DIVADLO J. K. TYLA Mgr. Ilja Racek, PhD., květen 2014

DIVADLO J. K. TYLA

Mgr. Ilja Racek, PhD., květen 2014

Obsah I. Úvod II.

Údaje o organizaci 1. Základní údaje 2. Poslání a cíle organizace 3. Struktura organizace 4. Zaměstnanci

- příloha č. 1

III.

Zpráva o činnosti organizace 1. Hlavní činnost 2. Doplňkové činnosti

IV.

Zpráva o hospodaření 1. Základní ukazatele rozpočtu - příloha č. 11 (+ tabulky 2-7) - 20 2. Vývoj stavu majetku a výsledky inventarizace 3. Vývoj fondů organizace 4. Rekapitulace závěrů z finančního vypořádání vůči zřizovateli

V.

Závěr

- příloha č. 2-10

2

I. ÚVOD Rok 2013 byl pro existenci Divadla Josefa Kajetána Tyla rokem, který předznamenal očekávané převratné změny v jeho dalším vývoji. Nejviditelnější změnou byla výměna na pozici ředitele divadla, kdy po 18 letech činnosti odešel doc. MgA. Jan Burian do Národního divadla v Praze a funkci převzal Mgr. Ilja Racek, Ph.D. Zároveň zřizovatel divadla vypsal výběrové řízení na tuto pozici; ve dvou kolech byl nakonec vybrán pro funkci s nástupem v roce 2014 dosavadní ředitel divadla v Liberci pan MgA. Martin Otava. Zároveň se do rozhodující fáze dostávala postupně výstavba Nového divadla v Jízdecké ulici, s upřesňováním termínů otevření a zahájení činnosti. Vedení divadla připravovalo průběžně již během tohoto roku plán stěhování a zahájení uměleckého provozu tak, aby bylo možno dodržet předpokládaný termín otevření na počátku sezony 2014/2015. Jako velmi optimistické, avšak nutné opatření se jevil prodej ročního abonmá pro rok 2014 již pro Nové divadlo. Panovaly obavy z toho, že tradičně konzervativní publikum, zvyklé na prostory Komorního divadla, nezareaguje pozitivně, ale divácký zájem se podařilo udržet a naše divadlo se stále může vykazovat největším počtem abonentů z republikových divadel. Přes tyto změny probíhal rok 2013 v dělném duchu, ve spolupráci nejen se zřizovatelem divadla, ale i vedením Plzeňského kraje a dalšími organizacemi. Novým impulzem, který dodal naší činnosti další perspektivy, byla spolupráce s novým vedením EHMK již na konkrétním programu pro rok 2015. Považujeme za svou povinnost nabídnout prostory Nového divadla pro řadu akcí této historické události, včetně našeho příspěvku v podobě výjimečných projektů. V roce 2013 se na 3 scénách Divadla J. K. Tyla uskutečnilo celkem 17 premiér, včetně dvou inscenací klubových. Muzikálový soubor věren trendu, nastoupenému v posledních letech, realizoval dvě české premiéry světových muzikálů, baletní soubor inicioval první provedení tanečního dramatu Krvavá svatba na hudbu Gabriely Vermelho, s velkým ohlasem se setkal i společný projekt opery a baletu z díla M. Ravela a C. Orffa. Významným počinem byla klubová inscenace téměř neuváděného operního monodramatu Lidský hlas. Inscenace opery Giacoma Pucciniho Tosca (prem. 6. 4. 2013 v DJKT) vznikla v koprodukci s Jihočeským divadlem České Budějovice, které se podílelo na nákladech na výrobu dekorací a kostýmů. V hlavních rolích byli obsazeni sólisté DJKT i JČD. Inscenace byla zařazena do repertoáru obou divadel, plzeňští pěvci vystupovali i v Českých Budějovicích. I v tomto roce divadlo úspěšně rozvíjelo projekty pro děti a mládež, vč. přeshraniční spolupráce. Opakovaně byla s mimořádným úspěchem uváděna ve foyeru Velkého divadla komorní inscenace O Rusalce, opera Antonína Dvořáka ve svébytné komorní úpravě pro nejmenší diváky, jejímž cílem je výchova operního diváka (12 představení se zúčastnilo 805 dětí z mateřských škol a základních škol). Větším dětem byla určena zkrácená verze Kouzelné flétny. Podobně byla připravena zkrácená verze Prodané nevěsty pro děti z bavorských škol, které se učí češtinu. Klub mladého diváka měl v období leden–červen 432 členů z řad studentů, v období září-prosinec 305 členů. V kalendářním roce 2013 bylo odehráno pro KMD celkem 8 představení.

3

Pro mladé a malé diváky jsou koncipovány i zvláštní předplatitelské skupiny. Mládežnické předplatné - pro skupinu M1, která má 191 předplatitelů/studentů, bylo odehráno celkem 7 představení, pro rodiče s dětmi je určena skupina D1, která má 357 předplatitelů, jimž nabídla 4 představení. V roce 2013 posílil umělecké soubory DJKT nástup mladých členů – tvůrců i interpretů. Vedení činohry se ujal mladý tým, jehož věkový průměr je 31 let: šéfka činohry režisérka Natália Deáková, režisér David Šiktanc a dramaturgyně Klára Špičková. Novým sólistou muzikálového souboru se stal Adam Rezner (25), do baletu nastoupilo 5 tanečníků ve věku 21-22 let: Karolína Beerová, Grzegor Mołoniewicz, Jana Schweitzerová, Kristýna Brabencová, Eliška Kolářová. Mladým tvůrčím týmům byla svěřena realizace 6 titulů: činohra – Je třeba zabít Sekala, Lháři, Srpen v zemi indiánů, Kráska z Leenane; opera – La traviata; balet – Krvavá svatba. Poprvé zde režírovaly dvě režisérky, jež dosáhly v tomto roce 30 let, Janka Ryšánek Schmiedtová a Linda Keprtová. V obou případech šlo o šťastný tah, z inscenace Janky Ryšánek Schmidtové vzešla nominace na Cenu Thálie, kvality Lindy Keprtové potvrdila ještě před plzeňskou premiérou slovenská prestižní cena Dosky 2013. Mimořádného ocenění se dostalo DJKT v rámci Cen Thálie 2013. S třemi přímými nominacemi (Martina Diblíková – balet, Jana Kubátová – činohra, Richard Samek – opera) patřil poslední ročník pro Plzeň k nejplodnějším, Divadlo J. K. Tyla v něm zabodovalo jako třetí nejúspěšnější scéna v republice. DJKT mělo jako spolupořadatel a hlavní organizátor rozhodující podíl na úspěšném průběhu 21. ročníku nejprestižnější divadelní přehlídky v ČR, Mezinárodním festivalu Divadlo, který každým rokem vykazuje stále více zahraničních účastníků. Hlavním zahraničním lákadlem bylo vystoupení moskevského Divadla národů, dále do Plzně festival přivedl špičkové soubory z Wroclawi, Rigy, Budapešti a Bratislavy. Zachytil i současný trend českého divadla, v němž se často to zajímavé odehrává „na okraji“, představil kabarety, autorské projekty, objevné dramatizace, nový cirkus i loutky. Na festivalu proběhly dva mezinárodní workshopy – divadelní fotografie a videodokumentace divadelních představení.

II. ÚDAJE O ORGANIZACI II. 1. Základní údaje Divadlo J. K. Tyla, příspěvková organizace Prokopova 14, 301 00 Plzeň statutární zástupce: do 31. 7. 2013 doc. MgA. Jan Burian, ředitel od 1. 8. 2013 Mgr. Ilja Racek, Ph.D., ředitel zřizovatel statutární město Plzeň IČO 078051 DIČ CZ 000078051

4

II. 2. Poslání a cíle organizace Základním poslání organizace je divadelní a koncertní činnost, předmětem činnosti je: A) hlavní činnost - pořádání veřejných divadelních představení ( opera, opereta, činohra, balet, muzikál) - pořádání koncertů ve stejném rozsahu jako u divadelních představení - pořádání a poskytování jiných kulturních a veřejně prospěšných akcí i služeb, včetně výstav a festivalů - členství v zájmovém sdružení právnických osob – mezinárodní festival DIVADLO Plzeň B) doplňkové činnosti - provozování ubytovacích zařízení pro zaměstnance - půjčování předmětů divadelních výprav - pohybová a baletní výuka pro děti a mládež - vydávání periodických a neperiodických tiskovin v souladu s hlavní činností divadla - výkon jiných souvisejících činností se souhlasem zřizovatele II. 3. Struktura organizace organizační schéma

příloha č. 1

vnitřní struktura: ředitelství - úsek ředitele - úsek náměstka umělecké soubory - soubor opery - soubor orchestru - soubor operety a muzikálu - soubor činohry - soubor baletu umělecko-technický provoz - Velké divadlo - Komorní divadlo - dílny II. 4. Zaměstnanci průměrný přepočtený stav v roce 2013: limit stanovený zřizovatelem v tom rezerva na novou scénu nástupy v roce 2014 limit pro rok 2013 v tom: - úsek ředitele - úsek náměstka - soubor opery - soubor orchestru - soubor operety a muzikálu - soubor činohry

plán 405,0

5

skutečnost

18,4 386,6

364,6

14,0 23,0 48,5 67,6 32,3 35,0

14,1 20,0 49,1 67,6 29,8 27,6

- soubor baletu - umělecko-technický provoz

32,5 133,7

32,2 124,2

V roce 2013 se nepodařilo naplnit plánovaný stav zaměstnanců – v průměru bylo v průběhu roku neobsazeno 10 pracovních míst, převážně špičkových sólistů v uměleckých souborech a vysoce kvalifikovaných pracovníků umělecko-technického provozu a správy. Rezerva na pracovní pozice pro Nové divadlo bude čerpána od prvního čtvrtletí roku 2014.

III. ZPRÁVA O ČINNOSTI ORGANIZACE Divadlo J. K. Tyla uvedlo v roce 2013 celkem 576 představení, z toho 558 na vlastních scénách. Divákům jsme představili 17 premiér. Průměrná návštěvnost činila 86,19 % při průměrné ceně vstupenky Kč 148,- . Za zlevněné vstupné jsme odehráli celkem 56 představení, z toho 42 školních představení, které zhlédlo 13 538 studentů a 14 představení pro seniory. Tržby za vstupné činily 25 900 852,- Kč. Celkově jsme hráli 49 různých titulů vlastní produkce, na zájezdech v tuzemsku 12 představení, v zahraničí 3 představení. Produkci na domácích scénách navštívilo 174 842 diváků, zájezdová představení zhlédlo 14 121 diváků. Celková návštěvnost všech aktivit DJKT byla 188 963 diváků příloha č. 2 příloha č. 3 příloha č. 4 příloha č. 5 příloha č. 6 příloha č. 7 příloha č. 8 příloha č. 9

produkce za leden – prosinec 2013 návštěvnost 2011-2013 tržby z hlavní činnosti 2011-2013 vývoj průměrné ceny vstupenky 2011-2013 předplatné – počty předplatitelů předplatné – tržby počet návštěvníků podíl okresů na celkové návštěvnosti III. 1. Hlavní činnost

Premiéry V roce 2013 se na 3 scénách Divadla J. K. Tyla uskutečnilo celkem 17 premiér, včetně dvou inscenací klubových. ČINOHRA Jiří Křižan, Martin Františák: JE TŘEBA ZABÍT SEKALA William Shakespeare: JAK SE VÁM LÍBÍ Ronald Harwood: GARDEROBIÉR Anthony Neilson: LHÁŘI Tracy Letts: SRPEN V ZEMI INDIÁNŮ Martin McDonagh: KRÁSKA Z LEENANE

9. 2. 2013 KD 4. 5. 2013 VD 22. 6. 2013 KD 26. 10. 2013 KD 14. 12. 2013 VD 5. 9. 2013 Divadlo v klubu

OPERA Charles Gounod: FAUST A MARKÉTKA Giacomo Puccini: TOSCA Maurice Ravel: BOLERO, Carl Orff: CARMINA BURANA

19. 1. 2013 VD 6. 4. 2013 VD 8. 6. 2013 VD

6

Giuseppe Verdi: LA TRAVIATA Francis Poulenc: LIDSKÝ HLAS

19. 10. 2013 VD 16. 3. 2013 Divadlo v klubu

MUZIKÁL, OPERETA Oskar Nedbal: POLSKÁ KREV FOOTLOOSE aneb TANEC NENÍ ZLOČIN Fred Saidy, Burton Lane: DIVOTVORNÝ HRNEC John Kander, Fred Ebb: POLIBEK PAVOUČÍ ŽENY

23. 2. 2013 VD 25. 5. 2013 KD česká premiéra 28. 9. 2013 KD 30. 11. 2013 KD česká premiéra

BALET Gabriela Vermelho: KRVAVÁ SVATBA Sergej Prokofjev: POPELKA 16. 11. 2013 VD

23. 3. 2013 KD první provedení

Recenze k premiérám

příloha č. 10

TUZEMSKÉ ZÁJEZDY 2013 6.1. Praha – Stavovské divadlo 19.2. Karlovy Vary 10.3. Skuteč 23.3. Domažlice 31.3. Karlovy Vary 6.4. Karlovy Vary 20.4. Skuteč 22.5. Karlovy Vary 13.6. Karlovy Vary 30.8. Nebílovy 19.9. Karlovy Vary 13.10. Karlovy Vary

La Gioconda Edith – vrabčák z předměstí Tajemství Enigmatické variace Nápoj lásky Edith – vrabčák z předměstí Sen noci svatojánské Polská krev Netopýr Enigmatické variace Polská krev Netopýr

ZAHRANIČNÍ ZÁJEZDY 2013 16. 4. SRN Fulda 4.a 5. 5. Švýcarsko Winterthur

Turandot Tajemství

CENY A NOMINACE •

NOMINACE NA CENY THÁLIE 2013 v oboru činohra: Jana Kubátová za roli Maureen v klubové inscenaci Kráska z Leenane v oboru opera: Richard Samek za roli Fausta v opeře Charlese Gounode Faust a Markétka v oboru balet a pantomima a jiný tanečně dramatický žánr: Martina Diblíková za roli Ženichovy matky v tanečním dramatu Krvavá svatba

•

ŠIRŠÍ NOMINACE NA CENY THÁLIE 2013 Zuzana Kolářová – role Pavoučí žena / Aurora v inscenaci Polibek pavoučí ženy Nikolaj Někrasov – role Baron Scarpia v inscenaci Tosca Josef Moravec – role Josef v inscenaci Gabriel von Eisenstein (Divadlo F. X. Šaldy Liberec) s přihlédnutím k roli Boleslav Baraňski v DJKT Plzeň

7

•

OPERA 2013 - NOMINACE Sólistka DJKT Ivana Veberová byla porotou emeritních sólistů ND nominována na Cenu za mimořádnou interpretaci role Gioconda

•

NOMINACE NA VÝROČNÍ CENU OPERY PLUS Kateřina Jalovcová (Tajemství-Plzeň) Jana Šrejma Kačírková (Faust-Plzeň) Kateřina Kněžíková (Tajemství-Plzeň) Rafael Alvarez (Tosca-Plzeň) David Nykl (Faust-Plzeň) Richard Samek (Tajemství-Plzeň, Faust-Plzeň) Svatopluk Sem (Tajemství-Plzeň)

•

DVORANA SLÁVY PLZEŇSKÉHO KRAJE Do Dvorany slávy byl mezi osobnosti, jejichž život a práce jsou s regionem nerozlučně spjaty a přitom jeho hranice výrazně přesahují, uveden 23. září 2013 dramatik, herec a režisér DJKT Antonín Procházka.

•

SENIOR PRIX 2013 Ocenění celoživotního mistrovství v uměleckém oboru udělované Nadací Život umělce převzali 10. listopadu 2013 umělci spojení s plzeňským divadlem Alfred Hampel Artuš Rektorys Jaroslav Someš Gerta Hájková Ledinská Jindřiška Hendrichová Miloš Stránský

SPOLUPOŘADATELSTVÍ MEZINÁRODNÍCH FESTIVALŮ •

MEZINÁRODNÍ FESTIVAL DIVADLO 2013 – 21. Ročník, Plzeň 11.- 18. září Divadlo J. K. Tyla je spolupořadatelem festivalu každoročně od jeho založení v r. 1993, kdy patřilo k hlavním iniciátorů jeho vzniku.

•

JAZZ BEZ HRANIC 2013 - 8. ročníku mezinárodního hudebního festivalu

ÚČAST SOUBORŮ DJKT NA FESTIVALECH A PŘEHLÍDKÁCH •

DIVADLO 2013 – 21. ročník Mezinárodního festivalu Divadlo J. K. Tyla na tomto mezinárodním fóru úspěšně reprezentovala inscenace činoherního souboru Je třeba zabít Sekala (9. září v Komorním divadle)

•

OPERA 2013 – 11. ročník festivalu hudebního divadla, Praha 3. 1. – 3. 2. Opera DJKT se zúčastnila s operou A. Ponchielliho La Gioconda 6. ledna

•

FESTIVAL TOMÁŠKOVA A NOVÁKOVA HUDEBNÍ SKUTEČ, 24. 2. – 28. 4. 2013 Jubilejního X. ročníku festivalu se zúčastnily soubory opery a baletu DJKT s inscenacemi 8

Tajemství (10. 3.) a Sen noci svatojánské (20. 4.) •

33. SMETANOVSKÉ DNY– Plzeň 2.–21. března 2013 Do významného multižánrového kulturního festivalu se DJKT zapojilo představením Smetanova Tajemství a dvěma komorními projekty: Bilancování (propojení Janáčkova klavírního cyklu s tvorbou Jaroslava Seiferta) a inscenací unikátního operního monodramatu F. Poulenca Lidský hlas.

•

MEZINÁRODNÍ TÝDNY TANCE PRAHA Na závěrečném Galakoncertu vystoupili členové plzeňského baletu Richard Ševčík a Natália Shchegliuk v choreografii R. Ševčíka Nech mě být.

KONCERTY •

2 VÁNOČNÍ KONCERTY Plzeňského dětského sboru ve Velkém divadle v prosinci 2012

•

CELOROČNÍ CYKLUS KOMORNÍCH KONCERTŮ Nedělní matiné ve foyeru Velkého s velmi pestrou dramaturgií: - Recitál Maxima Averkieva a jeho žáků – 13. ledna - Recitál flétnisty Jiřího Stivína – 17. února - Bilancování – klavírní cyklus L. Janáčka doplněný texty J. Seiferta – 3. března - Muzikálové melodie v podání S. Topinkové, J. Kubátové, J. Ježka a M. Jíry – 14. dubna - Větve hudbou protkané – Matiné s J. Krčkem a jeho rodinou – 29. září - Představujeme mladé talenty – 27. října - Adventní rozjímání s Alfrédem Strejčkem a Štěpánem Rakem – 8. prosince

•

VYSTOUPENÍ BALETNÍ ŠKOLY DJKT – 2 koncerty na závěr školního roku 29. června 2013 v Komorním divadle zhlédlo 862 diváků.

•

GALAKONCERT V RÁMCI FESTIVALU JAZZ BEZ HRANIC - 9. 11. ve Velkém divadle nabídl výjimečný zážitek v podání jedné z nejlepších amerických vokálních skupin, New York Voices

•

6. ROČNÍK MEZINÁRODNÍHO GALAKONCERTU BALETNÍCH ŠKOL Exhibiční vystoupení mladých tanečníků zaměřené na klasický tanec proběhlo 10. listopadu ve Velkém divadle.

•

13. DIVADELNÍ PLES v Měšťanské besedě 1. března 2013 Na pestrém programu v rámci veřejností vyhledávaného plesu se podílely všechny umělecké soubory DJKT .

III. 2. Doplňkové činnosti BALETNÍ ŠKOLA DJKT zajišťuje kurzy pro více než čtyři stovky zájemců o tanec z řad dětí i dospělých. Výuku těch nejmenších ve věku 4–6 let obstarává baletní přípravka, kromě klasického baletu se 9

škola zaměřuje i na moderní tanec, jazz a step. Lektorsky zde působí 14 členů mladého baletního souboru DJKT. PUBLIKACE VYDANÉ DIVADLEM J. K. TYLA v r. 2013 DIVADLO J. K. TYLA 2013/14 - trojjazyčná repertoárová brožura PŘEDPLATNÉ 2014 - informační brožura pro abonenty DIVADELNÍ PROGRAMY ke všem inscenacím a koncertům INFO LIST leden – prosinec 2013 10 čísel pravidelného měsíčního informačního bulletinu 11. ROČNÍK REPREZENTATIVNÍHO ČASOPISU DJKT 1 – 4 / 2013 SPOLUPRÁCE S OSTATNÍMI PŘÍSPĚVKOVÝMI ORGANIZACEMI MĚSTA PLZNĚ A SOUKROMÝM SEKTOREM V OBLASTI SLUŽEB 2013 • • • •

SPOLUPRÁCE S MAGISTRÁTEM MĚSTA PLZNĚ soustavná a pravidelná spolupráce během celého roku, výrazná spolupráce s Radničními listy a oficiálními webovými stránkami města Plzně, spolupráce s oddělením propagace a marketingu Magistrátu města Plzně využití bezplatných pronájmů ploch city light, velkoformátových polepů zastávek MHD a ploch hypercube v měsících říjen 2013 – prosinec 2013 podpora prodeje předplatného 2014

ÚŘADY MĚSTSKÝCH OBVODŮ • propagace prostřednictvím textů v tištěných zpravodajích městských obvodů, využití prostor úřadů pro prezentaci Divadla J. K. Tyla INFORMAČNÍ CENTRUM MĚSTA PLZNĚ • umístění divadelních tiskovin v prostorách infocentra na náměstí i na Hlavním nádraží ČD (Revue DJKT, Infolist, programové letáky a letáky k divadelním inscenacím, brožury předplatného, repertoárové brožury) • využívání monitoru ve výloze infocentra na náměstí pro prezentaci inscenací KNIHOVNA MĚSTA PLZNĚ a STUDIJNÍ A VĚDECKÁ KNIHOVNA PLZEŇSKÉHO KRAJE • umístění propagačních divadelních tiskovin v prostorách knihoven (Revue DJKT, Infolist, programové letáky a letáky k divadelním inscenacím, brožury předplatného, repertoárové brožury) • využití výkladu Knihovny města Plzně do ulice B. Smetany pro propagaci inscenací prostřednictvím videospotů na obrazovce a city lightu • informační stojan nově ve Studijní a vědecké knihovně Plzeňského kraje DIVADLO ALFA • umístění propagačních divadelních tiskovin v prostorách divadla (Revue DJKT, Infolist, programové letáky a letáky k divadelním inscenacím, brožury předplatného, repertoárové brožury) •

PLZEŇSKÁ FILHARMONIE spolupráce na přípravě a realizaci 34. ročníku festivalu Smetanovské dny 2014 10

ESPRIT – plzeňský kulturní servis • umístění propagačních divadelních tiskovin (Revue DJKT, Infolist, programové letáky • a letáky k divadelním inscenacím, brožury předplatného, repertoárové brožury) •

DOMINIK CENTRUM umístění propagačních materiálů Divadla J. K. Tyla v Měšťanské besedě

ZOOLOGICKÁ A BOTANICKÁ ZAHRADA • smlouva o spolupráci, umístění propagačního banneru a propagačních tiskovin v prostoru ZOO SPOLUPRÁCE S MÉDII • tisk (Deník a Plzeňský kulturní přehled Kultura, MF Dnes, ČTK, Právo, Žurnál, 5+2, Vítaný host, Hudební rozhledy, Divadelní noviny, Radniční listy aj.) – informace o inscenacích včetně rozsáhlejších textů, rozhovory, pozvánky na představení, soutěže na podporu prodeje inscenací, aktuální zprávy o činnosti Divadla J. K. Tyla •

rozhlas (Český rozhlas Plzeň, Hitrádio FM Plus, Rádio Blaník, Rock rádio, Rádio Kiss Proton, ČRo3 Vltava) – soutěže na podporu prodeje inscenací, pozvánky na představení, aktuální informace z Divadla J. K. Tyla, účast tvůrců inscenací a interpretů ve vysílání, zejména v pořadech Českého rozhlasu Plzeň, vysílání spotů na inscenace, na předplatné 2014 i na „vánoční balíčky“ divadla

• • • • • • • • • •

soustavná spolupráce s oficiálním portálem města Plzně spolupráce s kulturním portálem www.scena.cz (upoutávky na premiéry i další události v životě divadla, recenze, rozhovory, bannery) spolupráce s portálem plzen.cz příležitostná spolupráce s portálem iDNES formou bannerů (premiéry, předplatné 2014) spolupráce s kulturními portály www.musical-opereta.cz, www.operaplus.cz (upoutávky, recenze) aj. spolupráce s kulturním portálem www.kulcava.cz (měsíční i aktualizovaný podrobnější denní program divadla) TV (vysílání Magistrátu města Plzně, Prima - ZAK TV, Česká televize, TV Nova, Plzeňská 1)

•

CENTRUM BAVARIA-BOHEMIA SCHÖNSEE prezentace DJKT v česko-německém informačním centru SÍŤ KAVÁREN CROSS CAFÉ reklamní kampaň předplatného 2014 na prostírkách

SÍŤ INFORMAČNÍCH STOJANŮ • informační stojany s propagačními materiály Divadla J. K. Tyla na významných místech v Plzni (mj. Západočeská univerzita, Hlavní nádraží ČD, Centrální autobusové nádraží, Plzeňský rozhlas, Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje) PLZEŇSKÝ PRAZDROJ • smlouva o spolupráci, reciproční akce 11

IV. ZPRÁVA O HOSPODAŘENÍ IV. 1. Základní ukazatele rozpočtu tis. Kč

příspěvek na provoz celkem v tom: a/ rozpočet města b/ Plzeňský kraj c/ MK ČR hospodářský výsledek příspěvek na investice odvod z odpisů limit mzdových prostředků na hlavní činnost pracovníci

rozpočet

skutečnost v tom hlavní doplňková činnost činnost

celkem

153 519

153 519

153 519

143 114 5 000 5 405

143 114 5 000 5 405

143 114 5 000 5 405

0 0 7 700 91 217

3 348 0 7 700 90 229

405

364,6

přílohy: Náklady a výnosy celkem Výkaz zisku a ztráty Rozvaha Příloha k rozvaze Přehled hospodaření vývoj celkových nákladů a výnosů vývoj výše příspěvku na činnost vývoj výše přísp. na činnost bez osobních nákladů vývoj výše příspěvku na činnost po odečtení inflace opravy a investice

1 567

4 915 0 7 700 90 229 364,6

příloha č. 11 + tabulky 2-7 příloha č. 12 příloha č. 13 příloha č. 14 příloha č. 15 příloha č. 16 příloha č. 17 příloha č. 18 příloha č. 19 příloha č. 20

Komentář IV. 1.1. náklady Celkové náklady za rok 2013 byly vykázány ve výši 182 235 tis. Kč a představovaly čerpání na 97,5 % z celkového plánovaného ročního rozpočtu, z toho náklady hlavní činnosti byly vykázány ve výši 180 012 tis. Kč, náklady doplňkové činnosti ve výši 2 223 tis. Kč. Materiálové náklady byly čerpány na 97,5 % ročního rozpočtu ve výši 8 1 92 tis. Kč, v hlavní činnosti bylo vyčerpáno 8 1311 tis. Kč, v doplňkové 61 tis. Kč. V průběhu roku nebyla žádná položka analytické evidence překročena, byly čerpány nižší finanční prostředky na výrobu dekorací a kostýmů, a bylo pořízeno méně dlouhodobého hmotného majetku pro potřeby jevištních provozů a dílen..

12

Náklady na energie byly čerpány ve výši 8 381 tis. Kč, což představuje 93,8 % rozpočtované částky, z toho na hlavní činnost bylo vyčerpáno 7 634 tis. Kč a na doplňkovou 747 tis. Kč. Předpokládané částky na jednotlivé druhy energií nebyly překročeny, naopak byla vykázána nižší spotřeba plynu určeného pro topení, kde se projevila mírná zima. Náklady na služby byly čerpány na 96,4 % ročního rozpočtu v celkové částce 34 234 tis. Kč, z toho v hlavní činnosti 33 738 tis. Kč a v doplňkové 496 tis. Kč. Převážná část nákladů byla vyčerpána na služby spojené s divadelní činností, tj. náklady na honoráře hostujících umělců, poplatky za užití díla a půjčovné hudebních materiálů a dále na služby spojené s úklidem, ostrahou a povinnými revizemi budov a technických zařízení. Proti skutečnosti loňského roku byla vykázána úspora ve výši cca 2 500 tis. Kč, z větších položek se jednalo o náklady na opravy / - 1 400 tis. Kč/ a honoráře umělců / - 700 tis. Kč/ . V položce služby se v roce 2013 zvýšily náklady na opravy hudebních nástrojů, kde se začíná projevovat stáří používaných hudebních nástrojů a nové nelze nakoupit z důvodu nedostatku finančních prostředků na investičním fondu. Mzdové náklady celkem byly čerpány ve výši 90 958 tis. Kč, což představuje 98,1 % celkových rozpočtovaných nákladů roku 2013. Limit mzdových prostředků byl zřizovatelem stanoven na hlavní činnost ve výši 91 217 tis. Kč, zde je vykazováno čerpání ve výši 90 229 tis. Kč, což je 98,1 % rozpočtované částky. V doplňkové činnosti byla vyčerpána částka 729 tis. Kč, tyto náklady byly vynaloženy převážně na odměny pracovníků zajišťujících výuku v baletní škole a pracovnice v půjčovně kostýmů. Ani v letošním roce se nepodařilo naplnit plánovaný stav zaměstnanců – převážně špičkových sólistů v uměleckých souborech a vysoce kvalifikovaných pracovníků UT provozu a správy. Již koncem roku 2013 začal probíhat nábor zaměstnanců v souvislosti s uvedením do provozu Nového divadla, plánovaných stavů by mělo být dosaženo do konce září 2014. V této souvislosti je třeba opět upozornit na vyšší potřebu prostředků na platy, které budou nutné pro odměňování odborníků potřebných pro provoz Nového divadla. Průměrný plat za sledované období byl vykázán ve výši 19 809,- Kč a je třeba konstatovat, že při srovnání s průměrným platem ČR se rozdíl neustále zvyšuje, v současné době se blíží částce 6 000,- Kč. Průměrného nebo vyššího platu platného pro ČR dosahuje v organizaci cca 10 % pracovníků. Ostatní nákladové položky byly čerpány v rozpětí 96-99% rozpočtovaných částek. Náklad na jednoho návštěvníka domácí scény byl ve výši 964,- Kč, doplatek zřizovatele na vstupenku na domácí scéně byl vykázán v částce 819,- Kč. IV. 1.2. vlastní výnosy Celkové vlastní výnosy dosáhly výše 33 631 tis. Kč a byly plněny na 75,2 % celkového ročního rozpočtu. Vlastní výkony / tržby ze vstupného a prodeje zboží / činí 26 566 tis. Kč a jsou plněny na 99,3 % ročního rozpočtu a jsou srovnatelné s výší vlastních výnosů loňského roku.. Za rok 2013 bylo dosaženo 89,2 % průměrné návštěvnosti, průměrná cena vstupenky byla ve výši 148,- Kč.

13

Ostatní výnosy činí 7 065 tis. Kč a toto představuje 93,5 % celkového ročního rozpočtu. Z toho v hlavní činnosti bylo vykázáno 3 275 tis. Kč a v doplňkové 4 790 tis. Kč. Výnosy v hlavní činnosti byly realizovány převážně představeními mimo budovy DJKT jak v tuzemsku, tak i v zahraničí. Výnosy z doplňkové činnosti představují zejména výnosy z pronájmů budov, půjčování kostýmů, z provozování ubytovacích zařízení pro zaměstnance a úhrad školného z baletní školy. IV. 1.3. příspěvek na provoz, granty, dary, dotace Zřizovatelem byl poskytnut příspěvek v částce 143 114 tis. Kč a znamenal 100 % plánovaného příspěvku. MK ČR byla poskytnuta částka 5 405 tis. Kč, Plzeňským krajem 5 000 tis. Kč. Ve sledovaném roce organizace kromě výše uvedených příspěvků na provoz neobdržela žádné granty, dotace a dary.

IV. 2. Vývoj stavu majetku a výsledky inventarizace IV. 2.1. příspěvek na investice Zřizovatelem nebyl pro rok 2013 schválen žádný příspěvek na investiční činnost, organizace hospodaří pouze s částkou získanou z odpisů. Byl nařízen odvod z odpisů ve výši 7 700 tis. Kč, ovšem částka na odpisy byly pouze 5 726 tis. Kč, zbývající částka pro předepsaný odvod musela být uhrazena převodem z rezervního fondu. IV. 2.2. investiční činnost V roce 2013 byly dokončeny investiční akce za celkem 3 973 tis. Kč. Byla dokončena zásadní rekonstrukce podlahy jeviště Velkého divadla a zakoupeny movité věci - technická zařízení pro potřeby dílen, jevištních provozů VD a KD a byly pořízeny hudební nástroje. IV. 2.3. inventarizace V průběhu sledovaného období byla v souladu s pokynem zřizovatele na základě příkazu ředitele provedena inventarizace veškerého majetku a závazků organizace. Provedenými inventarizacemi nebyly zjištěny žádné rozdíly mezi účetní evidencí a skutečným stavem. IV. 3. Vývoj fondů organizace Organizace vytváří IV. 3.1. fond kulturních a sociálních potřeb, který je naplňován 1% ze skutečně vyplacených platů za příslušný rok ve výši cca 870 tis. Kč ročně a v souladu se Směrnicí o hospodaření s tímto fondem je ve spolupráci s Odborovou radou rozhodováno o jeho užití. Zůstatek fondu k 31.12.2013 je ve výši 358 tis. Kč. IV. 3.2. fond odměn, který byl vytvořený ze zlepšených hospodářských výsledků předchozích let se zůstatkem k 31.12.2013 ve výši 3 334 tis. Kč. V roce 2013 nebylo z tohoto fondu čerpáno a stává se zdrojem rezerv na zvýšené potřeby finančních prostředků spojených se stěhováním Komorního divadla v roce 2014. IV. 3.3. rezervní fond, vytvořený ze zlepšených hospodářských výsledků předchozích let se zůstatkem k 31.12.2013 ve výši 8 520 tis. Kč a určený na pokrytí nákladů nezajištěných příspěvkem v roce 2014. V roce 2013 byla čerpána částka 3 000 tis. Kč, určená na posílení investičního fondu. 14

IV. 3.4. fond reprodukce majetku, který je tvořen jednak odpisy dlouhodobého hmotného majetku, případně účelově určenými příspěvky zřizovatele se zůstatkem k 31.12.2013 ve výši 518 tis. Kč. V roce 2013 bylo z tohoto fondu čerpáno celkem 11 673tis. Kč, z toho na úhradu investičních potřeb 3 973 tis. Kč a 7 700 tis. Kč na předepsaný odvod do rozpočtu zřizovatele. IV. 4. Rekapitulace závěrů z finančního vypořádání vůči zřizovateli IV. 4.1. hospodářský výsledek Rok 2013 byl ukončen s hospodářským výsledkem + 4 915 tis. Kč. IV. 4. 2. rozdělení zlepšeného hospodářského výsledku Ze zlepšeného hospodářského výsledku ve výši 4 915 tis. Kč organizace navrhla při finančním vypořádání roku 2013 převést do fondu odměn částku 3 000 tis. Kč a zbytek do rezervního fondu. Návrh nebyl dosud schválen zřizovatelem.

V. ZÁVĚR V oblasti ekonomické jsme v r. 2013 naplnili všechny očekávané ukazatele a dosáhli jsme vyrovnaného rozpočtu. Při všech jednáních o dalších výhledech jsme ovšem upozorňovali na problém úrovně mezd, který v průměru stále nedosahuje na standard kraje a republiky. Tento problém se může nepříznivě promítnout i do následujícího období, v němž plzeňské divadlo čeká doslova křest ohněm. Nadcházející zahájení činnosti v nové budově bude klást vysoké nároky na všechny složky uměleckého a umělecko-technického provozu i na oblast plánování a marketingu. V krátké době je třeba dosáhnout výrazného vyprofilování obou scén Nového divadla, k němuž skýtají možnost moderní prostory a technologie. Vedení divadla se proto mj. průběžně zabývalo vytipováním pozic na úseku jevištní techniky, které bude třeba obsadit v souvislosti s využíváním nejmodernějších technologických zařízení v České republice speciálně proškolenými odborníky. Vybudování nového stánku Thálie bylo možné především díky osvícenému přístupu představitelů města. Bez jeho další pomoci stejně jako bez podpory kraje a státu se Divadlo J. K. Tyla při plnění svého významného kulturního poslání neobejde ani v budoucnosti.

15

Příloha č. 1

Příloha č. 2

Příloha č. 3

CELKOVÁ NÁVŠTĚVNOST 2011 - 2013

210000

2011 199943

2012 209603

2013 188963 209603

199943 188963

DIVÁCI

140000

70000

0 2011

2012

ROK

2013

Příloha č. 4

tržby

CELKOVÁ 2011 2012 26626 28216

TRŽBA 2013 z hlavní činnosti - 2011 - 2013 28821

vč. zájezdů

30000 28821 28216 26626

TRŽBA (v tisících)

20000

10000

0 2011

2012

ROK

2013

Příloha č. 5

PRŮMĚRNÁ CENA VSTUPENKY porovnání 2011 - 2013 2011 151

2012 147

2013 148

160

151

147

148

2011

2012

2013

Kč

120

80

40

0

ROK

Příloha č. 6

PŘEDPLATNÉ - porovnání počtu abonentů ročního předplatného 12000

10006

DIVÁCI

9000 2012 10006

2013 10165

10165

10014

2014 10014

6000

3000

0 2012

2013

ROK

stav vždy k 31.1.

k 30.4. 2014 - 10050

2014

Příloha č. 7

PŘEDPLATNÉ - porovnání tržeb ročního předplatného 15000 2012 10837

2013 10951

2014 12673

Tržba (v tisících)

12000

12673

10837

10951

2012

2013

9000

6000

3000

0

ROK

2014

Příloha č. 8

CELKOVÝ POČET NÁVŠTĚVNÍKŮ ROK 2013 mateřská scéna tuzemsko zahraničí

174842 11863 2258

ZAHRANIČNÍ ZÁJEZDY 2 258

TUZEMSKÉ ZÁJEZDY 11 863

MATEŘSKÁ SCÉNA 174 842

Příloha č. 9 PODÍL OKRESŮ NA CELKOVÉ NÁVŠTĚVNOSTI ZA ROK 2011

Plzeň - město 58,3 PODÍL OKRESŮ Plzeň - sever 7,8 Plzeň jih 8,1 NA CELKOVÉ NÁVŠTĚVNOSTI Tachov 4,9 2013 Rokycany ZA ROK 7,4 Domažlice 5,8 Klatovy 3,9 (v procentech) Ostatní 3,8 100

4,0

3,8

5,8

Plzeň - město Plzeň - sever

7,4

Plzeň - jih Tachov

4,9

Rokycany 58,3

8,1

Domažlice Klatovy

7,8

Ostatní

Příloha č. 10

Charles Gounod: FAUST A MARKÉTKA 19. 1. 2013 VD FAUST A MARKÉTKA U PUBLIKA USPĚLI Dramaturgie plzeňské opery se vrátila k dílu francouzského skladatele Charlese Gounoda Faust a Markétka. Tato opera si od svého první uvedení v roce 1859 získala trvalou přízeň diváků. Novou inscenaci hudebně nastudoval dirigent Tomáš Brauner a režíroval Jiří Heřman. Premiéra 19. ledna i první repríza 23. ledna, která uvedla odlišné obsazení sólových rolí, se těšily zájmu i nadšení publika. Gounodova hudba je bohatě melodická. Skladatel je bytostným lyrikem, ale dovede působivě rozeznít i dramatické tóny. Hudební stránka Fausta a Markétky je v Plzni tradičně zdařilá, sbory pod vedením sbormistra Zdeňka Vimra zněly výborně. Vesměs hodnotně byly pěvecky i herecky ztvárněny sólové postavy. Jakkoliv je z mužských rolí hlavním hrdinou Faust, určující postavou je Mefistofeles, jenž je ztělesněním zla, ale dovede se tvářit lichotivě, aby dosáhl svých cílů. Oba jeho plzeňští představitelé – Ondrej Mráz a David Nykl – výborně uplatnili své zvučné basy ve službě bohatého výrazu, převážně ironického ke světu lidí, i schopnost kočkovitého pohybu. Roli Fausta ztvárnil mužně znějícím tenorem Richard Samek a pěvecky méně výrazný Valentin Prolat. V ženských rolích dominuje ústřední postava Markétky, prožívající svůj osud od dívčí nevinnosti po ženu svedenou a málem strženou do propasti. Obě půvabné představitelky – Jana Šrejma Kačírková a Kateřina Kněžíková – daly své hrdince výborný pěvecký projev svým lehkým sopránem, schopným ovšem i vystižení dramatických poloh role. Krásnou postavu zamilovaného Siebela věrohodně vytvořily obě představitelky – Jana Foff Tetourová a Alžběta Vomáčková. Martu, spíše jako karikaturu stárnoucí kokety, vybavily výborným pěveckým výkonem Eliška Weissová i Petra Vondrová. Orchestr hrál za zaujatého řízení Tomáše Braunera, který dovedl ukáznit dynamiku a v doprovodech nepřekrývat pěvce, naopak vyzvedl místa patřící jen orchestru. Opera končí hudebně překrásným závěrem, který přinese vysvobození nešťastné Markétky zásahem nebes. Strhující síla hudby vyvolává oprávněné nadšení diváků, jimž vytvořil kvalitní tištěný program Zbyněk Brabec. Vlasta Bokůvková, PLZEŇSKÝ KULTURNÍ PŘEHLED - ÚNOR 2013 OSOBNOST MĚSÍCE: JIŘÍ HEŘMAN, režisér opery Charlese Gounoda Faust a Markétka v Divadle J. K. Tyla v Plzni Jiří Heřman dal o sobě pořádně vědět po rezignaci na post šéfa opery Národního divadla. Stvořil snovou inscenaci, nepopisnou, barvitou, fantazijní, emocionální. Pečlivě vymalované obrazy tentokrát dotáhl hereckými akcemi tělo na tělo, neboť příběhem a hudbou a tedy i jevištěm cloumají vášně a emoce, které končí nebeským usmířením. Režie může podstatně ovlivnit prožitek hudby, a Heřman ví, že jen taková má smysl – když nerezignuje na další aspekty inscenace jako svébytného artefaktu. Pro ty v Plzni, kteří to ještě nevědí: operní divadlo už od Wagnera není prostředkem interpretace hudby, ale svébytným uměním. Zdeněk Nejedlý se mýlil! DIVADELNÍ NOVINY 5. 2. 2013 HEŘMAN HRAJE O DUŠI Konečně zas jednou závan skutečné jevištní poezie v operním divadle! Jiří Heřman se inscenací Gounodovy opery Faust a Markétka vrací do Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde o sobě dal před deseti lety razantně vědět stylově originálními inscenacemi Samsona a Dalily a Bludného Holanďana. A znovu dokazuje, že je osobitým tvůrcem, vědomým si, že jeviště je svébytný svět, ve kterém vskutku není nutno otrocky napodobovat realitu. Jeho jevištní obrazy jsou výtvarně sugestivní (především díky barevnému svícení) a přitom významů plné,

imaginativní a přitom sdělné. Svůj výklad jako vždy i tentokráte výrazně promítá už do koncepce hracího prostoru – ze tří stran ho ohraničuje bílými zdmi s řadami vyříznutých vchodů. Na forbíně kovová postel a k portálu přitisknutá stěna jako vystřižená z měšťanského pokojíčku. A uprostřed jeviště úzké točité kovové schodiště, končící v nedohlednu. Když uzavře Faust smlouvu s Ďáblem, schodiště se rozpojí, část zmizí v provazišti a zůstane tu trčet jen pár schůdků. Až na konci se zas na okamžik obě části propojí, aby mohla Markétka pár kroků vystoupat a pak se nechat odnést do výšky, do nebe. Její duše je zachráněna. (…) Heřmanova inscenace Fausta a Markétky vyprovokovala literární historika Viktora Viktoru k úvaze o režisérech, kteří nerespektují skladatele, a kriticích, kteří volají jen po jinakosti. Nerozumím tomu – neb Jiří Heřman se tu podle mě ani náhodou neprojevil jako buřič, který by obracel cokoli naruby: jeho inscenace je múzickou, stylově čistou, vnitřně sevřenou a veskrze pochopitelnou divadelní interpretací Gounodova díla. Lenka Šaldová, DIVADELNÍ NOVINY 5. 2. 2013

Jiří Křižan, Martin Františák: JE TŘEBA ZABÍT SEKALA 9. 2. 2013 KD JAK JE TAKÉ MOŽNÉ ZABÍT SEKALA Děs nacistické okupace, selské chrapounství i zbabělost, náboženská předpojatost a tolerance, triumf ponižovaného nemanželského bastarda, podtóny frankistického vraždění ve Španělsku i partyzánské balady vytvářejí celek kořenící v absolutnosti antických tragédií. Aby to vše divadelní přepis postihl, musil rezignovat na psychologické ponory. I tak ovšem mocně působí syrovost a surovost tématu. Viktor Viktora, PLZEŇSKÝ DENÍK 14. 2. 2013 PŘEDSTAVENÍ, KTERÉ SE ZAŘEZÁVÁ DO MORKU KOSTÍ Příběh ze stříbrného plátna nikdy není jednoduché převést do divadelního světa. Je dobře, že se inscenátoři úskalí nelekají a na tento tenký led se vydávají. Nová plzeňská inscenace Je třeba zabít Sekala v režii Natálie Deákové je toho nejlepším důkazem. Zasahuje diváka až do morku kostí, je mrazivá, naturalistická, syrová i surová. A opravdová, emočně vypjatá. Výborně zahraná, sugestivně scénicky pojatá a hluboce, zdrcujícím způsobem přesvědčivá. Drama z druhé světové války odehrávající se ve vesnici na Hané zasadil scénograf Lukáš Kuchinka na zcela jednoduchou tmavou scénu rozčleněnou jen zvýšenými stupni. Dominují jí pouze v pozadí zavěšené kovové trubice evokující píšťaly varhan, v průřezu cimbál, který doprovází živě celou inscenaci (hudba Jakub Kudláček) a na pravém portále nasvícený strohý kříž. Ostře tyto atributy vynikají v černi stěn stejně jako židle i stoly, prakticky jediné rekvizity. Důkaz, že v jednoduchosti je síla Kolik toho ovšem jejich prostřednictvím můžeme vyjádřit! Ne nadarmo se říká, že v jednoduchosti je síla. Anonymita scény podtrhuje anonymitu davu, z něhož v určitých momentech náhle vystupují jednotlivé postavy, aby se během okamžiku opět vnořily do jeho nečitelnosti. Natálie Deáková tím dokázala obdivuhodně gradovat děj. Vytváří tak i jakýsi sbor, který mnohdy tvoří živou kulisu dějovým zvratům, jindy v pozadí sedící postavy dotvářejí atmosféru oné mlčící většiny. Tím ostřeji vynikají hlavní postavy a klíčové okamžiky. Dobře volené dobové kostýmy (Daniela Klimešová) vystihují postavy, aniž by přehlušovaly herecké osobnosti, a dotvářejí celkovou atmosféru. Kruté drama o pravdě, víře, síle lidského ducha i o jeho nízkosti, o sprostotě, lži, strachu i odvaze beze zbytku naplnili inscenátoři i herci. Jan Maléř jako bezpáteřní Sekal, tyranizující sedláky, vládnoucí nad vesnicí metodou strachu a výhrůžek, podal v této roli jeden ze svých nejlepších výkonů vůbec. Kolik poloh zloby, zla, zadržované

nenávisti, opovržení a zvrhlé radosti nad tím, že může manipulovat těmi, kteří jím kdysi opovrhovali a ponižovali jej! Není lehké hrát takovou postavu a Jan Maléř si s ní poradil bravurně. Výborným protivníkem je mu Martin Stránský jako Jura Baran. Tajemný, uzavřený, zodpovídající se jen sám sobě. Rovný, přitom lapený do tragických tenat zdejších sedláků. Zbabělců prodchnutých zlobou. Zprvu odtažitý Baran, posléze kapitulující před páterem Flórou, jeho lidskostí i odvahou. Právě zdánlivá slabost páterova tak ostře kontrastuje s tvrdostí obou mužů, je ovšem bezděčným pláštíkem, který skrývá ryzího, chápajícího i odbojného ducha a nečekanou sílu osobnosti. Jedinečné kouzlo a přesvědčivost vtiskl této postavě Jakub Zindulka. Odbojnost, kterou zaplatí životem, má v sobě i Anežka, nenaplněná Sekalova láska, v podání Kamily Šmejkalové. Naopak úlisnost člověka čekajícího na svoji příležitost výtečně vyjádřil Zdeněk Rohlíček jako holič Záprdek, nohsled Sekalův. Diváka mrazí, vyslechne-li otřesný příběh Marie výborně vystižené Janou Kubátovou. Skvěle ztvárněný dojemný svět postiženého Lojzka Bylo by chybou zapomenout na Marka Adamczyka, který působivě vyjádřil dojemný svět mentálně postiženého chlapce Lojzka. A na plejádu bezcitných sedláků v čele s Pavlem Pavlovským jako otcem Sekalovým, který odmrštil svého nemanželského syna i jeho matku, aby si nyní hrál pokoutně na soudce. Andrea Černá jako Stáza dokázala, že není malých rolí, stejně jako další členové plzeňské činohry. Drama Je třeba zabít Sekala je náročné tématem. Je náročné tím, o čem mluví. Je náročné celkovým vyzněním. Zabijete-li Sekala, nezbavíte se jej. Přijde jiný Sekal. Zla se nezbavíme tím, že napácháme zlo jiné. Účel nesvětí prostředky a zlo plodí zlo. Ale zlo nepřemůže ani dobro. Co tedy? Existuje nějaká šance? Drama nenabízí východisko. Je třeba zabít Sekala je inscenace, z níž se budete delší dobu vzpamatovávat, budete odcházet rozrušeni, snad otřeseni. A právě proto stojí za to ji vidět. Je svědectvím o nás samých. Gabriela Špalková, MLADÁ FRONTA DNES 15. 2. 2013 JE TŘEBA ZABÍT SEKALA: HRA O KRUTOSTI A SLABOSTI Za velkým stolem na hrubých hospodských židlích sedí společenství sousedů, chlapů pokořených tyranem. Jsou to ubozí svědci svého vlastního konce, pronásledovaní touhou po odplatě, kterou nejsou schopni sami vykonat. Vláčí své židle, svůj osud se svým referendem o smrti. Nad nimi se nese zvonkohra a nesmlouvavý zvuk cimbálu jako všude přítomná hudba i hrana. Sekal Jana Maléře ovládá děj robustním a bezohledným výrazem člověka, jistého svou nadvládou, jehož spojencem je protektorátní strach a promyšlený rejstřík intrik. Jura Baran (Martin Stránský) je vtažen do tragického soukolí v roli mstitele bezpráví, prochází svůj čas ukovaný ctí až k osudu, který si ´spasitelé´ obyčejně vysluhují. Marná je snaha venkovského faráře (Jakub Zindulka), marné jsou prosby Sekalovy matky (Jana Kubátová). Střet je neodvratný. A co zbude pro malého patolízala s podivným jménem... Tato hra s věčným a bolestným námětem by přes obecnou touhu vidět jenom inscenace rozpustilé a radostné neměla plzeňské jeviště příliš brzo opustit. ´Sekal´ totiž není jen malý moravský vesnický příběh. Jaroslava Světlíková, PLZEŇSKÝ KULTURNÍ PŘEHLED – BŘEZEN 2013 PLZEŇSKÝ SEKAL OTEVÍRÁ I TÉMA ŽEN Plzeňská činohra uvedla divadelní adaptaci filmového scénáře Jiřího Křižana Je třeba zabít Sekala. Natália Deáková dramatický příběh nastudovala v příjemně sevřeném pojetí, které se snaží, aby nebylo jen pouhým epickým převyprávěním děje. (…) Deáková se v Plzni musela vypořádat s ne úplně vhodným prostorem Komorního divadla. To se jí podařilo a ve spolupráci se scénografem Lukášem Kuchinkou, s nímž spolupracuje pravidelně, volila v podstatě minimalistické pojetí, kde jako univerzální výtvarný znak

používá základní mobiliář, především židle. K nim pár hrubých stolů a praktikáblů se zešikmenými deskami. Tyto jednoduché prostředky stačí obsáhnout scény hospodských sezení sedláků, duely hlavních hrdinů i intimnější výstupy. I využití točny tu má svůj smysl a nenápadně dynamizuje přechody ze situací. Jeviště většinou tone v pochmurném přítmí, od něhož se v kontrastu světla odrážejí postavy i dřevěný mobiliář, v pozadí jsou pak zavěšené píšťaly varhan. V dramatickém zlomu, když do nich hrdina vrazí, se studeně rozezní. Je to čistá a stylová koncepce, která neokázale sleduje základní myšlenku příběhu – za každé porušení obecně platného řádu musí přijít trest. Deáková děj od počátku předkládá jako řetězec příčin a následků, pomalu a pečlivě staví od situace k situaci. Prostě a bez zbytečného psychologizování. Aranžmá je vždy jednoduché a účinně směřuje k jádru sdělení. I herce vede k úspornějšímu projevu a obejde se bez velkých gest. Příliš neakcentuje ani folklorní rovinu, cimbalista v pozadí rovněž uměřeně dotváří jednotlivé situace. (…) Prostřednictvím Anežky a zejména pak Sekalovy matky Marie se Deáková pokouší vnést do inscenaci nové, ženské téma. Úděl žen, které jsou v bohaté hanácké vsi obětovány majetkům, tomu, aby se grunty nedělily, je tu důležitým momentem. Z něho pak plynou nešťastné svazky, pokrytectví, mužská zpupnost a násilí, kterému se ženy nedokážou vzepřít. Sekalovu matku proti dosavadním zvyklostem hraje Jana Kubátová, v první části inscenace není úplně jasné, co tím režie sleduje, že obsadila do této role herečku o pár let starší než je představitel titulní role. Kubátová ovšem své pozdější zpovědi dodá tak přesvědčivou vnitřní bolest a bezmoc, že se rázem vše vyjeví. Škoda, že osudy všech tří obětovaných žen příběhu (patří sem i Sekalova děvečka Andrey Černé) režie více nepropojila a nesklenula ve výraznější tematický oblouk. Scénář i hra ovšem stojí na souboji dvou mužů, dvou protikladů: Jury Barana a Ivana Sekala. Plzeňská inscenace má stoprocentního Barana – Martina Stránského. Jeho Baran je jak z jednoho kusu křemene, o který není radno křísnout. Neústupný, drsný, se zachmuřeným pohledem. Má v sobě i určitou jízlivost, výsměch až pohrdání sedláky a vesnicí, do které přišel. A také dokáže úžasně modelovat hlas. Obraz vesnického panoptika je celkem přesvědčivý, vyčnívá z něj zavilý a samolibý Oberva Pavla Pavlovského, poněkud nevýrazný se zdá Záprdek Zdeňka Rohlíčka. V každém případě se Natálie Deáková v Plzni napoprvé uvedla dobře. Jednoduše a bez ozvláštňování sledovala „čisté“ významy realistického příběhu. Mohla být odvážnější, měla k tomu i nakročeno v pojetí ženských postav, ale i tak jde o solidní práci, která je příslibem do budoucna. Jana Machalická, LIDOVÉ NOVINY 19. 2. 2013 KŘIŽANOVO TÉMA, A ZASE Z NAŠEHO DIVOKÉHO VÝCHODU (…) Střet Barana se Sekalem je o velezradách v jejich ušmudlaném okolí; poslušném, zbabělém, přetvařujícím se, vůlí přežívat za cenu ponížení posedlém. Kdo se vzepře, ať ve službě zla či dobra, toho je třeba zabít. Nakonec ale spíš Barana než Sekala, protože on by mohl být svědomím, výčitkou, pamětí, pravdou. Plzeňské herectví Zástupci protikladů na jevišti – Martin Stránský (Baran) a Jan Maléř (Sekal) zvládli modelový svár bravurně. Stránský by možná mohl ubrat z patosu, a kladivo by měl nechat ležet v kovárně, Maléř by naopak mohl ještě přitvrdit při rozlišování poloh zla. Lépe se daří potměšilci, bezpáteřnímu holiči Záprdkovi (Zdeněk Rohlíček) a páteru Flórovi (Jakub Zindulka), ubíjejícímu pánaboha v sobě rezignací na boží spravedlnost v prostředí falše reprezentované Pavlem Pavlovským (Oberva), Josefem Nechutným (Starosta), Zdeňkem Muchou (Včelný), Viktorem Vrabcem (Koukol) atd. Bravo! Hodnocení 85 % J. P. Kříž, PRÁVO 12. 3. 2013

JE TŘEBA ZABÍT SEKALA Na divadelní podobu příběhu, který napsal Jiří Křižan pro film pod názvem Je třeba zabít Sekala, jsem v rámci 21. ročníku Mezinárodního festivalu Divadlo šel do plzeňského Komorního s nepříliš optimistickým očekáváním: film jsem tehdy před lety viděl a připadal mi černobílý a schematický. Autor sám ostatně prohlásil, že je: jednoduchý typ… žádný intelektuál, který nahlíží všechno z devíti stran. Martin Františák adaptoval Křižanův scénář, aniž překročil jeho zásadní mez: zrůdný ovladatel obce Ivan Sekal, odporný udavač, vyděrač, znásilňovatel a vrah spíš než plnokrevnou postavu představuje a ztělesňuje naprosté zlo. Zápas s ním znamená tedy zápas s Principem, s ďáblem Moci. Dramatický konflikt to značně oslabuje. Režisérka Natália Deáková naštěstí postřehla, že silnou charakteristikou vybavili Jiří Křížan i autor adaptace starostu obce a šestici hospodářů. Surově přitisknuti ke zdi svým zrůdným krajanem využijí a zneužijí tísně, do které se dostal Jura Baran, na jehož hlavu je vypsána odměna, a přinutí jej, aby tyrana odpravil. Páter Flóra (Jakub Zindulka) k tomu dodá pomocný údaj: uplatní slabé místo Sekalova „kádrového materiálu“, a tím nepřímo vyvolá situaci, v níž Sekal napadne Barana jako první. V souboji na nože Zlo zahyne. Těžce zraněného Barana nechají hospodáři vykrvácet, aby případně v rukou policie neprozradil, co by obci mohlo způsobit nesnáze. Oba „zápasníky“ pojali Martin Stránský (Jura Baran) a Jan Maléř (Ivan Sekal) jako strohé a drsné typy. Účinné a přesvědčivé pozadí jim vytvořili Starosta (Josef Nechutný) a v rolích hospodářů Zdeněk Mucha, Miloš Stránský, Viktor Vrabec, Miloslav Krejsa, Michal Štrich a Martin Chmelař. Nabyl jsem dojmu, že pod režisérčiným vedením vytvořili hlavního a kolektivního hrdinu inscenace, krutého a bezohledného úměrně krutému a bezohlednému tlaku, jemuž byl vystaven. Režisérka s vydatným přispěním scény Lukáše Kuchinky, jíž vévodí píšťaly varhan a která změny prostředí realizuje převážně přesouváním stylového nábytku, udržovala tohoto kolektivního hrdinu téměř stále na jevišti, a tím přesunula důraz z morality na onu stránku příběhu, která nese tragické rysy. Inscenaci to velmi prospělo. Milan Uhde, DIVADELNÍ NOVINY 1. 10. 2013

Oskar Nedbal: POLSKÁ KREV 23. 2. 2013 VD POLSKÁ KREV POHLADILA MILOVNÍKY OPERETY PO DUŠI Polskou krev Divadlo J. K. Tyla nastudovalo ke stému výročí světové premiéry této operety; uvedena byla ve vídeňském Carltheater 25. října 1913 a českou premiéru měla v Plzni 26. prosince téhož roku. Zatím naposledy se zmíněný titul v západočeské metropoli hrál v roce 1992 v režii nestora zdejší operety Karla Tišnovského. Podobně jako před jednadvaceti lety se režie Polské krve ujal herec – Jan Ježek. K dílu přistoupil zcela klasicky, až pietně, jako milovník a znalec operety, jenž netouží dílo nikterak deformovat. A s vědomím, že operetní žánr vyhledává hlavně publikum střední a starší generace, které není žádoucí šokovat či mu jinak ubližovat. Účinkující našli správný klíč Sehnat operetního tenora s výškou nad 175 centimetrů, váhou pod sto kilogramů a dobře zpívajícího je dnes výhrou v loterii. Hostující Josef Moravec všechna tato kritéria splňuje, na jevišti dobře vypadá a svůj part bez problémů odzpívá a zahraje. Je jedním z nejlepších Boleslavů Baraňskich, kteří se v posledních patnácti letech v českých divadlech pohybují na jevišti. V sympatickou Helenu Zarembovou se proměnila sopranistka operního souboru Radka Sehnoutková, která, bude-li se jí někdo v tomto směru pedagogicky věnovat, může dorůst ve

vyhledávanou umělkyni i v žánru operety. Zemitého Zarembu, svérázného, ale dobrosrdečného chlapíka, ztvárnil na dobré úrovni Dalibor Tolaš, barytonista s nejednou operetní i muzikálovou zkušeností. Ke své postavě našel správný klíč také výborně zpívající Tomáš Kořínek – Popiela hraje jako mile roztržitého, věčně zamilovaného mladíka, nikoli hlupáka, jak je tato role (podobně jako úloha Vaška z Prodané nevěsty) často mylně interpretována. Šarži vdavekchtivé atraktivní Wandy dobře drží Jana Foff Tetourová, výborná Venuše Dvořáková se vyhnula zbytečnému přehrávání a mamá Jadwigu opatřila komickým nadhledem. Nová inscenace Polské krve, která je jistě zdařilejší než poslední necitlivě revidovaná verze karlínského divadla, zaručeně potěší všechny milovníky klasické operety. VÍTĚZSLAV SLADKÝ, Plzeňský deník 26. 2. 2013 POLSKOU KREV STOJÍ ZA TO VIDĚT. POTĚŠÍ NEJEN MILOVNÍKY OPERETY Jan Ježek vytvořil inscenaci pojatou v tradičním duchu. Podařilo se mu přinést na jeviště milé představení, které spolehlivě zažene šeď všedních dnů. Pouze jednou za dva roky uvádí Divadlo J. K. Tyla v Plzni klasickou operetu. Vždy je tedy uvedení nového titulu provázeno obrovským diváckým zájmem a není tomu jinak ani nyní, kdy se na scénu Velkého divadla vrátila nejslavnější česká opereta, Polská krev Oskara Nedbala. Režie byla svěřena Janu Ježkovi, zkušenému pěvci, který má za sebou již dvě režie operetních titulů. Polskou krev inscenoval v Plzni v ryze tradičním duchu, v němž se velké klasické operety obvykle pojímají. Ctí při tom a respektuje žánr, autora a hudbu. A také dobu, v níž dílo vzniklo. Díky výtvarníkům (výpravné kostýmy J. Jelínek, scéna I. Žídek) jí zajistil příjemný výtvarný rámec. Vytvořil milou, sympatickou inscenaci. Nápaditě připomíná jejím prostřednictvím rok 1913, v němž měla Polská krev v Plzni českou premiéru. Při prvních taktech se na průsvitné revuálce promítá historická budova Divadla J. K. Tyla s dobovým plakátem oznamujícím uvedení Polské krve, za ní rýsující se postavy korzujícího panstva vytvářejí iluzi publika přicházejícího do divadla. Jakmile se tato opona zdvihá, ocitáte se uprostřed plesových radovánek a romantický děj okořeněný humorem může začít Melodie zněly z jeviště v plné kráse Jan Ježek se zasadil o to, aby role nastudovali operní pěvci, a udělal dobře. Melodie zněly z jeviště v plné kráse a interpreti si na sobotní premiéře dokázali výborně poradit jak s prózou, tak s činoherním herectvím, jež opereta vyžaduje. Jejich hlasy zněly zcela přirozeně a zvučně jak v mluvených pasážích, tak v melodramech, jimiž se Polská krev jen hemží. Jako Helena Zarembová zářila jak po pěvecké, tak po herecké stránce temperamentní Radka Sehnoutková, jejíž zvučný soprán zněl výborně ve všech polohách. Potvrdila svůj vrozený smysl a cit pro operetu, postavě vtiskla energii, rozhodnost a šarm. Helena je silná osobnost chtě nechtě kapitulující před milostným citem, který v ní vzbudí muž, jímž pohrdala. A tímto bonvivánem byl především po výrazové stránce skvělý Josef Moravec. Přesně vystihl elegantní povrchnost šarmantního Bola, aniž by z něj dělal zbytečného zhýralce. Neodolatelné kouzlo vtiskl Bronio Popelovi, Bolovu příteli, Tomáš Kořínek. Nejen perfektně zvládnutým zpěvem, ale také přirozeným herectvím a vrozeným smyslem pro nepovrchní komediálnost. Jeho Popiel není jen směšná figura, je to mladík, který svými nezdary baví publikum, ale skrze ně vzbuzuje i jeho soucit. Dalibor Tolaš opět přesvědčil, že je výborný herec - postavě Helenina otce Jana Zaremby, osnujícího sňatek své dcery s Bolem, dal bodrost i nadhled. Jana Foff Tetourová jako Wanda

Kwasiňská dobře vystihla postavu Dafektovné divadelní primadony shánějící s matkou v patách movitého ženicha. (…) Nová inscenace Polské krve v každém případě potěší. Jan Ježek vsadil na jistotu dobře si vědom toho, že opereta je svébytný žánr obtížně snášející modernizační zásahy. Nechce za každou cenu bořit, aby se dočkal nejistého výsledku. Nechce prosazovat sebe na úkor autora a díla. Ctí jej stejně, jako ctí diváka, aniž by se mu podbízel. Optimistické představení je tou nejlepší příležitostí, jak zahnat šeď všedních dnů. Škoda, že na novou klasickou operetu si budou muset diváci dva roky počkat. O tom, že zájem o tento žánr je, není pochyb. Vždyť nejbližší reprízy Polské krve byly vyprodány ještě před její premiérou. Gabriela Špalková, MLADÁ FRONTA DNES 1. 3. 2013

MATINÉ VI. - 17. února 2013 JIŘÍ STIVÍN VYZKOUŠEL AKUSTIKU FOYERU VELKÉHO Akustiku foyeru Velkého divadla si Jiří Stivín při nedělním matiné vyzkoušel poprvé. Vedle slavných jazzových skladeb (Gershwin, Ježek, Adderley, Rollins, Corea), vlastních improvizací na díla renesančních a barokních skladatelů (Praetorius, Telemann) i folklorní melodie zazněla Sonáta g moll pro flétnu a basso continuo připisovaná Carlu Phillippu Emmanuelu Bachovi, svižná Badinerie ze Suity h moll jeho otce Johanna Sebastiana, z koncertantní tvorby pak Koncert C dur pro flautino Antonia Vivaldiho. Při rychlém střídání různých nástrojů (příčné a zobcové flétny, saxofon) je technika Stivínovy hry naprosto suverénní. Jako instrumentalista je do posledního detailu poučený o stylovosti, je však navíc osobností, jež se tímto diktátem nenechá svázat, ale svým temperamentem a přirozenou muzikálností repertoárově ´zavedeným´ skladbám naopak dokáže vtisknout pečeť neopakovatelnosti. K velkým hudebním zážitkům se bude řadit i tento komorní koncert, v němž si Stivín jako jeden z mála interpretů může dovolit vystoupit ´sám se svým stínem´. Nejsou to zdaleka jen předtočené doprovody, které jsou pro každého hudebníka neúprosným motorem, ale i obdivuhodná tvůrčí kondice a koplexnost jeho projevu. Marta Ulrychová, PLZEŇSKÝ DENÍK 1. 3. 2013

MATINÉ VII. - 3. března 2013 MATINÉ UVEDLO JANÁČKOVU HUDBU A SEIFERTOVY VERŠE Pro Smetanovské dny a současně i pro obvyklé návštěvníky matiné ve foyeru Velkého divadla v Plzni připravily a samy realizovaly velmi působivý program „Bilance“ známé plzeňské umělkyně recitátorka Blanka Hejtmánková a klavíristka Věra Müllerová. Dopoledne 3. března ve zcela zaplněném působivém prostoru zněla hudba a poezie dvou velikánů české kultury Leoše Janáčka a Jaroslava Seiferta. Janáček zaujal výborně provedenými lyrickými obrázky ze svého vzpomínkového cyklu „Po zarostlém chodníčku“, Seifert kouzlem bilancujících veršů svých pozdních sbírek, jimž sametový hlas a hluboké prožití dala recitátorka. Obě umělkyně vybraly pro pořad části uměleckých děl, které milují a ke kterým se stále vracejí. Účinně je stmelily, ať už v sólovém přednesu nebo v souznění, do pořadu, který nemohl nikoho nechat chladným. Vlasta Bokůvková, PLZEŇSKÝ DENÍK 7. 3. 2013

Francis Poulenc: LIDSKÝ HLAS 16. 3. 2013 Klub KD DIVÁCI TLESKALI LIDSKÉMU HLASU

S nápadem, jak zpestřit nabídku Smetanovských dnů, opět přišla bývalá dlouholetá sólistka plzeňské opery a pedagožka pěveckého oddělení plzeňské konzervatoře Lilka Ročáková. V její režii a překladu Evy Bezděkové se v sobotu 16. března v klubu Divadla J. K. Tyla uskutečnilo provedení opery francouzského skladatele Francise Poulenca Lidský hlas. Zatímco s dramatickou předlohou, jednoaktovkou Jeana Cocteaua, se Plzeň seznámila již tři roky po její pařížské premiéře (1930), Poulencovo jevištní dílo vzniklé o jednu generaci později (1958) zde zaznělo poprvé. Ačkoliv se známý příslušník pařížské Šestky naprosto podřídil Cocteauovu textu, který ponechal beze změny, vytvořil naprosto svébytný jevištní útvar, jehož časový průběh je – na rozdíl od činoherní verze – určován hudbou. Poslední telefonní rozhovor ženy s mužem, který se rozhodl ukončit pět let trvající vztah, byl po hudební stránce skladatelem uchopen s plným porozuměním pro vyjádření bezmoci, duševní trýzně, vynucené kázně, ale i nostalgických vzpomínek. Všechny tyto polohy kladou velké nároky na hlavní představitelku, jejíž hlasové možnosti nejlépe odpovídají mezzosopranovému oboru. Interpretace náročného partu se ujala Ivana Klimentová. Její vyrovnaný hlas, příkladná artikulace, pěvecká inteligence, to vše souznějící s krásou a elegancí je svébytným uchopením nepojmenované ženské postavy. Mladá pěvkyně zosobňuje ženu submisivní, plnou sebeobětující lásky, jíž nezbývá než se vyrovnat s tlakem konvence bortící její vztah. Stran orchestru v poznámkách k Ricordiho vydání klavírního výtahu Poulenc neopomněl zdůraznit požadavek co největší barevnosti. Tento nárok může být splněn pouze klavíristou obeznámeným s orchestrální instrumentací. Ivana Janečková, korepetitorka opery DJKT, zde dostala tímto nadmíru náročným úkolem jedinečnou životní šanci, v níž mohla zúročit své letité zkušenosti. Obě interpretky i režisérka – nehledě na komorní obsazení klubového prostoru – sklidily bouřlivý potlesk. Plzeňští diváci by si rozhodně neměli nechat ujít příležitost navštívit jednu z repríz naplánovaných na duben a květen. Marta Ulrychová, PLZEŇSKÝ DENÍK 19. 3. 2013 LIDSKÝ HLAS. UNIKÁTNÍ INSCENACE NA POMEZÍ OPERY A ČINOHRY Situování díla do prostoru klubu, jakkoliv je pro zpěvačku toto prostředí z mnoha důvodů náročné, bylo dobrou volbou. Všeobjímající je černota stěn svírající prostor klubové scény podobně jako náhlá opuštěnost svírá lidské srdce a prázdnota, jež se nemísí s rozlehlostí obzoru, ale padá na nás, tlačí se na naše nitro, drtí nás jako černá díra. A jako ostrůvek naděje uprostřed těchto temnot vyniká béžový koberec, na něm křeslo a malý stolek s telefonem. Ostrůvek naděje pro ženu, jejíž veškerý svět, minulost, současnost i budoucnost, to vše je smrštěno do tohoto jediného bodu, k němuž se zoufale upíná. Připoutána k telefonnímu sluchátku a hlasu muže, jehož miluje, zde rozehrává svou poslední a tragickou hru se sebou samou. Režisérka Lilka Ročáková Rybářová dokázala vytvořit v Klubu skutečné psychologické drama, které na malé ploše a v časovém úseku pětačtyřiceti minut nechává nahlédnout až na dno ztrápené lidské duše. Inscenace má spád, napětí, je mrazivě nonšalantní, aby vygradovala v tragickém konci. Lilka Ročáková Rybářová dokáže jako režisérka bezpečně rozkrýt vrstvy dramatu tak, aby do něj divák od počátku pronikal a nechal se jím rychle pohltit. Veškeré pohyby a herecké akce plynou v naprosté jednotě s hudbou, proto tak zasahují diváka. V Ivaně Klimentové našla režisérka výbornou představitelku obtížné role Ženy. Její barevný hlas je zcela adekvátní klubovému prostoru, jemuž se dokáže dobře přizpůsobit. Náročný zpěvní part zvládla výborně. Je jí rozumět každé slovo znamenitého textu Evy Bezděkové. A neobyčejně působivý je její herecký projev. Nepřehrává, hraje civilně a je velmi přesvědčivá. Schoulí se do křesla v marné snaze najít útočiště, rozehraje scénu po šíři klubového jeviště, když zasvitne takřka neznatelný paprsek naděje. To vše bez patetických gest, o to více pracuje s výraznou mimikou, drobnými bezděčnými pohyby odkrývá nitro své postavy. Brzy

pochopíte, že telefon se jí stal symbolem milovaného muže, pojítkem s láskou, s minulostí, se ztraceným štěstím, šňůra ovíjející se kolem její šíje jeho hlasem, bez něhož nemůže žít. Ivana Janečková připravila dílo na výbornou, je zřejmé, že s pěvkyní jsou výborně sehrané, potvrdila zde i jako klavíristka své kvality. Ovšem posuzovat zvlášť režii, hudební provedení a pěvecký a herecký výkon je v nové inscenaci Lidského hlasu velmi obtížné. Vše je totiž propojeno v dokonalé symbióze, v níž jedna složka do druhé perfektně zapadá. A proto je Lidský hlas představením, které diváka zasáhne a osloví Gabriela Špalková, MF DNES 21. 3. 2013

Gabriela Vermelho: KRVAVÁ SVATBA 23. 3. 2013 KD KRVAVÁ SVATBA JE NEVŠEDNÍ DÍLO Celkově až omračující taneční divadlo obecenstvo okamžitě oslovilo a všichni protagonisté byli při mnoha oponách odměňováni spontánním potleskem i pochvalnými výkřiky. Bedřiška Terezie Brůhová, PLZEŇSKÝ DENÍK 4. 5. 2013

Giacomo Puccini: TOSCA 6. 4. 2013 VD OPERA TOSCA NADCHLA, OVACE NEBRALY KONCE Přímo hvězdné obsazení přinesla nová plzeňská premiéra opery Tosca. Dílo italského skladatele Giacoma Pucciniho bylo uvedeno souborem opery Divadla J. K. Tyla na scéně Velkého divadla v sobotu 6. dubna. Příběh opery je plný napětí a Pucciniho hudba dramatický děj podtrhuje a umocňuje. Pěvkyni Toscu zpívala krásně znějícím sopránem Petra Šimková Alvarez. Umělkyně má hlas ve všech polohách vzácně vyrovnaný s pevnými výškami i dramatickým vyústěním. Jejího milence malíře Cavaradossiho neméně výborně ztvárnil Rafael Alvarez. Ani jeho hlasu nechybí pevnost a nosnost, takže stejně jako Petra Šimková Alvarez dokáže zaplnit prostor divadla. Oba pěvci své pěvecké výkony proteplili potřebným citovým bohatstvím. V obdobných superlativech můžeme psát také o ztvárnění dalších postav inscenovaného díla. Šéfa policie Scarpiu zpíval stejně krásným, měkkým hlasem Nikolaj Někrasov, uprchlého vězně Angelottiho Oldřich Kříž, kostelníka Pavel Horáček a policejního agenta Tomáš Kořínek. Pěvecký sbor se sbormistrem Zdeňkem Vimrem má v opeře pro ukázku svých uměleckých kvalit poměrně malé možnosti. Beze zbytku využil scénu v kostele, při níž ve spolupráci s žáky Základní umělecké školy B. Smetany zaznělo mohutné Te Deum. Hudebního nastudování díla se ujal dirigent Petr Kofroň, pod jehož taktovkou zněl orchestr na některých místech snad až příliš mohutně, ale zejména ve druhém jednání dokázal dosáhnout nejen dokonalého dramatického, ale v lyrických polohách také měkkého barevného vyznění. Jeho spolupráce se scénou byla příkladná. Toscu režíroval Jan Burian, který se snažil přiblížit návštěvníkům dramatický obsah opery prostřednictvím interpretů. Představitelé rolí nejen dokonale zpívali, ale zároveň si počínali jako zkušení herci. Návštěvníci proto během představení nezaznamenávají žádná hluchá místa. Napínavý děj natolik upoutá, že jejich pozornost neklesá po celou dobu představení. Scéna v pojetí Karla Glogra je plně ve službách opery a napomáhá jejímu dramatickému vyznění. Milovníci tradice, kam ústřední kritika plzeňské publikum řadí, budou krásou i tradičním pojetím Glogrovy výpravy překvapeni. Inscenaci doplňují bohaté kostýmy podle návrhu Dany Haklové Svobodové. Scéna a kostýmy tvoří velice účinný celek. Spokojenost

zaplněného hlediště se projevila již během představení, kdy jednotlivé dokonalé výkony byly odměňovány bohatým potleskem. Závěrečné ovace spolu s vyvoláváním nebraly konce. Jaroslav Fiala, PLZEŇSKÝ DENÍK 12. 4. 2013 BURIANOVA PLZEŇSKÁ TOSCA JE PŘES VÝHRADY PŮSOBIVÁ Pucciniho Tosca, to je efektní drama o lásce, odvaze, zradě a cti, strhující příběh vztahu zpěvačky a malíře Cavaradossiho, zároveň příběh podlosti a zášti policejního šéfa Scarpii. Toto drama plné vášní a emocí Puccini geniálně převedl do operní podoby, která je plná slavných scén a árií. Tosca se v nové inscenaci vrátila na jeviště Velkého divadla v režii Jana Buriana, odcházejícího ředitele DJKT, a v hudebním nastudování uměleckého šéfa orchestru Petra Kofroně. Jan Burian inscenuje Toscu tradičně, zachovává dobu i její kolorit, ve své režii postupuje v duchu díla, nijak je nedeformuje a ponechává mu všechny jeho atributy, dokáže drama na jevišti dobře rozehrát a vytvořit působivou inscenaci. (…) Petra Šimková Alvarez v titulní roli zpívala totiž naplno, dokázala vytvořit životnou postavu vášnivé, žárlivé a odhodlané Toscy, i když někdy výrazová stránka převážila nad pěveckou. Rafael Alvarez má krásný hlas, především ve středních polohách dostatečně znělý a se ztvárněním postavy Cavaradossiho, odhodlaného patriota a milujícího muže, si velmi dobře poradil. V menších rolích zaujal jako kostelník Pavel Horáček a Oldřich Kříž coby pronásledovaný vězeň Angelotti. Sbor (Z. Vimr) posílený dětským sborem (A. Tupá, L. Hofmanová) se svého menšího, ale důležitého úkolu zhostil úspěšně. Publiku se novinka líbí Je-li Tosca inscenována v duchu autora, a to v Plzni je, pak prakticky není možné, aby publikum zklamala, což se potvrdilo i na premiéře. Inscenace je ve svém celku působivá a zaplněné hlediště Velkého divadla zahrnulo všechny umělce potlesky na otevřené scéně, závěrečným aplausem a voláním bravo. Gabriela Špalková, MF DNES 18. 4. 2013 TOSCA ZAPŮSOBILA V OBOU OBSAZENÍCH Opery italského skladatele Giacoma Pucciniho (18581924) si tradičně získávají diváky na celém světě svým neobyčejným spojením melodické krásy hudby a mnohdy krutého osudu svých hrdinů. To je ostatně i případ Tosky, která v Plzni patří k nejznámějším z Pucciniho oblíbených oper. Její nové nastudování mělo premiéru ve Velkém divadle Divadla J. K. Tyla v Plzni 6. dubna, první repríza v téměř naprosto odlišném obsazení, která měla proto charakter druhé premiéry, se konala 12. dubna. Oba večery s vnitřním pochopením hudby dirigoval Petr Kofroň, který také dílo nastudoval. Orchestr pod jeho vedením rozehrál Pucciniho partituru do barvité krásy. Hraje se na působivé scéně, která dává dostatečný prostor pro rozehrání sólových rolí i pro vystoupení početných sborů (k výbornému výkonu operního sboru, který vede Zdeněk Vimr, se mile připojil Dětský sbor ZUŠ B. Smetany, připravený Lucií Hofmanovou a Alenou Tupou). Obojí obsazení sólových rolí je důvodem k radosti z krásných hlasů a výrazného uchopení herecké akce – ostatně Pucciniho hudba přímo vybízí citlivého interpreta k intenzívnímu prožívání. Doslova znamenité jsou obě představitelky titulní tragické role zpěvačky Tosky Petra Šimková Alvarez a Ivana Veberová. Jsou krásné a přesvědčivé v prožití proměn životního osudu, jejich zpěv snese nejnáročnější parametry. Jejich zvučné soprány s volnými výškami a znělostí v celém rozsahu dovedou vyjádřit citová hnutí od bezstarostné zamilovanosti po žárlivost a pak nenávist v závěru. Tosčin milenec, malíř Cavaradossi, byl ztělesněn tenoristy Rafaelem Alvarezem a Tomášem Černým. Jejich hlasy mají žádoucí mužný charakter s kouzlem plynulosti lyrických míst i dramatičnosti odbojných ploch. Třetí hlavní rolí, tentokrát veskrze zápornou, je šéf policie Scarpia. Krutý, poživačný, lačnící po krvi a přitom zpívající svým krásným barytonem – to

byl v obou představeních Nikolaj Někrasov. Obraz historií inspirovaného dění v Římě doplňují představitelé dalších mužských rolí vesměs muzikálními a herecky přesvědčivými výkony – Oldřich Kříž, Pavel Horáček, Jevhen Šokalo, Tomáš Kořínek, Aleš Voráček, Jan Fraus a Michael Kubečka. Celé představení je pojato v zajímavé režii Jana Buriana, výpravě Karla Glogra i kostýmech Dany Haklové Svobodové spíše v tradici než experimentálně. Je přesvědčivé zejména svou hudbou, kvalitně interpretovanou ve vokálních partiích i v orchestru. K dobrému porozumění italsky zpívanému textu pomáhají české titulky nad scénou i se znalostí věci napsané průvodní slovo Zbyňka Brabce v dobře vypraveném tištěném programu. Není pochyb o tom, že plzeňská Tosca se setká u diváků s úspěchem. Vlasta Bokůvková, PLZEŇSKÝ DENÍK 29. 4. 2013

William Shakespeare: JAK SE VÁM LÍBÍ 4. 5. 2013 VD NOVÁ INSCENACE JAK SE VÁM LÍBÍ DOKÁŽE I POBAVIT Divadlo J. K. Tyla v Plzni má na svém repertoáru od soboty jednu z nejznámějších komedií Williama Shakespeara Jak se vám líbí. V režii odcházejícího šéfa činohry Juraje Deáka je toto dílo, charakterizované jako „nejlíbeznější a nejkouzelnější“ komedie slavného dramatika, pojaté jako bláznivá crazy komedie podtrhující parodizující prvky. Inscenace plyne v obdivuhodném tempu, přitom není uspěchaná, má spád. Jednotlivé výstupy do sebe plynule zapadají a navazují na sebe. Na představení jsou pozoruhodné především herecké výkony, jakkoliv jsou v duchu režie místy až vypjaté. Skvěle na sebe upozornila Markéta Frösslová jako Rosalinda. Ardenský les promění tuto přehnaně vážnou, až patetickou dívku v neodolatelně rozpustilé výřečné děvče. Markéta Frösslová svou postavu hraje s obdivuhodným nasazením, její Rosalinda na sebe strhává zaslouženou pozornost, je pánem situace, i když se jí její rozjívené intriky vymykají někdy tak trochu z rukou. Výtečným protikladem jí je Kamila Šmejkalová jako poněkud jednodušší, ale věrná kamarádka Célie. Jan Maléř je výborným mužným a zamilovaným Orlandem a perfektní v roli Olivera, Orlandova nepřejícného bratra, je Jakub Zindulka. Jeho proměna ze zloducha v zamilovaného, dobrácky bezbranného muže toužícího po odpuštění, lásce a klidu je neodolatelná, nečekaně výrazná a komediální. Výborně se role Šaška zhostil i Milan Štěrba. Gabriela Špalková, MLADÁ FRONTA DNES 16. 5. 2013 JAK SE VÁM LÍBÍ: KOMEDIE NEBO DRAMA? Uzurpátor, vévoda Frederick, svrhl z trůnu svého bratra, Oliver také nenávidí bratra Orlanda. On i vévoda se v závěrečném prozření napraví. Čtyři páry zamilovaných cílí přes četná úskalí a nedorozumění k vytouženému vrcholu – sňatku. Za tím účelem sestoupí na zem sám bůh Hymen. Úsměvné komplikace působí v mužském převleku Rosalinda, dcera svrženého vévody. To je zhruba základní půdorys komedie Williama Shakespeara Jak se vám líbí. Ale jde vůbec o komedii? Z úst šaška Prubíře i dvořana Žaka zaznívá tolik moudra, skepse a glos na dobu, že cítíme jejich aktuální přerůstání do dneška. Není to bezstarostný rej Při hlubším vhledu nevidíme bezstarostný rej, ale zápas bezmoci lidského pochopení s krutostí moci. I když lze drama interpretovat jako kouzelnou pastorelu, kde nechybějí pastýři ani lovecké scény, nebo komedii, z níž zasrší ironické jiskry, nezapře se její konstruovanost a zřejmě i chvat, s nímž byla tvořena. Je to jedno z nejvíce rozvolněných a zalidněných děl slavného dramatika. Logiku a psychologii tu nahrazují divadelní verva a duchaplné žonglování s jazykovými hříčkami.

Jak se se vším vypořádal v květnové premiéře činoherní soubor Divadla J. K. Tyla? Úžasná je scéna Jany Hauskrechtové. Nečleněné tmavé stěny odlidštěně svírají ovzduší vévodského sídla. Projekce na zadním horizontu v působivém rámování hrozivě sevřených větví navozuje děs a nejistotu Ardenského lesa, útulku všech vyhnaných. Ale oni tu nalézají také idylická zákoutí zeleně, luk a palouků. Scénu „zlidšťují“ i pasoucí se ovečky. Sugestivní prostor pro štvance i bláznivě zamilované tak střídá smutek i naději, hru s láskou i o lásku, soucit i vzdor. Juraj Deák ctí Shakespeara Režie Juraje Deáka ctila Shakespeara. Vymezila prostor pro milence, vyhnance i venkovany dvěma protipóly: Iracionální zlobou uzurpátora a klidnou rezignací vyhnance. Frederick (Josef Nechutný) nedští nenávist, v klidu a s důrazným vědomím moci i beztrestnosti likviduje odpůrce. Bezejmenný vyhnanec (Viktor Vrabec) je životní zkušeností unaven i zmoudřelý. Nesní, nesmutní, zbývá mu velkorysá vlídnost. Druhá protipólová dvojice – Oliver (Jakub Zindulka) a Orlando (Jan Maléř) – konfrontuje Oliverovu tlumenou nenávist, cynismus s Orlandovou výbušností, emocionalitou, které se často míjejí s cílem. Orlando je jediný, kdo je vtahován do světa lásek a jejich her. Tomu dominují dvě vévodské dcery – Frederickova Célie (Kamila Šmejkalová), nevýrazná, nezáludná, nekonfliktní, a vyhnancova Rosalinda (Markéta Frösslová), dáma v dvorském prostředí a v Ardenském lese řádící jako skřítek v úboru Tyroláčka. Láska je pro ni více hrou než hlubším ponorem. Venkovské pastýře ani sluhy Shakespeare příliš charakterově nemodeloval, jejich představitelé se o to také nepokoušeli. Šašek Prubíř (Milan Štěrba) byl vtažen do hemžení her a lásek a s vědoucím klidem v něm zakotvil. Jen dvořan Žak (Pavel Pavlovský) vše pozoroval a komentoval posmutnělou skepsí, tušil marnost všech snů. Režijní pointa pak ironii šťastného konce čtverého sňatku doprovodila obrysem statného jelena dvanácteráka, jehož parádní paroží nalezlo ozvěnu v paroží Rosalindiny svatební korunky. I zde už skepse? Ať se vám líbí, bude-li se líbit. Viktor Viktora, PLZEŇSKÝ DENÍK 22. 5. 2013

FOOTLOOSE aneb TANEC NENÍ ZLOČIN 25. 5. 2013 KD PLZEŇANÉ APLAUDOVALI MUZIKÁLU FOOTLOOSE Režisér Roman Meluzín uvedl generační výpověď se skvělými sólisty Kdesi bylo napsáno, že Footloose je ´veselým muzikálem o mládí´. Režisér Roman Meluzín však v látce hledal spíš určitou generační zpověď a souboj mezi nevázanou radostí a rigidní morálkou. Pro titul zvolil správný čas – kdy jinde jej hrát než nyní, kdy soubor disponuje silnou skupinou mladých sólistů. A ti musí prokázat, že dokážou své postavy v hyperdynamické choreografii Anety Antošové nejen utancovat, ale také uhrát. V hlavní roli Rena McCormacka se představil Aleš Kohout. Při správném režijním a choreografickém vedení inscenátoři v téhle úloze udělají hvězdu téměř z kohokoli. Kohout výborně zpíval, zatančil na hranici svých možností, snad jen při stěžejní závěrečné řeči před městskou radou byl zatím trochu nejistý. Nelehkou úlohu reverendovy zpupné dcery Ariel zahrála tanečně i herecky brilantní Petra Vraspírová, výkon Jozefa Hruškociho v roli jejího původního kluka, místního tvrďáka Chucka Cranstona, nelze objektivně hodnotit, neboť premiéru odehrál se zraněním o berlích. Absolutorium zaslouží Martin Hubeňák, jenž se z roztomile nešikovného burana proměnil v lamače dívčích srdcí ve vděčné úloze dobrosrdečného Willarda Hewitta. Jeho partnerkou se stala temperamentní Eva Marešová (Rusty) coby tahounka skupiny místních dívek. Apak je tu samozřejmě veledůležitá postava reverenda Moora. Jiří Untermüller postavu opatřil lidskostí a moudrostí až werichovskou a solidně ji uhrál. Velmi přesvědčivá byla Stanislava Topinková Fořtová v roli jeho manželky Vivian. Správným šoumenem je Petr Šudoma jako rocker Bob. Rej na scéně dotváří celá řada

postav a postaviček, jež dávají muzikálu patřičnou šťávu a životadárnou energii. Právě v temperamentních scénách byli mladí umělci excelentní, intimní vztahy a dialogy zatím rozehrávali s jistými rozpaky. Příběh i hudba se líbí všem generacím Plzeňský Footloose nabízí divákům navýsost profesionální taneční show, představení je doslova nabité pozitivní energií. I proto sklidila premiéra bouřlivý aplaus. Je to muzikál s mladými o mladých, ale pěknými písničkami, srozumitelným příběhem a skvělou choreografií potěší diváky všech generací. Vítězslav Sladký, PLZEŇSKÝ DENÍK 1. 6. 2013 MUZIKÁL O MLADÝCH A NEJEN PRO NĚ. FOOTLOOSE MÁ ŠVIH Footloose aneb Tanec není zločin, muzikál o mladých lidech, revoltě, volnosti, ale i odpovědnosti, patří k velmi povedeným titulům souboru muzikálu a operety plzeňského Divadla J. K. Tyla. Soubor muzikálu a operety Divadla J. K. Tyla sáhl ve své dramaturgické nabídce po titulu, který byl poprvé uveden na Broadwayi v roce 1998 a brzy se zařadil mezi nejúspěšnější muzikálové hity. Footloose aneb Tanec není zločin D. Pitchforda a W. Bobbieho s hudbou T. Snowa. Plzeň je první profesionální scénou v republice, která titul uvedla, premiéru měl na scéně Komorního divadla 25. května. A byla to dobrá volba. Vítejte v provinčním Bomontu Příběh muzikálu se odehrává v provinčním městečku Bomontu na americkém Středozápadě, které je svázáno zákonem zakazujícím tanec na veřejnosti, a tedy potlačujícím volnost a svobodu. Jeho důvodem byla nedávná tragická nehoda, při níž cestou ze zábavy zahynulo několik mladých lidí. Prolomení tohoto statu quo, který ztělesňuje reverend Moore, je cílem mladíka Rena McCormaca, který do Bomontu přišel z Chicaga. Režisér a šéf souboru Roman Meluzín vybral tento muzikál o mladých, o revoltě, volnosti, ale i odpovědnosti přímo pro skupinu absolventů muzikálového herectví, kteří nastoupili v minulé sezóně do angažmá Divadla J. K. Tyla. A ve Footloose se předvedli ve výborném světle. Tančí, hrají a zpívají s obdivuhodným nasazením a vervou. Dokážou být neodolatelně teenagerovští, aniž by přehrávali, a přitom pod touhou po svobodě, která je zpodobněna touhou po tanci, je poznat vědomí jejich osobní zodpovědnosti. Směsice mládí a dospělosti Pečlivě vyvážena je ona směsice mládí a přitom překvapující dospělosti a odhodlání, tužeb i snů. Inscenace tak dociluje až nečekané pravdivosti ve vykreslení světa mladých a dospělých, v jejich střetech, nepochopení, ale i pozdějším vzájemném porozumění. Celý příběh je dobře rozehrán, inscenace má spád a švih. Režisér si výborně poradil i s koncipováním studentských scén kontrastujících s přístupem arogantních přisluhovačů problematického zákona, kteří se tak vyžívají i ve své touze po moci. Aleš Kohout jako odbojný Ren je na jevišti výraznou postavou, klukem, který nechápe sešněrovanost Bomontu a v okamžiku, kdy pochopí, se dovede vcítit do reverenda Moora a apelovat na něj. Výborná byla jako Ariel, reverendova dcera a Renova přítelkyně, Petra Vraspírová. Získává si diváky nejen sympatickým zjevem, ale i svým herectvím, tancem a zpěvem, stejně jako Eva Marešová v roli její nejlepší kamarádky Rusty. Neodolatelně rozpačitým Willardem Hewittem, Renovým kamarádem, byl Martin Hubeňák. A drsným, arogantním, přitom charismatickým protipólem tancechtivých studentů Jozef Hruškoci jako Chuck Cranston. Vnitřní proměnu komplikované postavy reverenda Moora působivě vystihl Jiří Untermüller. Stáňa Topinková Fořtová jako jeho manželka je laskavou ženou, jež chápe rozpoložení svého muže, leč neví si s ním rady a trápí se tím. Oba vytvořili na jevišti skutečné osobnosti. Ale dobře si vedli i představitelé menších rolí. Výbornou komediální figuru vytvořila v roli majitelky bistra Kamila Kikinčuková, Petr Šudoma jako Rocker Bob byl

jedinečný. A skvěle doplnili company členové plzeňského baletu. Choreografie Anety Antošové dává zdařilé inscenaci gradaci a šmrnc. Muzikálový orchestr řízený Pavlem Kantoříkem si vedl velmi dobře a je zpěvákům oporou. Nebudete se nudit Footloose je muzikál o mladých, s mladými a pro mladé. A nejen pro ně. Ve studující mládeži se bezpochyby poznají i starší ročníky, a tím spíše se možná uvidí i ve zpodobnění světa dospělých. Svižná, chytlavá hudba se dobře poslouchá, nese v sobě velký náboj a energii, která se přenáší na publikum. Stejně jako ji divákům předávají všichni protagonisté muzikálu. Nenechte si ho ujít. A vezměte s sebou své trochu odrostlejší ratolesti. Nebudete se nudit. Gabriela Špalková, MLADÁ FRONTA DNES 17. 6. 2013

Maurice Ravel: BOLERO, Carl Orff: CARMINA BURANA 8. 6. 2013 VD RAVELOVA A ORFFOVA HUDBA SE NESLA DIVADLEM Dva balety a monumentální kantáta pro sóla, sbor a orchestr. To byla poslední premiéra letošní sezony ve Velkém divadle. V sobotu 8. června byly uvedeny balety Maurice Ravela La Valse a Bolero a skladba Carmina burana skladatele Carla Orffa. Díla společně nastudovaly soubory opery, baletu a orchestr Divadla J. K. Tyla v Plzni. Choreografie a režie celého večera se ujal zkušený hostující Zdeněk Prokeš, známý v Plzni několika úspěšnými inscenacemi a režiemi. Také tentokrát připravil velice zdařilé představení. Nejprve uvedený balet La Valse komponovaný v duchu Vídně a valčíků přivedl na scénu tři baletní dvojice. Taneční kreace byly dostatečně nápadité, technicky dokonale provedené se značným podílem tance na špičkách. Početný orchestr byl umístěn v zadní části jeviště. Náročnější bylo druhé baletní číslo – oblíbené Ravelovo Bolero. Jeho zvláštnost spočívá v postupném narůstání zvuku orchestru. Hudební téma tu zazní nejdříve sólově, ale při nezměněném opakování se k sólu postupně přidávají další a další nástroje a skladby končí v souhře celého velkého orchestru. Z toho vychází také baletní zpracování. Začíná sóly, kde nechybí ani akrobatické prvky a se zvyšujícím se počtem nástrojů přibývají k sólistům další tanečníci, až před orchestrální těleso předstoupí celý baletní soubor. Sám choreograf o skladbě do programového letáku napsal: „Taneční tok z jednotlivých pramínků zvolna a jako by mechanicky roste s plným napětím až do omračujícího finálového proudu.“ Obě baletní skladby byly přijaty velkým potleskem. Carmina burana je výjimečná Kantáta Carmina burana, komponovaná ve 30. letech 20. století na středověké texty, je zcela výjimečným hudebním projevem. Má tři části: Probuzení jara, V krčmě a Dvůr lásky. Nastudování se ujal vedle orchestru Divadla J. K. Tyla operní pěvecký sbor posílený členy Nové České písně a ve třetí části obohacený ještě o hlasy Dětského sboru Základní umělecké školy B. Smetany v Plzni, vedeného sbormistryněmi Lucií Hofmanovou a Alenou Tupou. Vokální složka jako celek dokonale připravená sbormistrem Zdeňkem Vimrem přinesla ve své dokonalosti umělecky přesvědčivý dojem. Stejně přesvědčivě působili také sólisté. Sopranistka Olga Jelínková zpívala svůj part krásným a i ve výškách pevným hlasem. Obtížnou úlohu zvládl bez problémů také tenorista Tomáš Kořínek. Bezkonkurenční výkon podal barytonista Zdeněk Hlávka, který svůj part pouze nezpíval,ale přímo citově prožíval. Za pěkný výkon zaslouží pochvalu také početný orchestr, který se k provedení kantáty přesunul do popředí jeviště. Zněl dostatečně barevně, přičemž zaujaly především skupiny bicích a žesťových nástrojů. Celovečerní pořad s velkým nadhledem dirigoval Jiří Štrunc. Složitou partituru Orffovy kantáty řídil s naprostou jistotou. Představení tak skončilo velkým

úspěchem, který postupně od úvodního balet u LaValse, přes Bolero až po kantátu stále vzrůstal. Vedle dlouhotrvajícího potlesku se ozývalo i volání: „Bravo!“ Jaroslav Fiala, PLZEŇSKÝ DENÍK 15. 6. 2013 Divadlo j. K. Tyla v Plzni má ve svém repertoáru slavná taneční díla La Valse a Bolero Maurice Ravela, kdy na jevišti vystupují současně členové orchestru a baletu DJKT. A také scénickou kantátu Carla Orffa Carmina burana po přestávce, kdy již jeviště patří výlučně orchestru, sboru a sólistům. Uvedení těchto titulů byl výborný dramaturgický nápad, neboť takovéto spojení opery a baletu je možné vidět zřídkakdy. Hudebníci i tanečníci měli v ruce všechny trumfy – svůj um, tvůrčí schopnosti, profesionalitu i kvalitu děl samých. Jsou dobře známá a posluchačsky atraktivní. Operní orchestr je hraje výborně, na vysoké technické úrovni a hudební nastudování Jiřího Štrunce má potřebnou plasticitu. První půli večera dodává magickou atmosféru působivá choreografie Zdeňka Prokeše a skvělé taneční výkony. Orchestr je při tanečních titulech ve středu jeviště, tanečníkům zbývá tedy jen prostor nad zakrytým orchestřištěm. Zdeněk Prokeš z možností, které měl, vytěžil maximum. Vytvořil skvělou choreografii. Napínavou, dramatickou i poetickou, jež vyústí v efektním finále. Tři páry v La Valse barevně odlišené dobře volenými nadčasovými kostýmy Josefa Jelínka, se na prostoru jeviště prolínají v atraktivních sólových výstupech. V premiérovém obsazení se blýskli Jarmila Dycková s Pavlem Tručkou, Monika Mašterová s Richardem Ševčíkem a Nela Mrázová s Milanem Maláčem. V Boleru využil Zdeněk Prokeš zadního jeviště a konstrukce rozdělující prostor za orchestrem do výšky na jednotlivá okna (scéna Vladimír Soukenka). V nich je umístěn taneční sbor, jehož členové v závěru přicházejí dopředu k sólovému páru tančícímu před orchestrem. Jarmila Dycková a Richard Ševčík se tu zaskvěli po technické i výrazové stránce, byli skutečným ztělesněním hudby. Carmina burana znějí pod taktovkou Jiřího Štrunce velkolepě, orchestr hraje s vypracovanou dynamikou a všichni sólisté zpívají výtečně. Na premiéře Olga Jelínková jasným sopránem dodala dílu poezii a jemnost, tenorista Tomáš Kořínek zvládl nelehkou parodii labutího zpěvu výborně a barytonista Zdeněk Hlávka přidal ke svému vyrovnanému hlasovému projevu i jevištní výraz. Sbory kvalitně nastudoval Zdeněk Vimr a dobře je doplnil i dětský sbor (sbormistryně L. Hofmanová a A. Tupá). Gabriela Špalková, MF DNES 20. 6. 2013 BALET I KANTÁTA SPOLEČNĚ NA SCÉNĚ VELKÉHO DIVADLA Soubory baletu a opery i orchestr obohatily před koncem letošní sezony repertoár Divadla J. K. Tyla inscenací, v níž se tančí i zpívá. Představení Bolero, Carmina burana mělo premiéru 8. června. V první části večera uvedl baletní soubor pod inspirovaným vedením choreografa Zdeňka Prokeše dvě symfonické skladby francouzského skladatele Maurice Ravela (18751937) – Valse, určený jednotlivcům a dvojicím, a hlavně dynamické a do gradace stoupající slavné Bolero. Přesvědčivé vystoupení čelných členů souboru i jeho celku potvrdilo při premiéře i první repríze (neděle 9. června) konstantní výbornou úroveň tanečníků. Vizuální stránka této části večera byla v rukou výtvarníka Vladimíra Soukenky a tvůrce kostýmů Josefa Jelínka. Úkol autora scény byl poněkud neobvyklý a bez větších možností vzhledem k umístění orchestru na jevišti, řešení se však ukázalo jako funkční. Rovněž kostýmy přispěly k úspěchu večera, za zmínku stojí například zdařilá kombinace barev v Boleru. Hudbu celého večera řídil v přípravě i premiéře dirigent Jiří Štrunc. Orchestr v taneční části programu mu zněl barvitě a pro tanečníky inspirativně, ve valčíkové části uhlazeně, v Boleru

s prvky tajuplnosti a vnitřního napětí. Ve druhé části večera, v kantátě Carmina burana německého skladatele Carla Orffa (1895 1982), měly kromě dobře hrajícího orchestru důležitou úlohu sbory. Operní sbor byl posílen Novou Českou písní, takže sbormistr Zdeněk Vimr měl k dispozici obě tělesa, která vede. Sbory zněly znamenitě ve svém kontrastu ploch ženské a mužské složky, smíšené partie dosahovaly pozoruhodné intenzity a barevnosti zvuku. Velmi dobře se svého úkolu zhostil Dětský sbor ZUŠ B. Smetany. Diváci byli nadšeni Kantáta Carmina burana je dílem zajímavých inspirací středověkými texty písní světského založení, hudba je bohatě rytmická, proměnlivá, střídá něžné znění ženských sborů a pevný zvuk sboru mužského. Mnoho v ní záleží na sólistech. Výrazný podíl má sólový baryton, krátkou, ale důležitou árii tenor a kouzelné plochy soprán. Sólisté v premiéře 8. června i v první repríze vesměs zaujali svými výkony. Zdeněk Hlávka a Jiří Hájek uplatnili svůj baryton zejména v krásné střední poloze a úspěšně bojovali s nároky falzetové partie, tenorista Tomáš Kořínek zpíval v obou představeních zvučně a s náležitým výrazem. Sopránové partie muzikálně přednesly Olga Jelínková a Radka Sehnoutková. Umístění dvou baletů a jedné kantáty do jednoho večera vyznělo znamenitě a návštěvníci obou představení byli právem nadšeni. Jistě si tato méně obvyklá inscenace najde mnoho dalších spokojených diváků. Vlasta Bokůvková, PLZEŇSKÝ DENÍK 24. 6. 2013

Ronald Harwood: GARDEROBIÉR GARDEROBIÉR: HRA O SLÁVĚ A BÍDĚ DIVADLA Jednu z nejslavnějších her současného anglického dramatika sira Ronalda Harwooda nastudoval režisér Zdeněk Kaloč, který v Plzni vytvořil řadu pozoruhodných inscenací v období let 1992–2005.Garderobiér je uveden na scéně Komorního divadla a poskytl mimořádnou hereckou příležitost dvěma osobnostem a dlouholetým členům činoherního souboru Pavlu Pavlovskému (Sir) a Antonínu Procházkovi (Norman). Procházka i Pavlovský uchvátí diváky Smysl tragického osudu Garderobiéra je v jeho velkém snu o věčném poslání a střet tváří v tvář skutečnosti jej zastihuje nepřipraveného. Norman – smutný hrdina příběhu zvláštního a legendami opředeného divadelního zákulisí, kde vůni líčidel doprovází kolotoč zarputilosti, naděje, touhy a víry v existenci. Norman uchvácen příkladem velkého Sira – bezmezně oddán velké iluzi divadla a nepostradatelnosti svojí služby s čekáním na hodiny slávy nebo alespoň na její malý odlesk. Je neustále ve střehu, připraven hasit přibližující se katastrofu. Sir je však nevypočitatelný a stejně zarputilý ve svém poslání, pro nějž je jeviště a divadlo bitevním polem. Hra se přesune z jeviště do zákulisí, kde pokračuje zoufalá snaha o dokončení Shakespearova Krále Leara v nezvykle krutých válečných podmínkách. Norman a Sir – oba zmítaní strachem z konce této velké hry, oba však jsou skutečností zaskočeni Jaroslava Světlíková, PLZEŇSKÝ KULTURNÍ PŘEHLED - ČERVENEC 2013

Martin McDonagh: KRÁSKA Z LEENANE 5. 9. 2013 Klub KD KRÁSKA DOVEDLA HEREČKY NA VRCHOL Osamocenost, beznaděj stárnutí, sebepodceňování, pocity vlastní zbytečnosti, uminutost, ublíženost, bezmoc, egoismus… Z těchto nálad vzrůstají napětí a střety mezi matkou Magií a dcerou Maureen žijících na samotě u zapadlé irské vesnice Leenane. První již již rezignuje, když se objevil vrstevník Patrik nečekaně okouzlený její přitažlivostí. Druhá své dceři nepřeje ani záblesk lásky a dožívá jen stářím a předstíranou nemohoucností. Tak rozestavěl základní

protipóly své prvotiny Kráska z Leenane irský dramatik Martin McDonagh (1970). Je to dramatik s krutým, nemilosrdným, přesně zaostřeným pohledem. Dramatik lidského utrpení a prosby o lidskou tvářnost i soucit. Je to dramatik bezmoci i bezcitnosti doby. Režisérka Janka Ryšánková Schmiedtová jeho bezmoc i sílu dokonale přizpůsobila komornímu prostředí divadla. Kakofonie kvarteta herců je vedena tak, že excelují ženské postavy, ale bez plastických povah bratrů Pata a Raye by nenalézaly takový ozvučný prostor. Obě ženské postavy se bezesporu řadí k repertoárovým vrcholům interpretek. Zorka Kostková (Maggie) nepotřebuje hlučet, dramaticky gestikulovat. Její doménou je klid, naléhavý hlas laděný do jemnosti uštknutí. Jeho vemlouvavost syčí nevolí či zlobou, ale Maggie současně lká před tušeným koncem, závidí, lpí na každé prožité minutě, žaluje, lituje – především sebe. Jana Kubátová (popelka Maureen) nečekaně a neuvěřitelně rozkvétá pod obdivným, nesmělým a vášnivě toužícím pohledem Pata Dooleye, pod rozpačitým tónem hlasu i pod němým koncertem jeho rukou (Jakub Zindulka). Prožívá ráj v pustině stereotypů, zápasů s matkou i samou se sebou. Pat je plně zasažen jejím strhujícím ženstvím. Také jemu se otevírají nečekané průzory. V těchto okamžicích nenávidíme matku, která sobecky zasahuje, ale zas ji chápeme – vždyť ztrácí svůj svět. Klackovitý, rádoby cynický Patův bratr Ray (Petr Konáš) sem vnáší svět třetí generace, která není schopna pochopit nic ze světa těch starších. Její prázdnota zamrazí jako egoismus těch odcházejících. Výsostný, strhující projev všech protagonistů (jen P. Konáš by měl věnovat odstiňující pozornost artikulaci i tempu řeči) modeloval zdánlivou miniaturu, jež svým leskem i smyslem vytváří základní kámeninscenací sezony. Viktor Viktora, PLZEŇSKÝ DENÍK 28. 1. 2014

Fred Saidy, Burton Lane: DIVOTVORNÝ HRNEC DIVOTVORNÝ HRNEC SE ASI STANE DIVÁCKÝM HITEM Více než šest desítek let starý muzikál dokáže stále potěšit publikum Na plzeňských jevištích patřila postava vodníka Čochtana (v Praze ji hrál sám Jan Werich) ve všech předchozích nastudováních legendárnímu Rudolfovi Kutílkovi, naposledy v alternaci s Františkem Dvořákem. V mimořádně šťastném, výrazně omlazeném obsazení, se hraje i tentokrát. Bronislav Kotiš je Čochtanem méně robustním a výrazně pohyblivějším, moudrost a dobrosrdečnost doplňuje hravostí. Wericha ani Kutílka nikterak neimituje, což je jedině dobře. Ostatně typickou werichovskou bodrost na jeviště přenáší Jiří Untermüller v postavě Josefa Maršálka. Člověka, který se trmácí až za velkou louži, aby zde podle staré legendy rozmnožil vodníkovo zlato s jediným cílem – aby jeho dcera byla šťastná. Untermüller má patrně rád hry Osvobozeného divadla, se slovíčky pracuje obratně a s chutí, takže Maršálek patří k jeho nejlépe vystavěným figurám. Káča Maršálková se stává první velkou muzikálovou rolí původně činoherečky Kamily Kikinčukové. Je rozpustilá, divoká, pohledná, ve vzpomínkových motivech dojímající, herecky i tanečně přesvědčivá. O Stanislavě Topinkové Fořtové víme, že se narodila s muzikálovým čertem v těle, což dokonale prokazuje i v postavě „černé“ Bellindy. Podobně se dařilo Radkovi Štědronskému Shejbalovi (Woody Rychtarik), a to nejen v pěkně provedených duetech s Kamilou Kikinčukovou. Půvabnou hereckou proměnou prošel Jan Kaštovský coby napravený senátor Randall, Buzz Collins je vydařeným plzeňským debutem Adama Reznera. Zvlášť příjemnou podívanou byly taneční kreace nakonec promluvivší němé Zuzany v provedení půvabné Jarmily Dyckové. Režisér Petr Palouš zacházel s texty V+W takřka pietně, jen sem tam přišel s drobnou politickou narážkou, což ve své době dělal i Werich. Herce podpořil v jejich přirozenosti, inscenace je v dobrém slova smyslu koncepčně klasická. Zuzana Kolářová, která sama ztvárnila na jevišti už plejádu muzikálových postav, do temperamentní choreografie citlivě včlenila řadu moderních prvků, které však v tradičně pojaté inscenaci nepůsobí nijak násilně.

Scénu i kostýmy navrhla Jitka Moravcová. Nepostradatelnou studnu nahradila barevnými pneumatikami, nápaditě stylizovanou vrbu doplňují pestré a zábavné kostýmy. Vše dokresluje působivý světelný design. Za dirigentským pultem úspěšně debutoval dosavadní klarinetista souboru Dalibor Bárta. Jeho hudební nastudování je pečlivé, gesta dobře čitelná, orchestr hraje pod jeho vedením citlivě a rytmicky přesně. Nadstandardní práci odvedli v problematickém prostoru Komorního divadla zvukaři. Víc než šest desítek let starý Divotvorný hrnec ani přes určitou naivitu překladu nezrezivěl. Hudební pohádka se známými písničkami a dobrým koncem jistě potěší jak muzikálové, tak i konzervativní operetní publikum. Nejen v dosluhujícím Komorním divadle, ale i v nové divadelní budově, kam se inscenace příští rok přestěhuje. Vítězslav Sladký, PLZEŇSKÝ DENÍK 1. 10. 2013

Giuseppe Verdi: LA TRAVIATA 19. 10. 2013 VD TRAVIATA V PLZNI Byl to výjimečný večer. Nejenže jsme se setkali se schopností vytvořit inscenaci jako celek, ale takovou detailní práci s herci vidíme opravdu jen málokdy. Přísnou stylizaci střídala místa plná emocionality. Nutno dodat, že Petra Šimková Alvarez byla strhující dramatickou Violettou s neobyčejně specifickým temným zabarvením hlasu a s výškami, které jako by snad neměly strop, Richard Samek (Alfréd) zraje v italských rolích jako dobré víno a pan Roman Janál v roli Alfredova otce vytvořil mimořádnou hereckou kreaci. Děkuji všem plzeňským umělcům a dalším spolupracovníkům za nevšední zážitek. Věřím, že budou-li postupovat v tomto duchu dále, můžeme i my doufat, že máme naději na velké zážitky v oblasti, která nás tolik baví a zajímá. Hodnocení autorky recenze: 90 % Olga Janáčková, Opera PLUS 21. 10. 2013 GIUSEPPEHO HUDBA POSLUCHAČE NADCHLA Letošní dvousté výročí narození jednoho z nejvýznamnějších operních skladatelů Giuseppe Verdiho (1813–1901) připomnělo Divadlo J. K. Tyla uvedením jeho zřejmě nejoblíbenější opery La traviata – příběhu pařížské kurtizány, která pozná skutečnou lásku, ale dokáže se jí vzdát. Verdiho melodicky bohatou hudbu, které citlivě vystihuje baladickou atmosféru dramatu, interpretoval operní orchestr pod taktovkou Jiřího Štrunce na obou plzeňských premiérách 19. a 20. října naprosto dokonale. Citově zabarvená hudba se bezvadně pojila se složkou pěveckou. Při zvukové úspornosti hrál orchestr intonačně přesně s bohatou dynamickou hladinou. Překrásně vyzněla např. část určená pouze smyčcovým nástrojům, která zároveň vytvářela výrazný kontrast k předcházející velké rozjásané sborové scéně. Za přesvědčivé pěvecké i herecké podání hlavní role si zaslouží velké uznání představitelka Violetty – traviaty Petra Alvarez Šimková. Do svého hlasového projevu vložila potřebný cit a její koloratury výrazně umocňovaly dramatické vyznění. Plynuly lehce a rytmicky přesně, byly zřetelně čitelné a pěkně souzněly s orchestrem. V závěru dokázala zaujmout i dobře slyšitelnou melodramatizací role. I přes nesmírnou náročnost partu nebyla znát na jejím hlase únava. Stejnou pochvalu zaslouží za svůj dokonalý výkon Richard Samek v postavě jejího milence Alfréda. Jeho hlas zněl měkce, ve všech polohách vyrovnaně a při ansámblových scénách krásně souzněl s dalšími protagonisty. Třetí z hlavních postav prvního provedení byl v Plzni dobře známý barytonista Roman Janál, který se představil v roli Alfrédova otce Cermonta.

Také on podal po všech stránkách vytříbený výkon. Trojice protagonistů sklidila během večera a zejména v závěru představení zasloužené ovace. Jaroslava Fiala, PLZEŇSKÝ DENÍK 25. 10. 2013 KAM TO CESTUJE PLZEŇSKÁ TRAVIATA? Linda Keprtová se svou výtvarnicí scény i kostýmů Evou Jiřikovskou také v Plzni potvrdila, že dokáže dát své koncepci propracovaný tvar a nekompromisně se snaží svůj osobitý inscenační názor sdělit souboru i divákům. Tyto kvality jsou na plzeňské inscenaci nejcennější – ne právě často u nás vidíme, že se soubor plně zkázní a podřídí režijnímu záměru. A výsledný tvar je jistě zajímavější pro mladší diváky, kteří tuto Traviatu v této „cool“ verzi absolvují poprvé. Ti, kteří mají v krvi zažité desítky variant tradičních i výkladově posunutých Traviat, budou mít asi s tou novou plzeňskou problém. (…) Jakkoli mají v Plzni titulní roli obsazenou hned třemi sopranistkami, Violettou druhé premiéry byla stejně jako o pouhý den dříve při první premiéře Petra Šimková Alvarez. Zachránila tak představení, protože obě další Violetty – původní ohlášená Lucie Kašpárková a Kateřina Kněžíková, byly nemocné. Byl to od Petry Šimkové Alvarez vskutku hrdinský výkon (že bude zpívat takto náročnou roli ještě další večer, se dozvěděla až v den druhé premiéry). Barevný plný soprán Petry Šimkové Alvarez, ovšem dostatečně pohyblivý pro její part prvního dějství, odpovídal Violettě nikoli jako křehké zranitelné dívce, ale zralé ženě překypující energií, s níž podléhá své zamilovanosti a vzápětí propadá zoufalství z oběti, kterou se rozhodla podstoupit. Alfréd v podání Richarda Samka, jehož měkká kantiléna odpovídá tomuto typu italských tenorových rolí, je zde za sebestředného floutka. Také jeho otec v podání Ivana Kusnjera, který má barytonovou roli Germonta pěvecky hluboce zažitou, zachází s Violettou jako se zbožím a při návštěvě po Violettě nepokrytě sexuálně „vyjede“ (když už má zaplaceno za synka). Plzeňská Traviata vypovídá spíše o zkušenosti režisérky, která se „příběhu ze života“ (Dumasův román má autobiografické prvky) pokusila vtisknout svůj pohled na příběh kurtizány, do níž se zamiluje mladík z lepší rodiny – a ona se, proti všem pravidlům své profese, zamiluje také. Helena Havlíková, OPERA PLUS 29. 10. 2013 JEDNA Z DAVU V opeře Divadla J. K. Tyla v Plzni pravidelně dávají příležitost mladým režisérům. Vyplácí se to, a vyplatilo i v případě Lindy Keprtové při nastudování opery Giuseppe Verdiho La traviata. Mladou režisérku ocenili na Slovensku, kde nyní pracuje, významnou cenou Dosky za režii Poulencových Dialogů karmelitánok v košické opeře, má též výrazný podíl na Libušce z letošního festivalu OPERA 2013 pro libereckou inscenaci Massenetova Dona Quichotta. Připomínám to proto, že v plzeňské La traviatě jen pokračuje v pozoruhodně jistém a už dnes těžko zaměnitelném rukopisu, založeném na minimalistickém, výrazně výtvarném aparátu, jímž se pokouší nepopisnými obrazy proniknout pod kůži příběhu i hudbě opery. Violetta je v jejím podání jedna z řekněme luxusních pařížských kurtizán, mezi které zapadá uniformovanou podobou. Keprtová z výtvarného principu, podtrženého ryze současným významovým svícením, vytěžila napětí mezi společenským pozlátkem a faktickou samotou, v níž se v takové anonymní společnosti člověk pohybuje – a umírá už naprosto osamocen. Dosáhla odtud i na charaktery otce a syna Germontů, také nejsou k mání, když je Violetta nejvíc potřebuje, těsně před její smrtí už přišli vlastně zbytečně, jen proto, aby diváci mohli proplakat kapesníček. Vůbec Keprtová nahlíží příběh bez obvyklé falešné romantiky, ale věcně, v logických důsledcích činů každé postavy, přitom poeticky. A obrazně – společnost (sbor) nosí před efektně nasvíceným pozadím kufry, jak se ukáže, plné peněz, které zavinily rozchod Violetty

s Alfrédem. Symbolizují však také Violettinu krátkou cestu životem, mezi kufry – s hlavou položenou na jednom z nich, jako kdyby čekala na poslední noční vlak, také umírá. Je ovšem otázkou, nakolik se Keprtové jevištní vyjadřování setkalo s diváckými zkušenostmi plzeňského publika. Se zdejší kritikou se rozešlo až humorně, protože realisticky vysvětlit třeba ony kufry z příběhu nelze. Škoda, že místní plzeňská kritika, místo aby pomáhala zdejším divákům ke složitější jevištní estetice, utvrzuje je v tradicionalistickém pohledu na operní divadlo, protože jiné nezná. Josef Herman, DIVADELNÍ NOVINY 12. 11. 2013

Anthony Neilson: LHÁŘI 26. 10. 2013 KD V PLZNI SE S ELEGANCÍ VYLHALI ZE LHÁŘŮ Podvečer Štědrého dne, šeří se, poprašek sněhu, chvějivé ovzduší očekávání, zabalené dárky, nazdobený stromeček – neopakovatelná idyla Vánoc. Úder disharmonického akordu – jak oznámit rodičům smrt jejich čtyřiatřicetileté dcery. Dva mladí konstáblové si nevědí rady. Kdo z nich zazvoní? Kdo to oznámí? Jak se rodiče se ztrátou vyrovnají? Divák se pozvolna začíná orientovat, začíná chápat, že se před jeho očima rozvíjí poněkud cynická, ale přece komedie. Anthony Neilson není však jen cynik. Cynismem překrývá existenci nebo hledání soucitu, lidství, překrývá slzy a bolest. Režie (David Šiktanc) i aktéři vtiskli komedii tvar a jakousi zázračnou transfuzí jí s účinnou pomocí scénografie (Nikola Tempír) i kostýmů (Petra Krčmářová) vrátili autenticitu humoru. Nepřehrávanou komediálností, potlačením groteskní absurdity či nesmyslnosti děje se do popředí dostaly herecké výkony, které se zdarem modelovaly i jistou individualizující tvářnost postav. S touto příležitostí se především vyrovnali oba konstáblové. Přestože Neilson na nich nešetřil naivitou ani hloupostí, dovedli z nich Marek Adamczyk a Jan Maléř vydolovat ostýchavou autoritativnost, roztomilou bezradnost i soucitné pochopení. Oba postarší rodiče – Zorka Kostková a Zdeněk Mucha – vybrousili figurky zklidňované valérem starosvětské idyličnosti, ale zároveň vysílené neurotičností doby, stářím i nemocemi. Viktor Viktora, PLZEŇSKÝ DENÍK 1. 11. 2013 LHÁŘI. HODNĚ DRSNÁ KOMEDIE SE SKVĚLÝMI HERCI Drsnou jednoaktovou komedii skotského dramatika Anthonyho Neilsona Lháři, odehrávající se v současnosti a postavenou na hodně černém humoru, uvádí Divadlo J. K. Tyla jako první v Čechách. Originální, takřka detektivní zápletka se vyvine z neschopnosti strážníků oznámit manželskému páru Balthasarovi a Garson tragickou smrt jejich dcery. Přijmete-li od počátku autorův karikující přístup, podíváte-li se na hru s nadhledem, oprostíte-li se od reality a třeba i vlastních prožitků, budete-li vnímat bizarnost hry, absurdnost a jakousi přízračnou zákonitost dějů, pak propadnete neodolatelné situační komice a budete se skvěle bavit. Mladý režisér David Šiktanc vystavěl příběh na jevišti precizně. Všechny klíčové momenty jsou dobře vystižené, vypracované a vypointované tak, aby divákům neunikly a nezapadly. Ať to jsou zmiňované absurdní okamžiky, správně načasované momenty překvapení, vygradované situace a velmi nenásilně vyzdvižené kontrasty, jejichž koncepcí dodává režie dílu zvláštní atmosféru. Dění na jevišti výtečně napomáhá promyšlená scéna Nikoly Tempíra i kostýmy Petry Krčmářové. Jedna složka zapadá do druhé a dává tak vyniknout textu a excelentním hereckým výkonům. Však by si řada z nich zasloužila potlesk na otevřené scéně! David Šiktanc vede herce výborně, takže jsou skvěle vystiženy charaktery všech postav. Herci bez sebemenšího zaváhání a bez přehrávání naplňují celkové pojetí hry i její absurdní atmosféru. Exceletní je především Marek Adamczyk jako strážník Gobbel. Perfektně

vystihuje komickou postavu začínajícího policisty do všech detailů. S jedinečnou mimikou a strhující komediálností. Výborně si vede Jan Maléř v roli staršího policisty Blunta. Vzpomeneme-li na dramatické role Jana Maléře, je tím spíše obdivuhodné, jak dokáže najít správnou polohu pro tak odlišný typ. Pro muže zdánlivě rozhodného, však rozpačitého a ve své škrobenosti neodolatelně komického. A další skvělé výkony přinášejí Zorka Kostková a Zdeněk Mucha v roli rodičů. Zdeněk Mucha jako Balthasar, bodrý muž, chápající a věrně pečující o svoji ženu, které se tu a tam poplete rozum. Lháři jsou vskutku originální, překvapující, vrhají nás do nevídaných turbulencí absurdních událostí, které se nakonec vyvinou zcela nečekaně, aby se v poslední vteřině zvrhly v šokující tečku. Gabriela Špalková, MF DNES 7. 11. 2013

Sergej Prokofjev: POPELKA 16. 11. 2013 VD APLAUS PRO POPELKU Čitelná, nápaditá a lidsky empatická autorská choreografie Jiřího Pokorného emocionálně sleduje děj příběhu. Od něžně laděných tanečních kreací Popelky a jejích sugestivních pas de deux s princem přechází do dynamických scén chvatného hledání Popelčina střevíčku a do ostře formulovaných variací tanečních prvků výrazných rytmických tónin. Bonusem pro diváka jsou mnohá zdařilá humorná dramatická vyjádření nejen řečí tance. V titulní roli při sobotní premiéře okouzlila něžně křehká, a přesto tanečně precizní Monika Mašterová, která zvládala s přirozenou lehkostí a grácií i obtížné choreografické variace. S výrazným představitelem prince Milanem Maláčem dokázali dokonale souznít. Úžasnou, nejen perfektní taneční propracovaností, ale i dramaticky humornou komediální polohou zaujaly dvě panovačné sestry Jarmila Dycková a Kristýna Piechaczková, jimž úspěšně sekundovala macecha Hana Čakarmišová. Ve stejné rovině komediálnosti pokračovali kavalíři Richard Ševčík, Pavel Tručka a jako krejčí Petr Laštovka i Dominik Peřina. (…) Tradičně kvalitní taneční úroveň sborů souznačně naplňovala atmosféru plesu, magii vil i zvláštnosti Španělska a Orientu. Milé oživení přinášelo dvanáct malých žákyň a žáků divadelní baletní školy. V kostýmech rarášků se uplatnili v úlohách oživlých částí mobiliáře i v tanci pomerančů. Bedřiška Terezie Brůhová, PLZEŇSKÝ DENÍK 20. 11. 2013 BALETNÍ POPELKA: KLASIKA, ROMANTIKA, MODERNA I KOMEDIE Popelka Jiřího Pokorného je především příběhem místy až komorního charakteru o odstrkované dívce, jejích nehodných sestrách, naduté matce a nevýrazném otci. Je v něm zvláštní, až děsivá poetika nadčasového tajemna (víly i čertíci – hodiny současně). Především však Jiří Pokorný vsadil na komiku při ztvárnění postav i situací. Pro ni je charakteristická velmi výrazná mimika tanečníků a pantomimické, až by se chtělo říci činoherní pojetí rolí. Popelka je tak plná gagů a komediálních akcí majících blízko ke grotesce. A také celé řady dalších zajímavých a atraktivních momentů. Jiří Pokorný přivedl na jeviště děti a díky nim nápaditě ožívají kamna, koš na prádlo, umyvadlo – části Popelčiny domácnosti, mezi nimiž a s nimiž Popelka tančí, jimž se svěřuje. Diváci ocenili také veselé číslo s pomeranči na zámeckém plese nebo hledání té správné nožky pro Popelčin střevíček, při němž členové princovy družiny vybíhají mezi nadšeně reagující publikum. Výborně si vedli všichni členové plzeňského baletu, který v Popelce jen potvrdil svou vysokou profesionalitu. Však má soubor ve svých řadách širokou škálu vynikajících tanečníků. Sobotní premiéra patřila Monice Mašterové jako Popelce a Milanu Maláčovi jako Princi. Kromě technicky výborně zvládnutých rolí dali jevišti potřebnou poezii a kouzlo. Působivým kontrastem k jemné Popelce byly její sestry v podání Jarmily Dyckové a Kristýny

Piechaczkové a Hana Čakarmišová dobře vystihla dryáčnickou macechu. Onu kosmickou nadčasovost skvěle vyjádřila Martina Diblíková v dvojroli Popelčiny zesnulé matky i Víly, jako učitel tance se taneční a hereckou kreací blýskl Martin Šinták a zdařilým pobočníkem princovým byl Petr Brettschneider. Gabriela Špalková, MF DNES 21. 11. 2013

John Kander, Fred Ebb: POLIBEK PAVOUČÍ ŽENY 30. 11. 2013 KD POLIBEK PAVOUČÍ ŽENY JE UDÁLOSTÍ ROKU Plzeňské uvedení slavného muzikálu by DJKT mělo přinést Ceny Thálie Napínavý, dramatický, strhující – takový je americký muzikál Polibek pavoučí ženy (Kiss of the Spider Woman), který v sobotu 30. listopadu uvedl muzikálový soubor Divadla J. K. Tyla v Plzni v české premiéře. Přestože se celý děj odehrává za zdmi věznice a má jistý politický přídech, neměla by tato skutečnost diváky od cesty do Komorního divadla odradit. Příběh autorů Johna Kandera (hudba), Freda Ebba (texty písní) a Terrence McNallyho (libreto) je mistrně vystavěný; drsné scény z vězeňského prostředí střídají brilantní kabaretní výstupy a nechybí ani špetka humoru, byť povětšinou dost černého. Autoři tak myšlenkově navazují na své megahity Cabaret, Zorbu a Chicago. Poetika, při níž teče krev Ve vězení dlí homosexuál Molina, odsouzený za pohlavní zneužití nezletilého chlapce. Při životě jej drží vzpomínky na matku a zejména iluzorní svět filmu. Zná nazpaměť všechny snímky s jistou herečkou Aurorou, již platonicky miluje. Ředitel věznice jej vytipuje jako špicla a předhazuje mu na celu zmučeného levicového extrémistu Valentina. Oba muži se zpočátku nesnášejí – Valentin zesměšňuje Molinovu sexuální orientaci a nenávidí jeho ustavičné žvanění a teatrální výklady filmových scén. Izolace, mučení a ponižování oba muže sbližuje, stávají se postupně přáteli a nakonec i milenci. Ocitají se v pavoučí síti, z níž není úniku. Do šedi žaláře vnáší světlo jen Molinovy vzpomínky na Auroru, která pravidelně vstupuje ze stříbrného plátna do neútulné cely. Je ona tím andělem smrti, onou pavoučí ženou, o níž se traduje, že koho políbí, záhy zemře?A kdo tentokrát zakusí chuť jejího polibku, jenž přináší nejen smrt, ale i smíření, klid a únik od hrůz tohoto světa? Bylo by mylné se domnívat, že muzikál je o brutalitě, homosexualitě a zneužití moci. Tyto atributy jsou pouze můstkem k jeho poselství o přátelství, lásce, touze a odvaze pro někoho se obětovat. Tak jej také režisér Roman Meluzín zinscenoval. Decentně, snad až nečekaně poeticky, byť sem tam teče krev a padne nějaké to drsné slovo. Se špínou a hnusem vězení ostře kontrastuje blyštivé pozlátko světa filmu, oněch zhmotněných Molinových vzpomínek, jež ožívají v atraktivní choreografii Aleny Peškové. V hudbě, často až operní náročnosti, zazářil orchestr řízený Pavlem Kantoříkem (alt. Jiří Petrdlík). V promyšlené kompozici lze vypozorovat odkazy například k Schönbergovi, apelační song vězňů Nejdál popozítří hodně připomíná slavnou sborovku z Bídníků s názvem Příští den. Jeništa je hvězdou představení Hvězdou plzeňské Pavoučí ženy je Petr Jeništa v úloze Moliny. Role homosexuála by mohla svádět k přehrávání, možná až k směšné trapnosti. Ovšem Jeništa gesty, mluvou i mimikou onu pomyslnou hranici mistrně vybalancoval. Byl to herecký koncert, který by skautům kolem Cen Thálií neměl uniknout. Kvalitním Jeništovým spoluhráčem v úloze mužného Valentina byl Jozef Hruškoci. Uhlazeného hajzlíka přesvědčivě ztvárnil Bronislav Kotiš coby ředitel věznice. Pěvecky excelentní výkon podala v krásně procítěných písních Venuše Dvořáková (Matka). Hudebně nejširší je part Pavoučí ženy – Aurory. V kabaretních výstupech temperament a žár, v poloze Pavoučí ženy jistý odstup a chlad – přesně taková byla Zuzana Kolářová. Bravurní v náročných choreografiích, jistá pěvecky, těžko bychom hledali na české scéně ideálnější představitelku.

Zdařilé je i výtvarné řešení. Michaela Hořejší kostýmováním i poměrně jednoduchými scénickými proměnami vykouzlila kontrast dvou odlišných světů dostatečně barvitě a v souladu s režijní koncepcí. Titul sám o sobě představuje dramaturgický risk, který však v Plzni stoprocentně vyšel. Jedinečnou příležitost vidět toto dílo ve vynikajícím provedení a dobrém překladu Adama Nováka by si neměl žádný příznivec světového muzikálu nechat ujít. Vítězslav Sladký, PLZEŇSKÝ DENÍK 3. 12. 2013 DÉMONICKÁ PAVOUČÍ ŽENA SI ZASLOUŽÍ OVACE Polibek pavoučí ženy přináší silný příběh s krásnou, působivou hudbou a s vynikajícími hereckými i pěveckými výkony. Po premiéře v Komorním divadle nadšené publikum dlouhé minuty aplaudovalo. Polibek pavoučí ženy přináší silný příběh s krásnou, působivou hudbou, která má místy až operní charakter, a s vynikajícími hereckými i pěveckými výkony – především Petra Jeništy v klíčové roli Moliny. Však také premiérové publikum zahrnulo Pavoučí ženu potlesky na otevřené scéně a závěrečnými dlouhými ovacemi, mnozí z diváků aplaudovali vstoje. Námět se dotýká složitých témat – politiky i homosexuality, odehrává se v drsném prostředí jistého jihoamerického vězení za blíže nespecifikované diktatury. Je to však jen pozadí, na němž vyvstávají charaktery a chování lidí v mezních situacích. Polibek pavoučí ženy je muzikál o vztazích, o prolínání se reality s fikcí, o útěcích do našich vnitřních představ. Odehrává se v místě, kde je láska tak bolavá a přátelství tak nesnadné. Kde politický vězeň Valentin a gay Molina, který je na Valentina nasazen jako špicl, projdou silnou vnitřní proměnou. Přes počáteční nechuť se spřátelí a společně čelí drtivé mašinérii věznice. Únikem od reality jsou jim sny. Filmové sny. Molina jako nadšený obdivovatel herečky Aurory vypráví o jejích rolích, jež ožívají před jeho a postupně i před Valentinovým vnitřním zrakem. Především jedna – démonická, vemlouvavá role Pavoučí ženy, která svým polibkem přináší smrt. Polibek pavoučí ženy je pozoruhodný muzikál se sugestivní hudbou, které orchestr pod taktovkou Pavla Kantoříka nezůstal nic dlužen – hrál výborně a příkladné bylo i hudební nastudování inscenace. S výborně napsaným libretem, které graduje děj s napětím, a děsivost vězení, mučení i zabíjení odlehčuje citlivým situačním humorem. Kontrast surovosti vězeňského života s filmovým pozlátkem a stínem Pavoučí ženy vytváří emotivní atmosféru a nečekané efekty. Roman Meluzín vystavěl příběh na jevišti mimořádně přesvědčivě, do hloubky, dění má spád a přesně vyváženou dávku hrůzy i odlehčení. Mučení vězňů je prováděno v rovině stylizací a náznaků, které jsou mnohem účinnější, než by svedlo drsné naturalistické pojetí. Stejně tak citlivě se Roman Meluzín vypořádal s dalším nesnadným tématem – homosexualitou a jejím zpodobněním na jevišti. Však v hostujícím Petru Jeništovi našel pro roli Moliny skvělého představitele, jehož výkon je skutečným hereckým koncertem, který se zřídka kdy vídá, a komisi pro udílení Thálií by neměl uniknout. Petr Jeništa má znělý hlas, zpívá s příkladnou intonační jistotou a postavu Moliny vystavěl naprosto suverénně, bez přehrávání či vulgarizace. Je dojemný ve své bezmocnosti, ve svém úniku do světa filmu, osamocen ve své ulitě. Přitom dokáže být nečekaně vnitřně silný. Výborným partnerem mu herecky i pěvecky je Jozef Hruškoci coby revolucionář Valentin. Muž, který za zdmi věznice náhle poznává jiný, drsný svět a také lépe sama sebe. Působivou figuru vytvořil v roli ředitele věznice Bronislav Kotiš. Není prvoplánovým padouchem, ale jako zdánlivě uhlazený elegán je o to horší a strašlivější ve své zvrácené zálibě v brutalitě. A titulní roli ve vlastní choreografii ztvárnila po všech stránkách pozoruhodným způsobem Zuzana Kolářová. Chlad, který z ní na jevišti čiší, ať v postavě Pavoučí ženy nebo filmové Aurory, dodává inscenaci zvláštní, až hororovou atmosféru.

Gabriela Špalková, MF DNES 5. 12 2013

Tracy Letts: SRPEN V ZEMI INDIÁNŮ 14. 12. 2013 VD Činohra Divadla J. K. Tyla uvedla v sobotu ve Velkém divadle jako svoji třetí premiéru této sezóny hru amerického autora Tracy Lettse Srpen v zemi indiánů. Od své premiéry v roce 2007 nasbírala ve Spojených státech řadu prestižních ocenění, v Čechách se hrála jen v Praze. Plzeňská scéna ji uvedla v úpravě dramaturgyně Kláry Špičkové a šéfky činohry Natálie Deákové, která ji také režírovala. Pro inscenaci bylo angažováno několik hostujících herců. Publikum je svědkem pozoruhodných hereckých výkonů. Promyšlená režie klade na protagonisty velké nároky a obdiv si zaslouží všichni herci.(…) Klíčovou postavou a tedy tahounem celého představení, je Monika Švábová. Její výkon je strhující a za poslední roky jednoznačně nejlepší. Excelentně vystihla ženu závislou na lécích, přitom silnou zvláštní umanutou panovačností. A v okamžiku, kdy ji všichni opouštějí, choulí se bezmocně v Johnnině klíně. Monika Švábová v roli Violet mnohé překvapila. Dokázala, že pro ni neplatí žádné škatulky, že má v sobě neuvěřitelný herecký potenciál. Že není ve všech rolích stejná. Že umí jít až na dřeň. A její strhující výkon je největší devizou celého představení. Gabriela Špalková, MF DNES 19. 12. 2014 KDYŽ ZE SKŘÍNÍ PADAJÍ KOSTLIVCI Dramatem Srpen v zemi indiánů, jímž se v předvánoční premiéře podruhé v Plzni představil ve Velkém divadle DJKT americký dramatik Tracy Letts (1965), zatím vrcholí řetězec anglofonních dramat, v němž za sebou následovali Ronald Harwood, Martin McDonagh, Anthony Neilsen. Čekání na pohřeb Tracy Letts v naprosto neadventním dramatu zachytil skupinový portrét Westonovy rodiny, jejíž otec se jednou a navždy nevrátil. Každý z rodiny se se vším nějak vyrovnává, každý v podstatě lhostejně. Při této konfrontaci vypadávají ze skříní šokující rodinní kostlivci za hutného doprovodu gejzíru vulgarismů. Z dramatu dýchá nostalgie podobná té, kterou přiléhavě před osmdesáti lety glosoval F. S. K. Fitzgerald: „… všichni bozi jsou mrtvi, všechny války vybojovány, všechny víry otřeseny.“ Alkohol, léky i hysterie Podobně jako v Neilsonových Lhářích také zde režie Natálie Deákové spolu se souborem svíraly text do smysluplnějšího tvaru. Pavel Pavlovský (otec Weston) ve standardně sugestivním prologu svou únavou, skepsí, nechutí, nezbytnou lahví whisky již něco naznačil a předznamenal z budoucí tragédie. On pije, jeho žena Violet (Monika Švábová) užívá spousty prášků. Z tónu strážkyně krbu přechází do hysterických výkřiků, ztrácí artikulační schopnost a opět se vrací do tvářnosti důstojné matky. Probíjí se k bolestnému poznání, že zůstane sama, deprimuje ji to a stává se to jejím osudem. A mezi tím nastává hemžení připomínající Dürerovy tance smrti: Violetina sestra Mattie Fae Aikenová (Jana Kubátová), její tolerantní manžel (Miloslav Krejsa), hýčkaný sedmatřicetiletý syn Charlie (Zdeněk Rohlíček), Violetiny neprovdané dcery Ivy (Andrea Černá) a Karen (Štěpánka Křesťanová), vadnoucí a toužící, provdaná Barbara (Apolena Veldová), jíž se rozpadá manželství s Billem, působícím na univerzitě (Pavel Nečas), jejich čtrnáctiletá dcera Jean (Sabina Rojková) – její svět ohraničuje marihuana a vtírá se do něj Karenin nápadník Steve (Martin Stránský). Vše sleduje se stoickým klidem a mlčenlivým vědomím čejenských mýtů indiánka Johnna (Zuzana Ščerbová), najatá do vedení domácnosti. Plzeňská interpretace obstála se ctí V dramatu se objeví několik zlomových okamžiků, z nich každý z nich by stál za samostatné rozvedení. Ocenění zaslouží řada hereckých studií. Například kontrapunkty obou

manželských párů. Barbařina bezmoc ústí v agresívní tón, ale i v něm se tají úzkost z osamění i síla popírané lásky. Zdvořilý Bill již obzírá únik z těchto pout, i když je mu jasné, že vztahy se studentkami nic perspektivně neřeší. Mattie Fae už dávno třímá otěže domácnosti, svými výpady se v tom jen ujišťuje. Její manžel Charlie také dávno rezignoval, vnitřní důstojnost si uchovává moudrým mlčením. Vzplane, když se Mattiiny útoky dotýkají jeho představ o cti a přátelství. Obě sestry – Karen a Ivy – modelují představu svého milostného vztahu. Pro Karen je něčím životně zásadním, je připravena svůj ideál bránit, netuší jeho přelétavost. Ivy ve svém věku sní i slevuje, ale kostlivec… Viktor Viktora, PLZEŇSKÝ DENÍK 8. 1. 2014

Příloha č. 15

Příloha č. 16

Příloha č. 17

Příloha č. 18

Příloha č. 19

Příloha č. 20