Umělecká agentura MgA. Tomáše Thona
VII. Mezinárodní varhanní festival barokní hudby Chrám sv. Ducha v Opavě 3. května – 31. května 2007
PŘESAHY BAROKA Čtvrtek 3. května v 19.30 hod. chrám sv. Ducha
Jiří STIVÍN – flétny všeho druhu Václav UHLÍŘ – varhany, portativ, virginal Barokní překvapení Čtvrtek 10. května v 19.30 hod. chrám sv. Ducha
Douglas Hollick – Velká Británie Diderik Buxtehude – génius svobody (300. výročí úmrtí skladatele) Čtvrtek 17. května v 19.30 hod. Koncertní aula Církevní konzervatoře Opava
IL SOSPIRO – Polsko Barbara DUTKIEWICZ, Maja MRZYK renesanční a barokní tanec
Izabela MANDERLA – cembalo Tance pro krále Čtvrtek 24. května v 19.30 hod. chrám sv. Ducha
Johannes ZIMMERL – Rakousko Svatodušní téma v barokní hudbě Čtvrtek 31. května v 19.30 hod. chrám sv. Ducha
TRIO BAROKNÍ HUDBY Pavel Hromádka – trubka Dušan Foltýn – hoboj Tomáš Thon – varhany Češi a barokní Evropa
Festival podpořili:
ELEKTRICKÉ POHONY, MĚNIČE KOMPENZACE STANIČNÍ AKUMULÁTORY A NABÍJEČE
Partneři festivalu:
Církevní konzervatoř Opava Konvent Minoritů v Opavě
Mediální partneři:
Podrobné informace: http://www.volny.cz/artthon 2
Čtvrtek 3. května v 19.30 hod. chrám sv. Ducha
Jiří STIVÍN flétny všeho druhu
Václav UHLÍŘ varhany, portativ, virginal
Barokní překvapení
Giovanni Battista FONTANA (1571 – 1630) Sonata C dur pro zobcovou flétnu a portativ (1641) Georg Philipp TELEMANN (1681 – 1767) Sonata II C dur pro zobcovou flétnu a virginal Adagio – Allegro – Larghetto – Vivace Jacob VAN EYCK (cca 1589/90 – 1657) Pavana lachrimae pro zobcovou flétnu solo Dietrich BUXTEHUDE (1637 – 1707) Ciacona e moll pro varhany, BuxWV 160 Georg Philipp TELEMANN (1681 – 1767) Fantasie a moll pro flétnu solo Carl Philipp Emanuel BACH (1714 – 1788) Sonata g moll pro flétnu a virginal Allegro – Adagio – Allegro Johann Sebastian BACH (1685 – 1750) Suita a moll pro flétnu solo, BWV 1013 Allemande – Corrente – Sarabande – Bourrée anglaise George Frideric HÄNDEL (1685 – 1759) Koncert B dur pro varhany, HWV 290, op. 4/2 A tempo ordinario e staccato – Allegro – Adagio e staccato – Allegro ma non presto Antonio VIVALDI (1678 – 1741) / Jiří STIVÍN (*1942) Hudební komentáře ke Koncertu C dur, RV 443 pro flautino a basso continuo Allegro – Largo – Allegro molto 3
JIŘÍ STIVÍN (*1942) – dítě hrající bez nadšení na housle, rekvizitář na Barrandově, rocker skupiny Sputnici, spoluzakladatel Jazz Q, nejlepší jazzový saxofonista roku 1967, student Královské akademie v Londýně, dirigent činoherního orchestru Národního divadla, opakovaný vítěz flétnové kategorie v evropských anketách Jazz Forum, absolvent filmové fakulty a hudební kompozice na AMU v Praze, učitel, skladatel, multiinstrumentalista, člen a iniciátor nejrůznějších formací – od jazzu přes „vážnohudební“ experimenty až k tzv. staré hudbě, improvizátor, showman, tvář ze světových scén, jam sessions i z koncertu za večeři ve Vysokově, to všechno a ještě mnohem víc je fenomén „STIVÍN“ (označení I. Poledňáka). Hodí se na něho všechny významy slovníkového termínu „fenomén“: 1. člověk mimořádně vynikající. 2. filozoficky jev postihovaný našimi smysly. 3. přírodní úkaz. 4. příznak nemoci (rozuměj posedlostí hudbou). V tom, jak s muzikou žije, je jistě něco tajemného, magického a přitažlivého zároveň – těžko by se vyhýbal v minulosti inkvizici, i kdyby přátelsky „zamrkal“ svou pověstnou čepicí. Tam, kde končí zázračný flétnista, tam začíná bez přechodu vtip, humor, otevřenost a nenapodobitelné člověčenství. A to všechno je tu, když hraje. Jeho překvapivá cesta od jazzu k vážné hudbě vysvětluje virtuozitu, radost z muzicírování, improvizaci, pohyb na scéně i nakažlivost, s níž přistupuje ke staré hudbě. Studoval pověstný Quantzův Pokus o návod, jak hrát na příčnou flétnu z roku 1752 a přehrál tisíce stran barokní literatury, ale na koncertě zůstává pocit samozřejmosti, lehkosti, zábavy – vážná hudba přestává být vážnou, hltáte neznámé dobrodružství. Jiřího Stivína přitom musíte vidět. Je nedoceněný hudebník „ke
koukání“ a měl by se ukazovat dětem ve školce, když se učí o tom, co je to hudba. VÁCLAV UHLÍŘ (*1954) – po maturitě na gymnáziu v Hradci Králové byl přijat na hudební fakultu Akademie múzických umění v Praze do třídy profesora Jiřího Reinbergera a studium dokončil v roce 1980 u profesora Milana Šlechty. Během studia se úspěšně zúčastnil několika mezinárodních varhanních soutěží. Od roku 1970 působí na kůru kostela Panny Marie v Hradci Králové jako varhaník a sbormistr. Soustavně se věnuje koncertní činnosti u nás i v zahraničí a spolupracuje s významnými orchestry, sbory a sólisty. Z jeho četných nahrávek pro Český rozhlas stojí za zmínku zvláště cyklus nahrávek českých historických varhan. Z diskografie Václava Uhlíře je pozoruhodný zejména jeho profilový kompaktní disk s názvem Česká varhanní tvorba. Věnuje se také pedagogické práci na Konzervatoři Pardubice, kde kromě hlavního oboru vyučuje improvizaci a organologii. Externě působí na hudební katedře Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové. Kromě interpretace a pedagogické činnosti se zajímá i o konstrukční stránku varhan a po ukončení studia na AMU se vyučil v oboru varhanář. Toto komplexní vzdělání hojně uplatňuje ve funkci diecézního organologa, kterou zastává při biskupství v Hradci Králové od roku 1990. Poznatky získané při dokumentování varhan využil také při spolupráci na publikaci Historické varhany v Čechách (nakladatelství Libri, 2000) a zejména v obsáhlé monografii o varhanách královéhradecké diecéze (Garamon a Karmelitánské nakladatelství, 2007). S flétnistou Jiřím Stivínem spolupracuje již od roku 1980.
4
Čtvrtek 10. května v 19.30 hod. chrám sv. Ducha
Douglas HOLLICK Velká Británie
Diderik Buxtehude – génius svobody Diderik Hansen BUXTEHUDE (1637 – 1707) Praeludium in C BuxWV 137 Komm, Heiliger Geist, Herre Gott, BuxWV 199 Wir danken dir, Herr Jesu Christ, BuxWV 224 Ich ruf zu dir, Herr Jesu Christ, BuxWV 196 Magnificat Primi Toni, BuxWV 203 Praeludium fis moll, BuxWV 146 Vater unser im Himmelreich, BuxWV 134 Herr Christ, der einig Gottes Sohn, BuxWV 192 Fuga C dur, BuxWV 174 Ciacona e moll, BuxWV 160 Es ist das Heil uns kommen her, BuxWV 186 Erhalt uns, Herr, bei deinem Wort, BuxWV 185 Canzonetta G dur, BuxWV 172 Praeludium e moll, BuxWV 142
Lübeck
5
Douglas HOLLICK je známým anglickým cembalistou a varhaníkem. Studoval u Petera Hurforda v St Albans v Anglii, u Marie-Claire Alain v Paříži a u Gustava Leonhardta v Amsterdamu. Jako cembalista a varhaník je hojně zván na vystoupení jak ve Velké Británii, tak v zahraničí – včetně Austrálie. Vyučuje v Cambridge a na Birmingham Conservatoire. Natáčel pro Český rozhlas a v roce 1995 natočil pro Supraphon CD s projektem „Mladý Bach“, které bylo u odborné kritiky velmi příznivě přijato. V roce 1996 pracoval v porotě Soutěže mladých varhaníků v Opavě. V posledních letech se kromě varhan a cembala zabývá hrou na kladívkový klavír a rozšiřuje svůj repertoár i na díla přelomu 18. – 19. století. V roce 2000 získal Douglas Hollick stipendium Churchilovy nadace, aby v Severním Německu a Dánsku studoval varhany a další klávesové nástroje období Diderika Buxtehudeho a mladého J. S. Bacha. Pro Riverrun Records natočil v roce 2002 CD z cembalového a varhanního díla Christopha Moyreaua. Pro stejný label nahrál D. Hollick kostele Sct Mariae v Helsingøru v Dánsku, kde byl Buxtehude varhaníkem v letech 1660 – 1668 projekt „Buxtehude učitel a žák“, který byl v odborných kruzích přijat s velkým ohlasem. Jeho poslední CD projekt na cembalo, kladívkový klavír a varhany je z období Francouzské revoluce a byl proveden na Edinburském festivalu v roce 2005. Birminghamská konzervatoř v současné době připravuje CD s tématem „Hudba barokní avantgardy“ na cembalo a varhany. Vydání je plánováno na červenec 2007 k 300. oslavám výročí D. Buxtehudeho. K hlubokému pochopení staré hudby přispívá skutečnost, že asi patnáct let Douglas Hollick stavěl kopie historických klávesových nástrojů – cembal, klavichordů a virginalů. Další informace viz: http://www.classical-artists.com/douglas-hollick Doprovodný program ve spolupráci s Církevní konzervatoří Opava:
Interpretační kurz prof. Douglase Hollicka na téma varhanního díla
Diderika Buxtehudeho Chrám sv. Ducha v Opavě, pátek 11. května 2006 Podrobné informace: http://www.konzervator.cz 6
Diderik Buxtehude prožil svůj život na pobřeží Baltského moře. Narodil se 1637 v dánském Helsingborgu, nyní části Švédska. Jeho otec Johannes, který byl také varhaníkem, se do Helsingborgu přestěhoval z Oldesloe v Holštýnsku. Diderik (něm. Dietrich,) vyrůstal v Helsingøru. Působil jako varhaník v Helsingborgu v S Mariae (c1657 – 60) and Helsingøru S Mariae (1660 – 68). V roce 1668 byl přijat na nejprestižnější místo Severního Německa jako následovník Franze Tundera v chrámu St. Marien v Lübecku jako varhaník a církevní správce (Werckmeister). V tomto obrovském chrámu s klenbou vysokou 38,5 m rozvinul skvělé podvečery hudby založené jeho předchůdcem. Právě v tomto chrámu ho navštívil mladý J. S. Bach v adventu 1705. Velké množství Buxtehudeho skladeb se ztratilo, včetně těch které byly určeny pro večerní hodinky; hlavní část jeho varhanního díla se zachovala díky kopiím, které si zapsal J. S. Bach, okruh jeho rodiny, přátel a žáků. Autografy jeho díla nemáme žádné, a to je pravděpodobně důvod malých znalostí o Buxtehudeho hudbě, když je zjednodušeně považován jen jako předchůdce Bacha, zatímco by mu spíše patřilo místo tvůrčího génia! Varhany všech tří chrámů, kde Buxtehude hrával, jsou typickým příkladem nástrojů severoněmeckého-skandinávského typu s širokou barevností a až čtyřmi manuály. Jeho velké varhany v Lübecku byly v západní lodi, menší nástroj byl v tzv. kapli Totentanz ve východní části kostela. Oba nástroje měly 3 manuály s pedálem, hlavní varhany měly 54 rejstříků včetně dvou 32 stopových hlasů v pedálu a obsahovaly množství různorodých jazykových hlasů. Jazykové hlasy severoněmeckých varhan na J. S. Bacha silně zapůsobily, neboť v jeho domovině v Durynsku měly varhany jazykových rejstříků málo. Naneštěstí z Lübecku po bombardování v roce 1942 mnoho nezůstalo. I přes to, že mariánský kostel byl opraven, nemá již původní interiér ani varhany z Buxtehudeho doby. Zbyla pouze varhanní skříň velkých varhan, avšak varhany „Totentanz“ zůstaly nedotčeny. Každý, kdo by chtěl mít zkušenost se zvukem varhan Buxtehudeho pro dílo, by měl navštívit Helsingør, kde byly v S Mariae Kirk rekonstruovány velké Buxtehudeho varhany do původní varhanní skříně. Je to nádherný nástroj. Na východě baltického pobřeží ve Stralsundu stojí Stellwagenovy varhany z roku 1659 v západní části mariánského kostela. Chrám a varhany jsou podobné a stejně velké jako Buxtehudeho v Lübecku. Tyto varhany se nyní restaurují a práce by měly být ukončeny v roce 2008. K pochopení D. Buxtehudeho je třeba zmínit vlivy předchozích skladatelů – z Holandska přicházely vlivy Sweelincka, přes četné jeho žáky, Henricha Scheidemanna (předchůdce Reinkena v kostele sv. Kateřiny v Hamburku) a Samuele Scheidta, jehož Tabulatura Nova z roku 1624 měla obrovský vliv. Italské vlivy přicházely skrze Heinricha Schütze a Mathiase Weckmanna (oba žáci Giovanniho Gabrieliho) a Johanna Jacoba Frobergera (žáka Frescobaldiho) a mnoha dalších. Lze nalézt francouzské vlivy přes vazbu Frobergera na Louise Couperina v Paříži, ale také přes dánský dvůr během Buxtehudeho mládí a hamburské opery během jeho dospělosti. Buxtehudeho varhanní dílo lze zařadit do mnoha kategorií: „volná“ díla – toccaty praeludia, ciaccony, passacaglie, canzony atd., chorály a díla na vokální bázi. 7
V mnoha nalézáme různě dělenou formu, v níž využívá různé registrace a zvukových možností varhan. V programu koncertu jsou ukázány všechny hlavní skladebné formy, které Buxtehude užíval; na začátku a na konci jsou skladby ve struktuře nazývané „stylus fantasticus“ – volná improvizace ve stylu toccaty nebo praeludia. V nich se často střídají metrické kontrapunktické úseky, nebo variace na repetované téma, jak je zřejmé např. v úvodním Praeludiu in C. Později se v programu objeví Ciaccona jako nezávislá variační skladba, která obsahuje různorodou strukturu a vztah k chromatice. Velmi zřetelná chromatika je také ve střední části programu v Praeludiu fis moll. Je to jeden z nejzřetelnějších příkladů své doby tohoto stylu phantasticu, posouvá a překračuje hranice tonality, která byla v 17. století limitována starým středotónovým laděním stále užívaným ve většině varhan. Buxtehude musel jistě znát slavnou Orgel-Probe z roku 1681 – zásadní práci o varhanářství a ladění od svého přítele, teoretika a skladatele Andrease Werckmeistera, který byl důležitou osobností v diskuzích o ladění. V pozdějším vydání svazku z roku 1698 Werckmeister říká: „Od té doby, díky milosti Boží, se hudba tak rozvíjela a měnila, že by bylo divné, kdybychom nevyvíjeli klávesové nástroje, aby se i dobré moderní skladby nerozpadaly; a jak z toho vyjít... Někdo říká, že se nemůže komponovat v takových tóninách jako Cis dur, Fis dur, Gis dur. Ale já říkám, že když někdo nechce, jiný chce... A proč bych měl omezovat někoho a chtěl mu bránit v komponování v těchto tóninách. .... Svobodné umění žádá svobodné génie.“ Měl snad Werckmeister na mysli tuto Buxtehudeho skladbu? Je zde směs fantazijnosti, svobody, imitačního kontrapunktu, což dělá dílo tak fascinující a současně tak těžké mu porozumět pro současného hráče. Ve střední části je skladba zvláště pozoruhodná, užívá echa typu italských elevačních toccat s disonancemi a užití tóninových barev je zvláště nápadné. Třetí příklad pojetí „stylus phantasticus“ je na konci programu – největší ze všech Buxtehudeho praeludií v Praeludiu e moll. Zde jsou nezvyklé tři fugové oblasti, plně vypracované s volnými úseky v úvodu, závěru a mezi druhou a třetí fugou. Výrazná chromatika je opět v tématech fug, zvláště ve střední, zatímco závěrečná fuga používá formu taneční gigue. Podobně jako strukturu volného praeludia má forma na bázi zpěvu na Magnificat. Toto dílo s mnoha úseky užívá efekt plného zvuku velkých varhan a vyjadřuje rétorické možnosti i efektu, které poskytuje akustika velké stavby chrámu. Malá Canzonetta a Fuga C dur jsou podobné jako kontrapunktické úseky velkých děl. Zbylá část programu je věnována chorálním preludiím – části každodenní práce luterského varhaníka. Tyto skladby (často improvizované) bývaly používány jako úvod ke zpívanému chorálu, někdy hrány střídavě se zpívanými verši. Na rozdíl od dneška nebývaly varhany používány k doprovodu sborového zpěvu chorálů. Chorální melodie je představena na mnoho různých způsobů, chorální zpracování Ich ruf zu dir, Herr Jesu Christ užívá sólovou linku, která prochází z basu do sopránu, prostá nebo zdobená. Co je mimořádné na Buxtehudeho hudbě, je to, že není jen samoúčelně rozmanitou, že je improvizačně svobodnou, že je cestou jak využít velikost a barvu severoněmeckých varhan s výtečnou a plně vyjádřenou invencí. Taková hudba zasluhuje plného uznání. Douglas Hollick 8
Čtvrtek 17. května v 19.30 hod. Koncertní aula Církevní konzervatoře Opava
IL SOSPIRO Barbara DUTKIEWICZ, Maja MRZYK renesanční a barokní tanec
Izabela MANDERLA cembalo (kopie podle Pascala Taskina, Paříž 1769) Polsko
Tance pro krále Giovanni PICCHI (1572 – 1643) Ballo alla Polacha – Todescha – Ballo Ongaro – Padoana ditta la Ongara Thomas MORLEY (1557/1558 – 1602) La Volta, FW 159 William BYRD (1543 – 1623) Callino Casturame FW 158 La Volta, FW 155 Matthias WECKMANN (1616 – 1674) Toccata IV in a Carl Philipp Emanuel BACH (1714 – 1788) 12 Variations auf die Folie d'Espagne, Wq118/9 H263 přestávka Élisabeth Jacquet de LA GUERRE (1665 – 1729) Suite III en la mineur z Pièces de clavecin, 1687 Prélude – Allemande – Courante – Courante II – Sarabande – Gigue – Chaconne – Gavotte – Menuet Jacques DUPHLY (1715 – 1789) Chaconne z Troisième Livre de Pièces de Clavecin, 1758 François COUPERIN (1668 – 1733) Pièces de clavecin, Troisième Livre, 1722, Treizième Ordre Les Lys naissants Les Roseaux L'Engageante Les Folies françaises, ou les Dominos: 1. La Virginité. 2. La Pudeur. 3. L'Ardeur. 4. L'Espérance. 5. Fidélité. 6. La Persévérance. 7. La Langeur. 8. La Coquetterie. 9. Les Vieux Galants et les Trésorières Suranées. 10. Les Coucous bénévoles. 11. La Jalousie taciturne. 12. La Frénésie, ou le Désespoir L'Âme en peine 9
MAJA MRZYK je absolventkou oboru Rytmika na Hudební akademii v Katovicích. Svoje uměni rozvíjela v Divadle Rytmu „Katalog“ a divadelní skupině „1+1+1+1+1“, se kterou obdržela druhou cenu na III. Międzynarodowym Festiwalu Działań Teatralnych i Plastycznych „ZDARZENIA” v Tczewie. Vystupovala v Polsku, Švýcarsku, Německu. V současné době působí jako pedagog teoretických předmětů ve Státních hudebních školách v śorach a Jastrzębiu-Zdroju a také vyučuje klavírní improvizace a rytmiku na Oddělení kompozice, interpretace, edukace a jazzu na katovické Hudební akademii. Několik let spolupracuje se souborem staré hudby Il Sospiro, v němž se zabývá historickými tanci a také tvoří pohybové interpretace a stylizace hudby. BARBARA DUTKIEWICZ působí na Hudební akademii Karola Szymanowskiego v Katovicích na Oddělení kompozice, interpretace, edukace a jazzu, kde vyučuje v oblasti rytmiky, techniky pohybu, souboru pohybových interpretací hudby a starého tance. Je absolventkou oboru Rytmika na Hudební akademii v Katovicích. Historickým tancem se zabývá od roku 1994. V letech 1996 – 1998 studovala v Hogeschool voor de Kunsten v Amsterdamu. Součastně zdokonalila své umění v oblasti dvorského tance ve spoloupráci s takovými choreografy, jako jsou Lieven Baert a Dorothée Wortelboer. Její tvorba obsahuje interpretace hudby, choreografie a kompozice scénického pohybu v divadelních a paradivadelních představeních, autorské projekty. Vystupovala v Polsku, Holandsku, Belgii, Francii a Německu. Je stipendistkou Ministra kultury a umění a Nadace Stefana Batoryho. V roce 1994 byla za svou choreografii oceněna na I. Evropské soutěži rytmiky v Trossingen (Německo). Přednáší v rámci mezinárodních konferenci v Royal Collage of Music, Stockholm nebo Staatliche Hochschule für Musik Trossingen. IZABELA MANDERLA začala své hudební vzdělání hrou na klavír pod vedením Dr. Marie Warchoł-Sobiesiak. Velký zájem o barokní hudbu ji zavedl na Hudební akademii Karola Szymanowskiego v Katovicích, kde studovala hru na cembalo u prof. Marka Toporowského. Po ukončení studií v Polsku pokračovala ve studiu na School of Music, Dance and Media ve Finsku v Oulu. Zde pod vedením Miklosa Spanyi prohlubovala studium hry na cembalo, klavichord a 10
komorní hudby. Během hudebních mezinárodních interpretačních kurzů pracovala s uznávanými cembalisty jako Elaine Thornburgoy z USA, Dafne Kokkoni z Řecka a Georgem Kissem z Francie. Účinkovala na mnoha festivalech staré hudby např. Musica Antica a Magnano, Muzyka Dawna (Cieszyn), Forum Musicum 2005 (Wrocław) nebo VI. Śląski Festiwal Bachowski (Katowice). Spolupracovala také s komorními orchestry Camerata Impuls (Katovice) a AUKSO (Tychy). Před několika lety spolu s přáteli založila soubor staré hudby Il Sospiro, v němž se zabývá především jeho uměleckou stránkou. V současné době působí na Církevní konzervatoři v Opavě jako pedagog hry na cembalo a klavír.
V období renesance a baroka byl tanec vedle šermovaní a jízdy na koni podstatným uměním každého mladého šlechtice. Už v roce 1589 Thoinot Arbeau napsal ve svém traktátu o tanci, že je to „umění užitečné, náležitě udržující zdraví mladých, příjemné pro starší, vhodné pro vše, pokud je skromně provozováno, ve vhodném čase a místě, beze zbytečného přehánění“. V XVI. století se tanec stal hlavním elementem sňatků, slavností, diplomatických banketů. Byl zábavou a také projevem náboženských citů. V baroku prožíval skvělý rozkvět především zásluhou francouzského krále Ludvíka XIV., zvaného Král Slunce. Toto jméno si získal poté, kdy jako mládenec tančil roli Slunce v baletu Ballet de la Nuit od Jeana Baptista Lullyho. Tanec byl oblíbeným uměním Ludvíka XIV. Zalíbil se mu natolik, že v roce 1661 založil v Paříži Královskou akademii tance. V ní vyučovali toto hezké umění francouzští maîtres à danser – mistři tance. Skládali hudbu a také psali choreografie. Pod jejich pozorným okem král cvičil tanec každý den několik hodin. Důležitou součástí barokního tance byl ballet de cour – dvorský balet. Spojoval v sobě elementy pantomimy a maškarády. Byla to obrovská představení, do kterých se zapojovalo mnoho herců, tanečníků a technické obsluhy. Jeho velkým finále byl grand ballet – velký balet, jehož cílem bylo ukázání dokonale naplánovaného pohybu s jeho všemi hodnotami estetickými a dekoračními. Tanec byl často komponován na plánech sestavených z kruhů, čar, čísel, písmenek, dokonce i monogramů významných hostů. Zúčastňovali se ho všichni účinkující, aristokraté a jednou v roce tančil sám král. První čtyři skladby pocházejí ze sbírky Intavolatura di balli d’arpicordo, kterou Giovanni Picchi publikoval v roce 1619. Jsou to dva balli, do jejichž choreografií byly zakomponovávány elementy pantomimy a akce. Jednalo se v nich hlavně o koketovaní dámy nebo rivalitu partnerů. Následující je Todescha, která byla původně satirickou písní o Němcích zkoušejících mluvit italsky, a dále Padoana pocházející z Padovy. Thomas Morley a William Byrd byli významnými anglickými skladateli královny Alžběty I. Jejich cembalové skladby se zachovaly ve sbírce Fitzwilliam Virginal Book, která je prvním zdrojem klávesové renesanční a rané barokní tvorby Anglie. Z ní pochází lidová balada galského názvu Callino Casturame – Jsem děvče od řeky Suir a dva tance La Volta. Na evropských dvorech se volta objevila v polovině XVI. století. Je výjimkou mezi tanci, jelikož byla tančena v párech v blízkém objetí. Využívala vysoké podskoky, při kterých se šaty dam zvedaly a odkrývaly nohy. Tanec je popisován jako „smělý, neslušný, který škodí zdraví a je nebezpečný hlavně pro těhotné“. Přes to byl 11
velmi populární na dvorech Kateřiny Medicejské, Jindřicha III., Alžběty I. a Jindřicha IV. Teprve jeho syn Ludvík XIII. tanec zakázal a volta zmizela ze dvorů. Toccata IV in a od Matthiase Weckmanna je ukázkou stylu fantasticu plného poutavých, rétorických figur, neočekávaných kroků, vrtkavých figurací a překvapující harmonie, který navozuje efekt spontánní improvizace. Carl Philipp Emanuel Bach je druhý syn Johanna Sebastiana Bacha, známý hlavně svými klávesovými skladbami, poznamenanými individuálním a jedinečným stylem. Jeho formy jsou přehledné, mají svobodnou a pestrou strukturu. Carl Philipp se odpoutal od italské a benátské školy a začal tvořit cyklické a improvizované kompozice, které se staly příkladem pro budoucí skladatele. W. A. Mozart o něm řekl: „On je otec, my jsme děti.“ 12 Varations auf die Folie d’Espagne jsou ukázkou tohoto stylu. Jako téma variací použil skladatel oblíbenou španělskou melodii. Na začátku XVII. století se stala follia velmi populárním tancem ve Španělsku, kde byla tančena za doprovodu kytary a sonajas. Její název znamená šílený, poněvadž měla velice rychle tempo a hlučný charakter, u něhož tanečníci vypadali, jakoby ztráceli své smysly. Pozdější forma tance měla už pomalé tempo a důstojnou povahu. Élisabeth Jacquet de la Guerre byla schovankou královské metresy Madame de Montespan. Už jako malé dítě hrála na cembalo pro Ludvíka XIV. V dějinách hudby se zapsala jako první žena, která zkomponovala operu. Cembalová III Suite en la mineur obsahuje hlavní tance francouzského dvora: pomalou Allemandu, elegantní a králem oblíbenou Courantu, španělským králem Filipem II. zakázanou Sarabandu pro její „smyslné pohyby a špatná slova, nevhodná skromnému člověkovi“. Dále skočný Gigue, pocházející z anglických komedií, distingovanou Chaconnu, francouzskou lidovou Gavottu nebo Menuet, který byl tančen na plánu písmena „S“ ke cti Krále Slunce. Chaconne Jacquea Duphlyho publikovaná v roce 1758 je již velice stylizovanou formou tance. Samostatná brilantní sólová skladba využívá všechny barevné možnosti velkého francouzského cembala. Sám významný stavitel cembal Pascal Taskin považoval Duphlyho za nejlepšího učitele hry na tento nastroj v Paříži. Jeho pedagogem byl mezi jinými Jean-Jacques Rousseau, který ho také požádal o pomoc v psaní statí o cembalu do své encyklopedie. François Couperin byl dvorním varhaníkem a skladatelem Ludvíka XIV. Zanechal po sobě přes 230 cembalových skladeb uložených ve 27 suitách – ordres. Kompozice často měly programní názvy. Mezi nimi se nachází Treizième Ordre, mající tyto části: I. Rozkvétající lilie. II. Třtiny. III. Půvabnost. IV. Francouzské šílenství nebo hra v domino. V. Trpící duše. Velmi zajímavá je čtvrtá věta, která má formu 12 variací. Každé s nich skladatel připsal pocit a barvu domina. 1. Nevinnost. Barva neviditelná. 2. Stydlivost. Barva růžová. 3. Žár. Barva červená. 4. Naděje. Barva zelená. 5. Věrnost. Barva modrá. 6. Vytrvalost. Barva šedého lnu. 7. Touha. Barva fialová. 8. Koketérie. Různé kostky domina. 9. Staří záletníci a postarší parádnice. Domino purpurové a v barvě zvadlých listů. 10. Vděčná kukačka. Barva žlutá. 11. Mlčící závist. Barva šedého moře. 12. Vzteklost nebo zoufalství. Barva černá. Izabela Manderla 12
Čtvrtek 24. května v 19.30 hod. chrám sv. Ducha
Johannes ZIMMERL Rakousko
Svatodušní téma v barokní hudbě Johann Sebastian BACH (1685 – 1750) Fantasia super: Komm, Heiliger Geist, Herre Gott, BWV 651 (ze sbírky 18 Lipských chorálů) Johann Jakob FROBERGER (1616 –1667) Ricercar [V] in g, FbWV 405 Toccata [V] da sonarsi alla leuatione, FbWV 105 Libro Secondo Di Toccate, Fantisie, Canzone… (1649) Josef Ferdinand Norbert SEGER (1716 – 1782) Toccata a fuga d moll Georg MUFFAT (1653 – 1704) Nova Cyclopeias Harmonica (Apparatus musico-organisticus,1690) Johann PACHELBEL (1653 – 1706) Komm Gott Schöpfer, Heiliger Geist Komm Heiliger Geist, Herre Gott Johann Sebastian BACH (1685 – 1750) Komm, Heiliger Geist, Herre Gott, BWV 652 (ze sbírky 18 Lipských chorálů) František Xaver BRIXI (1732 – 1771) Fuga C dur Johann Baptist PEYER (cca 1678 – 1733) Fuga post Dona nobis Per la processione: Preludio – Fuga – La seconda Stanza – La terza Stanza Jan Křtitel VAŇHAL (1739 – 1813) Fuga C dur Johann Georg ALBRECHTSBERGER (1736 – 1809) – Acht kleine Praeludien (výběr) Praeludium F dur (Andante) Praeludium G dur (Pocco vivace) Praeludium B dur (Andante) Fuga G dur, „Komm heiliger Geist mit deiner Gnad“ Johann Sebastian BACH (1685 – 1750) Komm, Gott, Schöpfer, heiliger Geist, BWV 667 (ze sbírky 18 Lipských chorálů) 13
JOHANNES ZIMMERL (*1968), pochází ze Zellendorf im Weinviertel. Jeho první hudební vzdělání se datuje do doby gymnaziálního studia v Hollabrunnu. Po maturitě studoval varhany na vídeňské Universität für Musik u Prof. Herberta Tacheziho, učitelství hudební výchovy (klavír u S. Szabo a zpěv u Prof. K. Hofbauera) a historii na vídeňské Univerzitě. V roce 1991 vykonal s vyznamenáním pedagogickou diplomovou zkoušku v oboru varhany. 1995 následovaly diplomy z hudební výchovy a varhan, stejně tak přidělení titulu „Magister atrium“. V letech 1985 a 1991 obdržel ceny v zemském i spolkovém kole soutěže „Jugend musiziert“, v roce 1992 získal cenu na II. Evropské soutěži mladých varhaníků v Lublani. Počínaje 1. září 1995 byl jmenován varhaníkem v Herzogenburgu. V současnosti působí na Konzervatoří pro církevní hudbu diecéze St. Pölten a na Pedagogické akademii v Kremži, kde vyučuje obory hru na varhany a harmonii. CD nahrávky: koncertní záznam z Gerasu a Herzogenburgu, nové varhanní CD v prodeji ve prospěch nadace pro renovaci kostela v Herzogenburgu. Tři velké varhanní chorály Johanna Sebastiana Bacha určují téma dnešního koncertního večera. Jsou to tři svatodušní chorály ve sbírce varhanních chorálů z Lipského rukopisu. Původně sice vznikly již v letech 1708 – 1717 ve Výmaru, Bach je však ve svých pozdních lipských letech zrevidoval, upravil, částečně i výrazně pozměnil a uspořádal do zmíněného rukopisu. Ve Fantasia super „Komm, Heiliger Geist, Herre Gott“, BWV 651 po sedmitaktovém úvodu se objeví cantus firmus v pedálu. Číslo 7 znamená sedm darů Ducha svatého. Cantus firmus v pedálu vyjadřuje sílu víry. Pohyblivost hlasů představuje vanutí Ducha svatého. V Alleluia na konci chorálu posiluje Bach ještě pátým hlasem. Druhé zpracování stejného chorálu stojí o tón výš a přináší chorál v sopránu jako sólový hlas zdobený mnoha trilky. Jednotlivé verše chorálu jsou předem imitovány rychlými šestnáctinovými rytmy v pachelblovské „manýře“. V chorální předehře „Komm, Gott Schoepfer, heiliger Geist“ převzal Bach verzi z Varhanní knížky, k níž přidal druhou polovinu s cantem firmem v pedálu. Výrazná Bachovská symbolika – v prvním díle je pokaždé první osminová nota (3 osminy symbolizují třetí Božskou osobou) zdůrazněna pedálem, což přináší enormní hudební napětí. Varhanní a cembalový virtuos Johann Jakob Froberger byl nejmladším synem dvorního kapelníka ve Stuttgartu. Uprostřed třicetileté války pro nedostatek příležitostí v rodném městě odcestoval do Vídně. Od císaře dostal Froberger stipendium pro studia u Girolama Frescobladiho v Římě. Do roku 1645 zůstal císařský varhaník ve Vídni. V družině arciknížete Leopolda Wilhelma, císařova bratra, Froberger hodně cestoval. Po návratu do Stuttgartu se přestěhoval na zámek Héricourt, kde také zemřel. Ricercar jako předchůdce fugy je zpravidla vícedílná skladba. Podobně je tomu i u Ricercaru in g. Toccata (V) da sonarsi alla leuatione – je to klidný kus, určený původně k mešní části Proměňování. K největším a ve své době nejznámějším skladatelům, varhaníkům a učitelům v Čechách patřil bezpochyby Josef Ferdinand Norbert Seger, který 41 let působil v Týnském kostele v Praze. Víme o tom nejen z početných soudobých pramenů, ale též z cestopisu anglického 14
varhaníka Charlese Burneye. Narodil se v Řepně u Mělníka, záhy coby žák Jezuitského gymnázia zpíval jako altista v pražském kostele sv. Jakuba. Před svým nástupem do Týnského chrámu působil jako houslista a varhaník v kostele sv. Martina. Většina jeho kompozic je na úrovni děl plodných varhanních autorů své doby. Jeho toccaty, preludia a fugy jsou melodické, mají svěží rytmus a přehledné formové členění. Seger zemřel v Praze v roce 1782. Georg Muffat získal své hudební vzdělání ve Francii, Německu a Itálii. Po varhanickém působení v Molsheimu v Alsasku účinkoval ve Vídni, Praze a Salzburgu a od roku 1690 byl kapelníkem na dvoře pasovského biskupa. Muffatův styl kombinoval vlastnosti italské a francouzské hudby. Nova Cyclopeias Harmonica čerpá z vypravování, podle kterého, když šel Pythagoras kolem kovářské dílny, slyšel pět úhozů kladivy na kovadlinu. Tóny různé výšky, které se ozvaly, zněly částečně dobře nebo špatně. Pythagoras prý oddělil špatně znějící tóny a objevil nám tím známý durový trojzvuk. Johann Pachelbel se narodil v Norimberku v roce 1653. K jeho učitelům patřili tamní hudebníci H. Schwemmer a G. C. Wecker. Ve Vídní, kde pobyl tři roky, byl pravděpodobně žákem Johanna Caspara Kerlla a byl na krátký čas pomocným varhaníkem ve Stephansdomu. Po studiích přesídlil do Duryňska, kde byla různá varhanická místa. Od roku 1695 začal působit jako následovník svého učitele Weckera u varhan v kostele sv. Sebalda v Norimberku (do smrti začátkem března 1706). Obě chorální zpracování jsou chorální fugy, ve kterých je každý chorální verš uváděn samostatně. František Xaver Brixi se narodil v Praze. Patřil ke generaci, která opustila polyfonní styl komponování a obrátila se k novému homofonnímu hudebnímu pocitu a stylovému směřování. I když ještě komponoval fugy, byly to spíš skladby ovlivněné světskými formami a lidovými zdroji. Tyto vlivy jsou citelné také v Brixiho varhanních koncertech. Byl Segrovým žákem a varhaníkem u sv. Havla v Praze. V roce 1756 převzal místo dómského kapelníka v Praze u sv. Víta, na kterém působil až do své smrti. Johann Baptist Peyer se uvádí jako varhaník cisterciátského kláštera v Heiligenkreuzu v Dolním Rakousku. Ke konci roku 1712 zazářil na varhanickém místě v kapli císařovny Eleonory Magdaleny Terezie, vdovy po Leopoldovi I. Od roku 1721 obdržel místo v císařské dvorní kapli, kde působil až do smrti. Ve sbírce Preambuli e Fughe jsou obsaženy Peyerovy skladby určené pro bohoslužebné použití. Fuga post Dona nobis pacem patří k závěrečné částí mše. Preludio s fugou s kontrasubjekty mohlo být použito pro zvláštní potřebu vídeňského císařského dvora: procesí, která se konala na 7 mariánských svátků církevního roku od Jezuitského kostela k Mariánskému sloupu u dvora, při kterém se zpíval hymnus Ave Maris Stella. Varhanní kusy se používaly ve smyslu praxe alternatim. Ačkoli se Jan Křtitel Vaňhal narodil v Nových Nechanicích, většinu svého života prožil jako učitel hudby a skladatel ve Vídni. I když jeho varhanní skladby pocházejí z období po roku 1800, je možné je chápat jako reminiscenci na jeho působení v mladosti jako varhaníka v Opočně. Klasicistní vliv jde u Vaňhala jen stěží přeslechnout. V Klosterneuburgu narozený skladatel Johann Gregor Albrechtsberger působil nejdříve jako varhaník a kapelník v různých malých kostelích a klášterech, pak byl varhaníkem v Melku, od roku 1772 dvornmí varhaníkem a od 1793 dómským kapelníkem u sv. Štěpána ve Vídni, kde také zemřel. Jako významný varhaník a výborný kontrapunktik náležel k největším pedagogickým osobnostem své doby. Mimo jiné byl Albrechtsberger učitelem L. van Beethovena. Ve svých preludiích a fugách přináší typickou rakousko-jihoněmeckou varhanní hudbu klasicizmu, ovlivněnou však také Georgem Muffatem. Johannes Zimmerl 15
Čtvrtek 31. května v 19.30 hod. chrám sv. Ducha
TRIO BAROKNÍ HUDBY Pavel Hromádka – trubka Dušan Foltýn – hoboj Tomáš Thon – varhany Češi a barokní Evropa Bohumír FINGER (1656 – 1723) Sonáta D dur pro trubku, hoboj a varhany Allegro – Allegretto – Adagio.Allegro
Francesco GEMINIANI (cca 1680 – 1762) Sonáta e moll pro hoboj a varhany Adagio – Allegro – Largo – Vivace
Giovanni Buonaventura VIVIANI (1638 – po 1692) Sonata Prima (1678) pro trubku a varhany Andante – Allegro – Presto – Allegro – Adagio
ANONYM (Kantorský sborník před r. 1747, Bakov) Transitus per omnes Tonos ANONYM (Kantorský sborník, Slavkov u Opavy) Fuga in g William CORBETT (cca 1675 – 1748) Sonata in C pro trubku, hoboj a varhany, Opus I, No. 12 Adagio – Largo – Vivace – Allegro
ANONYM (Kantorský sborník z Jemnice, Morava 18. stol.) Preludium D dur ANONYM (Kantorský sborník, Plzeňsko) Fuga in C Jean Baptiste LOEILLET (1653 – 1728) Sonáta C dur pro hoboj a varhany Largo – Allegro – Largo – Allegro
Bohumír FINGER (1656 – 1723) Sonáta C dur pro trubku, hoboj a varhany Andante – Adagio.Andante – Allegro – Grave.Allegro 16
TRIO BAROKNÍ HUDBY vzniklo koncem 90. let minulého století jako sdružení tří sólistů, kteří se spojili k provozování staré hudby. Od počátku soubor vyhledává skladby starých mistrů pro nástrojové složení trubka, hoboj a varhany, které dají vyniknout kombinacím trubky a hoboje, nebo umělci přistupují k úpravám skladeb dle dobových zvyklostí. Na podkladě vystoupení v rámci IV. ročníku Mezinárodního varhanního festivalu barokní hudby bylo natočeno CD v chrámu sv. Ducha v Opavě s titulem Barokní hudba v Českých zemích (Studio Matouš, Praha), které se setkalo s vynikajícím oceněním hudebního časopisu Harmonie. PAVEL HROMÁDKA (*1969) – trubka. Vystudoval Konzervatoř v Ostravě a Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. Kromě těchto studií absolvoval mezinárodní interpretační kurzy v Lübecku (SRN), kde se zdokonaloval pod vedením Reinholda Friedricha. Je laureátem několika našich i zahraničních soutěží (např. Concertino Praga – 2. cena; Interpretační soutěž Ministerstva kultury ČR – 1. cena). Působil v Janáčkově filharmonii Ostrava, Ústřední hudbě Ministerstva vnitra a v současné době je sólistou Hudby Hradní stráže v Praze. Je vyhledávaným komorním a sólovým hráčem (sólová vystoupení s Janáčkovou filharmonií Ostrava, Moravskou filharmonií Olomouc), účinkuje v různých bigbandových formacích a koncertuje v České republice i v zahraničí (Slovensko, Polsko, Francie, Belgie, Holandsko, Izrael, Jordánsko, Čína, USA). DUŠAN FOLTÝN (*1963) – hoboj. Je absolventem Konzervatoře v Ostravě, Akademie múzických umění v Praze a v letech 1989 – 1991 byl stážistou Českého hudebního fondu. Během studií se úspěšně zúčastnil mnoha národních i mezinárodních soutěží (např. 1980 Concertino Praga – národní kolo: 1. cena, mezinárodní kolo: 2. cena a titul laureáta;1986 Mezinárodní soutěž Pražského jara: 2. cena a titul laureáta; 1989 Soutěž české soudobé hudby – Chomutov: 1. cena a titul absolutního vítěze). V současné době působí jako sólohobojista Janáčkovy filharmonie Ostrava a vede hobojovou třídu na Institutu pro umělecká studia Ostravské univerzity. Opakovaně byl jmenován členem poroty Mezinárodní hobojové soutěže Pražského jara (1996, 2001) a lektorem mezinárodních hobojových kurzů (Katovice, Žilina). Kromě sólové činnosti u nás i v zahraničí (Německo, Rakousko, Polsko, Slovensko, Francie, Belgie, Španělsko, Řecko) se věnuje také komorní hře – je členem dechového kvinteta „Musica per cinque“, s nímž se stal v roce 1987 finalistou Mezinárodní soutěže v Bělehradě. Natočil profilové CD (Hummel, Kramář, Martinů) a pravidelně nahrává pro Český rozhlas. TOMÁŠ THON (*1962 ) – varhany. Je absolventem Akademie múzických umění v Praze a Conservatoire National Rueil-Malmaison v Paříži. Díky dvojímu studiu se zasazuje o uvádění francouzské hudby u nás a české hudby v zahraničí. Z jeho bohatých uměleckých aktivit lze jmenovat např. členství v soutěžních porotách (Česká republika, Itálie), vedení varhanních kurzů (Polsko, USA), založení a pořádání Mezinárodního varhanního festivalu barokní hudby v Opavě, nahrávky pro český, polský a francouzský rozhlas, CD (Supraphon, Studio Matouš). Jako stipendista Českého hudebního fondu studoval varhanní dílo Petra Ebena pod vedením autora a za interpretaci jeho skladeb byl oceněn ČHF. Ve Francii spolupracoval s legendárním francouzským trumpetistou Mauricem André. V současné době vyučuje varhanní hru na Církevní konzervatoři v Opavě a pro vlastní nakladatelství ARTTHON zpracovává staré tisky barokní varhanní hudby. Koncertně vystupoval v mnoha zemích Evropy, Alžírsku a USA. (http://www.volny.cz/artthon)
17
Pochopení a výklad duchovního a uměleckého obsahu baroka představovalo v průběhu 20. století složitý proces. Po krátkém období první republiky, kdy se tomuto fenoménu dostávalo adekvátní pozornosti (připomeňme zejména studie Vladimíra Helferta, Josefa Vašici, Zdeňka Kalisty ad.) přichází politicko-ideologické umrtvení, které u nás z barokní doby učinilo synonymum doby temna. Proto není divu, že proces hledání a nového nalézání barokního odkazu dospěl v tomto desetiletí do nové etapy. Skutečnost, že velkým hybatelem a šiřitelem barokní kultury byli Italové, není náhodná. Znovu na to nedávno upozornil A. Catalano: tehdejší Itálii chybělo hlavní centrum, kolem něhož by se mohli soustřeďovat intelektuálové. Proto řada umělců, vědců i duchovních opustila Itálii a usazovala se v různých evropských městech, kde nacházela uplatnění ve státní správě, na panovnických a šlechtických dvorech apod. České země nebyly výjimkou. Nejednalo se jen o pohyb osob, ale i uměleckých děl, což je obzvlášť patrné v dějinách hudby. Jenže popsaná situace s chybějícím hlavním kulturním centrem se dá téměř beze změny konstatovat i v případě samotných českých zemí, kde po definitivním odchodu panovnického dvora z Prahy do Vídně se kulturní poměry a podmínky razantně mění. Na rozdíl od Itálie zde hrály význačnou roli ještě další okolnosti (protireformace ad.). Výsledky popsané situace však byly podobné – na jedné straně rozvoj regionální zámecké a církevní hudební kultury na ploše celého teritoria českých historických zemí bez přímé úměry k velikosti místa, na druhé straně emigrační proud hudebníků za hranice českých zemí. Hudební repertoár je směsí domácí a importované, zpočátku hlavně italské tvorby. Takto nastíněný vývoj v českých zemích překračuje samotnou časovou hranici baroka a pokračuje až k počátkům 19. století; stačí připomenout slezské zámky, pražské šlechtické paláce, zámky v Náměšti nad Oslavou,Telči atd. V oblasti chrámové hudby můžeme za jeden z jeho zajímavých výsledků považovat vznik a existenci tzv. kantorské hudební kultury. Program koncertu uvedené skutečnosti ilustruje. Vždyť barokní hudba je bez italských zdrojů nemyslitelná. Její obliba byla tak velká, že mnohé skladby, určené původně jiným nástrojovým sestavám, se následně upravovaly a přepisovaly, aby se s nimi mohli pochlubit i jiní instrumentalisté. Takto získali trompetisté Sonatu primu od Giovanniho Buonaventury Vivianiho. Podobně lze postupovat u dvanácté sonáty z opusu 1 Williama Corbetta, i když ji autor (sám náruživý houslista a majitel sbírky houslí) věnoval dvěma houslím. Někteří skladatelé na to sami mysleli a už v názvu skladby „povolili“, aby sólový part hrály různé nástroje. Tímto případem je Geminianiho sonáta, která se podle původního názvu může hrát i na příčnou flétnu či housle. Loiellet oproti tomu věnoval svou sonátu flétně, avšak v jiných podobných skladbách rovněž připouští hoboj. Sám na oba nástroje hrál, mj. jako člen královského orchestru v londýnských divadlech na Drury Lane a Haymarket. Na těcho místech bychom o dvě až tři desetiletí předtím zastihli pozoruhodného hudebníka, původem z Moravy, jehož Sonáta C dur je také na programu. Je jím Bohumír (Gottfried, Godfrey) Finger. Olomoucký (?) rodák vyšel z prostředí chrámové hudby (jeho otec či bratr Jiří působil u sv. Mořice), snad byl ve službách olomouckého biskupa a hudebního mecenáše Karla Lichtensteina-Castelcorna. Od července 1687 ho nacházíme jako houslistu a zřejmě i gambistu v kapele anglického krále Jakuba II. Ten však měl jako katolík takové problémy s anglickým parlamentem, že už roku 1688 raději odešel do francouzského exilu. Finger v Londýně zůstal a začal se živit jako hudebník na volné noze. Stal se učitelem hudby, psal ódy a dramatickou hudbu včetně oper (mj. The Rival Queen) pro londýnská divadla, např. pro Drury Lane Theatre. Dalším důležitým zdrojem obživy se pro něho stala komorní hudba – už v letech 1688 – 1703 vydal devět tisků, v nichž převažují sonáty s rozličným obsazením. Byla to velmi vděčná hudba, která se 18
hraje dodnes. Finger tehdy začal působit na koncertech i jako nadaný hudební virtuóz. Jeho hlavním nástrojem byla gamba, ale výtečně ovládal rovněž hru na trompetu. Oslnil svou hrou i londýnské znalce, neboť dokázal zahrát své skladby v mollové tónině, což se v Anglii do té doby považovalo u trompety za nemožné. Proto bude mít pravdu Robert Rawson, když považuje Fingera za žáka Pavla Vejvanovského, prezentujícího umění svého moravského učitele v daleké cizině. Finger však v Londýně nezůstal, svou kariéru spojil s dalšími šlechtickými dvory. Vídeň, Berlín, Vratislav, Innsbruck, Neuburg, Heidelberg, Mannheim – to byla místa jeho činnosti; v posledních pěti z nich byl ve službách knížecího rodu von Pfalz-Neuburg. Jeho chrámové sonáty se všude setkávaly s úspěchem, hrály se i v tak významných místech, jako byla např. salcburská katedrála. Finger je tak příkladem jednoho z prvních úspěšných českých hudebníků v daleké cizině. Varhanní skladby, zařazené v programu, naopak ilustrují situaci na domácích hudebních kůrech, kde měli hlavní slovo místní ředitelé kůru a varhaníci, což byli nejčastěji kantoři – učitelé místních farních škol. Vedle Ryby se jedním z nejznámějších stal bakovský Jiří Ignác Linek, z jehož rukopisu pochází zajímavá skladba s názvem Transitus per omnes Tonos, jako doklad proměn dobového ladění. Varhanní hudbu však provozovali i dnes neznámí varhaníci – kantoři na mnoha místech. Příkladem jsou zatím anonymní skladby jako Fuga in g z varhanní knížky učitele Ondřeje Skotáka ze Slavkova u Opavy, Preludium in C z rukopisného sborníku z Jemnice a Fuga in C, kterou si zapsal některý kantor na Plzeňsku. Charakter těchto skladeb dokládá, že naši kantoři byli skutečnými pokračovateli starých hudebních tradic barokní doby. Petr Koukal
19
Varhany v chrámu sv. Ducha v Opavě – Václav Smolka, opus 5 Současné varhany vycházejí ze starých varhan firmy bratří Riegerů z roku 1895. Nástroj byl v průběhu sta let několikrát opravován a rozšiřován; celek byl nesourodý, proto byl nahrazen nástrojem novým. K původní varhanní skříni byl přistavěn do zábradlí kůru tzv. zadní pozitiv jako zmenšenina hlavní varhanní skříně. Nástroj je v našem prostředí specifický jak po stránce zvukové a dispoziční, tak i po stránce varhanářské a technické – s využitím velmi progresivních konstrukčních prvků. Tónová traktura umožňuje snadnou a precizní hru i při poměrně silném rejstříkovém obsazení a zapnutých spojkách. Rejstříková traktura je vybavena dvojitým ovládáním – mechanickým i elektrickým, což umožňuje ve spojení s počítačem splnit nejnáročnější požadavky interpreta. Při intonaci varhanních rejstříků spolupracoval varhanář Václav Smolka s varhanářem Ferdinandem Stemmerem ze Švýcarska. Výjimečná je zvolená zvuková dispozice nástroje se zvláštním zaměřením na zpěvnost a barevnost jednotlivých rejstříků při jejich dobré pojivosti. Vychází z osvědčených dispozic barokních nástrojů s jihoněmeckými a francouzskými vlivy. Využívá historické barokní ladění Werckmeister III. Nástroj staví na kontrastu jednotlivých strojů včetně zachování možnosti dobré pojivosti při jejich spojení i sledovatelnosti charakteristických hlasů u vícehlasé hry. Varhany jsou situovány na západní kruchtě kostela. Hrací stůl je vestavěn ve výklenku pod prospektem varhanní skříně, zadní pozitiv v zábradlí, a je tak za zády varhaníka.
Kostel sv. Ducha s Minoritským klášterem – jednolodní stavba se severní věží, protáhlým, polygonálně uzavřeným presbytářem a bočními kaplemi. Stavba je sklenuta valenými klenbami s výsečemi. První ověřená zpráva o Minoritském klášteře pochází z roku 1269, obvodové zdi kostela byly postaveny v osmdesátých letech 13. století, ve třicátých letech 14. století k nim byly přistavěny presbytář a věž. Přistavěná západní část klenby spolu se zvlněným průčelím jsou barokní a pocházejí z roku 1741. Klenba kůru a hudební kruchta pocházejí z počátku století dvacátého. Kostel byl hlavním pohřebištěm opavských Přemyslovců. Programová brožura VII. Mezinárodního varhanního festivalu barokní hudby Zpracování textů Petr Koukal, Mário Sedlár, Tomáš Thon Tisk MAJ – TISKÁRNA s.r.o. – Háj ve Slezsku-Chabičov Opava 2007 20
