nebezpečnější, než vypadají. Jakmile bylo jen několik stop mezi červy a Eragonem, bezejmenné larvy zvedly hlavu výše, než ji mají obvykle a s škrí-škríí! se ponořily zpět do mechu. Než se ponořily do mechu, tak se rozdělily na roj zelených stonožek, které rychle zmizely ve spletitých vláknech mechu. Až tehdy se Eragon odvážil dýchat. Neměli by existovat. Řekl Glaedr a zněl dost ustaraně. Eragon pomalu zdvihl druhou botu z mechu za kmenem. Když mech prozkoumal pečlivěji zjistil, že to co původně považoval za staré větve vykujující z vegetace, byli ve skutečnosti zlomená žebra a 209
parohy. Pozůstatky, jak se domníval, jednoho nebo více jelenů. Po chvilce rozmýšlení se otočil a začal se vracet ve vlastních stopách. Přičemž dával pozor, aby nešlápl na mech okolo cesty, což nebyl lehký úkol. Ať už se v lese ozývalo cokoliv, nestálo to za riskování života. Obzvlášť, když byl přesvědčený, že je v lese něco strašnějšího, než červy číhající mezi stromy. Jeho dlaň svrběla a on ze zkušenosti věděl, že v blízkosti je něco nebezpečného. Když uviděl louku a Safiřiny modré šupiny mezi kmeny jehličnanů, otočil se a kráčel směrem k potoku. Břehy potoka pokrýval mech, tak odstoupil od kmenu na kámen, dokud nestál na ploché skále uprostřed vody. Tam si klekl, sundal si rukavice a umyl si ruce, obličej a krk. Dotyk studené vody byl osvěžující a za okamžik mu zčervenaly uši, celé tělo mu zaplavil pocit tepla. Hlasitý skřek se rozlehl napříč lesem, když si utíral poslední kapky z krku. Pohl se tak málo, jak uměl a pohlédl na stromy na opačném břehu. Na větvi, třicet stop nahoře, seděly čtyři stíny. Měly velká ostrá pera, která se rozprostírala všemi směry z jejich černých kulatých hlav. Páry bílých zešikmených očí o velikosti štěrbiny, svítily uprostřed každé hlavy. Z prázdnoty jejich pohledu nebylo možné určit, kterým směrem se dívaly. Nejvíce znepokojující bylo, že stíny, stejně jako všechny stíny, byli ploché. Když se otočily na bok, zmizely. Aniž by z nich spustil pohled, natáhl se Eragon pro Brisingr a uchopil ho za rukojeť. Stín úplně vlevo si načechral peří a potom udělal stejné skřeky, které si Eragon předtím spletl s veverkou. Další dva přízraky udělaly stejný zvuk a celým lesem se ozýval jejich pronikavý křik. Eragon se rozhodl dotknout jejich myslí, ale když si vzpomenul na Fanghury na jeho cestě do Ellesméry, odmítl tento nápad jako šílený. Tichým hlasem řekl: „Eka aí fricai un Shur’tugal.“ Jsem jezdec a přítel. Vypadalo to, jakoby stíny upřely své zářící oči na něho a na chvíli všechno ztichlo, kromě jemného bublání potoka. Potom začali znovu vydávat skřeky a jejich oči zjasněly, dokud nevypadaly jako kousky roztaveného železa. Po několik minut stíny neudělali žádný pohyb, kterým by ho ohrozily. Dokonce to vypadalo, že odcházejí. Eragon se zdvihl na nohy a pomalu jednu nohu natáhl směrem ke kameni za ním. Pohyb ale znepokojil stíny, skřehotaly současně. Poté se pohnuly a na jejich místě se objevily čtyři velké sovy se stejnými ostrými pery okolo hlav. Otevřely své žluté zobáky a skřehotaly na něho, stejně jako veverky. Potom zamávaly křídly, zdvihly se ze stromu a tiše zmizely za stěnou tlustých větví. “ Barzûl”zanadával si s chutí Eragon. Skočil zpět na cestu, po které přišel, směrem k louce. Přičemž se zastavil jen, aby vzal do náručí popadané větve.Hned jak dorazil k Safiře a odložil dřevo na zem, poklekl. Začal vytvářet tolik ochran, nakolik se jen vzpomenul. Glaedr mu poradil kouzlo, které předtím přehlédl a poté pověděl: Ani jedno z těchto stvořeních tu nebylo, když jsme sem já a Oromis dorazili po boji. Nejsou tím, čím by měly být. Magie, která zde byla, přetvořila toto místo a ty, co tu žili. Toto je nyní místo zla.„Jaká stvoření?“ zeptala se Safira? Otevřela svoje oči a zívla, byl to zastrašující pohled. Eragon se s ní podělil o svoje vzpomínky a ona pověděla, Měl jsi mě vzít s sebou. Snědla bych červy a ty stínové ptáky. Potom by jsi se neměl čeho bát.Safiro! Otočila se na něho. Jsem hladová. Magie není žádný důvod, proč bych neměla sníst tato zvířata. Protože oni mohou sníst tebe, Safiro Bjaskular, řekl Glaedr. Měla bys znát první pravidlo lovu: Nebudu lovit kořist, pokud si nejsem jistý, že to kořist je. Jinak můžeš skončit jako potrava pro někoho jiného. „Nenamáhal bych se ani hledat nějaké jeleny,“ povídal Eragon. „Pochybuju, že zde nějací zůstali. Kromě toho už je skoro tma. I kdyby nebyla, tak si nejsem jistý, jestli je lovení na tomto místě bezpečné.“ Jemně zavrčela. Dobrá tedy. Budu tedy spát. Avšak ráno budu lovit, ať je to sebevíce nebezpečné. Moje břicho je prázdné a musím najíst předtím, než znovu překonáme moře. Aby potvrdila svá slova, zavřela oči a ihned se vrátila ke spánku. Eragon udělal malý ohýnek a následně snědl skromnou večeři. Sledoval, jak noc zahaluje údolí. Mluvil s Glaedrem o plánech na následující den. Glaedr mu řekl více o minulosti ostrova. Vracejíc se do dob, kdy elfové navštívili Alagaesii, když Vroengard byl místem výhradně pro draky. Předtím, než se z oblohy vytratily zbytky světla, starý drak se zeptal: Chtěl bys vidět, jak vypadal Vroengard během věku Jezdců? „Ano, chci.“ odvětil Eragon. 210
„Tak se dívej.“ pověděl Glaedr a Eragon cítil, že drak uchopil jeho mysl a ponořil jí do vírů obrazů a vjemů. Eragonovo vidění se změnilo a na vrcholu krajiny zpozoroval strašidelné dvojče údolí. Vzpomínka byla na toto údolí během soumraku, stejně jako tomu bylo i teď. Avšak nebe bylo bez mraků a množství hvězd svítilo a blikalo přes zářivý kruh ohnivého pohoří, Aras Thelduin. Stromy kolem se zdály být vyšší, rovnější a méně zlověstnější. Nad údolím se vypínaly neporušené budovy Jezdců, zářící jako jasný maják v soumraku, s jemným světlem elfských luceren. Proti současnosti byly okrové kameny méně pokryty břečťanem a mechem. Haly a věže byly noblesní takovým stylem, jakým ruiny nebyly. Podél dláždění a vysoko nad hlavou rozeznal Eragon třpytivé tvary mnoha draků. Půvabní obři s poklady mnoha králů na svých šupinách. Výjev trval jen o chvilku déle, poté Glaedr pustil Eragonovu mysl a údolí bylo opět stejné jako předtím. Bylo to nádherné, řekl Eragon To bylo, ale už není. Eragon pokračoval v průzkumu údolí, přičemž ho porovnával s tím, kterému ukázal Glaedr a zamračil se, když uviděl poskakující světla uvnitř opuštěného města. Lucerny, pomyslel si. Zašeptal kouzlo, kterému zlepšilo zrak a byl schopný rozeznat linii zahalených postav, které pomalu kráčely skrze ruiny. Zdály se být slavnostní a tajuplné. Byla tam i jakási rituální přesnost v měření jejich kroků a stejného kymácení luceren. Kdo je to? zeptal se Glaedra. Cítil, jakoby byl svědkem něčeho, co není určeno pro ostatní. Nevím.. Možná jsou to potomci těch, kteří se tu skryli během bitvy. Možná jsou to lidé tvojí rasy, co se zde usadili po pádě Jezdců, anebo jsou to ti, co uctívají jezdce a draky jako bohy. Existují vůbec tací lidé? Existovali. Odradili jsme je od toho, ale i tak bylo v izolovaných částech Alagaesie celkem normální nás uctívat. Myslím, že je dobře, že jsi umístil ochrany. Eragon sledoval, jak se maskované postavy vinuly podél města, což trvalo asi hodinu. Když dorazili na druhou stranu, tak svítilny zhasly jedna po druhé a jejich nosiči zmizeli. Ani pomocí magie Eragon nedokázal určit kam. Potom uhasil oheň hrstí hlíny a zalezl pod přikrývky spát. *** Eragone! Safiro! Vstávejte! Eragonovy oči se otevřely. Posadil se a nahmatal Brisingr. Vše bylo temné, až na jemnou záři červených uhlíků po jeho pravici a nepravidelná hvězdná obloha na východě. Ačkoliv bylo světlo slabé, Eragon byl schopný rozeznat tvar lesa, louky... a obrovského hlemýždě, který se sunul po trávě směrem k němu. Eragon vykřikl a ucouvl. Hlemýžď, jehož ulita byla přes 5 a půl stopy vysoká, zaváhal, ale potom se k němu začal sunout tak rychle, jak dokáže člověk běžet. Syčení, podobné hadímu, vycházelo ze štěrbiny jeho úst a jeho kývající se oči byly velké jako pěst. Eragon si uvědomil, že nemá dostatek času na to, aby se postavil na nohy a za sebou neměl dostatek místa, aby mohl vytasit Brisingr. Připravil se na použití kouzla, ale dříve než to stihl, se Safiřina hlava mihla vedle něj a sevřela hlemýždě asi v polovině jejích čelistí. Hlemýždí ulita jí praskla mezi zuby a se zvukem, jakoby se lámala břidlice a kreatura vydala slabý, třaslavý výkřik. Safira trhla krkem a vyhodila hlemýždě do vzduchu. Otevřela svoje ústa tak široce, jak se dalo a zhltla celého hlemýždě, dvakrát zakolísajíc hlavou jako červenka, když sní červa. Když Eragon snížil svůj pohled, uviděl další 4 hlemýždě, o trochu dál dole. Jeden z hlemýžďů se skryl do své ulity, ostatní se rychle klouzali po svých vlnících se břichách. „Tam!“ zakřičel Eragon. Safira poskočila kupředu. Její tělo bylo na moment nad zemí, následně přistála na všech čtyřech. Sežrala prvního šneka potom druhého a nakonec třetího. Posledního, toho, co se skrýval v ulitě, nechtěla sníst. Místo toho zaklonila hlavu a vykoupala ho v proudu modrých a žlutých plamenů, které osvětlily krajinu stovky stop na všechny strany. Udržovala plamen vteřinu nebo dvě. Následně zdvihla doutnajícího hlemýždě svými zuby, jemně jako kočka zvedající kotě a donesla ho k Eragonovi, kde mu ho pustila k nohám. Sledoval ho s nedůvěrou, ale vypadal skutečně mrtvý. Teď můžeš mít pořádnou snídani, konstatovala Safira. Zíral na ni a potom se začal smát. Smál se a smál, dokud se jeho smích nezdvojnásobil a on si nemusel odpočinout, opřený rukama o kolena. Lapajíc po dechu. Co je na tom tak směšného? ptala se a vdechla saze z ulity. Čemu se tak směješ, Eragone? zajímalo Glaedra. Potřásl hlavou a stále lapal po dechu. Nakonec byl schopný odpovědět: „Neboť...“ a potom začal hovořit myšlenkami, aby to slyšel i Glaedr. Neboť…šneci a vejce! A začal se znovu smát, přičemž se cítil velmi trapně. Neboť šnečí steaky!.. .Hladový? Mají ulitu! Pocit únavy? Jezte oční bulvy! Kdo potřebuje medovinu, když máme sliz? Mohl bych dát šnečí ulity do vázy jako květiny a oni by … Smál se tak silně, že pro něj bylo nemožné pokračovat a... padl na jedno koleno, zatím co lapal po dechu a slzy smíchu mu tekly z očí. Safira rozevřela čelisti tak, že to 211
vypadalo jako úsměv a vydala jemný tlumený zvuk ze svého hrdla. Někdy jsi velmi podivný, Eragone. Cítil, že jeho veselost nakazila i ji. Znovu očuchala ulitu. Nějaká medovina by přišla vhod. „Aspoň jsi najedená.“ řekl jak nahlas, tak i myšlenkami. Ne dostatečně, ale bude to stačit na cestu k Vardenům. Když se přestal smát, šťouchl Eragon špičkou své boty do hlemýždě. Je to už dlouhý čas, kdy na Vroengardě byli draci. Nejspíš si to myslelo, že budu snadná kořist. To by mimochodem byla smutná smrt, skončit jako večeře pro šneka. Ale nezapomenutelná, řekla Safira. Ale nezapomenutelná, souhlasil a cítil, jak se mu vrací radost. A co je prvním pravidlem lovu, mláďata? ptal se Glaedr. Eragon i Safira odpověděli společně: Nelov svojí kořist, pokud si nejsi jistý, že to kořist je. Velmi dobře, řekl Glaedr. Potom Eragon povídal: Skákajíci červy, stínový ptáci a teď obrovští hlemýždi… Jak je mohla kouzla během boje vytvořit? Jezdci, drací a Belgabad uvolnili během boje obrovské množství energie. Mnoho z této energie bylo spojeno s kouzly, ale velké množství se rozptýlilo do okolí. Ti, co v té době žili, by ti řekli, že se na určitou dobu svět zbláznil a ničemu, co jsi viděl nebo slyšel se nedalo věřit. Něco z této energie se muselo usídlit v předchůdcích ptáků a červů a změnit je. Ale zmýlil jsi se, když jsi k nim zahrnul i šneky. Snalgí, jak se jmenují, vždy žili na Vroengardu. Byli naším oblíbeným jídlem, nás draků. Z důvodů, které, ty Safiro, již znáš. Safira zamrkala a olízla si čelist. A nejen, jejich maso je měkké a chutné, jejich ulity jsou dobré na trávení. Jestliže tedy jsou jen obyčejnými zvířaty, proč je moje ochrany nezastavily? zeptal se Eragon Přinejmenším mě mohly upozornit na blížící se nebezpečí. To, odpověděl Glaedr je výsledek bitvy. Magie nevytvořila Snalgí. Ale to neznamená, že zůstali netknuti silami, které zničili toto místo. Neměli bychom tu otálet déle, než je bezprostředně nutné. Bude lepší zmizet dříve, než se cokoliv, co číhá v těchto lesích, rozhodne otestovat naši vytrvalost. Se Safiřinou pomocí Eragon rozbil ulitu spáleného hlemýždě. S pomocí červené magické záře vyčistil bezpáteřní kostru uvnitř. Což byla slizká a špinavá zkušenost, která ho ušpinila až po lokty. Následně Eragon maso zakopal blízko ohniště. Safira se vrátila na svoje místo v trávě, kde ležela, stočila se a pokračovala ve spánku. Tentokrát se k ní Eragon přidal. Vzal přikrývky a sedlové vaky, ve kterých bylo Glaedrovo Eldunarí, lehl si pod její křídlo a přitulil se k tmavému, teplému místu mezi jejím krkem a tělem. Tam strávil zbytek noci přemýšlením a sněním. Následující den byl šedivý a pochmurný, stejně jako ten předcházející. Lehký sníh, jako prach, pokryl hory. Na vrcholkách pohoří byl vzduch tak mrazivý, že Eragon začal věřit, že druhý den bude znovu sněžit. Jak byla unavená, tak se Safira nepohnula, dokud slunce nevyšlo nad horami. Eragon byl netrpělivý, ale nechal ji spát. Pro ni bylo mnohem důležitější, dostat se z letu na Vroengard, než pro ně. Jakmile se probudila, vyhrábla pro něj zbytek šneka a on z něj uvařil velikou snídani... nebyl si jistý jak to nazvat: hlemýždí slanina? Bez ohledu na název byly proužky masa výborné a najedl se více než obvykle. Safira zhltla, co zbylo, a pak hodinu čekali, protože by nebylo moudré jít do boje s plným žaludkem. Nakonec Eragon smotal deky a přidělal sedlo zpět na Safiru. Pak společně s Glaedrem vyrazili ke Skále Kuthian.
212
SKÁLA KUTHIAN
C
esta k háji se zdála kratší, než předchozího dne. Sukovité stromy byly stejně zlověstné jako vždy a Eragon měl ruku na Brisingru po celou dobu, co šli houštím. On a Safira zastavili na okraji mýtiny, která se rozprostírala před skálou Kuthian. Hejno vran se usadilo na nerovném skalisku a při pohledu na Safiru začalo krákat do vzduchu – nejhorší znamení, jaké si Eragon mohl představit. Půl hodiny stál Eragon na místě a hledal jedinou známku po kouzlu, které by mohlo nějak uškodit jemu, Safiře nebo Glaedrovi. Kolem mýtiny, skály Kuthian a - tak daleko, jak jen mohl říct – zbytku ostrova, zjistil znepokojující množství kouzel. Některá z nich byla usazená v hloubce země a měla takovou sílu, jako kdyby mu pod nohama proudila obrovská řeka energie. Jiná byla malá a zdánlivě neškodná, někdy ovlivňující pouze jedinou květinu nebo jedinou větev stromu. Více než půlka kouzel byla nečinná – protože postrádala energii, neměla už předmět, na kterém kouzlo lpělo nebo čekala na jisté okolnosti, které měly teprve přijít – a množství kouzel, které když Jezdec nebo kdokoli jiný vyslovil, mělo buď změnit nebo zrušil dřívější části magie. Eragon nebyl schopný určit účel většiny kouzel. Nezůstal žádný záznam slov použitých při jejich stvoření, pouze struktury energie, které již tak dlouho mrtví kouzelníci, tak opatrně tvořili. A tyto struktury bylo složité, jestli ne rovnou nemožné, interpretovat. Glaedr mu pomáhal, jelikož byl obeznámen s mnoha staršími, většími kusy magie, které byli umístěny na Vroengardu, ale jinak byl Eragon nucen hádat. Naštěstí, ačkoliv nemohl vždy zjistit, co přesně mělo kouzlo dělat, byl často schopen říct, zda kouzlo ovlivní jeho, Safiru nebo Glaedra. Byl to komplikovaný proces, který vyžadoval komplikovaná zaříkadla a trvalo jim další hodinu, než zkontrolovali všechna kouzla. Co mu dělalo starosti nejvíc – stejně jako Glaedrovi – byla kouzla, která by neuměl odhalit. Ačkoli vyslídit ostatní kouzelníkova kouzla, by bylo mnohem těžší, kdyby se po sobě snažili ukrýt svou práci. Konečně, když si byl Eragon jistý, že tam nejsou žádné pasti na skále nebo kolem ní, on a Safira přešli mýtinu ke spodní části zubaté, lišejníkem pokryté špičky. Eragon zaklonil hlavu a podíval se na vrchol formace. Zdála se neuvěřitelně vzdálená. Neviděl na kameni nic neobvyklého, ani Safira ne. „Nech nás říct naše jména, ať to máme za sebou,“ řekla. Eragon poslal tázací myšlenku Glaedrovi a drak odpověděl: „Má pravdu. Není žádný důvod, proč to odkládat. Vyslov své jméno a Safira a já učiníme stejně.“ Eragon byl nervózní, dvakrát sevřel ruce, pak si přehodil štít ze zad, vytasil Brisingr a přikrčil se. „Mé jméno,“ řekl nahlas, srozumitelným hlasem, „je Eragon Stínovrah, syn Broma“ „Mé jméno je Safira Bjartskular, dcera Vervady.“ „A mé jméno je Glaedr Eldunarí, syn Nithringa.“ Čekali. V přiměřené vzdálenosti vrány krákaly, jako by se jim vysmívaly. Kolem něj se rozvířilo znepokojení, ale on ho ignoroval. Ve skutečnosti neočekával, že by otevření skály bylo tak jednoduché. „Zkus to znovu, ale tentokrát to řekni ve starověkém jazyce,“ poradil mu Glaedr. A tak Eragon řekl: „Nam iet er Eragon Sundavar-Vergandí, sonr abr Brom!“ A pak Safira zopakovala její jméno a jméno matky ve starověkém jazyce. Stejně tak Glaedr. Znovu se nic nestalo. Eragonovo znepokojení se prohloubilo. Jestli byla jejich výprava zbytečná… Ne, ničemu nepomůže, když o tom bude přemýšlet. Ne teď. „Možná všechna naše jména musí být vyslovena nahlas,“ řekl. „Jak?“ zeptala se Safira. „To mám řvát na ten kámen? A co Glaedr“? „Můžu říct vaše jména za vás,“ řekl Eragon. „Zdá se nepravděpodobné, že by to bylo ono, ale můžeme to zkusit,“ řekl Glaedr. „V tomto nebo starověkém jazyce?“ „Ve starověkém jazyce, řekl bych, ale zkus obojí, ať jsme si jistí.“ Eragon dvakrát odříkal jejich jména, ale kámen zůstal stejně tvrdý a neměnný, jako předtím. Nakonec, frustrovaný, řekl: „Možná jsme na špatném místě, možná je vchod do Pevnosti duší na druhé straně kamene. Nebo na jeho vrcholu.“ „Kdyby tomu bylo tak, nezmiňovala by to Domina abr Wyrda?“ zeptal se Glaedr. Eragon snížil štít. Odkdy je jednoduché porozumět hádankám? 213
„Co když máš jméno vyslovit pouze ty?“ řekla Safira Eragonovi. „Neříkal Solembum ,Když se všechno bude zdát ztracené a tvá síla bude vyčerpaná, běž ke skále Kuthian a vyslov své jméno, abys otevřel Pevnost duší.‘ Tvé jméno, Eragone, ani mé, ani Glaedrovo.“ Eragon se zamračil. „Předpokládám, že je to možné. Ale pokud je potřeba jen mého jména, pak tu možná musím být sám, když to řeknu.“ Safira se zavrčením vyskočila do vzduchu, rozcuchala Eragonovi vlasy a polámala rostliny na mýtině větrem z jejích křídel. „Tak to zkus, ale buď rychlý!“ řekla a odletěla na východ, pryč od skály. Když byla čtvrt míle pryč, Eragon se podíval zpět na hrbolatý povrch skály, ještě jednou pozvedl svůj štít a ještě jednou vyslovil své jméno, nejprve ve svém jazyce, pak ve starověkém. Žádné dveře ani průchod se neobjevily. Žádná prasklina ani puklina se neobjevila. Žádné symboly na povrchu. Věžatý vrchol se nezdál být ničím jiným, než tvrdým kusem granitu, postrádajícího tajemství. „Safiro!“ Eragon zakřičel v mysli. Pak zaklel a pochodoval sem a tam po mýtině, kopajíc do volných kamenů a větví. Když Safira sletěla dolů na mýtinu, vrátil se zase zpět ke skále. Jak přistávala, tak se drápy její zadních končetin zaryly hluboko do měkké země a udělaly díru, zatímco třepala křídly, aby se zastavila. Listy a stébla trávy vířily kolem ní, jako kdyby se chytily do víru. Jakmile Safira dopadla na všechny čtyři a složila křídla, Glaedr řekl: „Předpokládám, že jsi neuspěl?“ „Ne,“ odsekl Eragon a dál nazlobeně hleděl na špičku skály. Starý drak si povzdechl. „Bál jsem se, že tohle bude ten případ. Nabízí se pouze jedno vysvětlení –“ „Že nám Solembum lhal? Že nás poslal na divokou honičku, aby Galbatorix mohl zničit Vardeny, zatímco jsme pryč?“ „Ne. Pokud chceme otevřít tuhle…tuhle…“ „Pevnost duší,“ řekla Safira. „Ano, tuhle pevnost duší, o které ti řekl, tak pak musíme říct svá pravá jména.“ Slova mezi ně padla jako těžké balvany. Na chvíli nikdo nepromluvil. Ta myšlenka Eragona vystrašila a zdráhal se ji adresovat, jako kdyby to mohlo nějak ještě situaci zhoršit. „Ale jestli je to past –“ řekla Safira. „Pak je to ta nejďábelštější past,“ řekl Glaedr. „Otázka, kterou musíš zodpovědět je: Věříš Solembumovi? Pokud k tomu přikročíš, riskuješ mnohem víc, než naše životy, riskuješ naši svobodu. Jestli mu věříš, můžeš být k sobě dost upřímný, abys objevil své pravé jméno a navíc rychle? A jsi stále ochotný žít s tou znalostí, jakkoliv nepříjemná bude? Protože jestli ne, tak bychom měli odletět teď hned. Já se změnil od Oromisovy smrti, ale vím, kdo jsem. Ale víš to ty, Safiro? A ty, Eragone? Můžeš mi doopravdy říct, co vás dělá drakem a Jezdcem, kterými jste?“ Do Eragona se vkradlo zděšení, jak vzhlédl ke skále Kuthian. „Kdo jsem?“ uvažoval.
214
CELÝ SVĚT JE SNEM Nasuada se smála, jak se hvězdná obloha točila kolem ní a ona se svalila do kouta oslnivě bílého světla o mnoho mil níže. Vítr ji tahal za vlasy a potrhané konce rukávů divoce pleskaly jako biče. Obrovští netopýři, černí a mokří, se shromažďovali okolo ní, řezajíc zuby její rány, které štípaly, píchaly a pálily jako oheň. A přece se zasmála. Rozšířily se jí rány a oslepující světlo ji na chvíli pohltilo. Když se jí v očích vyjasnilo, zjistila, že je v Sále Věštkyně sama - žádní netopýři - dívajíc se na sebe, jak leží připoutána k popelavě zbarvené desce. Vedle jejího ochablého těla stál Galbatorix: vysoký s širokými rameny a se stínem tam, kde měla být jeho tvář a nachovou korunou na hlavě. Obrátil se k ní a natáhl si rukavici na ruku. „Pojď, Nasuado, dcero Ažihada. Zbav se své hrdosti a zavaž se věrností ke mně, a já ti dám všechno, co sis kdy přála.“ Opakovala posměšný zvuk a vrhla se k němu s nataženýma rukama. Předtím, než by mu mohla roztrhat hrdlo, král zmizel v oblaku černé mlhy. „To, co já chci, je zabít tě!“ Místností se rozezněl Galbatorixův hlas, jako by vycházel ze všech stran najednou: „Pak tady musíš zůstat, než si uvědomíš chybu ve tvých způsobech.” *** Nasuada otevřela oči. Byla stále ještě na kamenné desce, zápěstí a kotníky svázané řetězy s ranami pulzujícími, jako by už nikdy neměly přestat. Zamračila se. Byla v bezvědomí nebo si právě povídala s králem? Bylo tak těžké zjistit – V jednom rohu místnosti zahlédla špičku hustě zelené révy, plazící se přes cestu mezi namalovanými dlaždicemi. Další révy se objevily vedle té první; vylézaly skrz stěnu ven a šířily se po zemi, jako moře vrtících se hadů. Pozorovala, jak se plazili směrem k ní a začala se smát. Mohl myslet na to všechno? Mám neznámé sny téměř každou noc. Jakoby v odpověď na její pohrdání, se deska rozplynula a úponky se nad Nasuadou uzavřely, obtékajíc její končetiny a držíc je bezpečněji, než jakékoli řetězy. Její pohled začínal tmavnout, jak se révy rozmnožovaly a jediné, co slyšela, byl zvuk sunoucích se šlahounů: suchý šoupající zvuk, stejně jako zvuk padajícího písku. Vzduch kolem začínal houstnout a ohřívat se, až měla pocit, jako by měla potíže s dýcháním. Už jí nedocházelo, že keře byly jen iluze, mohla zpanikařit. Místo toho si odplivla do tmy a proklínala Galbatorixovo jméno. Ne poprvé a ani naposled, tím si byla jistá. Ale odmítla mu umožnit potěšení z vědomí, že ji měl narušenou. Světlo… Zlaté paprsky tekoucí přes řady kopců, zaplněných poli a vinicemi. Stála na okraji malého nádvoří, pod mřížovím obtěžkaným vzkvétající ranní slávou vinic, které se zdály nepříjemně povědomé. Měla na sobě krásně žluté šaty. V pravé ruce držela křišťálovou číši plnou vína a na jazyku cítila pižmovou, třešňovou chuť vína.
1
Ze západu vál mírný větřík. Vzduch voněl teplem, pohodlím a čerstvě obdělanou půdou. „Á, tady jsi.“ Ozval se za ní hlas, a když se otočila, spatřila Murtagha, jak rázným krokem směřuje k jejímu velkému statku. Stejně jako ona držel pohár vína. Byl oblečen v černých kalhotách a kabátci z kaštanového saténu zdobeném zlatými lemy. Drahokamy pokrytá dýka mu visela z opasku. Jeho vlasy byly delší, než si pamatovala, a vypadal uvolněně a jistým způsobem jinak, jak ho předtím neznala. To a světlo na jeho tváři budilo dojem neodolatelně pohledné – či snad ušlechtilé tváře. Připojil se k ní a položil ruku na její holé paže. Zdálo se, že gesto je neformální a intimní. „Ty uličnice, nechala jsi mě Lordu Ferrosovi a jeho nekonečným příběhům. Trvalo mi půl hodiny uniknout.“ Pak zastavil a podíval se na ni zblízka, jeho výraz se stal starostlivým. „Je ti špatně? Jsi nějaká bledá.“ Otevřela ústa, ale žádná slova z ní nevyšla. Ani nevěděla, jak reagovat. Murtaghovi se svraštilo obočí. „Měla si další ze svých záchvatů, je to tak?“ „Já – já nevím … Nemůžu si vzpomenout, jak jsem se sem dostala nebo…“ zarazila se, když spatřila bolest, která se objevila v Murtaghových očích, a kterou rychle schoval. Když ji obcházel, sklouznul rukou k jejímu kříži, zírajíce na kopcovitou krajinu kolem. Rychlým pohybem vyprázdnil svůj pohár. Pak tiše řekl, „Já vím, jak je to pro tebe matoucí. … Není to poprvé, kdy se to stalo, ale – „ zhluboka se nadechl a zavrtěl hlavou. „Co je poslední věc, kterou si pamatuješ? Teirm? Aberon? Obléhání Cithrímu? … Ten dar, který jsem ti dal v tu noc v Eoamu?" Hrozný pocit nejistoty ji přemohl. „Urû´ baen, " zašeptala. „Síň Věštkyně. To je má poslední vzpomínka.“ Na okamžik ucítila, jak se jeho ruka na jejích zádech zachvěla, ale jeho tvář nezračila žádnou reakci. "Urû" baen, " zopakoval ochraptěle. Podíval se na ni. „Nasuado … od Urû’ baenu už uplynulo osm let..“ Ne, řekla si. To není možné. A přesto všechno, co viděla a cítila, se zdálo tak skutečné. Pohyb Murtaghových rozcuchaných vlasů ve větru, vůně polí, dotyk jejích šatů na kůži – všechno vypadalo přesně tak, jak by mělo. Ale kdyby byla ve skutečnosti tady, tak proč ji o tom Murtagh nepřesvědčil dotykem své mysli, jako to dělával dříve? Zapomněl? Pokud už uplynulo osm let, nemusel si pamatovat slib, který učinil před tak dlouhou dobou v Síni Věštkyně. „Já –“ začala mluvit a pak uslyšela nějakou ženu vykřiknout. „Má paní!“ Podívala se přes rameno a spatřila zavalitou služku, která spěchala dolů z panství, přední část její bílé zástěry vlála. „Má paní,“ prohlásila služka a uklonila se. „Omlouvám se, že vás ruším, ale děti doufaly, že chcete sledovat jejich hru na hosty.“ „Děti,“ zašeptala. Pohlédla zpět na Murtagha a v jeho očích se třpytily slzy. „Jo,“ řekl. „Děti. Čtyři, všechny silné, zdravé a v plné síle.“ Zachvěla se dojetím. Nemohla si pomoci.. Pak zvedla bradu. „Ukaž mi, co jsem zapomněla. Ukaž mi, proč jsem zapomněla.“ Murtagh se na ni usmál a vypadal hrdě. „Bylo by mi potěšením,“ řekl a políbil ji na čelo. Vzal jí sklenici a podal ji služebné. Pak ji uchopil za ruce, zavřel oči a sklonil hlavu. 2
Hned nato ucítila přítomnost cizí mysli, a pak poznala: to nebyl on. Nikdy by to nemohl být on. Rozhněvaná podvodem a ztrátou toho, co nikdy nebude se vymanila z Murtaghova sevření, uchopila jeho dýku a bodla volně jeho směrem. Vykřikla: V El – harímu žil muž, muž se žlutýma očima! Řekl mi, „Pozor na šepot, neboť šepot lže!“ Murtagh ji pozoroval s podivně prázdným výrazem ve tváři, pak se před ní vytratil. Všechno kolem ní – mříže, nádvoří, panství, kopce s vinicemi – zmizelo a zjistila, že pluje ve vzduchoprázdnu bez světla a zvuku. Chtěla pokračovat v její litanii, ale z krku se neozval žádný zvuk. Nemohla ani cítit bušení pulsu v jejích žilách. Pak ucítila temný zvrat a – Klopýtla a padla na ruce a kolena. Ostré kameny jí poškrábaly dlaně. Mrkala očima, aby se přizpůsobila světlu, vstala a rozhlédla se kolem. Mlha. Pruhy kouře se tetelily přes celé pole podobné Hořícím Pláním. Byla ještě oděná v jejích roztrhaných šatech a byla bosa. Někdo za ní křičel, otočila se dokola a viděla dvanáct stop vysokého Kulla, útočícího přímo na ni, houpajíc okovanou palicí, velkou jako ona. Zleva od ní přicházel další řev, když uviděla druhého Kulla, velkého jako čtyři menší Urgalové. Pak z bělavého oparu vystoupila spěšným krokem dvojice zahalených hrbatých postav a vyrazila směrem k ní, prskali a mávali jejich krátkými meči. Přestože je nikdy předtím neviděla, věděla, že to jsou Ra´zakové. Znovu se zasmála. Teď se ji Galbatorix snažil potrestat. Ignorovala přicházející nepřátele – o kterých věděla, že je nikdy nebude schopna zabít nebo jim uniknout – seděla se zkříženýma nohama na zemi a začala si pobrukovat pradávnou trpasličí melodii. Galbatorixovy počátečná snahy ji oklamato by mohly velmi dobře uspět, kdyby ji Murtagh nevaroval předem. Aby Murtaghovu pomoc uchovala v tajnosti, tvářila se nevědomě ke Galbatorixově manipulaci vnímání reality, ale bez ohledu na to, co viděla nebo cítila, odmítla dovolit králi, aby myslela na věci, na které by nesměla nebo něco mnohem horšího, dát mu svou věrnost. Vzepřít se mu pokaždé nebylo jednoduché, ale držela se svých rituálů myšlení a řeči, a s nimi byla schopna hatit královy plány. První iluze byla s jednou ženou, Riallou, která se k ní připojila v Síni Věštkyně jako další vězeň. Žena tvrdila, že je jedním z Vardenských špionů v Urû'baenu, a že byla zajata při posílání vzkazu, v němž byla zpráva za celý týden. Rialla se snažila Nasuadě zavděčit a přesvědčit ji, že ji odsoudili za Vardenskou výpravu a pro chybné důvody k boji, a že je jen správné podrobit se Galbatorixově autoritě. Ze začátku si Nasuada neuvědomila, že Rialla sama byla jen iluze. Předpokládala, že Galbatorix zkreslil její slova nebo vzhled, nebo si snad pohrával s jejími emocemi, aby ji předkládal další citlivé Riallniny argumenty. Jak dny plynuly, Murtagh ji nenavštívil ani nekontaktoval, až se začala obávat, že ji nechal v Galbatorixových spárech. Ta myšlenka jí způsobila větší úzkost, než si byla ochotná přiznat a zjistila, že ji to trápí téměř na každém kroku. Pak začala přemýšlet, proč ji Galbatorix nepřišel mučit během týdne a došlo jí, že jestliže už uplynul týden, pak Vardenové a elfové zaútočili na Urû'baen. A kdyby se 3
to stalo, Galbatorix by ji určitě upozornil, kdyby vyhrál. Navíc Riallino podivné chování, v kombinaci s řadou nevysvětlitelných rozdílů v její paměti, Galbatorixovu trpělivost a Murtaghovo pokračující mlčení – neboť nevěřila, že by dokázal nesplnit slib, který ji dal – ji přesvědčil, jakkoliv zvláštní se to zdálo, že Rialla byla přízrak, a že tam nebyla tak dlouho, jak se zdálo. Uvědomila si, že Galbatorix by mohl změnit počet dní, pomyslela si zběžně. Ta myšlenka se jí hnusila. Její smysl pro čas, se během jejího věznění zamlžil, ale přesto si uchovala obecné povědomí o jeho plynutí. Ztratit se, stát se uvězněnou v čase, byla ještě víc vydána Galbatorixovi na milost, neboť mohl prodloužit, či zkrátit její zážitky, jak uznal za vhodné. Přesto zůstala odhodlaná odolat Galbatorixovým snahám v nátlaku, bez ohledu na to, kolik času se to zdálo být. Kdyby měla vydržet sto let ve své cele, pak sto let vydrží. Když prokázala odolnost vůči Riallininému zákeřnému našeptávání – skutečně ji nakonec odsoudili jako zbabělce a zrádce – Galbatorix přešel na další trik. Poté jeho klamy rostly, byly propracovanější a nepravděpodobnější, ale neporušil žádné pravidlo a nestřetl se s něčím, co už jí ukázal, neboť pro krále bylo stále snazší udržet ji v nevědomosti o jeho vměšování. Jeho snahy vyvrcholily, když se zdálo, že ji vzal z komnaty do žaláře jinde v pevnosti, kde viděla Eragona a Safiru v řetězech. Galbatorix vyhrožoval, že zabije Eragona, pokud králi neodpřísáhne věrnost. Když odmítla, ke Galbatorixově nelibosti – a pomyslela si, jaké překvapení – Eragon křičel kouzlo, které je nějak uvolnilo. Po krátkém zápase Galbatorix uprchl – pochybovala, že by to udělal ve skutečnosti – a pak jí Eragon se Safirou začali probojovávat cestu z pevnosti. Bylo to elegantní a vzrušující a byla v pokušení zjistit, jak by se vyřešil sled událostí, ale pak cítila, že hrála společně s Galbatorixem na falešné představení už dost dlouho. Tak se chytila první nesrovnalosti, všimla si vzhledu šupin kolem Safiřiných očí a použila ho jako záminku k poznání, že svět kolem ní, byl jen předstíraný. „Slíbil si, že by si mi nelhal, dokud jsem v Síni Věštkyně!“ zakřičela do vzduchu. „Co je to ale lež, Křivopřísežníku?“ Galbatorixův hněv na její objev, byl pozoruhodný; slyšela, jak zařval jako obrovský drak a pak pohřbil všechnu důmyslnost a po zbytek seance, ji podroboval řadou fantastických muk. Konečně zjevení skončila a Murtagh jí řekl, že opět může věřit svým smyslům. Nikdy nebyla tak šťastná z doteku jeho mysli. Té noci k ní přišel a strávili hodiny sezením a povídáním. Řekl jí o pokroku Vardenů – byli téměř u hlavního města – a o přípravách Království. Také jí vysvětlil, že věří, že objevil způsob, jak ji osvobodit. Když po něm chtěla podrobnosti, odmítl odpovědět a řekl: ,,Potřebuji ještě den nebo dva abych viděl, zda to bude fungovat. Ale je tu způsob, Nasuado. Vem si to k srdci. “ Vzala si k srdci jeho nadšení a zájem o ni. I v případě, že nikdy neuteče, byla ráda, že nebyla v zajetí sama. Poté, co si v duchu promítla některé z věcí, které jí udělal Galbatorix a prostředky, které mu zmařila, Murtagh se zasmál. „Ukázala ses, jako tvrdší oříšek, než předpokládal. Už je to hodně dlouho, co mu dal někdo pořádně zabrat. Já určitě ne. … Trochu tomu rozumím a vím, jak je nesmírně obtížné vytvářet uvěřitelné iluze. Každý schopný kouzelník dokáže vyvolat iluzi, jako by ses vznášela na obloze nebo 4
že jsi studená nebo teplá, nebo že ti květina roste před očima. Malé složité věci nebo velké jednoduché věci, jako je vytvoření osoby, vyžaduje velkou koncentraci na udržení iluze. Pokud tvá pozornost zakolísá, květ má najednou čtyři listy místo deseti. Nebo možná zmizí úplně. Podrobnosti jsou na replikaci tou nejtěžší věcí. Příroda je naplněna nespočítatelným množstvím detailů, ale naše mysl, jich udrží jen několik. Pokud jsi někdy pochybovala, zda to co vidíš je skutečné, dívej se na podrobnosti. Hledej chyby na světě, kde zaklínač buď nevěděl, nebo zapomněl, co tam mělo být, nebo to nahradil, aby šetřil energií.“ „Pokud je to tak těžké, jak to že se to Galbatorixovi tak daří?“ „Používá Eldunarí.“ „Všechny?“ Murtagh přikývl. „Poskytují energii a potřebné detaily a on je pak přesměruje, jak chce.“ „Pak tedy to, co vidím, je postavené na vzpomínkách draků?“ zeptala se, cítíc se trochu udiveně. Opět přikývl. „To a vzpomínky jejich Jezdců nebo ti, kteří měli Jezdce.“ Následující ráno, ji Murtagh rychle probudil a myšlenkami jí pověděl, že se Galbatorix chystá znovu začít. Poté ji sužovaly přeludy a iluze každého druhu, ale jak den plynul, všimla si, že vize – s několika pozoruhodnými výjimkami, jako například jí a Murtagha na panství – čím dál nejasnější a jednodušší, jako by byl Galbatorix nebo Eldunarí stále unavení. Teď seděla na pusté pláni, prozpěvujíc si trpasličí melodii, když na ni mířili Kull, Urgalové a Ra ´zac. Chytili ji a ten pocit, jako by ji tloukli a řezali a občas zařvala a přála si, aby její bolest skončila, ale ani jednou neuvažovala o poskytnutí se Galbatorixovým touhám. Pak planina zmizela, jako většina jejího utrpení a připomněla si: Je to jen v mé mysli. Nesmím se poddat. Nejsem zvíře; Jsem silnější než slabost mého těla. Kolem ní se objevila temná jeskyně s fosforeskujícími zelenými houbami. Za několik minut zaslechla čenichání velkého stvoření, vyplňující stín mezi stalagmity a pak ucítila horký dech tvora vzadu na krku a ucítila zápach mršiny. Znovu se rozesmála a nepřestávala se smát, i když ji Galbatorix násilím postavil jedné hrůze za druhou ve snaze najít určitou kombinaci bolesti a strachu, která by ji zlomila. Zasmála se, protože věděla, že její vůle byla silnější, než jeho představivost a smála se, protože věděla, že by mohla počítat s Murtaghovou pomocí, s ním, jako spojencem. Ze strašidelných nočních můr spáchaných Galbatorixem neměla strach, bez ohledu, jak hrozně v té době vypadaly.
5
OTÁZKA CHARAKTERU Eragonovi sklouzla noha, když vstoupil na část kluzkého bláta a tvrdě dopadl na bok do mokré trávy. Zabručel a trhl sebou, když mu začal pulzovat bok. Dopad mu určitě způsobil modřinu. “Barzûl,”zaklel. Převalil se na nohy a opatrně se postavil. Alespoň nepřistál na Brisingru, pomyslel si, když hodnotil míru poškození svých kalhot. Cítil se mrzutě a pokračoval v plahočení se ke zničené budově, kde se rozhodli, že umístí tábor, ve víře, že to je to bezpečnější místo, než u lesa. Jak kráčel travou, vyděsil se skokanů volských, kteří vyskočili z úkrytu a skákali na obě strany. Skokani byli jediné další podivné stvoření, které na ostrově potkali; každý měl rohovitý výstupek nad rudýma očima, a od středu jejich čel klíčil zakřivený stonek—spíše jako rybářský prut—na jehož konci vysel malý, masitý orgán, který v noci zářil buď bíle nebo žlutě.Světlo umožňovalo skokanům lákat stovky létajícího hmyzu v dosahu jejich jazyku a jako důsledek snadného přístupu k jídlu, narostly žáby do enormní velikosti. Viděl některé, které byly velké, jak medvědí hlava, velké masité hrudky s vytřeštěnýma očima a ústy tak širokými, jako jeho natažené dlaně. Žáby mu připomněly bylinkářku Angelu a náhle si přál, aby byla na Vroengardu s nimi. Pokud by nám někdo mohl říci naše pravá jména, vsadím se, že by to byla ona. Z nějakého důvodu, mu vždy připadalo, jakoby bylinkářka viděla skrz něj, jakoby porozuměla jemu samému.Byl to znepokojující pocit, ale v tuto chvíli by ho rád pocítil. Eragon se Safirou se rozhodli důvěřovat Solembumovi a strávili na Vroengardu další tři dny, zatímco se snažili přijít na svá pravá jména.Glaedr nechal rozhodnutí na nich; a řekl, Znáte Solembuma lépe než já. Zůstat nebo ne. Ať tak či onak, riziko je velké. Neexistují žádné další bezpečné cesty. Byla to Safira, kdo nakonec rozhodl. Kočkodalci by nikdy nesloužili Galbatorixovi, řekla. Cena za jejich svobodu je příliš velká. Věřím jejich slovům více, než jakékoli jiné bytosti, včetně elfů. Tak nakonec zůstali. Strávili zbytek dne a většinu dalších sezením, přemýšlením, mluvením, sdílením vzpomínek, zkoumáním si myslí navzájem a zkoušením různých kombinací slov starověkého jazyka.To vše v naději, že si budou schopni uvědomit, že pracují se svými pravými jmény nebo—pokud by měli štěstí—na ně náhodou narazili. Když se Eragon zeptal, Glaedr vždy nabídl svoji pomoc, ale většinu si nechával pro sebe a dal Eragonovi se Safirou soukromí pro jejich konverzace, z nichž z většiny, se Eragon cítil rozpačitě, když to měl slyšet někdo jiný. Pokud bych přemýšlel nad jménem jednoho z vás, řeknu vám ho—protože nemáme času nazbyt— ale bylo by lepší, kdyby jste na něj přišli sami. Přesto, se ani jednomu nepodařilo uspět. Od té doby, co mu Brom řekl o pravých jménech, se chtěl Eragon naučit to svoje. Znalost, zejména sebepoznání, byla vždy užitečná věc a on doufal, že jeho pravé jméno, by mu pomohlo lépe ovládat své myšlenky a pocity. Přesto se nemohl ubránit pocitu úzkosti z toho, co by mohl objevit. Předpokládal, že by mohl objevit své jméno v přístích několika dnech, ale nebyl si tím úplně jistý. Doufal, že by mohl a to jak pro úspěch svého poslání, tak i proto, že 6
nechtěl, aby na to přišel Glaedr nebo Safira. Kdyby slyšel celou svou bytost popsanou ve slově nebo ve frázi, pak chtěl dospět k poznání sám. Eragon si povzdechl, jak lezl k budově. Dům byl strukturovaný jako hnízdo nebo tak to Glaedr řekl, a podle standartů Vroengardu bylo tak malé, že se oproti ostatním ztrácelo. Přesto byly stěny vysoké přes tři podlaží a interiér byl dost velký na to, aby se Safira mohla pohybovat s lehkostí. Jihovýchodní roh byl zhroucený, přičemž ztrhl i část stropu, ale jinak byla budova bezchybná. Eragonovi kroky postupovali, když vstoupil do klenuté haly a vydal se skleněným patrem k hlavní komnatě. Různé barvy vložené do průsvitného materiálu vířily a tvořily závratně složitý a abstraktní design. Pokaždé, když se na to podíval, měl pocit, jakoby se linky skládaly do rozpoznatelných tvarů, ale nikdy se tomu tak nestalo. Povrch podlahy byl pokrytý jemnou sítí prasklin, které se táhly ven z trosek pod zející díru, kde stěny ustoupily. Dlouhé úponky břečťanu visely přes okraj zlomeného stropu, dlouhé jako svázané lano. Voda skapávala z konce révy do mělké louže a zvuk dopadání kapek, se odrážel v celém objektu. Eragon si myslel, že by se zbláznil, kdyby měl poslouchat tento zvuk více, než několik dní. Proti severní-čelní stěně byl půlkruh z kamenů, které tam Safira dotáhla, aby chránili jejich tábor. Když dosáhl bariéry, Eragon skočil na nejbližší blok, který byl dlouhý asi šest stop. Pak se přikrčil, seskočil dolů a těžce přistál. Safira se zastavila uprostřed olizování přední části chodidla a on ucítil, jak se ho chce vyptávat. Zavrtěl hlavou a ona se tak vrátili k očistě. Eragon vrátil svůj plášť a přešel k ohni, který udělal v blízkosti stěny. Rozložil promočené oblečení po zemi, pak si sundal svoje blátem ušpiněný boty, omyl je a usušil. Vypadá to, jako by mělo opět začít pršet, že? zeptala se Safira. Pravděpodobně. Byl u ohně v podřepu, ale pak se posadil na lůžku a opřel se o zeď. Sledoval Safiru, jak si čistí jejím červeným jazykem pružnou pokožku u každého ze svých drápů. Něco ho napadlo. Mumlal větu ve starověkém jazyce, ale k jeho zklamání neucítil žádnou sílu těch slov ani Safira nijak nereagovala, tak, jako Sloun, když Eragon řekl jeho pravé jméno. Eragon zavřel oči a zaklonil hlavu. Byl frustrovaný z toho, že nedokázal zjistit Safiřino pravé jméno. Dokázal připustit, že se nedokáže plně pochopit, ale Safiru znal už od té doby, co se vylíhla a navíc znal téměř všechny její myšlenky. Jak by mohl lépe pochopit vraha, jakým byl Sloun, než jeho kouzlem spojeného partnera? Bylo to proto, že ona byla drak a on člověk? Bylo to proto, že Slounova identita byla jednodušší, než ta Safiry? Eragon nevěděl. Jedno z cvičení, které se Safirou dělali—na Glaedrovo doporučení— bylo, aby si navzájem řekli všechny nedostatky, kterých si na sobě všimli: on na ní a ona na něm. Bylo to pokořující cvičení. Glaedr také sdílel své myšlenky, aby Eragonovi sdělil jeho nedostatky a Eragon si nedokázal pomoci, ale měl pocit uraženosti a ješitnosti, což Glaedr hned přidal na seznam. A i to Eragon věděl, že potřebuje vzít v úvahu, když se snaží přijít na své pravé jméno. 7
Pro Safiru bylo nejtěžší vyrovnat se s její marnivostí, což si odmítala uznat nejdelší dobu. Pro Eragona to byla arogance. Glaedr tvrdil, že občas vidí muže které zabil a všechnu podrážděnost, sobectví, hněv a další nedostatky, které jeho kořist měla. A přesto, i když se navzájem prohlíželi, tak upřímně, jak jen mohli, jejich úsilí nepřineslo žádné výsledky. Dnešek a zítřek, to je všechen čas, který máme. Myšlenka na návrat k Vardenům s prázdnýma rukama, ho znepokojovala. Co nejlepšího můžeme udělat proti Galbatorixovi? napadlo ho, tak jako už tolikrát předtím. Ještě pár dní a naše životy už nemusí být naše vlastní. Budeme otroky stejně jako Murtagh a Trn. Eragon si povzdechnul a tajně praštil do podlahy. Buď v klidu Eragone, řekl Glaedr. Eragon si všiml, že zlatý drak stíní své myšlenky tak, aby je Safira neslyšela. Jak bych mohl? zavrčel. Je snadné být klidný, když není čeho se bát Eragone. Skutečnou zkouškou vašeho sebeovládání je, zda můžete zůstat v klidu v každé situaci. Nemůžete dovolit hněvu nebo frustraci zastínit vaši mysl, aspoň ne v tuto chvíli. Právě teď potřebujete, aby byla vaše mysl zcela jasná. Byl jsi vždy schopen zůstat v klidu za takovýchto situací? Zdálo se, že to starého draka pobavilo. Ne. Vrčel jsem, kousal, porážel stromy a trhal zem. Jednou jsem zlomil vršek hory v její páteři; ostatní draci na mě byli spíše naštvaní. Ale měl jsem spoustu let na to, abych se naučil, že ztráta trpělivosti jen zřídka pomůže. Vy ne, já vím, ale od toho tu jsou mé zkušenosti. Opusť své starosti a soustřeď se pouze na úkol. Budoucnost bude taková, jaká bude, a když se budete vztekat, spíše se splní pouze vaše obavy. Já vím, povzdechnul si Eragon, ale není to snadné. Samozřejmě že ne. Jen málo věcí za to stojí. Pak se Glaedr stáhl a nechal ho v tichu jeho vlastní mysli. Eragon si vzal misku, skočil přes půlkruh kamenů a šel bos až k otvoru ve stropě, ze kterého kapala voda. Lehké kapky klesaly a pokryly část podlahy kluzkou vrstvou vody. Seděl na bobku na okraji kaluže a nabíral vodu do misky holýma rukama. Jakmile byla miska plná, Eragon ustoupil o pár kroků a položil ji na kus kamene, který byl ve výšce stolu. Pak si ve své mysli vybavil obraz Rorana a zamumlal, "Draumr Kopa." Voda v misce se zatřpytila a zjevil se obraz Rorana na čisté bílém pozadí. Šel vedle Horsta a Albriecha, vedouc svého koně, Sněžného Bleska. Tři muži vypadali unaveně, ale stále nosili zbraně, a tak Eragon věděl, že je Království ještě nedopadlo. Potom si promítl Jörmundura, pak Solembuma—který právě trhal čerstvě zabitého drozda stěhovavého— a nakonec Aryu, ta však byla skryta před jeho očima a vše co viděl, byla tma. Nakonec kouzlo ukončil a vylil vodu zpět do kaluže. Jak šplhal přes bariéru kolem jejich tábora, Safira se protáhla a zívla, prohnula záda jako kočka a řekla, Jak jsme na tom? "Bezpečně, řekl bych." Položil misku do brašny, pak si lehl na lůžko, zavřel oči a vrátil se k očistě své mysli tak, aby mohl přemýšlet o svém pravém jméně. Každých pár minut si vzpomněl na jinou možnost, ale nikdy nepocítil žádný účinek, že by se trefil, a tak se uklidnil a začal znovu. Všechny názvy obsahovaly několik konstant: skutečnost že byl Jezdec, jeho náklonnost k Safiře a Arye, jeho touha porazit Galbatorixe, jeho vztah s Roranem, Gerem, a Bromem; a krev, kterou sdílel s Murtaghem. Ale bez ohledu na 8
to, v jakém pořadí tyto prvky umístil, jméno k němu nepromlouvalo. Bylo zřejmé, že chybělo několik zásadních aspektů jeho samého, a tak dělal jména delší a delší v naději, že by mohl narazit na to pravé. Když už to trvalo více jak minutu, než dokázal říct to jméno, uvědomil si, že ztrácí čas. Potřeboval znovu přehodnotit své základní poznatky. Byl přesvědčen, že chyba spočívala v tom, že nedává dostatečný pozor, a tak si toho není vědom. Lidé, které pozoroval, byli zřídka ochotni přiznat vlastní nedokonalost a věděl, že totéž platí o něm samém. Nějak se musel vyléčit ze své slepoty, zatímco má ještě čas. Byla to slepota pýchy a sebezáchovy, umožnilo mu to věřit v to nejlepší ze sebe, protože to byl jeho život. Nicméně už se nemohl déle zabývat těmito sebeklamy. A tak přemýšlel a pokračoval, den plynul a jeho snaha se setkala pouze s neúspěchem. Začalo silněji pršet. Eragonovi se nelíbil zvuk kapek, které bubnovaly o kaluže, protože přes ten zvuk by bylo jen těžko slyšel, kdyby se k nim někdo blížil. Od jejich první noci ve Vroengardu neviděl žádnou známku podivných zahalených postav, které zpozoroval, když procházeli městem ani necítil žádný náznak jejich myslí. Přesto Eragon zůstal ostražitý z jejich přítomnosti a nemohl se ubránit pocitu, že by mohli být se Safirou každou chvíli napadeni. Šedé světlo dne pomalu vyhasínalo do soumraku a hluboká bezhvězdná noc, přehodila svůj temný závoj přes údolí. Eragon nashromáždil více dřeva na oheň; to bylo jediné osvětlení uvnitř budovy - shluk žlutých plamenů, jako malinká svíčka uvnitř nekonečného prostoru. Blízko u ohně, odráželo sklené dno žár hořících větví. Blýskalo se jako pokrývka leštěného ledu a ostří barev uvnitř, vytrhávalo Eragona z jeho hloubání. Eragon neměl žadnou večeři. Byl hladoví, ale příliš napjatý, než aby mu jídlo sedlo v jeho žaludku a v každém případě cítil, že by zpomalovalo jeho myšlení. Nikdy nebyla jeho mysl tak ostrá, jako když měl prázdné břicho. Proto se rozhodl nejíst, až do doby, kdy bude znát své pravé jméno; nebo dokud nebudou muset opustit ostrov, cokoli přijde první. Uběhlo několik hodin. Mluvili mezi sebou jen málo, ačkoli si Eragon zůstal vědom spojení se Safiřinou náladovou myslí, stejně jako ona s jeho. Potom, právě když chtěl Eragon vstoupit do svých bdělých snů - oba odpočívaly v naději, že jim sny poskytnou nějaký nadhled - Safira zařvala, pohnula dopředu svou pravou tlapou a plácla do podlahy. Několik větví uvnitř ohně se rozdrolilo a padlo stranou, posílajíc praskající spršku jisker k černému stropu. Vyplašený Eragon vyskočil na nohy a vytasil Brisingr, zatímco hledal v temnotě za půlkruhem kamení nepřátele. Hned poté si uvědomil, že Safiřina nálada nebyla hněv, ale triumf. Dokázala jsem to! Zvolala Safira. Prohnula krk a uvolnila proud modrých a žlutých plamenů směrem k vrcholku stavby. Znám své pravé jméno! Řekla jednoduchou linii slov starověkého jazyka a Eragonovi se zdálo, že ta slova obklopila jeho mysl, jako zvuk zvonu. Safiřiny šupiny se zableskly vnitřním světlem a ona vypadala, jako by byla zhotovená z hvězd. Jméno bylo velké a vznešené, ale také zabarvené smutkem, protože byla poslední samicí svého druhu. V těch slovech mohl Eragon slyšet lásku a oddanost, kterou k němu cítila, právě tak jako všechny ostatní zvláštnosti, které vytvářely její osobnost. Nejvíce rozpoznal ty, které on neměl. Její vady byly stejně nápadné, jako její klady, ale celkový dojem byla krása a velikost. Safira se třásla od špičky nosu, až po špičku ocasu a kroutila křídly. Vím, kdo jsem,
9
řekla. Velmi dobře, Bjartskular, řekl Glaedr a Eragon mohl tušit, jak ohromen byl. Máš jméno, na které můžeš být pyšná. Já bych ho neříkal znovu ani sobě, dokud nejsme u..... U té věže. Musíš vyvinout ohromnou péči, abys své jméno zachovala v tajnosti ted, když ho víš. Safira zamrkala a znovu zakroutila křídly. Ano mistře. Vzrušení, které v ní kolovalo bylo až hmatatelné. Eragon schoval Brisingr a šel k ní. Spistila hlavu, dokud nebyla v jeho úrovni. Pohladil ji po čelisti, a pak přitlačil jeho čelo k jejímu tvrdému čenichu a držel ji, jak pevně jen mohl, její šupiny byly ostré, oproti jeho prstům. Po obličeji mu začaly stékat horké slzy. Proč pláčeš? Zeptala se. Protože.... Jsem štastný, že s tebou mohu být spojený. Maličký. Safira byla horlivá diskutovat o tom, co se o sobě naučila, a proto mluvili déle. Eragon byl štastný za to, že může naslouchat, ale nemohl odolat pocitu, že on ještě nebyl schopen určit jeho vlastní pravé jméno. Safira se stočila na její straně půlkruhu a šla spát. Nechala Eragona uvažujícího při světle umírajícího táboráku. Glaedr zůstal vzhůru, občas se s ním Eragon radil, ale většinu času, se zdržoval stažený hluboko v sobě. Hodiny se odplazily a Eragon byl stále více znechucený. Jeho čas utíkal - v ideálním případě, se měly on a Safira vrátit k Vardenům předchozí den- a ještě bez ohledu na to, co teď zkoušel, byl neschopný popsat sám sebe jaký byl. Podle jeho výpočtů byla skoro půlnoc , když déšt přestal. Eragon sebou ošíval, když se zkoušel vystihnout: pak už nemohl vydržet déle sedět a vyhoupl se na nohy. Jdu se projít, řekl Glaedrovi. Očekával, že bude mít nejrůznější námitky, ale místo toho drak řekl, Nech své zbraně a zbroj tady. Proč? Čemukoliv, co nalezneš, se musíš postavit sám. Nemůžeš zjistit, kdo jsi, když se budeš spoléhat na pomoc něčeho jiného. Gladrova slova měla pro Eragona smysl, ale stále váhal, jestli má odepnout svůj meč, dýku, pancíř a drátěnou košili. Nasadil si boty a vlhký plášt a potom odtáhl brašnu s Glaedrovým srdcem srdcí blíže k Safiře. Když Eragon opouštěl kamenný půlkruh, Glaedr řekl, Udělej, co musíš, ale bud opatrný. *** Mimo hnízdo domu byl Eragon rád, že mohl vidět hvězdy a dostatek měsíčního světla, které viděl přes mezery v mracích. Několikrát se zhoupl na špičkách nohou a přemýšlel, kam jít. Nakonec vyrazil svižným klusem k srdci zničeného města. Po několika sekundách, ho jeho frustrace donutila zvýšit své tempo až na maximum. Jak poslouchal zvuk svého dechu a dopady kroků bušících na dlažební kostky, sám sebe se ptal, Kdo jsem? Ale nedostalo se mu žádné odpovědi. Běžel tak dlouho, dokud mu nedošel dech, a pak se rozběhl znovu, ale když už ho nohy nemohli déle udržet, zastavil se u kašny a opřel si o ní ruce, zatímco se snažil popadnout dech. Kolem něj se objevily tvary několika obrovských budov: temné trosky vypadaly jako řada starých rozpadajících se hor. Kašna stála uprostřed velkého čtvercového nádvoří, které bylo poseto střepy z kamenů. Zvedl se z kašny a pomalu se otáčel v kruhu. V dálce slyšel hluboké, zvučné kvákání skokanů volských, podivný dunivý zvuk, který se zvýšil, kdykoli se jedna z větších žab účastnila kvákání. O pár kroků dále upoutala jeho pozornost popraskaná kamenná deska. Došel k ní, uchopil jí a s námahou ji zvedl ze země. Svaly na pažích mu hořely, když se potácel s deskou k okraji nádvoří, kde ji zahodil do trávy. Přistála s měkkou ale uspokojující ranou. 10
Šel zpět ke kašně, rozepnul si plášť a přehodil ho přes okraj. Pak si došel pro další kus suti—zubatý klín, který odpadl z většího bloku—popadl ho svými prsty a zvedl si ho na rameno. Více než hodinu, se snažil uklidit nádvoří. Některé kusy zdiva byly tak velké, že musel použít kouzlo, aby s nimi pohnul, ale z větší části mu stačilo používat ruce. Pracoval systematicky. Chodil tam a zpět přes dvůr a kdykoli narazil na kus trosek, ať už malý nebo velký, odstranil ho. Brzy se díky svému úsilé zpotil. Nejraději by si sundal tuniku, ale okraje kamennů byly často ostré a sedřeli by mu kůži. I tak nashromáždil velké množství modřin na hrudi a ramenou a na mnoha místech měl poškrábané ruce. Námaha mu pomohla uklidnit jeho mysl a on volně promýšlel vše, co bylo a vše, co může být. Uprostřed jeho rozjímání po těžké práci, se posunul na obzvláště dlouhou římsu, uslyšel výhružné zasyčení, vzhlédl a uviděl snalglí—tentokrát s ulitou přinejmenším šest stop dlouhou— klouzat z temnoty s překvapující rychlostí. Kostnatý krk tohoto stvoření byl plně rozšířen, jeho ústa byla jako lomítko tmy rozdělující měkké maso a baňaté oči, které mířili přímo na něj. Ve světle měsíce tělo snalglí zářilo jako ze stříbra, stejně jako stopy slizu, které zanechal za sebou. "Letta", řekl Eragon a narovnal se ve svislé poloze a potřísnilo ho několik kapek krve. "Ono achnéiat threyja eom verrunsmal edtha, O snalglí." Jak řekl své varování, hlemýžď zpomalil a stáhl své oči. Zastavil se, když byl jen několik metrů od Eragona, opět zasyčel a začal kroužit kolem jeho levé strany. "Ne,ne,ne,ne,ne," zamumlal a otáčel se s ním. Podíval se přes rameno, aby se ujistil, že nepřicházejí žádná další snalglí. Obří hlemýžď si zřejmě uvědomil, že nemůže Eragona překvapit, protože se zastavil, posadil, syčel a mával na něj očima. "Zníš jako čajová konvice, když se vaří voda," řekl Eragon směrem k hlemýžďovi. Snalglí mával očima ještě rychleji a pak na něj zaútočil, klouzajíc po plochém břiše. Eragon čekal do poslední chvíle, pak skočil do strany a nechal snalglí za sebou. Smál se a plácl do zadní části ulity. "Nejsi příliš bystrý, co?" Tancoval pryč od něj, začal se mu posmívat ve starověkém jazyce a volal ty nejrůznější urážky, které ho napadly. Zdálo se, že hlemýžď pukne vzteky— jeho krk se zesílil a vyboulil, otevřel tlamu ještě víc a začal prskat a syčet. Znovu a znovu na něj hlemýžď útočil a Eragon pokaždé uskočil do strany. Konečně se snalglí unavil. Stáhl se o pár metrů, sedl si a díval se na něj očníma bulvama o velikosti pěsti. "Jak můžeš cokoli chytit, když si tak pomalý?" zeptal se Eragon výsměšně a vyplázl na hlemýždě jazyk. Snalglí naposled zasyčel, pak se otočil a odklouzal do temnoty. Eragon čekal několik minut, než si byl jistý, že je pryč a vrátil se k odklízení suti. "Možná bych si měl prostě říkat Zabiják Hlemýžďů," zamumlal a koulel část pilíře přes nádvoří. "Eragon Stínovrah, Zabiják Hlemýžďů...Vzbuzoval bych hrůzu všech lidí, kamkoli bych šel." Byla zrovna nejhlubší část noci, když konečně upustil poslední kus kamene na hranici trávy, která lemovala nádvoří. Stál tam a lapal po dechu. Byla mu zima, byl hladový, unavený a odřeniny na rukou a zápěstích ho pálily.
11
Skončil severovýchodním rohem nádvoří, kde byla obrovská hala, která byla převážně zničená během bitvy; a vše, co zůstalo stát, byla část zadní stěny a jediný, břečťanem pokrytý pilíř u vchodu. Dlouhou dobu se na ten pilíř díval. Nad ním viděl hvězdokupy—červené, modré a bílé—zářit přes mezery v mracích, které se třpytily jako diamanty. Cítil, jak ho zvláštně přitahují, jako by jejich vzhled znamenal něco, co by měl znát. Aniž by přemýšlel o tom, co chce udělat, došel k základu pilíře—přes zbytky suti— sáhl tak vysoko jak jen mohl a uchopil nejsilnější část břečťanu; stonek byl velký asi jako jeho předloktí a pokrytý tisícem drobných chloupků. Zkusil zatáhnout. Držel, a tak vyskočil ze země a začal šplhat. Kousek po kousku šplhal na sloup, který musel být 300 stop dlouhý, ale ze země mu připadal delší. Věděl, že byl neohleduplný, ale pak se cítil bezstarostně. Položil se celou svou vahou na úponky vinné révy a ty se začali uprostřed odlupovat z kamene. Potom se opatrně chytil hlavního stonku a nějaké silnější boční větve. Jeho stisk málem povolil ve chvíli, kdy se blížil k vrcholu. Koruna sloupu byla neporušená; tvořila čtverec, a měla dostatečně velký plochý povrch, aby se na něm dalo sedět. Pocítil slabou závrať z únavy. Eragon zkřížil nohy a o kolena si opřel ruce s dlaněmi vzhůru, takže vzduch proudil po jeho roztrhané kůži. Pod ním leželo zničené město: bludiště roztříštěných sloupů, k pláči opuštěné. Na několika místech, kde byly rybníčky, viděl slabé zářící světla lákajících skokanů volských, jako lucerny ve velké vzdálenosti. Žabí rybáři, pomyslel si najednou ve starověkém jazyce. To je jejich jméno: žabí rybáři. A věděl, že má pravdu, protože ta slova se k nim hodila, jako klíč do zámku. Pak přesunul svůj pohled na shluk hvězd, které ho inspirovaly k jeho výstupu. Zpomalil svůj dech a soustředil se na udržení stability. Nikdy nekončící proud vzduchu mu vycházel a vcházel do plic.Chlad, hlad a chvějivé vyčerpání, mu dalo zvláštní smysl pro jasnost; vypadalo to, jako kdyby opustil svoje tělo a spojení mezi jeho myslí se oslabilo. Více si uvědomoval město a ostrov kolem něj. Byl obzvlášť citlivý na každý pohyb větru a ke každému zvuku a vůni, která se nesla kolem vrcholu sloupu. Jak tam tak seděl, přemýšlel nad dalšími jmény a ačkoli ho žádné plně nepopsalo, jeho neúspěchy ho nerozzuřily, pro jasnost toho, co cítil hluboko uvnitř. Proto ho nic nemohlo znepokojit, protože byl uvnitř sebe vyrovnaný. Jak mohu zahrnout všechno, co jsem, do pár slov? ptal se v duchu a pokračoval v zamýšlení nad otázkou, jak se hvězdy otáčejí. Tři pokřivené stíny přeletěly přes město—jako malé pohyblivé trhliny v realitě— a přistály na střeše budovy, která byla po jeho levici. Potom ty tmavé siluety ve tvaru sov, rozšířily svá ostnatá pera a zírala na Eragona svítícíma zlovětnýma očima. Stíny si mezi sebou tiše povídali, dva z nich škrábali svá prázdná křídla drápy, které neměly skoro žádnou délku. Třetí držel mezi drápy pozůstatky skokana volského. Díval se na hrozivé ptáky několik minut a na oplátku oni sledovali jeho. Pak se dali na útěk směrem dál na tajemný západ a nenadělali více hluku, než padající pírko. Před svítáním Eragon zahlédl jitřenku, byla mezi dvěma vrcholy na východě a ptal se sám sebe: "Co opravdu chci?" 12
Do té doby, se nad tou otázkou nikdy nepozastavil, nezvážil ji. Samozřejmě chtěl svrhnout Galbatorixe, ale když se jim to podaří, co pak? Od chvíle, kdy opustil údolí Palancar si myslel, že se jednoho dne se Safirou vrátí, aby žili v blízkosti jeho milovaných hor. Nicméně, jak tu možnost zvažoval, pomalu si uvědomoval, že se to nejspíš nestane. Vyrostl v údolí Palancar a vždy ho nazýval domovem. Ale co tam pro něj a Safiru zbylo? Carvahall byl zničený a i v případě, že ho vesničané znovu postaví, už to nikdy nebude stejné. Potom všem, co udělali a co viděli, nedokázal si představit, že by byli spokojení s tím, že by žili na takovém obyčejném, izolovaném místě. Protože obloha je dutá a svět kulatý.... I kdyby se vrátil, co by dělal? Choval krávy a pěstoval pšenici? Neměl chuť se vyrovnat s životem rolníka, jaký měla jeho rodina v časech jeho dětství. On a Safira byli Jezdec a drak; jejich osudem a rozsudkem bylo létat na čele historie, ne sedět před ohněm, lenivět a tloustnout. Také tu byla Arya. Kdyby žil se Safirou v údolí Palancar, viděl by ji jen velmi zřídka. “Ne” řekl Eragon a to slovo bylo jako by zahřměním v tichu. “Nechci se vrátit” Studené chvění přešlo jeho hrdlem. Měl vědět, že se změnil, když potkal Broma a Safira se snažila chytit razaky, ale on se držel přesvědčení, že je uvnitř stále stejnou osobou. Už chápal, že tato iluze není více pravdou. Chlapec, kterým byl, když poprvé vyšel z údolí Palancar přestal existovat; Eragon nevypadal jako on, nechoval se jako on a už ani nechtěl věci jako on. Zhluboka se nadechl a potom vydal dlouhý třaslavý vzdech, když si uvědomil pravdu. "Nejsem kým jsem byl," když to řekl nahlas, zdálo se, že jej ta myšlenka trochu tíží. Potom, jako první paprsky úsvitu východní oblohy nad starověkým ostrovem Vroengard, kde Jezdci a draci kdysi žili, přemýšlel o jméně - o jméně, o kterém nikdy nepřemýšlel- a jak to dělal,přišel za ním pocit jistoty. Řekl jméno, zašeptal ho v nejhlubších koutech své mysli a celé jeho tělo začalo najednou vibrovat. Jakoby Safira udeřila na sloup pod ním. Potom zalapal po dechu, a pak se přistihl, jak se směje a pláče - smál se, že uspěl a pro naprostou radost z pochopení a plakal, protože všechny jeho omyly a chyby, které kdy udělal, mu byly nyní zřejmé a on už neměl jakékoliv klamy nebo útěchy o tom, kdo je. " Již nejsem, kdo jsem byl" zašeptal, a držel se okraje sloupu, "ale vím, kdo jsem." Jméno, jeho pravé jméno bylo slabší a více špatné, než by si přál a za to se nenáviděl, ale uvnitř bylo i mnoho věcí k obdivu a on více přemýšlel o tom, že byl schopný poznat svou pravdivou povahu. Nebyl nejlepší osoba na světě, ale také nebyl nejhorší."A já to nechci vzát" zabručel. Našel útěchu ve skutečnosti, že jeho identita není nezměnitelná; mohl se zlepšit, kdyby si to přál. Přísahal sám sobě, že se v budoucnu zlepší, i kdyby to bylo sebetěžší. Stále se smál a stále plakal, otočil svou tvář směrem k obloze a rozprostřel své ruce na obě strany. Časem smích polevil. A na jeho místě pocítil hluboký klid zabarvený štěstím a rezignací. Navzdory Glaedrovu napomenutí, si stále šeptal své pravé jméno a ještě jednou se celé jeho bytí otřáslo silou těch slov. S roztaženýma rukama stál na vrcholu sloupu, a pak se nahnul vpřed a padal hlavou přímo k zemi. Krátce před dopadem řekl "Vëoht" a zpomalil, točil se a osvětlil naprasklý kámen tak jemně, jakoby to byl schůdek z kočáru. Vrátil se k fontáně ve středu města a sebral svůj plášť. Potom, jak se světlo
13
rozprostřelo skrz zřícené město, spěchal směrem k jejich domu a horlivě vzbudil Safiru a řekl jí a Glaedrovi, o svém objevu.
14
PEVNOST DUŠÍ Eragon zvedl meč a štít, dychtivý začít, ale také trochu ustaraný. Stejně jako předtím, on a Safira stáli u skály Kuthian, zatímco Glaedrovo srdce srdcí bylo umístěno v malé truhle, ukryté v sedlových brašnách na Safiřině hřbetu. Bylo stále brzy ráno, slunce svítilo jasně skrz velké slzy v baldachýnu z mraků. Eragon a Safira chtěli jít přímo ke skále Kuthian, jakmile se Eragon vrátil domů, ale Glaedr trval na tom, aby se Eragon napřed najedl, a pak čekali, než Eragonovi trochu vytráví. Ale teď byli konečně u zubovité špičky kamene a Eragon byl unavený čekáním, stejně jako Safira. Od té doby, co si sdělili svá pravá jména, bylo mezi nimi mnohem pevnější pouto, možná proto, že oba slyšeli, jako moc jednomu na druhém záleží. Bylo to něco, co vždy věděli, ale to, že to bylo takto nevyvratitelné, zvýšilo jejich smysl pro blízkost, kterou sdíleli. Někde na severu zakrákorala vrána. „Půjdu první,“ řekl Glaedr. „Jestli je to past, měl bych být schopný zastavit to dřív, než to chytí někoho z vás.“ Eragon se začal stahovat z jeho mysli, stejně jako Safira, aby nechali draka vyslovit své pravé jméno bez toho, aby ho oni slyšeli. Ale Glaedr řekl: „Ne, vy jste mi řekli vaše jména. Je jedině správné, abyste znali mé.“ Eragon se podíval na Safiru a pak oba řekli: „Děkujeme, Ebrithil.“ Pak Glaedr vyslovil jeho pravé jméno a to zadunělo v Eragonově mysli jako fanfára trumpet, královských a přece nesourodých, barevných po celou dobu Glaedrova zármutku a zlosti nad Oromisovou smrtí. Jeho jméno bylo delší, než Eragonovo nebo Safiřino, vydalo na několik vět – záznam života, který se táhl stoletími a který obsahoval radosti a zármutek a úspěchy tak početné, že bylo těžké je sečíst. Jeho moudrost byla evidentní z jeho jména, ale také z rozporuplností: složitosti, které dělaly jeho identitu ne plně uchopitelnou. Safira cítila úžas nad Glaedrovým jménem, stejně jako jej cítil Eragon, jeho zvuk, je oba přiměl si uvědomit, jak mladí oba stále jsou, a jak daleko musí jít, než budou moci doufat ve stejné znalosti a zkušenosti jako má Glaedr. „Zajímalo by mě, jaké je Aryino pravé jméno,“ pomyslel si pro sebe Eragon. Dívali se upřeně na skálu Kuthian, ale neviděli žádnou změnu. Safira šla další. Natáhla krk, stoupla si na zem a hrdě pronesla své pravé jméno. I v denním světle se její šupiny třpytily a jiskřily při tom prohlášení. Po tom, co slyšel Safiru a Glaedra říkat jejich pravá jména, Eragonovo sebevědomí nad jeho jménem opadlo. Pravé jméno žádného z nich nebylo perfektní, ale ani nikdo neodsoudil toho druhého za jeho slabiny, ale raději je vzali na vědomí a odpustili je. Znovu se nic nedělo, když Safira vyslovila své jméno. Jako poslední vystoupil Eragon. Čelo měl pokryté studeným potem. S vědomím, že to může být jeho finální krok jako svobodného muže, řekl své jméno svou myslí, jako Glaedr a Safira. Všichni se shodli, že by pro něj bylo bezpečnější, když se vyhne vyslovení svého jména nahlas, aby zamezili tomu, že by ho někdo mohl zaslechnout. Když Eragon zformoval poslední slovo nahlas, ve spodní části špičky se objevila tenká, tmavá linie. Táhla se nahoru padesát palců a pak se rozdvojila, opsala oblouk a zamířila dolů, obkreslujíc obrys dvou širokých dveří. Na dveřích se objevily řadu 15
po řadě glify, které byly vykreslené do zlata: obrana před fyzickým nebo psychickým odhalením. Když byl náčrt hotový, dveře se zakymácely a otevřely se směrem ven na skrytých pantech, zanechávajíc po sobě uličku ve špíně a rostlinách, které se nahromadily před špičkou od té doby, kdy byla naposledy otevřena, ať už to je, jak dlouho chce. Za branou se klenul obrovský tunel, který vedl příkře do nitra země. Dveře se zastavily a mýtina se znovu ponořila do ticha. Eragon zíral na temný tunel s lehkými obavami. Našli to, co hledali, ale stále si nebyl jistý, jestli to je nebo není past. „Solembum nelhal,“ řekla Safira. Její jazyk vystřelil ven, aby ochutnala vzduch. „Ano, ale co na nás čeká uvnitř?“ zeptal se Eragon. „Tohle místo nemělo existovat,“ řekl Glaedr. „My a Jezdci jsme skrývali mnohá tajemství na Vroengardu, ale ostrov je moc malý na tunel těchto rozměrů, stejně tak na stavbu bez toho, aby si toho někdo všiml. A stejně jsem o tomto místě nikdy neslyšel.“ Eragon se zamračil a přemýšlel. Stále byli sami, nikdo se k nim nesnažil přikrást. „Mohl být postaven ještě před tím, než si z Vroengardu Jezdci udělali domov? „ Glaedr se na chvíli zamyslel. „To nevím…Možná. Je to jediné vysvětlení, které dává smysl, ale pokud ano, pak je to opravdu starověké.“ Všichni tři prohledávali tunel svou myslí, ale necítili nikoho uvnitř. „Dobře tedy,“ řekl Eragon. Kyselá pachuť strachu naplnila jeho ústa a jeho dlaně byly v vlhké. Ať už měli najít na druhé straně tunelu cokoliv, chtěl to rozlousknout jednou pro vždy. Safira byla také nervózní, ale ne tak jako on. „Nech nás vyhrabat ty krysy, které se ukrývají v tomto hnízdě,“ řekla. Společně tedy prošli bránou a pokračovali do tunelu. Jakmile dovnitř proklouzl i poslední palec Safiřina ocasu, dveře se za nimi zavřely s hlasitým zvukem třeskotu kamene o kámen a uvrhly je do tmy. „Ne, ne, ne, ne!“ zavrčel Eragon, jak spěchal ke dveřím. „Naina hvitr,“ řekl a bílé světlo osvětlilo vchod do tunelu. Vnitřní povrch dveří byl perfektně jemný a nezáleželo na tom, jak moc proti nim tlačil nebo do nich bušil, dveře ho odmítly pustit ven. „Barzul! Měli jsme použít kládu nebo balvan, aby se dveře nezavřely,“ naříkal Eragon a spílal si za to, že ho to nenapadlo dříve. „Když budeme muset, vždycky je dokážeme rozbít,“ řekla Safira. „Tak o tom velmi pochybuju,“ řekl Glaedr. Eragon uchopil Brisingr. „Pak nemáme jinou možnost, než jít dopředu.“ „Měli jsme někdy jinou možnost, než jít dopředu?“ zeptala se Safira. Eragon upravil své kouzlo tak, že světlo vyzařovalo z jednoho bodu na stropě – jinak by bylo pro Eragona a Safiru obtížné odhadnout hloubku, a pak společně vešli dolů do svažujícího se tunelu. Podlaha tunelu nebyla nijak hrbolatá, což jim jenom usnadňovalo cestu. Tam, kde se setkávala podlaha se zdmi, to vypadalo, jako kdyby byly vpuštěné do sebe. Eragon se domníval, že to byli nejpravděpodobněji elfové, kdo vykopal ten tunel. Čím dále šli, tím hlouběji a hlouběji se nořili do nitra země, dokud Eragon neodhadl, že minuli předhůří skály Kuthian a teď se zavrtávají hlouběji. Tunel ani nezatáčel, ani se nevětvil a stěny zůstávaly naprosto holé. Nakonec Eragon ucítil závan teplého vzduchu, který k nim stoupal ze zdola a všiml si mdlé oranžové záře, která zdola vycházela. „Letta,“ zamumlal a zhasl světlo. 16
Jak se přibližovali, vzduch začínal být teplejší a záře začala nabývat na intenzitě. Brzy byli schopni vidět konec tunelu: obrovský černý oblouk, pokrytý vymodelovanými glify tak, že sloup vypadal, jako pokrytý trny. Zápach síry plnil vzduch a Eragon cítil, jak mu začaly slzet oči. Zastavili se před klenutým průchodem a vše, co skrz něj mohli vidět, byla jen rovná šedá podlaha. Eragon se podíval za sebe na cestu, kterou právě přišli, a pak se obrátil zpět k oblouku. Zubovitá struktura ho znervózňovala, stejně jako Safiru. Snažil se přečíst glyfy, ale byly příliš pomíchané a příliš hustě posázené na to, aby mu dávaly nějaký smysl ani nemohl najít žádnou energii, kromě té v černé struktuře. Také měl potíže uvěřit, že to nebylo nějak očarované. Kdokoli postavil ten tunel, uspěl ve schování těch dveří venku, což znamenalo, že tyhle dveře mohly být okouzleny také. Eragon si vyměnil rychlý pohled se Safirou, navlhčil si rty a vzpomněl si na to, co říkal Glaedr: Už není žádná bezpečná cesta. Safira si odfrkla, vypustila malý plamen z konce nozder a pak, jako jeden, ona a Eragon, prošli obloukem.
17
LAKUNA, PRVNÍ ČÁST Eragon zaznamenal hned několik věcí najednou. První byla, že stáli na jedné straně kruhové komnaty, která měřila přes dvě stě stop napříč a uprostřed měla velkou prohlubeň, ze které vycházela oranžová záře. Druhá, bylo tam dusivé horko. Třetí, okolo vnější části komnaty byly dva soustředné kruhy v řadách – zadní řada vždy o něco vyšší než ta před ní – na kterých bylo položeno několik tmavých předmětů. Čtvrtá: zeď za těmi řadami se na několika místech třpytila, jako kdyby byla zdobena barevnými krystaly. Ale neměl šanci prozkoumat ani zeď, ani tmavé objekty, protože v prostoru vedle zářící jámy stál muž s hlavou draka. Muž byl z kovu a leskl se jako vyleštěná ocel. Neměl na sobě žádné jiné oblečení než bederní roušku ze stejného blýskavého materiálu, jako bylo jeho tělo, na jeho hrudi a končetinách se mu vlnily svaly Kulla. V levé ruce držel kovový štít a v jeho pravé ruce duhový meč, ve kterém Eragon poznal meč Jezdce. Za mužem, ve vzdálenější části pokoje, viděl Eragon neurčitě trůn s náznakem linie těla toho muže, která byla vtisknuta do opěradla i sedadla. Muž s dračí hlavou vykročil k nim. Jeho kůže a svaly se pohybovaly, stejně jako by byly z masa, ale každý krok zněl, jako kdyby došlapoval na zem obrovskou vahou. Zastavil se stopu od Eragona a Safiry a zíral jim do očí, které se blýskaly jako rudé plamínky. Pak zvedl svou obrovskou hlavu a vydal ze sebe zvláštní kovový řev, který se odrážel od stěn, až to vypadalo, že na něj huláká tucet tvorů a ne jeden. Eragon zvažoval, zda s tvorem má nebo nemá bojovat, když v tom ucítil podivnou rozlehlou mysl, jak se dotkla té jeho. Vědomí nebylo podobné ničemu, s čím se do té doby setkal, a zdálo se obsahovat další hlasy, obrovský, nesouvislý sbor hlasů, díky kterým si připadal jako vítr v bouři. Před tím, než mohl jakkoli zareagovat, mysl prorazila jeho obrany a přebrala kontrolu nad jeho myšlenkami. I přes tu dobu, kterou strávil cvičením s Glaedrem, Aryou nebo Safirou, nemohl zastavit útok a nemohl ho dokonce ani zpomalit. Šmouha světla a nesouvislý řev ho obklopily, když cítil sbor hlasů v každém zákoutí, v každé puklině jeho osobnosti. Pak, když cítil útočníka, jak rozbíjí jeho mysl na šest kousků – každý z nich si zůstal vědom těch dalších, ale žádný z nich si nemohl dělat, co chtěl – se jeho vize rozdělila, jako kdyby viděl komnatu skrz vybroušený šperk. Šest různých vzpomínek se začalo probírat jeho rozděleným vědomím. Nijak je nepřivolával, jednoduše se objevily a proplouvaly jím rychleji, než aby je stíhal sledovat. V ten stejný okamžik se jeho tělo shrbilo a protáhlo se do různých pozic, pak jeho paže zvedla Brisingr tam, kde mohly být jeho oči, a spatřil šest identických verzí meče. Útočník ho dokonce přiměl říct kouzlo, jemuž účelu nerozuměl a ani nemohl rozumět, protože jediné myšlenky, které měl, byly ty, které ovládali ti ostatní. Necítil ani žádné emoce, pouze jakoby ztrácející se alarm. Během toho, co se zdálo jako hodina, vetřelcova mysl prozkoumala každou z jeho vzpomínek, od chvíle, kdy se vypravil z farmy, aby ulovil vysokou zvěř – tři dny před tím, než našel Safiřino vejce – až do přítomnosti. Na pozadí své mysli Eragon cítil, že se to samé děje i Safiře, ale nedávalo mu to žádný smysl. Konečně, dlouho po tom, co se vzdal naděje na osvobození, sbor hlasů opatrně spojil jeho mysl zpět do jednoho kusu a pak se vytratil. 18
Eragon šokovaně klopýtl dopředu a padl na koleno dřív, než byl schopen znovu získat rovnováhu. Safira za ním zavrávorala a chňapla do vzduchu. „Jak?“ pomyslel si. „Kdo?“ To, že je někdo zajal oba najednou, stejně jako Glaedra, bylo něco, co by podle Eragona nedokázal ani sám Galbatorix. Vědomí znovu zatlačilo na Eragonovu mysl, ale nezaútočilo. Tentokrát řeklo: „Omlouváme se tobě, Safiro. Omlouváme se i tobě, Eragone, ale museli jsme si být jisti vašimi záměry. Vítejte v Pevnosti duší. Čekali jsme na vás velmi dlouho. A ty vítej také, bratranče. Jsme rádi, že jsi stále naživu. Vem si teď své vzpomínky a věz, že tvůj úkol je konečně hotový!“ Blesk energie se zableskl mezi Glaedrem a vědomím. Okamžik poté Glaedr promluvil duševním řevem, který způsobil, že v Eragonových spáncích začalo divoce tepat bolestí. Vlna zmatených emocí se hrnula ze zlatého draha: zármutek, triumf, pochyby, lítost a jedna z hlavních, pocit radostné úlevy tak intenzivní, že se Eragon přistihl, jak se usmívá, bez toho, aby věděl proč. A při setkání s Glaedrovou myslí necítil jen jeho podivnou mysl, ale celou spoustu, všechny mumlající a šeptající. „Kdo?“ vydechl Eragon. Před nimi se muž s hlavou draka neposunul o víc než o palec. „Eragone,“ řekla Safira. „Podívej se na zeď. Podívej…“ Podíval se. A viděl, že kruhová zeď není plná krystalů, jak si předtím myslel. Viděl zdi, řadu po řadě poseté výklenky a v každém z nich byla třpytivá koule. Některé byly obrovské, některé malé, ale všechny pulzovaly jemnou vnitřní září, jako doutnající uhlíky ve zhasínajícím ohništi. Eragonovo srdce začalo rychle tlouct, jen co si to uvědomil. Podíval se na tmavé objekty v řadách dole. Byly hladké a vejčitého tvaru a zdály se být vytesány z kamene různých barev. Stejně jako „koule“ byly některé malé, některé velké, ale jakkoli byly velké, jejich tvar by rozeznal kdekoliv. Projela jím vlna horka, jak jeho kolena slábla. „To nemůže být pravda.“ Chtěl uvěřit tomu, co říká, ale bál se, že to je pouhá iluze, která byla stvořena z jeho nadějí. A přesto ta skutečnost, že to, co vidí, co mu vzalo dech a zanechalo ho tu ohromeného a uchváceného tak moc, že nevěděl, co udělat nebo říct. Safiřina reakce byla stejná, neli silnější. Pak mysl znovu promluvila. Nemýlíš se, mládě, ani tě zrak nešálí. My jsme skrytá naděje pro tvou rasu. Tady leží naše srdce srdcí – poslední volná Eldunarí v zemi – a tady leží vejce, která jsme střežili přes sto let.
19
LAKUNA , DRUHÁ ČÁST Na okamžik nebyl Eragon schopen se hýbat nebo dýchat. Pak zašeptal: „Vejce, Safiro…Vejce.“ Zachvěla se, jako kdyby jí byla zima, a šupiny podél páteře mravenčily a lehce se naježily. Kdo jsi? zeptal se v mysli. Jak víme, že ti můžeme důvěřovat? Mluví pravdu, Eragone, řekl Glaedr starověkým jazykem. Já to vím, s Oromisem jsme byli mezi těmi, kdo vymyslel plán pro tohle místo. Oromis…? Předtím, než to mohl Glaedr vysvětlit, řekla ta druhá mysl: Jmenuji se Umaroth. Můj jezdec byl elf Vrael, vůdce našeho řádu, ještě před naší zkázou. Mluvím za ostatní, ale nerozkazuji jim, mnoho z nás bylo spjato s Jezdci, ještě více nebylo, a naši divocí bratři neuznávají jinou autoritu než svou vlastní. Toto řekl s lehkou dávkou podráždění v hlase. Bylo by velmi zmatené pro nás všechny, kdybychom mluvili na jednou, proto budu mluvit za ostatní. Jsi…? Eragon kývl před sebe, kde stál stříbřitý muž s dračí hlavou. Ne, odpověděl Umaroth. TO je Cuaroc, Lovec Nidhal a Prokletí urgalů. Kouzelnice Silvarí pro něj stvořila tělo, ve kterém přebývá, abychom měli někoho, kdo by nás ubránil, kdyby se Galbatorix pokusil dostat do Pevnosti duší. Jak Umaroth mluvil, dračí muž odkryl pravou rukou skrytou západku na své hrudi, otevřel přední část hrudi, jako by otevíral dveře skříně. V Cuarocově hrudi si hovělo purpurové srdce srdcí, které jakoby bylo obklopené tisícem stříbrných drátů, žádný nebyl silnější než vlas. Pak Cuaroc zavřel svou hruď a Umaroth řekl, Ne, já jsem támhle, řekl a nasměroval Eragona k výklenku s obrovským bílým Eldunarím. Eragon pomalu uložil Brisingr do pouzdra. Vejce a Eldunarí. Eragon nemohl pobrat tu nesmírnost odhalení najednou. Jeho myšlenky byly pomalé a líné, jako kdyby dostal úder do hlavy – což – svým způsobem – vlastně dostal. Vydal se k řadám po pravé straně černého oblouku pokrytého glyfy, pak se zastavil před Cuarocem a řekl, nahlas i ve své hlavě: Můžu? Dračí muž scvaknul zuby k sobě a vzdálil se těžkými kroky, aby se zastavil u zářící jámy ve středu místnosti. Nicméně měl pořád vytažený štít, čehož si byl Eragon vědom. Pocit údivu a úcty sevřel Eragona, jak se přiblížil k vejcím. Opřel se o nižší řadu a roztřeseně vydechl, jak zíral na zlatá a červená vejce skoro 5 stop vysoká. Byla teplá na dotek a když se pokusil dotknout svou myslí jejich, mohl cítit dřímající vědomí nevylíhnutých draků uvnitř. Safiřin proud horkého vzduchu mu přejel po krku, když se k němu připojila. Tvé vejce bylo menší než tahle, řekl. To je proto, že má matka nebyla ani tak stará ani tak velká, jako matka draků, kteří jsou v těchhle. Aha..na to jsem nepomyslel. Podíval se na zbytek vajec a jeho hrdlo se mu opět stáhlo. Je jich tu tolik, zašeptal. Opřel se ramenem o Safiřiny masivní čelisti a cítil třes, který jí procházel. Nechtěla, jak mohl říct, nic víc, než se radovat a obejmout mysli jejích příbuzných, ale stejně jako on mohla jen těžko uvěřit, že to, co viděla, bylo skutečné. Odfrkla si a otáčela hlavou, dokud nepřehlédla i zbytek místnosti. Pak vydala řev, který setřásl prach ze stropu. Jak?! zavrčela ve své mysli. Jak jste utekli Galbatorixovi? My, draci, se neschováváme když máme bojovat. Nejsme zbabělci, kteří utíkají od nebezpečí. Ospravedlňte se! Ne tak nahlas, Bjartskular, nebo rozesmutníš mláďata ve vejcích.vyčinil jí Umaroth. Safira pokrčila čenich, jak zavrčela. Tak mluv, starý, a řekni nám co se stalo. Na chvilku se Umaroth zdál pobavený, ale když jí odpovídal, jeho slova byla vážná. Máš pravdu: nejsme zbabělci, a neschováváme se před bojem, ale i draci můžou vyčkávat, aby překvapili svou kořist. Nebo nesouhlasíš, Safiro? Znovu zavrčela a mávla ocasem ze strany na stranu. A nejsme ani jako Fanghurove nebo malé zmije, které nechají svá mláďata napospas osudu. Kdybychom se zapojili do bitvy o Doru Areabu, byli bychom zničeni. Galbatorixovo vítězství bylo absolutní – tedy on věřil, že bylo – a náš druh by navěky vymizel ze země.
20
Když byl pravý rozměr Galbatorixovi moci a záměrů jasný, řekl Glaedr, a když jsme si uvědomili, že se zrádci chystají zaútočit na Vroengard, tak Vrael, Umaroth, Oromis, já a pár dalších rozhodli, že by bylo nejlepší skrýt vejce naší rasy, stejně jako počet Eldunarí. Bylo jednoduché přesvědčit divoké draky, Galbatorix je lovil a oni se neměli jak bránit proti magii. Přišli sem a dali část jejich nenarozených potomků Vraelovi, protože věděli, že přežití naší rasy bylo ohroženo. Naše preventivní opatření, zdá se, byla na místě. Eragon si promnul spánky. “Proč jsi o tomhle nevěděl dřív? Ani Oromis? A jak je možné schovat jejich mysli? Řekls, že je to nemožné.“ Je to nemožné, odpověděl Glaedr, nebo přinejmenším to je nemožné se samotnou magií. Nicméně v tomhle případě, tam, kde magie selže, vzdálenost může ještě uspět. To je důvod, proč je to tak hluboko pod zemí, míle pod horou Erolas. I kdyby sám Galbatorix nebo Křivopřísežníci hledali svými myšlenkami v tomhle nepravděpodobném místě, přes skálu mezi námi a jimi by bylo velmi těžké, aby cítili něco více než zmatený tok energie, který by pravděpodobně připisovali malým vírům v krvi země, která leží blízko pod námi. A co víc, před bitvou o Doru Areabu před více než sto lety byla všechna Eldunarí umístěna ve spánku tak hlubokém, že byl podobný smrti, což je udělalo ještě složitějšími je najít. Náš plán bylo probudit je po bitvě, ale ti, kteří toto místo vybudovali, také vyslovili kouzlo, které by je probudilo z nevědomí, až uplyne několik měsíců. A to se stalo, řekl Umaroth. Pevnost duší byla umístěna tady i z jiného důvodu. Prohlubeň, kterou zde vidíš, vede do jezera roztavených kamenů, které leží pod těmito horami od počátku světa. To zajišťuje teplo, které potřebují vejce, a také světlo, které potřebujeme my, Eldunarí, abychom si zachovali svou sílu. Eragon se zeptal Glaedra: Stále jsi mi ale nezodpověděl otázku: Proč jste si ty ani Oromis na toto místo nevzpomněli? Byl to Umaroth, kdo mu zase odpověděl: Protože všichni, kdo věděli o Pevnosti duší, souhlasili, že jejich vzpomínka bude nahrazena falešnou vzpomínkou, včetně Glaedra. Nebylo to lehké rozhodnutí, zvlášť pro matky vajec, ale nemohli jsme dovolit, aby někdo mimo tuhle místnost věděl pravdu, jinak by se to Galbatorix mohl dozvědět. A tak jsme dali sbohem svým přátelům a druhům a věděli jsme, že je možná už nikdy neuvidíme a že, kdyby mělo přijít to nejhorší, by zemřeli s vědomím, že jsme vstoupili do prázdnoty… Jak jsem řekl, nebylo to lehké rozhodnutí. Také jsme vymazali všechny vzpomínky na jména skály, která skrývá vchod, stejně jako jsme vymazali i jména třinácti draků, kteří se rozhodli nás zradit. Strávil jsem posledních sto let vírou, že náš druh byl uvrhnut do zapomnění, řekl Glaedr, teď vím, že všechna má muka byla zbytečná…a jsem rád, že jsem byl schopen pomoci uchránit díky své nevědomosti svou rasu. Pak Safira řekla Umarothovi, Jak to, že si Galbatorix nevšiml, že ty a vejce zmizela? Myslel si, že jsem byl zabit v bitvě. Byl jsem, ale díky existenci malé části Eldunarí na Vroengardu Galbatorixovi nebylo divné, že jsme zmizeli. K těm vejcím, samozřejmě byl rozzuřený nad jejich ztrátou, ale neměl žádný důvod se domnívat, že ho někdo podvedl. Aha, ano, řekl Glaedr smutně, to byl důvod, proč Thuviel souhlasil s tím, že se obětuje: aby před ním ukryl náš podvod. “Ale nezabil Thuviel další své druhy?” zeptal se Eragon. Zabil, ano to byla velká tragédie, řekl Umaroth. Nicméně jsme se dohodli, že nebude jednat, dokud bude jisté, že porážka je nevyhnutelná. Svým obětováním zničil budovy, kde se normálně uskladňovala vejce, a také otrávil ostrov, aby se ujistil, že Galbatorix se neusadí právě tam. „Věděl, pro co zemře?“ V té době ne, pouze, že to bylo nezbytné. Jeden z Křivopřísežníků zabil Thuvielova draka měsíc předtím. Vyhnul se rozplynutí v prázdnotě a my jsme potřebovali každého válečníka, aby se postavil Galbatorixovi, a Thuviel si už nepřál žít. Proto byl za ten úkol rád. Zajišťovalo mu to vysvobození, stejně jako díky tomu mohl posloužit našemu cíli. Svým životem ochránil budoucnost pro naši rasu i Jezdcům. Byl to odvážný hrdina a jeho jméno bude jednou zpíváno v každém koutě Alagaësie. A po té bitvě jste čekali, řekla Safira.
21
A pak jsme čekali, přitakal Umaroth. Myšlenka na stovky let strávené v jedné místnosti, pohřbeni hluboko pod zemí, přiměla Eragona se zachvět. Ale my jsme nebyli nečinní. Když jsme se vzbudili z nevědomí, začali jsme pomalu myslí prozkoumávat ostrov, zpočátku pomalu, až později jsme si uvědomili, že Galbatorix a Křivopřísežníci určitě opustili ostrov. Naše společná síla je obrovská a byli jsme schopni odpozorovat většinu toho, co se na zemi od té doby stalo. Můžeme vidět změť energie, kterou je pokrytá Alagaësie, a často můžeme poslouchat myšlenky těch, kteří se nenamáhají bránit si mysl. Touto cestou jsme se dozvěděli mnoho informací. Jak desetiletí plynula, začali jsme být zoufalí a nevěřili jsme, že by někdo mohl zabít Galbatorixe. Byli jsme připravení počkat staletí, kdyby bylo potřeba, ale mohli jsme vycítit, jak síla toho Rozbíječe vajec rostla a báli jsme se, že bychom mohli čekat tisíce let a ne jen stovky. To, jak jsme se shodli, by bylo nepřijatelné, jak pro dobro našeho duševního zdraví, tak pro dobro mláďat ve vejcích. Jsou ovlivněni kouzlem, které zpomaluje jejich růst, a tak můžou takhle zůstat ještě pár let, ale není pro ně dobré, aby zůstali ve skořápkách moc dlouho. Jestli ano, jejich mysl se může zvrátit nebo se stát podivnou. A tak, popohnaní naším vlastním zájmem, jsme začali zasahovat do událostí. Nejprve jenom málo: pošťouchnutí sem, zašeptaný návrh tam, pocit znepokojení tomu, kdo měl být přepaden ze zálohy. Ne vždy jsme uspěli, ale byli jsme schopni pomoct těm, kdo stále bojovali proti Galbatorixovi, a jak čas postupoval, začali jsme být zkušenější a v našich zásazích sebejistější. Jen velmi zřídka se stalo, že si někdo naší přítomnosti všiml, ale nikdo nikdy nebyl schopen určit, co nebo kdo jsme. Třikrát jsme byli schopni zařídit smrt jednoho z Křivopřísežníků, Brom byl pro nás velmi užitečná zbraň. „Vy jste pomohli Bromovi!“ vykřikl Eragon. Ano, stejně jako mnoha ostatním. Když Helfrig ukradl Safiřino vejce z Galbatorixovy střežené místnosti – asi před 20 lety – pomohli jsme mu uniknout, ale zašli jsme moc daleko, všiml si nás a začal se bát. Uprchl a nesetkal se s Vardeny tak, jak měl. Později, když Brom zachránil tvé vejce, a Vardenové a elfové začali stavět děti před vejce v naději, že se vylíhne, rozhodli jsme se udělat jisté přípravy pro tuto možnost. Dali jsme vědět kočkodlakům, kteří byli dlouho přáteli draků, a promluvili jsme si s nimi. Souhlasili, že nám pomůžou, a tak jsme jim dali znalost o skále Kuthian a zářoceli pod kořeny stromu Menoa, a pak jsme jim vzali všechny vzpomínky na tuto konverzaci z jejich myslí. To všechno jste udělali odtud? podivil se Eragon. Ano, a ještě víc. Nikdy jsi nepřemýšlel, proč se Safiřino vejce objevilo před tebou, když jsi byl uprostřed Dračích hor? Tos udělal ty? zeptala se Safira, šokovaná stejně jako Eragon. “Myslel jsem, že to bylo kvůli tomu, že byl Brom můj otec a Arya si mě s ním spletla”. Ne, řekl Umaroth. Kouzla elfů jsou obvykle přesná. Změnili jsme tok kouzla tak, abyste se se Safirou setkali. Mysleli jsme si, že tam je šance, malá, nicméně šance, že by si tě mohla vybrat. A měli jsme pravdu. “Proč jste nás tedy k vám nenavedli dříve?” zeptal se Eagon. Protože jste potřebovali trénink a jinak bychom riskovali přilákání Galbatorixe dřív, než byste ty nebo Vardenové byli připravení se mu postavit. Kdybychom tě kontaktovali například hned po bitvě na hořících pláních, co by se stalo dobrého, když byli Vardenové stále tak daleko od Urubaenu? Na chvíli zavládlo ticho. Eragon pomalu řekl: “Co dalšího jste pro nás udělali?” Pár pošťouchnutí, většinou varování. Vize Aryi v Gileadu, když potřebovala tvou pomoc. Vyléčení tvých zad při Agaethi Blödhren. Z Glaedra vyzařoval nesouhlas: Vy jste je poslali do Gil’eadu, netrénované a bez ochraných kouzel, s vědomím, že budou čelit stínu? Mysleli jsme si, že s nimi bude Brom, ale když pak zemřel, už jsme je nemohli zastavit, stejně museli jít do Gil’eadu, aby našli Vardeny. „Počkat“ řekl Eragon „To vy jste zodpovědní za mou.. přeměnu?“
22
Částečně. Dotkli jsme se odrazu naší rasy, který elfové vyvolali během oslavy. My poskytli inspiraci a ona-on-ono poskytlo sílu pro to kouzlo. Eragon se sklopil oči a sevřel na moment pěst, nebyl rozzlobený, ale tak plný ostatních emocí, že nemohl zůstat potichu. „Elrun ono”, řekl. Děkuji. Není zač, Stínovrahu. “Pomohli jste také Roranovi?“ Tvůj bratranec nepotřeboval náš zásah, řekl Umaroth, Sledovali jsme vás, Safiro, Eragone, mnoho let. Viděli jsme vás vyrůstat z mláďat k mocným válečníkům a jsme hrdí na to, co jste dokázali. Ty, Eragone, máš vše, co jsme doufali, že bude nový Jezdec mít. A ty, Safiro, jsi dokázala, že patříš mezi ty největší členy naší rasy. Safiřina radost a pýcha se mísila s Eragonovou. Poklekl na jedno koleno, stejně jako ona sklonila svou hlavu. Eragon se cítil, jako kdyby skákal a křičel a jinak oslavoval, ale neudělal ani jedno z toho. Místo toho řekl: „Můj meč je tvůj –” - a mé zuby a drápy, řekla Safira. Do konce věků, řekli společně. Co od nás žádáte, Ebrithiel? Umaroth byl velmi potěšen a odpověděl: Teď, když jste nás našli, naše dny skrývání skončily: půjdeme s vámi do Urû’baenu a budeme bojovat bok po boku proti Galbatorixovi. Nastal čas, abychom opustili náš úkryt a jednou provždy se utkali s tím zrádným Rozbíječem vajec. Bez nás by byl schopen slídit ve tvé mysli tak snadno, jako jsme to udělali my, protože má v rukou mnoho Eldunarí. Nemůžu vás nést všechny, řekla Safira. Nebudeš muset, odpověděl Umaroth. Pět z nás zůstane, aby dohlédlo na vejce, stejně jako Cuaroc. V případě, že bychom neuspěli a Galbatorix nezemřel, nebudou už nic měnit, ale počkají, dokud pro draky nebude Alagaësie znovu bezpečná. Ale nebojte se: nebudeme vaším břemenem, o to se postaráme sami. “Kolik vás tu je?” zeptal se Eragon, jak si prohlížel místnost. Sto třicet šest. Ale nemysli si, že budeme schopni vyzrát na Galbatorixova Eldunarí, která si zotročil. Je nás příliš málo a ti, kteří byli sem umístěni, jsou buď moc staří a cenní, než abychom je riskovali, nebo moc mladí a nezkušení, aby se účastnili boje. To je důvod, proč jsem se k nim připojil. Jsem něco jako most mezi dvěma skupinami, bod všeobecného dorozumívání, které by jinak chybělo. Ti, kteří jsou starší, jsou chytří a mocní, ale je někdy těžké je přesvědčit, aby se koncentrovali na něco jiného než jejich sny. Ti, kteří jsou mladší, jsou nešťastní: vyvrhli Eldunarí ze svých dříve než měli a jejich mysl zůstává omezována velikostí jejich Eldunarí, která nikdy nemohou růst, pokud je jednou vyvrhne. Z toho se pouč, Safiro, neodděluj své srdce srdcí od těla, dokud nedosáhneš řádné velikosti nebo nebudeš čelit zoufalé a bezvýchodné situaci. “Takže na něj stále nemáme,” řekl Eragon vážně. Ano, Stínovrahu, ale teď tě Galbatorix nemůže nutit padnout na kolena v momentě, kdy tě uvidí. Možná je nemůžeme porazit, ale rozhodně můžeme zdržet jeho Eldunarí na tak douho, abyste se Safirou udělali to, co musíte. A měj naději: víme mnoho věcí, mnoho tajemnství, o válce, magii a o tom, jak funguje svět. Naučíme vás, co jen budeme moci, a možná právě to bude ta znalost, která vám dovolí sesadit krále. Poté se Safira zeptala na vejce a zjistila, že jich je dvě stě čtyřicet tři. Dvacet šest jich mělo být s Jezdci, zbytek byl určen divokým drakům. Pak padli v Urubaenu. Zatímco Umaroth a Glaedr doporučovali nejrychlejší cestu jak se dostat do města, muž s hlavou draka schoval jeho meč zpět do pochvy, položil jeho štít a jedno po duhém začal sundávat Eldunarí z jejich výklenků ve zdi. Umístil každý z drahokamů do hedvábného vaku na ketrém spočíval, pak je jemně nahromadil na podlaze vedle žhnoucí jámy. Obvod největšího Eldunarí byl tak obrovský že železný muž by byl neschopen obejmout ho rukama. Jak Cuaroc pracoval a jak mluvili, Eragon stále cítil zmatenou nedůvěřivost. Stěží se odvážil snít o tom, že v Alagaesii byli nějací další draci skrývající se před králem. Přesto zde byli oni. Zbytky ztracených věků. Bylo to, jako kdyby měli staré příběhy obživnout, a on a Safira byli chycení uprostřed nich. Safiřiny emoce byly komplikovanější. Vědění, že její rasa už nebyla odsouzena k vyhubení zvedlo stín z její mysli, stín, který tam ležel
23
tak dlouho jak si jen Eragon pamatoval, a její mysl se ztrácela s radostí tak hlubokou, že to vypadalo, že její šupiny a oči jsou zárívější než obvykle. Přesto její radost tlumila zvláštní obranná tendence, jako by byla nesmělá před Eldunarí. Dokonce skrz jeho zmatení cítil Eragon Glaedrovu změny nálady; zdálo se, že úplně na svůj smutek nezapoměl, ale byl nejštastnější od chvíle kdy Oromis zemřel. A zatímco Glaedr nebyl uctivý k Umarthovi, zacházel s jiným drakem s respektem, který u něj Eragon dříve neviděl, ani dokonce když Glaedr mluvil s královnou Islanzádí. Když byl Cuaroc skoro hotov s jeho úkolem, Eragon došel na okraj jámy a hleděl do ní. Viděl kruhovou šachtu, která klesala více než sto stop, a potom se otvírala do jeskyně plné rozžhaveného kamene. Hustá žlutá hornina bublala a šplouchala jako hrnec vařeného lepidla a ocasy vířících výparů se zvedaly na povrch. Myslel si že viděl světlo jako to z duchů poletovat přes hladinu hořícího moře, ale zmizelo tak rychle, že si nebyl jistý jestli to viděl. Pojd Eragone, řekl Umaroth, když muž s dračí hlavou naložil poslední Eldunarí které mělo cestovat s ostatními. Musiš nyní říci kouzlo. Slova jsou následující- Eragon se zamračil když naslouchal. "Jaká je.... druhá věta? Co jsem předpokládal splést, vzduch?"( tuhle vetu sem nereplozil nejlip :D) Umarothovo vysvětlení zanechalo Eragona ještě zmatenějšího. Umaroth to zkusil znovu, ale Eragon stále nerozuměl podstatě. Další, starší Eldunarí se do jejich rozhovoru zapojily, ale jejich vysvětlení dávala ještě menší smysl, protože přicházela především jako proud překrývajících se obrazů, pocitů a zvláštních, ezoterických (tj tajných, srozumitelných jen zasvěceným) přirovnání, která zanechala Eragona beznadějně zmateného. K jeho úlevě se Safira a Glaedr zdáli stejně zmatení, ačkoliv Glaedr řekl: Myslím, že tomu rozumím, ale je to jako snažit se udržet vyděšenou rybu - kdykoliv si myslím, že už to mám, proklouzne mi mezi zuby. Nakonec Umaroth řekl: To je lekce na jindy. Víte, co má to kouzlo dělat, když už ne jak. Bude to muset stačit. Vemte si od nás sílu, abyste jej mohli utvořit, ať už jsme pryč. Nervózní Eragon si v hlavě vytvořil slova kouzla, aby se vyhnul chybám, a pak začal mluvit. Jak pronášel verše, natáhl se k zásobám Eldunarí a jeho kůže ho začala svrbět, jak jím proudil ohromný tok energie, jako řeka studené i teplé vody zároveň. Vzduch kolem hrbolaté kupy Eldunarí se začal vlnit a tetelit; pak to vypadalo, jako by se hromada složila sama do sebe a zmizela z pohledu (přestala být vidět). Nápor větru rozcuchal Eragonovi vlasy a komnatou se rozezněl jemný tupý úder. Eragon ohromeně pozoroval, jak Safira postrčila hlavu dopředu a švihla jí skrz místo, kde byla Eldunarí. Zmizely, naprosto a úplně, jako by nikdy neexistovaly, ale oba stále dokázali cítit mysli draků, jako by byly jen na dotyk vzdálené. Jakmile opustíš komnatu, řekl Umaroth, otvor do tohoto prostoru (“kapsa místa”, myšlen neviditelný vak ve kterém jsou eldunarí) zůstane ve stálé vzdálenosti nad a za tebou, bezpečný, když jsi uvnitř omezeného prostoru, nebo když by tím prostorem prošlo lidské tělo. Otvor není větší než tečka, ale je více smrtící než jakýkoliv meč; snadno by ti to prořízlo maso v místě, kde se toho dotkneš. Safira si začichala. Dokonce i tvá vůně zmizela. “Kdo objevil, jak to udělat?” Zeptal se ohromeně Eragon. Poustevník, který žil na severním pobřeží Alagaesie před dvanácti sty lety, odpověděl Umaroth. Je to cenný trik, když chceš něco skrýt v rovině, ale nebezpečný a obtížný na udělání správně. Drak byl poté chvíli zticha, a Eragon mohl cítit shromaždování jeho myšlenek. Potom Umaroth řekl: Je tu jedna další věc, kterou ty a Safira potřebujete vědět. V okamžiku, kdy projdete tím velkým obloukem za vámi- Brána Vergathosu- začnete zapomínat o Cuarocovi a vejcích uschovaných zde a než dosáhnete těch kamenných dveří na konci tunelu, každá vzpomínka na ně bude vymazána z vašich myslí. Dokonce i my, Eldunarí, zapomene na vejce. Jestli zabijeme Galbatorixe brána obnoví naše vzpomínky, ale do té doby o nich nesmíme vědět. Umaroth duněl. Je to... Nepříjemné. Já vím, ale nesmíme Galbatorixovi dovolit, aby věděl o vejcích. Děkujeme za vyprávění, řekla Safira a Eragon přidal jeho dík k jejímu. Potom ohromný válečník Cuaroc zvedl jeho štít z podlahy, vytasil svůj meč a šel zpět ke svému starověkému trůnu a sedl si na něj. Poté,
24
co si dal obnažené ostří svého meče na kolena a sklonil svůj štít proti straně trůnu, položil své ruce na plochy na jeho stehnech a zkameněl jako socha, až na jiskry v karmínových očích, které upínaly pohled na vejce. Eragon se třásl, když se otočil zpět k trůnu. Bylo tam něco strašidelného na osamělé postavě ve vzdáleném rohu komory. Věděl že Cuaroc a další Eldunarí která zůstávala, tam mohla zůstat dalších sto let- nebo déle- a to dělalo Eragonovi potíže odejít. Sbohem, řekl. Sbohem, stínovrahu, opdpovědělo pět hlasů. Sbohem zářivé šupiny. Ať vás provází štěstí. Eragon skrčil ramena a se Safirou společně kráčeli skrz bránu Vergathos a tak opustili pevnost duší.
25
NÁVRAT Eragon se zamračil, když vycházel z tunelu do odpoledního světla, které zaplavilo mýtinu před skálou Kuthian. Cítil, jako by zapomněl něco důležitého. Snažil se vzpomenout si, co, ale nic mu nepřišlo na mysl, jen vědomí prázdnoty, která se v něm usadila. Měl to dělat s..... ne, nemohl zavolat zpět. Safiro, ty jsi.... Začal povídat a potom se stáhl. Cože? Nic. Jen jsem myslel..... Nevadí; na tom nezáleží. Za nimi se vrata k tunelu zhoupla a zavřela s dutým bouchnutím a linky, které zdobily drážky, se vytratily a hrubý mechový jehlan se zase zdál být pevným kusem kamene. Pojdte, řekl Umaroth, at jsme pryč. Dny rostou, a mnoho lži leží mezi námi a Urû’baenem. Eragon se rozhlédl po mýtině, stále cítil, že na něco zapomněl; pak přikývl a vylezl do Safiřina sedla. Když si utáhl pásky kolem lýtek, děsivé štěbetání stínů ptáků se rozléhalo větvemi jedle napravo od něj. Podíval se, ale stvoření nebylo nikde vidět. Zašklebil se. Byl rád že navštívil Vroengard, ale byl stejně rád že ho opouští. Ostrov byl nepřátelské místo. Můžeme? Zeptala se Safira. Poleťme, řekl s úlevou. Se zašustěním křídel vyskočila Safira do vzduchu a proletěla nad hájem jabloní na druhé straně mýtiny. Rychle stoupala nahoru z údolí a kroužila nad ruinami Doru Araeby. Když byla dost vysoko na to, aby přeletěla hory, otočila se na východ a namířila směrem k pevnině a Urû’baenu, opouštějíc kdysi skvělou pevnost jezdců.
26
MĚSTO UTRPENÍ Když Vardenové přijeli k Uru’baenu, slunce bylo stale nízko nad obzorem. Ve chvíli, kdy dosáhli horského hřebene, uslyšel Roran od jednoho muže v čele svého oddílu nářek. Zvědavě vyhledal pohledem skupinu trpaslíků před sebou, a když dojel na vrchol hřebene, zastavil se, aby se rozhlédnul, stejně jako všichni válečníci před ním. Krajina se několik mil mírně svažovala a otevírala se v širokou pláň posetou farmami, mlýny a majestátními budovami, které mu připomínaly ty poblíž Aroughs. Okolo pěti mil daleko se planina setkávala s vnějšími zdmi Uru’baenu. Na rozdíl od těch v Dras-Leoně byly stěny hlavního města dostatečně dlouhé, aby obehnaly celé město. Byly také vyšší; Roran i z dálky viděl, že převyšují Dras-Leonské, i ty v Aroughs. Odhadoval, že budou vysoké alespoň tři sta stop. Na širokých cimbuřích byly v pravidelných intervalech rozmístěny kropenaté praky a katapulty. Ten pohled mu dělal starosti. Stroje bude těžké shodit dolů – bezpochyby byly chráněné proti kouzelným útokům – a ze zkušenosti věděl, jak smrtící mohou takové zbraně být. Za zdmi byla zvláštní směs budov, které postavili lidé a těch, jež, jak se domníval, postavili elfové. Nejnápadnější z elfských staveb bylo šest vysokých, elegantních věží – vyrobených z malachitově zeleného kamene – které byly uspořádány do oblouku. Roran se domníval, že to bude nejstarší část města. Dvě z věží postrádaly střechu a on viděl zbytky dalších dvou, které byly částečně zasypány směsicí budov pod nimi. Co ho ale zaujalo nejvíc, však nebyly zdi nebo budovy, ale fakt, že většina města ležela skryta ve stínu obrovské skalní římsy, která musela být více než půl míle široká a v tom nejširším místě pět set stop tlustá. Převis tvořil jeden konec masivního, svažujícího se kopce, který se táhl několik mil k severovýchodu. Na vrcholu rozeklaného okraje římsy stála další zeď, stejná, jako obháněly město, a několik širokých strážních věží. V zadní části výklenku pod skalní římsou byla obrovská citadela, ozdobená množstvím věží a zídek. Tvrz se čněla nad zbytkem města, tak vysoká, že se málem dotýkala spodku římsy. Nejděsivější z toho byla brána v přední části pevnosti: veliká, znesvěcená jeskyně, která vypadala dost široká na to, aby se v ní bok po boku procházela Safira s Trnem. Roranovi se sevřely vnitřnosti. Pokud byla brána nějakým znakem, byl Šruikan dost velký, aby porazil celou jejich armádu sám. Eragon a Safira by si měli pospíšit, napadlo ho. A elfové taky. Z toho, co viděl, by možná elfové byli schopni bojovat proti královu černému draku, ale i oni by ho dokázali zabít jen stěží. Měl by jet – jako kapitán svého praporu se očekávalo, že pojede – ale po jeho cestě do Aroughs a zpět začal sezení v sedle nenávidět. Zatímco šel, snažil se vymyslet, jak nejlépe napadnout město. Kamenné hnízdo Uru’baen uvelebeně sedělo, místo aby se snažilo chránit před útoky zezadu a odrážet útoky zepředu, což byl jistě důvod, proč se elfové rozhodli usadit právě tady. Kdybychom nějak mohli strhnout ten převis, mohli bychom zničit citadelu a většinu města, pomyslel si, ale považoval to za nepravděpodobné, protože kámen byl příliš tlustý. Přesto bychom mohli být schopni shodit tu zeď na vrcholu kopce. Potom bychom mohli házet kameny a lít horký olej na ty pod námi. To nebude lehké, napadlo ho. Bojovat proti svahu, a ty zdi... Možná by to mohli zařídit elfové. Nebo Kull. Ti by si to možná užili. Řeka Ramr byla několik mil severně od Uru’baenu, příliš daleko, aby mohla být k užitku. Safira by mohla vykopat dost široký příkop, aby ji odklonili, ale i ona by potřebovala na dokončení takového projektu týdny, a Vardenové neměli na takovou dobu dostatek jídla. Zbývaly jim pouze zásoby na několik dnů. Potom budou muset hladovět, nebo se rozejít. Jejich jediná možnost byla napadnout město dříve, než to udělá království. Ne, že by Roran očekával, že to Galbatorix udělá. Až dosud vypadal král spokojeně, že nechal Vardeny přijít až k němu. Proč by měl riskovat krk? Čím déle počká, tím budou slabší. Což znamenalo, že čelní útok na otevřeném prostranství proti zdem příliš širokým, aby se daly zbourat, a příliš vysokým, aby se daly přelézt, zatímco by po nich lučištníci a válečné stroje celou dobu stříleli, byl jen nápad nestydatého blázna. Jen při té představě se Roranovi na čele objevily
27
kapičky potu. Zemřou v davu. Sprostě zaklel. Roztrháme se na kousky, zatímco Galbatorix bude dál sedět ve svém trůnním sále... Kdybychom se byli schopni dostat blízko k hradbám, vojáci nás nebudou moci zasáhnout svými nečistými vynálezy, jenže bychom pak byli zranitelní házením kamení a litím oleje na naše hlavy. I kdyby zvládli zbořit zdi, stále by proti době měli celou Galbatorixovu armádu. Mnohem důležitější než obrana města by pak byl charakter a zkušenost vojáků, kterým by Vardenové čelili. Budou bojovat do posledního dechu? Mohli by je vyděsit? Mohli by se vzdát, kdyby na ně zatlačili dostatečně tvrdě? Jakou přísahou a kouzlem jsou svázáni? Vardenští špehové zjistili, že Galbatorix předal vedení nad vojáky v Uru’baenu hraběti jménem Lord Barst. Roran o něm nikdy neslyšel, ale ta informace vyděsila Jörmundura, a muži z Roranova pluku vyprávěli mnoho příběhů o Barstově podlosti. Hrabě byl údajně pánem pozemků poblíž Gil’eadu, které ho vpád elfů donutil opustit. Jeho rolníci žili ve smrtelném strachu z něj, neboť Barst měl ve zvyku řešit spory a trestat zločince nejtvrdším způsobem, a často je prostě nechal popravit, neboť věřil, že jsou špatní. To bylo samo o sobě bezvýznamné; mnoho pánů bylo v království proslulých svou brutalitou. Barst ovšem nebyl jen bezohledný, ale také mocný – impozantně mocný a vychytralý. Ze všeho, co o něm Roran slyšel, mu bylo jasné, jak je to s jeho inteligencí. Barst byl možná mizera, ale byl to chytrý mizera a Roran věděl, že by byla chyba ho podcenit. Galbatorix by do čela svých mužů nepostavil slabocha nebo hlupáka. Roran znovu pocítil zatrpklý vztek a rostlo v něm rozhořčení. Nenáviděl, že byl vydán na milost těm, co uměli používat kouzla. Když přišlo na sílu a prohnanost, mohl člověk vyvážit nedostatek jednoho přemírou druhého. Jenže neschopnost kouzlit nijak vyvážit nemohl. Frustrován zvednul ze země oblázek a, jak ho učil Eragon, řekl: „Stenr risa.“ Kámen zůstal nehybný. Vždycky zůstával nehybný. Odfrkla si a pohodil oblázek k okraji cesty. Jeho žena a nenarozené dítě byli s Vardeny a on zatím nemohl dělat nic, aby zabil Mutagha nebo Galbatorixe. Zaťal pěsti a představoval si rozbíjení věcí. Především kostí. Možná bychom mohli utéct. Bylo to poprvé, co ho něco takového napadlo. Věděl, že na východě jsou pozemky, na které Galbatorixova moc nedosahuje – úrodná půda, kde žijí jen nomádi. Kdyby ostatní vesničané odešli s ním a Katrinou, mohli by začít nový život, osvobozený od Království i Galbatorixe. Jenže z té představy se mu dělalo zle. Musel by opustit Eragona, své muže i zemi, kterou nazýval domovem. Ne. Nedopustím, aby se mé dítě narodilo do světa ovládaného Galbatorixem. Je lepší zemřít než žít ve strachu. Ovšem to stále neřešilo problém, jak dobýt Uru’baen. Dříve vždycky existovala nějaká slabina, které mohl využít. V Carvahallu to byla neschopnost Ra’zaků pochopit, že vesničané budou bojovat. Když bojoval s Urgalem Yarbogem, byly to jeho rohy. V Aroughs to byly městské kanály. Ale tady, v Uru’baenu, neviděl žádnou slabinu, žádné místo, kde by mohl převrátit protivníkovu sílu proti němu. Kdybychom měli zásoby, počkal bych a nechal je vyhladovět. To by byla nejlepší cesta. Všechno ostatní je šílenství. Jenže jak věděl, válka byla přehlídka šílenství. Magie je jediná možnost, rozhodl se konečně. Magie a Safira. Kdybychom dokázali zabít Murtagha, tak by nám přes zdi mohla pomoct také ona nebo elfové. Kysele se zamračil a zrychlil krok. Čím dříve tábor postaví, tím lépe. Od chůze měl rozbolavělé nohy, a pokud měl zemřít ve zbytečné bitvě, chtěl předtím přinejmenším teplé jídlo a kvalitní spánek. Vardenové postavili své stany asi míli od Uru’baenu, vedle malé říčky, která se vlévala do řeky Ramr. Potom začali muži, Urgalové i trpaslíci stavět obranu, což mělo trvat do noci a pokračovat i ráno. Po pravdě, dokud zůstávali na jednom místě, neustále vylepšovali jejich obranné valy. Vojáci tyto práce nenáviděli, ale zaměstnávalo je to a navíc to mohlo zachránit jejich životy. Všichni se domnívali, že ti starší přišli ze stínu Eragona, ale Roran věděl, že ve skutečnosti přišli od Jörmundura. Starší vojáky respektoval od únosu Nasuady a odjezdu Eragona. Jörmundur
28
bojoval s Královstvím téměř celý život a rozuměl taktikám a logistice. Dobře s Roranem vycházeli; oba byli muži oceli, ne kouzel. „Chceš provokovat Galbatorixe?“ zavrčel Roran. „Mohl by na to odpovědět.“ „Samozřejmě,“ řekl král Orrin, tváříc se bezúhonně. „Je jen správné, že my ohlásíme naše záměry a poskytneme mu možnost vyjednávat o míru.“ Roran na něj zíral; po chvíli se znechuceně otočil a řekl Jörmundurovi: „Nemůžeš ho přimět, aby dostal rozum?“ Byli shromážděni v Orrinově stanu, kam je král nechal zavolat. „Vaše výsosti,“ řekl Jörmundur, „Roran má pravdu. Bylo by nejlepší, kdybychom na kontakt s Královstvím počkali. „Ale oni nás vidí!“ protestoval Orrin. „Jsme utáboření přímo před jejich zdmi. Bylo by… nezdvořilé neposlat posla s ohlášením o naší pozici. Jste oba prostí muži; nečekal bych od vás, že to pochopíte. Královská hodnost vyžaduje určité zdvořilosti, i když jsme ve válce.“ Ronanem zamávala touha krále praštit. „Jste tak nadutý, že si myslíte, že vás Galbatorix považuje za sově rovného? Pch! Jsme pro něj jen hmyz. On se o vaše zdvořilosti nestará. Zapomínáte, že než sesadil Jezdce, byl Galbatorix prostý muž stejně jako my. Jeho způsoby nejsou jako vaše způsoby. Na světě není nikdo jako on a vy ho chcete varovat? Chcete se s ním usmířit? Pch!“ Orrinova tvář se zbarvila, a odhodil pohár s vínem, které se rozlilo po koberečku na podlaze. „Zašel jsi příliš daleko, Kladivo. Nikdo nemá právo mě takto urážet.“ „Mám právo dělat, cokoliv chci,“ zavrčel Roran. „Nejsem jeden z tvých poskoků. Nezodpovídám se ti. Jsem svobodný muž a budu urážet kohokoliv, kdekoliv, jakkoliv – klidně i tebe. Byla by chyba vyslat toho posla a já-„ Ozvalo se skřípění oceli, jak král Orrin vytáhl z pochvy svůj meč. Nezastihl ale Rorana nechráněného; Roran už měl ruku na svém kladivu a když zaslechl zvuk meče, odepnul si zbraň od opasku. Králova čepel byla v mdlém světle ve stanu matně stříbrná. Roran viděl, kam se Orrin chystá zaútočit, a uhnul. Potom udeřil čepel králova meče, který se prohnul, zazvonil a vypadl Orrinovi z ruky. Zbraň zdobená drahokamy dopadla na kobereček s rozechvělou čepelí. „Pane,“ řekl jeden z mužů venku, „jste v pořádku?“ „Jen jsem upustil svůj štít,“ odpověděl Jörmundur. „Není třeba se znepokojovat.“ „Pane, ano pane.“ Roran zíral na krále; v Orrinově tváři vyl divoký, lovecký výraz. Aniž z něj spustil oči Roran vrátil své kladivo za opasek. „Kontaktovat Galbatorix je hloupé a nebezpečné. Pokud se o to pokusíš, zabiji toho, koho pošleš, dříve, než dojede k městu.“ „To by ses neodvážil!“ řekl Orrin. „Odvážil, a taky to udělám. Nedovolím ti, abys nás všechny vystavil nebezpečí jen kvůli tvé královské… pýše. Pokud chce Galbatorix mluvit, pak ví, kde nás hledat. Jinak ho nech být.“ Roran se vyřítil ze stanu. Venku se postavil s rukama v bok a civěl na načechrané mraky, zatímco čekal, až se mu zklidní puls. Orrin byla jako noční mula: tvrdohlavý, příliš sebevědomý a vždy ochotný vás praštit do břicha, když mu k tomu dáte příležitost. A příliš pije, pomyslel si Roran. Stál před stanem, dokud za ním nepřišel Jörmundur a než ten stačil něco říct, vyhrkl: „Je mi to líto.“ „Mělo by.“ Jörmundur mu vlepil facku a pak z vaku zavěšeného na opasku vytáhl keramickou dýmku a začal ji plnit tabákem, který utlačoval kloubem svého palce. „Celou tu dobu mi zabralo přesvědčování ho, aby nevyslal posla, jen aby tě naštval.“ Odmlčel se. „Vážně bys zabil jednoho z Orrinových poslů?“ „Neříkám plané výhružky,“ řekl Roran. „Ne, tohle jsem si nemyslel… Tak doufejme, že k tomu nedojde.“ Jörmundur se vydal dolů cestou mezi stany a Roran ho následoval. Jak šli, muži jim uhýbali z cesty a zdvořile skláněli hlavy. Gestikulujíc se svou nezapálenou dýmkou Jörmundur řekl: „Přiznávám, že už jsem chtěl Orrina
29
několikrát seřvat.“ Jeho rty se zkroutily do lehkého úsměvu. „Naneštěstí rezervovanost ve mně vždycky převládla.“ „Byl vždycky tak zarputilý?“ „Hmm? Ne, ne. V Surdě byl mnohem rozumnější.“ „Co se stalo pak?“ „Strach, řekl bych. Dělá s muži zvláštní věci.“ „Pravda.“ „Možná tě urazilo, co jsi slyšel, ale zachoval ses velmi hloupě.“ „Já vím. Převládla ve mně výbušnost.“ „A získal jsi krále za nepřítele.“ „Myslíš dalšího krále,“ pokrčil rameny. „Nakonec můžeme být stejně všichni mrtví nebo zotročení.“ Několik dalším minut se mlčky procházeli a Jörmundur celou dobu pokuřoval z dýmky. Když se chystali rozdělit, Roran řekl: „Až příště uvidíš Orrina...“ „Ano?“ „Možná bys mu mohl dát vědět, že jestli on nebo jeho muži ublíží Katrině, vykuchám jim střeva přímo uprostřed táboru.“ Jörmundur sklonil bradu k hrudníku a na chvíli se zamyslel. Potom vzhlédl a přikývnul. „Myslím, že bych mohl najít způsob, jak to udělat, Kladivo.“ „Děkuji ti.“ „Nemáš vůbec zač. Jako vždy to bylo vzácné potěšení.“ „Pane.“ Roran vyhledal Katrinu a přesvědčil ji, aby přinesla jejich večeři k severnímu valu, kde držel hlídku kvůli případnému poslovi, kterého by mohl poslat Orrin. Jedli na plátně, které Katrina rozprostřela přes čerstvě obdělanou půdu, a pak společně seděli, zatímco se stíny prodlužovaly a na fialové obloze nad převisem se začaly objevovat hvězdy. „Jsem ráda, že jsem tady,“ řekla s hlavou opřenou o jeho rameno. „Skutečně?“ „Je to krásné a mám tě celého pro sebe.“ Sevřela jeho ruku. Přitiskl si ji blíže k sobě, ale stín v jeho srdci zůstával. Nemohl zapomenout na nebezpečí, které ohrožovalo ji i jejich dítě. Vědomí, že jejich největší nepřítel je pouze několik mil daleko ho zevnitř spalovala; nechtěl nic víc, než vyskočit, běžet do Uru’baenu a zabít Galbatorixe. Jenže to bylo nemožné, takže se usmíval a smál a skrýval svůj strach, ačkoliv věděl, že ona skrývá ten svůj. Zatraceně, Eragone, pomyslel si, pospěš si, nebo tě budu strašit z hrobu.
30
VÁLEČNÁ PORADA Během letu z Vroengardu do Uru’baenu nemusela Safira bojovat s bouří.Byla šťastná, že ji vítr vál do zad a zrychlil tak její let. Eldunarí jí radila, kde najít příhodný proud vzduchu, který podle nich foukal každý den v roce. Eldunarí jí také poskytla stálou dávku energie, takže se neunavila. Díky tomu zahlédli město na obzoru už druhý den poté, co opustili ostrov. Dvakrát během cesty, když slunce nejvíce zářilo, zpozoroval Eragon Eldunarí plující za Safirou. Vypadala jako jediný temný bod, tak malý, že ho nemůže pozorovat déle než sekundu. Nejdřív si myslel, že je to snítko prachu, ale potom si všiml, že nijak nemění vzdálenost od Safiry. A když ho viděl, bylo vždy na stejném místě. Jak letěli, draci prostřednictvím Umarotha sdělovali Eragonovi a Safiře vodopád vzpomínek. Bitvy vyhrané, bitvy prohrané, lásky, nenávisti, kouzla, události zažité po celé zemi, lítost, poznání a úvahy o celém vesmíru. Draci měli tisíce let znalostí a zdálo se, že se chtějí podělit o každý kousek. To je moc! protestoval Eragon. Je nemožné, abychom si toto všechno zapamatovali, a ještě méně, abychom to pochopili. Ne, řekl Umaroth. Ale můžeš si zapamatovat něco, a to může být to, co budeš potřebovat ke zničení Galbatorixe. Ted pokračujme. Proud informací byl nesmírný. Místy se Eragon cítil, jako by zapomínal, kým je, protože vzpomínky draků převálcovaly jeho vlastní. Když se to stalo, odtáhl se od jejich myslí a opakoval si své pravé jméno, dokud se znovu necítil jistý svou identitou. Věci, které se se Safirou naučili, jej ohromily a znepokojily a často ho donutily pochybovat o tom, v co věřil. Ale nikdy neměl čas rozebírat tolik myšlenek, protože vždy existovala nějaká další vzpomínka, která ho zaplavila. Věděl, že by mu trvalo roky, než by začal chápat vše, co mu draci ukazovali. Čím víc se toho od nich naučil, tím víc si jich vážil. Ti, co žili stovky let, měli zvláštní způsob myšlení. Ti nejstarší byli od Glaedra a Safiry tak odlišní, jako byli odlišní Safira a Glaedr od Fanghurů v Beorských horách. Spolupráce se Staršími byla matoucí a zneklidňující. Přeskakovali z jedné vzpomínky na druhou. Používali asociace a přirovnání, která se zdála nesmyslná, ale Eragon věděl, že v hloubce smysl dávají. Zřídkakdy byl schopen zjistit, co se vlastně snažili říct a starověcí draci se neuráčili představit sami sebe v termínech, kterým rozuměl. Po chvíli si uvědomil, že se nedokázali vyjádřit žádným jiným způsobem. Během staletí se jejich mysli změnily. Co pro něj bylo jasné a zřejmé, jim mnohdy přišlo složité, totéž platilo i obráceně. Připadalo mu, že poslouchání jejich myšlenek muselo být jako poslouchání myšlenek boha. Když zaznamenal tyto částečné objevy, Safira si odfrkla a řekla mu: Je tu rozdíl. Jaký? Na rozdíl od bohů jsme se účastnili událostí světa. Možná se bohové rozhodli zasahovat, aniž by byli viděni. Jak tedy můžou být dobří? Věříš, že jsou draci lepší než bohové? zeptal se ohromeně. Pokud jsme dost velcí, pak ano. Které stvoření je ohromnější než my? Dokonce i Galbatorix je se svou silou závislý na nás. A co Nïdhwalové? Odfrkla si. My umíme plavat, ale oni neumí létat. Nejstarší z Eldunarí, drak jménem Valdr - což znamenalo ve starověkém jazyce vládce - k nim přímo promluvil pouze jednou. Obdrželi od něj vizi světelných paprsků, opírajících se do písečných dun, právě jako znepokojující pocit, že vše, co se zdálo bytelné, bylo vlastně převážně jen prázdný prostor. Pak jim Valdr ukázal hnízdo spících špačků a Eragon cítil, jak se jim v myslích mihotají sny rychle jako mrknutí oka. Nejprve Valdr cítil opovržení, špaččí sny se zdály malé, malicherné a bezvýznamné, ale pak se jeho nálada změnila a začal být vřelý a soucitný a dokonce i nejmenší špačkova starost začala nabývat důležitosti, až se zdálo, že jsou rovny starostem králů.
31
Valdr udržoval vzpomínku, jako by se chtěl ujistit, že si ji Eragon a Safira budou mezi všemi ostatními pamatovat. Přesto si ani jeden z nich nebyl jistý, co se jim drak snažil říct. Valdr to odmítl hlouběji vysvětlovat. Když konečně spatřili Urû’baen, Eldunarí přestala s Eragonem a Safirou sdílet vzpomínky a Umaroth řekl: Nyní by bylo nejlepší, kdybyste prozkoumali doupě nepřítele. Také tak udělali, jakmile Safira klesla prudce k zemi. To, co viděli, nikoho z nich nepovzbudilo. Ani jim nezvedlo náladu, když Glaedr řekl: Galbatorix toho hodně vybudoval od dob, co nás odsud vyhnal. Zdi za našich dob nebývaly tak tlusté a vysoké. K čemuž přispěl Umaroth: Ilirea nebyla tak silně opevněná ani za války mezi naším druhem a elfy. Ten zrádce se zahrabal hluboko a nakupil do té pomyslné nory horu kamení. Řekl bych, že odtamtud dobrovolně nevyleze. Je jako jezevec, co se stáhnul do svého brlohu a který rozkouše nos každému, kdo se jej pokusí vykopat. Míli jihozápadně, pod skalním výběžkem, obehnaného zdí a městem ležel tábor Vardenů. Byl podstatně větší, než si Eragon pamatoval. Což jej zmátlo, dokud si neuvědomil, že královna Islanzadí a její vojsko konečně spojili své síly s Vardeny. Trochu si oddechl. Galbatorix se síly elfů obával. Když byli se Safirou několik metrů od stanů, Eldunarí pomohla Eragonovi roztáhnout dosah jeho mysli, dokud nebyl schopen cítit mysli mužů, trpaslíků, elfů a Urgalů shromážděných v táboře. Jeho dotyk byl příliš jemný, aby si jej někdo všiml, pokud po něm záměrně nepátral. Jakmile zaměřil charakteristický nápor divoké hudby, která značila Blödharmovu mysl, zaměřil se pouze na samotného elfa. Blödharme, řekl, to jsem já, Eragon. Formální mluva už mu po dlouhém prožívání zážitků z dávných dob přišla přirozená. Stínovrahu! Jsi v pořádku? Tvá mysl se zdá velice zvláštní. Je Safira s tebou? Je zraněná? Stalo se něco Glaedrovi? Oba dva jsou v pořádku, stejně jako já. Pak - Blödhgramovo zmatení bylo zjevné. Eragon ho zarazil a řekl: Nejsme daleko, prozatím jsem nás ale učinil neviditelnými. Je iluze Safiry a mě stále viditelná pro ty dole? Ano, Stínovrahu. Safiru jsme právě nechali kroužit míli nad stany. Občas ji schováme v pokrývce mraků, nebo to zařídíme tak, aby to vypadalo, že jste odletěli na průzkum, ale neodvažujeme se nechat Galbatorixe myslet si, že jste pryč dlouho. Necháme vaše obrazy teď odletět, takže se k nám můžete znovu připojit bez podezření. Ne. Raději počkejte a udržte kouzlo ještě chvíli. Stínovrahu? Nevracíme se přímo do tábora. Eragon si prohlédl zemi pod sebou. Asi dvě míle jihovýchodně je malý kopec. Víš o něm? Ano, vidím jej. Přistaneme se Safirou za ním. Ať se k nám Arya, Orik, Jörmundur, Roran, královna Islanzadí a král Orin připojí, ale ujisti se, že neopustí tábor současně. Nejlepší by bylo, kdybys je mohl pomoci ukrýt. A ty bys měl taky přijít. Jak si přeješ... Stínovrahu, co jsi našel vNe! Neptej se. Bylo by nebezpečné na to teď myslet. Přijď a řeknu ti to, ale nechci tady vyřvávat odpověď, když mohou jiní poslouchat. Chápu. Setkáme se s tebou tak rychle, jak jen to bude možné, ale možná zabere nějaký čas správně rozvrhnout naše odchody. Samozřejmě. Věřím, že uděláš, co je nejlepší. Eragon ukončil jejich spojení a opřel se do sedla. Pousmál se, jak si představil Blödhgarmův výraz poté, co se dozví o Eldunarí. S vířením větru přistála Safira v kotlině u úpatí kopce a vylekala při tom stádo ovcí poblíž, které se s plačtivým bečením rozprchly.
32
Jak si skládala křídla, Safira se koukala za ovcemi a řekla: Bylo by snadné je chytit, dokud mě nemohou vidět. Olízla se. „Ano, ale co by to bylo za sport?” zeptal se Eragon, zatímco si uvolňoval řemínky kolem nohou. Sport ti nenaplní žaludek. „Ne, ale ty nejsi hladová, nebo ano?” Energie z Eldunarí, ačkoliv nehmotná, potlačila její touhu jíst. Vypustila obrovské množství vzduchu, což vypadalo jako povzdechnutí. Ne, ani ne... Zatímco čekali, Eragon si protáhl své bolavé údy a snědl lehký oběd z toho, co mu zbylo ze zásob. Věděl, že se Safira rozvalila celou svojí délkou vedle něj, ačkoliv ji neviděl. Její přítomnost dokazovala pouze stínový obrys jejího těla na slehnutých stoncích trávy jako zvláštně tvarovaná proláklina. Nebyl si jistý proč, ale ten pohled jej pobavil. Během jídla pozoroval upravená pole kolem kopce, sledoval, jak vítr čechrá stébla pšenice a ječmene. Dlouhé nízké zídky z naskládaných kamenů oddělovaly jednotlivá pole. Místním farmářům jistě trvalo několik set let, než vykopali ze země tolik kamenů. Alespoň s tím jsme v údolí Palancar neměli problém. O chvilku později se mu vrátila jedna z dračích vzpomínek a v tu chvíli věděl přesně, jak staré jsou ty zídky. Byly tam už od doby, kdy lidé přišli osídlit ruiny Ilirei poté, co elfové porazili válečníky krále Palancara. Viděl je, jako by stáli před ním - řady mužů, žen a dětí s hráběmi, jak upravují čerstvě rozoranou půdu a nosí kameny, které najdou, do míst, kde z nich postaví zídku. Po chvíli nechal vzpomínku vyblednout, otevřel svou mysl a rozlil proud energie kolem nich. Poslouchal myšlenky myší v trávě, červů v zemi a ptáků, co jim létali nad hlavou. Bylo trochu riskantní dělat něco takového, protože mohl každého ostražitého nepřátelského kouzelníka upozornit na jejich přítomnost, ale on upřednostňoval vědět, kdo nebo, co je poblíž, aby je nikdo nemohl napadnout nepřipravené. Tak ucítil příchod Aryi, Blödhgarma a královny Islanzadí, a nebyl překvapen, když se k němu ze západní strany kopce přiblížily stíny jejich kroků. Vzduch se před ním začal vlnit a pak se před ním objevili tři elfové. Královna Islanzadí stála v čele vznešená jako vždy. Byla oděna ve zlatém korzetu z platovaného brnění s helmou s drahokamy na hlavě a červeno-bílým pláštěm přehozeným přes ramena. Z jejího úzkého pasu visel dlouhý štíhlý meč. Nesla vysoké kopí s bílou čepelí v jedné ruce a štít ve tvaru březového listu, jeho okraje byly dokonce zubaté jako list, ve druhé. Arya na sobě měla kvalitně dělané jemné brnění. Vyměnila své obvyklé tmavé šaty za korzet, jaký měla její matka, i když ty Aryiny byly z šedé oceli, ne zlaté. Na hlavě měla helmici zdobenou nad jejím obočím a nosem tepanými ornamenty a párem orlích křídel, která směřovala dozadu na její spánky. V porovnaní s Islanzadiným rouchem bylo Aryino více pochmurné, ale o to více smrtící. Společně, matka s dcerou, působily jako spojené nože. Přičemž jedna byla vyzdobená pro krásu a druhá přizpůsobena k boji. Stejně jako obě ženy i Blödhgarm měl oblečené šupinaté brnění, ale jeho hlava byla bez přilby a kromě malého nože na opasku neměl žádnou zbraň. „Ukaž se, Eragone Stínovrahu,” řekla Islanzadí k místu, kde stál. Eragon uvolnil kouzlo, které jeho a Safiru skrývalo a poklonil se elfské královně. Přejela po něm pohledem svých tmavých očí, jako by byl návrh na cenu koně. Na rozdíl od dřívějška už neměl problém udržet na ní svůj pohled. „Zlepšil ses, Stínovrahu.” Znovu se jí krátce poklonil. „Děkuji, Vaše Veličenstvo.” Jako vždy jím při zvuku jejího hlasu projel záchvěv. Vypadalo to, jakoby zurčela magií a hudbou, jako by bylo každé slovo součástí nějaké impozantní písně. „Takový kompliment znamená hodně od ženy obdarované takovou moudrostí.” Islanzadí se zasmála, přičemž ukázala své dlouhé zuby a kopce s poli zazvonily její radostí „A ty si se stal velmi výřečným. Aryo neříkala si mi, že se stal takovým dobrým řečníkem!”
33
Arya se nepatrně usmála. „Stále se učí.” Pak řekla Eragonovi: „Je dobré vidět, že jsi zpátky a v bezpečí.” Elfové jej, Safiru a Glaedra zahrnovali množstvím otázek, ale ti tři jim odmítli odpovědět, dokud nedorazí ostatní. Přesto si Eragon myslel, že elfové cítili něco z Eldunarí, protože si všiml, že se občas zadívali směrem, kde srdce srdcí ležela, ačkoli vypadali, že si to neuvědomují. Jako další se k nim připojil Orik. Přijel z jihu na chundelatém poníkovi, který byl zpocený a těžce oddychoval. „Ho, Eragone! Ho, Safiro!” vykřikl trpasličí král a zvedal pěst. Sklouznul dolů ze svého vyčerpaného poníka, dupl si, sevřel Eragona v hrubém objetí a poplácal ho po zádech. Když jeden druhého pozdravili a Orik Safiře poškrabal na čenich, díky čemuž začala vrnět, Eragon se zeptal: „Kde jsou tvé stráže?” Orik ukázal za svá záda. LSplétají si své vousy před jednou farmou míli západně odsud a troufám si tvrdit, že to nikoho z nich netěší. Věřil bych každému z nich, jsou to mí soukmenovci, ale Blödhgarm řekl, že by bylo nejlepší, kdybych přišel sám, tak jsem tedy přišel sám. Teď mi řekni, proč ta tajemství? Co jsi objevil na Vroengardu?” „Budeš muset počkat, až se objeví zbytek naší rady,” řekl Eragon. „Ale rád tě zase vidím.” A poplácal Orika po rameni. Roran přišel pěšky krátce poté a vypadal zachmuřeně a zaprášeně. Sevřel Eragonovo rameno a uvítal ho, pak jej odstrčil stranou a řekl: „Mohl bys zařídit, aby nás neslyšeli?” A pokýval hlavou k Orikovi a elfům. Eragonovi zabralo pouze pár sekund, než vytvořil kouzlo, které je ochránilo před odposloucháváním. „Hotovo,” řekl. Ve stejnou chvíli oddělil svou mysl od Glaedrovy a dalších Eldunarí, ale ne od Safiry. Roran přikývl a zahleděl se do dálky přes pole. „Zatímco jsi byl pryč, měl jsem s králem Orinem jistý rozhovor.” „Rozhovor? Jak to?” „Choval se jako blázen a já mu to řekl.” „Chápu to tak, že nereagoval zrovna vlídně.” „To je jasné. Pokusil se mě probodnout. „Pokusil se co?!” „Vyrazil jsem mu meč z ruky dřív, než se mohl rozmáchnout, ale kdybych nic neudělal, byl by mě zabil.” „Orrin?” Eragon měl problém představit si krále, jak dělá něco takového. „Urazil si jej hodně?” Poprvé se Roran usmál. Krátký výraz, který rychle však zmizel za jeho vousy. „Vyděsil jsem ho, což může být ještě horší.” Eragon se zamračil a zaťal ruku do hrušky Brisingru. Uvědomil si, že s Roranem stáli jako zrcadlové odrazy, oba měli v ruce jejich zbraně a oba stáli s vahou na jedné noze. „Kdo jiný o tom ví?” „Jörmundur, byl tam, když to Orrin řekl.” Zamračil se, Eragon začal přecházet se a tam, jak se snažil rozhodnout, co dělat. „Načasování nemohlo být horší.” „Já vím.. Nebyl bych tak neomalený v rozhovoru s Orrinem, ale když se chystal poslat „královské pozdravy” pro Galbatorixe a jiné nesmysly, nemohl jsem si pomoci. Mohl nás všechny uvrhnout do nebezpečí. Nemohl jsem připustit, aby se to stalo. Ty bys udělal to samé.” „Možná ano, ale dělá to věci jen více složité. Nyní jsem vůdcem Vardenů. Útok na tebe nebo na kteréhokoli jiného bojovníka pod mým velením, je jako útok na mě. Orrin to ví a ví, že jsme stejné krve. Mohl by mi stejně dobře hodit rukavice do tváře.” „Byl opilý,” řekl Roran. „Nejsem si jistý, že myslel, když vytasil meč.” Eragon viděl Aryu a Blödhgarma, jak se na ně zvědavě dívají. Přestal přecházel a obrátil se k nim zády. „Mám strach o Katrinu,” dodal Roran. „Pokud je na mě Orrin tak naštvaný, mohl by pro mě nebo ji poslat své muže. Ať tak, či onak, mohl by jí ublížit. Jörmundur jí poslal stráže, aby hlídaly před stanem, ale to nestačí na její ochranu.” Eragon zavrtěl hlavou. „Orrin se jí neodváží ublížit.”
34
„Ne? On mi nemůže ublížit, nemá dost odvahy, aby se mi postavil čelem. Takže co udělá? Přepadení, nožem ve tmě. Zabití Katriny bude snadný způsob, jak uskutečnit jeho pomstu.” „Pochybuji, že se Orrin uchýlí k noži ve tmě, nebo že ublíží Katrině.” „Ani tak to nemůžeš říct s jistotou.” Eragon se na chvíli zamyslel. „Použiji na Katrinu nějaká kouzla, abych ji ochránil a sdělím Orrinovi, že jsem to udělal. To by ho mělo odradit od plánů, které možná má.” Vypadalo to, jakoby z něj napětí vyprchalo. „To bych velice ocenil.” „Tobě dám samozřejmě nové ochrany.“ „Ne, šetři si své síly. Já se o sebe umím postarat.” Eragon trval na svém, ale Roran stále odmítal. Nakonec Eragon řekl: „Čert aby to vzal, poslouchej mě, jdeme do bitvy proti Galbatorixovým mužům. Ty na sobě musíš mít nějakou ochranu. Umístím na tebe ochranu, ať se ti to líbí nebo ne, takže by jsi se měl raději usmívat a děkovat mi za ně!” Roran se na něho zamračil, potom zavrčel a zdvihl své ruce. „Fajn. Jak chceš. Nikdy si nevěděl, kdy je rozumné ustoupit.” „A ty to víš?” Smích přišel z Roranovy brady. „Myslím, že ne. Myslím, že to máme v rodině.” „Hmm. Mezi Bromem a Gerem, nevím, kdo je více tvrdohlavější.” „Otec,” povídal Roran “Eh... Brom byl jaký byl. Ne, máš pravdu, byl to Gero.” Vyměnili si úšklebky, vzpomínajíc na jejich život na farmě. Potom Roran změnil svůj postoj a podíval se na Eragona zboku, nějak zvlástně. „Vypadáš jinak, než dříve.” „Já?” „Ano vypadáš. Jsi více sebejistý.” „Možná proto, že rozumím sobě samému více, než předtím.” Na to Roran neměl žádnou odpověď. O půl hodiny později šli kolem nich Jormundur a král Orrin. Eragon pozdravil Orrina, slušně jako vždy, ale Orrin mu odpověděl jen krátce a vyhnul se mu pohledem. Dokonce i ze vzdálenosti několika stop cítil víno z jeho dechu. Když byli všichni shromážděni před Safirou, Eragon začal. Na začátku musel každý přísahat ve starodávném jazyce, že uchová tajemství. Potom vysvětlil pojem Eldunarí Orikovi, Roranovi, Jormundurovi a Orrinovi a vyprávěl stručnou historii o dračích srdcí srdcích a Galbatorixovi. Elfové vypadali znepokojeni Eragonovou ochotou diskutovat o Eldunarí před ostatními, ale ani jeden neprotestoval, což ho potěšilo. Aspoň si získal důvěru. Orik, Roran a Jormundur reagovali s překvapením, nevěřící a s množstvím otázek. Roran nevyjímaje získal ostrý záblesk v oku, jako by získal informace na řadu nových nápadů, jak zabít Galbatorixe. Po celou dobu byl Orrin nevrlý a zůstával nepřesvědčený o existenci Eldunarí. Nakonec, jediná věc, která odstranila jeho pochybnosti, byla, když Eragon vyndal Glaedrovo srdce srdcí ze sedlových brašen a představil jim draka. Úcta, která je zaplavila, když spatřili Glaedra, potěšila Eragona. Dokonce i Orrin vypadal ohromený, když se po výměně pár slov s Glaedrem otočil k Eragonovi a zeptal se: „Věděla o tom Nasuada?” „Ano, řekl jsem jí to při Feinsteru” Jak Eragon očekával, toto přiznání urazilo Orrina: „Takže jste se mě znova rozhodli ignorovat. Bez podpory mých můžu a jídla mého národa, by Vardenové neměli žádnou naději čelit království. Jsem suverenní panovník jednoho ze čtyř krajů Alagaesie, moje vojsko tvoří pěknou část našich sil a stále ani jeden z vás nepovažoval za vhodné, mě o tom informovat!” Dříve, než stihl Eragon odpovědět, Orik vyskočil vpřed: „Ani mě o tom neřekli, Orrine,” zahřměl král trpaslíků „a moji lidé pomáhali Vardenům déle, než tvoji. Neměl bys na ně útočit, Eragon a Nasuada udělali to, co si mysleli, že je pro nás nejlepší. Nebyla to žádná neúcta.”
35
Orrin se zamračil a vypadal, jako by se chystal pokračovat v hádce, ale Glaedr tomu zabránil, když řekl: Udělali to, co jsem po nich chtěl, králi Surdy. Eldunarí jsou největší tajemství naší rasy a my ho nesdílíme lehce s ostatními, dokonce ani s králi. „Tak proč jste se to rozhodli udělat nyní?” vyptával se Orrin. „Málem jsme šli do bitvy, aniž bychom to vůbec věděli.” V odpověď začal Eragon vyprávět příběh své cesty na Vroengrad, včetně jejich setkání s bouří na volném moři a pohled, kterému byl svědkem nad mraky. Aryu a Blödhgarma, jak se zdálo, zaujala nejvíce tato část příběhu. Zatímco Orik byl nejvíce naštvaný. „Barzûl, to zní jako ošklivý zážitek.” řekl. „Běhá mi mráz po zádech, jen na to myslím. Země je vhodným místem pro trpaslíka, obloha ne.” Souhlasím, řekla Safira Orikovi, který se podezřele mračil a otáčel pletenými konci vousů. Eragon pokračoval ve vyprávění, hovořil o tom, jak on, Safira, Glaedr vstoupili do Pevnosti duší i když se zdržel, že bylo potřeba jejich pravá jména. A když se konečně dostal k části, co bylo za klenbou, nastalo ohromené ticho. Eragon řekl, „Otevřete své mysli.” O chvíli později byl slyšet zvuk šeptajících hlasů a Eragon cítil přítomnost Umarotha a ostatních draků skrytých kolem něj. Elfové zavrávorali, Arya klesla na jedno koleno s rukama stisknutýma kolem hlavy, jako by byla uzavřena. Orik vykřikl a rozhlížel se kolem s divokým pohledem, zatímco Roran, Jörmundur, a Orrin stáli jako opaření. Královna Islanzadí poklekla, přijetím podobným jako její dcera. V jeho mysli slyšel její rozhovor s draky, oslovujíc je mnoha jmény a vítajících je jako staré přátele. Blödhgarm dělal to samé a po několik minut plynuly myšlenky mezi draky a shromážděním na upatí kopce. Duševní tok myšlenek byl tak velký, že z něj Eragon ustoupil a sedl si na jednu se Safiřiných předních noh, zatímco čekal, než hluk ustoupí. Elfové byli zřejmě nejvíce zasaženi: Blödhgarm zíral do vzduchu s radostí a ůdivem, zatímco Arya dále klečela. Eragon si uvědomil, že vidí řadu slz stékat po jejích tvářích. Islanzadí zářila triumfem a od doby, co ji Eragon poznal se zdálo, že je opravdu šťastná. Orik se otřepal a vystoupil ze svého snění. Podíval se na Eragona a řekl: „Bylo to Morgothalovo kladivo, to dává nový směr naší věci! S jeho pomocí můžeme skutečně porazit Galbatorixe!” „Nemyslel si, že jsme mohli již předtím?” zeptal se Eragon mírně. „Samozřejmě, že ano. Jen ne tak, jako nyní.” Roran se otřepal, jako by se probudil ze snu. „Já ne....Věděl jsem, že ty a elfové budete bojovat, co bude ve vašich silách, ale nevěřil jsem, že byste mohli vyhrát.” Setkal se s Eragonovým pohledem. „Galbatorix porazil tolik Jezdců, ale ty si byl jen jeden a ne tak starý. Zdálo se to nemožné.” „Já vím” „Teď, pro změnu...” V Roranových očích se objevil divoký pohled. „Nyní máme šanci.” „Ano,” potvrdil Jörmundur. „Vezmi v úvahu, že teď už nebudeme mít takové starosti s Murtaghem. Není žádný soupeř pro spojenou sílu Eragona a draků. “ Eragon poklepal na Safiřinu nohu a neodpověděl. Neměl žádné jiné nápady na toto téma. Navíc se mu nelíbilo, že by měl přemýšlet o zabití Murtagha. Pak se Orrin ujal slova: „Umaroth říká, že jste už naplánovali útok. Máš v úmyslu podělit se s námi o ten plán, Stínovrahu? „Já bych to taky chtěla slyšet,” ozvala se jemným hlasem Islanzadí. „I já,” připojil se Orik. Eragon je chvíli pozoroval, a pak přikývl. „Je tvé vojsko připravené k boji?” zeptal se Islanzadí. „Ano, to je. Dlouho jsme vyčkávali, abychom se mohli pomstít, nepotřebujeme čekat ještě déle.” „A naše vojsko?” obrátil se Eragon na Orrina, Jörmundura a Orika. „Mí knurlan jsou dychtiví bojovat,” prohlásil Orik. Jörmundur se podíval na krále Orrina. „Naši muži jsou unavení a žízniví, ale jejich vůle je pevná. „A urgalové?”
36
„Ti také.” „V tom případě zaútočíme.” „Kdy?” zeptal se Orrin. „Za úsvitu.” Na okamžik nikdo nepromluvil. Pak Roran prolomil ticho. „Je snadné to říct, ale těžké udělat. Jak?” Eragon jim to vysvětlil. Když skončil, nastalo další ticho. Roran si sedl na bobek a začal špičkou prstu psát do hlíny. „Je to riskantní.” „Ale troufalé,” řekl Orik. „Velmi troufalé.” „Už nezbývají bezpečné cesty.” řekl Eragon. „Pokud se nám podaří zastihnout Galbatorixe nepřipraveného, alespoň trochu, mohlo by to stačit k naklonění rovnováhy v náš prospěch.” Jörmundur si promnul bradu. „Proč nejdřív nezabijeme Murtagha? To je to, čemu nerozumím. Proč nejdřív neskončíme s ním a s Trnem, dokud máme příležitost? „Protože potom by Galbatorix věděl, že existuí.” odpověděl Eragon a ukázal směrem k Eldunarím. „Ztratili bychom výhodu momentu překvapení.” „A to dítě? zeptal se náhle Orrin. „Co ti dává jistotu, že se přizpůsobí tvému přání? Ne vždy to udělala.” „Tentokrát to udělá.” slíbil Eragon a předvedl tak větší důvěru, než kterou cítil. Král nepřesvědčeně zavrčel. „Eragone,” zasáhla Islanzadí. „To, co předpovídáš, je úžasné a příšerné zároveň. Jsi připravený to udělat? Neptám se proto, že bych pochybovala o tvé oddanosti nebo odvaze, nýbrž protože tohle je něco, do čeho není dobré se pouštět bez toho, abys to předtím pořádně promyslel. Takže se tě ptám: Jsi připravený to udělat, přestože víš, jakou cenu by to mohlo stát?” Eragon se nepostavil, ale zpevnil svůj hlas. „To jsem. Je třeba to udělat, a ten úkol přísluší nám. Bez ohledu na to, co to bude stát, dnes už nemůžeme ustoupit.” Na znamení souhlasu Safira pootevřela čelisti, a pak je sklapla, jako tečku za větou. Islanzadí obrátila obličej k nebi. „A vy a ti co mluví, tvými ústy, taky souhlasíte, Umarothe - elda?” „Ano, souhlasíme,” odpověděl bílý drak. „V tom případě, kupředu,” zamumlal Roran.
37
OTÁZKA POVINNOSTI Deset z nich, včetně Umarotha, pokračovalo v rozhovoru další hodinu. Orrina bylo potřeba více přesvědčovat a bylo mnoho detailů, které bylo třeba rozhodnout. Věci kolem načasování, místa a signalizace. Eragonovi se ulevilo, když Arya řekla: „I když ty nebo Safira budete proti, tak vás zítra budeme doprovázet.” “Budeme tě mít rádi po boku.” odpověděl. Islanzadí ztuhla: „A k čemu bude dobrý tento doprovod? Tvoje dovednosti jsou potřeba jinde, Aryo. Blödhgarm a ostatní kouzelníci přiřazení k Eragonovi jsou v magii více zruční, než ty. A stejně tak i zkušenější v boji. Pamatuj si, oni bojovali proti Křivopřísežníkům a na rozdíl od ostatních přežili, aby ti o tom mohli vyprávět. Mnozí stařešinové naší rasy by se hlásili, aby zaujali tvoje místo. Bylo by sobecké trvat na tom, abys jsi tam šla, když jsou tu ostatní, vhodnější na tuto práci, kteří jsou při ruce a ochotni se jí zhostit. „Myslím si, že není nikdo vhodnější, než je Arya.“ řekl klidným hlasem Eragon. „A není nikdo jiný kromě Safiry, koho bych chtěl mít po svém boku. Islanzadí se stále dívala na Aryu, když odpovídala Eragonovi: “Jsi stále ještě mladý, Stínovrahu. Necháš své emoce, aby ti zatemnily úsudek.“ „Ne, matko.“ řekla Arya „To ty si nechala své city zatemnit úsudek.“ Pohnula se dlouhými půvabnými kroky k Islanzadí. „Máš pravdu. Jsou tu ostatní, kteří jsou zkušenější, silnější a moudřejší, než já. Ale byla jsem to já, kdo přenášel Safiřino vejce napříč Alagaësií. Já jsem zachránila Eragona před Durzou. A byla jsem to já, kdo s Eragonovou pomocí zabil stína Varauga ve Feinsteiru. Stejně jako Eragon i já jsem Stínovražedkyně a ty dobře víš, že jsem se před mnoha roky zapřísáhla sloužit. Kdo jiný toho může tolik říct? I kdybych chtěla, nemůžu se tomu vyhnout. To radši zemřu. Jsem připravena na tuto zkoušku, stejně jako kdokoliv z našich starších. Tomuto jsem zasvětila život, stejně jako Eragon. „A celý tvůj život byl krátký.“ řekla Islanzadí. Položila ruku na Aryinu tvář. „Zasvětila jsi se pro boj proti Galbatorixovi. Po celé ty roky, od doby, co tvůj otec zemřel, ale víš málo o potěšeních, které ti život může přinést. Po celou tu dobu, jsme spolu byly jen krátce. Jen několik nerušených dní během století. Jen od té doby, co jsi přivedla Eragona a Safiru do Ellesméry, jsme spolu začaly o trochu více mluvit, jak by měla matka a dcera. Nechci tě znovu ztratit, Aryo. „Nebyla jsem to já, kdo se rozhodl zůstat stranou.“ konstatovala Arya. „Ne.“ řekla Islanzadí a sundala svou ruku. „Ale byla jsi to ty, kdo opustil Du Weldenvarden.“ Její výraz změkl. „Nechci se s tebou hádat. Chápu, že to bereš jako svoji povinnost. Ale prosím tě, aspoň kvůli sobě, nedovolíš jiným, aby zaujali tvoje místo? Arya byla chvíli ticho, dívala se do země, poté odpověděla: „Nemohu dovolit Eragonovi a Safiře jít do bitvy, stejně jako ty nedovolíš svým vojskům, aby pochodovala do boje, aniž bys byla ty v jejich čele. Já nemůžu… naznačovalo by to, že jsem zbabělec. Členové naší rodiny se neotočí zády k tomu, co má být uděláno. Nechtěj po mně, abych se zahanbila. Záře v očí Islanzadí Eragonovi nápadně připomínala slzy. „Ano.“ řekla královna. „ale bojovat s Galbatorixem…“ „Pokud se bojíš,“ odvětila Arya vlídně, „potom pojď se mnou.“ „Nemohu. Musím zůstat se svými vojáky.“ „A já musím jít s Eragonem a Safirou. Ale slibuji ti, že nezemřu.“ Arya položila svojí ruku na její tvář, stejně jako to královna udělala předtím. „Nezemřu.“ Řekla znovu, ale ve starověkém jazyce. Aryino odhodlání udělalo na Eragona dojem; říci to, co ona, ve starověkém jazyce znamenalo, že v sobě nemá kousek pochybnosti. Islanzadí se také zatvářila překvapeně a pyšně. Usmála se a políbila Aryu na obě tváře. “Tak jdi a přijmi mé požehnání. A nepodstupuj riziko, které není nezbytné.” “Ani ty.” A pak se ty dvě objaly.
38
Když se rozloučily, pohlédla Islanzadí na Eragona a Safiru a řekla: “Dávejte na ni pozor, o to vás žádám, protože ona nemá draka ani Eldunarí, která by ji chránily.” Budeme, odpověděli Eragon se Safirou shodně ve starověkém jazyce. Teď, když zařídili, co chtěli, rozpustili válečnou poradu a její členové začali odcházet. Z místa u Safiry, kde seděl, viděl Eragon, jak ostatní odcházejí. Ani on, ani Safira se nepohnuli. Safira zůstane skrytá za kopcem až do útoku, zatímco on počká do soumraku, a pak se odváží do tábora. Orik odešel jako druhý, hned po Roranovi, ale ještě před odchodem přišel k Eragonovi a mužně ho obejmul. “Přeji si, abych mohl jít s vámi dvěma,” řekl s vážným výrazem v očích. “I já si přeji, abys šel,” řekl Eragon. “Tak se uvidíme potom a připijeme si na naše vítězství sudem medoviny, jasný?” “Tak na to už se těším” I já, řekla Safira. “Dobrá,” odpověděl Orik a lehce přikývl. “Ujednáno. Nedovolte Galbatorixovi, aby vás přemohl, protože jinak by mi moje čest přikazovala, abych na něj napochodoval hned po vás.” “Budeme opatrní,” dodal Eragon s úsměvem. “To doufám, protože pochybuji, že bych dokázal víc, než štípnout Galbatorixe do nosu.” To bych opravdu ráda viděla, řekla Safira. Orik zabručel pod vousy. “Ať nad tebou bohové bdí, Eragone, i nad tebou, Safiro.” “I nad tebou, Oriku, syne Thrifka.” Pak Orik poplácal Eragona po rameni a odpochodoval ke keři, kde si přivázal poníka. I když Islanzadí a Blödhgarm odešli, Arya zůstala. Byla zrovna uprostřed konverzace s Jörmundurem a tak tomu Eragon nepřikládal význam. Když i Jörmundur odešel a ona se stále neměla k odchodu, uvědomil si, že s ním chtěla mluvit o samotě. Když se ujistila, že všichni ostatní odešli, podívala se na něj a na Safiru a řekla: “Stalo se vám ještě něco, když jste byli pryč, o čem jste nechtěli mluvit před Orinem nebo Jörmundurem.... nebo mojí matkou?” “Proč se ptáš?” Zaváhala. “Protože... oba jste se změnili. Je to těmi Eldunarí nebo to má něco společného s tou bouřkou?” Eragona pobavilo, že si toho všimla. Projednal to se Safirou, a když souhlasila, řekl, “Objevili jsme svá pravá jména.” Arya vyvalila oči. “Opravdu? A … potěšila vás ta jména?” Částečně ano, řekla Safira. “Zjistili jsme svá pravá jména,” opakoval Eragon. “Viděli jsme, že země je kulatá. A během zpátečního letu nám Umaroth a další Eldunarí ukázali spoustu svých vzpomínek.” Na jeho rtech se objevil sarkastický úsměv. “Nemohu říct, že bychom všemu rozuměli, ale od té doby věci vypadají tak nějak … jinak.” “Aha” zamumlala Arya. “Myslíš si, že ty změny jsou k lepšímmu?” “Určitě ano. Změna sama o sobě není ani k lepšímu, ani k horšímu, ale znalosti se vždycky hodí.” “Bylo těžké zjistit svá pravá jména?” Řekl jí, jak toho dosáhli, a také jí řekl o zvláštních tvorech, se kterými se setkali na ostrově Vroengard, což ji nesmírně zajímalo. Jak Eragon mluvil, napadla ho jedna myšlenka, rezonovala jeho myslí příliš silně, než aby ji mohl ignorovat. Vysvětlil ji Safiře a ona mu znovu udělila povolení, přestože ne tak dychtivě jako předtím. Je to nutné? zeptala se. Ano. Tak dělej, jak myslíš, ale jen pokud bude souhlasit. Když dopověděli příběhy z Vroengardu, podíval se Arye do očí a řekl, “Chtěla bys znát mé pravé jméno? Rád bych ti ho řekl.” Ta nabídka ji šokovala. “Ne! Neměl bys mi ho říkat, neměl bys ho vůbec nikomu říkat, zvlášť teď, když jsme tak blízko ke Galbatorixovi. Mohl by ho ukrást z mojí mysli. Navíc, své pravé jméno bys měl říci jen tomu … komu důvěřuješ ze všech nejvíc.” “Věřím tobě.”
39
“Eragone, i když si my, elfové, sdělujeme svá pravá jména, neděláme to dříve, než po několikaleté známosti. Ta informace, kterou jméno poskytuje, je příliš osobní, příliš intimní, než abys ji roztruboval do širokého okolí. Neexistuje větší riziko. Když někomu sdělíš svoje pravé jméno, vkládáš všechno, co jsi, do jejich rukou.” “Já vím, ale už možná víckrát nebudu mít tu možnost. Tohle je jediná věc, kterou mohu dát. Chtěl bych ji dát tobě.” “Eragone, to co mi nabízíš, to je nejcennější věc, kterou jedna osoba může dát druhé.” “Já vím.” Aryou proběhlo vzrušení a pak se stáhla do sebe. Po chvíli pravila: “Ještě nikdo mi takový dar nenabídl … jsem potěšená tvojí důvěrou, Eragone a rozumím, jak moc to pro tebe znamená, ale ne. Musím odmítnout. Není správné, abys to udělal a není správné, abych to přijala, když zítra můžeme být mrtví nebo zotročení. Nebezpečí není důvod, abychom dělali bláznivé věci, bez ohledu na to, jak velké je to nebezpečí.” Eragon sklonil hlavu. Její důvody byly rozumné a on bude respektovat její volbu. “Dobrá tedy, jak si přeješ.” řekl. “Děkuji, Eragone.” Chvilku stáli mlčky a pak se Eragon zeptal:”Už jsi někomu řekla své pravé jméno?” “Ne.” “Ani svojí matce?” Zkroutila ústa: “Ne.” “Znáš své jméno?” “Samozřejmě, proč o tom pochybuješ?” Pokrčil rameny. “Nepochybuji, jen jsem si nebyl jistý.” Po chvilce ticha dodal: “Kdy .. jak jsi zjistila své jméno?” Arya se na dlouhou dobu odmlčela, až si Eragon pomyslel, že na tuhle otázku odmítá odpovědět. Pak se zhluboka nadechla a řekla: “Bylo to několik let poté, co jsem opustila Du Weldenvarden, když jsem si konečně zvykla na své místo mezi Vardeny a trpaslíky. Faolin a mí ostatní společníci byli daleko a já jsem měla spoustu času pro sebe. Většinou jsem ho trávila průzkumem Tronjheimu, chozením po vzdálených koutech města-hory, kam se ostatní nevydávali. Tronjheim je větší, než si většina uvědomuje a je tam tolik zvláštních věcí: pokoje, lidé, zvířata, zapomenuté artefakty.... jak jsem chodila, přemýšlela jsem a dozvěděla jsem se o sobě víc, než kdykoliv předtím. Jednoho dne jsem objevila pokoje vysoko v Tronjheimu - pochybuji, že bych ho znovu našla i kdybych se sebevíc snažila. Paprsek slunečního světla vtékal do toho pokoje, přestože měl pevný strop. Uprostřed pokoje byl podstavec a na podstavci rostla jediná květina. Nevím, co to bylo za druh; nikdy jsem nic takového neviděla, předtím ani potom. Okvětní lístky byly purpurové, ale střed květu byl jako kapka krve. Na stonku byly trny, květina vydávala nejlíbeznější vůni a zdálo se, že jemně brouká svoji vlastní melodii. Byla to nejúžasnější a nejméně pravděpodobná věc, kterou jsem mohla najít. Zůstala jsem v tom pokoji, zírala na květinu a tehdy a tam jsem nakonec dokázala složit správná slova a vyjádřit, kdo jsem byla a kdo jsem.” “Někdy bych rád viděl takovou květinu.” “Možná uvidíš.” Arya kývla pohledem směrem k táboru Vardenů. “Měla bych jít. Ještě mám hodně práce.” Přikývl. “Tak se uvidíme zítra.” “Zítra.” Arya se vydala směrem k táboru. Po pár krocích se zastavila a otočila. “Jsem ráda, že si tě Safira vybrala za svého jezdce, Eragone. A jsem pyšná, že jsem mohla bojovat po tvém boku. Dospěl si mnohem dál, než se kdokoliv z nás odvažoval doufat. Pamatuj na to zítra, ať se stane cokoliv.” Pak se dala znovu do kroku a brzy se ztratila za hranou kopce. Zůstali sami se Safirou a Eldunarí.
40
NOČNÍ OHEŇ Když padla tma, Eragon se schoval pomocí kouzla. Potom Safiru poškrabal na čumáku a vydal se pěšky do tábora Vardenů. Buď opatrný, řekla. Díky tomu, že byl neviditelný, bylo snadné proklouznout kolem bojovníků, kteří hlídali po obvodu tábora. Dokud bude tichý a dokud muži nezahlédnou jeho stopy nebo stín, bude se moci volně pohybovat. Prodíral se cestou mezi plátěnými stany, až našel stan Rorana a Katriny. Zaklepal klouby ruky na hlavní sloup a Roran vystrčil hlavu. "Kde jsi?" zašeptal Roran. "Honem dovnitř!" Eragon uvolnil tok magie a odhalil se. Roran sebou trhl, pak ho chytil za ruku a vtáhl do tmavého vnitřku stanu. "Vítej, Eragone," řekla Katrina, postavila se z malé dětské postýlky, kde seděla. "Katrino." "Ráda tě zase vidím." Rychle se objali. "Bude to trvat dlouho?" Zeptal se Roran. Eragon zavrtěl hlavou. "Nemělo by." Dřepnul si na paty a chvíli se zamyslel. Pak začal tiše zpívat ve starověkém jazyce. Nejdříve umístil kouzla kolem Katriny, aby ji chránil proti všem, kteří by jí mohli ublížit. Dělal rozsáhlejší kouzla, než si původně plánoval, ve snaze zajistit, aby ona i její nenarozené dítě mohli uniknout Galbatorixově síle, kdyby se něco stalo s ním nebo s Roranem. "Toto kouzlo vás bude chránit proti určitému počtu útoků," řekl jí. "Nedokážu říct, kolik přesně, protože záleží na síle úderů a kouzel. Udělal jsem ještě několik dalších obraných kouzel. Pokud budete v nebezpečí, řekni dvakrát za sebou slovo frethya a ztratíte se z dohledu. "Frethya," zamumlala. "Přesně tak. Nicméně, neschová vás to úplně. Zvuky, které budete vydávat, mohou ostatní slyšet a vaše stopy budou stále vidět. Bez ohledu na to, co se stane, nechoďte do vody nebo bude vaše pozice hned jasná. Kouzlo z tebe bude čerpat energii, což znamená, že budeš unavená mnohem rychleji, než obvykle a nedoporučoval bych spát, dokud je kouzlo aktivní. Možná by ses už nikdy neprobudila. Chceš-li ukončit kouzlo, prostě řekni frethya letta." "Frethya letta." "Dobře." Pak Eragon obrátil svou pozornost k Roranovi. Strávil delší dobu umísťováním obran kolem svého bratrance, protože bylo zřejmé, že Roran bude čelit většímu počtu hrozeb. Poskytl mu kouzla s větším množstvím energie, než by Roran kdy schválil, ale Eragonovi to bylo jedno. Nemohl snést pomyšlení, že porazí Galbatorixe a pak zjistí, že Roran zemřel během bitvy. Poté řekl: "Teď jsem udělal něco jiného. Něco, na co jsem myslel už dávno. Kromě obvyklých opatření jsem ti dal něco, co bude vycházet přímo z tvojí vlastní síly. Dokud zůstaneš naživu, bude tě to chránit před nebezpečím. Ale," zvedl prst, "aktivuje se pouze jednou, když budou ostatní kouzla vyčerpaná. Budou-li na ně nároky příliš velké, upadneš do bezvědomí a pak zemřeš." "Takže ve snaze mě zachránit, mě mohou zabít? "zeptal se Roran. Eragon přikývl. "Když nedovolíš, aby na tebe někdo další shodil zeď, budeš v pořádku. Je to riziko, ale myslím si, že pokud tě díky tomu neušlapou koně nebo pokud to od tebe odvrátí šípy, stojí to za to. Také jsem ti dal stejné kouzlo, jako Katrině. Jediné, co musíš udělat, je říct dvakrát frethya a frethya letta, staneš se neviditelným a se zase hned objevíš." Pokrčil rameny. "Možná zjistíš, že to bude během bitvy užitečné." Roran se šibalsky zasmál. "To ano." "Jen se ujistěte, že si vás elfové nespletou s nějakým z Galbatorixových kouzelníků."
41
Jakmile se Eragon postavil na nohy, Katrina si stoupla taky. Překvapila ho, když uchopila jeho ruku a zatlačila mu s ní na její hruď. "Děkuji ti Eragone," řekla tiše. "Jsi dobrý člověk." Zrudl v rozpacích. " To nic není." "Opatruj se zítra. Znamenáš pro oba hodně a já očekávám, že budeš našemu dítěti milujícím strýčkem. Budu naštvaná, pokud se necháš zabít." Zasmál se. "Neboj se. Safira mi nedovolí udělat žádnou hloupost." "Dobře." Políbila ho na obě tváře a potom ho pustila. "Sbohem, Eragone." "Sbohem, Katrino." Roran ho doprovodil ven. Ukázal směrem ke stanu a řekl: "Děkuji." "Jsem rád, že jsem mohl pomoci." Uchopili si navzájem předloktí a objali se. Roran řekl: "Štěstí s tebou." Eragonovi trvalo dlouho, než se nadechl. "Štěstí s tebou." Zesílil sevření na Roranově ruce a poté jen neochotně ustoupil, protože věděl, že už se možná nikdy nesetkají. "Když se Safira a já nevrátíme," řekl "Dohlídneš na to, abychom byli pohřbeni doma? Nechtěl bych, aby naše kosti zůstali ležet tady." Roran zvedl obočí. "Safiru by bylo obtížné tahat celou cestu zpátky." "Elfové by pomohli, jsem si jistý." "Tak ano, slibuji. Je tu ještě něco, co bych mohl udělat?" "Na vrcholu holého kopce," řekl Eragon, měl na mysli úpatí blízko jejich farmy. Holý vrcholek kopce mu vždycky připadal jako vynikající místo posledního odpočinku. Něco, o čem vedli dlouhé diskuze, když byli mladší. Roran přikývl. "A když se já nevrátím- " "Uděláme totéž pro tebe." "To není to, na co jsem se chtěl zeptat. Pokud se nevrátím... postaráš se o Katrinu ?" "Samozřejmě. Víš, že ano. " "Ano, ale musel jsem se ujistit." Hleděli na sebe další minutu. Nakonec Roran řekl: "Budeme tě zítra čekat na večeři." "Budu tam." Roran pak zalezl zpátky do stanu a Eragon zůstal stát sám ve tmě. Podíval se na hvězdy a pocítil dotek smutku, jako by už ztratil někoho blízkého. Po několika okamžicích, se pomalu vnořil do stínu, spoléhaje na to, že ho temnota znovu ukryje. Prohledal celý tábor, až našel stan Horsta a Elain, který sdíleli s jejich holčičkou, Hope. Oba byli stále vzhůru kvůli plačícímu nemluvněti. "Eragone!" Zvolal Horst polohlasně, když o sobě dal Eragon vědět. "Pojď dál! Pojď sem! Neviděl jsem tě od Dras-Leony! Jak se máš?" Eragon strávil větší část hodiny povídáním si s nimi – neřekl jim o Eldunarí, ale pověděl jim o své cestě na Vroengard – a když Hope konečně usnula, rozloučil se a vrátil do noci. Dalšího vyhledal Jeoda, kterého našel při čtení za světla svíčky, zatímco jeho žena Helen spala. Když Eragon zaklepal a strčil hlavu do stanu, muž se zjizvenou a hubenou tváří odložil rukopis a vyšel ze stanu za Eragonem. Jeod měl mnoho otázek, a i když je Eragon všechny nemohl zodpovědět, pověděl mu toho dost, aby Jeod mohl uhodnout, co všechno se stalo. Jeod mu položil ruku na rameno. "Nezávidím ti úkol, který je před tebou. Brom by byl hrdý na tvou odvahu." "To doufám." "Jsem si tím jist … Kdybychom se už neviděli, měl bys něco vědět: Sepsal jsem malý soupis tvých zkušeností a událostí, které k nim vedly – hlavně moje dobrodružství s Bromem s nalezením Safiřina vejce." Eragon na něj vrhl pohled plný překvapení. "Možná už nebudu mít příležitost to dokončit, ale myslel jsem, že by to mohlo být užitečné a mohlo by to vhodně doplnit Heslantovu práci v Domia abr Wyrda." Eragon se zasmál. "Myslím, že to bude velký doplněk. Nicméně pokud budeme zítra oba naživu a budeme volní, jsou tu některé věci, které bych vám měl říci. Věci, které udělají váš soupis
42
kompletnější a taky mnohem zajímavější." "Počítám s tebou." Eragon bloudil táborem další hodinu. Zastavil se u každého ohně, kde stále seděli a byli vzhůru muži, trpaslíci a Urgalové. Promluvil krátce s každým z bojovníků, se kterými se setkal. Ptal se, jestli je s nimi spravedlivě zacházeno, vyjádřil lítost nad jejich skrovnými příděly a bolavýma nohama a občas si s nimi vyměnil nějakou tu vtipnou poznámku. Snažil se tím ukázat, že patří mezi ně. Chtěl svým bojovníkům zvednout náladu, posílit jejich odhodlání a rozšířit pocit optimismu v celé armádě. Urgalové, jak zjistil, byli v nejlepší náladě. Zdálo se, že mají radost z nadcházející bitvy a z příležitosti ke slávě, kterou bitva přinese. On měl jiný záměr: šířit nepravdivé informace. Kdykoliv se ho někdo zeptal na útok na Urû'baen, naznačil, že on se Safirou budou uprostřed vojska obléhat severozápadní část městských hradeb. Doufal, že mu tuto lež Galbatorixovi špehové donesou dříve, než Galbatorixe následující ráno vzbudí poplach. Jak se díval do tváří těch, kteří mu naslouchali, nemohl si pomoci, aby nepřemýšlel, kteří z nich jsou Galbatorixovi špehové, pokud tam nějací byli. Tato myšlenka mu byla hodně nepříjemná a zjistil, že nevědomky poslouchal kroky za sebou, když chodil od jednoho ohně k druhému. Konečně, když už byl přesvědčen, že mluvil s dostatkem bojovníků, aby se informace dostali až ke Galbatorixovi, zanechal toho a zamířil do stanu, který byl postavený stranou od ostatních. Na jižním okraji tábora. Zaklepal: jednou, dvakrát, třikrát. Žádná odezva, takže zaklepal znovu, tentokrát hlasitěji a déle. O chvíli později uslyšel ospalé zasténání a šelest hýbající se přikrývky. Trpělivě čekal, až malá ruka odhrnula vchodovou plentu stanu a čarodějné dítě Elva vyšlo ven. Měla na sobě černé šaty, které pro ni byly příliš velké a díky slabému světlu, vycházejícímu z pochodně několik metrů od nich, mohl vidět její zamračený, ostrý a malý obličej. "Co chceš, Eragone?" zeptala se. "Copak to nevíš?" Její výraz se prohloubil. "Ne, nevím. Doufám, že chceš něco důležitého, když mě z ničeho nic vzbudíš uprostřed noci. To by mohl udělat jen idiot. Co je? Neměla jsem skoro žádný čas si odpočinout, tak doufám, že je to důležité." "To je." Mluvil bez přerušení po dobu několika minut. Popisoval jeho plán a pak řekl, "Bez tebe, to nepůjde. Ty jsi ta, na které to všechno stojí." Zasmála se ošklivým smíchem. "Taková ironie. Mocný bojovník, který je odkázán jen na dítě, aby mu pomohlo zabít toho, koho nemůže." "Pomůžeš mi?" Dívka se podívala dolů a zašoupala svýma bosýma nohama. "Jestliže to uděláš, všechno," pokynul směrem k táboru a městu za ním "můžeš s tím skončit mnohem dříve, a pak nebudeš muset tohle všechno snášet –" "Pomůžu ti." Dupla a podívala se na něj. "Nemusíš mě podplácet. Chtěla jsem i tak pomoct. Nenechám Galbatorixe zničit Vardeny jen proto, že tě nemám ráda. Nejsi tak důležitý, Eragone. Kromě toho jsem to slíbila Nasuadě a hodlám to dodržet." Vztyčila hlavu. "Je tu něco, co jsi mi neřekl. Máš strach z toho, že by to Galbatorix mohl zjistit ještě před naším útokem. Něco o –" Zvuky řinčení řetězů ji přerušily. Na okamžik byl Eragon zmatený. Pak si uvědomil, že zvuk vycházel z města. Položil ruku na svůj meč. "Připrav se," řekl Elvě. "Možná budeme muset vyrazit rovnou." Dívka se bez odmlouvání otočila a zmizela uvnitř stanu. Eragon vyhledal Safiru svou myslí. Slyšíš to? Ano. Jestli budeme muset vyrazit, potkáme se u cesty. Řinčení trvalo ještě chvíli, pak se ozvala rána následovaná hlubokým tichem. Eragon natahoval uši, ale neslyšel už nic dalšího. Napadlo ho použít kouzlo, aby zvýšil citlivost svých uší, když se ozvalo tlumené buch, doprovázené sérií ostrého klepání.
43
Pak znovu... A ještě jednou... Eragonovi přeběhl mráz po zádech. Ten zvuk znamenal jen jedno, byl to zvuk draka, procházejícího se po kamenech. Jak musel být obrovský, aby bylo jeho kroky slyšet na míle daleko?! Šruikan, napadlo ho a strachy se mu sevřel žaludek. Celý tábor byl vzhůru, rohy zněly na poplach, muži, trpaslíci i Urgalové rozsvěcovali pochodně, jak se armáda řadila. Eragon zahlédl koutkem oka Elvu, když vyběhla ze stanu následovaná Gretou, starou ženou, která jí byla opatrovatelkou. Dívka si oblékla krátkou červenou tuniku, přes kterou si navlékla kroužkovou košili přesně své velikosti. Kroky v Uru’baenu utichly. Tělo obrovského draka zastínilo většinu luceren a strážních světel ve městě. Jak je asi velký? uvažoval Eragon ohromeně. Určitě větší, než byl Glaedr. Tak velký, jako Belgabad? Eragon nebyl schopen to odhadnout. Teď ještě ne. Pak se drak vyškrábal nad město a se zvukem stovek vzdouvajících se plachet roztáhl svá černá křídla. Když jimi zamával, vzduch se zachvěl jako úderem hromu a po celém kraji začali výt psi a kokrhat kohouti. Eragon se bezmyšlenkovitě přikrčil, jako když se myška schovává před orlem. Elva si popotáhla lem své tuniky. “Měli bychom jít” prohlásila. “Počkej,” odpověděl Eragon. “Ještě ne.” Celé shluky hvězd jim mizely z dohledu, jak Shruikan kroužil po obloze a stoupal stále výš a výš. Eragon se snažil odhadnout velikost draka podle obrysu, ale noc byla příliš tmavá a bylo nemožné odhadnout vzdálenost. I když Eragon neznal přesné rozměry draka, jednoznačně mu připadal obrovský. Vzhledem k tomu, že mu bylo teprve jedno století, měl by být mnohem menší, ale Galbatorix zřejmě uspíšil jeho růst, stejně jako to zařídil s Trnem. Eragon sledoval stín a celou myslí doufal, že Galbatorix na drakovi nesedí a nebo, pokud sedí, že se nezabývá zkoumáním myslí pod sebou. Kdyby to udělal, objevil by "Eldunarí," vydechla Elva. "To je to, co skrýváš!" Dívčina chůva se zmateně zamračila a hned se chtěla na něco zeptat. "Tiše!" zavrčel Eragon. Elva otevřela ústa a on jí rychle přitiskl ruku na pusu, aby ji umlčel. "Ne tady, ne teď," varoval. Přikývla a sundala si jeho ruku. Právě v tu chvíli se obloukem překlenul po obloze pruh ohně stejně široký jako řeka Anora. Šruikan prudce vystrčil hlavu a vytryskl příval oslepujících plamenů nad tábor a okolní pole. Noc byla plná různých zvuků, jako když burácí vodopád. Teplo bodalo Eragona do tváře. Poté se plameny vypařily jako mlha na slunci. Zanechaly za sebou pulzující, oslňující obraz a kouřící sirný zápach. Obrovský drak se otočil a zamával křídly ještě jednou, opět se vzduch otřásl. Jeho černá, beztvará silueta klouzala po obloze zpět dolů k městu a drak se usadil mezi budovami. Následovaly kroky, hřmění řetězů a nakonec ozvěna puknutí, když zavřená brána zapraskala. Eragon vydechnul a polkl. Jeho hrdlo bylo vysušené. Srdce mu bušilo tak tvrdě, až ho to bolelo. Musíme bojovat…že? pomyslel si. Všechny jeho staré obavy se vrátily zpátky. "Proč už nezaútočil?" zeptala se Elva slabým ustrašeným hlasem. "Chtěl nás vystrašit." Eragon se zamračil. "Nebo odvést naši pozornost." Hledal prostřednictvím mysli mezi Vardeny, až našel Jörmundurda. Pak dal bojovníkům pokyny zkontrolovat všechny hlídky, zda jsou stále na svých místech a zdvojnásobil stráž po zbytek noci. Elvě řekl, "Byla jsi schopná něco od Šruikana cítit?" Dívka se otřásla. "Bolesti. Velké bolesti. A taky hněv. Kdyby mohl, zabil by každé stvoření, spálil by všechny rostliny, dokud by žádná nezbyla. On se úplně zbláznil." "Není žádný způsob, jak to změnit?" "Žádný. Tím nejvlídnějším, co by se dalo udělat je propustit ho z jeho utrpení." Eragon z toho byl smutný. Vždy doufal, že by mohl být schopen Šruikana před Galbatorixem zachránit. Tlumeně řekl, "Už bychom měli jít. Jsi připravená?" Elva vysvětlila svojí chůvě, že musí odejít. Nesla to špatně, ale Elva ji rychle utišila, aby si nedělala starosti. Dívčí moc vidět do ostatních srdcí nikdy nepřestala Eragona ohromovat a stejně
44
tak ho to nepřestalo trápit. Jakmile Greta souhlasila, Eragon skryl Elvu i sebe magií. Poté se společně vydali směrem ke kopci, kde už na ně čekala Safira.
45
PŘES ZEĎ A DO JÁMY LVOVÉ „Musíš to dělat?” zeptala se Elva. Eragon strnul uprostřed kontroly přezek na nohy, na Safiřině sedle, a pohlédl na dívku, která se zkříženýma nohama seděla na trávě a pohrávala si s články své drátěné košile. „Co myslíš?” zeptal se. Špičatým malým nehtem ukazováčku si poklepala na rty. „Koušeš se do tváře. Rozptyluje mě to.” Po chvilce zaváhání dodala: „A je to nechutné.” S překvapením si uvědomil, že si rozkousal vnitřní povrch pravé tváře, až byla pokryta několika krvavými boláky. „Omlouvám se,” řekl a vyléčil se rychlým kouzlem. Nejhlubší část noci strávil meditací. Nepřemýšlel nad tím, co mělo přijít nebo co se stalo, ale pouze nad tím, co je teď. Dotek chladného větru na jeho kůži, pocit pevné země pod nohama, klidný proud jeho dechu a pomalý tlukot jeho srdce, které odbíjelo poslední okamžiky jeho života. Už vyšla ranní hvězda Aiedail na východě - posel prvních paprsků svítání - a nastal čas připravit se na bitvu. Zkontroloval každý centimetr svého vybavení, utáhl popruhy na sedle, až bylo pro Safiru absolutně pohodlné. Vyprázdnil sedlové brašny a nechal si pouze truhlu s Glaedrovým Eldunarí a přikrývku jako vycpávku. Alespoň pětkrát připnul a znovu odepnul pás, na kterém měl meč. Když zkontroloval popruhy na sedle, seskočil ze Safiry. „Vstávej,” řekl. Elva se na něj zhnuseně podívala, ale udělala, o co ji žádal. Rukama si oklepala trávu, která jí ulpěla na tunice. Rychlými pohyby, jí zatáhl za kroužkovou košili na obou ramenou, aby se ujistil, že jí přesně padne. „Kdo ti ji vyrobil?” „Dvojice okouzlujících trpasličích bratří Umar a Ulmar.” Usmála se a ve tvářích se jí udělaly ďolíčky. „Nevěřili, že bych ji mohla potřebovat, ale umím být velmi přesvědčivá.” To rozhodně je, tím jsem si jistá, řekla Safira Eragonovi. Musel potlačit smích. Dívka strávila značnou část noci rozhovory s draky a dokonale je okouzlila. Eragon poznal, že se jí také báli - dokonce i ti nejstarší, jako Valdr - neboť proti její moci, se nemohli bránit. Nikdo to nedokázal. „A dali ti Umar a Ulmar také meč, kterým bys mohla bojovat?” zeptal se. Elva se zamračila: „K čemu by mi byl?” Chvíli na ni zíral, pak vytáhl svůj starý lovecký nůž, který používal na krájení jídla a nechal jí, ať si ho přiváže kolem pasu dlouhou koženou šňůrkou. „Pro všechny případy,” řekl, když protestovala. „Tak a teď nahoru.” Poslušně mu vyšplhala na záda a rukama se ho chytla kolem krku. Takhle ji nesl až pod kopec, což pro ně pro oba bylo velmi nepohodlné, ale ona by s ním na zemi nedokázala udržet krok. Opatrně vyšplhal po Safiřině boku až na vrchol jejích ramen. Přitáhl se k jednomu ostnu, který jí rostl z krku a přetočil se, aby se Elva mohla sama vytáhnout do sedla. Ucítil, jak z něj spadla dívčina tíha a pak se Eragon vrátil zpátky na zem. Hodil jí svůj štít a pak skočil dopředu s rozpaženýma rukama, kdyby jí tíha štítu stáhla ze sedla. „Máš ho?” zeptal se. 46
„Ano,” odpověděla a položila si štít do klína. Mávla na Eragona jednou rukou, odhánějíc ho: „Běž už.” Eragon utíkal na vrchol kopce s jednou rukou na hrušce Brisingru, aby se mu meč nemotal mezi nohama. Na kopci si klekl na jedno koleno a snažil se být co nejníže u země. Za ním vylezla Safira po úbočí a přitiskla se k zemi. Hlavu protáhla trávou, až byla těsně vedle něj a viděla, co viděl on. Silný proud lidí, trpaslíků, elfů, Urgalů a kočkodlaků, se valil z tábora Vardenů. V plochém šedém světle brzkého úsvitu bylo těžké rozeznat jednotlivé postavy, když nenesly žádná světla. Proud pochodoval přes svažitá pole k Uru’baenu, a když byli vojáci asi jeden a půl míle před městem, rozdělili se do tří linií. Jedna se postavila k přední bráně, druhá se stočila k jihovýchodní části městské zdi a jedna mašírovala rovnou k severozápadní části zdi. Eragon navrhl, aby se Safirou přidali k té poslední skupině. Válečníci si zabalili podrážky a zbraně do hadrů a mluvili jen šeptem. Přesto Eragon sem tam uslyšel hýkání osla, řehtání koně a několik psů začalo štěkat, když uviděli ten průvod. Vojáci rozmístění na hradbách si všimnou pohybu velmi brzy, pravděpodobně jakmile začnou bojovníci přemisťovat katapulty, kuše a obléhací věže, které Vardenové postavili a umístili v oblastech s výhledem na město. Na Eragona udělalo dojem, že se lidé, trpaslíci a Urgalové byli ochotni účastnit boje boje poté, co viděli Šruikana. Musejí v nás mít velkou důvěru, řekl Safiře. Byla to velká zodpovědnost a byl si dobře vědom toho, že pokud by neuspěli, mnozí z těchto bojovníků nepřežijí. Ano, ale pokud Šruikan znovu vyletí, rozutečou se všemi směry, jako vyděšené myši. Proto by bylo lepší, kdybychom nepřipustili, aby se to stalo. V Urû’baenu zazněl roh a pak další a další a po celém městě se začaly rozsvěcet lucerny a pochodně. „Jdeme na to,” zamumlal Eragon se zrychlujícím se tepem. Když viděli, že už byl vyhlášen poplach, zanechali všeho snažení o utajení. Na východě vyrazila skupina elfů na koních směrem do kopce, který se zdvíhal za městem, se záměrem vyjet do svahu a zaútočit na zeď podél skalního převisu, visícím nad Urû’baenem. V centru převážně prázdného tábora Vardenů Eragon viděl něco, co se zdálo být zářivou siluetou Safiry. Na této iluzi seděla osamocená postava - která, jak věděl, dokonale kopírovala jeho rysy - držící meč a štít. Safiřin dvojník zvedl hlavu a roztáhl křídla, vzlétl a zařval. Vykonali dobrou práci, že? řekl Safiře. Elfové, na rozdíl od některých lidí, chápou, jak má drak vypadat a jak by se měl chovat. Safiřina dvojnice přistála hned vedle nejsevernější skupiny válečníků, přestože Eragon si všiml, že elfové si udržovali určitou vzdálenost od lidí a trpaslíků, aby nemohli přijít a dotknout se jí, neboť by zjistili, že je asi tak nehmotná, jako duha. Nebe zesvětlalo a Vardenové a jejich spojenci se shromáždili v řádných formacích u každé ze tří zdí. Uvnitř města pokračovali Galbatorixovi vojáci v přípravách na útok, ale bylo zřejmé - když běželi na cimbuří - že propadají panice. Nicméně Eragon věděl, že jejich zmatení nebude trvat dlouho. Teď, pomyslel si. Teď! Nečekejte déle. Přejel pohledem po budovách a hledal sebemenší kousek červené, ale nikde se nepotkala s jeho pohledem. Kde jsi? Čert aby to vzal. Ukaž se! Zazněly další tři rohy, tentokrát u Vardenů. Velké výkřiky a nářky se ozývaly z armády, a pak válečné stroje Vardenů vypustily střely na město, lukostřelci vystřelili 47
své šípy a řady bojovníků se obrátily směrem ke zdánlivě neprostupným zdem. Kameny, oštěpy a šípy se pomalým obloukem pohybovaly směrem k městu. Žádná ze střel nezasáhla vnější zdi, proto bylo zbytečné zkoušet to znovu. Namísto toho namířili další střely nad zeď a za ni. Některé z kamenů se roztříštily o Uru’baen, úlomky podobné dýkám odletovaly všemi směry. Jiné kameny prorazily budovy a poskakovaly po ulicích jako obrovské kuličky. Eragon si představil, jak hrozné musí být, vzbudit se uprostřed zmatku, když z nebe padají kusy kamene. Pak jeho pozornost upoutalo něco jiného. Safiřina dvojnice proletěla nad utíkajícími válečníky. Třikrát máchla křídly, vyšplhala na městskou zeď a zahalila plamenem celé cimbuří. Její plamen se Eragonovi zdál poněkud jasnější, než obvykle. Oheň byl skutečný, vykouzlený elfy poblíž severní zdi, těmi elfy, kteří vytvořili a udržovali celou iluzi o Safiře. Safiřina dvojnice se snesla přes stejný úsek zdi, aby vyčistila cestu od vojáků. Jakmile byla cesta volná, zvedla se ze země před hradbami skupina dvaceti elfů a přenesla se na vrchol jedné strážní věže, aby mohli kontrolovat Safiřinu dvojnici, jak se pohybovala hlouběji do Uru'baenu. Pokud se Murtagh a Trn brzy neukáží, budou se divit, proč nenapadáme další části zdi, řekl Safiře. Budou si myslet, že jsme tu na obranu vojáků, kteří se snaží prolomit tuto část zdi. Dej jim čas. Na jiných částech zdí, stříleli vojáci šípy a oštěpy na armádu pod sebou, kde se Vardenové po desítkách káceli. Tato úmrtí byla nevyhnutelná, ale Eragon litoval každého z nich. Útok bojovníků byl jen rozptýlením, měli jen malou šanci skutečně překonat obrany města. Mezitím se přibližovaly blíže obléhací věže a lety šípů končily mezi horními patry a muži na cimbuří. Přízrak - Safira se otočila nad městem a zapálila několik budov. Když to udělala, hejno šípu vystřelilo od lukostřelců umístěných na blízké střeše. Safira se odchýlila od kurzu, aby se vyhnula šípům a jakoby náhodou narazila do jedné z šesti elfských zelených věží, rozmístěných po celém Uru’baenu. Srážka vypadala naprosto opravdově. Eragon sebou soucitně trhnul, když viděl, jak se levé křídlo draka rozbilo o věž - praskání kostí, jako stébla trávy. Safira řvala a mlátila sebou, když klesala ve spirále dolu do ulic. Budovy ji skryly, ale její řev byl slyšet na míle daleko, její plamenný dech olizoval stěny domů a zapálil spodní stranu kamenného převisu nad městem. Nikdy bych nebyla tak neohrabaná, povzdechla Safira. Já vím. Minuta uplynula. Napětí v Eragonovi se zvýšilo na téměř nesnesitelnou úroveň. „Kde jsou?” zavrčel a sevřel pěst. S každou další vteřinou se zdálo více pravděpodobné, že vojáci zjistí, že drak, kterého si mysleli, že sestřelili, vlastně neexistuje. Safira je viděla první. Tady, řekla a ukázal mu směr svojí myslí. Jako rubínová čepel, se Trn vrhl ven z otevřené skrýše v převisu. Padal přímo dolů několik set metrů, pak roztáhl svá křídla a snesl se bezpečnou rychlostí blízko místa, kde přízrak Safira a přízrak Eragon padli. 48
Eragon si myslel, že si všiml Murtagha na červeném drakovi, ale vzdálenost byla příliš velká, aby si byl jistý. Budou muset doufat, že to byl Murtagh, protože kdyby to byl Galbatorix, jejich plán by byl téměř jistě odsouzen k zániku a neúspěchu. V kamenech musí být tunel, řekl Safiře. Ještě více dračího ohně plálo z prostoru mezi budovami, pak zjevení Safiry vyskočilo nad střechy a jako pták se zraněným křídlem se vznášela, než klesla zpět k zemi. Trn ji následoval. Eragon se nemohl dočkat, až uvidí více. Otočil se, vyhoupl se po Safiřině krku a vrhl se do sedla za Elvu. Vklouznout do popruhů a přitáhnout dva řemínky na každé straně, mu trvalo jen pár vteřin. Zbytek nechal volný, pak by ho jen zpomalovaly. Horní pás držel i Elvininy nohy. Začal rychle zpívat, aby uvrhl kouzlo na všechny tři. Když kouzlo zapůsobilo, pocítil obvyklý pocit dezorientace, jak celé jeho tělo zmizelo. Zdálo se mu, jako by visel několik metrů nad tmavým tvarem draka vtisknutého do rostlin kopce. „Není to moc příjemné, že?” řekla Elva, když si od ní vzal štít. „Ne, ne vždy!” odpověděl a zvedl hlas, aby přehlušil vítr. V koutku mysli cítil, že Glaedr, Umaroth a další Eldunarí sledují, jak Safira zamířila dolů a blížila se k táboru Vardeům. Teď se pomstíme, řekl Glaedr. Eragon se shrbil nízko nad Elvou, když Safira nabrala rychlost. Shromážděné v centru tábora viděl Blödhgarma a jeho deset kouzelníků, stejně jako Aryu, která nesla Dauthdaert. Každý z nich měl kolem prsou, pod paží, ovázaný třicet metrů dlouhý provaz. Na druhém konci byly všechny provazy svázány do jednoho kmene silného,jako Eragonovo stehno a jeho délka odpovídala plně dospělému Urgalovi. Když se Safira snesla k táboru, Eragon jim dal vědět svou myslí a dva elfové hodili kmen do vzduchu. Safira ho chytila svými drápy, elfové skočili a o chvíli později Eragon ucítil náraz a Safira ztratila výšku, když se do ní opřela jejich váha. Skrze své tělo Eragon viděl, jak elfové, lana a kmen zmizeli během mrknutí oka, jak na něj elfové použili kouzlo neviditelnosti, stejné, jakým se chránil on. Safira usilovně mávala křídly, vystoupala tisíc metrů na zem, dostatečně vysoko, aby mohla ona a elfové vyčistit hradbu a budovy ve městě. Po jejich levici Eragon zahlédl první Trna a potom přízrak Safiry, jak honí jeden druhého přes severní část města. Elfové ovládající přízrak se snažili udržet Trna a Murtagha tak fyzicky zaneprázdněné, aby ani jeden neměl příležitost k útoků svou myslí. Pokud ano nebo pokud by chytili přízrak, brzy by si uvědomili, že byli oklamáni. Ještě pár minut, myslel si Eragon. Safira letěla přes pole. Nad katapulty s jejich obětavou obsluhou. Nad řadou lukostřelců se šípy zapíchnutými v zemi před nimi, podobné shlukům bledých vrcholků rákosu. Přes obléhací věže a přes pěšáky: muže, trpaslíky a Urgaly, skrývajícími se za jejich štíty, kteří vrhali žebříky k hradbám a mezi nimi elfy. Vysoké, štíhlé, s jasnými helmicemi, dlouhou čepelí kopí a úzkou čepelí meče. Pak Safira vystoupala nad zeď. Eragon pocítil zvláštní bodnutí, když se Safira opět objevila pod ním, vzpamatoval se při pohledu na zadní část Elviny hlavy. Předpokládal, že Arya a elfové pod ním se také objevili. Eragon zaklel a ukonči 49
lkouzlo, které je skrývalo. Galbatorixovi kouzelníci jim, jak se zdálo, nedovolí přijít do města neviděni. Safira uspíšila svůj let k masivní bráně citadely. Eragon zaslechl výkřiky strachu a úžasu, ale nevěnoval jim žádnou pozornost. Murtagh a Trn byli ti, kterých se obávali, ne vojáci. Potom od sebe odřezali lana, aby uvolnili cestu a Safira přistála na nádvoří před branou s nepříjemnou silou nárazu pro Elvu i Eragona. Eragon strhl přezky z popruhů, které držely jeho a Elvu v sedle. Pak dívce pomohl dolů ze Safiřina hřbetu a spěchali za elfy k bráně. Vstup do citadely měl podobu dvojích obřích černých dveří, které se stýkaly v jednom bodě vysoko nad hlavami příchozích. Byly vyrobené z masivního železa a osazené stovkami, ne-li tisíci špičatými ostny, každý o velikosti Eragonovy hlavy. Ten pohled byl znepokojivý; Eragon si nedokázal představit horší uvítání. S kopím v ruce, vběhla Arya před malou střílnu schovanou za dveřmi nalevo. Střílna vypadala pouze jako tenká tmavá rýha, vymezovala čtyřúhelník, kterým by se stěží protáhl dospělý muž. Uvnitř čtyřúhelníku byl svislý pruh kovu, možná na tři prsty široký a třikrát tak dlouhý, který byl o málo světlejší, než jeho okolí. Když se Arya přiblížila ke dveřím, pruh o půl palce se naklonil dovnitř, a pak se odsunul stranou se zvukem škrábání zrezivělého kovu. Z tmavého vnitřku na ni zíral pár sovích očí. „A ty jsi kdo?” dožadoval se povýšeně hlas. „Řekni, co chceš nebo zmiz!” Bez váhání zarazila Dauthdaert do otevřené rýhy, odkud se ozvalo zabublání, a pak Eragon uslyšel, jak k zemi padlo tělo strážce. Arya si přitáhla kopí a setřásla krev a kousky masa, které zůstaly na ostnatém ostří. Pak oběma rukama sevřela násadu zbraně, její špičku přiložila na pravý okraj střílny a řekla: „Verma!” Eragon zamžoural a otočil se stranou, když se mezi kopím a bránou objevil modrý plamen. Přestože stál několik stop od něj, pořád cítil jeho žár. S obličejem skřiveným námahou, tlačila Arya do brány čepel svého kopí, které pomalu ukrajovalo železo. Jiskry a kapky roztátého kovu lítaly od čepele a dopadaly na dláždění, jako omastek na rozpálenou pánev, což všechny, včetně Eragona, přimělo o krok ustoupit. Eragon se podíval směrem na Trna a obraz Safiry. Neviděl je, ale slyšel řvaní draků a zvuk rozbíjené zbroje. Elva se na něj svalila, to ho přimělo se na ni podívat. Dívka se chvěla a byla celá zpocená, jako v horečce. Klekl si vedle ní: „Chceš, abych tě nesl?” Zavrtěla hlavou. „Zlepší se to, jakmile budeme uvnitř, pryč z tohohle...” Pokynula směrem, kde probíhala bitva. Na okrajích nádvoří uviděl Eragon několik lidí nevypadali na vojáky - stáli v mezerách mezi velkými domy a sledovali, co se děje. Mohla bys je odehnat? zeptal se Safiry. Otočila hlavu a zhluboka zavrčela a pozorovatelé se dali na útěk. Když utichla fontána jisker a doběla rozpáleného kovu, začala Arya do brány kopat, až - po třetím kopanci - dveře zapadly dovnitř střílny a přistály na těle probodnutého strážce. Náraz vyfoukl oblak vzduchu, ve kterém byl cítit zápach pálené vlny a kůže. S Dauthdaertem pevně v rukou vstoupila Arya do tmavé brány. Eragon zadržel dech. Bez ohledu na to, kolik ochran měl Galbatorix umístěno na citadele, 50
Dauthdaert by měl být schopen uvolnit Arye cestu stejně snadno, jako pronikl kovem brány. Vždycky však bylo nutné počítat s tím, že král použil kouzlo, které ani Dauthdaert nezlomí. Ulevilo se mu, když Arya bez úhony prošla do citadely. Pak na ni vyběhla skupina dvaceti vojáků s napřaženým kopím. Eragon vytáhl Brisingr a běžel směrem ke střílně, ale neodvážil se překročit práh citadely, aby jí pomohl. Jestě ne. S jistotou, s jakou bojovala se svým mečem, držela Arya Dauthdaert a prorážela si cestu mezi muži s překvapivou rychlostí. „Proč si ji nevarovala?” vyhrkl Eragon, ale oči nespouštěl z bojovníků. Elva se k němu připojila u brány. „Protože oni jí neublíží.” Její slova se vyplnila; žádný z vojáků nedokázal Arye zasadit úder. Poslední dva muži se pokusili uprchnout, ale Arya za nimi vyrazila a zabila je dříve, než stačili uběhnout dvacet metrů v ohromné hale, která byla mnohem větší, než čtyři hlavní chodby v Tronjheimu. Když byli všichni bojovníci mrtví, odtáhla Arya jejich těla stranou, aby uvolnila cestu ke střílně. Pak ušla nějakých čtyřicet stop halou, položila Dauthdaert na zem a poslala ho po zemi zpět k Eragonovi. Když její ruka pustila kopí, Arya se napjala v očekávání účinku kouzla, ale zdálo se, že na ní magie toho místa nemá vliv. „Cítíš něco?” volal Eragon. Jeho hlas se odrážel vnitřkem haly v několikanásobné ozvěně. Zavrtěla hlavou. “Když se nebudeme přibližovat ke střílně, tak by se nám nemělo nic stát.” Eragon podal kopí Blödgharmovi, ten ho přijal a prošel střílnou. Arya společně s chlupatým elfem vešli do pokojů na obou stranách střílny a zapracovali na skrytém mechanismu pro otvírání dveří. Pro běžného člověka, by byl tento úkol neřešitelný. Řinčení řetězů naplnilo vzduch a obří železné dveře se s pomalým zhoupnutím začaly otevírat směrem ven. Když byl vchod dostatečně široký i pro Safiru, Eragon zavelel: „Stop!” a dveře se zasekly na místě. Blödgharm vystoupil z pokoje na pravé straně a poslal Dauthdaert dalším dvěma elfům, přičemž udržoval dostatečnou vzdálenost od prahu. Takovým způsobem prošli jeden za druhým. Když už venku zůstali jen Eragon, Elva a Safira, ozval se ze severní části města ohlušující řev a hned poté celý Uru’baen umlkl. „Odhalili náš trik,” zvolal elf Uthinarë. Poslal kopí Eragonovi. „Spěchej, Argetlame!” „Jsi na řadě,” řekl Eragon, když podával Dauthdaert Elvě. V náručí ho odnesla směrem k elfům, pak rychle poslala kopí směrem k Eragonovi. Ten jej chytil a přeběhl přes práh. Když se otočil, uviděl nad budovami na vzdáleném konci města stoupat Trna. Eragon poklekl na jedno koleno, položil Dauthdaert na podlahu a kutálel ho směrem k Safiře. „Rychle!” zavolal na ni. Ztratili několik vteřin, jak se Safira prala s kopím, když se je snažila chytit okrajem čelistí. Nakonec se jí podařilo, jej zachytit mezi zuby a skokem do ohromné haly rozptýlila těla vojáků. Trn v dálce zařval a s divokým mácháním křídel vyrazil směrem k citadele. V unisonu hlasů vykřikli Arya s Blödhgarmem kouzlo. Za kamennými zdmi se ozvalo ohlušující klapání a železné dveře se opět se zhoupnutím zavřely, ale 51
mnohokrát rychleji, než se otevíraly. Přivřely se s hlasitým bum, které Eragon cítil pod nohama, a pak ta kovová tyč - tři stopy tlustá a šest stop široká - vyjela ze zdi a zapadla do rámů připevněných na vnitřní straně dveří, aby dveře pevně držely na místě. „To by je mělo na chvilku zdržet,” řekla Arya. „Ne na dlouho,” odpověděl Eragon a pohledem ukázal na otevřenou střílnu. Pak se otočili a podívali se před sebe. Hala před nimi byla snad čtvrt míle dlouhá, tudy by se dostali hluboko do nitra hory, na které ležel Uru’baen. Na vzdáleném konci byla další skupina dveří, stejně široká, jako ta první, ale vykládaná zlatem, které nádherně zářilo ve světle luceren bez plamenů. Lucerny byly v pravidelných intervalech připevněny na zdi. Desítky menších cestiček se oddělovaly na obou stranách koridoru, ale žádná z nich nebyla dostatečně široká, aby jí prošel Šruikan, přestože Safira by se vešla do mnoha z nich. Červené vlajky s vyšitými obrysy plápolajícího ohně, které Galbatorix používal jako svůj znak, visely na zdech každých sto metrů. Jinak byla hala prázdná. Ohromující velikost koridoru naháněla strach a jeho prázdnota Eragona znervózňovala. Domyslel si, že trůnní sál bude pravděpodobně na druhé straně zlatých dveří, ale nemyslel si, že bude tak jednoduché se tam dostat, jak se teď na první pohled mohlo zdát. Pokud byl Galbatorix alespoň z poloviny tak prohnaný, jak se o něm tradovalo, naplnil koridor desítkami, ne-li stovkami pastí. Eragonovi připadalo podivné, že na ně král ještě nezaútočil. Necítil dotek cizí mysli, kromě Safiry a svých spolubojovníků, ale zůstával bdělý, uvědomoval si, jak blízko jsou ke králi. Zdálo se mu, že je celá citadela pozoruje. „Musí vědět, že jsme tady,” řekl. „O nás všech.” „Tak to bychom si měli pospíšit,” řekla Arya a vytáhla Dauthdaert Safiře z tlamy. Zbraň byla pokrytá slinami. „Thurra,” pronesla Arya a sliny padly k zemi. Za nimi, před železnými dveřmi, se ozval hlasitý náraz, když Trn přistál na nádvoří. Vydal mocný frustrovaný řev a pak něco těžkého narazilo na bránu a zdi se tím nárazem rozezvonily. Arya vyběhla před skupinu a Elva ji následovala. Tmavovlasá dívka položila ruku na násadu kopí,takže ji také chránila jeho magická síla, a obě dvě se vydaly vpřed, do hlubin koridoru. Hlouběji do Galbatorixova doupěte.
52
BOUŘE ZAČALA „Pane, je čas.“ Roran otevřel oči a přikývl chlapci s lucernou, který nakukoval do stanu. Chlapec rychle odběhl. Roran se otočil ke Katrině a políbil ji na tvář, ona ho poté také políbila. Ani jeden z nich už nespal. Společně vstali a oblékli se. Katrina byla oblečená dříve, neboť on si musel navléct brnění a vzít zbraně. Když si navlékl rukavice, podala mu krajíc chleba a kus sýra. Vypil celý pohár čaje naráz. Na chvíli se objali a on povídá: „Jestliže to bude dívka, tak jí dej rázné jméno“ „A pokud to bude chlapec?“ „Stejně tak. Chlapec nebo děvče, musíš být silná, abys přežila v tomto světě.“ „Budu žít, slibuji.“ Jeden druhého pustili a ona se mu podívala do očí. „Bojuj dobře, můj muži.“ Roran přikývl, otočil se a odešel dříve, než ztratil svůj klid. Muži pod jeho velením se shromáždili při severním vstupu do tábora, kde se k nim připojil. Jediné světlo, které měli, byla slabá záře úsvitu a pochodně, postavené podél vnější předprsně. V matném plápolajícím světle vypadaly postavy bojovníků jako smečka různých zvířat, hrozivých a cizích. Mezi nimi bylo také hodně Urgalů, včetně několika Kullů. Jeho batalion byl složen z více druhů ras, než měli ostatní. Nasuada považovala za pravděpodobnější, že budou poslouchat jeho rozkazy spíše, než rozkazy někoho jiného. Urgalové také nesli dlouhé, těžké obléhací žebříky, které použijí na to, aby se dostali přes městské hradby. Mezi muži bylo i pár elfů. Většina z jejich rasy ale bojovala spolu s královnou Islanzadí. Několik jich však přiřadila k vardenskému vojsku, aby jej chránili před Galbatronixovými zaklínači. Roran přivítal elfy a obětoval čas tomu, aby se jich zeptat na jména. Odpovídali mu slušně, ale měl pocit, jako by o něm neměli valné mínění. To bylo v pořádku. On se jimi nijak zvlášť nezabýval. Bylo v nich něco, kvůli čemu jim nevěřil. Byli příliš rezervovaní, příliš zkušení a celkově příliš jiní. Trpaslíkům a Urgalům aspoň rozuměl. Ale elfům nikoliv. Neuměl říci, o čem přemýšleli a to ho trápilo. „Zdravím tě, Kladivo!“ řekl Nar Garzhvog šeptem, který byl slyšet jen na 30 palců. „Dnes získáme mnoho slávy pro naše kmeny!“ “Ano, dnes získáme mnoho slávy pro naše kmeny.“ souhlasil Roran. Muži byli nervózní, někteří mladíci vypadali, že by mohli být nemocní a někteří také byli, což se dalo očekávat. Avšak i starší muži byli napjatí, popudliví a byli buď velice užvanění, nebo tiší. Příčina byla zřejmá, Šruikan. Jediné co mohl Roran udělat bylo, že skryl svůj vlastní strach a doufal, že neztratí zbytek odvahy. Pocit očekávání, který naplnil každého z nich, včetně Rorana, byl hrůzostrašný. Obětovali mnoho, aby mohli stát na tomto místě. Nebyli to jen jejich životy, které byli v ohrožení blížící se bitvou. Byla to také bezpečnost a blahobyt jejich rodin a pozemků, stejně jako budoucnost krajiny samotné. Všechny předcházející bitvy byly 53
nebezpečné, ale tato byla poslední. Toto byl konec. Po tomto dni už nebude žádná další bitva s královstvím. Ta myšlenka jim přišla neskutečná. Už nikdy více nebudou mít šanci zabít Galbatronixe. Přestože se střet s Galbatorixem zdál tak nějak logický, když o něm dlouho diskutovali předchozí noci, když nyní nastala ta dlouho očekávaná chvíle, naděje se zdála být mizivá. Roran vyhledal Horsta a další vesničany z Carvahallu, většina z nich se seskupila uvnitř jednotky. Birgit byla také mezi muži, svírala čerstvě nabroušenou sekeru. Pozdravil ji pozvednutím štítu, jako by to byl džbánek piva. Odpověděla mu stejným gestem a on se usmál. Bojovníci si obalili boty a nohy do hadrů a pak čekali na povel k odchodu. Brzy se ho dočkali. Vypochodovali z tábora a snažili se ze všech sil dělat co nejméně hluku. Roran vedl své bojovníky přes pole až na určené místo, před přední bránou do Uru’baenu. Zde se připojili k dalším dvěma batalionům. Jeden pod vedením Martlanda Rudovousého a druhý v čele s Jörmundurem. Brzy na to se rozezněl poplach v Uru’baenu. Mohli si odstranit hadry ze svých zbraní a nohou a připravit se na útok. O několik minut později se rozezněly rohy Vardenů na znamení postupu a vojáci se vydali na zteč, přes tmavou zem k ohromné mase městské zdi. Roran zaujal místo v přední linii. Byl to nejrychlejší způsob, jak se nechat zabít, ale muži kolem něj potřebovali vidět, jak s odvahou čelí nebezpečí. Doufal, že tím utuží jejich odhodlání a oni se nerozprchnou při prvním náznaku odporu svého protivníka. Ať se stane cokoliv, dobýt Uru’baen nebude lehká záležitost. Tím si byl jistý. Proběhli kolem jedné z obléhacích věží, jejíž kola byla přes dvacet stop vysoká a vrzala jako zrezivělé panty dveří, a pak už byli na volném prostranství. Vojáci na hradbách je pokropili sprchou šípů a oštěpů. Elfové volali svým zvláštním jazykem a v mdlém světle svítání viděl Roran, že mnoho oštěpů a šípů se zabodlo neškodně do hlíny. Ale ne všechny. Muž za ním vydal zoufalý nářek a Roran zaslechl cinkání zbroje jak muži a Urgalové rozdělili řadu, když se vyhýbali padlému válečníkovi. Roran se neohlížel, ani nezpomaloval, stejně jako ti, kdo byli s ním, pomalu, ale přímo postupovali k městské zdi. Šíp trefil štít, který si držel nad hlavou, ale on ten náraz téměř necítil. Když dorazili ke zdi, posunul se ke straně a zavolal: “Žebříky, udělejte místo pro žebříky!” Muži se rozdělili, aby Urgalové s žebříky mohli projít dopředu. Ohromná délka žebříků vyžadovala, aby je Kullové zvedali pomocí několika kůlů svázaných dohromady. Když se žebříky dotkly zdi, vlastní vahou se prohnuly, takže horní dvě třetiny byly naplocho přitisklé na zdi a klouzaly ze strany na stranu a hrozilo, že se zřítí. Roran si lokty prorážel cestu zpět mezi muži a jednoho elfa, Otriaru, chytil za ruku. Zuřivě se na něj podívala, ale on to ignoroval. “Udrž žebříky na místě!” zavolal na ni. “Nedovol vojákům, aby je odtlačili!” Přikývla a začala kouzlit ve starověkém jazyce, stejně jako ostatní elfové. Roran se opět otočil a spěchal ke zdi. Jeden muž už šplhal po nejbližším žebříku. Roran ho chytil za pás a stáhl ho dolů. “Já jdu první,” řekl. 54
“Kladivo!” Roran si přehodil štít na záda a s kladivem v ruce začal šplhat. Nikdy nemiloval výšky, a jak se muži a Urgalové pod ním zmenšovali, dělalo se mu nevolno. Ten pocit se ještě zhoršil, když vystoupal do míst, kde se žebřík naplocho dotýkal zdi. Už si nemohl omotat ruce kolem příčky ani pořádně opřít nohu - jen pár prvních palců jeho boty se vešlo na kůrou obalené větve. Musel postupovat opatrně, aby nesklouzl. Proletělo kolem něj kopí, tak těsně, že cítil závan větru na tváři. Zanadával a pokračoval ve šplhání. Byl už jen metr od hradby, když se voják s modrýma očima naklonil přes okraj a zblízka se na něj podíval. “Baf!” vykřikl Roran a voják ucukl a couvl. Dříve, než se muž dokázal vzpamatovat, Roran zdolal pár posledních příček, přeskočil hradbu a přistál na cestě, která se táhla podél celé zdi. Voják, kterého vyplašil, stál několik stop před ním a v ruce držel krátký meč, jaký mají lukostřelci. Muž byl otočen do strany a volal na skupinu vojáků za zdí. Roran měl svůj štít stále ještě na zádech, proto máchl po mužově zápěstí svým kladivem. Bez štítu by jen těžko odrážel útok trénovaného šermíře; nejbezpečnější cesta byla odzbrojit protivníka, jak nejrychleji to jde. Voják poznal co má Roran v úmyslu a ráně se uhnul. Pak bodl Rorana do břicha. Vlastně se o to pokusil. Eragonova kouzla zastavila špičku ostří čtvrt palce před Roranovým žaludkem. Roran zavrčel překvapením, pak odrazil čepel stranou a třemi rychlými údery do hlavy muže přemohl. Znovu zanadával. To byl špatný začátek. Po celé zdi šplhali další Vardenové na hradby. Několika z nich se to povedlo. Skupinky vojáků čekaly u výstupu z každého žebříku a na cestu mířily posily. K Roranovi se přidal Baldor - použil stejný žebřík jako předtím Roran - a společně běželi k balistě obsluhované osmi muži. Balista byla upevněna poblíž základny jedné z mnoha věží, které vyrůstaly z hradeb přibližně po dvou stech metrech. Za vojáky a věží spatřil Roran přízrak Safiry, vytvořený elfy, kterak létá kolem hradeb a chrlí oheň. Vojáci byli chytří; popadli svá kopí a strkali do něj a do Baldora, aby si je udrželi od těla. Roran se pokusil chytit jedno kopí, ale muž, kterému patřilo, byl příliš rychlý a Roran byl málem propíchnut podruhé. Ještě chvilku a byl si jist, že je vojáci přemůžou. Dříve, než k tomu mohlo dojít, přehoupl se přes hranu zdi za vojáky jeden Urgal, který sklonil hlavu, aby se nadechl. Pak vydal mocný pokřik a rozhoupal kovanou palici, kterou si nesl. Urgal trefil jednoho muže do hrudi, čímž mu zlomil žebra, druhého do boku a zlomil mu pánev. Každé z těch zranění by muže ochromilo, ale jak kolem nich Urgal proběhl, muži se zvedli z dláždění, jakoby se nic nestalo a bodli Urgala do zad. Rorana se zmocnil pocit, že jsou ztraceni. “Budeme muset rozmlátit jejich lebky nebo jim uřezat hlavy, pokud je máme zastavit.” Zavrčel směrem k Baldorovi. Nespouštěl oči z vojáků, ale zařval dozadu na Vardeny: “Oni necítí bolest!” Nad městem zatím přízrak Safiry narazil do věže. Každý, mimo Rorana, se podíval; on jediný věděl, co elfové dělají. 55
Poskočil dopředu a srazil jednoho vojáka ranou do spánku. Štítem odrazil druhého vojáka stranou; a pak už byl příliš blízko, takže jim kopí nebyla k ničemu a mohl je vyřídit svým kladivem. Když s Baldorem zabili zbytek vojáků okolo balisty, Baldor se na něj podíval se zoufalým výrazem. “Viděl jsi to? Safira - “ “Je v pořádku.” “Ale-” “Nedělej si starosti. Ona je v pořádku.” Baldor zaváhal, ale pak uznal Roranova slova a vydali se společně k další skupině vojáků. Brzy na to se Safira - pravá Safira - objevila nad jižní částí zdi, když přelétala směrem k citadele, takže si všichni Vardenové mohli oddechnout. Roran se zamračil. Měla zůstat skrytá po celou dobu letu. “Frethya. Frethya,” zašeptal pod vousy. Zůstal viditelný. K čertu, pomyslel si. Otočil se a zavolal: “Zpátky k žebříkům!” “Proč?” dožadoval se Baldor, zatímco zápasil s dalším vojákem. Zuřivě zařval a shodil muže z hradeb směrem do města. “Neptej se! Pohyb!” Bok po boku si probíjeli cestu řadou vojáků, kteří jim zastoupili cestu k žebříkům. Bylo to náročná a hodně krvavá epizoda, Baldor byl seknut do levého lýtka a na rameně mu vykvetla pěkná modřina, když mu ostří kopí málem prorazilo kroužkovou košili. Odolnost vojáků vůči bolesti znamenala, že jediný způsob, jak je zastavit, bylo zabitím. A zabít je nebylo vůbec jednoduché. Také to znamenalo, že si Roran nemůže dovolit milosrdenství. Více než jednou si pomyslel, že vojáka zabil a ten se mu pak raněný postavil za zády a zaútočil na něj, když už se zabýval bojem s někým jiným. Na cestě bylo tolik vojáků, že se začínal bát, zda se s Baldorem vůbec dokáží vrátit. Když se dostali k nejbližšímu žebříku, řekl: “Tady! Počkej tady.” Pokud byl Baldor zmaten, nedal to na sobě znát. Drželi vojáky mimo, dokud další dva nevylezli a nepřipojili se k nim, za nimi třetí, a pak Roran začal pociťovat naději, že mají dobrou šanci zatlačit vojáky a obsadit tuto část hradby. I když byl tento útok navržen pouze pro rozptýlení, Roran neviděl důvod, proč ho brát pouze tak. Pokud mají riskovat své životy, můžou z toho aspoň něco dostat. Tak jako tak, potřebují vyčistit hradby.
Poté uslyšeli Trna, jak řve vztekem, když se červený drak objevil nad vrcholky budov, letící směrem k citadele. Roran viděl postavu na jeho hřbetě a pomyslel si, že je to Murtagh se svým karmínovým mečem v ruce. “Co to znamená?” křičel Baldor mezi údery meče. “To znamená, že hra skončila!” Odpověděl Roran. “Připravte se, ti bastardi jsou překvapení!” 56
Sotva domluvil, když nad zvukem bitvy zazněly hlasy elfů - krásné a děsivé zpívající ve starověkém jazyce. Roran se přikrčil za svým štítem a vrážel koncem svého kladiva do břicha muže, vyrážejíc mu vzduch z plic. Přesto voják bojoval dál, Roran proklouzl kolem svého strážce a rozdrtil mu hrdlo okrajem svého štítu. Chystal se zaútočit na dalšího muže, když se mu kámen otřásl pod nohama. Ustoupil, opřel se zády o hradby, než se obnoví rovnováha. Jeden z vojáků byl tak hloupý, že se k němu rozeběhl. Jak se přibližoval, třes zesílil, horní část stěny se zavlnila, pak jako přikrývku odhodila spěchajícího muže, stejně jako jeho společníky, kteří padli na zem a zůstali neschopni zvednout se, ze stále třesoucí se země. Elfové stále zpívali. Když třes pod nohama ustal, Roran skočil dopředu a zabil tři vojáky, než se jim podařilo postavit. Zbytek se otočil a utekl zpět dolů po schodech, které vedly do města. Roran pomohl Baldorovi na nohy a vykřikl: “Za nimi.” Usmál se, chutnajíc krev. Možná, že to nebyl tak špatný začátek, po tom všem.
57
TEN, KTERÝ NEZABÍJÍ… "Stůj," řekla Elva. Eragon zastavil nohu ve vzduchu. Dívka na něj mávla a on ustoupil zpět. "Skoč támhle," řekla Elva. Ukázala na malý bod tři stopy před ním. "Skrč se." Skrčil se, pak čekal, až mu řekne, že to pro něj bude bezpečné. Dupla a odfrkla si: "Nebude to fungovat, když to nemyslíš vážně. Nemůžu říct, že se tě něco chystá zranit, pokud se neženeš do nebezpečí." Poslala mu ne zrovna uklidňující úsměv: "Nedělej si starosti, nedovolím, aby se ti cokoliv stalo." Stále nejistý, natáhl nohy a chtěl zase vyběhnout vpřed, když v tom- "Stop!" Zaklel a zamával rukama, když se snažil zabránit dopadu na část podlahy, která by vystřelila ostny z podlahy a ze stropu. Ostny byly třetí nástraha, na kterou Eragon a jeho společníci narazili na cestě dlouhou halou ke zlatým dveřím. První byla sada skrytých jam. Druhá, bloky kamene ve stropu, které je měly rozmačkat. A teď ostny, stejné, jako ty, které zabili Wyrdena v tunelech pod Dras-Leonou. Viděli Murtagha vstoupit do chodby skrz dveře střílny, ale nesnažil se je pronásledovat bez Trna. Po několika vteřinovém rozhlížení, zmizel v jedné z postraních místností, kde Arya a Blödhgarm rozbili převody a kola užívaná k zavírání a otevírání brány pevnosti. Murtaghovi může zabrat hodinu spravit mechanismy, nebo jen minuty. Každopádně se neodvážili lelkovat. "Zkus popojít ještě kousek" řekla Elva. Eragon se zašklebil, ale udělal, co řekla. "Stop!" Tentokrát by spadl, kdyby ho Elva nepopadla za zadní část jeho tuniky. "Ještě dál," řekla Elva. Pak, "Stůj! “Dál." "Nemůžu," zavrčel, jeho frustrace se zvyšovala. "Ne bez rozběhnutí." Ale s rozběhem se nebude moci zastavit, kdyby se Elva rozhodla, že mu hrozí nebezpečí.. "Co teď? Jestli jsou ostny po celé cestě až ke dveřím, nikdy se k nim nedostaneme." Přemýšleli o tom, že použijí magii, aby se přes past přenesli, ale dokonce i nejmenší kouzlo by mohlo past spustit, nebo tak to alespoň Elva tvrdila. Neměli jinou možnost, než jí věřit. "Možná byla past navrhovaná pro chůzi draka," řekla Arya. Jestliže je jen yard nebo dva dlouhá, Safira nebo Trn by měli být schopni ji překročit, aniž by si jí všimli. Ale jestliže je sto stop dlouhá, je jisté, že ji chytí." Ne, pokud skočím, řekla Safira. Sto stop je krátká vzdálenost. Eragon si vyměnil pohledy s Aryou a Elvou. "Jen se ujisti, že se nedotkneš ocasem podlahy," řekl. "A nepřistaň příliš daleko nebo vběhneš přímo do další pasti." Ano maličký. Safira se skrčila a snížila hlavu, až byla stopu nad kamenem. Pak zarazila drápy do podlahy a skočila do chodby s otevřenými křídly tak akorát, aby se jen trochu zvedla. K Eragonově úlevě zůstala Elva potichu. Když Safira uletěla vzdálenost dvakrát větší, než délka jejího těla, složila křídla a dopadla na podlahu se zvučným zarachocením. Bezpečné, řekla Safira. Její šupiny škrábaly po podlaze, když se otáčela. Skočila zpátky a Eragon s ostatními ustoupili, aby jí udělaly prostor pro přistání. Takže? Řekla. Kdo jde první? Letěla čtyřikrát, než je všechny přenesla přes ostnaté lože. Potom pokračovali vpřed svižným krokem, Arya a Elva opět ve vedení. Už nenarazili na žádné pasti, dokud nebyli ve třech čtvrtinách cesty k zářícím dveřím. Tam se Elva otřásla a zvedla svou malou ruku. Ihned zastavili. “Něco nás rozpůlí, jestli budeme pokračovat," řekla. "Nejsem si jistá, odkud to přijde... Stěny, myslím." Eragon se zamračil. To znamenalo, že cokoliv je mělo rozseknout, muselo mít dostatečnou hmotnost nebo sílu, aby překonalo ochrany, kterými se všichni obklopili - to nebyly radostné vyhlídky. Co když bychom-" začal mluvit a zarazil se, když jim dvacet lidí v černých róbách zatarasilo cestu. Muži a ženy vypochodovali z úzkého průchodu a seřadili se před nimi, aby jim zablokovali cestu. Eragon ucítil ostří myšlenkového útoku, když nepřátelští kouzelníci začali kouzlit ve starověkém jazyce. Safira otevřela čelisti a zalila útočníky vlnou plamenů, ale ty jen neškodně propluly okolo nich. Jedna standarta chytila plamenem a dýmající zbytky látky dopadly na podlahu. Eragon se chránil, ale nezačal útočit; trvalo by dlouho, přemoci kouzelníky po jednom. Navíc ho jejich kouzlení znepokojovalo: když byli ochotní vrhnout kouzlo předtím, než se zmocnili jeho
58
mysli - stejně jako jeho společníků - potom jim nezáleželo na tom, jestli budou žít nebo zemřou, pokud zastaví vetřelce. Poklekl na jedno koleno vedle Elvy. Promlouvala k jednomu kouzelníkovi a mluvila s ním o mužově dceři. “Jsou v pasti?” zeptal se potichu. Přikývla, bez toho, aby přerušila svou řeč. Natáhl ruku a praštil s ní o podlahu. Eragon věděl, že se něco stane, ale i tak poskočil, když se z obou stran chodby vysunuly obrovské pásy železa, 30 stop dlouhé a 4 palce široké, s hrozivým zaskřípáním. Pásy rozřezaly čaroděje napůl, jako obrovské nože a potom se zasunuly zpět do svých skrýší. Ta rychlost, jakou zemřeli, Eragona šokovala. Odvrátil oči od jatek před sebou. Jak ošklivá smrt. Vedle něj začala Elva chrčet a zhroutila se v bezvědomí. Arya jí chytila dříve, než se stačila praštit hlavou o podlahu. Kolébala ji v jedné ruce a zpívala jí něco ve starověkém jazyce. Eragon diskutoval s ostatními elfy, jak nejlépe obejít past. Rozhodli se, že nejlepší bude ji přeskočit, jako to udělali s plochami plnými bodců. Čtyři z nich se už vyškrábali na Safiru a ona se už chystala vyskočit vpřed, když Elva slabým hlasem vykřikla: “Stát, nesmíte! “ Safira švihla ocasem, ale zůstala, kde byla. Elva vyklouzla z Aryiina náručí, pár metrů se motala, pak se předklonila a vyzvracela. Utřela si ústa hřebetem ruky a zadívala se na posekaná těla, jako by si je chtěla zapamatovat. Jak se na ně dívala, řekla: “Je tu další spoušť, v polovině cesty vzduchem. Když skočíš” - tleskla rukama a přitom vydala hlasitý ostrý zvuk a udělala grimasu - “Nože vyjedou ze vzduchu, stejně jako ty nižší. “ Ta myšlenka začala Eragona trápit. “Proč by se nás Galbatorix snažil zabít? Kdyby si tu nebyla,“ říkal a přitom se podíval na Elvu, “Safira by byla hned teď mrtvá. Galbatorix ji chce naživu, tak proč toto?” Ukázal na krvavou podlahu. “Proč ostny a bloky kamenů?” “Možná,” řekla elfka Invidia “čekal, že nás jámy zdrží natolik, že nás chytí dřív, než se dostaneme k ostnatým pásům.” “Nebo možná,” začal Blodhgarm ponurým hlasem, “ví, že je s námi Elva a ví, čeho je schopná.” Děvča pokrčilo rameny a řeklo: “No a co? Neumí mě zastavit.” Mráz přeběhl Eragonovi po zádech. “Ne, ale když ví o tobě, tak potom je vystrašený, a když je vystrašený...” Tak se nás bude snažit zabít, dokončila Safira Arya potřásla hlavou. “Na tom nezáleží. I tak ho musíme najít.” Asi minutu strávili nad tím, že vymýšleli strategii, jak se dostat přes nože, načež Eragon řekl: “ Co kdybych použil magii, abychom se tam dostali rovnou, jako když Arya použila magii, aby přenesla Safiřino vejce do hor?” Ukázal směrem k prostoru za těly. Na to bude potřeba mnoho energie. Lepší je šetřit energii, dokud nebudeme čelit Galbatorixovi, dodal Umaroth. Eragon se kousl do rtů. Podíval se zpět a znepokojeně viděl Murtagha daleko za nimi, jak běhá z jedné strany chodby na druhou. “Nemáme moc času.“ “Možná můžeme něco strčit do stěny, abychom zabránili nožům vyjet ven.” “Nože jsou určitě chráněny proti magii, “ poukázala Arya. “Kromě toho nemáme nic, čím bychom je zadrželi. Nůž? Část brnění? Pláty z kovu jsou příliš velké a těžké. Projdou čímkoli, co je před nimi tak lehce, jako by to tam ani nebylo. “ Padlo na ně ticho. Blodhgarm si oblízl tesáky a řekl: “To není nutné.” Otočil se a položil svůj meč na zem před Eragona, potom pokynul ostatním elfům pod jeho vedením, aby udělali totéž. Jedenáct elfských mečů leželo před Eragonem. “Nemůžu Vás o to žádat” řekl. “Vaše meče...” Blodhgarm ho zastavil zdvednutou rukou, jeho srst se leskla v matném světle luceren. “My bojujeme naší myslí, Stínovrahu, ne těly. Když se střetneme s vojáky, tak si vezmeme zbraně, které potřebujeme. Když jsou naše meče více zapotřebí tady a teď, tak by bylo hloupé, držet se jich jen kvůli sentimentu. “Eragon přikývl: “Jak si přeješ.”
59
Blodhgarm řekl Aryi: “Mělo by to být sudé číslo, jestli chceme uspět.” Zaváhala a potom vytáhla svůj tenký meč a položila ho k ostatním. “Pozorně si rozmysli, co se chystáš udělat, Eragone.” řekla. „Toto jsou legendární meče a byla by to hanba, zničit je a nic nezískat.“ Prikývl, potom se zamračil, jak se soustředil, aby si vybavil svoje lekce s Oromisem. Umarothe, řekl, Budeme potřebovat vaši sílu. Co je naše, je tvoje odpověděl drak. Iluze, která ukrývala štěrbiny, ze které vycházely pásy kovu, byla velmi dobře konstruována na to, aby jí Eragon prorazil. To si připustil - Galbatorix by nikdy nepřehlédl takový detail. Ale na druhé straně, kouzla odpovědná za iluzi se dala velmi snadno najít a díky nim byl schopný získat přesné místo a velikost otvoru. Nemohl přesně říci, jak hluboké byly kusy železa umístěné ve štěrbinách. Doufal akorát, že to bude palec nebo dva od venkovní strany stěny. Kdyby byly umístěny blíže, jeho plán by ztroskotal. Byl si jistý, že král zabezpečil kov proti vnější manipulaci. Zvolal slova, které potřeboval a vykouzlil první z dvanácti kouzel, která se chystal použít. Jeden elfský meč - zřejmě Laufinův, pomyslel si - zmizel se slabým závanem větru, jako tunika houpající se ve větru. O půl sekundy později, se ozvalo bouchnutí, které vyšlo ze stěny na levé straně. Eragon se usmál. Fungovalo to. Kdyby se snažil poslat meč přes plát železa, reakce by byla mnohem dramatičtější. Mluvíc rychle jako předtím, vrhl větší kouzlo, přičemž zasadil šest mečů do každé stěny, každý meč asi pět stop od dalšího. Elfové ho upřeně sledovali, když mluvil. Jestliže je zarmoutila ztráta jejich zbraní, nedali to najevo. Když skončil, Eragon poklekl před Aryou a Elvou - které obě společně držely Dauthdaert a řekl, “Připravte se na běh.” Safira i elfové byli napjati. Elva vylezla Arye na záda, přitom si udržovala rovnováhu o zelené kopí. Poté se Arya zeptala: “Připravena?“ Eragon se natáhl dopředu a znova udeřil do podlahy. Nepříjemný rachot zazněl z každé strany a kousky prachu padaly ze stropu, tvoříc mlhavé mraky. V okamžiku, kdy viděl, že meče drží, Eragon vybehl kupředu. Sotva udělal dva kroky, když Elva vykřikla: “Rychleji!” Vykřikl námahou a přinutil svoje nohy běžet ještě rychleji. Po jeho pravici přeběhla Safira okolo něj, hlavu a ocas měla nízko, jako jeden temný stín na okraji jeho zorného pole. Hned, jak dorazil na opačnou stranu pasti, slyšel prasknutí trhající se oceli a potom skřípot, jak se třel kov o kov. Když se vrhl směrem od hluku, tak se otočil a viděl, že všichni prošli pastí, kromě stříbrnovlasé elfky Yaely, která byla chycena mezi posledními šesti palci dvou kusů kovu. Prostor kolem ní vzplál modrou a zlatou, jako by samotný vzduch hořel a její tvář byla skřivená bolestí. “Flauga!” zakřičel Blodhgarm a Yaela vyletěla z listů železa, které se sklaply s výrazným zařinčením. Potom se vrátily zpět do stěny se stejným skřípotem, který provázel jejich vysunutí. Yaela přistála na svých rukách a kolenou, blízko k Eragonovi. Pomohl jí na nohy. K jeho překvapení se zdála být v pořádku. “Jsi zraněná? “ zeptal se. Potřásla hlavou. “Ne, ale... moje ochrany jsou pryč.” Zvedla své ruce a dívala se na ně s výrazem blízkým údivu. “Nebyla jsem bez ochran od té doby....od doby, co jsem byla mladší než si teď ty. Ty nože ji ze mě nějak svlékly. “ “Máš štěstí, že jsi vůbec naživu” řekl Eragon. Zamračil se. Elva pokrčila rameny. “Byli bychom všichni zemřeli, kromě něj” - ukázala na Blodhgarma “ kdybych vám nebyla řekla, ať běžíte rychleji. “ Eragon zavrčel. Pokračovali v cestě, čekajíc na každém kroku novou past. Ale zbytek chodby byl bez překážek a došli ke dveřím, bez jakéhokoli incidentu. Eragon se podíval na zařící zlaté dveře. Byl na nich vytepaný dub v životní velikosti, jehož listy
60
se klenuly po obou stranách, až klenba přerůstala v kořeny. Společně vytvářely velký kruh kolem kmene. Z každé strany střední části kmenu, vyrůstaly dva tlusté shluky větví, dělící prostor kruhu na čtvrtiny. V levém horním kvadrantu, byla vyřezaná armáda elfů, s kopími pochodujícími hustým lesem. V pravém horním roku byli lidé stavějící hrady a kovající meče. V levém spodním - Urgalové - především Kullové - pálící vesnice a zabíjející jejich obyvatele. V pravém spodním, trpaslíci kopající jeskyně plné drahokamů a železné rudy. Mezi kořeny a větvemi dubu spatřil Eragon kočkodlaky a Ra’zaky a několik dalších zvláštních stvoření, které nepoznával. V samém středu koruny stromu, byl stočený drak, který držel v tlamě konec svého ocasu, jako by sám sebe okusoval. Dveře byly ukázkou opravdového umění. Za jiných okolností, by byl Eragon spokojen, kdyby se před ně mohl posadit a celý den je studovat. Nicméně pohled na zářící dveře ho naplnil strachm z toho, co leží za nimi. Pokud je to Galbatorix, pak se jejich životy změní navždy a nic už nebude jako dřív - ani pro ně, ani pro zbytek Alagaësie. Nejsem připraven, řekl Eragon Safiře. A kdy budeme doopravdy připraveni? odpověděla. Vyplázla jazyk a ochutnala vzduch. Cítil její nervózní očekávání. Glabatorix a Šruikan musejí zemřít a my jsme ti jediní, kdo to může dokázat. A co když to nedokážeme? Pak to nedokážeme a stane se, co se má stát. Přikývl a zhluboka se nadechl. Miluju tě, Safiro. Také tě miluji, maličký. Eragon udělal krok dopředu. “Co teď?” zeptal se a snažil se přitom skrýt svoji nervozitu. “Máme zaklepat?” “Napřed se podíváme, jestli není otevřeno,” řekla Arya. Postavili se do bojového postavení. Pak Arya s Elvou po boku sevřela kliku dveří po levé straně a připravila se zatáhnout. V tom okamžiku, se objevil sloup tetelícího se vzduchu okolo Blödgharma a všech jeho deseti kouzelníků. Eragon vykřikl na poplach a Safira krátce odfoukla, jako by stoupla na něco ostrého. Zdálo se, že elfové se ve svých sloupech nedokážou pohnout; dokonce i jejich oči zůstaly nehybné, pevně fixované na objekt, který sledovali jako poslední, když začalo kouzlo působit. S těžkým cvaknutím, se dveře na levé stěně posunutím otevřely a elfove se začaly pohybovat směrem k nim, jako když procesí soch klouže po ledě. Arya se k nim rozběhla se zubatým ostřím svého kopí před sebou a pokusila se prorazit kouzla, která svazovala elfy. Byla však příliš pomalá a nechytila je. “Letta!” vykřikl Eragon. Stop! Nejjednodušší kouzlo, které ho napadlo, že by mohlo pomoci. Magie, která uvěznila elfy, se ale ukázala být příliš mocná, aby ji zlomil a elfové se ztratili ve tmě za dveřmi, které se za nimi přibouchly. Eragonem projelo zděšení. Bez elfů... Arya zabušila na dveře hruškou Dauthdaertu a dokonce se pokusila najít štěrbinu mezi dveřmi a stěnou hrotem čepele - jako to udělala ve střílně - ale zeď se zdála pevná a neproniknutelná. Když se otočila, její výraz zračil zběsilou zuřivost. Umarothe, řekla, potřebuji tvou pomoc, abych otevřela tuhle zeď. Ne, řekl bílý drak. Galbatorix jistě ukryl tvé společníky velmi dobře. Snažit se je najít, by bylo plýtvání energií a vystavili bychom se ještě většímu nebezpečí. Aryino šikmé obočí se spojilo v jednu čárku, jak se zamračila. Pak mu ale hrajeme do karet, Umaroth-elda. Chce nás rozdělit a oslabit. Pokud budeme pokračovat bez nich, bude pro Galbatorixe mnohem snazší nás porazit. Ano, maličká. Ale pomyslela jsi také na to, že ten rozbíječ-vajec možná chce, abychom je následovali? Možná chce, abychom na něj ve svém vzteku a znepokojení zapomněli a slepě naběhli do další jeho pasti. Proč by to tak komplikoval? Mohl zajmout Eragona, Safiru, tebe i zbytek Eldunarí stejně, jako zajal Blödhgarma a další, ale neudělal to. Možná proto, že nás chce oslabit, než se s ním utkáme, nebo, než se nás pokusí zlomit.
61
Arya na chvíli sklonila, a když vzhlédla, její vztek zmizel - alespoň na povrchu - a nahradila jej její obvyklá sebekontrola. Co bychom tedy měli udělat, Ebrithil? Budeme doufat, že Galbatorix nezabije Blödhgarma a ostatní - přinejmenším ne hned - a budeme pokračovat, dokud krále nenajdeme. Arya souhlasila, ale Eragon cítil, že jí to přišlo nechutné. Nemohl ji vinit, cítil to samé. “Jak je možné, že jsi tu past necítila?” zeptal se tichým hlasem Elvy. Tušil, že znal důvod, ale chtěl to slyšet od ní. “Protože jim to neublížilo.” Přikývl. Arya znovu došla ke zlaté bráně a znovu stiskla kliku nalevo. Elva se k ní připojila a obtočila svou malou ruku kolem rukojeti Dauthdaertu. Odklánějíc se od dveří, Arya tahala a tahala a pevná konstrukce se pomalu začala otvírat směrem k nim. Eragon si byl jistý, že by je nedokázal otevřít žádný člověk; dokonce Aryina síla byla sotva dostatečná. Když dveře dosáhly stěny, Arya je pustila a spolu s Elvou se připojila k Eragonovi a Safiře. Na druhé straně prostorného podloubí, byla ohromná tmavá komnata. Eragon si nebyl jistý její velikostí - neboť stěny ležely skryty v sametovém stínu. Řada luceren bez plamene na železných kůlech byla na každé straně brány a osvětlovala vzorovanou podlahu a ještě něco víc, zatímco se z krystalů, jimiž byl posetý vysoký strop, šířila tlumená záře. Dvě řady luceren končily asi pět set stop daleko, poblíž plochého pódia, na kterém stál trůn. Na trůně seděla osamocená černá postava, jediná v celém pokoji a na jejím klíně ležel obyčejný meč, dlouhá bíla tříska, která se zdála, jako by také slabě zářila. Eragon polknul a sevřel rukojeť Brisingru. Krátce se otřel o Safiřin čumák svým štítem a ona v odpověď vystrčila jazyk. Pak se všichni čtyři po nevyslovené dohodě zadívali před sebe. V momentě, když byli všichni v trůnním sálu, se za nimi zlaté dveře zavřely. Eragon to očekával, ale stejně s sebou při zvuku, kdy se zavřely, cukl. Jak ozvěna v temném tichu slábla a v komnatě zavládlo ticho, postava na trůně sebou trhla, jako by se probouzela ze spánku, a pak se ze vzdálené strany místnosti ozval hlas - hlas, který Eragon nikdy dříve neslyšel: hluboký, pronikavý a naplněn autoritou větší, než měl Ažihad, Oromis nebo Hrothgar, hlas, při kterém dokonce i elfové vypadali hrubě a disharmonicky. A hlas řekl: “Ah, očekával jsem vás. Vítejte v mém obydlí. A obzvláště vítej ty, Eragone Stínovrahu a ty, Safiro Zářivá šupino. Velmi jsem toužil se s vámi setkat. Ale také rád vidím tebe, Aryo - dcero Islanzadí a také Stínovražedkyně - a tebe také, Elvo, ty se zářivým čelem. A samozřejmě tebe, Glaedře, Valdře a ty, co s vámi cestují neviděni. Dlouho jsem věřil, že jsou mrtví a jsem více než potěšen, že tomu tak není. Vítejte všichni! Máme si toho hodně co říct.”
62
65. kapitola – Srdce bitvy Po dlouhou dobu si vojáci pod Roranovým praporem probojovávali pozici okolo vnějších zdí Uru´baenu do ulic pod nimi. Tam se zastavil, nechal přeskupit své muže, ukázal svým kladivem a vykřikl „K bráně!“ On a několik mužů z Carvahellu, včetně Horsta a Delwina, se ujalo vedení a přeběhli podél vnitřní stěny k prolomení, vytvářené kouzly elfů. Šípy jim létali nad hlavami, jak utíkali, ale nikdo nebyl přímo zasažen a nikdo neslyšel, že by byl kdokoliv z jejich skupiny zraněn. Setkali se s desítkami vojáků v úzké uličce mezi zdí a kamennými domy. Málokdo se zastavil, aby bojoval. Většina dál běžela. Ti, co bojovali brzy, ustupovali do vedlejší uličky. Nejprve Rorana oslepila divokost, vůně zabíjení a vítězství, více než cokoli jiného, ale když před nimi vojáci neustále prchali, zakousl se mu do žaludku pocit neklidu. Začal si dávat více pozor, hledal cokoli neobvyklého, cokoli co nebylo tak, jak má být. Něco je špatně. Tím si byl jist. „Galbatorix by se nevzdal tak snadno.“ Mumlal si sám pro sebe. „Cože?“ zeptal se Albreich, který stál za ním. „Říkám, že by se Galbatorix nevzdával tak jednoduše.“ Zakroutil Roran hlavou. Svolal zbytek praporu. „Nastražte své uši a poslouchejte! Galbatorix má v rukávu jedno, možná dvě překvapení, na to dám jed. Nenecháme se chytit do jeho nástrah!“ „Nenecháme! Kladivo!“ Zakřičeli mu muži na oplátku a začali bušit svými zbraněmi o štíty. Elfové prolomili zeď úplně. Spokojen, zrychlil chůzi a pokračoval prohlížením vršků střech. Brzy se dostali do rozvalinami poseté ulice, na niž ústila hlavní brána do města. Zbyla z ní jen několik metrů široká díra s hromadou rozbitých kamenů na dně. Přes propast proudili Vardenové a jejich spojenci. Muži, trpaslíci, elfové, urgalové a kočkodlaci bojovali po svém boku poprvé v historii. Z výšky pršeli šípy na armádu proudící do města, avšak elfská magie zastavila jejich smrtící hroty dříve, než mohli způsobit jakákoliv zranění. Totéž ale neplatilo pro Galbatorixovi vojáky. Roran viděl, jak řadu z nich zasáhly Vardenští lukostřelci, přestože většina z nich vypadala, že jsou před šípy chráněni. Galbatorixovo oblíbené předstírání, snaha Vardeny oklamat. Jak se jeho prapor připojil zpátky ke zbytku armády, Roran zahlédl Jörmundura jedoucího v zástupu válečníků. Roran zavolal své pozdravy a Jörmund odpověděl ve stejném stylu a zakřičel „Jakmile dosáhneme fontány“, ukázal svým mečem k velké, bohatě zdobené stavbě, která stála v několik stovek vzdáleném dvorku před nimi, „vezmeš si své muže a obejdete to zprava. Vyčistíte jižní část města. Poté se setkáme zpátky u citadely. Roran přikývl, trochu rázněji a Jörmundur to poztřehl. „Pane!“
Cítil se bezpečněji teď, ve společnosti ostatních bojovníků, avšak jeho smysl pro znepokojení byl neodbytný. Kde jsou? Divil se při pohledu do ústí prázdných ulic. Galbatorix měl údajně v Uru‘baenu shromáždit celu svou obrovskou armádu. Galbatorix pravděpodobně sjednotil celé své vojsko v Uru’baenu, ale Roran stále ještě neviděl důkazy jeho ohromné síly. Na hradbách bylo překvapivě málo mužů, a ti ještě uprchli mnohem dříve, než by měli. On nás láká! Uvědomil si Roran náhle. Všechno to byl trik, on si s námi jen hraje. Zachytil znovu Jörmundurovu pozornost, vykřikl: „Něco je špatně! Kde jsou vojáci?“ Jörmundur se zamračil a promluvil ke králi Orrinovi a královně Islanzadí, kdo má k němu jet. Kupodivu bílý havran seděl na levém rameni královny Islanzadí se zaťatými drápy do záhybu korzetu zlaté zbroje. Vardeni stále postupovali hlouběji a hlouběji du Uru’baenu. „Co se děje, Kladivo?“ Zavrčel Nar Garzhvog, když se protlačil k Roranovi. Roran se podíval na mohutného Kulla. „nejsem si jistý. Galbatorix…“ Zapomněl na cokoliv dalšího, co měl zrovna na jazyku, když mezi budovami před nimi zazněl roh. Velmi hlasitě zněl více než půl minuty, nízký, zlověstný tón, který naháněl hrůzu a obavy. Vardenové se zastavili a ohlédli. Roranovi se sevřelo srdce. „To je ono“ řekl Albreichovi. Otočil se, zamával svým kladivem a tlačil ostatní ke straně ulice. „Posuňte se!“ Zařval „Zalezte si mezi budovy a skryjte se!“ Chvilku mu trvalo, než se se svým praporem vymanil z kolony válečníků, aby se mohl připojit. Rozčílený Roran křičel na muže. Pokoušel se je přimět k větší rychlosti. „Rychleji, vy zatracení psy! Rychleji!“ Roh zněl znovu a Jörmundur nakonec zastavil vojska. V tu chvíli už byly Roranovi válečníci bezpečně skryti ve třech ulicích. Stáli tam seskupení za budovami, vyčkávající rozkazům. Roran stál podél stěny domu spolu s Garzhvogem a Horstem. Vyhlížejíce zpoza rohu se pokoušeli zjistit co se vlastně děje. Roh opět zatroubil a Uru’baenem se rozezněl dusot mnoha nohou. Strach prolézal Rorana, když viděl pluky vojáků pochodujících ulicemi vedoucích k citadele. Řady mužů, přesná chůze a řád. Jejich tváře beze strachu. Na jejich hlavách se vezl jezdec na koni, ramenatý muž na velkém šedém brnění. Měl na sobě zářivý náprsník, který se klenul přes nohy ven, jako by ukrýval velké břicho. V levé ruce nesl štít pomalovaný katapultem bořící věže na holém kamenném vrcholku. V pravé ruce třímal špičatý palcát, takový, že většina mužů by jej steží unesla, ale on si s ním kýval s nadpřirozenou lehkostí. Roran si olízl rty. Domníval se, že muž nebyl nikdo jiný, než Lord Barst. A je-li jen polovina věcí z toho, co o něm slyšel, pravda, pak Lord Barst nikdy nevyrazil přímo proti nepřátelům, pokud si nebyl naprosto jistý svou přesilou. Roran už viděl dost. Tlačenici na rohu budovy řekl: „Nebudeme dál otálet. Vyřiďte ostatním, ať nás následují.“ „Chceš utéct, Kladivo?“ zahřměl Nar Garzhvog. „Ne.“ Řekl Roran. „Chci na ně zaútočit ze strany. Jen blázen by se čelně srazil s takovou armádou. Pojďme.“ Popostrčil urgala, pak kvapně seběhl dolů na křižovatku zabrat svou pozici v čele svých válečníků. A jen blázen by šel bezhlavě proti muži, kterému Galbatorix svěřil vedení svých sil.
Když si vojáci našli cestu mezi spoustou hustě postavených budov, uslyšel Roran jak začínají vojáci rytmicky vyvolávat. „Lord Barst! Lord Barst! Lord Barst!“ a nemotorně podupávali. Někteří bouchali meči o své štíty. Lepší a lepší. Pomyslel si Roran, přál si, aby byli kdekoli jinde, jen ne tady. Poté Vardenové zakřičeli na oplátku, vzduch naplnily výkřiky jako „Eragon!“, „Jezdci!“ a pak město naplnilo kovové řinčení a křik a dusání. Když jeho prapor dosáhl středu bojiště, přikázal Roran „Držte se pohromadě! Udělejte zeď z vašich štítů, a ať děláte, co děláte, ujistěte se, že jste chráněni kouzelníky.“ Brzy si všiml, že vojáci v ulicích – kopitníci, nejčastěji řazení jeden hned vedle druhého – se pomalu šourají směrem k bitvě. Nar Garzhvog vypustil krvelačný řev, stejně jako Roran a ostatní bojovníci v pluku byli nesví z řad mužů. Vojáci volali na poplach a panická hrůza se vmíchala mezi ně, udupali by vlastního druha, jak hledali místo k boji. Skučení, zakvílení a výkřiky se nesli od prvních mužů, se kterými se potkalo Roranovo kladivo. Krev stříkala okolo něj, zatímco on máchal kladivem a cítil jak, se pod jeho vahou prohýbá plech, drtí kosti a nic mu nemůže stát v cestě. On zabil čtyři a jeden stihl švihnout mečem, který zablokoval svým štítem. Na okraji ulice Nar Garzhvog srazil šest mužů jediným úderem své těžké palice. Vojáci nezůstávali ležet. Znovu vstávali a navzdory zraněním znova útočili. Necítili bolest. Nar Garzhvog udeřil znovu a znovu, dokud nebyla těla protivníků na kaši. Roran si nebyl vědom ničeho jiného než boje, mužů před sebou, hmotnosti kladiva ve své ruce a kluzkých dlažebních kostek pokrytých krví. Zlomil, mlátil, rána za ránou, úder za úderem, uhnul a odstrčil. Zavrčel, zařval. Zabil. Zabil. Zabil. Až do chvíle, kdy máchnul, ale nenašel cíl, kladivo proplulo prázdnem před ním a jeho zbraň se odrazila od země se sprškou jisker. Rukou mu projela bodavá bolest. Roran zatřásl hlavou, jeho bojová zuřivost pominula; probojoval cestu hromadami těl vojáků. Rozhlédl se kolem, viděl, že většina vojáků je stále zaneprázdněná jinými bojovníky po jeho levici i pravici. S výkřikem se vrhl zpět do bitevní vřavy. Blížili se k němu tři vojáci, dva s oštěpy a jeden s mečem. Roran se vrhl na toho s mečem, ale uklouzl po něčem měkkém a mokrém, v pádu se ohnal po kotníku nejbližšího z těch tří. Voják uskočil stranou a chtěl bodnout Rorana mečem. V ten okamžik protančila okolo elfka a tenkou čepelí sťala v jediném pohybu hlavy všech tří vojáků. Byla ta tatáž elfka, se kterou mluvil u hradeb, teď měla na tunice navíc pár cákanců od krve. Než jí stačil poděkovat, rozsekla dalšího nepřítele v půl a byla pryč. Roran si uvědomil, že každý elf vydá nejméně za pět mužů a to nepočítá, že umí navíc ještě kouzlit. A pokud jde o urgaly, je lepší se jim klidit z cesty, zvláště Kullům. Zdálo se, že pro ně mezi přáteli a nepřáteli nejsou velké rozdíly. Byli tak velcí a zabíjení pro ně bylo denní chléb. K zabití nepotřebovali důvod. Viděl jak Kull omylem rozdrtil vojáka štítem, když se otáčel.
Boje pokračovali ještě několik minut, po kterých na bitevním poli zbyli už jen mrtví. Otřel si pot z čela. Roran si prohlédl ulici po celé její délce a šířce. Dál do města uviděl zbytky sil, které ještě nezničil, jak mizí mezi domy. Muži se tam shlukovali v další část Galbatorixovi armády. Hlavní bitva zuřila blíže k okraji města. Chtěl v ní pomoc. Kdyby přišel ze západu, narušil by tak jejich řady. „Tudy!“ Vykřikl, zvedl kladivo nad hlavu a spustil se dolů ulicí. Nějaký šíp ho poranil, zarazil se do okraje brnění. Podíval se po siluetě muže, klouzajícího dolů po okraji střechy. Když vyhlédl zpoza nízké budovy na bitvu, našel scénu takového zmatku, že nevěděl, co má dělat. Obě armády se smísily dohromady, nebylo možná určit, řady, pluky ani fronty, ani kde bitva začíná a kde končí. Karmínové tuniky byly roztroušené po celém náměstí, někdy jednotlivě jindy do velkých skupin. Bitva se rozlezla i do spousty sousedních ulic. Jako když se rozpije kaňka na papíře. Také si všiml, že jsou na jejich straně kočky, nejen kočkodlaci, ale i obyčejné kočky. Ve středu náměstí a všeho dění seděl ve svém velkém šedém oři Lord Barst. Jeho velký kulatý prsní krunýř odrážel plameny okolních domů. Máchl palcátem znovu a znovu, při každém nepřirozeně rychlém úderu zabil dalšího z Vardenů. Šípy se před ním vypařovali a zbyli z nich jen obláčky oranžového ohně. Meče a kopí se od něj odrážela a nijak ho nezraňovala, jako by byl z kamene. Dokonce ani síla velkého Kulla nedokázala srazit Lorda Barsta ze sedla jeho oře. Roran s údivem pozoroval, jak ležérně a snadno obrněný tlusťoch úderem svého palcátu zlomil útočícímu Kullovi rohy, jako by to byly skořápky. Roran se zamračil, jak může být tak silný a rychlý? Kouzlo je jasná odpověď, ale to musí mít svůj zdroj energie. Barstovo brnění nemá žádné drahokamy. A Roran nevěřil, že by mu energii dodával na dálku Galbatorix. Vzpomněl si na svůj rozhovor s Eragonem, když tenkrát zachránili Katrinu z Helgrindu. Eragon mu řekl, že je v podstatě nemožné změnit lidské tělo tak, aby mělo rychlost a sílu elfa. Přestože se člověk stal jezdcem a drak ovlivňoval jeho vzhled, Eragonovi pomohli draci na elfské slavnosti Pokrevní přísahy. Zdálo se nepravděpodobné, že by Galbatorix provedl podobnou změnu u Barsta, který Rorana udivoval zdrojem své nepřirozené síly. Barst zatahal svého koně za otěže a otočil se. Roran zachytil odlesky na jeho naleštěném brnění. Vyschlo mu v ústech, ucítil beznaděj. Došlo mu, že Barst nemá tak velké břicho. Jasně, že Barst není tlusťoch. Galbatorix by si nezvolil na obranu města nějakého otylého muže. Jediným vysvětlením bylo, že pod pancířem jsou krytá eldunarí. Konečně to začínalo dávat smysl! Pak se ulice otřásla a rozdělila ji černá puklina. Prošla přímo pod Barstem a jeho koněm. Díra se rozšířila a měla by Barsta polknout, ale jeho kůň zůstal stát ve vzduchu, jako by byla kopyta pevně na zemi. Kolem Barsta se míhal věnec barev, jako svatozář z potrhané duhy. Sálali z něj vlny vedra a chladu. Země kolem něj začala zamrzat a okolo kopyt jeho koně se utvořil led. Avšak led nemohl koně udržet namístě. Jakoby žádné kouzlo, zbraň, člověk či zvíře nemohlo Barsta ovlivnit. Barst znovu zatahal za otěže a pobídl koně ke skupince elfů, kteří stáli vedle domů. Drželi se za ruce a zpívali kouzlo ve starověkém jazyce. Roran předpokládal, že to byli oni, kdo sesílal kouzla na Barsta. Barst zvedl palcát nad hlavu a chtěl to zúčtovat skupince elfů. Ti začali prchat, ale marně. Barst drtil jejich štíty a lámal jejich meče. Když některý elf nebyl dostatečně rychlý, drtil jeho tělo a kosti, jako by
to byly jen tenké duté kosti ptáků. Proč jim nepomáhají jejich ochrany? Roran nevycházel z údivu. Proč ho nemůžou zastavit pomocí svých myslí? Je to jen jeden člověk a pod brněním nemůže být více než jedno eldunarí. O pár metrů dál vlétl do davů zápasících těl velký růdý kámen a zanechal za sebou červený masakr. Odrazil se od přední části budovi, na které zanechal krvavou skvrnu a rozbil několik soch. Roran nadával, když nemohl zjistit, odkud byl kámen vystřelen. V půli cesty přes město si všiml, že Galbatorixovi vojáci táhnou katapulty i jiné válečné stroje. Oni stříleli do svého vlastního města! Pomyslel si. Oni střílí na vlastní muže! Se zavrčením se znechuceně otočil od náměstí tak, že byl čelem k vnitřní části města. „Tady už nejsme nic platní!“ volal ke svému praporu, „nechte Barsta ostatním. Vemte to touhle ulicí.“ Ukázal vlevo. „Probojujeme se zpátky k hradbám!“ Pokud mu kdokoliv odpověděl, tak to neslyšel, neboť už byl v pohybu. Další kámen vlétl mezi bojující vojska, což ještě znásobilo výkřiky bolesti. Ulici, kterou Roran vybral, naplňovali vojáci. Několik elfů a o něco méně kočkodlaků se tísnilo před obchodem s klobouky. Zle se jim vedlo, odráželi obrovské množství vojáků v karmínových tunikách. Elfové něco zakřičeli, a na tucet vojáků padlo mrtvých k zemi, ale zbytek zůstal stát. Roran se postupně mísil doprostřed všeho toho zmatku. Opět ztrácel sám sebe v červeně zbarveném oparu bitvy. Vyskočil nad jedním z padlých vojáků a uhodil kladivem na čelo člověka za svými zády. Přesvědčen, že zasadil smrtelnou ránu, použil svůj štít ke sražení dalšího vojáka k zemi. Udeřil špičatou částí svého kladiva do jeho krku. Drtil. Delwina, vedle něj, trefil oštěp do ramene. Klesnul na jedno koleno, vykřikl bolestí. Roran zatočil kladivem ještě rychleji než obvykle a zasadil tvrdou ránu oštěpaři, Dalwin si mezitím vytáhl oštěp z ramene. Roran mu pomohl zpátky na nohy. „Padej zpátky.“ Delwin vycenil zuby a zavrtěl hlavou. „Ne!“ „Padej zpátky, sakra, to je rozkaz!“ Delwin nadával, ale poslechl. Horst zaujal jeho místo. Kovář krvácel z řezných ran na pažích a na nohou. Zranění nevypadala vážně a nebránila mu v pohybu. Vyhnul se meči a provedl výpad. Ukročil dozadu. Zdálo se mu, že slyší za sebou slabí zvuk něčeho, co se na něj řítí, pak mu zahřmělo v uších, svět se zatočil a potemněl. --Probudil se s pulzující bolestí v hlavě. Na obloze uviděl světlo vycházejícího slunce a tmavý převis z mraků. Zasténal bolestí. Snažil se udržet ve vzpřímené poloze. Byl na velkém kameni kousek od vnějších hradeb, vedle krvavých úlomků z kamenů vystřelovaných katapulty. Chyběl mu jak štít, tak i kladivo. Znepokojovalo ho to. Cítil se otupělý. Je se snažil probrat a zorientovat, narazil na skupinu pěti mužů. Vrhli se na něj a jeden z nich ho píchl kopím. Bodnutí zbraně ho znovu porazil ke zdi. Jeho kůže zůstala neporušená.
„Chyťte ho!“ Křičel jeden vojáků na ostatní. Roran cítil, jak ho drží za ruce a za nohy. Mlátil, házel sebou ve snaze se osvobodit, ale byl příliš slabý, bezmocné a dezorientovaný, a vojáků bylo příliš mnoho, než aby je mohl přemoci. Vojáci na něj udeřili znovu a znovu. Cítil, jak ho opouští poslední zbytky sil. Jak mu slábnou vytvořené ochrany. Svět zešedl a on už znovu ztrácel vědomí, když v tom okamžiku vyjel jednomu z vojáků z úst meč. Vojáci ho pustili a Roran uviděl tmavovlasou ženu, která se mezi muži proháněla jako vítr. Houpala se a švihala mečem jako ostřílený bojovník. Během několika vteřin zabila všech pět mužů. Přesto jí jeden z nich stačil říznout to levého stehna. Potom mu nabídla ruku a řekla „Kladivo!“ Jak ji uchopil za předloktí, všiml si jizev a silných popálenit na její ruce. Za ní stála dospívající dívka v brnění složeného z mnohých nesourodých kousků jiných zbrojí a také chlapce, který byl ještě o rok nebo dva mladší. „Kdo jste?“ Zeptal se a vstal. Ženin bronzový obličej byl ohromující. Široká a silná postava a větrem ošlehaný obličej člověka, který strávil většinu svého života venku. „Procházející cizinka,“ řekla. Ohnula se a zvedla ze země kopí jednoho z padlých vojáků. Podala jej Roranovi. „Děkuji.“ Přikývla, a pak žena i se svými dvěma mladými společníky, zaběhli mezi budovy, do hloubek města Uru’baen. Roran se za nimi díval, asi na půl vteřiny ho zachvátil úžas, pak se oklepal a spěchal sám ulicí zpátky ke svému praporu. Bojovníci ho zdravili, volali na něj a to ho povzbudilo. Vrhl se do boje s novým elánem, bok po boku mezi muži z Carvahallu. Dozvěděl se, že kámen, který jeho zasáhl, zabil Delwina. Jeho smutek se brzy změnil ve vztek. Bojoval s nasazením a zuřivostí jako nikdy před tím. Chtěl už ukončit bitvu. Chtěl ji skončit, tak brzo, jak jen to bude možné. [[vml]]
Jméno jmen (kapitola 66) V obavách, ale odhodlaně Eragon kráčí s Aryou, Elvou a Safirou ke stupínku, kde na trůně seděl uvolněný Galbatorix. Byl to dlouhý pochod, tak dlouhý, že Eragon měl čas přemýšlet o velkém množství strategií, mnohé z nich zavrhnul kvůli nepraktičnosti. Věděl, že síla jeho samého nebude dostatečná, aby porazil krále; stejně tak potřebuje vychytralost, což byla jediná věc, která mu chyběla nejvíce. Stále neměli na výběr, musí se postavit Glabatorixovi. Dvě řady luceren byly zavěšeny ke stupínku, byly dostatečně daleko od sebe, takže by mezi nimi mohli projít čtyři bok po boku. Za to byl Eragon vděčný, protože Safira by mohla bojovat vedle něj, pokud by ji potřeboval. Jak se blížili k trůnu, Eragon nepřestal studovat síň kolem něj. Byla to zvláštní přivítací síň, pomyslel si. Mimo třpytící se cestu před nimi bylo skryto mnoho prostoru neprostupným šerem - dokonce více, než trpasličí trojnhemské haly pod Farthen Dûrem - a vzduch byl naplněn suchou, pižmovou vůní, která se mu zdála povědomá. „Kde je Shruikan?“ zeptal se polohlasem. Safira popotáhla. Cítím ho, ale neslyším ho. Elva se zamračila. „Ani já ho necítím.“ Když byli kolem třiceti stop od stupínku, zastavili se. Za trůnem visel tlustý černý sametový závěs, který byl zavěšený ke stropu. Stín ležel přes Galbatorixe, skryl jeho rysy. Pak se naklonil do světla, Eragon spatřil jeho obličej. Byl dlouhý a hubený s tmavým obočím a špičatým nosem. Oči měl tvrdé jako kámen, kolem duhovek bylo vidět kousek bělma. Ústa byla tenká a široká, koutky mírně stočené a krátce zastřižené vousy a knír, který, jako jeho oblečení, byl černý. I přes jeho věk vypadal na čtyřicátníka - stále na vrcholu své síly, v blízkosti jejího úbytku. Na čele a na obou stranách nosu měl vrásky a jeho kůže byla lehce opálená, jako kdyby během zimy nejedl nic jiného než králičí maso a tuřín. Měl široká dobře stavěná ramena a úzký pas. Na hlavě byla koruna z načervenalého zlata s různými druhy drahokamů. Koruna vypdala staře – dokonce starší než síň, Eragona zajímalo, jestli někdy mohla patřit králi Palancarovi před mnoha staletími. Na Galbatorixově klíně ležel jeho meč. Byl to očividně meč jezdce, ale Eragon dosud takový neviděl. Ostří, jílec a příčka byly chladně bílé, zatímco drahokam v hrušce byl čistý jako horská řeka. Každopádně bylo na zbrani něco, co Eragona znepokojilo. Je to barvou – nebo
spíš nedostatkem barvy – připomínal mu nažloutlou kost. Byla to barva smrti, ne života, a zdála se daleko nebezpečnější než jakýkoliv odstín černé. Galbatorix si každého z nich prohlédnul svým ostrým upřeným pohledem. „Takže jste mě přišli zabít,“ řekl. „Dobrá, neměli bychom začít?“ Pozvednul meč a roztáhnul ruce v přivítací gesto. Eragon se rozkročil a pozvedl meč se štítem. Královo přivítání ho rozhodilo. Hraje si s námi. Elva, stále držící Dauthdaert, popošla dopředu a začala mluvit. Avšak z jejích úst nevyšla ani hláska, zděšeně pohlédla na Eragona. Eragon se pokusil dotknout její mysli, ale cítil pouze své myšlenky; bylo to jako kdyby již nebyla přítomna v místnosti. Galbatorix se zasmál, pak si položil meč na klín a usednul na trůn. „ Opravdu sis myslela, že budu ignorovat tvé schopnosti? Opravdu sis myslela, že bys mě učinila bezmocným tak průhledným trikem? Nemám pochybnosti o zraňujícím účinku tvých slov, ale působí, jen když je slyším.“ Jeho odkrvené rty se zkřivily v krutý úsměv. „Jak pošetilé. To byl tvůj plán? Dívka, která nemůže mluvit, dokud ji nepustím, oštěp vhodnější jako dekorace, než ho nosit do bitvy a s napůl šílenými myslemi Eldunarí? Ts-ts. Měl jsem o tobě lepší mínění, Aryo. A o tobě, Glaedře, ale teď, předpokládám, ti emoce zatemnily rozum od doby, co jsem využil Murtagha k zavraždění Oromise.“ K Eragonovi, Safiře a Arye promluvil Glaedr, Zabijte ho. Zlatý drak se cítil dokonale klidný, ale jeho klid se převrhnul v hněv, který překonal všechny jeho emoce. Eragon si vyměnil rychlý pohled s Aryou a Safirou, pak vykročili ke stupínku, stejně tak Glaedr, Umaroth a ostatní Eldunarí zaútočli na Galbatorixovu mysl. Před tím, než Eragon ušel několik kroků, král vstal ze sametového sedadla a zakřičel Slovo. Slovo zaznělo v Eranově mysli a jeho tělo se zachvělo v odpověď, jako kdyby byl nástrojem s chvějící se strunou. Navzdory intenzitě jeho chvěvu si Eragon nemohl vzpomenout na Slovo; jeho mysl začala slábnout, měl pouze vzpomínky existence. Galbatorix vyslovil jiná slova hned po prvním, ale žádné nemělo stejnou sílu, Eragon byl natolik otřesený, než aby mohl pochopit jejich význam. Jakmile poslední fráze opustila králova ústa, neviditelná síla ho chytila a zastavila ho v půli kroku. Otřesem zakňučel. Snažil se pohnout, ale jakoby jeho tělo bylo obaleno kamenem. Mohl pouze dýchat, dívat se, a jak již zjistil, i mluvit. Nerozuměl tomu; jeho ochránci by ho měli ochránit proti králově magii. To, že je necítil, bylo jako kdyby stál na samém kraji obrovské propasti. Vedle něj, Safira, Arya a Elva vypadaly stejně nehybně.
Rozzuřen tím, jak je král jednoduše chytil, se Eargon spojil myslí s Eldunarí, která dotírala na Galbatorixovo vědomí. Cítil mnoho oponujících si myslí- všichni draci, kteří si pobroukávali, blábolili a ječeli v šíleném nesouvislém sboru, který obsahoval takovou bolest a žal, že se Eragon chtěl odtrhnout, než ho draci vtáhnou do svého šílenství. Byli silní, mnoho z nich bylo Glaedrovi velikosti nebo větší. Útočící draci nedokázali zaútočit na Glabatorixe přímo. Každou chvíli si Eragon myslel, že ucítil královu mysl, jeden ze zotročených draků by se mohl vrhnout na Eragonovu mysl a – blábolící po celou dobu – tím ho přinutit se vzdát. Bojující draky bylo obtížné kontaktovat kvůli jejich divokosti a nesouvislými myšlenkami; podmanit si jednoho z nich bylo jako pokusit se udržet rozzuřeného vlka. A bylo jich zde opravdu mnoho, více než Jezdci skryli v pevnosti duší. Než jedna strana mohla získat výhodu, Galbatorix, který se zdál nedotčený neviditelným zápasem řekl, „Pojďte moji drazí přivítat hosty.“ Zpoza trůnu se vynořil chlapec a dívka, postavili se vedle Galbatorixovy pravice. Dívka vypadala na šest, chlapec na osm nebo devět let. Byli si podobní a Eragon hádal, že jsou bratr se sestrou. Oba dva byli oblečeni v nočním oděvu. Dívka se držela chlapcovy ruky a napůl se za ním schovávala, dokud chlapec nevypadal vystrašeně, ale sebevědomě. I když bojoval proti Galbatorixovým Eldunarí, Eragon mohl pocítit mysli dětí – cítil jejich teror a zmatení – věděl, že jsou skuteční. „Není okouzlující?“ zeptal se Galbatorix, jedním dlouhým prstem zvedl její tvář. „Jak velké oči a krásné vlasy. No není to krásná mladá dáma?“ Položil si ruce na chlapcova ramena. „Děti, říká se, že jsou požehnáním pro nás všechny. Nesdílím tuto myšlenku. Je mojí zkušeností, že děti jsou stejně kruté a mstivé jako dospělí. Nemají jen sílu podmanit si ostatní podle jejich vůle.“ „Možná se mnou souhlasíte, možná také ne. Přesto vím, že vy Vardenové jste pyšní sami na sebe. Vidíte se jako vůdci spravedlnosti, ochránci nevinných – jako kdyby byly všichni nevinní – a jako šlechetní bojovníci bojujete za práva starověkých špatností. Velmi dobře; nechte nás otestovat vaše přesvědčení a podívejme se, jestli jste opravdu to, za co se vydáváte. Jestli nepřestaneš útočit, zabiju tyhle dva“ – zacloumal chlapcovými rameny – „zabiju je, pokud na mě zaútočíš znovu… Stejně tak je zabiju, pokud mě příliš naštveš, takže buď slušný.“ Chlapcovi a dívce se udělalo špatně po jeho slovech, ale nepokusili se utéct. Eragon se podíval na Aryu, viděl své zoufalství zrcadlící se v jejích očích. Umarothe! Zakřičeli. Ne,promluvil bílý drak,když zápasil s myslí jiných Eldunarí. Musíš to zastavit, řekla Arya. Ne!
Zabije je,řekl Eragon. Ne! Nevzdáme to. Ne teď! Dost! Zařval Glaedr. Je to nebezpečné! A vyklubalo by se to ve větší nebezpečí, kdybychom nezabili toho rozbíječe vajec. Ano, ale teď je špatná doba to zkoušet, řekla Arya. Počkejte chvíli, možná nalezneme způsob, jak na něj zaútočit bez riskování životů těch dětí. A když ne? Zeptal se Umaroth. Eragon ani Arya neuměli odpovědět. Pak uděláme, co musíme, řekla Safira. Eragonovi se to nelíbilo, ale věděl, že má pravdu. Nemůžou vyměnit dvě děti za celou Alagaesii. Pokud by to bylo možné, můžou zachránit chlapce a dívku, ale pokud ne, budou stále bojovat. Nemají na výběr. Jak Umaroth a ostatní Eldunarí neochotně ustupovali, Galbatorix se zasmál. „Tak, tohle je lepší. Teď můžeme mluvit jako civilizované bytosti, bez obav o to, kdo koho snaží zabít.“ Poplácal chlapce na hlavě a pak zamířil ke stupínku. „Sedni si.“ Bez hádání, dvě děti si sedly na nejnižší schůdek co nejdál od krále, jak jen mohly. Pak se Galbatorix pohnul a řekl, „Kausta,“ a Eragon zvolna klouzal dopředu, dokud nebyl u stupínku, stejně tak Arya, Elva a Safira. Eragon byl stále zmatený, že jeho ochránci ho neochraňovali. Přemýšlel o Slově – cokoliv to mohlo být – a zakořenilo se v něm hrozné podezření. V zoufalství rychle postoupil. Pro všechny jejich plány, hovory, utrpení a oběti je Galbatorix zajal tak snadno, jako vrh novorozeným koťat. A pokud Eragonovo podezření bylo správné, král byl mnohem víc hrozivý, než očekával. Ještě nebyli úplně bezradní. Jejich mysli byly, i když na chvíli, jejich vlastní. A pokud mohl říct, stále mohli použít kouzla… tak či onak. Galbatorixův pohled usedl na Eragonovi. „ Takže to jsi ty, kdo mi uštědřil tolik starostí, Eragone, syne Morzanův… Ty a já jsme se mohli potkat již dávno předtím. Kdyby nebyla tvá matka tak šílená, aby tě ukryla v Carvahallu, mohl jsi vyrůstat zde, v Urubaenu, jako šlechtické dítě, se vším bohatstvím a odpovědností, místo toho jsi strávil dosavadní dny ve špíně. „Ať je to jak chce, teď jsi tady, a všechny tyto věci mohou být tvé. Je to prvorozenství, tvé dědictví, a doufám, že je dostaneš.“ Zdálo se mu, že ho studuje s větší intenzitou a pak řekl, „Jsi více podobný matce, než otci. Což nelze říct o Murtaghovi. Přesto na tom nezáleží. Jediné v čem se nejvíce podobáte, je to, že ty a tvůj bratr mi můžete sloužit, stejně jako vaši rodiče.“ „Nikdy,“ řekl Eragon a zatnul čelisti. Malý úsměv se objevil na králově tváři. „ Nikdy? Uvidíme.“ Jeho pohled se přesunul. „ A ty, Safiro. Tebe z dnešních hostů vidím nejraději. Stala ses dospělou. Pamatuješ si toto místo? Pamatuješ zvuk mého hlasu? Strávil jsem noci povídáním si s tebou a ostatními vejci pod mým velením, když jste byly ochraňovány v mém království.“
Já…vzpomínám si, trochu, řekla Safira a Eragon předal její slova králi. Nechtěla přímo mluvit s králem, ani kdyby jí to král dovolil. Udržování oddělených myslí byla nejlepší možnost jak se ochránit před otevřeným konfliktem. Galbatorix přikývnul. „A jsem si jistý, že si více pamatuješ, když jsi byla v těchto zdech. Možná sis to v tu dobu všechno neuvědomovala, ale strávila jsi více života v pokoji nedaleko odsud. Toto je tvůj dům, Safiro. Sem patříš. Zde si postavíš hnízdo a nakladeš vejce.“ Safiřiny oči se zúžily, Eragon od ní cítil zvláštní touhu smíchanou s hořící nenávistí. Král pokračoval. „Arya Drottnigu. Osud, zdá se, má smysl pro humor, protože jsi tady, i když jsem již dávno rozkázal, aby mi tě sem přivedli. Tvá cesta byla klikatá, ale přišla jsi, z tvé vlastní vůle. No není to legrační?“ Arya sevřela rty a odmítla odpovědět. Galbatorix se zachechtal. „Musím připustit, že jsi mi byla na nějakou dobu trnem oku. Nezpůsobila jsi takové potíže jako vrávorající šťoura Brom, ale ani jsi nebyla nečinná. Jeden by mohl říct, že tato celá situace je tvoje chyba, když jsi poslala Safiřino vejce Eragonovi. Avšak nemám proti tobě žádné námitky. Jestli ne kvůli tobě, Safira se nemusela vylíhnout a možná bych nikdy nespláchnul všechny mé nepřátele. Za to ti děkuji.“ „A teď ty, Elvo, dívko se značkou Jezdce na čele. S dračí značkou a požehnáním se schopností vnímat všechny bolesti lidí a toho, co je bude bolet. Jak jsi musela trpět poslední měsíce? Jak musíš pohrdat těmi kolem tebe pro jejich slabosti? I když jsi nucena sdílet jejich utrpení. Vardenové využívají tvé „nemoci“. Dnes bych mohl ukončit bitvy, které tě trýzní a již bys nemusela snášet chyby a smůlu jiných, to ti slibuji. Příležitostně bych mohl využít tvých schopností, ale hlavně, můžeš žít, jak chceš, klid by byl tvůj.“ Elva se zamračila, ale bylo zřejmé, že ji králova nabídka lákala. Eragon si uvědomil, že poslouchat Glabatorixe by mohlo být stejně nebezpečné, jako poslouchat Elvu. Galbatorix se odmlčel, prstem přejížděl přes drátěný jílec svého meče a prohlížel si ho skrytým pohledem. Pak se přes ně podíval na místo, kde byla skrytá Eldunarí a jeho nálada se zatemnila. „Vyřiď Umarothovi tato slova,“ řekl. „Umarothe! Znovu se setkáváme. Myslel jsem, že jsem tě zabil na Vroengardě.“ Umaroth odpověděl a Eragon sdělil Galbatorixovi jeho slova: „Říká – „ –že jsi zabil jen jeho tělo,“ dokončila Arya. „To je více než evidentní,“ řekl Galbatorix. „Kde vás jezdci ukryli? Na Vroengradě? Nebo to byle jinde? Moji svěřenci a já jsme prohledali trosky Dorú Araeba dokonale.“ Eragon zaváhal sdělit drakovu odpověď, mohla by krále rozzlobit, ale nemohl vymyslet jinou možnost, „ Říká… že nikdy nebude s tebou sdílet tuto informaci.“ Galbatorixovo obočí se spojilo. „Opravdu? Dobře, řekne mi to později, ať chce nebo ne.“ Král uchopil hrušku svého bílého meče. „ Vzal jsem ho tvému Jezdci, ty to víš, když jsem ho zabil – když jsem zabil
Vraela – v pozorovatelně na údolí Palancar. Vrael meč pojmenoval - říkal mu Islingr, nosič světla. Myslel jsem si, že Vrangr by byl více… vhodnější. Vrangr znamená „křivý“ a Eragon souhlasil, že by na meč seděl líp. Za nimi se ozvala tlumená rána, Galbatorix se znovu usmál. „Ó, dobře. Mutagh s Trnem se k nám zakrátko připojí a pak můžeme řádně začít.“ Jiný zvuk naplnil síň, silnější, zdálo se, že přichází z mnoha směrů. Galbatorix se podíval přes rameno a řekl, „ Bylo bezohledné zaútočit tak brzy ráno. Byl jsem již vzhůru -- Vstávám ještě před rozbřeskem – ale vzbudili jste Shruikana. Lehce se naštve, když je unavený, a když je unavený, má chuť na lidské maso. Moji strážci se naučili ho nerušit, když odpočívá. Měli byste jim být příkladem.“ Jak Galbatorix mluvil, závěs za trůnem se zvednul ke stropu. Šokovaný Eragon si uvědomil, že to byla Shruikanova křídla. Černý drak ležel na podlaze s hlavou blízko trůnu, objem jeho těla tvořil příliš strmou a vysokou zeď. Nebyl tak zářivý jako Trn nebo Safira, spíš byl lesklý až jiskřivý. Jeho černá barva byla nejasná, dávala mu vzhled síly a pevnosti, kterou Eragon nikdy předtím u draků neviděl; vypadalo to, jakoby byl Shruikan oplátován kovem nebo kamenem, ne drahokamy. Drak byl ohromný. Eragon stěží pochopil, že celý závěs byla jedna bytost. Viděl část Shruikanova krku a myslel si, že vidí jeho tělo; viděl bok jedné Shrukanovy odkryté tlapy, myslel, že je to jeho holeň. Složené křídlo bylo v jeho mysli tím závěsem. Pak, když se podíval nahoru, kde uviděl bodce na drakově hřbetě, si uvědomil jeho plnou velikost. Každý bodec byl stejně široký, jako kmen starověkého dubu; ta velikost je obklopila, takže se cítili maličcí. Pak Shruikan otevřel oko a podíval se na ně. Jeho rohovka byla bledě bílá, barva horského ledovce, a překvapivě zářivě černá uprostřed. Drakovo obrovské oko si prohlíželo jejich obličeje. V jeho pohledu byl vidět vztek a šílenství, Eragon cítil jistotu, že by je Shruikan zabil, kdyby mu to Galbatorix povolil. Pohled obřího oka – zvlášť při takové zlobě – v Eragonovi vzbuzoval pocit, aby utekl a schoval se někam, někam dost hluboko. Bylo to, představoval si, podobné tomu, jak se musí cítit králíci, když jsou pronásledováni větším stvořením. Vedle něj zavrčela Safira, zatřásla zády, až se naježila. V odpověď, proud ohně vyšlehnul Shruikanovi z nozder, pak zavrčel tak, že Safiru přehlušil a naplnil síň rachotem podobným pádu kamenů. Na stupínku se děti schoulily do kuliček s hlavami mezi koleny. „Klid, Shruikane,“ řekl Galbatorix, a černý drak ztichnul. Jeho víčko pokleslo, ale nezavřelo se úplně; drak je nadále sledoval několik palců širokou škvírou, jako kdyby čekal na správnou příležitost. „Nezabije vás,“ řekl Galbatorix. „Ale nemá ani jednoho z vás rád…že ne, Shruikane?“ Drak si odfrknul, vzduch se naplnil zápachem kouře.
Eragona opět přemohla beznaděj. Shruikan mohl zabít Safiru mávnutím jeho tlapy. Ať síň byla sebevětší, stále byla malá pro Safiru, aby se mohla vyhnout Shruikanovi. Jeho beznaděj se změnila ve frustrující zlost, vytrhnul se z jejích pout. „Jak to jenom můžeš udělat?“ zakřičel a zatnul všechny svaly ve svém těle. „Také bych se to ráda dozvěděla.“ Řekla Arya. Galbatorixovy oči se zaleskly pod tmavým obočím na čele. „Chceš hádat, elfko?“ „Raději odpověď, než otázku,“ odpověděla. „Tedy dobrá. Ale nejprve musíš udělat něco, abys věděla, že mluvím jenom pravdu. Zkuste říct kouzlo, oba dva, pak vám to řeknu.“ Když Eragon ani Arya nemluvili, král zamával rukama. „No tak; slibuji, že vás za to nepotrestám. Teď to zkuste…trvám na tom.“ Arya šla první. „Thrautha,“ řekla, její hlas byl tvrdý a nízký. Zkoušela, hádal, Eragon, poslat Dauthdaert ke Galbatorixovi. Zbraň jí však zůstala pevně v ruce. Pak Eragon řekl: „Brisingr!“ Myslel si, že by mu možná spojení s jeho mečem mohlo dovolit použít kouzlo, když Arya nemohla, ale k jeho zklamání, meč zůstal takový, jaký byl, tlumeně zářivý v jednotvárném světle luceren. Galbatorixův pohled se ještě více zesílil. „Odpověď musí být očividná, elfko. Zabralo mi to staletí, ale nakonec jsem našel, co jsem hledal: prostředek vládnoucí kouzelníkům v Alagaesii. Nebylo to snadné; mnoho mužů by to vzdalo kvůli frustraci, nebo pokud měli dostatek trpělivosti, kvůli strachu. Já ale ne. Já jsem pokračoval. Během mého studia jsem objevil, co jsem hledal po tak dlouhou dobu: tabulku napsanou v jiné zemi, v jiném věku, rukama, které nepatřili elfovi, ani člověku, trpaslíkovi nebo urgalovi. Na té tabulce bylo vyryto hlavní Slovo – název, který kouzelníci během celých věků hledali, nenašli ho, byli jen více zklamaní.“ Galbatorix pozvedl prst. „Jméno jmen. Jméno starověkého jazyka.“ Eragon poodstoupil. Měl pravdu. To bylo to, co mi chtěl Ra’zak říct, pomyslel si, vzpomněl si na to, co mu monstra připomínající hmyz chtěla říct v Helgrindu: „Málem našššel jméno… Pravé jméno!“ Přesto, jak deprimující Galbatorixovo odhalení bylo, si Eragon udržoval v paměti, že to jméno ho nemůže zastavit, ani Aryu –nebo Safiru, když na to přijde – od užívání kouzel bez starověkého jazyka. Ne, že by to bylo dobře. Královi ochránci by ho jistě ochránili a Shruikan od jakéhokoliv kouzla. Pokud ale král stále neví, že je tu možnost kouzlit bez použití starověkého jazyka, nebo pokud by věřil, že tomu tak není, pak by ho mohli překvapit a rozptýlit ho na okamžik, ovšem Eragon si nebyl jistý, zda by to mohlo pomoci. Galbatorix pokračoval: „S tímto Slovem mohu přetvářet kouzla tak jednoduše, jak jiní kouzelníci přetvářejí prvky. Všechna kouzla mi podléhají, ale já nepodléhám žádnému, až na určité vybrané výjimky. Možná to neví, pomyslel si Eragon, jiskřička odhodlání vzplála v jeho srdci. „Mohu použít jméno jmen, aby všichni kouzelníci z Alagaesie léčili, žádný z nich by nemohl kouzlit, jen s mým svolením, dokonce ani elfové. V tuto chvíli, kouzelníci v tvé armádě to právě zjistili. Jakmile
se dostanou do Urubaenu, hlavní bránou, jejich kouzla přestanou pracovat. Některá jejich kouzla se plně nevydaří, zatímco jiná kouzla se otočí a zapůsobí na tvé jednotky místo toho, aby zapůsobily na moje jednotky.“ Galbatorix zaklonil hlavu a odklonil pohled, jako kdyby slyšel někoho šeptat. „Způsobilo to mnoho zmatku mezi jejich pozicemi.“ Eragon chtěl na něj plivnout. „Na tom nezáleží,“ zabručel. „Stejně najdeme cestu, jak tě zastavit.“ Galbatorix se zdál vážně pobavený. „Opravdu. Jak? A proč? Přemýšlej o tom, co říkáš. Zničil bys první příležitost, která by Alagaesii zavedla do míru, jen abys ukojil svou nad míru vyvinutý pocit pomsty? Dovolil bys všem kouzelníkům, ať si dělají, co chtějí, bez ohledu na to, co by tím ostatním způsobili? To se zdá být daleko horší, než to co jsem kdy udělal. Ale je to jen spekulace. Nejlepší bojovníci z jezdců by mě nemohli porazit a ty k nim máš ještě daleko. Nikdy bys neměl doufat o tom, že mě vůbec svrhneš. Nikdo z vás.“ „Zabil jsem Durzu a Ra’zaky,“ řekl Eragon. „Proč ne tebe?“ „Nejsem slabý jako ti, co mi slouží. Dokonce bys nikdy nerozdrtil Murtagha, je jen stín ze stínu. Tvůj otec, Morzan, byl daleko silnější, než kdokoliv z vás, a dokonce nemohl odolat mé moci. Kromě…,“ řekl Galbatorix s krutým výrazem usedlým na jeho obličeji, „ mýlíš se, jestli si myslíš, že jsi zničil Ra’zaky. Vejce v Dras-Leoně nebyla jediná, která jsem si vzal od Lethrblaka. Mám jiná, skrytá. Brzy se mohou vylíhnout a brzy se budou Ra’zakové zase prohánět po zemi na můj rozkaz. Stejně tak Durza. Stína lze lehko vytvořit, avšak jsou s nimi větší potíže. Takže vidíš, nevyhrál jsi nic, chlapče – nic než falešná vítězství.“ Kvůli tomu Eragon nenáviděl Galbatorixovu namyšlenost a jeho atmosféru drtivé převahy. Měl na krále zlost a proklínal ho každou nadávkou, kterou znal, ale kvůli bezpečí dětí držel jazyk za zuby. Máš nějaký nápad? Zeptal se safiry, Aryi a Glaedra. Ne, řekla Safira. Ostatní byli zticha. Umarothe? Pouze tak můžeme zaútočit, dokud stále máme možnost. Utekla minuta, ve které nikdo nepromluvil. Galbatorix si položil loket a opřel si bradu na pěst, zatímco se na ně stále díval. Za ním dívka s chlapcem tiše plakali. Shruikanovo oko bylo upřeno na Eragona, jako modře ledová lucerna. Pak uslyšeli otevřít a zavřít dveře do síně a zvuk blížících se kroků – kroky dvou, muže a draka. Murtagh a Trn brzy dorazili do jejich zorného pole. Zastavili se vedle Safiry, Murtagh se uklonil. „Pane.“ Král pokynul a Murtagh s Trnem se přemístili napravo od trůnu. Jak Murtagh zaujal svoji pozici, podíval se na Eragona se znechucením; pak sevřel ruce za zády a zíral na konec síně, ignoroval ho. „Zabralo ti to déle, než jsem očekával,“ řekl Galbatorix klamným mírným hlasem.
Aniž by se Murtagh poohlédnul, řekl, „Brána byla více zničena, než jsem si původně myslel, pane, a kouzla, která jsi rozmístil, bylo těžké opravit.“ „Myslíš tím, že je to moje chyba, že ses opozdil?“ Murtagh zatnul zuby. „ Ne, pane. Pouze vám to objasňuji. Také chodba byla docela…špinavá, to nás zpomalilo.“ „Vím. Promluvíme si o tom později, ale pro teď, jsou tu jiné události, kterých se musíme zúčastnit. Teď je čas seznámit naše hosty s posledním členem našeho setkání. Navíc, už je to nějaký čas, co jsme tu měli pořádné světlo.“ Galbatorix udeřil mečem do jedné z noh trůnu a hlubokým hlasem zakřičel, „Naina!“ Na jeho rozkaz se rozzářily stovky luceren podél zdí síně. Pokoj byl stále v rozích tmavý, ale poprvé si Eragon mohl prohlédnout detaily jejich prostředí. Desítky sloupů a vchodů lemovalo zdi a všude kolem byly sochy a obrazy. Bylo použito množství stříbra a zlata a Eragon spatřil třpyt mnoha drahokamů. Byla to ohromující ukázka bohatství, dokonce i ve srovnání s bohatstvím Trojnheimu nebo Ellesméry. Po chvíli zaznamenal něco jiného: kus šedého kamene – nejspíš granát – osm stop vysoký, který stál po jeho pravici, z dosahu, kam světlo předtím nedosáhlo. U kamene byla řetězy připoutaná Nasauda, měla na sobě bílou tuniku. Dívala se na ně otevřenýma očima, uvědomil si, že nemůže mluvit, kvůli roubíku v její puse. Vypadala vyčerpaně a unaveně, ale jinak celkově zdravě. Eragona zasáhla vlna úlevy. Nedoufal, že ji najde živou. „Nasaudo!“ vykřikl. „Jsi v pořádku?“ Přikývla. „Přinutil tě, abys mu byla věrná?“ Zavrtěla hlavou. „Myslíš si, že bych jí dovolil ti říct, jestli přísahala?“ zeptal se Galbatorix. Jak se Eragon znovu podíval na krále, uviděl Murtagha, jak vrhnul rychlý pohled k Nasaudě, to ho udivilo. „A přísahala?“ Eragon se zeptal vyzývavým tónem. „Ještě ne. Rozhodnul jsem se počkat s tím, dokud tu nebudete všichni. Teď vás mám, nikdo nemůže odejít, dokud mi sami nebudete sloužit, nikdo z vás neodejde, dokud se nenaučím vaše pravá jména. To je důvod, proč jste tady. Ne proto, abyste mě zabili, ale abyste přede mnou poklekli a konečně skoncovali s tímto povstáním.“ Safira znovu zavrčela a Eragon řekl, „Nikdy se ti nevzdáme.“ Dokonce jeho vlastním uším se ta slova zdála prázdná a bezzubá. „Pak zemřou,“ Galbatorix ukázal na děti. „Nakonec se váš vzdor zlomí. Nezdá se, že bys porozuměl; jsi ztracen. Tam venku, bitva skončí špatně pro vaše přátele. Brzy se mým mužům vzdají a tato válka dosáhne svého cíle. Bojuj, pokud si to přeješ. Popři to, co leží před tebou, pokud tě to potěší. Ale není tam nic, co bys změnil ve svůj prospěch nebo ve prospěch celé Alagaesie.“
Eragon odmítnul uvěřit tomu, že by měl se Safirou po celý zbytek života sloužit Galbatorixovi. Safira si myslela totéž a její zloba se spojila s Eragonovou, vypálil poslední kousek svého strachu a řekl, „Vae
weohnata ono vergarí, eka thäet otherúm.“ Zabijem tě, to ti slibuji. Na chvíli se zdál být Galbatorix naštvaný; pak vyslovil Slovo znovu – stejně dobře jako ostatní starověká slova – a Eragonova přísaha ztratila celý svůj smysl; slova mu ležela v mysli jako hrst suchého listí, postrádal sílu k přemýšlení. Králův vrchní ret se zkřivil v úšklebek. „Přísahej si, na co chceš. Přísahy s tebou nebudou spoutané, dokud jim to nepovolím.“ „Stejně tě zabiju,“ zamumlal Eragon. Chápal, že pokud by pokračoval v odporu, tak by děti mohly přijít o život, ale Galbatorix musel zemřít a pokud cenou za jeho smrt měla být smrt chlapce a dívky, pak to byla cena, kterou byl Eragon ochoten přijmout. Věděl, že se za to bude nenávidět. Věděl, že bude vidět jejich obličeje po zbytek svého života. Ale pokud nevyzve Galbatorixe, pak bude vše ztraceno. Neváhej, řekl Umaroth. Teď je čas udeřit. Eragon zvýšil hlas. „Proč nebojuješ se mnou? Jsi snad zbabělec? Nebo jsi příliš slabý, aby ses se mnou utkal? Je to snad proto, že se kryješ za těmi dětmi jako stará žena?“ Eragone…, řekla Arya varovným tónem. „Nejsem jediný, kdo si sem přivedl dítě,“ odpověděl Galbatorix, vrásky na jeho obličeji se prohloubily. „V tom je rozdíl: Elva souhlasila, že se mnou pujde. Ale neodpověděl jsi mi na otázku. Proč nebojuješ? Je to proto, že jsi příliš dlouho seděl na trůnu a jedl sladkosti, až jsi zapomněl šermovat?“ „Nechtěj, abych s tebou bojoval, mladý,“ král se usmál. „Pak to dokaž. Uvolni mě a setkejme se v čestné bitvě. Ukaž, že jsi stále dobrý bojovník. Nebo žij s vědomím, že jsi ufňukanec, který se nedokáže postavit jednomu protivníkovi bez pomoci eldunarí. Zabil jsi Vraela! Proč by ses mě měl bát? Proč bys –„ „Dost!“ řekl Galbatorix. Jeho tváře zčervenaly. Pak, jako rtuť, se jeho nálada změnila, a odhalil zuby v hrůzostrašném úsměvu. Zaklepal klouby na ruce o sedadlo. „Nezískal jsem tento trůn přijmutím každé výzvy. Ani jsem ho nedržel při setkání s mými nepřáteli v ‘čestné bitvě’. Co by jsi se měl naučit, mládenče, je, že nezáleží jak jsi získal vítězství, ale jen, že jsi ho získal. „Mýlíš se. Na tom tedy záleží,“ řekl Eragon. „Připomenu ti to, až mi budete přísahat. Každopádně…“ Galbatorix uchopil hrušku svého meče. „Dokud si ovšem přeješ bojovat, budeš bojovat.“ Světlo naděje, které Eragon cítil, zmizelo, když Galbatorix dodal, „ Ale ne se mnou. S Murtaghem.“ S těmito slovy se Mutagh zlostně podíval na Eragona.
Král si uhladil ofinu nad čelem. „Rád bych věděl, jednou pro vždy, kdo z vás je lepší bojovník. Budeš bojovat tak, jak jsi, bez kouzel a Eldunarí, dokud jeden z vás nebude schopen pokračovat. Nebudete se moci zabít – to nedovolím – jen do bezvědomí, jinak vše ostatní povoluji. Mělo by to být spíš zábavné, myslím tím, boj bratra proti bratrovi.“ „Ne,“ řekl Eragon. „Žádní bratři. Nevlastní bratři. Brom byl můj otec, ne Morzan.“ Po prvé se zdál být Galbatorix překvapený. Pak se jeden koutek jeho úst stočil. „Samozřejmě. Měl jsem to vědět; pravda je v tvojí tváři, když víš, co hledat. Pak tento zápas bude o to víc zábavný. Syn Broma zjizvený synem Morzana. Osud má jistě smysl pro humor.“ Murtagh byl také překvapený. Měl dobrou kontrolu nad svým obličejem, takže Eragon nerozpoznal, zda-li ho ta zpráva potěšila nebo zklamala, ale Eragon věděl, že ho to vyhodilo z rovnováhy. To byl jeho plán. Pokud byl Murtagh rozrušený, pak bude pro Eragona snažší ho porazit. A to měl v úmyslu, bez ohledu na krev, kterou sdílejí. „Letta,“ řekl Galbatorix s jemným pohybem ruky. Eragon se zakymácel, jak ho kouzla opustila. Pak král řekl, „Gánga aptr,“ a Arya s Elvou a Safirou klouzaly dozadu zanechávajíce široký prostor mezi nimi a stupínkem. Král zamumlal několik jiných slov, většina luceren pohasla, takže prostor před trůnem byl nejzářivější bod v síni. „Pojď,“ řekl Galbatorix Murtaghovi. „Připoj se k Eragonovi a ukažte, kdo z vás je lepší.“ Zamračený Murtagh přešel na bod pár kroků od Eragona. Vytasil Zar’roc – rudě-červený meč vypadal, jako by byl již pokryt krví – pak pozvednul štít a přikrčil se. Poté co se Eragon podíval na Aryu a Safiru, udělal totéž. „Nyní bojujte!“ křičel Galbatorix a tlesknul. Potící se Eragon se začal přibližovat k Murtaghovi, stejně tak Murtagh se k němu přibližoval.
[[sasaraf]]
Sval proti kovu (67) Roran vyjekl a uskočil stranou, jak se cihlový komín roztříštil o zem před ním, následován tělem jednoho z lučištníků Říše. Setřel si pot z očí, pak se přesunul okolo těla a hromady roztroušených cihel, skákaje z jednoho kousku volného místa na další, stejně, jako kdysi skákal po kamenech v řece Anoře.
Bitva probíhala špatně. Jen to bylo zřejmé. On a jeho bojovníci zůstali blízko vnější zdi alespoň čtvrt hodiny, bojujíc mimo postupující vlny vojáků, pak se ale vojáci nechali nalákat zpět mezi budovy. Při zpětném pohledu to byla chyba. Boje v ulicích byly zoufalé, krvavé a matoucí. Jeho prapor se rozptýlil, a jen malý počet z jeho bojovníků setrval v blízkosti - většina muži z Carvahallu, spolu se čtyřmi elfy a několika Urgaly. Zbytek byl rozptýlen mezi blízkými ulicemi, bojujíc na vlastní pěst, bez vedení.
Horší bylo, že z nějakého důvodu, který elfové a další kouzelníci nedokázali vysvětlit, kouzla nepůsobila tak, jak měla. Zjistili to, když se jeden z elfů se pokusil zabít vojáka kouzlem, jenže místo něj spadl na zem vardenský bojovník, sežrán rojem brouků, které elf seslal. Z vojákovy smrti se udělalo Roranovi špatně; bylo to hrozné, nesmyslný způsob, jak zemřít, a mohlo se to stát komukoliv z nich.
Po jejich pravé straně, blíže k hlavní bráně, se Lord Barst stále divoce probíjel skrze hlavní části vardenské armády. Roran jej zahlédl několikrát: nyní na nohách, kráčícího mezi lidmi, elfy a trpaslíky a strážíc je stranou stejně snadno, jako spoustu kuželek svým velkým černým palcátem. Nikdo nebyl schopen toho mohutného muže zastavit, natož zranit; a ti, co se motali kolem něj, se snažili zůstat mimo dosah jeho hrůzostrašné zbraně.
Roran také viděl krále Orika a skupinu trpaslíků sekajících si cestu skrz skupinu vojáků. Orikova zdobená helma zazářila ve světle, jak se rozmáchl jeho mocným válečným kladivem, Volundem. Za ním jeho bojovníci vykřikli: "Vor Orikz Korda!"
Padesát stop za Orikem, zahlédl Roran královnu Islanzadí vířit v bitvě, její červenou pláštěnku vlajíc a její zbroj zářit tak jasně, jako hvězdy uprostřed temné masy těl. Okolo její hlavy se mihnul bílý havran, který byl jejím společník. To málo co Roran viděl z Islanzadí zapůsobila na něj svou dovedností, divokostí a statečností. Připomněla mu Aryu, ale myslel si, že by královna mohla být větší bojovník.
Skupina pěti vojáků zaútočila zpoza rohu domu a málem narazila do Rorana. Křičeli, srovnali své oštěpy a dělali, co mohli, aby ho prošpikovali jako pečené kuře. Protáhl se a vyhnul, a jeho vlastním kopím, zasáhl hrdlo jednoho z mužů. Voják zůstal na nohou více jak minutu, nemohl však pořádně dýchat a brzy padl na zem, motaje se pod nohy jeho společníkům.
Roran se chopil příležitosti, bodal a řezal bez starostí. Jednomu z vojáků se podařilo uštědřit ránu na Roranově pravém rameni, a Roran pocítil známý úbytek na síle, jak jeho ochrany odklonily čepel. Byl překvapen, že jeho ochrany fungují. Jen několik okamžiků předtím nedokázaly zastavit okraj štítu před tržnou ránou na kůži na jeho levé tváři. Přál si, aby cokoliv se dělo s kouzly, se vyřešilo samo nebo jinou cestou. Tak jako tak, neodvážil se riskovat vystavit se byť jen sebemenšímu úderu. Roran postupoval směrem k posledním dvěma vojákům, ale než k nim dorazil, objevil se záblesk oceli, a poté jejich hlavy spadly na dlažbu s překvapenými výrazy na jejich tvářích. Těla se zhroutila, a za nimi Roran uviděl bylinkářku Angelu oblečenou v jejím zeleno-černém brnění a držíc její zbraň spojující výhody meče a hole. V její blízkosti vedle bylo několik kočkodlaků, jeden v podobě dívky s žíhanými vlasy a ostrými, krví potřísněnými, zuby a dlouhou dýku. Druhý v podobě zvířete. Myslel si, že by mohl být Solembum, ale jistý si tím nebyl.
„Rorane! Jak ráda tě vidím,“ řekla bylinkářka s úsměvem, který se zdál být až příliš radostný vzhledem k okolnostem. „Představ si setkání tady!“ „Lepší tady, než v hrobě!“ vykřikl v odpověď, když zvedal další oštěp a hodil jej po muži kousek od něj v ulici. „Hezky řečeno!“ „Myslel jsem, že jsi šla s Eragonem?“ Zavrtěla hlavou. „Neptal se mě, a já bych neměla být pryč, když je on. Nejsem žádný protivník pro Galbatorixe. Kromě toho má Eragon Eldunarí, aby mu pomohla. „Ty to víš?“ zeptal se překvapeně. Mrkla na něj zpod okraje její helmy. „Vím spoustu věcí.“ Zavrčel a zastrčil rameno za jeho štít, když narazil do jiné skupiny vojáků. Bylinkářka a kočkodlaci se připojil k němu, stejně jako Horst, Mandel, a několik dalších. „Kde máš kladivo?“ křičela Angela, když točila svou holí s ostřími, blokujíc a řezajíc ve stejné chvíli. „Ztracené! Upustil jsem ho.“
Někdo za ním zavyl bolestí. Jakmile se jen odvážil, Roran se ohlédl a spatřil Baldora, svírajícího pahýl jeho pravé paže. Na zemi ležela jeho ruka a škubala se přitom. Roran běžel zpátky k němu, skáče přes několik mrtvol na cestě. Horst byl již u svého syna, odrážejíc vojáka, který oddělil Baldorovu ruku. Vytahujíc dýku, uřízl Roran pruh látky z tuniky padlého vojáka a řekl: "Tady!" a ovázal pahýl Baldorovi paže, aby oslabil krvácení. Bylinkářka klečela vedle nich a Roran řekl: "Můžeš mu pomoci?" Zavrtěla hlavou. "Tady ne. Pokud použiji magii, mohlo by jej to nakonec zabít. Pokud jej dokážeš dostat ven z města, elfové možná dokážou zachránit jeho ruku."
Roran zaváhal. Nebyl si jistý, jestli by se někdo odvážil doprovodit Baldora bezpečně z Urû'baenu. Nicméně, bez ruky by Baldor čelit těžkému životu, a Roran jej k tomu netoužil odsoudit. „Pokud ho
nebudete chtít vzít vy, já to udělám,“ zařval Horst. Roran se přikrčil, jak mu kámen o velikosti prase proletěl těsně nad hlavou a otřel se o přední část domu, kde při tom rozptýlil kusy zdiva do vzduchu. Uvnitř budovy někdo zakřičel.
„Ne. Potřebujeme tě.“ Roran se otočil, zapískal a vybral dva bojovníky: starého ševce Loringa a jednoho urgala. „Dostaňte ho k elfským léčitelům jak nejrychleji budete moct,“ řekl a tlačil jim Baldora. Jak odcházel, Baldor zvedl ruku a strčil se ji pod drátěnou košili. Urgal zavrčel a řekl se silným přízvukem, že Roran stěží rozumět, "Ne! Zůstanu. Budu bojovat!" Udeřil svým mečem proti svému štítu. Roran si překročil, popadl jeden z rohů netvora a zatlačil na něj tak, až se Urgalova hlava otočila z půlky dokola. „Budeš dělat, co říkám,“ zavrčel Roran. „Kromě toho, to není žádný snadný úkol. Ochraň ho a můžeš získat spoustu slávy pro sebe i tvoje pokolení.“
Zdálo se, že se v Urgalových očích zalesklo. „Spoustu slávy?“ procedil slova mezi svými masivními zuby. "Spoustu slávy!" potvrdil Roran. "Udělám to, Kladivo!" S pocitem úlevy sledoval Roran tři postavy, jak se od nich oddělují a směřují k vnější stěně tak, aby se vyhnuli většině bojů. Požádal také kočkodlačici, divokou dívku s žíhanými vlasy, která pohybovala hlavou ze strany na stranu, jak větřila ve vzduchu, aby je sledovala.
Další skupina vojáků zaútočila a vytlačila tak všechny Ronanovy myšlenky na Baldora z hlavy. Nenáviděl, když musel bojovat s kopím místo kladiva, ale dělal, co musel, a po čase se zase ulice uklidnila. Věděl, že odpočinek bude krátký. Využil příležitosti a sedl si na zápraží domu a zkusil uklidnit svoje dýchání. Vojáci se zdáli svěží jako vždy, ale on cítil vyčerpání tížící jeho končetiny. Pochyboval, že by mohl vydržet ještě dost dlouho, aniž by udělal osudovou chybu…
Když seděl a lapal po dechu, slyšel výkřiky a nářky od zničené přední brány Urû'baenu. Bylo těžké říct, co se děje pouze z nějakého křiku, ale tušil, že Vardenové byli tlačeni zpět, neboť se zdálo, že hluk mírně ustupuje. Uprostřed zmatku slyšel pravidelný tříštivý zvuk palcátu Lorda Barsta, jak s ním udeřoval jednoho vojáka po druhém a poté výkřiky, které neustále následovaly.
Roran se přinutil vstát. Kdyby seděl ještě déle, jeho svaly by začaly tuhnout. Chvíli poté, co se vzdálil od prahu, se na místo kde seděl, vylil obsah nočníku. „ Vrazi!“ křičela žena nad ním, a poté se pár rolet zabouchl. Roran si odfrkl a vyrazil kolem těl, když vedl své bojovníky přes nejbližší křižovatku. Opatrně se zastavili, když kolem nich projel voják, s panickým výrazem ve tváři. Kousek za ním ho doháněla tlupa domácích koček, kterým kapala krev ze srsti kolem úst. Roran se usmál a vyrazil zase kupředu. Zastavil se o vteřinu později, když skupina trpaslíků s rudými vousy vyběhla směrem k nim z útrob města. „Připravte se!“ křičel jeden z nich. „Máme v patách celou smečku vojáků, přinejmenším několik set.“ Roran se ohlédl do prázdné křižovatky. „Možná, že jste se jim ztratili,“ začal říkat, ale pak se zastavil, když se řada rudých tunik objevila za rohem domu o pár set metrů dál. Následovalo je víc a víc vojáků, vlili se do ulice jako roj červených mravenců.
„Zpátky!“ křičel Roran. „Zpátky!“ Musíme najít vhodné místo k obraně. Vnější zeď byla příliš daleko, a žádný z domů nebyl dost velký, aby uzavřel nádvoří. Jak Roran běžel po ulici se svými bojovníky. Okolo nich dopadl přibližně tucet šípů. Roran zakopl a spadl. Svíjel se, jak mu záblesk bolesti vystřelil zády křížem.
Byl to pocit, jako by ho někdo probodl velkou železnou tyčí. O vteřinku později už byla po jeho boku bylinkářka. Trhla něčím za ním a Ronan vykřikl. Bolest začala ustupovat a on zjistil, že může zase jasně vidět. Bylinkářka mu ukázala šíp s krvavou špičkou a odhodila jej pryč. „Tvoje brnění zastavilo většinu nárazu,“ řekla mu, když mu pomáhala na nohy.
Zatínajíc zuby, běžel Roran s ní zpátky k své skupině. Každý krok ho teď bolel, a když se příliš naklonil, dostal do zad křeč, že se nemohl téměř hýbat. Stále před nimi neviděl žádné místo, kde by se mohli postavit a vojáci se k nim blížili čím dál tím rychleji, až nakonec vykřikl: „Stůjte! Zformujte se! Elfové na boky! Urgalové dopředu a do středu!“ Ronan zabral místo v přední části spolu s Darmmenem, Albriechem, Urgaly a jedním z rudovousých trpaslíků.
„Takže ty jsi tem, komu říkají Kladivo,“ řekl trpaslík, když sledoval pokrok vojáků. „Bojoval jsem po boku tvého pokrevního bratra ve Fathen Dûru. Je to pro mne čest bojovat také s tebou.“ Ronan zavrčel. Doufal jenom, že se mu podaří zůstat na nohou.
Poté do nich vojáci narazili, strkajíc je zpět jejich vahou. Ronan nastavil rameno proti jejich štítům a tlačil je zpátky celou svou silou. Meči a kopími sekali mezerami ve zdi štítu; cítil škrábance, ale jeho zbroj jej ochránila. Elfové a urgalové se ukázali jako nedocenitelní. Rozbili nepřátelské linie a získali tak Ronanovi i ostatním bojovníkům čas tasit zbraně. V koutku oka Ronan uviděl trpaslíka bodajícího vojáky do nohou, chodidel a slabin, což často způsobilo jejich pád.
Množství vojáků se zdálo být nekonečné, nicméně Ronan zjistil, že je nucen postupovat krok za krokem zpátky. Ani elfové nemohli zastavit příliv lidí, tlačíc je svou silou. Othíara, elfka, se kterou Ronan mluvil před zdmi města, zemřela, když ji zasáhl šíp do krku, a ostatní elfové také utrpěli spoustu ran.
Ronana také ještě několikrát zranili: tržná rána horní části pravého lýtka, která by jej ochromila, kdyby byl jen o kousek výš; další rána na stehně stejné nohy, kde mu meč sklouzl těsně pod okraj jeho drátěné košile; ošklivý škrábanec na krku, kam se trefil vlastním štítem; bodná rána na vnitřní straně pravé nohy, která naštěstí minula hlavní tepnu a tolik modřin, že by je nedokázal spočítat.
Měl pocit, jako by každá část jeho těla byla bita dřevěnou paličkou, a pak jej párek nešikovných mužů použil jako cíl pro vrhání nožů. Ustoupil několikrát zpátky z přední linie, aby odpočinul svým pažím a popadl dech, vždy se ale rychle vrátil zpátky do boje.
Pak se budovy kolem nich rozestoupili a on si uvědomil, že se vojákům podařilo vytlačit je na náměstí před rozbořenou bránou Urû’baenu, a tam byli vojáci jak před nimi, tak za nimi. Ohlédl se za sebe přes rameno, kde viděl elfy a Vardeny ustupujícími před Barstem a jeho vojáky. "Doprava!" zakřičel Ronan. „Doprava! Nahoru na budovu!“ Ukázal svým krví potřísněným kopím. S obtížemi se bojovníci tlačili za ním na kraji schodiště obří kamenné budovy v čele s dvojitou řadou sloupů stejně vysokými jako kterýkoliv strom v Dračích horách.
Mezi pilíři Roran letmo zahlédl tmavý propadlý útvar v otevřeném podloubí dost velkém na to, aby se tam usadila Safira, ne-li Shruikan. „Nahoru! Nahoru!“ křičel Roran, a lidé, trpaslíci, elfové i Urgalové běželi s ním až na vrchol schodů.
Tam se rozestavili mezi sloupy a odráželi vlny vojáků, kteří na ně útočili. Z jejich úhlu pohledu, který byl asi dvacet stop nad úrovní ulice, uviděl Ronan, že Království už skoro vytlačilo Vardeny a elfy zpět dírou zející ve vnější zdi.
Prohrajeme, pomyslel si s náhlým zoufalstvím. Vojáci už postupovali v útoku na schodech znovu. Ronan se vyhnul oštěpu a kopl jeho majitele do břicha, srazil vojáka a další dva muže ze schodů dolů.
Z jedné balisty poblíž městské věže vystřelil oštěp směrem k Lordu Barstovi. Kousek od něj oštěp vzplál plameny, poté se rozpadl v prach. Stejně tak, jako každý šíp, který měl trefit obrněného muže.
Musíme ho zabít, pomyslel si Ronan. Pokud by Barst padl, vojáky by to pravděpodobně zlomilo a ztratili by důvěru. Ale vzhledem k tomu, že elfové i Kullové selhaly při jeho zastavování, zdálo se nepravděpodobné, že by někdo jiný kromě Eragona mohl.
Dokonce, i když pokračoval v boji, pokukoval Ronan po velké, obrněné postavě, doufaje, že uvidí nějaký způsob, jak ho porazit. Všiml si, že Barst chodí s mírnými potížemi, jako kdyby byl kdysi raněn na levém koleni nebo kyčli. Takže má limity, pomyslel si Ronan, nebo Eldunarí mají. S výkřikem odrazil meč dorážejícího vojáka. Trhl štítem, zachytil vojáka na spodní straně čelisti a okamžitě jej zabil.
Roran nemohl popadnout dech a nabrat sílu, kterou mu brala jeho zranění. Stáhl se za jeden z pilířů a sklonil se k němu. Kašlal a plival; všiml si, že plive i krev, ale myslel si, že je to jen z kousnutí uvnitř jeho úst, ne proražená plíce. Alespoň doufal. Na žebrech cítil bolest dost silnou, aby jedno z žeber mohlo být zlomeno. Od Vardenů se ozval mocný křik a Roran se podíval za pilíř, uviděl Královnu Islanzadí a jedenáct dalších elfů projíždějících skrze bitvu směrem k Lordu Barstovi. Na levém rameni Islanzadí seděl bílý havran, krákoral a zvedal křídla, aby se mu lépe balancovalo na jeho pohybujícím se bidle.
V jejích rukou Islanzadí svírala meč, zatímco zbytek elfů svíral oštěpy s prapory připevněnými blízko k jejich čepelím ve tvaru podobném listům. Roran se opřel o sloup, doufal, že se o něj zvedne. „Zabij ho,“ zavrčel. Barst se ani nepokusil elfům uhnout, stál tam a čekal s nohama do široka rozkročenýma, s jeho palcátem na jednu stranu a štítem na druhou, jakoby se nemusel bránit.
V ulicích boje zpomalovaly, až se zastavily na mrtvém bodě, jak se všichni obraceli ke sledování toho, co se bude dít. Dva elfové v čele snížili svoje kopí dolů a jejich koně vyskočili vpřed do cvalu, svaly pod jejich kůží se napínaly a uvolňovaly, jak se hnali a zkracovali vzdálenost mezi nimi a Barstem. Na okamžik se zdálo, že Barst určitě spadne; nezdálo se možné, aby někdo na nohou mohl ustát takový nápor. Kopí se Barsta nikdy nedotklo. Jeho obrany je zastavily na délku paže od jeho těla a rozbila se v rukách elfů, nechajíc je držet neužitečné kusy dřeva. Pak Barst zvedl jeho palcát a štít, a udeřil s nimi oba koně ze stran do hlavy, zlomil jim krky a zabil je. Koně spadli a elfové na nich vyskočili a točili se ve vzduchu. Dva další elfové neměli čas změnit směr, než dorazili k Barstovi. Stejně jako jejich předchůdci, rozbili kopí o jeho ochrany, seskočili s koní, jak Barst srazil zvířata k zemi.
Mezitím se osmi dalším elfům včetně Islandzadí podařilo odbočit a udržet své oře na uzdě. Klusali v kruhu okolo Barsta, míříc na něj svými zbraněmi, než ti čtyři elfové na zemi tasili své meče a opatrně přistoupili k Barstovi. Muž se smál a potěžkal svůj štít, jak se připravoval na jejich útok.
Světlo zachytilo jeho obličej skrytý pod helmou, a dokonce i z dálky mohl Ronan vidět, že měl široké a vysoké čelo, a také nápadné lícní kosti. V některých směrech mu připomínal Urgala.
Čtyři elfové běželi k Barstovi, každý z jiného směru, sekají a bodajíc zároveň. Barst zachytil jeden z mečů štítem, odrazil jiný palcátem, a nechal ochrany zastavit čepele dvou elfů za ním. Smál se a otočil svou zbraň. Stříbrovlasý elf se vrhl na stranu a palcát kolem něj proletěl neškodně. Ještě dvakrát máchnul palcátem a ještě dvakrát elfa minulo. Barst neukázal žádné známky neklidu, ale shrbil se za jeho štít a vyčkával, jako jeskyní medvěd čeká na každého, kde by mohl být dost hloupý a lézt do jeho doupěte.
Z kruhu elfů vyběhla s křikem skupina vojáků s halapartnami směrem ke královně Islanzadí a jejím
společníkům. Bez zaváhání zvedla královna meč nad hlavu a na ten signál vyletěl bzučící roj šípů od Vardenů a srazil královské vojáky. Roran křičel nadšením spolu s mnoha Vardeny.
Barst byl tlačen stále blíž k tělům čtyř koní, které zabil, a nyní si stoupl do jejich středu tak, aby kolem něj tvořili nízkou, skromnou zídku na každé jeho straně. Elfové na levé a pravé straně neměli žádnou šanci, jak na něj zaútočit. Roran se zamračil, chytré.
Elf před Barstem vyrazil vpřed, křičel něco ve starověkém jazyce. Barst zaváhal, a jeho zaváhání povzbudilo elfa, aby se přiblížil. Pak se Barst vrhl vpřed, svým palcátem praštil přes hlavu dolů a elf se zhroutil k zemi mrtev. Od elfů začal přicházet sten a nářek. Tři zbývající elfové už byli mnohem opatrnější. Pokračovali v kroužení okolo Barsta, příležitostně na něj v běhu útočili, ale většinou si udržovali bezpečnou vzdálenost.
„Vzdej se!“ zvolala Islanzadí, její hlas byl slyšet po celé ulici. „Jen nás víc než tebe. Nezáleží na tom, jak silný jsi, jednou se unavíš a tvoje obrany povolí. Nemůžeš vyhrát, člověče. „Ne?“ řekl Barst. Narovnal se a odhodil štít s hlasitým rachotem. Najednou naplnil Rorana strach. Utíkej, pomyslel si. „Uteč!“ zakřičel o půl vteřiny později. Byl příliš pomalý. Ohýbajíc se v kolenou, popadl Barst krk jednoho z koní a pouze levou rukou koně hodil po královně Islanzadí. Pokud mluvila ve starověkém jazyce, Ronan to neslyšel, ale pozvedla své ruce - tělo koně se zastavilo ve vzduchu, kleslo na dlažbu, kam dopadlo s nepříjemným zvukem. Havran na jejím rameni zakrákal.
Barst se však nepodíval. Jakmile zdechlina opustila jeho ruku, sebral štít ze země a rozběhl se k nebližšímu z elfích jezdců. Jeden ze tří elfů co byli na nohou – žena s červenou šerpou kolem své paže – se rozběhla k němu a sekla jej do zad. Barst ji ignoroval.
Na volné ploše by byli elfští koně schopni nechat Barsta daleko za sebou, ale v omezeném prostoru mezi budovami a v těsném obklíčení bojovníky byl Barst rychlejší a hbitější. Vrazil ramenem do žeber jednoho z koní, převrátil ho, a pak máchl palcátem po elfovi na jiném koni, kterého srazil ze sedla. Kůň zařehtal. Kruh elfských jezdců se rozpadl, každý zatočil jiným směrem, jak se snažili uklidnit své koně a odvrátit hrozbu před nimi.
Půl tuctu elfů vyběhlo z přilehlé tlačenice vojáků a obklíčili Barsta, všichni se na něj tlačili s horečnatou rychlostí. Barst za nimi na okamžik zmizel; pak se jeho palcát zvedl a tři zasažení elfové odletěli pryč. Pak další dva a Barst vykročil vpřed, krev a kusy masa ulpěly na bodcích jeho černé zbraně.
„Teď“ zařval Barst, a přes celé náměstí se stovky vojáků rozběhly dopředu a napadli elfy, útočili na ně, aby se museli bránit. „Ne,“ zavrčel Ronan zoufale. Měl by pomoci, ale příliš mnoho těl – živých i mrtvých – dělilo jeho skupinu od Barsta a elfů. Vzhlédl k bylinkářce, které se tvářila stejně, jako se on cítil a řekl, „Nemůžeš něco udělat?“ „Mohu, ale znamenalo by to můj život a také životy všech tady.“ „Galbatorixův také?“ „On je také velmi dobře chráněn, ale naše armáda bude zničena spolu s většinou Urû'baenu, a dokonce i ti v táboře mohou zemřít. Je to ta věc, kterou by sis přál?“ Ronan zavrtěl hlavou. „Myslím, že ne.“
Pohybujíc se nepřirozenou rychlostí, narážel Barst do elfa za elfem, kácejíc je přitom s lehkostí. Jedním z jeho máchnutí zachytil rameno elfky s červenou šerpou a srazil ji na záda. Mířila na Barsta a zaútočila ve starověkém jazyce, ale kouzlo se stočilo k jinému elfovi, srazilo ho, svalil se ze svého sedla a přední část jeho těla se od hlavy rozevřela ve švu, jako by ji rozřízli. Barst zabil elfku úderem svého palcátu a pokračoval v běhu od koně ke koni, než dosáhl Islanzadí na její bílé klisně. Elfí královna nečekala, až Barst zabije jejího oře. Vyskočila ze svého sedla vlajíc její červenou pláštěnkou, její společník, bílý havran, zamával svými křídly a vzlétl z jejího ramene.
Než přistála, zaůtočila Islanzadí na Barsta mečem, pruh leské oceli. Její čepel zazvonila, jak se srazila s jeho ochranami. Barst jí to oplatil protiútokem, který Islanzadí odrazila s obratným otočením zápěstí, a ostnatá hlavice jeho palcátu narazila do dlažby. Kolem nich se utvořil prostor přátel i nepřátel, který zastavil, aby přihlížel boji. Nad jejich hlavami kroužil havran, krákal a nadával drsným způsobem svého druhu.
Ronan nikdy neviděl takový boj. Rány od Islanzadí a Barsta byly příliš rychlé na to, aby se daly sledovat – jenom záblesky bylo možné zahlédnout, když se střetli – a zvuk jejich zbraní byl hlasitější než všechny zvuky ve městě. Znovu a znovu se Barst pokoušel zasáhnout Islanzadí svým palcátem, stejně jako srážel ostatní elfy.
Avšak byla příliš rychlá na to, aby ji chytil, a zdálo se, že nevyrovná-li se mu v moci, bude alespoň natolik silná, aby odrazila pryč jeho rány bez značných obtíží. Ostatní elfové jí musí pomáhat, pomyslel si Ronan, neboť se neunavovala i přes její snažení.
Kull a dva elfové se připojili k Islanzadí. Barst je nebral na vědomí jinak, než že je zabil, jednoho po druhém, když udělali tu chybu, že se dostali do jeho dosahu. Roran se přistihl, že svírá pilíř tak pevně, až dostal do rukou křeče. Minuty míjely, jak Islanzadí a Barst bojovali, pohybovali se tam a zpátky po ulici. Pohyb elfí královny byl ohromný: rychlý, mrštný a mocný. Na rozdíl od Barsta si nemohla dovolit udělat jednu jedinou chybu – neudělala – neboť by ji ochrany neochránily.
Každým okamžikem Roranův obdiv k Islanzadí rostl, a měl pocit, že je svědkem bitvy, o které se bude zpívat v nadcházejících stoletích. Havran se často vrhal na Barsta, snažíc se odpoutat jeho pozornost od Islanzadí. Po několika prvních havranových pokusech začal Barst ptáka ignorovat, neboť se ho nemohl šílený tvor dotknout a vyžadovalo to trpělivost držet ho pryč od jeho palcátu.
Zdálo se, že je havran čím dál tím víc zoufalý; krákal hlasitěji a častěji, a byl odvážnější s jeho útoky, a s každým výpadem se sunul blíž a blíž k Barstově hlavě a krku. Nakonec, jak se pták opět snesl k Barstovi, udeřil muž palicí směrem vzhůru, měníc směr úderu do vzduchu, a udeřil ptáka do jeho pravého křídla. Pták zakrákal bolestí a poklesl o stopu k zemi, když se snažil vzlétnout zpět k nebi. Barst zaútočil na havrana znovu, ale Islanzadí zastavila jeho palcát svým mečem, a stáli tam čelem k sobě, se svými zbraněmi navzájem zaklíněnými na vrchu, čepelí jejího meče mezi ostny jeho palcátu.
Elfka a člověk se zakymáceli, jak tlačili proti sobě. Nikdo nebyl schopen získat výhodu. Pak Královna Islanzadí zakřičela slovo ve starověkém jazyce a v místě, kde se zbraně dotýkaly, se rozzářilo zářivé světlo do vzduchu. Ronan zašilhal a zakryl si oči svou rukou, a odvrátil pohled. Na chvíli byly slyšet jen nářky zraněných a řinčení zvonkům podobných zvuků, které bylo hlasitější a hlasitější, než se stalo téměř nesnesitelné. Na boku viděl Rona kočkodlaka, kterému Angela kryla střapaté uši jeho tlapkami.
Když byl zvuk na vrcholu své intenzity, čepel Islanzadíina meče praskla a zvonku podobný tón zmizel. Pak elfí královna udeřila do Barstova obličeje zlomeným koncem svého meče a řekla: „Takto tě proklínám, Barste, syne Berengarův!“ Barst nechal její meč dopadnout na povrch svých ochran. Pak máchl palcátem ještě jednou a trefil Královnu Islanzadí mezi její krk a rameno, zhroutila se k zemi a krev zbarvila její zlatem mřížkované korzetové brnění.
Všechno ztichlo. Bílý havran jednou zakroužil na Islanzadíiným tělem a propadl v smutný pláč, pak pomalu odlétl k díře ve vnější zdi, pírka jeho křídla zbarvená rudě a pomačkaná. Velký nářek se ozval také od Vardenů. V ulicích skládali muži své zbraně a prchali. Elfové řvali vzteky a žalem – nejhorší zvuk – a každý elf s lukem začal pálit šípy směrem k Barstovi. Šípy vzplály, než se ho dotkli. Tucet elfů na něj zaútočilo, ale on je odhodil stranou, jako by to byly malé děti. V ten okamžik tam vtrhlo dalších pět elfů a odnášeli ji pryč na štítech ve tvaru listů.
Roran pocítil údiv. Ze všeho nejméně čekal že by Islanzadí zemřela. Zamračil se na muže, kteří prchali a tiše jim nadával do zrádců a zbabělců; pak se vrátil pohledem k Barstovi, který sjednocoval jeho vojska k přípravě na vyhnání Vardenů a jejich spojenců pryč z Urû'baenu.
Děs v Ronanovi vrostl. Elfové mohli pokračovat v boji, ale lidé, trpaslíci a Urgalové již neměli chuť bojovat. Viděl to v jejich tvářích. Chtěli se otočit a vrátit, a Barst by je po stovkách srážel k zemi. Stejně tak Ronan si byl jistý, že by nezastavil u městských hradeb. Ne, pokračoval by na pole mimo město a vyhnal by Vardeny zpátky do jejich tábora, rozprášil a zabil jich, kolik by jen mohl. Tak by to udělal Roran. Horší by bylo, kdyby se Barst dostal až k táboru - Katrina by byla v nebezpečí, a Roran neměl žádné iluze, co by s ní vojáci udělali, kdyby ji dopadli.
Ronan zíral dolů na své zkrvavené ruce. Barst musí být zastaven. Ale jak? Ronan přemýšlel a přemýšlel, probíhajíc si všem co věděl o magii, až si nakonec vzpomněl, jak se cítil, když ho vojáci drželi a útočili na něj.
Ronan se zhluboka, přerývavě nadechl. Byla tu možnost, ale nebezpečná, velmi nebezpečná. Kdyby udělal, co zvažoval, pravděpodobně by už Katrinu nikdy znovu neviděl, tím méně jejich nenarozené
dítě. Přesto mu znalost přinesla určitý klid. Jeho život za jejich byl férový obchod, a kdyby pomohl zachránit Vardeny, rád by jej za to odevzdal.
Katrina…
Rozhodnutí bylo jednoduché. Zvedl hlavu, přehlédl přes bylinkářku. Vypadala šokovaně a přešlá žalem, jako všichni elfové. Dotkl se jí na jejím rameni hranou štítu a řekl: „Potřebuji tvoji pomoc.“ Dívala se na něj s načervenalým okrajem očí. „Co hodláš dělat?“ „Zabít Barsta.“ Jeho slova uchvátila všechny bojovníky poblíž. „Ronane, ne!“ prohlásil Horst. Bylinkářka přikývla. „Pomůžu, jak budu moci.“ „Dobře. Chci, abys přivedla, Jörmundura, Garzhvoga, Orika, Grimrra a jednoho z elfů, který má pořád nějakou autoritu.“ Žena s vlnitými vlasy si odfrkla a otřela oči. „Kde chceš, aby se s tebou sešli?“ „Přímo tady. A pospěš, než další muži uprchnou!“ Angela přikývla a spolu s kočkodlakem odběhla pryč. Držela se v blízkosti budov, aby byla chráněna.
„Rorane,“ řekl Horst, chytl ho za ruku, „na co, proboha, myslíš?“ „Nehodlám se mu postavit sám, jestli máš tohle na mysli,“ řekl Ronan, přikyvujíc Horstovi. Horstovi se poněkud ulevilo. „Tak co budeš tedy dělat?“ „Uvidíš.“
Několik vojáků nesoucích kopí vyběhlo po schodech budovy, ale rudovlasí trpaslíci, kteří se připojili k Ronanově skupině je drželo od sebe s lehkostí, kterou jim poskytla výhoda schodů a srovnání jejich výšky s výškou oponentů. Mezitím co trpaslíci šermovali s vojáky, Ronan doběhl k nedalekému elfovi, který s neustálým vrčením ve tváři vyprazdňoval toulec podivuhodnou rychlostí, posílajíc všechny šípy obloukem k Barstovi. Žádný z nich samozřejmě netrefil svůj cíl.
„Dost,“ řekl Roran. Když ho tmavovlasý elf ignoroval, Roran chytil pravou ruku elfa, kterou střílel, a odtáhl ji stranou. „To stačilo, řekl jsem. Šetři si šípy!“ Zaznělo vrnění a Ronan ucítil ruku kolem jeho krku. „Nedotýkej se mě, člověče.“ „Poslouchej! Můžu zabít Barsta. Jenom… mě pusť.“ O vteřinu nebo dvě později se prsty, které držely Rorana uvolnily. „Jak, Kladivo?“ Krvežíznivost elfova hlasu kontrastovala se slzami na jeho tváři. „Dozvíš se to za chvíli. Ale mám pro tebe nejdřív otázku. Proč nemůžeš zabít Barsta svou myslí? Je jen člověk a vás je tu tolik.“
Mučivý výraz přelétl přes elfovu tvář. „Protože jeho mysl nám zůstává skryta!“ „Jak?“ „Nevím. Necítíme žádnou z jeho myšlenek. Je to, jako by byla vrstva kolem jeho mysli. Nevidíme nic uvnitř skrz tu vrstvu, ani ji nemůžeme probodnout.“ Ronan něco takového očekával. „Děkuji,“ řekl a elf mírně pokývl hlavou s přijetím.
Garzhvog se jako první dostal k budově; vynořil se z nedaleké ulice a vyběhl schody dvěma obřími kroky, pak se otočil a zařval na třicet vojáků za ním. Když vojáci uviděli Kulla, ustoupili moudře zpět. „Kladivo!“ Zvolal Garzhvog. „Žádal jsi mě, abych přišel?“
Po několika dalších minutách dorazili před základní kámen budovy i ostatní, pro které bylinkářku poslal. Stříbrovlasý elf, který byl přítomen, byl jedním z těch, které viděl chvíli po boku Islanzadí. Jeho jméno bylo Lord Däthed. Těch šest, všichni zkrvavení a unavení, stáhli v hloučku u vroubkovaných pilířů.
„Mám v plánu zabít Barsta,“ řekl Ronan, „ale potřebuji vaši pomoc a máme jen málo času. Můžu s vámi počítat?“ „To záleží na tvém plánu“, řekl Orik. „Začni tím plánem.“
Ronan vše vysvětlil tak rychle, jak jen mohl. Když skončil, zeptal se Orika, „Můžou tvoji technici zamířit katapulty a balisty tak, jak to jen bude třeba?“ Trpaslík zachrchlal. „Ne s tím, jak lidé postavili své válečné stroje. Můžeme střelit kámen s přesností nejvýše dvacet stop, blíž než je to jen o štěstí. Ronan se podíval na elfího lorda Däthedra. „Budou tě ostatní tvého druhu následovat?“ „Budou poslouchat mé rozkazy, Kladivo. O tom nepochybuj.“ „Pošleš tedy některé ze svých kouzelníků, aby doplnili trpaslíky a pomohli jim navádět kameny?“ „Nebude tu žádná záruka úspěchu. Kouzla mohou velmi jednoduše selhat, nebo sejít z cesty.“ „Budeme to muset risknout.“ Roran přejel pohledem po skupině. „Takže se ptám znovu, mohu se na vás spolehnout?“
Od městské zdi vytryskla čerstvá erupce výkřiků, jak se Barst probíjel svou cestu skrz davy mužů. Garzhvog překvapil Rorana tím, že byl první, kdo odpověděl. Jsi poblázněn bitvou, Kladivo, ale budu tě následovat,“ řekl. Udělal zvuk znějící jako ruk-ruk, o kterém si Ronan myslel, že by to mohl být smích. „Bude spousta slávy ze smrti Barsta. Pak Jörmundur řekl: „Ano, budu tě následovat také, Rorane. Nemáme žádnou jinou možnost, myslím.“ „Souhlasím,“ řekl Orik. „Souuuuhlasím,“ řekl Grimrr, král kočkodlaků, kreslíc slova do hrdelního vrčení. „Souhlasím,“ řekl lord Däthedr. „Tak běžte,“ řekl Roran. „Víte, co musíte udělat! Běžte!“
Zatímco ostatní odešli, Roran zavolal své bojovníky a sdělil jim svůj plán. Pak si dřepl mezi pilíře a čekal. Zabralo to tři nebo čtyři minuty – přesně čas, ve kterém Barst a jeho vojáci zatlačili Vardeny blíž k díře ve vnější stěně – pak ale Ronan uviděl skupiny trpaslíků a elfů běžících nahoru k dvanácti nejbližším balistům a katapultům na zdi a osvobodili je od vojáků.
Několik napjatých minut uplynulo. Pak Orik spěchal nahoru po schodech do budovy, spolu s třiceti trpaslíky a řekl Roranovi, „Jsou připraveni.“ Ronan přikývl. Všem, kdo byli s ním, řekl, „Na svá místa!“ Zbytky Roranova praporu se zformovaly tvoříc hustý klín, s ním na špici, a s elfy a Urgaly přímo za ním. Orik a jeho trpaslíci se zařadili nakonec.
Jakmile byli všichni vojáci na místech, zakřičel Ronan, „Vpřed!“ a vyběhl dolů po schodech do středu nepřátelských vojáků s vědomím, že zbytek vojáků je těsně za ním. Vojáci neočekávali útok; rozestoupili se jako voda před přídí lodi. Jeden z vojáků se pokusil zatarasit Ronanovu cestu, a Ronan jej bodl do oka, aniž by zpomalil.
Když byli asi padesát stop od Barsta, který k nim byl zády, Ronan zastavil, stejně jako vojáci za ním. Jednomu z elfských vojáků řekl, „Zařiď, aby mě každý na náměstí slyšel.“ Elf zamumlal ve starověkém jazyce a řekl: „Hotovo.“ „Barste!“ zakřičel Ronan, a ulevilo se mu, když se ozvěna jeho hlasu rozezněla skrze celou bitvu. Boje skrz ulice se zastavily, s výjimkou několika jednotlivých potyček sem a tam. Pot kapal z Ronanova čela a srdce mu bušilo, ale odmítl cítit strach. „Barste!“ zakřičel znovu, a udeřil na přední část svého štítu mečem. „Otoč se a bojuj se mnou, ty červem stižený vořechu!“ Nějaký voják se k němu rozběhl. Roran zablokoval jeho meč a jedním jednoduchým pohybem muže srazil a rozpáral jej dvěma krátkými údery. Osvobozujíc svůj oštěp, zopakoval Ronan svoje zvolání: „Barste!“ Široká, těžká postava se pomalu otočila čelem k němu. Teď, když byl blíže, mohl Ronan vidět mazanost, kde čišila z Barstových očí a malý, posměšný úsměv, který zvedal koutky jeho dítěti ne nepodobný úsměv. Jeho krk byl stejně tlustý jako Roranovo stehno, a pod jeho kroužkovanou zbrojí byly jeho paže zatíženy svaly. Odrazy světla z jeho vyčnívajícího pancíře neustále oslňovali Rorana, nehledě na jeho úsilí je ignorovat. „Barste! Mé jméno je Roran - Kladivo, bratranec Eragona Stínovraha! - Bojuj se mnou, pokud se odvážíš, nebo zde budeš dnes označen jako zbabělec přede všemi.“ „Žádný člověk mě nedokáže vystrašit, Kladivo. Nebo bych měl říct Bezkladivo? Protože u tebe žádné kladivo nevidím.“
Roran se napřímil. „Nepotřebuji kladivo, abych tě zabil, ty bezvousý patolízale.“ „Skutečně?“ Barstův úsměv se rozšířil. „Udělejte nám prostor!“ zakřičel a máchl svým palcátem proti vojákům i Vardenům zároveň.
S tichou bouří tisíců noh našlapujících vzad ustoupily armády a vytvořily široký, kruhový prostor okolo Barsta. Namířil svůj palcát na Ronana. „Galbatorix mi o tobě říkal, Bezkladivo. Říkal, abych zlomil každou kost v tvém těle, než tě zabiju.“ „Co když zlomíme místo mých kostí tvoje?“ řekl Roran? Teď! Pomyslel si, jak nejsilněji mohl, snažíc se křičet jeho myšlenky do tmy, která provázela jeho mysl. Doufal, že elfové a další kouzelníci jej budou poslouchat, jak slíbili. Barst se zamračil a otevřel svá ústa. Než stačil promluvit, nízké tiché brnkání zaznělo nad městem, a šest kamenných nábojů – každý velikosti sudu – se řítil přes střechy domů z katapultů na zdech. Půl tuctu oštěpů doprovázelo kameny. Pět kamenů přistálo přímo na Barstovi. Šestý minul a skákal přes náměstí jako kámen po vodě, kácejíc na zem muže a trpaslíky.
Kameny popraskaly a explodovaly, jak zasáhly Barstovy ochrany, posílajíc úlomky do všech směrů. Ronan se přikrčil za štít a málem spadl, když do něj kus kamene velikosti pěsti narazil, způsobil mu modřiny na ruce. Úlomky zmizely v záři žlutého ohně, který vydal démonické světlo do mraků prachu, které se vznášelo nahoru od místa, kde byl Barst. Když si byl jistý, že to bylo bezpečné, podíval se Ronan přes svůj štít. Barst ležel na zádech uprostřed trosek, jeho palcát na zemi za ním. „Chyťte ho!“ zahulákal Ronan, a rozběhl se dopředu. Mnoho z přítomných Vardenů zamířilo k Barstovi, ale vojácí byli napadání, okřikovaní, bylo na něj útočeno a byli zastavováni než urazili několik stop. S řevem se obě armády obrátily jedna proti druhé, a obě se střetly se zoufalým hněvem. Jak se domluvili, Jörmundur se vynořil z boční ulice a vedl sto mužů, které shromáždil z okraje bitvy. Spolu s nimi pomáhal udržet tlačenice bojovníků, zatímco Ronan a ostatní se zabývali Barstem. Z protější strany náměstí zaútočil Garzhvog a šest dalších Kullů zpoza rohu domů, které používaly jako úkryt. Jejich bušící kroky otřásly zemí, a muži Království i Vardenů se smíchali, aby uhnuli z cesty. Stovky kočkodlaků, většinou ve zvířecí podobě, vyklouzly z hlavní části smíšené armády a proudili přes dlažební kostky, ceníc své zuby, k místu, kde ležel Barst. Barst se zrovna začal hýbat, když se k němu Ronan dostal. Ronan popadl oštěp oběma ruka a přiložil jej k Barstovu krku. Čepel zbraně se zastavila stopu od něj a špička se prudce sklonila, jakoby udeřil do žulového bloku. Ronan zaklel a pokračoval v bodání tak rychle, jak jen mohl, snažíc se udržet Eldunarí uvnitř Barstova pancíře, než obnoví své síly. Barst zasténal. „Pospěšte!“ zařval Roran na Urgaly. Konečně, když byli dost blízko, uskočil Ronan stranou tak, aby měl Kull místo, které potřeboval. Střídali se, každý z masivních Urgalů udeřil Barsta svou zbraní. Jeho ochrany blokovaly rány, ale Kullové stále pokračovali v mlácení. Zvuk byl ohlušující. Kočkodlaci a elfové se shromáždili okolo Rorana. Společně s Jörmundurovými muži drželi od něj Barstovo vojsko. Zrovna když si Ronan začínal myslet, že Barstovy ochrany nikdy nepovolí, jeden z Kullů pronesl vítězný pokřik, a Ronan viděl sekeru vyčnívající z přední části Barstova brnění. „Znovu!“ zařval Ronan. „Teď! Zabijte ho!“ Kull vyndal svou sekeru, a Garzhvog máchl svým železempobitým kyjem směrem k Barstově hlavě. Ronan uviděl záblesk pohybu, a pak se ozvalo hlučné zadunění, jak kyj narazil do Barstova štítu, který zvedl před sebe. Čert aby to vzal! Než mohl Urgal zaútočit znovu, Barst zaútočil na nohy jednoho z Kullů, a jeho ruka sevřela zadní část Kullova pravého kolena. Kull zařval bolestí a skutálel se stranou, tahajíc Barsta od hloučku Kullů. Urgalové a dva elfové se shromáždili okolo Barsta ještě jednou, a na několik vteřin se zdálo, že by si jej mohli znovu podmanit. Poté jeden elf odletěl a jeho krk se pokřivil v podivném úhlu. Kull padl na stranu, křičíc něco jeho rodnou řečí. Z jeho předloktí trčela kost. Garzhvog zavrčel a uskočil zpátky, krev stříkala z díry velikosti pěsti na jeho boku. No! Pomyslel si Ronan a zamrazilo ho přitom. Takhle to nemůže skončit. Nenechám to tak! Křičíc, rozběhl se vpřed, a proklouzl mezi dvěma obřími Urgaly. Stěží viděl Barsta – zkrvaveného a rozzuřeného se svým štítem v jedné ruce a mečem ve druhé – než Barst máchl svým štítem a narazil do levé strany Ronova těla.
Vzduch unikal z Ronanových plic, nebe a země se kolem něj točili, a cítil, jak jeho helmou krytá hlava udeřila o dlažbu. Svět se pod ním pořád točil, i když už ležel na zemi. Ležel chvíli, kde byl a snažil se dýchat. Až se mu konečně podařilo naplnit plíce vzduchem, byl vděčný tak jako nikdy, že mohl dýchat. Zalapal po dechu. Pak zavyl, jak jeho tělo naplnila bolest. Měl znecitlivělou levou paži, ale každý jiný sval a šlacha hořely v utrpení. Snažil se vzpřímit a spadl na břicho, s přílišnými závratěmi a bolestí na to, aby vstal. Před ním byla střepina nažloutlého kamene žilkovaným červeným achátem. Chvíli na něj zíral, lapal po dechu, a celou dobu muběžela myslí jediný myšlenka: Musím vstát. Musím vstát. Musím vstát… Když se cítil připraven, zkusil to znovu. Levá ruka odmítla pracovat, tak byl nucen přesunout síly jenom na pravou. Tak silně, jak bylo potřeba, zapře se svýma nohama a pomalu se zvedá na nohy, třásl se a nebyl schopen dělat víc než mělké nádechy. Jak se napřímil, vytáhl něco ze svého ramene a tiše vykřikl. Připadalo mu to, jako by mu do ramene zabodli doruda rozžhavený nůž. Při pohledu dolů zjistil, že má vykloubenou ruku. Z jeho štítu nezůstalo nic, jen roztříštěná deska pořád připojená k popruhu na jeho předloktí. Roran se otočil, hledaje Barsta, a uviděl muže třicet yardů od nich. Pokrytého drápajícími kočkodlaky. Spokojen, že Barst bude zaměstnán ještě několik dalších sekund, vrátil Ronan pohled ke svému vykloubenému rameni. Zpočátku si nemohl vzpomenout, co jej matka naučila, pak se ale její slova vrátila, slabá a rozostřená průběhem času. Stáhl zbytky jeho šítu. „Zatni pěst,“ zamumlal Ronan, a udělal to se svou levou rukou. „Ohni ruku tak, aby tvoje zápěstí mířilo dopředu.“ Udělal to, i když to bolest zhoršilo. „Vytoč ruku ven, dál od tvého…“ Zaklel, jak jej rameno řezalo, svaly a šlachy pnuly, že je nemohl roztáhnout. Dál obracel svou ruku a vytáčel pěst, a za několik vteřin skočila kost zpět do kloubu. Úleva byla okamžitá. Pořád ho všude bolelo – zejména na kříži a žebrech – avšak mohl alespoň používat ruku, aniž by byla bolest nesnesitelná. Pak pohlédl Ronan na Barsta znovu. Z toho co viděl, se mu udělalo zle. Barst stál v kruhu mrtvých kočkodlaků. Krev potřísnila jeho vyboulenou prsní zbroj, a shluky kožešiny vysely ze žezla, které držel. Jeho tváře byly hluboce podrápány, a pravý rukáv kroužkové zbroje byl poničený, jinak se však zdál nezraněný. Pár kočkodlaků, kteří mu stále čelili, si udržovali bezpečnou vzdálenost, a vypadali, jakoby chtěli sklopit ocasy a utéct. Za zády Barsta leželo tělo Kulla a elfů, se kterými bojoval. Zdálo se, že všichni Roranovi bojovníci zmizeli, protože nikdo kromě vojáků neobklopoval ani Rorana, ani Barsta a ani kočkodlaky. Rostoucí masa rudých tunik, muži se tlačili a strkali, jak bojovali ve víru bitvy. „Zastřelte ho!“ Křičel Ronan, ale zdálo se, že ho nikdo neslyší. „Barst si ho všiml a šinul si to k Ronanovi. „Bezkladivo!“ Zařval. „Za tohle dostanu tvou hlavu!“ Ronan uviděl kopí na zemi. Poklekl a zvedl ho. Pohybem se mu zatočila hlava. „Ukaž, co umíš!“ odvětil. Slova ale zněla prázdně, a jeho mysl byla plná myšlenek na Katrinu a dítě, které tu ještě nebylo. Pak se jedna z kočkodlačic – která měla podobu bělovlasé ženy, ne vyšší než bylo Ronanovo koleno – rozběhla dopředu a sekla Barsta přes celou délku jeho levého stehna. Barst zavrčel a otočil se, ale kočkodlačice už se vracela, syčela při tom. Ještě chvíli Barst počkal, aby se ujistil, že jej nebude
obtěžovat znovu, a pak pokračoval v chůzi směrem k Ronanovi. Kulhal. Jeho nová rána zhoršovala jistotu jeho chůze. Krev mu stékala po noze. Ronan si olízl rty, neschopen odvrátit pohled od blížícího se nepřítele. Měl jen kopí. Neměl štít. Nemohl Barstovi utéct a nemohl se měřit s Barstovou nepřirozenou silou ani rychlostí. Nikdo nebyl poblíž, aby mu pomohl. Byla to bezvýchodná situace, ale Ronan se odmítl vzdát. Již se jednou vzdal, a nikdy by to neudělal znovu, ani kdyby mu rozum říkal, že se chystá na smrt. Když byl Barst u něj, bodl Ronan do jeho pravého kolene v naději, že by tu mohla být určitá šance, aby je zmrzačil. Barst odrazil kopí žezlem a máchl po Ronanovi. Ronan očekával protiútok a klopýtal zpátky tak rychle, jak jen mu to nohy dovolily. Poryv větru se dotkl jeho tváře, jak jej hlava žezla míjela několik placů od jeho kůže. Barst vycenil zuby s ponurým úsměvem, a už se chystal udeřit znovu, když na něj dopadl stín z výšky a on se podíval vzhůru. Islanzadíin bílý havran klesal z nebe a přistál na Barstově obličeji. Havran vztekle a prudce kloval a drápal Barsta a Ronan s překvapením slyšel, jak havran říká: „Zemři! Zemři! Zemři!“ Barst zaklel a odhodil štít. Volnou rukou odpálkoval havrana pryč, a zlomil jeho zraněné křídlo. Pruhy masa mu visely z čela, krev mu tekla po tvářích a barvila mu bradu karmínově. Ronan se vrhl vpřed a bodl Barsta do ruky svým kopím. Barst odhodil i palcát. Pak Ronan využil šance a bodl Barsta do jeho odhaleného krku. Avšak Barst chytil kopí jednou ruky, vytrhl jej z Ronanova sevření, a rozbil je mezi prsty, jako by Ronan mohl zlomit suchou větvičku. „Teď zemřeš,“ řekl Barst plivajíc krev. Jeho rty byly potrhané a jeho pravé oko zraněné. Ale pořád mohl vidět tím levým. Muž sáhl po Ronanovi, snažím se ho obklopit smrtícím objetím. Ronan nemohl uniknout, ani kdyby chtěl, ale jak se k němu Barstovy paže blížily, uchopil Barsta kolem pasu a zakroutil vší silou, opřel se celou svou vahou do Barstovi ztaněné nohy. Barst se chvíli držel; pak se mu podlomila kolena a s výkřikem bolesti spadl popředu na jednu nohu a chytil si ji levou rukou. Svíjejíc se. Roran vyklouzl z Barstovy pravé ruky. Krev na jeho pancíři mu usnadnila osvobození z těsného sevření, i přes jeho obrovskou sílu. Ronan se pokusil chytit Barsta za krk, ale ten se škrcení snadno ubránil. Místo toho tedy Ronan objal jeho hrud v naději, že ho udrží do té doby, než ho někdo zabije. Barst zavrčel a vrhl se na bok, zatřásl Roranovou zraněnou rukou. Roran zavrčel bolestí. Dlažba udeřila do Ronanova ramene a zad, jak se Barst třikrát přetočil. Když byl muž na něm, měl Ronan problémy s dýcháním. Přesto stále udržoval jeho sevření. Jeden z Barstových loktů jej udeřil do žeber, a Ronan cítil, že se některé z nich zlomily. Roran zatnul zuby, sevřel ruce, jak nejtěsněji jen mohl. Katrina, pomyslel si. Znovu do něj Barst udeřil loktem. Ronan zavyl a před očima se mu objevily hvězdičky. Stiskl ještě pevněji. Znovu loket, jako když udeří na kovadlinu na jeho boku. „Nemůžeš…vyhrát,… Bezkladivo,“ zavrčel Barst. Zavrávoral při vstávání na nohy a táhl. Roran s ním. I když si myslel, že se mu trhají svaly od kostí, Roran ještě více stáhl jeho objetí. Křičel, ale neslyšel svůj hlas a cítil, jak žíly praskají a šlachy se trhají. Pak se Barstův pancíř prolomil dovnitř, v místě, kde jej Kull promáčknul a objevil se zvuk lámání kovu.
„Ne!“ křičel Barst, jak čisté bílé světlo vytrysklo z okraje jeho brnění. Šlo to těžce, jako by řetězem tahali každou jeho končetinu co nejdál od těla, až se začal nekontrolovatelně třást. Světlo oslepilo Rorana, spálilo mu ruce a obličej. Pustil Barsta a spadl na zem, kde si zakryl oči předloktím. Světlo nepřestávalo proudit z Bartova prsního pancíře, dokud nezačaly okraje kovu zářit. Pak žár ustal, zanechal svět temnější, a to málo, co zbylo z Barsta padlo dozadu. Z hromádky Barsta se už jen kouřilo. Ronan zamrkal, když se zadíval na nevýraznou oblohu. Věděl, že by měl vstát, protože poblíž byli vojáci, ale dlažba pod ní se zdála tak měkká, a jediné, na čem mu doopravdy záleželo, bylo zavřít oči a odpočívat… Když otevřel oči, uviděl Orika a Horsta a počet elfů, kteří jej obklopili. „Rorane, slyšíš mě“ řekl Horst, díval se na něj s obavami. Ronan se pokusil promluvit, ale nedokázal zformulovat slova. „Rorane, slyšíš mě? Poslouchej. Musíš vstát. Rorane! Rorane!! Roran se znovu propadl do temnoty. Byl to uklidňující pocit, jako by byl zabalen do měkké bavlněné přikrývky. Teplo se jím šířilo, a poslední věc, kterou si pamatoval, bylo, že Orik stojí nad ním a říká něco, co znělo jako trpasličí modlitba. [[ocioso]]
Dar vědění (kapitola 68.) Eragon a Murtagh pomalu kroužili kolem sebe, snaží se předvídat, kam a jak proběhne další jejich pohyb. Murtagh vypadal jako vždy odpočatě, ale pod očima měl tmavé kruhy a jeho obličej byl vyčerpaný; Eragon předpokládal, že byl pod velkým tlakem. Měl na sobě stejné části brnění jako Eragon: drátěnou košili, rukavice, chrániče předloktí a holení, ale štít měl delší a tenčí. Co se týče mečů, Brisingr, jeden a půl ruční meč měl výhodu ve své délce, zatímco Zar’oc s širokou čepelí měl výhodu ve váze. Začali se k sobě přibližovat, a když byli skoro deset stop od sebe, Murtagh, jenž byl otočen zády ke Galbatorixovi, řekl naštvaným hlasem, „Co to dělaš?“ „Nabírám čas,“ zamumlal Eragon nechávaje rty téměř nehybné. Murtagh se zamračil. „Jsi blázen. Bude se na nás dívat, jak se rozsekáme, a co to změní? Nic. Místo odpovědi Eragon přesunul váhu dopředu a máchnul mečem, Murtagh ucouvnul. „K čertu s tebou,“ zavrčel Murtagh. „Kdybys počkal ještě jeden den, mohl jsem Nasaudu osvobodit.“ To Eragona překvapilo. „Proč bych ti měl věřit?“ Otázka naštvala Murtagha ještě víc, zkřivil rty a zrychlil kroky, Eragon také zrychlil. Pak hlasitějším tónem Murtagh řekl, “Takže jsi konečně našel pořádný meč. Elfové ho pro tebe udělali, že?“ „Ty víš, že u—“ Murtagh se na něj odvážně vrhnul se Zar’rocem, Eragon uskočil zpět, jen tak tak se vyhnul červenému meči. Eragon odpověděl otočkou – nechal sklouznout Brisingr na konec jílce, aby měl větší dosah – a Murtagh tancoval, ve snaze vyhnout se mu. Oba na chvíli zastavili, aby zjistili, kdo znovu zaútočí. Když nikdo neútočil, znovu kroužili, tentokrát byl Eragon opatrnější. Z jejich výměny bylo jasné, že Murtagh byl stále stejně rychlý a silný jako Eragon – nebo elf. Galbatorixův zákaz používání kouzel se zjevně netýkal kouzel, která obepínala Murtaghovi končetiny. Eragonovi se toto královo „pravidlo“ nezamlouvalo, ale chápal skryté důvody; v každém případě by byl boj těžko spravedlivý. Ale Eragon nechtěl férovou bitvu. Chtěl kontrolu nad průběhem duelu tak, aby mohl rozhodnout, kdy a jak skončí. Naneštěstí měl pochybnosti, že by získal příležitost využít Mutaghovy bojové zkušenosti, a kdyby jí dostal, nebyl si jistý, jak by jí využil v boji proti Galbatorixovi. Ani o tom neměl čas přemýšlet, v duchu věřil, že Safira, Arya a draci mu budou schopni dát řešení.
Murtagh naznačil výpad levým ramenem, na to se Eragon přikrčil za štítem. O chvíli později si uvědomil, že to byla léčka a že ho Murtagh obchází k jeho pravici ve snaze dostat se za jeho krytí. Eragon se otočil a uviděl zářivě tenké ostří Zar’rocu blížící se k jeho krku. Nemotorně udeřil Zar’roc příčkou Brisingru. Pak podniknul rychlý protiúder na Murtaghovo zápěstí. K jeho potěšení se do něj trefil. Brisingr nedokázal proříznout chránič a rukáv tuniky, ale úder Murtagha stále bolel a odtáhnul ruku od těla, takže měl nechráněnou hruď. Eragon bodnul, ale Murtagh použil štít k odražení rány. Ještě třikrát Eragon udeřil, ale Murtagh zastavil vše, a když se Eragon napřahoval k novému útoku, Murtagh se převážil a máchnul mečem k Eragonovu koleni, kdyby rána přistála, zmrzačila by ho. Když Eragon uviděl, co Murtagh zamýšlel, stočil se a zastavil Zar’roc palec před nohou. Pak zabral, aby neříznul sám sebe. Po několik minut si vyměňovali rány, snažili si narušit rytmus, ale neúspěšně. Znali se příliš dobře. O cokoliv se Eragon snažil, to mu Murtagh dokázal překazit, stejně tomu bylo i naopak. Bylo to jako hra, ve které oba mysleli na mnoho tahů dopředu, což dodávalo jistý pocit intimity, jak se Eragon zaměřil na skvělé fungování Murtaghovy mysli, a díky tomu předvídal, jaký další tah Murtagh udělá. Přesně na začátku bitvy si Eragon uvědomil, že Murtagh hraje hru odlišněji, než když spolu bojovali před tím. Útočil s bezohledností, kterou před tím postrádal i s rychlostí, jako kdyby ho chtěl porazit hned na poprvé. Navíc, po jeho prvním výbuchu jeho vztek zmizel a jevil se naprosto vyrovnaně. Eragon bojoval, jak nejlíp uměl, myslel si, že by mohl Mutagha porazit, ale nakonec se musel bránit víc, než by se mu líbilo. Po chvilce Murtagh sklonil meč a otočil se k trůnu a Galbatorixovi. Eragon se stále kryl svým štítem, ale rozvažoval v nejistotě, jestli by bylo vhodné zaútočit. V oné chvilce rozvahy k němu skočil Murtagh. Eragon si stál za svým a máchnul mečem. Murtagh chytil úder štítem a pak místo toho, aby na něj zaútočil, což Eragon předpokládal, přitisknul svůj štít k Eragonovýmu a zatlačil. Eragon zavrčel a tlačil proti. Snažil se dostat blíž k Murtaghovi, aby mu podseknul nohy, ale Murtagh tlačil příliš silně, takže to bylo riskantní. Murtagh byl o palec nebo dva vyšší, což mu dovolovalo stlačovat Eragonův štít tak, že pro Eragona bylo obtížné udržet se na nohou. Nakonec s rachotem a ohromnou silou nechal Murtagh Eragona spadnout. Při pádu se Eragon snažil získat rovnováhu, ale Murtagh ho stihnul bodnout do krku. „Letta!“ řekl Galbatorix. Špička Zar’rocu se zastavila jen malý kousíček od Eragonovy kůže. Ztuhnul, těžce hekal v nejistotě, co se právě stalo. „Kroť se, Murtaghu, nebo to mám udělat za tebe,“ řekl Galbatorix z místa, odkud je v sedě pozoroval. „Nerad se opakuji. Nesmíš Eragona zabít, ani on tebe… A teď, pokračujte.“
Zjištění, že se ho Murtagh právě snažil zabít – to by se mu také mohlo podařit nebýt Galbatorixova vstupu - Eragona šokovalo. Hledal vysvětlení v jeho tváři, ale Murtagh měl jen tvrdohlavý výraz, jako by pro něj Eragon nic neznamenal. Eragon nechápal. Murtagh jednoznačně bojoval jinak, než by měl. Něco se v něm změnilo, ale co to bylo, nedokázal říct. Kromě toho, že ztratil znalosti - a to, že v každém případě mohl být mrtvý - podkopalo Eragonovu sebedůvěru. Tváří v tvář smrti byl již několikrát, ale nikdy ne v tak nekompromisním způsobu. Nebylo pochyby o tom, že Murtagh byl lepší a jen díky Galbatorixovýmu slitování byl naživu. Eragone, nezatěžuj se tím, řekla Arya. Nesmíš mít dojem, že se tě pokusil zabít. Ani to, že ses ho pokusil zabít. Pokud tomu tak bude, bitva se bude vyvíjet odlišněji a Murtagh by už nikdy neměl mít šanci zaútočit stejným způsobem. V nejistotě se Eragon poohlédnul na kraj „ringu“, kde stála společne s Elvou a Safirou. Pak Safira řekla, Pokud si přeje ti roztrhat krk, tak mu sekni do nohy a ujisti se, že to už nikdy neudělá. Eragon přikývnul uznávaje, co řekly. On a Mutagh se oddělili a znovu zaujali své pozice proti sobě, zatímco je Galbatorix pozoroval. Připadalo mu, že už bojují hodiny. Murtagh se již nepokusil o žádné smrtící rány, zatímco Eragonovi – k jeho uspokojení – se podařilo dotknout se Murtaghovy klíční kosti, avšak Murtagh zastavil úder dřív, než Galbatorix. Murtagh vypadal rozrušeně po dotyku, Eragon se lehce usmál nad Murtaghovou reakcí. Padly další údery, které byly do jednoho neúspěšné. Přes všechnu jejich rychlost a dovednosti nebyli neomylní. Neměli jednoduchý způsobu, jak ukončit bitvu. Bylo nevyhnutelné, že udělají chybu díky zranění a to rozhodne o vítězi. Prvním zraněním bylo říznutí na Eragonově pravém stehně, v místech mezi koncem drátěné košile a začátkem vršku chrániče. Byla to povrchová rána, ale nesmírně bolestivá, a pokaždé, když přesunul váhu na zraněnou nohu, začala z rány vytékat krev. Druhé zranění bylo opět Eragonovo: rána nad jedním obočím poté, co Murtaghův úder dopadl pod okraj helmy. Z těchto dvou zranění Eragon shledal, že druhé bylo otravnější, protože mu krev stékala do oka, což mu zastřelo zrak. Pak Eragon zachytil Murtagha znovu o zápěstí a tentokrát proříznul celou vrstvu jeho brnění, rukáv a tenkou vrstvu kůže až ke kosti. Nepovedlo se mu proříznout nějaké svaly, ale zdálo se, že zranění Murtagha pěkně bolí a krev, jež kapala z jeho chrániče, způsobovala, že se jeho sevření nejméně dvakrát zmenšilo. Eragon mu lehce říznul do pravého lýtka a pak – když se Murtagh stále vzpamatovával z nepovedeného útoku – se začal točit kolem Murtaghova štítu, máchnul Brisingrem co nejsilněji do prostřed Murtaghova levého lýtka až promáčknul mu brnění.
Murtagh zanaříkal a uskočil po jedné noze. Eragon s mávajícím Brisingrem popošel ve snaze ho položit na zem. Navzdory jeho zraněním byl Murtagh schopen se ubránit a o několik sekund později byl Eragon tím, kdo se horko-těžko snažil zůstat na nohou. Po celý čas jejich štíty odolávaly neustálým útokům – Galbatorix, Eragon byl potěšen tím zjištěním, nechal jejich meče a brnění nechráněné – ale po tom, co odstranil ochrany z Eragonova štítu, stejně tak z Murtaghova, z nich padaly úlomky a třísky pokaždé, když na ně dopadly jejich meče. O chvíli později rozbil Eragon Murtaghovi štít mimořádně silným úderem. Jeho vítězství netrvalo dlouho, protože Murtagh uchopil Zar’roc oběma rukama a udeřil dvakrát do Eragonova štítu, ten se rozpadnul také. Tím byli opět na stejné úrovni. Jak bojovali, kámen pod nimi začal být kluzký díky potu a kapkám krve, bylo pro ně obtížnější neuklouznout. V rozlehlé síni se rozléhal zvuk mečů - jako zvuk dávno zapomenuté bitvy - a cítili se, jako by byli uprostřed toho všeho, jen pro jejich bitvu bylo světlo a dva z nich byli sami ve svém kruhu. A vše mezi tím, Galbatorix se Shruikanem, pozorovali z míst, kde byly jen stíny. Bez štítu se Eragonovi útočilo proti Mutaghovi jednodušeji – hlavně na jeho ruce a nohy – stejně tak to bylo jednodušší i pro Murtagha. Jejich brnění je ochraňovalo od říznutí, ale neochránilo je od boulí a modřin, kterých nasbírali mnoho. Navzdory zraněním, která uštědřil Murtaghovi, začal mít Eragon podezření, že z nich byl Murtagh lepším šermířem. Ne o moc, ale dost na to, aby Eragon nikdy nebyl schopen dosáhnout na horní laťku. Pokud by tak jejich boj pokračoval, mohl by to Murtagh ukončit tak, že by ho utahal, dokud nebyl příliš zraněný na to, aby pokračoval, a zdálo se, že se konec rychle blíží. Musel souboj ukončit teď, jinak by nebyl schopný bojovat s Galbatorixem. Stejně pochyboval, že by pro krále znamenal nějakou výzvu, ale musel to zkusit. Když nic jiného, musel se o to pokusit. Srdcem problému, jak zjistil, byly Murtaghovy důvody pro boj, které mu byly neznámé, naneštěstí se nad nimi nemohl zamýšlet, protože by ho Murtagh mohl překvapit útokem. Eragon si vzpomenul na to, co mu Glaedr řekl venku v Dras-Leoně: Musíš se naučit to, na co se díváš. A také: Cesta bojovníka je cesta poznání. Tak se podíval na Murtagha. Díval se na něj se stejnou intenzitou, jako na Aryu při jejich šermířských lekcích, se stejnou intenzitou, jakou poznával sám sebe během jeho dlouhé noci na Vroengardě. Zaměřil na rozdíly Murtaghovy skryté řeči těla. Setkal se s určitým úspěchem: Bylo jasné, že Murtagh byl unavený a těžce sedřený a jeho ramena byla svěšena v pozici, která vyjadřovala hluboce zakořeněný vztek, nebo možná strach. A pak tu byla jeho bezohlednost, nebyla to nová vlastnost, ale nově aplikovaná na Eragona. Tyto věci Eragon rozeznal, vedle dalších nepatrných rozdílů, a pak se je snažil porovnat s tím, co o Murtaghovi věděl z předchozích dnů, s jejich přátelstvím a jeho loajalitě a jeho vztek ke Galbatorixově vládě. Zabralo to několik vteřin – vteřiny naplněné nervózním dechem a párem úderů, které mu způsobily jinou ranku na jeho lokti – dokud pravda nepřišla k Eragonovi. Zdálo se to tak jasné, když se to dělo. Bylo tu něco v Mutaghově duši, něco, co by mohlo ovlivnit jejich souboj, který byl pro Murtagha
velmi důležitý, chtěl zvítězit z jakýchkoliv důvodů, dokonce, když to znamenalo zabít napůl nevlastního bratra. Cokoliv to bylo – a Eragon měl podezření, jedno odpornější jak druhé – způsobovalo to, že se Murtagh nikdy nevzdá. Způsobovalo to, že by Murtagh mohl bojovat jako zvíře až do posledního dechu, což znamenalo, že ho Eragon nikdy neporazí obvyklým způsobem, proto pro něj souboj neznamenal tolik jako pro Murtagha. Pro Eragona byl souboj pouhým rozptýlením a jen trochu se zajímal o vítězství nebo prohru tak dlouho, dokud byl stále schopný postavit se Galbatorixovi. Ale pro Murtagha byl boj o hodně důležitější a ze zkušeností Eragon věděl, že jeho odhodlání bylo tak velké, že by ho překonal jen hrubou silou. Otázkou tedy bylo, jak zastavit muže, který byl odhodlaný zvítězit i přes jakoukoli překážku, jež mu zatarasí cestu. Dosud to byl nevyřešitelný rébus, ale nakonec si Eragon uvědomil, že jedinou smysluplnou cestu bylo mu dát, co chtěl. Aby dosáhnul svého přání, musel by Eragon přijmout porážku. Ale ne tak úplně. Nemohl nechat Murtagha, aby plnil Galbatorixova přání. Eragon měl dát Murtaghovi vítězství a tím získat vlastní. Jak Safira poslouchala jeho myšlenky, její muka a obavy vzrůstaly, a pak řekla, Ne, Eragone. Musí být i jiná možnost. Tak mi tedy nějakou řekni, protože já o jiné nevím. Zavrčela, Trn na ní zavrčel zpět přes osvětlené bojiště. Rozvažuj moudře, řekla Arya, Eragon pochopil, co to znamenalo. Murtagh k němu pádil, jejich meče se střetly s hlučným zvoněním, pak se pustili a chvíli stáli, aby nabrali síly. Znovu se k sobě přiblížili, Eragon se přesunul k Murtaghově pravici, zatímco ve stejnou dobu spustil ruku s mečem od těla, jako kdyby šlo o vyčerpání nebo nepozornost. Byl to lehký pohyb a Eragon věděl, že si toho Murtagh všimne a že se pokusí využít této příležitosti. V tuto chvíli Eargon nic necítil. Stále věděl o svých zraněních, ale měl pocit, jakoby to nebyly jeho pocity. Jeho mysl byla jako hluboký rybník, bez dechu, pohybu a přesto plná odražených věcí kolem všeho. To, co viděl, vnímal bezmyšlenkovitě. Postrádal to. Chápal vše, co bylo před ním, ale další rozjímání by ho brzdilo. Jak Eragon předpokládal, Murtagh k němu skočil bodaje ho doprostřed břicha. Když nastal ten správný čas, Eragon se otočil. Nepohyboval se ani rychle, ani pomalu, ale právě takovou rychlostí, jakou situace vyžadovala. Pohyb cítil předurčený, jako by to byl jen jediný pohyb, který mohl využít. Místo toho útoku na jeho vnitřnosti, jak Murtagh zamýšlel, Zar’roc trefil Eagonovy svaly podél jeho pravého boku přesně pod hrudním košem. Dopad byl jako úder kladivem, Zar’roc klouzal přes jeho zlomená žebra a zařezával se do jeho těla. Chlad oceli Eragona donutil zalapat po dechu víc, než samotná bolest. Špička meče se zasekla o drátěnou košili.
Murtagh zíral, zdánlivě ho to zaskočilo. Před tím, než se Murtagh vzpamatoval, Eragon natáhnul ruku a vrazil Brisingr do Murtaghova břicha blízko jeho pupíku: daleko horší zranění, než to, které měl Eragon. Murtaghův obličej se uvolnil. Jeho ústa se otevřela, jako by chtěl promluvit, pak, stále svírající Zra’roc, padl na kolena. Vedle zařval Trn. Eragon pustil Brisingr, pak odstoupil a zkřivil tvář v neslyšitelný řev jak mu Zar’roc vyklouznul z těla. Ozval se rachot jak Murtagh pustil Zar’roc na podlahu. Objal si rukama pas a přitisknul hlavu na podlahu. Teď byl Eragon tím, kdo zíral, do oka mu stále kapala krev. Od trůnu Galbatorix řekl, „Naina,“ a lucerny v síni se probudily k životu, znovu odhalující pilíře, řezbářské práce a blok kamene, k němuž byla připoutaná Nasauda. Šokovaný Eragon si kleknul k Murtaghovi. „A Eragon vyhrál,“ řekl král, jeho zvučný hlas naplnil halu. Murtagh se podíval na Eragona, jeho orosený obličej zkřivený bolestí. „Nemohl jsi mě prostě nechat vyhrát, že ne?“ zamumlal. „Nemůžeš porazit Galbatorixe, ale stále si musíš dokazovat, že jsi lepší než já…. Ah!“ Otřásl se a začal se houpat dopředu a dozadu na holeních. Eragon položil ruku na jeho rameno. „Proč?“ zeptal se, věděl, že Murtagh otázku pochopil. Odpověď přišla jako stěží slyšitelný šepot. „Protože jsem doufal, že si získám jeho náklonnost, takže bych jí mohl zachránit.“ Slzy rozmazaly Murtaghův obličej, pak odvrátil pohled. V tom si Eragon uvědomi, že mu Murtagh říkal předtím pravdu, cítil se ohormený. Utekla jiná chvilka a Eragon si uvědomoval Galbatorixův nadšený pohled. Pak Murtagh řekl, „Ty jsi mě podvedl.“ „Byla to jediná možnost.“ Murtagh zavrčel. „To byl vždy rozdíl mezi námi.“ Pohlédnul na Eragona. „Klidně bys obětoval sám sebe. Já ne… ani pak.“ „Ale teď ano.“ „Nejsem tím, kdo jsem byl. Teď mám Trna a…“ Murtagh zaváhal; pak se jeho ramena zvedla a zase klesla. „Nebojuji sám za sebe… V tom je rozdíl.“ Mělce se nadechnul a zašklebil se. „ Stále jsem si myslel, že jsi blázen, že riskuješ život… Vím to teď líp. Pochopil jsem… proč. Pochopil jsem…“ Jeho oči se rozšířily a obličej se mu povolil, jako kdyby zapomněl na bolest, a vnitřní světlo osvětlilo jeho rysy. „Pochopil jsem – my jsme pochopili,“ zašeptal, Trn vydal zvláštní zvuk, který byl z půlky skuhrání a z půlky vrčení.
Galbatorix se ne zrovna lehce pohnul na trůnu a tvrdým hlasem řekl, „Dost mluvení. Váš boj je u konce a Eragon zvítězil. Teď přišel čas pro naše hosty, aby poklekli a složili mi přísahu věrnosti… Přistupte blíž, oba dva, a vyléčím vám zranění, pak budeme moci začít.“ Eragon se začal zvedat, ale Murtagh uchopil jeho předloktí a zastavil ho. „Teď!“ řekl Galbatorix, jeho velká obočí se spojila. „Nebo vás tu nechám trpět v bolestech, dokud neskončíme.“ Připrav se, Murtagh promluvil k Eragonovi. Eragon zaváhal, nejistý, co má očekávat; pak přikývnul a varoval Aryu, Safiru, Glaedra a ostatní Eldunarí. Pak Murtagh tlačil Eragona stranou a zvedl se na kolena stále si držící břicho. Podíval se na Galbatorixe. A vyslovil Slovo. Galbatorix ucuknul a zvednul ruce, jako kdyby to byl štít. Eragon uviděl Aryu, Elvu a Safiru jak sebou cukly, již nejsou pod Galbatorixovou mocí. S Dauthadauertem v ruce Arya vyrazila k trůnu, zatímco se Safira přemístila k Trnovi vedle Shruikana. Mezitím si Elva položila ruce na ústa a něco si pro sebe zamumlala, ale co to bylo, Eragon nedokázal rozeznat přes hluk draků. Kolem nich pršely kapky krve velikosti pěsti, na zemi se z nich kouřilo. Eragon se postavil z místa, kde ho Murtagh zastavil, a přešel k Arye k trůnu. Pak Galbatorix řekl jméno starověkého jazyka společně se slovem letta. Neviditelná pouta svázala Eragonovi končetiny a přes celou halu bylo cítit, jak králova moc všechny ovládla, dokonce i Shruikana. Zlost a frustrace v Eragonovi vřela. Byli tak blízko od útoku na krále a stále byli bezmocní před jeho kouzly. „Dostaňte ho!“ zakřičel jak ústy, tak myslí. Již zaútočili na Galbatorixe a Shruikana; král by děti zabil, i kdyby neútočili. Jedinou možností, která zbyla – jediná naděje na vítězství, která dosud zbývala – bylo prolomit Galbatorixovy bariéry a získat kontrolu nad jeho myšlenkami. Společně s Aryou, Safirou a Eldunarí, které s sebou nesli, Eragon bodal krále svým vědomím, vylevající si jeho zlost a bolest do jednoho hořícího paprsku, který směřoval přímo do středu Galbatorixovi bytosti. Po chvilce ucítil Eragon královu mysl: děsivý stín s chladným bodáním a sžíravým horkem – kusy oceli, tvrdé a nepoddajné, porcovaly jeho svědomí. Pak drak pod Galbatorixovou mocí, šílený, křičící, postižený zármutkem, zaútočil na Eragonovu mysl a donutil ho, aby opustil svou mysl, jinak by byl roztrhán na kusy. Eragon za sebou uslyšel Elvu, jak začala něco říkat, ale než se stačila vyslovit, Galbatorix řekl, „Theyna!“ přestala s přidušeným bubláním. „Svléknu ho z jeho ochran!“ zakřičel Murtagh. „Je -“
Cokoliv Galbatorix řekl, bylo to tak rychlé a příliš potichu, než aby to Eragon uslyšel, ale Murtagh přestal mluvit a o chvíli později ho Eragon uslyšel spadnout na podlahu s rachotem jeho brnění a ostrým zazvoněním jeho helmy, jak narazila do kamenné podlahy. „Mám spoustu ochran,“ řekl Galbatorix jeho jestřábí obličej se zatemnil vztekem. „Nemůžeš mi ublížit.“ Vstal z trůnu a sešel schody ze stupínku k Eragonovi, jeho plášť vlál kolem něj a jeho meče, Vrangra, bílý a smrtící v jeho ruce. V krátkém čase, který měl, se Eragon snažil zachytit mysl alespoň jednoho draka svým vědomím, ale bylo tam toho mnoho, takže musel rozrazit skupinu Eldunarí před tím, než si mohl plně podmanit myšlenky. Galbatorix se zastavil se zlostným pohledem stopu před Eragonem, na čele měl silné vystouplé vidlicové žíly a zatnuté svaly jeho těžkých čelistí. „Myslíš, že mě napadneš, chlapče?“ zamumlal, zlostí si odplivnul. „Myslíš, že mi jsi rovný? Že mě můžeš sesadit a vzít mi trůn?“ Šlachy na Galbatorixově krku vypadaly jako lano. Škubnul za konec svého pláště. „Získal jsem ho z Belgabadových křídel, stejně tak rukavice.“ Pozvednul Vrangr a držel ho před Eragonovýma očima. „Ten meč jsem vzal Vraelovi z ruky a korunu z hlavy ufňukaného ubožáka, který jí nosil přede mnou. A ty mě chceš přelstít? Mě? Přišel jsi do mého hradu, zabil jsi mé muže a děláš, že jsi lepší než já. Jako kdybys byl vznešenější nebo čestnější.“ Eragonovi zazvonilo v hlavě, před očima se mu objevily kapičky krve jak ho Galbatorix udeřil hruškou Vrangru do tváře. „Potřebuješ lekci pokory, chlapče,“ řekl Galbatorix, přibližoval se, dokud jeho oči nebyly na palec od Eragonových. Udeřil Eragona do druhé tváře, na sekundu Eragon viděl tmu s blikajícími světly. „Budu tě mít rád pod mým velením,“ řekl Galbatorix. Tišším hlasem řekl, „Gánga,“ a tlak Eldunarí sužující Eragonovu mysl zmizela, teď mohl myslet, na co chtěl. Ale to nemohli ostatní, jak mohl vidět z napětí na jejich tvářích. Ostří mysli probodlo Eragonovo vědomí, že ho cítil až v morku kostí. Ostří se vrtělo, trhalo struktury jeho mysli snažící se zničit jeho totožnost a jeho podvědomí. Byl to útok, se kterým Eragon neměl zkušenosti. Stáhnul se do sebe a upnul se jen na jednu myšlenku- pomsta – jak se snažil ochránit. Přes jejich spojení cítil Eragon Galbatorixovy pocity: zlost, hlavně divokou radost, že mu může ublížit a dívat se na jeho nepohodlí. Důvod, jak Eragon zjistil, proč byl Galbatorix v boji myslí tak dobrý bylo to, že z toho měl potěšení. Ostří se zařezávalo hlouběji do Eragonovy mysli, zaječel v neschopnosti si pomoct. Galbatorix se zasmál, odhalil průsvitné špičky zubů. Bránit se sám nebylo cestou k vítězství, ale i tak, navzdory sžíravé bolesti, se Eragon donutil zaútočit sám na Galbatorixe. Ponořil se do královy mysli a chytnul se nejostřejší myšlenky ve snaze udeřit do místa, aby krále znehybnil a aby nemohl přemýšlet bez jeho svolení.
Galbatorix se ani nepokusil se ochránit. Jeho krutý úsměv se rozšířil a zasunul ostří do Eragonovy mysli ještě hlouběji. Bylo to, jako kdyby ho zevnitř bodalo houští šípku. Skřípot se vyvalil z jeho hrdla a ochabl v zajetí Galbatorixova kouzla. „Podvol se mi,“ řekl král. Uchopil Eragonovu bradu ocelovými prsty. „Podvol se mi.“ Ostří se opět zavrtělo, Eragon vykřiknul, dokud neztratil hlas. Král zkoumal myšlenky kolem Eragonova vědomí, čímž ho zahnal do malinké části jeho mysli, dokud mu nezbyla jen malá záře ve stínu hrozivé Galbatorixovy tíhy. „Podvol se mi,“ zašeptal láskyplně král. „Nemáš kam jít, nemáš kam se skrýt…Tvůj život je u konce, Eragone Stínovrahu, ale ještě jednou počkám. Podvol se mi a vše ti bude prominuto.“ Slzy zkreslily Eragonovo vidění jak se díval do nevýrazné propasti Galbatorixova žáka. Byli ztraceni… Byl ztracen. Tato zkušenost byla bolestivější než jakákoliv zranění, jaká kdy měl. Stoleté úsilí – mělo být vynulováno. Safira, Elva, Arya, Eldunarí: nikdo z nich nemohl přemoci Galbatorixe. Byl příliš silný, příliš zkušený. Gero a Brom a Oromis zemřeli zbytečně, stejně tak mnoho bojovníků různých ras, kteří položili životy v boji proti království. Slzy kapaly z Eragonových očí. „Podvol se mi,“ zašeptal král a jeho sevření zesílilo. Více než cokoli jiného neměl Eragon rád tyto situace. Zdá se špatné, že museli trpět a zemřít v honbě za nedosažitelným cílem. Zdálo se špatné, aby byl Glabatorix způsobil tolik utrpení. A zdálo se špatné, že by se měl vyhnout trestu za jeho zločiny. Proč? Zeptal se Eragon sám sebe. Pamatoval si vidinu nejstaršího Eldunarí, Valdra, jak mu ukázal jeho a Safiru, kde byl ve snu jako král. „Podvol se mi!“ zakřičel Galbatorix, jeho mysl dopadla na Eragona s ještě větší silou jako kus ledu, ze kterého šlehají plameny do všech směrů. Eragon vykřikl a jeho zoufalství dorazilo k Safiře a Eldunarím – jejich mysli dotíraly na bláznivé draky pod Galbatorixovou mocí – a neúmyslně čerpal jejich energii. A s takovou energií může kouzlit. Bylo to kouzlo bez slov, Galbatorixovu mocí nebylo potlačeno, protože žádná slova nemohla popsat, co Eragon chtěl, ani co cítil. I knihovna knih by byla nedostatečná pro tento úkol. Jeho úkolem bylo vyslovit kouzlo pomocí instinktu a emocí; jazyk nesměl použit. Co chtěl, bylo jednoduché a složité: Chtěl, aby Galbatorix pochopil…aby pochopil špatnost jeho činů. Kouzlo nebylo útočné; sloužilo k navázání komunikace. Pokud by měl Eragon strávit zbytek života jako Galbatorixův otrok, pak chtěl, aby Galbatorix věděl, co udělal.
Jak kouzlo začalo působit, Eragon ucítil Umarotha a Eldunarí, jak otáčí svou pozornost k jeho kouzlu. Stovky let zoufalství a hněvu vyletělo z Eldunarí jako ohromná vlna a draci spojili mysli s Eragonovou a začali kouzlo upravovat, prohloubili ho, rozšířili ho a stavěli ho, dokud neobsahovalo téměř všechny záměry, které zamýšlel. Nejenom, že kouzlo ukázalo Galbatorixovi špatnost jeho činů; také ho donutilo prožít všechny pocity, jak ty dobré i špatné, od doby jeho narození. Kouzlo bylo nad vším, co by Eragon mohl sám vymyslet, protože obsahovalo víc než jednu osobu nebo draka. Každé Eldunarí přispívalo kouzly a množství jejich příspěvků vyvolalo kouzlo, které nesahalo jen přes celou Alagaesii, ale i zpět v čase před Galbatorixovým narozením. Bylo to, pomyslel si Eragon, nejlepší kouzlo jaké kdy draci vyvolali a Eragon byl jejich nástrojem; byl jejich zbraní. Přes něj proudila síla Eldunarí, řeka stejně široká jak oceán, cítil se jako prázdná a nestabilní loď; jako kdyby se jeho kůže mohla odtrhnout sílou toho proudu. Nebýt Safiry a ostatních draků, mohl by zemřít ve chvilce, zbaven všech sil, které mu vzalo kouzlo. Kolem něj se světlo luceren zeslabilo, v jeho mysli se Eragonovi zdálo, že slyší volání tisíců hlasů: nesnesitelný hukot bolesti a nespočet radosti volající jak z minulosti, tak do přítomnosti. Vrásky na Galbatorixově obličeji se prohloubily a oči mu začaly vylézat z důlků. „ Co jsi to udělal?“ řekl nepřirozeně prázdným hlasem. Poodstoupil a položil si pěsti na spánky „Co jsi to udělal!“ S námahou mu Eragon řekl, „Chci, abys pochopil.“ Král na něj zíral s děsivým výrazem. Svaly na obličeji se mu chvěly a celé tělo se mu začalo třást. Odhalil zuby a řekl, „Nevyzraješ nade mnou, chlapče. Ne…vy…“ Zasténal a všechny kouzla do jednoho Eragonovi zmizely, spadl na zem, stejně tak Elva, Arya, Safira, Trn, Shruikan i obě děti. Ohlušující řev od Shruikana naplnil halu a pak velký černý drak trhnul Trnovi krkem a odhodil ho na konec haly, kde Trn spadl na levou stranu a jeho kosti se zlomily s hlasitým prasknutím. „Já…se…ne…vzdám,“ řekl Galbatorix. Za králem Eragon uviděl Aryu - byla blíž než on - zaváhala a podívala se na něj. Pak se rozběhla přes stupínek se Safirou k Shruikanovi. Trn se snažil postavit na nohy a popojít. Jeho obličej se zkřivil v šílenství, Galbatorix vykročil k Eragonovi a mával Vrangrem. Eragon se povalil stranou a uslyšel, jak meč udeřil kámen nad jeho hlavou. Stále se válel po několik dalších stop, pak se postavil. Jen energie z Eldunarí mu dovolila se vzpřímit. Křičící Galbatorix se na něj vrhnul, Eragon odklonil královu nemotornou ránu. Jejich meče zvonily jako zvony, ostře a čistě uprostřed řevu draků živých a šepotu mrtvých. Safira se odrazila vysoko do vzduchu a udeřila Shruikanův obrovský čumák, krváceje dopadl zpět na zem. Máchnul po ní packou s dlouhými drápy, uskočila s napůl roztaženými křídly.
Eragon se přikrčil přes divoký výpad a bodnul krále do podpaží. K jeho ohromení zasáhnul, zvlhčil špičku Brisingru Galbatorixovou krví. Křeč v Galbatorixově ruce vyvolala nový úder, oba dva skončili v sevření mečů u jílců, snažící se jeden druhého vyhodit z rovnováhy. Králův obličej byl zkroucen k nerozeznání, na tváři měl slzy. Oheň vystoupal nad jejich hlavami a vzduch se kolem oteplil. Děti někde křičely. Eragonovo zranění nohy povolilo, spadl zpět na ruce a nohy s modřinami na prstech, kterými držel Brising. Předpokládal, že král u něj bude ve chvilce, ale místo toho houpající se Galbatorix zjišťoval, kde byl. „Ne!“ zakřičel král. „Neudělám…“ Podíval se na Eragona a zakřičel, „Přestaň!“ Eragon zavrtěl hlavou, zatímco se škrábal na nohy. Bolest mu vystřelila přes levou ruku, podíval se na Safiru s krvavou ránou na její odpovídající pacce. Na druhé straně haly zabořil Trn zuby do Shruikanova ocasu, tím se černý drak na něj otočil a zuřivě zavrčel. Zatímco Shruikanova pozornost byla směřována jinam, Safira přeletěla na vršek Shruikanova krku, blízko k jeho lebce. Vyšplhala se na něj a zachytila se o něco níže na jeho krku mezi dva výstupky vybíhající podél páteře. Shruikan zaburácel a začal sebou mlátit ještě víc. Galbatorix se znovu rozběhnul k Eragonovi s napřaženým mečem. Eragon zblokoval jeden úder, pak další a pak se zasáhnul do žeber, což mu málem vyrazilo dech. „Přestaň,“ řekl Galbatorix, jeho hlas byl více prosebný než výhružný. „Bolest…“ Jiné zakňučení, tentokrát zběsilejší, vyšel ze Shruikana. Za králem uviděl Eragon, jak se Trn šplhá na Shruikanův krk na opačné straně, než je Safira. Spojení váhy obou draků sklonilo Shruikanovu hlavu k podlaze. Černý drak jim však přes jeho velikost a sílu dokázal vzdorovat. Navíc jeho krk byl silný, Eragon si nemyslel, že by mu Safira s Trnem mohli víc ublížit s jejich zuby. Pak, jako stí, uviděl přes sál Aryu vyletět od sloupu k drakům. V její levé ruce tlumeně zeleně zářil Dauthdaert. Jak jí Shruikan uviděl, trhnul sebou ve snaze shodit Safiru a Trna. Když neupadli, zaburácel a otevřel tlamu a vše před ním obarvil prudkým ohněm. Arya zrychlila a na okamžik jí Eragon neviděl přes stěny z plamene. Pak byla opět v dohledu nedaleko Shruikanovy hlavy zavěšené nad podlahou. Její konečky vlasů hořely, ale zdálo se, že si toho nevšímala. S třemi kroky vyskočila na Shruikanovu levou přední nohu a odsud se vymrskla na předek jeho hlavy zanechávajíc za sebou ohnivou dráhu jako kometa. Vydal ze sebe takový řev, který byl slyšitelný přes celou halu, Arya mu vrazila Dauthdaert do středu jeho velkého, modře lesknoucího se oka a zabořila do něj celou délku oštěpu až do lebky.
Shruikan zařval a cuknul, pak pomalu padal na bok, z tlamy mu tekl tekutý oheň. Safira a Trn uskočili v pravý moment, než se gigantický černý drak sesul k zemi. Rozbité sloupy; kusy kamene padaly ze stropu. Několik luceren se rozbilo, dna některých se roztavily látkou, která z nich vytékala. Eragon cítil, jak se hala otřásla. Neviděl, co se stalo Arye, ale obával se, že jí Shruikanovo tělo mohlo zavalit. „Eragone!“ zakřičela Elva. „Skrč se!“ Skrčil se a ucítil vítr od Galbatorixova bílého meče, jak přeletěl nad jeho zády. Eragon se postavil…. …a bodnul Galbatorixe do břicha, do stejného místa jako Murtagha. Král zavrčel, pak poodstoupil i s Eragonovým mečem v břiše. Dotknul se zranění volnýma rukama a zíral na krev na konečcích prstů. Pak se podíval zpět na Eragona a řekl, „Hlasy… ty hlasy jsou příšerné. Nesnesu to…“ Zavřel oči, nové slzy mu proudily po tvářích. „Bolest… tolik bolesti. Tolik žalu… Zastav to! Zastav to!“ „Ne,“ řekl Eragon. Elva se k němu připojila, stejně tak Safira a Trn z druhého konce. S nimi, Eragonovi se ulevilo, byla i Arya, hořící a krvavá, ale jinak neporaněná. Galbatorix prudce otevřel oči – kulaté a lemované s nepřirozeným množstvím bílé – a zíral do daleka, jako kdyby Eragon a toto kolem nikdy neexistovalo. Zatřásl se a zahýbal pusou, ta však nevydala jediný zvuk. Pak se staly dvě věci najednou. Elva vykřikla a omdlela, pak Galbatorix vykřikl, „ Waíse Néiat!“ Eragon neměl čas na slova. Opět si přitáhnul Eldunarí, vyslovil kouzlo, které odtáhlo jeho, Safiru, Aryu, Elvu, Trna, Murtagha a dvě děti na stupínku přes blok kamene, kde byla připoutaná Nasauda. A také vyslovil kouzlo, které odráželo cokoliv, co by si na ně zkusil. Byli v půli cesty ke kamenu, když Galbatorix zmizel v záblesku světlejším než slunce. Pak všichni ztmavli a ztichli, jak Eragonovy ochrany začaly působit.
[[sasaraf]]
Smrtelný zápas (69) Roran seděl na hromadě suti, na kterou ho elfové umístily, za jeden z mnoha bloků rozvalin brány Uru’baenu. Dával příkazy válečníkům před sebou. Čtyři elfové ho před tím odnesli za bránu města, kde mohli bez obav používat magii, aniž by se museli obávat Galbatorixova působení na jejich kouzla. Vyléčili mu vykloubenou ruku, zlomená žebra, a stejně tak i ostatní zranění, které mu souboj s Barstem způsobil. Varovali Rorana, že to bude trvat týdny, než bude mít kosti silné jako dřív, a že by měl zůstat alespoň den v klidu. Podobně Roran namítal, že by se měl připojit k bitvě. Elfové mu domlouvali, ale on jim řekl „Jednou mě sem přinesete zpět nebo přijdu sám.“ Jejich nelibost byla zjevná, ale nakonec souhlasili a přenesli ho zpátky tam, kde seděl teď – na hromadu suti za kamenným blokem poblíž bývalé brány Uru’baenu. Nyní seděl a rozhlížel se po náměstí. Jak předpokládal, poté, co vojáci uviděli svého mrtvého vojevůdce, ztratili svou chuť k boji. Umožnili Vardenům je zatlačit zpátky do úzkých ulic. Od chvíle Roranova vítězství vyčistili Vardenové více než třetinu města a velice rychle se přibližovali k citadele. Ztratili opravdu hodně – mrtví a umírající leželi rozházeni po ulicích a bahno se barvilo krví – ale jejich poslední pokrok navracoval Vardenům víru ve vítězství; to Roran viděl ve tvářích mužů, trpaslíků, urgalů, ačkoli ne u Elfů, kteří udržovali chladnou zuřivost ve smutku ze smrti jejich královny. Roran měl z Elfů starost; viděl, jak zabili vojáky, kteří se jim pokoušeli vzdát, bez nejmenšího zavání, bez jakéhokoliv náznaku lítosti. Krátce poté co byl Barst poražen, krále Orrina zasáhl šíp do jeho hrudi. To se stalo během útoků krále Orrina na strážnice hluboko v útrobách Uru‘baenu. Bylo to vážné zranění – jeden z elfů si očividně nebyl jistý, jestli půjdou taková zranění vyléčit. Královi vojáci vzali Orrina zpět do tábora, což bylo docela daleko a od té doby Roran neslyšel jedinou zmínku o jeho osudu. Přestože nemohl bojovat, mohl Roran stále dávat rozkazy. Ze své vlastní vůle začal organizovat vojsko ze zálohy. Shromažďoval válečníky a vysílal je za úkoly po Uru’baenu. Za první cíl si zvolil zneškodnění katapultů okolo zdí. Když přijal útržkovité informace, usoudil, že by Jörmundur nebo Orik nebo Mrland Redbeard nebo někdo z ostatních kapitánů uvnitř vojska měli vědět, jak se věci mají. Nyní měl běžce, kteří je hledali mezi množstvím budov a tlumočili jim novinky. „…a pokud uvidíte jakéhokoliv vojáka poblíž té veliké klenuté budovy u tržnic, tak to určitě řekněte Jörmundurovi,“ řekl hubenému vysokému šermíři, který stál před ním. „Ano pane!“ Řekl, a knoflík na jeho krku se zhoupl, jak polknul. Roran malou chvilku zíral, zaujatý tím pohybem, poté mávl rukou a řekl „Jdeme.“ Roran se mračil, stejně jako muži, kteří zrovna přiběhli, naproti němu; pošilhával přes špičaté střechy k citadele postavené na skalnatém převisu.
Kde jsi? Stále se divil. Neviděl ho od té chvíle, co Eragon a jeho společníci vešli do pevnosti. Byla to už dlouhá doba a to Rorana znervózňovalo. Dokázal vymyslet desítky vysvětlení pro jejich opoždění, ale věštec nebyl. Nejpříznivějším vysvětlením bylo, že se Galbatorix prostě jednoduše schoval a Eragon se svými druhy nemůžou krále najít. Ale když předešlé noci zahlédl obrovského Sruikana, tak si Roran nedovedl představit Galbatorixe, že by prchal svým nepřátelům. Pokud by byly potvrzeny jeho nejhorší obavy, tak by nynější vardenské vítězství bylo jen krátkým okamžikem, a Roran si byl jistý, že by se žádný z jeho válečníků nedožil dalšího dne. Jeden z mužů byl už dříve vyslán - plešatící blonďák, lučištník s červenými flíčky ve tvářích - teď utíkal ulicí napravo od Rorana. Lučištníkovi stál v cestě kamenný blok, zastavil před ním a opřel se o něj čelem. Oddechoval. „Našel jsi Martlanda?“ Ptal se Roran. Lučištník přikývl, jeho pleška se zaleskla. „A předal jsi mu moji zprávu?“ „Pane, ano pane. Martland mi povídal, abych vám vyřídil“ – nadechl se – „vojáci ustupují, nyní se snaží zabarikádovat v sále poblíž jižní zdi.“ Roran se posunul po suti a v ranách ho bodlo, bolest mu vběhla do jeho čerstvě zahojené ruky. „Co s hradními věžemi mezi lázněmi a sýpkami? Jsou už zajištěny?“ „O dvě z nich, stále bojujeme o zbytek z nich. Ačkoliv Martland je přesvědčený, že když mu pár elfů pomůže, tak…“ V půlce věty ho přerušil tlumený řev z vnitřku kopce. Lukostřelec zbledl, červené skvrny na jeho tvářích se zdáli být o mnoho červenější oproti světlému obličeji. „Pane, je to…“ „Ššššt!“ Roran zvedl svou hlavu, naslouchal. Snad jen Sruikan může tak hlasitě zařvat. Na pár okamžiků slyšeli z vnitřku citadely jen táhlý tón, po chvíli i jiný řev a Roran si pomyslel, že by rozeznat mezi utichajícím řevem, kdo jej způsobil, neboť tím si vůbec nebyl jistý. Muži, trpaslíci, elfové a urgalové před rozbitou branou se zastavili a sledovali citadelu. Další řev, možná ještě hlasitější než ten předchozí, a po něm další. Roran se zachytil okraje sutin a jeho tělo ztuhlo. „Zabijte ho,“ tiše proklínal, „Zabte toho parchanta.“ Otřes se rozeběhl městem, jako když udeří do země gigantické závaží. Roran si usoudil, že se muselo něco zbortit. Ticho zavládlo nad městem. Každá vteřina se zdála delší než ta předchozí. „… Myslíte, že potřebuje naši pomoc?“ Zeptal se lučištník tichým hlasem. „Není nic, co bychom pro ně mohli udělat.“ Odpověděl Roran, a nepřestával sledovat citadelu.
„Ani elfové by…“ „Země zavibrovala a zatřásla sebou; přední strana citadely explodovala v oslnivých bílých a žlutých plamenech tak jasných, že prosvítily lučištníkův krk a hlavu červenou barvou. Roran viděl jeho páteř. Roran chňapl po lukostřelci a svalil se s ním za okraj kamenných bloků. Rána, která se ozvala, s nimi trhla. Cítil, jakoby se mu kopí zaryla do uší. Roran zaječel, ale neslyšel se, neslyšel by ani úder hromu, neslyšel nic. Dlažební kostky vyskakovaly z cesty okolo nich. Řítil se na ně oblak prachu a spousta drobných úlomků suti. Zakryl slunce a šílený vítr trhal z Rorana oblečení. Prach přinutil Rorana zavřít oči. Mohl se jen držet lučištníka a čekat až se to přežene. Zkusil nabrat dech, ale prudký závan větru mu doslova urval vzduch od úst, dřív než ho mohl nabrat do plic. Něco udeřilo do jeho helmy a strhlo mu ji z hlavy. Třesy neustávaly, až se země znovu zvedla, přestože se Roran bál toho, co uvidí, otevřel oči. Vzduch nad ním byl šedě zkalený, věci na patnáct metrů od něj se ztrácely v mlze. Malé kousky dřeva a kamení doslova pršely z oblohy, spolu se snášejícím se popelem. Kus od nich ležel kus hořícího dřeva pravděpodobně část schodiště od hlavní brány, kterou elfové zničili. Teplo exploze trám spálilo po celé jeho délce. Válečníci, kteří se nestihli schovat, teď leželi rozseti po ulicích. Někteří se ještě hýbali, ale většině z nich už nebylo pomoci. Roran se podíval na lučištníka; ten si prokousl svůj spodní ret, krev mu stékala po bradě. Pomáhali těm, kteří leželi na zemi. Roran se často ohlížel směrem k citadele, nebo alespoň tam kde tušil, že stála. Nikdy neviděl nic víc, než šedou temnotu. Eragone! Mohl Eragon a Safira přežít explozi? Mohl kdokoliv poblíž jejího středu zůstat přežít ohnivé peklo. Roran několikrát zívl, zkoušel si vyčistit uči – v těch zvonilo a boleli ho – ale bez výsledku. Když se dotkl svého pravého ucha, tak si umazal prst od krve. „Slyšíš mě?“ Volal na lukostřelce, slova nezazněla. Jenom vibrace v ústech a hrdle dávala tušit, že vznikla. Lučištník se zamračil a zatřásl hlavou. Na Rorana šli mdloby, opřel se o kamenný blok. Jak čekal, až opět získá rovnováhu, naklonil se a prohlédl si převis skály nad ním, ohromný kamenný strop. Představil si, že by se převis utrhl a uvědomil si, že celé město je v hrozivém a velice reálném nebezpečí. Musíme to tu opustit, než se to na nás spadne, pomyslel si. Plivl na dlažbu krev a špínu. Znovu se podíval směrem k citadele. Prach ji stále skrýval. Smutek obalil jeho srdce. Eragone! [[vml]]
Kapitola 70. - Moře kopřiv Temnota. Uvnitř té temnoty ticho. Eragon cítil, že klesá a zastavuje se, poté … nic. Mohl se nadechnout, to vzduch byl vydýchaný, nečerstvý mrtvý. Pokusil se pohnout, napětí kouzla sílilo. Dotkl se myslí okolí, hledal kohokoliv, kdo by jim přišel na pomoc. Elva byla v bezvědomí, Murtagh téměř také, ale oba byli naživu. Jak na tom byli ostatní? Eragon se poprvé pokusil zkontaktovat s Trnovou myslí. Jak se o to pokoušel, červený drak nepatrně ucouvl. Jeho mysl byla cítit po tmě, pokroucená, daleko víc než Safiřina, ale zároveň z ní cítil sílu a ušlechtilost, která Eragona ohromila. Už to kouzlo nemůžeme držet příliš dlouho, řekl Umaroth, jeho hlas slábnul. Musíš vydržet, odpověděl mu Eragon, jinak zemřeme. Vteřiny míjely. Bez varování oslepila Eragona světla a do uší udeřil hluk. Mrkl očima a ucukl sebou před zábleskem světla. Skrz oblaka kouře viděl obrovský zářící kráter tam, kde předtím stál Galbatorix. Rozpálený kámen pulzoval jako živé tělo, jako by vydechoval horkým dechem. Strop rudě zářil a Eragona znervózňoval; připadal si, jako by byl v ohromné tavící peci. Vzduch měl pachuť železa. Zdi sálu byly popraskané. Sloupy, řezby a zdobení i lucerny byly rozdrceny. V pozadí komnaty ležela Shruikanova mrtvola. Z jeho černých kostí se odlupovaly pruhy masa. Exploze roznesla kamenné zdi na stovky stop daleko. Díra odhalila učiněné bludiště místností a tunelů. Překrásné zlaté dveře, které střežily vstup do komnaty, byly vyvrácené z pantů. Eragon si pomyslel, že zahlédl světlo ze vzdáleného konce čtvrt míle dlouhé komnaty, které by ho vyvedlo ven. Jakmile se dal do kroku, zjistil, že jeho svěřenec je stále unášen silou draků, už ne tak rychle, jako předtím. Kámen velký jako dům se utrhl ze stropu a spadl vedle Shruikanovi lebky. Roztříštil se o zem na stovky menších kusů. Ve zdech i podlaze se objevily nové praskliny a odevšud se ozývalo znepokojující skřípání. Arya vedoucí obě děti, chytla chlapce za pás a šplhala s ním na Safiřina záda. Poté ukázala na holčičku a otočila se na Eragona „Hoď mi ji!“ Eragon ztratil vteřinu zasunutím Brislingru do pochvy. Popadl holčičku a hodil ji Arye; v následujícím okamžiku ji chytila za natažené ruce. Eragon se otočil, vyhnul se Elvě - pospíchal na pomoc Nasuadě.
Položil ruce na pouta, která ji svírala na kusu šedého kamene, a vykřikl „Jierda!“ Kouzlo nic nedělalo, tak ho ukončil, než aby přišel o příliš mnoho energie. Nasuada vydala naléhavý zvuk a vyplivla roubík, kus tkaniny, z úst. „Musíš najít klíč“ řekla, „Má ho Galbatorixův žalářník.“ „Nikdy ho nemůžeme najít včas!“ Eragon opět vytasil Brislingr a sekl s ním do řetězu vedoucím k poutům Nasuadiny levé ruky. Meč se odrazil od spoje s hlasitým zařinčením. Nechal na řetězu jen drobný škrábanec. Eragon se zasekl do stejného místa znovu. Ale řetěz byl k jeho ranám netečný. Další kus skály spadl ze stropu a z hlasitým křach dopadl na podlahu. Cizí ruka ho chytila za paži. Otočil se a uviděl Murtaga. Jednou rukou si stále tiskl žaludek. „Uhni stranou.“ Zavelel, Eragon ustoupil, Murtagh znovu použil Jméno všech jmen, železná manžeta povolila a propustila Nasuadiny končetiny z pout. Murtagh ji chytnul za zápěstí a vedl ji k Trnovi. Hned po první kroku sklouzla po jeho pažích a dovolila mu přesunout svou váhu na její ramena. Eragon zapomněl zavřít ústa. Na otázky bude čas později. „Počkej!“ křičela Arya, seskočila ze Safiry a běžela naproti Murtaghovi. „Kde je vejce? A všechna Eldunarí? Nemůžeme je opustit!“ Murtagh se zamračil, Eragon cítil, jak si Arya a Murtagh vyměňují myšlenkami informace. Ayra se otočila, zavláli za ní ohořelé vlasy a utíkala ke dveřím po straně síně. „Je to příliš nebezpečné“ volal za ni Eragon, „celé se to tu zbortí! Aryo!“ Vyražte, řekla, Vemte děti do bezpečí. Běžte! Už nemáme čas! Eragon zaklel. Přál si, aby měla s sebou alespoň Gleadra. Zasunul Brislingr zpátky do pochvy. Ohnul se pro Elvu, která byla příliš pomalá a vysadil ji na Safiru mezi dvě děti. „Co se děje?“ zeptala se Eragona. „Odcházíme,“ odpověděl „Drž se.“ Safira už byla připravena ke startu. Kulhala kvůli zraněné přední noze. Rozeběhla se podél kráteru a nabírala rychlost. Hned za ní běžel Trn, na zádech nesl Nasuadu a Murtagha. „Pozor!“ vykřikl Eragon, když zahlédl další z obrovských kusů stropu, který jim padal přímo na hlavu. Safira uskočila doleva a v ten moment kámen dopadl vedle ní. Rozletěl se na slámově žluté kousky. Jeden z úlomků Eragona ze strany zasáhl do brnění. Chytil ho a zahodil pryč. Z jeho rukavice se čoudilo, a byla cítit po spálené kůži. Takové žhavé kamínky se rozlétly po celé síni. Když Safira dorazila k ústí předsíně, otočil se Eragon a vážně pohlédl na Murtagha. „Není tohle past?“ hlasitě se zeptal. Murtagh zakroutil hlavou a mávl rukou směrem ven, aby se nezdržovali.
Podlahu pokrývaly po celé délce síně hromady rozbitého kamene. Suť zpomalovala draky. Po jedné straně byly skrze rozbité zdi vidět pokoje a tunely. Exploze je odkryla a naplnila je troskami. Všechen nábytek uvnitř nich, především židle a stoly, hořel. Okraje děr, kouřící, podivné, zubaté a nesourodé, občas připomínaly obličej nebo temeno hlavy. Začal se rozhlížet po Blödhgarmovi a jeho kouzelnících, ale neviděl žádného z nich, ani živého, ani mrtvého. Hluboko v síni, stovky lidí – vojáci a stejně tak služebnictvo – utíkali ven vedlejší branou a běželi k otevírajícímu se vstupu. Hodně z nich mělo zlomeniny, někteří popáleniny, jiní jen škrábance, zranění byli všichni. Přeživší se přesunovali stranou od Safiry a Trna, nijak se o draky nezajímali. Safira už byla téměř na konci síně, když se ozvala ohlušující rána, a mohutné zadunění, Eragon se otočil a uviděl, že trůnní místnost je zavalena, zhroutila se, podlaha se propadla pod tíhou hromady suti vysoké více než patnáct metrů. Aryo! pomyslel si Eragon. Zkoušel ji najít svou myslí, ale bez úspěchu. Možná kvůli tomu, že bylo mezi nimi příliš mnoho materiálu, možná že jen některé z kouzel rušilo jeho průzkum, a nebo – a to raději ihned zavrhnul – zemřela. Nebyla uvnitř síně, když se zbortila, víc nevěděl. Byl by zázrak, kdyby dokázala najít cestu ven. Síň s trůnem byla zablokovaná. Když se vynořili z citadely, vzduch se pročistil a Eragon konečně uviděl celý dosah destrukce, výbuch přinesl Uru’baenu spoušť. Strhl spoustu břidlicových střech a blízké budovy hořely. Oheň spaloval domy po celém městě. Sloupy i obláčky kouře stoupaly zhůru, dokud nedorazily pod převis. Tam zpomalovaly a stoupaly po kameni nahoru, podobně jako voda po dně potoka. Z jihozápadního konce města zalilo kouř ranní slunce. Prostupovalo skrze výčnělky a vysekávalo do kouře tvary červenooranžové barvy, jakou má ohnivý opál. Obyvatelé Uru’baenu, prchali ze svých domovů ulicemi města k trhlinám ve svých vlastních zdech. Vojáci a služebnictvo z citadely se k nim hromadně přidávali, nechávali širokou uličku Safiře a Trnovi. Všichni přebíhali nádvoří. Eragon jim oplácel netečnost, ale dával si na ně pozor, nehodlal se jimi zabývat, dokud oni sami nezautočí. Safira zastavila ve středu nádvoří a Eragon ji ze zad sundal Elvu i obě bezejmenné děti. „Víte, kde jsou vaši rodiče?“ zeptal se klečící Eragon sourozenců. Přikývli a kluk ukázal na jeden z velkých domů na levé straně nádvoří. „To je místo, kde bydlíte?“ Kluk znovu přikývl. „Tak jděte!“ řekl Eragon a mírně je popostrčil. Bez dalšího pobízení se obě děti rozeběhly přes nádvoří. Dveře domu se rozletěly a v nich stál plešatící muž s mečem za opaskem. Vykročil a vzal do náruče oba sourozence. Věnoval Eragonovi letmý pohled a rychle za sebou zavřel dveře. To bylo snadné, řekl Eragon Safiře. Galbatorix musí mít poblíž mláďat své vojáky, přemýšlela Safira, už jim nebudeme dávat čas, aby s nimi mohli cokoliv udělat.
Souhlasím. Trn se posadil několik yardů od Safiry a Nasuada pomohla Murtaghovy dolů z jeho zad. Murtagh se dotkl Trnova břicha. Eragon slyšel, jak začal odříkávat léčící kouzla. Eragon se začal stejným způsobem starat o Safiřina zranění, svá vlastní ignoroval, protože její byla mnohem vážnější. Šrám na její levé přední noze byl široký jako dvě dlaně vedle sebe. Po Safiřině noze stékala krev do kaluže pod ní. Zub nebo dráp? zeptal se během léčení zranění. Dráp, řekla. K uzdravení šrámu využíval jejich a Glaedrových silových zásob. Když skončil, tak obrátil pozornost ke svým zraněním. Začal s linkou palčivé bolesti na žebrech, způsobenou Murtaghem. Jak pracoval, nespouštěl oči z Murtagha – sledoval, jak si léčí svá vnitřní zranění, Trnovo zlomené křídlo a jiné z jeho zlomenin. Nasuada mu stála celou tu dobu po boku, ruce kolem jeho ramen. Zar’roc byl zpět u jeho boku, musel ho sebrat, když odcházeli z trůnní komnaty. Eragon se otočil k Elvě, která stála poblíž. Vypadala, že ji něco bolí, ale Eragon si nevšiml jediného zranění. „Jsi zraněná?“ zeptal se. Svraštila obočí a zavrtěla hlavou. „Ne, já ne, ale mnoho z tamtěch ano.“ Ukazovala na davy opouštějící citadelu.“ „Hmm.“ Eragon se poohlédl po Murthagovi a Nasuadě. Stáli u sebe a povídali si. Nasuada se mračila. Pak Murtagh chytil Nasuadu za tuniku u jejího krku a roztrhl ji. Eragon už měl napůl vytažený meč z pochvy, když si všiml, že Nasuada má pod tunikou poblíž klíční kosti ošklivě vypadající šrám. Rána byla zajímavá tím, že přestože byla poměrně hluboká, tak nekrvácela a zároveň se nehojila; podobně jako Aryina zranění poté, co ji Eragon a Murtagh zachránili z Gil’eadu. Nasuada, přikývla a sklonila hlavu. Murtagh začal znovu mluvit, tentokrát ve starověkém jazyce. Položil své ruce podél různých částí jejího těla, jemně se jí dotýkal – dokonce až zdráhavě – Nasuadin výraz úlevy byl zcela evidentní a Eragon pochopil, jak moc ji bolest zužovala. Eragon je pozoroval ještě minutu, když s ním trhla vlna pocitů, emoce jím projely. Podlomila se mu kolena, posadil se na Safiřinu pravou tlapu. Sklonila svou hlavu a otřela se mu o rameno. Naklonil svou hlavu k její. Zvládli jsme to, řekla klidným tónem. Zvládli, řekl tak těžko uvěřitelná slova.
Cítil Safiřiny myšlenky na smrt Shruikana; jak nebezpečný Shruikan byl, stále truchlila za poslední článek její rasy. Eragon pohladil její šupiny. Cítil se lehce, téměř mrákotně, jakoby se vznášel nad zemským povrchem. Co teď …? Nyní nás čeká obnova, řekl Gleadr. Jeho vlastní pocity byly prazvláštní směsicí uspokojení, lítosti a únavy. Vedl sis dobře, Eragone. Nikdo jiný by nevymyslel takový útok na Galbatorixe, jaký jsi ty dokázal použít a uspět. „Já mu chtěl jen porozumět,“ mumlal unaveně. Jestli Gleadr slyšel, tak se rozhodl neodpovídat. Nakonec je i přes zlomenou přísahu mrtvý, krákal Umaroth. Vypadalo to neuvěřitelně, že už je konec Galbatorixe. Jak Eragon přijmul tenhle fakt, v jeho mysli něco povolilo a on se rozpomněl - jako by snad ani nikdy nezapomenul – všechno, co se událo během jejich pobytu ve Skále duší. Až ho zabrnělo. SafiroJá vím, řekla, její vzrušení vzrůstalo. Vejce! Eragon se usmíval. Vejce! Dračí vejce! Jakoby unikli prázdnotě. Mají vůli přežít a vzkvétat, a navrátit bývalou slávu, jako před pádem Jezdců. Pak ho ale zachvátilo strašlivé podezdření. Nechal jsi nás zapomenout i něco jiného? zeptal se Umarotha. Pokud ano, jak bychom to mohli vědět? odpověděl bílý drak. „Podívej!“ ukazovala křičící Elva. Eragon se otočil a uviděl vycházející Ayru z temného chřtánu citadely. Za ni vyšel Blödhgarm a jeho kouzelníci, potlučení a poškrábaní, ale naživu. V rukou nesla dřevěnou truhlu, vykládanou zlatem a opatřenou malým zámečkem. Za elfy se táhla linka železných schránek, velkých jako batoh, plovoucími jen pár centimetrů od země, pohybujícími se jako vláček. Eragon zajásal, vyskočil několikrát do vzduchu a rozeběhl se jim naproti. „Ty žiješ!“ Překvapením se Blödhgarm podrbal, kožíškem-porostlý elf objal Eragona. Na malý moment si Eragona přidržel, prohlížel si ho svýma žlutýma očima, pak se usmál a odkryl špičáky. „My žijeme, Stínovrahu.“ „Jsou to ta … Eldunarí?“ Ptal se Eragon, mluvil tiše. Arya přikývla. „Byly v Galbatorixově komnatě pokladů. Tam se ještě někdy musíme vrátit; jsou tam skryté celé zázraky.“ „Jak na tom jsou? Myslím Eldunarí.“ „Jsou zmatená. Bude jim trvat roky, než se zotaví, pokud vůbec.“
„A tohle je …?“ Eragon mrkl na truhlu, kterou nesla. Arya se rozhlédla a ujistila se, že nikdo není příliš blízko, aby mohl vidět, co truhla skrývá a pak otevřela víko akorát na šířku prstu. Uvnitř leželo sametem vystlané zelené dračí vejce, po povrchu se rozbíhali bílé žilky. Radost v Aryině obličeji nadlehčila Eragonovo srdce. Široce se usmál a kývnul na ostatní elfy. Počkal, až se shromáždí okolo něj a pak jim ve starověkém jazyce pověděl o vejcích na Vroengardu. Elfové nepovykovali ani se nesmáli a nejásali, ale jejich oči zářily. Celá skupina vypadala jako by se třásla nadšením. Eragon se nepřestával šklebit a radostí se začal houpat na patách, potěšený jejich reakcí. Pak Safira řekla, Eragone! V tu samou chvíli se Arya zamračila, „Kde je Trn a Murtagh?“ Eragon přesunul svůj pohled. Spatřil samotnou Nasuadu, jak stojí sama na nádvoří. Vedle ní byl pár sedlových brašen a Eragon si nevzpomínal, že by je byl na Trnovi viděl. Vítr profukoval nádvoří a bylo slyšet mávání křídel, ale Murtagh a Trn vidět nebyli. Eragon se pokusil jej najít myslí a ve směru kde očekával, že bude, skutečně našel jejich mysli, ty skryté nebyly. Avšak odmítali ho poslouchat nebo mu cokoli sdělit. „Hrom do toho,“ zamumlal si Eragon, když běžel k Nasuadě. Měla na tvářích slzy, a vypadala, že za chvíli ztratí rozvahu. „Kam jdou?!“ „Pryč.“ Chvěla se jí brada. Pak sebrala odvahu a narovnala se tak jako nikdy před tím. S dalším klením se Eragon vrhl k brašnám. Uvnitř našel několik maličkých Eldunarí, uzavřených v čalouněném pouzdře. „Ayro! Blöthgarme!“ křičel a ukazoval na sedlové brašny. Dva elfové přikyvovali. Eragon běžel zpátky za Safirou. Aniž by jí dal vědět, pochopila. Roztáhla svá křídla, aby se Eragonovi lépe šplhalo na její záda, a jakmile držel v sedle, Safira se odrazila a vzlétla z nádvoří. Z města se ozývalo zvolání Vardenů. Safira rychle mávala křídly, následovala Trnovu pižmovou vůni, stopu, kterou zanechával ve vzduchu. Pryč ze stínu převisu. Stočili se a zahnuli nahoru okolo skály, čelem k severu směrem k řece Ramr. Několik mil je stopa vedla rovně a ve stejné výšce. Těsně před tím, než se dostali místu, kde se řeka rozděluje na tři toky, začala vůně prudce klesat. Eragon zkoumal povrch země před nimi. Uviděl záblesky červených stop na kopečku na druhé straně řeky. Tam, řekl Safiře, ale ta už taky spatřila Trna. Kroužila ve spirálách dolů a ladně přistála na vrcholku kopce. Měla výhodu, protože byla výš. Od řeky proudil chladný vzduch, přinášel vůni mechu a bláta. Mezi kopcem a řekou leželo moře kopřiv.
Rostlina zde rostla v takové hojnosti, že jedinou cestou skrz by byla prosekaná cestička. Tmavé trojúhelníkové listy se o sebe třely a vydávali tiché všudypřítomné šustění. Na okraji té záplay kopřiv seděl Trn. Vedle něj stál Murtagh a utahoval třmeny k sedlu. Eragon povytáhl Brisngr z pochvy a opatrně se přibližoval. Murtagh se bez ohlédnutí zeptal, „Přišel jsi nás zastavit?“ „To závisí na tom, kam máš namířeno?“ „Já nevím. Sever, možná … možná někam od všech ostatních lidí.“ „Mohl bys zůstat.“ Murtagh ze sebe vyrazil štěkavý neradostný smích. „Víš to lépe než já. Nasuadě by to přineslo jen problémy. A kromě jiného, trpaslíci by mě nikdy nepřijali, ne potom, co jsem zabil Hrothgarda.“ Podíval se přes rameno na Eragona. „Galbatorix mě od té doby oslovoval jako Královrah. Teď jsi královrahem také.“ „Koukám, že to máme v rodině.“ „Neměl bys spouštět oči z Rorana, pak … a Ayra je vlastně drakobijec. To pro ni nemůže být snadné – elf co zabil draka. Měl by sis s ním o tom promluvit a zeptat se, zda je všechno v pořádku.“ Murtaghovi postřehy Eragona překvapily. „To udělám.“ „Tady,“ řekl Murtagh a odepnul přezku a dotáhl poslední popruh. Pak se točil zpátky k Eragonovi, ruku na jílci Zar’rocu. Byl připraven ho použít. „Takže znovu: přišel jsi nás sem zastavit?“ „Ne.“ Murtagh se na něj usmál a sklouzl ruku ze Zar’rocu. „Dobře. Nesnášel bych tě, kdybychom spolu znova bojovali.“ „Jak ses osvobodil od Galbatorixe? To bylo tvým pravým jménem, nebo ne?“ Murtagh přikývl. „Jak jsem řekl, Já nejsem … my nejsme“ – dotkl se Trna – „to, čím jsme byli dříve. Nebylo to hned, ale povedlo se.“ „A Nasuada“ Murtagh se zamračil. Potom se otočil ke kopřivám a zíral do nich. Když se k němu Eragon přidal. Murtagh snížil hlas, „Pamatuješ si, když jsme byli naposled u téhle řeky?“ „Je těžké to zapomenout. Stále slyším nářek koní.“ „Ty, Safira, Ayra a já, všichni společně a byli jsme si jistí, že neexistuje nic, co by nás mohlo zastavit.“ Na pozadí své mysli Eragon cítil, že Safira a Trn spolu také hovoří. Safira, jak věděl, mu chtěla později vysvětlit, co se mezi nimi událo.
„Co budeš teď dělat?“ zeptal se Murtagha. „Sedět a přemýšlet. Možná postavím hrad. Mám na to čas.“ „Opravdu nemusíš odcházet. Vím to, bylo by to … těžké, ale tvá rodina je tady: já a také Roran. On je tvůj bratranec, stejně jako můj, ale ty ses s ním dosud nesetkal… Patříš víc do Carvahallu a údolí Pallancar, než do Uru’baenu.“ Murtagh jen zavrtěl hlavou a dál civěl mezi kopřivy. „To by nefungovalo. Trn a já potřebujeme zůstat nějaký čas sami; potřebujeme oba čas na uzdravení. Kdybychom zůstali, byli bychom příliš vytížení, než abychom vyřešili naše osobní věci.“ „Dobrá společnost a neustálá zaneprázdněnost jsou mnohdy nejlepším lékem na nemocnou duši.“ „Ale ne na rány, které nám způsobil Galbatorix … A kromě jiného, by pro mě, vlastně pro nás pro oba - mě a Nasuadu - mohlo být bolestivé. Ne, my musíme odejít.“ „Na jak dlouho?“ „Dokud svět nepřestane být tolik nenávistný, a my už nebudeme pociťovat slzy hor plnící krvavá moře.“ Na to Eragon nedokázal odpovědět. Koukali se na řeku, proud vymílal břeh pod pásem vrb. Pak Eragon řekl, „Kdyby sis už nepřál být sám, najdi nás. Budeš navždy vítán v našich srdcích.“ „Najdeme, to slibuji.“ K Eragonovu překvapení, uviděl, jak se Murtaghovi oči zaleskly. O vteřinu později lesk zmizel. „Víš,“ řekl Murtagh, „Nikdy jsem si nepomyslel, že bys to dokázal … ale jsem moc šťastný, že se to povedlo.“ „Měl jsem štěstí. A nebylo by to možné bez tvé pomoci.“ „I přesto … Našel jsi Eldunarí v sedlových brašnách?“ Eragon přikývl. „Dobře.“ Měli bychom mu to říct? zeptal se Eragon Safiry. Dofal, že bude souhlasit. Na chvíli se zamyslela. Ano, řekneme co, ale ne kde. Ty to řekni jemu, já to povím Trnovi. Jak si přeješ. Eragon řekl Murtaghovi, „Je ještě jedna věc, kterou bys měl vědět.“ Murtagh se na něj podíval. „Vejce, která měl Galbatorix, nebyla jediná v Alagaësii. Bylo jich víc, daleko víc, schovaných na témže místě jako naše Eldunarí.“ Murtagh se na něj nevěřícně otočil. V tu samou chvíli Trn vypnul krk k obloze a vydal radostný řev, až vystrašil letící vlaštovky poblíž vrb.
„O kolik víc?“ „Stovky“ Murtagh na chvíli vypadal, jako by přišel o řeč… „Co s nimi uděláš?“ „Já? V téhle věci nechám jednat Safiru a ostatní Eldunarí, pravděpodobně najdeme bezpečné místo k jejich vylíhnutí a začneme obnovovat řád jezdců.“ „Budete je trénovat ty a Safira?“ Eragon pokrčil rameny „Jsem si jistý, že nám pomůžou elfové. Ty by ses k nám mohl přidat.“ Murtagh zaklonil hlavu a dlouze vydechl. „Draci se vrací a jezdci zrovna tak.“ Tiše se zasmál. „Svět je o změnách.“ „To také změny jsou.“ „Áno. Takže se ty a Safira stanete novými vůdci Jezdců, zatímco Trn a já budeme v divočině.“ Eragon zkoušel říct nějakou útěchu, ale Murtagh ho zastavil pohledem. „Ne, tak by to mělo být. Ty a Safira se stanete lepšími učiteli, než se kdy staneme my.“ „Tím bych si nebyl tak jistý.“ „Hmm… Ačkoli slib mi jednu věc.“ „Jakou?“ „Až je budeš učit, uč je nemít strach. Strach je dobrý v malých dávkách, ale když se stává denním chlebem, trhá přátelství, ničí tvou osobnost a je pak hrozně těžké dělat správná rozhodnutí.“ „Pokusím se.“ Pak si všiml, že Safira a Trn se spolu už přestali bavit. Červený drak prošel okolo Safiry a sklonil se dolů k Eragonovi. Promluvil na něj svou myslí. Eragona překvapila melodie jeho hlasu. Díky, že jsi nezabil mého jezdce, Eragone, bratře Murtagha. „Jo, díky“ utrousil Murtagh suše. „Já jsem zase rád, že jsem nemusel“ řekl Eragon a podíval se do jednoho z Trnových zářivých, krvavě červených očí. Drak si odfrkl, ťukl svými šupinami Eragonovi o helmu, pro štěstí, a zase zvedl hlavu. Ať je vítr a slunce vždy v tvých zádech. „A v tvých.“ Pocit obrovské zlosti, žalu a nerozhodnosti se převalil přes Eragona. To Gleadrovo vědomí zahalili silné emoce. Vypadalo to, žepůsobily i na Murtagha s Trnem, jako by ti dva znovu očekávali bitvu. Eragon úplně zapomněl že Gleadr a stejně tak ostatní Eldunarí, schovaná v neviditelné prostorové kapse, jsou s nimi a poslouchají.
Možná bych ti teď mohl děkovat za totéž, řekl Gleadr a jeho slova byla hořká jako žluč. Zabil jsi mé tělo a zabil jsi mého Jezdce. Sdělení bylo přímé a jasné, a o to více strašné, protože to byla pravda. Murtagh něco řekl myšlenkami, ale Eragon nevěděl co – slova byla určena jen a jen Gleadrovi. Eragon čekal na Gleadrovu reakci. Ne, nemůžu, řekl zlatý drak. Přestože rozumím, že to byl Galbotorix, kdo vedl tvoji ruku, byla to právě tvoje ruka. Na to nemůžu zapomenout, ale Galbatorix je mrtvý a s ním i moje touha po pomstě. Vždy jsi šel po těžké cestě. Dnes jsi dokázal, že tě všechny ty nesnáze nezlomily. Otočil ses i přes všechnu tvou bolest proti Galbatorixovi. Mohl jsi vyhrávat za něj, ale ty jsi dovolil Eragonovi ho zabít. Dnes jste oba, ty a Trn, prokázali úctyhodnost, jakou měli Jezdci na svém vrcholu, přestože jste nikdy neprošli výcvikem nebo výchovou Jezdců. To je … obdivuhodné. Murtagh mírně sklopil hlavu a Trn řekl, děkujeme ti Ebrithil. Trn použil oslovení ebrithil, Murtagh vypadal, že ho to slovo vystrašilo a otevřel ústa, jakoby chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel a zase je zavřel. Začal mluvit Umaroth. Víme o mnoha z tvých potíží, kterým jsi čelil, Trne a Murtaghu, z dálky jsme vás pozorovali, stejně jako Eragona a Safiru. Je spousta věcí, které vás dva naučíme, ale až správný čas nadejde, do té doby vězte toto: během svého bloudění se vyhněte mohylám Anghelmu, kde je jediný Urgalský král, Kulkarvek. Vyvarujte se také zříceninám Vroengardu a celému El-harím. Dejte si pozor na prohlubeniny, na kroky do míst, kde se země do černa barví, křehkou se stává a cítit po síře jest, neboť tam jen zlo číhá. Řiďte se tím, pokud se tím řídit nebudete, velmi nešťastní zůstanete. Neměli byste potkat nebezpečí převyšující vaše dovednosti a jako mistři se navrátíte.1 Murtagh a Trn poděkovali Umarothovi, a pak se Murtagh podíval směrem k Uru’baenu a prohlásil, „Měli bychom být pryč.“ Znovu se podíval na Eragona. „Pamatuješ si jméno starověkého jazyka, nebo stále působí Galbtorixovo kouzlo a zakrývá ho ve tvé mysli?“ „Jsem si skoro jistý, že ano, ale …“ Eragon zavrtěl zklamaně hlavou. Pottom Murtagh slovo dvakrát použil, poprvé aby z něj odstranil Galbatorixovu kletbu zapomnění a podruhé, aby se mohli Eragon a Safira naučit jeho síle. „Už to nikomu dalšímu nesdělím,“ řekl, „kdyby název starověkého jazyka znal každý kouzelník, bylo by to více ke škodě než k užitku.“ Eragon přikývl, souhlasil s ním. Pak Murtagh rozpřáhl své ruce a Eragon ho chytil za předloktí. Chvíli jen tak stáli a koukali si do očí. „Buď opatrný.“ Řekl Eragon. „Ty taky … bratře.“ Eragon zaváhal, pak ale přikývl a zopakoval. „Bratře.“
1
Pozn. vml: celý odstavec je psán jiným slovosledem, který jsem se pokusil přenést i do češtiny – jsem zvědaví jak to přeloží Fragment
Murtagh znovu zkontroloval spojnici řemenů na Trnově boku, než se vyšvihl do sedla. Když Trn roztahoval křídla, Murtagh ještě zavolal, „Dávejte pozor, ať je Nasuada dobře ochráněna. Galbatorix měl mnoho služebníků, daleko víc, než abych o každém věděl; a ne každý z nich byl ke králi vázán jenom magicky. Budou hledat způsob jak pomstít svého vůdce. Buďte jejími stráži. Jsou tu i nebezpečnější lidé, než třeba Ra’zaci!“ Pak Murtagh pozvedl ruku a rozloučil se. Eragon raději tři kroky ustoupil, Trn se odrazil k obloze a vznesl se nad moře kopřiv. Jeho drápy zanechaly v na Zemi rýhy jako obrovská dláta. Jiskřivě červený drak udělal jednu, druhou a pak ještě třetí otočku okolo Eragona a Safiry, pak se stočil k severu. Pomalu mával křídly, nastavil tempo. Eragon se připojil k Safiře na hřebenu kopce. Sledovali spolu Trna a Murtagha, jak se zmenšují do maličké tečky, jako hvězdička na noční obloze, a mizí na horizontu. S pocitem smutku za ty dva nasedal na Safiřina záda a ta se odrazila ze hřebenu. Vraceli se do Uru’baenu. [[vml]]
Dědic impéria (71) Eragon pomalu stoupal po opotřebovaných schodech zelené věže. Bylo krátce do západu slunce a okny, které byly v proražených a zakřivených zdech po jeho pravici, mohl vidět táhnoucí se stíny budov Urû'baenu, stejně jako mlhou zastřených polí mimo města, a za zády se mu zvedala tmavá skála. Věž byla vysoká a Eragon byl unavený. Přál si, aby mohl letět se Safirou na vrchol. Byl to dlouhý den, a hned potom nechtěl nic jiného, než sedět se Safirou a pít šálek horkého čaje při pohledu na západ slunce. Ale jako vždy, bylo zapotřebí udělat ještě soustu věcí. Viděl Safiru jen dvakrát, protože hned po rozloučení s Murtaghem a Trnem přistáli zpět na tvrzi. Strávila skoro celé odpoledne pomáháním Vardenům zabíjet nebo chytat zbytek vojáků a později shromažďovat do táborů rodiny s dětmi, kteří uprchli ze svých domovů a jsou rozptýleny po celém venkově. Čekali, že by se mohl utrhnout kamenný převis. Elfové řekli Eragonovi, že nebýt kouzel, která vložili do kamene ještě za dob, kdy byl Uru’baen známý pod jménem Ilirea, tak by se převis dávno utrhl. Navíc je převis příliš velký, než aby ho výbuch poničil. Kopec sám pomohl absorbovat škodlivé částečky z výbuchu, ačkoli velké množství ještě uniklo vchodem do pevnosti a téměř všichni, kteří byli v okolí Urû'baenu, potřebovali uzdravit kouzly, jinak by brzy v bolestech zemřeli. Mnozí již onemocněli. Spolu s elfy se jich Eragon snažil zachránit co nejvíc, síla Eldunarí mu dovolila vyléčit velkou část Vardenů, stejně jako mnoho obyvatel města. V té chvíli, elfové a trpaslíci zazdili přední část citadely, aby se zabránilo dalšímu znečištění z prosakování ven. Poté prohledali budovu kvůli pozůstalým, a těch nebylo málo: vojáci, úředníci, a stovky vězňů ze sklepení. Velká zásoba pokladů, které ležely v citadele, včetně obsahu obrovské knihovny Galbatorixe, budou muset získat později. Nebude to vůbec snadný úkol. Stěny mnoha pokojů se zhroutili, bezpočet dalších, i když ještě stojících, byly tak zničené, že představovali nebezpečí pro každého, kdo by se odvážil přiblížit. Kromě toho by kouzlo muset odrazit jed, který prostupuje vzduch, kámen, a všechny objekty v rámci rozlehlého bludiště pevnosti. A dalším kouzlem by bylo nutné očistit ty věci, které by se rozhodli vynést. Jakmile byla pevnost uzavřena, elfové vyčistili město a zemi od ozářených sutin, které se na ni usadily, aby bylo ve městě opět bezpečné žít. Eragon věděl, že by s tím měl také pomáhat, už před tím, se připojil ke snaze vyléčit a umístit ochrany kolem každého ve městě a okolí Urû´baenu, strávil přes hodinu s použitím starověkého jazyka hledáním a odstraněním Galbatorixových kouzel, jimiž spoutal budovy a lidi z města. Některá kouzla se zdála neškodná, dokonce užitečná, jako jedno kouzlo, jehož jediným účelem bylo zabránění vrzání pantů u dveří a které čerpalo sílu z krystalu zapuštěného do dveří. Eragon se ale neodvážil odstranit
nebo přeměnit některá z králových kouzel, bez ohledu na to, jak se neškodná se zdála. Zvlášť ne ty, které Galbatorix vložil na muže a ženy z velení. Mezi nimi byly nejvíce obyčejné přísahy věrnosti, ale byla tam také kouzla na poskytnutí větších dovedností a i jiná tajemná kouzla. Když Eragon oprostil šlechtice z jejich otroctví, občas ucítil výkřik úzkosti, jako by si z nich vzal něco cenného. Ve chvíli kdy vymanil eldunarí z Galbatorixovi moci, draci svými myšlenkami okamžitě začali napadat okolí - mysli lidí uvnitř města. Útočili bez ohledu na to, kdo byl přítel a kdo nepřítel. V těch chvílích celé město Urû´baen pokryl strach, pocítili to všichni, dokonce i elfové se přikrčili a zběleli strachem. Blödgharm, a jeho deset zbývajících kouzelníků, svázali konvoj kovových truhel obsahujících Eldunarí s párem koní a vyjeli s nimi z města, kde už dračí myšlenky neměly tak silný účinek. Glaedr trval na tom, že doprovodí šílené draky, stejně jako několik Eldunarí z Vroengardu. To bylo podruhé od svého návratu, co Eragon viděl Safiru, když pozměnila kouzlo, které schovávalo Umarotha a ostatní, tak že se pět Eldunarí oddělilo a byly předány do úschovy Blödgharmovi. Glaedr a zbylých pět bylo toho názoru, že by mohli uklidnit a následně komunikovat s draky, které Galbatorix tak dlouho trápil. Eragon si tím nebyl tolik jistý, ale doufal, že mají pravdu. Když byli elfové a Eldunarí na cestě ven z města, Arya Eragonovi dala najevo svůj údiv prostřednictvím myšlenek od rozbořené brány, kde měl konferenci s kapitány matčiny armády. V této krátké chvilce, kdy se jejich mysli spojili, cítil její smutek ze smrti královny Islanzadí, stejně jako lítost a vztek a přidal se k jejímu zármutku. Viděl, jak jejím emocím hrozí, že přemůžou její rozum a jak se snaží jim v tom zabránit. Snažil se ji utěšit, jak mohl, ale zdálo se to ubohé v porovnání s její ztrátou. Hned potom, co Murtagh odletěl, sevřel Eragona pocit prázdnoty. Čekal, že se bude radovat, pokud zabijí Galbatorixe, a ačkoli byl rád - a on byl rád, že král odešel - tak už nevěděl, co dělat. Dosáhl svého cíle, ale teď - když už nevěděl, jak dál - byl v rozpacích. Na co teď se Safirou zaměří své síly? Co bude smyslem jejich života? Věděl, že časem, on a Safira vychovají příští generaci dračích Jezdců, ale ta vyhlídka byla příliš vzdálená, než aby to bylo skutečné. Když to zvažoval, byl přepadlý a bylo mu špatně od žaludku. Obrátil své myšlenky jinam, ale ty otázky mu dál okusovaly jeho mysl a přetrvával v něm pocit prázdnoty. Možná, že Murthag a Trn měli dobrý nápad. Zdálo se, jako by schody nikdy neměli skončit. Plahočil se po nich vzhůru, stále dál a dál, až lidé v ulicích vypadali jako mravenci a ho jeho lýtka a hřbety kotníků začala pálit z opakujícího se pohybu. Viděl vlaštovčí hnízda, postavená na parapetech oken a na jednom takovém našel hromady malých koster, oběti jestřábů nebo orlů. Když se konečně objevila horní část schodiště, zahlédl velké dveře, sešlé věkem, zastavil se, aby zmírnil tok myšlenek a zpomalil svůj dech. Pak udělal pár posledních kroků, zvedl závoru a otevřel dveře do kulaté místnosti na vrcholu elfí věže.
Společně se Safirou na něj čekalo šest osob: Arya, stříbrovlasý elf Däthedr, král Orrin, Nasuada, král Orik a král kočkodlaků, Grimm Půlpacka. Stáli - až krále Orrina, který seděl, ve velkém kruhu se Safirou přímo naproti schodům u jižních oken, která jí umožnila přistát uvnitř věže. Paprsky ze zapadajícího slunce pronikaly dovnitř přes celou místnost, osvětlovaly elfí řezby na stěnách a složitou strukturu kamene na podlaze. S výjimkou Safiry a Grimrra, byli všichni napjatí a nejistí. Na kůži okolo Aryiných očí a na jejích tvrdých rysech jejího snědého krku, Eragon viděl, důkazy o jejím zármutku a rozrušení. Přál si, aby mohl něco udělat, aby jí dokázal zmírnit její bolest. Orrin těžce seděl na židli, držel si levou rukou zavázanou hruď a s pohárem vína v pravé ruce. Hýbal se s přehnanou péčí, jako by se bál, že se zraní. Jeho oči byly jasné a čisté, a tak Eragon hádal, že jeho zranění, jsou příčinou opatrnosti, a ne nápoj. Däthedr poklepával jedním prstem na hrušku svého meče, zatímco Orik s rukama složenýma na vršku Volundu, kladiva, položeného před ním na podlaze, a upřeně si hleděl do vousů. Nasuada měla ruce založené, jako by jí byla zima, Napravo se Grimrr Půlpacka díval z okna, zdánlivě lhostejný k ostatním. Eragon otevřel dveře. Všichni se na něj podívali a přes Orikův obličej přelétl úsměv. „Eragone!“ zvolal. Přehodil si kladivo přes rameno a přešel k Eragonovi a chytil za předloktí. „Věděl jsem, že ho zabiješ! Výborně! Dnes večer budeme oslavovat, ne? Ať ohně jasně hoří a nechť jsou naše hlasy z hodování slyšet až do nebe!“ Eragon se usmál a přikývl. Orik ho poplácal po rameni a přešel zpět na své místo. Zatímco Eragon se postavil vedle Safiry. Maličký, řekla, otírajíce se čenichem o jeho rameno. Natáhl se a dotkl se její tvrdé šupinaté tváře, přičemž se těšil z její blízkosti. Pak se dotkl svými myšlenkami Eldunarí, se kterými byla stále spojena. Byla unavená z denních událostí a mohl říct, že by raději sledovala a poslouchala, než aby se aktivně zapojila do diskuze, která se měla uskutečnit. Eldunarí si všimla jeho přítomnosti a Umaroth řekl: „Eragone“, pak se ale odmlčel. Nikdo v místnosti nevypadal, že by chtěl začít. Z města dole se ozvalo zařehtání koně. Zvenčí přicházelo klepání dláta. Král Orrin se zavrtěl na židli a usrkl víno. Grimrr se poškrábal za uchem a zavětřil, jako by se snažil ochutnat vzduch. Pak Däuthr prolomil mlčení. „Musíme učinit rozhodnutí,“ řekl. „To my víme, elfe“ zabručel Orik. „Nechte ho mluvit,“ řekl Orrin a zagestikuloval svým drahokamy pokrytým pohárem. „Chtěl bych slyšet jeho názor na to, jak bychom měli postupovat.“ S trochu nahořklým úsměvem pokývnul hlavou směrem k Däethrovi, jako by mu chtěl dát svolení mluvit Däethr kývl na oplátku hlavou. Pokud elfa rozhořčil králův tón, nedal to na sobě znát. „Neskryje se, že je Galbatorix mrtvý. Do konce týdne bude jeho zánik znám po celé Alagaesii.“ „Tak to má být,“ řekla Nasuada. Převlékla se z šatů, ve kterých byla uvězněna, do tmavě červených, ve kterých bylo vidět ztracenou váhu, během věznění. Volně visely z ramen a její pas byl až bolestně útlý. Přestože se zdála slabá, něco z její původní síly se vrátilo. Když se Eragon se Safirou vrátili k věži, Nasuada byla napokraji zhroucení z psychického i fyzického vyčerpání. Ve chvíli, kdy ji Jörmundur uviděl, odvedl ji do tábora a ona strávila zbytek dne v ústraní.
Eragon nebyl schopen se s ní poradit ještě před shromážděním, a tak si nebyl jistý jejím názorem na téma, které bylo hlavním důvodem jednání. Kdyby mohl, kontaktoval by ji přímo v myšlenkách, ovšem nechtěl ji rušit z jejího soukromí. Ne potom, co musela vydržet. „Tak to má být,“ řekl Däethr, jeho hlas zněl jasně a zřetelně, pod tou vysokou klenbou kulaté místnosti. „Nicméně, jak se lidé dozvědí, že byl Galbatorix sesazen, tak jejich první otázkou bude, kdo nastoupí po něm.“ Däethr se každému podíval do tváře. „Musíme jim hned odpovědět, než začnou nepokoje. Naše královna zemřela. Králi Orrine, vy jste zraněn. Pověsti se šíří rychle, tím si můžeme být jistí. Je důležité, abychom je potlačili dříve, než způsobí škodu. Opoždění by mělo katastrofální následky. Nemůžeme dovolit každému z vojska, který má vliv, aby se usadil jako vládce svého vlastního drobného království. Pokud by se tak stalo, rozdělí se říše na stovky různých království a to nikdo z nás nechce. Nástupce musí být zvolen, vybrán a jmenován. Ale může to být velice obtížné.“ Aniž by se Grimrr otočil, řekl: „Nemůžete vést království, pokud jste slabí.“ Král Orrin se opět pousmál, aniž by se jeho úsměv odrážel v očích. „A kdo tuto roli obsadí? Arya, nebo pán Däthedr? Nebo snad král Orik? Anebo vy, králi Půlpacko? Jsme vděčni za Vaši pomoc a přátelství, ale záleží na rozhodnutí lidí, že ano? My sami rozhodneme a necháme ostatní vybrat nám našeho krále.“ Nasuada si promnula ruce a k Eragonově údivu řekla: „Souhlasím, to je něco, co si musíme vyřešit sami.“ Podívala se přes místnost na Aryu a Däethra. „Vy byste nám určitě nedovolili jmenovat vašeho nového krále nebo královnu.“ Podívala se na Orika. „Ani vaše klany by nám nedovolili vybrat tebe jako nástupce Hrotgara.“ „Ne,“ řekl Orik. „Ne, to bychom nedovolili.“ „Rozhodnutí je samozřejmě na vás,“ řekl Däethr. „Nebudeme vám přikazovat, co byste měli nebo neměli dělat. Nicméně, jako vaši přátelé a spojenci, snad máme právo vám nabídnout naší radu k takovýmto důležitým věcem, zejména když se týkají nás všech? Jakékoli vaše rozhodnutí bude mít dalekosáhlé důsledky a měli byste jim dobře rozumět, než si vyberete.“ Eragon pochopil dobře, byla to hrozba. Däthedr říkal, že v případě, že by elfové s jejich rozhodnutím nesouhlasili, mělo by to nepříjemné následky. Eragon odolal nutkání se zamračit. Postoj elfů se dal očekávat. V sázce bylo mnoho a jakákoli chyba mohla způsobit problémy, které by mohli skončit až za několik desetiletí. „To … zní rozumně,“ řekla Nasuada. Podívala se na krále Orrina. Orrin se díval do svého poháru a pozoroval tekutinu uvnitř, jak kroužil s pohárem. „A jak byste nám chtěl poradit, pane Däthedře? Můžete nám to říct? Jsem velmi zvědavý.“ Elf se odmlčel. Od pomalých, teplých paprsků zapadajícího slunce, mu jeho stříbrné vlasy zářily okolo hlavy jako svatozář. „Kdokoli nosí korunu, musí mít potřebné znalosti a zkušenosti od začátku. Není čas poučovat někoho ve způsobech velení, ani si nemůžeme dovolit chyby nováčků. Kromě toho, tato osoba musí být
morálně vhodná, když vezmeme v potaz tak vysokou funkci. On nebo ona musí být přijatelná pro Vardeny, a v menší míře i pro lidi z říše - pokud je to vůbec možné - také by ona osoba měla mít sympatie i ostatních vašich spojenců.“ „To omezuje naše možnosti, máte mnoho požadavků…“ řekl král Orrin. „Oni pouze vytvoří dobré království, nebo to vidíte jinak?“ „Vidím několik možností, jež jste přehlédl, nebo neberete na vědomí, snad proto, že vám nepříjemné nad nimi uvažovat. Ale to nevadí. Pokračujeme.“ Däthedr přimhouřil oči, jeho hlas zůstal uhlazený jako předtím. „Nejjednodušší volbou, a lidé z říše to budou pravděpodobně očekávat, je ten, kdo zabil Galbatorixe. To znamená Eragon.“ Vzduch v komnatě zhoustnul, jako by byl vyroben ze skla. Všichni se podívali ne Eragona, včetně Safiry a dokonce i kočkodlak, a cítil Umarotha a ostatní Eldunarí, jak ho také pozorně sledují. Upřeně se díval na všechny okolo něj, beze strachu, a aniž by byl rozhněván jejich úsudkem. Hledal na Nasuadině tváři náznak její reakce, ale nic jiného než závažnost z jejího výrazu nemohl rozeznat, ani co si myslí, ani co cítí. Nedomníval se, že měl Däethr pravdu, s tím, že by se měl stát králem. Na okamžik ta možnost Eragona pobavila. Nebyl nikdo, kdo by ho mohl zastavit v cestě na trůn. Nikdo kromě Elvy a možná i Murtagha, ale teď už věděl, jak se bránit proti schopnosti Elvy a Murtagh tam už nikdy nebude, aby jej napadl. Safira, cítil to z myšlenek, mu nebude bránit, ať už si vybere cokoli. I když nevyčetl nic z Nasuadina výrazu, věděl, že by to bylo poprvé, co by byla ochotna ustoupit a umožnit mu převzít velení. Co bys chtěl? Zeptala se Safira. Eragon nad tím přemýšlel. Chci … být k užitku. Ale moc a nadvládu nad ostatními, ty věci, které Galbatorix vyhledával, mě moc nepřitahují. V každém případě máme jiné povinnosti. Přesunul svou pozornost zpět, stále ho sledovali a on řekl: „Ne, nebylo by to správné.“ Král Orrin zavrčel a vypil další doušek vína, zatímco Arya, Dätzhedr a Nasuadě se zdáli trochu uvolněnější. Stejně jako oni, tak i Eldunarí se zdáli být spokojeni s jeho rozhodnutím, i když to nedali nijak najevo. „Jsem rád, že to říkáš,“ řekl Däthedr. „Není pochyb o tom, že bys byl dobrým vládcem, ale já si nemyslím, že by bylo dobré pro vaši, ani pro jiné rasy Alagaësie, aby jiný dračí jezdec převzal korunu.“ Pak se Arya přesunula k Däthedrovi. Stříbrnovlasý elf mírně poodstoupil a Arya řekla: „Roran bude další jasnou volbou.“ „Roran?“ Zeptal se Eragon nevěřícně. Arya na něj hleděla, její pohled byl vážný, a díky bočnímu světlu, jasný a divoký, jako smaragdy, řezané do nějakého paprskujícího vzoru. „Byla to jeho zásluha, že se Vardenové zmocnili Urû’baenu. Je hrdina Aroughs a mnoha dalších bitev. Vardenové a zbytek říše za ním bez váhání půjdou.“ „Je hrubý a moc sebejistý, a navíc nemá potřebné zkušenosti,“ řekl král Orrin. Pak s mírně provinilým pohledem pohlédl na Eragona. „Nicméně je to dobrý bojovník.“ Arya jednou mrkla jako sova. „Věřím, že zjistíte, že jeho hrubost závisí na těch, se kterými bojuje … Vaše Veličenstvo. Nicméně máte pravdu, Roranovi chybí potřebné zkušenosti. Pak nám ale zbývají pouze jen dvě možnosti, vy Nasuado a vy králi Orrine.“
Král Orrin opět změnil polohu v jeho hluboce posazené židli, jeho výraz zvážněl, kdežto Nasuadin se nezměnil. „Předpokládám,“ řekl Orrin Nasuadě, „že chcete uplatnit svůj nárok?“ Zvedla bradu. „Ano.“ Její hlas byl klidný, jako nerozčeřená hladina. „Tak to jsme ve slepé uličce, protože já chci také, a já se neobměkčím.“ Orrin kroužil pohárem mezi jeho prsty. Jediná možnost, kterou vidím, aniž by došlo ke krveprolití, je ta, že se vzdáte svého nároku. Pokud na tom ale budete dál trvat, všechno tím zničíte, vše, čeho jsme dnes dosáhli, a budete mít vinu na zmatku, jenž bude následovat.“ „Vy byste se obrátil proti vašim spojencům, jen proto, abyste zabránil Nasuadě získat trůn?“ Zeptala se Arya. Král Orrin to možná nepostřehl, ale Eragon viděl její chladné, tvrdé vystupování, a ochotu udeřit ho a zabít v co nejkratší době. „Ne,“ odpověděl Orrin. „Pro získání trůnu bych se obrátil na Vardeny. V tom je rozdíl.“ „Proč?“ Zeptala se Nasuada. „Proč?“ Ta otázka Orrinovi přišla nestoudná. „Moji lidé Vardenům poskytli přístřeší, živili je a šatili. Bojovali jsme a umírali po jejich boku a riskovali jsme svou zemi, daleko víc než Vardenové. Vardenové by skončili bez domova, kdyby Galbatorix porazil Eragona a draky, vy byste mohli utéct a schovat se, ale mi bychom přišli o domov, o Surdu. Galbatorixovo vojsko by nás srovnalo se zemí. Vsadili jsme vše – naše rodiny, naše domy, naši sílu a na naši svobodu a po tom všem, po všech našich obětích, opravdu věříte, že budeme spokojeni s návratem na naše pole bez jiných odměn než poklepání si na hlavu a vaše královské díky? Pche! To se budu dřív plazit. Pokropili jsme zemi naší krví odsud až po Hořící Pláně a nyní budeme mít naši odměnu.“ Sevřel ruku v pěst. „Teď budeme mít naši válečnou kořist.“ Oriinova slova nijak Nasuadu nenaštvala, spíše vypadala zamyšleně, téměř soucitně. Určitě nedá tomuhle vrčícímu psisku, to, co chce, řekla Safira. Čekej a dívej se, odpověděl Eragon. Ještě se nikdy nezmílila. Arya řekla: „Doufám, že se oba dokážete usmířit, a …“ „Samozřejmě,“ řekl král Orrin. „Také v to doufám.“ Podíval se na Nasuadu. „Ale obávám se, že Nasuadino cílevědomé odhodlání jí nedovolí, aby si uvědomila, že se tomuto musí nakonec podvolit.“ Arya pokračovala: „A jak Däthedr řekl, neměli bychom zasahovat do výběru vašeho nového vládce.“ „Vzpomínám si,“ řekl Orrin s náznakem samolibého úsměvu. „Nicméně,“ pokračovala Arya, „jako zapřísáhlý spojenec Vardenů, Vám musím říci, že jakýkoli útok na ní, je útokem na nás a my odpovíme.“ Orrinova tvář se stáhla, jakoby kousl do něčeho kyselého. „Totéž platí pro nás trpaslíky,“ řekl Orik. Zvuk jeho hlasu byl jako skřípající kameny sami o sebe někde hluboko pod zemí. Grimrr Půlpacka zvedl tlapku přímo před jeho obličej a začal si prohlížet drápky na svých třech posledních prstech. „Je nám jedno, kdo a za jak dlouho se stane příštím králem nebo královnou, tak
jako tak nám bylo slíbeno místo vedle trůnu. Přesto, vytvořili jsme naši dohodu s Nasuadou, a proto ji budeme i nadále podporovat tak dlouho, až nebude vůdcem Vardenů.“ „Ah-ha!“ Zvolal král Orrin, naklonil se dopředu s opřenou rukou o jedno koleno. „Ale ona není vůdcem Vardenů. Už ne. To je teď Eragon!“ Opět se všichni podívali na Eragona. Lehce se ušklíbl a řekl: „Myslel jsem, že bylo jasné, že se vrátilo vůdcovství zpět Nasuadě, ve chvíli, kdy byla volná. Pokud ne, pak nechť o tom nejsou pochyby: Nasuada je vůdcem Vardenů. A já věřím, že by to měla být ona, kdo zdědí trůn.“ „Řekl bys to,“ dodal král Orrin jízlivě. „Přísahal si jí věrnost. Samozřejmě si myslíš, že by měla zdědit trůn. Nejsi nic víc, než loajální zaměstnanec, stojící za svým pánem, tvé názory nemají větší váhu, než názory mých vlastních poddaných.“ „Ne!“ Řekl Eragon. „V tom se mýlíte. Kdybych si myslel, že vy nebo někdo jiný by lépe vládl, pak bych to tak řekl! Ano, dal jsem slib Nasuadě, ale to mě nezastaví, abych popravdě řekl, jak to vidím já.“ „Možná ne, ale vaše loajalita k ní vám stále zamlžuje váš úsudek.“ „Stejně jako vaše loajalita k Surdě,“ řekl Orik. Král Orrin se zamračil. „Proč se vždy obracíte proti mně?“ Zeptal se a díval se z Eragona na Aryu a na Orika. „Proč jsi v každém sporu na její straně?“ Víno vyšplouchlo přes okraj poháru, když ukázal na Nasuadu. „Proč si získala ona váš respekt a ne já; nebo lidé ze Surdy? Vždy dáváte přednost Nasuadě a Vardenům, a před ní to byl zase Ajihad. Můj otec stále žije.“ „Váš otec, král Larkin, stále žije,“ řekla Arya, „neseděl by a nenaříkal, jak ho ostatní vidí, něco by pro to udělal.“ „Klid,“ řekla Nasuada, než Orrin mohl odpovědět. „Není třeba se tu urážet… Orrine, Vaše obavy jsou přiměřené. Máte pravdu, že Surdané hodně přispívali naší věci. Svobodně přiznávám, že bychom bez Vaší pomoci nikdy nebyli schopni zaútočit na Říši, a že si zasloužíte odměnu za to, co jste riskovali, věnovali a ztratili v průběhu války.“ Král Orrin přikývl, zdál se být spokojený. „Takže ustoupíte?“ „Ne,“ řekla Nasuada, klidná jako vždy. „To neudělám. Ale mám protinávrh, který možná uspokojí všechny naše zájmy.“ Orrin párkrát nespokojeně zamlaskal, ale dál už nepřerušoval. „Můj návrh je, že mnohé ze zemí, které jsme obsadili, se stanou součástí Surdy. Aroughs, Fenster a Melian budou tvoje, stejně jako ostrovy na jih, jakmile budou pod naší správou. Surda bude územím téměř dvojnásobná.“ „A na oplátku?“ Zeptal se král Orrin, zvedaje obočí. „Na oplátku budeš přísahat věrnost trůnu zde v Urû'baenu a tomu, jenž na něm bude sedět.“ Orrin zkřivil ústa. „A sama se dosadíš na místo vyšší královny, mající pod sebou všechny země.“ „Tyto dvě říše, Říše a Surda se musí smířit, pokud chceme, aby se zabránilo budoucímu nepřátelství. Surda zůstane vašemu velení, jak uznáte za vhodné, s jedinou výjimkou, kouzelníci našich zemí by měli podléhat určitým omezením, jejichž přesnou povahu bychom určili později. Spolu s těmito
zákony, musí Surda nutně přispívat k obraně našich společných území. Pokud by jeden z nás byl napaden, druhý by byl povinen poskytnout pomoc ve formě vojska a materiálu.“ Král Orrin položil pohár ve vzpřímené poloze na klíně a díval se na ní. „Znovu se ptám: proč bys chtěla být tím, kdo usedne na trůn místo mě? Moje rodina vládne Surdě od dob, kdy Lady Marelda vyhrála bitvu Cithrí a proto založila i Surdu a dům Langfeld, a my můžeme sledovat naše předky celou cestu až po Thanebranda dárce prstenu. Stáli jsme a bojovali jsme proti Říši celé století. Naše zlato, naše zbraně a naše obrněné jednotky dovolili Vardenům na prvním místě přežít a trpěli za vás během těch mnoha let. Bez nás by bylo nemožné, abyste odolávali Galbatorixovi. Trpaslíci vám nemohli opatřit vše, co jste potřebovali, rovněž ani elfové, kteří byli příliš daleko. Takže se ptám znovu; proč toto ocenění má padnout na vaši hlavu a ne na mou?“ „Protože,“ řekla Nasuada, „věřím, že mohu být dobrou královnou. A protože – se vším co jsem utvořila za vedení Vardenů – věřím, že je to to nejlepší pro naše lidi a zároveň i pro celou Alagaësii.“ „Máte o sobě velmi vysoké mínění.“ „Falešná skromnost není nikdy obdivuhodná a zvláště ne u těch, kteří velí ostatním. Neprokázala jsem snad dostatečně, že jsem schopna vést? Kdyby nebylo mě, tak by Vardenové stále trčeli ve Farthen Duru, čekali by na nějaké znamení, kdy by byl správný čas na tažení proti Galbatorixovi. Já jsem přesunula Vardeny do z Farthen Duru Surdy. A já jsem se postavila do čela této mocné armády. S vaší pomocí, to ano, ale já jsem ta, která je vedla; A byla jsem to já, kdo zajistil pomoc trpaslíků, elfů a urgalů. Mohl byste říci to samé? Kdokoli bude vládnout v Urû'baenu, bude muset jednat s každou rasou v zemi, a to nejen s naší vlastní. Opět, toto jsem udělala a mohu v tom pokračovat.“ Nasuadin hlas změkl, ale její výraz zůstal stejně silný, jako doposud. „Orrine, proč to chcete? Byl byste šťastnější?“ „Nejedná se o otázku štěstí,“ zavrčel. „I když z části ano. Opravdu chcete vládnout celé říši kromě Surdy? Ten, kdo obsadí trůn, bude mít nelehký úkol. Ostatní země se musí přestavět, sjednat smlouvy, zabrat města, podmanit si kouzelníky a šlechtice… Bude to trvat celý život - odčinit škodu, kterou Galbatorix napáchal. Je to něco, co jste opravdu ochotna vzít na svá bedra? Zdá se mi, že byste raději žila svůj život, jako dříve.“ Její pohled spočinul na víně a pak zpět na jeho obličeji. „Pokud přijmete mou nabídku, budete se moct vrátit do Aberonu k vašim experimentům ohledně přírodní filozofie. To byste si přál, že? Surda bude větší a bohatší a budete mít možnost prosazovat své zájmy.“ „Neděláme vždycky to, co se nám líbí. Někdy musíme dělat to, co je správné, ne to co chceme,“ řekl král Orrin. „To je pravda, ale…“ „Kromě toho, kdybych byl král v Urû'baenu, byl bych schopen vykonávat své zájmy stejně snadno jako v Aberonu.“ Nasuada se zamračila, ale než mohla promluvit, Orrin ji zarazil: „Ty to nechápeš…“ Zamračil se a napil se vína.
Pak to vysvětlete nám, řekla Safira s nápadným zabarvením netrpělivostí jejích myšlenek. Orrin si odfrkl, dopil svůj pohár a pak ho hodil na dveře u schodiště. Promáčknuté zlato poháru, klepnutí o zem několika vypadlých klenotů se rozléhalo po podlaze. „To nejde,“ zavrčel, „ale mohu se o to pokusit.“ Zamračil se po místnosti. „Nikdo z vás to nepochopí, jste příliš úzkoprsí… Jak byste mohli, když jste nikdy nezažili to, co já?“ Klesl zpátky do křesla, s očima tmavýma jako dva uhlíky. Nasuadě řekl: „Jste odhodlána? Nestáhnete svůj nárok?” Zavrtěla hlavou. „I když jsem se rozhodl vznést svůj vlastní požadavek?“ „Pak budeme v konfliktu.“ „A vy tři budete na její straně?“ Zeptal se Orrin a střídavě se díval na Aryu, Orika a Grimrra. „Pokud budou Vardenové napadeni, budeme bojovat po jejich boku,“ řekl Orik. „My také,“ řekla Arya. Král Orrin se usmál. Úsměvem, který byl více obnažením zubů než cokoli jiného. „Ale nemyslíte, že byste nám mohl říci, koho bychom nyní měli zvolit jako našeho vládce?“ „Samozřejmě, že ne,“ řekl Orik, jeho zuby se zableskly a vousy vypadaly nebezpečně. „Samozřejmě, že ne.“ Pak Orrin obrátil svou pozornost k Nasuadě. „Chci Belatonu; společně s ostatními městy, které jsi vyjmenovala.“ Nasuada se na chvíly zamyslela. „Už jsi získal dvě přístavní města, Aroughs a Fenster, tři, pokud se spokojíš s Eoamem na ostrově Beirland. Dám vám místo něj Furnost a pak budete mít celé jezero Thüdosten, když já budu mít celé jezero Leona.“ „Leona je cennější než Thüdosten, když odděluje přístup do hor ze severních pobřeží,“ zdůraznil Orrin. „Ano, ale již máte přístup k jezeru Leona z města Dauth a řeky Jiet.“ Král Orrin zíral na podlahu ve středu místnosti a mlčel. Venku, slunce částečně zapadlo za horizont a osvětlilo několikeré mraky, které zůstaly na obloze. Obloha začala tmavnout, v soumraku se objevilo prvních pár hvězd, slabých teček ve fialovém prostoru. Začal vát mírný vítr, se zvuky se otíral o strany věže, Eragon uslyšel i šustění kopřiv. Čím déle čekali, tím spíš se Eragonovi zdálo, že Orrin odmítne Nasuadinu nabídku nebo že zůstane sedět tichý celou noc. Pak král přešlápl a podíval se nahoru. „Velmi dobře,“ řekl tichým hlasem. „Pokud budete ctít podmínky naší dohody, pak nebudu napadat váš trůn po Galbatorixovi… Vaše Veličenstvo.“ Po téhle větě přeběhl Eragonovi mráz po zádech. Její výraz byl zasmušilý, postoupila vpřed, dokud nestála uprostřed otevřené místnosti. Pak Orik udeřil pažbou kladiva Volund o zem a prohlásil: „Král je mrtev, ať žije královna!“
„Král je mrtev, ať žije královna!“ Opakovali Eragon, Arya, Däthedr a Grimrr. Safira se jako kočka protáhla, vycenila ostré zuby a vítězoslavně zařvala do tmy. Ozvěna se odrážela ven ze šikmého stropu. Seskočila dolů k šerým střechám se proletět. Smysl pro schválení vyzařoval i z Eldunarí. Nasuada stála vysoká a hrdá, leskly se jí oči slzami. „Děkuji,“ řekla a podívala se na každého z nich. Přesto jako by byla myšlenkami jinde. Ostatní všimli, jak na ni padl smutek. Celá země se ponořila do tmy. Jen horní část věže zůstala dosud osvětlená, zářila jako maják vysoko nad městem. [[jezek]]
Vhodný epitaf (72) Po jejich vítězství v Urubaenu některé měsíce utekly pro Eragona rychle a jiné pomalu. Rychle, protože tu bylo pro něj a Safiru tolik práce, že jen zřídka kdy nebyli na konci dne vyčerpaní. Pomalu, protože již neměl záměr – navzdory tomu, kolik úkolů mu královna Nasauda zadala – a zdálo se mu, jako by plul na moři bez větru v očekávání na něco, co ho popostrčí do hlavního proudu. Zůstal se Safirou v Uru‘baenu ještě několik dní po tom, co byla Nasauda zvolena královnou, aby pomohl upevnit přítomnost Vardenů zde i v okolí hlavního města. Hodně času strávili s obyvateli města – hlavně si usmířit skupinky, které zuřily kvůli útokům Vardenů – a honily skupiny vojáků, co utekly z Urubaenu a hrály si na pocestné, rolníky poblíž pozemků, kde žili. On a Safira se také účastnili na přestavbě městské hlavní brány a na Nasaudino přání, použil několik kouzel vytvořených k ochraně těch, co slouží Nasaudě proti těm, co jsou stále věrní Galbatorixovi. Kouzla použil jen na lidi z města a sousedství, ale mít taková kouzla na blízku vzbuzovalo v každém z Vardenů pocit bezpečí. Eragon zjistil, že trpaslíci a také elfové s ním a Safirou jednali jinak, než před Galbatorixovou smrtí. Byli více respektovaní a uctívaní, zvláště lidé se na ně dívali, což příliš nechápal, s úctou. Zpočátku si to užíval – Safiře se nezdálo, že by se o tom měla nějak zajímat – ale pak ho to začalo obtěžovat, když zjistil, že většina trpaslíků a lidí byla téměř dychtivá se mu zavděčit, že by mu klidně řekli cokoliv, o čem si mysleli, že chce slyšet a ne skutečnou pravdu. To zjištění ho znepokojilo; cítil, že nemůže věřit nikomu jinému než Roranovi, Arye, Nasaudě, Orikovi, Horstovi a samozřejmě, Safiře. Během dnů Aryu nevídal často, chtěla získat zpátky formu, odvahu a energii po jednodenním spánku, což Eragona udivilo. Opět mu stoupla v očích, když si poslechl, co utrpěla v Síni věštkyně. Stejně tak si vážil Murtagha, o kterém Nasauda po tom všem neřekla ani slovo. Děkovala Eragonovi za jeho vedení Vardenů v její nepřítomnosti - ačkoli prohlašoval, že byl většinu času pryč – a děkovala mu za záchranu v tak blízké době, v pozdějším rozhovoru připustila, že by jí zanedlouho Galbatorix zlomil. Třetí den byla Nasauda korunovaná na velkém náměstí uprostřed města. Na něm stály ohromné zástupy lidí, trpaslíků, elfů, kočkodlaků a Urgalů. Výbuch, který ukončil Galbatorixův život, zničil také starověkou Broddringovu korunu, takže trpaslíci museli vyrobit novou korunu ze zlata, které nalezli ve městě a z drahokamů, které elfové vzali ze svých přileb a jílců svých mečů. Obřad byl jednoduchý, ale za to více efektivní. Nasauda se přibližovala pěšky od zřícené citadely. Měla na sobě oděv královské fialové – s krátkými rukávy, takže všichni mohli vidět její jizvy, které se táhly přes její předloktí – lemovaný vlečkou s norkem, kterou jí Elva donesla. Poslal ji Eragon, aby dostál Mutaghova varování, zůstala dívka co nejblíže Nasaudě. Ozvalo se pomalé bubnování, jak Nasauda vstoupila na stupínek, který byl vztyčen v centru náměstí. Na stupínku, za vyřezávanou židlí, která měla sloužit jako trůn, stál Eragon se Safirou. Na pódiu před stupínkem stali králové Orrin, Orik a Grimrr, vedle nich Arya, Dathedr a Nar Garzvhog.
Nasauda vyšla na stupínek, pak poklekla před Eragon a Safirou. Trpaslíci z Orikova klanu předali Eragonovi novou korunu, kterou pak umístil na Nasaudinu hlavu. Pak Safira sklonila krk a čumákem se dotkla Nasaudiného čela a pak jí řekla s Eragonem: „Povstaň jako nová královna, Nasaudo, dcero Ažihada a Nadary.“ Trumpety zahrály fanfáru a dav – který byl smrtelně potichu – začal jásat. Byla to zvláštní směsice zvuků, když se nízký hlas Urgalů smíchal se zvučným a melodickým hlasem elfů. Pak Nasauda usedla na trůn. Král Orrin k ní přišel a slíbil jí věrnost, následovali ho Arya, král Orik, Grimrr Půlpacka a Nar Garzhvog, každý z nich jí slíbil spojenectví. Tato událost na Eragona silně zapůsobila. Přistihnul se, jak zadržuje slzy, když zíral na Nasaudu, jak sedí na trůnu. Teprve s její korunovací pocítil, jak hrozba Galbatorixova utlačování začíná mizet. Potom se začalo hodovat, Vardenové a jejich spojenci oslavovali přes celou noc až do dalšího dne. Eragon si z festivalu pamatoval málo, jen tanec elfů, tlukot trpasličích bubnů a čtyři Kully, kteří šplhali na věž vedle městské hradby a zde se postavili a zaduli na rohy vyrobené z lebek jejich otců. Měšťané se také připojili k oslavám, mezi nimi Eragon viděl úlevu a jásot nad tím, že Galbatorix již není více králem. A podtržením emocí každého z přítomných, bylo povědomí důležitosti chvíle, aby věděli, že byli svědky konce jednoho a zrodu nového věku. Pátým dnem, když byla brána téměř zrekonstruována a město se zdálo zabezpečené, poslala Nasauda Eragona se Safirou, aby odletěli do Dras Leony, odtud do Belatony, Feinsteirnu a Aroughs a v každém místě použili jméno starověkého jazyka, aby oprostili od přísahy každého, kdo byl věrný Galbatorixovi. Také se zeptala Eragona, jestli by kouzly zavázal vojáky a šlechtice – tak jak musel u lidí v Urubaenu – aby se nesnažili podkopat nově nastavený mír. To Eragon odmítnul pro pocit, který byl podobný tomu, jak Galbatorix ovlivňoval ty, kteří mu byli věrní. V Urubaenu bylo nebezpečí skrytých vrahů mnohem větší, takže Eragon byl ochoten udělat, co si přála. Ale jinde ne. K jeho úlevě, Nasauda s ním po úvaze souhlasila. Eragon se Safirou vzali s sebou přes půlku Eldunarí z Vroengardu; zbytek zatím zůstal společně se srdci srdcí, které Galbatorix ochraňoval ve své pokladnici. Blodhgarm a jeho kouzelníci – kteří již nemuseli ochraňovat Eragona a Safiru – přesunuli tato Eldunarí do hradu několik mil severně od Urubaenu, kde bylo snadné je ochránit před někým, kdo by je chtěl ukrást, a kde šílené mysli mnohých z nich nemohly ovlivnit ničí jiné, jen ty své. Pro jednou byli Eragon se Safirou spokojeni, že jsou Eldunarí v bezpečí— když odjížděli. Když dorazili do Dras- Leony, Eragona šokovalo nalezení množství kouzel propletených kolem města, stejně jako v temné kamenné věži, Helgrindu. Mnohé z nich, hádal, jsou stovky let staré, jestli ne víc: zapomenutá kouzla z minulosti. Nechal ty, které se zdály neškodné a odstranil ty, které nebyly. O významu některých kouzel si nebyl jistý, do nich se nepokoušel zasahovat. Zde se Eldunarí ukázala užitečná; v mnoha případech si pamatovala, kdo daná kouzla vytvořil nebo mu dala náhled, jaký smysl kouzla měla. Došlo na Helgrind; nad pozemky ve vlastnictví knězů – kteří se schovali co nejdřív po Galbatorixově pádu – se Eragon nezatěžoval rozhodovat, která kouzla jsou nebo nejsou nebezpečná; odstranil je
všechny. Také použil jméno jmen k nalezení pásu Beolta Moudrého v ruinách velké katedrály, avšak bez úspěchu. V Dras-Leoně zůstali tři dny, pak odletěli do Belatony. Zde také Eragon odstranil Galbatorixova kouzla, stejně tak ve Feinsteirnu a Aroughs. Ve Feinsteirnu se ho někdo pokusil zabít nápojem s jedem. Jeho ochrany ho ochránili, ale Safiru incident rozzuřil. Jestli někdy chytnu krysu, která to udělala, sežeru ho zaživa na jednou, zavrčela. Na zpáteční cestě do Uru‘baenu Eragon navrhnul změnit lehce směr. Safira souhlasila a změnila kurz, naklonila se, takže horizont stál na konci a svět se rozdělil na stejné části tmavé oblohy a zelené země. Půl dne hledali, ale Safira nakonec našla shluk kamenných vrchů, mezi nimiž byl jeden konkrétní: vysoký, svah z hromady železné rudy s jeskyní. A na hřebeni zářící diamantová hrobka. Vrch vypadal přesně tak, jak si Eragon pamatoval. Když na něj vylezli, cítil, jak se mu stahuje hruď. Safira přistála vedle hrobky. Její drápy se zaryly do zvětralého kamene. Pomalými pohyby prstů si Eragon odepnul nohy. Pak sklouznul na zem. Přejela přes něj vlna závrati, jak ze zahřátého kamene sálalo teplo, a na chvíli se cítil, jako by byl v minulosti. Pak se otřásl a vyčistil si mysl. Přišel k hrobce a podíval se do krystalu, viděl tam Broma. Zde viděl svého otce. Bromův vzhled se nezměnil. Diamant ochránil jeho tělo od běhu času, jeho tělo se nerozkládalo. Kůže na jeho zvrásněném obličeji byla pevná a narůžovělá, jako kdyby v něm stále proudila krev. Na chvíli viděl, jako by Brom mohl otevřít oči a vstát, připraven na pokračování jejich nedokončené cesty. Svým způsobem byl nesmrtelný, protože po věky bude, na rozdíl od ostatních, stále stejný, zachycen v bezesném spánku. Bromův meč ležel na hrudi s jeho bílým plnovousem a s rukama zkříženýma, jak je Eragon umístil. U boku mu ležela jeho vyřezávaná věc s tuctem vyřezaných glyfů starověkého jazyka. Slzy se valily z Eragonových očí. Padl na kolena a dlouhou chvíli plakal. Slyšel Safiru, jak se k němu přidala, cítil jí v mysli a věděl, že je také zarmoucena Bromovou smrtí. Eragon se alespoň dostal na chodidla a opřel se o kraj hrobky, studoval stav Bromovy tváře. Teď věděl na co se dívat, viděl určitou podobnost mezi jejich obličeji, stěží rozeznatelnou po těch letech a pod Bromovým vousem, ale stále nezpochybnitelnou. Ostré Bromovy lícní kosti, vráska mezi obočím, tvar horního rtu; tohle všechno Eragon rozpoznal. Avšak nezdědil Bromův nos, ten zdědil po matce. Eragon odvrátil pohled, těžce se mu dýchalo a jeho pohled se znovu rozmazal. „Je po všem,“ řekl potichu. „Zvládl…Zvládli jsme to. Galbatorix je mrtvý, Nasauda na trůně a já se Safirou jsme nezranění. To by tě potěšilo, ne, ty starej lišáku?“ Krátce se zasmál a otřel si oči hřbetem ruky. „Co je ale důležitější, na Vroengardě jsou další vejce. Vejce! Draci nevyhynou. Safira a já budeme první, kdo je vzkřísí. Znovu se usmál, cítil se hloupě a zároveň smutně. „Zajímalo by mě, co by sis o tom myslel. Ty ses nezměnil, ale my ano. Poznáš nás vůbec někdy?“
Samozřejmě že pozná, řekla Safira. Jsi jeho syn. Dotkla se ho čumákem. Mimo to není tvůj obličej natolik jiný, aby si tě zaměnil s někým jiným, dokonce když se tvoje vůně změnila. „Opravdu?“ Voníš spíš jako elf… Každopádně by si teď těžko mohl myslet, že jsem Shruikan nebo Glaedr, nemyslíš? „Ne.“ Eragon popotáhnul a odtlačil se od hrobky. Brom vypadal tak živě uvnitř diamantu, že pohled na něj vzbudil v Eragonovi nápad: divoký, nepravděpodobný nápad, který téměř zavrhnul, ale kvůli jeho emocím ho nemohl nechat ignorovat. Myslel na Umarotha a Eldunarí – na všechny jejich dovednosti a na to, co skvělého provedli s jeho kouzlem v Urubaenu – a jiskra naděje vzplála uvnitř jeho srdce. Mluvil k oběma, k Safiře a Umarothovi, řekl, Brom byl mrtvý, když jsme ho pohřbívali. Safira proměnila kámen v diamant už přes noc, navíc byl stále uzavřený skálou - bez přístupu vzduchu. Umarothe, s tvou sílou a dovednostmi, možná … možná bys ho mohl ještě vyléčit. Eragon se zachvěl, jako by měl horečku. Nevěděl jsem, jak jeho zranění vyléčit, ale teď – teď bych věděl. Může to být složitější, než si dokážeš představit, řekl Umaroth. Ano, ale udělat to můžeš! Řekl Eragon. Viděl jsem tebe a Safiru, jak děláte úžasné věci s kouzly. Přeci to nejde úplně mimo vás! Vždyť víš, že neumíme použít kouzla na povel, řekla Safira. A kdybychom dokonce uspěli, řekl Umaroth, je tu velká šance, že bychom nemohli obnovit Bromovu mysl v to, čím byla. Mysli jsou složité věci, mohl by snadno skončit se zmatenou myslí nebo se změněnou osobností. A co pak? Chtěl bys ho tak nechat žít? Chtěl by to on? Ne, nejlepší je, nechat ho odpočívat, Eragone, a ctít ho svými myšlenkami a činy. Ty si přeješ, aby tomu bylo jinak. Tak si také přejí všichni, kterým odešel někdo, koho měli rádi. Nicméně, je to běh života. Brom žije v našich vzpomínkách, a pokud byl takovým mužem, jak jsi nám ukázal, bude se svými činy spojován. Ale – Nebyl to Umaroth, kdo ho přerušil, ale nejstarší z Eldunarí, Valdr. Překvapil Eragona hovorem, ne obrazy a pocity, hovorem ve starověkém jazyce, mluvil napjatě a s námahou, jako kdyby to pro něj bylo cizí. Řekl, Nech mrtvé zemi. Mrtví nejsou pro nás. Pak více nepromluvil, ale Eragon od něj cítil velký smutek a pochopení. Eragon si zhluboka povzdechl a na okamžik zavřel oči. V srdci upustil od uskutečnění jeho scestného nápadu a znovu přijal skutečnost, že Brom je mrtvý. „Oh,“ řekl Safiře. „Nemyslel jsem si, že by to bylo tak složité.“ Bylo by divné, kdyby nebylo. Cítil její teplý dech na vršku hlavy ve vlasech, jak se ho dotkla svým čumákem. Slabě se usmál, sebral odvahu a znovu se podíval na Broma.
„Tati,“ řekl. Slovo znělo divně v jeho ústech; nikdy to nemusel nikomu říkat. Pak Eragon zíral na runy, které napsal na vrch hrobky, ty říkaly: ZDE LEŽÍ BROM
Tento muž býval Dračím jezdcem a pro mě byl jako otec. Ať jeho jméno žije navěky.
Usmál se s bolestí nad tím, jak blízko byl od pravdy. Pak začal mluvit starověkým jazykem a díval se, jak se diamant začíná vlnit, objevily se na něm nové obrazy run zformovaných na povrchu diamantu. Když byl u konce, nápis se změnil: ZDE LEŽÍ BROM
Tento muž byl Jezdec spojený s dračicí Safirou Syn Holcomba a Neldy Milován Selenou Otec Eragona stínovraha Zakladatel Vardenů Prokletím zapřísahaný Ať jeho jméno žije navěky. Stydja unim mor’ranr. Nebyl to osobní epitaf, ale zdálo se, že víc sedí k Eragonovi. Pak použil několik kouzel, aby ochránil diamant od zlodějů a vandalů. Stále stál vedle hrobky, neochotný se od ní odtrhnout, měl pocit, jako by tu ještě něco mohlo být – nějaká emoce nebo zjištění, které by mu usnadnilo říct sbohem jeho otci a tím odejít. Nakonec položil ruku na chladný diamant, přál si, aby se mohl naposledy dotknout Broma. Pak řekl, „Děkuji ti za všechno, co jsi mě naučil.“ Safira popotáhla a skláněla hlavu, dokud se nedotkla tvrdého drahokamu. Pak se Eragon otočil a, s pocitem konečnosti, se pomalu vyšplhal na Safiřina záda. Na čas byl smutný, když Safira vzlétla a letěla severovýchodně k Uru‘baenu. Když z pískovcových skal zbyl jen flek na horizontu, zhluboka se nadechl a vzhlédl do azurového nebe. Úsměv se mu objevil na tváři. Co je tak zábavného? Zeptala se Safira a máchla ocasem tam a zpět. Tvůj čumák se zvětšil. Její potěšení bylo evidentní. Pak si odfrkla a řekla, Vždycky jsem to věděla. Proč by neměl?
Každopádně cítil její vibrující boky pod koleny, jak bručela spokojeností, poklepal jí a položil si hrudník na její krk, s pocitem jak se jeho teplo prolíná s teplem jejího těla. [[sasaraf]]
Díla na palubě (73) Při návratu zpět do Uru’baenu Eragona a Safiru překvapilo, že je město přejmenováno na Ilireau. Nasuada se vrátila zpět ke starému názvu, aby uctila jeho historii a dědictví. Eragona zrovna nepotěšilo, když se dozvěděl o odchodu Ayry do Ellesméry. Odešla většina elfů, včetně Düthedra. Odnesli s sebou i zelené dračí vejce z citadely. Arya zanechala pro Eragona a Nasuadu dopis; vysvětlila v něm, že chce doprovodit matčino tělo k pohřbu zpět do lesů Du Weldenvarden. Co se draka týče, napsala toto: Safiro… protože sis vybrala za Jezdce člověka, je jen správné, aby dalším jezdcem byl elf. Pokud si dráče ve vejci může vybrat, chtěla bych mu dát šanci se narodit bez dalšího zbytečného odkladu. Ve své ulitě strávilo už věky. Existuje mnoho dalších vajec na-místě-které-nebudu-jmenovat, a proto doufám, že moje jednání nevypadá příliš opovržlivě a že bych poškozovala vaši rasu ve prospěch své vlastní. Domlouvala jsem se s Eldunarími a ona souhlasila s mým rozhodnutím. V každém případě, Galbatorix i má matka odešli na věčnost a já už nejsem v pozici velvyslance Vardenů. Ráda bych se vrátila k převážení vajec po celé zemi, jako jsem to dělala dříve se Safirou. Jistě, velvyslanec mezi vámi lidmi a námi elfy je stále důležitý a nepostradatelný. Spolu s Dätherem jsme jmenovali do této funkce mladého elfa Vanira, možná si na něj vzpomínáš ze svého pobytu v Ellesméře. Vybrala jsem ho, protože se zajímá o vaši – lidskou – rasu, a to se mi zdá dobrý důvod. Navíc už dokázal, že není tak úplně neschopný… Dopis pokračoval ještě několik řádek, ale neobsahoval ani zmínku o tom, kdy se vrátí na západní polovinu Alagaësie, pokud vůbec. Eragon byl rád, že si na něj v dopise vzpomněla, ale větší radost by mu udělalo, kdyby na něj počkala. Zbylo mu po ní jen prázdné místo. I přesto, že teď trávil hodně času s Roranem a Katrinou, cítil stejně jako Nasuada bolest z prázdnoty; bolest, která odmítala ustupovat. Zanechávala v něm pocit oddělenosti. Často mu přišlo, že putuje mimo své tělo, připadal si sám sobě jako cizinec. Eragon dobře chápal příčinu svých problémů, ale nenalézal žádný účinný lék, a tak se nechal léčit časem. Během jedné z cest mu došlo, že by mohl Jménem jmen odstranit zbytky svého požehnání-kletby z Elvy. Došel za ní. Elva teď žila poblíž Nasuady, a řekl jí, že teď už ji může prokletí nadobro zbavit. Neměla takovou radost, jak by od ní očekával; jen tak seděla a koukala na jeden bod na dlažbě. Nepromluvila, přemýšlela. Eragon čekal. Po hodné chvíli zvedla zrak a odpověděla mu. „Ne. Raději bych zůstala taková, jaká jsem. Jsem ti vděčná, že ses mě přišel zeptat. Bez mé schopnosti vnímat bolest jiných, budu jen zvláštní fialovo-okou holčičkou. Už bych byla k ničemu. Díky té schopnosti, mohu pomáhat nebo chránit ostatní, mohu být užitečná. Mám unikátní moc, které se ostatní bojí, a budu díky ní řídit svůj osud, což tady většina žen nemůže říct.“ Ukázala kolem
na zdobené místnosti. „Tady si mohu dovolit pohodlí, žít v klidu a míru a mohu být dál nápomocna Nasuadě, mohu sloužit pro dobrou věc. Kdybys mi odebral schopnost vcítit se do druhých, co z toho bych pak měla? Co bych dělala? Čím bych pak byla? Odstranění tvého kouzla bys odstranil požehnání, Eragone. Ne, zůstanu takovou, jakou jsem. Budu využívat svého daru tak, jak budu chtít. Podrobím ho zkoušce, ale ve svobodné vůli. Přesto, děkuji ti.“ Dva dny na to poslala Nasuada Eragona se Safirou z nynější Ilireai do měst, která přemohli elfové – do Gil’eadu a z něj do Ceunonu – aby Eragon očistil města pomocí Jména jmen od Galbatorixových kouzel. Eragonovi ani Safiře se do Gil’eadu příliš nechtělo, oba stále měli nepříjemné vzpomínky. Připomínal jim, jak je zajal Durzův oddíl urgalů, a také Oromisovu smrt. Jezdec a drak, Eragon a Safira, přespali tři noci v Ceulonu. Celuon měl narozdíl od jiných měst odlišný tvar střech a budov. Domy byly postaveny ze dřeva a strmé šindelové střechy mývaly i několik pater. Vrcholky bývaly zdobeny vyřezávanou dračí hlavou. Dveře okrašlovaly nejrůznější barevné malby a reliéfy podobné uzlům a provazům. Safira navrhla, že by to mohli vzít jinudy. Přesvědčit Eragona nebylo těžké; takže pro jednou to zas byla Safira, kdo vymyslel malou zajížďku. Z Ceulonu letěla na západ podél pobřeží Fundoru, podél bílé linky zpěněné vody. Letěli nad šedými a černými hrby vod plných ryb. Občas přistála ve vlnách a stala se malým ostrůvkem. Než se Safira znovu vnesla vysoko nad hlubiny, tak je vždy pocákala sprška vody. Podél pobřeží Fundor vál studený a silný vítr. Pokračovali dál k pohoří Páteř [[Spine]]. Eragon znal jméno každého vrcholku, a tak se brzy dostali do známého údolí Palancar. Vrátil se poprvé o té doby, co se vydali s Bromem pronásledovat Ra’zaky. Údolí vypadalo stejně jako před lety. Eragon pocítil vůni domova – borovice, vrby a břízy – připomínající mu dětství, a dávající tušit, že zima už je za dveřmi. Přistáli v ohořelých rozvalinách Carvahallu. Eragon se procházel ulicemi, lemovanými trávníkem a plevelem. Zpoza blízkých bříz vyběhla smečka zdivočelých psů. Zastavili se před Safirou, zavrčeli a zaštěkali na ni. Safira zavrčela taky a vyfoukla obláček kouře, ale ani nenaznačila, že by je chtěla pronásledovat. Psy stáhli ocasy a běželi se schovat za roh. Pod Eragonovou nohou zapraskal kousek ohořelého dřeva. Při pohledu na zničenou vesnici si připadal smutný. Ale na druhou stranu se většina obyvatel zachránila a zůstala naživu. Kdyby se vrátili, postavili by nový, a Eragon nepochyboval, že i lepší, Carvahall.
Budovy, které znal z doby, kdy tu vyrůstal, byly navždy pryč. To jen prohloubilo jeho pocit, že již nepatří do údolí Palancar. Prázdná místa mu nedávala smysl, jako by byl ve snu a našel nesrovnalost s realitou. „Svět vyskočil z koubu.“ Zamumlal si pro sebe. Eragon připravil ohniště v místech kde dříve stála Mornova hospoda a v jednom z nalezených hrnců připravil velkou porci guláše. Zatímco jedl, Safira prohledávala okolní krajinu, čichala něco zajímavého. Eragon dojedl guláš a šel umýt nádobí v ledové vodě řeky Anory. Seděl na skalnatém břehu, drhl hrnec, lžíci a misku. V samém čele údolí Palancar se zvadal mrak vodní tříště z Ignuldiných vodopádů. Řaka tam padala snad čtvrt míle z hrany vysoko na hoře Narmor. Viděl ho i ten večer kdy přivezl z pohoří Páteře [[Spine]]1 Safiřino vejce. Netušil ještě nic o tom co by ho, nebo vlastně oba, mohlo čekat. „Pojďme“, řekl Safiře a vrátil se k centru vesnice. Chceš navštívit svou farmu? Zeptala se Safira, když nasedl na její hřbet. Zavrtěl hlavou. „Ne, raději bych si pamatoval, jaké to bylo, než jaké je to teď.“ Souhlasila s ním. Nicméně se vracela směrem na jih. Eragon tedy měl šanci zahlédnout svůj domov. Letěli od něj tak daleko, že si dokázal pod šmouhou na mýtině představit neporušenou stodolu i dům. Na jižním konci údolí vlétla Safira do vzestupného proudění a ten je vynesl až nad vrchol obrovské holé hory Utgard. Tam stála rozpadající se věž postavená jezdci, aby dohlížela na šíleného krále Palancara. Věž, dříve známá jako Edoc’sil, dnes nesla název Ristvak’baen, nebo-li „Místo smutku“, bylo to místo, kde Galbatorix zabil Vraela. Přistáli u trosek věže. Eragon, Safira a Eldunarí uctili památku Vraela. Umaroth pronesl hlubokým smutným hlasem. Děkuji, že jste mě sem vzali, Safiro, nikdy mě nenapadlo podívat se na místo, kde padl můj jezdec. Pak Safira roztáhla křídla, odrazila se od věže a letěla nad travnatými pláněmi pryč od údolí. V půli cesty do Ilireai je Nasuada kontaktovala skrze jednoho vardenského kouzelníka a nařídila jim, aby se připojil k pochodující skupině válečníků, která mířila do Teirmu. Eragon byl rád, že jim velí Roran, a také proto, že v jejich řadách pochodují i Jeod, Baldor a další vesničané. Baldor už měl ruku v pořádku, elfové mu ji uzdravili, že ji mohl znovu používat. Eragona překvapilo, že se lidé z Teirmu odmítali vzdát svých přísah ke Galbatorixovi, dokonce i přesto, že Vardenové vyhráli, a není pro ně problém si Teirm za pomoci Eragona a Safiry podmanit. Namísto přidání se k novému království, guvernér, lord Risthart požadoval, aby se Teirm stal nezávislým městským státem se svými pravidly a zákony. Po několikadenním jednání Nasuada souhlasila za předpokladu, že jí lord Risthart bude přísahat poslušnost jako nejvyšší královně a stejně jako král Orrin, a že bude dodržovat její zákony. 1
Pravděpodobně se jedná o Dračí hory – pohoří na západ od údolí Palancar; viz. první díl - Eragon
Eragon se Safirou doprovázeli bojovníky po úzkém pobřeží od Teirmu na jih ke Kuastě. Guvernér Kuasty se na rozdíl od Ristharta vzdal a souhlasil, že se připojí k Nasuadinu králoství. Pak se Eragon se Safirou vydali pro stejný slib daleko na sever do Nardy. Odtud se konečně vrátili do Ilireai, kde strávili několik týdnů s Nasuadou. Když nadešel čas, opustili oba město a přidali se k elfům v pevnosti, ve které Blödhgarm a ostatní kouzelníci střežili Galbatorixova Eldunarí. Eragon a Safira pomáhali léčit pomatené a pokřivené mysli draků. Dělali pokroky, to ano, ale velice pomalu. Některá Eldunarí reagovala rychleji, jiná vůbec. O mnohá z nich měl Eragon strach - život je už nezajímal, nebo byla tak ztracená v labyrintech svých myslí, že téměř nebylo možné s nimi cíleně komunikovat. S některými se nedohodli ani staří draci, jako byl Valdr. Aby se zabránilo stovkám draků nadělat z jejich několika léčitelů blázny, udržovali je elfové ve stavu vytržení. Vždy pracovali jen s málo Eldunarí naráz. Eragon, kromě jiného, pomáhal kouzelníkům z Du Vrangr Gata ve vynášení pokladů z citadely. Většina práce zůstala na něm, protože žádný z kouzelníků neměl takové znalosti ani zkušenosti, jaké by potřeboval pro zacházení očarovanými artefakty, které po králi zbyli. Eragonovi to nevadilo, prozkoumávání zničené pevnosti a objevování tajemství skrytých nástrah ho bavilo. Galbatorix shromáždil během století mnoho zázraků. Některé byly obzvlášť nebezpečné, to jim ale neubíralo na zajímavosti. Eragon si jeden z vynálezů obzvlášť oblíbil – astro-laboratoř – přístroj fungoval tak, že si ho přiložil k očím a i ve dne viděl ostře a jasně hvězdy na obloze. Ty nejnebezpečnější drželi v tajnosti. Eragonovi, Safiře i Nasuadě připadalo příliš riskantní, aby vešli ve všeobecnou známost. Bohatství citadely Naduada okamžitě využila k ošacení a nasycení poddaných. Část také použila na obranu měst. Nechala rozdat každému po pěti zlatých. Gesto … Eragon věděl, že pro šlechtice je to bezvýznamná částka, ale pro chudšího zemědělce to bylo požehnání. Získala si tím věrnost a úctu. Tohle by Galbatorix nikdy nepochopil. Dalším z velkých nálezů byly stovky mečů jezdců všech barev a tvarů, určené jak lidem, tak elfům. Eragon se Safirou osobně odnesl zbraně na hrad, kde se nyní nacházela Eldunarí. Tam zůstanou, než je budou potřebovat nový Jezdci. Rhunön bude mít radost, že její práce přežila. Pomyslel si Eragon. Jeod pomohl rozřadit spisy a díla. Vyřadil ta, která obsahovala tajemství Jezdců nebo vnitřní fungování magie. Eragon stále očekával, že se během prokousávání Galbatorixovou ohromnou knihovnou znalostí naleznou alespoň jedinou zmínku o zbytku vajec Letrhblaka. Bohužel nalézali pouze zmínky ve starých pracích elfů a jezdců dávné minulosti. Diskutovali o hrozbě noci, kterou nelze předvídat jakýmkoli kouzlem.
Eragon se bavil otevřeně s Jeodem o všem co se dělo okolo Eldunarí, dokonce mu vyprávěl i o hledání svého pravého jména na Vroengardu. Rozhovor s ním byl pro Eragona příjemný, Jeod byl jedním z mála lidí, kteří by mohli říct, že byli s Bromem přátelé. Pro Eragona bylo zajímavé sledovat rekonstrukci Říše. Ze své perspektivy sledoval, jaké ohromné úsilí Nasuada vydává, aby znovu vytvořila velikost, a udržela rozmanitost své země. Takový úkol nebude zřejmě nikdy splněn. Vždy se najde něco, co se dá zlepšit. Eragon věděl, že by na Nasuadině místě nebyl tak úspěšný – nenáviděl by požadavky kladené na takovou pozici. Nasuada vše zvládala, svou energií překonávala problémy. Její postava rostla mezi vyslanci, funkcionáři, šlechtici, a vůbec mezi všemi, s nimiž se stýkala. Zdálo se, že se Nasuada pro svou novou roli výborně hodí, ačkoli si Eragon nebyl jistý jak moc šťastná doopravdy je. Díval se, jak soudila šlechtice, kteří dál pracovali ve jménu Galbatorixe. Podřizovali se jí dobrovolně nebo přicházeli o tituly. Některým zabavila neprávem nabytý majetek, jiným území. Vždy byla spravedlivá a žádného z nich nenechala popravit; to Eragona těšilo. Stál vedle ní, když věnovala Nar Garzhvogovi a jeho lidu obrovské pozemky podél severního pobřeží Páteře a neobydlené úrodné roviny mezi jezerem Fläm a řekou Toark. I s tím Eragon souhlasil. Nar Garzhvog, stejně jako jeho lord a král Orrin Risthart, přísahal Nasuadě, nejvyšší královně, věrnost. Nicméně obrovský Kull řekl: „Můj lid s vámi souhlasí, paní Temnolovkyně, ale máme horkou krev a krátkou paměť, slovy se nevážeme navždy.“ Nasuada chladným hlasem odpověděla. „Chcete mi tím říct, že váš lid poruší mír? Mám pochopit, že naše národy budou opět nepřátelé?“ „Ne,“ řekl Garzhvog a zavrtěl ohromnou hlavou. „Nechceme s tebou bojovat. Víme, že by nás Ohnivý meč do jednoho pobil. Ale … když naši mladí vyrostou, budou chtít bitvu, v níž by se mohli předvést. Když žádné bitvy nebudou, tak si nějakou začnou. Je mi líto, paní Temnolovkyně, ale nemůžeme změnit to, čím jsme.“ Nasuada si vyměnila ustaraný pohled s Eragonem. Oba strávili několik nocí vymýšlením řešení problému urgalů, který jejich vůdce nastínil. [[by vml]] Jak se týdny překlápěly, Nasauda posílala Eragona se Safirou do různých částí Surdy a jejího království, často je využila jako osobní zástupce ke králi Orrinovi, lordu Risthartovi a jiným šlechticům a vojákům po celé zemi. Kdekoliv byli, tam hledali místo, které by posloužilo jako domov pro Eldunarí v nadcházejících staletích, hnízdo, jenž se osvědčilo pro ukryté draky na Vroengardě. Byly tu slibně vypadající horské hřebeny, ale byly příliš blízko lidem nebo Urgalům anebo někde daleko na severu, Eragonovi připadalo nevhodné žít tam po celý rok. Vedle toho, Murtagh a Trn odletěli na sever a Eragon tím nechtěl způsobit případné potíže. Beorské hory by byly perfektní, ale zdálo se nepravděpodobné, že by trpaslíci přivítali stovky vyhladovělých draků vylíhnutých v jejich království. Bez ohledu na to, do jaké části Beorských hor by
byli posláni, stále by byli kousek od alespoň jednoho trpasličího města, takže by mladí draci mohli zaútočit na hejno Feldunostů – což Safira a Eragon považovali za více než pravděpodobné. Elfové, pomyslel si, by neměli námitek, aby byli draci v jedné hoře ať už vně nebo uvnitř Du Weldenvarden, ale Eragon se stále obával o blízkosti elfských měst. Také se mu nelíbil nápad umístit draky a Eldunarí na území jakékoli rasy. Kdyby tak udělal, mohl by být podezříván, že podporuje jen určitou rasu. O to se Jezdci v minulosti nestarali, ani – Eragon tomu věřil – se budoucí Jezdci starat nebudou. Jedinou oblastí, která byla dostatečně daleko od všech měst a žádná rasa si na ní zatím nedělá nároky, byla poušť Hadarak, kde stojí Du Fells Nangoroth, Pusté hory. Eragon si byl jistý, že by to bylo dobré místo k vylíhnutí. Avšak byly tu tři nedostatky. Prvním bylo to, že tu není mnoho potravy pro mladé draky. Safira by musela trávit hodně času v horách lovem jelenů a jiné divoké zvěře. A samozřejmě, až vylíhnutí povyrostou, vylétnou na vlastní pěst, což by je mohlo zanést blízko lidem, elfům nebo trpaslíkům. Za druhé, všichni co hodně cestovali – i mnoho těch, co ne – věděli, kde hory jsou. O těchto dvou bodech si dělal Eragon starosti, zajímalo ho, jak by ochránil vejce, vylíhnuté a Eldunarí. Bylo by lepší, kdybychom vystoupali na jeden vrchol Beor, kam můžou jen draci dolétnout, řekl Safiře. Pak by se tam nemohl nikdo vplížit, nikdo kromě Trna, Murtagha a některého kouzelníka. Některého kouzelníka, takže každého elfa? Mimo to, bude tam celou dobu zima! Myslel jsem si, že ti nevadí zima. Nevadí. Ale ani nechci žít po celý rok ve sněhu. Písek je lepší pro mé šupiny. Řekl mi to Glaedr. Pomáhá je čistit a udržuje je čisté. Mhm. Den ode dne se čím dál více ochlazovalo. Listí padalo ze stromů, hejno ptáků odlétalo na jih a tím začala zima. Byla to krutá, drsná zima, po celý ten čas cítili, jako by celá Alagaesia spala. S prvním sněhem se přesunula Orikova vojska do Beorských hor. Všichni elfové, kteří byli ještě v Ilirei – kromě Vanira, Blodhgarma a jeho deseti kouzelníků – rovněž odešli do Du Weldenvarden. Urgalové vyrazili o pár týdnů dříve. Poslední zůstali kočkodlaci. Zdálo se, že jednoduše zmizeli; nikdo je neviděl odejít, a když byli jednoho dne pryč, kromě jednoho velkého a tlustého kočkodlaka, Žlutoočka, který seděl na vycpaném polštářku vedle Nasaudy, předl, odpočíval a poslouchal všechno, co se dostalo do královské komnaty. Jak se Eragon procházel po ulicích, kde padal nestejnosměrně sníh, připadalo mu město žalostně prázdné bez elfů a trpaslíků. Nasauda je stále posílala na mise. Ale nikdy je neposlala do Du Weldenvarden, na jediné místo, kam chtěl Eragon jít. Od elfů nepřicházela žádná zpráva o tom, kdo byl zvolen jako nástupce Islanzadí, a když se na to zeptal Vanira, tak mu řekl, „Nejsme uspěchaný národ, pro nás je jmenování nového vládce obtížný a komplikovaný proces. Jakmile se dozvím, co naše rada rozhodla, řeknu ti to.“ Je to už dlouho, co viděl nebo slyšel Aryu, uvažoval, že použije jméno starověkého jazyka, aby obešel ochrany kolem Du Weldenvarden, takže by mohl mluvit s Aryou nebo jí alespoň nazírat. Avšak věděl,
že by se na něj elfové nedívali mile po vyrušení, a také se obával, že by si Arya nevážila jeho kontaktu, kdyby nešlo o naléhavou věc. Z toho důvodu jí napsal krátký dopis, ve kterém se jí ptá a sděluje jí, co se Safirou dělají. Předal dopis Vanirovi, ten mu slíbil, že ho okamžitě pošle. Eragon si byl jistý Vanirovou pravdomluvností – mluvili starověkým jazykem – ale od Aryi neobdržel žádnou odpověď a jak se měsíc objevoval a couval, začal si myslet, z nějakého neznámého důvodu, že se rozhodla ukončit jejich přátelství. Ta myšlenka ho ošklivě ranila, díky tomu se více soustředil na práci s větší intenzitou, kterou mu Nasauda udělovala, doufal, že mu pomůže z jeho trápení. V nejhlubší části zimy, když mečovité rampouchy v Ilirei visely ze střech a zabodávaly se hluboko do sněhu obklopující krajinu, když cesty byly prakticky nesjízdné, byly spáchány tři bezúspěšné pokusy na Nasaudin život, Murtagh jí varoval, že by se to mohlo stát. Útoky byly dobře promyšlené a třetí z nich – síť naplněná kameny padajících na Nasaudu – málem uspěl. Ale s Eragonovými ochranami a Elvy jí zachránili, Nasauda přežila, avšak poslední útok jí stál několik zlomených kostí. Během útoku Eragon s temnými jestřáby dokázali zabít dva Nasaudiny útočníky – přesné číslo útočníků zůstalo skryté – ale zbytek se rozutek. Eragon a Jormundur zvýšili pozornost o Nasaudino bezpečí. Zvýšili počet jejich ochránců na dvojnásobek a kamkoliv šla, tak jí doprovázeli alespoň tři kouzelníci. Nasauda se o sebe začala více obávat a Eragon v ní viděl jistou tvrdost, která nebyla předtím zjevná. Na Nasaudinu osobu byly organizovány další útoky, ale měsíc po tom, co zima povolila, a cesty se vyčistily, poslala hraběte Hamlina, který shromažďoval stovky královských vojáků, aby vyslal jízdy na Gil’ead a aby útočil na pocestné. Ve stejný čas se započalo malé povstání na jihu, bylo vedeno Tharosem z Aroughs. Povstání bylo více otravné než cokoli jiného, trvalo měsíce ho potlačit, vyústilo v nespočet brutálních bojů, avšak Eragonovi se Safirou se nezdařilo nastavit mír. Mnohé bitvy, kterých se zúčastnili, byly doslova krvežíznivé. Brzy po konci povstání porodila Katrina velkou, zdravou holčičku se zrzavými vlasy, které měla po matce. Dítě křičelo hlasitěji, než jaké kdy Eragon slyšel, měla silný stisk. Roran ji s Katrinou pojmenovali Ismira, po Katrininé matce, a kdykoli se na ní podívali, tak se jim na tvářích objevil úsměv. Den po narození Ismiry povolala Nasauda Rorana do její komnaty, překvapila ho, udělila mu totiž titul hraběte, společně s tím mu přidělila údolí Palancar. „Tak dlouho jak ty a tví nástupci budou plnit povinnosti, údolí bude vaše,“ řekla. Roran se uklonil a řekl, „Děkuji, vaše výsosti.“ Dar, jak Eragon mohl vidět, znamenal pro Rorana téměř tolik, jako narození dcery, neboť po rodině si nejvíce cenil domova. Nasauda také chtěla udělit nějaký titul a půdu Eragonovi, ale ten odmítnul a řekl jí, „Stačí být Jezdcem, nic víc nepotřebuji.“
O pár dní později stál Eragon s Nasaudou v její studovně, zkoumali mapy Alagaesie a diskutovali o věcech týkajících se země, pak řekla, „Teď se věci více ustálily, myslím, že je čas přesunout kouzelníky do Surdy, Teirmu a mého království.“ „Á?“ „Ano. Strávila jsem nad tím mnoho času a dosáhla jsem rozhodnutí. Rozhodla jsem se vytvořit skupinu, podobnou Jezdcům, samotných kouzelníků.“ „A co ta skupina bude dělat?“ Nasauda zvedla brko ze stolu a přehazovala si ho mezi prsty, „ Znovu, něco podobného jako Jezdci: cestovat přes země, udržovat klid, rozhodovat spory a to nejdůležitější, hlídat ostatní kouzelníky, aby bylo zajištěno, že nepoužijí své schopnosti ve zlém.“ Eragon se mírně zamračil, „Proč to prostě nenecháš dělat Jezdce?“ „Protože by trvalo roky, než bychom nějaké měli, a dokonce potom jich tu nebude dostatek na všechny malé kouzelníky… Stejně jsi ještě nenašel místo, kde by draci vyrůstali, že?“ Eragon zavrtěl hlavou. Na něj a Safiru dopadal pocit vzrůstající netrpělivosti, ale i přesto se nedokázali s Eldunárí shodnout na místě. Stala se z toho choulostivá záležitost, kterou bylo potřeba vymyslet co nejdříve. „Myslela jsem si to. Musímeto udělat, Eragone, nemůžeme si dovolit déle čekat. Podívej se na ten chaos, co Galbatorix napáchal. Kouzelníci jsou nejnebezpečnějšími postavami ve světě, nebezpečnější jak draci, proto musí být zodpovědní. Pokud ne, budeme stále závislí na jejich slitování.“ „Opravdu věříš tomu, že dokážeš sehnat dost kouzelníků na to, aby hlídali jiné kouzelníky tady a v Surdě?“ „Myslím si to, jestli se jich zeptáš, aby se přidali. Což je jeden z důvodu proč chci, abys tuto skupinu vedl.“ „Já?“ Přikývla. „Kdo jiný? Triana? Úplně jí nevěřím, navíc nemá potřebnou sílu. Elf? Ne, musí to být jeden z nás. Znáš jméno starověkého jazyka, jsi Jezdec, moudrý a máš autoritu nad draky. Nevím o nikom lepším, kdo by mohl vést ty kouzelníky. Mluvila jsem o tom s Orrinem a souhlasí s tím.“ „Nedokážu si představit, že by ho ten nápad potěšil.“ „ To ne, ale pochopil, že je to nezbytné.“ „Opravdu?“ Eragon se neklidně chytil rohu stolu. „ Jak chceš tedy hlídat ty kouzelníky?“ „Doufala jsem, že bys mohl mít nějaké návrhy. Přemýšlela jsem o kouzlech nebo nazíracích zrcadlech, takže bychom mohli kontrolovat jejich pohyb a dohlížet na jejich kouzla pro případ, že by se chtěli stát někým lepším na úkor jiných.“ „A když to udělají?“
„Pak jsme tu od toho, aby napravili svůj špatný čin, a ve starověkém jazyce je necháme přísahat, aby se vzdali kouzel.“ „Přísaha ve starověkém jazyce nemusí nutně znamenat, že přestane kouzlit.“ „Já vím, ale je to zatím to nejlepší, co můžem udělat.“ Přikývnul. „A co když kouzelníci odmítnou? Co pak? Nedovedu si jich představit hodně, co by souhlasili, aby byli špehováni.“ Nasauda se zhluboka nadechla, položila pero. „To je to nejtěžší. Co bys dělal Eragone, kdybys byl na mém místě?“ Ani jedno řešení, co ho napadlo, nebylo příliš schůdné, „Já nevím….“ Zesmutněla, „Ani já ne. Je to těžký, bolestivý a komplikovaný problém, nezáleží na tom, co zvolím, stejně vždycky někdo zůstane raněn.“ Pokud nic neudělám, tak kouzelníci by mohli volně manipulovat s ostatními pomocí kouzel. Když nad nimi zesílím dohled, mnozí mě za to budou nenávidět. Doufám, že se mnou souhlasíš, že je lepší ochránit většinu mých návrhů na úkor menšiny.“ „Nelíbí se mi to,“ zamumlal. „Mně také ne.“ „Mluvíš o smlouvě, která sváže každého lidského kouzelníka bez ohledu na to, kdo nebo jací jsou.“ Ani nemrkla. „Pro dobro všech.“ „A co lidé, co pouze dokážou poslouchat myšlenky, nic jiného? To je také forma magie.“ „Ty také. Potenciál zneužití jejich síly je příliš vysoký.“ Nasauda si vzdychla. „Vím, že to není lehké Eragone, ale lehké nebo ne, je to něco, co prostě musíme udělat. Galbatorix byl šílený a zlý, ale měl pravdu v jedné věci: kouzelníci nesmí být na volné ruce. Ale ne tak, jak zamýšlel. Je potřeba něco udělat, i když si myslím, že můj plán je tím nejlepším řešením. Pokud vymyslíš jiný, lepší, jak nastavit pravidla pro kouzelníky, byla bych potěšena. Toto je jinak jediná dostupná možnost a já potřebuji tvou pomoc… Takže, přijímáš velení této skupiny, pro dobro země a dobro naší rasy jako celku?“ Eragon nespěchal s odpovědí. Nakonec řekl, „Jestli ti to nevadí, chtěl bych o tom chvilku popřemýšlet. A projednat to se Safirou.“ „Samozřejmě. Ale nepřemýšlej o tom dlouho. Přípravy jsou prakticky na cestě a zanedlouho tu budeš potřebný.“ Poté se Eragon nevrátil přímo k Safiře, ale toulal se po Ilireiských ulicích, ignoroval poklony a pozdravy lidí, které potkal. Cítil se…nelehce, jak s Nasaudiným návrhem, tak i životem generála. On a Safira dlouho nic nedělali. Přicházel čas pro změny a okolnosti jim nedovolily čekat. Museli se rozhodnout, co budou dělat a cokoliv si zvolí, tak ovlivní jejich zbytek života. Strávil hodiny chozením a přemýšlením, hlavně o jeho závazcích a povinnostech. V pozdním odpoledni si razil cestu k Safiře, bez mluvení jí vylezl na záda.
Vyskočila z nádvoří a vyletěla vysoko nad Ilireu, tak vysoko, že mohli vidět do všech směrů na stovky mil daleko. Tam zůstali, točili se v kruzích. Mluvili beze slov, vyměňovali si myšlenky. Safira sdílela mnoho z jeho obav, ale neobávala se tak jako on o jejich závazky k jiným. Nebylo pro ní nic důležitějšího, než ochránit vejce a Eldunarí a dělání toho, co bylo pro oba správné. Přesto Eragon věděl, že nemůže ignorovat jejich výběr, politický nebo osobní. Nakonec řekl, Co bychom měli udělat? Safira poklesla, jak jí vítr pod křídly zpomalil. To, co musíme udělat, jako vždy. Nic víc již neřekla, otočila se a začala klesat k městu. Eragon byl vděčný za její ticho. Rozhodnout se bylo pro něj těžší než pro ní, musel o tom přemýšlet sám. Když přistáli na nádvoří, Safira do něj šťouchla čumákem a řekla, Kdyby sis chtěl popovídat, budu tady. Usmál se a pohladil jí po krku, pak pomalu odešel do svého pokoje, kde zíral na podlahu. Tu noc, když se na obzoru Ilirei začal objevovat měsíc, seděl Eragon na kraji postele, četl knihu o výrobě sedel z dob počátku Jezdců, koutkem oka zpozoroval něco, co upoutalo jeho pozornost. Vyskočil na nohy a vytasil Brisingr z pochvy. Pak v otevřeném okně uviděl tři malé stěžňové lodě utkaných ze stébel trávy. Usmál se a uklidil meč. Natáhnul ruce, loď plula přes pokoj a pak mu přistála na dlani, z jedné strany měla nápis. Loď byla jiná od té, kterou Arya vyrobila během jejich cestovaní přes království, potom co s Roranem osvobodil Katrinu z Helgrindu. Měla více stěžni a také plachty z trávy. Ačkoli tráva byla dlouhá a nahnědlá, nebyla úplně vyschlá, díky tomu si myslel, že nebyla vyslaná před jedním nebo dvěma dny. Uprostřed paluby byl složený papír. Eragon ho opatrně rozložil, srdce mu bušilo, pak položil papír na podlahu. Byly na něm gryfy starověkého jazyka: Eragone, Konečně jsme se dohodli na vůdci, jsem na cestě do Ilirei, abych zajistila přivítání s Nasaudou. Nejdříve bych ale chtěla mluvit s tebou a Safirou. Zpráva by se měla k tobě dostat čtyři dny před půl měsícem (doslova- lepší by možná bylo úplňku) . Kdybys mohl, navštiv mě zítra na nejvýchodnější části řeky Ramr. Přijď sám a nikomu neříkej, kam jedeš. Arya Eragon se bezdůvodně usmál. Její načasování bylo perfektní; loď dorazila přesně, kdy chtěla. Pak mu úsměv zmizel a dopis si ještě několikrát přečetl. Něco tajila; to bylo očividné. Ale co? Setkat se v tajemství?
Možná Arya nesouhlasí s elfím vládcem, pomyslel si. Nebo tu je jiný problém. I přesto jak se na setkání s ní Eragon těšil, nemohl jen tak zapomenout, jak ho se Safirou ignorovala. Připustil si, že z Aryinýho pohledu byly uplynulé měsíce pro ni jen krátkou dobou, ale i tak byly jeho city raněné. Čekal, dokud se na obloze neobjeví první paprsky slunce, pak rychle sešel k Safiře a řekl jí novinky. Byla zvědavá jako on, ne li víc nadšená. Osedlal jí, pak opustili město, letěli na severovýchod. Nikomu neřekli jejich plány, ani Glaedrovi nebo jiným Eldunarí. [[by sasarafl]]
FÍRNEN Bylo brzy odpoledne, když dorazili na místo, Arya určila jemnou křivku na řece Ramr, kterou označila jeho nejvzdálenější cestu na východ. Eragon se napjatě podíval na Safiřin krk, když letmým pohledem hledal někoho v dáli. Země se jevila prázdnou, až na stádo divokého dobytka. Když zvířata zahlédla Safiru, utekla a zvedla vrstvu prachu. Ta, a několik dalších, menších zvířat roztroušených po venkově, byla jedinými žijícími tvory, které Eragon cítil. Zklamaně se podíval na obzor, ale neviděl žádnou známku po Arye. Safira přistála na mírné vyvýšenině asi padesát metrů od břehu řeky. Posadila se. Eragon si sedl vedle ní, opřel se o její záda. Na vršku svahu byl malý měkký břidlicový výstupek. Zatímco čekali, Eragon se bavil tím, že brousil malý kamínek šipky. Kámen byl příliš měkký na to, aby hroty šípů sloužily k něčemu jinému než k dekoraci. Ale on si tu výzvu užíval. Když byl spokojený s jednoduchým hrotem ve tvaru trojúhelníku, postavil ho stranou, a začal brousit větší kus břidlice do listu čepele dýky, podobné těm, které používají elfové. Hodinu po jejich příjezdu Safira zvedla hlavu ze země a podívala se směrem k nedaleké poušti Hadarak. Její tělo ztuhlo a on z ní vycítil zvláštní pocit, pocit že se blíží něco důležitého. Podívej. Řekla Drže svou napůl hotovou dýku se postavil na nohy a podíval směrem na východ. Nezahlédl nic kromě trávy, hlíny a pár osamělých, rozcuchaných stromů mezi nimi až k obzoru. Snažil se dívat pozorněji, ale stále nespatřil nic zajímavého. „Co?“ Zeptal se, a pak se podíval nahoru. Vysoko na obloze směrem na východ viděl znamení zeleného ohně, jako smaragdový záblesk na Slunci. Světelný bod jasný jako hvězda v noci se blížil rychlým tempem. Eragon upustil kamennou dýku a aniž by odtrhl oči od třpytivé jiskry, vylezl Safiře na záda a připoutal nohy do sedla. Chtěl se jí zeptat, co si myslela, že to světlo znamená, ale nedokázal se přimět ke slovu o nic více než ona. Safira stála na místě, ačkoli rozložila křídla a držela je ohnuté téměř v polovině, zvedla je v očekávání vzletu. Jak se zvětšovala, jiskry se množily, rozdělovaly se do skupinek desítek, stovek a pak i tisíců malých světýlek. Po několika minutách tvar začal být viditelný a oni věděli, že to je drak. Safira už nemohla dál čekat. Zaječela jak zvučná trubka a zamávala dolů. Když před něj vystoupal v téměř svislém úhlu Eragon mu sevřel bodcem krk, v zoufalé snaze odrazit útok draka co nejdříve. Oba dva byli střídavě v euforii i v opartnosti, narozeni z příliš mnoha bitev. Líbilo se jim, že jim slunce svítí do zad. Saphira pokračovala ve stoupání, až byla trochu nad zeleným drakem. Načež se ustálila a soustředila se na rychlost. Blíže Eragon viděl, že drak, i když dobře stavěný, stále má na sobě známky mládí, jeho končetiny musí ještě získat těžší váhu Glaendra nebo Trna. A také byl menší než Safira. Šupiny po jeho bocích a na zádech
byly temně zelené, zatímco ty na jeho břichu a jeho nohou byly světlejší. Místo spojení dračího krku a zad, bylo podobné tomu u Safiry, a na něm seděla postava, která vypadala jako Arya. Pohled naplnil jeho srdce radostí. Jak draci prolétli kolem sebe Safira zařvala a druhý drak jí řevem odpověděl. Otočili se a začali kroužit, jako kdyby si chtěli navzájem chytit ocas. Safira byla stále trochu výš než druhý drak, ale ten se ji nepokoušel nadletět. Kdyby to udělal Eragon by se bál, že se snaží získat výhodu před útokem. Usmál se a s křikem zajásal. Arya zakřičela nazpět a zvedla ruku. Poté se Eragon dotkl její mysli, jen pro jistotu, a v mžiku věděl, že to byla opravdu Arya, a že jim ona ani její drak nechtěli nijak ublížit. Stáhl se, bylo by neslušné prodlužovat duševní spojení bez jejího souhlasu, odpoví mu na jeho otázky, až bude stát na zemi. Safira a zelený drak znovu zařvali a zelený drak šlehl ocasem, jako by to byl bič. Poté se zase vzájemně honili vzduchem, dokud se nedostali k řece Ramr. Tam Saphira převzala vedení a po spirále slétala dolů, dokud nepřistála na tom stejném výstupku, kde s Eragonem čekali. Zelený drak přistál asi třicet metrů daleko a usazoval se, zatímco se Arya uvolnila ze sedla. Eragon roztrhl popruhy na nohou a seskočil na zem. Rozběhl se k Arye a ona zase k němu a nakonec se setkali přímo uprostřed, mezi oba draky. Jak se přiblížili, Eragon spatřil, že namísto koženého pásku který obvykle nosila Arya jako čelenku, měla na čele kroužek ze zlata. Ve středu kruhu se blýskal diamant ve tvaru kapky. Nádherně se blýskal a z jeho hloubi vycházela tlumená záře. U pásu měla zavěšený meč v zeleném pouzdru, který rozpoznal jako Támerlein, ten samý meč který mu nabídl elfský pán Fiolr jako náhradu za Zar’roc, a ten samý, co už patří Jezdkyni Arye. Nicméně, rukojeť vypadala jinak, než si pamatoval, světlejší a půvabnější a pouzdro vypadalo užší. Eragonovi chvíli trvalo, než si uvědomil, co znamená čelenka. Podíval se na Aryu s úžasem. „Ty!“ „Já,“ řekla a naklonila hlavu „Atra esterní ono thelduin, Eragon.” “Atra du evarínya ono varda, Arya … Dröttning?” Neuniklo mu, že si ho vybrala, aby ho přivítala jako první. “Dröttning,” Potvrdila „Moji lidé se rozhodli, že mi udělí titul mojí matky … a já přijmula“ Nad nimi, Safira a zelený drak navzájem přiblížili hlavy a přičichli si k sobě. Safira byla vyšší, zelený drak musel natáhnout krk, aby se k ní dostal. Stejně tak jako chtěl Eragon mluvit s Aryou, nemohl si pomoci, zíral na zeleného draka. „A on?“ Zeptal se a ukázal nahoru. Arya se usmála a překvapila ho tím, že ho vzala za ruku a vedla ho vpřed. Zelený drak zafuněl a sklonila hlavu, dokud nebyla přímo nad nimi. Kouř a pára stoupaly z jeho hlubokých rudých nozder.
„Eragone“ řekla a položila ruku na teplou dračí tlamu. „To je Fírnen. Fírnene, to je Eragon.“ Eragon se podíval do jeho nádherných očí. Jsem rád, že tě poznávám Eragone Řekl Fírnen. Jeho duševní hlas byl hlubší než by Eragon očekával, hlubší dokonce než ten Trnův nebo Glaedrův nebo jakéhokoliv jiného Eldunarí z Voengardu. Moje jezdkyně mi toho o tobě hodně řekla. A zamrkal s jemným ostrým zvukem, jako skořápka poskakující o kámen. V jeho širé, sluncem zalité mysli, Eragon cítil dračí vzrušení. „Také tě rád poznávám Fírnen-Finiarel. Nikdy bych si nepomyslel, že tě za svého života uvidím vylíhlého a volného od Galbatorixových kouzel“ Smaragdový drak si tiše odfrkl. Vypadal hrdý a plný energie, jako jelen na podzim. Poté obrátil svůj pohled zpět na Safiru. Eragon skrze Safiru mohl cítit, že mezi nimi prošlo hodně myšlenek, emocí a vjemů, nejdříve pomalu, ale proud emocí postupně sílil. Arya se pousmála. „Zdá se, že se navzájem přijímají“ Vzájemné porozumějí je vede. Eragon a Arya odešli opodál od Safiry a Fírnen, nechali draky o samotě. Saphira neseděla jako obvykle, ale zůstávala přikrčená, jako by se chystala ke skoku na jelena. Fírnen dělala to samé. Špičky jejich ocasů se chvěly. Chvíli se na ně dívali, pak se Arya otočila k Eragonovi. „Omlouvám se za to, že jsem tě nekontaktovala dřív. Nemyslíš si o mně asi nic dobrého, když jsem vás se Safirou tak dlouho ignorovala a asi i kvůli tomu, že jsem si pro sebe nechala tajemství jako je Fírnen.“ „Dostala jsi můj dopis?“ „Dostala.“ K jeho údivu, sáhla dovnitř své tuniky a vytáhla kus poničeného pergamenu, který po několika vteřinách poznal. „Odpověděla bych, ale Fírnen se už vylíhl a já ti nechtěla lhát, ani vynecháním části pravdy.“ „Proč ho skrýváš?“ „S tolika volnými Galbatorixovými sluhy a hrstkou zbývajících draků, jsem nechtěla riskovat a seznamovat kohokoliv s Fírnen. Počkala jsem, až bude dostatečně velký, aby se mohl sám ubránit.“ „Opravdu si myslíš, že by se někdo vplížil do Du Weldenvardenu a zabil ho?“
„Staly se i divnější věci. S draky na pokraji vyhynutí, to za to riziko nestálo. Kdybych mohla, držela bych Fírnen v Du Weldenvardenu dalších deset let, než by byl tak velký, že by se na něj nikdo neodvážil zaútočit. Ale on si přál odejít a já mu v tom nemohla bránit. Krom toho, nastal čas, abych se setkala s Nasuadou a Orikem ve svém novém postavení.“ Eragon cítil že Fírnen říká Saphiře, jak poprvé ulovil jelena v elfském lese. Věděl že Arya to cítí také; viděl, jak se její rty zachvěly, když v mysli Fírnen pronásledoval polekanou laň, poté co zakopla o větev. „A kdy ses stala královnou?“ „Asi měsíc od mého návratu. Vanir nic neví. Nařídila jsem, aby se to nedozvěděl, stejně jako náš trpasličí velvyslanec. Takže jsem se mohla zaměřit na rostoucího Fírnena, aniž bych se musela starat o státní záležitosti, které by na mě jinak padly. Možná by tě to mohlo zajímat, našla jsem ho ve skalách Tel’naeír, kde žil Oromis s Glaedr. Zdálo se mi to správné.“ Na chvíli se rozhostilo ticho. Poté Eragon ukázal na Aryinu čelenku a také na Fírnen a řekl: „Jak se tohle všechno stalo?“ Usmála se. „Při návratu do Ellesméry jsem si všimla, že Fírnen se začíná klubat ze skořápky, nepřemýšlela jsem nad tím, Safira občas dělala to samé. Nicméně, jakmile jsme se dostali do Du Weldenvardenu a prošli přes oddělení, vylíhl se.“ „Už byl skoro večer, nesla jsem jeho vejce k sobě do klína a mluvila jsem na něj, povídala jsem mu o světě a uklidňovala jsem ho, že je v bezpečí. A pak jsem ucítila, jak se vejce chvěje a…“ Zachvěla se a hodila vlasy, v očích měla slzy. „ Pouto je přesně takové jaké jsem si ho vždy představovala. Když jsme se navzájem dotkli… Vždycky jsem chtěla být Dračím Jezdcem, Eragone, abych mohla ochránit svůj lid a pomstít smrt mého otce, ale dokud jsem nespatřila první prasklinu na skořápce, nikdy jsem nepomyslela na to, že by se to doopravdy mohlo stát skutečností.“ „Když ses ho dotkla...“ „Ano“ Zvedla levou ruku a ukázala mu stříbrný znak na dlani, stejný jako jeho vlastní gedwëy ignasia. „Cítila jsem se jak..“ Chvíli se snažila najít ta správní slova. „Jako chvějící se ledová voda“ Naznačila. „Přesně tak“ Překřížila ruce, jako kdyby je měla chladné. „Takže jste se vrátily do Ellesméry“ Řekl Eragon. Safira teď říkala Fírnen o tom, jak spolu s Eragonem plavali v Leonském Jezeře při cestě do Dras-Leona s Bromem. „Takže jsme se vrátily do Ellesméry“ „Takže jsi šla žít na skály v Tel’naeíru. Ale proč se stát královnou když už jsi byla Jezdec?“
„Nebyl to můj nápad. Däthedr a ostatní starší naší rasy, přišli k domu na skalách a požádali mě, abych přijala plášť mé matky. Odmítla jsem, ale oni se druhý den vrátili a další den také, každý den po celý týden a pokaždé s novými argumenty, proč bych měla přijmout korunu. Nakonec mě přesvědčili, že to tak bude pro náš lid to nejlepší.“ „Proč ty?“ Bylo to proto, že jsi byla Islanzadínina dcera, nebo proto, že jsi se stala Jezdcem?“ „Nebylo to jen proto, že Islanzadí byla má matka, ačkoliv to byl jeden z důvodů. Ani to nebylo jen proto, že jsem byla Jezdec. Naše politika je mnohem složitější, než ta u lidí, nebo trpaslíků. A vybrat nového panovníka není nikdy lehký úkol. Zahrnuje to získání souhlasu od mnoha domů a rodin, stejně jako několika starších naší rasy a každá volba je součástí lstivé hry, kterou mezi sebou hrajeme už po tisíce let. Bylo zde hodně důvodů, proč chtěli, abych se stala královnou, ne všichni pochopitelně.“ Eragon se posunul, hleděl mezi Aryu a Safiru, nebyl schopen smířit se s jejím rozhodnutím. „Jak můžeš být Jezdec a zároveň královna?“ Zeptal se. „Jezdci nemají vyvyšovat jakoukoliv jedinou rasu nad ostatní. Nikdo v celé Algaësii by nám nedůvěřoval, kdybychom to tak dělali.“ „A jak můžeš pomoci obnovit náš řád, a přivést novou generaci draků, když jsi tak zaneprázdněná svými povinnostmi v Ellseméře. „Svět už není takový, jaký býval.“ Řekla. Ani Jezdci nemohou zůstat odděleně jako kdysi. Je nás příliš málo, na to abychom zůstali sami, a bude to trvat dlouho, než se opět naše řady rozšíří natolik, abychom obnovili naše původní postavení. V každém případě jsi už složil přísahu Nausuadě, Orikovi a Dûrgrimst Ingeitum, ale ne pro nás, ne pro älfakyn. Měli bychom mít Jezdce i draka zároveň. „Ty víš, že bych se Safirou bojoval za elfy, stejně jako bych bojoval za trpaslíky a lidi.“ „Já to vím, ale ostatní ne. Nemůžeš vzít zpět slovo, které si dal Nasuadě, a svou loajalitu kterou dlužíš Orikovi. Moji lidé si za posledních pár stovek let vytrpěli již dost, a i když se vám to možná nezdá, nejsme již stejní, jako jsme bývali dříve. Jak řady draků prořídly i ty naše se ztenčily. Rodilo se nám méně dětí a síla nám ubývala. Také někteří prohlašovali, že naše mysl už není tak rázná jako dřív, i když je těžké dokázat, zda je pravda na naší či na jejich straně. [[by legendary Sádlíčko]]
Muž se svědomím (75) Paprsek světla řinoucí se skrz okno na pravé straně chodby osvětloval kousky protější zdi, kde visely prapory, obrazy, štíty, meče, a hlavy rozličných jelenů které byly rozvěšeny rovnoměrně po celé zdi. Jak šel Eragon směrem k Nasuadině studovně, pohlédl z okna na město. Z nádvoří stále slyšel pěvce a hudebníky před hodovními stoly na počest Aryi. Oslavy probíhaly od té doby, kdy se ona a Fírnen vrátili do Ilierei spolu s ním a Safirou předchozího dne. Nyní však končily; díky tomu byli konečně schopni domluvit schůzku s Nasuadou. Kývl na stráže před studovnou, které ho pustili do místnosti. Uvnitř uviděl Nasuadu odpočívající na polstrovaném křesle, jak poslouchá hudebníka drnkajícího na loutnu krásné, poněkud truchlivé, milostné písně. Na konci křesla uviděl kouzelnou dívku Elvu zabranou do vyšívání, a v nedalekém křesle Nasuadina pomocníka, Farica. A do klubíčka stočeného kočkodlaka Žlutoočka na Faricově klíně ve své zvířecí podobě. Vypadal, že tvrdě spí, ale Eragon ze zkušenosti věděl, že je nejspíš vzhůru. Počkal u dveří, než hudebník skončí. „Děkuji. Můžeš odejít“ řekla Nasuada muzikantovi. „Á, Eragone. Vítej.“ Mírně se jí uklonil. Potom, směrem k dívce, řekl, „Elvo.“ Podívala se na něj zpod jejího obočí. „Eragone.“ Kočkodlakův ocas s sebou škubl. „O čem sis to chtěl promluvit?“ zeptala se Nasuada. Zhluboka se napila z kalichu položeného na stole. „Možná bychom mohli mluvit v soukromí,“ řekl Eragon, a pokynul hlavou směrem ke dveřím se skleněným obložením, které byly otevřeny na balkon s výhledem na čtyřúhelníkovou zahradu s kašnou. Nasuada chvíli uvažovala, poté se zvedla z křesla a zamířila směrem k balkonu, její fialové šaty za ní vlály. Eragon ji následoval, stáli bok po boku, pozorovali vodu tryskající z fontány, chladnou a šedou díky stínu budovy. „Jaké krásné odpoledne,“ řekla Nasuada, když se zhluboka nadechla. Vypadala klidněji, než když ji viděl posledně, pouhých pár hodin předtím. „Zdá se, že tě hudba dostala do dobré nálady,“ poznamenal. „Ne hudba, Elva.“ Naklonil hlavu. „Jakto?“ Podivný poloúsměv ozdobil Nasuadin obličej. „Po mém uvěznění v Urû'baenu - po tom, co jsem zakusila ... a ztratila - a pokusech na mém životě, se
zdálo, že pro mne svět ztratil barvu. Necítila jsem se, a nic co jsem dělala, mě nemohlo dostat z mého smutku.“ „Myslel jsem si to,“ řekl, „ale nevěděl jsem, co mám dělat nebo říct, abych ti mohl pomoci.“
„Nic. Nic, co bys řekl - nebo udělal - by nepomohlo. Mohla jsem být ztracená roky, nebýt Elvy. Řekla mi… řekla mi, co jsem potřebovala slyšet, myslím. Bylo to naplnění jejího slibu, který mi dala před lety na hradě v Aberonu.“ Eragon se zamračil a podíval se zpět do místnosti, kde seděla Elva propichujíc její vyšívání. Přes všechno čím si spolu prošli, stále nevěděl, jestli může dívence důvěřovat, a obával se, že by mohla manipulovat s Nasudou ve svůj vlastní prospěch. Nasuadina ruka se dotkla jeho ruky. „Nemusíš se o mě starat, Eragone. Znám se moc dobře na to, aby mě rozhodila, pokud by se pokusila. Galbatorix mě nemohl zlomit, myslíš, že ona by mohla?“ Podíval se na ni a jeho výraz byl ponurý. „Ano“ Znovu se usmála. „Vážím si tvého zájmu, ale v tomto, je neopodstatněný. Nech mne si užívat dobrou náladu; můžeš si svá podezření schovat na později.“ „Dobrá tedy.“ Trochu pookřál a řekl: „Jsem rád, že se cítíš lépe.“ „Děkuji. Ano, cítím … Dovádějí spolu Safira a Fírnen tak jako předtím? Už je neslyším.“ „Dovádějí, ale jsou nad převisem.“ Jeho tváře se poněkud zahřály, jak se dotkl Safiřiny mysli. „Aha.“ Nasuada položila ruce – jednu přes druhou – na kamenné zábradlí, které bylo vyřezáno do tvaru květu kosatců. „A teď, proč ses chtěl setkat? Už jste dosáhli rozhodnutí ohledně mé nabídky?“ „Dosáhl.“ „Výborně. Pak můžeme pokračovat rychlým tempem s našimi plány. Mám již –“ „Rozhodl jsem se, že ji nepřijmu.“ „Cože?“ Nasuada se na něj nevěřícně podívala. „Proč? Komu jinému bys svěřil tu pozici?“ „Nevím,“ řekl jemně. „To je něco, co ty a Orrin budete muset vyřešit sami.“ Zvedla obočí. „Ty nám ani nepomůžeš vybrat správnou osobu? A to čekáš, že uvěřím, že bys přijímal rozkazy od někoho jiného než ode mne?“ „Nerozuměla jsi,“ řekl. „Nechci vést kouzelníky, ani se k nim nechci připojit.“ Nasuada na něj chvíli zírala; poté popostoupila a zavřela skleněné obložené dveře vedoucí balkon tak, že je Elva, Farica a kočkodlak nemohli zaslechnout jejich rozhovor. Otočila se zpátky k němu a řekla: „Eragone! Co si myslíš? Víš, že se musíš připojit. Všichni kouzelníci, kteří mi slouží, musí. Nemůže tady být výjimka. Ani jedna! Nemůžu nechat lidi si myslet, že upřednostňuji favority. Mohlo by to zasít nesouhlas v řadách kouzelníků, a to je přesně to, co nechci. Dokud budete subjekty mé říše, budete muset dodržovat její zákony, nebo moje autorita nebude znamenat nic. To by ti mělo být snad jasné, aniž bych to to říkala, Eragone.“ „Nemusíš. Jsem si toho vědom, to je ten důvod, proč jsme se rozhodli Safira a já opustit Alagaësii.“ Nasuada položila ruku na zábradlí, jako by chtěla udržet rovnováhu. Na chvíli byla stříkající voda jediný zvuk. „Nerozumím tomu.“
Tak znovu, stejně jakou s Aryou, uvedl důvody, proč s draky, a tedy i on a Safira, nemohou zůstat v Alagaësii. Když skončil, řekl: „To nikdy nebylo pro mě, vést kouzelníky. Safira a já musíme vzkřísit draky a trénovat Jezdce, a to musí mít přednost před vším ostatním. I kdybych měl čas, nemůžu vést Jezdce a neustále se zpovídat tobě – ostatní rasy na to nikdy nepřistoupí. Nehledě na Aryino rozhodnutí stát se královnou, Jezdci musí zůstat nestranní, jak jen to bude možné. Pokud si začneme hrát na favority, zničí to Alagaësii. Jediný způsob, kdybych zvážil přijetí pozice, by byla, zahrnout všechny rasy – dokonce i Urgaly – to se však pravděpodobně nestane. Kromě toho, stále to neřeší otázku co s vejci a Eldunarí.“ Nasuada se zamračila. „Nemůžeš čekat, že uvěřím, se vší silou nemůžeš ochránit draky tady, v Alagaësii.“ „Možná bych mohl, ale nemůžeme být závislí jenom na magii při ochraně draků. Potřebujeme fyzické překážky; potřebujeme zdi a příkopy a útesy příliš vysoké pro člověka, elfa, trpaslíka, nebo Urgala na vyšplhání. Mnohem důležitější je potřeba bezpečnosti, kterou nám může zajistit jen vzdálenost. Musíme cestu k nám udělat tak těžkou, aby její výzva odradila i naše největší nepřátele od snahy ji vůbec zdolat. Dokonce zavrhnout. Za předpokladu, že bych dokázal ochránit draky, stále zůstává problém, jak je udržet od lovu hospodářských zvířat – našich, stejně jako trpasličích a Urgalích. Chceš muset vysvětlovat Orikovi, proč stádo jeho Feldûnostů mizí, nebo chceš uklidňovat vztek farmářů, kteří přišli o svá zvířata? … Ne, odejít je jediné řešení.“ Eragon se podíval dolů na fontánu. „ I kdyby bylo v Alagësii místo pro vejce a Eldunarí, nebylo by pro mne správné zde zůstat. „Proč?“ Zavrtěl hlavou. „Znáš odpověď stejně dobře. Stal jsem se příliš mocným. Po to dobu co jsem zde, tvoje autorita – a také Aryina, Orikova, a Orrinova – je na pochybách. Kdybych se jich zeptal, téměř všichni v Surdě, Teirmu, and tvém vlastním království by mě následovali. A s Eldunarí, která by mi pomohla, tu není nikdo, kdo by se postavil proti mně, dokonce ani Murtagh nebo Arya.“ „Nikdy by ses proti nám neobrátil. Takový nejsi.“ „Ne? Po celé roky mohu žít – a mohu žít velmi dlouho – vážně si myslíš, že si nikdy nezvolím zasahování do chodu země?“ „Pokud ano, jsem si jistá, že všichni budeme vděčni za tvou pomoc.“ „Budete? Není pochyb, že budu věřit, že mé důvody jsou spravedlivé, ale to je ten problém, rozumíš? Přesvědčen, že vím, co je nejlepší, a to proto, že disponuji takovou moci, mám povinnost jednat.“ Vzpomínaje na její slova z dřívějška zopakoval: „Pro dobro mnohých. Kdybych byl špatný, přemýšlej, kdo by mne mohl zastavit? Mohl bych začít být jako Galbatorix, i přes mé nejlepší úmysly. Tak jako tak, moje síla nutí lidi se mnou souhlasit. Viděl jsem to při svých jednáních po celém Království… Kdybys byla v mé pozici, byla bys schopna odolat pokušení se vměšovat, byť jen malinko, abys učinila věci lepší? Moje přítomnost zde narušuje rovnováhu, Nasuado. Pokud mám zabránit tomu, co nenávidím, musím odejít.“ Nasuada zvedla bradu. „Mohla bych ti nařídit, abys zůstal.“ „Doufám, že nenařídíš. Upřednostňuji odchod v přátelství, ne v nenávisti.“
„Takže se nebudeš zpovídat nikomu, jen sobě?“ „Budu zpovídat Safiře a mému svědomí, jako vždycky.“ Okraj Nasuadina rtu se zavlnil. „Muž se svědomím – nejnebezpečnější svého druhu na světě.“ Ještě jednou vyplnil zvuk fontány mezeru v jejich rozhovoru. „Věříš v bohy, Eragone?“ „Které bohy? Je jich mnoho.“ „Každého z nich. Všechny. Věříš v sílu větší, než jsi ty sám?“ „Jinou než Safiřinu?“ Omluvně se usmál, jak se Nasuada zamračila. „Omlouvám se. Minutu vážně přemýšlel, a pak řekl, „Možná existují; nevím. Viděl jsem… nevím, co jsem viděl, ale možná jsem viděl trpasličího boha Gûntera v Tronjheim, když byl Orik korunován. Pokud tam ale bohové jsou, nemyslím si, že by nechali Galbatorixe na trůnu tak dlouho.“ „Možná jsi nástroj bohů na jeho odstranění. Přemýšlel jsi nad tím někdy?“ „Já?“ Zasmál se. „Předpokládám, že by tomu tak mohlo být, na druhou stranu se příliš nestarají, jestli přežijeme nebo ne.“ „Samozřejmě, že ne. Proč by měli? Jsou to bohové… Uctíváš některého z nich?“ Otázka měla pro Nasuadu zvláštní význam. Eragon se opět zamyslel. Pak pokrčil rameny. „Je jich tolik, jak mám vědět, kterého si vybrat?“ „Proč ne tvůrce všech, Unulukuna, který nabízí život nikdy nekončící?“ Eragon si nemohl pomoci, jen se smát. „Pokud neonemocním, nebo mne nikdo nezabije, mohu žít tisíce i více let, a pokud budu žít tak dlouho, nedokážu si představit, že bych pokračoval ještě po smrti. Co víc mi může bůh nabídnout? S Eldunarí mám moc dělat téměř cokoliv.“ „Bohové nám také dávají možnost vidět znovu ty, které milujeme. To nechceš?“ Zaváhal. „Chci, ale nechci na věčnost. To se zdá ještě děsivější, než přechod některého dne do prázdna, jak věří elfové.“ Nasuada se zatvářila ustaraně. „Takže se nemusíš zpovídat nikomu jinému, než Safiře a sobě.“ „Nasuado, jsem snad špatný člověk?“ Zavrtěla hlavou. „Tak mi věř, že to, co dělám, je správné. Jsem zodpovědný Safiře a Eldunarí a všem Jezdcům, kteří budou, a také tobě, Aryi a Orikovi i všem ostatním v Alagaësii. Nepotřebuji žádného pána, aby mě trestal za moje chování. Kdybych to udělal, nebyl bych nic, než dítě, které si řídí pravidly otce jen proto, že se bojí jeho biče, a ne proto, že si skutečně myslí správné.“ Dívala se na něj několik sekund. „Dobře tedy, budu ti pak věřit.“ Stříkání fontány zase jednou dosáhlo výjimečnosti. Nad hlavou sklápějící se slunce vyzdvihlo praskliny a chyby na spodu kamenné lavice.
„Co když budu potřebovat tvou pomoc?“ zeptala se. „Pak ti pomohu. Neopustím tě, Nasuado. Spojím jedno ze zrcadel v tvé studovně s mým vlastním, tak mne budeš vždy schopná zastihnout, a stejně tak to udělám pro Ronana a Katrinu. Pokud nastanou potíže, najdu způsob, jak vám poslat pomoc. Možná nebudu schopen přijít sám, ale pomůžu.“ Přikývla. „Vím, že ano.“ Pak si povzdechla, a v obličeji se jí objevil výraz holého neštěstí. „Copak?“ zeptal se. „Všechno to šlo tak dobře. Galbatorix je mrtvý. Poslední boje se uklidnily. Chystáme se konečně vyřešit problém kouzlení. Ty a Safira budete vést Jezdce. A teď… nevím, co budeme dělat.“ „Dá se to do pořádku, tím jsem si jistý. Najdete cestu.“ „Bylo by to jednodušší s tebou… budeš tedy alespoň souhlasit s tím, že naučíš jméno starověkého jazyka toho, kdo povede kouzelníky“ Eragon o tom nemusel přemýšlet, protože tu možnost již zvažoval, jen se zastavil, aby mohl najít správná slova. „Mohl bych, ale časem bych toho myslím mohl litovat.“ „Takže ne?“ Zavrtěl hlavou. Znepokojení překrylo její tvář. „Proč ne? Jaké jsou tvé důvody teď?“ „To jméno je příliš nebezpečné než abychom jej rozšiřovali, Nasuado. Pokud kouzelník plný ambicí, avšak rozpačitý, jej bude znát, on nebo ona by mohli způsobit neuvěřitelné množství zmatku. S ním by mohli zničit starověký jazyk. Ani Galbatorix nebyl dost šílený na to, aby to udělal, ale netrénovaný síly chtivý kouzelník? Kdo ví, co by se mohlo stát. Teď jsou Arya, Murtagh a draci jediní kromě mě, kdo znají jméno. A je lepší to tak nechat.“ „A když odejdeš, budeme závislí na Aryi, mohli bychom ji potřebovat.“ „Víš, že vždycky pomůže. Kdyby nic jiného, měl bych se bát o Murtagha.“ Zdálo se, že Nasuada šla do sebe. „Nemusíš. Není pro nás hrozba. Ne teď.“ „Jak říkáš. Pokud je tvým cílem udržet zaklínače pod kontrolou, pak je lepší jméno starověkého jazyka zavrhnout.“ „Pokud tomu tak skutečně je… Chápu to.“ „Děkuji. Je tu taky ještě jedna věc, o které bys měla vědět.“ Nasuada zpozorněla výrazem. „No?“ Řekl jí tedy o myšlence týkající se Urgalů, která mu nedávno přišla na mysl. Když skončil, Nasuada byla chvíli tiše. Pak řekla, „Bereš si toho na sebe moc.“
„Musím. Nikdo jiný nemůže… Schvaluješ to? Zdá se to jediný způsob, jak zajistit mír v dlouhodobém horizontu.“ „Jsi si jistý, že je to moudré?“ „Ne tak docela, ale myslím, že to musíme zkusit.“ „Trpaslíci taky? Je to opravdu nutné?“ „Ano. Jedině tak je to správně. Jedině tak je to spravedlivé. A pomůže to udržet rovnováhu mezi rasami.“ „Co když nebudou souhlasit?“ „Jsem si jistý, že budou.“ „Pak dělej, co uznáš za vhodné. Nepotřebuješ můj souhlas – objasnil jsi to zcela jasně – ale souhlasím, že se to zdá nezbytné. V opačném případě bychom mohli za dvacet, třicet let od teď, čelit mnoha problémům, jako naši předkové před mnoha lety když poprvé přišli do Alagaësie.“ Lehce sklonil hlavu. „Přijmu opatření.“ „Kdy máš v plánu odejít?“ „Až odejde Arya.“ „Tak brzy?“ „Není důvod déle čekat.“ Nasuada se opřela o zábradlí s očima upřenýma na fontánu pod ní. „Vrátíš se nás navštívit, viď?“ „Pokusím se, ale… nemyslím si. Když Angela věštila můj osud, řekla, že se nemusím nikdy vrátit.“ „Aha.“ Nasuadin hlas zněl těžce, jako by chraptěla. Otočila se přímo proti němu. „Budeš mi chybět.“ „Taky mi budeš chybět.“ Stiskla rty, jako by se snažila neplakat. Pak přistoupila a objala ho. Objal ji taky, a stáli tak několik sekund. Rozešli se a řekl jí: „Nasuado, jestli tě někdy unaví být královna, nebo budeš hledat místo, kde budeš moci žít v klidu, připoj se k nám. Budeš vždy vítána v naší síni. Nemůžu tě udělat nesmrtelnou, ale můžu prodloužit tvé roky daleko za hranice toho, co většina lidí užívá, a můžeš je strávit v dobrém zdravotním stavu.“ „Děkuji. Vážím si tvé nabídky a nikdy ji nezapomenu.“ Nicméně měl pocit, že nikdy bude schopna donutit se opustit Alagaësii, bez ohledu na to, kolik by jí bylo. Její pocit povinnosti byl příliš silný. Pak se jí zeptal, „Dáš nám své požehnání?“ „Samozřejmě.“ Vzala jeho hlavu do dlaní, políbila ho na čelo a řekla: „Mé požehnání tobě a Safiře. ‚Ať je s tebou stále mír a štěstí, kamkoliv jen půjdeš.‘“
„I s tebou,“ řekl. Měla na něm ruce ještě nějakou chvíli, pak jej pustila. Otevřel skleněné dveře a odešel skrz studovnu. Nechal ji stát na balkoně. [[by ocioso]]
Sliby, nové a staré (77) Z Ilirei letěla Safira na místo, kde Blodhgarm s elfy pod jeho velením shromažďovali Eldunarí k přepravě. Elfové pojedou severně s Eldunarímy do Du Weldenvarden a odtud přes velký les do elfského města Sílthrim, které se rozkládá na pobřeží Ardwenského jezera. Tam by měli elfové čekat na návrat Eragona a Safiry z Vroengardu. Teprve potom začnou cestu z Alagaesie, překročí řeku Gaenu, která tekla na východ přes les a na pláně — pojedou všichni, kromě Laufina a Uthinare, kteří zůstanou v Du Weldenvarden. Rozhodnutí elfů, že ho budou doprovázet, Eragona překvapilo, nicméně byl za to vděčný. Jak Blodhgarm řekl, “Nemůžeme opustit Eldunarí. Potřebují naší pomoc, stejně jako novorozeně.“ Eragon a Safira strávili půl hodiny diskutováním s Blodhgarmem o nejbezpečnější možnosti přepravy vajec, pak Eragon shromáždil Glaedrovo, Umarothovo a další Eldunarí; budou potřebovat jejich sílu na Vroengardě. Při letu dopadl na Eragona smutek, cítil se sklíčený. Safira byla také smutná – kvůli odloučení od Fírnena – ale den byl jasný a vítr byl mírný a to jim dodávalo elán. Eragon viděl stále všechno bezvadně, zadíval se na dolů s novým uznáním a vědomím, že to tak pravděpodobně už nikdy neuvidí. Safira přelétla přes několik zelenajících se polí, její stín vyděsil ptáky a zvěř. Když přišla noc, nepokračovali, ale zastavili a rozložili tábor u říčky, která tekla v mělké stružce, dívali se na hvězdy, jak se otáčí a mluvili o všem, co bylo a co může být. Další den, již bylo pozdě, dorazili do Urgalské vesnice, jenž se rozkládala blízko Flamského jezera. Eragon věděl, kde najít Nar Grazhvoga a Herdalla, v radě dam, která vedla jejich lid. I přes Eragonovy protesty trvali Urgalové na obrovské hostině pro něj a Safiru, takže strávil večer mluvením a pitím s Garzhvogem a jeho Berany. Urgalové měli víno z bobulí a stromové kůry, o kterém si Eragon myslel, že je silnější než nejsilnější trpasličí medovina. Safira si vína užívala víc než on – chutnalo mu spíš jako zkažené třešně – ale i tak to vypil, aby potěšil jejich hostitele. Mnoho Urgalských žen chodilo k Eragonovi a Safiře, zvědavy na setkání s nimi, protože jen málo žen se přidalo k boji proti Říši. Byly o něco štíhlejší než jejich muži, ale byly stejně vysoké a jejich rohy byly menší a užší, avšak stále silné. Byly s nimi i Urgalské děti: mladší ještě neměly rohy, ale měly šupinaté výběžky na čele vysoké asi pět palců. Bez rohů vypadaly, překvapivě, jako lidé i přes barvu jejich kůže a očí. Bylo očividné, že spoustu děti byly Kullové díky jejich výšce, protože i ti nejmladší byly vyšší než jejich krajané a někdy i vyšší než rodiče. Pokud mohl Eragon říct, neviděl žádný systém, který by rozhodoval o tom, kterým rodičům se narodí nebo nenarodí Kull. Rodičům, kteří byli Kullové, se běžně rodili Urgalové a naopak. Celý ten večer Eragon, Safira a Garzhvog oslavovali, pak Eragon spadl do svých bdělých snů, zatímco poslouchal Urgalský veršovaný příběh o Nar Tulkhqaovém vítězství ve Stavarosku – nebo spíš mu to
říkal Garzhvog, protože Eragon nerozuměl ničemu z urgalského jazyka, jiného než to, co dělá trpasličí hlas sladký jako medovina. Ráno na sobě Eragon našel tucet a možná i víc modřin, výsledek přátelského šťouchání a poplácávání od Kullů během jejich oslavy. Tepalo mu v hlavě a celém těle, šel se Safirou a Garzhvogem promluvit si s Herndalli. Dvanáct dam rozhodovalo v soudním dvoře v kruhové chýši naplněné kouřem hořícího jalovce a cedru. Proutěné vstupní dveře byly stěží dost velké pro Safiřinu hlavu, její šupiny modře osvětlovaly tmavý interiér. Dámy byly neobyčejně staré, mnohé z nich byly slepé a bezzubé. Měly na sobě hábit vzorovaný uzlíky podobný tkaným proužkům, které visely v každé budově, a který nesl erb klanu obyvatel. Každý z Hernadallů měl vzorovanou hůlku, pro Eragona hůlky neměly význam, ale věděl, že nejsou bezvýznamné. S Garzhvogovým překladem vysvětlil Eragon první část jeho plánu zabránit budoucím konfliktům mezi Urgaly a jinými rasami, což pro Urgaly znamenalo hrát hry jednou za několik let, hry síly, rychlosti a mrštnosti. Tímto mohou mladí Urgalové získat slávu a tak se spojit a získat místo pro jejich společnost. Hry, které Eragon navrhoval, by měly být přístupné všem rasám, které by poskytly Urgalům prostředky proti jejich dlouhodobým nepřátelům. „Král Orik a královna Nasauda s tím již souhlasili,“ řekl Eragon, „a Arya, která je nyní elfskou královnou, o tom také uvažuje. Věřím, že také podpoří hry.“ Herndallové konzultovali mezi sebou několik minut; pak nejstarší dáma s bílými vlasy, která prakticky už neměla rohy, promluvila. Garzhvog znovu tlumočil: „Je to dobrý nápad, Ohnivý meči. Musíme si promluvit s našimi klany pro stanovení nejlepší doby, ale rozhodně to uděláme.“ Potěšený Eragon se uklonil a poděkoval jim. Jiná z dam promluvila. „Líbí se nám to, ale nemyslíme si, že tím zastavíme válku mezi naším lidem. Máme příliš horkou krev pro hry, které jsou jen k vychladnutí.“ A draci snad nemají horkou krev? Zeptala se Safira. Jedna z dam se dotkla jejích rohů. „Nezpochybňujeme divokost našeho druhu, Ohnivý jazyku.“ „Vím, že máte horkou krev – teplejší než ostatní,“ řekl Eragon. „Proto mám také jiný nápad.“ Herndallové poslouchaly tiše při vysvětlování, Garzhvog se pohnul, jako by byl nesvůj a slabě zavrčel. Když Eragon skončil, Herndallové se nepohnuly a ani nepromluvily po několik minut, Eragon se začal cítit nepohodlně pod všemi zraky, které byly na něj upřené. Pak Urgalka vpravo zatřásla svojí hůlkou a pár kamenů začalo rachotit, stále hlasitěji jak do sebe narážely. Mluvila pomalu, její slova byla těžká a zakalená, jako kdyby měla oteklý jazyk. „To bys pro nás udělal, Ohnivý meči?“ „Ano,“ řekl Eragon a opět se uklonil.
„Pokud ano, Ohnivý meči a Ohnivý jazyku, pak budete těmi nejlepšími přáteli, jaké kdy Urgalové měli a vaše jména si budeme pamatovat po celý život. Zapíšeme je do každého z našich thulqun, vyryjeme je do pilířů a naučíme je naše nejmladší, až jim narostou rohy.“ „Tvá odpověď je tedy ano?“ zeptal se Eragon. „Ano, je.“ Garzhvog se odmlčel a – Eragon si myslel, že si mumlá něco pro sebe – řekl, „Ohnivý meči, ani nevíš, jak moc to znamená pro můj lid. Jsme tvými věčnými dlužníky.“ „Nic mi nedlužíš,“ řekl Eragon. „Jen si přeji, abychom nemuseli znovu do války.“ Mluvil s Herndally o chvilku déle, probíral s nimi určité přípravy. Pak jim on a Safira požehnali a pokračovali dál v cestě na Vroengard. Když se hrubé chatrče pod nimi zmenšily, Safira řekla, Vycvičí skvělé jezdce. Doufám, že máš pravdu. Po zbytek jejich letu na ostrov Vroengard se nic nestalo. Nepotkali žádnou bouři nad mořem; jediné mraky, které jim zkřížily cestu, byly řídké a nepředstavovaly pro ně žádné nebezpečí stejně tak racci, se kterými sdíleli nebeskou báň. Safira přistála na Vroengardě před stejným napůl zhrouceným domem, u kterého byli během jejich předchozí návštěvy. Tady čekala, dokud Eragon nevyšel z lesa, kde se toulal v temnotě, na stromech pokrytých lišejníkem našel stínové ptáky, se kterými se setkal prve, po nich našel kousek mechu, na kterém skákaly larvy, o kterých mu Nasauda řekla, že je Galbatorix nazval vrtálky. Užitím jména jmen dal oběma zvířatům pravé jméno ve starověkém jazyce. Stínové ptáky nazval sundavrblaka a vrtálky íllgrathr. Druhé z těchto jmen ho pobavilo v určitém směru, znamenalo „hladový.“ Spokojený Eragon se vrátil k Safiře, strávili večer povídáním s Glaedrem a ostatními Eldunarími. Při rozbřesku šli ke skále Kuthian. Řekli svá pravá jména a dveře do mechem pokryté věže se otevřely, Eragon se Safirou a Eldunarími sešli dolů do místnosti. V této hluboko poležené jeskyni osvětlené jezerem roztavených kamenů, které leželo pod kořeny hory Erolas, jim strážce vajec Cuaroc pomohl umístit každé vejce do oddělených skříněk. Pak naplnili skříňky poblíž středu síně vedle pěti Eldunarí, které zůstaly uvnitř, aby ochraňovaly vejce. S Umarothovou pomocí použil Eragon stejné kouzlo jako před tím a umístil vejce a srdce do skříněk zavěšených za Safirou, kam nedosáhnul Eragon ani Safira. Cuaroc je doprovodil ze síně. Kovovému draku s mužskou hlavou hlasitě zvonily nohy o podlahu, jak se kýval ze strany na stranu. Když byly venku, Safira uchopila Cuaroka mezi drápy – protože byl příliš velký a těžký na to, aby seděl pohodlně na jejích zádech – a vzlétla, stoupala nad kruhové údolí, které leželo v samém srdci Vroengardu.
Safira letěla přes moře, které bylo tmavé a zároveň třpytivé. Pak přes výběžky, vrcholky byly jako nože z ledu a sněhu a trhliny mezi nimi jako řeka ze stínů. Zahnula na sever přes údolí Palancar – takže se s Eragonem mohli naposledy podívat na jejich domov z dětství, i když jen z výšky – a pak podél pobřeží jezera Fundor [[Bay of Fundor]], které se vlnilo a bylo pokryté pruhy pěny. Ceunon, s mnoha poschoďovými vrstvami střech a plastikou hlavy draka, byl jejich dalším mezníkem a brzy na to objevili špičky dlouhých a silných borovic lesa Du Weldenvarden. Noci trávili u řek a rybníků, záře z jejich ohně osvětlovala Cuarocovo vyleštěné kovové tělo a žáby s hmyzem jim do toho zpívaly. Z dálky občas uslyšeli řev divoké zvěře. Když byli nad Du Weldenvarden, Safira letěla ještě hodinu do středu velkého lesa, načež elfské ochrany ji zpomalovaly od dalšího postupu do lesa. Pak přistála a šla přes neviditelnou hranici kouzla, Cuaroc kráčel vedle ní a pak znovu vzlétli. Pod nimi se plavilo moře stromů, v nichž byla místa, kde byly i listnaté stromy – duby, jilmy, břízy a ospalé vrby – které byly často poblíž vody. Letěli přes hory, jejichž jméno Eragon zapomněl, elfské město Osilon, přes akry borovic, každá byla jedinečná, avšak téměř totožná s tou vedlejší. Nakonec v pozdní večer, kdy měsíc a slunce visely nízko nad horizontem, spatřila Safira Ellesméru, začala klesat k přistání doprostřed budov největšího elfského města. Arya a Fírnen na něj čekali vedle Rorana a Katriny. Jak se Safira vyrýsovala, Fírnen zakřičel a zamával křídly, vydal ze sebe radostný jekot, který vyplašil ptáky. Safira odpověděla tím, že dopadla na zadní nohy a opatrně položila Cuaroka na zem. Eragon si uvolnil nohy a sklouzl Safiře ze zad. Roran se rozeběhnul, sevřel mu předloktí a poplácával ho po rameni, zatímco ho Katrina objímala z druhé strany. Smějící se Eragon řekl, „Ale no tak, nechte mě dýchat! Tak jak se vám líbí Ellesméra?“ „Je nádherná!“ řekla s úsměvem Katrina. „Myslel jsem si, že přeháníš,“ řekl Roran, „ale je to přesně takové, jak jsi říkal. V hale, ve které jsme –„ „Tialdarínina hala,“ řekla Katrina. Roran přikývnul. „Tak. Dodala mi určité nápady, jak bychom mohli přestavět Carvahall. A pak Tronjheim a Farhen Dur…“ Zatřepal hlavou a tiše něco zašeptal. Eragon se znovu zasmál a šel po lesní stezce k západní části Ellesméry, následovali ho. Arya se k nim přidala, byla vzhledově stejnou královnou jako její matka. „Á, Eragon, setkání při svitu měsíce. Vítej.“ Podíval se na ní. „Ano skutečně, Stínovražedkyně.“ Usmála se nad jeho otitulováním, pod kymácejícími se stromy se nepatrně rozjasnilo. Když Eragon sundal Safiře sedlo, odlétla s Fírnenem – i když Eragon věděl, že je vyčerpaná z cesty – a společně zmizeli ve směru ke skále Tel’naeír. Když vzlétali, Eragon uslyšel Fírnena říkat, Ulovil jsem pro tebe ráno tři jeleny. Čekají na jako svačina na trávě před Oromisovou chatrčí. Cuaroc se vydal za Safirou, aby měl stále u sebe vejce, bylo jeho povinností je ochránit.
Roran s Katrinou vedli Eragona přes největší kmeny města, až přišli na mýtinu lemovanou modříny, byly tu stoly s obrovským množstvím a jídla mnoha druhů. Mnoho elfů - byli oblečeni ve svých nejlepších tunikách - pozdravilo Eragona s měkkým pláčem, sladkým smíchem, úryvky písní a hudbou. Arya zasedla v čele banketu a nedaleko přistál bílý havran, Blagden, krákal a občas chrlil kousky veršů. Eragon usednul vedle Aryi. Jedli a pili, a radovali se, dokud nebyla pozdní noc. Když se hostina blížila ke svému konci, Eragon tajně odešel a utíkal přes tmavý les k stromu Menoa, navigován spíš svými pocity, vůní a sluchem než zrakem. Hvězdy se mu objevily nad hlavou, když se vynořil zpod skloněných větví velkých borovic. Zastavil se, pak zpomalil svůj dech, aby se uklidnil před cestou přes spleť kořenů, které obíhaly strom Menoa. Stanul u obrovského kmene a položil si ruce na popraskanou kůru. Natáhnul svojí mysl k pomalé mysli stromu, který dříve byl elfská žena, a řekl: Linneo … Linneo… Vzbuď se! Musím s tebou mluvit! Čekal, ale nezaznamenal žádnou odezvu od stromu; bylo to, jako kdyby se snažil mluvit s mořem nebo vzduchem anebo se samotnou zemí. Linneo, musím s tebou mluvit! Přes jeho mysl zakvílel vítr, cítil mysl, slabou a vzdálenou, která říkala, Co, Á Jezdec… ? Linneo, když jsem tu byl naposledy, řekl jsem, že ti dám cokoliv za výměnu se zářocelem pod tvými kořeny. Chystám se opustit Alagaesii, takže jdu splnit můj závazek, než odjedu. Co bys ode mě chtěla, Linneo? Strom Menoa neodpověděl, ale jeho větve se lehce pohnuly, padající jehličí ťukalo o kořeny a vyzařovalo z jeho mysli pocit pobavení. Jdi…, zašeptal hlas, pak se vědomí stromu stáhlo z Eragonovy mysli. Několik minut zůstal stát na místě, mumlal její jméno, ale strom odmítal odpovědět. Nakonec Eragon odešel, měl pocit, jako kdyby stále nesplnil slib, avšak strom Menoa takový pocit neměl. Další tři dny Eragon strávil čtením knih a svitků – mnoho z nich pocházelo z Galbatorixovy knihovny, kterou Vanir přesunul na Eragonovu žádost do Ellesméry. Na večer povečeřel s Roranem, Katrinou a Aryou, ale jinak byl sám, ani se neviděl se Safirou, protože byla s Fírnenem u skály Tel’naeír. V noci se rozezněl dračí řev a hukot, který vyrušil Eragona od studování, usmál se, když se dotknul Safiřiných myšlenek. Postrádal Safiřinu společnost, ale věděl, že s Fírnenem stráví jen krátký čas, záviděl jí její štěstí. Čtvrtý den, když se naučil vše, co mohl, šel k Aryě a přednesl jí a jejím rádcům plán. Zabralo mu dobrou část dne přesvědčit je o tom, že co měl na mysli, bylo naprosto nezbytné, a co více, mohlo by to fungovat. Když se tak stalo, začala padat tma, ani se nenajedli. Shromáždili se kolem stromu Menoa: On, Safira, Fírnen, Arya, třicet nejstarších elfů a skvělých kouzelníků, Glaedr a jiná Eldunarí, která Eragon se Safirou vzali s sebou, a dvě správkyně: elfské ženy Iduna a Neya, jenž byly živoucím ztělesněním smlouvy mezi draky a Jezdci.
Správkyně se vysvlékly a -- podle starověkých rituálů – Eragon s dalšími začali zpívat, Iduna a Neya tančily, takže se drak vytetovaný na jejich tělech jevil jako jednotná postava. Ve vyvrcholení písně se drak začal mihotat a pak otevřel čelisti a roztáhnul křídla, pak vyskočil dopředu, vytáhnul se z kůže elfek a stoupal, dokud se nahých těl propletených tanečnic nedotýkal jen ocasem. Eragon zvolal na postavu, když ho zpozorovala, vysvětlil jí, co chtěl a zeptal se, jestli by s tím draci souhlasili. Dělej, jak myslíš, Královrahu, řekl přízrak. Pokud by to pomohlo zajistit mír po celé Alagaesii, nebudeme proti. Pak Eragon četl z jedné knihy o Jezdcích, v mysli vyslovil jméno starověkého jazyka. Elfové a přítomní draci mu propůjčili jejich sílu, energie se přes něj přehnala jako bouře. S tím použil Eragon kouzlo, nad jehož dokonalostí strávil dny, kouzlo, které nebylo použito po stovky let: kouzlo patřící staré magii, které pocházelo z hloubky zemských cév a kostí skal. Tak se odvážil udělat to, co se stalo jen jednou. Tímto vytvořil novou smlouvu mezi draky a Jezdci. Nesvázal jen elfy a lidi k drakům, ale také trpaslíky a Urgaly, takže se kdokoliv z nich mohl stát Jezdcem. Když vyslovil poslední slova mocného kouzla, jejž dopadla na správné místo, zdálo se, že se vzduch a země zachvěly. Měl pocit, jako kdyby se vše kolem něj – a možná celý svět – mírně pohnulo. Kouzlo ho vyčerpalo, také Safiru a ostatní draky, ale na konec ho naplnil pocit nadšení a věděl, že vykonal velké dobro, možná to největší v celém jeho životě. Arya trvala na další hostině, která zaznamená tuto událost. I přes únavu se jí Eragon zúčastnil, šťasten, že může byt v Aryině společnosti společně s Roranem, Katrinou a Ismirou. Uprostřed hostiny však na Eragona začalo být moc hudby a jídla, omluvil se od stolu, kde seděl s Aryou. Jsi v pořádku? Zeptala se Safira, podívala se z místa, kde byla s Fírnenem. Usmál se na ni přes mýtinu. Jen potřebuji chvilku ticha. Za chvíli se vrátím. Vklouznul do lesa a šel pomalu pod borovicemi, zhluboka dýchal chladný noční vzduch. Sto stop od místa, kde byly stoly, uviděl štíhlého elfa s širokými rameny, jak sedí na masivním kořenu; byl zády k oslavě. Eragon změnil cestu, aby ho nevyrušil, už se odvracel, když letmo zachytil obličej elfa. Nebyl to žádný elf, ale řezník Sloun. Eragon se samým překvapením zastavil. Přes vše co udělal, úplně zapomněl, že Sloun – otec Katriny – byl v Ellesméře. Na chvíli zaváhal, rozhodoval se, a pak se tichými krůčky k němu začal přibližovat.
Když ho Eragon viděl naposledy, měl kolem hlavy uvázaný černý pruh látky, který mu zakrýval prázdné oční důlky. Slzy mu kapaly zpod látky, jeho čelo bylo svraštěné, opíral se o ruce. Řezník uslyšel jeho kroky, proto se otočil v jeho směru a řekl, „Kdo to sem přichází? To jsi ty, Adare? Řekl jsem ti, že nepotřebuji pomoc!“ Jeho slova byla hořká a vzteklá, ale byl v nich smutek, jaký Eragon před tím nezaznamenal. „To jsem já, Eragon,“ řekl. Sloun ztuhnul, jako kdyby se ho dotknula do ruda rozžhavená ocel. „Ty! Jdeš se posmívat mému neštěstí, že?“ „Ne, samozřejmě, že ne,“ řekl Eragon šokován tou myšlenkou. Dřepnul si několik stop od něj. „Promiň mi, že ti nevěřím. Občas je těžké poznat, jestli se snažíš člověku pomoc nebo mu ublížit.“ „To záleží na tvém úhlu pohledu.“ Slounův horní ret se zkřivil. „To je mi ale elfí odpověď, jako bych už takovou někdy slyšel.“ Za nimi začali elfové hrát novou píseň na loutnu a píšťalu, výbuchy smíchu z oslavy pluly k Eragonovi a Slounovi. Řezník se ohlédnul přes rameno. „Slyším jí.“ Čerstvé slzy se mu skutálely z látky. „Slyším jí, ale nevidím jí. A tvoje zpropadené kouzlo nedovolí, abych si s ní mohl popovídat.“ Eragon byl ticho, nevěděl co říct. Sloun sklonil hlavu, měl nestálý hlas. „ Elfové mi řekli, že dítě, Ismira, je zdravé a silné.“ „Ano, je. Je nejsilnější a nejhlasitější dítě jaké znám. Bude z ní skvělá žena.“ „To je dobře.“ „Jak trávíš tvé dny? Stále vyřezáváš?“ „Elfové tě snad informují o mé činnosti, ne?“ Jak se Eragon rozhodoval odpovědět – nechtěl, aby Sloun věděl, že ho byl předtím jednou navštívit – řezník řekl, „Hádám, že hodně. Jak si myslíš, že trávím dny? Trávím je v temnotě už od Helgrindu s ničím na práci, jen si pohrávám s prsty, zatímco mě elfové otravovali a nedali mi nikdy chvilku klidu!“ Znovu se za nimi ozval smích. Eragon dokázal rozeznat Katrinin hlas. Slounův obličej se nelítostně zamračil. „A pak jí dopravíš sem do Ellesméry. Nebylo toho pro tebe dost, že jsi mě sem vyhnal? Teď mě mučíš vědomím, že tu je má dcera a vnučka a že je nikdy neuvidím, na tož se s nimi setkat.“ Sloun obnažil svoje zuby, podíval na Eragona, jako kdyby se k němu chtěl rozeběhnout. „Jsi bastard, bez srdce, ano jsi.“ „Mám mnoho srdcí,“ řekl Eragon, věděl, že to řezník nepochopí. „Pcha!“
Eragon si povzdechnul. Zdálo se laskavější nechat Slouna v domnění, že ho chtěl Eragon ranit, než mu říct, že jeho bolest byla pouze výsledkem Eragonovy zapomnětlivosti. Řezník otočil hlavu zpět, další slzy se mu skutálely po tváři. „Jdi,“ řekl. „Nech mě. A už mě netrap, Eragone, nebo přísahám, že jeden z nás zemře.“ Eragon praštil do jehlic na zemi, pak vstal a přešel ke Slounovi. Nechtěl odejít. To, co udělal Slounovi, že přivedl Katrinu do Ellesméry, cítil jako krutou špatnost. Pocit viny každou sekundu na Eragonovi vzrůstal, dokud nedospěl k rozhodnutí, načež se před ním opět posadil. Nemluvil hlasitěji než šeptem, použil jméno starověkého jazyka, aby změnil kouzlo, kterým svázal Slouna. Zabralo mu to přes minutu a blízko konce zaklínadla procedil Sloun mezi zuby, „Přestaň s tím zpropadených mumláním, Eragone, a odejdi. K čertu, nech mě! Nech mě!“ Eragon neodešel, naopak, začal s novým kouzlem. Upnul se na znalosti Eldunarí a Jezdců, s nimiž byli ti nejstarší draci svázáni, a začal zpívat kouzlo, které rozvíjelo, obnovovalo a podporovalo růst toho, co již jednou bylo. Byl to složitý úkol, ale Eragonovy dovednosti byly čím dál lepší, a tak byl schopný uskutečnit to, co si přál. Jak Eragon zpíval, Sloun sebou cloumal, pak začal klít a škrábal si tváře a čelo, jako kdyby ho to svědělo. „Proklínám tě! Co mi to děláš!“ Když ukončil zaklínadlo, znovu si dřepnul a jemně rozmotal látku kolem Slounovy hlavy. Sloun zasyčel, když pocítil, že se mu látka rozmotala, natáhnul se k Eagonovi, aby ho zastavil, ale byl příliš pomalý a jeho ruce sevřely jen vzduch. „Chceš mi také sebrat mojí důstojnost?“ řekl Sloun naštvaně. „Ne,“ řekl Eragon. „Vracím ti jí. Otevři oči.“ Řezník povzdechl. „Ne. Nemohu. Snažíš se mě podvést.“ „Kdy jsem tě podvedl naposledy? Otevři oči, Sloune, a pohlédni na tvou dceru a vnučku.“ Sloun se zatřásl a pak, pomalu, velice pomalu, jeho víčka se plazila nahoru, místo prázdných očních důlků měl pár lesknoucích se očí. Ne takové s jakými se narodil, Slounovy nové oči byly modré jako nebe s překvapivým jasem. Sloun mrkal, jeho zornice se scvrkly, jak se snažily přizpůsobit světlu v lese. Pak se roztřeseně otočil doprava přes vršek kořene na místo mezi stromy, kde se slavilo. Tlumená záře z elfích bezplamenných luceren osvětlovala jeho tvář teplým světlem, zdál se zaplaven radostí z života. Bylo úžasné spatřit jeho přeměnu ve tváři; Eragon cítil slzy v očích, jak se díval na starého muže. Sloun stále koukal přes kořen, jako žíznivý cestující dívající se před sebe na řeku. Chraptivým hlasem řekl, „Je nádherná. Obě jsou nádherné.“ Jiný výbuch smíchu k nim doléhal. „Á…vypadá, že je šťastná. A Roran také.“
„Od teď se na ně můžeš dívat, jestli chceš,“ řekl Eragon. „Ale kouzlo ti stále nedovolí s nimi mluvit nebo na sebe upozornit anebo je kontaktovat jakýmkoliv jiným způsobem. A pokud se o to pokusíš, budu to vědět.“ „Rozumím,“ zamumlal Sloun. Otočil se a jeho oči se zaměřily na Eragona se znepokojivou sílou. Jeho čelisti se pohybovaly dolů a nahoru po několik sekund, jako kdyby něco žvýkal, pak řekl,“Děkuji ti.“ Eragon přikývnul a stoupnul si. „Sbohem, Sloune. Už mě znovu neuvidíš, slibuji.“ „Sbohem, Eragone.“ Řezník se ještě jednou otočil a zadíval se do světel elfí oslavy. [[by sasaraf]]
LOUČENÍ (78) Přešel týden. Byl to týden smíchu, hudby a dlouhých procházek po Ellesméře. Eragon vzal Rorana, Katrinu a Ismir na návštěvu do Oromisovi chýše na skále Tel’naeír a Safira jim ukázala sochu z olízaného kamene vytvořenou k Oslavám pokrevní přísahy. Pokud jde o Aryu, ta strávila den tak, že je prováděla po zahradách ve městě, takže mohli vidět mnoho velkolepých květin, které elfové sbírali a vytvářeli po mnoho let. Eragon a Safira by byli rádi zůstali ještě pár týdnů v Ellesméře ale Blödhgarm je kontaktoval a informoval, že on a Eldunarí, která měl na starost, dorazili k Ardwenskému jezeru. A i když si to Eragon se Safirou nechtěli přiznat, věděli, že je čas k odchodu. Potěšilo je, když Arya a Fírnen oznámili, že by s nimi rádi letěli na kraj Du Weldenvarden a možná i kousek dál. Katrina se rozhodla zůstat s Ismirou, ale Roran požádal, jestli by s nimi mohl na první část jejich cest, protože jak řekl „Chtěl bych vidět vzdálená místa Alagaesie a cestování s vámi je rychlejší než kdybych tam musel jet na koni“ Za svítání následujícího dne se Eragon rozloučil s plačící Katrinou a s Ismirou která si cucala palec a nechápavě na něj zírala. Když vyrazili Safira a Fírnen letěli bok po boku nad lesem směrem na východ. Roran seděl za Eragonem držíce ho kolem pasu zatímco Cuaroc visel ze Safiřiných drápů a jeho tělo odráželo sluneční paprsky jako zrcátko. Po dvou a půl denní cestě uviděli Ardwenské jezero, Bledá vodní plocha větší než údolí Palancar. Na jeho západním břehu stálo město Sílthrim, které ani Eragon ani Safira nikdy předtím nenavštívili. Na vodě u městských mol se houpala dlouhá bílá loď s jedním stožárem. Plavidlo vypadalo přesně tak jak ho Eragon znal ze svých snů, a pocit neúprosného osudu na něm spočinul jako by na něj hleděl. Tak to vždycky mělo být, pomyslel si. Noc strávili ve Sílthrimu který byl v mnohém jako Ellesméra ale mnohem menší a hustěji zastavěný. Zatímco odpočívali, elfové nalodili Eldunarí na loď spolu s jídlem, nástroji, oblečením a dalšími užitečnými nástroji. Posádka lodi byla složena z dvaceti elfů, kteří chtěli pomoci chovem draků a trénováním budoucích Jezdců; Blödhgarma a jeho zbývající kouzelníky, kromě Laufina a Uthinare kteří měli v tu dobu volno. V dopoledních hodinách Eragon upravil kouzlo, které drželo vejce poblíž Safiry a vybral dvě, které dal Arye aby je hlídala. Jedno z vajec mělo putovat k trpaslíkům a druhé k urgalům
a doufal, že mláďata uvnitř vajec se rozhodnou vylíhnout pro někoho z těchto dvou ras. Pokud ne, vymění se a jestli ani po tom nenajdou své Jezdce… Eragon si nebyl jistý co v takovém případě dělat, ale věřil že Arya by na něco přišla. Jakmile se vejce vylíhnou, budou se spolu se svými Jezdci zodpovídat Arye dokud nebudou dost staří na to, aby se připojili k Eragonovi, Safiře a zbytku jejich příbuzných na východě. Pak Eragon, Arya, Roran, Cuaroc, Blödhgarm a další elfové kteří s nimi cestovali, nastoupili na loď a vypluli přes jezero, zatímco Safira a Fírnen kroužili nad jejich hlavami. Loď byla pojmenována jako Talíta, po rudé hvězdě na východní obloze. Lehká a úzká loď potřebovala hloubku jen několik centimetrů vody k tomu, aby mohla plout. Pohybovala se bez zvuku a téměř nepotřebovala těžký systém řízení. Zdálo se, že spíše reaguje na kormidelníkovi myšlenky. Několik dní pluli pouze lesem, nejprve přes Ardwenské jezero a poté dolů po řece Gaena, která byla plná vody z jarního tání. Když proplouvali zeleným tunelem z větví, poletovala nad nimi spousta zpívajících ptáků mnoha různých druhů, a veverky – černé i červené – na ně pokřikovaly z vrcholků stromů anebo seděly na větvích, které byly těsně mimo dosah. Eragon trávil většinu svého času s Aryou nebo Roranem, a jen ve vzácných chvílích létal se Safirou. Safira zůstávala s Fírnenem a Eragon je často zahlédl, jak sedí na břehu vedle sebe a mají hlavy položené na zemi. Během dnů bylo světlo v lese mlhavě zlaté, přes noc hvězdy jasně zářily a přibývající měsíc osvětloval palubu lodi. Teplo, mlha a pravidelné kývání lodi způsobilo, že se Eragon stále cítil jako v polospánku, ztracen ve vzpomínce na příjemný sen. Nakonec, jak se samozřejmě muselo stát, les skončil a řeka Gaena se obrátila na jih, aby je donesla do jezera Eldor, vodní plocha větší než Ardwenské jezero. Tam se počasí obrátilo a objevily se první bouřky. Vysoké vlny narážely do lodi, a ten den se všichni cítili mizerně, bičování studeným deštěm a prudkým větrem. Vítr měli ovšem v zádech a to podstatně urychlilo jejich postup. Z Eldorského jezera vpluli do řeky Edda a pluli na jih kolem elfské základny Ceris. Poté opustili les úplně a Talíta klouzala po řece přes pláně, zdánlivě ze své vlastní vůle. Od chvíle kdy vypluli z lesa Eragon očekával, že je Arya s Fírnenem opustí. Ale ani jeden neřekl nic o jejich odchodu a Eragon se jich raději na jejich plány neptal. Dále na jih byla země pustější a pustější.
Při pohledu na ně, Roran řekl: „Je to spíše poušť, ne? " a Eragon musel souhlasit. Konečně dorazili do nejvýchodnějšího osídlení v Alagaesii. Hedarth byl směska malých osamělých dřevených stavení. Trpaslíci postavili toto místo pouze k účelu obchodu s elfy, protože v těchto místech nebylo nic hodnotného kromě stád jelenů a divokých volů. Město stojí na křižovatce, kde se Edda vlévá do Az Ragni a tím zdvojnásobuje svoji velikost. Eragon, Arya, a Safira už v Hedarthu jednou byli, když jím procházeli cestou do Ellesméry po bitvě s Urgaly ve Farthen Duru. Tak Eragon věděl co očekávat když se město dostalo na dohled. Nicméně byl překvapený, když uviděl stovky trpaslíků stojící na provizorním molu sahajícím do Eddy. Jeho zmatek se obrátil v radost, když se skupinka rozestoupila a objevil se Orik. Držíc jeho kladivo, Volund, nad hlavou Orik vykřikl: „Snad sis nemyslel, že nechám svého nevlastního bratra odejít bez správného rozloučení?“ Eragon s úsměvem přiložil ruce k ústům a zakřičel nazpět „Nikdy!“ Elfové zakotvili Talítu dost dlouho na to aby každý mohl vystoupit, kromě Cuaroca a Blödhgarma který střežil Eldunarí. Vody kde se obě řeky potkávaly, ale byly příliš drsné na to, aby loď udržela svoji pozici bez škrábání o molo, a proto se elfové vydali dál po proudu hledat klidnější místo pro vyhození kotvy. Trpaslíci, což Eragona velmi překvapilo, přivezli do Hedarthu z Beorských hor čtyři obří kance. Kanci Nagra byli napíchnuti na stromech tlustých jako Eragonova noha a pekli se nad jámami, které byly plné žhavých uhlíků. „Zabil jsem jednoho sám“ řekl hrdě Orik a ukázal na největšího z kanců. Orik nechal přivézt tři sudy nejlepší trpasličí medoviny speciálně pro Safiru. Safira si s potěšením broukala, když sudy uviděla. Budeš to muset zkusit také, řekla Fírnenovi který si odfrkl a zvědavě sudy očichával. Když nastal večer a jídlo bylo uvařené, seděli u nahrubo otesaných stolů, které trpaslíci vyrobili ten den. Orik udeřil kladivem o štít, aby zjednal ticho. Pak si dal kus masa do úst, žvýkal a polknul.“Ilf gauhnith!” prohlásil. Trpaslíci se souhlasem křičeli, a slavnost tak doopravdy začala.
Na konci večera, když byli všichni k prasknutí plní - dokonce i draci – zatleskal Orik rukama a zavolal své pomocníky, kteří přinesli bednu plnou zlata a drahokamů, „malý projev přátelství“ řekl Orik a dal ji Eragonovi. Eragon se uklonil a poděkoval mu. Poté šel Orik za Safirou a se zábleskem v očích jí ukázal dva prsteny – stříbrný a zlatý - které by mohla nosit na kterémkoliv drápu své přední nohy. „Je to speciální prsten, který se nikdy neoškrábe, neumaže, a pokud ho budeš nosit, tvá kořist nikdy neuslyší, že se blížíš“ Dar Safiru značně potěšil. Orik umístil kroužek na prostřední dráp její pravé tlapy a Eragon ji každou chvíli přistihl, jak obdivuje ten zářící kroužek kovu. Na naléháni Orika, zůstali přes noc v Hedarthu. Eragon doufal, že by brzy ráno mohli zase vyrazit na cestu, ale protože se už obloha začala rozjasňovat, Orik pozval jeho Rorana a Aryu na snídani. Po snídani se dali do hovoru a potom se šli podívat na vory, kterými trpaslíci přivezly kance Nagra z beorských ho do Hedarthu. Netrvalo dlouho a byl zase čas k večeři, Orik je přemluvil, aby zůstali alespoň na poslední jídlo.
Při večeři trpaslíci přivedli svého nejlepšího barda a poslouchání hudby zpozdilo jejich odchod ještě více. "Zůstaň další noc," naléhal Orik "Je tma a není čas na cestování. Eragon se zadíval na úplněk a usmál se „Zapomínáš, že pro mě není taková tma jako pro tebe, ne musíme odejít, obávám se, že kdybychom zůstali ještě déle, nikdy bychom neodešli“ „Tak jdi s mým požehnáním, bratře“ Oni požehnání přijali, a poté Orik nechal přivést koně, které byly v Hedarthu ustájené pro Elfy kteří tam jezdili za obchodem. Eragon zvedl ruku, aby na rozloučenou zamával Orikovi. Pak pobídl oře a Roran, Ayra i zbytek elfů se vydal tryskem vpřed po stezce, která vedla podél jižního břehu Eddy. Vzduch tam byl prosycen vůní vrb a topolů. Nad jejich hlavami kroužili draci v hravém spirálovém tanci. Mimo Hedarth Eragon a ostatní zkrotili své koně do klidnějšího a pomalejšího tempa a tiše mezi sebou hovořili. Nediskutovali nic důležitého, ale šlo spíš o pocit blízkosti, který jim v noci chyběl. Atmosféra mezi nimi byla křehká a drahocenná, a když promluvil, bylo to s větší laskavostí než obvykle, protože věděl, že jejich čas spolu se blíží ke konci a nechtěl jej pokazit nevhodnou frází. Brzy dorazili na vrchol kopečku a zadívali se z něj na Talítu, která na ně čekala na druhé straně. Loď se objevila přesně podle Eragonova očekávání.
Ve svitu bledého měsíce, loď vypadala jako labuť připravená k rozletu na pomalé řece, připravená odnést ho do neznáma. Elfové svinuli plachty a plochy tkaniny se lehce leskly. U kormidla stále jedna osoba, jinak byla paluba prázdná. Za Talítou se rozprostíraly tmavé planiny táhnoucí se až k obzoru, přerušováné jen řekou, která v měsíčním světle vypadala jako plát tepaného kovu. Eragonovi se vytvořil v krku knedlík, natáhl si kapuci přes hlavu jako by se chtěl schovat před světem. Pomalu sjeli z kopce dolů přes šeptající trávu a zastavili se na oblázkovém břehu u lodi. Kopyta koní dělala na kamenech ostrý hluk. Tam Eragon seskočil z koně a ostatní ho napodobili. Elfové spontánně vytvořili dvě linie vedoucí k lodi, jedna proti druhé, zarazili konce svých oštěpů do země a stáli tak, že vypadali jako sochy. Když to Eragon uviděl, tlak v jeho krku se zvýšil a on si připadal jako by zapomněl, jak se správně dýchá. Nyní je ten čas, řekla Safira, a on věděl, že má pravdu. Eragon odvázal bednu zlata a drahokamů ze svého sedla a podal ji Roranovi. „Zde se rozdělíme, že?“ zeptal se Roran a Eragon přikývnul „Tady“ řekl Eragon a podal mu bednu „Měl by sis to nechat, dokážeš to využít lépe než já… postav si svůj hrad.“ „Udělám to“ řekl Roran silným hlasem. Přidržel si skřínku pod levou rukou a pravačkou Eragona silně a dlouze obejmul. Poté Roran pravil „buď opatrný bratře.“ „Ty také bratře… postarej se o Katrinu a Ismiru.“ „Postarám.“ Nevěděl, co by měl říct jiného, a proto se ještě jednou dotknul Roranova ramene a pak se otočil, aby se připojil k Arye a dvěma řadám elfů stojících u lodi. Hleděli na sebe několik vteřin a poté Arya pravila „Eragone“. Využívala stejně jako Eragon úkrytu kapuce svého pláště, a proto jí v měsíčním světle byla vidět jen část obličeje. „Aryo“ Podíval se dolů na stříbrnou řeku a pak zpátky na Aryu, a sevřel jílec Brisingru. Byl tak plný emocí, třásl se. Nechtěl odejít, ale věděl, že musí. „Zůstaň se mnou.“ Vzhlédla k němu. „Já nemohu.“ „… Zůstaň se mnou až do první zatáčky v řece.“ Chvíli váhala a pak přikývla. Natáhl ruku, a ona ovinula svou, přes jeho, a společně vykročili na loď postavit se na příd.
Elfové je následovali, jakmile byli všichni na palubě, vytáhli můstek a bez větru nebo vesla, se loď vzdálila od kamenného břehu a unášela je po dlouhé hladké řece. Roran stál na pláži a sledoval jejich odchod. výkřik bolesti s noční ozvěnou vyjadřoval bolest jeho ztráty.
Pak zaklonil hlavu
a dlouhý
Několik minut stál Eragon s Aryou beze slova vedle sebe a když zahlédli první zatáčku na řece. Otočil se Eragon k Arye a sundal jí kapuci, aby viděl její oči. „Aryo,“ řekl. A zašeptal jí její pravé jméno a ona se zachvěla uznáním. Zašeptala jeho pravé jméno v odpověď, a také on se zachvěl při vyslechnutí plnosti svého bytí. Otevřel ústa, aby promluvil znovu, ale Arya rty. Odstoupila od něj a zvedla jednu ruku nad hlavu.
ho předešla umístěním tří
prstů na jeho
„Sbohem, Eragone Stínovrahu,“ řekla. A pak se Fírnen vrhl se shora a sebral ji z paluby lodi, přičemž zasáhnul Eragona poryvy vzduchu od jeho křídel. “Sbohem,” Eragon zašeptal, když sledoval ji a Fírnena letět zpět k místu, kde Roran ještě stál na vzdáleném břehu. Pak Eragon konečně dovolil slzám vytékat zpod jeho víček, chytil se zábradlí a plakal, když odešlo všechno, co znal. Nad ním naříkala Safira a její zármutek se mísil s jeho, když plakali jako nikdy předtím. Čas však Eragonovo srdce zpomalil a jeho slzy vyschly, když se díval do dálky přes roviny. Uvažoval, co za podivné věci se může stát a přemýšlel nad životem který teď jemu a Safiře nastane s draky a Jezdci. Nejsme sami, maličký, řekla Safira. A jemu přelétl úsměv přes tvář. Loď plula dál, klidně klouzala dolů po řece k temným zemím ležícím v neznámých dálkách. [[překladatelka]]
PŮVOD NÁZVŮ (79) Náhodnému pozorovateli by nejrůznější jména, s nimiž se neohrožený cestovatel setkává po celé Alagaësii, mohla připadat jako namátková sbírka názvů bez jakýchkoli spojitostí či dějin. Přesto jako v každé zemi, kterou postupně osídlovaly různé kultury (v tomto případě různé rasy), i v Alagaësii se vyskytují nejrůznější názvy vycházející z jazyka elfů, trpaslíků, lidí a také urgalů. A tak vedle sebe najdeme údolí Palancar (lidské jméno), řeku Anoru a Ristvak’baen (elfská jména) a horu Utgard (název z jazyka trpaslíků) – a to vše je od sebe vzdálené jen několik mil. Ačkoli se jedná o historicky nesmírně zajímavou skutečnost, zároveň to často vede k nejasnostem ohledně správné výslovnosti. Pokud nedokážete rovnou určit jazyk, ze kterého název pochází, musíte se každé jméno naučit zvlášť. Bohužel neexistují žádná pevně daná pravidla. Celá věc je ještě složitější, když vezmeme v úvahu, že v řadě případů byly pravopis a výslovnost cizích slov pozměněny místním obyvatelstvem tak, aby vyhovovaly jejich vlastnímu jazyku. Řeka Anora je toho ukázkovým příkladem. Původně se slovo anora psalo äenora, což ve starověkém jazyce znamená široký. V psaném jazyce lidé zjednodušili slovo na anora a toto, ve spojení s posunem dvojhlásky, kdy se äe (aj-e) začalo vyslovovat jako jednoduché a, dalo vzniknout názvu v podobě, v jaké se objevuje za časů Eragonových. Pokud chcete hlouběji proniknout do tajů dávných řečí, doporučujeme studium zdrojových jazyků, abyste je ovládli v celé jejich složitosti.
Starověký jazyk Adurna rïsa – Vodo, zvedni se. Agaetí Blödhren – Oslava Pokrevní přísahy (konaná jednou za sto let na počest původní smlouvy mezi elfy a draky) älfa-kona – elfka Äthalvard – spolek elfů věnující se zachování jejich písní a básní Atra du evarínya ono varda, Däthedr-vodhr. – Nechť hvězdy nad tebou bdí, ctěný Däthedře. Atra esterní ono thelduin, Eragon Šur’tugal. – Nechť nad tebou vládne štěstí, Dračí jezdce Eragone. Atra guliä un ilian tauthr ono un atra ono walse sköliro fra rauthr. – Nechť tě provází štěstí a spokojenost a jsi chráněn před neštěstím.
Erisdar – lucerny bez plamene, které používají elfové a trpaslíci (pojmenované po elfovi, který je vynalezl) faelnirv – elfský nápoj, destilát fairth – obrázek zachycený pomocí kouzla na břidlicové tabulce fell – hora finiarel – zdvořilé oslovení pro nadějného mladého muže, připojené pomlčkou flauga – letět fram – dopředu Fricai onr eka eddyr. – Jsem váš přítel. gánga – jít Garjzla, letta! – Světlo, zastav!
audr – nahoru
gedwëy ignasia – zářivá dlaň
Bjartskular – Zářivá šupina
Helgrind – Brány smrti
Blödhgarm – Krvavý vlk brisingr – oheň
Indlvarn – určitý druh spojení mezi Jezdcem a drakem
Brisingr, iet tauthr. – Oheň za mnou!
jierda – zlomit; uhodit
deyja – zemřít
könungr – král
draumr kópa – snový pohled dröttningu – princezna Du deloi lunaea. – Uhladit zemi/hlínu. Du Namar Aurboda – Vymazání jmen Du Vrangr Gata – Klikatá cesta edur – vrch či důležité místo Eka eddyr aí Šur’tugal… Šur’tugal… Argetlam. – Jsem Dračí jezdec… Dračí jezdec… Stříbrná ruka. Eka elrun ono. – Děkuji. elda – zdvořilostní oslovení, vyjadřující velké uznání muži či ženě Eldhrimner O Loivissa nuanen, dautr abr deloi/Eldhrimner nen ono weohnataí medh solus un thringa/Eldhrimner un fortha onr fëon vara/Wiol allr sjon. – Vyrůstej, O krásná Loivisso, dcero země/Vyrůstej, jako bys rostla se sluncem a deštěm/Vyrůstej a ukaž svůj jarní květ/A všem jej vystav na odiv. Eldunarí – srdce srdcí
Kuldr, rïsa lam iet un malthinae unin böllr. – Zlato, vystoupej do mé dlaně a spoj se do kuličky. kveykva – blesk lámarae – látka vyrobená příčným tkaním vlny a kopřivových vláken (strukturou podobná suknu tkanému z vlny a lnu, ale kvalitnější) letta – stůj, zastavit Liduen Kvaedhí – Poetické písmo loivissa – modrá lilie s hlubokým květem, která roste v Království maela – ticho, ztišit naina – rozsvítit, rozzářit nalgask – směs včelího vosku a oříškového oleje užívaná na vlhčení kůže nebo rtů Nen ono weohnata, Arya Dröttningu. – Jak si přeješ, princezno Aryo. seithr – čarodějnice Šur’tugal – Dračí jezdec slytha – spánek
Stenr rïsa! – Zvedni kámen! svit-kona – formální vyjádření úcty pro velmi moudrou elfskou ženu
vakna – probuď se vodhr – zdvořilé oslovení běžného muže, připojené pomlčkou
talos – kaktus rostoucí poblíž Helgrindu
Waíse heill! – Uzdrav se.
thaefathan – zesílit
yawë – pouto důvěry
Thorta du ilumëo! – Mluv pravdu!
Jazyk trpaslíků Ascûdgamln – ocelové pěsti Az Knurldrâthn – Kamenné stromy Az Ragni – Řeka Az Sartosvrenht rak Balmung, Grimstnzborith rak Kvisagûr – Sága o králi Balmungovi z Kvisagûru Az Sindriznarrvel – Sindriin drahokam barzûl – seslat na někoho zlý osud delva – něžný, láskyplný výraz mezi trpaslíky; také druh nodule zlata vyskytující se v Beorských horách, které si trpaslíci nesmírně cení
grimstnzborith – vládce trpaslíků, ať už král nebo královna (doslova „vůdce rodin“) hûthvír – zbraň se dvěma čepelemi, používaná Dûrgrimst Quan Hwatum il skilfz gerdûmn! – Poslyšte má slova! ingeitum – kovodělníci; kováři Isidar Mithrim – Hvězdná růže (hvězdný safír) knurla – trpaslík (doslova „ten z kamene“; množné číslo je knurlan) knurlaf – žena/ona/ji
dûr – náš
knurlag – muž/on/jej
dûrgrimst – klan (doslova náš dům/domov)
knurlagn – muži
dûrgrimstvren – válka klanů
Knurlcarathn – kamenodělníci; kameníci
eta – ne
Knurlnien – Kamenné srdce
Eta! Narho ûdim etal os isû vond! Narho ûdim etal os formvn mendûnost brakn, az Varden, hrestvog dûr grimstnzhadn! Az Jurgenvren qathrid né dômar oen etal… Ne! To nedopustím! Nenechám ty bezvousé hlupáky, Vardeny, zničit naši zemi. Po dračí válce jsme zůstali oslabení a ne… Fanghur – zvíře podobné draku, které je menší a méně inteligentní než jeho příbuzní (žijící v Beorských horách) Farthen Dûr – Náš otec Feldûnost – ojíněný vous (druh kozy žijící v Beorských horách) Gáldhiem – Zářivá hlava Ghastgar – soutěž v hodu oštěpem podobná boji dřevci, při které se bojuje v sedle grimstborith – vůdce klanu (doslova „vůdce rodiny“; množné číslo je grimstborithn) grimstcarvlorss – strážkyně domu
Ledwonnû – náhrdelník bohyně Kílf; také používaný jako obecné označení pro náhrdelník menknurlan – ti, co nejsou z kamene, nebo jsou bez kamene (nejhorší trpasličí urážka; nelze dobře přeložit do češtiny) mérna – jezero/tůně nagra – obří kanec žijící v Beorských horách Nal, Grimstnzborith Orik! – Sláva králi Orikovi! ornthrond – orlí oko Ragni Darmn – Řeka malých červených rybek Ragni Hefthyn – Říční stráž Skilfz Delva – Můj Delva (viz překlad slova delva) šrrg – obří vlk žijící v Beorských horách thriknzdal – dělící čára na čepeli zbraně, jejíž části se kalily samostatně Tronjheim – Obří helmice Ûn groth Gûntera! – Tak pravil Gûntera!
Urzhad – obří jeskynní medvěd žijící v Beorských horách Vargrimst – bez klanu/vyhoštěný Vrenšrrgn – Váleční vlci werg – trpasličí obdoba citoslovce fuj (komicky použitá v názvu místa Werghadn; Werghadn se překládá buď jako „země fuj“, nebo volněji „ošklivá země“)
Jazyk kočovných kmenů no – zdvořilostní přípona připojovaná pomlčkou k hlavnímu jménu někoho, koho si vážíte
Jazyk kočovných kmenů herndall – urgalské matky, které vládnou jejich kmenům namna – tkané pásy s vyobrazením dějin urgalské rodiny, které jsou umístěné u vchodu do jejich domků nar – titul vysoké vážnosti Urgralgra – urgalové (doslova „ti s rohy“)
Stručný přehled postav, míst a některých zvláštností Aberon
hlavní město Surdy
Ceranthor
dávný elfský král
Acallamh
hrdina elfské epické písně
Ceris
elfské město
Agaetí Blödhren
Oslava Pokrevní přísahy
Ceunon
město na severu
Alagaësie
jméno země, dějiště příběhu
Clovis
majitel obchodních lodí
Alalea
místo, odkud pocházejí elfové
čaroděj, čarodějnice
užívá zaklínadla a lektvary
Albriech
Horstův syn
Černá ruka
Galbatorixovi zvědové v Surdě
Angela
bylinkářka z Teirmu, spojenec Vardenů
černokněžník
používá duchy a temná kouzla
Angvard
Šedý muž na šedém koni, Smrt
Daret
vesnice u řeky Ninor
Anora
řeka protékající Dračími horami a údolím Palancar
Däthedr
šlechtic, rádce královny Islanzadí
Dellanir
elfská královna, předchůdkyně Evandara
Anurin
vůdce Dračích jezdců před Vraelem
Dempton
mlynář z Therinsfordu
Aren
Bromův, později Eragonův prsten
Deynor
vůdce Vardenů, Ažihadův předchůdce
Aroughs
město na jihu
Dóndar
desátý král trpaslíků
Arvindr
meč Dračích jezdců
Dormnad
spojka Vardenů v Gil’eadu
Arya
elfka
Dorú Araeba
město Jezdců na ostrově Vroengard
Az Ragni
řeka
Dračí hory
pohoří na západě Alagaësie
Ažihad
vůdce Vardenů, Nasuadin otec
Dračí jezdci
ochránci země
Baldor
Horstův syn
Dračí křídlo
třístěžňová zásobovací loď
Beirland
ostrov u Surdy
Dras-Leona
město na jihu
Belatona
město na jihu
Du Fyrn Skulblaka
válka elfů s draky
Beorské hory
hory na východním pobřeží Surdy
Du Namar Aurboda
Vymazání jmen
Beroan
drak
Du Silbena Datia
název písně
Bid’Darm
jméno draka prvního Jezdce, Eragona
Du Vrangr Gata
Birgit
manželka Quimbyho
Klikatá cesta; skupina kouzelníků z Tronjheimu
Birka
Gerův kůň
Du Weldenvarden
lesy na severu Alagaësie
Blagden
bílý havran královny Islanzadí
Dûrgrimst Feldûnost
trpasličí klan
Blesk
viz Sněžný blesk
Dûrgrimst Ingeitum
označení klanu krále Hrothgara
Blödhgarm
elf-vlk, ochránce Eragona mezi Vardeny
Durza
Stín; černokněžník
Borromeo
hrad, sídlo krále Surdy
Dvojčata
Ažihadovi strážci
Brand
Risthartův obchodní správce
Ebrithil
oslovení „Mistře“ ve starověkém jazyce
Brány temnot
viz Helgrind
Edok’sil
strážní věž Jezdců na Utgardu
Bregan
pevnost klanu Dûrgrimst Ingeitum na hoře Thardûr
Edrik
vardenský kapitán, Roranův velitel
Egraz Karn
Holohlavý; označení Dvojčete
Briam
drak
Elain
Horstova žena
Brom
vypravěč z Carvahallu, Eragonův společník
Elesari
členka Rady starších
Brugh
Gerův kůň
elfové
jedna z ras obývající Alagaësii
Bullridge
město
Ellesméra
elfské hlavní město
Byrda
obyvatel Carvahallu zavražděný Slounem
Elva
vardenský sirotek požehnaný Eragonem a Safirou
Cantos
město, příležitostný úkryt vzbouřenců
Eragon
1. hlavní postava příběhu; 2. první Jezdec téhož jména
Carsaib
původní Durzovo jméno
Eridor
drak
Carvahall
rodná vesnice Eragona
erisdar
lucerny elfů
Evan
falešné jméno Eragona v Teirmu
Helzvog
bůh trpaslíků
Evandar
elfský král, otec Aryi
Herndall
matky, vládkyně urgalů
Fadawar
staršina kmene Inapašuna, z něhož pochází Nasuada
Heslant
mnich, autor knihy o dějinách Alagaësie
Hírador
drak
faelnirv
nápoj elfů, destilát
Horst
kovář z Carvahallu
Falberd
člen Rady starších
Hrothgar
král trpaslíků
falchion
druh meče vyráběný trpaslíky
Hûndfast
Eragonův tlumočník mezi trpaslíky
Fäolin
Aryin společník
Hvedra
žena Orika
Farika
služebná Nasuady
Iauna
elfská strážkyně
Farthen Dûr
kopec, sídlo Vardenů a trpaslíků
Igualda
vodopády v Dračích horách
Fasaloft
vesnice
Ilirea
Feinster
vesnice
pevnost Jezdců, později nazývaná Urû’baen
feldûnost
zvíře Beorských hor podobné koze, používané trpaslíky jako kůň
Illium
ostrov u Surdy
ingeitum
trpaslíci, kovodělníci a kováři
Fisk
tesař z Carvahallu
Ingothold
drak
flamberg
zbraň
Inzilbeth
provincie, kde se narodil Galbatorix
Folkvír
Eragonův kůň u elfů
Íorûnn
trpaslice z klanu Dûrgrimst Vrenšrrgn
Fredrik
vardenský bojovník
Irnstad
Jezdec, který přežil souboj se Stínem
Frundor
drak
Irwin
ministerský předseda Surdy
Gaibatorix
král Alagaësie
Isenstar
jezero
Gáldhiem
trpaslík, vůdce Dûrgrimst Feldûnost
Isidar Mithrim
Galzra
drak
Hvězdná růže; safír tvořící podlahu v Tronjheimu
Gannel
trpaslík, vůdce Dûrgrimst Quan
Islanzadí
elfská královna
Gareth
hostinský u Zeleného kaštanu
Ismira
Slounova žena
Garzhvog
Kull, vůdce urgalů
Ithrö Zhâda
Gašz
Galbatorixův velitel
starověké sídlo trpaslíků, původně Orthíad
Gedrik
koželuh z Carvahallu
Jarša
poslíček u Vardenů
Gero
Eragonův strýc
Jeod
Bromův učitel a přítel, spojenec Vardenů
Gertruda
bylinkářka z Carvahallu
Jezdci
viz Dračí jezdci
Gil’ead
město na severu
Jiet
řeka
Gildintor
bájný hřebec
Jörmundur
Ažihadův a Nasuadin zástupce
Glaedr
drak elfa Oromise
Juga
drak
Glenwing
Aryin společník
Jura
drak
Glûmra
matka jednoho z trpaslíků zabitých v boji
Kadok
1. Eragonův děd; 2. kůň
gramarye
kouzlo
Končí oko
velký mořský vír mezi dvěma ostrovy
Greig
otrokář
Karn
vardenský čaroděj
Gretiem
drak
Katrina
dcera řezníka Slouna, žena Rorana
kočkodlak
zvíře s čarodějnými schopnostmi
Korgan
praotec trpaslíků
Kóstha-mérna
jezero v Beorských horách
kouzelník
ke kouzlení užívá starověká slova
Království
území ovládané Galbatorixem
Křivopřísežník
Jezdec, který se připojil ke Galbatorixovi
Kuasta
pobřežní město na jihu
Kull
elita mezi urgaly
Gûntera
nejvyšší bůh trpaslíků
Haberth
koníř z Therinsfordu
Hadarak
poušť
Haeg
černokněžník, Durzův učitel
Harald
vardenský bojovník
Helena
Jeodova žena
Helgrind
Brány temnot; sídlo ra’zaků u DrasLeony
Kuthian
skála
pás Belota Moudrého pás Jezdců obsahující drahokamy
Laetri
elf, který přežil souboj se Stínem
půvabný lid
označení elfů
Lenora
dračice
Quimby
obyvatel Carvahallu zabitý vojáky
Leona
jezero
ra’zakové
Galbatorixovi přisluhovači, hledači draků
Lianí
elfská květina
Rada starších
rádci panovníka Vardenů
Liduen Kvaedhí
Poetické písmo, elfské písmo pro starověký jazyk
Rahna
pramatka urgalů
Ramr
řeka
Lifaen
elf doprovázející Eragona
Rhunön
elfka, kovářka
Lorana
vládkyně Feinsteru
Rimgar
Loring
obyvatel Carvahallu
též Tanec hada a jeřába, cvičení pro Dračí jezdce
Mandel
mladík z Carvahallu
Risthart
vladař Teirmu
Marcus Tábor
vládce Dras-Leony
Ristvak’baen
dřívější název Utgardu; viz též Utgard
Mariana
Gerova žena
Roran
Gerův syn, Eragonův bratranec
Martin
strážce lodí z Teirmu
Roslarb
drak
Martland Rudovous
hrabě z Thunu, velitel vardenských vojáků
Rváč
Nasuadin kůň
Sabrae
členka Rady starších
Maud
kočkodlačice u elfů
Safira
Menoa
strom v Ellesméře
1. Eragonova dračice; 2. Bromova zabitá dračice
Merlock
klenotník
seitrovník
rostlina
Miremel
dračice
seitrový olej
olej vyráběný z lístků seitrovníku
Modravé jezero
jezero v Dračích horách
Selena
Eragonova matka
Morgothal
bůh trpaslíků
Silák Ohen
drak
Morn
hostinský v Carvahallu
Sílthrim
elfské město
Morzan
Křivopřísežník, otec Murtagha
Sindri
matka země; bohyně trpaslíků
Murtagh
bývalý Eragonův společník, nyní sloužící Galbatorixovi
Skeg
trpaslík pověřený opravou Isidar Mithrim
Narda
město na severu
skilna bragh
smrtící jed
Narheim
Orikův zástupce
Sloun
řezník
Narí
elf doprovázející Eragona
Sněžný blesk
Bromův, později Eragonův kůň
Nasuada
Ažihadova dcera, vůdkyně Vardenů
Solembum
Angelin kočkodlak
Neal
falešné jméno Broma v Teirmu
starověký jazyk
Nëya
elfská strážkyně
jazyk, kterým kdysi mluvili elfové a všechny původní bytosti Alagaësie; užívá se při kouzlení
Nía
ostrov u Surdy
Stín
viz Durza
Ninor
řeka
Stříbřité lesy
lesy na jihu u jezera Tüdosten
Nolfavrell
mladík z Carvahallu
Surda
Nuada
hrdinka elfské epické písně
země na jihu, která se po pádu Jezdců odtrhla od Království
Ofeila
dračice
Šedý lid
rasa ovládající kouzla
Orik
trpaslík, Hrothgarův synovec
Šruikan
drak
Oromis
Zdravý mrzák, Dračí jezdec, Eragonův učitel
Šur’tugal
elfský název pro Jezdce
Támerlein
meč Dračích jezdců
Orrin
král v Surdě
Tarnag
město trpaslíků
Orthíad
viz Ithrö Zhâda
Tarok
Galbatorixův velitel
Osilon
elfské město
Teirm
město na pobřeží, středisko obchodu
Palancar
1. údolí, ve kterém leží Carvahall; 2. první lidský král obývající Alagaësii
Tel’naeír
skála, na níž žil Oromis
Parlim
ostrov u Surdy
Temní jestřábi
Nasuadin strážný oddíl
Temnolovkyně
urgalské označení Nasuady
Tenga
poustevník ze zničené elfské pevnosti Edur Ithindra
Therinsford
vesnice
Thorv
trpaslík doprovázející Eragona
Tialdarí
domy v Ellesméře
Toark
dvě řeky téhož jména
Torkenbrand
otrokář
Tornak
1. Murtaghův sluha a učitel bojového umění; 2. kůň
Trevor
starosta Daretu
Trianna
vůdkyně Du Vrangr Gata
Trn
drak
Tronjheim
město-hora
Třináct Křivopřísežných Jezdci, kteří zradili; viz Křivopřísežník túnivor
elfský nektar, protijed
U Morna
hospoda v Carvahallu
U Zeleného kaštanu
hospoda v Teirmu
U Zlaté koule
hostinec v Dras-Leoně
Uden
ostrov u Surdy
Umért
člen Rady starších
Ûndin
vůdce kmene trpaslíků
urgalové
bojovná rasa žijící v Alagaësii
Urû’baen
hlavní město Alagaësie
Urûr
bůh trpaslíků
Ušnark
označení Galbatorixe
Utgard
hora u řeky Anory poblíž Therinsfordu
Vanilor
drak
Vanir
elfský šermíř
Varaug
Stín, bytost stvořená uvězněním duchů toužících po svobodě
Vardenové
odbojová skupina proti králi
Vol Turin
Nekonečné schodiště; točité schodiště v Tronjheimu
Volund
bojové kladivo krále trpaslíků, sloužící zároveň jako žezlo
Vrael
vůdce Jezdců, který se postavil Galbatorixovi
Vroengard
ostrov, odvěký domov Jezdců ležící na severu
Yarbog
urgal z Roranovy jednotky, jeho vyzyvatel
Yazuak
vesnice ležící na řece Ninor
Zar’roc
dříve Eragonův, nyní Murtaghův meč, původně Morzanův
zářivá dlaň
značka na dlani po doteku dračího mláděte
zářocel
kov používaný elfy k výrobě mečů pro Dračí jezdce
Žraločí zub
ostrov u Teirmu
[[slovníček zkopírován z Brislingeru]] [[korektura kapitol 65 až 78 by vml]] [[Díky]]
