Dobré mravy a jejich odraz v aktuální judikatuře Nejvyššího soudu České republiky
I. Úvod Pro soudní praxi zejména posledních let je typická snaha účastníků řízení dosáhnout úspěchu ve sporu poukazem na nutnost aplikace ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Tento argument je často používán jako doplněk argumentace pro případ, že by jiné námitky účastníka nebyly shledány důvodnými, případně tam, kde je účastníku řízení zřejmé, že proti nároku druhé strany nemůže uplatnit relevantní procesní obranu. Zatímco v 90. letech se soudy musely vypořádávat zejména s kasuistickou aplikovatelností institutu dobrých mravů v tom kterém konkrétním případě, soudní praxe zejména posledních deseti let nenápadně zformovala již poměrně širokou judikatorní linii, která použití § 3 odst. 1 obč. zák. vylučuje typově v určitých druzích řízení a ve vztahu k námitkám, jež mají obecnější povahu.
II. Pojmová stránka problému Teoretické a obecné pojmové otázky dobrých mravů nejsou dodnes uspokojivě vyřešeny, byť k uvedenému pojmu existuje rozsáhlá odborná literatura a judikatura. Při normativní absenci vymezení pojmu dobrých mravů má pro praxi stěžejní význam přístup soudní praxe. Ve vztahu k výkladu pojmu dobrých mravů lze z faktického hlediska vycházet z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Právní úkon se příčí dobrým mravům, pokud nerespektuje některou ze souhrnu společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. 1 Uvedené závěry konvenují i ústavněprávní judikatuře.2 Obecný rámec použitelnosti § 3 odst. 1 obč. zák. se pokusil dovolací soud nastínit v rozsudku ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 693/2006, podle kterého použití § 3 odst. 1 obč. zák. je možné zpravidla ve výjimečných případech výkonu práv a povinností, a to jako spravedlivé, spravedlivě vyrovnávací měřítko pro hodnocení konkrétních okolností individuálního případu, sledující odstranění případných tvrdostí zákona.
III. Typové případy limitující aplikaci institutu dobrých mravů a) řízení končící vydáním konstitutivního rozhodnutí – aktuální judikatura důsledně začíná uplatňovat zásadu, podle níž použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nepřichází do úvahy 1
K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, ročník 2001, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16, ročník 1998, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 10. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1842/2000, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2003, č. 6, str. 305 a násl. nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 664/2003, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2004, svazek 26, pod pořadovým č. C 2042). 2 K tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 1998, svazek 10, pod pořadovým č. 14.
2 v řízeních, která končí vydáním konstitutivního rozhodnutí. Vychází z toho, že v těchto případech práva a povinnosti jsou rozhodnutím teprve zakládány v návaznosti na nabytí právní moci, zatímco použitelnost § 3 odst. 1 obč. zák. předpokládá výkon práv a povinností vycházejících z takto založeného nového právního vztahu. Opakovaně byl tento princip zdůrazněn judikaturou tzv. vlastnického senátu Nejvyššího soudu České republiky pro oblast řízení týkajících se podílového spoluvlastnictví. V rozsudku ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 1326/20063, jehož předmětem bylo zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, byl tento princip zdůrazněn s odkazem vycházejícím z judikatury tzv. bytového senátu Nejvyššího soudu, který se k nepoužitelnosti § 3 odst. 1 obč. zák. přihlásil pro oblast řízení o zrušení práva společného nájmu bytu manžely v rozsudku ze dne 5. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 2858/2000 (uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1415).4 Ve sféře podílového spoluvlastnictví se však nejedná pouze o řízení o jeho zrušení a vypořádání, neboť i další řízení končí vydáním rozhodnutí konstitutivního charakteru a princip nepoužitelnosti § 3 odst. 1 obč. zák. se v nich prosadí.5 Nemožnost prostřednictvím ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. zamítnout žalobu na zúžení společného jmění manželů (jejímž výsledkem je také rozhodnutí konstitutivního charakteru) vyložil dovolací soud v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3515/2006.6 Přesto však není judikatura ve věcech vedoucích k vydání konstitutivního rozhodnutí na první pohled zcela důsledná, pokud jde o použitelnost § 3 odst. 1 obč. zák. v těchto typech řízení. Za příklad může sloužit rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3242/20077, součástí jehož odůvodnění je poukaz i na to, že dovolací soud posoudil nárok žalobce z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.8 Podobně ve sporech o vypořádání nároků z tzv. neoprávněné stavby lze v judikatuře dovolacího soudu nalézt odkaz na § 3 odst. 1 obč. zák., nicméně při bližším zkoumání se nezdá, že by tím došlo k popření výše naznačeného základního principu vztahujícího se k rozhodnutím konstitutivního charakteru.9 3
Rozhodnutí bylo uveřejněno na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz. Pro řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví byl tento trend následně vyjádřen v usnesení ze dne 11. července 2007, sp. zn. 22 Cdo 2335/2006, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 4, str. 141143, pod pořadovým č. 40. 5 Jedná se zejména o řízení o úpravu a užívání společné věci, kde konstitutivní charakter rozhodnutí v tomto řízení vydaného vyplývá např. rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. ledna 1999, sp. zn. 22 Cdo 2528/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2000, sešit 5, pod pořadovým č. 31. 6 Rozsudek byl uveřejněn v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 11, str. 409. 7 Rozsudek byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy, 2008, č. 5, str. 187 a násl. 8 Jednalo se o situaci, kdy většinový spoluvlastník pronajal v průběhu řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu za podmínek vylučujících rozdělení domu na bytové jednotky byt třetí osobě, a vytvořil tak platnou překážku pro vypořádání spoluvlastnictví k domu jeho rozdělením na jednotky ve vlastnictví ostatních spoluvlastníků, kteří tento způsob vypořádání požadovali a dovolací soud dospěl k závěru, že v takovém případě jde o případ zvláštního zřetele hodný, který umožňuje zamítnout žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. I přes určitou terminologickou nedůslednost, spočívající v odkazu na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je však z rozhodnutí zřejmé, že důvodem zamítnutí žaloby by v takovém případě nebyla aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., ale hypotéza předvídaná ustanovením § 142 odst. 2 obč. zák., tj. důvody zvláštního zřetele hodné. Tento závěr je možné odůvodnit i tím, že v obou případech se jednalo o rozhodnutí tzv. vlastnického senátu Nejvyššího soudu (senát 22 Cdo). 9 V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2003, sešit 3, pod pořadovým č. 23 dovolací soud naznačil, že z ustanovení § 135c obč. zák. vyplývá, že nelze nařídit odstranění stavby tam, kde to není účelné, přičemž účelnost odstranění stavby je třeba vždy hodnotit objektivně, tj. s přihlédnutím ke všem okolnostem a povaze každého jednotlivého případu; v rámci této volné úvahy musí soud přihlížet také k tomu, zda by odstranění 4
3 Přesto však se lze v literatuře setkat s názorem, který s § 3 odst. 1 obč. zák. operuje. V černém komentáři k občanskému zákoníku při výkladu o institutu zřízení práva nezbytné cesty (str. 1052, II. vydání) se v souvislosti s případem, kdy se vlastník stavby zbavil přístupu k ní, uvádí, že mimořádně lze žalobu o zřízení práva nezbytné cesty zamítnout pro rozpor s dobrými mravy. b) řízení o určení vlastnického práva – limitace dosahu § 3 odst. 1 obč. zák. však není omezena výhradně na rozhodnutí konstitutivního charakteru - již v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. května 1999 sp. zn. 22 Cdo 471/9910 vyslovil dovolací soud názor, že uplatnění žaloby na určení vlastnictví nemůže být posuzováno jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Shodný názor vyjádřila i současná judikatura tzv. vlastnického senátu Nejvyššího soudu. K témuž závěru se Nejvyšší soud přihlásil v usnesení ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 927/200411 nebo v usnesení ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1917/200412 stanoviskem, podle kterého uplatnění žaloby na určení vlastnictví nemůže být v rozporu s dobrými mravy. Současně však je judikaturou zdůrazněno, že pokud by se v případě takových žalob jednalo o šikanózní výkon práva, absentoval by naléhavý právní zájem na požadovaném určení.13 c) vlastnická žaloba a rozpor s dobrými mravy – tato kategorie do jisté míry vybočuje z absolutní nepoužitelnosti ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., neboť jeho aplikace není v případě vlastnických žalob (žaloby na vyklizení nemovitosti, na vydání věci a negatorních žalob) zcela vyloučena, ale je výrazně minimalizována s ohledem na to, že je poskytována ochrana vlastnickému právu jako právu chráněnému ústavněprávními předpisy. Zamítnutí vlastnické žaloby (žaloby o vydání nebo vyklizení věci, negatorní žaloby) přichází podle soudní praxe do úvahy při kumulativním splnění tří podmínek : a) výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, b) aniž by tento výkon přinesl vlastníkovi odpovídající prospěch, c) vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť chráněného zájmu žalovaného.14 Při posuzování podmínek pro aplikaci § 3 odst. 1 v těchto případech je nutno primárně brát ohled na princip vlastnické svobody, vyjádřený v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Zamítá-li soud vlastnickou žalobu proto, že uplatnění práva vlastníka na ochranu je v rozporu s dobrými mravy, jde stavby nebylo v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Z kontextu odůvodnění je ovšem zřejmé, že úvaha o dobrých mravech se měla promítnout do posouzení toho, zda je odstranění stavby účelné či nikoliv, ne však do úvahy, zda lze prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. žalobu o vypořádání neoprávněné stavby zamítnout. V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1342/2004, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 5, str. 186, dovolací soud jednoznačně konstatoval (byť nikoliv s výslovným odkazem i na dobré mravy), že pokud se jedná o stavbu skutečně neoprávněnou, nelze žalobu na její vypořádání zamítnout. Z uvedeného pak plyne, že ji nelze zamítnout ani prostřednictvím poukazu na § 3 odst. 1 obč. zák. 10 Rozsudek byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy, 1999, č. 8, str. 429. 11 Usnesení bylo uveřejněno v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 2956. 12 Uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2006, pod pořadovým č. C 3318. 13 K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 5. 1999 sp. zn. 22 Cdo 471/99, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 1999, č. 8, str. 429 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2385/2007. Posledně uvedené rozhodnutí bylo zpracováno pro časopis Soudní rozhledy. 14 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 4, str. 111.
4 v podstatě o případ nuceného omezení vlastnického práva. Tento závěr pak byl následně akceptován i judikaturou Ústavního soudu.15 Do jisté míry speciálním případem vlastnické žaloby z pohledu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. jsou spory o vyklizení bytu, neboť v praxi velmi častým případem používání ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. jsou případy žalob na vyklizení bytů užívaných bez právního důvodu, tj. případy, kdy uživateli bytu nesvědčí právní titul k užívání bytu. 16 Charakteristickým znakem soudní praxe – zejména soudů prvních stupňů – je v těchto případech podmiňovat vyklizení zajištěním bytové náhrady s odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák. s tím, že vyklizení bytu bez zajištění bytové náhrady by bylo v rozporu s dobrými mravy. Právní praxe byla dlouhou dobu nejednotná, zda a jakým způsobem může být v řízení o vyklizení bytu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. použito. Jeden z názorů vycházel z toho, že prostřednictvím § 3 odst. 1 nelze podmínit vyklizení zajištěním bytové náhrady, neboť v takovém případě se jedná o případ, kdy je zakládáno dosud neexistující právo, druhý názor vycházel z toho, že prostřednictvím ustanovení § 3 odst. 1 vyklizení zajištěním bytové náhrady podmínit lze. V současné době převažuje názor druhý s tím, že nedochází ke konstituování nového práva, ale pouze se oddaluje vyklizení stanovením termínu vázaného na zajištění bytové náhrady.17 Zcela aktuální judikatura na tento závěr navázala i výčtem zákonných možností, které lze s ohledem na § 3 odst. 1 obč. zák. aplikovat. Ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009 (Právní rozhledy, 2010, č. 1, str. 34 – 35) byl vysloven názor, podle kterého skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností případu projeví buď : a) určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), b) vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, c) zamítnutím žaloby (pro tentokrát). Tímto stanoviskem byl definitivně překonán judikatorní směr (vyjádřený např. v rozsudku NS ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4328/2007), podle kterého užívá-li někdo byt bez právního důvodu, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. žalobu na vyklizení zamítnout. d) smluvní veřejnoprávní prvek a § 3 odst. 1 obč. zák. - novější judikatorní směr vylučuje použití ustanovení § 3 odst. 1 v některých případech právních úprav veřejnoprávní povahy. Konkrétně je tento závěr spojen s právní úpravou vrácení příspěvku poskytnutého podle vyhlášek č. 1/1982 Sb., a č. 136/1985 Sb. upravujících finanční, úvěrovou a jinou pomoc družstevní a individuální bytové výstavbě. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 33 Odo 693/200218 byl uveřejněn s právní větou, podle které „úprava podmínek vrácení příspěvku poskytnutého podle vyhlášek č. 1/1982 Sb. a č. 136/1985 15
Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. I. ÚS 528/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, 2001, sešit 23, pod pořadovým č. 23. 16 Jde o velmi složitou a rozsáhlou problematiku, která je na tomto místě redukována pouze na jeden z dílčích aspektů. 17 K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2001, sešit 1, pod pořadovým č. 5 nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2003, sešit 7-8, pod pořadovým č. 59. 18 Rozsudek byl uveřejněn v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, sešit 28/2004, pod pořadovým č. C 2491.
5 Sb. upravujících finanční, úvěrovou a jinou pomoc družstevní a individuální bytové výstavbě, vylučuje použití obecných předpisů (včetně § 3 obč. zák.) a má veřejnoprávní povahu. Postup (rozhodnutí) zaměstnavatele v případě nesplnění podmínek smlouvy o poskytnutí stabilizačního příspěvku z důvodu organizačních změn na straně zaměstnavatele stejně jako v taxativně stanovených případech daných uvedenou vyhláškou je ponechán na vůli zaměstnavatele. Soudu v takových případech nepřísluší zkoumat, zda takový postup byl odůvodněn.“ Je argumentováno, že právní úprava podmínek vrácení příspěvku obsažená v uvedených vyhláškách vylučuje použití obecných předpisů, včetně ustanovení § 3 a má veřejnoprávní povahu, neboť podmínky vrácení příspěvku jsou upraveny komplexně a v tomto rozsahu je vyloučeno použití obecných občanskoprávních předpisů včetně § 3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti však nutno zdůraznit, že takto zobecňující právní věta přinesla soudní praxi určité potíže, protože dovolacím soudem zmíněné vyhlášky upravují více smluvních typů poskytnutých peněžitých plnění, přičemž nepoužitelnost § 3 odst. 1 obč. zák. byla v uvedeném rozhodnutí vázána pouze na jeden z nich. 19 V následné judikatuře pak dovolací soud podmínky aplikace § 3 ve vazbě k uvedeným vyhláškám precizoval. Otázkou aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. v případech požadavku na vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 24. září 2009, sp. zn. 33 Cdo 754/2007 20 , v němž formuloval a odůvodnil závěr, že vyhláška (č. 136/1985 Sb.) coby speciální předpis - na rozdíl od podmínek vrácení stabilizačního příspěvku, stabilizační půjčky, případně bezúročné půjčky na složení členského podílu na družstevní byt zaměstnancem uvedených v § 34 odst. 10 vyhlášky - neupravuje podmínky vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu komplexně. Aplikace občanského zákoníku, včetně jeho § 3 odst. 1, coby obecného předpisu, není tudíž v rozsahu podmínek vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu speciální úpravou vyloučena. Uvedené závěry nejsou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 33 Odo 693/2002, jenž se týkal odlišné problematiky, neboť dopadal na smlouvy o poskytnutí stabilizačního příspěvku na složení členského podílu do družstev pracovníkům organizací podle § 12 a § 20 vyhlášky č. 136/1985 Sb.21 Problému vztahu veřejného práva a dobrých mravů se judikatura dotkla ještě v jednom typově odlišném případě a to v situaci, kdy účastníkem řízení bylo státní zastupitelství v intencích ustanovení § 42 zákona č. 283/1993 Sb. v řízení o určení neplatnosti smlouvy.22 Účastník řízení namítal, že žaloba podaná státním zastupitelstvím je v rozporu s dobrými mravy. Tuto námitku dovolací soud neakceptoval se závěrem, že „oprávnění státního zastupitelství domáhat se určení neplatnosti smlouvy v občanském řízení je původu veřejnoprávního; výkon tohoto oprávnění proto nelze posuzovat z hlediska souladu s dobrými mravy.“ Tento závěr odrážel úvahu, podle níž státní zastupitelství reprezentuje veřejný zájem a je výlučným nositelem tohoto zájmu. Není účastníkem příslušného hmotněprávního vztahu, ale pouze využívá kompetence výslovně mu svěřené zákonem. Jeho oprávnění má tudíž základ ve veřejném právu; zastupitelství tudíž nevykonává žádné právo vyplývající z občanskoprávních vztahů, které by bylo možno poměřovat § 3 odst. 1 obč. zák. 19
Jednalo se o smluvní typ, který představoval v praxi menšinový typ sporů vycházejících z uvedených vyhlášek. 20 Rozsudek byl uveřejněn na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz. 21 Shodný závěr pak Nejvyšší soud vyslovil i v rozsudku ze dne 30. října 2009, sp. zn. 33 Cdo 311/2008, taktéž uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky. 22 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 20 Cdo 899/99 – Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 448.
6
e) řízení ve věcech práva na ochranu osobnosti a dobré mravy - podle závěrů judikatury právo na ochranu osobnosti nelze fyzické osobě odepřít s odůvodněním, že přiznání tohoto práva by bylo v rozporu s dobrými mravy.23 Uvedený závěr odráží argumentaci, podle které ústavně zajištěné právo na ochranu osobnosti nemůže být vyloučeno odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák. Je vždy pouze věcí posouzení okolností konkrétního případu, jaké prostředky ochrany proti zásahu do osobnostní sféry poškozené fyzické osoby ve smyslu § 13 obč. zák. náležejí. f) absolutní neplatnost právního úkonu a dobré mravy – otázkou absolutní neplatnosti právního úkonu a institutu dobrých mravů se dovolací soud zabýval v usnesení ze dne 20. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 1668/2000 24 se závěrem, že absolutní neplatnost právního úkonu jako důsledek skutečnosti, že právní úkon je v rozporu se zákonem, působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou (soudní výrok o neplatnosti právního úkonu není třeba). Absolutní neplatnost právního úkonu proto nemůže být odvrácena za použití § 3 odst. 1 obč. zák., neboť nastává ze zákona a nikoli z jednání subjektu občanskoprávního vztahu (jako je tomu u relativní neplatnosti právního úkonu podle § 40a obč. zák.), jež by bylo možno - v souladu s dikcí § 3 odst. 1 obč. zák. - charakterizovat jako výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, který bez právního důvodu zasahuje do práv a oprávněných zájmů jiných, popř. je v rozporu s dobrými mravy.25 g) rozpor nařízení výkonu rozhodnutí s dobrými mravy – judikatura vytýčila princip, podle kterého návrh na nařízení výkonu rozhodnutí a ani soudem nařízený výkon rozhodnutí nemohou být v rozporu s dobrými mravy.26 Argumentace dovolacího soudu vycházela z toho, že hovoří-li § 3 odst. 1 obč. zák. o výkonu práv a povinností z občanskoprávních vztahů, má tím na mysli právní úkony či faktické chování uskutečňované v občanskoprávních vztazích, tj. vztazích upravených občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva hmotného. Návrh na výkon rozhodnutí však je úkonem procesněprávním, jehož posuzování podle hmotněprávního ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nepřichází do úvahy, neboť se jedná pouze o využití možnosti vyplývající pro oprávněného z procesněprávního předpisu – konkrétně ustanovení § 251 o.s.ř. h) imperfektní právní úkony a dobré mravy - ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze argumentačně použít u zhojení vad imperfektních právních úkonů, neboť tímto ustanovením nelze zhojit jejich vady. 27 Uvedený závěr odráží prostou argumentaci, podle které ustanovením o dobrých mravech nelze podmiňovat účinky hmotněprávních úkonů – v daném případě šlo o případ, kdy výpověď neobsahovala označení všech účastníků smlouvy a nemohla vyvolat zamýšlené účinky – tyto účinky pak nemohly být vyvolány právě ani
23
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 25 Cdo 52/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 460. 24 Uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 929. 25 Jinou otázkou – přesahující rámec tohoto článku – je posouzení, zda se může absolutní neplatnosti právního úkonu bez dalšího dovolávat i ten, kde tuto neplatnost způsobil. Jedná se o prosazení klasické parémie nemo turpitudinem suam allegare potest, tj. že nikdo nemůže těžit z vlastních protiprávních či neplatných činů. 26 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1814. 27 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. 28 Cdo 2700/2007, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5345.
7 s odkazem na dobré mravy, tj. závěrem, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby jinak perfektní výpověď neměla mít zákonné následky. ch) nahrazování pozitivně-právní úpravy ustanovením o dobrých mravech - jedná se o zvláštní kategorii případů, podle které ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. se nepoužije tehdy, jestliže přímá aplikace příslušného zákonného ustanovení vede k témuž výsledku, k němuž má vést použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.28 Daný závěr byl vysloven ve skutkové situaci, kdy šlo o posouzení, zda kupovaná nemovitost z výlučných prostředků jednoho z manželů tvoří součást BSM, jestliže oba manželé výslovně učinili projev vůle, aby nemovitost součást BSM tvořila. Odvolací soud závěr o tom, že věc tvoří součást BSM, učinil s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Jestliže však závěr o tom, že věc součást BSM tvoří, vyplývá ze zákonné úpravy (byť sporné či nejednotně vykládané), nemůže být stejný závěr založen prostřednictvím ustanovení o dobrých mravech. i) přechod nájmu bytu a dobré mravy - ve vztahu k nájemním poměrům byla aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. vyloučena potud (vedle toho, že v nájemních vztazích je ustanovení § 3 odst. 1 bez pochybností použitelné), že prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. nelze eliminovat zákonem požadované podmínky pro přechod práva nájmu bytu. 29 Jinak řečeno, buď příslušná osoba splnila všechny podmínky pro přechod práva nájmu a pak na ni nájem přešel (a ustanovení § 3 odst. 1 nemůže být použito) anebo podmínky pro přechod nájmu nesplnila a § 3 odst. 1 nemůže být aplikován rovněž. V obecnější poloze tento závěr vyplynul již ze starší judikatury, podle které ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nemůže vyloučit účinky, které má zákonem předvídaná skutečnost pro vznik, změnu nebo zánik právních vztahů.30 j) dobré mravy a zaniklá práva či práva bez nároku – v praxi se někdy přeceňuje význam § 3 odst. 1 a jeho použití bývá navrhováno i v případech, kde z povahy věci uplatněno být nemůže. Souvisí to s jeho základní povahou, že § 3 odst. 1 lze použít na výkon existujících práv a povinností, nelze však jeho prostřednictvím zakládat dosud neexistující právo a podobně to platí i na opětovné konstituování práva zaniklého. Tento trend je dlouhodobě judikaturou zastáván jednotně a byl vyložen na konkrétních případech. Ve vztahu k sázkám a hrám byl tento závěr vyložen v R 9/1997 závěrem, že zákaz vymáhání výher ze sázek a her podle kogentního ustanovení § 845 obč. zák. nelze řešit poukazem na § 3 odst. 1 obč. zák. Rozhodnutí bylo v literatuře podrobeno kritice s ohledem na skutkové závěry vztahující se ke konkrétnímu případu, výchozí vazba na § 3 odst. 1 je však správná. Individuální skutkové závěry původního rozhodnutí pak modifikovala ústavněprávní judikatura v nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 16. března 2006, sp. zn. III. ÚS 58/04.31
28
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. října 2001, sp. zn. 22 Cdo 1659/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 789. 29 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. dubna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1199/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4293. 30 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. března 2000, sp. zn. 26 Cdo 327/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 2000, č. 8, pod pořadovým č. 81. 31 Nález byl uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, C. H. Beck, 2006, sešit 40, pod pořadovým č. 59.
8 Závěr vztahující se k principu „oživení“ zaniklých práv prostřednictvím § 3 odst. 1 byl vyjádřen ve vztahu k restitučním řízením názorem, podle kterého „zaniklý restituční nárok nemůže na základě § 3 odst. 1 obč. zák. opětovně vzniknout. 32 Uvedený závěr odráží již obecně přijímanou skutečnost, že prostřednictvím § 3 odst. 1 nelze právo založit, lze jen odepřít ochranu jeho výkonu.33 k) uplatněná námitka promlčení a dobré mravy - uvedená skupina (obdobně jako vlastnická žaloba a dobré mravy) poněkud vybočuje z této kategorie, neboť uplatnění námitky promlčení je výkonem subjektivního práva a jako takové bez dalšího není vyloučeno z režimu § 3 odst. 1 obč. zák. Soudní praxe po dlouhé období takto zásadní zásah do vznesené námitky promlčení nepřipouštěla, nicméně v daném směru prošla určitým vývojem. Vztahem námitky promlčení a dobrých mravů se Ústavní soud zabýval již v nálezu ze dne 15. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 309/9534, ve kterém uvedl: „Ustanovení § 3 obč. zák., podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení“. Možnost rozporu námitky promlčení s dobrými mravy připouští i judikatura obecných soudů. „Uplatnění námitky promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy pouze tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu“.35 V usnesení ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/200336, se uvádí: „Jestliže by však výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy“ (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 2000, č. 11, pod pořadovým č. 126). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. 37 Nověji byl ústavněprávní vývoj k uvedené otázce završen nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/0438, podle kterého vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí
32
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. srpna 2007, sp. zn. 28 Cdo 3497/2007, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 11, str. 413, pořadové č. 109. 33 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. prosince 2000, sp. zn. 22 Cdo 1148/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 4, str. 113. 34 Nález byl uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, C. H. Beck, 1997, sešit 7, pod pořadovým č. 6. 35 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1058. 36 Uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky pod pořadovým č. C 2955. 37 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1058. 38 Uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 1, str. 34.
9 promlčecí doby nezavinil. Tento princip pak byl dokladován na rodinněprávních vztazích mezi nejbližšími rodinnými příslušníky. l) moderace smluvní pokuty a dobré mravy – sumarizující výklad k uvedenému problému provedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. srpna 2008, sp. zn. 28 Cdo 1687/200639, když shrnul : „V oblasti občanskoprávních vztahů moderační právo soudu upraveno není. Absenci zákonné úpravy moderace proto nelze nahradit aplikací ustanovení § 3 odst. 1 o. z., tak jak to učinil odvolací soud, když posoudil žalovaný nárok jako výkon práva částečně odporující dobrým mravům a odepřel žalobci ochranu tím, že podle vlastní volné úvahy určil, jaká část nároku žalobce na smluvní pokutu je „mravná“, a výši smluvní pokuty omezil právě jen na tuto část. Stejně jako lze ujednání o smluvní pokutě podle ustanovení § 39 o. z. posoudit z hlediska souladu nebo rozporu dohodnuté výše smluvní pokuty s dobrými mravy toliko jako platné či neplatné (tzn. bez možnosti shledat je neplatné jen co do výše rámec dobrých mravů přesahující), může být obdobně i výkon práva na smluvní pokutu podle ustanovení § 3 odst. 1 o. z. pouze v souladu či v rozporu s dobrými mravy.“ Stejné stanovisko zaujala judikatura také k otázkám uplatnění nároků na nepřiměřeně vysoký smluvní úrok z prodlení závěrem, že ujednání o výši úroku z prodlení lze posoudit z hlediska souladu nebo rozporu dohodnuté výše úroků z prodlení s dobrými mravy toliko jako platné nebo neplatné bez možnosti shledat je neplatné jen co do výše rámec dobrých mravů přesahující (rozsudek NS ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3010/2007). m) právní vztahy podléhající hospodářskému zákoníku a dobré mravy – v praxi se stále ještě objevují spory podléhající režimu hospodářského zákoníku, byť v míře omezenější oproti době dřívější. I v těchto sporech účastníci uplatňují námitku rozporu s dobrými mravy. K této otázce se dovolací soud vyjádřil v rozsudku ze dne 14. ledna 2009, sp. zn. 32 Odo 1659/2006 (Soubor č. C 7108) kategorickým závěrem, podle kterého „v právních vztazích vzniklých podle hospodářského zákoníku nelze aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák.“. Tento závěr vychází z argumentace, podle které hospodářský zákoník ustanovení obdobné § 3 odst. 1 neznal, a proto v právních vztazích podléhajících hospodářskému zákoníku nelze aplikovat ustanovení zákoníku občanského. n) rozhodčí řízení a dobré mravy – v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. října 2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007 – www.nsoud.cz se dovolací soud zabýval možností zrušení rozhodčího nálezu a ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák. Pro praxi velmi významným je závěr z rozhodnutí plynoucí, podle kterého „s odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák. nelze zrušit rozhodčí nález s odůvodněním, že výkon práva na plnění podle něho přiznané odporuje dobrým mravům.“.
IV. Závěr I přes výše naznačené judikatorní směry aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. nelze principy použití dobrých mravů nijak výrazněji generalizovat (a považovat je za uzavřené, případně zcela jednotně přijímané) a tam, kde pojmově použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. není vyloučeno, je nutno důsledně vycházet z okolností konkrétního případu. Podle aktuálních závěrů judikatury totiž ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v 39
Uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz.
10 každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu.40 Posouzení souladu výkonu práv s dobrými mravy pak je svěřeno především soudům prvního a druhého stupně. Dovolací soud je v daném směru výrazně limitován při respektu dvou judikatorních závěrů, podle kterých otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy je třeba posoudit individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu; řešení takové otázky nelze zobecnit s tím, že dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení.41
Materiál byl zpracován také jako článek pro časopis Soudní rozhledy a byl otištěn v čísel 2/2010.
40
K tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2004, svazek 26, pod pořadovým č. C 2084. 41 K tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2007, pod pořadovým č. C 3761 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2008, pod pořadovým č. C 5309.
