1
Gymnázium J. K. Tyla, Hradec Králové, Tylovo nábř. 682
Mozaika ze vzpomínek a vyprávění účastníků sametové revoluce v Hradci Králové
(Projekt Naše revoluce společnosti Člověk v tísni)
14. 11. 2014
2
Úvod Oslovil nás 10. ročník projektu Příběhy bezpráví – měsíc filmu na školách společnosti Člověk v tísni. Rozhodli jsme se zaznamenat příběhy několika osobností přímo či zprostředkovaně spjatých s naší školou, Gymnáziem J. K. Tyla v Hradci Králové, v rámci aktivity Naše revoluce věnované 25. výročí sametové revoluce. Náš projektový tým se skládal ze 7 žáků druhého ročníku pod vedením Petra Kulta1 a pracoval na projektu za metodického řízení učitele dějepisu PaedDr. Luboše Hodného, Ph.D. Bezprostředním podnětem byla dochovaná Kronika sametové revoluce na Gymnáziu J. K. Tyla, z jejíhož Přání úvodem uvádíme slova první ředitelky zvolené v roce 1990 RNDr. Marty Pětové: „Ať vám svoboda, kterou my zakoušíme jako dar, umožní spravedlivě zvážit míru našich selhání i odvahy, nalezené v hodině dvanácté.“2 Vytipovali jsme tedy osobnosti, o nichž se v kronice mluví nebo které byly přímými účastníky listopadových a následných událostí v letech 1989-90 na naší škole (s přesahem na město Hradec Králové). Usilovali jsme o to, aby to byli ti, kteří jsou s naší školou spjati: jde o bývalé členy koordinačního výboru Občanského fóra na škole – v té době mladého učitele, který dosud na škole učí (bohužel rozhovor jako jediný odmítl), učitele, jenž později působil jako jeden ze zakladatelů Biskupského gymnázia B. Balbína a později jako ředitel jeho církevní základní školy, dnes důchodce, tehdejšího studenta 1. ročníku gymnázia, dnes zaměstnance krajské pobočky Českého statistického úřadu, někdejší vysokoškolské studenty Pedagogické fakulty v Hradci Králové – vedoucí představitele studentského hnutí ve městě, z nichž jeden působí v současné době jako ředitel naší školy a druhý je náměstkem primátora a zastupitelem Královéhradeckého kraje a zřizovatelem jmenovaným členem školské rady gymnázia. Výše uvedenou čtveřici doplnil jako nesporná morální autorita někdejší ředitel pivovaru a první polistopadový přednosta Okresního úřadu v Hradci Králové a bývalý zastupitel Královéhradeckého kraje Ing. Jiří Vlček. Našim hostům jsme kladli otázky, nechali je vyprávět, pozorně jim naslouchali a z jejich vyprávění jsme skládali střípky či mozaiku událostí a jejich vzpomínek. Zapisovali jsme je stejně jako autor školní kroniky a předkládáme je vrstevníkům i budoucím zájemcům. Nejde o klasickou historickou práci ani o typické uplatnění metody orální historie. Naše možnosti, jak časové, tak odborné nás limitovaly. Nejvíce nám vyhovoval formát blížící se odborné publicistice. Prostudovali jsme také publikaci Jindřicha Vedlicha Sametová revoluce v Hradci Králové3, odtud stejně jako z citované školní kroniky pocházejí též některé ilustrační fotografie4, které jsou pro přehlednost - rovněž pro odborný text netradičně - umístěny přímo v textové části, nikoli příloze. 1
Členy týmu jsou žáci 2.B/šk. r. 2014/2015: Jasmin Draganovič, Petr Kult, vedoucí, Michaela Preclíková, Kateřina Slámová, Sára Šváblová, Kristýna Velacková, Veronika Vyroubalová 2 Koupil, Jaroslav: Kronika sametové revoluce na Gymnáziu J. K. Tyla, Hradec Králové: vlastním nákladem (strojopis), listopad 1990, nečíslovaná strana Několik přání úvodem… 3 Vedlich, Jindřich: Sametová revoluce v Hradci Králové. Hradec Králové: Garamon, 2009 4 Nepopsané fotografie převzaty z knihy J. Vedlicha (viz výše pozn. 3) a školní kroniky (viz výše pozn. 2)
3
I. Vyprávění první: Ing. Jiří Vlček vzpomíná5 V rámci projektu Naše revoluce jsme si vyslechli první z životních příběhů osobností spojených se sametovou revolucí a následujícími dny v Hradci Králové. V pondělí 13. října jsme se sešli s panem ing. Jiřím Vlčkem, rodákem z Brna, který v době sametové revoluce žil v Hradci Králové a v mnoha zajímavých směrech se podílel na celkovém dění. Od malička se pohyboval v pivovarnickém prostředí a v něm také strávil velkou část svého života. Byl svědkem obou předchozích režimů. V mládí zažil Hitlerovu diktaturu a krátce potom totalitu v její nejkrušnější podobě u nás. Po dokončení vysoké školy v Bratislavě nastoupil i přes dosažené vzdělání jako dělník (z politických důvodů) do pivovaru ve Znojmě. Následovalo období řízení autobusu i výuky v autoškole, které bylo ale brzy ukončeno - opět z politických důvodů. Po dvanáctiletém pobytu v Brně se konečně dostává do Hradce Králové. V roce 1987 se stal, ačkoli nebyl nomenklaturním kádrem, po jednoznačném výběru ředitelem královéhradeckého pivovaru. Přesto byl pravidelně kontrolován prověřenými nadřízenými i orgány KSČ. 17. listopadu 1989 se konala „pivovarská schůze“ - oslava, pan Vlček, zasažen nedávnou smrtí svého syna, neměl zrovna náladu na zábavu, a proto v ústraní poslouchal rozhlas. Slyšel, co vše se děje v Praze. Po schůzi odvážel vojáky, členy hudební skupiny, která zde hrála, zpět do kasáren. Pobavilo ho, když slyšel, že vojáci v kasárnách si pro pobavení pouštějí nahrávky projevu tehdejšího představitele KSČ, generálního tajemníka jeho ústředního výboru M. Jakeše. Mile ho překvapilo, jak většina naší armády, tedy obyčejní vojáci základní služby, v té době smýšlela. O tři dny později po událostech v Praze se rozběhla opoziční aktivita také v Hradci Králové. Ing. Vlček se stal jedním ze zakladatelů Občanského fóra. Hradecký pivovar se účastnil generální stávky 27. listopadu. Výhrůžky, které měly vedení i zaměstnancům pivovaru zabránit v účasti, nebyly brány v potaz. Všichni dělníci i úředníci byli ochotni napracovat si jindy zameškané hodiny. Pivovar v čele s představiteli OF uspořádal zájezd do Prahy na svatořečení sv. Anežky. Atmosféra Prahy té doby byla ohromnou posilou pro Hradečany i p. Vlčka osobně v revolučních dnech. Jak říká, „tak trochu z ní bylo cítit přicházející vítězství“. Velkou odměnou za všechnu nespravedlnost a strasti pro něj byla návštěva pana prezidenta Václava Havla 27. ledna 1990 při příležitosti uvedení pozdějšího arcibiskupa K. Otčenáška do funkce sídelního královéhradeckého biskupa. Vedení pivovaru nabídlo své prostory pro slavnostní oběd asi pro 15 hostů této akce. Vůbec příjezd pana prezidenta a doprovodu vyvolaly po Hradci značný rozruch. Bohužel, restaurace, která byla pověřena přípravou pivovarského guláše pro V. Havla, někdejšího zaměstnance trutnovského pivovaru, selhala. Bylo třeba co nejrychleji sehnat kvalitní oběd, kterým by bylo možno pana prezidenta s doprovodem pohostit. Naštěstí se tohoto úkolu narychlo ujal tehdejší hotel Černigov, který situaci zachránil. Guláš se s obtížemi, cestou přes lešení nakonec dostal tam, kam měl.
5
P. Kult, M. Preclíková, K. Velacková; otištěno též v Lidových novinách, r. XXVII/252 (27. 10. 2014), str. 12, v rubrice Příběhy bezpráví pod názvem Z hradeckého pivovaru na okres
4
V březnu 1990 mu OF nabídlo, aby se zapojil do státní správy, kde byly nutné změny. Tak se stal předsedou okresního národního výboru. Po zrušení ONV byl jmenován přednostou Okresního úřadu v Hradci Králové. Tato funkce mu mimo jiné zajistila ještě pár úsměvných setkání s panem prezidentem Václavem Havlem. Na dny sametové revoluce a události po ní dnes téměř 80letý pan ing. Vlček vzpomíná jako na dobu plnou nadšení a nadějí. Rozhodně je podle něj škoda, že takových lidí, s nimiž se tehdy setkal a kteří nezištně vystupovali ve prospěch budoucnosti, byli zaujati bojem za demokratické změny, se dnes, se zapálením pro věc, najde už jen málo. Nám nezbývalo než mockrát poděkovat za ochotu podělit se s námi o vzpomínky a za zajímavé vyprávění, které nám přiblížilo události v našem městě před 25 lety. Slíbili jsme pamětníkovi, že odkaz 17. listopadu se stane součástí nikoli mrtvých dějin, ale našeho současného i budoucího života.
Současná fotografie p. Vlčka (foto P. Kult)
5
Václav Havel v Hradci Králové s Jiřím Vlčkem v r. 1990
6
II. Vyprávění druhé: Rozhovor s PhDr. Vladimírem Hybnerem (*1940)6 Vladimír Hybner se narodil v Holicích. Jeho tatínek vlastnil obchod se šicími stroji v Letohradě. Své dětství - a jak sám říká, svá nejkrásnější léta – prožil však na Pastvinách (v podhůří Orlických hor). Zdůrazňuje, že jeho tatínek měl už v té době automobil, což nebylo obvyklé. Jak šel čas, dostala se rodina do Hradce Králové. Toho se však jeho tatínek už bohužel nedožil. V roce 1970 začal pan Hybner studovat na Pedagogické fakultě v Hradci Králové. Krátce před sametovou revolucí byl zaměstnán jako učitel biologie na Gymnáziu J. K. Tyla (dále GJKT). Po revoluci se stal ředitelem ZŠ, součásti Biskupského gymnázia Bohuslava Balbína. Byl přímo „podřízen“ pozdějšímu kardinálu Dukovi, mimochodem také absolventovi naší školy, a arcibiskupu Otčenášovi (ti ho do funkce ředitele jmenovali). Nikdy nebyl v KSČ a je věřící. Byl přítomen listopadovým událostem v roce 1989 v Hradci Králové. Kvůli tomu jsme se s ním sešli, abychom reprodukovali jeho odpovědi na naše otázky. Jak jste se vlastně dozvěděl o tom, že se něco někde děje? Pan Hybner říká, že byl na Havlíčkobrodsku, byl v kostele a po skončení mše svaté stála před kostelem skupinka cca 10 lidí a jistá paní zde hovořila o Praze a údajném zmlácení studentů. Další dny byl ve škole. Byl svědkem nevědomosti hradeckých obyvatel a studentstva. Později, když se připravoval v kabinetu biologie, byla uzamčena škola (nikdo nesměl dovnitř, ani ven), přítomný syn kolegyně - bioložky tvrdil, že v Praze se dějí veliké věci. Ale v Hradci skoro nic – kromě zdi z krabic na Gottwaldově/Ulrichově náměstí! Teprve později se změnily věci i ve škole: ředitel Dr. Draslar byl odvolán a zvolena byla nová ředitelka Dr. Pětová. Jak vzpomínáte na svoje dětství? V. Hybner vypráví historku, když byl v první třídě (v 1947), učil je řídící – byl to dobrý člověk a kladl důraz na staré, dobré mravy - tehdy k nim přišel do třídy inspektor a viděl na zdi portrét T. G. Masaryka. Způsobilo to veliké pozdvižení, takový obraz prý nemá co dělat v socialistické škole. Řídící sebral všechnu odvahu a pronesl: „Vy byste si před ním měl tu čepici sundat!“ V tu chvíli řídící téměř omdlel, rychle odešel a do školy se už nevrátil. Pan Hybner dodává, že později založili malou „skupinu antikomunistů“ (asi 6-7 lidí), společně se scházeli a diskutovali. Jak vzpomínáte na revoluci a následující události? Pamětník si vzpomíná, že se všude konaly různé přednášky a diskuse na rozličná témata. Dodává pro zajímavost, že se děly i překotnosti, že při postupném odchodu původních ředitelů škol přicházeli noví, kteří si doslova školy mezi sebou rozdělovali. Vzpomíná rovněž na polepování výkladů obchodů plakáty a letáky i strhávání a přepisování označení některých ulic, které byly poplatné minulému režimu. Podotýká, že v roce 1989 bylo všechno rychlejší a důslednější než v roce 1968 (říká však, že mu tyto dvě události trochu splývají, protože
6
J. Draganovič, P. Kult
7
v určité fázi probíhaly dost podobně, nebo se mu to alespoň tak zdálo). Na závěr podotýká, že na to vzpomíná rád.
Udělal byste v dané době něco jinak? Panu Hybnerovi bylo v té době přes padesát, tudíž byl již opatrnější. Změnil by prý tehdejší systém obsazování pracovních pozic. Podle něj se na vyšší místa často dostávali lidé, kteří si to absolutně nezasloužili, zkrátka mnohdy kariéristi a prospěcháři. Ovšem ti se najdou v každé době. Zdá se vám dnešní doba lepší? Jak je všeobecně známo, po otevření hranic se otevřela možnost cestovat. Dřívější omezení mu pochopitelně nevyhovovala. Nyní je sám příkladem člověka, který procestoval svět. Měl jste někdy se studenty problémy? Pan doktor se zamyslel. Když si vzpomněl na svá mladá učitelská léta, kdy učil na Základní škole v Horním Jelení, odpověděl, že zde byly samé bezproblémové a hodné děti. Obecně si myslí, že dřív byl přístup žáků ke studiu svědomitější a pečlivější, nevyskytovaly se takové problémy jako dnes, děti byly z rodiny lépe vedeny. Přidává příhodu, která se mu stala v době tzv. reálného socialismu. Vyučoval chlapce v dílnách; jeden z nich si odřel kůži na ruce a pan učitel ho chtěl ošetřit kysličníkem. Chlapci to nebylo příjemné, tak na něj vykřikl: „Vy jste blázen!“ Pan Hybner zdůraznil, že tehdy nevěděl, jak má na to má reagovat. Dnes by se to pokládalo za zcela běžné a asi by si toho nikdo nevšiml. O studentech na GJKT říká, že někteří z nich měli „sarkastický přístup“, což ovšem patří k věku. Dnešní technické vymoženosti, které mladí lidé používají, se stávají leckdy zdrojem kyberšikany. To je nebezpečné; to se bohužel také na rozdíl od dřívějška změnilo. Vladimír Hybner v současnosti V momentální době je pan Hybner v důchodu a k jeho hlavním koníčkům patří autoveteráni. Vlastní automobil z roku 1938 nebo Škodu 1000MB. Miluje cestování. Část života věnoval cestám po světě – navštívil USA (Chicago, Los Angeles), Čínu nebo Brazílii. Na otázku, kolika mluví jazyky, odpověděl, že „se nějak domluví vším možným“.
8
Fotografie V. Hybnera (Foto P. Kult)
9
III. Vyprávění třetí: Listopadové vzpomínky a zamyšlení z pohledu bývalého studenta gymnázia Mgr. Daniela Drášila 7 V jakém ročníku jste byl, když se vše dalo do pohybu? Právě jsem studoval 1. ročník na Gymnáziu J. K. Tyla. O údajně pokojné demonstraci na Národní třídě jsem se dozvěděl z rádia Svobodná Evropa. Následně se o tom začalo ve škole mezi studenty mluvit. Výuka se změnila v diskuse s vyučujícími. Někteří kantoři nám ochotně zodpovídali naše otázky, ale část učitelského sboru, převážně starší členové, se těmto diskusím snažila vyhýbat. Mladá fronta se jako první odvážila napsat o pravdivých událostech v Praze, které nás všechny značně překvapily. Ale o smrti studenta se dodnes lidé jen dohadují. Jaký postoj k tomu zaujímala vaše rodina? Moji rodiče mě plně podporovali. Z matčiny strany se objevila sice obava o mé zdraví; jako každá matka se měla strach, co by se mohlo při shromážděních stát. Od malinka mi však kladli na srdce, abych nebyl jen další ovcí ve stádě a že nemám věřit všemu, co mi kdo napovídá. Dělal jsem si na věci svůj názor a doma jsem o tom vedl rozsáhlé debaty. Ovšem jako u většiny jsem nic neříkal nahlas, tedy na veřejnosti. Nevěděli jsme totiž, komu můžeme věřit, a báli jsme se následků. Jak jste se cítil ve škole? Byl to můj první rok studia. V listopadu jsem ještě pociťoval euforii z úspěšného přijetí na prestižní gymnázium. Navzájem jsme se poznávali a neměli jsme tušení, kdo je co zač. Ve třídě jsem měl nejlepšího kamaráda, se kterým jsem si potají vyměňoval hudební kazety se zakázanými interprety. Ale jinak jsem neměl tušení, komu ve třídě mohu důvěřovat. Nikdy jste nevěděli, kdo vás "napráská". Vždy byl zvolen předseda třídy, jehož rodiče byli členy komunistické strany nebo alespoň KSČ podporovali. Ve vrcholných dnech revoluce se někteří studenti vyšších ročníků aktivně zapojovali. Vyvěšovali různé plakáty, které byly následně strhávány. Děvčata rozdávala na chodbách trikolóry. Nebylo nás mnoho, co jsme si trikolóru vzali, ale v tuto chvíli jsem si uvědomil, že se věci konečně daly do pohybu. Věřil jsem, že je to začátek něčeho velkého. Jak ovlivnila revoluce váš život? Rozhodně se změnily některé předměty. Zrušila se branná výchova, brigády na chmelnicích, cvičení v protichemických oblecích a plynových maskách, ruský jazyk již nebyl povinný a začaly se vyučovat další cizí jazyky. Jelikož mě velice zajímaly moderní dějiny, byl jsem rád, že se výuka dějepisu rozšířila o dříve zakázaná témata, jako bylo například období první republiky. Vyučování českého jazyka se rozšířilo o tehdy zakázané autory. Na ředitelskou židli usedla dr. Pětová a dosavadní ředitel dr. Draslar se stal řadovým členem učitelského sboru. Konečně jsme mohli říkat, co si myslíme, a nemuseli se bát, že nás někdo udá. 7
K. Slámová, S. Šváblová, V. Vyroubalová
10
Jaký je váš celkový pohled na výsledek? V prvních letech po revoluci jsem si myslel, že je to teprve začátek velké změny. Vývoj se ale podle mého názoru zastavil. Myslím si, že jsme mohli dokázat víc, ale nedokážu si představit, že bych dnes žil jinak. Každopádně to byl ten „nejzlomovější“ okamžik v mém životě a navždy budu porovnávat dobu předtím a dnes.
11
IV. Vyprávění čtvrté: Vzpomínka vysokoškoláka – ředitele gymnázia Mgr. Roberta Nováka8 Studoval jste nebo jste pracoval? V roce 1989 jsem byl studentem Pedagogické fakulty v Hradci Králové. Mým oborem byla pedagogika a dějepis. Probírali jste tehdejší dění v rodině? Neměl jsem moc velkou možnost tuto situaci s rodiči probírat, jelikož jsem bydlel na vysokoškolské koleji. Naposledy jsem s nimi mluvil o víkendu po událostech na Národní třídě, ale to ještě nebyly známy všechny okolnosti. Ve škole bylo mnoho studentů z komunistických rodin, ale my jsme doma měli vždy jasno, že komunismus není naším srdcím blízký. Jaký byl průběh listopadových událostí ve škole? Účastnil jste se nějakých protestních akcí? Hned v pondělí jsme se v řadě hodin téměř neučili, jelikož jsme žádali profesory o objasnění situace. Večer jsme se sešli s některými studenty z jiných vysokých škol ve vinárně Psí bouda. Jeden ze studentů, Jindřich Vedlich, nám sdělil, že se právě koná před Klicperovým divadlem, tehdy Divadlem Vítězného února, protestní shromáždění. Sešlo několik desítek lidí. Po návratu na kolej se vše dalo do pohybu. Kolem jedné hodiny ranní přes sto studentů vyhlásilo okupační stávku kolejí. V úterý ráno jsem jako jeden ze dvou hlavních mluvčí stávkového výboru svolal protestující studenty. Postavili jsme se před všechny budovy Pedagogické fakulty (dnes Univerzity Hradec Králové), rozdávali jsme letáky a přesvědčovali další studenty, aby se připojili ke stávce. V tuto chvíli se přestalo vyučovat. Odkud jste se dozvěděl o protestu studentů na Národní třídě? První informace přišla z Československé televize, ale řekněme, že nebyla úplně pravdivá. Další zmínky byly ve zpravodajství na rozhlasových kanálech BBC, Hlas Ameriky a v rádiu Svobodná Evropa. Dalšími zdroji byly Lidové noviny a Rudé právo. Studenti v Praze i jiných městech psali a tiskli protikomunistické noviny a letáky, které následně posílali po řidičích autobusů a strojvedoucích vlaků do různých koutů republiky. Také se tiskl nekomunistický životopis Václava Havla. Ač je to paradoxní, mnoho lidí až do této chvíle pana Havla neznalo. Co jste očekával od revoluce? Očekával jsem pád komunistického režimu, což se stalo. Ale rozhodně jsem si nemaloval, že budeme žít v dokonale demokratickém státě. Sám Masaryk řekl, že až třetí generace je dokonalá. 8
K. Slámová, S. Šváblová, V. Vyroubalová
12
Jaké změny tedy nastaly? Co se týče výuky, začali jsme ve škole vídat nové tváře profesorů, kteří přišli z emigrace zpět do Čech. Z hlediska společenských věd nám ukázali i nové pohledy na věc. Velmi mě překvapilo, kolik jich může být. V tomto směru jsme byli velice zaostalí. Ačkoli u nás revoluce propukla mnohem později než v jiných zemích, jimž trvalo i několik let, než se postavily na nohy, my jsme schopni během dvou měsíců dát stát znova dohromady a zvolit nového demokratického prezidenta.
13
R. Novák (Foto S. Šváblová)
14
V. Vyprávění páté, poslední: Studentský vůdce, vysokoškolský pedagog, regionální politik PaedDr. Jindřich Vedlich, Ph.D.9 PaedDr. Jindřich Vedlich, Ph.D. (nar. 1966) Jindřich Vedlich se narodil v Hradci Králové na Pražském Předměstí, kde společně s manželkou a třemi dětmi žije dodnes. Chodil na Základní školu na Jiráskově náměstí. Ve studiu pokračoval na Gymnáziu J. K. Tyla, chtěl studovat přírodní vědy, měl však problém se dostat na školu kvůli emigraci svých sourozenců v roce 1968. Po střední škole následovala Pedagogická fakulta v Hradci Králové. Když přišla revoluce, stal se členem vysokoškolského studentského stávkového výboru. Poté učil na UHK a pak následovala roční práce asistenta pozdějšího ministra zdravotnictví Leoše Hegera. Jak jste se zapojil do dění v době sametové revoluce v Hradci Králové? Ani pár dní před revolucí nikdo v Hradci Králové prý neměl tušení o události, která měla přijít. Už před revolucí se pan Vedlich aktivně zapojil – jak on to sám nazval – do minirevolty proti komunistické straně. Šířil například text divadelní hry Václava Havla, návrhy na přejmenovávání ulic atd. Po 17. listopadu se spolužáky založil stávkový výbor a účastnil se takových akcí, jako například lidský řetěz z Hradce Králové do Pardubic, stavby zdi z papírových krabic na Ulrichově (bývalém Gottwaldově) náměstí. Zmiňoval také akci, kdy šli „uklízet“ město a přitom předávali pozvánky na demonstrace. Také podepsal Několik vět.
Jak vnímali středoškolští studenti revoluci? Pan Vedlich uvádí, že reakce nelze paušalizovat. Některé předměty prošly značnou proměnou, jiné byly logicky úplně zrušeny (např. marxismus v podobě občanské či branné výchovy). To znamenalo jisté komplikace, pokud chtěl někdo z těchto vyučovacích předmětů maturovat. Spíše však převládaly pozitivní reakce.
Máte nějaký nezapomenutelný či výrazně jedinečný zážitek z období revoluce? Pan doktor se svěřil spíše s humorným zážitkem: Se spolužákem Robertem Novákem seděl na vrátnici vysokoškolské koleje Na Kotli, poslouchali vysílání rozhlasu. Najednou v éteru zazněla zpráva, že na území republiky přijíždějí tanky a že je náš stát obsazován spojeneckými vojsky. Když už byli smířeni s tím, že budou jako protispolečenské živly zatčeni a stíháni, z rádia se ozvalo, že jde o reprízu zpravodajství z roku 1968.
Splnila revoluce vaše představy a udělal byste popřípadě něco jinak? Odpověď byla jasná: Ano, revoluce splnila očekávání, všechny požadavky stávkového výboru – rozpuštění StB, odstoupení prezidenta Husáka, uskutečnění svobodných voleb, odstavení komunistické strany od vlády nad státem a řada dalších – se staly realitou. Podotýká ale, že 9
J. Draganovič, P. Kult
15
privatizace neproběhla moc dobře. Kuponová privatizace proběhla sice rychle, ale v některých ohledech ne moc šťastně. Co se týče jeho osobní aktivity, prý by nic neměnil.
Myslíte si, že si dnes lidé méně váží svobody? Podle jeho názoru je tomu skutečně tak. Je přece nepřípustné, aby se na vysoké politické pozice dostávali lidé, kteří prokazatelně spolupracovali s předlistopadovou komunistickou stranou, jejími orgány a represivními orgány a složky socialistického státu. Ještě horší však je, že to lidem nevadí.
Jindřich Vedlich v současnosti V současnosti je pan Vedlich náměstkem primátora pro rozvoj města a zastupitelem KHK za TOP 09. Zároveň i nadále působí jako pedagog na Univerzitě Hradce Králové.
J. Vedlich (Foto J. Draganovič)
16
Závěr Vyslechli a zapsali jsme pět vyprávění, pět vzpomínek, pohledů na skutečnost i zamyšlení pěti známých i neznámých regionálních osobností, obyvatel našeho města. Jejich příběhy nám pomohly pochopit dobu před 25 lety a zamyslet se nad ní i jejím odkazem. Uvědomit si, co přinesla a doufejme přináší i dnešku, nám všem, pro něž je vzdálenou minulostí. Nekladli jsme si za cíl zmapovat události sametové revoluce den po dni, podat úplný či vyčerpávající pohled. V duchu tématu „Naše revoluce“ jsme chtěli přinést střípky osobních postřehů účastníků. To nám umožnilo, abychom se mohli podělit také s našimi zážitky při natáčení diskusního rozhlasového pořadu Českého rozhlasu v Hradci Králové Návštěva, do něhož nás k besedě s JUDr. Zdeňkem Rudoleckým o odkazu 17. listopadu pozvala redaktorka PhDr. Eva Zálešáková. "V životě každého člověka je jeden nejvíce rozhodující okamžik" … slova, jimiž začíná nejslavnější film Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci, jsme si vypůjčili do záhlaví pořadu, který uvedeme v předvečer 25. výročí listopadových událostí roku 1989. Pozvání k návštěvě přijali studenti druhého ročníku Gymnázia J. K. Tyla v Hradci Králové společně se svým profesorem PhDr. Lubošem Hodným a JUDr. Zdeněk Rudolecký. Výběr hostů má svůj důvod … studenti v listopadu 1989 nebyli na světě, tedy události onoho dramatického podzimu znají jenom z vyprávění. Jejich profesor dějepisu byl čerstvě pedagogem na renomovaném gymnáziu s prvorepublikovou tradicí a známý královéhradecký advokát jedním z aktivních účastníků toho, pro co se později vžilo označení sametová revoluce.
25. výročí listopadových událostí roku 1989 - Pozvání k návštěvě studia přijali studenti druhého ročníku Gymnázia J. K. Tyla v Hradci Králové společně se svým profesorem PhDr. Lubošem Hodným a JUDr. Zdeněk Rudolecký Foto: Jiřina Mužíková Jejich setkání u mikrofonů Českého rozhlasu Hradec Králové bylo zkraje poznamenané trémou mladých hostů, ale rozpaky nad tím, zda mohou svými názory sekundovat zkušenému matadorovi, se rozplynuly při první úsměvné vzpomínce na dobu, od níž nás dělí čtvrt století.
17
Historii musíme brát s nadhledem, říká přední český historik prof. Rudolf Kvaček. A tak přišla řeč na fronty na banány i jiné, prozaičtější věci, na šedou ekonomiku i šedivé paneláky, devizové přísliby a nomenklaturní kádry. A taky na to, že svoboda není nikdy zadarmo a napořád. A že morálka a mravní étos, stejně jako občanská angažovanost, nejsou, jakkoliv to tak mnohdy může vypadat, relikty minulosti. K poslechu pořadu Návštěva, který uvedeme v neděli 16. listopadu 2014 krátce po 18 hodině, vás zve jeho autorka Eva Zálešáková. Autor: Eva Zálešáková10 Na samotný závěr citujeme dopis pana Ing. Vlčka, našeho nejstaršího pamětníka, který jako E-mail zaslal 6. 11. 2014 jedné z autorek vyprávění s ním: „ Dobrý den, slečno Velacková. S obdivem reaguji na reportáž Vaši a Vašich spoluautorů na stránkách Lidových novin dne 27. 10. 14. Byl jsem v lázních na Moravě a dcera mne na článek telefonicky upozornila. Můj obdiv samozřejmě nespočívá v tom, že jde o moji osobu, ale v přesném vyjádření myšlenek a názorů, které se rozhovorem nesly, včetně jejich formulace. Povzbudil mne i slib vás autorů v závěru příspěvku, že odkaz 17. Listopadu zůstane neustále živý, což je zvláště v těchto dnech aktuální. Prosím, seznamte s mým názorem Vaši kolegyni i kolegu a též pana učitele Hodného. Jsem rád, že jsme se osobně poznali, a do dalšího studia přeji hodně úspěchů. Jiří Vlček“11
10
viz článek Historii musíme brát s nadhledem – 25. Výročí listopadových událostí roku 1989 (dostupné z http://www.rozhlas.cz/hradec/programtip/_zprava/historii-musime-brat-s-nadhledem-25-vyroci-listopadovych-udalosti-roku1989-1417581 11 E-mailová korespondence:
[email protected] od
[email protected] 6. 11. 2014 17:01
