Děkujte Hospodinu, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky

FARNÍ INFORMÁTOR 2. NEDĚLE VELIKONOČNÍ – 3. DUBNA 2016

Děkujte Hospodinu, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky.

„Triumf Zmrtvýchvstalého nad místem, kam bylo položeno Ježíšovo tělo. Peregrinatio Ad Fontes Salutis, 1. března 2013.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, o této neděli Božího milosrdenství vyjádřeme svou vděčnost věčnému Otci, neboť je věrný a jeho milosrdenství trvá navěky: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.  Tys tak miloval svět, žes obětoval svého jediného Syna, dej ať při pohledu na Kristův kříž poznáváme hlubinu tvého božství, která se sklání k našemu lidství a svou věčnou láskou se dotýká těch nejbolestnějších ran našeho pozemského putování.  Otče, tys naučil sv. Faustynu důvěře v tvé milosrdenství: i my Ti svěřujeme Tělo a Krev, duši a božství tvého milovaného Syna a našeho Pána Ježíše Krista za hříchy naše i celého světa; pro jeho bolestné utrpení smiluj se nad námi a nad celým světem.  Ty, jenž jsi vzkříšením svého Syna, Ježíše Krista, zlomil moc hříchu a smrti, dej, aby tam, kde dosud panuje nenávist, touha po pomstě; kde válka přináší bolest a smrt nevinných; moc tvého milosrdenství zklidnila mysl i srdce a dala vzejít pravému míru.  Prokaž své milosrdenství našim zemřelým bratřím a sestrám. K: Věčný Otče, do tvých rukou vkládáme osudy světa i každého člověka. Pro bolestné utrpení a vzkříšení svého Syna, smiluj se nad námi i nad celým světem. L: Amen.

POŘAD BOHOSLUŽEB: 3.- 10. dubna 2016 DEN

NEDĚLE 3. dubna

LITURGIE

2. NEDĚLE VELIKONOČNÍ BOŽÍHO MILOSRDENSTVÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA

PONDĚLÍ 4. dubna

ÚTERÝ 5. dubna STŘEDA 6. dubna

SLAVNOST

ZVĚSTOVÁNÍ PÁNĚ

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

na poděkování s prosbou PUSTIMĚŘ za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu JANSKOU 8.00 za +Helenu a Aloise MARDRYSICE KOVY, na poděkování Panně Marii za dar zdraví s prosbou 9.30 o Boží požehnání pro rodinu PODIVICE za + Františka ZAKOPALA, rodiče a sestru 11.00 za + Rudolfa POSPÍŠILA, PODIVICE dvě manželky a čtyři děti 8.00 za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu BENÍČKOVU, DRYSICE ZELENKOVU, BUČKOVU, 16.00 MAHDALOVU PUSTIMĚŘ za ochranu lidského života 18.00

ÚTERÝ PO 2. NEDĚLI VELIK. SV. VINCENC FERRERSKÝ, KNĚZ

za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu KLUDÁKOVU za +Vladimíra ZAHRADSV. JAN KŘTITEL ČTVRTEK PUSTIMĚŘ NÍČKA, rodinu TAUŠOVU DE LA SALLE, KNĚZ 7. dubna 18.00 a ZAHRADNÍČKOVU PÁTEK PÁTEK PUSTIMĚŘ za +Františku SPISAROVOU, PO 2. NEDĚLI VELIKONOČNÍ 8. dubna manžela a dceru Marii 18.00 19.00 - PUSTIMĚŘ - CHRÁM SV. BENEDIKTA: SETKÁNÍ BIŘMOVANCŮ SOBOTA SOBOTA za farnosti Podivice, PODIVICE PO 2. NEDĚLI VELIKONOČNÍ 9. dubna Pustiměř a Drysice 8.00 za + Františku ŠIMKOVOU, PUSTIMĚŘ manžela, dva syny a Boží 8.00 požehnání pro živou rodinu za živou a zemřelou rodinu NEDĚLE 3. NEDĚLE DRYSICE KNAPOVU a BUREŠOVU 10. dubna VELIKONOČNÍ 9.30 na poděkování Pánu Bohu PODIVICE za 50 let manželství s prosbou za dar zdraví, Boží požehnání 11.00 a ochranu Panny Marie pro rodinu PUČANOVU STŘEDA PO 2. NEDĚLI VELIKONOČNÍ

DRYSICE 18.00

FARNÍ INFORMÁTOR, XXII. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

POŘAD BOHOSLUŽEB: 10. - 17. dubna 2016 DEN

LITURGIE

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

za + Františku ŠIMKOVOU, manžela, dva syny a Boží požehnání pro živou rodinu za živou a zemřelou rodinu 3. NEDĚLE NEDĚLE DRYSICE KNAPOVU a BUREŠOVU 10. dubna VELIKONOČNÍ 9.30 na poděkování Pánu Bohu PODIVICE za 50 let manželství s prosbou za dar zdraví, Boží požehnání 11.00 a ochranu Panny Marie pro rodinu PUČANOVU za + Drahomíru a Josefa SV. STANISLAV, PONDĚLÍ PUSTIMĚŘ GERYKOVY dar zdraví a BISKUP A MUČEDNÍK 11. dubna 18.00 Boží požehnání pro živou rod. ÚTERÝ STŘEDA OLOMOUC KNĚŽSKÝ DEN NEDĚLI VELIKONOČNÍ PO 3. 12. dubna 18.00 STŘEDA STŘEDA PO 3. NEDĚLI VELIK. DRYSICE za živou a +rod. POLÁCHOVU SV. MARTIN I., PAPEŽ A MUČ. 13. dubna a NAVRÁTILOVU 18.00 za + Anežku a Antonín ČTVRTEK ČTVRTEK ROZEHNALOVY, dceru, PUSTIMĚŘ PO 3. NEDĚLI VELIKONOČNÍ 14. dubna syna, dar zdraví a Boží 18.00 požehnání pro živou rodinu za + rodiče VLACHOVY, PÁTEK PÁTEK PUSTIMĚŘ zetě, vnuka a Boží požehnání PO 3. NEDĚLI VELIKONOČNÍ 15. dubna 18.00 pro živou rodinu 19.00 - PUSTIMĚŘ - CHRÁM SV. BENEDIKTA: SETKÁNÍ BIŘMOVANCŮ za + Tomáše kardinála SOBOTA SOBOTA VELEHRAD ŠPIDLÍKA, SJ (+2010), PO 3. NEDĚLI VELIKONOČNÍ 16. dubna 10.00 rodiče, sestru a synovce za + Josefa SNÍDALA s prosbou za dar zdraví PUSTIMĚŘ a Boží požehnání pro rodinu 8.00 DOBEŠOVU a ŠKOLAŘOVU na poděkování za přijatá NEDĚLE 4. NEDĚLE DRYSICE dobrodiní a Boží požehnání 17. dubna VELIKONOČNÍ 9.30 pro rodinu HODINKOVU za farnosti Podivice, PODIVICE Pustiměř a Drysice 11.00 ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC DUBEN 1. Aby drobní rolníci dostávali přiměřenou odměnu za svoji neocenitelnou práci. 2. Aby afričtí křesťané uprostřed politicko-náboženských střetů vydávali svědectví lásky a víry v Ježíše Krista. 3. Ať v našich farnostech a společenstvích máme upřímný zájem o lidi hledající, konvertity a nově pokřtěné, aby poznali naši církev jako rodinu a našli v ní svůj domov. PUSTIMĚŘ 8.00

FARNÍ INFORMÁTOR 3. NEDĚLE VELIKONOČNÍ – 10. DUBNA 2016

Chci tě oslavovat, Hospodine, neboť jsi mě vysvobodil.

„VŠECHNO, CO ŽIJEME S LÁSKOU, PŘECHÁZÍ S KRISTEM DO VZKŘÍŠENÍ“. Tajemství vykoupení - mozaika na sarkofágu Tomáše kardinála Špidlíka S.J., Centro Aletti Roma, Velehrad.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, ve společenství Zmrtvýchvstalého prosme všemohoucího Otce: L: BOŽE, SMILUJ SE NAD NÁMI A VYSLYŠ NÁS.  Prosme za papeže Františka a biskupy, aby po příkladu apoštolů dokázali čelit i těm nejtěžším situacím, a v síle Ducha svatého hlásali, že jedině v Kristu lze dojít spásy.  Prosme za Církev, aby si v čele s Petrovým nástupcem uvědomovala, že je povolána být příkladem následování Krista.  Prosme za lhostejné, ustrašené a bázlivé, aby v síle Ducha zmrtvýchvstalého Krista dokázali jít proti proudu, vědomi si toho, že je třeba "poslouchat více Boha než lidi".  Prosme, aby nadcházející Putování ke skvostům křesťanského náboženství, vedlo k prohloubení víry a lásky k ukřižovanému a zmrtvýchvstalému Kristu.  Vzbuď v mladých srdcích touhu po všem dobrém, pravdivém a krásném, aby po příkladu Panny Maria vyslovovala své "ano" tvým božským vnuknutím.  Dej, ať tvůj věrný služebník Tomáš kardinál Špidlík, má účast na slávě nebeského Jeruzaléma a v Tvé prozřetelnosti zůstává inspirací radostné naděje naší pozemské pouti.  Prosme za věřící, kteří spí spánkem pokoje, dojdou vzkříšení a života věčného. K: Bože, tys učinil zmrtvýchvstalého Krista počátkem nového stvoření. Dej, ať Církev neustále hlásá novost tvého evangelia. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY 2. NEDĚLE VELIKONOČNÍ 1. ČTENÍ – SK 5,12-16 Čtení ze Skutků apoštolů. Apoštolové konali mnoho znamení a zázraků v lidu. Všichni se jednomyslně shromažďovali v Šalomounově podloubí. Z ostatních se k nim nikdo neodvažoval připojit, ale lidé o nich mluvili s velkou úctou. Stále rostl počet mužů i žen, kteří přijímali víru v Pána. Dokonce i na ulici vynášeli nemocné a kladli je na lehátka a na nosítka, aby, až půjde Petr okolo, alespoň jeho stín padl na někoho z nich. Také z okolních měst se sbíhalo do Jeruzaléma mnoho lidí a přinášeli nemocné i trápené nečistými duchy; a ti všichni byli uzdravováni. ŹALM 118 Nechť řekne dům Izraelův: – „Jeho milosrdenství trvá navěky.“ – Nechť řekne dům Áronův: – „Jeho milosrdenství trvá navěky.“ – Nechť řeknou ti, kdo se bojí Hospodina: – „Jeho milosrdenství trvá navěky.“ Kámen, který stavitelé zavrhli, – stal se kvádrem nárožním. – Hospodinovým řízením se tak stalo, – je to podivuhodné v našich očích. – Toto je den, který učinil Hospodin, – jásejme a radujme se z něho! Hospodine, dej spásu, – Hospodine, popřej zdaru! – Požehnaný, kdo přichází v Hospodinově jménu! – Žehnáme vám z Hospodinova domu. – Bůh je Hospodin a dopřál nám světlo.

2. ČTENÍ – ZJ 1,9-11A.12-13.17-19 Čtení z knihy Zjevení svatého apoštola Jana. Já, Jan, váš bratr, účastník vašich soužení, Království i trpělivosti v Ježíši, dostal jsem se pro hlásání Božího slova a pro svědectví o Ježíšovi na ostrov, který se jmenuje Patmos. A jednou v den Páně jsem upadl do vytržení a uslyšel jsem za sebou mocný hlas jako zvuk polnice: „Své zjevení napiš do knihy a pošli sedmi církevním obcím.“ Obrátil jsem se, abych se podíval po tom hlase, který ke mně mluvil. A když jsem se obrátil, uviděl jsem sedm zlatých svícnů a uprostřed těch svícnů postavu podobnou Synu člověka, oblečenou do řízy a přepásanou na prsou zlatým pásem. Když jsem ho uviděl, padl jsem mu k nohám jako mrtvý. On na mě položil pravici a řekl: „Nic se neboj! Já jsem První i Poslední, Živý. Byl jsem mrtev, a hle – jsem živ na věky věků a mám klíče od smrti a podsvětí. Napiš tedy své vidění: nynější i to, které přijde později.“ EVANGELIUM – JAN 20,19-31 Slova svatého evangelia podle Jana. Navečer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili!“ Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu. 3

Nevěřící Tomáš

(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Sv. Tomáš uvěřil ve vzkříšení Kristovo, protože uviděl. My v to jen věříme. Ale co s těmi, kdo chtějí vidět? Mluvilo se o způsobu, jak dnešním lidem kázat v kostele. Jedno mínění více méně znělo takto. Dnes se nemluví dlouho. Kdo by dnes šel na hodinové postní kázání? Máme jenom pár minut po evangeliu. Nechme tedy vší rétoriky, vší apologetiky, nic zbytečně nedokazujme. Vysvětleme jenom krátce to, co věří církev. Víc od nás lidé nechtějí. Opačné mínění pak se dá shrnout těmito slovy. I když je to kázání krátké, i když jde o jeden článek víry, musí tu být nějaký rozumný výklad. Lidé totiž mají plnou hlavu předsudků. Kromě toho jsou dnes všichni skeptičtí. Slepě dnes nikdo nevěří. Musí vidět, že to, co se mu k víře předkládá, je rozumné. Nevím, jaké kázání si přejí dnešní lidé. Pravděpodobně jsou ta přání značně rozličná a je tedy těžko všem vyhovět. Ale ta dvojí pozice, kterou jsme naznačili, se nevztahuje jenom na vkus dnešních lidí. Odráží se v ní dvojí stránka křesťanské víry. Z jedné strany je v ní jakási slepá důvěra, z druhé strany víra otvírá oči, dává vidět, je to lepší vhled do skutečnosti. Už ze středověku jsou známé dva aforismy: Credo quia absurdum, věřím, protože je to nesmyslné. Credo, ut intelligam, věřím, abych lépe chápal. V dějinách církve je mnoho tzv. konvertitů, lidí, kteří dříve nevěřili a pak se stali křesťany. Je i mnoho těch, kteří své obrácení popsali v knihách. A i tu jsou jakoby dva různé zážitky. Pro jedny bylo poslední rozhodnutí jakoby odvážný skok do tmy, druzí zase naopak líčí, jak dlouho tápali ve tmě, až jim najednou vzešlo velké světlo. Jak spojit tyto dva protikladné prvky? Jsou časté i v Písmu. My užíváme jen jednoho výrazu: víra. Proto myslíme, že tu jde o jednoduchý pojem. Hebrejština tu má slovník daleko bohatší. Ta mnohost tedy naznačuje, že tu jde o skutečnost složitější, než se napohled zdá. Jisté je, že je víra pro Bibli střed a pramen náboženského života. Abrahám je podle sv. Pavla „otec všech věřících“ (Řím 4,11). V jeho stopách jeho potomci podle svědectví Listu k Židům (hl. 11) žili a umírali ve víře a důvod toho velkého co udělali, je jenom ten, že věřili. Učedníci Ježíšovi se jmenují „ti, kdo uvěřili“ (Sk 2,44), nebo prostě „věřící“ (1Tes 1,7). Co pro ně přijetí víry znamenalo? V hebrejštině jsou nejčastější dva slovní kořeny: aman a batah. Aman souvisí s výrazem, který dobře známe: amen, tak jest. Vyjadřuje se tu přesvědčení, že je něco jisté, solidní, že tu jde o něco oč se můžeme opřít, o čem nemusíme pochybovat. Je to ovšem jistota ne nějaké matematické rovnice nebo logické 4

úvahy, ale jistota životní. Ti, kdo uvěřili, vystupují v Písmu jako lidé, kteří přestali tápat. I druhé hebrejské slovo batah vyjadřuje jistotu, ale trochu jinak. Je to jistota osobní důvěry k někomu, kdo nezklame. Už tento slovní rozbor nám ukazuje, že je potřeba problém víry postavit na jiné základy, než jak se obyčejně klade. Klement Alexandrijský, jeden z prvních křesťanských filosofů, dokazoval svým myslícím kolegům, že víra není nic nerozumného. Dodává, že je víra nutná i ve vědě. I tam musíme jisté první principy prostě přijmout. Kdybychom je nevzali, nemohli bychom ani myslet. Tím spíš musíme přijmout bez zkoumání jisté principy morální, mínil v nové době Kant. Začneme-li pochybovat o zásadě “Dělej dobře a vyhýbej se zlému“, nenajdeme rozumný postoj ke skutečnosti, tím méně k životu. Jakási slepá víra je tedy začátek všeho poznání. Tento důvod jsme slyšívali a slyšíváme často. Je dobře míněn na obhajobu křesťanství. Ale při vší úctě k velkým myslitelům, kteří tento důvod rozvádějí, přece jenom o něm pochybujeme, vyjadřuje-li dobře to, čemu se říká víra v Písmu. Jak to vyjádřit? Řekl bych, že jsou dvě víry: ve věci a v osoby. Jaká je ta první víra? Je to jakási osobní zřejmost. Vidíme něco na vlastní oči. Je to zřejmé. Vidíme před sebou krajinu, slunce, měsíc, hvězdy. Jiné věci nevidím, ale je rozumné, abych je předpokládal. Jsou tu proto silné důvody. Jindy nemáme ani dost silných důvodů, ale je pravděpodobné, že tomu tak je. Zeptá-li se nás někdo, jak to je, odpovíme: Nemám, čím bych vás dokonale přesvědčil, ale já tomu věřím. Je to rozumné. Každá věda, jak říkají, má v sobě mnoho víry, tj. rozumných předpokladů, které musejí stačit ke správnému jednání. Co by si počali lékaři, kdyby chtěli léčit nemocného jenom v případě, kde mají úplnou jistotu o jeho stavu! Co by mohli psát o minulosti historici, kdyby se omezili jenom na to, co je absolutně jisté! Sotva který historický dokument by obstál! Pravý historik tedy není ten, kdo najde rukopisy, nebo se dá na vykopávky, ale ten, kdo ten materiál dovede rozumně vyložit. Tak by si někteří představovali, že je možné dokázat i rozumnost křesťanské nauky. Máme tu historické prameny: evangelia a spisy prvních křesťanských autorů. Jsou to prameny historicky hodnověrné. Chci-li být rozumným, musím přijmout to, co se v nich čte. Ale když přijmu za pravé to, co se tu čte, jsem křesťan. Mám víru a ta víra je docela vědecká. Co tomu řekneme? Dá se tak postupovat? Myslím, že ano. Je-li kdo bez předsudků, uzná hodnotu a správnost křesťanského učení. Jeho víra je „vědecká“, rozumná. Ale není biblická. Je to víra v něco, v historickou skutečnost křesťanství, ve správnost křesťanské nauky, v hodnotu křesťanské morálky. Ale není to víra v někoho, kdo nezklame. Abrahám je otec všech věřících a jak málo znal z toho, co je dnešní poklad víry. Ale uvěřil pevně Bohu, jehož hlas slyšel a věděl, že se může na něho naprosto pevně spolehnout. Tutéž nezlomnou důvěru měli učedníci v Krista. Když poslouchali jeho kázání, mnoho věcí jim nebylo jasných, ale nepochybovali v něho a proto neodešli. Přepadly je pochybnosti při jeho umučení. Následek? Rozprchli se. Pravděpodobnost a rozumnost jeho kázání je neudržela, ani nadšení. Pravá křesťanská víra i dnes není na prvním místě víra v božství Kristovo, ale víra v Krista, který zjevuje, že je Bůh. Není typickou známkou křesťana, že věří ve správnost církevní nauky, ale to, že věří v Krista v církvi žijícího a proto nepochybuje o jeho 5

slovech. Odosobnění víry je první krok ke ztrátě víry, zvláště v době těžkostí a pronásledování. V tomto okamžiku se nás však každý zeptá: Jak se k takové víře v osobu dojde? Odpověď je jednoduchá. Osobě nemohu jinak důvěřovat než v osobním styku. Učedníci uvěřili Ježíšovi, protože se s ním setkali. Abrahám uvěřil Bohu, protože slyšel jeho hlas. A dnes? Opravdu věří jenom ti, kdo Boží hlas slyší a kdo se s Kristem stýkají, tj. ti, kdo se modlí. Kdo zná někoho z denního styku, nepotřebuje ovšem důkazy o jeho pravdivosti. Ani o ně nestojí. Dítě by považovalo za urážku, kdyby mu chtěl někdo dokazovat, že má matce věřit. V tom smyslu je tedy víra slepá. Jeden holandský konvertita, který mluví o svém „skoku do tmy“ pěkně analyzuje svůj stav. Pořád zkoumal křesťanství na úrovni intelektuální, historické. Myslel, že světlo je jenom tam. Jednoho dne pochopil, musí jít cestou důvěry. Bylo to pro něho cosi jako skok do tmy. Ale i on se přiznává, že ta tma byla větší světlo než všecka osvícení rozumu. Na kterou stranu bychom se tedy postavili v diskusi naznačené na počátku? Mají se křesťanští kazatelé snažit o to, aby ukázali rozumnost křesťanského učení? Proč ne? Vždyť i to může posloužit těm, kdo mají pochybnosti a ti, kdo pochybnosti nemají, rádi slyší, jak víra osvěcuje i náš intelektuální duševní obzor. Ale ty, kdo se nerozhodnou, aby se modlili, aby se dostali do osobního styku s Kristem, ani osvícená kázání tuze neosvítí, nedají jim to, čím se víra má stát: pevným a neochvějným základem života. /foto: freska v presbytáři kostela sv. Cyrila a Metoděje v Podivicích/ 6

ORTONA svatyně svatého Tomáše, apoštola “Svatý Tomáš, jako Ježíšův apoštol, přivádí ke stále prýštícímu zdroji evangelia. Jeho život ať je pro všechny povzbuzením stále hledat pravdu, i když se kolem nás houstnou temnoty; hledat ji s láskou a sdílet ji s bratřími“ (Jan Pavel II. v poselství arcibiskupu diecéze Lanciano-Ortona, Mons. Carlo Ghidellimu, 4. října 2004)

Svatý Tomáš – ochránce Ortony

Kdo byl sv. Tomáš? Kanonická evangelia nám na pěti místech dokumentují tři léta, kdy Tomáš byl Ježíšovým učedníkem. Skutky Apoštolů líčí období mezi Letnicemi a začátkem hlásání evangelia, které apoštolové nesli do celého světa. Z apokryfních spisů lze vytěžit užitečné odkazy na poslední úsek života sv. Tomáše. Odkazujeme se na Skutky, sahající do II. století a Tomášovo evangelium ze II. století. Apoštol Tomáš odešel z Palestiny a vydal se do Damašku, kde setrval, aby pak zamířil do Sýrie a Mezopotámie, a nakonec dospěl do jižní Indie, do oblasti odpovídající dnešnímu Pákistánu. V Damašku, který s Palestinou spojovala důležitá císařská cesta, apoštol pobyl nějaký čas a hlásal evangelium místnímu obyvatelstvu. V Damašku stojí dodnes nejstarší městská brána nazvaná po svatém Tomáši, u které byl někdy mezi IV.-VII. stoletím postaven kostel, zasvěcený právě svatému apoštolu. Nedaleký klášter Deir Mar Touma, sahající do V. století a následně rozbořený, je předmětem výzkumů věhlasných badatelů. Dodnes je místem úcty k svatému Tomáši. Podle Origena a tradice, hlásal Tomáš evangelium v letech 42-49 Partům, Médům, Peršanům a Hyrkánům, národům sousedícím a udržujícím vztahy s Indií. Dnes křesťané v Indií uznávají svatého Tomáše za svého hlasatele evangelia. Acta Tomae (Tomášovy skutky), spisy sepsané původně v syrštině v Edesse, pravděpodobně ve škole Bardesana, gnostika ze III. století se nám dochovaly s různými 7

úpravami a latinskými doplňky, jako De Miraculias B. Thomae apostoli (O divech sv. Tomáše apoštola) od sv. Řehoře z Tours a Passio sancti Thomae (Umučení sv. Tomáše). Tomášovy skutky, vydané v biblické řadě vydavatelstvím Marietti v roce 1965, jsou rozděleny do třinácti kapitol, přičemž poslední z nich mluví o mučednictví sv. Tomáše. Předložím je v krátkém souhrnu. V první kapitole dostane apoštol losem hlásání evangelia v Indii. Tomáš se zdráhá, proto se mu zjevuje Kristus a povzbuzuje ho. V Indii apoštol potká obchodníka Habbana, kterého vyslal král Gundaphor, aby našel architekta, a pokračuje na cestě s ním. Tomáš a obchodník dorazí do Andrapole a účastní se svatby dcery zdejšího krále. Na konci oběda zapěl apoštol hebrejsky hymnus, v němž manžele vyzval, aby žili v čistotě. Manželé souhlasí, ale král je rozlícen a shání se po oné dvojici viníků. Ti však mezitím vstoupili na loď a byli již na moři. Na dvoře Gundaphora (Sk II.) dostává Tomáš za úkol postavit palác, jako domnělý architekt. Dá se do práce, dostal náležitou odměnu, kterou ale vzápětí celou rozdal chudým. Krále to rozhněvalo a nařídil uvrhnout Tomáše i obchodníka do vězení, aby je pak dal zaživa upálit. V noci však králi zemřel bratr, ale andělé jej přivedli zpátky k životu a dávají králi pochopit, že Tomáš zbudoval nebeský palác, nejen nějaký z cihel. Gundaphor i bratr se obrátí, nechají se pokřtít a přijmou eucharistii. Od té chvíle dochází ke stále četnějším konverzím. Další kapitoly pak vyprávějí o zázracích a snahách krále Mazdaje apoštola pronásledovat. V osmé a poslední kapitole je Tomáš vynesen na vysokou horu, kde pod kopími brahmínů umírá. Jeho tělo je poté převezeno do Edessy. Stará syrská martyrologia uvádějí jako datum jeho smrti 3. červenec 68. Křesťané z Koromandelu považují rok 72 za datum jeho mučednické smrti. Ignazio Ortiz de Urbina, 29. prosince 1953, na papežském urbaniánské univerzitě Propaganda Fide konstatoval, že v prvotní Církvi se vědělo, že svatý Tomáš zemřel mezi Eufratem a Tigridem cestou k Partům a později přišla rovněž všeobecná zmínka o jeho apoštolské činnosti v Indii. Podle východní tradice a některých pramenů západní tradice, se Tomáš kolem roku 50 vrátil do Jeruzaléma, kde se konal první koncil, i když jeho jméno se v kanonických Skutcích apoštolů nenachází. Následně se Tomáš znovu vydal na druhou apoštolskou cestu, na níž ho potkalo mučednictví.

Přenesení ostatků sv. Tomáše Ostrov Chios, náležející do souostroví Kyklady a velmi blízký pobřeží Turecka, byl ve starověku kvetoucím asijské Iónie a pyšnil se tím, že se zde narodili slovutné osobnosti jako např. básníci Homér a Ione, historik Teopomp a filozof Metrodor. V roce 70 před Kristem jej dobyli Římané a následně se stal součástí Byzantské říše. V VIII. století jej plenili 8

Arabové a od roku 1089 Turci. V roce 1204 byl přičleněn k Východořímské říši, krátce nato se stal předmětem sporu mezi Benátkami a Janovem, který začal v roce 1261 vykořisťování. V roce 1566 jej dobyli Turci. V roce 1258 dorazily na ostrov Chios tři ortonské galéry. Byzantská říše byla v krizi, Nicejské království podporované Řeky, se pokoušelo zbavit ho primátu. Manfredi, taramtský kníže a nadcházející král Puglie a Sicílie, vázaný dohodami s despotou Epiru a jeho Zbožný Lev odplouvá z ostrova Chios synovcem, jeruzalémským králem, podporoval dohody (dokumentace se zachovala dodnes) nejen se všemi pobřežními městy na Jadranu včetně Ortony, ale i se samotným Janovem, vyhlášeným nepřítelem Benátek. Manfredi usiloval nejen o dobytí severní Itálie, jak částečně také učinil, ale rovněž o to stát se císařem Východu. Za tímto účelem připravil flotilu o sto galérách a velení svěřil svému významnému admirálovi, Filippu Chinardovi. Flotila dorazila do Nauplia v Rumunsku a pak se rozdělila. Jedna část bojovala v okolí Peloponesu a Egejských ostrovů, druhá pak na moři, jež obmývalo tehdejší syrské pobřeží. Tři ortonské galéry se přesunuly na druhou válečnou frontu a dorazily k ostrovu Chios. Následující vyprávění pochází od Giambattisty De Lectis, ortonského lékaře a spisovatele z roku 1500. Po plenění se velitel lodi Lev odebral k modlitbě do hlavního kostela ostrova Chios a byl uchvácen malebnou oratoří, zářící jasem. Stařičký kněz mu přes tlumočníka sdělil, že se v této oratoři uctívá tělo svatého Tomáše, apoštola. Lev, naplněn neobyčejnou sladkostí, se usebral v hluboké modlitbě. V té chvíli mu nejméně dvakrát jakási zářivá ruka kynula, aby přišel blíž. Lodivod vztáhl ruku a z největšího otvoru náhrobku, na němž byla vyryta řecká písmena a vyobrazen biskup se svatozáří, vytáhl kost. Tak se mu dostalo potvrzení toho, co říkal starý kněz a věděl, že má před sebou tělo apoštola. Vrátil se na galéru a spolu s Ruggierem z Gronga naplánoval na nadcházející noc únos relikvií. Zvedli těžký kámen a prozkoumali pod ním ležící relikvie. Zavinuli je do sněhobílých pláten, vložili do dřevěné schránky (uchovávané v Ortoně až do plenění v roce 1566) a přenesli je na palubu galéry. Poté se Lev spolu s ostatními znovu vrátil do kostela, vzal náhrobní kámen a odnesl ho. Jen co se admirál Chinardo dověděl o drahocenném nákladu, přesunul všechny muslimské námořníky na jiné lodi a nařídil, aby loď zamířila k Ortoně. Galéra s ostatky apoštola 6. srpna 1258 Lev zakotvil v přístavu Ortona plula mnohem jistěji a 9

rychleji než všechny ostatní a dne 6. srpna 1258 zakotvila v přístavu Ortona. Podle vyprávění De Lectise, byl o události zpraven opat Iacopo, odpovědný za ortonský kostel, který zajistil veškerou pozornost pro co nejuctivější a nejmasovější přijetí ze strany všeho lidu. Od té doby se tělo apoštola a náhrobní kámen uchovávají v kryptě baziliky. Pergamen z roku 1259, vyhotovený v Bari soudcem Giovannim Pavonem za přítomnosti pětice svědků a uchovávaný v diecézní knihovně v Ortoně, potvrzuje pravost události, o níž zpravuje, jak bylo řečeno, také Giambattista De Lectis, ortonský lékař a spisovatel. Současně tak máme čtyři důkazy přítomnosti apoštola v Ortoně: 1. NÁHROBNÍ KÁMEN Náhrobní kámen, přinesený do Ortony z ostrova Chios spolu s relikviemi apoštola, se dnes uchovává v kryptě baziliky sv. Tomáše, za oltářem. Urna s kostmi je naopak uložena pod oltářem. Kámen má rozměry 137x48 cm a tloušťku asi 52 cm. Tradice jej nazývá chalcedonským kamenem. Jedná se o pokrov nepravého sarkofágu, forma pohřbívání v paleokřesťanském světě dosti rozšířená, jako horní část hrobu z méně ušlechtilého materiálu. Kámen obsahuje nápis a basreliéf, jež odkazují z mnoha pohledů na prostředí syrsko-mezopotámské. Nápis je psán řeckými písmeny a stojí zde osios thomas, tedy svatý Tomáš. Z hlediska paleografického a lexikálního jej lze datovat do III.-V. století, tedy do doby, kdy se výraz „osios“ ještě běžně používal jako synonymum „hagios“ – svatý. Ve zvláštním případě kamene sv. Tomáše pak může být slovo klidně překladem syrského výrazu „mar“ (pán), který se ve starověku, ale i za našich dnů, dával jak světci, tak biskupovi. Tento výraz měl proto označovat apoštola jako biskupa místní církve. Díváme-li se na nápis ještě pozorněji, můžeme si povšimnout, že nad oběma slovy se nacházejí znaky, které odkazují na paleografická označení zkratek: v tomto případě by slova mohla znamenat královský svatý Tomáš. Uprostřed kamene byl vytesán basreliéf s výjevem žehnajícího muže se svatozáří, udělujícího pravou rukou požehnání (podle obřadu Východní Církve a vyznačující dvě první řecká písmena jména“Kristus“). V levé ruce drží předmět, obvykle chápaný jako kříž, ale patibulum je příliš krátké. Mohlo by proto jít i o meč, se zřejmým odkazem na světcovo mučednictví. Tomášovy skutky totiž mluví o smrtí kopím či mečem. Poslední zkoumání kosterních ostatků světce, konané v roce 1984, prokázalo, že muž dostal sečnou ránu do obličeje krátce před nebo bezprostředně po smrti. Ikonograficky pak se basreliéf neliší od těch, s nimiž se setkáváme v syrskomezopotámské oblasti prvních křesťanských staletí. Významná je obzvlášť podobnost s obrazem Árona, který byl nalezen v synagóze v Doura Europos, datovaném kolem roku 250, i dalšími náhrobními kameny, datovanými do I.-II. století, pocházejícími z oblasti 10

hřbitovů v Edesse. Právě v tomto městě – dnes Sanliurfa, se světcovo tělo uchovávalo po několik staletí, aby bylo následně převezeno na Vhios, odkud se dostalo do Ortony. V dolní části kamene jsou pak dva otvory různé velikosti, tak jak tomu bylo na hrobech mučedníků v prvních staletích, a svatého Pavla, pro balzamické oleje či pro úlitby nad hrobem zesnulého. Pokud se jedná o světce, potom širší otvor sloužil i pro dotek relikvií. 2. PERGAMEN Z ROKU 1259 (viz výše) 3. VĚDECKÉ PROZKOUMÁNÍ Z ROKU 1984 potvrdilo, že tělo uctívané v Ortoně patří muži křehké kostry, drobné postavy s výškou mezi 160-170 cm. Na základě zkoumání kostry lze stanovit věk úmrtí muže mezi 50-70 lety. Byl stižen zvláštní formou ankylotické spondylartrózy Relikvie sv. Tomáše apoštola, uchováané v Ortoně (artrotické postižení přední části páteře) s lokalizací i v malých kloubních článcích rukou, s malým osteomatem v čelní části lebky a kostmi nadpočetnými kostmi podél jednoho ze švů lebeční klenby. Zmíněná kostra vykazuje stopy zlomeniny pravé lícní kosti, způsobené ostrým seknutím krátce před skonem či po něm. 4. RELIKVIE SV. TOMÁŠE V BARI je levou vřetenní kostí, která schází u kostry v Ortoně, doplňující a plně kompatibilní se samotným tělem. Chronicon z Bari objasňuje, že jeden francouzský biskup, bratranec Baldovína z Le Bourg, pána Edessy, v roce 1102 při návratu ze Svaté země a z Edessy, nechal v Bari v bazilice sv. Mikuláše relikvii sv. Tomáše apoštola.

Zjevení svaté Brigitě Podle místní tradice navštívila svatá Brigita celkem dvakrát hrob apoštola v Ortoně. Starobylý kostel v Arielli, který je jí zasvěcen na památku jejího putování, a sloup stojící naproti kostela sv. Rocha u Porta Caldari v Ortoně, dosvědčují dodnes pouť světice v tom to městě. V roce 1365 se Brigita odebrala do Assisi, aby navštívila hrob sv. Františka a zdržela se tam nějaký čas. Nato se vydala na jih, aby se pomodlila u hrobů apoštolů: sv. Tomáše v Ortoně, sv. Matouše v Salernu a sv. Ondřeje v Amalfi. Zprávy se tenkrát dostávaly do Říma velmi snadno, vždyť Svatý rok 1350 přivedl do Říma množství poutníků, kteří putovali jak na vozech, tak loděmi po řekách. Podle toho, co čteme 11

o beatifikačním procesu, citovaném Antoniem Politim, farářem katedrály sv. Tomáše v letech 1964-2000, světice Brigita přišla do Ortony v pozdním létě mezi roky 1365 a 1370. Doprovázel ji švédský biskup Thomas Joansson, švédští kněží, dcera a jedna vážená římská šlechtična. Jen co připutovala k branám Ortony, nemohla skupina vstoupit do města z důvodu silné bouře, a proto byli přinuceni počkat do příštího rána. Tehdy uslyšela hlas, který jí říkal: „Já jsem Stvořitel všehomíra a Vykupitel ... je třeba hlásat a kázat s velkou jistotou, že jako těla apoštolů Petra a Pavla jsou v Římě, tak relikvie svatého Tomáše, mého apoštola jsou v Ortoně“. Nato se jí ukázal sv. Tomáš a řekl jí: „dám ti poklad po kterém už dlouho toužíš“. V téže chvíli, aniž by se kdo dotkl schránky s apoštolovými ostatky, ukázal se zlomek Tomášova prstu, který Brigita bedlivě uchovala a který se dnes uchovává v bazilice Svatého kříže jeruzalémského v Římě. Brigita zemřela 23 července 1373 a byla kanonizována 78. října 1391. Při beatifikačním procesu, 31. srpna 1379, dcera povyprávěla o všem, co se událo v Ortoně, neboť toho byla sama účastna. Říkala, že byla dvakrát v Ortoně, aby navštívila hrob sv. Tomáše. Sarkofág byl důkladně uzavřen, ale i přesto na vlastní oči viděla kousek kosti apoštolova prstu , jak vyšel ze zapečetěné schránky a spočinul Brigitě v rukou. Ona jej s velkou zbožností ukázala u oltáře svým zpovědníkům, biskupovi i celému shromáždění. Pak vyprávěla, že matka tolik toužila po Obelisk připomínající pouť sv. Brigity v Ortoně. tom mít relikvii apoštola, a při první návštěvě se vroucně modlila, aby se jí tohoto zázraku dostalo. Svatý Tomáš se jí ukázal a řekl jí: Vrať se a já tvé přání splním. Dcera uzavírá své vyprávění konstatováním, že o té mimořádné události si povídala celá Ortona.

 Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili!“ (Jan 20,24-29). Relikvie sv. Tomáše pod oltářem v kryptě katedrály v Ortoně.

12

APOŠTOL TOMÁŠ

(promluva Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 27. září 2006 na náměstí sv. Petra v Římě)

Drazí bratři a sestry, pokračujeme v našich setkáních s dvanácti apoštoly, které Ježíš vybral přímo a dnes se zaměříme na Tomáše. Nacházíme jej ve všech čtyřech novozákonních seznamech apoštolů. V prvních třech evangeliích je kladen vedle Matouše (srv. Mt 10,3; Mk 3,18; Lk 6,15), zatímco ve Skutcích se nachází vedle Filipa (srv. Sk 1,13). Jeho jméno je odvozeno z hebrejského kořene ta´am, který znamená „blíženec, dvojče“. Janovo evangelium jej skutečně několikrát nazývá přezdívkou „Didimos“ (srv. J 11,16; 20,24; 21,2), která v řečtině znamená právě „dvojče“. Důvod tohoto označení není jasný.

Basreliéf na hlavním oltáři katedrály sv. Tomáše v Ortoně.

Zejména čtvrté evangelium nám nabízí zprávy, které nám podávají některé významné rysy jeho osobnosti. První se týká pobídky, s níž se obrací na ostatní apoštoly, když se Ježíš v kritické chvíli svého života rozhodne odejít do Betánie vzkřísit Lazara a nebezpečně se tak přiblíží k Jeruzalému (srv. Mk 10,32). Tomáš při té příležitosti řekne svým spolu učedníkům: „Pojďme i my, ať zemřeme s ním“ (J 11,16). Tato jeho rozhodnost následovat Mistra je opravdu příkladná a nabízí nám cenné ponaučení: vyjevuje naprostou připravenost přilnout ke Kristu, ba dokonce ztotožnit svůj úděl s tím jeho, a vůli sdílet s Ním nejvyšší zkoušku smrti. Tou nejdůležitější věcí je totiž neodloučit se nikdy od Ježíše. Na druhé straně, když evangelia používají sloveso „následovat“, znamená to, že tam kam se ubírá On, má se odebrat i jeho učedník. Křesťanský život je takto definován jako život s Ježíšem Kristem, život strávený spolu s Ním. Svatý Pavel píše něco podobného, když ubezpečuje křesťany v Korintu: „Jste v našem srdci, spojeni s námi na život a na smrt“ (2 Kor 7,3). Co se děje mezi apoštolem a křesťany, musí, samozřejmě, platit především ve vztahu mezi křesťany a Ježíšem samotným. Druhé Tomášovo vystoupení je zaznamenáno při poslední večeři. Ježíš při té příležitosti předpovídá svůj blížící se odchod, oznamuje, že jde připravit místo učedníkům, aby byli i oni tam, kde je on, a říká jim: „Cestu, kam já jdu, znáte“ ( J.4,4). A tehdy Tomáš vystoupil a řekl: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?“ (J 14,5). Tímto vystoupením se ve skutečnosti staví na poněkud nižší úroveň chápání, ale jeho slova poskytnou Ježíšovi příležitost vyslovit proslulou definici: „Já jsem cesta, pravda a život“ (J 14,6). Tomáš je tedy první, kterému je zjevena, ale platí pro nás všechny a navždy. Pokaždé, když slyšíme nebo čteme tato slova, můžeme v myšlenkách stanout po boku Tomášově a představovat si, že Pán mluví i k nám stejně jako k němu. Jeho otázka nám tak zároveň také poskytuje 13

právo, abychom takříkajíc žádali po Ježíšovi vysvětlení. My jej často nechápeme. Mějme odvahu říci: nechápu Tě, Pane, slyš mne, pomoz mi pochopit. Vyjadřujeme tím nedostatečnost naší schopnosti chápat a současně zaujímáme důvěřivý postoj toho, kdo očekává světlo a sílu od toho, kdo je může darovat. Nejznámější, ba dokonce příznačná je scéna s nevěřícím Tomášem, ke které došlo osm dní po Velikonocích. Tomáš nejprve neuvěřil, že se Ježíš zjevil v jeho nepřítomnosti, a řekl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím!“ (J 20,25). Z těchto slov v podstatě plyne přesvědčení, že Ježíš je nyní poznatelný ani ne tak podle vzhledu, ale podle ran. Tomáš se domnívá, že určujícími znaky Ježíšovy totožnosti jsou nyní především rány, v nichž se zjevuje nakolik nás miloval. V tom se apoštol nemýlí. Osm dní poté se – jak víme - Ježíš znovu objeví uprostřed svých učedníků a Tomáš je tentokrát přítomen. A Ježíš jej vyzývá: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ (J 20,27). Tomáš reaguje vyznáním, které je z celého Nového zákona nejkrásnější: „Pán můj a Bůh můj!“ (J 20,28). Svatý Augustin to komentuje: Tomáš „viděl a dotknul se člověka, ale vyznal svou víru v Boha, kterého ani neviděl, ani se nedotknul. Ale to co viděl a čeho se dotýkal jej přivedlo k tomu, že uvěřil v to, o čem dosud pochyboval“ (In Iohann. 121,5). Evangelista pak pokračuje závěrečnými Ježíšovými slovy určenými Tomášovi: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a (přesto) uvěřili!“ (J 20,29). Tuto větu lze dát i do přítomného času: „Blahoslavení kdo nevidí, ale přesto věří“. V každém případě tady Ježíš oznamuje zásadní princip pro křesťany, kteří přijdou po Tomášovi, a tedy pro nás všechny. Je zajímavé povšimnout si, jak jiný Tomáš, velký středověký teolog z Aquina, klade vedle této formulace blahoslavenství jinou, zdánlivě opačnou z Lukášova evangelia: „Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte“ (Lk 10,23). Akvinský ji komentuje: „Mnohem větší odměnu si zaslouží ten, kdo věří, aniž by viděl, než ten, kdo věří, protože vidí“ (In Johann. XX. lectio VI § 2566). Už List Židům přece poukazuje na celou řadu starověkých biblických patriarchů a praví, že věřili v Boha, aniž by viděli splnění jeho příslibů, a víru definuje jako „podstatu toho, v co doufáme, a přesvědčení o věcech, které nevidíme“ (11,1). Příběh apoštola Tomáše je pro nás důležitý přinejmenším ze tří důvodů: za prvé, protože nás potěšuje v našich nejistotách; za druhé, protože nám dokazuje, že každá pochybnost může vyústit v jasné řešení, které překračuje veškerou nejistotu; a nakonec, protože slova, kterými se Ježíš na něho obrátil, nám připomínají pravý smysl zralé víry a navzdory těžkostem nás povzbuzují pokračovat na naší cestě přilnutí k Němu. Poslední poznámku k Tomášovi nám uchovalo čtvrté evangelium, které ho představuje jako svědka Vzkříšeného v okamžiku, který následoval po zázračném rybolovu na Tiberiadském jezeře (srv. J 21,2). Při té příležitosti je zmiňován dokonce hned po Šimonu Petrovi: zjevný důkaz značné vážnosti, které se těšil v prostředí prvních křesťanských komunit. Také proto byly jeho jménem potom nazvány spisy Skutků a Tomášovo evangelium. Oba dva jsou apokryfní, ale přesto důležité při studiu počátků křesťanství. Připomeňme nakonec, že podle antické tradice, Tomáš evangelizoval nejprve Sýrii a Persii (jak o tom referuje už Origenes, citovaný Eusebiem z Cesareje, Hist. Eccl. 3,1) a vydává se pak až do západní Indie (srv. Skutky Tomášovy 1-2 a 17s), odkud potom křesťanství dosáhne i do jižní Indie. U této misijní perspektivy naši reflexi skončíme přáním, aby Tomášův příklad stále více utvrzoval naši víru v Ježíše Krista, našeho Pána a našeho Boha. 14

Poděkování za svatého Tomáše (J. E. Mons. Emidio CIPOLLONE, arcibiskup diecéze Lanciano-Ortona) Díky, Pane Ježíši, že jsi nám daroval svatého Tomáše! Někoho nám podobného. Někoho, kdo se nespokojí s jistotami jiných, a kdo nepřijímá naslepo uklidňující odpovědi druhých. Někoho, kdo není uspokojen tím, co objevili jeho přátelé. Někoho, kdo hned nepadá na kolena. Někoho, kdo se vzpírá a je na rozpacích. Někoho, kdo se zdráhá podrobit a potřebuje tvou nekonečnou trpělivost ... ale kdo, právě díky této dlouhé a trýznivé cestě - osvícen a veden Duchem – objevuje nakonec ten nejsprávnější postoj a nachází nejprostší a nejkrásnější slova, jak vypovědět to největší: „Pán můj a Bůh můj!“ Díky, Pane Ježíši, za tohoto světce, který chce vidět, dotýkat se a přímo si ověřovat; který chce učinit svou osobní zkušenost, aniž by se zastavil u snadné jistoty, ale v srdci a v mysli zpracovává zdravý neklid i oprávněnou pochybnost, jež ho vypravily na cestu a přivedly až k tomu, že před tebou padá na kolena. Díky, Pane Ježíši, za svatého Tomáše, který na sobě zakusil tvé přednostní zalíbení v těch posledních: po všech ostatních apoštolech tě poznal i on, také on však dospěl ke kontemplaci „znamení hřebů“, tedy zřejmosti lásky, jdoucí až do krajnosti, lásky, co nikdy nepřestává. Díky, Pane Ježíši! Ochrana a přímluva svatého Tomáše ať vedou každého z nás ke kontemplaci tvé tváře a k radosti ze setkání s tebou, abychom všichni mohli spolu s ním vyznat: „Pán můj a Bůh můj!“. Amen. 15

VOTIVNÍ SVÍCE PUSTIMĚŘSKÝCH POUTNÍKŮ U RELIKVIÍ SV. TOMÁŠE V KATEDRÁLE V ORTONĚ Apoštol sv. Tomáš podstoupil mučednictví v letech 68-72 na jihu Indie (Mylapour, předměstí Madrasu), kde hlásal evangelium o Ježíši Kristu. Jeho tělo, které se uchovává v kryptě baziliky, přivezl do italské Ortony z ostrova Kios (Egejské moře) spoluobčan - velitel lodi Lev, 6. září 1258. Svatý Tomáš je hlavním patronem města i arcidiecéze Lanciano-Ortona.

MODLITBA Všemohoucí Bože, naplň nás radostným vědomím, že se za nás přimlouvá svatý apoštol Tomáš, a posilni naší víru, abychom měli věčný život ve jménu tvého Syna, o němž on vyznal, že je to náš Pán a Bůh, a žije a kraluje na věky věků. Amen. (z liturgie) Foto: Peregrinatio ad Portam Fidei, 4. července 2012. 16

LITURGICKÉ TEXTY 3. NEDĚLE VELIKONOČNÍ 1. ČTENÍ – SK 5,27B-32.40B-41

Čtení ze Skutků apoštolů. Velekněz začal apoštoly vyslýchat: „Přísně jsme vám přece přikázali, že v tom jménu už nesmíte učit. Přesto však Jeruzalém je plný toho vašeho učení a chcete na nás přivolat pomstu za krev onoho člověka.“ Ale Petr a ostatní apoštolové na to řekli: „Více je třeba poslouchat Boha než lidi. Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, když vy jste ho pověsili na dřevo a zabili. Ale Bůh ho povýšil po své pravici jako vůdce a spasitele, aby Izraeli dopřál obrácení a odpuštění hříchů. A my jsme svědky těchto událostí, stejně i Duch svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají.“ Dali apoštoly zbičovat a zakázali jim mluvit ve jménu Ježíšově. Pak je propustili. A oni odcházeli z velerady s radostí, že směli pro to jméno trpět příkoří. ŹALM 30

Chci tě oslavovat, Hospodine, neboť jsi mě vysvobodil, nedopřál jsi, aby se nade mnou radovali moji nepřátelé. Hospodine, z podsvětí jsi vyvedl mou duši, zachovals mi život mezi těmi, kteří do hrobu klesli. Zpívejte Hospodinu, jeho zbožní, a vzdávejte díky jeho svatému jménu! Vždyť jeho hněv trvá chvíli, ale jeho laskavost po celý život, zvečera se uhostí pláč, zjitra však jásot. Slyš, Hospodine, a smiluj se nade mnou, pomoz mi, Hospodine! Můj nářek jsi obrátil v tanec, Hospodine, můj Bože, chci tě chválit navěky! 2. ČTENÍ – ZJ 5,11-14

Čtení z knihy Zjevení svatého apoštola Jana. Já, Jan, měl jsem vidění a uslyšel jsem hlas velkého množství andělů shromážděných kolem trůnu, bytostí a starců – bylo jich na miliony a stamiliony – a volali silným hlasem: „Beránek, který byl zabit, si zaslouží, aby přijal moc, bohatství, moudrost a sílu, čest, slávu i chválu!“ A všechno tvorstvo na nebi, na zemi, v podsvětí i na moři, a vše, co je v nich, jsem slyšel volat: „Tomu, který sedí na trůně, i Beránkovi přísluší chvála, čest, sláva i moc na věčné věky!“ Tu ony čtyři bytosti přidaly: „Amen!“ a starci padli na tvář a poklonili se. EVANGELIUM – JAN 21,1-19

Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš se znovu zjevil svým učedníkům, a to u Tiberiadského moře. Zjevil se takto: Byli pohromadě Šimon Petr, Tomáš zvaný Blíženec, Natanael z galilejské Kány, synové Zebedeovi a ještě jiní dva z jeho učedníků. Šimon Petr jim řekl: „Půjdu lovit ryby.“ Odpověděli mu: „I my půjdeme s tebou.“ Vyšli tedy a vstoupili na loď, ale tu noc nic nechytili. Když už nastávalo ráno, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on. Ježíš se jich zeptal: „Dítky, nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli mu: „Nemáme.“ On jim řekl: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, a najdete.“ Hodili ji tedy, a nemohli ji už ani utáhnout pro množství 17

ryb. Tu onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „Pán je to!“ Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil přes sebe svrchní šaty – byl totiž oblečen jen nalehko – a skočil do moře. Ostatní učedníci dojeli s lodí – nebyli od země daleko, jen tak asi dvě stě loket, a táhli síť s rybami. Když vystoupili na zem, viděli tam žhavé uhlí a na něm položenou rybu a vedle chléb. Ježíš jim řekl: „Přineste několik ryb, které jste právě chytili.“ Šimon Petr vystoupil a táhl na zem síť plnou velkých ryb, bylo jich stotřiapadesát. A přesto, že jich bylo tolik, síť se neprotrhla. Ježíš je vyzval: „Pojďte snídat!“ Nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi?“ Věděli, že je to Pán. Ježíš přistoupil, vzal chléb a dal jim, stejně i rybu. To bylo už potřetí, co se Ježíš zjevil učedníkům po svém zmrtvýchvstání. Když posnídali, zeptal se Ježíš Šimona Petra: „Šimone, synu Janův, miluješ mě více než ti zde?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě miluji.“ Ježíš mu řekl: „Pas mé beránky.“ Podruhé se ho zeptal: „Šimone, synu Janův, miluješ mě?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě miluji.“ Ježíš mu řekl: „Pas moje ovce.“ Zeptal se ho potřetí: „Šimone, synu Janův, miluješ mě?“ Petr se zarmoutil,

že se ho potřetí zeptal: „Miluješ mě?“, a odpověděl mu: „Pane, ty víš všechno – ty víš, že tě miluji.“ Ježíš mu řekl: „Pas moje ovce! Amen, amen, pravím ti: Dokud jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodils, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, vztáhneš ruce, a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš.“ To řekl, aby naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. A po těch slovech ho vyzval: „Následuj mě!“ 18

Miluješ mne víc než ostatní?

(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Lékař ateista přišel do kostela. Bylo to na svatbu příbuzného. Byl poprvé při obřadech. Jaký to na něho udělalo dojem? Byl prostě znechucen. Zdálo se mu, že se svatebčané starali víc o fotografa, který je filmoval, než o kněze, který sezdával. Lidé vzadu vystupovali na špičky, aby viděli, jaké šaty měla nevěsta, mluvili, bavili se. Dojmy lékaře pak vyzněly v tuto námitku: „Vy říkáte, že je hlavním poselstvím křesťanství láska, a staráte se tu jenom o parádu. Já, který operuji, ji nemám. Vy jí máte víc.“ Dá se říci, kdo má více lásky a kdo jí má méně? Křesťané ovšem věří, že láska je dar Ducha svatého a že Duch svatý přichází k člověku při křtu. Ale přesto je těžké povědět, kdo má jeho milosti více a kdo méně. Když tuto otázku položil Ježíš sv. Petrovi, jestli ho miluje více než ostatní, apoštol zaváhal a přímé odpovědi se vyhnul. Jak můžeme velikost lásky k Bohu odhadnout? Je-li přímo spojena s Duchem svatým, znamená to, že je sama v sobě neviditelná. Duch svatý je Bůh a Boha nikdo nikdy neviděl (Jan 1,18). A přece poznáváme existenci Boha podle jeho projevů. Projevy Ducha svatého se jmenují charismata. Je jich mnoho. Sv. Pavel je vypočítává: „Ovoce Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost zdrženlivost“ (Gal 5,22). V listu ke Korinťanům se pokusil charismata tak seřadit, aby vyniklo charisma nejdůležitější. Mluví tam o těch, kteří mají dary mimořádné, nápadné, jako je např. uzdravování nemocných, dar prorokovat, mluvit jazyky. Ale apoštol ví dobře, že není nejdůležitější to, co je nejnápadnější. Končí svou úvahu pověstnou „Velepísní na lásku“ (1 Kor 13,1 násl.): „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl přitom lásku, jsem jako zvučící kov a řinčící zvon. Kdybych měl dar promlouvat z vnuknutí, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všecko, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic!“ Mluví se tu o lásce k Bohu nebo k bližnímu? Z evangelia víme, že je první přikázání láska k Bohu, ale to je nerozlučně spojeno s druhým, s láskou k bližnímu. Tam pak, jak se zdá, se dá snadněji odhadnout její velikost. Mechanicky to odhadují chudí podle toho, kdo jim dá víc a kdo méně. Nemocní to cítí na 19

svém vlastním těle, Někdo jim poslouží lépe a ochotněji, jiný jenom nedbale. Přátelskou lásku odhadneme podle toho, je-li nám kdo věrnější než jiní. Ale velikost lásky se také měří podle toho, v čem nám kdo pomáhá. Někdo nám půjčil nebo daroval peníze, když jsme je potřebovali. Jiný nám přišel pomoci prací, když jsme stavěli domek. Jiní posloužili dobrou radou a sympatií v nepříjemné situaci. Ale nejvíc si ovšem váží lidé toho, kdo jim zachrání život. Může to být s nasazením vlastního života, ale může to být i obyčejnou prací, Dovedla to ocenit jedna paní, která každoročně o vánocích posílala pozdrav lékaři, který rozpoznal její nemoc a uchránil je nebezpečného léčení, jaké na ní zkoušeli jiní, nerozumní. Křesťan se však stará nejenom o časný život, ale především o věčný. Proto je jeho největším dobrodincem ten, kdo ho zachoval pro věčnost. V této souvislosti lépe pochopíme otázku, kterou dal Ježíš Petrovi a výzvu, která hned potom následuje: „Šimone, synu Janův, miluješ mne více než ostatní?“ – „Pas mé beránky!“ Svěřuje mu tedy Kristus starost o spasení lidí. To je totiž největší projev lásky k Bohu a k bližnímu. Svatý Jan Zlatoústý tento text široce rozvádí. Čekali bychom, že bude zdůrazňovat, že tu jde o první povinnost kněží. On to nepopírá. Vidí tu kněžskou odpovědnost tak velkou, že se sám hleděl kněžskému svěcení vyhnout ze strachu, že by ty povinnosti nezvládl. Ale z druhé strany upozorňuje, že je to i povinnost laiků. Nikdo nevchází do rajské brány sám. Každý se má vykázat, že alespoň jednu duši zachránil, že jednoho člověka přivedl ke Kristu. Vojáci dostávali vyznamenání, když se chlubili, kolik nepřátel zabili. Láska nezabíjí, ale zachraňuje život na zemi i pro nebe. Liší se ovšem u každého člověka způsob, jakým ten úkol splňuje. Pozorujeme dnes, jak mnohé sekty posílají své propagátory kázat do ulic, přesvědčovat lidi v nemocnicích, ve vlaku, chodit do domů. Otcové církve byli v tomto druhu apoštolátu zdrženliví. Mluvit, kázat, hlásat víru rezervovali těm, kdo k tomu mají poslání a kdo to dovedou. Nemají všichni zachraňovat svět slovy. Nevhodní kazatelé se stávají nesympatickými a jejich slova ztratí účinnost. Lepší je kázání, které se hlásá dobrým příkladem a pomocí. Nejúčinnější však bývá apoštolát, kterému se věnují rodiče, když dobře vychovávají děti.Zrodili je k životu na zemi, jsou jejich synové a dcery. Ale křtem se stávají i dětmi Božími. Bůh sám jim je tedy svěřuje, aby je přivedli k věčnému životu. Nepotřebujeme dokazovat, jakou úlohu tu mají křesťanské matky. Vždyť většina věřících je křesťany proto, že měli křesťanskou matku. Její slova a její příklad působí i daleko později, i když už je dávno mrtvá. Dnes jsou to právě dobré matky, které si občas stěžují na neúspěch na poli víry: „Když byl syn malý, učila jsem ho se modlit, chodil se mnou do kostela; dnes se mi směje, když mu řeknu, aby šel ke zpovědi, do kostela mne nechce doprovodit.“ Samozřejmě takový postoj matku nemálo mrzí. Ale já takové těšívám: „Když matka mluví za živa, dorůstající děti to nerady slyší a někdy dělají nebo mluví opak ze vzdoru, z touhy ukázat, že už jsou dospělé a že nepotřebují, aby je někdo poučoval. Viděli v televizi mnoho věcí, které rodiče neznají, proto považují otce a matku za zaostalé. Ale je to perioda života, perioda vzdoru. Až zavřete oči, pamatujte si, že vaše slova jim budou doznívat v uších a potom se jim už nebudou vysmívat. Budou opravdovým a účinným kázáním.“ To, co jsme řekli o matkách, platí o všech lidech. Každý styk s druhým znamená jistý stupeň vlivu. Je-li to vliv dobrý a vede-li k záchraně duší, je to projev lásky Boží. Čítávala se povídka Boženy Němcové Pan učitel. Je prostá a řekli bychom, že spadá do minulé doby. Ale ideál, který tu spisovatelka vykreslila, má být věčný. Lidé mají být takoví, aby se ostatní stykem s nimi stávali lepšími. Je to krásný příklad křesťanského apoštolátu, lásky, která je světlem věků i věčnosti. 20

SVATÝ TÝDEN 2016 S PAPEŽEM FRANTIŠKEM KVĚTNÁ NEDĚLE Na Svatopetrském náměstí slavil Petrův nástupce liturgii Květné neděle za účasti 70 tisíc lidí. Spolu s papežem koncelebrovalo 40 kardinálů a 40 biskupů. Památku Kristova vjezdu do Jeruzaléma připomnělo slavnostní procesí, které začínalo u obelisku uprostřed náměstí. Nejprve byl odtud přečten příslušný úryvek z Lukášova evangelia a potom se papež, koncelebranti, ministranti a vybraní zástupci mladého pokolení s palmovými a olivovými ratolestmi vydali v průvodu směrem k nádvoří před bazilikou. Každoročně konaná památka vjezdu do Jeruzaléma, kde vítalo příchod Ježíše Nazaretského množství dětí a mládeže, je také základem tzv. Světového dne mládeže, který před 31 lety ustanovil svatý Jan Pavel II. Letos odkazuje liturgie Květné neděle také k celosvětovému setkání mládeže, které se periodicky koná každé tři roky a tento rok je pořádá polský Krakov. Právě odtud proto na dnešní bohoslužbu do Říma přijela delegace mladých dobrovolníků, kteří toto červencové světové setkání připravují (26. - 31.7.). Jedno z liturgických čtení bylo proto přečteno polsky. Jádrem dnešní liturgie jsou pašije čili podání průběhu událostí umučení Ježíše Krista. Proto se tato neděle označuje také jako pašijová. Letos byly vzaty z Lukášova evangelia, přečteny italsky a protkány liturgickým zpěvem Papežského pěveckého sboru Sixtinské kaple, který bohoslužby Petrova nástupce pravidelně doprovází. Nejpůsobivějším okamžikem je bezpochyby moment odmlčení v samotném závěru půlhodinového přednesu pašijí po přečtení verše o posledním Ježíšově vydechnutí, po kterém všichni přítomní poklekají. Do vzniklého ticha pak zní homilie: 21

Kříž - Boží katedra „Požehnaný, který přichází ve jménu Páně“ (srov. Lk 19,38), provolával jeruzalémský zástup, když vítal Ježíše. Vzali jsme toto nadšení za své a pozvednutím palmových a olivových ratolestí jsme vyjádřili chválu, radost a touhu přijmout Ježíše, který k nám přichází. Ano, tak jako přišel do Jeruzaléma, přeje si vstoupit do našich měst a našich životů. Stejně jako v evangeliu, sedě na oslátku, přichází k nám pokorně, ale „ve jménu Páně“: mocí svojí božské lásky odpouští naše hříchy a smiřuje nás s Otcem a s námi samými. Ježíš je potěšen lidovým projevem sympatií a když na něj farizeové pokřikují, aby zakázal dětem i ostatním provolávat mu slávu, odpovídá: „Budou-li oni mlčet, bude křičet kamení“ (Lk19,40). Nic nemohlo zastavit nadšení z Ježíšova příjezdu; nic nám nezabrání nalézt v Něm pramen naší radosti, pravé radosti, která zůstává a obdařuje pokojem, protože jedině Ježíš nás zachraňuje z osidel hříchu, smrti, strachu a smutku. Dnešní liturgie nás však učí, že Pán nás nezachránil triumfálním příjezdem nebo mocnými divy. Apoštol Pavel v druhém čtení shrnuje průběh vykoupení dvěma slovesy: „zřekl se“ a „ponížil se“ (Flp 2,7.8). Tato dvě slovesa nám říkají do jaké krajnosti zašla Boží láska k nám. Ježíš se zřekl sám sebe, odepřel si slávu Božího Syna a stal se Synem člověka, aby byl ve všem solidární s námi hříšníky, On který je bez hříchu. A nejenom to, žil mezi námi s „přirozeností služebníka“ (v.7), nikoli krále či knížete, nýbrž služebníka. Ponížil se, a zdá se, že hlubina jeho pokory, kterou nám ukazuje Svatý týden, je bezedná. Prvním skutkem této lásky projevené „až do krajnosti“ (Jan 13,1) je mytí nohou. „Pán a Mistr“ (Jan 13,14) se sklání až k nohám učedníků, což dělali pouze služebníci. Svým příkladem nám ukázal, že potřebujeme být dostiženi Jeho láskou, která se k nám sklání; nemůžeme se bez ní obejít, nemůžeme milovat, aniž bychom se nejprve sami nechali milovat od Něho, aniž bychom zakusili Jeho zaskakující něhu a aniž bychom akceptovali, že opravdová láska spočívá v konkrétní službě. To je však pouze začátek. Pokoření, které Ježíš podstupuje, zachází do krajnosti o Velikonocích. Je prodán za třicet stříbrných a zrazen polibkem učedníka, kterého vybral a nazval přítelem. Skoro všichni ostatní utečou a opustí jej; Petr jej na chrámovém nádvoří třikrát zapře. V hloubi ponížen výsměchem, bitím a plivanci trpí na svém těle kruté násilí: rány, bičování a trnová koruna mění jeho tvář k nepoznání. Snáší také potupy a hanebný rozsudek náboženských a politických představitelů: je učiněn hříchem a uznán za nespravedlivého. Pilát jej potom posílá k Herodovi, který jej navrací zpět římskému vládci. Jsou mu upřena všechna práva a Ježíš na vlastní kůži zakouší také lhostejnost, 22

protože nikdo na sebe nechce vzít odpovědnost za jeho úděl. Myslím na množství lidí, marginalizovaných a uprchlíků, za jejichž úděl mnozí nechtějí přijmout odpovědnost. Zástup, který jej ještě před nedávnem oslavoval, nyní namísto slávy volá po jeho odsouzení a dokonce upřednostňuje, aby byl namísto něho osvobozen vrah. Tak dochází k jeho usmrcení ukřižováním. Je to nejbolestnější a nejhanebnější smrt, vyhrazená zrádcům, otrokům a nejhorším zločincům. Osamocení, výsměch a bolest nejsou ještě vrcholem jeho zdeptanosti. Aby byl s námi ve všem solidární, zakusí na kříži i tajemnou opuštěnost Otcem. V osamocení se však modlí a odevzdává se: „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha!“ (Lk23,46). Když visí na kříži, čelí kromě výsměchu ještě poslednímu pokušení. Je provokován, aby sestoupil z kříže, přemohl zlo silou a ukázal tvář mocného a nepřemožitelného boha. Ježíš však právě zde, na vrcholu svého zdeptání, zjevuje pravou Boží tvář, kterou je milosrdenství. Odpouští těm, kteří jej ukřižovali, otevírá bránu ráje kajícímu lotrovi a pohne srdcem římského setníka. Je-li tajemství zla propastné, pak realita Lásky, jež jej prostupuje, je nekonečná, sahá až do hrobu a pekel a bere na sebe veškerou naši bolest, aby ji vykoupila, vnesla světlo do temnot, život do smrti a lásku do nenávisti. Jednání Boha, který se kvůli nám nechal zdeptat, nám může připadat značně vzdálené, protože je nám zatěžko zapomenout sami na sebe, byť nepatrně. Bůh nás přichází zachránit a jsme povoláni zvolit si Jeho cestu: cestu služby, daru a zapomínání na sebe. Můžeme se vydat na tuto cestu, zastavit se v těchto dnech a hledět na Kříž, na tuto „katedru Boha“. Často se během tohoto týdne dívejme na tuto „Boží katedru“, abychom se naučili pokorné lásce, která zachraňuje a dává život, a tak se zříkali sobectví a neusilovali o moc a slávu. Ježíš nás svým ponížením vyzývá, abychom se ubírali Jeho cestou. Pohleďme na Něho, prosme o milost chápat alespoň něco z tajemství Jeho zdeptání podstoupeného za nás a mlčky rozjímejme o tajemství tohoto Týdne.

V samotném závěru téměř tříhodinové bohoslužby pak Svatý otec ještě krátce všechny přítomné oslovil: Zdravím vás všechny, kdo jste se účastnili této bohoslužby i ty, kteří ji sledovali prostřednictvím televize a dalších komunikačních prostředků. Na dnešek připadá 31. Světový den mládeže, který vyvrcholí koncem července velkým světovým setkáním v Krakově. Jeho téma zní „Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství“ (Mt 5,7). Zvláštní pozdrav patří vám, mladým lidem, zde přítomným i všem ostatním ve světě. Doufám, že budete moci přijít v hojném počtu do Krakova, do vlasti svatého Jana Pavla II., iniciátora Světových dnů mládeže. Jeho přímluvě svěřujeme poslední měsíce příprav na tuto pouť, která bude v rámci Svatého roku milosrdenství Jubilejní událostí mládeže na rovině všeobecné církve. Je tady s námi mnoho mladých dobrovolníků z Krakova. Až se vrátí do Polska, přinesou představitelům svého národa olivové ratolesti nasbírané v Jeruzalémě, Assisi a Montecassinu a požehnané na tomto náměstí, jako pozvání k rozvoji pokoje, smíření a bratrství. Děkuji za tuto krásnou iniciativu, odvážně pokračujte dál! A nyní se pomodleme k Panně Marii, aby nám pomohla prožívat s duchovní intenzitou tento Svatý týden.“

 23

Svaté Třídení Jubilea Milosrdenství

(katecheze papeže Františka při generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 23. března 2016)

Spolu s ním byli vedeni na popravu také dva zločinci. Když došli na místo, které se nazývá Lebka, ukřižovali jeho i ty zločince, jednoho po pravici a 'druhého po levici. Ježíš řekl: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí." (Lukáš 23,32-34)

Drazí bratři a sestry, dobrý den! Naše reflexe o Božím milosrdenství nás dnes uvede do Velikonočního třídení. Prožijeme Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílou sobotu jako silné momenty, které nám umožní vstoupit hlouběji do velkého tajemství naší víry: zmrtvýchvstání našeho Pána Ježíše Krista. Během těchto tří dnů všechno mluví o milosrdenství, protože dává spatřit, kam až zachází Boží láska. Budeme naslouchat vyprávění o posledních dnech Ježíšova života. Evangelista Jan nám nabízí klíč porozumění jejich hlubokému smyslu: „Protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti“ (Jan 13,1). Boží láska je bezmezná. Jak často opakoval svatý Augustin, je to láska, která jde „až do krajnosti, bez konce“. Bůh se dává opravdu ve všem každému z nás a nešetří se v ničem. Tajemství, kterému se klaníme v tomto Svatém týdnu, je obrovský příběh lásky, která nezná překážky. Ježíšovy Pašije potrvají až do konce světa, protože jsou příběhem sdílení útrap celého lidstva a nepřetržitou přítomností v osobním životě každého z nás. Velikonoční třídení je zkrátka památkou dramatu lásky, která nám dává jistotu, že v životních zkouškách nikdy nebudeme opuštěni. Na Zelený čtvrtek Ježíš ustanovuje eucharistii, když velikonoční hostinou předjímá svoji oběť na Golgotě. Lásku, která jej oživuje, dává učedníkům pochopit tím, že jim umývá nohy a osobně tak dává příklad, jak mají jednat oni sami. Eucharistie je láska, která slouží. Je to vznešená přítomnost Krista, který touží nasytit každého člověka, zejména ty nejslabší, aby je uschopnil vydat se cestou svědectví v těžkostech tohoto světa. Nejenom to. Ježíš, který se nám dává za pokrm, potvrzuje, že se musíme učit lámat tento pokrm pro druhé, aby nastalo opravdové společenství života s těmi, kdo jsou v nouzi. On se dává nám a žádá nás, abychom zůstávali v Něm a jednali stejně. Velký pátek je vrcholným momentem lásky. Smrt Ježíše, který se na kříži odevzdává Otci, aby nabídnul spásu celému světu, vyjadřuje lásku dávající se až do krajnosti, bez konce. Lásku, která chce obejmout všechny, nevyjímaje nikoho. Lásku, která se vztahuje na každou dobu a každé místo: nevyčerpatelný zdroj spásy, ze kterého může každý z nás hříšníků čerpat. Bůh nám dokázal svoji svrchovanou lásku v Ježíšově smrti a také my, znovuzrozeni Duchem svatým, se můžeme a máme mít navzájem rádi. 24

A nakonec Bílá sobota, která je dnem Božího odmlčení. Musí to být den mlčení a musíme se všemožně přičinit, aby pro nás byl vskutku dnem mlčení, jakým byl tehdy, dnem Božího odmlčení. Ježíš, uložen v hrobě, sdílí drama smrti s celým lidstvem. Je to mlčení, které mluví a sděluje lásku jako solidaritu s těmi, kdo jsou vždycky opuštěni a které Boží Syn dostihuje, a zaplňuje prázdnotu, kterou může naplnit jedině nekonečné milosrdenství Boha Otce. Bůh mlčí, avšak miluje. V tomto dni se láska – mlčenlivá láska – stává čekáním na život ve zmrtvýchvstání. Přemýšlejme na Bílou sobotu o mlčení Matky Boží, „Věřící“, která mlčky očekávala Zmrtvýchvstání. Matka Boží je pro nás ikonou Bílé soboty. Hodně přemýšlejme o tom, jak Matka Boží prožívala Bílou sobotu v tomto očekávání. Je to láska, která nepochybuje, ale doufá v Pánova slova, aby se projevil a zazářil den Velikonoc. Všechno je obrovským tajemstvím lásky a milosrdenství. Naše slova jsou ubohá a nestačí k jeho plnému vyjádření. Může nám v tom pomoci zkušenost jedné nepříliš známé dívky, která podivuhodným způsobem psala o Kristově lásce. Jmenovala se Juliána z Norwiche a byla analfabetkou. Tato dívka měla vidění Ježíšova utrpení a když se pak stala poustevnicí, velice jednoduše, ale hluboce a intenzivně popsala smysl milosrdné lásky. Říká: „Náš Pán se mne zeptal: »Jsi ráda, že jsem pro tebe trpěl?«. Řekla jsem: »Ano, dobrý Pane, a velice ti děkuji; ano, dobrý Pane, buď požehnán«. Potom Ježíš, náš dobrý Pán, řekl: »Jsi-li ráda ty, jsem rád taky. Snášet utrpení pro tebe je mou radostí, mým štěstím, věčnou radostí; a kdybych mohl, trpěl bych víc«. Takový je náš Ježíš, který každému z nás říká: »Kdybych pro tebe mohl podstoupit větší utrpení, podstoupil bych jej«.“ Jak nádherná slova! Umožňují nám opravdu chápat nezměrnou a bezmeznou lásku, kterou Pán chová ke každému z nás. Nechejme se prostoupit tímto milosrdenstvím, které nám jde vstříc; a v těchto dnech, kdy upřeně hledíme na Pánovo utrpení a smrt, přijměme do svého srdce velikost Jeho lásky a jako Matka Boží v sobotu mlčky očekávejme Zmrtvýchvstání. Potom Petrův nástupce věnoval pozornost událostem v Bruselu: „S bolestí v srdci jsem sledoval smutné zprávy o teroristických atentátech včera v Bruselu, které přinesly četné oběti a mnohá zranění. Ujišťuji o svojí modlitbě a blízkosti drahému belgickému obyvatelstvu, všem rodinným příslušníkům obětí a všem zraněným. Znovu apeluji na všechny lidi dobré vůle, aby se sjednotili v jednomyslném odsouzení těchto odporných krutostí, které rozsévají pouze smrt, teror či hrůzu. Vybízím všechny, aby vytrvali v modlitbě a během tohoto Svatého týdne prosili Pána, aby na přímluvu Panny Marie utěšil všechna zarmoucená srdce a obrátil srdce lidí zaslepených krutým fundamentalismem. Modleme se: Zdrávas Maria... Nyní se mlčky modleme za mrtvé, zraněné, za příbuzné a za celý belgický lid.“

 25

ZELENÝ ČTVRTEK Missa chrismatis Ve zcela zaplněné vatikánské bazilice dopoledne Petrův nástupce, stejně jako biskupové v katedrálách celého světa na Zelený čtvrtek, sloužil s kněžími své diecéze mši svatou spojenou se svěcením olejů a obnovou kněžských slibů. Jak už tomu bývá při této příležitosti, byla homilie papeže Františka obsáhlá a adresná. Řeč byla o Božím milosrdenství s využitím známého rčení křesťanské tradice Deus semper maior, sahajícího ke sv. Augustinovi a hojně užívaného např. i zakladatelem jezuitů, sv. Ignácem z Loyoly:

Milosrdenství obnovuje všechno a navrací lidem jejich původní důstojnost Slyšení Izaiášových slov: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli“ (Lk 4,21) z Ježíšových úst mohlo v Nazaretské synagoze snadno vyvolat potlesk. A potom i milý pláč spolu s niternou radostí, jako plakal lid, kterému Nehemiáš a kněz Ezdráš předčítali knihu Zákona, kterou objevili při rekonstrukci chrámové zdi. Evangelia nám však říkají, že Ježíšovi současníci byli strženi opačnými emocemi, odtáhli se od Něho a svoje srdce před Ním uzavřeli. Zpočátku „mu všichni přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst“ (Lk 4,22), ale potom převládla záludná otázka: „Není to syn Josefa, toho tesaře?“. A nakonec „vzplanuli hněvem“ (Lk 4,28), chtěli jej svrhnout ze srázu hory... Naplnilo se tak to, co prorokoval stařec Simeon Matce Boží: stane se „znamením, kterému 26

se bude odporovat“ (Lk 4,28). Ježíš svými slovy a svými gesty způsobuje, že se vyjevuje to, co každý muž a žena nosí ve svém srdci. A tam, kde Pán zvěstuje evangelium bezpodmínečného Otcova Milosrdenství ve vztahu k těm nejchudším, nejvíce vzdáleným a utiskovaným, právě tam jsme povoláni volit a „dobře bojovat pro víru“ (srov. 1 Tim 6,12). Pánův boj není veden proti lidem, ale proti „zlému duchu“ (srov. Ef 6,12), nepříteli lidství. Pán „však prošel středem“ těch, kdo jej chtěli zadržet, „a ubíral se dál“ (srov. Lk 4,30). Ježíš nebojuje proto, aby upevnil prostor svojí moci. Pokud prolamuje ohrazení a zpochybňuje jistoty, pak proto, aby dal průchod milosrdenství, které chce spolu s Otcem i Duchem seslat na zem. Milosrdenství, které vede od dobrého k lepšímu, zvěstuje a přináší něco nového: ozdravuje, osvobozuje a hlásá milostivé léto Páně. Milosrdenství našeho Boha je nekonečné a nevýslovné, a dynamismus tohoto tajemství vyjadřujeme jakožto „stále větší“ Milosrdenství, řekl bych putující Milosrdenství, které se denně snaží učinit krok vpřed a postoupit o maličký krok dál do země nikoho, kde kralovaly lhostejnost a násilí. Právě taková byla dynamika milosrdného Samaritána, který „prokázal milosrdenství“ (Lk 10,37), nejprve byl dojat, pak se přiblížil ke zraněnému, obvázal jeho rány, dopravil jej do hostince, přenocoval a slíbil, že se vrátí, aby doplatil, co bude třeba. Toto je dynamika Milosrdenství, která spojuje malé gesto s velkým, a aniž by narušila něčí křehkost, trochu rozšiřuje dosah pomoci a lásky. Každý z nás, když nahlédne svůj život pohledem dobrého Boha, může se pocvičit v paměti a objevit, jak Pán prokazoval milosrdenství nám a jak byl mnohem milosrdnější, než jsme věřili, a tak nás povzbudil, abychom Jej prosili o další krůček a projevil tak ještě více milosrdenství v budoucnosti. „Ukaž nám, Pane, svoje milosrdenství“ (Žl 85,8). Tento paradoxní způsob prosby ke stále milosrdnějšímu Bohu pomáhá rozbít ona těsná schémata, do nichž nezřídka ukládáme přebytek Jeho Srdce. Prospěje nám, když vyjdeme ze svých ohrazení, protože Božímu Srdci je vlastní, že překypuje smilováním, přetéká a rozlévá svoji něhu, takže vždycky zbývá, poněvadž Pán raději něco ztratí, než aby chyběla jediná kapka, raději nechá četná zrna sezobat ptactvu, než aby při setbě jen jediné chybělo, poněvadž všichni jsou schopni přinést hojný, třicetinásobný, šedesátinásobný i stonásobný užitek. Jako kněží jsme svědkové a služebníci stále většího Milosrdenství našeho Otce; máme příjemný a útěšný úkol jej ztělesňovat jako Ježíš, který „procházel a prokazoval dobrodiní“ (Sk 10,38) tisícerými způsoby, aby dosáhlo ke všem. Můžeme přispět k jeho inkulturaci, aby jej každý člověk přijal do své osobní životní zkušenosti a tak jej mohl chápat a – kreativně – prokazovat způsobem vlastním svému lidu, rodině a bytí. Dnes v tento Zelený čtvrtek Svatého roku milosrdenství bych rád mluvil o dvou oblastech, ve kterých to Pán s Milosrdenstvím přehání. Poněvadž je nám v tom On sám příkladem, nemusíme mít strach, že budeme přehánět také my. Jednou oblastí je setkání; druhou je Jeho odpuštění, které nás zahanbuje a dává nám důstojnost. 27

První oblastí, kde vidíme, že Bůh přehání ve stále větším Milosrdenství, je setkání. Dává se cele a takovým způsobem, že každé setkání bezprostředně přechází ve slavení. V podobenství o milosrdném Otci (marnotratném synu) jsme zaskočeni mužem, který dojat běží vstříc svému synu, aby jej objal. Vidíme, jak jej objímá, dává mu polibek, dbá, aby mu navlékli prsten, který mu dává pocit rovnosti, i sandály, které nosí syn a nikoli nádeník; potom všechny vybízí, aby se dali do práce, a přikazuje připravit slavnost. Když rozjímáme, udiveni touto překypující radostí Otce, kterému návrat syna umožnil svobodně, bez odporu a odstupu projevit lásku, nemusíme se obávat přehánění při svém děkování. Správný postoj se můžeme naučit u onoho malomocného ubožáka, který spatřil, že je uzdraven, zanechal svých devět druhů, kteří jdou vykonat, co jim Ježíš poručil, a vrací se, aby poklekl u Pánových nohou, velebil Boha a mocným hlasem Bohu děkoval. Milosrdenství obnovuje všechno a navrací lidem jejich původní důstojnost. Proto je správnou odpovědí překypující dík. Je třeba ihned slavit, obléci se, sejmout zahořklost staršího syna, radovat se a slavit... Proto jedině takto, plnou účastí na klimatu slavení lze správně smýšlet, prosit o odpuštění a jasněji vidět, jak lze napravit spáchané zlo. Může nám prospět, zeptáme-li se: oslavuji, když jsem se vyzpovídal? Anebo přejdu rychle k něčemu jinému, jako když po návštěvě u lékaře vidíme, že výsledky laboratorních vyšetření nedopadly tak špatně, vrátíme je do obálky a přejdeme k něčemu jinému. A když dávám almužnu, dám tomu, kdo ji přijímá, čas, aby vyjádřil svůj dík, slavím jeho úsměv a požehnání, kterého se nám dostává od chudých, anebo pokračuji rychle za svými věcmi, „jakmile jsem nechal upadnout minci“? Další oblastí, kde vidíme, jak Bůh přehání ve stále větším Milosrdenství, je samo odpuštění. Nejenom odpouští nevyčíslitelné dluhy, jako služebníkovi, který jej úpěnlivě prosil a potom se ke svému druhovi sám zachoval uboze, nýbrž umožňuje nám přejít od nejostudnějšího zahanbení přímo a bez mezistupňů k té nejvznešenější důstojnosti. Pán dovoluje omilostněné hříšnici, aby mu důvěrně omyla nohy svými slzami. Jakmile Šimon Petr vyznává svůj hřích a prosí, aby se od něho vzdálil, Pán jej pozvedá k důstojnosti rybáře lidí. My však tíhneme k oddělování těchto dvou postojů. Když zakoušíme zahanbení nad hříchem, skrýváme se a jdeme se svěšenou hlavou jako Adam a Eva, a když jsme povýšeni k důstojnosti, snažíme se zakrývat hříchy a rádi se ukazujeme, skoro naparujeme. Naše odpověď na překypující Pánovo odpuštění by měla spočívat v udržování onoho zdravého napětí mezi důstojným zahanbením a důstojností, která se dovede hanbit, v takovém postoji, který se sám snaží pokořovat a snižovat, ale je schopen přijmout, když jej Pán pro dobro poslání povýší, aniž by si v tom liboval. Vzorem, který podává evangelium a který nám může posloužit, když se zpovídáme, je Petr, který se nechává opakovaně dotazovat na svoji lásku a zároveň obnovuje přijetí svého poslání pást ovce, které mu svěřuje Pán. Ke hlubšímu proniknutí do hloubi této „důstojnosti, jež se umí stydět“ a která nás chrání před tím, abychom se považovali za něco více či méně, než co z milosti jsme, nám může pomoci, podíváme-li se na pokračování úryvku z Izaiáše, který Pán dnes čte ve svojí Nazaretské synagoze. Prorok potom říká: „Vy se budete nazývat »Hospodinovi kněží«, bude se vám říkat »Služebníci našeho Boha« (Iz 61,6). Tento chudý a hladový lid, který byl vězněn, je bez budoucnosti, zdecimován a skartován, Pán proměňuje na kněžský lid. 28

Jako kněží se ztotožňujeme s tímto odepsaným lidem, který Pán zachraňuje, a připomínáme si, že existuje množství a bezpočet chudých a nevědomých lidí, kteří jsou vězněni a utiskováni. Pamatujeme však, že každý z nás ví, do jaké míry je nezřídka slepý a zbavený světla víry, a to ne proto, že nemáme po ruce evangelium, ale kvůli přemíře komplikovaných teologií. Cítíme, že naše duše žízní po spiritualitě, nikoli však z nedostatku živé vody, kterou pijeme pouze po douškách, nýbrž kvůli přemíře „perlivých“, „light“ spiritualit. Také si připadáme uvěznění, i když nejsme jako mnohé národy obklíčeni nepřekonatelným kamenným či kovovým ohrazením, nýbrž virtuálním zesvětštěním, jež se otevírá a zavírá pouhým kliknutím. Jsme utiskovaní, ale nikoli hrozbami a štulci jako mnozí chudí lidé, nýbrž podmanivostí tisícerých nabídek konzumu, které nejsme s to setřást, abychom kráčeli svobodně po stezkách, jež vedou v lásce k našim bratřím, k Pánovu stádci, k ovcím čekajícím na hlas svých pastýřů. A Ježíš nás přichází vykoupit a umožnit nám vykročit, aby nás proměnil z chudých a slepých, z uvězněných a utiskovaných na služebníky milosrdenství a útěchy. A říká nám slovy proroka Ezechiela, který se obrací k lidu, který smilnil a vážně zradil svého Pána: „Rozpomenu se na svoji smlouvu, sjednanou s tebou za dnů tvého mládí... Vzpomeň si na své chování a zastydíš se, když si vezmu tvé větší a i menší sestry a dám ti je jako dcery, avšak ne pro dřívější smlouvu s tebou. Uzavřu s tebou smlouvu novou a poznáš, že já jsem Hospodin, aby ses rozpomenul a zahanbil a nemohl již otevřít ústa pro hanbu, až ti odpustím všechno, co jsi udělal – praví Pán, Hospodin“ (Ez16,60-63). V tomto Svatém roce oslavujme s veškerou vděčností, kterou je naše srdce schopno, našeho Otce, a prosme jej, aby „stále pamatoval na svoje milosrdenství“; s důstojností, která se umí hanbit, přijímejme Milosrdenství v raněném těle našeho Pána Ježíše Krista a prosme Jej, aby nás obmyl od každého hříchu a vysvobodil nás z každého zla; a s milostí Ducha svatého se snažme předávat Boží Milosrdenství všem lidem prokazováním skutků, které Duch v každém probouzí k obecnému blahu veškerého věřícího Božího lidu.

 Mše svatá na památku Večeře Páně Papež František odpoledne navštívil ubytovací centrum pro žadatele o azyl v Castelnuovo di Porto, asi 30 km od Říma. Na prostranství před tímto centrem, kde nyní dočasně přebývá asi 900 mužů a žen, sloužil Petrův nástupce pod širým nebem 29

mši na památku Večeře Páně. Součástí liturgie byl také volitelný obřad mytí nohou, kterého se dobrovolně účastnilo dvanáct osob různého náboženského vyznání: katolíci, koptové, evangelikálové, ale také muslimové a hinduisté. Těsně před tím pronesl papež spatra následující, přibližně dvouminutovou homilii:

Gesta jsou výmluvnější než obrazy a slova „Gesta jsou výmluvnější než obrazy a slova. Boží Slovo, které jsme slyšeli, podává dvě gesta. Ježíše, který slouží mytím nohou. On, který byl „šéfem“, umyl nohy druhým, těm svým, těm menším. Druhým gestem je to, které vykonal Jidáš, který šel za Ježíšovými nepřáteli, kteří se nechtějí s Ježíšem smířit, aby si vzal peníze za to, že Ježíše zradí. Třicet stříbrných. Také dnes tady existují dvě gesta. Jsme zde všichni společně: muslimové, hinduisté, katolíci, koptové a evangelikálové, avšak bratři, kteří jsou děti téhož Boha a chtějí žít v míru, integrováni. To je jedno gesto. Před třemi dny se v jednom evropském městě dopustili válečného a pustošivého činu lidé, kteří nechtějí žít v míru. Avšak za tímto gestem, jako za tím Jidášovým, stáli také jiní. Za Jidášem byli ti, kdo mu dali peníze, aby zradil Ježíše. Za „oním“ gestem jsou výrobci zbraní a obchodníci se zbraněmi, kteří chtějí krev, nikoli mír. Chtějí válku, nikoli bratrství. Dvě gesta: Ježíš myje nohy, Jidáš prodává Ježíše za peníze. Vy, my, všichni společně patříme k různým náboženským vyznáním a k různých kulturám, avšak jsme dětmi též Otce, jsme bratři. A tam jsou ubožáci, kteří kupují zbraně, aby zničili bratrství. Dnes, kdy učiním stejné gesto jako Ježíš a umyji nohy vám dvanácti, všichni činíme totéž gesto bratrství a říkáme: Jsme různí, jsme odlišní, máme rozdílné kultury a náboženská vyznání, ale jsme bratři a chceme žít v míru. Toto gesto dnes spolu s vámi učiním. Každý z nás má s sebou svůj životní příběh, každý z vás má za sebou svůj životní příběh. Tolik křížů, tolik 30

bolestí, ale také otevřené srdce, které chce bratrství. Každý ať se ve svém náboženském jazyce modlí k Pánu, aby se toto bratrství rozšířilo do světa, aby za třicet stříbrných nebyl zabíjen bratr a vždycky tu bylo bratrství a dobrota. Ať se tak stane.“

 VELKÝ PÁTEK Liturgie památky umučení Páně Velkopáteční liturgie byla ve vatikánské bazilice zahájena v pět hodin odpoledne tzv. prostrací, nejpůsobivějším liturgickým projevem úcty, při kterém hlavní celebrant za naprostého ticha po příchodu před oltář pokleká a vrhá se tváří k zemi. Pak následuje bohoslužba slova, která vrcholí působivým zpěvem Janových pašijí. Homilii v tento den nepronáší Petrův nástupce, který je ovšem hlavním celebrantem, nýbrž tradičně papežský kazatel. Otec Raniero Cantalamessa ve svém letošním kázání přiblížil zásadní pojem křesťanské víry, jak vysvítá ze slov apoštola Pavla: „Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem! S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha“ (2 Kor 5,20b-21). „Co však znamená v existenciálním a psychologickém smyslu »smířit se s Bohem«? Jednou a možná hlavní příčinou odcizení moderního člověka náboženské víře je znetvořený obraz o Bohu. Jaký je tento obraz v obecném povědomí? K jeho odhalení stačí poctivě si odpovědět na tuto otázku: Jakou okamžitou myšlenkovou asociaci, jaké prvotní pocity a reakce v tobě vyvolávají slova, která pronášíš v modlitbě Otče náš: »Buď vůle tvá«?“ „Kdo je vyslovuje jako by rezignovaně klopil hlavu v předtuše toho nejhoršího. Boží vůle je bezděčně spojována se vším, co je nemilé, bolestné, a co je takovým či onakým způsobem vnímáno jako mrzačení svobody a individuálního rozvoje. Tak trochu jako by 31

Bůh byl nepřítelem každé radosti, slavnosti a každého potěšení. Jako by byl Bohem zachmuřeným a podezíravým.“ „Jistě, v křesťanství nikdy nebylo opomíjeno Boží milosrdenství! Býval mu však svěřován pouze úkol mírnit neoddiskutovatelné nároky spravedlnosti. Milosrdenství bylo výjimkou, nikoli pravidlem. Letošní Svatý rok je výjimečnou příležitostí k osvětlení pravého obrazu Boha, který nejenom prokazuje milosrdenství, nýbrž je milosrdenstvím. Toto smělé tvrzení se zakládá na skutečnosti, že »Bůh je láska« (1 Jan 4,8.16).“ „Hřích člověka na povaze této lásky nic nemění, ale vyvolává kvalitativní skok. Z lásky darující se stává láska trpící, protože Bůh trpí, je-li odmítána Jeho láska: »Vychoval jsem děti, dal jsem jim vyrůst – praví Hospodin – ony se však proti mně vzbouřily« (Iz 1,2). Ptejme se mnoha otců a mnohých matek, kteří mají tuto zkušenost, není-li to bolestná, ba nejtrpčí životní zkušenost.“ „Bůh si zjednává spravedlnost milosrdenstvím! Toto je obrovské zjevení. Apoštol říká, že Bůh je »spravedlivý a ospravedlňuje«, to znamená, že je spravedlivý k sobě, když ospravedlňuje člověka. Je totiž láskou i milosrdenstvím a proto zjednává spravedlnost sobě samému, tzn. že se ukazuje opravdu takovým, jakým je, když prokazuje milosrdenství.“ Nic z toho však nepochopíme, pokud nebudeme rozumět tomu, co přesně znamená výraz Boží spravedlnost. Existuje totiž nebezpečí, že uslyší-li někdo mluvit o Boží spravedlnosti a nezná význam toho pojmu, bude nikoli povzbuzen, ale zastrašen. Již svatý Augustin to však vysvětlil jasně: „Boží spravedlnost – napsal (De Spiritu et Littera, 32,56) – je ta, kterou se z Jeho milosti stáváme spravedlivými, přesně jako je »spása u Hospodina« (Žl3,9) tou, kterou Bůh spasil nás.“ Jinými slovy Boží spravedlnost je úkon, kterým Bůh činí spravedlivými a Jemu milými ty, kdo věří v Jeho Syna. Neznamená to, že dělá spravedlnost, ale činí spravedlivým. „Říci, že se projevila Boží spravedlnost, tedy znamená, že se projevila Boží dobrota, Jeho láska, jeho milosrdenství. Boží spravedlnost nejenom neprotiřečí Jeho milosrdenství, nýbrž spočívá v něm! Co se stalo na kříži tak důležitého, že se tím tak radikálně změnil osud lidstva? Benedikt XVI. ve své knize Ježíš Nazaretský (díl 2, str.89) napsal: »Bezpráví, zlo jako realita nemůže být prostě ignorováno, ponecháno tak, jak je. Musí být zpracováváno, poráženo. Jen to je pravé milosrdenství. A to, že to teď dělá Bůh sám, protože lidé toho nejsou schopni – to je ona bezpodmínečná Boží láska, která nikdy nemůže stát proti pravdě a jí příslušející spravedlnosti«. Bůh se nespokojil s tím, že člověku hříchy odpustil, učinil nekonečně víc; vzal je na sebe, oděl se jimi. Syn Boží, říká Pavel, se pro nás stal hříchem. Úděsná slova!“ Již ve středověku bylo zatěžko věřit v to, že by Bůh žádal Synovu smrt, aby se sebou smířil svět. Svatý Bernard z Clairvaux k tomu řekl: „Nebyla to Synova smrt, která se Bohu líbila, nýbrž jeho vůle zemřít za nás – Non mors placuit sed voluntas sponte morientis“ (Tractatus de erroribus Abaelardi, 8,21-22). Tedy nikoli smrt, ale láska nás spasila! „Je na čase si uvědomit, že opakem milosrdenství není spravedlnost, nýbrž pomsta. Ježíš nepostavil milosrdenství do protikladu ke spravedlnosti, nýbrž k zákonu »oko za oko, 32

zub za zub«. Odpuštěním hříchů Bůh neodmítá spravedlnost, nýbrž pomstu; nechce smrt hříšníka, nýbrž jeho obrácení a život (srov. Ez 18,23). Ježíš na kříži neprosil za to, aby jej Otec pomstil.“ Nenávist a sveřepost teroristických atentátů z tohoto týdne nám pomáhají chápat božskou sílu posledních Kristových slov: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (Lk 23,34). Ať už by lidská nenávist zašla kamkoli, Boží láska byla a vždycky bude mocnější. Nám je za nynějších okolností určena pobídka apoštola Pavla: „Nedopusť, aby tě zlo přemohlo, nýbrž přemáhej zlo dobrem“ (Řím 12,21). „Je zapotřebí demytizovat pomstu! Stala se pronikavým mýtem, který infikuje všechno a všechny, počínaje dětmi. Velká část příběhů, které přináší televizní obrazovka a počítačové hry, jsou příběhy o pomstě podávané jako vítězství dobrého hrdiny. Polovina, ne-li více utrpení, ke kterým (s výjimkou přírodních katastrof) na světě dochází, je způsobena touhou po pomstě, ať už v mezilidských, mezistátních či mezinárodních vztazích.“ Bylo řečeno, že „svět bude zachráněn krásou“ – pokračoval papežský kazatel citací z Dostojevského (Idiot, III, kap. 5) – avšak krása jej také může přivést ke zkáze. Jen jedno může doopravdy svět zachránit: milosrdenství! Milosrdenství Boha k lidem a lidí k sobě navzájem. Milosrdenství může spasit zvláště to, co je nyní ve světě nejcennější a nejvíce křehké: manželství a rodinu. „V manželství dochází k něčemu podobnému, k čemu došlo ve vztazích mezi Bohem a lidstvem; vztazích, které právě Bible přirovnává k manželství. Na začátku stojí láska, nikoli milosrdenství. To nastává teprve po hříchu člověka. Také v manželství na počátku není milosrdenství, nýbrž láska. Do manželství se nevstupuje z milosrdenství, nýbrž z lásky. Ale po letech či měsících společného života se začínají ukazovat meze, problémy zdravotní, finanční, problémy s dětmi, objevuje se rutina, která zháší radost.“ Manželství může před sklouznutím do srázu, který nelze zdolat, zachránit jedině milosrdenství chápané v pregnantním biblickém významu, tedy nejenom jako vzájemné odpuštění, nýbrž jako „projevování dobroty, pokory, mírnosti a trpělivosti“ (Kol 3,12). Milosrdenství způsobuje, že se eros pojí s agapé, láska hledající s láskou dávající a soucitnou. Bůh se nad člověkem „smilovává“(Žl 102,13): neměli by se snad manželé nad sebou smilovávat? A neměli bychom se my, kteří žijeme v jednom společenství, nad sebou spíše smilovávat než se odsuzovat? „Modleme se. Nebeský Otče, pro zásluhy tvého Syna, který se na kříži pro nás »stal« hříchem, odstraň ze srdce lidí, rodin a národů touhu po pomstě. Učiň, aby úmysl, s nímž Svatý otec vyhlásil tento Svatý rok milosrdenství, našel konkrétní odpověď v našich srdcích a dal všem v hloubi zakusit radost ze smíření s Tebou.“

 33

Křížová cesta v Římském Koloseu Na závěr pobožnosti Křížové cesty u římského Kolosea pronesl Petrův nástupce následující modlitbu: Kristův kříži, symbole božské lásky a lidské nespravedlnosti, ikono svrchované oběti lásky a extrémně hloupého sobectví, nástroji smrti a cesto ke vzkříšení. Znamení poslušnosti a embléme zrady, popravčí nástroji pronásledování a prapore vítězství. Kristův kříži, ještě dnes tě vidíme stát v našich zabitých sestrách a bratřích, zaživa upálených, zmasakrovaných a podřezaných barbarskými zbraněmi za zbabělého ticha. Kristův kříži, ještě dnes tě vidíme ve tvářích dětí, žen a všech vysílených a vystrašených, kteří utíkají před válkami a násilím a nezřídka nacházejí pouze smrt a mnoho Pilátů myjících si ruce. Kristův kříži, vidíme tě ještě dnes v učitelích litery a nikoli ducha, učitelích smrti a nikoli života, kteří namísto toho, aby učili milosrdenství a životu, hrozí trestem a smrtí a odsuzují spravedlivého. Kristův kříži, ještě dnes tě vidíme v nevěrných služebnících, kteří namísto toho, aby ze sebe svlékli svoje marnivé ambice, svlékají důstojnost dokonce i z nevinných. Kristův kříži, ještě dnes tě vidíme ve zkamenělých srdcích těch, kdo pohodlně odsuzují druhé, srdcích připravených odsoudit dokonce ke kamenování, aniž by si povšimli svých vlastních hříchů a vin. Kristův kříži, vidíme tě ještě dnes ve fundamentalismech a v terorismu stoupenců jakéhosi náboženství, kteří berou nadarmo jméno Boží a užívají ho dokonce k ospravedlňování svého neslýchaného násilí. Kristův kříži, vidíme tě ještě dnes v těch, kdo Tě chtějí odstranit z veřejných míst a vyloučit Tě z veřejného života ve jménu jakéhosi laicistického pohanství nebo dokonce ve jménu rovnosti, které jsi nás učil Ty sám. Kristův kříži, vidíme tě ještě dnes v mocných a v obchodnících se zbraněmi, kteří rozněcují výheň války nevinnou krví bratří a svým dětem dávají chléb potřísněný krví. Kristův kříži, vidíme tě ještě ve zrádcích, kteří za třicet stříbrných vydají na smrt kohokoliv. Kristův kříži, vidíme tě ještě dnes v ničemech a zkorumpovaných, kteří namísto toho, aby se starali o obecné blaho a etiku, prodávají se na bídném trhu nemravnosti. Kristův kříži, vidíme tě ještě dnes v pošetilcích, kteří budují skladiště na hromadění pomíjivých pokladů a nechávají Lazara umírat hladem u svých dveří. 34

Kristův kříži, vidíme tě ještě dnes v pustošitelích našeho „společného domova“, kteří sobecky boří budoucnost příštích generací. Kristův kříži, vidíme tě ještě dnes ve starých lidech opuštěných vlastní rodinou, v postižených, podvyživených dětech skartovaných naší sobeckou a pokryteckou společností. Kristův kříži, vidíme tě ještě dnes v našem Středomoří a v Egejském moři, které se stalo nenasytným hřbitovem, obrazem našeho necitlivého a uspaného svědomí. Kristův kříži, obraze nekonečné lásky a cesto ke vzkříšení, vidíme tě ještě dnes v dobrých a spravedlivých lidech, kteří konají dobro, aniž by hledali aplausy nebo obdiv druhých. Kristův kříži, vidíme tě ještě dnes ve věrných a pokorných služebnících, kteří svítí v temnotě našeho života jako svíce, jež se zdarma stravují, aby osvěcovali život těch posledních. Kristův kříži, vidíme tě ještě dnes ve tvářích sester a zasvěcených osob - milosrdných samaritánů, kteří opouštějí všechno, aby v evangelním mlčení obvazovali rány chudoby a nespravedlnosti. Kristův kříži, vidíme tě ještě dnes v těch, kteří v milosrdenství nacházejí maximální výraz spravedlnosti a víry. Kristův kříži, vidíme tě ještě dnes v jednoduchých lidech, kteří radostně žijí svoji víru v každodennosti a v synovském zachovávání přikázání. Kristův kříži, vidíme tě ještě dnes v kajícnících, kteří dovedou z hlubokosti bídy svých hříchů volat: Pane, pamatuj na mne ve svém království! Kristův kříži, vidíme tě ještě dnes v blahoslavených a svatých, kteří dovedou procházet temnou nocí víry, aniž by ztráceli důvěru v Tebe a aniž by si nárokovali, že chápou Tvoje tajemné mlčení. Kristův kříži, vidíme tě ještě dnes v rodinách, které svoje manželské povolání žijí ve věrnosti a plodnosti. Kristův kříži, vidíme tě ještě dnes v dobrovolnících, kteří velkodušně pomáhají potřebným a otřeseným. Kristův kříži, vidíme tě ještě dnes v těch, kdo jsou pronásledováni pro svoji víru a v utrpeních nadále autenticky dosvědčují Ježíše a evangelium. Kristův kříži, vidíme tě ještě dnes ve snílcích, kteří žijí se srdcem dětí a denně se přičiňují o lepší, lidštější a spravedlivější svět. V tobě Svatý kříži, vidíme Boha, který miluje až do konce, a vidíme nenávist, která uchvacuje a oslepuje srdce a mysli těch, kdo dávají přednost temnotě před světlem. Kristův kříži, Noemova archo, která jsi zachránila lidstvo z potopy hříchu, zachraň nás před zlem a před zlým! Davidův trůne a pečeti božské a věčné smlouvy, probuď nás ze šaleb marnivosti! Výkřiku lásky, vzbuď v nás touhu po Bohu, dobru a světlu. Kristův kříži, nauč nás, že úsvit je silnější než temnota noci. Kristův kříži, nauč nás, že zdánlivé vítězství zla vyprchá u prázdného hrobu a před jistotou Vzkříšení a lásky Boží, kterou nic nemůže porazit, zatemnit či oslabit. Amen.

 35

BÍLÁ SOBOTA Velikonoční vigílie Ve vatikánské bazilice slavil Petrův nástupce Velikonoční vigilii, při níž udělil křest dvanácti katechumenům (6 z Albánie, 2 z Jižní Koreje, 1 z Itálie, Indie, Číny a Kamerunu): „Petr běžel ke hrobu“ (Lk 24,12). Jaké myšlenky mu přitom vířily v hlavě a srdci? Evangelium říká, že jedenáct učedníků, včetně Petra, neuvěřilo svědectví, s nímž přišly ženy, jejich velikonoční zvěsti. Dokonce jim „ta slova připadala jako plané řeči“ (v.11). V Petrově srdci tedy byla pochybnost spolu s mnoha negativními pocity: zármutkem ze smrti milovaného Mistra a zklamání z toho, že Jej během Umučení třikrát zapřel. Je tu však jedna drobnost, kterou se Petr odlišil. Po vyslechnutí žen se totiž „zvedl“ (v.12). Nezůstal sedět v myšlenkách, nezůstal zavřený doma jako ostatní. Nenechal se chytit do pasti pochmurné atmosféry oněch dnů, ani strhnout svými pochybnostmi; nedal se pohltit výčitkami, strachem a neustálými řečmi, které k ničemu nevedou. Hledal Ježíše, nikoli sebe. Upřednostnil cestu setkání a důvěry a tak, jak byl, se zvedl a běžel ke hrobu, odkud se potom vrátil „celý udiven“ (v.12). Aniž by podléhal smutku a temnotě, dal prostor hlasu naděje, nechal Boží světlo vstoupit do svého srdce a nezhášel jej. Také ženy, které vyšly brzy zrána, aby prokázaly skutek milosrdenství a nesly ke hrobu vonné oleje, učinily stejnou zkušenost. „Zmocnila se jich bázeň a sklopily oči k zemi“, ale byly ohromeny, když slyšely slova andělů: „Proč hledáte živého mezi mrtvými?“ (srov. Lk 24,5). Ani my, stejně jako Petr a ženy, nenajdeme život, zůstaneme-li zarmouceni a v beznaději, uvízneme-li v sami v sobě. Otevřme Pánu svoje zapečetěné hroby, aby vstoupil Ježíš a daroval nám život; přinesme Mu kameny zahořklosti a balvany minulosti, tíživé spousty slabostí a poklesků. On touží přijít a vzít nás za ruku, aby nás vyprostil z úzkosti. První kámen, který je nutné tuto noc odvalit, je beznaděj, která nás uzavírá do sebe. Kéž nás Pán vysvobodí z této hrozné léčky, z beznaděje těch křesťanů, kteří žijí jako by Pán nevstal z mrtvých a jako by středem 36

života byly naše problémy. Vidíme a stále budeme vidět problémy svého bližního i svoje vlastní. Vždycky zde budou, ale v této noci je třeba tyto problémy vystavit světlu Zmrtvýchvstalého a tak je v určitém smyslu „evangelizovat“. Temnoty a obavy nemají přitahovat pohled duše a zmocňovat se srdce. Slyšme však andělova slova: Pán, „není tady, byl vzkříšen“ (v.6). On je naší největší radostí, vždycky je po našem boku a nikdy nás nezklame. Takový je základ naděje, která není pouhým optimismem, ani psychologickým postojem nebo dobromyslnou výzvou ke smělosti. Křesťanská naděje je dar, který máme od Boha, pokud vycházíme ze sebe a otevíráme se Mu. Tato naděje neklame, protože Duch svatý byl vylit do našich srdcí (srov. Řím 5,5). Utěšitel nedělá všechno na pohled krásným, neodstraňuje zlo kouzelnou hůlkou, nýbrž vlévá do života pravou sílu, kterou není absence problémů, nýbrž jistota, že jsme milováni Kristem, který nám vždycky odpouští a který pro nás přemohl hřích, smrt a strach. Dnes je slavnost naší naděje, slavíme tuto jistotu: nic a nikdo nás nebude nikdy moci odloučit od Jeho lásky (srov. Řím 8,39). Pán je živý a chce být hledán mezi živými. Kdo se s Ním setká, toho posílá šířit Velikonoční zvěst, probouzet a křísit naději v srdcích obtížených smutkem, v těch, kdo světlo života klopotně hledají. Je jí dnes velice zapotřebí. Jako radostní služebníci naděje jsme povoláni zapomínat sami na sebe a zvěstovat Zmrtvýchvstalého životem a láskou, jinak budeme mezinárodní strukturou s vysokým počtem adeptů a dobrými pravidly, ale nebudeme schopni dávat naději, po které svět žízní. Jak můžeme živit naši naději? Liturgie této noci nám dává dobrou radu. Učí nás, abychom konali památku Božích skutků. Čtení nám vskutku přiblížila Jeho věrnost, dějiny Jeho lásky k nám. Živé Boží Slovo je schopné nás do těchto dějin lásky vtáhnout, živit naději a oživovat radost. Připomíná nám to rovněž evangelium, které jsme slyšeli. Andělé vlévají ženám naději slovy: „Vzpomeňte si, jak vám [Ježíš] řekl“ (Lk 24,6). Nezapomínejme na Jeho Slovo a Jeho skutky, jinak ztratíme naději. Konejme památku Páně, Jeho dobroty a slov Jeho života, kterými jsme byli pohnuti; pamatujme na ně a osvojme si je, abychom byli jako ranní hlídky, které umějí vyhlížet znamení Vzkříšeného. Drazí bratři a sestry, Kristus vstal z mrtvých! Otevřeme se naději a dejme se na cestu; památka Jeho skutků a Jeho slov ať je zářivým světlem, které v důvěře řídí naše kroky ve směru Paschy, která nebude mít konce.

 37

URBI ET ORBI Dopoledne na Svatopetrském náměstí sloužil římský biskup eucharistii ze slavnosti Zmrtvýchvstání Páně. Liturgii slavil jako obvykle latinsky, se čteními a žalmem ve španělštině, italštině a francouzštině. Evangelium bylo čteno latinsky i řecky a nenásledovala po něm homilie. Přímluvy byly pronášeny arabsky, anglicky, rusky, německy a čínsky. Po skončení bohoslužby se papež odebral do lodžie vatikánské baziliky, odkud oslovil 70 tisíc lidí, shromážděných na Svatopetrském náměstí:

„Oslavujte Pána, neboť je dobrý, Jeho milosrdenství trvá navěky“ (Žl 135,1). Drazí bratři a sestry, požehnané Velikonoce! Ježíš Kristus, vtělené Boží milosrdenství, z lásky zemřel na kříži a z lásky vstal z mrtvých. Proto dnes voláme: Ježíš je Pán! Jeho Vzkříšení plně uskutečňuje proroctví Žalmu: Boží milosrdenství trvá na věky, Jeho láska je věčná, nikdy neumírá. Můžeme v Něho naprosto důvěřovat, a vzdáme Mu díky, protože pro nás sestoupil až na dno propasti. Tváří v tvář duchovním a morálním propadlinám lidstva, tváří v tvář prázdnotám, které se otevírají v srdcích a způsobují nenávist a smrt, jedině nekonečné milosrdenství nám může dát spásu. Jedině Bůh může svou láskou zaplnit tyto prázdnoty, tyto propasti a umožnit nám nepropadnout se, nýbrž společně kráčet dál do země svobody a života. Radostná zvěst Velikonoc - ukřižovaný Ježíš není tady, byl vzkříšen (srov. Mt 28,5-6) nám skýtá útěšnou jistotu, že propast smrti byla překročena a tak byly poraženy zármutek, nářek a bolest (srov. Zj 21,4). Pán, který opustil svoje učedníky a nesl tíhu nespravedlivého odsouzení a hanbu bídné smrti, nám nyní dává účast na svém nesmrtelném životě, propůjčuje nám shovívavý a soucitný pohled na hladové, žíznící, cizince, vězněné, marginalizované, skartované, na oběti útisku a násilí. Svět je plný lidí, kteří trpí na těle i na duchu, zatímco novinové zprávy jsou plné krutých deliktů, ke kterým 38

nezřídka dochází mezi domácími stěnami, a ozbrojených konfliktů, které v širokém měřítku podrobují celé národy nevýslovným zkouškám. Vzkříšený Kristus ať ukáže stezky naděje drahé Sýrii, zemi trýzněné dlouhým konfliktem, který je doprovázen skličujícím průvodem zmaru, smrti, pohrdání humanitárním právem a rozkladem občanského soužití. Moci vzkříšeného Pána svěřujeme probíhající jednání, aby v dobré vůli a spolupráci všech bylo možné sklízet plody pokoje a zahájit výstavbu bratrské společnosti, respektující důstojnost a práva všech občanů. Poselství života, které znělo z úst anděla před odvaleným kamenem, ať přemůže zatvrzelost srdcí a prosadí plodné setkání národů a kultur v ostatních zónách Středomoří a Blízkého východu, zejména v Iráku, Jemenu a Libyi. Obraz nového člověka, který se skvěje v Kristově tváři, ať podpoří ve Svaté zemi soužití mezi Izraelci a Palestinci, jakož i trpělivou ochotu a každodenní nasazení při budování základů spravedlivého a trvalého míru za pomoci přímých a upřímných jednání. Pán života ať provází také úsilí směřující k dosažení definitivního vyřešení války na Ukrajině, a inspiruje a podpoří také iniciativy humanitární pomoci, včetně propuštění zajatců. Pán Ježíš, náš pokoj (srov. Ef 2,14), který zmrtvýchvstáním přemohl zlo a hřích, ať podnítí o těchto Velikonočních svátcích naši blízkost obětem terorismu, slepého a krutého násilí, které nepřestává prolévat nevinnou krev v různých částech světa, jako při nedávných atentátech v Belgii, Turecku, Nigérii, Čadu, Kamerunu, Pobřeží slonoviny a Iráku; ať přivede ke zdárnému výsledku zárodky naděje a mírové perspektivy v Africe, mám na mysli zvláště Burundi, Mozambik, Demokratickou republiku Kongo a Jižní Súdán, poznamenaných politickým a sociálním napětím. Bůh zvítězil zbraněmi lásky nad sobectvím a smrtí; Jeho Syn Ježíš je branou milosrdenství otevřenou dokořán všem. Jeho velikonoční poselství ať se stále více odráží na venezuelském lidu v jeho svízelných životních podmínkách i na těch, kdo mají v rukou osudy této země, aby bylo možné pracovat pro obecné blaho hledáním prostorů k dialogu a spolupráci se všemi. Všude ať se prosazuje kultura setkávání, spravedlnost a vzájemný respekt, které jedině mohou zaručit duchovní i materiální blahobyt občanů. Vzkříšený Kristus, zvěst života určená celému lidstvu, prostupuje staletími a vybízí nás, abychom nezapomínali na putující muže a ženy, kteří hledají lepší budoucnost, na stále početnější zástupy migrantů a uprchlíků, mezi nimiž je mnoho dětí a kteří jsou na útěku před válkou, hladem, chudobou a sociální nespravedlností. Tito naši bratři a sestry potkávají na svojí cestě příliš často smrt nebo odmítnutí ze strany těch, kdo by jim mohli nabídnout útočiště a pomoc. Kéž příští Světový humanitární summit neopomene učinit středem člověka a jeho důstojnost a vypracuje politická řešení, která nabídnou pomoc a ochranu obětem konfliktů a jiných krizí, zvláště těm nejzranitelnějším a těm, kdo jsou pronásledováni z etnických a náboženských důvodů. V tento slavný den „raduj se i ty, země, zalitá tak oslnivou září“ (Velikonoční chvalozpěv – Exsultet), ale přece tak trýzněná a opovrhovaná nenasytným vykořisťováním, které mění přírodní rovnováhu. Myslím zvláště na oblasti postižené účinky klimatických změn, které nezřídka vyvolávají sucho nebo ničivé záplavy a následnou potravinovou krizi v různých částech světa. Spolu s našimi bratry a sestrami pronásledovanými pro víru a pro jejich věrnost Kristovu jménu a tváří v tvář zlu, které má v životě mnoha lidí zdánlivě navrch, slyšme 39

opět útěšná Pánova slova: „Nemějte strach! Já jsem přemohl svět!“ (Jan 16,33). Dnešek září tímto vítězstvím, protože Kristus zlomil moc smrti a svým vzkříšením dal zazářit životu a nesmrtelnosti (srov. 2 Tim 1,10). „On nám dal přejít z otroctví ke svobodě, ze zármutku k radosti, ze smutku ke svátku, z temnot ke světlu, z otroctví k vykoupení. Proto Mu říkejme: Aleluja!“ (Meliton ze Sard, Velikonoční homilie). Všem, kteří v našich společnostech ztratili veškerou naději a chuť k životu, nemohoucím starým lidem, kteří cítí, že jim ubývá sil, mladým, kterým chybí budoucnost, všem znovu adresuji slova Zmrtvýchvstalého: „Hle – všechno tvořím nové!... Tomu, kdo žízní, dám pít z pramene živé vody zadarmo“ (Zj 21,5-6). Toto ubezpečující Ježíšovo poselství ať každému z nás pomůže začít s větší odvahou a nadějí budovat cesty smíření s Bohem a s bratry. Máme toho velice zapotřebí.

 PONDĚLÍ VELIKONOČNÍ V Římě vládlo deštivé počasí a na Svatopetrské náměstí přišlo poměrně málo, nanejvýš dva tisíce lidí, kteří si vyslechli polední promluvu Petrova nástupce: Drazí bratři a sestry, dobrý den! O Velikonočním pondělí, zvaném taktéž „andělovo“, jsou naše srdce ještě naplněna radostí Paschy. Po skončení postní doby, času pokání a obrácení, který církev v letošním Svatém roce milosrdenství prožívala se zvláštní intenzitou, jsme po sugestivních obřadech Velikonočního tridua stanuli také dnes před prázdným Ježíšovým hrobem a s úžasem a vděčností rozjímáme o velkém tajemství Pánova vzkříšení. Život přemohl smrt. Milosrdenství a láska zvítězily nad hříchem! Je zapotřebí víry a naděje, abychom se otevřely tomuto novému a podivuhodnému horizontu. Víme, že víra a naděje, jsou Božím darem, o který máme prosit: „Pane, dej mi víru, dej mi naději! Velice je nám jich zapotřebí“. Nechejme se prostoupit city, které znějí ve Velikonoční sekvenci: „Víme, že Kristus z hrobu vstal“. Pán byl vzkříšen uprostřed nás. Tato pravda nesmazatelně poznamenala život apoštolů, kteří po Zmrtvýchvstání opět vnímali potřebu následovat svého Mistra a po obdržení Ducha svatého beze strachu vyšli všem hlásat, co na vlastní oči viděli a osobně zakusili. V tomto Svatém roce jsme povoláni znovu objevit a s obzvláštní intenzitou přijmout útěšné poselství Zmrtvýchvstání: „Byl vzkříšen Kristus, má naděje!“. Když byl Kristus vzkříšen, můžeme novýma očima a novým srdcem hledět na každou událost svého života, včetně těch nejzápornějších. Chvíle temnot, ztroskotání a také hříchu se mohou proměnit a ohlašovat novou cestu. Když jsme došli až na dno svojí ubohosti a slabosti, vzkříšený Kristus nám dává sílu vstát. Svěříme-li se Jemu, spasí nás Jeho milost! Ukřižovaný a 40

vzkříšený Pán plně zjevuje milosrdenství, které je přítomné a působí v dějinách. Takové je velikonoční poselství, které zní také dnes a bude znít po celé velikonoční období až do Letnic. Mlčenlivou svědkyní události Ježíšova umučení a vzkříšení byla Maria. Stála u kříže, ale bolest ji nezlomila, protože víra jí dávala sílu. V rozdrásaném srdci matky planul nepřetržitě plamen naděje. Prosme Ji, aby pomohla také nám přijmout v plnosti velikonoční zvěst Zmrtvýchvstání a konkrétně ji ztělesnit svým každodenním životem. Panna Maria ať nám daruje jistotu víry, aby každý hluboce prožitý krok naší cesty, osvěcované světlem Paschy, byl požehnáním a radostí pro nás i pro druhé, zvláště pro ty, kteří trpí v důsledku sobectví a lhostejnosti. Vzývejme ji tedy s vírou a úctou v modlitbě Regina caeli, která během velikonoční doby nahrazuje modlitbu Anděl Páně.

Po hlavní promluvě obrátil papež František pozornost k atentátu v pákistánskám Láhauru, kde v neděli odpoledne zahynulo 72 lidí: „Drazí bratři a sestry. Včera ve středním Pákistánu byla slavnost Paschy potřísněna krví odporného atentátu, při kterém bylo zavražděno množství nevinných lidí, většinou z rodin patřících ke křesťanské menšině – zvláště žen a dětí – shromážděných ve veřejném parku, kde společně trávili radostné chvíle velikonočních svátků. Rád bych projevil svoji blízkost těm, které zasáhl tento zbabělý a nesmyslný zločin a vybízím k modlitbě za četné oběti a jejich drahé. Vyzývám občanské představitele a všechny sociální složky tohoto národa, aby se všemožně vynasnažily vrátit bezpečí a pokoj obyvatelstvu, zejména těm nejvíce zranitelným náboženským menšinám. Znovu opakuji, že vražedné násilí a nenávist vedou pouze k bolesti a zmaru. Úcta a bratrství jsou jedinou cestou k dosažení pokoje. Pánova Pascha ať nás povzbudí k ještě usilovnější modlitbě k Bohu, aby byly zastaveny ruce násilníků, rozsévajících teror a smrt a ve světě mohla kralovat láska, spravedlnost a smíření. Pomodleme se všichni za mrtvé tohoto atentátu, za jejich příbuzné, za křesťanské a etnické menšiny tohoto národa: Zdrávas Maria...“

 41

Milosrdenství smývá hřích

(katecheze papeže Františka při generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 30. března 2016)

„Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, Pro své velké slitování zahlaď mou nepravost. Smyj ze mě úplně mou vinu. A očisť mě od mého hříchu. Stvoř mi čisté srdce, Bože! Obnov ve mně ducha vytrvalosti. (Žl 51, 3-4.11-12)

Drazí bratři a sestry, dobrý den! Zakončíme dnes katechezi o milosrdenství ve Starém zákoně, a to meditací nad 51. Žalmem, zvaným Miserere. Jde o kajícnou modlitbu. Prosbě o odpuštění předchází vyznání viny a kajícník se potom nechává očistit Pánovou láskou a stává se novým stvořením, schopným poslušnosti a majícím ducha vytrvalosti a upřímné chvály. „Titul“, který starobylá židovská tradice dala tomuto Žalmu, odkazuje ke králi Davidovi a jeho hříchu s Betsabou, manželkou Chetity Uriáše. Epizoda je známá. Král David, povolaný Bohem pást svůj lid a vést jej cestami poslušnosti božskému Zákonu, zradí vlastní poslání a po spáchání skutku cizoložství dá zabít jejího manžela. Prorok Nátan mu odhalí jeho vinu a pomůže mu ji uznat. To je moment smíření s Bohem ve vyznání vlastního hříchu. A tady byl David pokorný, byl veliký. Kdo se modlí tento Žalm, je vybízen osvojit si totéž kajícné cítění a důvěru v Boha, které měl David, když prohlédl. Přestože byl králem, ponížil se. Nebál se vyznat svoji vinu a ukázat vlastní ubohost Pánu, byl si však pevně jist Jeho milosrdenstvím; a nebyla to nějaká drobná lež, které se dopustil, nýbrž cizoložství a vražda! Žalm začíná touto prosbou o odpuštění: „Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, Pro své velké slitování zahlaď mou nepravost. Úplně ze mě smyj mou vinu A očisť mě od mého hříchu“ (vv.3-4). Prosba se obrací k milosrdnému Bohu, aby se smiloval, pohnut láskou, velkou jako láska otce či matky, to znamená prokázal milost a projevil svoji přízeň laskavostí a porozuměním. Je to upřímná výzva k Bohu, Jedinému, kdo může osvobodit od hříchu. Užívá velmi plastických obrazů: zahlaď, smyj, očisť. V této modlitbě se ukazuje pravá potřeba člověka: jediná věc, kterou v 42

životě opravdu potřebujeme, je odpuštění, abychom byli osvobozeni od zla a jeho smrtelných důsledků. V životě bohužel častokrát zakoušíme tyto situace a především v nich se máme svěřovat milosrdenství. Bůh je větší než náš hřích, nezapomínejme na to, Bůh je větší než náš hřích. Bůh je větší než všechny hříchy, kterých jsme schopni se dopustit, a Jeho láska je oceánem, do něhož se můžeme vnořit beze strachu, že budeme pohlceni: odpuštění znamená, že Bůh nás obdařuje jistotou, že nás nikdy neopustí. Jakkoli velké může být to, co si vyčítáme, On je vždycky ještě větší než všechno (srov. 1 Jan 3,20), protože Bůh je větší než náš hřích. V tomto smyslu ten, kdo se modlí tento Žalm, hledá odpuštění a vyznává svoji vinu, avšak jejím uznáním oslavuje Boží spravedlnost a svatost. A potom znovu prosí o milost a milosrdenství. Žalmista se svěřuje Boží dobrotě, ví, že božské odpuštění je svrchovaně účinné, protože tvoří, co říká. Bůh neskrývá hřích, ale ničí jej a zahlazuje ho přímo v kořeni, od základu jej zahlazuje, aniž by po něm zůstala stopa. Proto se kajícník znovu stává čistým, každá poskvrna je eliminována a je nyní bělejší než čistý sníh. Všichni jsme hříšníci, my hříšníci se odpuštěním stáváme novým stvořením a jsme naplněni duchem a radostí. Nyní pro nás začíná nová skutečnost: nové srdce, nový duch, nový život. My, hříšníci, kterým bylo odpuštěno a kterým se dostalo božské milosti, můžeme dokonce učit druhé, aby již nehřešili. Někdo řekne: „Ale otče já jsem slabý, padám a padám.“ - Upadneš-li, vstaň! Když nějaké dítě upadne, co udělá? Natáhne ruku k mamince či tatínkovi, aby jej zvedli. Jednejme stejně! Upadneš-li ze slabosti do hříchu, vztáhni svoji ruku a Pán tě vezme a pomůže ti vstát. Taková je důstojnost Božího odpuštění! Důstojnost, kterou dostáváme Božím odpuštěním, spočívá v tom, že nás vždycky staví na nohy, protože Bůh stvořil muže a ženu, aby stáli na nohou a ne proto, aby vězeli v hříchu. Žalmista praví: „Stvoř mi čisté srdce, Bože! Obnov ve mně ducha vytrvalosti. ... Bezbožné budu učit tvým cestám A hříšníci se budou obracet k tobě“ (vv.12.15). Drazí bratři a sestry, Boží odpuštění je tím, co všichni potřebujeme, a je to největší znamení Jeho milosrdenství. Dar, který je každý omilostněný hříšník povolán sdílet s každým bratrem a sestrou, které potká. Všichni, které Pán postavil vedle nás: příbuzní, přátelé, kolegové, farníci... všichni jsou jako my a mají zapotřebí Božího milosrdenství. Je krásné, když je nám odpuštěno, ale i ty, chceš-li, aby ti bylo odpuštěno, odpusť. Odpouštěj! Dej nám Pane na přímluvu Marie, Matky milosrdenství, abychom byli svědky tvého odpuštění, které očišťuje srdce a proměňuje život. Děkuji. 43

MODLITBA K SV. JANU PAVLU II. Ó Nejsvětější Trojice, děkujeme ti, žes církvi darovala svatého Jana Pavla II. a dala v něm zazářit něžnosti svého otcovství, slávě Kristova kříže a jasu Ducha lásky. Svou bezmeznou důvěrou v tvé nekonečné milosrdenství a v mateřskou přímluvu Panny Marie nám zosobnil obraz Ježíše, Dobrého Pastýře a ukázal nám tak svatost jako vysoké měřítko řádného křesťanského života, jako cestu k dosažení věčného společenství s tebou. Na jeho přímluvu nám podle své vůle uděl milost.............., o kterou vroucně prosíme. Skrze Krista našeho Pána. Amen.

MODLITBA K SV. JANU XXIII. Svatý Jane XXIII., vzdáváme díky Nejsvětější Trojici, že nám v tobě poslala milujícího bratra a moudrého učitele. Vystoupil jsi na Horu blahoslavenství nechávaje se vždy a ve všem vést Boží vůlí: jako chlapec v rolnické vesnici Sotto il Monte i jako biskup všeobecné Církve. Vypros nám u Otce veškeré útěchy milost přijímat radostnou zvěst, zůstávat zakořeněni v nezlomné víře, neochvějné naději a bezmezné lásce; přijímat útěšnou a požehnanou chudobu; sloužit s tichostí a vytrvalostí; toužit po dobrech nebes a vzdalovat se těm pozemským, a tak otvírat mysl potřebám Církve i současného lidstva. Vypros nám moudrost srdce, abychom všechny milovali jako bratry, odpouštěli a objímali chybující, podporovali to, co bourá bariéry neporozumění mezi lidmi a národy, potlačovali sobectví a podněcovali plodnou jednotu smýšlení. Podporováni nebeskou Matkou, budeme zvlášť pozorní k Boží vůli, Jménu a Království. Z našich tváří bude vyzařovat pokora a tichost. Po vzoru svatých pochopíme, že spravedlnost a dobrota spočívají v setrvávání v duchovním dětství, jež pozvolna dozrává podle míry našeho povolání. Skrze Krista našeho Pána. Amen. /votivní svíce u sarkofágů světců v bazilice sv. Petra v Římě/ 44

PŘIJMĚTE POZVÁNÍ NA

POUŤ NA VELEHRAD u příležitosti 6. výročí úmrtí Jeho Eminence

Tomáše kardinála Špidlíka, S.J. čestného občana Pustiměře

V SOBOTU, 16. DUBNA 2016 PROGRAM POUTI: - putování ke Svaté Bráně, - modlitba u sarkofágu kardinála Špidlíka a Božího služebníka, arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana, čestného občana Podivic

10.00: KONCELEBROVANÁ MŠE SVATÁ V BAZILICE - prohlídka podzemí baziliky, oběd ODJEZD: 7.00: Zelená Hora; 7.15: Podivice; 7.30: Drysice; 7.35: Pustiměř; 7.40: Vyškov (Palánek)

ZÁVAZNÉ PŘIHLÁŠKY (cena: 250,-Kč): PODIVICE: Františka Maráková; DRYSICE: Marie Adamcová; PUSTIMĚŘ: Anna Pospíšilová 45

PUTOVÁNÍ ZA SKVOSTY

KŘESŤANSKÉHO NÁBOŽENSTVÍ V ITÁLII,

prohlubujícími naši víru a lásku ke Kristu

24. června - 7. července 2016 PADOVA (1 - svatyně sv. Leopolda, 2 - svatyně sv. Antonína); LUCCA (3. katedrála sv. Martina), PISA (4. katedrála); ROMA (5 - bazilika sv. Petra); MONTECASSINO (6. hrob sv. Benedikta), AMALFI (7. dóm sv. Ondřeje); RAVELLO (8. dóm sv. Pantaleona); SALERNO (9. katedrála sv. Matouše), MONTE SANT´ANGELO (10. svatyně sv. Michaela, archanděla); SAN GIOVANNI ROTONDO (11. chrám sv. P. Pia); ORTONA (12. dóm sv. Tomáše); CASCIA (13. bazilika sv. Rity); ASSISI (14. bazilika sv. Františka); VERONA (15. katedrála)

PAROECIA SANCTI BENEDICTI PUSTIMER (CZ)

DARY NA VOTIVNÍ SVÍCE CENA RUČNĚ ZDOBENÉ SVÍCE SE ZNAKEM POUTI: 1.200,-KČ. PÁN BŮH ZAPLAŤ ZA KAŽDÝ VÁŠ DAR! SVŮJ DAR MŮŽETE DÁT DO POKLADNY V KOSTELE V PUSTIMĚŘI, DRYSICÍCH, PODIVICÍCH NEBO NA POUTNÍ ÚČET U KB, Č.Ú: 8950160207/0100 46