Děkujte Hospodinu, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky

FARNÍ INFORMÁTOR

2. NEDĚLE VELIKONOČNÍ (BOŽÍHO MILOSRDENSTVÍ) – 15. DUBNA 2007

Děkujte Hospodinu, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, o této neděli Božího milosrdenství vyjádřeme svou vděčnost věčnému Otci, neboť je věrný a jeho milosrdenství trvá navěky: L: BOŽE, NEJVÝŠ MILOSRDNÝ, SMILUJ SE NAD NÁMI. z Přijmi vděčnost i vroucí prosbu své Církve za papeže Benedikta XVI., který zítra oslaví své 80. narozeniny a ve čtvrtek 2. výročí svého zvolení na Petrův Stolec. z Tys tak miloval svět, žes obětoval svého jediného Syna, dej ať při pohledu na Kristův kříž poznáváme hlubinu tvého božství, která se sklání k našemu lidství a svou věčnou láskou se dotýká těch nejbolestnějších ran našeho pozemského putování. z Otče, tys naučil sv. Faustynu důvěře v tvé milosrdenství: i my Ti svěřujeme Tělo a Krev, duši a božství tvého milovaného Syna a našeho Pána Ježíše Krista za hříchy naše i celého světa; pro jeho bolestné utrpení smiluj se nad námi a nad celým světem. z Ty, jenž jsi vzkříšením svého Syna, Ježíše Krista, zlomil moc hříchu a smrti, dej, aby tam, kde dosud panuje nenávist, touha po pomstě; kde válka přináší bolest a smrt nevinných; moc tvého milosrdenství zklidnila mysl i srdce a dala vzejít pravému míru. z Ty, jenž jsi bohatý na milosrdenství, prokaž svou lásku těm, kteří nás předešli se znamením víry a spí spánkem pokoje, a dej jim účast na slávě zmrtvýchvstání svého Syna. K: Věčný Otče, dej, aby všichni zakusili tvé milosrdenství a v Tobě, Trojjediném Bohu, nacházeli zdroj naděje. Věčný Otče, pro bolestné utrpení a vzkříšení svého Syna, smiluj se nad námi i nad celým světem. L: Amen

VĚŘÍM VE VZKŘÍŠENÍ MRTVÝCH

(zamyšlení P. Richarda Čemuse, SI, profesora Papežského Orientálního Institutu v Římě)

Kněží to mají těžké. Mají kázat o věcech, které přesahují lidské chápání a jež vyžadují víru. Musí proto sami nejdříve věřit tomu, co hlásají a také tak žít. Věrohodnost toho, co kněz káže, lidé často posuzují právě podle jeho života. Je pak ale vůbec možné hlásat vysoký ideál evangelia, a nebýt přitom pokrytcem? Sv. apoštol Pavel to vyjadřuje přiléhavým obrazem: «Nosíme poklad v hliněných nádobách» (…). Cítil tíhu povolání evangelizovat («běda mi, kdybych evangelium nehlásal»), ale dobře si uvědomoval, že na to jako člověk nestačí. Vynaložil však všechno své úsilí na to, aby svůj vlastní život evangeliu přizpůsobil a zažíval přitom účinnost Boží pomoci. Zcestoval celý tehdejší svět, opakovaně se nacházel v nebezpečí smrti, kterou nakonec v Římě pro Krista i podstoupil. S vědomím, že takovou tu sílu nemá ze sebe dosvědčil: «nežiji již já, ale žije ve mne Kristus» (…), takže «Když jsem (jako člověk) slabý, tak jsem (v Bohu) silný» (…). Sotva se chce věřit, že takové svědectví vydal ten Pavel, který ještě nedlouho předtím coby Šavel, masakroval křesťany. Poslední měsíce jsou sdělovací prostředky plné různých «odhalování spolupráce» s Stb, či jejími obdobami v ostatních státech bývalého socialistického bloku. Patří to k vyrovnání se s minulostí; je bolestné a může trvat dlouho; v Německu ani 60 let po válce není u konce a i v Itálii se některé kapitoly válečné a poválečné doby, jako například vraždy kněží organizované «hrdinnými» partyzány, opatrně otevírají až nyní. Bortí se národní mýty a ideologické pojetí dějin, které bude zapotřebí vždy tehdy poopravit, či zčista přepsat, až se zjistí, «jak to vlastně bylo». A možná se to na tomto světě nikdy nedovíme. O těch druhých! Protože o sobě každý ví, kdy a kde selhal, kdy mohl říci ano — ano, ne — ne, šel ale raději od jednoho kompromisu k druhému až nakonec zabředl ve «spolupráci» se zlem. A svědomí mu to připomíná, i když o něm nikdo nepíše v novinách a nejsou na něj zaostřeny televizní kamery. Na loňském festivalu v Benátkách byl představen film «Ostrov». Za války ruská loď, naložená uhlím, narazí na severním pobřeží na hlídkující německou fregatu. Než Němci loď obsadí, kapitán Tichon se stačí ukrýt pod uhlím. Topič Anatolij však ho pod hrozbou udá. Nacistický oficír přesto rozhodne oba odstřelit. Když však vidí zoufalý strach o život námořníka-topiče, udělá mu ďábelskou nabídku: «Zastřel ty sám kapitána, a budeš žít!» a podá mu jednou kulkou nabitý revolver. Anatolij na okamžik zaváhá, ale pak zmáčkne kohoutek. Tichonovo tělo se sklátí přes palubu a Němci opustí scénu. Zanechali ovšem na lodi nálož, a ta po dvaceti minutách exploduje. Zázrakem Anatolij výbuch přežije a moře jej vysíleného vyplaví na břeh ostrova. Tam ho ráno najdou mniši z blízkého kláštera. Ujmou se ho a on u nich zůstane. Žije však sám v cele opodál a dělá tvrdé pokání. Trýzní ho svědomí. Vyjíždí na ostrov, opakuje bez přestání Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným a volá Tichonovo jméno. Zvolí si tu nejčernější práci, teď jako 2

topič kláštera a uhlí doluje z vraku lodi, na které sloužil s Tichonem; na uhlí i spí. Tak projde 30 let. Odolává všem nabídkám představeného klášterní komunity, zařídit si pohodlnější život. Mají ho za podivína. Nemohou si však nevšimnout lidí, kteří za Anatolijem začnou časem chodit ze všech stran jako za starcem – duchovním otcem – s prosbou o radu, o modlitbu a o uzdravení na duši i na těle. A skutečně dochází k zázrakům: mladé těhotné děvče se v síle Anatolijova slova rozhodne dítě si ponechat; válečná vdova se od starce dozví, že její muž nepadl, ale doposud žije ve Francii a čeká na ní, a zoufalá matka je svědkem toho, jak její chromý syn po modlitbách bratra Anatolije odhodí berle. Fámě svatosti se však Anatolij brání jak jen může svým chováním. Spolubratrům jde na nervy, ale postupně poznávají i oni, že se jedná o Božího podivína, který vším, co dělá a říká – ač je to jen velmi kusé, a v náznacích – poukazuje na skrytou pravdu o sobě i o nich. Má dar poznání srdcí a dar jasnozřivosti. Začnou chápat, že on, který se považuje za posledního hříšníka, je skutečný následovník Krista, skutečný křesťan, skutečný mnich. Anatolij sám však mír v duši nemá. Až se stane zvláštní věc. Přijede z daleka sovětský admirál, který nehledě na svůj «vědecký světový názor» se rozhodl vyhledat tohoto «zaostalého» mnicha, protože si lékaři nevěděli rady s jeho dospívající dcerou, zřejmě duševně chorou. Anatolijovi stačí pohled, aby poznal, že děvče je posedlé «démonem», kterého, jak na udiveného admirála vyhrkne, «osobně zná». Odpluje s děvčetem na pramici na «svůj» ostrov, kde se nad ní usilovně modlí exorcismus. Děvče se zmítá, válí se v lišejníku pokrytém sněhem až nakonec omdlí. Když jej Anatolij vrátí v náručí otci, je zdravé. Uzdravil se však na duši i on, mnich Anatolij. V děvčeti modlitbou a celoživotním pokáním přemohl démona zla, kterého on sám do světa pustil. Poznal totiž v admirálovi dávného kamaráda Tichona, který, jak se ukázalo, tehdy přežil, protože kulka zasáhla jen jeho paži. A hlavně: dověděl se, že Tichon mu už dávno odpustil. Pokorný kajícník teď mohl předstoupit před soudnou stolici Boží: sám ulehl do rakve, kterou si nechal připravit, a smířený vydechl naposled. Tolik ruský film «Ostrov». Nevím, je-li to pravdivá historka nebo geniální fikce. Zaručeně pravdivé je však toto: Mám na Moravě přítele, který se minulým režimem zlomit nenechal. A tak šel do vězení na Bory u Plzně, kde se brousila bižuterie. Vrátil se sklem na plicích a dodnes má astmatické záchvaty. Brzy po revoluci dostal návštěvu. Když seděli u kafe, z návštěvníka vypadlo: «Já jsem tě udával. Odpustíš mi?». Po chvíli mučivého mlčení stisk dvou chlapských rukou. A rozešli se v míru. I to je svého druhu exorcismus – vymítat spolu ďábla, jenž svazuje duši. A jak bych tu mohl nevzpomenout na svou vlastní mámu, která v šedesátém osmém, za «pražského jara», zatelefonovala vyděšenému prokurátorovi otcova procesu z padesátých let, s tím, že nejkrásnější léta života jsou sice nenávratně pryč, ale za kriminál svého manžela – našeho táty – se mu přesto mstít nebude… Pokání a odpuštění – má-li být opravdové – je boholidské dílo. Přiznat svoji slabost, předpokládá víru, že «když jsem slabý, tak jsem silný», nebo – jak končívají české pohádky – že zlé se v dobré obrátí.To však člověk nedokáže, to dokáže jen Bůh, který v Kristu «svou smrtí přemohl smrt a daroval život těm, co leží v hrobě»: tak hlásá radostně ruská velikonoční liturgie. A není to pohádka, ale Kristovou vlastní krví vykoupená skutečnost. Kristus je lékař, který nepřišel léčit zdravé, ale nemocné. Stačí uvěřit – tak jako mnich Anatolij. Ten pokáním rozmnožil dobro na zemi: pro sebe i pro své bližní smířil zemi s nebem. 3

URBI ET ORBI Bratři a sestry celého světa, mužové a ženy dobré vůle! Kristus vstal z mrtvých! Pokoj vám! Dnes se slaví velké tajemství, základ křesťanské víry a naděje: Ježíš z Nazareta, Ukřižovaný, vstal z mrtvých třetího dne podle Písma. Oznámení, které andělé sdělili onoho rána prvního dne po sobotě Marii Magdalské a ostatním ženám, které se vydaly k hrobu, slyšíme dnes znovu s obnoveným dojetím: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není tady, vstal z mrtvých!“ (Lk 24,5-6). Není těžké si představit, jaké byly v oné chvíli pocity těchto žen: pocity smutku a sklíčenosti nad smrtí svého Pána, pocity nedůvěřivosti a úžasu před faktem, který je příliš překvapivý než aby byl pravdivý. Hrob však byl otevřený a prázdný: tělo tady již nebylo. Petr a Jan, upozornění ženami, běželi ke hrobu a ověřili si, že měly pravdu. Víra apoštolů v Ježíše, očekávaného Mesiáše, byla vystavena obtížné zkoušce ostudy kříže. Po jeho uvěznění, odsouzení a smrti se rozprchli a nyní jsou znovu spolu, zaraženi a dezorientováni. Zmrtvýchvstalý však vychází vstříc jejich nedůvěřivé žízni po jistotách. Ono setkání nebylo snem, ani iluzí nebo subjektivní představou. Byla to pravá zkušenost, byť nečekaná a právě proto obzvlášť působivá. „Přišel Ježíš. Stanul mezi nimi a řekl: »Pokoj vám!«“ (Jan 20,19). Po těchto slovech se takřka vyhaslá víra v jejich duších znovu zažíhá. Apoštolé referují Tomášovi, který při tomto prvním setkání chyběl: Ano, Pán splnil to, co předpověděl; opravdu vstal z mrtvých a my jsme ho viděli a dotýkali se jej! Tomáš však nadále pochybuje a podivuje se. Když Ježíš přijde podruhé po osmi dnech do Večeřadla znovu, řekne mu: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící!“ Odpověď apoštola je dojemným vyznáním víry: „Pán můj a Bůh můj!“ (Jan 20,27-28). „Pán můj a Bůh můj!“ Obnovme i my vyznání Tomášovy víry. Zvolil jsem k velikonočnímu blahopřání záměrně tato slova, neboť dnešní lidstvo očekává od křesťanů obnovené svědectví Kristova zmrtvýchvstání, potřebuje se s ním setkat a moci jej poznat jako pravého Boha a Člověka. Pokud v tomto apoštolovi můžeme nalézt pochybnosti a nejistoty tolika dnešních křesťanů, strach a zklamání nespočetných našich současníků, můžeme také spolu s ním opětovně a s obnoveným přesvědčením nalézt víru v Krista, který zemřel a vstal z mrtvých pro nás. Tato víra, kterou během staletí předávají nástupci Apoštolů, pokračuje, protože vzkříšený Pán už neumírá. Žije v Církvi a pevně ji vede k naplnění svého věčného plánu spásy. Každý z nás může být pokoušen Tomášovou nedůvěřivostí. Bolest, zlo, nespravedlnosti, smrt, zejména postihne-li nevinné, jako např. děti, které jsou obětí válek a terorismu, nemocí a hladu – copak nevystavují naši víru těžké zkoušce? A přece paradoxně, právě v těchto případech je pro nás Tomášova nedůvěřivost užitečná a cenná, protože nám pomáhá očistit každý falešný pojem Boha a vede nás k objevu jeho autentické tváře: tváře toho Boha, který v Kristu nesl rány zraněného lidstva. Tomáš dostal od Pána a potom předal Církvi dar víry, vyzkoušený Ježíšovým utrpením a smrtí a potvrzený setkáním s Ním - Vzkříšeným. Víra, která byla skoro mrtvá a obnovila 4

se díky kontaktu s Kristovými ranami, se zraněními, které Zmrtvýchvstalý neukryl, ale ukázal a nadále je ukazuje v bolestech a utrpeních každé lidské bytosti. „Jeho ranami jsme uzdraveni“ (1 Petr 2,24) je první zvěst, s níž se Petr obrací na konvertity. Ony rány, které byly pro Tomáše nejprve překážkou víry, protože byly zdánlivým znamením Ježíšovy porážky, tytéž rány se při setkání se Zmrtvýchvstalým staly důkazem vítězné lásky. Tyto rány, které Kristus z lásky podstoupil nám pomáhají pochopit, kdo je Bůh, a opakovat podobně jako Tomáš: „Pán můj a Bůh můj!“ Pouze ten Bůh, který nás miluje až do té míry, že na sebe vzal naše zranění a naši bolest, zvláště oněch nevinných, je hoden víry. Kolik zranění, kolik bolesti je ve světě! Nechybějí přírodní kalamity a lidské tragédie, které způsobují nesčetné oběti a nezměrné hmotné škody. Myslím na to, co se nedávno stalo na Madagaskaru, na Šalamounských ostrovech, v Latinské Americe a dalších částech světa. Myslím na rány hladu, nevyléčitelných nemocí, terorismus a únosy osob, na tisíce tváří násilí – někdy ospravedlňovaného ve jménu náboženství – na pohrdání životem a pošlapávání lidských práv, na vykořisťování osoby. S úzkostí hledím na situaci, v níž se nalézá nemálo regionů v Africe: v Darfúru a sousedních zemích přetrvává katastrofální a bohužel podceňovaný stav humanitární nouze; v Kinshase v Demokratické republice Kongo střety a plenění uplynulých týdnů působí obavy, pokud jde o budoucnost kongského demokratizačního procesu a rekonstrukci země; v Somálsku znovu zahájené boje oddalují perspektivu míru a prohlubují regionální krizi, zejména pokud jde o přesuny obyvatelstva a obchod se zbraněmi; Zimbabwe je souženo těžkou krizí, jejíž překonání spatřují místní biskupové v jednom svém nedávném dokumentu jedině na cestě modlitby a společně sdíleného zájmu o obecné blaho. Smíření a pokoj má zapotřebí obyvatelstvo Východního Timoru, který se chystá prožívat důležité momenty voleb. Pokoj potřebuje také Sri Lanka, kde jedině vyjednávání může ukončit drama konfliktu, kterým krvácí; i Afghánistán, postižený rostoucím neklidem a nestabilitou. Na Středním Východě vedle znamení naděje ukazující se v dialogu Izraele s palestinskými představiteli, bohužel, nic pozitivního nepřichází z Iráku, krvácejícího neustálými vraždami, přičemž civilní obyvatelstvo prchá ze země; v Libanonu bezvýchodná krize politických institucí ohrožuje roli, kterou je tato země povolána plnit ve středovýchodní oblasti a jejíž budoucnost je značně ohrožena. Nemohu nakonec zapomenout na těžkosti, kterým denně čelí křesťanská společenství a na exodus křesťanů ze Svaté země, která je kolébkou naší víry. Tomuto obyvatelstvu chci znovu vyjádřit svou duchovní blízkost. Drazí bratři a sestry, prostřednictvím Kristových ran, můžeme tato zla, která lidstvo trápí, vidět očima naděje. Pán, který vstal z mrtvých, totiž světu neodňal utrpení a zlo, ale přemohl je v jeho kořenech hojností své Milosti. Proti zpupnosti Zla postavil všemohoucnost své Lásky. Jako cestu pokoje a radosti nám zanechal Lásku, která se nebojí smrti. „Jako jsem já miloval vás – řekl Apoštolům před smrtí – tak se milujte vzájemně i vy“ (Jan 13,34). Bratři a sestry ve víře, kteří mne v různých částech světa slyšíte! Zmrtvýchvstalý Kristus je živý mezi námi. On je naděje lepší budoucnosti. Řekněme spolu s Tomášem: „Pán můj a Bůh můj!“ a v našem srdci se rozezní něžná, ale náročná slova Pánova: „Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mne následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou“ (Jan 12,26). A také my se ve spojení s Ním a v ochotě položit život za své bratry (srov. 1 Jan 3,16) staneme apoštoly pokoje, posly radosti, která se nebojí bolesti, radosti Vzkříšení. Kéž nám tento velikonoční dar vymůže Maria, Matka vzkříšeného Krista. Všem požehnané Velikonoce! 5

„Zalig Pasen! Ik wil mijn hartelijke dank tot uitdrukking

brengen voor de fraaie bloemen uit Nederland voor de Paasmis op het Sint Pietersplein“

Jako každý rok, i letos zářilo svatopetrské náměstí o slavnosti Kristova zmrtvýchvstání nádherou květin, které už po dvaadvacáté věnovali papeži i poutníkům holandští květináři. Původní myšlenka se zrodila ve městě Utrechtu v roce 1985, kdy papež Jan Pavel II. navštívil Holandsko. Květinář Leiden Nic van der Voort se ujal iniciativy pokrýt květy pódium kongresového centra

"Jaarbeurs" v Utrechtu. Jeho iniciativa došla velkého ocenění, takže v listopadu 1985 byli bratři Nic a Charles van der Voortovi pozváni do Říma, aby zajistili květinovou výzdobu pro slavnostní beatifikaci holandského frátera Tita Brandsmy (18811942). Tehdy se zrodila myšlenka věnovat každoročně o velikonocích květinový dar. Výzdoba, ve Vatikáně vysoce ceněná, dodává slavnosti velký věhlas. Od té doby je hlavním designérem květinové dekorace Van der Voort a rok co rok roste počet holandských květinářství, která se na jeho práci podílejí. Postupem času vzniklo deset teras před a kolem oltáře, které se zdobí holandskými rostlinami a květy. Speciální dekorace se 6

připravuje i pro lodžii svatopetrské baziliky. „Na jaře 1986 – vzpomíná Charles – jsme odjeli do Říma se skupinou květinářů a pěstitelů, abychom vyzdobili náměstí svatého Petra a velikonoce. Od té doby se naše přítomnost stala zvykem“. Pěstitelské organizace jsou zvlášť poctěné a vděčné za to, že tato květinová tradice pokračuje i s novým papežem. Je to pro nás čest, stejně jako skutečnost, že Svatý Otec nás vždy po velikonoční mši svaté přijímá na audienci. S přípravou začíná Van der Voort už v září.Poté, co vytvoří projekt a obdrží jeho schválení, objednává všechny nezbytné produkty u specializovaných pěstitelů hlíz, květů, rostlin, keřů a stromů. „Musíme vše zorganizovat velmi přesně, abychom měli jistotu, že všechny produkty pokvetou ve správnou chvíli. To platí především o stromech a hlíznatých květinách, které vyžadují speciální ošetřování a propočty“. Vše se chystá tak, aby květiny i sazenice dosahovaly svého největšího lesku právě na Velikonoční neděli. K potěšení věřících na náměstí sv. Petra i televizních diváků na celém světě. Po skončení slavnosti je výzdoba - jako obvykle – převezena do vatikánských zahrad a do papežského letního sídla v Castel Gandolfo. Kdo tuto iniciativu sponzo7

ruje? „Holandští pěstitelé ozdobných květin, zvláště International Flower Bulb Center, Plant Publicity Holland a Bloemenbureau Holland“, říká Van der Voort. Kolik květů, sazenic a stromů je použito a jak velký tým přijíždí do Říma? „Množství a různost se rok co rok mění: od stovek stromů až k tisícům tulipánů a macešek“, upřesňuje mistr. Náš tým tvoří dvacet lidí, především květinářů a pomocníků, kteří dva, tři dny připravují květinovou výzdobu. Ohromný kamion plný květů, stromů a rostlin dorazil do Vatikánu na Zelený čtvrtek. Na Velký pátek se připravily kompozice. V sobotu se vyzdobilo náměstí a v neděli ráno dochází k posledním úpravám, aby vše bylo připraveno na mši svatou. Květinové záhony a kompozice zůstávají na náměstí dva dny – velmi krátce s ohledem na dlouhou dobu příprav, která začala už před šesti měsíci. Nitro všech však zaplaví nevýslovná radost, když Svatý Otec pronáší v jejich mateřštině své poděkování: „Radostné velikonoce! Rád bych vyjádřil svou hlubokou vděčnost za krásné květy, pocházející z Holandska, jež zdobí náměstí svatého Petra u příležitosti velikonoční mše svaté.“ Je ostatně známo, že i tento papež má velmi rád květiny a rostliny: v srpnu 2005, když se Benedikt XVI. účastnil Světového setkání mládeže v Kolíně nad Rýnem, požádali němečtí organizátoři právě van der Voorta, aby zajistil výzdobu. Ve stejném duchu radosti a naděje, který oživuje slavnost velikonoční neděle na náměstí svatého Petra, tvořilo deset mladých z Holandska „logo“ světového dne mládeže, a použili k tomu něco přes 34.000 květů.

Květinová dekorace na náměstí sv. Petra o letošních velikonocích Záhony 1-10 Bříza, javor, azalka, rododendron, japonská azalka, trnka, jehličnany, bílý vřes, bílý mandlovník, dále široký sortiment hlíznatých rostlin: tulipány, narcisy a hyacinty. Schody Zdobené dvojbarevnými žlutobílými fialkami Oltář Lemován 4 květinovými kompozicemi v bílém za oltářem a 10 v bílém před oltářem: lilie, karafiáty, růže, snědek, astry, květy jabloně, amaryllis a tulipány. Lodžie Pás na balustrádě ozdoben hyacinty, tulipány, gerberami, kosatce a kručinka. 8

VELIKONOČNÍ OKTÁV

(katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 11. dubna 2007, náměstí sv. Petra)

Drazí bratři a sestry, přišli jsme dnes po slavnostních Velikonočních obřadech na toto pravidelné středeční setkání a já bych nejprve rád každému z vás co nejsrdečněji znovu popřál všechno dobré. Děkuji vám za vaši tak početnou účast a děkuji Pánu za krásné slunečné počasí, která nám dnes dal. Na Velikonoční vigilii se rozezněla tato zvěst: „Pán skutečně vstal z mrtvých, aleluja!“ A on sám nám říká: „Nezemřu, ale budu žít!“ Hříšníkům říká: „Dostane se vám odpuštění hříchů. Já jsem totiž vaše odpuštění“. A nakonec opakuje všem: „Já jsem Pascha spásy, Beránek obětovaný za vás, vaše vykoupení, já jsem váš život, vaše vzkříšení, já jsem vaše světlo, vaše spása, já jsem váš král. Já vám ukáži Otce.“ Tak se vyjádřil jeden spisovatel z 2.století, Meliton ze Sard, když realisticky vykládá slova a myšlenky Zmrtvýchvstalého (O Velikonocích, 102-103). V těchto dnech nám liturgie připomíná různá setkání, při kterých se Ježíš po svém vzkříšení sešel s Marií Magdalénou a dalšími ženami záhy zrána den po sobotě, s nedůvěřivými Apoštoly shromážděnými ve Večeřadle, s Tomášem a dalšími učedníky. Tato různá zjevení jsou i pro nás pozváním prohloubit základní poselství Velikonoc a podněcují nás, abychom si opět prošli duchovní trasu těch, kteří se s Kristem setkali a poznali ho v oněch prvních dnech po velikonočních událostech. Evangelista Jan vypráví, že Petr a on sám, když uslyšeli zprávu, kterou jim přinesla Marie Magdaléna, běželi takřka jako o závod ke hrobu (srov. Jan 20,3). Otcové Církve viděli v tomto spěchu pobídku k jedinému legitimnímu soutěžení mezi věřícími: závodu ve hledání Krista. A co říci o Marii Magdaléně, plačící vedle hrobu s jedinou touhou - vědět, kam odnesli jejího Mistra? Nalezne ho a pozná ho, až když ji osloví jejím jménem (srov. Jan 20,11-18). I my, hledáme-li Pána s duší prostou a upřímnou, jej potkáme, ba dokonce to bude On sám, kdo nám vyjde vstříc; dá se poznat, osloví nás jménem a dá nám vstoupit do intimity své lásky. Tento den, ve středu Velikonočního oktávu, nás liturgie nechává rozjímat o dalším jedinečném setkání Zmrtvýchvstalého se dvěma učedníky z Emauz (srov. Lk 24,13-35). 9

Když se sklíčeni kvůli smrti svého Mistra vraceli domů, Pán se k nim cestou přidá, aniž by ho poznali. Jeho slova, kterými komentoval Písma, jež o něm vypovídají, zapálila srdce těch dvou učedníků, kteří jej, jakmile došli k cíli své cesty, pozvali, aby s nimi zůstal. Když nakonec „vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal a podával jim“ (v. 30), jejich oči se otevřely. Právě v té chvíli jim však zmizel z očí. Poznali jej tedy, až když zmizel. Svatý Augustin při výkladu tohoto úryvku prohlašuje: „Ježíš láme chléb a oni ho poznávají. Už tedy neříkejme, že nepoznáváme Krista! Věříme-li, poznáváme ho! Ba dokonce, věříme-li, máme ho! Měli Krista u svého stolu, my jej máme v naší duši!“. A uzavírá: „Mít Krista ve vlastním srdci je mnohem víc než mít jej ve svém příbytku: Naše srdce je pro nás totiž důvěrnější než náš příbytek“ (Promluva, 232,VI,7). Snažme se Krista skutečně uvést do srdce. V prologu ke Skutkům apoštolů svatý Lukáš tvrdí, že zmrtvýchvstalý Pán „po svém utrpení poskytl apoštolům mnoho důkazů, že žije: po čtyřicet dní se jim zjevoval“ (1,3). Tomu je třeba dobře rozumět: když svatopisec říká, že „poskytl důkazy, že žije“, neznamená to, že Ježíš se vrátil do předešlého života, podobně jako Lazar. Velikonoce, které slavíme, poznamenává svatý Bernard, znamenají „Pascha“ čili „přechod“ a nikoli „návrat“, protože Ježíš se nevrátil do předcházející situace, ale „překročil hranici směrem ke slavnějšímu, novému a definitivnímu stavu“. Proto – pokračuje sv.Bernard – „Kristus nyní opravdu přešel do nového života“ (Promluva o Velikonocích). Marii Magdaléně Pán řekl: „Nezadržuj mě! Neboť jsem ještě nevystoupil k Otci“ (Jan 20,17). Výraz, který nás překvapuje, zvláště porovnáme-li jej s tím, k čemu dochází u nedůvěřivého Tomáše. Tam, ve Večeřadle, Zmrtvýchvstalý sám ukázal apoštolovi své ruce a bok, aby se jich dotknul a vyvodil z toho jistotu, že je to právě On (srov. Jan 20,27). Tyto dvě epizody si ve skutečnosti neprotiřečí. Naopak, jedna pomáhá pochopit druhou. Maria Magdaléna by chtěla mít Mistra tak jako dříve, přičemž měla za to, že kříž je dramatickou vzpomínkou, na niž je třeba zapomenout. Nyní však už není prostor na takový vztah ke Vzkříšenému, který by byl pouze lidský. K setkání s ním není třeba vracet se zpět, ale navázat s Ním vztah novým způsobem: je třeba jít vpřed! Zdůrazňuje to svatý Bernard: Ježíš „nás všechny vybízí k tomuto novému životu, k tomuto přechodu… Neuvidíme Krista, budeme-li se otáčet zpět“ (Promluva o Velikonocích). To je to, k čemu došlo u Tomášem. Ježíš mu ukazuje svá zranění nikoli proto, aby zapomněl na kříž, ale aby jej učinil pro budoucnost nezapomenutelným. Výhled totiž směřuje právě k budoucnosti. Úkolem učedníka je dosvědčovat smrt a vzkříšení svého Mistra a jeho nový život. Proto Ježíš vybízí svého nedůvěřivého přítele, aby se jej „dotknul“: chce jej učinit přímým svědkem svého Vzkříšení. Drazí bratři a sestry, i my, jako Maria Magdaléna, Tomáš i ostatní apoštolé, jsme povoláni být svědky Kristovy smrti a vzkříšení. Nemůžeme si tuto velkou zprávu nechat pro sebe. Musíme ji nést do celého světa: „Viděli jsme Pána!“ (Jan 20,25). Kéž nám Panna Maria pomáhá plně zakoušet velikonoční radost, abychom se posíleni mocí Ducha svatého, stali schopnými ji šířit kdekoliv žijeme a pracujeme. Ještě jednou, veselé Velikonoce vám všem! 10

První kniha napsaná Josephem Ratzingerem poté, co se stal papežem

B E N E D I KT X V I .

JEŽÍŠ Z

NAZARETA Ve šlépějích Ježíše z Nazareta, od křtu v Jordánu až po horu Proměnění: 16. dubna 2007, v den svých 80. narozenin, vydá papež Benedikt XVI. v nakladatelství Rizzoli první díl své knihy o tajemství Ježíše Krista, Božího Syna. Kniha nese prostý název: „Ježíš z Nazareta“. Na těchto deseti kapitolách začal kardinál Ratzinger pracovat už během letních prázdnin 2003 a věnoval jim každou volnou chvíli i po 19. dubnu 2005, po dnu svého zvolení na Petrův Stolec. Předmluvu této knihy jsem již v minulém roce přeložil ve Farním Informátoru. Dnes, den předtím, než bude kniha oficiálně k dostání, přináším exkluzivně úryvek ze VII. kapitoly, která nese název: „POSELSTVÍ PODOBENSTVÍ“.

Podobenství o milosrdném Samaritánu (Lk 10,25-37) Středem podobenství o milosrdném Samaritánu je zásadní otázka o člověku. Klade ji Pánu znalec Zákona, tedy učitel exegeze: „Mistře, co musím dělat, aby dosáhl věčného života?“ (10,25). Lukáš dodává, že učitel tuto otázku Ježíšovi položil, aby ho zkoušel. On osobně, jakožto učitel Zákona, odpověď zná, neboť ji dává sama Bible, ale chce vidět, jak odpoví onen prorok, který nemá biblická studia. Pán jej velmi prostě odkáže na Písmo, které tento zná, a nechává, aby odpověď dal on sám. Učitel Zákona odpovídá přesně, když spojuje úryvek Deuteronomia 6,5 a Levitiku 19,18: „Budeš milovat Pána svého Boha celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí, a svého bližního jako sám sebe“ (Lk 10,27). Pokud jde o tuto otázku, Ježíš neučí jinak než Torah, jejíž celý význam se spojuje v tomto dvojím přikázání. Nyní však se ten učený muž, který sám velmi dobře zná odpověď na svou otázku, musí ospravedlnit: slovo Písma je nediskutovatelné, ale jak se má aplikovat do životní praxe, to vzbuzuje otázky, o nichž se ve škole (a také v samotném životě) mnoho diskutuje. Otázka konkrétně zní: kdo je „bližní“? Obvyklá odpověď, která se dá doložit i texty Písem, tvrdila, že „bližní“ znamená „soukmenovec“. Národ tvořil solidární komunitu, v níž každý měl vůči druhému odpovědnost, v níž každý jedinec byl společenstvím podporován a musel tedy chápat druhého „jako sám sebe“, jako část onoho společenství, které určuje jeho životní prostor. Cizinci, lidé patřící k jinému národu, tedy „bližními“ nebyli? To však bylo v rozporu s Písmem, které vybízí milovat i cizince s připomínkou, že sám Izrael žil v Egyptě jako cizinec. Nicméně, kam položit hranice zůstávalo předmětem 11

diskuse. Obecně se považoval za příslušníka solidární komunity a tedy za „bližního“ pouze cizinec, který se usadil v izraelské zemi. Rozšířena byla i další vymezení pojmu „bližní“. Jedno rabínské prohlášení učilo, že za „bližní“ netřeba považovat heretiky, udavače a odpadlíky (Jeremias, str. 170). Navíc se bralo jako jisté, že Samaritáni, kteří v Jeruzalémě pár roků předtím (mezi léty 6-9 po Kristu) poskvrnili chrámové náměstí právě v den Pachy tím, že tam rozházeli lidské kosti (Jeremias str. 171), nejsou „bližní“. Na otázku, která se takto stala konkrétní, Ježíš odpovídá podobenstvím o člověku, kterého na cestě z Jeruzaléma do Jericha přepadli lupiči a nechali na okraji cesty, okradeného a polomrtvého. Je to příběh zcela reálný, protože na té cestě k podobným přepadům docházelo pravidelně. Stejnou cestou šel kněz i levita – znalci Zákona, odborníci stran velké otázky spásy, v jejíž službě profesionálně pracovali – a jdou dál. Nemuseli to nutně být mužové nikterak zvlášť chladní; možná i oni měli strach a snažili se co nejdříve dorazit do města; možná byli neznalí a nevěděli, kde začít poskytovat pomoc – tím spíše, že se zdálo, že ani velice není jak pomoct. Pak přichází Samaritán, zřejmě obchodník, který musel tímto úsekem procházet často a evidentně znal majitele nejbližšího hostince; Samaritán – tedy někdo, kdo nepatří do solidární komunity Izraele a není vázán vidět svého „bližního“ v tom, kterého přepadli lupiči. Zde je třeba připomenout, že v předcházející kapitole evangelista vypráví, že Ježíš na cestě do Jeruzaléma poslal předem posly, kteří přišli do samařské vesnice a chtěli pro něj připravit ubytování: „Ale oni jej nechtěli přijmout, protože měl namířeno do Jeruzaléma“ (9,52). Tehdy synové hromu – Jakub a Jan – řekli rozezleni Ježíšovi: „Pane, chceš abychom na ně nechali seslat oheň z nebe, aby je strávil?“ Pán je napomenul. Nocleh pak nalezli v jiné vesnici. A hle, nyní se objevuje Samaritán. Co udělá? Neptá se až kam sahají jeho povinnosti solidarity, ba ani jaké jsou nezbytné zásluhy pro věčný život. Dochází k něčemu jinému: puká mu srdce; evangelium užívá slova, které původně označovalo v hebrejštině mateřské lůno a mateřskou oddanost. Vidět člověka v takovém stavu jej jímá „v útrobách“, v hloubi duše. „Měl s ním soucit“, překládáme dnes, oslabujíc původní živost textu. V síle záblesku milosrdenství, jež zasáhl jeho duši, se on sám stává bližním, překračuje hranice všech otázek i veškerého nebezpečí. Proto se tu otázka změnila: nejde o to stanovit, kdo mezi ostatními je můj bližní či kdo jím není. Jde o mne samotného. Já se musím stát bližním, takže druhý má pro mě hodnotu „mne samotného“. Kdyby otázka zněla: „Je mým bližním i Samaritán:“, tehdy by za dané situace bylo odpovědí spíše příkré „ne“. Ale Ježíš otázku převrací: Samaritán, cizinec se sám činí bližním a ukazuje mi, že já, vycházeje z mého nitra se musím naučit být bližním a že odpověď už nosím v sobě. Musím se stát osobou, která miluje, osobou, jejíž srdce je otevřené, aby se nechalo rozrušit tváří v tvář potřebě druhého. Tehdy nacházím svého bližního či spíše: je to on, kdo mě nachází. Helmu Kun ve svém výkladu podobenství jde zajisté dál v literárním významu textu a ještě přesně vyznačuje radikalitu jeho poselství, když píše: „Politická láska k příteli se 12

zakládá na rovnosti partnerů. Symbolické podobenství o Samaritánovi naopak zdůrazňuje zásadní nerovnost: Samaritán, který nepatří k izraelskému lidu, stojí před druhým, neznámým člověkem, on, který pomáhá bezbranné oběti útoku lupičů. Agape, jak nám dává pochopit podobenství, překračuje každý druh politického nařízení, v němž platí do ut des (dávám, abys dal), překonává ho a takto se vyznačuje jako nadpřirozená. Ze zásady se staví nejen nad tato nařízení, ale navíc se chápe jako jejich převrácení: první budou posledními (srv. Mt 19,30). A tiší budou vládnout zemi (srv. Mt 5,5)“ (str. 88). Jedna věc je zřejmá: projevuje se nová univerzálnost, která spočívá na skutečnosti, že já se niterně stávám bratrem všech, které potkávám a kteří potřebují mou pomoc. Aktuálnost podobenství je zřejmá. Aplikujemeli ji na globalizovanou společnost, vidíme, jak na nás přímo týkají národy Afriky, okradené a vypleněné. Vidíme, jak jsou nám „bližními“; vidíme, že i náš životní styl, dějiny, které žijeme, je oloupily a nadále olupují. V tomto je pochopitelná zejména skutečnost, že jsme je zranili duchovně. Namísto toho, abychom jim dali Boha, který je nám v Kristu blízký, a tak přijali z jejich tradic vše, co je cenné a veliké a přivedli to k završení, přinesli jsme jim cynizmus světa bez Boha, v němž platí jen moc a úspěch; zničili jsme morální kritéria, takže korupce a touha po moci, zbavená jakýchkoli skrupulí, se stávají čímsi samozřejmým. A to neplatí jen pro Afriku. Ano, musíme hmotně pomáhat a musíme posoudit svůj způsob života. Ale dáváme stále příliš málo, pokud dáváme jen hmotné. A nenacházíme kolem sebe oloupeného a zmučeného člověka? Oběti drog, obchodu s lidmi, sexuální turizmus, osoby v nitru zpustlé, které i přes hojnost hmotných dober jsou prázdné. To vše se nás týká a volá nás, abychom měli oko i srdce toho, kdo je bližní, a také odvahu lásky k bližnímu. Neboť – jak bylo řečeno – kněz a levita šli dál snad spíše ze strachu než z nezájmu. Vycházejíc ze svého nitra se musíme znovu učit riziku dobroty; budeme jí schopni jen tehdy, když my sami se staneme vnitřně „dobrými“, jsme-li vnitřně „bližními“ a máme-li pak také pohled schopný rozeznat jaký druh služby v našem prostředí a v nejširším okruhu našeho života se žádá, je nám možný a tedy nám byl svěřen jako úkol. Otcové Církve dali podobenství význam kristologický. Někdo by mohl říci: je to alegorie, tedy výklad, který vzdaluje od textu. Uvážíme-li však, že ve všech podobenstvích nás chce Pán nejrůznějšími způsoby vyzvat k víře v Boží království, ono království, kterým je On sám, potom kristologický výklad není nikdy zcela mylnou četbou. V jistém smyslu odpovídá vnitřní síle textu a může být plodem, který se rozvíjí ze svého semene. Otcové vidí podobenství v dimenzi všeobecných dějin: není člověk, který leží polomrtvý a oloupený na kraji cesty, obrazem „Adama“, člověka obecně, jenž se skutečně stal „obětí lupičů“? není pravdou, že člověk, tento tvor, kterým je člověk, v průběhu celých svých dějin se nachází odcizený, zmučený, zneužitý? Skoro vždy žila velká masa lidí v útisku; a 13

na druhé straně: utiskovatelé – jsou snad oni skutečnými obrazy člověka či nejsou naopak oni sami prvními zdeformovanými, degradací člověka? Karel Marx popsal drastickým způsobem „odcizení“ člověka; i když nedospěl k pravé hloubce odcizení, protože uvažoval jen v hmotné oblasti, nicméně vytvořil jasný obraz člověka, který se stal obětí lupičů. Středověká teologie vykládala dvě skutečnosti z podobenství o stavu zpustošeného člověka jako základní antropologická tvrzení. O oběti přepadení se na jedné straně říká, že byla oloupena (spoliatus); na druhé straně, že byla bita skoro až k smrti (vulneratus: srv. Lk 10,30). Scholastici vztahují tato dvě přídavná jména na dvojí dimenzi člověka Říkají, že je spoliatus supernaturalibus e vulneratus in naturalibus: zbaven jasu nadpřirozené milosti, které se mu dostalo darem, a zraněn ve své přirozenosti. Je to jistě alegorie, která značně překračuje význam slova, ale skoro vždy představuje pokus o upřesnění dvojí povahy zranění, co tíží lidstvo. Cesta z Jeruzaléma do Jericha se tedy jeví jako obraz obecných dějin; polomrtvý člověk na jejím okraji je obrazem lidstva. Kněz a levita jdou dál – z toho, co je dějinám vlastní, z jejich pouhých kultur a náboženství nevzchází žádná spása. Je-li oběť přepadení obrazem lidstva, potom Samaritán může být jen obrazem Ježíše Krista. Samotného Boha, který se pro nás stal cizincem a vzdáleným, vydal se, aby se ujal svého zraněného tvorstva. Vzdálený Bůh se v Ježíši Kristu stal bližním. Do našich ran nalévá olej a víno – gesto, v němž se spatřoval obraz spásného daru svátostí – a vede nás do hostince, Církve, v níž nás nechává léčit a předem také platí za asistenci. Jednotlivé rysy alegorie, které se různí podle Otců, můžeme klidně nechat stranou. Avšak velké vidění člověka, který leží odcizený a bezmocný na pokraji cesty dějin i samotného Boha, který se v Ježíši Kristu stal jeho bližním můžeme klidně zapsat do paměti jako hlubokou dimenzi podobenství, které se týká nás samotných. Mocný imperativ, obsažený v podobenství, tím nikterak nebude oslaben, ba naopak uveden do své plné velikosti. Vznešené téma lásky, která je opravdovým vrcholným bodem textu, tak dosahuje své celé šíře. Nyní si uvědomujeme, že my všichni jsme „odcizeni“ a potřebujeme vykoupení. Nyní uvědomujeme, že všichni potřebujeme dar spásné lásky samotného Boha, abychom i my sami se mohli stát lidmi, co milují. Stále potřebujeme Boha, který se stává našim bližním, abychom se sami mohli stát bližními. Dvě postavy, o nichž jsme mluvili, se týkají každého věřícího: každý člověk je „odcizen“, vyloučen právě láskou (která je podstatou „nadpřirozeného jasu“, jehož jsme byli zbaveni; každý člověk musí být nejprve uzdraven a obdařen darem. Pak se ale každý člověk musí také stávat Samaritánem – jít za Kristem a být jako On. Potom žijeme správně. Milujeme tedy správně, staneme-li se podobnými Jemu, který si nás zamiloval jako první (srv. 1Jan 4,19) 14

VIA CRUCIS V ŘÍMSKÉM KOLOSEU

NA VELKÝ PÁTEK 2007: MEDITACE MONS. GIANFRANCO RAVASI (dokončení z Farního Informátora minulé neděle)

VI. ZASTAVENÍ

Ježíš bičován a trním korunován K: Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti. L: Neboť svým křížem jsi vykoupil svět. Slova svatého evangelia podle Lukáše (Lk 22,63-65)

Muži, kteří Ježíše hlídali, posmívali se mu a bili ho, zavázali mu oči a ptali se: "Když jsi prorok, pověz nám, kdo tě to udeřil." A rouhali se mu, jak mohli. (Jan 19,2-3)

Vojáci upletli korunu z trní, vsadili mu ji na hlavu, oblékli ho do nachově rudého pláště, předstupovali před něj a provolávali: „Buď zdráv, židovský králi!“ a bili ho.

MEDITACE Když jednoho dne Ježíš procházel údolím Jordánu nedaleko Jericha, zastavil se a sdělil Dvanácti vzrušená a jejich sluchu nepochopitelná slova: „Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán pohanům, budou se mu vysmívat, plivat po něm, zbičují ho a pak zabijí…“ (Lk 18,31-32). Nyní tato slova rozvazují svou záhadu: na nádvoří prétoria, jeruzalémském sídle římského vladaře, začíná ponurý rituál mučení, provázený zvenčí paláce vřavou davu, čekajícího na procesí odsouzence k smrti. V tomto prostoru, kam veřejnost neměla přístup, se dokonává dění, které se bude po staletí opakovat v tisícerých sadistických a zvrhlých formách v temnotě mnoha cel. Ježíš není jen bit, ale i ponižován. Když evangelista Lukáš tyto urážky popisuje, užívá dokonce slovesa „rouhat se“, čímž odkazuje na hluboký význam tohoto výlevu stráží, které si vylévají vztek na oběti. K drásání Kristova těla přistupuje i znetvoření jeho osobní důstojnosti příšernými žerty.

Evangelista svatý Jan připomíná tento sarkastický počin, přizvukující lidové hře, totiž na posměšného krále. A skutečně, koruna jejíž paprsky jsou z trní; královský purpur nahrazený rudým pláštěm; královský pozdrav „Ave, césar!“. A přece v prolínání tohoto 15

posměchu lze zahlédnout slavné znamení: ano, Ježíš je ponížený jako král, z něhož si tropí žerty; ale ve skutečnosti je pravým vládcem dějin. Když nakonec odhalí svou královskou důstojnost – jako uvádí další evangelista Matouš (25,31-46) – vynese soud nad všemi mučiteli a utiskovateli a uvede do slávy nejen oběti, ale také všechny ty, kdo navštěvovali vězněné, pečovali o raněné a trpící, podporovali hladovějící, žíznivé a pronásledované. Proměněná tvář, jak se zjevila na hoře Tábor (Lk 9,29), je však znetvořena; ten, který je „vyzařováním božské slávy“ (Žid 1,3), je zastíněn a ponížen; jak ohlašoval prorok Izaiáš, trpící Pánův mesiánský Služebník má záda zvrásněná bitím, vous rvaný z lící, obličej pokrytý slinou (Iz 50,6). V něm, jenž je Bohem slávy, je přítomno i celé naše trpící lidství; v něm, který je Pánem dějin, se zjevuje zranitelnost tvorstva; v něm, který je Stvořitelem světa, je shrnut bolestný povzdech všech živých bytostí. Pater noster, qui es in cælis: sanctificetur nomen tuum; adveniat regnum tuum; fiat voluntas tua, sicut in cælo, et in terra. Panem nostrum cotidianum da nobis hodie; et dimitte nobis debita nostra, sicut et nos dimittimus debitoribus nostris; et ne nos inducas in tentationem; sed libera nos a malo. NAŠE VINA TVÉHO SYNA TÝRÁ TOBĚ PŘED OČIMA VIDÍŠ KRISTA V KRVI RAN.

Otče náš, jenž jsi na nebesích. Posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny jako i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.

PRO PECCATIS SUÆ GENTIS VIDIT IESUM IN TORMENTIS ET FLAGELLIS SUBDITUM.

VII. ZASTAVENÍ

Ježíš přijímá kříž K: Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti. L: Neboť svým křížem jsi vykoupil svět. Slova svatého evangelia podle Marka (Mk 15,20)

Když se mu dost neposmívali, svlékli mu purpurový plášť a oblékli mu znovu jeho šaty. Pak jej vyvedli ven, aby ho ukřižovali.

MEDITACE V nádvořích královského paláce skončila morbidní slavnost; padá zbytek onoho posměšného královského odění, dokořán se otvírá brána. Ježíš vychází ve svých obvyklých šatech, ve své tunice „v jednom kusu setkané odshora až dolů“ (Jan 19,23). Na jeho ramenou spočívá příčné břevno, 16

které má přijmout jeho ruce, jakmile bude upevněno na kůl ukřižování. Jeho přítomnost je beze slova, jeho nohy zbrocují krví cestu, která dodnes nese v Jeruzalémě jméno „Via dolorosa“ (cesta bolestná). Teď začíná v úzkém slovu smyslu Via Crucis, putování, které se opakuje i dnes a směřuje na návrší hrdelních trestů, za zdi svatého města. Ježíš postupuje a vrávorá pod touto tíhou i pro slabost svého zraněného těla. Tradice na této cestě symbolicky uvádí trojí pád. Při nich se odehrává nekončící příběh tolika žen a mužů, upadajících do bídy či hladu: jsou to křehké děti, sešlí starci, zesláblí chudí, z nichž byla vysáta veškerá energie. V těchto pádech se nacházejí i dějiny všech lidí v duši zklamaných a nešťastných, přehlížených spěchem a roztržitostí těch, kdo kráčí kolem. V Kristu, obtíženém křížem, je celé nemocné a slabé lidstvo, které – jak říká prorok Izaiáš (29,4) „pokořeno, mluví ze země a z prachu zaznívají jeho slova; jeho hlas se podobá strašidlu ze země a z prachu šeptá jeho hlas“. „Vyjděme tedy i my z tábora a snášejme potupu jako on“ (Žid 13,13). Pater noster, qui es in cælis: sanctificetur nomen tuum; adveniat regnum tuum; fiat voluntas tua, sicut in cælo, et in terra. Panem nostrum cotidianum da nobis hodie; et dimitte nobis debita nostra, sicut et nos dimittimus debitoribus nostris; et ne nos inducas in tentationem; sed libera nos a malo.


QUIS NON POSSET CONTRISTARI, CHRISTI MATREM CONTEMPLARI, DOLENTEM CUM FILIO?

MATKO BOŽÍ, MATKO NAŠE, KDO NAD TEBOU NEZAPLÁČE, KDYŽ TĚ VIDÍ V MUKÁCH STÁT.

VIII. ZASTAVENÍ

Šimon z Kyrény pomáhá Ježíši nést kříž K: Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti. L: Neboť svým křížem jsi vykoupil svět. 17

Slova svatého evangelia podle Lukáše (Lk 23,26)

Když ho odváděli, zadrželi jistého Šimona z Kyrény, který právě přicházel z pole, a vložili na něj kříž, aby ho nesl za Ježíšem.

MEDITACE Vracel se z pole, snad po několikahodinové práci. Doma ho čekaly přípravy na sváteční den: se soumrakem se totiž měla otevřít posvátná hranice soboty, určovaná objevením se prvních hvězd na nebi. Jmenoval se Šimon; byl Židem, pocházejícím z Afriky, z Kyrény, města, které se nacházelo na lybijském pobřeží a žila tu početná komunita židovské diaspory (srv. Skt 2, 10; 6, 9; 13, 1). Strohý příkaz římské hlídky, která provázela Ježíše, jej zastavila a přinutila, aby kus cesty nesl patibulum tohoto vyčerpaného odsouzence. Šimon tudy šel náhodou; nevěděl, že jde o mimořádné setkání. Jak bylo napsáno, „kolik lidí si po staletí přálo být tam, na jeho místě, procházet tudy právě v tom okamžiku. Ale teď už je příliš pozdě, byl to on, kdo tudy procházel a po staletí nikdy nepustil své místo jiným“ Charles Péguy, Tajemství lásky svaté Jany z Arku, 1910). Je to tajemství setkání s Bohem, jenž znenadání prochází tolika životy. Apoštol Pavel byl Kristem překvapen, „uchvácen a získán“ (Flp 3,12) na cestě do Damašku. A proto převzal od Izaiáše ona překvapivá slova o Bohu: „Dal jsem se nalézt těm, kdo mě nehledali, poznat těm, kdo se na mně neobraceli“ (Řím 10,20).

Bůh na nás čeká na cestách našeho každodenního života. Je to on, kdo mnohdy buší na naše dveře a žádá o místo u našich stolů, aby s námi večeřel (Zj 3,20). Dokonce i nepředvídanost, jaká zkřížila život Šimonu z Kyrény, se může stát darem obrácení, takže evangelista Marek uvádí jména synů tohoto muže, kteří se stali křesťany, Alexandra a Rufa (15,21). Kyréňan je tak tajemným příkladem sepjetí božské milosti a lidského konání. Nakonec jej totiž evangelista představuje jako učedníka, který „nese kříž za Ježíšem“ a kráčí v jeho šlépějích (Lk 9, 23). Jeho gesto se od nuceného výkonu pomyslně proměňuje v symbol všech skutků solidarity vůči trpícím, utiskovaným a znaveným. Kyréňan tak představuje nesčetný zástup velkorysých lidí, misionářů, Samaritánů, kteří „nepřecházejí stranou“ cesty (Lk 10, 30-37), ale sklánějí se k nuzným a berou je na svá ramena, aby jim pomohli. Nad hlavou a bedry Šimona, ohnutými pod tíhou kříže, tedy znějí slova svatého Pavla: „Neste břemena jeden druhého a tak naplníte zákon Kristův“ (Gal 6,2). 18

Pater noster, qui es in cælis: sanctificetur nomen tuum; adveniat regnum tuum; fiat voluntas tua, sicut in cælo, et in terra. Panem nostrum cotidianum da nobis hodie; et dimitte nobis debita nostra, sicut et nos dimittimus debitoribus nostris; et ne nos inducas in tentationem; sed libera nos a malo.


TUI NATI VULNERATI, TAM DIGNATI PRO ME PATI, PŒNAS MECUM DIVIDE.

ON MÉ VINY SMÝVAL SVÝMI KRVAVÝMI ZRANĚNÍMI, TENTO TREST NÁM ROZDĚLUJ.

IX. ZASTAVENÍ

Ježíš potkává jeruzalémské ženy K: Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti. L: Neboť svým křížem jsi vykoupil svět. Slova svatého evangelia podle Lukáše (Lk 23,27-31)

Za ním šel velký zástup lidu a ženy, které nad ním naříkaly a plakaly. Ježíš se k nim obrátil a řekl: "Jeruzalémské dcery, neplačte nade mnou! Spíše nad sebou plačte a nad svými dětmi; přijdou totiž dny, kdy se bude říkat: 'Blahoslavené neplodné, životy, které nerodily, a prsy, které nekojily!' Tehdy lidé začnou říkat horám: 'Padněte na nás!' a kopcům: 'Přikryjte nás!' Neboť když se toto děje se zeleným stromem, co se teprve stane se suchým!"

MEDITACE Na cestě vedoucí do Jeruzaléma se onoho jarního pátku netísnili jenom povaleči, zvědavci a lidé vůči Ježíši nepřátelští. Hle, je tu i skupina žen, snad patřících k některému bratrstvu, které se věnovalo útěše a obřadnímu lkání nad zemřelými a odsouzenými k smrti. Kristus během svého pozemského života, překonávaje konvence a předsudky, se často obklopoval ženami a s nimi rozmlouval, naslouchaje jejich malým i velkým dramatům: od horečky Petrovy tchýně k tragédii naimské vdovy, od prostitutky v slzách k niterné trýzni Marii z Magdaly, od náklonnosti Marty a Marie k utrpení ženy postižené krvácením, od dívenky Jairovy ke 19

shrbené stařeně, od vznešené dámy Jany manželky Chuzy, k chudé vdově, a k ženským postavám v zástupu, který šel za ním. Ježíše tedy až do poslední hodiny obklopuje svět matek, dcer a sester. Kolem něj si nyní představujeme i všechny ženy ponížené a znásilněné, ženy vyděděné a podrobené nedůstojným kmenovým praktikám, ženy v krizi a osamocené tváří v tvář svému mateřství, židovské a palestinské matky i ty ve všech válčících zemích, vdovy či stařenky svými dětmi zapomenuté… Je to dlouhá teorie žen, které před vyprahlým a nelítostným světem vydávají svědectví daru něhy a dojetí, jak to činili nad Mariiným synem v oné pozdní jeruzalémské hodině. Učí nás kráse citů: není třeba se stydět, zrychluje-li srdce tep v soucitu, když tu a tam rozkvétají slzy na víčkách, cítí-li se potřeba pohlazení a útěchy.

Ježíš nepřehlíží láskyplné pozornosti žen, stejně jako kdysi přijímal další něžná gesta. Paradoxně však je to nyní on, kdo se zajímá o utrpení, která doléhají na „dcery jeruzalémské“: „Neplačte nade mnou, ale nad sebou plačte a nad svými dětmi!“. Na obzoru je totiž požár, který vzplane nad národem i svatým městem, „suché dřevo“, které je s to založit oheň. Ježíšův pohled se upírá k budoucímu Božímu soudu nad zlem, bezprávím, nad nenávistí, jež tento plamen živí. Kristus má soucit s bolestí, která doléhá na tyto matky, jakmile vstoupí do dějin spravedlivý Boží soud. Jeho rozechvělá slova nestvrzují zoufalý konec, neboť jeho hlas je hlasem proroků, hlasem, který nezasévá agónii a smrt, nýbrž obrácení a život: „Hledejte Pána a budete žít … Tehdy se v tanci zaraduje panna, mládež i starci budou jásat společně. Proměním jejich nářek v radost, potěším je a učiním šťastnými“ (Ámos 5, 6; Jeremiáš 31, 13). Pater noster, qui es in cælis: sanctificetur nomen tuum; adveniat regnum tuum; fiat voluntas tua, sicut in cælo, et in terra. Panem nostrum cotidianum da nobis hodie; et dimitte nobis debita nostra, sicut et nos dimittimus debitoribus nostris; et ne nos inducas in tentationem; sed libera nos a malo. MATKO BOŽÍ, LÁSKU DEJ MI, KÉŽ JE TVŮJ A MŮJ ŽAL STEJNÝ, AŤ UŽ SAMA NETRUCHLÍŠ. 20


EIA MATER, FONS AMORIS, ME SENTIRE VIM DOLORIS FAC, UT TECUM LUGEAM.

X. ZASTAVENÍ

Ježíš je ukřižován K: Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti. L: Neboť svým křížem jsi vykoupil svět. Slova svatého evangelia podle Lukáše (Lk 23,33-38)

Když došli na místo, které se nazývá Lebka, ukřižovali jeho i ty zločince, jednoho po pravici a 'druhého po levici. Ježíš řekl: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí." Jeho šaty si rozdělili losem. Lid stál a díval se. Členové velerady se mu vysmívali: "Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený." Posmívali se mu i vojáci, přistupovali, podávali mu ocet a říkali: "Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!" Nad ním byl totiž nápis: To je židovský král.

MEDITACE Byl to jen skalnatý výběžek zvaný aramejsky Golgota, latinsky Kalvárie, neboli „Lebka“, snad pro svůj tvar. Na tomto vrcholku čněly tři kříže odsouzených na smrt, dvou „zločinců“, zřejmě protiřímských buřičů, a Ježíšův. Začínají ubíhat poslední hodiny Kristova pozemského života, hodiny poznamenané trháním svalstva, vymykáním kostí, postupného dušení, niterné tísně. Jsou to hodiny, co dokazují plné bratrství Božího Syna s člověkem, jenž trpí, dokonává a umírá. Básník zpívá: „Lotr po levici a lotr po levici, necítili než hřeby v hloubi ruky. Kristus však cítil bolest přinášenou pro spásu, probodený bok, srdce prokláté. Srdce, co hořelo, strávené láskou“(Charles Péguy, Tajemství lásky svaté Jany z Arku, 1910). Vskutku, jakoby u tohoto patibula zněl hlas Izaiášův: „Byl proboden pro naše hříchy, rozdrcen pro naše nepravosti. Tížily ho tresty pro naši spásu, jeho ranami jsme uzdraveni. Sám sebe vydá jako smírnou oběť“ (Iz 53,5.10). Rozpřažené ruce tohoto zmučeného těla k sobě chtějí přivinout celý obzor, obejmout 21

lidstvo, skoro jako „kvočna, co shromažďujeme pod křídla svá mláďata“ (Lk 13,34). Takové totiž bylo jeho poslání: „Já až budu vyvýšen ze země, potáhnu všechny k sobě“ (Jan 12,32).

Pod tímto umírajícím tělem se tísní dav, který chce „vidět“ hrůznou podívanou. Je to portrét povrchnosti, banální zvědavosti, hledání silných emocí. Portrét, s nímž se může ztotožnit i společnost, jakou je ta naše, vyhledávající provokace a exces skoro jako nějakou drogu k probuzení otupělé duše, necitelného srdce, potemnělé mysli. Pod tímto křížem je i čirá a tvrdá krutost představitelů a vojáků, kteří neznají slitování a neštítí se dokonce profanovat bolest a smrt výsměchem: „Jsi-li židovský král, zachraň sám sebe!“ Netuší, že právě jejich sarkastická slova i úřední nápis na kříži – „Toto je židovský král“ – vypovídají pravdu. Jistě, Ježíš nesestoupí okázale z kříže: nechce servilní přilnutí, založené na zázračném, nýbrž svobodnou víru a opravdovou lásku. A přece právě skrze prohru svého ponížení a bezmocnost kříže, otvírá bránu slávy a života, a zjevuje se jako skutečný Pán a Král dějin i světa. Pater noster, qui es in cælis: sanctificetur nomen tuum; adveniat regnum tuum; fiat voluntas tua, sicut in cælo, et in terra. Panem nostrum cotidianum da nobis hodie; et dimitte nobis debita nostra, sicut et nos dimittimus debitoribus nostris; et ne nos inducas in tentationem; sed libera nos a malo. DEJ, AŤ PATŘÍM KRISTU BOHU, DEN ZE DNE AŤ VÍCE MOHU HOŘET LÁSKOU, BÝT MU BLÍŽ.

22


FAC UT ARDEAT COR MEUM IN AMANDO CHRISTUM DEUM, UT SIBI COMPLACEAM.

XI. ZASTAVENÍ

Ježíš slibuje kajícímu lotrovi své království K: Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti. L: Neboť svým křížem jsi vykoupil svět. Slova svatého evangelia podle Lukáše (Lk 23,39-43)

Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: "Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!" Druhý ho však okřikl: "Ani ty se nebojíš Boha? Vždyť jsi odsouzen k stejnému trestu! My ovšem spravedlivě: dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého." A dodal: "Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království." Odpověděl mu: "Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji."

MEDITACE Minuty agónie ubíhají a životní energie ukřižovaného Ježíše pozvolna slábne. A přece má ještě sílu k poslednímu skutku lásky vůči jednomu ze dvou odsouzených k trestu smrti, které má okamžicích vedle sebe v těchto tragických, kdy slunce ještě stojí vysoko na nebi. Mezi Kristem a oním člověkem se rozvine křehký dialog, spočívající ve dvou podstatných větách. Na jedné straně je prosba zločince, který se v tradici stal „kajícím lotrem“, obráceným v posledním okamžiku života: "Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království." V jistém smyslu jako by tento muž citoval osobní verzi modlitby „Otče náš“ a prosbu: „Přijď království tvé!“ On však se s ní obrací přímo na Ježíše, oslovuje ho jménem, jež zvláště v tomto okamžiku nabývá zářného významu: „Pán zachraňuje“. Pak je tu prosba: „Pamatuj na mě!“ V biblické řeči má toto sloveso zvláštní sílu a neodpovídá naší matné „vzpomínce“. Je slovem jistoty a důvěry, jako by říkalo: „Postarej se o mě, neopouštěj mne, buď jako přítel, co podpoří a povzbudí!“.

Na druhé straně je odpověď Ježíšova, kratičká, podobná povzdechu: „Dnes budeš se mnou v ráji“. Slovo „ráj“, tak řídké v Písmu svatém, že zaznívá toliko ještě dvakrát v Novém zákoně (srv. 2 Korinťanům 12, 4; Zjevení 2, 7), připomíná ve svém původním významu rozkvetlou, úrodnou zahradu. Je libým obrazem Království světla a pokoje, které Ježíš hlásal ve svém kázání, jež nastolil svými zázraky a které bude mít zakrátko slavnou 23

epifanii o velikonocích. Je cílem našeho obtížného putování v dějinách, je plností života, niterným objetím s Bohem. Je posledním darem, který nám Kristus dává právě skrze oběť své smrti, která se otvírá slávě vzkříšení. Tito dva ukřižovaní si onoho dne úzkosti a bolesti neřekli nic jiného. Avšak těchto pár slov, jež se jim jen stěží prodrala z vyprahlých hrdel, zaznívá dodnes a budou znít navždy jako znamení důvěry a spásy pro toho, kdo zhřešil, ale také věřil a doufal, třeba v nejzažší chvíli života. Pater noster, qui es in cælis: sanctificetur nomen tuum; adveniat regnum tuum; fiat voluntas tua, sicut in cælo, et in terra. Panem nostrum cotidianum da nobis hodie; et dimitte nobis debita nostra, sicut et nos dimittimus debitoribus nostris; et ne nos inducas in tentationem; sed libera nos a malo.


SANCTA MATER, ISTUD AGAS, CRUCIFIXI FIGE PLAGAS, CORDI MEO VALIDE.

SVATÁ MATKO, DO SRDCE MÉHO VTISKNI RÁNY SYNA SVÉHO, JEHO KŘÍŽ KÉŽ JE I MŮJ.

XII. ZASTAVENÍ

Ježíš na kříži, Maria a učedník K: Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti. L: Neboť svým křížem jsi vykoupil svět. Slova svatého evangelia podle Jana (Jan 19,25-27)

U Ježíšova kříže stála jeho matka, sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Maria z Magdaly. Když Ježíš uviděl svou matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: „Ženo, hle tvůj syn!“ Učedníkovi pak řekl: „Hle, tvá matka!“ A od té chvíle ji učedník vzal k sobě.

MEDITACE Tomuto Synu se začala vzdalovat ode dne, kdy jí jako dvanáctiletý řekl, že má jiný domov a jiné poslání, které musí naplnit ve jménu svého nebeského Otce. Nyní však nastal pro Marii okamžik nejvyššího odloučení. V této chvíli jsou to muka každé matky, která vidí, že je převrácena celá logika přírody, v níž jsou to matky, které umírají dřív, než jejich 24

děti. Evangelista Jan však na této bolestné tváři osušuje každou slzu, uháší všechen nářek těchto rtů, nenechává Marii padnout k zemi v zoufalství. Naopak, panuje tu mlčení, které prolamuje hlas sestupující z kříže a ze zmučené tváře umírajícího Syna. Je to víc, než rodinná závěť: je to zjevení znamenající zvrat v životě Matky. Ono nejzažší odloučení ve smrti není jalové, ale má nečekanou plodnost srovnatelnou s porodem matky. Právě jak o posledním večeru svého pozemského života oznámil Ježíš: „Žena, když má porodit, je sklíčená, neboť přišla její hodina; ale když přivede na svět dítě, nevzpomíná už na bolest pro radost, že na svět přišel člověk“ (Jan 16,21).

Maria se znovu stává matkou: ne nadarmo zaznívá na několika řádcích tohoto evangelního vyprávění celkem pětkrát slovo „matka“. Maria se tedy vrací, aby se znovu stala matkou a jejími dětmi budou všichni, kdo jsou jako „milovaný učedník“,totiž všichni ti, kdo se halí pod plášť spásné božské milosti a ve víře a lásce následují Krista. Od tohoto okamžiku už Maria nebude sama. Stane se matkou Církve, ohromného lidu všech jazyků, národů a kmenů, který se po staletí bude spolu s ní tísnit u kříže Krista, jejího prvorozeného. Od této chvíle i my kráčíme spolu s ní po cestách víry, spolu s ní se nacházíme v domě, kde vane duch Letnic, zasedáme ke stolu, kde se láme eucharistický chléb a očekáváme den, kdy se její Syn vrátí, aby nás - stejně jako ji - uvedl do věčnosti své slávy. Pater noster, qui es in cælis: sanctificetur nomen tuum; adveniat regnum tuum; fiat voluntas tua, sicut in cælo, et in terra. Panem nostrum cotidianum da nobis hodie; et dimitte nobis debita nostra, sicut et nos dimittimus debitoribus nostris; et ne nos inducas in tentationem; sed libera nos a malo. S TEBOU PLÁČI, SLZA SMÁČÍ OČI, JIMIŽ NEVYPLÁČI SOUCIT S TEBOU, ŽENO ŽEN.


FAC ME VERE TECUM FLERE, CRUCIFIXO CONDOLERE, DONEC EGO VIXERO.

25

XIII. ZASTAVENÍ

Ježíš na kříži umírá K: Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti. L: Neboť svým křížem jsi vykoupil svět. Slova svatého evangelia podle Lukáše (Lk 23,44-47)

Bylo už asi dvanáct hodin. Tu nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne, protože se zatmělo slunce. Chrámová opona se vpůli roztrhla. Ježíš zvolal mocným hlasem: "Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha." A po těch slovech vydechl naposled. Když setník viděl, co se stalo, velebil Boha a řekl: "Tento člověk byl skutečně spravedlivý."

MEDITACE Na počátku našeho putování zahaloval Getsemany závoj noci; nyní jako sudarium se nad Golgotou rozprostírá tma zatmění slunce. Jako by nad místem, kde umírá Bůh, panovala „říše temnot“ (Lk 22,53). Syn Boží, který se stal člověkem a naším bratrem, musí pít i kalich smrti, oné s,mrti, která je reálnou totožností všech Adamových synů. Tak se Kristus „stává ve všem podobný svým bratřím“ (Žid 2,17), stává se plně jedním z nás, je s námi i v oné nejzažší agónii mezi životem a smrtí. Agónii, která se možná i v těchto minutách opakuje pro některého muže či ženu tady v Římě a v tolika dalších městech a obcích světa. Není to už řecko-římský nezúčastněný bůh a vzdálený jako vládce na zlatých nebesích svého Olympu. V Kristu, který umírá se nyní zjevuje zanícený Bůh, milující své tvory až do té míry, že se nechá dobrovolně uvěznit do jejich hranic bolesti a smrti. Proto je kříž všeobecným lidským znamením samoty smrti a také bezpráví a zla. Je však i všeobecným božským znamením naděje očekávání každého setníka, totiž každého neklidného a hledajícího. 26

Ani když je tady dole, umírající na oné šibenici, kdy jeho dech pohasíná, ježíš nepřestává být Božím Synem. V té chvíli všechny bolesti a smrti proniká a vlastní božství, jsou ozářeny věčností, spočívá v nich sémě nesmrtelného života, skví se v nich záblesk božského světla. Smrt tedy, přestože neztrácí svou tragiku, odhaluje nečekanou tvář, má oči samotného nebeského Otce. Proto se Ježíš v této poslední hodině s důvěrou modlí: „Otče, do tvých rukou svěřuji svého ducha“. K tomuto zvolání se přidružujeme i my prostřednictvím poetického a modlitebního hlasu jedné spisovatelky: „Otče, i mně tvé prsty zavřou víčka. Ty, jenž jsi mi Otcem, pohleď na mne i jako něžná Matka, u polštáře svého snícího dítěte. Otče, obrať se ke mně a přijmi mne do své náruče“ (Marie Noël, Zpěvy a hodiny, 1930). Pater noster, qui es in cælis: sanctificetur nomen tuum; adveniat regnum tuum; fiat voluntas tua, sicut in cælo, et in terra. Panem nostrum cotidianum da nobis hodie; et dimitte nobis debita nostra, sicut et nos dimittimus debitoribus nostris; et ne nos inducas in tentationem; sed libera nos a malo.


VIDIT SUUM DULCEM NATUM MORIENTEM DESOLATUM, CUM EMISIT SPIRITUM.

VIDÍŠ JEHO TESKNÉ RÁNY, ÚZKOST JEHO UMÍRÁNÍ, SMRT, V NÍŽ ZŮSTAL STRAŠNĚ SÁM.

XIV. ZASTAVENÍ

Ježíš je uložen do hrobu K: Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti. L: Neboť svým křížem jsi vykoupil svět. Slova svatého evangelia podle Lukáše (Lk 23,50-54)

Jeden člen velerady, jménem Josef, ušlechtilý a spravedlivý člověk z judského města Arimatie, nesouhlasil s jejich rozhodnutím a jednáním. On (také) očekával Boží království. Zašel k Pilátovi a vyžádal si Ježíšovo tělo. Pak ho sňal, zavinul do lněného plátna a položil do hrobky vytesané ve skále, kde nebyl ještě nikdo pochován. Bylo to v den příprav, právě nastávala sobota. 27

MEDITACE Ukřižované a zmučené tělo Ježíšovo, ovinuté do pohřebního plátna, „rubáše“, se z uctivých a láskyplných rukou Josefa Arimatie pozvolna svažuje do hrobu vytesaného ve skále. V hodinách ticha, co budou následovat, bude Kristus skutečně jako všichni lidé, kteří vstupují do temného lůna smrti, mrtvolné strnulosti, konce. A přece je už v onom soumraku Velkého pátku chvění. Evangelista Lukáš uvádí, že z oken jeruzalémských domů „už pronikala světla soboty“. Vigílie Židů v jejich příbytcích se stává jakoby symbolem očekávání oněch žen a onoho tajného Ježíšova učedníka, Josefa z Arimatie, i ostatních učedníků. Očekávání, jež nyní s novým odstínem proniká každé věřící srdce, když stojí před hrobem či když ve svém nitru pociťuje šířící se chladnou ruku nemoci či smrti. Je to očekávání jiného úsvitu, takového, co za pár hodin, jen co pomine sobota, se objeví před našima očima Kristových učedníků.

Onoho jitra na cestě hrobů nám vyjde v ústrety anděl řka: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde! Byl vzkříšen!“ (Lk 24,5-6). A na zpáteční cestě do našich domovů pak bude Zmrtvýchvstalý, jenž se k nám přidruží, půjde s námi, překročí naše prahy, aby byl hostem u našeho stolu a s námi lámal chléb (Lk 24,13-32). Tehdy se i my budeme modlit slovy víry úryvku nejúchvatnějších Pašijí podle Matouše, jež zhudebnil jeden z největších hudebních skladatelů dějin: „Přestože duše má se do slz noří, neb Ježíš mi sbohem dává, závěť jeho radost mi dopřává: v rukou poklad nevýslovný mi zanechává, tělo své a krev svou … Tobě darovat chci srdce své, bys ty sám v něj sestoupil, Spasiteli můj! Toužím v tebe se pohroužit! Je-li svět ti 28

příliš malým, pak ty sám mi víc než světem, víc než nebem musíš být!“ (Johann Sebastian Bach, Matoušovy pašije, BWV 244, nn. 18-19). Pater noster, qui es in cælis: sanctificetur nomen tuum; adveniat regnum tuum; fiat voluntas tua, sicut in cælo, et in terra. Panem nostrum cotidianum da nobis hodie; et dimitte nobis debita nostra, sicut et nos dimittimus debitoribus nostris; et ne nos inducas in tentationem; sed libera nos a malo. TĚLO ZEMŘE. TY VŠAK, PANNO, DEJ, AŤ JE MI NEBE PŘÁNO, KÉŽ BŮH PŘIJME DUŠI MOU. AMEN.


QUANDO CORPUS MORIETUR, FAC UT ANIMÆ DONETUR PARADISI GLORIA. AMEN.

Závěrečná slova Svatého Otce Benedikta XVI.: „Drazí bratři a sestry, kráčíme-li ve šlépějích Ježíšova utrpení, vidíme nejen utrpení Ježíšovo, ale všech, kteří ve světě trpí. Právě to je hluboký smysl modlitby Křížové cesty: aby byla otevřena naše srdce, abychom viděli srdcem. Otcové Církve považovali za největší hřích pohanského světa bezcitnost, tvrdost srdce a oblíbili si Ezechielovo proroctví: „Odejmu z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa“ (srov. Ez 36,26). Obrátit se ke Kristu, stát se křesťanem znamenalo obdržet srdce z masa, srdce vnímavé k utrpení a bolestem druhých. Náš Bůh není Bůh vzdálený, nedotknutelný ve své blaženosti: náš Bůh má srdce, dokonce srdce za masa, stal se tělem proto, aby mohl trpět s námi a být s námi v našem utrpení. Stal se člověkem, aby nám dal srdce s masa a probudil v nás lásku k těm, co trpí a jsou v nouzi.Prosme v tomto čase Pána za všechny, kteří ve světě trpí. Prosme Pána, aby nám skutečně dal srdce z masa a učinil nás posly Své lásky nejen v našich slovech, ale celým naším životem. Amen. 29

POŘAD BOHOSLUŽEB: 15. – 22. dubna 2007 DEN

NEDĚLE 15. dubna

LITURGIE

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

2. NEDĚLE VELIKONOČNÍ

PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00

za + Františku ŠIMKOVOU, manžela, syna a živou rodinu za +Františka a Marii SYNKOVY, dceru, rodiče a + rod. za + Františka ZAKOPALA a rodiče za + rodiče POSPÍŠILOVY, SNÍDALOVY a Boží požehnání pro živou rodinu

/BOŽÍHO MILOSRDENSTVÍ/

PONDĚLÍ 16. dubna ÚTERÝ 17. dubna STŘEDA 18. dubna ČTVRTEK 19. dubna PÁTEK 20. dubna SOBOTA 21. dubna

NEDĚLE 22. dubna

PONDĚLÍ PO 2. NEDĚLI VELIKONOČNÍ

BENEDIKT XVI. – 80 LET ÚTERÝ PO 2. NEDĚLI VELIKONOČNÍ STŘEDA PO 2. NEDĚLI VELIKONOČNÍ ČTVRTEK PO 2. NEDĚLI VELIKONOČNÍ VÝROČÍ ZVOLENÍ PAPEŽE

BENEDIKTA XVI. (2005) PÁTEK V OKTÁVU VELIKONOČNÍM

PUSTIMĚŘ 8.00

PODIVICE za Jenovéfu ČTVRTNÍČKOVOU, manž., dceru a duše v o. 8.00 DRYSICE za živou a + rod. POLÁCHOVU a NAVRÁTILOVU 18.00 PUSTIMĚŘ 18.00

na poděkování Pánu Bohu s prosbou o další požehnání

PUSTIMĚŘ za + Břetislava PETŘÍČKA, rodiče HROZOVY a + rodinu 8.00

SOBOTA V OKTÁVU VELIKONOČNÍM

3. NEDĚLE VELIKONOČNÍ

za + Miroslava VÁVRU PUSTIMĚŘ a rodiče 8.00 DRYSICE za +Františku STĚNIČKOVOU, manžela a dvoje rodiče 9.30 za + Vojtěcha AMBROZE PODIVICE a dvoje rodiče 11.00

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA DUBEN

1. Aby každý z křesťanů se nechal osvěcovat a vést Duchem svatým, a tak s nadšením a věrností odpovídal na všeobecné povolání ke svatosti. 2. Aby rostl počet kněžských a řeholních povolání v severní Americe a v zemích Tichého Oceánu, aby bylo možné náležitě odpovídat na pastorační a misijní požadavky těchto národů. 3. Aby nadcházející Pouť k hrobům apoštolů dala všem zakusit svěžest pramenů víry v tvou dějinnou přítomnost, prožívanou v jedné, svaté, katolické a apoštolské Církvi. 4. Aby zmrtvýchvstalý Ježíš, který je uprostřed nás, vedl kroky věřících naší farnosti k živé naději, aby tak dokázali dávat odpověď na nejhlubší očekávání lidí naší doby. FARNÍ INFORMÁTOR, XIII. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = cca 10,-Kč (dle rozsahu).. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.

30

Děkujte Hospodinu, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky

Recommend Documents