Dobrý den v adventním čase!
[0]
OBSAH ÚVOD
2
LOGICKÁ OLYMPIÁDA
3
MATEMATIKA JE DOBRÁ VĚC
4
TRABLE S PŘEZŮVKAMI
4
ICILS 2013 – PŘEKVAPENÍ?
5
PREZENTACE SOŠ NYMBURK
6
DROGY A ZÁVISLOST
6
NÁVŠTĚVA PAMÁTNÍKU VOJNA U PŘÍBRAMI
7
NÁVŠTĚVA KONCENTRAČNÍHO TÁBORA AUSCHWITZ
8
POCITY Z MÍSTA, KDE ZAHYNULA LIDSKOST
10
VZPOMÍNKA NA 17.LISTOPADU 1989
11-19
MÁME SE BÁT VÁLKY?
19
DEMOKRACIE?
21-31
VULGARISMY V MÉDIÍCH
32
JAK HODNOTÍME PANA PREZIDENTA
33
TÉMATICKÉ VÝROKY
36
JAK ZABÍT ČAS?
36
VTIPY DOBY MINULÉ
38
[1]
Dobrý den v adventním čase! Mgr. Zbyšek Nechanický Zástupce ředitele
Je tady prosinec, adventní čas a konec prvního pololetí je nadosah. Naše škola se prezentovala na výstavě středních škol Schola Pragensis v Kongresovém centru. Byl to již 19. ročník. Letos tam bylo opravdu plno. Děkuji vybraným studentům pánům Kabelkovi, Němcovi, Sýkorovi, Faksovi, Markovi,Růžičkovi, Karleszovi, Strouhalovi, Hajnému, Bucherovi, Hovorkovi, slečnám Elišce Mickové, Nikole Vedralové, Veronice Špačkové a Elizabetě Cholodňakové. Tito studenti výborně a obětavě reprezentovali naši školu. Máme za sebou první den otevřených dveří. Přišlo se do naší školy podívat 145 zájemců ze základních škol a to je více než loni. Čekají nás další Dny otevřených dveří. Nejbližší v pondělí 8. prosince. Letos bude přijímací řízení komplikovanější, neboť všichni uchazeči budou psát testy z češtiny a matematiky. Blíží se vánoční prázdniny. Věřím, že to bude čas oddechu, klidu a pohody. Nezapomeňte také dohonit, co jste zameškali! Po vánočních prázdninách již „pojedeme z kopce“, od pondělí 5. ledna 2015 nás čeká závěr prvního pololetí, další termíny dnů otevřených dveří, vysvědčení, ples, pololetní prázdniny, prázdniny jarní ... Přeji krásný a úspěšný prosinec 2014 a stejný nebo ještě lepší rok 2015.
Program na prosinec 2014, leden a únor 2015: (změna vyhrazena) PROSINEC 2014 8. 12. (pondělí) 19. 12. (pátek) 20. 12. – 4. 1. 2015
2. den otevřených dveří SSPŠ ukončení výuky v roce 2014 vánoční prázdniny
LEDEN 2015 5. 1. (pondělí) 4. 1. – 9. 1. 8. 1. (čtvrtek) 22. 1. (čtvrtek) 26. 1. (pondělí) 11. – 16. 1. 29. 1. (čtvrtek) 30. 1. (pátek)
zahájení výuky v roce 2015 lyžařský výcvikový kurz 1. roč. (chata Lesana, Špindlerův Mlýn) 3. den otevřených dveří SSPŠ uzavření klasifikace za 1. pololetí pedagogická porada – hodnocení 1. pololetí lyžařský výcvikový kurz (chata Lesana, Špindlerův Mlýn) ukončení 1. pololetí pololetní prázdniny
ÚNOR 2015 4. 2. (středa) 10. 2. (úterý) 23. – 1. 3.
maturitní ples v Lucerně 4. den otevřených dveří jarní prázdniny [2]
V měsíci říjnu se naše škola již po třetí zúčastnila soutěže LOGICKÁ OLYMPIÁDA. Logická olympiáda je soutěž pořádaná Mensou České republiky a je založena na logických úlohách, jejichž řešení vyžaduje samostatný a kreativní přístup. Nerozhodují zde naučené znalosti, ale schopnost samostatného uvažování a pohotového rozhodování. Logická olympiáda je svým pojetím unikátní soutěží, protože se nejedná o znalostní soutěž, ale o soutěž rozvíjející především schopnost samostatného logického uvažování. Celkem se do soutěže v kategorii C (studenti středních škol) zapojilo 10 428 řešitelů, z toho 782 v našem kraji. SSPŠ reprezentovalo 22 studentů: Železo Jakub 1.A, Chochlovský Lukáš 1.C, Kotsyba Oleksandra 1.L, Heralecký Martin 2.A, Konaković Sanel 2.B, Pola Martin 2.B, Rusianowski Roman 2.B, Tesař Jan 2.B, Klouček Martin 2.L, Jahoda Pavel 3.C, Polák Tomáš 3.D, Švagr Petr 3.D, Maksimov Alexander 3.D, Kahlert Jan 3.L, Vitoušek Matěj 4.A, Hlaváčová Tereza 4.A, Marek David 4.A, Vrána Daniel 4.A, Smékal Michal 4.A, Rožníček Šimon 4.A, Reiter Tomáš 4.B, Chytrý Lukáš 4.L
Nejlepší řešitelé jsou: Pořadí (škola) 1. 2. 3. - 4. 3. - 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10.
Pořadí (kraj) 82. - 86. 100. - 105. 223. - 237. 223. - 237. 246. - 257. 352. - 371. 390. - 408. 409. - 428. 429. - 443. 444. - 452.
Celkové pořadí 646. - 693. 788. - 832. 2121. - 2250. 2121. - 2250. 2374. - 2498. 3674. - 3904. 4128. - 4358. 4359. - 4598. 4599. - 4812. 4813. - 5023.
Jméno a příjmení
Třída
Železo Jakub Kahlert Jan Heralecký Martin Vitoušek Matěj Chytrý Lukáš Pola Martin Hlaváčová Tereza Jahoda Pavel Marek David Kotsyba Oleksandra
1. A 3. L 2. A 4. A 4. L 2. B 4. A 3. C 4. A 1. L
Kvantil Kvantil (kraj) (celkem) 89.39 93.59 87.02 92.24 70.72 79.05 70.72 79.05 67.97 76.65 53.90 63.67 49.10 59.32 46.61 57.06 44.37 54.89 42.84 52.85
Všem studentům děkujeme za pečlivou přípravu a reprezentaci školy. Komise přírodovědných předmětů
[3]
Dobrý matematik = dobrý lékař čerpáno MF Dnes, 8. listopadu 2014 V MF Dnes v sobotu 8. listopadu 2014 vyšel článek o tom, jak se mění přijímací řízení na 1. lékařskou fakultu University Karlovy. Ta za lepší známky z matematiky bude přidávat body u přijímacího řízení. Pro ty studenty, kteří měli na střední škole z matematiky jedničky a dvojky. Dobří matematici dostanou oproti horším uchazečům 10 bodů navíc, což může mít zásadní vliv na přijetí. „Analýza úspěšnosti vysokoškolských studentů jasně prokazují, že ti, kdo byli na střední škole dobří v matematice, patří mezi úspěšné studenty na vysokých školách včetně medicíny,“ vysvětluje děkan fakulty Aleksi Šedo. Podle něj je to prosté, dobré známky z matematiky ukazují na schopnost přijmout mnoho informací a zároveň s velkým množstvím informací umět efektivně pracovat. „Ve všech testech i výzkumech úspěšnosti jsou přímo úměrné výsledky v matematice s výsledky v jiných předmětech,“ říká matematik a spoluautor programu Učení s chutí Oldřich Botlík, „Logické myšlení, které matematika ověřuje, je potřebné všude. Proto si myslím, že by k výsledům matematiky měli přihlížet i na anglistice či bohemistice.“ Zároveň však dodává, že známka na střední škole z matematiky nemusí vždy vypovídat o logickém myšlení. Podle něj se musí ještě hodně zapracovat na zlepšení výuky matematiky, aby opravdu učila logické myšlení, ne jen vzorečky. Odpovídající význam matematice chce dát i ministr školství Marcel Chládek. Pokud prosadí své záměry, povinná maturitní zkouška z matematiky bude již od roku 2019. To znamená, že ti studenti, co budou nastupovat do školního roku 2015/2016, již budou povinnou maturitu z matematiky konat.
Trable s přezůvkami Vojtěch Pavlů Student 3.L Jelikož se blíží zima a mě už začíná štvát všudypřítomný štěrk, sůl a podobné ochrany proti námraze, rozhodli jsme se s Michalem Kalistou, mým spolužákem, kolegou a dlouholetým (dvouletým) přítelem, udělat statistiku ohledně přezouvání. Pro spoustu lidí je to čas radování, Vánoc, klidu, pohody a lyžování. Pro naše uklízečky je to hotové peklo. Tedy, pro ty, které uklízí po bezohledných žácích. Statistika spočívá v tom, že jeden počítal v prvním patře průchozí žáky, druhý počítal nepřezuté. Samozřejmě nebyli zahrnuti ti, jež mají boty, ale především mají kvádro – společenský oblek. Abychom pravdu řekli, byli jsme dosti zklamaní výsledkem, který neříká o ohleduplnosti našich spolužáků nic moc pěkného. Číhali jsme přesně od 9:41 do 9:57 okolo 25. listopadu v prvním patře a čekali na provinilce. Jak jsem již naznačil, dopadlo to tragicky. Míjelo nás 157 studentů, z toho 13 bylo nepřezutých. Většina by to přešla s tím, že to není tak hrozné. Podívejme se však na tento fakt jinak – téměř každý desátý student je nepřezut. A představme si, kolik nečistot a nepořádku boty do školy nanosí. Nyní je to ještě relativně dobré, jenže zanedlouho všichni přezujete na zimní vzorek a nebudete tahat jen nečistoty, ale i pražský, hnědý „sníh“. [4]
Avšak nebudu jen a pouze pesimistou. Musím i pochválit dva studenty, jež se šli nahlásit. Tedy. Popravdě nevěřím, že by tak udělali z vlastní vůle, ale z vůle jim nadřízené moci, někoho z vyučujících, jež jsou nuceni kvůli nám, studentům a kvůli naší bezpečnosti stát na každém patře. Buďme zodpovědnější! Učitelé budou radši, když si budou moci dát, místo stání a koukání po nohách, třeba šálek horkého kafe. Hned by byli veselejší, pohodovější a třeba by i přimhouřili oko nad nedoneseným domácím úkolem. Teda. Většina z nich.
ICILS 2013 – příjemné překvapení v rámci možností? Mgr. Lukáš Kotek Učitel
V roce 2013 se v České republice a dalších zemích (celkem se jich zapojilo devatenáct) konalo testování ICILS 2013, které je významné už tím, že je to první opravdu komplexní výzkumné šetření zaměřené na problematiku počítačové a informační gramotnosti, které u nás dosud proběhlo. O projekt se jednalo značně rozsáhlý již díky jeho časového horizontu, neboť prvotní rámec zaměření šetření byl stanoven už v roce 2010. Stejně tak široký byl samotný záběr šetření, jenž zkoumalo nejen to, jak si stojí žáci jednotlivých zemí v počítačové a informační gramotnosti, ale zároveň i aspekty zohledňující jejich socioekonomické a technologické zázemí. Pojďme se nejprve podívat na strukturu a pojetí šetření jako takového. ICILS 2013 se zaměřilo na žáky osmých ročníků základních škol, stejně jako na odpovídající ročníky víceletých gymnázií. Samotný sběr dat pak měl proběhnout na očekávaném počtu minimálně 150 škol (nakonec se jich u nás zúčastnilo 170), kde měly být šířeny dotazníky jednak směřované na žáky (celkem zapojeno 3100 žáků a žákyň), s dotazy na jejich dovednosti a jejich zázemí, tak na učitele (zapojeno 2150 učitelů), ICT koordinátory a ředitele škol. Pro nás asi nejzajímavější test, zaměřený na žáky, probíhal v pro tento účel specificky vytvořeném simulovaném prostředí. Žáci tedy nepracovali přímo s konkrétní aplikací, ale v software, který by funkce aplikace konkrétního typu pro potřeby řešení dané úlohy emuloval. (1) Jak šetření dopadlo? Mezi hlavními zjištěními (2) ICILS 2013 je konstatováno, že se žáci z České republiky celkově zařadili jako nejúspěšnější ze všech zúčastněných zemí (druhé se ve výsledkové listině umístilo Ontario, které se svým výsledkem 547 bodů zaostalo jen o 6 bodů za výsledkem českým). Budeme-li porovnávat naše výsledky se zemí nám bezprostředně blízkou, jíž je Slovensko, pak dospějeme k hodnotě 517 bodů. (Pro porovnání – zcela nejhoršího výsledku mezi sledovanými zeměmi dosáhlo Turecko s 361 body.) Průměrná hodnota pak mezi státy činí 500 bodů, což sice český výsledek mírně vrací na zem, ale stále ho lze hodnotit jako velmi sympatický. Na výsledky se lze dívat různou optikou. Můžeme vysledovat, že žáci víceletých gymnázií dosáhli lepších výsledků než žáci základních škol; že v ČR byly dívky obecně lepší než chlapci (nicméně mezi sledovanými zeměmi se jednalo o jeden z nejmenších rozdílů); zajímavé je, že rozevřené nůžky mezi dívkami a chlapci byly citelně vyšší na právě víceletých gymnáziích než na základních školách. Podobně zajímavé rovněž je, na základě čeho čeští žáci v testování zvítězili. ICILS 2013 stanovuje čtyři stupně ICT dovedností, kde první (nejnižší) úroveň předpokládá pouze základní úroveň jejich ovládnutí a čtvrtá (nejvyšší) naopak úroveň pokročilou. Čeští žáci byli [5]
celými 48 % alokováni na úroveň druhou, což byl nejvyšší dosažený podíl mezi sledovanými zeměmi, stejně tak jako 34 % na úrovni třetí. Výsledky šetření zaměřené na učitele by šlo shrnout konstatováním o vcelku dostačujícím vybavení (nejvíce optimistický závěr mezi zeměmi) a technické podpoře v jejím využívání (pouhých 13 % učitelů ji hodnotí jako nedostatečnou), ale s dovětkem, že 66 % učitelů počítač ve výuce využije pouze jedenkrát za týden (přičemž častěji počítač ve výuce nasazují muži než ženy a zároveň spíše mladší než starší učitelé). Poměrně ironicky pak vůči předchozímu působí fakt, že tato slušná výbava a zázemí je vnímáno učiteli jako něco, co žáky nijak zvlášť v jejich výkonech a celkové motivaci neposouvá. (Naopak např. celých 75 % učitelů cítí zhoršení písemného projevu žáků v souvislosti s používáním ICT.) Jak interpretovat výsledky výzkumu? Můžeme se opřít o Národní zprávu (3), resp. její závěr, který vyznívá relativně pozitivně už kvůli výsledku českých žáků. Vyzdvižena je role školy, u níž se považuje za prokázaný její potenciál pro rozvoj počítačové a informační gramotnosti. Mezi doporučeními pro zlepšení pak ve zprávě zaznívá požadavek na další vzdělávání stávajících učitelů v oblasti ICT, ale stejně tak i učitelů na pedagogickou praxi se ještě připravujících v rámci studií na fakultách vzdělávajících učitele. Určitě by také neměla zapadnout zmínka o nutnosti revize RVP ZV v oblasti ICT. (Škoda jen, že si zpráva z témat všímá a zdůrazňuje pouze bezpečné používání zdrojů a informací, bezpečný pohyb v rámci internetu apod.) Jakkoliv možná tyto oblasti nejsou v RVP ZV zvláště zdůrazněny, v celkovém charakteru dokumentu se už nyní neztrácejí. O co více by byl vhodný důraz na posílení oblastí týkajících se algoritmizace a programování, které jsou učiteli na základních školách zatím bohužel vesměs považovány za spíše nepodstatné, viz např. Výzkum informační výchovy na základních školách (4), ale přitom by byl nesmírně cennou změnou v motivaci žáků ke směřování (nejen) k technickému vzdělávání a technickým středním školám obecně. 1. 2. 3. 4.
ICIL S 2013 - Mezinárodní výzkum počítačové a informační gramotnosti. Praha: Česká školní inspekce. 2012. Dostupné z: http://www.icils.cz/ Mezinárodní šetření ICILS 2013: Hlavní zjištění. Praha: Česká školní inspekce, 2014. BASL, Josef, Simona BOUDOVÁ a Lucie ŘEZÁČOVÁ. Národní zpráva šetření ICILS 2013. Praha: Česká školní inspekce, 2014. ISBN 978-80-905632-6-1. RAMBOUSEK, Vladimír. Výzkum informační výchovy na základních školách. Vyd. 1. Plzeň: Koniáš, 2007, 359 s. ISBN 978-80-86948-10-2.
PREZENTACE SOŠ NYMBURK Dominik Makovec Student 4.D Na naší škole proběhla prezentace školy SOŠ a SOU. Možná se vám zdá zvláštní to, že to je střední odborná škola a učiliště, ale rozhodně u nás její představitelé nebyli s úmyslem přebrat nám některé studenty. Vlastně tu byli nabídnout zajímavý program jednoročního studia, které jejich škola nabízí. Ti z vás, kteří se po maturitní zkoušce nebudou cítit na vysokou školu, ale chtěli by ještě studovat a cítí potřebu zdokonalit se v nějaké oblasti technických dovedností, by tento program určitě potěšil. Můžete si zde vybrat například strojní mechaniku, opravu motorových vozidel, elektromechaniku nebo třeba odbočit ještě více a soustředit se na obrábění kovů nebo sklářství. Prezentace, kterou nám zde na škole předvedli, nebyla až tak přesvědčující. Její délka byla necelé tři hodiny a to, že si přivedli na pomoc tři žáky, jim také moc nepomohlo, několikrát jsem si všiml, že si skáčou do řeči nebo se opakují. Myslím si, že s časem, který dostali k dispozici, mohli udělat daleko lepší dojem. [6]
Nicméně zaujalo mě jejich povídání o robotice a po tom, co jsem si prošel jejich webové stránky, jsem zjistil, že tato škola nevypadá vůbec špatně. Věřím, že mnoho z vás, které zajímá elektrotechnika či robotika tuto možnost velmi ocení. Pokud vás tento článek zaujal, doporučuji navštívit jejich webové stránky na www.copnb.cz kde se můžete dozvědět více informací.
DROGY A ZÁVISLOST Martin Klouček Student 2.L Ve středu 19. listopadu mělo několik tříd z naší školy přednášku na téma "Drogy a závislost na nich", která se konala v Kulturním domě barikádníků na Praze 10. Přednáška byla pojata vtipnou formou, což dle mého názoru naladilo posluchače, aby dávali větší pozor a zapojovali se výkladu. Dozvěděli jsme se, čím nás může ovlivnit droga, jaký z ní můžeme mít krátkodobý požitek, ale i to, jaké můžeme mít i trvalé následky. Vyslechli jsme si porovnání různých drog, jak se užívají nebo jak snadno se dají sehnat. Slyšeli jsme i pár příběhů, které, bohužel, většinou končili špatně; to se ale u příběhů, do kterých jsou zapojeny drogy, dá čekat. Bylo nám řečeno, abychom nebrali drogy, jak na přednáškách o drogách bývá, a dostali jsme i různé typy, jak se drogám nejlépe vyhnout a jak si užít i bez nich. Přednáška byla poučná i zábavná zároveň, což si myslím, že vede k nejlepšímu zapamatování si věcí, které se probíraly.
NÁVŠTĚVA PAMÁTNÍKU VOJNA U PŘÍBRAMI Mgr. Jan Kafka Učitel
V souvislosti s blížícím se výročím dvaceti pěti let od pádu komunistického režimu navštívily třídy 1. D a 3. B někdejší tábor nucených prací Vojna u Příbrami. V pátek 14. října zamířily obě třídy v doprovodu Ing. Trepkové, Ing. Scharnaglové, Mgr. Kotka a Mgr. Kafky do krajiny rytmizované důlními výsypkami a těžebními věžemi, které již zdálky výmluvně informují o minulosti tohoto kraje. Pro 3. B to byl návrat a pokračování cesty, kterou započala již v červnu tohoto roku v Příbrami, v Muzeu třetího odboje. Útroby zdejší země vždy oplývaly nerostným bohatstvím, od středověku se zde těžilo stříbro a železo, po druhé světové válce pak v souvislosti s jaderným zbrojením vzrostl zájem o uran. Právě v blízkosti několika uranových dolů vzniknul pracovní tábor určený původně německým zajatcům, své jméno získal podle nedalekého kopce s podezřelou nadmořskou výškou 666 metrů. V roce 1949 válečné zajatce vystřídali vězni, které začal produkovat komunistický režim, který se chopil moci rok předtím, tedy vězni političtí. Do zdraví nebezpečných štol zde byli mnohdy posíláni lidé, kteří ještě nedávno bojovali proti nacistům, ať už v domácím či zahraničním odboji. Často přitom zakoušeli teror spoluvězňů, kteří bývali nacistickými kolaboranty. [7]
Značné míry bezpráví se zde vězňům dostávalo po celá padesátá léta, řada z nich zemřela vyčerpáním, vlivem nelidských podmínek, někteří byli zastřeleni při pokusu o útěk, další zemřeli brzy po propuštění následkem podlomeného zdraví. Až postupné uvolňování na přelomu desetiletí přineslo prezidentskou amnestii (roku 1960), v jejímž důsledku byl tábor Vojna zrušen a zbytek vězňů přemístěn do nedalekého Bytíze, kde mimochodem vězeňské zařízení existuje dodnes. Areál tábora Vojna byl až do roku 2000 využíván armádou, na prahu nového tisíciletí přišel nápad jeho dochované části zpřístupnit jako memento komunistické zvůle. Dnes zde můžeme najít pečlivě zrekonstruovaný areál (s několika pásy ostnatého drátu, strážními věžemi pro střelce či nuzně vybavenými ubikacemi) sugestivně evokující atmosféru doby, kdy zde v padesátých letech trpěli nevinní. Tábor Vojna najdeme ukrytý mezi lesy, mnozí studenti tedy až do poslední chvíle blížíce se autobusem netušili, co je zde vlastně čeká. Nápis nad branou „Prací ke svobodě“ však již napovídal mnohé, mimo jiné svědčil o bezostyšnosti, s kterou komunisté napodobovali nacistické vzory. Pro lepší pochopení, co se zde vlastně dělo a proč, byl návštěvníkům promítnut dokument, který v širším kontextu představoval období „Rudého temna“, jak zněl také jeho název. Následně měli studenti možnost projít si celým táborem a navštívit zpřístupněné objekty. Součástí expozic bylo též důlní zařízení, jehož prostřednictvím si mohli udělat lepší představu o tom, čím se vlastně vězni pod zemí zaobírali. Návštěva Památníků Vojna studentům názorně připomněla, jak hrůzný dokázal být režim, kterého nás převrat v listopadu roku 1989 zbavil, napomohla jim docenit svobodu, která, byť není prostá problémů a komplikací, zde již pětadvacet let díkybohu panuje.
NÁVŠTĚVA KONCENTRAČNÍHO TÁBORA OSVĚTIM Ing. Radko Sáblík ředitel školy Ve čtvrtek 27. listopadu 2014 se uskutečnil výjezd do koncentračního a vyhlazovacího tábora Osvětim. Výpravu tvořili kromě mé osoby i dva moji asistenti, dále pak dvanáct studentů, z nichž někteří vytvářejí studentský či maturitní projekt na téma zhotovení technické dokumentace a virtuálního modelu tohoto tábora. S nimi cestoval šéfredaktor školního časopisu Presík a trojice studentů z redakce zpravodajství SSPS TV. Níže jsem se pokusil v bodech podat základní informace o této školní akci, kterou jsem organizoval spolu s mým asistentem panem Karafiátem.
Obecné organizační informace: -
odjezd od školy byl v 01.00 hodin ve čtvrtek 27. listopadu a příjezd ke škole v 0.15 hodin v pátek [8]
-
28. listopadu 2014 někteří dokázali občas usnout během kodrcání po nepříliš kvalitních dálnicích a silnicích, jiní museli vydržet desítky hodin bez spánku (například já osobně s absolvováním středečního Dne otevřených dveří byl vzhůru plných 42 hodin) návrat zkomplikovala havárie dvou kamionů na dálnici mezi Ostravou a Olomoucí, kdy bylo nutné vydržet hodinu a čtvrt ve zcela stojící koloně, neboť se čekalo na uvolnění alespoň části jednoho pruhu dálnice, kudy nakonec mohla projet osobní vozidla a mikrobusy, kamiony čekaly dál i po tomto prvním zásahu hasičů a jeřábu
Obecné informace z návštěvy Osvětimi:
-
-
prohlídka v táboře Auschwitz I. začala v 10.00 hodin a končila ve 13.35 hodin, ve 14.00 hodin následoval přesun místním autobusem do Auschwitz II. – Birkenau prohlídka v Auschwitz II. – Birkenau probíhala od 14.15 do 17.15 hodin
Kladné stránky návštěvy Osvětimi:
-
-
-
-
seriózní přístup všech zúčastněných studentů, kteří přestože byli nevyspalí a značně promrzlí, přistupovali velmi aktivně k prohlídce, procházeli si navštívené objekty, pokládali otázky a pořizovali záznamy až na tři pietní místa bylo možné všude fotografovat a natáčet, fotografie pořizoval pan Czeizel pro projekty do doby, než se možná i vlivem chladu vybila baterie školního fotoaparátu v cca 15.30 hodin v Birkenau, na další školní fotoaparát můj asistent pan Moravec, na svoje vlastní fotoaparáty pak pan Štorek ze SSPS TV a druhý můj asistent pan Karafiát ocenění si zaslouží student Mwansa ze SSPS TV, který po celou dobu využíval školní video kameru i se stativem, vše stále nosil s sebou a kde to bylo možné a vhodné, tam natáčel
za kladnou stránku považuji i velmi nepříjemné počasí, což se může zdát podivné, ale především tříhodinový pobyt v Birkenau, kdy na obrovské pláni foukal silný vítr, který z teploty kolem 0 stupňů dělal pocitově teplotu o dost nižší, umožnil studentům si uvědomit, jak asi muselo být vězňům a vězeňkyním, když v zimě bylo ještě o deset až dvacet stupňů méně a oni byli nedostatečně ustrojeni - někteří studenti říkali, že vůbec nechápou, jak jen tohle mohl někdo přežít, nemluvě o jejich systematickém vraždění možnost si vyfotografovat detaily jednotlivých objektů, což má význam pro studentské a maturitní projekty velmi vstřícný přístup a výklad průvodkyně jménem Maja Šrajerová, ta mluvila velmi dobře česky, dokázala velmi poutavě vyprávět o celém místě i o jednotlivých objektech, přidávala otřesná a velmi syrová svědectví s hrůznými detaily od přeživších, mluvila s velkým [9]
-
-
zanícením o utrpení, kterému zde byli lidé vystaveni, mohl jsem pozorovat výrazy studentů, které svědčily o tom, jak na ně tyto informace působí kladná odezva ze strany přítomných studentů, kvitovali, že tuto prohlídku absolvovali, přes její psychickou a fyzickou náročnost, a říkali, že by tohle měl absolvovat každý, aby si uvědomil, co zde lidé museli prožít - ačkoli na můj dotaz později odpověděli, že si vlastně nedokáží v plné síle představit tu hrůzu, které zde byli lidé vystaveni opravdu silným zážitkem byla návštěva Birkenau, tři hodiny v mrazivém počasí a větru, a nakonec i tma v objektech a ke konci v celém táboře – chodit po takovýchto místech za zmíněných podmínek byl sám o sobě jistě silný zážitek, stejně tak návštěva různých baráků (baráky smrti, ubytovací baráky, umývárny, toalety), kdy bylo nutné si svítit mobilními telefony, či temná zákoutí občas osvětlil blesk fotoaparátu - a do toho ještě temnější vyprávění průvodkyně
Několik statistických čísel o táboře Osvětim: • V Osvětimi bylo zavražděno cca 1,3 milionu lidí, z toho cca 1,1 milionu Židů, cca 150 tisíc Poláků, 21 tisíc Rómů, 15 tisíc sovětských válečných zajatců • Mnoho Poláků zde bylo popraveno, neboť v táboře působil stanný soud pro přilehlou oblast, a ten vynášel v drtivé většině rozsudky smrti, stačilo třeba, když hladový chlapec ukradl jablko a šel ke zdi smrti mezi bloky 10 a 11, viz ilustrační obrázek • Zaregistrováno zde bylo 400. 000 vězňů a vězeňkyň včetně dětí, z nich asi 200. 000 bylo posláno do jiných koncentračních táborů a ostatní zde zahynuli, po osvobození Osvětimi zde bylo nalezeno 7. 500 vězňů a vězeňkyň, kteří byli příliš slabí či nemocní a proto nebyli zařazeni do pochodů smrti, měli být původně postříleni, ale tento záměr již nebyl realizován • Zbytek lidí, kteří sem byli přivezeni, ani zaregistrován nebyl a naopak byl zavražděn ihned po svém příjezdu, většinou v plynových komorách (viz ilustrační obrázky přeživšího vězně sonderkomanda z krematorií Davida Olére), při menších transportech byli lidé postříleni • Z transportů bylo většinou zaregistrováno 20 až 30% mladých a zdravých mužů a žen, mladíků a dívek, zbytek pak byl odveden či odvezen na smrt • Z asi 225. 000 přivezených dětí mladších 15 let jich přežilo cca 500 • Tisíce osob zde byly podrobeny hrůzným lékařským experimentům, nejstrašnější asi byly pokusy se sterilizací konané doktory Schumanem a Claubergem, ať již ozařováním Roentgenovými paprsky či aplikováním injekcí do vejcovodů, mnozí muži ve věku kolem 18 až 20 let byli poté vykastrováni a ženám všeho věku včetně dívek vyoperovány vaječníky, aby laboratoř mohla potvrdit účinnost (ve skutečnosti neúčinnost) daných experimentů • Osvětimí prošlo a přežilo asi 40. 000 osob, mnozí deportovaní z Osvětimi zemřeli v jiných koncentračních táborech či při pochodech smrti • Celkem válku přežilo asi 2,66 % z lidí, kteří byli do Osvětimi přivezeni • Pro některé z přeživších vězňů utrpení s koncem druhé světové války neskončilo, o pár let později se dostali do pekla komunistických lágrů v různých zemích, a někteří z nich v nich nalezli i smrt
[10]
POCITY Z MÍSTA, LIDSKOST
KDE
ZAHYNULA
Michael Kalista Šéfredaktor 3.L Na světě není mnoho míst, které by připomínaly temnou stránku lidských dějin tak jako tábory u města Osvětim. Víte, až nyní jsem si uvědomil jak propastný je to rozdíl, učit se o genocidě, holokaustu, vyhlazovacích táborech, vidět filmy, číst knihy a být přímo tam. Příběhy, které načervenalé cihlové domy vyprávějí, jakoby nebyly schopny, předat celé své poselství jinak, než přímým kontaktem. V okamžiku kdy projdete branou s nápisem „Arbeit Macht Frei“, stáváte se svědkem tohoto místa a kdyby to bylo jen trochu možné, slyšíte hrát vězeňskou kapelu německé národní písně. Hudba hraje, aby se noví hosté nepolekali, já si hudbu musím domýšlet a jsem za to moc rád. Na rozdíl od lidí, kteří touto branou prošli před téměř 75 lety, já jsem přijel klimatizovaným autobusem, cesta trvala šest hodin místo několika dní, nikdo se mě během ní nesnažil zmlátit, ušlapat, vyhladovět ani zastřelit. Slova: „Vede odsud jen jedna cesta, komínem krematoria. Jestli se vám to nelíbí, sáhněte si na plot, je pod proudem.“ slyším naštěstí jen z úst průvodkyně, která místy neskrývá své dojetí nad místem a velice emotivně nám vypráví příběhy obyčejných i neobyčejných lidí, kteří se narodili ve špatné době na špatném místě. Tohle místo je špatné a špatně se o něm vypráví, špatně se zdejší historie poslouchá. Někdy se trochu stydím, naše problémy a starosti zanikají, díky své malichernosti v okamžiku a občas vás do dnešního světa vrací ledový vítr, který pronikne přes vrstvy moderního větru vzdorného oblečení, jen myšlenka mít na sobě teď roztrhané košile, které zdejší lidé nosily, je nepřijatelná. Ale máme plný žaludek, my a ani naše rodiny nejsou ponižovány a masově decimováni nacistickou chladně kalkulující SS. Jsme na místě tak blízkému naší době, přitom tak vzdálenému nám. Nemůžeme zapomenout. Je to vlastně to jediné, co pro oběti odporně promyšlených nacistických zločinů můžeme udělat. Nikdy nezapomenout na oběť, kterou přinesli. Na lekci, kterou si už nikdy nesmíme zopakovat. Všechny ty slova, která píšu jsou příliš triviální pro to, aby vyjádřili sílu místa, tíhu osudu. Dovolím si teď trošku parafrázovat britského filozofa Edmunda Burka. Každý by měl navštívit Auschwitz-Birkenau a poznat sám, čeho jsou zlí lidé schopni, když ti dobří přivírají oči.
17. listopadu 1989 Vojtěch Srb Student 4.C Dne 17.listopadu 2014 se slavilo už 25. výročí Sametové revoluce a Mezinárodního dne studenstva. A co se to vlastně před lety událo? V den výročí vzniku Československé republiky se uskutečnily 28.10.1939 v Praze a dalších městech velké demonstrace proti nacistické okupaci. Při těchto demonstracích byl smrtelně zraněn [11]
student Lékařské fakulty Karlovy univerzity Jan Opletal a jeho pohřeb přerostl v protiněmeckou demonstraci českých studentů. Dne 17. listopadu 1939 uzavřeli nacisté české vysoké školy, devět studentů popravili a mnoho odvezli do koncentračních táborů jako odplatu. Od té doby se 17. listopad slaví právě jako Mezinárodní den studentstva. Po 50 letech v den Mezinárodního studentstva a uctění památky Jana Opletala, kterého jsem na začátku zmínil, byla 17. listopadu 1989 svolána v Praze studentská manifestace. Tato pokojná a klidná manifestace studentů započala na Albertově a pokračovala průvodem na Vyšehrad. Studenti se pak vydali směrem do centra města. Na Perštýně narazili na překážku v podobě policie, která jim zatarasila cestu a nedovolila jim jít na Václavské náměstí. Studenti byli poté obklíčeni policií a později na Národní třídě několikrát surově zbiti. Surový zákrok těchto rozměrů proti studentům vyvolal silný odpor většiny lidí v naší zemi. Studenti vysokých škol vstoupili do stávky, organizovali výjezdy do okolních měst a na venkov, kde říkali ostatním lidem o událostech a zprávách, které se dějí v Praze. Byly sepsány požadavky, které vyjadřovali přání většiny lidí v naší zemi, kteří již nechtěli nadále vládu komunistů. Dne 27. listopadu 1989 se uskutečnila dvouhodinová generální stávka. Lidé se scházeli na obrovských statisícových demonstracích už nejen v Praze, ale ve všech našich městech v Čechách i na Slovensku. 17. listopadu 1989 vznikl impulz a znamenal konec komunistického režimu v naší zemi. V prosinci roku 1989 byl zvolen prezident Václav Havel. Od událostí, které se staly 17. listopadu 1989, se tento den u nás slaví také jako významný den v dějinách České republiky. Většina dnešních středoškoláků neví, co se vlastně v ten den stalo a to mi přijde velice smutné. Události a názory, které se v naší zemi v poslední době šíří a které dennodenně slýchám a čtu, jak na internetu, tak v ulicích, mě velice znepokojují a myslím si, že tyto svátky a události by se měly nadále co nejvíce připomínat a řešit. Lidé nesmí zapomenout, jaké to v té době bylo a proč naše předchozí generace bojovala za pád komunistického režimu.
OSLAVA 17. LISTOPADU NA NAŠÍ ŠKOLE Pátek 14. listopadu 2014 byl věnován připomenutí 25. výročí 17. listopadu 1989, kdy byl zahájen přechod od totalitního komunistického režimu k demokracii.
Jak oslava probíhala Studenti třídy 1.D a 3.B se zúčastnili návštěvy komunistického koncentračního tábora v Příbrami, pro další studenty bylo zajištěno promítání filmu „Občanský průkaz“ nebo jako alternativa beseda s ředitelem školy, pro ty studenty, kteří již film viděli. Této možnosti využilo 31 studentů. V druhé části besedy, cca od 10.15 do 11.15 hodin, se uskutečnila diskuse s absolventem naší školy a studentem FEL ČVUT panem Řežábkem a jeho korejskou přítelkyní. Pan Řežábek strávil loňský školní rok na studijní stáži na universitě v Soulu. [12]
Ve druhé části programu proběhly akce tříd s jejich třídními profesory, a pro zájemce z řad studentů ve škole workshopy. Jejich seznam a počet studentů, kteří je navštívili, je uveden níže. S nápadem workshopů přišla paní profesorka Liptáková a s ředitelem ji dojednal předseda Studentské rady Michal Hajný. Přestože se promítání filmu protáhlo a workshopy byly zahájeny až ve 12.00 hodin (místo plánovaných 11.30 hodin), a přestože byl konec plánován na 13.00 hodin, většina workshopů končila až ve 13.30 hodin. Beseda s panem Řežábkem a jeho korejskou přítelkyní pak dokonce až ve 14.00 hodin. Tento workshop navíc probíhal v anglickém jazyce.
Přehled workshopů s jejich organizátory a skutečným počtem účastníků: a). „Co ohrožuje demokracii v současné době“ - vedoucí: Ing. Radko Sáblík, ředitel školy - místo: 211 - počet účastníků: 41 b). „Přechod od totality k demokracii“ - vedoucí: Mgr. Zbyšek Nechanický, zástupce ředitele školy - místo: 207 - počet účastníků: 12 c). „Jak se studuje na vysoké škole v Koreji“ - vedoucí: Filip Řežábek, absolvent školy a student 2. ročníku FEL ČVUT + jeho korejská přítelkyně - místo: 108 - počet účastníků: 31 d). „Jak se studuje na střední škole v USA“ - vedoucí: Jakub Štorek a Robert Novák, studenti třídy 3.D - místo: 314 - počet účastníků: 30 e). „Dokážeme se prosadit již jako středoškoláci?“ - vedoucí: Nathan Němec a David Sýkora, studenti třídy 3.C - místo: 206 - počet účastníků: 47 f). „Pojďme malovat“ - vedoucí: Jakub Štych, student třídy 4.C - místo: 318 - počet účastníků: 17 g). „Co je to svět nanotechnologií a co přináší účast na mezinárodní konferenci“ - vedoucí: Jakub Hovorka, Jakub Mareš, oba studenti třídy 3.A - místo: 8 - počet účastníků: 16 h). „Nesvobody západního světa“ - vedoucí: Michal Hajný, Matěj Müller, Daniel Vrána, Ondřej Křeček, všichni studenti třídy 4.A - místo: 201 - počet účastníků: 29 [13]
Ohlasy na akci: Ing. Radko Sáblík, ředitel školy: „Nápad s uspořádáním workshopů považuji za dobrý a jeho realizaci za zdařilou. Potěšilo mě, s jakou zodpovědností k workshopům přistoupili studenti, kteří je vedli. Velmi pečlivě se na akci připravili, například studenti Němec a Sýkora ze 3.C si vytvořili i systém, kdy jim do notebooku mohli studenti během workshopu posílat otázky, a oni pak na ně odpovídali. Ačkoli jsme workshopy plánovali do jedné hodiny, díky zpoždění při vstupu do kina se vše o půl hodinu posunulo. Nezaznamenal jsem jediný náznak, že by někdo chtěl akci v jednu hodinu utnout. A to nejen na mé besedě, ale ještě krátce po mně končily další workshopy. Což také o něčem svědčí. Určitě bude vhodné s tímto modelem pokračovat, otázkou je, při jakých příležitostech. Určitě se jako vhodný jeví termín na konci školního roku, při tzv. Dni demokracie. Nejbližší termín, kdy bude další slavnostní den, je pátek 19. prosince 2014, ovšem tam si možná třídy budou chtít spíše udělat společné posezení s třídními a dalšími pozvanými pedagogy, tak jak tomu bylo v minulém školním roce a kdy se akce ve většině tříd velmi zdařila. Co se týká mých dvou diskusí se studenty, které navštívilo dohromady 72 studentů, tak musím ocenit atmosféru, která na nich panovala. Dost studentů se nebálo říci svůj názor a mnozí ho dokázali i dobře zformulovat. Na druhé straně pořád bylo na můj vkus dost těch, kteří sice debatu pozorně sledovali, občas souhlasně přikývli, občas nesouhlasně zavrtěli hlavou, ale jinak se neprojevili. Nebo jen ve chvíli, kdy jsem je přímo oslovil dotazem. Což mě ale jen utvrzuje v mém předsevzetí s podobnými akcemi pokračovat.“ Blahoslav Rataj, 3.C o„Dokážeme se prosadit již jako středoškoláci?“: „Při zařazení tohoto workshopu mezi ostatní semináře nejspíše ještě nikdo nepředpokládal, jaký dané téma vzbudí zájem, což paradoxně mohlo zapříčinit, že očekávání všech organizátorů nebyla naplněna. Samotný průběh totiž, až na vzácné okamžiky zájmu, plynul v duchu pasivity zúčastněných studentů, i přes velice vstřícný přístup obou hlavních řečníků, kteří se pokoušeli přátelským způsobem zapojit účastníky do diskuze. Přes uvedené negativní aspekty věřím, že událost měla pozitivní přínos, a to především díky obrovskému množství zkušeností, které s námi David a Nathan ze 3.C sdíleli. Pokládám si otázku, co by mohlo studenty v našem workshopu příště více motivovat.“ Blahoslav Rataj, 3.C o besedě s ředitelem školy: „Besedy se účastnilo mnoho studentů, ale jak se ukázalo, ne všichni měli zájem se aktivně zapojit. Iniciativu naštěstí kromě pana ředitele nakonec převzalo několik odvážných přítomných a diskuze se následně vyvíjela zajímavým směrem v duchu demokracie. Každý mohl otevřeně projevit svůj názor, a tak se objevilo více pohledů na některá témata. Jen nebylo úplně plánováno, že se také budeme zabývat současnou politickou situací, konkrétně vulgárními výrazy pana prezidenta, ale ukázalo se, jak moc tento incident vzbudil emoce ve společnosti. Na závěr bych rád řekl, že jsem byl dnem demokracie příjemně překvapen.“
17. listopad Filip Blažek Student 2.D Přijdete ze školy a zamíříte do kuchyně, z mísy na ovoce vezmete pomeranč nebo banán a doplníte jimi svou energii. Případně otevřete ledničku a vyberete si z pěti či více druhů jogurtů. Potom sednete na autobus, zajedete do nejbližšího většího nákupního centra a koupíte si nové džíny. [14]
Kvůli ještě lepší náladě si zajdete do jednoho z mnoha supermarketů a dáte si jeden z desítek nanuků. Ale uvědomil si někdo z vás, že kdyby nebylo revoluce roku 1989, bylo by všemu jinak? Přemýšleli jste o tom někdy? Někteří z nás ani nevědí, proč nejdeme 17.listopadu do školy. Kdybychom do školy šli, museli bychom zdravit učitelky/profesorky: Dobrý den soudružko učitelko/profesorko. V obchodě bychom si vybírali mezi dvěma druhy jogurtů. A máte chuť na mandarinku? Počkejte si na Mikuláše či do Vánoc. A nanuky? Možná tak Míša a to jen na 1. máje. Značkové džíny? Jedině v tuzexu a to za bony. Letní dovolená v Turecku, Řecku, v Itálii či zalyžování v Alpách? V té době? Nechme si zdát. Jedině cákání u Mácháče a sjíždění sjezdovek na Šumavě nebo v Krkonoších. Pár šťastlivců, kteří získali vízum, může vycestovat do Jugoslávie či Bulharska. Nutno dodat, že knihy, písničky, noviny a programy rádií, televize i divadel byly přísně cenzurovány. Sametová revoluce změnila život v naší zemi. Naše generace si žije v podstatě přepychově. Kdo nezažil totalitní režim, nepochopí ho. Proto buďme šťastní za to, že žijeme teď. Život dnes sice nemá jen pozitivní stránky, má i stránky negativní, ale to je zase jiné téma.
Návštěva výstavy Ústavu pro studium totalitních režimů Sebastien Beneš Student 4.B Dne 14. listopadu jsme navštívili s naší třídní, paní profesorkou Chládkovou, výstavu Ústavu pro studium totalitních režimů na Malé straně. K vidění zde bylo mnoho dokumentů zejména z doby před Sametovou revolucí, dále pak několik autentických záznamů z video deníků a zpravodajských relací tehdejší doby, reflektující na rozdílnou verzi pravdy v podání autorit a disidentů. Nicméně nebyla to výstava, jakou by každý čekal. Nablýskané podlahy v čistém, prostorném muzeu plném výloh, vedle nichž stojí člen ochranky v obleku. Tato výstava se konala v prostorech, které byli ještě cítit čerstvě omítnutými zdmi, a samotné místnosti vypadaly jako během rekonstrukce. Sám sem nevěděl, co si o tom myslet. K myšlenkám mne ale záhy přivedl samotný výklad, stejně tak jako důvod této návštěvy. Demokracie, co to vlastně je? Vláda lidu, říká se, nicméně, přiznejme si, vláda lidu je de facto utopie ve společenstvích jako je např. Česká republika. Proč, ptáte se? Jednoduše proto, že lidé jsou „svině“. Odpusťte mi ten vulgarismus, nicméně je to v tomto případě adekvátní způsob, jak popsat charakter většiny. Vždycky se najdou tací, kteří budou proti, kteří nebudou souhlasit. I teď, momentálně toto čte někdo, kdo s tím nesouhlasí, a to je přesně ono. Aby mohl lid vládnout, musí se umět dohodnout a hlavně spolu vyjít. Když se zamyslím nad tím, jak se zatím naše země vyvíjí pod demokratickým režimem, říkám si, že vlastně nic nemá smysl. Jdete k volbám, nabízí se vám mnoho stran a hnutí. Ale teď vážně. Každý z nich vám slibuje, jak se budete mít dobře, jak povedou ČR západním směrem atd., ale jediné, co udělají je, že rozkradou peníze nás, občanů, vymyslí stupidní zákony, a s novými volbami přichází totéž nanovo. Pravda, mezi nimi se najdou i jiní, ovšem ti jsou snad ještě horší. Jedni se nazývají stranou dělníků, přitom nikdo z nich neměl lopatu v ruce, druzí se snaží přivést k životu komunismus. Copak nám nestačila ta léta za oponou? Demokracie má své chyby, to beze sporu. Nicméně je stále kategoricky lepší, než cokoliv, čím si naše země prošla. Komunismus, kdy jsme si „byli všichni rovni“, ale Rusové byli elita a my? Nás chtěli „učit trávu žrát“. Předtím okupace nacisty. Byli jste zavřeni a zabiti jen za to, že jste Slovan. Ani nebylo třeba být Žid či tmavší pleti, jen to být Čech. Ještě dřív jsme byli součást monarchie. Hlavním městem nám byla Vídeň. [15]
Ať se na to dívám, jak se na to dívám, nemohu najít dobu, ve které by se náš národ měl dobře alespoň sto let. Máme světlé chvilky, jako za vlády Karla IV., nebo Přemysla Otakara II., nebo za První republiky, ale nic z toho nevydrželo dlouho. Ani to nadšení ze znovuobnovení svobodného Československa po pádu Železné opony nevydrželo dlouho, a Slováci chtěli pryč. Pan Havel je už na pravdě boží, ale podle mého názoru by nebyl rád, kdyby viděl a slyšel, jak se vyjadřuje náš pan prezident ohledně událostí z Národní třídy. Obávám se toho, že se já i moji rodiče znovu dožijeme uzavření hranic a života ve strachu a lži, protože vezmu-li v úvahu události ve světě, nemyslím si, že se za nás tentokrát někdo silnější postaví. Měli více příležitostí, nikdy se to nestalo, stačí si vzpomenout na pány Hitlera, Mussoliniho, Chamberlaina a Daladiera tehdy v Mnichově. Raději budu žít v demokratickém systému, který, „ajťácky“ řečeno, je nestabilní jako MS Windows, než v systému, kde lze být odstraněn i za to, kdo jste, nebo pro co žijete.
OBČANSKÝ PRŮKAZ Ivan Popov Student 4.D
Dne 14. 11. 2014 jsme měli den demokracie, během tohoto dne byl naplánován speciální školní program. Navštívili jsme kino. Film, na kterém jsme byli, se jmenoval OBČANSKÝ PRŮKAZ. Osobně bych tento film ohodnotil na stupni od 1 do 10 číslem 8. Film byl celkem poučný, a to proto, že se odehrával v době, kdy byl komunismus, a to 70. letech. Myslím si, kdybych byl jedním dospívajícím v tomto filmu, tak bych dopadnul špatně, asi tak jako oni. Dělal bych také vše proto, abych nebyl nucen jít na vojnu, ale určitě bych to neřešil způsobem jako jeden z hlavních hrdinů, který si během jedné noci lehnul do sněhu a tím spáchal víceméně sebevraždu, umrzl. Byl jsem spokojen s příběhem, celkem hodně se podobal dnešní době, až na to, že pokud jsme s sebou neměli občanský průkaz či nemíváme, nejsme nijak mláceni či zavřeni v cele. Náš občanský průkaz neobsahuje žádné strany, je to víceméně jen jednoduchá identifikační kartička, kterou pokud nemáme s sebou, a jsme právě kontrolovaní policií můžeme dostat maximálně pokutu. Pokud jsme z cizí země, nebo pijeme alkohol a policie má obavy že nám není 18 let, v tom případě můžeme jít do cely a počkat, až pro nás přijedou rodiče. Další nevýhoda té doby byla cestování, pokud jsme chtěli odjet někam do ciziny na dovolenou, nebylo to vůbec jednoduché, většinou se do ciziny dostali lidé, kteří měli nějakou pozici buď u policie, nebo u politiky. Ve filmu dostala jedna rodina spolu z jedním ze čtyř z hlavních hrdinů možnost vycestovat, mladistvý ale nijak odjet nechtěl, já v jeho případě vzhledem k době která byla, bych tuto možnost nepropásl. Jenže co když vás někdo udá, například, že s sebou vezete něco, co není povoleno. Věřte mi, bylo to vážně hodně věcí, což bylo ve filmu ukázáno, rodinu si během jízdy do Chorvatska zkontrolovali na hranicích, měli mnoho věcí, které povoleny nebyly a to znamenalo prohlídku auta. Když se toto v té době stalo, museli jste odevzdat příslušné věci policii a vrátit se zpět odkud jste přijeli a čekal vás výslech. Táta jednoho ze čtyř hlavních hrdinů se zúčastnil výslechu a mělo to hrozný dopad, po výslechu nemohl ani mluvit sotva jedl a pil, skoro se nehýbal, policii ho totálně psychicky zruinovala, což se v té době stát mohlo. V případě, kdy ztratíte práci politika a jste na vysokém místě a k tomu už nikdy nedostanete povolení vycestovat, může to mít tento dopad. [16]
Film vlastně vysvětluje jedním slovem, že doba 70. let byla ukrutná. Já osobně to posoudit nemohu, protože jsem v té době nebyl, ale myslím si, že mnoho dnešních mladistvých by to potřebovalo. Vlastně to mělo výhody i nevýhody, museli jste povinně chodit do školy, ne jako je to dnes s docházkou, nemohl být ani bordel, jinak následoval trest, který byl fyzický. Svůj názor jsme ale říci nemohli, leda tak doma rodičům nebo si to nechat jen pro sebe a ne to vytrubovat někde ve škole či na veřejnosti. Ten kdo měl štěstí, získal zelenou kartu a na vojnu nemusel. Proto se hodně lidí zabíjelo, či sebepoškozovalo, jako bylo předvedeno ve filmu. Syn politika měl štěstí. Táta mu jakýmsi způsobem dokázal říct, co má udělat. Zajít k psychiatrovi a něco říci. Sice strávil asi 6 měsíců v léčebně pro duševně choré, ale vyhnul se vojně. Další si zlomil nohu, takže se také nemohl zúčastnit. Jediný, kdo to štěstí neměl, byl poslední hoch, musel se s tím smířit, ostříhat se na pleš a udělat ze sebe chlapa. Film byl pro mne poučný, srovnal jsem si dvě doby, tu dnešní a dobu 70. let.
17. listopad Petr Skružný Student 4.L
Po shlédnutí filmu jsme se vydali na procházku po stopách protestujících studentů, který byl násilně ukončen na Národní třídě, kde stojí pomník studentům, kteří byli během tohoto zásahu zabiti. Následně jsme přešli na Václavské náměstí, na kterém se v té době konalo často mnoho demonstrací proti komunistickému režimu.
[17]
OBRAZ NAŠÍ SPOLEČNOSTI JE OBRAZEM NÁS SAMOTNÝCH Ing. Radko Sáblík Ředitel školy
Tak jsme oslavili sedmnáctý listopad. Stovky, a možná až tisíce veřejných činitelů, politiků, umělců a „celebrit“ všeho druhu předvádělo, kdo že je větší demokrat. Jistě, mnoho z nich nám má co říci a mnoho z nich promlouvá k národu po právu. Bohužel těch je ale jen menšina. Dost z těch, co si hrají na osobnosti, má ve skutečnosti jen mizivý rozhled a tristní morálku. Níže se pokusím poukázat na to, čím jsme ve skutečnosti oslavili dvacet pět let, kdy jsme svobodní, kdy máme možnost říkat své názory, aniž by následovala perzekuce, vězení, vyhazov z práce či ze školy.
Jak se taky dá oslavit 25. výročí 17. listopadu 1989: -
-
-
-
Nemůže být asi větší symboliky, než když v Prostějově oslavují 17. listopad dva členové komunistické strany, které události v roce 1989 vyhnaly z jejich funkcí na prostějovské radnici. Nejen že mají po dvaceti pěti letech ty funkce zpátky, ale ještě jdou demonstrativně 17. listopad 1989 oslavovat. Prezident Zeman k oslavám přispěl asi nejvíce. Je svým způsobem symbolem. Tristním symbolem. Svými postoji však vyjadřuje mínění svých voličů, a také dává všem jasně najevo, co jsme za národ. Z hovorů z Lán udělal Zeman horory z Lán, legitimizuje nejen vulgární mluvu, ale i hulvátské chování, z uznávaného a uctívaného prezidentského úřadu dělá cosi „lidového“, co se blíží špeluňce hospodského Palivce či postu nabubřelého panského kočího. Prezident Zeman mluví o událostech na Ukrajině jako o „chřipce.“ Copak mu uniká, že tam je již více než čtyři tisíce mrtvých? Zavražděných jen kvůli neukojitelné touze po demonstraci síly? Přitom sám Zeman jde položit květiny na památku zavražděného studenta ve Žďáru, aby dokladoval svou lidskost a získal politické body, a vzápětí mluví o tisících mrtvých jako o chřipce. Ti zabití ukrajinští chlapci si kytici nezaslouží? Prezident Zeman, předseda vlády Sobotka a mnozí další významní exekutivní činitelé se chovají jako hokynáři. Proto, aby udrželi zakázky pro pár českých firem, klidně vráží opakovaně kudlu do zad svým spojencům z Evropské unie a NATO. Prezident Zeman a současná vláda vyznávají v zahraniční politice řitní alpinismus. Copak netuší, jak asi na ně, a potažmo na národ který reprezentují, musí pohlížet ve světě? Ale i v Číně či v Rusku, před jejichž představiteli se pitvoří a hlavu mají zabořenu hluboko v análním otvoru svých politických „partnerů“. Předseda komunistické strany, honorovaný udavač lidí a donašeč státní bezpečnosti soudruh Filip, krycím jménem Falmer, opravdu skvěle reprezentuje naši republiku ve funkci místopředsedy sněmovny. Právě kausa soudruha Filipa ukazuje, že poslanci jsou jen obrazem svého národa. Poslanci soudruha do funkce zvolili a téměř nikomu z občanů to nevadí.
V jakém stavu je naše společnost v roce 2014: -
Ve společnosti převažuje negativismus, který vychází z paralyzující závisti, která přechází až do nepříčetné nenávisti. Populisté pak na tomto typickém českém rysu společnosti staví svoji politickou kariéru, nepřicházejí s pozitivním programem, ale vymezují se proti něčemu či proti někomu. Voliči jim toto „žerou“ a hází jim svoje hlasy ve volbách. Nebo k volbám nejdou, a tím je volí taky. [18]
-
-
-
-
-
-
-
-
Starší generace říká, že je ta mladší generace zkažená. Pokud by měla ta starší generace pravdu, tak kdo tu mladou generaci zkazil? Kdo a jak ji vychoval? Pravdou ale je, že mladší generace ještě zkažená není, byť my starší na tom usilovně pracujeme. Pokud v našem zhoubném díle uspějeme, což bohužel není vyloučeno, bude nadějí až ta generace další. Nebo až ta ještě další? Náprava komunisty zdevastované morálky je běh na hodně dlouhou trať. Říkáme, že politici jsou zkorumpovaní, zloději, gauneři. Ale kdo je zvolil a kde se vzali? Copak spadli z Marsu? Nikoli, jsou jen obrazem společnosti, ze které vzešli. Říkáme, že chceme, aby politici říkali pravdu. Ale to není pravda. Pokud by politik říkal pravdu, nikdo ho nezvolí. Ve skutečnosti chceme, aby nám politici lhali a aby nám zařídili materiální výhody. Na nějakou morálku kašleme, kus žvance nám je přednější než svoboda, slušnost, sounáležitost. Říkáme, že chceme osobní svobodu. Ve skutečnosti však chceme, aby se o nás někdo postaral. I za cenu, že nám část naší svobody sebere. Chybí nám totiž sebevědomí, víra ve vlastní schopnosti. Chybí nám cílevědomost a pracovitost. Chceme se mít dobře, ale nechceme se přitom moc nadřít. Nadáváme na korupci veřejných činitelů. Přitom se sami opakovaně necháváme korumpovat politiky, abychom jim na oplátku dali naše hlasy. Osobní výhody, daňové benefity či jiné bonusy přijímáme bez uzardění. Je to uzavřený kruh korupce, i my jsme totiž zároveň korupčníci, neboť korumpujeme politiky svými hlasy ve volbách. Nedáváme je těm, co přicházejí s myšlenkou a programem, nabízejí nám větší svobodu rozhodování, ale hodíme je těm, co nám nabídnou více materiálního zajištění. Říkáme, že máme sociální stát a preferujeme sociální cítění. Ve skutečnosti jsme asociálové, což lze nejlépe dokladovat na zdravotnictví. Čerpáme zdravotní pojištění na triviální věci, a ani tu stravu v nemocnici si zaplatit nechceme. Trváme, aby se nám proplácely léky na chřipku z veřejného pojištění, a pro potřebné postižené děti je pak za srdceryvného lkaní nutno dělat veřejné sbírky, aby mohly do lázní či na operaci. Lepší příklad asociálního chování být snad ani nemůže. Jsme pohoršeni, jak vulgárně mluví prezident Zeman. Ale copak jsme to nevěděli, než jsme ho zvolili? Ani on nespadl z Marsu, ale je typickým představitelem značné části národa. Představitelem buranství, hulvátství, ubohosti, typické české „vyčůranosti“, kdy účel světí prostředky. Bohužel značné části národa takové chování imponuje. Nejspíš ho zvolí i podruhé. Značné procento našeho národa říká, že to před listopadem 1989 bylo lepší. To ale může říci jen naprosto nevzdělaný jedinec, který o době komunismu nic neví, nebo naprostý idiot. Nebo nevzdělaný idiot. Slovo idiot není urážka, ale jen odborný popis osobnosti takového jedince, který vůbec nechápe souvislosti. Komunistický režim se držel u moci pouze vyvoláním atmosféry strachu. Každý, kdo se hlásí k odkazu komunismu, každý, kdo velebí období od roku 1948 do roku 1989, každý, kdo tuto dobu relativizuje a omlouvá, se tím zároveň hlásí k tak zvané diktatuře proletariátu, pošlapání lidských práv, teroru, politickým procesům, mučení, vraždám. Buď s tím souhlasí, nebo je idiot. Těžko říci, co je pro naši společnost horší. Ale je jich bohužel pořád dost.
Co zachrání naši společnost: -
-
Jedinou nadějí je nová generace, která nebude zatížena minulostí. Která bude natolik sebevědomá, natolik schopná, že nebude chtít po politicích, aby se o ni postarali. Která bude po politicích chtít, aby spravovali stát tak, aby v něm lidé měli dostatečnou volnost si své věci zařídit sami. Je pochopitelně otázkou, zda současná společnost dokáže vygenerovat společnost o řád lepší. Zda dokáže překročit svůj stín. Zda současné školství dokáže vychovávat sebevědomé jedince, nebo jen poslušné unifikované občany bez potřebného sebevědomí. [19]
-
Schopnosti a jednání mnoha studentů na naší škole mi dává naději. Na druhé straně je otázkou, zda jich je dost a zda budou chtít bojovat s touto negativismem prosycenou společností, která nepřeje silným a schopným osobnostem. Pokud to ti nejschopnější z nové generace vzdají a odejdou pryč, či rezignují a splynou s davem, tak to bude špatné. Pokud vytrvají, nenechají se zkazit, je naděje.
JAK JE NA TOM ČESKÁ REPUBLIKA 25 LET POTÉ? Bohužel značná část národa se domnívá, možná i vlivem silné sklerózy, že jsme se měli před rokem 1989 lépe než dnes. Jelikož tato část populace kašle na pojmy jako svoboda a lidská práva obecně, pojďme se podívat na pár statistických čísel. -
-
průměrná délka života v České republice se zvýšila o 7 let průměrná mzda se zvýšila osmkrát, při zohlednění inflace tak průměrná reálná mzda vzrostla za 25 let o 52 procent tržní ekonomika přinesla zvýšení rozdílu v příjmech, nikoli však dramaticky, hodnota Gini koeficientu, kterým se měří rozdíly příjmů mezi obyvatelstvem, byla v roce 1989 20.4 bodu, v roce 2013 to bylo 24.6 bodu, ve srovnání s jinými zeměmi jde o jednu z nejnižších hodnot, průměr v EU činí 30.5 bodu, v USA je to 40.0 bodu míra nezaměstnanosti v České republice patří mezi nejnižší v Evropě míra zadlužení České republiky patří k nejnižším mezi rozvinutými zeměmi za průměrnou mzdu si mohl občan koupit v roce 1989 1001 láhvových piv, v roce 2014 si jich může koupit 1835 za průměrnou mzdu si mohl občan v roce 1989 koupit 333 litrů motorové nafty, v roce 2014 si může koupit 531 litrů před rokem 1989 stála škodovka 34 měsíčních průměrných platů, dnes si ji občan pořídí za 12 měsíčních průměrných platů (kdyby byl socialismus, stála by na dnešní ceny 655.000,Kč) v roce 1989 si mohl občan za průměrnou měsíční mzdu koupit 0,4 pračky, dnes si za průměrnou měsíční mzdu může koupit pračky dvě obecně potraviny a domácí spotřebiče jsou v roce 2014 daleko levnější, než v roce 1989, naopak dražší jsou služby, z těch běžných třeba kadeřník či holič, odvoz odpadů, nájemné v bytech či energie, do těch se však promítá i umělé navýšení ceny kvůli podpoře tzv. obnovitelných zdrojů
Máme se bát války? Tomáš Záruba Student 3.C Krize na Ukrajině. Začalo to jako protesty občanů, kteří se bouřili proti vládě, která na poslední chvíli odmítla podepsat asociační smlouvu s EU. Poměrně rychle se tyto protesty vyvinuly v pouliční válku mezi protestanty a těžkooděnci. Poté začali umírat první lidé, když byly jejich demonstrace násilně rozháněny. K opozici se přidávalo více a více lidí, až se jim nakonec podařilo Janukovyče sesadit. Ten poté utekl kamsi do Ruska. Ovšem za cenu několika stovek padlých demonstrantů. Byla představena nová vláda a naplánovány volby, situace se zklidnila, ale Ukrajinská krize ještě zdaleka neskončila. Ruská armáda najednou pocítila potřebu rozsáhlého cvičení poblíž Ukrajinské hranice a situace na Krymu zvážněla – tamní parlament naplánoval referendum, ve kterém se mělo [20]
rozhodnout, zda bude Krym i nadále součástí Ukrajiny. Ruští vojáci se počali objevovat na Krymu, podle ruského prezidenta Putina udělá Rusko vše proto, aby ochránilo ohrožované Ruské občany, kteří pobývají na Krymském poloostrově. Z Krymu se poté stala autonomní republika, která usilovala o připojení se k Rusku. Uprchlý prezident Janukovyč opakovaně prohlašuje Ukrajinskou vládu za extremisty a fašisty, a tvrdí, že hlavou státu zůstává on. V Krymském referendu se občané vyslovili pro připojení k Rusku. Putin podepsal smlouvu o připojení Krymu k Rusku, čímž Rusko zdárně dokončilo anexi a ovládá celý Krymský poloostrov. Do konfliktu se také protiruskými sankcemi zapojují USA a EU. Válka na východě Ukrajiny pokračuje, podobně, jako tomu bylo v případě Krymu, vznikají další republiky jako Doňecká, Luhanská a Dombasská lidová republika. V listopadu se v těchto republikách, které prakticky nikdo neuznává, konaly volby, jejichž výsledky také nikdo neuznává. Kromě Konfliktů na Ukrajině jistě většina z nás slyšela také o probíhající válce v Iráku a Sýrii, jež je způsobena teroristickou organizací Islámský stát, která stále nabírá na vlivu a chtěla by nabírat i na území. Otázkou zní: Máme se některého z těchto konfliktů obávat? Mohl by se nás dotknout? Pokud se podíváme na mapu, zjistíme, že Rusko od nás není zase až tak daleko, tedy zapojení České republiky do konfliktu není nereálné, a navíc to není tak dávno od doby, co u nás Rusové byli naposledy (46 let), takže si jistě ještě cestu do Prahy pamatují. Ale pokud by používali stejnou taktiku jako na Ukrajině – tedy postupné se vytrácení jejich vojáků (pravděpodobně převlečeních za houbaře) za hranice jiných států, trvalo by jim to asi poměrně dlouho a navíc by se jim to tak stejně nepodařilo, neboť Ukrajina, přes kterou by mohli postupovat, by přeci jenom v takovémto případě měla početní převahu. Jiná situace je, pokud by Rusové šli přes Ukrajinu s tím, že jdou válčit, nikoliv houbařit. V takovém případě by Ukrajina neměla šanci a musel by na pomoc přispěchat západ. Zkusme tedy nejdříve tento scénář. Než se kdokoliv k čemukoliv rozhoupe, Rusové se probojují pře půl Ukrajiny a pomalu začínají klepat na dveře v Rumunsku, Slovensku a Polsku (Bělorusko by se pravděpodobně přidalo na Ruskou stranu – tady by tedy byl postup daleko rychlejší). Dříve než však stačí vzít za kliku, ví už o tom celý svět a ve zbytku Evropy se již většina mužů obléká do maskáčů a míří Rusům naproti. Ani spojené Státy nezůstávají pozadu a posílají sem svojí armádu. Ke střetům dochází na Rumunsko Moldavské Hranici, Kdesi uprostřed Ukrajiny a v Polském pohraničí. Můžeme jen spekulovat, kam až by ruské jednotky dorazily a zda by vůbec překročily české hranice, případně jak dlouho by takový konflikt trval. Každopádně by to Českou republiku zasáhlo, pokud by zde neprobíhaly samotné boje, mohly by zde probíhat přípravy, cvičení, atd. Praha by, myslím, byla ideálním místem, odkud celou situaci řídit. Dále by v celém konfliktu byla řada dalších proměnných, jako například, jak by se zachovaly další státy jako Čína, případně co by se za takové situace dělo v Africe. Co se týče Islámského státu, nemyslím, že je pro nás v dohledné době hrozbou. Jejich velkolepé plány sice zahrnují rozšíření svého území skoro po celé Africe a ve Španělsku a pak dále přes Saudskou Arábii snad až do Mongolska. Dále by také rádi vyvraždili všechny bezvěrce nebo jak těm, kdo nesdílí jejich víru, říkají… Ale nevěřím, že se jim něco z toho kdy povede. Závěrem bych chtěl říci, že si nemyslím, že k nějakému z těchto konfliktů dojde. Vidím to tak, že jediná bitva, která nás čeká, je ta hokejová.
[21]
Máme se bát války? Matěj Čermák Student 3.C
Jestli se bojím války? To víte, že se bojím. Válka nemá vůbec žádný přínos. Bojím se v první řadě o zdraví svých nejbližších. Bojím se dopadů, které by válka měla na země postižené válkou. Válka by mohla výrazně ohrozit ekonomiku států, narušit psychiku jejich občanů a to je pouze zlomek toho, co špatného by válka přinesla. Osobně jsem žádnou válku nezažil a zažít rozhodně nechci. Po návštěvě několika koncentračních táborů, a konverzaci s lidmi, kteří válku zažili, bych mohl říct, že si umím představit, jaké to je žít v době probíhající války. Přesto si ale myslím, že moje představy jsou pořád ještě bláhové a realita je mnohem horší. Nejvíce znepokojující na tom je, že situace na Ukrajině je stále vážná a nelze tedy zcela vyloučit, že se žádná světová válka nebude konat. Pokud by tak nastalo a válka by vypukla, rozhodně bych chtěl chránit Českou republiku, ačkoliv nemám žádný vojenský výcvik a v boji se nevyznám. Podle mého názoru by se válka třetího tisíciletí značně odlišovala od přechozích dvou světových válek a to hlavně kvůli technologickému pokroku ve výrobě zbraní. Od 2. světové války uplynulo už mnoho let, a když povážím, jaké zbraně měli bojující země k dispozici, nechce se mi myslet na to, jaké by to bylo dnes. Povinná vojna by podle mého názoru v dnešní době rozhodně nebyla na škodu. Kdyby dnešní době nastala válka, rozhodně by se pro stát a jeho obranu vyplácelo mít velký počet potenciálních vycvičenců, kteří by náš stát chránili. Také si myslím, že lidé, kteří chodili na vojnu, si odtud odnesli nejen vojenský výcvik, ale i určitou disciplínu a respekt k autoritám, který, si myslím, v poslední době mladší generace trochu postrádají. Můj názor na povinnou vojnu je ale takový, že by nebylo špatné ji obnovit, ale rozhodně by se mi na ní nechtělo. O situaci na Ukrajině jsem se prvotně dozvěděl z médií. Z počátku jsem se o ni moc nezajímal, ale jak se situace postupně vyhrocovala a začaly se objevovat informace o dění na Krymu, začal jsem se zajímat více. V rodině se o situaci na Ukrajině moc nebavíme. Díky této práci jsem dostal možnost se více zamyslet nad tím, jaké by to bylo, kdyby válka opravdu nastala, a nechce se mi myslet, jaké by to pro náš stát bylo.
Máme se bát války? Filip Blažek Student 2.D Genocida, zvěrstva, miliony mrtvých a zmařené životy mladých lidí, kteří měli v plánu lepší budoucnost, než zemřít... to je válka. Osobně myslím, že válka je jen prostředek, jak znovu přerozdělit a nastartovat určitou část světa. Na každé válce, každém konfliktu, či sebemenší rozepři dvou etnik nejvíce těžil zbrojní průmysl, protože holt klacky už dnes nejsou v módě. [22]
S válkou přichází největší technologický pokrok, který lidstvo může zažít. Satelity, atomová bomba, radiová komunikace, letectví, strojní průmysl, to je jen malý výčet toho, co pomohla válka zdokonalit. Myslíte, že bychom měli dnes takové možnosti počítačů, navigace a jaderného výzkumu, jak máme dnes? Projekt Manhattan, šílený závod USA spojené se zbytkem světa proti nacistickému Německu, závod, pro který bylo vynaloženo neskutečné množství financí, a který nám přinesl poznatky, ze kterých dnes čerpáme jako ze studnice dnešní vědy. Možná se ptáte na to utrpení, kterým si museli a musejí obyčejní lidé projít během jedné zbytečné války. Věřte mi, obyčejní lidé jsou jen lidé... Pokrok si vždy bere určité oběti. Lidí bude vždy dost. Vím, píšu to dost surově, ale ty pány nahoře to opravdu nezajímá, jsou jako závodník, který žije jen pro to vítězství a nebere v úvahu prohru, udělá cokoli, jen aby vyhrál i za cenu, že na vrchol vyjde po zádech ostatních. Válka je špatná věc, opravdu doufám, abych válku nemusel zažít. Války se dnes musíme bát na každém kroku, svět se za posledních 20 let hodně změnil, na začátku byla euforie z míru a svobody, dnes mi přijde, že se již nudíme, tak máme potřebu hledat si novou zálibu. Vše není jen černobílé, ani válka. Jak se říká - špatného člověka se zbraní zastaví jen dobrý člověk se zbraní. Otázka je, kde se to dobro dnes skrývá.
Demokracie v našem státě a otázka komunismu Pavel Špecht Student 3.B Při brouzdání na internetu mě čas od času zaujme negativní informace o dění v české politice. Jedná se většinou o špatné rozhodnutí politiků, případy korupce, zdražování potravin, zvyšování daní, atd. Pod takovým článkem se většinou nachází velmi dlouhá diskuze, kde si lidé vylévají vztek, nadávají na politiky často vulgárními výrazy, což je ve většině případů pochopitelné. Kromě komentářů na současnou situaci se vždy najde někdo, kdo napíše, že by nám bylo mnohem lépe, kdyby se vrátil minulý režim. Jak může někdo napsat něco takového?! Jaký k tomu má dotyčný důvod? Má se český národ špatně natolik, že by se měl vrátit k vládě jedné strany, která potlačila vše, co by ji mohlo ohrozit, a vládla v naší zemi přes 30 let?! U příspěvku se vždy pozastavím a zamyslím se, jak by náš stát vypadal, pokud by žádná revoluce neproběhla a my stále vesele oslovovali všechny okolo soudruhem či soudružkou. Někdo samozřejmě namítne, že se čas komunistických režimů po celé Evropě na konci 80. let chýlil ke konci a uvědomovali si to i samotní komunisté. Jsou dva možné důvody, proč by toto mohl někdo napsat. Tuto dobu nikdy nezažil a nepocítil, jaké to je mít vybranou kariéru dávno před tím, než by dokončil i základní školu. Člověk žijící na vesnici mohl být dobrý, jak chtěl, stačilo, že místní Jednotné zemědělské družstvo mělo nízké počty, a s vysněnou kariérou byl konec. Jakákoli známka odporu proti straně se rovnala tvrdému postihu. Dobu, o které se zde zmiňuji, jsem osobně nepocítil. Mnohokrát mi bylo však vyprávěno, co za dobu to bylo, a proto jsem rád, že přišla revoluce a já se narodil do svobodné země. Druhou možností je spolupráce se stranou. Pokud jste se stranou spolupracovali a nevadilo vám, že jedinou možností sehnání určitého zboží byl podpultovní prodej, o možnosti svobodného cestování ani nemluvím, blaženě jste si žili v té socialistické baště. [23]
Potlačování práv se nelíbilo všem. A přišla revoluce. Režim byl svržen a nastolena demokracie. Hrdě jsme vstoupili do spolků sdružující státy Evropy a celého světa. Tehdy bylo velice důkladně ničeno vše, co bylo spojováno s komunismem. Lidé měli nepopiratelný důvod této činnosti. Naším vzorem se stalo Spojené království a USA, proto se vše muselo změnit po vzoru západu. Přišel kapitalismus, ekonomický systém, ve kterém nikdo nedostane nic zadarmo, pokud se o to sám neporve. Česká společnost na takový systém zvyklá nebyla. Jak se k moci dostávala pravice, státní podniky se postupně rušily a pozemky Jednotných zemědělských družstev stát rozprodal. Naprosto mizivá podpora rodin, kterou stát považuje jen za věc či problém rodičů, místo toho, aby je podpořil. Nevím, jestli poslancům nedochází, že bezdětný pár představuje mnohem menší příjem na daních, o budoucích plátcích
nemluvě. Populace stárne a někdo na důchodový systém do státní pokladny bude muset přispět… Toto považuji za problémy, které by se měly co nejdříve řešit, nebo jejich důsledky budou o to horší. Stačí se podívat kus za hranice. Německo a Rakousko systém JZD používá dodnes. Jednotliví zemědělci své pozemky spojí dohromady, společně nakoupí stroje a vybavení, na které by jim prostředky za normálních okolností určitě nestačily. V dnešní době se k nám dováží téměř vše. Netvrdím, že dovážet nerostné suroviny bychom nemuseli. Nechat zaniknout, rozprodat či neobnovit významné podniky jako jsou sklárny, pivovary, automobilky, které mohly výrazně podporovat státní ekonomiku, je jiná věc. Další věcí, která negativně zasáhla nově vzniklý stát, bylo rozdělení moci mezi hrstku osob tzv. kmotrů. Místo tvrdého potlačení praktik však tento problém přetrvává do současnosti. V posledních letech jsem zaznamenal, snad jako každý člověk, který umí číst a zajímá se o dění v České republice, že začal boj proti korupci a kmotrům. Zajímavý vývoj událostí. Na kolik byl, či nebyl úspěšný, je už jiná věc. Každý, kdo sleduje politiku, a není slepý, nepřehlédne jednu podstatnou věc. Komunistická strana, před útlakem které jsme se před více než dvaceti lety osvobodili, je stále právoplatná registrovaná strana mající v posledních volbách do Poslanecké sněmovny necelých patnáct procent hlasů. Jak je toto možné?! Proč už dávno nebyla zrušena?! Sám jsem za její úplné vymazání a rozpuštění. Vždyť v ní byly uplatňovány věci, které jsou v rozporu s listinou základních práv a svobod. Navíc mile posílá pozdravy a blahopřání k výročí založení jednoho z nejhorších režimů na planetě - na Korejském poloostrově. Náš národ, zvyklý přes 60 let na velkou sociální podporu od státu, začíná uplatňovat pravicové myšlenky? Kdo chce podporovat sociální smýšlení, ať volí umírněné strany jako je ČSSD. Staří lidé totiž postupně ztrácejí ideje a víru v demokracii a radši dají hlas straně, za které se vlastně neměli vůbec špatně. Neboť člověk umí zapomínat a vždy se mu tato negativní vlastnost vymstila. Dávat přístup k moci radikálním stranám se v minulosti moc nevyplatilo. Nemyslím si, že pokud by se k moci dostali, byl by to teror jako dřív, ale samotné myšlenky této strany nejsou v pořádku. Lidé věčně nadávají na výsledky voleb, ve kterých je účast voličů jen necelých 60%. Proč bojovali za svobodu a demokracii, když pak neuplatňují to, co je jeden z principů demokracie?! [24]
Nadávají na vládu, když sami volit nepřišli. Vyplnění přitom trvá maximálně několik minut a nevěřím tomu, že by si někdo nenašel čas dostavit se do volební místnosti. Vše se dá změnit, za vším je jen lidská lenost. Nejlepší forma vlády by byla absolutní. Jen minimum lidí by ji mohlo ovlivnit, a proto by byla ideální. Myšlenka komunismu je stejně krásná jako ta demokratická. To člověk ji nikdy nedotáhne k dokonalosti, protože upřednostňuje své vlastní potřeby nad skupinové. Demokracie se ukazuje jako ta nejméně špatná forma vlády, tudíž je uplatňována ve většině států světa ve větší či omezené míře.
Demokracie Lukáš Frantál Student 3.B
Demokracie je politický systém, který v naší zemi vládne. Osobně si myslím, že je to nejlepší systém, který tu může být. Demokracie je dobrá v tom, že si v podstatě každý může dělat, co chce a není ničím omezen (pokud to není trestné nebo protizákonné). Demokracie by měla znamenat – vláda lidu. Demokracie nám dává svobodu a pocit, že máme nějaký vliv na společnost. Je to ale opravdu skutečnost? Neovládá náš stát jenom hrstka lidí, které jsme si zvolili? Osobně si myslím, že pravda je taková, že nás ovládají jen lidé, které jsme zvolili a my osobně na demokracii máme nějaký vliv pouze jednou za 4 roky tím, že zvolíme buď stejnou, nebo jinou stranu, která bude vládnout. Pokud se nám nějaký zákon schválený parlamentem nelíbí, tak jediné, co můžeme udělat, je vyhlásit stávku a protestovat. Tím bych řekl, že naše pravomoci končí a ani v případě stávky nebo protestu se nemusíme dočkat požadovaných výsledků, ba naopak, vláda se snaží ignorovat námitky podané nějakou protestující skupinou. Často se dokonce snaží rozehnat protestanty policií. To si myslím, že není úplně nejlepší způsob, jak řešit problémy v demokracii. Dále mě zajímá, jak je možné, že projde zákon o politické imunitě a proč vůbec takový zákon vznikl, když každý politik říká, jak je poctivý a snaží se dělat vše pro zlepšení státu. V tomhle případě by přeci nebylo nutné zavádět takovýhle zákon, nemýlím-li se. Podle mého názoru je tohle naprosto nesmyslné a dává vysoce postaveným lidem právo „dělat si co chci, a když se na to přijde, tak mi stejně nikdo nic nemůže udělat a v životě nebudu hnán k odpovědnosti“. Můj názor na politiku v ČR je ten, že je tu cca 10 % poctivých lidí a 90 % lidí, kteří se starají jen o svůj vlastní zisk. Jinak si celkově o demokracii myslím, že je to skvělá idea, za předpokladu, že zvolení lidé budou poctiví a čestní, a že se budou starat o to, aby se stát rozvíjel a prosperoval, což podle mého názoru se v ČR neděje.
Demokracie David Lukáš Student 3.C Neustále se o ní zmiňují média, profesoři, studenti i obyčejní občané, ale co vlastně ta demokracie pro nás obyčejné lidi znamená? Pod slovem demokracie si představuji svobodu, mít volnou ruku nad tím, co chci v životě dělat, zkrátka mít úplnou kontrolu nad svým životem. [25]
Bohužel ovšem v naší společnosti se tohle nerovná demokracii. Demokracie je sice svobodnější než jakýkoliv absolutismus, uspokojuje ovšem pouze většinu a ne jednotlivce. Tento systém zcela chápu, někdy je těžké zavděčit se malé skupině, natož národu o 10 milionech obyvatel a je pochopitelné, že každý si nemůžeme dělat, co chceme. Hranice, která určuje, co je ještě přípustné, je určena zákonem. A tím se dostáváme k prvnímu problému demokracie – naši zákonodárci. Zákony totiž nesepisují a nehlasují o nich „obyčejní“ občané, ale diskutují o nich poslanci, senátoři a i pan prezident. Proto se občas můžeme v médiích dočíst o nesmyslných či zbytečných zákonech, které spíše uškodí, než aby byly k užitku. Důvodem je nejspíše neznalost situace a osobně mi přijde i nezájem ze strany zákonodárců.
Já jakožto občan České republiky mohu naši demokracii ovlivnit jen velice málo. Proto, abych ji ovlivnil více, bych se musel dostat mezi výše zmíněné zákonodárce a podílet se na úpravách zákonů a tak podobně. Ale ani to by nebyla výhra. V době velkých politických stran si myslím, že vždy bude na prvním místě velký plat poslance a ne zájem českého občana. O tom je celá tato úvaha. Myslím si, že je spousta možností, jak demokracii změnit, upravit atd., ovšem my jako Češi jsme povahově takoví, že bychom to nedokázali pochopit. Čech bude mít vždy před očima peníze, ať jde o cokoliv, protože žijeme v době, kdy peníze jsou všechno. Hrozně cením ostatní země, kde jsou lidé solidární a pomáhají si a tím si vylepšují svoji komunitu. A u nás? U nás to nemá smysl, jelikož za solidárnost se tu sklízí spíš posměch, či něco negativního. Závěrem chci říct, že žádný politický systém nám situaci zřejmě nevylepší, protože „ta naše povaha česká“ .
Demokracie Vít Šantrůček Student 1.L Demokracie je moderní systém formy vládnutí, nad nějakým státem či územním celkem. Demokracie je vláda lidu, kdy lidé volí své zastupitele, kteří je zastupují v parlamentu a poslanecké sněmovně. Demokracie má striktně oddělené tři pilíře, pokud tomu tak není, nastává problém, neboť už může dobíhat ke korupci. [26]
Demokracie má své výhody a nevýhody, největší výhodou je to, že je to zatím nejspravedlivější systém formy vládnutí, protože si lidé vybírají lidi, kteří za ně budou šířit a prosazovat stejné myšlenky, jako mají oni. Tím pádem rozhodují všichni občané, kteří přijdou k volbám o tom, jak se jim bude v budoucnu žít, na rozdíl od feudálního uspořádání formy vládnutí, kdy o osudu země rozhoduje feudál, neboli panovník, který nese všechno břímě vládnutí na svých ramenou, ale i to má svoje výhody, například že panovník není zkorumpovatelný, anebo když vymyslí vláda nějaký nesmysl a pak se hádají, kdo to vymyslel, tady je to jednoznačné, byl to panovník. Největší nevýhodou demokracie je, že všichni jsme jen lidi a chceme se mít co nejlíp, i když to kvůli tomu odnesou jiní. Například zákon o tom, že všichni lidé, kteří si postaví sluneční elektrárnu, budou mít dotovanou elektřinu, aby je to na začátku nevyšlo tak draho, toto je příklad jasné korupce, kdy nějaký majitel ještě nezprovozněné sluneční elektrárny přišel za nějakým poslancem a řekl mu: “Hele, když tam u vás v tom parlamentu prosadíš to, že všichni kdo si v období od 5. 10. 2012 do 5. 10. 2013 vybudují sluneční elektrárnu dostanou od státu dotaci 10 korun českých na kilowatt na 5 let, tak ti dám na ruku 20 milionů korun a pak z každého kilowattu, který moje elektrárna prodá do sítě, dostaneš 5 korun.“ Toto je jasný případ korupce, kdy na tom vydělají dva lidi, ale všichni ostatní obyvatelé ČR prodělají, protože se těch 10 korun dotace na kilowatt bude platit z jejich daní. Další hrozbou demokracie jsou všichni poslanci a senátoři, kteří kdy vzali nebo jsou ochotni vzít úplatky kvůli tomu, aby se měli líp, ale s tím, že se nepodívají na ostatní a vymyslí nějaký nesmyslný zákon, který pomůže jednomu člověku, ale ostatním ublíží. Takhle rozkrádat státní pokladnici by snad nemělo jít do nekonečna a brzy by někdo mohl přijít na způsob, jak tomu zabránit. Nejhorší na tom ale je skutečnost, že nějaký poslanec vezme vysoký úplatek za úplně zbytečný zákon. Při troše štěstí a pídění na to policie přijde a zatknou ho. Dále nastávají tři možnosti, které se mohou stát. První je, že ho policisté vlastně ani nezatknou, protože jim dá část úplatku a oni to vše smažou. Druhá možnost je taková, že ho policisté zatknou a předvedou před soud, kde se musí hájit, jasně soud prohrát, ale soudce ho shledá nevinným, protože mu obžalovaný nabídl úplatek, který si vzal. Zde v podstatě spady všechny tři pilíře demokracie a je nyní úplně k ničemu. Třetí a zároveň jediná správná možnost je, že bude za svoje činy odsouzen. Tak a takhle by měli dopadnout všichni, co chtějí demokracii narušovat.
Demokracie Jan Kühnel Student 1.L
Demokracie je jeden z mnoha člověku známých politických režimů, který se momentálně usadil jako režim, na kterém stojí většina moderního světa. Ovšem ne svět celý, jsou tu země jako je Dánsko, Velká Británie, Švédsko, ve kterých je monarchie, nebo země jako je Irák či Egypt, kde stejně demokracie neznamená nic. Demokracie, jak už sem zmínil, není jediný politický režim, máme tu například diktaturu, komunismus, socialismus, monarchii a další a další, ovšem demokracie je ten jediný, který byl vybrán jako ten, na kterém se postaví celá moderní společnost z několika důvodů. Jedním a nejspíše tím hlavním byl ten, že lidé nechtěli jen bezhlavě poslouchat "někoho ve vedení", chtěli o sobě, svém živobytí s svých životech rozhodovat sami, což během jiných režimů prostě a jednoduše nemohli. V některých režimech, jako je třeba diktatura, jim lidé ve vedeních mohli cokoli prostě [27]
a jednoduše zakázat, v komunismu zase byly regulováni nesmyslnými zákony, které většině lidí život znepříjemňovali. U monarchie zase záleželo na náladách a rozmarech krále nebo královny. Nikdo se nechce nechat naprosto a totálně řídit, a proto si lidé zvolili demokracii jako režim, který bude nejlepší a pro ně nejvýhodnější. Dále tu byla zvěrstva, kterých se na lidstvu dopustili při jiných režimech lidé jako Hitler či Stalin, nebo v moderní době ve státech, ve kterých demokracie nefunguje, teroristické skupiny, například ISIS. Kde se lidé bezdůvodně zabíjeli a zavírali po milionech, a kde věci jako základní lidská práva skoro neexistovaly. Ty mocnější se stávali mocnějšími a nikdo s tím nemohl nic nadělat, například na Evropě to nechalo jizvy, které nejspíše nikdy nezmizí. Demokracie je něco, co jako lidstvo, nechci říkat potřebujeme, ale je to něco, co nám usnadní život, co nám život usnadní a zpříjemní. Jistě, všechno není perfektní, lidé v zemích třetího světa pořád trpí, jistě, lidé v zemích ovládaných demokracii pořád páchají zvěrstva, vraždí se a kradou, a to vše například i ve vysoké politice. To všechno se pořád děje a nejspíš nikdy dít nepřestane. Jako civilizovaní lidé jsme se však zasloužili o to, že tyto hříchy či věci, které by se neměly dít, se sice nezastavily, výrazně se však omezily, a to všechno je zásluha demokracie. Mír v civilizovaných zemích, pomáhání částem světa, které na tom nejsou tak dobře, všechno tohle bychom za utlačovatelských režimů nedokázali. Já osobně jsem rád, že věc jako demokracie existuje, že se sám a svobodně můžu rozhodnout například co budu v životě dělat. Neumím si přestavit můj život za jiného režimu. Jistě, kdybych tam žil, možná bych řekl něco jiného, ale tohle je můj názor na to, jaká je demokracie, a jak jí já osobně chápu.
Demokracie Lukáš Anděl Student 3.B
Demokracii vidím jako jeden velký kompromis, ve kterém je životní prostor jednotlivce limitován prostorem ostatních lidí. Např. když si chce jeden na své zahradě pustit rádio, neměl by tím narušovat klid ostatních. Demokracii, jako braní ohledu na ostatní, bych považoval za ideální, ovšem skutečnost v současné době, co si budeme nalhávat, není zrovna nejlepší. Výhoda demokracie je, že se uskutečňuje to, co si většina lidu zvolí. Ovšem, co je to ta většina? Pokud je výhra většiny těsná, nedá se říct, že by většina lidí byla spokojena, protože spousta lidí se voleb neúčastní, ať už z jakéhokoli důvodu, a tak je spokojená jen většina z menšiny, co se voleb účastnila. Nejlepší příklad takového výsledku můžeme vidět na spokojenosti s čelním představitelem naší země. To souvisí s demokracií jako společenským uspořádáním. Otázka je však, kde by se měly vzít skutečně demokratické principy společenského uspořádání. Již od první hodiny občanské nauky na základní škole jsme se učili, že základem společnosti je rodina. A s tím musím i dnes souhlasit, že zřejmě všechno začíná v tom nejužším kruhu lidí, kteří spolu sdílejí soukromý prostor. Tam se také každý učí, co je v životě nejdůležitější a klíčové pro osobní pocit skutečné spokojenosti. Například si myslím, že hmotný dar nikdy nenahradí duchovní pocit štěstí a radosti. Což však neznamená, že i něco hmotného nemůže reprezentovat duchovní hodnotu. Myslím si, že demokracie u nás je zatím na nižší úrovni – a naše země mezi těmi evropskými má ještě co dohánět. Mám dojem, že v dnešní době jsou peníze vždy „až“ na prvním místě. A to je asi hlavní problém a rozdíl mezi dnešní a skutečnou demokracií, jak si ji já představuji. Ale možná se mýlím... [28]
Demokracie Zmatlík Adam Student 3.B Slovo demokracie pochází z řeckého slova dēmokratía, v překladu „vláda lidu“. Pokud bychom se dnes zeptali, co to vlastně znamená, dostaneme desítky různých odpovědí. Ve zkratce by se dala demokracie popsat jako vláda většiny, což znamená nadvládu většiny nad menšinou. Opak je totalismus, kdy skupina lidí vládne většině. Pojďme si nejdříve říct něco o základních formách vlády. Máme tedy: monarchii, demokracii, republiku, oligarchii a anarchii. Když se podíváme podrobněji na monarchii, zjistíme, že tato vláda nikdy v praxi neexistovala. Je to vždy skupina, která vyzdvihne jednoho svého člena. Král má svůj parlament či sněm šlechty. Každý diktátor má svoje byrokraty, nějaké „muže za oponou“. Tohle není vláda jedince, ačkoliv je jen jedna postava viditelným vůdcem. Je to vláda skupiny. Takže monarchii můžeme vynechat, neboť v praxi nikdy neexistovala. Tímto se dostáváme k oligarchii. Je to nejčastější způsob vlády jak v historii, tak dnes. Většina států je ovládána skupinkami mocných a bohatých lidí, což nás stále vrací k oligarchii. Další formou vlády je anarchie. Někteří lidé se podívají do minulosti a zjistí, že většina hrozných událostí byla spáchána vládami. Takže se rozhodnou nemít žádnou vládu a absolutní svobodu. To je ale chyba. Bez zákona nemůže být svoboda. V anarchii si každý musí chránit svůj majetek, svobodu, rodinu a vlastnictví. Tím se komukoliv odebírá možnost bezpečného pohybu. Každý musí být ozbrojený, jelikož si neustále musí hlídat svůj majetek. Civilizovaní lidé si vždy najali někoho, kdo jejich majetek chránil. Šerifa, policii nebo někoho podobného. Jakmile začne chaos, lidé prosí ty mocnější, aby vše vrátili do pořádku. Anarchisti, kteří tento problém začali, vytvoří vládu, kterou ovládají. Neboli oligarchii, kde mají totální moc. Nyní se dostáváme zpět k demokracii. Samostatná demokracie funguje nějak takto. Představte si, že se více než polovina lidí rozhodne vzít vám dům nebo dokonce dítě. V demokracii jim v tom nikdo nezabrání. Většina vládne. Ještě tu máme republiku. Ta vznikla z latinského res publica, neboli věc veřejná, tedy zákon. Pravá republika je tam, kde moc vlády je omezená zákonem a kde vláda nechává lidi napokoji. Totalismem by se dal popsat politický systém v ČR, totalitní vláda, která se schovává za háv demokracie. Poslanci, senátoři, radní a zastupitel. To jsou lidé, kteří zastupují demokracii. Měli by sloužit lidu a zastupovat občany. Děje se toto vlastně? Ne, neděje. Jak může někdo, kdo hájí demokracii, odpovědět občanovi na otázku „bez komentáře…“, nebo nemá ani tu slušnost odpovědět na dopis. Tímto se zase vracíme k totalitní vládě, kdy skupina politiků hají zájem menší skupinky lidí. Ve skutečnosti ale toto není hlavní vedení státu. V dnešní době jsou nejmocnějším vládcem peníze. Tak jako ve většině jiných zemí. Stát řídí skupina mocných lidí, kteří mají peníze. Tím se zase dostáváme zpět k oligarchii. To je ale něco, k čemu se obyčejný občan nikdy nedostane. Tím pádem se o to ani převážně nemusí zajímat. Právě demokracie je to, co občanům dodává tu naději, že se na dění státu také nějak podílejí. To také zachovává pořádek ve státě. Nemyslím si, že by demokracie nebyla důležitá. Jen to není to, co si o ní lidé doopravdy myslí. Je to lež jako většina věcí kolem nás. Na jednu stranu ta všechna lež nezní vůbec hezky. Na tu druhou je to něco, co chrání lidí před opravdovou pohromou. A tak by to mělo i po nějakou dobu zůstat.
[29]
DEMOKRACIE PODLE TGM Ing. Radko Sáblík ředitel školy
Níže jsem vybral pár myšlenek prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Myslím si, že ho většina národa uznává, paradoxně se k němu v poslední době odvolávají i komunisté, kteří o něm čtyřicet let zakazovali mluvit. Možná by však bylo ještě lepší, než jeho osobu uctívat, po zásluze za jeho nezpochybnitelné zásluhy o vznik samostatného státu v roce 1918, se zamyslet nad jeho životem a jeho myšlenkami. On sám se hned dvakrát stal terčem velmi ostré celonárodní kampaně, kdy vyjevil svůj názor navzdory většinovému veřejnému mínění. V prvém případě šlo o zfalšované rukopisy, vydávané za kulturní památku, ve druhém bojoval za spravedlivý proces se Židem Hilsnerem. Já však vybral pro toto číslo Presíku pár jeho názorů na fungování demokracie, a myslím si, že na své aktuálnosti neztratily nic dodnes. Minimálně bychom se nad nimi měli zamyslet, když už ne se podle nich chovat.
Demokracie má své chyby, protože občané mají své chyby. Jaký pán, takový krám. Má-li naše demokracie nedostatky, musíme překonávat ty nedostatky, ale ne překonávat demokracii. Demokracii dělají demokrati a lepší demokracii lepší demokrati. Demokracie není jen státní a administrační forma, nýbrž názor na život a na svět. Nejhlubší argument pro demokracii – víra v člověka. Demokracie je názor na život. Spočívá na důvěře v lidi, lidskost a lidství. A není důvěry bez lásky, ani lásky bez důvěry. Nesprávné je dělat rozdíl mezi mravností velkou a malou. Že se politik v zájmu státu nemusí a nemá ohlížet na mravní předpisy. Věc se má ve skutečnosti tak, že člověk, který například lže a podvádí v životě politickém, lže a podvádí také v životě soukromém, a naopak. Jen člověk slušný bude slušný vždy a ve všem. Žaluje se na politické strany. Právem, pokud ty strany hovějí stranickému sobectví. Ale strany přece nejsou a nemohou být jiné než průměr jejich voličů. Ten zase závisí na tisku a občanské výchově. Žaluje se na korupci – dobrá, jen do ní. Ale nedejme se svést ke generalizaci a nevěřme korupčníkům, žalujícím na korupci. [30]
Je dost korupce tiché – toho šikovného obcházení zákonů - korupce skoro legální. Té nestačí čelit negativně, ale pozitivně. Víc úcty k zákonům státu. Ano, myslím občanskou morálku. Stejně jako na korupci se žaluje na politické chyby. Na neschopnost poslanců, vlády a všech možných veřejných činitelů. Ano, děláme chyby – sám jsem jich udělal dost. Neumíme to ještě. Republika, demokracie, náš stát je mladý a dostal se nám skoro zadarmo. Nemáme tradice v politice a administraci, a proto děláme chyby. Nemluvím proti kritice, naopak – přeji si kritiky všech vad a omylů. Jenomže ta kritika nemá být k dělání demagogie, ale k poučení a nápravě. Pravá kritika není negace, ani svalování odpovědnosti na druhé, ale spolupráce a spoluzodpovědnost. Říká se, prý parlament už nedostačuje. Ne už! Ale ještě ne! Parlament je volen voličstvem – kdo to voličstvo vychoval politicky a mravně? Starý režim, poslanců vyrostlých za republiky ještě nemáme. Ani ten nejlepší parlament není k tomu, aby odhlasoval, co je pravda, právo a mravnost. O pravdě, o základních zásadách politiky, práva a mravnosti se nemůže hlasovat podle většiny. Demokracie sama lidi nevychovává. Slušní, opravdoví lidé se vychovávají rodinou, školami, církvemi, státní správou, literaturou, žurnalistikou a tak dále. Překáží tomu demokracie? Pro mne je politika a demokracie věc nesmírně vážná. Práce – řekl bych – pro ty nejlepší a nejvybranější lidi. Demokracie je zárukou míru, pro nás i pro svět.
Demokracie Lukáš Maršálek Student 2.D
Demokracie u nás je dle mého názoru zatím v "začátcích", ačkoliv je tomu již dlouhá doba, co jsme "přešli" z komunismu na demokracii. I tak si někteří lidé stále myslí, že v něm žijeme a podporují to, což je dle mého názoru velmi špatně. Ačkoliv náš prezident je jasný typ komunisty, ani to neopravňuje některé lidi, aby na něj [31]
házeli špínu. Například to, že párkrát mluvil vulgárně, a je jedno, že to bylo v živém přenosu. Je to vlastně taky pouhý člověk, a jen díky tomu, že je takhle vidět, tak si lidi na něm takto vylévají zlost, přitom si neuvědomují, že sami dělají naprosto to samé, ne-li mnohem horší věci. Další věc je to, že když byl na návštěvě v Číně, tak řekl, že nesouhlasí s nezávislostí Tibetu, ačkoliv si podle mě byl vědom toho, že Václav Havel byl s Dalajlámou velmi blízký kamarád, ale i tak budiž. Stále přece žijeme v demokracii a tak by měla být svoboda projevu ne?! Když tím všichni tak žijí, tou demokracii, tak proč najednou hází špínu na Zemana? Že vyjádřil svůj názor a řekl, co si myslí? Lidi jsou blázni, měli by se zamyslet nad tím, že si vlastně s prominutím s**** do pusy, když toto říkají. Být v situaci pana prezidenta, myslím si, že většina lidí by se zachovala mnohem hůř, akorát že oni v té situaci nejsou a tak komentují cizí kroky. Jako samozvaní soudci. Navíc si ho sami zvolili a jsme tam, kde jsme byli. To o čem jsem psal o pár řádků výš. A teď, když s ním nejsou spokojeni, tak sepisují, podle mého názoru naprosto nesmyslné petice. Co čekají? Že se z nich Zeman posadí na zadek? Ani prd, pobaví ho to a dá si panáka becherovky a bude naprosto v klidu. Podle mého názoru je to jen loutka, aby se ostatní lidi měli za koho schovat. Takže ve výsledku je vlastně skoro jedno, kdo bude prezidentem. Lidi nebudou spokojení nikdy, ať tam bude kdokoliv.
Vulgarismy v mediích Vojtěch Srb Student 4.C Média. Zdroje informací, které by nám měly poskytovat komplexní, nezaujaté zprávy a to především přiměřeně oficiálním způsobem. Co nám ale nabízejí dnes? Po posledním fiasku prezidenta republiky Miloše Zemana, které se odehrálo při rozhovoru pro Český rozhlas, ve kterém pronesl několik sprostých slov, se strhla neuvěřitelná smršť právě kolem nich. Můj osobní názor je ten, že vulgarismů by se měli všichni vyvarovat, jak v médiích, tak na veřejnosti. Ať už je člověk hlava státu či uklízeč, toto pravidlo by stále mělo platit. „Naštěstí“ se pan prezident nemusí obávat toho, že byl první, kdo vypustil sprostá slova z úst na veřejnosti nebo v českých médiích. Po této události jsem si vzpomněl na pár podobných situací, které v minulosti vznikly. Další neslavnou chvíli byl přenos České Miss, kterou moderoval známý a oblíbený herec Vojtěch Kotek. Když zpovídal jednu finalistku, pronesl několikrát v rozhovoru synonymum ke slovu zadek. Když už to slovo vyslovil po několikáté a zdálo se mu to už trapné, řekl: „Tak zase abychom tu neměli těch „zadků“ moc…“ Dalším slavným případem je například zvednutý prostředníček pana Topolánka na Miroslava Kalouska, který mu to vrátil neslušným výrazem pro mužské přirození. [32]
Všechny tyto „příhody“ se staly a byly na veřejných akcích, které sledovalo několik set lidí skrze televizi, zprávy nebo četlo v novinách. A otázka tedy zní, měli by to lidé tolerovat? Můj názor zní, že ne. Pokud člověk vystupuje dennodenně na veřejnosti nebo má funkci, ve které reprezentuje klidně i malou partičku lidí, je jeho povinností je reprezentovat s respektem a úctou. Oholit se, slušně se obléknout a spisovně se vyjadřovat bez vulgarit. Samozřejmě vina padá i na samotné lidi, koho si zvolí jako svého zástupce či reprezentanta. Podobná situace nastává ve školách, kde se konají turnaje v různých sportech nebo ve firmách a organizacích, které mají svého mluvčího, který se musí chovat na veřejnosti podle pravidel a zásad. Pokud by rozhovory bral jako hospodské kecání, myslíte si, že by vydržel ve funkci dlouho? Rozhodně ne. Ne jen, že dělá špatnou pověst sobě, ale hlavně i firmě, organizaci či právě i celému státu. Lidem by mělo záležet na tom, kdo je reprezentuje. Měli by od něj něco očekávat, a když to nedostanou, tak se bouřit a vyžadovat to za každou cenu. Nesmí to tolerovat a nechat to plavat.
Vyjádření k mému prezidentu Zemanovi Jan Wágner student Jak můžete vidět výše, tak komentáři na prezidenta Zemana jsme opravdu obklopeni ze všech stran. V rádiích, televizních stanicích a napříč internetem jsou šířeny zprávy jeho zarytým odpůrcům a horečným obdivovatelům. Nejsem jedno ani druhé. Jsem pouze student, který projevuje svůj názor nevulgární cestou. V lednu 2013 proběhli první svobodné prezidentské volby. Předtím byli lidu předloženi kandidáti z různých sfér. Ne všichni se líbili a vyhrát mohl pouze jeden. Někteří byli moc podezřelí, radikální, modří, ospalí, žena nebo žid. Nějak se to dohodlo, a tak se 8. března 2014 dostal do funkce prezidenta naší přenádherné země, po výsledku svobodných voleb jejích občanů pan Miloš Zeman. Teď tu sedím za klávesnicí. Sleduji komentáře růžných odborníků, psychologů, komiků, spisovatelů i větrem ošlehaných novinářů a nedokážu pochopit, proč raději nešli kandidovat oni. Vím sice, že si stádo ovcí vždy bude stěžovat na to, že jinde je tráva zelenější, nebe modřejší, voda lépe chutná, prezident méně kleje a koně kadí duhu. Uvědomme si však, že jsme si ho svobodně zvolili. Naše výroky. Naše názory. Náš slovník. Kdo může nejvíc za to, jaká korunovaná hlava se dostane k nějaké funkci? Koho bychom měli soudit za dosazenou vládu?! Zeman v této zemi není problémem n.1. Možná jsme jím my, svobodní občané, kteří se naučili hlasitě řvát a zesilovat sílu svého hlasu při každém šťouchnutí. Třeba i facebookovém.
JAK HODNOTÍ PREZIDENTA ZEMANA Jan Pirk, kardiolog: „Mně osobně nejvíce vadí Zemanův výrok o tom, že zásah na Národní třídě nebyl masakr. Oba moji synové tam totiž byli. Z lékařského hlediska si prezidentovo chování [33]
vysvětluji tak, že onemocnění cukrovkou v jeho případě už postihuje i mozkové cévy. Vzdělaný a inteligentní člověk by takhle přece jinak nechoval.“ Karel Hvízdala, spisovatel a novinář: „Zeman je pro mě podobný případ člověka, který místo adekvátní sebereflexe ještě přikládá do kotle. Moc na ně působí jako droga, jsou na ní závislí.“ Erik Tabery, šéfredaktor Respektu: „Miloš Zeman ví, co dělá. Není to jen narcistní chování alkoholika. Dlouholetá konzumace této návykové látky ale má za následek, že neumí najít míru pro své výstupy. Viditelně pak podcenil citlivost veřejnosti vůči takovému chování. I když se protestů účastnily všechny generace, na těch mladších bylo na první pohled patrné, že už se nehodlají mocných bát.“ Martin Přikryl, mladý podnikatel, organizátor protestů s červenou kartou: „Ta jeho vulgárnost, nadbíhání Putinovi a rozeštvávání lidí, to už nešlo vydržet. Zvláště když to stále stupňoval. Už dávno byl na žlutou kartu, mně to ale přišlo málo. Říkal jsem si, že teď už je to prostě na červenou.“ Jiří Pehe, politolog: „U Zemana jde o polorozpadlou osobnost, která prostě nekontroluje svoje puzení urážet a mluvit sprostě. Nelze vyloučit, že je nějak a z nějakého důvodu zaangažovaný směrem k Rusku a zkouší, co společnost unese.“
STUDENTI: Ondřej Bobok, 1.C: „Dle mého soudu nás pan prezident zesměšňuje před celým světem a hlavně díky jeho "kontroverzním" názorům si z nás v zahraničí utahují a myslí bůhví co... Sečteno, podtrženo, doufám, že pan Miloš Zeman nebude kandidovat do dalších prezidentských voleb, a doufám, že snad zvítězí rozum nad hloupostí zvolit si "opilce a kuřáka z Moravy". Moc se omlouvám, jestli jsem použil moc vulgarismů, ale na "prezidentování" Miloše Zemana jsem zatím nenašel žádná pozitiva.“ Jakub Jarolímek, 1.C : „Já si nemyslím, že chování českého prezidenta je správné, ale než začnu zvedat červenou kartu, tak si nejdříve rozmyslím, jak to vlastně celé je. Už dlouho před 17. listopadem se plánovaly demonstrace proti systému, rozkrádání všeho, špatným zákonům atd. Což by samozřejmě mohlo vyvolat rozruch a dalo by s říct, že novou "revoluci". Těžko říct, jestli Zeman řekl to, co řekl dobrovolně nebo k tomu byl donucen, ale na všechny předešlé problémy se zapomnělo. Zajímavé. Další věc je, kdo ten protest vlastě organizoval. Už se ví, že červené karty byly vyndávány z krabice, kde bylo jako příjemce uvedeno "Americká ambasáda". Ale další věc je, že média dělají, že o ničem nevědí. Další "důkaz" je, že nemálo transparentů a plakátů na demonstraci bylo anglicky. Hned méně práce pro zahraniční média, že?“ Lukáš Maršálek, 2D: „Demokracie u nás je dle mého názoru zatím v "začátcích", ačkoliv je tomu již dlouhá doba, co jsme "přešli" z komunismu na demokracii. I tak si někteří lidé stále myslí, že v něm žijeme a podporují to, což je dle mého názoru velmi špatně. Ačkoliv náš prezident je jasný typ komunisty, ani to neopravňuje některé lidi, aby na něj házeli špínu. Například to, že párkrát mluvil vulgárně, a je jedno, že to bylo v živém přenosu. Je to vlastně taky pouhý člověk, a jen díky tomu, že je takhle vidět, tak si lidi na něm takto vylévají zlost, přitom si neuvědomují, že sami dělají naprosto to samé, ne-li mnohem horší věci. Další věc je to, že když byl na návštěvě v Číně, tak řekl, že nesouhlasí s nezávislostí Tibetu, ačkoliv si podle mě byl vědom toho, že Václav Havel byl s Dalajlámou velmi blízký kamarád, ale i tak budiž. Stále přece žijeme v demokracii a tak by měla být svoboda projevu ne?! Když tím [34]
všichni tak žijí, tou demokracii, tak proč najednou hází špínu na Zemana? Že vyjádřil svůj názor a řekl, co si myslí? Lidi jsou blázni, měli by se zamyslet nad tím, že si vlastně s prominutím s**** do pusy, když toto říkají. Být v situaci pana prezidenta, myslím si, že většina lidí by se zachovala mnohem hůř, akorát že oni v té situaci nejsou a tak komentují cizí kroky. Jako samozvaní soudci. Navíc si ho sami zvolili a jsme tam, kde jsme byli. To o čem jsem psal o pár řádků výš. A teď, když s ním nejsou spokojeni, tak sepisují, podle mého názoru naprosto nesmyslné petice. Co čekají? Že se z nich Zeman posadí na zadek? Ani prd, pobaví ho to a dá si panáka becherovky a bude naprosto v klidu. Podle mého názoru je to jen loutka, aby se ostatní lidi měli za koho schovat. Takže ve výsledku je vlastně skoro jedno, kdo bude prezidentem. Lidi nebudou spokojení nikdy, ať tam bude kdokoliv.“ Matěj Čermák, 2.A: „Byl jsem školou vyzván, abych napsal úvahu o prezidentovi České republiky, ve které jsem se narodil a žiji 17 let. Osobně jsem se nikdy o politiku nezajímal, prostě jsem se rozhodl, že se tím nebudu zatěžovat. Na otázky typu - “Co si myslíš o tomto a tomto zákonu?”, “Jaký máš názor na tuto stranu?” jsem vždy odpovídal “Nevím, neslyšel jsem o tom.” nebo “Nezajímá mě to.”. Možná od toho pramenní moje znalosti o politice jako takové. Poslední dobou mi dochází, že bych se měl o politiku zajímat více, vzhledem k tomu, že za pár měsíců budu plnoletý a získám aktivní volební právo. Nechci patřit do množiny lidí, která nad aktuálním děním v politice jejich státu pouze mávne rukou, nebo začne ihned nadávat, jak je všechno špatně, státem zmítá korupce a politika je jedna velká komedie. Nakonec vlastně zjistíte, že se dotyčný nezúčastnil voleb a nepokusil se na té situaci něco změnit. Možná dělám dobře, že jsem se dosud o politiku nezajímal, možná ne, každopádně jsem naučený nevyjadřovat se k věcem, kterým dostatečně nerozumím. Miloš Zeman se v politice pohybuje už dlouhou řadu let a mohli jsme ho vidět na pozicích předsedy ČSSD, předsedy poslanecké sněmovny nebo předsedy vlády. Od března 2013 se stal prezidentem České Republiky. Pan Zeman je také hodně známý pro své proruské postoje. Co mě, a předpokládám i většinu občanů, ale hodně zaráží, je chování a veřejné vystupování prezidenta Miloše Zemana v posledních několika měsících. Už v předchozích letech jsme od prezidenta mohli slyšet projevy, podobající se těm, které teď můžeme vidět a slyšet všude v médiích, rozdíl je ale v tom, že dnes je pan Zeman pronáší jako prezident České Republiky. Jeho sprosté výroky jsou neetické a sprostá slova by v proslovech prezidenta neměla nic dělat. Pan prezident se přitom hájí slovy, že se pan Schwarzenberg pyšní mnoha sprostými výroky a to ho činí oblíbeným. Zeman si je ale sám vědom toho, že ho jeho samotné výroky nečiní oblíbeným, proto jeho postoj dostatečně nechápu a asi nepochopím. Situace točící se kolem 17. listopadu a proslovem Zemana, ve kterém celou situaci zlehčuje, že podle jeho názoru to žádný masakr nebyl, je podle mého názoru příliš z medializovaná, ale bezesporu tímto názorem nařknul spousty občanů, kteří zažili dění 17. Listopadu, jak se říká, na vlastní pěst. [35]
Jednou z úloh prezidenta je bezesporu reprezentace jeho státu. Podle mého názoru je tato úloha velmi důležitá a hlava státu by ji měla zvládat na sto procent. Všechny výstupy prezidenta jsou médii šířeny do široké veřejnosti a to i do okolních zemí světa. Jaký si o státu udělá obrázek člověk, který v médiích vidí sprosté výstupy prezidenta oné země?“ Nathan Němec, 3.C: „Pan prezident by měl být ikonou a jedním ze symbolů naší republiky. Bohužel posledních osm let tento pocit nemám. Náš aktuální pan prezident asi moc nepochopil svou pozici. Jak se tak říká, tak by prezident měla být spíše taková figurka. To, že se nám směje celý svět, ale většině jeho voličů vůbec nevadí. Naopak, mám spíše pocit, že si svou zálibu ještě prohlubuje. Bohužel mám tuto skupinu za jednodušší vrstvu naší společnosti. Nejhůře nesu, jakým způsobem pan Zeman mluví za nás. Jak se opět vracíme k Rusku, od kterého se celou dobu snažíme vzdálit co nejdál. Jak si odletěl s partou kamarádů do Číny a začal podávat oficiální prohlášení, jedním z nich bylo postavení nás proti Tibetu. Oproti tomuto je nějaký výrok o Pussy Riot jen směšnou fraškou a asi taky jedinou věcí, o které ta zmíněná jednodušší vrstva ví. Dalším extrémem je propaganda, která zde vzniká. Mám na mysli aféru s červenými kartami, které prý byly doručeny z americké ambasády. Já jsem tam byl a kartičku jsem nedostal. Ani jsem neviděl nikoho, kdo by je rozdával, nebo říkal, že jí dostal. Všichni lidé, co tam byli, doopravdy projevili svůj názor. Připomíná mi to situaci před rokem 1989, kdy tehdejší KSČ všechny nešvary shazovala na Ameriku. Jako příklad můžu uvést absurdní pohromu v podobě speciálně vysazeného brouka Američany, který nám napadal brambory. Většina Američanů ani neví, že nějaká Česká republika vůbec existuje. A natož, aby podnikali nějaké tajné akce, které by ohrozily jejich světové postavení.“ Michal Jeník, 2.L: „Náš pan prezident Zeman určitě není hloupý člověk, ba naopak, ale jak říká jedno staré české přísloví ,,Starého kozla, novým kouskům nenaučíš”. Ti, co ho volili, věděli z médií, novin jaká je to osobnost a jaký má styl mluvy či vyjadřování. Stále jsem ale přesvědčen, že po všech eskapádách je jako prezident lepší volba než Schwarzenberg či tkz: Avatar. Kdybych mohl v té době volit, volil bych pana Sobotku. Jinak jestli dělá ostudu? Často svým vystupováním ano, ale v některých názorech se s ním ztotožňuji. Jinak demonstraci 17.11 na Václavském náměstí, bych nepodpořil. A o Pussy Riot řekl holý fakt, ale při jeho postavení prezidenta ČR moc hrubě. Má rada: nakonec kurz etiky by panu prezidentovy prospěl, ale v reálu ho potřebujeme skoro všichni.“
TÉMATICKÉ VÝROKY David Vávra, architekt a herec: „Návrat před 17. listopad 1989, do časů morálního rozkladu sonorního husákismu může chtít pouze nepřekovatelný komunista nebo mladý nepoučený anarchista.“ Jan Šibík, válečný fotograf: „Mám pocit, že neuplynulo 25 let, ale sto roků, že jsem se propadnul do úplně jiné země. Dnes si lidé neuvědomují radikální změnu, kdy dříve nemohli nic a dnes mohou všechno. Můžeme protestovat proti prezidentovi, a dokonce i můžeme mít tak hrozného prezidenta. Problémy, které nyní máme, jsou ve srovnání s těmi, co jsme měli dříve, kosmetického rázu.“ Klaus Hurrelmann, německý sociolog, jak se identifikuje konkrétní generace: „Tak deset až patnáct procent většinou vzdělaných lidí z každé věkové kohorty utváří její generační vědomí a identitu.“
[36]
JAK ZABÍT ČAS? Vojtěch Pavlů Student, redaktor 3.L
Pro toto číslo jsem si kdysi dávno připravil krátký návod či přesněji výpis zkušeností, jak se dá v dnešní společnosti efektivně zabíjet volný čas. Nejde ale jen o zabíjení času, ale jde o relaxaci v prodlevě mezi úkoly, které na nás jsou kladeny. 1. Sport - Tato aktivita vyžaduje velký um, vytrvalost a především vůli. Chcete mít tělo jeden velký pletenec svalů a hodláte pro to udělat maximum? Chcete cvičit maximálně dvacet minut denně? Na rovinu vám říkám, že tyto podmínky se do jednoho celku moc sloučit nedají. Proto doporučení redakce - SPORT NEBRAT! 2. Partner/partnerka – Zde jde opět o velice zajímavou aktivitu. Mít vztah s ní/s ním a užívat si. Milovat jeden druhého, říkat si hezké věci, nosit jí květiny/nosit mu pivo… Ideální, že? Tedy, do té doby, než si začne ten druhý prosazovat svoje názory víc a víc. Tedy, jsou i výjimky, často však se to zvrtne a přestane vás to bavit. Jenže, z tohoto se jen tak nevymotáš. Kdo si co navařil, to si taky sní. Takže opět doporučení redakce – PARTNERY/PARTNERKY NEBRAT! 3. Počítačové hry - opět něco dvoupohlavního – holka, která hraje počítačové hry (a nemá přitom zevnějšek takový, že si pak řeknete: „Tak třeba je alespoň hodná“) je pro kluka pod 30 let 2. nejvíc přitažlivá věc na světě (místo první vyhrává Emma Watsonová s pivem a slaninou). Naproti tomu kluk, co hraje počítačové hry, je často kluk, který je neschopný dlouhodobé, souvislé konverzace s jedním člověkem jiného pokémonu než je on. Zjednodušeně řečeno, pokud trávíte počítačovými hrami denně míň než 8 hodin, pak si nemáte o čem povídat. Proto radíme - HRY NEBRAT! 4. Čtení - Čtení knih je velice vznešený a obdivuhodný koníček. Většinou z toho vyplývá, že máte dobrou slovní zásobu, správný pravopis a obecně rozhovor s takovým člověkem je pohlazení pro uši. Opět tu jsou ale výjimky. Například povídat si s profesorkami českého jazyka moc pohlazení pro uši není. Definoval bych to spíš jako „dostat obuškem přes spánek“. A co se čtení týče, kazíte si oči. Radši budu koukat na kvalitní film a budu relaxovat, než abych civěl do bichle a zaměstnával mozek přemýšlením, jak se tvářil Hamlet při jeho slavném monologu. Redakce tedy radí - PUSŤ SI RADŠI FILM! 5. Alkohol a drogy – Toto vypadá zase obráceně od čtení – vznešeně vůbec, naopak odrazuje. Uvědomme si však, že drogy a omamné látky provází lidstvo už tisíce let, až v minulém století [37]
se začaly omezovat. Taková spousta slavných umělců při své tvorbě bylo pod vlivem nějaké látky – například většina slavných impresionistických malířů si do skleničky místo čaje lilo absinth, který způsoboval oslabení zraku, musel se pít přes chleba a byl zakázán ženevskou smlouvou. Dnes se tyto látky berou jako čistě negativní, nic pro lidstvo neudělaly. A co třeba v hudebním průmyslu, v odvětví rock’n’roll? A co již zmiňovaný impresionismus? A co Eva a Vašek? To mi neříkejte, že tihle dva zoufalci jsou čistý. Redakce tedy má názor, který neříká, že drogy jsou špatné, ale pokud neumíte hrát na kytaru, zpívat nebo malovat, nezačínejte!
OBDOBÍ PŘED ROKEM 1989 V TEHDEJŠÍCH VTIPECH Proč budujeme komunismus? Protože je to lehčí než pracovat.
Dal by se vybudovat komunismus ve Švýcarsku? Dal, ale škoda tak krásné země.
Jaké jsou základní principy komunismu? Za kapitalismu je člověk vykořisťován člověkem, za komunismu je tomu naopak. Vše spěje plánovitě a radostně k horšímu. Komunismus je sám sobě motorem i brzdou. Od nesmělých úspěchů ke smělým neúspěchům.
Socialismus je společenský řád, který úspěšně řeší problémy, které se v jiných společenských řádech nevyskytují.
Existují země, kde nelze budovat komunismus? Ano, například Andora, San Marino nebo Lucembursko. Je vědecky dokázáno, že by se tak velký bordel do tak malé země nevešel.
Co víte o komunistickém plánování? Plánování je soustavná činnost, zaměřená k dosažení alespoň náhodných výsledků. Před válkou jsme nevěděli, co bude za pět let. Dnes to víme, ale nevíme vůbec, co bude zítra.
Budou za komunismu peníze? Dogmatikové tvrdí, že nikoli, revizionisté, že ano. Opravdoví marxisté tvrdí, že u někoho budou a u někoho nebudou.
Svatá Anežko, ochraňuj nás před Českým socialistickým svazem žen.
[38]
Jaký je rozdíl, když motorista přejede zajíce a když spadne letadlo s Ústředním výborem KSČ? Když motorista přejede zajíce, je to škoda, ale ne tragédie. Když spadne letadlo s ÚV KSČ, je to tragédie, ale není to škoda.
Jaký je rozdíl mezi trabantem a komunistou? Žádný, za obojí se rodina stydí, ale v obou případech je ráda, že ho má.
Jaký je rozdíl mezi komunistou a housenkou? Žádný, obojí jsou škůdci.
Jaký je rozdíl mezi prodejnou masa za socialismu a za první republiky? Za první republiky byl na krámě nápis „Řezník“ a uvnitř bylo maso. Za socialismu je na krámě nápis „Masna“ a uvnitř je řezník.
Dá se debatovat s komunistou? Nikoli, nikdy nemůžeš přehádat člověka, který neví, o čem mluví. Kdo jsou čtyři nejhorší nepřátelé komunistického hospodářství? Jaro, léto, podzim a zima. Komunismus je předposlední vývojová fáze lidské společnosti, pak je už jen obrátka na zpáteční cestu. Získané zkušenosti z budování komunismu jsou přímo úměrné zničeným hodnotám.
Většina dobře prošlapaných cest ke komunismu nikam nevede.
Každý komunista musí mít nějaké zásadní přesvědčení. Já jsem třeba pevně přesvědčen o tom, že si dám ještě jedno.
Když nemáte po ruce nic jiného než obušek, kdekdo vám připadá jako západem placený demonstrant.
Recept na zkažený žaludek: Vzít jednu lidovou masu. Celou ji 40 let dusit. Část odložit do chládku. Část naklepat na Národní třídě. Posypat osmi stranami koření firmy Rudé právo. Zavřít oči a uši a na výplach je zaděláno.
Víte, na co zemřel Brežněv? – Zkrat obočí. [39]
[40]
