Dobré mravy v občanskoprávních vztazích

Bankovní institut vysoká škola Praha

Dobré mravy v občanskoprávních vztazích Bakalářská práce

Marek Kratochvíl

červen 2009

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Dobré mravy v občanskoprávních vztazích Bakalářská práce

Autor:

Marek Kratochvíl, Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

JUDr. Aleš Rozehnal, Ph.D.

Praha

červen 2009

2

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a s použitím uvedené literatury

V Praze dne 15. června 2009

Jméno a příjmení

3

Anotace práce: Tato práce pojednává o institutu dobrých mravů v občanskoprávních vztazích a to především v České republice, ale také i v jiných zemích světa. Ve druhé části jsem se zaměřil na to, kde všude se v občanském právu vyskytuje institut dobrých mravů. Dále jsem se soustředil na vývoj dobrých mravů v čase a srovnání chápání tohoto pojmu s historií.V poslední kapitole jsem uvedl demonstrativní výčet případů použití dobrých mravů a i případný jejich rozpor v praxi.

Annotation: This writing is abaut Good Manners in Civil-law Relations especially in Czech republic but also in other countries of the world. In the second part of this text I describe where the institut of good manners exists in civil law. I continue with evolution of good manners in time and comparing the understanding of this idea in history. In the last capture I demonstrated some examples of using good manners and theirs possible discrepance in the practice.

4

Obsah Úvod ...................................................................................................................................... 7 1

Dobré mravy v občanskoprávních vztazích - základní pojmy ............................... 8 1.1

Pokus o definici dobrých mravů v občanskoprávních sporech .............................. 8

1.2

Dobré mravy a morálka ........................................................................................ 10

1.3

Soudní judikatura.................................................................................................. 12

1.4

Dobré mravy ve vybraných právních řádech jiných zemí.................................... 15

1.4.1

Rozpor s dobrými mravy v soudobém německém občanském právu ......... 15

1.4.2

Rozpor s dobrými mravy v soudobém právním řádu Rakouska ................. 16

1.4.3

Rozpor s dobrými mravy ve švýcarském právu .......................................... 16

1.4.4

Rozpor s dobrými mravy v řeckém právu ................................................... 17

1.4.5

Rozpor s dobrými mravy v tureckém právu. ............................................... 17

1.4.6

Smlouvy protiprávní v systému common law na základě rozporu s veřejným pořádkem .................................................................................. 18

1.4.7

Skotsko a místní rozpor s veřejným pořádkem ........................................... 18

1.4.8

Irské pojetí rozporu s veřejným pořádkem .................................................. 19

1.4.9

Dobré mravy ve francouzském občanském zákoníku (Code civil)............. 19

1.4.10

Rozpor s dobrými mravy v nizozemském občanském zákoníku ................ 19

2

Institut dobrých mravů v občanském právu ......................................................... 20 2.1

Neplatnost právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy..................................... 20

2.2

Vrácení daru a dědická nezpůsobilost .................................................................. 21

2.3

Odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům 22

2.4

Smluvní pokuta a porušení dobrých mravů.......................................................... 24

2.5

Odstoupení od smlouvy o ubytování ubytovatelem v důsledku porušení dobrých mravů .................................................................................................................... 26

2.6

Výkon práva v rozporu s dobrými mravy............................................................. 27

2.7

Podílové spoluvlastnictví a dobré mravy.............................................................. 29

2.7.1

Dobré mravy a konstitutivní rozhodnutí...................................................... 29

2.7.2

Řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ........................ 30

2.7.3

Řízení o určení spoluvlastnického práva ..................................................... 31

3

Posun výkladu institutu dobrých mravů v závislosti na vývoji společnosti v čase ........................................................................................... 33 3.1

Chápání dobrých mravů z historického pohledu .................................................. 33

5

3.2

Globální pohled na vývoj dobrých mravů ............................................................ 36

3.3

Historický vývoj dobrých mravů v ČR ............................................................... 37

3.3.1

Dobré mravy dle obecného zákoníku občanského ...................................... 37

3.3.2

Dobré mravy podle občanského zákoníku z roku 1950 .............................. 40

3.3.3

Dobré mravy podle občanského zákoníku z roku 1964 .............................. 41

4

Příklady uplatnění dobrých mravů v praxi ........................................................... 42 4.1

Právník jako nájemník v režimu regulovaného nájemného.................................. 42

4.2

Zamlžený předmět podnikání v návrhu nájemní smlouvy na obchodní prostory 44

4.3

Zastřený důvod uzavření nájemní smlouvy na byt............................................... 45

4.4

Vynalézavý dlužník .............................................................................................. 45

4.5

Účelová vstřícnost ................................................................................................ 46

4.6

Protichůdné interpretace důsledků živelných pohrom v oblasti nájemního bydlení ........................................................................................... 46

4.7

Vrcholoví manažeři Českých drah si sami sobě stanovují výši platů................... 48

Výsledky.............................................................................................................................. 50 Závěry a doporučení ............................................................................................................ 51 Seznam zkratek.................................................................................................................... 52 Seznam použité literatury .................................................................................................... 53

6

Úvod Tématem této bakalářské práce jsou dobré mravy v občansko-právních vztazích. Přestože pojem dobrých mravů není v českém právním řádu přímo definován, tak se na něj odvolává poměrně velké množství právních ustanovení v různých oblastech práva. Jedná se o problematiku převzatou z římského práva. V následujícím textu se pokusím nejdříve vymezit pojem dobrých mravů v našem právním systému a na konkrétních příkladech z naší právní praxe ilustrovat nutnost individuálního přístupu ke každé kauze, která s touto problematikou souvisí. Vzhledem k velké roztříštěnosti informací o této problematice, jsem se snažil rozdělit text do 4 kapitol, které snad nejvíce pomohou vám čtenářům v objasnění pojmu dobrých mravů. V první části se pokusím o definicí pojmu dobré mravy tak, abych se nejvíce přiblížil současnému výkladu. Také se zde pokusím srovnat výklad dobrých mravů u nás a jak jej chápou právní řády v jiných zemích, především v Evropě. Druhou kapitolu bych chtěl věnovat tomu, abych popsal institut dobrých mravů všude, kde se v občanském právu vyskytuje, s tím že se dotknu pro porovnání i problematiky dobrých mravů nejen v občanskoprávních vztazích, ale i obchodně právních a dalších. Třetí kapitola pak bude věnována vývoji dobrých mravů a to především vzhledem k tomu, jak se hodnoty ve společnosti vyvíjely v čase. Chtěl bych, vám čtenářům, tím ukázat, jak je institut a samotný pojem dobrých mravů vystaven a přetvářen v závislosti na čase. Na poslední kapitole bych chtěl ukázat, jak se tato problematika dotýká soudobé společnosti, tudíž nás. Příklady, které uvádím, demonstrují, jak problematický je výklad dobrých mravů a jak obtížné je se dovolat dobrých mravů v dnešním světě. Doufám, že se mě povede uvést vás do této problematiky co nejlépe a bude tedy pro vás jednodušší se v dnešním světě orientovat v dobrých mravech jak ze strany společenské morálky tak i té právní.

7

1 Dobré mravy v občanskoprávních vztazích základní pojmy Přestože je termín dobré mravy zákonným pojmem, tak není zákonem

definovaný.

Zákoník práce, ani občanský zákoník, v němž se pojem dobré mravy objevil dříve, ani jiný obecně závazný právní předpis, pojem dobrých mravů blíže nespecifikuje. Vesměs se podává obecná definice ze soudních rozhodnutí, které dobré mravy chápou jako souhrn určitých etických a kulturních norem společnosti. Některé z nich jsou trvalou a neměnnou součástí lidské společnosti, jiné se spolu se společností vyvíjejí.

1.1 Pokus o definici dobrých mravů v občanskoprávních sporech Z pokusů o vymezení pojmu dobré mravy vybírám jednu definici, která podle mého názoru nejvýstižněji objasňuje tuto oblast: „Mravnost či soulad jednání a postojů s dobrými mravy je abstraktní kategorií, v níž se více než kde jinde projevuje pronikání jiných společenských systémů (morálky) do práva. Nelze tudíž při hodnocení souladu jednání s dobrými mravy vystačit pouze s náhledem práva. Právo musí být vykládáno prostřednictvím norem jiných normativních systémů. Je zřejmé, že náhled na dobré mravy se bude postupem času měnit. Z tohoto důvodu je úkolem nezávislých soudů, aby zhodnotily současné vnímání morálky ve společnosti. Dobré mravy jsou měřítkem hodnocení konkrétních situací, odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti v souladu obecnými morálními zásadami demokratické společnosti; mají převážně funkci interpretační 1 „ Právní úkon, který se příčí dobrým mravům, je právní úkon, který je podle platných (psaných) zákonných norem formálně platným právním úkonem, tj. splňuje předepsané zákonné náležitosti pro jeho vznik, avšak svým obsahem či účelem se příčí dobrým mravům 2

1

http://www.ipravnik.cz/cz/knihy-pod-lupou/art_5436/zakaz-politicke-strany.aspx

2

FIALA Josef, HURDÍK Jan, KORECKÁ Věra, TELEC Ivo - Lexikon občanského práva. Publikace vydána jako III. Svazek projektu Lexikony- Sagit 1997

8

Výklad institutu dobrých mravů musí být v úplném souladu se základními právy a svobodami zaručenými Ústavou, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními úmluvami o ochraně lidských práv, zejména s ústavním principem rovných práv. Podmínka úplného souladu dobrých mravů se základními ústavními právy a svobodami je nutná již s ohledem na skutečnost, že ústavní zákony jsou právní normy vyšší právní síly než občanský zákoník, který na dobré mravy jako nepsaný, proměnný a co do výkladu subjektivní pramen práva odkazuje 3 . Soud na daný případ aplikuje jen takové společenské, kulturní a mravní normy, které jsou pro daný případ, a tím i pro společnost jako celek pozitivní. Tím soudní moc aktivně přispívá k rozvoji společenských vztahů. Ekonomickou, právní i sociální integrací nabývají dobré mravy postupně nadnárodního (evropského) charakteru, který postupně převáží nad jejich dosavadním národním (státním) pojetím. Obchodní právo je pouze „podskupinou“ práva občanského. Základní normou i pro obchodní vztahy je tedy občanský zákoník. A to všude tam, kde speciální předpis (typicky obchodní zákoník) nestanoví odlišná pravidla. Jestliže tedy v obchodním zákoníku chybí úprava určité situace, použije se občanský zákoník. Stejně tak pro celé občanské právo platí zmíněné základní zásady včetně dobrých mravů. Příkladem může být kupní smlouva. Její náležitosti jsou definovány odlišně v občanském i obchodním zákoníku. První typ kupní smlouvy se tedy použije (zjednodušeně řečeno) pro vztahy mezi občany nebo mezi podnikatelem a občanem, druhý ve vztazích mezi podnikateli. Naopak v případě, kdy obchodní zákoník nemá speciální, odlišnou úpravu, použije se i pro vztahy mezi podnikateli občanský zákoník. Obchodní zákoník používá pojem dobré mravy pouze na dvou místech (jako důvod neplatnosti smlouvy o založení společnosti a dále v souvislosti s „hospodářskou soutěží“). Místo něj používá pojem „poctivý obchodní styk“. V paragrafu 265 stanoví, že výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní 3

KLÍMA Karel- Ústavní právo, 2. rozšířené vydání, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o. Plzeň 2004

9

ochrany. Takový úkon tedy není automaticky neplatný od samého počátku, ale nelze vynutit jeho plnění. Pokud tedy podvádějící protistraně přestanete platit, nemůže viník uspět se žalobou u soudu nebo s návrhem na exekuci. Jelikož je však obchodní zákoník pouze speciálním předpisem k občanskému zákoníku, platí (vedle „poctivého obchodního styku“) také „dobré mravy“ jako jedna z hlavních zásad celého právního odvětví. V praxi tedy platí, že jestliže je určité jednání v rozporu s poctivým obchodním stykem, je téměř jistě současně v rozporu s dobrými mravy. Dobré mravy jako základní zásada občanského práva by v takovém případě měly mít silnější váhu.

1.2 Dobré mravy a morálka Abychom správně pochopili, co se myslí v právu dobrými mravy a jak je uplatňovat, je nutné si říci, co jsou dobré mravy v širším pohledu ve společnosti. Jak je chápán pojem dobré mravy a mravnost i z jiného pohledu než z právního, neboť výklady spolu úzce souvisí a právo z nich vychází, proto jsou pro pochopení velice důležité. Morálka (z lat. moralitas, správné chování, od mos, moris, mrav) znamená celkovou představu správného jednání ve společnosti. Od pravidel zdvořilosti se liší tím, že se týká věcí závažných a podstatných, na druhé straně od práva se liší tím, že se nedá soudně vymáhat a na její porušení nejsou sankce (tresty). Používá se ve dvojím významu: •

v normativním významu znamená to, co je z vnitřního přesvědčení správné nebo naopak nepřípustné, případně i soubor principů, podle nichž se má lidské jednání a rozhodování hodnotit;

•

v popisném významu je to pojem pro to, čím se členové určité společnosti nebo skupiny fakticky řídí, co jejich společnost vyžaduje a co naopak odmítá 4 .

Slovo morálka se někdy používá jako synonymum pro mravnost a etiku vůbec. Ani v běžné řeči však neznamená pouhou slušnost nebo etiketu, nýbrž zásady důležitější a závažnější, které podle T. Hobbese zajišťují „pokojné spolužití a svornost“. Od práva se morálka obvykle odlišuje tím, že se nedá soudně vymáhat, i když ji společnost často podporuje tím, že přestupníky pohrdá nebo se jim vyhýbá, případně je i vylučuje 5 .

4 5

V. Gluchman, Člověk a morálka. Brno: Doplněk, 1997 - 203 s. L. L. Fuller, Morálka práva. Praha: OIKOYMENH, 1998 - 229 s.

10

V běžné řeči i ve filosofii se morálkou obvykle rozumí principy a zásady správného jednání, jimiž se člověk řídí z vnitřního přesvědčení, ne ze strachu či donucení. Normativní význam slova morálka zdůrazňuje, že se jedná o zásady všem rozumným bytostem společné, kdežto kulturní odlišnosti jsou druhořadé. Naproti tomu kulturní i mravní relativismus zdůrazňuje tyto rozdíly a normativní morálku spíše zpochybňuje 6 . Mrav , morálka a etika. Tři slova, jež máme v češtině k dispozici pro to, čím se řídí svobodné rozhodování a jednání, znamenala původně totéž: jak latinské mos, moris, tak řecké éthos znamenalo původně společenský mrav. Jeho princip lze vyjádřit zásadou „dělej to, co se u nás dělá, a vyhýbej se tomu, co se nedělá“. Tím se skutečně řídíme nejčastěji, například pokud jde o oblékání nebo účes, o chování při jídle, o zdvořilost a slušnost, jak jsme se to v dětství naučili 7 . Etnologie i antropologie práva ukázaly, že právo kdysi vzniklo ze společného mravu a morálky, které složitější společnosti začaly kodifikovat a vymáhat prostředky státní moci. Moderní právní teorie se sice snažila závislosti na mravech a morálce pokud možno vyhnout a založit platnost práva jen na procesní správnosti a ústavnosti. Američtí teoretici práva Ronald Dworkin a Lon L. Fuller však ukazují, že právo na morálce závisí, přinejmenším v těchto ohledech: •

zákonodárce se nemůže obejít bez pojmů jako „dobré mravy“, „v dobré víře“ nebo „dobrý hospodář“;

•

soudcův výklad práva se přirozeně opírá o morálku, kterou se svou společností sdílí a z níž se nemůže úplně vymanit;

•

soulad práva s obecně sdílenou morálkou silně podporuje jak účinnost tak důvěryhodnost práva ve společnosti a obecné přesvědčení, že právo je „spravedlivé“;

•

morální představa spravedlnosti a její vývoj jsou hlavním zdrojem kritiky i vývoje práva, do něhož se tak prosazují nové zásady a nová témata.

6

O. Weinberger, Filozofie, právo, morálka: Problémy praktické filozofie. Brno: Masarykova univerzita, 1993 - 178 s 7 J. Sokol, Moc, peníze a právo. Plzeň: Aleš Čeněk 2007. 288 str.

11

1.3 Soudní judikatura Nejbohatším pramenem pro vymezení pojmu dobrých mravů se jeví soudní judikatura. Ta je důležité pro další rozvoj a vývoj institutu dobrých mravů. Ta předurčuje a ukazuje směr jakým se budou vyvíjet dobré mravy, proto pokud chceme zjistit o dobrých mravech v České republice více, je nutné se ponořit do těchto judikátů a rozebrat si, jak v daných případech soud rozhodoval a nahlížel na spory. Judikátů na stejnou tématiku existuje celá řada a některé z nich zmiňují dobré mravy jen okrajově, nebo se na ně jen odkazují v určitém odstavci rozhodnutí. Z toho velkého množství je tedy třeba vybrat ty, které se nejvíce zasloužily o rozvinutí pojmu dobré mravy a které měly z dlouhodobého hlediska největší podíl na formování tohoto institut. Z řady rozhodnutí, které máme k dispozici je zásadní Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn.29 Cdo 1583 / 2000 ze dne 10.4.2001 uvádí , že v rozporu s dobrými mravy je právní úkon, který neodpovídá mravním zásadám, popř. kulturním, a společenským normám, které jsou obecně přijímány v určité společnosti a vytváří tak obecné mínění o tom, co je touto společností akceptovatelné a pokládané za poctivé a slušné jednání. Rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat individuálně, s přihlédnutím zejména ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušné době a k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný. Soud konstatoval ve sporu o smluvním ujednání o úrocích z prodlení ve výši 1% denně z dlužné částky, že je toto považováno za právní úkon který se příčí dobrým mravům. Konstatoval tak proto, že je v naprostém rozporu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání mezi lidmi. Nejvyšší soud tedy zrušil rozhodnutí předchozích soudů o zaplacení úroků z prodlení a případ vrátil k novému projednání. Tento spor a následně výrok Nejvyššího soudu je revoluční v tom smyslu, že spory ohledně lichvářského přístupu placení úroků z prodlení je z dlouhodobého hlediska velký problém a právo zde naráželo na problém méně informovaných lidí, kteří sice smlouvu podepsali v dobré víře, ale již nebrali v potaz přemrštěné úroky z prodlení 8 . Dle judikátu publikovaném ve Sbírce rozhodnutí soudů ČR , č. 137 / 1993 / Krajský soud Brno konstatoval, že dobrými mravy je souhrn určitých etických a kulturních norem

8

http://www.epravo.cz/top/soudni-rozhodnuti/urok-z-prodleni-a-dobre-mravy-56735.html

12

společnosti , z nichž některé jsou trvalou a neměnnou součástí lidské společnosti, jiné spolu se společností podléhají vývoji. Tento judikát tedy poukazuje na to, že dobré mravy se v čase vyvíjejí a mění a proto nelze permanentně sepsat a uzákonit v úplném výčtu to, co mravní je a nebo není. A že každá společnost a každá doba má za své jiné mravní hodnoty a slušnosti. Proto je i definice dobrých mravů i nadále z části nespecifikovaná 9 . Soud za dobré mravy považuje souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. To potvrdil judikát nejvyššího soudu č. 62 / 1997 Soudní praxe zaznamenala v tomto ohledu výrazný posun v názoru na otázku, zda může být námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. Zatímco dříve občanskoprávní soudy při hodnocení námitky promlčení obvykle dovozovaly, že výkon práva vznášet tuto námitku nemůže stát v rozporu s dobrými mravy, dnes již obecné soudy takovou možnost připouštějí 10 . Nejvyšší soud ČR v těchto případech opakovaně uvedl, že námitka promlčení může skutečně ve výjimečných případech dobrým mravům odporovat. V těchto ojedinělých případech (a za splnění dalších podmínek) odepře nalézací soud účastníkovi řízení právo namítat promlčení. 11 Uplatnění promlčecí námitky by se podle názoru Nejvyššího soudu ČR příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči kterému by za takové situace byl zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro něž své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by zároveň musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Z rozhodnutích vyšších soudů je zřejmé, že účastník dnes může v občanském soudním řízení s úspěchem namítat, že výkon práva druhé strany, která vznesla námitku promlčení, stojí v rozporu s dobrými mravy. Podmínkou úspěšnosti takové námitky ovšem bude, aby zánik nároku oprávněného v důsledku námitky promlčení znamenal v tomto konkrétním případě pro účastníka řízení opravdu mimořádnou tvrdost a

9

Sbírka rozhodnutí soudů ČR , č. 137 / 1993 / Krajský soud Brno

10 11

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, publikované v časopisu Soudní judikatura č. 62/1997

Z nálezu Ústavního soudu ČR z 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95.

13

současně aby oprávněný přesvědčivě prokázal, že své právo nemohl z nějakého relevantního důvodu u soudu uplatnit včas 12

Důležitým příkladem ve věcech dobrých mravů je i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 664 / 2002, kde jsou dobré mravy vymezeny jako měřítko hodnocení konkrétních situací, které odpovídá obecně uznávaným pravidlům slušnosti v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Je tedy vždy na soudu jak přihlédne k dané situaci ve státě, jak se změnily morální poměry v zemi a zda to, co morální bylo dříve, není společností v té době odsuzováno. V tomto případě šlo o vypořádání bezpodílového vlastnictví v bytovém družstvu. Zúčastnění se dovolávali špatného přístupu odvolacího soudu a necitlivého přístupu z jejich strany. Čemuž nejvyšší soud vyhověl a stanovil výše zmíněnou definici dobrých mravů 13 . Judikát sp.zn. 21 Cdo 1880 / 99 vymezil termín dobrých mravů jako „mimoprávní soubor pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principem společenského řádu “. Z uvedeného tedy vyplývá, že v rozporu s dobrými mravy je tak právní úkon v okamžiku, jestliže odporuje pravidlům chování, které nemají povahu právních norem. Dá se říci, že tato definice dobrých mravů zdůrazňuje určitou úroveň slušnosti v mezilidských vztazích a současně stanoví, že dobré mravy jsou tím souborem, který vzniká překrytím dvou souborů norem vytvořených na bázi individuální a bázi celospolečenské. Dobrými mravy se dále také rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihující podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Soudní praxe se při výkladu občanského zákoníku do konce roku 1991 sjednotila v názoru, že podle článků VI. a VII. ObčZ, lze jen omezit stávající právo, a nikoli konstituovat právo nové. Stejně je dnes vykládáno ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ. Odvolací soud se v podstatě ztotožnil se starou zásadou neminem laedit, qui iure suo utitur (nikomu neškodí, kdo vykonává své právo), aniž vzal v potaz, že vyslovená teze je v přímém rozporu s dikcí ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ. Vyslovil-li totiž zákonodárce zákaz určitého chování (zakázal výkon práva v rozporu s dobrými mravy), činil tak nepochybně proto, že předvídal, že 12 13

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, publikované v Právních rozhledech č. 12/2002.

http://edgehunt.com/Nejvyssi-soud-Ceske-republiky-30-Cdo-664/2002

14

situace, kdy chování podle práva sleduje nemravné cíle, nebo má nemravné důsledky, mohou v běžném životě nastat. 14 V rozporu s dobrými mravy je právní úkon, který se nepříčí zákonu, ani jej neobchází, ale přesto je z hlediska mravních zásad, na kterých spočívá společnost, nežádoucí. Ustanovením o neplatnosti smluv proti dobrým mravům mají být postiženy pouze ty smlouvy, jejichž právní sankcionování by hrubě uráželo veřejné mínění, mravy společnosti a soudce. V případě akceptace pravidel ze souboru dobrých mravů je třeba akceptovat jen ta, která harmonicky zapadají do celku právního řádu. Použití korektivu dobré mravy nelze vytrhnout ze zákonného celku a přeskakovat ze sféry právního řádu do řádu morálky a mravů. Tento problém je třeba řešit výlučně na půdě právního řádu, jeho souboru právních norem. Pravidla dobrých mravů proto nemohou být v rozporu se zásadami, na kterých je postaven občanský zákoník a jež jsou rovněž pramenem občanského práva. 15 Tyto demonstrativní příklady rozhodnutí soudu, se dle mého názoru, zasloužily o rozvoj institutu dobrých mravů a ukazují nám, jak se bude do budoucna tato část práva ubírat. Z našeho pohledu je však u těchto judikátů důležité nejen to, jak nově definovali pojem dobré mravy, ale také to, v jakém konkrétním případě byly dobré mravy využity, neboť to do budoucna předurčuje, jak by mohlo být v obdobných případech rozhodováno.

1.4 Dobré mravy ve vybraných právních řádech jiných zemí V následujícím podkapitole, bych rád představil to, jak dobré mravy chápou v ostatních zemích a kde se příkladově objevují v jejich právním systému. Jedná se pouze o jednoduchý nástin a jejich výčet není úplný. Postihnout větší nebo úplnou část by bylo v této práci nemožné. Jedná se o evropské země a je zde názorně vidět, jak se projevují dobré mravy v závislosti na různých kulturách a jejich historického vývoje.

1.4.1 Rozpor s dobrými mravy v soudobém německém občanském právu Generální klauzule o právních úkonech, které jsou v rozporu s dobrými mravy, paří v německém právu k základním bodům obecné části občanského práva a je jí připisována

14 15

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky č. 19/1998 Sb. rozh Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.2. 1999 sp. zn. 2 Cdon 848/97 (Právní rozhledy č.8/1999)

15

zásadní důležitost. Východiskem je § 138 BGB kde se v odstavci 1 stanoví, že „právní úkon, který je v rozporu s dobrými mravy, je neplatný“ a v odstavci 2 je pamatováno na speciální případ lichvy, jenž je v zákoně formulovaná takto: „ Neplatný je především právní úkon, kterým si někdo zneužitím situace, kdy jiný účastník právního úkonu či třetí osoba je pod tlakem, je nezkušený, nezpůsobilý posoudit dosah právního úkonu či trpící podstatnou slabostí vůle, nechá přislíbit či poskytnout plnění spočívající v takových majetkových výhodách, které jsou ve vzájemném poměru k proti-plnění.“

1.4.2 Rozpor s dobrými mravy v soudobém právním řádu Rakouska V rámci kategorie nedovolenosti právních úkonů považuje rakouské právo rozpor s dobrými mravy za případ protiprávnosti právních úkonů. Rozpor s dobrými mravy tak představuje kategorii pokrývající sféru toho, co sice není výslovně zakázáno v pozitivním právu, avšak je zjevně nedovoleno a příčí se základním a obecným právním zásadám 16 . tato sféra není kryta výslovnými zákonnými závazky, protože její nedovolenost se rozumí sama o sobě. 17 pro vymezení pojmu dobrých mravů jsou také směrodatné základní hodnotové orientace právního řádu a jeho základní zásady. 18 Judikatura rovněž někdy používá z německého práva převzatou definici dobrých mravů: právní cit všech spravedlivě uvažujících a slušných lidí. 19 Rozpor s dobrými mravy tedy představuje takové jednání, které je zjevně právně nepřijatelné, protože je z hlediska oprávněných zájmů stran a společnosti hrubě nevyvážené 20 .

1.4.3 Rozpor s dobrými mravy ve švýcarském právu V rozporu s dobrými mravy jsou podle judikaturou řazeného extenzivního výkladu smlouvy, které se příčí všeobecně uznávaným zásadám morálky 21 .To znamená obecnému pocitu slušnosti nebo etickým zásadám a hodnotovým kriteriím, která jsou imanentní celému společenskému řádu. Jiný výklad omezuje pojem rozporu s dobrými mravy pouze na rozpor s uznávanou společenskou etikou, zatímco imanentní společenské hodnoty připojuje k pojmu veřejného pořádku. Zatímco korektivy protiprávní a veřejného pořádku 16

Krejči H. Rummel P. Kommentar zum ABGB 2. vydání1996 §879, č. 49. Gschnitzer F., s. 695 Miet. Slg, 1979, 18 RdW,( Rakouské odborné periodikum) 1992, 340 19 Gschnitzer, F Allgemeiner Teil des bürgerlichen Rechts 1. vyd, 1966, s. 274 20 JB1(Rakouské odborné periodikum) 1956, 121. 21 BGE(sbírky judikatury Švýcarsko) 119, 448 17

16

dopadají na vztah právního úkonu a právního řádu, týká se korektiv dobrých mravů vztahu právního úkonu ke společenskému řádu. Právní jednání právních subjektů je tak omezeno nejen právními normami, ale i normami společenskými v širším slova smyslu. Kriterium dobrých mravů má napomoci k zachování konzistence mezi právními a společenskými hodnotami. 22

1.4.4 Rozpor s dobrými mravy v řeckém právu Po vzoru § 138 ods. 1 BGB je i rozsah generální klauzule § 178 řeckého občanského zákoníku, kde se stanoví, že neplatný je právní úkon, který se příčí dobrým mravům, širší. Pod dobrými mravy se rozumí převažující morálka společnosti, avšak přesnější vymezení tohoto pojmu ztroskotává. Zjevné však je, že se musí jednat o obecně přijatá morální pravidla, která jako obecně přijatý konsenzus tvoří korektiv smluvní svobody. 23 Jedná se tak v případě těch úkonů, které jsou nepřípustné, spíše o morální minimum než o vysoký morální standard. Pro příklad uvedu případ rozporu s dobrými mravy který je upraven v § 179 řeckého občanského zákoníku. Jde především o právní úkony, jimiž je nepřípustně omezena svoboda a ochrana osobnosti, a dále právní úkony, kdy si jedna ze stran na základě zneužití nouze, mentální slabosti či nezkušenosti strany druhé nechá přislíbit či poskytnout pro svůj vlastní prospěch či ve prospěch třetí osoby peněžní plnění, které je za daných okolností hrubě nepoměrné v porovnání s protiplněním.

1.4.5 Rozpor s dobrými mravy v tureckém právu. Rozpor smlouvy s dobrými mravy vede k její neplatnosti. Příkladem lze uvést smlouvy narušující rovné nabídkové soutěže při veřejných dražbách, smlouvu o poskytnutí úplatku soudci či o poskytnutí úplaty svědkovi za nepravdivé svědectví. Do určité míry jsou v rozporu s dobrými mravy i tzv. smlouvy o omezeních v obchodě. 24

22

Von Thur A. Peter H. Allgemeiner Teil des schweizeirischen Obligationenrechts., sv. I, s. 255. Von Thur A. Peter H. Allgemeiner Teil des schweizeirischen Obligationenrechts., 1 s. 112 24 Čl. 20 tureckého zákoníku o obligacích a čl. 1446 tureckého obchodního zákoníku. 23

17

1.4.6 Smlouvy protiprávní v systému common law na základě rozporu s veřejným pořádkem Základní tezí vyslovenou soudy bylo, že soudy nesmí tolerovat smlouvy, které jsou v rozporu se zájmy společnosti. Historicky byly na tomto místě použity mnohé další pojmy- „rozpor s obecným pořádkem v právním řádu“ 25 , „rozpor s obecným blahem“ 26 . Jako korektiv smluvní svobody musí platit, že smlouvy, které ohrožují sociální nebo hospodářské zájmy společnosti, musí být zakázány. 27 V systému precedentů se názory jednotlivých soudů a soudců přirozeně liší při výkladu pojmů „amorální smlouva“ , „rozpor s obecným blahem“ či „rozpor s veřejným pořádkem“ Následuje stručný výčet smluv neplatných v systém common law na základě rozporu s veřejným pořádkem. •

Smlouvy o vyloučení soudní jurisdikce

•

Smlouvy ohrožující institut manželství

•

Smlouvy o omezeních v obchodě -Konkurenční doložky v pracovních smlouvách -Konkurenční doložky ve smlouvách o prodeji podniku -Smlouvy o omezeních v obchodních vztazích -Smlouvy o omezeních při distribuci zboží

1.4.7 Skotsko a místní rozpor s veřejným pořádkem Vedle protiprávnosti existuje ve skotském právu podobně jako v anglickém výhrada veřejného pořádku. Smlouva či smluvní ustanovení narážející na tuto výhradu jsou zpravidla neplatné a nevymahatelné. Výhrada veřejného pořádku se však prolíná s výhradou protiprávnosti systému common law. Jedním ze základů konceptu veřejného pořádku je zásada smluvní svobody, avšak právě tahle skutečnost vyžaduje, aby veřejný pořádek zajišťoval eliminaci smluv takového druhu, kdy je smluvní svoboda zneužita či využita nepřijatelným a nepřiměřeným způsobem. Výhrada veřejného pořádku chrání zejména zájem státu na bezpečnosti a hospodářské a sociální zájmy státu a jeho obyvatel. Z důvodu právní jistoty je proto třeba vymezení rozsahu působnosti výhrady veřejného pořádku. Veřejný pořádek má vyjadřovat určité stádium společenských standardů, nikoliv

25

Lowe v Peers in Burr., 1768, s. 2233. Collins v Blantern in KB, 1767, sv. II, s 350 27 Cheshire, G.C., Fifoot C. H. S., Furmston M. P. Law of contract 13. vyd.1996. s. 357 26

18

subjektivní názory určitého soudce. Právě v rukou soudce se pojem veřejného pořádku může stát velmi nebezpečným. 28

1.4.8 Irské pojetí rozporu s veřejným pořádkem V irském právu se rozlišuje mezi smlouvami, které mají protiprávní účel, a smlouvami, které jsou v rozporu s veřejným pořádkem. Judikatura však stojí na pozici, kdy deklaraci neplatnosti ve výše uvedených případech dochází pouze tehdy, kdy zákon jasně ukazuje určitý typ smluv, nebo když je určitá smlouva v rozporu s ustálenou zásadou common law. 29

1.4.9 Dobré mravy ve francouzském občanském zákoníku (Code civil) Francouzský zákoník neobsahuje definici dobrých mravů. Rozhodující pro jejich vymezení není vysoká etická rovina ani průměr morálky, ale zvyklosti slušných lidí. 30 Francouzské pojetí dobrých mravů je však užší než pojetí německé, které zahrnuje veškerou právní a společenskou etiku. Prakticky jsou sankcionovány obdobné okruhy smluv, protože užší pojetí dobrých mravů je kompenzováno širším záběrem korektivu veřejného pořádku. 31

1.4.10 Rozpor s dobrými mravy v nizozemském občanském zákoníku K problematice rozporu se zákonem, dobrými mravy a veřejným pořádkem se nizozemský zákoník vyjadřuje v čl. 3:40 odst. 1 až 3. 32 V odstavci prvém uvádí, že právní úkon, který se svým obsahem či nezbytnými důsledky příčí dobrým mravům či veřejnému pořádku, je neplatný. Právní režim úkonů, jejichž uzavření je zakázáno zákonným ustanovením je upraven v čl. 3:40 odst. 2-3. 33

28

Fender v. St. John Mildmay in AC, 1938, s. 1 an. Doolan, B. Základy Irského práva. 1982, s. 62. 30 Carbonnier J., Les obligations sv. IV, pos. č. 71. 1992 31 Sonnenberger H. J., Das franzözische Zivilrachts. sv. 1/1, s. 537, 1994 32 Hartkamp A., Tillema M. Smluvní právo v Nizozemí., 1995, s. 84 33 HR, nejvyšší nizozemský soud, 20-5-1938, NJ, 1939, s. 94 29

19

2 Institut dobrých mravů v občanském právu Institut dobrých mravů se vyskytuje v některých částech občanského zákoníku, kde hraje velikou roli. V následujícím textu bych chtěl uvést několik hlavních příkladů, kde je výskyt dobrých mravů nejmarkantnější a ukázat na příkladech z praxe, jak je ve skutečnosti institut dobrých mravů využíván a jak v daný případech je určování, zda došlo k porušení dobrých mravů, problematické.

2.1 Neplatnost právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy Ustanovení o neplatnosti právního úkonu, který je v rozporu s dobrými mravy, je využíváno stranami, jejichž právní zástupci v něm často vidí jedinou možnost, jak zvrátit pro klienta nepříznivou dikci právního předpisu, soudy je však aplikují poměrně zřídka a v těchto případech dochází často ke změně rozhodnutí odvolacími a/nebo dovolacími soudy (popř. soudem Ústavním), neboť chápání toho, co je a co není v rozporu s dobrými mravy, je svou povahou subjektivní 34 . Korektiv dobrých mravů, jak je obsažen v občanském zákoníku, se omezuje na soukromé právo. Subjektivní práva veřejná (jako např. právo na zabezpečení ve stáří, právo na bezplatné základní vzdělání, na informace apod.) jsou garantována zákonem a není možno odepřít jim ochranu s odůvodněním, že jejich výkon odporuje dobrým mravům. Opačný výklad by byl porušením ústavního principu rovnosti mezi občany a vedl by k libovůli v rozhodování soudů, které by např. nemusely přiznat úspěšné straně v občanskoprávním sporu náhradu nákladů řízení jen s odkazem na její dobré majetkové poměry, nebo by neuložily státu povinnost nahradit škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím katastrálního úřadu a odůvodnily to tím, že šlo jen o malou část rozsáhlého pozemkového majetku poškozeného a není proto v souladu s dobrými mravy, aby požadoval náhradu utrpěné škody. Takováto rozhodnutí však nejsou v praxi českých soudů běžná, obvyklé je naopak, že soudy rozhodují formalisticky a k ochraně dobrých mravů nepřihlédnou ani tam, kde by byl takový postup na místě.

34

JEHLIČKA Oldřich, ŠVESTKA Jiří, ŠKÁROVÁ Marta a kolektiv- Občanský zákoník. C.H. Beck 9. vydání 2004

20

Příkladem nesprávné aplikace korektivu dobrých mravů z nedávné doby je rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který dne 9. srpna 2005 odmítl přiznat uprchlému trestně stíhanému podnikateli Radovanu Krejčířovi finanční náhradu za nezákonnou vazbu v předchozím procesu a judikoval, že je pro něj dostatečným zadostiučiněním už to, že Ústavní soud vyslovil porušení zákona 35 .

2.2 Vrácení daru a dědická nezpůsobilost Na tomto příkladě, bych se chtěl pokusit demonstrovat, jak v praxi vypadá porušení dobrých mravů při darovacím řízení a při dědickém řízení. Také bych tím chtěl ukázat jaká a práva a povinnosti dotčeným stranám vznikají a jak je tato část českého práva a dobrých mravů ošetřena. Rodiče postavili rodinný dům a po smrti otce zůstali v dědickém řízení manželka a dva synové. Otcův majetek byl po jeho smrti převeden na jednoho ze synů, protože v závěti byl druhý syn vyděděn. Důvod vydědění byl ten, že se v těžké nemoci nepostaral o svého otce, na kterém byla finančně závislá rodina (tudíž manželka a mladší syn). Z dědictví tedy zůstala druhá polovina, která náležela matce. Matka současně v dědickém řízení darovala svůj podíl druhému staršímu synovi. Tedy v konečném stavu náleží obou synům ideální polovina majetku. Po uplynutí 6 let nastal však problém a matka chce svůj darovaný podíl vrátit a přepsat nebo uvést v závěti pouze na syna který dědil po otci. Důvodem by bylo nepatřičné chování ze strany obdarovaného, který ač upřímně litoval předcházejících chyb a sliboval že se o rodinu po smrti otce postará, tak neučinil a dokonce se od rodiny odstěhoval na jiné místo trvalého pobytu. V tomto případě jsou uvedeny rovnou dva problémy, které se týkají dobrých mravů. Zaprvé se jedná způsob vydědění a zadruhé o porušení dobrých mravů v rámci darovací smlouvy. Jestliže obdarovaný syn hrubě porušuje dobré mravy vůči svojí matce (dárci) a matka uplatní právo na vrácení daru, je syn povinen ji dar (ideální polovinu nemovitosti) vrátit dle § 630 občanského zákoníku. Porušením dobrých mravů je porušení značné intenzity, nebo porušování soustavné a to už ať fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Doba 6 let od darování není důležitá, dárce může 35

http://www.zbynekmlcoch.cz/info/pravo/co_je_to_poruseni_dobrych_mravu_nebo_jednani_v_rozporu_s_do brymi_mravy_.html

21

své právo uplatnit kdykoliv. Matka by měla oznámit svému synovi, že chce svůj dar zpět, nezáleží, zdali to učiní písemně nebo ústně. Pokud syn dar nevrátí, může se matka (dárce) domáhat svého práva u soudu podáním žaloby 36 . Bude-li syn uveden v závěti nemusí bratra (druhého syna) vyplatit, neboť závěť má přednost před zákonem (§ 461 Občanského zákoníku). Zároveň musí být druhý syn v závěti vyděděn, jinak by měl ze zákona nárok na tzv. povinný podíl neopomenutelného dědice. Povinný podíl neopomenutelného dědice (dle § 479 Občanského zákoníku) je u nezletilého alespoň tolik, kolik činí jeho dědický podíl ze zákona, a u zletilého alespoň tolik, kolik činí polovina jejího dědického podílu ze zákon. Proto je nutné napsat závět a v ní vydědit druhého syna.

Dle § 469 ObčZ nastává důvod vydědění když potomek

v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci a ve stáří, nebo v jiných závažných případech 37 Ve výše zmíněném případě tedy došlo k dvojímu porušení dobrých mravů ze strany staršího syna, a to hrubého porušení dobrých mravů chováním vůči dárci a členům jeho rodiny, ale i vůči zůstaviteli a jeho rodině.

2.3 Odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům Známe několik příkladů z praxe, kdy došlo k porušení § 424 o odpovědnosti za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Na nich můžeme ukázat jak tento zákon chrání zájmy, které jsou porušovány chováním proti dobrým mravům 38 . Z těch mnoha vybírám jeden, na kterém lze nejlépe ukázat celou problematiku tohoto ustanovení. Proti dobrým mravům je jednání majitele, který se snažil znemožnit nájemci přístup do pronajaté budovy. Případ se stal u Pardubic, kdy nájemce měl uzavřenou platnou smlouvu o pronájmu části statku na dobu dvou let. Ze začátku nic nenasvědčovalo tomu, že by se přátelský vztah mezi pronajímatelem a nájemcem měl změnit. Po půl roce bezproblémového jednání, se začal majitel statku chovat vůči nájemci chladně až nepřátelsky. Jejich vztah dospěl až k tomu, že se sobě začali vyhýbat. Majitel nemovitosti 36

http://www.mesec.cz/clanky/povinnost-vratit-dar/ thejtmanek.unas.cz/pravo.doc 38 http://www.akchalupa.cz/CLANKY/2003_6.htm 37

22

své připomínky na využívání statku uskutečňoval pomocí dopisů, ve kterých si požadoval dodržování různých dodatečných pravidel, jen aby nájemci znechutil a ztížil využívání pronajaté nemovitosti. Tyto zlomyslnosti časem přerostly v mnohem větší problém. Majitel se bezohledně snaží vyprovokovat nájemníka k neuváženému jednání, začal dělat různé jiné naschvály. Příkladem může být vypnutí vody z údajného důvodu poruchy potrubí s tím, že voda nepůjde jen pár hodin. Posléze se nešťastný nájemník dozvídá, že oprava se protáhla a řemeslníci ji budou muset dokončit až zítra. Vrcholem všeho bylo zamezení přístupu nájemce na pozemek vozidlem, kdy jediná přístupová cesta byla rozkopána na objednávku majitelem z důvodů „katastrofálního stavu“ této cesty. Nájemci bylo tak permanentně bráněno v plném využívání pronajatého objektu. Nájemce již neměl sílu bojovat se zlomyslností pronajímatele obzvlášť, když se dozvěděl, že důvodem tohoto jednání majitele byl pokus jej tímto nevybíravým způsobem zbavit a objekt pronajmout lukrativnějšímu zájemci. Ten shodou okolností si již byl objekt prohlédnout a oznámil nájemci, že už minimálně měsíc jedná s majitelem o možném využití objektu 39 . Na tomto příkladě je krásně vidět to, že jednání majitele nemovitosti bylo proti dobrým mravům. Následně pak způsobilo škodu nájemci, který objekt nemohl využívat v plné míře a prokazatelně mu vznikala mu peněžní ujma. Dle § 424 občanského zákoníku ohledně odpovědnosti za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům, byly splněny všechny předpoklady, pro uplatnění tohoto zákona. Majitel tedy prováděl úkony proti dobrým mravům a tím i způsobil škodu nájemci. Kdy příčinná souvislost mezi jednáním a škodou spočívala v tom, že majitel se snažil znepříjemnit život nájemníkovi, aby nemohl řádně využívat objekt a tím aby odstoupil od smlouvy, přičemž tyto zlomyslnosti se stupňovaly. Jsou zde také splněny hned dva druhy jednání které zakládají odpovědnost za škodu a to: •

Bezdůvodný nátlak pronajímatele na nájemce v souvislosti s ukončením nájmu nebo zvýšením cen služeb souvisejících s nájmem.

•

Bezdůvodné ztěžování nebo znemožňování přístupu nájemce (nebo jinak oprávněného) do pronajaté budovy nebo na pronajatý pozemek.

39

LUŽNÁ Romana - Chování hrubě porušující dobré mravy- tištěných Sondách č. 23/2006. http://www.tydenik-sondy.cz/verze2006/index.php?tid=n&cislo=200623&clanek=2006231001

23

Dalšími příklady které zakládají odpovědnost za škodu úmyslným jednáním proti dobrým mravům je urážka, projevy či posunky pro etnický původ, rasu, náboženství, přesvědčení, pohlaví, sexuální orientaci a.vědomé neobsloužení zákazníků pro jejich etnický původ, rasu, sexuální orientaci.

2.4 Smluvní pokuta a porušení dobrých mravů Velkou otázkou, která se řeší již delší dobu, je smluvní pokuta, lépe řečeno nepřiměřená smluvní pokuta. Problém, který se řeší již od začátku devadesátých let, a který nemá konce.

Debatuje se o tom, co je vysoká smluvní pokuta, zda je to jednání proti dobrým

mravům, nebo zda jde o obcházení zákona, kdy ovšem nedochází porušení zákona (čili jde o porušení dobrých mravů). V současnosti se obecně uvádí, že smluvní pokuta musí být v přiměřené výši, což z části omezuje lichvářské výše cen pokuty, ale ne zcela tento problém řeší. V textu bych se chtěl pokusit o nastínění tohoto problému, zabývat se tím, jak danou věc řeší soudy v rozhodnutích a na jakém bodě se tato problematika ustálila. Základní konstrukce smluvní pokuty je taková, že dlužník se zavazuje poskytnout věřiteli plnění pro případ porušení povinnosti, která mu plyne ze smlouvy. Smluvní pokuta mívá nejčastěji podobu jednorázové sankce 40 . Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční). V souvislosti s výší smluvní pokuty je třeba, aby pokuta zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši. Smluvní pokuta, jejíž výše výrazně převyšuje výši skutečně vzniklé škody, je nepřiměřená a pro rozpor s dobrými mravy neplatná. Při posouzení přiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty je třeba přihlédnout k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši úroků z prodlení, které též představují sankci za porušení povinnosti, i výši zajištěné

40

ČECH Petr, Právní rádce, K přiměřenosti smluvní pokuty (stav k 8.3.2009) rok 2008, č.5, str. 24

24

částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti 41 . Soudy nižších stupňů se pokusily problém řešit tak, že za nemravnou (a tudíž neplatnou) prohlašovaly jen část sjednané pokuty, zbytek nároku věřitelům přiznávaly. Nejvyšší soud ČR nicméně konstatoval, že takto postupovat nelze. V rozhodnutí ze dne 11. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005 42 , doslova uzavřel: „-v oblasti občanskoprávních vztahů moderační právo soudu upraveno není. Absenci zákonné úpravy moderace proto nelze nahradit aplikací ustanovení § 3 odst. 1 o. z., tak jak to učinil odvolací soud, když posoudil žalovaný nárok jako výkon práva částečně odporující dobrým mravům a odepřel žalobci ochranu tím, že podle vlastní volné úvahy určil, jaká část nároku žalobce na smluvní pokutu je 'mravná`, a výši smluvní pokuty omezil právě jen na tuto část 43 . Stejně jako lze ujednání o smluvní pokutě podle ustanovení § 39 o. z. posoudit z hlediska souladu nebo rozporu dohodnuté výše smluvní pokuty s dobrými mravy toliko jako platné či neplatné (tzn. bez možnosti shledat je neplatné jen co do výše rámec dobrých mravů přesahující), může být obdobně i výkon práva na smluvní pokutu podle ustanovení § 3 odst. 1 o. z. pouze v souladu či v rozporu s dobrými mravy-” Stejný závěr potvrdil Nejvyšší soud ČR též v rozhodnutí ze dne 21. března 2007, sp. zn. 33 Odo 805/2005. 44 Výši úroku z prodlení, který by věřiteli náležel, poruší-li dlužník závazek k peněžitému plnění, jako jedno z hledisek posuzování přiměřenosti smluvní pokuty, potvrdilo též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 33 Odo 96/2001 45 . Připojilo nicméně další, a to včetně obecnější úvahy o filozofii takového posuzování. V odůvodnění rozhodnutí se uvádí: „Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční). V souvislosti s výší smluvní pokuty je třeba, aby pokuta zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši. 41

NOVOTNÁ Monika, Právo aktuálně Nad aktuální judikaturou omezení výše smluvní pokuty a úroků z prodlení pro rozpor s dobrými mravy 42

http://www.akad.cz/download/obchodni_smlouva.pdf

43

EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo- Dobré mravy a smluvní pokuta

26.10.2005 44 http://resourcity.com/Nejvyssi-soud-Ceske-republiky-33-Odo-805/2005 45 http://cz.vlex.com/vid/57324930

25

Smluvní pokuta, jejíž výše výrazně převyšuje výši skutečně vzniklé škody, je nepřiměřená a pro rozpor s dobrými mravy neplatná. Při posouzení přiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty je třeba přihlédnout k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši úroků z prodlení, které též představují sankci za porušení povinnosti, i výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti“ 46 Zásadní posun tedy spočívá v tom, že základním měřítkem přiměřenosti smluvní pokuty by měl být souhrn všech škod, které lze pro případ porušení zajištěné povinnosti rozumně očekávat v právní sféře věřitele. Jakmile se smluvní pokuta od této sumy výrazně odchýlí, bude dohoda o ní neplatná. Tím se ale Nejvyšší soud ČR značně přiblížil k evropskému (i tradičnímu tuzemskému) pojetí smluvní pokuty.

2.5 Odstoupení od smlouvy o ubytování ubytovatelem v důsledku porušení dobrých mravů Smlouva o ubytování je smlouva, ze které vznikne objednateli právo na poskytnutí přechodného ubytování od ubytovatele, a ubytovateli vznikne právo na odpovídající odměnu. Právo vzniká na dobu dohodnutou nebo na dobu vyplývající z účelu ubytování. Na rozdíl od nájemní smlouvy, nevznikají ubytovanému tak široká práva jako nájemci. Právní vztah vyplývající ze smlouvy o ubytování není chráněn jako nájemní vztah. Rozdíl mezi smlouvami spočívá především v tom, že předmětem nájemní smlouvy je užívání bytu či jiného obyvatelného prostoru, kdežto u smlouvy o ubytování je předmětem navíc i poskytnutí služeb s ubytováním spjatých. Paní S. z Frýdku Místku provozuje na základě vydaného živnostenského oprávnění ubytovací služby a využívá k tomu svoji chatu. Chata je rozdělena na 4 velké pokoje, které jsou plně technicky vybaveny a splňují veškeré podmínky pro ubytování. Dále v chatě se nalézají společné toalety a koupelna. Paní S. uzavřela ubytovací smlouvu s manželským párem na dobu dvou týdnů a oba manželé byli řádně seznámeni s řádem chaty a ostatními podmínkami ubytovací smlouvy. Po třech dnech ubytování si začali ostatní ubytovaní stěžovat na velký hluk z pokoje tohoto manželského páru a to vždy v nočních hodinách. 46

http://www.epravo.cz/top/soudni-rozhodnuti/urok-z-prodleni-a-dobre-mravy-56735.html

26

Majitelka tedy osobně začala jednat s dotyčnými ohledně řádu v chatě a o velkém hluku v noci. Manželé se za vše omluvili a slíbili, že se to již nebude opakovat. Následující dny se však nic nezměnilo a hluk byl z jejich pokoje slyšet i nadále. Kromě těchto excesů ještě přibyla ještě stále obsazená společná koupelna, kdy jen stěží ji mohli využít další ubytovaní. Tito manželé také po sobě nechávali nepořádek ve společné kuchyni a znemožnili využívat ji v plné míře i ostatním. Paní S. tedy opět zašla za zmíněným párem aby je tedy naposledy varovala, že se nemohou takhle chovat a že jejich jednání může vést k vypovězení smlouvy o ubytování. Manželé se znovu omluvili, ale na jejich chování se nic nezměnilo a naopak narostlo na intenzitě. Majitelka tedy vypověděla po 8 dnech ubytování manželům smlouvu. Majitelka zde odstoupila od smlouvy z toho důvodu, že ubytovaný v ubytovacím zařízení i přes výstrahu hrubě porušuje dobré mravy a dále i jinak hrubě porušuje své povinnosti vyplývající ze smlouvy. Protože povinností ubytovatele je zajistit, aby ubytovaný mohl svá práva vykonávat bez toho, aniž by byl ve svých právech rušen, tak musela paní S. zasáhnout, aby ostatní ubytovaní nebyli na svých právech kráceni. Nejdříve domluvou, aby ostatní ubytovaní byli rušeni hlukem. Ubytovaný má povinnost zdržet se takového jednání, které by bylo v rozporu s řádným užíváním. To v tomto případě dotyčným manželským párem dodrženo nebylo a z jejich strany docházelo k opakovaným problematickým situacím . Ubytovaný též nemůže vykonávat žádné podstatné změny v prostorách ubytovatele. Z toho vyplývá mimo jiné i zákaz měnit rozmístění zařízení v poskytnutém prostoru. Po prohlídce pokoje majitelkou bylo zjištěno, že ani toto pravidlo manželé nerespektovali a se zařízením volně pohybovali po pokoji, což bylo také důvodem hluku. Některé zařízení pokoje bylo taktéž touto manipulací poškozené ovšem na uhrazení škody se majitelka s manželi dohodla. 47

2.6 Výkon práva v rozporu s dobrými mravy V této části textu bych se chtěl zabývat otázkou výkonu práva, který je v rozporu dobrými mravy. V následujícím příkladě, na kterém bych chtěl demonstrovat problematiku dobrých mravů, nejsou odpovědi zcela jasné k posouzení, zda došlo k porušení dobrých mravů či

47

http://www.mmr.cz/CMSPages/GetFile.aspx?guid=f22b57b9-ab14-42b3-8b24-cae3ca354a99

27

ne. Text by měl ukázat složitost posuzování dobrých mravů a nastínit jak je problematické v praxi rozhodnout v těchto sporech. A teď již k zmíněnému příkladu. Matka darovala své dceři a jejímu manželovi dům, v němž bydlela, a současně si k tomuto domu nechala zřídit doživotní právo užívání celé nemovitosti (nejde o věcné břemeno, ale jen o obligační vztah podle § 51 obč.zák.). Po darování, jak už to tak bývá, se rodina rozhádala. Spor se vedl o to, zda mají vlastníci právo dočasně vypovědět matku z užívání domu, protože chtějí v daném domě provést stavební úpravy. Matka byt odmítá vyklidit, vlastníci potřebují (prý jen na dobu nezbytnou pro provedení úprav) byt prázdný. Zatímco prvostupňový soud žalobě vlastníků na vyklizení nemovitosti přivolil, soud odvolací naopak žalobu zamítl. Podle prvostupňového soudu je jednání žalované matky „výkonem práva v rozporu s dobrými mravy“, když žalovaná má možnost bydlení v jiném bytě, jehož je nájemkyní, a její tvrzení, že tento byt je zdravotně závadný, je účelové. Za opodstatněnou nepovažoval soud ani námitku, že žalobci jednají v úmyslu žalovanou vystěhovat z domu natrvalo. Naopak podle názoru odvolacího soudu vyklizení žalované, byť na přechodnou dobu, je možné jen ze zcela výjimečných důvodů. Zamýšlenou rekonstrukcí domu by došlo ke změně i stávajících prostor, jejichž užívání má žalovaná garantováno. Podle odvolacího soudu s ohledem na obligační závazek, který tíží žalobce, bylo na nich, aby „zvolili takový způsob rekonstrukce či přístavby, který by užívací právo žalované nevyloučil“. „Bez povšimnutí nelze ponechat ani skutečnost, že žalobci minimálně ještě v říjnu 2004 nabízeli předmětné nemovitosti k prodeji.“ 48 Nejvyšší soud dospěl ke stejnému názoru, jako soud odvolací, tedy že důvod pro vystěhování by byl dán jen zcela výjimečně, typicky v situaci, kdy by nemovitost byla v havarijním stavu, a bylo třeba nezbytně provést úpravy směřující k zachování hodnoty nemovitosti. Soud tak dotvořil význam dohody, který nebyl danou smlouvou explicite formulován. Učinil tak způsobem vycházející z životních reálií, a současně ze smyslu institutu práva doživotního užívání nemovitosti zřízeného v souvislosti s darovací smlouvou 49 .

48

http://www.ipravnik.cz/cz/judikatura/rozhodnuti-civilni/art_4854/k-zasade-poctiveho-obchodniho-styku-ak-vykonu-prava-v-rozporu-s-dobrymi-mravy-jestlize-jedna-ze-stran-pravniho-vztahu-uplatnuje-sva-prava-acneplni-sve-povinnosti.aspx 49 http://www.edgehunt.com/Nejvyssi-soud-Ceske-republiky-32-Odo-731/2004

28

Je tedy v tomto případě více jak patrné, že výklad porušení dobrých mravů je velice složitá otázka, a že i soudy dost často docházejí k odlišnému verdiktu, dle toho, jak sami chápou institut dobrých mravů. Já sám se domnívám z informací zjištěných, že se zde skutečně nejednalo u výkon práva v rozporu s dobrými mravy ze strany matky. Dle mého názoru zde došlo k porušení dobrých mravů ze strany dcery a jejího manžela, kdy se za každou cenu snažili dostat dotyčnou ženu z domu a to nejen z hlediska vyklizení bytu matkou, ale i za možným účelem prodeje 50 . Závěrem tedy je nutné říci, že je nezbytné posoudit, zda výkon práva je v rozporu s dobrými mravy vždy podle konkrétního případu a musí být v každém jednotlivém případě opřen o zcela konkrétní zjištění, jakož i o jasné a přesvědčivé odůvodnění soudu. Soudní praxe za určitých okolností připouští odepření výkonu vlastnického práva s poukazem na dobré mravy. Tak by tomu mohlo být třeba tam, kde po skončení nájmu pozemku nastane střet práv vlastníka pozemku s právem vlastníka stavby, která není stavbou neoprávněnou a ke které je přístup možný jen přes pozemek vlastníka pozemku.

2.7 Podílové spoluvlastnictví a dobré mravy Institut dobrých mravů se objevuje ve spoluvlastnických vztazích a soudních sporech z nich vyplývajících poměrně často (zejména k námitkám účastníků řízení), přičemž často dochází k jeho používání odchylným způsobem od ustálených judikatorních závěrů.

2.7.1 Dobré mravy a konstitutivní rozhodnutí Všeobecně platí, že aplikace dobrých mravů není ve spoluvlastnických vztazích vyloučena, jejich použitelnost je však usměrňována určitými judikatorními trendy. Je zastávána zásada, že použití korektivu dobrých mravů nemá místo v řízeních, jejichž výsledkem je vydání konstitutivního rozhodnutí. Vychází se z toho, že § 3 odst. 1 občanského zákoníku nelze aplikovat na vydávání konstitutivního rozhodnutí soudu, neboť občanskoprávní vztah vzniká teprve právní mocí takového rozhodnutí; aplikace § 3 odst. 1 občanského zákoníku je možná jen na výkon jednotlivých práv a povinností vyplývajících až z tohoto nově vzniklého právního vztahu.

50

http://ilda.sweb.cz/Rozpor%20s%20dobr%C3%BDmi%20mravy.htm

29

Nejvyšší soud ČR se k tomuto principu přihlásil v novější judikatuře v rozsudku ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2858/2000 51 , který se týkal zrušení práva společného nájmu bytu manžely, a v rozsudku ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3515/2006 52 , jenž se zabýval zúžením společného jmění manželů 53 . Následují příklady z praxe a řízení před soudem, kde je často zmiňována námitka výkonu práva proti dobrým mravům v podílovém spoluvlastnictví. Z celé řady vybírám jen ty nejpodstatnější příklady a to Řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a řízení o určení spoluvlastnického práva 54 .

2.7.2 Řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví Zřejmě nejčastěji se námitka výkonu práv v rozporu s dobrými mravy objevuje v řízeních o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, která jsou bezpochyby řízeními končícími vydáním konstitutivního rozhodnutí. Nemožnost aplikovat v tomto řízení § 3 odst. 1 občanského zákoníku vyložil s odkazem na C 1415 Nejvyšší soud ČR v nepublikovaném rozsudku z 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 1326/2006 55 , se zdůrazněním, že aplikace tohoto ustanovení je možná jen na výkon jednotlivých práv a povinností účastníků vyplývajících z občanskoprávních vztahů s tím, že takovým účastníkem nemůže být soud, který tyto účastníky rozsuzuje. Opětovně se Nejvyšší soud ČR k tomuto principu přihlásil v usnesení ze dne 11. července 2007, sp. zn. 22 Cdo 2335/2006 56 . Přesto není tento judikatorní trend v praxi zcela důsledně dodržován a v odborné literatuře bez výhrad přijímán. Za příklad může sloužit rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3242/2007 57 . Součástí jeho odůvodnění je poukaz na to, že dovolací soud posoudil nárok žalobce z hlediska § 3 odst. 1 občanského zákoníku.

51

http://cz.vlex.com/vid/57327020 http://is.muni.cz/th/69390/pravf_m/diplomova_prace.txt 53 http://www.resourcity.com/Nejvyssi-soud-Ceske-republiky-26-Cdo-2858/2000 54 http://www.ipravnik.cz/cz/judikatura/rozhodnuti-civilni/pd_27/art_4736/moznost-aplikace-3-odst-1-obczna-konstitutivni-soudni-rozhodnuti-k-moznosti-pouziti-3-odst-1-obcz-v-rizeni-o-zruseni-prava-spolecnehonajmu-bytu-manzely.aspx 55 http://edgehunt.com/Nejvyssi-soud-Ceske-republiky-22-Cdo-1326/2006 56 http://cz.vlex.com/vid/57363454 57 http://www.nsoud.cz/rozhod.php?action=read&id=37478&searchstr=&print=true 52

30

Ve starší judikatuře se vztah § 3 odst. 1 občanského zákoníku v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví profiloval ještě v jiné poloze. Šlo o posouzení, zda lze pro rozpor s dobrými mravy zamítnout žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (nehledě na § 142 odst. 2 občanského zákoníku). Vycházeje z výše naznačeného moderního judikatorního trendu je třeba na uvedenou otázku odpovědět záporně. Složitější je otázka, zda by pro rozpor s dobrými mravy bylo možné zamítnout žalobu v případě, kdy přichází v úvahu reálné dělení, a nelze tak postupovat podle § 142 odst. 2 občanského zákoníku. Na místě je zřejmě záporná odpověď. Je nutné vyjít z toho, že spoluvlastník nemá být proti své vůli nucen setrvávat ve spoluvlastnictví a výklad zákonné úpravy, která takový postup umožňuje, má být restriktivní. Spíše se zdá, že § 142 odst. 2 občanského zákoníku je třeba považovat za ustanovení, které je ve své podstatě uzavřené a ve svém celku speciální vůči § 3 odst. 1 občanského zákoníku, jehož použití tak vylučuje. Řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví však není jediným typem řízení z oblasti podílového spoluvlastnictví, na které výše uvedené závěry dopadají. Závěr judikatury o dosahu § 3 odst. 1 občanského zákoníku do řízení směřujících k vydání konstitutivního rozhodnutí platí také v řízeních spadajících pod § 139 odst. 2 občanského zákoníku, kdy se jedná z hlediska praktické četnosti zejména o řízení o úpravu užívání společné věci.

2.7.3 Řízení o určení spoluvlastnického práva Soudní praxe se neustále věnovala aplikaci institutu dobrých mravů ve vztahu k řízením o určení vlastnického, neboli spoluvlastnického práva V rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99 58 , vyslovil dovolací soud závěr, že uplatnění žaloby na určení vlastnictví nemůže být posuzováno jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku. V poznámce k uvedenému rozhodnutí F. Balák poukázal na skutečnost, že "otázka povahy určovacích žalob v tom smyslu, zda jde o žaloby pouze procesní či jde o žaloby, které mají svůj právní důvod a základ rovněž v právu hmotném, je v teorii sporná. Institut naléhavého právního zájmu na určení však lze považovat za institut procesněprávní, neboť v oblasti práva hmotného zmínku o něm nikde nenalezneme (srov. 58

http://www.epravo.cz/top/soudni-rozhodnuti/rozvazovaci-podminka-45226.html

31

Steiner, V.: Základní otázky práva procesního, Academia Praha 1981, str. 194 a 316). I z tohoto důvodu zřejmě nelze žaloby na určení poměřovat ustanovením § 3 odst. 1 občanského zákoníku." Týž závěr akceptovala současná judikatura tzv. vlastnického senátu Nejvyššího soudu ČR. Nejvyšší soud ČR se k němu přihlásil rovněž v usnesení ze dne 15. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 927/2004 59 , nebo v usnesení z 22. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1917/2004 60 . Současně však judikatura zdůrazňuje, že pokud by šlo v případě takových žalob o šikanózní výkon práva, absentoval by naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

59 60

http://www.resourcity.com/Nejvyssi-soud-Ceske-republiky-22-Cdo-927/2004 http://www.resourcity.com/Nejvyssi-soud-Ceske-republiky-22-Cdo-1917/2004

32

3 Posun výkladu institutu dobrých mravů v závislosti na vývoji společnosti v čase V této kapitole se chci zabývat tím, jak se v historii měnil pojem dobrých mravů nejen v podvědomí lidí žijících v určité době, ale také jak se na něj nahlíželo z právního hlediska. I když, jak uvidíte dále, spojitost dobrých mravů v právu a ve společnosti je velice úzká, někdy až totožná. Vždy záleželo na ekonomické, sociální a politické situaci v dané oblasti. Z našeho pohledu jsem pro posouzení vývoje vzal v úvahu jen ty nejdůležitější části z historie až po současnost. Jedná se především o římské právo, kde se ve velkém objevily dobré mravy ve vztahu k právu. Také v textu uvádím, jak se postupem času objevovaly dobré mravy v našem právním řádu, jak se vyvíjely a kde jsou dnes. Mohl jsem zde uvést ještě příklady mnoha dalších zemí a jejich chápání dobrých mravů v čase, ale to by se text stal nepřehledný a cílem je, aby lidé získali představu, jaký byl posun výkladu dobrých mravů především v naší zemi.

3.1 Chápání dobrých mravů z historického pohledu Svoboda smluvních stran týkajících se stanovení obsahu smlouvy jako jeden z hlavních komponentů smluvní svobody jako takové byla a je ve všech právních systémech omezena nejen korektivem zákonných zákazů a omezení, ale i určitými mimoprávními standardy. S odkazem na římskoprávní tradici se tyto standardy převážně nazývají jako dobré mravy, neboli boni mores. Známá definice pochází od Říšského soudního dvora, podle níž je dán rozpor s dobrými mravy, jestliže je „obsah smlouvy v rozporu s citem pro slušnost a pravidly slušnosti, jak je uznávají všichni slušní a spravedlivě myslící lidé“ 61 Podle jiné definice se smlouva příčí dobrým mravům, jestliže je „vykazuje zjevné znaky výstřednosti, které jsou s to pobouřit slušného člověka. 62 Smlouvy, které lze zařadit pod pojem „rozpor s dobrými mravy“ v uvedeném smyslu, nemohou po právní stránce obstát. Veřejná moc totiž nemůže asistovat při prosazování nároků ze smluv takového charakteru, protože tento postup by vedl ke ztrátě důvěry v právní systém a právo jako takové. Otázkou, na niž se názory lišily, byla zda neplatnost , která postihne nemravnou smlouvu, má být úplná, nebo

61

Habersumpf H., Die Formel vom Anstandsgefühl aller biolog und gerecht Denkenden in der Rachsprchung es Bundesgerichtshofes. 1976 s. 12 62 Dawson J.P. Unconsionable Corecion The German Version. HLR, 1976

33

zda je v určitých případech přípustné oddělit nemravný díl obsahu smlouvy od jejího zbytku a takto „očištěný“ nezávadný díl smlouvy zachovat v platnosti. Relevance mimo právních standardů má svůj historický původ v zásadním propojení systémů práva, morálky a náboženství v primitivních společnostech. Odluka těchto duchovních sfér je výrazem myšlenkového pokroku. Ve starém Římě bylo dosaženo této odluky v relativně krátké době. Původně byly dohled a vymáhání veřejné morálky svěřeny zvláštnímu magistrátovi neboli censorovi. Tím došlo k oddělení této sféry od obecné jurisdikce, která příslušela jinému magistrátovi a to prétorovi. V podmínkách principátu však ztratil však úřad censora na významu, třebaže obecnému dohledu nad dodržováním dobrých mravů byl stále přikládán značný význam.. Odpovědnost za tento úkol si přisvojili samotní principové. V klasickém římském právu nenalezneme obecnou doktrínu nebo mnoho obecných odkazů týkajících se problematiky dobrých mravů. 63 Gaius hovoří ve své učebnici o dvou příkladech. 64 V rámci vztahu mandátní smlouvy je mandatář mandantem pověřen, aby ukradl určitou věc Titiovi, nebo aby ho fyzicky napadl. Gaius konstatuje, že takový mandát je proti dobrým mravům, a proto nemůže vzniknout závazek. Zajímavou otázkou je, zda se uvedené případy spíše nevztahují k jednání, které je závadné (zakázané) právně spíše než morálně. Oba případy, krádeže i fyzické napadnutí, byly považovány v Římě za obecné formy deliktu, nebylo však zákona, který by je výslovně zakazoval. Obě jednání byla sankciována a odsouzení sebou neslo dokonce i prohlášení o ztrátě občanské cti a společenské důstojnosti. Protože však nebylo možné posoudit uvedená jednání podle schématu zákonných zákazů, muselo být použito jiné kriterium, aby mohlo být dosaženo žádoucích výsledků negace takových závadných smluv. Gaius akceptoval jako ono kriterium právě dobré mravy. Obecně řečeno, šlo o jednání zavrženíhodného charakteru, která nemohla být aprobována právním řádem. Podobně jako nemravné mandáty stíhala sankce neplatnosti i nemravné stipulace. Měl-li někdo zavázat touto zvláštní formou k vraždě jiného nebo ke krádeži, závazek nevznikl. Z praktického hlediska je pozoruhodný další případ popisovaný Juliánem, mající svůj základ ve stipulaci. Jednalo se o to, zda je platný závazek učiněný formou stipulace, kdy se jedna osoba zavazuje vůči druhé, že jí zaplatí určitou částku, pokud tuto osobu neustanoví svým dědicem. Iluianus dovozuje, že takový úkon je neplatný, protože je v rozporu s dobrými 63 64

Mayer-Maly T. Contra bonos mores. 1986, s. 151 Mayer-Maly T. Contra bonos mores. 1986, s. 707

34

mravy. Odůvodnění tohoto názoru můžeme najít u Ulpiána 65 , který říká že „zůstavitel musí být až do posledního okamžiku svého života zcela svobodný při rozhodování o svých úkonech mortis causa a jakýkoliv úkon omezující tuto dispoziční volnost zvláštním způsobem učiněný za života zůstavitele je podezřelý a musí být posuzován obezřetně.“ Takovýmto úkonem je typicky sjednání smluvní pokuty pro případ, že jedna osoba neustanoví osobu druhou dědicem. V pozdně klasickém období přitahovala problematika dobrých mravů velkou pozornost. Jako v rozporu s dobrými mravy jsou posouzeny podmínky vykazující nedostatek rodinné oddanosti. Má-li se někdo zavázat, že nevykoupí svého otce ze zajetí, nebo neposkytne potřebné zabezpečení svým rodičům nebo svému partnerovi, nelze takové úkony připustit. 66 Z tohoto období se zachovaly právní texty, které diskutují problematiku dobrých mravů z obecného pohledu. Například Papinián pokládá rovnítko mezi rozpor s dobrými mravy a počáteční nemožnost právních úkonů. 67 Obecně se konstatuje, že ujednání, která jsou v rozporu se zákony, císařskými konstitucemi či dobrými mravy, nemají žádnou právní sílu, jsou neplatné. Charakteristické je, že na těchto místech se dobré mravy vyskytují v rámci katalogu pramenů práva. Dobré mravy byly totiž přijaty jako obecný normativní systém rovnocenný v tomto ohledu právu. Pro ilustraci právního cítění římské právní kultury se v literatuře uvádí nejenom právně zajímavý případ. Tato kauza se týkala řečníka Gaia Visellia Varrona, synovce Cicerona. Visellius, který byl vážně nemocen a obával se, že zemře. Rozhodl se převést 300 000 sesterciů na svou milenku. Aby dal tento dar do právní podoby, zvolil nikoliv formu závěti, ale abstraktně formulované stipulace. V tomto případě se jednalo o zavrženíhodnou kauzu z pohledu dobrých mravů. Klasičtí římští právníci se také zabývali otázkou jak charakterizovat dobré mravy. Jádrem dobrých mravů jsou tedy od pradávna hodnoty, které stmelují a udržují pohromadě společenství lidí. Jedná se zejména o smysl pro povinnost a přirozenou úctu k bohům, rodičům, příbuzným a přirozený respekt k člověku jako součásti společnosti. Odkaz na dobré mravy proto můžeme nalézt v oblasti rodinného soužití, zejména tehdy je li ohrožena 65

Mayer-Maly T. Contra bonos mores. 1986, s. 708 Mayer-Maly T. Contra bonos mores. 1986, s. 165 67 Schmidt H. Die Lehre von der Sittenwidrigkeit der Rechtsgeschäfte in historischer Sicht. 1973. s. 60 66

35

morální integrita rodiny. Proto se považují za neplatná ujednání spočívající v nátlaku aby někdo uzavřel nebo neuzavřel manželství. Dále pak neplatná ujednání jsou o rozdělení majetku po smrti osoby, které tento majetek náleží nebo ujednání kalkulující se smrtí určité osoby. Jako příklad lze uvést, že za příčící se dobrým mravům bylo považováno ujednání vylučující odpovědnost za úmysl v rámci závazku. Zajímavé je též to, že proti dobrým mravům bylo i ujednání o tom, že právní zástupce strany ve sporu bude odměněn za své služby určitým podílem z částky vysouzené na druhé straně. V dnešní době některé právní řády považují takováto ujednání za nepřijatelná a neplatná(Německo), v jiných zemích není tato otázka advokátní etiky napadána(USA) V průběhu 18. a 19. století se etablovalo v právním myšlení obecné pravidlo, že všechny právní úkony proti dobrým mravům jsou neplatné. Toto pravidlo posloužilo jako zdroj inspirace i při přípravě občanskoprávních kodifikací ve Francii a Německu. 68 Pro správné pochopení problematiky rozporu s dobrými mravy je nutné sledovat vývoj nazírání na společenskou morálku v různých historických obdobích. Názory na to, zda je něco morální či nikoliv, se totiž mění. Mnohé úkony, které by v minulost nemohly obstát, mohou v současnosti vyhovět nárokům společenské morálky. Samotné pravidlo o obecné neplatnosti o obecné neplatnosti právních úkonů, které jsou v rozporu s dobrými mravy, zůstává zachováno, pouze jeho aplikace se odvozuje od zásad, které v dané době prezentuje veřejné mínění. Jako příklad zde uvedu situaci, která se stala v roce 1975 v Německu. Příslušný soud posoudil nájemní smlouvu na dvoulůžkový pokoj, kterou uzavřel majitel hotelu s neoddanou dvojicí, za morálně závadnou, a tudíž neplatnou. Lze předpokládat, že dnes by taková smlouva obdobné pochybnosti nevyvolala. 69

3.2 Globální pohled na vývoj dobrých mravů Rozrůstání a pozitivizace práva v době osvícenství a zejména pak po vzniku velkých civilních kodexů na počátku 19. století způsobily, že se poměr práva a morálky začal uvolňovat. Právo bylo to, co stálo v zákoně (právo psané, ius scriptum); morálce byla přisouzena nejvýše role pomocného korektivu, k němuž státní orgány při aplikaci práva sice přihlížejí, ale není v jejich rozhodování primárním ohledem. Zrodila se fikce, že společenské procesy

68 69

BGB(Německý civilní kodex) čl. 1893 § 138 odst. 1 Mayer-Maly T. BGB,. 2. vyd. 1984. § 138

36

lze komplexně postihnout a upravit psaným právem, jež nemůže být s mravností v rozporu, vychází-li z tradičních mravních postulátů. Nadvládu psaného práva nad mravností dovršily totalitní režimy 20. století. Ty se navenek tvářily jako právní stát, v němž se úzkostlivě dbá na dodržování zákonnosti, ve skutečnosti to byly diktatury, prosazující však vůli diktátora - minimálně ve své porevoluční fázi pseudoprávními prostředky. Tím došlo ve jménu objektivizace k definitivnímu odosobnění práva: úředník nebo soudce je tu chápán jako stroj na aplikaci právní normy, jehož rozhodovací prostor je pozitivním právem silně omezen a jenž nesmí být ovlivněn ani subjektivním pocitem, že rozhoduje nespravedlivě a v rozporu s dobrými mravy. Dobré mravy patří k zásadám soukromého práva, bývají užívány jako kritérium omezující subjektivní práva v jejich obsahu, nebo častěji omezující výkon subjektivních práv . Historicky mají svůj původ již v římském právu, ve kterém se staly významným nástrojem zmírňování tvrdosti práva psaného v prétorské praxi. Dobré mravy se objevují v klasickém římském právu jako kritérium posuzování platnosti smluv, případně jako podobné korektivy umožňující porovnávat právní a mravní pravidla a dát mravním pravidlům právní relevanci, resp. je vybavit právními sankcemi. Tato hlediska byla převzata do všech významných civilních kodifikací 19. a 20. století, byť někdy v odlišné vnější podobě.

3.3 Historický vývoj dobrých mravů v ČR Abychom mohli pochopit dobré mravy, na které se odkazujeme v současném Občanském zákoníku, je důležité pochopit, z čeho vycházel a jak byly dobré mravy zanesené do zákonů v minulosti.

3.3.1 Dobré mravy dle obecného zákoníku občanského Prvním významným historickým pramenem při vývoji institutu dobrých mravů je obecný zákoník občanský z roku 1811. ČSR převzala tento zákon z platného práva rakouského (§ 879 OZO) ve znění platném po tzv. 3. dílčí novele z roku 1916. Obsahem §879 jsou tato důležitá ustanovení:

37

1) v odst. 1. generální klauzule o nicotnosti smluv příčících se zákonnému zákazu nebo dobrým mravům. 2) V odst. 2 byl demonstrativní výčet nejzávadnějších smluv, jako je úplata za sjednání manželské smlouvy, nakládání s dědictvím ještě za života zůstavitele a lichva. Pojem dobrých mravů byl tedy chápán jako pojem právní. Jednalo se o pružný neurčitý právní pojem, jehož obsah je třeba zjišťovat v jiném souboru norem, než jsou normy právní. Všechna takto použitá mimoprávní pravidla jsou vlastně vložena do občanského zákoníku a rozšiřují jeho obsah působnosti. Dobré mravy ve smyslu obecného zákoníku občanského nejsou ideální morálkou, nýbrž existujícími a etablovanými společenskými pravidly. Dobrým mravům se příčí takové jednání, které se považuje za nepřípustné mezi poctivými lidmi. V. Kubeš dodává, že rozpor s dobrými mravy je dán, pokud by platnost smlouvy hrubě urážela veřejné mínění, přičemž veřejným míněním se rozumí soubor kulturních norem. Dobrými mravy jsou podle něj normy uznané dotyčnou společností a soudcem. Původním pramenem judikatury smluv proti dobrým mravům byly smlouvy urážející sexuální morálku. Půjčka k provozování nevěstince s podílem na zisku tohoto podniku se příčí dobrým mravům, na čemž nic nemění ani skutečnost, že půjčka byla zapsána do pozemkových knih. 70 Všeobecné právní úkony spojené s nevěstinci jsou v rozporu s dobrými mravy. Konkubinát a smlouvy s ním spojené byly rovněž považovány za nemravné. Například darovací smlouvy mezi dárcem a jeho konkubínou. 71 Soudní praxe nerozlišovala, zda jeden z partnerů žije v manželství a zda je to druhé straně smlouvy známo či nikoliv. 72 Další skupinou jsou smlouvy ohrožující institut manželství či rodičovství. Smlouvy tohoto typu se pohybují na pomezí rozporu se zákonem a dobrými mravy.Nemravné jsou smlouvy o poskytnutí souhlasu k rozluce či k rozvodu 73 , příslib plnění od třetí osoby za dosažením rozluky či rozvodu 74 , příslib muže, že pojme za svou manželku ženu po rozvodu svého

70

NS RČS, 28. 1. 1925, Vážný, č. 4621 NS RČS, 21.12. 1920, Vážný, č. 821. 72 Kubeš V. s. 136 73 NS RČS, 26.4. 1921, Vážný, č. 1033 74 NS RČS, 18.10. 1926 Vážný, č.6537 71

38

existujícího manželství 75 , vzdání se nároku manželky na výživné, pokud tento závazek souvisí s úplatou za souhlas k rozluce manželství. 76 Neplatná je dohoda matky s pravým otcem dítěte o poskytnutí plnění, pokud manžel nepopře otcovství k dítěti. Do další skupiny lze zařadit smlouvy, které nadměrně omezují osobní nebo hospodářskou svobodu jedince včetně smluv dotýkajících se náboženského vyznání, kde se jedná o slib změnění či nezměnění náboženské víry. Další typovou skupinou jsou smlouvy, které nemají být z povahy věci učiněny závislými na penězích. Jedná se o oblast tzv. nepřípustné komercializace. 77 Proti dobrým mravům je tak například úmluva, že poskytnutí výhody jednomu věřiteli musí zůstat utajeno ostatním věřitelům. Má-li ke zvýhodnění jednoho z věřitelů dojít prostřednictvím směnky, je tento úkon rovněž neplatný. 78 Nemravné byly také smlouvy: 1. přemrštěných provizích 2. nedovolených intervencích u veřejných úřadů 79 3. dohoda o neprozrazení pravého pachatele trestného činu při úhradě nákladů trestného řízení tímto pachatelem 80 4. dohoda o neoznámení trestného činu 5. dohoda šéfredaktora časopisu s autorem zaslaného příspěvku, že příspěvek bude otištěn, když se autor zaváže převzít eventuální náklady soudního řízení ve věci daného článku, 6. dohoda o vystoupení z veřejné služby ve prospěch konkrétní třetí osoby 7. dohoda manželky notáře při prodeji nemovitosti ve veřejné dražbě. Že se vydražitelé budou ve věcech této nemovitosti obracet výhradně na jejího manžela, a sjednání smluvní pokuty jako zajištění tohoto závazku. 81 8. Rovněž se nelze platně vzdát práva odvolat dar pro hrubý nevděk obdarovaného. 9. neplatná je plná moc k provedení nedovoleného jednání. 10. Smluvní vyloučení odpovědnosti depozitáře za zlý úmysl a hrubou nedbalost se příčí dobrým mravům. 11. Dále byly nemravné smlouvy s prostitutkami ohledně soulože a kuplířské smlouvy 75

NS RČS, 13.5. 1924 č. 3853 NS RČS, 18.10. 1930 č. 10241 77 NS RČS, 30.6. 1926, Vážný č. 6160 78 NS RČS, 30.6. 1926, Vážný, č. 6160 79 NS RČS, 23.10. 1923 Vážný, č. 3067 80 NS RČS, 27.11. 1923 Vážný , č. 3235 81 NS RČS, 16.6. 1931 Vážný, č. 10626 76

39

3.3.2 Dobré mravy podle občanského zákoníku z roku 1950 Druhým významným pramenem, který zde rozeberu, je občanský zákoník z roku 1950. Vyjádřením nových společenských poměrů na poli občanského práva po roce 1948 měl být občanský zákoník z roku 1950. Tento kodex sice setrval na principu formální kontinuity s právním řádem.předcházejícího období, avšak po materiální stránce nastoupil na pozici zásadní diskontinuity a to v odmítnutí chápání funkce práva v tzv. buržoazním období. Tato pozice diskontinuity s předúnorovým právem byla potvrzena přijetím občanského zákoníku z roku 1964, který měl být vyjádřením dosažení nové fáze uspořádání společenských vztahů již za vyspělého socialismu. Poslední uvedený kodex byl pokusem vytvořit jakési svébytné socialistické civilní právo oproštěné od „buržoazních“ základů. 82 To znamená ve svém důsledku odcizení tehdejšího občanského práva od jeho historických kořenů a historického vývoje. Občanský zákoník z roku 1950 upravoval problematiku obsahových náležitostí právních úkonů v § 36 odst. 1, kde se stanovilo, že neplatný je právní úkon, který se příčí zákonu nebo obecnému zájmu. Pro výklad tohoto ustanovení měl význam § 31 ObčZ/1950, který uváděl, že projevy vůle je třeba vykládat vzhledem k okolnostem, jak to odpovídá pravidlům socialistického soužití ve vazbě na § 3 téhož zákona, podle kterého nikdo nesměl zneužívat občanských práv ke škodě celku. 83 Socialistické občanské právo nemohlo přiznat právní ochranu těm právním úkonům, které narušovaly jeho třídní podstatu, které by mařily socialistický účel a politické zájmy občanského práva. Narušení těchto zájmů bylo především v ohrožení socialistického vlastnictví výrobních prostředků či státního plánu rozvoje národního hospodářství a z něj pramenícího soustřeďování hospodářské činnosti v socialistickém hospodářském sektoru. Socialistická doktrína vycházela z předpokladu, že za socialismu se vytváří nová socialistická morálka, spočívající v nových soudružských vztazích mezi lidmi odpovídající pravidlům socialistického soužití. 84 Obecný zájem měl být ve smyslu § 36 odst. 1 82

Špaček V. Projevy vůle a právní úkony v občanském právu. 1953 s. 124 Špaček V. Projevy vůle a právní úkony v občanském právu. 1953 s. 126 84 Špaček V. Projevy vůle a právní úkony v občanském právu. 1953 s. 127 83

40

ObčZ/1950, jehož nerespektování vedlo k neplatnosti daných právních úkonů. V § 36 odst. 2 ObčZ/1950, podle kterého v případě neplatnosti právního úkonu ve smyslu odst. 1 tohoto ustanovení, pokud šlo o rozpor se zákonem či důležitým obecným zájmem, mohl soud na návrh prokurátora vyslovit, že to, co bylo plněno straně, která o neplatnosti věděla, propadá ve prospěch státu.

3.3.3 Dobré mravy podle občanského zákoníku z roku 1964 Výchozím ustanovením v dosud platném občanském zákoníku z roku 1964 byl v § 39 ve znění účinném do 1.1. 1992: „ Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází či se příčí zájmům společnosti.“ Důležitou pomůckou při výkladu byl čl. VII základních zásad zákoníku stanovící, že nikdo nesmí zneužívat svých práv proti zájmům společnosti nebo spoluobčanů a nikdo nesmí na úkor společnosti nebo spoluobčanů obohacovat.

41

4 Příklady uplatnění dobrých mravů v praxi V této poslední kapitole mé práce, bych chtěl uvést některé konkrétní příklady z praxe, ve kterých se ve velké míře jednalo nebo jedná o porušeních dobrých mravů. Tyto příklady bych mohl rozdělit do dvou skupin. První jsou příklady z mého blízkého okolí, které se mě samotného nepřímo týkají, situace, které jsem sám osobně zažil a tudíž je zde mohu zprostředkovat takřka z první ruky. Druhou skupinou případů jsou ty, o kterých jsem zaslechl a víc se o ně zajímal nebo případy, které se za poslední dobu objevily v České republice. U první skupiny půjde o případy, které nebyly předmětem právního sporu a tudíž je ani soud nemohl označit v rozporu s dobrými mravy. Ale dle mého názoru, který jsem získal při psaní této bakalářské práce soudím, že v rozporu s dobrými mravy rozhodně byly a budu se to snažit doložit uvedenými okolnostmi. V té druhé skupině už půjde především o případy ze soudní praxe, kdy padlo rozhodnutí, že konkrétní chování je v rozporu s dobrými mravy. Během doby co jsem se snažil napsat tyto příklady, jsem měl možnost pozorovat, jak jednotlivé skupiny lidí přizpůsobují dobré mravy potřebám vlastním a v dosti případech jsem došel k závěru, že ten výklad mění jen kvůli vlastnímu prospěchu. Proto se budu snažit nestranně popsat všechny následující případy a poukázat na ty skutečnosti, kde si myslím, že je výklad dobrých mravů překrucován. Nyní tedy již ke konkrétním zmíněním případům.

4.1 Právník jako nájemník v režimu regulovaného nájemného V následujícím textu bych chtěl na jednom konkrétním případě ilustrovat pokus o zneužití institutu dobrých mravů v občansko-právních vztazích. Tato kauza se vyvíjela a gradovala v průběhu asi 5ti let. Jednalo se o vztah majitele a jeho nájemnice, která užívala byt z titulu nájemní smlouvy na dobu neurčitou v režimu regulovaného nájmu. Omezím se pouze na důležitá fakta z jednání nájemnice, neboť by se popis událostí stal poněkud nepřehledný. Nájemnice, která promyšleně směřovala ke svému cíli, totiž využívala sebemenší záminky k vyprovokování sporu. Nájemnice, přestože jí bylo přes 70 let, byla velice čilá paní, která využívala svých bohatých zkušeností z dob, kdy byla předsedkyní senátu jednoho soudu. Po celou dobu trvání nájmu vycházel majitel z jejího tvrzení a částečných dokladů předaných bývalým OPBH, že si nájemnice v bytě zřídila etážové topení na vlastní náklady a to bylo také řádně zkolaudováno. I předpis nájmu, převzatý od OPBH, zněl na byt II.kat., tedy potvrzoval, že 42

etážové topení bylo vybudováno vlastními náklady nájemkyně za dodržení všech platných souvisejících předpisů. Při jedné z oprav, které majitel prováděl na svůj náklad v konkrétním bytě však vyšlo najevo, že kotel je umístěn a zapojen naprosto v příkrém rozporu se všemi bezpečnostními i ostatními právními normami. Při jeho používání by mohlo dojít ke skutečnému ohrožení na životě. Bylo asi jen dílem šťastné náhody, že se tak již v minulosti nestalo. Proto majitel pověřil revizního technika s příslušným oprávněním, aby kotel odborně odpojil. Nájemnice byla znovu požádána, aby předložila kolaudační rozhodnutí o instalaci kotle. Ta ovšem setrvávala na svých předcházejících tvrzeních, že z těch dávných dokumentů jí právě tenhle chybí, ale že z těch ostatních lze dedukovat, že nebyla porušena ustanovení Stavebního zákona ani související předpisy. Majitel navrhnul nájemkyni, že v bytě vybuduje nové etážové topení vč. nových rozvodů a radiátorů na vlastní náklady, ale kategorie bytu se převede z II. do I. kategorie. Nájemkyně rezolutně trvala na tom, že si výměnu provede vlastním nákladem, ale naprosto odmítala podepsat jakoukoliv dohodu, která by přesně specifikovala předmět prací a jejich finanční výši. Protože tedy v bytě netekla teplá voda a byt ztratil možnost vytápění, tak jej přestala užívat. Pravidelně navštěvovala majitele domu, kde se ho snažila různými způsoby donutit, aby jí umožnil v pronajatém bytě provést cokoliv bez možnosti kontroly. Často své jednání přenášela na schodiště domu, kde předváděla velice emotivní výstupy s lživým obsahem, zřejmě aby si zajistila případné svědky ze strany sousedů. Časem tyto výstupy přerostly ve velmi věrohodné herecké výstupy, které měly případné svědky přesvědčit o jejím špatném zdravotním stavu pramenícím dle jejích slov z krutého zacházení ze strany majitele. I samotný majitel zpočátku uvěřil, že se jedná o autentické zdravotní potíže. Až náhodný návštěvník domu pomohl odhalit, že její potíže jsou fingované. Tím, že se paní, chystající se právě k jednomu ze svých mistrovských představení na schodišti domu, zeptal , jestli má zavolat rychlou lékařskou pomoc. V ten okamžik byla nájemkyně naprosto při smyslech a velmi rychle opustila dům 85 . Majitel se po velmi vyčerpávajících debatách s nájemkyní a jejím dospělým synem, který s ní fiktivně sdílel společnou domácnost, rozhodl předat věc právnímu zástupci. Ten zpočátku navrhoval podat žalobu na výpověď z nájmu pro neužívání bytu, protože stav bytu nemohl majitel žádným způsobem ovlivnit. Po podrobnějším seznámení však konstatoval, že je velmi pravděpodobné, že by nájemkyně u soudu argumentovala porušením dobrých mravů ze strany majitele z titulu svého stáří a zdravotního stavu. Také,

85

http://www.osmd.cz/

43

že v dotyčném bytě bydlela již od narození a trvání na výpovědi by znamenalo velice tvrdý zásah do jejího již tak velmi špatného zdravotního stavu. Svá tvrzení by jistě podepřela i svým časem do naprosté dokonalosti vybroušeného předstírání mdlob. Podle mého názoru došlo ve výše uvedeném případě k pokusu zdiskreditovat majitele nemovitosti tak, aby nájemkyně mohla u soudního líčení využít institutu dobrých mravů ve svůj vlastní prospěch. Toto její jednání však bylo ale samo o sobě markantním porušením dobrých mravů. Zůstává nezodpovězená otázka, jak by se k případnému soudnímu sporu o výpověď z nájmu z titulu nevyužívání bytu, postavil soud.

4.2 Zamlžený předmět podnikání v návrhu nájemní smlouvy na obchodní prostory Dalším příkladem jednání, které bylo v rozporu s dobrými mravy, je postup zájemce o uzavření nájemní smlouvy na nebytový prostor. Během projednávání podmínek nájmu, se možný budoucí nájemce jevil jako velice korektní partner. Už na první jednání s majitelem nemovitosti přišel vybaven všemi potřebnými dokumenty tak, aby nevznikly pochybnosti o relevanci jeho tvrzení o oprávnění jednat za společnost s ručením omezeným. Požadoval především to, aby provozovna byla po všech stránkách prvotřídním prostorem. Uváděl, že by v předmětném nebytovém prostoru chtěl provozovat luxusní video-půjčovnu. Majitele poněkud zarazila až poměrně široká specifikace předmětu podnikání v návrhu nájemní smlouvy. Bylo v ní uvedeno, že nájemce bude prodávat a půjčovat různé audio-video nosiče a prodej časopisů, knih a drobného elektra. Proto využil všech možností otevřených databází, které nabízí internet. Z informací, které zjistil, vyplynulo, že budoucí nájemce by v obchodě mohl provozovat erotickou videopůjčovnu a přitom by neporušil žádná ustanovení navrhované nájemní smlouvy. Až telefonickým dotazem na jednatele společnosti, zda zamýšlená videopůjčovna nebude poněkud monotématická, se majiteli potvrdily jeho obavy. Proto okamžitě odstoupil od dalšího projednávání návrhu nájemní smlouvy s touto společností. Podle mého názoru se i zde jednalo o porušení dobrých mravů, protože se společnost snažila zamlžit předmět svého podnikání. Neprozíravý majitel by skutečnost zjistil až po uzavření nájemní smlouvy a otevření erotické video-půjčovny. Ze strany společnosti se sice jednalo o legální jednání, ale s cílem dosáhnout uzavření nájemní smlouvy bez uvedení skutečného předmětu činnosti, tedy s porušením institutu dobrých mravů.

44

4.3 Zastřený důvod uzavření nájemní smlouvy na byt Velmi podobný případ se stal jinému majiteli nemovitosti. Ten ovšem uzavřel dohodu s realitní kanceláří, která se zavázala zprostředkovat nájem nově zrekonstruovaného bytu solidním nájemcem. Hned první nabídka k uzavření nájemní smlouvy do dotyčné realitní kanceláře zněla na společnost s ručením omezeným zabývající se účetním a daňovým poradenstvím. Jejím záměrem měla být možnost ubytování zaměstnanců během pobytu v hlavním městě, protože zde měla údajně probíhat velká část jednání s jejich klienty. Realitní kancelář tvrdila, že se jedná o velmi spolehlivého partnera. Majitel si přesto v internetových databázích prověřil tuto společnost. Zjistil, že je majoritním vlastníkem budovy v bezprostřední blízkosti a že v této nemovitosti je také rozsáhlý non-stop noční podnik s eskortní službou. Při dalším jednání s realitní společností vyšlo najevo, že by se ve skutečnosti mohlo jednat nikoliv o ubytování daňových poradců, ale o jakési detašované pracoviště zmíněného podniku. I v tomto případě spatřuji v jednání eventuálního nájemce, pokus o porušení dobrých mravů. Majiteli nemovitosti by se později jen velice obtížně prokazovalo, že ti, co byt užívají, skutečně nejsou účetní a daňoví poradci zaměstnaní u firmy. A díky tomu by majitel nemohl vypovědět nájemní smlouvu s okamžitou platností pro její hrubé porušení .

4.4 Vynalézavý dlužník S pokusy o porušení institutu dobrých mravů se setkávají majitelé nemovitostí poměrně často. V následujícím případě se jedná o problém, který vznikl mezi nájemcem nebytového prostoru a majitelem nemovitosti. Nájemce si od předcházejícího nájemce odkoupil dálkově ovládané bezpečnostní mříže před výkladce obchodu. Po několika letech, když dlužil na nájemném, se pokoušel umořit svůj dluh tak, že majiteli nabízel odkup těchto mříží. Ale částka dlužného nájemného, byla cca 6x vyšší, než za kterou jí před lety koupil, ale i řádově vyšší, než kdyby si majitel pořídil novou. Nájemce zdůvodňoval tuto transakci tak, že je jeho právem si stanovit cenu, za kterou je ochoten mříž prodat zpět. I v této kauze se jednalo o pokus o porušení institutu dobrých mravů. K jeho naplnění nedošlo, protože majitel nechal autorizovanou firmou odborně mříže demontovat s certifikátem o funkčnosti. A nájemce tak byl donucen dlužné nájemné uhradit.

45

4.5 Účelová vstřícnost Následující příklad z praxe se týká vzájemného vztahu vlastníků sousedících nemovitostí. Společnost s ručením omezeným se rozhodla rekonstruovat dům ve svém vlastnictví, který byl v dost zanedbaném stavu. Aby stavební řízení probíhalo hladce, zjednala si odborného zástupce, který měl s přesným záměrem rekonstrukce budovy seznámit i majitele okolních domů, kteří budou účastníky stavebního řízení. Dotyčný obešel všechny vlastníky a ti měli možnost i nahlédnout do dokumentů z projektové dokumentace, která měla později být podkladem pro rozhodnutí o povolení stavby. Až během schůzky na stavebním úřadě vyšlo náhodně najevo, že zástupce firmy účelově neinformoval majitele okolních nemovitostí o tom, že ve dvorním traktu chce společnost vybudovat parkoviště pro automobily pro invalidy s výtahem ze suterénních garáží. Nebýt této náhody, tak by byla zničená i tato jediná oáza klidu. Sporné bylo i to, kdo by kontroloval dodržování parkování pouze pro invalidy. V tomto případě také došlo k porušení dobrých mravů, kdy zástupce společnosti pod rouškou vstřícnosti zamlčel zásadní problematický aspekt celé rekonstrukce. Na hraně porušeních dobrých mravů, bylo podle mě, i jednání samotné úřednice stavebního úřadu. Ta se divila účastníkům řízení, že protestují proti stavbě parkoviště pod okny jejich ložnic a snažila je přesvědčit, aby byli tzv. tolerantní.

4.6 Protichůdné interpretace důsledků živelných pohrom v oblasti nájemního bydlení Na následujících citacích bych chtěl ukázat různé pohledy na to, jak chápou dobré mravy dvě proti sobě stojící strany. Na jedné straně je vyjádření pana Stanislava Křečka, který je předsedou Sdružení nájemníků. Druhým citovaným je Libor Dellin, který je místopředseda Občanského sdružení majitelů domů. Tyto citace, které zde zmiňuji, se vztahují k situaci, která se odehrála poměrně nedávno. A tedy k povodním, při kterých přišli o bydlení nájemníci bytů a o majetek majitelé domů. Ve vyjádření těchto dvou představitelů obou zainteresovaných stran se dozvídáme, kdo by se měl postarat o bydlení lidí dotčených povodní 86 . První citace je od Stanislava Křečka, předsedy Sdružení nájemníků: „Lide mají nárok na rovnocenný náhradní byt. Je třeba ale rozlišovat dvě situace. Za prvé případ, kdy je podvodní dům v takovém havarijním stavu, že je nutno ho ve veřejném zájmu zbourat. S tím počítá občanský zákoník a jednoznačně ukládá majiteli domu poskytnout 86

http://virtually.cz/?art=18448

46

nájemníkovi rovnocenný náhradní byt. Když v důsledku povodní dům spadne, nelze použít běžných ustanovení občanského zákoníku, ale bylo by v rozporu s dobrými mravy, kdyby nájemník rovnocenný byt nedostal. Je otázka, na kom to lze v tomto případě spravedlivě požadovat. Těžko asi na stařičkém restituentovi, který sám přišel o majetek. Soudím, že povinnost ujmout se nájemníka má tady stát, potažmo obec. Přechodně se tudíž nájemník musí smířit s tím, co je. Ale nejde někoho přestěhovat do malého bytu nebo na ubytovnu natrvalo. Dřív nebo později musí nájemník dostat rovnocenný byt s nájmem na dobu neurčitou. Pokud jsou byty pouze poškozeny, padá jejich oprava na účet majitele domu.“ Druhá citace je od Libora Dellina, místopředsedy Občanského sdružení majitelů domů: „Zde panuje absurdní rozpor. Nemůže-li byt následkem povodní užívat jeho vlastník, musí se o své bydlení postarat sám. Nemůže-li však byt užívat nájemník, musí se o jeho příští bydlení postarat majitel bytu. Nájemníci se nemusí o nic starat. V rozporu s logikou, spravedlností, dobrými mravy, ale i právními aspekty je u nás nájem na dobu neurčitou chápán jako povinnost majitele zajistit nejen nájemníkovi, ale i jeho potomkům a zcela cizím osobám rovnocenné bydlení "na věčné časy". Škody, způsobené povodněmi, vycházejí na několik set tisíc najeden byt. Ty majitel domu nemá. Banka mu nepůjčí, protože provozování nájemního domu je kvůli regulaci nájmů činnost ztrátová, a na tu banka nepůjčuje. I kdyby půjčku získal, neměl by ji z čeho splácet. Pro majitele je snad lepší, když dům po povodních spadne, než když bude povinen zajišťovat nájemníkům dočasné bydlení a za statisíce až miliony jejich byty renovovat, s vidinou, že dál budou platit regulované nájemné.“ Uvedené citace mě velmi zaujaly. Je to pohled dvou protichůdných stran na totožné události po povodních s odlišnou argumentací. Na straně jedné, JUDr. Křeček, jehož tvrzení názorně ukazuje, jak lze účelově deformovat výklad práva ve prospěch jedné minoritní části společnosti. Sledováním jeho výroků v našich sdělovacích prostředcích jsem nabyl dojmu, že si tímto způsobem snaží sehnat co nejvíce klientů z řad nájemníků v režimu regulovaného nájmu do své advokátní kanceláře. Tento jeho přístup mě také připadá na hraně dodržování institutu dobrých mravů. Podle mého názoru platí premisa, že nájemní smlouva zaniká, pokud zanikl předmět nájmu. A v případě povodní se nejedná o zavinění pronajímatelem, takže požadovat po něm, aby zajistil svým nájemníků bydlení i po katastrofě, která potkala i jeho, je v rozporu s dobrými mravy. 47

Majitel nemovitosti nemůže suplovat sociální politiku státu v oblasti nájemního bydlení. A to navíc za situace, kdy jsou mu státem diktovány jednostranně nevýhodné podmínky pronájmu u bytů v regulovaném režimu. Nezbývá tedy, než souhlasit s prohlášením pana Dellina. Pouze okrajově se vrátím k jednání JUDr. Křečka. Nedávno v médiích vyzýval regulované nájemníky k nátlaku na majitele nemovitosti, aby sjednával cenu za služby spojené s ubytováním na nejnižší možné úrovni. Jistě je JUDr. Křečkovi známo, že majitelé nemovitostí nemají na výběr, s kým uzavřít smlouvu o dodávkách vody, elektřiny, plynu a odvozu komunálního odpadu. Vlastník nemovitosti nemá žádnou relevantní možnost ovlivnit dodavatele těchto služeb a tudíž ani jejich cenu, protože se většinou jedná o monopolní postavení v dané oblasti. I v tomto naprosto účelovém jednání JUDr. Křečka spatřuji porušení institutu dobrých mravů za účelem nárůstu počtu jeho klientů, kteří jsou podle jeho návodu nespokojení se „svým“ majitelem domu.

4.7 Vrcholoví manažeři Českých drah si sami sobě stanovují výši platů Článek, který jsem zachytil těsně před koncem mé práce a který jsem zde chtěl uvést, je zářným příkladem jednání porušující dobré mravy. Jedná se o situaci, kdy vrcholoví manažeři, kteří jsou zároveň členy představenstva, si sami sobě určují platy. Pro úplnost zde cituji zdroj, ze kterého jsem čerpal. „O výši platů rozhoduje u Českých drah představenstvo. Jenže čtyři z členů si tak zároveň stanovují platy sami sobě. Jsou totiž členy představenstva a zároveň sedí i ve vedení drah. Konkrétně jde o generálního ředitele českých drah Petra Žaludu a jeho náměstky Jiřího Koláře, Michala Nebeského a Milana Matzenauera. Jak vysoké jsou jejich platy ministerstvo dopravy prý nemůže zveřejnit. Platy nechtějí zveřejnit ani České dráhy. Podle výpočtů deníku Blesk bere sedm nejvyšších manažerů 150 milionů korun ročně. To by znamenalo měsíční příjem jednoho náměstka zhruba ve výši 1,8 milionu korun. Ministerstvo dopravy, předseda dozorčí rady Českých drah Zdeněk Žák a také největší odborové organizace na železnici takové praktiky označily za nemorální. Podle nich je situace, kdy si manažeři sami určují platy, absolutně nepřijatelná

48

České dráhy se brání, není to prý nic nekalého. Podle nich je to v souladu s obchodním zákoníkem a se stanovami. Předseda dozorčí rady chce platy top manažerů Českých drah řešit hned po Velikonocích 16. dubna, na kdy svolal mimořádné zasedání“ 87 Je zde jasné porušení dobrých mravů v podobě toho, že je naprosto nehorázné a nemorální, aby si o výši platu rozhodovali sami tímto způsobem. Je zde evidentní nadhodnocování práce, která by byla jinak udělána za mnohem menší náklady. Je však pochopitelné, že člověk který hodnotí sám sebe je většinou nesoudný, ať si toho vědom je či ne. České dráhy zde opravdu nejspíš neporušily platná právní ustanovení, nicméně ukázkově splnili kritéria posuzování toho, co se v českém právním systému vnímá jako porušení dobrých mravů. Jednalo se tedy o legální jednání, které je ovšem v rozporu s dobrými mravy v naší společnosti. Ze svého okolí znám mnoho dalších příkladů markantního porušování institutu dobrých mravů. Ale skutečné příklady, které jsem uvedl, zcela jistě postačují k pochopení, jak posuzovat porušování dobrých mravů v současné době. Také z nich vyplývá, jak je často křehká hranice mezi tzv. pouze neslušným jednáním a kdy už se jedná o porušení dobrých mravů.

87

http://tn.nova.cz/zpravy/domaci/manazeri-ceskych-drah-si-sami-urcuji-platy-berou-miliony.html

49

Výsledky I přes to, že jsem v práci shrnul vše, co jsem studiem zdrojů o institutu dobrých mravů načerpal, není tento termín z právního hlediska jednoduchý k pochopení a aplikování. Ve společnosti, ve které se kladné hodnoty mění velice rychle ať k dobrému či špatnému, není jednoduché se dovolat tohoto institutu. Což potvrzují i příklady, které jsem zejména v poslední kapitole uvedl. Je nutno spoléhat na to, že při honbě za vytyčenými cíli budeme navzájem dodržovat zásady slušnosti a morálky. Institut dobrých mravů snaží chránit tyto hodnoty, leč právní vymahatelnost této slušnosti je poměrně problematická. Ačkoliv se výklad institutu dobrých mravů liší v různých oblastech civilizovaného světa, problémy s jeho aplikací jsou podobné. Z reálných případů, které jsem uvedl vyplývá, že institut dobrých mravů nedokáže ochránit účastníky občansko-právních vztahů pouze svým zakotvením v zákoně. Ne každý zúčastněný je totiž ochoten řešit spor s nejistým výsledkem soudní cestou.

50

Závěry a doporučení Během psaní této práce jsem prostudoval poměrně velké množství různých zdrojů, ať už byly v knižní či internetové podobě. Ilustrační příklady, které v textu uvádím, jsou reálné a snažil jsem se na nich demonstrovat variabilitu lidského chování v občanskoprávních vztazích.. A to takového, kdy se konkrétní jedinec snaží využít všech legálních prostředků k dosažení svého prospěchu a pak různou intenzitou a v různých obměnách naráží na institut dobrých mravů. I přes informační zázemí však musím konstatovat, že o faktu, zda byly či nikoliv porušeny dobré mravy, musí v každém konkrétním případě rozhodnout soud. Jen ten je kompetentní potvrdit či vyvrátit zda to či ono jednání nese znaky porušení dobrých mravů. Podle mého názoru, pokud by se běžný člověk s průměrnou hladinou právního vědomí vždy choval a jednal podle všeobecně uznávaných zásad lidské slušnosti, jen obtížně by mohl porušit institut dobrých mravů. I když ani tady nelze generalizovat. Příklad, který jsem v textu uvedl pod názvem „Právník jako nájemník v režimu regulovaného nájemného“ , ilustruje, že pokud má slušný člověk proti sobě rafinovaného protivníka s právním vzděláním, který dokáže manipulovat fakty i právní interpretací pojmu dobré mravy ve svůj prospěch, je obrana poměrně svízelná. Jen stěží si lze představit, že by soud v tomto případě nedal za pravdu v tu chvíli vetché babičce, která se zmítá ve stavech vědomí a nevědomí, podle svého zvážení, kdy to situace vyžaduje. V této cause bylo pro další vývoj spíše chybou než pozitivem, naprosto korektní a tedy dopředu předvídatelné jednání majitele nemovitosti. V žádném případě nechci, aby tato moje domněnka byla pochopena jako výzva k neslušnému jednání. Spíše by měla být pochopena jako apel na ostražitost v jednání s partnery v občansko-právních vztazích při dodržení všeobecně uznávaných zásad slušného jednání.

51

Seznam zkratek ObčZ

-Občanský zákoník

BGB

-Bürgerliches Gesetzbuch, Německo, civilní kodex

BGE

- Švýcarsko, sbírka judikatury

CC

-Code civil, Francie, civilní kodex

NS RČS

-Národní shromážděni republiky Československé

OPBH

-Obvodní podnik bytového hospodářství

Obchz

-Obchodní zákoník

OSMD

-Občanské sdružení majitelů domů

NS

-Nejvyšší soud

US

-Ústavní soud

RdW

-Odborné periodikum,Rakousko(Österreichisches Recht der Wirtschaft)

JB1

- Odborné periodikum, Rakousko(Juristische Blätter)

52

Seznam použité literatury •

BAUER Zdeněk - Dobré mravy nejsou jenom fráze 11.02.2008 http://www.profit.cz/dobre-mravy-nejsou-jenom-fraze/27098.html

•

BAUER Zdeněk. Právní zásady- BusinessInfo.cz 26.02.2008

•

ČECH Petr, Právní rádce, K přiměřenosti smluvní pokuty (stav k 8.3.2009) rok 2008, č.5, str. 24

•

EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo- Dobré mravy a smluvní pokuta 26.10.2005

•

EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo. http://www.epravo.cz/top/soudnirozhodnuti/dobre-mravy-52045.html

•

FIALA Josef, HURDÍK Jan, KORECKÁ Věra, TELEC Ivo - Lexikon občanského práva. Publikace vydána jako III. Svazek projektu Lexikony- Sagit 1997

•

FULLER L. L., Morálka práva. Praha: OIKOYMENH, 1998

•

GLUCHMAN V., Člověk a morálka. Brno: Doplněk, 1997

•

HAVEL Bohumil - Článek byl v původní verzi v tištěné podobě publikován v časopise Právník č. 1/2000 na straně 37. http://obchodni.juristic.cz/69529/clanek/j_obchod2

•

HRDLIČKOVÁ Andrea -K otázce vymezení a obsahu pojmu „ dobrých mravů“

•

http://www.akad.cz/download/obchodni_smlouva.pdf

•

http://www.akchalupa.cz/CLANKY/2003_6.htm

•

http://cz.vlex.com/vid/57324930

•

http://cz.vlex.com/vid/57363454

•

http://edgehunt.com/Nejvyssi-soud-Ceske-republiky-30-Cdo-664/2002

•

http://edgehunt.com/Nejvyssi-soud-Ceske-republiky-22-Cdo-1326/2006

•

http://www.edgehunt.com/Nejvyssi-soud-Ceske-republiky-32-Odo-731/2004

•

http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/127080-dobre-mravy-pravo

•

http://www.epravo.cz/top/soudni-rozhodnuti/urok-z-prodleni-a-dobre-mravy56735.html

• •

http://www.epravo.cz/top/soudni-rozhodnuti/rozvazovaci-podminka-45226.html http://www.ipravnik.cz/cz/judikatura/rozhodnuti-civilni/pd_27/art_4736/moznost-

aplikace-3-odst-1-obcz-na-konstitutivni-soudni-rozhodnuti-k-moznosti-pouziti-3-odst1-obcz-v-rizeni-o-zruseni-prava-spolecneho-najmu-bytu-manzely.aspx

53

•

http://iuridictum.pecina.cz/w/Šikana 9. 11. 2006

•

http://www.ipravnik.cz/cz/judikatura/rozhodnuti-civilni/art_4854/k-zasadepoctiveho-obchodniho-styku-a-k-vykonu-prava-v-rozporu-s-dobrymi-mravyjestlize-jedna-ze-stran-pravniho-vztahu-uplatnuje-sva-prava-ac-neplni-svepovinnosti.aspx

•

http://ilda.sweb.cz/Rozpor%20s%20dobr%C3%BDmi%20mravy.htm

•

http://is.muni.cz/th/69390/pravf_m/diplomova_prace.txt

•

http://www.mesec.cz/clanky/povinnost-vratit-dar/

•

http://www.nsoud.cz/rozhod.php?action=read&id=37478&searchstr=&print=true

•

http://www.resourcity.com/Nejvyssi-soud-Ceske-republiky-22-Cdo-927/2004

•

http://www.mmr.cz/CMSPages/GetFile.aspx?guid=f22b57b9-ab14-42b3-8b24cae3ca354a99

•

http://resourcity.com/Nejvyssi-soud-Ceske-republiky-33-Odo-805/2005

•

http://www.resourcity.com/Nejvyssi-soud-Ceske-republiky-26-Cdo-2858/2000

•

http://www.resourcity.com/Nejvyssi-soud-Ceske-republiky-22-Cdo-1917/2004

•

http://tn.nova.cz/zpravy/domaci/manazeri-ceskych-drah-si-sami-urcuji-platy-beroumiliony.html

•

http://www.nsoud.cz/rozhod.php?searchstr=26+cdo&year=all&b_week=&e_week =&submit=Hledat&action=list

•

http://iuridictum.pecina.cz/w/Šikana 9. 11. 2006

•

http://cz.vlex.com/vid/57327020

•

http://virtually.cz/?art=18448

•

http://www.osmd.cz/

•

CHALUPA Luboš - Dobré mravy a restituce http://www.akchalupa.cz/clanky/1999_6.html

•

CHALUPA Luboš, Právní rozhledy- výklad institutu dobrých mravů, rok 1999, č. 11, str. 569

•

JANEBA Jiří - EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo 20.5.2002

•

JEHLIČKA Oldřich, ŠVESTKA Jiří, ŠKÁROVÁ Marta a kolektiv- Občanský zákoník. C.H. Beck 9. vydání 2004

•

KLÍMA Karel- Ústavní právo, 2. rozšířené vydání, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o. Plzeň 2004

•

Krajský soud Brno- Sbírka rozhodnutí soudů ČR , č. 137 / 1993 / 54

•

KRÁLÍK Michal -PRAVNIRADCE.IHNED.CZ 25. 9. 2008

•

KVASNICA Milan, Výpověď z nájmu bytu a dobré mravy- 20. 10. 2007 http://www.lexforum.cz/90

•

LUŽNÁ Romana - Chování hrubě porušující dobré mravy- tištěných Sondách č. 23/2006. http://www.tydeniksondy.cz/verze2006/index.php?tid=n&cislo=200623&clanek=2006231001

•

MLČOCH Zbyněk - Co je to porušení dobrých mravů nebo jednání v rozporu s dobrými mravy? http://www.zbynekmlcoch.cz/info/pravo/co_je_to_poruseni_dobrych_mravu_nebo _jednani_v_rozporu_s_dobrymi_mravy_.html

•

NEZDAŘIL Aleš - Námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy? PRAVNIRADCE.IHNED.CZ 27. 3. 2008 13:10 http://pravniradce.ihned.cz/c410077440-23578510-F00000_d-namitka-promlceni-v-rozporu-s-dobrymi-mravy

•

NOVOTNÁ Monika, Právo aktuálně Nad aktuální judikaturou omezení výše smluvní pokuty a úroků z prodlení pro rozpor s dobrými mravy

•

Občanskoprávní shrnutí http://www.profipravo.cz/index.php?page=list&id_category=11&csum=d2158cd7// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí

•

RANDA Antonín, autorský článek, 1.1.1900 Právo vlastnické. A.7. O vydržení vlastnictví (Usucapio). A. Vydržení řádné. - stav k 31.12.1949 k § 879 a § 1460 Obecného zákoníku občanskému (1811)

•

SALAČ Jaroslav- Rozpor s dobrými mravy a jeho následky v civilním právu, 2.vydání, C.H. BECK rok 2004

•

SEDLÁČEK J., komentář k § § 364c o.z.o. (obecný zákoník občanský 1811) ze dne 1.1.1935 Vlastnické právo Komentář k § 364c o.z.o.- stav k 31.12 1949

•

SKOBOVÁ Jitka - Dobré mravy juristi, 17.7.2000

•

Sokol J., Moc, peníze a právo. Plzeň: Aleš Čeněk 2007

•

SPÁČIL Jiří, soudce Nejvyššího soudu, Vlastnická žaloba na vyklizení bytu, dobré mravy, analogie a bytové náhrady ASPI, článek z 1.9.2003

•

ŠPAČEK, V.- projevy vůle a právní úkony v občanském právu. 1953

•

thejtmanek.unas.cz/pravo.doc

•

WEINBERGER O., Filozofie, právo, morálka: Problémy praktické filozofie. Brno: Masarykova univerzita, 1993

55