2009 ROČNÍK 18 (12)

11/2009 ROČNÍK 18 (12)

ČLOVĚKCO V DNEŠNÍ VÁS ZAJÍMÁ DOBĚ ...

Foto: Veronika Němečková

Nadační fond oslavil první narozeniny Nadační fond časopisu Nové město, založený 15. října 2008 na podporu tohoto časopisu, má za sebou rok své existence. Rádi bychom čtenáře informovali, jak se fondu daří naplňovat jeho základní cíl.

P

řestože v roce 2008 fungoval fond pouze necelé tři měsíce, dařilo se díky informačním letáčkům a osobním kontaktům členů správní rady rozšiřovat informaci o jeho vzniku, takže ke konci roku 2008 získal od dvaceti dárců celkovou finanční částku ve výši 89 779 Kč. V prosinci roku 2008 poskytl nadační fond z této částky nadační příspěvek ve výši 23 tisíc Kč na fotosazbu a tisk lednového čísla časopisu. Dále jsme pokryli náklady spojené se vznikem fondu a rozesíláním informačních a děkovných dopisů dárcům. Přesné údaje o hospodaření nadačního fondu jsou uvedeny ve výroční zprávě. V roce 2009 pokračujeme v započatém úsilí loňského roku. Členové správní rady fondu se snaží hledat další možnosti jak oslovit nové potencionální dárce, aby se podpora časopisu Nové město ještě více rozšířila. Během tohoto roku se správní rada sešla celkem třikrát. Poslední schůzka proběhla společně s redakční radou časopisu. Byla pro všechny přínosná, protože jsme se mohli navzájem blíže seznámit s činností obou rad.

Správní rada Nadačního fondu časopisu Nové město. Zleva: L. a J. Šturmovi, J. Friedová, M. Cúth, H. a B. Votýpkovi. Chybí M. Uher.

Co se týká ekonomické stránky letošního roku, činila výše darů pro nadační fond k 30. září 2009 celkem 82 920 Kč, tedy za rok existence fondu se podařilo získat dary v celkové výši 172 699 Kč. Tato částka – pro vaši představu – pokryje veškeré náklady na realizaci tří čísel časopisu. Nadační příspěvky jsou tak pro vydavatele časopisu významnou pomocí, protože vybrané příspěvky na před-

platné nedokázaly v posledních letech pokrýt celkové roční náklady časopisu. Jménem nadačního fondu proto velmi děkujeme všem dárcům za jejich podporu a dary. Velice si vážíme každého daru, velkého či malého, protože každá darovaná částka přispívá dobré věci. Za správní radu nadačního fondu Jana Friedová

OBSAH Nadační fond oslavil první narozeniny 2/ Kolik tváří svobody 3/ Po osmadvaceti bodných ranách 4/ Ježíš své přátele nikdy neopustí 6/ Pouť do Staré Boleslavi 7/ Na dosah ruky 8/ Ježíš mezi námi 10/ „Květ“ v Polsku 12/ Škola Abba 13/ Slovo života 15/ Nákupy s dcerou 16/

2

| Nové město | 11/2009

Svatý novinář a politik? 17/ Politik ve službě dobru a lidem 19/ Hubená za každou cenu! 21/ Spolupráce duchovního a akademického světa 22/ Jedna mysl a jedno srdce 24/ Komiks 25/ Je podzimní večer... 26/ Křížovka 27/ S vámi se i papež cítí mladý! 28/

„Nadační fond časopisu Nové město“ vás zve ke spolupráci Chtěli bychom oslovit vás, vážení přátelé, kterým není lhostejné posilování a šíření pozitivních hodnot ve společnosti i prostřednictvím časopisu Nové město, a požádat vás o finanční pomoc pravidelnými nebo jednorázovými příspěvky. Za projevenou důvěru a pomoc srdečně děkujeme. Bankovní spojení: Komerční banka, č. účtu: 43-2646440207/0100 IČ: 28465059, Vondroušova 1150, Praha 6 - Řepy, 160 00, [email protected], m: 00420 737 436 810 Správní rada: Ing. Bedřich Votýpka, Helena Votýpková, PhDr. Jaroslav Šturma, Ludmila Šturmová, P. Miroslav Cúth, MUDr. Martin Uher, PhD., Ing. Jana Friedová

Foto: M. a K. Broschovi

V

e dnech 20. výročí listopadových dnů 1989 si můžeme opětovně připomenout, že se jedná u nás o jednu z nejdůležitějších společenských událostí druhé poloviny 20. století. V této souvislosti nelze jistě opominout ani události roku 1968, zejména ty srpnové, kdy při konfrontaci s okupačními vojsky zemřelo víc než 100 lidí. Následný normalizační důsledek okupace také odpovídal důvodům jejího vzniku. Šlo o vnitřní boj mocenských skupin uvnitř totalitní státostrany s vyvoláním nadějí u nás mnohdy naivních, kteří jsme věřili, že nereformovatelné lze reformovat. Celosvětová situace a vnitřní hospodářské problémy naštěstí umožnily, aby výsledek událostí v roce ´89 byl naprosto odlišný od událostí minulých. Pokud bychom změnu charakterizovali co nejjednodušeji, lze říci: získali jsme svobodu. A tu lze po-

Kolik tváří svobody psat mnoha různými způsoby. Svoboda, to je svobodná volba povolání včetně podnikání, možnost cestování, účast ve svobodných volbách, možnost sdružovat se a veřejně vyjadřovat své názory. A jak nám ukázala již čtvrtá návštěva hlavy katolické církve, té církve, která tak zaměstnávala jednotlivé složky Státní bezpečnosti v minulém režimu, lze svobodu definovat také pojmem: svoboda náboženská. Lépe řečeno svoboda vyznání, protože rozhodnout se být nevěřící je také určité vyznání. Jakmile můžeme postavení člověka ve společnosti definovat tolika způsoby, vyvolává to zákonitě pokušení hledání priorit, jaká ta svoboda vlastně je a co je tedy pro člověka nejdůležitější. Zde nutno říci, že výrazem svobody každého z nás je, že můžeme sami sobě

určit, co je pro nás z té svobody nejpřednější. A tak nelze upírat studentovi, odjíždějícímu do Anglie na jahodovou brigádu, že vidí svoji prioritu v možnosti svobodného cestování. Nebo že občané, kterým se v komunálních volbách podařilo změnit obsazení radnice, ve své hospůdce vyzdvihují především svobodné volby. Jak dobře lze pochopit radost živitele rodiny zrovna přijatého do žádaného místa, že již nejsou na okresních výborech té jediné strany „státotvorky“ tabulky nomenklaturních funkcí. A přesto jakoby v euforii rozkvětu definic naší po listopadu nabyté svobody něco nesedělo. Jako bychom neviděli na kořeny, na podstatu. Polistopadové časy také umožnily seznámit se víc s osudy lidí, kteří strávili mnoho let

v komunistických lágrech. Jde o svědectví mnohých: když nám bylo nejhůř, ve společných modlitbách jsme cítili vnitřní svobodu. Jak mohli tito lidé, bez možnosti cestování, volby zaměstnání, účasti na svobodných volbách, o svobodném vyjádření názorů ani nemluvě, vyslovit pojem jako je svoboda? Odpověď možno nalézt v jejich svědectví – ve společných modlitbách. Tady lze objevit kořeny stavu člověka, který je svobodný. Je to možnost žít ve společenství a z vnitřní svobody stavu své duše. Z jejich tak těžce prožitých zkušeností je zjevné, že projevem skutečné svobody je ta, která se týká duše člověka a svobodné volby jeho mysli. Proto byla návštěva papeže pro nás tak důležitá. Za posledních 20 let byla již počtvrté živou ukázkou vnitřní svobody člověka. A to i pro ty, kteří ji kritizovali. I pro kritiky byla symbolem možnosti svobodné vůle jejich nitra. Petr Burgr

11/2009 | Nové město |

3

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

Po osmadvaceti bodných ranách Foto: archiv rodiny Domigovy

Reinhard se stal obětí brutálního přepadení. Přežil jedině díky tomu, že útočníkovi řekl, že mu odpouští.

R

4


Reinhard s manželkou Bernadette.

si uvědomil, že v době, kdy úplně propadl hře, se k němu přesně takhle chovala jeho žena. Toužil nyní žít také tak. Foto: archiv M. Langschové

ánu z milosti mu dala manželka – tvrdí Reinhard Domig – a to svojí láskou, kdežto on zase svým odpuštěním tomu, kdo ho chtěl ubodat nožem. To je v krátkosti neuvěřitelný příběh dvaapadesátiletého zaměstnance pošty v Altenstadtu nedaleko Feldkirchu (Rakousko). Když se v roce 1952 stavěl dům Domigových, nikdo nepomyslel na invalidní vozík. Když teď chce Reinhard projet úzkými dveřmi, nemůže nechat ruce na kolech. Nyní sedí u stolku ve svém pokoji, zničený po pravidelné fyzioterapii, ale s úžasným úsměvem a zářícím pohledem. „Stalo se to 22. srpna minulého roku,“ začal, a my jsme v pokušení za něj doříci: „toho dne, který naprosto změnil tvůj život.“ Přesto tomu tak není. Byly totiž jiné, a možná mnohem závažnější dny, které daly Reinhardovu životu jiný, nový směr. Jedním z nich byl den v roce 1992, kdy definitivně zanechal karet. Po svatbě s Bernadette a narození tří dětí se totiž Reinhard stal vášnivým hráčem. Každý večer trávil v místní hospodě, úplně pohlcený hrou „Jass“, která se hraje ve Vorarlbergu, jeho kraji. „Když jsem se pak pozdě večer vracel domů, moje žena mi vždycky přichystala něco k jídlu: polévku, guláš, salát. Žádná výčitka, žádná kritika, žádné pátravé otázky. Přemohla mne svojí láskou.“ V roce 1994 následoval další rozhodující den: „Měli jsme malou krizi,“ vypravuje Reinhard. Bernadette mu navrhla, aby se zúčastnili jednoho setkání v Hohenems, jakéhosi duchovního cvičení. Reinhard s tím tehdy souhlasil. Oba byli aktivní v katolické mládeži, a tak byli otevření pro nové podněty, týkající se křesťanského života. Oba doufali, že to jejich vztahu prospěje. Pro Reinharda se stalo setkání jeho „Damaškem“. Slyšel tam o různých dopadech „umění milovat“, o lásce, která podle svatého Pavla „vše odpouští, všemu věří, ve vše doufá, všechno snáší“. A najednou

Chvíle odpočinku s přáteli. Vpravo vzadu M. Harantová z Prahy.

Bylo to setkání Hnutí fokoláre, k jehož spiritualitě Bernadette tíhla už od mládí, ačkoliv později nebyla s Hnutím v přímém styku. Reinhard se chtěl o něm dozvědět něco víc a během dalších let našel svoje místo v tomto společenství. O život v duchu spirituality jednoty se snažil především v práci a ve svém okolí. Jak? Reinhardova odpověď je prostá a odzbrojující: „Být v přítomném okamžiku láskou.“ A na vysvětlení tohoto výroku, který by se snad mohl zdát jen povrchní frází, dodává: „Pro mne to znamená setkávat se s každým člověkem se stejnou pozorností a úctou, ať má na sobě džíny nebo kravatu, a neutíkat před bolestí.“ „Pomoc hledám tady,“ říká a ukazuje na dřevěnou kostku s hesly z „umění milovat,“ která leží na stole. Na každé straně kostky je jeden nápis: „Milovat všechny“, „milovat jako první“, milovat nepřátele“ atd. 22. srpna loňského roku – tento den si Reinhard pamatuje velmi dobře – mu padlo do oka heslo „milovat skutky“. S tím šel do práce. Byl pátek. Reinhard byl na poště sám, jeho kolegyně se vracely z dovolené až

Během pobytu v rehabilitačním středisku s několika přáteli.

každý týden setkání u něj v nemocnici nebo v rehabilitačním středisku. „Musím říct ještě jednu věc,“ říká po delším mlčení, které je známkou jistého otálení, protože ví, že by ho mohli lidé považovat za blázna. „Jsem vděčný za to všechno, co se stalo!“ Pak vypráví o některých plodech, které tato událost přinesla. On sám objevil to podstatné. Jeho vztah s Bernadette se ještě více prohloubil, našel znovu společnou řeč se svý-

mi dětmi. Muslimská komunita se mu omluvila, protože útočník byl z jejích řad. Mnoho lidí z jeho okolí, ale dokonce i z jiných světadílů se s ním zkontaktovalo, když se dozvěděli, co se mu stalo, a modlili se za něj. Přátelé z Hnutí ve Vorarlbergu se mezi sebou ještě více semkli… A dodává: „Kdoví kolik pozitivních věcí z této bolestné zkušenosti ještě vzejde. Jsem za to skutečně vděčný.“ Joachim Schwind Foto: archiv M. Langschové

v pondělí. Před polednem, pět minut před zavírací dobou, vešel dovnitř asi pětatřicetiletý muž, kterého Reinhard znal jako častého zákazníka. Zrovna den předtím se zajímal o jeden mobil. Teď si ho chtěl ještě jednou prohlédnout. Ve skutečnosti měl ale jiné plány. Reinhard opustil své místo za přepážkou, kde byl v bezpečí, a otevřel vitrínu s mobily. „A v tu chvíli už jsem cítil nůž mezi žebry.“ Co se dělo dál, nahrály bezpečnostní kamery. Ran nožem bylo alespoň osmadvacet. „Nech toho, jsem moc mladý na to, abych umřel,“ stačil mu Reinhard říct ve chvilce, kdy útočník běžel zavřít dveře, než ve své krutosti pokračoval. Takto zraněný se už připravoval na smrt, ale stačil ještě vyslovit větu, která mu zachránila život: „Odpouštím ti všechno, co jsi mi udělal.“ Po těch slovech útočník odhodil nůž a utekl. Reinhard sebral poslední zbytky sil a odplazil se na ulici. Lidem, kteří mu pospíchali na pomoc, opakoval: „Odpustil jsem mu.“ Operace v nemocnici trvala jedenáct hodin. Žíly i tepny byly pořezané, levá plíce nefungovala, bránice byla na kusy, perikard poraněný. Po několika dnech se přidala otrava krve. Když se po třiatřiceti dnech v kómatu Reinhard probral, byl ještě nějakou dobu úplně ochrnutý. Následující týdny byl upoután na lůžko na jednotce intenzivní péče. V nemocnici zůstal tři měsíce a stejnou dobu strávil v rehabilitačním centru. „Devadesát devět lidí ze sta by tohle nepřežilo,“ prohlásil soudní lékař. Následkem toho už nebude moci Reinhard nikdy pracovat. Nepodařilo se zachránit levou plíci a některé části těla zůstaly ochrnuté. Lékaři mu ale dávají naději, že bude znovu chodit. „Neskrývám, že mě občas přepadal vztek,“ připouští. Ale ani chvíli nelituje toho, že útočníkovi odpustil. Naopak. Při procesu s násilníkem ještě jednou formuloval své odpuštění. Sílu zůstat věrný svému rozhodnutí dostal Richard z více stran. Když byl v kómatu, Bernadette za ním denně chodila a nikdy nepřicházela sama. Přátelé z Hnutí vytvořili hustou síť pomoci, počínaje návštěvami v nemocnici a konče výpomocí v domácnosti a na zahradě. Aby se Reinhard nepřestal setkávat s ostatními členy společenství, konala se

Foto: archiv rodiny Domigovy

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

Reinhard s M. Langschovou z Prahy letos v létě.


5

LIDÉ A UDÁLOSTI

6


Ježíš své přátele nikdy neopustí Nad širokou tuřanskou loukou zvolna stoupá opar ranní mlhy. Zatímco se doširoka rozléhají tóny Hradištanu s verši Jana Skácela o kamínku naděje, který kdosi stiskl v dlani a dohodil až ke hvězdám, plní zástupy lidí improvizovaný areál, aby přivítaly posla naděje – Svatého otce Benedikta XVI. Foto: Filip Kotek Benedikt XVI. se blíží k pódiu.

po technické stránce skvěle zorganizované…“ Další Petr, také manažer, k tomu připojuje: „Můj dojem je víc než

pozitivní. Až teď je mi líto, že jsem mohl už třikrát prožít setkání s papežem v naší zemi a nikdy jsem té možnosti nevyužil. O to víc jsem rád, že jsem dnes tady a mohu tyto krásné chvíle prožívat s ostatními.“ Malý Pavlík navzdory obavám maminky uléhá v kočárku, aby celou mši prospal, další děti si hrají, a rodiče tak mohou naslouchat papežovým slovům: „´Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Ježíš zve každého svého učedníka, aby s ním zůstal, aby v něm našel posilu, oporu a útěchu. S tímto pozváním se obrací především na naše liturgické shromáždění, ve kterém je zde, spolu s Petrovým nástupcem, v myšlenkách shromážděno celé vaše církevFoto: Martin Oujezdský

V

poklidném proudu návštěvníků kráčí i skupinka několika rodin z Břeclavska. „Rodiny s kočárky – postupujte do sektoru A5 oklikou“ – dostává se jim pokynů postupně z několika úst dobrovolníků, a tak jsou i malé děti ušetřeny jakéhokoliv prodírání houfem lidí… Podnikatel Karel svými svíčkami zásobuje kostely v širokém okolí. Když dostal od pana faráře jednu „VIP“ vstupenku, daroval ji manželce a přidal se k mladé skupince. „Dědo, já chci na koně,“ žadoní na něm malá Janička a za chvíli se spokojeně rozhlíží z výšky. „Už když sem člověk přichází, cítí zvláštní, těžko popsatelnou atmosféru, něčím krásným to tady dýchá, až mě z toho mrazí…,“ svěřuje se Karel. „Jen abychom neztratili Pavlíka,“ obává se Karlova dcera Anička o nejmenšího a nejživějšího člena skupiny, a pro jistotu mu lepí na záda ceduličku se jménem a telefonem na rodiče. Skvělý nápad se ujímá, za chvíli mají nálepky se jménem všechny děti, i když se naštěstí nakonec nikdo neztratí. V sektoru je dost místa. Skupina rodin, podobně jako další kolem, rozkládá deky, a v okamžiku je zde jedno velké dětské hřiště. Děti vysypávají poklady z batůžků a vzájemně si je vyměňují. Zatímco Filípek zaujatě přikrývá listím nové panáčky, jeho maminka Magdalena vypráví: „Důvod proč jsme sem přijeli, je jasný: chceme být blízko papeži, chceme mu naslouchat.“ Její manžel Petr opatrně dodává: „No, přiznám se, že zpočátku jsem jel hlavně kvůli ženě. A jako manažera mne zpočátku oslovila logistika celé akce, to jak je to

Letadlo s papežem odlétá.

ní společenství. (…) Ježíš nikdy své přátele neopustí. Ujišťuje o své pomoci, protože nic nelze konat bez něho, zároveň však vyžaduje, aby se každý osobně nasadil a šířil jeho univerzální poselství lásky a pokoje. Budiž vám povzbuzením příklad vašich svatých (…)“ Lenka, maminka tří dětí, se na konci mše svěřuje: „Vnímám, že papež přijel, aby nás povzbudil, nasměroval ke Kristu, protože on zde neprezentuje sebe, ale právě Krista. Ukazuje, jak moc mu na nás záleží a to je veliké svědectví pro dnešní dobu.“ Stanislava dodává: „Jsem ráda, že jsem tady. Přiznávám, že nemám ráda ´davové akce´, zbytečně jsem se bála mačkanic. Naopak mě překvapil obrovský pokoj, klid a soustředěné ticho, které se tu rozhostilo od začátku mše, to, jak nás pohltila posvátná atmosféra…“ Podobně to vnímá i další maminka Lenka: Je ráda, že na poslední chvíli sebrali odvahu a vzali s manželem i všechny čtyři děti. Nejstarší syn nakonec prožil mši v sektoru s ministranty a odnáší si veliký zážitek z bezprostřední blízkosti Svatého otce. Letadlo s papežem zakrouží nad Brnem. Ještě poslední pohled, poslední mávání. Zástupy zvolna opouštějí areál… Ještě doma si navzájem sdělují zážitky: Zatímco Jaroslava vypráví dceři (do diktafonu pro Nové město) o posvátném tichu, které se při liturgii rozlilo areálem, a které si stále nese v srdci, vnoučata Maruška s Vojtou se nepřestávají smát historce, jak si jejich babička stoupla na rozkládací židličku, aby zamávala papeži a se sousedkou se společně skácely do náruče duchapřítomných farníků. Malí i velcí budou dlouho vzpomínat. Irena Kyliánová

LIDÉ A UDÁLOSTI Je pondělí 28. září. Vstávám časně ráno, abych se vydal na cestu. Na pouť. Chodívám každý rok uctít památku dědice naší země. Ale dnes to není jen svátek sv. Václava, je to i setkání s nástupcem sv. Petra.

Pouť do Staré Boleslavi Foto: Markéta Jírů

V

Sektor pro ministranty.

Vždyť je to svátek rodiny dětí Božích. Konečně dorazím na místo a právě začíná mše. Mše svatá se Svatým otcem Benediktem XVI. a dalšími šedesáti tisíci lidmi. Stojím natěsno se spoustou mladých, někteří po noci ve spacáku na nedalekém poli. Sluníčko svítí do očí, takže nevidím nejen vzdálené podium, ale ani to, co se odehrává nad mou hla-

vou na velkoplošné obrazovce. Ale atmosféra je tak silná, že mi to vůbec nevadí. Možná naopak. Jsem součástí Božího lidu na tomto poli. Probíhá mše svatá. Zpíváme, odpovídáme a stojíme. Dlouho. Přece jenom mě začíná bolet člověk. Nevadí, alespoň můžu něco nabídnout a má přítomnost nabývá ten správný smysl. Dokonce se mi zdá, že je to právě toto, Foto: Filip Kotek

čera jsem sledoval v televizi setkání na letišti v Brně. Krásné, důstojné, a tak potřebné pro povzbuzení našeho křesťanského sebevědomí. Viděl jsem všechno pěkně přehledně i detailně a pohodlně – snad až příliš. Proto podnikám tuto pouť. Chci být u této mimořádné dějinné události. Šlapu podél silnice a s rachotem mě míjí kamiony řítící se do neznáma. Suché stromy kolem silnice a příkopy plné odpadků. Ale slunce si začíná prorážet cestu ranní mlhou a stává se pro mne znamením naděje. Jdu ostře, ale cesta ubývá pomalu (musím přiznat, že kus cesty jsem jel autem, abych to stihl). Z dálky vidím siluety města a připojuji se k proudu příchozích. Nemám žádnou vstupenku, protože jsem ani nepočítal, že se vypravím. Nevadí, budu někde vzadu, ale hlavně že budu přitom. Ze zvědavosti? Spíš abych udělal to, co mám udělat. Vůči Petrovu nástupci a vůči národu, za který cítím zodpovědnost. Je to setkání mladých a mně už bylo šedesát. Ale ani to mně nevadí, a tak šlapu. Najednou mi zvoní mobil: „Ahoj, nechceš vstupenku, sektor C?“ volá Ivo. „No to je fajn, díky, rád.“ Jdu dál uličkou mezi sektory… „Jindra!“ Otočím se a už objímám přátele z bývalé NDR. „Aber das ist schön!“ Mám radost, že kromě nás si tu dali dostaveníčko mladí ze Slovenska, Polska i Německa.

Papeže vítají tisíce účastníků.

co mne spojuje s ostatními. Naše radost stoupá. Nevím ani proč, vlastně vím. Je nám dobře být spolu s někým, kdo nás viditelně sjednocuje mezi sebou i s Bohem. Mše pokračuje a Svatý otec mluví čím dál hlasitěji a mně se zdá i jaksi mlaději. Je to neuvěřitelné. Je vidět, že i jemu je s námi dobře, a síla, která ho posiluje, není síla lidská. „Ite missa est. Deo gratias.“ Radost vrcholí, někteří začínají do rytmu tancovat. Mladí přinášejí papeži dar. Finanční dar, sbírku pro Afriku, kterou navštívil před námi. To je dar lásky! Tohle je tedy setkání s někým, kdo žije v Bohu a z Boha. Najednou mi nevadí jeho upjatost, strohost projevu, protože to není důležité. Věřím mu, přesvědčil mě, že to, co dělá, dělá z lásky a moci Boží naplno. Konečně si mohu sednout, sníst kus chleba a napít se. Hudba pokračuje, i když se lidé začínají pomalu rozcházet. Potkávám řadu přátel. „Jo, museli jsme si trochu přivstat a děti tady byly už od včerejška, bylo tu to noční bdění…“ Radost střídá únava, přece jen už mi bylo těch šedesát. Rád bych poděkoval někde v tichu, a tak se stavím na konec dlouhého zástupu před kryptou sv. Kosmy a Damiána, kde je vystavena lebka sv. Václava. A najednou začínám rozumět. Je třeba ztratit svou představu, svou únavu, sám sebe a jednoduše se ponořit do proudu řeky lidí, který mě pomalu unáší… „Svatý Václave, vévodo české země, nedej zahynouti nám ni budoucím“, poklekám a najednou je mi moc dobře, že je nás tolik. A večer se vydávám na zpáteční cestu. Jsem k smrti unaven, ale v mém srdci hoří oheň Boží lásky. Díky, Bože, stálo to za to. Jindřich Synek


7

RODINA

R

ohožky před kostelem s e lesk ly novým nátěrem, televizní štáby byly již rozestaveny na svých místech, narychlo se ještě přinášely kelímky na pití pro čekající účastníky setkání. Na dvorečku kláštera si děti ze sboru z Jablonce nad Nisou procvičovaly zpěv. Kolem půl desáté se kostel začal plnit rodiči s dětmi. Byly před nimi tři hodiny čekání. Ty vyplňovala svými písničkami Ztracená kapela, ale také četba z knížky pro děti o Pražském Jezulátku. „Měl jsem trochu obavu, jak tady naše děti tři hodiny vydrží, je to přece jen dlouhá doba. Ale byl to zbytečný strach. Překvapilo mne, jak byly zvědavé a na setkání s papežem se těšily. Vzali jsme jim s sebou tužky a papír – dokonce i starší syn, kterého kreslení příliš nebaví, si celou dobu kreslil sošku Jezulátka,“ vypráví jeden ze zúčastněných tatínků z farnosti nedaleko Prahy.

NEFALŠOVANÁ OTCOVSKÁ VLÍDNOST Do příjezdu Svatého otce zbývalo již jen půl hodiny. Před hlavní oltář přišel bývalý převor zdejšího kláštera otec Anastasio, aby zahájil společnou modlitbu takzvané korunky k Pražskému Jezulátku. Zároveň s ním do presbytáře přišla skupinka dětí, které se pak střídaly v modlitbě dvanácti zdrávasů. Ty nám mají připomínat dvanáct let Ježíšova dětství. V půl jedné proniklo do kostela hlasité skandování davu, který Svatého otce vítal před kostelem, v němž vládlo napjaté ticho. Všechny zraky se upíraly ke vchodu do kostela, na kůru se rozezněl nádherný až drásající zpěv sboru. U kropenky v zadní části kostela se objevil křehce

8


Na dosah ruky Malá Strana se probouzela do podzimního rána a po kočičích hlavách v Karmelitské ulici se trousilo jen pár lidí. Blízko kostela Panny Marie Vítězné se však začínaly instalovat bezpečnostní brány. Tak vypadalo brzké ráno před příjezdem Svatého otce do kostela Panny Marie Vítězné. Benedikt XVI. se na začátku své návštěvy v Česku přijel nejprve poklonit Pražskému Jezulátku. Přivezl mu zlatou korunku a setkal se zde s rodinami, ke kterým krátce promluvil. působící starý muž oblečený v bílém. Nikam nespěchal, v aureole klidu, důstojnosti a nehrané otcovské vlídnosti postupoval davem a řadami rodin. Každému, kdo se ocitl v jeho blízkosti, podával ruku a hladil ho pohledem, dětem žehnal křížkem na čelo či podržel jejich tvář ve svých

rukou. „Byl jsem ohromen jeho vroucností. Byl to pro mě nádherný zážitek dostat se do takové blízkosti k Svatému otci, pohledět mu do očí a dotknout se ho. Zářila z něho úžasná přátelskost a rodičovská láska,“ vypráví Jan Čapek, který společně se svou rodinou patřil mezi po-

zvané na setkání u Pražského Jezulátka. ZLATÁ KORUNKA JAKO PROJEV ÚCTY Dříve než Svatý otec pronesl svou řeč k rodinám, zamířil před boční oltář, na kterém je umístěna proslulá soška Pražského Jezulátka. Benedikt XVI. poklekl na klekátko a pomodlil se modlitbu, kterou si sám pro tuto příležitost připravil. Poté položil na oltář svůj dar – zlatou korunku. „Korunovace papežskou korunkou je nejvyšším liturgickým projevem úcty, jaký lze Jezulátku prokázat,“ vysvětlil převor Kláštera Pražského Jezulátka Petr Šleich. Poprvé bylo Pražské Jezulátko korunováno v roce 1651 nejvyšším purkrabím království českého Bernardem Ignácem Bořitou z Martinic. O čtyři roky později, v roce 1655, se mu pak při velké slávě dostalo korunky zlaté a bylo tehdy neseno procesím po Malé Straně. Tuto slavnou korunovaci si dnes řád bratří bosých karmelitánů připomíná každou první květnovou sobotu, kdy se opět prochází s Jezulátkem v procesí až k místnímu farnímu kostelu svatého Tomáše. STABILNÍ A JEDNOTNÉ RODINY PRO BUDOUCNOST LIDSTVA V presbytáři přivítal Benedikta XVI. předseda České biskupské konference arcibiskup Jan Graubner. Svatý otec pak pozdravil všechny přítomné v češtině a promluvil o radosti, kterou má z toho, že mohl přijet do zdejšího kostela. „Soška Jezulátka obrací naši mysl k tajemství Vtělení, k všemohoucímu Bohu, který se stal člověkem a 30 let žil ve skromné rodině z Nazareta,“ uvedl Svatý otec na začátku své promluvy a vyzval rodiny, aby se sjednotily v mod-

litbě a prosily u Jezulátka o dar jednoty a svornosti pro všechny rodiny: „Prosme za rodiny v obtížných situacích, zkoušené nemocemi a bolestí, za ty, které jsou v krizi, rozvrácené nebo trýzněné nesvorností či nevěrou. Všechny je svěřujme svatému Pražskému Jezulátku, protože víme, jak důležité jsou stabilní a jednotné rodiny pro skutečný pokrok společnosti a pro budoucnost lidstva.“ Dále ve své krátké promluvě zdůraznil nezbytnost vnímat každého člověka jako Boží dítě, které nemáme hodnotit podle toho, co má, ale čím je. Protože v každém z nás můžeme vidět Boží obraz. Zejména pak v dětech, kterým Kristus projevoval obzvláštní náklonnost. K tomu dodal: „Kolik dětí však dnes nikdo nemiluje, nepřijímá a ani si jich neváží! Kolik dětí je obětí násilí a různých forem zneužívání bez jakýchkoli zábran! Kéž by dětem byla zaručena úcta a pozornost, která jim náleží: děti jsou budoucností a nadějí lidstva.“ Přímo k dětem pak směřoval výzvu, aby byly skutečnými Ježíšovými kamarády a s důvěrou se k němu obracely. Aby byly oporou svých rodičů a byly poslušné, vlídné a laskavé. Na závěr Svatý otec rodinám požehnal, všem vyprošoval ochranu svatého Jezulátka, jeho Matky i svatého Josefa

Fota: Jan William Drnek

RODINA

Benedikt XVI. se zdraví s účastníky setkání.

Papež pokládá na oltář korunku pro Pražské Jezulátko.

a česky se společně se všemi přítomnými pomodlil modlitbu Otče náš. MOŽNOST DOTKNOUT SE PASTÝŘOVA SRDCE Půlhodinové setkání Svatého otce s rodinami v kostele Panny Marie Vítězné se chýlilo ke konci. Za doprovodu dětského sboru z Jablonce se Benedikt XVI. ubíral k východu z kostela. Opět se zastavoval u dětí i dospělých, žehnal jim a podával jim ruku. I beze slov se tak přibližoval ke všem, kteří se sem s ním přišli setkat. Podobně setkání hodnotili i manželé Křivánkovi, kteří se s Benediktem XVI. setkali již před sedmnácti lety ještě jako s kardinálem Ratzingerem: „Bylo pro nás velmi cenné, že se při tomto setkání jednalo o jedny z těch mála chvil, jejichž náplň si zvolil Svatý otec opravdu sám. A tak jsme se mohli ´dotknout´ srdce pastýře, vstoupit do jeho vztahu s Ježíšem – dítětem a vnímat jeho otcovskou lásku, která si udělala čas na každého, kolem něhož procházel, beze spěchu, s možností dotknout se ho i fyzicky, podat ruku, prohodit pár slov.“ Vlídnost a laskavost, s jakou na setkání u Pražského Jezulátka Svatý otec přijel, byla snad tím největším poselstvím, které nám zde předal. Gabriela Plačková

MODLITBA BENEDIKTA XVI. K PRAŽSKÉMU JEZULÁTKU Pane Ježíši, máme tě před očima jako dítě a věříme, že jsi Boží Syn, jenž se stal člověkem skrze Ducha Svatého v lůně Panny Marie. Podobně jako v Betlémě i my, spolu s Marií a Josefem, anděly a pastýři,

se ti klaníme a vyznáváme, že jsi náš jediný Spasitel. Stal ses chudým, abychom zbohatli z tvé chudoby: dej, ať nikdy nezapomínáme na chudé a na ty, kdo trpí. Ochraňuj naše rodiny,

žehnej všem dětem celého světa a dej, ať nám vždy vládne láska, kterou jsi přinesl, aby činila náš život šťastnějším.

darovat celé lidské rodině světlo, radost a pokoj.

Neboť ty jsi Bůh a žiješ a kraluješ s Bohem Otcem v jednotě Dopřej všem lidem, Ježíši, Ducha Svatého aby porozuměli poselství Boží- po všechny věky věků. ho narození, aby pochopili, že jsi přišel Amen.


9

SPIRITUALITA JEDNOTY

Ježíš mezi námi

10


Foto: CSC Audiovisivi

J

ak možno pochybovat, že Kristus neviditelně předsedal onomu svatému a velkému synodu, na kterém byl položen, lépe řečeno byl vržen do celého světa poklad a neochvějný základ – vyznání pravé a bezpečné víry? Je-li tomu tak, jak mohl být nepřítomen Kristus, když už od samého počátku je on jeho základem?“56 Sv. Pavel totiž napsal: „Neboť nikdo nemůže položit jiný základ nežli ten, který je už položen, a tím je Ježíš Kristus.“ (1 Kor 3,11) A Jan Zlatoústý, obraceje se k jednomu Židovi, píše: „Dobře si rozmysli, co činíš, když odsuzuješ tyto vynikající Otce (Nicejského koncilu), tak statečné a tak moudré … Cožpak neznáš slova Kristova: ´Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich?´ (Mt 18,20) Jistě tedy, jestliže Kristus je mezi dvěma nebo třemi, tím spíše asi byl přítomen tam, kde jich bylo na tři sta a ještě mnohem více, a řídil všechno.“57 Bylo to tedy právě tak jako v každém správném fokoláre, kde máme jistotu, že ten, který rozhoduje a řídí všechno, je Kristus. Vždyť když je nám svěřen nějaký úkol, necítíme, že tím plníme vůli nějakého muže nebo ženy, ale vůli Ježíše mezi námi. A to působí, že zakoušíme svobodu dětí Božích. Leontinus píše: „Ty říkáš, že na koncilu byli přítomni někteří, o nichž se dobře ví, že po určitou dobu podporovali Nestoria (který popíral Boží mateřství Panny Marie – pozn. překl.). Jak by bylo možné, aby pro dva nebo tři smutné případy, kdy někteří tajně smýšlejí bezbožně, by-

vé, ale koncily, tak jak řekl Pán: ´Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.´“59 Není snad pro nás povzbudivé a nenaplňuje nás snad nadšením skutečnost, že největší událost v církvi má tu strukturu, kterou Bůh dal nám, malým dětem své církve? Jak je krásné a útěšné vidět se jako v zrcadle v tak velkolepé Matce!

Chiara Lubichová

lo celé úctyhodné množství a posvátný synod svatých biskupů – jako by byli všichni bezbožní – opuštěno Bohem tak, že by bylo neschopno rozeznat, co je pravda, zvláště tenkrát, když Bůh sám slibuje: ´Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam budu já uprostřed nich.´“58 A sv. Jan Damašský píše: „Neočekávej, že o těchto věcech budou rozhodovat císařo-

JEŽÍŠ MEZI NÁMI NA II. VATIKÁNSKÉM KONCILU Podívejme se letmo na II. vatikánský koncil, který se podle vůle Boží odehrál za našeho života, i on byl veden Ježíšem přítomným mezi Otci. Ale jelikož pro nás, kteří žijeme v tomto století, je nesmírně důležité vidět, zda charisma, které je naší hybnou silou, je v souladu s duchem celé naší současné

církve, prolistujme stránky dokumentů tohoto koncilu, abychom poznali, zda mluví výslovně o Ježíši mezi námi. Ano, mluví o něm! Don Foresi ve své knize „Rozhovory ve fokoláre“ dokonce praví, že „až do II. vatikánského koncilu je velmi zřídka připomínána věta evangelia: ´Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.´ (Mt 18,20) S výjimkou chalcedonského koncilu (60) a snad ještě dvou jiných se tato věta během celých církevních dějin v nejslavnějších dokumentech koncilů skoro nikdy necitovala. Naproti tomu však možno říci, že na II. vatikánském koncilu není dokumentu, který by nepřipomínal tuto základní myšlenku... Můžeme bez rozpaků tvrdit, že tato myšlenka byla duší koncilu, zvláště při vyjádření kolegiality biskupů.“61 II. vatikánský koncil mluví o Ježíši mezi námi v Konstituci o posvátné liturgii. Když vypočítal různé přítomnosti


POKRAČOVÁNÍ TÉMATU CHIARY LUBICHOVÉ.

SPIRITUALITA JEDNOTY Kristovy v životě církve, praví: „Konečně, když se církev modlí a vzdává chválu, je přítomen On, který slíbil: ´Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.´ (Mt 18,20)“62 Hovoří o tom též skvělým způsobem v Dekretu o obnově řeholního života. Když to čteme, chápeme, že bylo nutné, aby se v Díle zrodila i větev tohoto druhu. Charisma, které nám dal Bůh, překypuje těmito myšlenkami, těmito pravdami. Může být tedy užitečné mnoha řeholníkům, kteří by nevěděli jak uvést ve skutek slova koncilu, nebo kteří by v době krize řeholního života, jako je naše, ztratili smysl řeholního života. „Život ve společenství“ – čteme tam – „po příkladu prvotní církve, v níž množství věřících mělo jedno srdce a jednu duši (srov. Sk 4,32), živený učením evangelia, posvátnou liturgií a zvláště eucharistií, ať se projevuje vytr-

valou modlitbou a jednotou ducha (srov. Sk 2,42). Řeholníci jako údy Kristovy, ať v bratrském společenství života v úctě předcházejí jeden druhého (Řím 12,10) a nesou břemena jeden druhého (Gal 6,2). Vždyť v lásce Boží, která je rozlita v srdcích skrze Ducha svatého (Řím 5,5) se komunita jako rodina spojená ve jménu Páně raduje z jeho přítomnosti (srov. Mt 18,20). Láska je naplněním zákona (srov. Řím 13,10) a poutem dokonalosti (Kol 3,14) a skrze ni víme, že jsme přešli ze smrti do života (1 Jan 3,14). Dokonce láska mezi bratřími oznamuje příchod Kristův (srov. Jan 13,15; 17,21), a z ní plyne veliká energie pro apoštolát.“63 II. vatikánský koncil mluví o Ježíši mezi námi ještě v Dekretu o apoštolátu laiků, když pojednává o apoštolátu individuálním,který prohlašuje za užitečný zvláště tam, kde církev nemá plnou svobodu, ale současně doporučuje, „aby se (věřící) navzájem sdružovali

Naslouchání (…) poslední době, když jsem mluvila o našem Hnutí v zemích, které jsem navštívila, jsem pokaždé vysvětlovala, že už od počátku ti, kdo se s námi setkali, nepřišli do styku jen s nějakým hnutím, komunitou či duchovním proudem, setkali se s Ježíšem. A to proto – jak nás i mnohé další přesvědčily naše evangelní zkušenosti – že Ježíš plní své přísliby i dnes, takže se mohlo zvolat: „Ježíš je živý.“ Dnes chci dodat: protože on skutečně byl mezi námi. Ježíš mezi námi! Již několik měsíců o něm hovoříme a snažíme se žít tak, abychom ho nikdy neztratili, ale naopak mu stále znovu dávali mezi námi život, jak říkal Pavel VI.

V

v malé skupinky, aby si mohli vyměňovat názory bez nějaké formy přísně institucionální nebo organizační tak, aby to bylo znamením před druhými, že zde je církev s pravým svědectvím lásky.“64 Když pak hovoří o apoštolátu společném, vyzdvihuje směrnici, kterou Pán dal i našemu Dílu, když po zdůraznění skutečnosti, že „kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich“, praví: „Věřící ať konají svůj apoštolát v duchu jednoty.“65 Tento dekret se zmiňuje ještě o dvou oblastech, kde se může projevit „zářný příklad apoštolátu ´společného´“66 o farnosti a o rodině. Tu je třeba se zastavit a chválit Boha, že nám dal myšlenku „Farního hnutí“ a hnutí „Nových rodin“. Není snad jasně vidět, že nás vede tentýž Ježíš mezi námi, který předsedal poslednímu koncilu? Koncil mluví konečně o Ježíši mezi námi v Dekretu

Minule jsem zdůraznila velikost Panny Marie jako Matky Boží. Řekla jsem, jak je božsky nádherné, že tak jako Otec v Trojici nazývá Slovo Synem, stejně tak Maria nazývá Synem vtělené Slovo. Nyní myslím, že není nesprávné říci, že Ježíš uprostřed nás je synem naší vzájemné lásky, tedy naším synem, protože tomu tak je. Neřekl snad Ježíš jednoho dne, že kdo plní vůli Boží je jeho bratr, sestra i matka? (srov. Mt 12,47) I my tedy můžeme být určitým způsobem jeho matkou. Ovšem za jedné podmínky: že se milujeme tak, jak je třeba. Naposledy jsme se zavázali, že se budeme vzájemně více „sjednocovat“. A výsledek? Setkala jsem se s ním během tohoto měsíce vícekrát. Při setkání s naší láskou, kdy se ne-

o ekumenismu. Aby se uskutečnilo sjednocení křesťanů, vyzývá věřící, aby vedli život podle evangelia a praktikovali „consenserint“ s nekatolickými křesťany, „aby vyprosili milost jednoty,´protože kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.´“67 (Pokračování) 56. Sv. Cyril z Allexandrie, Epist. 55, (PG 77, 294). 57. Sv. Jan Zlatoústý, Adv. Jud. orat. 3, (PG 48, 865). 58. Leontinus, Contra monoph., (PG 86, 1878). 59. Sv. Jan Damašský, De imag. orat. l, (PG 94, 1282). 60. Srov. PL 54,959. 61. Srov. Lumen gentium (LG), kap. 3; viz P. Foresi, Conversazioni con i focolarini, Řím 1967, str. 72–73. 62. Konstituce o posvátné liturgii (SC), čl. 7. 63. Dekret o obnově řeholního života (PC), čl. 15. 64. Dekret o laickém apoštolátu (AA), čl. 17. 65. Tamtéž, čl. 18. 66. Srov. tamtéž, čl. 9, 10, 11. 67. Dekret o ekumenismu (UR), čl. 8.

chceme omezit jen na to, abychom byli „připraveni dát život za bratra“, ale chceme „zemřít“ doopravdy, „nebýt“ abychom byli, abychom byli láskou, někdo řekl, že u lidí z Hnutí obdivoval velké „naslouchání“. „Umějí naslouchat.“ „Je tu naslouchání.“ Je to nový přívlastek tohoto způsobu lásky, způsobu, který se lidem velmi líbí, zvláště v dnešní době. Lidé v tomto hlučném světě, plném hluku, zvuků, mnoha prázdných řečí potřebují, aby jim někdo naslouchal, což znamená milovat je doopravdy. Zdokonalujme tedy v dalších měsících tento postoj, který má tak mariánský přídech. Dejme si předsevzetí: dnes budu lépe naslouchat každému svému bližnímu. Ježíš mezi námi bude jistě přítomen. Chiara Lubichová Rocca di Papa, 17. června 1999


11

„Květ“ v Polsku

Citadela Fiore

Foto: archiv citadely

CITADELA

Polská citadela „Fiore“ (Květ) byla slavnostně otevřena v červnu roku 1996. Vznikla v Trzciance, asi šedesát kilometrů od Varšavy, jako devatenáctá ze současných 35 citadel – městeček Hnutí fokoláre ve světě. Jméno „Fiore“, které dostala od Chiary Lubichové, vyjadřuje touhu vyzařovat „vůni“ Krista a přinášet ho až do nejzazších míst.

12


šenkami vítal Tomek. Původně zde žil se svojí manželkou, ale po její smrti se rozhodl v citadele zůstat. Nyní pomáhá v kuchyni se vším, co je potřeba, a stará se o rodiny, které chtějí v citadele strávit nějaký čas. Hned sousední dům má také svoji historii, jedna rodina ho nechala postavit pro někoho potřebného, kdo by zde v citadele chtěl bydlet. Jeden krásný příběh za druhým. Na rozdíl od naší citadely ve Vinoři jsou domy v citadele Fiore rozprostřeny na rozlehlém pozemku i několik desítek až stovek metrů od sebe, tudíž tu je dostatek prostoru i pro stavbu dalších domů. A tak jsme cestou k volontárkám minuly i dům kněží. Volontárky – matka s dcerou – darovaly svůj velký dům k užívání Dílu Mariinu a samy bydlí v malé garsonce zahradního domku, který připomíná spíše chatičku. Jejich jistota víry v Boha a samozřejmost, s níž ji žily, nás všechny moc oslovila.

V altánku nám povídaly o svém životě, jak se seznámily s Dílem Mariiným a co pro ně život volontárek znamená. Jeden večer jsme strávily ve fokoláre, kterým nás provedla Basia s ostatními fokolarínkami. Během výborné večeře nám sdělovaly, jak zde spolu žijí, jak prožívaly těžká období totality atd. Opět to byly krásně prožité chvíle, hlavně díky Ježíši uprostřed, kterého jsme si uvědomovaly po celou dobu našeho pobytu v citadele. Naše poslední návštěva vedla přímo do kuchyně, kam jsme šly poděkovat hlavně za úžasné kulinářské umění a také za radost, kterou kuchařky se svými pomocníky šířily kolem sebe. Ludmila Luxová 1. Čti „džen“, z italského „generazione nuova“. Druhá generace Hnutí fokoláre – mládež naplno sdílející jeho spiritualitu. 2. Doslova „dobrovolníci“ (dobrovolníci Boží) – jedna z větví Hnutí fokoláre. Foto: archiv L. Luxové

M

ariapoli Fiore jsme měly možnost poznat během druhého srpnového týdne, kdy jsme zde trávily školu gen 21. O začátcích citadely nám hned v úvodu školy vyprávěla Basia a Roberto – první, kteří přinesli spiritualitu jednoty do Polska a zároveň jsou i zodpovědní za citadelu. V roce 1991 Chiara navštívila Polsko při příležitosti Světového dne mládeže v Čenstochové a tehdy vyslovila myšlenku, aby v Polsku vznikla citadela. Nejdříve se hledala možnost v oblasti Krakova, ale nakonec přišla nabídka pozemku v Trzciance, asi šedesát kilometrů od Varšavy. Bezdětná hraběnka paní Matylda Gradowska původně darovala tento svůj majetek – budovy a pozemek – katolické univerzitě v Lublinu, aby sloužil katolické formaci mládeže. Univerzita ale poté nevěděla, jak ho nejlépe využít, i kvůli velké vzdálenosti, a tak v roce 1994 přenechala pozemek se zemědělskými budovami Dílu Mariinu. Žebrování na stropě hlavního sálu a vůbec zvláštní architektura svědčí o původním určení. Asi si dovedete představit, jaký smích se rozléhal po celém sále, když nám Roberto říkal: „Tady, kde sedíme, byli koně, a tam kde spíš ty, Geppino (zodpovědná za gen 2), byly krávy.“ Žijí zde fokolaríni, fokolarínky, kněží, rodiny, volontáři, volontárky2, je zde sídlo dvouměsíčníku Nowe Miasto, polské varianty časopisu Nové město. Jedno odpoledne se nám otevřely dveře všech příbytků citadely, a tak jsme navštívily velmi pěkně, ale skromně zařízený dům rodin, kde nás džusem a su-

Skupina z České republiky na setkání gen v Polské citadele Fiore.


I V.

* V předmluvě (viz Nové město 11, 2009) M. Vandeleene vysvětluje mimo jiné ponechání velkých písmen v textu. 18. „My víme, že“ přidal k rukopisu Chiary Lubichové Igino Giordani. 19. 1 Jan 3,14. 20. V tištěném textu bylo odstraněno „Lásky“. 21. „ – asi deset dívek – “ přidal Igino Giordani ke Chiařině rukopisu. 22. Byt na Kapucínském náměstí č. 2, který se stal prvním fokoláre. 23. V tištěném textu je doplněno „našeho“. 24. V tištěném textu: „Idea“. ** V překladu vloženo „jinde“ kvůli srozumitelnosti, pozn. překl. 25. V tištěném textu „center duší, které se zasvětily lásce“. 26. Jan 17,21. 27. V tištěném textu: „Hleděly jsme na jednotu nebeského Otce s božským Synem a díky tak vysokému cíli se nám naše Idea zdála krásnější a definitivnější.“ 28. Zde končí Chiařin rukopis. Pokračuje rukopis Giosi Guella, jedné z jejích prvních družek, s několika Chiařinými opravami a dodatky. 29. Srov. Sk 4,34. V tištěném textu: „měli všechno společné“ (Sk 2,44) „jak kdo potřeboval“. (Sk 2,45)

před Náboženstvím utíkala, a nyní v něm nacházela Životní Ideál (díky jeho počáteční jednoduchosti). A tak se v tomto ovoci ověřovala pravda Ježíšových Slov: „Ať všichni jsou jedno … aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“ (Jan 17,21) Ale i staří, když viděli lásku, která mezi námi proudí, a radikální proměnu svých dětí, také brzy přišli do Komunity, takže jsme v každém otci měli otce všech, v každé matce matku všech. Sto otců, sto matek, sto bratrů a sto domů dokořán a stokrát pomoc pro nás, které jsme všechno pro Ježíše opustily. Evangelium se uskutečňovalo doslova, protože jsme počítali s účastí Boha, Otce všech, a tak jsme se v síle Jednoty snažili řešit každý nepředvídaný problém ve Světle Evangelia braného doslova. A Prozřetelnost se jasně zjevovala všem, kteří v okolnostech viděli hlas Dobrotivosti Otce, jenž všechno vede k jejich svatosti a k uskutečnění Svého Království. Atmosféra, která byla předtím studená, plná smrti a bolesti, se oteplovala, protože ve všech bylo tolik Světla a tolik lásky, že mezi námi nebyl „nikdo v nouzi“.29 Bolest jednoho byla bolestí všech. Nezaměstnaní měli práci, sirotci měli tolik rodičů, kolik bylo v Komunitě otců a matek, svatby byly plné radosti Ráje, protože všichni měli účast na radosti a tím ji rozmnožovali, kdežto mnohé úzkosti, rozdělené mezi mnoho duší, takřka mizely. (Pokračování) Chiara Lubichová

I.

prouděním bratrské lásky od jednoho k druhému proudily kromě duchovních hodnot i hmotné statky, protože každý cítil bolest nebo potřebu bratra jako vlastní: bratra, kterého jsme schválně nevyhledávaly, ale bratra, kterého Bůh okamžik za okamžikem stavěl během dne vedle nás. Slova – „My víme, že18 jsme přešli ze smrti do života, a proto milujeme bratry.“19 – se ukazovala nad slunce jasnější a pravdivá. Znovu v nás proudil Život s radostí a jistotou, že jsme na správné Cestě. Ježíš stál před námi jako jediný vzor, zcela zaměřený na slávu Otce, jediného pravého Boha. Bratrství se šířilo a Oheň Lásky20 stále hořel, protože jsme my – asi deset dívek21 – byly sjednocené. Byly jsme především sjednocené my, které Pán spojil jako první; byly jsme si nejblíže, a Ježíš byl mezi námi se svým Světlem a Svojí Láskou. A chtěly jsme, aby byl vždy přítomen. Byly jsme rozhodnuté Mu darovat všechno, a poté co nás vnější okolnosti (útěk rodičů na venkov a naše nutná přítomnost ve městě kvůli studiu či práci) shromáždily v jednom malém bytě22, kde jsme společně žily (což odpovídalo našemu instinktivnímu přání), chtěly jsme se také řídit evangelními radami. Se souhlasem23 Duchovního Otce jsme všechno své daly chudým, vyslovily předsevzetí čistoty a vzájemné poslušnosti. Tu, která obdržela Ideál24 jako první a předložila ho ostatním,

S

POKRAČOVÁNÍ

Z historie „Hnutí jednoty“*

Škola Abba

TEOLOGIE JEDNOTY

13

TEOLOGIE JEDNOTY

Tak žilo těch několik z nás, které jsme jako první našly Boha. Jiné duše naopak Boží Vůle povolala, aby šly po jiné cestě, a tak žily jinde**, sjednocené s námi společným Ideálem milovat Boha a bratry. Kdo šel do kláštera, nesl s sebou tohoto ducha, kdo vstupoval do manželství, snažil se mezi sjednocené členy rodiny přinášet Ježíše. Tito lidé, spjatí se všemi bratry skrze Ideál, pomáhali chudým, počínaje chudými ze vznikajících Komunit tak, že si vymezili přebytek, který pak předávali. Mezi všemi vládl skutečný pocit, že jsou členy jediného těla a že mají k bratrům jen jedinou povinnost: vzájemnou lásku. A Komunita se rozrůstala. Za dlouhých hodin poplachů byly

III.

skoro ve všech úkrytech v kopcích kolem města duše s Evangeliem v ruce. Četlo se a konalo. Sdílelo se, co se pochopilo při uskutečňování Božího Slova, takže po několika málo měsících už bylo duší spojených Ideálem asi pět set. Jak se postupně Ideál šířil, rostl také do hloubky, byl lépe chápán, a to hlavně u duší, které ho šířily a které v jednotě tvořily fokoláre Lásky k bližnímu, jehož Ohněm byl Ježíš uprostřed nich. Těmto centrům panenských25 duší se říkalo „Fokoláre“, aby se odlišila od ostatní Komunity. Jednoho dne jsme pochopily, jak velice se máme milovat: „Tak, abychom se strávily v jedno,“ řekla jedna, tedy tak, abychom nejprve mezi sebou, a pak mezi těmi, které milujeme, uskutečnily Ježíšovu Závěť: „Ať všichni jsou jedno!“26 A být jedno, jako je jedno Nebeský Otec se svým Synem, byl nejkrásnější a nejvyšší výraz naší Idey,27 které jsme od toho dne začaly říkat „Jednota“, a „Hnutí Jednoty“ se začalo říkat směřování všech duší k Bohu uskutečňováním evangelní Lásky. Jednota byla základem každého našeho skutku (upřímně jsme se milovaly dřív, než jsme cokoliv a za jakýmkoliv účelem dělaly… Bylo to žité Evangelium, které žádá smíření s bratrem i před obětováním na oltáři!). Jednota byla prostředkem, jak milovat bližního (sjednocovaly jsme se s každým. Abychom milovaly bližního jako samy sebe, plakaly jsme s plačícími, radovaly se s radujícími. Základem všeho byla trvalá vzájemná láska, která měla přednost před diskusemi, našimi zájmy atd.). Jednota byla cílem, protože byla cílem i Ježíšova života, který zemřel, aby dovedl bratry do jediného ovčince. Byl to Ježíš, kterého jsme všechny chtěly napodobit, ať už bylo naše povolání jakékoli, protože On je Světlem pro všechny. Každý pochopil, že musí ducha této jednoty… vnášet do vlastního prostředí, a tak v Komunitě neustále přibývalo duší. Rodiny se znovu usmiřovaly, kláštery nabývaly opět prvotní horlivosti (protože některá sestra či bratr, osvícení setkáním s dušemi „Jednoty“, cítili v našem Ideálu onen odedávna žádoucí Ideál, který dřímal pod individualistickými návyky). Duše velmi vzdálené od Církve, protože byly znechucené formami, které považovaly za přežité, nebo byly plné předsudků, konvertovaly v kontaktu s živou láskou a zanechávaly hříšného života, aby mohly Ježíše úplně následovat. A to se dělo hlavně mezi mládeží, mezi mládeží, která28 nejprve

všechny milovaly a poslouchaly, jako by to byl hlas Ježíše mezi nimi. Ale už od počátku jsme o těchto evangelních radách uvažovaly zvláštním způsobem, se zřetelem na lásku k bližnímu: chtěly jsme být čisté, abychom se staly vhodnějšími nástroji šíření Božího Království. Chtěly jsme se zbavit svých věcí, abychom ulevily chudým. Poslouchaly jsme se navzájem, protože vzdát se vlastní vůle bylo zárukou toho, že jsme Ježíšovými učedníky. Ale nešlo o slepou poslušnost, protože ty, které nařizovaly, a ty, které poslouchaly, byly sjednocené v Ježíšově Jménu. On uprostřed byl Světlem, takže kdo nařizoval, snažil se co nejlépe interpretovat Boží vůli, a kdo poslouchal, jasně viděl prospěch, který z tohoto skutku plynul, protože ve všech byla jen touha chtít to, co chce Bůh. A tak tyto duše, přitahované bezvýhradným evangelním životem, se v narůstajícím počtu shromažďovaly, aby společně žily v malých skupinkách roztroušených po městě. Bydlely v pronajatých bytech, oproštěné od toho, aby něco vlastnily… Měly všechno společné (majetek i výsledek denní práce, který sjednocené v Ježíšově jménu rozdělovaly ve vzájemné shodě chudým rodinám jednotlivců a dalším chudým) a žily z toho mála, co zbylo, nebo se přímo odevzdávaly do rukou Prozřetelnosti, které nikdy nechybí něco „navíc“ pro duše, které hledají jen Jeho Království. Jiné duše – také panny – žily dál se svými rodinami, buď proto, že rodiče nesouhlasili s odchodem, nebo že jiné okolnosti takový život vyžadovaly; byly s námi ale velmi sjednocené, žily ve stejném duchu a tvořily s námi jedinou duchovní rodinu. A zatímco se utvářely tyto skupinky dívek, které měly svůj velký Ideál, pomýšleli i někteří chlapci ve svém srdci, že něco podobného uskuteční také mezi muži.

II.

14


SLOVO ŽIVOTA

Kresba: Petr Ettler

Slovo života na listopad 2009 hu, zaslepuje a podporuje nejrůznější neřesti. Apoštol Pavel napsal: „Ti, kdo chtějí hromadit bohatství, upadají do pokušení a zamotávají se do mnohých nesmyslných a škodlivých žádostí, které vrhají lidi do zkázy a záhuby. Neboť kořenem všeho zla je láska k penězům; a už mnoho těch, kteří se po nich pachtili, zbloudilo ve víře a připravilo si mnoho bolestí.“3 Již Platon tvrdil: „Je nemožné, aby mimořádně dobrý člověk byl současně i mimořádně bohatý.“ Jaký tedy má být postoj toho, kdo něco vlastní? Je třeba zachovat si svobodné srdce, zcela otevřené Bohu, pokládat se pouze za správce svého majetku a vědět, že toto vlastnictví je – slovy Jana Pavla II. – zatíženo sociální hypotékou. Pozemská dobra nejsou sama o sobě špatná. Netřeba jimi tedy pohrdat, jedná se pouze o jejich správné využití. Jak praví jedno italské rčení, od pozemských dober nemají být odpoutané ruce, ale srdce. Jde o to, abychom je uměli užívat pro dobro druhých. Kdo je bohatý, je bohatý pro druhé.

„SPÍŠ PROJDE VELBLOUD UCHEM JEHLY, NEŽ VEJDE BOHATÝ DO BOŽÍHO KRÁLOVSTVÍ.“

„Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království.“ (Mt 19,24)1 (…)

Z

apůsobila na tebe tato věta? Myslím, že máš pravdu, že tento výrok je dobrým důvodem k zastavení a zamyšlení nad vlastními činy. Ježíš neříká nic nadarmo. Je proto potřebné vzít tato slova vážně, nezlehčovat je. Především se snažme pochopit jejich pravý smysl od samotného Ježíše, z jeho postoje k bohatým. Ježíš se stýkal i s lidmi zámožnými. Zacheovi, který rozdal jen polovinu svého majetku, řekl: „Dnes přišla do tohoto domu spása.“2 Skutky apoštolů dosvědčují, že v prvotní církvi bylo společenství majetku

dobrovolné, takže zříci se fyzicky veškerého majetku nebylo požadováno. Ježíš tedy neměl v úmyslu založit pouze komunitu lidí povolaných jít za ním (…) a vzdát se veškerého bohatství. A přesto říká:

„SPÍŠ PROJDE VELBLOUD UCHEM JEHLY, NEŽ VEJDE BOHATÝ DO BOŽÍHO KRÁLOVSTVÍ.“ Co tedy Ježíš zavrhuje? Jistě ne pozemská dobra sama o sobě, ale bohatého člověka, který na nich lpí. Proč? Odpověď je nasnadě: Vše náleží Bohu, ale bohatý člověk se chová, jako by bohatství patřilo jemu. Je pravdou, že bohatství lehce zaujme v lidském srdci místo, které patří Bo-

Možná namítneš, že nejsi opravdu bohatý, a proto se tě tato slova netýkají. Všimni si, že otázka, kterou užaslí učedníci položili Kristu hned po tomto jeho výroku, byla: „Kdo tedy může být spasen?“4 Otázka učedníků jasně ukazuje, že tato Ježíšova slova jsou adresována v podstatě všem. I ten, kdo všechno zanechal, aby následoval Krista, může srdcem lpět na nespočetných věcech. Bohatým před Bohem může být i žebrák, který spílá tomu, kdo se dotkne jeho mošny. (...) Chiara Lubichová 1. Slovo života na červenec 1979. Vyšlo v publikaci Essere la Tua Parola. Chiara Lubich e cristiani di tutto il mondo, sv. II, Città Nuova, Řím 1982, str. 41–43. 2. Lk 19,9. 3. 1 Tim 6,9–10. 4. Mt 19,25.


15

Foto: Irena Sargánková

ŽIVOT ZE SLOVA já jsem ji ujistila, že jsem ráda, že našla to, co se jí opravdu líbí. Viděla jsem, že se cítí pochopená, přitom jsme odolaly přehnaným výdajům za oblečení, a navíc jsme se naučily něco o lásce. J. M. (USA)

Letenka

P

řed časem jsem mluvila s jednou kamarádkou. Při té příležitosti jsem zjistila, že by potřebovala půjčit asi pět tisíc korun. Ty peníze jsem na účtu měla, ale měla jsem s nimi své plány – kolem Velikonoc jsem se chystala do Říma a chtěla jsem si koupit letenku. Zdálo se mi, že to musím udělat co nejdřív, protože jinak bude letenka dražší a dražší. Pak mně ale došlo, že ona to potřebuje teď, já až za pár měsíců, a jestliže to myslím s láskou k bližnímu vážně, není co řešit. Peníze jsem jí poslala, sama jsem čekala na výplatu a dál sledovala ceny letenek. Výplata přišla, a když jsem kvůli letence otevřela internetové stránky, zjistila jsem, že „náhodou“ právě v ten den začala prodejní akce, díky níž bude moje letenka stát jen polovinu toho, kolik stála čtrnáct dní předtím. K. P.

Nákupy s dcerou

K

dyž dcera nastoupila na vyšší školu, začalo být pro mě těžké nakupovat společně její oblečení. Protože ji zajímaly nejposlednější módní trendy a srovnávala se s tím, co nosily její přítelkyně, vedlo mě to často k připomínkám o skromnosti, o tom, co je praktické a co si vůbec můžeme dovolit. Brala jsem ji proto do levnějších obchodů, kterým jsem jednoznačně dávala přednost. Nakupování tak nebylo vůbec jednoduché, často jsme byly unavené tím, kolik obchodů jsme prošly, a přesto jsme se málokdy dokázaly na něčem shodnout. Stávalo se, že co se líbilo jedné, s tím nebyla ta druhá spokojená a odmítala to. Po několika takových nákupech jsme se jich už dopředu začaly obávat. Dcera měla pocit, že nedbám o to, co se jí líbí, a že

16


s ní zacházím jako s malým dítětem. Nakupovat jsme tedy chodily jen tehdy, když už nebylo zbytí a tlačil nás čas – a to celou věc ještě zhoršovalo. Bylo mi moc líto, že se pro nás společné nákupy staly takovou nepříjemnou záležitostí. Věděla jsem, že Bůh po nás požaduje i v této zdánlivě obyčejné věci něco jiného. Písmo říká: „Co tedy chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim.“ (Mt 7,12) Rozhodla jsem se proto věci změnit. Když jsme se příště blížily k obchodnímu centru, zeptala jsem se dcery, kde mám zaparkovat, abychom byly blízko jejím oblíbeným obchodům. Překvapilo ji to a byla z mého nového přístupu šťastná. Při nákupu jsem byla klidná. Ujistila jsem ji, že chci najít něco, co se líbí jí. K mému překvapení vybrala obchod s rozumnými cenami. Pak jsem jí ještě nabídla, že koupíme jednu věc, kterou sice zatím nepotřebuje, ale s níž jsem nechtěla otálet až na poslední chvíli. Usmála se, jako kdybych jí dala nějaký dárek. A zase si vybrala něco, na čem jsme se obě shodly. Když jsme platily, všimla si, že to bylo o něco dražší než obvykle. Zaváhala, ale

Sušenka

C

hodím obědvat do školní jídelny, kde se stravují jak nejmenší školáčkové, tak středoškoláci, učitelé, ba i důchodci. Jednou jsem celá hladová s velkou radostí zjistila, že se kromě hlavního jídla podává také má oblíbená sušenka plněná nugátovým krémem. Hned se mi začaly sbíhat sliny a už jsem se viděla, jak ji rozbaluji a pochutnávám si na ní. Když jsem si dost daleko od výdejního okénka sedala ke stolu, přišel ke mně najednou malý chlapec a zeptal se mě, jestli bych mu tu sušenku nedala. Na chvíli jsem zaváhala – přece už určitě jednu dostal a já mám na ni takovou chuť! Ale pak jsem se rozhodla. „Tady ji máš!“ řekla jsem a s úsměvem jsem mu ji podala. Když jsem si sedla k jídlu, přišel ke mně ještě někdo. Tentokrát to byla kuchařka. „Tak to se nám tu stane jednou za deset let,“ povídá a podává mi novou nugátovou sušenku. Skutečně bych si nepomyslela, že mohl někdo moji kratičkou rozpravu s chlapcem vidět a takto ji odměnit. Při jídle jsem pak myslela na známá slova: „Dávejte, a dostanete…“ B. T.

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

B

ez okolků se v redakci přiznáváme, že jsme si už několikrát říkali: „Co by asi o tomhle napsal Igino Giordani?“ Jeho pohotové,pronikavě bystré myšlení politika, novináře, člověka církve i otce rodiny, osvědčené v dobách neméně bouřlivých, než je ta naše, nás vedly k úvahám, co by nám tak asi dnes chtěl říci. Jeho „laická svatost“, která se pomalu blíží k oficiálnímu uznání, byla prostoupena láskou k člověku, ke společnosti obnovené evangeliem, ke společnému dobru. A tak tím největším zázrakem, o který bychom jej chtěli prosit, je jeho přímluva za tento náš svět. Na základě jeho díla a textů, dokumentujících jeho exaktní myšlení, jsme tedy zkusili sestavit fiktivní rozhovor, který by nám tohoto slu-

Svatý novinář a politik? Imaginární interwiev s Iginem Giordanim, kterému Chiara Lubichová dala jméno Foco. Byl otcem čtyř dětí, novinářem, spisovatelem, politikem, spoluzakladatelem Hnutí fokoláre. 27. září byla uzavřena diecézní fáze jeho beatifikačního procesu. žebníka Božího nejen pomohl více pochopit, ale který by nás i přesvědčil o aktuálnosti jeho výpovědi pro dnešek. Milý Giordani, obracíme se na vás především jako na našeho milovaného a nezapomenutelného prvního šéfredaktora časopisu Città nuova.1 Novinařina nyní zažívá těžké časy… „Novinařinu dělají novináři. Jsou tací, kteří hledají

pravdu ve svobodě vlastního svědomí a v souladu s posláním pravidel své profese. Pak jsou jiní, kteří svoje služby nabízejí v dražbě, jsou ochotni měnit barvu podle toho, kdo nabídne víc, a své poslání žijí ve službě toho, kdo je zrovna u moci. Takoví novináři jsou jako měkkýši. Bůh nás chraň před jejich přísavkami.“ Chtěli bychom vědět, co si myslíte o provázanosti moci a sdělovacích prostředků.

Igino Giordani

„Když se moc vzdálí svému původnímu přirozenému poslání, totiž stmelování společnosti, stává se vždy silnou a obtížně přemožitelnou. Něco o tom vím, protože jsem se stal novinářem právě v době, kdy se šířila fašistická ideologie. Pamatuji si také, že jsem se jako šéfredaktor novin při nějaké příležitosti vzepřel a odmítl jsem dělat ´výkonného ředitele´. Proto jsem například odešel z vedení Il

Igino Giordani jako novinář.


17

Popolo.2 Nechtěl jsem snášet telefonáty jakési vlivné osobnosti, která chtěla, abych něco napsal ve prospěch kohosi. Víte, křesťanský novinář ví, že má podíl na Kristově osudu, a proto se mu dostane utrpení a opuštěnosti spíš než potlesku a odměn. Je to opakování Kristova utrpení v heroické formě hodné bojující církve.“ Moc a uzurpování si přílišné moci. Nezdá se vám při takové nelehké politické konstelaci všechno ohroženo? „Moje generace politiků neprožívala vůbec klidné časy! Pár dní před únosem Matteottiho jsme se se Sturzem procházeli právě po onom nábřeží.3 Články, které jsem psal do novin, a knihy, které jsem vydával, byly vždycky okleštěné fašistickou cenzurou. A nešvary politiky jsem mohl pozorovat také tehdy, když jsem se dostal do parlamentu a setkal se tam s ně-

Fota: archiv

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Igino Giordani ve funkci poslance.

kterými straníky, kteří nesouhlasili s tím, abych vnášel svoje křesťanské názory mezi poslance. Nebudu vám povídat o urážkách, kterých se mi dostalo za moje návrhy ve prospěch zákona o nadřazenosti svědomí či za meziparlamentní dohody ohledně míru… Politika má ale být pro lidi a ne lidé pro politiku. Nejprve je morálka a nejprve je člověk… Politika se nesmí

stát vládcem a nesmí být zneužívána. V tom je její funkce a její čest, že je společenskou službou, činnou láskou. Všimněte si, že jsem tyto věci říkal už v roce 1945 nad troskami společnosti, přes kterou se přehnal světový konflikt.“ Mezi nejdiskutovanější politické problémy počátku 21. století patří imigrace. „Křesťané nepatří k těm, kdo by museli pomlouvat

a nenávidět vlastní zemi, aby mohli milovat lidi z jiné země, ani k těm, kdo by museli ponižovat zemi jiných, když chtějí vyzdvihovat svoji vlast. Abychom milovali cizí rodinu, nemusíme hanobit tu svoji, ani naopak. V tomto duchu pozvedněme a rozšiřme lásku k vlasti na lásku k lidstvu. To je identita křesťana. Křesťan dobře ví, že není přípustné, aby měl nadbytek oblečení a domů a druhý chodil nahý a spal v jeskyni. Společnost, která toleruje podobné nerovnosti, která rozděluje takto nerovnoměrně svůj majetek, je společnost ve stavu smrtelného hříchu.“ Aurora Nicosia 1. Název italského vydání časopisu Nové město. 2. Noviny Italské lidové strany, založené v r. 1923. 3. Giacomo Matteotti, italský poslanec, antifašista. V červnu 1924 byl unesen z nábřeží Lungotevere a zabit. 4. Don Luigi Sturzo – zakladatel Italské lidové strany.

Byl uzavřen diecézní proces Několik otázek pro advokáta Carla Fusca, postulátora beatifikačního procesu Igina Giordaniho. Co znamená, že skončila diecézní fáze beatifikačního procesu? „Znamená to, že kompetentní tribunál, který sestavil biskup v diecézi, v níž služebník Boží zemřel, potvrdil na základě sesbíraných údajů zdokumentované životní události a hrdinské ctnosti dané osoby. V tomto případě mohly být při procesu ještě využity výpovědi přímých svědků, protože proces byl zahájen v roce 2004, tedy do třiceti let od Giordaniho smrti. Jinak by se s ním muselo zacházet jako s historickou kauzou a zkoumaly by se především dokumenty a bibliografie.“

18


Jak dlouho obvykle trvá tato první diecézní fáze? „V některých případech trvá i třicet, čtyřicet let, i déle. Tato byla relativně rychlá, mimo jiné i proto, že historikové využili spolupráce s Centrem Igina Giordaniho, které už více než dvacet let zkoumá a třídí obsáhlý existující materiál.“ Co se bude dít dál? „Začíná apoštolská fáze u vatikánské Kongregace pro svatořečení, kde má být jmenován relátor, který povede další nutné šetření pro následné ověření požadované zákonem.“ A co zázrak? „Zároveň se zahájí proces ´super miro´, neboli o zázraku, kdy se ově-

řuje, zda se stal na přímluvu tohoto Božího služebníka nějaký zázrak, většinou to bývá uzdravení. Zázrak je k blahořečení, tedy k tomu, aby mohl být služebník Boží uctíván ve svém kostele, nezbytný. Pak může pokračovat kanonizace a blahoslavený může být prohlášen za svatého.“ Ví se už o nějakém Giordaniho zázraku? „Můžeme říci, že víme o mnoha milostech připsatelných Giordanimu, jako třeba o mnohých, podle mne nevysvětlitelných uzdraveních. Samozřejmě čekáme na posudek církve. Vím mimo jiné o mnoha párech, které připisují přímluvě Giordaniho dříve vyloučené početí dítěte nebo zásahy týkající se dětí… Sám byl dobrým otcem.“

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

V

aše rodina se stále rozrůstá, kolik vás je, když se všichni sejdete? „Jsme opravdu velká rodina, která se v minulých letech rozrostla o partnery mých dětí. Vstupem pěti starších dětí do manželství mi přibyli další tři synové a dvě dcery. Také už mám sedm vnoučat, takže když to sečtu, celkem nás je devatenáct. Jsem moc ráda, že se všichni rádi sejdou a mezi sebou si rozumí. Kluci se většinou po společném obědě sesednou a rozebírají zásadní věci a děvčata samozřejmě probírají spíš domácnost a děti. Když je hezky, podnikáme výlety a jednou za rok jezdíme na společnou dovolenou. Máme rozdělené vaření, vždycky jeden den se jedna rodina stará o přípravu jídla pro ostatní, uvaří oběd a samozřejmě vezme si k sobě i pomocníky.“ Pokud byste měla charakterizovat Josefovu osobnost, jak byste ho popsala? „Byl zodpovědný, pracovitý a stále plný energie. Doma vytvářel pohodu, zajímal se o mou práci a samozřejmě o děti a jejich školu. Měli jsme to rozdělené, já jsem se s nimi učila do školy, psala diktáty a on s nimi přehrával na klavír a připravoval je do hudebky. Se sportem to bylo podobné, já jsem s nimi chodila plavat, on je učil lyžovat. Rád s dětmi povídal a zajímal se o jejich zájmy a názory. Měl dar popovídat si s každým, koho potkal. Také v politickém prostředí rád diskutoval a vedl dialog. Měl úctu k názorům druhých a respektoval odlišný názor. Když však byl přesvědčen o správnosti svého názoru, hájil ho a prosazoval. Svoji jistotu opíral o důkladnou odbornou přípravu.“

Politik ve službě dobru a lidem Hluboké zakotvení v Bohu ho vedlo k opravdovému respektu a úctě k druhým, předpokladu skutečného dialogu. Dávalo mu však i pevnost, sílu a moudrost, které z politika vytvářejí státníka. I takto je možné charakterizovat život Josefa Luxe, místopředsedy vlády a ministra zemědělství v letech 1992 – 1998 a předsedy ČSL (1990–1992) a posléze KDU-ČSL (1992–1998), otce šesti dětí.

Výstup na Mont Fort v Alpách.

V čem je vzorem pro děti? „Nedávno jsem si s dětmi povídala a ptala se jich, na co nejvíc vzpomínají. Byly to veselé historky, ale i určité pohledy. Ocenily, že si udělal pro ně čas, často si s nimi hrál a vymýšlel hry. Nic nebylo problém, vše se dalo řešit, byl optimista a dokázal dělat dobrou náladu. Byl poctivý jak ve velkých věcech, tak i v maličkostech. Uměl přiznat chybu a dokázal se omluvit. Vytvářel pocit jistoty a bezpečí.“

Jaký je život bez Josefa – ale zároveň s ním – během posledních deseti let? „Ten čas rychle utekl, sama se divím, že už je to deset let. Josef mi stále chybí, ale cítím, že nám pomáhá. Jako by pro nás vyprošoval ochranu. Jsou chvíle, kdy bych chtěla vědět, jak by některé věci řešil, jak by se zachoval a hledám ´spojení´. Pak mi dojde, že ta pravda a jistota je v Boží vůli, kterou musím hledat, a dostanu klid. Často je to ale boj. Jednodušší

je zeptat se a dostat odpověď. To mi chybí. Ale mám radost z dětí a jejich partnerů a věřím, že je to i tím, že se Josef o nás stará, protože on by si dohled nad námi nenechal vzít. Dostala jsem velký dar. Samozřejmě fyzicky mi Josef strašně moc chybí, ale jsem si jistá, že je teď s námi jiným, novým způsobem, protože pravá láska zakořeněná v Bohu zůstane.“ Josefovo nasazení v politice bylo velmi náročné. Odkud čerpal sílu? „Sílu čerpal z hluboké víry. Vždy jsme se snažili hledat Boží vůli, zvlášť v důležitých věcech. Také před vstupem do politiky jsme zvažovali, jak se po listopadu ´89 angažovat. Nebylo to jednoduché. V zemědělském družstvu v Zálší, kde Josef pracoval, ho chtěli členové družstva zvolit předsedou. Svoji práci měl rád, ale cítili jsme, že se po revoluci otevřel určitý nový prostor pro práci v politice a měli jsme touhu proměnit svět kolem nás. Určitě tou největší pomocí pro nás byl život ve společenství, kde jsme se snažili žít podle evangelia. Později jsme poznali Dílo Mariino a život jednoty, kde se žila realita Ježíše uprostřed podle příslibu: kde jsou dva nebo tři… Také v této jednotě, ve společenství věřících rodin v Chocni, jsme hledali Boží vůli a Boží záměr s námi. Měli jsme zkušenosti s bratrskou láskou a mohli jsme se spolehnout na duchovní pomoc lidí z Díla, kteří se za Josefa modlili. Když byl zvolen předsedou tehdejší ČSL, odpověděl na otázku reportéra, co to pro něj znamená: ´kříž´. Já jsem se o jeho volbě dozvěděla od jeho maminky, která mi tu novinu telefonovala. Stála jsem s telefonem v ruce a nemohla jsem mluvit, protože jsem plakala. Cítila jsem, že to je oběť a že Pepu dávám


19

Z HNUTÍ FOKOLÁRE dřeně, a Konto L bylo zrušeno. Někteří lidé se mě ptali, jestli bych nechtěla založit nadaci na podporu léčby leukémie, ale já jsem cítila, že to není moje cesta a že Josef byl především politik, který tu zanechal určitou stopu. S přáteli jsme začali přemýšlet o založení nadačního fondu, který by navazoval na jeho životní odkaz, formulovaný jako výzva pro třetí tisíciletí – ´Postavme se s odvahou lidskému egoismu ať má jakoukoliv formu´. Cílem je přispět ke zlepšení vztahů ve společnosti, a to především podporou aktivit usilujících o rozvoj občanské odpovědnosti.“

jakoby ´pro druhé´. Mnohokrát jsme se spolu vraceli k tomuto okamžiku, kdy jsme objali bolest, Ježíše opuštěného, a odtud jsme čerpali sílu. Mnohokrát jsme však zakoušeli i radost, a pro nás to byla jistota, že žijeme a naplňujeme Boží záměr s námi.“

V tomto roce jste se vrátila do Švýcarska na stejné místo, jaké to pro vás bylo?

20


Manželé Luxovi s nejmladší dcerou, Estavayer (Švýcarsko) 1998.

„Chtěla jsem si připomenout místa, kde jsme s Josefem odevzdali náš život Bohu. Také jsem našla pár poznámek z tohoto setkání a pročítala si je. Bydleli jsme ve Verbier a tehdy před deseti lety jsme podnikli výlet na Mont Fort, horu přes 3000 metrů vysokou. Josef miloval hory, a tak když jsme byli v nádherném prostředí vrcholků Alp, chtěl si udělat výlet. Nebyli jsme na výstup vybavení a také nebyl čas, proto jsme vyjeli na vrchol lanovkou. Byl to ohromný zážitek. Byli jsme obklopeni štíty hor pokrytých sněhem a cítili jejich tajemnou majestátnost a Boží přítomnost. Letos jsme samozřejmě chtěli také tento výlet zopakovat, ale lanovka nejela, a tak jsme došli na 2732 m vysoký Les

Attelas a Mont Fort se tyčil už docela blízko. Také jsme navštívili kulturní centrum, kde jsme měli setkání. Byla jsem zde s rodinami z jižních Čech, které byly také na škole rodin, a společně jsme vzpomínali na Pepu. Bylo to hezké zastavení…“ Po Josefově smrti jste založila Nadační fond Josefa Luxe, co vás k tomu vedlo? „Než jsme odjeli na léčbu do Seattlu, KDU vyhlásila sbírku – Konto L – která měla pomoci financovat léčbu v USA. ´L´ znamenalo Lux a leukémie. Na kontě se sešlo kolem pěti milionů korun a po zaplacení léčebných výdajů se zbytek, tuším tři miliony, rozdělil mezi zdravotnická zařízení, která se zabývala transplantací kostní Fota: archiv rodiny Luxovy

V létě roku 1999 jste spolu prožili ve Švýcarsku hluboké setkání rodin fokolarínů žijících v manželství z různých částí světa. Vzpomínáte si, co na vás nejvíc zapůsobilo, co to pro vás znamenalo? „Ano, samozřejmě. Bylo to v srpnu před odjezdem na léčení do Seattlu. Byli jsme už v přípravách co všechno sbalit, a zdálo se nám absurdní jet ještě na setkání rodin do Švýcarska. Nakonec jsme se rozhodli odjet i s dvěma dětmi. Celé setkání bylo Boží dar. Oslavili jsme svátek sv. Kláry mší svatou v Estavayer, kde byla Chiara Lubichová a kam také přijeli biskupové, kteří prožívali nedaleko své setkání. Mši jsme prožili v odevzdání naší nastávající léčby a v důvěře, že Bůh je láska. Pak byla oslava v Montet a Chiara hovořila o sv. Kláře, že když se jí sv. František ptal, co chce v životě, ona odpověděla JENOM BOHA. Bylo to velmi silné. Napsali jsme pak dopis Chiaře a ujistili ji svojí osobní volbou Boha. Tématy setkání byla jednota, Ježíš uprostřed a téma etiky manželství, kultura lásky v manželství. Cítili jsme podporu rodin z celého světa a specielní lásku Annamarie a Danila Zanzucchových, kteří měli setkání na starosti. Jejich vzájemná a vynalézavá láska být jeden pro druhého byla velkým a hmatatelným svědectvím.“

Během setkání rodin ve Švýcarsku spolu se Silvanou Veronesi, jednou z prvních fokolarínek.

V dalších letech po Josefově smrti jste se i vy sama vydala do světa politiky. „Jsem zastupitelkou města Choceň a na jaře jsem byla zvolena do Celostátního výboru KDU-ČSL. O politiku jsem se vždy zajímala a stav naší demokracie mi není lhostejný. Všichni cítíme, že je málo autentická, důvěryhodná, málo přitažlivá. Chtěla bych své působení v politice postavit na odpovědnosti vůči voličům a na mravních hodnotách, a naplnit tak smysl politiky jako služby pro obecné dobro společnosti. Jsem na začátku a učím se orientovat v mnoha informacích, které si musím nejdříve ověřit. Důležitý je dialog založený na respektu k názoru druhých, a to není vždy lehké. Pomáhá mi v tom postoj lásky k druhému člověku, který je založen na bratrství. Snažím se vždy před jednáním dobře připravit, abych si udělala správný názor. Učím se naslouchat odlišným názorům, ale učím se i vyslovit odlišný názor. Je to pro mě nová situace a škola pro jarní volby do Sněmovny, kam kandiduji.“ Za rozhovor děkuje Ilona Špaňhelová

ZDRAVÍ

Byla jsem pěkná, chytrá holka. Na základní škole byl mým velkým zájmem balet a klavír. Měla jsem tam kamarády. Zlom nastal v prvním ročníku střední školy. Moje postava se začala měnit, zvětšila se mi prsa a zadek. Jednou mi jeden spolužák řekl, že jsem oplácaná. Hodně se mě to dotklo. V časopisech všude kolem jsem viděla krásné hubené a dokonalé modelky. Musela jsem skončit s milovaným baletem. Neměla jsem tu správnou výšku. Jediné, co mě začalo opravdu zajímat, bylo jak vypadám.

V posledních letech roste počet mladistvých trpících poruchami příjmu potravy. Touto problematikou se již dlouhodobě zabývá klinická psycholožka a psychoterapeutka PhDr. Bernadeta Bechyňová.

Z DENÍKU ŠESTNÁCTILETÉ MARKÉTY, KTERÁ TRPĚLA BULIMIÍ Moje myšlenky se stále zaměstnávaly jídlem, našla jsem v něm pocit uspokojení. Stalo se mi rituálem. Po příchodu ze školy jsem vždy snědla, co mi přišlo pod ruku, a pak jsem běžela na záchod a všechno vyzvracela. Celý den se to takto opakovalo. Byl to skvělý pocit, moci jíst a přitom netloustnout. Na školu a na přátele mi nezbyl čas. Jídlo bylo nejdůležitější. Váha ukazova-

la míň a míň a já z toho měla obrovskou radost. Připadala jsem si stále tlustá a ošklivá, i když mi moje okolí říkalo, že moje postava je štíhlá. Záchvaty přejídání a následného zvracení se zvyšovaly, přicházela ospalost, špatné sny, únava, deprese, stále více a více jsem se stahovala do sebe, neměla jsem chuť se bavit se svými kamarády. Hodně se zhoršily vztahy s mými rodiči, doma byla spousta hádek, většinou kvůli jídlu. Když jsem si všimla, že moje okolí mojí nemocí trpí a že sama už nemohu dál, řekla jsem si dost. Začala jsem se léčit.

Hubená za každou 1 cenu!

BULIMIE A ANOREXIE

P

oruchy příjmu potravy se vyskytují převážně u dívek a mladých žen a jejich nejčastějšími formami jsou mentální anorexie nebo mentální bulimie. Jde o poruchu, která spočívá v tom, že dívky jsou nepřiměřeným způsobem zaměřeny na své tělo, hmotnost a příjem potravy. Cílem obou poruch je štíhlost a hlavní příčinou je strach z tloušťky. V případech mentální anorexie jde o extrémní omezování příjmu potravy, u mentální bulimie o extrémní přejídání spojené se zvracením vyvolávaným vůlí.

VÝSKYT Toto onemocnění se vyskytuje také u chlapců v poměru 1:10. Nástup mentální anorexie bývá mezi 14. a 15. rokem, u bulimie o něco později. V průběhu života se může mentální anorexie a bulimie střídat.

Patnáctiletá dívka s anorexií dvěma kresbami vyjádřila svůj boj mezi životem a smrtí.

NA VZNIKU MENTÁLNÍ ANOREXIE A MENTÁLNÍ BULIMIE SE PODÍLÍ VÍCE FAKTORŮ. Jsou to faktory sociokulturní (posun ideálu krásného těla k větší štíhlosti a k takzvaným západním hodnotám – výkon, úspěch, důraz na individualitu a sebekontrolu), faktory biologické, psychologické a rodinné okolnosti. Spouštěčem onemocnění může být nevhodná poznámka ze strany „významných druhých“ (rodič, trenér na gymnastice, přítel…). PSYCHICKÉ A TĚLESNÉ ZMĚNY Dívky s mentální anorexií bývají podrážděné, můžou mít depresivní náladu, ztrácí

zájem o své okolí, o své dosavadní kamarádské vztahy, začínají se sociálně izolovat. Bývají úzkostné, nesoustředěné. Příznačné je „vykrmování druhých“, anorektičky rády pro druhé vaří, ale samy jídlo odmítají, manipulují s ním, schovávají ho. Mezi tělesné změny u anorektiček patří zimomřivost, nízký tlak, celková únava, spavost, zvýšená lomivost nehtů, vypadávání vlasů, ztráta menstruace. U vážnějších stádií mentální anorexie je to dehydratace, odvápnění kostí, těžké vyhubnutí spojené s apatií. Může dojít i k úmrtí. Pro dívky s anorexií a bulimií je typická porucha tělesného schématu. Znamená to, že dívka si připadá tlustá, i když

pohledem zdravého člověka je třeba hubená či vychrtlá. CO S TÍM? S anorexií a bulimií je těžké bojovat sama. Je dobré mluvit o svých pocitech s někým blízkým. Ten pak může pomoci dívce zařídit setkání s odborníkem (psycholog, psychiatr). Přesvědčení anorektiček a bulimiček, že jsou tlusté, je obtížně vyvratitelné a ke změně tohoto zkresleného vnímání je zapotřebí dlouhodobější psychoterapie. Je nutné zdůraznit, že od určitého stádia mentální anorexie nebo bulimie je ambulantní forma léčby velmi svízelná a hospitalizace v nemocnici je v podstatě nezbytná. O poruchách příjmu potravy se lze dovědět více na www.idealni.cz, kde lze též vyhledat kontakty na odborníky. Bernadeta Bechyňová 1. Upravený text, původně publikovaný v časopise In! v říjnu 2008.

Sedmnáctiletá dívka s bulimií ve své kresbě vyjádřila pocit sociální izolace.


21

INSPIRACE A SOUVISLOSTI

O

d prvních okamžiků bylo patrné, že se zde papež cítil opravdu mezi svými. Před začátkem svého pastoračního působení trávil dlouhá léta za vysokoškolskou katedrou a vyzrál v brilantního myslitele a teologa, o čemž svědčí i celá řada jeho knih, z nichž mnohé byly přeloženy také do češtiny. Jak sám v Praze řekl, jako profesoru mu leželo na srdci také právo na akademickou svobodu i odpovědnost za správné užívání rozumu. Papežovo vystoupení ve Vladislavském sále nebylo prvním setkáním s akademickými kruhy naší vlasti. Jeho přednášku v Praze, kterou proslovil na půdě Katolické teologické fakulty na jaře 1992 jako tehdejší prefekt Kongregace pro nauku víry, připomněl ve své řeči rektor Univerzity Karlovy Václav Hampl. Zakončil ji slovy: „Vítali jsme vás tehdy nejenom jako kardinála katolické církve a významného církevního hodnostáře, ale i jako proslulého, pronikavého a klidného muže nauky a intelektuála. A dnes se na vaše slova znovu těšíme s velkým očekáváním a nadějí.“ Bylo vidět, že rituály z vysokoškolského prostředí mu zůstaly vlastní i nyní. Po uvítacím rektorově projevu totiž spontánně zamířil k pultíku, tak jak byl zvyklý přednášet svým studentům a poslucha-

S

Spolupráce duchovního a akademického světa Součástí návštěvy Svatého otce Benedikta XVI. bylo také večerní setkání s akademickou obcí ve Vladislavském sále na Pražském hradě 27. září, kde jsem měl tu čest být přítomen. čům. Svou řeč v angličtině nakonec proslovil ze svého místa vestoje, ačkoli jinak při svých projevech a homiliích seděl. V úvodu své přednášky vyzdvihl úlohu českého univerzitního prostředí při revolučních změnách v roce 1989 a připomněl, že „pátrání po svobodě stále vede práci učenců, jejichž služba (diakonia) pravdě je nepostradatelná pro blaho každého národa“. Současně zdůraznil význam Prahy jako evropského duchovního a kulturního centra. Zdálo se mi, jakoby Svatý otec v naší zemi několik týdnů žil a vstřebával společenskou atmosféru i její debaty, a díky tomu dokázal přiléhavě pojmenovat základní problémy, s nimiž se nyní potýkáme. Hovořil například o tom, že „zatímco doba vměšování politického totalitářství pominula, nejsme čas-

etkání papeže s akademickou obcí bylo velmi silným zážitkem. Atmosféra ve Vladislavském sále mě překvapila – zdálo se, jakoby akademici přivítali papeže s otevřenou náručí a přijali ho zcela upřímně a bezprostředně mezi sebe. V jeho projevu mě zaujaly zejména dva silné

22


to svědky toho, jak jsou používání rozumu a akademické bádání po celém světě – více či méně jemně – nuceny sklonit se pod tlakem ideologických zájmových skupin a podřídit se vábení krátkodobých prospěchářských nebo pragmatických cílů?“ Kardinál Vlk zmínil při svém hodnocení papežské návštěvy, že Benedikt XVI. konkrétně vstoupil do našich duchovních dějin, a já bych si ho dovolil doplnit v tom, že dokázal velmi jasně vstoupit i do naší duchovní a kulturní přítomnosti. Tato papežova slova přichází v době intenzivní rozpravy o reformě vysokoškolského vzdělávání, která však podle mnohých odborníků hrozí okleštěním akademických svobod univerzit včetně možností další odborné práce. Minimálně od léta jsme navíc svědky de-

momenty. Poprvé, když hovořil o důležitosti hledání pravdy a varoval před úzce zaměřeným výzkumem, který je často ve vleku zájmových skupin nebo podléhá módním trendům, s čímž se často setkáváme zejména v přírodovědných či medicínských disciplínách. A pak podruhé, když hovořil

bat o další existenci významné badatelské instituce – Akademie věd České republiky – kde velká slova o potřebě racionalizace výzkumu často jen maskují snahu bagatelizovat výzkum a přesunout velkou část státních prostředků do ryze komerčního sektoru. Tento problém se jistě netýká jen otázek vědy, ale zasahuje navíc i další složky veřejného prostoru, například činnost kultury, veřejnoprávních médií nebo neziskových organizací. Zatímco konkrétní formy problémů jsou rozdílné, jejich kořeny jsou v podstatě stejné. Nehledí se na obecnější blaho ani na etické principy, ale hlavně na momentální politický a možná ještě častěji ekonomický prospěch. Prioritně jde často ve snaze o získání vlivu na veřejný prostor pouze o navýšení zisku pod heslem „čím více, tím lépe, ale hlavně co nejrychleji“. Vše se samozřejmě odehrává bez solidní diskuse. Papežova promluva však v sobě skýtala vedle netušeného aktuálního rozměru pro českou kotlinu i nebývalou možnost hluboké meditace nad otázkami dalšího směřování naší civilizace. Papež totiž naléhavě hovořil o potřebě dialogu mezi vírou a rozumem. S odkazem na encykliku papeže Jana Pavla II. „Fides et Ratio“ (z roku 1998) zaznělo mimo jiné z jeho úst, že „víra i rozum se vzájemně podporují a každý z nich má svůj vlastní prostor působení, a přesto někteří by

o zodpovědnosti při výchově nových generací badatelů, které máme učit nejen vyniknout ve svém oboru, ale zároveň je motivovat ke vzájemnému sdílení ideálů a naučit je vnímavosti ve vztazích k ostatním lidem. Vojtěch Ettler přírodovědec, VŠ pedagog

je chtěli stále od sebe oddělovat. Zastánci tohoto pozitivistického vyloučení Boha z univerzálnosti rozumu nejenže popírají nejhlubší přesvědčení věřících, ale také maří skutečný dialog kultur, který sami požadují. Rozum, který je hluchý ke všemu Božímu a vyhošťuje náboženství do říše subkultury, je neschopný vstoupit do dialogu kultur, který náš svět tak naléhavě potřebuje.“ Mohutný rozvoj informačních technologií totiž s sebou nese nejen nové výzvy, ale také pokušení i rizika. Jedno z takových rizik podle papeže představuje tendence oddělit používání rozumu od hledání pravdy, přestože, jak Benedikt XVI. připomněl v duchu poslední encykliky „Caritas in Veritate“, „věrnost člověku vyžaduje věrnost pravdě, jež jediná je zárukou svobody“. Velmi silně jsem tak z papežových slov cítil apel, že v současné době je primárním cílem vědy i víry hledat styčné plochy ve prospěch zachování skutečné pravdy a svobody a překonávat předchozí rozdělení, které se datuje zvláště od nástupu moderny. Jednoduše řečeno, neměli bychom být už názorovými protivníky, ale partnery. O těchto důležitých věcech však přitom nemluvil jako mentor se vztyčeným prstem, ale vše se snažil vysvětlit a přesvědčivě vyargumentovat. Celkově na mě působila řeč Benedikta XVI. jako velké povzbuzení k vzájemnému dialogu mezi duchovním a vědeckým světem, k němuž vyzval i při své návštěvě Francie v září 2008. Zajímavým dokladem přesažnosti pražského proslovu o potřebě dialogu moderní společnosti a církve bylo i to, že jej rychle zaregistrovali někteří významní evropští teologové (například Paul Zulehner). Odměnou za jeho projev byl dlouhotrvající po-

Fota: Filip Kotek

INSPIRACE A SOUVISLOSTI

Benedikt XVI. s rektorem Univerzity Karlovy Václavem Hamplem.

tlesk jako symbol souzvuku, který nastal v sále mezi hlavou katolické církve a většinou přítomných. Tento proslov mně osobně velmi rezonoval i s promluvou Svatého otce na setkání s kněžími, řeholníky a členy duchovních hnutí během modlitby nešpor v pražské katedrále, kde mimo jiné podtrhl význam intelektuální obrody. Zároveň však zdůraznil, že tyto kroky k podpoře vzdělanostní sféry musí být úzce spojeny s výchovou morálního profilu a hodnotové orientace, vycházející z principů křesťanského humanismu. Nelze tedy jen hromadit vědomosti, ale také, jak papež vyzdvihl, „formovat mysl a srdce mladých lidí“.

Pokračováním silné zkušenosti setkání se Svatým otcem pak pro mě osobně byla konference, konaná vzápětí poté v Římě k osmdesátému výročí vysvěcení papežské koleje Nepomucenum v roce 1929 a 125 letům od vzniku tamní první české koleje Bohemica. Ve zdech Nepomucena byla vychována řada výborných kněží, mimo jiné zde před nástupem komunistického režimu studovali P. Karel Pilík, P. František Kohlíček, P. Bohumil Kolář nebo P. Heřman Keymar. Možná se příliš neodchýlím od tématu, když připomenu alespoň stručně význam tohoto setkání konfesních i sekulárních odborníků. Zahájení konferenčního jednání se účastnil také

kardinál Giovanni Coppa, bývalý nuncius v Československu a posléze v České republice, který papeže doprovázel při jeho návštěvě u nás. V pozdravu účastníkům konference G. Coppa znovu vyzdvihl mimořádný přínos papežovy návštěvy a neopomněl opětovně připomenout i papežovy výroky o součinnosti světa víry a rozumu, světa konfesního a sekulárního. Dokladem možností konkrétní plodné spolupráce byla příprava již zmíněné konference, kde ku prospěchu společné věci kooperovaly církevní instituce i Český historický ústav, v jehož čele nyní stojí místopředseda Akademie věd České republiky Jaroslav Pánek. Nebudu určitě daleko od pravdy, když na závěr konstatuji, že celá papežova návštěva, včetně jeho setkání s akademickou obcí, byla jedním velkým zázrakem, který otevírá nové cesty a inspirace nejen pro zdejší církevní společenství. Bude však určitě záležet i na nás, jak s nabízenou šancí naložíme. Jaroslav Šebek

Setkání s akademickou obcí ve Vladislavském sále Pražského hradu.


23

U ŠÁLKU ČAJE S P. MIGUELEM FUERTESEM

Foto: Ludmila Šturmová

Jedna mysl a jedno srdce

P. Miguel Fuertes

S P. Miguelem Fuertesem, OSA, bývalým převorem české komunity augustiniánů, bylo možné se setkat v letech 1997–2000 v pražském klášteře sv. Tomáše. Nyní působí v Argentině, do Prahy však zavítal před prázdninami, v souvislosti s oslavou 50. výročí kněžství.

L

etos slavíte 50 let kněžství. Jaká je vaše zkušenost, co pro vás kněžství znamená? „Než jsem se stal knězem, žil jsem několik let naplno řeholním životem v komunitě, a to pozitivně ovlivnilo můj duchovní život. Ve 24 letech jsem byl vysvěcen na kněze. Moje zkušenost s kněžstvím je velmi krásná, protože to je dar od Boha. Když jsem před 50 lety sloužil mši, zdálo se mi to mimořádné. Když jsem zvedal ruce s hostií a s kalichem, tak se mi třásly. Je to velké tajemství, že se skrze mé slovo – jako kněze – proměňuje chléb v tělo Krista a víno v jeho krev. Stejně tak svátost smíření – dávat odpuštění jménem Boha. Je to velké privilegium, dávat mír do duší.“ Určitě jste za ty roky poznal mnoho míst a mnoho lidí… „Léta jsem působil ve Španělsku. Byl

24


jsem například farářem v jedné malé vesnici, kde jsme měli klášter. Pak jsem působil v centru Madridu, kde náš řád spravuje jednu farnost. Ve farnosti byly různé skupiny, především augustiniánské sekulární bratrstvo, které tvoří laici, žijící augustiniánským duchem. Od konce 80. let jsem pak byl v Argentině. Prožil jsem tam krásné zkušenosti s mládeží. V Buenos Aires jsem například v neděli sloužil pro mladé mši v půl deváté večer. Kostel býval plný mladých lidí, bývalo jich více než čtyři sta. Byla to velmi silná a radostná zkušenost, protože jsem i mši připravoval s nimi. Působil jsem také nějakou dobu v Uruguay. V letech 1997 – 2000 jsem byl tři roky v Praze. Nyní žiji v Argentině.“ Jak jste se seznámil s Hnutím fokoláre? „Byl to dar od Boha, Hnutí jsem poznal nečekaně. Přítel mne pozval na se-

tkání řeholníků, ale sám nevěděl přesně, o co jde. Bylo to během velikonočního týdne v roce 1971. Prožil jsem tam silnou zkušenost.“ Jak se slučuje spiritualita Hnutí fokoláre s řeholí sv. Augustina? „Mnozí řeholníci říkají: ´Mám řeholi svého zakladatele, proč hledat něco jiného?´ Poznal jsem, že to ´jiné´ mé řeholi neprotiřečí, ba právě naopak, pomáhá mi žít dobře řeholi sv. Augustina. Protože na začátku naší řehole stojí: ´ Buďte jedné mysli a jednoho srdce v Bohu, neboť proto jste se sešli.´ Tedy spiritualita Díla Mariina mi pomáhá žít lépe augustiniánského ducha. Je mi jasné, že musím vytvářet jednotu s jinými charismaty, protože v evangeliu je jasně formulována Ježíšova prosba, ´aby všichni byli jedno´. Je to milost, kterou mi Bůh dal jak pro můj řeholní, tak kněžský život.“ Čím se zabýváte ve svém volném čase? „Ve svém volném čase pracuji na překladech díla sv. Augustina z latiny do španělštiny. V Praze jsem přeložil dva velké svazky, každý asi o devíti stech stranách. Teď jsem dokončil další dva svazky komentářů sv. Augustina k Žalmům. Nevím, jakou práci budu dělat, až se zase vrátím, ale musím říct, že všechno to je pro mne radostí, jak kněžství, tak řeholní život.“ Jakou důležitost může mít pro život církve „Rok kněží“? „Velkou. Na internetu jsem četl výrok Svatého otce, že největšími hříchy jsou hříchy kněží. Protože jsme lidé, nosíme poklad kněžství v křehkých nádobách. Myslím, že je to milost, že Bůh dal papeži impulz, aby obnovil kněžský život, který u některých může být v krizi. Tento rok by mohl také pomoci obnovit soustředěnost v modlitbě a udělat něco pro společenství mezi diecézními kněžími, které může jejich životu hodně pomáhat. Pro nás augustiniány je život ve společenství podstatný. Je nemyslitelné, aby augustinián žil bez komunity. A nesmí nás být méně než tři. Jednou jsem zastupoval jednoho faráře v jižní Patagonii. Bylo to zvláštní – přijít večer domů a doma nikdo. Jen televize a internet, a to jsou velmi nebezpečné věci. Tam jsem si uvědomil, že život ve společenství je předností.“ Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová


25

ŽIVOT ZE SLOVA

26



R

ozhodl jsem se vybrat si dovolenou až v říjnu. Byl podzimní večer a na město, kde jsem trávil dny dovolené, padala mlha a tma. Šel jsem zamyšlený po chodníku směrem do centra města a přitom jsem měl pocit, jakoby se i podzimní sychravé počasí pokoušelo se svými ponurými odstíny vstoupit do mého nitra. I lidé kolem mne přecházeli nějak zamyšlení. Někdo spěchal, někdo se jen smutně koukal „pod nohy“, tu a tam bylo slyšet krátký pozdrav mezi známými či hluk projíždějícího auta. Obraz ulice, jaký není v tomto čase vzácností. Obraz „podzimní ulice“ se ale nečekaně proměnil. Když jsem míjel nízký dům, spatřil jsem na rohu hlavní ulice kříž s visícím Kristem a na něm nápis „Já jsem světlo světa“. Ulice přede mnou se najednou zvláštním způsobem rozjasnila. V tomto sychravém večerním počasí na mne čekalo překvapení, nečekané světlo, o němž možná kolemjdoucí neměli ani tušení a které jsem vnímal snad jen já. V té tmě kříž s takovýmto nápisem změnil celý můj myšlenkový pochod. Ne že by se najednou kolem mne rozednilo nebo začalo svítit slunce. To ne. Ale do mého srdce vstoupilo světlo. To sychravé vtíravé počasí mi už vůbec nevadilo… A nejen to. Večer jsem se po městě ještě chvíli procházel. Na jiném konci města, na rohu ulice jsem „potkal“ další kříž. Formou i barvou byl identický s tím prvním. Jen nápis měl jiný: „Já jsem cesta, pravda a život.“ Nedalo mi to, abych si ho nevyfotil. Jak se mi přitom automaticky zapnul i blesk, osvítilo kříž na křižovatce ulic uprostřed noci světlo. Nevím, kdo tyto dva kříže s jejich nápisy postavil na tak viditelná místa. Ale ve svém srdci jsem děkoval Bohu za tento dar i za toho, kdo oba kříže postavil právě sem. Když jsem i v dalších dnech procházel městem, staly se mi tyto kříže světlem i povzbuzením na cestě… Martin Uher

Foto: Martin Uher

Je podzimní večer...

KŘÍŽOVKA 21. listopadu 1344, tedy před 665 lety, (TAJENKA 1) položil základní kámen ke stavbě (TAJENKA 2) v Praze a zároveň byl dosavadní biskup Arnošt z Pardubic jmenován arcibiskupem.

Naše křížovka

POMŮCKA: AKKADŠTINA, ARELA, EANY, KAAR, MRKR, PRÝT, REMONTY, UUK

PIPO

A

von To

TIPO

Mám rád vůni nekonečna!

í!

To je vůně!

Walter Kostner

To voní!

Voní!

I ty voníš nekonečnem!!!

Časopis Hnutí fokoláre Listopad 2009, ročník 18 (12) Roční příspěvek 440,- Kč Půlroční příspěvek 220,- Kč Příspěvek na jedno číslo 40,- Kč Bankovní spojení: UniCredit Bank, Czech Republik, a. s. Praha č. ú. 6043141003, kód banky: 2700 IBAN: CZ71 2700 0000 0060 4314 1003 Swift: BACXCZPP Zodpovědný redaktor: Mgr. Marie Koukolová Výkonný redaktor: Mgr. Ludmila Šturmová Technický redaktor: Veronika Němečková Redakční rada: RNDr. Irena Sargánková, CSc. PhDr. Ilona Špaňhelová Štěpán Filcík Reg. číslo: MK ČR E 7868 Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p., OZ Praha, č.j. NP 1362/1994 Ze dne 27. 6. 1994 Grafická úprava a zlom: Pavel Vodička Lucie Vodičková Tisk: OMIKRON ISSN 1212 – 0782 Překlady a redakční spolupráce: Mgr. Anna Černá P. Bohumil Kolář Mgr. Irena Kyliánová Mgr. Veronika Matiášková Dott. Martina O’Byrne PhDr. Jarmila Synková PhDr. Drahomíra Syrůčková NOVÉ MĚSTO VE SVĚTĚ Argentina Ciudad Nueva Austrálie New City Belgie Nieuwe Stad Brazílie Cidade Nova Dánsko Ny Stad Filipíny New City Francie Nouvelle Cite` Holandsko Nieuwe Stad Hongkong San Sing Seung Yuet Hong Chorvatsko Novi svijet Itálie Citta` Nuova Kanada Nouvelle Cite` Kolumbie Ciudad Nueva Korea Cumul Maďarsko Új Város Německo Neue Stadt Polsko Nowe Miasto Portugalsko Cidade Nova Rumunsko Oras Nou Slovensko Nové mesto Slovinsko Novi svet Španělsko Ciudad Nueva a Ciutat Nova Švýcarsko Citta` Nuova Švédsko Enad Värld Uruguay Ciudad Nueva USA Living City Velká Británie New City Objednávky časopisu Nové město zasílejte na adresu: Nové město Administrace Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 e-mail: [email protected] Objednávky slovenského časopisu Nové mesto zasílejte na adresu: Nové mesto Bjornsonova 6 811 05 Bratislava, Slovensko e-mail: [email protected] Titulní strana: Benedikt XVI. při setkání s rodinami v kostele P. Marie Vítězné. Foto: Jan William Drnek

27

I když to mám blíž do Brna, zvolil jsem Starou Boleslav, protože se zde papež zaměřil právě na mládež. Byl to pro mne velmi silný zážitek a výborná příležitost rozhodnout se opět pro Boha a znovu pustit Ježíše za volant svého života. Martin Všude panovala skvělá atmosféra, a když jsem viděla na velkoplošné obrazovce papeže, jak vystupuje z auta, vyhrkly mi slzy z očí a říkala jsem si: „Už je tady, už je tady!“ Měla jsem obrovskou radost. Při projíždění papeže mezi sektory jsem hořela nedočkavostí, kdy ho uvidím z blízka. Když projížděl kolem našeho sektoru, byla jsem zrovna na jiné straně. Řekla jsem si, že to nevadí, třeba někdy příš-

S vámi se i papež cítí mladý!

Svatého otce jsem sice neviděl z blízka, ale nepřehlédnutelný byl pro mne jeho úsměv. Úsměv Svatého otce je mladý, stejně jako jeho slova určená nám mladým. Ujišťuje nás o našem osobním poslání v životě i v církvi, na které nás Bůh už nyní připravuje. Setkání se Svatým otcem mi dává naději a novou inspiraci. Marek

Z POSELSTVÍ BENEDIKTA XVI. MLÁDEŽI „Podobně jako u Augustina, přichází Pán vstříc každému z vás. Klepe na dveře vaší svobody a prosí, abyste ho přijali jako přítele. Chce vás učinit šťastnými, naplnit vás lidskostí a důstojností.“ „Pán skutečně každého volá jménem a každému chce svěřit zvláštní poslání v církvi a ve společnosti.“ „Ježíš vás neustále zve, abyste byli jeho učedníky a svědky. Mnoho z vás volá k manželství a příprava na tuto svátost znamená skutečné putování za povoláním.“ „Pokud vás Pán volá, abyste jej následovali ve služebném kněžství nebo v zasvěceném životě, nezdráhejte se odpovědět na jeho pozvání.“ „Vy, milí mladí přátelé, jste nadějí církve! Ona očekává, že se stanete posly naděje.“ Foto: Aleš Valenta

Byl to pro mě zážitek být od papeže jeden metr! Mohl jsem ho vyfotit díky kamarádovi, který mě vzal na ramena. Promluva Svatého otce mě dost oslovila, přestože si momentálně žádné slovo nevybavuji. Ještě že máme všechny promluvy doma vytištěné. Jan

a to i v našem „ateistickém“ státě. Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Pavel

Putování do Staré Boleslavi.

tě… Ježíšova láska, kterou nám Svatý otec předává, je stále blízko. Marie

Papež promluvil k tisícům mladých lidí.

To, co jsem si odnesl, je hlavně povzbuzení. Uvědomil jsem si znovu, jak velká je naše křesťanská rodina, Foto: Markéta Jírů

M

usím přiznat, že se mi moc nechtělo… Já totiž nemám moc v lásce davové akce. Ale na druhou stranu jsem si říkala, že papež do České republiky hned tak zase nepřijede, a řekla jsem si, že to zkusím. A dobře jsem udělala. Co se mi nejvíc líbilo, bylo to ohromné společenství. Když vidíte davy věřících vrstevníků, vždycky vás to nějak „nakopne“. Papež mluvil k mladým moc hezky, utkvěla mně v hlavě hlavně slova, že se nesmíme bát říct Bohu ano, když vidíme, že nás volá k naší životní cestě. Daniela

Jsem moc ráda, že jsem se do Boleslavi dostala a byla tam nejen srdcem, ale i fyzicky. První otázky některých mých spolužáků byly: „Vidělas ho přímo na vlastní oči? Sáhla sis na něj?“ Ne, nesáhla, na vlastní oči jsem ho viděla, dokonce prošel dvakrát kousek ode mne. Není to však něco, s čím se chci vytahovat, ale co beru jako velký dar. Jen je škoda, že tito spolužáci nechápou, že nejde o to „vidět očima a dotknout se rukou“, ale vidět srdcem a nechat se dotknout svého srdce. A toho se mi dostalo. Díky Pánu za tyto milosti, které nám dodávají sílu a „nakopnou nás“ do dalších dní, abychom se nestyděli za svoji víru a dokázali o ní svědčit. Tereza D. Velmi se mi líbil nápad spojit pouť do Staré Boleslavi s pěší chůzí podél Labe a sjížděním řeky na raftu. Nejkrásnější pocit jsem měla, když papež dojížděl do centra Staré Boleslavi a my mohli sledovat na velké obrazovce jeho kroky. A poté samozřejmě když projížděl kolem našeho sektoru. Slova Benedikta mě velmi oslovila a zaujala. Doufám, že budu moci jet do Španělska na setkání s ním! Tereza S.

2009 ROČNÍK 18 (12)

Recommend Documents