Vzdejte Hospodinu moc a slávu

FARNÍ INFORMÁTOR 29. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 19. ŘÍJNA 2014

Vzdejte Hospodinu moc a slávu.

,

Zprava: P. Václav Žákovský, farář pustiměřský, P. František Stehlík, farář z Lipovce a Antonín Grygar, polesný z Podivic při generální audienci s Pavlem VI. ve Vatikáně (9. dubna 1969).

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, Bohu Otci, který nás stvořil ke svobodě a vybízí nás, abychom vzájemně spolupracovali a odpovědně se ujímali práv a povinností, kterými je vázán každý člověk, předložme s důvěrou své prosby: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.  Za papeže Františka, který dnes uzavírá synodu biskupů o rodině a povýší ke cti oltářů Božího služebníka, papeže Pavla VI.: ať Duch Svatý osvěcuje pastýře, aby církev věrně podle Božího záměru odpovídala na výzvy současného světa.  Za ty, kdo nesou odpovědnost za obecné blaho, aby se nedali svést touhou po moci a penězích, ale své smýšlení i svá srdce dali do služeb pokoje a solidarity.  Za všechna církevní společenství aby se o tomto Světovém dni misií ponořila do radosti evangelia a udržovala lásku, která je s to přinášet světlo jejich povolání a misijnímu poslání.  Za naše bratry a sestry, pronásledované a zabíjené pro křesťanskou víru v Iráku a Sýrii, aby sám Bůh byl jejich nadějí i důraznou výčitkou svědomí nečinně přihlížejícímu světu.  Za zemřelé, aby pro svou věrnost evangeliu došli věčného patření na tvou slávu. K: Věčný Otče, na přímluvu Panny Marie, vzoru pokorné a radostné evangelizace, se obracíme se svou modlitbou za to, aby se církev stávala domem pro mnohé, matkou pro všechny národy a umožňovala vznik nového světa. Skrze Krista, našeho Pána. L: Amen.

POŘAD BOHOSLUŽEB: 19. - 26. října 2014 DEN

LITURGIE

29. NEDĚLE V MEZIDOBÍ NEDĚLE 19. října

SVĚTOVÝ DEN MISIÍ SBÍRKA NA MISIE

PONDĚLÍ 20. října ÚTERÝ 21. října STŘEDA 22. října

BL. KAREL RAKOUSKÝ, CÍSAŘ A KRÁL

ČTVRTEK 23. října

SV. JAN KAPISTRÁNSKÝ, KNĚZ

PÁTEK 24. října

SV. ANTONÍN MARIA KLARET, BISKUP

SOBOTA 25. října

SVÁTEK VÝROČÍ POSVĚCENÍ KOSTELA (1896)

NEDĚLE 26. října

PONDĚLÍ 29. TÝDNE V MEZIDOBÍ

SV. JAN PAVEL II., PAPEŽ

30. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

za + Víta POSPÍŠILA, rodiče, sestru a Boží požehnání pro celou rodinu DRYSICE na poděkování za 85 let života s prosbou o další Boží pomoc 9.30 za + Karla a Marii PODIVICE MENŠÍKOVY a duše v očistci 11.00 PUSTIMĚŘ za + Annu GÁBOROVOU, manžela, dceru a dvoje rodiče 18.00 OLOMOUC KNĚŽSKÝ DEN 9.30 za farnosti Podivice, PODIVICE Pustiměř a Drysice 8.00 za + Františka ZBOŘILA, PUSTIMĚŘ rodiče, bratra, švagra, 18.00 živou a zemřelou rodinu za + Karla a Annu PUSTIMĚŘ SMEJKALOVY, rodiče 18.00 z obou stran a + sourozence za živé a + kněze, řeholnice, DRYSICE drysické farníky a dobrodince 8.00 za + Aloisii a Jaroslava PUSTIMĚŘ ROZEHNALOVY a Boží 8.00 požehnání pro živou rodinu za dar zdraví a Boží požehnání DRYSICE pro rodinu KNAPOVU 9.30 a BUREŠOVU za + Ludvíka a Marii PODIVICE FRÉLICHOVY, syna, 11.00 dva zetě, živou a + rodinu PUSTIMĚŘ 8.00

PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA (5. 10. 2014) PUSTIMĚŘ: 5.400,-Kč DRYSICE: 3.700,-Kč PODIVICE: 2.200,-Kč PÁN BŮH ZAPLAŤ VÁM VŠEM, KDO PAMATUJETE NA POTŘEBY SVÉ FARNOSTI! POUŤ DĚKANÁTŮ PROSTĚJOV A VYŠKOV ZA OBNOVU RODIN A ZA NOVÁ KNĚŽSKÁ A ŘEHOLNÍ POVOLÁNÍ

OLOMOUC, katedrála sv. Václava - sobota, 15. listopadu 2014 CENA DOPRAVY: 100,-Kč (děti a mládež neplatí – hradí farnost) PŘIHLÁŠKY: Pustiměř – p. Pospíšilová; Drysice – po mši sv. v sakristii; Podivice – p. Maráková ODJEZD: 13.15: PODIVICE 13.30: PUSTIMĚŘ (zast. na rozcestí a u ZŠ) 13.45: DRYSICE FARNÍ INFORMÁTOR, XX. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

POŘAD BOHOSLUŽEB: 26. října - 2. listopadu 2014 DEN

LITURGIE

FARNOST

PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE 26. října

30. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00

PONDĚLÍ 27. října

PONDĚLÍ 30. TÝDNE V MEZIDOBÍ

ÚTERÝ 28. října STŘEDA 29. října ČTVRTEK 30. října PÁTEK 31. října

SVÁTEK- SV. ŠIMON A JUDA, APOŠTOLOVÉ

SOBOTA 1. listopadu

NEDĚLE 2. listopadu

PUSTIMĚŘ 17.00

PODIVICE 8.00 BL. MARIE RESTITUTA DRYSICE KAFKOVÁ, PANNA A MUČED. 17.00 ČTVRTEK PUSTIMĚŘ 30. TÝDNE V MEZIDOBÍ 17.00 SV. WOLFGANG, PUSTIMĚŘ BISKUP 17.00 PODIVICE SLAVNOST 8.00 DRYSICE VŠECH SVATÝCH 15.00 DRYSICE, PUSTIMĚŘ: PO MŠI SVATÉ SVĚTELNÝ PRŮVOD NA HŘBITOV

PUSTIMĚŘ 17.00

VZPOMÍNKA NA VŠECHNY VĚRNÉ ZEMŘELÉ

PUSTIMĚŘ 8.00

PODIVICE: PO MŠI SVATÉ SVĚTELNÝ PRŮVOD NA HŘBITOV PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA

DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00

ÚMYSL MŠE SV.

za + Aloisii a Jaroslava ROZEHNALOVY a Boží požehnání pro živou rodinu za dar zdraví, Boží ochranu a požehnání pro rodinu KNAPOVU a BUREŠOVU za + Ludvíka a Marii FRÉLICHOVY, syna, dva zetě, živou a + rodinu za + Oldřicha a Marii HOLUBOVY a Boží požehnání pro živou rodinu za farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice za + Michala ADAMCE, manželku a syny za + Jiřinu POHLODKOVOU a rodiče z obou stran za + Jana PŘIKRYLA, dvě manželky, živou a +rodinu za + Annu a Jana LANGEROVY za farnosti Drysice, Pustiměř a Podivice za + Antonína PLISKU, sestru Ludmilu, rodiče, živou a zemřelou rodinu za + Benedikta DRBALA, rodiče, sourozence a duše v očistci za + Aloise MARKA a rodiče z obou stran za + rodiče PLISKOVY, dceru, syna a duše v očistci

PLNOMOCNÉ ODPUSTKY PRO DUŠE V OČISTCI

1. – 2. listopadu: návštěvou kostela a po splnění tří obvyklých podmínek (sv. zpověď, sv. přijímání, modlitba na úmysly sv. Otce), je podmínkou pomodlit se modlitbu Otče náš a vyznání víry - Věřím v Boha. 1. - 8. listopadu: je možno získat po splnění tří obvyklých podmínek denně plnomocné odpustky, přivlastnitelné pouze duším v očistci, návštěvou hřbitova a modlitbou za zemřelé – třeba jen v duchu.

FARNÍ INFORMÁTOR 30. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 26. ŘÍJNA 2014 ,

Miluji tě, Hospodine, má sílo.

Votivní svíce u sarkofágu sv. Jana Pavla II. pod oltářem sv. Šebestiána v bazilice sv. Petra v Římě, Peregrinatio Ad Miracula Fidei, 15. 6. 2014.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, obraťme se k Bohu živému a pravému, který tak miloval svět, že poslal svého Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, a který nás vysvobozuje od blížícího se Božího hněvu: L: PRO SLÁVU SVÉHO JMÉNA, BOŽE, VYSVOBOĎ NÁS.  Za Církev a její pastýře, aby je neodrazovala únava či odmítání, ale stále dávali ve světě zaznít Otcovu pozvání na sváteční hostinu bez konce, kde všichni hladoví budou nasyceni.  Za křesťany, pronásledované a zabíjené pro svou víru v Iráku a Sýrii, aby Bůh, dárce pokoje, byl jejich nadějí i důraznou výčitkou svědomí nečinně přihlížejícímu světu.  Za nás, kteří slavíme tuto eucharistii, abychom vedeni Ježíšovým přikázáním lásky dokázali nejen prosit "odpusť nám naše viny", ale i odpouštět a hlásat odpuštění.  Za ty, kdo oslavují i za ty, kdo žijí bez radosti; za ty, kdo jsou opuštěni, a za ty, kdo trpí hladem; za ty, kdo se smějí i za ty, kdo pláčí; za ty, kdo žijí i za ty, kdo umírají, aby všichni zaslechli Pánovo pozvání k hostině věčné radosti.  Za naše drahé zemřelé, aby pro věrné plnění tvé vůle došli věčné odměny. K: Bože veliký a nejvýš hodný chvály, přijmi modlitbu této své rodiny a uděl nám v plnosti to, oč tě s důvěrou prosíme. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY 29. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – IZ 45,1.4-6

Čtení z knihy proroka Izaiáše. Toto praví Hospodin svému pomazanému Kýrovi: "Vzal jsem ho za pravou ruku, abych mu podmanil národy, abych odpásal bedra králů, abych před ním otevřel vrata, aby žádná brána nezůstala uzavřena. Pro svého služebníka Jakuba, pro Izraele, svého vyvoleného, zavolal jsem tě jménem, poctil jsem tě, i když jsi mě neznal. Já jsem Hospodin, jiný není, není Bůh mimo mne. Přepásal jsem tě, i když jsi mě neznal, aby se poznalo od východu slunce i od západu, že mimo mne jiný není. Já jsem Hospodin, a nikdo jiný." ŽALM 96

Zpívejte Hospodinu píseň novou, – zpívejte Hospodinu, všechny země! – Vypravujte mezi pohany o jeho slávě, – mezi všemi národy o jeho divech! Neboť Hospodin je veliký a velmi hodný chvály, – je třeba se ho bát více nežli všech bohů. – Neboť všichni bohové pohanů jsou výmysly, – Hospodin však stvořil nebe. Vzdejte Hospodinu, rodiny národů, – vzdejte Hospodinu slávu a moc, – vzdejte Hospodinu slávu, hodnou jeho jména. – Přineste oběť a vstupte do jeho nádvoří. V posvátném rouchu klaňte se Hospodinu! – Třeste se před ním, všechny země! – Hlásejte mezi pohany: Hospodin kraluje, – národy řídí podle práva. 1. ČTENÍ – 1SOL 1,1-5B

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům. Pavel, Silván a Timotej soluňské církevní obci, která je ve spojení s Bohem Otcem a s Pánem Ježíšem Kristem. Milost vám a pokoj! Stále děkujeme Bohu za vás za všechny, když si vás připomínáme ve svých modlitbách. Před naším Bohem a Otcem vzpomínáme bez přestání, jak je vaše víra účinná, láska obětavá a naděje v našeho Pána Ježíše vytrvalá. Víme o vašem vyvolení, (bratři) Bohem milovaní. Když jsme vám přinesli evangelium, nebyla to jen pouhá slova, naopak: bylo to provázeno projevy moci, činností Ducha svatého a hlubokým přesvědčením. EVANGELIUM – MT 22,15-21

Slova svatého evangelia podle Matouše. Farizeové odešli od Ježíše a uradili se, jak by ho chytili za slovo. Poslali k němu své učedníky zároveň s herodovci, aby mu řekli: "Mistře, víme, že jsi pravdomluvný a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je. Pověz nám tedy: Co myslíš, je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?" Ježíš prohlédl jejich zlý úmysl a odpověděl: "Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz, kterým se platí daň!" Podali mu denár. Zeptal se jich: "Čí je to obraz a nápis?" Odpověděli: "Císařův." Tu jim řekl: "Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu. 3

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Všechny politické lidské síly jsou jen nástrojem v rukou Božích Vzpomínám si na jednoho kněze, který říkal, že politika do kostela nepatří. Je v tom kus pravdy, ovšem výjimka potvrzuje pravidlo. I my dnes trochu zabrousíme do politiky, protože i Pán Ježíš musel odpovídat na otázky, které přímo s Bohem nesouvisely, ale byly určitým politickým problémem. O jednom z nich byla řeč právě před chvílí: platit daň císaři nebo neplatit? Odpověď nebyla jednoduchá. Přibližme si alespoň krátce dobu, ve které žil Ježíš. V roce 63 před Kristem římský vojevůdce Pompejus dobyl hlavní město Palestiny, Jeruzalém. Tak se stala Palestina okupovanou zemí od římské nadvlády. Židé museli Římanům platit daně, což se jim nelíbilo. Vznikaly různé skupiny, které bojovaly proti okupantům, ale jejich výboje byly vždy potlačeny. V době Ježíšově to byli tzv. zeloti, ke kterým patřil pověstný Barabáš. Jejich úsilí vyvrcholilo v Židovské válce v letech 67-70 po Kristu, kdy byli opět poraženi a Jeruzalém i chrám rozbořen. Na tomto podtextu je třeba chápat i záludnost otázky ze strany farizeů: kdyby totiž Ježíš řekl: ńeplaťte daň, pak by jej obžalovali u Římanů jako vzbouřence; kdyby zase řekl ´plaťte daně´, pak by mohli rozšířit mezi lidmi, že je ve službách císaře, spolupracovník s režimem, kolaborant, a tím by jistě vzbudili u mnohých židů nenávist k Ježíšovi. Pán Ježíš je však usadil jedním výrokem: „Dávejte, co je císařovo císaři, a co je Boží, Bohu“. V této větě je obsažena hluboká pravda: Bůh musí být na prvním místě, ovšem žijeme na zemi, kde má být pořádek. Někdo vládne, vydává ústavu, zákony, ať už je to král, císař, parlament s prezidentem, a všichni bez rozdílu jsou povinni tyto zákony dodržovat, jinak by byla ve společnosti anarchie, vládl by zmatek a chaos. Na prvním místě se to týká věřících. Apoštol Pavel psal římským křesťanům, aby se podřizovali vládní moci, která je od Boha, dávali každému, co mu patří. Křesťan má být v tomto ohledu svědomitý a čestný. My se nemůžeme řídit druhými. Ten podnikatel neplatí daně, proč bych platil já; tamten zase krade, proč bych se měl já šidit, atd., atd. Právě zde se ukazuje, jak to myslíme vážně se svou vírou. Nejde však se zastavit jen u té první části výroku. Bůh má být nade všechno. Apoštol Petr říká: více je třeba poslouchat Boha než lidi. Křesťan nemůže souhlasit s potratem, s eutanázii – usmrcením těžce 4

nemocného na jeho přání, se soužitím osob stejného pohlaví, byť by to bylo všechno zákonem dovoleno, a to proto, že to odporuje Božímu řádu. Bůh je skutečně suverénním Pánem dějin. Všechny politické lidské síly jsou jen nástrojem v rukou Božích. Už starozákonní proroci to věděli. Jasně to vyplývá i z 1. čtení: pohanský král Kýros dává svobodu židům, aby šli zpět do své země. Naprosto nečekané jednání ze strany krále. Ale i on byl veden Boží prozřetelností. Pamatujme, že pánem dějin nejsou Napoleoni, Hitleři, Stalini, svobodní zednáři či mafie, nýbrž náš Pán. Neznepokojujme se žádnými zprávami, ani politickými manévry, ale důvěřujme Bohu, protože ten nás nezklame a o něho se můžeme opřít.



Církev a stát (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)

Mluvilo se o uzavírání smlouvy mezi státem a církví. K tomu směřuje dnešní politický vývoj ve většině demokratických režimech. Lidé chtějí být věrnými občany své země a přitom chtějí mít záruku, že mohou svobodně praktikovat své katolické náboženství, že jim v tom veřejná společnost nebrání, ale naopak jim to usnadňuje. Bylo by to ideální. Ale jisté pochybovačné hlasy je slyšet i dnes. Je taková smírná smlouva vůbec možná? Církev se organizuje podle duchovních principů. Ale žije ve státě, který se organizuje podle principů světských. Přitom se den co den setkávají na stejném poli působnosti. Diskutuje se například o platnosti manželství. Stát uznává jisté manželství za platné, pro církev je tentýž svazek neplatný. Stát dovoluje lékařům jisté zákroky, které jsou podle katolické morálky těžkým hříchem. Jak se tedy mohou dohodnout, když se tak často zásadně liší? Tam, kde je jenom jedno státní náboženství, je problém zjednodušený. Státní zákony dovolují jenom to, co dovoluje to vyznání, které je veřejně uznané. Po westfálském míru byl ten princip platný i v Evropě: cuius regio illius religio, tj. vláda určovala, co se podle přijaté víry smí a nesmí. Dnes tento princip považujeme nejenom za neuskutečnitelný, ale i nemorální, odporující svobodě, a tedy i lidské důstojnosti. Jak tedy řešit problém církve a státu dnes? Velmi vážně se zabýval touto otázkou II. vatikánský koncil a stanovil několik zásadních principů. Je pravda, že církev i stát pracují na stejném poli, ve stejné společnosti. Ale není to na stejné rovině. Dalo by se to vyjádřit přirovnáním: spisovatel a tiskař pracují při vydání jedné knihy, ale oba z jiného hlediska. Nejenom, že se mohou, ale naopak se musí dohodnout, aby dílko vyšlo na veřejnost. Analogicky se dá říci, že se i církev i stát starají o to, aby žili občané ve spořádané společnosti mírumilovně. Stát to organizuje mnoha způsoby vnějšími. Církev se stará o to, aby měli lidé mravní předpoklady, aby tu byly vnitřní podmínky k uskutečnění vnějšího pořádku. Církev proto sleduje se zájmem všechny dobré iniciativy státní i mezinárodní, politické, ekonomické, kulturní, snaží se je podpořit, oživit dobrým duchem. Posílá proto své zástupce, pozorovatele ke všem důležitým organizacím, kongresům, studijní centrům, jejichž cílem je zlepšení lidského soužití. 5

Říkáme výslovně: zástupce, pozorovatele. Církev totiž respektuje autonomii, nezávislost těchto organizací na poli profánním. Zvedne-li tu svůj hlas, je to jenom v tom případě, že by tu šlo v jednotlivých případech o nedotknutelné mravní zásady. Stát a politika jsou tedy na církvi nezávislé, ale žádá i ze své strany, aby jí samé byla uznána nezávislost na poli víry a mravů. Stát nesmí zneužívat církve ke svým politickým zájmům. Z těchto předpokladů plyne závěr, kterého se dříve báli, ale který odpovídá dnešní situaci: stát je svou strukturou laický. Nerozhoduje o tom, které náboženství je pravé a které není, ale zaručuje věřícím svobodu, aby mohli své náboženství vyznávat a praktikovat. Ve starých říších bylo náboženství zásadně státní. Proto byli i první křesťané pronásledováni, protože nechtěli obětovat státním bohům. V evropském středověku bylo státní náboženství křesťanské. Proto se státně stíhali heretici. Jistým pokrokem byla tzv. tolerantnost. Křesťanské státy např. dovolovaly židům žít v ghetech, podobně jako v muslimských zemích žili v ghetech křesťanské skupiny. Požadavek dnešní doby je, aby se tyto diskriminace překonaly. Bohužel ještě tomu tak na světě není a i katolická církev je v jistých zemích nedemokraticky omezovaná. Tam, kde se dodržují principy o náboženské svobodě, nejsou konflikty mezi státem a církví. Nač se tedy uzavírají tzv. konkordáty nebo způsoby soužití mezi církví a státem? Důvod je jasný. Principy jsou všeobecné, abstraktní, život je konkrétní. Lidé, kteří spolu žijí, si musejí čas od času vyjasnit své hranice a své kompetence, aby nedocházelo ke zbytečným rozepřím. Děje se tak v rodinách, na pracovištích, tedy i ve státě. Platí to nejenom pro náboženství, ale pro všechny obory. Stát např. nerozhoduje o tom, která poezie nebo hudba je pravá a která ne, ale konkrétně se hledí dohodnout s kulturními organizacemi, které iniciativy si zaslouží větší nebo menší podpory. Podobného druhu jsou i dohody s církví. Dějí-li se v duchu upřímného dialogu, patří k normálnímu životu i jisté diskuse a předlohy různých řešení, jako např. v otázce církevního majetku, daní apod. Dnes se už také vyjasnily jisté prioritní otázky, ve kterých se církev snaží spolupracovat se státem i se společností národů. Jde tu na prvním místě o obhajobu lidských práv a lidského života. Říkáme, že žijeme v době svobody. Ale konkrétně, jak často upozorňuje ve svých proslovech Svatý Otec, nebyla snad v lidských dějinách tak tragická situace, že by byly lidské životy tak ubíjeny, jak se to děje dnes. Kolik se děje dosud ve světě násilí, a to často na těch, kteří jsou nejméně vinní. Otázka hladu a bídy miliónů je více než ožehavá. Ale obraťme se i k naší tzv. konzumní společnosti. Církev tu stále musí pozvedat hlas k obhajobě duchovních a kulturních hodnot, které jednostranný ekonomický a technický pokrok doslova ubíjí nebo omezuje na minimální úsek veřejného života. Na těchto polích se stát a církev denně setkávají, chápou, že si musí navzájem vyjít vstříc. Ale jsou i jiná pole působnosti, kde je církev prakticky řečeno sama. Evangelium totiž ukazuje, že všechny lidské bídy mají hlavní kořeny jiný, než ekonomický, sociální, národnostní atd. První příčina lidské bídy je hřích, jak to učí Bible od prvních stránek. Pomoc přichází jenom cestou vykoupení Kristova. Musí tedy církev svou hlavní činnost soustředit k výchově ke svatosti a k mravnímu pokroku. Nesmí se dát svést k neúměrné činnosti sociální, charitativní a kulturní, tak, že by to bylo na škodu jejího hlavního poslání duchovního. Od státu tu požaduje jenom svobodu a respekt, aby mohla být věrna poslání evangelia. V této činnosti však není sama, je s ní sám její zakladatel Ježíš Kristus, milost Ducha svatého a prozřetelnost Boha Otce. Tato pomoc nezklame ani tam, kde lidské podmínky pochybí. 6

LITURGICKÉ TEXTY 30. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – EX 22,20-26

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy. Toto praví Hospodin: „Nesužuj přistěhovalce a neutiskuj ho, neboť sami jste byli přistěhovalci v egyptské zemi. Neubližujte vdově a sirotku. Kdybys jim ublížil, že by si mně stěžovali, uslyším jejich stížnost, můj hněv vzplane, zahubím vás mečem a vaše ženy budou vdovami a vaši synové sirotky. Půjčíš-li peníze někomu z mého lidu, chudákovi, který bydlí vedle tebe, nechovej se k němu jako lichvář. Nežádej od něho úrok. Vezmeš-li si jako zástavu plášť svého bližního, vrať mu ho do západu slunce. Je to pro něho jediná pokrývka, plášť pro jeho tělo. V čem by měl spát? Bude-li si mně stěžovat, uslyším ho, neboť jsem soucitný.“ ŽALM 18

Miluji tě, Hospodine, má sílo, – Hospodine, má skálo, mé útočiště, zachránce můj! Můj Bože, má skálo, na niž se utíkám, – můj štíte, rohu mé spásy, ochrano má! – Budu vzývat Hospodina, jemuž náleží chvála, – a od svých nepřátel budu vysvobozen. Ať žije Hospodin, požehnána buď moje Skála, – sláva buď Bohu, mému spasiteli! – Veliká vítězství jsi popřál svému králi, – dáváš přízeň svému pomazanému. 1. ČTENÍ – 1SOL 21,5C-10

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům. Bratři! Vy sami víte, jak jsme se chovali mezi vámi kvůli vám. A vy jste napodobovali nás i Pána, přijali jste nauku, třeba v mnohém soužení, s radostí Ducha svatého, takže jste se stali vzorem pro všechny věřící v Makedonii a Achaji. Od vás se přece slovo Páně rozšířilo nejen po Makedonii a Achaji, ale i po všech místech se roznesla zpráva o tom, že jste uvěřili v Boha, takže my o tom už nemusíme nic říkat. Vždyť tam lidé sami o tom vypravují, jakého přijetí se nám u vás dostalo a jak jste se od model obrátili k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a pravému a vyčkávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, totiž Ježíše; ten nás vysvobozuje od blížícího se (Božího) hněvu. EVANGELIUM – MT 22,34-40

Slova svatého evangelia podle Matouše. Když se farizeové doslechli, že Ježíš umlčel saduceje, shromáždili se u něho a jeden z nich, znalec Zákona, ho chtěl přivést do úzkých a zeptal se: „Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?“ Odpověděl mu: „‚Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí‘. To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ 7

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Zbožnost bez lásky k bližnímu, je lež Obdivujeme-li krásu středověkých mostů, všimneme si celé řady kamenných pilířů spojených masivními oblouky. Moderní architektuře dnes už stačí pouze jediný oblouk nad řekou držený pouze dvěma mohutnými pilíři na březích. Toto přirovnání nám pomůže k pochopení vztahu mezi člověkem a Bohem v dějinách spásy. Už Starý zákon zdůrazňoval zachovávání desatera a ještě dalších 613 předpisů, jak je sestavili znalci zákona. Most spojující nebe se zemí pevně spočíval na celé řadě přikázání vymezujících co se smí a co se nesmí. Pak přišel Ježíš a otevřel nový pohled. Most mezi člověkem a Bohem překlenul jediným obloukem, kterým je láska. V lásce jsou zahrnuta všechna přikázání. My žijeme v Novém zákoně a proto se soustředíme plně na Ježíšova slova o lásce. Dá se říci, že přikázání lásky je jako mince - má dvě strany. Pokud jednu znehodnotíme, mince se již nehodí k ničemu. A tak je to i s našim životem lásky. Máme milovat Boha nadevšechno. Lidé se domnívají, že právě dodržováním křesťanských povinností, jako je účast na nedělní mši svaté, je dostatečným naplněním tohoto přikázání. Ale pozor! Má-li to být pravdou, pak se to musí projevit ve vztahu k našim bližním. Zbožnost bez lásky k lidem je špatná zbožnost.. Lidé, kteří chodí do kostela se považují za zbožné, ale jestliže jsou doma zlí, nesnášenliví, hrubí, lakomí, takovým lidem je zbožnost na nic, spíše odrazuje druhé lidi od kostela. Zbožnost není možná bez laskavosti k lidem, ale na druhé straně není možné, aby lidé měli rádi bez Boha. Všude se bojuje za sociální spravedlnost, sestavují se charty lidských práv, mluví se o humanizmu, důstojnosti člověka bez ohledu na jeho postavení či národnost, barvu pleti, a vidíme, že to všechno pokulhává, protože člověk chce vytvořit dobrý svět, ale bez Boha a to nejde. Jako se musí krev okysličovat v plicích, aby živila všechny orgány, tak naše láska se musí zušlechtit v Bohu, aby oživovala lidské vztahy. Když se kdysi ptali Matky Terezy, 8

kde bere ona a ti, kteří jí pomáhají, sílu ke své práci pro nejubožejší, řekla jednoznačně, že při modlitbě, které věnují hodně času. A ona sama doporučuje hodinu a půl denně prožít s Bohem. Modlitba totiž práci nepřekáží. Zde máme mimo jiné také odpověď na otázku, proč nic nestíháme, jsme uštvaní, nervózní a nelaskaví, na pokraji svých sil. Ne proto, že je málo času, ale že nemáme čas na Boha. A konečně máme milovat Boha jako sebe. Divíme se někdy tomu, že máme nepřátele, že nás lidé nezdraví a nebaví se s námi, chybí nám přátelé. Chyba je zase na naší straně. Máme druhým dělat to, co chceme, aby oni dělali nám. Chceš pro sebe všechno nejlepší? Chtěj to i pro druhé. Čekáš od druhých porozumění, pozornost či pomoc? Nabízej to druhým. Chceš být v obchodě obsloužen s úsměvem, na úřadě přijat s úctou. dostat za své peníze odbornou službu? Jednej stejně s druhými. Pán Ježíš nemluví o lásce jako o nějakém krásném pocitu, ale je zde řeč o činu. On žádá od každého z nás, abychom konali dobro pro každého bez ohledu na to, zda-li si ten druhý naši lásku zaslouží. A tak si odnesme jednu myšlenku z naší neděle, a to, že zbožnost bez lásky k bližnímu, je lež.

Láska k Bohu patří k naší identitě (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)

Díval jsem se jednou v Kalifornii z kopce na záliv, ve kterém je město Los Angeles. Z výšky je pohled na města obyčejně pěkný. Ale tu mne hned napadlo, že je zde jinačí než pohled na města evropská. Ve starodávné Itálii nejsou mrakodrapy a mezi domy vyčnívají katedrály a věže kostelů. I v Los Angeles některé budovy nápadně převyšují celé okolí. Jsou to především banky. Napadne přitom skeptická myšlenka: ti, kdo stavěli vysoké kostely a malé domy, asi milovali Boha nadevšecko, ale co si máme myslet o těch, kdo staví vysoké peněžní ústavy? Otázka však není tak jednoduchá, aby se na ni mohlo odpovědět jenom podle vnějšího dojmu. Položme si ji znovu ve formě námitek, ale tentokrát už uvážených. Je jich několik. První bychom mohli formulovat takto: člověk víc miluje, co ho víc přitahuje; normálně nás však víc přitahují věci viditelné, konkrétní než neviditelné. Svět kolem nás je viditelný, Bůh je naopak neviditelný a daleko od nás na nebi. Divíte se pak někomu, do si v neděli ráno povzdychne: „Šel bych do kostela, ale je dnes tak krásný den a stromy kvetou!“ Ještě radikálnější je lidová písnička: „Když tě vidím, má panenko, v tom kostele klečeti, nic nemohu sloužit Bohu, musím na tě hleděti. Kdybych Boha tak miloval, jako miluji tebe, byl bych dávno za svatého jako andělé z nebe.“ Vzpomínám si, jak jeden přísný kněz ta slova považoval rouhačská. Ale sotva je to tak přísně míněno. Ostatně nám v řešení tohoto problému pomohou moralisté. Rozlišují mezi láskou k Bohu z hlediska hodnoty a z hlediska citu. Chlapec se např. dívá napjatě na fotbalový zápas v televizi. Celého ho to zaujalo. Ale řeknou mu, že se matce udělalo špatně a že musí zavolat lékaře. 9

S hlubokým povzdechem zhasne televizi a běží pro lékaře. Citové zaujetí ustoupí hodnotě. Nebo někdo jede rychle autem, má naspěch. Ale na křižovatce jedou jiná auta zprava a mají přednost. Nezbývá než zastavit. Obrazně by se dalo říci, že i my v životě stále někam spěcháme, ale zájmy Boží jdou zprava a mají přednost před všemi citovými zaníceními. Druhou námitku proti přednostní lásce k Bohu pronášejí filosofové. Aristoteles prohlásil, že opravdově milovat může člověk jenom sám sebe. Když mu namítli, že se např. matka obětuje pro dítě, odpovídá filosof: je to proto, že je považuje za část sebe, že patří k její osobě. Dá se něco podobného říci o Bohu? Řečtí Otcové církve o tom nepochybovali. Učili, že se křesťan skládá z těla, z duše a z Ducha svatého. Je tedy Bůh v nás, v našem srdci. Proti tomu měli však někteří výhrady: jak může být Bůh částí člověka? Odpověď je celkem jednoduchá. Bůh je tam, kde působí. Působí svou silou ve všem, je tedy všude, ale různým způsobem. V člověku působí s jeho svobodným souhlasem. Čím víc tedy sledujeme zájmy Boží, tím víc se s ním sjednocujeme. Naše lidská činnost se tedy stává božsko-lidská a má zvláštní moc. Milujeme všichni svou vlastní práci, láskou k Bohu jí dáváme opravdovou hodnotu. Třetí námitku jsme slyšeli od ateistů: zájem o Boha odtahuje člověka od zájmu o zlepšení světa, náboženství je jakoby „opium lidstva“. Roztomilý výklad této fráze jsem četl u jednoho ruského spisovatele. Vypravuje, že v době po revoluci jel drožkou po Moskvě a na jednom domě četl tento nápis. Starý drožkář se zamyslil a pak prohlásil: „Je to pěkně pověděno. V nemocnici po operaci jsem měl velké bolesti. Dali mi trochu opia a cítil jsem se lépe. Tak si myslím, že i myšlenka na Boha nám ulehčuje v našich bolestech". Takový výklad nápisu by Lenin jistě nepřijal. On považoval náboženství za jakousi drogu, která paralyzuje zájem o svět. Takové ovšem nemůže být náboženství biblické, které učí, že je Bůh stvořitel všeho viditelného a neviditelného a že je člověk jeho obrazem a spolupracovníkem k dokončení tak velkého díla. Duchovně se naopak droguje ten, kdo Boha popírá, protože tím zapomíná na svůj velký úkol ve světě. Čtvrtou námitku proti lásce k Bohu pak můžeme formulovat takto. Je dvojí láska: sobecká a blíženská. Sobec myslí na sebe, na své dobro a pro sebe všecko uchvacuje. Pravá láska je blíženská, ta neuchvacuje, ale dává. Mezi lidmi jsme nejvíc vděčni tomu, kdo nám nejvíc dal. Bůh nám dal nejvíc, proto mu máme být nejvíc vděčni. Ale jak se mu můžeme odvděčit, když mu nic nemůžeme dát? Z toho plyne, jak se zdá, tento závěr: Bůh miluje nás, ale my nemůžeme opravdově milovat Boha. Autoři si byli vždycky této námitky vědomi a snažili se ji nějak překonat. Scholastická filosofie dávala např. tuto odpověď. Dáváme druhému to, co mu chybí. Co chybí Bohu? Jemu samému nic. Ale v tomto světě není ještě dokonale uznáván, chybí tu tedy toto uznání, chvála, sláva. Milujeme Boha, když jej chválíme a rozmnožujeme jeho slávu. Tato úvaha jistě není špatná, ale je málo působivá. Daleko lepší je odpověď Písma: dává Bohu ten, kdo dává bližnímu. Vypravování evangelia o posledním soudu končí právě tímto prohlášením: „Amen, pravím vám, cokoli jste učinili jednomu z mých nejmenších bratří, mně jste učinili“ (Mt 24,40). Vysvětluje to sv. Jan ve svém listě: „My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás. Řekne-li někdo: "Já miluji Boha" a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí“ (1 Jn 4,19-20). Závěr ze všeho toho co jsme řekli, je tedy jednoduchý: láska k Bohu patří k naší identitě, bez ní se naše vlastní osoba nemůže vyvinout sama ani ve styku s druhými a se světem. Proto je tedy první a základní přikázání. 10

LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI VŠECH SVATÝCH 1. ČTENÍ – ZJ 7,2-4.9-14

Čtení z knihy Zjevení svatého apoštola Jana. Já, Jan, viděl jsem, jak od východu slunce vystupuje jiný anděl. Držel v ruce pečetidlo živého Boha a zvolal silným hlasem na ty čtyři anděly, kterým bylo dáno škodit zemi i moři: "Neškoďte zemi ani moři ani stromům, dokud nepoznamenáme na čele služebníky našeho Boha!" A uslyšel jsem, kolik bylo těch poznamenaných: sto čtyřiačtyřicet tisíc ze všech kmenů izraelského lidu. Potom se podívám, a hle – veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků; stáli před trůnem a před Beránkem, odění bílým rouchem, s palmami v rukou a volali mocným hlasem: "Za svou záchranu vděčíme našemu Bohu, který sedí na trůně, a Beránkovi!" Všichni andělé, kteří stáli okolo trůnu, starců a čtyř bytostí, padli na tvář před trůnem, klaněli se Bohu a volali: "Amen. Chvála, sláva, moudrost, díky, čest, moc a síla přísluší našemu Bohu na věčné věky! Amen." Tu na mě promluvil jeden ze starců a zeptal se mě: "Kdo jsou tihle zde v bílém rouchu a odkud přišli?" Odpověděl jsem mu: "Můj pane, to víš ty." Řekl mi: "To jsou ti, kdo přicházejí z velikého soužení; roucho si do běla vyprali v Beránkově krvi." ŽALM 23

To je pokolení těch, kdo hledají tvář tvou, Hospodine.

Hospodinu náleží země i to, co je na ní, – svět i ti, kdo jej obývají. – Neboť on jej založil nad moři, – upevnil ho nad proudy vod. Kdo smí vystoupit na Hospodinovu horu, – kdo smí stát na jeho svatém místě? – Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce, – jehož duše nebaží po marnosti. Ten přijme požehnání od Hospodina, – odměnu od Boha, svého spasitele. – To je pokolení těch, kdo po něm touží, – kdo hledají tvář Jakubova Boha. 2. ČTENÍ – 1JAN 3,1-3

Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana. Milovaní! Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je. Každý, kdo skládá tuto naději v něho, uchovává se čistý, jako je on čistý. EVANGELIUM – MT 5,1-12A

Slova svatého evangelia podle Matouše. Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu, a jak se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Otevřel ústa a učil je: "Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny. Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu." 11

Společenství svatých (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)

Námitka, kterou jsem při jedné příležitosti slyšel, zněla dost nezvykle. Uprostřed zbožných duší, které mluvily o zjeveních Panny Marie, někdo, kdo byl také zbožný, silně zapochyboval: "Jak je vůbec možné, že se Matka Boží zjevuje? Svatí odešli z tohoto světa, proč by se sem měli ještě vracet? Jejich činnost na zemi už skončila." Je to řečeno lidově, ale připomíná to učenou námitku, která se šířila v době reformace: sv. Pavel nazývá Krista jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi (1Tim 2, 5), není tu tedy místo pro jiné. Dodnes se pak ozývají hlasy proti tomu, že bychom si mohli přivlastňovat zásluhy svatých. Připadá to, jakoby byla v nebi jakási banka, jakýsi společný poklad, do kterého všichni ukládají své zásluhy a z kterého si pak vybírají i ti, kdo tam sami málo uložili. Abychom zaujali k těmto námitkám rozumný postoj, začněme tím problematickým výrazem "zásluha". Je to ovšem výraz obrazný, metafora. I Kristus mluví o tom, že dobří lidé shromažďují "poklady v nebi" (Mk 10, 21). Ten ovšem neznamená něco mrtvého, ale milost Boží. Ta je život, život pak roste a sdílí se s druhými. Tak i zde na zemi děti čerpají z pokladu rodičů, z jejich života a zkušenosti. Věříme, že život v milosti Boží na věčnosti nepřestává, ale naopak se stává intenzivnější. Známý německý teolog Scheeben to tajemství vysvětluje touto prostou úvahou. Věříme, že svatí po smrti žijí. Žijí-li, nemohou zůstat pasivní, mají činnost. Nejdokonalejší činnost křesťana je láska a modlitba. Svatí v nebi nás tedy milují a modlí se za nás. Proto je vzýváme: "Oroduj za nás, modli se za nás!" Vedle výrazu "zásluhy" svatých se tedy užívá i jiného, který je snazší: "přímluva" svatých. Když se modlí, modlí se ve spojení s Kristem za spásu celého světa, tedy se přimlouvají u Otce jako on. Ale tu se vyskytne hned další námitka. Když se všichni svatí vespolek modlí za celé lidstvo, proč bych měl ještě vzývat jednoho jistého svatého v nějaké konkrétní záležitosti? Je to důstojné, abych prosil sv. Antonína, aby mně pomohl najít tašku, považovat ho za patrona ztracených věcí? Abychom vyšli ze začarovaného kruhu této a podobných námitek, musíme opustit ideu, že je nebeské království jenom jakýsi kraj, kde každý najde své místečko pro svou osobní blaženost a zapomene na všechno ostatní. Království Kristovo je naopak stav, kde lidské 12

osoby dojdou do své dokonalosti, kde se plně rozvinou všechny schopnosti dané člověku při stvoření a určené jeho povoláním. Dokonalost znamená plné rozvinutí lidské osoby. Lidská osoba však neroste v osamocenosti. Osoba znamená vztah k druhým. Matka je matka, protože má děti, učitelem je ten, kdo má žáky. Řekneme-li o někom, že je velkou osobností, znamená to, že okruh jeho vztahů s druhými lidmi je široký, že není povrchní, že není šablonovitý, ale naopak jedná s každým podle jeho stavu a potřeb. Tak je tomu na zemi, ve společnosti, kterou známe. V Božím království se tyto schopnosti dokonale rozvinou. Rozšíří se jejich pole působnosti. Vyjde se z úzkého kruhu příbuzných, přátel a známých. Svatí najdou vztah ke všem lidem všech zemí a věků. Omezenost času a prostoru je tu překonána. Není to možné na zemi, ale ani by to nebylo užitečné. Příliš široký okruh známostí působí, že je náš poměr k lidem povrchní a šablonovitý. Ale na věčnosti tato potíž zmizí. Naše oči se totiž slejí v jedno s pohledem Božím, který všechno proniká, všechno chápe a všem je blízký. Jeho vševědoucnosti je otevřeno to, co je na nebi i na zemi. Tím padá i další potíž. Nejenom prostí lidé, ale i teologové si kladli otázku, jak je možné, že svatí vědí o nás na zemi, že pozorují, co děláme, že slyší naše modlitby, kterými se k nim obracíme. Ztratil jsem např. svou tašku a řeknu v duchu krátkou modlitbičku k sv. Antonínu Paduánskému, aby mně ji pomohl najít. Jak on v nebi ví o této prosbě, když ji nezná ani ten, kdo je mně tu na zemi po boku? Teologové odpovídají na tuto otázku docela jednoduše. Je-li pohled svatých spojen s pohledem Božím, proniká jejich zrak všechna tajemství. "Spojíte-li se sluncem", píše Jan Kronštadský, "je vám jasné všechno, co je v jeho paprscích." Všechno, co existuje, je jakoby zahrnuto v jeho paprscích. Originální vysvětlení této schopnosti svatých čteme v "Dogmatice pravoslavné církve" ruského metropolity Makaria z minulého století. I on vychází ze základu, že svatí v nebi plně rozvinou schopnosti a dary Boží, kterými už částečně vynikali na zemi. I zde na zemi nás překvapuje jeden dar, který často mívají: čtou v srdcích jiných lidí jako v otevřené knize, mají tzv. kardiognosii, znalost srdcí. Mají-li tuto schopnost na zemi, tím pronikavěji ji mají tam, kde žijí ve slávě. Znají tedy všechny taje lidských myslí. Ale nakonec přidejme ještě jednu poslední otázku. Svatí, jak jsme řekli, navázali styk se všemi lidmi. Jejich láska se stala universální. Modlí se za všechno, co je přáním samého Krista, tj. za spásu a za všechny potřeby celého lidstva. Proč se mám tedy obracet malou modlitbičkou k sv. Antonínu, aby mně pomohl najít tašku, protože je patron ztracených věcí? Není to nedůstojné a pověrečné? Pověrečným by se stalo každé tuze mechanické vysvětlení tohoto zvyku. Naivní by bylo připisovat jednotlivým světcům omezené pole působnosti pro různé obory, myslet, že je kompetence sv. Antonína pomáhat hledat ztracené věci, že je svatý Josef určen, aby pomáhal v ekonomických nesnázích a že sv. Ritě se přenechávají beznadějné případy. V lidových pobožnostech k jednotlivým světcům je hodně folkloristického prvku. Ale to všechno je obrazným vyjádřením tajemné skutečnosti, že se vztahy mezi nebem a zemí nestaly všeobecné, šablonovité, že tu existují a pěstují se styky osobní. Není radno tato velká Boží tajemství upřesňovat. Mluvíme o nich jenom obrazně a obraz musí zůstat obrazem, který částečně pravdu odhaluje a částečně zahaluje. Vždyť i sám Ježíš tu zůstal při podobenstvích. Jeho nejoblíbenějším je nebeská hostina (srov. Lk 14, 16). Na hostině se požívá to, co dává pán domu společně s ostatními. Vyjadřuje ten obraz ve zkratce to, co jsme právě řekli o společenství se svatými, které je radostným prvkem naší víry. 13

Církev. 8. Nekatoličtí křesťané. (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 8. října 2014)

Dobrý den drazí bratři a sestry, v posledních katechezích jsme hledali vysvětlení podstaty a krásy církve a tázali jsme se, co obnáší příslušnost k tomuto lidu, Božímu lidu, kterým je církev, pro každého z nás. Nesmíme však zapomínat, že je mnoho bratří a sester, kteří s námi sdílejí víru v Krista, ale patří k jiným vyznáním či tradicím než naše. Mnozí - také v naší katolické církvi rezignovali na toto rozdělení, které bylo během dějin často příčinou konfliktů a utrpení, včetně válek, a to je hanba! Ani dnes nejsou vzájemné vztahy vždycky prostoupeny respektem a srdečností... Kladu si však otázku: jak se k tomu stavíme my? Také jsme rezignovali anebo jsme snad k tomuto rozdělení lhostejní? Anebo pevně věříme, že je možné a že by se mělo usilovat o smíření a plné společenství? Plné společenství, to znamená možnost společné účasti na Těle a Krvi Kristově. Rozdělení mezi křesťany zraňují církev, zraňují Krista; my, kteří jsme rozděleni, zasazujeme Kristu rány. Církev je totiž tělem, jehož hlavou je Kristus. Dobře víme, jak leželo Ježíši na srdci, aby jeho učedníci zůstali sjednoceni v jeho lásce. Stačí pomyslet na jeho slova ze 17. kapitoly Janova evangelia, na modlitbu, kterou pronesl k Otci před blížícím se utrpením: „Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my“ (Jan 17,11). Tato jednota byla ohrožena už tehdy, kdy byl Ježíš ještě mezi svými. Evangelium přece připomíná, jak apoštolové diskutovali mezi sebou o tom, kdo z nich je největší (srov. Lk 9,46). Pán však velmi naléhal na jednotu v Otcově jménu a vysvětlil nám, že naše zvěstování a naše svědectví budou o to věrohodnější, o co více budeme schopni žít ve společenství a mít se rádi. Jeho apoštolové to potom s milostí Ducha svatého pochopili do hloubky a vzali si to k srdci, takže se svatý Pavel obrací se snažnou prosbou na Korintskou obec těmito slovy: „Napomínám vás, bratři, jménem našeho Pána Ježíše Krista: Buďte všichni zajedno a ať nejsou mezi vámi roztržky. Stejně usuzujte a stejně smýšlejte“ (1 Kor 1,10). Církev je na své pouti dějinami pokoušena zlým, který se snaží ji rozdělit, a bohužel byla poznamenána vážnými a bolestnými odloučeními. Tato rozdělení se v některých případech protáhla na dlouhou dobu, až do dneška, takže dnes už je obtížné rekonstruovat jejich motivace a především nalézt možná řešení. Nejrůznější mohou být důvody, které vedly k rozkolům: od rozdílů ve věroučných a v mravních principech, přes odlišné teologické a pastorální koncepce, k politickým motivacím a konvencím, až ke střetům vyvolaným osobními antipatiemi a ambicemi… Jisté je, že ať tak či onak, stojí v pozadí těchto zranění vždycky pýcha a egoismus, které jsou příčinou každé neshody, činí nás 14

netolerantními, neschopnými naslouchat a přijmout toho, kdo má jinou vizi nebo jiný postoj než my. Co bychom každý z nás vzhledem k tomu všemu a jakožto členové svaté matky církve mohli a měli dělat? Zajisté nesmí chybět modlitba ve spojitosti a ve společenství s Ježíšovou modlitbou za jednotu křesťanů. A spolu s modlitbou od nás Pán žádá novou otevřenost, žádá od nás, abychom se neuzavírali dialogu a setkávání, nýbrž chopili se všeho platného a pozitivního, co je nám nabízeno také těmi, kteří smýšlí jinak anebo zaujímají odlišné postoje než my. Žádá od nás, abychom neulpívali zrakem na tom, co nás dělí, ale spíše na tom, co nás sjednocuje, snažili se lépe poznat a milovat Ježíše a sdílet bohatství jeho lásky. A konkrétně toto obnáší přilnutí k pravdě, spolu se schopností si odpustit, cítit se součástí téže křesťanské rodiny, považovat se navzájem za dar pro druhého a společně konat mnoho dobrého, prokazovat skutky lásky. Je to bolest, jsou rozkoly, jsou rozdělení křesťané, jsme rozdělení mezi sebou. Máme však všichni něco společného: všichni věříme v Pána Ježíše Krista. Všichni věříme v Otce, v Syna a v Ducha svatého, a všichni společně putujeme. Pomáhejme si vzájemně. Ty to myslíš tak, ty onak… Ve všech komunitách jsou dobří teologové. Ať diskutují a hledají teologickou pravdu, protože to je povinnost, my však jděme společně, modleme se jeden za druhého a konejme skutky lásky. Tak vytváříme putující společenství. To se nazývá duchovní ekumenismus: jít cestou života všichni společně ve své víře v Pána Ježíše Krista. Říká se, že se nesmí mluvit o osobních věcech, ale neodolám pokušení. Mluvíme o společenství… společenství mezi námi. Já jsem dnes velice vděčný Pánu, protože dnes je tomu 70 let, kdy jsem přistoupil k prvnímu svatému přijímání. A první svaté přijímání, jak bychom měli vědět, znamená vstup do společenství s ostatními, do společenství s bratry naší církve. Ale také do společenství se všemi, kdo patří k jiným komunitám, ale věří v Ježíše. Děkujme Pánu za svůj křest, děkujme Pánu za svoje společenství, aby se stalo společenstvím všech. Drazí přátelé, jděme tedy vpřed směrem k plné jednotě! Dějiny nás rozdělily, ale jsme na cestě ke smíření a společenství! To je pravda! A tu máme bránit! Všichni jsme na cestě ke společenství. A může-li se nám tento cíl zdát příliš vzdáleným, téměř nedosažitelným a doléhá na nás neútěcha, kéž nám dodá odvahu pomyšlení na to, že Bůh nemůže odepřít sluch hlasu vlastního Syna Ježíše a nevyslyšet jeho a naši modlitbu, aby všichni křesťané byli opravdu jedno. 15

Z promluv papeže Františka Povinnost zalátat trhliny Kdo opravdu bratrsky napomíná druhého, pociťuje bolest, protože to činí s láskou, v pravdě a s pokorou. Napomenutí udělované s potěšením, není od Boha. Dnešní evangelium (Lk 6,39-42) mluví o třísce pozorované v oku druhého a nepovšimnutém trámu ve vlastním oku. Bratr, který pochybil, musí být napomenut především s láskou. Nelze korigovat druhého bez lásky a slitování. Nelze provádět chirurgický zákrok bez anestesie, protože nemocný by zemřel bolestí. A láska je jako anestesie, která pomáhá přijmout léčbu a napomenutí. Je třeba druhého vzít stranou a promluvit s ním mírně a s láskou. Za druhé je třeba říci pravdu. Neříkat něco nepravdivého. Nezřídka se v našich komunitách říká o druhém něco, co není pravda: to jsou pomluvy. Anebo se v případě, že je to pravda, dotyčnému odebírá jeho dobré jméno. Klevety zraňují a pomluvy jsou jako políčky dobrému jménu člověka, jako facky dané jeho srdci. Je ovšem jasné, že když ti říkají pravdu, není vždy příjemné to slyšet, ale je-li řečena s láskou a slitováním, lze ji přijmout snadněji. O pochybeních těch druhých je tedy třeba mluvit s láskou. Za třetí: je nutné napomínat s pokorou. Musíš-li korigovat nějaké drobné pochybení, pomysli, že se sám dopouštíš jiných a mnohem větších pochybení. Bratrské napomenutí je skutkem uzdravujícím tělo církve. Je-li nějaká mezera ve tkanivu církve, je třeba ji zašít. A jako maminky a babičky, které zašívají, počínají si přitom velice citlivě, tak je třeba udílet bratrské napomenutí. Nejsi-li schopen to činit s láskou, slitováním, v pravdě a s pokorou, působíš křivdu, zraňuješ srdce člověka. A přidášli zraňující klevetu, staneš se pokrytcem, jak říká Ježíš. »Pokrytče! Napřed vyndej ze svého oka trám«. Uznej, pokrytče, že jsi větší hříšník než ten druhý, ale jakožto bratr máš pomáhat druhému se napravit. Znamením, které nám přitom může pomoci je pocit určitého potěšení, které se dostavuje při objevu něčeho, co není v pořádku a zároveň nutká ke korigování. Je třeba se mít na pozoru, protože něco takového není od Pána. V Pánu je vždy kříž, obtíž konat dobro. Pánu je vlastní láska, která nás nese, a mírnost. Nedělejme soudce. My křesťané máme pokušení počínat si jako lékaři a stavět se mimo hřích a milost jako bychom byli andělé... Nikoli! Pavel to říká v dnešním čtení: »aby se snad nestalo, že bych kázal druhým, a sám byl přitom zavržen« (1 Kor 9,27). Křesťan, který v komunitě nedělá tyto věci - včetně bratrského napomenutí udíleného s láskou, v pravdě a s pokorou - diskvalifikuje se! Nedokázal se stát zralým křesťanem. Kéž nám Pán pomáhá v této bratrské službě, jež je velice krásná i velice bolestná, abychom pomáhali bratřím a sestrám být lepšími a činili tak vždy s láskou, v pravdě a s pokorou. 16

Tři ženy Stejně jako by bez Marie nebylo Ježíše, tak bychom bez církve nemohli postupovat vpřed. Liturgie, která nám nejprve předkládá oslavený kříž, ukazuje nám nyní pokornou a tichou Matku. V listu Židům (5,7-9) zdůrazňuje Pavel tři silná slova, když říká, že se Ježíš »naučil svým utrpením poslušnosti«. To je opak toho, co se stalo našemu otci Adamovi, který se nechtěl učit to, co přikázal Pán, nechtěl ani trpět, ani poslouchat. Zatímco Ježíš, ačkoli Bůh, „zřekl se sám sebe a stal se služebníkem. To je sláva Ježíšova kříže.“ Ježíš přišel na svět, aby se naučil být člověkem a jako člověk, aby putoval společně s lidmi. Přišel na svět, aby poslouchal a byl poslušný. Této poslušnosti se však naučil utrpením. Adam odešel z ráje s příslibem, který se vine mnoha staletími. Dnes se tento příslib Ježíšovou poslušností a Ježíšovým sebezapřením stal nadějí. A Boží lid putuje s bezpečnou nadějí. Také Matka, »nová Eva« jak ji nazývá Pavel, jde Synovou cestou: naučila se, trpěla a byla poslušná. A stala se Matkou. Dnešní evangelium (Jan 19,25-27) nám ukazuje Marii pod křížem. Ježíš řekne Janovi: »To je tvá matka«. Maria byla pomazána na Matku. A to je rovněž naše naděje. My nejsme sirotci, máme matky: Matku Marii, ale také církev je Matkou. Církev je také pomazána na Matku, když se ubírá Ježíšovou a Mariinou cestou, stejnou cestou poslušnosti a utrpení, se stejně učenlivým přístupem ustavičného osvojování si Pánovy cesty. Tyto dvě ženy – Maria a církev – nesou vpřed naději, kterou je Kristus, dávají nám Krista, rodí Krista v nás. Bez Marie by nebylo Ježíše, bez církve bychom nemohli postupovat vpřed. Dvě ženy a dvě Matky, a vedle nich naše duše, která, jak říkal mnich Izák, opat z Hvězdy, je „ženského rodu a podobá se Marii a církvi“. Dnes vidíme tuto ženu, která stojí pod křížem a neochvějně následuje svého Syna v utrpení, aby se naučila poslušnosti, a vidíme církev, naši Matku. A vidíme také naši nepatrnou duši, která nikdy nezbloudí, bude-li nadále také ženou, blízkou těmto dvěma velkým ženám, které nás v životě provázejí: Marii a církvi. A jako vyšli z ráje naši otcové s příslibem, tak my můžeme postupovat vpřed s nadějí, kterou nám dává naše Matka Maria, neochvějně stojící pod křížem, a naše svatá Matka církev hierarchická.

Když navštěvuje Bůh Kázání mohou být krásná, ale pokud jim chybí blízkost lidem a soucit s lidskými bolestmi, nedávají naději, jsou samolibá a k ničemu. Dnešní evangelium (Lk 7,11-17) líčí, jak Ježíš procházející městem Naim potkal pohřební průvod nesoucí mrtvého, jímž byl jediný syn jisté vdovy. „Pán činí zázrak, vrátí mladíkovi život, ale udělá ještě víc. Je blízko. Lidé říkali »Bůh navštívil svůj lid!«. Když 17

navštěvuje Bůh, děje se něco víc, něco nového, znamená to, že je specificky přítomen. Ježíš se přiblížil: Byl nablízku lidem. Blízký Bůh dovede chápat srdce lidí, srdce svého lidu. Spatří onen průvod a přiblíží se. Bůh navštíví svůj lid, je mezi lidem, přibližuje se. Takové jsou způsoby Boha. Potom se zde vyskytuje výraz, který se v Bibli často opakuje: Pánu bylo líto. Tento soucit měl Ježíš při pohledu na množství lidí, kteří byli jako ovce bez pastýře, říká na jiném místě evangelium. Bůh, který navštěvuje svůj lid, je mu nablízku, přibližuje se a soucítí: je dojat. Pán je hluboce dojat, stejně jako u Lazarova hrobu a stejně jako onen Otec, který vidí, jak se vrací jeho ztracený syn. Blízkost a soucit – takto navštěvuje Pán svůj lid. A chceme-li zvěstovat evangelium, přinášet Ježíšovo slovo, pak právě tudy vede cesta. Odlišná je cesta dobových mistrů a kazatelů: farizejů a učitelů zákona. Vzdáleni lidu mluvili a mluvili dobře. Učili zákon dobře, ale byli vzdálení, nebyli Hospodinovým navštívením. To bylo něco jiného. Lid to nevnímal jako milost, protože chyběla blízkost, chyběl soucit, tedy soucítění s lidem. A ještě jedno slovo je příznačné Pánovu navštívení: Když se mrtvý posadil a začal mluvit, tak jej Ježíš »vrátil jeho matce«. Když Bůh navštěvuje svůj lid, vrací lidu naději. Vždycky. Je možné kázat brilantně Boží Slovo a v dějinách bylo mnoho skvělých kazatelů. Ale pokud tito kazatelé nedovedou rozsévat naději, pak je takové kázání k ničemu. Je samolibé. Při pohledu na Ježíše vracejícího matce jejího živého syna můžeme pochopit, co znamená, když Bůh navštíví svůj lid, a prosit o milost, aby naším křesťanským svědectvím mohl Bůh navštěvovat Svůj lid a Svojí blízkostí rozsévat naději.

Vůně hříšnice Odvaha uznat, že jsme hříšníci, nás otevírá Ježíšovu pohlazení a odpuštění. Liturgie předkládá evangelium (Lk 7,3650) o hříšnici, která smáčela Ježíšovy nohy slzami, utírala je svými vlasy a pomazala drahocenným olejem. Ježíše pozval k sobě domů jeden farizej, člověk určitého postavení a kultury. Chtěl slyšet Ježíše, jeho učení, dozvědět se o něm více. A ve svém srdci soudí jak onu hříšnici, tak Ježíše, o kterém si myslí, že »kdyby byl prorok, poznal by, kdo a jaká je to žena, která se ho dotýká«. Nebyl zlý, ale nedokázal gesto této ženy pochopit.“ 18

Nedokázal chápat elementární gesta a projevy lidí. Tento muž patrně zapomněl, jak pohladit dítě a jak potěšit babičku. Ve svých teoriích, ve svém smýšlení a životě vládce – byl totiž předním farizejem – pozapomněl na elementární životní gesta, první projevy, kterých se nám všem hned po narození začalo dostávat od našich rodičů. Ježíš kárá farizeje pokorně a jemně. A Jeho trpělivost, láska a vůle spasit všechny Jej pobádá, aby mu vysvětlil, co učinila žena a jaké zdvořilosti neprokázal Jemu. A do pohoršeného reptání všech řekne oné ženě: »Jsou ti odpuštěny hříchy. Tvá víra tě spasila. Jdi v pokoji!«. Slovo spása - »tvá víra tě spasila« - říká jenom té ženě, která je hříšnice. A říká ho, protože dovedla oplakat svoje hříchy, vyznat je a říci »jsem hříšnice«, říci je sobě samé. Neříká ho těm ostatním, kteří nebyli zlí. Oni se domnívali, že nejsou hříšníci. Hříšníci byli ti druzí: celníci, nevěstky.. to byli hříšníci. Ježíš tedy říká »jsi spasen, jsi spasena« pouze tomu, kdo otevře srdce a uzná, že je hříšník. Spása vstupuje do srdce pouze, když jej otevřeme v pravdě svých hříchů. Privilegovaným místem setkání s Ježíšem Kristem jsou vlastní hříchy. Vypadá to jako hereze, ale říkal to svatý Pavel, který se chlubil pouze dvěma věcmi: svými hříchy a Vzkříšeným Kristem, který ho spasil. A proto uznání vlastních hříchů, uznání naší ubohosti, uznání toho, co jsme, čeho jsme schopni nebo čeho jsme se dopustili, je právě onou branou, která otvírá Ježíšovu pohlazení, Ježíšovu odpuštění a Ježíšovu slovu »Jdi v pokoji. Tvá víra tě spasila!«, protože jsi byl odvážný, byla jsi odvážná otevřít svoje srdce Tomu, který jediný tě může spasit. Ježíš říká pokrytcům: „nevěstky a celníci vás předcházejí do Božího království“ (Mt 21,31). To je silné! Ti kdo se cítí hříšníky, otevírají svoje srdce ve vyznání hříchů a k setkání s Ježíšem, který za nás všechny prolil svoji krev.“

Strach ze zmrtvýchvstání Křesťanství vrcholí vzkříšením (1 Kor 15, 12-20). Křesťané mají obtíž s vírou v posmrtnou proměnu vlastního těla. V souvislosti se vzkříšením sv. Pavel adresoval obci věřících v Korintu „nesnadné napomenutí“, Věřili totiž že Kristus vstal z mrtvých a pomáhá nám z nebe, ale nebylo jim jasné, jak je to se vzkříšením mrtvých, tedy i jejich vlastním vzkříšením. Mysleli si sice, že mrtví budou ospravedlněni a nepůjdou do pekla. Půjdou však někam do kosmu a budou před Bohem jenom jako duše. Ostatně i svatý Petr, který na úsvitu dne Zmrtvýchvstání přiběhl k prázdnému hrobu, měl zprvu za to, že tělo bylo ukradeno. A podobně Marie Magdaléna. Reálné vzkříšení jim nešlo do hlavy. Nedovedli pochopit přechod ze smrti do života skrze vzkříšení. Přijali nakonec Ježíšovo vzkříšení, protože Jej spatřili, ale se vzkříšením křesťanů to bylo složitější. Svatý Pavel, jenž v Athénách začne mluvit o Kristově Vzkříšení, svými slovy řecké mudrce, filosofy odradí. 19

Vzkříšení křesťanů je skandální, nemohou jej pochopit. A proto Pavel formuluje velmi jasně tento úsudek: »Jestliže Kristus vstal z mrtvých, jak potom mohou říkat někteří z vás, že vzkříšení mrtvých není?Jestliže vstal Kristus, pak budou také vzkříšeni mrtví« (srv. 1 Kor 15,12-14). Je tu jakýsi vzdor proti proměnění, odpor proti tomu, že působení Ducha, kterého jsme přijali ve křtu, nás nakonec promění Vzkříšením. A když o tom mluvíme, říká náš jazyk: »Chci jít do nebe, nechci do pekla«, ale tím končíme. Nikdo z nás neříká:»Budu vzkříšen jako Kristus«. Ne. I pro nás je těžké to chápat. Snadnější je představa jakéhosi kosmického panteismu. A to proto, že existuje vzdor proti proměnění, což je slovo, které užívá Pavel: »Budeme proměněni. Naše tělo bude proměněno«. Když nějaký muž či žena podstupuje chirurgický zákrok má velký strach, protože mu něco vezmou nebo mu něco přidají... bude takříkajíc transformován. A vzkříšením budeme proměněni všichni. Taková je budoucnost, která nás čeká, a tato skutečnost nás vede k velkému odporu. Je to odpor k proměnění našeho těla. I odpor ke křesťanské identitě. Řeknu více: možná nemáme tolik strachu před Zjevením Zlého, Antikrista, který má přijít předtím, možná nemáme tolik strachu. Možná nemáme tolik strachu před zvoláním Archanděla či hlasem polnice, jež oznámí Pánovo vítězství, nýbrž strach ze svého vlastního vzkříšení. My všichni budeme proměněni. A toto proměnění je cílem naší křesťanské pouti. Toto pokušení nevěřit ve vzkříšení mrtvých se zrodilo v prvních dnech církve. A když o tom musí Pavel mluvit k Soluňanům, tak na závěr, aby je povzbudil, pronese výrok, který je v Novém zákoně jedním z výroků nejvíce oplývajících nadějí. Řekne: »A nakonec budeme s Ním.« A toto je křesťanská identita: být s Pánem takto, se svým tělem i svou duší. Budeme vzkříšeni, abychom byli s Pánem, a vzkříšení začíná tady, když jako učedníci jsme s Pánem, když putujeme s Pánem. Toto je cesta ke Vzkříšení. A zvyknemeli si přebývat s Pánem, pak tento strach před proměněním našeho těla pomíjí. Vzkříšení bude jako probuzení. Job nám říká: »Mé oči ho uvidí«. Nikoli duchovně nikoli, svým proměněným tělem, svýma proměněnýma očima. Křesťanská identita nekončí časným triumfem, nekončí krásným posláním. Křesťanská identita vrcholí vzkříšením našich těl, naším vzkříšením. Tam je konec, abychom se nasytili obrazem Páně. Křesťanská identita je cesta, pouť konaná spolu s Pánem. Jako oni dva učedníci, kteří byli s Pánem celý ten večer, také celý náš život je povolán být s Pánem, abychom nakonec po Archandělovu zvolání, po zaznění polnice zůstali, byli s Pánem.

Dvě podmínky Křesťanský život je jednoduchý: naslouchat Božímu Slovu a uvádět Jej v život, neomezovat se na čtení evangelia, nýbrž ptát se, jak promlouvá do mého života. Slova, která pronášel Ježíš, zněla „nově“ a jako „nová“ se jevila také autorita Toho, kdo je pronášel; dotýkala se srdcí a mnozí v nich vnímali „moc spásy“, kterou zvěstovala. Proto zástupy lidí následovaly 20

Ježíše. Byli ovšem i takoví, kteří jej následovali, protože jim Jeho slova „konvenovala“, tedy bez nějaké zvláštní ryzosti srdce a možná jen ve snaze „být lepší“. V průběhu dvou tisíc let se tato scéna příliš nezměnila. I dnes mnozí naslouchají Ježíšovým slovům jako oni malomocní z evangelia, kteří byli „šťastní“, že jsou uzdraveni, ale „zapomněli na Ježíše“, který jim zdraví vrátil. Ježíš však nadále promlouval k lidu, měl rád lid i zástupy až do té míry, že řekl o těch, kdo jej následují, o onom zástupu lidí, že »jsou moje matka a moji příbuzní« - a vysvětlil protože »slyší a plní Boží slovo«“ (Lk 8,21). Toto jsou dvě podmínky následování Ježíše: naslouchat Božímu Slovu a uvádět Jej v život. To je křesťanský život, nic víc. Prostý, jednoduchý. Možná jsme jej učinili trochu obtížným spoustou vysvětlování, kterému nikdo nerozumí. Křesťanský život však znamená: naslouchat Božímu Slovu a praktikovat Jej. Proto, jak popisuje dnešní úryvek z Lukášova evangelia, „odpověděl Ježíš těm, kdo mu poukazovali na jeho matku a příbuzné, že »moje matka a moji příbuzní jsou ti, kdo slyší a plní Boží slovo«. A ke slyšení Slova Božího, Slova Ježíšova, stačí otevřít Bibli, evangelium. Tyto stránky je však zapotřebí nikoli číst, ale naslouchat jim, a to znamená říci si k tomu, co jsem přečetl: »Co mi to říká, co to říká mému srdci? Co mi říká Bůh tímto slovem?« - A náš život se změní.“ Pokaždé, když toto učiníme, - tedy otevřeme evangelium, čteme nějakou pasáž a řekneme si »tímto ke mně mluví Bůh. Říká mi něco?«, a když říká tak, »co?« nasloucháme Božímu Slovu, nasloucháme ušima a nasloucháme srdcem, otevíráme srdce Božímu Slovu. Ježíšovi nepřátelé naslouchali Jeho Slovu. Byli Mu však nablízku, protože chtěli nalézt nějaké Jeho pochybení a přivést Ježíše ke klopýtnutí, aby přišel o autoritu. Nikdy se neptali: »Co mi tímto slovem říká Bůh?« A Bůh nepromlouvá jenom ke všem. Ano, promlouvá ke všem, ale také ke každému z nás. Evangelium bylo napsáno pro každého z nás. Jistě, uvádět potom do života to, co jsme slyšeli, není snadné, protože je snadnější žít si v klidu a nestarat o nároky Božího Slova. A konkrétními ukazateli takového jednání jsou přikázání a blahoslavenství. Přitom je však vždycky zapotřebí počítat s Ježíšovou pomocí. I tehdy, kdy naše srdce naslouchá, ale tváří se, že nechápe. Ježíš je milosrdný, odpouští všem a čeká na všechny, protože je trpělivý. Ježíš přijímá všechny, včetně těch, kteří si přijdou vyslechnout Boží Slovo a potom jej zrazují. Pomysleme na Jidáše. »Příteli« - říká mu Ježíš ve chvíli, kdy jej Jidáš zrazuje. Pán ustavičně rozsévá své Slovo, žádá jenom otevřené srdce, které Jej slyší, a dobrou vůli, která Jej plní. K tomu se hodí dnešní modlitba Žalmu (Žl 119,1.27.30.34.35.44): »Voď mě po stezce svých předpisů«, tedy cestou svého Slova, abych se pod tvým vedením naučil Jej uskutečňovat.

Oloupal jsem cibuli Střezme se samolibosti, která nás vzdaluje od pravdy a dělá z nás mýdlovou bublinu. Křesťané, byť prokazují dobro, musí neustále čelit pokušení „být viděni“. 21

Pokud nemáš něco pevného, také pomineš jako všechno, jak říká kniha Kazatel „všechno je marnost“. Toto pokušení se netýká jenom pohanů, ale i křesťanů, věřících. Ježíš důrazně káral ty, kteří se nadýmali. Učitelům zákona připomínal, že by se neměli předvádět na náměstích, honosným ošacením. (srov. Mt 23,5-6). Když se modlíš - kladl na srdce Pán - nedělej to okázale, aby tě lidé viděli. Modli se ve skrytu, vejdi do své komůrky. A totéž platí pro pomáhání chudým. Nevytrubuj to, jednej skrytě. Uvidí to Otec a to stačí. (srov. Mt 6,1-5). Samolibý však říká: »Podívej, dávám šek na církevní účely« a ukáže ho. A na druhé straně pak církev podvádí. Tak jedná ten, kdo je samolibý. Žije pro zdání. Pán však takovým říká: Postíš-li se, netvař se melancholicky, truchlivě, aby si každý všiml, že se postíš. Posti se s radostí, konej pokání radostně, aby si nikdo nevšiml. Samolibost je však taková, žije pro zdání, žije, aby byla viděna. Křesťané, kteří takto žijí, tedy aby vypadali, žijí pro marnost, nosí se jako pávi, naparují se. Někdo říká: »Jsem křesťan, mám příbuzného tamtoho kněze, tamtu řeholnici, tamtoho biskupa. Moje rodina je křesťanská«. Chlubí se. »Avšak tvůj život, jaký je tvůj život s Pánem? Jak se modlíš? Jak ti jde prokazování skutků milosrdenství? Navštěvuješ například nemocné? «. To je realita. Proto nám Ježíš říká, že máme stavět svůj dům, svůj křesťanský život na skále, na pravdě. Kdo je však samolibý, staví svůj dům na písku. Takový dům se zřítí, takový křesťanský život se zhroutí, sesune, protože není schopen odolat pokušením“: Kolik jen křesťanů žije, aby se ukazovalo! Jejich život je jako mýdlová bublina. Mýdlová bublina je krásná! Má všechny barvy! Ale trvá vteřinu, a pak? I při pohledu na některé náhrobky je vidět marnost, protože pravdou je návrat do holé země, jak říkal Boží služebník Pavel VI. Čeká nás holá zem, to je naše finální pravda. A mezitím si na sobě nebo na něčem zakládám? - Konám dobro? Hledám Boha? Modlím se? To jsou konzistentní věci. Samolibost lže, vymýšlí si, klame se, klame toho, kdo je samolibý, protože ten nejprve předstírá, že je takovým a takovým, ale nakonec tomu uvěří. Věří tomu. Ubožák. A to je to, co se přihodilo údělnému knížeti Herodovi, jak líčí evangelium (Lk 9,7-9). Ten se naléhavě přeptával na Ježíšovu identitu. Samolibost rozsévá špatný neklid, odnímá pokoj. Jako někdo, kdo se nalíčí a potom má obavy, že přijde déšť a líčidla vezmou za své. Samolibost nás neobdaří pokojem, jedině pravda nám daruje pokoj. Jedinou skálou, na které můžeme postavit svůj život je Ježíš. A pomysleme na tu ďáblovu nabídku, nabídku démona, který na poušti pokoušel Ježíše samolibostí, když mu pravil: »Pojď se mnou, vystoupíme na vrchol chrámu, uděláme představení, skočíš dolů a všichni v tebe uvěří«. Démon podal Ježíšovi »samolibost na podnose«. Samolibost je velmi závažná duchovní choroba. Egyptští pouštní otcové říkávali, že samolibost je pokušením, se kterým musíme bojovat celý život, protože se neustále vrací, aby nám odňala pravdu. A aby ji dali pochopit, říkali, že je jako cibule, kterou vezmeš a začneš ji loupat. Cibuli loupeš, dnes trošičku, a zítra trochu. Celý život ji loupeš, abys ji přemohl. A nakonec jsi spokojen: samolibosti ses zbavil, oloupal jsi cibuli, ale na rukou ti zůstane její pach. Prosme Pána o milost, abychom nebyli samolibí, nýbrž opravdoví a to pravdou reality a evangelia.

22

Pravá identita Křesťan nemůže chápat Krista Vykupitele mimo kříž a bez ochoty nést jej s Ježíšem. Křesťan rovná se „Kyréňan“. Patřit k Ježíši znamená nést s Ním kříž. Toto ztotožnění je víra. Jinak se jde cestou, která je zdánlivě „dobrá“, ale není pravdivá. Evangelium (Lk 9,18-22) líčí, jak se Kristus zeptal učedníků, co o Něm říkají lidé. Jejich odpovědi byly velice nesourodé. Tato epizoda je rámcem evangelia, ve kterém Ježíš zvláštním způsobem poukazuje na svoji pravou identitu. Když ji v různých situacích někdo chtěl vyslovit, bránil tomu, stejně jako bránil démonovi vyjevit přirozenost Božího Syna, který přišel spasit svět. Bylo to proto, aby nedošlo k nedorozumění a lidé si nepředstavovali Mesiáše jako vojevůdce, který přišel vyhnat Římany. Jenom v soukromí dává Ježíš apoštolům katechezi své pravé identity. Syn člověka – řekl jim – to znamená Mesiáš, Pomazaný, »bude muset mnoho trpět, bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, bude zabit a třetího dne vzkříšen«. – Taková je cesta vašeho vysvobození. Taková je cesta Mesiáše, Spravedlivého: utrpení a kříž. - Vysvětluje jim Svoji identitu. Apoštolové nechtějí chápat, a u Matouše čteme, jak to Petr odmítá: »Ne, Pane...«. Začíná je uvádět do tajemství své vlastní identity: »Ano, jsem Synem Božím. A toto je moje cesta. Touto cestou utrpení se musím ubírat.« Toto je pedagogika, kterou užívá Ježíš, aby připravil srdce učedníků, připravil lidská srdce chápat tajemství Boha. Boží láska je tak velká a hřích tak ohavný, že nás Ježíš zachraňuje takto, tedy touto identitou v kříži. Nelze chápat Ježíše Krista Vykupitele bez kříže, není to možné. Můžeme se dopracovat k myšlence, že je velkým prorokem, koná dobro a je svatý. Ale Krista Vykupitele bez kříže chápat nelze. Srdce učedníků, srdce lidí však nebyla připravena chápat. Nerozuměli proroctvím, nerozuměli tomu, že On je právě oním Beránkem, který bude obětován. Nebyli připraveni. Pouze na Květnou neděli dovolil Kristus zástupu lidí, aby provolávali Jeho identitu slovy: »Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně«, a řekl: »Budou-li mlčet, bude křičet kamení.« Ježíšova identita se totiž ukáže plně až po Jeho smrti, a první vyznání přijde od římského setníka. Ježíš nás připravuje postupně, abychom chápali správně. Připravuje nás, abychom Jej doprovázeli se svými kříži na Jeho cestě vstříc vykoupení. Připravuje nás, abychom byli Kyréňané a pomáhali Mu nést kříž. A bez toho náš křesťanský život není křesťanským. Je dobrým duchovním životem... Ježíš je velký prorok a také nás spasil. On a já. - Nikoli. Ty jdi s Ním. Ubírej se toutéž cestou. Naše křesťanská identita musí být také opatrována. Nemyslet si, že být křesťanem je zásluhou, duchovní cestou dokonalosti. Nikoli, není zásluhou, je čirou milostí. 23

Andělé a démoni Satan prezentuje věci jako by byly dobré, ale jeho úmyslem je záhuba člověka, popřípadě „humanisticky“ odůvodněná. Andělé však proti ďáblu bojují a chrání nás. Liturgická čtení nám dnes podávají tři velmi silné obrazy: Boží slávu viděnou prorokem Danielem v podobě Syna člověka přicházejícího k Otci (Dan 7,9-10.13-14); boj archanděla Michaela a jeho andělů proti „velkému draku, starému hadu nazývanému ďábel a satan, svůdci celé země“, který je poražen, jak podává kniha Zjevení sv. Jana (Zj 12,712a) a Ježíšova slova Natanaelovi (Jan 1,47-51): „Uvidíte nebe otevřené a Boží anděly sestupovat na Syna člověka“. K tomuto boji dochází poté, co se Satan pokusí zahubit ženu, která má porodit syna. Satan se vždycky snaží zahubit člověka, onoho člověka, kterého viděl Daniel ve slávě a o kterém mluvil Ježíš k Natanaelovi, že přijde ve slávě. Bible o tom mluví na začátku, když popisuje, jak Satan balamutí, aby zahubil. Patrně ze závisti. V Žalmu osmém čteme, že Bůh člověka povýšil nad anděly. Obrovská inteligence tohoto anděla nemohla snést takové ponížení, že nějaký nižší tvor byl povýšen, a pojal úmysl ho zničit. Satan se tedy snaží zničit lidstvo, nás všechny. Spousta, spousta je plánů na odlidštění člověka, spousta takových plánů s výjimkou našich hříchů jsou jeho dílem jednoduše proto, že člověka nenávidí. Je lstivý, jak říká na začátku kniha Geneze: je nejlstivější. Podává věci jako dobré, ale jeho úmyslem je destrukce. Andělé nás brání. Hájí člověka a brání Bohočlověka, svrchovaného člověka, Ježíše Krista, který je dokonalostí lidstva, tím nejdokonalejším. Proto církev ctí anděly, protože to jsou ti, kteří budou ve slávě Boží – jsou ve slávě Boží, protože brání velké skryté tajemství Boha, totiž že Slovo přišlo v těle. Úkolem Božího lidu je opatrovat v sobě tohoto člověka, člověka Ježíše, protože je člověkem, který dává život všem lidem. Satan však ve svých plánech na destrukci vymýšlí humanistická vysvětlení, která míří proti tomuto člověku, proti lidstvu a proti Bohu.“ Tento boj je v křesťanském životě každodenní realitou: v našem srdci, v našem životě, v naší rodině, v našem lidu, v našich kostelech... Pokud se nebojuje, budeme poraženi. Pán však dal tuto zručnost bojovat a zvítězit hlavně andělům. A závěrečné zvolání Apokalypsy po tomto boji je nádherné: »Od nynějška patří vítězství, moc a královská vláda našemu Bohu a panování jeho Pomazanému, neboť byl svržen žalobník našich bratří, který na ně žaloval před naším Bohem ve dne v noci«. Modleme se k archandělům Michaelovi, Gabrielovi a Rafaelovi, zejména recitací starobylé a krásné modlitby k archandělovi Michaelovi, aby nadále bránil největší tajemství lidstva: Slovo, jež se stalo člověkem, který zemřel a vstal z mrtvých. Toto je náš poklad. Kéž tedy pokračuje v boji na jeho ochranu. 24

Modlitba v temnotách Také nářek se v temných momentech stává modlitbou, ale varujme se teatrálního nářku. Kniha Job (Job 3,1-3.11-17.20-23) nám připomíná lidi, kteří prožívají velké tragédie jako například křesťané, kteří byli vyhnáni ze svých domovů pro svoji víru. Job proklíná den, kdy se narodil, a jeho modlitba vypadá jako zlořečení. Byl vystaven zkoušce, ztratil rodinu, majetek, zdraví a jeho tělo bylo samý vřed, stalo se jedinou odpornou ranou. V této chvíli byla jeho trpělivost u konce a vyslovil tyto věci. Mluví ošklivě. Byl vždycky zvyklý mluvit popravdě a toto je pravda, kterou v té chvíli vnímá. Také Jeremiáš užil stejná slova: »Zhynout měl den, kdy jsem se narodil«. Ptám se však: Je toto rouhání? Rouhá se tento člověk v této situaci?“ Když Ježíš pronáší slova nářku »Otče, proč jsi mne opustil«, rouhá se? Je to tajemství. Slyšel jsem častokrát lidi, kteří prožívali těžké, bolestné situace, utrpěli velkou ztrátu nebo se cítili opuštěni, přišli s nářkem a kladli tyto otázky: proč? Proč? Vzpouzejí se Bohu. A já říkávám: »Pokračujte v této modlitbě, protože i to je modlitba«. Modlitbou byla i slova, která Ježíš řekl Otci: »Proč jsi mne opustil?«. Také Job se takto modlil. Modlitba je totiž stanutí v pravdě před Bohem. A Job se nemohl modlit jinak. Modlí se s realitou, pravá modlitba vychází ze srdce, z chvíle, kterou člověk prožívá. Je to modlitba temných momentů, beznadějných životních okamžiků, kdy není vidět obzor. Mnoho, mnoho lidí je dnes v situaci Joba. Mnoho dobrých lidí jako Job nechápe, co se stalo a ptá se proč. Je mnoho bratří a sester, kteří nemají naději. Pomysleme například na velké množství našich křesťanských bratří, kteří byli vyhnáni ze svých domovů, protože jsou křesťany, a zůstali bez ničeho. Mohou si říkat: »Pane, uvěřil jsem v Tebe. Proč tedy? Copak věřit v Tebe, Pane, je prokletí?«. Pomysleme na staré, opuštěné lidi, pomysleme na nemocné, na spousty opuštěných lidí v nemocnicích. Za všechny tyto lidi a také za nás, až půjdeme temnou cestou, se církev modlí. Církev se modlí! Bere na sebe tuto bolest a modlí se. A my, kteří netrpíme nemocí, hladem a nedostatkem nezbytného, když pocítíme trochu temna v duši si myslíme, že jsme mučedníci a přestáváme se modlit. A někdo řekne: »Pohněval jsem se s Bohem a už nechodím na mši«. – Ale proč?: kvůli maličkosti. Svatá Terezii od Dítěte Ježíše v posledních měsících svého života se snažila se myslet na nebe a cítila v sobě jakýsi hlas, který říkal: »Nebuď bláhová, nefantazíruj. Víš, co tě očekává? Nicota.« Častokrát procházíme touto situací, prožíváme tuto situaci. A mnozí lidé myslí jen na to, že skončí v nicotě. A svatá Terezie se modlila a prosila o sílu jít vpřed, v temnotě. Tomu se říká trpělivost. Náš život je příliš snadný, naše nářky jsou divadelní před nářkem tolika bratří a sester, kteří se ocitli v temnotě, skoro ztratili paměť, takřka i naději a žijí jakoby vyhnaní ze sebe, byli vyhnáni i ze sebe. A Ježíš touto cestou šel. Od večera v Getsemanské zahradě až k poslednímu slovu na kříži: »Otče, proč jsi mne opustil?«. Jsou dvě věci, které nám mohou být užitečné: Za prvé: připravovat se na to, až přijde temnota, která možná nebude tak hluboká jako v případě Joba, ale nějaká doba temna přijde. Připravujme svá srdce na tuto chvíli. Za druhé: Modleme se - jako se modlí církev a spolu s církví - za množství bratří a sester, kteří trpí vyhnanstvím ze sebe samých, ocitli se v temnotě a soužení, bez naděje, která by byla po ruce. Je to modlitba církve za všechny tyto »trpící Ježíše«, kteří jsou všude kolem nás. 25

Všichni máme anděla strážného Anděl strážný existuje, není to fantaskní doktrína, nýbrž společník, kterého nám dal Bůh na cestu naším životem. Dnešní čtení nám podávají dva obrazy: anděla a dítěte. Bůh nám dal anděla, aby nám byl po boku a chránil nás. Kdyby si někdo z nás myslel, že může jít sám, velmi by se mýlil a upadl by do ošklivého omylu, kterým je pýcha: domníval by se, že je velký a soběstačný. Ježíš učí apoštoly (Mt 18,1-5.10), aby byli jako děti. Učedníci se mezi sebou přeli, kdo z nich je největší. Byla to interní disputace...a kariérismus. Už první biskupové měli pokušení kariérismu: »Já se stanu větším než ty«.. Není to dobrý příklad, který nám dali, ale taková je realita. A Ježíš je učí pravému postoji, totiž být jako děti, učí poddajnosti, umění nechat si poradit a pomoci, protože dítě je vlastně znamením potřeby pomoci a poddajnosti, aby mohlo jít vpřed. To je cesta a nikoli kdo je větší. Ti kdo jsou nejblíže postoji dítěte, jsou nejblíže kontemplaci nebeského Otce, otevřeným a poddajným srdcem naslouchají andělu strážnému: My všichni máme podle tradice církve u sebe anděla, který nás chrání a dává nám vnímat různé věci. Nezřídka máme pocit: »Neměl bych to dělat takto. To nejde. Buď obezřetný..« Je to hlas společníka, který nás doprovází na cestě. Buďme si jisti, že nás svými radami dovede k cíli našeho života, dopřejme proto sluchu jeho hlasu a nevzpouzejme se... Protože vzpouzení, snaha být nezávislí, je něco, co máme všichni. Je to tatáž pýcha, kterou měl náš otec Adam v pozemském ráji. Nevzpouzej se, drž se jeho rady. Nikdo nejde sám a nikdo z nás si nesmí myslet, že je sám, protože je tu vždycky tento společník. A nechceme-li naslouchat jeho radám, naslouchat jeho hlasu, jako bychom říkali: »Jdi pryč!«. Vyhánět tohoto společníka je nebezpečné, protože žádný muž či žena si nemůže poradit sám. Mohu radit někomu jinému, ale nikoli sám sobě. Radí mi Duch svatý, anděl mi radí. Proto jej potřebujeme. To není nějaká fantaskní nauka o andělích, nýbrž realita. Řekl to Ježíš, Bůh: »Hle, já posílám před tebou anděla, aby tě chránil na cestě« (Ex 23,20). Položil bych dnes tuto otázku: jaký mám vztah ke svému andělu strážnému? Naslouchám mu? Říkám mu ráno »Dobrý den«? Říkám mu »Opatruj mne ve spánku«? Mluvím s ním? Žádám jej o radu? On je po mém boku. Každý z nás si dnes může zodpovědět tuto otázku: jaký je vztah k tomuto andělovi, kterého Pán poslal, aby mne chránil a doprovázel na cestě, a který stále hledí na tvář nebeského Otce?

Spaseni po svém Věřit v Ježíše, nositele poselství, které dává spásu lidstvu každé doby, anebo se utéci ke spáse, která je plodem přikázání vytvořených lidmi. Jedinou touhou Boha je spasit lidstvo. Problémem však je, že člověk často chce diktovat pravidla spásy. Je to dramatický paradox mnoha stránek Bible a vrcholí 26

pozemskou událostí Krista. V dnešním evangeliu (Lk 10,13-16) Ježíš vyjadřuje svoje roztrpčení z toho, že je odmítán svým vlastním lidem, městy, která se k Jeho poselství otáčejí zády. »Kdyby se staly v Tyru a Sidónu takové zázraky jako u vás – zní Ježíšova výstraha městům Chorazin a Betsaida – už dávno by se obrátili k pokání« (Lk 10,13). V tomto strohém, ale také hořkém přirovnání jsou celé dějiny spásy. Tak jako odmítli a zabili proroky, protože byli nepohodlní, jednají teď stejně i s Ježíšem. Je to drama vzdoru vůči spáse podněcovaném představiteli lidu. Právě vládnoucí třída zavírá brány před způsobem, kterým nás Bůh chce spasit. Odtud lze pochopit mocné dialogy Ježíše s vládnoucí třídou té doby, která se pře, vystavuje ho zkoušce, klade mu léčky, aby do ní padl, protože odmítají nechat se spasit. Ježíš jim říká: »Já vám nerozumím! Jste jako ony děti, které volají: Hráli jsme vám, a vy jste netancovali, naříkali jsme, a vy jste neplakali. Chceme spásu po svém!« (srov. Mt 11,16-17). Je to uzavřenost před Božími způsoby. Tento postoj se liší od postoje věřícího lidu, který chápe a přijímá spásu přinášenou Ježíšem. Spásu, kterou vůdci lidu redukují na plnění 613 předpisů vyprodukovaných intelektuální a teologickou horečkou. Oni nevěří v milosrdenství a v odpuštění: věří v oběti. »Milosrdenství chci a ne oběti«. Věří, že všechno je uspořádáno, správně uspořádáno, všechno je jasné. Takové je drama zpěčování se spáse. Také my – každý z nás - nosíme v nitru toto drama. Prospěje nám, zeptáme-li se: jak chci být spasen? Po svém? Spiritualitou, která je dobrá, ale fixní, ve všem má jasno a je bez rizika? Anebo božským způsobem, tedy cestou Ježíše, který nás neustále překvapuje a vždycky nám otevírá dveře k onomu tajemství Boží všemohoucnosti, kterým je milosrdenství a odpuštění? Prospěje nám, budeme-li přemýšlet o tom, že toto drama je v našem srdci. Uvažovat nad tím, zda se nám stává, že směšujeme svobodu s autonomií a že si volíme spásu, kterou považujeme za »správnou«. Věřím, že Ježíš je Učitel, který nás učí spáse, anebo chodím všude možně, abych si najal guru, který mne vyučí nějaké jiné, nějaké bezpečnější cestě. Anebo se schovám pod střechou z předpisů a spousty lidských přikázání? A tak se cítím bezpečně a tímto bezpečím – je tvrdé to říci – si kupuji svoji spásu, kterou dává Ježíš zdarma Boží bezplatností? Prospěje nám dnes, položíme-li si tyto otázky. I tu poslední: odporuji Ježíšově spáse?

Ztratí-li se paměť Když se modlíme, nezapomínejme na svoji minulost. Pán je nám na životní cestě stále po boku a proto se věřící nemá nechat odradit od modlitby množstvím záležitostí, které na něho doléhají. Pán „vyvolil svůj lid a provázel jej na cestě pouští po celý život,“ (Gal 1,13-24), jak sv. Pavel vzpomíná na svoji minulost, včetně hříchů. Jak jednal Bůh se svým lidem, tak jednal a jedná s 27

každým z nás. Byli jsme vyvoleni, protože jsme křesťany, nejsme těmi, kdo o Ježíši Kristu neslyšeli. A to je milost, milost lásky. A sv. Pavel vzpomíná na tuto realitu v její konkrétnosti. Vyznává: »pronásledoval jsem Boží církev, že to přesahovalo všechny meze« a neříká: »Jsem dobrý, jsem synem toho a toho, jsem urozený«. Nikoli, Pavel říká: »Byl jsem pronásledovatel, byl jsem špatný!«. Takto se Pavel upamatoval na svoji cestu a začíná se upamatovávat od začátku“: Tento návyk upamatovat se na svůj život, není mezi námi příliš rozšířen. Zapomínáme, žijeme okamžikem a minulost si pak nepřipomínáme. A každý z nás má nějakou minulost: dějiny milosti, dějiny hříchu, dějiny cesty a spoustu dalšího... A modlit se spolu se svojí minulostí je užitečné. Pavel tak činí vyprávěním části svých dějin, ale hlavně říká: »On mne vyvolil. On mne povolal! On mne spasil! On mne celou cestu provázel...«. Upamatovat se na svůj život znamená oslavovat Boha. Upamatovat se na svoje hříchy, z nichž nás Pán vykoupil, znamená vzdávat Bohu slávu. Proto Pavel říká, že se chlubí jenom dvěma věcmi: svými hříchy a milostí ukřižovaného Boha, Jeho milostí. Upamatoval se na svoje hříchy a chlubil se: »Byl jsem hříšník, ale ukřižovaný Kristus mne spasil«. Chlubil se Kristem. Takto se upamatoval Pavel a nás vybízí samotný Ježíš, abychom dělali totéž. Když Ježíš říká Martě: »Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí, ale jen jedno je třeba. Marie se vybrala nejlepší úděl« (Lk 10,41-42) Co to znamená? Naslouchat Pánu a upamatovat se. Nelze se každý den modlit, jako kdybychom neměli dějiny. Každý z nás má svoji minulost. A s těmito dějinami v srdci přistupujeme k modlitbě, jako Marie. Častokrát se však jako Marta necháváme odradit pracemi, denním shonem, konáním toho, co jsme povinni konat, a zapomínáme na tyto dějiny. Náš vztah s Bohem nezačíná dnem křtu. Tím je zpečetěn. Začíná, když na nás z věčnosti Bůh shlédl a vyvolil nás. Začíná v Božím srdci. Upamatovat se na svoje vyvolení, kterým na nás shlédl Bůh. Připomenout si běh svojí smlouvy. Ctil jsem ji? Nebo ne? Jistěže ne, jsme hříšníci a pamatujeme, připomínáme si příslib, který Bůh dává a nikdy neklame a který je naší nadějí. To je pravá modlitba. Modleme se slovy 139. Žalmu: „Hospodine, ty mě zkoumáš a znáš, ty víš, když sedám i když vstávám. Poznáváš mé myšlenky již zdálky; ať jdu nebo ležím, ty to určuješ, všímáš si mých cest“ (139,1b-3). Toto je modlitba upamatování se před Bohem na svoje dějiny. Protože naše dějiny jsou dějinami Jeho lásky k nám.

Boží více V modlitbě prosíme o mnohé, ale největším darem, který nám Bůh může dát, je Duch svatý. Evangelium (Lk 11,5-13) nám předkládá podobenství o neodbytném člověku, který přišel ke svému příteli s prosbou. Bůh je „nezměrně milosrdný", jak jsme vyznali ve vstupní modlitbě, v níž se žádá o odpuštění a také o to, „oč se ani neodvažujeme prosit.“ 28

To mne přivedlo k myšlence, že Božímu milosrdenství je vlastní nejen odpouštět, jak všichni víme, ale být štědrým a dávat více a více... Prosili jsme »daruj nám i to, oč se ani neodvažujeme prosit«. My snad v modlitbě prosíme o toto a tamto, ale On nám dá vždycky více! Vždycky více! V evangeliu jsou „tři klíčová slova: přítel, Otec a dar. Ježíš ukazuje učedníkům, co je to modlitba. Je jako člověk, který jde o půlnoci za přítelem s prosbou. V životě jsou skvělí přátelé, kteří dají opravdu všechno. Jiní jsou více či méně dobří, ale Bible nám říká, že jsou »jeden, dva či tři... ne více«. Ostatní jsou také přátelé, ale ne jako tito. A třebaže jsme neodbytní a dotěrní, přátelský svazek způsobí, že dostaneme, oč žádáme. Ježíš činí další krok a mluví o otci: »Je mezi vámi takový otec, že když ho syn poprosí o rybu, on mu dá místo ryby hada? Anebo když ho poprosí o vejce, on mu dá štíra?.. Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec«! A proto nejenom přítel, který nás provází na cestě životem, nám pomáhá a dává, oč jej prosíme, ale také nebeský Otec, který nás velmi miluje a o kterém Ježíš řekl, že dává jíst i ptactvu. Ježíš chce vzbudit důvěru v modlitbu a říká: »Proste, a dostanete; hledejte, a naleznete; tlučte, a otevře se vám! Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu se otevře«. Toto je modlitba: prosit, hledat jak a klepat na srdce Boží. A »Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!«.“ Toto je dar, to je to nejlepší od Boha. Bůh ti nikdy nedá nějaký dárek, věc, o kterou jen tak prosíš, aniž by ji dobře zabalil, aniž by dal něco navíc, co jej učiní krásnějším. A tím, co nám Pán, Otec dává navíc, je Duch: pravým darem Otce je to, oč se neodvažujeme prosit. Prosím o tuto či tamtu milost, tluču a žádám mnoho... a doufám jenom, že mi to dá. A On, který je Otcem, mi to dá a navíc daruje Ducha svatého. Modlitba se obrací k příteli, který provází na cestě životem, a Otci. A koná se v Duchu svatém. Přítelem je Ježíš. On nás doprovází a učí modlitbě. A taková musí být naše modlitba: trojiční. Často lze na otázku: »Věříte?« slyšet odpověď »Ano, ano.« - »V co věříte?« - »V Boha!« - »A co je pro vás Bůh?« - »No Bůh přece, Bůh.« - Bůh však neexistuje – nepohoršete se! Bůh neexistuje takto! Existuje Otec, Syn a Duch svatý: jsou to osoby, nikoli nějaké ideje ve vzduchu... Neexistuje Bůh-sprej! Existují Osoby! Ježíš je druhem na cestě, který nám dá, oč prosíme; Otec, který se o nás stará a má nás rád; a Duch svatý, který je darem, je tím největším, co dává Otec a oč se ani neodvažujeme prosit.

Srdce na stráži Aby do našeho srdce nevstoupilo zlo, užívá se stará, ale velmi dobrá praxe: zpytování svědomí. Dnešní evangelium (Lk 11,1526) nám ukazuje, že ďábel na nás neustále doráží. Nikdy 29

nepřestává člověka pokoušet. Ďábel je trpělivý, nepřestane usilovat o to, co chce pro sebe, totiž naši duši. Po pokušeních na poušti, kde byl Ježíš pokoušen ďáblem, se v Lukášově verzi říká, že démon Ježíše opustil do určeného času. Během Jeho života se však neustále vracel. Když jej vystavovali zkoušce a strojili na Něho léčky, při umučení a na kříži: »Jsi-li Boží Syn, sestup, přijď k nám, abychom mohli uvěřit«. A všichni víme, že toto slovo se dotýká srdce: »Jsi toho schopen? Ukaž mi to! Ne, nedovedeš to.« Jako je ďábel u Ježíše až do konce, tak je také u nás. Naše srdce, ve kterém přebývá Duch svatý, je nutno střežit, aby tam nevstoupili jiní duchové. Hlídat srdce jako se střeží dům, klíčem. A potom nad srdcem bdít jako hlídka. Kolikrát jen vstupují špatné myšlenky, zlé úmysly, žárlivost, závist a spousta jiného? Kdo však otevřel dveře? Kudy přišly? Pokud si nevšímám, jak vstupují do mého srdce, stane se moje srdce náměstím, kde chodí a přicházejí všichni, srdcem bez intimity, srdcem, kde Pán nemůže mluvit, ani být slyšen.“ Ježíš nám dnes říká něco jiného, co může vypadat trochu divně: »Kdo neshromažďuje se mnou rozptyluje« (Lk 11,23). Užívá slova sesbírat. Mít srdce usebrané, srdce, o kterém víme, co se v něm děje. A tady i tam lze užívat jednu církevní praxi, která je velmi stará, ale dobrá: zpytování svědomí. Kdo z nás večer, než skončí den, setrvá sám či sama a položí si otázku: co se dnes dělo v mém srdci? Co se stalo? Co prošlo mým srdcem? Pokud to neděláme, opravdu neumíme bdít dobře, ani střežit dobře. Zpytování svědomí je milost, protože střežit svoje srdce znamená střežit Ducha svatého, který v nás přebývá. My víme – Ježíš to říká jasně – že ďáblové se stále vracejí. I na konci života. Příklad toho nám dává sám Ježíš. Střežit a bdít nad tím, aby démoni nevstupovali, k tomu je zapotřebí se usebrat, to znamená zůstat mlčky se sebou a před Bohem a na konci dne se ptát: co se dnes dělo v mém srdci? Vstoupil někdo, koho neznám? Je klíč na svém místě? To nám pomáhá bránit se před mnoha špatnostmi. I před těmi, kterých se můžeme sami dopustit, pokud vstoupí démoni, kteří jsou velice lstiví a nakonec nás podvedou všechny.

Bůh překvapení Otevřít se Božímu překvapení a neuzavírat se do znamení časů. Ježíšova slova určená znalcům Zákona (Lk 11,29-32) vybízejí, abychom neulpívali na vlastních idejích, ale putovali s Pánem a nacházeli vždy nové věci. Ježíš mluví k znalcům Zákona, kteří žádají znamení, a nazývá je „zlým pokolením“. Často požadovali znalci Zákona od Ježíše znamení a Ježíš jim odpověděl, že nerozpoznávají znamení doby. 30

Proč tito znalci Zákona nechápali znamení doby a požadovali mimořádné znamení (které jim Ježíš později dal), proč nechápali? Především proto, že byli uzavření. Byli uzavření ve svém pořádku, měli výborně uspořádaný Zákon, mistrovské dílo. Všichni židé věděli, co se mohlo dělat, co se nesmělo dělat a kam až bylo možno zajít. Všechno bylo uspořádáno. A oni se v tom cítili bezpečně. To co dělal Ježíš, jim připadalo podivné. Chodit s hříšníky, jíst s celníky. To se jim nelíbilo, bylo to nebezpečné. V nebezpečí byla nauka, učení Zákona, které oni – teologové – vypracovávali celá staletí. Činili tak sice z lásky a ve věrnosti Bohu, ale uzavřeli se v tom. Jednoduše zapomněli na dějiny. Zapomněli, že Bůh, který je Bohem Zákona, je Bohem překvapení. Bůh ostatně častokrát svému lidu připravil překvapení, kupříkladu tehdy, kdy jej vysvobodil z egyptského otroctví. Nechápali, že Bůh je Bohem překvapení a že Bůh je vždycky nový. Nikdy nezapírá sám sebe, nikdy neříká, že to, co řekl, bylo pomýlené. Nikdy, ale vždycky nás překvapuje. Oni nechápali a uzavřeli se do systému, který vytvořili z dobré vůle, a žádali od Ježíše: »Učiň znamení!«. A nechápali četná znamení, která Ježíš učinil a která ukazovala, že čas dozrál. Byli uzavření. Za druhé, zapomněli, že byli putujícím lidem, že byli na cestě. A když putujeme, jsme na cestě, a vždycky nacházíme něco nového a nepoznaného. Putování není samo o sobě absolutní, nýbrž je cestou k definitivnímu Pánovu zjevení. Život je cestou k plnosti Ježíše Krista, až přijde podruhé. »Tomuto pokolení jiné znamení nebude dáno než znamení Jonášovo«, to znamená Zmrtvýchvstání, sláva eschatologie, které jdeme vstříc. Znalci Zákona byli uzavření do sebe, nebyli otevření Bohu, který překvapuje, neznali cestu, ani tuto eschatologii. Proto si na veleradě, když Ježíš prohlásil, že je Synem Božím, roztrhli šaty, byli skandalizováni a řekli, že je to rouhání. Znamení, které jim Ježíš dal jim bylo rouháním. Proto Ježíš mluví o »zlém pokolení«. Oni nechápali, že Zákon, který opatrovali a milovali, byla pedagogika vedoucí k Ježíši Kristu. Pokud Zákon nevede k Ježíši Kristu, nepřibližuje k Ježíši Kristu, je mrtvý. Proto jim Ježíš vytýkal, že byli uzavření, neschopní poznat znamení časů, nebyli otevření Bohu, který překvapuje. A to by nás mělo vést k zamyšlení: lpím na svém, na svých idejích? Jsem uzavřený? Anebo jsem otevřený překvapením od Boha? Jsem nehybným člověkem anebo putujícím? Věřím v Ježíše Krista? Věřím v to, co učinil Ježíš, který zemřel, vstal z mrtvých a tím vše končí, anebo věřím, že cesta pokračuje dál až ke zralosti, k manifestaci Pánovy slávy? Jsem schopný chápat znamení časů a být věrný Pánovu hlasu, který se v nich projevuje? Můžeme si dnes položit tyto otázky a žádat Pána o srdce, které miluje Zákon, protože je to Boží Zákon, ale které miluje také Boží překvapení a ví, že tento posvátný Zákon není samoúčelný. Je cestou, je pedagogikou, která nás nese k Ježíši Kristu, vstříc definitivnímu setkání, až se objeví ono velké znamení Syna člověka.

Zdání a pravda Je náš křesťanský život kosmetika, zdání, anebo víra projevující se láskou? Víra nespočívá jenom v recitaci Kréda, ale vyžaduje, abychom se odvrátili od chtivosti a chamtivosti a tak byli schopni dávat druhým, zvláště chudým. Víra se nepotřebuje zdát, ale být. Nepotřebuje háv zdvořilostí, zvláště těch pokryteckých, nýbrž srdce, jež dovede 31

milovat ryze. Dnešní evangelium mluví o farizeovi (Lk 11,37-41), který se podivuje nad tím, že Mistr před jídlem nevykonal předepsaný obřad mytí, a Ježíš odpovídá strohým odmítnutím „této jistoty, která se soustředí na splnění Zákona. Ježíš odsuzuje tuto spiritualitu kosmetiky. Vypadat jako dobří a krásní je něco jiného než vnitřní pravda! Ježíš odsuzuje lidi dobrých způsobů, ale špatných zvyků; zvyků, které nejsou vidět a dělají se ve skrytu. Zdání je správné. Těmto lidem se líbilo procházet se po náměstích, nechat se vidět při modlitbě, nalíčit se trochou slabosti, když se postili... Proč je Pán takový? Všimněte si, že jsou zde užity a propojeny dva přívlastky: chtivost a špatnost. V analogické pasáži Matoušova evangelia o nich Ježíš říká, že se podobají »obíleným hrobům« a mluví o jejich »nečistotě a hnilobě« (srov. Mt 23,27). „Dejte spíše to, co je v mísách, jako almužnu. Takový je Ježíšův protinávrh. Almužna byla v biblické, starozákonní i novozákonní tradici vždycky prubířským kamenem spravedlnosti. Také Pavel v dnešním prvním čtení diskutuje s Galaťany (5,1-6) z téhož důvodu, totiž kvůli jejich lpění na Zákonu. A také jeho závěr je identický: samotný zákon nespasí. Záleží na víře. Jaké víře? Na té, která se »projevuje láskou«. Totéž říká Ježíš i farizeovi. Víra není pouhou recitací Kréda. Všichni věříme v Otce, Syna i Ducha svatého, ve věčný život... Všichni věříme! Je to však víra strnulá, nikoli činorodá. V Ježíši Kristu platí činorodost, která přichází z víry, nebo lépe víra, která je činorodá láskou, a tedy almužnou. Avšak almužnou v širším smyslu slova, totiž odvrácením se od diktatury peněz, od idolatrie peněz. Každá chamtivost nás vzdaluje od Ježíše Krista. Připomněl bych jednu epizodu ze života otce Arrupeho, generálního představeného jezuitů v letech 1965-1983. Jednou jej pozvala nějaká bohatá paní na jedno místo, aby mu darovala peníze na misie v Japonsku, kde otec Arrupe dříve působil. Předala mu obálku prakticky ve dveřích a před očima žurnalistů a fotografů. Otec Arrupe pak vyprávěl o »velkém ponížení«, které tak zakusil, ale peníze přijal »s ohledem na chudé v Japonsku«. Když obálku otevřel bylo tam deset dolarů. „Ptejme se proto, zda je náš křesťanský život kosmetika anebo víra projevující se láskou? Ježíš nám radí: »nevytrubuj před sebou« a za druhé: »nedávej jenom ze svého nadbytku«. A poukazuje na stařenku, která dala všechno, co měla na svoje živobytí. A chválí tuto ženu. A učinila tak ve skrytu, protože se možná styděla, že nemůže dát více.

32

CÍSAŘ A KRÁL

Blahoslavený Karel I. z Domu Rakouského1 Člověk, panovník, světec Poslední císař rakouský, král český, apoštolský uherský král etc. etc. Karel (celým křestním jménem Karel František Josef Ludvík Hubert Jiří Otto Maria) se narodil 17. srpna 1887 na zámku Perssenbeug v Dolním Rakousku jako příslušník jedné z nejstarších a nejvznešenějších vládnoucích dynastií světa. Z rodu Habsburského vzešlo devatenáct císařů Svaté říše římské a dvacet českých králů, dědiců královské krve Přemyslovců, Lucemburků a Jagellonců. Karel byl prvorozeným synem arcivévody Otty Habsbursko-Lotrinského a saské princezny Marie Josefy - jeho dědečkem byl arcivévoda Karel Ludvík, bratr císaře Františka Josefa I., a následník trůnu František Ferdinand dÉste byl jeho strýc. Ačkoli v dětství byl arcivévoda Karel trůnu dosti vzdálen – následníky byli korunní princ Rudolf (+1889), císařův bratr Karel Ludvík (+1896 ), pak synové Karla Ludvíka František Ferdinand (+1914) i Otto, Karlův otec (+1906) – proroctví řádové sestry Marie Vincentie už v jeho dětství mu předpovědělo těžký úděl panovníka. Karel byl proto od útlého věku doprovázen modlitbami svých nejbližších. Jeho dětství bylo prosté a šťastné, ačkoli jeho otec, voják a milovník žen vyhlášený svými společenskými excesy, mu nemohl jít dobrým příkladem. Dlužno ale uznat, že péči o výchovu svého syna nezůstal arcivévoda Otto nic dlužen. Obklopen láskyplnou péčí matky, která ho vychovávala v katolické víře, vyrůstal Karel v laskavého a soucitného člověka, a do života vstoupil obdařen pevnými morálními zásadami a hlubokou vírou. 1

PhDr. Milan Novák, rytíř Řádu sv. Řehoře Velikého a Záslužného řádu Rakouské republiky, nositel Pamětního kříže bl. krále Karla I., představitel Modlitební ligy císaře Karla I. v ČR 33

„Nyní si musíme vzájemně pomáhat do nebe“ Ačkoli byl Karel příslušníkem arcidomu, studoval na vídeňském Schottengymnaziu - sice prestižní, ale veřejné škole. Další vzdělání pak získal v Praze, na KarloFerdinandově universitě. Od roku 1906 žil na Hradčanech a u významných universitních profesorů se věnoval studiu oborů, v tradici vzdělávání příslušníků arcidomu obvyklých: historie, ekonomie, práva. Jak bylo zvykem v panovnickém domě, už v šestnácti letech byl arcivévoda jmenován poručíkem a v roce 1905 v císařské armádě nastoupil službu: nejprve formálně u husarského pluku svého otce a poté v roce 1908, už jako plnoletý, naostro u dragounského pluku č. 7 vévody Lotrinského, jehož štáb v té době sídlil v posádce Brandejs nad Labem. Zdejší staroslavný císařský a královský zámek se 1. července roku 1908 stal Karlovým novým domovem a kasárna v bývalé jezuitské koleji přímo naproti poutnímu chrámu Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi byla místem, kde vykonával svoji každodenní důstojnickou službu. Jako byl pro svou svědomitost, spolehlivost, otevřenost a kamarádství Karel oblíben mezi vojáky, tak byl pro svou milou a přátelskou povahu, dobrosrdečnost a skromnost oblíben mezi občany města a okolí, s nimiž se rád stýkal. Jako předkové jeho rodu, panovníci, kteří ve Staré Boleslavi budovali mariánskou svatyni (císař Matyáš a Anna Tyrolská) , chránili a uctívali obraz staroboleslavské Bohorodičky (Ferdinand III., Leopold I. a jiní), také Karel Habsburský ve svém mládí na tomto starobylém poutním místě vzhlížel k Palladiu země české a osobně prožíval svatováclavskou tradici - jen možná ještě silněji, protože mluvil česky a s českým prostředím se v tomto městě také sžil. V jiném městě v Čechách, ve Františkových Lázních, se začal příběh Karlovy celoživotní lásky a manželství, požehnaného osmi dětmi. Karlovo srdce si tu získala družka z jeho dětských let, princezna Zita z panovnického rodu Bourbonsko-Parmského ( 9.5.1892 – 14.3.1989), která po matce z rodu portugalských králů Braganca zdědila krásu a temperament. Po zásnubách ve vile Pianore v italském Toskánsku bylo datum sňatku stanoveno na 21. říjen 1911, a v rakouském poutním místě Mariazell svěřili Zita a Karel svůj vzájemný vztah pod ochranu Panny Marie. 34

Před svatbou se Zita setkala se zvláštním prorockým slovem papeže Pia X. , který, žehnaje jejímu sňatku, označil Karla za příštího císaře - v době, kdy ještě nikdo netušil nic o budoucích dramatických osudech monarchie. „Bude odměnou Boha Rakousku za to, co Rakousko vykonalo pro církev“ řekl tehdy o Karlovi svatý Pius X. Císařovna Zita v následujících letech beze zbytku naplnila přání svého manžela, který jí ve svatební den řekl: „Nyní si musíme vzájemně pomáhat do nebe“. Do smrti mu zůstala nejspolehlivějším a nejvěrnějším přítelem i rádcem, a v dobrém jej posilovala ve chvílích, kdy zůstal při svém poslání zcela opuštěn. Dá se říci, že v Zitě měla Rakousko-Uherská monarchie po mnoha dlouhých desetiletích zase opravdovou císařovnu. Koncem krátké svatební cesty, dne 28. listopadu 1911, přijel Vysoký pár Karel a Zita s velkou slávou do Brandýsa. Arcivévoda se vrátil do své posádky v Čechách k vojenským povinnostem i k obyčejnému, v zásadě prostému dennímu životu. Jak císařovna Zita později mnohokráte vzpomínala, v tomto městě novomanželé prožili jediné opravdu šťastné měsíce společného života. V roce 1912 musel arcivévodský pár odcestovat do Haliče, až na tehdejší hranice Rakousko-Uherska s Ruskem (do obce Kolomea, dnes na Ukrajině), kam byl pluk brandýských dragounů přeložen. Karel se Zitou se do Brandýsa stále vraceli, na soukromé i oficiální návštěvy, a zámek Brandýs nad Labem, který si v roce 1917 císař Karel koupil, zůstal jeho osobním sídlem až do konce monarchie. K Brandýsu, k zámku i městu, se později císař Karel I. vracel vzpomínkami, sem možná směřoval své marné naděje na trochu osobního štěstí i poté, co jeho úsilí o mír bylo zmařeno a staletá říše se rozpadala.

Dej, ať z víry moc mu plyne ... Atentát na Františka Ferdinanda dÉste 28.června 1914 změnil běh dějin i život arcivévodských manželů. Karel se náhle stal následníkem trůnu a zároveň byl spolu s miliónem mužů vržen do válečné vřavy. Na ruské i italské frontě poznal hrůzy války, viděl, jak vojáci obou stran jsou vražděni ohněm a železem. Karel pláče nad jejich osudem a jako frontový velitel se snaží svými rozkazy mírnit toto běsnění: „Ukládám každému veliteli jako svatou povinnost aby vynaložil veškeré úsilí na to, aby ranění byli co nejlépe ošetřeni a aby bylo o jednotky co nejlépe postaráno. Zakazuji rozkaz: nebrat zajatce! Nejpřísněji zakazuji krádeže, plenění a zbytečné ničení.“ Když v listopadu 1916 v Schönbrunnu umíral František 35

Josef I., byl si vědom, jaké strašlivé dědictví svému nástupci zanechává: „Převzal jsem trůn za nejtěžších okolností a předávám jej za okolností ještě těžších. Byl bych rád, kdybych toho byl Karla ušetřil“…Karel se 21. listopadu 1916 stal císařem a králem 50-ti milionové mnohonárodnostní říše, zmítané v nekonečném neštěstí světové války, na níž neměl žádný podíl. Možná, že starý císař František Josef I. vědomě chránil svého nástupce od tíhy osudové odpovědnosti za vypovězení války Srbsku, když jej v rozhodující chvíli dne 7. července 1914 nepřizval ke zvláštnímu zasedání ministerské rady. Karel však válku zdědil a v prvním manifestu, kterým se obrátil ke svým národům jako nový panovník, ohlašoval: „Chci činiti vše, aby hrůzy a oběti války byly co nejdříve zažehnány.“ Veden neochvějnou vírou, soustředil mladý císař veškeré své úsilí k nastolení míru a ke zmírnění válečné bídy, pokoušel se i dosáhnout smíření národů své říše. Po nástupu na trůn odstranil vojensko-byrokratickou diktaturu a obnovil právní stát. Poprvé od začátku války svolal parlament. „Je Mou neotřesitelnou vůlí vykonávat Prozřetelností Boží Mně svěřená práva a povinnosti takovým způsobem, abych vytvořil základnu pro utěšený a požehnaný vývoj všech Mých národů. Politika nenávisti a odplaty, živená nejasnými poměry, vyvolala světovou válku. Až tato válka skončí, bude muset být nahrazena politikou usmíření. Tento duch musí zavládnout také uvnitř státu. Je zapotřebí s odvahou a rozmyslem, při vzájemné vstřícnosti, uspokojit tužby národů. Ve znamení takovéto smířlivosti chci, s mocnou Boží pomocí, vykonávat Své vladařské povinnosti a chci jako první nastoupit cestu shovívavého odpuštění a přikrýt závojem zapomnění ony politováníhodné poklesky, jež se udály během války a vedly k trestnímu stíhání. Promíjím trest těm osobám, které byly odsouzeny civilními nebo vojenskými soudy za následující spáchané trestné činy: velezrada, urážka Veličenstva, urážka členů císařského Domu, rušení veřejného klidu, vzpoura.“ Tak zněl text amnestie z 2. července 1917, které přední čeští politici (Kramář, Rašín) vděčili za záchranu před popravou a za svobodu. I když amnestie nenašla žádoucí pozitivní ohlas a Češi neprojevili za císařův vstřícný čin vděčnost, nemůže být pochyb o tom, že Karel činil vše pro mír, smíření, odpuštění, překonání nenávisti. V roce 1919 napsal s velkou úctou francouzský spisovatel Anatol France: „Císař Karel chtěl mír. Byl jediným slušným mužem, který během války zastával odpovědnou pozici, ale neposlouchali ho.“ Mírové snahy Karla I. Rakouského nebyly vládami válčících stran vyslyšeny. Na rozdíl od ostatních, mocností i zájmových skupin, jako byla Masarykova Maffie, neusiloval o mír vítězný a byl ochoten přinést v zájmu ukončení světového ničení oběti – vzdát se části území. Když tajná mírová jednání, která podnikl v březnu 1917 prostřednictvím svých švagrů Sixta a Xaviera Bourbonských, ztroskotala, stali se Karel a jeho žena Zita terčem nenávistné kampaně militaristů a nacionalistů, kteří jim vtiskli cejch zrádců: Zita, původem Francouzka či Italka, měla být ve styku s nepřáteli, a Karel opustil německého spojence když nechtěl nasadit proti nepříteli účinné zbraně, byl proti neomezené ponorkové válce, zakazoval bombardování nemocnic a kostelů, nechtěl dovolit, aby c. a k. vojáci bojovali na západní frontě. Pro Velkoněmce byl slaboch a loutka v rukou Vatikánu, když podpořil mírovou iniciativu papeže Benedikta XV. a svým humanismem prohrával válku, zatímco Dohoda jej líčila jako tyrana a válečného štváče. Slované v něm viděli 36

Teutona, Němci a Maďaři mu vyčítali slabost pro Slovany. Karel pro uzavření míru riskoval nejen korunu, ale i svobodu či dokonce život, svůj i své rodiny - tak si císařský pár ve vidině strašného osudu ruské carské rodiny prožil i dny strachu o osud korunního prince Otty a ostatních dětí, když musely uprchnout z nebezpečí revolučních gard z maďarského Gödöllő. Jako jeden z hlavních úkolů své vlády vnímal zmírnění útrap zbídačené země a začal moderním způsobem řešit sociální otázky. V roce 1917 byl přijat zákon o ochraně nájemníků, o zřízení stížnostních komisí pro dělníky a v říjnu 1917 vzniklo ministerstvo pro sociální péči – první na světě. Karel jako křesťanský panovník cítil povinnost pečovat o vdovy, sirotky a válečné invalidy, o mládež, o práva dělníků, sociální zajištění, bytovou politiku. Bojoval proti lichvě a na pomoc chudobou sužovaným obyvatelům Vídně dal k dispozici i prostředky dvora i svůj osobní majetek, i když věděl, že tak může jen málo zmírnit dopady rozpoutané sociální katastrofy.

Říš rakouská nezahyne ... Císař Karel právem usiloval o to, aby jeho říše přečkala válku. Byl si dobře vědom její nesmírné ceny jako útočiště národů i záruky evropské stability. Rozkladné tendence však byly již příliš silné, vypjatý nacionalismus v monarchii došel za války nesmiřitelných rozměrů a monarchie propásla šanci na svou přeměnu ve federální stát rovnoprávných národů, jak vyhlásil svým manifestem ještě 16. října 1918. Díky Karlovu odporu proti použití síly se však všechny změny na mapě střední Evropy v říjnu 1918 udály bez občanské války a krveprolití. Na konci dnů monarchie po 700 letech - byl císař vyhnán ze své vlasti. Socialistická vláda v císaři, který korunu chápal jako svatou zástavu Boží a odmítl abdikovat a zradit přísahu, cítila stálé ohrožení, i když jej donutila rezignovat na účast ve vládě. 37

38

Ještě ze švýcarského exilu, kam musel odjet 24. března 1919, Karel bránil likvidaci rodné země připojením zbylého Německého Rakouska k Německu. Stále cítil odpovědnost ze svého poslání a nepolevil v politické aktivitě. Krvavá revoluce v Maďarsku, k jehož lidu byl vázán přísahou, jej v roce 1921 - na přání papeže, který se obával, že Střední Evropu ovládne komunizmus, - dovedla ke dvěma riskantním a nezdařeným pokusům (protože se chtěl za každou cenu vyhnout občanské válce) o chopení se vládní odpovědnosti v zemi, kde byl legitimním a korunovaným panovníkem. Tehdy řekl: „Když se vrátím do Uher, tak to jistě nebude z radosti z panování. Nosil jsem jen trnové koruny a jest to také trnová koruna, kterou mně mají Uhry vrátiti.“ Budoucnosti „svých národů“ dal znovu přednost před vlastní budoucností, a mnohými, kteří mu přísahali věrnost, byl znovu zrazen. Mocnosti jej poté nechaly transportovat do exilu na ostrov Madeira. Zde i zemřel, velmi předčasně, v úplné bídě, vyčerpán a po velkém utrpení, dne 1. dubna 1922 v kruhu své rodiny, a zanechal manželku a 8 dětí. Pohřben byl v kostele Panny Marie „Nossa Senhora do Monte“ na Madeiře, kde odpočívá doposud. V posledních týdnech a dnech života bylo Karlovo duchovní strádání ztíženo i utrpením tělesným. Počátkem roku 1922, jen pár týdnů poté, co na Madeiru mohly přicestovat také děti a rodina byla konečně zase spolu, onemocněl chřipkovým zápalem plic. Epidemie španělské chřipky byla po celé Evropě vražedná, ale císařská rodina, která z nedostatku finančních prostředků byla nucena žít o bídné stravě ve vlhké a nevytápěné vile ve stálých mlhách vysoko nad městem, nemohla pro Karlovo uzdravení udělat nic mimo své setrvalé a láskyplné péče. Dnem i nocí seděla císařovna Zita u lože svého manžela. Lékaři, kteří byli k nemocnému povoláni až ve chvíli, kdy soudobá medicína už neměla prostředky k záchraně, veškerou tehdy obvyklou léčbou jen násobili nemocnému utrpení. Svědectví o posledních dnech císaře ve svém deníku uchovala hraběnka Viktorie z moravského rodu Mensdorffů. Císař se stále modlil a v horečkách se vracel k tématům, která mu jako velké životní problémy zůstala na paměti - v modlitbách opakuje i prosbu za překonání rozkolu víry v Čechách. Své ženě připomíná, co ona velmi dobře ví: „Mým veškerým úsilím bylo vždy ve všech věcech rozpoznat co možná nejzřetelněji Boží vůli a plnit ji, a to zcela“. Svého prvorozeného syna Ottu volá k sobě, aby viděl a nezapomněl, jak umírá katolík a císař. „Toužím tolik po tom, abych se s Tebou vrátil domů. Proč nás nechtějí pustit domů?“ šeptal tesklivě své ženě v den své smrti, v sobotu 1. dubna. Po poledni, zaopatřen 39

svátostmi, po mši svaté, která je sloužena v jeho pokoji, s pohledem upřeným na kříž a Nejsvětější svátost umírá se jménem Ježíšovým na rtech. Způsob, jakým se nástupnické státy bývalé monarchie postavily k výzvě vítězných mocností a odepřely tomuto člověku pomoc v nouzi, zůstane provždy jejich hanbou a flekem na praporech „moderní civilizace“. Ve vyhnanství se císař Karel až do konce života vracel k úvahám o společném osudu národů ve střední Evropě. Varoval před těžkými následky rozpadu monarchie, která byla vystavěna na ideji nadnárodní, po řadu staletí umožňující více jak desítce národů žít pospolu poklidným životem ve společné vlasti, předvídal, že atomizace střední Evropy na tzv. národní státy nemůže být spravedlivá a národnostní problémy ještě zostří. Upozorňoval na nebezpečí, plynoucí ze ztráty rovnováhy v Evropě, obával se expanze bolševismu. Pokud tedy byla po druhé světové válce a novém rozdělení Evropy evropská idea posledního habsburského panovníka vnímána jako pozitivní alternativa k osudu, který Evropu postihl, k ruinám, holocaustu a vyhánění obyvatelstva, pokud jeho křesťanské myšlení bylo stavěno do protikladu k nacionalismu, fanatismu, mocichtivosti a egoistickému materialismu, je to tak správně a je k tomu řada dobrých důvodů. Karel byl mučedníkem, který zahynul v boji s démony moderní doby, a protože byl králem spravedlivého míru, stal se i symbolem jednotné Evropy. (foto nahoře: hrobka Karla I. na Madeiře)

Zachovej nám, Hospodine ... Už v roce 1923 navrhl Wilhelm Miklas, budoucí rakouský spolkový prezident, že by císař Karel měl být prohlášen blahoslaveným. Na třicet tisíc členů Modlitební ligy císaře Karla už od roku 1925 provázelo Karlovu beatifikaci svými modlitbami. 40

Nacisté pak toto církevní společenství zakázali a jeho předseda, profesor ZessnerSpitzenberg byl prvním mezi umučenými rakouskými vlastenci v Dachau hned v prvních dnech války. V roce 1949 pak zahájila činnost obnovená „Modlitební liga císaře Karla I. za mír mezi národy“, která si Karlovo blahořečení kladla za cíl. Pětapadesát let, od roku 1949 do roku 2004, trval beatifikační proces. V jeho závěru, dne 3. října 2004, papež Jan Pavel II. prohlásil služebníka Božího, Karla I. z Domu Rakouského, blahoslaveným. „Byl mužem velké morální integrity a pevné víry, jenž vždy hledal jen to nejlepší pro své národy a všechny své panovnické činy konal v souladu se sociálním učením církve. Držel se ideálů spravedlnosti a míru a neochvějně směřoval ke svatosti. Byl příkladným křesťanem, manželem, otcem i panovníkem“, jsou slova papeže Jana Pavla II. Positio, beatifikační spis Karla I., obsahující svědectví 90 svědků, výsledky zkoumání několika tisíc písemných dokumentů, dobrozdání odborných komisí a rozhodnutí teologů včetně ohledání ostatků císaře v kapli kostela Nossa Senhora do Monte na Madeiře ( 1. dubna 1972) i lékařské ověření zázraku (z hlediska lékařské vědy nevysvětlitelného uzdravení z těžké invalidity, způsobené cévním onemocněním u Marie Zity Gradowské, Brazílie, 1960) čítal na dva tisíce osm set stran. Dojemný příběh Karla I. Rakouského je také pro nás, občany dnešní České republiky, plný znamení. Poslední z českých králů je po boku svatého Václava druhým panovníkem českých zemí, který došel blahoslavenství. S knížetem Václavem Přemyslovcem je Karel Habsburk spojen nejen krví, ale také údělem panovníka, který dle měřítek doby - tehdejší i dnešní nedosáhl úspěchu, neboť se vždy řídil srdcem a zdravým rozumem víc než politickou potřebou. Oba vladaři byli nositeli míru a usmíření, zůstali spojeni živou křesťanskou vírou a jsou si podobni i naplněním lidských ctností v běhu života, k jehož hořkému konci oba dospěli ještě v mladém věku. Poslední český král se po stu letech, roku 2011, vrátil do města svého mládí v Čechách prostřednictvím své relikvie. Ve Staré Boleslavi, kde na úsvitu křesťanství mučednicky prolil svou krev svatý Václav, se tak symbolicky uzavírá celé tisíciletí české královské tradice – mezi smrtí kněžny sv. Ludmily (921) a smrtí posledního českého krále bl. Karla I. (1922) leží tisíc a jeden rok naší národní historie. Král Karel I. z Domu Rakouského se vrací prostřednictvím svých relikvií a veřejné úcty na mnohá další místa do Čech, na Moravu a do Slezska plným právem jako blahoslavený českého národa na počátku nového tisíciletí, kdy se otevírají nové možnosti pro naplnění vize o sounáležitosti národů křesťanské Evropy, vize, které obětoval život, na jehož konci, 41

na samém prahu věčnosti, řekl: „Musím tolik trpět, aby mé národy znovu našly cestu k sobě“.

Beatifikace Karel František Josef byl katolíkem, který své náboženské povinnosti plnil od útlého mládí poctivě, upřímně a z hlubokého přesvědčení. Každý den se modlil růženec, bez ohledu na to, jak pozdní hodina už byla. Před každým jídlem pronesl požehnání. Často se stáhl do ústraní kaple, aby před Nejsvětější svátostí “promodlil“ důležitá rozhodnutí. Snažil se chodit pravidelně k sv. přijímání a ke sv. zpovědi. Během mše se do sebe pohroužil s tak velikou intenzitou, že když do něho někdo štouchl, vůbec to nevnímal. Byl bailivem řádu maltézských rytířů, členem mariánského bratrstva a nosil škapulíř. Často se modlil litanie k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, Panně Marii a sv. Josefovi. Pěstoval zbožnost k andělům, zvláště archandělovi Michaelovi. Svou rodinu zasvětil Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a poté sv. Josefovi. Anatol France napsal: “Císař Karel byl jediný muž v čelné pozici, který vyšel z války čestně. Ovšem byl to světec a nikdo ho neposlouchal. Upřímně si přál mír, a proto jím svět pohrdl. Nabízel nádhernou šanci, která byla promarněna.“ Krátce po jeho smrti byly činěny pokusy o jeho blahořečení, které po zázračném uzdravení řádové sestry Marie Zity Gradowské vyvrcholily jeho blahořečením dne 3. října 2004 (vlastní proces započal 3.11.1949) Janem Pavlem II. v Římě. V hodnocení jeho osoby byly brány v potaz tři aspekty: mírové úsilí, sociální zákonodárství a hluboká zbožnost císaře. I když byl Karel profesí politik, kritéria, která církev používá k rozhodnutí o jeho blahořečení, politická nejsou. Prohlásit blahoslaveným panovníka neznamená ocenit výsledky podle pozemských měřítek, ale posoudit, v jakém duchu se snažil dostát svým povinnostem, naplnit poslání. Blahořečení je odměnou za způsob, jímž kandidát projevoval křesťanské ctnosti ve společenském i soukromém životě. A Karel Rakouský byl velký křesťan v kruhu své rodiny i ve způsobu, jímž jako císař vládl. Jeho nevlastní babička arcivévodkyně Marie Terezie, která žila až do jeho smrti v jeho blízkosti, prohlásila: „Karel je světec. Žil jako světec a jako světec zemřel.“ Dne 12. 4. 2003 Jan Pavel II. uveřejnil v dekretu, prohlašujícím Karlovy ctnosti za hrdinské: “Byl mužem velké morální integrity a pevní víry, jenž vždy hledal jen to nejlepší pro své 42

národy, a všechny své panovnické činy konal v souladu se sociálním učením církve. Držel se ideálů spravedlnosti a míru a neochvějně směřoval ke svatosti. Byl příkladným křesťanem, manželem, otcem i panovníkem.“ Salcburský světicí biskup Laun doporučil sjednocující se Evropě císaře Karla za patrona: „Pro dnes již sjednocenou a stále se srůstající Evropu by se mohl stát vhodným patronem...Blahoslavený nebo svatý císař Karel může sehrát pro Evropu významnou duchovní roli.“ Den památky blahoslaveného Karla byl stanoven na 21. říjen, výroční den jeho svatby. V den beatifikace Jana Pavla II., 1. 5. 2011., na svátek Božího milosrdenství, byly slavnostně uloženy relikvie císaře Karla do kaple kostela Palladia země české ve Staré Boleslavi - Brandýse nad Labem - městě, kde bývalý císař nějaký čas bydlel a které si velice oblíbil. Svatý Jan Pavel II. měl ke Karlu Rakouskému také osobní vztah, proto ho v roce 2004, na konci svého pontifikátu, blahořečil s radostí. Jeho otec dal prý svému synovi Karlovi Wojtyľovi jméno i na památku tohoto císaře, od kterého jako důstojník 56. pěšího pluku c. a k. armády získal medaili s jeho portrétem za statečnost. Když po mnoha letech Jan Pavel II. přijímal bývalou císařovnu Zitu, manželku císaře Karla, ve Vatikánu, řekl jí: „ Jsem šťasten, že mohu pozdravit panovnici svého otce.“ Pro papeže bylo proto Karlovo blahořečení i otázkou synovské úcty.

 „Žádné misie tak účinně neposílily víru v mé diecézi jako příklad tohoto císaře v jeho křehkosti a jeho umírání.“ Karel František Josef byl katolíkem, který své náboženské povinnosti plnil od útlého mládí poctivě, upřímně a z hlubokého přesvědčení. Každý den se modlil růženec, bez ohledu na to, jak pozdní hodina už byla. Před každým jídlem pronesl požehnání. Často se stáhl do ústraní kaple, aby před Nejsvětější svátostí “promodlil“ důležitá rozhodnutí. Snažil se chodit pravidelně k sv. přijímání a ke sv. zpovědi. Během mše se do sebe pohroužil s tak velikou intenzitou, že když do něho někdo štouchl, vůbec to nevnímal. Byl bailivem řádu maltézských rytířů, členem mariánského bratrstva a nosil škapulíř. Často se modlil litanie k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, Panně Marii a sv. Josefovi. Pěstoval zbožnost k andělům, zvláště archandělovi Michaelovi. Svou rodinu zasvětil Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a poté sv. Josefovi. Anatol France napsal: “Císař Karel byl jediný muž v čelné pozici, který vyšel z války čestně. Ovšem byl to světec a nikdo ho neposlouchal. Upřímně si přál mír, a proto jím svět pohrdl. Nabízel nádhernou šanci, která byla promarněna.“ 43

Vždy ochoten pomoci Všichni, kdo s ním přišli do kontaktu, byli uchváceni jeho srdečností a opravdovým zájmem o člověka. Jednal stejně s prostými lidmi i s těmi z vyšších společenských vrstev. Z dob na gymnáziu nebo později v Brandýse vzpomínali pamětníci na jeho vstřícnost. Markraběnka Crescence Pallaviciniová shrnula: „Od dětství se vyznačoval dobrotou srdce, jemnou vnímavostí a mírnou povahou. Mladý arcivévoda měl tři velké a výrazné vlastnosti: zbožnost, nikdy neselhávající věrnost povinnosti, i v nejmenších záležitostech, a také velká láska k matce.“ Polzerovy vzpomínky byly podobné: „Měl jsem radost z jeho slunečné povahy, z jeho veselé, otevřené povahy a dobroty srdce, s kterou se snažil každému říci nebo prokázat něco laskavého.“ V době nástupu na trůn při audienci byli všichni překvapeni změnou protokolu, např. nemuseli stát, ale byli okamžitě vybídnuti, aby se posadili. Setkávání císaře Karla s jeho návštěvami mělo rodinný charakter. Mladý panovník byl císařem, kterého lidé mohli nejen vidět, ale dokonce se ho i dotknout. Je hodně fotografií, které ho zachycují mezi nejobyčejnějšími lidmi, jak se usmívá a pozorně naslouchá stížnostem, které mu sdělují. Při návštěvě Tyrolska Karel viděl, jak se k němu blíží jakýsi venkovan. Na kabátě měl dvě vyznamenání dokazující, že bojoval v roce 1878 v Bosně. Stěžoval si, že dostal příkaz odvést armádě jednu krávu, ale že vlastní jen dvě a nutně je potřebuje k uživení své početné rodiny. Karel mu poklepal na rameno: „Otče, vy už jste svou povinnost splnil. Klidně se vraťte domů, kráva zůstane ve chlévě.“ Za svůj laskavý postoj k prostým lidem byl často kritizován. Tento dar jednat vstřícně s každým mu zůstal až do posledních chvil jeho života. Již od dětství měl cit pro druhé. Ukazovalo se to i později v drobných maličkostech jeho života - i v době, kdy jeho postavení mu mohlo přinášet výhody. Když si jednou za krutého mrazu všiml, že jeho řidič má zimou zkřehlé ruce, nabídl mu: „Pojďte, dnes Vás zase já zavezu domů!“ Řidič si musel sednout do kabiny vozu a arcivévoda řídil. I v zásnubní době se projevovala ženichova dobrosrdečnost. Když jel jednou se svou nastávající tchýní autem krajinou, zpozoroval stařenku, která nesla na zádech těžkou putnu. Ihned zastavil a se souhlasem vévodkyně pozval starou ženu, aby pokračovala v cestě s nimi v autě. Když např. druhý den dopoledne po úmrtí císaře Františka Josefa, tj. dne 22.11.1916, přišla značně rozrušená s bílými růžemi Kateřina Schrattová, přítelkyně bývalého císaře, stála osaměle v předsíni úmrtního pokoje. Po smrti Františka Josefa ji chtěli hodnostáři zabránit v přístupu k mrtvému. Karel ji zahlédl, rychle k ní přistoupil, nabídl jí rámě a vedl k lůžku jejího mrtvého přítele, aby se s ním mohla rozloučit. Byl vždy ochoten pomoci. Císař dopřával každému sluchu a snažil se vcítit do mínění lidí. Vyslechl každého trpělivě až do konce. Měl ve zvyku každému přitakat. Když ho na 44

souhlas i protichůdnými názory císařovna upozornila, že dává pravdu každému, řekl ji: “To je asi nešťastný zvyk, ale chci tím dát jen najevo, že chápu důvody, které je k jejich názorům vedou. Neznamená to, že jejich názory sdílím.“ Lidé s odlišnými názory se tak nebáli před ním vyjádřit otevřeně své postoje. Julius Deutsch, který nebyl obdivovatel Habsburků, napsal: “ Arcivévoda byl štíhlý mladý muž se strhujícím pohledem, který se k důstojníkovi dokázal chovat přátelsky jako k sobě rovnému. Jeho nenucený tón mu přinášel mnohé sympatie. Jeden z mých nadřízených ho patrně na mne upozornil, protože se na mě často obracel a jednou se mě zeptal i na mé politické ideje. Nic jsem před ním neskrýval a řekl jsem mu, že jsem od mládí sociální demokrat. Dědic trůnu přijal tuto informaci bez pohoršení přijal a se zájmem pokračoval v rozhovoru. Bylo to, jako by spolu hovořili stejně staří kamarádi ve zbrani. Měl jsem pocit, že mám před sebou muže toužícího po vědění, vnímavého, který prokazuje dobrou vůli o všem se informovat.“ Navzdory osobnímu trápení byl stále ke svému okolí pozorný, dokonce i ve své smrtelné nemoci - měl starost o jiné – hlavně o své děti – a obával se, aby jeho nemoc nebyla nakažlivá. Bez ohledu na utrpení, které musel snášet, měl nestále úsměv a laskavé slovo pro ty, kdo byli u jeho lůžka, a omlouval se za obtíže, které jim způsobil. S jednotlivými osobami mluvil přes své trápení dokonce v jejich řeči - se Zitou a svou babičkou německy, s hraběnkou Mensdorffovou česky, s portugalskými lékaři francouzsky. Když jednou omylem oslovil lékaře německy, hned se opravil a pokračoval ve francouzštině.

Jako císař musím předcházet dobrým příkladem Již jako malý byl veden k dobročinnosti. Péče, kterou věnoval chudým a potřebným, byla pozoruhodná. Sotva mu někdo dal dárek, už byl v rukou někoho jiného. Již jako dítě vykonával protektorát nad dětským domovem. Štědrost mladého arcivévody vedla k nevysvětlitelně vysoké spotřebě prádla - mladý Karel je rozdal mezi své méně majetné kamarády. V roce l917 prohlásil: „Záleží přece na tom, abychom pomáhali, pokud můžeme pomáhat. Jako císař musím předcházet dobrým příkladem. Kdyby jen každý plnil své křesťanské povinnosti, nebylo by ve světě tolik nenávisti a bídy…“ Za války dal k dispozici palácové koně k dopravě uhlí obyvatelům Vídně, rozdával vlastní šatstvo i prostředky na pomoc potřebným. I když byl po sesazení z trůnu sám ve finančních potížích, jeho štědrost to nijak nezmenšilo. Dál rozdával dárky, zejména 45

bývalým důstojníkům, které rozpuštění císařské armády uvrhlo do bídy. Materiální statky nebyly pro Karla podstatné, čest rodu a poslání dynastie stavěl mnohem výše než vlastnictví majetku. V roce 1920 se obrátil Karel se Zitou na španělského krále Alfonse III. a papeže Benedikta XV., aby zakročili ve prospěch rakouských vojáků, kteří zůstali v zajetí na Sibiři, a Vídeň neměla prostředky na zaplacení jejich návratu. Papež si na základě jejich žádosti proto vzal na starost náklady na repatriaci zajatců po Vladivostok a požádal o přispění švýcarský a americký Červený kříž. Takto rok po zhroucení monarchie několik stovek nešťastníků vděčilo za svou záchranu císařskému páru. Ve vyhnanství ve Švýcarsku navštívil císaře Karla polský diplomat kníže Lubomirski: „Nemohl jsem odolat návalu sympatie k tomuto mladému, těžce zkoušenému panovníkovi,který ve chvíli, kdy byla v sázce hmotná existence jeho rodiny, hovořil o osobních problémech lhostejným tónem a věnoval všechnu svou pozornost palčivým problémům národů, jejichž osudem se nepřestával zabývat.“ Hmotnou bídu zakoušela rodina ve vyhnanství na Madeiře. Jedna z pokojských psala: „Je tady pořád mlha, déšť, vlhko. Na topení máme jen čerstvé dřevo, které věčně kouří. Nemáme zde elektrické světlo. Dům je vlhký, všude to páchne plesnivinou a všem jde pára od úst. Nádobí myjeme mýdlem ve studené vodě. V domácí kapli je zeď prorostlá houbou. V ostatních pokojích by se bez stálého ohně nedalo vydržet. Chudák císař jí jen třikrát denně, ani k večeři nemůže dostat maso, jen samou zeleninu a moučná jídla. Nemáme dost jídla a jsme věčně hladoví. Někdy si skoro zoufáme. Ale když vidíme, s jakou trpělivostí to snášejí Jejich Veličenstva, zase se vzpamatujeme.“ Materiální statky nebyly pro Karla podstatné, čest rodu a poslání dynastie stavěl mnohem výše než vlastnictví majetku.

Člověkem mezi lidmi Za války se císařova rodina stravovala skromně. Když se jednou malý Otto zeptal nějakého hosta, co obědval, byl udiven, že maso. Prohlásil: „To jste tak bohatý?“ Císař dal k dispozici palácové koně na rozvoz uhlí obyvatelstvu, Zita navštěvovala nemocnice a sirotčince. Jednou z jejích prvních akcí byla dobročinná sbírka ve prospěch bídou trpících dětí. 46

Zakázal ve válce zasahovat civilní cíle a církevní objekty, byl proti používání bojového plynu. Dokázal mít pochopení i pro prosté vojáky. První denní rozkaz, který Karel jako mladý generál dal svým poddůstojníkům, byl: „Je lepší, když útok trvá déle, než aby byl rychlý a za cenu rychlých ztrát na životech. Každý velitel, který bude mít příliš velké ztráty bez rozumného důvodu, se za ně bude bez milosti odpovídat. Ukládám každému veliteli jako svatou povinnost, aby vynaložil veškeré své úsilí na to, aby ranění byli co nejlépe ošetřeni a aby bylo o jednotky co nejlépe postaráno. Zakazuji rozkaz: , Nebrat žádné zajatce. Pro dobrého vojáka je potupné a bude těžce trestáno, jestliže někdo skolí bezbranného nepřítele, který se již vzdal…Nejpřísněji zakazuji krádeže, plenění a zbytečné ničení.“ Tento rozkaz, který následník trůnu vydal svému armádnímu sboru, předznamenával tendenci, která se projeví v Karlových rozhodnutích, až se stane císařem. Tyto humanistické tendence byly ostře napadány : „ Toto blouznění o lásce k bližnímu, soucitu, rovnosti lidí, štěstí míru a jak se všechna tato učení, která zahrnovala i náboženský podtext, jmenovala, se stávala zločinem v říši….“ Jednou se setkal při návštěvě fronty s vojákem, který nemohl chodit, ale byl lékařem uznán schopným. Nechal si ukázat jeho nohy, a když viděl četné puchýře, prohlásil, že nikdo by s takovýma nohama nedokázal chodit, a rozkázal vojáka uvolnit z vojenských povinností. Citace Nowaka: “Rád dával najevo dobrosrdečnost, když poklepával na rameno vojákům na frontě – a dokázal neúnavně poklepávat na rameno tisícům mužů. V celém jeho vystupování bylo vždycky něco z důstojníka kavalerie, jímž byl zamlada.“ Existuje bezpočet historek dokládajících přímé vztahy, které Karel udržoval s vojáky. Jednou v Tyrolsku v čase oběda zastavil konvoj u polní cesty a ordonance vybalily občerstvení připravené kuchařem císařského vlaku. V tu chvíli se objevil bosenský rotmistr v plné polní, šel po cestě pěšky. Pozdravil a chtěl pokračovat v cestě. Karel na něho zavolal a vyptával se ho, odkud jde a kam. Císař si všiml, že má vyznamenání a blahopřál mu. Pak se ho zeptal, jestli už jedl. Císař mu tedy dal svou vlastní porci, které se ještě ani nedotkl. „Děkuji, pane generále,“ opověděl poddůstojník, znovu ještě zasalutoval a odcházel. Karel ale požádal šoféra, aby mu donesl láhev vína. Bosňák poděkoval, ale zdvořile odmítl s tím, že je muslim. Řidič naléhal a žádal ho, aby si láhev vzal, aspoň na památku. „Tak dobrá, ale řekni mi, kamaráde, kdo je ten generál?“ Řidič odpověděl: „To je náš císař.“ Voják byl překvapen: „Náš císař!“. Dvěma skoky se chlapík ocitl znovu před Karlem, zkřížil ruce na prsou a ve své mateřštině pronesl dlouhou větu (kterou doprovázející Conrad von Hőtzendorf přeložil) - modlitbu za císařův dlouhý život…. Při svém druhém pokusu o restauraci v Maďarsku raději ustoupil, než by byla prolita krev nevinných lidí. Za jeho vlády bylo zřízeno ministerstvo pro národní zdraví a sociální zabezpečení, zákony na ochranu nájemníků atd. Byl oddaný katolík své církve s úctou ke kněžím, ale také dokazoval toleranci k jiným náboženstvím. Jednou se někdo zmínil pohrdlivě o židech v armádě. Karel se rozhněval a ostře se židů, zvláště jejich spolehlivosti v armádě, zastal. 47

V mocenských kruzích byli zastoupeni příslušníci všech náboženství- István Tisza, uherský ministerský předseda, byl kalvinista, generál Arz von Straussenberg luterán a uherský ministr Vilmós Vázsonyi byl Žid. Jeho pokora se odrážela ve všech obdobích jeho života. Při pobytu v Kolomyji manželé podnikali i výlety do okolí. Jednou zavítali do malé vesnice Nádvorná do místního hostince. Hospodská se zmínila, že zrovna chtěla poslat 5 Kč synovi, který slouží v Kolomyji, s prosbou na Karla, zda by peníze předal. Karel řekl, že velmi rád, pokud mu bude důvěřovat. Vzápětí ovšem hospodská přinesla ranec vypraného prádla, zda by je s sebou nevzal také. To už zarazilo i dobrosrdečného Karla, ale situaci zachránila Zita: „To vezmu já, pán nenosí balíčky rád.“ Jindy ovšem za války vzal mnohdy vojákovi balík, který se chystal poslat, dal ho sám na poštu a ještě přiložil padesátikorunu. Jako panovník chtěl být člověkem mezi lidmi, pro každého měl přátelské slovo, až to byl dělník nebo ministr. Žil skromně a střídmě, neměl velké osobní potřeby a usilování druhých o bohatství, moc, titul a slávu sledoval s nepochopením. Smál se ovšem rád a měl mimořádný smysl pro humor, na každé věci viděl i její komický aspekt. Rád a hodně povyšoval a vyznamenával, protože měl takovou povahu, že rád dával a odměňoval, a nerad vytýkal a trestal. Strnulost dvorní etikety nahradila až neformálnost, alespoň tam, kde to bylo možné. Při audienci nemuseli hosté chodit ve fraku, podával jim ruku, nechal je posadit a mohli v hovoru používat své mateřštiny. Navrhoval, aby se vyšlo vstříc českým autonomistům, v roce 1917 provedl jako projev dobré vůle rozsáhlou amnestii. Když se v říjnu l918 dozvěděl, že Vídní cestou do Švýcarska má projíždět Klofáč, jeden z předáků českého nacionalistického hnutí, vyslovil přání s ním mluvit. Vzkázal mu, že nechce mluvit o politice. Při setkání mu kondoloval k úmrtí syna a kladl mu hlavně na srdce, aby usiloval o to, aby se zabránilo krveprolití. Se zástupcem národa, který se chystal odtrhnout, mluvil jen o tom, jak by se to mohlo stát bez bolesti pro národ. Jeho přirozená prostota v chování i oblékání mu ve vyhnanství mnohdy přinášela obtíže. Karel ve Švýcarsku byl ve spojení s opatem benediktinského kláštera P. T. Bossartem. Jednou ho neohlášeně chtěl navštívit. U fortny uvedl své jméno, ale bratr fortnář si ho prohlédl od hlavy k patě a prohlásil:“ To by mohl říct každý, že je rakouský císař.“ Pak přibouchl návštěvníkovi dveře před nosem a šel vyprávět tu historku opatovi. Ten vytušil pravdu, rychle spěchal k bráně kláštera a našel císaře, jak trpělivě stále čekal před vraty.

48

Míra ctností se měří i schopností odpouštět nepřátelům P. Maurus Carnot, který se s císařem sblížil v jeho vyhnanství ve Švýcarsku, o něm prohlásil: „Jeho láska k míru a jeho zápas o mír, jeho smysl pro spravedlnost a celé jeho pojetí být nejlepším lidovým císařem, by mu musela získat lásku všech. Za to sklidil nevděk, pomluvy, pronásledování, zapuzení. V těch mnohým hodinách, které jsem strávil s císařem, zneuznaným a zapuzeným, jsem nikdy, ani jednou jedinkrát, neslyšel jediné tvrdé slovo proti těm, kteří mu zároveň s korunou chtěli uloupit i to, co nejchudšího horala dělá bohatším než mnohého pána – čest a dobré jméno. A přece těch modliteb za národy Rakouska, to zapomínání na sebe!“ Přes všechny útoky na svou osobu dokázal odpustit svým nepřátelům. Císař Karel velice trpěl lží, urážkami a mnohými těžkostmi v celém svém životě. Přesto nejzářivějším příkladem jeho odpouštění jsou slova, která řekl na smrtelné posteli: "Odpouštím všem svým nepřátelům, všem, kteří mě pomlouvali, a všem, jejichž činy byly namířeny proti mé osobě."

Nejdražší Spasiteli, chraň naše děti Karel miloval své děti. Při svých vládních povinnostech na ně neměl tolik času jako ve vyhnanství. Snažil se s většími chodit na procházky, učit je cizím jazykům a dalším dovednostem. Ve své nemoci byl rád, když slyšel otevřeným oknem hlasy svých dětí a mohl na ně zavolat. Ve své smrtelné nemoci byl ohleduplný a dělal si starosti o druhé kvůli nebezpečí infekce a také o to, aby jeho děti nebyly vystaveny duševnímu traumatu při pohledu na jeho špatný zdravotní stav. Ze všech dětí byl zavolán ke smrtelné posteli jen Otto jako jeho následník, protože císař Karel chtěl dát mladému arcivévodovi příklad, jak se vyrovnává se smrtí panovník a katolík. Ostatní děti chtěl císař chránit od nákazy a psychického otřesu. Jedna z posledních modliteb, kterou císař vyslovil krátce před smrtí, patřila všem jeho dětem. Umírající je jmenoval a svěřoval do zvláštní Boží ochrany: "Nejdražší Spasiteli, chraň naše děti: Ottu, Mädi, Roberta, Felixe, Karla Ludvíka, Rudolfa, Lotti a zvláště naše úplně maličké (císařovna byla těhotná a Alžběta se narodila po smrti císaře). Ochraňuj je na těle i na duši, ať raději zemřou, než aby se dopustily smrtelného hříchu. Buď vůle tvá.Amen."

Pokud by každý konal jen svou křesťanskou povinnost, nebylo by ve světě tolik nenávisti a utrpení Chápal jemu svěřený závazek císaře jako posvátné poslání a viděl sám sebe jako otce svých národů. V rozhovoru s hrabětem Polzer-Hoditzem 28. dubna 1917 císař řekl: "Řítí se to do propasti, avšak já budu pomáhat k blahu říše, jak jen mohu. Jako císař musím jít dobrým příkladem. Pokud by každý konal jen svou křesťanskou povinnost, nebylo by tolik nenávisti a utrpení ve světě." Jeho láska k bližnímu byla příkladná. Pro zmírnění utrpení 49

svého válkou vyčerpaného lidu císař Karel nařídil, aby palácoví koně a vozy byly dány k dispozici při dopravě uhlí vídeňskému obyvatelstvu, daroval mnoho svého osobního bohatství chudým, a dokonce rozdal nuzným oblečení z vlastního šatníku. Na samém začátku války, v roce 1914, budoucí císař prohlásil o lidech, kteří se shromáždili na podporu války: "Každý, kdo mě zná, ví, jak moc miluji Rakousko a Uhry. Nemohu tedy zůstat stranou v těžké hodině nouze. Každý, kdo mě zná, také ví, nakolik jsem voják a že jsem vyškolen pro válčení. Lidé vítají tuto válku s jásotem, ale já je nemohu pochopit. Válka je přece něco strašného." Dr. Friedrich Fundera napsal o císaři Karlovi v roce 1938: "Byla to jediná hlava státu, která neustále hledala způsoby, jak ukončit válku...Činil tak celou svou bytostí, s přítelem i nepřítelem. Jestliže by se uskutečnila vůle a úsilí císaře Karla, byly by zachráněny miliony – a nejen Rakušanů - ztracených životů v boji, mohli jsme se vyvarovat hrozné degradaci německého národa a Evropa se mohla těšit z trvalého míru až do dnešního dne." Císař Karel byl přesvědčen, že korunu mu svěřil Bůh. Na základě tohoto přesvědčení měla pro něj královská korunovace v Maďarsku velký význam. Padesát let po této události vzpomínala císařovna Zita: "Věc, která na nás oba zapůsobila nejvíce z celého obřadu, byl dojemný liturgický aspekt všeho - hlavně přísaha, kterou král vykonal obrácen k oltáři před svým pomazáním, v níž sliboval, že bude zachovávat spravedlnost pro všechny a usilovat o mír. Tento posvátný slib daný v katedrále byl přesně politickým programem, který chtěl z trůnu uskutečňovat. Oba jsme to cítili tak silně, že téměř žádná slova nebyla mezi námi nutná." Dokonce i v exilu a nemoci si císař vzal velmi zodpovědně k srdci své povinnosti monarchy a otce svých národů. Kvůli jeho nemoci předčítala mu císařovna Zita noviny, ale cítila, že články ho unavují a dělají mu velké starosti. Naléhala, ať od toho upustí, protože to není dobré pro jeho zdraví. Císař Karel však odpověděl: "Je mou povinností, nikoliv mým potěšením být informován. Prosím, čti!" Věrnost slibu blahoslaveného Karla jako pomazaného panovníka je charakteristická. Raději snášel nespravedlivé posuzování, pomluvy a urážení, vyhoštění a klesl do úplné chudoby, než aby byl nevěrný své korunovační přísaze. Bylo to jeho osobní přesvědčení, že nikdy nemůže abdikovat, protože obdržel korunu neodvolatelně z rukou Božích, a to prostřednictvím zástupců církve. V roce 1919 usiloval před mírovou konferencí pomocí svých kontaktů o zabránění připojení Rakouska k Německu, které tehdy hrozilo – vítězstvím opravdu bylo, že Versailleská smlouva toto spojení vyloučila. I v letech 1919 a 1920 nepřestal opakovat myšlenku projektu podunajské federace, aby nedošlo k vtahování do německé sféry. Přál si, aby vojáci měli v ubytovacích kasárnách možnosti morální zábavy, možnost účastnit se mše svaté a přistupovat ke svaté zpovědi. Rudolf Brougier, bývalý pobočník, ve svých pamětech v r. 1916 napsal: „Měl opravdovou víru v Boha, byl velkoryse laskavý, půvabně přívětivý, neúnavně věrný službě a měl mimořádné schopnosti pro vojenské vedení. Jeho přirozená skromnost a upřímná povaha byla posilována jeho řádnou výchovou. Byla mu cizí povrchnost a potřeba se předvádět. S celou svou nelíčenou radostností přijal těžké břemeno, i když jej jeho tíže 50

srážela dolů. Arcivévodova odvaha a nebojácnost o jeho vlastní bezpečnost byla dobře známá a uznávaná, jeho pohrdání vlastním nebezpečím zůstalo pro něj charakteristické, i když se stal císařem, a uchoval si je po celou dobu těch nejhorších časů. Na druhé straně cítil zodpovědnost za blaho svých podřízených.“ Jeho opravdová dobročinnost a víra vyústila ve snahu o mír. Od svého nástupu se všemi prostředky snažil o mír. Chtěl chránit obyvatele před hrůzami války, nařídit nebombardovat civilní objekty a kostely, i když byl za to napadán. Postavil se proti použití bojových plynů. Karel přišel na frontu v Haliči 10. září 1914 a ihned provedl ve jménu císaře inspekci všech oddílů. Hovořil se všemi vojáky bez ohledu na hodnost, důstojníky, kteří se zasloužili, vyznamenal a nezapomněl informovat císaře Františka Josefa, že válka hrozí změnit se na dosud nevídané krveprolití. A právě v době, kdy mohlo Rakousko se svým spojencem dosáhnout významných vítězství, chtěl Karel zahájit mírová jednání. V rozhovoru s rakouským ministrem zahraničí Berchtoldem dal nepokrytě najevo svou nespokojenost, že dosud nebyl vypracován žádný mírový program. Podle jeho mínění bylo třeba nastoupit tuto cestu v každém případě, ať už půjde o vítězství, nebo o porážku. Budoucí císař usiloval ze všech sil o to, aby využil všech diplomatických možností, ale nezavíral oči ani před drsnou skutečností zákopů. V souladu se svou politikou vybíral si za své ministry muže, kteří se nikdy nevyslovili pro válku. Anglický spisovatel Huber Vivian napsal: „Karel byl velký vůdce, posel míru, jenž chtěl zachránit svět od let války. Státník, jenž dával naději na záchranu svého lidu navzdory komplikovaným problémům v říši. Král, jenž svůj lid miloval nade vše, statečný muž, ušlechtilá duše, vznešený člověk, svatý, z jehož hrobu vychází požehnání.“

"Když člověk zná Boží vůli, všechno je dobré“ Jak řekl jeho syn Otto, zevnější úspěch pro něho nebyl měřítkem, na to byl jeho náboženský pohled příliš vyhraněný. Všechny vnější neúspěchy tím, že ho nezlomily, ukázaly jeho zakotvení v Bohu. Na smrtelné posteli řekl císař Karel Zitě: "Být naštvaný? Stěžovat si? Když člověk zná Boží vůli, všechno je dobré.“ A po chvíli: „Chci Ti nyní říci zcela jasně, jak je to se mnou: Mým veškerým úsilím bylo vždy a ve všech věcech poznat co nejzřetelněji Boží vůli a plnit ji co nejdůsledněji.“ Po nějaké době zopakoval: „Jen nereptat!“ Věta "Buď vůle Tvá" byla určující zásadou v životě blahoslaveného Karla a opakoval ji krátce před tím, než odevzdal duši do rukou svého Stvořitele. S Kristem mohl císař Karel říci: "Mým pokrmem je konat vůli Toho, který mě poslal." Obdržel poslání vést své národy jako Boží vladař a jako takový se tento ušlechtilý panovník tomuto poslání podřídil a vydal sám sebe v pokornou službu. Byl připraven pro nebe, proto jej Pán povolal k sobě. 51

Záleželo mu na ostatních více než na sobě. V tomto smyslu je císař Karel dobrým příkladem muže, oddaného Marii, která dala své "Fiat" a řekla: "Ať se mi stane podle Tvého slova!" Jeho čistá duše zrcadlila "Fiat" Matky Boží. Na plnění svých povinností myslel dokonce i během své poslední nemoci a horečnatého blouznění: "Tu měl starost o vídeňské děti, kterým se snažil opatřit mléko, pak se zase staral o doušek vody pro českého vojáka umírajícího žízní ve vojenské nemocnici. Trápil se zapomenutou evakuací Sedmihradska před rumunským vpádem, záležitost, která byla příčinou mnoha prudkých slovních sporů mezi ním a hrabětem Tiszou." Císař Karel následoval příklad svého Pána a Spasitele, který trpěl opuštěn na hoře Olivetské a ve chvíli svých největších zkoušek pil s Kristem z kalicha utrpení. Přijal Otcovu vůli uprostřed svého největšího trápení, které přesáhlo vrchovatou míru. Přes to všechno ctihodný Karel dokázal ještě říci: "Jsem vděčný našemu milému Bohu za všechno, co sesílá." Marie Lacknerová, služebná, vzpomínala na průběh mše sv. dne 31. 12. 1921:“ Během hymnu Te Deum postupně jsme jeden po druhém zmlkli, umlčeni bolestí. Pouze služebník Boží vydržel až do konce a modlil se, zdůrazňuje každé slovo. Hleděla jsem na něj s obdivem, bylo jasné, že pro něho v tuto chvíli existoval jen Bůh a že toto Te Deum bylo osobním dialogem mezi Bohem a ním.“ Na Madeiře pozorovali lidé kolem něj nový rozměr jeho zbožnosti, cosi jako odevzdání se do rukou Prozřetelnosti, reakci muže, který ztratil vše. Ne že by netrpěl, kanovník Homen de Gouveia si vzpomínal, že ho často viděl dlouho hledět na oceán bez jediného slova. Ale čím byly tvrdší životní podmínky, tím víc císař zůstával vyrovnaný a bez ustání se zajímal o ty, kteří ho obklopovali. Karel napsal Benediktu XV. dne 28. 2. 1919: “Ve všech zkouškách, které na mne Boží Prozřetelnost seslala, jsem si zachoval přesvědčení, že jsem vždy plnil své povinnosti a v žádném ohledu jsem nechtěl nic než dobro pro mé poddané, stejně jako větší slávu Boží a triumf naší svaté matky církve.“

S růžencem v ruce císař duchovně bojoval bitvy svého života Od útlého dětství měl Karel velikou lásku k Panně Marii. Nedlouho po svatbě se cestě se novomanželé 8.11. 1911 vydali do Mariazell, aby se modlili za své manželství a za to, aby měli dost sil ke zvládnutí budoucích úkolů. Císařem se stal dne 21. 11. 1917, na svátek Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě. V jeho životě je zvláštní spojitost se svátky Matky Boží. Je jí zasvěcena sobota. V sobotu byl biřmován, v sobotu byl prohlášen plnoletým, v sobotu se konala jeho svatba, jeho korunovace za uherského krále, v sobotu se vrátil poprvé do Uher z exilu, v sobotu po druhém marném pokusu v Uhrách se musel vzdát všech nároků na trůn. V sobotu přijel na ostrov Madeira a v 1. sobotu měsíce dubna i zemřel. V den své smrti císař se zeptal své ženy, který je právě den. "Den Matky Boží," odpověděla císařovna. "Tedy sobota," potvrdil radostně. Po jeho smrti bylo tělo císaře Karla umístěno v mariánském kostele Nossa Senhora do Monte na Madeiře, kde odpočívá dodnes. 52

S růžencem v ruce císař Karel duchovně bojoval bitvy svého života. Je příkladné, že se denně poctivě modlil růženec, dokonce i na frontě, a později se ho modlil se svými dětmi, samozřejmě se Zitou. Vládní záležitosti naléhavě vyžadovaly jeho pozornost, ale přesto si císař udělal čas, aby mohl mít půlhodinu pro sebe k modlitbě růžence. Růženec se zlatými drátky byl stálým používáním úplně rozervaný, takže musel dostat nový. V poledne Karel odříkával modlitbu Anděl Páně, bez ohledu na to, kde se nacházel. Jako věrný syn Marie uctíval a napodoboval svou nebeskou Matku. Skromnost, pokora a otevřená, přátelská a okouzlující povaha byly některé ze ctností, které v sobě pěstoval. Uvědomování si Boží vůle, hluboký život modlitby a oddanost P. Marii, to byly základní zásady v jeho životě.

Důvěra v Nejsvětější Srdce Ježíšovo Dne 2. října 1918 blahoslavený Karel zasvětil sebe i svou rodinu Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Jeho oddanost k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu posilovala císaře v jeho bolestné nemoci. Na smrtelné posteli řekl hraběnce Mensdorffové: "Je velmi dobré důvěřovat v Nejsvětější Srdce Ježíšovo. Bez této důvěry by tyto těžkosti nebylo možno snášet.“ Blahoslavený Karel uchovával obraz Nejsvětějšího Srdce Ježíšova pod svým polštářem po celý svůj život, a také během své smrtelné nemoci. Když jednou císařovna Zita mu chtěla pomoci, aby získal tolik potřebný odpočinek, vytáhla obrázek zpod polštáře a držela ho před očima císaře. Řekla mu, že spánek je pro něj naprosto nezbytný, a že by měl o to Pána poprosit. Zadíval se upřeně na obraz a vroucně, s oddaností řekl: "Nejdražší Spasiteli, prosím, dopřej mi spánek." Poté byl schopen usnout a odpočívat tři tolik potřebné hodiny.

"Musím se jít podívat, zda věčné světlo ještě svítí" Blahoslavený Karel žil uctíváním Nejsvětější svátosti. Paprsky milosti z tohoto duchovního pokladu ho přitahovaly a on miloval návštěvu svatostánku. Ať už byl stresován tíhou vlády nebo na začátku zcela obyčejného dne, hledal radu a útěchu před Ježíšem Kristem ve svatostánku. Všude, kde bydlel, snažil se mít soukromou kapli, kde by mohla být uchovávána Nejsvětější svátost. Jeho oddanost k Eucharistii se projevila dokonce i v malých detailech, např. v jeho obavě, aby věčné světlo nikdy nezhaslo. Několikrát denně říkal: "Musím se jít podívat, zda věčné světlo ještě svítí." Všichni pak věděli, že bude po nějakou dobu pryč, aby klečel a modlil se před Nejsvětější svátostí. Během své smrtelné nemoci měl největší touhu přijímat Eucharistii co nejčastěji. Mše svatá byla pravidelně slavena v přijímací místnosti sousedící s jeho nemocničním pokojem. Zpočátku byly dveře pootevřené tak, aby mohl sledovat mši svatou bez ztráty soukromí a bez rizika nakažení dalších osob, ale brzy požádal, aby dveře zůstaly otevřené dokořán: “Tak rád bych viděl na oltář!“ Měl tak velkou úctu k Eucharistii, že kvůli neustálému kašli se neodvážil přijímat, aby nebyla zneuctěna hostie. Jeho kašel však pozoruhodně během svatých obřadů ustal a on byl schopen Eucharistii přijmout. Vypadalo 53

to, jako by byl Pánem pobízen přijímat. Jednou požádal císařovnu, aby řekla knězi, že si přeje sv. přijímaní, ale ona odpověděla, že to není možné, protože je proměněna jen jedna hostie pro hraběnku Mensdorffovou. Císař Karel se nenechal odradit, a tak císařovna Zita šla za knězem a zjistila, že musel také on vnímat vnitřní hlas, protože konsekroval navíc hostii pro císaře. Jak císař Karel žil, tak i zemřel. V životě byl spojen s eucharistickým Pánem a Nejsvětější svátost byla středem jeho narození, života i v umírání. Půl hodiny před smrtí si přál přijmout Eucharistii. I když byla jeho tvář bledá a unavená z jeho dlouhého, vyčerpávajícího boje s nemocí, rozzářila se radostí, jakmile přijal Eucharistii. Tato zář zůstala na jeho tváři i po smrti. Během císařových posledních okamžiků držel P. Zsámboki Nejsvětější svátost před jeho očima a v přítomnosti Eucharistie císař řekl svá poslední slova: "Buď vůle tvá, Ježíši, Ježíši, přijď!" Se svým posledním vydechnutím zašeptal: "Ježíši!" Den začínal mší svatou. Kněz ve Švýcarsku P.Marcus Carnot vzpomínal, jak císař Karel při svém vyhnanství ve Švýcarsku bez ohledu na počasí byl vždy včas na mši svaté. Během mše se do sebe pohroužil s tak velikou intenzitou, že když do něho někdo strčil, vůbec to prý nevnímal.

Navzdory všem zkouškám, připraven obětovat se pro druhé Již v době, kdy byl blahoslavený císař Karel vyhnán na ostrov Madeira, obětoval svůj život za druhé. Ztratil svou vlast, říši i trůn. Jeho vlastní lid mu zabavil jeho soukromé peníze a majetek. Bez peněz, přátel, neschopen vydělat si na živobytí měl na starosti ženu a sedm dětí s jedním na cestě. Byl odkázán na podporu. Musel žít pod kontrolou cizí mocnosti na dalekém ostrově v nepříjemně vlhkém domě, který byl téměř neobyvatelný. Navzdory všem těmto zkouškám byl připraven obětovat se pro druhé. Jediná oběť, která nakonec ještě zbývala císaři Karlovi, bylo nabídnout svůj život. Skrze své modlitby byl přesvědčen, že po něm Bůh chce i tuto největší oběť, oběť života za spásu svých národů. Císařovým oblíbeným kostelem na Madeiře byla Nossa Senhora do Monte, která byla vidět na míle daleko. Jednou, když byl kostel na dohled, řekl své ženě, že si Bůh od něho přeje oběť života za záchranu svých národů. Ohromená císařovna nebyla schopna na to říci jediné slovo, ale císař se s rozhodností v očích podíval na kostel a řekl: "A já to udělám!" Brzy poté Bůh Karlův slib přijal. Císař náhle smrtelně onemocněl a brzy zemřel. Tak byla naplněna prorocká slova, která ještě v době Karlovy mladosti pronesl na audienci Svatý otec Pius X.: „Žehnám arcivévodovi Karlovi, který bude příštím císařem Rakouska a který pomůže vést své země a národy k velké cti a k hojnému požehnání - ale to bude zřejmé až po jeho smrti." Biskup z Funchalu řekl později jednomu rakouskému knězi: „Žádné misie tak účinně neposílily víru v mé diecézi jako příklad tohoto císaře v jeho křehkosti a jeho umírání.“

54

"Jsem vděčný milovanému Bohu za všechno, co sesílá" Ačkoli byl císař Karel přinucen odejít do exilu a musel přestěhovat svou rodinu do přelidněné vily na vrcholu hory nedaleko Funchalu, udržel si pozitivní postoj k životu a veselou povahu. Říkal: "Daří se nám nezaslouženě dobře. " Po Kristově příkladu ochotně přijal vlastní kříž za své národy. Obětoval své utrpení Kristu Ukřižovanému: své vyhnanství, obavy o blaho své vlasti a národů, starost o svou rodinu, které chyběly potraviny, lékařské potřeby, a která žila ve vlhkém, studeném, nedostatečně zařízeném domě. Navzdory tomu všemu císař Karel dokázal říci: „Jsem vděčný našemu milovanému Bohu za všechno, co sesílá." Jako se Ježíš potil krví na Olivetské hoře, tak císař při své poslední nemoci trpěl strašným pocením. Během jednoho zvláště těžkého záchvatu řekl arcivévodkyni Marii Terezii: „Snažně Tě prosím, babičko, pomoz mi, abych se tolik nepotil." Odpověděla: "Lékaři říkají, že je to pro Tebe dobré."Císař Karel odpověděl: "Ale já mám strach, že už to dlouho nevydržím. " Arcivévodkyně ukázala rukou na kříž v jeho rukou a prohlásila: : „.Pro nás se krví potil." Jeho oči sledovaly její gesto. Upřeně se zadíval na kříž a pak přikývl několikrát souhlasně hlavou. Od té doby se blahoslavený Karel už nikdy nezmínil o tomto trápení, přestože trpěl pocením až do své smrti. Ošetřující lékaři prohlásili, že nikdy ještě nepoznali pacienta s tak silnou vůlí, jakou viděli u císaře. Projevoval pozoruhodnou sebekontrolu v celé své nemoci a jeho duševní schopnosti neochabovaly přes intenzivní bolest a horečku. Jen jednou udělal císař chybu a pozdravil lékaře německy, hned se však opravil a pokračoval v jejich společném jazyce, francouzštině. Blahoslavený císař Karel se modlil neustále až do samého konce. Lékaři, kteří si velice oblíbili svého císařského pacienta, plakali, když si uvědomili, že nemohou zabránit císařově smrti ani zmírnit jeho bolest a utrpení. Dne 1. dubna 1922 v deset hodin dopoledne císař řekl: "Musím tolik trpět , aby se mé národy opět mohly sjednotit.“ Těsně po poledni, ve 12:23 hodin, se císařovo utrpení navždy skončilo. Osobnost blahoslaveného císaře Karla měla mnoho obdivuhodných vlastností, které ovšem nejlépe zná a ocení náš Pán. Můžeme ho používat jako přímluvce i za náš národ a Evropu (k dispozici je v knihkupectvích novéna i v češtině). Biskup z Funchalu, v jehož diecézi na ostrově Madeira prožil blahoslavený Karel poslední část svého života, řekl: „Žádné misie tak účinně neposílily víru v mé diecézi jako příklad tohoto císaře v jeho křehkosti a jeho umírání.“

„Ve všech zkouškách, které na mne Boží Prozřetelnost seslala, jsem si zachoval přesvědčení, že jsem vždy plnil své povinnosti a v žádném ohledu jsem nechtěl nic než dobro pro své poddané, stejně jako větší slávu Boží a triumf naší svaté matky Církve.“ (císař Karel v dopise papeži Benediktu XV., 28. února 1919) 55

Sei er uns allen ein Vorbild, besonders denen, die heute in Europa politische Verantwortung tragen! (Jan Pavel II., v homílii při beatifikaci Karla Rakouského, 3. října 2004)

Rozhodujícím úkolem křesťana je hledat ve všem Boží vůli, poznávat ji a podle ní žít. Státník a křesťan Karel Rakouský si denně kladl tuto výzvu. Válka byla v jeho očích "čímsi strašným". Ve vřavách první světové války usiloval o prosazování mírové iniciativy mého předchůdce Benedikta XVI. Císař Karel už od počátku chápal svůj úřad jako svatou službu svým národům. Jeho prvořadou starostí bylo sledovat i v politické činnosti křesťanské povolání ke svatosti. Proto měl na zřeteli sociální pomoc. Ať je příkladem pro nás všechny, zvláště pro ty, kteří dnes mají v Evropě politickou odpovědnost!

Modlitba k blahoslavenému Karlu Blahoslavený císaři Karle, Ty jsi ve svém životě přijal nesnadnou službu panovníka i tíživé úkoly jako pověření od Boha a svěřoval jsi všechno své myšlení, rozhodování a jednání Trojjedinému Bohu. Prosíme Tě, přimluv se za nás u Boha a vypros nám důvěru a odvahu i v nejtěžších situacích našeho života, abychom neklesali na mysli, ale abychom věrně následovali Krista. Vypros nám milost, ať jsou naše srdce přetvořena podle Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Pomáhej nám, abychom se soucitem a s odhodláním pomáhali chudým a potřebným a neohroženě usilovali o pokoj doma i ve světě. Ať naše životy v každé situaci s důvěrou vkládáme Bohu do rukou, abychom mu mohli patřit a k němu dojít jako Ty, skrze Krista, našeho Pána. Amen. 56

Che nuovi beati facciano trionfare nel mondo diviso la fede e l‘amore di Cristo Gesù /homílie J. E. Giovanni kardinála Coppy, čestného občana Drysic o Večerních chválách v bazilice sv. Petra v Římě, v neděli. 3. října 2004/

Svatý Otec dnes dopoledne daroval Církvi pět nových blahoslavených: Pierra Vigneho, Joseph Marie Cassanta, Annu Katharinu Emmerickovou, sestru M. Ludovicu de Angelis a Karla Habsburského: osobnosti značně odlišné, první čtyři jsou prostého původu, pátá patřila k císařské rodině Habsburků. Všechny však spojovala stejná víra, o níž mluvilo mešní evangelium této neděle, a všechny byly věrné Duchu, jak nás právě vyzýval sv. Pavel: „Bůh nám nedal ducha bojácnosti, ale ducha síly, lásky a rozvážnosti“ (2Tim 1,7). Francouz Pierre Vigne byl, řekli bychom, antikonformista (proti přizpůsobivosti). Narodil se v roce 1670 v kalvínském prostředí, ale pokřtěn byl jako katolík. Rozhodl se stát se pastorem. Když se jednou ubíral do Ženevy, jeho kůň poklekl před knězem, co nesl Svaté přijímání. To jej silně zasáhlo, obrátil se, vstoupil do semináře ve Viviers a stal se knězem. Stravovala ho touha po evangelizaci: opustil diecézi, aby se stal Lazaristou a později knězem Nejsvětější Svátosti. Pěšky, na koni či na oslím hřbetu putoval od vesnice k vesnici, maje na zádech malou zpovědnici, která se uchovává dodnes. Založil Kongregaci řeholnic Nejsvětější svátosti, která mu pomáhala v jeho neúnavných misiích. Během jedné z nich, ve věku 70 let, zemřel. Oporou mu byla láska k Eucharistii, ke kříži a k Matce Boží, kterou nazýval „krásným svatostánkem Boha mezi lidmi“. Pro šíření této lásky ke Kristu a k Marii, vybudoval v Broucieu-le Roy velkou Kalvárii o 39 zastaveních, jež reprodukují místa ve Svaté zemi. Joseph-Marie Cassant, rovněž Francouz, byl mnich. Narodil se v roce 1878. Pasáček slabé paměti, se toužil stát knězem, aby posvěcoval sebe a posvěcoval jiné. V 16 letech byl přijat mezi cisterciáky a po noviciátu vysvěcen na kněze. Krátce nato však zemřel na tuberkulózu. Bylo mu pětadvacet. Během svého krátkého řeholního života byl vzorem pokání, vytrvalosti v práci a trpělivosti v nemoci. V duchu oběti a odevzdanosti opakoval: „Vše pro Ježíše a Marii“. Anna Katharina Emmericková je německá mystička. Narodila se v roce 1774. Byla pastýřkou, když se jí dostalo velkých nadpřirozených darů. Po různých obtížích byla přijata mezi kanovnice sv. Augustina, kde snášela trapné kritiky kvůli svému nízkému původu a charizmatům, kterých se jí dostalo. Když byl konvent v roce 1811 rozpuštěn, jala se sloužit jednomu knězi. V té době dostala stigmata, množily se extatické jevy a mimořádná vidění, jako např. ono vidění domku Matky Boží v Efezu. S podlomeným zdravím byla v roce 1813 upoutána na lůžko, které neopustila až do smrti, jedenáct let 57

poté. Měla mimořádný vliv na spisovatele a básníky jakým byl např. Clemens Maria Brentano. Jejím posláním bylo nabídnout se v oběť Ukřižovanému Kristu, účastí na jeho Utrpení, a těšit zástupy, co k ní přicházely. Říkávala: „Službu bližnímu jsem vždy považovala za nejvyšší ctnost“. Prosila Boha, aby mohla „spolupracovat na díle Vykoupení s Mariinou vírou a láskou“. Maria Ludovica de Angelis, abruzzská řeholnice, se narodila v roce 1880. Po 54 let žila v Argentině až do své smrti v roce 1962. I ona pocházela z rolnické rodiny, ve čtyřiadvaceti vstoupila do nové Kongregace Mons. Rossella - Dcer Naší milosrdné Paní v Savoně. Po třech letech byla poslána do dětské nemocnice v Buenos Aires, kde pracovala jako kuchařka, představená, factotum (všečinná). Říkávala: „Prokazovat dobro všem, nehledě na to, o koho jde“. Chudičká dávala z ničeho vyrůstat pavilonům, operačním sálům, modernímu vybavení, zemědělským državám, aby maličkým zajistila zdravou stravu. Příkladem lásky k dětem a chudým nás učí, abychom - s pomocí Matky Boží, jejíž růženec měla stále v rukou, - konali běžné věci života mimořádným způsobem. Nejpozoruhodnějí postavou mezi novými blahoslavenými je bezesporu císař a král Karel I. Habsburský a IV. Uherský. Dlouho žil vzdálen trůnu, když tu 21. listopadu 1916, uprostřed světové války, nastoupil po císaři Franz Josefovi. Jeho pojetí vlády nad národy bylo křesťanské: významná rozhodnutí činil při modlitbě, v souladu s tím, co říkával: „Mým veškerým úsilím je vždy a ve všem poznávat co nejdokonaleji Boží vůli“. Byl jediným panovníkem, který podpořil mírová úsilí Benedikta XV. Tušil pád impéria, ale ve víru ambicí a mocností své doby zůstal nepochopen. Chtěl založit konfederaci mozaiky národů, jež tvořily jeho rozlehlé impérium. To se mu ovšem nepodařilo stejně jako dosáhnout separátního míru s vládami Dohody. Po příměří se uchýlil do Maďarska, ale ponechal na svobodě svých podřízených, aby sami rozhodli o vlastním osudu. Nikdy nepoužíval síly zbraní, přestože věděl, že ho to bude stát korunu. V roce 1921 se stal vězněm. Spolu s manželkou Zitou a osmi dětmi byl vypovězen do exilu na Madeiru, kde rok nato zemřel v 35 letech na zápal plic v nedůstojné chudobě – neměli ani čím doma zatopit! Ať jeho příklad pomůže v současné chvíli znovu najít mír, aby se přestalo s proléváním bratrské krve, pokořilo se násilí, nenávist a msta. Ano, milovaní bratři a sestry, ať noví blahoslavení dají v rozděleném světě triumfovat víře a lásce Ježíše Krista, stejně jak to činili oni - nebojácně, ale se silou a moudrostí. Oni, kteří byli věrohodnými svědky smíření, ať nám vyprosí mír a svornost! Ať skončí tato agónie násilí, co zbrocuje svět krví. Blahoslavení Pierre, Josephe-Marie, Anno Katharino, Marie Ludovico a Karle Habsburský, orodujte za nás. (foto na předcházející straně: kardinál Coppa při eucharistii pro poutníky Peregrinatio Ad Miracula Fidei u hrobu sv. Petra v kryptách vatikánské baziliky, 15. 6. 2014). 58

Zbytečné krveprolití Mezinárodní sympozium nazvané „Zbytečné krveprolití“ o první světové válce bylo 10. října 2014 dopoledne prezentováno v tiskovém středisku Svatého stolce. Sympozium pořádá Papežský výbor pro historické vědy, aby se ve dnech 15. – 17. října pokusilo čtyřiadvacet odborníků nově interpretovat roli katolíků a Svatého stolce v konfliktu, ve kterém proti sobě stanuli věřící – většinou katolíci, ale také protestanti a pravoslavní. Předseda papežského výboru o. Bernard Ardura, O. Praem. na zmíněné tiskové konferenci uvedl: „»Zbytečný masakr« dvě slova, která vyjadřují dramatičnost první světové války a která jsou předmětem tohoto mezinárodního sympozia, napsal papež Benedikt XV. ve své nótě adresované válčícím stranám 1. srpna 1917, v níž vyzval k příměří a k nastoupení cesty míru. Tato dvě slova jsou téměř nesnesitelná tváří v tvář oběti tolika milionů vojáků i civilistů, jejichž životy byly přervány v krvavých střetnutích, aniž by bylo dosaženo nějakých strategických úspěchů.“ „První světová válka, pokračoval dále o. Ardura, vypukla ve zcela křesťanské Evropě a pokušení směšovat, ba zaměnit válku a náboženství nebylo iluzorní. Pokud by nám návrat k těmto událostem prvního světového konfliktu pomohl pochopit manipulaci, které bylo vystaveno náboženství, a sakralizaci války a násilí, pochopili bychom rčení, že historia magistra vitae.“ „Z hlediska církve nás zajímá analýza iniciativ sv. Pia X. těsně před válkou a Benedikta XV. během války, jakož i katolíků a jiných věřících k těmto pokusům o předejití a potom ukončení konfliktu… Třebaže tématem sympozia je hlavně role katolíků a Svatého stolce, vystoupí na něm také různí historikové ze zemí, kde převládali protestanti a pravoslavní, kteří se nezřídka vyznačují zvláštním vztahem vůči svému státu. Naším úmyslem je snaha lépe pochopit postoj Svatého stolce v konfliktech, zvláště účastní-li se jich křesťané, ba přímo katolíci. Chceme objasnit, že Svatý stolec se nedožaduje ani tak neutrality, nýbrž skutečné nestrannosti, kterou aktivně projevuje svůj zájem o mír a snahu přispět k vytváření podmínek důstojného a mírumilovného soužití.“ 59

Situace uprchlíků v Libanonu Generální tajemník OSN, Pan Ki-Moon, vyjádřil znepokojení nad rostoucím napětím v Libanonu a nad infiltracemi islamistických teroristů tzv. Islámského státu na jeho území. O stále tíživější situaci syrských uprchlíků v Libanonu referuje tamní apoštolský nuncius, arcibiskup Gabriele Giordano Caccia: “Od počátku války v Sýrii proudí do Libanonu obrovské množství lidí. U Spojených národů se oficiálně zaregistrovalo milion tři sta tisíc uprchlíků. Lze předpokládat, že svou přítomnost nenahlásili všichni, a navíc vývoj situace v Iráku a Sýrii jistě povede k dalšímu nárůstu počtu uprchlíků. Na tuto malou zemi se čtyřmi miliony obyvatel a o rozloze deseti tisíc kilometrů to vše silně dopadá. Jsou tu problémy s ubytováním, prací, školní docházkou, zdravotnickou péčí; narůstá kriminalita. Kromě toho v posledním měsíci dochází na libanonských hranicích k výpadům ozbrojených skupin proti libanonské armádě. Někteří libanonští vojáci jsou dosud v zajetí těchto teroristů. Stav v zemi je tedy silně nestabilní. Při pomoci uprchlíkům by Libanon potřeboval mezinárodní podporu.“ Nakolik se Libanon změnil od poslední papežovy návštěvy – tedy apoštolské cesty Benedikta XVI. v září roku 2012? “Řekl bych, že se celý region změnil opravdu hodně, a to k horšímu. Libanon je ale nakonec jediným vzorem, jak z této situace vyjít. Všechny komunity přítomné na jeho území se účastní státní správy a žádná nemá převahu nad druhou. Ačkoliv je tedy Libanon malý, má svou prorockou úlohu a v určitém smyslu dodává naději v možnost společného života. A také toto pokojné soužití uskutečňuje právě tady na Blízkém východě. Soudí apoštolský nuncius v Bejrútu, arcibiskup Caccia. Kromě sociálního napětí nicméně mezi libanonským obyvatelstvem vzrůstá zášť proti syrským uprchlíkům, zejména poté, co v některých uprchlických táborech byly nalezeny zbraně. Většina Libanonců na Syřany pohlíží jako na manipulovatelnou masu, která chce pod vedením místních mocností destabilizovat Libanon, uvedl pro agenturu Fides ředitel libanonské Charity, O. Paul Karam. Tato instituce ve čtvrtek vydala velice důrazné prohlášení, ve kterém tvrdí: Libanonci nesmí být vyháněni a platit za druhé.

Bilance násilností Boko Haram v Nigérii Mluvčí diecéze Maiduguri, do které náleží tři severonigérijské státy, seznámil agenturu Fides se smutnou bilancí nedávných násilností sekty Boko Haram. V posledních měsících stoupenci islamistického hnutí vypálili celkem 185 kostelů a donutili 190 tisíc lidí k útěku. V posledních dvou měsících padlo do rukou sekty 11 měst a celkově tak islamisté kontrolují 25 měst na území severonigerijské diecéze. Katolické farnosti ve městech Gulak, Shuwa, Michika, Bazza a jiných byly vypleněny a obyvatelstvo, včetně katolických kněží, z nich uprchlo. Diecézní mluvčí popisuje neutěšené podmínky, ve kterých nyní uprchlíci žijí. Ve vysokých počtech 60 až 70 lidí je přijímají do svých domovů příbuzní a přátelé. Ve městech kontrolovaných teroristy zůstali staří a nemocní lidé, ale také hodně mládeže. Ženy jsou vystaveny sexuálnímu násilí a šíří se praxe svévolných poprav, jak dokazuje smrt vojenského pilota, který se katapultoval z letadla sestřeleného bojovníky z 60

Boko Haram. V Niamey, hlavním městě Nigeru, se v tomto týdnu koná vrcholná regionální schůzka o možnostech boje s touto integralistickou skupinou. Boko Haram totiž začíná ohrožovat také sousední země, o čemž svědčí úmrtí sedmi lidí na severu Kamerunu, kam teroristé namířili své rakety. Islamistický radikalismus, ztělesněný sektou Boko Haram, se rozpíná také za hranice Nigérie. Konkrétně do severního Kamerunu, jak potvrzuje bratr Fabio Mussi, misionář Papežského institutu zahraničních misií a koordinátor Charity v diecézi Yagoua. “Zhruba půldruhého roku podnikají teroristé z Boko Haram výpady do severního Kamerunu, kde chtějí ustavit kalifát a rozšířit jej až do Etiopie a Somálska, ve kterém operují Al Šabab. Na okupovaných územích zůstávají pouze lidé, kteří se přizpůsobí jejich ideologii, ostatní jsou vyháněni. K uprchlíkům z Nigérie tak přibývají interní kamerunští běženci. Na severu Kamerunu je to 40 tisíc uprchlíků. V rámci našeho asistenčního projektu poskytujeme pomoc dvanácti tisícům z nich, které jsme vybrali s ohledem na jejich zranitelnost. Z poloviny jsou to děti a dále staří a nemocní lidé a ženy. Podle zpráv očitých svědků obsazují bojovníci z Boko Haram vesnice, shromáždí všechno obyvatelstvo, zejména křesťany. Kdo jim nepřipadá kooperativní, toho před očima všech podřežou. Lidé přicházejí traumatizovaní a kromě jejich fyzických potřeb by bylo třeba myslet také na jejich psychický stav.“

Poselství synodu rodinám trpícím válkou Ze synodní auly vzešlo 10. října poselství rodinám, které po celém světě trpí vinou četných válečných konfliktů. „Zejména se k Pánu obracíme s prosbou za irácké a syrské rodiny, které jsou z důvodu svého vyznání křesťanské víry nebo příslušnosti k jiným etnickým nebo náboženským komunitám nuceny vše opustit a prchat do nejisté budoucnosti. Se Svatým otcem Františkem opakujeme, že nikdo nemůže užívat jména Božího k páchání násilí a že zabíjet ve jménu Boha je obrovské rouhání, píší synodální otcové a vyzývají všechny lidi dobré vůle, aby poskytli nezbytnou pomoc nevinným obětem probíhajícího barbarství. Zároveň vyzývají mezinárodní společenství, aby se zasadilo o obnovu pokojného soužití v Iráku, Sýrii a na celém Blízkém východě. Biskupové ujišťují o své trvalé modlitbě také rodiny, které trpí v jiných částech světa. Kéž Svatá Nazaretská rodina, která byla nucena dát se na útek, učiní z každé rodiny společenství lásky a smíření, uzavírají synodální otcové své poselství trpícím rodinám.

Genocida blízkovýchodních křesťanů za naprosté lhostejnosti Západu V neděli dopoledne bylo propuštěno posledních pět rukojmích ze skupiny dvaceti křesťanů, unesených minulý týden islamistickými ozbrojenci z vesnice Knayeh na severu Sýrie. Jejich farář, františkán O. Hanna Jallouf, byl již dříve propuštěn do domácího vězení. Jak dnes bez bližších podrobností uvedla agentura Fides, místní islámský tribunál 61

chce františkánského kněze soudit kvůli údajné kolaboraci se syrskou státní správou. O. Jallouf pokračuje v pastorační službě třem stovkám katolíků, kteří dosud ve vesnici žijí. Biskupského synodu o rodině se účastní také syrskokatolický patriacha antiochijský, Ignác III. Younan, který vítá synodní poselství pronásledovaným blízkovýchodním křesťanům. Jejich genocida totiž probíhá za naprosté lhostejnosti, ne-li s dobrozdáním západních mocností: “Situace je velmi vážná. Křesťané z ninivské planiny a Mosulu jsou už čtyři měsíce mimo své domovy. Nevědí, co budou dělat, jak prožijí zimu, kam posílat děti do školy. Dobré zprávy nepřicházejí ani ze Sýrie. Takzvaný Islámský stát stále expanduje a dostal se až ke hranicím z Tureckem. V diecézi Hassaké-Nisibi tu žije početná křesťanská komunita, která je nyní v obležení. Prožíváme skutečně hrozné časy. Je tu riziko, že se rodiny rozdělí, protože všichni nemohou emigrovat. A to vše se děje za zjevné lhostejnosti Západu. Už nevíme, co bychom měli dělat, abychom vzbudili nějaký zájem, upoutali na sebe pozornost vlád a lidí, kteří na mezinárodní scéně mají slovo. O Islámském státu, který nyní ohrožuje město Kobaní, se mluví jako o nové značce parfému. Blízkovýchodní patriarchové proto Svatému otci děkují za jeho starost, protože tento fanatismus a radikalismus, který se šíří se souhlasem či lhostejností mocných, nám nahání strach.“  Zatímco pokračuje bombardování pozic takzvaného islámského státu v Sýrii a Iráku, teroristé v Mosulu veřejně zavraždili 46 lidí. O město Kobani na syrských hranicích s Tureckem se vedou boje. Dramatickou zůstává humanitární situace. Podle UNICEF bylo v Sýrii za poslední tři roky v důsledku ozbrojených střetů teroristů s vládními vojsky zabito 300 tisíc civilistů. V Sýrii tvoří děti zhruba polovinu obyvatelstva. Ze tří a půl milionů uprchlíků, kteří se ze Sýrie uchýlili do sousedních zemí, tvoří půldruhého milionu děti. Z 11 milionů uprchlíků, kteří zůstali na území Sýrie, je dětí 5 a půl milionu. Jejich situaci přibližuje Daniele Iacomini, mluvčí italské UNICEF: „Žijí velmi blízko válečných linií a je mezi nimi stále větší počet sirotků. Mnoho dětí přichází do uprchlických táborů bez rodičů. Blíží se zima a jen kolem Damašku je 400 tisíc dětí, jimž hrozí smrt. Nemají totiž oblečení, boty.. UNICEF zahájil sbírku a v neposlední řadě také očkování v Turecku, Sýrii, Libanonu, Iráku a Jordánsku. V těchto zemích bylo očkováno 25 milionů dětí, protože se objevila dětská obrna. Zbývá však ještě udělat mnoho.“ Kromě toho upozorňuje mluvčí italského UNICEF na únosy dětí a obchodování s dětmi: „Je zde zoufalství matek, které se domnívají, že prodejem svých dcer leckdy starším osobám, nebo někomu ze sousedů zajistí za utržené peníze lepší život jim i zbytku rodiny. Tyto věci se dějí také přímo v uprchlických táborech. Je zde zoufalství matek, které často prodají bohatým emírům svoje dcery za pár tisíc euro a vystaví je tak nezřídka násilí. A nakonec je tu zoufalství, které se pojí k fenoménu tzv. islámskému státu, kde jsou děvčata rodinám odebírána a odváděna pryč od rodin.“

 ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ŘÍJEN

1. Za oblasti světa zasažené válkou a násilím, aby jim Pán daroval pokoj a mír. 2. Aby oslavy Světového dne misií probudily v každém věřícím nadšení k hlásání evangelia po celém světě. 3. Aby nás úcta k Panně Marii vedla k pozornosti vůči Božímu slovu a k pohotové službě bližním. 62

Vzdejte Hospodinu moc a slávu

Recommend Documents